MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA

KATEDRA PRÁVNÍ TEORIE

DIPLOMOVÁ PRÁCE

DÍTĚ A ROZVOD RODIČŮ - PSYCHOLOGICKÉ A PRÁVNÍ PROBLÉMY

Michaela Buchtelová 2008

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Dítě a rozvod rodičů – psychologické a právní problémy zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

1 PODĚKOVÁNÍ Ráda bych tímto poděkovala vedoucí mé diplomové práce, JUDr.Drahomíře Houbové, CSc. za její laskavé vedení práce, spolupráci, pomoc a cenné rady, které mi během psaní práce poskytla.

2

2 OBSAH

1 Poděkování……………………………………………………………………………...str.2 2 Obsah…………………………………………………………………………………....str.3 3 Úvod……………………………………………………………………………………..str.4 4 Rodina…………………………………………………………………………………...str.6 4.1. Definice rodiny……………………………………………………………………...str.6 4.2.Základní funkce rodiny…………………………………………………………........str.6 4.3. Vznik rodiny…………………………………………………………………………str.7 4.4. Rodina jako sociálně psychologická skupina………………………………….........str.9 4.5. Rodina v individualizované společnosti, postavení a role dítěte……………………str.10 5 Manželství……………………………………………………………………………....str.12 5.1. Pojem manželství…………………………………………………………………...str.12 5.2. Vznik manželství…………………………………………………………………...str.13 5.3. Manželská práva a povinnosti………………………………………………………str.14 6 Rozvod………………………………………………………………………………….str.16 6.1. Zrušení manželství rozvodem………………………………………………………str.16 6.1.1. Sporná rozvod, rozvod se zjišťováním příčin rozvratu……………………...str.16 6.1.2. Nesporný (smluvený)rozvod, rozvod bez zjišťování příčin rozvratu………..str.17 6.1.3. Tvrdostní klauzule…………………………………………………………...str.18 7 Rozvod manželství s nezletilými dětmi………………………………………………str.19 7.1. Právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi…………………………………………str.19 7.2. Právní úprava vztahů k nezletilým dětem po dobu po rozvodu…………………...str.21 7.3. Svěření dítěte do výchovy jednoho rodičů………………………………………...str.23 8 Dopad rozvodu na dítě – psychologické aspekty…………………………………….str.30 9 Dítě a nový partner, nevlastní sourozenci……………………………………………str.37 10 Hodnocení právní úpravy a soudní praxe…………………………………………..str.44 11 Závěr…………………………………………………………………………………..str.52 12 Resumé………………………………………………………………………………...str.54 13 Seznam použité literatury……………………………………………………………str.56

3

3 ÚVOD Moje diplomová práce je zaměřena především na jeden ze současných a stále častějších problémů naší společnosti. Tímto problémem je zejména stoupající míra rozvodovosti a s ní spojené jak právní, tak jisté psychologické aspekty. K výběru tohoto tématu mě vedl převážně vřelý vztah k dětem a zájem o psychologické problémy související s jejich vývojem. Jelikož je to zároveň i téma právní, tak mě zaujala daná spojitost a možnost zkoumat dítě právě z pohledu jeho postoje k rozvodu svých rodičů. Jak již název práce napovídá její cíl směřuje k popisu samotné problematiky rozvodu a jeho dopadu na nezletilé děti. S rozvody se můžeme setkávat dnes a denně, většinou jsme i v úzkém vztahu k těmto nepříjemným událostem, jelikož se týkají právě našich blízkých. V současné době jsou však do manželských rozepří stále častěji zatahovány jejich nezletilé děti, které se však s takovými situacemi umí jen těžce vyrovnávat. Práci jsem rozdělila do deseti hlavních kapitol, z nichž některé mají i své podkapitoly. Každá z nich popisuje nejprve jednotlivé pojmy související s tématem. V obecné části práce se snažím nejprve objasnit nezastupitelnost a jedinečnost funkce rodiny a všech jejich členů jako základní a nejdůležitější společenské jednotky. Pozornost věnuji i společensky uznávanému svazku mezi mužem a ženou, kterým je manželství, zejména tedy jeho vzniku a v této souvislosti vymezuji i základní manželská práva a povinnosti. K hlavnímu jádru práce se dostávám přes právní úpravu samotného rozvodu jako jediného způsobu zrušení manželství za života obou manželů. Jehož jediným důvodem v české právní úpravě je kvalifikovaný rozvrat vztahů mezi manželi Cílem je zejména zaměření se na právní úpravu rozvodu manželství s nezletilými dětmi, kde velkou pozornost věnuji převážně právní úpravě rodinných vztahů a v prvé řadě vztahů k nezletilému dítěti po dobu po rozvodu. V této části se zabývám zákonnou úpravou poměrů po rozvodu, která se snaží přihlížet k zájmům nezletilého. Což ve velké míře souvisí s další problematikou této kapitoly a tou je významná oblast zkoumání týkající se otázek svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů. Zde se soustředím na několik zásadních faktorů zdůrazňujících význam role otce v životě dítěte a dopad jeho nepřítomnosti na přirozený vývoj dítěte.

4

Další část práce je orientována právě na již dříve zmiňovaný a nejdůležitější aspekt popisující její hlavní téma a to nejčastější reakce nezletilých dětí na situaci v rodině, která zde nastává právě v důsledku rozvodu. Vyvolané následky těchto reakcí, mezi které patří časté poruchy spánku, deprese vedoucí až k sebevražednému chování, a které jsou bohužel mnohdy způsobené i nevhodným chováním samotných rodičů a také způsoby a možnosti jejich nápravy. Celkový psychický stav dítěte je ve velké míře ovlivněn i samotnou porozvodovou situací, kdy si matka najde nového partnera či otec novou partnerku. Dítě si zvyká na novou rodinu a velmi často i na nové sourozence. Zde se také pokouším popsat nejčastější chyby, kterých se dopouští rodiče vůči svým dětem, ve snaze začít nový život jinak a lépe. V závěru práce se soustředím na shrnutí právní úpravy podložené soudní praxí.

5

4 RODINA Definice rodiny Jednoznačná definice pojmu rodina je velmi problematická. Liší se podle přístupu různých vědních disciplín jako je sociologie, psychologie, právo nebo demografie. Také různé oblasti téže vědy přistupují k pojmu rodina rozdílně. Literatura uvádí rozdílné definice na základě různých aspektů (rolí, komunikace, procesu socializace a individualizace apod.) Podle psychologického slovníku je rodina „společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí“1 Psychologický slovník rozlišuje rodinu nukleární, která zahrnuje pouze otce, matku a děti, a rodinu širší. Součástí širší rodiny je i další příbuzenstvo (prarodiče, strýcové, tety, bratranci, sestřenice, apod.) Josef Výrost uvádí v knize Aplikovaná sociální psychologie definici J. Langmaiera a M. Kňourové. Rodina je „ institucionalizovaná biosociální skupina, vytvořená přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiž neexistuje pokrevní pouto, a u jejich dětí“ 2

Základní funkce rodiny Funkce rodiny se vyvíjí v souvislosti se společenskými změnami a proměnou kulturních faktorů, které ovlivňují postavení rodiny ve společnosti a vztahy uvnitř rodiny. Moderní rodina pozbyla některé ze svých dřívějších funkcí, jiné funkce pouze ztratily (popř. získaly) na důležitosti. Zpravidla rozlišujeme čtyři základní funkce:

1 2

•

Funkce reprodukční

•

Funkce materiální

•

Funkce výchovná

Černá, M. Rozvod, otcové a děti.Praha: Eurolex Bohemia,2001. s.18 Černá, M. Rozvod, otcové a děti.Praha: Eurolex Bohemia,2001. s.19

6

•

Funkce emocionální

V této oblasti je rodina jedinečná a nezastupitelná a naopak pokud je rodina disfunkční, je právě tato oblast nejvíce zraňující. Rodina poskytuje všem svým členům uspokojení řady potřeb. Mezi jinými potřeby podpory, pomoci a přijetí, potřeby společných rituálů, společných plánů apod.

Proto aby rodina plnila uvedené funkce je třeba přítomnosti všech jejich členů. Vzhledem k dítěti tedy hlavně obou rodičů. Je všeobecně známo, že absence jednoho z rodičů je pro sociální i emocionální vývoj dítěte velmi škodlivá a snad ani nemůže projít bez následků. Pokud je rozpad rodiny neodvratitelný, je třeba udržet vztahy mezi oběma rodiči a dítětem na nejvíc možné úrovni, aby zůstalo zachováno co nejvíce funkcí rodiny.

Vznik rodiny O rodině můžeme mluvit až tehdy, když se muži a ženě, kteří spolu žijí, narodí dítě. Rodinu tedy automaticky netvoří lidé, toho či onoho pohlaví, kteří spolu pouze žijí v jednom bytě nebo kteří spolu pouze vedou společnou domácnost. Rodinu tak ani netvoří bezdětné manželské páry, netvoří ji ani bezdětné páry žijící spolu ve volném svazku anebo páry žijící spolu mimo své anebo svá manželství. Rodinu tak netvoří ani páry homosexuální. Tato skutečnost však neznamená, že rodinným životem nemohou spolu žit nesezdané páry, kde si jeden nebo oba partneři do tohoto soužití přivedou své biologické děti. V tomto případě se však nejedná o rodinu v pravém slova smyslu, ale o společenství či o sociální skupinu, kterou můžeme nazvat pseudorodinou, a to i přesto, že zejména v pedagogické a sociální praxi se ve vztahu k dítěti stále více vžívá spojení „nová rodina“.3 Snad je tomu z důvodu snadnější deskripce nebo i z toho důvodu, že tato nehomogenní sociální skupina se více či méně pokouší nahrazovat některé z rodinných funkcí.

3

Veselá, R.. a kol. Rodina a rodinné právo- historie, současnost a perspektivy Praha: Eurolex Bohemia, 2001,

s.12

7

Že se jedná o útvar rodinu nahrazující a nikoli o rodinu skutečnou, dokumentuje skutečnost, že děti žijící v takové „nové rodině“ jsou pro svou problémovost , daleko častěji případně pro problémovost nového „rodinného prostředí“ předmětem zájmu především problémovými dětmi a jejich ochranou.

institucí zabývajících se

Děti, které jsou takto vychovávány,

vesměs partnera svého rodiče nepojmenovávají tátou nebo mámou, ale strejdou nebo tetou. Velice často příčinou negativních jevů, jež jsou předmětem zájmu uvedených institucí, jsou důsledky předchozího patologického rodinného prostředí, ve kterém dítě žilo. Rodina v podání Všeobecné encyklopedie Diderot (1997) je charakterizována jako původní a nejdůležitější sociální skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Je založena na manželství i pokrevním příbuzenství (rodičovství, sourozenectví apod.). V širším pojetí na dočasném nebo trvalém společenství jednoho či více mužů s jednou či více ženami (polygamie), v nejužším pojetí na trvalém spojení jednoho muže a jedné ženy (monogamie). Členové rodiny jsou spojeni společným soužitím, vzájemnou morální odpovědností a vzájemnou pomocí. Ottův slovník naučný (1904) podává výklad pojmu rodina z pohledu jejího historického vývoje. Udává, že nyní u vzdělaných národů nejrozšířenější forma rodiny individuální či monogamické, tj.svazku dvojice rodičů a jejich svobodných dětí, je výsledkem dlouhodobého společenského vývoje. Východiskem vývoje byla pravděpodobně rodina skupinová, jež sama zaznamenala tři vývojové stupně: a) prvotní či stádiová rodina, ve které se pohlavně stýkají všichni muži se všemi ženami. Jednalo se jak o polygamii ze strany mužů tak o polyandrii ze strany žen, známa byla pouze matka dítěte, b) krevní rodina skupinová, v nichž byl pohlavní styk povolen pouze mezi příbuznými s vyloučením ascendentů (pokrevních potomků). Bratři byli tudíž muži svých sester, avšak zapovídal se pohlavní styk rodičů s dětmi, c) rodina panalua, jež již nepřipouštěla pohlavní styk mezi členy jednoho a téhož rodu, a to ani vzdálenými, pouze však ze strany mateřské. Manželství však neexistovalo jako faktická ani jako formálně právní instituce. Otec znám nebyl, avšak otcové známi byli. Dalším vývojovým stupněm byla pravděpodobně rodina matriarchální a až následně měla jako další vývojový stupeň vzniknout rodina patriarchální, velká rodina. Konečnou formou je tedy dle Ottova slovníku rodina individuální či monogamická. Rodinu můžeme tedy považovat za základní a nejvýznamnější společenskou jednotku, jejíž společenský význam je nezastupitelný a jež je z tohoto důvodu pod ochranou státu a chráněna 8

zákonem. Jedině zdravá rodina je zárukou zdravé výchovy dětí. Žádoucím předpokladem, nikoli však jednoznačnou podmínkou založení rodiny, je manželství, jeho vznik, funkce, které má manželství plnit i způsoby zániku manželství jsou upraveny zákonem a jsou pod jeho ochranou.

Rodina jako sociálně psychologická skupina Psychologie rodiny je poměrně mladou psychologickou disciplínou, jež se jako teoretická vědní disciplína teprve rodí, ačkoli jako aplikovaná disciplína se v praxi již poměrně dlouho rozvíjí v rovině psychologického rodinného poradenství a v rovině rodinné terapie. Psychologická teorie se však dlouho zaobírala lidským jedincem bez hlubšího zájmu o prostředí, v němž vyrůstá a žije. Posun vývoje pohledu nazírání na rodinu můžeme ilustrovat posunem výzkumných priorit ve vývojové psychologii v sedmdesátých letech 20.století. Koncepce rodinného systému byla však pojímána v mezích dyády matka dítě a tímto pohledem byla zároveň limitována. Od sedmdesátých let lze zájem vývojových psychologů o rodinu, jenž byl do této doby téměř doménou sociologů, nazvat doslova explozí zájmů. Jsou publikovány studie o manželských a rodinných vztazích, o sourozeneckých konstelacích apod. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20.století se psychologický výzkum nově obrací na individuální vývoj členů rodiny. Historicky je vznik psychologie rodiny spjat s vývojem především americké psychologie, z nichž se v osmdesátých letech dvacátého století vyčleňuje. Psychologie rodiny je aplikovanou psychologickou disciplínou. Opírá se především o poznatky z vývojové psychologie, sociální psychologie, klinické psychologie, sociologie rodiny. Předmětem jejího zkoumání je studium vztahů interakce mezi jedincem a rodinou v kontextu sociální ekologie rodiny. Z hlediska socializace je rodina skupinou primární, jejíž život je charakterizován specifickým spojením biologických, hospodářských, morálních, psychologických, právních a jiných procesů, v nichž se jednotlivé funkce rodiny realizují. Dále můžeme znovu připomenout, že v souvislosti s rodinou je manželství institucionalizovaný společenský svazek mezi mužem a ženou, jehož hlavním úkolem je vytvoření rodiny a výchova dětí.

9

Z uvedených formulací tedy vyplývá, že: •

rodina je primární sociální skupinou z hlediska socializace

•

rodina je živým vyvíjejícím se sociálním organismem

•

rodina žije a vyvíjí se v prostoru a čase

•

život rodiny je procesem, vzniklým ze specifického spojení biologických, hospodářských, morálních, psychologických, právních a jiných procesů

•

rodinný život probíhá především v manželství

•

manželství je institucionalizovaný společenský svazek

•

manželství je svazek mezi mužem a ženou

•

vytvoření rodiny a výchova dětí je hlavním dvojjediným úkolem manželství

Společným jmenovatelem pro vznik manželství a pro založení rodiny by měla být vzájemná láska a úcta muže a ženy a jejich svobodné, vážné a uvážlivé rozhodnutí sdílet spolu po celý život společný osud, spočívající ve společném životě, zplození a výchově dětí, partnerském řešení nastalých životních situací, problémů a potíží všeho možného rázu, jež se dotýkají života rodiny, včetně potíží zdravotních a sociálních.

