MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

Paměť a kronika Kolektivní, individuální a oficiální historická paměť na příkladu období 1938-1945 v podhůří Beskyd Viktor Grossmann

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně 30. 5. 2011

………………… podpis

Poděkování

Rád bych zde poděkoval panu Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D. za vedení práce, inspiraci a celkovou pomoc. Také bych chtěl poděkovat své rodině a přítelkyni, neboť mne po celou dobu bádání velmi podporovali.

Obsah Úvod ........................................................................................... Chyba! Záložka není definována.

1.

Kronika - pramen výzkumu historie a kolektivní paměti 20. stol. ......................................... 8 1.1.

Kronika jako čestný i povinný institut ............................................................................... 10

1.2.

Kronikářova osobnost a jeho postavení v obci ................................................................. 10

1.3.

„Nadbytečné“ zápisy a jejich hodnota .............................................................................. 16

1.4.

Účelová vzpomínání a dodatečné zápisy v kronikách ....................................................... 17

2.

Vymezení zkoumaného regionu v předhůří Moravskoslezských Beskyd ............................. 21

3.

Cesta k Mnichovu a rok 1938 ............................................................................................. 24

4.

5.

6.

3.1.

Československá mobilizace 20. - 21. 5. 1938 .................................................................... 26

3.2.

Československá mobilizace 23. - 30. 9. 1938 .................................................................... 26

Druhá republika a vnímání odtržení pohraničí ................................................................... 29 4.1.

Obec Morávka v polském záboru...................................................................................... 32

4.2.

Problém uprchlíků ............................................................................................................. 35

4.3.

Krátké trvání období druhé republiky ............................................................................... 36

První měsíce protektorátu - 14. březen až 1. září 1939 ....................................................... 39 5.1.

Příchod německé branné moci ......................................................................................... 39

5.2.

„Komisařský starosta“ a další změny ................................................................................ 42

5.3.

Doba očekávání mezi okupací a válkou ............................................................................ 43

Realita válečných let a nové životní podmínky ................................................................... 44 6.1.

Sledovaná oblast jako nástupiště armád k přepadení Polska ........................................... 45

6.2.

„Dobrovolně povinné“ – sbírky, oslavy a germanizace..................................................... 47

6.3.

Přídělový systém a vesnický člověk................................................................................... 49

6.3.1.

Těžký život na vesnici? .............................................................................................. 50

6.3.2.

Odvody státu ............................................................................................................. 52

4

6.3.3.

Kontroly dodržování hospodářských nařízení ........................................................... 54

6.3.4.

Černý trh a „šmelina“ ................................................................................................ 55

6.4.

Školství v nesvobodě ......................................................................................................... 57

6.5.

Spolková činnost ............................................................................................................... 59

6.6.

Likvidace vzpomínek na svobodný stát ............................................................................. 60

6.7.

Víra a naděje v Národním souručenství ............................................................................ 61

6.8.

Kolaborace ........................................................................................................................ 63

6.8.1.

Totální nasazení ........................................................................................................ 64

6.8.2.

Aktivity (zdejších) Němců .......................................................................................... 65

6.9.

Role antisemitismu v (ne)paměti místních ....................................................................... 65

6.10. Život ve strachu a domácí odboj ....................................................................................... 67 6.10.1.

Poslech zahraničního rozhlasu .................................................................................. 69

6.10.2.

Ilegální emigrace ....................................................................................................... 70

6.10.3.

Krutost partyzánské války ......................................................................................... 71

6.10.4.

Perzekuovaní spoluobčané a „malý“ odboj .............................................................. 74

6.11. Zamlčovaná prosperita a „nechtěná“ témata ................................................................... 79

7.

8.

Drama roku 1945............................................................................................................... 81 7.1.

Náznaky přibližující se fronty ............................................................................................ 82

7.2.

Postupné stahování německé branné moci z oblasti ....................................................... 84

7.3.

Lokální střety armád ......................................................................................................... 86

Dozvuky celosvětového konfliktu v regionu ....................................................................... 94 8.1.

Vyrovnání se s Němci a kolaboranty. MLS ........................................................................ 95

8.2.

Vznik národních výborů .................................................................................................... 99

8.3.

Osidlování pohraničí místními občany ............................................................................ 101

Závěr ...................................................................................................................................... 106

Seznam zkratek ....................................................................................................................... 109

Seznam pramenů a literatury .................................................................................................. 110

5

Úvod Tato magisterská práce se věnuje především otázkám a konfliktům kolektivní, individuální a oficiální paměti ve vztahu k období 2. světové války. Konkrétně se tak děje prostřednictvím odrazu v kronikách vybraných beskydských obcí. Výsledkem zkoumání neměla být pouze odpověď na otázku, „jak se daná událost skutečně stala?“ Podstatné bylo rovněž to, jakým způsobem byla kronikářem dotčených obcí událost vnímána a posléze zaznamenána do kroniky. Bádání se tak dotýkalo obousměrného vztahu: jak ovlivnily kroniky kolektivní paměť oblasti a jak ovlivnila kolektivní paměť kroniku? Práce ale nerezignovala ani na snahu získat výsledky při výzkumu takových událostí místního charakteru, jejichž průběh byl zaznamenán patrně pouze v obecních kronikách. Tuto mikrohistorickou složku práce je ale nutné vnímat bez nároku na její absolutní platnost. Badateli totiž často nejsou k dispozici žádné jiné prameny pro ověření výsledků svého výzkumu. Není proto jednoduché ve všech případech určit pravé jádro zkoumané podstaty – tedy jestli výsledné zjištění patří do oblasti zkoumání mentalit nebo poznávání každodennosti. Běžným jevem je naopak to, že dané zjištění vypovídá něco o detailech místních poměrů – výzkumem mikrohistorickou metodou; současně je ale možné z něj dedukovat určitá zjištění relevantní pro dějiny každodennosti, případně dějiny mentalit. Téma, kterému se věnuje tato magisterská diplomová práce, úzce navazuje na obhájenou bakalářskou práci. Novum je především v prohloubení bádání v již jednou zkoumané geografické oblasti, která byla doplněna o další obce. Hlavním rozdílem je pak rozšíření okruhu otázek, na které tato práce hledá odpovědi. Zároveň je hlavní směr bádání přesunut od důrazu na prosté popisování regionálně specifických dějin ke zkoumání lokálně vžité kolektivní paměti s určitými specifiky. Práce je členěna do tematických kapitol. První ucelenou částí je kapitola popisující kroniku jako specifický pramen v historickém bádání. Příslušné podkapitoly řeší problém kvality kronik vybrané oblasti a záznamů v nich, nadbytečnost určitého typu zápisů, osobu kronikáře ve smyslu pověřeného odborníka i jednoho z členů vesnického společenství. Následuje druhá, kratší kapitola, vymezující zvolenou oblast ve smyslu geografickém, správním a historickém. Tematické vymezení je v práci často nadřazeno chronologii. Další kapitoly obsahují poznatky o každodenním životě obyvatel obcí, které posléze usměrňovaly vznik kolektivní i v rodině sdílené historické paměti. Konkrétně jde o analýzu prožitků a postojů obyvatel v období kritického roku 1938. Třetí kapitola se tak věnuje vnímání politického boje za záchranu Československa, podpořeného dvěma realizovanými mobilizacemi. Ztroskotání snahy o obranu samostatnosti s důsledky z toho plynoucími je reflektováno ve čtvrté kapitole, věnující se mimo jiné specifiku polského záboru československého území. Pátá kapitola je pojata jako analýza vzpomínek na období mezi vznikem protektorátu a začátkem 2. světové války. Šestá kapitola přibližuje vznik nových životních podmínek po okupaci druhé republiky Německem. K nim patřila především snaha o germanizaci českého školství, veřejného života, kultury i celé společnosti. Dalšími tématy jsou začátek války se zavedením přídělového systému a povinných odvodů státu,

6

což doplňuje popis vzniku a fungování černého trhu. Samostatné podkapitoly se věnují životu ve strachu z perzekuce, kolaboraci a odboji v regionu i jeho postihu. Kapitola se snaží postihnout také často opomíjená fakta o zlepšení životních podmínek některých občanů protektorátu během německé okupace. Sedmá kapitola se zabývá přiblížením fronty v roce 1945 a dramatickým průběhem osvobozovacích bojů s přesahem do poválečného období. Tuto dobu reprezentuje osmá kapitola s popisem ustavování národních výborů a vypořádávání se s okupací. Závěrem je zmíněn kronikářský zápis o odchodu některých místních rodáků do pohraničí. Práce vychází především z původních pramenů zastoupených obecními kronikami. Při historickém bádání byla využita rozličná literatura, vycházející z různých historických konceptů. Některé doslovně přepsané pasáže z kronik se objevily v publikaci Emila Vávrovského Velké dny vítězství z roku 1975, která je psaná v duchu tehdejší doby a dále upevňuje především instrumentalizované a zažité stereotypy. Lokální historie je zde využita politickým establishmentem a jeho totalitní propagandou. Vávrovského další prací, která se částečně inspirovala kolektivní i individuální historickou pamětí byla Partyzánská Morávka ústy Moravčanů z roku 1982, pojednávající o partyzánských bojích v obci Morávka a jejím okolí. Z doby po roce 1989 pochází práce Mečislava Boráka Spravedlnost podle dekretu, která využívá kroniky jako doplňkového pramene. K nejnovějším publikacím, které zasahují svým badatelským záběrem do zkoumané oblasti, patří dílo Lubomíra Neničky Druhá republika na Ostravsku 1938 – 1939. Při studiu kroniky jako svébytného pramene byly v práci využity metodologické publikace Jaromíra Kouby Na pomoc začínajícím kronikářům a Jak vést kroniku od Růženy Gošové a kol. Na problémy při využití kroniky jako pramene poukazuje článek Petra Raka Obecní kroniky a jejich úskalí. Pro orientaci v událostech celospolečenského významu byly použity dnes již klasické práce Detlefa Brandese Češi pod německým protektorátem a Tomáše Pasáka Pod ochranou říše. Při praktickém využití mikrohistorické metody ve spojení se zkoumáním kolektivní paměti a dějin každodennosti posloužila jako inspirace publikace od dvojice autorů Muriel Blaive a Bertholda Moldena Hranice probíhají vodním tokem, která analyzuje odrazy historie ve vnímání obyvatel pohraničních měst Gmündu a Českých Velenic. Podobnému tématu se věnuje rovněž práce kolektivu autorů Sabine Mollerové, Karoline Tschuggnallové a Haralda Welzera s názvem „Můj děda nebyl nácek“, která je makrohistorickou sondou do prostoru celého Německa. Autoři v jejím textu přinesli závěry svých výzkumů, které se vázaly k popisu vzniku historického vědomí (paměti) vzpomínkového společenství, zde reprezentovaného jednotlivými rodinami.

7

1.

Kronika - pramen výzkumu historie a kolektivní paměti 20. stol.

Pojem Kolektivní paměť je podobně jako mnoho dalších termínů, se kterými pracují humanitní vědy, pojmem definovaným pouze nevyhraněně a s širokou škálou možné interpretace. S textem práce koresponduje nejvíce definice, jež kolektivní paměť1 popisuje jako množinu přímých vzpomínek i tradovaného vyprávění pamětníků, přenášeného na další generace v rámci určité sociální skupiny, přesahující rozměr jedné rodiny. K tomu se přidávají další, okolím sdílené tradice a vžité stereotypní vzorce užívané společností. Vše je následně konfrontováno s osobní zkušeností jednotlivce. Kolektivní paměť takto definovaná stojí v jedné rovině a přesto v opozici k přísně vědeckému poznávání i k účelové instrumentalizaci dějin a vztahů.2 V současné době se ukazuje, jak dalece může být kolektivní i rodinná paměť rezistentní vůči vědecky garantované a nahlížené „pravdě“. A to ať už v rámci jedné rodiny, tak v širším společenství. K takové situaci přitom může docházet i v demokraticky-liberální společnosti.3 Důvodem může být např. potřeba úzkých i širokých společenství vyrovnat se s působením vlastních příslušníků v negativně přijímaných historických událostech nebo celých epochách.4 Postmoderní doba přinesla jak zpochybnění doposud používaných historických metod, tak zastavila aspiraci „racionální“ historiografie dělat si nárok na absolutní poznání „jedné pravdy“. Pohled na obecní kroniky tak může být v současné době mnohoznačný. Historikové moderních dějin často řeší při svém bádání selekci pramenů, které by ve svém celku pro určité historické období jinak nebyly reálně zpracovatelné. Obecní kronika může být vnímána jako zastaralý, nepřesný a do jisté míry účelově psaný pramen. Kronice ale nelze upřít několik vlastností; byla psána právě jako účelový pramen poznání historie v určité obci a na jejím sepisování se v danou dobu podílel jeden místní občan, kterému v některých případech pomáhala tzv. letopisecká komise. Kronika měla reprezentovat kolektivně prožitou minulost, čímž měla ovlivňovat také sdílenou paměť všech „vzpomínkových společenství“ v obci – hlavně jednotlivých rodin. Z individuální paměti jednotlivců kronika čerpala zároveň některé informace, k nimž chybí jiné prameny. Kronika ale současně neměla odporovat široce přijímaným hodnotám a pohledům na historické události tak, jak to předepisoval vládnoucí establishment. Proto lze říci, že trvale docházelo k vzájemné interakci mezi kronikou, reprezentující „oficiální“ historickou paměť „obecního vzpomínkového společenství“, „reálnou“ sdílenou pamětí tohoto volného kolektivu a individuální či rodinnou pamětí.

1

Ekvivalentním termínem ke kolektivní paměti je rovněž „sociální paměť“. Beneš, Zdeněk a kol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948. Praha 2002, s. 9. 3 Mollerová, Sabine, Tschuggnallová Karoline, Welzer, Harald: „Můj děda nebyl nácek“. Nacismus a holocaust v rodinné paměti. Praha 2010, 207 s. 4 Tamtéž, s. 63. 2

8

Ovlivňují jej dále různé doposud neprozkoumané užité prameny (vlastní zkušenost, film, škola, odborná i populární literatura, rozhovor s pamětníky)

Kognitivní dějinné vědění („lexikon znalostí“) - ZÁKLADY

KOLEKTIVNÍ paměť společenství, přesahující rodinu

RODINNÝ ROZHOVOR (obsah „akceptovatelných“ dějinných obrazů)

Emocionální referenční systém představ o minulosti – RODINNÁ PAMĚŤ („rodinné album“) - PŘÍKLAD

Dějinné (historické) individuální vědomí (následně předávané)

Prezentuje se ve „vzpomínkovém společenství“ – rodině. Více vypovídá o přítomnosti než o minulosti samotné

Výklad minulosti

Porozumění přítomnosti

Perspektiva budoucnosti

Příloha č. 1 – diagram Individuální historické vědomí, jeho vznik a odraz v přítomnosti. Dle Příloha č. 1 – diagram Individuální historické vědomí, jeho vznik a odraz v přítomnosti. Dle textu: Mollerová, Sabine, Tschuggnallová, Karoline, Welzer, Harald: „Můj děda nebyl nácek“. textu: Mollerová, Sabine, Tschuggnallová, Karoline, Welzer, Harald: „Můj děda nebyl nácek“. Nacismus a holocaust v rodinné paměti. Praha 2010, 207 s. Nacismus a holocaust v rodinné paměti. Praha 2010, 207 s. 9

1.1.

Kronika jako čestný i povinný institut

V prostoru Čech, Moravy a Slezska je za rok zrodu obecního kronikářství považován rok 1835. Dekret zemského gubernia tehdy nařídil všem městům, trhovým obcím a významnějším vesnicím vést „záznamní neboli pamětní knihy a kroniky“. Následovalo založení značného množství kronik, které ovšem absentovaly v menších obcích. Situace se dále změnila po vzniku samostatného Československého státu schválením zákona o vedení obecních kronik č. 80/1920 Sb. Zákon byl doplněn dvěma vládními nařízeními - č. 211/1921 Sb. a 169/1932 Sb.5 Některé z obcí zahrnutých v této práci založily své kroniky již v prvních letech dvacátého století, ale mnohé tak učinily až po vzniku samostatného Československa. Pro příklad je zmíněna kronika obce Dobré, která byla založena již v roce 1915. Kronika je opatřená zdobenou úvodní stranou, načež následuje předtištěný „Návod k vedení pamětních knih.“ V něm se aspirant na funkci kronikáře dozvěděl něco o významu své pozice a další obecné informace, jako např. proč se kroniky vůbec vedou i jak a co do kroniky zapsat. Následuje pasáž popisující různé typy „pamětních knih“, jak jsou také kroniky často nazývány.6 Datum prvního zápisu v kronice je ale mnohdy vzdáleno několik let od data uvedeného na přední straně kroniky při jejím založení, což se potvrdilo nejen u obce Dobré.

1.2.

Kronikářova osobnost a jeho postavení v obci

Pokud chceme provést důkladnější analýzu kronikářovy osobnosti, jeho společenskopolitických a hodnotových postojů, je nanejvýš vhodné poznat jeho zápisy v kronice z delšího časového období. V tomto ohledu je žádoucí překročit časově vymezenou přímku výzkumu „doleva i doprava“. Jako nesporná výhoda se jeví dlouhodobě fungující kronikář. Rovněž je nasnadě, že jen takový pisatel, který považoval kronikářské záznamy za důležité, do nich silněji vtiskl vlastní podobu vnímání reality, své hodnotové postoje i možné poselství budoucím generacím. Pokud se tak skutečně stalo, bylo v kronice vlastně zachyceno kronikářovo individuální dějinné vědomí, byť jistě přizpůsobené požadavkům oficiální instituce i okolní společnosti. Současně je nutné zmínit již potvrzenou tezi, že kronikář svým postavením v obci, vzděláním i dalšími vlastnostmi ve většině případů skutečně patřil k místní elitě.7 K typickým povoláním kronikářů patřilo učitelství. Výjimku

5

Rak, Petr: Obecní kroniky a jejich úskalí. In Česká beseda o německých i českých kronikách, pamětech a dalších vyprávěcích pramenech. Dolní Břežany 2006, s. 113-114. (dále jen Rak) 6 Termínem „kronika“ jsou míněny všechny prameny, které jsou označeny rovněž pojmem „pamětní kniha“, „obecní kronika“ atd., pokud jsou vedeny způsobem typickým pro kroniku a nejsou určeny pro vydání tiskem. 7 Grossmann, Viktor: Zrcadlo kronik a druhá světová válka. Obyčejný život v obcích pod Beskydami v dramatické době. Bakalářská práce FF MU 2008, s. 12. (dále jen Grossmann)

10

z pravidla představoval palkovický kronikář Bílek, který s minimálním vzděláním pracoval jako textilní dělník. Kronikář obce Dobré Alois Kolek může být vnímán skrze své zanechané dílo rozporuplně. Na jedné straně se totiž pokusil opravdu o co nejpodrobnější a v časové přímce kontinuální zápisy. Na druhé straně je však jeho dílo silně poznamenáno komunistickou ideologií s využitím ustálených slovních klišé. Čím více kronikář popisoval vlastní současnost, tím intenzivněji příslušná klišé do textu pronikala. Poplatnost době se projevuje rovněž v tom, že jednotlivé hodnotové soudy si s popisovanými událostmi vzájemně odporují. To se týká např. problému rozporu realizované měnové reformy v červnu 1953 a dřívějšího ujišťování o rostoucím bohatství socialistické ekonomiky. Kronikáři je ale nutno také přiznat zásluhu, že si všímal osudů nejen občanů české národnosti, ale zmínil se též o tragickém osudu českých Židů. Atypicky je v kronice rovněž umístěn životopis zmíněného kronikáře, neboť se společně se „zprávou o průběhu psaní kroniky“ nachází až její poslední straně. Kromě uvedených životopisných údajů sepsal tento kronikář také úvahu, která obsahuje vlastní, subjektivní zhodnocení kvality vybraného a zapsaného textu. Dotyčný přisuzoval funkci kronikáře a roli kroniky poměrně značný význam, neboť napsal: „Tuto čestnou a ušlechtilou funkci nechtěl nikdo provádět. Kronika je na zápisy chudá. To proto, že práci kronikáře v naší obci nechtěl nikdo provádět. Tím, že se v zápisech a sbírání zápisků střídali kronikáři, byl tento stav kroniky ubohý, neboť každý kronikář, který tuto práci vykonával jen z donucení a nikoliv s láskou, jí nevěnoval zasloužené pozornosti.“8 Než výše jmenovaný skutečně převzal svou funkci, měl v obci působit jiný kronikář, „…který však do této kroniky nenapsal ani řádek“.9 U popisu válečného roku 1945 se v kronice Dobré objevuje jméno Čeněk Kološ, když tento občan měl být jakýmsi „zpravodajem“ a pamětníkem pro dané období. Text popisující tuto dobu je psaná pravděpodobně na základě jeho postřehů a vzpomínek.10 Historická paměť jednotlivce zde mohla přímo ovlivnit nejen text kroniky, ale rovněž kolektivní paměť v obci. František Radvanský, kronikář Kozlovic se narodil 10. července 1915 v Příboru. Absolvoval měšťanskou školu a šel „do učení na obchodníka“. Za okupace byl totálně nasazen ve Vítkovických železárnách jako člen požární ochrany. Zde zůstal zaměstnán i po válce. Jak sám o sobě v krátkém životopise zapsal, byl kulturně činný a stal se dokonce „…veřejně uznávaným autorem několika divadelních her, které se hrály po celé republice“.11 Kroniku začal psát v roce 1947 ve věku 32 let, a tak se stal „nejmladším kronikářem v širokém okolí“. Informace pro zápisy získával ze vzpomínek místních občanů, ale také ze školní kroniky.

8

Grossmann, s. 192. Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Dobré, díl 1, s. 192. (dále jen Pamětní kniha Dobré, díl 1) 10 Tamtéž, s. 25. 11 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 3. (dále jen Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl) 9

11

První kronikář obce Lhotky byl zároveň předsedou místní školní rady a jmenoval se Augustin Cviček.12 Civilním povoláním byl krejčovským mistrem a od roku 1927 také starostou obce.13 Kroniku vedl patrně do roku 1938. Poté následují strany se zápisy s jiným rukopisem a pouze nevalné kvality. Týkají se právě let 1939 – 1945, respektive doby do roku 1953.14 Od tohoto „anonymního“ kronikáře převzal kroniku Lhotky učitel Čestmír Dvořáček, který byl v době dosazení do funkce ředitelem národní školy. Narodil se 24. srpna 1913, dosáhl středoškolského vzdělání a působil vždy v učitelské funkci. Prošel přitom službou na Slovensku a v několika beskydských obcích.15 Dne 1. července 1937 byl usnesením obecního zastupitelstva pověřen vedením obecní kroniky Měrkovic Jaroslav Havel, tamní řídící učitel. Narodil se dne 7. ledna 1904 v Kozlovicích, absolvoval měšťanskou školu ve Frenštátě p. Radhoštěm a poté Státní učitelský ústav v Příboru. Po jeho ukončení prošel několik učitelských postů v oblasti moravského Slovácka. Zdejší živý folklór jej zaujal natolik, že se o něm podrobněji rozepsal i v Měrkovické kronice. Měl možnost srovnat bohatství „obyčejných“ lidí v úrodných jihomoravských oblastech i v chudších krajích Valašska a Lašska. Z tohoto poznání vyvodil závěr, že: „…lidé jsou zde bohatí dobrotou srdce a tomu sluší se přikládati váhu daleko větší“.16 Dalším kronikářem byl ustaven opět řídící učitel. Jmenoval se Antonín Novák, narodil se 24. dubna 1912 a dětství prožil ve městě Brušperku. Opustil původně církevní dráhu u augustiniánského řádu a externě studoval učitelský ústav ve Valašském Meziříčí. Poté nastoupil dráhu učitele, až byl nakonec v roce 1945 ustaven zatímním řídícím učitelem v Měrkovicích.17 Události z válečných let 1944 - 1945 byly tři roky po válce doplněny do kroniky Morávky kronikářem Janem Šrubařem, zaměstnáním zatímním ředitelem národní školy. Šrubař byl zvolen usnesením MNV dne 21. listopadu 1948. Do té doby byl kronikářem lesní dozorce Antonín Vála, který se dle zápisu vzdal kronikářského postu kvůli časovému vytížení v jiných spolcích. Nový kronikář přímo uvedl, že nebyl místním rodákem a proto k doplnění kroniky využil jiné prameny, mezi něž patří i vzpomínky přímých svědků.18 V obci Myslík byla kronika dopsána a dále vedena učitelem obecné školy Jaroslavem Jalůvkou, který se narodil 20 února 1922. Kuriózní bylo, že Jalůvka složil maturitní zkoušku 15. září 1945 a hned 27. listopadu 1945 mu byla svěřena funkce kronikáře.19 12

Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 3. (dále jen Pamětní kniha Lhotky - 1. díl) 13 Tamtéž, s. 4. 14 Tamtéž, s. 21-24. 15 Tamtéž, s. 25. 16 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 134. (dále jen Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl) 17 Tamtéž, s. 166. 18 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 195. (dále jen Pamětní kniha Morávky - 1. díl) 19 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Myslíku – 1. díl, s. 84. (dále jen Pamětní kniha Myslíku - 1. díl)

12

Kronikář Nošovic Jaroslav Žižka se narodil dne 22. května 1908 ve Skalici u Frýdku. V Nošovicích měl „kořeny“ kronikářův otec a žili zde i jeho další rodinní příbuzní. Po ukončení studií na národní škole byl „kvůli velké nouzi v rodině“ nucen nastoupit do přádelny ve Frýdku. Ta patřila vídeňské židovské rodině Landsbergerů. Žižka ve svých vzpomínkách zmínil útisk ze strany majitele podniku. Kromě něj jej „šikanovali“ také mistři a úředníci, vesměs německé národnosti. Žižka z továrny odešel a stal se obchodním jednatelem. Kromě toho se „za velkých obětí“ učil hru na housle a následně koncertoval v různých hostincích. Se svým hudebním nadáním se stále pokoušel o přijetí na státní hudební konzervatoř do Prahy, což se mu nakonec skutečně podařilo. Studia ale ukončilo uzavření školy v roce 1943. Následoval návrat do rodné obce, kde měl budoucí kronikář zažívat nepříjemnosti s místními německými spoluobčany. Po válce se také krátce účastnil nadšeného „budování nové republiky“ a poté nastoupil jako učitel houslí na hudební školu v Českém Těšíně. Do Nošovic se Žižka přiženil v září 1945 a byl požádán o vedení místní kroniky. Kronikář obdržel ke své funkci také „pověřovací list“.20 Životopis nošovického kronikáře Jaroslava Žižky je zcela netypicky „roztažen“ na deset stran.21 V textu se prolínají informace o kronikářově životě s doporučeními, jak vést kroniku, ale i se sděleními obecného charakteru. Sloh i obsah textu naznačuje, že kronikář jistě neměl malé cíle. A to jak v svém životě, tak v psaní obecní kroniky. Zároveň se ale nelze ubránit pocitu, že kronikář zcela nepochopil smysl vedení obecní kroniky. Nošovická kronika totiž obsahuje nejenom obecné informace celosvětového rozsahu, ale například i kapitolu hledající etnický původ prvních obyvatel Slezska, rozbory dějin Velké Moravy atd. Všechny zmíněné pasáže jsou pro obecní kroniku zcela irelevantní. Důvodem jejich zařazení do této práce byla patrně snaha kronikáře Žižky spojit dějepiseckou funkci kroniky s funkcí vzdělávací. Dle jeho názoru je kronikář „dějepiscem v malém“ a musí mít vlastnosti, jako jsou pravdivost, podrobnost a přesnost ve vyjadřování a slohovou vytříbenost v psaní. Kronika se dle jeho názoru stává jakýmsi společným dílem celé obecní elity – zástupců politických stran, spolků a obecního vedení. K tomu jsou „přizváni se svou pamětí také zasloužilí občané a další jedinci, kteří již něco dokázali“.22 Kronikář přímo zaznamenal, že jeho funkce není snadná. Zároveň se doslova vyznal ze své touhy zanechat po sobě v obci „památku v pravdě záslužnou a krásnou“.23 V kronice se dozvídáme také více podrobností o letopisecké komisi. Ta nošovická měla tři členy, označené jako „obecní starší“. Členové zdejší letopisecké komise byli dva rolníci a obchodníci s dobytkem a jeden důchodce. Dle kronikáře měli „být schopni jako starší občané připomínkovat jeho text, dodávat různé nahodilé zprávy i pomáhat radami a hodnocením“.24 Dne 28. října 1954 byl usnesením rady MNV nově pověřen vedením kroniky Ferdinand Tomala, který ji začal psát v roce 1955. Tomala se narodil 26. října 1911 20

Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 816. (dále jen Pamětní kniha Nošovic – 1. díl) 21 Tamtéž, s. 8-18. 22 Tamtéž, s. 17. 23 Tamtéž. 24 Tamtéž, s. 19.

13

v Nošovicích. Byl vyučeným truhlářem, pracoval jako pomocník u různých zaměstnavatelů a delší dobu sloužil v armádě. Od 15. srpna 1944 byl totálně nasazen u německé firmy Fischer jako pomocná síla. Zde také zůstal po květnu 1945, aby se nakonec stal zaměstnancem státních lesů. V době převzetí kronikářské funkce pracoval na pozici vedoucího odbytu v podniku Slezský lesní průmysl. V mládí „si přál vystudovat odbornou mistrovskou školu“, ale do jeho osudu zasáhla nepříznivě smrt bratra, na jehož finanční výpomoc spoléhal. Rodina jej živit nemohla, neboť měl dalších dvanáct sourozenců. 25 Způsob vedení kroniky Nošovic se s jeho příchodem značně změnil. Palkovickým kronikářem byl po druhé světové válce ustaven místní rodák Ludvík Bílek. Narodil se 12. srpna 1894 a absolvoval pouze pět tříd obecné školy – to komentuje slovy, že: „Tehdy pro nemajetné na vyšší vzdělání nebylo pomyšlení“. Od roku 1911 až do své současnosti pracoval Bílek jako dělník textilní továrny. Bílek byl rovněž politicky aktivním členem komunistické strany a rovněž členem MNV Palkovice. Sám sebe charakterizoval jako „organizátora a bojovníka za sociální práva zaměstnanců“ ve své továrně. Ta byla před znárodněním v roce 1945 v držení německého občana Elzera, s nímž dotyčný „vedl mnoho sporů“. Jeho osud je výjimečný rovněž v množství perzekuovaných rodinných příslušníků, kteří byli během druhé světové války postiženi zatčením, vězněním i smrtí.26 Kronikář obce Pražma se jmenoval František Motyčka. Motyčka se narodil v blízkých Raškovicích dne 3. února 1876. Absolvoval německý těšínský učitelský ústav. Povoláním byl řídícím učitelem a kroniku vedl na základě pověření starostou obce. Dle zápisu se funkce ujal 1. července 1924. Kronika jím byla vedena se střídavou kvalitou až do roku 1938.27 Rudolf Muroň, pozdější kronikář Raškovic se narodil 9. dubna 1904 v Pražmě, v rodině domkáře. Otec byl zároveň dlouholetým starostou a také prvním poštmistrem v Pražmě. Syn Rudolf studoval české i německé obecné školy a také české i německé gymnázia. Po maturitě nastoupil na místo učitele v obecné škole. Učitelství se věnoval až do důchodu. Kronikář Muroň měl sice absolvováno několik tříd německého gymnázia, ale přesto byl, podobně jako část dalších kronikářů, orientován levicově s důrazem na posílení uvědomění místního dělnictva. A to jak po stránce ekonomické a třídní, tak nacionální. V kronice zaznamenal podrobněji nejenom negativní stránky života dělníků FrýdeckoMístecka na přelomu století a v době první republiky. Svou pozornost zaměřil také na vzrůstající emancipaci dělnictva, která se odrazila v zakládání dělnických spolků a organizací. Ty měly jednak hájit společné zájmy ve vztahu k zaměstnavateli, ale také posilovat politické a kulturní uvědomění této doposud pasivní skupiny obyvatel.28

25

Pamětní kniha Nošovic - 1. díl s. 127. Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 285 – 286. (dále jen Pamětní kniha Palkovic – 1. díl) 27 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 3. (dále jen Pamětní kniha Pražma – 1. díl) 28 Tamtéž, s. 48. 26

14

Vedením první kroniky obce Skalice byl z usnesení obecního zastupitelstva pověřen občan Karel Russina. Funkci kronikáře vykonával od 1. března 1922. K. Russina se narodil 13. listopadu 1865 ve Vyšních Lhotách a v době ustavení do této funkce působil ve Skalici jako řídící učitel. Po studiích na učitelském ústavu v Těšíně pracoval čtyři roky v obecné škole v Sedlištích. Od roku 1888 pak působil jako nadučitel ve Skalici.29 Kronika Skalice se pod jeho vedením značně vymyká běžnému standardu v regionu. Kuriózně působí grafologický rozbor, který si kronikář nechal vyhotovit k 20. únoru 1948 u „Dr. Lubomíra Pražského z Brna“. Na první pohled seriózně působící elaborát začíná větou: „S pohnutím usedám ke krásnému rukopisu starého pána, který však velmi překvapuje svým mládím a duševní svěžestí“. Celý další „vědecký elaborát“ je naplněný básnickými obraty, které vychvalují skalického kronikáře ze všech možných úhlů. V podstatě se jedná o výčet všech možných lidských ctností, které nápadně nedoplňuje ani jediná výtka.30 Značně „nestandardně“ působí zápis ze 13. listopadu 1945, který napsal kronikář Russina ve třetí osobě čísla jednotného a týkal se oslavy jeho 80. narozenin.31 Tento jistě výjimečný kronikář vedl sám oba dva díly obecní kroniky v letech 1922 – 1955, kdy poslední zápis je věnován jeho vlastním 90. narozeninám.32 Kronikářem Vyšních Lhot byl usnesením obecního zastupitelstva ustaven dne 13. dubna 1935 rolník Karel Sasírbek. Kroniku ale převzal až 22. prosince 1936 a začal ji zpětně dopisovat.33 Po něm nastoupil do funkce místní rodák a zaměstnanec ČSD Hynek Šigut, který do kroniky zaznamenal události z let 1938 až 1949 včetně.34 Tento skromný, nepříliš obsáhle píšící kronikář ale nezanechal žádné informace o své osobě, do textu se dokonce ani jednou nepodepsal. Jeho životopisné údaje tak doplňuje až následující kronikář Jan Foltýn, toho času horník v důchodu. Šigut je v následujících zápisech vzpomínán v pozitivních souvislostech a jako „vzorný občan“.35 Je důležité si uvědomit, že kronika je na rozdíl od mnoha dalších historických pramenů zcela závislá na osobnostních vlastnostech svého tvůrce. Především na jeho erudici, zápalu a nadšení pro věc. V historickém období vymezeném rozsahem této práce byla navíc funkce obecního kronikáře funkcí čestnou, bez zákonného nároku na jakoukoliv finanční odměnu ze strany obecního rozpočtu. Není pravdou, že by o tuto funkci s přívlastkem „čestná “ byl snad nějaký přehnaný zájem ze strany místních občanů. Ba právě naopak – až překvapivě často se setkáváme s odmítáním funkce vedení obecní kroniky. Kvalitně a obsáhle píšící kronikáři svou funkci vnímali jako poslání a službu širokému okolí. Často již

29

Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 9. (dále jen Pamětní kniha Skalice - 1. díl) 30 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 3. (dále jen Pamětní kniha Skalice - 2. díl) 31 Tamtéž, s. 34. 32 Tamtéž, s. 304. 33 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 62. (dále jen Pamětní kniha Vyšních Lhot – 1. díl) 34 Tamtéž, s. 73-90. 35 Tamtéž, s. 91.

15

v úvodním textu deklarovali svou snahu o pravdivý zápis událostí, které „měly dalším generacím přiblížit dobu, v níž žili“.36

1.3.

„Nadbytečné“ zápisy a jejich hodnota

Když několik oficiálních vyhlášek a nařízení postupně upravovalo povinnost obcí vést kroniky, objevily se v nich současně doporučení, jak při této činnosti postupovat. Vládní nařízení z roku 1932 uvádí ve svém § 3, odstavec 2 následující poučení: „…události, týkající se okresu, země nebo státu, zaznamenává jen potud, pokud podstatně souvisí se životem v obci.“37 A právě to se ukázalo jako značný problém u mnoha jinak poměrně zdařilých kronik. Už v době první republiky někteří kronikáři neodolali a patrně pod tlakem vlastních emocí vypsali na mnoha stranách kronik do jednotlivých podrobností události, jejichž popis zde nepatří. Pamětní zápisy malých obcí obsahují vyčerpávající popis rezignace i pohřbu prezidenta T. G. Masaryka, nástup E. Beneše do prezidentské funkce, boj československé vlády s představiteli německé menšiny atd. Následovala doba okupace, která do kronik doslova navršila zápisy hodící se spíše do školních učebnic dějepisu. Jinou kapitolu představují snahy kronikářů vypsat do kronik exkurzy do dějin svých obcí, jdoucích napříč staletími. Kronika buď neobsahuje žádné takové články a zápisy, nebo je ze značné části zaplněna právě těmito zápisy. Většinou je jimi kronika zahájena. Tím, že kronikář dokázal psát o starších dějinách obce, patrně nejen vzdělával své spoluobčany, ale také jim dokazoval svou odbornou erudici. Mnohé z těchto historických sond obsahují odkazy na příslušné prameny, k jejichž analýze musel kronikář navštívit nejeden archiv, nebo jinou instituci. Je otázkou, nakolik jsou takové zápisy v kronice neupotřebitelné. Přestože je mnozí odborníci kritizují za laické pojetí výzkumu,38 jsou nositeli jedinečných informací. Obsahují totiž často mylné závěry, vycházející z místně tradovaných pověstí. Pokud jsou tyto pověsti dále rozvedeny v celé šíři, seznamují čtenáře s dávno zaniklými místními jmény i událostmi, které by se jinak patrně nikde nezachovaly. Tyto pověsti rovněž tvoří nedílnou součást kolektivní paměti dané lokality. Například kronika Dobré obsahuje určité množství obecně známých faktů, ty ovšem nepřekračují cca čtvrtinu textu. Jedná se hlavně o popis okupace a zahraničně-politických událostí jí předcházejících, napadení SSSR atd. Zajímavým postřehem je odstavec o atentátu na Adolfa Hitlera. Událost měla na místní udělat hluboký dojem a dále posílit jejich víru v osvobození. Kronikář rovněž správně poznamenává, že smysl tohoto činu byl v uchránění německé branné moci od totální porážky a v uchránění německého území od

36

Pamětní kniha Vyšních Lhot – 1. díl, s. 91. Rak, Petr: Obecní kroniky a jejich úskalí. In Česká beseda o německých i českých kronikách, pamětech a dalších vyprávěcích pramenech. Dolní Břežany 2006, s. 114. (dále jen Rak) 38 Rak, s. 114. 37

16

zničení nepřátelskými silami.39 K často se vyskytujícím zápisům patří především útok třetí říše na SSSR, o kterém pojednává rovněž kronika Kozlovic.40 Příklad Nošovic dokazuje, jak moc se způsob vedení kroniky může změnit v souvislosti se střídáním jednotlivých kronikářů. Původně obsáhle vedená a na nadbytečné zápisy bohatá kronika, místy balancující mezi příručkou světových dějin a úvahou nad životem v obci, se s příchodem nového kronikáře změnila v klasickou „pamětní knihu“, vedenou v „umírněnějším a lokálně orientovaném“ stylu. Z předchozích řádků vyplývá, že kroniky obcí bohužel obsahují značné množství zcela neupotřebitelných informací. Prosté konstatování této nedokonalosti může implikovat, že kronikář přesně nepochopil význam svěřené funkce, případně nedokázal pozorovat a popsat dění ve svém okolí. Domnívám se ale, že zaznamenání události nadregionálního významu mělo více příčin. Někde k nim jistě patřila prostá snaha „něčím vyplnit“ prázdné stránky kroniky. Jinde to ale mohla být vědomá potřeba vzdělávat současníky i generace budoucí. „Velké“ dějiny, zaznamenané na stranách kroniky se ale staly rovněž pevnou součástí kolektivní paměti malého společenství. Dokazuje to také snaha kronikáře dokazovat kauzální souvislost při popisu některých místních událostí s ději probíhajícími v celospolečenském měřítku. Je zde již lhostejné, jak velkou společnost to představuje. Společným jmenovatelem byl vždy fakt, že tyto události s celospolečenským dopadem považoval kronikář za podstatné, důležité. I to ukazuje na jeho osobnost a mentalitu. Měl možnost se o popisovaných událostech dozvědět pomocí některého z informačních kanálů. Následně událost reflektoval a přepsal. Charakteristická je taková reflexe, kdy jsou informace bezprostředně přijaty jako pravdivé, neboť pochází z důvěryhodných kanálů. Některé kroniky využívají členění textu do odstavců k důslednému oddělení zápisů celospolečenského významu od zápisů s místní platností. V jiných případech je ale zápis veden jednolitě, takže je potřeba extrahovat zápis událostí související s děním v dané obci rozborem celého textu. Tyto texty jsou psány formou politicko-filozofické úvahy, mechanického opisování jiného pramene (novinového článku, vyhlášky, nařízení vlády atd.), nebo jsou pokusem o silně ideologicky zabarvený kompilát. Právě tady nese kronikářův zápis nejvíce ideologických klišé a ustálených stereotypů.

