Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví

Karel Havlíček Borovský a ženská otázka Diplomová práce

Vypracovala: Jana Sobotková Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením prof. PhDr. Jiřího Fialy, CSc. s využitím uvedené literatury.

V Brně, dne ........................

...........................................

-2-

Děkuji vedoucímu práce prof. PhDr. Jiřímu Fialovi, CSc. za připomínky a za řadu podnětných nápadů. Děkuji také svým rodičům za podporu při studiu.

-3-

Obsah 1. Úvod…………………………………………………………………………… 6 2. Životopis Karla Havlíčka Borovského………………………………………… 8 3. Sourozenci Karla Havlíčka Borovského a matka Josefa Havlíčková…………14 a) Sourozenci Karla Havlíčka Borovského…………………………………..14 b) Josefa Havlíčková…………………………………………………………15 4. Rané lásky Karla Havlíčka Borovského……………………………………….16 a) Josefa Fetterová, Elisa Rennerová………………………………………...16 b) Terezie Girglová…………………………………………………………..17 5. Fany Weidenhoffrová………………………………………………………….19 6. Julie Sýkorová…………………………………………………………………29 7. Zdeňka Havlíčková…………………………………………………………… 33 a) Zdenčino dětství…………………………………………………………..33 b) Veřejná sbírka a loterie…………………………………………………...35 c) Změna poručníků…………………………………………………………37 d) Karel Petr Kheil…………………………………………………………..38 e) Quido Battaglio…………………………………………………………...39 f) Hrabě Václav Kounic……………………………………………………...41 g) Antonín Svoboda………………………………………………………….42 h) Literární zpracování osudu Zdeňky Havlíčkové………………………….43 8. Božena Němcová………………………………………………………………44 9. V Brixenu………………………………………………………………………45 a) Deportace………………………………………………………………….45 b) Julie a Zdeňka v Brixenu………………………………………………….47 c) Po odjezdu Julie a Zdeňky z Brixenu……………………………………..48 d) Korespondence z Brixenu………………………………………………...50 10. Ženy v díle Karla Havlíčka Borovského……………………………………..55 a) Havlíčkovy názory na polské ženy……………………………………….55 b) Havlíčkovy názory na ruské ženy………………………………………...57 c) Havlíčkovy názory na ženy v básnických skladbách……………………..59 d) Epigramy, básně, aforismy……………………………………………….63 e) Pražské noviny……………………………………………………………69

-4-

f) Epištoly kutnohorské………………………………………………………70 11. Postavení ženy v 19. století…………………………………………………...74 a) Rodina a domácnost…………………………………………………….....74 b) Vzdělávání žen………………………………………………………….....75 c) Zábava……………………………………………………………………..76 d) Politický život……………………………………………………………..77 e) Nutnost vzdělávání žen…………………………………………………....77 f) Honorata Zapová…………………………………………………………..80 g) Deníky a památníky……………………………………………………….84 12. Závěr………………………………………………………………………….87 13. Literatura……………………………………………………………………...88 14. Přílohy………………………………………………………………………...91

-5-

1. Úvod Karel Havlíček Borovský byl výraznou osobností 19. století, byl českým novinářem, spisovatelem a politikem, zakladatelem moderní žurnalistiky, překladatelem z ruštiny, polštiny, němčiny a francouzštiny. Byl pro něj typický odpor k církvi, který vznikl během studií v pražském kněžském semináři. Kritický náhled na veřejný život se vytříbil během jeho pobytu v Moskvě. Havlíček se stal bojovníkem proti despotismu a zapáleným vlastencem. Nelíbila se mu nízká umělecká úroveň soudobé literatury, což se projevilo zejména v jeho ostré kritice Tylova Posledního Čecha. Noviny, které vedl, dosáhly pod Havlíčkovým vedením rozkvětu, než byly vládou zastaveny. Ani po internaci v Brixenu se vládě nepodařilo Havlíčka zastavit – právě tam vznikly satirické skladby, které jsou vedle epigramů v současné době pro širokou veřejnost nejznámějším Havlíčkovým dílem. Svoji diplomovou práci jsem rozvrhla do několika kapitol. V první z nich uvádím Havlíčkův stručný životopis, zmiňuji se o Havlíčkových pracích. Ve druhé kapitole představuji Havlíčkovy sourozence spolu s jeho matkou Josefou. Ve třetí kapitole se zabývám ranými láskami Karla Havlíčka, jmenovitě zmiňuji Josefu Fetterovou a Elisu Rennerovou. Ve stejné kapitole se věnuji Havlíčkově lásce k Terezii Girglové. V samostatné kapitole se podrobněji zaměřuji na Havlíčkovu snoubenku Fany Weidenhoffrovou, představuji jejich vzájemnou korespondenci, uvádím neshody páru, zdůvodňuji i ukončení

vztahu. Další kapitolu věnuji choti Julii, jejímu životu a

Havlíčkovu vztahu k ní. V šesté kapitole podrobně představuji dceru Zdeňku. Popisuji Zdeňčino dětství, podávám informaci o veřejné loterii, konané ve prospěch „dcery národa“, zmiňuji se i o Zdeňčiných nápadnících – první lásce Karlu Petru Kheilovi, polském šlechtici Quidovi Battaglio, hraběti Václavu Kounicovi, statkáři Antonínu Svobodovi a v neposlední řadě jmenuji některá díla, která byla inspirována osudem Zdeňky Havlíčkové. V sedmé kapitole se zmiňuji o Havlíčkovu vztahu k Boženě Němcové. Následující kapitola pojednává o jeho deportaci a životu v Brixenu, o příjezdu Julie a Zdeňky a o jejich návratu do vlasti, to vše je založené zejména korespondenci a na Havlíčkově díle. V deváté kapitole se na základě Havlíčkova díla pokouším objasnit jeho náhled na ženu v různých souvislostech, představuji názory na polské a ruské ženy. Vybírám pasáže z Havlíčkova díla, zejména ze Křtu svatého

-6-

Vladimíra, které se týkají žen. Ve své práci uvádím také některé epigramy, podobně jako části některých článků z Národních novin nebo z Epištol kutnohorských, kde Havlíček prezentoval svůj názor na celibát a manželství. V desáté kapitole charakterizuji společenské postavení ženy v 19. století. Objasňuji, proč bylo nutné, aby se ženy začaly vzdělávat, představuji Amerlingovu školu Budeč. Ve stejné kapitole popisuji politický život žen v 19. století. Uvádím první kroky, které byly podniknuty pro zlepšení podmínek postavení žen, sleduji vznik, život a konec Spolku Slovanek. V samostatném oddílu se věnuji Honoratě Zapové, přítelkyni Karla Havlíčka. Vedle životopisu Zapové přibližuji její vztah ke Karlu Vladislavu Zapovi, ve stručnosti se zabývám i Nezabudkami, stěžejním dílem Zapové. Po smrti Zapové vznikly v Praze různé spolky. V 19. století bylo velmi moderní psát si deník. V závěru kapitoly se zabývám tím, proč byl deník tak oblíbený a jak vypadal. Součástí mé práce je obrazová příloha, která obsahuje fotografie Karla Havlíčka, nejvýznamnějších žen v jeho životě a také dvě faksimile jeho dopisů s Fany Weidenhoffrovou.

-7-

2. Životopis Karla Havlíčka Borovského Karel Havlíček se narodil dne 31. října 1821 v Borové u Německého Brodu jako druhorozený syn kupci Matěji Havlíčkovi a jeho manželce Josefě Havlíčkové, rozené Dvořáčkové. 1 Kupec Matěj Havlíček byl syn rolníka z Velké Losenice u Borové, který se v šestadvaceti letech oženil s Josefou Dvořákovou z Horní Cerekve na Pelhřimovsku, kam se její otec, sládek, přestěhoval z Archlebovic. Havlíček koupil pozemek v Borové, postavil si tam dům a otevřel obchod se smíšeným zbožím. Ze sedmi dětí Havlíčkových dorostly čtyři, Karel, František, Josef a Johanna. Po otci zdědil Karel Havlíček vážnost, houževnatost a podnikavost. Karel rychle zdomácněl na borovské faře, kde byla teta jeho matky hospodyní. Ještě před vstupem do školy se spřátelil s přísným farářem Janem Brůžkem, který byl od roku 1819 farářem v Borové a který se stal Karlovým vychovatelem a příznivcem. Jejich vztah zanechal v Karlově povaze hluboké stopy. Od října roku 1826 navštěvoval Karel obecnou školu v Borové; učitele Antonína Línka i spolužáky překvapoval svou nevlídností, ale také samostatností. Karel patřil k nejpilnějším a nejchápavějším žákům. Otec i farář si přáli dát Karla na studie, po čtyřech školních letech v Borové byl poslán na školu do Jihlavy, aby se naučil německy, což bylo tehdy v Čechách nezbytné. V Jihlavě vládla němčina, ředitel školy Oller Čechy opovrhoval a posmíval se jim. Na podzim roku 1831 byl Karel dán na hlavní školu do Německého Brodu a připravoval se ke vstupu na gymnázium. Aby mohli synové pohodlněji studovat, prodali rodiče roku 1833 živnost v Borové a přestěhovali se s rodinou do Německého Brodu. Karel zde navštěvoval piaristické gymnázium a jeho školní prospěch se rok za rokem lepšil. V této době Karel Havlíček začal literárně tvořit. Skládal básně o škole, ódy k slavnostním příležitostem. Přeložil do češtiny Mosenovu píseň o polských granátnících (Přísahá tisíc u Varšavy kleče). Tyto první známé české verše Havlíčkovy jsou prvními projevy jeho českého uvědomění, ale jejich chatrný jazyk i pravopis ukazují na pouhé začátečnictví. 1

Chalupný, E.: Karel Havlíček. Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě, 1959, a Beránková, M.: Karel

Havlíček Borovský. Horizont, Praha 1973.

-8-

V Praze vstoupil Karel Havlíček roku 1838 do dvouletého kursu filozofie. Se spolužáky mluvil zpočátku německy, spřátelil se se spolužáky Vilémem Gablerem a Františkem Jirglem, usmyslil si plán jakési encyklopedie vědecké a umělecké práce, kterou mezi všecky tři členy svého kroužku rozdělil: z umění Jirglovi určil hudbu a Gablerovi malířství, sobě poezii, hlavně dramatickou a humoristickou, z věd sobě teologii a právnictví, Gablerovi filozofii a historii, Jirglovi přírodní vědy a matematiku. V lednu roku 1839 v dopise kamarádovi do Německého Brodu nazývá češtinu svatou, libozvučnou řečí mateřskou a odříká se němčiny. V písemné češtině se usilovně zdokonaloval. Naplánoval tedy, že celá jeho trojice se má oddat české literatuře, procestovat Evropu a vydat pak řadu českých příručních spisů o jazycích a literaturách důležitějších národů. Havlíček udělil svým spolupracovníkům i vlastenecký křest, nazval Gablera Sénským, Jirgla Ostrovským a sebe podle otčiny Borovským. Od té doby byl již odhodlán zasvětit celý život práci pro povznesení národa. V osmnácti letech překládá do němčiny Rukopis královédvorský a i rodičům píše z úcty zakořeněné v tradici dále německy. Avšak rozhoduje se skoncovat s němčinou a pracovat pro český národ. Pro tuto myšlenku ho získala také četba velkých českých děl Jungmannových, Šafaříkových aj… Když ukončil všeobecná studia druhým ročníkem filozofie, octl se Havlíček před volbou povolání. Otec si přál mít z Karla advokáta, ale Karlovi se všechno mimo kněžství ošklivilo. Od útlého věku byl pilným návštěvníkem kostela, matka by ho také byla ráda viděla knězem. Kněžský stav byl poměrně nejsvobodnější, tedy nejzpůsobilejší k výchově lidu. Havlíček vstoupil proti otcově vůli na podzim roku 1840 do arcibiskupského semináře v Praze. V semináři však Havlíček brzy objevil velký rozdíl mezi svými představami o zbožnosti a kněžství a mezi požadavky církevní vrchnosti. Zejména rektorův náměstek Antonín Rost, nejvlivnější osoba ústavu, omezený fanatik, nepřítel českých národních snah a pěstitel udavačství, byl opakem Havlíčkových ideálů. Havlíček se učil všem slovanským jazykům, učil se zpaměti lidové slovanské písně. Četl také českou bibli a ve škole si sestavoval sbírku způsobů klení, psal si Deník seminářský… Ještě setrvával u němčiny, psal úvahu o přípustnosti revoluce, byl ovlivněn názory Bolzanovými. Havlíček začal pochybovat o samospasitelnosti církve, sestavil si vlastní vyznání víry, napůl katolické, napůl deistické a individualistické: Věří v Boha,

-9-

stvořitele nebes i země, ale nikoli v Trojici ani v božství Kristovo; věří v Ježíše a v život věčný. Představenstvo semináře se dozvědělo o epigramech, kterými se Havlíček posmíval Rostovi; slovanské vlastenectví proti Havlíčkovi poštvalo i jiné profesory než Rosta. Na konci školního roku sepsal Havlíček časoměrnou ódu přející dvěma profesorům k svátku. V ní přejmenoval tyto kněze na vůdce vůdců slovanských a děkoval jim za jejich zásluhy o Slovanstvo. Havlíčkova gratulace na něj uvalila hněv oslavenců. Jeden z nich se Havlíčkovi za to odměnil nedostatečnou známkou z hebrejštiny, která vedle ostatních neshod s Rostem přispěla dne 7. září 1841 k Havlíčkovu vyloučení ze semináře. Synovo vyloučení ze semináře Havlíčkův otec uvítal. Karel se pokusil o učitelství. Podal si žádost, aby se směl na staroměstském gymnáziu, řízeném tehdy Josefem Jungmannem, připravit k profesuře. Konkurzu se podrobil 25. listopadu roku 1841, ale o nepříznivém výsledku se dověděl až 13. června 1842. Když se dozvěděl o svém nepřijetí na staroměstské gymnázium, začal Havlíček cestovat. Pěšky putoval 26. - 29. června 1842 po Boleslavsku, Turnovsku, Jičínsku. 30. července podnikl se dvěma polskými přáteli pěší cestu do Haliče, Tater a Slovenska. V té době se u Havlíčka projevila náklonnost k Terezii Jirglové, sestře jeho přítele. Na doporučení P. J. Šafaříka se Havlíček vydává 22. října 1842 do Ruska, kde se měl stát vychovatelem rodiny ruského profesora Michaila Petroviče Pogodina. Jel přes Vídeň, a protože neměl průvodní list, musel se zdržet ve Lvově až do ledna 1843, kde bydlel u českého spisovatele Karla Vladislava Zapa a studoval polskou i současnou českou literaturu. Po čtyřnedělní cestě dorazil pak Havlíček přes Kyjev 5. února 1843 do Moskvy. Stal se tam vychovatelem v rodině profesora Stěpana Petroviče Ševyreva. Havlíčka okouzlil nový svět, města, kraj i lid. Do pražských Květů podal zprávu o tom, jak pilně se učí ruská mládež česky. Tato jeho první veřejně vydaná práce vyšla 23. července 1843. Již po tříměsíčním pobytu v Moskvě prohlédl Havlíček zkaženost vyšších tříd a zotročenost sedláků a ničemnost úřednictva. Havlíčkovo nadšení je vystřídáno vtipem a satirou. Toto Havlíčkovo prohlédnutí se projevuje v epigramech, kterých v Rusku napsal 78. Havlíček studoval Lessingovy teorie o epigramu, probíral epigramy všech dob. Ve své tvorbě jde za příkladem německého epigramatika Friedricha von Logau ze 17. století. Nejvíc Havlíčkových epigramů se obrací k církvi a teologii, později i k politice.

- 10 -

Doma jich pak Havlíček napsal ještě 38, a jejich výbor, rozdělený do pěti oddílů – Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu – byl pořízen v roce 1845. Havlíček píše z Ruska dopisy, jednou se odhodlal napsat i Terezii Jirglové; požádal ji, aby se stala družkou jeho života. Tato láska však skončila rozchodem. Havlíček začal tvořit větší básně, překládal menší práce Gogolovy, jeho zaměstnání a poměry v Rusku ho však neuspokojovaly. Proto se 24. července 1844 z Ruska vrátil přes Vratislav po půldruhém roce do Německého Brodu. Doma se dozvěděl, že jeho otec zemřel na střevní tyfus. Začal pracovat na Obrazech z Rus a pěstoval ochotnické divadlo, kde se seznámil s Františkou Weidenhoffrovou. Na počátku roku 1845 odjel Havlíček do Prahy a začal svoji spisovatelskou dráhu. V červenci otiskl v „České včele“ některé beletristické črty, zejména některé Obrazy z Rus a počátkem července kritiku Tylovy novely Poslední Čech. Na podzim roku 1845 Havlíčka doporučil Palacký nakladateli Medauovi za redaktora listů politických Pražských novin a jejich nepolitické přílohy České včely a od Nového roku 1846 se Havlíček stává redaktorem obou listů. Pražské noviny byly politický vládní list, Havlíček je řídil dva roky a tři měsíce. Za měsíc po příchodu do Pražských novin vystoupil Havlíček s novou koncepcí českého národního programu. Svůj politický program podal jako kritiku Kollárovy ideje slovanské vzájemnosti v článku Slovan a Čech. „České včele“ přidal Havlíček roku 1847 satirickou rubriku „Žihadlo“, kam umisťoval epigramy a polemiky. Po rozchodu s Fany Weidenhoffrovou se Havlíček seznámil s Julií Sýkorovou, kterou si vzal dne 7. března 1848 za ženu. Dne 24. prosince 1848 se jim narodila dcera Zdeňka. 5. dubna 1848 vydal Havlíček první číslo Národních novin (první nezávislý český politický list, vycházející dvakrát týdně), které založil za hmotné podpory hraběte Vojtěcha Deyma. V lednu 1849 začal Havlíček vydávat satirickou přílohu Národních novin zvanou Šotek s obrázky Soběslava Pinkase. Za protivládní články postavila vláda 22. března 1849 Havlíčka před porotu, byl však porotou prohlášen za nevinného. Nový tiskový zákon ho přiměl k zastavení „Šotka“. 18. května 1849 začal Havlíček vydávat i večerní list „Národních novin“, ale nedostatek politické látky ho přiměl, aby večerník zastavil. „Národní noviny“ byly v červnu

- 11 -

zakázány, ale na osobní žádost Havlíčkovu ve Vídni mu bylo povoleno je opět vydávat. 18. ledna 1850 však vyšlo poslední číslo „Národních novin.“ Deník byl zastaven. Havlíček začal 8. května 1850 v Kutné Hoře vydávat český politický týdeník Slovan. V Kutné Hoře, kde žil od konce dubna 1850 se svou rodinou, vydal v polovině roku 1851 sborník svých článků z „Národních novin“ pod názvem Duch Národních novin a věnoval ho Palackému; chystal i knižní vydání Epištol kutnohorských, sestávající z článků o náboženství a církvi, které pod stejným názvem vyšly většinou ve Slovanu. Oba sborníky byly konfiskovány a autor za jejich vydání stíhán. Havlíček se přestěhoval s rodinou do Německého Brodu k matce. Dne 12. listopadu 1851 proběhl soud s Havlíčkem pro dva články ze „Slovana“, který Havlíček opět vyhrál. Vláda proti němu zakročila tím, že ho dne 15. prosince deportovala do tyrolského Brixenu. Havlíček tam vytvořil Tyrolské elegie (1852), Křest svatého Vladimíra (který byl započat již před léty v Rusku) a pohádku Král Lávra (1854). Král Lávra vznikal od 12.července do 5.září 1854. Předlohu si přeložil již na začátku roku 1852, kdy mu došel literární časopis Deutsches Museum z první poloviny roku 1851. Byla to „Pověst o králi Lávrovi“ z Hartmannových Dopisů z Irska. Moritz Hartmann, německý básník, se kterým se Havlíček stýkal ještě v Praze, uprchl na rozdíl od Havlíčka od ciziny, procestoval celou Evropu a věnoval se velmi úspěšně literární činnosti. V Tyrolských elegiích čerpal Havlíček ze svého zatčení a deportace do vyhnanství, útočí proti rakouskému absolutismu. V Křtu sv. Vladimíra satiricky zobrazuje boha. Křest svatého Vladimíra začal Havlíček psát v Moskvě, poté v Kutné Hoře, a když text Julie přivezla do Brixenu, tak i tam pokračoval v psaní. V květnu 1852 přijely za Havlíčkem do Brixenu choť Julie a dcera Zdeňka, které se na podzim roku 1854 vrátily do vlasti. Havlíček požádal 10. ledna 1855 opět o propuštění a 27. dubna 1855 dostal svolení k návratu domů. Na silnici mezi Jihlavou a Německým Brodem se dověděl, že Julie zemřela. Havlíčka se kromě Němcové, Friče a Palackého jeho bývalí přátelé stranili. Po Juliině smrti si chtěl Havlíček k sobě vzít dceru Zdeňku, od níž byl odloučen, ale v tom mu zabránila jeho choroba. Na jaře 1856 propukla u Havlíčka tuberkulóza, odjel do lázní Šternberka, kde se ale jeho nemoc zhoršila.

- 12 -

29. července 1856 Karel Havlíček zemřel. Byl pohřben na Olšanském hřbitově dne 1. 8. a z jeho pohřbu se stala lidová protivládní demonstrace. Pohřbu se zúčastnili například František Palacký, František Ladislav Rieger, Václav Hanka, Jakub Malý, Karel Jaromír Erben, Josef Franta-Šumavský, Josef Podlipský, v neposlední řadě i Josef Němec s chotí Boženou Němcovou. V policejní zprávě je zmíněn vavřínový věnec na rakvi, z něhož si okolostojící lidé odnesli lístky jako relikvie. Na nápad dát Havlíčkovi na rakev vavřínový věnec přišla právě Němcová, koupi věnce financoval Ferdinand Fingerhut. Němcová objednala ještě anonymně korunu na víko z listů bobkové višně a květ mučenky, který pak v pátek vložila mrtvému do rukou. 2 Havlíčkova rukopisná pozůstalost obsahuje mnoho písemností, které vydávají svědectví o jeho životě a díle. Jsou to – vedle obsažných výpisků z četby a množství bibliografických záznamů – zápisky nejrůznějšího druhu: osobní, deníkové, memoárové a cestopisné, glosy k četbě, rozličné poznámky studijní a pracovní, nápady a myšlenky k literární práci, koncepty a fragmenty literárních pokusů.3 Bohatý materiál, který čerpá především z dokumentů Havlíčkovy přebohaté literární pozůstalosti, uložené v literárním archívu Památníku národního písemnictví na Strahově, je doplněný i pietně uchovanými osobními památkami na Karla Havlíčka a rodinu Havlíčkových z Památníku Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Brodě. Materiál v obou expozicích je reprezentativním výběrem dostupného materiálu i dokumentů, které jsou k dispozici všem havlíčkovským badatelům. 4 Havlíčkova pozůstalost byla v roce 1859 vyčíslena na 1404 zlatých a 72 krejcarů. Oněch zhruba čtrnáct set zlatých bylo základem jmění tehdy osmileté Zdenky.5

2

Macura, V.: Český sen. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, s. 120–122. Macura uvádí ve zmíněné práci více podrobností o pohřbu Karla Havlíčka Borovského, o vyprávění Němcové doktoru Dušanu Lamblovi, o vzniku kultu mučedníka u Havlíčka atd. 3 Havlíčkobrodsko. Vlastivědný sborník 1971, s. 7 4 Tamtéž, s. 37. 5 Morava, J.: Havlíček v Brixenu. AVE, Brno 1997, s. 110.

