MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy
Vojenský zásah NATO v Libyi v roce 2011 z pohledu konceptu humanitární intervence Bc. Aleš Pacner Diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Zdeňek Kříţ, Ph.D. UČO: 333126 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2008
Brno, 2013
Prohlášení o autorství práce
Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci na téma „Vojenský zásah NATO v Libyi v roce 2011 z pohledu konceptu humanitární intervence“ vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu pouţitých zdrojů a literatury. V Brně, 30. 4. 2013 ............................................................. Bc. Aleš Pacner
2
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doc. PhDr. Zdeňku Kříţovi, Ph.D. za vedení této práce a za jeho cenné rady a připomínky. Dále bych rád poděkoval svým nejbliţším za podporu, kterou mi poskytují při mém studiu.
3
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1.
Metodologie práce a přehled relevantní literatury ........................................................ 8 1.1
2.
Relevantní literatura a zdroje................................................................................................... 9
Humanitární intervence a přístup Responsibility to Protect ...................................... 12 2.1
Definice pojmu humanitární intervence ................................................................................ 12
2.2
Evoluce konceptu humanitární intervence ............................................................................ 13
2.3
Vznik přístupu Responsibility to Protect ............................................................................... 16
2.3.1 2.4
3
Tradiční a nové pojetí pojmu státní suverenity ..................................................................... 20
2.4.1
Tradiční pojetí suverenity .............................................................................................. 21
2.4.2
Suverenita jako odpovědnost ......................................................................................... 25
2.4.3
Responsibility to Protect jako syntéza obou přístupů .................................................... 28
Přístup Responsibility to Protect a principy v něm obsažené ..................................... 31 3.1
Dokument ICISS - Responsibility to Protect......................................................................... 31
3.1.1 3.2
4.
Tři základní prvky přístupu Responsibility to Protect ................................................... 32
Hlavní principy realizace vojenských intervencí dle přístupu Responsibility to Protect ...... 34
3.2.1
Práh spravedlivého důvodu ........................................................................................... 35
3.2.2
Oprávněná autorita ........................................................................................................ 37
3.2.3
Další čtyři preventivní kritéria....................................................................................... 39
3.3
Výstupní dokument Světového summitu OSN 2005 ............................................................. 42
3.4
Kritéria pro hodnocení zásahu NATO v Libyi v roce 2011 .................................................. 45
Zásah NATO v Libyi v roce 2011 .................................................................................. 49 4.1
Události vedoucí k intervenci ................................................................................................ 49
4.1.1
Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1970 .............................................................................. 52
4.1.2
Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1973 .............................................................................. 52
4.2
5.
Vymezení Responsibility to Protect - přístup, koncept, princip, nebo norma? ............. 19
Stručný průběh intervence ..................................................................................................... 55
Hodnocení intervence ..................................................................................................... 57 5.1
Kritérium 1 - selhání v odpovědnosti chránit ........................................................................ 57
5.2
Kritérium 2 - přesvědčivé důkazy ......................................................................................... 60
5.3
Kritérium 3 - poslední moţnost ............................................................................................. 61
5.4
Kritérium 4 - pozitivní postoj dotčených............................................................................... 64
5.5
Kritérium 5 - autorizace Radou bezpečnosti ......................................................................... 65
5.6
Kritérium 6 - přiměřené vyhlídky na úspěch ......................................................................... 66 4
5.7
Kritérium 7 - multilaterální zásah.......................................................................................... 68
5.8
Kritérium 8 - správné úmysly ................................................................................................ 69
5.9
Kritérium 9 - realizace v souladu s mandátem a přístupem Responsibility to Protect .......... 73
Závěr ........................................................................................................................................ 79 Seznam zkratek ...................................................................................................................... 83 Seznam použitých zdrojů a literatury .................................................................................. 85 Počet znaků: 196 847.
5
Úvod Masově páchaná zvěrstva nelze univerzálně ignorovat a suverenita není povolením zabíjet.
Gareth Evans1
Téma humanitárních intervencí budí v rámci mezinárodních vztahů kontroverzi u odborné veřejnosti i mezi politiky. Celý koncept humanitární intervence prošel dlouhým vývojem, který kulminoval v 90. letech 20. století a byl poznamenán selháním mezinárodního společenství ve Rwandě a v srbské Srebrenici. Docházelo také k problematickým zásahům, které byly ospravedlňovány humanitárními důvody, ale nebyly oficiálně autorizovány Radou bezpečnosti OSN, jako tomu bylo např. v případě intervence Severoatlantické aliance v Kosovu v roce 1999. V zájmu vyřešení problematického postavení konceptu humanitární intervence byla na přelomu tisíciletí tehdejším generálním tajemníkem OSN iniciována diskuze, jejímţ cílem mělo být nalezení takového pojetí humanitárních intervencí, na kterém by mohla v rámci mezinárodního společenství panovat širší shoda. Výsledkem celého procesu byl vznik přístupu Responsibility to Protect (R2P). Prvním případem aplikace tohoto přístupu v praxi pak byla intervence NATO v Libyi v roce 2011 vedená s humanitárním cílem ochrany civilistů před násilím páchaným ze strany libyjského reţimu. Tato intervence představovala první případ, kdy bylo ze strany OSN autorizováno pouţití síly za účelem ochrany civilistů vůči určitému státu bez jeho souhlasu a autorizace Radou bezpečnosti zároveň proběhla s přímým poukazem na přístup R2P. Výše zmíněný zásah NATO v Libyi bývá často hodnocen jako příklad úspěšné operace, která zabránila dalšímu utrpení civilního obyvatelstva, zároveň se ale lze setkat také s kritickými názory, které poukazují na problematickou roli NATO v tomto konfliktu, především v souvislosti s podporou povstaleckých sil a změnou libyjského reţimu. Cílem této práce, v souladu s jejím názvem, je proto zhodnotit intervenci NATO v Libyi z pohledu konceptu humanitární intervence. S touto problematikou se pojí především otázky postavení a vymezení celého přístupu R2P, a posouzení, jakým způsobem, resp. do jaké míry byl ze strany NATO přístup R2P aplikován v praxi. Předpokládaný přínos práce spočívá právě v podrobném popisu přístupu R2P a detailní analýze samotného zásahu NATO v Libyii a jeho 1
GCRtoP (2013). 6
souladu s přístupem R2P - tímto chce práce přispět do širší diskuze týkající se obou stále aktuálních témat. První kapitola práce nejprve vymezuje metodologii práce a uvádí přehled relevantní literatury týkající se tématu. Následující část práce se pak věnuje evoluci pojmu humanitární intervence a konkrétnímu vymezení tohoto konceptu. Hlavní pozornost bude věnována přístupu Responsibility to Protect (odpovědnosti státu za ochranu jeho občanů) a bude popsána jeho klíčová role ve vztahu ke konceptu humanitární intervence. S přístupem R2P souvisí také otázky pojetí konceptu státní suverenity. Práce se proto věnuje tradičnímu pojetí státní suverenity a zároveň také novějšímu přístupu, který pojímá suverenitu jako odpovědnost státu za jeho občany a argumentuje, ţe přístup R2P představuje syntézu obou přístupů. Text dále sleduje vývoj přístupu R2P, včetně jeho přijetí mezinárodním společenstvím v roce 2005 a vymezuje jeho klíčové znaky, na jejichţ základě je poté touto prací definován standard realizace humanitárních intervencí platný před započetím zásahu NATO v Libyi. Práce následně formuluje konkrétní kritéria, podle kterých je pak posouzeno angaţmá NATO v Libyi v roce 2011 a jeho soulad s tehdy platnými standardy humanitárních intervencí. Výzkumná otázka je proto formulována takto: Byla vojenská intervence NATO v Libyi v roce 2011 realizována v souladu s tehdy platnými principy humanitárních intervencí vycházejícími z přístupu Responsibility to Protect? Druhá část práce se poté věnuje samotnému hodnocení intervence NATO v Libyi v roce 2011. V zájmu zasazení problematiky do širšího kontextu je nejdříve představen stručný popis událostí vedoucích k realizaci intervence NATO v Libyi, a také její stručný průběh. Bliţší pozornost je pak věnována rezolucím Rady bezpečnosti OSN č. 1970 a 1973, které stanovily mandát této intervence, a které jsou důleţité pro vyhodnocení výzkumné otázky. Poté je intervence NATO v Libyi analyzována vzhledem ke stanoveným kritériím. Na základě této analýzy je v závěru práce celkově zhodnocen zásah NATO v Libyi z hlediska konceptu humanitární intervence, přesněji jeho soulad s přístupem R2P a následně je zodpovězena přijatá výzkumná otázka.
7
1.
Metodologie práce a přehled relevantní literatury Tato práce má formát evaluační případové studie, zkoumaným a vyhodnocovaným
případem je zde zásah NATO v Libyi v roce 2011. Práce vychází z empiricko-analytického paradigmatu vědeckého zkoumání, nahlíţenou problematiku se tedy snaţí hodnotit objektivně, nezaujatě a hodnotově neutrálně. Metodika práce vychází z kvalitativní metodologie společenských věd, poznatky práce jsou zaloţeny na analýze informací obsaţených v primárních pramenech a v sekundární literatuře. Proces sběru dat, která jsou následně analyzována, probíhá v této práci souladu s principy přímé a nepřímé historické metody. Přímá metoda spočívá v získávání informací přímo z jednotlivých primárních zdrojů (pramenů), postupuje od jednotlivých faktů k zobecňování, zpravidla zodpovídá otázky typu „jak se daná věc stala?“. Nepřímá metoda pak slouţí k zodpovídání sloţitějších otázek typu „proč se daná věc stala?“, pouţívá se např. k dovozování poznatků z nepřímých, vedlejších informací, zvláště v případech, kdy odpověď na danou otázku nelze v primárních zdrojích nalézt. Obě metody se vzájemně doplňují. Tato práce tedy jednak vyuţívá studium a rozbor primárních zdrojů, jakými jsou např. jednotlivé rezoluce Rady bezpečnosti OSN související s intervencí NATO v Libyi, nebo Výstupní dokument Světového summitu OSN konaného v roce 2005. Paralelně s primárními zdroji jsou pak analyzované informace získávány také ze sekundárních zdrojů, zejména z kniţních publikací a odborných článků týkajících se dané problematiky; tyto sekundární zdroje také pomáhají lépe pochopit a zasadit do širšího kontextu informace získané ze zdrojů primárních. Při volbě pouţitých zdrojů je dán důraz na co největší autenticitu a spolehlivost, důvěryhodnost zdroje, ze kterého informace pocházejí (srov. např. Zwettler 1996 nebo Hroch 1985). Výzkumná otázka formulovaná v úvodu je v rámci práce zodpovězena ve dvou fázích. V první, teoretické části práce bude vymezen koncept humanitární intervence a jeho související vývoj završený akceptací přístupu Responsibility to Protect členy OSN. Poté bude zanalyzován obsah klíčových dokumentů souvisejících s přístupem Responsibility to Protect. Na základě těchto informací proběhne operacionalizace výzkumné otázky a budou stanovena kritéria humanitárních intervencí, které je moţno povaţovat za platné v době před intervencí NATO v Libyi. Druhá část práce pak bude evaluovat samotnou intervenci NATO v Libyi a hodnotit, nakolik byla během této intervence naplněna kritéria humanitárních intervencí stanovená 8
touto prací. V závěrečné fázi práce pak proběhne diskuze, do jaké míry se NATO podařilo splnit všechna tato kritéria a v návaznosti na to bude zodpovězena stanovená výzkumná otázka.
1.1
Relevantní literatura a zdroje První část práce se zabývá zejména pojmy humanitární intervence, státní suverenity a
přístupem R2P, který s nimi úzce souvisí. K této problematice je dostupné poměrně značné mnoţství literatury, zvláště konceptu humanitární intervence byla doposud věnována značná pozornost. Velmi ucelený přehled různých přístupů a náhledů na téma humanitární intervence představuje např. sborník Humanitarian Intervention - Ethical, Legal and Political Dilemmas (Holzgrefe a Keohane 2003), související publikací je pak také sborník The Price of Peace Just War in the Twenty-First Century (editory jsou Charles Reed a David Ryall), ze kterého byly v této práci pouţity příspěvky Bermana Franka (2007) a Davida Fishera (2007). Obě publikace byly přínosné především v souvislosti s vymezením definice pojmu humanitární intervence (dále jen HI). V tomto ohledu byla uţitečná také práce Jamese Pattisona (2010) Humanitarian Intervention and the Responsibility to Protect - Who Should Intervene?, která se navíc blíţe věnuje také tématu přístupu R2P. Pro část této práce věnující se vývoji konceptu humanitární intervence byly přínosnými také sborníkový příspěvek Marthy Finnemore (1996), a zejména pak odborný článek Luka Glanvilla (2010) The antecedents of ´sovereignity as responsibility, který umoţňuje vývoj konceptu humanitární intervence lépe chápat v kontextu pozdějšího přístupu R2P. Důleţitou publikaci zabývající se konceptem HI a přístupem R2P představuje také dokument The Responsibility to Protect, Supplemental Volume: Research, Bibliogaphy, Background (ICISS 2011a), vydaný Mezinárodní komisí pro intervenci a státní suverenitu (dále jen ICISS) jako doplněk ke klíčovému dokumentu Responsibility to Protect, jehoţ autorem je také tato komise. Další část práce se věnuje problematice týkající se přístupu R2P, jeho vzniku a vývoji a také úzce související problematice státní suverenity, resp. jejího tradičního pojetí a nového pojetí suverenity jako odpovědnosti. Pro tuto část práce byly uţitečné jednak výše zmíněné publikace Pattisona, Glanvilla a ICISS, velmi přínosnou publikaci na toto téma představuje také monografie Alexe Bellamyho (2009) Responsibility to Protect. Bellamy zároveň představuje jednoho z odborníků, který se tématu R2P věnuje intenzivněji a v této práci jsou pouţity i některé jeho další texty (viz např. Bellamy 2006, 2011). Cenné informace týkající se problematiky státní suverenity poskytla zvláště monografie Roberta Jacksona (2007) 9
Sovereignity - Evolution of an Idea, nové pojetí státní suverenity jakoţto odpovědnosti státu za obyvatele na jeho území je pak velmi přehledně a srozumitelně popsáno samotným autorem tohoto konceptu, Francisem Dengem (2007) v jeho článku Internally Displaced Populations: the Paradox of National Responsibility. Samotný dokument ICISS (2001b) Responsibility to Protect, a pozdější výstupní dokument (Outcome Document) Světového summitu OSN v roce 2005, jejichţ rozborem se zabývá třetí kapitola, pomáhají interpretovat především výše zmíněné publikace Pattisona (2010) a Bellamyho (2006, 2009), neméně důleţité jsou také texty předsedů ICISS (kteří jsou zároveň jedněmi ze spoluautorů dokumentu), Garetha Evanse a Mohameda Shahnouna, např. jejich článek (2007) Responsibility to Protect uveřejněný v časopise Foreign Affairs. Zvláště Evans patří mezi přední proponenty přístupu R2P a dlouhodobě se jím zabývá (srov. Evans 2002, 2012, Evans a Philips 2012). Problematikou R2P se také dlouhodobě zabývají thinktanky Global Centre for the Responsibility to Protect (GCRtoP) a International Coalition for the Responsibility to Protect (ICRtoP), které kromě databáze vlastních textů slouţí také jako rozcestníky odkazující na další relevantní publikace a zprávy týkající se R2P. Pro posuzování zásahu NATO v Libyi (a pro studium libyjského konfliktu obecně) jsou významné především primární zdroje, zejména jednotlivé rezoluce Rady bezpečnosti OSN (především č. 1970 a 1973), dále pak informace ze sdělovacích prostředků (v této práci byly pouţity např. zpravodajské servery BBC, CNN, Reuters, nebo anglická verze zpravodajství stanice Al Jazeera), podstatná jsou také oficiální vyjádření libyjských představitelů (Muammara Kaddáfího a jeho syna Saifa) a představitelů dalších relevantních subjektů (generálních tajemníků OSN a NATO). Velmi důleţité byly také oficiální zprávy Rady OSN pro lidská práva (UNHRC 2011a, b), a informace pocházející od respektované nevládní organizace Human Rights Watch (HWR 2011 a-e). Zároveň s primárními zdroji byly pouţity také sekundární zdroje týkající se libyjského konfliktu a zásahu NATO v Libyi. Převáţnou většinu těchto zdrojů představují články v odborných periodicích. Mezi velmi přínosné lze zařadit např. článek The Status and Future of International Law after the Libya Intervention (Thielbörger 2012), The United Nations, Military Intervention, and Regime Change in Libya (Payandeh 2012) nebo The new politics of protection? Côte d’Ivoire, Libya and the Responsibility to Protect, jehoţ autory jsou Alex Bellamy a Paul Williams (2011). Uţitečné shrnutí problematiky aplikace přístupu R2P v Libyi představuje text Simona Adamse (2012) Libya and the Responsibility to Protect. Uţitečná data týkající se velikosti vojenských sil pouţitých stranami konfliktu poskytl např. článek The Libyan Uprising: An Uncertain Trajectory (Vira et al. 2011). Z česky psané 10
literatury tato práce čerpala také z článku Zdeňka Kříţe (2012): K některým aspektům aplikace mandátu RB OSN během operace NATO Unified Protector. Velmi uţitečný zdroj informací a názorů týkajících se tématu intervence NATO v Libyi představuje také sborník The Responsibility to Protect - challenges & opportunities in light of the Libyan interevention, jehoţ editorem byl Alex Stark (2011).
11
2.
Humanitární intervence a přístup Responsibility to Protect Jak jiţ bylo zmíněno, tato práce zkoumá, zdali intervence NATO v Libyi v roce 2011
splnila kritéria tzv. humanitární intervence, zejména proto, ţe tento akt NATO bývá s pojmem HI často spojován (srov. např. Stewart 2011, Bello 2011). V této kapitole bude proto věnována pozornost konceptu HI a souvisejícímu přístupu R2P. V otázkách kdy, za jakých podmínek, jakým způsobem a v jakém rozsahu intervenovat v případě masivního porušování lidských práv nepanovala mezi členy Organizace spojených národů (dále jen OSN) aţ donedávna širší shoda (srov. ibid. nebo Fisher 2007, Pattison 2010). Tato situace se značně změnila rozhodnutím Valného shromáţdění přijmout platnost přístupu R2P učiněném na Světovém summitu OSN v roce 2005 (viz níţe). Následující podkapitoly se proto v krátkosti zaměří na definici pojmu HI v odborné literatuře a také na evoluci celého konceptu směrem k přístupu R2P. Druhá část této kapitoly se věnuje problematice, která s přístupem R2P úzce souvisí. Tou jsou dvě odlišná pojetí státní suverenity, tradiční a nové, které vychází z konceptu suverenity jako odpovědnosti. Tato problematika je důleţitá zejména proto, ţe přístup R2P představuje ve své podstatě syntézu obou těchto přístupů.
2.1
Definice pojmu humanitární intervence V odborné literatuře je moţné nalézt mnoţství definic pojmu HI, níţe jsou uvedeny
některé příklady. V nejširším smyslu lze HI chápat jako zásah (zpravidla vojenský) proti nebo na území jiného státu, který je ospravedlněn humanitárními motivy - tedy zpravidla rozsáhlým strádáním nebo značnými ztrátami na ţivotech u civilního obyvatelstva (viz ICISS 2001a: 16). Většina definic má konkrétnější rétoriku a zpravidla uvádí jako atribut HI pouţití (vojenské) síly. Adam Roberts definuje „klasickou“ HI jako „vojenskou intervenci na území [určitého] státu, bez souhlasu jeho představitelů, [realizovanou] za účelem zabránění rozsáhlému strádání nebo smrti jeho obyvatel.“ (Roberts 1996, in Fisher 2007: 110). J. L. Holzgrefe (2003: 18) pak pojem HI definuje takto: „hrozba nebo uţití síly [v hranicích] státu (nebo skupiny států) se záměrem zabránit nebo ukončit rozsáhlé a závaţné porušování základních lidských práv jedinců [kteří nejsou občany intervenujícího státu nebo států] a to bez povolení státu, na jehoţ území je pouţita síla.” Ucelenou definici HI prezentuje také např. Pattison (2010: 28): „donucovací vojenská akce [realizovaná] externím aktérem v rámci určité 12
politické komunity s převaţujícím cílem předejít, omezit nebo zastavit probíhající nebo hrozící závaţné strádání nebo ztráty na ţivotech.“. Takováto intervence můţe, ale nemusí být autorizována Radou bezpečnosti OSN (viz Pattison 2010: 28). Jak Pattison dále podotýká, klasický peacekeeping ve smyslu článku VI. Charty OSN (např. mise OSN na Kypru nebo v Libanonu 2 ) nelze povaţovat za HI; právě kvůli absenci nebo nedostatečnosti potenciálu donucovacích prostředků (omezený mandát, nedostatečné vyzbrojení, apod.). Pro úplnost je vhodné uvést také intervence států realizované za účelem ochrany vlastních občanů nacházejících se v ohroţení na území jiného státu (typickým příkladem takovéto intervence je izraelská operace Entebbe 3 z roku 1976, dále pak např. belgická intervence v Kongu v roce 1960 - viz Alexander 2000: 413-417). Ačkoliv je pohled na legitimitu a oprávněnost takovéto formy unilaterální intervence také nejednoznačný, zpravidla vzbuzuje mnohem méně kontroverze neţ HI s cílem ochránit obyvatele, kteří nejsou občany intervenujícího státu či států (srov. ibid.). Právě do této druhé, kontroverznější kategorie spadá zásah NATO v Libyi. Intervencemi na ochranu vlastních občanů se proto tato práce nebude blíţe zabývat.
2.2
Evoluce konceptu humanitární intervence V rámci definice pojmu HI nikdy nepanovala univerzální shoda, a proto nedošlo ani
k jeho právní kodifikaci nebo k přijetí určité jednotné definice. Některé intervence, které bychom dnes mohli označit za humanitární4, byly v minulosti mezinárodním společenstvím odsouzeny. Je proto vhodné nastínit vývoj konceptu HI. Koncept HI začal být formován počátkem druhé poloviny 19. století. Mezi první příklady vojenských intervencí označovaných za HI lze zařadit zejména intervenci vojsk Francie, Ruska a Velké Británie v Řecku v roce 1827, která byla zdůvodněna masakry páchanými Osmanskou říší během potlačování řecké revoluce, nebo francouzskou intervenci vedenou v letech 1860-1861 s cílem zastavit vyvraţďování maronitských křesťanů v Sýrii. Dalším příkladem je ruská intervence na pomoc křesťanům v Bulharsku v roce 1877. Ačkoliv byly tyto intervence ospravedlňovány humanitárními důvody, většinou byl zásah primárně 2
Obě mise stále trvají. Blíţe viz United Nations Peacekeeping (https://www.un.org/en/peacekeeping/), ověřeno ke dni 30. 4. 2013. 3 Blíţe viz např. Berg (2006). 4 Jako příklad se nabízí např. intervence Vietnamu v Kambodţi v roce 1977, která, ačkoliv nebyla primárně motivována humanitárními motivy, umoţnila svrhnout totalitní reţim Rudých Khmérů. Tato akce však byla RB OSN silně odsouzena (srov. Bellamy 2009: 9-10). 13
motivovaný jinými, mocenskými důvody (intervence Ruska v roce 1877 vedla ve výsledku ke vzniku nezávislého Bulharska) nebo se jednalo o projev jistého paternalismu a sympatií k určité skupině obyvatel (Napoleon III., stojící v čele intervence v Sýrii povaţoval Francii za tradičního ochránce maronitských křesťanů, viz Finnemore 1996). Na druhou stranu, veřejné mínění obyvatel těchto mocností na provedení výše zmíněných intervencí značně podporovalo právě kvůli rozhořčení nad rozsáhlým (a neopodstatněným) zabíjením, které bylo povaţováno za barbarské5. Je také třeba podotknout, ţe ve výsledku (nehledě na motivy mocností) tyto intervence vedly k zastavení nebo alespoň ke zmírnění utrpení postiţeného obyvatelstva. Ale v některých případech k intervenci naopak vůbec nedošlo, ačkoliv bylo strádání, resp. vyvraţďování civilního obyvatelstva zcela zjevné, jako např. při vyvraţďování Arménů Turky v letech 1894-1917. (srov. ibid, Glanville 2010, ICISS 2001a). O nutnosti reagovat na podobné humanitární krize pak referoval v roce 1904 americký prezident Theodore Roosevelt, kdy mluvil o „uplatnění mezinárodní policejní síly“, tehdejší americký ministr zahraničí pak pouţil termín „povinnosti suveréna“ (ve smyslu povinnosti jednat v případě těchto humanitárních krizí), ne nepodobný pozdějšímu pojetí suverenity jako odpovědnosti6. Jeho nástupce však suverenitu pojímal opět naprosto opačně, jako „absenci odpovědnosti“ (Glanvile 2010: 246). V období po první světové válce nedoznalo pojetí konceptu HI podstatných změn. Ačkoliv v rámci nově ustavené Společnosti národů (League of Nations) postupně sílil, alespoň formálně, odpor k pojetí síly jako legitimního prostředku řešení mezinárodních vztahů (vrcholem tohoto procesu bylo přijetí Briand-Kellogova paktu v roce 1928), tématem lidských práv a humanitárních intervencí se Společnost národů nijak nezabývala a tato problematika byla povaţována za výsadu vnitřní jurisdikce jednotlivých států.
V tomto
období však došlo k mocenským zásahům s čistě pragmatickými cíli, které však byly formálně zdůvodňovány humanitárními motivy. Japonsko tak intervenovalo do Mandţuska, aby chránilo obyvatele japonské národnosti, na území však jiţ japonská armáda zůstala a z kampaně se v podstatě stala předehra k další válce s Čínou. V březnu 1939 pak nacistické Německo odůvodnilo zabrání zbytku Československé republiky také „humanitárními“ důvody - těmi bylo pokračující utlačování Němců ţijících na tehdy zbývajícím území Československa (Murphy 1996). 5
Je vhodné zmínit, ţe např. Nicholas Onuf (2004) nebo Martha Finnemore (1996) zmiňují, ţe normy univerzality lidství a nutnost ochrany základních lidských práv v této době značně podpořilo abolicionistické hnutí bojující za zrušení otroctví. 6 Viz následující kapitola 2.4.2. 14
Právě skutečnost, ţe agrese, útočná válka a mocenské zájmy byly zdůvodňovány, ač falešně, humanitárními důvody, byla jednou z příčin vedoucích po druhé světové válce k pevnému zakotvení principu neintervence v Chartě OSN (viz článek 2, zejména odst. 4, zákaz hrozby a pouţití síly a článek 7, zákaz vměšování se do vnitřních záleţitostí států) (srov. Fisher 2007). Výjimky - tedy pouţití síly - jsou dle Charty moţné pouze v případě sebeobrany (článek 51) nebo v případě, kdy vojenskou intervenci autorizuje Rada bezpečnosti (dále jen RB) v reakci na státní agresi na území jiného státu anebo v případě ohroţení či narušení míru. Jak ale podotýká Bellamy (2009: 8), v preambuli Charty je zdůrazněna role základních lidských práv a lidské důstojnosti - od počátku zde tedy existoval jistý rozpor mezi nutností chránit tato fundamentální lidská práva a principem neintervence. Princip neintervence byl často zdůrazňován a bráněn především nově dekolonizovanými státy, které jej viděly jako hlavní pojistku své nově nabyté suverenity (ibid.). Jak zmiňuje např. Klinton Alexander (2000: 412), ačkoliv Charta nikde výslovně neuvádí oprávnění intervenovat do vnitřních záleţitostí jiných států v případě porušování lidských práv, výklad Charty (i ze strany RB) se postupem času značně měnil ve prospěch moţnosti ospravedlnit vojenskou intervenci vedenou humanitárními motivy7. Tento proces byl ale postupný a nejednoznačný a mnohdy také reflektoval mocenské zájmy studenoválečných mocností. Příkladem HI v období studené války můţe být např. zásah Indie ve východním Pákistánu (dnešní Bangladéš) v roce 1971 v důsledku masakrů hinduistického obyvatelstva pákistánskou armádou8. I kdyţ tento zásah nebyl autorizován RB OSN, nebyl zároveň ani nijak odsouzen a bývá některými autory povaţován za provedený v souladu s konceptem HI (viz ibid.: 418)9. Mezinárodní společenství jako takové ale nebylo často schopné v podobných případech jednat - RB byla paralyzována v důsledku mocenských sporů mezi stálými členy s právem veta. Následkem toho v praxi nebylo nijak nereagováno v Kambodţi na genocidu, kterou v 70. letech rozpoutal proti vlastnímu obyvatelstvu reţim Rudých Khmérů. Tu ukončila aţ vietnamská vojenská intervence v letech 1977-197810. Většinou mezinárodního společenství byl ale vietnamský zásah silně odsouzen jako hrubé narušení kambodţské 7
V podstatě se jedná o spor tradičního a nového pojetí státní suverenity, viz následující kapitola 2.4. Blíţe viz např. Gill (2003). 9 Tento pohled není v odborné literatuře jednoznačný. Opačný názor, tedy ţe mezinárodní společenství indickou intervenci přijalo negativně, zastává např. Charney (1999). 10 Nedá se říct, ţe by Vietnamská intervence byla vedena čistě či výhradně humanitárními motivy. Reţim Rudých Khmérů byl proti Vietnamu agresivně namířený a mezi oběma státy tak docházelo k pohraničním konfliktům a intervence Vietnamu byla také důsledkem snahy tyto spory definitivně vyřešit odstraněním reţimu Rudých Khmérů. Humanitární přínos pro obyvatele Kambodţi byl ale nepopiratelný (srov. Finnemore 1996, Bellamy 2009). 8
15
suverenity (ibid., Bellamy 2009). Ani Indie ani Vietnam ale své akce nezdůvodňovali argumentem HI - ten totiţ postupně získal velice negativní konotaci, spojenou především s vměšováním se do vnitřních záleţitostí a porušováním teritoriální integrity jiných států (viz např. Charney 1999: 836 nebo Finnemore 1996). Počátkem 90. let, s koncem studené války, dochází k „odblokování“ RB a oţivení OSN v souvislosti s řešením humanitárních krizí (ICISS 2001a). Značně narostl počet multilaterálních vojenských zásahů, které byly vedeny a zároveň často explicitně zdůvodňovány humanitárními důvody - a toto zdůvodnění bylo mezinárodním společenstvím nově mnohem více akceptováno. Mnoho z těchto misí bylo vedeno pod přímým patronátem OSN. Jednalo se např. o intervenci OSN v Iráku na ochranu kurdské menšiny v roce 1991, následující po první válce v Perském zálivu nebo intervenci USA v Somálsku v roce 1992 zaměřenou na ochranu humanitárních dodávek a pracovníků (intervence byla autorizována RB a americký kontingent následně nahradily peacekeepingové jednotky OSN) (viz např. Alexander 2000)11. Nicméně opět se vyskytly případy, kdy mezinárodní společenství, resp. OSN a RB nebyly ochotné nebo adekvátně schopné řešit váţné humanitární krize. Jedná se zejména o genocidu ve Rwandě v roce 1994, která si vyţádala cca 800 tisíc obětí (srov. např. Fisher 2007) a masakr v bosenské Srebrenici 12 v roce 1995. Názory na humanitární intervenci a praktický výkon ochrany základních lidských práv tak během 90. let i nadále zůstaly značně inkonzistentní.
2.3
Vznik přístupu Responsibility to Protect Zásadním impulsem pro hlubší diskuzi a snahu definovat standardy HI byla vojenská,
resp. HI NATO v Kosovu v roce 199913. Intervence NATO měla za cíl zabránit etnickým čistkám kosovských Albánců ze strany srbských jednotek; intervence NATO však nebyla autorizována RB OSN a vzbudila proto značnou kontroverzi a sklidila kritiku mnoha států (srov. Bellamy 2009).