1.4.

Účelová vzpomínání a dodatečné zápisy v kronikách

Obecní kroniky zkoumaného regionu postihlo v roce 1940 z nařízení vyšších správních institucí hromadné zabavování. Německá okupační moc potřebovala podstatně oslabit vzpomínky na bývalou československou samostatnost, stojící v kontrastu k stávajícímu politickému směru. „Nepohodlnou“ minulost připomínaly mimo jiné také obecní kroniky. 39 40

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 23. Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 58.

17

Kronika obce Kozlovice byla z výzvy Okresního úřadu v Místku zabavena dne 19. listopadu 1940. Dle neformálního zjištění kronikáře pak byly pamětní knihy odeslány německým úřadům do Brna – kronikář se domníval, že se tak dělo pro jejich prolustrování. Po delší době byly zase navráceny do místeckého okresního úřadu, kde byly nadále deponovány. Školní kroniky byly zapečetěny a uloženy dle podobného nařízení již 26. června 1940.41 Události z válečných let 1939 – 1945, ale i z doby od roku 1936 byly doplněny novým kronikářem až v roce 1947 po jeho zvolení členy MNV.42 Kronika psaná v roce 1947 začíná básní a hned poté poměrně přesným popisem posledních okamžiků života T. G. Masaryka, jehož kronikář evidentně obdivoval.43 Tento moment ukazuje na ještě poměrně dlouhé doznívání Masarykova kultu ve zdejší venkovské společnosti a jejího kolektivního vědomí bez ohledu na stranickou příslušnost jednotlivých občanů. Podobný osud stihl také kroniku Měrkovic, která byla vedena ještě v roce 1939. V roce 1940 ale přišel rozkaz všechny kroniky odvést, což bylo splněno.44 Kronika Morávky zmiňuje náhle, uprostřed textu, že: „V důsledku perzekuce okupantů nebylo možné kronikáři zapsati případy politického rázu od 15. března 1939 tak, jak se udály, a proto je dlužno vrátiti se časově zpět k prvním dnům německé okupace“.45 Kronika tedy obsahuje autenticky psané události pouze do 9. června 1940. Dopisování kronikářských zápisů po válce přinášelo úskalí různého typu. Především to byly uměle vytvořené konstrukty některých událostí, ve kterých se záměrně vynechaly některé podstatné prvky a jiné zde byly naopak inkorporovány. Takto účelově psaný zápis mohl prospět jak osobě kronikáře, tak širší skupině občanů. K časté manipulaci s fakty docházelo především ve snaze pevně zakotvit „dlouhodobou pozitivní roli“ etablujícího se komunistického režimu, který měl nyní dovršovat boj o převzetí veškeré politické moci. Z kroniky Dobré není patrné, jak dlouho po válce začalo její dopisování. Nebylo to ale později než v roce 1950 a realizovali jej postupně dva kronikáři. Události z let 1939 až 1941 zapsal na 14 stranách textu učitel Tesarčík. Kronika byla od srpna 1950 dopisována plynuleji kronikářem Kolkem, a to až po události z roku 1957. Kronika obsahuje ještě zvláštní bilanci válečných obětí a ztrát v obci, která je vsazena do textu zaznamenávajícího události padesátých let.46 Poválečné dopisování palkovické kroniky nese jasné prvky snahy ovlivnit kolektivní paměť vesnického kolektivu pomocí politické instrumentalizace stereotypu o „praktické nefunkčnosti“ liberální demokracie. Pozornost je věnována první schůzi nově zvolených členů zastupitelstva v roce 1938, kteří pro svou politickou různost nedokázali napoprvé zvolit starostu.47 Této skutečnosti využil kronikář při poválečném dopisování textu jako důkazu pro negativní hodnocení fungování občanských politických stran za první republiky. Dokonalejší stupeň měly dle jeho mínění představovat strany 41

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 53. Tamtéž, s. 3. 43 Tamtéž, s. 7. 44 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 148. 45 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 188. 46 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 191. 47 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 286. 42

18

socialistické, které jediné také důsledně trvaly na obraně demokracie a celistvosti Československa. Také instrumentalizovaný mýtus, kdy jediná komunistická strana bránila „všechen lid“ před přicházející nacistickou diktaturou, je opakovaně použit v kronikářových zápisech. A to i tehdy, když byly dopisovány ještě v době doznívání demokratického zřízení po roce 1946. Kronikář zaujal ve svém hodnocení doby první republiky jakýsi postoj „lidového komunisty“. Charakterizoval ji totiž jako částečně pozitivní dějinné období, kdy Češi získali národní svobodu, ale za svobodu politickou a hospodářskou museli nadále bojovat. Dovršení tohoto úsilí mělo přinést až poválečné politické uspořádání s dominující komunistickou stranou.48 Události z válečných let 1939 – 1945, ale i z doby od roku 1936, byly doplněny v Kozlovicích novým kronikářem v roce 1947 po zvolení členy MNV.49 Kronika v obci Krásná nebyla psána dokonce po dobu 30 let. Poslední zápis byl pořízen v roce 1928, další pak až v roce 1957. Kronikář se v této situaci rozhodl, že: „Bylo by těžké nyní podrobně tuto kroniku za minulá léta psát, a proto tak učiním pouze jen letmo.“50 Kronikář se pravděpodobně chopil funkce pouze z formální povinnosti a tak jsou všechny zápisy související s druhou světovou válkou shrnuty na čtyřech stranách.51 Rovněž kronika Lhotky začala být dopisována až v roce 1953, tedy s osmiletou prodlevou od ukončení druhoválečného konfliktu.52 Kronikář Myslíku začal svou práci na dopsání textu kroniky již v listopadu 1945. Ve svém životopise uvedl, že vycházel ze svých osobních záznamů z doby okupace, ze vzpomínek jiných občanů i ze zápisů protokolární knihy obecního zastupitelstva.53 Poválečné navrácení kronik přineslo potřebu vhodně dopsat záznamy o válečných událostech. Velmi přitom záleželo na tom, s jak dlouhým časovým odstupem od skončení války byl patřičný zápis doplněn. Kroniky dopisované po roce 1948 již nemohly plnit svou původní funkci „nestranné“ pamětní knihy, přibližující události lokálního významu a tím i místní historickou paměť v obcích.

***

Je otevřenou otázkou, nakolik lze kroniku vnímat jako odraz kolektivní paměti vesnického společenství a nakolik právě kronika pomáhá kolektivní paměť utvářet. Nelze zde hledat zobecnění. Pokud jsou některé kroniky vedeny spíše jako kompilace obecně přijímaných pohledů na minulost s individuální zkušeností kronikáře, pak to neplatí všeobecně. 48

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 285. Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 3. 50 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Krásné - 1. díl, s. 226. (dále jen Pamětní kniha Krásné – 1. díl) 51 Tamtéž, s. 226 – 229. 52 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 25- 26. 53 Pamětní kniha Myslíku - 1. díl, s. 84. 49

19

Kronikář obce Myslíku neopomněl v úvodu své práce zmínit, že vychází nejen ze svých zážitků a poznatků, avšak také ze vzpomínek „jiných občanů z našeho kruhu“.54 Kronika vesměs neobsahuje detailní popisy extrémních událostí. Takové naturalistické prvky se objevují spíše výjimečně, především pro zdůraznění „utrpení“ místních občanů, pojímaných do celku „MY“. Pokud kronikář upozorňoval na negativně vnímané jevy v obci, např. bohatnutí z černých obchodů na úkor spoluobčanů, rozkrádání zabaveného majetku i udavačství, potom ve většině případů nejmenuje konkrétní občany. Jejich jména přitom jistě znal, případně byla lehce zjistitelná. Jelikož byla kronika v obci chápána jako důležitá součást odkazu budoucím generacím, zřetelně se v textu projevila snaha popsat své domovské společenství „v co nejlepším světle“.

54

Pamětní kniha Myslíku - 1. díl, s. 84.

20

2. Vymezení zkoumaného regionu v předhůří Moravskoslezských Beskyd Soubor čtrnácti zkoumaných obcí, z nichž dvě jsou v současnosti pouze místními částmi (Měrkovice, Myslík), není pouze uměle vytvořeným konstruktem. Má totiž své historické, společenské a politické základy. Příslušný výběr obcí navazuje na region kolem Frýdlantu nad Ostravicí, jehož obecní kroniky byly předmětem bádání v bakalářské práci autora. Území zde představených čtrnácti obcí tvoří pomyslný půlkruh kolem původně zkoumaného regionu. Některé zkoumané obce mají roztříštěnou sídelní strukturu a lze je charakterizovat jako typicky horské, pasekářské vesnice Moravskoslezských Beskyd.55 Jiné jsou naopak položeny v nižší nadmořské výšce, mají ucelené jádro a disponují kvalitnější zemědělskou půdou.56 Výběr obcí je rovněž pestrý v jejich vzdálenosti od městských center. Obce Dobrá, Skalice i Palkovice sousedí svými katastry s městem Frýdek-Místek a jejich obyvatelé se snažili dle kronik žít také „městským“ způsobem života. Naproti tomu katastrální území např. Krásné a Morávky se nalézá z velké části v horském terénu, jemuž se místní obyvatelé byli nuceni svým životem přizpůsobit. Všechny tyto okolnosti se odrazily rovněž v kronikářských charakteristikách vlastních obcí a jeho obyvatelstva. Důležitým krajinným prvkem je řeka Ostravice, jakožto přirozená hranice mezi Moravou a Slezskem, když obce na jejím pravém břehu se historicky řadí do Slezska, vždy ale se silnou vazbou na Moravu.57 K dalším významnějším tokům patří řeky Ondřejnice a Morávka. Obce se dnes nachází v Moravskoslezském kraji, v okrese Frýdek-Místek. K 1. červnu 1942 byl v Protektorátu Čechy a Morava zrušen politický okres Frýdek a jeho území bylo podstoupeno pod správu okresu Místek. V tehdejší době tak šlo o likvidaci posledního vyššího územněsprávního celku bývalého československého Slezska.58 Etnograficky se řadí do oblasti Lašska, případně na valašsko-lašské pomezí (Kozlovice). V regionu se mluví specifickým nářečím s místními odchylkami a existuje zde určitá folkloristická tradice. Z hlediska zemské příslušnosti leží devět obcí ve Slezsku, pět na Moravě. Kronikáři některých obcí kladli velký důraz právě na zemskou identitu,59 pro jiné ale nebyla tak důležitá. Hlavní „prožívanou“ identitou pro ně byla „česká národnost a československá státní příslušnost“. Pojem „československá národnost“ se ale přes jeho oficiální uznání v kronikách neobjevuje. Slova jako „národnost, státní příslušnost a identita“ se v textech kronik často volně prolínají, což dokazuje chaotické vnímání těchto abstraktních pojmů nejen běžnými občany, ale také „vzdělanějšími“ kronikáři. Z národnostních menšin se ve

55

Jedná se především o Krásnou a Morávku. Pozn. autora. Příkladem jsou Dobrá a Nošovice. Pozn. autora. 57 Grossmann, s. 7. 58 Žáček, Rudolf: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004, s. 348. (dále jen Žáček) 59 Příkladem jsou Krásná a Nošovice. Pozn. autora. 56

21

vybraných obcích vyskytovaly pouze nepočetné skupiny Němců, Poláků a Židů.60 Pro Židy bylo hlavně v době druhé republiky problematické najít sobě odpovídající pozici v rámci vyhraňujícího se národního společenství, které se začalo vymezovat především na etnickém pojetí národní identity.61 Slezskou část zkoumaného regionu na konci třicátých let negativně ovlivnila iredentistická politika polské menšina na Těšínsku, aktivně podporovaná polským konzulátem v Ostravě. Kroniky ale neobsahují zprávy o snahách vytvořit samostatný Slezský stát, což byl cíl některých politických skupin v regionu českého i polského Těšínska, ale i v dalších oblastech Slezska. Specifickým „prožitkem“ byla pro zde žijící obyvatele vojenská správa oblasti armádními jednotkami generála Šnejdárka. Akce, která proběhla v lednu 1919 proti polskému obsazení části Československem nárokovaného Slezska, vyústila v šestidenní otevřený konflikt. Ten předznamenal zhoršení vzájemných vztahů na další dlouhé období.62 Vyústění se dostavilo v podobě polské okupace v roce 1938. Definitivní hranice mezi Československem a Polskem zde byla stanovena až 28. července 1920 po jednání Rady velvyslanců spojeneckých zemí – polská strana se cítila být rozhodnutím poškozena.63 Pro kroniky zkoumaného regionu je charakteristické velmi silné vnímání sociální nerovnosti, které dále graduje zejména v poválečném období. Přestože osoba kronikáře byla většinou zástupcem střední třídy, v kronikářském zápise se značně projevovalo „soucítění“ s údajně „vykořisťovanými“ spoluobčany, pracujícími v okolních městských průmyslových centrech. Naopak téma sociální pozice místních zemědělců se příliš často neobjevuje. Text s tímto vyzněním se objevuje častěji v poválečné době, kdy byly kroniky doplňovány.

60

Slovo „Žid“ je v této práci psáno s velkým počátečním písmenem z důvodu zdůraznění nacionální složky identity židovského obyvatelstva. Tento zápis je v souladu s pravidly českého pravopisu jako jedna z jeho možností. Současně je tento zápis uznáván mnohými odborníky v dané problematice (např. Michal Frankl). Pozn. autora. 61 Nenička, Lubomír: Druhá republika na Ostravsku 1938 - 1939. Opava 2010, s. 294. (dále jen Nenička) 62 Žáček, s. 311. 63 Tamtéž, s. 314.

22

Tabulka č. 1: Stručná charakteristika obcí

Název obce Baška Čeladná Dobrá Frýdlant nad Ostravicí Hodoňovice Janovice Kozlovice Krásná Kunčice pod Ondřejníkem Lhotka Lubno Malenovice Měrkovice Metylovice Morávka Myslík Nižní Lhoty Nošovice Ostravice Palkovice Pražmo Pržno Pstruží Raškovice Skalice Staré Hamry Vyšní Lhoty

První písemná zmínka 1434 1600 1305 1300 1577 1573 1294 1636 1581 1359 1281 1611 1789 1299 1615 1564 1305 1573 1676 1437 1777 1573 1676 1573 1305 1649 1305

Katastrální výměra (v ha)

Počet obyvatel v Počet obyvatel v Morava roce 1930 roce 1950 /Slezsko

1283 5906 873 2188 * 1315 2108 4413

1733 2655 2493 3912 616 1730 1801 1546

1495 2311 2568 4126 656 1618 2006 1292

S M S M M S M S

2019 722 * 1299 * 1114 8734 * 378 646 2768 2174 355 294 715 862 * 8472 1148

2142 559 853 586 263 1644 3507 746 457 815 2154 2233 478 649 789 1494 1149 2528 1055

2111 515 725 487 275 1647 2611 670 390 785 2236 1972 464 643 688 1496 864 2490 984

M M S S M M S M S S M M S S M S S S S

obce analyzované v bakalářské práci autora obce analyzované v této práci (kurzívou místní části)

Zdroj: Růžková, Jiřina, et al.: Historický lexikon obcí České republiky 1869 - 2005, I. díl. Počet obyvatel a domů podle obcí a částí obcí v letech 1869–2001 podle správního rozdělení české republiky k 1. 1. 2005. Praha, 2006. 759 s. Dostupné z WWW: . [Vlastní zpracování. s. 714 – 716].

23

3. Cesta k Mnichovu a rok 1938 V době před mnichovskými událostmi roku 1938 se život v obcích postupně změnil. I obyvatelé vesnic vnímali stupňující se mezinárodně-politické napětí. Jejich životy byly sice stále naplněny běžnými činnostmi, přesto se „cosi“ pozvolna měnilo. Byla to především stupňující se militarizace společnosti. Slova jako armáda, vlast nebo boj se začaly objevovat v kronikách mnohem častěji, než tomu bylo dříve. Situace se více dramatizovala během dvou mobilizací. Mezi další, často zmiňované události, patří několik volebních klání z téhož roku, které se náhodně odehrávaly v době nejdramatičtějších politických jednání o budoucnosti Československa. Mnoho kronik vyjadřuje v této době obavy občanů z budoucnosti. I obyčejní lidé sledovali v této pohnuté době události na poli mezinárodní politiky. Na vzrušené atmosféře se podepsalo dokonce i počasí – nad Beskydami se v zimě téhož roku táhla polární záře. Kronikářské zápisy z té doby se často pozastavují nad doposud nevídaným přírodním jevem, který představovala polární záře rozprostřená nad Evropou. Prvním zápisem k roku 1938 je v kronice Kozlovic právě, že 25. ledna 1938 byla ve večerních hodinách viditelná velice jasná polární záře. Lidé ji přisuzovali předzvěst blížící se války nebo hladu. Kronika Pražma zaznamenala, že dle výzkumu starých pramenů nebyla v takové síle ještě nikdy pozorována. Její délka měla být několik tisíc kilometrů a táhla se od severního pólu až po Středozemní moře. Pověrčiví lidé si tento úkaz vykládali jako předzvěst blížící se války. Kronikář samotný ji popsal jako „překrásný přírodní jev působící dojmem obrovského požáru“.64 Samostatnou kapitolu představují mobilizace armády. Ta první, z května 1938, se přímo dotkla pouze některých občanů regionu. V září ale následovala mobilizace celková, která již citelně zasáhla do životů snad všech rodin a nesmazatelně se tak zapsala do jejich sdílené paměti i kolektivní paměti širšího společenství. Zajímavostí je, že již dříve dávali někteří kronikáři důraz na svou vojenskou hodnost. V měrkovické kronice ji postupně v rámci „povinného“ životopisu udávají všichni tři kronikáři.65 Rok 1938 byl v kronice zapsán autenticky. Později se v zápisu objevují autocenzurně66 ošetřená místa, k nimž kronikář uvedl, že je sám „úředně opravil“.67 Militarizaci společnosti potvrdil den brannosti v regionu, který se uskutečnil 3. července 1938.68 Jeho centrem byly Raškovice, kam se sjeli představitelé občanských spolků z okolních vsí - Morávky, Krásné, Pražma a Vyšních Lhot. Kronika Morávky dále upřesňuje,

64

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 149. Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 44, 134. 66 Jednalo se skutečně o autocenzuru bez tlaku další strany? Pozn. autora. 67 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 138. 68 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 151. 65

24

že zde vystoupila národní garda a proběhlo dekorování dobrovolníků z roku 1919 záslužnou medailí.69 Novinkou pro vesnický lid bylo cvičení Civilní protiletecké služby,70 které je zmíněno v kronikách Palkovic71 a Pražma. Kronika Pražma obsahuje záznam o zvolení místního řídícího učitele ve výslužbě velitelem místní C. P. O. Stalo se tak 24. února 1937. Obec byla rozdělena na pět okrsků, kterým veleli velitelé družstev.72 Přípravy na nebezpečí plynoucí z válečného střetnutí vedeného „moderní formou“ byly potvrzovány také povinným zatemňovacím cvičením, které se konalo v únoru 1938. Důležitou roli při něm hrály dobrovolné hasičské sbory a samozřejmě také ukázněnost civilního obyvatelstva.73 Toto cvičení probíhající na celém Těšínsku potvrzuje rovněž kronika Skalice.74 Volby do obecního zastupitelstva Palkovic ze dne 12. června 1938 jsou v kronice popsány doslova po hodinách. Hlavní pozornost je věnována první schůzi nově zvolených členů zastupitelstva, kteří pro svou politickou různost nedokázali napoprvé zvolit starostu.75 V obci Pražmo měly volby do obecního zastupitelstva proběhnout dle záznamů 29. května 1938. Jejich výsledky potvrdily vedoucí pozici lidové strany v obci.76 Ke stejnému datu jsou obecní volby uvedeny rovněž v kronice Skalice, kde zvítězili sociální demokraté.77 Kronika Vyšních Lhot vzpomíná na obecní volby v souvislosti s tím, že se časově kryly s právě vyhlášenou květnovou mobilizací československé armády. Pro příklad, jak takové volby v oblasti vypadaly, uvádíme, že se jich účastnilo sedm politických stran, z nichž nejvíce hlasů dostala Československá sociálně demokratická dělnická strana. Následovala ji Strana národního sjednocení a Československá strana lidová. Strany obdržely celkem 602 platných hlasů. O volební účasti vypovídá, že se z 667 oprávněných voličů dostavilo k volebním urnám 609. Neplatných hlasů bylo odevzdáno pouze 7. Podobně hojná účast voličů byla typická pro celý region. Starostou se stal člen strany živnostenské. Komunisté dostali v obci pouze mizivé procento hlasů, přesto se jim podařilo v koalici se sociální demokracií získat místo prvního náměstka.78

69

Národní garda - jejímu vytvoření v obci věnuje kronika pozornost již dříve – byla vytvořena v roce 1935 v reakci na ohrožení ze strany Německa a Polska. Jejím úkolem bylo hlavně vedení aktivní obrany týlu vojsk, kde se soustřeďovala na protileteckou obranu, ochranu strategických budov atd. Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 138. 70 Civilní protiletecká služba – dále pod zkratkou C. P. O. 71 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 298. 72 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 143. 73 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 149. 74 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 268. 75 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 286. 76 Tamtéž, s. 150. 77 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 269. 78 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 73-75.

25

3.1. Československá mobilizace 20. - 21. 5. 1938

Československá „částečná mobilizace“ ze dnů 20. až 21. 5. 1938 je zmíněna v sedmi kronikách regionu. Jmenný výčet záložníků přinášejí kroniky Kozlovic,79 Nižních80 i Vyšních Lhot81 a Morávky,82 kde nastoupilo odhodlaně kolem 200 mužů. V kronice Palkovic je mobilizace zmíněna jako: „bezchybná akce prokazující odhodlanost statečných obránců.“ K tomu se přidává vzpomínka na sbírku k obraně státu, jíž se účastnili všichni občané.83 Kronika Pražma popisuje květnovou mobilizaci jako mimořádné vojenské cvičení, zapříčiněné přiblížením německé armády k hranicím Československa. Spatřuje v ní demonstraci úsilí bránit za každou cenu republiku. Celý svět měl tuto událost sledovat s obdivem a úctou; nepřítel poté „…poznal odvahu naši a upustil od dalšího nástupu.“84 Kronikář Skalice hodnotí květnovou částečnou mobilizaci rovněž jako skvěle zvládnutou: „Místní záložníci nastoupili ke svým jednotkám v rozmezí několika hodin. Demokratický stát tak prokázal velkou organizační schopnost a ukázněnost.“85

3.2. Československá mobilizace 23. - 30. 9. 1938

V noci dne 23. září 1938 se po rozhlasovém projevu prezidenta Beneše sešli téměř všichni občané Kozlovic v místním kostele, kde farář P. Stanislav Dubina sloužil mši. Bylo to v jednu hodinu v noci a farář byl již oblečen ve vojenské uniformě. Ihned poté odjel s ostatními muži ke svému pluku. Místní obyvatelé mohli využít nočních nákupů, neboť obchody zůstaly otevřené po celou noc. Kupovaly se věci především pro rukující vojáky. Skupovalo se ale všechno – nervozita v lidech zůstávala i po další dny. Lidé byli tuto noc dle vzpomínek plní vzrušení, smutku i očekávání. Kronikář přidal popis vlastních prožitků; jako specialista narukoval již o týden dříve a spolu s ostatními již povolanými vojáky celkovou mobilizaci očekával, neboť všichni tito specialisté byli ihned po narukování jmenováni veliteli válečných kolon a skupin. V noci z 23. na 24. září tak plynule přebírali přicházející mužstvo.86 Také Lhotka zažila zářijovou mobilizaci v nočních hodinách. Informace se po obci rozšířila ve čtyři hodiny ráno. Taktéž byli informováni majitelé koní, jejichž zvířata byla vedena ve vojenské evidenci.87 V Měrkovicích se místní dozvěděli o mobilizaci díky rozhlasu. Přesto, že ve vsi ještě nebyly vylepeny žádné úřední vyhlášky, mnozí muži se neprodleně vydali ke svým útvarům. 79

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 14. Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 84. 81 Tamtéž, s. 73-75. 82 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 157. 83 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 288. 84 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 150. 85 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 268. 86 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 15. 87 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 18. 80

26

Kronika doslovně uvádí: „V Měrkovicích se zpráva o tomto roznesla ještě v noci z 23. září, a ačkoliv většina vojáků byla nadšena a ráda, že konečně nadešel konec hlubokého ponížení Českého národa, který vlastní silou a krví bude brániti svou vlast a tím své rodiny a majetek, přece ozýval se z těch domků, kde chystal se některý člen do zbraně, nářek.“88 Část obyvatel si jistě uvědomovala, jak velká je pravděpodobnost smrti jejich blízkých v případě války s Německem. Mobilizační den 24. září měl připomínat celonárodní svátek, když přeplněné, vlajkami a nápisy vyzdobené vlaky odvážely záložníky k jejich jednotkám. Kronikář poznamenává, že tito muži chtěli jasně ukázat celému světu, že Československo si nenechá vzít ani píď své půdy. Dále ironicky poznamenává, že: „…v tom mu přece pomohou spojenci, kteří své přátelství neustále zdůrazňovali po celých dvacet let. A nejen to, od Československa požadovali také plnění nejrůznějších závazků a podporu akcí proti nejbližším sousedům, na kterých mělo československé politické reprezentaci záležet…“89 Tato kritika spojenců za neplnění svých závazků i zpochybnění celého zahraničněpolitického kurzu prvorepublikového Československa koresponduje s náladami, které se šířily nejen v této oblasti, ale v celé republice.90 Mobilizace se účastnilo 14 místních občanů. Mezi nimi také celý místní učitelský sbor. Následkem toho se v obci neučilo až do 21. října 1938.91 Také zde se skupovaly potraviny z obav před opakováním zásobovacích obtíží z let 1. světové války. Vyprodávaly se i věci, o které dlouhou dobu nebyl žádný zájem. To se týkalo hlavně zimního oblečení, ale i obuvi v prodejnách Baťa. Velký výkyv poptávky byl za nějakou dobu překonán dovezením skladových zásob do obchodů. Obchodníci měli nově omezit množství zboží prodaného jednomu zákazníkovi z důvodů spravedlivějšího uspokojování potřeb. V nevýhodě byli především občané odkázaní na měsíční plat. Lidé se nejvíce snažili zásobit solí, kterou někteří skupovali doslova po metrácích. Po opadnutí politické krize se pak bezvýsledně měli snažit obchodníkům své zásoby zase vrátit.92 V kronice Morávky byla zářijová mobilizace zmíněna stručně s tím, že proběhla zcela spořádaně.93 Naopak další pamětní knihy jí věnují mnohem více pozornosti. V palkovické kronice byly popsány události předcházející úplné mobilizaci československé armády, hlavně abdikace Hodžovy vlády. Samotný začátek mobilizace měl uvést letecký poplach dne 22. září 1938, kdy občané Palkovic předpokládali, že válka již začala. Následovalo noční oznámení o rozkazu prezidenta republiky k provedení mobilizace, která zde měla proběhnout rovněž bez nejmenších komplikací. Místní občané udiveně pozorovali proudy automobilů majetnějších spoluobčanů, nejčastěji z Ostravy. Ti se s nákladem nejnutnějších věcí denní potřeby uchylovali do horských obcí, co nejdále od předpokládané fronty.94

88

Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 138. Tamtéž, s. 138. 90 Blíže viz. Nenička. 91 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 138. 92 Tamtéž, s. 139. 93 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 161. 94 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 288. 89

27

Zářijová mobilizace dolehla na Pražmo dle kroniky „značnou tíhou“. Obec totiž přijala mnoho rodin z Ostravska a Bohumínska. Často se jednalo o židovské spoluobčany, kteří si přinášeli pouze nejnutnější majetek. Po oznámení příslušného rozkazu odcházeli místní záložníci pod heslem „…chrániti vlast do krajnosti“.95

***

Důležitou prověrkou československé demokracie byly volby v roce 1938. Některé kroniky jim věnovaly různě dlouhé zápisy. Patrně vlivem pozdějšího dopisování ale v mnoha kronikách záznamy o volbách chybí. Vzpomínku na ně jistě zastínily mnohem dramatičtější události, které přišly později. Mezi ně patřila určitě zářijová mobilizace Československé armády, která se v kolektivní paměti nejen tohoto regionu jistě uchovala jako příklad odhodlání Čechoslováků bránit celistvost své republiky. Jako zajímavost může působit fakt, že obavy z blížícího se konfliktu podpořily návštěvnost horských obcí, protože čeští turisté měli obavy z návštěvy sudetských oblastí.96 V létě roku 1938 byl během letních prázdnin na Morávce zaznamenán neobvyklý počet „letních hostů,“ kteří dali přednost klidnému prostředí Beskyd před neklidnými horami v Sudetech. Stereotypu v kolektivní paměti pak odpovídá sdělení, že: „Obyvatelé obce ovšem neviděli rádi Němce a Židy, kteří sem také dorazili.“97

95

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 151. Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 151. 97 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 160. 96

28

4. Druhá republika a vnímání odtržení pohraničí Jelikož jsou příčiny i důsledky řešení mezinárodní politické situace v roce 1938 rozebírány v jiných odborných pracích, zaměřila se tato práce pouze na dopad zmíněné „velké události“ na vybraný region. Zdejší kolektivní i rodinná paměť byla poznamenána několika specifiky, jež jsou popsány níže. Když československá vládní reprezentace akceptovala polské ultimatum z 30. září 1938, vydala tím značnou část těšínského Slezska Polsku. V případě jeho nesplnění hrozila polská vláda Československu ozbrojeným střetnutím. Odstoupeno bylo území o rozloze 869 km2, což představovalo celé území okresu Fryštát, skoro celý okres Český Těšín a také několik obcí nebo alespoň jejich katastrálních částí patřících pod okres Frýdek. Zabrané okresy byly polskou správou podřízeny slezskému vojvodství se sídlem v Katovicích. Území bylo na důkaz nové politicko-správní situace okupováno polským vojskem v několika etapách od 3. do 11. října 1938. Polské mocenské špičky prezentovaly celou akci jako velký mezinárodně-politický úspěch. Přes ujišťování ze strany polských představitelů správy i armády, že bude zajištěno bezkonfliktní soužití v národnostně smíšených regionech, docházelo brzy po obsazení k opačnému stavu. V rámci kampaně posilující polský element v oblasti došlo brzy na terorizování osob jiné než polské národnosti. Následoval dobrovolný i vynucený odchod asi 30 tisíc Čechů a 5 tisíc Němců z oblasti. Zbývá doplnit, že v době odstoupení Těšínska Polsku žilo v této oblasti asi 230 tis. obyvatel, z toho 54 % české a 8 % německé národnosti.98 Po mnichovské „kapitulaci“ odcházelo přes Kozlovice do vnitrozemí mnoho československých armádních jednotek, hlavně hraničářů. V obci zůstala pouze malá část „vozatajstva“. Týlové složky armády poskytly své koně sedlákům k práci na polích. Zdejší kronika podrobně a „rozhořčeně“ vyjmenovává všechna „příkoří“, která se ČSR v daném období stala.99 Po zveřejnění francouzského „zřeknutí se spojeneckých závazků“ mělo být všem občanům Měrkovic zřejmé, že samotná československá armáda se Němcům neubrání. Československé vojsko bylo dle vzpomínek v kronice „silně demoralizované“, přesto většina vojáků dodržela kázeň a pořádek. Občanům mělo být také jasné, že „jakákoliv možná revoluce způsobí obsazení celého zbývajícího území republiky“.100 Kronikář zápis uzavírá se slovy, že to byla právě armáda, kdo zachránil stát. Všichni měrkovičtí záložníci se domů vrátili do 15. prosince 1938.101 Kronika Pražma vyzvedává hlavně jednání polské vlády, která ani nechtěla čekat na výsledek smírčího jednání po Mnichovské konferenci. „Využila proto oslabeného postavení československé vlády po odstoupení velké části pohraničí Německu a zaslala jí 98

Žáček, s. 332 - 333. Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 16. 100 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 140. 101 Tamtéž, s. 140. 99

29

30. září 1938 ultimatum, požadující odstoupení Jablunkovska, Těšínska a Fryštátska.“102 Mělo se tak stát do 24 hodin. Představitelům druhé republiky pak nemělo zbývat nic jiného než přijmout polské požadavky. 2. října 1938 tak polská armáda začala obsazovat vybraná území. Akce byla skončena do 11. října, ale ani po tomto datu si nebyli místní obyvatelé jisti svým postavením, neboť se „šeptanou propagandou“ šířily zvěsti o polském postupu celým frýdeckým okresem až po řeku Ostravici. Nejistota trvala do 5. listopadu 1938, když den předem bylo oficiálně oznámeno, kudy povede nová státní hranice. Kronika dále popisuje, jak nastala panika mezi obyvateli Polskem zabraných území. Ti hromadně prodávali vepřový a hovězí dobytek a zásobovali se obuví i šatstvem. Československá armáda prováděla odvoz velkého množství uskladněného dřeva v této horské oblasti. Do vnitrozemí byly evakuovány také rodiny státních zaměstnanců a celé vybavení úřadů. Všechny tyto události se týkaly především pravobřežních území řeky Morávky.103 Polská armáda měla dle kroniky Pražma přijít do zabrané obce Morávky přesně ve dvanáct hodin 16. listopadu 1938. Nedošlo zde k žádným srážkám, ale lidé se strachovali o zajištění základních životních potřeb. Kronika dále zmiňuje navrácení jádra této obce Československu po jednání delimitační komise.104 Oblast Těšínska měla dle kronikáře představovat doslova „hospodářský ráj“. Dlouhodobé svobodné postavení v samostatné republice mělo podpořit značný vzestup životní úrovně. Přesto zde měla působit skupina nespokojených občanů, kteří si dlouhodobě přáli připojení k Polsku. Tento akt dle kronikáře nakonec způsobil zmatek „ve všem a všude“. Dále doslova uvedl: „Přišlo polské hospodářství, kterého se nyní lekají vlastní původci a podporovatelé.“105 Na celé situaci měli ekonomicky „prodělávat“ příslušníci všech sociálních skupin bez rozdílu, včetně nejmajetnějších. Ještě horší situace pak vznikla ve školství, které smělo být pouze polské. Osobní i politická svoboda byla samozřejmě také velmi omezena. Dokonce i v kostele bylo zakázáno modlit se česky nebo německy. Polská správa nikterak nezabezpečila opravy silnic, přestože je intenzivně využívaly armádní vozy. Represivní složky vyhnaly české i německé lékaře, což zkomplikovalo lékařskou péči o obyvatele. Přes všechna opatření se Poláci necítili na Těšínsku bezpečně, a proto často volili metodu „oficiálního rabování“. Veškeré hodnotné stroje, vybavení i zařízení tak odváželi do vnitrozemí. Situace se měla vyhrotit do té míry, že i místní polská starousedlická menšina litovala svých snah o odtržení od Československa.106 Mnichovské události jsou v kronice Skalice popsány jako „zrada přátel“. Odstoupení pohraničí komentoval kronikář jako „bezprecedentní zločin s dalekosáhlými národohospodářskými důsledky“. Kronikář dále vypočítává ztráty utrpěné polským záborem ve frýdeckém okrese.107

102

Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 151. Tamtéž, s. 151-152. 104 Tamtéž, s. 153. 105 Tamtéž, s. 154. 106 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 154-155. 107 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 271-272. 103

30

Dne 2. října 1938 se část obecní hranice Vyšních Lhot stala hranicí státní. Obyvatelé „již předtím tušili“, jaké dramatické dějinné období se blíží. V obci se nově usídlila československá pohraniční a finanční stráž. Ta sem byla stažena spolu s četnickou stanicí z obce Vendryně a Jablunkova-Návsí. „Nejhorší ale teprve přicházelo,“ když 16. listopadu 1938 obsadili Poláci část obce. Armáda postupovala dvěma proudy; z hory Prašivé a od obce Bukovice. Zabrala celé předhůří hory Prašivé a také veškerou pravobřežní část Vyšních Lhot. Dělicí čárou byl tok řeky Morávky.108 Kronika obsahuje následující zápis: „Nastávají smutné dny pro občany zabraného území. V každém domě můžeš slyšet nářek a pláč, za který se nestydí ani tvrdý dělník.“ Lidé se snažili aktivně zasáhnout proti okupaci vysláním delegace ke generálu Hrabčíkovi do města Místku. Zde je ale pouze „utěšoval“ plukovník Eliáš, který slíbil předložit požadavky občanů Vyšních Lhot na „příslušná místa“ v Praze. Kronikář také vyjádřil snad převažující názor místních občanů k věci odstoupení zdejšího území Polsku. Ten byl charakteristický tím, že „…mnoha představitelům vedení obce jakoby ani nezáleželo na osudech občanů ze zabrané části“. V té zůstala skoro polovina původních obyvatel. Československá delimitační komise přišla do obce 8. prosince 1938, aby ve spolupráci s polskou stranou nově vytýčila státní hranice. Poláci nakonec akceptovali ústupky a vyklidili značnou část území na pravém břehu Morávky. Obci byly vráceny místní části i okresní silnice, takže hranice probíhala až pod vrcholem hory Prašivé. Kronika konstatuje, že: „…to byla podivná hranice, která vedla přes pole a louky a všichni věřili, že dlouho nepotrvá“. Někteří občané nastalou situaci řešili stěhováním se do nezabrané části obce. Polští pohraničníci nové hranice střežili, ale místní měli přesto i nadále nakupovat v obci a v neděli navštěvovat mše v kostele v Pražmě. Polskem zabraná část Vyšních Lhot byla připojena k obci Dobratice. Měl zde „vládnout“ nevybíravými metodami polský komisař Heczko. Také české děti pocítily politické změny, jelikož jim nastala povinnost učit se vše v polštině.109 Evakuační komise, pracující na Polsku odevzdaném území, měla dohlédnout na vyklizení několika velkých průmyslových závodů, okresních úřadů, škol, železničních a četnických stanic, policejních úřadoven, osmi měst a jedenadevadesáti obcí.110 V popisovaném regionu se její práce dotkla především Morávky, která představovala výjimku v tom, že se jí podařilo „vyreklamovat“ ze záboru. Polsku byly předány i obce s čistě českým obyvatelstvem.