Rodina v individualizované společnosti, postavení a role dítěte Rodina byla v minulosti tradiční jednotkou, která zajišťovala integraci a reprodukci společnosti. Právě tato instituce ale v průběhu individualizace doznala natolik zásadních změn, že se již více než sto let hovoří o její krizi a rozpadu. Nejprve je třeba si uvědomit, že model rodiny, který v současné době mnozí laici i někteří odborníci oplakávají a diskutují o jeho krizi a který se v obecném diskurzu jeví jako „přirozený“, tedy nukleární rodina složená z obou biologických rodičů a jejich dětí, v níž muž je v první řadě „živitelem“ a žena pečuje o děti a domácnost, je ve skutečnosti model existující ne příliš dlouhou dobu a je charakteristický zejména pro 19. století. Emil Durkheim ukázal, že právě tento typ rodinného uspořádání již sám o sobě je jedním z výsledků postupující individualizace.4 K zásadním změnám v organizaci rodinného života došlo v první polovině 20. století, kdy se poprvé silně prosazuje požadavek lásky mezi manželi jako podmínka k založení rodiny. 4

www.genderonline.cz/wiew.php, číslo článku 2005112901, napsala Radka Dudová a Marta Vohlídalová

10

Rodina nabývá formu nukleární rodiny, v níž je manželství založené na vzájemné lásce a kde panuje silná dělba rolí a práce mezi mužem a ženou. Šťastná rodina jako celek garantuje štěstí každého ze svých členů. Výsledkem této fáze je mimo jiné babyboom, ke kterému v západních zemích došlo v 50. letech – lidé vstupují do manželství mladí a mají děti z lásky. Hlavní povinností rodičů je věnovat dětem lásku a pozornost. Pozice muže a ženy se zrovnoprávňují se vstupem žen do zaměstnání. Cílem již není rodina jako taková, ale jednotlivá individua, která ji tvoří, což vede k mnohým legislativním a praktickým změnám. Rodina se stává soukromým prostorem, jenž má sloužit jednotlivcům. Cílem tohoto typu rodiny je umožnit individualizaci všem svým členům, a proto je tolik nestabilní. Současná rodina již není ekonomickou jednotkou, ale je založena na sdílení emocí. Je svazkem mezi dvěma svobodnými individui, kteří se dohadují na konkrétní podobě rodiny a vztahu. Co se týká postavení a role dítěte v individualizované společnosti, tak vztah k dítěti prošel v posledních několika stoletích zásadním vývojem s tím, jak se vyvíjela i moderní rodina. Teprve postupně začínala být dětem věnována zvláštní pozornost a vznikl cit pro rodinu, zaměřený na děti a jejich výchovu. Tento vývoj se stupňoval až do 70. let 20. století, kdy vzniklo hnutí za emancipaci žen a došlo k posílení ideologie lásky v partnerském vztahu. Od té doby není již centrální pouze blaho dítěte a blaho rodiny jako celku, ale individuální blaho každého aktéra v rodině, tedy i žen – matek, které se do této doby obětovaly pro ostatní členy rodiny. Výchova dětí v současné rodině si klade dva cíle: prvním cílem je úspěch ve škole, potažmo v životě, v zaměstnání; druhým cílem je osobní rozvoj dítěte, seberealizace; konstrukce identity dítěte tak, aby z něj vyrostlo autonomní, nezávislé a autentické individuum, které bude v harmonii se sebou samým a se světem a dokáže využívat své skryté zdroje. Druhý cíl souvisí právě s růstem individualizace ve společnosti a s novými hodnotami, které tato individualizace přináší. Přesto, že se v současnosti v západních zemích rodí stále méně dětí (proces úpadku porodnosti byl nastartován už v 60. letech), dítě nebylo nikdy důležitější než právě dnes. Skrze dítě totiž dochází k uspokojování především emocionálních potřeb jejich rodičů. Motivace k tomu mít dítě je spojována s touhou po zakořenění, dodání smysluplnosti životu, po pocitech štěstí a vytvoření pevného citového pouta. V situaci, kdy je láska mezi mužem a ženou tolik křehká a nestabilní, se stává právě dítě objektem dlouhodobé a hluboké lásky rodičů. Rodičovství se stává stále zodpovědnějším úkolem. Rodiče jsou povinni milovat své dítě a udělat maximum pro jeho rozvoj. V prostředí naší industriální společnosti je to pak zpravidla žena, která se musí pro dítě obětovat. 11

5 MANŽELSTVÍ

Pojem manželství „ Manželství je jako soudní proces-jedna strana je vždy nespokojena.“ Honore de Balsac

Téměř v každé lidské společnosti existuje společensky uznávaný typ svazku mezi mužem a ženou, který je nazýván manželstvím. Třebaže manželství existuje ve velmi různých kulturách, ze sociologického hlediska lze vysledovat řadu obecných společných charakteristik. V prvé řadě je vzájemný vztah mezi manžely považován vždy za velmi blízký vztah. Bližší může být pouze vztah každého jedince ke své matce, tedy mateřské pouto, jako vzor všech ostatních společenských vazeb.5 Prostřednictvím instituce manželství získává každý z manželů na druhého partnera sexuální právo, přičemž toto právo bývá často výlučné. Účelem manželství je i směna věcí a služeb mezi oběma partnery. Zejména v minulosti byla dělba práce v rodině mezi mužem a ženou zcela jednoznačná. V moderní společnosti dochází často k nerovnováze ve vzájemné spolupráci manželů, zejména v důsledku nezaměstnanosti žen, které přesto navíc zastávají i většinu tradičních prací v domácnosti. Posledním obecným rysem manželství je fakt, že ve většině společností „partneři očekávají, že tento svazek bude víceméně trvalý“, a to i přes vlastní zkušenosti s předchozími manželstvími. Na základě uvedených zkušeností definuje R.F. Murphy manželství jako trvalý svazek mezi mužem a ženou, které partnerům dává vzájemné výhradní sexuální a ekonomické právo a uděluje společenskou totožnost dětem, které z tohoto svazku vzejdou. Pokud jde o právní definici manželství, ustanovení § 1 zákona o rodině uvádí, že manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.6

5

Veselá, R. a kol.. Rodina a rodinné právo- historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2001,

s.111. 6

Zákon č. 94/1963Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

12

Vznik manželství Před vlastní právní úpravu uzavírání manželství předesílá zákonodárce legální definici manželství a deklaruje jeho hlavní účel. Manželství je tedy trvalým společenstvím muže a ženy založeným zákonem stanoveným způsobem, přičemž jeho hlavním účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí. Jde o novum velké manželské novely, která touto (faktickou) preambulí nahradila do té doby platné, avšak co do výpovědní hodnoty slabé tzv. základní zásady zákona. Pokud jde o vlastní právní úpravu uzavírání manželství, zákon se zde co do formy (a to už od své novely z roku 1992) vrátil ke stavu v roce 1919, kdy tzv. rozlukový zákon postavil na roveň sňatek občanský a sňatek církevní. Jak je všeobecně známo, od účinnosti zákona o právu rodinném (od r. 1950) až do novely zákona o rodině v roce 1992 platila obligatorní civilní forma uzavírání manželství, přičemž následně tolerované náboženské sňatkové obřady byly právně bezvýznamné. Věřící snoubenci (zvl. z řad katolíků, ale i nesjednocených východních křesťanů a příslušníků církve československé, starokatolické a snad i dalších) byli tedy nuceni k dvojímu sňatku: civilnímu a následně církevnímu Dnes si tedy mohou snoubenci (opět) zvolit, zda uzavřou manželství před obecním úřadem pověřeným vést matriky (tzv. občanský sňatek) nebo před příslušným orgánem registrované církve či náboženské společnosti (tzv. církevní sňatek). Novinkou manželské novely z roku 1998 je zavedení povinného tzv. předsňatkového řízení na matričním úřadu, jež musí absolvovat snoubenci hodlající uzavřít církevní sňatek. Výsledkem tohoto řízení (spočívajícího v předložení stanovených dokladů a učinění předepsaných prohlášení) je vydání osvědčení o tom, že snoubenci jsou právně způsobilí k uzavření manželství. Bez tohoto osvědčení, v době sňatku ne staršího tří měsíců, by církevní manželství bylo z hlediska českého právního řádu neplatným. Zákon umožňuje také tzv. konzulární sňatky (tj. manželství českých občanů uzavřená v cizině před zastupitelským úřadem České republiky) a manželství uzavřená prostřednictvím zástupce na základě plné moci. Speciální normy zákona pak usnadňují uzavření manželství v přímém ohrožení života některého ze snoubenců. Jestliže prohlášení o uzavření manželství činí snoubenci veřejně slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků před starostou (primátorem) nebo pověřeným členem obecního či městského zastupitelstva matričního úřadu, v jehož obvodu má jeden z nich trvalý pobyt, pak nejde o nic jiného, než o sekularizovanou tzv. tridentskou formu uzavření manželství, která je

13

v katolické církvi dodnes platná. Tak podle kodexu se manželství zásadně uzavírá před oddávajícím místním ordinářem nebo farářem a před dvěma svědky, a to ve farnosti, v níž má jeden ze snoubenců trvalé nebo přechodné bydliště. Tedy: manželský souhlas vyjádřený veřejně před úředním svědkem a dvěma dalšími svědky. Také kanonické zákonodárství umožňuje uzavření manželství prostřednictvím zástupce (na rozdíl od zákona o rodině zde mohou být zastoupeny obě strany) a zohledňuje případy “krajní nouze”, kdy jeden ze snoubenců je v nebezpečí smrti a není dosažitelný příslušný duchovní anebo kdy po dobu alespoň jednoho měsíce není možno obrátit se na kompetentního oddávajícího, popř. by to bylo možné jen se závažnými nesnázemi (tak zejm. v misijních územích, kde je kněz obtížně dostupný): v těchto případech lze platně a dovoleně uzavřít sňatek pouze před dvěma svědky.

5.3. Manželská práva a povinnosti Uzavřením manželství vzniká přímo ze zákona rozsáhlý okruh práv a povinností jak osobního tak, tak i majetkového charakteru. Tato práva a povinnosti existují po celou dobu trvání manželství a zanikají nejpozději s jeho zánikem, Skutečnost, zda manželé spolu žijí nebo zda se fakticky rozešli, na tom nic nemění. Na druhou stranu jde o práva a povinnosti, které se týkají pouze a výlučně manželů. Úpravu práv a povinností manželů obsaženou v zákoně není možné analogicky použít na vztahy, jako jsou tzv. vztahy nesezdaného soužití, přesto, že muž a žena spolu dlouhodobě žijí, společně uspokojují své potřeby a např. pečují o společné dítě. Pojem manželská práva a povinnosti obsahuje vymezení především osobních práv a povinností manželů, někdy je rovněž používán pojem základní práva a povinnosti manželů. Zpravidla oddávající neopomene uvést jejich výčet nebo alespoň ta nejznámější ve svém slavnostním projevu ke snoubencům. Mohlo by se zdát, že se v současné době jedná pouze o normy morálního charakteru. Většina těchto práv a povinností totiž není právně vynutitelná a na první pohled to vypadá, že rovněž neexistuje sankce za jejich porušení. Rozvod manželství nelze v žádném případě chápat jako sankci za porušování těchto povinností. Jak popisuje ve své knize Manželství a paragrafy JUDr. Milana Hrušáková: „Jestliže se někdo rozhodne, že už ho to doma nebaví, že se

14

rozvede a poohlédne se po někom jiném (lepším, krásnějším…), pak rozvod jehož soudem zjištěnou příčinou bude nevěra, by z tohoto pohledu mohl být spíš odměnou než sankcí.“7 Může se zdát, že zákonodárce stanovil základní práva a povinnosti manželů osobního charakteru jen jako svou idealistickou představu, jak by se manželé měli chovat a tudíž to vypadá jako v právním předpise zcela nadbytečné ustanovení. Porušování manželských práv se však může projevit v souvislosti s vypořádáním majetkových vztahů po rozvodu, ale i v souvislosti s rozhodováním o vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi. Z formulace zákona vyplývá, že při rozvodu manželství za jistých okolností zákon spíš svým způsobem „odměňuje“ manžela, který porušováním manželským povinností převážně nezapříčinil rozvrat manželství. Manželská práva a povinnosti upravuje ustanovení zákona o rodině takto: „ Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.“ 8

Dle mého názoru je manželství a založení rodiny jedním z nejvýznamnějších kroků v životě každého z nás, ovlivníme tím budoucí průběh života nejen sobě, ale i svému partnerovi, popřípadě dítěti. Je na každém, aby dokázal zvážit zda je natolik rozumově vyspělý a zároveň schopen a připraven vstoupit do „svazku“. Za jakýsi i když spíše „neformální svazek“ považuji i to, když se dva lidé (opačného pohlaví) rozhodnou spolu žit a sdílet společné prostory domácnosti, pomáhají si, projevují si vzájemnou náklonnost, lásku. Ne vždy je důležité, mít takový svazek potvrzen (úředně), pro někoho může být takové společné sdílení života více, než samotný akt sňatku a pocit, jakéhosi něčím stvrzeného (sexuálního) nároku na partnera. Je však smutné, že spousta z nás koná unáhlená rozhodnutí, vstupuje do manželství z rozmaru, z touhy po poznání, z touhy po změně. Nebo dokonce z naivní představy v možnost „utužení“ již rozpadajícího se vztahu. Což vede zejména v poslední době k tomu, že jak manželství tak rodina procházejí stále hlubšími a častějšími krizemi.

7 8

Hrušáková, M.Manželství a paragrafy.Brno: Computer Press, 2000, s. 2. Zákon č. 94/1963Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

15

6 ROZVOD 6.1. Zrušení manželství rozvodem Rozvod manželství je jediný způsob zrušení manželství za života obou manželů. Česká právní úprava zná jen jeden jediný důvod rozvodu, a to kvalifikovaný rozvrat vztahů mezi manželi. Kvalifikovanost rozvratu je dána intenzitou tohoto rozvratu a délkou jeho trvání. Dokazování tohoto rozvratu se liší podle jednotlivých variant rozvodu. Rozvrat vztahů je objektivní kategorie. Způsob rozvodu se liší podle toho, zda je třeba existenci tohoto rozvratu a jeho příčiny soudu dokázat, či zda rozvrat a jeho příčiny není třeba prokazovat. Přes důkaz o existenci rozvratu však manželství

v určitých případech rozvedeno být

nemusí, jestliže je možné uplatnit jednu z tvrdostních klauzulí. Od důvodu rozvodu je třeba odlišit příčiny rozvratu vztahů mezi manžely, které mohou být jak subjektivní (nevěra, alkoholismus), tak objektivní (neplodnost).9 6.1.1. Sporný rozvod, rozvod se zjišťováním příčin rozvratu

Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití, bere přitom v úvahu příčiny rozvratu manželství.10 Při rozhodování o rozvodu by tedy soud měl zjistit příčiny, které vedly k rozvratu manželství. Nejde o žádné zjišťování viny a rozvratu, jelikož tyto příčiny mohou být jak subjektivního charakteru (například porušování povinností stanovených v ustanovení § 18 zákona o rodině), ale i objektivního charakteru (například neplodnost, duševní choroba apod.). Zjištění příčin rozvratu může však mít i hmotně-právní důsledky, zejména související s následných rozhodováním soudu o vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi, případně související s vypořádáním společného jmění manželů apod. Rozvrat vztahů mezi manželi je objektivní stav, napovídající, že tyto vztahy byly nejspíš dříve jiné, lepší. 9

Veselá, R. a kol.. Rodina a rodinné právo- historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2001,

s.139 10

Zákon č. 94/1963Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

16

Z tohoto důvodu souhlas druhého manžela s rozvodem není třeba a soud může manželství rozvést i proti jeho vůli, s výjimkou ztíženého rozvodu, dospěje-li k závěru, že se skutečně jedná o hluboký a trvalý rozvrat a že nelze očekávat obnovení manželského soužití.

6.1.2. Nesporný (smluvený) rozvod, rozvod bez zjišťování příčin rozvratu

Jde o rozvod založený na dohodě obou manželů o rozvodu manželství. Přesto se však nejedná koncepčně o rozvod dohodou manželů, ale konstrukce tohoto rozvodu je jiná. Pro smluvený rozvod musí být splněny jisté předpoklady a podmínky (§ 24a odst.1 zákona o rodině). Předpoklady nesporného rozvodu jsou tedy: a) Manželství trvalo alespoň jeden rok. Protože jde o jisté zjednodušení rozvodu, minimální délka trvání manželství je stanovena proto, aby se předešlo jak neuváženým sňatkům, tak neuváženým rozvodům. b) Manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí. c) Druhý manžel se k návrhu na rozvod připojí. O formě připojení se k návrhu na rozvod zákon nehovoří, může jít o případ, kdy souhlas druhého manžela s rozvodem je obsažen již v návrhu na zahájení rozvodového řízení, ale může nastat i situace, že se druhý manžel k návrhu připojí teprve v průběhu rozvodového řízení. Jestliže jsou splněny tyto uvedené předpoklady, konstruuje zákon nevyvratitelnou domněnku existence kvalifikovaného rozvratu manželství. V tomto případě soud nezjišťuje příčiny rozvratu. Za splnění dalších podmínek manželům vzniká právní nárok na rozvod. Manželé jsou povinni předložit: a) písemné smlouvy upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a smlouvu o případné vyživovací povinnosti. Podpisy na smlouvách musí být úředně ověřeny. Ve všech případech těchto smluv jde v podstatě o smlouvy s odkládací podmínkou, neboť smlouvy mohou nabýt účinnosti teprve ke dni právní moci rozsudku o rozvodu. b) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí po dobu po rozvodu.

