MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie
Bezpečnost na českých řekách Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
doc. PaedDr. Pavel Korvas, CSc.
Bc. Markéta Hájková TV 45 + UNJ
Brno, 2013 1
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích.
V Brně dne 13. prosince 2013
Markéta Hájková
2
Na
tomto
místě
bych
ráda
poděkovala
vedoucímu
diplomové
práce
doc. PeaDr. Pavlu Korvasovi CSc. za vstřícný a trpělivý přístup, metodickou pomoc a odborné vedení této práce. Dále bych ráda poděkovala všem přátelům, kteří mě přivedli k provozování vodní turistiky a také všem respondentům výzkumu za ochotnou spolupráci.
3
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1
Teoretická východiska ................................................................................................... 9 1.1
Historie.................................................................................................................... 9
1.1.1
Historie vodáctví ve světě................................................................................ 9
1.1.2
Historie vodáctví v českých zemích .............................................................. 10
1.1.3
Současnost vodáctví v České republice ......................................................... 14
1.2
Turistika ................................................................................................................ 16
1.2.1 1.3
Vodní turistika ............................................................................................... 17
Nebezpečí na řekách ............................................................................................. 24
1.3.1
Objektivní příčiny .......................................................................................... 25
1.3.2
Subjektivní příčiny ........................................................................................ 31
1.4
Nejčastěji sjížděné řeky a jejich obtížnost ............................................................ 35
1.4.1
Vltava ............................................................................................................ 37
1.4.2
Berounka........................................................................................................ 40
1.4.3
Lužnice .......................................................................................................... 41
1.4.4
Sázava ............................................................................................................ 45
1.4.5
Ohře ............................................................................................................... 48
1.4.6
Otava.............................................................................................................. 51
1.5
Legislativa ............................................................................................................. 53
1.5.1
Obecné legislativní dokumenty ..................................................................... 53
1.5.2
Legislativa pro školní vodácké kurzy ............................................................ 54
1.5.3
Komerční aktivity .......................................................................................... 57
1.6
Záchrana na vodě .................................................................................................. 57
1.6.1
Sebezáchrana ................................................................................................. 59
1.6.2
Záchrana pomocí házecího pytlíku ................................................................ 62 4
2
Cíle, hypotézy a úkoly práce ....................................................................................... 64 2.1
Cíle ........................................................................................................................ 64
2.2
Hypotézy ............................................................................................................... 64
2.3
Úkoly práce ........................................................................................................... 64
3
Metodika výzkumu ...................................................................................................... 66
4
Výsledky a diskuze ...................................................................................................... 69 4.1
Výsledky a diskuze výzkumu školních vodáckých kurzů .................................... 69
4.1.1
Výsledky úvodní části strukturovaného interview ........................................ 69
4.1.2
Výuka ovládání lodí ...................................................................................... 72
4.1.3
Organizace skupiny a dovednosti v záchraně ................................................ 72
4.1.4
Vybavení ........................................................................................................ 74
4.1.5
Překonávání jezů............................................................................................ 76
4.1.6
Problémové situace ........................................................................................ 78
4.2
Výsledky a diskuze výzkumu vodácké veřejnosti ................................................ 79
4.2.1
Identifikační část............................................................................................ 79
4.2.2
Zkušenosti a dovednosti ................................................................................ 79
4.2.3
Vybavení ........................................................................................................ 82
4.2.4
Charakteristika skupiny ................................................................................. 84
4.2.5
Jednání vodáků na jezech a znalost problematiky nebezpečných jezů ......... 87
4.2.6
Vztah předchozích zkušeností a zodpovědnosti přístupu .............................. 89
5
Závěr ............................................................................................................................ 92
6
Seznam použitých zdrojů............................................................................................. 94
7
Seznam zkratek .......................................................................................................... 102
8
Seznam obrázků......................................................................................................... 104
9
Seznam tabulek .......................................................................................................... 105
10 Seznam příloh ............................................................................................................ 106 5
Resumé .............................................................................................................................. 113
6
Úvod K napsání práce s tematikou bezpečnosti při splouvání českých řek mě motivovalo několik konkrétních zážitků a postřehů, které jsem zaznamenala při provozování vodní turistiky a které ve mně začaly vzbuzovat zájem o tematiku bezpečnosti provozování tohoto turistického odvětví. Pro ilustraci v krátkosti uvedu dvě takovéto události. První zážitek se váže k jezu v Českém Šternberku na Sázavě ke konci června roku 2009, kdy se jinak „olejovitá“ Sázava změnila v rychlou řeku, protože průtok dosahoval téměř k prvnímu povodňovému stupni. Jez s parabolickou spádovou deskou, za jehož korunou se tvořil opravdu velmi dlouhý vývar, dělila uprostřed asi 3metrová vorová propust. Za nižšího vodního stavu a za předpokladu dobrého zvládnutí ovládání lodi a přítomnosti ochranného vybavení bych splutí vorovou propustí považovala za poměrně bezpečné řešení, nicméně nyní, za velkých vln pod propustí, válce po obou stranách při výjezdu z ní a také kvůli silnému tahu ke koruně nad jezem, jsem splutí okamžitě po prohlídce jezu vyloučila a na stejném postupu se jednohlasně shodla s přáteli, se kterými jsem řeku sjížděla. Jen o pár minut později ale k jezu připlula další, věkově heterogenní, skupina, která byla jiného názoru. Část jich vystoupila na břeh, aby jez obhlédli, ale sjetí vorovou propustí považovali za dobrý nápad. Jako první ji měla sjíždět posádka dvou dětí vě věku cca osm a jedenáct let, dospělí se snažili je ze břehu navigovat. Děti jedoucí na člunu helios ale loď neuměly ovládat a proud je táhl ke koruně. Přirozeně začaly zmatkovat, chvílemi pádlovaly obě na jedné straně, dospělí, mimo jiné jejich vlastní rodiče, je zvýšeným hlasem napomínali, dávali rady, jak pádlovat, a děti se tak zase dostaly dále od koruny. Ve chvíli, kdy se opět pokoušely najet k propusti, je proud začal opět táhnout ke koruně, a tato situace se v podobných obměnách opakovala vícekrát. Děti na rodiče volaly, že chtějí ke břehu, protože se bojí, ti ale jejich výzvy ignorovali a stále je naváděli k propusti. Po třetím či čtvrtém pokusu rodiče nakonec svolili a jedna silnější posádka z výpravy pro děti dojela, odtáhla je ke břehu a jez přenesli. Skupina mých přátel se od samého začátku této nebezpečné akce snažila vysvětlit rodičům i ostatním absolutní nezodpovědnost jejich počínání, nastínit, co by se mohlo stát při pádu do válce, ale marně. Naše naléhání se při přibližování se dětí ke koruně zvyšovalo, v pro nás velmi vypjaté situaci jsme na celou druhou skupinu včetně samotných dětí křičeli, ať se vrátí ke břehu, ale od rodičů i ostatních dospělých z výpravy jsme se dočkali jen výsměchu a výzev, ať děti nepodceňujeme, že to zvládnou. Někteří z nás stáli pod jezem s házečkou, která by ke středu řeky stejně nedosáhla, ostatní se modlili a stále přesvědčovali dospělé k ukončení 7
tohoto neskutečně riskantního počínání. Po skončení a relativním uklidnění všech přihlížejících nám prarodiče těchto dětí prozradili, že děti jsou na vodě poprvé a plavbu začínaly u hradu Český Šternberk, tedy jen pár stovek metrů nad tímto jezem. Asi není nutné na tomto místě podávat výčet chyb, kterých se skupina dopustila. Tato zkušenost mě velmi zasáhla. Nejen, že jsme byli až do konce naší plavby zaražení, neklidní, úzkostní, událost jsme pořád rozebírali a nakonec plavbu předčasně ukončili, ale začala jsem si též klást otázku o zodpovědnosti vodáků a jejich povědomí o možném nebezpečí. Další zkušenost je o poznání pozitivnější. Řeku Ohři jsem sjížděla poprvé v roce 2005, bylo málo vody, a tak na žádném z jezů nehrozilo nebezpečí v souvislosti s válcem v podjezí., nicméně nejen údaje v kilometráži a pomníčky, ale i zprávy z vodáckých webů či massmédií způsobily, že se časem do mého podvědomí dostalo mnoho jezů na Ohři jako jezy velmi nebezpečné, mající na svědomí mnohé lidské životy. V červenci 2012 jsme splouvali Ohři znovu, a na jezu v Kynšperku právě probíhalo dokončování prací vedoucích k zesplavnění slepého levého ramene, bezpečné alternativě k plutí hlavním korytem řeky, kde už za mírně zvýšeného průtoku pod vysokou kolmou spádovou deskou čeká nebezpečné vývařiště. Toto zjištění mě vedlo k zamyšlení se nad otázkou, zda-li je takovýchto snah, tedy snah o vytvoření bezpečnějšího prostředí pro plavbu na českých řekách více, nebo jedná-li se o ojedinělý projekt, a další nové jezy jsou i nadále stavěny tak, aby vyhovovaly vodohospodářům i za cenu toho, že budou nebezpečné pro vodáky či další veřejnost, která se pod jez jde např. vykoupat nebo do jezu nešťastně spadne. Tematiku nebezpečí na řekách považuji za velmi aktuální, vždyť si každý rok vyžádají několik obětí. O nehodách na řekách se sice mluví ve zpravodajstvích, vždy ale spíš povrchně bez konkrétního vysvětlení, výjimkou je snad jen tisková konference o nebezpečných jezech z května 2013 a iniciativa s názvem Nebezpečné jezy.cz.
8
1
Teoretická východiska V teoretické části práce zmiňuji historii a současnost vodáctví v Čechách, věnuji se
charakteristice vodní turistiky (dále též VT), nejčastěji sjížděným českým řekám, dále představuji vybavení pro vodní turistiku a zmiňuji subjektivní a objektivní příčiny nebezpečí. Další strany jsou pak věnovány legislativě ve vztahu k vodáckým akcím, samozáchraně a nejjednodušímu způsobu záchrany – záchraně házecím pytlíkem.
1.1 Historie 1.1.1 Historie vodáctví ve světě Používání různých plavidel pro pohyb po vodních tocích je známé od pradávna. Nejstarším dochovaným důkazem je stříbrný člun, nalezený v hrobu sumerského krále, starý asi 6 000 let. Vikingské plavby jsou doloženy rytinami na kamenech. Zprvu byla plavidla používána k ryze praktickým účelům, rybolovu, dopravě, obchodu, průzkumným a válečným výpravám (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 5; Doležal, 1991, p. 4; Škranc, 1989, p. 3). Za předchůdce dnešních sportovních a turistických plavidel vděčíme Indiánům a Eskymákům. Severoameričtí Indiáni používali pro dopravu, lov i válečné účely indiánskou kánoi, loď, jejíž horní část byla vždy otevřená s výjimkou zakryté přídi a zádi. Kanoe se do Evropy dostala pravděpodobně s objevy Kryštofa Kolumba, nicméně první doložené zmínky jsou až z poloviny 19. století z Anglie. Eskymáci, žijící v drsných povětrnostních podmínkách v severní Kanadě, začali používat kajak, plavidlo, jehož vrchní část je kromě malého otvoru pro jezdce konstrukčně zakrytá, otvor byl kryt krycí zástěrou. Eskymák seděl na dně kajaku, což výrazně ovlivnilo jeho stabilitu. „Kajak“ znamená v eskymáckých nářečích mužský člun, původně byl používán pouze k lovu zvěře a ovládán dvojpádlem, což umožňovalo velkou pohyblivost. Mimo to existoval ještě umiak, ženský člun, široké, otevřené plavidlo určené k přepravě žen a dětí, při stěhování také k přepravě veškerého majetku. V Evropě byl kajak první známý v Anglii a Skandinávii. Zatímco Angličané jeho konstrukci značně pozměnili, a kajak tak přišel o svou největší přednost, obratnost, Skandinávci poznali jeho přednosti a na lodích tvarem velmi podobných těm 9
eskymáckým s oblibou překonávali stojatou vodu jezer i vlny v mořských zálivech (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, pp. 5–8; Doležal, 1991, p. 4).
1.1.2 Historie vodáctví v českých zemích Od středověku se čluny začaly používat i k turistickým účelům. Doložené jsou plavby českého rytíře Zachaře z Pašiněvsi či Petra Voka z Rožumberka, který měl sjet Vltavu a projet se po většině jihočeských rybníků, v téže době, za vlády Rudolfa II., byly pořádány různé vodní slavnosti s projížďkami na lodích. Vltava byla v této době využívána i k přepravním účelům, převážela se po ní např. sůl na vorech. Sjízdnost řek byla už tehdy ovlivňována využitím vodní energie – mlynáři vodu odváděli do mlýnských náhonů (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, pp. 8–9; Škranc, 1989, p. 3).
1.1.2.1 2. polovina 19. století Od revolučních let 1848–1849 začínaly vznikat zábavní kroužky, jejichž náplní byla mimo jiné i turistika na řekách. Později vznikaly v Praze první veslařské kluby, v roce 1860 anglický, o 8 let později německo-český. První český veslařský klub byl založen roku 1863 v Uherském Hradišti. Pozadu nezůstal ani Sokol, jehož veslařský odbor vznikl v 70. letech. Náplň veslařských klubů byla zprvu spíše
rekreační, později přibyla
i tendence ke sportovnímu pojetí – členové se účastnili výcviku a závodů. Zmiňovány jsou dva typy plavidel, sandolína, loď podobná pramici, a maňas (maňásek, ježdík), jednoduchý člun zhotovený ze tří prken (Škranc, 1989, pp. 3–4; „Historie vodáckého sportu,“ n. d.). Z pohledu
pohybové
rekreace
považujeme
za
důležitou
první
zmínku
o tzv. „rivercampingu“, obdobě dnešní vodní turistiky, tedy o velkých vodních túrách o víkendech a prázdninách spojených s přespáváním v přírodě u řeky. Za iniciátora je považován Josef Rössler-Ořovský, všestranný aktivní sportovec i schopný organizátor pohybových aktivit, který s přáteli „rivercamping“ provozoval od roku 1888 („Historie vodáckého sportu,“ n. d.). Doposud používaná plavidla, maňasy a veslařské lodě, byly shledány nevhodnými pro plavbu na peřejnatých, úzkých nebo nepřehledných úsecích, či dokonce proti proudu. 10
Problémem bylo také překonávání jezů, nejen jejich sjíždění, ale i přenášení, neboť například veslařské lodi byly velmi těžké. I z počátku 2. poloviny 19. století existují zmínky o kánoích v Česku. Jednalo se však o tzv. Rob-roy kánoe, tedy spíše kajaky. Skutečných kánoí existovaly v českých zemích pouze dva exempláře, dovezené z Anglie (Škranc, 1989, p. 4; Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 9; „Historie vodáckého sportu,“ n. d.). Členové Českého Yacht klubu, založeného roku 1893 Rösslerem-Ořovským, znali kánoe pouze z doslechu a dobrodružné četby, přesto se společnými silami pokusili o nákres konstrukce kánoe, podle kterého byla v roce 1905 loď vyrobena pražskou firmou Blecha a Mašek, zabývající se konstrukcí lodí. Tím bylo objeveno plavidlo vhodné pro plavbu na českých řekách. Český Yacht klub se tímto stal i prvním kanoistickým klubem u nás (Škranc, 1989, p. 4;. Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, pp. 9–10; „Historie vodáckého sportu,“ n. d.).
1.1.2.2 1. polovina 20. století Roku 1910 nechal Rössler-Ořovský z Kanady dovézt několik originálních kánoí, které se staly prototypem pro výrobu dalších. Na těchto kanadských lodích splouvali vodáci z Českého Yacht klubu Svatojánské proudy Vltavy za povodňového stavu (nadstav 2,5 m; „Historie vodáckého sportu,“ n. d.). V říjnu roku 1913 se v Praze konaly první kanoistické závody, kde ale více než o sportovní výkon šlo o představení nového sportovního odvětví. O měsíc později založil Rössler-Ořovský Svaz kanoistů Království Českého, který byl o šest let později přejmenován na Český svaz kanoistů a vodních turistů („Historie vodáckého sportu,“ n. d.). V červnu 1914 byly v Praze uspořádány první závody s mezinárodní účastí. Protože konstrukce lodí nebyla nijak standardizována, objevovala se plavidla různých velikostí a tvarů. Aby nedocházelo ke znevýhodňování některých závodníků, bylo vypsáno více kategorií: lehké kánoe na 1000 m, těžké kánoe na 500 m a překážkový závod na 400 m (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 10).
11
První světová válka ovlivnila i vývoj kanoistiky, sportovní činnost v této době byla velmi skromná a mnoho kanoistických klubů se rozpadlo. Na počátku první republiky ale obliba vodních sportů opět vzrostla. Počet kánoí byl nedostačující, a tak začala amatérská výroba, čímž jejich počet rapidně stoupl. Tím vzrostlo i množství zájemců o členství v klubech, které však nebyly veslařské kluby schopny pojmout. Následkem toho vznikly nové kanoistické kluby a loděnice. Zájem o členství byl ale velký a členství v klubech bývalo podmíněno i finančně, a tak mnoho amatérů svou zálibu dál rozvíjelo neorganizovaně (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 10). Ve 20. a 30. letech vzrrostla obliba vodní turistiky. Víkendové a prázdninové splouvání řek spojené s tábořením či jinými sporty přispělo ke vzniku trampských osad. Také vodní skauti pořádali putovní tábory po řekách (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 11; Škranc, 1989, pp. 4–5). V roce 1924 vznikla v Kodani mezinárodní kanoistická federace International Repräsentantschaft für Kanusport (IRK). Za zakládající členy se kromě Švédska, Dánska, Německa a Rakouska řadí i Český svaz kanoistů a vodních turistů, i přesto, že k federaci přistoupil až v roce 1925 (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). Ve 20. letech se konaly další kanoistické závody, převážně na delší vzdálenosti, např. na trase České Budějovice – Praha, kde trať měřila 189 km. Od roku 1925 se pořádají každoroční mistrovství republiky na trati 1 a 10 km. Dobrá výkonnost českých závodníků přispěla k tomu, že jsme byli pověřeni pořádáním prvního mistrovství Evropy v kanoistice v roce 1933. To přispělo k zařazení kanoistiky na OH 1936. V roce 1938 se ve Švédsku konalo první mistrovství světa, zúčastnili se ho ale jen závodníci z Evropy. Mistrovství světa v rychlostní kanoistice se koná každoročně, s výjimkou roku konání OH (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, pp. 11–12; Doležal, 1991, p. 5; Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). Ve 30. letech z různých zábavných soutěží a jízd zručnosti vznikla další soutěžní disciplína – vodní slalom. Za první závod je považován slalom na Aaře ve Švýcarsku. V Česku získal slalom oblibu díky nadšenému vodákovi Františku Smutnému, který v roce 1937 spolu se spolupracovníky uspořádal první závod. Mistrovství republiky ve vodním slalomu se jezdí od roku 1939, první mistrovství světa se jelo o deset let později (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). 12
Období před druhou světovou válkou ale bylo příznivé nejen pro závodní pojetí vodních sportů, ale i pro rekreační formu. Roku 1936 byla vydána podrobná Kilometráž českých řek, o rok později se osamostatnila Turistická komise Českého svazu kanoistů a vodních turistů a do čela komise byl postaven turistický kapitán. Byly pořádány tábory, zájezdy, dbalo se na správu a dobudovávání sítě tábořišť. Kapitán rozesílal členům dotazníky o činnosti, o provedených prvosjezdech, počtu ujetých kilometrů apod. Čestné plakety byly udělovány mužům, kteří ujeli více než 2000 km za rok a ženám s více než 1 500 km. V roce 1938 uspořádali vodáci Klubu československých turistů první kurs vodáckých vůdců. Jednalo se ale o poslední krok kupředu ve vývoji vodáckého sportu na dalších sedm let. I kanoistický sport byl negativně ovlivněn politicku situací. Zabráním pohraničních oblastí jsme přišli o nejzajímavější úseky řek a zákaz stanování prakticky znemožnil delší vodní túry (Škranc, 1989, pp. 7–8).
1.1.2.3 Po druhé světové válce IRK nevykazovala v době druhé světové války prakticky žádnou činnost, a tak se rozpadla. Na jejích základech vznikla Mezinárodní kanoistická federace, International Canoe Federation – ICT. Založení této federace datují jedni autoři na rok 1946 (např. Bílý, Kračmar, & Novotný, 2000, p. 9), jiní na rok 1947 (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 12). Přestože vodní turistika měla i po druhé světové válce velké množství vyznavačů, nikdy už nedosáhla takové renesance jako ve 30. letech. Vodní turistiku negativně ovlivnila stavba přehrad na Vltavě i reorganizace naší tělovýchovy v letech 1948–1949, kdy měla být tělovýchova a sport úzce vázaná na školy a podniky (Škranc, 1989). Lépe se dařilo sportu. Od roku 1949 se jezdí MS ve vodním slalomu, od roku 1959 také ve vodním sjezdu (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). O postavení Československa v rámci vodních sportů vypovídá i fakt, že náš kanoistický funkcionář JUDr. Karel Popel byl v letech 1954–1960 předsedou ICT. Československo a později Česká republika byly také mnohokrát dějištěm významných soutěží. Jmenujme MS 1958 v rychlostní kanoistice v Praze, MS 1967 ve vodním slalomu na Lipně a MS 1967 ve sjezdu na Labi ve Špindlerově mlýně a I. akademické MS ve vodním slalomu v Praze Troji v roce 1994. Naši závodníci také posbírali velké množství 13
cenných kovů na vrcholých světových soutežích. Významné místo ale zaujímáme i ve vodní turistice. Naši vodáci vyráží na expedice a za poznáním do všech koutů světa (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, pp. 9–11). Vodní slalom byl na OH představen v roce 1972, poté až od roku 1992. Na OH 1972 byla pro sjezd vybudována první umělá dráha na světě, a sice v Augsburgu, ležícím 60 km od olympijského města Mnichova (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). V roce 1999 byl zprovozněn vodácký web raft.cz, kde můžeme snadno najít informace o aktuální sjízdnosti řek, tipy na vodácké akce i mnoho jiných zpráv („Historie vodáckého sportu,“ n. d.), tento web je tedy přínosný zejména pro rekreační vodáky.
1.1.3 Současnost vodáctví v České republice Český svaz kanoistiky je v současné době rozdělen do tří sekcí: divoká voda, rychlostní kanoistika a vodní turistika. Těmto odvětvím se budeme věnovat dále. Ráda bych ale zmínila ještě další formy pohybu na vodě, které se zejména v poslední době těší velké oblibě. Jsou jimi dračí lodě, kanoe polo či freestyle (International Canoe federation, n. d.b).
1.1.3.1 Rychlostní kanoistika Závody v rychlostní kanoistice se konají na stojaté nebo velmi mírně proudící vodě. Závodí se na krátkých i dlouhých tratích a maratonech (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 91). Disciplíny se liší podle soutěže, jejíž jsou součástí. Na MS se závodí ve více disciplínách než na OH. Přehled současných olympijských disciplín podává tabulka 1. Tab. 1. Disciplíny krátkých tratí na OH (International Canoe federation, n. d.a).1
Muži
1
Ženy
200 m
K1, K2, C1
200 m
K1
1 000 m
K1, K2, K4, C1, C2
500 m
K1, K2, K4
K1 kajak jednotlivců, K2 kajak dvojic, K4 kajak čtveřic; C1 kánoe jednotlivců, C2 kánoe dvojic.
14
Závody na dlouhé tratě, 5 km pro muže i ženy, se v současné době vypisují pouze v soutěžích na národní úrovni. Na světové úrovni se závodí v maratonu. MS na 42 km dlouhé trati s přírodními i umělými překážkami se ale pořádá odděleně od MS na krátkých tratích (Bílý, Kračmar & Novotný 2000, p. 91; Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 86).
1.1.3.2 Divoká voda V závodním pojetí odlišujeme na divoké vodě dvě disciplíny, vodní slalom a sjezd. Tratě vodního slalomu jsou dlouhé 300–600 m a vytyčují se na přírodních i umělých drahách, které obsahují mnoho peřejí, proudů, protiproudů a jezů. Na trati je pruhovanými tyčemi vyznačeno 20–25 branek. Zelenobílé branky se projíždí ve směru po proudu, červenobílé, kterých musí být na trati minimálně 6, jsou protivodné, projíždí se tedy proti proudu řeky. Nesprávné projetí má za následek udělení trestných bodů (sekund). Konkrétně pak 2 s za dotek tyče branky a 50 s za neprojetí nebo projetí opačným směrem. Závodí se ve dvou kolech, k součtu časů obou jízd jsou připočteny trestné sekundy obou jízd. Ve vodním slalomu se závodí v kategoriích K1 muži i ženy, C1 muži a C2 muži. Na MS a MR se soutěží také v kategorii tříčlenných družstev, které trať absolvují společně, a měří se čas od startu první lodi do cíle poslední lodi (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, pp. 93–95; Doležal, Kodeš &Vambera, 1983, p. 88). V závodech ve sjezdu na divoké vodě se hodnotí pouze dosažený čas. Trasa závodu může mít různou obtížnost a délku, mělo by ale být možné ji absolvovat do 30 min. Závodí se v kategoriích K1 muži i ženy, C1 muži a C2 muži (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 95).
1.1.3.3 Vodní turistika Vodní turistice se budeme z hlediska její charakteristiky věnovat v následující kapitole. Na tomto místě bych ale ráda uvedla informace o současném stavu a rozšíření vodní turistiky v Čechách.
15
Provozování vodní turistiky u nás můžeme v zásadě rozčlenit na organizovanou turistiku na divoké vodě a vodní turistiku „pro všechny“. Na organizované vodní turistice se podílí např. Český svaz kanoistiky – sekce vodní turistiky, Svaz vodáků České republiky nebo vodní skauti. Mezi hlavní přínosy činnosti těchto oddílů řadíme výchovu potenciálních budoucích závodníků a dále pořádání organizovaných splutí a závodů Českého poháru vodáků. Pod pojmem vodní turistika „pro všechny“ si můžeme představit např. prázdninová putování po nenáročných českých řekách. Celkový počet vodáků, kteří se na putování tohoto typu ročně vydají, odhadujeme na 650 000. Necelá polovina z tohoto počtu se vydává na Vltavu, druhou nejnavštěvovanější řekou je Berounka se 150 000 vodáků. Následuje Lužnice (90 000), Sázava (75 000 – 90 000) a Ohře (60 000). 10 000 vodáků navštíví shodně Otavu a Moravu. Ostatní řeky splouvá méně lidí (Výbor Českého svazu kanoistiky – vodní turistiky, 10. 2. 2012, p. 18). Mezi cíle sekce vodní turistiky Českého svazu kanoistiky patří stanovení několika obecných opatření, jejichž společným jmenovatelem je rozvoj a propagace vodní turistiky, dále zvyšování bezpečnosti při vodní turistice a organizace závodu Pyranha cup – Český pohár vodáků. Poslední dva jmenované cíle jsou sekcí považovány za nejdůležitější (Výbor Českého svazu kanoistiky – vodní turistiky, 10. 2. 2012, p. 7). Pyranha cup navazuje na tradici vodáckých turistických jízd zdatnosti a nepřímo také přispívá ke zvýšení bezpečnosti na vodě. Branky simulují překážky na řece, a jezdec si tak může relativně bezpečně ověřit, jak dobře ovládá loď. Na obtížných místech jsou přítomni zachránci a místa, která jsou pořadateli považována za velmi nebezpečná, se musí povinně přenášet (Výbor Českého svazu kanoistiky – vodní turistiky, 10. 2. 2012, pp. 8, 10–11).
1.2
Turistika Turistika je definována jako „komplex činností spojených s aktivním pohybem
a pobytem v přírodě; má za cíl poznání přírodních a společenských poměrů ve zvolené oblasti; k tomu využívá odborně-technických znalostí a dovedností“ (Ludvík a kol., p. 275). Turistiku můžeme dělit dle více hledisek. Pro účel této práce zvolíme hledisko přesunových prostředků a prostředí. Dělíme ji na pěší turistiku, vysokohorskou turistiku,
16
cykloturistiku, lyžařskou turistiku, mototuristiku a vodní turistiku (Ludvík a kol., pp. 276–277).
1.2.1 Vodní turistika Vodní turistika patří mezi oblíbené pohybově-rekreační aktivity a je pro ni typické provozování ve vodním prostředí. Stejně jako ostatní formy turistiky je charakterizována třemi základními složkami: specifickým pohybovým výkonem, kulturně-poznávací činností a odborně-technickými dovednostmi a znalostmi (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 96)
1.2.1.1 Pohybová charakteristika Z hlediska pohybového výkonu se jedná o aktivitu, která využívá dovednosti získané při vodáckém výcviku. Intenzita pohybového výkonu se odvíjí od charakteru sjížděného terénu (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 96). Tato práce si neklade za cíl podrobný popis techniky pádlování a sjíždění.
1.2.1.2 Kulturně poznávací činnost Kulturně-poznávací činnost je neméně důležitou složkou – dává turistickým akcím smysl, a působí tak jako motivační činitel. Jedná se o specifickou složku, která vodní turistiku vymezuje vůči všem ostatním aktivitám ve vodním prostředí. Předmětem kulturně-poznávací činnosti je poznávání lokality, ve které se pohybujeme, a to po stránce geografické, hospodářské, ekologické, z hlediska fauny a flory, kulturních pamětihodností či života společnosti, její historie i současnosti (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 96; Ondráček & Hřebíčková, 2007, p. 9).
