MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky
Otcem po padesátce Diplomová práce
Brno 2013
Vedoucí práce: Mgr. Lenka Gulová, Ph.D.
Autor práce: Bc. Jana Žluvová
Bibliografický záznam ŹLUVOVÁ, Jana.: Otcem po padesátce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra pedagogiky, 2013. 98 s., 26 s. příloh. Vedoucí diplomové práce Mgr. Lenka Gulová, Ph.D.
Anotace Diplomová práce „Otcem po padesátce“ se zabývá problematikou pozdního otcovství. Tato práce se snaží nastínit charakteristiky a příležitosti role staršího otce v širších souvislostech a zároveň nahlédnout do života konkrétních rodin. Klade si za cíl svým malým dílem přispět k rozvoji diskuze o významné životní roli, jakou role otce bezpochyby je. První část diplomové práce pojednává o problematice partnerství a rodičovství, které se váže k neustále probíhajícím společenským proměnám v rodině. Další část práce popisuje výzkumný projekt, k jehož realizaci byla vybrána kvalitativní strategie. Zdrojem dat jsou polostrukturované interview se staršími otci. Závěrečná část práce přináší poznatky vyplývající z interpretací dat a jejich analýzy. Účelem tohoto výzkumu bylo prozkoumat a popsat rodinu, rodinné prostředí staršího otce a jeho mladší partnerky a jaký zaujímá otec výchovný styl. Co to přináší pozitivního pro dítě. Ale také jaké má toto prostředí negativní dopad na dítě.
Abstract Diploma thesis „Being father after fifty“ is focused on the matters of late fatherhood. This work is intended to describe characteristics and opportunities of „later father“ in broader context and providing an inside look into the lives of some particular selected families. It is meant as a small contribution to the discussion about the significant life roles such as the fathers’ role is. First part of the thesis is presenting the issue of partnership and parenthood linked to continually ongoing social transformations in family. Following part is describing the research project based on the strategy of qualitative approach. Data collection was made through semistructured interviews held with older fathers. Final part is bringing together the
findings of data collection, its interpretation and analysis. The objective of this survey was to investigate and descibre the family as such, „later fathers“ and his young partners family environment and lastly the educational approach of such a father. What are the benefits and/or the negative impacts of such an environment for the child.
Klíčová slova dítě, manželství, otcovství, otec, partnerství, rodičovství, rodina, rozvod, výchova
Keywords divorce, family, fatherhood, child, marriage, parenthood, partnership, výchova
Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 10. dubna 2013
Bc. Jana Žluvová
Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucí práce paní Mgr. Lence Gulové Ph.D. za odborné vedení a za poskytnutí odborných konzultací a potřebných informací ke zpracování této diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala informantům, kteří mi poskytli rozhovor. Bc. Jana Žluvová
Obsah ÚVOD .................................................................................................................................................... 9 1 RODINA A JEJÍ PROMĚNY V ČASE ........................................................................................ 13 1.1 PARALELY MEZI SOUČASNOSTÍ A MINULOSTÍ RODINY ................................................................ 13 1.2 RODINA A SPOLEČENSKÉ ZMĚNY PO SAMETOVÉ REVOLUCI ........................................................ 17 1.3 SOUČASNÉ POJETÍ „MODERNÍ“ RODINY....................................................................................... 20 1.4 FUNGUJÍCÍ RODINA OTEVŘENÁ K DÍTĚTI ..................................................................................... 21 2 PARTNERSTVÍ .............................................................................................................................. 23 2.1 SŇATKOVÝ TRH V NOVÝCH SOUVISLOSTECH .............................................................................. 25 2.2 MEZNÍKY PŘI VÝBĚRU PARTNERA............................................................................................... 27 2.3 VZTAH MEZI POHLAVÍMI............................................................................................................. 28 3. ROLE OTCE V RODINĚ ............................................................................................................. 31 3.1 DŮLEŽITOST OTCE V ŽIVOTĚ DÍTĚTE .......................................................................................... 33 3.1.1 Aktivní vztah otce k synům ................................................................................................. 34 3.1.2 Otcové a dcery ................................................................................................................... 35 3.1.3 Nezastupitelná úloha otce a matky v rodině ...................................................................... 36 4 METODIKA VÝZKUMU A JEHO PRŮBĚH ............................................................................. 37 4.1 CÍL VÝZKUMU ............................................................................................................................ 38 4.2 VÝZKUMNÁ METODA.................................................................................................................. 38 4.2.1 Otevřené kódování – výchozí rovina převodu informací z rozhovorů ............................... 39 4.2.2 Axiální kódování ................................................................................................................ 40 4.2.3 Selektivní kódování ............................................................................................................ 40 4.3 SBĚR DAT ................................................................................................................................... 41 4.3.1 Informanti: Otcové po padesátce ....................................................................................... 42 4.3.2 Okruhy otázek .................................................................................................................... 43 4.4 INTERPRETACE DAT .................................................................................................................... 44 4.4.1 Otevřené kódování – kategorizace ..................................................................................... 45 4.4.1.1 Kategorie č. 1 ............................................................................................................................. 46 První manželství nefungovalo aneb „brali jsme se bez rozumu“ ........................................................... 46 4.4.1.2 Kategorie č. 2 ............................................................................................................................. 49 Rozvod byl nevyhnutelný aneb „manželství už stejně nefungovalo“ ..................................................... 49 4.4.1.3 Kategorie č. 3 ............................................................................................................................. 51 Našel jsem si výrazně mladší přítelkyni ................................................................................................. 51 4.4.1.4 Kategorie č. 4 ............................................................................................................................. 53 Jsem v novém vztahu šťastný a zamilovaný .......................................................................................... 53 4.4.1.5 Kategorie č. 5 ............................................................................................................................. 55 Sice jsem už dítě neplánoval, ale každá žena chce být matkou .............................................................. 55 4.4.1.6 Kategorie č. 6 ............................................................................................................................. 56 Znovu šťastným otcem .......................................................................................................................... 56 4.4.1.7 Kategorie č. 7 ............................................................................................................................. 59 Aktivnější přístup ve výchově než před léty aneb „hraju si s dítětem často a rád“ ................................ 59 4.4.1.8 Kategorie č. 8 ............................................................................................................................. 62 Moje děti, naše děti aneb „sourozenci, jak mají být“ ............................................................................. 62 4.4.1.9 Kategorie č. 9 ............................................................................................................................. 66 Rodiče přenáší své ambice na dítě ......................................................................................................... 66 4.4.1.10 Kategorie č. 10 ......................................................................................................................... 69 Otcové ve vyšším věku řeší i zajištění rodiny v případě vlastního úmrtí ............................................... 69
4.4.2 Axiální kódování ................................................................................................................ 74 4.4.3 Starší otcové a jejich děti – důsledky pro generační transfer: několik úvah závěrem ....... 78 DISKUZE ............................................................................................................................................ 83
7
ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 89 RESUMÉ............................................................................................................................................. 92 SUMMARY ........................................................................................................................................ 93 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ............................................................... 94
8
ÚVOD „Jednou z ctností otce je jeho „stálost“ v rodině, pevný citový vztah k ženě, jeho podpora a opora, citová i pracovní, a co zvláště, jeho zájem o dítě, angažovanost na jeho prospěchu.“ Zdeněk Matějček Řada uznávaných odborníků i obyčejných lidí v různých dobách vyslovila myšlenku, že výchova je ta nejtěžší práce, kterou člověk může vykonat. Dítě je obrazem svých rodičů, matka i otec dítě vědomě i nevědomě formují, vytváří hodnotový žebříček a vůbec doprovází k dospělosti a vlastní zodpovědnosti. Má diplomové práce má za cíl vystihnout atmosféru a klima vychovávajícího staršího otce. Tato práce se snaží nastínit charakteristiky a příležitosti role staršího otce v širších souvislostech a zároveň nahlédnout do života konkrétních rodin. Klade si za cíl svým malým dílem přispět k rozvoji diskuze o významné životní roli, jakou role otce bezpochyby je. V současné době je téma otců, kteří mají malé dítě ve vyšším věku, velmi diskutované. Často se tento jev vyskytuje v souvislosti s rozvodem a následným soužitím s mladší partnerkou. Počet mužů, kteří zakládají rodinu v pozdějším věku, neustále narůstá. Já sama mám několik přátel, kteří se rozhodli založit rodinu ve vyšším věku. Mám možnost pozorovat, jak se k otcovství staví, jak své děti vychovávají a pečují o ně, jaký to má dopad na minulou rodinu, jak starší děti prožívají toto otcovo nové období. Je to složitá situace a nelehko se s ní okolí vyrovnává, přesto těchto manželství přibývá. Pokouším se touto diplomovou prací získat nové poznatky, které přispějí k rozšíření povědomí o mužích vychovávajících dítě v pozdějším věku. Ale nejen povědomí o vychovávajících starších otcích. Cílem je rozšířit povědomí o „vztahovém prostředí“, v němž se vychovávané dítě nalézá – především o vztazích rodičů jako partnerů za specifické situace výrazně věkové nerovnosti rodičů. A tak často za podmínek mnoha dalších zvláštností vztahů mezigenerační věkové rovnosti (např. otce dítěte a jeho tchána). Sám popis těchto a mnoha dalších podmínek je nejednoduchý, natož pak rozbor a systematičtější popis jejich dopadů nejen na vlastní výchovný proces, ale i na restrukturaci (na vhodnějším 9
uspořádání) vzdělávacích a výchovných podmínek už nikoli jen rodinných, ale celospolečenských, a to primárně školy samé. Diplomová práce se skládá ze dvou hlavních částí: teoretické a empirické. V teoretické části je cílem práce uceleně pojednat o problematice partnerství a rodičovství, které se váže k neustále probíhajícím společenským proměnám v rodině. V první kapitole teoretické části je čtenář seznámen s historií rodiny, funkcemi a vývojem rodiny a rodinných vztahů. Další kapitola je věnována partnerství a to především výběru partnera, mezníky ve výběru partnera a samotnému partnerskému soužití. Třetí kapitola teoretické části je věnována otcovské roli v rodině, vliv otce na dítě a další výchovné aspekty, které ovlivňují dítě v jeho výchově. Teoretická rovina zasahuje všechny kapitoly práce: především uspořádání poznatků v problematice rodiny, manželství, partnerství a především rodičovství, také posouzení a konstatování, nakolik má snaha a zkoumání je ve shodě/neshodě se současnými poznatky o rodičovství a výchově v kontextu vývoje společnosti, a především vyslovení domněnek, jejichž správnost bych chtěla ověřit. Například v problematice rozvodu a opakovaného manželství Možný uvádí: „Opakovaný sňatek následuje často nedlouho po rozvodu, což platí především pro muže. Ženy jsou opatrnější - a mají také ztíženou pozici tím, že pro rozvedené muže se do poměrně vysokého věku na sňatkovém trhu objevují stále nové ročníky potencionálních svobodných partnerek, kdežto pro ženu je možnost vybrat si mladšího partnera omezenější“ (MOŽNÝ, 2006, s. 226).
Z tohoto tvrzení mi
vyvstává mnoho otázek pro vlastní výzkum: Jsou starší rozvedení muži pro mladé ženy atraktivnější než jejich vrstevníci? Mají ženy po třicítce horší výběr možného partnera? Motivuje ženy brát si starší muže pro naplnění mateřské role? Má rozvedený starší muž větší předpoklady a zkušenosti dobře vychovat dítě? Má rozvedený muž větší potřebu mít partnerku z obavy, aby nezůstal sám?
10
Rodiče ovlivňují dítě v různých směrech, od návyku a uspokojování základních potřeb až k jeho vzdělání, či jeho výběru povolání a možná i výběru životního partnera. Dítě je z části odrazem svých rodičů. Piero Ferruci uvádí: „Tak se děti stávají našim převtělením, právě tak, jako my jsme převtělením svých rodičů. Kolik z našeho otce či matky v nás přežívá? I když se považujeme za originály, je pravděpodobné, že je toho dost. Když se na rodinu podíváme takto, je to něco jako firma, jejímž hlavním účelem je přetrvat po generace“ (FERRUCI, in KATRŇÁK, 2004, s. 44). Přímo se nabízí otázky na vzdělanostní reprodukci, odraz výchovy ke vztahu k dítěti. Starší otcové mohou dítěti více prospět než mladší, třeba tím, že jsou to lidé zkušenější, vzdělanější, hodnotově i zvyky ustálenější aj. Vyvstávají otázky: Čím jsou starší otcové vzorem pro své děti a čím ne? Věnují starší otcové dítěti více času? Nakolik otec ovlivní dítě z předešlého manželství a nakolik dítě v novém manželství? Je otec dostatečným vzorem pro dítě i po rozpadu manželství? Ohledně tohoto tématu vyvstává spousta zatím nezodpovězených otázek. Věřím ale, že při získání informací a dat a jejich následné analýze, se tato problematika mnohem více prohloubí i částečně objasní. V empirické části se snažím nalézt na všechny tyto a mnoho dalších otázek odpověď. Porovnat se stávajícími východisky, konkrétně odpovídat na to, jak zapadají do systému dosavadních (teoretických) soudů. Cílem tohoto výzkumu bylo prozkoumat a popsat rodinu, rodinné prostředí staršího otce a jeho výrazně mladší partnerky a jaký zaujímá otec výchovný styl. Co to přináší pozitivního pro dítě. Ale také jaké má toto prostředí negativní dopad na dítě. K praktickému provedení diplomové práce je třeba poznamenat, že jsem čerpala ze zdrojů sociologie, psychologie a psychiatrie a dalších oborů blízkých sociální pedagogice, a to prostě už proto, že o některých tématech není dostatek informací v pedagogické literatuře. Takže „chvílemi“ (jak v teoretické, tak v empirické části práce) dochází k nutnému prolínání sociologie, psychologie a sociální pedagogiky. Spíše bych však řekla, že k funkčnímu využití nejen jejich výsledných zjištění, ale 11
také
- jak doufám – k dostatečnému respektování odlišností jejich přístupu i
specifické hodnoty, které tyto přístupy v procesu poznání posuzovaného předmětu diplomové práce mají. Shrnu-li stručně předpokládaný smysl výzkumu (a diplomové práce jako celku), pak si především přeji zdůraznit jeho smysl z hlediska pedagogiky samé: Tento výzkum chce být přínosný v porozumění tomu, jak pracovat s dítětem staršího otce a jak vést způsob komunikace pedagoga s rodinou věkově specifického typu. Samozřejmě nevylučuji užitečnost širší: U pedagogických výzkumníků může posloužit jako jistý vklad ke studiu rodinných „vztahových sítí“ obecně, u psychologů a psychiatrů pak snad být příspěvkem zejména v rodinném/partnerském poradenství.
12
1 RODINA A JEJÍ PROMĚNY V ČASE 1.1 Paralely mezi současností a minulostí rodiny Rodina odedávna patří k základní jednotce lidské společnosti, jejímž hlavním posláním je především péče o děti. Možná nejlépe definici rodiny vystihuje Matoušek: „Rodina člověku zprostředkovává vrůstání do jeho kultury a společnosti, propojuje generace, vytváří mezi nimi kontinuitu a pouta solidarity“ (MATOUŠEK, 2003, s. 9). Přestože instituce rodiny nabyla v průběhu svého historického vývoje mnohých změn, zůstává stále nejdůležitějším a nejvýznamnějším sociálním činitelem.
Rodina je měnící se a vyvíjející se základní článek lidské společnosti. Je jak tvárná houba, která vlivem různých okolností mění svou velikost a podobu. O každém jejím údobí nelze hovořit jako o prostředí harmonickém. Rodina si prošla mnohými zvraty, které na ní zanechaly citovou či morální stopu. Je důležité ovšem na každou její vývojovou etapu nahlížet z pohledu dané doby. Rodina je klíčovým historicky se měnícím mocenským útvarem. Především však je základním a mnohostranným útvarem společenské i individuální reprodukce. Zejména je primární skupinou, tj. bezprostředním uskupením osob, mezi nimiž se odehrávají základní a společensky sankciované způsoby obnovy a vývoje lidského rodu. Je tedy skupinou a společenskou institucí zároveň. Jak ve své knize uvádí Skupnik „Příbuzenské vztahy, včetně vztahů mezi nejbližšími předky a potomky, jsou výsledkem univerzálního průniku kultury a biologie v podobě specifické kulturní interpretace tohoto průniku v oblasti lidské reprodukce. Ty jsou využívány jako prostředky organizace sociálních vztahů, na základě kterých jsou definovány různé sociální skupiny, jedinci jsou zařazováni do těchto skupin a skupiny jsou umísťovány do vzájemných vztahů v čase i prostoru.“ (SKUPNIK, 2010, s. 49) Tradiční západní rodina je (nebo spíše byla) výsledkem dlouhodobého vývoje. V základních rysech garantujících existenci lidí se utvářela od dávnověku. 13
S postupným vývojem člověka a zvyšující se úrovní jeho pracovních dovedností docházelo i k nutnosti organizace dělby práce při lovu a zajištění obživy skupiny. To vedlo k tomu, že první lidé druhu homo sapiens v době kamenné už žili v pevněji semknutých skupinách, v rodech, v nichž se utvářely elementární sociální vztahy (struktury), mocenské poměry, podoby kolektivně uznaných hodnot a formy kolektivních emocí. Uvnitř rodů se vytvářela určitá hierarchie spojená s dělbou práce. Rody byly tvořeny několika příbuzenskými skupinami – velkorodinami. V této době se začala uplatňovat první forma manželství a tím bylo manželství skupinové, které existuje v několika kulturách i dnes. Tyto velkorodiny se postupem času přetvořily na menší uskupení, které již můžeme vnímat jako tradiční rodinu. Ta měla a má podle sociologického a antropologického hlediska poslání reprodukce života, předávání biologického, materiálního a symbolického dědictví z generace na generaci. Lidská skupina si vytvořila rodinu jako nástroj, který pomáhal přežít a zajistit nepřetržitost předávání hodnot v tvrdých přírodních podmínkách. Jak uvádí Možný, k tisíciletému fungování tradiční rodiny jako celkem vyhovující společenské instituci přispívalo plynulé předávání hodnot z generace na generaci, jehož základním účelem je vytvářet soukromý prostor pro reprodukci společnosti, stíněný proti vířícímu a nepřehlednému světu veřejnému (MOŽNÝ, 2006, s. 14,15). V tradiční rodině byl výběr manželského partnera často v rukou rodičů těch, kdož zakládali rodiny v novém pokolení. Zde šlo velmi často jen o udržení pozice v sociální stratifikaci, kde byla téměř nulová horizontální sociální mobilita. Právě proto se zde můžeme setkat s věkovou heterogamií, kde často byly domlouvány sňatky staršího zajištěného muže s výrazně mladší ženou. Ve vyšší společenské vrstvě a nejen v té, se starší otec často vyskytoval. Rodina jako instituce a systém rodinné strategie se lišily v různých společnostech a v různých obdobích. Jádro a princip rodiny byl jednotnou institucí co do obecně uznávaných norem chování a s jediným systémem manželství závazným pro všechny. Dějiny současné rodiny se mohou rozdělit na dvě období. Od 19. století až do šedesátých let 20. století vidíme korelaci mezi vývojem instituce manželství a zaměřením na interpersonální vztahy. Nezpochybňovaný typický model tvoří tři prvky: manželská láska, přísná dělba práce mezi mužem a ženou a pozornost 14
věnovaná dítěti, jeho zdraví a výchově. Během zhruba padesáti let (1918-1968) se nutnost i požadavek, že muž má a musí pracovat mimo domov (aby vydělal peníze na domácnost) a žena zůstává doma (aby se co nejlépe postarala o děti), stává samozřejmostí ve všech sociálních vrstvách. Radikální kritika rodiny převážně v západní Evropě a USA skutečně prokázala, že instituce, která byla považována za snad nejstabilnější výtvor naší civilizace, se nejméně od konce první světové války podstatně změnila a dále mění. A to dokonce tak, že se mění ve svých nejzákladnějších
charakteristikách
sociální
instituce,
provázejících
další
individualizaci možností lidského života a s ní i zjevnou demokratizaci partnerských vztahů. Byť se také ukazuje (kritikou zmíněné radikální kritiky rodiny), že kvalitativní změny rodiny mají mnoho vrstev a také mnohdy skrytých podob jiného trvání původních kvalit rodinné a rodičovsko-partnerské existence. Tak či tak se jedná se o změny, jež mají vesměs hluboké kořeny v nových zdrojích a potřebách společenského celku. Jsou to zejména: V křesťanském kulturním okruhu měla po staletí rodina monopol na legitimní sex. Tento monopol padl. Nejprve se stal všeobecně legitimním sex předmanželský, pak se začal klást otazník i nad monopolním právem manželského partnera na sex toho druhého (MOŽNÝ, 2006, s. 21). Protože nové technologie poprvé v historii lidstva postavily opravdu účinnou hráz mezi sex a početí, i při legitimizaci mimomanželského sexu jí mohl zůstat monopol na legitimizaci plození dětí. Poměrně dlouho v rodině také zůstával.
Od
počátku
sedmdesátých
let
ale
stoupá
prudce
počet
nemanželských dětí ve všech společnostech našeho kulturního okruhu. „Tradiční rodina přispívala ke stabilitě společnosti i tím, že výběr manželského partnera nebyl v rukou těch, kdož zakládali rodiny v novém pokolení, nýbrž byl v rukou jejich rodičů“(MOŽNÝ, 2006, s. 21). Moc rodičů výrazně oslabovala, i když nutno říci, že – tak jako u dalších zmíněných změn – proměny nelze absolutizovat, že tedy ani tento vliv rodičů nezmizel zcela (zejména v jiných než přímých mocenských stránkách vzájemných vztahů
15
jako je vliv předaných životních preferencí, které koneckonců ovlivňují také výběr partnera). Křesťanství koncipovalo manželství jako instituci, která je těmi, kdož byli jednou sezdáni, nezrušitelná. Toto pojetí však bylo úspěšně atakováno pojetím manželství jako občanské smlouvy. Jako právního kontraktu, jenž patří k těm, které jsou vypověditelné kteroukoli ze stran. „Prohlubující se dělba práce a rozvoj speciálních institucí vyvlastnily rodině řadu jejích tradičních funkcí. Nejprve došlo k odluce bydliště a pracoviště a rodině se vzdálil námezdně zaměstnaný muž. Po oslabení produkční funkce rodiny ztrácely postupně naléhavost i další její základní funkce. Tam, kde byla rodina kdysi nezastupitelná, nastoupili specialisté a formální organizace“(MOŽNÝ, 2006 s. 21). Škola převzala od rodiny funkci vzdělávání dětí a masmédia zrušila výhradní právo rodiny na jejich socializaci k respektovaným hodnotám a správnému životnímu stylu. Lékaři, nemocnice a síť sociálních zařízení převzali od rodiny péči o staré, nemocné a postižené. Rodině zůstal konzum, zábava, vlastní hodnoty a citové bezpečí. Od poloviny šedesátých let začala v zemích našeho civilizačního okruhu rapidně klesat porodnost a dnes je v mnoha z nich rodina s jediným dítětem nejčastějším typem rodiny. Rodina nejenže ztratila monopol na plození dětí, ona přestala namnoze mít děti vůbec. V sousedním Německu téměř čtvrtina manželských párů zůstává ze svého rozhodnutí celoživotně bezdětná, a také u nás podíl dobrovolně bezdětných stoupá. To všechno jsou naprosto zásadní změny, která zasahuje sociální strukturu soudobé společnosti naší civilizace, ale i individuální životy všech jejích členů. Ovšem stále je patrné i v tak moderním světě, že rodina je i s menším počtem rodinných příslušníku výrazným „spojencem“ společnosti. Rodina udržuje celou společnost v aktivním chodu a to díky dětem a touze naplnění vlastního osudu.