- 13 -

3. Sourozenci Karla Havlíčka Borovského a jeho matka Josefa Havlíčková

a) Sourozenci Karla Havlíčka Borovského František K. Havlíček (5.10. 1823 – 4. 11. 1912), bratr Karla Havlíčka Borovského, byl do března roku 1848 zaměstnán v obchodu ve Vídeňském Novém Městě. Později převzal po své matce na přímluvu Julie Sýkorové, ženy Karla Havlíčka, obchod v Brodě.6 Bratru Františkovi napsal Karel Havlíček dne 6. prosince 1854: „Když jsme byli malí, dával otec a taky ostatní v domě tobě ve všem přednost, protožes byl čipernější a pohyblivější: škoda pro tebe z toho byla ta, žes byl pak rozpustilý a uličník, a pro mne by byla z toho povstala zase ta škoda, že bych byl zcela ochabnul a taky k ničemu nebyl, kdybych náhodu zas nebyl měl na faře svůj vlastní domov, kde se mi taky proto víc líbilo než doma. Pak, když se objevily následky jejich vlastní chyby…, pak zas já jen byl pořád chválen a ty pořád haněn: z toho by zas pro mne bylo nevyhnutelně následovalo to zlé, že by ze mne byl býval brzy nadutý hlupák, kdybych byl právě zas na faře skrze nebožtíka vikáře nenašel přísného a rozumného posuzovatele.“7 Josef Havlíček (12. 3. 1810 – 20. 11. 1889), druhý bratr Karla Havlíčka Borovského, studoval brodské gymnázium, absolvoval dvouletý filozofický kurz v Praze, stal se hospodářským praktikantem v Lipnici a Boroticích.8 Johanna Nepomucena Havlíčková (7. 5. 1832 – 3. 6. 1913), „Muky – Mucena – Žany“, sestra Karla Havlíčka Borovského, provdala se za humpoleckého kupce Jana Pujmana, který převzal kupectví v Brodě po Františku Havlíčkovi.9 Ve svém rodišti prožil Havlíček prvních devět let dětství, potom byl rok v Jihlavě, pak sedm let v Německém Brodě, o prázdninách pobýval v Batelově. 10

6

Brotánek, K. J.: Deset generací Havlíčkovských. Knihtiskárna Fr. Riedl, Havlíčkův Brod 1946, s. 149. Novotný, M.: Život s pochodní v ruce. Okresní rada osvětová, Havlíčkův Brod 1946, s. 14. 8 Brotánek, K. J.: Deset generací Havlíčkovských. Knihtiskárna Fr. Riedl, Havlíčkův Brod 1946, s. 150. 9 Tamtéž, s. 151. 10 Novotný, M.: Život s pochodní v ruce. Okresní rada osvětová, Havlíčkův Brod 1946, s. 25. 7

- 14 -

b) Josefa Havlíčková Život Karla Havlíčka byl do velké míry ovlivněn ženami. První ženou, která na něj velice působila, byla jeho matka, Josefa Havlíčková. Havlíček matku velmi miloval, o čemž svědčí dopisy dochované z dob jeho studií, v kterých ji informoval o svých činnostech nebo žádal o nějaké potřebné věci. Havlíček psal i otci, ale dopisy adresované matce byly častější. Pro ilustraci zde uvádím Havlíčkův dopis ze dne 18.března 1831, adresovaný matce Josefě a určený k jejím narozeninám:

„Nejdrahocennější paní maminko! Opravdu nejsrdečněji milovaná paní maminko, – musel bych mnoho psáti, měl-li bych to, co k vám cítím, v tomto pro vás určeném blahopřání souvisle vypovědít. Vy však milujete stručnost ve psaní; budiž tedy přání mého srdce vysloveno podle vašeho zalíbení. Vytouženého štěstí a blaha vám buď popřáno nejvyšší Všemohoucností až do nejpozdnějšího vašeho věka a mně tak buď poskytnuto největší potěšení, abych se tak mohl dále posilňovati štěstím své něžně milované a o mě příští blaho nanejvýš starostlivé maminky a abych se z něho mohl nejvroucněji radovati. Aby vám byla popřána tato mnou želaná milost, neopominu nikdy Boha denně prosit. To slibuje a trvá v nejhlubší uctivosti váš nejposlušněji nejvděčnější syn Havlíček Karel.“11 V dopisech oslovuje Havlíček svoji matku např. „nejdražší maminko“, a sebe tituluje jako „nejposlušnějšího syna“. Pokud píše oběma rodičům, oslovuje je „nejmilejší, nejdražší rodiče“. V dopise z Vamberka ze dne 28. července 1840 se Havlíček rodičům zmiňuje o baronce Kučerové a z jeho ironických slov je patrné, co si myslel už ve svém mládí o ženách: „Novinka o přímluvě baronky Kučerové by byla docela v pořádku, ale mně se takové doporučení nehodí. Kam by dospěl svět, kdyby ženské, jež asi ničemu nerozumějí, měly navrhovati a doporučovati mužské na kněžství.“12

11 12

Novotný, M.: Havlíčkovy synovské listy ze studií (z let 1831-42). Topičova edice, Praha 1941, s. 25. Tamtéž, s. 111–112.

- 15 -

V deníku, který si psal v semináři, se vyznává devatenáctiletý Havlíček z lásky k matce a zároveň líčí obrat ve své mysli: „Na den sváteční matčina jmena (tj. dne 19. března) poslední útok učinilo křesťanské náboženství na mne proti ukrutné nevěře – a ta nevěra, kat můj a ukrutník – zvítězila! – Dnes v chrámě připadlo mi, jak mám její svátek světiti. Matku miluji, a když miluji, miluji hodně! – První tedy myšlenka má byla na modlitbu; cit pudil mne modlit se – tu nastal boj, rozum za dětinství to vyhlašoval!...“13 V. M. Nejtek uvádí ve své práci Novinář Karel Havlíček Borovský, 14 že Havlíčkova matka zemřela v roce 1884. Pohřbila během života čtyři děti, muže, snachu Julii, vnučku Zdeňku. Nešťastný úraz hlavy jí v posledních čtyřech letech ulehčil tragický úděl matky, která přežila své děti – zapomněla na Karlovu smrt a vrátila se v paměti do minulosti, kdy Karel žil na Rusi. Až do své smrti očekávala jeho návrat.

3. Rané lásky Karla Havlíčka Borovského

a) Josefa Fetterová a Elisa Rennerová Havlíček choval sympatie k Josefce Fetterové (později provdané Menšíkové), které jsou pochybnější než jeho prokazatelná láska k Elise Rennerové. Iniciály ER si vypisoval Havlíček do učebnice a ve svém „Zpěvníčku“, v písničce č.6 „Die Frauen“, pozměnil v šesté sloce šestý verš tak, že přeškrtl (a bohužel, učinil nečitelným) poslední slovo tohoto verše a místo něj napsal R e n n e r, čímž vznikla slovní hříčka. Že se oprava nestala hned při psaní, je vidět z toho, že příjmení Renner je napsáno jiným inkoustem a latinkou, kdežto ostatní text je psán kurentem. Sloka zní:

Die Frauen sind wie Dichter Geliebte Bösewichter Wie Dichter sind die Frauen So eitel als die Pfauen. 13 14

Zelený, V.: Ze života Karla Havlíčka. Osvěta 1872, s. 489. Nejtek, V.M.: Novinář Karel Havlíček Borovský. Novinář, Praha 1979, s. 274

- 16 -

Die Frauen sind wie Männer Des Daseyns wicht´ge Renner [: Wie Männer sind die Frauen So treulos anzuschauen :]

Podle všeho nebyla ani tato láska Elisou pochopena a oceněna. Jako později činil, i zde se Havlíček vypořádal se zklamáním vtipem. Na Havlíčka vždy více působily ideje než děvčata, ačkoli se rád pohyboval ve společnosti veselých mladých lidí. Býval častým hostem na studentských schůzkách, které byly u brodských studentů v oblibě již v době Rubšově (1826- 1832).15 V práci Ladislava Quise Korespondence Karla Havlíčka, Bursík & Kohout, Praha 1903 jsem také našla dopis Mořice Příborského Havlíčkovi, a to ze dne 25. nebo 26. listopadu 1838. V onom dopise naráží Příborský na Havlíčkovo vzplanutí k Elise Rennerové. Příborský má prý v rukou důkazy, že ji Havlíček miloval. Miluje-li ji ještě a chce-li jí poslat nějaké potvrzení své lásky, má prý poslat dopis po Příborském. Podle dopisu Příborského ze dne 3. dubna 1839 se jedná o Elisu Rennerovou, dceru úředníka Rennera. Havlíček Elisino jméno přetlumočil na „anglický běhoun“.16

b) Terezie Girglová Po ukončení filozofie vstupuje Havlíček do semináře, ale po svém vyloučení pomýšlí na vychovatelství. V té době se Havlíček seznámil s Terezou Girglovou, sestrou svého přítele Františka Girgla, učitelkou. Poté Havlíček odjel do Moskvy, kde se stal vychovatelem a s Terezií si dopisoval. Z Tereziny korespondence je patrné, že Havlíčkova láska je pouhé setkání příbuzných povah v životě, které nemá dlouhého trvání. Havlíčkova korespondence s Terezií se nedochovala. 17 Terezie byla výjimkou mezi tehdejšími dívkami. Narodila se v Praze dne 20. ledna 1820. Znala sedm řečí: latinu, řečtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu a angličtinu; pěstovala pilně hudbu, malbu a zpěv. Havlíček se tedy 15

Památce Havlíčkově. Havlíčkův Brod, 1946, s. 78-79. Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka Borovského. Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 721, 740. 17 Informace týkající se Terezie Girglové jsem čerpala zejména z práce Josefa Soukupa: Havlíček – milenec a manžel. Besedy Času, 1908. 16

- 17 -

zamiloval do dívky sebe hodné. Jen češtinu Tereza zanedbávala. Její dva dopisy Havlíčkovi psané jsou toho jasným důkazem. Tereza píše: „Já nevím sama, co chci; ráda bych Vám řekla všecky své chyby a pak se zase bojím, abyste si je nepředstavoval větší než jsou; chci, abyste dobře o mně myslil a nevím, zdali byste mě za lepší nedržel, než jsem se nedělala horší. Nemějte mi to za zlé, že jsem Vám ještě k tomu v té řeči psala, s kterou tak špatně zacházeti umím. Mnoho mě k tomu vábilo, a proto že jsem čítajíc Vaše psaní, jen česky myslila, a jen česky Vám odpovídala, myslila jsem, že mi to samo půjde na papír. A snad také Vy byste býval s tím spokojen, ačkoliv jsem mnoho jiného nemyslila, než: Já Vás miluji a chci být Vaší lásky hodna.“18 Terezie se vzdělávala nejen v matematice, v přírodních vědách, v latině a řečtině, ale i ve čtyřech živých jazycích, přičemž na češtinu zapomněla. Havlíček jí napsal následující báseň, která svědčí o silném vlivu Jana Kollára: 19

„Krásná dcero českých luhů! Z osamělé stolice Ti tluče dobré srdce osamělého. Víru novou, jiné náboženství učily ho blesky zraků tvojich; za nebe nic více nežádá, než by Tvé a jeho srdce vedle sebe tlouci směly, by se tváře Tvá a jeho v jednu bytost jednou slily. Ejhle! když se v chrámě modlím, Tys můj oltář, Tys má knížka; na Tvou tvář jak padne zrak můj, hned se k nebi vzhůru zdvihá. Dcero Slávie, ach nepovrhuj mluvou naší, slavskou mátí,

18 19

Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 77. Quis, L.: Básnické spisy Karla Havlíčka. F. Šimáček, Praha 1897.

- 18 -

nezneucťuj rty nebeské slovem cizím, slovem vrahů našich; meč mi v srdce ženeš, a to srdce Tvé jest víc než moje!“ 16/9. 1841.

„Sebrané spisy K. H.“, vydal Svatobor r. 1870

Od počátku roku 1844 nejsou žádné zprávy o lásce Havlíčkově k Tereze. Je jen jisté, že ani s Terezou, ani s Jirglem nepřerušil Havlíček nikdy přátelské styky. Havlíčka ovlivňovaly ženy do velké míry, ale někdy se mu stávala láska spíše překážkou. Například roku 1843 píše Havlíček Klejzarovi z Moskvy: „…ne abyste si myslil, že tu mám snad nějakou milenku, od toho méně teď Bůh musí na několik let chránit, nemám kdy.“20 Velkou láskou Havlíčkovou byla Fany Weidenhoffrová, dívka z Německého Brodu. Lásce Havlíčka a Fany věnuji ve své práci samostatný oddíl, stejně tak Julii Sýkorové, Havlíčkově manželce a životní lásce.

4. Fany Weidenhoffrová Karel Havlíček si dopisoval se svou snoubenkou Fany Weidenhoffrovou v letech 1844 – 1846. 21 Seznámili se spolu v ochotnickém divadle, které Havlíček vedl během svého pobytu v Německém Brodě. V Kotzebuově hře Epigram, kterou Havlíček v Německém Brodě nacvičil, si sám zahrál postavu ředitele Chládka, roli paní Chládkové ztvárnila Fany.

20

Chalupný, E.: Havlíček: obraz psychologický a sociologický. Lidové družstvo tiskařské a vydavatelské, Praha 1908, s. 58. 21 Pro citace z Havlíčkových dopisů Fany Weidenhoffrové jsem použila edice oněch dopisů z těchto pramenů: Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939. Quis, Ladislav: Milostné listy Havlíčkovy (Fany Weidenhofferové z let 1845–1846), Světozor 32, 1897/98. Quis, Ladislav: Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903. Soukup, J.: Havlíček – milenec a manžel. Besedy Času, Praha 1908.

- 19 -

Dvoření bývalo doprovázeno výměnou korespondence, který směla být důvěrná. V dopisech si snoubenci často tykali, důvěrné mělo být i oslovení. Nápadník měl dívku denně navštěvovat, aby se jí dvořil. Bylo pokládáno za vhodné, aby se snoubenci spolu ukazovali ve společnosti, nejlépe v divadle nebo na koncertech, a to v doprovodu dívčiny matky nebo společnice. Zasnoubení trvalo různou dobu, během níž se obě strany dohodly na výši věna a datu svatby.22 Havlíček zamýšlel se s Fany oženit, ale její rodiče vyžadovali, aby si Havlíček předtím zaopatřil nějaké dobré místo. Havlíček se za tím účelem odebral do Prahy a stal se tam novinářem. V Havlíčkových dopisech adresovaných Fany bývají oslovení typu: „moje zlatá Fany“, „moje milá Fany“, „milá moje, starostlivá Faninko“. Havlíček Fany v dopisech často oniká, jak to vyžadovalo její prostředí, ale také jí nezřídka vyká. A v oněch dopisech se nejčastěji podepisuje jako Borovský, Havlíček Borovský; zřídka se podepisuje jen vlastním jménem. Krátce před svatbou, v dopise z 19. ledna 1846, se Havlíček již uchyluje k tykání: „Ostatně ale již snad mohu psát Ty a Tobě a očekávat, že mi také tak budeš odpovídat. Teď se již snad není potřeba upejpat.“ A od této chvíle dopisy určené své nastávající podepisuje „Tvůj Karel.“ Fany Havlíčkovi v dochovaných dopisech oniká nebo vyká, oslovuje ho „můj milý“, „můj drahý“, ale později už také dává přednost důvěrnějšímu tykání. Zavádění „vykání“ místo „onikání“ bylo totiž rysem vlastenectví. Partnerky mladých vlastenců byly vybízeny k

používání českého jazyka i jako jazyka milostné

korespondence. Ideálem partnerství se stává dvojice Čech / Češka.23 V Havlíčkových dopisech Fany jsou časté důvěrné pasáže, v kterých Havlíček vzpomíná na společně prožité chvíle v Havlíčkově Brodě a jeho okolí: „Až do tohoto křížku čtěte sl. Loty, dále však ne, neboť Vám (: ba raději Jí a ještě raději Tobě :) za tímto křížkem slibuji 20 hubiček, vyvede-li to dobře. Tyto hubičky nebudou papírové,

22

Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta, Praha 1999, s. 86–87. Macura, V.: Znamení zrodu. Československý spisovatel, Praha 1983, s. 146–147.

23

- 20 -

jako v předešlých psaních, jenž dávno vyvětrají než je poštovské koně do Brodu dovezou, ale vřelé spravedlivé z úst na ústa, až se jí dech zatají.“24 Havlíček chodil s Fany na procházky, žertoval, pilně si s ní dopisoval. Ladislav Quis, vydavatel Havlíčkovy korespondence, soudí, že se Havlíčkovy dopisy „nepodobají obvyklé zamilované korespondenci; tu i tam vyrazí ovšem něžný cit, ozve se stesk nebo touha, tu a tam něžnější slůvko, zahrávání, zalichocení, toť vše“.25 Havlíček chtěl mít vzdělanou ženu, která by se mu ve své vzdělanosti alespoň dokázala přiblížit – posílal Fany české knihy („hleďte tu Růži Sionskou brzy přečíst, abych Vám zas mohl tu novou poslat“), nutil ji psát a hovořit v české řeči. Pokud někdy Havlíček Fany chválí, vzápětí ji i nabádá k dalšímu učení: „Že dala bratru mému pravopis, dobře učinila, neboť ho ovšem více potřebuje než Vy, poněvadž Ona, (ačkoli ještě dělá mnoho zbytečných chyb pro čerstvost) předce 1000. lépe píše než bratr můj; co je pro mužského velká chyba.“26 Podobně reaguje Havlíček v dopise ze 3. července 1845 na Faniny pravopisné chyby: „Ale při tom, milá slečinko, si beru smělost, upamatovat Vás, že se Češi ani v čtení ani v psaní zvíčit, nýbrž cvíčit musejí, chtějí-li dobře čísti a psáti; co bych také ve vši poníženosti Vašnosti radil, jakož i že píšou v Něm. Brodě, ne pak Něm. Brod 30ho Červena 1845, kromě mnoho jiných...“27 V listu z Prahy ze dne 27. června 1846 žádá Havlíček Fany, aby odpověděla dopisem jistému panu doktorovi. Havlíček Fany nabádá k zdvořilosti, pečlivosti: „dej si jen hodně záležet, abys mnoho chyb nenadělala, a já nečesti neutržil za učitelství, s kterým se tu vychlaubám“. 28 Z toho je nanejvýš patrné, jak si Havlíček zakládal na vzdělanosti své snoubenky, dílem také kvůli tomu, že on sám vedl Fany k pilnému studiu české řeči a jazyka. Jako byl Havlíček přesvědčen, že nemůže zcela porozumět ženské povaze a ženskému vkusu, byl si také jistý tím, že žádná žena nemůže být schopna pochopit jeho. Přesto měl ve Fany a její oddanou lásku takovou důvěru, že se jí svěřil se svými idejemi a plány, jak o tom svědčí následující pasáž z jeho dopisu:

24

Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 26. 25 Soukup, Josef: Havlíček – Milenec a manžel. Besedy Času, Praha 1908, s. 229. 26 Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 280. 27 Tamtéž, s. 289. 28 Tamtéž, s. 339.

- 21 -

„Neměl bych jí arci takové věci psát, neboť se mužské věci pro ženské nehodí: ale dobře věda, že snad Vy nejvíce při všem, co se mne týče také máte podílu: soudím nejlépe, abyste o všem věděla, co myslím, a oč pracuji. Bez toho vím, že mi na celém světě snad nejupřímněji všechno dobré přejete, jako já Vám. - “29 Pokud však Fany chtěla mluvit do věcí, které se bezprostředně týkaly Havlíčka, byla odkázána do patřičných mezí, jak to dokazují úvodní věty dopisu z 16. července 1845: „Jenom se, moje milá Faninko, nikdy nepleťte do mužských záležitostí a nebojte se nikdy o mne a mou čest. Darmo si tím působíte hořké chvíle. Což myslíte, že může člověk, když chce něco na světě vyvésti, být ode všech chválen?“ Vzniklá situace vyplynula z Havlíčkovy kritiky Tylovy novely Poslední Čech a z Tylovy reakce na Havlíčkovu kritiku otištěnou v Květech. Havlíček prosí Fany, aby mu nepřidělávala starosti svými domluvami. V onom dopise se o hádce s Tylem zmiňuje několikrát, a pokaždé Fany ubezpečuje, aby tou záležitostí netrápila.

Kárá Fany, když se ona

zmiňuje o Havlíčkově kritice na Tylova Posledního Čecha: „Pro vás arci takové věci nejsou, poněvadž Vám více na dobré pečeni, punčochách, květinách atd. záleží než na dobrých knihách.“30 Ženskou a mužskou úlohu v životě Havlíček striktně odděluje. Přikazuje své nastávající, aby se nepletla do záležitostí týkajících se jeho, jako živitele budoucí rodiny, a za to sám Fany ujišťuje, že se nebude jí plést do ženských prací a zařízení domácnosti: „Všechno, co z její rukou přijde, je krásné pro mne, protože ji mám hodně rád.“31 O Havlíčkových plánech do společné budoucnosti svědčí místa v několika dopisech, kde Havlíček pevně doufá ve sňatek: „Naše záležitosti stojí posud dobře, a jak myslím, že to ani nebude dvě leta trvat (: jak jsem pravil v Brodě :) a že mi bude její ručka ještě dřív solit polívku než jsem myslil, budu-li jen jakou jíst. –“32 Fany o Havlíčkově lásce nepochybovala, ale neměla přílišnou důvěru v materiálně zabezpečenou budoucnost. Havlíček ji v několika dopisech stále ujišťoval, že nebudou mít po svatbě ve společné domácnosti nedostatek:

29

Quis, L.: Milostné listy Havlíčkovy (Fany Weidenhofferové z let 1845–1846), Světozor 32, 1897/98. Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 289. 31 Tamtéž, s. 279. 32 Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 26. 30

- 22 -

„Jak bych mohl Vás, kterou tak miluji, uvésti do nebezpečnosti a do nějaké bídy! To bychom byli oba nešťastni, jeden k vůli druhému. Naopak mrzelo by mne, kdyby aspoň všeho dle slušné potřeby neměla. Kdybych chtěl lehkomyslně jednat, mohl bych se oženit hned, jak k Rohanovi přijdu, neb budu mít jistě přes tisíc stř., kdybych u něho neostával.“33 Čím více se blížil okamžik svatby, tím Faniny pochybnosti rostly. Koncem května se už Havlíček nemálo podivoval Faniným obavám: „Divím se velice, milá Fany! kterak ženský rozum málo chápe a obzvlášť také Její, ačkoli se na mne v Brodě kolikrát rozzlobila, že jsem něco takového se říci neb na sobě dát znáti osmělil.“34 V dopise ze 29. července je patrné, že je Havlíček zarmoucen z Fanina postoje a pokud Fany nezmění své stanovisko, že je připraven na to, vztah ukončit. „Tak tedy dokonce nechce, abych do Brodu přišel? Byl bych ji arci za to, zač chce, odprosil; takto ale, když tam nepřijdu – což dělat. [...] Z toho ohledu, a jestli dovolí, také k vůli Ní snad bych přece směl as na dvě neděle býti tak smělým a zrušiti slovo své.“35 Jak dokazuje dopis ze dne 24. 6. 1846, je Havlíček polekán Faninými pochybnostmi. Snaží se Fany rozumně vysvětlit, že je pořád stejným člověkem, jakým byl v Brodě, a že Faniny obavy jsou liché:

Milá moje Fany! Právě teď dostal jsem psaní z Brodu od mé matky, v kterém mi o Tobě píše věci, které mne tuze znepokojují. Prosím Tě, měj přec rozum a nevykládej si pořád všelikou maličkost a nepatrnost, která ani za řeč nestojí, již tak mrzutě. Matka mi píše upřímně, cos jí všechno povídala, a to jí nemůžeš mít za zlé. Ale prosím Tě, jak Ti napadá, „že jsem se změnil, že již nejsem tak, jak jsem byl a jiné podobné řeči.“ Ovšem se rozumí, že jsem se změnil a musel jsem se změnit; snad přec nechceš, abych teď, kde tolik na

33

Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 30. 34 Tamtéž, s. 34. 35 Tamtéž, s. 46.

- 23 -

starosti mám, vždy byl tak jako v Brodě, kde jsem co pták beze všeho jiného pomyšlení, jenom s Tebou se zabývati mohl. [...] Prosím Tě, odpusť mi to již a upokoj se.“36 Fany byla odhodlána vstoupit do manželství s Havlíčkem, ještě v červenci roku 1846 zamítá se souhlasem Havlíčkovým vážnou nabídku k sňatku, kterou jí učinil nějaký doktor z Moravy. Quis se domnívá, že „obavy ty směřovaly spíše k tomu, aby snoubence svého pohnula, by si opatřil aspoň později nějaké výnosnější a bezpečnější zaměstnání.“37 Jakkoli byl Havlíček zamilovaný, nesnesl zasahování své snoubenky do věci, jíž prý nerozumí. „Co se týče Tvé poslední odpovědi, musím Ti raději neodpovídat na Tvé dopisy. Věru, já mám všechno rád, jenom radu nemohu vystát od toho, kdo té věci, kterou mi radí, pranic nerozumí, jako to, co píšeš o Šafaříku atd.“38 Fany se samozřejmě taková reakce nelíbila a v následujícím dopise Havlíčkovi vyčítá: „Ovšem jsem byla připravena na nějakou domluvu za své starosti, ale že bys byl v stavu mě pro mou bázlivost a nevědomost tak ostře odpovídat, jsem se zajisté nenadála. Což pak neznáš slova, kterými bys mě mohl vlídněji z bludu vyvésti? Musil jsi právě taková volit, která se mého citu tak bolestně dotýkají?“39 Neshody mezi Fany a Havlíčkem se ponejvíce týkaly buď Faniným přílišným vměšováním se do Havlíčkových záležitostí, nebo Faniných obav z nezajištěné budoucnosti. Fany přitom byla ovlivněna příbuznými, mezi jinými ve velké míře tetou Halamáskovou. V dopise z 14. června 1845 posílá Havlíček Fany dvě knížky a

36

Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 79–80. 37 Soukup, J.: Havlíček – milenec a manžel. Besedy Času, č. 30, Praha 26.7.1908. 38 Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 88. 39 Tamtéž, s. 89.