1.2.1.3 Odborně technické činnosti Odborně-technické dovednosti a znalosti vytváří předpoklad pro bezpečný a účelný pohyb v přírodě. Jejich zvládnutí umožňuje turistovi řešit problémy s materiálem, 17
opravovat loď, stavět stan, vařit v přírodě, orientovat se v terénu, poskytovat v případě potřeby první pomoc, chránit přírodu nebo připravovat turistické akce (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 96; Ondráček & Hřebíčková, 2007, p. 9). Vodní turistika je na rozdíl od např. turistiky pěší značně náročná na materiální vybavení. 1.2.1.3.1 Vodácké vybavení Vodácké vybavení můžeme rozdělit na výzbroj a výstroj. Pod pojmem výzbroj rozumíme lodě, pádla či krycí deky, pojem výstroj zahrnuje ochranné a záchranné vybavení (Ptáček, 2006, p. 12; Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 23). Vodácká výzbroj Loď Lodě můžeme dělit dle účelu, pro který jsou určeny, na rychlostní, slalomové a sjezdové. Ve vodní turistice jsou využívány zejména lodě slalomového typu. Dle konstrukce a materiálu, polohy, kterou v lodi zaujímáme, a způsobu pádlování dělíme lodě na tři základní typy – jsou jimi kajaky, kánoe a nafukovací lodě. Jednotlivé druhy lodí se popisují písmenem a číslem. Písmeno značí, o které plavidlo se jedná, C značí kanoi, K kajak, R nafukovací čluny (dle raftových člunů), číslo počet jezdců. Např. označení R4 tak znamená nafukovací čtyřmístný člun. Kánoe můžeme dále dělit na otevřené, polozavřené a zavřené. Přestože existují jednomístné, dvoumístné, trojmístné i čtyřmístné kánoe, jednoznačně nejčastěji se na českých řekách setkáme s dvoumístnou polozavřenou kanoí, rodiny s dítětem někdy volí trojmístnou variantu. U kajaku existuje podobná škála druhů, s největší pravděpodobností u nás ale narazíte na K1. Dále existují nafukovací jednomístné a dvoumístné kajaky, často se setkáváme s dvoumístnými nafukovacími plavidly typu Palava, které jsou vhodné do obtížnosti WW II. Pro obtížnější terén do WW IV se pak hodí například Baraky se samovylévacím rukávem. Rafty jsou plavidla pro čtyři a více osob, určená pro obtížnější terény a dnes hojně využívaná ke komerčním účelům (Bílý, Kračmar & Novotný, 2001, pp. 27, 30–31, 33–34, 36, 41–42; Nafukovací čluny, 2012). Pádlo Kajakářské pádlo se skládá ze žerdi a dvou listů, které jsou ve vzájemném postavení 65–90°. Dle natočení listů dělíme pádla na levá a pravá. Listy pádla jsou buď 18
symetrické pro obtížnější terény, nebo asymetrické pro klidnější vodu. Pádlo pro divokou vodu je pro snadnější manipulaci kratší, měří obvykle 195–210 cm, na klidné vodě se používají pádla o délce 210–240 cm. Pod pravou rukou u pravého pádla a pod levou rukou u levého pádla má být úchop mírně tvarován tak, aby jezdec mohl proprioreceptivně kontrolovat natočení pádla, např. při eskymáckém obratu nebo závěsu. Kanoistické pádlo se skládá z listu, žerdi a hlavičky (bývá také označována jako hruška). Pro divokou vodu je určen široký, symetrický list pro záběry v menší hloubce, pro klidnou vodu se používá dlouhý, rovný, úzký a případně i zaoblený list, protože se předpokládá delší záběr a nižší frekvence. Doporučená délka kanoistického pádla je od země k bradě či kořenu nosu. Pro výkonnostní kanoistiku se používají spíše kratší pádla, pro rekreační spíše delší. To proto, že turistické lodi jsou vyšší, tím i jezdec sedí výše, a snadněji tak při pádlování ponoří celý list do vody. Raftová pádla jsou podobná kanoistickým, jen jsou obvykle delší, více zpevněná v kritických místech a s větším listem (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, pp. 34–36; Bílý, Kračmar & Novotný, 2001, pp. 43–45, Škranc, 1989, pp. 119–120). Krycí zástěra Krycí zástěry bývají též označovány jako krycí deky či špricdeky. Používají se u otevřených, polozavřených i zavřených lodí k zakrytí otvoru či otevřené paluby, aby do lodi nevnikla voda při jízdě v peřejích. Bývají vyrobeny z materiálu, který nepropouští vodu, např. z pogumovaného plátna. Novější zástěry, zejména pro zavřené lodě, bývají neoprenové. Otvor pro jezdce ve špricdece bývá stažen gumou a nazýváme ho komín. K lodím se krycí zástěra upevňuje buď zaklesnutím za límce paluby u zavřené lodi, k polozavřeným či otevřeným lodím upevňujeme krycí deku např. ocelovými lanky s napínáky. Nejběžněji si krycí zástěry můžeme všimnout u kajakářů (Bílý, Kračmar & Novotný, 2001, p. 35, Škranc, 1989, p. 119). Ochranné vybavení Před jakoukoli plavbou je důležité zajistit ochranné vybavení tak, abychom minimalizovali riziko nehody. Protože každý jedinec vnímá rizika subjektivně a má různé zkušenosti, nevládne v používání ochranných a záchranných pomůcek shoda, a u různých autorů se tak můžeme setkat s odlišnými doporučeními pro používání těchto prostředků. Mezi ochranné pomůcky patří zejména ochranný oděv a obuv, vesta a přilba (Ptáček, 2006, p. 12). 19
Ochranný oděv Pro letní plavbu na řekách obtížnosti ZW není potřebný neopren, budeme-li ale například sjíždět tok o obtížnosti WW II v jarních či podzimních měsících, použití neoprenu už jistě nebude nadbytečné. Neslouží totiž jen jako ochrana před chladem, ale také jako ochrana před zraněním. I při prázdninových splouváních méně náročných toků bychom ale neměli oděv podcenit. Důležitý je tepelný komfort, a proto volíme elastické funkční termoprádlo, které rychle schne (Ptáček, 2006, p. 14). Ochranná obuv Také při ochraně nohou se na chladnějších nebo obtížnějších tocích rozhodneme pro neoprenovou variantu – neoprenové boty či ponožky. Na ponožky navlékneme obyčejnou sportovní kotníčkovou obuv nebo alespoň tenisky, v létě na méně náročných řekách můžeme použít i tenisky bez neoprenových ponožek. Je možné do této obuvi udělat pro lepší odtok vody díry (Ptáček, 2006, p. 13; Nováková, 2012, p. 6) Zatímco Ptáček (2006, p. 13) před používáním bot, které nechrání nárt, varuje a označuje je za nevhodné z důvodu možného zranění či stržení v proudu, Bílý, Kračmar a Novotný (2001, p. 47) ji nevylučují: „Při turistice se používají tenisky, lépe sandály s páskem přes patu i nárt.“ Vesta Vesta je ochranný prostředek, který by měl být dle Ptáčka (2006, p. 15) používán na vodě obtížnosti WW I a těžší, u dětí či neplavců neustále. Bílý, Kračmar a Novotný (2001, p. 48) vestu doporučují od WW II. Vesty rozdělujeme do dvou kategorií, pro pomoc při vědomí a v bezvědomí. Vodácké vesty spadají do kategorie zajišťující pomoc při vědomí, jsou tedy jen ochranným prostředkem, který sám nezachrání. Z důvodu snadné identifikace plaváčka je vhodné, aby měla vesta jasnou, konstrastní barvu. Materiál, ze kterého je vesta vyrobena, by měl být nenasákavý. Významnou funkcí vesty je tlumit nárazy a dobře tepelně izolovat. Střih by měl být uzpůsoben pohybu tak, aby nepřekážela ani při pádlování, ani při plavání. Měla by disponovat upínacími popruhy v pase, na bocích i přes ramena a velikostí by měla odpovídat postavě; všechny tyto podmínky by měly zajistit, aby se při plavání nevysunula až k hlavě. Posunutá vesta znesnadňuje plavání a není možné za ni někoho chytit a odtáhnout ke břehu. Ještě větší nebezpečí by mohlo nastat, pokud by se vesta vysvlékla úplně. Vesta by měla být zhotovena z materiálu, který nemění vlastnosti ani tvar a je dostatečně nosný. Výtlak by měl být rozložen rovnoměrně. 20
Nosnost vesty, tedy její vztlak, se udává v Newtonech (N) a vyjadřuje, jakou vztlakovou silou vesta ve vodě plaváčka nadnáší. Výběr nosnosti vesty bude ovlivněn hmotností vodáka, dále typem lodi a v neposlední řadě obtížností toku. Pro snadné řeky postačí vztlak 8 N na každých 10 kg hmotnosti, pro muže tedy minimálně 60–70 N, na středně těžké řeky volíme vztlak 10 N na 10 kg hmotnosti a používáme vesty o vztlaku od 75 N. Na těžké řeky se doporučuje 14 N na 10 kg hmotnosti, a volíme tedy vesty se vztlakem 100 N a vyšší (Ptáček, 2006, p. 15). Pro děti bude vhodnější vesta s límcem, který usnadňuje přetočení těla na záda, a pomáhá tak udržet hlavu nad hladinou (Ptáček, 2006, p. 16). Některé typy vest disponují též sdruženým bezpečnostním popruhem, zvaným též záchranný popruh. Jedná se o popruh s plastovou rychlorozepínací sponou, který je provlečen oky po obvodu vesty. Představa mnoha vodáků, že tento popruh slouží k lepšímu upevnění vesty na tělo, je mylná. Naopak, popruh je určen jen pro záchranu a musí být v případě potřeby možné ho rychle rozepnout a vestu sundat. Proto věnujeme správnému zapnutí popruhu velkou pozornost. Na záchranném popruhu na zadní straně vesty je svařené ocelové oko, do kterého se v případě potřeby záchrany upíná karabina (Ptáček, 2006, pp. 16–17). Nevhodné jsou staré polystyrenové vesty, neboť jejich vztlak nebyl dostačující ani bezprostředně po výrobě, a navíc s časem ještě rapidně klesá. I kvalitní vesta nemusí dobře plnit svou funkci, pokud s ní nebudeme dobře zacházet. Mezi časté nešvary vodáků, které vestu připravují o nosnost, patří používání vesty na vyměkčení sedátka nebo její praní v teplé vodě (Ptáček, 2006, pp. 16 –17). Přilba Vodácká přilba je základní ochranou hlavy. Ačkoli by se mohlo její používání na řekách s nízkou obtížností zdát zbytečné, zkušenosti ukazují, že nebezpečí může nastat i tady, zejména pak v místech, kde je méně vody, a případné převržení lodi tak může znamenat okamžitý náraz. Na kajaku její potřebnost ještě stoupá (Ptáček, 2006, p. 14). I zde Bílý, Kračmar a Novotný (2000, p. 49) nejsou zdaleka tak obezřetní jako Ptáček. Používání přilby doporučují od WW II. Hlava je velmi citlivá a i lehký náraz může způsobit např. bezvědomí, které může mít právě ve vodě fatální důsledky. Helma by měla mít takový tvar, aby chránila temeno hlavy, spánky i zátylek. Použití cyklistické přilby 21
místo vodácké se tedy ukazuje jako problematické z důvodu nechránění všech zmíněných partií, dále také z důvodu odlišné konstrukce. Cyklistické helmy jsou vyráběny tak, aby se skelet v případě nárazu roztříštil, a tím ztlumil pád, pod vodou však může následovat několik nárazů po sobě. Dále nesmíme zapomenout na kvalitní uchycení pod bradou tak, aby helma nemohla sklouznout, nevhodný je např. suchý zip. Nesmíme též podcenit výběr odpovídající velikosti přilby, případně dobrou funkčnost nastavení velikosti u helem univerzálních. Vhodné je používat přilbu jasné, výrazné barvy, aby byl vodák v případě potřeby pomoci lépe vidět (Ptáček, 2006, pp. 14–15). Záchranné vybavení Záchranné prostředky jsou pomůcky, které nám umožní případnou nastalou kritickou situaci zvládnout s co nejmenší újmou. K tomu, aby přinesly v případě potřeby kýžený efekt, je potřeba umět je dobře ovládat. Mezi záchranné vybavení řadíme házecí pytlík, nůž, píšťalku, hopšňůru, karabiny, kladky, smyčky a lana, mobilní telefon či lékárnu (Ptáček, 2006, pp. 17–20). Zatímco použití ochranného vybavení autoři odborných publikací doporučují např. od určitého stupně obtížnosti řeky, u záchranného vybavení podávají spíše jen výčet bez konkrétního doporučení. Házecí pytlík Házecí pytlík, házecí vak či také „házečka“ je barevně výrazné polypropylenové lano průměru 8–12 mm a délky nejčastěji 10–25 m smotané ve válcovitém vaku ušitém z pevné, nepromokavé, barevně výrazné tkaniny opatřené u dna plovoucím materiálem. Dnem vaku je lano provlečeno a tvoří poutko nebo oko tak, aby pytlík mohl být dobře uchopen plaváčkem. Vak je uzavíratelný, aby z něj lano nevyklouzávalo. Házečka slouží primárně pro záchranu tonoucích při vědomí. Jejím použitím se budeme důkladněji zabývat v jedné z následujících kapitol (Ptáček, 2006, p. 57; Škranc et al. 1993, pp. 14–15). Nůž Nůž má široké použití, v případě potřeby umožňuje vyproštění z lana nebo rostlin, v případě plavby na nafukovací lodi může pomoci k propíchnutí válce v případě namáčknutí plaváčka na překážku. Nůž by měl být umístěn tak, aby byl co nejrychleji dosažitelný pro obě ruce. Dýka v pouzdře se umísťuje na vestu za řemínky, zavírací nůž se 22
ukládá do kapsy vesty a vodák by ho měl umět ovládat jednou rukou. Upevnění obou typů nožů bychom neměli zapomenout pojistit provázkem (Ptáček, 2006, p. 18). Píšťalka Píšťalka upevněná na vestě může pro svoji pro snadnou dostupnost pomoci v případě, kdy na sebe potřebujeme upozornit a lidský hlas je přehlušen peřejemi. I zde bychom neměli zapomenout na zabezpečení provázkem proti ztrátě (Ptáček, 2006, p. 18). Hopšňůra Hopšňůra je pružné lano, které je uvnitř popruhu a které se při zatížení dvojnásobně protáhne. Jeden konec je provlečen kovovým okem záchranného pásu vesty, druhý konec je uchycen karabinou za nastřihnuté plastové poutko. Toto upevnění volíme z důvodu, aby vodákovi v případě potřeby uvolnit se stačilo rozepnout bezpečnostní popruh, neboť z nastřihnutého plastového očka se v tahu karabina už vyvlékne sama. Délka hopšňůry by měla být v nataženém stavu asi 0,5 m za záď lodi C1 nebo K1. Hopšňůra má mnohostranné použití – při záchraně plaváčka v bezvědomí za využití jednomístné lodi, pro navázání lana v případě upoutaného zachránce, případně pro jištění zachránce druhým zachráncem na krátkou vzdálenost. Ve některých případech se dá využít i k záchraně materiálu (Ptáček, 2006, pp. 18–19). Karabiny Karabiny mají mnohostranné použití. Slouží k ukotvení lodi ke břehu jak při obyčejné přestávce, tak při záchranné akci. Dále mohou sloužit i při záchraně materálu ze břehu. Alespoň některé karabiny by měly být se zámkem, jiné by měly mít co nejširší rozevření tak, aby aby jimi bylo možné zachytit i žerď pádla (Ptáček, 2006, p. 19). Kladky Karabinový kladkostroj můžeme použít např. pro vyzvednutí lodi zaklíněné mezi kameny nebo pod padlým stromem v situaci, kdy síla skupiny nestačí na překonání odporu vody. Karabinový kladkostroj násobí působící síly a při použití více kladek jeho účinnost ještě roste. Použití kladek má mnoho nevýhod – narůstá délka potřebného lana a použití je zdlouhavé, někdy se ale jedná o jediné možné řešení (Škranc et al., 1993, p. 25).
23
Smyčky, lana Také smyčky mají širokou oblast použití, s jejich pomocí můžeme vytvořit pevný jistící bod nebo poslouží k přepravě zraněného. Bez lana se neobejdeme při záchraně upoutaným zachráncem (Ptáček, 2006, p. 19, 22). Mobilní telefon Mobilní telefon použijeme v krizové situaci pro přivolání profesionální první pomoci. Problém může nastat s dostupností signálu v úzkých údolích, v tomto případě můžeme vytočit číslo 112, které se automaticky pokusí vytvořit spojení i pomocí ostatních mobilních operátorů (Ptáček, 2006, p. 19). Lékárna Úspěšné zakončení asi jakékoli záchranné akce se neobejde bez lékárny. Na vodácké akce je vhodné vozit dvě různé lékárny – pohotovostní a velkou. Pohotovostní lékárna by měla být vždy při ruce, např. v příručním barelu nebo menším lodním pytli. Slouží k provedení první pomoci u úrazů a akutních stavů. Při jejím vybavování se můžeme inspirovat u položek povinných pro autolékárnu a doplnit o položky specifické pro přírodní prostředí, jako např. Fenistil či desinfenci, např. Jodisol. Ve velké lékárně vozíme materiál, který nám pomůže zvládnout běžné zdravotní komplikace jako například průjmy, drobná poranění kůže, puchýře, zvýšenou teplotu či úpal. Nemůže však v případě akutních stavů nahradit odbornou lékařskou péči (Ptáček, 2006, p. 20). Seznam konkrétních léků pro velkou lékárnu nalezneme v odborné zdravotnické literatuře.
1.3 Nebezpečí na řekách Při provozování jakéhokoli sportu či pohybové aktivity existuje určitá míra nebezpečí a vodní turistika není výjimkou (Škranc et al.1993, p. 5). Nebezpečí na řece může vyvstat na základě objektivních nebo subjektivních příčin. Objektivní příčiny existují nezávisle na vodákovi, subjektivní příčiny jsou důsledkem jednání člověka. Objektivní a subjektivní příčiny spolu úzce souvisí a ovlivňují se (Ptáček, 2006, pp. 46–47). Škranc (1989, p. 117) se domnívá, že se téměř na jakékoli nehodě jistou měrou podílí jak příčiny objektivní, tak i příčiny subjektivní. A pokračuje: „Je třeba zdůraznit, že při nehodách
24
převažují příčíny subjektivní, i když při určitých těžších objektivních podmínkách je četnost nehod vyšší. K problémů bezpečnosti vodní turistiky musíme přistupovat s tímto vědomím.“
1.3.1 Objektivní příčiny Přestože člověk nemůže ovlivnit vznik objektivních příčin nebezpečí, musí s nimi počítat a ve svém počínání je zohledňovat. Mezi objektivní příčiny nebezpečí patří zejména vodní terén, tedy průtok, spád a šířka řeky, specifické nástrahy řeky, podemleté skály, sifony a karfioly, dále stav břehů a porostu na nich, povětrnostní a klimatické podmínky, kde negativně mohou působit oba extrémy, nízká teplota vody a v neposlední řadě překážky na řece. K těmto řadíme padlé stromy, stavby a zejména jezy (Ptáček, 2006, p. 46). Protože statistiky utonulých ukazují, že právě vývařiště pod jezy patří mezi nejnebezpečnější místa na řece (Škranc, 1989, p. 124), budeme se tímto tématem zabývat podrobněji.
1.3.1.1 Jezy Jezy jsou umělé stavby na řekách zadržující vodu. Nahromaděná voda se využívá k energetickým účelům, jindy jezy slouží ke splavnění cesty (Ptáček 2006, p. 38). Jezům podobné jsou stupně, jejichž hlavní funkcí je zmenšení dravosti řeky, což v důsledku vede ke zmenšení vymýlací a unášecí činnosti toku. Stupně jsou často k vidění před městy a v nich, nezřídka zasazeny v kolmých navigačních zdech (Ptáček, 2007, p. 6). Stavba jezů Jezu bezprostředně předchází nadjezí, za ním následuje koruna jezu – tedy nejvyšší místo jezu, které zadržuje vodu a z kterého voda přepadává. Po koruně přichází spádová deska, po níž voda stéká dolů. Deska může mít různý profil: kolmá, šikmá, parabolická, vydutá či lomená. Následuje dno jezu, zvané vana, které přechází v podjezí. Obrázek 1 představuje schéma jezu, obrázky 2, 3, 4 a 5 znázorňují jezy s různými spádovými deskami.
25
Obr. 1: Schéma jezu (převzato z Ptáček 2007, p. 7).
Obr. 2: Kolmá spádová deska s lomovým kamenem v podjezí (převzato z Ptáček, 2007, p. 7).
Obr. 3: Šikmá spádová deska (převzato z Ptáček, 2007, p. 7).
26
Obr. 4: Parabolická spádová deska (převzato z Ptáček, 2007, p. 7).
Obr. 5: Parabolická spádová deska (převzato z Ptáček, 2007, p.7).
Některé jezy nemají stejný profil po celé své šířce, jiné disponují propustí či retardérou. Prospusti, jinak řečeno šlajsny, bývají často u jezů, které dříve sloužily pro voroplavbu, někdy se propusti budují i na nových jezech. Propusti mívají často jiný tvar spádové desky než zbytek jezu. Některými propustmi lze jezy sjíždět, toto tvrzení však nemůžeme brát paušálně. Propust je z obou stran ohraničena betonovými pilíři, tzv. kozami. Na dně některých proputí jsou za účelem provzdušnění vody a snížení pohybové energie umístěny retardéry, kovové, pryžové nebo betonové prahy lomené proti proudu. Voda v retardérové propusti vytváří právě působením jednotlivých zpomalovačů „hřebeny“. V případě převržení by plavání v propusti s retardérou mohlo být nebezpečné (Ptáček, 2007, p. 7).
27
Bezpečné a nebezpečné jezy Jezů je na českých řekách mnoho, ale zatímco některé z nich jsou neškodné, mnoho z nich může představovat velké nebezpečí. Je důležité být si vědom toho, že nebezpečí jezů často netkví v jejich výšce. Velmi nebezpečné mohou být i půl metru vysoké jezy. Taktéž význam tvaru spádové desky nelze nadhodnocovat a vliv tvaru spádové desky na bezpečnost nelze paušalizovat tak, jak to mírně činí některá starší literatura, např. Doležal, Kodeš a Vambera (1983, pp. 46–47). Vysvětlují sice, že bezpečnost jezu závisí na tom, zda voda odtéká nebo se vrací zpět k přepadové desce, ale zároveň tvrdí, že bezpečné jezy jsou většinou jezy se šikmou spádovou deskou a naproti tomu staví jezy nebezpečné s kolmou spádovou deskou. Za rozhodující ve zmíněné otázce bezpečnosti považujeme, co se týče konstrukce jezu, tvar vany, který určuje chování vody pod jezem. Za nebepečné můžeme obecně považovat jezy, pod kterými se tvoří tzv. vodní válec. Tato situace nastává v případě, že se přepadávající voda odráží ode dna a část se vrací zpět směrem zpět k překážce a část odtéká, většinou spodem. Vodní válec je název pro vodu rotující pod jezem. Pokud vodák jez s válcem sjíždí, obvykle dojde ke snížení rychlosti lodi právě působením vratného proudu a velké nebezpečí by nastalo, pokud by se loď převrátila nebo by vodák z lodě vypadl, například při nárazu špice lodi o hladinu. Pokud je vodní válec silný, vodák, který neprošel speciálními kurzy, má jen mizivou šanci sám se z něj dostat, prosté vyplavání není možné. Typy jezů s různými spádovými deskami, pod kterými se může tvořit vodní válec, znázorňují obrázky 2, 3 a 4. U jezu na obrázku 5 voda plynule odtéká. Hranice mezi vodou, která se vrací ke spádové desce, a která odtéká, se nazývá vývarová linie (Ptáček 2006, p. 39). Znamení, že je jez nebezpečný, nám tedy dává zmíněný vodní válec. Na to, že voda plynule neodtéká, ale vrací se zpět pod přepadovou desku, můžeme usuzovat z více signálů, avšak nebezpečný jez zdaleka nemusí kumulovat všechny (Ptáček 2006, p. 39). Mezi signály nebezpečného jezu patří zpěněná voda v podjezí, malá hlučnost přepadávající vody či absence vln v podjezí. Dalším známkou pro přítomnost válce nám mohou být karfioly, slangově bubláky, v podstatě boule, často u vývarové linie, v nichž vyvěrá voda odspodu, hladina je zde výše a voda teče zpět směrem k jezu. Rozdíl hladin za spádovou deskou a u vývarové linie označujeme jako stoupání válce. Čím je stoupání válce 28
vyšší, tedy čím více je profil hladiny za jezem „dokopce“, tím více to znesnadňuje vypádlování či případné odplavání z válce. Vidíme-li pod jezem klacky či PET láhve, které se tam stále melou a voda je nepustí dál, je to také známka přítomnosti vodního válce. Pokud pod jezem zrovna žádné předměty neplavou, můžeme si najít silnější klacek, hodit ho těsně pod jez a pozorovat jeho chování (Ptáček, 2007, p. 11). Jak již bylo zmíněno v samém úvodu kapitoly o objektivních příčinách nebezpečí, průtok je jedním z hlavních faktorů ovlivňující náročnost a bezpečnost plavby. Protože průtok se může rychle a dramaticky měnit, nelze vycházet z předpokladu, že pokud jsme jez sjeli bezpečně loni, před týdnem nebo i včera, bude bezpečný i dnes. Proto je nutné se držet zásady, že si jez důkladně prohlédneme před každým sjetím (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 46). Dále je též užitečné sledovat informace o průtoku na webech, například na stránkách ČHMÚ. V předcházejícím popisu jsme se zaměřili na možnost rozpoznání vodního válce. Na to, že by se mohlo jednat o nebezpečný jez, se dá usuzovat i z jiných informací. V kilometráži by měl být takový jez označen jako nesjízdný, před jezem bývají cedule upozorňující na nebezpečí nebo zakazující splouvání, nebezpečnost některých jezů je bohužel dokonce dokumentována pomníčky nebo křížky v jejich blízkosti. Riziko nebezpečí na jezu se ještě zvyšuje, pokud by nebylo možné účinně poskytnout pomoc. To může nastat v různých situacích. Jednou z nich je vysoká, kolmá či strmá navigace a dále stav, kdy nemá kdo pomoci, ať už proto, že posádka splouvá řeku sama a na břehu nikdo není, nebo případní přihlížející nedisponují vhodnými pomůckami a dostatečnými dovednostmi pomoc umožňujícími (Ptáček, 2006, p. 40). Na jezech na vodáky mohou čekat i jiná další nebezpečí, Ptáček (2006, p. 40) k nim řadí kameny, stromy a traverzy v jezu i podjezí a další překážky, které nejsou pod hladinou vidět. To, jaké nebezpečí představují, bude záviset na konkrétní poloze, velikosti a dalších vlastnostech překážky. Může se jednat o zaklínění, zvrhnutí, snížení rychlosti lodě, které může být nebezpečné zejména v kombinaci s válcem, poničení materiálu, které hrozí např. při kontaktu nafukavací kánoe s ostrou železnou hranou a další. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, to, zda je jez bezpečný, či nebezpečný, nelze určit absolutně, kromě průtoku záleží i na plavidle, dovednostech posádky a dalších okolnostech. Z tohoto důvodu je krajně nesnadné provést výčet nebezpečných míst na 29
řekách. Protože vodácké průvodce označují za nesjízdné, tedy i nebezpečné velké množství jezů, a často i takové jezy, které nám konkrétně za určitých okolností nebezpečné nepřipadají, rozhodli jsem se v této práci pracovat s webem nebezpecnejezy.cz, kam mohou jezy, které považují za nebezpečné, vkládat sami vodáci. Následně má každý návštěvník stránek možnost hodnotit obtížnost jezu dle vlastního úsudku a zkušenosti na stupnici od 1 do 10 (Raft.cz a vodácká škola záchrany, 2013). Relevantnost tohoto hodnocení je opět diskutabilní, nicméně se nám nepodařilo najít žádný jiný seznam jezů, kde by ku příkladu byly jen jezy nebezpečné i za normálního průtoku. Taktéž samo rozdělení na jezy bezpečné a nebezpečné je velmi sporné. Troufám si tvrdit, že bez důkladné prohlídky pouze na základě např. údajů z průvodců není možné žádný jez považovat za bezpečný. Sjíždění jezů Klademe-li si otázku, jak bezpečně překonávat jezy, prvním krokem musí být důkladná prohlídka jezu a zjištění dalších informací o něm, např. v kilometráži. Před každým jezem je tedy nutno zastavit; zvláště za vyšších vodních stavů zastavujeme v dostatečné vzdálenosti od něj, aby nedošlo ke stržení přes korunu. Není ostudou jez přenést nebo přetáhnout. Pokud se rozhodneme jez sjíždět, měli bychom dobře volit místo, kde tak učiníme, zatímco splouvání v některém místě může být bezpečné, jinde může být pod jezem válec nebo kameny, podobné to může být s propustí. Je třeba zvážit, zda si jsem natolik jist vodáckými zkušenostmi a dovednostmi naší posádky, že jsem přesvědčen o tom, že najedeme skutečně tam, kam chceme najet. Netrefení se do správného místa by totiž mohlo mít fatální důsledky. Je-li to možné, je lepší sjíždět jez v místech, kam dosáhne házečka (Ptáček, 2006, p. 40).
1.3.1.2 Další nebezpečí Kromě jezů mohou nebezpečí na řece představovat také sifony, tedy místa, kde proud zatáká otvorem pod hladinu např. do podzemní jeskyně nebo mezi dva kameny a silný proud může ve zúženém místě pod hladinou vodáka držet. Dle dostupných informací ale sifony na rozdíl od zahraničních řek a potoků potkáme v Česku jen výjimečně, např. na Jizeře u tzv. Ostrova hrůzy (Ptáček, 2006, p. 34; Vajskebr, 2008).
30
Další nebezpečí na řece mohou představovat také stromy, nízké větve a lávky. Jako příklady řek, kde se s nízkými prorostými větvemi setkáte často, bych se zkušenosti jmenovala zejména Ploučnici a dále některé úseky Lužnice kolem Suchdola nebo Starou řeku. Pokud se zmíněným překážkám nelze vyhnout, nezbývá, než je podjet. Je možné překážku podjíždět klasicky popředu a loď zpomalit kontra záběry, druhou možností pak je podjíždění překážky pozadu. Pádlováním proti proudu řeky loď znatelněji zpomalíme, nicméně úlohu kormidelníka musí načas převzít háček. Oběma technikám je společné, že se jezdci nezaklání, nýbrž předklání, i přesto, že se obvykle nejde tolik předklonit, jako zaklonit. Při předklonu je překážkám vystaven nejvíce týl a záda, obě tyto části ale mohou být kryty helmou, resp. vestou, při záklonu by byl nebezpečí vystaven obličej. Při podjíždění větví není vhodné se jich chytat, i přesto, že tento manévr by celá řada začátečníků intuitivně zvolila. Může ale vést ke snadnému převržení a dále, pluje-li za vodákem další posádka nebo se jedná o háčka na vícemístné lodi, může napružená větev ohrozit ostatní vodáky (Ptáček, 2006, pp. 42–44).