16
1.2 Rodina a společenské změny po sametové revoluci Po převratu v roce 1989 ztratily manželství a rodina (rodičovství) v České republice hodně ze své atraktivity, jakožto zdánlivé enklávy autenticity a svobody, uprostřed nesvobodné společnosti. Po roce 1989 se otevřely nové příležitosti, které se týkaly zejména cestování, profesní a podnikatelské kariéry, spotřeby zboží, nebo jen volného času. Jak uvádí Sirovátka: v důsledku těchto změn klesla v České republice prudce porodnost (SIROVÁTKA, 2008). Ve struktuře domácností se projevily trendy, které odpovídají populačnímu vývoji v devadesátých letech. Došlo ke snížení podílu úplných rodin, snížila se sňatečnost i porodnost. Zvýšila se věková heterogamie ve výběru partnera. Po revoluci došlo v České republice k výrazným změnám v mnoha oblastech společenského života. Součástí těchto změn bylo i to, že s návratem k tržnímu hospodářství a soukromému vlastnictví se česká rodina vrátila k modelu rodiny a rodinného chování, charakteristickému pro západní Evropu. V souvislosti se změnami společenskými, politickými a ekonomickými, dochází také k výrazným změnám v pohledu na tradiční rodinu a manželství, nejen k jejich změnám samotným. Hovoří se o krizi manželství. To vše vyvolává také otázku po hodnotě, kterou má dnes v České republice dítě pro své rodiče. Prudký pokles sňatečnosti a plodnosti a nárůst počtu nesezdaných soužití v České republice po roce 1989 vyvolal rozsáhlý zájem mezi sociology a demografy. To, že součástí společenské transformace bude i změna rodinného chování, se dalo očekávat.
V 90. letech někteří demografové upozorňovali na skutečnost, že
zhroucení komunistického režimu bude provázet i proměna rodiny. V roce 1995 Fialová, Horská a Kučera na základě mezinárodní komparace a prvních trendů viditelných v českém populačním vývoji (ale také s ohledem na specifické podmínky ČR z hlediska právního řádu – např. forem sociálních podpor) vyslovili několik prognóz týkajících se budoucího demografického vývoje. Autoři předpokládali, že si model tradiční rodiny zakotvené na manželství sice udrží v české společnosti dominantní postavení, sňatky se však posunou do vyššího věku, životní dráhy lidí 17
budou mnohem rozmanitější a část obyvatel se rozhodne pro alternativní životní styl, například život bez sňatku, bez partnera nebo pro plánovanou bezdětnost. Zdůrazňovali přitom, že společnost se bude rozrůzňovat nejen v důsledku rozdílné ekonomické situace různých sociálních skupin, ale že lze v určitých sociálních skupinách očekávat i nové hodnotové orientace, které nejsou plně slučitelné s rodinným životem (HAMPLOVÁ, 2003). Jejich odhad byl přesný a s odstupem dvaceti let lze tento model do detailů pozorovat na současné rodině. Snad nejviditelnějším projevem, dílem skutečného, dílem možná jen zdánlivého ohrožení rodinného života je stále častější výskyt partnerů a partnerství namísto manželů a manželství. Je otázkou, nakolik tato změna ohrožuje existenci rodiny (ve skupinovém i institucionálním smyslu). Nepochybně je však projevem měnících se „hranic“ rodiny a rozvolněním těchto hranic, aniž je zatím úplně jasné, kam že další vývoj „definitivně“ směřuje. Byť změny jsou už mnohostranně popsány. Od tohoto trendu nelze oddělit ani další nový a významný sociální jev, který se vyvíjí zejména v posledním desetiletí, a to je fenomén singles. Mnoho vyznavačů samostatného života nevnímá současný způsob života jako konečný stav, jen jako určitou fází života, po které by snad následovalo partnerství. Ta se ovšem stále častěji prodlužuje, až se mění v definitivu. Významný podíl je v jejich hmotné nezávislosti. Neprovdaní a bezdětní se neopírají o nějaké institucionální zařazení, nýbrž o svoje dobré příjmy, které jim umožňují vést vlastní domácnost. Jak demografové předpokládali, nastal propad porodnosti. Ten má oproti západní Evropě asi dvacetileté zpoždění: v polovině sedmdesátých let, kdy k němu v Evropě došlo, proběhla u nás naopak vlna zvýšené porodnosti. Děvčátka narozená v té době přišla do času potenciálního mateřství v druhé polovině devadesátých let, ale odkládala narození prvního dítěte. V polovině prvního desetiletí jedenadvacátého století však už začínají spatřovat horizont možnosti, kam jim přibývající léta dovolí ještě mateřství odkládat. Porodnost v České republice se od roku 2002 mírně zvyšuje – realizují se odložené porody. Není však vůbec jasné, kolik z těch, kteří chtěli založit rodinu, jen jim na to nezbýval čas, už ji nikdy nezaloží. I v tradičních 18
společnostech zůstávali samozřejmě někteří lidé trvale neprovdaní a bezdětní. Jejich podíl dle Možného se však pohyboval jen asi kolem dvanácti procent. Jednočlenné domácnosti byly výjimkou, dnes se jejich podíl v některých zemích začíná blížit čtvrtině. Ve společensky standardním běhu života se vynořuje nová fáze, pro kterou se hledá jméno: bývá označována jako pozdní mladost, mladá dospělost nebo postadolescence (MOŽNÝ, 2006). Tato pozdní mladost díky nezávislému stylu života někomu nekončí vůbec. Příčinu individualizace, nezávislosti na rodině, nalézáme také v sociální politice. Současné pojetí sociálního státu v moderní západní společnosti oslabuje závislost lidí na sobě samých, na jejich úsilí a na přirozených vazbách v rodině a naopak posiluje závislost občanů na státu. To má vliv na postupné oslabování rodiny jako instituce. Vojtěch Krebs v Sociální politice uvádí: cílem sociálního státu je vyrovnat šance při vstupu do života a vytvářet pomocí sociální politiky podmínky a předpoklady pro to, aby všem občanům byl zajištěn určitý přijatelný a možnostem společnosti odpovídající životní standard (KREBS, 2005, s. 74). Určitá garantovaná jistota osvobodila jedince od vlastní zodpovědnosti a vytvořila prostor pro individualizaci a napomohla k větší nezávislosti. Po pádu komunistického režimu zažívají rodiny těžkosti, na něž nebyly připraveny. Jak jsem již uvedla, většina těchto problémů souvisí s otevřením prostoru pro nové společenské uplatnění. Typickým příkladem nového problému je krize v rodině muže, který začal podnikat a podnikání věnuje většinu času. Matoušek v knize Rodina jako instituce a vztahová síť uvádí několik příčin krize rodiny, kdy podnikající otec se snaží nepřítomnost v rodině vynahradit zvýšeným přispíváním do rodinného rozpočtu, nebo jindy frustruje rodinu tím, že většinu financí investuje do podnikání a členové rodiny si připadají ukráceni na svých právech. Někteří z těchto mužů si dopřávají milenky, někteří se rozvádějí a znovu se žení s mladšími atraktivnějšími partnerkami (MATOUŠEK, 2003). A tady se vrací po dlouhé odmlce v době totality nový fenomén a to, že starší otec zakládá novou rodinu s výrazně mladší partnerkou, kterou je schopen dobře finančně zajistit.
19
1.3 Současné pojetí „moderní“ rodiny Rodina je základní a nejmenší jednotkou společnosti. Prakticky neexistuje žádný typ společnosti, který by nestavěl na rodině jako na svém základním článku. Rodina je institucí, která byla považována za snad nejstabilnější produkt civilizace. Výzkumy řady věd však bylo prokázáno, že rodina v průběhu svého vývoje prošla řadou proměn (co do velikosti, významu, začlenění ve společnosti) a navzdory globalizačním procesům má po světě i dodnes řadu propastně odlišných podob (včetně mnohoženství a dokonce i mnohomužství), které mají vliv jak na jednání samotných členů rodiny, tak na proměny vztahů ve společnosti. Dnešní západní rodinu tvoří v převážné většině jen dvě generace, rodiče a děti, které žijí ve společné domácnosti. Přizpůsobuje se právním, společenským, ekonomickým, kulturním i technickým změnám, jež ovlivňují postavení rodiny ve společnosti i vztahy uvnitř rodiny. Nejzákladnějšími změnami jsou přeměna široké rodiny v rodinu nukleární, demokratizace rodiny a nabývání jejího psychologického významu.
To vše se
promítá také do menší početnosti rodin a v rodinách také do menšího počtu členů potomků, které si rodiče plánují a nakonec dosahují. Současná rodina má v průměru dvě děti, přibývá však rodin s jedním dítětem. Tři a více dětí je spíše ojedinělé. Jenže je tu i další stránka problému, který pak nelze charakterizovat tak jednoznačně: vícenásobné rodičovství může mít, alespoň z hlediska partnerství, podobu „paralelního rodičovství“. Tento jev by se dal vypozorovat u rodičů, kteří se rozvedli a založili s novým partnerem novou rodinu. Starší otcové, kteří si našli mladší partnerku, mají často děti z předešlého manželství a také ze současného manželství popřípadě partnerství. Zde se můžeme setkat s otcem nebo matkou tří a více dětí. Současná rodina moderní společnosti je ovlivněna především čtyřmi základními skutečnostmi:
snížením počtu dětí v rodině
rozpadem vícegeneračního soužití
snížením stability manželských svazků
dlouhověkostí, prodloužením aktivního života rodičů 20
Ví se však také, že by bylo chybou tyto trendy přeceňovat nebo se domnívat, že všude převládá rodina nukleárního typu. Ve většině kultur a modernizujících se společenstvích je stále normou rozšířená rodina a přetrvávající tradiční formy rodinného života. Ale nejen to. To, co vypadá někdy jako tradiční formy a co je takto označováno jako formy přežívající nebo dožívající, může plnit nové společenské i individuální funkce. Nelze však pominout, že kromě možných nových funkcí zdánlivě původních forem společenského a partnerského života, se mohou objevit i nové trendy. Možná třeba v případě znovu narůstajícího prolínání (znejasňování) hranic generací, které přináší rozdílný věk rodičů. Kdy např. spojení označení „dědeček“ s příslušnou věkovou kategorii může být nejen matoucí, ale i frustrující. Nebo v případě dobře zvládnutých příbuzenských vztahů „původních“ a „nových rodin“, kdy v zájmu dětí přecházejí kontakty členů na „ rozšířenou rodinu“.
1.4 Fungující rodina otevřená k dítěti Ale obraťme, zatím jen na chvilku, pozornost také opačným směrem – od společnosti k jedinci
(nebo
také
od
hledisek
sociologického
poznání
k hlediskům
psychologickým). Přitom zůstaneme u otázky funkce rodiny, manželského partnerství a také otcovství a mateřství. Funkce rodiny je společností vnímána a směřována především k dětem a jejich hlavní náplní je tedy uspokojování potřeb dětí, což se děje prostřednictvím rodičů. Hellus v knize uvádí, že rodina uspokojuje základní potřeby dítěte v raném období jeho života. Také další autoři, např. psychiatr Plzák (Klíč k výběru partnera pro manželství, 1975; Manželské judo, 1997; atd.) se shodují v takovém názoru na základní smysl rodiny a manželství. Smysl manželství je v dětech, tj. ve vzniku rodiny a jejímu fungování primárně vůči dětem.
21
Zmiňované naplňování potřeb se uskutečňuje v rámci stálého a známého prostředí v kontaktu se stále stejnými lidmi – především matkou a otcem, jejichž přístup k dítěti je zpravidla prodchnut láskou, trpělivostí a přijetím. Tímto procesem se v dítěti ukotvuje pocit bezpečí, cítí se být součástí většího celku, součástí prostředí, ve kterém vyrůstá a touží se do něj dále začleňovat a svobodně se v něm rozvíjet. Vkládá se proto s veškerou důvěrou do péče rodičů a spoléhá na jejich bezmeznou lásku (HELLUS, 2007, s. 149 -151). To je velké a asi nekončící výzkumné téma „významných druhých“. Téma společné pro psychologii, sociologii a neméně pro pedagogiku. A nutno říci, že také v nemenší míře téma významné pro důkladnější vhled do otázek pozdního otcovství. Pojem „významní druzí“ použil americký filosof a sociální psycholog George Herbert Mead a Peter Ludwig Berger s Tomasem Luckmannem. Mead i mnozí další si všímají způsobů, v nichž prostřednictvím interakce, komunikace členů rodiny se děje souběžný proces utváření osobností jako utváření potřebných dispozic k životu ve společnosti – socializace i (z jiného úhlu pohledu) personalizace. Mead zde akceptuje zásadní roli, kterou při primární socializaci hrají tzv. „významní druzí“. Ty si jedinec nemůže vybrat, jsou mu dáni a jejich definice jeho situace jsou mu předkládány jako objektivní realita. Dítě si osvojuje jejich postoje a role, tedy je internalizuje a přijímá za vlastní. Osvojuje si však nejen role, ale v průběhu téhož procesu přejímá i jejich svět (BERGER, P. L., LUCKMANN, T. 1999). Proto velmi zásadní vliv na rozvoj osobnosti má rodič, nebo ten, kdo ho v časné fázi života dokáže nejvíce zastoupit nebo významně doplnit. Aby byla rodina opravdu funkční, je důležité, aby oba rodiče byli na tuto roli připraveni. Ideální je, aby se děti rodily jako plánované a chtěné. U starších rodičů je určitý předpoklad dostatečné vyzrálosti a chtěné očekávání nové role rodiče. Rodičovství přináší změny v každodenním životě lidí, jež se stanou rodiči, v jejich hodnotách a zájmech, v jejich vztazích, v tom jak vnímají sebe a ostatní. Starší otec se zkušeností může napomáhat mladé matce s péčí a výchovou dítěte. Proto může být přínosné pro celou rodinu zkušený starší otec a ovšem to může být více také velkou – traumatizující – emoční a výchovnou ztrátou, pokud se příliš brzy ztratí ze života dítěte a vlastní ženy. Může být ovšem i lecčím jiným, ale na to všechno je zatím předčasné odpovídat. 22
2 PARTNERSTVÍ Pokud se chci podrobněji zabývat partnerstvím a porozumět výběru partnera, očekáváním, požadavkům a nárokům, je třeba zabývat se možností výběru partnera – sňatkovým trhem, problematikou vztahů mezi pohlavím, sexualitou, apod. Ale především tím, oč vlastně v partnerství běží. Proč vlastně vůbec člověk hledá partnera a ovšem pak také partnera určitého typu, s nímž je případně také ochoten vzít na sebe určité sociálně závazné (společensky žádoucí, sankcionované) podoby odpovědnosti, které s sebou přináší manželský svazek. Tedy odpovědnosti partnerů nejen vůči případným společným dětem, ale také vůči sobě navzájem i vůči dalším členům rodiny. Pokud jde o samotné manželství jako základní typ partnerství, na kterém stojí společenská reprodukce, je vymezeno například jako obvykle společensky uznaný, „legalizovaný sexuální vztah mezi dvěma nebo více partnery opačného pohlaví, o kterém se předpokládá, že se dříve či později stane základem rodiny“ (Velký sociologický slovník I., 1996, s. 590). Manželství, ale i partnerství tohoto typu (tj. víceméně směřující k manželství) je zde specifikováno společenskou reprodukční úlohou, i když nejen tím. Jiné definice upozorňují také na to, že jde o „právní vztah zavazující muže a ženu ke společnému životu“ (JANDOUREK, 2001). Ale aby takový vztah dobře splnil to, co od něho jeho účastníci, tedy partneři, očekávají, musí splnit ještě mnoho dalších předpokladů. Těch lze samozřejmě vyjmenovat mnoho, ale prvotním předpokladem je už to, že dva lidé od sebe něco vzájemně očekávají – tj. nějaké možnosti, které sami sobě poskytnout nedokáží. Proto lze říci v nejširším slova smyslu (tj. jiné typy partnerství), že partnerství se formují tehdy, „jestliže jeden nebo několik jednotlivců nebo skupin poznají nějakou potřebu nebo problém, který by nemohli vyřešit sami, protože jim chybí odpovídající finanční prostředky, schopnosti nebo oprávnění. … Spojením sil, schopností a zdrojů s ostatními však partneři mohou být schopni se s problémem účinně vypořádat. Stává se, že tito lidé a organizace spolu nikdy předtím nepracovali. Někdy to mohou být i
23
tradiční protivníci. Užitek z realizace partnerství nemusí být pro všechny partnery stejný“ (MISTERKA, 2004, text 1567, [on-line]). Také partneři pro společný rodinný život – život de facto manželský – hledají vzájemně vhodné předpoklady nabízející dobrou perspektivu života jak svého, tak svých dětí. Život, který chtějí založit nebo už založili, přitom samozřejmě nevzniká na „zelené louce“, neboť společnost kolem nich (a dávno před nimi) ozkoušela mnohé způsoby, které pokládá za funkční a v jejich mantinelech i daný partnerský pár bude muset – ale i chtít – „hrát svoji partnerskou hru“. Jinak to ve společnosti nejde, neboť i jejich společné a vzájemné chování „spočívá v systému modelových očekávání definujících náležité chování osob hrajících určité role, vnucené jim buď jejich vlastními pozitivními motivy ke konformitě, nebo sankcemi druhých. Takové systémy modelových očekávání, … zakotvené v jednání natolik dostatečně a důkladně, aby se bez dalšího považovaly za legitimní, se vhodně nazývají "institucemi" (PARSONS, 1954, in BARRISTER & PRINCIPAL, 2001, s. 48). Řekneme-li to prostě, pak partneři od sebe očekávají určité způsoby jednání, které ve svém celku nejsou zase nijak překvapivé. Většinu z nich znají, případně si je dokáží představit a povětšinou znají v zásadě i přípustnost míry, v jaké mohou (pro ně samé, a dále pro jejich okolí) být změněny. Zbytek je na nich, a rozhodně toho není málo, co mohou ovlivnit a změnit. I v případě našeho tématu – tj. partnerství a otcovství výrazně staršího muže – už vlastně tím, že se lidé s určitými představami rozhodnou vydat poprvé nebo opakovaně na tzv. sňatkový trh. Víme přitom, že nejde o trh v plném slova smyslu, spíše o určité užitečné přirovnání a stránku společenské skutečnosti, nicméně o tu, která zachycuje hledání a výběr mezi možnostmi, které člověk v touze po partnerství a rodičovství dokáže nalézt. Zde se zcela záměrně přidržím určitých zdrojů a autorů, kteří reprezentují víceméně utříděný sociologický a psychologický pohled (za všechny zdůrazňuji pro sociologii alespoň Iva Možného, pro psychologii pak Petra Šmolku). Tyto dva základní pohledy 24
mi umožňují, jak předpokládám, formulovat jak základní osnovu posuzovaného problému, tak velkou část odůvodněných otázek, které si chci v problematice starších otců klást.
2.1 Sňatkový trh v nových souvislostech Sňatkový trh je určitý prostor, kam směřují členové společnosti, kteří mají zájem žít v partnerském vztahu popřípadě v manželství. Tímto prostorem v určité životní fázi projde většina z nás, nějakým způsobem nás ovlivní a výustí v manželství. Někteří se na sňatkový trh po čase vracejí, opětovně hledají partnera. V tomto prostoru se páry i opakovaně seznamují, namlouvají, hledají partnera pro společné dlouhodobé soužití, manželství a rodičovství. Účastníci sňatkového trhu si obvykle neberou hned prvního potencionálního partnera, kterého potkají, ale pokouší se získat více informací o protějšku a zároveň se nepřestávají ohlížet i po lepší „partii“. Jak uvádí Becker, další vyhledávání a lepší informovanost zvyšují užitek očekávatelný z manželství tím, že zvyšují kvalitu výběru. Vyhledávání samo je však velmi náročné, spotřebovává čas, úsilí a jiné zdroje. Čím déle trvá, tím dále jsou odkládány výnosy plynoucí z manželství. Racionální osoba se žení či vdává, i když si je vědoma, že další hledání by jí umožnilo najít někoho lepšího, leč náklady na další hledání by zřejmě převýšily zisk plynoucí z potencionálně lepší partie (BECKER, 1981). V sedmdesátých letech minulého století se mnoho psychologů i sociologů začalo zabývat otázkami, které v některých případech vedou až k teorii sňatkového trhu. Podle psychologa Roberta F. Winche při hledání protějšku si člověk hledá partnera, který mu poskytne maximální uspokojení jeho potřeb, přičemž potřeba je zde chápána jako hodnota nedostatku, to znamená, že člověk hledá to, co u sebe postrádá, např. osoba dominantní hledá osobu submisivní, osoba s pečovatelskou vlohou hledá někoho, kdo má potřebu být opečováván. Winch rozpracoval teorii „protiklady se přitahují“ (MOŽNÝ, 2006, s. 115 – 121). Zde můžeme nalézt příčiny volby věkově heterogenního partnerství. Příčina může být v tom, že mladší žena hledá muže opačného než je sama, např. vyrovnaného, se smyslem pro zodpovědnost, s věkovou zkušeností i ekonomicky zajištěného. Naopak starší muž hledá fyzicky přitažlivou 25
partnerku s mladou svěžestí, větším temperamentem a nijak nezatíženou věkovými starostmi. Takovýto pár se může velmi fyzicky přitahovat, může vzniknout zamilovanost. Ovšem další výzkumy tuto teorii nepotvrdily (nicméně dotazy tímto směrem asi nepřestanou lákat).
Naopak Bernard Murstein (1986) vypracoval teorii, kterou nazval jako model stimulus-value-role theory (SVR teorie). Tato teorie předpokládá rovnováhu směny, to znamená, že člověk hledá druhého s podobnými zájmy, podobnou povahou i hodnotami. Rovnováha musí být dosažena na třech úrovních. V prvním stádiu jsou ve hře takové věci jako je fyzická přitažlivost, sociální dovednosti, temperament, pověst… ty stimulují zájem. V druhém stádiu je ve hře hledání kompatibility hodnotových vzorců týkajících se manželství, sexu a životních cílů. V posledním stádiu si pár prověřuje představy o výkonu rodinných rolí. Tento model, jak uvádí Možný, obstál v empirickém testování zatím poměrně úspěšně (MOŽNÝ, 2006, s. 118 -119). Určitě se u nás většina současné populace na sňatkovém trhu chová podobně. Ovšem kdyby se všichni chovali podle tohoto vzorce a vybírali partnera podle největší shody v oblastech společného soužití, byly by často páry značně homogamní. Navíc, by se jen těžko vysvětlovala statistická čísla zvyšující se rozvodovosti. Je třeba vzít v úvahu i omezené možnosti jedince na sňatkovém trhu. Žena po třicítce už má daleko menší výběr muže ve stejném věku. Nelze se divit, že taková žena hledá nebo nachází i výrazně staršího muže. Dle mého názoru mohou být ženy v této pozici nuceny vzít si i staršího muže, třeba rozvedeného při uspokojení svých mateřských potřeb, ale nemusí to třeba být ani velký problém, cítíli se současně „na prahu“ touhy po rozvinutí dalších hodnot partnerského soužití (například volnočasových radostí společenského života). Naopak mladému muži, který odkládá sňatek, každým rokem přibývá do množiny potencionálních nevěst nový ročník mladých žen, které dospěly na sňatkový trh. Ale i tato situace není nijak jednoznačná a skrývá mnoho problémů.