17

Jednoznačnou výhodou smluveného rozvodu je komplexní řešení všech následků rozvodu manželství. Zákon o rodině vyžaduje, aby rozvádějící se manželé soudu předložili smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Vždy musí jít o vypořádání společného jmění manželů, není však vyloučeno a zřejmě to bude i praktické, aby manželé v rámci vypořádání vzájemných majetkových vztahů do tohoto vypořádání zahrnuli i případné zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebo dalších společných závazků. Smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů vyžadují písemnou formu s ověřenými podpisy účastníků. Smlouvy mohou mít i formu notářského zápisu. Zejména v případě vypořádání společného jmění manželů ve větším rozsahu, může být forma notářského zápisu praktická. Vzhledem k tomu, že společné jmění manželů zanikne teprve ke dni právní moci rozsudku o rozvodu, měla by dohoda o vypořádání obsahovat rovněž obecnou klauzuli, jakým způsobem budou vypořádány věci a závazky, které vzniknou v době mezi podpisem této smlouvy a právní mocí rozsudku o rozvodu. Soudu musí být předložena i smlouva o vypořádání práv a povinností společného bydlení. Smlouva o vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi není povinnou součástí listin, předkládaných soudu.

6.1.3 Tvrdostní klauzule

Zavedení tvrdostní klauzule do právní úpravy představuje do jisté míry zpřísnění rozvodu spočívající ve zvýšení ochrany manžela, který nesouhlasí s rozvodem. Návrhu na rozvod, s nímž nesouhlasí manžel, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, soud nevyhoví, pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství. Mezi manželi tedy existuje kvalifikovaný rozvrat vztahů, který by jinak soudu umožňoval vyslovit rozvod manželství, ale jsou zde zvláštní, mimořádné okolnosti pro něž není možné manželství rozvést. V žádném případě se nejedná o zjišťování viny na rozvodu, tj. že by tvrdostní klauzule byla uplatňována vůči manželovi, který „zavinil“ rozvrat. Pro všechny varianty rozvodu platí ustanovení zákona o rodině, podle něhož mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody.

18

7 ROZVOD MANŽELSTVÍ S NELETILÝMI DĚTMI

Právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi Než přejdu k hlavní tématice celé této kapitoly, ráda bych se nejprve zmínila o několika hlavních bodech týkajících se právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi obecně. Právní vztahy mezi rodiči a dětmi tvoří nejvýznamnější část předmětu úpravy rodinného práva. Z biologického poměru mezi rodiči a dětmi vyplývá nejen určitý okruh práv a povinností, který je regulován především normami rodinného práva, ale z tohoto poměru vzniká i celá řada dalších právních vztahů. (zakotvených v normách práva občanského, pracovního). Pokud chceme hovořit o dítěti, je třeba si nejprve vymezit, co rozumíme pod tímto pojmem. Dítě lze vymezovat různým způsobem, v závislosti na účelu definice. Obecně je dítě v podstatě definováno negativně, jako nedospělý. Zpravidla je však dítě definováno chronologicky, tj. věkem dospělosti, který stanovují právní předpisy jako společenskou konvenci. S dosažením určitého věku, kterým je zpravidla osmnáct let, společnost uznává jedince za schopného si sám obstarávat všechny své záležitosti. Z hlediska právní vědy je dítě zpravidla definováno dosažením zletilosti. Pod pojmem dítě máme zejména na mysli dítě nezletilé. Tam, kde se právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi dotýká i dětí zletilých, je tato skutečnost vždy zdůrazněna. Právo „zná“ děti zejména prostřednictvím právního vztahu mezi rodiči a dětmi a ve vztahu k dětem dává jejich rodičům řadu oprávnění rozhodovat o podstatných otázkách týkajících se života dítěte. Zároveň právo činí rodiče odpovědné za jednání dětí a za jejich výchovu. Ditě není jen pasivním objektem výchovného působení rodičů, ale je především subjektem tohoto vztahu se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Právní normy tedy připouštějí jistou míru intervence státních orgánů do rodiny v zájmu dítěte a poskytují ochranu dítěti a to i ochranu vůči jeho rodičům. Meze a možnosti státní intervence do rodiny a úkoly státních institucí najdeme v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí. Právní vztah mezi rodičem a dítětem vzniká na základě objektivní právní skutečnosti, tj. nezávisle na lidské vůli, v okamžiku narození dítěte. Některá práva a povinnosti však mohou vzniknout již v okamžiku početí dítěte. Oba rodiče mají k dítěti stejná práva a povinnosti. Jestliže má dítě jen jednoho rodiče, koncentruje se výkon rodičovské zodpovědnosti pouze

19

v osobě jednoho rodiče. Rodič se svých práv nemůže vzdát, ledaže by se fakticky vzdal svých práv tím, že dává souhlas s osvojením dítěte. Zákon vychází také z toho, že rodiče se musí na podstatných záležitostech týkajících se dítěte dohodnout. Rodič však nemusí vykonávat všechna práva a povinnosti osobně, ale může pověřit výkonem těchto práv třetí osobu (např.prarodiče). To ho však nezbavuje odpovědnosti za výkon těchto práv a povinností. Nezletilé dítě má právní nárok na zabezpečení řádné výchovy a všestranného rozvoje. Tento nárok směřuje v prvé řadě vůči rodičům, jestliže však rodina zanikla, směřuje tento nárok dítěte vůči společnosti, resp.státu a dítě má nárok na to, aby mu bylo zajištěno náhradní výchovné prostředí v náhradní rodině nebo formou ústavní výchovy. Jisté povinnosti však nejsou jen na straně rodičů či společnosti, ale právě na straně dětí. Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle svých schopností jim pomáhat. Je dále povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem, popřípadě majetek, kterého lze použít pro společné potřeby rodiny. Dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat . Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují. Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí.11

11

Zákon č. 94/1963Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

20

7.2. Právní úprava poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu Dítě nelze před rozvodem manželství jeho rodičů nijak uchránit, ledaže by byl rozvod manželů s nezletilými dětmi přímo zakázán, což je však představa zcela nereálná. Je však možné a především nezbytné, chránit dítě v souvislosti rozvodem jeho rodičů.12 Zákon o rodině v původním znění ukládal soudu při rozvodu přihlédnout zejména k zájmům nezletilých dětí. Ono „přihlédnutí“ k zájmům nezletilých dětí se však postupem času stalo formálním, na to reagovala nová úprava a od 1. 8. 1998 se podstatně zvýšila ochrana nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem manželství jejich rodičů, a to ve dvojím směru: zejména došlo k oddělení řízení o úpravě poměru k nezletilým dětem od rozvodového řízení a novela upravila i možnost nepovolit za jistých podmínek rozvod manželství po dobu nezletilosti dítěte. Úprava poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu znamená, že soud musí upravit práva a povinnosti rodičů k dítěti, zejména určit, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu ( § 26 odst. 1 zákona o rodině).13 Jelikož v původní právní úpravě zákona o rodině byly v rozsudku o rozvodu obsaženy tři výroky: výrok o rozvodu manželství, výrok o svěření dítěte do výchovy a stanovení výživného ze strany druhého rodiče, byly zejména rozhodnutí o výživě a výchově tzv.závislé výroky, což mělo za následek, že jestliže soud po vleklém řízení vyřešil otázku, komu bude dítě svěřeno do výchovy a mohl tak vyslovit rozvod a rozhodnout i o výživném a druhý manžel se do výroku o svěření do výchovy odvolal, nabyl sice rozvod právní moci, ale poměry dítěte zůstaly neupraveny. Tudíž ochrana dítěte v takovém případě byla zcela minimální. Smyslem nové právní úpravy je zejména pochopit, že: pokud se budou dva lidé schopni dohodnout nebo akceptovat rozhodnutí soudu o výchově a výživě svého nezletilého dítěte, pak mohou být jednoduše rozvedeni, pokud toho však schopni nejsou, mohou na příštích pár let na rozvod zapomenout.14 12 13

Hrušáková, M.Rozvod a paragrafy.Brno: Computer Press, 2000, s.45 Veselá, R. a kol.. Rodina a rodinné právo- historie, současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia,

2001,s.143 14

Hrušáková, M.Rozvod a paragrafy.Brno: Computer Press, 2000, s.46

21

Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, a právo druhého rodiče jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelné informace o dítěti. Soud přihlédne rovněž zejména k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí , ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Soud také vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.15 Oddělené rozhodování soudu o úpravě poměrů k nezletilým dětem má jisté výhody i jednu nevýhodu. Jednou ze značných výhod je skutečnost, že o dítěti rozhoduje tzv. opatrovnický soudce, který má v tomto směru bohaté zkušenosti a o dítěti již může mít informace z předchozích řízení. Druhou nespornou výhodou je možnost, že soud může současně upravit poměry k dítěti i pro dobu do rozvodu manželství. O vyživovací povinnosti dítěti tak soud může rozhodnout i tři roky zpětně od zahájení řízení, tedy i po dobu, po kterou jeden z rodičů již fakticky na výživu dítěte nepřispíval. Jedinou nevýhodou odděleného řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu, je ovšem okolnost, že rozvodové řízení se tím bohužel poněkud prodloužilo. Je nezbytné dodat, že místní příslušnost opatrovnického soudu je upravena odlišně od soudu rozvodového. O úpravě poměrů bude rozhodovat okresní soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností své bydliště.16 Pokud jde o vzájemný vztah mezi opatrovnickým a rozvodovým řízením, chybí v zákoně bližší ustanovení. Pravomocný rozsudek opatrovnického soudu je bezpodmínečně nutný pro to, aby se rozvodový soud mohl rozvodem vůbec zabývat. Jde tedy o rozsudek, který je v právní moci, tj. nelze již proti němu podat odvolání, ale právní účinky tohoto rozsudku nastanou teprve ke dni právní moci rozsudku o rozvodu.

15 16

Zákon č. 94/1963Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

22

Prozatím se soudní praxe různí i v náhledu na to, zda současně s návrhem na úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu musí být podána i žaloba o rozvod manželství. Z doslovného znění zákona o rodině by se dal vyčíst argument, že dokud nebudou pravomocně upraveny poměry k dětem, nemůže být žaloba o rozvod podána. To by se však stalo zejména pro opatrovnického soudce velmi problematické řešení, neboť pak by někteří manželé mohli hned po narození dítěte podat návrh na úpravu poměrů po dobu po rozvodu, jako pojistku, kdyby náhodou někdy nastala taková situace.17 Obvyklá praxe je však taková, že se oba návrhy podávají současně. V návrhu na úpravu poměrů k nezletilým dětem je opatrovnickému soudu sdělováno, že současně byla podána žaloba o rozvod a v žalobě o rozvod je rozvodový soudce ujištěn, že návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem byl již podán. Vzájemný vztah obou řízení není v zákoně o rodině ani v občanském soudním řádu vůbec upraven, stejně tak jednací řád pro krajské a okresní soudy se o tomto problému nezmiňuje. Z toho důvodu se u většiny okresních soudů vyvinula praxe, že opatrovnický soudce informuje kolegu o tom, že o dětech již pravomocně rozhodl a rozvodový soudce si tzv. opatrovnický spis připojí ke svému rozvodovému spisu. Pokud však o dětech rozhodoval jiný okresní soud , doba rozvodového řízení se tak pravděpodobně značně prodlouží, ledaže rozvádějící manželé či jejich advokáti vyvinou sami jistou iniciativu a rozvodový soud informují o tom, že je již možné nařídit jednání ve věcech rozvodu.

7.3. Svěření dítěte do výchovy jednoho rodiče Tradičně rozlišujeme ženské a mužské role v rodině a vychází se z teze, že „dítě patří matce.“ V dnešní moderní společnosti už to však neplatí tak jednoznačně. Psychologové především zdůrazňují roli otce při výchově, otcové asistují při porodech, což před čtyřiceti lety bylo zcela nemyslitelné a řada otců se dokáže o dítě bez potíží postarat. Proto by neměl být důvod proč stavět roli otce někam na druhé místo.

17

Hrušáková, M.Rozvod a paragrafy.Brno: Computer Press, 2000, s.48

23

Obvyklá soudní praxe vychází z úvahy, že matka je vždy schopna se o dítě postarat, pokud není prokázán opak, zatímco otec soudu dokazuje, že je o dítě schopen se postarat. V případě sporu mezi rodiči o svěření dítěte do výchovy, přicházejí často ke slovu znalci z oboru psychologie. Jestliže se jedná o starší dítě, pak spory rodičů nejsou tak vyhraněné, jelikož dítě má právo se k problému vyjádřit a soud k jeho stanovisku přihlédne.18 Rozvádějící se rodiče v ostrém bojí o dítě jsou schopni opravdu velkých zvěrstev. Aniž by si to sami uvědomovali, jelikož se oba snaží co nejvíce prospět svému dítěti (dětem) a každý z nich je přesvědčen o tom, že jedná v tom nejlepším zájmu dítěte, aby ho chránil před tím druhým, špatným rodičem. Často tedy očerňují druhého rodiče v očích dítěte, dítě si snaží kupovat nákladnými dárky apod. Psychologové však dobře znají tzv. syndrom zavrženého rodiče. Dítě poměrně útlého věku jednoho z rodičů zcela zavrhuje, aniž by k tomu mělo svůj důvod. Ze znění zákona…..„komu bude dítě svěřeno do výchovy….“ vyplývá, že soud zpravidla nemusí rozhodnout o svěření dítěte do výchovy jednomu z rodičů, ale může v případě potřeby např. svěřit dítě do výchovy prarodičů nebo i jiné osoby, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí.19 Velmi významnou roli v oblasti svěření dítěte do výchovy má zejména citový vztah dítěte k rodiči. Tento vztah je také důležitým ukazatelem rodičovské angažovanosti vůči dítěti a její kvality. Tím se stává i indikátorem výchovných předpokladů rodiče.20 Zkušený posuzovatel je dobře vybaven k tomu, aby zjistil kvalitu a intenzitu takového vztahu, tj. koho má dítě rádo, koho více akceptuje apod. Měl by také umět zjistit, jak rodič umí uspokojovat dětské potřeby. Posuzovatel při takovém šetření může narazit na různá úskalí v tom, že si dítě vytvoří pevný citový vztah k rodiči jehož celkový profil a výchovné předpoklady jsou bohužel velmi podprůměrných kvalit. Z rodičů jsou to pravidelně matky, k nimž má dítě hlubší a pevnější vztah-zpravidla celoživotně. Je to dáno faktem porodu, kojením, dlouhodobou péčí matky o dítě a většinou mnohaletým intenzivním kontaktem. Dítě si jako kojenec a batole zvykne na matčino zacházení, pach, hlas. I v pozdějších letech se matka předškolákům a školákům věnuje o něco více něž otec.21 18 19 20 21

Hrušáková, M.Rozvod a paragrafy.Brno: Computer Press, 2000, s.50 Zákon č. 94/1963Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Bakalář, E. Rozvodová tématika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s. 59 Bakalář, E. Rozvodová tématika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s.60

24

Nemusí to tak však být vždy. Může dojít k tomu, že matka se nebude mít čas věnovat dítěti v takové míře kvůli své profesní, společenské, politické kariéře, či výraznějším zdravotním potížím apod. Podmínky, v nichž bude dítě žít po rozvodu rodičů, z nichž výchovné schopnosti rodičů hrají hlavní roli, zkoumá soud jednotlivě a konkrétně, i když v závěru je samozřejmě shrne. Soudní znalec z oboru zdravotnictví, zpravidla klinický psycholog nebo psychiatr, zkoumá tyto schopnosti z hlediska svého oboru či odvětví dosti podrobně. Posuzování kvality výchovných předpokladů je založeno na řadě významných kriterií. Tato kritéria prošla určitým vývojem. Původně byla zpracována pro znalce psychology (psychiatry). To co však zpracují znalci, musí opět posoudit soudce. Mezi nejvýznamnějšími kritérii můžeme jmenovat zejména osobnost rodiče – můžeme zde zařadit pojmy jako dobře fungující osobnost, citová zralost, psychosociální zralost….rodič by měl mít značnou dávku

lidské slušnosti, měl by mít jisté jasné představy o světě a

dovednosti, jak se v tomto světe bez ztráty cti pohybovat, měl by umět realisticky vidět své dítě, jeho vlastní schopnosti, nedostatky a potřeby. Toto kritérium je považováno za nejdůležitější, jelikož se promítá i do dalších kritérií jako jsou vztah rodiče k dítěti – pozitivní vztah k dítěti, zdravá láska zaměřená především na rozvoj a štěstí dítěte. Charakter, morálka, struktura mravních norem rodičů – k formování vlastního charakteru by mělo mít dítě dobrý vzor, dítě potřebuje někoho, kdo se mravními otázkami zaměstnává i trápí, pro koho je dobro a zlo důležitým životním tématem. Vztah dítěte k rodiči – ke svému normálnímu vývoji dítě potřebuje trvalou přítomnost dospělé osoby, k níž si vytváří pevný a trvalý vztah. Vzor pro vytvoření sociální, zejména sexuální role, identity – k uspokojení osvojení role musí mít děti vhodný vzor. Aby dítě mohlo přijmout svou roli zdravě a uspokojivě, musí mít vhodný model. Pomocí procesu identifikace s matkou děvče dospívá k pocitu, že je správnou ženou, chlapec stejně tak dospěje k pocitu, že je správným mužem pomocí procesu identifikace s otcem.Úroveň vzdělání a inteligence rodiče – rodič, který má výrazně vyšší vzdělání a inteligenci, bude dítě více stimulovat v jeho rozumovém vývoji, předá mu více zkušeností a poznatků. Šíře rodinného zázemí – širší rodinné zázemí je pro všestranný rozvoj dítěte a jeho pocit životní jistoty vždy příznivější. Kontinuita prostředí pro dítě – dítě by pokud možno nemělo přetrhávat svazky s dalšími důležitými osobami a s prostředím, na které si zvyklo. Socioekonomický status – má-li rodič více finančních prostředků, může samozřejmě dítěti zajistit lepší životní podmínky zahrnující lepší, hodnotnější stravu, lékařskou péči, přístup k vyššímu vzdělání, lepší podmínky pro rozvoj talentu, nadání apod.