1.3.2 Subjektivní příčiny Subjektivní příčiny nebezpčí jsou takové příčiny, které jsou závislé na lidském faktoru. Pro přehlednost a jasnost můžeme i tyto příčiny dále dělit. Jedná se o nevhodné vybavení a dále čistě lidský faktor, a to jak jednání jednotlivce, tak i vedoucího skupiny a skupiny jako celku (Ptáček, 2006, p. 47).
1.3.2.1 Vybavení Vodák by měl s ohledem na vlastní a potenciálně i cizí bezpečnost používat odpovídající vybavení, zde je myšlen zejména vhodný typ vybavení – lodi, pádla, krycí zástěry – a jeho dobrý technický stav a dále ochranné pomůcky a pro případ vzniku krizové situace pomůcky záchranné. Popisu a funkci těchto pomůcek byla věnována část kapitoly 1.2.1.3.1 Vodácké vybavení, zde se pokusíme o shrnutí s ohledem na české řeky s důrazem na pohled bezpečnosti. Důležité je vhodné oblečení, přizpůsobené konkrétním povětrnostním podmínkám, a pevná obuv. Další ochrannou pomůckou je vesta, v jejím použití se ale autoři neshodují. Zatímco Ptáček (2006, p. 15) její používaní doporučuje od 31
obtížnosti WW I; Bílý, Kračmar & Novotný ji doporučují od WW II, Novák ji v průvodci po Ohři (1997a, p. 16) doporučuje od obtížnosti WW II, ale v průvodci po Vltavě (1999, p. 15) ji doporučuje až od WW III. Všichni autoři se pak shodují na používání vest pro děti či neplavce, pokud se s nimi na vodu vůbec vydáme, a dále na rozlehlé vodní plochy a samozřejmě sjíždění jezů. Osobně bych se přikláněla k Ptáčkově názoru o používání vest na tocích od obtížnosti WW I a i s ostatními autory se shoduji na nutnosti nošení vesty na rozlehlých vodních plochách, na jakémkoli jezu a samozřejmě u dětí a neplavců, v případě špatného počasí z termoizolačních důvodů bych ji doporučovala všem. Další ochrannou pomůckou je helma, nutná na toky od obtížnosti WW III a na úzké klikaté toky, ale i při tréninku v propusti (Škranc, 1989, p. 118). Osobně ji pokládám za důležitou i na vodě jakékoli obtížnosti, pokud je mělká. Co se týče záchranných pomůce, je jisté, že by z hlediska bezpečnosti bylo ideální, aby vodáci měli všechny pomůcky zmíněné v kapitole Záchranné vybavení, tedy házecí pytlík, smyčky, lana, karabiny, karabinový kladkostroj, hopšňůru, píšťalku, nůž, lékárnu a mobilní telefon, protože i na lehké vodě může nastat nečekaná situace, kdy některá ze záchraných pomůcek bude potřeba. K tomu, aby záchranné pomůcky mohly být bezpečně a účinně použity, by ale vodáci museli disponovat značnými znalostmi a zkušenostmi (např. použití lan a karabin pro záchranu upoutaným zachráncem), což, domnívám se, nelze plošně předpokládat. Nezanedbatelná je také finanční stránka této problematiky. Na českých řekách považuji za relevantní a dostupné pro neorganizované skupiny následující pomůcky: házecí pytlík, nůž, lékárnu a mobilní telefon, případně hopšňůru. Házecí pytlík se jako jediná záchranná pomůcka objevuje i ve vodáckých průvodcích (např. Novák, 1997a, p. 16). K tomu, aby házecí pytlík skutečně mohl pomoci v krizové situaci, musíme znát a ovládat jeho správné použití, neobejdeme se tedy bez nácviku. V opačném případě by se mohl stát nebezpečným i pro samotného zachránce (Ptáček, 2006, p. 59).
1.3.2.2 Jednání jednotlivce Vodák se vystavuje velkému nebezpečí, zejména pokud si neuvědomuje rizika, která mu hrozí, a situaci podcení. Ptáček, Zeman a Vazač (2011, p. 158) ve své publikaci s trefným názvem Cena adrenalinu popisující vodácké nehody. V podstatě v každém příběhu hrálo podcenění situace určitou roli. Čím je vodák méně zkušený, tím méně ví o nebezpečích, která na něj mohou čekat, a tím méně s nimi počítá. Takový člověk nemusí 32
brát v potaz zvýšený vodní stav, nedostatečné vybavení nebo nedostatečně zvládnutou techniku ovládání lodi. Pravděpodobnost toho, že se člověk ocitne na vodě v nebezpečné situaci, ale stoupá také, možná trochu paradoxně, při velkém strachu. Vodák by tedy měl vyjíždět v dobrém psychickém i fyzickém stavu. Negativně se na fyzické kondici projevuje nejen nemoc nebo nedostatek spánku a vyčerpání, ale také alkohol. Kromě velmi omezené schopnosti podnapilé osoby vypořádat se po fyzické stránce s kritickou situací, například plavání v divoké vodě, má alkohol další velmi nežádoucí účinek, který zvyšuje pravděpodobnost, že se osoba do rizikové situace dostane – bourá zábrany, snižuje přirozený respekt z vody a zvyšuje pravděpodobnost podléhání přílišnému hrdinství, což není žádoucí (Ptáček, 2006, p. 47, 49). Riziko nebezpečí logicky také zvětšuje fakt, pokud jedinec neumí (dostatečně dobře) plavat. Plavání v tekoucí vodě je podstatně odlišné od plavání v klidné vodě a před tím, než se vodák na konkrétní úsek řeky vydá, by se měl sám sebe upřímně zeptat, zda by v takovéto vodě chtěl plavat (Ptáček, 2006, p. 47; Ptáček, Zeman & Vazač, 2011, p. 167), osobně bych ještě přidala otázku, zda by v takové vodě uměl plavat. Dalším rizikovým faktorem je bezpochyby také malá technická zdatnost a malé zkušenosti v krizových situacích. Pro bezpečnost plavby je důležitý určitý stupeň jistoty, který pramení z vědomí dostatečně dobře zvládnuté techniky ovládání lodi (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 48). Neméně důležité je i široké spektrum taktických dovedností, čtení vody, nájezdy do proudu, ergonomie jízdy a mnoho dalších, které tvoří základ při předcházení nebezpečným situacím (Ptáček, 2006, p. 41). Důležitost dobrého zvládnutí technických a taktických dovedností podtrhují i Škranc et al. (1989, p. 5), když konstatují, že nelze obecně říci, že míra nebezpečí stoupá s obtížností toku. Míní, že bývá ovlivňována zejména osobností člověka, jeho vybavením, zkušenostmi a jezdeckým uměním. To dokumentují zahraniční statistiky, které ukazují, že k nejvíce úrazům dochází ne na extrémních tocích, ale na vodách nižší obtížnosti. Přestože přesné statistiky pro naši republiku nejsou zatím k dispozici, je pravděpodobné, že tomu je u nás obdobně a k nejtěžším úrazům dochází při neorganizované vodní turistice na snadnějších terénech, a to zejména kvůli neznalosti, nezkušenosti a nedostatečnému vybavení. Popisu techniky pádlování a konkrétních technických dovedností se na tomto místě věnovat nebudeme, pojednává o ní celá řada odborných publikací. 33
Jako velmi problematické se jeví také chování člověka, který neposlouchá nařízení vedoucích, je bezohledný k sobě samému i ostatním a v neposlední řadě se chce před ostatními předvést (Ptáček, 2006, p. 47).
1.3.2.3 Chování skupiny Další podskupina nebezpečí vyplývá z působení skupiny jako celku. Mnoho problémů této kategorie dle mého názoru úzce souvisí s povahovými vlastnostmi jejich členů a náladou ve skupině. Nebezpečí může pramenit z nadměrné soutěživosti, nedostatečné nebo nejednoznačné komunikace, nebraní ohledu na slabší, přílišného napětí některých členů nebo stresu, které se pokouší zakrýt „machrováním“. Také pokud se kolektiv separuje na menší skupinky, nedodržuje pořadí lodí nebo neřeší vzájemné konflikty, může to přinášet těžkosti (Ptáček, 2006, p. 48). U Škrance (1980, pp. 118–119) nenajdeme všechny výše jmenované příčiny, škálu možností vzniku nebezpečné situace však rozšiřuje o další, dle mého názoru velmi závažné problémy. Příliš velké sebevědomí třeba i jen průměrně dobrých vodáků, které je často důsledkem situace, kdy se skupině podaří zdolat několik těžších úseků jen díky štěstí, ve zdraví vyváznou z kritické situace, nebo pokud se nepřiměřeně hecují. Dále zmiňuje paniku, která vzniká v případě ohrožení člena nebo členů skupiny a zvětšuje se v případě, pokud vodáci nejsou dostatečně instruováni, nevědí jak pomoci, případně se sami cítí ohroženi a zažívají takovouto kritickou situaci poprvé.
1.3.2.4 Jednání vedoucího Další podskupinu příčin vzniku nebezpečí při sjíždění řek svým jednáním ovlivňuje vedoucí akce. Nebezpečí může vyvstat, pokud nezná objektivní příčiny nebezpečí, není dostatečně technicky a psychicky zdatný a neadekvátně řeší vyvstalé nebezpečné situace. K problémům by mohlo dojít i pokud by instruktor neměl dostatek soudnosti a rozvahy nebo informací o sjížděném úseku řeky. Další těžkosti mohou nastat již konkrétně s danou skupinou v případě, že ji dostatečně dobře nezná, nehlídá odpovídajícím způsobem a neumí řešit její problémy, nebo má pouze formální, nikoliv přirozenou autoritu. Ke vzniku nebezpečí vedoucí také přispívá, pokud nevěnuje dostatečnou pozornost poučení 34
o bezpečnosti a zvládnutí praktických dovedností nebo není schopen učinit důrazné a nepopulární rozhodnutí jako například zakázat vodákovi sjezd určité pasáže, pokud její obtížnosti neodpovídají jeho fyzické, technické či psychické předpoklady (Ptáček, 2006, p. 47). Osobně problematiku úlohy vedoucího vidím ještě složitěji než Ptáček, domnívám se, že je velký rozdíl, jestli se jedná o školní akci, o které bude více pojednáno v kapitole 1.5.2 Legislativa pro školní vodácké kurzy; splouvání pořádané cestovní kanceláří, vodáckým oddílem, dovolenou rodiny s dětmi a nebo situaci, kdy se na řeku vydává skupina podobně starých a podobně zkušených vodáků. Domnívám se, že v posledním jmenovaném případě jsou asi spíše všichni zůčastnění zodpovědní vzájemně za sebe, že by všichni měli být soudní a měli by se snažit předcházet problémům ve skupině a případně je řešit a nenechávat vše na vedoucím – nejzkušenějším kamarádovi, přičemž ale roli vedoucího nepopírám – například v zajištění informací o sjížděném úseku, učinění důležitého rozhodnutí apod. – a také nechci své úvahy generalizovat a absolutizovat, chci jen upozornit na další možnosti.
1.4 Nejčastěji sjížděné řeky a jejich obtížnost Jak už bylo zmíněno v kapitole 1.1.3.3 Vodní turistika, mezi nejčastěji sjížděné řeky v Česku patří Vltava, Berounka, Lužnice, Sázava, Ohře, Otava a Morava. Na následujících stranách se budeme zabývat charakteristikou, obtížností a nebezpečími na každé z těchto řek. Pro úplnost, přehlednost a srozumitelnost následujících kapitol bychom na tomto místě rádi předložili krátký přehled o hodnocení obtížnosti řek. Obtížnost řeky závisí na velkém množství faktorů. Nejvíce ji ovlivňují spád a průtok, dále také překážky, tvar koryta a v neposlední řadě i např. čistota vody, její teplota či počasí. Existují různé způsoby klasifikace obtížnosti, v Čechách je tradičně používán tzv. alpský systém. Ten rozlišuje klidnou vodu ZW (z německého Zahmwasser), která bývá někdy dále dělena na ZWA (stojatá voda), ZWB (slabě proudící) a ZWC (mírně proudící) a dále divokou vodu WW (z německého Wildwasser), jež má v obvyklém pojetí šest stupňů obtížnosti. Pro odlišení jemnějších detailů se někdy ještě používá znamének + a , např WW II + (Jančar, Novák 1998, pp. 9–10, Škranc et al., 1993, p. 30; „Hodnocení obtížnosti,“ n. d.). Ráda bych upozornila na informaci, která by měla být zkušenému vodákovi nadmíru jasná, nicméně některého začátečníka může, soudě dle chování některých z nich, překvapit: obtížnost řeky nezůstává stejná, ale v čase se mění, a to 35
zejména vzhledem k aktuálnímu průtoku. Udává se, že obtížnost může za velké vody stoupnout až o dva stupně, dále se může obtížnost zvýšit vzhledem k již zmíněnému počasí, teplotě vody nebo plavidle, na kterém se na řeku vydáváme. S ohledem na zmíněné okolnosti není možné řídit se informacemi o obtížnosti uvedenými např. v kilometráži bez dalšího uvažování. Tabulka 2 nastiňuje a popisuje stupnici obtížnosti českých řek a zasazuje ji do širšího kontextu (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 45). Tab. 2: Obtížnost řek (převzato a upraveno z Jančar, Novák 1998, pp. 10–12). Stupeň
Název
Charakteristika
Nároky na jezdce
Vybavení
Příklad
ZW
Klidná, tekoucí
Přehledné koryto bez peřejí a překážek, rychlost proud do 2 m/s.
Znalost základního ovládání lodi.
Otevřená loď s vaky proti potopení, pro mládež plovací vesta.
Lužnice v úseku Suchdol – Veselí za stavu 160 cm v Bechyni.
WW I
Lehká
Malé peřeje s pravidelnými vlnami, meandry, zarostlé břehy.
Znalost ovládání lodě na tekoucí vodě a zpětného záběru.
Otevřená loď zajištěná proti potopení, doporučeny plovací vesta a přilba.
Střela v úseku pod Rabštějnem za stavu 80 cm v Plasech.
WW II
Mírně těžká
Větši peřeje s vlnami, mírně zablokované koryto, nutnost rychlejších reakcí, občasné překážky jsou dobře viditelné, samozáchrana dobře možná, pomoc dalších vodáků vítaná.
Znalost ovládání lodi na peřejnaté vodě, zvládnutí přistávání ve vratném proudu, zkušenosti doporučeny.
Možno otevřené lodě dobře zajištěné proti potopení, lépe zavřené lodě, plovací vesta, přilba.
Sázava z Krhanic za stavu do 180 cm v Poříčí.
WW III
Těžká
Peřeje s většími nepravidelnými vlnami, úzká nepřehledná místa s překážkami, prohlídka vhodná u neznámých míst, obtížnějším místům se lze vyhnout, samozáchrana ještě zvládnutelná, pomoc kamarádů vhodná.
Znalost techniky a taktiky jízdy na divoké vodě, trénovanost, zvládnutí rychlého ovládání lodi.
Zavřené lodě, jinak jako u WW II, doporučen ochranný oděv, záchranářské vybavení a praxe v jeho použití.
Labe v úseku Labská – Kukačka za průtoku 20 m3.
WW IV
Velmi těžká
Velké peřeje s velkými vlnami, válce, karfioly, víry, silně zablokované koryto
Komplexní znalost techniky a taktiky na
Jako u WW III, dále praxe v záchraně
Jizera v úseku Mýto –
36
bez možnosti objet překážku. Prohlídka doporučena vždy, samozáchrana komplikovaná.
divoké vodě, psychická odolnost.
a použití patřičného vybavení.
soutěska za stavu do 80 cm na Mýtě.
WW V
Extrémně těžká
Vysoké vlny, válce, rychlý proud, extrémní zablokování koryta, prohlídka životně důležitá, ale často obtížná, plavání životu nebezpečné, záchrana velmi obtížná.
Jízda ve speciálních skupinách s velkými zkušenostmi a praxí. Nutnost znalosti eskymáckého obratu, vynikající vybavení, rozsáhlá praxe též v záchranné činnosti.
Jako WW IV, ustálené skupiny expertů, velmi dobrá psychická a fyzická odolnost.
Jizera v úseku Mýto – soutěska za stavu nad 100 cm na Mýtě.
WW VI
Hranice sjízdnosti
Větší množství nebezpečných, problematických a obtížných míst než na WW V, nutná speciální příprava na konkrétní sjezd.
Stejně jako WW V.
Stejně jako WW V.
Vydra v úseku pod Turnerovou chatou za vysokého vodního stavu.
1.4.1 Vltava Charakteristika řeky Naší bezpochyby vodácky nejoblíbenější řekou je Vltava, na kterou se ročně vydá asi 250 000 až 300 000 nadšenců. Délkou toku 430,2 km a rozlohou povodí 28 000 km2 tvoří důležitou tepnu vodního systému Čech. Za hlavní pramennou větev je považována Teplá Vltava, pramenící pod názvem Černý potok v nadmořské výšce 1172 m n. m na východním svahu Černé hory nedaleko Kvildy. Mezi další toky pramenné soustavy řadíme Vltavský potok, označovaný také jako Malá Vltava, Řasnici, známou také pod názvem Travnatá Vltava, a Studenou Vltavu. Teplá Vltava coby kamenitá bystřina s peřejemi a meandry protéká krásnou šumavskou přírodou, za Horní Vltavicí se její proud zmírňuje, teče podmáčenými loukami a rašeliništi, u Volar se spojuje se Studenou Vltavou a dále pokračuje pod označením Vltava až k Želnavě, kde napájí Lipenskou přehradu. Za touto nádrží následovala nádherná soutěska s divokými peřejemi, která byla střídána balvanitým korytem s velkým spádem sevřeným do hlubokého kaňonu, známým jako Čertovy proudy. 37
Úsek byl do roku 1953 považován za nesjízdný, s vývojem nových technologií i slalomových technik se ale ukázal být zdolatelný, jeho obtížnost ale dosahuje hodnot WW V +. Nyní tudy po většinu roku protéká jen minimální množství vody, voda z Lipna I odtéká do Lipna II vyrovnávácím tunelem. Jednou ročně se do koryta pouští voda z přehrady, aby vrchní část tohoto úseku mohla být využita k závodům. Za přehradní nádrží Lipno II, tedy u Vyššího Brodu, řeka vtéká do Českokrumlovské vrchoviny, kde jí čeří četné peřeje a je sevřena do zalesněného údolí. Krajina vysočiny je za Boršovem nakrátko vystřídána rovinatou Českobudějovickou pánví, za Hlubokou ji opět opouští a vtéká do Táborské a dále Benešovské pahorkatiny. I v těchto místech charakter řeky značně ovlivňují vodní díla Vltavské kaskády, konkrétně Hněvkovice, Kořensko, Orlík, Kamýk, Štěchovice a Vranné nad Vltavou. Pod vzdutou hladinou zůstaly nádherné peřejnaté úseky. Od Vranného má Vltava charakter mírné nížinné řeky s mnoha jezy s plavebními komorami a vtéká do Pražské plošiny. Tok je tady sevřen navigací a jeho charakter je do značné míry ovlivněn civilizací. Z Prahy teče Vltava rovinatým Polabím a okraji Mělníka se spojuje s Labem. Dále se budeme věnovat jen vodáky nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším částem Vltavy, a sice úseku z Borových Lad přes Lenoru do Nové Pece a dále úseku mezi Vyšším Brodem a Hlubokou nad Vltavou. (Novák, 1999, p. 4, 15; Výbor Českého svazu kanoistiky – vodní turistiky, 10. 2. 2012, p. 18). Obtížnost Obtížnost nejčastěji sjížděných partií Vltavy znázorňuje tabulka 3: Tab. 3: Obtížnost Vltavy (převzato a upraveno z Novák, 1999, p. 15).
Úsek
Říční km
Spád
Obtížnost
Borová Lada – Horní Vltavice
416,6 – 403,0
6,2 ‰
ZWC – WW I +
– 403,0 – 390,0
1,5 ‰
ZWC – WW I -
Želnava 390,0 – 366,0
0,8 ‰
ZWC
Horní Vltavice Soumarský most Soumarský most (vzdutí Lipna)
–
Lenora –
Hráz VN Lipno I - Loučovice
329,5 – 325,4
14,1 ‰
WW III – WW IV
Loučovice – vzdutí Lipna II
325,4 – 320,7
40,0 ‰
WW IV + – WW V +
Hráz Lipna II – Boršov n. Vlt.
319,1 – 248,9
1,9 ‰
WW I
38
Boršov n. Vlt. – Hluboká n. Vlt.
248,9 – 226,0
0,8 ‰
ZWB – ZWC
Hluboká n. Vlt. – ústí do Labe
226,0 – 0,0
0,5 ‰
ZWA – ZWB
Sjízdnost Přestože Vltava patří mezi vodnaté řeky, jsou s jejím splouváním spojeny určité problémy, vyplývající z omezení splouvání v určitých úsecích. To je dáno skutečností, že Vltava protéhá národním parkem, a zvláště jeho první zóna je velmi přísně chráněna (Novák, 1999, pp. 6–7). Pro splouvání těchto úseků platí poměrně komplikovaná pravidla, která se navíc rok od roku mění (Splouvání horní Vltavy, 2013). Protože informace o sjízdnosti nejsou těžištěm této práce, nebudeme se tímto tématem dále zabývat. Podrobné a zejména aktuální informace jsou k nalezení na různých webech, např. na portálu Národního parku Šumava. Úsek od Vyššího Brodu je sjízdný v průměru 27 dní v červnu a srpnu a o den déle v červenci (Řeka Vltava, n. d.). Nebezpečí na řece Rizika při splouvání každého vodního toku se odvíjí od jeho charakteristiky. Protože Vltava nabízí i jen na výše zmíněném nejnavštěvovanějším úseku širokou škálu obtížností, budou se i rizika na jejích jednotlivých úsecích značně odlišovat. Na úseku Z Borových Lad do Horní Vltavice dosahuje tok obtížnosti až WW I +, pro minimalizaci nebezpečí by měl vodák dobře zvládat jízdu v peřejích a úzkým, zarostlým korytem a měl by si umět poradit se stromem padlým přes cestu. Tuto část je doporučeno splouvat nejlépe na jednomístné lodi slalomového typu. Další úsek k Soumarskému mostu je snažší, což se projeví i v doporučeném typu plavidel. Vhodné jsou i otevřené lodě turistického charakteru. Při putování dále až ke vzdutí Lipenské přehrady obtížnost ještě klesá až na stupeň ZWC. Pro jízdu mezi Vyšším Brodem a Boršovem je vhodné znát základní záběry a mít určitou praxi ve čtení vody. V další části až k Hluboké nad Vltavou je tok celkem mírný, a tak nevyžaduje zvláštní dovednosti a znalosti (Novák, 1999, pp. 14–15). Stejně jako na všech ostatních řekách, i na Vltavě musíme být zvláště ostražití zejména na jezech, pod kterými se může, obzvláště za vyššího vodního stavu, tvořit vodní válce. V databázi webu Nebezpečné jezy je v úseku, kterým se zabýváme, uveden jen jediný nebezpečný jez, a to na ř. km 308,5 v Rožmberku. Je možné jej sjíždět retardérovou propustí vpravo, i zde je ale potřebná rozvaha a znalost ovládání lodi. Za velké vody nás bude proud táhnout ke 39
sjetí jezu přes korunu (Novák, 1999, p. 15, 47; Řeka Vltava, říční km 308,5, Povodí Vltavy, n. d.).
1.4.2 Berounka Charakteristika řeky Berounka vzniká na severním okraji Plzně soutokem čtyř řek: Úhlavy, Úslavy, Radbuzy a Mže a právě soutok posledních dvou jmenovaných řek je považován za bod, od něhož již tok nese název Berounka. Horní tok je charakterizován slabým proudem, úzkým a hlubokým údolím, které je částečně zalesněné a místy skalnaté. Jedná se o klidný a civilizací téměř nedotčený úsek plavby, neboť hustota osídlení po opuštění západočeské metropole není příliš vysoká a vesničky jsou schovány vysoko nad stráněmi. Luh u Bránova, místo, kde horní tok přechází ve střední, je neodmyslitelně spojeno s Otou Pavlem, neboť spolu s nedalekou restaurací U Rozvědčíka patří mezi autorova oblíbená místa a dějiště jeho knihy Jak jsem potkal ryby. Ve středním toku od Bránova zůstává charakter řeky podobný, charakteristický mírným proudem a dlouhými „voleji“, mění se ale charakter okolní krajiny. Údolí se rozestupuje a osídlení sestupuje i do bezprostřední blízkosti řeky. Nabízí se nám výhled na vápencové stěny, bez povšimnutí a zastávky nejde projet kolem vápencového lomu Alkazar, který se nachází nedaleko Srbska, na 31. ř. km. Na dolním toku pod Zadní Třebaní se často mění charakter okolní krajiny. Střídají se lesy, zemědělská půda i města a vesnice. Dolní tok, stejně jako celá Berounka, je mírný, s mnoha jezy a „voleji“ před nimi, obtížností nepřekračuje za normálního vodního stavu stupeň ZWC, a je tedy řekou vhodnou i pro začátečníky (Novák, 2006, p. 2, 60). Chtějí-li si ale zkušení vodáci zpestřit jinak poklidnou plavbu, nabízí se jim příležitost v podobě sjízdného náhonu v Berouně. Vyhnou se tak mělčině a zároveň zúročí vodácké znalosti na toku s obtížností WW I – WW II (Novák, 2006, p. 62).
40
Sjízdnost Sjízdnost Berounky určujeme podle dvou vodočtů. Pro horní a střední tok je rozhodující údaj na 137. ř. km v Plzni, kde je potřebných nejméně 85 cm. Pro dolní tok je postačujících 80 cm na vodočtu na 34. ř. km v Berouně. Berounka patří mezi poměrně vodnaté řeky, horní a střední úsek bývá sjízdný v průměru 26 dní v červnu, po 27 dnech v červenci a v srpnu, dolní potom 26 dní v červnu, 25 dní v červenci a 22 dní v srpnu (průměry mezi léty 2002 a 2012; Řeka Berounka, n. d.). Nebezpečí na řece Berounka nepatří mezi naše nejnebezpečnější řeky, přesto i na ní může, zejména při podcenění bezpečnosti či vysokém vodním stavu, dojít k mnohým nehodám. Za nejnebezpečnější místa jsou považovány dva jezy, jež jsou uvedeny i v databázi nebezpecnejezy.cz: jedná se o jez v Roztocích u Křivoklátu na ř. km 63,1 a jez v Berouně na ř. km 35,3. U obou hrozí nebezpečí zejména na základě podcenění válce, u prvního jmenovaného přibývá další riziko v podobě kamenů pod jezem (Řeka Berounka, říční km 63,1, Povodí Vltavy, n. d.; Řeka Berounka, říční km 35,3, Povodí Vltavy, n. d.).
1.4.3 Lužnice Charakteristika řeky Mezi oblíbené řeky pro provozování vodní turistiky patří bezpochyby také Lužnice. Pramení na rakouské straně Novohradských hor a zanedlouho vstupuje na české území, ale brzy jej zase opouští. Definitivně na naše území vstupuje u Krabonoše již jako řeka sjízdná pro sportovní lodě. Zprvu teče směrem k severu a pro horní tok, tedy úsek až k Veselí nad Lužnicí, je charakteristické značné meandrování písčitým korytem, četná slepá ramena i podemleté a místy velmi zarostlé břehy, které spolu se stromy napadanými v řečišti místy značně zpomalují plavbu. Okolní krajina je rovinatá, převážnou část tvoří louky a lesíky. Před nebezpečným jezem Pilař nedaleko Majdaleny odbočuje z řeky v 16. století uměle vybudovaná Zlatá stoka, napájející rybníky třeboňské pánve. Pod Majdalenou, nedaleko Novořeckých splavů, se koryto opět dělí. Z původní Staré řeky odbočuje Nová řeka. Charakter obou toků je značně odlišný. Zatímco Stará řeka značně meandruje a je velmi zarostlá, místy natolik, že je obtížně průjezdná, je pro Novou řeku 41
charakteristické přímé regulované koryto. Stará řeka je původním přírodním tokem a napájí náš největší rybník, Rožumberk. Stejně jako rybník Rožumberk byla i Nová řeka vybudována v 16. století Jakubem Krčínem z Jelčan. Uměle vybudované koryto měří 13,5 km a ústí do Nežárky, která se poté vlévá do původní Staré řeky. Vybudování Nové řeky je z vodohospodářského hlediska významné pro zmírnění dopadu případné povodňové vlny na Lužnici s konečným důsledkem ochrany před protržením hráze rybníku Rožumberk. Zejména z důvodu častých nízkých vodních stavů Staré řeky v letních měsících a obtížné prostupnosti koryta téhož ramene, volí naprostá většina vodáků jízdu po Nové řece. Ta se charakterem toku i okolní krajiny podobá následujícímu úseku na Nežárce. Pro oba tyto toky je typický mírný proud, vysoké břehy a rovinaté, částečně zalesněné okolí. Do středního toku přechází Lužnice ve Veselí nad Lužnicí, v místě, kde se Nežárka vlévá do Staré řeky, a tak se opět v jeden tok spojují vody, které se rozdělily pod Majdalenou. Ve středním toku zůstává proud mírný, přibývají jezy, koryto se rozšiřuje. Plochá krajina vykazuje známky přítomnosti civilizace. U Sezimova Ústí se koryto prohlubuje a přibývá lesů v jeho blízkosti. U Tábora řeka prudce mění nejen svůj směr – dále teče na jihozápad – ale i charakter samotného toku a činí ho pro vodáky zajímavějším. Spád se zvyšuje, přibývá kamenů i dlouhých peřejí, řeka je sevřena do vysokého, převážně zalesněného a místy skalnatého údolí, ve kterém známky přítomnosti civilizace nalezneme jen zřídka. U Bechyně se údolí opět rozestupuje a proud se zmírňuje. Lužnice se poté, po 149,5 km toku od hranic s Rakouskem, vlévá za Týnem nad Vltavou do Vltavy na ř. km 202,2. Proud je pohlcen vzdutou hladinou vyrovnávací nádrže Kořensko (Novák, 1998, p. 3). Obtížnost Tabulka 4 podává stručný přehled o obtížnosti jednotlivých úseků Lužnice, Nové řeky a části Nežárky. Tab. 4: Obtížnost Lužnice, Nové řeky a Nežárky (převzato a upraveno z Novák, 1998, p. 15).