108

Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 76. Tamtéž, s. 75-78. 110 Nenička, s. 23. 109

31

4.1. Obec Morávka v polském záboru

Specifická politicko-správní situace nastala v obci Morávka, o kterou byl sveden zápas mezi představiteli československého státu, reprezentovaného příslušnou delimitační komisí a polskou stranou, také s vlastní vyjednávací komisí. Kronika obce Morávky poměrně podrobně popisuje okolnosti, které vedly k polské okupaci oblastí Jablunkovska, Těšínska i Fryštátska, alespoň co se týká mezinárodněpolitických souvislostí. Od 2. do 11. října 1938 pak skutečně došlo k okupaci. Mezi lidem se šířily panické zkazky o tom, že bude zabrán celý frýdecký okres až po řeku Ostravici pod známým heslem „Ostravica – granica.“ Pro obyvatele Morávky se situace zdramatizovala dne 18. října 1938, kdy starosta Mucha oznámil, že nová demarkační čára povede podél řeky Morávky až po místní část „Uspolku.“ Lidé tomu nechtěli věřit, neboť se domnívali, že hranice povede logicky po vrcholech hor na dosavadní okresní hranici. 4. listopadu 1938 se ovšem potvrdilo, že 1. listopadu 1938 si obě vlády vyměnily vzájemné nóty, které toto schválily. Celý pravý břeh řeky Morávky měl tedy připadnout Polsku. Občané na tragické zprávy reagovali panikou a prodávali zemědělská zvířata, aby si mohli nakoupit zásoby šatstva, obuvi a jiných potravin. Někteří se údajně měli připravovat na boj proti Polákům „za použití různého domácího nářadí“, od čehož byli odrazeni domluvou starosty a místních četníků.111 V době od 5. do 15. listopadu byla provedena evakuace rodin státních zaměstnanců z pravého břehu řeky Morávky, stěhovala se lesní správa i četnická stanice.112 Armáda přemisťovala zásoby dřeva ze skladů v místních částech Morávky ke škole v Raškovicích dle hesla: „Mají- li to dostat Poláci, ať si raději pomohou naši.“ Kronikář upozorňuje, že právo čistě české obce, která Polsku nepatřila nikdy v dějinách, bylo porušeno dokonce i z pohledu Mnichovské dohody. Mezi 14. a 15. listopadem 1938 Morávku postupně opustily vojenské hlídky, četnictvo, jednotky SOS i finanční stráž – tedy její pravobřežní část. Vojsko se stáhlo do údolí řeky Mohelnice, ostatní bezpečnostní složky hlídaly levý břeh Morávky. Dne 16. listopadu 1939 dorazil do obce generál Braun z Místku a starostovi oznámil, že: „…musí obyvatelstvo zachovat úplný klid, chce- li dosáhnouti při vyjednávání s Poláky nějakých ústupků“.113 Proto se starosta vydal s četnictvem do odstupovaných oblastí, kde uklidňovali občany „…již ke všemu odhodlané“.114 Kronikář dále konstatuje, že ani tisk neinformoval o průběhu dramatických událostí „dle pravdy“. V novinách měl být otištěn článek o tom, že delimitační komice svou práci ukončí 10. listopadu 1938 a obec Morávka do polského záboru zahrnuta nebude.115 V pátek 16. listopadu 1938, „v den svátku Svatého Martina“, mělo začít dle zápisů přesně ve 12 hodin obsazování Morávky polskými vojáky. Ti přicházeli po turistických cestách od 111

Nenička, s. 34. Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 163. 113 Tamtéž. 114 Tamtéž, s. 164. 115 Tamtéž, s. 164. 112

32

vrcholu Ropičky Velkým Lipovým až po demarkační čáru v údolí Morávky. Zde armáda obsadila obecní hostinec, některé chalupy a školu „Na Lipové“. Vše mělo probíhat v relativním napětí, které nebylo naštěstí završeno žádným incidentem. Polští vojáci postupovali opatrně a měli připravené zbraně, neboť věděli, že: „…přicházejí do kraje českého, kde jsou nevítanými hosty“.116 Lidé vojáky pouze smutně pozorovali a přemýšleli, jak se nyní uživí, když jejich pracoviště i odbytiště dříví byly za hranicemi.117 Spolu s vojskem přišel do Morávky lesní personál a finanční stráž. Armádní štáb se ubytoval u jednoho z lesních v. v. Jana Wagnera.118 Okupace přesto nepřinesla okamžité uzavření hranic – lidé se mohli volně pohybovat po celé délce hranice. Na zabraných školách se dále vyučovalo v českém jazyce i přesto, že je pár dní po záboru navštívil polský školní inspektor z Těšína.119 Vojáci se pod dohledem důstojníků chovali k „domácím“ korektně. Je popsán jeden pokus o sabotáž z české strany, když v noci patrně někdo z místních odstřihl a odcizil polský telefonní kabel. Na to reagovala československá armáda tím, že do obce vyslala majora Perglera z Místku. Ten spolu se starostou obcházel hospody a upozorňoval občany na nevhodnost takového jednání, „chtějí- li se s polskou stranou na něčem domluvit“.120 Již 24. listopadu 1938 proběhly v obsazené části obce volby starosty „wójta“ a byla nařízena výměna peněz. Také pošta byla ihned převedena pod polskou správu – z obce se odvážela do Těšína. Kronikář si všiml zajímavého faktu; a to, že v zabrané části obce Morávky docházelo k časté výměně polského vojska. Již po dvou až třech dnech přicházely nové oddíly, které střídaly ty stávající. Kuriózně se zde objevovaly oddíly námořní pěchoty, dále oddíly od města Lvov – mezi nimi měli být dokonce vojáci německé a ukrajinské národnosti. Kronikář si takové časté střídání vysvětloval tím, že mělo zabránit „nevhodné agitaci“ místních obyvatel mezi vojáky. Polské vojsko se pro nedostatek komunikací na své straně Morávky pohybovalo po československých komunikacích. Zároveň bylo doprovázeno československými styčnými důstojníky, označenými bílými páskami na čepicích. Poláci se rovněž pokusili naklonit si obyvatelstvo pořádáním velké polní mše, což se ale „minulo účinkem“. Dle kronikáře žili místní celou dobu polského záboru v „trapné nejistotě.“ Mezitím stále pracovala delimitační komise, které z československé strany předsedal divizní generál František Hrabčík. Z polské strany mu sekundoval gšt. Czeslaw Kopaňski.121 Práce této komise, která vytyčovala hranice od ostravské části Hrušov po pramen potoka Račok pod vrcholem Prašivá, byla ukončena 15. listopadu 1939. Ovšem stanovování hranice dále údolím řeky Morávka se nakonec protáhlo na dalších čtrnáct dní. Polští vojenští i civilní zástupci měli nakonec sami uznat, že obyvatelé zde nemají možnost žít běžným životem, postaví- li se jim do cesty nová hranice. S tímto závěrem byla seznámena polská vláda ve Varšavě, která se nakonec rozhodla ponechat Morávku z větší části Československu. Bývalé československé státní lesy ovšem zpětně nevydala.122 Při definitivním stanovení hranice se obě strany 116

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 164. Tamtéž. 118 Tamtéž, s. 165. 119 Tamtéž, s. 164. 120 Tamtéž, s. 165. 121 Tamtéž, s. 167. 122 Tamtéž, s. 168. 117

33

dohadovaly „doslova o každou chalupu, každé pole i mez“. Práce s úpravou hranic byly dokončeny až 8. prosince 1939. Následující den v 9 hodin ráno se splnilo přání drtivé většiny místních, neboť se do obce vrátilo československé vojsko. Vše bylo podloženo tzv. Dodatkovými protokoly, které byly oběma stranami podepsány v Místku. Také byly vyřešeny problémy s dřevěným kostelíkem, který zůstal na polské straně. Místní si jej mohli po dohodě rozebrat. Československá strana se v protokolu naopak zavázala bezpodmínečně povolit využívání příhraničních cest oběma stranami bez uplatnění cel a jiných plateb.123 Přes všechna doposud prožitá příkoří byl 9. prosinec 1938 na Morávce vnímán jako slavnostní den – domy byly ozdobeny československými prapory a přicházejícím vojákům byla provolávána sláva. Starosta veřejně poděkoval veliteli, plukovníkovi Eliášovi, za osvobození.124 Lidé „samou radostí“ plakali, provolávala se sláva republice, prezidentovi, vládě i armádě. Polské vojsko, které se zde ještě nacházelo, se za asistence československého styčného důstojníka v klidu stáhlo do obce Komorní Lhotka. Kuriozitou bylo razítkování dopisů na místní poště v den navrácení obsazeného území celkem třemi razítky.125 Hlavní oslavy osvobození následovaly v neděli 11. prosince 1938. Jejich těžištěm se stala děkovná bohoslužba v kostele v Pražmě. Obec také prvně ve svých dějinách udělila tituly čestného občanství, a to hned několika jedincům, kteří významnou měrou napomohli jejímu setrvání v Československé republice. Jednalo se o generála Hrabčíka, starostu obce Muchu, faráře P. Sojku a majitele pily v Pražmě Jana Řeháka.126 Radost občanů ale zkalila skutečnost, že mnoho místních částí zůstalo v polském záboru. To se týkalo rovněž rozsáhlých lesů, turistických chat na vrcholech hor i poutního kostela Sv. Antoníčka na vrcholu Prašivá. Kronika dále vyjmenovává hospodářské usedlosti, které zůstaly v záboru.127 Polská strana rovněž brzy porušila úmluvu, ve které se potvrzoval nárok českých dětí ze zabraného území na vyučování v mateřské řeči po dobu nejméně jednoho roku od záboru. Již 21. ledna 1939 zde byli dosavadní vyučující nahrazeni polskými a započalo tak vyučování v nové řeči.128 O dramatické okamžiky ale nebyla i nadále nouze; „nějací Češi“ vnikli v lednu 1939 do myslivny „Na Uspolce“ a odzbrojili zde polský lesní personál. Ten ihned přivolal armádu, která zrušila volné přecházení do neobsazené části Morávky.129 Vězení a pokuty se dočkal český učitel obecné školy, který měl Poláky urážet.130 Důsledkem mnichovské dohody, který široká československá veřejnost vnímala jako primární, bylo jistě odstoupení rozsáhlého území ve prospěch Německa. To ale neplatí o námi zkoumané oblasti, která byla přímo ohrožena záborem z polské strany. Strach z takového vývoje situace se zvětšoval s tím, čím blíže hranici se obec nacházela. Na 123

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 170. Tamtéž, s. 172. 125 Dvě polské a jedno československé. Pozn. autora. 126 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 174. 127 Tamtéž. 128 Tamtéž, s. 176. 129 Tamtéž, s. 177. 130 Tamtéž, s. 178. 124

34

Poláky bylo pohlíženo s dvojnásobným despektem, neboť se „jakožto slovanský národ“ měli dopustit stejného „zločinu na československém národu“, jako jeho „odvěký“ souputník - Německo. Polská civilní správa spolu s policií se ukázala jako značně agresivně, vyhroceně a nacionalisticky jednající. Oproti tomu československé vojenské a správní orgány, reprezentované delimitační komisí, nedokázaly v očích zdejších občanů důsledně hájit jejich zájmy. Dílčím úspěchem bylo pouze navrácení části již zabraného území Morávky zpět do Československa. Rozdíl mezi jednáním oficiální politické reprezentace a „lidovým míněním“ je v kronikách popisován jako značný. V případě emočních vztahů k Polsku se to naplno projevovalo v hodnocení Benešem propagované Česko-Polské federace. Rozhodujícím faktorem pro možnou nápravu měl být především konec pohraničních sporů.131

4.2. Problém uprchlíků

Obecní kroniky se často věnují osudu uprchlíků, kteří obcemi procházeli, nebo v nich zůstávali. Zábor československého pohraničí patří k často popisované události, u které se navíc mnohý kronikář neostýchal projevit své subjektivně prožívané emoce. I území obce Kozlovice se dle kroniky nebezpečně přiblížilo nové hranici. Proto se zde očekával příliv uprchlíků; chystalo se pro ně ubytování v sále Lidového domu a v hostinci. K jejich využití ale nakonec nedošlo.132 Do obce časem přišlo 18 uprchlíků. Dorazili ze Slovenska, respektive z jeho Maďary obsazené části. „Jižní Slovensko kolonizovali kolem roku 1922 a nyní zde museli vše zanechat.“133 V obci byli v roce 1938 také „přijati domovským právem“ občané z pohraničí, kteří optovali pro českou státní příslušnost a dosavadní bydliště následně opustili. Přes domovské právo v Kozlovicích se nemuseli v této obci trvale zdržovat.134 Před i po mobilizaci z 23. září 1938 přišlo do obce Morávky mnoho rodin i jednotlivců, převážně z Ostravska, Bohumínska a Opavska. Nemělo zde být jediné chalupy, kde by nebylo uprchlíků. Mezi příchozími mělo být také mnoho Židů.135 Lidé pokládali válku za nevyhnutelnou. Kronikář také opatrně naznačuje, že: „…za byty se platila každá cena“,136 což ve skutečnosti znamenalo příležitost se na uprchlících obohatit. Kronika Palkovic obsahuje celý obecný článek o uprchlících, kteří odcházeli dobrovolně nebo po výhrůžkách z odstoupeného pohraničí. Do Palkovic přišlo celkem 22 rodin z Polskem zabraných oblastí. Někteří odcházeli dobrovolně, a tak jim byl umožněn odvoz alespoň části vybavení domácností. Úředně vypovězené rodiny si ale nesměly odnést ze 131

Žáček, s. 222. Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 16. 133 Tamtéž, s. 17. 134 Tamtéž, s. 35. 135 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 160. 136 Tamtéž, s. 161. 132

35

svých domovů v podstatě nic. Kronika obsahuje informace o stavbě „domu pro přistěhovalce“, realizované v roce 1940. Stavba byla hrazena z rozpočtu příslušného ministerstva, Ústavu pro péči o přistěhovalce a také z Ústřední sociální pojišťovny v Praze.137

4.3. Krátké trvání období druhé republiky

Období druhé československé republiky trvalo pouze pět a půl měsíce. V obecném povědomí i v oficiální historiografii je tento úsek dějin hodnocen negativně. Dobu měly charakterizovat rezignace na dřívější ideály, alibismus a pasivita, spojená s ústupností vůči totalitním tlakům. Měla to být doba morálního úpadku a mravní degradace, jež dle mnohých prý „…značně poznamenala mentalitu českého národa a vytvořila předpoklady k jeho dalšímu selhání v poválečných desetiletích“.138 Zatímco se české obyvatelstvo ve „zbytku republiky“ těšilo relativní svobodě, probíhaly v Polsku odstoupené části Slezska boje za udržení národního povědomí skrze svobodný kulturně-společenský život, nezávislé školství atd. Dne 13. listopadu 1938 se na vrcholu Prašivá uskutečnil „národní tábor českého lidu“, který představoval především „manifestaci za navrácení odtrženého území Československému státu“. Celá akce vyzněla pochopitelně „naprázdno“ a již 23. listopadu 1938 byl československými a polskými zástupci podepsán protokol o vymezení nové česko-polské hranice. Několika stovkám bývalých československých občanů se jejich tužby vyplnily, neboť po této dohodě následoval dodatečný, poslední protokol ze dne 10. prosince 1938, který obci Morávce navracel některé části katastrálního území.139 Některé kroniky uvádějí jako důvod krachu prvorepublikové vnitřní i zahraniční politiky její „přehumanizování“. Přílišná humanita v chování politické elity měla vést nejen k zneužití takového postoje okolím, ale rovněž k znevážení celého národa v očích sousedních zemí. Kronika Dobré zmiňuje naději, s jakou místní vnímali změnu politické reality po září 1938. S velkým povděkem mělo být vnímáno „zjednodušení politických poměrů“ ustavením pouze dvou stran. Mělo se to projevit i v této obci, kde byly obě strany ustaveny. Jednalo se o Národní jednotu a Národní stranu práce.140 Kronika Kozlovic zmiňuje odchod Edvarda Beneše a komentuje, že to „mnoho obyvatel roztrpčilo“. Hodnocení jeho činu ale kronikář „nechává na budoucích pozorovatelích“.141 Lidé měli přijmout následnou volbu nového prezidenta Emila Háchy jako nutnost, ale nikdy se s jeho osobou „neztotožnili“. V soukromých bytech nadále zůstávaly viset 137

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 296. Nenička, s. 9. 139 Žáček, s. 334. 140 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 1. 141 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 17. 138

36

portréty T. G. Masaryka i E. Beneše, nikoliv však E. Háchy.142 Tento názor nesdílel kronikář Pražma, který zvolení Dr. Emila Háchy prezidentem komentoval v pozitivním duchu. Nového prezidenta měla provázet pověst muže odborné zdatnosti a profesní zkušenosti. Lidé jej měli zdravit „s tichou, ale srdečnou vděčností“.143 Kladně byl E. Hácha vnímán také kronikářem Skalice, neboť měl: „…díky velkým profesním zkušenostem i apolitičnosti garantovat přetrvání demokracie v Československu“. Odloženo mělo být stranictví a jakékoliv obviňování se. Malá republika měla potřebovat hlavně kázeň a pořádek. Měrkovická kronika se věnuje i změněným společensko-politickým poměrům za druhé republiky. „Rozhodujícím momentem“ pro změnu politického kurzu vůči domácí i zahraniční situaci byla „zrada“ západních spojenců. Ta způsobila negaci liberálně pojaté demokracie, která Československu nedokázala zabezpečit „holou existenci“. Kronikář dále zmiňuje, že nové poměry charakterizovala snaha zapudit vše spjaté s dřívějším režimem a „přebujelým stranickým politikařením“. Již 21. prosince 1938 vznikl v Měrkovicích přípravný výbor pro tvorbu místní pobočky Strany národní jednoty.144 Druhá povolená strana, tj. Národní strana práce, nebyla v obci založena.145 Kronika Palkovic zmiňuje štvavé vysílání rádia „Donau“ z Vídně i polské stanice z Katovic.146 Odtržení pohraničí mělo představovat „nesmírné ztráty“, ale na druhé straně mělo umožnit lepší „uspořádání si poměrů v obci“. Na malém území měli být Češi oproštěni od „velké politiky“ a mohli tak konečně budovat svou vlastní prosperitu. Kronikář Skalice také upozorňoval na nutnost zlepšit vzájemné vztahy s Maďarskem a Polskem, byť příslušníci obou zemí „značně utlačovali československé občany v odtrženém pohraničí“.147 Lze říci, že kronikář viděl budoucnost národa optimisticky, ovšem pouze za podmínky, že se lidé přizpůsobí novým poměrům a zapomenou na „staré křivdy“. Poměry první republiky totiž měly vést ke katastrofě, která „se již nesmí opakovat“.148 Podobné názory měli sdílet také občané Vyšních Lhot, kteří pomalu přestávali věřit v „navrácení starých poměrů“.149

***

Můžeme konstatovat, že obecní kronika i kolektivní paměť vesnického společenství stojí ve vzájemné shodě při individuálním hodnocení „mnichovských událostí“ v jednoznačně negativním duchu. Rozdílná je pouze míra negativity a pesimismu, s jakou byl tento úsek dějin vnímán, respektive zaznamenán do kroniky. Tyto události se promítly silně také do 142

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 18. Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 155. 144 Vzniklé sloučením zdejších poboček stran živnostenské, lidové a republikánské. Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 141. 145 Tamtéž, s. 141 146 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 290. 147 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 272-273. 148 Tamtéž, s. 275. 149 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 79. 143

37

kolektivní paměti v obcích, kde byly vnímány s velkou důležitostí a s důrazem na hodnotové soudy. Jsou charakteristické stereotypním vnímáním s ryze negativním hodnocením. Pozitivně byla kronikáři i obyvateli vnímána pouze skutečnost, že „prozatím“ nedošlo k válce a mobilizovaní českoslovenští muži opět navraceli ke svým rodinám.

38

5. První měsíce protektorátu - 14. březen až 1. září 1939 Jestliže byly jednotlivé kroniky psány ještě v době začátku okupace, potom jejich text vyznívá neutrálně. Takové zápisy byly psány pokud možno bez emocí, někdy se v textu objevily citace různých nových nařízení a výnosů. Pokud byl ale zápis zhotoven až v poválečné době, je na emoční hodnotové soudy vesměs bohatý. V této době převládaly pocity křivdy, spáchané na komplexně vnímaném „československém lidu“. Kronikář Kozlovic komentoval události související s mnichovským diktátem, když vzrušeně konstatoval, „že jsme se ani nebránili“.150 Kronika Morávky zmiňuje odtržení Slovenska dne 13. března 1939, což měla být „smrtící rána“ společnému státu.151 Kronikář Pražma, zaznamenávající události obsazení zbývajícího území druhé republiky, vypsal před tím všechny hlavní momenty, kdy Německo porušilo nejdůležitější podmínky Versailleského míru. Vytvoření Protektorátu Čechy a Morava tak bylo zasazeno do kontextu protiprávních činů. Kronika dále obsahuje doslovný přepis „Výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ z 16. března 1939.152 Kronika Skalice komentuje odtržení Slovenska, které mělo „…zpřetrhat všechna pouta k celému českému národu“.153 Pak následuje podrobný popis nově vzniklého Protektorátu Čechy a Morava - atypicky bez vět vyjadřujících jakékoliv emoce.

5.1. Příchod německé branné moci

Celá oblast Ostravska byla doslova vojensky přepadena již 14. března 1939. Akci provedly motorizované jednotky VIII. armádního sboru a „1. Leibstandarte SS Adolf Hitler“. Naprosté německé překvapení narušil pouze boj jedné roty 8. pěšího pluku „Slezského“ pod velením kapitána Pavlíka. Druhý den, tj. 15. března 1939, přišel vpád dalších jednotek 8., 28. pěší a 5. tankové divize, které postupovaly podél toku Ostravice směrem na Rožnov pod Radhoštěm.154 Příchod vojska do obce Dobrá se odehrál během 14. března 1939, kdy Němci zaujali nad obcí palebné postavení. K obyvatelům se měli dle kroniky „chovat korektně“. Občané se chovali „rozvážně“. Díky změněné geopolitické situaci se obec Dobrá stala pohraniční obcí, což jí přineslo trvalou přítomnost německých ozbrojených složek.155 V Kozlovicích se o přicházejícím vojsku vědělo již 14. března večer. Informaci přivezl z Místku jeden místní občan, který také přinesl svědectví o bojích 8. „Slezského“ pluku. 15. 150

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 26. Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 178. 152 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 156-160. 153 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 276. 154 Žáček, s. 335. 155 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 1. 151

39

března 1939 pak četnický velitel z obce Tichá informoval starostu Kozlovic o vyhlášce okresního hejtmana z Valašského Meziříčí, která oznamovala okupaci republiky. Ta jednak uklidňovala občany slibem příští autonomie, ale také je varovala před sebemenším odporem.156 První německá hlídka se objevila v Kozlovicích až 16. března 1939 dopoledne. Německý podplukovník spolu s několika dalšími vojáky, ale i s českými četníky předal starostovi obce „výzvu obyvatelstvu ve věci nových poměrů“.157 Výzvu doprovázely vyhlášky o kontinuitě administrativy, nutnosti odevzdat střelné zbraně, o zákazu shromažďování atd. Současně se také „proti kvitanci“ odebíraly rozhlasové přijímače. Kronika dále zmiňuje průjezd německé hlídky na motocyklech toho dne. Němečtí vojáci se měli tvářit „sice sveřepě“, ale současně i „vystrašeně“. 21. března 1939 do obce přijela vojenská jednotka o 180 vojácích ve dvaceti autech se třemi protiletadlovými kanóny. Ta se ubytovala ve škole a hostinci. Vojáci ihned vyhlásili, že se ve škole bude zdarma vydávat teplé jídlo pro obyvatele. „Nikdo ale nechtěl přijít.“158 Němečtí vojáci měli být také překvapeni relativním blahobytem, na který v obci narazili. Sami začali nakupovat mnoho zboží, jako byly např. salámy, čokoláda, textil atd. Kronikář vzpomínal na společný rozhovor, kdy se od Němců dozvěděl, že jim bylo vyprávěno „o hladu a bídě v Československu“. Čechoslováci měli od hladu prý „pojídat nejen psy a kočky, ale dokonce i děti“. Mnoho nakoupeného zboží bylo vojáky odesláno do Německa. Z jejich strany byla rovněž vyvíjena snaha navázat dobré vztahy s místními občany, především s dívkami. Místní se jim ale spíše vyhýbali, což neplatilo doslova. Někteří z Němců měli být „příjemného vystupování“, většina ale projevovala určitou „panovačnost“. Tato jednotka protiletadlových dělostřelců odjela z obce již 31. března 1939, a to patrně do Rakouska.159 Do Lhotky přišlo německé vojsko 28. září 1939 a bylo ubytováno ve škole. Jednalo se asi o sto mužů s důstojníky motorizovaného oddílu. Tato jednotka měla 30. září 1939 poplach a brzy na to odjela na „polskou frontu“.160 Kronika rovněž zmiňuje ozbrojený odpor 8. pěšího pluku v Místku z prvního dne okupace.161 V Morávce se již ve večerních hodinách 14. března 1939 rozšířila zpráva, že od obce Dobré přichází směrem k polské hranici německé vojsko. Po 19. hodině zde byl slyšet hluk, který patřil „předem ztracené bitvě, již bojovala československá pěchota v Czajankových kasárnách v Místku“.162 Druhého dne byli obyvatelé deprimováni rozhlasovým vysíláním, které oznamovalo přijetí Čech a Moravy pod říšskou ochranu. Ještě téhož dne byla zavedena jízda vpravo, kterou připomínaly cedule u cest – „Rechts fahren – Jízda vpravo“.163 156

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 27. Tamtéž, s. 27. 158 Tamtéž, s. 28. 159 Tamtéž, s. 29. 160 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 20. 161 Tamtéž, s. 27. 162 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 178. 163 Tamtéž, s. 178. 157

40

První němečtí vojáci se v obci objevili až 16. března 1939 a hned zabavili státní znaky na správních budovách i na četnické stanici. Na jednom rozcestí zase hlídkovali „ordneři“ s červenou páskou a hákovým křížem na levém rameni.164 Záhy se projevila typická snaha etablujícího se totalitního režimu – obyvatelstvu byly zabavovány zbraně. 17. března 1939 tak své pušky a pistole odevzdávali četníci, lesní personál, finanční stráž i myslivci, společně s majiteli honebních listů. Všem byly zabaveny rovněž zbrojní pasy.165 Ve stejný den, kdy se českému četnictvu a „financům“ zabavovaly zbraně, přibyli do obce první němečtí finanční strážníci. Nedaleko silnice se na horských úbočích usadili rovněž němečtí kulometčíci a dělostřelci s děly malých ráží, kteří zde setrvávali pro případné odražení polských bojůvkářů.166 Již 20. března 1939 zavlály na veřejných budovách vlajky s říšskou svastikou a objevily se vyhlášky s německým státním znakem na červeném papíře. Hlídky německých finančních strážníků byly neustále posilovány, neboť rostl počet lidí, snažících se o zoufalý přechod hranice. Služba střežení hranice jako taková byla v této době ale stále ještě vyhrazena české finanční stráži. Kronika se jen „letmo“ dotýká tragického dramatu, když je v ní zaznamenán pokus velkého množství Židů o přechod hranice z protektorátu do Polska.167 Do Polska se rovněž pokusil utéct předák německé komunistické strany ve Warnsdorfu, který byl nalezen zmrzlý ve sněhu jen kousek od hraniční čáry.168 Česká finanční stráž byla nakonec stejně z obce odvolána – stalo se tak 12. května 1939.169 Pro německé finanční strážníky, hlídající polskou a slovenskou hranici, byly nákladem 270 00 Kč170 postaveny dřevěné baráky s kapacitou 20 mužů.171 Boj místecké posádky Czajankových kasáren byl v kronice Palkovic vnímán jako „omyl z nedostatečné informovanosti tamního velitele“, přesto ale mělo jít o „statečný čin“. Kuriózně působí zaznamenaný výňatek z úředního nařízení, že se kromě zbraní musely na obecní úřady odevzdat rovněž upomínkové předměty „charakteru zbraní a munice“ z první světové války. Na odevzdané zbraně nebylo údajně vystavováno žádné potvrzení.172 Události z března roku 1939 měly působit na občany Pražma značně negativně, neboť do obce přišla natrvalo německá „ochranná“ policie „Schutzpolizei“ a finanční stráž. Občané se jejím příslušníkům preventivně vyhýbali. Příchozí si zvolili jako své sídlo místní hotel Travný. Také občané Vyšních Lhot slyšeli 14. března 1939 večer vzdálené výstřely od Místku, kde se v tu dobu bránila místní vojenská posádka. Německá branná moc vstoupila do obce až následujícího dne. Také zde umístila posádku pohraniční a finanční stráže.173

164

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 179. Tamtéž, s. 179. 166 Tamtéž, s. 179. 167 Tamtéž, s. 180. 168 Tamtéž, s. 180. 169 Tamtéž, s. 181. 170 Kronika ale neuvádí, kdo částku uhradil. Pozn. autora. 171 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 182. 172 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 292. 173 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 165. 165

41

Konec samostatnosti druhé republiky byl mnohými obyvateli vnímán jako jakýsi „neskutečný“ stav, který nemůže být definitivní. Někteří občané považovali přijíždějící okupanty za armádu, která Pobeskydím pouze projíždí na Slovensko.174 Dokonce i prezident E. Hácha, který se o okupaci Ostravska dozvěděl až po příjezdu do Berlína, považoval společně s vyslancem Mastným tuto akci za pouhý taktický manévr proti Polsku.175

5.2. „Komisařský starosta“ a další změny

V obci Dobrá byl starosta František Zachník, civilním povoláním horník, odvolán okupačním vojenským velitelstvím. Starostovskou funkci vykonával již od roku 1928, což dává tušit o jeho oblibě mezi místními občany. Místo něj byl dosazen nejprve vládní komisař, který následně ustanovil komisařským starostou P. Waltera Majera německé národnosti. Jelikož stále zastával kněžský úřad, zvolil si za svého zástupce Karla Fojtíka, civilním povoláním hodináře. Dotyčný již předtím zastával funkci náměstka starosty.176 V roce 1940 rozpustil svým výnosem Zemský úřad obecní zastupitelstvo Dobré. Postupem času značně vzrostla potřeba pokrývat pracovními silami rostoucí hospodářskou agendu, takže přibývalo úředníků.177 V Měrkovicích „přečkali“ obecní zastupitelé a radní celou dobu války ve svých funkcích tak, jak byli zvoleni v roce 1937.178 V obci Morávka patrně nedošlo po vytvoření protektorátu k suspendování starosty – kronika, jinak psaná velice podrobně, se o takové skutečnosti totiž nezmiňuje. Zdejší starosta Rudolf Mucha patřil ke skutečné místní elitě – kromě postu starosty byl až do odchodu do výslužby 1. července 1939 také řídícím učitelem a vedoucím místní organizace NS. Kronikář vyzvedával jeho záslužnou práci pro obec „i na poli kulturním a hospodářském“.179 Starostou Pražma rovněž zůstal český občan Josef Nikel, který musel vést úřad dvojjazyčně.180 Tento sokolský činovník byl později uvězněn a obecní agendu proto vedl jeho náměstek Eduard Muroň. Občané s ním měli být spokojeni, protože měl zůstat stejně jako četnictvo, učitelé i místní farář „věren svému lidu“.181

174

Grossmann, s. 18. Nenička, 341. 176 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 2. 177 Tamtéž, s. 6. 178 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 155. 179 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 182. 180 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 165. 181 Tamtéž, s. 166. 175

42

5.3. Doba očekávání mezi okupací a válkou

Kronikář Morávky konstatoval, že během července a srpna 1939 docházelo stále k větší eskalaci napětí mezi Německem a Polskem. To se reálně projevovalo v oboustranných pokusech o přechody státních hranic. Z obsazeného Těšínska utíkali před nastávající mobilizací polské armády Češi i místní Němci. Z protektorátní strany zase do Polska utíkali „bývalí vojenští gážisté“ a „politicky stíhané osoby“.182 Blížící se válku bylo možné vnímat také skrze nové německé pracovní jednotky, které se dostavily do okolních obcí – Raškovic a Pražma.183 Tyto jednotky sem přišly vybudovat polní opevnění pro zachycení případného polského protiútoku. V katastru obce Morávky se ale takové opevnění nebudovalo, neboť zdejší terén měl vojenské operace vylučovat.184

***

Okupace zbytku Československa byla zpočátku mnohými vnímána jen jako dočasná záležitost; informace tohoto charakteru přicházely dokonce i z okresních úřadů.185 Brzy se projevil skutečný stav věci, který byl pro většinu obyvatel šokem. Zajímavou poznámku v jinak „obecně platném“ textu přinesl kronikář obce Myslíku, který si mj. všiml určitých znaků totality – především, že: „Nařízení stíhalo nařízení. Náš soukromý život jako by byl zastrčen do úplného pozadí.“186

182

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 182. Jednalo se skoro jistě o německé pracovní jednotky RAD. Pozn. autora. 184 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 183. 185 Pasák, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha 1998, s. 32. (dále jen Pasák) 186 Pamětní kniha Myslíku – 1. díl, s. 85. 183

43

6. Realita válečných let a nové životní podmínky Po vypuknutí nového celosvětového konfliktu byly ještě v některých obcích psány stávající obecní kroniky. Tam, kde se tak dělo, je jich popis soudobých událostí co nejvíce neutrálníči spíše proněmecký. Politika nebývá komentována tak, jako v předešlých letech a obecní kroniky v regionu se zabývají především běžnými starostmi občanů a „běžným děním“ v obci. Z událostí celosvětového významu bývá popisováno především polní tažení wehrmachtu. Výchozí oblastí pro útok na Polsko byla právě oblast, do které spadají popisované obce. Později docházelo k zabavení kronik a text tak mohl být doplněn až po skončení války, často s mnohaletým zpožděním. Nejistotu, jakou vzbudil začátek války mezi obyvatelstvem, vyjádřil kronikář Měrkovic. Poznamenal, že: „Nelze vůbec odhadnout, jak dlouho válka potrvá.“187 Kronika Kozlovic přináší mezi prvními informacemi o nové „nepřirozené“ vyhlášky jezdit vpravo.188 Zdejší kronikář se znehodnocením československé koruny, jejíž uměle stanovený další údiv u přicházejících německých vojáků. Koloritem obce sběrové akce, které se od roku 1940 pravidelně opakovaly.189

době především popis rovněž pozastavil nad kurz vůči marce vyvolal se pak staly nejrůznější

Kronika Lhotky informovala o obecně se horšících poměrech v protektorátu. Na jedné straně rostl psychologický tlak okupantů ve snaze rozbít jakýkoliv odpor. Na druhé straně pak vzrůstala povinnost odvádět státu všemožné dávky, podílet se na sběru a odvádění nejrůznějších surovin i zemědělských produktů. Jedním ze znaků totalitního režimu se stalo také neustálé sčítání obyvatel, mládeže, zemědělských zvířat, ovocných stromků i keřů atd. Vládnoucí vrstva se snažila získat veškeré informace, které by podpořily její snahu o ovládnutí evropského prostoru.190 Starosta obce Morávky se po vypuknutí války a následném obsazení bývalého polského záboru pokoušel na německém „Oberlandratu“ v Těšíně vyjednat navrácení ztracené části obce do jejího katastru. Německé úřady jej ale nepodpořily a pouze umožnily, aby obyvatelé těchto míst mohli volně nakupovat zboží v protektorátní části Morávky. Ve škole, kde byli nedlouho před vypuknutím války dosazeni polští učitelé, se již nevyučovalo vůbec a 96 dětí tak nedostávalo žádné vzdělání.191 Jak rostl počet různých nařízení vyšších správních úřadů německé i české strany, objevovaly se také různé, kuriózně působící vyhlášky. Kronikář Palkovic zaznamenal jednu z roku 1942, která zakazovala používání jízdních kol v sobotu a neděli. Totéž mělo platit o

187

Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 145. Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 28. 189 Tamtéž, s. 52. 190 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 27-30. 191 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 184. 188

44

automobilech. Výjimku získali pouze ti, kteří cestovali do místa výkonu svého zaměstnání.192