25

V souvislosti s problematikou svěření dítěte do výchovy bych ráda zmínila několik významných faktorů týkajících se role otce v životě dítěte. Jak jsem již uvedla, traduje se jakési zažité pravidlo, že dítě patří zejména matce, která je s dítětem spojena jistým fyzickým i psychickým poutem, které přetrvává po celý život. Proto možná převážná většina případů, kdy soud rozhoduje komu svěřit nezletilé dítě, končí stejně a to tak, že dítě zůstává s matkou a otci je stanoveno placení výživného na dítě. Možná zde hraje určitou roli samotný přístup muže k otcovství po rozvodu. Někteří muži kladou větší důraz na jiné hodnoty než otcovství. Dětem se příliš nevěnují ani v manželství a v případě rozvodu je ponechávají v péči matek bez jakéhokoliv pocitu újmy. Mají jednoduše svůj životní styl, do kterého péče o děti nezapadá. Někdy nevyužívají ani omezené možnosti styku s dětmi, což je často pro děti velice zraňující.22 Psychologové se v praxi často setkávají s muži trestajícími prostřednictvím nezájmu o děti bývalé manželky, které byly tím, kdo inicioval rozvod. Snaží se, aby bývalé partnerky samy trpěly trápením svých dětí, kterým se stýská po otci. Další skupina mužů se svými dětmi po rozvodu pro změnu přestane vídat. Mají své děti rádi a ze začátku stojí o to, aby se mohli podílet na jejich výchově, ale neunesou změnu vzájemného vztahu, jeho určité ochlazení a zmenšení své role v životě dětí a raději volí únik z těžké životní situace a vztahy úplně přeruší. Jiná kategorie mužů by se o děti ráda starala, ale sami se přiklonili k názoru, že matky se o dítě umějí postarat lépe a považují se za méně schopné v péči o dítě. Muži, pro které je role otce natolik zásadní, že se rozhodnou porušit společenské konvence a žádají svěření dětí do své péče, se setkávají s mnohými velmi těžko překonatelnými překážkami právního a společenského charakteru. Takových mužů je menšina a většinou nejsou ve své snaze příliš úspěšní. Rozvod je sám o sobě velmi zátěžová situace a vzhledem k zaběhlému přístupu k porozvodovému uspořádání poměrů přináší s sebou ještě narušení vztahů otce s dětmi. Muži jako otcové často ztrácí důležitou část své identity. Současná úprava poměrů po rozvodu ochuzuje mnoho otců o jedno ze základních práv a to „vychovávat své dítě“. Tím, že jim soudy povolují jen minimální kontakt s dětmi, ztrácí otcové v dětských záležitostech autoritu. Už nejsou součástí jejich života, ale stávají se pouze příležitostnými návštěvníky. Otcové, stejně jako matky vkládají do svých dětí naděje, chtějí o ně pečovat, chtějí jim předávat své zkušenosti, pomáhat jim, radit.

22

Černá, M. Rozvod, otcové a děti.Praha:Eurolex Bohemia, 2001. s.25

26

Jak se pozice otce v rodině postupem času měnila, dospělo se vývojem až ke vzniku kultu mateřství, který připisoval otcům téměř minimální až nulový význam. Mimo zajišťování finančních prostředků pro rodinu byla úloha otce v životě dítěte považována za nedůležitou a s nevýznamným přínosem pro výchovu dítěte.23 Přitom úloha otce v životě dítěte sehrává po celou dobu života dítěte více než významnou roli. Pevný vztah mezi otcem a dítětem, dokonce i během novorozenectví, může podporovat vývoj intelektu dítěte. Otec pomáhá svému synovi dosáhnout ve škole jeho intelektového potenciálu tím, že slouží jako příklad muže, který úspěšně funguje mimo domov. Tentýž otec však nebude mít na svého syna vliv pokud mu nebude moci být na blízku. Nejen u chlapců, ale i u dívek se prokázalo pozitivní působení podporujícího otce na jejich intelektový vývoj a mnoho úspěšných žen připisuje svůj úspěch otcovské inspiraci. Celkově děti, které mají častý kontakt s otcem, prospívají ve škole lépe. Otec ovlivňuje rozvoj různých složek intelektu i celkový postoj dítěte ke vzdělání a jeho motivaci ke vzdělání. Děti, o něž se jejich otcové více starají, snášejí lépe stres, když jsou ponechány sami s cizí osobou. V pozdějším věku je pro děti stále důležitější kontakt s vrstevníky. Opět výzkumy potvrzují velký vliv otce. Synové, jejichž otcové jsou delší dobu nepřítomni, hůře vycházejí se svými vrstevníky, jsou více závislí na svých spolužácích. Častěji trpí nejrůznějšími pocity, od izolace, osamělosti až k odcizení. V adolescenci by se děti měly postupně odpoutávat od rodičů. Děti vychovávané matkou s tím mívají zpravidla větší problémy. Projevuje se u nich vysoká závislost na matce a často se vyhýbají osamostatnění. Otec v těchto případech může dítěti pomoci tak, že jim nabízí bezpečným, na matce nezávislý vztah. Hlavním úkolem období adolescence je také vytváření vztahu k příslušníkům druhého pohlaví. Na průběhu celého procesu se opět odráží vztah dítěte s otcem i jeho intenzita. Pro chlapce je otec vzorem mužnosti, chlapec vyrůstající bez otce si neosvojí typicky mužské chování, mužský způsob řešení zátěžových situací. Z toho však může pramenit jistá citová nezralost a projevující se agresivita vycházející ze vzorců chování obsahujících prvky závislosti a pasivity. Podporující otec s úzkým vztahem se svým synem, zvyšuje jeho naději na úspěšný vztah v manželství.

23

Černá, M. Rozvod, otcové a děti.Praha:Eurolex Bohemia, 2001. s.29

27

I v životě dívky hraje otec nezastupitelnou roli. Pro dívky je otec prvním mužem v jejím životě. Jeho přítomnost pomáhá dívkám zejména v dospívání k vytvoření si budoucího postoje k mužům i partnerství jako takovému. Dívky, které neměly se svým otcem během dospívání pozitivní vztah mohou mít později sklony k pocitům nejistoty ve vztazích s muži. I u dívek platí, že schopnost ženy k vytvoření úspěšného manželského vztahu je zvýšena, pokud sama prožila hezký citový vztah se svým otcem. Veškeré skutečnosti, faktory či výzkumy ukazují, že otec je v životě dítěte stejně, někdy možná i více důležitý než matka. Napomáhá celkovému rozvoji dítěte, má velký vliv na jeho postoj ke vzdělání, na jeho začlenění se do společnosti, na jeho budoucí vztah k životnímu partnerovi. Velká část názorů tedy směřuje k tomu, že by zde ve většině případů neměl být důvod proč naopak nesvěřit dítě do péče otce. Muži mají stejné předpoklady pro péči o děti jako ženy a mohou být ve výchově stejně důslední a citliví. Samozřejmě je vždy nutné zohlednit samotný postoj otce k dítěti, jejich vzájemné citové vazby, intenzitu celého vztahu. I přes důležitost otce v živote dítěte však veškeré pozitivní vlivy otce na vývoj dítěte předpokládají, že jde o otce, který svou otcovskou roli bez výhrad přijímá, přistupuje k ní zodpovědně, považuje ji za důležitou, že je to otec citově angažovaný, pečující, věnující svým dětem převážnou část svého volného času. Nemá význam roli otce někomu nutit nebo dokonce připomínat, to neprospívá ani otci ani dítěti. Když se ještě vrátím k roli otce a znovu připomenu její význam pro výchovu dítěte, ráda bych v této souvislosti podotkla pár zkušeností z vlastního dětství, dospívání a také postřehů ze života svých vrstevníků. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla vyrůstat v úplné a harmonické rodině, plné lásky a pochopení ze strany obou rodičů, kteří se neustále snažili, a dělají to i doposud, dát mi najevo svou náklonnost a pocit bezpečí. Jako dívka mám vytvořené velice silné citové pouto k matce, máme opravdu hluboký vztah, naplněný důvěrou a zároveň přátelstvím. Je to dáno skutečností, že spolu trávíme spoustu společného volného času a jako ženy máme stejné zájmy. I přes tento krásný vztah s matkou, však nemohu opomenout vztah s otcem, který je založen na stejné náklonnosti a vzájemné lásce. Otec je pro mne jistý životní vzor, který naplňuje svým pracovním nasazením, pílí a schopností se vyrovnat s mnoha životními situacemi a překážkami. Jelikož mám mladšího bratra, tak vím, že pro něj je právě otec člověk, který mu udává ten správný směr jak jít životem a veškerou motivaci. Velká část mých vrstevníků však má opačné pocity z dětství či dospívání a hlavní roli zde hraje právě fakt, že naopak to štěstí vyrůstat v úplné rodině neměli. Ačkoliv se to většina z nich snažila dobře skrývat, nebylo těžké rozpoznat, že prošli jistými zážitky spojenými 28

s rozvodem svých rodičů, což je samozřejmě v jistých oblastech poznamenalo. Co se týká role otce v jejich živote, pocity mnohých z nich se však v tomto ohledu různily. Někteří svého otce ani neměli možnost poznat, druzí k němu pociťovali nenávist, jiní však otce ve svém životě velice postrádali. Což však bývá i v praxi jedním z nejčastějších problémů. Např. Jeanette bylo sedm let, když se její rodiče rozešli. Do této doby neměla žádné problémy s vývojem či chováním, ale v týdnech po rozvodu rodičů se zhoršilo její chování ve škole a více odporovala i doma své matce. Odmítání poslušnosti přestalo pouze, když přisel domů otec a „převzal odpovědnost“. Jeanette řekla otci, že je ráda, že je zase doma a že by přestala zlobit, kdyby se natrvalo nastěhoval zpátky.24 Přesto byla pro každého role otce něčím zásadním pro jejich život, spoustu jim přinesla ať už v pozitivním či negativním smyslu. Názory na roli otce v životě dětí se však různí. Významem otce pro vývoj dětí se zabývá např. prof. Jean Le Camus z Univerzity v Toulouse, který na toto téma přednášel v červnu roku 2000 na UK v Praze. Podle jeho názoru neexistují důkazy o tom, že absence otce znesnadňuje přijetí mužské pohlavní role u chlapců. Výzkumy se nyní soustřeďují na ověření hypotéz, že absence otců u chlapců předškolního věku vede k nedostatku sebe-prosazení a u chlapců ve školním věku k možné vyšší agresivitě. Tyto efekty absence otce ve výchově, jsou však zatím pouze hypotetické a je možné, že jsou zprostředkovány skrze změněné chování matky k synovi.25

24

Eliot ,J.,Place, M. Dítě v nesnázích – prevence, příčiny, terapie. Havlíčkův Brod: Grada Publishing,

spol.s.r.o.2002. s.101 25

Sobotková, I. Psychologie rodiny. Praha: Portál.200. s.134

29

8 DOPAD ROZVODU NA DÍTĚ – PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY Někteří lidé se umějí vypořádat s nepřízní osudu bez větších problémů, zatímco jiní jsou v koncích a utápějí se ve vzpomínkách, prožívají zoufalství a strach. Proč takové odlišnosti v reakcích lidí existují, nebylo dosud objasněno, ale zdá se, že nepříznivé životní události souvisejí se vznikem psychických onemocnění v dospívání. Podle druhu traumatizující životní situace nelze předpovědět, jaký typ psychického onemocnění by se mohl u člověka vyvinout či jak závažné by mohlo být.26 Práce v této oblasti však začíná ukazovat, že některé děti jsou chráněny před škodlivými následky negativních životních událostí vlastními vnitřními zdroji. Na to jak se dítě s traumatizující situací vyrovná má značný vliv jeho věk. Asi ve dvou letech věku je dítě schopno rozlišovat osoby a začíná své zážitky oživovat ve hře. V tomto věku tedy dítě téměř neumí předvídat události či jejich důsledky, protože mu chybí vědomí souvislostí, které by mohlo působit jako varování. Kolem třetího roku věku se již hra dítěte stává více promyšlenou a začíná být prostředkem, pomocí něhož dítě hledá cestu k pochopení světa. S tímto vývojem nastává též zásadní změna v myšlení, protože dítě začíná ztrácet své přesvědčení o tom, že svět je ovládán výhradně jeho jednáním. Okolo čtvrtého roku věku se u dítěte rozvíjí schopnost poznání alternativních způsobů jednání a volby jednoho z nich. Dítě si začíná uvědomovat, že určité problémy nemusí být způsobeny pouze jeho chováním. Tato schopnost, je pak plně vyvinuta v šesti letech a dítě pak umí dát do souvislosti příčiny událostí, které nemůže ovlivnit. Znalost této vývojové schopnosti je důležitá pro pochopení toho, že dítě mladší pěti let má tendenci pohlížet na traumatizující události jako na něco, co samo způsobilo.27 Jednou z nejběžnějších traumatizujících událostí, s níž se dítě může setkat, je právě samotný rozvod rodičů. U dětí, které prožily rozchod či rozvod rodičů, je až třikrát větší pravděpodobnost výskytu emočních potíží a problémů s chováním než u běžné populace. Rozvod manželství a rozpad rodiny představují jedno z nejsvízelnějších období, a to nejen pro přímé účastníky rozvodu, tj. pro rodiče a děti, ale často i pro celou širší rodinu. 26

Eliot ,J.,Place, M. Dítě v nesnázích – prevence, příčiny, terapie. Havlíčkův Brod: Grada Publishing,

spol.s.r.o.2002. s. 90 27

Eliot, J., Place, M. Dítě v nesnázích – prevence, příčiny, terapie. Havlíčkův Brod: Grada Publishing,

spol.s.r.o.2002. s.100

30

Rozvod má své aspekty sociální, etické, právní, emoční a v neposlední řadě velmi důležité aspekty psychologické. Je to období naplněné stresem, frustrací důležitých lidských potřeb. Období, jehož důsledky mohou ovlivňovat účastníky rozvodu po celý život.28 Já bych však ráda věnovala největší část pozornosti právě těm nejvíce zranitelným účastníkům, kterými jsou právě nezletilé děti. Rodinným rozvratem a rozvodem je výrazně ovlivněn zdravý vývoj osobnosti dítěte, které rozvrat manželství rodičů výrazně prožívá. Četné výzkumy ukázaly, že neexistuje věk, ve kterém by dítě rodinným rozvratem netrpělo. Jde pouze o skutečnost, že reakce dítěte je jen v určitých obdobích vývoje jeho osobnosti různá podle věku a podle pohlaví. 29 Bohužel, ať už rodiče chtějí nebo ne, ať už si to uvědomují, či ne, vystavují dítě zvláštnímu druhu psychické zátěže, jejíž důsledky nejsou často rozpoznány včas ani vlastními rodiči či jinými blízkými osobami. Často totiž nejde o důsledky, které by se projevovaly okamžitě, ale které se začnou projevovat například až v období puberty nebo dokonce až v dospělosti. Po rozvodu se předpokládá, že se přetrvávající konfliktní situace uklidní a zlepší se tak podmínky psychického zdraví celé rodiny. Realita je ovšem jiná, rozvodová praxe ukazuje, že v naprosté většině manželství pokračuje napjatá a stresující atmosféra, která se projevuje v opakovaných soudních řízeních o určení styku s dítětem, v soudních sporech o výživné, o majetek a apod. Dítě se musí opakovaně dostavovat na vyšetření k soudním znalcům, je celou záležitostí těžce frustrováno. Celková napjatá situace před rozvodem i v jeho průběhu však bez pochyby zanechává u dětí nepříznivé následky. Velice často je jedním z takových následků špatná školní výkonnost – projevuje se zvláště ve zhoršení prospěchu, i přesto, že dítě před tím prospívalo dobře. Je to dáno zejména tím, že v důsledku trvalého stresu se v dítěti objevuje stále více napětí a úzkosti. Což vede ke zhoršení koncentrace a to ke špatnému školnímu výkonu. Dítě je za svůj špatný prospěch trestáno, tím ztrácí zájem o školu, protože se mu stává zdrojem utrpení, tím se opět zhoršuje jeho výkonnost a bludný kruh se uzavírá. Je zajímavé zdůraznit, že existují v tomto smyslu dosti výrazné rozdíly mezi chlapci a dívkami. Zhoršení prospěchu u chlapců je také podmíněno jejich agresivním chováním, které je přirozeným důsledkem dlouhodobé frustrace. U dívek probíhá proces zhoršení prospěchu méně nápadně, dívky z rozvedených rodin jsou více staženy do sebe, ale úzkost a s ní související poruchy koncentrace se projevují také. 28 29