Úsek
Říční km
Spád
Nová Ves n. L. – vzdutí rybníka Rožmberk
146,9 – 96,5 0,8 ‰
Obtížnost ZWC (+)
Vzdutí rybníka Rožmberk – hráz ryb. Rožmberk 96,5 – 93,2
0,0‰
ZWA
93,2 – 38,3
0,6 ‰
ZWB (+)
Hráz rybníka Rožmberk – Tábor
42
Tábor – Příběnice
38,3 – 29,3
1,6 ‰
WW I
Příběnice – Bechyně
29,3 – 10,4
0,8 ‰
ZWC
Bechyně – Koloděje n. L. (vzdutí VN Kořensko)
10,4 – 4,2
0,5 ‰
ZWB
Koloděje n. L. – ústí do Vltavy
4,2 – 0,0
0,0 ‰
ZWA
Nová řeka: rozvodí – Starý Hamr
13,5 – 3,8
1,0 ‰
ZWB
Nová řeka: Starý Hamr – ústí do Nežárky
3,8 – 0,0
1,8‰
ZWC (+)
Nežárka: ústí Nové řeky – ústí do Lužnice
25,1 – 0,0
1,0‰
ZWB–ZWC
Sjízdnost Stejně jako na ostatních řekách se i na Lužnici můžeme, zejména v letních měsících, potýkat s nedostatkem vody. Sjízdnost určujeme podle tří vodočtů. Pro horní úsek je potřebných alespoň 120 cm u jezu Pilař, pro střední tok 25 cm v Klenovicích a pro dolní tok 100 cm v Bechyni. Horní tok bývá sjízdný v průměru 22 dní v červnu a po 21 dnech v červenci a srpnu. Na střední tok se bez obav o nedostatek vody můžeme vydat po 22 dnech v červnu a v červenci a 17 dní v srpnu. Dolní tok je v průměru sjízdný 22 červnových, 21 červencových a 18 srpnových dní (Průměrné hodnoty pro horní a dolní tok jsou počítány od roku 2001, pro střední tok od roku 2004; Řeka Lužnice, s. a). Nebezpečí na řece Přestože se Lužnice na první pohled jeví jako řeka snadná, jen výjimečně překračující stupeň obtížnosti ZWC, ani její splouvání není zdaleka bez rizik. Ta představují nejen jezy, stejně jako na ostatních řekách, ale pro horní tok Lužnice a Starou řeku také charakteristické meandry a zarostlé koryto. Zvláště za vyších vodních stavů táhne proud k zarostlým břehům, nutnost kličkování mezi množstvím do koryta zasahujících vrbiček či mezi kmeny padlých stromů může mít též, zejména při nedostatečně zvládnuté technice ovládání lodi, za následek převržení, někdy dokonce spojené se zaklíněním do porostu nebo zraněním o větev. Tyto zarostlé úseky vodáky potkají na začátku horního toku řeky a dále na Staré řece, pokud by se pro ni rozhodli. Také na rybníku Rožmberk musí být dbáno zvýšené opatrnosti; nebezpečí, které může připrapit, je jiného charakteru, než na jaké jsme zvyklí z tekoucí vody. K převržení lodě 43
může na jinak klidné hladině dojít v důsledku velkých vln způsobených silnými poryvy větru. Záchrana potom bývá obtížná z důvodu velké vzdálenosti ke břehu. Mezi rizikové faktory dále patří nízká teplota vody či plavba osamocené lodě, plaváčci by v takovou chvíli potřebovali pomoc od kolegů ve skupině. (Novák, 1998, pp. 12–13). Zatímco výše popsané potíže jsou úzce spjaty s Lužnicí a na většině ostatních českých toků na ně nenarazíme, problematika nebezpečných jezů je českým řekám společná. Na webu nebezpecnejezy.cz jich najdeme celkem 12: na ř. km 126,7 Suchdol n. L. – Tloušť, na ř. km 116,8 Pilař, na ř. km 108,8 Rozvodí, na ř. km 90,5 Tájek, na ř. km 85,4 Klec, na ř. km 81,2 Vlkov – U Nohavů, na ř. km 74,8 Veselí, dále na ř. km 69,3 Dráchov, na ř. km 67,2 Čejnov, na ř. km 45,7 Soukeník, na ř. km 39,0 Lázně Čelkovice a poslední Červený mlýn, vzdálený 7,1 km od ústí do Vltavy. Společným jmenovatelem všech těchto jezů je nebezpečné vývařiště pod jezem (Rozdělení jezů dle povodí, n. d.). Zvláštní pozornost si zaslouží jez Pilař s 2,9 m vysokou kolmou spádovou deskou, který si vyžádal už mnoho lidských životů (Řeka Lužnice, říční km 116,8, Povodí Vltavy, n. d.). Pro jezy Vlkov – U Nohavců a Dráchov je společná jejich poměrně malá výška, první z nich je vysoký 1 m, druhý je jen o půl metru vyšší, a tak svádí k podcenění. Pod jezy se za nízkého stavu vody lidé běžně koupou, ale už za středního průtoku se stávají nebezpečnými (Řeka Lužnice, říční km 69,3, Povodí Vltavy, n. d.; Řeka Lužnice, říční km 81,2, Povodí Vltavy, n. d.). Jezům Dráchov a Čejnov je společná sportovní propust, která je ale v obou případech chybně konstruovaná, a proto nesjízdná (Řeka Lužnice, říční km 67,2, Povodí Vltavy, n. d.; Řeka Lužnice, říční km 69,3, Povodí Vltavy, n. d.). Jez na Rozvodí je konstruován jako sklápěcí stupeň s vývarem, za kterým následuje další stupeň a vývar, mimoto je nebezpečný také kvůli železům vyčnívajícím z vody. Povodí Vltavy tak nechalo vybudovat další nesjízdný jez (Řeka Lužnice, říční km 108,8, Povodí Vltavy, n. d). To je společně se zmíněnými chybně konstruovanými sportovními propustmi důkazem, že vodohospodáři neberou aspekt bezpečnosti vodáků na Lužnici (natož jejich pohodlí) na rozdíl od některých jiných řek v potaz.
44
1.4.4 Sázava Charakteristika řeky Řeka Sázava patří k nejkrásnějším a nejnavštěvovanějším českým řekám. Díky hlubokým lesům, meandrům, peřejím i kulturním památkám v její blízkosti je již po desetiletí oblíbená u vodáků i turistů a osady na jejích březích jsou bezprostředně spjaty se zrodem trampingu na našem území. Jedním z malebných míst je i Sluneční zátoka, dějiště jedné z nejznámějších knih Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky (Novák, 1997b, p. 3). Za počátek této řeky bývá tradičně považován rybník Velké Dářko napájený mnoha potoky, přičemž není přesně určen největší či nejmohutnější z nich pro přesné stanovení pramene (Ludvík, 2004). Za horní tok považujeme úsek od pramene k Ledči nad Sázavou. Od Žďáru nad Sázavou do Přibyslavi je sevřen mezi zalesněné stráně, má značný spád a četné peřeje jsou střídány mnoha jezy. Dále se údolí otevírá a řeka klidně meandruje k Havlíčkovu Brodu, kde je znečišťována továrnami. Podobný charakter toku pokračuje až do Světlé nad Sázavou. Pod osadou Smrčná se údolí opět zavírá a po klidném úseku přichází nejkrásnější, ale zároveň i nejnáročnější úsek, peřeje Stvořidla. Koryto je zde plné balvanů a spád toku je značný (10,4 ‰, WW II +). Zanedlouho se řeka opět uklidňuje a u Ledče nad Sázavou přechází do středního toku. Údolí se znovu otevírá, řeka je klidnější (ZWB, ZWC), před četnými jezy, z nichž většina disponuje sportovními či vorovými propustmi, se táhnou dlouhé „voleje“. Takovýto charakter krajiny, v mnohých částech s hustou chatovou zástavbou, pokračuje až k Týnci nad Sázavou, konci středního toku řeky. Dále se řeka postupně opět zařezává mezi strmé skalní stráně, spád je prudší, jezy jsou povětšinou sjízdné a peřeje čím dál obtížnější (WW II). Úsek mezi Krhanicemi a Pikovicemi tak bývá právem označován za jeden z nejkrásnějších na Sázavě a patří, i vzhledem k blízkosti Prahy a (na rozdíl od Stvořidel) téměř celoroční sjízdnosti, k vyhledávaným cílům i pro jednodenní plavby. Dále se říční proud ztrácí ve vzduté vodě Vranské přehrady, ještě před ústím do Vltavy, na ř. km 78,2 (Novák, 1997b, p. 1, 18) Obtížnost Měnící se obtížnost řeky Sázavy je dobře patrná z tabulky 5.
45
Tab. 5: Obtížnost Sázavy (převzato z Novák, 1997b, p. 18).
Úsek
Říční km
Spád
Obtížnost
Žďár nad Sázavou – Přibyslav
207,8 – 185,0
3,8 ‰
WW I +
Přibyslav – Havl. Brod – Smrčná
185,0 – 137,7
2,4 ‰
ZWC
Smrčná – kemp Stvořidla
137,7 – 135,6
10,4 ‰
WW II +
Kemp Stvořidla – Krhanice
135,6 – 15,4
2,0 ‰
ZWB, ZWC
Krhanice – Pikovice
15,4 – 3,4
3,4 ‰
WW II
Pikovice – ústí
3,4 – 0,0
0,0 ‰
ZWA
Sjízdnost Peřeje Stvořidla bývají sjízdné na jaře po tání, v letních měsících spíše výjimečně, po velkých deštích (cca 3–5 dní v měsíci), střední a dolní tok průměrně 24 dní v červnu, 22 dní v červenci a 17 dní v srpnu. Za rozhodující je považován vodočet v Nespekách. Pro dolní tok je optimálních 120 cm, ovšem v sezóně postačí i 46 cm, protože provozovatelé elektráren v létě při limitních stavech neodvádí vodu do náhonů (Řeka Sázava, n. d.). Nebezpečí na řece Sázava patří mezi řeky, které si žádají mnoho lidských životů. Nebezpečná mohou být Stvořidla („Utonutí na Stvořidlech,“ [2005]) i druhý divočejší úsek řeky („Vodácká černá kronika,“ [2012]) a dále hned několik jezů. Na webu nebezpecnejezy.cz jsou uvedeny tyto: jez Horka na ř. km 108,7, Český Šternberk na ř. km 75,5, dále Sázava – Černé budy na ř. km 54,7 a na 16,2. ř. km jez Kaňov. Mezi rizikové faktory jezu Horka patří vysoká navigace na obou březích, jako ve většině případů vývařiště pod jezem a také hluboká a velmi úzká propust, kde hrozí vzpříčení i kanoistickým pádlem (Řeka Sázava, říční km 108,7, Povodí Vltavy, n. d.). Uprostřed parabolického jezu s vysokou navigací v Českém Šternberku je úzká propust, která je za normálního stavu vody pro zkušené vodáky sjízdná. Problém nastává při špatném nájezdu nebo silném proudu, kdy je loď stržena přes korunu do válce; vodáci
46
jsou navíc daleko od břehu, což komplikuje záchranu (Řeka Sázava, říční km 108,7, Povodí Vltavy, n. d.). Další jez s úzkou propustí je i Sázava – Černé Budy. Nebezpečí spočívá v silném vývařišti už při mírně zvýšeném průtoku (Řeka Sázava, říční km 54,7, Povodí Vltavy, n. d.). Nebezpečí u 1,7 m vysokého jezu s kolmou spádovou deskou v Kaňově představuje 6 m široká propust uprostřed, která láká ke sjetí. Za nízkého stavu vody a s dobrými znalostmi ovládání lodě je to skutečně možné, problém může nastat nejen při nezvládnutí nájezdu do propustě, ale za vysokého vodního stavu také při jízdě propustí, kde se na konci tvoří vlnoválec, který může loď překlopit a posádku táhnout zpět pod jez (Řeka Sázava, říční km 16,2, Povodí Vltavy, n. d.). Jez Český Šternberk byl vybrán jako pilotní v projektu zvyšování bezpečnosti nebezpečných jezů a byl jako první v republice vybaven technickými pomůckami pro laickou i profesionální záchranu. Byly nainstalovány výstražné informační tabule upozorňující na nebezpečný jez, které také posádky navigují k bezpečnému kotvišti. Na cedulích dobře dostupných pro náhodné kolemjdoucí nebo posádky, které vystoupily, aby si jez prohlédly, je vysvětlena zákeřnost válce a na konstrukci je připevněn kruh na laně pro laickou záchranu. Ve zdech jezu jsou nainstalovány úchyty sloužící jako „záchranná brzda“ pro ty, kdo včas nezastavili; ve zdech jezu i šlajsny jsou žebříky umožňující samozáchranu posádky převrhnuté do válce. Na zdech jezu a propusti jsou též kovová oka pro jištění raftu profesionálních zachránců. Navrhována byla ještě další opatření, například tzv. lanovka, ocelové lano napnuté mezi oběma břehy v podjezí, sloužící k bezpečné záchraně z upoutaného raftu. Na předváděcí akci záchrany na tomto jezu, pořádané Vodáckou školou záchrany ve spolupráci se středočeskými hasiči a Českým svazem kanoistů – sekcí vodní turistiky v srpnu 2011, byla tato lanovka nainstalována. Bohužel zde zatím nestojí trvale, neboť je nejprve nutné vypracovat projekt a získat stavební povolení. Předváděcí akce dokázala, že lanovka dokáže výrazně zrychlit záchranu osob z nebezpečného válce, a tím zvýšit pravděpodobnost na záchranu lidského života. Zatímco v případě, kdy lano muselo být nejprve napnuto, se doba záchrany pohybovalo okolo sedmi minut, připravná lanovka dokázala tento čas zredukovat na dvě minuty. Mezi další zatím nerealizovaná bezpečnostní opatření spadá osazení navigačních bójí pro přesnější odhad vjezdu do propusti (Šálek, 2011). 47
Druhým a dosud také posledním jezem na Sázavě, kde byla v nedávné době provedena opatření ke zvýšení bezpečnosti, je jez Sázava – Černé Budy. Byly u něj též nainstalovány cedule výstražného a informačního charakteru a přibyl záchranný kruh. Transformací propusti na rybí přechod zmizel skok při ústí propusti (Řeka Sázava, říční km 54,7, Povodí Vltavy, n. d.).
1.4.5 Ohře Charakteristika řeky Řeka Ohře pramení pod názvem Eger v německém Bavorsku, ve Smrčinách, v nadmořské výšce 752 m n. m. Českou hranici protíná u obce Pomezná, zanedlouho napájí vodní nádrž Skalka a po několika kilometrech vtéká do Chebu. Plavba samotným městem nepatří mezi nejhezčí úseky. Řeka je špinavá a slouží jako odkladiště nepotřebného materiálu. Brzy po opuštění města se ale ráz řeky mění k lepšímu. Zpočátku má řeka, široká většinou mezi 10 a 15 metry, nížinný charakter, meandruje mezi loukami na písčitém či hlinitém podloží. Pod Kynšperkem nad Ohří se mění charakter krajiny. Tok je sevřen mezi zalesněné stráně, koryto je převážně kamenité, proud sílí a objevují se i peřeje. Přírodní idyla je v okolí Sokolova narušena četnými průmyslovými závody, které nejenže hyzdí okolní krajinu, ale i znečišťují tok. Za několik kilometrů se ale řeka opět pročišťuje a pohled na ni z Lokte, který obtéká, je nevídaným zážitkem. Následuje další velmi pěkný úsek, kdy řeka teče mezi Svatošskými skalami, oblíbeným cílem horolezců. Poté se údolí rozestupují a proud se zpomaluje. V Karlových Varech začíná střední tok. Proud řeky lemované zalesněným údolím se zrychluje, kameny v korytě se zvětšují, a tím se i zvyšuje obtížnost i atraktivita toku. Za nejznámější je v tomto úseku považována peřej Hubertus. Jsou nad ní zavěšeny branky, a slouží tak k nácviku ovládání lodě amatérským vodním turistům i pokročilejším vodákům. „Cvaknout se“ na Hubertusu není nic neobvyklého i za nižších vodních stavů. Vzhledem k náročnosti peřeje je vhodné si ji nejprve prohlédnout ze břehu. I dále plavba příjemně ubíhá díky častým peřejím. Tok se zpomaluje až u Klášterce nad Ohří před Kadaňským stupněm, nedaleko za ním následuje Nechranická přehrada. Dolní tok už zdaleka není vodáky tak využívaný jako předchozí úseky. Řeka je velmi klidná a z jejích břehů jsou nejprve vidět vrchy Českého středohoří,
48
od Žatce je úrodné okolí řeky využíváno k pěstování chmelu i obilí (Novák, 1997a, p. 2, 56). Obtížnost Obtížnost řeky Ohře je přehledně zaznamenána v tabulce 6. Tab. 6: Obtížnost Ohře (převzato z Novák, 1997a, p. 19).
Úsek
Říční km
Spád
Obtížnost
Cheb – Hráz VN Skalka – Sokolov – Loket
242,4 – 191,7
4,0‰
ZWC, ZWC +
Loket – Karlovy Vary – Tuhnice
191,7 – 179,0
6,2‰
WWI-
K. Vary – Tuhnice – K. Vary – Dalovice
179,0 – 174,5
2‰
ZWB
Karlovy Vary – Dalovice – Kotvina
174,5 – 135,5
7,8‰
WWI +
Kotvina – Klášterec nad Ohří – Rašovice
135,5 – 130,0
4,9‰
ZWC -, ZWC
0,0‰
ZWA
Kadaň-Hráz VN Kadaňský stupeň – Želina
125,85 – 122,7 4,0‰
ZWB
Želina – Hráz VN Nechranice
122,7 – 103,4
0,0‰
ZWA
Hráz VN Nechranice – ústí
103,4 – 0,0
1,3‰
ZWB
Rašovice – Kadaň–Hráz VN Kadaňský stupeň 130,0 – 125,85
Sjízdnost Ohře patří mezi poměrně vodnaté řeky, její horní tok bývá splavný 27 dní v červnu, 27 dní v červenci a 25 srpnových dní, střední tok potom v průměru 26 červnových, 25 červencových a 21 srpnových dní (Průměry od roku 2001; Řeka Ohře, n. d.). Nebezpečí na řece Většina jezů na Ohři je sjízdná, nebezpečí mohou, stejně jako u jezů na jiných řekách, představovat vývařiště pod nimi.
Za nebezpečné se dle webového portálu
nebezpecnejezy.cz považuje osm jezů. Jez v Kynšperku nad Ohří na ř. km 218,6 představoval do léta roku 2012 velké nebezpečí. Problém dlouhého vývařiště za vyšších vodních stavů byl ještě umocněn vysokou navigací znesnadňující přístup. V roce 2012 přibyly na jezu výstražné informační tabule, záchranná podkova a na řece navigační bóje. 49
V témže roce bylo znovu zesplavněno levé rameno, kterým mohou vodáci bezpečně a pohodlně obeplout nebezpečný jez. Důvodem k přestavbě bylo jednak zatraktivnění ostrovu na Ohři, ale důležitější byl aspekt zvýšení bezpečnosti vodáků (Černý, 2012; Houdek, 2012; Řeka Ohře, říční km 218,6, Povodí Ohře, n. d.). Jez Černý mlýn se nachází na 209. ř. km. Jedná se o parabolický jez o výšce 1,2 m s propustí na pravé straně, běžná délka vývařiště se pohybuje okolo 5 m. I na tomto jezu povodí Ohře v roce 2012 provedlo opatření ke zvýšení bezpečnosti. Přibyla informační cedule s házecí podkovou, přímo v řece pak bóje. Další cedule označují místa vhodná ke kotvení. Pro případ, že by na jez přesto někdo vjel nebo do něj spadl a potřeboval pomoc, přibyly kotvy s oky a lanová zábradlí pro laické i profesionální zachránce (Černý, 2012; Řeka Ohře, říční km 209, Povodí Ohře, n. d.). Další, mezi vodáky pro svou nebezpečnost proslulý, je jez Radošov na ř. km 158. I zde ale Povodí podniklo alespoň některé kroky ke zvýšení bezpečnosti. Jednalo se jak o opatření preventivního charakteru, tak i o opatření, které usnadňují případnou záchranu, zvyšují její účinnost i bezpečnost zachránců. Konkrétně se jedná o varovné bóje, varovné cedule, označení přístaviště a informační cedule se záchrannou podkovou. Dále je levý břeh nově opatřen zábradlím zabraňujícím náhodnému pádu a v podjezí jsou nově ve dvou řadách nad sebou umístěna záchytná lana pro plaváčky. Jez je vybaven též kotevními oky pro zásah hasičů. Z důvodu usnadnění přenášení byla vykácena část porostu na levém břehu. Pro lepší představu ekonomické náročnosti dodávám, že provedení těchto opatření stálo asi 400 000 korun (Řeka Ohře, říční km 158, Povodí Ohře, n. d., Soukup, 2011). Za nebezpečný je považován také dolní kadaňský jez na ř. km 124,5. Velikost průtoku, a tedy i délka a síla vývařiště, se zde může velmi rychle měnit, a to v závislosti na vypouštění vodní nádrže Kadaň. Jez se dá s jistou dávkou opatrnosti objet náhonem na levé straně, který slouží jako cvičná slalomová trať. Posádky, které si jez dostatečně dobře neprohlédnou nebo se o jezu dobře neinformují ve vodáckém průvodci, si ale propusti nemusí vůbec všimnout a zbytečně se vystavují nebezpečí při sjíždění jezu. Spolupracovníci webu nebezpecnejezy.cz by tak doporučovali umístit cedule upozorňující na nebezpečný jez spolu s možností obeplutí propustí (Řeka Ohře, říční km 124,5, Povodí Ohře, n. d.; Novák, 1997a, p. 68). Dalším nebezpečným jezem je Želina na ř. km 122,7. I tento jez by podle webu zabývajícího se mapováním nebezpečných jezů na našich řekách bylo vhodné osadit cedulí 50
na něj upozorňující (Řeka Ohře, říční km 124,5, Povodí Ohře n. d.). Bezprostředně po Želině následuje Nechranická přehrada, a protože větší část vodáků už za ni dále nepokračuje a i vodácké průvodce trasu dále nepopisují, nebude se ani tato práce jezy následujícími po tomto vodním díle dále zabývat. Ve výčtu nebezpečných jezů chybí známý jez Karlovy Vary – Tuhnice, který si kvůli své konstrukci s vanou v podjezí dle dostupných informací vyžádal už minimálně 19 obětí. V roce 2010 prošel rekonstrukcí, při které byla koruna jezu snížena o 15 cm a příčný profil jezu byl upraven tak, aby nevytvářel nebezpečné proudění. Dále byla vybudována levobřežní propust kartáčového typu, vhodná jak pro splouvání lodí, tak i pro migraci ryb. K této rekonstrukci se přistoupilo i přesto, že z hlediska čistě vodohospodářského byl jez v pořádku – rekonstrukce byla provedena čistě za účelem zvýšení bezpečnosti (Michalička, 2010; Nájemníková, 2010).
1.4.6 Otava Otava vzniká na Šumavě nedaleko Čeňkovy pily soutokem řek Vydry a Křemelné. Do Vltavy, přesněji do Orlické přehrady, se vlévá na ř. km 169,1. Zpočátku teče Otava úzkým lesnatým údolím a vodácký terén je trochu obtížnější, objevují se zde četné peřeje, vodní válce i nepravidelné vlny. Od Rejštejna obtížnost řeky postupně klesá, spolu s ubývajícím spádem a slábnoucím proudem. Mezi Sušicí a Pískem pak řeka teče otevřenou, převážně lučinatou krajinou nižší obtížnosti, časté jezy jsou střídány úseky bez proudu. Pod Pískem řeka opět vtéká do užšího údolí a proud nabírá na rychlosti, později se vytrácí ve vzduté hladině vltavské přehrady Orlík (Jančar, Novák, 1998, pp. 154–155). Obtížnost Obtížnost řeky Otavy v jednotlivých úsecích je dobře patrná z tabulky 7.
51
Tab. 7: Obtížnost Otavy (převzato a upraveno z Jančar, Novák, 1998, pp. 155–157).
Úsek
Říční km
Spád
Obtížnost
Čeňkova pila – Rejštejn
112,9 – 107,8
8‰
WW II – WW III
Rejštejn – Sušice
107,8 – 89,5
6,0 ‰
WW I – WW II
Sušice – Písek
89,5 – 27,0
1,8 ‰
ZW
Sjízdnost Horní tok Otavy do Sušice bývá sjízdný obvykle jen po jarním tání nebo po vydatnějších deštích. Dolní tok od Sušice bývá sjízdný v průměru 28 dní v červnu, 27 dní v červenci a 25 dní v srpnu. Za rozhodující je povožován vodočet v Rejštejně, pro splavnost horního úseku by měl ukazovat minimálně 75 cm, pro splavnost dolního úseku postačí 70 cm (Jančar, Novák, 1998, p. 155; Řeka Otava, n. d.). Nebezpečí na řece Stejně jako na jiných řekách i na Otavě číhá na vodáky mnoho nebezpečí, zejména v podobě jezů. Na webu nebezpecnejezy.cz je jich uvedeno celkem sedm. Jez Na Fufernách v Sušici na ř. km 92,8 má šikmou lomenou spádovou desku, za šikmou částí následuje ještě 1 m vysoká kolmá deska, za vyšších vodních stavů se pod jezem tvoří dlouhé a silné vývařiště (Řeka Otava, říční km 92,8, Povodí Vltavy, n. d.). Jez Rosenauer na ř. km 73,1 v Horažďovicích je vysoký jen 1,1 m, ale i za ním se za vyšího vodního stavu tvoří válec. Stejná situace je i v propusti, která se za malého průtoku dá jezdit (Řeka Otava, říční km 73,1, Povodí Vltavy, n. d.). Necelý kilometr za tímto jezem následuje další, jez Mrskoš, s parabolickou spádovou deskou. Kromě dlouhého vývařiště a vysoké navigace představuje nebezpečí i přenášení, na úzkém chodníčku vlevo hrozí pád do řeky (Řeka Otava, říční km 72,4, Povodí Vltavy, n. d.). Poslední z nebezpečných jezů v Horažďovicích je jez Svaté Pole na ř. km 70,8 (Řeka Otava, říční km 70,8, Povodí Vltavy, n. d.). Jez Horní Poříčí na ř. km 65,3 je specifický náhonem do elektrárny, který není označen a táhne do něj proud. Náhon se navíc nachází blízko kotviště a mříže jsou řídké, takže hrozí poranění nebo poničení či ztráta materiálu (Řeka Otava, říční km 65,3, Povodí Vltavy, n. d.). Pětikolský jez na ř. km 54,8 s hradly je vysoký 2,9 m. Za vyšší vody se pod ním tvoří silný válec, vzhledem k jeho stavbě a výšce ale pravděpodobně málokoho 52
napadne ho sjíždět (Řeka Otava, říční km 54,8, Povodí Vltavy, n. d.). Velmi nebezpečný je jez Na Křemelce ve Strakonicích na ř. km 53,9. Jez je stavitelný, nízký, kolmý a konstruovaný tak, že voda přitéká spodem i vrchem, což přispívá k vytvoření velmi silného vývaru. Kvůli nízké výšce může být snadno podceněn (Řeka Otava, říční km 53,9, Povodí Vltavy, n. d.).
1.5 Legislativa Splouvání řek v České republice obecně upravuje celá řada legislativních předpisů. Konkrétně se jedná o zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě vnitrozemskými vodními cestami, o tzv. Řád plavební bezpečnosti, tedy vyhlášku č. 344/1991 Sb., o tzv. vodní zákon č. 254/2001 Sb. (Ptáček, 2006, pp. 29–30), a dále o vyhlášky, které zmíněné dokumenty doplňují či upravují. Jedná-li se o organizovanou vodáckou činnost, přibývají ještě další důležité dokumenty. Těmi se ale budeme zabývat až v následujících kapitolách.
1.5.1 Obecné legislativní dokumenty Legislativní dokumenty upravující splouvání řek se netýkají pouze vodáků, tedy vůdců tzv. malých plavidel (vyhláška 344/1991 Sb; hlava I, článek 1.01 d), ale jsou jimi také upraveny podmínky pro používání plavidel velkých, tedy např. nákladních či výletních lodí a z velké části jsou tak pro oblast vodní turistiky irelevantní. Jako příklad uveďme článek 1.17 hlavy I, vyhlášky 344/1991 Sb., který stanovuje, že vůdce potopeného plavidla je tuto skutečnost povinnen co nejrychleji ohlásit nejbližšímu orgánu Státní plavební správy. Kvůli obsáhlosti těchto předpisů, jejich šíři a jejich již zmíněné občasné irelevantnosti pro malá plavidla se zde budeme zabývat jen těmi ustanoveními, která jsou skutečně důležitá pro vodní turistiku a bezprostředně souvisí s bezpečností. Článek 2 hlavy IX vyhlášky 344/1991 Sb. se věnuje speciálně malým plavidlům, a proto podává relevantní informace pro potřeby této práce. Vůdce malého plavidla je zodpovědný za jeho technickoprovozní stav i za posádku. Dále zajišťuje, že plavidlo není přetěžováno a osoby na něm jsou vhodně rozmístěny (vyhláška 344/1991 Sb., článek 9.02). Vůdce malého plavidla odpovídá za bezpečnost, včetně situace zhoršujících se klimatických podmínek. Tyto bere v potaz, přihlédne k druhu a účelu plavidla a vyhodnotí
53
situaci. Uzná-li ji za nebezpečnou, včas přeruší plavbu (vyhláška 344/1991 Sb., článek 9.02). Vůdci jsou povinni učinit všechna opatření, která vyžaduje bezpečnost plavby tak, aby minimalizovali riziko ohrožení lidského života a aby zamezili poškození plavidel, břehů i vodních staveb (vyhláška 344/1991 Sb., článek 1.04). Za důležitý považuji další bod v článku 9.07 Řádu plavební bezpečnosti, který říká, že na vodních cestách je zakázána plavba při vyhlášení 2. a 3. stupně povodňové aktivity. Zákon 254/2001 Sb., o vodách se týká spíše ekologických, environmentálních, ekonomických a právnických záležitostí ve vztahu k vodním tokům a plochám, bezpečnosti při vodní turistice se nedotýká, a tak se jím nebudeme dále zabývat. V zákoně č. 114/1995 Sb. je pro potřeby této práce důležitý zejména § 43, v jehož třetím odstavci je uvedeno, že ten, kdo vede nebo obsluhuje plavidlo, se dopouští přestupku, je-li jeho schopnost vedení ovlivněna požitím alkoholu nebo psychotropních látek.2 V sedmém odstavci téhož § písmeno c) se stanovuje, že za přestupek tohoto typu je možno udělit pokutu až do výše 100 000 Kč.