26
2.2 Mezníky při výběru partnera Častý výběr partnera v blízkém okolí je jeden z determinantů, které přetrvávají po staletí. I když v současnosti v době globálních IT technologii už to nemusí tak úplně platit, přesto si dovolím tvrdit, že sousedství a teritoriální blízkost jsou jedny ze zásadních determinantů výběru partnera. Možný uvádí, že u toho, kdo dojíždí za prací - zejména u dojíždějících studentů, je tato pravděpodobnost menší. Dalším mocným podnětem k sňatkům mezi páry s bydlištěm si velmi vzdáleným bývala i povinná vojenská služba (MOŽNÝ, 2006, s. 121 -128). Dalším předpokladem pro uzavření sňatku je věková homogamie. Především u nás v současnosti, kdy rodina nemá takovou možnost zasahovat při výběru partnera, je značná část partnerství věkově homogamních. Běžný věkový rozdíl mezi partnery je zhruba dva roky. Mění se však historicky, je rozdílná mezi kulturami a je poměrně citlivá na krátkodobé změny na manželském trhu. „Dokud byl sňatek uzavírán v rámci rodinné hereditární a majetkové strategie šlechty a partneři se nevybírali sami, nýbrž prostřednictvím svých rodičů, ani věku snoubenců, ani jejich vzájemnému věkovému poměru nebyl přikládán velký význam“ (MOŽNÝ, 2006, str. 128). O tom, že panovala v partnerství v minulosti značná heterogamie se můžeme dočíst i z nespočtu historické beletrie. Ovšem současná věkově rozdílná manželství nejsou zapříčiněná přáním rodičů nýbrž vlastní volbou partnerů. Významným mezníkem ve výběru partnera může být sňatková tíseň. V populacích, které prošly výraznou změnou v míře porodnosti, vyvolává předpoklad staršího partnera jev označovaný jako sňatková tíseň. Tento jev poprvé popsali D. Akres (1967) a H. Musham (1974) na ročnících z amerického baby boomu po druhé světové válce. U nás sňatkovou tíseň popsal Možný a Rabušic (1998). Tento jev v českých zemích pochází od druhé poloviny devadesátých let minulého století, sňatkovou tísní se potýkají ročníky žen z vysoké populační vlny z poloviny sedmdesátých let (MOŽNÝ, RABUŠIC, 1998). Tento populační boom má dopad i na pokles porodnosti v devadesátých letech.
27
Zdánlivě svobodné individuální volby mají i sociální limity. Etnická a rasová homogamie je u nás velmi výrazná. Je jen málo smíšených párů. Příčiny můžeme hledat v naší mentalitě, která je hluboko historicky zakořeněná. I když vedle sebe žijeme často s menšinami v rozdílném kulturním klimatu. Už proto nás svazují předsudky a zavedené stereotypy, ale také prostá preventivní obava z možných nesouladů kultur. Možný ve své knize uvádí, že některé společnosti zakazují rasově smíšené sňatky zákonem a mýlil by se, kdo by takové zákony hledal jen ve středověku, ve fašistických režimech nebo mimo industriálně vyspělé společnosti. V USA platil zákon zakazující miscegenation neboli rasově smíšený sňatek v mnoha státech do druhé poloviny šedesátých let (MOŽNÝ, 2006, s. 130 -131). Možná, že naše značná rasová homogamie trvá i vlivem masmédií, kde smíšený pár vidíme velmi sporadicky. Model smíšeného soužití se občas objeví v dokumentárních pořadech v nekomerční televizi, ale to také zřídka. Zvýšená prostorová mobilita umožňuje překonávat předešlé limity, jako jsou již uvedená teritoriální, rasová či věková omezení výběru partnera. Stejně tak zůstává a jen pozvolna se mění homogamie třídní (byť může jít o různé obsahy pojmu třídní). Vzdělanostní a třídní homogamie nabývá v postmoderních společnostech nové podoby. Neprostupné bariéry se i zde se pozvolna vytrácejí. Především v naší zemi v totalitní době byla vzdělanostní a třídní rozlišnost krajně neprůhledná. Tomáš Katrňák, Martin Kreid a Laura Fonádová (2004) uvádějí především, že proti logickému očekávání jejího růstu spolu s růstem rozdílu v šancích zůstala i po pádu železné opony stejná (MOŽNÝ, 2006, s. 132 -133). Toto tvrzení mě velmi překvapilo, protože jsem předpokládala, že s možností získání vyššího vzdělání a tím vzrůstajícího kapitálu bude ovlivněn i výběr partnera.
2.3 Vztah mezi pohlavími Vztah mezi partnery jako vztah povýtce osobní je přirozeně více zdůrazňován na poli psychologie a psychiatrie (a ve větší míře jistě i pedagogiky). I tam je vnímán jako proces, v němž vztah kvalitativně vyzrává i se svými napětími a způsoby jejich 28
překonávání. Tedy také jako instituce, a to dokonce jako instituce, která také přežívá život vlastního partnerství – ve způsobech soužití dětí přinejmenším. Že k tomu patří i zánik vztahu netřeba dodávat. Takový vztah dvou osob se dá charakterizovat téměř básnicky a potud i nenahraditelně (tak jako umění nelze nahradit vědou): „Vzájemný vztah je jako poupě, které se postupně rozvíjí, nebo jako vesmír, odhalující po troše svá tajemství. Uskutečňuje se to s láskou, správným časováním a průzkumem“ (SATIROVÁ, 1994, s. 297). V tom je stručně a výstižně vyjádřena jeho hodnota pro existenci lidí, kterou sociolog popíše a argumentuje snad jinak, ale v principu komplementárně: už veškerý způsob seznamování „oťukávání“ směřuje k jedinému cíli a to žít v páru v partnerství. Výběrové párování je ve společnostech našeho kulturního okruhu orientováno k manželství či k párovému životu a ke vzniku rodiny. Manželský či párový život zůstává i podle De Singly stále více žádoucím než stav svobodný, popřípadě osamělý život. Skutečnost, že člověk žije v páru, je vysoce ceněná, svědčí o tom, že ve světě plném konkurence mezi lidmi, existují i jiné hlubší hodnoty. „Vytváření páru je pro každého z partnerů příležitostí ke společenskému uznání jeho specifické kompetence“ (DE SINGLY, 1999, s. 91). Rozhodující je vytvoření dobrého vztahu. Vztahu kde se dva rozdílní lidé vzájemně milují, respektují a také tolerují. Soudková shledala dobrým vztahem vztah, který zahrnuje chápání druhého jako osoby, která je od nás odlišná, má své potřeby, hodnoty, vlastní vnímaní světa (SOUDKOVÁ, 2006). Dobrý vztah nevyžaduje stálou blízkost, stálou shodu partnerů. Je bezpečím, místem pro osobní růst a zrání partnerů. Umožňuje se volně vyjadřovat, kritizovat, dělat chyby a přesto neztratit náklonost partnera. Do manželství vstupujeme s mnoha nerovnostmi. Nemusí to být jen věkový rozdíl, vzdělání, náboženství, ekonomický status, ale také různá biologická výbava – zdraví, invalidita, různé emoční vybavení, sociální perspektiva, odlišná schopnost společensky se začlenit, integrovat. Přílišná diferenciace v kterékoli z těchto oblastí může soužití značně komplikovat. Větší věkový rozdíl může také představovat 29
riziko. Šmolka ve své knize tvrdí: „Pokud je muž výrazně starší, pak mohou nastat v zásadě pouze dvě pozitivní možnosti: buď je s to určitou výjimečností své podstatně mladší partnerce trvale imponovat, nebo by se stylem života měla přizpůsobit spíše jemu“(ŠMOLKA, 2008, s. 40). Muž se jen těžko přizpůsobuje. Přístup, kdy se muž ješita snaží přizpůsobit své mladší partnerce, bývá neúčinný. „Samozvaný pán tvorstva se pouze brzy zničí finančně, duševně, fyzicky i společensky. Figurka to bývá povýtce tragikomická“ (ŠMOLKA, 2008, s. 40). Určité rady, jak úskalí nerovného páru překonávat, uvádí ve své knize také Plzák: nerovnosti anulujme – z lepší sociální situace jednoho musí mít prospěch oba, je třeba se snažit jakoukoli nerovnost rozumovým kalkulem vyrovnat (PLZÁK, 2001, s. 193 -199). Nejsem si jistá, že mladší partnerky starších mužů, jak uvádí Šmolka, se musí podřídit partnerovi. Spíše si myslím, že je to o vzájemné komunikaci, o sehraném soužití a o schopnosti udržet vztah vzájemnou tolerancí. Nemyslím si, že by jen nerovnost zapříčiňovala rozpad takového páru. Určitě je více aspektů, které ovlivňují soužití než jakákoli nerovnost. Spíše se kloním k názoru profesora Plzáka, který radí nerovnost určitým způsobem tlumit a vyrovnávat. K základnímu smyslu partnerství, ostatně jak již bylo řečeno, patří právě to, že nerovní – to znamená něčím nestejně vybavení – partneři právě svým spojením řeší tento problém. Od čeho by ostatně byla pak i zásadní kvalita sociálního života.
30
3. ROLE OTCE V RODINĚ Narození dítěte je největší rodinná událost. Náročná, mimořádná, fascinující. Tímto vstupují partneři do rodičovské role. Přesněji – ženy do mateřské role a muži do role otcovské. Přechod k rodičovské roli je tou nejzásadnější změnou v životě člověka. Mění se naše hodnoty, názory, postoje, uvažování a celý životní styl (VÁGNEROVÁ, 2007). Nastávající otec začíná svou cestu, již zjištěním o těhotenství partnerky. Od této doby je ovlivňován partnerkou a vývojem těhotenství. Popenoe uvádí v této souvislosti, že otcové nejsou na rozdíl od matek biologicky naladěni na to být oddanými otci. Důvod dle něho je prostý: ženy mohou během života počít pouze omezené množství potomků, což je podněcuje věnovat svým dětem daleko více péče. Oproti tomu muži mohou počít neomezené množství potomků, proto bývají častěji promiskuitní a jejich oddanost k rodičovství bývá menší (POPENOE, 1998). Nicméně pokud mají zájem své rodičovství rozvíjet, můžou se stát stejně tak dobrým rodičem jako matky. Jen málo věcí tak změní život jako narození dítěte. Vzájemná vstřícnost a pochopení partnerů jsou po narození dítěte velmi potřebné, protože každý z členů rodiny si zvyká na novou roli, novou strukturu rodiny, nové povinnosti. Je zajímavé, že rodičem se může stát praktický každý, přitom nemusí disponovat žádnými vědomostmi, dovednostmi a schopnostmi. Kdo je vlastně rodič? Na tuto otázku výstižně odpovídá Sekera, dle něho lze na tuto roli nahlížet ze dvou poloh. „Z pozice biologických rodičů, kteří dítě zplodili, a z pohledu těch, kteří se podílí na výchově“ (SEKERA, 2010, s. 28). Velmi často je biologický rodič i tím kdo vychovává – tedy rodičem. Určitým procesem rodič k dítěti nachází cestu a nemusí být rodičem biologickým a většinou postupně přirozeně přechází do role vychovatele. Otcovství změní každého muže. Popenoe ve výzkumu uvádí, že před tím, než se muž stane otcem, buduje si svou identitu především na nezávislosti, své síle a ješitnosti. Poté, co se stane otcem, do své identity zahrnuje schopnost péče o dítě a empatii 31
(POPENOE, 1998). Otcovství podporuje zrání muže, pomáhá mu porozumět svým vlastním pocitům a učí lépe rozumět pocitům druhých. Pokud ovšem není muž dostatečně zralý a připravený na roli otce, můžou nastat konflikty s partnerkou. Tato nespokojenost přinese s sebou strach z neúspěchu, z toho, jak tuto novou roli zvládnout. Otcovství má pozitivní, ale někdy i negativní dopad na harmonii rodiny. V současnosti se otcovská role hodně liší od tradiční role otce v minulosti, kdy byl především autoritou a živitelem rodiny. Podle Matějčka bylo po mnoho staletí hlavní funkcí otce chránit a zabezpečit rodinu, zajišťovat jí obživu, zprostředkovat kontakt s vnějším světem. „Platilo, že matka vede dítě k člověku – otec k lidem“ (MATĚJČEK, 2000, s. 272).
Nynější pojetí otcovské role má mnoho podob.
V mnoha rodinách, jak píše Šmidová, má otec pouze roli finančního zabezpečovatele rodiny. Ale existují rodiny, kde se otec aktivně zapojuje do výchovy dítěte, jsou to především dvoukariérová manželství. Mnohdy ve dvoukariérových manželstvích na sebe muži berou zodpovědnost za chod domácnosti a za děti. Často bývají nazýváni „novými otci“. Nový otec se odlišuje především tím, že nemá potřebu definovat svou mužskou identitu v pozici k ženské identitě a přijímá pečovatelské úlohy, které k rodičovství patří (ŠMIDOVÁ, 2003).
Jsou to otcové, kteří nečekají, až dítě
vyroste, až s ním bude „rozumná řeč“, ale aktivně se zapojuje do péče hned od narození, tráví s dítětem poměrně dost času a tím si vytváří silný vztah k dítěti. Další autoři označili takovéto otcovství jako „angažované“. O angažovaném otcovství píší v současné době autoři jako Augustyn, Biddulph, Pruett, Nicholas a další. „Otcovství nespočívá v roli hrdiny, který čas od času vstoupí na scénu, když je potomek něčím ohrožen…Otcovství vyžaduje stálou přítomnost, stálé pouto s dítětem, stálou péčí o ně. Dítě se potřebuje s otcem podělit o svou každodennost“ (AUGUSTYN, 2004, s. 136). Další z autorů Biddulph ve své knize předložil výsledky výzkumu, které uvádí, že péče angažovaného otce má dlouhodobý vliv na schopnost empatie dítěte a na jeho ohleduplnost k druhým (BIDDULPH, 2007). Pruett zase poukazuje na prokazující předpoklad, že pokud se otec více angažuje v péči o dítě a spolupracuje s matkou svých dětí, získává společnost silné rodiny s pevným poutem, s méně stresovanou matkou a zdravějšími dětmi (PRUETT, 2009). Obojí otcovství ať
32
angažované nebo nové spojuje péče o dítě, zájem o výchovu, souhru v partnerství a společný přístup k dítěti.
3.1 Důležitost otce v životě dítěte Vztah otce k dítěti je založen na tom, jaký je jeho vztah k matce dítěte, jaké prostředí pomáhá matce pro výchovu dítěte utvářet. Otec má být matce oporou, pomocí, svým postojem a jednáním vytváří prostředí, kde se celá rodina cítí spokojeně. Bohužel to neplatí pro všechny rodiny. Jsou neúplné rodiny, kdy většinou otec chybí a jsou rodiny, kde je prostředí nejistoty, neklidu a zklamání. To má však negativní dopad na dítě. Jak uvádí Brtníková a jiní autoři: Dítě, které vyrůstá v neharmonickém prostředí rodiny je nejisté, lítostivé, jindy neposlušné a vzdorovité, často žárlivé i útočné. V pozdějších letech tyto děti trpí poruchami výchovy a bývají často trestány za přestupky, které jsou odrazem prostředí, jež postrádalo souhru otce a matky a jejich společnou péči (BRTNÍKOVÁ, 1991, s. 160). Otec ve výchově dítěte představuje a reprezentuje mužský prvek, který je pro vývoj dítěte důležitý a nezastupitelný.
V malém a mladém věku je otec pro dítě představitelem světa mužů, obohacuje ho svou přítomností a svou výchovou o další poznatky, v dítěti vzbuzuje pomocí her soutěživost a seznamuje s mnoha jinými činnostmi než matka. Bývá často jako průvodce a motivátor dítěte ke sportu. Pro chlapce bývá vzorem, pro dívku prvním nejdokonalejším představitelem muže. Většina dětí je pyšná na svého otce, je šťastná v jeho přítomnosti a v nepřítomnosti se jim chlubí. Jsou ovšem děti, které o svém otci mlčí, nemohou o něm mluvit s obdivem. „Jsou děti, které kryjí přestupky svého otce i jeho slabosti, jsou děti, které se za svého otce stydí, a jsou děti, které o svém otci nerady slyší. Jsou to ty děti, které byly otcem a jeho postojem zklamány, které nepoznaly otcovu lásku a péči, ale poznaly jeho slabosti, jsou to ty děti, které spíše poznaly otcovy rány než jeho pohlazení“ (BRTNÍKOVÁ, 1991, s. 161). Problém tělesných trestů je trvalý a bohužel není na ústupku, ale není to problém jen otců, ne zřídka se setkáváme s nadměrnými tělesnými tresty i u matek a často tomu přihlíží, bez adekvátní reakce i širší rodina, ale to by bylo na jinou diplomovou práci. Rodiče 33
by měli být především pro dítě partneři, kteří mu napomáhají s vývojem a seberealizací. Jednou z největších výchovných hodnot je pocit dítěte, že má v rodičích oporu v těžších chvílích života, v období neúspěchu a v krizových situacích. Dítěti oporu poskytují oba rodiče, ovšem rozdílně. Především matka mívá instinktivní pochopení co se s dítětem děje, vycítí jeho problémy a pocity nejistoty, i když samo nic neříká. Otec spoluřeší rozhodné okamžiky, ukazuje dítěti cestu a směr. Dítěti imponuje otec, který umí snášet svízelné životní situace, otec, který si s dítětem hraje, pomáhá mu budovat jeho sny a plánuje s ním budoucnost, životní cestu, když si volí povolání.
3.1.1 Aktivní vztah otce k synům „Spoj chlapce se správným mužem, a jen zřídkakdy půjde špatnou cestou.“ (DOBSON, 1995, s. 119) Pro otce i pro dítě je důležitý pevný vztah. Biddulph zdůrazňuje, že obzvláště pro syna je významné, aby ve svém otci viděl, jak zastává aktivní roli v rodinných záležitostech a v interakci otec – matka. Jde dle autora o to, aby aktivní otec zkontroloval domácí úkoly, ptal se syna, co zažil, vyzýval ho, aby dělal věci společně s ním, povídal si s ním, plánovali společně výlety a spolurozhodoval o každodenních záležitostech týkajících se rodiny (BIDDULPH, 2007). To napomáhá synovy přebírat otcovy návyky a odráží se v budoucnu jeho postoji k vlastní rodině.
Další autor,
který přikládá velký význam otce ve vývoji syna je Yablonsky. Uvádí, že syn znamená pro muže spojnici s budoucností. Syn nese otcovo jméno a přebírá jeho odkaz. Autor se domnívá, že pokud by se všichni otcové přiklonili k pozitivnějšímu a angažovanějšímu naplnění jejich role, dokázalo by to změnit celou společnost k lepšímu. Definici otcovského poslání vůči synovi vidí autor v předání základních poselstvích vyjadřujících otcovu životní filozofii. Prostřednictvím těchto poselství dochází k vzájemné interakci. Synové tyto interakce velmi dobře vstřebávají a ve svém dalším životě jsou jimi ovlivněni. Synové však převezmou otcovo poselství pouze tehdy, budou-li přesvědčeni, že otec díky němu dospěl ke skutečnému 34
životnímu štěstí (YABLONSKY, 1995). Mnoho dospívajících či mladých mužů se vědomě bouří proti otcovskému modelu právě proto, že pro ně nepředstavuje cestu ke štěstí a uspokojení v dospělosti. Yablonsky vidí důležitý dopad otcovy osobnosti nejen na osobnost muže jako takového, ale také na jeho vlastní budoucí „otcovský styl“. „Nejdůležitějším faktorem je otec, sloužící jako základní model životních rolí. Synové kvalitních otců se stávají také silnými, milujícími otci a podobní budou i jejich synové“ (YABLONSKY, 1995, s. 87) Muži se mohou stát osobnostmi „otcovského či synovského typu“. Otcovský typ má vnitřní sílu, nezávislost a také schopnost vést druhé či schopnost seberealizace. Je výrazně silnější a úspěšnější v rodinném soužití než synovský typ. Svou otcovskou roli tito muži přijímají přirozeně a důstojně, neboť sami obdivují své otce. Naproti tomu, dle autora jsou synové egocentrických, tvrdých či psychopatických otců často v kategorii synovského typu. Především proto, že se nechtějí stát takovým člověkem, jakým byl jejich otec (YABLONSKY, 1995). Nemusí to však být, tak výlučně a u všech těchto mužů. Synové negativně působících otců nemusejí nutně opakovat chyby rodičů.
3.1.2 Otcové a dcery Neméně důležitý jako vztah k synovi je i blízký vztah k dceři, protože právě na základě tohoto vztahu bude pak dcera schopná vycházet s muži. Kontakt s otcem je pro dívku často prvním kontaktem se světem mužů. Jsou to především otcové, kteří dcerám ukazují, jací muži jsou a co od žen očekávají. Jak uvádí Biddulph „Kvalita vztahu otec – dcera je klíčová, má-li být žena úspěšná jak ve svých vztazích k mužům, tak i ve svém tvořivém a profesionálním životě. Většina takových žen měla otce, kteří měli dostatek osobnostní jistoty, byli vitální a orientovaní na dosažení úspěchu“ (BIDDULPH, 2007, s. 129). Podobného názoru ač více zaměřeného na partnerství je i Popenoe, který píše, že dcery, jež mají dobrý příklad u svého otce a především dobrý vztah se svým otcem, jsou v pozdějším věku schopny vytvářet kvalitní heterosexuální vztahy založené na lásce a důvěře, než dcery, jež dobrý vztah s otcem nemají (POPENOE, 1998). Stává se, že dcery mívají během dospívání konfliktní vztahy se svými matkami. Otcové mohou plnit „smírčího soudce“ dceři, matku 35
představovat v lepším světle a matce pomoci ventilovat negativní emoce a nabídnout svůj nadhled. Dle Dobsona je jakýkoli intimní vztah, který dívka prožije ovlivněn jejím vztahem k otci. Pokud má se svým otcem hezký a vřelý vztah, bude hledat muže, který se mu vyrovná. Jestliže s ní otec není spokojen a dává jí to najevo, ponese si tento problém pravděpodobně celý život (DOBSON, 1995). Proto dcera potřebuje otce, který se jí věnuje, je dobrým vzorem a samozřejmě musí být matce oporou při výchově.