6.1. Sledovaná oblast jako nástupiště armád k přepadení Polska

Již v červnu 1939 se v pohraniční obci Dobrá začalo pracovat na opevňování. Zabezpečoval se okolní terén obce i komunikace. Na svá místa se dostaly velké železné protitankové překážky, budoval se systém kulometných hnízd i krytů. To vše také na soukromých pozemcích nebo třeba na hřišti místního tělovýchovného spolku Orel.193 15. června 1939 se pak v obci mělo ubytovat několik set vojáků původně rakouského občanství. „Rakušané“ zde byli odveleni v rámci dokončovacích prací. Místní obyvatelé se s nimi měli dobře snášet. Všechno, co případná činnost armády poškodila, bylo občanům finančně uhrazeno.194 Když dne 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, patřila obec Dobrá v tuto chvíli také do oblasti zasažené „velkými dějinami“. Z jejího středu totiž vyrazily německé armádní oddíly na svůj útok proti Polsku. Ještě téhož dne dopoledne spatřili místní polské průzkumné letouny, které nad obcí kroužily. V tuto chvíli si snad ještě nikdo příliš neuvědomoval, jaká „nová katastrofa“ začíná. Občané se zájmem sledovali ostřelování těchto průzkumníků německou protiletadlovou baterií. Obcí mezitím projíždělo velké množství motorizovaných oddílů německé armády. Vojska bylo nakonec tolik, že školní výuka mohla začít po „opadnutí“ jeho hlavních proudů až 13. září 1939. V obci se dále ubytovala německá pohraniční stráž i gestapo.195 Ve dnech 25. a 26. srpna 1939 mělo do obce Kozlovice dorazit asi pět set vojenských automobilů, které pak pokračovaly k Frenštátu pod Radhoštěm. Ty následovala jednotka se 400 koňmi, vezoucí munici a děla. Obcí dále projelo mnoho motorizovaných bojových jednotek směrem k Místku a dále k polské hranici.196 Kronikář Měrkovic uvádí, že začátek druhé světové války se reálně dotknul obce pouze nepatrně, když zde byla „ve dvoře“ ubytována jedna baterie lehkého polního dělostřelectva wehrmachtu. Důvodem mělo být především to, že obcí neprocházely žádné významné komunikace. Okolní obce – Kozlovice, Tichá i Hukvaldy měly ubytovávat značné množství invazního vojska. Kronika se také netypicky zmiňuje o spojenectví Německa se SSSR, které usnadňovalo zničení Polska. Nová válka měla sice „ušetřit občany české národnosti povinnosti vojenské služby“, ale přikazovala jim všeobecnou pracovní povinnost v pomocných službách.197 Předzvěstí útoku na Polsko byl útěk všech státních zaměstnanců, dislokovaných v katastru obsazené části Morávky.198 Ti prchali na zrekvírovaných vozech do polského vnitrozemí, občas i za použití násilí. Chalupník Josef Blahuta, který se zdráhal vydat povoz s koňmi, byl 192

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 304. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 2. 194 Tamtéž, s. 3. 195 Tamtéž, s. 3. 196 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 29. 197 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 144. 198 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 183. 193

45

nakonec přemožen a s Poláky musel odjet jeho syn. Ten se tak dostal až za město Tarnow v oblasti Haliče. Zde měl být osvobozen „nějakými Ukrajinci“. Poté se pěšky a „ve zbědovaném stavu“ vrátil domů.199 Německá armáda se na útok proti Polsku formovala rovněž v Palkovicích. Vojáci zde čekali asi sedm dní, když 31. srpna 1939 okolo desáté hodiny večerní přišel rozkaz k přesunu na hranice. Masy vojsk využily všechny dostupné komunikace v oblasti a rychle překročily hranice s Polskem. Místní občany budil noční hluk bombardérů útočících na oblast Jablůnkovska. Rovněž tato kronika popisuje průzkumný let polského pozorovacího letounu nad Frýdek-Místek, proti kterému zahájili němečtí protiletadloví dělostřelci neúspěšnou palbu: „Letoun se snesl těsně nad terén a takto se z oblasti vzdálil.“200 Útok na Polsko komentoval kronikář Palkovic jako „velmi špatnou odměnu bratrům Polákům za jejich přisluhování Němcům.“201 Kronikář Skalice převzal informace ohledně začátku tažení proti Polsku z dostupných médií. 1. září 1939 tak měla německá branná moc „převzít aktivní ochranu říše a vést protiútok na všech úsecích polsko-německé hranice“.202 Kronikář dále popisuje „s jistým zadostiučiněním“ konec polské nadvlády nad českými oblastmi v odstoupeném Těšínsku. Po deseti měsících polské okupace tak lidé v podstatě vítali německou armádu jako osvoboditele. Při jejím příchodu vyvěsili čeští obyvatelé československé vlajky, kterými ozdobili nejen soukromé, ale také úřední budovy a šachty. Kronikář očekával sled dalších událostí v optimistickém duchu, neboť „likvidace polské nadvlády měla do Těšínska opětovně přivést hospodářskou prosperitu“. Poláci při svém odchodu zničili důležité průmyslové zařízení, které bylo potřeba znova vybudovat. V době začátku německé okupace zde již neměli být „žádní Poláci“, pouze česká většina s 20 000 menšinou německou. Brzy byly realizovány jazyková nařízení, zavádějící v oblasti pouze české a německé vyhlášky a nápisy.203 Kronika Vyšních Lhot uvádí, že i ten nejméně informovaný občan mohl „v létě 1939 vytušit německé invazní záměry“. Armáda totiž opravila některé úseky obecní cesty a postavila jeden dřevěný most. Na polích byly vykopány zákopy, o kterých kronikář spekuloval, že měly sloužit pouze k zastrašení. 1. září 1939 se obcí rychle „prohnala fronta“ a obyvatelé místní části „Kamenitá“ měli možnost vidět prvního zde padlého příslušníka polské finanční stráže. Obsazení Polska Německem mělo pomoci občanům Vyšních Lhot k získání ztraceného území. Nestalo se tak a zabraná část obce zůstala i nadále připojena k Dobraticím.204 Přepadení Polska, které se asi nejvíce zapsalo do kolektivní paměti oblasti a zároveň bylo popsáno ve většině kronik, bylo občany vnímáno „když ne jako spravedlivá odplata, tak 199

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 183 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 298. 201 Tamtéž. 202 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 280. 203 Tamtéž, s. 281. 204 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 80. 200

46

alespoň jako jakási „lekce“ pro Poláky z toho, kdo je a kdo není přítel“.205 Byla to vcelku pochopitelná reakce na protičeské akce v Polskem zabrané části československého území. Počáteční vítězství Německa nad Polskem ale stejně přineslo zvrat poměrů přesně do druhého společensko-politického extrému, který se otiskl svým důrazem do oficiální i sdílené paměti v oblasti mnohem razantněji, než stav předchozí.

6.2. „Dobrovolně povinné“ – sbírky, oslavy a germanizace

Z kroniky Dobré se dozvídáme o první sbírce pro protektorátní organizaci „Národní pomoc“. Její výnos činil 5 509 korun. Poté proběhla podobná akce ve prospěch německé sociální organizace a německého červeného kříže. Zisk z této akce byl 3 040 korun, což je ve srovnání s výsledkem z předchozí „národně-prospěšné“ akce překvapující.206 Nabídnuté srovnání nevypovídá nic o protiněmeckých náladách většiny obyvatel, alespoň v době počátku okupace. Další vynucenou aktivitou ze strany úřadů bylo malování nebo nalepování velkých písmen „V“ jako „Victoria“, tj. vítězství. Kronika Dobré je zmiňuje k 25. červenci 1941, když byly tyto písmena malovány na veřejné budovy, ploty a zdi. Kronikář poznamenal, že nějaký místní vtipálek doplňoval toto heslo: „Vápno je vaše, vítězství je naše!“207 Dle německých nařízení dostaly Kozlovice svůj německý ekvivalentní název v Potzmannsdorf.208 Prvním význačným svátkem, který se v okupované obci musel slavit, byly padesáté narozeniny Adolfa Hitlera. Kronikář to zaznamenal následovně: „Co každý Čech v duchu „svému vůdci“ přál, to by ani list kroniky neunesl´.“209 O oslavách říšských svátků se poprvé zmiňuje právě v této souvislosti rovněž kronika Morávky. K tomu dodává, že ve školách se neučilo a všude musel být pracovní klid.210 Oslavu narozenin říšského kancléře zaznamenala v roce 1940 ještě stále autenticky psaná kronika Skalice. Věty zápisu jsou velice košaté, a byť v nich kronikář přímo diktátora neoslavuje, působí „pozitivistickým“ dojmem. Kronikář totiž zdůrazňoval, že „Hitler osobně“ převzal ochranu českých zemí a zaručil Čechům v rámci říše národní a hospodářskou svébytnost. Důvodem takových slov ale mohl být rovněž strach z okupačních orgánů.211 Oslavoval se také „pád Francie“, když i kozlovičtí radní, nemajíce vlajky s hákovým křížem, museli alespoň „mohutně vyzvánět“ po dobu sedmi dnů čtvrthodinu po poledni na místní kostelní zvon. Dne 28. června 1940 pak přišlo nařízení, že na každém domě bude povinně 205

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 298. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 8. 207 Tamtéž, s. 13. 208 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 31. 209 Tamtéž, s. 32. 210 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 180. 211 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 283. 206

47

viset státní vlajka spolu s vlajkou říšskou, případně pouze říšská. Lidé si je opatřovali z obav před zbytečnými represemi. Kronika tak bez příkras uvádí, že: „Časem vskutku visely téměř na každém domě prapory, i na maličkých dřevěných chaloupkách se pod střechou houpaly.“212 Naopak byly omezovány církevní svátky, což si věřící z Kozlovic vykládali jako rouhání. Svátek Božího těla, který byl prohlášen za pracovní den a účelově přeložen na neděli, měl být dle jejich proroctví „počátek konce“ režimu.213 Kronika Lhotky pak zmiňuje nucené oslavy zejména prvního máje, ale také nucení k „projevům oddanosti“ po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha.214 Kronikář Pražma zmiňuje obecné germanizační tlaky okupačních úřadů, které se projevily na veřejných projevech, v tiskovinách i ve školní výuce.215 Lze říci, že nucené projevy oddanosti myšlence nacismu i Adolfu Hitlerovi byly dle kronik většině obyvatel regionu krajně nepříjemné a zanechaly rovněž hlubokou stopu v kronikářských zápisech a v kolektivním vědomí vesnického společenství. Toto hodnocení je zcela ve shodě s oficiální českou historickou vědou a literaturou.

212

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 42. Tamtéž, s. 54. 214 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 30-31. 215 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 165. 213

48

6.3. Přídělový systém a vesnický člověk

Prostého člověka zajímá především skutečnost, jestli nebude se svými potřebami strádat. Zvláště, je- li po něm požadováno zvýšené pracovní úsilí. A právě tady se dostáváme k jedné z nejobsáhlejších částí vyprávění kronik o druhé světové válce. Poznatkům o tom, kdy a na co přesně se zaváděly potravinové lístky i jak se s prodlužující válkou rozmáhal černý obchod, se kronikáři věnují často na mnoha stranách svého díla. Objevují se i tabulky srovnávající ceny s množstvím potravin, které mohli občané nakoupit v různých etapách války za svůj výdělek a přídělové lístky.216 V kronice Dobré je zmíněn „lístkový příděl mýdla“ po 15. září 1939. Od 2. října 1939 pak množstevnímu omezení podléhaly potraviny jako např. máslo, káva, čaj, mléko atd. Dne 1. dubna 1940 byl zaveden letní čas. Nařízení ale platilo i v zimě.217 Kronika zmiňuje zaplombování domácích máselnic a šrotovníků.218 Od 27. ledna 1942 si museli občané Dobré „zvyknout na další omezení“ v podobě prodeje palivového dřeva formou lístkového systému.219 V létě 1942 byl zakázán volný prodej ovoce a zeleniny – vše se povinně odvádělo do příslušných sběren. Byrokracie zapojila do válečného hospodářství postupně další, doposud mimo stojící skupiny obyvatel; v létě 1942 se žní účastnili povinně také žáci, učitelé i úředníci. V listopadu 1942 byli mužští zaměstnanci železnic nahrazováni ženami, které nastoupily nejvíce na pozice pokladních nebo průvodčích. Kronikář Dobré dále zaznamenal, že „Chléb je již dlouhou dobu nastavován sádrou a popelem.“220 V podstatě každý obyvatel vesnice, pokud to bylo jen trochu v jeho silách, připravoval domácí alkohol „samohonku-lavůrovku“. Tento svérázný nápoj byl v domácích podmínkách vyráběn z cukru. Jak kronikář dodal, některým obyvatelům se dařilo dosahovat při jeho výrobě poměrně značné kvality, zvláště pak, „použili- li pro závěrečné pročištění dřevené uhlí, nebo živočišný tuk“.221 Kozlovická kronika zmiňuje první zavádění řízeného hospodářství prostřednictvím přípisu ministerstva průmyslu, obchodu a živností, který „obecní rada vzala na vědomí“ dne 23. září 1939.222 Dne 29. září 1939 bylo zahájeno přidělování potravin dle lístků. Potravinové lístky byly vydávány na obecním úřadě v nově zřízeném zásobovacím oddělení. V prosinci 1939 se zavedly lístky na textil i obuv. Kronika vyjmenovává přesné množství potravin, které lidé dle svého věku, pohlaví a výkonu povolání mohli za lístky získat.223 Určité produkty, jako bylo např. ložní a nábytkové látky byly k dostání pouze na tzv. odběrní poukaz, který byl jednotlivým obcím přidělován vyšší správní institucí. V obci byly poukazy 216

Grossmann, s. 19. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 3. 218 Tamtéž, s. 9. 219 Tamtéž, s. 15. 220 Tamtéž, s. 18. 221 Tamtéž, s. 19. 222 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 33. 223 Tamtéž, s. 34. 217

49

rozdělovány dle žádanek zásobovacím oddělením. Určité přednostní právo v žádostech měli mít novomanželé. Od února 1940 bylo na příděl také uhlí, jehož větší příděly dostávaly rodiny s malými dětmi a staří a nemocní lidé. Je pochopitelné, že takto okleštěný trh nebyl na straně poptávky nikdy uspokojen. Nastupovalo proto obchodování načerno, úplatky a šmelina.224 Kronika Lhotky obsahuje informaci o tom, že „Občané byli jednotní a vzájemně si pomáhali, takže nedostatkové zboží získávali od sousedů výměnou, nebo načerno.“225 Měrkovický kronikář zaznamenal, že již těsně před vypuknutím konfliktu nastala „opětovná nákupní horečka“. „Ceny se prudce zvedaly a fronty u obchodů neměly konce.“ Opět se kupoval hlavně cukr, mýdlo, sůl a petrolej. Postupné vydávání lístků pro příděly umožnilo „spravedlivější distribuci všem“.226 Bez podrobnějších specifik je zahájení přídělového systému zaznamenáno rovněž v kronikách Pražma,227 Skalice228 a Vyšních Lhot.229 Během druhé světové války měli obyvatelé vesnic před těmi z měst nespornou výhodu především v možném přístupu k vlastní zemědělské produkci, jejíž výnos zabezpečoval nejen fyzické přežití jednotlivých rodin, ale také umožňoval realizovat výměnný obchod. Otevíral se tím značný prostor pro poměrně rychlé nabytí větších majetků, ovšem v prostředí nezákonného, černého trhu.

6.3.1. Těžký život na vesnici?

Je složité odpovědět na otázku, nakolik byl život na vesnici v době druhé světové války opravdu „těžký“. Kroniky se snaží přesvědčit své čtenáře, že tomu tak skutečně bylo. Svými dalšími zápisy ale ukazují, že „těžký“ život zde byl pouze pro některé skupiny občanů – pro odbojáře, Židy, nedobrovolně totálně nasazené, atd. Jiné skupiny ve vesnickém společenství mohly z válečných událostí naopak profitovat – k čemuž skutečně došlo. Kroniky se ale pochopitelně více věnují první zmíněné skupině, jejíž chování během okupace mělo tvořit „pozitivní základ“ pro vzpomínání v rámci kolektivní paměti v jednotlivých obcích. Kronikář obce Dobré poznamenal s neskrývanými negativními emocemi, že i „o šestých válečných vánocích dostávali občané německé státní příslušnosti v té době pro Čechy již nedostupné zboží“. Byly to především sardinky, cukr, zvláštní příděly tuku a mouka. Češi v té době dostávali již jen „špetku“ tuku a především různé náhražky obvyklých potravin. Vzpomínaným je hlavně margarín z řepky a máku, který měl způsobovat zdravotní obtíže 224

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 51. Pamětní kniha Lhotky - 2. díl, s. 49. 226 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 145. 227 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 167. 228 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 283. 229 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 80. 225

50

v podobě kožních skvrn.230 Kronika Kozlovic uvádí, že dávky dle zavedeného lístkového systému byly zpočátku pro běžného občana dostatečné. Od února roku 1940 se ale začaly rapidně snižovat.231 První snížení dávek potravin se dle měrkovické kroniky týkalo tuků. Zvyšování cen zemědělských produktů ale na druhé straně podpořilo zemědělce a jejich zisky. Následkem toho se začali zbavovat starých dluhů.232 Kronika obsahuje informace o vývoji lístkového systému, ale bez přesných časových údajů. Účelem bylo především informovat budoucí generace o tomto stavu, nikoliv přinést vyčerpávající popis. K zajímavostem lze zařadit sdělení, že klasická zrnková káva byla pouze na lékařský předpis. Nedostatková byla rovněž rýže. Německá preciznost se projevila v přesném dělení pracujících obyvatel i dětí do různých skupin podle předpokládaných životních potřeb. Děti do šesti let tak kupříkladu neměly vůbec nárok na sádlo a umělé tuky. Naopak mladiství dostávali větší dávky chleba než dospělí. Rovněž jakost mléka byla nízká, jelikož bylo úplně odstředěné. Kategorie dospělých označená jako „velmi těžce pracující“ měla nárok na značně větší dávky potravin. Ceny jako takové nebyly vysoké, protože je garantoval cenový úřad, jenž působil také jako kontrolní orgán. Kronikář rovněž poctivě dodává, že mzda za práci byla slušná vzhledem ke garantovaným cenám. Pokud měl dělník navíc ještě pole a choval krávu, měl mít poměrně nadstandardní životní podmínky.233 Po vypuknutí války kronikář Morávky konstatoval, že „je snaha udržet stálé ceny“. Ty byly stanoveny jako pevné, podléhající kontrole cenového úřadu. Přesto se již v roce 1939 projevilo jejich stoupání často o více než 50 %.234 Rovněž v kronice Skalice lze nalézt velice podrobný popis vývoje cen jednotlivých potravin i jiných komodit. Jako kuriozitu můžeme vnímat také zařazení cen vánočních stromků v roce 1942.235

230

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 23-24. Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 50. 232 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 145. 233 Tamtéž, s. 151. 234 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 183. 235 Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 3-5. 231

51

6.3.2. Odvody státu

Povinné dodávky zemědělských produktů patřily k velmi neoblíbené součásti každodennosti na vesnici. Jedná se proto o vděčné téma mnoha kronikářských zápisů. Mezi další, pro válečnou dobu typické činnosti, patřily nucené sběry kovů, papíru i různých odpadů, kterým se věnovali především žáci škol. Negativní emoce pak přinášelo také rekvírování kostelních zvonů. Kronika Dobré popisuje povinnost chovatelů slepic odevzdat 60 vajec ročně z jedné nosnice. Žáci obecné a měšťanské školy v Dobré byli využíváni ke sběru ušlechtilých kovů v rámci akce „Dar Protektorátu Čechy a Morava vůdci Velkoněmecké říše Adolfu Hitlerovi k narozeninám“.236 Kronika několikrát zmiňuje povinný osev máku a řepky olejné. Zatímco v prvním případě se patrně jednalo o důležitou plodinu ve farmaceutickém průmyslu, ve druhém případě byla důvodem snaha potravinářského průmyslu o nahrazení živočišného tuku margarínem.237 Kronika Kozlovic uvádí, že obec byla dle rozkazu německé vojenské správy ve Frenštátě pod Radhoštěm nucena dodávat 10kg másla týdně. Proto se obecní rada usnesla na rozdělení této povinnosti mezi místní rolníky v poměru půl kila másla týdně na chovatele dvou a více dojnic.238 Dle kroniky začalo nucené odvádění mléka do ostravské mlékárny 9. ledna 1940. Odstředivky a máselnice, které chovatelé vlastnili, musely být odevzdány. Vzdálené usedlosti měly povinnost ulehčenou tím, že místo mléka mohly dodávat rovnou máslo. Sběren bylo ve vesnici několik. Samotný hospodář si mohl ponechat tři čtvrtiny litru mléka pro osobu ze své rodiny na jeden den. Tato úřední povolená dávka se postupně výrazně snížila. Místní občané byli trvale nespokojeni s nízkou výkupní cenou zemědělských produktů.239 Odvádění naturálií se postupně týkalo i luštěnin a obilí, kdy veškeré vypěstované produkty podléhaly přísné registraci. Preventivně byly zapečetěny domácí mlýnky, které do té doby lidé užívali. Tyto mechanické, elektrické a na vodní pohon fungující stroje nahrazovaly mletí v moderních mlýnech. Jelikož ale zapečetění domácích mlýnků prováděli určení místní občané, bylo „pečeť snadné uvolnit a mlít obilí i nadále“.240 Kronika Lhotky zmiňuje zaplombování domácích máselnic a odstředivek až k 15. březnu 1943.241 V obci měly být po celou válku prováděny hospodářské kontroly – nejméně jednou za dva měsíce.242 Fungoval zde také starý vodní mlýn, opatřený ještě kamennými žernovy, který byl celkem

236

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 8. Tamtéž, s. 15. 238 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 35. 239 Tamtéž, s. 47. 240 Tamtéž, s. 49. 241 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 33. 242 Tamtéž, s. 48. 237

52

třikrát zapečetěn. Místní starý mlynář, přezdívaný Polda, občanům jejich obilí vždy semlel.243 Až v prosinci 1940 byla realizována první povinná dodávka hovězího a vepřového dobytka. Kromě této dodávky státu, která navíc nebyla naplněna dle příkazu, byly odváděny také dodávky pro wehrmacht ve Frenštátu pod Radhoštěm. Výkupní ceny byly tak nízké, že způsobovaly „chovateli čistou ztrátu“.244 Otázce neustálého zvyšování povinných dodávek v kontrastu s povoleným množstvím potravin pro samozásobení se kozlovická kronika věnuje na mnoha dalších stranách.245 Detailně pojednává o vývoji přídělů. Množství dodávek obsahují rovněž kroniky Lhotky,246 Pražma,247 Skalice248 a Měrkovic. Posledně jmenovaná kronika zmiňuje také „pomocné knížky k statkovému archu“, ve kterých měl každý zemědělec povinně zaznamenánu rozlohu obhospodařované půdy i množství chovaného dobytka a drůbeže. Úředně bylo rovněž stanoveno, kolik je třeba na osev, co a kdy se má zasít a kdy sklízet.249 Mezi různými sbírkami starého papíru, věcí denní potřeby i různého materiálu vyniká svou kuriozitou sběr gramofonů, gramofonových desek a tahacích harmonik, zmíněný v kronice Palkovic. Byl proveden v lednu 1942 za účelem podpory německých vojáků na frontě. Žádané byly především kufříkové cestovní gramofony. U desek se nebral ohled na jejich obsah, neboť měly být vyměňovány u výrobců za jiné, vhodnější. S jakým úspěchem se sbírka v Palkovicích setkala, se nedozvídáme.250 Zabavování zvonů muselo jistě představovat velice traumatizující zkušenost nejen pro věřící obyvatele postižených obcí. Zvony, jejichž zvuk patřil do vesnického koloritu, sice posílily válečný průmysl říše, ale jejich zničení dále zvětšovalo propast mezi etablujícím se totalitním režimem a „mlčící většinou“ v protektorátu. Občané Dobré byli rekvírování kostelních zvonů ušetřeni. Tato obec zažila odebírání zvonů ze zvonoviny již v době první světové války. Na citlivou a stresující událost reagovali tehdy místní věřící tím, že pořídili zvony ocelové. „O ty neměly okupační úřady zájem.“251 Hůře dopadla obec Kozlovice, kde se „občanů velmi dotklo nařízení o zabavování kostelních zvonů, které bylo prakticky realizováno 9. března 1942“. Před jejich sejmutím „bylo 15 minut zvoněno za pláče místních“, kteří se sešli ve velkém počtu, aby se rozloučili. Místní farář před úřady uhájil pouze jeden malý zvon v malé kostelní věži.252 9. března 1942 musel být spolu s „kozlovskými zvony“ odevzdán také „měrkovský zvonek“. Obec si místo

243

Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 49. Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 49. 245 Tamtéž, s. 61. 246 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 32. 247 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 167. 248 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 292. 249 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 153. 250 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 304. 251 Tamtéž. 252 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 73. 244

53

něj pořídila jiný, vyrobený z náhradního kovu.253 V roce 1942 přišel také palkovický kostel rozhodnutím německé správy o tři bronzové zvony, pořízené v roce 1928 za 24 000 Kčs. V následujícím roce zakoupili místní malý železný zvon jako náhradu.254 Rovněž obec Skalice přišla v březnu 1942 o svůj věžní zvonek z roku 1774.255

6.3.3. Kontroly dodržování hospodářských nařízení

Kontroly dodržování hospodářských nařízení v podobě nejrůznějších „přepadů“ obcí kontrolními komisemi tvoří časté téma zápisů v kronikách. Mají tak především potvrdit, jak složité byly životní podmínky během války ve vesnickém prostředí. Zmiňován je rovněž boj občanů proti těmto nesnázím v podobě ilegálního a svépomocného hospodaření. Mimořádným hospodářským opatřením bylo dle kroniky Dobré v roce 1941 zavedení protipožárních hlídek. Ty byly postaveny „počátkem žňového období“.256 V Palkovicích mělo být vybráno celkem 30 občanů, kteří následně utvořili pět hlídek po šesti mužích. Hlídka měla plnit rovněž protipožární službu.257 Kozlovická kronika zmiňuje první náhlou prohlídku místního zemědělce ke dni 4. srpna 1941. Kontroloři se měli zaměřit na stavy hovězího a vepřového dobytka, ale také na počty drobného zvířectva. Vše muselo souhlasit s počty uvedenými v oficiálním soupisovém archu. Další kontrola následovala v říjnu tohoto roku. Kronikáři se nepodařilo zjistit, s jakým výsledkem. Jistě v reakci na značný rozsah působnosti černého trhu byla v prosinci 1941 vyhlášena hospodářská amnestie pro zemědělce, kteří správně nepřiznali velikost sklizně v tomto roce.258 Obec rovněž navštívila kontrola Zemského úřadu pro obhospodařování mléka a tuků.259 Německá snaha o přesnost se dále projevila nařízením z 1. března 1942, které stanovovalo, že veškeré selské povozy musí být označeny štítky se jménem jeho majitele, a to dvojjazyčně.260 Měrkovická kronika zmiňuje velkou kontrolu z okresního úřadu 3. prosince 1942. Tehdy byla obec obstoupena německými vojáky a kontroloři důkladně prohledávali každý dům. Vesničané měli štěstí, jelikož se nenašly žádné velké skryté zásoby. Navíc místní starosta Hynek Harabiš diplomaticky uplatil kontrolory jídlem a pitím, takže neprováděli svou činnost zcela důsledně. Jistým komickým dojmem působí také sdělení, že místní občané „mohli děkovati Bohu“ za častou nesjízdnost ani neschůdnost jediné místní silnice.261

253

Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 150. Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 302. 255 Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 3. 256 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 13. 257 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 305. 258 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 63. 259 Tamtéž, s. 47. 260 Tamtéž, s. 72. 261 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 153. 254

54

6.3.4. Černý trh a „šmelina“

Fungování černého trhu v době války bylo známé již z dob první světové války. Jeho mechanismy se s příchodem nové války sice částečně pozměnily, ale podstata zůstala stejná. V kronikách se současně objevují komentáře ve smyslu „Nadbytek potravin sice nebyl, ale hlady se rozhodně neumíralo…“ Primát v záznamech o porušování úředních nařízení ve věci pašování a dodržování stanovených cen nese dle kronikářských zápisů obec Morávka, kde se již brzy po obsazení okolí Polskem objevil fenomén pašeráctví. Kronikář konstatoval, že v Polsku samotném byl již počátkem roku 1939 veliký nedostatek mnoha druhů spotřebního zboží. Československo takový problém nemělo. Když na trhu vzniká přetlak poptávky, zákonitě přichází odpověď ve formě snahy ji uspokojit, neboť se tak může dít za neobvykle výhodných podmínek pro prodejce. A přesně to se v inkriminované době stalo – odvážní jedinci z obou stran hranice se chopili své příležitosti 100% zhodnotit své „investice“ - vklady do zboží. Typické pašované produkty byly hlavně tabákové výrobky, kokosová moučka, líh, likéry, vína, čokoláda i marmeláda, také cukrovinky všeho druhu. Z Polska se naopak pašovalo maso, sádlo a prasata na chov.262 Polské bezpečnostní složky zadržely při pašování tabáku místního občana Bohuslava Carbola, kterému navíc „přitížila skrytá střelná zbraň“. Nakonec strávil celkem dva měsíce v těšínském vězení a byl nucen zaplatit značnou sumu jako pokutu.263 První zmínky o existenci černého trhu nacházíme v kronice Dobré mezi událostmi z roku 1941. Vypsány jsou nejenom ceny takto obchodovaného zboží, ale i možné tresty za realizaci „zapovězených“ obchodů. Někteří živnostníci z obce tak měli zaplatit až 100 000 korun na pokutách vyměřených Cenovým úřadem.264 Kronikář dále uvádí, že lidé takto obchodující se v době první světové války nazývali „keťasi“, nyní se jim říkalo „šmelináři“. Výhodnou směnou si ale měli pomáhat i „drobní“ lidé – např. nekuřáci mohli velice výhodně směnit svoje kuřivo, získané na příděl. Nejvíce je měnili za nedostatkové tuky, když jeden kilogram másla stál cca 100 cigaret s chmelovou příměsí (asi 50%).265 V zápise z roku 1944 se objevuje poznámka, že „někteří šmelináři utráceli kromě běžné spotřeby i 20 000 protektorátních korun“.266 Kronika Kozlovic „upřímně“ uvádí, že sice „snad docházelo k pokusům o sabotáž zemědělských povinností vůči státnímu aparátu, pravým důvodem ale byl v drtivé většině případů ekonomický prospěch plynoucí z takového jednání“.267 Obec neustále 262

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 177. Tamtéž. 264 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 12. 265 Tamtéž, s. 18-19. 266 Tamtéž, s. 24. 267 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 63. 263

55

navštěvovali obyvatelé okolních měst, kteří byli za potraviny ochotni vyměnit obuv, oděv, prádlo, látky i jiné věci luxusnějšího charakteru. Předmětem obchodu se staly v podstatě všechny potraviny a jeho objem dosáhl ohromných rozměrů. Následovaly razie státních orgánů, které jen dále zvyšovaly cenu potravin, neboť překupníci museli počítat s rizikem. V pašování se rovněž snažili stále zdokonalit, když umísťovali svá zavazadla na nejrůznější místa ve vlacích, nebo je dokonce vyhazovali za jízdy ven a poté se pro ně vraceli. Kronika zmiňuje také opačné spekulanty, kteří stáli před stanicemi a čekali na taková „vyhozená zavazadla“. Další příležitost pro spekulaci představoval alkohol a jeho nelegální výroba v domácích palírnách. Kronika shrnuje celý problém černého trhu slovy: „Toť se ví, mastili si mnozí kapsy lidskou hloupostí, a jmění podobných spekulantů značně stoupalo.“268 Kronika dále uvádí, že mnozí místní zemědělci prodávali raději za vysoké ceny své produkty cizím příchozím než vlastním sousedům. Dělo se tak snad kvůli „nemravnosti cen“, které se styděli sdělit sousedům. Část vesnické populace tak během války skutečně zbohatla a vybavila své domácnosti do té doby nevídaným luxusem. Zmíněny jsou ale také opačné případy, kdy malí zemědělci, tzv. „jednokravkaři“, se o své produkty „poctivě dělili“ bez požadavků přemrštěných cen.269 Rovněž měrkovická kronika nabízí přehled cen potravin i jiného zboží na černém trhu. Jsou zmíněni spekulanti, kteří měli dokázat vydělat horentní sumy. Lukrativním byl především obchod s alkoholem, který se v různých kvalitách vyráběl v domácnostech. Jeho cena mohla být až 1000 K za jeden litr. Konkrétně v Měrkovicích stála chata místeckého občana Richarda Kapeka, který sem z města pravidelně dovážel látky a za to získával od místních zemědělské produkty. Černý obchod se v Měrkovicích tak rozmohl, že si místní dokázali nejenom pomoci z letitých dluhů, ale našetřili si také značné finanční prostředky a opravili svá obydlí. Přesto, že opravy budov byly úředně zakázány, byly realizovány stavitelem Čermákem, který měl snad kontakty s okupační správou.270 Kronika Měrkovic zmiňuje rovněž to, že se po skončení války danily finanční zisky z doby okupace. Rovněž byla provedena finanční reforma, když nejprve přestaly platit říšské marky (červenec 1945) a poté v listopadu 1945 i protektorátní koruny.271 Kronikář Pražma zaznamenal svou úvahu, že šmelina měla lidi naučit špatné morálce, což dále podporovalo také kladné vnímání sabotování běžné práce.272 Existenci černého obchodu i v poválečné době zaznamenal kronikář Skalice.273 Vesnické prostředí v době války umožňovalo některým jedincům realizovat nebývale výnosné obchody, spojené ale se značným rizikem citelných sankcí. Kronikářské zápisy dokládají, že v podstatě všichni obyvatelé, kteří měli nějakým způsobem přístup k žádanému zboží, se alespoň v minimální míře podíleli na „černém obchodování.“

268

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 64. Tamtéž, s. 65. 270 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 153. 271 Tamtéž, s. 153. 272 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 167. 273 Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 35. 269

56

6.4. Školství v nesvobodě

Protektorátní školství podléhalo především ideologickým tlakům nacistického režimu, který neměl zájem trvale podporovat k němu nepřátelsky se stavící instituce. Díky válečnému hospodářství, které potřebovalo neustálý přísun všech zdrojů, zbývalo pro školství jen málo prostoru. Rovněž čeští učitelé představovali pro ideology třetí říše nepřátelský element, který bylo nutné podrobit trvalé a hlavně důsledné kontrole. Podpoře úřadů se těšila pouze výuka němčiny, jejíž osvojení považovala většina občanů za „nechtěnou povinnost“. Kronika Dobré „nezapomínala“ na přímé perzekuování učitelů. V tomto okrese jim měl nejvíce škodit okresní hejtman A. Beer, který např. v Dobré přeložil několik zdejších učitelů na jiná působiště z důvodu politické nespolehlivosti. Učitelé byli přeloženi do vzdálenějších vsí.274 Do Dobré byli naopak přemístěni učitelé odjinud, ale ze stejných důvodů. Dle kroniky byl právě frýdecký okres co do počtu přemístěných učitelů na nejvyšším stupni v protektorátu.275 Kronika Kozlovic zmiňuje události 17. listopadu 1939. Vysokoškoláci z obce se měli vrátit domů 21. listopadu 1938, ale jeden z nich, student lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně Petr Krkoška byl po zatčení odtransportován do koncentračního tábora Oranienburg. Další student se v době zatýkání skrýval u přátel a domů se vrátil až později.276 O germanizaci školství se mají zmiňovat podrobněji především školní kroniky. Ze školních knihoven, nejen v Kozlovicích, byla postupně odebírána „ideologicky nevhodná díla“. Bylo rovněž zakázáno jejich půjčování dospělým čtenářům.277 Kronika Kozlovic uvádí informace o vládním nařízení z 5. října 1939, které určovalo němčinu jako povinný předmět na měšťanské škole, což se později rozšířilo i na školy obecné. Stoupal rovněž počet hodin vyučování němčiny v týdnu.278 Kurzy němčiny byly od 9. února 1941 nařízeny příslušnými úřady také všem obecním zaměstnancům a učitelům. Pro velkou laxnost se ale brzy rozpadl.279 Ani kronikář Lhotky, civilním povoláním učitel, nezapomněl připomenout značných oběti perzekuce z řad učitelstva ve frýdecko-místeckém okrese. Bylo jich zde zatčeno několik desítek a přes čtyřicet z nich bylo popraveno či zemřeli na následky věznění. Přímo ve Lhotce byl německou policií zatčen zdejší učitel Zdeněk Brumovský. Stalo se tak v únoru 1944 a po odsouzení soudem ve Vratislavi zažil tento občan věznění v koncentračním 274

např. do Pražma, Fryčovic atd. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 17-18. Tamtéž. 276 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 31. 277 Tamtéž, s. 38. 278 Tamtéž, s. 55. 279 Tamtéž, s. 60. 275

57

táboře.280 Kronikář si dále všímá hlavně značného omezování výuky českých žáků ve snaze je co nejdříve zapojit do válečného hospodářství.281 V části obce Morávky, která byla původně zabraná Polskem, se po celou dobu okupace neučilo. Děti ze 117 usedlostí se mohly vzdělávat pouze tajně v protektorátní části obce, kde nebyly vedeny ve školních seznamech. Přesto asi 96 dětí do školy během války nechodilo vůbec.282 S kronikářskými zápisy o fungování školství v protektorátní době se palkovický kronikář Bílek vyrovnal doslovnou citací různých výnosů Ministerstva školství a osvěty. Jejich obsah měl být dle jeho názoru dostačující pro osvětlení restrikcí a omezování rozvoje českého školství ze strany okupantů.283 Nepříjemnou povinností pro zaměstnance veřejných profesí i studenty bylo složení zkoušky z němčiny. V obci se proto konaly pravidelné kurzy, jejichž návštěvnost byla nejvyšší v době největších vojenských úspěchů německé armády. Po roce 1943 o kurzy neměly mít zájem ani úřady. Ještě menší oblibě se těšily povinné přednášky „občanské výchovy kulturně-politické,“ kdy byl během nedělního dopoledne čten úřadem zaslaný text.284 Občané Pražma mohli své děti poslat do nově otevřené německé školy v Raškovicích, čehož využilo pouze několik nemajetných rodin. Patrně si od toho slibovaly zlepšení postavení svých potomků.285 Kronikář Skalice zapsal jména všech čtrnácti dětí, které navštěvovaly německou obecnou školu v Raškovicích. Nikterak ale tuto záležitost nekomentoval.286 Občané Vyšních Lhot, jejichž děti docházely do polské školy v Kamenitém, se pokusili získat povolení vyučování v české řeči. Polská strana ale odmítla. Po okupaci Německem se situace měla dále zhoršit, neboť vyučovací řečí byla němčina. Té neměli místní žáci vůbec rozumět.287 Nakonec bylo vyučování v této škole k 31. říjnu 1943 zcela zastaveno. Děti spadající pod tuto školu tak nastoupily do výuky až v červnu 1945! Školní budovu totiž využila jako svou základnu německá pohraniční stráž a setrvala zde až do května 1945.288