1.5.2 Legislativa pro školní vodácké kurzy Bohužel v České republice neexistuje žádný souhrnný legislativní dokument, který by pojednával přímo o konání školních akcí se zaměřením na vodní turistiku. Relevantní informace tedy vybíráme z různých zdrojů. Obecné předpisy pro akce pro děti čerpáme ze zákona č. 258/ 2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, informace o doporučeních pro kurzy vodní turistiky čerpáme z Věstníku MŠMT ČR, sešitu 2, ročníku 2006, z dokumentu Bezpečnostní pravidla činností s dětmi a mládeží (Kutý, 2001) a dále porovnáváme se shrnutými informacemi uvedenými na webu programu FSpS MU „Na hřišti i na vodě být
2
(3) Vůdce plavidla nebo jiný člen posádky se dopustí přestupku tím, že a) v rozporu s § 6 odst. 3 poruší podmínky plavebního provozu v přístavu stanovené prováděcím právním předpisem vydaným na základě § 6 odst. 3, b) vede nebo obsluhuje plavidlo a jeho schopnost k vedení nebo obsluze plavidla je ovlivněna požitím alkoholu nebo užitím omamných nebo psychotropních látek (Zákon č. 114/1995 Sb. § 43).
54
s dětmi vždy v pohodě“ a ve výukových filmech tohoto kurzu („Základní zásady bezpečnosti na vodě,“ 2011). Stejně jako pro ostatní oficiální akce pořádané pro děti platí i pro vodácké výlety zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Jeho § 8 vymezuje, v jakém případě se jedná o tzv. zotavovací akci a jaká pro takovéto akce platí pravidla. Vzhledem k tomu, že o zotavovací akci se jedná jen v případě, že jsou současně splněny podmínky více než 30 účastníků mladších 15 let a doba trvání akce překračuje 5 dní, velká většina vodáckých kurzů, předpokládejme, nebude splňovat současně obě podmínky, a proto se mezi zotavovací akce neřadí, dle § 12 se jedná o tzv. jinou podobnou akci pro děti, a platí pro ni mírnější pravidla. Musí být zařízen hygienicky nezávadný stav zařízení, zásobování pitnou vodou
a
dospělé
osoby vykonávající
dozor
musí,
s výjimkou
pedagogických
a zdravotnických pracovníků, disponovat posudkem o zdravotní způsobilosti. Více podmínek zákon nestanovuje a teoreticky by bylo možné, aby kurz vedla zdravotně způsobilá osoba, která ale sama nikdy neseděla v lodi. Přímo o vodáckých akcích najdeme informaci v metodické příručce českého svazu ochránců přírody s názvem Bezpečnostní pravidla činností s dětmi a mládeží (Kutý, 2001, p. 52). Přestože není platným legislativním dokumentem a normy tedy nejsou např. pro školní kurzy závazné, uvádíme je zde pro porovnání s pravidly MŠMT. Vedoucí vodácké akce musí dle této příručky disponovat kvalifikací cvičitele či vedoucího vodní turistiky. Na každých pět neplnoletých účastníků musí být přítomen jeden kvalifikovaný dospělý dozor. Všichni účastníci kurzů vodní turistiky musí být plavci. Neplnoletí účastníci musí mít vesty, u prudších toků i přilby. Dále je nutné sledovat hygienický stav vody. Věstník MŠMT (ročník 2006, sešit 2, čl. 2, odst. 5), na základě kterého ředitelé vydávají interní školní předpisy, je benevolentnější. Pedagogický pracovník podle něj odpovídá za nejvýše 5 kánoí či kajaků a 2 rafty a nezmiňuje minimání potřebnou kvalifikaci. Dále stanovuje, že vedoucí kurzu zjistí „stupeň plavecké vyspělosti žáků“, nestanovuje ale, jakými minimální plaveckými dovednostmi musí žáci disponovat proto, aby se kurzu mohli účastnit. V ostatních požadavcích se od předchozí příručky diametrálně neliší. Výukový film na webu projektu FSpS MU „Na hřišti i na vodě být s dětmi vždy v pohodě“ („Základní zásady bezpečnosti na vodě,“ 2011) podává širší spektrum informací a doporučení a říká, že v souladu s platnou legislativou na kurzu vodní turistiky na jednoho 55
pedagoga připadá maximálně 10 žáků nebo 5 lodí. Přestože tato čísla byla zmiňována i v průběhu studia v rámci různých kurzů a zmiňovaný film je opět potvrzuje, nejsem si jista tím, o který konkrétní legislativní dokument se opírají. Zmíněný věstník MŠMT sice stanovuje maximálně 5 lodí, kajaků či kánoí, což se ale nemusí krýt s počtem 10 žáků, protože, ač nejsou tak rozšířené, existují i např. kánoe třímístné. Stejně tak dva plně obsazené šestimístné rafty převyšují počet 10 žáků. Zde by potom, podobně jako pro jakékoli jiné sportovně-turistické kurzy, platil maximální počet 15 žáků v družstvu (Věstník MŠMT, ročník 2006, sešit 2, čl. 2, odst. 2). Osobně bych se, zejména při pořádání kurzů pro žáky základní školy, řídila spíše přísnějšími normami vyplývajícími z prvně zmíněného dokumentu, a jednomu doprovodu přisoudila pouze 5 žáků. Všechny materiály se shodují v doporučení zohlednit při plánování počtu žáků na doprovod obtížnost podmínek. Ve videu dále zaznívá, že kurz by měl být schopen vést aprobovaný učitel tělesné výchovy. Není-li si však svými vodáckými dovednostmi jistý, je vhodné, aby byl na kurzu přitomný také profesionální vodácký instruktor. Věstník MŠMT (ročník 2006, sešit 2, čl. 12, odst. 2) ale upozorňuje, že kurzy i přes přítomnost externích instruktorů vedou pedagogičtí pracovníci a za činnost instruktorů odpovídají. Obtížnost řeky by měla být volena s ohledem na zdatnost a zkušenost skupiny, doporučuje se do obtížnosti WW I – II. Před vyplutím na řeku je vhodné absolvovat výcvik dvakrát dvě hodiny na stojaté vodě. Dále je důležité brát v potaz informace uvedené v kilometráži, charakter řeky i počasí („Základní zásady bezpečnosti na vodě,“ 2011). Co se týče doporučeného vybavení, měli by žáci mít vestu, přilbu a pevnou uzavřenou obuv, postačí i tenisky. Vedoucí kurzu by kromě výše zmíněného měl mít s sebou i základní vybavení záchranné: nůž, karabinu, píšťalku, mobilní telefon, házecí pytlík a lékárničku („Základní zásady bezpečnosti na vodě,“ 2011). Před vyplutím by studenti měli být seznámeni s plánem dne, délkou plavby, nebezpečnými či obtížnými místy i přírodními či kulturními zajímavostmi na trase. Stejně tak by měla být každodenně provedena i kontrola výstroje. Důležité je rovněž stanovit pořadí lodí a dbát na to, aby v první a poslední lodi seděl alespoň jeden dospělý dozor. Při přistávání u břehu dbá první toď na to, aby po zastavení měly ostatní lodi možnost přistát nad nimi, přídí proti proudu. Nezbytné je také dodržovat pravidlo, že se skupina drží pohromadě a dodržuje dohodnuté rozestupy, žáci jsou dále seznámeni s vodáckými signály a značkami („Základní zásady bezpečnosti na vodě,“ 2011). 56
Zvlášť obezřetně se skupina musí chovat při překonávání jezů. Konstatování, že je důležité před každým jezem zastavit a vyhodnotit jeho sjízdnost, považuji za velmi důležité a doporučuji vzít ho za své i pro neoragnizované formy splouvání řek. Vedoucí upozorní na případné obtíže a popíše, jak jez správně překonat. Učitel by neměl do sjíždění jezu nikoho nutit a žáci, kteří se na sjíždění jezu necítí, by měli mít možnost jez přenést. Učitel musí jít žákům příkladem, a proto, pokud rozhodne, že se jez bude přenášet, měl by ho přenést i on sám. Pokud pedagog rozhodne jez sjíždět, jede jako první a na vhodných místech rozmístí záchranu („Základní zásady bezpečnosti na vodě,“ 2011).
1.5.3 Komerční aktivity Zatímco zakotvení školních vodáckých kurzů v legislativě je v mnoha ohledech vágní, komerční aktivity jsou vymezeny jasněji, zejména co se týče kvalifikace vedoucího. Výkon funkce vedoucího vodáckých aktivit komerčního charakteru spadá pod tělovýchovnou a sportovní průvodcovskou činnost a pro získání živnostenského listu musí kandidát podle zákona č. 209/2001 § 3 disponovat určitým vzděláním, které je doloženo alespoň jedním z těchto dokladů: dokladem o absolvování vyšší odborné školy tělovýchovného směru, diplomem o absolvování bakalářského nebo magisterského studijního programu v oblasti tělesná výchova a sport, další možností je prokázání vykonání tříleté praxe v oboru v nezávislém postavení. Poslední možností je osvědčení o rekvalifikaci nebo jiný doklad o odborné způsobilosti vydaný institucí akreditovanou MŠMT, doklad o odborné způsobilosti vydaný vzdělávací institucí tělovýchovného zaměření nebo doklad o vykonání zkoušky podle vyhlášky vydané ministerstvem, do jehož působnosti patří odvětví, v němž je živnost provozována. Konkrétně se jedná o kurz Cvičitel vodní turistiky s časovou dotací 150 hodin. Kurz Instruktor vodní turistiky s časovou dotací 40 hodin pro komerční aktivity nestačí, je určen spíše pedagogickým pracovníkům nebo vedoucím vodáckých oddílů (Ptáček, 2006, p. 29).
1.6 Záchrana na vodě Dodržováním pravidel a doporučení, zodpovědným přístupem, předvídáním, nepřeceňováním vlastních sil, odpovídajícími zkušenostmi a dovednostmi i vhodným 57
vybavením můžeme minimalizovat rizika vzniku nebezpečných situací. Měli bychom však být dobře připraveni, abychom tyto situace v případě potřeby dokázali řešit odpovídajícím způsobem, tedy v co největší pohodě a s co nejmenší újmou. Situací, kdy vodák potřebuje pomoc, záchranu, ať už od sebe samého či od spoluvodáků či přihlížejících, je celá řada. Může k nim dojít nejen po převržení lodi nebo vypadnutí z ní, ale i např. při náhodném pádu (Ptáček, 2006, p. 50). Zajímavý graf pravděpodobnosti přežití podávají Doležal, Kodeš a Vambera (1983, p. 26) – viz obrázek 6, z něhož vyplývá důležitost prevence, znalosti samozáchrany a důležitost ježdění ve skupině.
Obr. 6: Pravděpodobnost přežití (převzato z Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 26).
O prevenci bylo pojednáno v jiných kapitolách, nyní nastíníme postup při sebezáchraně a dále při záchraně házecím pytlíkem. Záchranu upoutaným zachráncem a upoutanou lodí si dovolíme na tomto místě opomenout, domníváme se totiž, že pro to, aby vodák tento způsob záchrany mohl vykonávat bez ohrožení vlastního zdraví, je nutný praktický nácvik pod dozorem profesionálů a pouhý teoretický výklad nestačí. To samé platí snad ještě ve větší míře pro záchranu z válce jiným způsobem než házečkou, nezřídka se bohužel stává, že i zachránce v dobře míněné snaze pomoci nakonec utone. Vodácká škola záchrany nabízí kurzy Záchrana na tekoucí vodě a Záchrana z válce, kde si vodáci
58
mohou potřebné dovednosti nacvičit pod odborným vedením („Akreditovaný kurz Záchrana z válce,“ 2013; „Záchrana na tekoucí vodě,“ 2013).
1.6.1 Sebezáchrana Prvním předpokladem úspěšné sebezáchrany je dovednost plavat. Za plavce je obecně považován člověk, který uplave bez přestávky alespoň 200 m jedním stylem a zároveň uplave minimálně 15 m pod vodou. Jeden z rychlých a účinných způsobů sebezáchrany je bezesporu eskymácký obrat. Jak známo, lze ho provádět jen v určitých typech lodí, a jeho zvládnutí je poměrně obtížné a neobejde se bez dostatečného nácviku. Často tedy musíme spoléhat na dovednosti defensivního či agresivního plavání (Ptáček, 2006, p. 50). Defensivní plavání Základem pasivního, tzv. defensivního plavání je poloha v leže na zádech s nohama napřed. Nohy jsou pokrčeny a ruce jsou dále od těla, hlava je přitažena k hrudi. Snažíme se, aby hýždě i chodidla spočívaly co nejblíže k hladině tak, aby nemohlo dojít k zaklínění pod kámen. Toho docílíme lehkým kopáním. V této poloze se necháme unášet proudem. Zmiňovaný způsob plavání použijeme zejména v rychleji proudící řece, kde by plavání např. v poloze na břiše, jaké známe z bazénu či rybníku, bylo extrémně nebezpečné. Chodidla zde fungují jako nárazníky, tlumící např. kontakt s kameny, pažemi alespoň mírně korigujeme směr plavání. Přitažení brady ke klíčním kostem chrání hlavu před nárazy a umožňuje orientaci v terénu. Obvykle bývá bezpečnější plavání hlavním proudem ve středu koryta než v blízkosti břehů, kde se častěji zachytávají naplaveniny. Defensivní plavání použijeme bezprostředně po převržení či pádu do řeky a využíváme možnosti se zorientovat v terénu. Defensivně plaveme až do doby, než najdeme místo vhodné k vylezení na břeh. Snaha dostat se na břeh v silném proudu by znamenala jen ztrátu sil. Využít můžeme například místo, kde se tvoří vratný proud, který bývá slabší než proud hlavní. Vratný proud se též točí kolem břehu, což usnadňuje vylezení na břeh. Pro překonání rozhraní musíme použít jiný způsob plavání, kterým můžeme více ovlivnit směr a projevit razanci. Jedná se o tzv. agresivní plavání („Základní zásady bezpečnosti na vodě,“ 2011).
59
Agresivní plavání Agresivní plavání by mělo plaváčkovi umožnit dostat se v řece na místo, kam potřebuje. Plave se obvykle způsobem kraul nebo prsa v závislosti na vzdálenosti, kterou je potřeba překonat, a fyzické kondici plaváčka. Pro polohu na břiše zvyšuje plavání agresivním způsobem potenciální riziko úrazu, a proto ho plaváček praktikuje v co možná nejomezenější míře. Kromě již zmíněného překonání rozhraní se používá při naplavání na překážku, které se nemůže vyhnout (např. padlý strom), a pasivní způsob plavání by představoval značné riziko vtažení pod překážku. V tomto případě tedy plaveme na břiše hlavou napřed, nohy jsou co nejblíže hladině. Rukama dohmátneme na překážku a přehoupneme se přes ni. Při plavání ke břehu přes vratný proud postupujeme tak, že se přetočíme na břicho a rychlým kraulem překonáme rozhraní, nejlépe v jeho horní třetině. Dalším způsobem pro překonání rozhraní je tzv. valivý způsob, kdy ve vodě v podstatě „válíme sudy“ a střídáme způsoby znak a kraul (Ptáček, 2006, pp. 51–53). Polohu pasivního plavání opouštíme nejen při pokusu dostat se na břeh nebo při překonávání překážky v toku, ale také při překonávání stupně. Abychom předešli nebezpečí zaklínění nohou, sbalí se plaváček do jakéhosi klubíčka, kdy rukama objímá kolena a hlavu má přitaženou k trupu (Ptáček, 2006, p. 53). Toto platí pro stupně bez válce, kdy plaváček popluje bez obtíží dál. V případě uvíznutí ve válci je situace o mnoho komplikovanější a budeme se jí zabývat v jedné z následujících kapitol. Postup po převržení lodi Po převržení lodi se snažíme postupovat klidně a racionálně, což nám umožní dobře zafixované správné návyky. Obzvláště nebezpečné je převržení v mělké vodě, kde může snadno dojít k nárazům do oblasti hlavy a obličeje. Vhodné je tedy buď vyskočit z lodi ještě před převržením nebo se při vystupování opřít o pádlo. V hlubším korytě naopak vyčkáme úplného přetočení lodi, kdy se tělo vyvěsí, což zvětší manipulační prostor a umožní snažší vyklouznutí z lodě, zejména pokud bychom v lodi např. klečeli. Po vyplavání z lodi zkontrolujeme, pokud jsme jeli na vícemístné lodi, zda je náš spolujezdec v pořádku a v případě potřeby se pokusíme mu pomoci. Důležité je nikdy nepouštět pádlo s výjimkou případů, kdy by nás bezprostředně ohrožovalo (např. zaklíněním), a dále se snažit dostat se vedle lodi tak, abychom byli vidět. Sledujeme, zda se nám někdo nesnaží pomoci a vyhýbáme se překážkám. Chybou by bylo snažit se obrátit převrženou loď v rychlém proudu, mohla by se totiž snadno zalít a plná vody je prakticky neovladatelná, a 60
tudíž představuje jisté nebezpečí. Doporučuje se nasměrovat osu lodi podélně s proudnicí a uchopit ji za špici, která je výše po proudu. Nikdy neplaveme níže než loď, hrozilo by přimáčknutí plaváčka na překážku. Stejně jako pro při plavání bez lodi, zvolím i zde defensivní způsob plavání, který minimalizuje riziko vzniku zranění („Základní zásady bezpečnosti na vodě,“ 2011; Ptáček 2006, pp. 54–55). Stejně jako při plavání bez lodi i v tomto případě použijeme pro přiblížení se ke břehu vratný proud. Držíme-li jednou rukou loď a druhou pádlo, nezbývá nám žádná volná ruka pro manévrování. Tuto situaci řešíme obvykle tak, že odhodíme pádlo na břeh. Překonání rozhraní si usnadníme tím, že začneme tu část lodě, kterou držíme, natáčet k té straně, kde chceme vylézt z vody, loď se stočí mírně bokem k proudu, a tak síla řeky může být nápomocnou pro překonání rozhraní. Další postup je obdobný jako při plavání bez lodi (Ptáček 2006, pp. 55–56). Sebezáchrana z válce Rádi bychom se na tomto místě krátce zmínili o samozáchraně z válce, jelikož informace ze starších a novějších pramenů se značně rozchází a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mnoho vodáků zná jen způsob uváděný ve starších publikacích a nekriticky se s ním ztotožňuje. Doležal, Kodeš a Vambera ve své publikaci z roku 1983 (p. 47) píší, že se z vývařiště dá dostat jen tak, že se podplave pod válcem u dna. Novější literatura (Ptáček, 2007, pp. 23–24) je opatrnější a konkrétnější. Možnost úniku z válce spodním odtokovým proudem dává do souvislostí a ukazuje její rizika a omezení. Podplavání válce označuje za mýtus či polopravdu a nastiňuje, jak měla technika vypadat. Plaváček se měl přiblížit k přepadové desce, zanořit ke dnu a poté se spodním odtokovým proudem vyplavat ven. Nepopírá existenci spodního proudu, ale upozorňuje na možnost vtažení pod podemletý jez či náraz o kameny. Je též nutné potopit se pod přepadávající vodu, což je značně nepřirozené, tudíž obtížné, v případě šikmé či parabolické desky téměř nemožné. Dle zastánců této teorie se též měla svlékat vesta, aby svým výtlakem nezabraňovala ponoření. I toto doporučení má svá „ale“. Svléknutí vesty ve válci není snadné, a také, pokud by se akce nezdařila a plaváček ve válci zůstal, ztratí tím možnost na jiný způsob záchrany. Dále, pokud by např. v bezvědomí vyplaval za linii vývaru a neměl by vestu, jeho tělo by nezůstalo u hladiny, čímž by opět znesnadnil záchranu. Ptáček (2007, pp. 18–21) jen nekritizuje starší způsoby záchrany, ale také představuje způsob nový. Nejprve dává obecná doporučení, zachovat klid a šetřit síly, dále nastiňuje vhodný vzorec chování. Před samotným pádem do vývařiště je vhodné se hodně 61
nadechnout a následně počkat, až se vlivem výtlaku vesty vynoříme nad hladinu. Vzhledem k možné dezorientaci ve válci by bylo riskantní pokoušet se sám se z válce vynořit, mohlo by se stát, že poplaveme směrem ke dnu. Po vyplavání se pokusíme se zorientovat a odhadnout, kde jsou odtokové proudy. Obvykle se nachází až u břehů, dalším možným místem pro únik je místo mezi dvěma karfioly u vývarové linie. Po vyhodnocení nejvhodnějšího místa pro únik je zapotřebí k tomuto místu doplavat. Ideální je plavat šikmo proti proudu válce zhruba v polovině vzdálenosti přepad – vývarová linie. Šikmý směr pohybu působí, že nám s dopředným pohybem pomáhá proud. Je důležité vyvarovat se plavání blízko u přepadu, kde hrozí opětovné stažení pod vodu. Po celou dobu plavání ve válci je nutné plavat velice agresivně, po dosažení odtokového proudu ještě agresivněji. Praxe je samozřejmě o mnoho složitější než tento teoretický popis. Je nutné mít na paměti, že ani dokonalé zvládnutí této techniky, ke kterému slouží např. kurz Záchrana z válce, není zárukou vyplavání z jakéhokoli válce. Jako příklad autor zmiňuje zdymadla v Ústí nad Labem, kde voda přepadává z více než třímetrové výšky a síla válce je obrovská, na tomto místě je i pouhé uvažování o samozáchraně nesmyslné. I zde se proto opět vracíme k již mnohokrát zmiňované prevenci vzniku nebezpečných situací.
1.6.2 Záchrana pomocí házecího pytlíku Popisem házečky jsme se zabývali v jedné z předchozích kapitol, na tomto místě bychom rádi zmínili způsob jejího použití. Házecí pytlík se využívá se záchranu plavce při vědomí. Protože se jedná o nejrychlejší a nejbezpečnější způsob záchrany v případě plaváčka při vědomí, je dobré, aby s sebou každá skupina vodáků vezla minimálně dvě házečky. Aby byly vždy rychle dostupné, vozí se připevněné karabinou ke šprajcu. Chybou by bylo nechat házečku v lodi při prohlídce obtížného místa, může být neočekávaně potřeba. Důležitá je volba odpovídajícího stanoviště. Vhodné je postavit se níže od kritického místa nad vratným proudem, aby se do něj zachraňovaný mohl díky kyvadlovému způsobu pohybu házečky dostat. Důležitá je i bezpečnost zachránce, nesmí být stržen do proudu. Je-li to možné, zapře se tato osoba o kámen, je držena další osobou nebo se připoutá hopšňůrou k pevnému bodu, např. stromu, taktéž je možné házečku přivázat k pevnému bodu. Vyloučené je ale přivazování zachránce k házečce, případně namotávání lana na ruku, 62
protože v případě nečekané události musí mít zachránce možnost se z lana rychle vyprostit. Aby mohl hod házečkou splnit svůj účel, je důležité, aby o úmyslu zachraňovaný věděl, proto je důležité navázat kontakt se zachraňovaným, ať už vizuálně, např. máváním, nebo auditivně, voláním či pískáním na píšťalku. Před samotným hodem vymotá zachránce asi dva metry lana a otevře hrdlo pytlíku. Nezapomene na odcvaknutí karabiny ze dna házečky, mohla by způsobit úraz. Je důležité se při hodu vyvarovat střetu házečky či vymotaného lana s větvemi nebo dráty pro slalomové branky. Hází se obvykle spodem tak, aby šlo lano přes tělo plaváčka a pytlík dopadl za něj. Nepodaří-li se záchrana na první pokus neztrácíme čas smotáváním lana do pytlíku, zamezíme jen zamotání lana a pytlík zatížíme nabráním vody. Při zachraňování házečkou z válce je postup obdobný. Jako vhodné stanoviště zachránce se jeví místo mírně pod jezem. Po tom, co se plaváček chytí lana, postupuje zachránce s lanem po proudu až za vývarovou linii a poté pomůže plaváčkovi dostat se na břeh. Ocitneme-li se v roli plaváčka, kromě sebezáchrany se snažíme též pozorovat, zda se nám někdo nesnaží pomoci, např. zmíněnou házečkou. Bylali hozena nepřesně, snažíme se k ní co nejrychleji doplavat, nejlépe agresivním kraulem. Po uchopení lana opět přejdeme do polohy na zádech s nohama napřed, lano by mělo směřovat přes rameno, které je dále od břehu. Je důležité zachovat klid, nechtět se převracet zpět na břicho a čekat, až se lano přirozeným působením dostane ke břehu, případně nám ke břehu dopomůže zachránce (Fakulta sportovních studií, 2011b).
63
2
Cíle, hypotézy a úkoly práce
2.1 Cíle Cílem této práce je zjistit úroveň bezpečnosti při vodní turistice na školních vodáckých kurzech a u vodácké veřejnosti.
2.2 Hypotézy Hypotézy budeme formulovat na základě výzkumné otázky: Jsou počínání a znalosti vodácké veřejnosti a účastníků školních vodáckých kurzů při provozování vodní turistiky odpovídající s ohledem na bezpečnost?
Z výzkumné otázky vyplynuly tyto hypotézy: H1: Na každém ze školních vodáckých kurzů je přítomen alespoň jeden učitel či instruktor, který je instruktorem vodní turistiky a raftingu do WW II nebo vyšší úrovně. H2: Většina respondentů výzkumu vodácké veřejnosti je dobře obeznámena s problematikou vodního válce. H3: Zkušenější vodáci přistupují k provozování vodní turistiky odpovědněji než vodácí méně zkušení. H4: Vodáci, kteří absolvovali školní kurz vodní turistiky, přistupují k provozování vodní turistiky zodpovědněji než ti, kteří školní kurz vodní turistiky neabsolvovali. H5: Vodáci, kteří se systematicky připravují a pravidelně trénují ve vodáckém oddíle, přistupují k provozování vodní turistiky zodpovědněji než ti, kteří se takto systematicky nepřipravují.
2.3 Úkoly práce Pro splnění cíle práce byly stanoveny tyto dílčí úkoly: DÚ 1: Studium odborné literatury odpovídající tematiky. 64
DÚ 2: Vypracování teoretické části zabývající se tematikou vodní turistiky. DÚ 3: Vytvoření sady otázek pro řízený rozhovor s pedagogy a instruktory, kteří se podílí na vedení školních kurzů vodní turistiky. DÚ 4: Vytvoření ankety pro vodáckou veřejnost. DÚ 5: Realizace výzkumných šetření. DÚ 6: Zpracování výsledků výzkumných šetření. DÚ 7: Dokončení práce.
65
3
Metodika výzkumu Pro potřeby této diplomové práce byly provedeny 2 dílčí výzkumy. První metodou explorativního výzkumu této práce bylo řízené interview. To se
skládá z 15 otázek, z toho je 11 otevřených a 4 uzavřené. Tyto otázky byly konzultovány s vedoucím diplomové práce, byly ověřeny v předvýzkumu a jsou k nahlédnutí v příloze 1 této práce. Předmětem interview byly školní kurzy vodní turistiky a respondenty pak byli jedinci, kteří se na vedení těchto kurzů podíleli Proběhlo celkem sedm strukturovaných interview, z toho čtyři respondenti byli učitelé, kteří se na vedení takového kurzu podíleli, a zbývající tři byli instruktoři, již akci zaštiťovali jako externisté nebo jako zaměstnanci vodáckých kanceláří, které kurz organizovaly. Jednalo se o instruktory a pedagogy z různých krajů České republiky a interview probíhala v průběhu měsíce června 2013. Získané údaje byly kategorizovány (otázky 1, 2, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 13), některé, u kterých by kategorizace ubrala na přesnosti a autentičnosti nebo byly odpovědi natolik heterogenní, že kategorizaci neumožňovaly (otázky 3, 9, 11, 12, 14, 15), byly zaznamenány v původní podobě či zkráceny. První otázka ankety byla také použita pro ověření hypotézy H1. Druhou metodou explorativního výzkumu byla anketa. Předmětem šetření bylo jednání, znalosti a zkušenosti vodácké veřejnosti při sjíždění českých řek. Respondenty ankety byla vodácká veřejnost, ankety byly distribuovány zejména v kempech či na odpočinkových místech u řek Otava, Ohře a Vltava v červenci a srpnu 2013. Celkem anketu vyplnilo 219 respondentů, z toho 94 na Otavě, 72 na Ohři a 53 na Vltavě. Anketa se skládá z 5 identifikačních položek a dalších 4 oddílů, které se věnují zkušenostem a dovednostem respondentů v oblasti VT; vybavení, se kterým se na řeku vydali; charakteristice skupiny, která sjíždí danou řeku, a dále znalosti problematiky jezů a jednání na nich. Tyto 4 oddíly celkem zahrnují 24 otázek, z toho 6 otevřených, 4 polootevřené, 11 uzavřených a 3 škálovací. Otázky a stavba ankety byly konzultovány s vedoucím diplomové práce, srozumitelnost otázek v anketě byla ověřena v předvýzkumu. Celá anketa je k dispozici v příloze 2.