Matějček, Z., Dytrych, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Publishing. 2002. s.39 Matějček, Z., Dytrych, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Publishing. 2002. s.40

31

Když děti čelí bolesti z rozchodu rodičů, reagují stejně jako na kteroukoli jinou bolestnou událost. Na počátku převládá pocit, že jejich svět se hroutí, zažívají úzkost a strach z budoucnosti. Jejich zármutek nad ztrátou rodiny je doprovázen strachem o rodiče. Kteří jsou v tíživé situaci, a zmatkem z toho, že jejich loajalita k oběma rodičům vyvolává problémy.30 Dalšími z následků, které vznikají v důsledku reakce dítěte na rozvod svých rodičů jsou běžné poruchy spánku dítěte. Dítě po rozvodu ztrácí pocit bezpečí, může přijít o obvyklé rituály před spaním, doprovázené přečtením pohádky na dobrou noc atd., jako i dospělí lidé před spaním obvykle hodnotí prožitý den, honí se jim hlavou nejrůznější myšlenky, stejně tak dítě procházející jistou nepříjemnou životní etapou přemýšlí nad věcmi, které mu nedají spát. Některé děti však mohou prožívat stres, nepříjemné situace či strach ve spánku, což se může projevovat pomočováním v některých případech i zvracením. V tomto případě mohu doložit vlastní zkušenost se šestiletou Lucii, která společně se starším bratrem prožila ne zrovna příjemné zážitky s rozvodem vlastních rodičů. Důvodem rozvodu rodičů zde byla skutečnost, že otec si našel o několik let mladší partnerku, se kterou však již udržoval milostný poměr ještě za trvání manželství s matkou svých dětí. Bohužel matka Lucie po odhalení pravdy o svém manželovi tuto situaci značně nepřijala a propadla nezvladatelným stavům a záchvatům hysterie, depresí, vedoucím až k pokusu o sebevraždu. Ve svém zármutku však zcela opomenula existenci svých dětí, kteří byli mnohokrát svědky jejího výstupu. Doposud zdravá a bezproblémová dívka, která se chystala na nástup do první třídy základní školy se začala v noci pomočovat a propadat záchvatům strachu ze tmy. Děti procházející rozvodem svých rodičů však často prožívají různé věci. Všechny stresové situace, kterým je dítě v průběhu rodinného rozvratu a rozvodu rodičů vystaveno, mohou vést nejen k poruchám vývoje osobnosti dítěte, ke vzniku různých psychopatologických obrazů, ale také zvláště u chlapců, k antisociálnímu chování.31 Děti z rozvedených rodin však také ve zvýšené míře trpí depresemi, chovají se vůči svým rodičům a učitelům agresivněji, jako dospělí mají více psychických problémů, plodí nemanželské děti, méně uzavírají manželství, mají vyšší rozvodovost než děti rodičů, kteří se nerozvedou.32

30

Eliot, J., Place, M. Dítě v nesnázích – prevence, příčiny, terapie. Havlíčkův Brod: Grada Publishing,

spol.s.r.o.2002. s.101 31 32

Trnka, V. Děti a rozvody.Praha: Avicenum. 1974. s.138 Časopis Ethos, rodinný křesťanský časopis.Vsetín: vydavatelství Ethos.2003/3.příloha A, s.12

32

Na zprávu o rozvodu nebo po stěhování rodičů, kdy dítě ztrácí kontakt s rodičem, který odešel, mohou děti reagovat podobným způsobem jako na úmrtí blízké osoby nebo na jinou silně traumatizující událost a procházejí několika adaptačními fázemi. V první fázi se zapojují obranné mechanizmy, které tlumí psychickou bolest a zraňující emoce (bolest, strach, zlost), nemohou například uvěřit, že je to pravda, předstírají, že na tom nezáleží, nebo obviňují rodiče, někdy obviňují samy sebe (kdybych tolik nezlobil, tak by maminka neodešla). Někdy se snaží najít méně bolestivé téma, na které přenesou nepříjemné pocity ze ztráty (mně to nevadí, ale tátovi to působí bolest, co tomu řeknou kamarádi, jak to řeknu ve škole). Vždy chovají naděje, že se rodiče k sobě vrátí, a to většinou i v situacích, kdy rozvodu předcházel intenzivní rodičovský konflikt. V této fázi může dojít k nesprávné interpretaci rodiči nebo příbuznými, popř. všemi, kdo se v rozvodové situaci angažují, kteří docházejí k názoru, že dítě žádný problém nemá (pokud o něm nemluví), a nebo že druhého rodiče nepostrádá. Ve druhé fázi mohou děti pociťovat velkou zlost. Je to přirozená reakce na někoho nebo něco, co dítěti působí bolest, a pokud dětem není umožněno zlost vyjádřit, tak ji v dané chvíli potlačí, ale objeví se v podobě různých úzkostných projevů nebo neadekvátního chování. Ve třetí fázi se s novou situací vyrovnávají, hledají nové jistoty a zvykají si na nové uspořádání. Neznamená to, že s rozvodem souhlasí a že se vzdávají myšlenky na možné obnovení soužití rodičů. Otevírá se jim však předtím beznadějný výhled do budoucnosti. K vyrovnání významně napomáhá, pokud je dítě předem připraveno na to, co jej čeká, co, kdy a jak bude s ním a s rodiči, a když má svůj pravidelný řád.33 Čím výrazněji má pro dítě rozvodová situace charakter psychického traumatu, tedy přesáhne-li možnosti jeho organizmu ji zvládnout a není-li toto trauma adekvátně ošetřeno, tím problematičtěji zareaguje a tím více se stává náchylnější např. k již zmíněným depresím v dětském i dospělém věku. Jedním z dalších problémů vyskytujících se u dětí, které prošli rozvodem, je změna v sebehodnocení dítěte. Sebeúcta je psychologická charakteristika, která umožňuje dítěti prožívat pocit vlastní hodnoty sám před sebou i před druhými, kreativně využívat vlastních schopností, těšit se ze života a důvěřovat druhým. Sebeúcta se také pojí s představou o vlastní mužské nebo ženské roli. 33

http://www.rodina.cz/clanek2859.htm. Jak děti truchlí-děti, rodiče a rozvody, napsala dětská lékařka,

specializuje se na dětskou psychiatrii a psychoterapii. Od roku 1999 je členkou týmu Krizového centra Linky bezpečí.

33

V situaci, kdy jsou rodiče zaslepeni vlastními problémy nebo kdy probíhají jejich vzájemné nelítostné boje a dítě stojí vprostřed bitevního pole, jsou děti připraveny o významný zdroj vlastního sebehodnocení – o možnost vnímat samy sebe jako zdroj radosti svých rodičů. Dalším oslabeným zdrojem je rodič přetížený nebo nevyrovnaný (nejčastěji matkasamoživitelka), který má větší sklon k hubování, kritice a trestání svých dětí, a tím v nich buduje představu o jejich nedokonalosti a neschopnosti, se kterou se děti ztotožňují. Ke zvýšení zátěže přispívá, pokud se matky před dětmi vyjadřují o otcích a naopak otcové o matkách negativně a hanlivě. Je alarmující, že v případě chlapců může tento faktor uškodit chlapci v jeho identifikaci se sexuální rolí a v jeho sebeúctě někdy i více, než by mu uškodil nedostatek kontaktu s otcem. Jak už jsem uvedla, každé dítě se vyrovnává se stresem po svém, závisí to na věku, pohlaví dítěte. Některé děti se s rozpadem rodiny vyrovnávají déle, některým to trvá chvíli. Některé jsou však poznamenány na celý život. Bohužel však existují i případy, kdy jsou prožitky dítěte natolik silné a nepříjemné, že jejich sebeúcta klesne až do té míry, že se sníží až k sebevražedným myšlenkám. Podle řady psychologů je riziko sebevražedného (sucidiálního) chování u dětí spojeno právě se separací rodiny, rozvodem rodičů, rodičovským alkoholismem, zneužíváním, depresí a sucidiálním chováním u rodičů. Existuje pět charakteristik typických pro rodiny sucidiálního dítěte: nedostatečné mezigenerační hranice, velmi konfliktní vztahy mezi rodiči, projikování pocitů rodiče do dítěte, symbiotickou vazbu dítě-rodič a rigidní rodinný systém.34 Za jednu z forem sebevražedného jednání považují někteří autoři i tzv. anorektické jednání. K depresivní symptomatice přistupuje strach z jídla a ztloustnutí, úzkostnost a těžké konflikty, většinou s rodiči. Samotné sebevražedné chování často souvisí s jistým disharmonickým vývojem osobnosti, na který mají vliv zejména výchova či rodinná situace. Porucha osobnosti snižuje adaptabilitu svého nositele a každá svým poněkud jiným způsobem ztěžuje zapojení do společnosti. Př. Šestnáctiletá dívka byla přijata na dětskou psychiatrickou kliniku FNM pro sucidiální tendence, vyhrožování sebevraždou. Manželství rodičů bylo dlouhodobě konfliktní, jelikož otec v extrémní míře uplatňoval v rodině zásady náboženské společnosti Svědků Jehovových, jejímž byl členem. Rodiče se rozvedli, když pacientce bylo třináct let. S otcem se pravidelně stýká. Má starší dvacetiletou sestru a mladšího třináctiletého bratra. V deseti letech se poprvé pokusila o sucidium medikamenty, po konfliktu s otcem. 34

Koutek, J., Kocourková, J. Sebevražedné chován í-současné poznatky o sucidialitě a jejich specifika u dětí a

dospívajících. Praha: Portál. 2003. s.7

34

Další závažnější sucidiální pokus se uskutečnil v 15 letech. V den činu řekla matce, že se necítí dobře, a zůstala sama doma. Skočila z okna druhého patra a podle očitých svědků se vrhla dolů po hlavě. Pouze náhodou se ve vzduchu otočila a pád přežila. Po nějaké době byla pro opakované sucidiálí výhružky přijata na psychiatrii. Při vyšetření bylo zjištěno snížené sebehodnocení, myšlení a vnímání bez psychopatologických změn, ale bez hlubší deprese.35 V této souvislosti bych se opět vrátila k vlastnímu příběhu zmiňované Lucie a jejich zážitků spojených s rozvodem jejich rodičů. Od rozvodu uplynulo již deset let, nyní je Lucie v šestnáctém roku věku, zůstala s bratrem po rozvodu v péči matky a s otcem se pravidelně navštěvují, tráví s ním prázdniny, jezdí na společné dovolené s jeho současnou partnerkou, se kterou má společné dítě. Matka si našla také nového partnera, se kterým uzavřela opět manželství a má s ním teď už čtyřletou dceru. Lucie žije s manželem matky, bratrem a sestrou v jedné domácnosti. Před rokem se bezdůvodně zavřela v koupelně a po té co jí matka donutila otevřít dveře ji našla s pořezanýma rukama. Na otázku proč to udělala odpověděla matce výčitkami, že právě ona může za to, že od nich otec před pár lety odešel. Sám současný přítel Lucie několikrát přišel za matkou a svěřil se jí se strachem o Lucii, jelikož prý trpí záchvaty vzteku často doprovázené náhlým pláčem. Všechny z výše popsaných obtíží dítěte vycházejí převážně z neúnosného zatížení dítěte napětím, změnami a nejistotami v rozvodové situaci nebo ze vtažení do rodičovského konfliktu. Tyto obtíže často bývají jedním z rodičů nesprávně přičítány negativnímu vlivu výchovy nebo chování druhého rodiče a bývají nesprávně interpretovány jako důkaz nevhodnosti těchto návštěv. Ať už si rodiče myslí, že mají rozvodový konflikt za sebou a samy už se vyrovnali s nepříjemnými situacemi a vzpomínkami, v dítěti však může trauma přetrvávat po delší dobu a následky se mohou projevovat až v pozdějším věku. Neodezní-li akutní a výrazné projevy psychických problémů do několika týdnů, je potřeba konzultace s dětským psychologem nebo psychiatrem, popřípadě psychoterapie. Úplná stabilizace však trvá měsíce až roky, smutek nad rozvodem pak mohou děti pociťovat až do dospělosti. Pozornost zaslouží, obzvláště došlo-li k přerušení kontaktu s druhým rodičem nebo současně k dalším významným změnám v životě dítěte.

35

Koutek, J., Kocourková, J. Sebevražedné chován í-současné poznatky o sucidialitě a jejich specifika u dětí a

dospívajících. Praha: Portál. 2003. s.11

35

Zajímavé je podotknout, že rodiče až překvapivě často soudí, že se rozvod jejich dětí nijak nedotýkal, a že jej nevnímaly. Pokud mají děti do tří let, uvádějí téměř všichni, že se na dětech nic nápadného neprojevilo. U dětí předškolního věku tak soudí velkou měrou a stává se, že ještě dvanáctileté děti pokládají za „malé“, než aby vnímaly, co se v rodině děje. Je třeba si však uvědomit, že rozvod rodičů se dítěte dotýká vždy a přesto, že se dítě přímo nehroutí, nepláče, nedělá scény, neznamená to, že by rozvodem netrpělo. Rodiče jsou sami v průběhu rozvodu méně vnímaví prožívání a potřebám dítěte a často si nebývají vědomi toho, že se v této době chovají nezvykle, nepřiměřeně, zvláštně. V každém případě ovšem děti těžce prožívají samotnou skutečnost, že lidé, které má rádo a které k němu prožívají láskyplný vztah, se nemají rádi navzájem.36 Jestliže konflikt rodičů pokračuje i po rozvodu, trvá-li dále napětí a jeden či druhý střídavě děti popouzejí nebo podplácejí, pak je nebezpečí nepřiměřené zátěže pro jeho nervový systém tím větší. Následky, které se promítají do dalšího vývoje osobnosti dítěte, jsou pak hlubší a trvalejší a v těchto případech se právě nemusí projevit ihned, ale až mnohem později – až si toto dítě bude hledat vlastního partnera, až se bude chtít zamilovat, bude zakládat vlastní rodinu, až bude vychovávat vlastní děti. Psychologické výzkumy tyto spojitosti jednoznačně potvrzují. Proto je dobré si uvědomit, že dítě je zpravidla vnímavější vůči tomu, co se v rodině děje, než si dospělí jsou ochotni připustit.37 J. S. Wallerstein (1987) uvádí 6 „psychologických úkolů, které musí děti rozvedených rodičů zvládnout, jsou to zejména: přijetí faktu rozvodu, překonání konfliktu rodičů a návrat k obvyklým aktivitám, vypořádání se s bolestivou ztrátou, zbavení se hněvu a sebeobviňování, odpuštění rodičům, dosažení reálné hranice vztahů. Sami rodiče mohou při tom dětem pomoci vyvarováním se obvyklých chyb, jako jsou: nepodcenit vnímavost dítěte vůči rozvodu, zachovat si vědomí rodičovství, zabánit pokračování rozvodového konfliktu, nepopuzovat dítě proti bývalému partnerovi, zachovat pozitivní obraz druhého rodiče, zabránit jakémukoliv podplácení dítěte, zajistit co nejlépe styk dítěte s druhým partnerem, dítěti nic nezatajovat ani nevnucovat, vztah s nevlastním otcem či matkou budovat velmi opatrně.38

36 37 38

Trnka, V. Děti a rozvody.Praha: Avicenum. 1974. s.140 Trnka, V. Děti a rozvody.Praha: Avicenum. 1974. s.140 Čáčka, O. PSYCHOLOGIE duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno: Doplněk.2000.