3.1.3 Nezastupitelná úloha otce a matky v rodině Nezastupitelná úloha otce i matky je zřejmá. Přesto, že ideál rodiny se dvěma rodiči není v reálném životě vždy naplňován, má svůj hluboký význam. Jak uvádí Sobotková „Kvalitní vztah mezi rodiči je modelem, podle něhož se děti učí vytvářet své budoucí vztahy“ (SOBOTKOVÁ, 2001, s. 134) Ideální rodina má oba elementy jak mužský tak ženský, každý element dává rodině určitou vyváženost. Mateřství a otcovství lze pojmout jako dva různé přístupy k dítěti, které fungují společně a sehraně. „Pro mateřský vztah k dítěti je na rozdíl od otcovského typická velmi silná a hluboká psychologická identifikace s dítětem. Matka je s dítětem citově spjata mnohem více než otec a rovněž se s ním více ztotožňuje…Toto ztotožnění s dítětem umožňuje matkám starat se o ně s naprostou samozřejmostí…Matka však také pociťuje „nevysvětlitelnou“ touhu nést problémy svého dítěte sama místo něho, dokud jí život bolestně nepoučí, že něco takového není možné…Na jedné straně je matka vnímavější než otec, ale na druhou stranu je tato velká výhoda i jejím největším omezením“ (POLI, 2010, s. 21) Autorka to nazývá tzv. „zákony mateřství a otcovství“. Zákon mateřství říká: „Mé dítě nesmí trpět.“ Zákon otcovství naproti tomu říká: „Mé dítě musí být silné a musí být schopné poprat se se vším, co se mu postaví do cesty.“ Otec díky tomuto přístupu vede dítě k životu v realitě, ve kterém se nevyhnutelně bude setkávat s trápením a bolestí. Nelze však opomenout, že tyto zákony se ideálně doplňují, a že žádný rodič nejedná pouze dle „svého typu“ (POLI, 2010) V každém otci a matce nalézáme větší či menší část obojího. Soulad obojího vede k harmonii v rodině. 36
4 METODIKA VÝZKUMU A JEHO PRŮBĚH V teoretické části jsem interpretovala – a s ohledem na cíle práce uvedla do určitých souvislostí, a proto i komentovala - autory a jejich výzkumy v problematice rodičovství, partnerství a soužití věkově rozdílných partnerů. Teoretická část měla za cíl vhled do problematiky partnerství a rodičovství. Naopak výzkumná část si klade za cíl především rozšířit oblast vědění o partnerském vztahu, kdy je větší věkový rozdíl mezi partnery a s tím spojená výchova dítěte. Tedy výzkumná část je z hlediska vlastního poznání potvrzením a možná i polemikou k části teoretické, jejím doplněním, ve smyslu propojení teorie a výzkumu jiných autorů a mého vlastního zkoumání v rovině již „čistě“ empirické. Pro realizaci jsem zvolila kvalitativní výzkum, jehož „hlavním rysem je dlouhodobost, intenzivnost a podrobný zápis“ (GAVORA, 2000, s. 142). Kvalitativní metoda má možnost založení určitých teoretických soudů na empirických zjištěních (z rozhovorů) - je vlastně současně určitým průběžným "dialogem" dosavadního disponibilního poznání a poznávání postaveného na identifikaci (i explikaci) problematiky "prohledáváním" prostředky "nabalujících se" rozhovorů. Jedno zde doplňuje a koriguje druhé - deduktivní postupy se potkávají s induktivními a ve styku se prověřují. Problematiku pozdějšího rodičovství je důležité řešit z hlediska postojů mužů a žen k rodičovské roli a jejich péči o děti. Pokud se chci zabývat čistě problematikou staršího otce, musím zjistit jeho postoje k partnerství, otcovství a k výchově dítěte. Proto jsem se rozhodla pro sběr dat polostrukturovanými rozhovory se staršími otci, kteří se rozhodli mít dítě v pozdějším věku. Pomocí těchto rozhovorů se pokouším zjistit postoje, jaké zastávají muži k partnerství, rodičovství a k výchově dítěte. Rozhovory trvaly s každým informantem asi hodinu, probíhaly v soukromí a v prostředí, které si otcové sami vybrali. Bylo velmi důležité zachovat anonymitu, o které byli informanti předem ujištěni, protože šlo o otázky citlivé na jejich soukromí.
37
4.1 Cíl výzkumu Za hlavní cíl diplomové práce jsem si vytýčila zjištění, jak starší otec pečuje, zabezpečuje a vychovává dítě. Zda je to ku prospěchu dítěte mít staršího otce, nebo zda je tato životní konstelace pro dítě nevýhoda a zhoršuje jeho start do života. Na to si neodpovíme bez porozumění celkovému klimatu rodiny. Takže cílem musí být i zjištění, jaké je partnerské soužití mezi rodiči a co vedlo staršího muže i rodičovský pár jako celek k rozhodnutí mít dítě v pozdějším věku. Pokusila jsem se hledat příčinu věkově nerovného partnerství a s tím spojené pozdní otcovství. Hlavními výzkumnými otázkami jsou:
Jak pečují otcové v pozdějším věku o své děti?
Co jim toto pozdější otcovství přináší? Co přináší všem jejich dětem a jejich partnerům?
Jsou šťastní v roli staršího otce?
Nemají starší otcové obavy o svou budoucnost a tím spojené obavy o budoucnost dětí? (A co je vlastně v této „podvojné“ obavě primární?)
4.2 Výzkumná metoda Pro výzkum jsem zvolila kvalitativní design a to proto, že jsem chtěla mít možnost bližšího poznání se zkoumanými osobami. Myslím, že tak můžu lépe poznat rodinu a rodinné prostředí konkrétních osob a to mi může více vypovědět o způsobu chování a komunikaci v rodině, abych mohla více proniknout do hloubky zkoumané tématiky a popsat vzájemné vztahy. Nesmím opomenout také fakt, že jsem měla omezený počet informantů, kteří byli ochotni se mi svěřit. Kvalitativní výzkum splňuje požadavky pro pochopení a rozbor jevů v nejskrytějších souvislostech. Tento výzkum, jak uvádí Hendl, umožňuje výzkumníkovi být pružný a operativně reagovat na nově vzniklé skutečnosti, které se během výzkumu objevují a podle toho upřesňovat dotazy při rozhovorech (HENDL, 2008, s. 48, 49). 38
Data analyzuji pomocí zakotvené teorie, kterou vyvinuli autoři Glaser a Strauss. Termín „zakotvená teorie“ neoznačuje jenom určitou teorii, nýbrž je určitou strategií výzkumu a zároveň typem analýzy. Je to metoda, jejíž „systematické techniky a postupy analýzy umožňují badateli vytvářet teorie vycházející z empirického základu a splňují všechny požadavky kladené na „dobrou“ vědu: validita, soulad mezi kategorií a pozorováním, zobecnitelnost, reprodukovatelnost, přesnost, kritičnost a ověřitelnost“ (STRAUSS, CORBINOVÁ, 1999, s. 20). Analýzu jsem provedla za využití otevřeného, axiálního a selektivního kódování. Kódování nám pomáhá data popsat. V kvalitativním výzkumu znamená kódování hledání významu a jejich pojmenování. „Kódováním rozumíme operace, které slouží k rozebrání údajů, konceptualizaci a znovu složení novými způsoby“(BARTLOVÁ, SADÍLEK, TÓTHOVÁ, 2008, s. 126).
4.2.1 Otevřené kódování – výchozí rovina převodu informací z rozhovorů
Otevřené kódování se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí studia údajů. Obsah pojmů je vymezován formou výroků a vztahy mezi nimi. Hendl uvádí, že otevřené kódování představuje prvotní práci se sesbíranými daty (HENDL, 2006, s. 244). Dle tohoto jsem také postupovala, nejprve jsem text rozdělila na jednotky – věty, odstavce – a každé takto vzniklé jednotce přidělila kód, tedy označení. Jak uvádí autoři, kódy vzešlé „z otevřeného kódování seskupujeme podle podobnosti nebo jiné vnitřní souvislosti. Začínáme budovat hierarchický systém – pod hlavičkou nově pojmenované kategorie slučujeme pojmy – kódy, které se zdají příslušet ke stejnému jevu.“ (ŠVAŘÍČEK, ŠEĎOVÁ, in GULOVÁ, 2011, s. 81). Pomocí tohoto postupu jsem kódy seskupila do kategorií (viz 3.7 atd.) Hledala jsem určité jevy, které mají společný atribut nebo výroky, které jsou pro výzkum zajímavé. Kategorie jsem označila, tak aby co nejlépe vystihla základní myšlenku. Dále jsem ještě vytvořila podkategorie, aby celý jev byl úplný a co nejvíce vypovídající.
39
4.2.2 Axiální kódování Navazuje na otevřené kódování. Pojmová analýza možných hodnot znaků fenoménů a případů v dané kategorii tvoří výchozí bod pro další krok. Dle Hendla během axiálního kódování výzkumník zvažuje příčiny a důsledky, podmínky a interakce, strategie a procesy, které tvoří „osy“ propojující jednotlivé kategorie (HENDL, 2006, s. 248). Po otevřeném kódování znovu a novým způsobem kompletujeme data a vytváříme vazby mezi kategoriemi a subkategoriemi. Vzniká tak celistvý pohled na sledovaný jev. Strauss a Corbinová uvádí tzv. pragmatický model, dle kterého bychom měli postupovat při uvádění kategorie do vztahů: Příčinné podmínky => Jev => Kontext => Intervenující podmínky => Strategie jednání a interakce => Následky. (STRAUSS, CORBINOVÁ, 1999, s. 72) V průběhu axiálního kódování jsem hledala spojení mezi vyvozenými kategoriemi a snažila se rozlišit jejich významnost. Hledala jsem další kategorie a koncepty. Toto schéma je logickým vodítkem, pomůckou, ale porozumění složitosti příčinných vztahů je nesnadným úkolem, při jehož řešení se takovéto vodítko rychle zkomplikuje.
4.2.3 Selektivní kódování V této části výzkumu je pomocí kódování vybraná jedna centrální kategorie, která se uvádí do vztahu k ostatním kategoriím. Identifikuje hlavní téma projektu. Cílem analýzy je ústřední kategorie. Jak uvádí Hendl: „Jedná se centrální fenomén, kolem něhož jsou ostatní kategorie vzniklé v procesu axiálního kódování integrovány“ (HENDL, 2006, s. 252). Tyto pasáže výzkumné metody považuji za nutné (byť svým způsobem „abstraktní“) sdělení o obecném postupu. Spoléhám se na to, že takto poměrně odtažitě popsaný postup rychle a zřetelně vyplyne z dále popsané práce se zjištěnými daty 40
z rozhovorů. Jsem přesvědčena, že vzorový příklad postupu kategorizace zjištění a jejich souvislostí by byl redundantní. V následujícím textu budu respektovat obecně přijímané termíny pro operace (a úrovně), kterými jsem v dalším postupu prošla, tj. pro operace, v nichž se odehrávají obsahová vyhodnocování informací z rozhovorů a jejich vzájemných souvislostí.
4.3 Sběr dat Pro získání potřebných informací jsem zvolila polostrukturované interview. Předem jsem si připravila základní okruh otázek, které na sebe navazují. Tyto otázky jsem se snažila formulovat tak, abych zjistila co nejvíce informací a pocitů, pokud možno co nejšetrněji. K těmto základním otázkám jsem dávala ještě doplňující otázky tak, abych získala celkový obrázek o daném jevu. Podle Pelikána není nutné dodržet formulaci a pořadí otázek, je však nutné dotknout se všech předem stanovených oblastí (PELIKÁN, 1998). Při rozhovoru jsem se držela pravidel, jaké uvádí Chrástka ve své knize (2007, s. 183) :
Prostředí, kde probíhal rozhovor, jsem nechala na výběru informanta tak, aby mu bylo příjemné
Začínala jsem rozhovor obecnými otázkami, které informanta uvedly do problematiky
Snažila jsem se vytvořit během rozhovoru podmínky pro dobrou spolupráci s informantem a motivovat k otevřenosti
Dodržovala jsem při přepisu přesný záznam interview
Rozhovory jsem nahrávala na mobilní telefon a později přepsala. Tyto rozhovory probíhaly od podzimu 2012 do ledna 2013. Dále jsem ještě dodatečně doplnila interview o otázky, na které mi informanti odpověděli prostřednictvím emailu.
41
4.3.1 Informanti: Otcové po padesátce K výzkumu jsem potřebovala informanty – otce, kteří se rozhodli mít dítě v pozdějším věku. Hledala jsem otce starší padesáti let, kteří mají poměrně malé dítě. Mám štěstí, že několik starších otců znám. Ty jsem oslovila a požádala o rozhovor. Takto jsem získala pouhé dva informanty, ostatní otcové, přestože se známe, rozhovor odmítli. Další informanty jsem získala prostřednictvím dvou otců, kteří mi interview poskytli. V podstatě jde o tzv. kumulativní výběr - kdy jsem začala s dvěma informanty a na základě jejich doporučení s dalšími otci – informanty. Tento postup u výběru připomíná nabalování sněhové koule, a proto se označuje „snowball sampling“ (GAVORA, 2000, s. 144). Ovšem opět ne všichni otcové byli ochotni rozhovor poskytnout. I u těch otců, které dobře znám, jsem musela trochu přesvědčovat a slíbit, že získané informace nezneužiji a že budou anonymní. Proto všechna jména jsou mnou vymyšlená. Takto se mi podařilo přesvědčit pět otců. Informant IK IK má 62 let, je lékař a zároveň pracuje jako ředitel nemocnice. Je podruhé ženatý, žije s manželkou Hanou (46 let) a dcerou Reginou (8 let). Z prvního manželství má dva dospělé syny a tři vnoučata. Informant PB PB, věk 58 let, profesí učitel, s dřívější partnerkou má dvě dcery, se současnou manželkou Markétou (40 let) má syna Jakuba (5 let) Informant JP JP má 60 let, pracuje jako správce v domově pro seniory. Je rozvedený, se svojí první ženou má dceru. V současnosti žije s přítelkyní Barborou (38 let), s kterou má syna Matěje (5 let).
42
Informant MD MD má 56 let, je trenér a v dřívější době hrával profesionálně fotbal. Žije s druhou partnerkou Martou (38 let), má dceru z prvního manželství a se současnou partnerkou má syna Vojtěcha, kterému jsou tři roky. Informant AL AL má 53 let, je inženýr ekonomie, pracuje na finančním úřadě.
S dřívější
manželkou (která zemřela) má dceru a syna. Jako vdovec si našel současnou partnerku Evu (45) a s ní má dceru Pavlu (2 roky)
4.3.2 Okruhy otázek Rodinný stav Rodinné zázemí (ekonomické, profesní, sociální) Pracovní vytížení informantů První manželství Příčina rozpadu manželství Nové partnerství/ manželství Vztahy s širší rodinou/rodiči Vztah k nové partnerce Sociální postavení v novém vztahu Spokojenost v novém partnerství/manželství Rozhodnutí mít dítě Dělba práce v rodině Péče o dítě Výchova dítěte Porovnání výchova dítěte dříve a nyní v novém partnerství Vztah nové partnerky a starších (nevlastních) dětí Sourozenecký vztah Vztah dítěte k vrstevníkům 43
Vliv masmédií na výchovu dítěte Mezníky ve výchově Věk otce a otázka budoucnosti Střet rolí Očekávání od budoucnosti V rozhovorech jsem se dotkla těchto okruhů otázek a dále jsem kladla doplňující nebo nové otázky při vyvstání zajímavého jevu. V rozhovorech mám daleko širší schéma otázek, které se dotýkají vlastního soužití s partnerkou jak v předešlém vztahu tak v tom současném. Především jsem se zaměřila na komunikaci mezi otcem a jeho dětmi, jak staršími, tak i těmi malými.
4.4 Interpretace dat Otevřeným kódováním pěti rozhovorů se staršími otci jsem získala řadu pojmů. Ty jsem seřadila do významově podobných jevů a vytvořila skupiny a z těchto skupin vytvořila kategorie. Při analýze zjištěných dat mi vyvstaly tyto základní kategorie: První manželství nefungovalo aneb „brali jsme se bez rozumu“ Rozvod byl nevyhnutelný aneb „manželství už stejně nefungovalo“ Našel jsem si výrazně mladší přítelkyni Jsem v novém vztahu šťastný a zamilovaný Sice jsem už dítě neplánoval, ale každá žena chce být matkou Znovu šťastným otcem Aktivnější přístup ve výchově než před léty aneb „hraju si s dítětem často a rád“ Moje děti, naše děti aneb „sourozenci, jak mají být“ Rodiče přenáší své ambice na dítě Otcové ve vyšším věku řeší i zajištění rodiny v případě vlastního úmrtí 44
V následujících kapitolách podrobněji rozeberu základní kategorie. Jejich dimenze a vlastnosti těchto dimenzí. Dimenze těchto základních kategorií mezi sebou úzce souvisí a vzájemně se prolínají. Tyto vlastnosti a dimenze vystihují pojmy, se kterými se v konkrétní kategorii setkám a upřesním si tím, o čem jednotlivé kategorie pojednávají. Texty informantů byly označeny kódy pro zpřehlednění, jak se ve výpovědích orientovat: iniciály respondenta číslo použité citace rok pořízení rozhovoru Snahou bylo zpřehlednit a ukotvit jednotlivá témata a dát analýze logickou strukturu. Např. IK/1/2012 – „Jsem podruhé ženatý. Z prvního manželství mám dva dospělé syny.“ To je jen ukázka pro orientaci čtenáře. Tímto způsobem jsem analyzovala interview a seřadila jednotlivá témata, kterými se informanti v rámci rozhovoru věnovali.
4.4.1 Otevřené kódování – kategorizace Informanti, kterých jsem se dotazovala na pozdní otcovství, žijí v současnosti v novém manželství/partnerství. V tomto novém partnerství mají malé dítě po padesátém roce věku. Někteří byli rozvedeni, jeden otec je vdovec a jeden otec žije v novém partnerství bez rozvodu předešlého manželství. Otcové uváděli možné příčiny rozpadu předešlého partnerství a motivaci k založení nové rodiny ve vyšším věku. Péči jakou se věnují dítěti a partnerce. Co očekávají od budoucnosti, jaké mají starosti a radosti v životě.
45
4.4.1.1 Kategorie č. 1 První manželství nefungovalo aneb „brali jsme se bez rozumu“ VLASTNOSTI
DIMENZE
prvotní zamilovanost
vzájemná
vrhnutí do manželství
bezhlavé
nesamostatnost v péči o rodinu
velká
nepřipravenost na manželství
velká
Všichni informanti se shodli na obtížnosti začátku manželství, na prvotní velké zodpovědnosti o manželku a dítě, které se u většiny informantů vzápětí po svatbě narodilo. Je to určitý společný atribut pro informanty. Příčinu rozpadu manželství spíše vidí informanti v těžkých začátcích a také v nespokojenosti ve vztahu. Informanti nebo jejich manželky uvědoměle hledali nový vztah, přestože žili společně v manželství. Ač uvedli prvotní zamilovanost, tato manželství nebyla harmonická. Potýkali se s různými překážkami: nevyhovující bydlení, finanční nouze a časté konflikty s rodiči.
„Pravda je, že jakmile jsme se vzali, tak zanedlouho jsme čekali první dítě. Moje žena byla těhotná a já jsem ještě dělal poslední šestý ročník medicíny. Já dělal atestaci z gynekologie a chirurgie, když se mi narodil první syn, ani jsem neměl čas si to uvědomit. Byla to hektická doba. Bydleli jsme u tchýně a já hned po studiích nastoupil rok na vojnu. Moje žena stále žila u maminky i se synem.“ (IK 1/12) „My jsme se brali asi tak bez rozumu, dost lehkovážně. Neměli jsme ani kde bydlet, rodiče nám finančně pomohli, abychom si mohli koupit starý domek. Já na tom domku pořád makal, tam bylo práce….“(JP 1/12) Informanti vzpomínají na nelehké začátky v budování prvního manželství, překonávání překážek, ale také na lásku, která tento vztah provázela. Prvotní zamilovanost provázela všechna tato manželství. 46
„S mojí ženou jsem se seznámil, když jsem měl úraz kolena a ležel jsem v nemocnici, ona tam dělala zdravotní sestřičku, moc hezky se o mě starala…Chvíli jsme spolu chodili a potom otěhotněla, tak jsme se vzali… No, jak jsem říkal, začátek byl divný, nejlepší bylo, když jsme spolu chodili, to jsme se na sebe těšili a fakt jsme se milovali, ale jak se narodila dcera a já za ženou chodil jak na návštěvu k rodičům, to bylo strašný.“ (MD 1/12) „Seznámili jsme se na gymnáziu, kam jsme oba chodili. Klasická studentská láska a vydrželo nám to až do svatby. Na své počátky v hledání životního partnera si už moc nevzpomínám, asi jako každý kluk v tom věku a také jsem životní partnerku našel velmi brzy.“( PB 1/12) K manželství a vzápětí k rodičovství se informanti postavili zodpovědně. Snažili se zajistit rodinu. Asi nejpalčivější problém byl zajištění vyhovujícího bydlení a finanční zabezpečení rodiny. „Neměli jsme kde bydlet, chvíli jsme bydleli u Věřiných rodičů, potom jsme se nastěhovali do starého baráku, kde jsem musel předělat všechno topení, koupelnu, kuchyň, opravdu nezůstal v baráku kámen na kameni a v tom jsme žili.“ (JP 2/12) „Začátky byly všelijaké, já bydlel v garsonce a tam bychom se nevlezli. Tak jsme bydleli každý zvlášť, Jitka u rodičů a já sám. Nedělalo to dobrotu, s tchýní jsem nikdy moc nevycházel a jí se naše bydlení nelíbilo. Mě taky ne, ale co jsme měli dělat. Až za dva roky jsme vyměnili byt a přestěhovali se na sídliště do třípokojáku“ (MD 2/12) „Ženil jsem se hned po škole ve 24 letech. Brzy se nám podařilo získat byt, žena šla na mateřskou dovolenou s první dcerou, takže celkem dobrý začátek, jen těch peněz nebylo úplně nazbyt.“(PB 2/12) „Byla to hektická doba. Bydleli jsme u tchýně a já hned po studiích nastoupil rok na vojnu. Moje žena stále žila u maminky i se synem. Jak jsem se vrátil z vojny, tak se nám podařilo sehnat v …… svobodárnu a už jsme konečně bydleli sami jako rodina.“ (IK 2/12) 47
V kategorii se objevuje vlastnost „nesamostatnost v péči o rodinu“. Zde informanti často uvádí určitou pomoc od rodičů. Nemyslím tím jen finanční, ale také v otázce bydlení nebo hlídání dětí, nedělní obědy atd. „Kdyby nebylo našich, kteří nás hodně podporovali, žili bychom si hůř. Pomáhali nám tím, že nás často zvali na oběd.“(IK 3/12) „Rodiče nás podporovali, hlavně finančně, ale taky nám hlídali dost Petru.“ (JP 3/12) Informanti se potýkali v raném období manželství s
řadou problémů. Asi
nejpalčivější byla finanční nepřipravenost na manželství. „Neměli jsme moc peněz, já jsem si ještě jako mladý lékař nemohl přivydělávat službami.“ (IK 4/12) „celkem dobrý začátek, jen těch peněz nebylo úplně nazbyt“ (PB 3/12)
Subkategorie č. 1.1 Bohužel jsem ovdověl, manželství by nám určitě vydrželo
VLASTNOSTI
DIMENZE
soužití
harmonické
zamilovanost
velká, trvalá
ztráta partnera
tíživá
Ovšem musím uvést, že jeden informant začátky společného soužití v manželství nevnímá jako problémové. Bohužel ovdověl a pozdějším věku si našel novou partnerku, se kterou má nyní malé dítě. 48
„Ženil jsem se ve 25 letech. Ze začátku jsme bydleli u mých rodičů, zanedlouho jsme dostali od města byt. Za dva roky po svatbě se nám narodila dcera, po dalších čtyřech letech syn. Začátek jsme měli bezproblémový.“ (AL 1/13) Zde je patrné, že rád vzpomíná na seznámení s partnerkou a počátky společného soužití s první ženou. Toto manželství bylo harmonické po celou dobu. Bohužel manželka po šestnácti letech společného soužití zemřela. Informant ovdověl a několik let sám vychovával dvě děti. „…láska na první pohled a vydrželo nám to…“ (AL 2/13) Tady by zřejmě rozpad manželství nenastal. „Náš vztah byl velmi krásný a vydržel nám takový až do konce. Bohužel jsem před 16 lety ovdověl.“(AL 3/13)
4.4.1.2 Kategorie č. 2 Rozvod byl nevyhnutelný aneb „manželství už stejně nefungovalo“ VLASTNOSTI
DIMENZE
vzájemná nevěra jako kořen problémů
rozhodující
nevraživost
přítomná
vztah mezi manželi
vyprchaný
rozpad rodiny
nevyhnutelný
ohled na dospívající děti
malý
neudržitelnost manželství
zřetelná
Jako hlavní problém v předešlém vztahu viděli informanti vzrůstající konflikty s manželkou. Zde byla patrná nevraživost mezi partnery. Neschopnost komunikovat mezi sebou. A také problém vzájemné nevěry. Nová zamilovanost, nevěra a konflikty spěly u většiny informantů k rozpadu rodiny. Informanti se po neshodách rozhodli tato manželství opustit.