66
Pro obhajobu hypotézy H2 byla vytvořena kategorie „vodák dobře obeznámený s vodním válcem“, takovýto vodák splňuje současně tyto tři následující podmínky: ví, co je to vodní válec; ví, jak se pozná; ví, v čem spočívá jeho zákeřnost. Pro ověření hypotéz H3, H4 a H5 byla vytvořena kategorie „zodpovědný přístup“, a to tak, že bylo vybráno 6 otázek v anketě, a pokud přístup respondenta měl být označen za zodpovědný, musel respondent alespoň u 5 z nich odpovědět určitým „správným“ způsobem. Jednalo se o tyto podmínky: 1. Respondent nosí vestu alespoň na jezech (otázka č. 8 a 9; správné odpovědi: respondent má vestu s sebou a má ji na sobě pořád nebo jen někdy nebo jen na jezech). 2. Respondent zná správný postup při použití házecího pytlíku (otázka č. 16; správné odpovědi hodnoceny ve výsledcích jako „postup popsán velmi dobře“). 3. Respondent alkohol nekonzumuje nebo ho konzumuje v maximálním množství 7 standardních jednotek3 alkoholu denně (před plavbou a při ní, otázka č. 21). 4. Respondent buď jezy nesjíždí nebo si je chodí vždy sám prohlédnout nebo si jezy chodí prohlédnout nejzkušenější z dané skupiny nebo v anketě zvolil kombinaci dvou předcházejích odpovědí (otázka č. 22). 5. Respondent ví, jak se pozná nebezpečný jez (otázka č. 23, uspokojivé odpovědi popsány
v kapitole
4.2.5
Jednání
vodáků
na
jezech
a
znalost
problematiky
nebezpečných jezů). 6. Respondent ví, co je to vodní válec, zároveň ví, jak se pozná a také ví, v čem spočívá jeho zákeřnost (otázka č. 24, uspokojivé odpovědi popsány v kapitole 4.2.5 Jednání vodáků na jezech a znalost problematiky nebezpečných jezů). Pro obhajobu hypotézy H3 byly vytvořeny kategorie zkušení a méně zkušení vodáci. Do kategorie zkušení vodáci byli zahrnuti ti respondenti, kteří sjeli 10 nebo více „lehkých prázdinových řek4“ nebo alespoň 2 „těžší řeky“ obtížnosti WW II a vyšší, do
3
1 standardní jednotka odpovídá 10 g čistého alkoholu; 0,5 l 10° piva (3,5 % alkoholu) tedy odpovídá 1,5 standardní jednotky, 0,2 l vína (12 % alkoholu) odpovídá 2 standardním jednotkám; 0,04 whiskey (40 % alkoholu) odpovídá 1,3 standardní jednotky (Fórum PSR, 2010). Standardní jednotky alkoholu byly použity i při vyhodnocování anketní otázky č. 21. 4 Tato klasifikace byla provedena i přes vědomí nesnadného a problematického rozdělení řek dle obtížnosti vzhledem k jejich diverzitě v různých částech toku (např. Sázava je v úseku Stvořidla – Krhanice označována
67
kategorie méně zkušených pak ti, kteří sjeli maximálně 9 „lehkých prázdinových řek“ a žádnou nebo maximálně 1 „těžší řeku“. Pro obhajobu hypotézy H4 jsem vycházela z odpovědí na anketní otázky č. 2 a 3. Pro obhajobu hypotézy H5 jsem vycházela z odpovědí na čtvtou anketní otázku. Ke zpracování získaných dat byly použity metody popisné statistiky, konkrétně aritmetický průměr, absolutní a relativní četnost, dále metody dedukce a analýzy a v neposlední řadě kontingenční tabulky, které se používají k názorné vizualizaci vztahu dvou proměnných.
jako ZW, úsek Krhanice – Pikovice však odpovídá obtížnosti WW II). Za letní prázdninovou řeku tedy byla považována Vltava, Lužnice, Otava, Berounka, Ohře, Jizera, Morava, Dyje a další. Rozdělení řek na lehké prázdninové a těžké bylo použito také u vyhodnocování 1. anketní otázky.
68
4
Výsledky a diskuze V následujících podkapitolách budou prezentovány a diskutovány výsledky
výzkumu školních vodáckých kurzů i výzkumu vodácké veřejnosti.
4.1 Výsledky a diskuze výzkumu školních vodáckých kurzů Výsledky řízených rozhovorů o školních vodáckých kurzech budou pro přehlednost prezentovány v několika podkapitolách.
4.1.1 Výsledky úvodní části strukturovaného interview Odpovědi respondentů na první otázku: „Jak vypadá skupina, která se účastnila vodáckého kurzu (typ školy, počet a věk studentů, počet pedagogů, jejich kvalifikace v oblasti vodní turistiky, přítomnost externího lektora apod.)?“ ukazují, že v 6 případech se kurzů účastnily skupiny studentů středních odborných škol a gymnázií, tedy žáci 15–19letí, v jednom případě se jednalo o žáky 8. a 9. ročníku základní školy. Na vodu jezdí dle výsledků šetření spíše menší skupiny školních kolektivů, konkrétně čítající mezi 11 a 22 studenty. Na kurzu byli se žáky přítomni minimálně 2 dospělí (u skupiny 11 žáků), ve 3 případech 4 dospělí a ve 3 případech konali dozor celkem 4 pedagogové a instruktoři. Zaměříme-li se na kvalifikaci dozoru a jeho pracovně-právní vztah ke škole, dojdeme k následujícím poznatkům: ve dvou případech byl dozorem pouze pedagogický personál školy, v ostatních případech byli na kurzu přítomni i externí pracovníci. V prvním případě kurzu bez externích instruktorů se kurzu účastnili celkem tři pedagogové, z toho dva aprobovaní tělocvikáři, ve druhém případě byli na kurzu přítomni dva učitelé, oba s jinou aprobací než tělesná výchova, ale oba s licencí Intruktor VT a raftingu do WW II. V ostatních případech byli na kurzu přítomni i externí pracovníci, instruktoři s licencí Instruktor VT a raftingu do WW II nebo s licencí Cvičitel VT. Z hlediska počtu dospělých osob konajících dozor byla u všech skupin splněna doporučení Věstníku MŠMT (2006). K otázce kvalifikace těchto pracovníků se Věstník nevyjadřuje, nicméně kvalifikace 69
dozoru přítomného na kurzech ve všech případech odpovídá i minimální kvalifikaci vedoucích komerčních vodáckých akcí (viz kapitola 1.5.3 Komerční aktivity). Hypotéza H1: Na každém ze školních vodáckých kurzů je přítomen alespoň jeden učitel či instruktor, který je instruktorem vodní turistiky a raftingu do WW II nebo vyšší úrovně byla ale přesto zamítnuta, neboť na jednom z kurzů byli přítomni pouze učitelé a nejvyšší kvalifikací bylo ukončené studium tělesné výchovy u jednoho z nich, přesto však zákonné podmínky splněny byly. Další otázka mířila na přípravu akce: „Jak vypadala příprava před akcí? Zahrnovala i poučení o bezpečnosti a pravidlech, která je nutno dodržovat?“ Co se týče této problematiky, ve dvou případech byla zmíněna organizační schůzka s rodiči, ve všech sedmi případech byly žákům poskytnuty základní informace, v pěti případech bylo provedeno poučení o bezpečnosti s důrazem na pobyt v přírodě a vodní prostředí před kurzem, ve všech případech pak také na začátku kurzu. Pedagog zmíněné základní školy uvedl, že se nebezpečí snaží také minimalizovat výběrem žáků a problémové žáky na kurz neberou. V další otázce se pozornost zaměřila na splouvaný úsek: „Jakou řeku jste sjížděli? Kde jste začínali a kde končili?“ Celkem se skupiny vydaly na šest různých řek, trasy jednotlivých kurzů budou nastíněny v následujících odstavcích: Kurz na Vltavě I Na Vltavu se vydaly dvě skupiny. První ze skupin si pro plavbu vybrala úsek z Vyššího Brodu do Českého Krumlova. Tuto 35km vzdálenost překonali za dva dny. Kurz na Vltavě II Také druhý školní kolektiv zvolil pro své putování Vltavu. Plavbu začínali rovněž ve Vyšším Brodě, končili po 50 km ve Zlaté Koruně. Tuto trasu zdolali za tři dny. Kurz na Ohři Skupina, která si pro kurz vybrala Ohři, se vydala na čtyřdenní putování. Trasa z Lokte do Klášterce nad Ohří, kterou splouvali, měří 60 km.
70
Kurz na Jizeře Jiná skupina studentů se vydala na plavbu po řece Jizeře. Kurz zahájili na soutoku Jizery s Kamenicí a ukončili v Mnichově Hradišti. Trasa byla 44 km dlouhá a kurz trval celkem tři dny.
Kurz na Dyji Kurz, který byl vůbec nejkratší ze všech v tomto souboru, byl realizován na Dyji. Splouvaný úsek ze Znojma do Krhovic měří 18 km a účastníci ho zdolali za jeden den.
Kurz na Berounce Jiná škola si naplánovala 5denní kurz na Berounce. Prvotním záměrem bylo sjet 80 km z Chrástu do Nižboru. Původní plán byl ale upraven v souvislosti s vysokým vodním stavem a následnou povodní na řece (červen 2013). Skupina nakonec absolvovala 3denní plavbu, začala v Liblíně a skončila v Roztocích, kempu Višňová II. Trasa byla 40 km dlouhá. Kurz na Sázavě Poslední skupina ze zkoumaného souburu se vydala na řeku Sázavu. Původním plánem byl 5denní kurz a sjet se měl 72 km dlouhý úsek z Českého Šternberka do Pikovic. Vzhledem k velmi vydatným dešťům byla plavba ukončena již první den po 8 km v Ledečku a kurz byl druhý den ráno zrušen. Obtížnost sjížděných úseků nepřesáhla úroveň WW I, v původním plánu poslední jmenované skupiny byla i obtížnost WW II (v úseku Týnec nad Sázavou – Pikovice). Osobně bych pro školní třídu, u které se předpokládá, že ne všichni žáci disponují předchozí zkušeností s vodní turistikou, vybrala raději vodu do obtížnosti WW I, nicméně ani obtížnost WW II neodporuje standardům a důležité je také, že obtížnost WW II byla naplánovaná až na samý konec plavby, a studenti tak měli mít možnost se v průběhu kurzu ve svých dovednostech zdokonalovat a vodu WW II by tedy nesjížděli úplně bez zkušeností.
71
V následující otázce se pozornost zaměřila na materiální vybavení: „Na jakých lodích jste jeli? Jednalo se o lodě školní, nebo o lodě z půjčovny?“ V jednom případě (skupina ZŠ) se jednalo o šestimístné rafty, kde posádku tvoří 4 až 5 žáků a jeden vedoucí, v ostatních případech jely skupiny na plastových kánoích. Ve všech sedmi případech se jednalo o lodě pronajaté z půjčovny či od cestovní agentury. Výběr lodí považuji s ohledem na obtížnost řek i charakter skupin za vhodný. Jako adekvátní se mi jeví také výběr raftů pro skupinu žáků ZŠ, neboť žáci byli díky přítomnosti dospělého na raftu vždy pod bezprostředním dohledem, a tak bylo minimalizováno nebezpečí v souvislosti s případnou nekázní.
4.1.2 Výuka ovládání lodí Dále jsme se zaměřili na výuku ovládání lodi: „Jak vypadala výuka ovládání lodi? Probíhala i na souši i na vodě? Probíhal první nácvik před vyplutím na řeku na klidné vodě? Pokud ano, jak dlouho trval?“ Ve všech sedmi případech začínala výuka ovládání lodi na suchu, délka výcviku byla různá, pohybovala se od 15 do 45 minut, ve dvou případech nebyla specifikována. Část na břehu obvykle obsahovala ukázku posedu v lodi, popis a ukázku ideálního záběru vpřed, záběru vzad a řídících záběrů kormidelníka. Ve třech případech si studenti výše popsané dovednosti na suchu vyzkoušeli. Ve všech sedmi případech probíhala výuka na klidné tekoucí vodě (ZW) na řece. Výuka na vodě trvala 30–60 minut s výjimkou zmíněné základní školy, která výcviku věnovala jen 10–20 minut. Učitel ale jednání vysvětluje tím, že jedou na raftech a z počátku raft řídí hlavně vedoucí, žáci se ke kormidlování dostanou později. V žádném z případů neodpovídá délka výcviku doporučované délce dvakrát dvě hodiny, zůstává otázkou, zda tento fakt může negativně ovlivnit bezpečnost při plavbě.
4.1.3 Organizace skupiny a dovednosti v záchraně Pozornost byla v následující otázce věnována organizaci skupiny: „Bylo přesně dané pořadí lodí, ve kterém se plulo? Na kterých pozicích jeli vyučující?“ V šesti případech bylo dané, že na prvním a posledním místě plují vedoucí, přesné pořadí lodí studentů stanoveno nebylo na žádném z kurzů. Explicitně stanovená první a poslední loď 72
nebyla jen v jednom případě, a to u zmíněné skupiny žáků na raftech. Učitel to ale zdůvodňuje tím, že členem posádky každého raftu je jeden vedoucí, a dále, že se skupina drží blízko u sebe tak, aby si mohla v případě potřeby pomoci. Přestože se domnívám, že za jistých okolností není dodržování přesného pořadí lodí nutností, (Ptáček (2006, p. 48) ho doporučuje i mimo školní kurzy), v případě školních kurzů ho s ohledem na věk, zkušenosti a někdy možná i lehkomyslnost účastníků považuji za velmi důležité. Jako příklad, kdy dle mého názoru lpění na stanoveném pořadí absolutní nutností není, bych uvedla splouvání řeky obtížnosti ZW méně početnou skupinou (např čtyři dvoumístné kánoe) zkušených a rozumných dospělých vodáků, za předpokladu, že jedou blízko za sebou a chovají se k sobě ohleduplně. Následující otázka byla formulována takto: „Mohli studenti na vodu bez Vašeho výslovného souhlasu, případně sami?“ Dle získaných výsledků bylo zjištěno, že v žádném ze sedmi případů nemohli studenti na vodu bez výslovného souhlasu vedoucích a jejich doprovodu. Dva respondenti explicitně uvedli, že při nasedání jako první nastupoval jeden z instruktorů a při vysedání zůstával jeden z instruktorů poslední na vodě. Odpovědi na tuto otázku považuji s ohledem na bezpečnost za dostatečné pro eliminaci rizik v době nastupování a vystupování z lodi. Pozornost byla v řízeném interview věnována také obeznámení studentů s plánem plavby: „Byli studenti před každým úsekem (např. dnem) plavby seznámeni s jejím plánem?“ Výzkum ukázal, že ve všech případech byli studenti seznámeni s každým úsekem plavby. Seznámení probíhalo ráno před plavbou a zahrnovalo informace o plánované délce plavby, jezech, obtížnějších úsecích a dále také o aktuálních rizicích daného dne, např. úpalu a úžehu. Obsah i formu sdělovaných informací o plavbě v následujícím úseku považuji za dostatečné. Zaměřili jsme se také na dovednosti v záchraně: „Ovládá někdo z vedení kurzu nějaký způsob záchrany? Jaký? Kde si ho osvojil?“ Zde budou odpovědi popsány jednotlivě, a to z důvodu velké různosti odpovědí a s ohledem na co nejmenší zkreslení či znepřesnění obsahu. Učitel ZŠ má akreditaci Cvičitele plavání, kde prošel školením a praktickou zkouškou záchrany tonoucího, jednalo se ale jen o klidnou vodu. S tímto pedagogem byl ale na kurzu ještě instruktor cestovní kanceláře, u kterého pedagog dovednosti v oblasti záchrany předpokládá. S jinou skupinou, kde z vedení byli přítomni pouze pedagogové školy, je nejvyšším vzděláním v této oblasti Kurz plavčíka získaný při 73
pobytu v USA a vzdělání aprobovaného tělocvikáře, kde je záchrana tonoucího tématem v několika předmětech. Pedagog další školy disponuje kurzem Záchrana na tekoucí vodě a ovládá techniky záchrany házecím pytlíkem a upoutaným zachráncem. Jeden učitel a jeden instruktor umí zachraňovat házečkou. Jeden instruktor ovládá házečku a upoutaného zachránce. Jiný instruktor na zadanou otázku odpovídá, že všichni instuktoři dané agentury jsou před každou sezónou proškoleni o první pomoci záchranářem či lékařem. 5 ze 7 respondentů se setkalo alespoň se základní technikou záchrany na tekoucí vodě, na jednom z kurzů byli přítomni jen pedagogové vyškolení pouze v záchraně na klidné vodě, která se od té na tekoucí vodě do značné míry odlišuje. Jeden z instruktorů na otázku odpověděl informací o školení v první pomoci. Přestože žádný zákon ani metodický pokyn žádné dovednosti v oblasti záchrany po vedoucí školních kurzů VT nepožaduje, domnívám se, že by bylo vhodné, aby jimi tito pracovníci disponovali.
4.1.4 Vybavení První z otázek k tématu vybavení zněla: „Měli jste s sebou házečku?“ Házečku s sebou mělo všech sedm skupin, dvě skupiny ve dvou exemplářích, ostatních pět skupin s sebou vezlo jednu házečku. Dvě ze sedmi skupin tedy splnily doporučení vozit s sebou minimálně 2 házečky. Mohou se hodit nejen pro případ záchrany více plaváčků naráz, ale také pro pro případ neúspěšného hodu, aby pytlík nemusel být plněn vodou. Další otázka byla formulována následovně: „Měli jste s sebou kilometráž (vodáckého průvodce)?“ Pět ze sedmi skupin s sebou mělo kilometráž sjížděného toku, dvě další ji s sebou neměly, v obou případech s odůvodněním, že řeku v daném úseku znají velmi dobře. Přestože skupiny, které s sebou průvodce nevezly, k tomu mají „dobrý důvod“, tedy že řeku znají, domnívám se, že jejich jednání nebylo správné. Bylo by totiž vhodné, aby práce s průvodcem byla součástí výuky a aby žáci používání kilometráže viděli u svých vedoucích, vždyť právě příklad autorit hraje velkou roli. Nedomnívám se, že by tím, že s sebou skupina neměla vodáckého průvodce, byla přímo ohrožena bezpečnost na kurzu, za předpokladu, že sjížděný úsek instruktoři skutečně dobře znají, ale domnívám se, že by tento fakt mohl negativně ovlivnit jednání studentů v budoucnosti. Kdyby se např. právě skupina spolužáků, která se zúčastnila kurzu, ale jiné vodácké zkušenosti nemá, vydala v budoucnu sama na řeku, dovedu si představit, že by si vodáckého průvodce 74
s sebou nevzala, protože by ani možná ani nevěděla, že kilometráže toku existují, a pravděpodobně by netušila, k čemu
kilometráž slouží a jaké informace se v knize
dají nalézt. Zaměřili jsme se také na použití vest: „Měli jste s sebou vesty? Pokud ano, měli jste je na sobě pořád? Pokud ne, v jakých situacích jste je měli na sobě? Rozhodovali jste o použití vest vy, nebo jste rozhodnutí nechávali na studentech? V situacích, kdy studenti na sobě vesty museli mít, měli jste je na sobě také vy?“ Všech 7 škol si vesty zapůjčilo. Na čtyřech kurzech platilo pravidlo stálého nošení vest všemi účastníky, tedy jak studenty, tak učiteli. Na jednom kurzu měli studenti vesty vždy a vedoucí téměř vždy, na jiném kurzu byla z povinného nošení vest občas udělena výjimka, např. při velkém horku, koupání nebo na „voleji“. Za zajímavou považuji odpověď respondenta, že zatímco studentům bylo ve výjimečných případech sundání vesty povoleno, vedoucí je měli na sobě pořád. Protože použití vest bývá v případě plavců doporučováno od obtížnost WWI – II, považuji způsob nošení vest za optimální ve všech případech kromě jedné malé výjimky, a sice situace, kdy studenti na sobě vesty museli mít pořád, ale vedoucí si je občas sundali. Ne snad proto, že bych se domnívala, že je toto samo o sobě nebezpečné, ale domnívám se, že by vyučující a instruktoři měli jít žákům příkladem a měla by pro ně platit stejná pravidla. Poslední otázka, týkající se vybavení se týkala ochranných přileb: „Měli jste s sebou helmy? Pokud ano, měli jste je na sobě pořád? Pokud ne, v jakých situacích jste je měli na sobě? Rozhodovali jste o použití helem vy, nebo jste rozhodnutí nechávali na studentech? V situacích, kdy studenti na sobě helmy museli mít, měli jste je na sobě také vy?“ 5 ze 7 respondentů uvedlo, že jejich skupiny helmy neměly. Někteří přidali odůvodnění, že pro danou situaci nejsou potřeba. V jednom případě vedoucí kurzu helmu měl, pro případ, že by figuroval jako upoutaný zachránce. Další vedoucí konstatuje, že helmy sice neměli, ale hodily by se. Považuji za důležité zdůraznit, že se jednalo o kurz na Sázavě, který byl ukončen hned po prvním dni z důvodu hrozící povodně, a jelo se tedy za velmi vysokého stavu vody. Tato odpověď mě utvrzuje v přesvědčení, že musí být, i co se týče vybavení, brána v potaz aktuální situace a průtok. Vzhledem k tomu, že žádný z kurzů neprobíhal na kajacích ani na obtížnější vodě, považuji jednání respondentů a jejich skupin ve vztahu k použití přileb za adekvátní.
75
4.1.5 Překonávání jezů Za neobyčejně zajímavou pro potřeby této práce považuji otázku týkající se překonávání jezů: „Jak probíhalo překonávání jezů? Přenášeli jste zásadně všechny? Pokud ne, vysvětlovali jste studentům, proč se některý jez dá bezpečně sjet a některý ne? Pokuste se prosím podrobněji popsat.“ Protože se odpovědi na tyto otázky, domnívám se, nedají jednoduše kategorizovat, aniž by došlo k přílišnému zjednodušení problematiky a nepřesnění výpovědí, budou zde odpovědi stručně parafrázovány. První respondent uvedl, že sjízdné jezy obvykle sjíždí a zásadně přenáší jen jezy nesjízdné. Je-li to možné, před každým jezem zastavují a berou studenty na prohlídku jezu a na ukázku, jak který jez bezpečně sjet. Konkrétně to znamená, že pozorují ostatní lodě a rafty, ukazují si chyby a snaží se vysvětlit funkce jednotlivých členů posádky. Ve výjimečných případech sjíždí jez rovnou, jedná se o situace, kdy je to nutné, jez je jednoduchý a instruktor toto místo projížděl v nedávné době a má přehled o situaci. Další respondent uvedl, že jezy přenáší nebo sjíždí dle stavu vody. Případnému sjíždění předchází instruktáž, loď vyučujích jede vždy jako první a po překonání jezu případně dojde k přehodnocení situace. Další skupina překonává jezy dle stavu vody, jezy sjíždí, přenáší i přetahují. Vedoucí si jez vždy prohlíží ze břehu, dle situace rozhodnou a v případě sjíždění navádí lodě do vhodného místa. Jiný tázaný uvedl, že nepřenášeli žádný jez, dva jezy přetahovali (o to se postarali vždy vedoucí) a ostatní jezy sjížděli, v tom případě došlo vždy k proškolení, jak a za jakých okolností daný jez sjíždět. Další z respondentů odpověděl velmi podobně, jen s rozdílem, že přetahovali více jezů, asi třetinu až polovinu. Jiná skupina s ohledem na stav vody většinu jezů přenášela, studenti sjížděli jen dva jezy. V tom případě jeden pedagog na koruně jezu pouští lodě a ukazuje kudy a druhý je pod jezem připraven chytat lidi, popř. vybavení. Dva jezy odjezdili pedagogové, neboť by se obtížně přenášely či přetahovaly. Studentům bylo vysvětleno, který jez sjíždět a který ne, ale vzhledem ke stavu vody nepotkali ždáný jez, na kterém by to šlo názorně popsat. Většina opravdu nebezpečných jezů byla zcela suchá. 76
Další skupina nepřenášela žádný jez, všechny na trase byly sjízdné. Respondent uvedl, že skupina obvykle před jezem na „voleji“ zastaví, pokud je jednoduchý, tak ho klientům jen popíší a správně je nasměrují do jezu nebo si ho prohlédnou ze břehu. Někdy stojí instruktor dole a pomáhá vylévat zatopené či převrhlé lodě. Při přenášení instruktor také pomáhá vystupovat z lodi nad jezem. Pokud je jez „ukázkový“, doplní se sjezd ještě výkladem dole, např. o vodním válci a rizicích s ním spojených. Jednání školních kurzů při překonávání jezů považuji ve všech sedmi případech za problematické. Nejen že ne vždy si alespoň někdo z vedení kurzu jez bezprostředně před sjetím prohlédl, ale také kvůli faktu, že se nejedná pouze o bezpečnost na kurzu samotném, ale též o to, aby si z kurzu studenti odnesli i základní návyky, které by v budoucnu přispívaly k bezpečnosti při provozování VT. V obecné míře je toto zaznamenáno i v rámcových vzdělávacích programech, konkrétně v charakteristice vzdělávací oblasti Člověk a zdraví.5 Za problematické tedy považuji všechny ty případy, kdy byly jezy (třeba i výjimečně) sjížděny bez toho, aniž by alespoň vedoucí vystoupili na břeh, a jez prohlédli. To, že instruktor řeku sjížděl před pár dny, studenti nemusí vědět, a mohou tak, dle mého názoru, nabýt přesvědčení, že některé jezy se jezdí bez prohlížení. Navíc se může, jak již bylo v práci mnohokrát zdůrazňováno, situace na jezu dramaticky změnit i během několika hodin nejen co se týče průtoku, ale také mohou přibýt nové překážky v podjezí apod. Čtyři ze sedmi respondentů uvedli, že žákům vysvětlili, za jakých okolností a jak jez sjíždět, zbylí 3 vysvětlili jen „jak“ jez sjíždět, což je, domnívám se, málo. Některé skupiny nepotkaly při plavbě žádný jez, který by byl v dané chvíli nebezpečný, přesto se domnívám, že musí být studentům jasně a zřetelně řečeno (a několikrát zopakováno), že takové jezy existují a nebezpečí utonutí na nich není jen hypotetické, ale reálně možné. Jak již bylo nastíněno, jsem toho mínění, že by studenti měli po absolvování kurzu disponovat určitými návyky a znalostmi, které by pozitivně ovlivnily jejich bezpečnost při opětovném provozování VT. Jedním z těchto aspektů by bylo i bezpečné překonávání jezů. Studenti by měli být zvyklí číst informace z vodáckých průvodců a měli by jim rozumět, měli by umět kriticky hodnotit informace na výstražných cedulích a v neposlední řadě by měli být navyknutí na prohlížení jezů ze břehu. Domnívám se, že by studentům mělo být vysvětleno a ukázáno, v čem tkví nebezpečí vodního válce a jak se dá poznat; v případě, že 5
„Znamená to, že absolvent gymnázia by měl být připraven sledovat, hodnotit a v daných možnostech řešit situace související se zdravím a bezpečností i v rámci své budoucí rodiny, pracoviště, obce atd.“ (např. RVP G; VÚP, 2007, p. 56).
77
se s žádným nesetkají v průběhu plavby, by měl být ukázán alespoň např. na videu. Zároveň by mělo být účastníkům kurzu vysvětleno, že jednoznačné rozeznání nebezpečného jezu není snadná věc a je k němu zapotřebí velké praxe, a tak je nutné, aby, pokud s nimi na vodě nebude nikdo, kdo problematice velmi dobře rozumí a komu plně důvěřují, jezy raději nesjížděli, pokud si nejsou stoprocentně jistí, že sjíždění daného jezu je právě pro ně bezpečné. Také se domnívám, že by měli z kurzů odjíždět s tím, že není ostudou jez přenést, a měli by být vedeni ke kritickému hodnocení jednání ostatních vodáků. Jsem si vědoma toho, že jsem se při diskuzi u této otázky (opět) věnovala především problematice vodního válce, domnívám se ale, že je to na místě, a to nejen kvůli tomu, že jiná nebezpečí (např. kameny v podjezí apod.) jsou na první pohled zjevnější, ale také kvůli množství tragických nehod, které jsou důsledkem jednotlivých objektivních nebezpečí.
4.1.6 Problémové situace Poslední otázka řízeného rozhovoru zjišťovala, zda a případně s jakými problémy se instruktoři setkali a jak je řešili. Čtyři respondenti uvedli, že v průběhu kurzu nemuseli řešit žádné vážnější problémy, jeden z nich to přičítá tomu, že na kurz jela jen malá skupina, která opravdu jet chtěla. Jeden z respondentů uvedl, že kurz znepříjemňovaly opilé posádky jiných skupin vodáků, a dva respondenti řešili problémy v souvislosti s vysokým vodním stavem na českých řekách v červnu 2013, kdy se kurzy konaly. První z nich sdělil, že pravidelně sledoval informace ČHMÚ a konzultoval vodní stav s agenturou, která půjčovala lodě, a na základě toho upravili trasu. Druhý z jmenovaných respondentů uvedl, že kvůli vytrvalému dešti zkrátili první den trasu plavby na polovinu a poté, co večer nadále intenzivně pršelo, ve 22 hodin nařídili preventivní evakuaci do místního kulturního sálu, a když druhý den voda vystoupala na 1. SPA, kurz byl zrušen a studenti odjeli domů.
78
4.2 Výsledky a diskuze výzkumu vodácké veřejnosti V následujících podkapitolách budou prezentovány výsledky ankety, jejímiž respondenty byla široká vodácká veřejnost. 4.2.1 Identifikační část Identifikační část ankety ukázala, že průměrný věk respondentů ankety je 28 let, nejmladšímu respondentovi bylo 15 let, nejstaršímu pak 60. Ostatní identifikační údaje, tedy pohlaví, typ lodi, na které řeku splouvali, a post, na kterém jeli, jsou zaznamenány v tabulce 8. Tab. 8: Identifikační údaje respondentů ankety.
absolutní relativní četnost četnost pohlaví muži 126 58 % ženy 93 42 % loď kánoe 191 87 % raft 22 10 % kajak 6 3% post kormidelník 129 59 % háček 90 41 %
4.2.2 Zkušenosti a dovednosti První otázka se zaměřila na zkušenosti, kterými respondent disponuje, a zněla: „Které řeky jste již sjel? Kolikrát a na jakém postu?“ Vzhledem k obrovské heterogenitě odpovědí (prakticky neexistovaly dvě totožné odpovědi) jsem se rozhodla pro klasifikaci dle počtu sjetých „lehkých prázdninových řek“ a řek těžších od obtížnosti WW II (více v poznámce v kapitole 3 Metodika výzkumu)6.
6
U respondentů, kteří sjeli jak „lehké prázdninové řeky“, tak i řeky těžší, byl brán v potaz jen počet sjetých těžších řek.
79
Počet respondentů
Počet sjetých řek dle obtížnosti 80 70 60 50 40 30 20 10 0
76
37
30 15
18 6
13 5
2
12
2
3
Sjetých řek a jejich obtížnost
Obr. 7: Počet sjetých „lehkých prázdninových řek“ a těžších řek.