280

Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 43. Tamtéž. 282 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 200. 283 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 293. 284 Tamtéž, s. 296. 285 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 165. 286 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 287. 287 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 80. 288 Tamtéž, s. 83. 281

58

6.5. Spolková činnost

Veškerá spolková činnost byla během okupace silně omezena. Dokonce i „nevinné“ lidové slavnosti bez jakýchkoliv politických souvislostí byly režimem bedlivě kontrolovány a při sebemenším podezření zakazovány. V lednu 1940 byl po likvidaci Matice osvěty lidové vytvořen v Dobré nový spolek s názvem „Národní matice“. Jeho předsedou se stal okresní školní inspektor ve výslužbě Andělín Novák. V obci spolupracoval tento spolek s místní osvětovou komisí i s Národním souručenstvím. Společná činnost přinášela i v této pohnuté době českým obyvatelům obce možnost navštívit nejrůznější přednášky praktického i kulturního charakteru. Společnými silami byl také uspořádán koncert „Skalického smíšeného sboru“, který měl v oblasti podporovat českou lidovou píseň a vlastně celou českou kulturu.289 Národní matice dále předvedla v roce 1941 divadelní hru „Srdce na uzdě“, se kterou se umístila v soutěži pořádané okresním vedením NS na třetím místě. V červenci pak byli občané pozváni na „Dvořákův večer“ s hudební produkcí. 30. listopadu 1941 byla úředně zastavena činnost „Orla“. Činnost organizace Sokol byla zastavena již 1. května téhož roku.290 Ve Lhotce nadále fungoval sbor dobrovolných hasičů, i když jeho činnost spíše stagnovala. Ustala dřívější divadelní činnost i pořádání plesů, z jejichž finančních zisků si hasiči pořizovali potřebný inventář.291 Spolková činnost v Měrkovicích byla rovněž velmi omezena. V obci jediná legálně působící organizace – Národní souručenství – muselo postupně zcela omezit svou již tak chudou činnost. V roce 1943 zde místo něho začalo působit Kuratorium pro výchovu mládeže. Kronikář uvedl, že záleželo především na vedoucích této organizace. Podle toho působila v proněmecky aktivistickém duchu anebo „zcela opačně“. V Měrkovicích pověřil vedením organizace starosta místního občana Františka Žabenského. Ten veškerou činnost Kuratoria vyplnil hodinami tance. Ty ve skutečnosti měly hlavně nahradit již zakázané vesnické taneční zábavy. Kromě toho ale nevyvíjelo Kuratorium žádnou další činnost. Kronikář v textu doslova uvádí, že „mládež tak pustla.“ Především se objevoval problém využití volného času a smysluplné zacházení s penězi. Těch měli mladí lidé při relativně vysokých mzdách a vázaném trhu více, než byli schopni utratit. Čas si tedy měli mladí krátit především hraním hazardních her a „nezřízeným pitím doma vypálené samohonky“.292 Snad i jako projev vzdoru proti nepříznivému osudu a ve snaze podpořit upadající mysl místních lidí pořádala Matice osvěty lidové v Morávce brzy po vzniku protektorátu divadelní představení.293

289

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 10. Tamtéž, s. 14. 291 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 45. 292 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 155 293 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 180. 290

59

19. listopadu 1939 byla v obci ustanovena „Národní Matice na Morávce,“ která měla nahradit činnost bývalého odboru Slezské Matice osvěty lidové.294 Tento lidový spolek již v roce 1940 pořádal několik představení pro veřejnost, během nichž prezentoval národní písně, tance a hudbu. V roce 1939 také vzniká v obci, jež je svým katastrem velice rozlehlá, další sbor dobrovolných hasičů.295 Příchod okupantů a nových pravidel měl zcela paralyzovat kulturní život v Palkovicích. Ještě v roce 1939 se po dramatickém jednání na ostravském Oberlandratu konaly dožínkové slavnosti, na které dohlížel v civilu oblečený příslušník gestapa. Musely se odehrát bez tradičního průvodu, hymny i proslovů.296

6.6. Likvidace vzpomínek na svobodný stát

Veškeré zápisy informující o odstraňování symbolů spojených s československou státností i svébytností českého národa byly do kronik dopisovány s větším či menším rozhořčením až zpětně. Dne 6. března 1940 byla z obecního prostranství Dobré odstraněna busta T. G. Masaryka a na její místo byla později přestěhována pamětní deska padlých občanů z první světové války.297 Následovala povinnost dvojjazyčných nápisů. Rovněž knihovna v obci pocítila změnu politického kurzu. Mnohé knihy byly buď zcela vyřazeny, nebo umístěny do depozitu se zákazem výpůjčky.298 Kronikář Kozlovic vzpomínal na příkaz okresního úřadu, který v době kolem 20. června 1940 přinesl povinnost odstranit v obci všechny hmotné upomínky na dobu samostatného Československa. Proto musely být odstraněny všechny formální i neformální odznaky tehdejší státnosti – busty, sochy a pamětní desky. Kronikář ale dokázal ukrýt pamětní desku s reliéfy T. G. Masaryka a E. Beneše – byla v majetku obce a školy.299 Později v létě 1940 přišlo další nařízení o povinnosti německého označení obchodů a jiných významných správních i soukromých budov.300 Ani velice skromný fond místní měrkovické knihovny neušel pozornosti úřadů a následné několikanásobné revizi. Vyřazené knihy nebyly ničeny, ale uschovány. Po skončení války se ale přesto v naprosté většině do knihovny nevracely. Vyřazené knihy byly po dobu

294

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 184. Tamtéž, s. 185. 296 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 296. 297 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 7. 298 Tamtéž, s. 10. 299 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 43. 300 Tamtéž, s. 43. 295

60

okupace násilně nahrazovány jinými, ideologicky zabarvenými. Po válce je stihl stejný osud, jako ty, které měly nahradit. Byly vyřazeny jako nacismu poplatná díla.301 Až v roce 1940 byl dle již několik měsíců platného nařízení Zemského prezidia v Brně sejmut obraz T. G. Masaryka v palkovické hasičské zbrojnici. „Zúčastnění tak učinili se slzami v očích.“302

6.7. Víra a naděje v Národním souručenství

Politická strana Národní souručenství byla jedinou oficiálně povolenou politickou stranou v Protektorátu. Tato strana plnila především v začátcích své existence pozitivní „stmelovací“ roli ohroženého národa. Navenek ale musel vystupovat jako hnutí, podporující totalitní způsob vlády. Její pozitivní funkce se projevila mj. i tím, že do ní nevstupovali extrémisticky smýšlející občané.303 Ti stále čekali na podporu svých fašizujících stran a skupin ze strany okupačních úřadů, jimiž byly stále pouze trpěny. V obci Dobré bylo ustaveno Národní souručenství pod vedením zdejšího ředitele měšťanské školy Františka Lupka.304 Pod Národní souručenství spadala „Národní pomoc“, jejíž ústředí organizovalo finanční sbírky pořádané např. ke dni matek nebo na Tři krále. Peníze vybrané v obci byly odeslány na toto ústředí a poté se zase vracely jako sociální pomoc určitým skupinám.305 V dubnu 1940 byla ustavena ženská odnož Národního souručenství, kam se přihlásilo celkem 731 žen z obce.306 Kronika Kozlovic zmiňuje vznik Národního souručenství v obci – nábor byl uskutečněn 23. dubna 1939. Vstoupilo 97,3 % všech mužských obyvatel obce. V květnu byla tatáž akce provedena u mládeže mezi 17 až 24 lety věku.307 V roce 1939 NS pořádalo několik akcí, jako např. „Pomoc matkám a dětem,“ nebo „Týden pořádku a čistoty“. Dne 7. dubna 1940 byl proveden rovněž nábor žen do NS.308 Celkově ale kronika uvádí, že tato organizace neprovedla v roce 1940 mimo jeden kvalitní koncert žádnou další akci.309 Národní souručenství dále provedlo dne 8. ledna 1942 sběr teplého oblečení pro německá vojska na východní frontě.310 Je otázkou, v jaké kvalitě bylo toto vybrané ošacení.

301

Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 155. Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 299. 303 Pasák, s. 96. 304 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 1. 305 Jednalo se hlavně o matky a děti. Tamtéž, s. 5. 306 Přesněji 6. 4. 1940. Tamtéž, s. 6. 307 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 30. 308 Tamtéž, s. 40. 309 Tamtéž, s. 57. 310 Tamtéž, s. 71. 302

61

V Měrkovicích se do NS přihlásilo celých 100 % mužské populace, což kronikář chápal jako splnění povinnosti „zařadit se do společenství Čechů“.311 NS se v Měrkovicích profilovalo především jako kulturu podporující sdružení, když v roce 1939 zorganizovalo dvě divadelní představení. Mládež NS zase zorganizovala několik letních tanečních zábav. Přednášky se ale pro zákaz shromažďování nemohly konat.312 V obci Morávka se přihlášky do NS dle kroniky podávaly 23. – 30. dubna 1939. V této době se hlásili muži, kterých do této jediné povolené české strany vstoupila drtivá většina. Kronikář to zdůvodňoval potřebou takového kroku, neboť celý národ musel postupovat v této pohnuté době jednotně. Vedoucím místní skupiny Národního souručenství byl okresním vedením ve Frýdku jmenován Rudolf Mucha, řídící učitel a starosta obce v jedné osobě – tedy člověk patřící k místní elitě.313 V březnu 1940 byl na Morávce proveden nábor žen do této celonárodní strany. Těch vstoupilo 99% ve věku od 21 do 70 let. 314 Národní souručenství pořádalo v této obci také pěvecko – hudební akademie.315 Zřízení strany Národní souručenství podpořil svou agitací tehdejší řídící učitel a kronikář Palkovic Brázda. Akce vzbudila ohlas v podobě vstupu drtivé většiny mužských obyvatel do strany.316 Později proběhl rovněž nábor mládeže. Fungování této jediné povolené „celonárodní“ strany ale brzy odumřelo a vyšlo jaksi „naprázdno“. V Palkovicích se to projevilo především neplacením členských poplatků do stranické pokladny.317 Kronika obsahuje rovněž rozsáhlý článek o působení kuratoria mládeže v Palkovicích, které zde uskutečnilo 16. května 1942 sportovní akcí povinnou pro všechny mladé lidi od 10 do 18 let. Absence chlapců starších 14 let mohla mít za následek nařízení pracovní povinnosti; tj. totálního nasazení.318 Skalická kronika zmiňuje rozhodnutí prezidenta Háchy z 27. prosince 1941 o pořádání sbírky pro potřeby fronty. Akci provedlo Národní souručenství mezi českým obyvatelstvem a její výsledek byl dle kronikáře „důkazem dobrého srdce českého národa“.319 Následovaly další sbírky za pomoci školáků – sbírky kostí, starého papíru a železa, barevných kovů, gumy a různých odpadků.320

311

Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 142. Tamtéž, s. 145. 313 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 181. 314 Tamtéž, s. 186. 315 Tamtéž, s. 187. 316 Vstoupilo 707 mužů, 13 odmítlo. Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 293. 317 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 293. 318 Tamtéž, s. 304. 319 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 291. 320 Tamtéž, s. 291. 312

62

6.8. Kolaborace

Kolaborace v době druhé světové války patří až do dnešní doby k tématům podléhajícím účelovému tabuizování či demonstrativnímu zveřejňování. Záleží na společenskopolitických okolnostech a především na vůli těch, kteří disponují přístupem k informacím, jenž většina společnosti nemá. Kronikáři zkoumaných kronik se dle všeho nesnažili zneužít svou funkci pro osobní útoky na možné souputníky z řad svých spoluobčanů. V obcích rovněž v podstatě aktivně nevystupovali žádní extrémisté z řad českých fašistů, vlajkařů atd. Jedině kronika Dobré se pouze okrajově zmiňuje o organizaci Vlajka, která v obci měla, byť „pouze s malým členstvem“, trvalé působiště.321 Během okupace byla za účelovou kolaboraci považována rovněž „nevynucená“ změna státní příslušnosti. Ti, kteří tak učinili, se vystavovali možné pozdější ostrakizaci svým okolím. Kronika obce Kozlovice zmiňuje s vyjádřením politování několik případů „poněmčených občanů“. Mělo se jednat hlavně o ředitele textilního podniku v Místku, který se do obce přiženil. Jmenoval se Alois Neshoda a byl členem polovojenských jednotek SA. Kronikář uvádí, že se o jeho chování zachovaly velice „kontroverzní zvěsti“. Měl totiž pomoci mnoha místním občanům při jednání s německými úřady. „Provinil se“ dle kronikáře hlavně tím, že přesvědčil svou tchýni, aby své další syny přehlásila do německé školy.322 Naopak ze strachu o svou rodinu se „dal k Němcům“ kozlovický hostinský Alois Šulc, neboť jeho syn emigroval do Velké Británie, kde se zapojil do odboje. Čin proto nebyl posuzován okolím příliš negativně, ale přesto byl hostinský po válce určitou dobu vězněn.323 Dle slov kronikáře Nošovic naprostá většina Čechů nepodlehla německému tlaku a „hrdinně bojovala do poslední chvíle přetěžké poroby“.324 Kronika Vyšních Lhot uvádí pouze krátkou zmínku: „Lid nezrazuje své národnostní příslušnosti i přes nátlak se nenechává zapsat do listiny Němců“.325 I když o tom místní kronika nepojednává, žili i v této obci občané, kteří kolaborovali. Poválečný ostravský MLS totiž řešil hned několik případů typického udavačství. Např. hajný Jan Šigut udal hned několik místních občanů kvůli hospodským posměškům na svůj „německý“ oděv. Došlo sice k jejich uvěznění na 24 dnů, ale udavač byl později za své jednání potrestán 11 lety žaláře.326 Popisované kroniky neobsahují delší seznamy kolaborantů, ani se nezmiňují o modelech takového chování ve větším měřítku. Je otázkou, zda je tomu tak proto, že se kolaborace vyskytovala v obcích skutečně pouze minimálně. Nebo se kronikáři snažili budoucím 321

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 6. Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 44. 323 Tamtéž, s. 45. 324 Tamtéž, s. 14. 325 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 83. 326 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Šenov u Ostravy 1998, s. 230. (dále jen Borák) 322

63

generacím přinést takový obraz svého společenství, který by na něj nevrhal stín negativních jevů.

6.8.1. Totální nasazení

Nucená pracovní povinnost ve válečném úsilí třetí říše je rovněž častým tématem, kterému se kroniky věnují. Zážitky spojené s absolvováním této nepříjemné povinnosti bývají rovněž nedílnou součástí kolektivní paměti v regionech a tradují se v generačních liniích jednotlivých rodin. Kronika obce Dobrá uvádí informace: „Protože mnoho zdejších občanů odešlo za prací do Německa, v místě pak byla prováděna regulace Morávky a četné úpravy silnic i práce pro vojenské účely, nebylo v místě téměř nezaměstnaných.“327 V Dobré se první povinné odvody 20 - 25letých občanů konaly poprvé 1. dubna 1942. Obranou proti povinnému nasazení byla svatba a mateřství. Touto relativně „bezbolestnou“ metodou se i v Dobré zachránilo od nasazení mnoho mladých lidí. Vedlejším účinkem byla zvýšená porodnost, takže už v roce 1942 se narodilo dvakrát více dětí než v roce 1937 (60), v roce 1943 pak již skoro třikrát tolik (82). Jelikož se úřadům stabilně nedařilo uspokojit poptávku válečného hospodářství po pracovních silách, byla v březnu 1943 provedena registrace všech mužů od 18 do 65 let a žen od 17 do 45 let. Všem, kteří spadali do uvedených věkových kategorií, nastala pracovní povinnost.328 Kronika Kozlovic zmiňuje poprvé v zápiscích souvisejících s rokem 1939, že to byla právě hrozba nasazení pro práci v Německu, která urychlovala rozhodnutí mladých lidí vstoupit do manželství. V ten rok bylo v Kozlovicích uzavřeno 46 sňatků.329 Kronika Měrkovic krátce zmiňuje nasazení pěti mladých měrkovických občanů na nucené práce, ze kterých se všichni vrátili zpět domů.330 V obci Morávka měl lidem ohroženým totálním nasazením pomáhat hlavně starosta obce Rudolf Mucha. Ten jim radil, jak obelstít pracovní úřad a v mnoha případech skutečně uspěl.331 Někteří totálně nasazení občané měli později uprchnout a ukrývat se v okolních lesích.332 Kronika Pražma zmiňuje celkem tři místní, kteří se pokusili vyhnout totálnímu nasazení a byli proto potrestáni vězněním v blíže neurčeném koncentračním táboře. Po skončení války se vrátili jako těžce nemocní. Kolik mladých lidí z Pražma bylo totálně nasazeno, kronika přesně neuvádí. Zmiňuje ještě dělníka Jana Pachlopníka, který během totálního 327

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 2. Tamtéž, s. 20. 329 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 37. 330 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 157. 331 Tamtéž, s. 191. 332 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 192. 328

64

nasazení zahynul.333 Nepříjemné povinnosti se i v Pražmě vyhýbali mladí lidé především sňatky s následným těhotenstvím.334 Historická zkušenost s totálním nasazením a vůbec s prací v Německu během druhé světové války bývá kolektivní pamětí české společnosti vnímána jako jednoznačně negativní. Obecní kroniky ale odhalují také výjimky, kdy se mladí lidé hlavně v době prvních let okupace dobrovolně vydávali na práci do říše a vraceli se s nadstandardním výdělkem, což je popsáno v podkapitole o zamlčované prosperitě.

6.8.2. Aktivity (zdejších) Němců

Pokud v obcích žili nějací němečtí obyvatelé, jsou zmiňováni nejvíce v souvislosti s poválečným zabavováním majetků. Překvapivě nejsou zmiňováni jako aktéři násilného působení německé okupační správy na „podmaněný“ český národ. Nezdá se tedy, že by Němci žijící v této oblasti měli negativně ovlivňovat životy svých českých sousedů. V listopadu 1943 se v Dobré měla konat přednáška veřejné osvětové služby, kterou vedl neznámý řečník. Na jeho aktivistický projev reagovali občané tichem – po skončení nikdo nezatleskal.335 Kronika obce Kozlovice zmiňuje kuriózní událost, ke které v obci došlo v období kolem začátku 2. světové války a zavádění potravinových přídělů. Obcí projížděl armádní automobil vezoucí příslušníky vojenské hudby. Uprostřed obce ale řidič nezvládl řízení a sjel i s hudebníky do místní Řeky. Nikdo patrně nebyl zraněn, ale své nástroje i uniformy měli vojáci značně poškozené. V co nejkratší možné době tak automobil vytlačili z řeky a z obce ujeli. Mnoho občanů tuto příhodu kvitovalo s povděkem.336 Kozlovická kronika uvádí pouze dvě místní rodačky s německou státní příslušností, které ale měly být zcela bezproblémové ve vztahu k sousedům a po celou dobu války se měly chovat korektně. Jejich děti měly být vychovávány česky.337

6.9. Role antisemitismu v (ne)paměti místních

Obecní kroniky, které byly objektem bádání, obsahují jen málo informací o Židech. Tato skutečnost může mít své příčiny v nezájmu, v zášti vůči Židům, nebo prostě pouze v jejich malé početnosti v oblasti. Také absence určitého tématu může být informací. Faktem zůstává, že židovských občanů nežilo v regionu Beskyd nikdy mnoho. Židé obývali spíše 333

Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 66. Tamtéž, s. 167. 335 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 21. 336 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 35. 337 Marie Gerlová a Elsa Štefková. Tamtéž, s. 45. 334

65

velká centra, jakými byly Frýdek-Místek nebo vzdálenější Ostrava. Mnozí badatelé vyjadřují názor, že Československo představovalo pro Židy během své prvorepublikové existence jakýsi „šťastný ostrov“.338 Český antisemitismus ale rozhodně nezačal existovat až po vzniku druhé republiky. Jeho specifika byly především ve vnímání Židů nejen jako hospodářských vykořisťovatelů, ale také jako podporovatelů germanizace.339 Právě tento druhý aspekt českého antisemitismu nalezl své zastánce mezi některými kronikáři. V obci Dobré měl v době počátku okupace „zůstat jediný Žid jménem Deucht“. Kronika dále obsahuje poznámku, že všichni Židé v protektorátu byli donuceni nosit žluté „Davidovy hvězdy“ na prsou. Z kroniky se ale nedozvídáme, kolik Židů zde vlastně žilo před okupací, ani nic dalšího o jejich osudech. Kronika obsahuje také skromnou informaci o transportech Židů z Terezína do Osvětimi, které byly zahájeny 18. ledna 1943.340 Již v předválečném období uvádí kronika Morávky výslovně „nelibost“ místních občanů nad „židovskými návštěvníky“ této obce, kteří sem přijeli v neklidném létě 1938.341 Dále se o Židech zmiňuje v souvislostech s počátkem okupace. Židé se měli pokoušet hned v prvních dnech okupace hlavně o přechod hranice do Polska, aby „zachránili svůj peněžitý majetek a aby ušli dosahu německých zákonů o Židech“.342 Měly u nich být zabavovány značné finanční částky, hlavně ve valutách, a také šperky.343 Pohraniční kontrolu prováděli nikoliv pouze Němci, ale také protektorátní finanční stráž, která „jich mnoho zadržela“.344 Rovněž „místní chalupníci si na cizím neštěstí mohli nemálo vydělat“ – kronika obce přímo zdůrazňuje, že Židé platili za nocleh i převod přes hranici „veliké odměny“.345 Kronika Pražma je jedinou, kde kronikář přímo napsal, že na prvním místě mezi nacistickým režimem pronásledovanými byli právě Židé. Rasová perzekuce postihla dva občany Pražma – Gustava Hupperta a Marii Kubenkovou. Kronikář se pozastavoval nad skutečností, že zmiňovaná občanka byla „čtyřicet let svého života pokřtěnou křesťankou“, svému tragickému osudu přesto neušla.346 Mezi oběťmi perzekuce se objevuje také jméno raškovického občana Arnošta Kettnera, který byl dle všeho židovského původu. Kronikou je totiž zmíněn jakožto „neárijec“. Kronikář k jeho případu uvádí pouze místo smrti – KT Osvětim.347 Více informací o jeho osobě patrně získat nedokázal.

338

Nenička, s. 277. Tamtéž. 340 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 13. 341 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 160. 342 Tamtéž, s. 180. 343 Což byly jediné prostředky, které byly snadno transportovatelné a přímo využitelné při snaze o emigraci. Pozn. autora. 344 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 180. 345 Tamtéž, s. 180. 346 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 165. 347 Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Pamětní kniha Raškovic - 1. díl, s. 56. (dále jen Pamětní kniha Raškovic – 1. díl) 339

66

Jestliže se kronikář Morávky pokoušel vylíčit pocity „českých“ obyvatel, násilím „přesunutých i s pozemky“ do Polska, u Židů, vystavených ještě větší represi, tak neučinil.348 Židé přitom podstupovali, mnohdy s celými rodinami, velmi riskantní a vysilující zimní přechody hřebenů Beskyd před doslova smrtelným nebezpečím. Při té příležitosti se mohli stát snadnou obětí ziskuchtivých jedinců z řad domácího obyvatelstva, kteří se nechávali najímat jako převaděči nebo jen poskytovali běžencům dočasný azyl. Rovněž poválečné zápisy v kronikách prokazují „tradiční“ antisemitský stereotyp vnímání „Žida jako vykořisťovatele pracujících.“ Příkladem může být níže zmíněný osud rodiny Lichternsternů, která vedla neúspěšný spor s představiteli obce o navrácení Němci „arizované“ továrny.349 O židovských obětech se pouze okrajově zmiňovaly také kroniky z předchozího výzkumu.350 Pro židovské spoluobčany v nich většinou „nebyl prostor“, neboť byli chápáni jako ekonomičtí vykořisťovatelé, cizorodý prvek v českém národním prostoru, nebo dokonce jako „Přisluhovači německého panského národa, kteří nikdy s Čechy nesrostli a česky se nenaučili. Němci jimi ovšem opovrhovali.“351 Závěrem lze říci, že přes existenci různých typů antisemitských stereotypů nedocházelo v oblasti k radikálnějším projevům netolerance vůči Židům.

6.10.

Život ve strachu a domácí odboj

Prvním činem odboje v regionu byl otevřený boj proti polskému nároku na československé území ve Slezsku, který podporovaly také polské ozbrojené podzemní organizace. V listopadu 1938 se na Těšínsku plně rozvinuly aktivity tzv. „Slezského odboje“. Jednalo se o skupiny bez společného velení, které vznikly především v reakci na aktivity polských iredentistických organizací, např. „Obóz Zjednoczenia Narodowego“ nebo „Legionu Zaolzie“, o jehož působení se po válce zajímal také ostravský MLS.352 Slezský odboj byl heterogenní skupinou, jejíž některé části byly podporovány československými armádními důstojníky a vybaveny armádní výzbrojí z míst, které musela československá vojska vyklidit. Akce tohoto odbojového hnutí stály na přelomu let 1938/1939 za zhoršením postavení českých obyvatel na Polskem obsazeném území.353 K prvním činům v Dobré, které bychom mohli označit jako „demonstraci nespokojenosti s poměry“, byl pohřeb místního poštmistra Aloise Baucíře. Ten se konal dne 31. května 1942. Baucíř byl zručným puškařem a zažil rovněž věznění ve Vratislavi. Z kroniky nevyplývá, jestli zemřel právě tam anebo až po návratu domů na následky věznění.

348

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 180. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 40-41. 350 Grossmann, s. 30-31. 351 Doslova „přisluhovači Herrenvolku“. Grossmann, s. 34. 352 Borák, s. 226. 353 Nenička, s. 258-266. 349

67

Pohřbu se účastnilo velké množství lidí. Riskantnost takového počínání byla především v tom, že od 27. května 1942 platilo po atentátu na R. Heydricha stanné právo.354 O odboji v květnových dnech 1945 se kronika Dobré zmiňuje v souvislosti se skupinou mladých mužů. Měli být vedeni učitelem Josefem Baronem v počtu deseti mužů. Plánovali napadnout přes obec ustupující Němce. K ozbrojenému boji ale nakonec nedošlo, neboť Němci „prozíravě“ vzali rukojmí.355 První zmínky o odboji se v kronice Lhotky objevují v souvislosti s tajnou organizací Československé sociální revoluční hnutí. Jako datum jejího založení v obci je uváděn prosinec 1939. Odbojovou „trojku“ měli tvořit tři místní. Obvodový vedoucí František Mrkva byl zatčen 11. dubna 1942, věznění přežil a vrátil se koncem ledna 1945.356 Odboj v obci Morávka byl charakteristický hlavně převáděním přes státní hranice, které nabylo na intenzitě po 15. březnu 1939. Kronikář vysoce oceňuje místní i zahraniční odbojové aktivity.357 V palkovické kronice je zaznamenána věta, kterou se v roce 1942 pokusil místní zemědělský referent zesměšnit hospodářské nařízení. Ten ve své dvojsmyslné větě sdělil na schůzi zemědělcům, že: „…německé svině se u nás neosvědčily, i když je to čistá rasa“.358 Až v souvislosti s rokem 1945 zaznamenal kronikář velké oživení ilegálního hnutí v kontrastu s „neaktivními partyzány“, které sužovala především tuhá zima 1944/45.359 V kronice je prostým způsobem vylíčen příběh paní Františky Kulové z místní části Hůrky, která pomáhala ukrývat komunistického funkcionáře Ludvíka Korbaše z Frýdku. Dotyčný byl později v obci Morávka zatčen gestapem díky konfidentovi v partyzánské skupině. Během výslechu prozradil Korbaš své ochránce. V květnu 1943 následovala razie, při které byl zatčen manžel pamětnice. Za několik dní nato vtrhli gestapáci do jejího domu, kde krutým způsobem vyslýchali její dvě nezletilé dcery. Paní Kulové se v nestřeženém okamžiku zdařil útěk a od té doby žila ve volném terénu jako uprchlík. Měla u sebe také ampuli s jedem, neboť nechtěla padnout do rukou okupantů. Trpěla zimou i hladem, mnoho známých lidí se jí při setkání zděšeně vyhnulo. Nakonec byla schována jeden a půl roku u své přítelkyně za pecí a na půdě. Odtud uprchla v domnění, že dům obkličuje gestapo. Byl to omyl, způsobený především její rozrušenou psychikou. Poté se ukrývala v malém sklepě za stavením další své známé. Osudem zkoušené ženě se nakonec povedlo shledání s dcerami, které rovněž přežily všechny útrapy výslechů.360 K událostem roku 1944 je v kronice Vyšních Lhot uvedeno, že se zde několikrát objevili sovětští vojáci. Jednalo se o uprchlíky ze zajateckých táborů. Měli snahu žádat o pomoc v osamělých staveních. Typickou, stranou centra obce stojící stavbou, bývá hájovna. Ta ve 354

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 17. Tamtéž, s. 27. 356 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 45. 357 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 188. 358 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 304. 359 Tamtéž, s. 308. 360 Tamtéž, s. 320-321. 355

68

Vyšních Lhotách (místní část Hlisník) ale představovala velké nebezpečí. Zdejší hajný Kurczic totiž spolupracoval s německými bezpečnostními složkami a těm několik uprchlíků skutečně předal. Přišla ale odplata, když partyzáni hajného i s jeho manželkou v noci 30. listopadu 1944 v hájovně přepadli a zastřelili.361

6.10.1. Poslech zahraničního rozhlasu

Poslech zahraničního vysílání patřil pravděpodobně k nejčastější ilegální činnosti na území protektorátu. Pokud zůstávala tato činnost utajena, byla relativně bezpečná. V opačném případě riskovali posluchači nejenom své životy. Tématu poslechu zahraničního rozhlasového vysílání se kroniky často dotýkají alespoň několika poznámkami. Tato činnost rovněž často patří do sdílené paměti rodin, kde podléhá dalším „úpravám“. Obyvatelé Dobré měli „nepřátelské“ rozhlasové vysílání z Londýna poslouchat po celou dobu války. „Dodávalo nám to naději na brzké osvobození,“ zapsal zdejší kronikář. Také v této obci byly povinně odstraňovány součástky pro příjem krátkých vln, které lidé nahrazovali doma vyrobenými „čerčilkami.“ Kronikář dále poznamenává, že lidé se duševně upínali především na projevy Edvarda Beneše, který dokázal předpovídat mezinárodní události se značnou přesností.362 Kronika se sice nezmiňuje o případech trestního stíhání zdejších občanů za takový trestný čin, přesto je takový případ doložen. Během okupace zde došlo k udání příbuznými v rodině za poslech zahraničního vysílání. Mladý železničář Dominik Skarka za svůj čin, neboť udání provedl z pomsty svému strýci a tetě, nakonec pykal hned dvakrát. Německé soudy jej za křivé svědectví poslaly na měsíc do vězení, po válce byl opětovně souzen u MLS.363 Kozlovická kronika zmiňuje poslech zakázaného rozhlasu jako v celku běžnou věc. K rádiovému přijímači se měli místní občané scházet v domluvených kroužcích. Hlavním přínosem pro obyčejné lidi bylo udržování pozitivní nálady. Kronikář přímo zmiňuje, že: „S posvátným tichem jsme naslouchali povzbuzujícím projevům pana prezidenta Dr. Edvarda Beneše ze zahraničí.“ Lidé si ale pomáhali také humorem a na adresu čelných představitelů nenáviděné třetí říše vznikalo mnoho vtipů.364 Ve Lhotce je zmiňováno odstraňování krátkých vln z domácích rádií v dubnu 1943. V té době měl být vydán také z našeho pohledu kuriózní zákaz vypouštět poštovní holuby.365 V kronice Pražma je zmíněn značně rozšířený ilegální poslech zahraničního vysílání, který byl navíc ztížen vyjmutými krátkovlnnými součástkami.366 361

Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 83. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 21. 363 Borák, s. 227. 364 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 59. 365 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 33. 366 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 165. 362

69

Popisované kroniky zanechaly alespoň letmé zmínky o poslechu rozhlasového vysílání, když uvedly i možné sankce za tuto činnost. Bohužel se z nich více nedovídáme o žádném případu udání za poslech rozhlasu. Udání za tuto činnost byla přesto poměrně častým jevem, kdy se jeho pomocí „řešily“ jiné zástupné problémy a spory mezi občany.

6.10.2. Ilegální emigrace

Z obce Kozlovice uprchli do zahraničí dva místní rodáci – studenti vysokých škol. Ti zažili razii okupantů ze dne 17. listopadu 1939 a snad i proto uprchli 10. března 1940 z protektorátu. Čtyři další místní občané, kteří ovšem tou dobou nepobývali v obci, se rozhodli také pro emigraci. Z těchto čtyř občanů měl být jeden četníkem na Slovensku a druhý příslušníkem vládního vojska.367 Kronika Morávky po válce zmiňuje, že již koncem roku 1938 zde působila skupina vlastenců, kteří organizovali přechody přes hranice. Tato skupina nebyla kvůli konspiračním zásadám přísně organizována a měla název „Morávka.“ Později se název změnil na „Slezský odboj, skupina Morávka.“ Při ilegálním převádění osob pomohla těmto odbojářům paradoxně skutečnost, že Polsko zabralo i čistě české části obce. Ty se totiž nacházely v údolí a přechod hranice zde byl mnohem snazší než zdolávání okolních hor. Polští pohraničníci, ani později němečtí vojáci neznali příliš místní terén a nemohli tak proti emigrantům účinně zasahovat. Ilegální přechody hranic vzrostly na své intenzitě po vzniku protektorátu.368 Převaděči se starali nejen o samotné převádění osob, ale i o bezpečnost všech přechodů. Častými převáděnými byli českoslovenští vojáci a důstojníci, které místní přestrojovali za pastýře – „dlouho nepásli“. Mezi nejúspěšnější převaděče patřil Josef Polka, bača a bývalý francouzský legionář, který byl v červenci 1944 popraven. Při přiblížení ke hranici předali zvířectvo čekajícímu místnímu pasákovi. Kronika zmiňuje bývalého francouzského legionáře Josefa Polku, který tak převedl úspěšně desítky osob. Další byli převáděni v přestrojení za houbaře. Místní autodopravce zase zastavoval svůj autobus mimo zastávky, aby nedošlo ke kontrole podezřelých osob. Kronika uvádí, že z důvodu konspirace nebylo možné vést záznamy o počtech převáděných, ale vše nasvědčuje tomu, že jich mohlo být až několik set. Údaj podporuje zpráva od majitele jedné z restaurací, který ve své turistické chatě ubytoval a stravoval kolem 350 migrantů.369 Kronikář uváděl dva nejčastější směry, kterými uprchlíci šli – jeden představovala trasa na Český Těšín, další pak na Krakov, kde měl být tábor českých uprchlíků s krycím názvem „Barrandov“.370 Přes hranice se pašovaly i dopisy a balíky, které do Morávky přicházely na adresy zdejších občanů. Ti je předávali dvěma místním lidem, kteří je přenášeli za říšskou hranici. To mělo velký význam právě pro spojení pražského odbojového ústředí se zmíněným táborem Barrandov. Kurýr těchto zásilek (Pražák Josef 367

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 44. Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 188. 369 Tamtéž, s. 189. 370 Tamtéž, s. 190. 368

70

Matějíček) byl dne 12. července 1944 popraven v Praze na Pankráci. Velké problémy přineslo dobytí Polska, jelikož Němcům padly do rukou některé písemnosti z tábora Barrandov.371 Obyvatelé Morávky dle kroniky pomáhali také uprchlíkům ze zajateckých táborů. Od atentátu na R. Heydricha ovšem německá policie přitvrdila v prohlídkách bytů i usedlostí, které se mohly konat i třikrát za noc. Tyto prohlídky měli vykonávat také vojáci a členové SA, kteří často pocházeli z oblasti Sudet.372 Kronika Pražma obsahuje informace o místním židovském občanovi Gustavu Huppertovi, který patrně pod dojmem rasové perzekuce ilegálně uprchnul do Velké Británie. Měl se tam dostat po strastiplné cestě přes mnoho států a domů se po válce vrátil v hodnosti desátníka.373 Raškovická kronika obsahuje relativně podrobný příběh místního rodáka Josefa Těšínského, který se jako stíhací pilot 312. letecké perutě RAF zúčastnil rozhodujících bojů druhé světové války. Těšínský absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po svém úspěšném vyřazení v hodnosti poručíka v roce 1938 následovala jeho emigrace do Polska v dubnu 1939. Při ilegálním přechodu hranice mu měl pomoci rodák z Vyšních Lhot. Mladý pilot se účastnil letecké bitvy o Francii, poté byl evakuován přes Španělsko a Gibraltar do Irska. Ve Velké Británii byl „po značných svízelích“ přidělen k 312. stíhací peruti RAF pro službu na letounech Spitfire. Ihned po výcviku se účastnil letecké bitvy o Británii v roce 1940. Následovala účast na náletech proti Německu, kde plnil funkci doprovodu bombardérů. Po skončení války se do Československa vrátil v hodnosti majora a v době zaznamenání jeho příběhu do kroniky měl žít v důchodu v Českých Budějovicích. Na závěr kronikář ještě zmínil, že Těšínský obdržel mnohá vyznamenání.374 Katastrem Vyšních Lhot prošlo v létě 1939 dle místní kroniky mnoho vojáků a důstojníků bývalé republikové armády. Zajímavá byla proměna chování polských vojáků, kteří se měli aktivně podílet na těchto převaděčských akcích.375

6.10.3. Krutost partyzánské války

Partyzánský odboj nepatřil v Českých zemích k příliš využívanému způsobu boje proti státní moci. Okolnosti druhé světové války to změnily, což nakonec poznali i mnozí obyvatelé Pobeskydí, jejichž obce ležely spíše v hornatém terénu. Pasáže o partyzánském odboji patřily později doslova mezi „povinné pasáže“ vzpomínek na druhou světovou válku, proto se jich v kronikách dochovalo poměrně značné množství. Jsou ovšem útržkovité a nepřesné, s resumé odpovídajícími společensko-politické době svého vzniku. 371

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 189. Tamtéž, s. 191. 373 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 165. 374 Pamětní kniha Raškovic - 1. díl, s. 56. 375 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 79. 372