11
Podrobnější výčet humanitárních intervencí v 90. letech viz Pattison (2010: 1-2). Ten byl následně rovněţ označen jako genocida. Viz např. ICTY (nedatováno). 13 Operation Allied Force. Blíţe viz např. Alexander (2000) 12
16
V reakci na tuto kontroverzi provázející intervenci NATO v Kosovu tehdejší generální tajemník OSN (dále jen GT OSN) Kofi Annan inicioval na přelomu let 1999 a 200014 diskuzi, jejímţ cílem mělo být nalezení konsenzu týkajícího se otázky humanitárních intervencí (k tomu viz níţe). Nutnost nalezt ucelený rámec definující principy v budoucnu realizovaných HI ostatně následující rok zopakovala i Nezávislá mezinárodní komise pro Kosovo (IICK), vzniklá za účelem posouzení tohoto zásahu NATO (Bellamy 2009: 2, IICK 2000: 10). Na tuto výzvu GT OSN následně zareagovala v roce 2000, během konání Summitu Tisíciletí OSN (Millenium Summit) 15 , kanadská vláda. Pod její patronací tak vznikla Mezinárodní komise pro intervenci a státní suverenitu (International Commission on Intervention and State Sovereignty, ICISS), která započala rozsáhlou a širokou debatu a důkladný výzkum v otázkách týkajících se problematiky HI s cílem dospět ke globálně přijatelnému politickému konsenzu, který bude „trvale udrţitelný“, a od kterého se budou odvíjet budoucí reálné kroky v oblasti mezinárodní ochrany základních lidských práv a prevence nejváţnějších zločinů proti mezinárodnímu a humanitárnímu právu (ICISS 2001b). Tehdejší spolupředseda (co-chair) ICISS Gareth Evans k tomu uvádí, ţe komise si byla vědoma nutnosti inovativního přístupu k problematice, který se do té doby zabýval především dilematem mezi legalitou a legitimitou zásahu. Ačkoliv tato témata jsou také důleţitá a hrají v problematice HI klíčovou roli, Evans uvádí, ţe komise se rozhodla opustit diskuzi o „právu intervenovat“, a místo ní vést diskuzi o novém tématu, odpovědnosti chránit (Responsibility to Protect - viz níţe) (Evans 2002). Výsledkem práce ICISS byl vznik dokumentu Responsibility to Protect (dále bude označován také jednoduše jako Dokument ICISS 16 ), který shrnoval klíčové principy HI vycházejících z konceptu suverenity jako odpovědnosti. Počátečním problémem bylo, ţe tento dokument byl vydán v prosinci 2001, několik měsíců po teroristických útocích 11. září. Tou dobou se mezinárodní společenství zabývalo především prevencí a potíráním terorismu a téma HI se ocitlo mimo hlavní zájem. Následná invaze USA a jejich spojenců do Iráku v roce 2003 - částečně zdůvodňovaná humanitárními důvody - pak posílila kritické hlasy, které se obávaly, ţe přístup R2P, vycházející z tohoto dokumentu, bude slouţit jako nástroj 14
Viz Annan (1999a) a Annan (2000). Summit tisíciletí se zabýval budoucí rolí OSN ve 21. století a pojmenoval hlavní výzvy, se kterými by se měla OSN do budoucna vypořádat. Na summit tisíciletí později navázal Světový summit 2005, který se zabýval pokrokem v otázkách řešených předchozím Summitem tisíciletí. Podrobnosti viz internetové stránky Summitu tisíciletí (http://www.un.org/millennium/) a Světového summitu 2005 (http://www.un.org/summit2005/), ověřeno ke dni 30. 4. 2013. 16 Pokud tedy tato práce hovoří o „dokumentu ICISS“ je tím míněn původní dokument Responsibility to Protect vydaný ICISS v roce 2001 (tedy ICISS 2011b). 15
17
ospravedlňování zásahů do státní suverenity (zejména menších, rozvíjejících se zemí) (ICRtoP 2012). V důsledku dalších humanitárních krizí, jako např. v Súdanském Darfúru, ale především díky propagaci přístupu R2P ze strany GT OSN Annana se opět téma HI a R2P dostalo do popředí zájmu. Vyvrcholením tohoto procesu byl Světový summit OSN v roce 2005, kde byl přístup R2P jednohlasně přijat členy OSN v rámci Výstupního dokumentu (World Summit Outcome Document17) a o rok později byla akceptace konceptu R2P, opět jednohlasně, potvrzena také rezolucí Rady bezpečnosti č. 1674 (srov. Bellamy 2009: 2) 18. Přístup R2P také vytrvale propaguje Annanův nástupce, nynější GT OSN Ban Ki-moon. (viz GCRtoP 2012). Jak dále dokazují debaty iniciované GT OSN Ban Ki-moonem v rámci Valného shromáţdění, členové OSN i nadále vyjadřují přístupu R2P, ke kterému se přihlásili v roce 2005, svou podporu (viz GCRtoP 2009, 2010). Na přístup R2P, resp. na předchozí rezoluci č. 1674 a Výstupní dokument Světového summitu se následně odkazovala také rezoluce Rady bezpečnosti (dále jen RB) č. 1706 řešící rozmístění peacekeepingových jednotek v súdánském Darfúru. Postavení celého přístupu dále posílil také GT OSN Ban ki-Moon, který jmenoval Francise Denga (autora konceptu suverenity jako odpovědnosti, viz níţe) Zvláštním poradcem pro prevenci genocidy, vznikla také nová pozice Zvláštního poradce GT OSN pro otázky R2P. Pozdější rezoluce RB týkající se zásahu NATO v Libyi (č. 1970 a 1973) pak přímo odkazují k přístupu R2P. Právě přístup R2P je v otázce intervence NATO v Libyi klíčový. Jak je patrné z výše zmíněného, v době provedení intervence NATO v Libyi se standard provedení humanitární intervence odvozoval - přinejmenším z pohledu OSN - právě z přístupu R2P. Jak uvádí např. Stewart Patrick (2011), intervence NATO v Libyi představuje první „jednoznačné vojenské vynucení [přístupu] Responsibility to Protect […]”. Soulad intervence NATO v Libyi s konceptem humanitární intervence bude v této práci tedy posuzován primárně jako soulad této intervence s principy obsaţenými v přístupu R2P, které jsou definovány ve stejnojmenném dokumentu, který vypracovala ICISS (2001b), a které byly členskými státy přijaty a zároveň upřesněny ve Výstupním dokumentu Světového summitu 2005 (oběma těmito dokumenty se tato práce bude zabývat v kapitole 3). Následující kapitola bude proto věnovat hlavní pozornost právě přístupu R2P a problematice s ním související. 17
Viz OSN (2005). Pojetí R2P se ve Výstupním dokumentu Světového summitu poněkud liší od původního dokumentu vypracovaného ICISS. K tomu viz kapitola 3.3. 18 RB v následujících letech odkázala ve svých rezolucích na přístup R2P ještě několikrát. Seznam těchto rezolucí viz GCRtoP (2012). 18
2.3.1 Vymezení Responsibility to Protect - přístup, koncept, princip, nebo norma? Ještě předtím, neţ tato práce přikročí k popisu přístupu R2P, je třeba učinit menší exkurz týkající se terminologie R2P. Předchozí kapitola totiţ operovala s pojmem přístup R2P - je na místě podobněji vysvětlit proč. V debatě týkající se přístupu R2P nepanuje terminologická shoda ohledně toho, jestli R2P označovat jako přístup, koncept, princip anebo normu. Tímto problémem se zabýval např. Bellamy (2009). Jak konstatuje, většina států, resp. jejich vlád zmiňuje R2P jako „koncept“ s tím, ţe mezinárodní společenství doposud nedošlo ke konsenzu v otázce, zdali je R2P normou jako takovou. Jak uvádí Bellamy (2009: 5-6), termín „koncept“ většinou odkazuje k „abstraktní ideji“. Pokud se tedy mluví o R2P jakoţto o konceptu, myslí se tím, ţe R2P je v podstatě pouze „myšlenka anebo návrh budoucí moţné normy nebo postupu.“. Druhým pohledem je pojetí R2P jako principu, tedy něčeho, co můţe být postaveno na roveň s dalšími principy mezinárodních vztahů, jako je např. princip suverenity států. Třetím náhledem je chápání R2P jako normy, „kolektivní chápání správného chování aktérů“. Tento přístup je typický pro akademickou sféru; debata neprobíhá v rovině sporu mezi tím, jestli je R2P konceptem anebo principem, ale jestli se opravdu jedná o normu, a pokud ano, jestli je tato norma jiţ pevně zakotvena mezi aktéry. Bellamy (ibid.) navrhuje následující terminologický přístup. Státy udrţují debatu o R2P v rovině koncept nebo princip. Bellamy zmiňuje R2P jako koncept v období od přijetí původního Dokumentu ICISS Responsibility to Protect z roku 2001 do přijetí Výstupního dokumentu 2005 World Summit, jelikoţ do té doby ještě nebyla R2P pevně zakotvena a stále probíhal její širší vývoj. Poté jiţ hovoří o R2P jako principu, protoţe státy na Světovém summitu v roce 2005 koncept R2P přijaly a zavázaly se jím řídit - tím se z konceptu stal princip19. Tento postoj zastávají také jiní autoři, např. Welsh a Banda (2011) nebo Albiew (2010). Tento přístup je logický, nicméně pojí se s ním také několik problémů. V literatuře se jednak lze setkat s mnoţstvím různých dalších termínů pouţívaných v souvislosti s pojmem R2P, někteří označují R2P jako koncept (srov. Abiew 2010), další pouţívají termín doktrína (např. Bernstein 2012), setkat se lze také s termínem vznikající norma (emerging norm, viz Meyer 2011), v otázce R2P tedy nepanuje terminologická shoda. Dalším problémem je také skutečnost, ţe Dokument ICISS (2011b) Responsibility to Protect definuje R2P pomocí dílčích principů (principy vojenských intervencí, apod.), tedy ţe přístup R2P samotný obsahuje sadu principů. Z těchto důvodů tato práce pouţívá obecný pojem přístup R2P, jehoţ 19
Tomuto pojetí (R2P jako princip) samozřejmě někteří autoři značně oponují. Srov. např. Brunnée a Toope (2011). 19
prvky se odvozují jak z výše uvedeného Dokumentu ICISS Responsibility to Protect, tak z Výstupního dokumentu Světového summitu OSN v roce 2005 (podrobněji viz níţe).
2.4
Tradiční a nové pojetí pojmu státní suverenity Přístup R2P se přímo dotýká zásadního pojmu mezinárodních vztahů - státní
suverenity. V následujících dvou kapitolách proto bude věnována pozornost dvěma pojetím konceptu státní suverenity ve vztahu k ochraně lidských práv. Existují různá dělení týkající se chápání obsahu pojmu suverenita (srov. např. Jackson 2007), ale v souvislosti s přístupem R2P je zpravidla pouţíváno dělení pojetí suverenity na tzv. tradiční a nové (suverenita jako odpovědnost). Toto dělení představil v roce 1999 jeden z hlavních proponentů budoucího přístupu R2P, GT OSN Annan (Annan 1999b) a je moţné jej nalézt jak v odborné literatuře (viz např. Bellamy 2009, Pattison 2010), ale především také v samotném dokumentu Responsibility to Protect vydaném ICISS - s tím, ţe přístup R2P vychází právě z konceptu suverenity jako odpovědnosti (ICISS 2001b). Tradiční i nový postoj k otázkám vztahu suverenity a ochrany základních lidských práv je výsledkem dlouhotrvajícího historického vývoje, poznamenaného válečnými konflikty mezi státy, represemi vůči obyvatelům, ale i snahou konflikty řešit mírovou cestou. Tento vývoj našel vyjádření ve vzniku mnoha mezinárodních organizací a orgánů - některé v průběhu času mnohdy zanikly, ale většinou měly vliv na nové instituce a mezinárodní smlouvy, které vznikly a byly přijaty později. Následující podkapitoly proto vymezují nejen obě dvě pojetí státní suverenity ve vztahu k ochraně základních lidských práv, ale zároveň v krátkosti uvádějí i související historický vývoj, který obě chápání suverenity utvářel. Zahrnutí historického vývoje u obou pojetí suverenity má pro účely této práce své opodstatnění - jak bylo zmíněno výše, závěrečná podkapitola se věnuje myšlence, ţe přístup R2P nevychází pouze z nového, ale současně i z tradičního pojetí pojmu státní suverenity, resp. ţe představuje syntézu obou těchto přístupů.
20
2.4.1 Tradiční pojetí suverenity Historický vývoj
Z pohledu tradiční suverenity je od 17. století (od Vestfálského míru) z mezinárodněprávního hlediska jednotícím znakem mezinárodního systému „uplatňování zásady svrchované rovnosti“. Jde o to, ţe v praxi tato zásada byla většinou praktikována spíše selektivně - mezi fakticky rovnými státy. (Malenovský 1993: 35). Nejzávaţnějším narušením tohoto systému uspořádání mezinárodních vztahů 20 bylo období napoleonských válek (1803-1815). Poráţka Napoleonových vojsk a související Vídeňský kongres řešící poválečné uspořádání Evropy byly důsledkem snahy evropských panovníků obnovit svou nadvládu nad dříve ovládanými územími a výsledkem byla obnova předchozích poměrů a utvrzení mezinárodního systému sestávajícího z nezávislých suverénních států. Následující období mezi léty 1815-1914, známé jako tzv. koncert velmocí nebo kongresový systém, tento stav zachovalo, vyznačovalo se však větší ochotou mocností řešit vzájemné spory mírovou cestou a jednáním, ačkoliv válka byla stále povaţována za legitimní nástroj politiky a byla také nadále praktikována - příklady jsou např. Pruskofrancouzská válka v letech 1870-1871 nebo Krymská válka (1853-1856), do které se zapojily tři z pěti tehdejších mocností21 (srov. např. Goldstein 2001). Snaha o spolupráci, stabilitu a multilaterální řešení sporů a konfliktů nebyla produktem nového ideologického přístupu (nebo snad výsadního postavení zásady svrchované rovnosti), ale pouze důsledkem pragmatické snahy zachovat stabilitu, která byla výhodná v ohledu na národní zájmy zúčastněných aktérů (srov. Anderson 2007). Respekt ke státní suverenitě státu nebyl ani zdaleka dogmatický - platil spíše pouze mezi mocnostmi navzájem. Jednotlivé národy a menší státy neměly mnoho moţností, jak se na rozhodování v rámci systému koncertu velmocí účinně podílet a jejich zájmy byly evropskými mocnostmi zohledňovány jen zřídkakdy. Naopak, teritoria menších států bývala často připojována k územím mocností v zájmu zachování rovnováhy síly (příkladem jsou 20
V tomto smyslu jde samozřejmě o systém mezinárodních vztahů v rámci Evropy, např. situace v Asii či v zámořských koloniích velmocí byla ve stejné době odlišná. Historie Evropského systému mezinárodních vztahů, který je zaloţený na nezávislých suverénních státech je však klíčová proto, ţe se tento evropský systém později stal v podstatě univerzálně platným na celém světě (srov. např. Goldstein 2001). 21 Mezi pět hlavních mocností v období mezi lety 1815-1914 (nazývaného také obdobím tzv. „dlouhého míru“) se řadí Velká Británie, Rusko, Francie, Rakousko (resp. Rakousko-Uhersko) a Prusko (resp. později sjednocené Německo). 21
např. ruské územní zisky Besarábie, rakouská okupace Bosny a Hercegoviny, apod.) (viz Anderson 2007: 306). Zásada neintervence, spojená s tradičním pojetím suverenity pak byla ze strany mocností nezřídka porušována (viz ICISS 2001a: 5). V průběhu 19. století hlavní mocnosti mnohokrát podnikly také „policejní akce“ proti státům, ve kterých se situace vymkla kontrole panovníka. Příklady takovýchto intervencí jsou např. Francouzská intervence ve Španělsku v roce 1823 nebo Ruská pomoc Rakousku při potlačování uherského hnutí za nezávislost v roce 1849. Zmínit lze také pozdější Búrské války v letech 1880-1881 a 1899-1902. V kontextu koloniálních válek a výbojů podrobujících si domorodé obyvatelstvo a vyuţívajících potenciál dané země ku prospěchu imperiální mocnosti pak jiţ o respektu k suverenitě a nezávislosti nelze hovořit vůbec (Davies 2005, Anderson 2007). Nicméně v tomto případě ani nebyly národy kolonizovaných území povaţovány za suverénní a kolonizace byla mnohdy brána jako „civilizační mise“ (srov. Fitzmaurice 2012). Nicméně éra období kongresového systému přinesla jistý pokrok. Projevila se uţitečnost zprostředkovatelských orgánů a konferencí, na kterých se státy snaţily dohodnout na vzájemném postupu (jakkoliv mohl být takový konsenzus nevýhodný pro státy či národy mimo okruh zúčastněných), vzrostl také respekt k dodrţování uzavřených dohod (Anderson 2007: 302-303). S tím souvisí vznik agentur, které měly za cíl minimalizovat mezinárodní spory (a tím také posílit zásadu svrchované rovnosti a neitervence), jakými byly např. Meziparlamentní unie (1889) nebo Institut mezinárodního práva 22 (Fitzmaurice 2012). Značný rozvoj prodělalo mezinárodní právo. Dvě mezinárodní mírové konference pořádané v letech 1899 a 1907 v belgickém Haagu se zabývaly tématy odzbrojení, mírového řešení mezinárodních sporů a stanovením pravidel vedení pozemní války (viz. Anders 2007 a Davies 2005). Účastníci haagských konferencí učinili také jeden z prvních velmi výrazných kroků na cestě k případnému postoupení části státní suverenity (v tomto případě práva vést válku) nadřazené instituci pro účel řešení mezinárodních sporů. Touto institucí se měl stát Stálý rozhodčí soud 23 , který měl řešit spory mezi státy a svými rozhodnutími tak ve výsledku 22
Obě organizace (Meziparlamentní unie a Institut mezinárodního práva) jsou dodnes funkční. Viz internetové stránky http://www.idi-iil.org/ a http://www.ipu.org/ 23 Stálý rozhodčí soud vznikl na základě První haagské úmluvy, Druhá haagská úmluva jeho statut revidovala. Se vznikem Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti v období po první světové válce, který byl poté nahrazen nynějším Mezinárodním soudním dvorem, role Stálého rozhodčího soudu značně upadla (Potočný a Ondřej 2006). Začátkem 90. let 20. století se činnost Stálého rozhodčího soudu opět zintenzivnila a soud se nyní zabývá nejen čistě mezistátními spory (jako např. Mezinárodní soudní dvůr), ale posuzuje také spory mezi státem a soukromými subjekty či mezinárodními organizacemi. 22
nahrazovat nutnost řešit spory prostřednictvím války. Ke vzniku Stálého rozhodčího soudu sice došlo a je dodnes funkční, státy se však jeho jurisdikci podvolují výhradně na dobrovolné bázi a původně zamýšlený účel soudu tak nebyl naplněn. Stálý rozhodčí soud nicméně představuje první mezinárodní instituci zaměřenou na řešení sporů mezi státy a první krok na cestě k sofistikovanějšímu mírovému řešení mezinárodních sporů (viz např. Hout 2008). Dalším významným krokem v oblasti postoupení části státní suverenity byl vznik Společnosti národů po první světové válce a související přijetí Briand-Kellogova paktu (zapovídajícího pouţití síly pro řešení mezinárodních sporů) v roce 1928. Ačkoliv se Společnost národů ukázala ve výsledku jako nefunkční a nedokázala naplnit svůj primární cíl (zabránit dalším válkám), vznik této instituce představuje základní krok na cestě k pozdějšímu vzniku OSN (viz. Tams 2007). Tradiční vymezení pojmu státní suverenity dnes Oxfordský slovník (Oxford Dictionaries) definuje pojem suverenita jako nejvyšší moc nebo nejvyšší autoritu 24 , níţe je doplněno, ţe se jedná o autoritu státu spravovat vlastní záleţitosti. Pojem suverenita (nebo také české synonymum svrchovanost), zejména ve smyslu suverenity státu, je pevně spjatý s teorií (i praxí) mezinárodních vztahů. V této kapitole bude nejdříve vymezeno tzv. tradiční pojetí státní suverenity a poté bude doplněn krátký historický přehled s tímto pojmem související. Jak zmiňuje Jackson (2007: X), systém suverénních států je „jediným celosvětovým systémem autority, který kdy existoval“ a je nemoţné ocitnout se mimo tento systém v současné době neexistuje ţádné území, které by nebylo pod kontrolou některého ze států a kaţdý obyvatel planety Země tak spadá pod jurisdikci některého z nich25. Suverénní stát pak Jackson definuje jako autoritu, která je nadřazená všem ostatním autoritám na daném území a je nezávislá na všech autoritách mimo toto území. Tato suverenita má dva rozměry - vnitřní a vnější. Vnitřní rozměr suverenity vyjadřuje nejvyšší postavení (supremacy) suveréna (ať se jedná o absolutistického monarchu nebo demokraticky zvolenou exekutivu
26
) vůči
24
V originále „supreme power or authority“. Viz Oxford Dictionaries (http://oxforddictionaries.com), ověřeno ke dni 30. 4. 2013. 25 Jistou výjimkou je území Antarktidy. K tomu viz Antarktickou smlouvu (Conference on Antarctica, 1959), nebo blíţe Sekretariát Antarktické smlouvy (http://www.ats.aq), ověřeno ke dni 20. 4. 2013. 26 Jak uvádí Jackson (2007: 18), suverénem nemusí být pouze určitá entita - např. panovník. Pokud je demokratická vláda zodpovědná svým občanům, pak jsou suverénem právě všichni občané daného státu. 23
obyvatelům tohoto území, vnější rozměr pak znamená nezávislost státu vůči státům jiným suverénní stát není podřízen jiné autoritě (ledaţe se k tomu sám zaváţe např. mezinárodní smlouvou). Tradiční model státní suverenity se tak dá shrnout jako „neomezené právo států na moţnost správy vlastních záleţitostí, neintervenci a nezasahování do vnitřních záleţitostí“ (Glanville 2010: 234). Ve středověku vznikl koncept státní suverenity proto, aby vyvázal vládce jednotlivých států z pod autority římského císaře anebo papeţe, aby se tedy nadále neodpovídali ţádné jiné autoritě (ibid.). V modernějším pojetí se koncept suverenity pevně pojí s principem sebeurčení národů a je zaloţen na principu neintervence (non-intervention). Díky tomuto principu tak mají státy záruku, ţe mohou realizovat jedno se svých práv - vykonávat správu svých záleţitostí zcela samy, bez ohledu na svou velikost, bohatství či vojenskou sílu. Pokud je toto právo narušeno, má stát (dle Charty OSN) plné právo svou teritoriální integritu a nezávislost vojensky bránit, ať jiţ sám, či kolektivně s jinými. Princip neintervence byl obzvláště zdůrazňován státy nově vzniklými v důsledku procesu dekolonizace (srov. Pattison 2010, Bellamy 2009). Hlavními prvky tradičního pojetí suverenity jsou tedy zásada svrchované rovnosti států a zásada neintervence - ty jsou přímo zakotveny i v Chartě OSN, viz články 2.1 a 2.7. Zásada neintervence pak byla ze strany OSN zdůrazněna Valným shromáţděním v Deklaraci o principech mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů27 z roku 1970. Ta uvádí: „Ţádný stát nebo skupina států, nemá právo intervenovat, ať jiţ z jakéhokoliv důvodu, do vnitřních nebo vnějších záleţitostí jiného státu.“. Pokud je tento přístup vykládán zcela rigidně, má ovšem velmi blízko k absolutistickému pojetí suverenity, ve kterém je stát na svém území oprávněn dělat v podstatě úplně vše, co se mu zlíbí (Pattison 2010: 2). Zastánci tradiční suverenity takto rigidní výklad nepouţívají - nikdo v teoretické rovině netvrdí, ţe by měl stát právo páchat na svém území např. genocidu (srov. Bellamy 2009: 17), ale v praxi mnohé státy masivně porušující lidská práva svých občanů pouţívají právě argument neintervence jako „bariéru“ proti humanitární intervenci, resp. proti zásahu jiného státu nebo mezinárodního společenství (viz Deng 2007). Většina zastánců tradičního pojetí suverenity uznává, ţe v určitých případech opravdu masivního lidského strádání je humanitární intervence výjimečně moţná. Je třeba ale naplnit opravdu přísná kritéria a takováto intervence musí být náleţitě autorizovaná RB OSN (s tím, 27
V originále Declaration on Principles of International Law Concerning Friendly Relations and Cooperation Among States in Accordance with the Charter of the United Nations. 24
ţe pokud má RB přijímat proaktivně rozhodnutí o těchto intervencích, měla by její členská základna být, reprezentativnější, širší). Problém tkví v tom, ţe pokud není lidské strádání dostatečně zřejmé a rozsáhlé, proponenti tradičního pojetí suverenity staví princip neintervence a priori proti vnějšímu zásahu, především ze strachu, ţe potenciální HI má slouţit pouze jako zástěrka k neokolonialistické politice mocností a k vměšování se silnějších do vnitřních záleţitostí jiných, slabších států (Pattison 2010, Bellamy 2009). Jak konstatuje Bellamy (2009: 19), hlavním problémem je v tomto případě rozlišit „legitimní argumenty od sebe-ospravedlňujících se tyranů.“.
2.4.2 Suverenita jako odpovědnost Historický vývoj Samotný přístup R2P není zcela novým výtvorem ICISS. ICISS samotná totiţ přístup R2P staví na pojetí suverenity jakoţto odpovědnosti (sovereignty as responsibility), který uceleně vznikl počátkem 90. let 20. století. Ale samotná myšlenka, ţe stát je odpovědný za blaho a bezpečí svých občanů, existovala v rámci teorie mezinárodních vztahů jiţ mnohem dříve. Např. jiţ dřívější teoretici společenské smlouvy, ačkoliv plně uznávali svrchovanou, absolutní autoritu panovníka (tedy to, ţe panovník-suverén není podřízen nikomu, kromě samotného Boha) také zdůrazňovali, ţe občané uzavírají se státem společenskou smlouvu proto, aby předali řešení sporů vyšší autoritě a vyhnuli se tak neustálému násilí - zajistit bezpečí občanů by tak mělo být nejvyšší prioritou státu. Tato povinnost pro ně vyplývala z boţského i přirozeného práva. Jak uvádí Glanville (2010: 238-239) např. i Hobbes, jehoţ Leviathan na první pohled vzbuzuje dojem, ţe autorita panovníka je zcela neomezená, v tomto svém díle přímo uvádí, ţe suverénní autorita panovníka končí s jeho neschopnostÍ zajistit bezpečí svého lidu. Doslova uvádí ţe „bezpečí lidu je [pro panovníka] nejvyšším zákonem (viz Jackson 2007: 114). Někteří z nich, např. Jean Bodin či Hugo Grotius uţ v tehdejší době zašli ve svých úvahách tak daleko, ţe nepovaţovali za nepřijatelný zásah jiného panovníka, který by osvobodil poddané trpící pod despotickou vládou panovníka jiného (Glanville 2010: 239-240). Postupně také sílí ideály osvícenství a humanismu spojené se snahou uchránit lidské bytosti od strádání a krutého zacházení (srov. Malenovský 1993: 41). K nutnosti zajistit bezpečí se postupně přidávala lidská důstojnost, svoboda. Zdůraznění individuálních, 25
nezcizitelných práv jednotlivce se jasně projevilo v dokumentech jako Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (1776) a v následných dodatcích americké ústavy (tzv. Bill of Rights), nebo během období Francouzské revoluce (1789-1799) v Deklaraci práv člověka a občana (viz např. Davies 2005)28. S tímto souvisí také vliv myšlenek liberalismu - zejména politického liberalismu ve smyslu legitimity vlády odvíjející se od souhlasu obyvatel státu, tzv. government by consent, (viz Davies 2005: 817), další autoři pak tuto koncepci nazývají tzv. populární (lidovou) suverenitou. Její ústřední argument, tedy ţe lidé ţijící na daném území mají právo si sami zvolit, kdo jim bude vládnout, se transformoval do principu národního sebeurčení. Princip národního sebeurčení, odvozený od koncepce populární suverenity pak sehrál ústřední roli v procesu dekolonizace po druhé světové válce, kdy umoţnil emancipaci dřívějších kolonií a jejich transformaci v suverénní státy. (Glanville 2010, Jackson 2007). Nejdůleţitějšími událostmi, které utvářely náhled na suverenitu státu jako na odpovědnost, byly obě světové války. Právě válečné zločiny druhé světové války, a zejména holocaust, do té doby nevídaně masové a systematické vyvraţďování, vyvolávaly v mezinárodním společenství a také v nově vzniklé OSN potřebu nějakým způsobem reagovat a zabránit páchání takových zločinů v budoucnu. Výsledkem byl zejména vznik Všeobecné deklarace lidských práv, která se postupně stala pramenem pozitivního (mezinárodního) práva29, a dalších mezinárodních smluv. Jednou z prvních byla např. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia z prosince roku 194830, která nabyla účinnosti o tři roky později. Nicméně tato úmluva se vyznačovala, resp. stále vyznačuje určitými podstatnými nedostatky (např. absence univerzální jurisdikce, viz články VI a VII Úmluvy31) a především pak v praxi nedokázala jakkoliv předejít či zabránit genocidám, které se později udály např. v Kambodţi nebo ve Rwandě. Nicméně v souvislosti s přístupem R2P je třeba zmínit, ţe Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) judikoval, ţe státy se musí snaţit zabránit (v přeneseném slova smyslu, ţe mají odpovědnost) genocidě i vně vlastních hranic (Shabas 2008). Závěrem je vhodné zmínit, ţe i samotní členové OSN deklarují v preambuli Charty 28
Tento vývoj je důleţitý zejména proto, ţe stejné cíle jsou deklarovány také v důleţitých dokumentech souvisejících s konceptem humanitárních intervencí, kterým se práce věnuje níţe. 29 Ačkoliv byla Všeobecná deklarace lidských práv přijata pouze Valným shromáţděním a de iure se tak nejednalo, alespoň v době jejího vzniku, o právně závazný dokument, de facto jiţ dnes v podstatě představuje právní obyčej. Srov. např. také Wagnerová (2009) nebo Informační centrum OSN v Praze (2008). 30 V originále Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. 31 Absenci univerzální jurisdikce týkající se zločinu genocidy do jisté míry řeší, v době přijetí Úmluvy ještě neexistující, Mezinárodní trestní soud (ICC). 26
OSN jako jeden ze svých cílů „prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti […]”. Formulace konceptu suverenity jako odpovědnosti S koncem studené války začal být čím dál víc evidentní trend přibývajícího počtu vnitrostátních, resp. občanských válek (srov. např. Themnér a Wallensteen 2012). Tyto konflikty s sebou nesou značné utrpení civilního obyvatelstva, které se často stává obětí zájmů a cílů válčících frakcí. Častým důsledkem je pak nárůst obyvatel, kteří v důsledku konfliktu ztratili svůj domov nebo byli nuceni uprchnout do bezpečnější oblasti - jedná se o tzv. vnitřně vysídlené obyvatelstvo (internally displaced people, dále jen IDP). Problém těchto osob (viděno z tehdejšího pohledu) spočíval především v tom, ţe pokud by překročili hranice jiného státu, získali by ve většině případů uprchlický statut32. Pokud ale tyto osoby zůstávaly na území státu, ze kterého pocházejí, pak i v případě, ţe byly vystaveny strádání či ohroţení ţivota, neměly nárok na ţádnou zvláštní ochranu. Zároveň se tito obyvatelé často ocitali mimo dosah mezinárodních (humanitárních) organizací a mezinárodního společenství jako takového - právě kvůli striktnímu, tradičnímu náhledu na pojetí státní suverenity (Bellamy 2009: 21-22). Celý proces vedoucí k reformulaci pojetí suverenity (viz níţe) započal jiţ koncem 80. let 20. století. Problematikou IDP se zabývaly dvě velké mezinárodní konference v letech 1988 a 1989, o rok později pak Ekonomická a sociální rada OSN (ECOSOC) poţádala GT OSN, aby se touto problematikou blíţe zabýval33 (Deng 2007). Na problém reagovala v 90. letech Komise OSN pro lidská práva a v návaznosti na její ţádost vytvořil tehdejší GT OSN Boutrous Boutrous-Ghali funkci Zvláštního zpravodaje pro IDP. Prvním, kdo tuto funkci zastával, byl súdánský diplomat Francis Deng, který (ve spolupráci s Robertou Cohenovou34) zformuloval nové pojetí suverenity 35 . Bylo třeba především vyřešit dilema, vyplývající z moţnosti pouţít suverenitu jako argument bránící asistenci (nebo zásahu) mezinárodní komunity ve prospěch IDP trpících v daném státě. Deng a Cohenová proto postulovali koncepci suverenity jako odpovědnosti - odpovědnosti státu za blaho svých občanů. V tomto 32
Aby osoba získala uprchlický status, musí být země, do které vstupuje, buď signatářem Úmluvy o uprchlících z roku 1951, anebo tato země musí být příjemcem pomoci z Agentury OSN pro uprchlíky (UNHCR). Viz Bellamy (2009: 22). 33 Viz Deng (2007: 3). 34 Blíţe viz: http://www.brookings.edu/experts/cohenr (ověřeno ke dni 30. 4. 2013). 35 Viz Thibault (2009: 2). 27
pojetí pramení suverenita státu z jeho závazku ochrany vůči svým občanům (resp. obyvatelům svého území) - stát těmto lidem přislíbil, ţe je bude chránit od násilí a strádání - přesněji řečeno, ţe bude chránit jejich základní lidská práva (Bellamy 2009). Ve výjimečných případech, kdy v této své odpovědnosti, povinnosti selţe, má mezinárodní společenství právo, pokud je to nezbytné, převzít za něj tuto odpovědnost a jeho suverenitu nebrat v úvahu (override). Jak uvádí sám autor koncepce, tento přístup se při dialogu s vládami států ukázal jako efektivní (Deng 2007: 4) Jak podotýká Deng (ibid: 1-2), pokud jsou lidé v daném státě vystaveni strádání, perzekuci a jejich vlastní stát je není schopen nebo ochoten chránit, anebo je sám viníkem jejich situace, pak se tito lidé nemohou obrátit s prosbou o pomoc na nikoho jiného, neţ na samotné mezinárodní společenství. Ale pokud se tak stane, pak vláda, která je za jejich stav odpovědná začne argumentovat národní suverenitou - úzce interpretovanou jako „barikádu proti zapojení se mezinárodního společenství“. Jak dále uvádí, dalším problémem byla a je sniţující se schopnost (např. kvůli značné vzdálenosti od místa konfliktu) i ochota vyspělých zemí přijímat uprchlíky na svém území - proto převaţuje snaha pomáhat těmto osobám přímo v oblasti, kde ţijí. Velkou roli v procesu, který probíhal souběţně s formulací suverenity jako odpovědnosti je také role veřejného mínění a (mezinárodní) občanské společnosti - velké mnoţství nestátních organizací monitoruje situaci v zemích třetího světa a podává zprávy týkající se porušování lidských práv a strádání, zároveň jsou tyto organizace značnou měrou podporovány soukromými subjekty, kterým porušování lidských práv není lhostejné. (ibid.). Nutnost zapojení mezinárodního společenství do humanitárních krizí, které nezvládá daný stát řešit, vyplývá také z potenciálu těchto konfliktů přesáhnout hranice jiných států (tzv. spill-over efekt) - řešení vnitřních konfliktů a humanitárních krizí by tedy mělo být zejména v zájmu států daného regionu a také mezinárodního společenství jako takového - jeho cílem, vyjádřeným uţ v Chartě OSN je dosaţení globálního míru a bezpečnosti a nyní s touto agendou úzce souvisí i snaha o globální ochranu základních lidských práv (ibid.)