- 24 -

doporučuje jí, aby je dala přečíst zvláště také paní tetičce Halamáskové, „aby věděla, že také hrabata jsou mezi námi blázny“.40 Sňatek Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou byl stanoven na 14. září 1846, ale nedošlo k němu. Podle všeho zasnoubení zrušil sám Havlíček. Po roztržce s Faninou rodinou píše Havlíček v listě ze dne 9. září 1846 o vzniklé situaci bratru Františkovi: „Nejpodivnější a také nejnovější zprávu ti musím podat, že jsem se zrovna před svatbou s Weidenhoffrovými rozzlobil a že z toho ze všeho snad nic nebude.Pomysli si, jak to člověka musí mrzet, když až do poslední chvíle mají strachy, jestli já snad někdy na mizinu nepřijdu. Tak zrovna chtějí ukazovat, jakoby člověku milost dělali…“41 Havlíček poznal, že by se Fany nestala ženou, která by s ním dovedla trpět, proto vztah ukončil. Po zrušení zasnoubení Havlíček Fany požádal dopisem z 2. listopadu 1847, aby mu vrátila listy, které jí napsal. Fany mu odpověděla:

„Mnohovážený pane! Činím, co se již vlastně spíše státi mělo, a sice Vám vědomost dát, že dle Vaši žádosti jednat nehodlám, a ačkoli dle Vašeho dopisu od 2ho Listopadu pevně v vyplnění své žádosti doufáte, přec odhodlaná nejsem psaní Vaší ruky nazpět odeslat. Fany Weidenhoffrová. V Něm. Brodě dne 24ho Prosince 1847.42

Bratr Fany, Emanuel Weidenhoffer, napsal sedm básniček o vztahu Havlíčka ke své sestře, které mají souborný název „Elegie, stará chromá báseň o milostném poměru mé sestry Fany s Karlem Havlíčkem Borovským.“ Cyklus je datován 23. února 1848. 43 Byl psán pro sestru Fany, zůstal v rukopisu a jeho autor se s ním nikomu nesvěřoval. V Úvodní básni píše Weidenhoffer o Havlíčkově návratu z Moskvy do Německého Brodu, o tom, jak se Havlíček zamiloval do Fany. 40

Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 281. Tamtéž, s. 245. 42 Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 90. 43 Soukup, J.: Havlíček – milenec a manžel. Besedy Času, č. 30, Praha 26.7.1908, s. 333. V práci Ladislava Quise „Korespondence Karla Havlíčka“ jsem objevila, že knížka s oněmi básněmi má titul „Pomněnky. Sestře Fany obětuje upřímný bratr Emanuel“. 41

- 25 -

V Divadle vzpomíná na české divadelní představení hry Láska v domě nárožním. Báseň s názvem Odjezd do Prahy, poslední z cyklu, znamená konec známosti Havlíčkovy. „S Čechy mluví čtyrkrát týdně [tj. novinami] a teď by si maloměstku vzal? Protož také hezky vlídně jako dřevoštěp jí výhost dal.“44 Drobné motivy a scény z doby Havlíčkovy lásky charakterizují ostatní čtyři básně, dosud neuveřejněné. Druhá báseň cyklu U chaloupky je vzpomínkou na milé procházky dvojice:

„Müllerovskou tam za strání na pahorku stojí skromná ves, vnadným dolem se prohání Sázava, již výše stíní les.

A v té vísce u chaloupky věrných dvou milenců sedíce celují se co holoubky, ráje nevinné si tvoříce.

O těch rájích ani zmínky. – Kam se poděl jeho lásky slib - ? Nechci tvořit upomínky, Vy to, milá sestro, víte líp.“

Touto apostrofou, tj. třetí slokou, končí i třetí báseň, Dárek. Báseň pátá, Sanice, vzpomíná na vyjížďku Karla Havlíčka s nevěstou. Báseň šestá, Maškara ve Věži (tj. statku Věž u Německého Brodu), líčí masopustní ples na statku Věži, jehož se Havlíček s Fany zúčastnil. Poslední dvě sloky básně jsou také kritické:

44

Soukup, J.: Havlíček – milenec a manžel. Besedy Času, č. 30, Praha 26.7.1908, s. 333.

- 26 -

„Lásku, co tak plála čistě, sám on zrádce vždy víc ulíval a zůstaviv spáleniště zdaleka se jemu vyhýbal.

Toto spáleniště moří srdce zklamané ach! milenky, ona trpké slzy noří nemajíc než smutné pomněnky.“

Básně očividně nejsou objektivní, psal je milující bratr, který znal sestřin smutek. Havlíčkova sestra Johanna řekla o vztahu svého bratra Karla k Fany Weidenhofferové: „Všeobecně se myslilo, že se Karel se slečnou W. ožení. Kdyby bylo šlo podle jeho vůle, zajisté by se bylo tak stalo. Dopisování obou bylo horlivé. My doma ovšem mnoho o tom nemluvili, neboť byl Karel vždy velice samostatný, věděli jsme, že co on učiní, bude dobré a že dovede rozvážiti každý krok. Přijímali jsme proto každé jeho rozhodnutí jako věc hotovou. Že se známost tato neuskutečnila, byla asi nejvíce vinna matka slečnina. Ta chtěla vzíti věc příliš prakticky, a poněvadž věno, které dceři chtěla dáti, bylo příliš nepatrné (ačkoliv šla pověst o veliké zámožnosti rodiny její), začala se rozmýšleti, má-li dceru svoji dáti muži, který byl jen spisovatelem. Karel měl tehda za redigování Pražských novin pouze 600 zl., a to ještě podle všeho nebylo nikterak stvrzeno písemnou úmluvou, poněvadž jsme častěji slyšeli, kterak pí. W. se vyslovovala, „kdyby to měl aspoň písemně, měli by pak aspoň něco jisté.“ [...] Karel si přestal psát se svojí vyvolenou. Nám se jen svěřil, že na něm chce matka nějakou písemnou smlouvu, a že dokud nebude míti svůj roční příjem zaručený, dotud že asi nebude možno na sňatek pomýšleti. Myslíme si však, že vedle tohoto požadavku mluvilo se asi zase o spisovatelství, které tenkráte v očích měšťanských kruhů nebylo v přílišné vážnosti. Karel sám říkal někdy: „Kdybych byl profesorem a třeba neměl nic, to by jim bylo nevadilo, ale spisovatelství vadilo.“45

45

Baxa, K.: Karel Havlíček Borovský v rodinných vzpomínkách (z Radikálních listů 1896). Praha 1896, s. 13–14.

- 27 -

Ladislav Quis informuje ve své práci Korespondence Karla Havlíčka o tom, že se bohužel žádná z odpovědí Karla Havlíčka Fany Weidenhoffrové nedochovala a existuje jen jediný list od ní, odevzdaný jemu Havlíčkovým bratrem Františkem, napsaný až v době, kdy milostný poměr už byl dávno přerušen. Dne 2. září 1901 bylo Quisovi zasláno panem Viktorem Zettlem deset dopisů, které nalezl mezi pozůstalými papíry své babičky, někdejší nevěsty Havlíčkovy. Z dopisů je patrné, že Fany Havlíčka hluboce milovala, jak to dokazuje její dopis z 15. února 1846: „...svěř mně i to, co Tě třeba mrzí, a buď jist, že mě i to potěší; nebo to bude důkaz Tvé důvěry ve mne, beztoho přijde již brzy ten čas, kde budu mileráda s Tebou snášet všechny radosti i též nepřijemnosti, nebo růže vždy nekvetou.[...] Nedělej si nic z toho, že špatně píšu, mám ošklivé péro, a že chybně píšu, mně odpusť, já se přičiním v Praze, abych se naučila.“46 Fany počítala se sňatkem, s životem v Praze, učila se pilně češtině, měla snahu stát se reprezentativní chotí. Za Havlíčkovy trvalé nepřítomnosti byla však Fanina láska vystavována vlivům okolí, rodiny a příbuzných – strýčka z Budějovic, bratrance z Hlinska a tetičky Halamáskové. Těmto okolnostem je nutné připsat velkou zásluhu na rozchodu milenců. Fany Weidenhofferová se provdala až o hodně později - 29. října 1850 za Františka Judmanna v Německém Brodě. Příběhem lásky Karla Havlíčka k Fany Weidenhoffrové se zabývá román Josefa Jahody nazvaný Havlíčkův máj. Jahodův Román začíná návratem Havlíčka z Ruska. V Bělé u Německého Brodu se Havlíček se dovídá, že jeho otec je již přes dvě neděle mrtev. Jahoda se zmiňuje o Havlíčkových bývalých láskách, Else Rennerové a Rezince Girglové. Havlíček se zamiluje do Fany Weidenhoffrové, ale od počátku čelí jejich láska intrikám tetky Halamáskové, sestry paní Weidenhoffrové. V Kotzebuově hře Epigram, kterou Havlíček v Brodě nacvičil, si sám zahrál postavu ředitele Chládek, roli paní Chládkové ztvárnila Fany. Havlíček na Fany vlastenecky působí, chce po ní, aby pilně četla, aby měla slušné vzdělání a byla pak dobrou matkou. Havlíček na druhou stranu nechce, aby mu byla jeho láska na překážku a vytrhovala ho z velké práce, které zasvětil svůj život. Paní Weidenhoffrová naléhá na dceru, aby přiměla Havlíčka ke změně zaměstnání. V paní purkmistrové vytvořil Jahoda fiktivní postavu, která 46

Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 73–75.

- 28 -

Havlíčka miluje. Fanin otec naléhá také na Havlíčka, aby si našel jiné a dobře placené místo a aby zanechal „té vlastenecké fantazie.“ Havlíček odjíždí pracovat do Prahy. Když pak přijíždí do Brodu, Weidenhoffrovi stále mluví o místu, i Fany už má obavy o svoji budoucnost. Brod se dovídá, že Havlíček bude redaktorem Pražských novin a Včely. Jsou již stanoveny ohlášky, ale Fanina matka je proti svatbě. Havlíček přijíždí z Prahy, ale Weidenhoffrovi se ustanovili na tom, že novináři a spisovateli dceru nedají. Pro Havlíčka je zájem národa přednější než osobní štěstí, a tak vrací Fany slovo. Jahodův obraz „Havlíčkova máje“ se opírá o historická fakta i o autorovu znalost rodného města, kterou Jahoda získal v době svého mládí. Johana Havlíčková, sestra Karla Havlíčka, dávala největší vinu na ztroskotání Havlíčkovy známosti s Fany Fanině matce. Jahoda však ve svém obraze postavil paní Weidenhoffrovou poněkud do pozadí a vyzdvihl úlohu její sestry, paní Halamáskové, maloměstské klepny. Fany si odbyla na děkanství zkoušky z náboženství a sňatek se měl slavit 14. září 1846. Někdy po 15. srpnu přijel Havlíček do Brodu, aby s Weidenhoffrovými domluvil podrobnosti týkající se svatebního dne. Ale dopadlo to tak, jak Jahoda píše v poslední kapitole. Fany se domnívala, že ji ženich zradil. Fany Weidenhoffrová se provdala teprve 29.října 1850 za zámožného obchodníka a vinárníka Františka Judmana, kterému náležel dům „U zlatého beránka“ na brodském náměstí.47

5. Julie Sýkorová Julie Sýkorová se narodila 16. dubna 1826 ve Svojšicích u Choltic (blízko Pardubic) v myslivně. Když dospěla, poslali ji rodiče do Prahy na další vzdělání. Jako žačka navštěvovala též modní závod paní Kašparové, kde pracovaly nejen šičky, ale chodila se sem přiučovat šití i děvčata z pražských a venkovských rodin. Karel, syn paní Kašparové, byl toho času jedním z přátel Havlíčkových. Počátkem roku 1847 počal Havlíček s několika přáteli navštěvovat dům paní Kašparové. Tam se seznámil s Julií. Havlíček se nato vídával s Julií častěji a v neděli chodili na procházky. Korespondovali spolu německy. Jejich svatba se konala 4. března 1848 v kostele u sv. Havla v Praze. Oddal je Havlíčkův přítel P. Řezáč a za svědky byli Václav Vladivoj Tomek a Vilém Gabler. 47

Jahoda, J.: Havlíčkův máj. Krajské nakladatelství, Havlíčkův Brod 1958.

- 29 -

Po milostném zklamání, které mu přinesl vztah s Fany Weidenhoffrovou, byl Havlíček ostražitější a kladl národní blaho nad své vlastní. Julie, pokud nechtěla Havlíčkovu lásku ztratit, byla nucena se jeho vůli podřídit. V německy psaném listě z 6. února 1848, měsíc před sňatkem, píše Havlíček Julii: „Jakkoli Vás miluji pro vlastnosti Vašeho srdce a ducha, přece mám dost chladného rozumu a pevnosti, že nikdy a za žádnou cenu se nepoddám Vašim bezdůvodným a jednostranným předsudkům, i kdybych tím způsobil sobě i Vám ještě mnohem více trpkých hodin. Neboť zásady, na kterých založen je můj způsob mysliti, světový názor a přesvědčení, mají příliš pevný základ, jsou dostatečně rozváženy a zkušeností mou i jiných potvrzeny, aby bylo možno je obětovat dětinskému předsudku a vrtochům děvčete. Vaše rozmary však jsem nucen vždy, zvláště chcete-li je vystavovat na odiv před jinými a ve společnosti – úplně ignorovati.“48 Julii Havlíček miloval. V jeho poezii najdeme nedatovanou vřelou báseň věnovanou jeho ženě Julii, nazvanou Má hvězda:

Když jsem býval malinký, věděl jsem jen málo, každého jsem míval rád, vše se na mne smálo.

Poslouchal jsem maminku a tatínka taky, čítali jsme s sestřičkou hvězdy nad oblaky.

A tu jednu zářící znala máti moje: „Podívej se, Karlíčku, tamhle ta je tvoje!“

Znal jsem svoji hvězdičku 48

Chalupný, E.: Havlíček: obraz psychologický a sociologický. Lidové družstvo tiskařské a vydavatelské, Praha 1908, s. 59–60.

- 30 -

hráli jsme si spolu: hvězdo, hvězdo, hvězdičko pojď sem ke mně dolů.

Když jsem školy proběhl, byl jsem ateista, nevěřil jsem na Boha, na Ježíše Krista.

Zapomněl jsem na hvězdu, na maminku taky: nebe mne opustilo, zakryly ho mraky.

Schovala se hvězdička za oblaky husté, a já bloudil po světě, srdce bylo pusté.

Co jsem poznal srdce Tvé, Julianko moje, zase vidím hvězdičku ale ta je – Tvoje!

Moje hvězda bývalá na věky již zašla, s dítěcí mou důvěrou také hvězda zhasla. [1846–1849] Text této básně cituji z práce Karla Novotného: Co jsem poznal srdce tvé - -49

49

Novotný, K.: Co jsem poznal srdce tvé - - Studie k biografii Havlíčkovy choti Julie. Praha 1921, s. 148–149.

- 31 -

Nemůže být markantnějšího důkazu, jak mužný a opravdový Havlíček ženu svou ctil, nežli jsou sloky této básně. A Julie také si plně zasloužila Havlíčkovy lásky.50 V básni „Má hvězda“ lze nicméně nalézt hned několik autobiografických rysů. 51 O dětském citu, pěstovaném zejména matkou, svědčí právě úvodní sloka. Havlíček marně hledal někoho, koho by mohl pokládat za věrného druha a s nímž by si bez výhrady rozuměl. Ani Havlíčkova pozdější žena Julie pro něho takovou oporou býti zcela nemohla. Víme, že se hned na počátku své známosti ostře názorově střetli.52 Ladislav Quis uvádí ve své práci Korespondence Karla Havlíčka, že se z veškeré korespondence Havlíčka s Julií zachoval jen jediný list. Jedná se o fragment prvního listu z Brixenu. Tento úryvek listu je jediný lístek z celé korespondence brixenské mezi Julií a Havlíčkem. Z onoho listu cituji: „Byli jsme tehdy na cestě zrovna skoro týden, udělali jsme asi 100 mil cesty, a ačkoli jsme jeli s extra-poštou až sem ve v zláštním kočáře, přece to šlo tůze pomalu pro tůze špatné cesty.“53 Juliino chování po obratu v manželově osudu a jejím vlastním životě vzbuzovalo mezi známými všeobecnou úctu. Také Palacký psal o tom Havlíčkovi ve zmíněném prvním listě do Brixenu: „Chování její všude chvály dochází, ačkoli ona v tichu skromně se drží.“ Jiří Morava se ve své práci Havlíček v Brixenu54 zmiňuje o tom, že diagnózou Juliiny nemoci si nebyl jist ani doktor Podlipský55 přinejmenším do chvíle, než si pozval ke konzultaci o zdraví Julie Havlíčkové předního pražského lékaře, autoritu v oboru plicních nemocí, profesora Josefa Hamerníka. V neděli 15. dubna 1855 byla ještě Julie dopoledne na procházce se Zdeňkou a sestrou ve Stromovce, ale večer se jí udělalo velice špatně. Povolán k ní byl dr. Josef Podlipský. Julie mu pravila: „Střez mi Zdeňku jako oko v hlavě! Slyšíš?“ Julie považovala Podlipského za Karla. Vyčítala mu, že tak dlouho nepřicházel, a líbala ho. Zemřela před pátou hodinou ranní dne 16. dubna 1855 ve věku devětadvaceti let. 50

Žena v životě některých básníků českých. Karel Ločák, Praha 1910, s. 6. Formánek, Procházka: Myšlenkový odkaz KHB. Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1961. 52 Tamtéž, s. 91. 53 Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 471 54 Morava, J.: Havlíček v Brixenu. AVE, Brno 1997. 55 MUDr. Josef Podlipský (30.2. 1816 – 20. 9. 1867), syn Václava Podlipského, ke kterému do pivovaru zajížděl Karel Havlíček Borovský z Kutné Hory. Dr. Josef Podlipský, vynikající lékař, magistr porodnictví a doktor chirurgie, byl zakladatelem Spolku českých lékařů, zemským poslancem, redaktorem a spisovatelem, v r. 1848 členem Slovanského sjezdu a Slovanské lípy, manželem spisovatelky Sofie Podlipské, s níž měl syna Prokopa a dceru Ludmilu, choť Jaroslava Vrchlického. Brotánek, K. J.: Deset generací Havlíčkovských. Knihtiskárna Fr. Riedl, Havlíčkův Brod 1946, s. 123. 51

- 32 -

Jak uvádí i Emanuel Chalupný ve své práci „Havlíček – Obraz psychologický a sociologický“, byla Havlíčkova rodina veskrze zdravá, Juliina naopak disponována chorobně. Julie churavěla po všecka léta manželství, jeví se pravděpodobným úsudek Havlíčkova bratra Františka, že dlouholetým stykem asi se choroba přenesla na Havlíčka. A tak všichni tři skonali touže nemocí a všichni předčasně. Z památek na Julii se dochovaly: modlitební kniha, dar Karla Havlíčka; náramek z vlasů; zbytek látky ze svatebních šatů Juliiných; cestovní pas vydaný v Brixenu; 22 listů Juliiných. Karel Tůma jako první vystihl význam Julie Sýkorové pro celý život Havlíčka a věnoval ve svém díle celou kapitolu Havlíčkově choti. „Co jsem poznal srdce Tvé“ je studie k biografii Havlíčkovy choti Julie, na základě namnoze dosud neznámých původních pramenů napsal Karel Novotný.

6. Zdeňka Havlíčková

a) Zdenčino dětství Zdeňka Havlíčková se narodila dne 23. prosince 1848 v Praze, v domě čp. 339. 56 Havlíček oznámil její narození své matce do Německého Brodu slovy: „Radujte se, veselte se s námi, Ježíšek nadělil nám pro Vás vnučku jako rybičku.“57 Havlíček se přestěhoval s Julií a Zdeňkou koncem dubna 1850 do Kutné Hory. V Praze neměly Zdeňka a Julie takové výhody, jaké jim poskytla Kutná Hora. Zdeňce byla přijata za chůvu Kačenka Mrázkova z Bykáně. Podle chůvy Mrázkové měl Havlíček Zdeňku stále kolem sebe, naložil ji na trakař a vozil po zahrádce. Jindy se Zdeňka bavila se psem Džokem, kterého v té době dostali od strýčka Františka z Brodu.58 56

Informace o Zdeňce Havlíčkové jsem čerpala z práce Cyrila Merhouta: O Havlíčkově dceři. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1921. 57 Merhout, C.: O Havlíčkově dceři. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1921, s. 5. 58 Cyril Merhout: Zdeňka Havlíčková „Dcery národa“ trnitá cesta životem. Nákladem Jos. R. Vilímka, Praha 1914, s. 8.

- 33 -

Koncem října 1851 se Havlíček odstěhoval se Zdeňkou a chotí Julií do Německého Brodu, odkud byl 16. prosince deportován do Brixenu. Od 21. května 1852 do 30. září 1854 pobývala Zdeňka s rodiči v Brixenu. Po Juliině smrti 16. dubna 1855 se Zdeňka ptala po matce. Řekli jí, že jela pro tatínka. Zdeňka na to pravila: „A vy jste ji pustili tak churavou? Pamatuju se dobře, kterak jí bylo nanic, když se loučila se mnou.“59 Havlíček se vracel z Brixenu a o smrti Juliině se dozvěděl na cestě mezi Jihlavou a Německým Brodem. Když se Zdenka setkala s otcem po jeho návratu z Brixenu, stále ještě nevěděla o smrti své matky, přivítala otce slovy: „To ona tě maminka hledá a nemůže najít.“ Z lázní Šternberka u Slaného psal Havlíček svému bratrovi dne 30. června: „Zdenčička je jako Turek, docela zdravá; zato ale již v prosinci bude jí 8 let a skoro nic neumí. To se ale dá snadněji dohonit než zdraví, neb základ v karakteru, jenž jest u ní položen dobrý…“60 Smrt Havlíčkovu také před Zdeňkou tajili. „Jarošovic se o ni bojí,“ napsala o tom Božena Němcová, „že je příliš citlivá a slabá, aby se jim nerozstonala.“61 Zdeňka zůstala u Jarošů, Jaroš byl jmenován jejím poručníkem a 16. listopadu se přihlásil jejím jménem k dědictví po otci. Rodině Jarošově nastala starost o Zdeňčino vzdělání. Majetkové poměry Jarošových se horšily. Do veřejné školy Zdeňka nechodila, vzdělávala se v soukromých ústavech paní Svobodové a Tesařové. „Školní vzdělání dívek bylo v té době omezené, probíhalo formou soukromých škol, končilo ve 12 letech. Pro bohatší vrstvy byly penzionáty, kde probíhala i výuka cizích jazyků a ručních prací. Dobrou soukromou školou byla škola manželů Svobodových, která byla vlastenecká. Vzdělávaly se v ní neteře Františka Ladislava Riegra, Zdeňka Havlíčková, dcera Karla Jaromíra Erbena.“62

59

Merhout, C.: O Havlíčkově dceři. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1921, s. 12. Tamtéž, s. 13. 61 Tamtéž, s. 14. 62 Vlašínová, D.: Eliška Krásnohorská. Melantrich, Praha 1987. 60

- 34 -

Péči o Zdeňčino vzdělání přejal pedagog František Zoubek. Stal se Zdeňčiným domácím učitelem; v době, kdy ji vyučoval, byla devítiletá a podle jeho úsudku „ducha velmi vnímavého, v učení pilna a nových věcí žádostiva“. Zoubek byl však jmenován v únoru roku 1858 profesorem v České Lípě a Zdeňka byla dána do dívčího vyučovacího ústavu paní Heleny Svobodové. Kromě základního vzdělání se učila i německý a francouzský jazyk. V ústavě paní Svobodové se sešla s dcerami předních českých rodin, největší přátelství navázala s Filipkou Hrázskou, dcerou starosty města Poděbrad. Svobodovi občas pozvali Zdeňku na oběd a starali se o její oděv. Paní Svobodové způsobila však Zdeňka starost svou tvrdohlavostí a nechutí učit se náboženství. Zdeňku později vychovával pedagog František Tesař a paní Tesařová si na Zdeňce velmi zakládala.

b) Veřejná sbírka a loterie Dne 5. června 1861 byla v Národních listech anonymně publikována výzva k veřejné sbírce. Anonymní dopis neznámé „upřímné Češky“, „nezkušené“, „skromné dívky“, byl nadepsán „Lístek dcerám národa českého“. Vyčítal, že mezi těmi, kdo se o malou Zdenku starají, chybějí ženy: „A přece odkázal náš velký mučedník pravdy Karel Havlíček, když umíral, celému národu českému jediné své dítko, své blaho, svou Zdeňku. Nám všem ji odkázal, všem Čechům a Češkám, bysme o ni tak jak on otcovsky pečovali a o ni se starali. Protož jest i Zdeňka naše, my všichni jsme její bratří, sestry, otcové, matky a máme všickni stejnou měrou přispívati, když se o to jedná, malé naši sestřičce budoucnost pojistiti.“ Pisatelka přišla s konkrétním návrhem: „Nuže milé sestry, i naší Zdeňky bude svátek, nedáme sestřičce naší žádného vázaného? O vím, že dáte, sejde se tu prací od Vás rozličných, drobnůstek, sošek a věcí ozdobných takové množství, že mezi nimi ani Zdenčičku viděti nebude. Věci tyto pak dáme několika šlechetným mužům vlasti, by nám národní loterii zřídili, stržené pak peníze za losy dáme naší sestřičce Zdeňce a rozmnožíme tak, jak doufám, o hezkou částku.“ Tento text je důležitý zejména tím, že se v něm objevil pozdější oficiální titul Zdenky Havlíčkové – „dcera národa“. Od této chvíle se o ní píše v básních: „Národ bude tobě otcem.“ Zpravodaj ze slavnosti loterie o ní říká: „Zdeňka se stala dcerou národa.“ 63 63

Macura, V.: Dcera národa. Dějiny a současnost, 3/ 97, s. 20–21.