71

Měly sloužit především k výchově budoucích generací v požadovaném politickém směru. Je otázkou, nakolik se liší oficiální obraz partyzánských bojů v Beskydech, který přejímají rovněž kroniky, s obrazem přenášeným ve vzpomínkách rodinných kolektivů místních občanů. Prvními partyzány v okolí Lhotky měli být „Štefan Miško Severjach, dva vojíni a jedna partyzánka“. V roce 1943 se k nim postupně přidali odbojáři ze skupiny Štramberští partyzáni. V místě zvaném „Na Stašků“ měli mít zemní úkryt, ale po vyzrazení se raději přesunuli do obce Čeladná. V té době byla odbojem demolicí poškozena trať z Ostravy u obce Lískovec. Následovala exemplární poprava pěti odbojářů, kteří ale s tímto skutkem neměli nic společného.376 Kronika také zmiňuje spojenecké výsadky v roce 1944, jejichž členové se měli schovávat v okolí hory Radhoště.377 Při popisu partyzánské činnosti uvádí kronikář Morávky, že vycházel z materiálů skupiny „Slezský odboj“. Z něho mělo doslova vyplývat, že v podstatě každý obyvatel Morávky patřil do jedné „partyzánské rodiny“. Občané Morávky měli být aktivními partyzány připravováni na možnost, že proběhne v okolí obce výsadek o síle až několika tisíc mužů. Kromě toho zásobovali partyzánskou skupinu „Ilku“, působící na vrcholu Travný. Existovalo také přímé spojení na mohutnější skupinu pod Malým Polomem v Turzovce na Slovensku. Komplikace ovšem nastaly při příchodu konfidenta mezi partyzány, jenž způsobil zatčení řady partyzánů a jejich podporovatelů.378 Postiženo mělo být celkem 54 osob, které zemřely. Partyzáni totiž nedodržovali zásady konspirace, když se všude pohybovali ve velkých skupinách. V této skupině pak nikdy nechyběl onen spolupracovník gestapa Vasil Dunajevskij, který pak jednotlivce snadno usvědčoval.379 V prosinci 1944 byly v prostoru Morávky přepadeny německým komandem opěrné body partyzánů, a to jak civilní usedlosti, tak lesní bunkr na kopci Travném, kde padlo 12 partyzánů a 39 Němců.380 V roce 1948 byly do kroniky Morávky doplněny novým kronikářem další údaje o odboji. Přiblížena byla např. činnost partyzánské skupiny Ilka, která měla 21 mužů. Ilka se dne 27. listopadu 1944 spojila s jinou bojovou skupinou působící na území Polska. Měla úkoly hlavně zpravodajského charakteru a sídlila v „bunkru“ na kopci Malý Travný.381 3. prosince 1944 se odehrál boj mezi německou vojenskou hlídkou přicházející z prostoru Jablunkova a partyzány, kteří kolem desáté hodiny večerní odpočívali v domku místního rolníka (Augustin Koloničný, Morávka – Zajičorka, č.p. 169). Vojákům se podařilo zastřelit dva partyzány, jednoho zajali raněného a stavení v odvetě zapálili.382 Právě u tohoto stavení byl druhý den zajat raněný Vasil Dunajevskij, který se ve snaze o záchranu rozhodl ke spolupráci s okupanty.383

376

Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 33. Tamtéž, s. 34. 378 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 192. 379 Tamtéž, s. 193. 380 Tamtéž, s. 193. 381 Tamtéž, s. 196. 382 Tamtéž, s. 196. 383 Tamtéž, s. 197. 377

72

Rozsáhlejší boj se na Morávce odehrál dne 9. prosince 1944, kdy cca 500 příslušníků Jagdkommanda obklíčilo partyzány na Malém Travném v jejich bunkru. Mezi deseti padlými byl jeden místní rodák, informace o padlých Němcích se rozcházejí – mělo jich být 29 a jeden důstojník. 12. prosince 1944 proběhla veřejná poprava dvou mladíků oběšením na stromě. Popravení neměli s místními partyzány nic společného a byli zde dovezeni pro výstrahu. Akci organizovalo oddělení gestapa z Bílé. V ten den bylo rovněž zatčeno mnoho místních občanů, kteří byli o dva dny později souzeni ve zdejším sále obecního hostince. 384 Všichni odsouzení k smrti (10 lidí) byli nakonec dne 16. prosince 1944 popraveni v Praze na Pankráci. Velitel německého komanda Hauptmann Mithe požadoval poté po obecním úřadu v Morávce za každého k smrti odsouzeného „jednu husu“.385 Zatýkání proběhlo ještě 17. ledna 1945, kdy byla zatčena tříčlenná rodina rolníka Koloničného, jejíž dům dříve vyhořel. Zatčeni byli také další čtyři občané. Z těchto sedmi se konce války dožila jedna osoba. Jagkommando konečně z Morávky odešlo 31. ledna 1945. Okupanti zatkli celkem 47 místních, popraveno nebo umučeno bylo 32 z nich včetně dvou žen. Po osvobození se vrátilo 15 osob, z toho 5 žen. Sedm osob zůstalo nezvěstných. Žádná z osob nebyla zatčena pro jinou trestnou činnost než odboj.386 Obraz aktivního partyzánského boje na Morávce podporuje rovněž krátká zmínka v kronice Pražma o kontaktu místního občana Antonína Štefka se zdejšími partyzány.387 V souvislosti s partyzánským typem odboje je v kronice Palkovic zmíněna vyhláška z roku 1943, která přikazovala místnímu obecnímu úřadu vyrozumět občany o pátrání po útočnících, kteří výbušninami poškodili železniční trať v Lískovci u Frýdku-Místku. Za informace vedoucí k odhalení pachatelů byla stanovena finanční odměna 100 000 korun. Následovalo nařízení z 3. září 1943, kterým přikazovalo německé Jagdkommando, sídlící ve Frýdku, obecnímu úřadu seznámit občany s postupem, jak se chovat při návštěvě podezřelých osob. Těmi se mysleli především uprchlí zajatci, partyzáni a vysazení parašutisté. Občan měl takovou osobu zdržet na nezbytně nutnou dobu a mezitím zalarmovat místní četnickou stanici nebo obecní úřad. Do pátrání po takových osobách byli obyvatelé v širokém měřítku oficiálně zapojeni pouze jednou. 23. května 1944 bylo provedeno rozsáhlé pátrání po osmdesáti britských leteckých důstojnících, kteří uprchli v ten den z jednoho zajateckého tábora ve východním Slezsku.388 Partyzánských bojů se měli přímo zúčastnit dva místní občané, z nichž jeden, Jakub Bílek, byl zakladatelem vlastní partyzánské skupiny působící od července 1941 až do konce války.389 Tomuto partyzánskému veliteli je rovněž v palkovické kronice věnována celá kapitola.390

384

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 199. Tamtéž. 386 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 199. 387 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 166. 388 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 305. 389 Tamtéž, s. 317. 390 Tamtéž, s. 324-325. 385

73

Partyzánské boje byly dle kronikáře Vyšních Lhot především záležitostí sousední Morávky. Zde měli být partyzáni zrazeni nastrčeným agentem a v nastalé protiakci pozatýkáni. Mezi zatčenými a posléze popravenými byl i občan Vyšních Lhot Martin Bednárek.391 Partyzánská válka v protektorátu, dodnes vnímána širokou i odbornou veřejností rozporuplně, se v regionu Pobeskydí rozhořela v letech 1944 až 1945. Přímo se dotkla především občanů Morávky, kteří byli konfrontováni jak s mnohdy nevybíravým chováním samotných partyzánů, tak s tvrdými odvetnými opatřeními německých policejních a armádních složek.

6.10.4. Perzekuovaní spoluobčané a „malý“ odboj

Území Protektorátu Čechy a Morava sice nepatřilo k „nejodbojnějším“ částem okupované Evropy, odbojové aktivity zde ale přesto vznikaly organizovaně i spontánně. A to napříč všemi sociálními skupinami i značnou částí politického spektra. Rovněž mezi obyvatelstvem Pobeskydí se našlo dost „neokázalých“ odbojářů, kteří nesli za svůj morální postoj i činy často tvrdé následky. Jednalo se o sympatizanty KSČ, členy Sokola atd. Např. Sokol utrpěl v celém protektorátu válečné ztráty 3703 svých členů.392 Prvními zatčenými v Dobré byli studenti. Osudy čtyř z nich se kronika zabývá podrobněji. Student gymnázia Zdeněk Nondek byl zatčen již 5. května 1939 pro pokus o převedení československých důstojníků do Polska. Domů se vrátil 28. srpna 1939. Dalšími zatčenými byli studenti, kteří doplatili na hromadnou perzekuci vysokoškoláků během událostí 17. listopadu 1939.393 Student Zdeněk Jež postupně prošel věznicemi v Praze, Drážďanech, Sachsenhausenu a Oranienburgu. Vrátil se dne 20. prosince 1940. Méně štěstí měl posluchač filosofické fakulty Bohuslav Skuplík, který se sice také vrátil z KT Oranienburgu, nicméně zahynul během totálního nasazení v jednom z ostravských dolů. Studenti František Hynek i Stanislav Vlček přežili věznění v KT Sachsenhausenu a Oranienburgu.394 Kronika Dobré obsahuje seznam zatčených občanů, který je řazen v časovém sledu. V roce 1940 jsou uvedeni dva zatčení, kteří se provinili pokusem o nelegální přechod státní hranice. Jeden z nich, jménem Jaroslav Boháč, věznění nepřežil.395 V roce 1941 bylo zatčeno již 17 občanů. Důvody zatčení byly různé a jsou uvedeny pouze u některých jmen. Tak např. Bohumír Carbol byl zatčen a uvězněn „za ilegální činnost ve straně KSČ“ a „byl doslova ubit v KT Mauthausen“. Dle informací z celkového počtu 17 zatčených zemřelo ve výkonu trestu celkem šest osob, zbylým jedenácti se podařilo přežít 391

Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 83. Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha 1999, s. 383. 393 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 14. 394 Tamtéž, s. 77-78. 395 Tamtéž, s. 78. 392

74

a vrátit se do rodné obce. Nejvíce zatčených zde bylo v souvislosti s pronásledováním členů organizace Sokol. V Dobré byl zatčen starosta místního Sokola Jan Krupa a pět dalších členů, vesměs funkcionářů a členů výboru. Zatčení měli různá civilní povolání, jako např. okresní školní inspektor v. v., obchodník, železniční zaměstnanec, ředitel měšťanské školy, odborný učitel. Všichni zažili věznění v brněnských Kounicových kolejích. První dva byli odtud propuštěni již po šesti týdnech, poté následovali další dva. Těžší osud potkal zbývající dvojici. Zatímco odborný učitel Alois Bernatík byl propuštěn až po osmi měsících věznění, obchodník František Chýlek byl transportován do KT Osvětim, kde zemřel.396 Pět dalších občanů bylo zatčeno za blíže nespecifikovaný odboj, dva jako funkcionáři KSČ a dva v souvislosti s represivní akcí proti místeckému reálnému gymnáziu dne 12. října 1941. Za patrně „nejmalichernější“ čin byl zatčen místní učitel Leoš Grill. Důvodem věznění bylo, že nakreslil několik pohlednic s námětem „Bývali Čechové slavní junáci“. Pobyt v KT Mauthausen nepřežil.397 Osm mužů z Dobré bylo zatčeno v roce 1942. Pět z nich své věznění nepřežilo. Naprostá většina uvězněných zažila otřesné podmínky života v KT Osvětim. Z textu se bohužel nedozvídáme o důvodech jejich zatčení. Pouze ve dvou případech se kronikář zmiňuje o členství zatčených v KSČ. Zatčený s nejvyšším společenským postavením byl Dr. Lubomír Nondek, profesor a pozdější předseda Okresního národního výboru ve Zlíně. Ostatní zatčení byli „dělnického původu“.398 V roce 1943 byli zatčeni další dva místní občané, kteří věznění přežili. Jedním z nich byl Jaroslav Baucíř, student vysoké školy lesnické v Brně. Zatčen byl pro pouhé podezření z odbojové činnosti v Písku, za necelý měsíc byl patrně pro nedostatek důkazů propuštěn. Druhým zatčeným byl štábní strážmistr Ladislav Kratochvíl. Důvodem byla pomoc internovaným Čechům v pracovním táboře ve Svatobořicích. Vězněn byl pouze krátce.399 V dalším válečném roce 1944 bylo zatčeno pět obyvatel Dobré. Jednalo se opět pouze o muže a pouze u jednoho z nich nepřibližuje kronika příčiny zatčení. Věznění přežili dva, zbylí tři zemřeli v koncentračních táborech. Důvodem zatčení bylo ve dvou případech přechovávání zbraní, v jednom případě pak snaha pomoci židovské manželce. Jeden z občanů, Karel Mohcl, byl zatčen z důvodu své rasové příslušnosti. Velice dramatickým byl nejspíš osud občana Aloise Poskera, který se pokusil dostat za svou židovskou manželkou do Terezína. Byl však odhalen a věznění nepřežil.400 Kronika zmiňuje v souhrnu celkem 38 občanů Dobré, kteří byli během okupace zatčeni. Z nich přesně polovina své věznění nepřežila. Kozlovická kronika přináší informace o první oběti z řad místních ke dni 27. března 1941, kdy byla do obce doručena urna s popelem místního rodáka, kněze, redaktora a ředitele kněžské nemocenské pojišťovny, pátera Ferdinanda Chýlka. Ten byl pro blíže nespecifikovanou vlasteneckou činnost zatčen gestapem a předán do koncentračního 396

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 14. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 79-81. 398 Tamtéž, s. 82-83. 399 Tamtéž, s. 83. 400 Tamtéž, s. 84. 397

75

tábora Buchenwald, kde v únoru 1941 zemřel. Okupační správa následně vycítila nebezpečí využití jeho pohřbu jako občanské demonstrace. Reagovala příkazem pohřbít pátera v časných ranních hodinách za účasti četníků a bez jakýchkoliv dalších svědků. Povolení měla pouze nejbližší rodina.401 První případ zásahu gestapa přímo v obci je v kronice zaznamenán k 8. říjnu 1941, když zde proběhla razie proti čtyřem místním členům Sokola. Jednomu z nich se povedlo gestapákům před zatčením utéct, ale nakonec se z obavy o rodinu na gestapo sám přihlásil. Všichni čtyři sokolové byli po nějakou dobu vězněni, jeden vězněný zemřel v květnu 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Tři zbylí byli nakonec propuštěni.402 V únoru 1942 se z koncentračního tábora Oranienburg vrátil ve zbědovaném stavu student medicíny Petr Krkoška. Poté byl zaměstnán v obecní kanceláři.403 V Krásné zahynuli během okupace dva místní občané – „jeden komunista a jeden nestraník“. Obyvatelé horských usedlostí měli po celou dobu války podporovat odbojáře, nebyli za to však nikterak stíháni.404 V Měrkovicích byli represivními orgány okupantů postiženi tři občané. Ferdinand Holub byl v roce 1942 zatčen za sabotáž. Věznění v koncentračním táboře v Lublani nepřežil. Další dva místní měli více štěstí a osvobození se dočkali. František Erlach prožil věznění v koncentračním táboře Buchenwald a ve věznici Breslau. Důvodem věznění byla jeho politická činnost. Posledním perzekuovaným občanem byl František Chovanec, který byl za blíže nespecifikovanou činnost vězněn v Ostravě.405 Z obce Morávky zaplatil svým životem za odbojovou činnost, která ovšem nebyla partyzánského charakteru, Josef Matějíček z Prahy, který byl popraven na Pankráci.406 Gestapo zatýkalo přímo na Morávce jak převaděče, tak politické odpůrce režimu. Zatčen byl např. řídící učitel Jan Horyl - hned 1. září 1939. V koncentračních táborech prožil necelé čtyři roky, nejdéle v Oranienburgu. Gestapo ale nedokázalo soudně usvědčit mnoho místních odbojářů, takže např. Jindřich Dubčák, v jehož domě se soustřeďovaly zásilky pro emigranty, byl nakonec propuštěn.407 Propuštění ale museli počítat s trvalým policejním dohledem. Gestapo využilo také služeb konfidenta Vasila Dunajevského, který pomohl odhalit mnoho partyzánů.408 Po přepadení partyzánského bunkru v prostoru kopce Travného byl uspořádán zvláštní rychlý soud „Sonder-Schnellgericht“ v obecním hostinci na Morávce. Dne 14. prosince 1944 zde bylo k smrti odsouzeno čtrnáct odbojářů, dalších deset pak dostalo tresty odnětí svobody v německých káznicích. Z těchto odsouzených se tři nedožili osvobození. Starosta obce Rudolf Mucha byl odsouzen již

401

Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 59. Tamtéž, s. 60. 403 Tamtéž, s. 72. 404 Pamětní kniha Krásné - 1. díl, s. 227. 405 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 157. 406 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 190. 407 Tamtéž. 408 Tamtéž, s. 193. 402

76

předtím v Brně společně s dalšími dvěma místními občany k trestu smrti. Trest smrti byl nakonec vykonán pouze v případě strážmistra Františka Křivého.409 O prvních perzekuovaných občanech z Palkovic se dozvídáme již z úvodního životopisu kronikáře. Z jeho blízkých příbuzných postihlo zatčení tři bratry. Všichni byli režimem stíháni za své socialistické politické smýšlení. Nejmladší z nich byl popraven zastřelením v Brně již 2. října 1940. Zbylí dva bratři zažili dlouholeté věznění v KT Oranienburgu, resp. v Breslau. Čtvrtý bratr se společně se svým synem stal obětí partyzánských bojů. Konce války se nedožil rovněž kronikářův švagr František Kiša, jenž byl umučen v KT Mauthausenu.410 V Palkovicích bylo během okupace popraveno a umučeno šestnáct občanů. Dalších šest bylo zastřeleno den před osvobozením, čtyři se stali oběťmi bojů a tři zemřeli při totálním nasazení. Dvacet dva občanů Palkovic zažilo během okupace věznění, dva žili v ilegalitě.411 V Pražmě byli zatýkáním postiženi především činovníci místního Sokola a Orla. Postupně byli zatčeni odborný učitel a zároveň starosta obce Josef Nikel, jednatel Sokola Vlastimil Mlčoch a obchodní příručí Josef Carbol. První dva jmenovaní se vrátili po dvou letech věznění v KT Osvětimi. Carbol byl propuštěn po roce věznění.412 Raškovičtí měli intenzivně prožívat prosincové události ve vedlejší obci Morávce. Tam totiž proběhl stanný soud, jehož výsledkem byly rozsudky smrti pro čtrnáct občanů.413 Samostatnou kapitolu v kronice Raškovic představuje výčet občanů postižených nacistickou perzekucí. Je zde uvedeno celkem devět mužů. Po prvním popraveném, Davidu Hugovi, který byl sokolským činovníkem, bylo pojmenováno místní hřiště. U dalších dvou popravených občanů je jako místo vykonání trestu uvedena Vratislav, kde měli být v roce 1944 gilotinováni. Na konci seznamu dopsal kronikář také jméno občana Arnošta Kettnera, který měl být jako „neárijec“ umučen neznámo kdy v Osvětimi. Zbylých pět vězení přežilo. Místem výkonu trestu byla ve dvou případech Vratislav, ve dvou pak Osvětim. Posledním perzekuovaným občanem byl četnický strážmistr Václav Kluj, který byl hned na podzim 1938 odvlečen do Německa a poté za půl roku propuštěn.414 Z kroniky vyplývá, že perzekuce postihla občany napříč sociálními skupinami. Zatčenými totiž byli: zámečnický mistr, poštmistr, řidič, odborný učitel měšťanské školy a tři úředníci; z toho jeden z německé továrny v Raškovicích „Kirchhof“.415 První obětí věznění v koncentračním táboře, zmíněnou v kronice Skalice, byl rolník a majitel hostince Alois Stéblo. Vězněn byl v KT Dachau, kde zemřel 1. března 1941.416 Text kroniky se k otázce perzekuovaných občanů vrací až ve druhém díle, který byl patrně 409

Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 193 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 285. 411 Tamtéž, s. 316. 412 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 165. 413 Pamětní kniha Raškovic - 1. díl, s. 36. 414 Jednalo se patrně o účastníka incidentů na státní hranici. Pozn. autora. 415 Pamětní kniha Raškovic - 1. díl, s. 54-56. 416 Pamětní kniha Skalice - 1. díl, s. 290. 410

77

dopisován po válce. Již zde nechybí emoce, ale také podrobnější popis průběhu věznění jednotlivých občanů. Kronika zmiňuje celkem 13 perzekuovaných, z nichž čtyři během věznění zahynuli. Devět zbylých občanů bylo buď propuštěno po uplynutí trestu, nebo se vrátili až po skončení války. Již v květnu 1939 byl ve Skalici gestapem zatčen invalidní hornický důchodce, který měl převádět přes blízké hranice československé důstojníky a prchající Židy. Mezi první uvězněné měl patřit také František Kozel, učitel ze Skalice. Ten byl gestapem zatčen v listopadu 1939. Příčinou mělo být udání raškovického továrníka Kirchhofa, které podpořili němečtí občané ze Skalice. Kozel byl odsouzen za poslech zahraničního rozhlasu a činnost v četných občanských spolcích. Prošel několika věznicemi až do konečného odsouzení k „převýchově“ v KT Sachsenhausen a Dachau, odkud se po osvobození vrátil. Udání mělo být příčinou uvěznění dalších třech občanů, které udal především za poslech zahraničního rádia řídící učitel ve výslužbě Pavel Klimečka. Jedním z takto udaných byl pravděpodobně kronikářův příbuzný, možná syn. Klimečka udal rovněž třicetiletou matku tří malých dětí. Všichni udaní měli ale štěstí a po výsleších a krátké vazbě byli propuštěni. Materiální podpora rodinám politických vězňů byla příčinou zatčení dvou místních hutníků, kteří byli propuštěni rovněž po relativně krátké době věznění. Sto dní trvající věznění zažil člen Sokola, sedmadvacetiletý František Majer. Věznění v KT Osvětim nepřežil hutník Lev Matula, u něhož chybí důvod zatčení. Ten absentuje i u dalších dvou perzekuovaných občanů Skalice.417 V kronice Skalice byla kronikářem zmíněna také akce proti Morávce z prosince 1944.418 Poté byla popsána další z 10. ledna 1945, kdy německé Jagdkommando provedlo razii proti partyzánům. Při akci byli dva muži chyceni a jeden zastřelen. Později byla určena jeho totožnost. Jednalo se o Josefa Videckého z Malé Bystřičky u Valašského Meziříčí. Po válce byl exhumován a převezen do rodné obce.419 V době, kdy se čeští obyvatelé Polskem zabraného území Vyšních Lhot pokoušeli vyjednat vyučování v češtině, byl v Dobraticích zavražděn polský velitel finanční stráže. Polský komisař Heczko nejspíše rozhodl o zatčení čtyř občanů českého původu. O jejich dalším osudu nejsou v kronice zmínky.420 Prvním zatčeným občanem „protektorátních“ Vyšních Lhot byl v září 1940 zadržený František Velčovský. Byl odsouzen pro blíže nespecifikovanou trestnou činnost na jeden rok vězení. V říjnu byli bez dalších podrobností uvězněni další dva místní občané.421 V roce 1941 byl zatčen místní učitel Jana Filipce, který byl nakonec transportován do KT Osvětim. Tam také v únoru 1942 zemřel. S perzekucí vládnoucího režimu byli konfrontováni také studenti místeckého gymnázia, z nichž dva pocházeli z Vyšních Lhot. Oba byli propuštěni po šestitýdenní vazbě v Ostravě.422 Jeden občan byl zatčen v roce 1943. Domů se vrátil až po skončení války v roce 1945.423

417

Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 19-23. Tamtéž, s. 10. 419 Tamtéž, s. 12. 420 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 79. 421 Tamtéž, s. 81. 422 Tamtéž, s. 82. 423 Tamtéž, s. 83. 418

78

Pokud je v kronice alespoň „strohý záznam“ o době druhé světové války, pak zde jistě nechybí výčet jmen občanů postižených okupační mocí. Kronikáři se i prostřednictví svěřených pamětních knih snažili uchovat jména těchto lokálně významných osob pro budoucí generace, kterým měli sloužit jako vzor a příklad. Ve většině kronik se ještě neobjevuje přímá snaha využít jejich obětí pro podporu poválečného směřování politiky k vládě komunistické strany, i když jsou často vyzdvihováni právě komunisté jako příklad odvážných a uvědomělých odbojářů. Na závěr zmiňme heslo, kterým se kronikář Dobré uzavřel zápisy o perzekuci místních: „Padli, a přece zvítězili!“424

6.11.

Zamlčovaná prosperita a „nechtěná“ témata

Nebývá zvykem, aby se v souvislosti s dobou druhé světové války mluvilo o jakýchkoliv pozitivních změnách v životě českých obyvatel protektorátu. Přesto ale kroniky „tu a tam“ zmiňují v několika málo poznámkách takové skutečnosti. Jednalo se často o zlepšení životní úrovně jedné skupiny na úkor standardů skupiny jiné. Došlo ale také k některým změnám, které zvyšovaly životní úroveň všech dotčených bez negativního dopadu na jakékoliv další subjekty. Kronika Dobré zmiňuje velmi dobrou zaměstnanost pro všechny občany obce během války. Většina jich měla pracovat i v neděli a z počátku za velice výhodných platových podmínek. Zejména jednalo-li se o pracovníky v hornictví, hutnictví a stavebnictví. Mnozí z vesničanů odešli dobrovolně pracovat do Německa. Hutník si dle kroniky denně mohl vydělat průměrně 60 k, horník 56 k, textilní dělník 30 k, zemědělský dělník dostal kromě stravy (pětkrát denně) asi patnáct korun. Důchodci pobírající důchod sociálního pojištění inkasovali měsíčně mezi 120 až 300 korunami a přispívala jim také svépomocná organizace Národní pomoc.425 Kronikář dále uvádí, že: „Budiž po pravdě řečeno, že lidé vydělávali mnohem více peněz, než stačili na lístky za zboží utratit. Proto kina a divadla, která dříve živořila, bývaly vyprodány a lidé se před začátkem prodeje vstupenek dlouho tísnili před pokladnami“.426 Obec Kozlovice dokázala od května 1939 realizovat několikrát odmítnutý projekt elektrifikace obce. Novinka, které zprvu mnoho lidí nedůvěřovalo, byla velice rychle vyžadována zbytkem obce.427 Elektrifikace obce v době druhé světové války byla realizována rovněž ve Lhotce. Se stavbou se započalo v roce 1942 a dokončení proběhlo již v roce 1944. Náklady se vyšplhaly na 250 000 protektorátních korun. Oficiálně byla stavba krytá subvencemi z 50%, ve skutečnosti ovšem subvence pokryly v podstatě celou stavbu.428 Do obce byla rovněž v roce 1940 přivedena telefonní linka.429

424

Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 85. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 7-8. 426 Tamtéž, s. 20. 427 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 33. 428 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 46. 425

79

Až v roce 1939 byla v Měrkovicích budována za podpory Zemského úřadu v Brně okresní silnice. Ta byla místními na vyšších představitelích politické správy žádána již mnoho let předtím.430 Stavba byla v roce 1942 z důvodu nedůležitosti pro válečné úsilí přerušena. Paradoxně to ochránilo občany před častými hospodářskými kontrolami, ale rozestavěná silnice zůstala v obci ještě mnoho let po válce.431 V roce 1942 proběhla rovněž elektrifikace většiny obce. Zajímavým postřehem v měrkovické kronice je zmínka o tom, že „mladí lidé vydělávali při svém nuceném nasazení tolik peněz, že je ani nestačili utratit“. To bylo ale způsobené nikoliv tak velkým blahobytem, ale prostým nedostatkem zboží, které prostě nebylo možné sehnat. Úspory si nedělal nikdo z nich, neboť nevěřil v trvalou hodnotu vydělaných peněz. Mladí tedy provozovali hazardní hry spojené s pitím alkoholu. To byla v podstatě jediná zábava v obci, takže se lidé stávali obhroublejšími – kronikář doslova píše, že „mládež pustla“.432 Kronika Kozlovic obsahuje záznam o snaze propagovat práci v říši, na kterou měl reagovat snad pouze jeden občan. Paradoxní na tom bylo, že mnoho obyvatel vlastně v říši reálně pracovalo. Nově do ní totiž patřilo zabrané město Kopřivnice se svým automobilovým závodem Tatra.433 V kronikách se pozitivních zmínek k době okupace objevuje pouze „poskromnu“. Všeobecně pozitivně vnímanou změnou se stala elektrifikace obcí, na kterou mnohé z nich v době první republiky marně čekaly. Již méně se kronikáři rozepsali o dobrovolné práci v říši, což kontrastuje se záznamy o pozdějším nuceném nasazení mladých lidí v rámci „totální“ války.

***

Výše zmíněné aspekty života v protektorátu zahrnula většina kronikářů formou kratších či delších zmínek do svých kronik. I když drtivá většina těchto kronik obsahuje nejrůznější komentáře k událostem a dějům s celospolečenským dopadem, některým se vyhýbají. V kronikách se nedočteme nic např. o protektorátním tisku a o médiích vůbec. Přestože mnohé poznatky museli kronikáři čerpat právě z nich. Kroniky se také většinou vyhýbají hodnocení činnosti protektorátní vlády. Popsána a hodnocena ale nebývá často ani „komunální politika“ v obci, případně vyšší správní jednotky. Jen opatrně se kronikáři zmiňují o zlepšení životních poměrů širších vesnických vrstev během okupace. Kronikáři ale vynaložili značné úsilí, aby zaznamenali a zároveň v kolektivní paměti společenství 429

Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 47. Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 146. 431 Tamtéž, s. 154. 432 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 155. 433 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 33. 430

80

uchovali vzpomínky na „mučedníky odboje“. Tím měla být uctěna nejen jejich oběť, ale odbojáři zde zároveň „nahradili“ pro budoucí generace jakési „svědomí mlčící většiny“, která se odboje neúčastnila, případně svým jednáním vládnoucí režim „bezděčně“ podporovala. Určitou „anomálii“ představuje „oslavný zápis“ v Raškovické kronice o životě místního rodáka Josefa Těšínského. Je otázkou, v jakých souvislostech byl příběh pilota RAF, bojujícího na západním bojišti, do kroniky zaznamenán. V roce 1956, kdy se tak stalo, ještě zdaleka nebyla vhodná doba pro oslavování skutků vojáků sloužících během druhé světové války na západě. Příběh Těšínského zapsal kronikář sice bez jakýchkoli dalších informací – např. o možné poúnorové persekuci, ale současně se zjevnou sympatií k tomuto člověku. To, že se příběh západního pilota objevuje mezi mnoha články o pokračující výstavbě socialismu a boji proti imperialistickým nepřátelům, naznačuje mnohé o kolektivní paměti v malé obci. Ta se v tomto bodě odchyluje od indoktrinované oficiální „paměti“ velkého celku.

7. Drama roku 1945 Konci druhé světové války je obvykle v kronice vyhrazen největší prostor. Vedle popisu příchodu okupačních vojsk v roce 1939, přídělového systému, zásobovacích těžkostí a perzekuce místních občanů bývá toto téma nejvděčnějším námětem pro kronikářovy zápisy událostí místního významu. Rovněž se objevují kronikářovy vlastní úvahy. K lokálním událostem bývá často připojeno reportážní sdělení o vývoji situace v celosvětovém měřítku. Události konce druhé světové války se rovněž podstatným způsobem odrazily v lokální kolektivní i individuální paměti s mnoha do dnešních dnů přetrvávajícími stereotypy. Poslednímu roku 2. světové války se kronika Dobré věnuje velmi podrobně. Informace chybí pouze v kronice obce Krásná; rovněž měrkovická kronika obsahuje pouze kusé informace. Kronikář Nošovic osobně vítal příchozí Rudoarmějce, kteří 5. května dokončovali osvobozování Těšínska. Dle svých slov mluvil s mnoha vojáky, od vojína až po plukovníka.434 Více se však o událostech roku 1945 dozvídáme až ze zápisů dalšího kronikáře z roku 1955.435 Skalický kronikář vítal konec války slovy: „Zvítězili jsme, jsme svobodni, chvála pánu Bohu!“ Současně si v zápise zoufal nad izolovaností obce od okolí po skončení bojů, neboť zde nefungovala pošta, elektřina ani rádio.436 Svůj zápis pak

434

Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 14. Tamtéž, s. 136. 436 Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 13. 435

81

završil poeticky laděnými větami o velkém díku spojencům v čele se Sovětským svazem a „geniálním vojevůdcem maršálem Stalinem“.437

7.1. Náznaky přibližující se fronty

První náznaky toho, že válečné boje vstoupí přímo do obcí, měli místní obyvatelé rozpoznat již na začátku roku 1945. Pokud jsou v kronikách zachovány jakékoliv zápisy vztahující se ke druhé světové válce, pak v podstatě všechny obsahují zmínky o vzrušeném očekávání příchodu fronty. Přiblížení fronty k Dobré bylo prvně zmíněno v lednu 1945. Tehdy byla v obci již pravidelně slyšet dělostřelba z oblasti města Strumeň v Polsku, vzdáleného asi 50 km na severovýchod. Jistý pamětník kronikáři sdělil, že v nedaleké obci Paskov se nacházelo velitelství německého armádního sboru. Tento štáb komunikoval pomocí zvláštního telefonního vedení s okresním úřadem v Místku, kde měl celou telefonní centrálu. Občan Dobré jménem Čeněk Kološ, povoláním úředník místeckého okresního úřadu, využil svých znalostí radiomechaniky a rozkazy i hlášení německého štábu odposlouchával. Informace poté putovaly přes „spojku“ - kapitána Sekerku - až na sovětské velitelství. Na základě informací získaných touto cestou byl bombardován prostor Paskova, ale německý štáb, umístěný ve zdejším zámku, zasažen nebyl.438 Ve Lhotce předznamenávaly příchod fronty povinné práce mládeže i dalších obyvatel na stavbě polního opevnění na Vsetínsku. Armádní správa rovněž zabavovala autobusy i jiné dopravní prostředky.439 Občané v Nošovicích měli dle kroniky již delší dobu víru v brzký konec okupace, neboť hlavní silnice vedoucí z Českého Těšína na Frýdek-Místek byla denně plná ustupujících německých vojsk. Naopak protisměrný pohyb byl pouze ojedinělý. K tomu se přidal zvuk blížící se dělostřelby a pravidelné přelety spojeneckých vzdušných sil. Německé letectvo nebylo naopak „vůbec vidět“. V obci se vědělo o rozsáhlé činnosti partyzánů v Beskydech. Také chování místních Němců a jejich pomahačů se měnilo v „podlézavé vůči doposud opovrhovaným Čechům“. Přibývaly těžkosti se zásobováním hlavně pro nedostatky v distribuci. V obci se stavěl protitankový příkop, který ale již nebyl dokončen.440 Kronika Palkovic obsahuje záznam o nových vyhláškách a nařízeních souvisejících s blížící se frontou. Vyhlášky obecního úřadu ze dne 4. března 1945 nařizují postavit v obci uzávěry hlavní komunikace. Akce měla proběhnout svépomocí za účasti určených osob. O sedm dní později bylo další vyhláškou přikázáno odvést 20 vozů a 40 koňských postrojů do

437

Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 15. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 25. 439 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 36. 440 Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 136-137. 438

82

obce Paskov, kde v té době sídlilo německé velitelství.441 Toto velitelství si rovněž oficiální cestou stěžovalo obecnímu úřadu na krádež telefonního kabelu vedoucího do obce Místek. Poslední vyhláška obecního úřadu byla zveřejněna dne 22. dubna 1945. Vyzývala občany, kteří se fyzicky nebo materiálem podíleli na stavbě protitankových uzávěr, aby se dostavili k proplacení vzniklých nákladů na obecní úřad.442 Prvními slyšitelnými náznaky přibližující se fronty měla v Pražmě představovat dělostřelba během bojů před Opavou a Bílskem ve dnech 1. a 2. dubna 1945. Po obsazení Ostravy Rudou armádou prošly obcí maďarské jednotky směrem na Morávku. Z obce byl evakuován dětský německý tábor a procházelo tudy rovněž mnoho uprchlíků z pracovních táborů, především z Polska. 2. května 1945 obcí v rychlosti procházely jednotky německé armády, jejichž počty odhadoval kronikář na 80 tisíc vojáků. Po jejich odchodu měly na obecních polích zůstat poházené lehké zbraně i munice. V obecním hostinci si své stanoviště zřídili důstojníci německého divizního štábu. Již ten den večer byl obsazen Frýdek a Sověti dále pronásledovali ustupující Němce, kteří měli blíže nespecifikovaným způsobem „loupit a ničit.“ Rudoarmějci vstoupili do obce až ráno 5. května 1945.443 V Raškovicích se měly objevit německé bojové útvary počátkem února 1945. V kronice jsou uváděny „oddíly Vlasovovy armády“.444 Od konce dubna pak již bylo zřetelně slyšet dělostřeleckou palbu a obcí procházely menší oddíly wehrmachtu, které zde chvíli odpočívaly. Větší počet vojáků zde prošel 4. května odpoledne. Místní na nich pozorovali nervozitu a spěch.445 Ve Vyšních Lhotách byla slyšet od podzimu 1944 střelba a výbuchy, což byl neklamný příznak blížící se fronty. Kronikář dále zaznamenal, že obcí procházely jednotlivci i hloučky německých vojáků – dezertérů. Ti byli hlavně z rakouské části třetí říše a ze Sárska. Několik jich zde mělo být polním četnictvem chyceno a odvedeno na popravu.446 Většina obyvatel se měla obávat přicházející fronty. Současně s obavami ale lidé pociťovali naději v brzké osvobození a obnovení svobody v rámci celého československého státu. Pokud zde byli takoví občané, kteří se přímo báli příchodu Rudé armády, jednalo se dle kronikářů především o německé starousedlíky nebo migranty. V případě občanů české národnosti se mělo jednat o příznivce pravicových politických stran a jiné, blíže nespecifikované jedince, kteří jsou zmíněni v kronice Raškovic.447

441

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 306. Tamtéž, s. 307. 443 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 168. 444 Zcela jistě se nejednalo o jednotky „ROA“ generála Vlasova. Nejpravděpodobněji to byli příslušníci „východních dobrovolníků - Hilfs Willige, zkráceně HiWi“, jejichž pomocných služeb nejčastěji v týlu široce využívaly německé ozbrojené složky. Pozn. autora. 445 Pamětní kniha Raškovic - 1. díl, s. 36-37. 446 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 84. 447 Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 143. 442