s.169

36

9 DÍTĚ A NOVÝ PARTNER, NEVLASTNÍ SOUROZENCI Předně se ve výzkumných šetřeních ukazuje, že na dítě příznivé působí, když je matka se svou životní situací vyrovnaná., když je spokojená, má dobrou náladu a nic tíživého na ni nedoléhá. Tak tomu často bývá, najde-li po rozvodu nějaký nový uspokojivý citový vztah. Což mluví také ve prospěch nového partnera. Ovšem není to tak jednoduché jak se na první pohled zdá. V jednom z výzkumu byla sledována velmi početná skupina dětí školního věku pět let po rozvodu. V testu rodinných vztahů, figuroval jak nový matčin partner, který v rodině žil třeba několik let, tak vlastní otec dítěte, který v rodině nežil už od rozvodu. A ukázalo se, že děti ještě stále dávaly rozvedenému otci přednost v průměru více než jeho novému nástupci. Děti většinou nezapomínají tak lehce, jak si jejich matky myslí a jak by si přály. V této souvislosti je nutné zmínit další poznatek. Matky po seznámení s novým partnerem mají tendence přeceňovat kladné projevy svého dítěte k tomuto novému partnerovi a přehlížet tak projevy negativní. Naopak, ve vztahu k bývalému manželovi hledají spíše to negativní, a ne to pozitivní.39 Nového partnera, obecně řečeno lépe přijímají mladší děti než starší a lépe dívky než chlapci. Ale existuje mnoho individuálních výjimek a každý případ doplněné rodiny je zcela originálním jevem. Jedinou osvědčenou zásadou v těchto případech je dopřát věcem čas a nespěchat, neboť u dítěte nejde o zcela přirozené budování citových vztahů, ale o jejich přestavbu, přeměnu, přetvoření. Okolností, které mají vliv na přijetí nového matčina partnera, je dlouhá řada. Je to zejména věk dětí a jejich pohlaví, na druhém místě spokojenost matky v novém partnerském vztahu, následuje osobnost matky, její povaha a vztah k dětem, stejně jako osobnost jejího nového partnera. V neposlední řadě je tu i vlastní otec a otázka, jak se k tomuto svému nástupci staví.40 Z hlediska dítěte nejde o zaplnění prázdnoty, kterou často prožívá matka po ztrátě manžela, ani o milostný cit, kterým se žena upíná k muži. (obdobně je tomu tam, kde dítě zůstává v péči otce a ten si najde novou partnerku). Pokud se chceme podívat na věc očima dítěte, musí nám být jasné, že přijmout někoho do té doby cizího do intimního rodinného života, neznamená jen přizpůsobit se dané situaci. Pro dítě je to velký zásah do jeho dosavadní identity. 39 40

Matějček, Z., Dytrych, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Publishing. 2002. s.56 Matějček, Z., Dytrych, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Publishing. 2002. s.57

37

Dítě bojuje s různými otázkami jako: komu na něm záleží, ke komu patří máma (táta) ke komu ono samo!!! Především by se rodiče měli snažit dítěti, co nejlepším způsobem pomoci. Dopřát dítěti dostatek času, nový partner či partnerka by se neměli dětem vnucovat, nebo se jim nějakým způsobem vlichotit kupováním či podplácením drahými dárky. Objevuje se však další závažný problém, který dospělí jako by přehlíželi, a přes který děti obvykle těžce „klopýtají“. Je třeba uvážit jak mají děti nového matčina partnera oslovovat – jak na začátku známosti, jak později, změní-li se v nové manželství? Některé matky představí svou novou známost jejím křestním jménem jako svého kamaráda, jiné jako strejdu, nebo muže beze jména a s neurčitým statusem kolegy, známého, přítele apod. S každým z těchto pojmenování jsou spojeny i určité postoje a dítě by nemělo žit v nejistotě, co si má o novém příchozím vlastně myslet. Ovšem žádat hned od dítěte, aby říkalo novému partnerovi tatínku, by asi nebylo moc rozumné a navíc to může vyvolat spíš odpor než náklonnost. Přesto, že věk, ve kterém se navazuje nové partnerství není oním typickým věkem, kde na absolutně první místo je dávána sexualita, hraje přesto sexuální život nových partnerů důležitou roli. Bez citové vazby jednoho na druhého by asi nové partnerství nevzniklo. Rozhodně pro jeho vznik nestačí jen jisté racionální důvody. Náhlý příliv emocionality sexuálního rázu však mohou sotva noví partneři před svým okolím utajit a skrýt. Je však v prvé řadě důležité si uvědomit, že takové projevy vzájemné citové náklonnosti působí na děti často překvapivě a nezvykle, jsou tím spíše zaskočeni. Prožívají nejistotu, zmatek a úzkost a ve velké řadě případů i ošklivost a odpor. Na některé děti však působí taková situace dráždivě a přitažlivě, snaží se hlídat chování matky a nevlastního otce s úmyslem „při něčem je nachytat.“41 Ale nemusí být přímo svědky intimních sexuálních projevů. Nezvykle na děti působí například změna v komunikaci partnerů, něžné oslovování, náznaky a zámlky v řeči, nepochopitelné dvojsmyslnosti, nová úprava zevnějšku, líčení, smích, pohledy, dotyky atd. Je nutno brát v úvahu jednu důležitou okolnost. I za normálního stavu děti často nerozumí i v nenarušených rodinách projevům vzájemné přízně a sexuality mezi rodiči. Vidí v nich náznaky nebo někdy přímo akt násilí. Například vzájemné objetí rodičů může vést k tomu, že děti jdou matku bránit nebo se dají do pláče. Tím spíše dochází ke zmatené reakci dítěte tehdy, když už si něčemu podobnému odvyklo a nyní se takové podivné chování náhle a nečekaně opět objevuje. 41

Matějček, Z., Dytrych, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Publishing. 2002. s.59

38

Čím více je citová a erotická přízeň matky věnována někomu jinému, cizímu, tím více vzniká u dětí obava ze ztráty lásky a citu k nim samým. Někdy se u dětí na počátku nové známosti jejich matky objevují dokonce projevy strachu a úzkosti právě v časové spojitosti s počátkem a rozvojem nové známosti, eventuálně novám sňatkem vlastního rodiče. Ze strany dětí se projevují provokace, kterými dítě pronásleduje nejen nového partnera, ale bezdůvodně i vlastního rodiče. Pokud jde o samo chování nových partnerů před dětmi v erotické a sexuální oblasti, nemusí se za své chování stydět, pokud je upřímné. Intimní věci však patří neoddělitelně do intimity jen těch dvou, jichž se týkají. Není nutné vystavovat děti překvapivým a nesrozumitelným odhalením. Projevy vzájemné přízně jsou normální součástí zdravého rodinného života, ale děti musí vždy vědět, že to jak se jeden ke druhému chová, je podloženo tím, co jeden k druhému cítí, že se mají rádi a že mají stejně tak rádi i své děti. Chování rodičů vlastních i nevlastních má životní jistotu posilovat, nikoli oslabovat. Př.: „Děti o mém novém partnerovi neměly tušení. Nějak jsem neměla odvahu jim ho představit. Začala jsem, až když to bylo nevyhnutelné, což se mi vymstilo - řekla jsem jim, že se budeme stěhovat od tatínka k mému kamarádovi, kterého jim dnes představím. Vzali jsme je na matějskou pouť. Adélka Mirka přijala ihned. Párkrát ji povozil na řetízkáči, vystřelil jí pokémona a už ho držela za ruku a byl to její ,Milek‘.“ Naopak Tom to prý chápal jinak. Celou dobu se mračil jako čert, odpovídal jednoslabičně a nechtěl ani na jedinou atrakci. Když pak uviděl, že Mirek dává Ladě pusu, utekl pryč. „Nevěděla jsem, co s tím,“ vzpomíná Lada. Tom se zatvrdil, že chce jen svého tátu, a Mirek pro něj byl jakýmsi vetřelcem do našich životů. Když jsme se k němu nastěhovali, řešili jsme, co podnikneme. Zjistila jsem, že Tom to chápe tak, že ho už jeho pravý otec nemá rád a že za to může Mirek, protože vzal tátovi mámu. Trvalo několik měsíců, než se něco změnilo k lepšímu. Úmyslně jsem dovolila Tomovi být se svým otcem co nejčastěji, i když naše vztahy nebyly zrovna růžové. Musela jsem v sobě překonat svou negativitu vůči bývalému muži, protože jsem tušila, že je to v naší situaci důležité.“ Tom pomalu začínal přijímat i Mirka, který se snažil postupovat co nejcitlivěji nevnucovat se, nepodlézat, ale být vlídný trpělivý a rozvíjet Tomášův zájem - karate. Po třech měsících Tom pochopil, že ho jeho pravý táta má rád a Mirek má rád mámu i jeho. Ledy začaly tát a oba k sobě našli cestu. 42 42

http:// www.super.cz/vztahy/18724/-kdyz-ma-dite-vic-otcu.html

39

Příchod nového vychovatele do rodiny, ať už v jakékoli právní formě, znamená vždy vážný zásah do rodinného systému, tvoří se nový subsystém či nové subsystémy, v nichž si tento nový příchozí hledá své místo. Následkem toho dochází k rozrušení starých společenství a ke vzniku nových. Nejzávažnějším rozdílem proti vlastní originální rodině je však skutečnost, že dítě má zpravidla tedy ještě jednoho rodiče, někde jinde a že svým způsobem patří do rodin dvou. S novým příchozím do rodiny se zpravidla dítěti mění i širší sociální zázemí. Objevují se noví dědečkové, babičky, tety, noví přátelé, přičemž někteří staří odpadají. Často bývá vnitřní situace doplněných rodin komplikována tím, že se v nich nově scházejí děti jednoho i druhého partnera, což znamená děti různého původu, s rozdílným dědičným pozadím, s rozdílnými dosavadními životními zkušenostmi, různě formované výchovou a svým dosavadním kulturním zázemím. Vznikají nové sourozenecké vztahy, které mohou být zdrojem mnoha obtíží ať už mezi dětmi navzájem, tak mezi jejich rodiči, kteří zrovna vstoupili do nového vztahu. Před sto lety dítě zpravidla vyrůstalo v houfu sourozenců, ještě před padesáti lety mělo většinou sourozence dva, dnes má nejvýš jednoho, přičemž ve třetině případů zůstává samo jako jedináček. Ještě před sto lety, když dítě dostalo nevlastní sourozence nebo se samo nevlastním sourozencem stalo, bylo to proto, že matka nebo otec zemřeli, pozůstalý rodič ovdověl a uzavřel nový sňatek. Buď si někoho přivedl i s jeho dětmi, nebo sám i se svými dětmi k někomu přiženil nebo přivdal. V nynější době naštěstí rodiče umírají jen zřídka, za to se však mnohem častěji a opakovaně rozvádějí a následně na to opakovaně žení a vdávají. V důsledku toho přivádějí své děti do nepravých sourozeneckých vztahů. Vztahy v rodinách s nevlastními sourozenci mohou být nezvyklé, ne dost přehledné a tudíž i psychologicky komplikované. Je třeba tedy snažit se porozumět jednotlivým jejich formám individuálně. Může dojít k různým případům jak se děti dostanou k nevlastním sourozencům. Jde například o situaci, kdy se manželka a děti dozví, že jejich otec má dítě z mimomanželského vztahu (což bývá tedy hmatatelným výsledkem nevěry). Tyto případy nebývají časté, ale ne zase tak vzácné. Častěji se vyskytují případy, kdy se sejdou děti z prvního manželství matky a děti z prvního manželství otce, jsou si geneticky i po právní stránce zcela cizí, ale noví manželský pár se je snaží nějakým způsobem sblížit a jakýsi sourozenecký vztah v nich navodit. Dařit se to může především tehdy, kdy děti samy nejsou z jedné ani z druhé strany vystavěny žádnému zvláštnímu nátlaku a když i bývalí manželé těchto nových manželů takovému setkání nijak nebrání. 40

Takové vztahy a situace by však byli moc ideální a málokde se podaří vytvořit hned na začátku nového vztahu zcela harmonické soužití. Nezřídka to jsou právě bývalé manželky svých rozvedených a znovu ženatých manželů, které se nemohou smířit s tím, že jejich bývalý manžel má možnost mít novou rodinu, ale s jinou ženou a mívají mnoho důvodů, aby svým dětem bránili stýkat se s cizí ženou a s cizími dětmi.43 Pokud se ale podaří dospělým takové vnitřní zábrany překonat, zpravidla nic nebrání tomu, aby mezi dětmi ze dvou původně zcela cizích rodin nedošlo k přátelství, spolupráci a sdílení zájmů. Není ani vzácností, že se na sebe děti třeba už dlouho dopředu i těší. Někdy může dojít i k tomu, že přítomnost nového kamaráda mezi stávajícími konflikty vlastních sourozenců, vyvolá uklidnění této situace, jelikož děti se před ním budou chtít ukázat v lepším světle a také začnou směřovat pozornost k poznávání nového budoucího člena rodiny od pozornosti věnované doposud sobě navzájem. Dosti častým případem bývá, že matka po rozvodu má s novým partnerem další dítě, takže jejím starším dětem z prvního manželství vstoupí do života mladší sourozenec, ale je vlastně jen „napůl“ nevlastní, tj. po otci. Jinou, méně častou variantou je, když otec má děti ve své péči, znovu se ožení a jeho nová manželka, tj. nevlastní matka stávajících otcových dětí, má s ním další dítě. Děti tedy opět mají mladšího sourozence, a to nevlastního „napůl“, tj. po matce. Do hry se dostává několik pozitivních činitelů, jednak je to dítě jejich matky (pokud jde o nevlastního otce), k němuž získávají pozitivní citový vztah. Tuto citovou náklonnost docela přirozeně přenáší i na její dítě. Navíc samo o sobě je to miminko, které už samo o sobě bývá pro starší děti většinou velmi přitažlivé. Už v nich nečekají společníka na hraní, jak to čekají dvouletí či tříletí sourozenci, ale spíše je zaujme svou roztomilostí a probouzí v nich pečovatelské a ochranné sklony. Na druhé straně toto miminko, které dál roste a vyvíjí se, si nese do života genetický vklad po matce, což se většinou projeví i v jeho chování a vzhledu, takže je dost důvodů, aby v něm starší děti viděli někoho, kdo patří do rodiny. To jsou okolnosti, které obvykle pracují ve prospěch přijetí malého nevlastního sourozence těmi staršími vlastními. Druhá strana mince však nezapomíná ani na některé jiné okolnosti, které mohou přijetí nevlastního bratříčka či sestřičky staršími vlastními dětmi ztížit. 43

Matějček, Z., Dytrych, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada Publishing. 2002. s.66

41

Přední místo zaujímá vztah, jaký si vytvoří tyto vlastní děti k novému matčinu partnerovi. Nepřijmou-li ho, může to neblaze poznamenat i jejich vztah k malému sourozenci. Dále se také musí počítat s tím, že starší dítě se často stydí za to, že jejich matka je znovu těhotná, že je to s jiným mužem než s jejich otcem, že už se to k jejich věku nehodí, že se jim kamarádi budou smát až budou vozit kočárek apod. V této souvislosti je velice důležité, jaký má matka vztah se svým bývalým manželem a jaký vztah mají její starší děti se svým bývalým otcem. Jak on se k novému těhotenství své bývalé manželky staví, co o tom dětem říká, co od nich chce vědět, to vše se promítá na jejich postojích k novému sourozenci. Není vzácné, že rozvedený muž až teprve ve chvíli, kdy jeho bývalá žena zakládá novou rodinu, pocítí, že jeho šance na návrat jsou nyní definitivně ztraceny. Své utrpení a hořkost potom dává pocítit i těm, kdo jsou vinni jeho neštěstím a své děti k tomu často využije jako prostředníky. Existuje nebezpečí ještě jiné a to horší ze strany samotné matky. Pro ni jsou sice všechny děti stejně vlastní, ale ne vždy musí být všechny stejně milovány, přijímány, opečovávány, ochraňovány. Je známo, že vztah matky k dítěti je určován jejím vztahem k muži, se kterým dítě zplodila. Většinou se její zklamání jejího mateřského citu nějak hrubě nedotkne, ale jsou však případy, kdy její ochladnutí vůči potomkovi nemilovaného, problematického a dnes zavrženého muže, je často pro dítě samo zdrojem psychické deprivace. Dnes již dvacetiletá Zuzana prožívala muka po uzavření nového manželství své matky s jejím novým partnerem. Již v prvním roce trváni tohoto manželství se jim narodil společný syn, který se hned od narození stal středem pozornosti a tím „oblíbenějším“ dítětem. Zuzaně byly tehdy čtyři roky a mladšího bratra nejprve vnímala pozitivně, než se ovšem v pozdějším věku díky němu dostávala do neustálých konfliktů s matkou a ještě více s nevlastním otcem. Často byla trestána za to, co ani neudělala, což bylo argumentováno tím, že ona je ta starší a zodpovědnější a bratr z toho přece ještě nemá rozum. Později konflikty vyústily až ve fyzické násilí ze strany nevlastního otce. To vedlo k tomu, že dívka přestala prospívat ve škole, začala hledat útěchu v ne zrovna vhodné společnosti a často už v brzkém věku u mužů. Její chování provokovalo další rodinné konflikty, které vedly až k tomu, že byla dívka rodiči předána do ústavní výchovy, s odůvodněním, že je vysoce problémová a má špatný vliv na vývoj svého mladšího bratra. Odtud se dívka v osmnácti letech dostala a nastěhovala se ke své babičce, která od začátku s tím co se dělo v rodině její dcery nesouhlasila. V osmnácti letech se zároveň provdala, jelikož potřebovala jisté zázemí a také pocit zajištění ze strany muže. Zatím jí dosud mladé a čerstvé manželství trvá. S matkou se nevídá, ale paradoxem v tomto případě je, že udržuje kontakt se svým nevlastním bratrem.