- 35 -

Dne 27. července 1861 četla veřejnost provolání podepsané Františkem Palackým, Františkem

Ladislavem

Riegrem,

Františkem

Augustem

Braunerem,

Janem

Evangelistou Purkyně, Podlipským: „Louče se s námi, zůstavil nám a národu mimo skutky své jediný odkaz, nezletilou svou dcerušku Zdeňku. Jakož pak náleží, aby stát opatřil rodiny těch, kteří zaň život svůj obětovali, sluší zajisté též, aby i národ učinil podobně. Národ náš zajisté dostojí této povinnosti, jejížto vykonání mu bude netoliko za čest, ale i za rukojemství lepší budoucnosti…Doufáme, že národ náš sirotka obětovného vlastence

ochotně

za

svého

přijme

a

ochotně

přispěje

k uctění

jednoho

z nejšlechetnějších synů svých.“64 Byl zřízen „Sbor pro památku Havlíčkovu“, kterému bylo dovoleno provést loterii ve prospěch Zdeňky. Projev vzbudil po Čechách nadšení. Při „Sboru pro památku Havlíčkovu“ vznikl komitét dam, v němž zasedaly Marie Riegrová (pokladní), Karolina Světlá-Mužáková (jednatelka), Kateřina Fügnerová (účetní) aj. Komitét se nazýval „Sbor paní k uskutečnění národní loterie pro Zdeňku Havlíčkovou“, dosáhl úředního schválení a v listopadu 1861 se obrátil v mnoha tisících na české dámy i muže v žádosti o příspěvky ve prospěch loterie, pro niž se do té doby sešlo dva tisíce předmětů. Nebyly to jen věci cenné, ale i prasklá vázička, šálek s natlučeným ouškem, staré mýdlo, manžety na svícny, perlové košíčky, bezcenné obrazy apod. 65 Několik dní před slosováním vystavily dámy z výboru dary v sále Žofínského ostrova, v den slosování se konal koncert, jehož se účastnilo přes padesát pěveckých sborů z celých Čech. Ze 150 000 losů vynesla loterie 30 596 zlatých 6 krejcarů, které se staly Zdeňčiným věnem a byly spravovány „Sborem pro památku Havlíčkovu“. Peníze měly být určeny na zaopatření Zdeňky, tj. na hrazení nákladů na její výživu a výchovu z úroků. Kdyby se Zdeňka provdala, měla obdržet od „Sboru“ třetinu této jistiny. Kdyby se neprovdala a ve věku 30 let o ni žádala, měla dostat rovněž třetinu jistiny, přičemž měla ztratit právo později se o další finanční prostředky ucházet.

64 65

Merhout, C.: O Havlíčkově dceři. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1921, s. 19–20. Macura, V.: Dcera národa. Dějiny a současnost, 3 / 97, s. 21.

- 36 -

c) Změna poručníků Vzhledem k tomu, že Zdeňčin poručník Jaroš byl zadlužen, byl zbaven poručenství a Zdeňka byla dána na vychování do rodiny univerzitního bibliotékáře I. J. Hanuše v Klementinu. Doktor Hanuš slíbil doktoru Braunerovi, že Zdeňku přijme na byt, stravu a veškeré opatrování. Čtrnáctiletá Zdeňka tuto změnu nenesla lehce, v létě roku 1863 píše své babičce do Německého Brodu: „Ani sobě pomyslit nemůžeš, jak nešťastná jsem, jak mě celý svět pronásleduje. Nemají na tom dost ty necitlivci, že o své peníze jako o almužnu prosit musím, ale připravili by mě rádi o zdraví, ba o život. Pomysli si, drahá babičko, nyní ještě ke všemu vzali Jarošovi poručnictví a mě chtějí dát někam jinam. Kam? to Bůh sám ví.“ Dále oznamuje, že po setkání s doktorem Braunerem, který jí oznámil nové podmínky jejího života, se „rozstonala“ a byla tak „bez smyslů, že myslela maminka, že jsem se zbláznila, a poslati musela pro doktora“.66 V rodině Hanušových našla Zdeňka pečlivé opatrování a přiměřenou společnost s dcerami pana Hanuše, dobré vychování a vzdělání. Tehdy byla Zdeňka patnáctiletá a nastoupila do městské vyšší dívčí školy. Milena Lenderová uvádí ve své práci, 67 že „na počátku šedesátých let 19. století vznikla příznivá situace pro rozhodující kroky v ženském vzdělání, pro založení vyšších dívčích škol, veřejných českých škol, které by poskytovaly ucelené vzdělání i ženskému pohlaví. Nejstarší vyšší dívčí škola vznikla roku 1860 v Písku. Následovala vyšší dívčí škola v Praze, jejíž první třída byla otevřena 4. října 1863. Zájem o ni předčil všechna očekávání, přihlásilo se 92 žákyň (z ústavu manželů Tesařových sem přešla i Zdeňka Havlíčková, což znamenalo pro novou školu mimořádně dobrou reklamu.)“ Zdeňka Havlíčková patřila mezi pilné žákyně, kromě školních předmětů se učila i hře na klavír. Stále se přátelila s Filipkou Hrázskou. Na návštěvě u Braunerů se Zdeňka seznámila se statkářem Antonínem Svobodou ze Šnakova u Zámrsk, který se do ní zamiloval. Ona však jeho lásku neopětovala. Helena Svobodová, matka statkáře Svobody, ujišťovala Zdeňku v dopise ze dne 20. září 1865, že ji bude do smrti „milovat jako své vlastní dítě a ctít jako Zdenku Havlíčkovu“.68 66

Z. Havlíčková Josefě Havlíčkové, b. d., po 3. 7. 1863, Literární archiv PNP, fond Karel Petr Kheil. Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta, Praha 1999, s. 62–63. 68 Macura, V.: Dcera národa. Dějiny a současnost, 3 / 97, s. 23. 67

- 37 -

Paní Hanušová se nesmířila se Zdeňčinou povahou, která se lišila od povahy jejích dcer, a proto si přála, aby Zdeňka šla jinam. Zdeňka z toho měla radost a napsala Filipce Hrázské: „Abych Ti z novot něco napsala, tož na prvním místě stojí to, že jdu od Hanušů pryč. Snad v celém psaní pozoruješ veselejší mysl – viz tedy příčinu.“69

d) Karel Petr Kheil V březnu roku 1866 přišla Zdeňka do rodiny doktora F. A. Braunera a jeho ženy Augusty. Ve škole se seznámila se spolužačkou Kheilovou, jejíž třiadvacetiletý bratr Karel Petr, učitel na obchodní škole, se stal Zdeňčinou první láskou. Na znamení lásky si Kheil a Havlíčková vyměnili prameny svých vlasů, udržovali svoji lásku v tajnosti, domlouvali se pomocí květomluvy, volili si důvěrníky, v milostné korespondenci dostal Kheil krycí jméno Božena. Zdeňka ho varovala: „Kladu Vám to nyní tím vřeleji na srdce, aby Vám moje láska byla zrovna svatou! Víte, že jsem dcera Havlíčkova – že jeho jméno jest sice slavné břímě, ale také choulostivé.“70 Karel Petr Kheil přinášel Zdence na znamení lásky kytice zdobené slovanskou trikolórou. Na konci roku 1866 je pohoršen Zdeňčiným ochladnutím a tím, že udržovala známost s dalšími dvěma nápadníky – hrabětem Kounicem a statkářem Svobodou. Kheil ukončuje dne 29. prosince 1866 známost s poukazem na Havlíčkovu památku: „Zajisté mi nyní přisvědčíte, že mám příčiny, abych Vás litoval, neboť nevěrností svojí ke mně a jednáním svým jména Havlíčkova nehodným, sama jste pokálela jméno své.“71 Tato láska tedy skončila a zůstaly po ní jen četné dopisy. Dne 16. ledna 1867 byl doktor Brauner soudem požádán, aby složil účty ze Zdeňčina jmění. Soud se pozastavil nad výší obnosu za Zdeňčinu výchovu u Braunerů, přičemž konstatoval: „Dokud ale soud lepší světlosti nenabude, má to za tak nápadné, že 17leté děvče, které veřejnou školu navštívilo a nyní v domácím kruhu občanské

69

Merhout, C.: O Havlíčkově dceři. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1921, s. 27. Macura, V.: Dcera národa. Dějiny a současnost, 3 / 97, s. 22. 71 K. P. Kheil Z. Havlíčkové ze dne 29. 12. 1866, Literární archiv PNP, fond Karel Petr Kheil.

70

- 38 -

rodiny pana poručníka žije, ročně na vychování a výživu, ano od roku 1866 na pouhou výživu obnos 1200 zlatých spotřebovalo a prý ještě spotřebuje, že bez dalších průkazů ani za minulý ani za budoucí čas ono vydání schváliti nemůže.“72

e) Quido Battaglio O masopustu 4.února 1867 se zúčastnil plesu Národní Besedy Quido Battaglio, polský šlechtic a poručík pěšího pluku číslo 15, jehož otec byl vrchním soudcem v Haliči. Quido Battaglio byl představen Zdeňce Havlíčkové, s níž se zadal na mazurku. Dne 15. března 1867 píše Zdeňka Filipce Hrázské: „Ty jsi ztratila matku a já otce i matku. Všecky následky té ztráty znáš sama v jisté míře – a že u mne jsou však následky mnohem horší, nemusím teprve dnes podotýkati. Rodina B. mne považuje zrovna za úda, za dceru svou – té přemnohým jsem zavázána a přec, o Bože! Každým dnem vidím, že přec to není matka – ach, jak vzdálená od matky! Ale nikdy jsem se neviděla tak osamělou, jako tento rok…“73 Zdeňce bylo 18 let, teta Jarošová jí v té době zemřela. Baron Quido Battaglio hledal nový byt a našel ho v domě Braunerů, přímo v jejich sousedství. Nevěděl, že tam Zdeňka také bydlí, ale potkal ji na schodech. V altánu pak vyznal Battaglio Zdeňce lásku, kterou mu ona opětovala slibem „před obrazem svého otce“. 74 Rozvinula se korespondence, kterou doručovala vychovatelka Braunerových děvčat, slečna Betty Ševčíková. Po tři dny vždy před polednem kráčeli Battaglio se Zdeňkou po Příkopech před očima celé Prahy. Dne 28. dubna 1867 oznámila paní Braunerová Zdeňce, aby se rychle chystala k odjezdu z Prahy. Zdeňka se loučila s Quidem na první straně zápisníku. Na první list napsala: „Strašné věci odehrály se tady! Co jsem musela vytrpěti a ani mne nikdy nenapadlo, že musím se s Tebou loučiti, aniž bych Tě směla přitisknouti k svému srdci. Odjíždím ihned, odjeti musím, poněvadž dostala jsem takový rozkaz, a zároveň proto, jelikož cítím, že delší můj pobyt v tomto domě mohl by nám jen škoditi a státi se pro mne nesnesitelným. Odjíždím do Poděbrad, 72

Merhout, C.: O Havlíčkově dceři. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1921, s. 29. Tamtéž, s. 30–31. 74 R. Jesenská, „Dva dopisy Barona Quidona Battaglia“, c. d., s. 47 73

- 39 -

ve dvě hodiny odjíždí vlak. Přijď na nádraží! Doprovází mne teta. Budu Ti dopisovati. Odvahy, můj Quido, a setrvání – a zvítězit musíme. Nemám času na psaní dopisu. Zasílám zápisník – nechť je Tvým důvěrníkem!“75 28. dubna 1867 odjela Zdeňka do Poděbrad a Praha měla senzaci. O Zdeňce kolovaly klepy, že uprchla s důstojníkem; jiní vypravovali, že má s ním dítě a vídeňské noviny76 to uvedly jako fakt. Redaktor byl však žalován a musel zprávu odvolat. Proti Havlíčkově dceři vzrostla nevole, mluvilo se o tom, že svému otci prokázala špatnou čest. Národ zpíval populární Haisovu píseň „Spi Havlíčku!“, kde se v páté sloce zpívá: „Tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka mezi námi žije.“ K tomuto textu se aktuálně dodával verš: „Ale Zdeňka s důstojníkem žije…“77 Na nejbližším bále se Zdeňkou nikdo ze studentů netančil. S Kvidem Battagliem se Zdeňka již nikdy nesetkala. On však vážně uvažoval o sňatku s ní, v roce 1916 psal Růženě Jesenské: „...vyslovil jsem jí svou lásku s pevným úmyslem, že bude mojí ženou“.78 Cyril Merhout věnuje ve své knížce Životem vlastenců pasáž milostné epizodě Zdeňky Havlíčkové s Quidem Battaglio nazvanou Tragická láska. V roce 1872 dokončil Quido Battaglio právnická studia a vstoupil do služeb haličského místodržitelství ve Lvově. V témž roce zemřela Zdeňka Havlíčková na tuberkulózu. Battaglio se o její smrti nedozvěděl. Domů psal a oznámil matce určité rozhodnutí, že chce, aby Zdeňka byla jeho chotí. Konečně dosáhl svolení, ale odpověď Zdeňky byla již odmítavá. Battaglio zpracoval sám literárně svůj poměr se Zdeňkou do článku „Wieczór w złotej Pradze“, v němž zachoval polský překlad Zdeňčiných dopisů. V Praze ve Zvonu vycházela povídka Legenda ze smutné země od Růženy Jesenské, Battaglio ji četl. V roce 1913 se chystala kniha Zdeňka Havlíčková. Battaglio poznal předem její obsah a v podrobnostech v březnu 1914. Byl překvapen, netušil, že se o Zdeňce Havlíčkové 75

Merhout, C.: O Havlíčkově dceři. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1921, s. 36. Josefína Brdlíková, „Slovo pravdy v době nových klevet“, Osvěta 36, 1906 s. 691. 77 František Hais, Vzpomínky pražského písničkáře, 1818-1897, Praha 1985, s. 422. Později se na tomto místě objevoval verš „ale duch tvůj posud v Čechách žije“, srv. Bedřich Václavek – Robert Smetana, Český národní zpěvník: Písně české společnosti 19. století, Sebrané spisy VIII, Praha 1949, s. 343. 78 Růžena Jesenská, „Dva dopisy barona Quidona Battaglia“, Kalendář paní a dívek 1916, Praha 1915, s. 47. 76

- 40 -

rozšířily po roce 1867 řeči, že prchla s důstojníkem, že má s ním dítě, že se mluvilo zle i o něm. V březnu 1915 přinesly noviny nekrology Quida Battaglia. „Pro uzavření sňatku byla v 19. století velmi důležité i ohledy na politické postoje zúčastněných rodin. V Čechách odsuzovala česká měšťanská společnost smíšené sňatky, pokud v jejich důsledku došlo k poněmčení. Požadavek sňatku jako výrazu národního uvědomění literárně vyjádřila v nenávistné podobě Teréza Nováková ve své prvotině Maloměstský román, který poprvé vyšel roku 1890. Nováková v něm využila příběhu Zdeňky Havlíčkové. Jejího milého Quida Battaglia představila jako Němce s odpudivými charakterovými rysy a Zdeňku, v románě přejmenovanou na Svatavu, jako dívku, která životem zaplatí za to, že se zpronevěřila věci národa a své dívčí cti.“ 79

f) Hrabě Václav Kounic „Václav hrabě Kounic ( 26. září 1848) studoval práva na pražské a vídeňské univerzitě a r. 1873 byl povýšen na pražské univerzitě na doktora práv. R. 1883 byl zvolen poslancem do zemského sněmu za velké statky, r. 1887 se stal lidovým poslancem zemským a r. 1885 byl zvolen poslancem do říšské rady a r. 1891 opětně. Jeho choť Josefina, roz. Čermáková, (1849 v Praze – 1895), náležela k nejlepším herečkám.“ 80 Hrabě Václav Kounic byl rovněž zamilován do Zdeňky Havlíčkové. Kounic Zdeňce píše dne 18. ledna 1868: „Znal jsem Vás dříve, nežli jsem měl o významu jména Vašeho pravé, neb aspoň jasné ponětí, a víte, že od té doby, co Vás znám, jsem Vás miloval: myslím, že se neprohřeším proti památce otce Vašeho, přikládám-li jí na lásku malého vlivu, rovněž tak jsem osamělost Vaši tehdáž nemohl ani posoudit.“81 Hovořilo se mezi nimi o sňatku, ale Zdeňka vrátila své slovo. Od 8. května 1867 do ledna 1870 bydlela Zdeňka v Rakovníku v rodině doktora Aloise Pravoslava Trojana. Zdeňka si dopisovala s Filipkou Hrázskou a v jednom dopise se jí svěřila: „Kounic je mladý muž, velmi ušlechtilé povahy…Cit, který k němu chovám,

79

Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta, Praha 1999, s. 85–86. Ottův slovník naučný, díl XIV. J. Otto, Praha 1899 81 Macura, V.: Dcera národa. Dějiny a současnost, 3 / 97, s. 23. 80

- 41 -

jest podoben citu, jakým tebe miluji. Není to láska, která žádá pozemského svazku – nad to je povznesena!“82 Vladimír Macura informuje ve své práci „Český sen“ i o dalším nápadníkovi Zdeňky Havlíčkové. Od prosince roku 1868 do prosince 1869 si přestala Zdeňka psát s Kounicem a zamiloval se do ní Trojanův koncipient Antonín Pacák. Zdeňka se pak vrátila do Prahy a Kounic ji opět vyhledal. V létě roku 1870 odjela Zdeňka k babičce do Německého Brodu. V prosinci 1870 ji navštívil Kounic a mluvilo se mezi nimi opět o sňatku, Zdeňka tvrdila, že má Kounice ráda, ale sňatku nedůvěřuje. Když jí Kounic delší dobu nepsal, poslala mu koncem dubna dopis, v němž mu oznámila, že přerušuje s ním dosavadní svazek a vrací mu volnost jednání…Konec lásky charakterizuje Kounic v dopise z 19. května 1871: „…A Zdeňka… ach, Vojtíšku, já měl to děvče přec nesmírně rád, já to viděl včera a předvčírem a že se to tak skončí, jsem nemyslil…Že pod tím skrývají se jakési hlubší, reelnější pohnutky, to dílem připouští, dílem odmítá, nechce o mně nic vědět a přec pláče, povídá, že jest a bude veselá a zdravá, a tak najednou ti to napadlo, že to dál s námi nejde… Řekla, že mi nemá v mém chování pranic co vytýkat…mne to loučení přec velmi bolelo… řekl jsem jí, že jí dle svého způsobu budu věrným ještě dva měsíce, pak si odjedu do Anglicka, a nebude-li do mého návratu šťastnou chotí, tedy že se může rozmyslit a v říjnu si mne zase vzít…“83

g) Antonín Svoboda Zdeňka pokládala po milostné epizodě s Quidem Battaglio za nejpřiměřenější v brzké době se provdat, aby se zbavila pomluv. Doktor Brauner si přál, aby se Zdeňka stala chotí statkáře Antonína Svobody ze Šnakova. Bylo jí 23 let, Svobodu jednou odmítla, ale teď odpověděla Braunerovi, že by pokládala sňatek se Svobodou za výhodný, že již několikrát litovala, že ho dříve odmítla. 14. října 1871 poslala doktoru Vojtěchu Fričovi dopis: „Chtějí, bych se provdala, avšak Vy to nejspíše pochopíte, že to u mne nesnadné. Leckoho si přec nesmím vzít k vůli 82 83

Merhout, C.: O Havlíčkově dceři. Nakladatel Jos. R. Vilímek, Praha 1921, s. 41. Tamtéž, s. 42.

- 42 -

svému jménu a někdo z lepších mne sotva nyní bude chtíti. 22 let již mám, krásu nemám a na tom mém jmění nespočívá snad mnoho štěstí a božského požehnání, bylo by mnohému obtížné a pak bude velmi málo lidí, kteří by chtěli věřit a vědět, že ti, kteří mne o dobrou pověst připravili…Mám zde tak málo pokoje, skutečně, uvážím-li ten svůj dosavadní život, jest pln utrpení a bázně. – Bojím se lidí, poněvadž mne tak přísně a nespravedlivě posuzují; bojím se, aby mne kdo viděl veselou, bojím se, aby mne kdo viděl smutnou a ze samé takové bázně přede vším nemohu se ani nijak vpravit v tento život. Vy jediný Jste se mne ujmul a za to Vám Bůh nahradí; mně na tom světě ničeho více neoblaží…“84 Přípravy k sňatku se statkářem Svobodou začaly a Zdeňka v březnu přijela do Prahy k Braunerovým, aby si doplnila výbavu. Avšak na jaře roku 1872 se u ní projevila choroba a Zdeňka musela v Praze u Braunerů ulehnout. Byla odvezena k babičce do Německého Brodu. Trvale ulehla a její stav byl vážný; 24. června sepsala svoji závěť. Dne 20. září 1872 zemřela ve věku nedožitých 24 let. Dva dny po Zdeňčině smrti, v neděli dne 22. září, četla se po Čechách o ní slova Nerudova v Národních listech: „My přijali sirotu Zdeňku za dceru svou, my ji postavili vysoko v srdci svém, my ji i bohatě pozlatili, byla radostí a pýchou naší, nuž zde leží na marách ta radost naše, chladná ruka smrti setřela jí růže s tváří, zmrazila její mladý, teplý dech…Dlouho ji věru smrt nehledala. Ani jí – a popřává to každé květince – nepopřála celého máje, přetrhla jí píseň dřív, než nastalo léto života …“85

h) Literární zpracování osudu Zdeňky Havlíčkové Osudem Zdeňky Havlíčkové se inspirovala řada literátů: Teréza Nováková: Maloměstský román (časopisecky 1890); Růžena Jesenská: Legenda ze smutné země (1907), Jiřina Horská: Když se květy rozvíjely (1930). (Románek Jiřiny Horské byl spíše pokusem o prozaickou reflexi života autorčiny matky, Zdenčiny poděbradské přítelkyně Filipky Hráské). Divadelní hra Viléma Skocha Dcera národa – Panna ve

84 85

Tamtéž, s. 43. Merhout, C.: Zdeňka Havlíčková. Nákladem Jos. R. Vilímka, Praha 1914, s. 90–91.

- 43 -

skleněném domě (1933) pojednává také o Zdence Havlíčkové, podobně jako divadelní hra Jindřicha Fairaizla Dcera národa (1988), později zpracovaná jako hra televizní.86

7. Božena Němcová Karel Havlíček se přátelil s Boženou Němcovou. Ona byla jednou z mála těch, kdo se k Havlíčkovi po jeho návratu z Brixenu hlásili, aniž by se strachovali o svoji existenci. Však se také Havlíček za svého vedení České včely Němcové často zastával. V České včele ze dne 24. dubna 1846 reaguje na „neslušný dopis z Domažlic proti paní Boženě Němcové, který jsme proto jenom nevytiskli, že by takový spis samému panu dopisovateli k nehrubé cti posloužil“. 87 Havlíček brání Obrazy z okolí domažlického sepsané Boženou Němcovou, které byly chváleny nejen v Praze a oceněny též Havlíčkem. Havlíčkova obhajoba Obrazů se obrací dokonce v útok na osobu autora hanlivého dopisu: „Že se v nich někde paní spisovatelka ohledem na národní smýšlení a na vzdělanost českou nechvalně dotýká města Domažlic, nikdo, ani samí dobře smýšlející Domažličané jí za zlé vykládati nebudou. Bohužel! celý náš národ takového povzbuzení k národnímu smýšlení ještě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se pro takové důtky horšiti...Obrazy pí. Němcové Domažličanům ne k potupě, nýbrž ke cti slouží. Bylo by věru podivno, aby pí. Němcová, které si celé Čechy váží, jen v Domažlicích tupena býti měla.“ 88 Jinak Havlíček s paní Boženou Němcovou korespondoval. Nejčastěji jí vykal, ale občas ji oslovoval jako „milostpaní“. V dopise psaném 7. prosince 1846 informuje Havlíček Němcovou o nemožnosti publikování jejích textů v Žihadle a píše jí také: „ Že jsem tak dlouho nezdvořile neodpovídal, připište dílem přirozeným příčinám, dílem mým mnohým pracem, dílem však a nejvíce jedné slečně, kterou neznáte, a do které se já bezpochyby budu muset zamilovat, neubráním-li se. Právě ale, že se dle možnosti udatně bráním, jsem roztržitý, a když nevyhnutelně nemusím, nevezmu do ruky péro! Milost Paní! nepochopíte věru, jak těžko, jak smutno jest člověku jako mně, jehož ideálem jest od ničeho na světě nezáviseti, když vidí hrozící sobě pouto! A čím více se brání člověk, tím hůř! Ó kýž by také byla na světě cenzura na modré oči, aby 86

Macura, V.: Český sen. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998. Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 403. 88 Tamtéž, s. 403. 87

- 44 -

nepřekážely lidem a redaktorům a nechaly je v pokoji!“89 Kdo ona modrooká dívka byla, se neví, ale o Julii Sýkorovou se nejednalo. Ta byla totiž tmavooká. Jak uvádí Ladislav Quis v práci Korespondence Karla Havlíčka, na počátku spisovatelské dráhy Havlíčkovy Němcová příliš příznivě na Havlíčka nepohlížela. Pozastavovala se také nad tím, že se redaktorem nového almanachu, který měl být vydáván v Praze, stal právě Havlíček. Pak uveřejnil Havlíček v České Včele příznivou recenzi o vydaných Národních báchorkách a pověstech. Když Havlíček převzal Českou včelu 1. ledna 1846, stala se Němcová nejpilnější přispěvatelkou tohoto listu. Korespondence Boženy Němcové je dokladem toho, jak Havlíček ovlivňoval svými články veřejnost včetně žen.