83

7.2. Postupné stahování německé branné moci z oblasti

Příchod fronty pocítila Dobrá v plné síle 22. ledna 1945, když německé vojsko kompletně obsadilo místní školu. K těmto vojákům byli dalšího dne přidáni mladí Češi, pověření kopáním zákopů. Ve škole se poté střídaly po celý únor i březen další a další vojenské jednotky. 28. dubna zde byla zřízena polní vojenská nemocnice i s operačním sálem a márnicí. Existovala zde pouze do 2. května, kdy byla rychle přemístěna. Přitom zde zůstalo lůžkové zařízení, jeden samopal s municí i bedny s granáty. Tuto výzbroj si rozebrala místní odbojová skupina.448 Smrt Adolfa Hitlera měla být po oznámení přijata německými vojáky v obci již jen lhostejně. Ti si totiž měli přát brzký konec prohrané války.449 Kronika Lhotky zmiňuje několik týdnů trvající ústup německých týlových jednotek ze Slovenska přes tuto obec.450 Počátečním datem je 24. duben 1945, kdy Lhotkou začaly projíždět velké kolony frontových vojsk. Mnozí vojáci se zde měli zastavit k odpočinku; například škola byla vojskem obsazena již nastálo. Armáda zabavovala hlavně krmivo pro koně a vše, na čem se dalo odjet. Ústup trval až do 5. května 1945 s malou přestávkou dne 2. května 1945 Kronika zmiňuje doslova tisíce vozidel všech druhů a desetitisíce německých vojáků.451 Měrkovická kronika zaznamenává události z posledních dnů druhé světové války poměrně zevrubně. Informuje o frontě, která se k obci přiblížila ze tří stran. Kronika uvádí, že zatímco okolní obce byly ústupovými boji značně poškozeny, Měrkovicím samotným se fronta v podstatě vyhnula. Obec opět zachránila absence kvalitní komunikace. Prošlo zde proto pouze pár vojenských skupin, které se zaměřily na rekvizici vepřů. Jediné a zároveň poslední bojové družstvo prošlo obcí v noci z 5. na 6. květen 1945. Němečtí dělostřelci chtěli ale využít hornatého terénu v okolí obce a zřídit zde palebná postavení i pozorovatelnu. Sověti tyto snahy odhalili a již po několika výstřelech „Němce zahnali“. Nakonec se obcí pokusil projet německý trén, ale hned první povoz zapadl na bahnité silnici. Vojáci jej zde nechali a s ostatními vozy zvolili jinou cestu. Místní občané prožívali značný strach z německých represí, hlavně z braní mužských rukojmích. Mladší muži se proto ve dne ukrývali kolem hory Kazničov. Domů se vraceli až v noci. Dramatičtější okolnosti konce války zažila pouze místní část „Dvůr“. Tudy totiž procházely všechny německé oddíly, které ustupovaly z okolí. Obyvatelé Dvora ještě před příchodem německé armády uprchli a vzali s sebou také dobytek i nejnutnější potřeby. Příchozí němečtí vojáci odnášeli potraviny a civilní šaty. Zrekvírovali také autobusy místního dopravce. Po odchodu posledních německých vojáků se zde „zastavili“ Sověti, kteří využili jednoho stavení k místu provedení provizorního polního soudu. Ten odsoudil k smrti jednoho „vlasovce“,452 jenž byl neprodleně zastřelen. Pochován byl poté spolu s padlými 448

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 26. Tamtéž, s. 39. 450 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 37. 451 Tamtéž, s. 38-39. 452 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 87. 449

84

německými vojáky za hřbitovní zdí v Kozlovicích.453 Do jádra obce Měrkovice dorazila pouze tříčlenná jízdní hlídka Rudé armády, aby „zvěstovala osvobození“. Kronika Morávky uvádí, že ve dnech 1. – 4. května 1945 prošly obcí ve směru od Bílého kříže a Hadaščoku větší i menší německé vojenské formace, jejichž vojáci zcizili několik jízdních kol a koní. Poslední ustupující jednotka pokácela všechny telegrafní sloupy podél okresní silnice z Morávky do Pražma.454 Po 20. lednu 1945 procházely přes obec Palkovice dle kroniky nepřetržité kolony uprchlíků z východu. Mezi uprchlíky měli být rovněž občané Slovenska, kteří „putovali bezcílně krajinou“. Německé velitelství nařídilo pracovní povinnost všem mužům ve věku od 20 do 45 let při realizaci opevňovacích prací. Linie zákopů se měla táhnout po úbočí beskydských hor od Těšína až na jižní Moravu. Byl očekáván útok Rudé armády ze Slovenska. O důkladně budovaných protitankových uzávěrách kolovaly mezi obyvateli vtipy: „Ku zdolání takové překážky potřebují Rusové 12 minut. 10 minut se smějí a za dvě minuty ji odstraní.“455 Německá armáda byla po pádu Berlína dle kronikáře již značně apatická a mnozí vojáci pokládali další vedení války za zbytečné. Týlové složky německé armády procházely obcí od 30. dubna do 1. května 1945. Jednalo se o jednotky s proviantními vozy, pontonovými mosty a o dělostřelectvo. Vojáci byli ubytováni ve všech domech i stodolách. 2. května 1945 pak nastal mezi vojáky poplach, neboť byl „ztracen Frýdek“. Ubytované armádní jednotky spěšně opouštěly obec a kolony na cestách značně zhoustly. V ten den provedlo proti ustupujícím německým jednotkám akci rovněž sovětské letectvo, jehož bombardéry napadly ústupové kolony.456 První větší jednotka se ve Skalici ubytovala koncem ledna 1945. Kronikář dále popisuje náhlý odchod německého vojska 2. května 1945. Místní obyvatelé využili situace a „rozebrali“ nashromážděné vozy trénu, které zůstaly v lese po „německém úprku“. V obci nedošlo k žádnému velkému vojenskému střetnutí. Kronikář ale nezapomněl zmínit „těžký osud Bašky“, vesnice, která leží v sousedství Skalice. Sověti prošli obcí 5. května 1945 ráno za nadšeného vítání obyvatelstvem.457 Kronika Vyšních Lhot popisuje hromadný ústup německé armády, který začal v polovině dubna a později se změnil přímo v útěk. Kronika se věnovala především rozboru vybrané ústupové trasy. Tu představovala komunikace Těšín – Frýdek - Nový Jičín. Jelikož nedokázala pojmout obrovskou masu vojáků a transportních prostředků, oddělovaly se některé kolony v obci Hnojník a pokračovaly i jinudy. Po 2. květnu 1945, když Sověti

453

Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 156-157. Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 200. 455 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 308 456 Tamtéž, s. 308. 457 Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 13. 454

85

obsadili Frýdek-Místek, byla původně hlavní komunikace ústupu přerušena a veškerá další německá vojska musela ustupovat právě přes Vyšní Lhoty.458 V obecních kronikách je často zmiňovanou událostí především setkání místních s nevídaným množstvím ustupujících německých vojáků. Kroniky se občas zmiňují o náladách již unavených jednotlivých Němců, ale zdržují se jakéhokoliv projevu lítosti nad jejich osudem. Naopak, celek německé armády je vybarvován jako stále nebezpečný a kdykoliv schopný dopouštět se masakrů. Zvláště citlivým tématem je braní rukojmích, případně exekuce v posledních hodinách před osvobozením. V mnoha kronikách se také objevuje zmínka, že vojáci plenili, kradli potraviny a jízdní kola. Chybí ale náznaky jakýchkoliv svévolně spáchaných násilných činů vůči obyvatelstvu. Kronikáři se samozřejmě identifikovali se skupinou svých spoluobčanů, takže nemohli „přísně racionálně“ posoudit například zmiňované braní rukojmích. Je otázkou, nakolik pravdivě byla tato událost do kronik zaznamenána. Jednalo se totiž o jednostranně preventivněrepresivní akt nepřátelsky vnímané německé armády, která ale tímto sledovala především udržení pořádku v obcích a umožnění vlastního rychlého odchodu z oblasti bez zbytečných bojů. Žádný z rukojmích nebyl popraven a po odchodu německých vojsk následovalo okamžité propouštění. V několika případech pak zavedení této tvrdé preventivní instituce nejspíše zabránilo neodhadnutelnému množství krveprolití v obcích.

7.3. Lokální střety armád

Ústup hlavní části německé armády z regionu se odehrával především v prvních květnových dnech roku 1945. Po obsazení Ostravy a Frýdku-Místku rostl tlak Rudé armády na zbylé německé jednotky, pro které rostla hrozba obklíčení. Wehrmachtu i dalším ozbrojeným složkám se přesto povedl ústupový manévr hlouběji do moravského vnitrozemí. Během něj zažily mnohé z obcí rychlé, ale intenzivní boje zadních vojů německé armády se sovětským frontovým čelem. Tyto boje se svou dramatičností navždy podepsaly jak do kolektivní paměti oblasti, tak do pamětních zápisů kronik. Důležitým datem pro celý region byl 2. květen 1945, kdy se sovětská vojska dostala do centra města Frýdku a dále pak až k jeho východnímu okraji. Německá vojska tak nemohla plynule ustupovat ve směru na Frýdlant nad Ostravicí. Klíčovou ústupovou cestou se tak stala trasa z Dobré přes Pražmo, vedoucí dále předhůřím beskydských hřebenů k městu Frýdlant nad Ostravicí. Tato poslední neobsazená komunikace byla po dobu tří dnů tvrdě bráněna. Také obec Dobrá byla zahrnuta do připraveného obranného pásma. Jeho smyslem bylo vydržet než skončí celková evakuace Němců z oblasti. Určitou tragikomičnost celé situaci dodávala německá protitanková překážka, vybudovaná poblíž pomníku prezidenta T. G. Masaryka. Přímo v obci vzniklo palebné postavení dvou protitankových děl u polní cesty vedoucí od obchodu; další dvě děla chránila nádraží a 458

Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 86.

86

konečně další dvě stála v centru obce. Všechna děla byla zaměřena ve směru Frýdek, pouze jedno pak hlídalo severní a východní směr. Dělostřelba začala 3. května 1945 a hned v prvních chvílích byl zabit jeden místní občan. Všichni obyvatelé byli schovaní ve sklepích svých domů. Německá armáda „držela v obci také dva tanky“, které hlídaly strategickou křižovatku. 4. května 1945 byla obec stále v německých rukou. Patrně nedopatřením se zde objevil „modrý autobus“, obsazený šesti sovětskými důstojníky. Měl „snad namířeno do obce Staré Město a snad zabloudil“. Vozidlo se stalo cílem německých dělostřelců a řidiči nezbylo než plnou rychlostí pokračovat v jízdě vpřed, do centra Dobré. Brzy byl ale přímým zásahem zapálen. Sovětští důstojníci se pokusili o útěk do místního lesa, vběhli ale do křížové palby Němců. Ti z nich, kteří nebyli zabiti na místě, byli údajně „doraženi“ střelou do čela. Útok přežil pouze jediný z Rudoarmějců, který byl posléze zajat. Všem pěti padlým měly být sebrány boty a z vyhořelého autobusu měli Němci získat plukovní prapor a několik standart. Situace se dále dramatizovala sovětskou dělostřeleckou palbou z oblasti Frýdku, která na několika místech v obci způsobila požáry. V té době stála na zdejším nádraží vlaková souprava, v níž byl zařazen i muniční vagon. Přes opatření německých důstojníků byl tento vlak vypraven na cestu do Frýdku, kde se jej u železničního mostu zmocnili místní odbojáři. Se získanou výzbrojí podpořili Rudou armádu před německým protiúderem na Frýdek. Tato skutečnost byla poté odvysílána dokonce i moskevským rozhlasem. Účast civilistů na bojích ale znamenala porušení válečných pravidel a němečtí vojáci proto dostali rozkaz zastřelit každého, kdo se nebude zdržovat doma. Zastřeleno bylo skutečně několik občanů, mezi nimi také výpravčí ze stanice Frýdek-Místek. Ten se na kole vracel domů do Dobré, o které předpokládal, že je již osvobozená.459 Jelikož se němečtí velitelé obávali dalšího zapojování obyvatel do bojů, rozhodli se použít „osvědčenou metodu“ braní rukojmích. Dne 2. května 1945 tak bylo zatčeno 28 občanů napříč sociální strukturou obyvatelstva obce. Jeden přestárlý občan byl po omdlení propuštěn a vyměněn za jiného. Zatčení byli rovněž tři třináctiletí žáci, ale i náhodní chodci z jiných obcí. Mnozí z nich byli obviňováni ze střelby po vojácích a vznášela se nad nimi hrozba popravy. Posledního dne byli zatčeni rovněž dva uprchlí Poláci, kteří byli původně „nakomandováni“ ke kopání zákopů. Před zatčením se naopak podařilo uprchnout několika místním, mezi nimiž byli tři učitelé. Rukojmí byli několik dní drženi v místnosti, která běžně sloužila jako pokladna kina. Spát museli na židli nebo na zemi. Jíst dostávali pouze to, co jim donesli známí a rodina. Neustále byli hlídáni ozbrojenou stráží, která se měnila podle toho, které jednotky obcí zrovna ustupovaly. Posledními „dozorci“ byli vojáci spojaři. Ve chvíli, kdy německý štáb opustil obecní hostinec, byli rukojmí ihned propuštěni. Stalo se tak 4. května. Ještě v době bojů o obec vybubnoval místní obecní posel výzvu, aby lidé zachovali klid, neboť rukojmí ručí svými životy za to, že nedojde k útokům na německé vojáky. Důstojníci německého štábu rovněž povolili zatčenému kaplanovi Jaroslavu Schneiderovi, aby 3. května sloužil mši za šťastný osud rukojmích. Ozbrojenou stráží byl doprovázen na cestě z i do kostela.460 Mnoho místních se preventivně schovalo před 459 460

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 27-31. Tamtéž, s. 34.

87

možným zatčením. Paradoxně měl být zadržen také místní německý vládní komisař a kaplan v jedné osobě jménem Walter Mayer. Odmítl totiž poskytnout ubytovací kapacity pro tři tisíce německých vojáků. Kronikář zmiňuje, že byl shodou okolností osobně přítomen jeho prudké hádce s německým ubytovatelem v důstojnické hodnosti.461 Poslední němečtí vojáci opustili Dobrou 4. května 1945 kolem půl šesté večer. Mělo se jednat o „oddíly SS“, které drancovaly obchody a usedlosti. Braly civilní oblečení, kola a dobytek. Mnoho vojáků při ústupu zahodilo zbraně a munici. Místní sokolské hřiště bylo po přechodu fronty využito ke shromáždění opuštěného dynamitu a ekrazitu. Bedny s trhavinou byly permanentně polévány vodou proti vznícení. Železniční stanice Dobrá se stala „poslední zastávkou“ pro 26 lokomotiv, které sem byly evakuovány. Všechny totiž byly před odchodem německé armády demolovány výbušninami. K zatarasení cesty směrem k Morávce byl dokonce využit celý vlak, který ženisté „odpálili“ přímo uprostřed vozovky. „Rudá armáda ale využívala především ohromného množství koňských potahů, takže ji tato překážka nikterak nezastavila.“462 Po prvních průzkumných oddílech vstoupily do Dobré kolem šesté hodiny večerní silnější sovětské jednotky. Prvními byly ty, které přicházely ze směru Frýdek-Místek. Rudoarmějci byli zřejmě ukrajinské národnosti, neboť místo „german“ říkali „herman“. Obyvatelé je radostně vítali a hostili. Sověti byli informováni o tom, že jeden místní občan slyšel rozhovor německého důstojníka se svojí spojkou. Ta oznamovala, že ustupující armádě zbývá již jen málo munice. Spojka rovněž sdělovala důstojníkovi výzvu pražského rozhlasu ke stažení vojsk z celého protektorátu do Bavorska.463 V kronice obce Krásná je přechod fronty a všech s tím souvisejících událostí vylíčen pouze v jediné větě. A to tak, že „neměl obec nikterak poškodit“.464 Jinak je tomu v případě Lhotky, jejíž kronika obsahuje podrobný popis bojů v katastru obce doslova po hodinách. První náznak, že se Lhotce nevyhne konfrontace bojujících stran, přišel 5. května 1945. Za obcí se totiž zastavil německý zadní voj složený z bojových jednotek. Kronikář se domníval, že Němcům šlo „o co nejdelší udržení obce“.465 Skutečnost však byla patrně jiná - německá armáda potřebovala zpomalit příliš rychlý sovětský postup, neboť se stále snažila udržet kompaktnost a akceschopnost jako celek. Další vojska wehrmachtu přijížděla až do deváté hodiny dopoledne stejného dne, hodinu poté byly uzavřeny silniční zátarasy a již od rána probíhalo ostřelování Sověty obsazené obce Metylovice. Poté došlo k přeskupení německých jednotek, jež se opět uchytily ve středu obce, kde se v jednu hodinu odpoledne rozpoutaly větší boje.466 Němečtí vojáci využili krytí školní budovy i soukromých domů a hodinu odolávali Sovětům za podpory dělostřelectva a také střelbou z lehkých pěchotních zbraní. Ve tři hodiny odpoledne opustila německá obrana obec a stáhla se do volného terénu směrem k obci Kozlovice. Několik objektů bylo silně 461

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 34. Tamtéž, s. 35-36. 463 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 36-37. 464 Pamětní kniha Krásné - 1. díl, s. 277. 465 Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 39. 466 Tamtéž, s. 39. 462

88

poškozeno a Rudá armáda vyslala proti Němcům pouze pěchotu. Boje se na okamžik zastavily, čehož místní využili k vítání Rudoarmějců a k vyvěšení československé vlajky. Brzy poté přišel německý dělostřelecký přepad centra obce, což kronikář vysvětloval jako pomstu za vyvěšenou vlajku. Dorazily ale sovětské posily, které střelbou z pěchotních zbraní zvrátily situaci ve svůj prospěch. Boje ustávaly až kolem půlnoci na 6. května 1945.467 Touha po boji se ale nevyplatila rodákovi ze Lhotky Františku Štefkovi, tehdy čtyřicetiletému otci dvou dětí. Ten se již 5. května 1945 rozhodl bojovat po boku Sovětů a s ukořistěnou puškou „původně od Volksturmu“ zaútočil na německé pozice. Stačil ovšem „vypálit čtyři rány“ a byl spolu s ruským vojákem zastřelen asi 500 m od svého domu „Zůstal i s ruským vojákem mrtev ležet na prahu tak dlouho očekávané svobody, v niž pevně věřil po celou dobu okupace a na kterou se opravdově těšil.“468 Dalšími nepřímými oběťmi bojů byli dva občané, když oba zemřeli po manipulaci s nevybuchlým granátem. Posledním zabitým byl bývalý desátník z Místku, kterého srazilo sovětské vojenské auto.469 Přesto, že se přímé bojové akce nedotkly Morávky, byl zde konec války rovněž značně dramatický. Skupina „Slezského odboje na Morávce“ se pokusila přímo zapojit do válečných operací především sabotážemi výstavby ústupové cesty přes horský hřeben. Cesta nebyla skutečně dokončena. Němci přisunuli do prostoru obce dvě maďarské baterie houfnic ráže 105 mm s obsluhou. Děla měla poskytnout palebné krytí ústupovým kolonám německých vojsk v Jablunkovském průsmyku. Pro absenci vhodných horských cest ale dělostřelci nemohli zaujmout vhodná postavení. Německá armáda tak musela dle kroniky Morávky změnit směr ústupu podél horského pásma až do hukvaldské kotliny. Nastala kuriózní situace, neboť maďarští vojáci se dne 4. května 1945 vzdali odbojářům z Morávky. Dělostřelců bylo celkem 400 mužů, disponovali 300 koňmi a celou výzbrojí a výstrojí, vezenou na osmdesáti vozech. Baterie měly celkem osm funkčních kanónů. Konstruktivním prvkem při kapitulaci mělo být hlavně chování maďarských důstojníků, kteří ze spojeneckého rozhlasu znali válečnou situaci a nechtěli dále zbytečně bojovat.470 V kronice bylo později doplněno, že Maďaři přišli do obce 30. dubna 1945 v síle pluku a vyjednávání s partyzány navázal z pověření jejich velitele jistý Slovák z Košic. Dostavil se na četnickou stanici v obci a zdejší četníci mu zajistili spojení s partyzány ve Velkém Polomu.471 Celá maďarská jednotka byla poté ukryta v údolí zvaném Frankov v masivu Slavíče. Němci si ukrytých Maďarů skutečně nevšimli. Ti se 3. května 1945 vzdali Rudé armádě. Obec celá byla osvobozena 5. května 1945 bez udání bližších podrobností.472 Posledním bojům měl být dle svých slov osobně přítomen kronikář v Nošovicích. Boje v obci měly trvat pouze jeden den, 5. května 1945. Německá armáda tehdy zastavila 467

Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 41. Tamtéž, s. 42. 469 Tamtéž, s. 42. 470 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 194. 471 Tamtéž, s. 199. 472 Tamtéž, s. 200. 468

89

veškerou železniční dopravu přes obec tak, že v plné rychlosti poslala nákladní vlak proti stojícím vagónům. Osm vojáků wehrmachtu obsadilo zákopy přímo v obci. Dopoledne dorazilo německé dělostřelectvo. Šest šestispřeží táhlo stejný počet děl.473 Brzy nato zaútočili Sověti automatickými zbraněmi a granáty na vojáky ukryté v okopech v obci. Kronikář doslovně uvedl, že: „Rudá armáda použila vlastní dělostřelectvo dokonce proti jednotlivým vojákům.“474 Němci poté rychle ustoupili z otevřeného terénu do lesa. V zákopech zůstali dva ranění, kteří byli později zajati. Po krátkých přestřelkách Němci „utíkali již po jednotlivcích směrem k Dobré, když hlavní část zadního voje opustila své pozice již dříve“. V úseku padli čtyři němečtí a dva sovětští vojáci. Také v této obci padl při přechodu fronty místní občan, který byl nalezen v lese. Kronikáři nebyly známy přesné okolnosti jeho úmrtí, dle některých svědectví se ale pokusil doslova na poslední chvíli pronásledovat společně se Sověty ustupující wehrmacht.475 Mezitím se k obci přiblížilo druhé křídlo Rudé armády. Na odpor se jim postavilo několik desítek Němců, kteří vedli zuřivou palbu. Rudoarmějci pak kolem 16. hodiny přisunuli mezi vesnickou zástavbu tři děla. Stahující se německá armáda využila krytu železničního náspu a rozbitých vagónů, přičemž zahájila palbu na postupující Sověty. Fronta se zde až do večera zastavila, obě armády ale pevně držely své pozice. Rudoarmějců zde v této chvíli bylo pouze dvacet a teprve večer byli posíleni dalšími spolubojovníky. Kronikář popisuje setkání s osmnáctiletým Rudoarmějcem, kterého radostně přivítal. Dalším sovětským vojákem, se kterým se setkal, byl kapitán původem z Podkarpatské Rusi. Rudoarmějci také využili byt kronikáře a vybudovali zde spojařské centrum s telefonními linkami a vysílačkami. Do malého stavení se nastěhovalo mnoho vojáků, kteří byli nakonec nuceni spát i ve chlévě. Bylo jich asi 200; pokud neměli službu, okamžitě uléhali ke spánku.476 Kolem půlnoci na 6. května 1945 došla ze sovětského štábu zpráva o volné cestě na Frýdek. Spojaři začali ihned balit svá zařízení a prohlašovali, že jedou na Berlín. Ráno 6. května již obcí procházely dlouhé kolony Rudé armády. Občané si prohlíželi dosud neznámé zbraně a vítali své osvoboditele.477 V obci měli být dle kronikáře ale i takoví občané, kteří litovali odchodu německých vojsk a doufali v obrat bojů.478 V Palkovicích se německé dělostřelectvo mělo rozvinout především pod kopci „Hůrkami“. Německou obranu posílila jednotka motorizovaného dělostřelectva. Tito dělostřelci měli být dobře maskováni, ale přesto je Sověti po třech vypálených salvách odhalili. Kolem 5. hodiny večerní se rozhořel boj, během něhož byla zasažena stodola, provizorně využitá ke skladování munice. Z nedočkavosti po blížícím se osvobození byla na jednom domě v obci partyzány vyvěšena rudá vlajka. Ihned se dostavila reakce německé strany, která na toto stavení soustředila svou dělostřeleckou palbu. Vlajka byla proto urychleně sňata. Sověti na obec útočili z frýdecké místní části Bahna, jištěni dělostřelectvem. Boj probíhal 473

Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 138. Tamtéž, s. 138. 475 Tamtéž, s. 144. 476 Tamtéž, s. 139-142. 477 Tamtéž, s. 142. 478 Tamtéž, s. 143. 474

90

nejintenzivněji v noci. Po 4. hodině ranní 5. května 1945 byla v obci slyšet silná detonace, když poslední destrukční komanda wehrmachtu zlikvidovala betonový most přes řeku Olešnou. Exploze poškodila domy vzdálené od epicentra výbuchu 200 metrů. Sovětská armáda poté vstoupila do obce; bylo to 5. května 1945 v pět hodin ráno.479 Kronikář využil rovněž vzpomínek místního občana Hrnčárka, který závěrečné boje v obci prožil také. Hrnčárek uvedl, že němečtí vojáci, se kterými se setkal 3. května 1945, byli promočení a na poslední chvíli unikli z obklíčení v prostoru mezi Frýdkem a Českým Těšínem. Měli být značně skleslí. Velmi se ale zajímali o osud obrany Berlína. Jejich apatie se dále prohlubovala, neboť byli informováni o probíhajících bojích u Olomouce. Předpovídali, že tímto prostorem již projít nestihnou a dostanou se tak do nepřátelského obklíčení, což se nakonec opravdu částečně stalo. 3. květen 1945 proběhl v obci zaplněné německými vojáky bez incidentů. Další den se ale situace změnila; dle vzpomínek pamětníka chtěli odcházející vojáci připravit obci „osud Lidic“. Na horním konci obce byli z rozkazu velení shromážděni všichni muži. Od skupiny byl poté izolován občan Jaroslav Šimek, který byl díky svému skrývání v seníku považován za partyzána. Po určité době byli zadržovaní sešikováni a dále byl vyčleněn každý desátý muž. Všichni ostatní byli propuštěni. Ještě tento den byla pozdě večer propuštěna i poslední skupina mužů, aniž by bylo někomu ublíženo. Přesto došlo k tragické události. Potemnělou obcí prošla skupina 11 mužů, hlídaná třemi příslušníky gestapa. Jejich cesta končila v blízkém „Zátopkově lomu“, kde byli pár hodin před osvobozením popraveni. Jakmile ustala dělostřelecká palba a fronta se od obce vzdálila, šli místní uvítat osvoboditele. Jejich psychické rozpoložení bylo různé; mnozí se díky děsivým prožitkům nedokázali ihned radovat nad osvobozením. Někteří šli za nově získanou svobodu poděkovat do místního kostela, další měli s obavami a strachem pozorovat Rudoarmějce. Mělo se jednat především o občany, kteří „neměli kladného poměru k Rudé armádě a Sovětskému svazu“.480 Jiná skupina místních se zase chystala vytvořit revoluční národní výbor. Sověti postupně doslova „zaplavili“ všechny zahrady a volná prostranství v obci.481 Kronikář zaznamenal vzpomínku starosty Webera na to, že sovětští důstojníci tvrdě trestali přečiny vojáků. Sám byl svědkem události, kdy si místní občan stěžoval sovětskému majorovi na odcizení svých dvou koní. Major poslal starostu a dotčeného občana koně najít, přičemž je ujistil, že viníka „nechá ihned zastřelit“. Jeden kůň byl v krátké době nalezen a poté předán majiteli za asistence majorova kuchaře. Tak byl zachráněn vojákův život, neboť major samotný již nebyl informován, jak „pátrání“ dopadlo. Sovětští velitelé již patrně dbali na chování svých vojáků, neboť ještě tentýž den přišel za starostou obce sovětský politický komisař v doprovodu slovenského důstojníka. Oba se měli dotazovat na chování Rudoarmějců k obyvatelům, ale také na politické poměry v obci. Velice se zajímali také o starostovu osobu. Zřejmě spokojení s výsledkem debaty odešli „v přátelském rozpoložení“. Den osvobození byl bohatý na další dramatické situace. Starosta byl totiž volán místním občanem do svého domu, kde měl ruský důstojník ohrožovat zbraní jeho příbuzného. Po zjištění, že dotyčný voják je silně opilý a dožaduje se vydání údajně „německých hodinek 479

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 309. Tamtéž, s. 311. 481 Tamtéž, s. 310-311. 480

91

jako spravedlivé kořisti“, byla situace za asistence dalšího sovětského vojáka bez krveprolití vyřešena. Kronikář uvedl, že občané hlásili v ten den více krádeží hlavně hodinek a jízdních kol. Za takové jednání nesly dle kronikářova názoru spoluzodpovědnost často samy oběti, neboť vojákům podávaly větší množství lihovin. Trestná činnost Sovětů ale neměla být vnímána extrémně negativně, neboť si mnozí měli uvědomit „prožité strádání ruských vojáků“.482 Obec Raškovice byla osvobozena 5. května 1945. Sovětská vojska sem měla přijít po prastaré silnici,483 kterou využívaly již ve středověku kupecké karavany až z Uher. Vozily po ní sůl z polských solných dolů. Právě přes Raškovice vede část této cesty ze směru Těšína do Frenštátu p. Radhoštěm.484 Osvobození mělo proběhnout bez závažnějších škod i ztrát na životech, neboť v této době byly německé armády pod obrovským časovým tlakem a obcí pouze spěšně prošly.485 V noci ze čtvrtého na pátého května 1945 měla v obci vládnout velká nervozita nad očekáváním dalších událostí. Pouze občas byla slyšet palba z pěchotních zbraní. Těsně po půlnoci vyhodilo německé destrukční komando do vzduchu železný most přes řeku Morávku spojující Raškovice s obcí Vyšní Lhoty. Poté již nastal klid. V ranních hodinách pak z Vyšních Lhot přišlo první sovětské průzkumné družstvo. Nedošlo k žádnému přímému střetu s wehrmachtem.486 Obyvatelé Vyšních Lhot, kteří byli „bezmocní proti hladovým a tvrdým německým vojákům“, mohli pouze sledovat, jak se asi stovka Němců roztáhla po úbočí hory Prašivé nad obcí. Zde byli ostřelováni sovětským dělostřelectvem. Granáty dopadaly do polí a lesů, ale poškozovaly také mnohé nemovitosti. Jeden domek vyhořel do základů, poškozen byl také místní kostel. K večeru 4. května 1945 byly slyšet už jen salvy z pěchotních zbraní a poslední Němci z destrukčních čet zničili telefonní vedení kolem silnice.487 Německá armáda stihla ještě po půlnoci na 5. květen 1945 zničit železný most přes řeku Morávku, stojící za obcí. Brzy ráno se v obci objevilo společně s Rudoarmějci mnoho cizinců – Francouzů, Němců, Italů, Poláků a Ukrajinců. Sověti nad nimi měli „mít dozor“,488 takže se patrně jednalo o osvobozené vězně nebo zajatce. Co se týká padlých vojáků, více informací obsahují zejména kroniky Palkovic, Pražma a Raškovic. Kronikář Palkovic uvedl výčet devíti civilistů zabitých při přechodu fronty. V obci byli rovněž pohřbeni Rudoarmějci v počtu šesti vojáků. Mezi nimi je zmíněn důstojník Fidor Severiněnko Petrovič, který absolvoval bojovou cestu až od Stalingradu. Všichni byli později převezeni na společný hřbitov do Frýdku.489 Osm padlých Němců bylo pohřbeno

482

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 323. Místním názvem „Solarka“. Pozn. autora. 484 Pamětní kniha Raškovic - 1. díl, s. 35. 485 Tamtéž, s. 36. 486 Tamtéž, s. 37. 487 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 86. 488 Tamtéž, s. 87. 489 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 116. 483

92

do společného šachtového hrobu, který museli vykopat jiní zajatci.490 V obci byl pohřben rovněž americký letec Patne Brussel, který nepřežil seskok padákem po sestřelu z 29. srpna 1944.491 V Pražmě byl u kostela pohřben jeden sovětský voják. Během smutečního ceremoniálu zazněla společně s československou státní hymnou také internacionála.492 Nevšedně působí především to, že v kronice Pražma je jiným typem písma dopsáno, že ji zpíval jistý „Vrubel z Raškovic“, načež následuje další prodloužení původní věty. Opět jiným písmem je dopsáno: „S těmi, kteří píseň znali.“ 493 Můžeme se pouze domnívat, proč zde byl takový dodatečný zápis proveden. Snad se někdo z místních snažil v pozdější době vylepšit svou společenskou pozici? Za blíže nevyjasněných okolností byl jeden sovětský voják zastřelen v Raškovicích. K události došlo při obsazování a pravděpodobně také rabování místní továrny, patřící německé rodině Kirchhofů. Z té již v obci zůstal pouze starý otec majitele továrny. Dle kroniky měl starý muž nosit u sebe zbraň, proto byl po smrti sovětského vojáka ihned místními občany ubit. A to jak bývalými zaměstnanci továrny, tak členy prvního národního výboru obce. Kronikář upozornil, že sovětský voják padl při prohlídce továrníkova auta v areálu továrny a nikdo přesně neviděl, co se stalo. Jednou z příčin smrtící střelby mohla být dle jeho úvahy neopatrná manipulace s vlastní zbraní.494 V kronice se dále nachází dopsaný údaj o skutečném průběhu tragické nehody, kdy se vysvětlilo, že šlo o nešťastnou náhodu, neboť Rudoarmějec si položil svůj samopal na kapotu nastartovaného auta. Zbraň zůstala odjištěna a patrně pod vlivem otřesů vystřelila.495 Zabití starého otce továrníka tedy byla vražda, spáchaná snad z pomsty. Závěrečné boje v obcích představovaly pomyslnou „poslední kapku v poháru trpělivosti“, kterou občané „se vším německým“ ještě měli. Přesto, že až na výjimku nedošlo k větším ztrátám na životech, úmyslně způsobených ustupující okupační armádou, byl prožitek frontových bojů pro místní obyvatele velice traumatizující. Kronika Dobré obsahuje mnoho euforických vět „o obnově práva a svobody“, typických pro tuto dobu. Rovněž deklaruje „smysl dějin“, které vedou k vítězství nad bezprávím a zlem. Vítězství symbolizuje „slavná Rudá armáda se svým vrchním velitelem, soudruhem Stalinem“. Tomu je zde mnohokrát vyslovován obdiv.496 Rozpor mezi kolektivní a sdílenou pamětí zde jistě nastal, neboť ne všechny individuální zkušenosti s Rudoarmějci byly pozitivní. Oficiální politická reprezentace ale přikazovala, že nic nesmělo poškodit obraz Sovětského svazu a jeho vojáků. Tento tlak politické institucionalizace se nevyhnul ani kronikám, které měly stereotypně přenést manipulované sdělení ke všem občanů. Všechny jiné individuální vzpomínky měly být potlačeny.