49
„To se těžko říká, Jitka mi byla určitě věrná. Našla si přítele až teď, co je zpátky v Brně. Já jsem občas nějaký úlet měl, ale nikdy se to nikdo nedozvěděl. (je to anonymní, určitě!, i když teď už je to asi jedno) Zamiloval jsem se až do Marty a to bylo pro naše manželství konečná. Chvíli jsem to hrál na obě strany, kvůli Terezce, ale nešlo to, tak jsem se odstěhoval.“ (MD 3/2012) „My jsme s ženou žili 22 let. Spory jsme měli, jako v každém manželství. Jak jsme žili v …… na tom sídlišti, mně se podařilo se zamilovat. Bylo to hodně těžké, ale zvládlo se to. Žena měla taky nějaký vedlejší vztah. Zvlášť v začátku byly spory, sice jsme to ustáli, ale bylo to složité období… Já jsem se rozvádět nechtěl, jednak kvůli vlastní pohodlnosti a jednak i kvůli klukům. Žena byla ve věku, kdy se bláznivě zamilovala. Spíš si myslím, že to byl takový syndrom zavírajících se dveří od rychlíku. Měla pocit, že když si teď něco neurve, že hodně ztratí ze svého života. Řekla mi, že se ho nevzdá. Já jsem jí dlouho přesvědčoval, aby se pokusila náš vztah ustát. Ona na to neslyšela, ta situace taková byla. Já jsem na to reagoval, tak když se ho nikdy nevzdáš, tak jsem požádal o rozvod. Pravda je, že nám to nebylo jedno. Nebylo to jedno ani ženě, ale nedalo se to zpátky.“(IK 5/12) „…naše fungující manželství bylo v řádech několika let, potom už to bylo jen utrpení. Nesnášel jsem ty její věčné avantýry a mejdany…“(JP 4/12)
Je zřejmá nechuť manželství zachránit, setrvat s manželkou a dětmi. Manželství se rozpadá, už je neudržitelné pro obě strany setrvat v takovém svazku. Při dotazování na ohledy na děti většina informantů argumentovala dospělostí a vyzrálostí dětí. Ochota zůstat v nespokojeném vztahu kvůli dětem byla malá. „Jakmile byla Petra větší, také jsem si našel novou přítelkyni.“ (JP 5/12) „To zní strašně, odešel od rodiny, já jsem nechtěl, ale nějak jsme si s Jitkou už neměli co říct. Vztah byl vyprchaný a nebyli jsme schopni spolu komunikovat. Ke konci jsme se jen hádali a myslím, že i Terezka toho měla dost. Tereza byla na střední, nevím přesně kolik jí bylo, ale takový to na hraně trvalo asi jen tři měsíce… Tereza už byla velká, i když mi to často vyčítala. Teď už ne… Tereza byla prvně na 50
straně matky, ale potom pochopila, že by náš vztah neměl cenu, že to manželství už stejně nefungovalo.“(MD 4/12) „Já jsem teda chvíli měl tendenci trochu je do toho zatáhnout, ale kluci mi dali najevo, že je to čistě jenom naše věc. Prostě jsem si uvědomil, že pokud se s matkou rozvedeme, že to bude mít přirozeně dopad i na ně, přinejmenším ekonomický. Oni mi řekli, „tati nezatahuj nás do toho. Víš, my si myslíme, že když žena odchází, že za to může ten chlap.“ To mě ranilo a přestal jsem se s nimi o tom bavit, ale naše vztahy to nenarušilo.“ (IK 6/12) „On ten vztah jel jenom ze setrvačnosti…Už byly velké, 26 a 22 let… V té době už ne, byly dospělé.“ (PB 4/12)
4.4.1.3 Kategorie č. 3 Našel jsem si výrazně mladší přítelkyni VLASTNOSTI
DIMENZE
sňatková tíseň u žen
zřejmá
věkový rozdíl
značný
nová přátelství
vítaná, omlazující
vzájemné „sociální polepšení“
přítomné, velké
Informanti si našli novou věkově výrazně mladší partnerku. Největší věkový rozdíl je dvacet dva let. Nejmenší věkový rozdíl je u informanta (vdovce), který si partnerku našel až později, zde je věkový rozdíl jen osm let. „Jsem podruhé ženatý. Z prvního manželství mám dva dospělé syny. Oba už jsou ženatí a mají vlastní rodiny. Starší syn má zase dva kluky, ten starší vnuk je už na osmiletém gymnáziu a mladší vnuk chodí do 4 třídy, tak to má 11 let. Druhý syn nemá vlastní děti, ale vyženil holku, které je 14 let, má ji jako vlastní. Nyní s Hanou, které je 46 let, mám osmiletou dceru. Je mladší než vnuci.“ (IK 9/12)
51
„Jsem úspěšně rozvedený, s bývalou ženou mám dceru Petru. Ta už je dospěla, nedávno se vdala a čeká už i dítě. S přítelkyní Bárou (38 let) mám pětiletého syna Matěje.“(JP 6/12) Dalo by se říct, že všechny nové partnerky informantů, jsou ženy z vysoké populační vlny z poloviny sedmdesátých let, tudíž lze se přiklonit k určité sňatkové tísni z jejich strany. Tuto sňatkovou tíseň popsal Možný, Rabušic 1998. Více popsáno v teoretické části kapitola 2.2. Informanti také uvedli, že jejich nové partnerky neměly moc předešlých vztahů, je zřejmá určitá absence vrstevníků v jejich partnerském životě. „Hana byla volná, líbila se mi a samozřejmě byla tam i ta racionalita, nechtěl jsem být sám. A proč zrovna mě si Hana vybrala? No možná proto, že už přede mnou měla starší partnery a určitým způsobem jí to přitahovalo. Viděla ve mně zkušeného muže. (IK 10/12) „Dlouho byla sama, vdávala se poprvé až se mnou.“ (AL 6/13) Díky mladší partnerce získali informanti i nové přátele. Toto hodnotí informanti jako pozitivní, cítí se díky tomu mladší. „Cítím se mladší a mám mladší kamarády“ (IK 11/12) „Marta má spoustu přátel, žiju daleko více společensky, než předtím.“ (MD 6/12) „Mám stejné přátele a samozřejmě mám i nové díky manželce.“ (AL 7/13) Nové partnerství posunulo informanty i jejich mladší partnerky k lepší sociální situaci. U partnerek vidí lepší sociální status díky lepší ekonomické situaci, většímu kulturnímu a společenskému vyžití, ale také tím, že mají společně dítě. „Určitě si polepšila ekonomicky. Dosáhla vytouženého dítěte. Určitě získala naším svazkem daleko víc než já.“(IK 12/12) „Oba jsme si polepšili. Marta rozhodně mateřstvím. I společensky snad si polepšila.“(MD 7/12)
52
„Asi jsem si polepšil, mám novou rodinu a syna, celkově se mi nyní žije lépe… Určitě si také polepšila. Když jsem Báru poznal, neměla nic. Užívala si života a nic neřešila, ale myslím si, že i ona potřebovala rodinu, někoho kdo jí bude mít rád. Nyní má dítě a mě.“ (JP 7/12)
4.4.1.4 Kategorie č. 4 Jsem v novém vztahu šťastný a zamilovaný VLASTNOSTI
DIMENZE
hledání nové partnerky
plánované
zamilovanost
velká
očekávání od nového vztahu
naplněné, uspokojivé
fyzická krása
zřejmá, rozhodující
obdiv k mladé ženě
velký
Někteří informanti hned po rozvodu nebo po rozpadu manželství nalezli nový vztah. Dva informanti odešli od manželky právě kvůli jiné ženě. Velká touha po nové partnerce byla téměř u všech dotazovaných otců. Odešli i přes to, že děti jim to vyčítaly a zazlívaly. „Já musel odejít, já jsem nebyl schopen u ní být. Nemohl jsem tam ani spát, jen jsem zavřel oči a viděl jsem Martu, já jsem se do ní zamiloval. Byla to snad i jiná láska, než jakou jsme měli s Jitkou, takový pocit jsem měl poprvé v životě. Nejvíc jsem se trápil kvůli dceři, ta to taky špatně nesla.“(MD 5/12) „Žena nevím, já až v poslední fázi před rozchodem.“(PB 5/12) Nebo společně žili a přesto žil každý sám. Tady informant čekal, až dítě dospěje a později hledal novou partnerku. „Jakmile byla Petra větší, také jsem si našel novou přítelkyni.“ (JP 5/12)
53
Další informant hledal hned po rozchodu s manželkou novou partnerku. Nechtěl žít sám, přestože bydlel s bývalou ženou ve společném bytě. „To bylo tak, já jsem se rozváděl, žena se mnou nechtěla nikam už chodit. Dělal jsem starostu, chtěl jsem nějaký doprovod a díky našemu společnému kamarádovi Víťovi jsem se seznámil s jeho sestřenicí Hanou. Hana byla pořád v Brně, tak jsme se viděli jen občas. Žena už jezdila s jiným po výletech, tak já jsem začal chodit s Hanou. Je pravda, že jsme ještě dlouho s ženou bydleli ve společném bytě.“ (IK 7/12) Jeden informant (vdovec) žil deset let bez partnerky. Novou partnerku nehledal. Zde bylo harmonické manželství a po úmrtí ženy měl spíše potřebu postarat se o děti. „Právě kvůli dětem, ale i kvůli sobě jsem nebyl schopen někoho hledat… S Evou jsem se seznámil po deseti letech, co jsme žili bez mámy. Vlastně jsem se začal po partnerce rozhlížet, až už byly děti velké.“(AL 4/13) Všichni informanti se svěřili s novou velkou zamilovaností. U všech je patrná láska k nové partnerce. Očekávání od nového vztahu se naplnilo. Informanti své protějšky obdivují, vyzdvihují jejich fyzickou krásu i další přednosti. Všichni informanti vyjádřili spokojenost v novém partnerství. Na současném stavu by nic neměnili. „Tak líbí se mi fyzicky, je velmi milá, obětavá a odpovědná. Jí se možná líbila moje samostatnost a odpovědnost a možná, že jsem se jí i líbil. Zamilovaní rozhodně jsme.“(AL 5/13) „Já jsem šel do vztahu zamilovaně, pálil jsem mosty, v podstatě jsem se neměl kam vrátit (mám sice dům, ale tam bydlí žena s dcerou), ale nelituju toho. To, co jsem prožil za posledních pět let, jsem neprožil za celý předešlý život. I s Vojtou, že je nemocný, asi to tak má být. Nyní jsem šťastný a myslím, že Marta taky.(MD 6/12) „Když chlap hledá ženu, tak si myslím, že ho musí fyzicky přitahovat. Musí být v jeho očích hezká. Další kvality, řekněme moudrost, jdou samozřejmě vzápětí po té fyzické kráse. Já jsem se v té době programově rozhlížel po nové partnerce.“ (IK 8/12)
54
4.4.1.5 Kategorie č. 5 Sice jsem už dítě neplánoval, ale každá žena chce být matkou VLASTNOSTI
DIMENZE
plánování rodičovství
dlouhodobé
u žen touha po dítěti
velká
u otců obava mít dítě ve vyšším věku
přítomná
vzájemné očekávání dítěte
radostné
Každý s informantů, řešil s partnerkou plánování rodičovství. Všichni informanti si našli novou partnerku bezdětnou. Ženy byli výrazně mladší proti informantům a ve věku pro ně vhodném mít dítě. Partnerky toužily po naplnění mateřské role, měli potřebu mít dítě. Ovšem u mužů – informantů jsem se setkala i s obavou mít dítě s ohledem na věk. Informanti prvotní potřebu rodičovství neměli, naplnění otcovské role zde nebylo tak výrazné. Důvod je zřejmý, všichni informanti měli děti z předešlého partnerství. Přestože prvotní potřeba mít dítě u většiny informantů nebyla, společně s novou partnerkou dospěli k rozhodnutí mít další dítě. „Já jsem moc dítě nechtěl, měl jsem Terezu, ale bylo mi jasné hned, že Marta dítě chtít bude. Mně to bylo tak nějak jedno, jen jsem měl pocit, že už jsem na dítě starý. Ale zase na druhou stranu Marta dítě ještě neměla, tak každá žena chce mít dítě.“ (MD 8/12) „Já, když jsem se s ní seznámil, tak jsme o dítěti nikdy nemluvili. Vůbec mě nenapadlo, že by Hana chtěla dítě. To jsem byl špatný psycholog, já jsem nepochopil, že bude mít potřebu dítěte. Já, zcela upřímně, jsem už tuto potřebu neměl. (IK 13/12) „Já jsem dítě hodně chtěl a věděl jsem, že to musí být co nejdřív, kvůli mému věku, ale na Báru jsem nechtěl tlačit. Počkal jsem, až o dítě bude stát taky Bára.“(JP 8/12) „Od začátku jsme o tom nemluvili, ale dalo se to předpokládat, protože manželka žádné dítě neměla.“ (PB 6/12) 55
„Ano. Manželka už nebyla úplně nejmladší, takže to i spěchalo.“(AL 7/13) Plánování rodičovství nebylo zcela jednoduché, u některých párů bylo očekávání dítěte dlouhodobé. Párům se delší dobu nedařilo otěhotnět. Jeden Informant vidí příčinu i ve vyšším věku partnerky. „Trochu jsme na Vojtu čekali, ale asi tak za rok Marta otěhotněla, měl jsem i obavy, přece jen už na mateřství není nejmladší.“(MD 9/12) Jeden informant se svěřil, že i ztráceli naději mít dítě, ale jakmile myšlenku na dítě opustili, otěhotněla partnerka zcela přirozeně. „Začali jsme usilovat o dítě, a jak to bývá, čím víc se usiluje, tím spíš to nejde. Pak jsem udělal ústupek velký! Opravdu velký! Začali jsme jezdit na umělé oplodnění, jezdili jsme do Olomouce na kliniku, co si Hana našla. Stálo nás to dost peněz, ale poprvé to nedopadlo. Hana byla na tom psychicky špatně, plakala pořád, tak jsme se rozhodli, že to zkusíme ještě jednou. Takže jsme absolvovali nový kolotoč, hormonální přípravu, vlastní pobyt tam a zase to nedopadlo. Já dneska můžu říct, že je to dobře, že to tak nedopadlo, že často to bývají dvojčata a to si teda upřímně nedovedu představit vychovávat v mém věku dvojčata. Hana na tom byla čím dál hůř a hůř, až pak jednou řekla, že už tedy dítě nechce… No a v momentě, když přestala na to myslet, najednou otěhotněla. Otěhotněla naprosto spontánně, těhotenství probíhalo bez komplikací a Reginka se narodila bez problému. To nás utvrdilo, že ty naše pokusy byly zbytečné. Že je to všechno psychická záležitost, bez nějakých organických problémů.“(IK 14/12)
4.4.1.6 Kategorie č. 6 Znovu šťastným otcem VLASTNOSTI
DIMENZE
nadšení
radostné 56
zkušenost otců s péčí o dítě
vítaná
podpora partnerky
velká, důležitá
podíl na péči
různý
zajištění rodiny
rozhodující
Nadšení z opětovného otcovství je zřejmé u všech informantů. Radost z dítěte a péče o dítě jde zde ruku v ruce. Otcové se těšili na opětovné otcovství, radostně očekávali, jak budou pomáhat s péčí o malé dítě. Užívají si staronovou roli otce, radují se z malého dítěte. „Když jsem Reginku po porodu držel v náručí, tak jsem si neuvědomil, že bude růst, že jednou bude chodit do školy. Vůbec jsem neřešil budoucnost, to až časem později. V ten moment jsem viděl miminko, a představoval jsem si, že to miminko budeme koupat, vozit v kočárku a vůbec mi nedocvaklo, že poroste, pak bude chodit do školy a pak do druhé školy a pak možná půjde i z domu. Nepřemýšlel jsem, že jak poroste, jestli se toho dočkám, nebo nedočkám. V ten moment jsem měl prostě miminko. Vůbec mi nedošlo, co to všechno obnáší. Jak vidíš, časem jsem se s tím vyrovnal, pozoruji, jak roste, moudří, vyvíjí se.“(IK 15/12) „Rád se o Matěje starám, musím si to užít, než vyroste.“ (JP 9/12) Až překvapivý byl podíl na péči o dítě a domácnost v těchto partnerstvích. Otcové – informanti se snaží pomáhat s péčí, ale zároveň je zde zřejmá i pracovní – profesní vytíženost informantů. K harmonii domácností je důležité i finanční zajištění rodiny. Jak se vyjádřili informanti toto skloubení profesní kariéry a pomáhání v domácnosti je bezproblémové. Rodinné prostředí je harmonické a určitý střet rolí otcové – informanti nemají. „Asi víc je to na mně, než jsem šel na mateřskou dovolenou, tak většina práce byla na Báře, ale v šestnácti měsících jsme si to prohodili. Teď je to 6 ku 4 v můj prospěch.“(JP 10/12)
57
„Já doma moc nejsem, jsem dost vytížený prací a potom ještě komunální politikou. No jsem živitel rodiny, tak většina starostí o domácnost je na Haně. Já v domácnosti pomáhám především úklidem, Hana na to moc není. Máme sice pomocnici, která chodí jednou týdně, ale celkově udržuji pořádek já. Manželka se především stará o výchovu dcery. Myslím, že dělba vychází líp pro Hanu, asi tak se 70% a já těch zbývajících třicet.“(IK 16/12) „Já si péči o dítě spíš užiju, až tak od roku dítěte. Na mě je to do té doby moc malé, ale to neznamená, že bych nikdy nepřebaloval nebo nekoupal.“(PB 7/12) „Jelikož jsem byl s dětmi dlouho sám, jsem tedy zvyklý na domácí práce. Takže mi to máme s manželkou padesát na padesát.“(AL 8/13) Subkategorie č. 6.1 Komplikovaný porod aneb zkouška našeho vztahu
VLASTNOSTI
DIMENZE
stresová situace
velká
podpora partnerky
důležitá
obava o zdraví ženy a dítěte
silná, stresující
pomoc s péčí o nemocné dítě
stmelující
Při komplikovaném porodu u jednoho informanta jsem se setkala s velkou obavou o partnerku a dítě. Porod probíhal ve velkém stresu a informant měl silný strach o zdraví partnerky, sice se na dítě těšil, ale nechtěl ho za cenu, že by ztratil ženu. Silná obava o partnerku při komplikovaném porodu a později i o dítě podpořila a stmelila oba partnery. Otec věděl, že ženu musí v těchto chvílích podržet. „Marta měla při porodu velké problémy, strašně dlouho rodila a vůbec to nevypadalo dobře, měl jsem o ní velký strach. Asi to zní sobecky a Marta to neví, ale přál jsem si hlavně ať je ona v pořádku. Sice jsem se na dítě těšil, ale nechtěl jsem ho za cenu, že bych jí ztratil. Po porodu to nebylo o nic lepší, malý měl velké problémy 58
a musel jít hned na operaci. Marta to v nemocnici vůbec nezvládala. K dítěti nás nechtěli pustit. Prožili jsme si peklo. Za dva dny už jsme ho mohli alespoň na chvíli vidět, ale stejně byl v inkubátoru a vypadal tak bezbranně, bylo to hrozné. Ten den jsem vzal Martu domů, ona to tam vůbec nebyla schopná zvládnout, ještě víc by jí to položilo. Potom jsme čtrnáct dní čekali, jestli to Vojta přežije. Až po čtrnácti dnech nám doktor řekl, že je z nejhoršího venku. Po dvou měsících se Marta do nemocnice vrátila na pár dnů, aby se naučila o Vojtu pečovat. Pořád měl po operaci hadičky a krmil se sondou, bylo to fakt zlé. Po čase už začal pomalu jíst a jeho stav se zlepšoval, až teprve za nějaký měsíc jsem začal věřit, že to všechno přežije a bude dobrý.“(MD 10/12) Pomoc s dítětem bral otec jako samozřejmost, chtěl pomoci partnerce s péčí o nemocné dítě. Chtěl být především nápomocen partnerce, snažil se jí ulehčit toto těžké období. Otec i celé okolí rodiny se spojili, aby pomohli matce s péčí. „Pomáhali jsme všichni, na jednoho by to bylo moc. Všechno jsem se od Marty naučil, krmit, přebalovat, měnit katetry, odsávat hleny, všechno, co bylo zapotřebí. I v noci jsem cestoval po pokoji, aby se Marta alespoň chvíli vyspala.“(MD 11/12)
4.4.1.7 Kategorie č. 7 Aktivnější přístup ve výchově než před léty aneb „hraju si s dítětem často a rád“ VLASTNOSTI
DIMENZE
přístup ve výchově nyní
aktivnější
zájem
velký
starostlivost
větší
trpělivost
někdy chybí
výchovný přístup dříve a nyní
rozdílný
radost z výchovy
velká, trvalá
59
Při výchově a vůbec přístupu k dítěti se všichni informanti shodli, že se nyní dítěti věnují víc, než v předcházejícím vztahu. V současnosti tráví s dítětem více času. Nemají takové pracovní nasazení jako před léty. Přistupují k výchově aktivněji než před léty. Velmi jim záleží na výchově dítěte, chtějí se aktivně podílet na jeho rozvoji. Z rozhovorů přímo vyzařuje velká spokojenost a radost otců s péčí o dítě. „Já jsem moc na Terezu neměl čas. Když byla úplně malá, tak Jitka s ní bydlela u rodičů a já jsem za ní chodil jen se pomazlit a pohrát. Vůbec jsem nepřebaloval nebo krmil. To až později, až jsme bydleli společně. To už jsem se o Terezku staral, a hlavně jsem si s ní hrál. Nejvíc jsem si jí užil na dovolené. Ale nyní se starám o Vojtu od mala od miminka, je to úplně jiná práce a dělám to strašně rád. Užívám si to, že se s ním, můžu koupat, že ho krmím, že mu chystám jídlo, fakt mě to baví, je to dobrý pocit.“(MD 12/12) „Především mám nyní víc času a taky byl jsem na mateřské, takže jsem se mu víc věnoval a věnuji.“(JP 11/12) „Práci mám v podstatě stejnou, volného času tedy také, ale jinak ho rozkládám, než když jsem byl mladší. Mám na syna tedy více času, víc se mu věnuji.“ (PB 8/12) „Věnuji se jí určitě víc“ (AL 9/13) Jeden otec i přesto, že se v současnosti věnuje dítěti více, vidí i určité rezervy, kde by se dalo ve výchově více pomáhat partnerce. Příčinu vidí ve věku, v určité vlastní lenivosti. „Já se Regince určitě věnuji víc. Mám i víc času. Na druhou stranu jsem trošku lenivější než když mi bylo šestadvacet. To mi má Hanka za zlé, trochu mi to vyčítá, že bych měl Regince víc předávat informací, zkušeností.“ (IK 17/12) Otcové mají o dítě velký zájem a také mají větší obavy. Daleko více řeší všechny byť zanedbatelné problémy dítěte. Více se angažují do výchovy, ale také se více o dítě strachují.