8. V Brixenu

a) Deportace 16. prosince 1851 byl Havlíček v noci zatčen a deportován do Brixenu. Jak uvádí Karel Baxa ve své práci KHB v rodinných vzpomínkách, 90 líčila Johanna Pujmannová, sestra Karla Havlíčka, Karlovo odvedení z domu takto: „Neobyčejná hodina noční působila na všecky tím hrozněji. Karel nás objímal a slzel, my pak myslili, že je to poslední jeho hodinka. Zejména loučení s Julií a s malou Zdeninkou bylo velice dojímavé. Nemohl se od ní ani odtrhnout.“91 Havlíček popisuje noční loučení se svými blízkými před odjezdem do Brixenu v následující pasáži z Tyrolských elegií:

V. Ó měsíčku, však ty ženské dobře znáš a víš, jaký s nimi člověk na tom světě 89

Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 406. Baxa, K.: KHB v rodinných vzpomínkách (z Radikálních listů 1896). Praha 1896. 91 Tamtéž, s. 29. 90

- 45 -

často mívá kříž!

Takés mnohého loučení tajným svědkem byl, ty znáš líp než každý novelista hořkost těchto chvíl.

Matka, žena, sestra, dcerka, malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči: hořká chvilinka!

Já jsem sice starý kozák, v půtkách tužený: tenkrát jsem měl trochu těsná prsa a zrak zkalený.

Vtisknul jsem však poděbradku silně do čela, aby se těm policajtům slza nezablyštěla.

Neb ti všichni blíže dveří posud stáli stráž, aby měla tato smutná scéna císařskou stafáž!92

Při odvodu Havlíček Julii utěšoval, že ho dopraví někam na pevnost, ale brzy pustí, protože je přece nevinen. Napomíná Julii: „…buď dobré mysli, já doufám, že to dlouho trvat nebude. Oni se jenom ukrutně bojí, že bychom jim mohli něco províst.“ Sděluje Julii dále, že ho bude moci se Zdeňkou navštívit na státní útraty, ale varuje ji, aby tak 92

K. H. B.: Básně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956, s. 18–19.

- 46 -

nečinila teď v zimě: „není na to ani pomislení, abys tu cestu dělala, mohla bys z toho míti smrt, a v nejhorším pádu by se tvoje nemoc tůze prodloužila.“ Z toho je patrné, že Julie byla již v té době postižena jakousi nemocí. Havlíček jí radí, aby zatím odjela do Prahy se Zdeňkou k Jarošům. (Adela Jarošová byla Juliina sestra.) 93 Poté, kdy se Havlíček ubytoval v Brixenu v hostinci U Elefanta, popsal svou cestu do vyhnanství manželce Julii. Radí jí, aby odjela z Německého Brodu k Jarošovým do Prahy. Od komisaře Dederry už Havlíček věděl, že Julie bude smět se Zdenkou do Brixenu přijet. 28. dubna 1852 povolil ministr vnitra Alexander Bach přestěhování Havlíčkovy rodiny do Brixenu. Jak Havlíček, tak jeho žena se o tom dozvěděli po 1. květnu 1852, přičemž byla Julie vyzvána pražským policejním ředitelstvím, aby si vyzvedla cestovné ve výši 150 zlatých. Dne 11. května 1852 vyjela s tříletou Zdeňkou z Prahy. Doprovázel ji Jaroš se svou ženou.

b) Julie a Zdeňka v Brixenu 21. května 1852 přijela Julie se Zdeňkou do Brixenu. Ubytovali se v „Elefantu“, od 1. června 1852 byl Havlíčkovi pronajat dům na Kachleraustrasse 1. Havlíček líčí ubytování následovně: „Zrovna u domku jest na jedné straně obecní místo posázené morušemi a hezky travnaté, na kterém se Zdeňka prohání a válí. Jest již vidět, že zde budou Julie i Zdeňka sesíleny a uzdraveny, neboť zde v horách jest povětří zdravé, čerstvé a tužící. [...] Děláme ostatně veliké procházky po horách a Julii i Zdeňce to jde k duhu.“94 V dopise z Brixenu ze dne 1. února 1853, adresovaném slečně Emilii Zöldnerové, Havlíčkově přítelkyni, Havlíček líčí brixenské obyvatele, hovoří o blahodárném účinku zdravého klimatu na Juliino a Zdeňčino zdraví.95 O Zdence píše Havlíček 24. září 1853 bratru Františkovi: „Jí to není na žádný pád ke škodě, že jsme zde, již proto, že nejvíc jen s námi zachází, a tak alespoň nezpůsoby si nezvyká. Je na nás ale teď tak přivyklá, protože je celý den okolo nás a s námi spí; tuhle 93

Soukup, J.: Havlíček – milenec a manžel. Besedy Času, Praha 1908, s. 242. Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851–55. Ed. V. Zelený, 1888, s. 17. 95 Quis, L.: Korespondence Karla Havlíčka Borovského. Bursík & Kohout, Praha 1903, s. 351.

94

- 47 -

ráno mi jednou povídala: „Já tě mám ráda jako ten kopec, jako to nebe. (Totiž nic většího neměla na porovnání, neb zde vidí jen ty ohromné kopce.) Až se sejdeme, často se zasměješ její tyrolské němčině: des ischt mir glei = to je mi jedno, i kim geschwind, já přijdu hned atd., was hascht denn epper, copak to máš, du giebscht mir eppes feins = ty mi dáš něco hezkého atd. My ji neučíme schválně lepší němčinu a mluvíme s ní pořád česky. Její jméno zde nikdo neumí vyslovit, říkají jí Štinkele, nebo již líp Tinkele aneb Senka. Ona zas ze své strany říká místo Max = Rax, místo Julius = Jululus a jednomu chlapci ¸das Otto´ neb bere Otto dle českého za neutrum…“ 96 Juliin zdravotní stav se během pobytu v Tyrolích zlepšil. Havlíček píše Palackému v březnu 1853: „Moje žena sice ještě není úplně hotova se svým dlouho zanedbávaným neduhem, jest však nejméně dvakrát tak zdráva a silna, jako když sem přišla. Holka malá od té doby, co zde jest, úplně ztratila svůj oční neduh a jest vzor tělesné bujnosti a zdraví. Také se již od služky naučila tolik německy, že se s každým smluví, ačkoli my s ní jinak než česky nemluvíme.“97 Dne 18. července 1853 poslal Havlíček Julii do lázní Rabbi v jižní italské části Tyrol. Ani když ji posílal do Čech, nepozoroval silné příznaky nemoci. Bratru Františkovi píše 13. srpna 1854: „Julie vypadá teď dobře a doufám, že teď zas povětří změní a domů přijde, že bude zcela všechno v pořádku.“98

c) Po odjezdu Julie a Zdeňky z Brixenu Julie se Zdeňkou odjely z Brixenu 30. září 1854. Havlíček píše bratrovi: „Já myslím, až je uhlídáš, že se ti obě budou zdát mnohem zdravějšími než při odjezdu sem. Taky doufám, že Julie touto novou změnou povětrnosti již dokonce se zas uzdraví, alespoň ji nyní již mnohé nechybí a znamenitě zas přivedla své porouchané zdraví do pořádku. Se Zdenkou budeš míti vyražení, až ji uhlídáš: blázen malej se na to jetí tak těšila, že jsme se často až smáti museli ačkoli nám nebylo tuze do smíchu. Ona ale pořád se jen ptala, kdy už pojede a vždy skákala radostí. Ona arci za ten čas 2½ roku 96

Morava, J.: Havlíček v Brixenu. AVE, Brno 1997, s. 67. Soukup, J.: Havlíček – milenec a manžel. Besedy Času, Praha 1908, s. 242. 98 Tamtéž, s. 243. 97

- 48 -

sotva 2– 3 krát přišla k tomu že se svezla, neb já mezi jiným nesmím nikdy jet. Vyprovodil jsem je ale přece asi tak hodinu cesty. Zdenka mi již dlouhý čas před odjezdem o ničem jiném nepovídala, než co mi všechno z Prahy pošle totiž všechno, co jen kdy viděla neb o čem slyšela.“99 I když Julii po návratu z Tyrol její lékař ujistil, že bude nejdéle do roka úplně zdravá, ulehla, a Havlíček o ní neměl žádné zprávy. „Oni mi psali sice, že má zimnici, ale podle všeho to musela být kromě zimnice nějaká horší a nebezpečnější nemoc,“ stěžoval si matce 13. března 1855. Havlíček nevěděl, že jeho žena byla tuberkulózní (dokonce už před sňatkem), a pocítila-li první těžkosti v Kutné Hoře, že jí Brixen svým příznivým klimatem prodloužil život. Že se její stav vždy v zimě zhoršil, nedalo se přičítat na vrub Alpám, ale její nemoci, jejíž cyklus probíhá stejně, i kdyby bývala v této roční době žila kdekoliv. 100 Po svém návratu domů a poté, kdy se dozvěděl o smrti své ženy, píše Havlíček příteli Rudolfu Hebrovi do Brixenu: „Můj stav Vám nemusím popisovat; ale když někdo tak dlouho, tak silně toužil po své vlasti, po třech a půl létech konečně toho přání dosáhne, a potom se dvě hodiny před svým cílem dozví, že je hlavní činitel vytouženého šťastného a spokojeného života neodvolatelně ztracen: potom je to opravdu situace, ve které se musí říci, že Bůh má člověka za blázna. A moje žena, dobrák, která v těch sedmi letech, kdy jsme byli svoji, prožila valnou většinu jen mrzutosti a nepříjemnosti, a tehdy, když už jim byl konec, kdy jsme již mohli nějaká ta léta prožít podle našeho přání klidně a spokojeně, když už bylo všechno připraveno, když už měla jen několik dní čekat na můj docela jistý návrat: toho okamžiku se už nedožije. Vy víte nejlépe, jak jsme se na život v Německém Brodě těšili... To, co jsem si nepředstavoval jinak za možné, to se stalo skutečnosti..., pod tou podmínkou, že bych tím mohl svou ženu vzkřísit z mrtvých, za tu cenu bych prožil rád ještě mnohé roky v Brixenu!“101

99

Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851– 1855. Ed. V. Zelený, 1888, s. 151–152. 100 Morava, J.: C. k. disident Karel Havlíček. Panorama, Praha 1991, s. 347–348. 101 Morava, J.: Havlíček v Brixenu. AVE, Brno 1997, s. 94.

- 49 -

d) Korespondence z Brixenu V pozůstalosti Karla Havlíčka, uložené v literárním archívu PNP, se nalézá kromě korespondence, rukopisů díla a neliterárních dokumentů i množství rukopisného materiálu nejrozmanitějšího druhu, pracovní i biografické zápisky, poznámky, výpisky, výtahy, koncepty, náčrty apod. 102 Havlíčkova korespondence se ženou Julií a s rodinou Jarošovou je dnes ztracena. Havlíček si sestavil přehled všech obdržených a zaslaných dopisů, jejichž výměna probíhala mezi ním a jeho rodinou během jeho pobytu v Brixenu. Pro ilustraci zde uvádím příklad: 1854–1855 Obdržel jsem: 17/10 ráno od Julie košile a dopisy bez datum 26/12 odpoledne od Julie z Prahy 22ho 1. ledna 1855 od Julie a Jaroše od 24ho 24. večer od Julie de 17ho!! Dané na poštu 19. v Lisicích!

Zaslal jsem: 18/10 Julii před polednem… 19/2 ráno Julii (o bálu) 15/3 v poledne Julii a mamince do Brodu 8/4 ráno Julii odpověď na 6ho Brixenský zápisník byl původně majetkem Zdenky Havlíčkové, později přešel do majetku rodiny Haunerovy v Rakovníku a odtud do rodiny Rysovy v Praze. Na levé přídeští Havlíček zapsal: „Zdenka narozena 1848. Dne 23. prosince zrovna před Štědrým dnem v sobotu o 1 hodině s poledne.“103 Václav Zelený se chystal napsat přesný historický životopis Havlíčkův. První část byla vydána v Osvětě v roce 1872, ale roku 1873 obrátil Zelený pozornost na životopis Jungmannův. Havlíčkova dcera Zdeňka postoupila Václavu Zelenému se

102 103

Řepková, M.- Havel, R.: Brixenské zápisky Karla Havlíčka. Literární archív 1971, s. 5. Řepková, M. – Havel, R.: Brixenské zápisky Karla Havlíčka. Literární archív 1971, s. 167.

- 50 -

svolením svého poručníka doktora Braunera vše, co jí zbývalo z otcových písemností, ale už při tom bylo zřejmé, že jsou to jen zachované zbytky mnohem většího celku. Karla Havlíčka rodinné listy brixenské byly zapůjčeny k vydání panem Františkem Havlíčkem, bratrem Karla Havlíčka, V. V. Zelenému. Zelený vydal listy Karla Havlíčka Borovského z Brixenu. Znal Havlíčka totiž od svých dětských let a kromě toho se mohl obrátit i na žijící Havlíčkovy současníky a čerpat z jejich vzpomínek. Nejsou to všechny dopisy, které Havlíček psal bratrovi z Brixenu, neboť na několika místech je zřetelné, že některý dopis v řadě schází. První list byl psán devět dní po Havlíčkově příjezdu do Brixenu, poslední zachovaný dopis je ukončen 28. března roku 1855. K tomu jsou přidány dva listy psané v Brixenu matce a tři listy, psané bratru Františkovi, matce a bratru Josefovi na konci Havlíčkova života za jeho léčení v Praze a v šternberských lázních. Havlíček informoval svoji rodinu hlavně o novinkách ze života v Brixenu; o živobytí v Brixenu psávala Julie Havlíčkově matce Josefě. Matce a bratrovi se Havlíček podepisuje vlastním jménem, nebo jen křestním. Velice často se Havlíček ve svých dopisech do vlasti zmiňuje o svém, Juliině a Zdenčině zdravotním stavu. Dne 18. listopadu 1852 píše bratrovi: „Zdrávi jsme všichni, já jako obyčejně, Julie se zde znamenitě zlepšila, povětří zdejší jde jí tuze k duhu a Zdenka jmenovitě je jako ryba. Neduh oční ztratila zde docela.“104 Havlíček si často stěžuje na to, že Julie a Zdeňka se nepohybují téměř v žádné jiné společnosti než v jeho. O tom svědčí dopis ze 14. prosince 1852: „Já nyní pilně pracuju a nemám přece tak dlouhou chvíli, hůř je Julii, a kdyby nám Zdenka svým žvatláním radosti nezpůsobila, měli bychom jich málo.“105 Podobně je tomu v dopise z 1. března 1853: „Julie zde má ještě vlastně smutnější život než já. Já alespoň přijdu často mezi lidi do města, totiž do pivováru (jinam nechodím) a tam alespoň něco slyším o světu,

104

Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851– 1855. Ed. V. Zelený, 1888, s. 30–31. 105 Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851–55. Ed. V. Zelený, 1888 s. 45.

- 51 -

třeba jen o tyrolském: ale Julie nemluví krom mne a Zdenky a služky (ta jen k nám dochází) skoro s nikým.“106 Jarošovi z Prahy posílají často do Brixenu dary pro Julii a Zdeňku. Bratrovi Františkovi o nich píše Karel Havlíček v dopise ze dne 14. prosince 1852 : „Zdenku a Julii mohou zasypat každou chvíli přijde snad od nich hodná škatule s hezkými věcmi. [...] Co Zdence a Julii naposílají, nedalo by se ani vypočíst: právě teď dostala Zdenka (od výhry z loterie, kterou Jaroš nedávno udělal) pěkný futerál se stříbrnou lžicí, celou stř. vidličkou a nožem, skoro jako veliké (Julie při té příležitosti jakožto jeho compagnon vyhrála 67 zl. stř., které ale si v Praze uložila), stará paní jeho matka vyhrála nedávno před tím 630 zl. stř., z čeho poslala Zdence zlaté náušnice, zimní vlněný lajblíček a dvoje zimní rukavičky. [...] Julii a tím více Zdence to dělá zde přec tuze velkou radosť, a když vidíme poštovního se škatulí, skáče již Zdenka napřed.“107 Havlíček se snažil vynahradit Zdeňce její odloučení od ostatních dětí a vzdálení z vlasti různými způsoby: „O svátcích na štědrý den budeme slavit po česku s vánočkami a rybou. Zdence uděláme zas po německu Christbaum, který již jest hotový a slavně vyšperkovaný, ona jen pořád o tom mluví a těší se, neb jí říkáme že to bude její svátek (ona je narozena před Štědrým dnem.)“108 Dne 3. srpna 1853 informuje Karel bratra o Juliině nepřítomnosti: „Julie zde teď není, nýbrž je v lázni Rabbi v dolejší italianské části Tyrolska. Odjela tam 18/7, ale dnes ji čekam zas nazpátek. Zdenku jsem zde měl, a tak jsem vedl divné hospodářství, neb v celém domě kromě mne a Zdenky člověka není.“109 Okolo Zdeňky se ostatně točí velká část Havlíčkových dopisů. Karel Havlíček je pyšným otcem: „Zdenka tuze často mluví o ¸Vařence´, a pořád se těší jak budou prý spolu krávy pást. Poněvadž nejsem ve městě a nejbližší soused je již sedlák, s jehožto dětmi si hraje, drží též víc na ekonomii. Večer jí obyčejně musíme povídat, jak budeme 106

Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851–55. Ed. V. Zelený, 1888, s. 31. 107 Tamtéž, s. 32. 108 Tamtéž, s. 52. 109 Všechny výše uvedené citace z Havlíčkových dopisů pochází z publikace: Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851–55. Ed. V. Zelený, 1888, s. 70–106.

- 52 -

mít v Čechách až se vrátíme krávy, bobenky (ovce) etc.“ Později uvádí v dalším dopise: „Se Zdenkou zde není již skoro o ničem řeč než o kravách, bobenkách (ovcích), slepicích atd. “ Později se Havlíček svěřuje svému bratrovi s obavou, že bude muset Zdeňku poslat do tamní školy, a naznačuje, že by bylo nejlepší, kdyby se Julie a Zdeňka vrátily do vlasti: „Taky už Zdenka bude 6 let a musel bych ji zde posílat do školy: a to bych si raději dal do kolena díru vyvrtat.“110 O finančním rozpočtu Havlíčkových v Brixenu podává svědectví následující úryvek z Havlíčkova dopisu bratrovi, datovaném dne 30. června 1854: „Teď mám ještě žádost ve jménu Julie. Ona prý má u maminky nějaké peníze za prodané dřevěné zboží etc. [...] Buď tak dobrý, doplň to, co maminka má, asi na 20 zl. stř. a pošli to brzy pod adresou Julie, aby to měla po hotově, až někdo tam dolu pojedu. Julie s tím taky teprv vylezla a já zrovna teď nemohu ze svých peněz nic oželet, abych zůstal v pořádku.“ Pod podpisem se nachází douška: „NB. To brzo znamená hned; protože kdyby jel někdo do Trientu, promeškáme. NB. Co prý maminka z nádobí neprodala, ať neprodává.“111 Z tohoto úryvku je patrné, jak dbal Havlíček na to, aby nebyla jeho rodina a ani jeho osoba finančně omezena. I když v Brixenu trpěl nedostatkem společnosti a toužil po návratu do vlasti, přesto se Havlíček částečně s pobytem ve vyhnanství smířil a v některých svých dopisech i po svém způsobu vtipkuje: „Zdenka má teď straku, která jako pes za námi běhá a Káča se jmenuje. Celý den s ní má vyražení. Učím ji taky číst, ale Zdenku, ne tu straku!!“112 V dopise ze dne 13. 8. 1854 se svěřuje bratrovi se zdravotním stavem své manželky a opět si stěžuje na osamělost: „Julie vypadá teď dobře a doufám, až teď zas povětří změní a domů přijde, že bude zcela všechno zas v pořádku. Zdenku ovšem sotva poznáte, jak vyrostla, a se taky nepochybně změnila. [...] Ke Zdence chodí postmistrovy 110

Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851–55. Ed. V. Zelený, 1888, s. 119. 111 Tamtéž, s. 125. 112 Tamtéž, s. 139.

- 53 -

holky. Má jen ty dvě, jednu jako Zdenku, jednu trochu starší. To máš celý život, hůř než v klášteře.“113 Havlíček korespondoval s bratrem o včelách, které byly jejich společným zájmem; kuriozní je skutečnost, že jeden úl pojmenoval Zdenka a další Julie. 114 Když Julie a Zdenka odcestovaly zpět do vlasti, Havlíček na ně často vzpomínal: „Se Zdenkou budete mít mnohou švandu: můžeš si pomyslit, že si na ně často vzpomínám, když zde musím bejt sám mezi tou dílem hloupou, dílem zlou a dílem hloupou i zlou rotou.“115 Přestože měl Zdeňku velice rád, byl přísným otcem. V dopise z 6. prosince 1854 vzpomíná na to, jak byl jako dítě vychováván, a bratru Františkovi se poté svěřuje i se svými výchovnými metodami: „Když jsme byli malí, dával otec a taky ostatní v domě (jako teta Batelovská, Bretschneider etc.) tobě ve všem přednost proto, žes byl čipernější a pohyblivější, škoda pro tebe z toho byla ta, žes byl pak rozpustilý a uličník, a pro mne by byla z toho povstala zase ta škoda, že bych byl zcela ochabnul a taky k ničemu nebyl, kdybych náhodou zas nebyl měl na faře svůj vlastní domov, kde se mi taky proto víc líbilo než doma. Pak když se objevily následky jejich vlastní chyby ve vychování, zase obrátily do obrácené chyby: pak zas já jen byl pořád chválen a ty pořád haněn: z toho by zas pro mne byl býval brzy nadutý hlupák, kdybych byl právě zas na faře skrze nebožtíka vikáře nenašel přísného a rozumného posuzovatele. V celku arci hlavní vychování dětí záleží v tom, aby měly okolo sebe hodné lidi, jak rodiče, tak i jiné s kterými více zacházejí: ale připomněl jsem ti jen tyto chyby v našem vlastním vychování proto, abys se jich varoval. [...] Hleď aby nebyl jeden více chválen než druhý, aby se na jednoho více nedrželo než na druhého, zkrátka v ničem žádná přednost. – Ostatně neškodí nikdy dětem raději více přísnosti, jen když při tom vidějí lásku. Že je

113

Karla Havlíčka rodinné listy brixenské z 1851–55, edice Václav Zelený, dopis ze dne 4. září 1854, s. 145. 114 Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851–55). Ed. V. Zelený, 1888, s. 156. 115 Tamtéž, s. 170.

- 54 -

člověk netejrá a ze zlosti jen jakoby z toho vyražení měl. Tak ku př. u nás, vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málokdy, nikdy ve zlosti, ale za to vždy až do krve, aby déle držela paměť), ona ale přece proto mne má ráda jako Julii, ba skoro víc.“ Mamince psal Havlíček o Julii, o Zdence, o štěněti, které si pořídili kvůli Zdence. „Zdence se zde daří vůbec výborně, také Julii dobře, jenže posud není ještě zcela zdravá, ale doufáme že v nynějším jaře bude úplně v pořádku, vypadá již nyní jednou tak dobře než když sem přijela,“ píše Josefě Havlíčkové dne 13. března 1853. V dalších dopisech informuje matku o činnosti dcery a ženy, o jejich zdraví. O Julii se zmiňuje více v dopise ze 24. června 1854: „Stran Julie myslím, že taky už brzy se svým neduhem přijde do pořádku, a jestli ne dřív, jistě za tu zimu v Praze nebo v Brodě, kdybysme se vrátili všichni.“ 116

9. Ženy v díle Karla Havlíčka Borovského

a) Havlíčkovy názory na polské ženy Dne 22. října 1842 se Havlíček vydal do Ruska, ale protože neměl průvodní list, musel se zdržet ve Lvově. Havlíček pobýval až do ledna 1843 ve Lvově u Karla Vladislava Zapa, středoškolského profesora, redaktora, spisovatele a překladatele. Havlíček se pohyboval ve Lvově mezi polskými paními a v jednom dopise do vlasti se svěřuje: „učím se hodně zdvořile s paními mluvit, učím se od nich tančit krakoviaka a mazura a žvatlat tím akcentem jako ony (dávám ale při tom jak se na budúcího moskevského učitele sluší hodně pozor, abych se do některé nezamiloval)“ 117 Pochvalně se Havlíček zmiňuje o ženě K. V. Zapa, Honoratě Zapové: „Poznamenávám quoad eruditionem dom. auscultantis, že má p. Zap půlletú dceru a 17½letú paní a to sice velmi krásnú, jak se sám přesvědčíte, neboť má naději co nejdřív do Prahy přesazenu býti. Pak se na ni podívejte, jest čarnobríva, jak Rusíni mluví (dcera šlechtice

116

Výše uvedené úryvky z Havlíčkových dopisů matce pochází rovněž z publikace Karla H. rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi H. a Josefovi H., matce Josefě H. z let 1851–55). Ed. V. Zelený, 1888. 117 Osvěta 1872, s. 18.