2.4.3 Responsibility to Protect jako syntéza obou přístupů Obě výše zmíněná pojetí suverenity se mohou na první pohled jevit jako kontradiktorní a dá se namítnout, ţe přístup R2P není v souladu s mezinárodním právem, resp. ţe nerespektuje tradičně zakotvené pojetí suverenity, zejména zásadu neintervence do vnitřních záleţitostí států (srov. Bellamy 2009, ICISS 2001a, b), nebo, jak uvádí Jackson 28
(2007: 115), ţe lidská práva (v tomto případě pojetí suverenity jako odpovědnosti) a (tradiční) suverenita jsou dvě odlišné a oddělené entity. Tato práce konstatuje, ţe tomu tak není. Oba výše zmíněné koncepty a související historický vývoj ukazují, ţe R2P vychází z obou pojetí státní suverenity. Za prvé je patrné, ţe princip státní suverenity nebyl v podstatě nikdy univerzálně uznáván jako právo států nakládat se svým obyvatelstvem zcela absolutisticky, pouze na základě vlastní vůle. I středověcí a novověcí teoretikové státní smlouvy omezovali suverenitu vládců, jinak nepodléhající ţádné vyšší autoritě, alespoň přirozeným, přírodním anebo boţím zákonům. Výše zmíněný Thomas Hobbes a další zdůrazňovali odpovědnost vládce za blaho a zejména bezpečí svých poddaných (občanů), která vyplývá právě z těchto zákonů nebo ze společenské smlouvy. Pozdější vliv humanismu, osvícenství a liberalismu přinesl myšlenky univerzality základních lidských práv, kterým se postupem času dostalo v podstatě všeobecného uznání. Koncepce suverenity jako odpovědnosti je tedy výsledkem postupného, dlouhotrvajícího procesu vývoje náhledu na státní suverenitu a přístup R2P je jedním z jeho koncových výstupů. S tím souvisí také skutečnost, ţe přístup R2P stanovuje sadu kritérií, jejichţ naplnění představuje nutnou prerekvizitu pro realizaci ozbrojeného zásahu proti určitému státu. Tato kritéria vycházejí z teorie spravedlivé války, která byla zakotvena jiţ ve středověké (křesťanské) filozofii (blíţe viz kapitola 3.2). Za druhé, zásady svrchované rovnosti a neintervence nebyly v minulosti příliš dodrţovány v praxi. Státy to postupně vedlo k většímu důrazu na respekt k uzavřeným smlouvám a dohodám, které měly dodrţování těchto zásad posílit. Války se navíc stávaly čím dál nákladnějšími a přinášely s sebou také větší a větší počet ztrát na ţivotech. To postupně vedlo ke vzniku prvních mezinárodních organizací působících na poli mezinárodního práva a později ke vzniku univerzální, globální mezinárodní organizace, OSN, jejíţ autorita, zejména autorita RB, bývá univerzálně uznávána. Státy se tedy v průběhu času staly ochotnějšími k tomu postoupit část své suverenity a v podstatě se podvolit autoritě mezinárodních organizací aby zabránily dalším válkám a utrpení (zvláště to platí v případě RB OSN - její autoritu uznává i většina příznivců tradičního pojetí suverenity, srov. např. Bellamy 2009). Právě tato ochota států postoupit část své suverenity, kooperovat s ostatními státy a řešit problémy mezinárodních vztahů smírně a také respekt k uzavřeným dohodám a mezinárodnímu právu jsou druhým prvkem, který umoţňuje existenci a fungování přístupu R2P, který explicitně zdůrazňuje úlohu RB OSN, zejména ve vztahu k autorizaci případných HI. Pokud by státy nebyly ochotny spolu kooperovat v rámci OSN a neuznávaly by autoritu RB OSN, přístup R2P by byl v praxi neúčinný, zbytečný. Díky tomu, ţe se k dodrţování 29
přístupu R2P členové OSN dobrovolně zavázali v roce 2005 36 , začal být prostřednictvím autority RB také opravdu realizovatelný v praxi. Přístup R2P tedy vychází jak z tradičního pojetí suverenity, tak z nového přístupu, který suverenitu pojímá jako odpovědnost a je tedy slučitelný s oběma přístupy.
36
Jak bylo zmíněno, tradiční pojetí suverenity plně uznává platnost závazků, k nimţ se stát dobrovolně zaváţe. 30
3
Přístup Responsibility to Protect a principy v něm obsažené Tato kapitola se bude věnovat samotnému obsahu závěrečného Dokumentu ICISS
Responsibility to Protect, který mezinárodní veřejnosti poprvé představil a uceleně vymezil celý přístup R2P. Pozornost bude nejprve věnována obsahu samotného dokumentu (Responsibility to Protect), který vypracovala ICISS a následně pak budou (zejména za pomoci sekundárních zdrojů) analyzována jeho jednotlivá problematická ustanovení s cílem ujasnit jejich výklad. Pozornost bude věnována také přísnějšímu pojetí R2P vyplývajícího z Výstupního dokumentu Světového summitu OSN v roce 2005, na kterém členové OSN přístup R2P jednohlasně přijali. Na základě pojetí R2P v obou dokumentech pak v závěru kapitoly dojde k operacionalizaci výzkumné otázky, resp. ke stanovení jednotlivých kritérií, podle kterých bude následně intervence NATO v Libyi posuzována.
3.1
Dokument ICISS - Responsibility to Protect Úvodem je třeba zmínit, ţe závěrečnou fázi tvorby Dokumentu ICISS poznamenaly
teroristické útoky z 11. září 2001. Komise tyto události reflektuje a v úvodu reportu se k nim vymezuje s tím, ţe cílem přístupu R2P je poskytnout jasné vodítko (guidelines) státům, které čelí poţadavkům na ochranu lidí v cizí zemi. Komise zdůrazňuje, ţe přístup R2P rozhodně není koncipován jako soubor pravidel pro boj s terorismem a podobnými akty násilí. V těchto otázkách Komise odkazuje jednak k článku 51 Charty OSN (právo na sebeobranu) a k rezolucím RB OSN vydaným v reakci na zmíněné teroristické útoky z 11. září 37 (ICISS 2001b: VIII). Report R2P řeší čtyři tematické okruhy související s problematikou HI - morální, politický, operační a právní. Klíčová zjištění Komise jsou stručně shrnuta v úvodní kapitole Shrnutí (Synopsis)38. Důleţité je uţ vymezení základních principů R2P. Dokument vychází z výše popsaného pojetí suverenity jako odpovědnosti. Suverenita tak implikuje odpovědnost 37
Komise přímo zmiňuje rezoluci RB č. 1368 a 1373. Více viz např. Grodin (2012). Hned na úvod je třeba zmínit, ţe ICISS, resp. autoři reportu Responsibility to Protect se záměrně vyhýbají pouţívání termínu humanitární intervence. Jako důvod autoři reportu uvádí, ţe humanitární organizace a podobné humanitární subjekty se dlouhodobě ohrazují proti „militarizaci“ termínu humanitární. Navíc pouţívání slova „humanitární“ můţe automaticky budit dojem, ţe je daná intervence oprávněná, ačkoliv být nemusí. Autoři tak místo pojmu humanitární intervence důsledně pouţívají termín (vojenská) „intervence pro účely ochrany lidí“ (intervention for human protection purposes). Viz ICISS (2001: 9). V této práci ale bude termín humanitární intervence (HI) pouţíván i nadále, zejména kvůli jeho rozšířenosti v odborné literatuře. 38
31
státu za ochranu ţivotů a základních práv lidí, kteří se nacházejí na jeho území. Pokud stát ve vykonávání této odpovědnosti selţe (např. v důsledku vnitřního ozbrojeného konfliktu anebo i z důvodu vlastní, úmyslné akce) a není tak schopný utrpení lidí na svém území předejít, zabránit mu nebo jej zastavit, jeho odpovědnost chránit přechází na mezinárodní společenství. Výkon
této
odpovědnosti
mezinárodním
společenstvím
pak
má
přednost
před
nedotknutelností státní suverenity ve smyslu úzce pojaté tradiční suverenity spojené s důsledným dodrţováním principu neintervence (viz dřívější kapitola 2.4). ICISS postuluje přístup R2P jako „řídící princip mezinárodní komunity“ (ICISS 2011b: XI). Prameny přístupu R2P pak dle Komise vycházejí ze čtyř oblastí: povinností „neodmyslitelně spjatých s konceptem [státní] suverenity“, dále z podstavení RB podle článku 24 Charty OSN (odpovědnost RB za udrţování mezinárodního míru a bezpečnosti), dále pak z koncepce lidských práv a lidsko-právních smluv a dokumentů přijatých mezinárodním společenstvím39 a také ze samotné reálné praxe států, mezinárodních organizací a samotné OSN a RB (ibid.).
3.1.1 Tři základní prvky přístupu Responsibility to Protect Je třeba podotknout, ţe koncept R2P se nezabývá pouze tím, jak reagovat na nastalou humanitární krizi a rozsáhlé lidské utrpení. Jak podotýká Pattison (2010: 13), přístup R2P je mnohem širší neţ koncept humanitární intervence. Jedním z klíčových rysů koncepce R2P je totiţ její kompozice sestávající se ze tří specifických prvků (elements) - oblastí odpovědnosti mezinárodního společenství - odpovědnosti předcházet, reagovat a obnovit. První odpovědností mezinárodního společenství je předcházet situacím a konfliktům, které vystavují populaci dané země riziku dalekosáhlého strádání a utrpení (k tomu viz níţe tzv. práh spravedlivého důvodu vojenské intervence, kapitola 3.2.1). Právě odpovědnost předcházet vzniku krizí, je v přístupu R2P povaţována za prioritu, které by mělo být věnováno nejvíce úsilí a zdrojů. Autoři reportu také dávají velký důraz na proporcionalitu pouţitých prostředků v případech, kdy je nutné (nejen vojensky) intervenovat, a zejména pak vyzvedávají nutnost upřednostňovat méně intruzivní a donucovací prostředky (sankce, apod.), před tvrdším postupem - samozřejmě v závislosti na očekávané účinnosti přijatých opatření.
39
Např. výše zmíněná Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia nebo Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání (OSN 1984). 32
Jednoduše řečeno, je-li moţné dosáhnout stejného cíle různými prostředky, je třeba zvolit ten, který je nejméně „tvrdý“. Za druhé jde o odpovědnost reagovat, pokud dojde k výše zmíněnému dalekosáhlému strádání, utrpení nebo k masivním ztrátám na ţivotech, nebo tyto bezprostředně hrozí. Reakce ale neznamená automaticky vojenský zásah. Komise zdůrazňuje potřebu pouţít přiměřené prostředky a pokud moţno postupně donucování stupňovat, např. od pouţití diplomatické intervence (např. odsouzení postupu daného státu RB) k silnějším donucovacím prostředkům (např. obchodní či jiné sankce, embarga, apod.). Pouţití vojenské akce má pak být vyhrazeno pouze pro extrémní případy, jako poslední moţnost jak situaci řešit. Intervence ve formě přímého pouţití vojenské síly by měla být pouţita aţ tehdy, kdy mírnější donucovací prostředky selhaly. Report jasně definuje kritéria, která je nutno naplnit, aby mohly být vojenská intervence a pouţití síly povaţovány za oprávněné, legitimní (viz následující kapitola). Je zvlášť důleţité podotknout, ţe ICISS uvádí, ţe můţe vzniknout natolik akutní situace, kdy jediným moţným a zároveň také efektivním a dostatečně účinným řešením je okamţité pouţití vojenské síly. Přesněji řečeno, ţe situace je natolik akutní, ţe pouţití vojenské síly uţ je jediným přiměřeným řešením a je moţné s jistotou očekávat, ţe mírnější formy donucení by neměly účinek a nestihly by zabránit jiţ probíhajícímu rozsáhlému lidskému utrpení. (Viz ICISS 2001b: 36). Komise definuje také třetí odpovědnost. Pokud se státy uchýlí k intervenci, mají pak zároveň odpovědnost obnovit (rebuilt) situaci v dané zemi směrem k normálnímu stavu, tedy zejména nastolit opětovně vládu práva, pomoci zemi s post-konfliktní obnovou, atd. Dokument ICISS ale zdůrazňuje zejména zodpovědnost intervenujících za odstranění dlouhodobých příčin lidského utrpení a porušování lidských práv, jejichţ důsledkem byla nutnost realizovat danou intervenci. Výsledkem tohoto úsilí obnovit by měl být stabilní mír a vytvoření podmínek pro dobré vládnutí a trvale udrţitelný rozvoj; tedy takových podmínek, které zajistí, aby do budoucna uţ ţádná další intervence (tím méně přímá, vojenská) nebyla třeba. V souvislosti s touto prací je důleţitá problematika vojenské, donucovací intervence ta spadá pouze do druhého základního prvku R2P, do odpovědnosti reagovat (srov. Pattison 2010: 13). Vojenský zásah je jedním z prostředků, nástrojů, jakým můţe mezinárodní společenství realizovat svou odpovědnost chránit, pokud ostatní prostředky selţou. Vojenská intervence sama o sobě nemůţe státy přimět k náleţité obnově země, směrem k rozvoji a dobrému vládnutí (Bellamy 2009: 132). Po realizaci odpovědnosti reagovat má nastoupit třetí 33
prvek přístupu R2P (odpovědnost obnovit), např. ve formě peacekeepingu, post-konfliktní rekonstrukce, atd. Zásah NATO v Libyi byl právě prostředkem aplikace druhé sloţky přístupu R2P, odpovědnosti reagovat. Tato práce se proto dále zaměří na druhý prvek R2P, odpovědnost reagovat, který definuje poţadavky a standardy, jakými se má realizace vojenské intervence řídit. Na základě principů tohoto druhého prvku bude stanoven rámec, podle kterého pak bude posuzován soulad zásahu NATO v Libyi v roce 2011 se zásadami vojenských humanitárních intervencí dle R2P. Nebude posuzováno, nakolik NATO a její zásah v Libyi naplnil celý přístup R2P, resp. všechny jeho tři sloţky. Zásah NATO byl náleţitě autorizován RB OSN, ve své podstatě vrcholným představitelem mezinárodního společenství. Právě mezinárodní společenství členové OSN, kteří se Výstupním dokumentu Světového summitu v roce 2005 zavázali k přístupu R2P, jsou odpovědní za realizaci R2P jako celku. NATO bylo pouze nástrojem realizace druhého prvku R2P, odpovědnosti reagovat, a proto bude celý zásah v Libyi posuzován pouze dle zásad druhého prvku R2P. Jinými slovy, práce se nebude zabývat tím, nakolik NATO přispělo k prevenci vypuknutí konfliktu, který zásahu v Libyi předcházel, ani tím, nakolik přispělo k následné postkonfliktní obnově.
3.2
Hlavní principy realizace vojenských intervencí dle přístupu Responsibility to Protect Pro potřeby této práce je nejdůleţitější částí Dokumentu ICISS Responsibility to
Protect jeho část týkající se vojenských intervencí, tedy kapitola 4, pojednávající o druhém základním prvku R2P, odpovědnosti chránit (Responsibility to React). Dokument ICISS na tomto místě uvádí čtyři hlavní okruhy, které dohromady obsahují šest hlavních principů (jeden prahový, jeden princip pravomoci a čtyři principy preventivní, srov. Evans (2002)), podle kterých má být realizována vojenská intervence tak, aby byla v souladu s přístupem R2P. Vojenská intervence dle R2P musí: 1) reagovat na případ, jehoţ závaţnost poskytuje spravedlivý důvod k intervenci, 2) být schválena oprávněnou autoritou, 3) představovat poslední moţné řešení, 4) být vedena správným záměrem, 5) mít přijatelné vyhlídky na úspěch a 6) pouţít přiměřené prostředky k dosaţení cíle. Tyto principy v podstatě představují principy stanovené teorií spravedlivé války (ta k nim ještě přidává jeden další, nutnost válku oficiálně vyhlásit). Tyto principy vyplývající z teorie spravedlivé války bývají označovány za
34
tzv. principy jus ad bellum (právo k válce; jejich naplnění dává právo vést válku, ospravedlňuje ji) a jus in bello40 (Fisher 2007, Evans a Shahnoun 2007, Pattison 2010). Teorie spravedlivé války má dlouhou tradici, prvotním autorem bývá označován Tomáš Akvinský, působící v 5. století, který si kladl otázku, jestli a v jakých případech mohou jít křesťané do války. Jeho učení byla věnována značná pozornost v rámci éry středověkého křesťanství, vrcholu svého významu pak teorie spravedlivé války dosáhla během 16. a 17. století - s idejemi teorie spravedlivé války pak pracovali myslitelé jako např. Hugo Grotius. Postavení teorie spravedlivé války pak postupně sláblo, její renesance přišla v druhé polovině 20. století v souvislosti s debatou o morálních aspektech jaderného odstrašování. Teorie spravedlivé války v dnešní době i nadále představuje aktuální téma a výše uvedené principy z ní vyplývající bývají pouţívány také v diskuzích o legitimitě současných konfliktů (Fisher 2011). Tato pokračující relevance teorie spravedlivé války se pak promítá právě v přístupu R2P, který, jak je patrné z výše řečeného, z principů teorie spravedlivé války také vychází. Je třeba ještě dodat, ţe ICISS podotýká, ţe vojenská intervence má být pouţita pouze v extrémních případech, za okolností a situací, které „šokují svědomí lidstva“ (ICISS 2001b: 31) nebo které představují jasné a závaţné nebezpečí pro mezinárodní bezpečnost, a proto vyţadují donucovací vojenskou intervenci.
3.2.1 Práh spravedlivého důvodu První princip přístupu R2P (ICISS 2001b: 32-35) poţaduje, aby byl ze strany státu, proti kterému má být intervence namířena, překročen tzv. „práh správedlivého důvodu“ (just cause threshold). V praxi tak musí obyvatelstvu daného státu bezprostředně hrozit vážné a nenapravitelné strádání (serious and irreparable harm), nebo takovéto strádání obyvatelstva jiţ započalo. ICISS zdůrazňuje, ţe uţ samotná bezprostřední hrozba opravňuje k intervenci v opačném případě by bylo vţdy třeba čekat, neţ např. začne masové zabíjení - coţ je morálně nepřijatelné. Váţným a nenapravitelným strádáním se rozumí jednak „rozsáhlé ztráty na ţivotech“ (které mohou, ale také nemusí být projevem genocidních úmyslů) nebo rozsáhlé etnické čistky - ty se nemusí projevovat pouze zabíjením, můţe se např. jednat také o hromadné vyhánění obyvatel z určitého území, masové znásilňování nebo podobné akty
40
Jus in bello, označuje, zjednodušeně řečeno, soubor pravidel, v souladu s kterými by měl být samotný konflikt veden, např. jak by se vojáci měli chovat k zajatcům, apod. Viz např. Fisher (2011). 35
teroru namířeného vůči určité skupině obyvatel. Do této kategorie tedy spadají také zločiny proti lidskosti a válečné zločiny dle Ţenevských konvencí a dodatkových protokolů41. Musí se tedy jednat o zásahy do základních práv (právo na ţivot, apod.), porušování ostatních práv (např. právo na spravedlivý proces) je v tomto ohledu podruţné (srov. Pattison 2010: 23). ICISS pod výše uvedený pojem zahrnuje také situace státního kolapsu, které ve svém důsledku vystavují populaci hrozbám hladovění a občanské války a také obrovské přírodní či environmentální katastrofy, u kterých je stát neochoten nebo neschopen se s nimi vypořádat nebo poţádat o pomoc, a v souvislosti s nastalou situací hrozí anebo probíhají váţné ztráty na ţivotech. Tyto podmínky také představují spravedlivý důvod k případné vojenské intervenci. Dokument ICISS uvádí, ţe aby bylo moţné povaţovat případnou intervenci za legitimní, je třeba, aby byly výše zmíněné situace buď důsledkem vědomé akce samotného státu, proti kterému je intervence směřována, nebo projevem jeho neschopnosti takovéto situaci předejít, nebo ji vyřešit. Můţe jít také o důsledek zhroucení státu jako takového (jedná se o tzv. failed state)42. Dalším důleţitým prvkem, který je nutný pro naplnění tohoto kritéria, resp. principu, tedy překročení prahu spravedlivého důvodu, jsou dostatečné důkazy prokazující existenci nebo bezprostřední hrozbu výše popsaných situací (váţného nebo nenapravitelného strádání obyvatelstva). Tyto důkazy mohou poskytnout např. orgány OSN (ta má moţnost, mimo jiné, zřídit a vyslat do dotyčné oblasti vyšetřovací misi), nebo třeba respektované nevládní organizace, apod. Jak podotýká Bellamy (2009: 150), R2P a jeho formulace mohou být vykládány široce a státy mohou jeho principy interpretovat účelově. Proto je třeba při posuzování překročení prahu spravedlivého důvodu (a legitimity celého zásahu obecně) přihlíţet především k potřebám obětí konfliktu, v jehoţ případě má být intervence provedena. S tím souvisí poţadavek, aby případná intervence vedla ke zlepšení podmínek obětí a nikoliv, ve svém konečném důsledku, ke zhoršení celé situace (viz níţe). Jak podotýká jeden z hlavních autorů R2P, Gareth Evans (2002), práh spravedlivého důvodu sice není konkrétněji kvantifikovaný, musí ale být chápán „vysoko a přísně, jak z důvodů koncepčních (vojenská intervence musí být velmi výjimečná), tak z praktických politických důvodů (má-li k intervenci dojít tehdy, kdy je jí nejvíce zapotřebí, nesmí se k ní sahat příliš často).“.
41
Viz ČČK (2013). Toto pojetí ale není nijak zvlášť restriktivní, spíše naopak - pokud stát není schopen nebo ochoten situaci řešit, odpovědnost přechází na mezinárodní společenství. 42
36
3.2.2 Oprávněná autorita Druhý princip - oprávněná autorita, pak vychází ze závaţné otázky - kdo, který subjekt má právo autorizovat vojenskou intervenci. Dokument ICISS jednoznačně uvádí ústřední roli RB OSN a její výsadní postavení při autorizaci vojenských intervencí, vyplývající z Charty OSN (článek 24 definuje zodpovědnost RB za udrţování mezinárodního míru a bezpečnosti). „Úkolem [přístupu R2P] není nalézt alternativy k Radě bezpečnosti jakoţto zdroji autority, ale dosáhnout toho, aby byla její činnost lepší, neţ doposud.“ (ICISS 2001b: XII). O autorizaci RB by měli usilovat všichni, kteří usilují o uskutečnění dané vojenské intervence. Výhradní nadřazenost autority RB vyplývá ze samotné Charty OSN, které jsou všechny státy smluvními stranami. Její autorita se tak vztahuje jak na intervenující, tak na stát, na jehoţ území je intervenováno (srov. Berman 2007). Z výsadního postavení RB vyplývá i další důleţitá skutečnost - intervence by měla dodrţovat svěřený mandát a neměla by jej přesáhnout. V případě potřeby by otázku autorizace vojenské intervence měla vznést proaktivně sama RB anebo by ji měl RB předloţit k projednání GT OSN. Samozřejmostí by mělo být co nejrychlejší projednání a kvalifikované rozhodnutí RB na základě adekvátních důkazů svědčících o nutnosti vojenské intervence. S tím souvisí v této části dokumentu zmíněná výzva ICISS směrem ke stálým členům RB, aby nepouţívali své právo veta „v záleţitostech, které se netýkají jejich vitálních zájmů, s cílem obstrukcí proti přijetí rezolucí autorizujících vojenskou intervenci za účelem ochrany lidí pro kterou jinak panuje většinová podpora.“ (ICISS 2001b: XIII). Tento názor zastává nejen samotná ICISS, ale také velká část členských států OSN (GCRtoP 2009: 6-7). Na tomto místě se nabízí velmi důleţitá otázka - jak postupovat, pokud je autorizace prosazované vojenské humanitární intervence RB zamítnuta (nebo se jí RB „v rozumném čase“ nezabývá)? Jak zdůrazňuje např. Eve Massingham (2009: 819), v otázkách HI pětice permanentních členů RB nachází shodu spíše zřídka. ICISS tvrdí, ţe v tomto případě rozhodně nelze vylučovat pouţití alternativních postupů, které pomohou dosáhnout cíle ochránit populaci čelící riziku humanitární krize velkého rozsahu. Dokument ICISS na tomto místě nabízí několik alternativ. (Jelikoţ ale intervence NATO v Libyi byla autorizována standardní cestou, rezolucí RB, tato práce se bude těmito alternativami zabývat pouze v krátkosti). První z nich je vyuţít autoritu Valného shromáţdění OSN a záleţitost v něm projednat na tzv. zvláštním nouzovém zasedání (Emergency Special Session) v souladu s procedurou 37
Uniting for Peace. Tato procedura, definovaná ve stejnojmenné rezoluci Valného shromáţdění č. 377 přijaté v listopadu 1950 ustavuje, ţe v případě, kdy RB není schopná řešit záleţitosti, které se týkají udrţování světového míru a bezpečnosti, můţe její zodpovědnost převzít samo Valné shromáţdění a rozhodnout o dané záleţitosti formou rezoluce (blíţe viz Tomuschat 2008). Autoři Dokumentu ICISS jsou si vědomi toho, ţe rezoluce Valného shromáţdění OSN mají pouze deklaratorní, doporučující charakter a nejsou právně závazné. Jsou ale přijímány dvoutřetinovou většinou všech států - členů OSN - a představují tak velmi silný hlas mezinárodního „veřejného mínění“ a pokud tedy Valné shromáţdění v přijaté rezoluci vysloví dané vojenské intervenci svou podporu, získá tato současně také značnou míru legitimity i přesto, ţe nebyla autorizována RB (ICISS 2001b: 53)43. Druhou moţností je pak vyuţít oblastní jurisdikce regionální organizace, jejímţ členem je stát, na jehoţ území je třeba intervenovat. Ostatní státy této organizace tedy provedou zásah v souladu s kapitolou VIII. Charty OSN, přesněji dle článku 52, který zdůrazňuje postavení regionálních dohod a organizací a jejich roli při řešení sporů mezi svými členy (viz ICISS 2001b: 53-54). Toto tvrzení Komise je ale třeba lépe vysvětlit. Článek 52 Charty totiţ předpokládá pouze pokojné řešení sporů mezi členy regionálních organizací, v opačném případě stále poţaduje postoupení problému RB k projednání - coţ neřeší situaci, pokud RB, jak bylo teoretizováno výše, není nastalou situaci schopna nebo ochotna projednat. Autoři ale přímo zmiňují (viz článek 6.31 Dokumentu ICISS) riziko přelévání konfliktu ze země původu (proti které je zvaţována daná vojenská intervence) do okolních zemí, tzv. spillover efekt, spočívající např. v pohraničních střetech nebo uprchlických vlnách. Tento efekt tak s sebou nese riziko rozšíření konfliktu do zemí, které do něj dříve zapojeny nebyly. V tom případě je tedy moţné uvaţovat o aplikaci článku 51 Charty - uplatňování práva na individuální a kolektivní sebeobranu (státy se brání „přelití“ konfliktu na své území). ICISS tento výklad ve svém dokumentu explicitně nezmiňuje, ale vzhledem k výše uvedenému (zásah regionální organizací jako alternativa při selhání R2P ze strany RB, bezpečnostní riziko pro země sousedící se státem, ve kterém probíhá krize, atd.), je výklad ve smyslu čl. 51 moţné povaţovat za relevantní. Dokument ICISS navíc dodává, ţe v některých případech byla autorizace RB udělena aţ ex post facto, poté co vojenská intervence jiţ započala nebo proběhla44.
43
Jak podotýká Tomuschat (2008), při hlasování v rámci procedury United for Peace se můţe naplno projevit „ohromující váha [hlasů ] zemí třetího světa“. 44 Dokument ICISS zmiňuje případy Sierra Leone a Libérie (ICISS 2001b: 54 - článek 6.35). 38
V souvislosti s výše uvedeným postavením regionálních organizací se Dokument ICISS krátce zabývá také problematikou humanitárních intervencí regionálních organizací vně jejich jurisdikce, tedy proti nečlenovi, přímo je uveden zásah NATO v Kosovu v roce 1999. Jak v reportu zmiňuje sama komise, NATO tehdy argumentovalo právě nebezpečím „přelití“ konfliktu na území členů Severoatlantické aliance. Závěrem svého dokumentu ICISS shrnuje, ţe RB i nadále hraje ústřední roli při autorizaci HI, resp. intervencí v souladu s přístupem R2P. Zároveň ale konstatuje, ţe není moţné očekávat situaci, kdy se státy, které cítí potřebu zabránit nebo ukončit zjevné rozsáhlé lidské strádání, vzdají své zodpovědnosti chránit jen kvůli neaktivitě nebo nesouhlasnému stanovisku RB. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe samotný Dokument ICISS nevylučuje moţnost „obejít“ RB ve prospěch přístupu R2P, nebo přesněji řečeno, ve prospěch lidí, kterých se hrozící nebo jiţ probíhající strádání přímo dotýká. Explicitně ale tato moţnost v Dokumentu ICISS zmíněna není.