Druhá otázka zněla: „Absolvoval jste už někdy kurz týkající se vodní turistiky?“ Na základě analýzy výsledků bylo zjištěno, že 72 % respondentů se dosud nezúčastnilo žádného kurzu zaměřeného na vodní turistiku a 28 % respondentů disponuje zkušeností s kurzem vodní turistiky. Na třetí otázku, která zněla: „Jaký kurz jste absolvoval?“, odpovídali jen respondenti, kteří u předchozí otázky zvolili odpověď ano. Z nich se 31 % zúčastnilo kurzu pořádáného základní, střední či vysokou školou, 19 % absolvovalo tábor s vodáckým zaměřením, 8% prošlo kurzem s trenérským či instruktorským zaměřením, 16 % se zúčastnilo jiných výcvikových akcí a 16 % nespecifikovalo, o jaký kurz se jednalo. Ve čtvrté otázce se pozornost zaměřila na získání vodáckých dovedností: „Kde jste se nejvíce naučil vodáckým dovednostem?“ Možnost od kamarádů zvolilo 47 % dotazovaných, druhá nejčastěji volená možnost byla od rodičů se 13 %, následovala možnost na táboře s 11 %, ve vodáckém oddíle se nejvíce naučilo 10 % respondentů, 6 % respondentů za své vodácké dovednosti vděčí kurzům organizovaným školou, 3 % zvolila možnost jinde a 3 % dotazovaných se domnívají, že nedisponují vodáckými dovednostmi. Otázka č. 5 zněla: „Jakou nejtěžší vodu jste schopen bezpečně sjet? Na jaké lodi a na jakém postu? Do popisu prosím zahrňte i dosavadní zkušenosti.“ Zatímco někteří respondenti udávali odpověď dle škály obtížnosti vodního terénu, odpovědi jiných byly 80
velmi nekonkrétní. To dokumentuje např. výpověď: „Berounku na kánoi.“ Zatímco většina toku nepřekračuje obtížnost ZWC, Berounský kanál dosahuje obtížnosti WW I – II, a proto nelze řeku vztáhnout k jednomu konkrétnímu stupni obtížnosti. Zároveň jsme si vědomi toho, že z výše uvedeného důvodu údaje vyjádřené názvem bez udání konkrétního úseku nemají velkou výpovědní hodnotu. Naproti tomu jasně vymezený terén jako např. „horní úsek Otavy do Rejštejna“ pro potřeby vyhodnocování výsledků ohodnotíme konkrétním stupněm obtížnosti dle kilometráže. Za problematický považujeme také fakt, že mnozí respondenti nezodpověděli otázku úplně, tj. vynechali některou z dílčích odpovědí, např. konkrétní post či druh plavidla. V zájmu přehlednosti a přiměřené obsáhlosti práce nebudeme problém analyzovat ještě podrobněji na základě těchto informací. Celkem 27 % respondentů odpovědělo udáním obtížnosti nebo udáním přesného úseku konkrétního toku, na jehož základě bylo možné obtížnost stanovit. Po 3 % dotazovaných se shodně domnívá, že jsou schopni bezpečně sjet vodu o obtížnosti WW IV +, WW III – IV a WW III+. Přesně 7 % respondentů považuje za nejtěžší možný terén, který jsou schopni bezpečně sjet, vodu obtížnosti WW III a shodně po 6 % obtížnost WW II – III a II. Dalších 31 % respondentů odpovědělo uvedením konkrétní řeky, která se ale z výše popsaných důvodů nedala přesněji klasifikovat. 7 % uvedlo Vltavu, 4 % Ohři, po 3 % Divokou Orlici, Otavu a Sázavu, po 2 % Salzu, Soču a Berounku. Celkem 5 % respondentů uvedlo jinou řeku. Zbylých 42 % respondentů odpovědělo jinou formou, než jsou výše zmíněné. 5 % dotázaných se domnívá, že jsou schopni bezpečně jezdit české řeky, 3 % si troufnou na divokou vodu, 2 % na středně těžkou vodu a 4 % na lehkou vodu. 3 % respondentů uvedla, že jezdí se zkušenějšími přáteli a odhad obtížnosti nechávají na nich, 2 % respondentů na otázku odpověděla, že jsou začátečníky, další 2 % tvrdí, že záleží na zadákovi. 12 % responedntů otázku proškrtlo nebo odpovědělo, že neví, a výpověď 9 % respondentů by se dala charakterizovat jako velmi odvážná až nezodpovědná. Příklady takovýchto odpovědí jsou např. tyto: „v ČR sjedu vše“; „jako kormidelník sjedu vše“; „české řeky jsou lehké“, „žádné velké nebezpečí nehrozí“; „raft v Chorvatsku bez helmy“; „Vltava o povodních 2009“. Z odpovědi těchto 9 % respondentů usuzuji na to, že postrádají respekt z vody, a jejich jednání bych označila za krajně nebezpečné. Naopak za velmi moudrou považuji výpověď: „Bezpečně není nikde, pokud nemáte respekt z vody“. 81
Šestá otázka zněla: „Řekl byste, že úroveň Vašich praktických vodáckých dovedností odpovídá obtížnosti řeky, kterou sjíždíte?“ Kladně odpovědělo 97 % respondentů, záporně 3 %. Výsledek u této otázky považuji za uspokojivý. Poslední z otázek mapující zkušenosti a dovednosti, otázka č. 7, byla položena takto: „Umíte plavat tak, že ve vodě, kterou sjíždíte, byste se v jakémkoli místě uměl sám dostat bezpečně ke břehu?“ 79 % respondentů na tuto otázku odpovědělo kladně, 10 % záporně a 11 % odpovědělo nad rámec nabízených možností, že všude kromě válce. Z výsledků tedy vyplývá, že otázka, přesněji tedy nabízené možnosti odpovědí, byly formulovány nevhodně, a proto s touto otázkou nebudeme dále pracovat.
4.2.3 Vybavení Znění osmé otázky bylo následující: „Máte s sebou vestu?“ Na otázku odpovědělo kladně 68 % respondentů, 32 % odpovědělo záporně. Na otázku č. 9 odpovídali jen ti, kteří odpověděli kladně na předchozí otázku. Tato otázka zněla: „Kdy máte vestu na sobě a řádně připevněnou?“ a možnosti odpovědí byly následující: „pořád“; „jen někdy (dle obtížnosti, např. na peřejích a jezech)“; „jen na jezech“; „když mi je zima“; „nikdy“. Z charakteru odpovědí vyplývá, že bylo možné zvolit více variant, např. „jen na jezech“ a „když je mi zima“. Čtvrtina dotázaných uvedla, že má vestu na sobě připevněnou pořád, 35 % jen někdy, v závislosti na obtížnosti, např. na peřejích a jezech, 38 % jen na jezech, 22 % když je mi zima a 2 % nikdy. Jeden dotázaný připsal, že ji používá jako podsedák, před čímž důrazně varuje Ptáček (2006, p.16). Vzhledem k tomu, že používání vest pro dospělé a plavce je doporučováno od obtížnosti WW I – II (v závislosti na autorovi, viz kapitola 1.2.1.3.1 Vodácké vybavení – vesta) a na žádném z úseků, kteří respondenti ankety v dané době sjížděli, voda této obtížnosti nedosahuje (opět mimo jezů), a v době, kdy respondenti vodu sjížděli, byl na všech řekách normální nebo nižší stav stav vody, nepovažuji to, že část repondentů s sebou vestu vůbec neměla nebo jí nepoužívala, za velký problém, opět s výjimkou jezů. Také desátá otázka mířila na ochranné vybavení. Na otázku: „Máte s sebou helmu?“ odpovědělo kladně 5 respondentů, což představuje 2 % zkoumaného vzorku, zbylých 98 % odpovědělo záporně. 82
Na otázku č. 11 odpovídali jen ti, kteří odpověděli kladně na předchozí otázku. Otázka byla formulována takto: „Kdy máte helmu na sobě a řádně připevněnou?“ Všech pět respondentů, tedy 100 % celku, odpovědělo, že pořád. Výsledky u těchto dvou otázek nepovažuji za překvapivé. Dvanáctá otázka byla položena takto: „Jakou obuv nosíte do lodi?“ a na výběr byly tyto možnosti: pevné boty (botasky, tenisky, neoprenky apod); sandály, žabky apod. a žádnou, do lodi chodím bos. Neoprenové boty, botasky či jinou pevnou obuv do lodi nosí 46 % respondentů, rovných 50 % nosí sandály či žabky a 4 % dotázaných chodí bosa. Co se týče ochrany nohou, vládne mezi autory shoda snad jen v nevhodnosti ježdění bez bot. Zatímco Ptáček (2006, p. 13) před použitím sandálů varuje, Bílý, Kračmar a Novotný (2001, p. 47) nošení sandálů tolerují, nebo spíše doporučují (viz kapitola 1.2.1.3.1 Vodácké vybavení – ochranná obuv). Z vlastní zkušenosti bych se přikláněla k Ptáčkovi; i slabý proud suchý zip na sandálách snadno rozepne, a proto bych jako vhodné klasifikovala pouze použití pevných bot, což splňuje méně než polovina respondentů. Tématem otázky č. 13 byl házecí pytlík: „Víte, co je to házečka?“ Odpověď ano zvolilo 63 % dotazovaných a odpověď ne 37 %. Na další otázky (do otázky 17 vč.) odpovídali jen ti, jejichž odpověď na tuto otázku byla kladná. Odpovědi na otázku č. 14: „Máte jako skupina s sebou házečku?“ ukázaly, že házečku s sebou vezly skupiny 16 % respondentů, kteří odpovídali na tuto otázku, 78 % ji nevezlo a 5 % neví. Vzhledem k tomu, že pomocí házečky může být nejsnadněji zachraňován plaváček při vědomí, považuji jednání 83 % repondentů, kteří s sebou házečku neměli nebo neví, jestli ji měli, za postrádající prvky bezpečnosti. Patnáctá otázka byla formulována takto: „Znáte správný postup při použití házečky (držení, místo odkud zachraňuji, postup, způsob hodu apod.)?“ Téměř polovina, konkrétně 47 %, těch, kteří odpovídali, se domnívá, že ví, jak se házecí pytlík správně používá, 53 % to neví. Ti, kteří to neví, následující 2 otázky vynechávali a pokračovali na otázku č. 18. Otázka č. 16 zněla: „Popište postup při použití házečky.“ Z těch, kteří na otázku měli odpovídat, tj. ti, kteří předchozí otázku zodpověděli kladně, 26 % popsalo postup velmi dobře, tj. fakticky správně bez opomenutí jakéhokoli výrazného momentu, 31 % uvedlo odpovědi, které jsou sice v celku správné, nicméně velmi stručné, příp. nepřesné, 19 % odpovědí bylo chybných (nejčastěji bylo jmenováno, že se házečka uvazuje kolem 83
těla) a 24 % dané skupiny neodpovědělo, přestože v předchozí otázce odpověděli, že vědí, jak se s házečkou správně pracuje. Zde považuji za důležité znovu zdůraznit, že na danou otázku neodpovídali všichni respondenti, jen 65 z nich, což představuje asi 30 %. Jestliže z tohoto množství odpovědělo velmi dobře 26 %, jedná se ve vztahu k celému vzorku o pouhých 8 %, což považuji za velmi neuspokojivý stav a podcenění možných situací. Zde se nabízí opět otázka, jak by se dalo docílit většího povědomí o správném použití tohoto záchranného prostředku, příp. otázka, zda by i toto mohlo být vyučováno na školních kurzech VT. Na sedmnáctou otázku, která zněla: „Vyzkoušel jste si někdy použití házečky ,nanečisto‘?“, odpovědělo 58 % těch, kteří se domnívají, že ví, jak ji házet, kladně a 42 % záporně. Výsledky u otázky č. 18, která zněla: „Máte s sebou jako skupina vodáckého průvodce (kilometráž toku)?“ ukázaly, že kilometráž toku s sebou vezlo 52 % účastníků výzkumu, 30 % ji s sebou nevezlo bez dalšího vysvětlení, 11 % ji s sebou nevezlo s odůvodněním, že ji nepotřebuje, protože řeku zná velmi dobře a 7 % nevědělo.
4.2.4 Charakteristika skupiny Od vybavení jsme se v devatenácté otázce přesunuli ke skupině, se kterou respondenti řeku sjíždí: „Jak velká je skupina, ve které jedete? (Uveďte počet lidí a lodí).“ V této otázce jsou uvedeny výsledky zvlášť pro jednotlivé druhy plavidel a výsledky jsou znázorněny na obrázku 8.
84
Relativní četnostvelikosti skupin
Velikost skupin dle typů lodí 35%
32%
30% 23%
25%
kánoe
20%
raft
15%
10%
10% 5%
10%
kajak
6% 2% 3%
0%
1% 0%
3%
1%
1% 2%
2%
0%
0% 0%
2%
0% 0%
0% 1
2
3
4-5
6 - 10
11 - 15
16 - 20
Počet lodí ve skupině Obr. 8: Velikost skupin na řekách dle typu plavidel.
U otázky č. 20, která zněla: „Hecujete se s ostatními ke sjíždění jezů?“, respondenti vybírali ze škály ano; spíše ano; spíše ne a ne. Z výsledků výzkumu vyplynulo, že 22 % vodáků se ke sjíždění hecuje, 18 % se spíše hecuje, 35 % spíše ne a 25 % se nehecuje. Jednadvacátá otázka se zaměřovala na konzumaci alkoholu a byla formulována takto: „Jak zacházíte s alkoholem před plavbou a v jejím průběhu?“ a možnosti byly formulovány následovně: a) Alkohol zásadně nekonzumuji; b) Vypiji maximálně ________ piv,__________ vína a___________ tvrdého alkoholu denně (mimo večera po plavbě); c) Jiné: prosím popište. Vzhledem k povaze odpovědí, kdy byla u možnosti b) volena jednotlivými respondenty nejrůznější množství jednotlivých typů nápojů, bylo zvoleno přepočítání na tzv. „standardní jednotky alkoholu“ (s.j.a; podrobněji viz kapitola 3 Metodika výzkumu). Výsledky jsou shrnuty na obrázku 9.
85
Konzumace alkoholu před plavbou a při ní 64
70
Počet osob
60
51
50 40
30
30
18
20 10
7
10
do 2,0
2,1 5,0
19 12
8
0 0
5,1 10,0
10,115,0
15,1 20,0
20,1 - 30,1 30,0 40,0
jiné
Zkonzumovaný alkohol (s. j. a.) Obr. 9: Konzumace alkoholu před plavbou a při ní.
Jsem si vědoma toho, že uvedené výsledky nemají absolutní výpovědní hodnotu, protože to, do jaké míry alkohol ovlivňuje jednání, závisí na mnoha dalších faktorech, které nebyly předmětem tohoto výzkumu. Odpovědi respondentů, kteří zvolili možnost c), byly obvykle velmi neurčité, např. „jak kdy“; „trochu“; „záleží na situaci...,“ ale ve všech případech respondenti alkohol v určité míře konzumovali. Z výsledků výzkumu vyplývá, že 23 % respondentů alkohol před plavbou a při ní nekonzumuje. Fórum Pij s rozumem uveřejnilo výsledky loňského výzkumu, které udávají, že alkohol v lodi považuje za nezbytnou výbavu 87 % vodáků (Kerles, 2013), tento údaj ale nevypovídá o tom, zda tito vodáci alkohol skutečně na vodě konzumují, nebo ho s sebou jen vezou a konzumují ho až po plavbě, proto není možné výsledky obou šetření jednoduše porovnat. 77 % respondentů konzumací alkoholu před plavbou či při ní ohrožuje svou bezpečnost a porušuje zákon, jak již bylo popsáno v kapitole 1.5.1 Obecné legislativní dokumenty. Ve stejné kapitole bylo také vysvětleno, že některá pravidla jsou pro vodáky možná irelevantní, protože jsou dána Řádem plavební bezpečnosti, který se vztahuje primárně k plavidlům velkým, a tak zůstává otázkou, jak by byla konzumace alkoholu
86
omezena v případě, že by byl vydán legislativní dokument týkající se čistě plavidel malých. Odborníci se jasně shodují na tom, že přílišná konzumace alkoholu na vodě škodí. V tom, zda by se na vodě nemělo pít vůbec, nebo s mírou, se neshodnou. Kerles (2013) cituje Šálka: „Vodáci mě za to asi nebudou mít rádi, ale já razím zásadu, že na vodě by se pít nemělo. A to nejsem zapřísáhlý abstinent. Řeka je nebezpečná i pro střízlového a zkušeného vodáka, natož pro lidi, kterým zkušenost chybí, ale zato mají v krvi tři promile alkoholu. Ptáček (2006, p. 49) je mírnější: „Alkohol není nejlepším společníkem. [...]. Vodák nemusí být zapřísáhlý abstinent, ale pokud sotva drží pádlo a má problémy sedět na sedačce, je lépe zastavit a počkat na vystřízlivění. Alkohol bourá zábrany a někdy i ty, které jsou potřeba na vodě naopak posílit – přirozený respekt z řeky a nepodléhání přílišnému hrdinství.“ Domnívám se, že by bylo vhodné provést šetření vodáckých nehod v závislosti na množství alkoholu v krvi a na základě toho vydat příslušné doporučení či zákon.
4.2.5 Jednání vodáků na jezech a znalost problematiky nebezpečných jezů V anketě byla pozornost věnována také problematice jezů a otázka č. 22 byla formulována takto: „Jaké tvrzení nejvíce odpovídá Vašemu chování na jezech?“ a na výběr byly tyto odpovědi: a) Jezy nikdy nejezdím. b) Než jez sjedu, jdu si ho vždy sám prohlédnout. c) Jez jde prohlédnout nejzkušenější z naší skupiny. d) Pokud před námi vidíme lodě, které jez sjíždí, jedeme ho taky, aniž bychom si ho prohlédli. e) Jezy se jezdí, na co se chodit dívat? f) Jiné: prosím popište. Výsledky výzkumu prokázaly, že 4 % respondentů jezy nikdy nejezdí, 44 % respondentů si jez jde před sjetím vždy samo prohlédnout, 20 % nechává obhlídku na nejzkušenějším ze skupiny, 12 % se řídí podle lodí, které jedou před nimi, 5 % se řídí heslem: „Jezy se jezdí, na co se chodit dívat?“, 10 % zakroužkovalo možnosti b) a c), jez si tedy jde prohlédnou nejzkušenější ze skupiny i respondent sám, 5 % zvolilo možnost jiné, 87
nejčastěji se v popisu objevila varianta, že záleží na situaci a konkrétním jezu. Za teoreticky nejideálnější z hlediska bezpečnosti se jeví varianta a), přenášení jezů, málokdo ale dokáže troše adrenalinu úplně odolat, za uspokojující odpovědi považuji odpovědi b), v případě, kdy respondent dovede nebezpečný jez poznat, nebo c), opět za předpokladu, že nejzkušenější ze skupiny problematice skutečně rozumí a jedná zodpovědně nejen ve vztahu ke svému zdraví, ale i ve vztahu k ostatním souputníkům. Za velmi vhodnou považujeme kombinaci b) s c). Jako problematická se mi jeví odpověď e), ze které je patrné, že respondenti patrně netuší, že ne všechny jezy jsou bezpečné, a d), kdy se řídí podle jiných posádek, které mohou ale např. disponovat o mnoho vyššími dovednostmi a jez, který pro ně nebezpečí nepředstavuje, pro jiné nebezpečný být může. Překvapilo mě, že celkem více než polovina respondentů si jez jde sama prohlédnout. Otázkou zůstává, zda tito respondenti dokážou nebezpečný jez poznat. Na to se zaměřila následující otázka. Otázka č. 23 zněla: „Víte, jak se pozná nebezpečný jez? Pokud ano, popište.“ Celých 30 % respondentů na otázku neodpovědělo a 10 % napsalo, že neví; 8 % napsalo, že dle přítomnosti válce, dalších 8 % dle přítomnosti válce a výšky jezu, 7 % na nebezpečnost jezu usuzuje z toho, že se lodě před nimi cvaknou nebo že ostatní jez nejezdí, 5 % dotázaných uvedlo, že za nebezpečný jez považuje jez s válcem a překážkou v podjezí, jako jsou např. kameny či kláda, dalších 5 % na nebezpečí jezu usuzuje z přítomnosti válce v podjezí a informativní či výstražné cedule. 4 % dotazovaných považují za nebezpečný takový jez, kde je vývařiště delší než loď, 4 % dotazovaných poznává nebezpečný jez podle toho, že pod ním neustále rotují klacky či jiné předměty, 3 % uvedla, že pod nebezpečnými jezy voda vře, a po 2 % respondentů na nebezpečný jez usujuje dle cedulí; dle cedulí a kilometráže; dle kilometráže či dle diváků. Ostatní respondenti, tedy 10 % celku, uvedlo jiné než zde zmíněné odpovědi, které však byly zastoupeny v menší četnosti než výše zmíněné, jen 1 % nebo méně. Za správné odpovědi považujeme ty, ve kterých zazněla alespoň jedna z následujících charakteristik: nebezpečný jez se pozná dle válce (a příp. dalších ukazatelů), dle toho, že pod jezem rotují klacky či jiné překážky, dle toho, že voda vře, a dle výstražných cedulí či kilometráže. Těch, kteří odpověděli uspokojivě, je tedy jen 43 %. Toto číslo považuji za velmi nízké až alarmující, neboť pokud se vodák jde na jez podívat, ale stejně nepozná, že je nebezpečný, to, že se na něj jde podívat, pozbývá smyslu.
88
V poslední, 24. otázce ankety jsme se zabývali vodním válcem: „Máte představu o tom, co je to vodní válec (ve vodní turistice)? Víte, jak se pozná a v čem spočívá jeho zákeřnost? Pokud ano, popište.“ Celkem 27 % respondentů ví, co vodní válec je a čím je nebezpečný, ale neví, jak se pozná, 25 % dotázaných odpovědělo velmi dobře, tj. stručně charakterizovali o co se jedná, popsali správný způsob, jak se dá poznat a dobře odpověděli i na otázku, proč je nebezpečný, celých 22 % dotazovaných uvedlo, že neví nebo na otázku neodpovědělo, 8 % uvedlo, že se ve válci voda vrací zpátky, ale dále odpověď nerozvedli, 4 % pouze napsala, že je pod jezem, 3 % ví, čím je nebezpečný, a dále uvádí, že bývá pod šlajsnou, zbylých 11 % odpovědělo jinak, přičemž jednotlivé odpovědi jsou zastoupeny v menší míře. Hypotéza H2: Většina respondentů výzkumu vodácké veřejnosti je dobře obeznámena s problematikou vodního válce byla tedy zamítnuta, neboť tyto podmínky splňuje pouhých 25 % respondentů. Toto zjištění považuji za alarmující a domnívám se, že by bylo vhodné, aby došlo ke zvýšení povědomí veřejnosti o této problematice. Nabízí se zde opět otázka, kde by mohla vodácká veřejnost získat relevantní vědomosti. Jako vhodné řešení se mi opět jeví školní kurz vodní turistiky.
4.2.6 Vztah předchozích zkušeností a zodpovědnosti přístupu Hypotéza H3 se zaměřila na vztah počtu sjetých řek a zodpovědnosti přístupu a zněla: Zkušenější vodáci přistupují k provozování vodní turistiky odpovědněji než vodáci méně zkušení. Z výsledků výzkumu vyplynulo, že ze „zkušených vodáků“, tj. těch, kteří sjeli alespoň 10 „lehkých prázdninových řek“ nebo 2 těžší řeky, jich jednalo zodpovědně 34 a nezodpovědně 42, podíl zodpovědných v souboru zkušených respondentů je tedy 44,7 %. Z méně zkušených vodáků, tj. těch, kteří sjeli maximálně 9 lehkých řek nebo 1 těžší řeku, jednalo zodpovědně 35 respondentů a nezodpovědně 108 osob. Podíl zodpovědných ve skupině méně zkušených vodáků je tedy 24,5 %. Přehledné výsledky podává tabulka 9. Podíl zkušených vodáků, kteří k provozování VT přistupují zodpovědně, je vyšší než u vodáků nezkušených, a hypotéza H3 byla potvrzena.
89
Tab. 9: Vztah mezi zkušenostmi a zodpovědností přístupu. Zkušení vodáci
Méně zkušení vodáci
Celkem
Zodpovědný přístup
34
35
69
Nezodpovědný přístup
42
108
150
Celkem
76
143
219
Hypotéza H4 se zaměřila na vztah mezi účastí na vodáckém kurzu pořádaném školou a zodpovědností přístupu a zněla: Vodáci, kteří absolvovali školní kurz vodní turistiky, přistupují k provozování vodní turistiky zodpovědněji než ti, kteří školní kurz vodní turistiky neabsolvovali. Z odpovědí dotázaných vyplývá, že ze skupiny, která v minulosti absolvovala kurz vodní turistiky pořádaný školou, přistupuje k provozování VT zodpovědně 7 respondentů a nezodpovědně 12 responentů, podíl zodpovědných v této skupině je tedy 36,8 %. Ze skupiny dotázaných, kteří v minulosti neabsovovali školní kurz VT jich k VT přistupuje 62 zodpovědně a 138 nezodpovědně, podíl zodpovědných v tomto souboru je tedy 31,0 %. Výsledky jsou přehledně znázorněny v tabulce 10. Hypotéza H4 byla potvzena, neboť podíl těch, kteří absolvovali kurz VT v rámci školní výuky a jednají zodpovědně, je vyšší než podíl těch, kteří školní kurz VT neabsolvovali a jednají zodpovědně. Rozdíl podílů je ale v tomto případě podstatně menší než u předchozího případu. Tab. 10: Vztah mezi absolvováním školního kurzu VT a zodpovědností přístupu. Absolvovali školní kurz VT
Neabsolvovali šk. kurz VT
Celkem
Zodpovědný přístup
34
35
69
Nezodpovědný přístup
42
108
150
Celkem
76
143
219
Hypotéza H5 se zaměřuje na vodácké oddíly a zní: Vodáci, kteří se systematicky připravují a pravidelně trénují ve vodáckém oddíle, přistupují k provozování VT zodpovědněji než ti, kteří se takto systematicky nepřipravují.
90
Ze zjištěných údajů vyplývá, že ze skupiny respondentů, kteří se systematicky připravují a pravidelně trénují ve vodáckém oddíle, jich 17 jedná zodpovědně a 5 nezodpovědně. Podíl zodpovědných tedy dosahuje 77,3 %. Ze skupiny respondentů, kteří vodácký oddíl nenavštěvují, jich zodpovědně jedná 53 a nezodpovědně 144, podíl těch, kteří na vodě jednají zodpovědně, je tedy v tomto souboru 26,9 %. Výsledky jsou znázorněny v tabulce 11. Hypotéza H5 byla potvrzena, neboť podíl těch, kteří jednají zodpovědně a systematicky se připravují ve vodáckém oddíle, je vyšší než podíl těch, kteří jednají zodpovědně a vodácký oddíl nenavštěvují. Rozdíl mezi těmito dvěma podíly je vysoký, činí 50 %. Zdá se tedy, že vodácké oddíly vedou své aktivní členy k zodpovědnému přístupu při provozování vodní turistiky. Tab. 11: Vztah mezi přípravou ve vodáckém oddíle a zodpovědností přístupu. Připravují se systematicky Nepřipravují se systematicky Celkem ve vodáckém oddíle
ve vodáckém oddíle
Zodpovědný přístup
17
52
69
Nezodpovědný přístup
5
145
150
Celkem
22
197
219
91
5
Závěr Výsledky výzkumu ukázaly, že školní kurzy vodní turistiky v nejdůležitějších
bodech splňují požadavky, které jsou nutné pro zachování bezpečnosti na kurzu samotném, zároveň ale nekladou příliš důraz na to, aby studenti byli o bezpečnosti poučeni obecněji pro případ, že by se vydali na řeku sami. Z odpovědí na otázky ankety, které vyplňovala vodácká veřejnost, vyplynulo, že přístup 68 % vodáků při provozování vodní turistiky se nedá označit jako zodpovědný, lepší výsledky vykazovali zkušenější vodáci oproti méně zkušeným a výrazně lepší výsledky oproti ostatním vodákům byly zaznamenány u těch, kteří se vodní turistice systematicky věnují ve vodáckých oddílech. Dále bych kriticky zhodnotila celou práci. Domnívám se, že problémem, který nejvíce ohrozil věrohodnost dat získaných anketou, byl výběr respondentů, přesněji tedy fakt, že mnozí oslovení vyplnění ankety odmítli, dovolím si tvrdit, že se z velké části jednalo o ty, kteří by „kazili průměr“, neboť účast ve výzkumu často odmítali se slovy, že „bezpečně se rozhodně nechovají“ nebo (už) „nemohou ani číst a psát“. Také jsem si vědoma toho, že jsem nepostihla problematiku bezpečnosti na řekách v Čechách v celé její šíři, nicméně se domnívám, že toto přesahuje rámec diplomové práce. V průběhu psaní této práce jsem také došla k několika poznatkům, závěrům či návrhům, které bych na tomto místě ráda uveřejnila. Vzhledem k bezpečnosti na školních kurzech VT a také faktu, že ukončené studium na škole tělovýchovného zaměření je jednou z podmínek, která stačí k tomu, aby jedinec mohl komerčně vést akce vodní turistiky, se domnívám, že by bylo vhodné, aby kurzům VT v přípravě vysokoškolských studentů na oborech tělovýchovného zaměření byla věnována větší pozornost. Je absurdní, že existují obory tělovýchovného zaměření, kde vodní turistika není povinnou součástí studia, a přesto absolventi těchto oborů mohou komerčně vést akce VT. Dále považuji za absurdní, že zdravotní způsobilost je dnes jedinou podmínkou k tomu, aby jedinec mohl vést kurz VT pro školu. Domnívám se, že by bylo vhodné, aby kurzy VT na vysokých školách tělovýchovného zaměření byly povinné a odpovídaly obsahem kurzům Instruktor VT a raftingu do WW II a byla na nich dostatečná pozornost věnována bezpečnosti a dovednostem v záchraně. Také se 92
domnívám, že by bylo vhodné, aby takovýto nebo ekvivaletní kurz byl zákonným minimem, které musí splňovat alespoň jeden učitel či instruktor, který se podílí na vedení školního vodáckého kurzu. Vždyť i každý vedoucí družstva na lyžařském kurzu musí disponovat určitou kvalifikací. Jako námět pro další výzkum se nabízí také šetření v oblasti kurzů VT na vysokých školách tělovýchovného zaměření s důrazem na zajištění bezpečnosti na kurzu, vedení studentů k bezpečnému jednání na kurzech VT, které v budoucnosti povedou, a výuce dovedností v záchranně. Vzhledem k tomu, že nedostatky ve znalostech či zodpovědnosti počínání byly prokázány prakticky u všech otázek, se domnívám, že by bylo vhodné plošně zavést vodácké kurzy na školách, při kterých by byla věnována dostatečná pozornost výchově k zodpovědnému a bezpečnému jednání a studentům by byly zprostředkovány také základní faktické informace o rizicích na vodě, aby studenti, až příště pojedou na vodu sami, zbytečně neohrožovali svou bezpečnost. Jak uvádí Mikulíková (2013, p. 78), kurzy vodní turistiky na středních školách se těší velké oblibě, téměř 90 % těch, kteří se kurzu VT zúčastnili, by se ho rádo zúčastnilo znovu. I zde se nabízí další potenciál pro vědecké bádání, např. zkoumání účinností různých strategií, které mají vést studenty k zodpovědnému počínání na vodě apod. Domnívám se také, že by bylo vhodné připravit legislativní dokument vztahující se přímo k malým plavidlům, tedy kánoím, kajakům, raftům a podobným lodím, který by obsahoval relevantní předpisy pro tento typ lodí. V neposlední řadě se domnívám, že je nutné v co nejbližší době připravit takový legislativní dokument, který by zaručoval, že nové jezy budou stavěny nejen tak, aby vyhovovaly vodohospodářům, ale aby byly také bezpečné pro vodáky a případně i nepozorné chodce či plavce a aby u stávajících jezů byly přinejmenším nainstalovány ochranné a záchranné prvky.