- 55 -

z Bukoviny), umí tedy i malorusky, a česky ji p. Zap velmi dobře naučil, jak se dá velmi lehko mysliti. Německy neumí ani slovo, jen po francúzsku; toť víš, že to byla u českého vlastence první dobrá vlastnost a hned se mi tím také pochlubil. Polky se velmi lehko spřátelí, takže jsem byl hned za týden u p. Zapa jako doma: tím snadněji proto, že bývám od 8. do 2. jediným společníkem paní, když Zap v kanceláři bývá. Polky jsú velmi upřímné a svěří se se vším a mně tím více, že mám být tím v Moskvě, čím jest p. Zap ve Lvově. Ona mi celú historii své lásky s nejmenšími maličkostmi vypravovala, mají se velmi rádi. Mnoho jsem se naučil, čeho se jindy člověk jen sám z vlastní praxe dozví a jmenovitě ty. [...] Milý brachu! není to žádné paradoxon, co já o Polkách smejšlím. Polské paní jsú paní, pyšné královské stvoření v plné důvěře k své důstojnosti tolik si dovolují, že by naše povážlivé panenky se při všem, co Polka po celý den mluví a dělá, pořád jen červenaly. Polka se pranic nebojí, co si o ní mužští pomyslí, ona nevydělává a nevyprošuje sobě dobré mínění, vážnost u mužských, ale vynutí, abych řekl, poručí si, že ji musíš ctít anebo milovat. – Polka všem mužským porúčí a jen jediného poslúchá; jak to as láká státi se pánem takového pyšného panského stvoření!“118 Havlíček si na Honoratě Zapové cenil zejména toho, že se od svého manžela naučila mluvit česky; vážil si ale i jejích ušlechtilých vlastností. Zapová převyšovala české ženy nejen krásou a vzdělaností, ale i svým společenským vychováním. Přestože k Honoratě Zapové choval Havlíček úctu, všímal si chování ostatních Polek. Pozoroval u nich zejména rozdíly v jejich povaze, tak odlišné od českých žen. Po svém návratu z Ruska do vlasti se Havlíček se Zapovými v Praze nadále stýkal, a to až do své smrti. V závěru dopisu Fany Weidenhoffrové ze dne 27. ledna 1846 se Havlíček zmiňuje o Honoratě Zapové: „Zatím tě líbám. Paní Zapová se již na tebe těší a já taky. Či myslíš že ne? – Ale s tím bálem nedělej zbytečné kusy!“119

V albu Honoraty Zapové se nachází i památka po Havlíčkovi: I v polských sadech ujmulo se kvítí, 118

Osvěta 1872, s. 18–19. Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce 1939, s. 71.

119

- 56 -

jemuž neznámé české slunce svítí. Ve Lvově, prvního ledna 1843. Karel Havlíček Borovský.120 Dopisy Karla Havlíčka z Polska byly uveřejněny Václavem Zeleným v Osvětě (1872, 3). O Honoratě Zapové se podrobně zmíním na str. 80.

b) Havlíčkovy názory na ruské ženy Ve svých satirických Obrazech z Rus Havlíček pojednává i o ruských ženách. Informuje čtenáře o obezitě Rusek: „Přitom mají jakési staré všeobecné privilegium tlustoty, kterého zvláště jejich paní a dcery již v mládí užívají. Poněvadž se tloušťka mezi hlavní vlastnosti krásné holky a paní klade a poněvadž ženská pleť kupeckého stavu největší čásť života doma v jídle a v povalování trávívá: lehko jest pochopiti, že pak cizozemský člověk, potkav nenadále takovou „krásnou“ kupčichu na ulici, nechtě zvolá: Požehnej Pán Bůh! [...] Tak tedy kupčichy na své obšírné tělo navěší všechno, cokoli skoupiti mohou, ať si to dohromady jde jakkolivěk, jen když je to hodně drahé a strakaté, a kolikráte mi napadlo, že by si dle těchto zásad mohly nalepit na šaty různobarevné ruské bankonoty, a zajisté by nejlépe dosáhly svůj ideál i v drahotě i v strakatosti.“121 Dále Havlíček kritizuje vzhled kupeckých krasavic, bere si na paškál jejich bílou jemnou pleť, na kterou má velký vliv parní koupel, nalíčené tváře a černé zuby, což je způsobeno leností a nečinností Rusek, které jen „jako husy na krmníku na váze přibírají“. Ruské ženy jsou podle jeho názoru oproti českým ženám nevzdělané, protože jsou stále zavřené. „Nesmíme však zapomínat, že dle ponětí východního ženská mnohem níže stojí ve vážnosti než u nás, v každém ohledu jest silnějšímu pohlaví tuze podřízena.“ V Rusku ženy nepomáhají muži vést živnost, nejsou k nalezení ani v obchodech, ani v hostincích – Rusové odporují takovému důstojnost ženskou snižujícímu obyčeji, kterým v západní Evropě „kupovatele do krámů a hosty do 120

Jelínek, E.: Honorata z Wiśniowských-Zapová. Zápisky z rodinné korespondence a vlasteneckých vzpomínek. Nakladatelství J.Otto, Praha 1894, s. 38. 121 K. H. B.: Obrazy z Rus. K tisku připravil M.Novotný. Knihtiskárna Fr. Riedla v Havl. Brodě 1948, s. 44–89.

- 57 -

hostinců lákají“. Naproti tomu si Havlíček libuje, že ruské ženy jsou mužům podřízeny natolik, že jsou tiché a minimálně mluví. „Živé sochy z kaše a z červené řepy.“ V Obrazech z Rus, v oddílu nazvaném Gulaňje, vypráví Havlíček o madame Annette, moskevské modistce, a následně naráží na marnivost ruských aristokratek, které se sjely kvůli velice důležitým věcem: „kněžna K. se přijela poradit, má-li si zejtra dát přidělat na klobouk bílé, nebo černé péro, kněžnu L. hryže svědomí, že si dala na šaty přišít jen dvě garnitury, kněžna M. viděla ve snách zázračně krásnou mantilu a nemá pokoje, pokuď se jí opravdu nezjeví, kněžna N. onemocněla od těch dob, co kněžna O. dostala z Paříže ten osudný čepec s bílou růží, a neuzdraví se dříve, pokuď jí madame Annette nevytvoří ještě geniálnější; a tak celá Moskva nemá útěchy a pokoje, pokavád neputovala k paláci madame Annetty.“122 V Obrazích z Rus se Havlíček věnuje také popisu oblečení tamních obyvatel, např.: „Tu vidíme na jednom kočáře ruskou ňáňušku (chůvu) v národním kroji, v bohatém zlatém kakošníku (čepci), v damaškové dušehrejce (zvláštní kabátek), sibirskými veverkami podšité a soboly premované, tu zas několik dětí oblečených velmi vkusně v národním kroji selském.123 Havlíček vykládá v Obrazích z Rus i ruskou anekdotu: „Jistá velmi šetrná paní, která hlavní péči o to vedla, aby služebníci s šatstvem opatrně zacházeli, koupila také k gulání novou drahou livereji a odevzdala ji služebníku nováčkovi s ostrým opakováním obyčejných svých pravidel. V ouplné své kráse stál tento při gulání za kočárem; tu najednou nastal déšť. Opatrný služebník, pamětliv pravidel paní své, v tu chvíli svlékl ze sebe kabát a zaobaliv podával ho skrze okno paní do kočáru, aby nezmokl. Tato mu arci přikazovala hned se zas obléci, ale služebník v mylném domnění, že se to děje pouze z starostlivosti o jeho zdraví, násilně vrazil kabát do kočáru, přiloživ: „Vždyť mi déšť nic neuškodí, nejsem z cukru.“ Nato se hned bez kabátu za kočár postavil, a lehko si pomysliti můžeme smích všech ostatních a zlost paninu, když v takovém stavu nevyhnutelně ještě as půl hodiny volným krokem mezi jinými jeti musela, než dojela k místu, od kterého se odjížděti dovoluje. Co se potom doma opatrnému nováčkovi přihodilo, o tom by nejlépe vypravovati mohl karabáč, kdyby mluviti uměl.“124

122

Karel Havlíček Borovský: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 34. Tamtéž, s. 35. 124 Tamtéž, s. 41. 123

- 58 -

V oddíle nazvaném Cizozemci v Rusích vyjmenovává Havlíček ruské panovníky. Zmiňuje se také o carevně Kateřině II., která pocházela z Německa, ale přesto byla nepřátelská vůči Němcům. Podporovala naopak vše francouzské, podporovala i ruskou národnost, zdvojnásobila velikost ruské říše uvedením jediného písemného jazyka. Svého vnuka nechala Kateřina dokonce pokřtít jménem Konstantin, dala mu řecké kojné a chůvy a přikázala ho vychovat po řecku.

c) Havlíčkovy názory na ženy v jeho básnických skladbách Ve skladbách, které vznikly v Brixenu, totiž v Tyrolských elegiích (1852), Křtu svatého Vladimíra a pohádce Král Lávra (1854), vystupuje několik žen, jejichž promluvy mají vždy nějakou funkci. V Králi Lávrovi vystupuje matka holiče Kukulína, která se zastává syna, jehož chce král Lávra popravit za to, že Kukulín objevil jeho tajemství. Matka, chudá vdova, úspěšně oroduje za syna, je připravena dát svůj život za jeho. Je tak reprezentativní postavou, demonstrující mateřskou lásku. Havlíček zřejmě neměl v oblibě ženy, které stále reptaly a pomlouvaly. Poučil se ze vztahu s Fany Weidenhoffrovou, kde proti Havlíčkovi vystupovala negativně zejména teta Halamásková. V dopisech Fany a v jednom dopise Julii nalezneme stopy Havlíčkova hněvu, který probudilo právě reptání žen proti jeho činnosti. I v Křtu svatého Vladimíra pranýřuje Havlíček ženskou povídavost a hašteřivost, když si v promluvě boha Peruna bere na paškál „staré báby“, které si neustále na něco stěžují:

„Že jsem stvořil staré báby, to mne nejvíc mrzí, nepřestanou-li mne soužit, zahladím je brzy.

Hrom ať do nich! Abych neklel, zdržet se nemohu! Když jí koza málo dojí, běží k pánu bohu.“

- 59 -

Podruhé haní „staré báby“ o několik slok dále, kde pověrčivé báby vidí znamení: „Tu hned tekla krev z obrazů, děly se zázraky: čistá panna porodila čtyry mladé draky.

Báby viděly znamení na nebi a všude: prodávaly staré sukně, že soudný den bude.

Báby viděly znamení na nebi a v dírách, slyšely potopu světa hučet ve všech škvírách.

Po svatbě se narodilo dítě za čtvrt léta: kupujte, lidi, měchejře na potopu světa!“

Vedle starých žen ironizuje však prostřednictvím boha Peruna mladé vdavekchtivé, ale i provdané ženy:

„Ta mne moří ve dne v noci, ráda by se vdala, ten se modlí, by Morena jeho ženu vzala.“

Jako vedlejší ženská postava vystupuje v Křtu svatého Vladimíra i Perunova žena Perunice. Ta svého muže nabádá:

- 60 -

„Však já jsem dobře slyšela za dveřmi skrz škvíru, co jsi vzkázal po drábovi cáru Vladimíru.

Nezačínej si jen s cárem, to já pořád říkám, že to se svou opozicí nepřivedeš nikam.

Každému do očí řekneš, co máš na jazyku, a děláš si nepřátele, nemáš politiku.“

A když žena po celý den bručí jen a štěká, och, to musí z kůže vyhnat boha i člověka!125 V poslední uvedené sloce oddílu vypovídá Havlíček i o své osobní zkušenosti, kterou jsme již zmínila výše. Havlíček ve svém díle kritizuje i to, co sám ve svém osobním životě považoval za neúnosné. V osmém zpěvu zvaném Kamarilla se Havlíček zmiňuje o dvorní kamarille, o carovi Vladimírovi a jeho vztahu k ženám. Jak uvádí Vladimír Macura ve své práci Český sen,126 je Havlíčkovo líčení milostného života Vladimírova přesně vzato z Nestorova vyprávění (Nestorův letopis ruský, c. d., s. 60) o tom, jak byl panovník „poražen 125

Úryvky z básní pochází z práce K. H. B.: Básně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956, s. 74–78. 126 Macura, V.: Český sen. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

- 61 -

chtivostí ženskou“, jak měl za ženu Normanku Rognědu, Bulharku, Řekyni a dvě Češky; nacházíme tam i závěrečné shrnutí („a souložnic měl 300 na Vyšehradě a 300 v Bělehradě, a 200 na Břestově ve vsi“):

Zachovej nám, Pane Bože, Frantu Šumavského,127 že je každá kamarilla pohlaví ženského.

Vladimír byl ještě k tomu puncto sexti128 štvanec, jako lev královal mužům a ženským co kanec.

Jednu ženu měl Normanku a jednu Řekyni, dvě měl Češky, že jsou hezky, jednu Bulharyni.

A metresek jako pecek, tři sta v Bělehradě, dvě stě v sele Berestově, tři sta v Vyšehradě.

Přestože měl Vladimír k ženám kladný vztah, stěžuje si zanedlouho svému lokajovi Matesovi, že si neví rady s ženskými:

„Ach Matýsku, Matýsečku, hleď mne toho zbavit, 127 128

„Franta Šumavský“ – slovníkář. „puncto sexti“- týká se šestého přikázání (Nesesmilníš).

- 62 -

já chudák s těmi ženskými nic nemohu spravit!“129 Proti ženě, která si postaví hlavu, je každý bezmocný, dokonce i vladař. Pomocí všech ženských postav, které jsem zmínila, dosahuje Havlíček potřebného ironického tónu a humoru, který je pro jeho dílo typický.

d) Epigramy, básně, aforismy Krleš! Krleš! Krleš! Pojďte, vlastneci, jež srdce bolí, že Bůh nenadělil Čechy solí, pojďme, modleme se, by dobrota boží v Čechách ráčila zavést zase na všetečnou ženskou trest takový, jak byl za časů Lota: tak dá Čechům spravedlnost Páně více soli než wieliczské báně. Krleš! krleš! krleš! 130 „Ani jediný punktík nepomine z zákona“ Ježíš u Mat. V. 18. Házelo se – jakož v bibli zní – na cizoložnice kamení: římská církev trestá ještě více – kněžmi hází na cizoložníce.131

129

K. H.B.: Básně. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956, s. 129. K. H. B.: Básně a epigramy. Chvojkovo nakladatelství, Havlíčkův Brod 1997, s. 155. 131 Tamtéž, s. 165. 130

132 133

K. H. B.: Básně a epigramy. Chvojkovo nakladatelství, Havlíčkův Brod 1997, s. 196. Karel Havlíček Borovský: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 173.

- 63 -

Ve výše uvedeném epigramu útočí Havlíček svým ostrým vtipem na kněží, kteří porušují celibát. O Havlíčkově názoru na kněžský celibát pojednám více v oddílu týkajícím se Slovana.

Zkažený krakowiak „Karle, již těch hádek nech,“ povídala Fanka, „buď si Slovan nebo Čech, jen když nejsi Hanka!“132

V uvedeném epigramu se objevuje jméno Fany Weidenhoffrové, Havlíčkovy snoubenky.

Definitio disciplinaris V naší církvi – brachu, věz! – růžence, obrazy, panny, míval-li je v rukou kněz, jmenují se dotejkany.133 Nové kacířství Evě radil v ráji duch: „Recipe jablko, budeš bůh!“ Však to nebyl žádný jiný nežli doktor medicíny.134

Triplex immaculatio 132

K. H. B.: Básně a epigramy. Chvojkovo nakladatelství, Havlíčkův Brod 1997, s. 196. Karel Havlíček Borovský: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 173. 134 Tamtéž, s. 187. 133

- 64 -

Nebyl doma celý rok pan Kojata, a přec žena porodila trojčata. Divil se pan farář velice, že ji zastínila svatá Trojice.135

Indiferentský O stálost a věrnost nepadej v rozpaky, miluj, holka, všechny a mne miluj taky.

Dešť na všechny padá, slunce všechněm svítí, nechci tě, má milá, sám jediný míti.136

Beata virgo Maria jesuitis salutem Děkuji vám za to udatenství, jímž jste zastávali mé panenství; děkuji vám dvakrát, neb bych nebyla panenství zachovala, kdybych byla v létech mladých vaše moralisty čítávala.137 135

Karel Havlíček Borovský: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 191. Tamtéž, s. 191. 137 Karel Havlíček Borovský: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 195. 136

- 65 -

Veselé slečně Vzpomeňte si jen vždy na mne co přítele svého, když stojíte s rohličkem u šálku kafového. Při té mojí skrovné prosbě oumysl je ten, byste na mne vzpomínala třikrát každý den.

Smutné slečně Nestálý nám osud dalo nebe; buďme spolu, pokud ono přeje, až nás ale vítr rozevěje – budou aspoň lístky vedle sebe.138

Do památníku slečně Justině Jeřábkové v Boroticích Borová a Borotice – to jsou pravé sestřenice; taky my nepopustíme, až se nějak spřátelíme.139

Citlivá večerní (Á la Picek) Na lavičce pod okýnkem seděli jsme s mou panenkou v noci, ona koukala do klína, já jí koukal mezi oči; měsíček jak mazaneček na nebíčku špoulil svou hubičku, on se, čtverák, usmíval! 138

K. H. B.:Básnické dílo. Vybral a uspořádal Jaromír Bělič. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1962, s. 54. 139 Tamtéž, s. 55.

- 66 -

Och, bylo to posezení jako v božím nebi za kamnama, andělíčky fofrovali, vznášejíce se nad náma; hájek jako mlíčko kvetl, slavík zpíval jak na flašinetl, kantor by to nedoved.

Tuto píseň jsem já skládal, a kdo tomu uvěřiti nechce, ať se zeptá v Peršíkově, poví mu to moje děvče; já jsem se smál, ona taky koukali jsme pořád na oblaky – plakali jsme oba dva.140

Havlíček epigramy také překládal. Uvádím zde jeden, týkající se upovídaných žen: J. Ch. F. Haug Ženský jazyk Mlčet ženská nedovede, jest to proti zvyku, spíš bych věřil, že dovede mluvit bez jazyku.141

V dopise z Moskvy, ze dne 27. dubna 1844, adresovaném Josefu Tadeáši Klejzarovi, se zmiňuje Havlíček o parodii na Kytku Ivana Čecha, uvedenou v Květech r. 1843, čís. 58. Parodii Havlíček nazval „Jehelníček Ludmily Češky“. Jehelníček vznikl 140

K. H. B.: Básnické dílo. Vybral a uspořádal Jaromír Bělič. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1962, s. 164–165. 141 K. H. B.: Básnické dílo. Vybral a uspořádal Jaromír Bělič. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1962, s. 211.

- 67 -

proto, že Havlíčka rozčílila „mizerná disticha“, která literáti dávají do Květů. Jehelníček poslal Havlíček Girglovi do Prahy, aby byl pod jménem Ludmily Češky otištěn v Květech, čís. 58, 1844. Uvádím zde ukázku z Jehelníčku Ludmily Češky:

STRNADU Věčně mu vděčností kypět má kuchyně česká, slanečka nám vyložil jméno na všech jazykách.

JAROSLAVU K. Proč tak dlouho již tvá babobouřná pauzuje lýra? Snad na sedláka opět přimraženého čeká?

SLAVOMÍRU Dělníka na českém Parnasu Apollo, Tomíčka, titulárním prej básníkem dekretoval.

BUDISLAVU Zdráv buď též ty, malý tlumači Velikého Šekspíra, vyšila jsem ti pestrou mošnu na prozódii.142 atd.

Z aforismů Karla Havlíčka Borovského jsem vybrala dva, které se týkají žen: Panna, která pořád říká, že půjde do kláštera, podobá se veslaři obracejícímu se vždy tam zády, kam chce plouti. Jinde koketují jenom dámy, vystavující na odiv svá prsa; v Rusku i mužská, a mnohem více. Avšak s mnohými rozdíly: ženské zakrývají prsy co možná nejméně, mužská co možná nejvíce.143

e) Pražské noviny 142 143

Karel Havlíček Borovský: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 161–163. Oba aforismy z Karel Havlíček Borovský: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 210, 216.

- 68 -

Nejjasněji vystupují Havlíčkovy názory do popředí v jeho politických spisech. Spisem s vysokou důležitostí jsou Epištoly kutnohorské, o nichž se zmíním později podrobně. Nejprve uvedu několik příkladů z

Tobolkova vydání Havlíčkových

Politických spisů. První díl Politických spisů Havlíčkových, vydaných Z. Tobolkou, se týká Pražských novin. V článku č. 5, nazvaném Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky, (Pražské noviny z 10. a 14. 5. r. 1846 čís. 37 a 38, str. 155-157, 159-161)144 používá Havlíček příklad pro založení ideální rodiny: „Krkonoš a Tatra jsou jako manžel a manželka, poctivým sňatkem manželským spojeni: z tohoto manželství může se zroditi krásné, četné, rozšířené a silné potomstvo atd.“ 145 Tím naráží na to, že ideálním párem je Čech a Češka, nikoli pár smíšený z příslušníků různých národů. Jen sňatky výhradně českých párů může být zamezeno zániku české řeči. Havlíček se v Pražských novinách vtipně zmiňuje o soudobé situaci v severním Německu. Tam napsaly hamburské ženy ženám hrdinů šlesvicko-holštýnských dopis, v kterém jim za hrdinství jejich mužů projevují pochvalu a uznalost, napomínajíce je, aby i o budoucí statečnost pánů manželů měly péči.146 Havlíček žertuje, že je štěstí, že byla vynalezena střelní bavlna: „Tu budou moci německé dámy, až vojna s Dány nastane, ze všech svých zbytečných šatů munice nadělati, a povážíme-li, jak mnoho dámy zbytečných šatů mívají, musíme nahlídnouti, že v německé říši nebude nedostatek munice!“147 Masopustním kouskem je příspěvek v Pražských novinách, v němž Havlíček informuje o merendě, kterou slavili 23. února. Bylo tam mnoho krásných dam, Havlíček se rozhodl vybrat šest nejkrásnějších. Potom zjistil nemožnost svého počínání, a vybral

144

Tobolka, Z.: K. H. B. Politické spisy. Díl I. Pražské noviny, s. 111. Tamtéž, s. 111. 146 Dánský král prohlásil v otevřeném listu z 8. července 1846, že nástupnictví ve Šlesviku i v království přechází i na ženské potomstvo. Ottův slovník naučný, 7. díl. Sdružení pro Ottův slovník naučný. Argo, Paseka 1997. 147 Pražské noviny z 8. listopadu 1846, č.87. 145

- 69 -

osm nejkrásnějších dam (po rozvážení k nim ještě dva velmi krásně oblečené známé muže připočítal). Jména nezveřejnil, aby si kandidátky nepohněval.148 V parodii na „zamilované povídačky“ nazvané Milenců hrob, otištěné v České včele ze dne 15. srpna 1845, ukazuje Havlíček na příkladu smrti dvou milenců, jak jsou soudobé povídky sentimentální. Až na konci povídky se čtenář dozvídá, že zdánliví lidští milenci jsou ve skutečnosti vrabci, kteří skončí pohřbeni v kocourově břiše. Povídka je otištěna v oddíle zvaném „Satiry a žerty“.149

f) Epištoly kutnohorské Přikročíme nyní k Epištolám kutnohorským. Epištoly kutnohorské jsou nejdůležitějším politickým spisem Havlíčkovým, uvádí Z. Tobolka ve svém vydání Politických spisů Havlíčkových.150 „Po zániku Národních novin uvádí Havlíček v život časopis Slovan, tribunu svého protivládního a zároveň proticírkevního zápasu. Otiskuje v něm svoje Epištoly Kutnohorské, jeden z vrcholných projevů českého úsilí o svobodu ducha a přesvědčení v celém 19. století.“151 Popud k sepsání Epištol kutnohorských daly Havlíčkovi politické události roku 1849 a 1850. Poprvé byly otisknuty pod značkou H. B. jako série článků v Slovanu roku 1850. Jednalo se o 17 kapitol, uveřejněných tam pod názvem Epištoly kutnohorské. První kapitola vyšla v Slovanu dne 8. 6. 1850. Druhé vydání vyšlo pod názvem Epištoly kutnohorské. Sepsané od H. B. Druhé rozmnožené vydání. V Kutné Hoře 1851. Nákladem spisovatelovým. Tisk Fr. Procházky. Vydal Havlíček na žádost svých přátel v první polovici července r. 1851. Epištoly kutnohorské, které se nacházejí v Tobolkových Politických spisech, sestávají z článků delších i menších, které byly uveřejněny ve Slovanu, ale Tobolka sem zařadil i některé jiné články, které mají podobné téma. V Epištolách kutnohorských se

148

Pražské noviny z 26. února 1846 , č.17, s.70. Karel Havlíček Borovský: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 222–225. 150 Tobolka, Z.: K. H. B. Politické spisy. Díl III. Praha 1903, s. 813. 151 Jeřábek, D.: Karel Havlíček, církev a náboženství. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. Universita J. E. Purkyně, Brno 1971, s. 10. 149

- 70 -

Havlíček zabývá mimo jiné i otázkami víry a náboženstvím. Pro moji práci je nejzásadnější Havlíčkova polemika na téma celibátu, která se v Politických spisech nachází v oddíle XIII, nazvaném „Proti vykladačům“. Havlíček ve své polemice napadá jistého „pana vykladače“. „Vídeňský deník, kam psal svoje repliky na jednotlivé pasáže Epištol páter Fr. X. Škorpík, hájil latinský ritus a vůbec církevní bohoslužby jako základnu i prostředek národního a stavovského sblížení věřících.“ 152 Havlíček jako ženatý člověk a otec vyzkoušel si celibát i manželství, a mohl proto posuzovat. Jeho názor je, že by bylo nejslušnější, aby se kněžstvo o celibátu ani nezmiňovalo. „Co se mého osobního mínění o celibátu týče, držím jej asi za takovou cnost, jaká by cnost byla, kdyby někdo po celý čas svého života oči své zavřené držel. [...] Těm ale, kteří celibát za tak velikou zásluhu a cnost drží neb se dělají jako by drželi, odpovídám: K žádné cnosti nemá se nutiti, a jestli tedy my proti celibátu se opíráme, nechceme tím žádného kněze nutiti, aby se snížil, nýbrž chceme jen, aby nikdo nucen nebyl neženiti se, zanechávajíce každému, kdo celibát za cnost a za zásluhu držeti chce, právo neženiti se.“153 Kromě Epištol kutnohorských jsou obsaženy v II. části III. dílu vydání Politických spisů Havlíčkových také články, které vyšly v Pozorovateli politickém, který byl vedle článků nejdůležitější rubrikou Slovana. Tobolka uvádí, že ji Havlíček psal sám, i když nebyla vždy označena jeho značkou H. B. V Pozorovateli politickém se Havlíček stručně zmiňoval o všech důležitějších současných událostech. Proti názoru ¸pana vykladače', že „volná duchovnost člověka prosta jest fyzické pohlavnosti, a vzor čisto-lidské mužské a ženské dokonalosti není vázán pohlavím, a nedocílí se spojením s mužem neb se ženou, nýbrž spojením s Bohem“, tvrdí Havlíček, že této moudrosti ani on, ani žádný jiný na nebi a na zemi a v pekle nerozumí. Dále Havlíček prohlašuje, že „opakování slova čistota, zachování čistoty atd., se příčí zdravému smyslu, neboť jimi se manželství nepřímo vyhlašuje za jakousi nečistotu, což jest zcela přiměřené jistým na duchu pomateným sektám východním, které držíce přirozený a od Boha vštípený pud pohlavní za jakési čertovství, vyřezávali sami sebe 152

Jeřábek, D.: Karel Havlíček, církev a náboženství. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. Universita J. E. Purkyně, Brno 1971, s. 12. 153 Tobolka, Z.: K. H. B. Politické spisy. Díl III. Praha 1903, s. 889–890.