3.2.3 Další čtyři preventivní kritéria Kromě výše popsaných principů přístup R2P uvádí další čtyři preventivní principy (precautionary principles), jejichţ naplnění musí dané vojenské intervenci předcházet. Jedná se o intervenci jakoţto poslední moţné řešení, správný záměr, přijatelné vyhlídky na úspěch a pouţití přiměřených prostředků k dosaţení cíle. Za prvé, vojenská intervence musí představovat poslední možnost jak nastalou krizovou situaci řešit. Vojenská intervence je ospravedlnitelná pouze tehdy, pokud uţ ostatní, mírnější metody řešení dané situace selhaly, anebo existuje, jak bylo zmíněno výše (viz kapitola 3.1.1) důvodné podezření ţe méně tvrdá opatření by uţ nebyla (včas) účinná. Jde hlavně o to, aby bylo moţné s přiměřenou jistotou (reasonable grounds) předpokládat, ţe vzhledem k okolnostem, by ostatní opatření (nepouţívající sílu) nebyla účinná. Jak jiţ bylo zmíněno výše, samotná ICISS konstatuje, ţe pouţití vojenské síly je moţné pouze v extrémních případech. V tom se pojetí přístupu R2P neodlišuje od dřívějšího náhledu na HI (viz Massingham 2009: 821). Za druhé, intervence musí být vedena se správným úmyslem - jejím primárním účelem musí být buď předejít bezprostředně hrozící, nebo zastavit jiţ probíhající situaci hromadného strádání obyvatel (viz výše). R2P konstatuje, ţe správný úmysl je lépe realizovatelný v rámci multilaterálních, koaličních vojenských operací. Stejně důleţitý je ale pozitivní postoj 39
k vojenské intervenci ze strany regionálních aktérů a organizací a dále pak také souhlas či pozitivní přijetí vojenské intervence ze strany potenciálních obětí, v jejichţ zájmu má být vojenská intervence realizována. Pozitivní postoj těch, v zájmu jejichţ ochrany je intervence vedena, tedy to, ţe sama postiţená populace s intervencí souhlasí, pomáhá zajistit větší legitimitu zásahu v rámci celého mezinárodního společenství (Pattison 2010). Opomenutelný není ani názor ostatních zemí v regionu, nakolik tyto intervenci podporují (Evans 2002). Je důleţité podotknout, ţe primárním cílem intervence nemá být prosazení konkrétních politických cílů, jako je např. změna hranic, nebo svrţení politického reţimu. Nicméně svrţení dosavadních politických představitelů můţe být někdy (ale ne automaticky vţdy) nutné pro spolehlivé zajištění ochrany civilistů (tedy pro dosaţení důvodu celé intervence a pro naplnění jejího cíle). ICISS konstatuje, ţe téměř ţádná humanitární intervence není vedena zcela nezištně, bez jakýchkoliv postranních důvodů. Dle ICISS je třeba tento fakt jednoduše akceptovat. Tento názor lze nalézt i v odborné literatuře (viz Massingham 2009: 801). Tedy akceptovat za předpokladu, ţe primárním, hlavním cílem intervence je zabránit dalekosáhlému a nenapravitelnému strádání. Ostatně čistě humanitární úmysl, resp. čistá nezištnost, je těţko obhajitelná i na domácí scéně intervenujících států (nasazení vojáků stojí peníze, riskuje se ţivot vlastních občanů (viz Berman 2007). V souvislosti s tím ICISS uvádí (2001: 36), ţe je vţdy moţné najít nějaké „sobecké“ důvody, proč intervenci podniknout (např. snaha o prevenci budoucího přílivu uprchlíků do vlastního státu, apod.). Aby bylo moţné hovořit o HI, je třeba, aby intervenující subjekty přinejmenším uţ od počátku deklarovaly humanitární záměry. Pokud je vyřešení humanitární krize pouze vedlejším, nebo snad původně vůbec nezamýšleným důsledkem intervence, nejedná se o intervenci humanitární. Je několik způsobů, jak zjistit jestli jsou záměry intervence humanitárními. Jednak je moţné zkoumat rétoriku představitelů intervenující strany (jejich prohlášení, zdali se hlásí k humanitárním cílům, apod.), dále jejich samotné akce (jestli při samotné realizaci intervence postupují v souladu s deklarovanými humanitárními cíli, tedy jestli prováděné zásahy opravdu mají za cíl chránit postiţené obyvatelstvo, nebo se např. jen snaţí poškodit ekonomický potenciál jedné ze stran). Třetí moţností je zkoumat také předcházející chování intervenujících stran - podnikly uţ v minulosti podobné intervence? Hlásily se v jejich případě k humanitárním cílům a sledovaly je i ve skutečnosti? Jak bylo zmíněno, záměry intervenujících stran budou s největší pravděpodobností do jisté míry smíšené. Důleţité je, aby humanitární sloţka těchto záměrů byla predominantní (Pattison 2010). 40
Třetím, velmi důleţitým a zároveň obtíţně uchopitelným principem je poţadavek na přijatelné vyhlídky úspěchu celé vojenské intervence. Celá operace musí disponovat přijatelnou šancí na úspěch týkající se zabránění vzniku nebo zastavení situace (masového zabíjení, etnických čistek, atd.), která vojenskou intervenci opravňuje. Zároveň je ale potřeba, aby následky vojenské intervence v krátkodobém i dlouhodobém důsledku nezpůsobily stejnou anebo ještě horší situaci, neţ která by nastala v případě nečinnosti, tedy pokud by k intervenci nedošlo. Pokud tedy plánovaná vojenská intervence nemá šanci na dosaţení svých cílů, anebo hrozí, ţe by ve výsledku spustila ještě větší konflikt s potenciálem dalekosáhlejších škod, pak taková intervence není ospravedlnitelná, a to ani v případě ţe následkem nečinnosti zahyne nebo bude váţně strádat značný počet lidí. Vyhlídky dané intervence je třeba hodnotit, resp. odhadovat před tím, neţ je uskutečněna, tedy hodnotit její pravděpodobnou míru úspěchu, nikoliv vyhodnocovat jiţ provedenou intervenci ex post (Pattison 2010: 169). Nicméně neexistuje referenční rámec, který by odpovědným autoritám pomohl v hodnocení, jestli má daná intervence onu přiměřenou šanci na úspěch. V souvislosti s tímto třetím principem Dokument ICISS uvádí, ţe v podstatě pak s největší pravděpodobností není moţné vést HI proti některému ze stálých členů RB, a to ani v případě naplnění všech ostatních principů. Především vzhledem k vojenskému potenciálu takto silných států není moţné uspokojivě předpokládat, ţe by následný konflikt způsobený vojenskou intervencí, měl menší dopady na obyvatele a celkovou situaci dané země. Jak uvádí sama ICISS, tento náhled s sebou nese dvojí standard při ospravedlňování intervencí. Nicméně fakt, ţe intervence není moţné realizovat ve všech případech, kdy by měla být provedeny, neznamená, ţe by neměly být realizovány vůbec (srov. ICISS 2001b: 37). Při HI dle standardů přístupu R2P je tak třeba také dostatečné financování celé operace
a
zajištění
dostatečných
zdrojů,
aby
se
neopakovala
selhání
plynoucí
z nedostatečných zdrojů a malého počtu vojáků (či případně jejich slabého mandátu), které se vyskytly u jednotek OSN ve Rwandě či Srebrenici. Intervenující by měli ke stranám konfliktu přistupovat nestranně - ale ne ve smyslu neutrality, nýbrţ tak, ţe bude jednání všech zapojených stran posuzováno dle Charty OSN a platného mezinárodního práva (Bellamy 2009). Čtvrtým principem je proporcionalita použitých prostředků. Rozsah, délka trvání vojenského zásahu a jeho intenzita (např. zvolené bojové prostředky, pouţitá munice, zbraně, atd.) mají představovat pouze „minimum nezbytné pro zabezpečení stanovených cílů ochrany lidí“ (ICISS 2001b: XII), přičemţ ochrana civilistů by měla být vţdy hlavním zájmem zúčastněných jednotek. Přiměřené prostředky by ale intervenující měli volit i vůči 41
kombatantům nepřítele, resp. strany, proti které vedou útok. Intervenující by se měli vyvarovat excesivního pouţití síly, měli by minimalizovat kolaterální škody. Vyloučení záměrného útočení na jakékoliv civilní objekty a na civilisty samotné musí být samozřejmostí, stejně tak vyloučení určitých druhů zbraní a metod (např. protipěchotních min). Intervenující musí také humánně zacházet se zajatci apod. (Pattison 2010: 101). Intervenující by tedy měli co nejstriktněji dodrţovat standardy mezinárodního humanitárního práva45 (Abiew 2010: 96). Jak jiţ bylo zmíněno výše, proporcionalitu je třeba chápat nejen v rovině pouţitých vojenských prostředků, ale i v rovině politické - „Účinek na politický systém cílové země by měl být omezen na to, co je striktně nezbytné pro dosaţení účelu intervence.“ (Evans 2002). Změna politického reţimu či vládnoucích osob je tedy přípustná pouze ve zcela výjimečných případech, pokud je to zcela nezbytné. Někteří moţnost změny reţimu odmítají zcela (viz např. Abiew 2010: 95-96). Pokud ale R2P vychází z toho, ţe intervence má odstranit příčiny, které k ní v důsledku vedly, tedy např. vládu perzekuující své občany, pak můţe být v souladu s přístupem R2P, tak, jak jej vymezuje ICISS, v některých výjimečných případech odstranění původního reţimu opravdu nezbytné. Problémem je, ţe výše zmíněné vymezení principů vojenských HI, tak jak je definuje ICISS, nebylo a stále není v praktické rovině blíţe konkrétněji vymezeno. Jak zmiňuje např. Berman (2007:172-173), aplikace tradičních principů jus in bello je v případě HI problematická, protoţe tyto principy se ustálily z praxe války vedené za účelem svrţení vlády protivníka či případného záboru a okupace jeho území, zatímco cíle HI jsou jiné. V současnosti však nejsou stanovena bliţší, přesná kritéria toho, co jsou přiměřené prostředky, apod. (viz. Bellamy 2009: 166). Jak je patrné níţe, Světový summit OSN v roce 2005 k upřesnění těchto kritérií nijak nepřispěl, spíše naopak. Výše zmíněné vymezení je tak (s ohledem na níţe uvedená upřesnění) v podstatě hlavním rámcem, ze kterého tato práce vychází. Světový summit tento rámec pouze zpřesňuje či omezuje (viz níţe).
3.3
Výstupní dokument Světového summitu OSN 2005 Jak jiţ bylo zmíněno dříve, pro praxi výkonu humanitárních intervencí se dokument
ICISS Responsibility to Protect stal relevantním aţ poté, co principy v něm obsaţené uznala OSN. Tak se stalo v roce 2005 během Světového summitu OSN. Nejdůleţitějším ve vztahu 45
Hlavní principy mezinárodního humanitárního práva vycházejí z Ţenevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů (1949) a z jejich dodatkových protokolů z let 1977 a 2005. Viz ČČK (2013). 42
k přístupu R2P je Výstupní dokument (Outcome document) tohoto summitu. Ten jednak vyjadřuje závazek států řídit se přístupem R2P (viz články 138 a 139 Výstupního dokumentu), ale zároveň pozměňuje dikci R2P a stanovuje poněkud uţší výklad celého přístupu46. V širším měřítku bylo výsledkem Světového summitu ustálení R2P ve smyslu tzv. tří pilířů odpovědnosti států. 1) kaţdý stát má odpovědnost chránit svou populaci před genocidou, etnickými čistkami, zločiny proti lidskosti a válečnými zločiny, 2) mezinárodní komunita je odpovědná za podporu a asistenci států v úsilí naplnit jejich odpovědnost chránit a 3) pokud státy zjevně selhávají při ochraně své populace, mezinárodní společenství musí být připraveno podniknout odpovídající, včasnou a rozhodnou kolektivní akci v souladu s Chartou OSN (viz Bellamy 2009: 96-97, GCRtoP 2013). Ještě je třeba doplnit, ţe druhý pilíř má jisté implikace pro pilíř třetí - tím, ţe mezinárodní komunita má odpovědnost asistovat (pomáhat) státům vykonávat jejich R2P, i v případě vojenské intervence by se zapojené státy měly, jak jen to bude moţné, stále snaţit zprostředkovat takové řešení (konsenzuální, kompromisní), které umoţní jak účinnou ochranu civilistů, tak setrvání původního reţimu u moci (srov. Dembinski a Reinold 2011: 25). Hlavní rozdíly Dokumentu ICISS a Výstupního dokumentu Světového summitu (dále jen Výstupní dokument) jsou následující. Za prvé, Výstupní dokument vůbec nezmiňuje moţnost provést akci bez souhlasu RB OSN. Výše zmíněné alternativní způsoby, jak dosáhnout realizace přístupu R2P, které uvádí Dokument ICISS (např. procedura Uniting for Peace) tak nepřicházejí v úvahu. To je částečně důsledkem toho, ţe v souvislosti s válkou v Iráku (započatou v roce 2003 a obhajovanou humanitárními důvody) měli obhájci alternativních zdrojů autorizace intervencí velmi ztíţenou pozici. Nicméně Výstupní dokument Světového summitu intervence neautorizované RB výslovně nezapovídá, explicitně zapovídá pouze pouţití síly, které není v souladu s Chartou OSN (Bellamy 2006: 168-169). Za druhé, je posunut, resp. zpřísněn práh spravedlivého důvodu, který k intervenci opravňuje. Jako důvod k intervenci jednak nestačí pouze to, kdyţ stát selhává v ochraně ţivotů a základních práv lidí na jeho území, jak uvádí Dokument ICISS. Je třeba, aby stát zjevně selhával (manifestly failing) při ochraně těchto práv, teprve pak se přesunuje odpovědnost chránit z dotyčného státu na mezinárodní společenství. Zároveň je zpřísněn okruh podmínek, které k intervenci opravňují. Dokument ICISS uvádí jako důvod k intervenci rozsáhlé ztráty na ţivotech nebo rozsáhlé etnické čistky (jak bylo zmíněno výše, v pojetí Dokumentu ICISS se nemusí jednat pouze o zabíjení, můţe jít také „jen“ o masové vyhánění, 46
Pojetí R2P dle Výstupního dokumentu Světového summitu tak bývá občas označováno termínem „R2P Lite“ (odlehčené R2P). Viz např. Pattison (2010: 14). 43
znásilňování, apod.). Výstupní dokument Světového summitu oproti tomu tyto podmínky omezuje výslovně na genocidu, etnické čistky, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, zároveň ale neuvádí jasnou definici těchto pojmů. Je proto moţné předpokládat, ţe obsah těchto pojmů je míněn v souladu s jejich definicí v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu (dále jen ICC), která je nejucelenější, a z hlediska mezinárodního práva také nejvíce relevantní47. Genocida je v Římském statutu ICC definována jako akty vedené záměrem částečně nebo úplně zničit určitou skupinu (etnickou, rasovou, národností, nebo náboţenskou) a to prostřednictvím zabíjení nebo váţného fyzického či psychického poškozování (mrzačení) jejich členů, bránění rození dětí v rámci této skupiny nebo přemisťování dětí narozených v této skupině do jiné skupiny. Můţe se také jednat o jednání, jehoţ cílem je přivést skupinu do takových ţivotních podmínek, které mají za cíl její částečný nebo úplný zánik. Zločiny proti lidskosti se rozumí (za předpokladu, ţe jsou tyto činy páchány v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu) vraţda, vyvraţďování, zotročování, deportace nebo vynucený transfer obyvatelstva, uvěznění nebo váţné omezení osobních svobod v rozporu s normami mezinárodního práva, dále pak mučení, znásilňování a podobné sexuální zločiny (nucení k prostituci, atd.), perzekuce určité skupiny na základě její odlišnosti (rasové, národnostní či jiné), vynucené mizení obyvatel, zločin apartheidu a další podobné zločiny úmyslně působící fyzické či psychické utrpení. Válečné zločiny zahrnují váţná porušení ţenevských konvencí (např. mučení a nelidské zacházení, odepření práva na spravedlivý proces, záměrné a z vojenského hlediska neodůvodněné rozsáhlé ničení, braní rukojmích, atd.). Dále sem patří zločiny jako verbování dětských vojáků, pouţívání bojových plynů, apod. (Kompletní výčet viz Římský statut, články 6 aţ 8). Za třetí, pokud dotyčný stát selţe ve vykonávání odpovědnosti chránit, převzetí této odpovědnosti mezinárodním společenstvím není v dikci Výstupního dokumentu, na rozdíl od pojetí R2P dle Dokumentu ICISS, automatické. Je zdůrazněno, ţe RB je připravena jednat (nikoliv ţe by měla povinnost), zároveň je ale uvedeno, ţe situace budou vţdy posouzeny případ od případu (case-by-case). Za čtvrté, je uvedeno, ţe státy jsou připraveny provést kolektivní akci (odpovědnost chránit tedy nemůţe být v pojetí Výstupního dokumentu realizována jednotlivými státy), včetně pouţití ozbrojené síly - ale pouze skrze autoritu RB OSN. Za páté, Výstupní dokument nespecifikuje konkrétní kritéria provedení HI, v tomto ohledu lze tedy vycházet pouze z Dokumentu ICISS (srov. Pattison 2010: 14-15). Někteří 47
Římský statut nicméně neobsahuje definici etnických čistek. Subsidiárně tedy je tedy v případě potřeby moţné pouţít definici etnických čistek dle dokumentu ICISS uvedená výše. 44
v tomto bodě ale nevidí nevýhodu. Bellamy (2008: 638-639) konstatuje, ţe snahy o zavedení konkrétních kritérií měly malou politickou podporu a ve výsledku by hlavní problémy stejně nevyřešily (např. nadměrné pouţívání práva veta v RB, které brání samotné realizaci intervence), proto se, z tohoto pohledu, v podstatě nejedná o zásadní problém. Tento omezující přístup k R2P, zejména vyloučení alternativních zdrojů autority humanitární intervence krom RB OSN, byl prosazen většinou států jako snaha preventivně omezit případný západní intervencionismus. Nicméně, jak tvrdí Bellamy (2009: 91), Výstupní dokument můţe být přeci jen vykládán takovým způsobem, který případnou intervenci bez souhlasu RB přímo nezakazuje. Tuto moţnost nepřímo poskytují odstavce 77 aţ 80 výstupního dokumentu - tyto upravují moţnosti pouţití síly v souladu s Chartou OSN a jejich volná interpretace by mohla opravňovat intervenci, která slouţí prosazení principů obsaţených v článku 1 Charty (udrţování mezinárodního míru a bezpečnosti, posilování úcty k základním lidským právům a svobodám), nebo na základě „předpokládané autorizace“ vyplývající z případných dřívějších rezolucí RB v otázkách R2P. Jelikoţ byl zásah NATO standardně autorizován RB, tato úvaha je v této práci uvedena spíše pro úplnost.
3.4
Kritéria pro hodnocení zásahu NATO v Libyi v roce 2011 Jak podotýká Bellamy (2009: 196), přístup R2P vychází z toho, k čemu se státy
zavázaly ve Výstupním dokumentu Světového summitu v roce 2005. Jak je ale patrné výše (a především ze samotného Výstupního dokumentu), Výstupní dokument v podstatě neposkytuje ţádné konkrétní principy či zásady, ţádné praktické vymezení toho, jak má být vojenská intervence realizována (srov. GCRtoP 2009). Nicméně, státy OSN se Výstupním dokumentu hlásí k R2P, které bylo doposud nejuceleněji definováno ve výše popsaném Dokumentu ICISS. Tato práce tedy při vymezení kritérií pro hodnocení intervence NATO v Libyi v roce 2011 vychází primárně z Výstupního dokumentu, ale v ostatních oblastech, kde tento dokument poskytuje pouze vágní, nebo vůbec ţádné vymezení praktických kritérií vojenské humanitární intervence pak vychází z původního Dokumentu ICISS. Je zjevné, ţe členské státy OSN se k R2P zavázaly pouze v rámci Výstupního dokumentu, a ţe Dokument ICISS ţádný závazek členským státům de iure neimplikuje. Ale jiný, ucelenější rámec pro stanovení podrobnějších kritérií vojenské humanitární intervence k dispozici jednoduše není. Výzkumná otázka této práce zmíněná jiţ v úvodu zní následovně: Byla vojenská intervence NATO v Libyi v roce 2011 realizována v souladu s tehdy platnými principy 45
humanitárních intervencí vycházejícími z přístupu Responsibility to Protect? Tato otázka bude tedy nyní operacionalizována na základě výše popsaných kritérií vycházejících primárně z Výstupního dokumentu Světového summitu OSN v roce 2005 a subsidiárně (v případě, kdy dané kritérium Výstupní dokument vůbec neupravuje) z původního vymezení celého přístupu R2P, které je obsaţené v Dokumentu ICISS. Aby tedy bylo moţné konstatovat, ţe vojenská intervence NATO v Libyi v roce 2011 byla realizována plně v souladu s tehdy platnými principy humanitárních intervencí vycházejícími z přístupu Responsibility to Protect, musí být naplněno následujících devět kritérií, z nichţ některá spolu úzce souvisí: 1) Libye zjevně selhávala v odpovědnosti chránit své občany (ať jiţ vědomě či v důsledku své neschopnosti nebo neochoty jednat jinak) a překročila tak práh spravedlivého důvodu, který oprávnil intervenci. V praxi se toto zjevné selhávání projevilo tím, ţe civilistům na území Libye bezprostředně hrozilo (k jejich újmě mohlo dojít jiţ v řádu několika málo dní nebo dokonce hodin) spáchání minimálně jednoho z následujících zločinů: genocidy, etnických čistek, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (ve smyslu jejich definice obsaţené v Římském statutu ICC, viz výše), nebo jejich páchání jiţ započalo. 2) Předpoklad, ţe Libye zjevně selhává v odpovědnosti chránit své občany ve smyslu předchozího odstavce, byl zaloţen na dostatečně přesvědčivých důkazech. Přesvědčivými důkazy se rozumí především zprávy a informace poskytnuté orgány OSN, regionálními organizacemi, významnými mezinárodními (i nevládními) organizacemi, které se zabývají mezinárodním humanitárním právem a lidskými právy (např. Mezinárodní výbor Červeného kříţe nebo Human Rights Watch, apod.), informace poskytnuté představiteli Libye, kteří se veřejně vymezili proti reţimu (např. velvyslanci, zběhnuvší důstojníci, apod.) a také očitá svědectví (byť zprostředkovaná sdělovacími prostředky) ze stran osob nacházejících se v místě konfliktu (včetně novinářů), za předpokladu, ţe jsou takováto svědectví mnohonásobná (ţe se nevyskytují pouze ve výpovědi jednoho jednotlivce). 3) Vojenská intervence představovala, z pohledu před jejím započetím, poslední moţnost jak včas zabránit nebo zastavit páchání zločinů uvedených v kritériu č. 1). Tedy ţe nečinnost, nepouţití síly, by vedla k započetí, nebo k umoţnění dalšího pokračování těchto zločinů. Zároveň bylo moţné, na základě dostupných důkazů, s přiměřenou jistotou předpokládat (dostupné důkazy pocházely z několika důvěryhodných zdrojů, viz předchozí kritérium č. 2),
46
ţe jiná opatření neţ vojenská intervence by pro tento účel nebyla účinná nebo nebyla účinná včas (páchání zločinů by započalo anebo by v něm bylo pokračováno). 4) Potenciální oběti, jejichţ ochranu mělo realizování vojenské intervence zajistit, zastávaly k realizaci intervence pozitivní postoj. Tento pozitivní postoj zastávaly také státy nacházející se v regionu, ve kterém se Libye nachází. 5) Vojenská intervence byla započata na základě předchozí explicitní autorizace ze strany Rady bezpečnosti OSN. 6) Vojenská intervence měla, ještě před tím, neţ započala její realizace, přiměřené vyhlídky na úspěch, přesněji tedy na to, ţe dosáhne stanovených cílů a výsledný stav bude představovat zlepšení původní situace. Pro realizaci intervence byly alokovány dostatečné zdroje (finanční, lidské, apod.). 7) Vojenská intervence byla realizována ve formě multilaterálního zásahu (resp. se nejednalo o intervenci provedenou jedním státem). 8) Vojenská intervence byla primárně vedena správnými úmysly, jejichţ primárním cílem bylo předejít bezprostředně hrozícímu, nebo zastavit jiţ probíhající páchání zločinů uvedených v odstavci a). Subjekt, který se chystal vojenskou intervence provést, tyto humanitární úmysly od počátku deklaroval a jeho jednání v případných minulých intervencích také sledovalo humanitární úmysly. 9) Vojenská intervence byla ve svém průběhu realizována v souladu s přístupem R2P a v souladu s mandátem vyplývajícím z autorizace Rady bezpečnosti OSN. K dosaţení cílů vojenské intervence (definovaných v souladu s předchozími odstavci) byly pouţity přiměřené prostředky, v rozsahu nezbytně nutném pro dosaţení účelu intervence.
Je třeba upřesnit, ţe kritéria 1), 2), 3), a 6) budou hodnocena v rozsahu před započetím intervence, protoţe jejich naplnění by mělo být předpokladem, prerekvizitou pro případnou autorizaci zásahu, od které se pak odvíjí následný průběh intervence. Kritérium 4) (postoj subjektů, v jejichţ prospěch je intervence vedena a postoj regionálních aktérů) je moţné hodnotit i vzhledem k reálnému průběhu intervence nebo z pohledu po jejím skončení, stejně by bylo moţné postupovat i v bodě 8) tedy, jestli byla intervence vedena správnými úmysly (tedy jestli byly deklarované správné úmysly naplněny v praxi). Průběh intervence a její realizace budou ale zároveň důkladněji zkoumány v bodě 9), v tomto bodě bude tedy také věnována pozornost případným změnám v postoji k intervenci ze 47
strany výše zmíněných subjektů i tomu, jestli skutečný průběh intervence odpovídal deklarovaným cílům. Aby proto nedocházelo k duplicitě, body 4) a 8) budou také analyzovány pouze v rozsahu před započetím intervence.
48
4.
Zásah NATO v Libyi v roce 2011
4.1
Události vedoucí k intervenci Muammar Kaddáfí se moci v Libyi chopil v roce 1969 prostřednictvím vojenského
puče. Aţ do intervence NATO v roce 2011 se dal státní reţim v Libyi charakterizovat jako autokratický, kdy značná část moci byla koncentrována v rukou Kaddáfího a jemu věrných osob (např. příslušníků jeho rodiny). Státní zřízení bylo značně represivní a konstantně docházelo k porušování lidských práv, běţným nástrojem reţimu byl např. trest vězení za kritizování či uráţku státních představitelů. Značné porušování lidských práv občanů Libye bylo velmi rozšířené a časté i v období přímo před intervencí48 (HRW 2010). Krutost reţimu, spojená s nedostatkem v mnoha oblastech lidského ţivota (od spotřebního zboţí po zdravotní péči) vedla k rozsáhlé korupci. To mělo za následek, ţe v libyjské společnosti panovala značná míra nedůvěry vůči vládnoucím elitám a také mezi občany navzájem. Lidé byli loajální především své rodině, případně v rámci svých kmenových vazeb (ty byly v libyjské společnosti velmi důleţité). Ve výsledku tak byla libyjská společnost vnitřně rozštěpená a kmenové vazby hrály roli i ve státních institucích a armádě (Anderson 2011). Libyjský reţim také v minulosti podporoval protizápadní teroristické aktivity a za některé z nich byl i přímo odpovědný (srov. Payandeh 2012). Jako příklad lze zmínit bombový útok na diskotéku v západním Berlíně (tehdy hojně navštěvovanou americkými vojáky) v roce 1986 nebo bombový útok na let Pan Am 109 nad skotským Lockerbie, který vyústil ve smrt 270 cestujících a členů posádky49 (viz Council on Foreign Relations 2005). V posledních letech před intervencí se Kaddáfí snaţil zlepšit vztahy s okolním světem a se západními zeměmi (Libye např. zastavila vývoj zbraní hromadného ničení) a byl v této snaze také do značné míry úspěšný - mezi lety 2003-2004 došlo k odvolání většiny mezinárodních sankcí uvalených do té doby na Libyi 50 a k narovnání vztahů se západními státy, včetně vztahů mezi Libyí a USA (Kříţ 2012). Situace v Libyi a stabilita tamějšího reţimu se však radikálně změnila počátkem roku 2011. Na tomto místě je třeba poznamenat, ţe tato kapitola prezentuje pouze stručné shrnutí událostí vedoucích k přijetí rezolucí RB č. 1970 a 1973 a k následné vojenské intervenci sil NATO, která započala 19. března 2011. Otázkám týkajících 48
V tomto ohledu je smutným paradoxem, ţe Libye se v roce 2003 stala předsednickou zemí Komise OSN pro lidská práva (dnešní Rada OSN pro lidská práva). Viz např. The Guardian (2003). 49 Za tento útok převzala Libye oficiálně odpovědnost v roce 2003 (viz SCR 2013). 50 Ty byly uvaleny zejména v souvislosti s výše zmíněnými bombovými útoky (viz např. BBC 2004). 49
se dostatečnosti důkazů, míře naléhavosti situace, nezbytnosti zásahu, apod. bude podrobnější pozornost věnována aţ v další kapitole. Ještě počátkem roku 2011 nebyla Libye povaţována za stát, ve kterém by se schylovalo ke konfliktu nebo k masivnímu porušování lidských práv a následný vnitřní konflikt v Libyi tak přišel v podstatě naráz a překvapivě (Domestici-Met 2011). Události v Libyi je třeba chápat v kontextu tzv. Arabského jara, série protestů a revolucí napříč valnou částí arabského světa, které původně započaly na konci roku 2010 v Tunisku. Účastníci protestů a demonstrací většinou volali po ukončení státních represí, rozšířené korupce a v mnoha případech také po odstoupení dosavadních vlád. V důsledku událostí arabského jara odstoupily v době předcházející započetí libyjského konfliktu vládnoucí elity v Tunisku a v Egyptě51 (Anderson 2011, Kříţ 2012). 15. února 2011, právě den poté, co v Tunisku padla vláda a ze země uprchl její dosavadní diktátor, prezident Zine el-Abidine Ben Ali se svou rodinou, započaly v Libyi, přesněji v hlavním městě Tripolisu protesty proti vládě Muammara Kaddáfího. Spouštěčem bylo zadrţení lidsko-právního aktivisty Fethi Tarbela angaţujícího se ve prospěch politických vězňů (Reuters 2011a). Tyto protesty se zanedlouho staly masovými a zároveň se setkaly s násilnou odezvou ze strany libyjských bezpečnostních sloţek, pro potlačení protestů byla záhy nasazena také armáda. Proti demonstrantům byla pouţita ostrá palba i ostřelovači a také obrněná technika, včetně tanků. Poté co protesty eskalovaly (násilnosti se začaly objevovat také ze strany demonstrantů), zvýšila se také míra násilí pouţitá libyjskými bezpečnostními sloţkami proti protestujícím - s cílem neutralizovat a zastrašit protestující bylo nasazeno i letectvo. S pokračujícím násilím se také začaly objevovat případy, kdy vojáci odmítali splnit rozkazy spočívající v útočení na civilisty 52 a někteří z nich dokonce přeběhli na stranu opozice (pro opozici bývá v kontextu libyjského konfliktu často pouţíván termín povstalci), která se postupně začala militarizovat a uchylovat k ozbrojenému boji proti Kaddáfího bezpečnostním sloţkám a armádě (ty bývají označováni jako loajalisté)53. Demonstrace tak postupně přerostly v rozsáhlé povstání proti Kaddáfího vládě v Libyi. Kaddáfí do boje proti povstalcům najal zahraniční ţoldáky (viz Vira et al. 2011). Od libyjského reţimu se postupně 51
Jak zdůrazňuje Anderson (2011), Arabské jaro nelze chápat jako ucelený, jednotný proces. Opoziční skupiny v jednotlivých zemích měly různé sloţení a měly take často rozdílné zájmy. Nejvýraznějším pozůstatkem Arabského jara je pak, v současnosti stále trvající, občanská válka v Sýrii. 52 Odmítnutí takovýchto rozkazů však mohlo mít pro vojáky váţné důsledky, mnoho vojáků, kteří odmítli střílet na demonstrující civilisty, bylo popraveno (viz např. Schemm 2011, Sengupta a Stewart 2011). 53 Tato práce bude v tomto smyslu pouţívat oba tyto termíny. 50
začali odvracet i někteří jeho představitelé, jedním z prvních byl např. libyjský zástupce při OSN Ibrahim Dabbashi (Payandeh 2011, Domestici-Met 2011, SCR 2013). Celá zhoršující se situace začala rychle poutat pozornost mezinárodního společenství. Regionální organizace jako Liga arabských států nebo Africká unie a velké mnoţství nevládních organizací vyzvaly k urychlenému řešení situace a odsoudily násilí páchané na libyjských civilistech. Na vývoj následně reagovala i RB OSN 26. února přijetím rezoluce č. 1970, ve které odsoudila násilí na civilistech, vyzvala libyjskou vládu k ukončení bojů a zároveň byly na libyjský reţim uvaleny mezinárodní sankce (např. zbrojní embargo podrobnosti k rezolucím RB jsou popsány níţe), Libye byla následně také suspendována z Rady OSN pro lidská práva. Současně se libyjská opozice politicky sjednotila, jejím reprezentantem se stala Národní přechodná rada (National Transitional Council, dále jen NTC), oficiálně se NTC za představitele opozice prohlásila 5. března, hlavním centrem opozice se po těţkých bojích stalo ke konci února druhé největší město Benghází na severovýchodě Libye. Konflikt začínal mít rysy občanské války (ibid.). Postupně se však ukazovalo, ţe Libye rezoluci č. 1970 ignoruje a násilnosti proti civilistům nadále pokračují, časté bylo vyuţívání dělostřelectva (resp. raketometů) a především letectva nejen proti ozbrojeným členům opozice, ale také proti civilistům na území ovládaných opozicí. Libyjská armáda postupně získala zpět některá z území, nad kterými před tím získali kontrolu povstalci a začala postupovat směrem na východ s cílem dobýt zpět město Benghází. Opakované zprávy o masivním porušování lidských práv, útocích na civilisty a Kaddáfího velice silná rétorika (označení příznivců opozice za „šváby“ (cockroaches) nebo prohlášení o tom, ţe protestující budou „loveni“ dům od domu) vzbuzovaly strach, ţe dobytí Benghází způsobí rozsáhlý masakr civilního obyvatelstva. V návaznosti na tyto okolnosti RB OSN přijala poměrem hlasů 10 pro a 5 absentujících (viz níţe) rezoluci č. 1973 autorizující ozbrojenou intervenci za účelem ochrany civilistů a vynucení bezletové zóny nad Libyí. Vzdušné útoky členů NATO započaly o dva dny později (Al Jazeera 2011a, Payandeh 2012, SCR 2013). V následujících dvou podkapitolách bude věnována bliţší pozornost dvěma výše zmíněným rezolucím RB, opatřením a mandátu, které z nich vyplývaly.