60
„Říkám, „prosím tě, je to normální děcko, tak to tak neřeš“. No jsme hold ti staří rodiče.“ (IK 18/12) „Určitě jsem teď ostražitější a starostlivější“ (PB 9/12) „Jsem starší, víc si to užívám a také se víc o ni bojím.“ (AL 10/13) Starší muž a malé dítě, zde může být hranice trpělivosti nízká. Někteří otcové přiznávají, že jim někdy trpělivost chybí. „Věnuji se jí určitě víc, ale ta trpělivost někdy chybí. Ale snažím se.“ (AL 11/13) „ Trpělivost to je různé, Matěj je divočejší, než byla Petra, někdy musím být na něj přísnější.“ (JP 12/12) „Reginka je samozřejmě víc rozmazlená než kluci. Někdy mě vytáčí k šílenství, hlavně když se vzteká a ječí, ale už je to lepší, čím je starší tím míň má ty svoje nálady. Já s ní takovou trpělivost nemám, to umí Hana, počítá do tří, a když holčička nezačne poslouchat, následuje trest.“(IK 19/12) Dva informanti zase uvedli větší trpělivost nyní. Především u dítěte s postižením, otec říká, že musí mít větší trpělivost. „Trpělivost tu mám fakt větší, ono to ani jinak nejde. Vojta je taky šikovný, ale hraju si s ním jinak.“(MD 13/12) Subkategorie č. 7.1 I ve vyšším věku otcem na mateřské dovolené
VLASTNOSTI
DIMENZE
vztah mezi otcem a dítětem
důležitý, velký
kariera partnerky
podporující
pocit zmoudření
přítomný
61
Při rozhovorech s otci mě velmi překvapil otec, který se rozhodl jít na mateřskou dovolenou. Vím, tento jev už dávno není ojedinělý, ale u staršího otce si myslím, že vůbec není častý. Především informanti, kteří mi poskytli rozhovor, mají převážně vysokoškolské vzdělání, zakládají si na své pracovní kariéře, ovšem až na jednoho, který se kvůli nepříznivým okolnostem kariéry vzdal. Tento otec, sice celý život také budoval kariéru, ale v současnosti se více soustředí na dítě a novou partnerku. V současnosti má pocit zmoudření, chce si nyní především užít dítěte, než vyroste. „Především mám nyní víc času a taky byl jsem na mateřské, takže jsem se mu víc věnoval a věnuji…Já už si na kariéru nepotrpím, frčky jsem sbíral tak před patnácti lety, teď jsem zmoudřel a čekám jiné věci od života. Bára, ta ještě kariéru řeší. Je dost pracovně vytížená a já ji to přeju a taky jí v tom budu podporovat…Především už není hysterie kvůli práci, takže se dítěti může člověk plně věnovat. A taky nemusí řešit bydlení a ostatní starosti, které provází mládí. Především si uvědomíte, že čas se krátí a neřešíte hlouposti, užíváte si života i toho všedního.(JP 13/12)
4.4.1.8 Kategorie č. 8 Moje děti, naše děti aneb „sourozenci, jak mají být“ VLASTNOSTI
DIMENZE
vzájemné vztahy
dobré, nenarušené
komunikace v rodině
bezproblémová
frekvence návštěv
různá
sourozenectví
rozpolcené
věkový rozdíl
výrazný
porozumění
vzájemné
Širší rodinu a komunikaci mezi členy rodiny otcové pokládají za důležitou, především mezi staršími dětmi a mladšími dětmi. Jak už jsem uvedla, všichni informanti mají děti z předešlého vztahu. Zde je velký věkový rozdíl mezi dětmi z bývalého vztahu a současného. Věkový rozdíl mezi sourozenci se pohybuje od osmnácti až do třiceti let. Jeden otec má i starší vnoučata než nejmladší dceru. 62
Otcové vidí vztahy mezi sourozenci jako dobré, někdy až výborné. Otcové jsou přesvědčeni o přínosnosti komunikace mezi sourozenci, vztah mezi sourozenci řeší a přikládají mu velký význam. Ovšem sami otcové připouští velký věkový rozdíl, tudíž nevnímají tento vztah striktně jako sourozenecký, ale jako třeba vztah tety a synovce.
„Jsem šťastný, když vidím, že se mají opravdu rádi. Terezka nám dost s Vojtíškem pomáhá, shání literaturu, různé rehabilitace a tak, myslím, že se mají opravdu rádi, že jsou to sourozenci, jak mají být.“ (MD 14/12) „Matěj se na Petru vždycky moc těší. Myslím, že se mají rádi.“ (JP 14/12) „Jsou to sice jeho sestry, on to ví, ale v podstatě je to vztah tety – synovec. Takže v pohodě.“ (PB 10/12) „Velmi dobrý a je umocněn ještě tím, že dcera má teď malou a tak má k naší dceři zvláštní vztah.“ (AL 12/13) I když otcové vnímají vztah sourozenců jako bezproblémový, není to zcela jednoznačné. Otec – informant uvedl, že se děti setkávají spíše jen občas, na rodinných oslavách. Otec argumentuje dospělostí starších dětí. „Snad dobrý, občas se vídáme na těch oslavách a myslím, že jí kluci mají rádi. Samozřejmě je blíž spíš vnoučatům, ale na toho nejstaršího je prostě malá. Myslím, že moje další dítě kluci respektují.“(IK 20/12) Otcové také řeší vztahy starších dětí a nové partnerky. Je zde i věková analogie mezi staršími dětmi a novými partnerkami otců. Komunikace je zde bezproblémová, jak uvádí otcové, právě kvůli věkové blízkosti a podobným zájmům. Některé starší děti už mají také vlastní rodinu, malé dítě, tím jsou si s novou partnerkou blízcí. „Oni jsou si věkově dost blízko… Holky jsou spíš jako kamarádky.“(JP 15/12) „Já si myslím, že si s Martou docela rozumí, docela si povídají, když je Terezka u nás.“ (MD 15/12) 63
„Komunikují normálně, ale samozřejmě vliv na výchovu nemá, ani nemůže mít, vždyť jsem si jí našel, když už byli kluci dospělí.“(IK 21/12) „Já myslím, že ji tak trochu mají jako náhradní matku. Komunikují spolu bezproblémově.“(AL 13/13) „Jo, tam by to mohl být sesterský vztah. Komunikují spolu celkem dobře v rámci možností. Asi mou ženu vyloženě nemilují, ale nějak to respektují.“(PB 11/12) I komunikaci mezi bývalými partnery v rámci možností hodnotí otcové jako přátelskou. Překvapila mě vzájemná bezproblémová komunikace mezi bývalými partnery. „Jsme schopní se po telefonu na všem domluvit, občas zajdeme i na kafé. Domlouváme se, co Tereza potřebuje a tak, kolem domu. Je to normální přátelské povídání, dokonce se občas zeptá i na Vojtu.“(MD 16/12) „Navštěvujeme se u příležitosti rodinných oslav i mimo tyto situace. Máme spolu dobrý vztah, kterému pomohlo i to, že slušně vycházím s mojí bývalou ženou“(PB 12/12) Subkategorie č. 8.1 Komunikace s rodiči
VLASTNOSTI
DIMENZE
přijeti nové partnerky
postupné
radost z vnoučete
zjevná
zasahování do výchovy
částečné
Rodiče otců se smířili s novými partnerkami a také se těší z dalšího vnoučete. Komunikace je v současnosti harmonická, i když otcové přiznávají prvotní nelibost u svých rodičů s novým partnerstvím. Někteří otcové už rodiče nemají.
64
„Moc se jim to ze začátku nelíbilo, oni s první ženou měli dobrý vztah, vlastě se s mojí matkou navštěvují i nyní. Po čase si zvykli, usnadnilo to, že moje první žena se zamilovala a v podstatě na ní tak nějak zůstala vina rozvodu. Hanu později přijali a moje matka jí respektuje a má ji ráda, otec už zemřel. Babička se těší na vnučku, kdykoliv jí přijedeme navštívit, je velmi ráda.“(IK 22/12) „Oni mi nikdy do života moc nemluvili, ani teď mi nic nevyčítali, když jsem jim řekl, že bydlím s Martou. Trochu je mrzelo, že už se nevídají s Jitkou, byli na ní zvyklí a měli jí rádi. Já k našim jezdím občas i s Martou a Vojtou, ale jen na chvíli. Oni už jsou starší a bydlí u sestry. Když se tam nastěhujeme i se všemi krámy co Vojta potřebuje, tak tam není k hnutí. Ale návštěvy jsou vždycky přátelské, jen sestra se s tím nemohla ze začátku smířit.“(MD17/12) „Otec už nežije a maminka to, myslím, kvůli mně pochopila.“(PB 13/12) Otcové musí řešit především vztah k rodičům nové partnerky. Může to být složitější, otcové často jsou věkově blíž spíše rodičům než partnerce. Ovšem zde otcové žádné problémy neuvádí. Naopak, tím, že jsou věkově blízko k rodičům partnerky si s nimi dle rozhovoru dobře rozumí. Informanti se setkali se vstřícným postojem rodičů a přátelským přijetím. Komunikaci s rodiči partnerky hodnotí informanti jako dobrou. „Od začátku se ke mně chovali velmi korektně, ostatně si jsme věkově velmi blízko.“(PB 14/12) „Já myslím, že bez problémů. Když jsem se s Hanou seznámil, dělal jsem zrovna starostu, to mojí pozici usnadnilo. Trochu mě znali a věděli, že se na mě můžou spolehnout. Vztah máme dobrý, tchýně nás denně navštěvuje a výborně vaří.“(IK 23/12) „Já s Martou žijeme společně s její matkou, otce už nemá. Ona má velký dům a Marta jí nechce nechat samotnou. Já s Lídou vycházím docela dobře. Nejsem první přítel Marty, který je starší, ona byla vždycky na starší chlapy. Lída to bere v pohodě, docela si rozumíme. Možná si s ní rozumím líp než Marta. Ony dvě se
65
občas chytnou a pohádají, tak je chvíli napětí, ale zase to přejde a je dobře. Bez Lídy bychom péči o Vojtu jen těžko zvládali.“(MD 18/12) „Myslím, že byli rádi, že se má o koho opřít. Dlouho byla sama, vdávala se poprvé až se mnou.“(AL 14/13) Rodiče informantů už příliš nezasahují do výchovy. Otec, který žije i s matkou přítelkyně uvádí, že výchova a pomoc babičky s vnukem je přínosná. Další otec také uvádí určitý vliv babičky na výchovu vnučky, ale spíše negativní. „Trošku možná Lída, ale ta má na to právo. Pomáhá nám s výchovou a také dost často Vojtu hlídá.“(MD 19/12) „No nejvíc asi tchýně, z toho někdy úplně teču, když pominu, že je jen o deset let starší než já, tak má takové přihlouplé názory, opravdu z doby kamenné a navíc Reginku výrazně rozmazluje, cpe jí sladkostmi a Reginka jen tloustne. Moje matka už do výchovy ani do chodu domácnosti nezasahuje. Je u nás jen zřídka, občas má snahu něco vařit v kuchyni, ale z toho zas tečou nervy Haně. No jak to chodí i v jiných rodinách.“ (IK 24/12)
4.4.1.9 Kategorie č. 9 Rodiče přenáší své ambice na dítě VLASTNOSTI
DIMENZE
výchovný vzor
důležitý
ambice otců
přenášené na dítě
zainteresovanost otců
výrazná
plánování budoucnosti
podporující
komunikace dětí s vrstevníky
vítaná, částečně selektovaná
vliv masmédií na výchovu
žádný
motivace dítěte
zatím limitovaná nízkým věkem
66
Přestože jsou děti poměrně malé, otcové se jim snažili předávat určité představy o budoucnosti. Otcové úspěšní v profesní kariéře se přiznávají k určité vizi, kam by chtěli, aby dítě směřovalo. Přemýšlí o tom, co dítě baví, na co má talent a kam ho v budoucnu mohou směřovat. Vzájemně se partneři snaží přenášet svoje ambice a zájmy na dítě. Kroužkům a zájmům dítěte přikládají velkou váhu. „Kroužky vybírá žena, já jsem jen chtěl, aby byla jazykově vybavená, ale to chce i Hana. Musím říct, že co se týče cizího jazyku, je na tom žena lépe, než já. Koupil jsem Regince vybavení pro šerm, myslel jsem, že jí to budu učit, ale zatím se mi to nedaří, snad až bude starší. V budoucnu bych chtěl, aby také studovala medicínu, přece jen máme nemocnici, tak tam po mně může dělat někdy ředitelku. (smích) Byť to třeba není nejlepší zaměstnání, a zatím tomu také nic nenasvědčuje, ale přirozeně člověk čeká od dětí, že půjdou v jeho stopách.“ (IK 25/12) „Vojta rád zpívá a už zná nějaké písmenka a číslice, určitě bude chytrý. On si rád hraje i s legem, je na to šikovný. Umí si poradit i z těžších stavebnic, než jsou pro jeho věk vhodné. On je hodně zvídavý a pořád se na něco ptá. Myslím, že bude spíš hudebně zaměřený. Víte, já mám představy, ale nevím, jestli jsou reálné. Těžko se dá plánovat budoucnost, když nevíme, jak se to všechno bude vyvíjet. Zatím má určité limity, ale ty se časem můžou i snížit nebo úplně ztratit. Sportovec z něho nebude, ale to nevadí, hlavně když bude v životě šťastný. On je docela spokojené dítě, umí se radovat ze všeho, je to veselý kluk a já mám z něho velkou radost.“ (MD 20/12) „Konkrétní představy zatím nemám. Ještě se nedá říct, co ho bude v životě bavit, na to máme ještě spoustu času. Hlavně aby byl šikovný ve škole, a potom už bude mít možností fůru.“ (JP 16/12) „Tak každý rodič chce, aby se jeho dítě mělo dobře, mělo dobře placené místo, ale není to úplně nejdůležitější.“(PB 15/12) Konkrétní koníčky děti informantů zatím ještě nemají, jsou poměrně malé. Věkem je zatím motivace dítěte ke konkrétním zájmům limitovaná. Jeden informant má dceru, která již navštěvuje základní školu a ta, dle informanta, má koníčků až příliš. Syn dalšího informanta i přesto, že má teprve pět let, hraje fotbal. 67
„Ona jich má hodně, na můj vkus až příliš, ale nechci ženě do toho mluvit. Co jí asi nejvíce zabírá času je krasobruslení, na tréninky jezdí do …… několikrát týdně, Hana to s ní všechno absolvuje. Potom ještě hraje na housle, chodí tancovat do souboru, snad ještě nějakou keramiku má, nebo něco podobného a chodí na angličtinu. Její největší koníček jsou ale koně, každý rok na vánoce si ho přeje. To ovšem není jen tak, co když jí to za pár let přestane bavit a co potom s koněm. Občas jezdí do klubu a tam za nějaký poplatek na koni jezdí a stará se o něj.“ (IK 26/12) Velmi důležitý je kontakt dětí s vrstevníky, aby dítě nevyrůstalo mezi samými dospělými. Informanti mají pocit dostatečného vyžití dětí s ostatními vrstevníky. Nemají pocit izolovanosti dítěte.
Trochu zvláštní je selektování kamarádů –
vrstevníků na pro rodinu žádoucí a nežádoucí, jak uvedl jeden informant. „Ona má hodně kamarádů a kamarádek. Největší kámoš je Váš Vojta, já mám Vojtu rád. Je fajn, když má Reginka takového kamaráda. Některé holčičky mi vadí, jsou uječené, ale nemůžu to doma nahlas moc říct. Hana sama selektuje, koho z kamarádek může dcera pozvat. Ne všechny její kamarádky jsou pro nás žádoucí, myslím tím i větší sociální rozdíly.“(IK 27/12) „Já to vítám. Marta se hodně přátelí s maminkami z lázní, dost se navštěvují, tak Vojtík má hodně kamarádů. Ještě jsme ho přihlásili do školky, ale tam moc nechodí. Je to složitá věc, učitelek je málo a Vojta tam sám bez Marty nemůže být. Tak tam byli asi jen dvakrát, třikrát.“(MD 21/12) „Tak má hodně kamarádů ve školce a taky na fotbale.“(JP17/12) „Má pár kamarádů vrstevníků, takže v tomto věku bez problému.“(PB 16/12) „Zatím těch kontaktů moc není, a pokud se u nás objeví nějaký další prcek, je to spíše legrace.“ (AL 16/13) Ve vlivu masmédií na výchovu dítěte otcové nevidí žádný problém. Je to ovlivněno nízkým věkem dětí. Masmédia nevnímají otcové jako hrozbu vlastní výchovy. Sami usměrňují a selektují přijímání informací z masmédií, které jsou pro dítě žádoucí. 68
„To není problém, občas mu pustím nějakou pohádku, když potřebuju, aby se zabavil. Na počítači má taky nějakou hru, ale zatím ho to moc nebere.“(JP 18/12) „Tak trochu jako rodiče někdy zneužíváme toho, že se dívá na televizi a zabaví se. Není to ale nijak závratná porce času, takže to zatím ani nijak neomezujeme. Zábava na počítači u nás teprve sporadicky začíná, tak uvidíme.“(PB 17/12) „Někdy se nám to hodí. Když sleduje něco v televizi, máme alespoň chvíli klidu.“ (AL 17/13) „To zatím neřešíme. Vojtovi zatím pouštíme spíš pohádky a na počítač je ještě malý. Časem to asi budeme řešit, ale zatím nevím jak. Je to ještě předčasné.“(MD 22/12) „Ve vztahu k dceři? To zatím moc neřešíme, jí počítač ještě tolik nezajímá. A na televizi se díváme společně, hlavně když matka není doma. Ona má na televizi alergii, myslí si, že to Regince nic nepřináší, ale já zase si myslím, že si může dcera udělat i oddych a relax u televize. Nesmí se to přehánět.“(IK 28/12)
4.4.1.10 Kategorie č. 10 Otcové ve vyšším věku řeší i zajištění rodiny v případě vlastního úmrtí VLASTNOSTI
DIMENZE
přínos pozdního otcovství
omlazující
zajištění rodiny
důležité, řešitelné
obava z nemoci
velká
budoucnost
optimistická
spojení otcovství a kariery
bezproblémové
Otcové – informanti řeší budoucnost, co by nastalo, kdyby zemřeli. Jak zabezpečí dítě a manželku v případě vlastního úmrtí. Otcové uvedli, že tyto otázky řešili již při rozhodování mít dítě ve vyšším věku a řeší to neustále. Otcové doufají a také 69
předpokládají, že se dožijí dospělosti svých nejmladších dětí. Všichni informanti počítali, kolik jim bude, když dítě bude plnoleté, po škole, bude mít vlastní rodinu nebo jiné zlomové období v životě. Informanti mají velké obavy z nemoci a ze stáří, aby nebyli někomu na obtíž. Doufají v dlouhověkost a nechybí jim optimismus. „Mně bylo nějak čtyřiapadesát, když se narodila, tak jsem si říkal, kolik mi bude, než bude dospělá…Ale vážně, přemýšlel jsem a vzpomněl jsem si na svého otce. Do osmdesáti byl můj otec dobrý, myslelo mu to, prožíval plnohodnotný život. Tak jsem si říkal, mě bude osmdesát, tak Reginka bude mít kolik, Reginka bude mít nějakejch šestadvacet, bude dostudovaná a bude mít možná už vlastní rodinu, tak to by bylo dobrý, se toho dožít. Říkal jsem si, že ta matematika není až tak děsivá. Ale může samozřejmě nastat jiná situace, kdy může být nějaký medicinský problém, nějaká „krpa“ a já se její dospělosti nedožiju. Možná to může dopadnout i tak. Se vším jsem se vyrovnal ještě před narozením Reginky. Ona to má možná těžší, třeba se jí smějí, že má starýho tátu, však taky na rodičáky nechodím, to všechno zajišťuje Hana.“(IK 29/12) „Touto otázkou jsem se trápil na začátku vztahu, když jsme začali plánovat dítě. Říkal jsem si, že nyní můžu jezdit po dovolených, cestovat a s malým dítětem to nepůjde a až odroste, už budu na cestování zase starý. Teď mi tyto moje starosti připadají směšné, vůbec nejde o cestování, to můžu i s Vojtou. Ale co když se mnou něco stane? Co když onemocním? Je to stres, tyto otázky si vůbec nemůžu klást. Nyní si uvědomuji, jak velká zodpovědnost to je vychovat dítě. Přesto bych do toho znovu šel, jsem šťastný, že mám takovou rodinu. Doufám, že mi síly vydrží, než Vojta vyroste a trochu se osamostatní. Vím, potřebuje velkou péči, ale věřím, že se to s věkem zlepší.“(MD 23/12) „Samozřejmě, že na to hodně myslím. Je to věc, kterou neodpářu. Vím, kolik mi je let a že se nemusím dožít toho, až Matěj bude velký. Strach samozřejmě mám, ale doufám, že kvůli Matějovi vydržím dlouho fit.“(JP 19/12)
70
„Tak to opravdu strach mám. Nemusím tady být do sta let, ale abych tu byl, než syn vyroste a bude schopen se osamostatnit. Tak když jemu bude 20 let, mně by bylo 73 let, to by mohlo vyjít.“(PB 18/12) „Do pětasedmdesáti snad vydržím a to už bude skoro samostatná. Tak nemám strach.“(AL 18/13) V plánování budoucnosti byli otcové optimističtí a vyjadřovali určitou spokojenost v současném partnerství a otcovství. Radují se ze života a velké očekávaní od budoucnosti nemají. Žijí přítomností. „Jsem spokojený se svým současným životem, tak doufám, že mi to vydrží co nejdéle.“(AL 19/13) „Na stará kolena jsem zamilovaný a mám radost z dítěte.“(PB 19/12) „Velké očekávání nemám. Chci jen, aby všechno bylo, jak je teď.“(JP 20/12) „Já si ho nijak nepředstavuju, doufám, že vše bude plynout tak jak teď. Toužím po klidu a pohodlí, trochu si představuji větší oprašování od Hany. A především, aby nás nepotkala nějaká nemoc. Aby dítě studovalo, a když to nebude medicína, tak něco jiného.“(IK 30/12) Otec, který má dítě s handicapem, budoucnost více řeší. Především touží, aby dítě mohlo chodit, aby pomohl přítelkyni, aby byl hlavně oporou pro celou rodinu. „Představy mám, to má snad každý. Na mně tady až tak nezáleží, vše se bude točit kolem Vojty. I dovolenou plánujeme, aby hlavně vyhovovala synovi, aby tam byl bazén, zázemí pro dítě. Na hory nejezdíme, to jsme vypustili, raději jede Marta s Vojtou na rehabilitační pobyt. Strašně bych si přál, aby Vojtík chodil, ale doma to neříkám, nechci stresovat Martu. Myslím, vím, ona se tím hodně trápí a já musím být ten, kdo je nad věcí, komu to všechno vůbec nevadí. Někdy je to strašně vysilující, ale já to zvládnu, musím Martu podržet.“(MD 24/12) Spojení kariéry a rodinného života je u informantů bezproblémové. Všichni se shodli, že kariéra vlastní nebo partnerčina harmonii společného života nenarušuje.