- 71 -

jako zvířata; avšak velmi nepřiměřené jsou tyto řeči pro rozumné lidi v 19. století v Evropě.“154 Poté uvažuje Havlíček nad tím, proč si každý pan farář drží hospodyni. „[...]Vidíme, jak zkušenost mluví zrovna naopak než p. vykladač, a žena je zrovna prostředek proti rozptýlení ducha, protože za muže přejímá polovici starostí jeho, starostí totiž menších o domácnost, které jsou zcela přiměřené ženským, a tudy jemu tím více času zbývá k jeho povolání! Či ne tak? Proč pak by, kdyby tomu tak nebylo, páni farářové neměli raději hospodáře místo hospodyň?“155 Havlíček neustále útočí na pana vykladače Škorpíka z Bohdalic na Hané, ale zamýšlí se i nad postupy římské stolice. Řím vůči katolickým Rusínům povoluje kněžské manželství, které ruší všechny argumenty pana vykladače. Neboť je-li kněžské manželství taková ošklivost před očima Páně a celibát tak nevyhnutelná ctnost a vlastnost, jak se mohl Řím tak zapomenout, že tuto „nemravnost a surovost“ trpí Rusínům a jiným? Havlíček dokládá, že pod jednou podmínkou by mohl být pro nucený celibát kněžský: „...kdyby na každém, jakmile uložený celibát zruší, podle nějaké viditelné a každému nápadné a nezrušitelné známky kupř. na obličeji to poznati bylo.“156 Pak doufá, že by byl brzy celibát vyzdvižen, a papež a biskupové, sami ženatí, všem kněžím tak jako ostatním lidem dovolili se ženit. Havlíček také upozorňuje na škody, které pro všeobecnost kněžského celibátu vyvstávají, a na výhody, které by vzešly z toho, kdyby se katolické kněžstvo tak jako ostatní lidé ženilo. Z kněžského celibátu nejsou podle Havlíčka žádné všeobecné užitky, zato škody jsou z něho velké. Celibátem se stává kněžstvo katolické uzavřenou kastou, která je oddělena od ostatních věřících. Celibát překáží kněžím ve svědomitém plnění úřadu. Svobodný kněz nemůže znát všechny životní svízele, nemůže být rádcem jiných. Havlíček horuje pro to, aby kněžstvo upustilo od nuceného celibátu, a tato jeho myšlenka vede jako červená nit celou jeho úvahou o celibátu a je zřetelná i v jeho polemice s „panem vykladačem“.

154

Tobolka, Z.: K. H. B. Politické spisy. Díl III. (Epištoly kutnohorské 1851, část II.) Praha 1903, s. 893. Tamtéž, s. 894. 156 Tamtéž, s. 898. 155

- 72 -

Pro zdůraznění svého tvrzení si Havlíček

bere příklady z bible. Ježíš Kristus

neodděloval stavy, nekázal jen určitým omezeným skupinám, nýbrž všem najednou. „Známe již my ty vaše pěkné obyčeje, kdežto umíte pod zámyslem náboženské fantazie smyslnost drážditi u panen tím ženichem Kristem, kterého ve svých modlitbičkách necháte zcela smyslně a tělesně slovy objímat, a o němžto se vyjadřujete ve slovích, kterými se může mluviti o každém lidském ženichu, jen abyste tím nalezli obliby, zvlášť u starých panen, abyste jim pod pláštíkem pobožnosti dali příležitost alespoň mysliti na něco tělesně příjemného. To však již jsou každému, kdo vaši činnost pozorně na očích má, velmi známé věci!“ 157 Na Škorpíkův názor proti civilnímu manželství (ve Slovanu ze dne 13. listopadu roku 1850, sv. 4, s. 1587- 1593) reaguje Havlíček následovně: „Z Hustopeče dopisuje někdo do jistých českých vládních novin pod znamením brejlí. Nedávno upekl tedy tento hustopečský dopisovatel hustý článek o civilním manželství, a rozumí se samo sebou, že zcela jest mínění pana hraběte Thuna (viz díl III., s. 813) a zavrhuje civilní sňatek také ze strany vědy, mravnosti i politiky.“ Havlíček napadá opět „pana Hustopečana“, který tentokrát mluvil proti civilnímu manželství a prohlašoval, že pro každého muže je na světě jen jedna žena a pro každou ženu jen jediný muž, kteří jsou mezi sebou v pravdivé předurčené harmonii. Havlíček na to reaguje tak, že „každá statistika ukazuje libovolnost tohoto posledního udání, a každý, kdo zná více manželství, kolikrát již byl svědkem té ¸předurčené harmonie'. Dále Havlíček pokračuje o panu Škorpíkovi: „On jest nade všechnu pochybnost katolický kněz a náleží k té straně, kteráž s tou samou horlivostí zastává ¸na základě vědy, mravnosti a politiky' celibát čili bezženství kněží, s kterou brojí proti civilnímu sňatku. Tu ale pan hustopečský dopisovatel ve své husté vědeckosti zapomněl, že sbíraje nucené důvody proti nenáviděnému civilnímu sňatku dokázal vlastně neslušnost celibátu. Neboť kam přijde při kněžském celibátu se svou polárností, se svou předurčeností, se svým tvrzením, že pro každého muže jest jen jedna žena na světě a pro každou ženu jen jeden muž? Co si tedy mají počít ty ženy, které dle zákonu polárnosti mají právě adtrakci ke katolickým kněžím, které jsou jim předurčeny, když katolické

157

Tobolka, Z.: K. H. B. Politické spisy. Díl III. (Epištoly kutnohorské 1851, část II.) Praha 1903, s. 914– 915.

- 73 -

kněžstvo nuceno jest od hierarchie k bezženství? Poněvadž pro tyto ženy již se tedy mužů nedostává, nuceny jsou též buď k celibátu, buď k hříchům.“158 Havlíček zastává názor, že předurčenost ve vědě je více k smíchu než pro vyvrácení. S civilním manželstvím nemusí být spojena jeho libovolná rozlučitenost (proti níž je i Havlíček, neboť manželství libovolně rozlučitelné je pouhý konkubinát), ačkoli v mimořádných a důležitých případech úplnou rozlučitelnost manželství i u katolíků připouští.

10. Postavení ženy v 19. století

a) Rodina a domácnost Čím se ženy zabývaly kromě kuchyně? Svým společenským postavením patřila žena zejména domácnosti a rodině. Starosti o domácnost byly do jisté míry v rukou žen, ať už šlo o výzdobu příbytku, ať šlo o zásadu vynášet co nejméně peněz z domu. Mezi ženami se veliké oblibě těšily domácí dekorativní práce, které tvořily jejich hlavní zaměstnání. Tyto práce zahrnovaly výrobu umělých květin z látky, z koření, úpravu per, šití krajek, vyšívání na tylu drobnými korálky, šmelcem, vyšívání křížkem na kanavě a suknu, malování a kreslení. 159 Uvést ženu nejen do kultury, ale i do veřejného života se pokoušel teprve Tyl a ještě několik osobností, které zahájily boj o emancipaci.160 Ženská emancipace, osvobození ženy od povinnosti být upoutána k domácím prácím, znamená její uvedení nejprve do salonního a pak i společenského života. I otázka výchovy vyvstala ostřeji než dříve. Vlastenci chtěli mít své děti vychovány a vyučeny v českém jazyce, čehož se mohlo dosáhnout pouze v rodině nebo soukromé škole.

158

Tobolka, Z.: K. H. B. Politické spisy. Díl III. Praha 1903, s. 1188–1189. Viz zejm. Melniková- Papoušková: Praha před 100 lety. Nakladatelství Orbis, Praha 1935, s. 113. 160 Melniková- Papoušková: Praha před 100 lety. Nakladatelství Orbis, Praha 1935, s. 117. 159

- 74 -

K tomu byla žena nejvhodnějším a nenahraditelným nástrojem, ale nejprve musela být sama vzdělána na dostatečnou úroveň. Zásady, kterými se žena měla řídit v rodině a manželství, byly omezeny na věrnost, náboženskost, ctnost, pořádek, pracovitost a poslušnost muži. Ideální vdaná žena měla být rozumná, bohabojná, ale ne bez diplomatické chytrosti, kterou by mohla vládnout nad mužem.

b) Vzdělávání žen K uvědomění žen přispívaly časopisy „Včela“ a „Květy“. V těchto časopisech se objevovaly zprávy o založení a činnosti „Společnosti vlasteneckých paní a dívek“, o schůzích, vycházkách, ženských podnicích v různých společenských vrstvách. I v rodinách začaly vznikat vlastenecké a vzdělávací kroužky, např. u Fričů a Staňků. V tisku se začala objevovat ženská jména a díla. V „Květech“ započala literární činnost Boženy Němcové, která zde otiskla roku 1843 báseň „Českým ženám“. Druhá její báseň „Slavné ráno“ byly plna vlasteneckých citů. Roku 1845 se skupina dívek rozhodla vydávat svůj ženský almanach, vedoucími osobami byly paní Erbenová a Božena Němcová. Doktor Karel Slavoj Amerling (1807- 1884) založil školu „Budeč“. Škola fungovala v úplnosti roku 1843, ale její existence netrvala dlouho. Neudorflová informuje ve své práci „České ženy v 19. století“ také o nově založených školách. „K. S. Amerling vybudoval v Praze ve čtyřicátých letech komplex budov zvaný Budeč, který měl sloužit nejen jako základ k rozvoji školství, ale měla v něm být i nemocnice, obchody, atd. Po šesti letech však musela být budova prodána pro obrovské dluhy, které pravděpodobně částečně zavinil Amerling a jeho žena. [...] Dobrá úroveň škol v Budči byla udržována také tím, že Amerling zval do školy různé odborníky, umělce a umělkyně, aby studentům a studentkám přednášeli. Konaly se pravidelné poučné vycházky, výlety, hrálo se divadlo. Všechny taneční besedy a bály vedl Josef Kajetán Tyl, který už před Amerlingem vybudoval v Praze tzv. „ženskou společnost“, kterou zdědil pro své snahy

- 75 -

Amerling. Už za Tyla byla veškerá činnost této společnosti orientována vlastenecky, i když nenápadně, aby nevzbudila pozornost rakouských úřadů.“161

c) Zábava Oblíbené byly výlety. Ženy měly na starost přípravu zásob. Důraz byl kladen na pěkné šaty a moderní výchovu. Výlet se skládal z procházky, jídla, tance a lehkého flirtu, který často vedl k těžkým manželským scénám. Výlet byl módou a příležitostí k setkání

s mladými

muži.

I

mladý

Havlíček

se

svou

snoubenkou

Fany

Weidenhoffrovou podnikal často na výlety do okolí Německého Brodu, kde na procházkách mladí lidé recitovali české básně a bavili se o české literatuře. Pro studenstvo zejména se pořádaly reduty a plesy. V Praze byly nejpopulárnější právě plesy studentské. U vchodu do tanečních místností stáli páni výborové, podávali vcházející dívce nebo dámě taneční pořádek, do kterého si musela zapisovat své tanečníky. Tyto taneční pořádky bývaly často krásně vázané nebo malované a mívaly formu knížeček nebo vějířku. Na českých bálech přikládali k tanečnímu pořádku malou sbírečku veršů věnovaných vlastenkám. Po plesu se tyto pořádky schovávaly na památku. Kvůli přítelkyním a radosti pochlubit se před nimi si dívky zapisovaly do svého pořádku i tance, které proseděly vedle matky. Když však dívka měla stálého kavalíra a zbožňovatele, ukázala, že téměř všechny tance protančila s jedním mužem. Když byla dívka povýšena na předtanečnici, pak byla zajištěna celému plesovému výboru matčina přízeň. Předtanečnice měla na voze, který ji vezl na bál, připevněné červeně zasklené lucerny. Vůz předtanečnice jel před všemi povozy. Předtanečnice dostala hned u vchodu taneční pořádek v přepychové výbavě. „Dcera národa“, Zdeňka Havlíčková, se zúčastnila plesu Národní Besedy a byla předtanečnicí pro den 29. ledna 1866 v Žofínském sále a stala se ozdobou večera. 162 Nejznámější salony v Praze byly u Palackých, Riegrů, Staňků, Pechů, Fričů, Němců. Nejznámější a dlouhodobě nejvýznamnější byl ve 30. a 40. letech salon u

161

Neudorflová, M. L.: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. JANUA, Praha 1995, s. 22–23. 162 Melniková- Papoušková: Praha před 100 lety. Nakladatelství Orbis, Praha 1935, s. 282–304.

- 76 -

Josefa Friče, otce Josefa Václava Friče, kde se scházelo několik desítek českých vlastenců a vlastenek.163 Ze salonu u Fričů vznikla první veřejná dívčí škola, kterou vedla Bohuslava Rajská, vlastním jménem Antonie Reisová (1817- 1852), krásná bytost, ale i nejvzdělanější česká žena své doby, k níž vzhlížela i o tři roky mladší Božena Němcová. O prvním českém ústavu pro vzdělávání českých dívek, vedeném Bohuslavou Rajskou, který se zrodil ze schůzek v salonu u Fričů a u Staňků, nemáme bohužel téměř žádné informace. Neví se, kolik dívek se tu scházelo, ani zda platily nějaké školné.

d) Politický život Dne 2. dubna 1848 vyzval anonymní článek v Bohemii pražské ženy, aby se účastnily politického života, zvláště vlastenecké práce v zájmu českého národa. Článek zdůrazňoval, že ženy jsou nejméně svobodnou částí celé společnosti, a tak je v jejich zájmu, aby se co nejvíce účastnily politiky. Kladl důraz na to, aby se ženy věnovaly pěstování dobré úrovně českého jazyka. Ale jinak se autor distancoval od možnosti, že by ženy mohly být politicky rovnoprávné. V českých zemích se roku 1848 ženy běžně účastnily veřejných politických schůzí, dokonce i bojů na barikádách. Zároveň organizovaly vlastní politické akce, z nichž první byla petice českých žen z března 1848 císaři do Vídně, v níž žádaly propuštění všech polských vězňů, kteří byli od r. 1842 v českých věznicích.164

e) Nutnost vzdělávání žen Průmysl učinil ženu v očích mužů bezcennější, zvláště když neměla možnost kompenzovat tuto ztrátu dostatečným věnem nebo výdělkem. Nemajetná dívka neměla naději na dobrý sňatek, protože muži byli skoupí a nebyli ochotni uznávat vysokou hodnotu práce, kterou žena vykonávala pro rodinu. Východisko z nedospělosti žen 163

Další informace o společenském životě žen podává: Neudorflová, M. L.: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. JANUA, Praha 1995, s. 20–22. 164 Neudorflová, M.L.: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. JANUA, Praha 1995, s. 34–35.

- 77 -

spočívalo ve vzdělání, v možnosti, aby se ženám neupíralo právo rozvíjet svoje schopnosti a v možnosti žen získat odborné znalosti pro vykonávání různých zaměstnání. Slabost žen a jejich nevědomost mužům lichotila a muži se zřejmě báli, že vzdělaným ženám nebudou stačit. Krásnohorská argumentovala, že vzdělané ženy budou vychovávat vzdělanější a zodpovědnější muže, a tím se dostane rychle na vyšší úroveň nejen česká rodina, ale celý český národ. Doufala, že dívky vychované k samostatnosti se nepoženou do sňatku jen proto, aby se existenčně zajistily. Krásnohorská vytkla zámožnějším vrstvám, že věnují zbytečně mnoho peněz na luxusní oblečení a jiný přepych, ale málo na vzdělání svých dcer a kulturní potřeby národa.165 Ve čtyřicátých letech devatenáctého století se našlo několik jedinců, kteří se snažili prosadit nutnost vzdělání žen. Takovým zastáncem vzdělanosti byl i katolický farář Jan Arnold, který se v Praze věnoval všemu, co může nějak prospět národu. Arnold sepsal žalobný dopis doktoru Fričovi: „Je nanejvýš na čase, aby někteří mužové do pozadí ustoupili, občanský ráz opět opanoval, hospodské chování odstraněno a naše Beseda též ústavem vzdělávacím se stala, kde by se umění hudební, deklamace v obou jazycích a předčítání nejlepších míst z časopisů naší tendence na denní pořádek dostalo. V tom musily by i ženy aspoň jednou v měsící účastenství bráti, neboť jsou prvními učitelkami mládeže. Vzdělání žen musí každému vlastenci, jenž jasně vidí, především na srdci ležeti.“166 Po rozkladu Amerlingova spolku vznikly z popudu dvou žen dva spolky. Honorata z Wiśniowských-Zapová, Polka z Haliče, provdaná za Čecha, zeměpisce a archeologa Karla Vladislava Zapa, založila Spolek Slovanek a Chorvatka Josefa Juliana Kunowićová, provdaná za F. Kubína, založila spolek „Slovanská Dennice.“ Vznik těchto spolků spadá do poslední čtvrti roku 1848. I přes silnou opozici se ženám podařilo založit první český ženský spolek pod názvem Spolek Slovanek. Podrobněji popsala událost Karolina Světlá ve svém spise Z literárního soukromí, Praha 1959. Hlavním účelem Spolku Slovanek bylo založit českou školu pro chudé dívky v Praze a přispívat k možnostem vzdělávání českých žen.

165

Neudorflová, M.L.: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. JANUA, Praha 1995, s. 72–73. 166 Bass, E.: Čtení o roce osmačtyřicátém. Československý spisovatel, Praha 1963, s. 263.

- 78 -

Spolek existoval jen jeden rok. Jeho neúspěch zavinila nepřízeň doby, finanční problémy a nedostatek podpory veřejnosti.167 Spolek Slovanek byl zahájen řečí, kterou pronesla Honorata Zapová na ženské schůzi. Zapová v ní zdůraznila nutnost ženského vzdělání, a tedy potřebu ženského ústavu. Spolek Slovanek, původně zvaný „Sestry slovanské“ (zvaný tak do 6. října), vykonal přípravy k založení ústavu. Vznik ústavu byl i cílem „Slovanské Dennice“, ale skončil hmotným nedostatkem spolku koncem dubna 1849. Starostkou Spolku Slovanek se stala Johanna Fričová a jeho jednatelkou Honorata Zapová. Zapová podstoupila roku 1855 přes své jazykové obtíže německé zkoušky z pedagogiky, metodiky a ručních prací, aby se mohla stát vychovatelkou a ředitelkou svého ústavu. Opatřovala si prospekty a školní zprávy ze všech stran, povzbuzovala své přítelkyně ke spolupráci a dopisovala si s polskými dámami o tom předmětu. Měla na mysli školu o dvou odděleních, nižší kurz pro dívky od 10–15 let a vyšší pro dívky od 15 let. Vyšší kurz mohla žačka navštěvovat celý, anebo si zvolit některé předměty, z nichž chtěla složit zkoušku a jimiž by se chtěla živit, ať to byla hudba, jazyky nebo vychovatelství. Téhož roku v říjnu zahájil činnost ústav v Krakovské ulici. Žaček stále přibývalo, povolení došlo 21. listopadu a ústav sliboval skvělou budoucnost. Čtrnáct dní před otevřením však Zapová ulehla a 29. prosince byl ústav zavřen. Zapová trpěla

167

V literárním archivu Památníku národního písemnictví v zámku Staré Hrady u Libáně se nacházejí

dokumenty vztahující se ke Spolku Slovanek; obsahují protokol z první schůze 20. 1. 1848. Redakce Ženských listů, XIX, č. 12, 1891, str. 259-60, uveřejnila zprávu, že marně pátrala po dokumentech Spolku Slovanek, ale že obdržela od choti profesora Antonína Friče, Marie Fričové, několik vzácných dopisů týkajících se založení spolku, dokument podepsaný Honorátou Zapovou, Božislavou Pichlovou a Ninou Hlavsovou a neúplný seznam členek. Dále tam byl seznam několika desítek lidí, kteří přispěli finančními dary na založení plánovaného dívčího ústavu, z nichž největší dali kníže arcibiskup, Alois Josef svobodný pán Schrenk (300 zlatých), hrabě Hanuš z Kolovrat (100 zlatých), opat Jaroslav Josef Zeidler (100 zlatých), František Tipmann (100 zlatých), Václav Vilém Václavíček (100 zlatých) atd. Celý obnos 1002 zlatých 53 kr. byl dán do úschovy Ferdinandu Füngerhutovi (bratru Vojty Náprstka). Další informace o spolku uveřejnila Karolina Světlá ve vzpomínkách „Z literárního soukromí“ (Ženské listy, 1880).

- 79 -

chrlením krve a na tuto nemoc dne 4. ledna zemřela. Vedení ústavu bylo nabídnuto Němcové, ale ta to odmítla. 168

f) Honorata Zapová Honorata Zapová byla ve své době výjimečnou ženou. Nejenže byla aktivní v boji o ženskou emancipaci, ale byla i blízkou přítelkyní Karla Havlíčka. Zmíníme se teď stručně o jejím životě.169 Honorata z Wiśniowských-Zapová (1825-1856) byla dcerou polského zemana. V 16 letech se stala manželkou Čecha Karla Vladislava Zapa, zeměpisce, učitele a národního buditele. Do Prahy se Zapovi přistěhovali roku 1845. Zapová byla oblíbena pro svoji dobrosrdečnost, ale měšťanské paničky si ji dobíraly pro její nezkušenost ve vedení domácnosti a vyčítaly jí emancipaci. Zapová se stýkala s vlasteneckými dámami (Fričovou, Palackou, Němcovou, Světlou, Podlipskou). Svého manžela si vzala z lásky, ale později nebyla s jeho povahou spokojena. Česká společnost se jí nelíbila a stýskalo se jí po Polsku a přátelích. Zažila smrt čtyř svých dětí, zkrušila ji poprava jejího strýce. Ve svých listech naříkala jako osoba zklamaná životem. Zklamala ji také pražská společnost a manželství. Svoji situaci popsala v dopisech z let 1853–1854, adresovaných matce, bratrovi a strýcově ženě Kornélii. Neodeslala je však, protože nechtěla, aby rodina věděla, jak trpí. Bratru Milkovi si v dopisech stěžuje na pocit cizoty, že ji neustále pozorují sousedé, na nouzi, na chybějící peníze. Chtěla od manžela odejít, ale neměla sílu na to, aby zbavila děti otce.170 Zapovu povahu líčí v neodeslaném dopise adresovaném Kornélii (cituji v překladu Z. Tarajło-Lipowské): „Můj manžel se názory a povahou vůbec neliší od všech tady, k tomu ještě je velice flegmatický, domov, žena a děti jej naprosto nezajímají, je to ale přitom dobrý člověk. Je schopen nepromluvit na mě celý den, nemyslí ani na domov, 168

Kučerová, V.: K historii ženského hnutí v Čechách. (Amerlingova éra) Nákladem časopisu „Ženská revue“, Brno 1914, s. 76–81. 169 Viz práce Vlasty Kučerové s názvem „K historii ženského hnutí“ a práce E. Jelínka s názvem „Honorata z Wiśniowských-Zapová. Zápisky z rodinné korespondence a vlasteneckých vzpomínek.“ 170 Sex a tabu v české kultuře 19. století. ACADEMIA, nakladatelství AV ČR, Praha 1999, s. 109.