51
4.1.1 Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1970 Rezoluce RB č. 1970 (viz RB 2011a), přijatá 26. února 2011 jednohlasně všemi členy RB, odsoudila „systematické porušování lidských práv“, zejména pak pouţití násilí proti „pokojným demonstrantům“ a podněcování násilí proti demonstrantům a civilistům ze strany libyjské vlády. Rezoluce se také odvolávala na předchozí odsouzení aktů libyjské vlády ze strany Africké unie, Arabské ligy a generálního tajemníka Islámské konference, explicitně je zmíněn také dopis libyjského zástupce při OSN, Ibrahima Dabbashiho, který se několik dní dříve spolu s dalšími členy libyjské mise při OSN veřejně distancoval od Kaddáfího reţimu a odsoudil jeho počínání proti demonstrantům (viz výše). Jako jeden z důvodů přijetí rezoluce je uvedena obava RB o to, ţe Libye se můţe dopouštět zločinů proti lidskosti. Tato rezoluce také explicitně zmiňuje přístup R2P, doslovně je v rezoluci uvedeno, ţe „připomíná libyjským autoritám jejich odpovědnost chránit jejich populaci“, zároveň je ale v rezoluci zdůrazněn respekt k libyjské suverenitě, nezávislosti a teritoriální integritě. Tato rezoluce byla přijata jednohlasně všemi členy RB. Rezoluce vyzývala libyjské představitele zejména k okamţitému zastavení násilí proti civilistům, umoţnění rozmístění subjektů monitorujících dodrţování lidských práv, dodávek humanitární pomoci a humanitárních pracovníků. Hlavní část rezoluce tvořily sankce, v tomto případě ještě bez donucovacího elementu, uvalené na libyjský reţim do té doby, neţ se podrobí výše stanoveným poţadavkům. RB se jednak rozhodla předat situaci v Libyi k prozkoumání prokurátorovi ICC 54 , dále stanovila zákaz vycestovat z Libye, který se týkal Kaddáfího, jeho rodiny a čelních představitelů libyjského reţimu. Další sankce spočívaly také ve zmrazení finančních aktiv Kaddáfího rodiny v zahraničí. Nejdůleţitějším bodem rezoluce, alespoň vzhledem k této práci, bylo vyhlášení embarga na dovoz (i případný vývoz) zbraní do Libye.
4.1.2 Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1973 Přibliţně dvacet dní po přijetí předchozí rezoluce č. 1970 RB vyhodnotila, ţe nevojenská opatření se v Libyjském případě ukázala jako nedostatečná a neúčinná pro zajištění ochrany civilistů, coţ ve výsledku vedlo 17. března 2011 k přijetí rezoluce RB č. 1973 (viz RB 2011b), kterou byl zároveň stanoven mandát pro následný zásah NATO. Přijetí 54
Ten později, koncem června 2011, vydal na Kaddáfího zatykač (viz např. CNN 2011a). Je třeba zmínit, ţe ačkoliv Libye tou dobou nebyla signatářem Římského statutu ICC, dle článků 12 a 13 Římského statutu se jurisdikce soudu vztahuje také na případy, které jsou ICC postoupeny RB. 52
rezoluce je v jejím textu odůvodněno selháním libyjských představitelů v implementaci předchozí rezoluce č. 1970, eskalujícím se násilím, porušováním lidských práv a zvyšujícím se počtem civilních obětí v důsledku značných a systematických útoků, které mohou představovat zločiny proti lidskosti. Zmíněno je také odsouzení perzekuce novinářů v místě konfliktu. Opět je zmíněno také odsouzení jednání libyjského reţimu ze strany regionálních organizací a rezoluce také odsuzuje pouţití zahraničních ţoldáků v konfliktu. Stejně jako v předchozí rezoluci je zdůrazněn respekt RB k suverenitě, nezávislosti a teritoriální integritě Libye, je ale také konstatováno, ţe situace v Libyi představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Zároveň je hned v úvodu rezoluce opět odkázáno na přístup R2P, konkrétně ve větě, ve které RB „[z]důrazňuje odpovědnost libyjských představitelů chránit libyjskou populaci” (RB 2011b: 1). Tato rezoluce představuje první případ, kdy RB autorizovala donucovací intervenci za účelem ochrany civilistů bez souhlasu dotyčného státu, na jehoţ území se měl vojenský zásah uskutečnit (srov. např. Zifcak 2012: 64 nebo Bellamy a Williams 2011: 825). Rezoluce poţadovala okamţité zavedení příměří a úplné zastavení násilností a útoků proti civilistům a zdůraznila nutnost nalezení konsenzu, resp. řešení situace s ohledem na „legitimní poţadavky libyjského lidu“ a vyzvala Libyi, aby jednala v souladu s mezinárodním právem, mezinárodním humanitárním právem, lidskými právy a právy uprchlíků a umoţnila bezproblémový průchod humanitární pomoci. Nejdůleţitější částí rezoluce je pak zmocnění členských států OSN, aby podnikly všechna nezbytná opatření 55 za účelem ochrany civilistů a oblastí obydlených civilisty před hrozbou útoků (explicitně je zmíněno město Benghází). Jak poznamenává např. Schmitt (2012: 56), takováto formulace umoţňuje bránit oblasti obydlené civilisty před postupem vojenských jednotek ještě před tím, neţ se civilisté stanou objektem palby, v rozšířeném pojetí je pak na základě takovéhoto mandátu moţné útočit i na podpůrné jednotky a infrastrukturu umístěnou hlouběji v zázemí, která podporuje (nebo u které je přiměřené riziko, ţe by mohla podporovat) útočící jednotky. Rezoluce zároveň výslovně vylučuje rozmístění jakékoliv okupační síly na území Libye. Rezoluce také současně autorizovala vytvoření bezletové zóny týkající se všech letů 56 v libyjském vzdušném prostoru a vynucení dodrţování dříve stanoveného zbrojního 55
Fráze všechna nezbytná opatření je všeobecně uznávaným slovním spojením pro pouţití prostředků včetně vojenské síly (viz např. Collins 2011). 56 Vyjma letů s humanitárním, evakuačním, nebo podobným účelem (článek 7 rezoluce - viz RB 2011b) 53
embarga. V praxi pak vynucování bezletové zóny nemusí spočívat pouze v útocích na letadla, která jsou jiţ ve vzduchu, ale za jistých okolností jsou ospravedlnitelné také útoky na leteckou infrastrukturu - letiště (pokud je pravidelně pouţíváno ke startu letadel porušujících bezletovou zónu) či protiletadlovou obranu (pokud můţe ohroţovat letadla vynucující bezletovou zónu), apod. „Všechny nezbytné prostředky“ by vţdy měly být voleny proporcionálně - mělo by se většinou jednat o nezbytné minimum nutné k dosaţení cílů operace, resp. k naplnění svěřeného mandátu (Schmitt 2012). Jak zmiňuje Ramoin (2012), tato rezoluce představuje první případ, kdy RB za účelem ochrany civilistů autorizovala „bianco“ rezoluci (blanket resolution), ve které nebyly výslovně omezeny ani pouţité prostředky ani moţné trvání intervence (výjimkou bylo zmíněné omezení týkající se zákazu rozmístění pozemních sil). Deset členů RB hlasovalo pro přijetí rezoluce, pět členů (Čína, Rusko, Německo, Brazílie a Indie) se zdrţelo. Jak podotýká např. Collins (2011: 3), zdrţení se nepředstavuje nesouhlas s rezolucí a není tak překáţkou pro její realizaci. V souvislosti se zásahem NATO dodává Kříţ (2012: 22) jeden zajímavý poznatek, a to ţe rezoluce RB č. 1973 autorizuje členské státy OSN k tomu, aby jednaly samostatně nebo prostřednictvím regionálních organizací nebo [jiných] uspořádání (through regional organizations or arrangements). Kříţ (ibid.) konstatuje, ţe zatímco regionální organizace vycházejí z kapitoly VIII Charty OSN, NATO je organizací kolektivní bezpečnosti pod kapitolou VII Charty. Jelikoţ není NATO regionální organizací, není de iure, ve striktním výkladu rezoluce, zmocněno k zásahu. Jak ale dále dodává, „alianční angaţmá nebylo v rozporu se zněním ani duchem rezoluce RB OSN č. 1973, kdyby nebylo dalších aliančních kroků“ (těm se tato práce věnuje později). K tomu je třeba dodat, ţe jiní autoři zastávají názor, ţe NATO do kategorie regionálních organizací naopak spadá (srov. např. Schmitt 2011). Je také třeba zdůraznit, ţe ačkoliv rezoluce č. 1973 zmocňuje k ochraně civilistů všemi nezbytnými prostředky, její znění neuděluje mandát k ochraně ozbrojených povstalců bojujících proti reţimu (srov. Kříţ 2012, Schmitt 2011). Rezoluce také výslovně neuvádí nic, co by dávalo oprávnění ke změně libyjského reţimu, naopak, v textu rezoluce je opět zmíněna oddanost OSN principům suverenity, teritoriální integrity a nezávislosti Libye. K tomu je třeba poznamenat, ţe někteří autoři tvrdí, ţe vágní, nejasná dikce textu rezoluce umoţňuje širokou interpretaci, ve které mohou být pod frází „všechna nezbytná opatření“ zahrnuty prostředky jako omezené rozmístění pozemních sil (protoţe text rezoluce výslovně zakazuje
54
pouze rozmístění okupačních57 sil) i podpora povstaleckých sil a také případná změna reţimu, pokud jsou takováto opatření nutná pro dosaţení primárních cílů rezoluce, tedy vynucení bezletové zóny a zajištění ochrany civilistů a oblastí obydlených civilisty (viz Payandeh 2012 nebo Thielbörger 2012). Ačkoliv je taková argumentace v podstatě plausibilní, vzhledem k výše řečenému a vzhledem k samotnému textu rezoluce č. 1973 se tato práce přiklání k názoru, ţe tato rezoluce intervenujícím subjektům mandát ke změně libyjského reţimu neuděluje. Tato práce ale nezkoumá pouze soulad intervence NATO s danou rezolucí RB, současně se totiţ zabývá také souladem zásahu NATO s přístupem R2P jako takovým, na který rezoluce č. 1973 ostatně sama odkazuje. Je tedy důleţité posuzovat nejen, zdali byly pouţité prostředky legitimní na základě přijaté rezoluce, ale jestli byly, v souladu s přístupem R2P, také přiměřené (mělo by se jednat o nezbytně nutné minimum) k dosaţení stanovených cílů. Přístup R2P, jak byl popsán výše, změnu reţimu bere jako neţádoucí, ale zcela ji nevylučuje, pokud se jedná o poslední moţnost, jak zajistit dostatečnou, resp. trvalou ochranu civilistů před rozsáhlým a váţným strádáním. Tato práce se proto nesoustředí primárně na právní výklad této rezoluce, ale především zkoumá soulad intervence s přístupem R2P. V kontextu změny reţimu v Libyi, ke které v průběhu intervence došlo, tedy práce zkoumá to, zda byla opravdu nutná pro zajištění ochrany civilistů, nebo nikoliv (tedy jestli byly pouţité prostředky proporcionální, přiměřené k dosaţení cíle, viz kapitola 5.9).
4.2
Stručný průběh intervence Tato práce si neklade za cíl detailně popsat celý průběh intervence NATO v Libyi
(vedené pod názvem Operation Unified Protector (OUP, česky Operace sjednocený ochránce) nebo důkladně analyzovat všechny zásahy a akce, které NATO během svého angaţmá v Libyi podniklo. Práce se zabývá a hodnotí intervenci NATO v Libyi jakoţto jeden celek, tedy není tolik důleţité, jestli všechny akce či zásahy naplňují stanovená criteria, ale jestli je naplnila převáţná většina z nich, resp. celkový průběh operace. Nicméně v zájmu lepšího chápání celého kontextu je vhodné na tomto místě rámcově popsat průběh OUP. Vojenská intervence proti Libyi začala 19. března 2011 útoky několika členských zemí NATO (USA, Velká Británie, Kanada a Francie). Samotný zásah NATO, Operation Unified 57
Payandeh (2012: 385-386) k tomu uvádí, ţe pojem okupace znamená v praxi výkon efektivní kontroly nad určitým územím silami státu. Rozmístění vojenský sil je tedy dle Payandeha moţné, pokud je omezené a v praxi se o okupaci ve výše popsaném smyslu nejedná. 55
Protector, započal 23. března vynucováním zbrojního embarga. 25. března začalo NATO vynucovat bezletovou zónu a 31. března pak převzalo velení nad všemi vojenskými operacemi v Libyi (CNN 2011b, Kříţ 2012). Současně nadále probíhaly boje mezi ozbrojenými silami Kaddáfího (loajalisty) a ozbrojenými frakcemi opozice pod vedením NTC (povstalci). Povstalecké síly začínaly postupně přebírat v libyjském konfliktu iniciativu, do značné míry právě díky útokům NATO, které výrazně oslabily bojové kapacity libyjské armády. V dubnu také Francie, VB a Itálie ohlásily, ţe poskytnou povstaleckým silám v Benghzází vojenské poradce. Kaddáfího administrativa tento krok odsoudila a vyzvala k zavedení příměří. Boje mezi oběma stranami libyjské občanské války však nadále pokračovaly, stejně jako vojenské zásahy NATO. Postupně také docházelo k uznání NTC jako legitimního zástupce libyjského lidu ze strany některých států (Francie, USA, Německo a další). Za zmínku stojí také to, ţe v květnu vydal prokurátor ICC mezinárodní zatykač na Muammara Kaddáfího, jeho syna Saif al-Islama a velitele zpravodajské sluţby Abdullaha al-Sanousiho (SCR 2013). Postupně se ale také objevují prohlášení kritizující zásah NATO z hlediska nedodrţování svěřeného mandátu a snahy o změnu reţimu v zemi, jedním z kritiků byl např. prezident Jihoafrické republiky Jacob Zuma (viz např. Thielborger 2012: 37), nebo Liga arabských států, jeţ začala volat po zdrţenlivosti v uţívání síly (O‟Connell 2012). Finální zvrat v konfliktu přišel v srpnu 2011, kdy povstalecké síly dobyly Tripolis. 16. září 2011 Valné shromáţdění OSN uznalo NTC jako zástupce a legitimního reprezentanta Libye. RB zároveň přijala rezoluci č. 2009, kterou částečně uvolnila sankce dříve uvalené na Libyi58. Boje ale pokračovaly i v průběhu následujícího měsíce. 20. října, poté, co byl konvoj vozidel, ve kterém se Kaddáfí snaţil uprchnout, napaden leteckými silami NATO poblíţ libyjského města Sirta, byl Kaddáfí zajat a krátce poté popraven povstaleckými bojovníky (viz Harding 2011). O tři dny později vyhlásila NTC osvobození Libye. Na vývoj událostí zareagovala 27. října RB přijetím rezoluce č. 2016, která stanovila ukončení opatření vyplývajících z předchozí rezoluce č. 1973 k 31. říjnu 2011. Ke stejnému datu také NATO následně ukončilo svou intervenci v Libyi (Payandeh 2012, SCR 2013).
58
Rezoluce také vytvořila podpůrnou misi OSN v Libyi, United Nations Support Mission in Libya (UNSMIL). Viz RB (2011c). K mandátu této mise viz UNSMIL (nedatováno). 56
5.
Hodnocení intervence
5.1
Kritérium 1 - selhání v odpovědnosti chránit Jelikoţ byl průběh událostí vedoucích k intervenci popsán jiţ v předchozí kapitole,
tato část práce se zaměří na rozsah násilí, kterého se Kaddáfího reţim během tohoto období dopustil. Jiţ prvotní protesty proti Kaddáfího reţimu, které započaly 15. února 2011, se setkaly s násilnou odezvou ze strany bezpečnostních sloţek a několik lidí bylo zraněno. O den později začaly protesty nabývat na síle, a pro jejich potlačení pouţily bezpečnostní sloţky ostré náboje. Situace se opakovala i následující dny a proti demonstrantům byla opět pouţita střelba, včetně automatických zbraní a kulometů. Během prvních čtyř dní přišlo během demonstrací na území Libye o ţivot cca 230 lidí. V některých městech (Benghází a Misuráta) byly bezpečnostní sloţky vypuzeny a kontrolu nad oblastí převzali odpůrci dosavadního reţimu. Demonstrace se pak postupně rozšířily v celostátní povstání proti Kaddáfího reţimu (Adams 2011, HRW 2011b). 21. února se Ibrahim Dabbashi, libyjský zástupce při OSN, spolu s dalšími členy libyjské mise, veřejně distancoval od libyjského reţimu a oznámil, ţe Kaddáfí pro potlačení počínajícího povstání začal vyuţívat zahraniční ţoldáky a prohlásil, ţe Kaddáfí páchá v Libyi válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (Moynihan 2011). Kaddáfího reţim také začal proti demonstrantům pouţívat letectvo - 21. února zběhli a přistáli na Maltě dva libyjští piloti bojových letounů, kteří dle svých slov dostali rozkaz bombardovat protestující v Benghází (letouny byly zároveň vyzbrojeny raketami vzduch-země) (Times of Malta 2011). Tyto informace potvrdil také libyjský ministr vnitra, který na prostest proti násilí páchanému na demonstrantech rezignoval ze své funkce (současně ze stejného důvodu rezignoval i libyjský ministr spravedlnosti). Páchání násilí proti civilistům nasvědčuje i velké mnoţštví libyjských vojáků, kteří přeběhli na stranu povstalců (Bellamy a Williams 2011). Mnoţily se také zprávy o dalších násilnostech ze strany Kaddáfího příznivců a bezpečnostních sloţek, např. náhodná střelba na civilisty v Tripolisu, kteří se snaţili posbírat mrtvé, apod. (CNN 2011c, The National 2011). Znepokojující byly také zprávy o tom, ţe někteří vojáci, kteří odmítli útočit proti demonstrantům či povstalcům, byli popraveni (viz Sengupta a Stewart 2011). Pravděpodobně ve snaze zakrýt tyto události se libyjský reţim snaţil minimalizovat kontakt s okolním světěm, bylo přerušeno telefonní spojení a připojení k internetu (viz např. UN Watch (2011)), objevily se také případy zatýkání novinářů a hrubého násilí na zastupcích (zahraničních) médií (Beaumont 2011) a také případy 57
neopodstatněného zatýkání a věznění a mučení civilistů (např. za poskytnutí rozhovoru zahraničním médiím) (viz HRW 2011c). Násilí na civilistech v Libyi odsoudila mimo jiné i Rada OSN pro lidská práva a na její popud následně Valné shromáţdění suspendovalo libyjské členství v tomto orgánu OSN (UN News Centre 2011). Na situaci reagovala RB OSN, která situaci v Libyi nejdříve odsoudila ve svém oficiálním vyjádření z 22. února 2011 (RB 2011c) a o několik dní později přijala výše popsanou rezoluci č. 1970, ve které konstatovala, ţe situace v Libyi můţe představovat páchání zločinů proti lidskosti. Je vhodné zmínit, ţe libyjský reţim znění rezoluce odmítl a neumoţnil přístup humanitární pomoci do země (Bellamy a Williams 2011: 840). Po přijetí této rezoluce se ale situace v Libyi nijak neuklidnila a násilnosti se zintenzivnily. Libyjský reţim nadále pouţíval těţkou techniku (např. tanky), střelbu z minometů a letectvo pro dobývání pozic, které drţeli povstalci. Bombardovány byly i obytné, civilní čtvrti měst, mezi mrtvými se objevovaly také ţeny a děti, palba dopadala i na mešity či nemocnice (srov. Bowen 2011, Tran 2011, SCR 2011). Jak konstatuje např. Payandeh (2012), stát má sice právo bojovat proti povstalcům, problémem v případě Libye ale byl konkrétní postup a zvolené metody - útoky nerozlišující mezi povstalci a civilisty a útoky proti neozbrojeným demonstrantům do rámce boje proti povstalcům rozhodně nespadají. Především je nutné zmínit velké mnoţství mrtvých, které si situace v Libyi vyţádala. Odhady se liší, jsou uváděna čísla v rozmezí 1000 aţ 10000 mrtvých (Pattison 2011: 272). Dle informací OSN a Světové zdravotnické organizace (WHO) zemřelo v souvislosti s konfliktem v Libyi do konce února jiţ kolem dvou tisíc lidí a dalších víc neţ 5000 bylo zraněno (WHO 2011). Vzrůstající počet mrtvých (včetně civilistů) potvrdil ve svém prohlášení 10. března i prezident Mezinárodního výboru Červeného kříţe (dále jen ICRC) Jakob Kellenberger, zdůraznil také nutnost zajistit přístup humanitární pomoci do postiţených oblastí (Nebehay 2011). Velké mnoţství autorů (viz např. Bernstein 2012: 337, Luck 2011) uvádí jako jeden z hlavních argumentů opravňujících intervenci Kaddáfího rétoriku, resp. proslovy a výroky, které Kaddáfí (a případně jeho syn Saif al-Islam, který byl oficiálně také jedním z velitelů libyjské armády) pronesl v době před přijetím rezoluce č. 1973. Nejčastěji jsou citovány Kaddáfího výroky označující povstalce jako „umaštěné krysy“ a „šváby“ a jeho hrozby o tom, ţe Libye bude „vyčištěna dům od domu“. Zvláště bývá zdůrazňováno označení druhé strany termínem „švábi“, přesně tento termín byl totiţ v minulosti pouţit během genocidy ve
58
Rwandě, Kaddáfího syn Saif pak, mimo jiné, prohlásil, ţe pokud povstání neustane, zemřou „tisíce“ lidí a „potečou potoky krve“ (srov. např. Adams 2012) 59. Je však třeba uvést, ţe ačkoliv slova a věty pronesené v těchto proslovech znějí nenávistně a nebezpečně, v mnoha případech bývají v médiích i v odborné literatuře vyňaty z kontextu a uváděny bez ohledu na zbytek proslovu, ve kterém byly vyřčeny. Ve svém proslovu z 20. února 2011 Saif al-Islam opravdu zmiňoval potoky krve, zároveň ale vyzýval k jednání o reformách v zemi a přiznal určité chyby, které armáda při reakci na protesty učinila (srov. Al Arabiya 2011 a Kaddáfí, S. 2011a). Proslov Muammara Kaddáfího, pronesený o dva dny později v Tripolisu pak jiţ obsahoval výše zmíněnou ostrou rétoriku o krysách a švábech a o potřebě vyčistit Libyi dům od domu. Celé vyznění proslovu ale bylo primárně mířeno proti ozbrojeným povstalcům, nikoliv proti civilistům. Na druhou stranu, Kaddáfí také zmínil někdejší zásah čínské armády na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 jako pozitivní příklad, jak se vypořádat s Libyjskou situací. Tento Kaddáfího proslov také působil značně zmateně a nesouvisle (Kaddáfí např. mnohokrát opakoval fráze o bandách gangsterů, kteří zdrogovali libyjské děti, prohlašoval, ţe Libye chce stanout na vrcholu světového společenství, poté spílal Kataru za negativní postoj proti Libyi, apod.), a je proto obtíţné analyzovat přesný význam Kaddáfího slov (Al Jazeera 2011c, Higgins 2011). Je ale vhodné zároveň podotknout, ţe tyto proslovy nelze brát na lehkou váhu, přeci jen se jednalo o verbální projevy libyjských nejvyšších státních představitelů - ti si měli uvědomovat, ţe jejich slova a výrazy, mohou být potenciálně vyjmuty z kontextu a pouţity účelově a měli své chování a projev proto adekvátně přizpůsobit. Tyto proslovy nelze odmítnout jako zcela irelevantní (srov. Bello 2011), zároveň by ale neměly být pouţívány jako hlavní, rozhodující důvod pro intervenci, spíše by se na ně mělo nahlíţet jako na argumenty podpůrné. Rozhodně je však nelze zcela odmítnout a je k nim třeba přihlíţet jako k jednomu z důvodů, které vedly ke znepokojení mezinárodního společenství a k přijetí rezolucí RB č. 1970 a 1973. Z hlediska ozbrojené intervence jsou důleţitější prohlášení Kaddáfího a jeho syna Saifa učiněné těsně před započetím intervence. Těmto bude věnována pozonost v kapitole týkající se třetího kritéria (intervence jako poslední moţnost řešení situace). Na základě faktů dostupných před zahájením intervence je moţné konstatovat, ţe Libye překročila práh spravedlivého důvodu, a zavdala tak důvod k (ozbrojenému) zásahu mezinárodního společenství. Pouţívání nepřiměřených prostředků (letectva, těţké techniky, 59
Dále viz např. Domestici-Met (2011), Bernstein (2012), Thielbörger (2012), Zifcak (2012) nebo ICRtoP (nedatováno). 59
minometů), zejména pak proti neozbrojeným demonstrantům a především pak způsobem nerozlišujícím mezi povstalci a civilisty, popravy bez předchozího soudu (viz výše zmíněný případ popravených vojáků), případy mučení a neopodstatněného zatýkání a věznění - tyto činy představují, v souladu s výše uvedenou definicí (viz kapitola 3), páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Před započetím intervence navíc hrozilo váţné nebezpečí dalšího páchání nísilí na civilistech (viz níţe, kritérium č. 3). Kritérium č. 1 tak bylo naplněno.
5.2
Kritérium 2 - přesvědčivé důkazy Jak je patrné i z předchozí kapitoly, informace, které potvrzovaly rozsáhlé násilí
páchané na civilistech v Libyi, pocházely z několika různých důvěryhodných zdrojů. Jednalo se v prvé řadě o očitá svědectví zástupců sdělovacích prostředků nacházejících se přímo v místě konfliktu nebo svědectví libyjských obyvatel zprostředkovaná prostřednictvím světových médií (viz např. Al Jazeera 2011b, Beaumont 2011, Bowen 2011, Tran 2011, Sengupta a Stewart 2011). Důvěryhodnost těchto informací byla dále podpořena veřejnými prohlášeními čelních představitelů samotného libyjského reţimu, kteří se rozhodli vymezit se proti činům páchaným Kaddáfího bezpečnostními silami na civilistech (viz. výše zmíněná prohlášení a rezignace ministra vnitra a ministra spravedlnosti a diplomatických zástupců Libye při OSN), rozkazy útočit na civilisty navíc potvrdili i samotní příslušníci libyjských ozbrojených sloţek (Times of Malta 2011). Další informace deklarující útoky na civilní obyvatele poskytly také některé čelní nevládní organizace, zejména se jedná o prohlášení zástupců ICRC a zprávy Human Rights Watch (viz Nebehay 2011, HRW 2011a, b, c). Libyjskou situaci také výslovně odsoudilo několik významých regionálních organizací jako např. Liga arabských států (ta Libyi také pozastavila členství) nebo Africká unie (viz např. Payandeh 2012: 375). Fakta týkající se vysokého počtu mrtvých v Libyi posktla také WHO60. Společné prohlášení odsuzující situaci v Libyi a zmiňující riziko páchání zločinů proti lidskosti vydali také zvláštní poradci GT OSN pro genocidu a R2P, Francis Deng a Edward Luck (viz Deng a Luck 2011). „Stovky mrtvých“ a masivní porušování lidských práv odsoudila ve své zprávě z 25. února také Rada OSN pro lidská práva (UNHRC 2011). Důleţité je pak především prohlášení, které vydal koncem února GT OSN Ban Ki-moon (Ban 2011a), a ve kterém zmínil násilí páchané na civilistech ze 60
WHO představuje zvláštní agenturu spadající pod OSN. 60
strany libyjského reţimu a také to, ţe situace si vyţádala jiţ více neţ 1000 mrtvých. V souvislosti s tím uvedl, ţe informace, které má k dispozici pocházejí z „důvěryhodných a konzistentních“ zdrojů. Několik podobných prohlášení vydal GT OSN i později (viz Ban 2011b, c). Informace o rozsáhlém porušování lidských práv v Libyi tedy pocházely z mnoţství důvěryhodných zdrojů a byly podpořeny přesvědčivými důkazy. Stanovené kritérium č. 2 tedy bylo naplněno.