71
„To na hřišti musím být tvrdý, ale spravedlivý a myslím, že jsem i přátelský. Ale nesmím zvolnit, musím prokázat výsledky a někdy je to docela stres. Doma je klid, žádné konflikty, mám pohodu a především si užívám s Vojtou. Ještě mám rád dobré jídlo a Lída výborně vaří. Když mám dobou večeří a ještě Vojta je v pohodě, to je hned relaxace a práce mě nestresuje. Někdy ovšem nemusí vše vyjít, jak si plánuji, ale domů se vždycky těším. Žádný konflikt rolí myslím nemám.“(MD 25/12) Pozdní otcovství přináší informantům nové hodnoty a nový pohled na život. Otcové se shodli na omlazujícím pocitu a také radosti z dítěte. Nyní mají více času na výchovu a na rodinu. Nestresují se kariérou a penězi. „Je to omlazující pocit, více si to užívám, mám větší nadhled.“(AL 20/13) „Na stará kolena jsem zamilovaný a mám radost z dítěte…Dost to omlazuje.“(PB 20/12) „Především mě to uspokojuje. Jsem rád, že mám Matěje a že můžu s ním být.“(JP 21/12) „Já jsem si první výchovu a vůbec dítě moc neužil, nyní si vše vynahrazuji… Asi více času, člověk si uvědomí, že jsou důležitější věci než peníze a kariéra.“(MD 26/12) „Cítím se mladší a mám mladší kamarády. Kamarádi mého dítěte mají výrazně mladší rodiče… Nedovoluje mi zlenivět, pořád se musím o dítě starat, udržuje mě to v určité aktivitě.“(IK 31/12) Úskalí pozdního otcovství vidí informanti především v obavě o zdraví. V možné absenci při výchově, že se nedožijí dospělosti nejmladších dětí. „Obavy mám z toho, že může přijít vážná nemoc, která mě může usmrtit a dítě bude bez otce. Mám obavu, že umřu dřív, než bude dospělé. Samozřejmě může umřít i mladší člověk, ale tady ta pravděpodobnost je vyšší. Dvacet let je dvacet let.“(IK 32/12) „Mám strach o zdraví Vojty a samozřejmě i o to svoje. Jsem starší a vím, že Vojta bude potřebovat pomoc. Co když mu jí nebudu moct poskytnout?“(MD 27/12)
72
„No, třeba z toho věku, že se nemusím dožít té dospělosti syna, nebo že budu nemocný někomu na obtíž.“(JP 22/12) „S ohledem na věk obava o vlastní zdraví, přílišná starost, aby si malá něco neudělala.“ (AL 21/13) Informanti také řeší zajištění rodiny v případě vlastního úmrtí. Všichni informanti mají představu, jak rodinu v případě vlastního úmrtí zajistí. Zajištěni rodinný je u všech informantů dobré, někdy až řešené do detailů. „Jasně, to považuju za povinnost a udělal jsem to, kdyby se něco přihodilo, tak nebudou mít holky problém. Jsem samozřejmě pojištěn na všechno a udělat jsem opatření i v rámci SJM, v případě mého úmrtí nebudou mít starosti.“(IK 33/12) „Samozřejmě, to snad musí každý otec, nejenom ten starý. Máme pojistky vzájemné a také nějaké malé úspory. Kdyby se mnou něco stalo, budou to mít těžké, ale ne neřešitelné. Myslím, že větší ztráta by byla ta osobní, než finanční.“(MD 28/12) „No říkám si, že dům mají a auto, sice už je starší, ale spolehlivé. Finančně úplně je zajistit nedokážu, ale mám i nějakou pojistku, tak na čas by jim to nějak mohlo stačit. Doufám, že vydržím, než Matěj vyroste.“(JP 23/12)
73
4.4.2 Axiální kódování
Axiální kódování umožňuje hlubší rovinu abstrakce, vede k pochopení širších souvislostí a objevení chybějících kategorií (snad střídmě řečeno: naznačuje především možné až pravděpodobné příčinné souvislosti mezi posuzovanými jevy a procesy). Při studiu axiálního kódování jsem se setkala s dvěma názory, jaké kategorie mají být v rámci výzkumu propojeny: Strauss a Corbionová uvádí, že axiální kódování se týká zejména vztahu mezi subkategoriemi a kategoriemi (STRAUSS, CORBINOVÁ, 1999, s. 71). Zatím co Hendl chápe axiální kódování jako způsob uspořádání hlavních kategorii (HENDL, 2005, s. 248). V prezentovaném výzkumu bylo axiální kódování provedeno mezi hlavními kategoriemi, subkategorie jsou uváděny jen jako doplňující. Fenomén – ústřední myšlenka, událost nebo dění. Ústředním fenoménem byla zvolena kategorie Znovu šťastným otcem. Tato kategorie popisuje znovunalezení rovnováhy otců. Po nevydařeném manželství, komplikovaném rozvodu a navázání nového vztahu s partnerkou je opětovné pozdní otcovství naplněním stávajícího života informantů. Jejich centrem pozornosti je v současnosti malé dítě. Příčinné podmínky – odkazují na události, které vedou ke vzniku fenoménu. Příčinné podmínky byly označeny dvěma kategoriemi: Rozvod byl nevyhnutelný aneb „manželství už stejně nefungovalo“, Jsem v novém vztahu šťastný a zamilovaný. První z kategorií podrobně popisuje původ rozhodnutí opustit rodinu a založit novou. Vysvětluje rozhodnutí informantů stát se opětovně otcem ve vyšším věku. Důvody pro znovuzaložení rodiny i v pozdějším věku byly především nespokojenost v manželství a následný rozpad manželství. To lze vnímat jako hledání určité cesty jak se z nepříznivého rodinného života vymanit. Ale také druhá kategorie: Jsem v novém vztahu šťastný a zamilovaný, byla příčinou rozpadu manželství. Nevěra a nová partnerka byly bez pochyby důvodem opuštění stávající rodiny a založení nové rodiny v pozdějším věku. V současnosti je centrem zájmu informantů malé dítě, uvádějí velkou starostlivost o toto dítě, přesto byli schopni v minulosti odejít od rodiny a nechat dítě v péči bývalé manželky. Velká zamilovanost nebo 74
nespokojenost v manželství byla silnější než potřeba být neustále přítomen u výchovy děti. Ale musím také uvést, že tyto děti byly už na prahu dospělosti. Příčinou, proč nastal zvrat v životě informantů, rozhodnutí mít dítě ve vyšším věku bylo u jednoho informanta ovdovění. Proto nesmím opomenout subkategorii: Bohužel jsem ovdověl, manželství by nám určitě vydrželo. Toto manželství bylo harmonické, novou partnerku si našel až po deseti letech od ovdovění. Kontext – je soubor vlastností jevů a podmínek, na nichž jsou uplatňovány strategie jednání. Za kontext byla označená kategorie: Našel jsem si výrazně mladší přítelkyni. Tato kategorie nám vysvětluje motivaci informantů, proč se rozhodli mít dítě v pozdějším věku. Všichni informanti si našli partnerky mladší a bezdětné, které byly v určité „sňatkové tísni“, všechny partnerky informantů měli věk přes třicet let, tudíž toužili po naplnění mateřské role v co nejbližší době. Intervenující podmínky – obecné podmínky pro použití strategií jednání. Jako intervenující podmínky byla určena kategorie, která přímo souvisí s kontextem: Sice jsem už dítě neplánoval, ale každá žena chce být matkou. Dá se říci, že tato kategorie nejlépe vystihuje, proč se rozhodli informanti stát se znovu otcem v pozdějším věku. Sami informanti už měli děti s předešlého partnerství, proto potřeba dalšího dítěte nebyla u nich tak výrazná. Ale s ohledem k mladší partnerce, která dítě ještě neměla, se rozhodli znovu naplnit otcovskou roli. Na dítě museli někteří informanti i několik let čekat, otěhotnění partnerek bylo komplikované. Přesto, že šli do tohoto rozhodnutí s obavami kvůli vysokému věku, na dítě se velmi těšili. Těhotenství a očekávání potomka bylo u informantů radostné i přes určité obavy vzhledem k vlastnímu vysokému věku. Strategie jednání – reagují na jev. Strategie jednání byly v modelu axiálního kódování pojmenovány kategorie: Otcové ve vyšším věku řeší i zajištění rodiny v případě vlastního úmrtí a Rodiče přenáší své ambice na dítě. Tyto kategorie popisují, jak otcové – informanti uvažují v současné nové roli tatínka. K rozhodnutí mít dítě ve vyšším věku je i vyšší odpovědnost za toto dítě a partnerku. Zajištění hmotných i sociálních potřeb rodiny je pro informanty prvořadé, proto řeší i situace, které by nepřízní osudu mohly nastat. Například úmrtí, onemocnění nebo 75
bezmocnost ve stáří. Tohoto se otcové velmi obávají. Doufají, že se dožijí v dobré kondici dospělosti nejmladších dětí a že budou neustále při výchově dětí nápomocni. Otcovské role se informanti zhostili se zápalem a plnou odpovědností. Výchovu dětí řeší do detailů. Přemýšlí o budoucnosti dětí, přenášejí vlastní představy a ambice na dítě. Nové otcovství je naplňuje, díky tomu se cítí mladší a vitálnější, i když občas přiznávají menší trpělivost nebo určitou lenost. Následky - vznikají jednáním a reagují na jev, následky nejsou vždy záměrné, dojde k nim i bez jednání. Následky použitých strategií jednání jsou popsány v kategoriích: Aktivnější přístup ve výchově než před léty aneb „hraju si s dítětem často a rád“, Moje děti, naše děti aneb „sourozenci, jak mají být“. Určité zmoudření a především větší čas na rodinu, je dle informantů konsekventem vyššího věku. Uvědomění si priorit pomohlo otcům k větší orientaci na rodinu, nepovažují děti a výchovu za tak samozřejmou jako v předešlém vztahu. Více si dítěte všímají a zaměřují se na jeho péči. V porovnání výchovy dnes a před dvaceti lety v péči o dítě dle informantů vychází lépe současná rodina s malým dítětem. Příčina je i v menším lpění na kariéře a uvědomění si důležitosti rodičovské role, se zřetelem, který se váže k subkategorii: I ve vyšším věku otcem na mateřské dovolené. Jeden z otců, se kariéry vzdal úplně, za prioritní považoval syna a výchovu, proto se rozhodl jít na mateřskou dovolenou a i v současnosti po mateřské dovolené bere práci jako okrajovou a nedůležitou. Otcům také velmi záleží na komunikaci mezi sourozenci a širší rodinou. Chtějí, aby děti vyrůstaly v sourozenecké harmonii, i když sami přiznávají, že o sourozenectví doslovně nemůže být řeč, spíše vztah hodnotí jako teta a neteř, synovec nebo strýc a neteř, synovec. Výchova a lpění na dítěti může být až nezdravá, jeden z otců přiznal selektování kamarádů dětí na pro rodinu žádoucí a nežádoucí. Lpění na dítěti a na výchově se občas jeví být až přehnané.
76
Obrázek č. 1: Paradigmatický model axiálního kódování
77
4.4.3 Starší otcové a jejich děti – důsledky pro generační transfer: několik úvah závěrem
Selektivní kódování označuje proces integrace kategorií a témat vzniklých v průběhu předchozích typů kódování do zakotvené teorie. Tato integrace probíhá na abstraktnější úrovni analýzy než axiální kódování.
Selektivní kódování podle
Strausse a Corbinové zahrnuje:
Centrální kategorie – ústřední jev, kolem kterého se integrují všechny další kategorie
Příběh – popisné vyprávění o ústředním jevu výzkumu
Kostru příběhu – konceptualizace příběhu
(STRAUSS, CORBINOVÁ, 1999, s. 86) V posledním kroku kódování z výzkumu vyvstala centrální kategorii „Aktivnější přístup ve výchově než před léty“ a tu jsem systematicky uvedla do vztahu k ostatním jevům, které z tohoto procesu vyplynuly. Při analýze jsem se nejprve začala ptát: Proč nyní otcové aktivněji přistupují k výchově? Mají nyní otcové strach, aby „neprošvihli“ důležité výchovné období u dítěte? Jak to cítí starší děti, nevadí jim to? Kategorie jsem dala do souvislostí a hledala příčinu tohoto jevu. I když informanti uvádí, že byli vždy při výchově dětí, sami připouštějí, že nyní se otcovské role zhostili lépe a aktivněji. Jeden otec přímo uvádí, že si na výchovu dětí v minulém manželství příliš nepamatuje, a zároveň připouští, že v oblasti výchovy špatně působil na jednoho ze svých synů. Svojí nepřítomností nepřímo zapříčinil, že se syn v dospělosti vydal jiným směrem, než si jako otec představoval. „Určité prošvihnutí jsem udělal u kluků, ale myslím, že to bylo spíše důsledkem rozvodu. Vždy jsem na ně 78
byl přísný, očekával jsem vysoké nasazení ve škole. Důsledně jsem je kontroloval, ale v tom nejtěžším období, kdy měli volit svoji profesi a zaměření, jsem přestal mít na jejich výchovu vliv. Dopad u mladšího syna je fatální, má hospodu a myslí si, že ho to celý život bude živit.“(IK 34/12) Je nutné doplnit, že tento informant je lékař a úspěšný podnikatel ve zdravotnictví, proto vnímá obživu svého syna jako neadekvátní k jeho vlastním ambicím. Otec to cítí jako osobní selhání. Záleželo mu na dobrém vzdělaní pro své syny proto je pochopitelné, že takovou profesní kariéru u svého dítěte neočekával. Otcové v současnosti si velmi chválí přístup k dítěti a věří ve správnou výchovu malého dítěte. Jsou přesvědčeni, že výchovu a také rodinné vztahy mezi sourozenci mají pod kontrolou. V čem je tedy příčina rozdílu ve výchově? Proč je nyní ze strany otců aktivnější přístupu ve výchově? Abychom našli odpověď, musíme dát související jevy do komparace: minulá rodina a současná rodina. Aktivnější přístup ve výchově než před léty MUNULÁ RODINA
SOUČASNÁ RODINA
nepřipravenost na otcovství
orientace na rodinu
horší zajištění rodiny
nezávislost
časté konflikty mezi partnery
zamilovanost mezi partnery
závislost na rodičích, menší samostatnost
větší orientace na přítomnost
náročnější spojení otcovství a kariéry
ambice otců přenášená na dítě menší trpělivost s dítětem
Z toho plyne, že nynější role otce je postavena na lepším, jistějším základu než před léty. Chybou otců bylo především prvotní podcenění rodičovství. Informanti se v mládí vrhali do manželství, a potažmo rodičovství, bez uvážení, zda jsou schopni rodinu dobře zajistit a udržet v harmonii. Ovšem tento jev lze vidět u většiny manželství v mladším věku a neznamená to, že musí zákonitě tato manželství selhat. Pro mládí je charakteristické na jedné straně tzv. „odkládání potřeb“ (až dostuduji, tak pak…až seženu bydlení, tak pak…, atd.) na druhé straně „nedocenění mnoha 79
věcí“ (ovšem kdyby se doceňovalo, byl zde větší kalkul, bylo by v naší kultuře mnohem méně dětí, než je). Mládí neomlouvá a nezbavuje odpovědnosti, jsou zde ale děti, které se mohou tímto, ač pochopitelných chováním cítit poškozeny. Musím však podotknout, že ne všichni informanti si stěžovali na nelehké začátky. Je zde informant – vdovec, který se dětem hodně věnoval i v prvním manželství. Přesto i tento informant uvádí nynější větší péči o dítě. „Věnuji se jí určitě víc“(AL 23/13) Příčinu můžeme vidět ve větší sociální a hmotné nezávislosti. Otcové netvrdí, že se o děti nestarali, ale uvádí, že si péči o starší děti nepamatují nebo že neměli takovou možnost o ně pečovat. Je nutné hledat příčinu i v častých sporech mezi partnery. Určité neharmonické prostředí vyúsťuje přirozeně v častou nepřítomnost jednoho z rodičů. Ač sami informanti uvádí, že od rodiny odešli, až byli děti na prahu dospělosti. I tak někteří připouští, že v té době již měli jiný nový vztah mimo rodinu. V současnosti mají informanti již vybudovanou pracovní kariéru a tudíž i více času na rodinu. Nestresuje je tolik finanční zajištěnost rodiny jako před léty. Dalším aspektem je vyřešené bydlení a nezávislost na rodičích. Velkou roli tady hraje i věk otců a obava z budoucnosti. Více se nyní otcové soustřeďují na přítomnost, chtějí si dítě co nejvíce „užít“, to si v mladším věku neuvědomovali. O tom vypovídá i velká obava o vlastní zdraví a obava z dožití dospělosti malých dětí. Významnou roli hraje i to, že jsou otcové nově zamilovaní a chtějí partnerce s péčí o dítě pomoci. V současnosti je zde lepší souhra mezi partnery. I když uvádějí, že byli zamilovaní i před léty, ale tato láska dle jejich slov brzy vyprchala. Je zřejmé, že nynější „zamilovanost“ se přerodila na „lásku manželskou“, která má daleko pevnější základ a je pravděpodobné, že tato láska vydrží déle než v předešlém vztahu. Kde zjevně „romantická láska“ nepřešla v „lásku manželskou“, to byla zřejmě příčina častých nevěr mezi manželi (hledání další „romantické lásky“) a tím i rozpadu těchto manželství.
80
Souvislosti s aktivnějším přístupem ve výchově můžeme hledat v současných mladších partnerkách, které vyžadují od partnerů moderní aktivní přístup k otcovství. Je třeba uvést, že nyní je obecně otcovství posunuté více k dítěti než před dvaceti či třiceti lety, kdy měli tito otcové své první dítě. Na poslední otázku: Jak to cítí starší děti, nevadí jim to? se jen obtížně hledá odpověď. Ač otcové uvádějí dobré vztahy mezi sourozenci, snaží se propojit novou rodinu s dětmi z minulého manželství, objektivně se nedá říci, jak se jim to ve skutečnosti daří. Na kolik je to „jen“ otcovské přání a nakolik je to skutečná potřeba těchto starších dětí potkávat se s novou otcovou rodinou. Na to abychom získali přesnější obrázek o tomto jevu, museli bychom se dotázat přímo těchto starších dětí. To nám otvírá prostor pro další (jistě zajímavé) bádání. Tato poslední postupná analýza nám dává celou kostru příběhu. Vysvětluje příčiny současného stavu. Pozitiva i negativa spojená s pozdním otcovstvím. Především je zřejmá v mládí nepřipravenost na manželství a slabá vůle vydržet a překonat překážky, které je v tomto vztahu provázeli. Romantická láska nepřešla v lásku manželskou, která má být spojnicí a vést k zodpovědnému rodičovství. Rozpad manželství byl jen přirozeným důsledkem nevěry jednoho nebo i obou manželů. Muži, a to především úspěšní muži si snadno našli novou, výrazně mladší partnerku. Zamilovanost a orientace na mladší partnerku přirozeně vyústila v potřebu mít dítě v pozdějším věku. To ovšem informantům otevřelo nový prostor pro realizaci. Nyní se otcové už tak neupínají k pracovní kariéře, ale spíše svojí pozornost směřují k rodině a především k malému dítěti. V současnosti si informanti daleko více uvědomují potřebu rodiny a snaží se udržet dobré vztahy se staršími dětmi. Dále toto pozdní otcovství vede k větší zodpovědnosti o sebe a svou rodinu. Nyní se snaží otcové o větší kontinuitu mezi staršími dětmi a malý dítětem. Řeší více budoucnost, především zajištěnost rodiny v případě jejich nepřítomnosti. Ač jsou optimisté, přece jen přemýšlí o budoucnosti, zda se dožijí ve zdraví dospělosti svých nejmladších dětí.
81
Obrázek č. 2: Paradigmatický model selektivního kódování
82
DISKUZE Přestože je pozdní otcovství v současnosti rozšířený fenomén, nebyla tomuto tématu ve výzkumech věnována příliš velká pozornost. Je to dáno tím, že rodina a rodičovství se v současnosti potýkají s velkými změnami. Ve společnostech euroamerické kultury více než třetina manželství končí rozvodem. A rozvedená a následně založená nová rodina přestává být přehledná, vzniká nová, komplikovanější, většinou s třígeneračními vztahy a četněji méně početným „členstvem“ variabilní síť rodinných vztahů. Jak uvádí Možný, dá se předpokládat, že se pozornost ve výzkumné agendě sociologie rodiny přesune od výzkumů spořádanosti rodiny a od studií rozvodu směrem k tomu co následuje potom (MOŽNÝ, 2006, s. 227). Na úplném počátku celé práce byla základní otázka po funkčnosti „staršího otcovství“ – prostě přání zjistit:
Jak pečují otcové v pozdějším věku o své děti?
Co jim toto pozdější otcovství přináší? Co přináší všem jejich dětem a jejich partnerům?
Jsou šťastní v roli staršího otce?
Nemají starší otcové obavy o svou budoucnost a tím spojené obavy o budoucnost dětí? (A co je vlastně v této „podvojné“ obavě primární?)