93
6
Seznam použitých zdrojů
Knižní zdroje: 1. Bílý, M., Kračmar, B., & Novotný, P. (2000). Kanoisitka. Praha: Karolinum. 2. Bílý, M., Kračmar, B., & Novotný, P. (2001) Kanoistika: technika jízdy, rafting, extrémní terény. Praha: Grada. 3. Doležal, T., Kodeš J., & Vambera L. (1983). Kanoistika a vodní turistika. Praha: Univerzita Karlova. 4. Doležal, T. (1991). Základy kanoistiky a vodní turistiky. Praha: Karolinum. 5. Kutý, J. (2001). Bezpečnostní pravidla činností s dětmi a mládeží: zajištění bezpečnosti práce s kolektivy dětí a mládeže a ochrany dětí a mládeže před škodlivými vlivy: metodická příručka Sdružení Mladých ochránců přírody. (3rd ed.). Praha: Sdružení Mladých ochránců přírody ČSOP. 6. Ludvík, M. (1986). Malá encyklopedie turistiky. Praha: Olympia. 7. Novák, I. (1996). Berounka: Plzeň – Praha-Braník: vodácký průvodce. Zlín: SHOCart. 8. Novák, I. (1997a). Ohře: Cheb – Nechranice: vodácký průvodce. Zlín: SHOCart. 9. Novák, I. (1997b). Sázava: Havl. Brod – Davle: vodácký průvodce. Zlín: SHOCart. 10. Novák, I. (1998). Lužnice: Suchdol nad Lužnicí - Týn nad Vltavou: vodácký průvodce. Zlín: SHOCart. 11. Novák, I. (1999). Vltava: Borová Lada – Lenora – Nová Pec – Vyšší Brod – Hluboká nad Vlt.: vodácký průvodce. Zlín: SHOCart. 12. Nováková, S. (2011). Vodní turistika: textová opora ke kurzu. Brno: Masarykova univerzita. 13. Ondráček, J., & Hřebíčková, S. (2007). Cykloturistika. Brno: Masarykova Univerzita. 14. Ptáček, P. (2006). Bezpečně na tekoucí vodě. Ústí nad Labem: Albis international. 15. Ptáček, P., Zeman, J., & Vazač, M. (2011). Cena adrenalinu. Nové město nad Metují: Petr Ptáček. 16. Škranc, J. (1989). Vodní turistika: učební text pro cvičitele turistiky 3. třídy. Praha: Olympia.
94
17. Škranc et al. (1993). Záchrana na divoké vodě: učební texty pro školení vodních záchranářů, doporučené texty pro cvičitele vodní turistiky III. a vyšší třídy, vhodné i pro všechny vodáky. Praha: Český svaz kanoistů a Vodácká škola Kotva Braník.
Periodika: 1. Kerles, M. (2013, 3. srpna). Vodáci porušují zákon. Vědí to?. Lidové noviny, pp. 1., I, II.
Internetové zdroje: 2. Akreditovaný kurz Záchrana z válce. (2013). [Online]. [Česká republika]. Dostupné
z
http://www.raft.cz/skola/Akreditovany-kurz-Zachrana-z-
valce.aspx?ID=8 (vid. 6. září 2013) 3. Černý, O. (8. 1. 2012). Dva jezy na Ohři jsou bezpečnější, vodáky varují výstražné bójky [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://usti.idnes.cz/dva-jezy-na-ohrijsou-bezpecnejsi-vodaky-varuji-vystrazne-bojky-pxi-/ustizpravy.aspx?c=A120103_1710018 _usti-zpravy_oks (vid. 6. dubna 2013) 4. Fakulta sportovních studií. (2011a). Vodní turistika: Výuka vodní turistiky [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.fsps.muni.cz/sdetmivpohode/kurzy/ vodnituristika/vyuka.php (vid. 10. srpna 2013) 5. Fakulta sportovních studií. (2011b). Vodní turistika: Záchrana [Online]. [Česká Dostupné
republika].
http://www.fsps.muni.cz/sdetmivpohode/kurzy/vodnituristika/
z zachrana_did.php
(vid. 29. srpna 2013) 6. Fórum PSR (2010). Co je to „standardní jednotka“? [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.pijsrozumem.cz/Alkohol-a-Vy (vid. 10. listopadu 2013) 7. Historie vodáckého sportu. (n. d.). [Online]. [Česká Republika]. Dostupné z http://www.raft.cz/historie-vodactvi.aspx (vid. 22. ledna 2013) 8. Hodnocení obtížnosti (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.raft.cz/obtiznost.aspx (vid. 16. listopadu 2013) 9. Houdek, M. (27. 7. 2012) Nebezpečný jez v Kynšperku přestal děsit nezkušené vodáky [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://zpravy.idnes.cz/vodaci-se95
dockali-bezpecnejsiho-jezu-u-kynsperka-f6x/domaci.aspx?c=A120727_154609_vary-zpravy_pl (vid. 6. dubna 2013) 10. International Canoe federation. (n. d.a). Canoe Disciplines [Online]. [Switzerland, Lausanne]. Dostupné z http://www.canoeicf.com/icf/Aboutoursport.html (vid. 10. února 2013) 11. International Canoe federation. (n. d.b). Canoe Sprint in the Olympic Games. [Online]
[Switzerland,
Dostupné
Lausanne].
z
http://www.canoeicf.com/icf/Aboutoursport/Canoe-Sprint/More-on-CanoeSprint/Introduction-Continued.html (vid. 10. února 2013) 12. Michalička, P. (16. 5. 2009). Tuhnický jez smrti zkrotne [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/54943-tuhnickyjez-smrti-zkrotne (vid. 4. dubna 2013) 13. Mikulíková, Z. (2013). Vodní turistika na středních školách [Online]. (Diplomová práce,
Masarykova
univerzita,
Brno,
Česká
republika).
Dostupné
z
Dostupné
z
http://is.muni.cz/th/343615/fsps_m (vid. 20. listopadu 2013) 14. MŠMT. (2006). Věstník MŠMT ČR. Ročník LXII, sešit 2. 15. Nafukovací
čluny.
(2012).
[Online].
[Česká
republika].
http://www.nafukovacicluny.cz/kanoe-baraka.htm (vid 12. února 2013) 16. Nájemníková, R. (3. 11. 2010). Tuhnický jez je po opravách bezpečnější. [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.kr-karlovarsky.cz/hl/Archiv/Rok_2010/ listopad_2010/seznam/101103_tuhnicky_jez.htm#.UWAD8KJhaTk (vid. 4.dubna 2013) 17. Putzer, P. (2013). Splouvání horní Vltavy. [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://vltava.putzer.cz/dalsi-nabidka/splouvani-horni-vltavy/ (vid. 9. září 2013) 18. Raft.cz a Vodácká škola záchrany. (2013). Nebezpečné jezy.cz [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz (vid 3. července 2013) 19. Rozdělení jezů dle povodí. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/povodi.aspx?ID=7&ID_reky=7x9 (vid 3. dubna 2013) 20. Řeka
Berounka.
(n.
d.).
[Online].
[Česká
republika].
http://www.raft.cz/cechy/berounka.aspx (vid. 8. ledna 2013)
96
Dostupné
z
21. Řeka Berounka, říční km 35,3, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné
z
http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Berounka-ricni-km-353-
Povodi-Vltavy.aspx?ID=52 (vid. 8. ledna 2013) 22. Řeka Berounka, říční km 63,1, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné
z
http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Berounka-ricni-km-631-
Povodi-Vltavy.aspx?ID=53 (vid. 8. ledna 2013) 23. Řeka
Lužnice.
(n.
d.).
[Online].
[Česká
republika].
Dostupné
z
http://www.raft.cz/cechy/luznice.aspx (vid. 4. dubna 2013) 24. Řeka Lužnice, říční km 67,2 Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Luznice-ricni-km-672-PovodiVltavy.aspx?ID=34 (vid. 3. dubna 2013) 25. Řeka Lužnice, říční km 69,3, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Luznice-ricni-km-693-PovodiVltavy.aspx?ID=30 (vid. 3. dubna 2013) 26. Řeka Lužnice, říční km 81,2, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Luznice-ricni-km-812-PovodiVltavy.aspx?ID=54 (vid. 3. dubna 2013) 27. Řeka Lužnice, říční km 108,8 Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné
z
http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Luznice-ricni-km-1088-
Povodi-Vltavy.aspx?ID=59 (vid. 3. dubna 2013) 28. Řeka Lužnice, říční km 116,8, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné
z
http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Luznice-ricni-km-1168-
Povodi-Vltavy.aspx?ID=29 (vid. 3. dubna 2013) 29. Řeka
Ohře.
(n.
d.).
[Online].
[Česká
republika].
Dostupné
z
http://www.raft.cz/cechy/ohre.aspx?ID_reky=12 (vid. 6. dubna 2013) 30. Řeka Ohře, říční km 122,7, Povodí Ohře. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Ohre-ricni-km-1227-PovodiOhre.aspx?ID=113 (vid 6. dubna 2013) 31. Řeka Ohře, říční km 124,5, Povodí Ohře. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Ohre-ricni-km-1245-PovodiOhre.aspx?ID=109 (vid 6. dubna 2013)
97
32. Řeka Ohře, říční km 158, Povodí Ohře. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Ohre-ricni-km-158-PovodiOhre.aspx?ID=3 (vid 6. dubna 2013) 33. Řeka Ohře, říční km 209, Povodí Ohře. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné
z
http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Ohre-ricni-km-209-Povodi-
Ohre.aspx?ID=13&ID_P=1 (vid 6.dubna 2013)
34. Řeka Ohře, říční km 218,6, Povodí Ohře. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Ohre-ricni-km-2186-PovodiOhre.aspx?ID=14 (vid 6. dubna 2013) 35. Řeka
Otava.
(n.
d.).
[Online].
[Česká
republika].
Dostupné
z
http://www.raft.cz/cechy/otava.aspx (vid. 14. listopadu 2013) 36. Řeka Otava, říční km 53,9, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Otava-ricni-km-539-PovodiVltavy.aspx?ID=56 (vid. 15. listopadu 2013) 37. Řeka Otava, říční km 54,8, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Otava-ricni-km-548-PovodiVltavy.aspx?ID=56 (vid. 15. listopadu 2013) 38. Řeka Otava, říční km 65,3, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Otava-ricni-km-653-PovodiVltavy.aspx?ID=56 (vid. 15. listopadu 2013) 39. Řeka Otava, říční km 70,8, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Otava-ricni-km-708-PovodiVltavy.aspx?ID=56 (vid. 15. listopadu 2013) 40. Řeka Otava, říční km 72,4, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Otava-ricni-km-724-PovodiVltavy.aspx?ID=56 (vid. 15. listopadu 2013) 41. Řeka Otava, říční km 73,1, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Otava-ricni-km-731-PovodiVltavy.aspx?ID=56 (vid. 15. listopadu 2013) 42. Řeka Otava, říční km 92,8, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Otava-ricni-km-928-PovodiVltavy.aspx?ID=56 (vid. 15. listopadu 2013)
98
43. Řeka
Sázava.
(n.
d.).
[Online].
[Česká
republika].
Dostupné
z
http://www.raft.cz/cechy/sazava.aspx (vid. 10. ledna 2013) 44. Řeka Sázava, říční km 16,2, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká Republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Sazava-ricni-km-162-PovodiVltavy.aspx?ID=5 (vid. 17. ledna 2013) 45. Řeka Sázava, říční km 54,7, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká Republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Sazava-ricni-km-547-PovodiVltavy.aspx?ID=12 (vid. 16. ledna 2013) 46. Řeka Sázava, říční km 75,5, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Sazava-ricni-km-755-PovodiVltavy.aspx?ID=1 (vid. 15. ledna 2013) 47. Řeka Sázava, říční km 108,7, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká Republika]. Dostupné
z
http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Sazava-ricni-km-1087-
Povodi-Vltavy.aspx?ID=35 (vid. 15. ledna 2013) 48. Řeka
Vltava.
(n.
d.).
[Online].
[Česká
republika].
Dostupné
z
http://www.raft.cz/cechy/vltava.aspx (vid. 9. dubna 2013) 49. Řeka Vltava, říční km 308,5, Povodí Vltavy. (n. d.). [Online]. [Česká Republika]. Dostupné z http://www.nebezpecnejezy.cz/jez-Reka-Vltava-ricni-km-3085-PovodiVltavy.aspx?ID=125 (vid 8. dubna 2013) 50. Soukup, Z. (9. 8. 2011) Jez smrti v Radošově bude po úpravách za 400 tisíc korun bezpečnější. [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://zpravy.idnes.cz/jezsmrti-v-radosove-bude-po-upravach-za-400-tisic-korun-bezpecnejsi-10w/domaci.aspx?c=A11080 9_105559_vary-zpravy_sou (vid. 6. dubna 2013) 51. Šálek, P. (2011). Předváděcí akce na nebezpečném jezu v Č. Šternberku. [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.raft.cz/Clanek-Predvadeci-akce-nanebezpecnem-jezu-v-C-Sternberku.aspx?ID_clanku=1277 (vid. 20. ledna 2013) 52. Utonutí na Stvořidlech. [2005]. [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.raft.cz/Clanek-Utonuti-na-Stvoridlech.aspx?ID_clanku=515 (vid. 11. ledna 2013) 53. Vodácká černá kronika. [2012]. [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.raft.cz/Clanek-Vodacka-cerna-kronika.aspx?ID_clanku=451 (vid. 11. ledna 2013)
99
54. Vajskebr, V. (n. d.). Jizera - Ostrov hrůzy se sifonem, Mumlava - Podkova. [Česká republika:
TJ
Delfín
Jablonec
nad
Nisou].
Dostupné
z
http://www.tjdelfin.cz/vt/sifony/index.html (vid. 4. září 2013) 55. VÚP. (2007). Rámcový vzdělávací program pro gymnázia: RVP G [Online]. Praha: Česká republika: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, c2007, 100 s. Dostupné z http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPG-2007-07_final.pdf (vid. 14. listopadu 2013) 56. Záchrana na tekoucí vodě. (2013). [Online]. [Česká republika]. Dostupné z http://www.raft.cz/skola/Zachrana-na-tekouci-vode.aspx?ID=5 (vid. 6. září 2013)
Televizní pořad: 1. Ludvík, B. (scénárista a režisér). (2004). Prameny vodáckých řek. [Epizoda dokumentárního pořadu]. In M. Reitler (šéfproducent), Zpět k pramenům. Praha, Česká republika: Česká televize.
Prezentace: 1. Výbor Českého svazu kanoistiky – vodní turistiky. (10. 2. 2012). Podpora rozvoje vodáctví v České republice. Prezentace představena na Zasedání komise rozvoje Asociace krajů České republiky, s. l.
Výukový film: 1. Základní zásady bezpečnosti na vodě. (2011). [Výukový film]. Česká republika: Fakulta
sportovních
studií.
http://www.fsps.muni.cz/sdetmivpohode/kurzy/ (vid. 11. srpna 2013)
100
Dostupné
z
vodnituristika/legislativa.php
Zákony: 1. Vyhláška federálního ministerstva dopravy č. 344/1991 Sb., ze dne 10. 7. 1991, kterou se vydává Řád plavební bezpečnosti na vnitrozemských vodních cestách České
a
Slovenské
Federativní
Republiky.
Dostupné
z
http://csvm.cz/public/data/media/documents/rpb.pdf (vid. 24. září 2013). 2. Zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě a o změně některých souvisejících zákonů se změnami: 358/1999 Sb., ... , 227/2009 Sb. ze dne 25. května 1995. Dostupné
z:
http://vfu-www.vfu.cz/vetleg/CD/predpisy/Preprava/114-1995.htm
(vid. 25. září 2013) 3. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) ze dne 28. 6. 2001. Dostupné z: http://www.tzb-info.cz/pravni-predpisy/zakon-c-2542001-sb-o-vodach-a-o-zmene-nekterych-zakonu-vodni-zakon (vid. 24. září 2013) 4. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů se změnami: 254/2001 Sb., ... , 333/2012 Sb. ze dne 14.7. 2000. Dostupné z: http://www.tzb-info.cz/pravni-predpisy/zakon-c-258-2000-sb-oochrane-verejneho-zdravi-a-o-zmene-nekterych-souvisejicich-zakonu (vid. 22. září 2013)
101
7
Seznam zkratek
C1, C2
jednomístná kánoe, dvoumístná kánoe
ČHMÚ
Český hydrometeorologický ústav
DÚ1 – DÚ7
Dílčí úkoly práce
FSpS MU
Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity
H1 – H5
Výzkumné hypotézy
ICT
Mezinárodní kanoistická federace, International Canoe Federation
IRK
International Repräsentantschaft für Kanusport
K1, K2, K4
jednomístný kajak, dvoumístný kajak, čtyřmístný kajak
MR
Mistrovství republiky
MS
Mistrovství světa
MŠMT
Ministerstvo školství a tělovýchovy
OH
Olympijské hry
RVP G
Rámcový vzdělávací program pro gymnázia
ř. km
Říční kilometr
s. j. a.
Standardní jednotka alkoholu
SPA
Stupeň povodňové aktivity
VN
Vodní nádrž
VT
Vodní turistika
VÚP
Výzkumný ústav pedagogický v Praze
WW
Divoká voda (Wildwasser)
WWI
Klidná, tekoucí voda
WW II
Lehká voda 102
WW III
Mírně těžká voda
WW IV
Těžká voda
WW V
Extrémně těžká voda
WW VI
Voda na hranici sjízdnosti
ZW
Klidná voda (Zahmwasser)
ZWA
Stojatá voda
ZWB
Slabě proudící voda
ZWC
Mírně proudící voda
103
8
Seznam obrázků
Obr. 1: Schéma jezu............................................................................................................. 26 Obr. 2: Kolmá spádová deska s lomovým kamenem v podjezí........................................... 26 Obr. 3: Šikmá spádová deska .............................................................................................. 26 Obr. 4: Parabolická spádová deska ...................................................................................... 27 Obr. 5: Parabolická spádová deska ...................................................................................... 27 Obr. 6: Pravděpodobnost přežití ......................................................................................... 58 Obr. 7: Počet sjetých lehkých prázdninových řek a těžších řek. ......................................... 80 Obr. 8: Velikost skupin na řekách dle typu plavidel ........................................................... 85 Obr. 9: Konzumace alkoholu před plavbou a při ní ............................................................ 86
104
9
Seznam tabulek
Tab. 1. Disciplíny krátkých tratí na OH. ............................................................................ 14 Tab. 2: Obtížnost řek. .......................................................................................................... 36 Tab. 3: Obtížnost Vltavy ..................................................................................................... 38 Tab. 4: Obtížnost Lužnice, Nové řeky a Nežárky ............................................................... 42 Tab. 5: Obtížnost Sázavy. .................................................................................................... 46 Tab. 6: Obtížnost Ohře ........................................................................................................ 49 Tab. 7: Obtížnost Otavy ...................................................................................................... 52 Tab. 8: Identifikační údaje respondentů ankety................................................................... 79 Tab. 9: Vztah mezi zkušenostmi a zodpovědností přístupu. ............................................... 90 Tab. 10: Vztah mezi absolvováním školního kurzu VT a zodpovědností přístupu. ............ 90 Tab. 11: Vztah mezi přípravou ve vodáckém oddíle a zodpovědností přístupu. ................ 91
105
10 Seznam příloh Příloha 1: Otázky k řízenému rozhovoru o školních vodáckých kurzech Příloha 2: Anketa pro vodáckou veřejnost
106
Příloha 1:
1) Jak vypadá skupina, která se účastnila vodáckého kurzu? (typ školy, počet a věk studentů, počet pedagogů, jejich kvalifikace v oblasti vodní turistiky, přítomnost externího lektora apod.) 2) Probíhala nějaká příprava před akcí? Zahrnovala i poučení o bezpečnosti a pravidlech, které je nutno dodržovat? Jak vypadala? 3) Jakou řeku jste sjížděli? Kde jste začínali a kde končili? 4) Na jakých lodích jste jeli? Jednalo se o lodě školní, nebo o lodě z půjčovny? 5) Jak vypadala výuka ovládání lodi? Probíhala i na souši i na vodě? Probíhal první nácvik před vyplutím na řeku na klidné vodě? Pokud ano, jak dlouho trval? 6) Bylo přesně dané pořadí lodí, ve kterém se plulo? Na kterých pozicích jeli vyučující? 7) Mohli studenti na vodu bez Vašeho výslovného souhlasu, případně sami? 8) Byli studenti před každým úsekem (např. dnem) plavby seznámeni s jejím plánem? 9) Ovládá někdo z vedení kurzu nějaký způsob záchrany? Jaký? Kde si ho osvojil? 10) Měli jste s sebou házečku? 11) Měli jste s sebou kilometráž (vodáckého průvodce)? 12) Měli jste s sebou vesty? Pokud ano, měli jste je na sobě pořád? Pokud ne, v jakých situacích jste je měli na sobě? Rozhodovali jste o použití vest vy, nebo jste rozhodnutí nechávali na studentech? V situacích, kdy studenti na sobě vesty museli mít, měli jste je na sobě také vy?
107
13) Měli jste s sebou helmy? Pokud ano, měli jste je na sobě pořád? Pokud ne, v jakých situacích jste je měli na sobě? Rozhodovali jste o použití helem vy, nebo jste rozhodnutí nechávali na studentech? V situacích, kdy studenti na sobě helmy museli mít, měli jste je na sobě také vy? 14) Jak probíhalo překonávání jezů? Přenášeli jste zásadně všechny? Pokud ne, vysvětlovali jste studentům, proč se některý jez dá bezpečně sjet a některý ne? Pokuste se prosím podrobněji popsat. 15) Měli jste na kurzu nějaké problémy? Jak jste je řešili?
108
Příloha 2: Dobrý den, jmenuji se Markéta Hájková a studuji na Masarykově univerzitě v Brně obor Učitelství tělesné výchovy pro základní a střední školy a Učitelství německého jazyka pro střední školy. V mé diplomové práci s názvem „Bezpečnost na českých řekách“ se snažím analyzovat faktory, které vedou ke vzniku nebezpečných situací při provozování vodní turistiky. K tomu potřebuji spolupráci vás, vodáků. Ráda bych Vás proto požádala o vyplnění této ankety, které by nemělo trvat déle než 10 minut. Pokud v otázce není výslovně napsáno „jako skupina“, pak je otázka mířena přímo na Vás osobně. Vámi zvolenou odpověď prosím zakroužkujte či vypište. Velmi děkuji za spolupráci. Markéta Hájková
Věk:
Pohlaví: muž - žena
Kterou řeku právě sjíždíte?
Na jaké lodi?
Na jakém postu? háček - kormidelník A) ZKUŠENOSTI A DOVEDNOSTI 1) Které řeky jste již sjel? Kolikrát a na jakém postu? (Použijte zkratky, háček - H, kormidelník (zadák) – K, např. Vltava 2 H, 1 K – Sjel jsem Vltavu dvakrát jako háček a jednou jako kormidelník; řeku, kterou jste nejel, proškrtněte; sjezd řeky, který právě probíhá, neuvádějte) Vltava ______________
Berounka _________ Lužnice ____________
Sázava ______________
Ohře _____________ Otava ______________
Morava ______________
Další řeky a potoky, v ČR i zahraničí: __________________
_________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ 2) Absolvoval jste už někdy kurz týkající se vodní turistiky? ano – ne (přejděte na otázku 4) 109
3)
Jaký
kurz
jste
absolvoval?
_________________________________________
_________________________________________________________________________ 4) Kde jste se nejvíce naučil vodáckým dovednostem? od kamarádů – od rodičů – na školním kurzu – ve vodáckém oddíle – na táboře apod. – sám – jinde (uveďte kde) ___________________________________________–
neřekl
bych,
že
disponuji
vodáckými dovednostmi 5) Jakou nejtěžší vodu jste schopen bezpečně sjet? Na jaké lodi a na jakém postu? Do popisu prosím zahrňte i dosavadní zkušenosti.____________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ 6) Řekl byste, že úroveň Vašich praktických vodáckých dovedností odpovídá obtížnosti řeky, kterou sjíždíte? ano – ne 7) Umíte plavat tak, že ve vodě, kterou sjíždíte, byste se v jakémkoli místě uměl sám dostat bezpečně ke břehu? ano – ne B) VYBAVENÍ 8) Máte s sebou vestu? ano – ne (přejděte na otázku 10) 9) Kdy máte vestu na sobě a řádně připevněnou? pořád – jen někdy (dle obtížnosti, např. na peřejích a jezech) – jen na jezech – když mi je zima - nikdy 10) Máte s sebou helmu? ano – ne (přejděte na otázku 12) 11) Kdy máte helmu na sobě a řádně připevněnou? ano, pořád – jen někdy (dle obtížnosti, např. na peřejích a jezech) – jen na jezech – nikdy 12) Jakou obuv nosíte do lodi? pevné boty (botasky, tenisky, neoprenky apod) – sandály, žabky apod. – žádnou, do lodi chodím bos 13) Víte, co je to házečka? ano – ne (přejděte na otázku 18) 14) Máte jako skupina s sebou házečku? ano – ne – nevím 15) Znáte správný postup při použití házečky (držení, místo odkud zachraňuji, postup, způsob hodu apod.)? ano – ne (přejděte na otázku 18)
110
16)
Popiště
postup
při
použití
házečky:
______________________________
_________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ 17) Vyzkoušel jste si někdy použití házečky „nanečisto“? ano – ne 18) Máte s sebou jako skupina vodáckého průvodce (kilometráž toku)? ano – ne – nevím – znám řeku tak dobře, že ho nepotřebuji
C) CHARAKTERISTIKA SKUPINY 19) Jak velká je skupina, ve které jedete? (Uveďte počet lidí a lodí) __________________ ________________________________________________________________________ 20) Hecujete se s ostatními ke sjíždění jezů? ano – spíše ano – spíše ne - ne 21) Jak zacházíte s alkoholem před plavbou a v jejím průběhu? a) Alkohol zásadně nekonzumuji. b) Vypiji maximálně ________ piv,__________ vína a___________ tvrdého alkoholu denně (mimo večera po plavbě). c) Jiné : prosím popište ______________________________________________________ _________________________________________________________________________
D) JEZY - MÉ JEDNÁNÍ NA JEZECH A MÉ ZNALOSTI O NICH 22) Jaké tvrzení nejvíce odpovídá Vašemu chování na jezech? a) Jezy nikdy nejezdím. b) Než jez sjedu, jdu si ho vždy sám prohlédnout. c) Jez jde prohlédnout nejzkušenější z naší skupiny. d) Pokud před námi vidíme lodě, které jez sjíždí, jedeme ho taky, aniž bychom si ho prohlédli. e) Jezy se jezdí, na co se chodit dívat? f) Jiné: prosím popište_______________________________________________________ _________________________________________________________________________
111
23) Víte, jak se pozná nebezpečný jez? Pokud ano, popište._________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ 24) Máte představu o tom, co je to vodní válec (ve vodní turistice)? Víte jak se pozná a v čem spočívá jeho zákeřnost? Pokud ano, popište. _______________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________ _________________________________________________________________________
Mnohokrát děkuji za vyplnění této ankety. Markéta Hájková (
[email protected])
112
Resumé Tato diplomová práce se zabývá tématikou bezpečnosti na českých řekách. V teoretické části práce je velká pozornost věnována objektivním a subjektivním příčinám nebezpečí na řekách, jsou v ní představeny nejčastěji sjížděné řeky v Čechách a je poukázáno na konkrétní nebezpečí na nich. Dále se teoretická část práce zaměřuje na legislativu v oblasti vodní turistiky. Pro potřeby praktické části práce byly provedeny řízené rozhovory s pedagogy, kteří se podílí na vedení školních kurzů vodní turistiky, a to s ohledem na dodržování bezpečnostních pravidel na akcích. Dále bylo zjišťováno jednání, vybavení, znalosti a dovednosti vodácké veřejnosti pomocí ankety. Zatímco školní kurzy vodní turistiky v nejdůležitějších bodech splňují požadavky, které jsou předpokladem pro bezpečný průběh kurzu, více než dvě třetiny respondentů z řad vodácké veřejnosti přistupují k provozování vodní turistiky nezodpovědně.
Summary This diploma thesis is focused on various aspects of the safety of water tourism on the rivers in the Czech Republic. Theoretical part of the thesis is aimed at possible sources of danger on the most popular rivers, the endangerment being objective or subjective. The theoretical part of the thesis also describes current legislation of water tourism. The experimental part of the thesis presents results of collected structured interviews with pedagogues who coorganised school courses of canoeing. The interviews were devoted mainly to safety precautions for the courses. Also, water tourists were inquired about their behaviour, equipment, knowledge and skills. In conclusion, the investigated school courses of canoeing took the necessary basic safety precautions. In contrast with that, more than two thirds of the inquired water tourists behaved irresponsible and underestimated the possible threats of canoeing.
113