5.3
Kritérium 3 - poslední možnost Jak vyplývá z výše uvedeného, prvotními reakcemi mezinárodního společenství na
násilí páchané na civilistech v Libyi byly povětšinou odsudky tohoto počínání a výzvy k ukončení tohoto jednání ze strany mnoha různých vládních i nevládních subjektů i mezinárodních těles směřované Kaddáfího reţimu. Řešení násilností v Libyi komplikoval fakt, ţe krize v Libyi se vyvinula velmi rychle a náhle. Ještě počátkem roku 2011 ţádná ze světových organizací hodnotících rizika (např. International Crisis Group) nepovaţovala, aţ do propuknutí nepokojů, Libyi jako místo, kde by mohlo dojít k masakrům (Bernstein 2012). Nicméně reakce mezinárodního společenství byla poměrně rychlá - jiţ cca týden týden po propuknutí násilností v souvislosti s protesty demonstrantů v Libyi (ty započaly 15. února) zareagovala RB přijetím rezoluce č. 1970, (ta byla přijata 26. února) spočívající ve výzvě k okamţitému zastavení násilností na civilistech, přičemţ tato výzva byla podpořena uvalením sankcí (viz např. Payandeh 2012, SCR 2013). Další rezoluce RB č. 1973 pak autorizovala pouţití „všech nezbytných prostředků“ (rozuměj vojenské síly) za účelem dosaţení ochrany civilistů. Lze se setkat s názory, které přijetí rezoluce č. 1973 odmítají. Např. O‟Connellová (2012, srov. Milne 2011) tvrdí, ţe mírovým, nenásilným moţnostem řešení konfliktu a násilností páchaných na civilistech (jako např. vytvoření evakuačního koridoru pro civilisty z Benghází, čas pro implementaci sankcí stanovených v rezoluci č. 1970, nebo nabídka Kaddáfímu odstoupit výměnou za azyl jinde, apod.) nebyla dána moţnost, aby byly realizovány. Je ale třeba podotknout, ţe mezi přijetím rezoluce 1970 a následujícím přijetím rezoluce č. 1973 uběhlo 20 dní. V tomto mezidobí se ale násilnosti na civilistech prováděné libyjským reţimem spíše prohloubily, a to i přes další výzvy mezinárodního společenství k okamţitému zastavení těchto akcí (srov. Payandeh 2012). Ještě před přijetím rezoluce č. 61
1970 kontaktoval Kaddáfího osobně GT Ban Ki-moon a během čtyřicetiminutového telefonického hovoru jej důrazně přesvědčoval, ţe násilí na civilistech musí v Libyi skončit (Ban 2011d). Libyjskému reţimu tedy byl dán značně dlouhý čas na zastavení násilností vedených proti civilistům, nelze tedy říct, ţe by přijetí rezoluce č. 1973 představovalo unáhlený krok. Nicméně je stále na místě zabývat se tím, jestli vynucení bezletové zóny a autorizace pouţití všech nezbytných prostředků představovaly v danou chvíli opravdu poslední moţné opatření umoţňující včasné dosaţení ochrany civilistů. Po přijetí rezoluce RB č. 1970 se začala situace v Libyi zhoršovat. Naplno propukly boje mezi vládními silami a ozbrojenými frakcemi opozice. Po úvodních územních ziscích (především po dobytí druhého největšího města, Benghází, které se stalo pomyslnou hlavní základnou opozice a jejích bojovníků) převzaly Kaddáfího síly opět iniciativu a začaly tlačit povstalce do defenzivy. Situace se vyhrotila poté, co se Kaddáfího síly ocitly velmi blízko Benghází a situace hrozila masakrem civilních obyvatel města. V návaznosti na tuto hrozbu svolali předsedové vlád Velké Británie a Francie nouzové zasedání RB, na kterém byla (také díky jasné podpoře ze strany Ligy arabských států) následně přijata rezoluce č. 1973 (Al Jazeera 2011b, Thielbörger 2012, Adams 2012). Otázkou však je, jestli obyvatelům Benghází opravdu hrozilo výše zmíněné nebezpečí (viz níţe). Jedním z důleţitých faktorů, jeţ přispěly k přijetí rezoluce 1973, byla vyjádření Kaddáfího a jeho syna Saifa v souvislosti s postupem libyjských ozbrojených sil směrem na Benghází. Saif v rozhovoru pro evropskou zpravodajskou stanici Euronews z 16. března sice opět prohlásil, ţe vojenské akce směřují proti ozbrojeným povstalcům, a ţe libyjský reţim nemá zájem pronásledovat povstalce, kteří se rozhodnou uprchnout. Nicméně také prohlásil, ţe jednání o případném vytvoření bezletové zóny jsou zbytečná, protoţe je „uţ stejně pozdě“ a vojenské operace [v Benghází] budou ukončeny do 48 hodin (Kaddáfí, S. 2011b)61. Vzhledem ke značnému znepokojení mezinárodního společenství nad situací (a také vzhledem k přístupu R2P, který dává důraz na prevenci, tedy na zabránění násilí na civilistech dříve neţ započne) bylo takové prohlášení moţné brát jako velmi znepokojující (srov. Ramoin 2012). Důleţitější je však Kaddáfího emotivní proslov z následujícího dne týkající se plánované operace s cílem dobýt zpět Benghází, vysílaný státní televizí a rádiem jen několik hodin před plánovaným hlasováním RB o dalších opatřeních týkajících se Libye, které nakonec vyústilo v přijetí rezoluce č. 1973. Kaddáfí opět pouţil vyhrocenou rétoriku, v projevu např. řekl: „Přijdeme 61
Důvěryhodnost Saifova proslovu mírně sniţují i výroky prohlašující Libyi za demokratickou, nebo prohlášení, ţe nikdo z občanů Libye - vyjma ozbrojenců - neprotestuje proti libyjskému reţimu (viz Kaddáfí, S. 2011b). 62
dnes v noci, abychom bojovali se zrádci - nebudeme mít ţádný soucit, ţádné slitování“ (viz Sky News 2011), zároveň ale dodal, ţe nic z toho se nestane, pokud povstalci utečou do Egypta, protoţe Libye si jejich útěk přeje. Zbytek dlouhého projevu je ale místy zmatený a jeho význam nejasný, na jednu stranu Kaddáfí konstatuje, ţe útok bude směřován pouze proti povstalcům, zároveň pak ale na jiném místě dodává, ţe kaţdý, u koho budou doma nalezeny zbraně, bude brán jako povstalec (Reuters 2011b, Kaddáfí, M. 2011). Opět tedy platí, ţe prohlášení Kaddáfího a jeho syna je třeba brát v kontextu celého znění, nicméně nelze prohlásit, ţe by tyto dvě vyjádření měla, nebo reálně mohla uklidnit obavy mezinárodního společenství o osud libyjských civilistů. Naléhavost situace a obavy z toho, ţe civilisté budou vystaveni rozsáhlému a nenapravitelnému strádání či riziku smrti vyplývaly především z minulého vývoje situace. Jak bylo popsáno v předchozí subkapitole 5.1, Libye selhala v odpovědnosti chránit své občany a situace v Libyi se v týdnech, které předcházely přijetí rezoluce č. 1973, spíše zhoršovala. Pattison (2011: 272) k tomu uvádí, ţe v danou chvíli „[…] libyjský reţim jiţ demonstroval svou ochotu pouţít sílu proti svým vlastním lidem“, např. na případu bombardování Misuráty, při kterém nebyla vidět ţádná snaha rozlišovat mezi povstaleckými bojovníki a civilisty (ibid.). Jako jeden z dalších varovných znaků, který svědčil o tom, ţe libyjský reţim nemyslí ochranu civilistů váţně, lze brát např. televizní záběry jednotek libyjské armády chystající se k útoku na Benghází - na jednom ze záběrů lze vidět vozy s přichystanými raketomety, tedy zbraní, která je určena spíše k plošnému bombardování (IBN 2011). Jejich pouţití (alespoň v případě daného typu pouţívaného Kaddáfího silami 62 ) neumoţňuje rozlišovat cíle, které budou zasaţeny. Vzhledem k hustotě obydlenosti Benghází by při takovémto útoku bylo riziko civilních ztrát velmi vysoké. Posledním argumentem pak je skutečnost, ţe ačkoliv po přijetí rezoluce RB č. 1973 libyjské autority oficiálně deklarovaly příměří, ve skutečnosti 19. března opravdu započal plánovaný útok na Benghází (viz Al Jazeera 2011a). Vzhledem k výše řečenému, tedy neúspěšnosti výzev volající po zastavení násilí, neúčinnosti rezoluce č. 1970 a vzhledem k její ignoraci ze strany libyjské vlády, dlouhému období, které od jejího přijetí uplynulo k přijetí další rezoluce č. 1973 a také vzhledem k dalším výše zmíněným skutečnostem (výroky libyjských představitelů, porušení deklarovaného příměří), lze říci, ţe ostatní opatření se ukázala jako neúčinná a vojenská 62
Viz IBN (2011), 50. sekunda videozáznamu. Podle záběrů se pravděpodobně jedná o raketomety sovětské výroby BM-21 Grad. Vira et al. (2011: 35) v souvislosti s jejich pouţitím v Libyjském konfliktu konstatuje, ţe jsou „uţitečné pro zastrašování a neselektivní ničení, ale jejich vysoká kruhová odchylka je činí neefektivními nástroji pro účely detailního zaměřování a často jsou viněny z civilních ztrát.“ 63
intervence představovala opravdu poslední moţnost jak včas zabránit dalšímu páchání násilí na civilistech. Informace, které tomuto závěru nasvědčovaly, pocházely navíc z několika důvěryhodných zdrojů63. Kritérium č. 3 tedy bylo naplněno.
5.4
Kritérium 4 - pozitivní postoj dotčených Jak jiţ bylo zmíněno výše, násilí Kaddáfího reţimu páchané na civilistech odsoudili uţ
21. února představitelé libyjské mise při OSN, tedy v podstatě vyslanci samotného libyjského reţimu. 22. února pak Kaddáfího počínání odsoudila Liga arabských států a Organizace islámské konference64 (Organization ofthe Islamic Conference), o den později se s podobným prohlášením přidala také Africká unie (ta se také rozhodla vyslat do Libye pozorovatelskou misi65). Přesné stanovisko libyjské opozice lze v tomto momentě stanovit obtíţně - NTC se zformovala aţ 27. února, den po přijetí rezoluce č. 1970 (oficiálně se pak za představitele Libye prohlásila 5. března (viz ICRtoP nedatováno, SCR 2013). Rezoluce č. 1970 ale zavedla, jak jiţ bylo zmíněno, pouze nevojenské sankce a neautorizovala donucovací zásahy. Z pohledu této práce je tedy důleţitější postoj aktérů k samotné moţnosti vojenské intervence, která byla později autorizována následnou rezolucí RB č. 1973. Nejdůleţitější je v tomto případě postoj těch, v jejichţ prospěch by měla být intervence vedena. Kaddáfího síly ohroţovaly civilisty v oblastech ovládaných libyjskou opozicí, resp. NTC, nebo ty, kdo s opozicí sympatizovali či ji jinak podporovali, důleţitý je tedy názor sjednoceného reprezentativního orgánu libyjské opozice - NTC. Ten ve svém ustavujícím prohlášení z 5. března výslovně vyzval mezinárodní společenství, aby „naplnilo svou povinnost ochránit libyjský lid od další genocidy a zločinů proti lidskosti, bez přímé vojenské intervence na libyjské půdě“ (v tomto případě lze tedy hovořit o ţádost o intervenci vedenou ze vzduchu). NTC, de facto reprezentující také civilisty nesouhlasící s Kaddáfího reţimem, tak měla k případné intervenci kladný postoj (viz NTC 2011). Pro doplnění je
63
Mimo osobní vyjádření Libyjských představitelů (Muammara Kaddáfího a jeho syna Saifa) se jednalo především o očitá svědectví zahraničních reportérů (viz Al Jazeera 2011, IBN 2011). Samozřejmě se nejedná o vyčerpávající výčet, podobné zprávy přicházely z mnoha různých zpravodajských kanálů. Váţnost situace byla potvrzena nejen sdělovacími prostředky, ale i dalšími zdroj viz např. HRW (2011a) nebo International Crisis Group (2011). 64 Její členská základna pokrývá v podstatě celý region severní Afriky, blízkého východu a část střední Asie. Viz internetové stránky organizace: http://www.oic-oci.org/ (ověřeno ke dni 30. 4. 2013). 65 Srov. oficiální komuniké Africké unie (AU 2011a). 64
vhodné uvést, ţe k vytvoření bezletové zóny dříve (jiţ 21. února) vyzval výše zmíněný zástupce Libye při OSN, Ibrahim Dabbashi (viz např. Moynihan 2011). Z regionálních organizací jako první (7. března) vyzvala k intervenci, přesněji k vytvoření bezletové zóny, Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu66 (Gulf Cooperation Council). O den později se s výzvou k vytvoření bezletové zóny (ale s explicitním poţadavkem vyloučení pozemní intervence) přidala Organizace islámské konference. 12. března vyzvala RB k vytvoření bezletové zóny také Liga arabských států (SCR 2013). Bernstein (2012: 338) k tomu konstatuje, ţe právě kladný postoj regionálních aktérů byl významným faktorem, který přispěl k tomu, ţe rezoluce č. 1973 nebyla vetována Čínou a Ruskem (oba státy pouze absentovaly). Výjimkou byla Africká unie (dále jen AU), jejíţ členové byli ve svém postoji k případné intervenci nejednotní. AU jakoţto celek vyzývala k mírovému, politickému řešení libyjské krize a odmítla moţnost jakékoliv vojenské intervence (AU 2011a). Vzhledem k výše uvedenému lze ale konstatovat, ţe před přijetím rezoluce RB č. 1973 a její následnou implementací byl postoj dotčených subjektů a relevantních regionálních aktérů veskrze kladný. Toto kritérium bylo tedy naplněno.
5.5
Kritérium 5 - autorizace Radou bezpečnosti Výše zmíněná rezoluce RB č. 1973, zmocňující členské státy OSN k vytvoření
bezletové zóny v libyjském vzdušném prostoru a k ochraně civilistů za pouţití všech nezbytných prostředků (tedy i za pouţití síly, ale vyjma rozmístění pozemních sil) byla přijata 17. března 2011. Do té doby nebyla podniknuta vnějšími aktéry ţádná vojenská akce na libyjském území. Rezoluce navíc vyzvala k okamţitému příměří, které Kaddáfí sice 18. března formálně přijal, ale v praxi nebylo jeho silami dodrţeno (srov. Ramoin 2012 nebo Al Jazeera 2011b). Vojenské zásahy započaly aţ 19. března útoky francouzských, britských a amerických sil, prostřednictvím vojenských letounů a naváděných střel (srov. např. CNN 2011b). Ke sjednocení intervence pod společné velení NATO došlo aţ o něco později (viz níţe.) Intervence tedy započala aţ po předchozí explicitní autorizaci ze strany Rady bezpečnosti OSN. Tato kapitola se zabývala otázkou, zdali bylo započetí intervence NATO provedeno na základě autorizace RB. Otázkou, zdali NATO během svého zásahu v Libyi
66
Jejími členy jsou Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Saudská Arábie, Omán, Katar a Kuvajt. Blíţe viz internetové stránky organizace: http://www.gcc-sg.org/eng (ověřeno ke dni 30. 4. 2013) 65
mandát stanovený RB dodrţelo, se zabývá podkapitola 5.9, (viz níţe). Kritérium č. 5 tedy bylo naplněno.
5.6
Kritérium 6 - přiměřené vyhlídky na úspěch Pokud budeme měřit vyhlídky na úspěch pouze z hlediska vojenských kapacit obou
stran konfliktu, pak nasazené síly NATO značně převyšovaly jednotky a moţnosti, kterými před intervencí disponovala libyjská armáda. Libyjské ozbrojené síly byly v době před zásahem poměrně početné (cca. 76 000 osob a dalších 40 000 osob v rámci samostatně stojících Lidových milicí) a sestávaly také z několika „elitních“ jednotek (v síle cca několik tisíc muţů) s dobrou výzbrojí i výcvikem, nicméně značně velkou část libyjské armády tvořily špatně vycvičené jednotky branců. Samotný Kaddáfí navíc v minulých letech armádu spíše oslaboval, z důvodu jeho osobní nedůvěry v libyjské ozbrojené sloţky a strachu, ţe by proti němu mohly případně realizovat puč. V době před zásahem byly, jak jiţ bylo zmíněno výše, libyjské vojenské síly posíleny značným mnoţstvím (horní odhady hovoří aţ o počtu přes 20 000 osob) ţoldáků pocházejících z přilehlých států. Nicméně tito povětšinou disponovali velmi špatným výcvikem a schopnostmi. Armáda ale měla k dispozici velké mnoţství obrněné techniky (včetně tanků, obrněných transportérů a dělostřelectva), která představovala (spolu s letectvem) jednu z hlavních výhod libyjské armády v boji proti povstalcům (Vira et al. 2011). Libyjské námořnictvo se sestávalo přibliţně z několika desítek zastarávajících vojenských plavidel (většinu z nich tvořily menší lodě určené pro střeţení pobřeţních vod), které neměly příliš pokročilou výzbroj ani kvalitně vycvičené posádky. Libyjské letectvo disponovalo několika desítkami kusů převáţně zastarávající vojenské techniky (velkou část letectva tvořily např. letouny MiG-23), nicméně mělo k dispozici i několik kusů pokročilých strojů (např. letouny Su-24). Celková bojeschopnost libyjského letectva ale také nebyla příliš silná, výcvik posádek byl nedostatečný a strojům chybělo moderní elektrotechnické vybavení (ibid.). Ramoin pak udává, ţe v době před intervencí disponovala Libye cca 40 kusy stíhacích letounů, 12 vojenskými plavidly a 160 tanky67. Síly států NATO účastnících se intervence oproti tomu disponovaly moderní vojenskou technikou včetně pokročilých stíhacích letounů 67
Tato čísla udávají letouny a plavidla, která jsou relevantní z hlediska vojenské intervence (mohou představovat hrozbu pro intervenující síly), nejedná se o celkový součet úplně všech strojů a plavidel, které měla Libye k dispozici. Např. tanků měla libyjská armáda několik stovek, značná část této techniky ale nebyla v době propuknutí konfliktu bojeschopná. K tomu viz Vira et al. (2011). 66
(např. švédské letouny JAS-39 Gripen) a dalšími pokročilými technologiemi (střelami s plochou dráhou letu Tomahawk, bezpilotními letouny typu Predator, apod.) a vyspělými námořními plavidly, včetně moderních ponorek. Celkově mělo NATO na začátku intervence k dispozici 18 plavidel a cca 190 bojových letounů68 (ibid., srov. Boyd 2011). Nezanedbatelná byla také výhoda Severoatlantické aliance spočívající ve vysoké úrovni výcviku vojenského personálu včetně velitelů a zkušenosti aliančních jednotek a personálu z předchozích operací. Libyjská krajina také poskytovala příhodné podmínky pro letecký zásah - spíše řídce obydlený rovinatý pouštní terén s velkými vzdálenostmi mezi většími městy poskytoval např. dobré moţnosti útočit na přesouvající se obrněné jednotky libyjské armády; většina leteckých základen také leţela ve větší vzdálenosti od populačních center, coţ umoţňovalo jednoduše vést útoky na infrastrukturu libyjského letectva bez větších obav o ţivoty civilních obyvatel (viz Vira 2011, Ramoin 2012). Lze tedy shrnout, ţe z vojenského hlediska mělo NATO jiţ od počátku jasnou převahu nad libyjskými vojenskými silami69. Navíc, Kaddáfího armáda se jiţ v začátku konfliktu začala vnitřně štěpit - objevovalo se značné mnoţství vojáků (včetně vysoce postavených důstojníků, viz ibid.), kteří přeběhli na stranu povstalců nebo odmítli plnit rozkazy namířené proti civilnímu obyvatelstvu. Armáda navíc musela čelit ozbrojenému odporu povstalců. Vzhledem k širokému mezinárodnímu odsouzení libyjských akcí nemohla libyjská armáda ani příliš spoléhat na jakoukoliv přímou (spojeneckou) vojenskou pomoc jiného státu (srov. Zifcak 2012). Nabízí se však otázka, jaké byly vlastně vyhlídky vojenské intervence z hlediska charakteru její realizace, jednodušeji řečeno, jestli mohl být v otázce ochrany libyjských civilistů povaţován za dostatečně účinný zásah vedený výhradně prostřednictvím vzdušných (a námořních) sil. V otázkách efektivity humanitárních intervencí vedených výhradně ze vzduchu, bez přítomnosti pozemních sil v dané oblasti, nepanuje v odborných kruzích shoda. Jeden přístup vidí takovýto způsob vedení intervence jako vhodný a dostatečně účinný, Amitai Etzioni (2012) např. vyzdvihuje skutečnost, ţe takto vedená intervence budí mnohem méně negativní emoce mezi obyvatelstvem dané země, protoţe obyvatelé států se ve značné míře staví negativně k přítomnosti cizích vojenských sil na svém území (k tomu je vhodné poznamenat, ţe ačkoliv Libyjští povstalci stáli o podporu ze strany NATO, zároveň se stavěli k případné přítomnosti pozemních sil spíše odmítavě). Intervence vedené pouze ze vzduchu jsou také levnější a intervenující je zpravidla vystaven také mnohem menší míře ztrát na 68
Pro podrobné údaje viz Boyd (2011). Coţ se také záhy po započetí intervence potvrdilo, libyjské letectvo se v důsledku vojenských zásahů NATO stalo po několika dnech zcela neschopné boje (viz Vira 2011: 30). 69
67
ţivotech u příslušníků svých vojenských sil (coţ umoţňuje intervenujícím státům lépe obhájit vojenský zásah před svým vlastním obyvatelstvem). Po skončení intervence také není třeba tolik řešit sloţitou otázku stahování dříve rozmístěných pozemních sil (srov. ibid.). Opačný přístup naopak zdůrazňuje negativa tohoto druhu intervencí. Útoky vedené ze vzduchu mají (i přes značný technologický pokrok) menší rozlišovací schopnosti70 a tendenci působit větší kolaterální škody, coţ je zvláště problematické např. při ochraně civilistů v hustě obydlených městských oblastech (GCRtoP 2011: 4). V minulosti (např. při vzdušných operacích v Bosně v roce 1995 a v Kosovu 1999 71 ) se nicméně ukázalo, ţe i pouze čistě vzdušné útoky přeci jen mohou přimět představitele vládnoucích reţimů ke změně jejich přístupu a k zastavení dalších útoků na civilní obyvatelstvo (srov. ibid., nebo Bellamy a Williams 2011). Na tomto místě je ale třeba podotknout, ţe nebylo moţné volit mezi provedením vzdušného nebo pozemního, resp. kombinovaného zásahu. Rezoluce RB č. 1973 moţnost pozemního zásahu vyloučila, volba tedy spočívala v tom, jestli vzdušný zásah provést, nebo nikoliv, analogicky - zdali zasáhnout nebo nezasahovat vůbec. Pokud tedy bereme v potaz, ţe libyjským civilistům opravdu hrozilo reálné nebezpečí (viz výše), pak z tohoto pohledu by nečinnost rozhodně nepřinesla lepší výsledky neţli vojenská akce. Čistě vzdušné zásahy s sebou nesou řadu nevýhod, nicméně při misích na ochranu civilistů jiţ dříve demonstrovaly také svoje kvality (viz výše). Navíc, v libyjském případě nebylo ani moţné nasazení jiného druhu sil. Především je pak třeba zdůraznit výše řečené, tedy ţe vojenské kapacity NATO byly k provedení zásahu zcela dostatečné a nasazené vojenské síly značně převyšovaly potenciál Kaddáfího armády a její schopnost těmto útokům efektivně a dlouhodobě čelit. Dá se tedy konstatovat, ţe vzdušná vojenská intervence NATO měla jiţ od počátku přiměřené vyhlídky na úspěch a kritérium č. 6 tedy bylo naplněno.
5.7
Kritérium 7 - multilaterální zásah Jak jiţ bylo zmíněno, vojenský zásah proti Libyi započal 19. března 2011. V počáteční
fázi se jednalo o útoky jednotlivých zemí (USA, Velká Británie, Kanada a Francie), které však byly vzájemně koordinovány. NATO jako celek deklarovalo ochotu k vojenskému 70
Jednoduše řečeno, pozemní vojenské jednotky operující v oblasti jsou mnohem schopnější rozlišit, jestli vedou útok např. proti civilistům či dětem, neţ je tomu v případě útoků či bombardování vedených ze vzduchu. 71 Jednalo se o operace Deliberate Force (zásah NATO v Bosně, blíţe viz např. Hendrickson 2005) a Allied Force (zásah NATO v Kosovu, blíţe viz např. RAND 2001). 68
zásahu 10. března a zároveň zahájilo počáteční přípravy a plánování s odkazem na rezoluci RB č. 1970 (zejména posílilo svoji vojenskou přítomnost ve Středozemním moři). V návaznosti na rezoluci č. 1973 pak samotný zásah NATO, Operation Unified Protector, započal 23. března vynucováním zbrojního embarga a o dva dny později, 25. března začalo vojensky vynucovat bezletovou zónu. 31. března pak NATO převzalo kontrolu, resp. velení nad všemi vojenskými operacemi v Libyi (srov. Kříţ 2012). Celkově se pod vedením NATO vojenské intervence v Libyi účastnilo 18 států, mezi nimiţ byli i nečlenové Aliance. Jak uvádí Ramoin (2012), účastnická základna vyplývala především z toho, ţe na základě rezoluce č. 1973, zakazující rozmístění pozemních sil, se intervence účastnily především státy disponující pokročilým letectvem nebo námořnictvem72. Za členy NATO se jednalo o Belgii, Bulharsko, Kanadu, Dánsko, Francii, Řecko, Itálii, Nizozemsko, Norsko, Rumunsko, Španělsko, Turecko, Velkou Británii a USA (14 států). Dále se operace účastnily 4 státy nepatřící do NATO; Jordánsko, Katar, Spojené arabské emiráty a Švédsko. Je vhodné poznamenat, ţe po počáteční fázi operace (cca dva týdny po jejím zahájení) se USA stáhly do pozadí, přestaly provádět útočné akce a nadále působily spíše v podpůrné roli (zajišťovaly např. letouny pro doplňování paliva ve vzduchu, zpravodajské informace, průzkumné kapacity, apod. (srov. ibid. a Daalder a Stavridis 2012). Jiţ od počátku byl tedy zásah proti Libyi veden jako multilaterální, navíc intervenci nevelel jednotlivý stát, ale společný velitelský štáb NATO. Do operace se zapojily také státy stojící mimo NATO, navíc tři z těchto zemí se nacházely přímo v regionu blízkého východu, měly tak k Libyi blízko také kulturně. Dané kritérium - multilaterálnost vojenské intervence tedy bylo splněno.
5.8
Kritérium 8 - správné úmysly Kritérium správného úmyslu, tak jak je formulované pro tuto práci obsahuje tři sloţky
(viz výše), první z nich je poţadavek, aby primárním cílem intervence byla ochrana civilistů, resp. zabránit jiţ probíhajícím nebo bezprostředně hrozícím masakrům (přesněji páchání genocidy, etnických čistek, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (viz kritérium č. 1). K tomu je třeba hned v úvodu zmínit, ţe ochrana civilistů byla primárním cílem stanoveným rezolucí RB č. 1973, tedy samotná rezoluce deklarovala humanitární záměry případné
72
To samozřejmě neznamená, ţe by se operace účastnili automaticky všichni členové NATO, kteří těmito kapacitami disponují - účast byla zaloţena na dobrovolné bázi. 69
intervence (srov. Thakur 2011). Dále je tedy třeba zhodnotit druhou sloţku tohoto kritéria, tedy zdali tyto humanitární úmysly deklaroval také subjekt (v tomto případě NATO), který se chystal vojenskou intervenci realizovat. Ve svém prvním vyjádření k situaci v Libyi 24. února 2011 GT NATO Anders Fogh Rasmussen prohlásil, ţe situace v Libyi pro členy NATO nepředstavuje přímou hrozbu a konstatoval, ţe NATO neplánuje intervenovat. Zároveň zdůraznil, ţe jakákoliv intervence by měla být autorizována ze strany OSN (NATO 2011a). Později (10. března) NATO prohlásilo, ţe je připraveno podpořit mezinárodní úsilí týkající se Libye v souladu s rezolucí RB č. 1970, deklarovalo také přípravy na případnou humanitární asistenci. Aliance prohlásila, ţe se nechystá intervenovat, ale GT NATO zároveň zmínil tři kritéria, která by měla být naplněna, aby případná intervence NATO, bude-li potřebná, mohla být povaţována za legitimní: musela by existovat prokazatelná potřeba intervenovat, jasný mandát a výrazná regionální podpora této intervenci (NATO 2011b). Je třeba poznamenat, ţe takto stanovená kritéria byla zároveň značně shodná s principy přístupu R2P. Následně, v prohlášení vydaném později, po přijetí rezoluce RB č. 1973, GT NATO uvítal přijetí této rezoluce a prohlásil, ţe výše zmíněná kritéria byla naplněna a ţe NATO je připraveno podniknout odpovídající akce (viz NATO 2011c). Subjekt, který se intervenci chystal realizovat, v tomto případě NATO, se k této rezoluci (a jejím cílům a mandátu) hlásil a deklaroval svůj zásah jako prostředek podpory a vynucení této rezoluce (tedy deklaroval humanitární záměry stanovené v samotné rezoluci). Jak konstatuje např. Davis (2011), NATO veřejně propagovalo jako svůj primární cíl ochranu civilistů - ale z pozice členských států nemuselo jít o čistý altruismus, naopak, klid ve vlastním regionu a přilehlém okolí je i v národních zájmech členských státu i Aliance jako celku. Z tohoto pohledu je tedy moţné se domnívat, ţe ochrana civilistů byla nejen deklarovaným, ale i skutečným zájmem NATO (přinejmenším jedním z hlavních) - vyřešení situace a zastavení násilností by vedlo ke stabilizaci situace a ke sníţení bezpečnostních rizik pro členy Aliance v regionu dlouhotrvající konflikt mohl např. vést k uprchlickým vlnám mířícím na evropské území, coţ by pro evropské členy NATO představovalo další komplikace. Existují ale i názory, které nesouhlasí s tím, ţe by intervence NATO byla motivována správnými úmysly. Jeden z často slýchaných argumentů odpůrců intervence je (viz např. O‟Connell 2012: 16), ţe jedním z důvodů intervence byla snaha západních mocností zajistit si lepší přístup a kontrolu nad libyjskými nalezišti ropy. Davis (ibid.) k tomu ale poznamenává, ţe v době před intervencí byla Libye stabilním hráčem světového ropného trhu a západní svět se těšil ze stabilních dodávek. V případě jakékoliv vojenské intervence pak bylo vysoce 70
pravděpodobné, ţe dojde k značným komplikacím či dlouhotrvajícímu přerušení těchto dodávek a ke zvýšení cen libyjské ropy (např. v důsledku poškození ropné infrastruktury) z tohoto pohledu se tedy vojenská intervence jeví jako kontraproduktivní. Podobný názor má např. také Meyer (2011: 102). Lze se setkat např. také s názorem, ţe intervenující státy jiţ od počátku měly za cíl svrhnout Kaddífího proto, ţe se bály jeho případného návratu k podpoře terorismu (Yoshida 2013). Vzhledem k tomu, jaké úsilí ale Kaddáfí věnoval nápravě svého obrazu před západní veřejností a politiky (do značné míry úspěšně, srov. např. Kaplan 2007, BBC 2013), je tento argument poněkud extrémní. Lze se setkat také s kritikou, ţe síly NATO provádějící intervenci sestávaly z většiny ze států, které intervenovaly dříve, bez mandátu OSN a s cílem svrhnout vládní reţim, v Iráku v roce 2003, coţ činí jimi proklamované cíle ochranu civilistů - nedůvěryhodnými (srov. Milne 2011). Jak jiţ bylo zmíněno na začátku této práce, přístup R2P nazírá případnou změnu vládnoucího reţimu v zemi, proti které je intervence vedena, za spíše neţádoucí a ospravedlnitelnou pouze v extrémních případech (tehdy, kdy se jedná o v podstatě jedinou moţnost, jak zajistit trvalou ochranu civilistů). Jedním z nejproblematičtějších aspektů při hodnocení toho, zdali byla intervence NATO vedena správnými úmysly, proto spočívá v prohlášeních mnoha členů NATO (včetně vrcholných představitelů USA, Francie či Velké Británie) volajících po odstoupení Muammara Kaddáfího, a to jiţ na konci února, před samotným započetím intervence, přesněji ještě před tím, neţ byla RB přijata rezoluce č. 1973 (viz např. BBC 2011, Wintour 2011). Tento přístup představitelů členských států NATO tak mohl oprávněně budit dojem, ţe hlavním cílem intervence není ochrana civilistů, ale právě svrţení Kaddáfího reţimu. Třetí sloţkou kritéria správného úmyslu, je chování subjektu v případě minulých intervencí a operací. NATO má jako celek poměrně široké zkušenosti s realizací vojenských operací a zásahů, které spadají do rámce R2P. Ačkoliv Severoatlantická aliance vznikla jiţ v roce 1949, aţ do devadesátých let bylo jejím hlavním posláním ochrana územní integrity a bezpečnosti jejich členů proti potenciální agresi Sovětského svazu, coţ zdůrazňovaly i strategické koncepty Aliance. Za dob studené války ale k ţádnému reálnému konfliktu nedošlo. K prvnímu reálnému nasazení sil NATO tak došlo v 90. letech během balkánských válek. V roce 1992 se NATO účastnilo námořní operace na březích Jugoslávie, která monitorovala dodrţování embarga OSN na dovoz zbraní, následně pak NATO vynucovalo bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou a útočilo na pozice bosenských Srbů (opět pod mandátem OSN). Ačkoliv bylo zapojení NATO jako celku spíše slabší, jeho následné
71
angaţmá na implementaci Daytonských dohod 73 v rámci peacekeepingových misí IFOR a SFOR 74 jiţ bylo signifikantní (srov. Collins 2011, Kříţ 2006). Předmětem této práce není podrobně se zabývat tím, nakolik byly tyto mise vedeny v souladu s (tehdy ještě neexistujícím) přístupem R2P, nicméně lze říci, ţe se jednalo o zásahy a operace, mezi jejichţ hlavní cíle patřila ochrana civilních obyvatel a postkonfliktní stabilizace a obnova daných zemí, tedy ţe cíle těchto operací měly humanitární charakter, s důrazem na zajištění dlouhodobého míru a ochrany lidských práv (a navíc byly autorizovány RB OSN) (viz Pattison 2010: 200). Problematickým zásahem, zejména proto, ţe byl podniknut bez autorizace RB, byla operace NATO Allied Force, uskutečněná s cílem ochrany civilistů před perzekucí jednotkami srbské armády v Kosovu v roce 1999. Odborná veřejnost je v názoru na tento zásah spíše rozdělena, ale (jak jiţ bylo zmíněno výše) např. autoři Nezávislé mezinárodní komise pro Kosovo (IICK 2000: 4), v závěrečné zprávě The Kosovo Report konstatují, ţe intervence byla z hlediska mezinárodního práva nelegální, ale zároveň je moţné ji označit za [morálně] legitimní. Následná, dodnes trvající, mise KFOR (Kosovo Force), s cílem zajistit mír v Kosovu a ochraňovat civilní obyvatelstvo, byla z hlavní části opět realizována vojsky NATO, tentokrát uţ pod mandátem uděleným RB. Jak konstatuje např. Kříţ (2006: 98-99), ačkoliv tuto misi zdaleka nelze označit za ideální, bezpečnostní situace v Kosovu se díky ní celkově zlepšila. V novém tisíciletí se NATO také účastnilo misí, které spadají do sféry HI, resp. R2P. V Iráku poskytovalo NATO od roku 2004 výcvik iráckým bezpečnostním silám (coţ lze povaţovat za činnost spadající do třetího pilíře R2P (odpovědnost obnovit, v tomto případě zajistit podmínky pro trvalý mír), v letech 2005-2007 pak NATO poskytovalo transportní (leteckou) podporu peacekeepingové misi Africké unie v súdánském Dárfúru, jako další příklad humanitárně orientovaných aktivit NATO lze jmenovat např. humanitární asistenci (transport dodávek humanitární pomoci, atd.) Pákistánu po zemětřesení v roce 200575 (Collins 2011). Snahu NATO být připraven reagovat na humanitární krize (včetně prevence a postkonfliktní rekonstrukce) reflektovala i nejnovější strategická koncepce Aliance přijatá v roce 2010 (kromě potřeby být připraven na plnění rolí krizového managementu je v ní zdůrazněn také respekt NATO k lidským právům, demokratickým hodnotám či vládě práva) (NATO 2010). Na základě výše uvedeného tedy lze konstatovat, ţe v minulých operacích 73
Daytonská mírová dohoda formálně ukončila Bosenský konflikt – více viz např. Hladký 2006. Implementation Force (IFOR) a Stabilization Force (SFOR). 75 Mise byla ukončena 1. 2. 2006. Blíţe viz NATO (2010). 74
72
NATO lze sledovat mnoţství zásahů vedených humanitárními úmysly. V souvislosti s tím lze ještě uvést, ţe např. Pattison (2010: 200-201) ve své knize zabývající se tím, kdo by měl vlastně intervenovat v případě humanitárních krizí, vidí NATO jako nejvhodnější subjekt k realizaci HI. Z výše řečeného vyplývá, ţe kritérium správného úmyslu lze jako celek z velké části povaţovat za naplněné. Jeho úplnému naplnění brání především výroky čelních představitelů některých členských států NATO, jeţ se na intervenci později podílely (včetně např. USA, Francie či UK), o nutnosti toho, aby se Kaddáfí vzdal moci. Tyto výroky mohly přeci jen ještě před realizací intervence dávat prostor k pochybnostem, jestli je ochrana civilistů primárním cílem zásahu NATO.