42

Na tomto případě mě nepřekvapilo chování matky a nevlastního otce Zuzany, i když je nepovažuji za zrovna obvyklé, ale samotný postoj dívky ke všem událostem, které prožívala a konečný výsledek, který vyústil v úplně normální vztah s mladším bratrem. Možná pociťovala v dětství, že jí spíše více ubližují rodiče a bratr je opravdu ve všem nevině. Nemám ani žádné informace o tom, zda Zuzana podstoupila někdy nějaké sezení u psychiatra či využila jiné pomoci. Zdá se, že jí v tomto případě pomohli přátelé nebo v současné době již zmíněný manžel. Dle mého názoru se však nemohlo tohle dětské utrpení projevit bez psychických následků, které ať už uměla nebo neuměla dobře skrývat v dětství, jí budou jistě provázet následujícím životem. Není vyloučeno, že její brzké vdavky jsou jedním z projevů, kterými chce dát najevo svůj postoj k životu.

43

10 HODNOCENÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY A SOUDNÍ PRAXE Jestliže se mám v závěru práce věnovat zhodnocení právní úpravy rozvodu, je dle mého názoru zbytečné znovu zde popisovat samotný rozvod, proto bych se v této části zaměřila spíše už jen na danou problematiku rozvodu s nezletilými dětmi. V současnosti končí polovina manželství rozvodem (cca 30 000 za rok). Více návrhů na rozvod podávají ženy. A velká většina rozvodových případů se týká i nezletilých dětí. Mají-li manželé, kteří se chtějí rozvést, nezletilé potomky, musí soud vždy nejprve upravit poměry těchto dětí pro dobu po rozvodu - především jejich hmotné zabezpečení (alimenty) a způsob další výchovy. Ještě v nedávné minulosti bylo řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem součástí řízení o rozvod. S účinností od 1. 8. 1998 soud (rozvodový) manželství nerozvede, dokud nenabude právní moci rozhodnutí (opatrovnického) soudu o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Kdo má nezletilé děti, podává proto soudu dva žalobní návrhy a také absolvuje dvě soudní řízení - nejprve o úpravě vztahů k dětem a potom o vlastním rozvodu. O úpravě poměru může soud rozhodovat nejen v souvislosti s rozvodem manželství. Je možné, aby soud v případě, že rodiče nezletilého dítěte spolu nežijí a nedohodnou se o úpravě výhovy a výživy dítěte, bez návrhu rozhodl, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý přispívat na jeho výživu. Tak tomu bude i v případě nesedaného rodičovského páru. Soud může podle § 26 odst. 3 zákona o rodině schválit dohodu o úpravě poměrů, tedy o svěření do výchovy jednomu z rodičů či jim oběma. V praxi může být znění této dohody již obsaženo v návrhu na rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého dítěte, často se ale k dohodě a specifikaci jejího obsahu dospívá až v průběhu jednání, které je ve věci výchovy a výživy nezletilých dětí vždy nařizováno. Ustanovení § 31 odst. 3 zákona o rodině ukládá soudu povinnost zjistit názor dítěte, jestliže je dítě s ohledem na stupeň svého vývoje schopno vytvořit si vlastní názor. Ze zákona o rodině přímo nevyplývá, jak a jestli vůbec soud musí ke stanovisku dítěte přihlížet, dle čl. 12 odst. 1. Úmluvy však výslovně stanoví, že názorům dítěte se musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.44

44

Nová, H. Úmluva o právech dítěte a problémy její aplikace v ČR. Právo a rodina, 2001, č.9

44

V této souvislosti bych ráda uvedla známy případ „Terezky S.“, který jistě mnohé z nás nezanechal klidnými. Příběh děvčátka, o které se rozvedení rodiče tak dlouho přetahovali, až ho soudce umístil do doby, než se vypracují znalecké posudky, nejprve do psychiatrické léčebny a pak do ozdravovny. Holčička dokonce žádala o pomoc samotného prezidenta, kterému napsala dopis. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. P 163/2005-1530 ze dne 18. 6. 2007 Obvodní soud pro Prahu 8 v tomto případě vydal nařízení o předběžném opatření, dle kterého byla 10-ti letá Terezka S. umístěna z rozhodnutí soudce Mgr. Miloslava Sládka dne 25.6. 2007 na dětské psychiatrické oddělení FN Motol, kde měla strávit celé letní prázdniny. Po první vlně protestů veřejnosti byla převezena dne 5.7.2007 do Olivovy léčebny v Říčanech. Dívčiny rodiče se už deset let nemohli dohodnout, do jaké míry se má otec podílet na výchově a Terezka k němu cítila odpor, podle matky se s ním dítě nechtělo vídat. Soudce tedy v této souvislosti rozhodl, že dívka stráví léto na psychiatrii v motolské nemocnici, což odůvodnil tím, že Tereza měla zhoršený zdravotní stav a rodinné prostředí pro ni nebylo vyhovující. Rozhodnutí předcházel údajný požadavek matky, aby nemusela o letních prázdninách dceru každý týden předávat jejímu otci a mohla s ní odcestovat mimo Prahu. Rozhodnutí soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 zkritizovala řada odborníků, prezident Asociace evropských psychiatrů Cyril Höschl, děkanové všech tří lékařských fakult Univerzity Karlovy i ředitel motolské nemocnice Miloslav Ludvík, který po té co dívku vyšetřil, označil rozhodnutí soudce za „nesmysl“, jelikož dle něj šlo o úplně zdravou dívku. Já osobně se neztotožňuji s rozhodnutím soudce, jelikož jsem při studii tohoto případu pročetla mnoho názorů odborníků z řad psychologie, kde se většina z nich přiklánělo k faktu, že Terezka byla zcela zdravé dítě a tudíž tu nebyl jediný důvod proč ji umisťovat na psychiatrii nebo do jiného podobného ústavu. Z právní stránky v tomto případě hraje velkou roli již mnohokrát zmiňovaný zájem dítěte. Na základě skutečností, které zde hrály hlavní roli, je dle mého názoru umístění zdravého dítěte do jakéhokoliv přikázaného zařízení, pokud má dítě svůj domov v rozporu s tímto zájmem dítěte, zároveň může znemožňovat naplnění jeho práv na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti, odpovídající jeho věku, jakož i na svobodnou účast v kulturním životě a umělecké činnosti (články 3.1, 31.1 Úmluvy o právech dítěte).45

45

Úmluva o právech dítěte č.104/1991 Sb. Čl. 3, 31

45

Soud dle mého mínění v tomto případě tyto články Úmluvy ignoroval a také se dostatečně nepřiklonil k výsledkům vyšetření FN Motol, na základě kterých byla dívka považována za zdravou. Jelikož tato dětská psychiatrická klinika jistě disponuje kvalifikovanými odborníky, měly být zejména výsledky těchto odborníku pro soud směrodatné a soudem respektovány. Soudce odůvodnil nařízení žádostí matky o hospitalizaci dítěte na psychiatrii, kdy ve skutečnosti žádala matka o nařízení předběžného opatření, kterým by styk dítěte s otcem nebyl po dobu letních prázdnin upraven. Terezka neměla možnost být u soudu slyšena, aby vyjádřila své představy, jak si přeje strávit prázdniny. Zde bych opět reagovala na ustanovení § 31 odst. 3 zákona o rodině, kdy ukládá soudu povinnost zjistit názor dítěte, jestliže je dítě s ohledem na stupeň svého vývoje schopno vytvořit si vlastní názor. A zároveň také na čl.12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Je pravděpodobné, že 10-ti leté dítě touto schopností vytvořit si vlastní názor disponuje a vzhledem k vyšetřením, které Terezka podstoupila, byla považována za velice inteligentní a šikovné děvče, které jistě umí rozlišit co je pro ni nejlepší. Mám-li se blíže vyjádřit k tomuto případu, myslím si, že v této záležitosti soudce jednal zcela unáhleně a v minimální míře se přiklonil k tomu, co je v této situaci pro dítě nejlepší. Pokud se řada odborníků shodla na tom, že označili dítě za zcela zdravé, schopné vlastního mínění, bylo zbytečné trápit dívku umístěním v některém ze zmiňovaných zařízeních. jestliže si soudce nevěděl rady s úpravou poměrů po dobu po rozvodu, nebylo zde nejlepším řešením vypořádat se s případem umístěním nezletilé dívky na psychiatrii, kde měla najít cestu ke svému otci. Díky rozhodnutí soudu se pro Terezku celá událost stala ještě více traumatizující. Jak potvrdila mluvčí motolské nemocnice, dívenka pobyt v nemocnici strávila neustálým pláčem a steskem po matce. V neposlední řadě je nutné zdůraznit, že na dítěti se podepsal i značný zájem médií, který tento případ vzbudil. Terezka se dostala do pozice, kdy se stala mediální hvězdou loňského léta, musela se vyrovnávat s rozpory mezi rodiči a zároveň snášet prostředí, do kterého nepatřila, se steskem po matce, svém dětství, které do té doby bylo bezstarostné a také se zájmem široké veřejnosti, který se projevil i ve vztazích s jejími spolužáky a kamarády. Dle mého názoru, do doby než se vypracovaly veškeré znalecké posudky, mělo být dítě svěřeno do předběžné péče matky, jelikož podle všech šetření byla schopna se v mnoha směrech o dítě postarat a dítě projevovalo značný zájem o soužití s matkou. Nenašla jsem jediný důvod, proč by dítě, které nic nespáchalo mělo trpět za chyby svých rodičů tímto 46

způsobem. A zároveň být poznamenáno kvůli nesprávnému soudnímu rozhodnutí mnohonásobně více než v průběhu běžného rozvodu. Zákon netrvá na tom, aby dítě bylo svěřeno do výchovy jednomu z rodičů, v případě, kdy ani jeden z rodičů neskýtá záruku řádné výchovy, je možné dítě svěřit do péče jiné osoby, např. prarodičů, nebo do pěstounské péče apod. Jestliže soudce v případě Terezky měl pochybnosti ve vhodné osobě pro dítě, možná mohl spíše rozhodnout právě na základě těchto možností. Novela Zákona o rodině (94/1963 Sb.) z roku 1998 dává soudům zřejmý pokyn, že v rozhodnutí o svěření do péče je přednostní zájem dítěte, nikoli rodičů. Zákon neupřednostňuje rodiče dle pohlaví nebo návrhu na svěření do své péče. Jinak řečeno, před zákonem jsou si rodiče rovni. Je třeba připomenout, že v zákonodárné iniciativě Senátu Parlamentu ČR byla navržena jako prioritní forma úpravy péče o děti po rozvodu společná popřípadě střídavá péče. Tím by byl dán soudům zřetelnější pokyn, jak vůbec první potřebu dítěte v takové situaci, totiž právo na oba rodiče, zabezpečit. Formulace zákona však výslovně oba rodiče zrovnoprávňuje. Podmínkou společné resp. střídavé výchovy je, že jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem. Soudní praxe však ještě vychází z dodatečné podmínky, která nebyla zákonodárcem stanovena a soudy si ji jakoby dodatečně přimyslely k zákonu. Podmínkou soudního schválení střídavé péče se stal tedy souhlas obou rodičů. Samozřejmě rodiče, kteří se rozvádějí, a každý za sebe podává návrh na svěření dítěte do své péče, jsou víceméně nepřátelé a nechtějí se o dítě „s tím druhým dělit.“ Tudíž se v 98% případů neshodnou, a soudy nadále ve starém duchu přidělují děti matkám. Garantem práv dětí rodičů, kteří se rozvádějí a chovají se k druhému jako k nepříteli, musí být stát – jeho zákony, jeho soudy, jeho útvary péče o děti. Ty by měly dbát na to, že dítěti nevznikne celoživotní újma ztrátou rodiče jen proto, že se neshodl s druhým rodičem jakožto s manželem. Dle lékařů a psychologů je třeba, aby rodič (či jiná pověřená osoba) měl účinný vliv na výchovu dítěte, aby s ním trávil minimálně 30% času. Většina rozsudků o svěření dítěte do péče dává dítě tomu z rodičů, který ho nemá ve své péči, na víkendy v měsíci. Oddělení péče o dítě to charakterizují – citace ze soudních jednání – jako "široký styk" a "standard". Rodiče, který chce být se svým dítětem více, potom před soudy znevýhodňují. Častým jevem je v soudní praxi ignorace §27 odst. 2. zákona o rodině. Ve velké většině případů jde o bránění styku dítěte s rodičem, kterému toto nebylo svěřeno do péče. Je to 47

jednání protizákonné, porušující i konkrétní rozsudky povolující "styk". Jeho se týká většina kauz u Evropského soudu pro lidská práva . Velkou roli zde hraje zejména problematika tzv. syndromu zavrženého rodiče (SZR). Tento syndrom je častým průvodním jevem rozchodu rodičů. V (po)rozvodových sporech někdy začne dítě, které mívalo bezproblémové vztahy k oběma rodičům, být dlouhodobě popouzené a manipulované jedním rodičem (programující rodič, kterému zůstalo zpravidla dítě ve výchově) proti druhému rodiči, který se snaží o kontakty s dítětem (zavržený rodič) vštěpováním, že vše, co s ním souvisí je špatné, škodlivé a nebezpečné. Dítě je na programujícím rodiči závislé a proto situaci nejen přijímá, ale začne vyvíjet i vlastní dynamiku postojů až druhého rodiče zavrhne. Dochází tak ke škodlivé deformaci celého emocionálního vývoje dítěte, které zaujímá nenávistný postoj vůči jedné z nejbližších osob bez důvodu a bez pocitu viny.46 Praxe dokazuje, že takovýchto příkladů je celá řada a jelikož ve velké většině případů je dítě svěřeno po rozvodu do péče matky, jsou to právě ony, které chtějí nejrůznějšími způsoby zabránit styku dítěte s otcem nebo jej nějakým způsobem zkomplikovat.

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 P 93/2000-1231 ze dne 28. 3. 2007 "Návrh matky na vydání předběžného opatření, kterým by styk otce s nezl. J. K. byl předběžně upraven pro dobu nezbytně nutnou tak, že otec by se s nezl. stýkal jedenkrát za 14 dní na odborném pracovišti pod dohledem odborných pracovníků se zamítá.