Samozřejmě však na takové otázky nelze odpovědět bez porozumění celkové rodinné struktury. A hlavně: k porozumění nelze dospět bez toho, že i zkoumající bude respektovat povahu celého procesu ústícího do rodičovství staršího otce. Na počátku partnerství a manželství ostatně ani sdílení myšlenky o budoucím dítěti zpravidla nestojí. Jádru zmíněného cíle – a možnostem diplomové práce rovněž – byl samozřejmě přizpůsoben celkový postup i technika jeho empirické části: zvolen byl kvalitativní výzkum, data byla získána polostrukturovanými rozhovory a za respondenty 83
(informanty) byli vybráni otcové, kteří se rozhodli mít dítě v pozdějším věku, přesněji po padesátém roce svého života. Získaná data pak byla zhodnocena na metodologické bázi tzv. zakotvené teorie. Na otázku, Jak pečují otcové v pozdějším věku o své děti? se nelehko hledá odpověď. Je zde rodina minulá, kde jsou děti těchto otců již dospělé a samostatné, tudíž není taková potřeba, ze strany dětí, aby otec o děti příliš pečoval. Především otcové mají potřebu se scházet se staršími dětmi, snaží se tyto děti přitáhnout k sobě a nové rodině. Otcové velmi usilují o harmonizaci mezi sourozenci a pokouší se spíše o „rozšířenou rodinu“. Je to dáno především uvědoměním si věku a obavou o vlastní zdraví a obavou z nedožití dospělosti svých mladších dětí. Otcové chtějí v pozdějším věku stmelit rodinu a věří, že znovunalezení přátelství se svými staršími dětmi, po komplikovaném rozvodu, pomůže celé rodině. O malé děti z nového partnerství otcové pečují se zápalem a zaujetím. Malé dítě dává otcům ve vyšším věku nový směr jejich zájmů. Je zde patrná snaha otců předávat své životní vize dítěti, které mohou, ale také nemusí být vždy ku prospěchu. Starostlivost a péče o dítě je ze strany starších rodičů někdy až přehnaná. Zaznamenáváme i určitý sklon k „nadměrným zásahům“ – v tom smyslu, že vrstevníky, kamarády dítěte rodiče selektují, vybírají pro dítě žádoucí a nežádoucí osoby. Ovšem pokud se bude toto dítě scházet jen s vrstevníky ze „správného“ sociálního prostředí, nebude mít kamarády z jiných sociálních vrstev a kultur, může se stát, že dítě vyroste v určitém sociálním vakuu a nebude dostatečně chápat souvislosti s jiným chováním a jinými kulturami. Taková výchova může skrývat problém či více problémů jiného druhu, třeba malou toleranci k jiným kulturám. Je zde riziko nedostatečného sociálního vyzrání dítěte. Tato problematika nás vrací k sociální pedagogice. Terčem pozornosti sociální pedagogiky je nejen dítě z nepříznivého sociálního prostředí, ale i dítě z prostředí statusově vyšších sociálních vrstev. Zde musíme zmínit rizika výchovy, které mohou vést dítě bez větších životních překážek ke stylu „zlaté mládeže“. Víme, že rodina i při vší nestálosti stále zůstává základní jednotkou nerovnosti. Což možná souvisí s většími předpoklady k sociální výlučnosti. Herrenstein a Murray zavádějí pojem „kognitivní třídy“ a tvrdí, že tyto třídy začínají vytvářet dominantu 84
stratifikovaného systému – a to nejen nahoře, ale bohužel i na spodním konci stupnice. „Chytří si berou chytré a mají spolu chytré děti, které chytře vychovají, aby byly ještě chytřejší. Na druhé straně intelektuálního spektra je tomu naopak“ (HERRENSTEIN, MURRAY (1994) in MOŽNÝ, 2006, s. 108). Další výzkumnou otázkou bylo: Co otcům toto pozdější otcovství přináší? Co přináší všem jejich dětem a jejich partnerům? Otcové především původně řešili vlastní zamilovanost, tím že si našli výrazně mladší partnerky, které měly potřebu mít dítě a to vyústilo v pozdní otcovství. Pozdní otcovství jim především přináší novou rodinu. Novým partnerkám pozdní otcovství přináší naplnění mateřské role v zajištěné rodině s milujícím partnerem. Dle výzkumu lze říci, že si partnerky sociálně „polepšily“. Je zde patrná vzájemná spokojenost. Malé dítě vyrůstá v harmonické spokojené rodině. Dospělým dětem je od otce nabízeno přátelské přijetí v nové rodině a vzájemný sourozenecký vztah. Ovšem při čtení výzkumných závěrů je třeba vzít v úvahu mechanismy pozitivní sebeprezentace informantů. Zvláště jde-li u otců o sociálně očekávané pozitivní vztahy mezi rodinnými generacemi. Z výzkumu zcela nevyplynulo, že by o přízeň nové rodiny usilovali i starší děti, ač otcové uvádí dobré vztahy s těmito dětmi. A o vztazích mezi dospělými dětmi a novými partnerkami otcové příliš vypovídat nechtějí. Jsou šťastní v roli staršího otce? To bez pochyby, informanti se svým pozdním otcovstvím chlubí, jsou na své malé dítě pyšní a hrdě se k dítěti hlásí. Nevadí jim ani občasné oslovení dědečku. Otcové našli na konci profesní kariéry v dítěti určitou realizaci v pozdějším věku. Pozdní otcovství jim přináší osobní uspokojení a pocit mladosti. Nemají starší otcové obavy o svou budoucnost a tím spojené obavy o budoucnost dětí? (A co je vlastně v této „podvojné“ obavě primární?) Otcové primárně myslí na vlastní zdraví a obávají se především o vlastní dožití dospělosti svých nejmladších dětí. Je nutné zmínit, že do pozdního otcovství se především pouští otcové s vyšším socioekonomickým statusem. Všichni informanti mají dobré finanční zázemí, tudíž počítají i se zajištěním rodiny v případě vlastního úmrtí. Toto
85
zajištění řeší až do nejmenších detailů. Otcové mají vypracované scénáře, kdyby takováto situace nastala, aby partnerky i s dětmi nestrádaly. Po zodpovězení základních výzkumných otázek se vracím k počátečním otázkám, které jsem položila v úvodu diplomové práce: Jsou starší rozvedení muži pro mladé ženy atraktivnější než jejich vrstevníci? Mají ženy po třicítce horší výběr možného partnera? Motivuje ženy brát si starší muže pro naplnění mateřské role? Má rozvedený starší muž větší předpoklady a zkušenosti dobře vychovat dítě? Má rozvedený muž větší potřebu mít partnerku z obavy, aby nezůstal sám? Pozorný čtenář již nyní vidí, že mnoho z těchto otázek bylo předmětem tohoto výzkumu a velmi podrobně zodpovězeno. Jsou starší rozvedení muži pro mladé ženy atraktivnější než jejich vrstevníci? Ano jsou, zejména jsou dobře situováni (aby „utáhli“ dokonce dvojí náklady) nebo alespoň ekonomicky stabilizováni. Na to navazuje odpověď na otázky: Mají ženy po třicítce horší výběr možného partnera? Motivuje ženy brát si starší muže pro naplnění mateřské role? Ano, a opět se vrátím k problematice „sňatkové tísně“, kde ve výzkumu mi byla jasně potvrzená teorie, kterou popsal Možný a Rabušic (1998) a tím spojené motivace vzít si i staršího socioekonomicky zajištěného muže a mít s ním dítě. Má rozvedený starší muž větší předpoklady a zkušenosti dobře vychovávat dítě? Bezpochyby, otec aplikuje do výchovy (vědomě i nevědomě) zkušenosti z předešlého rodičovství. Má zde vlastně možnost „udělat reparát“ z výchovných chyb a také spojit otcovské a dědečkovské přístupy v jedno. Ale nejen „reparát“ ve výchově, také reparát ve způsobech interakce mezi generacemi. Má rozvedený muž větší potřebu mít partnerku z obavy, aby nezůstal sám? Na to mé šetření nenalezlo jednoznačnou odpověď, především proto, že informanti často navázali nový vztah ještě v době předešlého manželství/partnerství. A celá oblast 86
vztahů předcházejících a současných je značně nepřehledná, a ze strany otců málo objasněná. Dále v úvodu byly otázky směřující přímo k výchově dítěte. Čím jsou starší otcové vzorem pro své děti a čím ne? Věnují starší otcové dítěti více času? Nakolik otec ovlivní dítě z předešlého manželství a nakolik dítě v novém manželství? Je otec dostatečným vzorem pro dítě i po rozpadu manželství? Tyto otázky po výzkumných otázkách vychází spíše jako doplňující, touto problematikou jsem se již významně zabývala v kapitole selektivního kódování, a přesněji je popisuji v odpovědích na základní otázky tohoto výzkumu. Proto nyní jen stručně rekapituluji předešlou analýzu. „Naši otcové“ jsou vzorem pro své děti, jsou to lidé zkušenější, vzdělanější, hodnotově i zvyky ustálenější. Předávají svůj kapitál a usilují o harmonické mezigenerační soužití se svými dospělými dětmi. Je zde však patrná ambivalence mezi otcem a staršími dětmi. Shrnu-li celkové zjištění vyplývající z mého výzkumu, mohu říci, že toto pozdní otcovství i přes složité rodinné konstelace může být přínosem pro rozvoj rodičovství. Otcovství přináší malému dítěti v novém vztahu prospěch. Tomuto dítěti se otcové, ale i jejich partnerky snaží předávat „kulturní kapitál“. Tento „kulturní kapitál“ velmi pravděpodobně přinese dítěti později zisk v podobě privilegovaného společenského postavení a z něho plynoucích společenských a ekonomických výhod, to si otcové i jejich partnerky uvědomují. Soustředí se na vytváření životní strategie v podobě plánů a cílů, které by chtěli realizovat ve výchově dítěte. Ovšem musíme se na tuto problematiku podívat i z druhé strany. Jde tu viditelně také o možné nepříznivé důsledky „otcovské re-aktivace“. Zůstává-li po takovém „novém otci“ bývalá partnerka, která prožila s tímto mužem „svá nejlepší léta“ a děti, které si museli projít rozvodem a novým otcovým partnerstvím, nemusí být nová vstřícnost vůči dřívější rodině bezbolestná. Ač se jeví tento současný vztah se staršími dětmi 87
a bývalou partnerkou jako dobrý, ne vždy tomu tak bylo a možná mnohé z toho doznívá i nadále. I zjištění našeho dotazování leccos v tomto ohledu naznačují. Sami otcové přiznávají komplikované vztahy s dětmi v době rozvodu, i po něm. Velkým úskalím, které si starší otcové dobře uvědomují, je jejich věk. Zabývají se problematikou vlastního dožití dospělosti svých nejmladších dětí. V současnosti jsou všechny – v dotazování zahrnuté - rodiny se starším otcem bezproblémové a pro dítě rozvíjející a harmonické, ale co se stane, když opravdu otec zemře? Jak tuto událost bude dítě prožívat? Na dítě a partnerku to bude mít velký dopad, ač nemusí finančně strádat. Bylo by zajímavé dlouhodobě sledovat osudy potomstva tohoto otcovství, ale i osud partnerky, která pravděpodobně přežije partnera. Z pohledu sociální pedagogiky stojí za pozornost soustředit se nejprve na rozhodnutí být otcem a přípravě na otcovství. Zde ve výzkumu je zřejmé nerozvážné rozhodnutí v mladším věku založit rodinu bez řešení bydlení a dostatečného finančního zajištění. Nesamostatnost a malá ochota překonávat rodinné problémy vyústila v rozpad rodiny. To samozřejmě dopadá především na děti.
Těmto dětem, ač na prahu
dospělosti by se měla věnovat pozornost, a to jak výzkumná, tak pedagogická a poradenská. V centru sociální pedagogiky je také to, co si z takového rodinného prostředí vezmou tyto děti pro vlastní život. Bylo by jistě zajímavé pozorovat, jak se starší děti vyrovnají s opětovným otcovstvím a také jak prožívají vztah jejich otce a nového dítěte.
88
ZÁVĚR Vzhledem k tomu že některé informace v rozhovorech jsou velmi intimní a citlivé, jsou doslovné rozhovory vloženy do přílohy, která je veřejně nepřístupná. Důvodem je ochránit soukromí informantů, kteří poskytli rozhovor.
Co říci závěrem k tématu starších otců a jejich rodin – k jejich přítomnosti i perspektivám? Zdá se, že půjde nakonec v převaze o příznivé soudy. Tedy alespoň pro případy průměrně až lépe materiálně a vzdělanostně situovaných mužů, s nimiž jsme mohli být ve výzkumném styku. Jistě, perspektiva dožití je pociťována jimi samými jako problém, a ovšem i těmi, kteří se snaží situaci starších otců posuzovat (a často tak nemusí vidět situaci této věkové vrstvy otců až tak růžově). Ve prospěch minimalizace rizik u tohoto problému však mluví opravdu mnohé: především je to dostatečná míra celkové odpovědnosti těchto mužů, a neméně i jejich životních partnerek. V rovině individuálních životů zde nepochybně převládá racionálně podložený optimismus. Ale ani z hlediska celospolečenského není v tomto ohledu příliš důvodů ke skepsi. Uvažme jen to, jak velké – v současném euroatlantickém společenském prostředí, ale i v historickém ohlédnutí – je procento životních příběhů dětí bez otců (de jure i de facto). Neklesající počty neúplných rodin o tom vypovídají mnohé. Oproti tomu se bude jevit vyslovovaná obava z početnosti možného výskytu otcova nedožití dospělosti dítěte jako obava sociálně nevýznamná; pro rodinu a její jednotlivé členy je samozřejmě významná vždy! Ostatně s prodlužujícím se průměrným věkem dožití se oprávněnost této obavy oslabuje: pětapadesátník či šedesátník jako čerstvý otec může dobře kalkulovat s nejméně dvaceti lety hodnotného života – a tak i hodnotného plnění rodičovské role. Dovést dítě k dospělosti tak není úkol nijak nerealistický, a to i bez ohledu na to, že starší otec funguje v páru, nadto obvykle s významněji mladší ženou. Ale zdravotní kondice je jen jedním z možných dobrých důvodů optimistického pohledu na věc. Rodina takto věkově „kombinovaného páru“ (kde ani žena není 89
úplně mladý člověk bez zkušeností) je většinou schopna vytvořit klidné až harmonické výchovné zázemí, bez větších nejistot pramenících z kariérních či emočních vztahových výbojů. Ivo Možný, s odvoláním na některé britské výzkumy, uvádí navíc fakt, že místní („lokální“) elity velmi zdůrazňují právě hodnotu rodiny jako přednostní hodnotu jejich života. Ve výzkumu v rámci této diplomové práce šlo také o starší otce a jejich rodiny, kteří mají k označení „lokální elita“ přinejmenším blízko.
A jak Možný říká, ve středním věku už nejde – v takových párech –
o „příběh romantické lásky. Ego obou, muže a ženy, je zakotveno v rodině. Rodina dává jejich osobnímu úspěchu smysl… Pro muže i pro ženu tu platí: má dobrodružná výprava za úspěchem může mít pokračování v úspěchu mých dětí. Nebude-li, je to jen efemérní příběh“ (MOŽNÝ, 2006, s. 248, 249). Zmíněný fakt, který se jednoznačně potvrzoval i v rozhovorech s „našimi“ otci, přináší jistě i řadu problémů – třeba v přílišné usilovnosti starších otců směrovat zájmy dítěte v souladu se svými cílovými představami. Nicméně přináší náplň oběma partnerům rodičovského páru, a to – dalo by se říci – „v pravou chvíli“. Otec generačně „nového dítěte“ pozvolna nahrazuje klíčovou roli kariérní (pracovní, podnikatelskou), kterou sám zvládá ve větším poklidu, bez většího pocitu ztráty hlavní životní role (jak tuto roli označují sociologové) a prázdnoty z této ztráty. To je pro pohodu v rodině velmi významné. O významu dítěte pro matku byla již mnohokráte řeč, ale přesto je namístě dodat, že také zde jde o to, že ani ona tím nepřišla o (navíc vytouženou) hlavní životní roli. Těžko se dají v takové situaci hledat zájmy
a aktivity obou partnerů, které by byly výrazně disharmonické a
nepříznivě tak mohly dopadat na vývoj (alespoň jejich společných) dětí. Ale ani v argumentech soudobých psychiatrů nebo psychologů nenajdeme nic tak vážného, co by poukazovalo na větší možné problémy věkově nerovného rodičovského páru s malými dětmi. Ani zkušená Jiřina Prekopová, která staršímu rodičovství (ale i přílišnému „prohazování“ rodičovských rolí mezi mužem a ženou) asi příliš nefandí, by nejspíše nenalezla silnou výhradu k této rodičovské situaci. „Dítě potřebuje mladou matku, nikoliv stařenku. A taky dítě potřebuje tatínka“ (PREKOPOVÁ, 2011). To ano! Matky zde ale nejsou zase tak moc staré a tatínek je
90
přítomen – a jak! Rozhodně jsou tu možné zápory výrazně převáženy mnohými klady. Zralý rodič je sám o sobě nespornou psychologickou i sociální výhodou dítěte. Zůstaneme-li u otce, který je tu stále hlavním tématem, pak je to zřetelné ve více ohledech. Vezmeme-li si jako pomůcku rozlišení rizik v osobnostních faktorech, situačních faktorech a faktorech vztahových (ŠMOLKA, 2009, s. 86-87), poté nad každou z těchto úrovní rizik si může oddechnout. Emoční nezralost muže (a nejen ta), pokud by přetrvala po desetiletí života, byla by stěží přijata dospělou ženou hledající spolehlivého partnera (a také by sotva současně uspěla v pracovní sféře tak, jak uspěli dotazovaní muži - informanti našeho zkoumání). Traumata z bilančního pocitu „zavírajících se vrátek“, byla-li vůbec, byla u našich otců (i žen zjevně také) vyřešena, „prázdné hnízdo“ (po osamostatnění dětí) je naopak naplněno a riziko „zasažení náhlým úspěchem v práci“ mají tito otcové už také za sebou. U vztahových rizik to platí obdobně: „druhá míza“ jako „důsledek nespokojeného manželství“ či touha po odplatě (pocitů) životních křivd není nikde na obzoru, natož hrátky na nevěru coby naivní pokus o oživení vztahu, atd. A je-li někde něco takového přece jen skryto, moc šancí na své dotažení do plné katastrofy to nemá. Takže už jen zpět k úhrnné bilanci toho, co „starší otec“ může nabídnout svým dětem, své ženě i sobě samému: prostě – není toho málo!
91
RESUMÉ V této diplomové práci „Otcem po padesátce“ se zabývám problematikou rodin se staršími otci. Cílem práce je hlouběji poznat staršího otce v roli vychovatele malého dítěte a zároveň lépe pochopit strukturu rodinných vztahů v nově založených rodinách. Především mě zajímá komunikace v rodině, schopnost otce vychovávat malé dítě a také vznik nových, často nepřehledně složitých rodinných struktur v opětovných manželstvích/partnerstvích. Teoretická část diplomové práce pojednává o problematice partnerství a rodičovství, která se váže k neustále probíhajícím společenským proměnám v rodině. V další části diplomové práce nalézáme odpovědi na otázky, co otcům pozdější otcovství přináší, co přináší všem jejich dětem a partnerkám, co přináší pozdní otcovství pozitivního pro dítě, ale také jaké má toto prostředí negativní dopad na dítě. Z analýzy vyplývá, že komunikace mezi minulou a současnou rodinou je nesnadná. Pozdější otcovství je přínosné především pro malé dítě a jeho novou rodinu. Otcové po padesátce se plně věnují této rodině a snaží se uspokojit potřeby dítěte a partnerky.
92
SUMMARY In my Diploma thesis " Father in his fifties " I deal with families with elderly fathers. The aim of this thesis is to further identify the role of elderly father as an infant educator and to better understand the structure of family relations in the newly established families. I was particularly interested in family communication, father´s ability to raise an infant and the emergence of new, often confusing complex of family structures in repeated marriages/ partnerships. The theoretical part of the thesis deals with the issue of partnership and parenthood, which is connected with ongoing social transformations in the family. In the next part of the thesis I seek answers to the questions about contribution of late fatherhood to fathers, all their children and their partners, what brings as a positive to the child, but I also seek negative impact of this environment on the child. The analysis shows that the communication between past and present family is difficult, in every family has father a different approach to the children, but all fathers are trying to communicate with elder children from a previous marriage. Late fatherhood is beneficial especially for a young child and his new family. Fathers in his fifties are fully engaged in the family trying to meet the needs of the child and partner.
93
Seznam použitých pramenů a literatury AUGUSTYN, J. Být otcem. [z polského originálu přeložila Zora Turková]. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. 235s. ISBN 80-7192-581-0 BARTLOVÁ, S. SADÍLEK, P. TÓTHOVÁ, V. Výzkum a ošetřovatelství. 2. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2008. ISBN 978-80-7013-467-2 BECKER, Gary S. Treatise on the Family. Cambidge, In: MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. ISBN 978-80-86429-87-8 BERGER, P. L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80-85959-46-1. BIDDULPH, S. Mužství: jak zvládat všechny mužské role, Portál: Praha, 2007. ISBN 978-80-7367-209-6 BRTNÍKOVÁ, M. Svět muže, ženy a jejich dětí. Praha: Horizont, 1991. 237s. ISBN 80-7012-044-4 ČERMÁKOVÁ, M. Proměny současné české rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. ISBN 80-85850-93-1. DOBSON, James. Rodičovství chce odvahu. [překlad z angličtiny Jiřina Výmolová]. Vyd. 1. Praha: Návrat domů, 1995. 190s. ISBN 80-85495-45-7 FERRUCI, P. Dětí nás učí: výchova jako dobrodružství. In: KATRŇÁK, T. Odsouzeni k manuální práci (2004) Praha, Sociologické nakladatelství GAVORA, p. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-8593179-6 94
GIDDENS, A. Sociologie. 1. vyd. Praha: Agro, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4 HELLUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada, 2007. 1. vyd. 280 s. ISBN 978-80-247-1168-3. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-485-4.
HERRENSTEIN, R. J. MURRAY, CH. The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life. New York, 1994 in MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. ISBN 978-80-86429-87-8 CHRÁSTKA, M. Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada, 2007. 1.vyd.ISBN 978-80-247-1369-4 KERBS, V. Sociální politika. 3. přepracované vydání Praha: ASPI, a.s. 504 s. ISBN 80-7357-050-3 MAŘÍKOVÁ, H. PETRUSEK, M. VODÁKOVÁ, A. (za kol.) Velký sociologický slovník I., Praha: Karolinum, 1996. 747s. ISBN 80-7184-164-1 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Slon, 2003. 161 s. ISBN 80-86429-19-9 MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují: eseje z dětské psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, 1995. 108 s. Rádci pro rodiče a vychovatele. ISBN 80-7178-058-8 MATĚJČEK, Z. Škola rodičů. Praha: Maxdorf, 2000. 285 s. ISBN 80-85912-29-5 MISTERKA,V. Partnerství [on-line]. 2004, [cit. 29. 1. 2013] dostupné: http://topregion.cz/index.jsp?articleId=1567
95
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. ISBN 978-80-86429-87-8 MOŽNÝ, I. RABUŠIC, L. Česká rodina, sňatkový trh a reprodukční klima. In: VEČERNÍK, J. MATĚJŮ, P. (eds.), Zpráva o vývoji české společnosti 1989 -1998. Praha: Academia PARSONS, T. „The Present Position and Prospects of Systematic Theory in Sociology“, in Talcott Parsons, Essays in Sociological Theory. New York: Free Press 1964, cit. podle Thompson, K., Klíčové citace v sociologii, Praha, Barrister & Principal 2001 PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha: Karolinum, 1998. 270 s. ISBN 80-7184-569 PLZÁK, M. Žena a muž, teorie a praxe manželského soužití. Praha: Nakladatelství MOTTO, 2001. ISBN 80-7246-099-4 POLI, O. Maminky, které milují příliš: jak nevychovat tyrany ani rozmazlence. [z italského originálu přeložila Markéta Štěpánková]. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 182 s. ISBN 978-80-7195-224-4.
POPENOE, D. Life without father. In: Daniels, C. R. (Eds.): Lost Fathers: The Politics of Fatherlessness in America, 33–50. London: Macmillan. 1998 PREKOPOVA, J. Muži degenerují, tvrdí věhlasná psycholožka Jiřina Prekopová [on-line]. 2011, [cit. 14. 4. 2013] dostupné: http://ona.idnes.cz/muzi-degeneruji-tvrdi-vehlasna-psycholozka-jirina-prekopovapuj-/spolecnost.aspx?c=A110726_135655_spolecnost_jup
PRUETT, K. When Fathers are Involved, Children Thrive. Connections, AHVNA, 2009, vol. 4, issue 3, pp. 6. 96
RENZETTI, C. M. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-2460525-2. SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. 2. vyd. [z anglického originálu přeložily Šolcová, J. a Lišková, V.] Praha: Práh, 2006. s. 357. ISBN 80-7252-150-0 SEKERA, O. Rodina v nečase. Ostrava: OFTIS, 2010. s. 136. ISBN 978-80-7368877-6 SINGLY, Francois de. Sociologie současné rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 128 s. ISBN 80-7178-249-1. SIROVÁTKA, T., HORA, O. Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. Brno, 2008. ISBN 978-80-7326-140-5. SKUPNIK, J. Antropologie příbuzenství. Příbuzenství, manželství a rodina v kulturně antropologické perspektivě. 1. vyd. Praha: SLON, 2010. 402 s. ISBN 97880-7419-019-3 SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 2. přepracované vyd. Praha: Portál, 2007. 219 s. ISBN 978-80-7367-250-8. SOUDKOVÁ, M. O zdravých vztazích mezi lidmi: Přátelství a manželství. Brno: Doplněk. 2006. 152 s. ISBN 80-723-919-68 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Sdružení podané ruce, 1999. ISBN 8085834-60-X ŠMOLKA, P. Muž a žena – návod k použití. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 160 s. ISBN 978-80-7367-573-8 97
ŠMOLKA, P. Výběr partnera. Pro nesezdané i zadané. Praha (Havlíčkův Brod): Grada 2005 ŠVAŘÍČEK, R. ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. In: GULOVÁ, L. Sociální práce. Pro pedagogické obory. 1 vyd. Praha (České Budějovice) Grada Publishing, a.s., 2011. 208 s. ISBN 978-80-247-3379-1 ŠMOLKA, P. MACH, J. Manželská a rodinná trápení z pohledu právníka a psychologa. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-448-9 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2007. ISBN80-246-0841-3 YABLONSKY, L. Otcové & synové. [z angličtiny přeložil Jiří Foltýn]. Vyd.1. Praha: Portál, 2005. 220 s. ISBN 80-7178-075-8.
98
99