- 80 -

ani na rodinu, o výchově dětí se ani nezmíní, o jejich potřebách tím méně. Je to lhostejný, chladný člověk. Pokud se usměje, jsem šťastná, protože to znamená, že je spokojen. V největším neštěstí, které jsem zakusila, neřekl ani slovo, aby mě utěšil, naopak v neštěstí se na mne zlobí s největší nepřívětivostí. Jeho způsob chování je nepříjemný. Samozřejmě to vyplývá z jeho povahy. Je netrpělivý, drsný, zlostný. Způsob jeho myšlení je zcela opačný než ten můj. Například o poměrech v mém národě nikdy nemluvíme, o naší literatuře, vzdělancích tím méně, vůbec o ničem, co je mně, mému srdci blízké, ani o rodině a jejích vztazích nemluvíme, protože on všechno vidí z jiného hlediska než já, a jelikož se vzájemně nepřesvědčujeme, raději už o ničem podobném nemluvím, abychom se vyhnuli svárům. (...) Řízení domácnosti, které náleží mužům, je mu cizí, vůbec to nechápe. Všechno zastupuji a vedu já samotná. S nejvyšší důvěrou mne manžel pověřuje vším, všemi svými příjmy, správou domova, výchovou dětí, úplně vším. On se do ničeho neplete, nic ho nezajímá.“171 Po roce 1848 si se Zapovou mnoho z jejích bývalých přítelkyň nepřálo stýkat se, protože bylo známé, že se Zapovi přátelili s takovými lidmi, jako byl Havlíček. Honorata Zapová neuměla německy, o čemž se zmiňoval obdivně Karel Havlíček Borovský, který u Zapových ve Lvově dva měsíce bydlel. Havlíček trávil s Honoratou vždycky čas od osmé do dvou a její kouzlo ho přivádělo k myšlence, že by se měl oženit.172 O Honoratě Zapové se Havlíček zmiňuje v závěru dopisu Fany Weidenhoffrové ze dne 27. ledna 1846: „Zatím tě líbám. Paní Zapová se již na tebe těší a já taky. Či myslíš že ne? – Ale s tím bálem nedělej zbytečné kusy!“173 Honorata psala v záležitosti zřízení dívčích vychovatelen mnohým českým mužům, např. hraběti Hanušovi z Kolovratů-Krakovských, který jí v odpovědi dne 26. října 1848 napsal: „A proto mi dovolí Veleváženosť Vaše, abych k základu Vašeho tak nadějného podniknutí přiložil sto zlatých co skrovný příspěvek atd.“ 171

H. Zapová, dopis Kornélii Wiśniowské ze dne 10. 6. 1853, Archiv Památníku národního písemnictví v Praze, pozůstalost Honoraty Zapové. 172 Sex a tabu v české kultuře 19. století. ACADEMIA, nakladatelství AV ČR, Praha 1999, s. 108. 173 Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce 1939, s. 71.

- 81 -

Podobně reaguje 22. listopadu 1848 kníže Jan kníže z Lobkovic: „Každé nové blaho, naší milé vlasti kynoucí, rozbuzuje v mé duši radosť, již každý pravý vlastenec pocítiti musí. Protož schvaluji docela Vaši krásnou snahu; nepřeju si nic víc, než aby brzy naše děvčata sobě přivlastnily, co jim nyní bohužel schází…Za krátký čas chci Vám dokázati, jak na mne Vaše vlastenecká snaha působila.“174 Honoratino literární dílo není zatím zpracováno a zhodnoceno, většinou se nalézá v nedokončených rukopisech (lze tam najít i pár pokusů o romány) – pravděpodobně by byl těžký popis a rozhodování, co je překladem nebo částečným překladem z polské literatury a co původním spisovatelčiným dílem.175 Roku 1859 vyšla po Honoratině smrti malá knížka s titulem „Nezabudky čili dar našim pannám“, která je jejím životním dílem. Tato knížka je souborem drobností, které uveřejnila v Květech, České včele, Lumíru, Zlatých klasech a moravské Koledě, které podléhají národopisné módě. Zapová využívá motivy díla polské spisovatelky Klementyny z Tańských Hoffmanové Památka po dobré matce. V úvodu Honoraty říká, že se chce touto knihou zavděčit českému národu, kde našla druhý domov. 176 Do „Nezabudek“ uložila své feministické názory, na nichž staví vychovatelský program svého ústavu. Zapová je po Bohuslavě Rajské druhá česká vychovatelka, která má proti Rajské tu výhodu, že se projevila také literárně. „Nezabudky“ jsou psány s tendencí dát recept pro způsob života. Zapová mluví k ženám, vychází z určitých předpokladů, které se ženskému životu přisoudily. Zapová nevychovává ženu: všechny ctnosti a nectnosti určuje a třídí jejich společenským dosahem. Manželství znamená pro ženu zaměstnání, ale pro muže pohodlí. Zapová navádí k pracovitosti a společenské příjemnosti. Zapová začala psát Nezabudky 10. října 1853 a dokončila je 12. dubna 1854. O tvorbě Honoraty Zapové částečně pojednává práce Jiřího Horáka Tři čeští spisovatelé v Haliči.177 174

Jelínek, E.: Honorata z Wiśniowských-Zapová. J.Otto, Praha 1894, s. 59–60. Sex a tabu v české kultuře 19. století. ACADEMIA, nakladatelství AV ČR, Praha 1999, s. 104. 176 Tamtéž, s. 110. 177 Jiří Horák, Tři čeští spisovatelé v Haliči. Otisk z 10. ročníku Národopisného věstníku českoslovanského, Praha 1915. 175

- 82 -

„Nejobšírnějším tištěným zdrojem informací o Honoratě je biografická stať Edvarda Jelínka Honorata z Wiśniowských Zapová. Zápisky z rodinné korespondence a vlasteneckých vzpomínek, opírající se o dopisy zpřístupněné dcerou Zapových Zdislavou, avšak vytříbené pro přísné zahalení některých stinných stran hrdinčina života, zvláště jejího manželského života. Právě tyto stinné stránky se staly pro tuto biografii tabu, protože jejich uveřejnění by vyvracelo legendu polsko-české, opravdově slovanské lásky. […] Jelínkova biografická stať je skutečně hymnou na počest obou manželů. První výměna pohledů obou budoucích milenců je popsána v Zapově knize Cesty a procházky po haličské zemi, která je cestopisem s ambicemi na soubor fyziologických a etnografických črt a do níž Zap vepsal i dějiny své velké lásky. Viz Karel Ladislav Zap, Zrcadlo života ve východní Evropě. Cesty a procházky po haličské zemi, Praha 1843– 1844.“ 178 Po smrti Honoraty Zapové vznikla řada ženských spolků: Ženský Výrobní Spolek, Tělocvičný spolek paní a dívek českých, Pražský sbor dam ve prospěch stavby nového kostela na Smíchově, dámský odbor Národní loterie ve prospěch Zdenky Havlíčkové, venkovské jednoty paní a dívek, humanitní spolky jako Záštita, Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek, Spolek paní sv. Anny, Spolek sv. Ludmily. Vzmáhá se ženské školství, průmyslové a obchodní školy, vyšší dívčí škola, kuchařské a odborné školy atd. Píše se mnoho příruček kuchařských, hospodyňských, mateřských, pro pěstounky, pro vychovatelky. Začínají vycházet rozpravy o ženském poslání, karikatury ženské emancipace, pátrá se po slavných ženách minulosti v literatuře, vychovatelství, dobročinnosti atd., píší se životopisy… Jak uvádí Milena Lenderová179, braly české hospodyně svůj úděl vážně. Jejich obzor končil kuchyní a dětmi, což s nelibostí konstatovala Honorata Zapová, když přišla počátkem čtyřicátých let do Prahy. V pražských měšťanských rodinách, kam bývala zvána, ji šokovala omezenost konverzačních témat, kdy se „rozvlnil hovor, otáčející se pouze kolem nezpůsobů služek a pak o samé jen šaty, opět jen šaty a konečně o jakýsi pikantní klípek“. Na rozdíl od svých českých přítelkyň Zapová domácí práce neovládala,

178 179

Sex a tabu v české kultuře 19. století. ACADEMIA, nakladatelství AV ČR, Praha 1999, s. 105. Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta, Praha 1999.

- 83 -

což pohoršovalo pražské dámy. Rychle se však do nové situace vpravila: naučila se „po česku vařit, po česku hospodařit, po česku s lidmi nakládat, po česku výdaje a příjmy účtovat, a hle! zakrátko se mohla Honorata vyrovnati každé pražské hospodyni a zahovořila si o služkách, tržních cenách, velikém prádle atd., kázala-li toho potřeba, tak virtuózně jako každá jiná měšťanská panička“. Tak ironizovala ve svých vzpomínkách pražskou společnost Karolina Světlá. Domácí práce Zapová nejen zvládla, dokázala o nich i přemýšlet, jak dokládají její Nezabudky.180 Honorata Zapová přinesla s sebou do Prahy duch polských salonů. Polský šlechtický salon byl věrnou kopií francouzského salonu, kde hrála důležitou roli vzdělaná hostitelka. Honorata Wiśniowská nepocházela z příliš zámožných kruhů. Nelíbilo se jí, že „totiž mužům vzdělaným tak jako v Polsce společnost vzdělaných žen potřebou a že muži odcházejí ze společnosti žen, když chtějí o vážných věcech porokovat“.181 Zapová s úspěchem provedla reformu českého salonu. Její salon rádi navštěvovali v neděli odpoledne Karel Jaromír Erben, skladatel a spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu, Václav Staněk, spisovatel Karel Boleslav Štorch, Franta Šumavský, Jan Slavomír Tomíček a spisovatel Jan Erazim Vocel.

g) Deníky a památníky „Usnula jsem a zdálo se mi, že jsem v objetí K. a že mi vyjevuje o svých plánech,“ zapsala si do drobného diáře, sešitku s nadpisem Notiz-Kalendar für die Elegante Welt, dvaadvacetiletá Zdeňka Havlíčková. 182 Deník Zdeňky Havlíčkové je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. 183 V notýsku zachytila ranní procházky a odpolední návštěvy, večerní společnost v salonu paní Augusty Braunerové, výlohy za parádu i knihy, občasné plesy, návštěvy divadla a koncertů, muzicírování u Villaniů, výlety do Počátek k paní Josefě Brdlíkové i do 180

Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta, Praha 1999, s. 124–125. Tamtéž, s. 179. 180 Lenderová, M.: Eva nejen v ráji. Žena v Čechách od středověku do 19. století. Mladá fronta, Praha 1999. 183 Viz Karel Petr Kheil, Osobní fond, inv. č. 436. 181

- 84 -

Německého Brodu k babičce Josefě. Snila o hraběti Robertu Kounicovi, který ji jako jeden z mála po skandálu s baronem Battagliou nezatratil, ale chystala se k svatbě se statkářem Antonínem Svobodou.184 Biedermeier byl zlatým obdobím „štambuchů“, památníků. Na rozdíl od deníků neobsahují však památníky žádné konkrétní údaje. Knížka s ozdobnou vazbou, často sametovou a pošitou korálky, nebo volné lístky ve vypracovaném pouzdře, zpravidla s četnými drobnými ilustracemi kvítků, věnečků, srdíček, romanticky komponovaných krajin, zřícenin či tajemných jeskyň, s ilustracemi svědčícími o vysokém stupni kreslířského amatérismu, nevypovídají o vnitřním světě majitelky, ale o světě, který ji obklopoval a jehož ona byla součástí. Vyprávějí o okruhu lidí, s nimiž se stýkala, kreslí obraz přátelských a milostných vztahů, vypovídají o literárním a uměleckém vkusu. Památník

představuje

formu

ritualizované

komunikace:

stereotypní

veršíky

s opakujícími se kategoriemi „láska“ – „štěstí“ – „srdce“ – „přítel“ – „naděje“. „Štambuch“ měla leckterá dívka z měšťanských vrstev, k tomu, aby ho nabízela svým přátelům, nepotřebovala být příliš vzdělaná. Deníky si psaly jen vzdělané dívky a ženy. Psaly je většinou pravidelně, večer před ulehnutím, a zaznamenávaly do nich události uplynulého dne, zamýšlely se nad nimi, eventuálně si dávaly některá předsevzetí. Deníky dívek z měšťanského prostředí jsou otevřenější a civilnější než deníky aristokratek, i když se míra ochoty sdílet zážitky s listy sešitu liší případ od případu. Psát deník považovaly matky za maření času, a tak Honorata Zapová, která si deník sama vedla, se k takové činnosti staví ve svých Nezabudkách poměrně vlažně: „Chtíc nějak chytati ubíhající život svůj, mnohá mladá ženština má v obyčeji psáti sobě denník: obyčej ten není hany hoden; málo kdo ale nějakého užitku neb zábavy nese. Obyčejně v takových denících tyto dámy nic nepraví o denním zaměstnání svém, nic o tom, co myslily a cítily, nejvíce praví, co se stalo…“ Deník Honoraty Zapové se nedochoval. 185

184 185

Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta, Praha 1999, s. 164. Tamtéž, s. 200–201.

- 85 -

Deník patří mezi prameny osobní povahy. Deníkem je každý text psaný vlastní rukou, primárně pro vlastní potěšení. Skládá se z jednotlivých fragmentů chronologicky určitelných, v záhlaví datovaných nebo alespoň nadepsaných názvem příslušného dne v týdnu. Deník dívek a mladých žen 19. století není jen obrazem každodenního života, domácích prací, občasných rodinných neshod, milostného snění, nejen snahou utřídit si zážitky. Najdeme v něm také úvahy o politice, morálce, vlastenectví, závažné otázky po smyslu bytí. K psaní deníku nestačí pouhá gramotnost, ale nutná je schopnost formulovat vlastní myšlenky, potřeba vyjadřovat se písemně. Autorky pocházely z řad šlechty, zámožného i nezámožného měšťanstva, z úřednických vrstev. Počátek psaní deníku bývá spojen s obdobím dospívání, impulzem jsou narozeniny, Nový rok, závažná životní změna, první či nová láska, podniknutá cesta…186 Lenderová se ve své práci „Eva nejen v ráji“ zmiňuje i o dceři Karla Havlíčka a o jejím vztahu k deníku. Zdeňka Havlíčková napsala první řádek na Nový rok 1870. Zdá se, že u zrodu jejího deníku stála spíše rezignace, smutek a snad také vědomí blízkého konce. Zdeňka Havlíčková byla liknavou zapisovatelkou. Také pro ni byl deník soukromým azylem. Ostatně z její starší korespondence s přítelkyněmi vyplývá, že se před důslednou kontrolou svých poručníků dokázala ubránit. Svatbu se Svobodou si nepřála; souhlasila jen proto, aby vyhověla nátlaku svého okolí. Trápily ji záchvaty melancholie, pochmurné sny, 187 občasné projevy hrubosti jejího poručníka F. A. Braunera.188

186

Lenderová, M.: Eva nejen v ráji. Žena v Čechách od středověku do 19. století. Mladá fronta, Praha 1999, s. 165–170. 187 „Sen o zavraždění“, zapsala si 6. června 1870. 188 Viz Literární archív Památníku národního písemnictví Praha, Karel Petr Kheil, Osobní fond, Korespondence Zdeňky Havlíčkové, Zdeňka Havlíčková E. Kheilové, 7. února 1866.

- 86 -

11. Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala Karlem Havlíčkem Borovským, jehož význam byl doceněn až po jeho smrti. Kvůli vypovězení z vlasti a následnému životu ve vyhnanství a navíc pro předčasnou smrt se Havlíček stal symbolem národního mučedníka. Pro Havlíčka byla typická kritičnost, ale také velmi pozitivní vztah k českému národu. K jeho charakteristickým vlastnostem patřil smysl pro humor a pro ironii. Z žen v životě Karla Havlíčka jsou nejznámější jeho snoubenka Fany Weidenhoffrová, žena Julie Sýkorová a dcera Zdeňka Havlíčková. V práci jsou podrobněji představeny, zejména je vylíčen Havlíčkův vztah k nim. Zmíněny jsou také ženy nepříliš známé, ale přesto pro Havlíčka významné, jako Elisa Rennerová nebo Terezie Girglová. Každá z žen zanechala v jeho životě stopy; ženy ho inspirovaly např. k napsání básně. Některé z Havlíčkových básní zmíněných v diplomové práci, neobsahují jména konkrétních žen, ale je zřejmé, že byly inspirovány konkrétními osobami. Jméno jedné z Havlíčkových prvních lásek Elisy Rennerové se objevilo v básni, stejně jako jméno Havlíčkovy pozdější snoubenky Fany Weidenhoffrové v epigramu. Své budoucí manželce Julii Havlíček věnoval zanícené verše. Práce se nezabývá pouze Karlem Havlíčkem Borovským a ženami v jeho životě, ale obsahuje také výklad o Havlíčkových názorech na ženskou problematiku a záležitosti s ní spojené. Práce přináší také informace o Honoratě Zapové, jedné z prvních žen, které usilovaly o zrovnoprávnění žen s muži. Zapová byla navíc Havlíčkovou blízkou přítelkyní. V práci je popsáno, jak se uvažovalo v 19. století o ženách, jaké měly ženy životní podmínky v porovnání s muži a jaká byla jejich životní úloha.

- 87 -

12. Literatura Bass, E.: Čtení o roce osmačtyřicátém. Československý spisovatel, Praha 1963 Baxa, K.: K. H. Borovský v rodinných vzpomínkách. Družstvo Nezávislosti, Praha 1896 Beránková, M.: Karel Havlíček Borovský. Horizont, Praha 1973 Brotánek, K. J.: Deset generací Havlíčkovských. Knihtiskárna Fr. Riedl, Havl. Brod 1946 Formánek, M., Procházka, V.: Myšlenkový odkaz Karla Havlíčka Borovského. Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1961 Frič, J.V.: Paměti I-III. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Praha 1957, 1960, 1963 K. H. B.: Básně. K vydání připravil Jaromír Bělič. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956 K. H. B.: Básně a epigramy. Chvojkovo nakladatelství, Havlíčkův Brod 1997 K. H. B.: Dílo I. Československý spisovatel, Praha 1986 K. H. B.: Duch Národních novin I a II. K vydání připravil G. R. Opočenský. Nakladatel L. Mazáč, Praha 1929 K. H. B.: Obrazy z Rus. K tisku připravil M. Novotný. Knihtiskárna Fr. Riedla v Havl. Brodě 1948 Cháb, V.: Karel Havlíček Borovský. Orbis, Praha 1946 Chalupný, E.: Havlíček: obraz psychologický a sociologický. Lidové družstvo tiskařské a vydavatelské, Praha 1908 Chalupný, E.: Havlíček z hlediska sociologického. MN, Havlíčkův Brod, 1946 Chalupný, E.: Havlíčkova osobnost, její ovzduší a kořeny. Český čtenář, Praha 1916 Chalupný, E.: Karel Havlíček. Krajské nakladatelství, Havlíčkův Brod, 1959 Jeřábek, D.: Karel Havlíček, církev a náboženství. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. Universita J.E.Purkyně, Brno 1971 Kočí, J.: Návrat Karla Havlíčka z Brixenu. Melantrich, Praha 1986 Lexikon české literatury. Academia, Praha 1993

- 88 -

Macura, V.: Český sen. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998 Dcera národa in: Dějiny a současnost 3, 1997, s. 19-23 Znamení zrodu. Československý spisovatel, Praha 1983 Merhout, C.: O Havlíčkově dceři. Josef R. Vilímek, Praha 1921 Zdeňka Havlíčková. Josef R.Vilímek, Praha 1914 Životem vlastenců. Melantrich, Praha 1922 Morava, J.: C. k. disident Karel Havlíček. Panorama, Praha 1991 Havlíček v Brixenu. Regulus, Praha 1997 Musil, A.: Vzpomínky na Karla Havlíčka Borovského. Nákladem Karla Šolce, Kutná Hora 1896 Nejtek, V. M.: Novinář Karel Havlíček Borovský. Novinář, Praha 1979 Novák, B. – Žantovský, J.: Karel Havlíček Borovský. Krajské nakladatelství, Havlíčkův Brod 1956 Novotný, K.: Co jsem poznal srdce Tvé - - Praha 1921 Novotný, M.: Havlíčkovy synovské listy ze studií ( z 1831- 42), Topičova edice, Praha 1941 Novotný, M.: Život s pochodní v ruce. Okresní rada osvětová, Havlíčkův Brod 1946 Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939 Ottův slovník naučný. Díl XIV. J. Otto, Praha 1899 Ottův slovník naučný. Díl XXIV. J. Otto, Praha 1906 Quis, L.: Básnické spisy Karla Havlíčka. F. Šimáček, Praha 1897 Korespondence Karla Havlíčka. Nakladatelé Bursík & Kohout, Praha 1903 Milostné listy Havlíčkovy (F.Weidenhofferové z let 1845-46). Světozor 32, 1897/ 98 Řepková-Havel: Brixenské zápisky Karla Havlíčka. Literární archív 1971, s. 141- 177 Sex a tabu v české kultuře 19. století. ACADEMIA, nakladatelství AV ČR, Praha 1999 Sojka, E.: Naši mužové. Melantrich, Praha 1953 Soukup, J.: Havlíček – milenec a manžel. Besedy Času, 1908 Tobolka, Z.: K. H. B. Politické spisy. Díl I- III. Praha 1900- 1903 Tůma, K.: Vybrané spisy Karla Havlíčka Borovského. Nákladem knihkupectví Karla Šolce, Kutná Hora 1896

- 89 -

Vavroušek, B.: Literární atlas československý I. J. Otto, Praha 1932 Vavroušek, B.: Literární atlas československý II. Prometheus, Praha 1938 Zelený, V.: Karla Havlíčka rodinné listy brixenské (bratrům Františkovi a Josefovi, matce Josefě). Karel Šolc, Kutná Hora 1888 Zelený, V.: Ze života Karla Havlíčka. Osvěta 1872 Žalud, A.: Žena v životě některých básníků českých. Karel Ločák, Praha 1910 Karla Havlíčka život, působení a význam. Praha 1896

Literatura o postavení ženy v 19. století Burešová, J.: Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20.století. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2001 Jelínek, E.: Honorata z Wiśniowských Zapová. Zápisky z rodinné korespondence a vlasteneckých vzpomínek. Nakladatelství J. Otto, Praha 1894 Kučerová, V.: K historii ženského hnutí v Čechách. Nákladem čas. Ženská revue, Brno 1914 Lenderová, M.: Eva nejen v ráji. Žena v Čechách od středověku do 19. století. Nakladatelství Karolinum UK, Praha 2002 Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě: žena v minulém století. Mladá fronta, Praha 1999 Melniková-Papoušková: Praha před 100 lety. Nakladatelství Orbis, Praha 1935 Neudorflová, M.L.: České ženy v 19.století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. JANUA, Praha 1995 Vlašínová D.: Eliška Krásnohorská. Melantrich, Praha 1987 Žena v dějinách Prahy. Sborník příspěvků z konference Archivu hl.m. Prahy a Nadace pro gender studies 1993. Sestavili Jiří Pešek a Václav Ledvinka, SCRIPTORIUM, Praha 1996

- 90 -

13. Přílohy a) fotografická dokumentace

Karel Havlíček Borovský

Josefa Havlíčková

- 91 -

Fany Weidenhoffrová

Julie Sýkorová

- 92 -

Zdeňka Havlíčková

- 93 -

b) Obálka dopisu a lístek ze dne 10. prosince 1844, jímž zval Karel Havlíček Fany Weidenhoffrovou na zkoušku k druhému ochotnickému představení v Německém Brodě189

189

Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 91.

- 94 -

c) Část dopisu Fany Weidenhoffrové Karlu Havlíčkovi ze dne 8. dubna 1845190

190

Nový, K.: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1939, s. 92.

- 95 -

d) Havlíčkovo zatčení v Německém Brodě a rodný dům v Havlíčkově Borové

- 96 -