5.9
Kritérium 9 - realizace v souladu s mandátem a přístupem Responsibility to Protect Z výše uvedených informací vyplývá, ţe civilisté v Libyi byli vystaveni rozsáhlému
strádání a násilnostem ze strany libyjského reţimu a bylo vysoce pravděpodobné, ţe pokud by nedošlo k externímu zásahu, situace by se nezlepšila, spíše naopak. V tomto smyslu tedy úvodní fáze vojenské intervence sil NATO rozhodně přispěla k zabránění, resp. ke zmírnění dalších aktů násilí proti civilistům a páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ze strany libyjského reţimu. I po zahájení intervence Kaddáfího reţim své chování nezměnil příkladem můţe být plošné, mezi kombatanty a civilisty nerozlišující, ostřelování města Misuráta za pomoci těţkých zbraní, znásilňování ţen Kaddáfího jednotkami na znovudobytých územích, které byly dříve pod kontrolou povstalců, mučení a popravy zajatců, apod. Válečných zločinů a zločinů proti lidskosti se příznivci Kaddáfího dopouštěli v podstatě aţ do konce libyjského konfliktu (viz např. Adams 2012, HRW 2011d). Útoky NATO proti těţké technice, pouţívané proti civilistům, nebo jako prostředek pro dobývání oblastí pod kontrolou povstalců (je třeba připomenout, ţe obě rezoluce, č. 1970 a 1973 ţádaly okamţité příměří a zastavení palby), je třeba povaţovat za legitimní a nutné k zabezpečení ochrany civilistů. Zatímco libyjské letectvo bylo krátce po zahájení intervence neutralizováno a v praxi neschopno dalších významnějších akcí, těţká technika (tanky, raketomety, apod.) nadále představovala nebezpečí pro civilní obyvatelstvo - umoţňovala libyjským silám získávat kontrolu a znovudobývat území ovládaná povstalci a poté co bylo takovéto území obsazeno Kaddáfího silami, byli civilisté vystaveni silnému riziku páchání výše zmíněných zločinů ze strany těchto sil, např. v rámci aktů pomsty. Druhým důvodem je 73
pak skutečnost, ţe těţké zbraně byly pouţívány Kaddáfího jednotkami ke zmíněným nerozlišujícím útokům, které vedly k váţným zraněním a úmrtím civilního obyvatelstva. V tomto ohledu tedy NATO plnilo mandát vymezený rezolucemi RB (srov. ibid nebo Shanahan 2012: 26). K ničení Kaddáfího obrněné techniky a vojenských zařízení byly pouţity přesné, laserově nebo satelitně naváděné zbraně, které měly za cíl minimalizovat kolaterální škody a civilní ztráty na ţivotech. Nebyly pouţity plošné, nerozlišující útoky, kazetová munice nebo střely s ochuzeným uranem, apod. (Chivers a Schmitt 2011). Oproti vojenským operacím realizovaným v minulosti státy NATO se v Libyi snaţily vyhnout útokům na důleţitou civilní infrastrukturu, jako např. elektrická vedení, apod. Thakur (2011: 14) k tomu např. uvádí, ţe, operace v Libyi nepředstavovala masivní bombardovací kampaň ve stylu války v Iráku v roce 2003 a díky tomu zůstala většina libyjské infrastruktury funkční, coţ přispělo k pozitivnímu potenciálu pro případnou pozdější poválečnou obnovu (jejíţ důleţitost přístup R2P také zdůrazňuje). Ivo Daalder a James Stavridis (2012) např. konstatují, ţe NATO „provedlo vzdušnou kampaň s nebývalou přesností, která, ačkoliv nebyla bezchybná, značně minimalizovala kolaterální škody.“. Útoky NATO si bohuţel i přesto (např. z důvodu technické závady nebo zastaralých zpravodajských informací vedoucích ke špatnému úsudku při volbě cíle) vyţádaly ţivoty několika desítek civilistů. Nejednalo se však o záměr, a v porovnání s podobnými předchozími vzdušnými zásahy (např. v případě Kosova) byla míra úmrtí civilistů nesrovnatelně niţší (Chivers a Schmitt 2011, Adams 2012). Z tohoto hlediska se prostředky, které NATO pouţilo, jeví jako přiměřené. Problématická stránka vojenské intervence NATO však spočívá v tom, ţe ve svém důsledku vedla ke změně libyjského reţimu (srov. např. Payandeh 2012). Jak jiţ bylo mnohokrát zmíněno dříve, přístup R2P klade za primární cíl případné vojenské intervence ochranu civilistů, změna reţimu je neţádoucí a moţná pouze v nejzaţším případě, tehdy, kdy pouze změna reţimu zajistí reálnou, dlouhodobou ochranu civilistů; tedy v případě, kdy změna reţimu je jedinnou cestou, jak dosáhnout cílů intervence. V tomto ohledu rezoluce RB č. 1973 vůči přístupu R2P nijak nevybočuje, naopak, zdůrazňuje respekt k teritoriální integritě, suverenitě a nezávislosti Libye a její text nedává mandát ke změně reţimu intervenující by tedy měli zachovávat nestranný přístup (srov např. Kříţ 2012). Thakur (2012: 13) k tomu dodává, ţe mandát operace spočíval výhradně v ochraně civilistů před páchaným násilím, nedával moţnost zapojit se do občanské války jako takové - kaţdý stát má na základě Charty OSN moţnost potlačit vnitrostátní ozbrojená povstání. Intervence v souladu s rezolucí č. 1973 tedy neměla mít primárně za cíl změnu reţimu ani odstranění Kaddáfího, rezoluce RB 74
výslovně neopravňovala ani k podpoře povstalců. Payandeh (2012: 389) k tomu zase naopak uvádí, ţe rozlišovat striktně mezi civilisty a povstaleckými ozbrojenci (a tak se vyhnout nadrţování jedné ze stran) není v praxi dobře moţné - jelikoţ nebezpečí pro civilisty vyplývalo ze samotného Kaddáfího reţimu, útoky byly vedeny proti jeho silám - a kaţdý z útoků Kaddáfího reţim oslaboval, coţ ve výsledku posilovalo šance povstalců na úspěch. S tímto se ale pojí nutnost intervenujících dát najevo svou nestrannost subjektu, v jehoţ prospěch zasahují. Traub (2010: 26) k tomu v souvislosti s dřívějším konfliktem v súdánském Dárfúru poznamenal, ţe opoziční, resp. povstalecké síly budou na intervenující aktéry nazírat „jako na své spojence a přizpůsobí tomu své jednání. Zjištění, ţe mezinárodní komunita stojí na jejich straně, posílí pocit spravedlnosti jejich počínání… Budou mít pouze malou, pokud vůbec nějakou, ochotu k diplomatickým řešením a ke kompromisu… Diplomaté musí dát jasně najevo, ţe intervenují ve prospěch lidí a ne ve prospěch povstání.“ Právě v tomto ohledu NATO, resp. členové Aliance intervenující v Libyi, selhali. Jak jiţ bylo zmíněno v předchozí kapitole, někteří představitelé intervenujících států ještě před započetím samotné vojenské inervence deklarovali nutnost změny reţimu v Libyi, resp. nutnost odchodu Kaddáfího z funkce. V průběhu intervence byla potřeba změny reţimu zmíněna představiteli intervenujících mocností ještě několikrát (viz např. Payandeh 2012: 382). Státy NATO navíc začaly povstalcům dodávat zbraně i finanční pomoc, do Libye byli také vysláni vojenští poradci (učinila tak např. Itálie, VB, Francie) s úkolem zlepšit bojeschopnost povstaleckých sil (ibid., Pommier 2011: 1068, SCR 2013). Evans (2012: 42) k tomu zmiňuje, ţe role NATO byla pro úspěch povstalců v libyjské občanské válce „rozhodující“. „[NATO] jednoznačně podporovalo povstalce a zabezpečení změny reţimu“ členové Aliance argumentovali tím, ţe jimi podniknuté kroky a odstranění Kaddáfího reţimu jsou jediným způsobem, jak ochránit civilisty před nebezpečím. Tento přístup také vedl k tomu, ţe velká část regionálních organizací a subjektů, které dříve intervenci podporovali, se k ní následně začala stavět velmi kriticky (Thielborger 2012: 37), coţ se dá chápat jako výrazná ztráta podpory pro intervenci (která je důleţitá také z hlediska kritéria č. 4). Názory na poskytnutí vojenských poradců a dodávky zbraní povstaleckým silám se liší. Zatímco někteří je striktně odmítají jako jasné porušení mandátu RB vyplývajícího z rezolucí č. 1970 a 1973 (viz např. Kříţ 2012), jiní (např. Adams 2012: 13) konstatují, ţe NATO spíše maximálním moţným způsobem rozšířilo interpretaci mandátu rezoluce č. 1973 týkající se pouţití „všech nezbytných prostředků“. Pro posouzení je v tomto případě opět důleţitá otázka, zdali byly dodávky zbraní a poskytnutí vojenských poradců nezbytné - ne pro
75
vítězství povstaleckých sil, ale nezbytně nutné pro zajištění ochrany civilistů. Tato otázka bude zodpovězena níţe. Jednostranná podpora povstaleckých sil je problematická ještě z dalšího důvodu. Povstalci se totiţ v průběhu intervence opakovaně dopustili stejných zločinů, jakých se předtím dopustily Kaddáfího síly, včetně mučení či poprav zajatců bez předchozího soudu, nebo případů násilného vysidlování černošského obyvatelstva Libye z některých území (toto obyvatelstvo bylo povstaleckými bojovníky mnohdy povaţováno za loajální ke Kaddáfímu a proto se stalo cílem represí). Tyto okolnosti navíc vyšly najevo jiţ v průběhu intervence a pocházely z důvěryhodných zdrojů - např. ve zprávě Rady OSN pro lidská práva z 1. června 2011 (viz HRC 2011b), o zločinech páchaných povstalci pak informovali také HRW nebo Amnesty International (viz HRW 2011e, AI 2011). Tyto informace byly potvrzeny i zpětně po skončení intervence (viz např. HRC 2012). Také zadrţení Muammara Kaddáfího bojovníky povstaleckých sil a jeho bezprostředně následující poprava v říjnu 2011 vzbuzují obavy ze spáchání válečného zločinu (Adams 2012). Účelem intervence měla být v souladu s přístupem R2P a na základě mandátu vyplývajících z rezolucí RB ochrana civilistů. V tom případě je pak jednostranná podpora povstaleckých sil, vykonávaná navíc i přes výše zmíněné veřejně dostupné informace o zločinech povstalců, v kontradikci s přístupem R2P i v rozporu s přijatými rezolucemi RB (zejména dodávky zbraní libyjským povstalcům představují rozpor se zbrojním embargem vyplývajícím z rezoluce RB č. 1970, k otázce změny reţimu viz níţe). V případě otázky změny reţimu je těţké s jistotou posoudit, zdali byla změna reţimu v libyjském případě opravdu nutná. Odstranění Kaddáfího reţimu je však s ohledem na přístup R2P i mandát vyplývající z rezolucí RB problematické zejména proto, ţe nebyly vyčerpány všechny moţné alternativy, jak situaci řešit, v tomto případě tedy zejména diplomatické prostředky a vyjednávání s Kaddáfího reţimem. Jiţ začátkem března dorazila do Libye delegace Africké unie (AU) vedená prezidentem Jihoafrické republiky (dále jen JAR) s návrhem mírového řešení 76 . NTC však návrh odmítla a jako podmínku mírových vyjednávání stanovila odchod Kaddáfího a jeho rodiny z Libye. Jakkoliv byla iniciativa AU problematická (např. jeden z členů delegace, prezident Mauritánie, sám přišel ve své zemi k moci prostřednictvím puče, delegace dále nejednala přímo s NTC, pouze s Kaddáfím, atd.), stále se však jednalo o návrh mírového řešení, který navíc Kaddáfí, alespoň oficiálně, přijal. (Adams 2012). Jak podotýká Adams (ibid.: 9) NATO vyvinulo pouze minimální úsilí, přimět NTC k jednání, a jakkoliv mohl být Kaddáfího postoj k případné realizaci tohoto mírového 76
Jednalo se o tzv. „Cestovní mapu“ (Road map). Viz AU (2011b). 76
řešení falešný, stále se jednalo o projev ochoty řešit spor mírovou cestou a členové NATO měli toto řešení „důrazně prosazovat“. Samotný Kaddáfí pak později nabídl příměří koncem dubna, pokud ustanou letecké údery NATO, zároveň však odmítl odstoupit. NATO i povstalci, resp. NTC tuto nabídku v podstatě ihned odmítli, opět zejména s poukazem na nutnost odchodu Kaddáfího (BBC 2011b). Poslední nabídka příměří ze strany libyjského reţimu, vycházející z jiţ dříve odmítnuté iniciativy AU byla nabídnuta po návštěvě prezidenta JAR, Jacoba Zumy a jeho osobním rozhovoru s Kaddáfím. Kaddáfí však neprojevil ochotu odejít z Libye a NTC nabídku příměří obratem odmítla (BBC 2011c). Je třeba opět zdůraznit, ţe ačkoliv bylo moţné Kaddáfího nabídky příměří, vzhledem k jeho předchozímu chování (např. nedodrţení příměří vyhlášeného krátce po přijetí rezoluce č. 1973), povaţovat za nedůvěryhodné (srov. Ramoin 2012), intervenující členové NATO měli přesto moţnost dát jednáním prostor (např. tím, ţe by krátce přerušili letecké údery s pohrůţkou, ţe v případě nedodrţení deklarovaných podmínek budou ihned obnoveny, srov. např. Etzioni 2012: 49) a mohli také vyvinout diplomatický tlak na NTC, aby na jednání přistoupila. Nic z toho se nestalo a nebylo tak moţné ani prokázat, zdali by jednání k nečemu vedla. Poţadavky NTC týkající se změny reţimu byly v tomto ohledu podruţné - NATO se, v souladu s uděleným mandátem vyplývajícím z rezolucí RB č. 1970 a 1973 a s přístupem R2P, mělo v prvé řadě zajímat o nejméně násilnou, resp. nevojenskou moţnost, jak zajistit ochranu civilistů a nemělo primárně podporovat politické zájmy jedné ze stran konfliktu. Právě to se ovšem stalo - jak bylo zmíněno, podpora NATO byla pro vítězství povstalců rozhodujícím faktorem a do této podpory spadají i uvedené dodávky zbraní a poskytnutí vojenských poradců, které byly v rozporu s rezolucemi RB. Opět se tedy vrací otázka - byla tedy výše popsaná přímá podpora povstalců nezbytná pro zabezpečení ochrany civilistů? Všechny ostatní moţnosti, zejména nabídky příměří a deklarovaná ochota Kaddáfího reţimu vyjednávat, nebyly vyčerpány (s tím souvisí i nedostatečný diplomatický tlak intervenujících členů NATO na zástupce povstaleckých sil, resp. NTC, jehoţ prostřednitctvím by bylo moţné pokusit se opozici přinutit k jednání). Přístup R2P, na který rezoluce RB č. 1973 odkazuje, navíc poţaduje, aby pouţití vojenské síly představovalo aţ poslední moţnost, jak ochránit civilní obyvatelstvo a stanovuje, ţe případná změna reţimu musí představovat poslední moţný způsob, jak tuto ochranu zajistit. V případě intervence v Libyi nicméně nebyly vyčerpány všechny ostatní moţné prostředky a změna reţimu nebyla pouţita jako poslední moţný prostředek k zajištění ochrany civilistů. Změnu reţimu tedy v tomto ohledu nelze povaţovat za nezbytně nutnou. Intervenci NATO proto také nelze povaţovat za plně kompatibilní s přístupem R2P. Dalším problematickým 77
aspektem podpory poskytnuté ze strany NATO povstalcům je skutečnost, ţe ti se sami dopouštěli zločinů na zajatcích a civilním obyvatelstvu. Nelze uzavřít s tím, ţe by toto kritérium nebylo naplněno vůbec - je moţné konstatovat, ţe v počáteční fázi intervence (a do značné míry i v jejím celém průběhu) NATO významně přispělo k zajištění ochrany civilistů, kteří čelili páchání nebo hrozbě násilností ze strany Libyjského reţimu (srov. např. Adams 2012, Evans a Philips 2012, Dembinski a Reinold 2011), coţ mělo být primárním cílem intervence (a ochrana civilistů je zároveň hlavním zájmem rezoluce č. 1973 a přístupu R2P obecně). Útoky proti Kaddáfího silám byly navíc vedeny se snahou minimalizovat kolaterální škody a civilní ztráty na ţivotech, omezené bylo také poškození infrastruktury důleţité pro civilní obyvatelstvo. V tomto ohledu lze brát intervenci NATO jako úspěšnou. Toto kritérium ale zároveň vyţaduje, aby byla intervence ve svém průběhu realizována v souladu s mandátem vyplývajícím ze souvisejících rezolucí RB, a v souladu s přístupem R2P. Pouţité prostředky celkově (tedy včetně dodávek zbraní a poskytnutí vojenských poradců povstaleckým silám) a způsob, jakým byla intervence vedena (jasná snaha o změnu libyjského reţimu), lze povaţovat za překročení mandátu uděleného RB v rezolucích č. 1970 a 1973 a jako celek pak především vojenská intervence NATO nebyla realizována plně v souladu s přístupem R2P, který umoţňuje změnu reţimu aţ v nevyhnutelném případě. Vzhledem k výše řečenému lze tedy konstatovat, ţe toto kritérium bylo naplněno pouze z malé části.
78
Závěr Přístup R2P, představuje dosavadní završení vývoje pojetí konceptu humanitární intervence a vojenská intervence NATO v Libyi v roce 2011 byla prvním, a doposud jediným případem, kdy byl tento přístup aplikován v praxi. Případy rozsáhlého utrpení a strádání civilního obyvatelstva vţdy vzbuzovaly zájem a soucit ze strany běţných jednotlivců i představitelů mezinárodního společenství. Dlouho však nepanovala shoda v otázkách týkajících se problematiky kdy uţ je moţné v zájmu pomoci civilnímu obyvatelstvu intervenovat, v jakých případech je takováto intervence oprávněná, nebo které prostředky lze při realizaci takového zásahu povaţovat za legitimní. Koncept i samotný termín humanitární intervence proto vzbuzoval značnou kontroverzi a postupně, zvláště během druhé poloviny 20. století, získal také negativní konotaci, související s politikou vměšování se do vnitřních záleţitostí států, a byl proto často mezinárodními aktéry zcela odmítán. Se vzrůstající mírou vnitrostátního násilí počátkem 90. let 20. století se však problematika humanitárních intervencí opět stala aktuální. Právě během tohoto období se vyskytla významná selhání mezinárodního společenství při ochraně civilistů, zejména se jedná o masakry ve Rwandě a v srbské Srebrenici. Tyto události, spolu s intervencí NATO v Kosovu v roce 1999, která proběhla bez předchozí autorizace Radou bezpečnosti OSN, vedly k tomu, ţe tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan vyzval mezinárodní společenství k nalezení konsenzu v otázkách týkajících se humanitárních intervencí. Výsledkem následného procesu bylo vytvoření Mezinárodní komise pro intervenci a státní suverenitu, která vypracovala dokument Responsibility to Protect (R2P), v češtině Odpovědnost chránit. Přístup R2P formulovaný v tomto dokumentu vycházel z dřívěji formulované koncepce (státní) suverenity jakoţto odpovědnosti za ochanu obyvatel (autory jsou Francis Deng a Roberta Cohenová). Dokument Responsibility to Protect však zároveň propojil toto nové pojetí státní suverenity s pojetím tradičním, které zdůrazňuje např. principy neintervence, a jak se tato práce snaţila argumentovat, R2P lze chápat jako syntézu obou těchto pojetí státní suverenity a jako završení historického vývoje v chápání státní suverenity. Dokument Responsibility to Protect však nabyl relevance díky tomu, ţe se členské státy OSN zavázaly v rámci Výstupního dokumentu Světového summitu OSN v roce 2005 R2P dodrţovat (byť v poněkud striktnější verzi) a tento postoj poté ve své rezoluci č. 1679 vyjádřila také Rada bezpečnosti. R2P se tak stal platnou součástí mezinárodních vztahů, a přístupem, od kterého lze odvozovat pravidla pro realizaci humanitárních intervencí a v jehoţ kontextu je proto třeba také posuzovat intervenci NATO v Libyi v roce 2011. 79
Dokument Responsibility to Protect stanovuje šest kritérií, které musí případný vojenský zásah vedený za účelem ochrany civilistů, resp. humanitární intervence, naplnit. Musí být překročen práh spravedlivého důvodu opravňující intervenci (daný stát se např. musí dopouštět rozsáhlých násilností na svých obyvatelích), případná intervence musí být autorizována oprávněnou autoritou (zpravidla Radou bezpečnosti OSN), vojenská intervence dále musí představovat poslední moţnost, jak danou situaci řešit, musí být vedena správným úmyslem (tedy úmyslem ochránit civilisty před násilnostmi), musí mít přijatelné vyhlídky na úspěch a při její realizaci musí být pouţito prostředků přiměřených k dosaţení stanovených cílů. Výstupní dokument Světového summitu pak toto pojetí R2P poněkud zpřísnil (dle Výstupního dokumentu je např. Rada bezpečnosti jedinou oprávněnou autoritou, která má právo autorizovat intervenci). Zároveň ale Výstupní dokument nijak blíţe nevymezil výše zmíněná kritéria a pro výklad přístupu R2P je proto i nadále třeba, v případech, kdy je dikce Výstupního dokumentu Světového summitu nejasná nebo nedostatečná, pouţívat subsidiárně původní dokument Responsibility to Protect. Na základě těchto dvou dokumentů tedy tato práce stanovila devět kritérií, podle kterých byl následně posuzován soulad intervence NATO v Libyi s tehdy platnými principy humanitárních intervencí, přesněji s přístupem R2P. Práce se také zabývala výkladem dvou klíčových rezolucí Rady bezpečnosti č. 1970 a 1973 týkajících se libyjského konfliktu. Jimi stanovený mandát byl pro posuzování zásahu NATO také velmi důleţitý. Na začátku této práce byla stanovena tato výzkumná otázka: Byla vojenská intervence NATO v Libyi v roce 2011 realizována v souladu s tehdy platnými principy humanitárních intervencí vycházejícími z přístupu Responsibility to Protect? Na tuto otázku poskytla odpověď poslední kapitola práce, je však namístě uvedené poznatky v závěru shrnout. Ve fázi, která započetí realizace intervence předcházela, byla stanovená kritéria téměř bezezbytku naplněna. Reţim Muammara Kaddáfího skutečně zcela zjevně selhal při vykonávání odpovědnosti chránit své občany a tato skutečnost byla prokázána přesvědčivými důkazy. Vzhledem k naléhavosti situace související s plánovaným útokem Kaddáfího sil na město Benghází a zejména vzhledem k tomu, ţe předchozí diplomatický tlak mezinárodního společenství selhal (zejména nebyly naplněny poţadavky stanovené v rezoluci Rady bezpečnosti č. 1970), intervenci šlo povaţovat za poslední moţnost, jak (včas) zajistit ochranu civilistů před hrozícím, resp. probíhajícím násilím ze strany libyjského reţimu. Intervence byla navíc explicitně autorizována oprávněnou autoritou - rezolucí Rady bezpečnosti č. 1973, a měla podporu nejen subjektů, v jejichţ prospěch měla být provedena, ale také širokou podporu regionálních aktérů a organizací. Plánovaná intervence také představovala 80
multilaterální zásah vedený široce sestavenou koalicí osmnácti států, navíc pod společným vedením velitelských struktur NATO. Vzhledem k vojenským kapacitám Severoatlantické aliance pak měla intervence také přiměřené vyhlídky na úspěch. V době před intervencí také převládl názor, ţe intervence je vedena správnými úmysly, tomu nasvědčoval nejen mandát udělený rezolucí č. 1973, která stanovila ochranu civilistů jako primární cíl intervence, ale také rétorika oficiálních představitelů NATO (zejména jejího generálního tajemníka) a také předchozí operace na ochranu civilistů, do kterých se Severoatlantická aliance v minulosti zapojila. Vedoucí představitelé samotných členských států NATO však jiţ před zahájením intervence otevřeně hovořili o potřebě změny libyjského reţimu a o nutnosti odchodu Kaddáfího z čela Libye. Tato prohlášení nasvědčují tomu, ţe primárním cílem intervence nemusela být ochrana civilistů, ale změna libyjského reţimu, coţ není v souladu s přístupem R2P, ani s mandátem stanoveným Radou bezpečnosti. Kritérium správného úmyslu tak nelze povaţovat v době před realizací za zcela naplněné. Aţ na tuto výjimku byly nicméně naplněny všechny poţadavky kladené na případnou humanitární intervenci v Libyi před jejím zahájením. Nejproblematičtějším aspektem intervence NATO v Libyi je však její samotný průběh. Zatímco lze konstatovat, ţe zásahy NATO proti Kaddáfího ozbrojeným silám významně přispěly k zajištění ochrany civilistů a k zastavení násilností na nich páchaných, nelze zároveň opominout, ţe intervence vedla ve výsledku ke změně libyjského reţimu. Výše uvedené obavy týkající se reálných úmyslů intervenujících států se totiţ ukázaly jako opodstatněné. NATO během intervence aktivně napomáhalo povstaleckým silám, které bojovaly proti Kaddáfího reţimu a tato vojenská pomoc NATO (spolu s dodávkami zbraní a poskytnutím vojenských poradců některými členskými státy NATO, které nebyly v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti ani s přístupem R2P) měla rozhodující vliv na konečné vítězství povstaleckých sil a související změnu libyjského reţimu. Přístup R2P sice změnu reţimu výslovně nezakazuje - ale umoţňuje ji pouze v nejzaţším, nevyhnutelném případě, tehdy, kdyţ nelze zajistit ochranu civilistů jinak. Vzhledem k tomu, ţe v případě Libye nebyly vyčerpány všechny ostatní moţnosti (především nabídky příměří ze strany Kaddáfího reţimu), není moţné brát změnu reţimu jako nezbytně nutnou. Průběh intervence NATO v Libyi tedy sice významně napomohl ochraně civilistů před násilím, nelze jej však brát jako realizovaný v souladu se svěřeným mandátem, který byl ze strany NATO překročen, ani v souladu s přístupem R2P. Ačkoliv tedy byla kritéria humanitární intervence dle přístupu R2P ve fázi před zahájením intervence z většinové části naplněna, celkově intervence NATO v Libyi nebyla 81
realizována plně v souladu s tehdy platnými principy humanitárních intervencí vycházejícími z přístupu R2P. Na výzkumnou otázku je tedy třeba odpovědět záporně.
82
Seznam zkratek AI
Amnesty International
AU
Africká unie (African Union)
ČČK
Český červený kříţ
ECOSOC
Ekonomická a sociální rada (Economic and Social Council) Organizace spojených národů
EU
Evropská unie
GCRtoP
Globální centrum pro odpovědnost chránit (Global Centre for the Responsibility to Protect)
GT
Generální tajemník
HI
Humanitární intervence
HRW
Human Rights Watch
IICK
Nezávislá mezinárodní komise pro Kosovo (Independent International Commission on Kosovo)
ICC
Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court)
ICISS
Mezinárodní komise pro intervenci a státní suverenitu (International Commission on Intervention and State Sovereignty
ICTY
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia)
IDP
Vnitřně vysídlené obyvatelstvo (Internally Displaced People)
ICRtoP
Mezinárodní koalice pro Odpovědnost chránit (International Coalition for the Responsibility to Protect)
IFOR
Implementation Force
KFOR
Kosovo Force
NATO
Severoatlantická aliance (North-Atlantic Treaty Organization)
NTC
Národní přechodná rada (National Transitional Council)
OSN
Organizace spojených národů (United Nations)
OUP
Operation Unified Protector
R2P
Odpovědnost chránit (Responsibility to Protect)
RB
Rada bezpečnosti Organizace spojených národů 83
SCR
Security Council Report
SFOR
Stabilization Force
UK
Spojené království Velké Británie a Severního Irska
UNHCR
Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky (také Agentura OSN pro uprchlíky, United Nations High-Commissioner fo Refuges)
UNHRC
Rada OSN pro lidská práva (United Nations Human Rights Council)
USA
Spojené státy americké (United States of America).
WHO
Světová zdravotnická organizace (World Health Organization)
84
Seznam použitých zdrojů a literatury Všechny internetové odkazy byly ověřeny ke dni 30. 4. 2013.