V projednávané věci dospěl soud k závěru, že návrhu matky nelze vyhovět. V zásadě lze konstatovat, že i když je v takovýchto krizových situacích velmi vhodné, aby kontakt dítěte s jedním z rodičů probíhal za účasti psychologa, nebo v prostorách např. krizového centra, za současného právního stavu pro takovouto úpravu není opora v platném právu, třetí osobě nelze totiž takovou povinnost uložit." 47

46 47

Bakalář, E. Rozvodová tématika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s.55 http://www.iustin.cz/art.asp?art=309

48

Případné bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno dle §27 odst.2 zákona o rodině za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. Omezení nebo zákaz styku rodiče s nezletilým dítětem je opatřením, které pronikavě zasahuje do práv a povinností rodiče; proto je možné je vyslovit až po náležitém zjištění skutkového stavu věci. K náležitému zjištění skutkového stavu věci v tomto případě patří také rozlišení, zda uskutečňování styku rodiče s nezletilým dítětem ohrožuje skutečně osobnost dítěte, popřípadě zda jde pouze o předstíraný stav, vyvolávaný záměrným působením rodiče, jemuž bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy (R 96/67). Zákaz styku rodiče s nezletilým dítětem odnímá rodiči, který nemá nezletilé dítě ve své výchově, veškerou možnost styku s nezletilým dítětem. Jde o zvláštní druh omezení výkonu rodičovské zodpovědnosti, a proto krajní opatření, motivované zpravidla zdravotními ohledy na dítě, ale i zamezením nevhodného životního příkladu, ohrožování mravnosti, narušování výchovného úsilí ostatních členů rodiny apod.. O dalším pokusu matky o zamezení styku dítěte s otcem vypovídá i : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. Co 2661/99-377 ze dne 19. 11. 1999 "Rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu matky na zákaz styku nezletilých dětí s otcem se potvrzuje." V tomto případě ani argument matky, že nezletilá H. vyjádřila před soudem prvého stupně své negativní stanovisko ke styku s otcem, odvolací soud nesdílí. Správně otec poukázal na judikaturu Ústavního soudu hovořící o tom, že po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat (§ 35 zákona č. 94/1963 Sb. ve znění zákona č. 91/1998 Sb.), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům (§ 34 zákona o rodině). Proto také, pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti (§ 44 zákona o rodině), není - ani při plném respektu k právům samotných nezletilých - zákonného důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, respektive nepřiměřeně omezen.” Přesto, že platná legislativa se zdá být dostatečná, v praxi se někdy setkáváme s tendencí soudců, sociálních pracovnic, terapeutů a znalců smířit se s takovou sociální patologií zavrhování jednoho z rodičů proto, aby byl „klid.“ Profesionálové, kteří se účastní porozvodových sporů by měli mít zejména přehled v možnostech současného právního řádu. Který nabízí např. čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že základním právem a potřebou dítěte jsou pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči. 49

Dále dle § 31 odst. 1 zákona o rodině je rodičovská zodpovědnost souhrnem práv a povinností při péči o nezletilé dítě (jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj) při zastupování nezletilého dítěte, při správě jeho jmění. Úkolem rodiče, který nezletilé dítě vychovává je mimo jiné, aby se zřetelem k zájmu dítěte na prospěšném styku s druhým rodičem vytvářel příznivé podmínky ke styku tohoto rodiče s dítětem, a to hlavně vedením dítěte ke správnému vztahu k tomuto rodiči (judikát R96/67). Zároveň v této souvislosti platí, že maření styku dítěte s druhým rodičem, pokračující i přes pravomocné uložení pokuty v občanském soudním řízení, může být kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 3 trestního zákona. Soudní praxe je v této oblasti velice rozmanitá, nedá se zde posuzovat na stejném základě jako soudní praxe ostatních právních odvětví. Opatrovnický soudce zde má úlohu mnohem složitější z toho hlediska, že musí vždy ve větší míře posuzovat různé psychologické hlediska. Musí zvažovat stanoviska psychologů, soudních znalců, často i lékařů. I přesto, že mu právní úprava umožňuje disponovat různými prostředky, ne vždy se podaří je správně uplatnit. Hlavním problémem kupříkladu v oblasti svěření dítěte do výchovy je zejména nekonečné protahování soudního řízení, kdy je rodičům dána myslím si někdy zbytečně dlouhá doba na to, aby se dohodli o úpravě poměrů. V této oblasti není dostatečně jasná právní úprava, která by stanovila jakousi minimální dobu na vytvoření dohody mezi rodiči. A případné její protahování poté sankcionovala. Zdlouhavé „tahanice“ mezi rodiči o jejich dítě totiž zpravidla vedou k řešení dalších problémů v budoucnu. Během doby, kterou například soudce ponechává na projednání znaleckých posudků, může již matka, která má dítě ve své péči, pracovat na tom, jak v něm vypěstovat tzv.syndrom zavrženého rodiče vůči otci, ke kterému zatím vztahy nejsou upraveny. Dítě po tuto dobu také zůstává ve zbytečné nejistotě a strachu o to, co s ním bude. V neposlední řadě nutno poznamenat, že celý průtah soudního jednání samozřejmě neprospívá celkovému psychickému stavu dítěte, kdy je podrobeno neustálému tlaku, projevujícím se nejistou rodinnou situací. Dalším problémem je často ten, že soudy a sociální pracovníci často neberou názor dětí při úpravě styku s rozvedenými rodiči v potaz. Vrátím-li se ještě k případu Terezky S., jsou zde i některé názory odborníku, které se v tomto případě přiklání na stranu soudce a souhlasí s jeho rozhodnutím. Dle některých z nich soudce právě rozhodl na základě existence syndromu zavrženého rodiče o umístěním dítěte mimo přítomnost obou rodičů, aby dítě nebylo ovlivňováno ze strany ani jednoho rodiče. Otec v tomto případě totiž mnohokrát poukazoval na fakt, že dítě je proti němu popuzováno a nechce se s ním stýkat kvůli matce. I tady však hlavní problém spočívá ve zdlouhavém řešení

50

celého procesu, který vedl otce k tomu, že se obrátil se stížností na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. K právní úpravě bych snad ještě dodala, že i přesto, že byla do naší právní úpravy zavedena možnost společné (střídavé) péče, je v praxi doposud uplatňována v minimálním počtu případů. Tím jako by se říkalo, že děti nepotřebují oba rodiče. Zpravidla končí celá řada úpravy poměrů k nezletilému dítěti stejně a to svěřením do péče matky a otci je stanovena výše výživného a možnost dítě par dní v měsíci vídat. Tato situace vyzývá k tomu, aby zákonodárce v době co nejkratší upravil formulace Zákona o rodině tak, aby soudy byly zákonem výslovně povinny zajistit právo dítěte na oba rodiče. A toho rodiče, který jakýmkoliv způsobem brání ve styku dítěte s druhým rodičem tvrdě sankcionovala.

K celkovému zhodnocení soudní praxe a právní úpravy bych ráda doplnila, že formulace zákona o rodině se jeví dostatečná, ale chybí zde případné sankce za jeho porušování, tak jak jsou stanoveny v ostatních právních oblastech. A právě zákon, který řeší vztahy rodinné a rozhoduje o osudech nevinných dětí by se měl brát v úvahu trest, který stanoví za porušení jeho ustanovení. Je těžké hodnotit roli soudců, kteří mají na svých bedrech jedna z nejtěžších rozhodnutí a to vyslovit rozhodnutí, které může navždy zamávat s rodinnými vztahy. Ale nebýt rodičů, kteří v důsledku své nenávisti nejsou ochotni se na čemkoliv rozumně dohodnout, mohli by mít v mnohém soudy tuto práci často usnadněnou.

51

11 ZÁVĚR I když většina manželských konfliktů může skončit smírem, jsou tu stále konflikty tak hluboké samy o sobě nebo ve svém součtu, že je manželé subjektivně nedokážou překonat. Jestliže tedy dojde k rozvratu, který je i soudem na návrh jednoho z nich uznán jakožto objektivní a nepřeklenutelný, vysloví soud rozvod. Skutečnost je zatím taková, že počet rozvodů stále stoupá nikdo se dnes neodváží zodpovědně vyslovit hypotézu, kdy se tato vzestupná křivka zastaví nebo kdy snad začne klesat. V této souvislosti se v nás probouzí otázky, kde se vzaly příčiny tohoto v podstatě nežádoucího vývoje? Příčinou rozvodů nejsou hádky, nerovnost, netolerance, nevěra, alkoholismus. Primární příčinou rozvodů je upadající morálka celé společnosti, jakási chybějící sdílená idea. V mezilidských vztazích a tím více v těch partnerských se vytratilo spoustu základních lidských faktorů, etických kodexů a v neposlední řadě láska, cit a porozumění. Již dávno se mladé páry neberou z toho hlavního a nejdůležitějšího důvodu, kterým je vzájemná touha sdílet se svým protějškem strasti i radosti všedního života až do jeho konce. V poslední době je uzavírání manželství spíše způsobem jak například stávající partnerský vztah oživit, vytrhnout ze stereotypu, vidina lepšího materiálního zabezpečení, často jde bohužel i o nucené sňatky kvůli očekávanému potomku. Není proto těžké si uvědomit příčiny, které způsobují vznik konfliktů a končí samotným rozvodem ve velké míře doprovázeným nepříjemnými „tahanicemi“ o společné nezletilé děti. Přesto, že většina rodičů nejvíce ze všeho miluje svoje děti, není žádnou vzácností, že dětem dokážou právě nejvíce jejich vlastní rodiče ublížit. Pro dítě je jedním z největších ohrožení, které jej na cestě do dospělosti může potkat, hrozba rozpadu rodinných vztahů. Který samozřejmě vzniká jak jinak než v důsledku rozvodu rodičů. Velká většina párů trpí utkvělou představou, že rozvod vyřeší stávající rozepře, ale rozvodem často jedny problémy končí a druhé naopak začínají. Ty porozvodové bývají často mnohonásobně horší a vážnější. Rozvod sám o sobě představuje velice frustrující, traumatizující a bolestivou situaci nejen pro samotné aktéry, ale zároveň pro široký okruh příbuzných či blízkých přátel.

52

Těmi nejzranitelnějšími jsou na prvním místě zejména nevinné děti. Děti, které byly pro kdysi zamilovaný pár důkazem jejich lásky a které byli těmi, co z páru dotvořily rodinu. Ti jejichž láska bývá nejupřímnější a zároveň jejich utrpení nejbolestivější. Přesto, že si rodiče často myslí, že jejich rozvod se dětí skoro nedotýká, oni právě někdy mnohdy vnímají situaci daleko více a intenzivněji než si mnozí z nás myslí. Dle mého názoru je řada rozvratů často ukvapených a nedomyšlených, spousta z nich vzniká i z lenosti něco měnit k lepšímu nebo jen ze špatné komunikace mezi partnery. Tuto situaci potom neumí vyřešit jinak než, že si řeknou „ tak pojď, rozvedeme se.“ Je však smutné, že rozvody se staly v dnešní společnosti každodenní událostí a soudy mají čím dál více práce s řešením rodinných situací a zejména s rozhodováním o osudu nezletilých dětí. I přes práci soudních psychologů a znalců se však ne vždy jejich rozsudky stanou těmi nejsprávnějšími. Často se dopustí určitých chyb v úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem a způsobí tím dítěti trvalou újmu. Nelze však svalovat vinu jen na soudy, ve velké míře jsou to rozvádějící se rodiče, kteří se v neustálých hádkách nejsou schopni dohodnout. Mnohdy se však tyhle chyby stanou průvodcem dalšího lidského života a podepíší se na jeho duševním zdraví. Snad by se tedy každý měl nejprve poučit z chyb druhých, žít lépe a zodpovědněji něž jeho rodiče, blízcí, kamarádi a v neposlední řadě jednat tak, jak bychom chtěli, aby jednali i ostatní.

53

12 RESUME

In almost every human community has been socially reputable bond between man and woman which is call wedlock. Common denominator for inception wedlock and for foundation family should be mutual love and respect of man and woman and their free considerate decision to symphatize together their destiny through whole their life which includes conception and education children, solving partners life situations, problems and difficulty which covers life of family. But it is sad that a lot of us does premature decisions and come into marriage from humor, desire up recognition, from desire change something. Or even from naive notion at possibility in „cementation“ already failing relation. Which feces especially in last time, to that, like marriage so family come trough always deeper and more freguent crisis. Resutl of these crisis are then more freguent divorces and also common problems which guides them. Divorce si the only way how you can annulment marriage during the life of married couple. Czech legal regulation knows only one reason of divorce and that is qualified breakdown of relations between married couple. Court is able to divorce marriage on proposal one of spouse if is marriage so deeply and permanent discrupted that is impossible expect restoration matrimonial common life, is taking in consideration causes of breakdown of marriage. Breakdown of realion between marriage couple is objective position which is prompts that these relations were different and better in past. The most significant part of family law are relations between parents and children. Is impossible to protect children before divorce of their parents, unless divorce with minor children would be directly prohibited, but it is realy guite unreal image. However is possible and above all necessary to protect children in connection with divorce of his parents. In making decision about commission child into education of parents, first of all court watchs on child focus with reference to his personality, especially abilities, possibility and evolutionary possibilities regard on life situation of parents. Especially the Court takes notice to respect rihgt of children on care of both parents and keep periodic personal contact with them and right of second parent who will not take care of child on regular informations about child.

54

Usual judical practice coming-out from tinking that the mother is always able to takes care of her child, if is not proved opposite, while father has to prove to Court that he is able to takes care of child. For that reason consequently used to be child in most cases commended into care of mother and father has given on them alimental duty. Significance in context with committal child to the education has also positon of father. If to minor child is refused contac with second parent (father) it can have very negative influence on his education and later development. Firm relationship between father and his child, even also during newborn can support development of child´s intellect. Divorce of parents has very strong influence to their children, for them si one of the most common traumatize affair. Family discruption and divorce markedly influences healthy development of child´s personality, which every day breakdown of his parents marriage noticeably lives. Child can very often suffer from bouts of depression, sleep disturbances, will change his behaviour, make worse his benefit at school. Most of children have to planish not only with divorce of his parents but he has to also introduce at the same time with new situation in family, which is used to be often connected with coming of new patner from one of parent and also addion of his new, younger brother or sister, which can bring very unfavourable consequences. Divorce rate in today´s company has achieved, year after year, always higher numbers. On other way less young man and women concludes marriage. One of the most important problem si fact, that courts make in this area more and more mistakes and by this can cause more of the human suffering. Perhaps we can only hope that the society will reverse in this direction to better way and courts will fall of a lot of work with complicated and unpleasant situations with families in divorce trial.

55

13 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. Smith, Heather. Děti a rozvod. Vyd. 1. Praha : Portál, 2004. 183 s. 2. Matějček, Zdeněk - Dytrych, Zdeněk. Krizové situace v rodině očima dítěte. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 2002. 128 s. 3. Černá, Marie. Rozvod, otcové a děti. Vyd. 1. Praha : Eurolex Bohemia, 2001. 114 s. 4. Eliot, Julian, Place Maurice. Dítě v nesnázích-prevence, příčiny, terapie. Vyd.1.Havlíčkův Brod:Grada Publishing, spol.s.r.o., 2002. 208 s. 5. Veselá, Renata a kolektiv. Rodina a rodinné právo-historie, současnost a perspektivy. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. 262 s. 6. Čáčka, Otto. PSYCHOLOGIE duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Vyd.1. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2000. 378 s. 7. Matoušek, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Vyd. 3. Praha: Sociologické nakladatelství Slon, 2003. 124.s. 8. Pávek, František. Zákon rodičům a dětem. Vyd.2. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 224 s. 9. Hanzlová, Marie, Kodým Miloslav, Kremličková, Marta. Práva a povinnosti našich dětí. Vyd. 1. Praha: Victoria Publishing, 1995. 107 s. 10. Antier, Edwige. Dítě toho druhého-umění žít s dítětem druhého partnera. Vyd. 1. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 142 s. 11. Matoušek, Oldřich, Kodýmová, Pavla, Koláčková, Jana. Sociální práce v praxi. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 352 s. 12. Pöthe, Peter. Dítě v ohrožení. Vyd.2.rozšířené. Praha: G plus G, 1999. 186 s. 13. Sobotková, Irena. Psychologie rodiny. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 176 s. 14. Ronerová, Tammie. Psychologická pomoc dětem v nesnázích-kognitivně-behaviorální přístupy při práci s dětmi. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 160 s. 15. Plaňava, Ivo, Pilát, Milan. Děti, mládež a rodiny v období transformace. Vyd.1. Brno: Barrister & Principal, 2002. 290 s. 16. Matějček, Zdeněk, Langmeier, Josef. Psychická deprivace v dětství. Vyd. 2. přepracované. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1968. 383 s.

56

17. Matějček, Zdeněk. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 223 s 18. Matějček, Zdeněk, Dytrych, Zdeněk. Děti, rodina a stres. Vyd. 1. Praha: Galén, 1994. 214 s. 19. Koutek, Jiří, Kocourková, Jana. Sebevražedné chování-současné poznatky o suicidalitě a jejich specifika u dětí a dospívajících. Vyd.1. Praha: Portál, 2003. 128 s. 20. Matějček, Zděněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994. 98 s. 21. Bouchalová, Marie. Vývoj během dětství a jeho ovlivnění. Vyd. 1. Praha: Avicenum, 1987. 112s. 22. Břicháček, Václav, Machová, Jitka. Poruchy vývoje dětí a mladistvých. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 148 s. 23. Synovský, Jiří. Dítě a poruchy rodiny. Vyd. 1. Praha: Avicenum, 1986, 140s. 24. Trnka, Vojtěch. Děti a rozvody. Vyd. 1. Praha: Avicenum, 1974, 168s. 25. Matějček, Zdeněk. Rodiče a děti. Vyd. 1. Praha: Avicenum, 1986, 335 s. 26. Dytrych, Zdeněk., Shchuller, Vratislav., Prokopec, Jiří a kol. Problémové rodiny.Vyd. 1. Praha: Účelová publikace Výzkumného ústavu psychiatrického, 1981. 261 s. 27. Hrušáková, Milana. Rozvod a paragrafy. Vyd. 2. aktualizované. Brno: Computer Press, 2003. 103 s. 28. Hrušáková, Milana. Manželství a paragrafy. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2000. 83s. 29. Pávek, František. Děti očima soudce. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979. 188 s. 30. Bičovský, Jaroslav. Rodinný právní rádce. Vyd. 1. Praha: Vydavat. a naklad. ROH, 1978. 411s. 31. Bakalář, Eduard. Rozvodová tématika a moderní psychologie. Vyd. 1.Praha: Karolinum, 2006. 32. Archerová, Caroline. Dítě v náhradní péči. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 120 s.

Webové stránky:

http://www.rodina.cz

http:// www.politikon.cz

http://www.super.cz http://www.genderonline.cz http://www.iustin.cz

57

58