Primární zdroje African Union (2011a): Communique of the 261st Meeting of the Peace and Security Council (http://ps.au.int/en/sites/default/files/2011_feb_23_psc_261stmeeting_libya_commun ique_en.pdf). African Union (2011b): Press Release: The African Union ad hoc High-Level Committee on Libya Convenes its Second Meeting in Addis Ababa (http://www.au.int/en/sites/default/files/Press_release_-_Libya__eng__0.pdf). Al Arabiya (2011): Gaddafi's son warns of "rivers of blood" in Libya. Al Arabiya News, 21. února 2011 (http://www.alarabiya.net/articles/2011/02/21/138515.html). Al Jazeera (2011a): Battle for Libya: Key moments. Al Jazeera.com, 23. srpna 2011 (http://www.aljazeera.com/indepth/spotlight/libya/2011/08/20118219127303432.htm l). Al Jazeera (2011b): Libya declares ceasefire but fighting goes on. Al Jazeera.com, 18. 3. 2011 (http://www.aljazeera.com/news/africa/2011/03/2011318124421218583.html). Al Jazeera (2011c): Defiant Gaddafi vows to fight on. Al Jazeera.com, 23. února 2011 (http://www.aljazeera.com/news/africa/2011/02/201122216458913596.html). Amnesty International (2011): Libya: The battle for Libya: Killings, disappearances and torture (http://www.amnesty.org/en/library/info/MDE19/025/2011/en). Annan, Kofi (1999a): Annual Report to General Assembly. United Nations Secretary-General (http://www.un.org/News/Press/docs/1999/19990920.sgsm7136.html). Ban, Ki-moon (2011a): Secretary-General Tells Security Council Time to Consider Concrete Action in Libya, a Loss of Time Means More Loss of Lives. New York: UN Department of Public Information (http://www.un.org/News/Press/docs/2011/sgsm13418.doc.htm). Ban, Ki-moon (2011b): United Nations Response to Violence Against Civilians in Libya Sends Strong Message - There is ‚No Impunity’ for Crimes against Humanity, Secretary-General Says. New York: UN Department of Public Information (http://www.un.org/News/Press/docs/2011/sgsm13425.doc.htm) Ban, Ki-moon (2011c): Concerned about Civilian Casualities in Libya, Secretary-General Urges End to Disproportionate Use of Force, Safety for All Foreigners. New York: 85
UN Department of Public Information (http://www.un.org/News/Press/docs/2011/sgsm13429.doc.htm). Ban, Ki-moon (2011d): Remarks to the Global Creative Forum Dinner (as prepared for delivery). UN News Centre - Ban Ki-moon's speeches, 22. února 2011 (http://www.un.org/apps/news/infocus/sgspeeches/statments_full.asp?statID=1088#. UWwz76KeNcs). BBC (2004): Timeline: Libya sanctions. BBC News, 15. října 2004 (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/3336423.stm). BBC (2011a): Libya: US and EU say Muammar Gaddafi must go. BBC News Africa, 11. března 2011 (http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-12711162). BBC (2011b): Libya: Rebels and Nato dismiss Gaddafi ceasefire offer. BBC News Africa, 30. dubna 2011 (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13249923). BBC (2011c): Libya: Zuma says Gaddafi will not quit. BBC News Africa, 31. května 2011 (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13597702). BBC (2013): Libya profile. BBC News Africa, 2. dubna 2013 (http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-12711162). Beaumont, Peter (2011): BBC staff 'arrested and tortured in Libya by Gaddafi forces'. The Guardian, 9. března 2011 (http://www.guardian.co.uk/world/2011/mar/09/bbc-staffarrest-torture-libya). Bowen, Jeremy (2011): Libya: Gaddafi tanks and planes attack rebel tors. BBC News Africa, 8. března 2011 (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-12673956). CNN (2011a): International Criminal Court issues arrest warrant for Gadhafi. CNN.com, 28. 6. 2011 (http://edition.cnn.com/2011/WORLD/africa/06/27/libya.war/index.html). CNN (2011b): A timeline of the conflict in Libya. CNN.com, 24. 8. 2011 (http://edition.cnn.com/2011/WORLD/africa/08/18/libya.timeline/index.html). CNN (2011c): Interior minister resigns rather than carry out Gadhafi orders. CNN.com, 23. února 2011 (http://edition.cnn.com/2011/WORLD/africa/02/22/libya.protests/index.html) Conference on Antarctica (1959): The Antarctic Treaty (http://www.ats.aq/documents/ats/treaty_original.pdf). Deng, Francis a Luck, Edward (2011): UN Secretary-General’s Special Advisers on the Prevention of Genocide and the Responsibility to Protect on the Situation in Libya. UN Press Release (http://responsibilitytoprotect.org/UN_SecretaryGeneral's_Special_Advisers_on_the_Prevention_of_Genocide_and_the_Responsibili ty_to_Protect_on_the_Situation_in_Libya%5b1%5d.pdf). 86
Kaddáfí, Muammar (2011): Gaddafi addresses Benghazi residents [videozáznam]. Al Jazeera English, 17. března 2011 (http://www.youtube.com/watch?v=ULw5lUG5wl0). Kaddáfí, Saif al-Islam (2011a): Saif El Islam Gadaffi addresses the nation [videozáznam]. Al Jazeera English, 20. února 2011 (http://www.youtube.com/watch?v=eL6I5hktEs0). Kaddáfí, Saif al-Islam (2011b): Exclusive: Saif al-Gaddafi „wants money back from Sarkozy‟ [videozáznam]. Euronews.com, 16. března 2011 (http://www.euronews.com/2011/03/16/exclusive-saif-al-gaddafi-wants-moneyback-from-sarkozy/). Harding, Thomas (2011): Col Gaddafi killed: convoy bombed by drone flown by pilot in Las Vegas. The Telegraph, 20. října 2011 (http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/libya/8839964/C ol-Gaddafi-killed-convoy-bombed-by-drone-flown-by-pilot-in-Las-Vegas.html). Human Rights Watch (2010): World Report 2010 (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/wr2010.pdf). Human Rights Watch (2011a): Libya: Benghazi Civilians Face Grave Risk. Human Rights Watch, 17. března 2011 (http://www.hrw.org/news/2011/03/17/libya-benghazicivilians-face-grave-risk). Human Rights Watch (2011b): Libya: Governments Should Demand End to Unlawful Killings. Human Rights Watch, 20. února 2011 (http://www.hrw.org/en/news/2011/02/20/libya-governments-should-demand-endunlawful-killings). Human Rights Watch (2011c): Libya: End Violent Crackdown in Tripoli. Human Rights Watch, 14. března 2011 (http://www.hrw.org/news/2011/03/13/libya-end-violentcrackdown-tripoli). Human Rights Watch (2011d): Libya: Halt Exhumations of Mass Graves. Human Rights Watch, 22. září 2011 (http://www.hrw.org/news/2011/09/22/libya-halt-exhumationsmass-graves). Human Rights Watch (2011e): Libya: Contact Group Should Press Rebels to Protect Civilians, Human Rights Watch, 15. července 2011 (http://www.hrw.org/news/2011/07/15/libya-contact-group-should-press-rebelsprotect-civilians). IBN (2011): Libya: no mercy on traitors says Gaddafi [videozáznam]. IBN Live, 18. března 2011 (http://www.youtube.com/watch?v=FGdP7pzjQoE). International Commission on Intervention and State Sovereignty (2001b). The Responsibility to Protect. Ottawa: International Development Research Centre (http://responsibilitytoprotect.org/ICISS%20Report.pdf).
87
International Criminal Court (2011): Rome Statute of the International Criminal Court (http://www.icc-cpi.int/NR/rdonlyres/ADD16852-AEE9-4757-ABE79CDC7CF02886/283503/RomeStatutEng1.pdf). International Crisis Group (2011): Open Letter to the UN Security Council on the Situation in Libya. International Crisis Group, 16. března 2011 (http://www.crisisgroup.org/en/publication-type/media-releases/2011/open-letterunsc-libya.aspx). Independent International Commission on Kosovo (2000): The Kosovo Report. Oxford: Oxford University Press. National Transitional Council (2011): Founding Statement of the Interim Transitional National Council (TNC). The Libyan Interim National Council – Official Website (http://www.ntclibya.org/english/founding-statement-of-the-interim-transitionalnational-council/). Nebehay, Stephanie (2011): Libya engulfed in civil war as casualties rise: ICRC. Reuters, 10. března 2011 (http://www.reuters.com/article/2011/03/10/us-tripoli-crossidUSTRE72927N20110310). North Atlantic Treaty Organization (2010): Active Engagement, Modern Defence - Strategic Concept for the Defence and Security of the Members of the North Atlantic Treaty Organization (http://www.nato.int/strategic-concept/pdf/Strat_Concept_web_en.pdf) North Atlantic Treaty Organization (2011a): NATO Secretary General's statement on the situation in Libya. Internetové stránky NATO, 24. února 2011 (http://www.nato.int/cps/en/natolive/news_70790.htm). North Atlantic Treaty Organization (2011b): NATO ready to support international efforts on Libya. Internetové stránky NATO, 10. března 2011 (http://www.nato.int/cps/en/natolive/news_71446.htm). North Atlantic Treaty Organization (2011c): Statement by NATO Secretary General following the United Nations Security Council Resolution 1973. Internetové stránky NATO, 18. března 2011 (http://www.nato.int/cps/en/natolive/news_71640.htm). Organizace spojených národů (1948): Convention for the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (http://treaties.un.org/Pages/showDetails.aspx?objid=0800000280027fac). Organizace spojených národů (1984): United Nations Convention Against Torture (http://www.un.org/documents/ga/res/39/a39r046.htm). Organizace spojených národů (2005): 2005 World Summit Outcome (http://daccess-ddsny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N05/487/60/PDF/N0548760.pdf?OpenElement).
88
Organizace spojených národů (2006): Charter of the United Nations and the Statue of the International Court of Justice. New York: United Nations Department of Public Information. Rada bezpečnosti OSN (2006): Rezoluce č. 1674 (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/1674(2006)). Rada bezpečnosti OSN (2011a): Rezoluce č. 1970 (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/1970(2011)). Rada bezpečnosti OSN (2011b): Rezoluce č. 1973 (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/1973(2011)). Rada bezpečnosti OSN (2011c): Security Council Statement on Libya (http://www.un.org/News/Press/docs/2011/sc10180.doc.htm). Rada bezpečnosti OSN (2011d): Rezoluce č. 2009 (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/2009(2011)). Reuters (2011c): Update 1 - Gaddafi tells Benghazi his army is coming tonight. Reuters.com, 17. března 2011 (http://uk.reuters.com/article/2011/03/17/libya-gaddafi-addressidUKLDE72G2E920110317). The National (2011): Libyan justice minister 'resigns over excessive violence'. The National, 22. února 2011 (http://www.thenational.ae/news/world/africa/libyan-justice-ministerresigns-over-excessive-violence). Times of Malta (2011): Updated: Libyan fighter jets arrive in Malta. Times of Malta, 21. února 2011 (http://www.timesofmalta.com/articles/view/20110221/local/two-libyanfighter-jets-arrive-in-malta-two-helicopters-land.351349). The Guardian (2003): Libyan takes chair of UN human rights commission. The Guardian, 21. ledna 2003 (http://www.guardian.co.uk/world/2003/jan/21/3). Tran, Mark (2011): Gaddafi troops pound Libya rebels out of Ras Lanuf. The Guardian, 10. března 2011 (http://www.guardian.co.uk/world/2011/mar/10/ras-lanuf-rebel-retreatlibya). United Nations Human Rights Council (2011a): Report of the Human Rights Council on its fifteenth special session (http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/docs/15session/HRC-S-151_AUV.pdf). United Nations Human Rights Council (2011b): Report of the International Commission of Inquiry to investigate all alleged violations of international human rights law in the Libyan Arab Jamahiriya (http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/docs/17session/A.HRC.17.44_AU V.pdf). 89
United Nations Human Rights Council (2012): Report of the International Commission of Inquiry on Libya (http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/HRCouncil/RegularSession/Session19/ A.HRC.19.68.pdf). United Nations Support Mission in Libya (nedatováno): UNSMIL Mandate (http://unsmil.unmissions.org/Default.aspx?tabid=3544&language=en-US) UN News Centre (2011): UN rights council recommends suspending Libya, orders inquiry into abuses. UN News Centre, 25. února 2011 (http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=37626#.UW76NaKeNcs). UN Watch (2011): Urgent NGO Appeal to World Leaders to Stop Atrocities in Libya. UN Watch, 20. února 2011 (http://blog.unwatch.org/index.php/2011/02/20/urgent-ngoappeal-to-world-leaders-to-prevent-atrocities-in-libya/). Valné shromáţdění Organizace spojených národů (1970): Declaration on Principles of International Law Concerning Friendly Relations and Co-operation Among States in Accordance with the Charter of the United Nations (http://www.unhcr.org/refworld/docid/3dda1f104.html). Wintour, Patrick (2011): Cameron and Sarkozy plan Libya visit as G8 says Gaddafi must go. The Guardian, 27. února 2011 (http://www.guardian.co.uk/world/2011/may/27/g8to-call-for-gaddafi-to-go). World Health Organization (2011a): Libya: bolstering health care in case of a major humanitarian crisis. World Health Organization Monthly Highlights - February 2011 (http://www.who.int/hac/crises/lby/highlights_february2011/en/index.html). World Health Organization (2011b): Libya crisis - Meeting humanitarian health needs. World Health Organization, 4. března 2011 (http://www.who.int/hac/donorinfo/libya_crisis_alert_030311.pdf).
Sekundární zdroje Abiew, Francis, K. (2010): Humanitarian Intervention and the Responsibility to Protect: Redefining a Role for “Kind-hearted Gunman”. Criminal Justice Ethics, roč. 29, č. 2, 93-109 (http://search.proquest.com/docview/847004494/fulltextPDF/13D084DE890549081 D9/6?accountid=16531). Adams, Simon (2012): Libya and the Responsibility to Protect. New York: City University of New York - Global Centre for the Responsibility to Protect (http://www.globalr2p.org/publications/213).
90
Alexander, Klinton, W. (2000): NATO's Intervention in Kosovo: The Case for Violating Yugoslavia‟s National Sovereignty in the Absence of Security Council Approval. Houston Journal of International Law. Roč. 22, č. 3, s. 404-449. (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/) Anderson, Lisa (2011): Demystifying the Arab Spring. Foreign Affairs, roč. 90, č. 3, s. 2-7 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Annan, Kofi (1999b): Two Concepts of Sovereignty. The Economist. 18. září 1999 (http://www.economist.com/node/324795). Annan, Kofi (2000): We the Peoples - the role of the United Nations in the 21st Century. United Nations Millenium Summit (http://www.un.org/millennium/sg/report/). Anderson, Sheldon (2007): Metternich, Bismarck, and the Myth of the “Long Peace,” 1815– 1914. Peace and Change, roč. 32, č. 3, s. 301-328. Online (http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1468-0130.2007.00443.x/abstract). Bellamy, Alex, J. (2006): Whither the Responsibility to Protect? Humanitarian Intervention and the 2005 World Summit. Ethics and International Affairs, roč. 20, č. 2, s. 143169 (http://search.proquest.com/docview/200475444/fulltextPDF/13D084DE890549081 D9/20?accountid=16531). Bellamy, Alex, J. (2009): Responsibility to Protect. Malden: Polity Press. Bellamy, Alex, J. (2011): Libya and the Responsibility to Protect: The Exception and the Norm. Ethics and International Affairs, roč. 25, č. 3, s. 263-267 (http://search.proquest.com/docview/900868446/fulltextPDF?accountid=16531). Bellamy, Alex, J. a Williams, Paul, D. (2011): The new politics of protection? Côte d‟Ivoire, Libya and the Responsibility to Protect. International Affairs, roč. 87, č. 4, s. 825– 850 (http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1468-2346.2011.01006.x/abstract). Bello, Walden (2011): The Crisis of Humanitarian Intervention. Foreign Policy in Focus, 9. srpna 2011 (http://www.fpif.org/articles/the_crisis_of_humanitarian_intervention). Berg, Raffi (2006): Recollections of Entebbe, 30 years on. BBC News (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/5101412.stm). Berman, Frank (2007): Moral versus Legal Imperatives. In: The Price of Peace - Just War in the Twenty-First Century. Eds. Reed, Charles a Ryall, David. Cambridge, Cambridge University Press, s. 157-176. Bernstein, Sari (2012): The Responsibility to Protect after Libya: Humanitarian Prevention as Customary International Law. Brooklyn Journal of International Law, roč. 38, č. 1, s. 305-343 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/).
91
Brunnée, Jutta a Toope, Stephen, J. (2011). The Responsibility to Protect and the Use of Force: Building Legality? In: The Responsibility to Protect and International Law. Eds. Bellamy, Alex, J. et al. Leiden, Boston: Martinus Nijhoff Publishers, s. 59-80. Boyd, Henry (2011): Operation Unified Protector - Allied assets deployed to Libya. The International Institute For Strategic Studies (http://www.iiss.org/whats-new/iissvoices/operation-odyssey-dawn-ellamy-harmattan-mobile/). Collins, Brian, J. (2011): NATO: a guide to the issues. Santa Barbara, Calif.: Praeger/ABCCLIO. Collins, Robin (2011): Thinking About Libya, the Responsibility to Protect and Regime Change: A “Lessons Learned” Discussion Paper. World Federalist Movement Canada (http://www.worldfederalistscanada.org/wfmcDraftLibyaRC5_oct19%204.pdf). Český červený kříţ (2013): Šíření mezinárodního humanitárního práva. Oficiální stránky Českého červeného kříţe (http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp.aspx). Council on Foreign Relations (2005): Backgrounder - State Sponsors: Libya. Internetové stránky Council on Foreign Relations (http://www.cfr.org/libya/state-sponsorslibya/p9363).. Daalder, Ivo, H. a Stavridis, James, G. (2012): NATO's Victory in Libya - The Right Way to Run an Intervention. Foreign Affairs, březen/duben 2012 (http://www.foreignaffairs.com/articles/137073/ivo-h-daalder-and-james-gstavridis/natos-victory-in-libya?page=show). Davis, Ian (2011): How good is NATO after Libya? NATO Watch, Briefing Paper, č. 20, 8. září 2011 (http://www.natowatch.org/sites/default/files/Briefing_Paper_No.20_NATO_After_ Libya.pdf). Davies, Norman (2005): Evropa - Dějiny jednoho kontinentu. 2. vyd.,Praha: Prostor. Dembinski, Matthias a Reinold, Theresa (2011): Libya and the Future of the Responsibility to Protect – African and European Perspectives. Peace Research Institute Frankfurt (http://www.hsfk.de/Newsdetail.25.0.html?&tx_ttnews%5Btt_news%5D=985&tx_tt news%5BbackPid%5D=5&cHash=bdfa210a67). Deng, Francis, M. (2007): Internally Displaced Populations: the Paradox of National Responsibility. MIT Center for International Studies - Audit od The Conventional Wisdom 07-09 (http://web.mit.edu/cis/pdf/Audit_05_07_Deng.pdf). Domestici-Met, Marie-José (2011): Protecting in Libya on Behalf of the International Community. Goettingen Journal of International Law, roč. 3 č. 3, s. 861-889 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/).
92
Etzioni, Amitai (2012): The Lessons of Libya. Military Review, roč. 92, č. 1, s. 45-54 (http://search.proquest.com/docview/921726638/fulltext?source=fedsrch&accountid =16531). Evans, Gareth (2002): Zodpovědnost chránit. NATO Review, zima 2002 (http://www.nato.int/docu/review/2002/issue4/czech/analysis.html). Evans, Gareth (2012): Interview: The R2P Balance Sheet After Libya. In: The Responsibility to Protect - challenges & opportunities in light of the Libyan interevention. Ed. Stark, Alex. e-International Relations, s. 34-42 (http://www.e-ir.info/wpcontent/uploads/R2P.pdf). Evans, Gareth a Philips, Alan (2012): Gareth Evans on 'Responsibility to Protect' after Libya. The World Today, roč. 68, č. 8/9 (http://www.chathamhouse.org/publications/twt/archive/view/186279). Evans, Gareth a Shahnoun, Mohamed (2007): Responsibility to Protect. Foreign Affairs, roč. 81, č. 6, s. 99-110 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Fisher, David (2007): Humanitarian Intervention. In: The Price of Peace - Just War in the Twenty-First Century. Eds. Reed, Charles a Ryall, David. Cambridge, Cambridge University Press, s. 101-117. Fisher, David (2011): Can a medieval just war theory address 21st century concerns? The Expository Times, roč. 123, č. 4, s. 157-165 (http://ext.sagepub.com/content/123/4/157.full.pdf+html). Finnemore, Martha (1996): Constructing Norms of Humanitarian Intervention. In: The Culture of National Security: Norms and Identity in World Politics. Ed. Katzenstein, Peter, J. New York: Columbia University Press (https://umdrive.memphis.edu/rblanton/public/UNHP1100_Honors_Forum_F2012/fi nnemore_constructing_norms.pdf).. Fitzmaurice, Andrew (2012): AHR Forum: Liberalism and Empire in Nineteenth-Century International Law. American Historical Review, roč. 117, č. 1, s. 122-140. (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Gill, John, H. (2003): An Atlas of the1971 India - Pakistan War: The Creation of Bangladesh. Washington, D.C.: National Defence University Press (http://www.ndu.edu/nesa/docs/Gill%20atlas%20final%20version.pdf). Glanville, Luke (2010): The antecedents of ´sovereignity as responsibility´. Journal of International Relations, roč. 2011, č 17, s. 233-255 (http://ejt.sagepub.com/content/17/2/233.full.pdf+html). Global Centre for the Responsibility to Protect (2009): Implementing the Responsibility to Protect: The 2009 General Assembly Debate: An Assessment. New York: City University of New York - Global Centre for the Responsibility to Protect 93
(http://www.globalr2p.org/media/files/gcr2p_-general-assembly-debateassessment.pdf). Global Centre for the Responsibility to Protect (2010): Early Warning, Assessment, and the Responsibility to Protect”: Informal Interactive Dialogue of the General Assembly held on 9 August 2010. New York: City University of New York - Global Centre for the Responsibility to Protect (http://www.globalr2p.org/media/files/gcr2p-report_informal-interactive-dailogue-2010.pdf). Global Centre for the Responsibility to Protect (2011): Background Briefing: R2P After Libya and Cote d'Ivoire. New York: City University of New York - Global Centre for the Responsibility to Protect (http://www.globalr2p.org/publications/24). Global Centre for the Responsibility to Protect (2012): UN General Assembly Debate on Implementing the Responsibility to Protect, 2009. New York: City University of New York - Global Centre for the Responsibility to Protect (http://www.globalr2p.org/resources/343). Global Centre for the Responsibility to Protect (2013): About R2P. New York: City University of New York - Global Centre for the Responsibility to Protect (http://www.globalr2p.org/about_r2p). Goldstein, Joshua, S. (2001): International Relations. 4. vyd., New York: Pearson. Grodin, Edward (2012): Making the World Safe for Democracy”: UN Security Council Resolution 1373, the International Imposition of Counterterrorism Policies, and the „Arenas of Power‟ Model. The Cornell Policy Review, Březen 2012 (http://blogs.cornell.edu/policyreview/2012/03/15/making-the-world-safe-fordemocracy-un-security-council-resolution-1373-the-international-imposition-ofcounterterrorism-policies-and-the-arenas-of-power-model/). Hladký, Ladislav (2006): Daytonská mírová smlouva a její uvedení do ţivota. Středoevropské politické studie, roč. 8, číslo 2-3. Dostupné z: (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=275) Hendrickson, Ryan C. (2005): History - Crossing the Rubicon. NATO Review, podzim 2005 (http://www.nato.int/docu/review/2005/issue3/english/history.html). Hroch, Miroslav, et al. (1985): Úvod do studia dějepisu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Holzgrefe, J. L. a Keohane, Robert, O., eds. (2003): Humanitarian Intervention - Ethical, Legal and Political Dilemmas. Cambridge: Cambridge University Press. Hout, Tjaco, T., van den (2008): Resolution of International Disputes: The Role of the Permanent Court of Arbitration – Reflections on the Centenary of the 1907 Convention for the Pacific Settlement of International Disputes. Leiden Journal of
94
International Law, roč. 21, č. 3, s. 643-661 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Charney, Jonathan, I. (1999): Anticipatory Humanitarian Intervention in Kosovo. The American Journal of International Law. Roč. 93, č. 4, s. 834-841 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Chivers, Christopher, J. a Schmitt, Eric (2011): In Strikes on Libya by NATO, an Unspoken Civilian Toll. The New York Times, 17. prosince 2011 (http://www.nytimes.com/2011/12/18/world/africa/scores-of-unintended-casualtiesin-nato-war-in-libya.html?pagewanted=all&_r=0). International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (nedatováno): Facts about Srebrenica (http://www.icty.org/x/file/Outreach/view_from_hague/jit_srebrenica_en.pdf). International Coalition for the Responsibility to Protect (nedatováno): The Crisis in Libya. New York: World Federalist Movement - Institute for Global Policy (http://www.responsibilitytoprotect.org/index.php/crises/crisis-in-libya). International Coalition for the Responsibility to Protect (2012): An Introduction to the Responsibility to Protect. New York: World Federalist Movement - Institute for Global Policy (http://www.responsibilitytoprotect.org/index.php/about-rtop/learnabout-rtop). International Commission on Intervention and State Sovereignty (2011a): The Responsibility to Protect, Supplemental Volume: Research, Bibliogaphy, Background. Ottawa: International Development Research Centre. Informační centrum OSN v Praze (2008): Lidská práva pro všechny: Před šedesáti lety byl přijat základní dokument lidských práv. Zprávy 2008 (http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1374). Jackson, Robert (2007): Sovereignity - Evolution of an Idea. Cambridge: Polity Press. Kaplan, Eben (2007): How Libya Got Off the List. Council on Foreign Relations (http://www.cfr.org/libya/libya-got-off-list/p10855). Kříţ, Zdeněk (2006): Adaptace Severoatlantické aliance na nové mezinárodní bezpečnostní prostředí - aplikace přístupů konceptů kooperativní bezpečnosti. Brno: Masarykova univerzita. Kříţ, Zdeněk (2012): K některým aspektům aplikace mandátu RB OSN během operace NATO Unified Protector. Obrana a strategie, roč. 2012, č. 2 (http://www.defenceandstrategy.eu/cs/aktualni-cislo-2-2012/clanky/k-nekterymaspektum-aplikace-mandatu-rb-osn-behem-operace-nato-unifiedprotector.html#.UWPfJ6KeNcs).
95
Luck, Edward (2011): Interview with Edward Luck, Special Advisor to the Secretary-General. UN News Centre (http://www.un.org/apps/news/newsmakers.asp?NewsID=38). Malenovský, Jiří (1993): Mezinárodní právo veřejné - jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. vyd. Brno: Doplněk. Massingham, Eve (2009): Military intervention for humanitarian purposes: does the Responsibility to Protect doctrine advance the legality of the use of force for humanitarian ends? International Review of the Red Cross, roč. 91, č. 876, s. 803831 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Meyer, Jason, D. (2011): From Paralysis in Rwanda to Boldness in Libya: Has the International Community Taken „Responsibility to Protect“ from Abstract Principle to Concrete Norm under International Law? Houston Journal of International Law, roč. 34, č. 1, s. 87-107 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Milne, Seumas (2011): There's nothing moral about Nato's intervention in Libya. The Guardian, 23. března 2011 (http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/mar/23/nothing-moral-natointervention-libya#start-of-comments). Moynihan, Colin (2011): Libya‟s U.N. Diplomats Break With Qaddafi. The New York Times, 21. 2. 2011 (http://www.nytimes.com/2011/02/22/world/africa/22nations.html?_r=0). Murphy, Sean, D. (1996): Humanitarian Intervention: The United Nations in an Evolving World Order. Philadelphia: University of Pensylvania Press. North Atlantic Treaty Organization (2010): Pakistan earthquake relief operation. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_50070.htm). O‟Conell, Mary, E. (2011): How to Lose a Revolution. In: The Responsibility to Protect challenges & opportunities in light of the Libyan interevention. Ed. Stark, Alex. eInternational Relations, s. 15-18 (http://www.e-ir.info/wp-content/uploads/R2P.pdf). Onuf, Nicholas (2004): Humanitarian Intervention: The Early Years. Florida Journal of International Law. Roč. 16, č. 4, s. 753-787 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Patrick, Stewart (2011): Libya and the Future of Humanitarian Intervention. Foreign Affairs. 26. srpna 2011 (http://www.foreignaffairs.com/articles/68233/stewart-patrick/libyaand-the-future-of-humanitarian-intervention). Pattison, James (2010). Humanitarian Intervention and the Responsibility to Protect - Who Should Intervene? New York: Oxford University Press. Pattison, James (2011): The Ethics of Humanitarian Intervention in Libya. Ethics & International Affairs, roč. 25 č. 3, s. 271-277 (http://search.proquest.com/docview/900868436?accountid=16531). 96
Payandeh, Mehrdad (2012): The United Nations, Military Intervention, and Regime Change in Libya. Virginia Journal of International Law, roč. 52, č. 2, s. 355-403 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Potočný, Miroslav a Ondřej, Jan (2006): Mezinárodní právo veřejné - zvláštní část. 5. vyd. Praha: C. H. Beck. Ramoin, Francis, E. (2012): Why Intervention in Libya was Justified. e-International Relations, 25. 1. 2012 (http://www.e-ir.info/2012/01/25/why-intervention-in-libyawas-justified/). RAND (2001): Operation Allied Force: Lessons for Future Coalition Operations. Internetové stránky RAND Corporation (http://www.rand.org/pubs/research_briefs/RB72/index1.html). Reuters (2011a): Timeline: Libya's uprising against Muammar Gaddafi. Reuters, 22. srpna 2011 (http://www.reuters.com/article/2011/08/22/us-libya-eventsidUSTRE77K2QH20110822). Security Council Report (2011): Update Report No. 1: Libya. New York: Security Council Report (http://www.securitycouncilreport.org/update-report/lookup-cglKWLeMTIsG-b-6621881.php). Security Council Report (2013): Libya - Chronology of Events. New York: Security Council Report (http://www.securitycouncilreport.org/chronology/libya.php?page=1). Shabas, William, A. (2008): Convention for the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. United Nations Audiovisual Library of International Law (http://untreaty.un.org/cod/avl/ha/cppcg/cppcg.html). Shanahan, Rodger (2011): R2P: Seeking Perfection in an Imperfect World. In: The Responsibility to Protect - challenges & opportunities in light of the Libyan interevention. Ed. Stark, Alex. e-International Relations, s. 26-27 (http://www.eir.info/wp-content/uploads/R2P.pdf). Schemm, Paul (2011): Battle at army base broke Gadhafi hold in Benghazi. The Washington Post, 25. února 2011 (http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2011/02/25/AR2011022505021.html). Schmitt, Michael, N. (2011): Wings over Libya: The No-Fly Zone in Legal Perspective. The Yale Journal of International Law Online, roč. 36, jaro 2011 (http://www.yjil.org/online/volume-36-spring-2011/wings-over-libya-the-no-flyzone-in-legal-perspective). Tams, Christian, J. (2007): League of Nations. In: Max Planck Encyclopedia of Public International Law. Oxford: Oxford University Press (http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1413851).
97
Thakur, Ramesh (2011): R2P, Libya and International Politics as the Struggle for Competing Normative Architectures. In: The Responsibility to Protect - challenges & opportunities in light of the Libyan interevention. Ed. Stark, Alex. e-International Relations, s. 12-14 (http://www.e-ir.info/wp-content/uploads/R2P.pdf). Sengupta, Kim a Stewart, Catrina (2011): Body bags reveal fate of soldiers who refused to fire on their own people. The Independent, 1. března 2011 (http://www.independent.co.uk/news/world/africa/body-bags-reveal-fate-of-soldierswho-refused-to-fire-on-their-own-people-2228512.html). Themnér, Lotta a Wallensteen, Peter (2012): Armed Conflict, 1946-2011. Journal of Peace Research, roč. 49, č. 4, s. 565-575. (http://jpr.sagepub.com/content/49/4/565.abstract). Thibault, Jean-François (2009): The Responsibility to Protect. Online Encyclopedia of Mass Violence (http://www.massviolence.org/IMG/article_PDF/The-Responsibility-toProtect.pdf). Thielbörger, Pierre (2012): The Status and Future of International Law after the Libya Intervention. Goettingen Journal of International Law, roč. 4, č. 1, s. 11-48 (Dostupné z databáze Ebsco, http://web.ebscohost.com/). Tomuschat, Christian (2008): Uniting for Peace. United Nations Audiovisual Library of International Law (http://untreaty.un.org/cod/avl/ha/ufp/ufp.html). Traub, James (2010): Unwilling and Unable: The Failed Response to the Atrocities in Darfur. New York: City University of New York - Global Centre for the Responsibility to Protect (http://responsibilitytoprotect.org/GCR2P_UnwillingandUnableTheFailedResponseto theAtrocitiesinDarfur.pdf). Vira, Varun, et al. (2011): The Libyan Uprising: An Uncertain Trajectory. Washington DC: Center for Strategic and International Studies (http://csis.org/files/publication/110620_libya.pdf). Wagnerová, Eliška (2009): Všeobecná deklarace lidských práv jako milník mezi epochami. Jurisprudence roč. 2009, č. 5, s. 3. In: ASPI [právní informační systém]. ASPI ID LIT33200CZ. Welsh, Jennifer, M. a Banda, Maria (2011): International Law and the Responsibility to Protect: Clarifying or Expanding States‟ Responsibilities? In: The Responsibility to Protect and International Law. Eds. Bellamy, Alex, J. et al. Leiden, Boston: Martinus Nijhoff Publishers, s. 119-138. Yoshida, Yuki (2013): A Theoretical Assessment of Humanitarian Intervention and R2P. eInternational Relations, 16. ledna 2013 (http://www.e-ir.info/2013/01/16/from-
98
kosovo-to-libya-theoretical-assessment-of-humanitarian-intervention-and-theresponsibility-to-protect/). Zifcak, Spencer (2012): The Responsibility to Protect After Libya and Syria. Melbourne Journal of International Law, roč. 13, č. 1, s. 59-93 (http://search.proquest.com/docview/1289021182). Zwettler, Otto, et al. (1996): Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. Brno: Masarykova univerzita.
Internetové stránky Meziparlamentní unie (Inter-Parliamentary Union) (http://www.ipu.org/) Institut mezinárodního práva (Institute of International Law) (http://www.idi-iil.org/) Organizace islámské konference (Organization ofthe Islamic Conference) (http://www.oic-oci.org/) Oxfordský slovník (Oxford Dictionaries) (http://oxforddictionaries.com) Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu (Gulf Cooperation Council) (http://www.gcc-sg.org/eng) Sekretariát Antarktické smlouvy (Secretariat of the Antarctic Treaty) (http://www.ats.aq/) Stálý rozhodčí soud (Permanent Court of Arbitration) (http://www.pca-cpa.org/) Summit tisíciletí OSN (United Nations Millenium Summit) (http://www.un.org/millennium/) Světový summit OSN 2005 (United Nations 2005 World Summit) (http://www.un.org/summit2005/) Upsala Conflict Data Program (http://www.pcr.uu.se/)
99