490

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 113. Tamtéž, s. 317. 492 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 168. 493 Tamtéž, s. 168. 494 Pamětní kniha Raškovic - 1. díl, s. 37-38. 495 Tamtéž, s. 39. 496 Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 37. 491

93

8. Dozvuky celosvětového konfliktu v regionu Přes dramatické věty v kronikách obcí nebyla během květnových bojů roku 1945 žádná z nich významněji poškozena. Jejich obyvatelům, především pak chlapcům a mladým mužům, hrozilo nebezpečí v podobě nevybuchlé munice a zbraní, volně odhozených v terénu. Běh každodennosti narušovaly především oficiálně řízené akce proti německým spoluobčanům a kolaborantům. V obcích ožil politický život, k moci se i zde dostávali komunisté. Otevíral se prostor k politické korupci, přesunu moci a obměně elit. Rovněž tak k vyřizování starých účtů mezi občany. Obyčejní lidé ale především slavili, že dlouhý a krvavý konflikt přežili. Kronikáři do svých prací zařazovali rovněž úvahy nad budoucností i nad porážkou nacismu a fašismu. Přechod fronty spojený s ústupem německého vojska neměl obce Krásnou497 ani Vyšní Lhoty498 nikterak poškodit. Ten samý údaj se objevuje v kronice Morávky, kde je absence materiálních škod v kontrastu s mnoha oběťmi bojů německých bezpečnostních složek s partyzánskými oddíly a jejich podporovateli v předešlém období. Charakteristickým znakem prvních dnů po osvobození byly tragické nehody se střelnými zbraněmi a municí. V mnoha obcích tak zbytečně zemřeli především mladí muži. V Nošovicích byl údajně při neopatrném zacházení se zbraní zastřelen majitel pily Augustin Nohel.499 Můžeme se již pouze domnívat, zda šlo skutečně o náhodu. Obcí Morávkou procházely také „oddíly Banderovců“, které v červnu 1946 oloupily několik místních občanů. Byly zde hlášeny také krádeže „neidentifikovanými, silně ozbrojenými tlupami“.500 Během prvního dne osvobození Palkovic, tj. 8. května 1945, byli pohřbeni mladíci zastřelení předešlého dne i náhodné oběti frontových bojů. Jednalo se celkem o devět obětí, jejichž rakve doprovázela velká část místních občanů. Zemřelí byli pohřbeni společně a pohřeb byl prohlášen za národní. Obřad proběhl v jednotném duchu, přestože mrtví nebyli stejného vyznání. Šest ze zabitých mělo být po „nelidském týrání“ zastřeleno v nedalekém lomu, neboť je Němci považovali za partyzány. Stejný osud zde stihl také dva mladíky z Metylovic.501 Po oznámení německé kapitulace uspořádali občané Skalice průvod s oslavou míru. Byla odsloužena mše jako poděkování za ukončení války.502 Kronikář zařadil do textu o událostech místního charakteru rovněž úvahu nad fašismem, který měl představovat nejnižší stupeň lidského bytí, na který vůbec mohlo klesnout. Za zločiny totalitního režimu mohli dle jeho názoru nejen členové a podporovatelé nacistické strany, ale rovněž celý 497

Pamětní kniha Krásné - 1. díl, s. 227. Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 227. 499 Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 144. 500 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 211. 501 Tamtéž, s. 313. 502 Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 15. 498

94

německý národ. Ten se měl provinit především pasivním přístupem k zločinnému chování vládnoucí třídy.503

8.1. Vyrovnání se s Němci a kolaboranty. MLS

Otázka kolaborace spoluobčanů jistě představovala v malém vesnickém společenství velice citlivé téma. I později dopisované kroniky se vyhýbaly uvádění konkrétních jmen, alespoň pokud se nejednalo o obyvatele německé národnosti; případně o úředně odsouzené jedince. Text kronik je proto možné považovat v tomto bodě za korektní. V obci Dobrá bylo zajištěno na 49 obyvatel německé národnosti, z nichž většina měla původně národnost českou. Němci i kolaboranti byli internováni nejprve v budově školy, následně v sálu hostince. Německé ženy byly odděleny. Všichni museli nosit na hrudi bílý plátěný kruh s předtištěným písmenem „N“. Zápisy dále uvádí, že zvláště horliví občané nosili označení i na zádech. Němcům byly zabaveny „dva velké domy a jeden statek“, přičemž „bylo mnoho majetku zcizeno ke škodě republiky“. Němci museli pracovat na opravách nemovitostí poškozených válkou, odstraňovat protitankové překážky, být nápomocni zemědělcům. Pracovat manuálně tak musel bývalý komisařský starosta a kněz Walter Mayer, původem Čech, i František Hynek, bývalý přednosta železniční stanice v Dobré.504 Co se týká vystupování místních občanů před MLS, jsou zastoupeni v pozici obžalovaných i obětí. Učitel Eduard Rubeš byl prvním obviněným před ostravským MLS, který byl osvobozen. Dle tisku to mělo občany Dobré pobouřit, neboť obviněný měl být jako vídeňský rodák propagátorem nacismu. V kronice ale chybí o této skutečnosti zmínka.505 Kronika obce Kozlovice zmiňuje případ tchýně zde přiženěného místeckého ředitele textilní továrny, jejíž rodině hrozilo nebezpečí odsunu hlavně kvůli německým školám, které měli její tři synové. K odsunu nakonec nedošlo. Samotný ředitel továrny téměř jistému postihu unikl tím, že se do Československa z bavorského exilu po válce již nevrátil.506 Místní národní výbor Krásné provedl po delší debatě konfiskaci majetku několika místním občanům, Jednalo se o „čtyři české kolaboranty a jednoho Němce“. Půda byla zabavena rovněž několika jiným vlastníkům, kteří na ní nehospodařili a ani v obci nebydleli.507 V kronice není zmínka o činnosti MLS v souvislosti s některým z místních občanů. Literatura uvádí příklad dělníka Bedřicha Dresslera, který byl odsouzen na pět let vězení pro aktivní podporu nacismu. Dressler si podal žádost o vysídlení do Německa, která mu

503

Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 18. Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 43. 505 Borák, s. 115. 506 Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl, s. 45. 507 Pamětní kniha Krásné - 1. díl, s. 228. 504

95

ale nebyla schválena.508 Dalším odsouzeným před ostravským MLS byl kotlář František Sova, občan s bohatou kriminální minulostí, pro kterého se doba okupace stala příležitostí k vlastnímu obohacení. Jmenovaný udal za poslech zahraničního rozhlasu sousedku a nutil obyvatele Dobré k vyvěšování vlajek se svastikou na své domu. Před soudem předstíral duševní poruchu, přesto byl odsouzen na 16 let žaláře.509 V obci Morávce bylo zatčeno celkem 18 osob a mnozí další byli udáni. Zatýkání byla jedna z prvních akcí právě vzniklého MNV. Hlavním zatčeným byl místní „Ortsleiter“ NSDAP Jan Wagner, profesí lesní dozorce. Další zatčenou byla Apolonie Dybová, která udala s následkem smrti svého manžela Josefa i místního četníka Františka Křivého. Od MLS Ostrava dostala trest ve výši 17 let.510 MLS v Ostravě se také zabýval případem udání, učiněným proti starostovi Morávky. Podezřelý občan Jaroslav Socha byl soudem nakonec osvobozen.511 Kronika Nižních Lhot neobsahuje žádné jmenovité údaje o odsouzených MLS z této obce. K pěti letům vězení byl odsouzen např. místní občan Leopold Březina, který bez výsledku udal německým orgánům své známé, kteří se s ním poprali v hospodě a strhli mu odznak se svastikou.512 Hned 6. května 1945 byli v Nošovicích zajištěni místní Němci. Kronika zmiňuje komisařského starostu Rudolfa Kaudera a další dva občany. Němec Oto Präunsais zatčen nebyl s přihlédnutím k jeho vysokému věku a loajálnímu chování během okupace.513 Pro zajištění a hlídání zabaveného majetku byla v Nošovicích zřízena národní správa. Za bezpečnost byla odpovědna lidová milice. Ta provedla několik domovních prohlídek u podezřelých občanů, zda nedrží střelné zbraně nebo nadměrné množství zboží denní potřeby.514 Do zabaveného objektu občana Kaudra se nastěhoval národní výbor. Zabavený hostinec byl využit jako kulturní dům.515 Co se týká případných obviněných nošovických občanů před MLS, nejmenuje kronika nikoho. Literatura zmiňuje např. jméno Rudolf Kauder – tento technický úředník byl ostravským MLS odsouzen na patnáct let vězení. Kauder mimo jiné udal, že nošovičtí radní nedali zvonit na počest vítězství německých vojsk u Varšavy.516 Německé ženy, které bydlely v Palkovicích, musely společně s ženami, které „udržovaly styky s Němci“, čistit školní budovu, ve které bylo předtím ubytováno německé vojsko.517 Na schůzi národního výboru 14. června 1945 byly postupně čteny protokoly obviňující některé místní občany ze skutků, jenž měly být řešeny u MLS. Dva obvinění byli 508

Borák, s. 163. Borák, s. 234. 510 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 202. 511 Borák, s. 226. 512 Borák, s. 230. 513 Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 142. 514 Tamtéž, s. 144. 515 Tamtéž, s. 145. 516 Borák, s. 233. 517 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 313. 509

96

doporučení k předání tomuto soudu, u jednoho bylo další stíhání zrušeno a další dva občané se měli vyrovnat smírem. Řídící učitel Adam Jalůvka byl zvolen do své funkce na základě prohlášení, že „lituje svých výroků, které snad kdysi pronesl“.518 Kronikář Skalice dle zcela jistě vlastního názoru zapsal, že vyhláška ze dne 16. května 1940, přikazující všem německým občanům osvobozeného Československa povinnost nosit bílou pásku s písmenem „N“ neukazuje svůj „pravý duch“. Nařízení se mělo nápadně podobat předchozímu označování občanů židovského původu. Nemělo mnoho praktických opodstatnění a ukazovalo spíše na touhu po pomstě i z těch nejvyšších politicko-správních míst.519 Kronika obsahuje rovněž tezi o potřebě mimořádných lidových soudů.520 Skalický kronikář Russina často zdůrazňoval legálnost určitých skutků, přičemž citoval právní normy a nařízení, dle kterých se řídilo vedení obce. To se týká rovněž zajištění německých spoluobčanů a konfiskace jejich majetku. Kronika zdůrazňuje, že celá akce proběhla v dikci dekretu prezidenta republiky z 21. června 1945. Na jeho základě bylo zajištěno jedenáct místních občanů německé národnosti. Kronika obsahuje jejich jména i velmi stručný životopis. Spolu s těmito občany byli často postiženi také jejich partneři, zejména pokud si během války změnili svou národnost. Ze zápisů dále vyplývá, že pracovní povinnost postihla celkem šestnáct obyvatel Skalice. Nejpočetnější skupinu německých občanů představoval rod Weissmannů. Jeho příslušníky lze zařadit k vyšší střední třídě. Poválečná perzekuce se dotkla šesti jeho členů – muži nově pracovali jako zemědělští dělníci, ženy byly umístěny v ženském táboře v prostoru zabaveného statku ve Skalici. Členem tohoto rodu byl rovněž bývalý prvorepublikový starosta obce Mořic Weissmann, za protektorátu dosazený do funkce komisařského starosty. Zajištěny naopak nebyly české manželky Němců, pokud se nevzdaly své národnosti. Zajímavé je rovněž to, že příjmení Weissmann je jediné původem německé. Všichni zbylí Němci měli příjmení česká – Moškoř, Chýlek, Bernatík, Řeha, Nitra a Postulka. Šest původem skalických rodáků bojovalo během druhé světové války v německé armádě. Jeden z nich, Felix Bernatík, byl uveden jakožto bývalý Čech a nyní nezvěstný voják.521 Kronikář se během výčtu jmen německých spoluobčanů zdržel subjektivního hodnocení. Později ale s emocemi komentoval zabavování zemědělské půdy Němcům. Dle jeho názoru ji Němci měli držet jakožto potomci šlechticů, kteří ji darem nebo „za levný peníz“ získali po bitvě na Bílé hoře. Až rok 1945 měl přinést „spravedlivé“ vrácení této půdy českým občanům, kterým „vždy patřila“.522 Němcům ve Skalici byli později přiřazeni dva referenti spadající pod Jednotný svaz českých zemědělců. Kvůli pomoci se zemědělskými pracemi bylo přiděleno do Skalice dalších jedenáct mužů a třicet pět žen ze sběrného tábora.523 Kronikář dále rozhořčeně 518

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 315. Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 16. 520 Tamtéž, s. 18. 521 Tamtéž, s. 23-27. 522 Tamtéž, s. 30. 523 Tamtéž. 519

97

konstatuje, že: „Němci v této válce – a především naši Němci – se ukázali mravně charakterově takovými, že jejich společné žití s Čechy v témž státě je dnes téměř nemožné“.524 Kronikář rovněž s radostí nad „spravedlivou odplatou“ zaznamenal zrušení všech německých vysokých škol v Československu recipročně k 17. listopadu 1939. Následuje optimistické zvolání, že díky nově znárodněnému průmyslu „…si budeme pracovat na svém a pro sebe“.525 Z kroniky Skalice vyplývá, že se místní Němci přes všechny obtíže spojené s poválečnou ostrakizací pokusili zlepšit své postavení. 27. února 1946 byly na veřejné schůzi předneseny jejich žádosti o sousedské dobrozdání ve věci získání československého občanství. O to žádaly především manželky a děti, případně staří lidé. V kronice se hned pod touto zprávou nachází úvaha o nutnosti nezapomenout na „nesčetné oběti německého běsnění“.526 Můžeme tak usoudit, že kronikář sám vnímal všechny Němce v obci jako negativní element a jasně se postavil za princip kolektivní viny… Z občanů Skalice byl 8. října 1946 ostravským MLS odsouzen třiapadesátiletý Erwin Weissmann za členství v německých organizacích na tři roky vězení. Dále byli souzeni Eduard Weissmann a Eduard Chýlek. Prvně jmenovaný dostal trest jeden a půl roku vězení za podporu nacistického hnutí. Druhý byl odsouzen za udavačství a členství v NSDAP k 15 letům, což bylo po odvolání zrušeno. Nový trest byl k odsouzenému přívětivější; tři roky vězení.527 Místní národní výbor Vyšních Lhot provedl po delší debatě konfiskaci majetku několika místním občanům – jednalo se o čtyři české kolaboranty a jednoho Němce. Půda byla rovněž zabavena několika dalším vlastníkům, kteří na ní nehospodařili a ani v obci nebydleli.528 Kronika ovšem nezmiňuje žádné příklady procesů s občany Vyšních Lhot před MLS, přestože k nim došlo. Deset roků žaláře dostal jako trest od MLS místní občan František Černý, který udal svého švagra za porážku prasete bez povolení. Důvodem měla být závist, neboť matka odsouzeného dala údajně větší majetek jeho sestře.529 K vysokému trestu odnětí svobody na 11 let byl odsouzen hajný Jan Šigut, který měl udat kvůli pomstě rvačku v hospodě. Důvodem bylo, že si zdejší návštěvníci tropili posměšky z jeho klobouku v tyrolském stylu.530

524

Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 31. Tamtéž, s. 32. 526 Tamtéž, s. 54. 527 Tamtéž, s. 72-73. 528 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 228. 529 Borák, s. 227. 530 Borák, s. 230. 525

98

8.2. Vznik národních výborů

Ustavení národních výborů v obcích bylo právně podloženo ústavním dekretem prezidenta republiky ze dne 4. prosince 1944. Většina obcí popisovaného regionu je vytvořila ještě v den příchodu sovětských vojsk. Také dění kolem živelného zakládání národních výborů i jejich častých personálních obměn tvoří vděčné téma kronikářských zápisů. Za „ukázkovou“ lze označit situaci v Dobré, kdy se jeden občan samovolně rozhodl převzít klíče od obecního úřadu. Tento muž jménem Rajmund Tesarčík o sobě tvrdil, že jedná z pověření ilegálního vedení komunistické strany. 6. května 1945 ráno skutečně klíče získal a začal spolu se zástupci ostatních stran „vládnout“ v rámci Přípravného národního výboru Dobré. Hlavním úkolem bylo zajištění „uvítání zástupců Rudé armády“, což se odbylo ještě týž den odpoledne za účasti skoro celé obce. Za Rudou armádu se akce zúčastnilo pět vojáků různých hodností. Na návsi byla občany postavena brána s nápisem: „Da zdravstvuět krasnaja armija!“531 Po této slavnostní chvíli nastala tvorba skutečného Národního výboru Dobré, který zahájil činnost v neděli 7. května. Účastni byli zástupci KSČ, československé sociální demokracie, národních socialistů a lidovců. Výbor měl dvanáct členů.532 Předsedou se stal člen KSČ a brzy následovalo rozšíření výboru na třicet členů bez podmínky parity.533 V obci také vznikla Místní rolnická komise Dobré, která měla za úkol přidělit konfiskovanou půdu novým majitelům. Choulostivou otázku představovalo „dělení“ místní továrny, kterou původně vlastnil Žid Lichternstern. Továrna byla v době protektorátu arizována. A právě zde se dostáváme k velice zajímavým informacím o boji místních proti holocaustem postiženým Židům. Lichternsternova manželka se totiž pokusila získat továrnu zpět. Proti tomu se bránili občané sdružení v místní rolnické komisi. Kronikář přímo uvádí, že: „Bylo podniknuto mnoho zákroků u ministerstva zemědělství a zdálo se, že jí bude majetek vrácen. Teprve historicky únor 1948 učinil škrt přes všechny tyto snahy.“534 MRK měla mít ale potíže také s rozdělováním zabavených pozemků, určených jako stavební parcely. Na 31 parcel se totiž přihlásilo přes sto zájemců.535 V obci byla po ukončení války rovněž zřízena milice. Tu tvořilo patnáct mužů a tři četníci. Většina dobrovolníků byla „dělnického původu s ověřenou národní spolehlivostí“. Milice získala pravomoc četnictva, policie i vojska. Kronikář sděloval, že z tohoto ozbrojeného útvaru měl vzniknout „Sbor četnictva lidové republiky“, což se nakonec nestalo.536

531

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 40-41. Tamtéž, s. 41. 533 Tamtéž, s. 42. 534 Tamtéž, s. 77. 535 Tamtéž, s. 77. 536 Tamtéž, s. 42. 532

99

První schůze revolučního národního výboru se ve Lhotce konala 3. května 1945, ještě pod „dohledem“ německého vojska. Zakládající členové se totiž sešli v místní škole, tehdy ještě plné německých vojáků. Kronikář zde použil přímo metaforu: „pod svícnem bývá tma“.537 Národní výbor v Měrkovicích byl utvořen prakticky ihned po osvobození. V jeho čele stál bývalý politický vězeň František Chovanec. Silnou pozici zde měli komunisté, lidovci a sociální demokraté. Předsedové se často měnili, neboť mnozí zvolení odcházeli osidlovat pohraničí.538 V obci ihned po ukončení bojů vznikla také milice pod vedením řídícího učitele Jaroslava Havla. Fungovala asi měsíc a plnila funkce strážní a hlídkové služby. 539 Na Morávce se v rychlém sledu vystřídali na postu předsedů NV celkem čtyři občané.540 Revoluční národní výbor v Nošovicích byl ustaven rovněž v den osvobození. Jeho největším úkolem mělo být zabezpečení zásobování obce potravinami. Ustupující němečtí vojáci zde měli totiž vykoupit veškeré zbývající zásoby. Některé druhy potravin byly dovezeny až z oblasti Olomoucka.541 Revoluční národní výbor byl v Palkovicích vytvořen již v lednu 1945 ze zástupců tří socialistických stran. Zástupci dalších stran nebyli k tomuto jednání přizváni údajně „z důvodu prevence před vyzrazením“. V den osvobození, tedy 5. května 1945 se v místním hostinci sešli ještě během střelby v okolí předem domluvení občané. Bylo rozhodnuto vyzvat ostatní spoluobčany, aby se sešli 8. května 1945 k společné volbě výboru. V určený den se skutečně místní shromáždili v takovém počtu, že „zaplnili nejen jednací místnost, ale i všechny další prostory v hospodě“. Volba předsedy byla jednomyslná a bývalý partyzán Jan Bílek se ihned ujal své funkce. Následovalo čtení dekretu o postupu při volbě a výběru členů národního výboru, který byl vydán na základě Košického vládního programu. Předseda pak přečetl jména navržených spoluobčanů a vyzýval shromáždění k jejich aklamaci. Volby měly proběhnout v klidném duchu. Zvoleno bylo 46 členů národního výboru, mezi kterými byly dvě ženy. Starostou byl potvrzen dosavadní funkcionář Rudolf Weber. Jedním z prvních nařízení bylo prohlédnout všechny budovy i pozemky, na nichž probíhaly boje a posbírat zbylé zbraně a munici. Závěrem schůze měl předseda Jan Bílek omluvit chování některých vojáků Rudé armády, páchajících trestnou činnost. Měli tak jednat „proti rozkazu velitelů a způsobovat pouze drobné ztráty“. Přítomní na to reagovali „s povděkem“ a „vzdali dík sovětské i československé armádě“. Brzy došlo také na politické rozhovory, „když se zdejší přívrženci československé socialistické a sociální demokracie přihlásili k úplné jednotě s komunistickou stranou“. Ta si svoji pozici měla zasloužit mimo jiné „hrdinským chováním“ v době okupace. Úmluva byla stvrzena podáním ruky. Na této první schůzi se řešily rovněž otázky zásobování obce. Zdejší zemědělci měli projevit nebývalou ochotu k urychlené dodávce dobytka i obilí Rudé armádě. Kronikář zapsal, že první schůze v osvobozené obci „skončila ideálně“.542 Rovněž četníci ze zdejší stanice složili slib Národnímu výboru Palkovic; že budou konat pouze dle jeho příkazů. Během služby se 537

Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 46. Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 156. 539 Tamtéž, s. 157. 540 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 201. 541 Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 142. 542 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 311-313. 538

100

v těchto dnech pohybovali v civilním oblečení, pouze s páskami na rukou. I v této obci byla zřízena občanská milice, která společně s milicemi sousedních obcí pročesávala okolní terén a hledala německé dezertéry.543 Hned 8. května 1945 byl národní výbor zmenšen dle pokynů Okresního národního výboru ve Frýdku na počet členů odpovídající dřívějšímu obecnímu zastupitelstvu.544 Předsedou revolučního národního výboru v Pražmě se stal „zaslouženě“ bývalý starosta a poté politický vězeň Josef Nikel. Následovalo vytvoření Národní stráže Pražma, která měla vykonávat bezpečnostní službu. Kronika obsahuje pouze letmé sdělení, že Němci, kolaboranti a ostatní zrádci byli zajištěni. Jejich majetek propadnul národní správě. Rovněž byly obnoveny „čtyři státotvorné strany“. Do nich měli následně vstoupit v podstatě všichni občané Pražma. Nejpočetnější byla opět strana lidová, která zde vystupovala stejně jako před válkou v politicky nejsilnější pozici. Na bouřlivost té doby ukazuje fakt, že během pouhých tří měsíců se na postu předsedů MNV vystřídalo pět občanů.545 Ve Skalici byl ustaven 27. května 1945 na schůzi s velkou účastí místních. Předsedou občané zvolili „penzistu“ Jana Filipce, člena sociální demokracie.546 V případě Vyšních Lhot kronika neuvádí přesné datum ustavení MNV, ale z textu vyplývá, že se tak stalo bezprostředně po osvobození. Prvním předsedou se stal řídící učitel Jaromír Žiška.547 Zakládání národních výborů mělo dle zápisů v kronikách provázet velké nadšení z opětovně získané politické svobody. Důraz měl být kladen hlavně na plynulý přechod od „revolučních“ dnů konce války k běžnému civilnímu životu. V politickém životě obcí dokázali členové KSČ „vytěžit“ jedinečné množství politického kapitálu, který obklopoval v této době jejich stranu.548 Problém praktické správy obcí představovalo rychlé střídání vedení i členů MNV.

8.3. Osidlování pohraničí místními občany

Odchod většinou sociálně slabších obyvatel obcí do vysidlovaných pohraničních oblastí vedlo kronikáře k vytvoření tabulek se jmény a počty těchto obyvatel, případně se o těchto událostech alespoň zmínili. Beskydská oblast, s nepříliš úrodnou půdou a značným přelidněním byla původním domovem mnoha československých občanů, odcházejících s nadějí v lepší životní podmínky do pohraničí.

543

Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 313. Tamtéž, s. 314. 545 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 169. 546 Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 16. 547 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 87. 548 26. 5. 1946 se v obci Vyšní Lhoty konaly volby, které s přehledem vyhrála KSČ s nárůstem hlasů z 36 v roce 1938 při tehdejší účasti 609 voličů na 227 hlasů v roce 1946, kdy se voleb zúčastnilo 616 voličů. Tamtéž, s. 88. 544

101

Občané Krásné měli mít řízeným přesidlováním „přidělenu“ obec Bohdanovice, ale odcházeli také na Opavsko a Krnovsko.549 V kronice Lhotky je zmíněno, že rovněž její občané se podíleli na „dosidlování“ pohraničních oblastí Československa. Za svůj nový domov si měli vybrat především obec Zátor na Krnovsku.550 Beskydská obec Morávka patřila k relativně silně zalidněným obcím s nouzí o zemědělskou půdu, takže její obyvatelé rovněž využili možnost přesídlení do pohraničí. Do konce roku 1946 se jich odstěhovalo celkem 830.551 Měrkovický kronikář zaznamenal ve vztahu k osidlování pohraničí několik poznámek, které měly charakterizovat tuto největší řízenou migraci v dějinách Československa. Nové osadníky charakterizoval: „Byli mezi nimi sice i lidé špatní, kteří tam šli z důvodů zištných, bez vůle k práci, ale většina tam šla, jednak aby nalezla nový domov pro sebe a aby svou prací podpořila stát.“552 Také někteří sociálně slabší měrkovičtí občané využili možnosti zdarma získat kompletní hospodářství. Pro odchod z Měrkovic se nakonec rozhodlo osm rodin.553 Z obce Nošovice odcházeli místní občané nejen po výzvách k osídlení vysidlovaného pohraničí, ale také se navraceli do svých domovů na Těšínsku.554 Z Palkovic odešlo 62 rodin, které tvořilo celkem 237 osob; 124 dospělých, 113 dětí. Jejich cílovými obcemi byly Kostelec a Jindřichov na Krnovsku. 555 Rovněž občané Pražma se zapojili do osidlovací akce v pohraničí. Hned na podzim roku 1945 tak někteří přesídlili na Opavsko, Krnovsko, Bílovecko a Bruntálsko. Kronika zmiňuje celkem patnáct rodin, které měly odejít mezi prvními. Nejvíce místních mělo směřovat do obce Košetice u Oder. Migrace do pohraničí byla tak silná, že počet obyvatel Pražma klesl na 450 osob.556 V kronice Skalice jsou uvedena jména 52 skalických občanů, kteří s různě početnými rodinami odešli do vysídlených pohraničních obcí. Kronikář zaznamenal nejen cílovou obec, ale také rozlohu zemědělské půdy, která jim byla přidělena. Z tabulky se dozvídáme, že největší počet Skalických našlo nové domovy v obci Spillendorf, později přejmenované na Obornou. Následoval Kostelec, Svobodné Heřmanice, Čermná, Benešov, Vesce, Zátor a Lichnov. Další občané pak upřednostnili městský způsob života a odešli do Oder, Hlučína, Českého Těšína a Krnova.557 Možnost získat zemědělskou půdu i nový domov zde využilo asi 52 rodin, takže v obci ubylo cca 300 osob. Skalice tak měla nově pouhých 862 obyvatel.558 Kronika Vyšních Lhot uvádí několik občanů, kteří se měli v roce 1946 účastnit osidlování pohraničí. Většina jich odešla do Bílovického okresu.559

549

Pamětní kniha Krásné - 1. díl, s. 229. Pamětní kniha Lhotky - 1. díl, s. 52. 551 Pamětní kniha Morávky - 1. díl, s. 210. 552 Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl, s. 157. 553 Tamtéž, s. 157. 554 Pamětní kniha Nošovic - 1. díl, s. 143. 555 Pamětní kniha Palkovic - 1. díl, s. 332-333. 556 Pamětní kniha Pražma - 1. díl, s. 170. 557 Pamětní kniha Skalice - 2. díl, s. 50-52. 558 Tamtéž, s. 71. 559 Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl, s. 88. 550

102

Tabulka č. 1: Úbytek obyvatelstva na zkoumaném území Počet obyvatel v roce 1930 Počet obyvatel v roce 1950 Rozdíl

10808 10568 - 1640

Zdroj: RŮŽKOVÁ, Jiřina, et al. Historický lexikon obcí České republiky 1869 - 2005, I. díl: Počet obyvatel a domů podle obcí a částí obcí v letech 1869–2001 podle správního rozdělení české republiky k 1. 1. 2005. Praha: Český statistický úřad, 2006. 759 s. Dostupné z WWW: . [Vlastní zpracování. s. 714 – 716]. K odsunu původního německého obyvatelstva ani k procesu dosidlování pohraničních oblastí nepřipojují kronikáři vesměs žádné vlastní hodnotové soudy. Zápisy se omezují na pouhá konstatování. Je zřejmé, že vztah „odsun-osídlení“ měl v celém zkoumaném regionu disproporční charakter. Odsunem bylo totiž postiženo pouze malé procento jednotlivců nebo rodin. Naopak dobrovolný odchod do pohraničí si jako alternativu ke své doposud nevyhovující ekonomické situaci zvolilo značné množství zdejších československých občanů. Dosidlovací akce prováděné ze zdejší oblasti byly řízené z centra a skutečně dopomohly k majetkům značnému množství obyvatel původem z Beskydska. V kronikách se ale většinou neuvádí, že došlo i k návratům některých vystěhovalců. Do Kozlovic, odkud odešlo celkem 166 občanů, se jich následně vrátilo 34. Mnozí jiní pak z pohraničí odešli např. do „nově budované“ Ostravy.560

***

Z textu kronik vyplývá, že jejich tvůrci považovali vše kolem kolaborace a „zrady národa“ za velice „nepříjemný“ element v životě vesnické společnosti, o kterém by se kroniky neměly příliš rozepisovat. Nenaplnilo se tak nebezpečí, představované možností vyřídit si některé účty se spoluobčany na stranách pamětních knih. Dalo by se říci, že v této otázce byly pod jistým „drobnohledem“ zvláště vesnické ženy a dívky, na jejichž případné „kontakty“ s německými vojáky bylo pohlíženo se značným despektem. Samotní němečtí obyvatelé obcí nenašli v drtivé většině v osobě kronikáře žádné zastání, v lepším případě byli vnímáni s neutrálními pocity. Je evidentní, že např. stíhání příbuzných MLS bylo a dodnes je pevnou součástí rodinného vzpomínkového společenství. Ještě v roce 1994 byl učiněn pokus o soudní rehabilitaci Františka Zeleckého z Pražma. Muž byl původně odsouzen za udavačství na sedm let žaláře. V případu, projednávaného u Krajského soudu 560

Slíva, Rudolf: Vystěhovalectví do pohraničních oblastí po 2. svět. válce. In Valašské obec Kozlovice. Sborník článků k výročí založení. Kozlovice 2010, s. 253.

103

v Ostravě, byl učiněn pokus uplatnit mnohé později přijaté zákony, ani to však nepomohlo ke zrušení původního rozsudku MLS.561 Konec druhé světové války přinesl celé zkoumané oblasti osvobození Rudou armádou. Ta zde byla očekávána s pozitivními nadějemi jako představitelka pokrokové části světa i jako nositelka slovanského bratrství mezi národy. Ve snaze uchovat doslova za každou cenu pozitivní pohled na tuto obrovskou „multietnickou“ armádu byly nejen kronikáři přehlíženy mnohé přestupky i trestné činy Rudoarmějců. Prostor pro takové „odlišné“ vzpomínky zůstal pouze v neveřejné paměti sdílené v rámci rodin. Sonda do kolektivní paměti té doby přináší zjištění, jak moc věřili občané v lepší budoucnost začínající v prvních květnových dnech roku 1945. Součástí velkých očekávání byl mnohdy až „spasitelsky“ vnímaný příchod Rudé armády, který měl kromě potvrzení samotného faktu osvobození od fašismu garantovat nevratnost jakékoliv německé politicko-vojenské agrese. K dalším očekáváním patřila víra ve „spravedlivé“ potrestání všech kolaborantů i v návrat samostatnosti a suverenity obnoveného Československa. Do kategorie zcela stereotypně vnímaných národů a jejich menšin „spadla“ nejen celá německy mluvící populace českých zemí, ale také Němci všeobecně. Žádná z kronik neuvádí byť nejmenší pozitivum na čemkoliv s přívlastkem „německé“. Naopak. Zvláště v tomto regionu měli lidé očekávat příchod „spravedlivější“, sociálně méně diverzifikované společnosti založené na třídní rovnosti, ale i nacionální vyhraněnosti vůči neslovanům. Pokud kroniky vyjadřují obecně platná přání své doby, pak jejich zápisy po roce 1945 říkají, že by měla přijít doba, kdy skončí zbytečné a přebujelé „politické tahanice.“ Veškerá lidská činnost by měla směřovat k „blahu celého lidu,“ což bylo ale pouze neurčité ideologické klišé ze slovníku používaného nejen agitátory a příznivci komunistických stran. Potřeba údajně větší „národní“ sounáležitosti přetrvávala již z dob druhé republiky a reálně se projevila mj. vítáním vzniku Národní fronty jako jediné platformy „usměrněného“ politického života. Někteří kronikáři postupovali ve svých úvahách „očekávání krásných zítřků“ ještě dále a „oslavovali“ jakékoliv zprávy o znárodňování původně soukromého majetku i kapitálu. Pokud s takovým společensko-politickým vývojem snad některý z kronikářů nebo občanů nesouhlasil, v kronice to zaznamenáno nebylo. Je otázkou, nakolik zde zasáhla autocenzura a strach z případných následků pro „nezodpovědného“ obecního kronikáře. V kronikách se objevují rovněž celé statě o „zachránci-osvoboditeli Stalinovi“, kterého mnozí vnímali jako silného „politického garanta“ nového mírového uspořádání nejen v Evropě. Z kronikářských zápisů se také „nenápadně“ vytrácí dřívější tolerance soupeření mezi různými politickými směry a koncepty vládnutí. Postupně naopak sílí přesvědčení, či přinucení věřit v jedinou „správnou“ cestu politického vývoje příklonem k levici, charakteristické stále dominantnějším postavením komunistické strany. Samostatnou kategorii představují kroniky psané až s mnohaletým časovým odstupem od vlastních událostí, které popisují první dny osvobození již zcela v intencích rutinní 561

Borák, s. 170.

104

komunistické ideologie. Květen 1945 tak dle nich měl přinést nejen vítězství nad nacistickými okupanty, ale také nad „kapitalistickými vykořisťovateli“. Už tehdy se měla údajně „drtivá většina“ prostých obyvatel politicky „probudit“ a vydat se cestou usilování o socialismus pod patronací Sovětského svazu a jeho představitelů. Pokud byly kroniky dopisovány se zpožděním pouze několika měsíců po skončení války, potom se jejich text částečně odlišoval od výše jmenovaných. V oficiální a jistě i v neoficiální kolektivní paměti vesnických společenství se i nadále udržovala např. vzpomínka na prezidenta T. G. Masaryka, jehož památníky byly mnohde slavnostně obnovovány. Jeho úvahami např. o humanismu a demokracii se už ale kronikáři nezabývali… Za symbolickou tečku za obdobím druhé světové války můžeme považovat kronikářský zápis o „nemravném“ tanci boogie-woogie. „Tímto tancem, původem z USA“, měla být dle kronikáře Dobré doslova „nakažena československá mládež“. Nedbala zákazu a tanec provozovala až do „úplného vymýcení“ Svazem československé mládeže…562

562

Pamětní kniha Dobré - 1. díl, s. 46.

105

Závěr Závěrem je nutné posoudit obě skupiny cílů, o jejichž dosažení se práce snažila. Z hlediska výzkumu otázek mentality či zkoumání prožívání každodennosti byla jako relevantní metoda využita mikrohistorická sonda. Touto metodou bylo možné rekonstruovat rovněž takové místní události, které by jinak patrně upadly v zapomnění. Rekonstrukce událostí byla provedena shromážděním údajů, které byly vyextrahovány z textů obecních kronik. Poté byly případně doplněny o poznatky z literatury a podrobeny kritické analýze. Některé kroniky se ukázaly jako obsažné, podrobně vedené s množstvím jinak nedostupných informací. Jednalo se především o kroniky Morávky, Skalice, Pražma, Kozlovic a Dobré. Jiné obsahovaly buď mnoho textu redundantního charakteru, nebo byly vedeny chudě. Zde bych uvedl především kroniky Nižních Lhot a Krásné. Kronika jako pramen přináší spíše konkrétní odpovědi na prosté, často kvantifikovatelné otázky po životě lidí v oblasti. Obě skupiny odpovědí spolu ale často úzce souvisí, což se v práci projevilo. Práce jasně prokázala, že kronikářský zápis je „kvalifikován“ být relevantním pramenem jak pro výzkum dějin každodennosti, tak pro bádání v oblastech dějin mentalit. Mikrohistorickou sondu do dějin regionu bylo nutné doplnit získáním poznatků z dalších pramenů. Využití kronik jako výhradního a jediného pramene by jinak „narazilo na bariéru“ individuálního rozhledu kronikáře. Pokud kroniky obsahují, a ve velké většině tomu tak skutečně je, zápisy obecného charakteru, klade kronikář největší důraz především na politické, v menší míře pak na hospodářské události. Často je užito ustálených ideologických klišé, zejména pro dobu poválečnou. Zápisy rovněž potvrzují existenci značného množství stereotypů ve společnosti, promítajících se do kolektivní paměti. Tyto stereotypy jsou pak v kronikách nejen objektivně přítomny, ale pravděpodobně poskytují osobě kronikáře důkaz občanské spolehlivosti a kvalifikovanosti pro danou funkci. Těmto částem kronik se věnuje kapitola „Nadbytečné“ zápisy a jejich hodnota. Z konkrétních témat mikrohistorické sondy se práce ve třetí kapitole věnovala období celospolečenského směřování k mnichovským událostem v roce 1938 a jeho reflexi v kronikách, které prokázaly přítomnost zájmu podstatné části vesnické populace o celospolečenské dění. Tyto „velké dějiny“ pak po dlouhou dobu ovlivňovaly každodennost i v té „nejzapadlejší“ obci regionu, jakou představovaly Měrkovice. Do životů běžné populace vstoupilo válečné hospodářství s povinnými dodávkami i lístkovým systémem, na které trh zareagoval vznikem ilegálního prostoru pro směnu komodit. O jeho negativním vlivu na životní úroveň pasivní většiny přesvědčil exkurz do kroniky obcí Dobré, Morávky i Kozlovic. Mezi další výrazné prvky zkoumané doby patřila existence různě intenzivního odboje, kterému se věnuje část šesté kapitoly. Zde si nejvíce pozornosti zasluhuje kroniky Morávky, která neokázale vypráví příběh tamního partyzánského hnutí

106

v boji s německými pořádkovými silami, obsahující řadu postřehů pamětníků. Mezi tabuizované kapitoly lze zařadit pojednání o zlepšení životní úrovně některých jednotlivců i rodin během války, kterého bylo dosaženo především díky spekulacím. Tyto spekulace kronikáři podrobují morální kritice, ale jen do jisté míry. Prováděli je členové vlastního společenství, de facto sousedi. Na opačném pólu k válečným zbohatlíkům stojí židovské oběti nacistické rasové perzekuce, o kterých kroniky vesměs mlčí. Výjimku představuje kronika Pražma. V ní kronikář všem čtenářům zdůraznil, že na prvním místě mezi pronásledovanými byli právě Židé. Kapitola věnující se událostem konce války ukázala, jak silným dojmem zapůsobily na velké množství obyvatel oblasti. Konec konfliktu měl silný nádech očekávání „šťastné budoucnosti“ ve spojení s nově konstituovaným stereotypem v podobě idealizovaného Sovětského svazu a jeho „věčného spojenectví“ s Československem. Co se týká subjektivního hodnocení historických událostí; tato práce se držela názoru, že není možné jej při posuzování soudobých dějin zcela eliminovat. Důvodem je přetrvávání životnosti těchto historických událostí, které jsou zároveň součástí dnešní, na vyšší teritoriální úrovni sdílené kolektivní paměti. Jde navíc rovněž o historické skutečnosti, které jsou často využívány k politické instrumentalizaci. A to ať už při posilování zažitých stereotypů, nebo naopak při jejich ryze účelovém bourání pomocí antitezí. Konkrétně se jedná například o problematiku účasti či neúčasti českého obyvatelstva protektorátu na holocaustu, vztahu k Němcům i k okupační armádě během války a na jejím konci. K dalším tématům patří zastírání využívání zásobovacích těžkostí obyvatelstva měst k obohacení venkovského obyvatelstva nebo střet očekávání a reality při vstupu Rudé armády do obcí během osvobozovacích bojů. Tlakům politické instrumentalizace byly po převzetí moci komunistickou stranou vystaveny rovněž některé zápisy o průběhu obecních i jiných voleb během první republiky, které byly v tomto období dopisovány. Ve všech zmíněných případech prokázala práce značnou diverzifikaci kvality i kvantity záznamů těchto událostí v kronikách. Úskalím při použití kroniky jako pramene v historickém bádání se jeví především častá neexistence dalších pramenů, vhodných ke kritickému srovnání. Obecní kronika ve 20. stol je výrazně individualistickým pramenem poznání se všemi výhodami a problémy, které k tomu náleží. Problematické je rovněž časté opožděné zapisování lokálně platných událostí, které tak mohou být snadněji deformovány účelovým zkreslením. Ukázkovou je zde především kronika Nošovic, jejíž nejstarší údaje byly dopisovány se zpožděním přesahujícím dvacet let. Co se týká dalšího bádání v rovině kolektivní paměti i při klasickém hledání odpovědi na otázku, jak se událost skutečně stala, bude jako významný doplněk využita metoda orální historie. Jejím největším úskalím je pochopitelně existence doposud žijícího pamětníka, navíc ochotného se o svůj příběh s badatelem podělit. Realizovaný rozhovor by pak značně rozšířil možnost prozkoumat zdejší kolektivní paměť i zaplnit bílá místa v mikrohistorii regionu.

107

Kolektivní paměť oblasti ale netvoří pouze vzpomínky na přímo prožité události, ale také zprostředkované informace o průběhu událostí s významem dalece přesahujícím tuto oblast. Otázkou nadále zůstává, jak moc se může odlišovat paměť sdílená jednotlivci a rodinou od kolektivně sdíleného výkladu dějin v popisovaných obcích. Jisté je, že kronika přispívá, ale nedefinuje kolektivní paměť regionu v jejím celku. Primárně má totiž představovat oficiální dílo reprezentující nejen větší společenství občanů, ale také politicko-mocenskou elitu v obci. Rovněž nelze kvantifikovat, do jaké míry se v kronikách projevila snaha oficializovat místní kolektivní paměť. Že se tak ale dělo, dokládá mj. případ z obce Skalice, kde se bývalý kronikář natolik obával reakcí poválečného vedení obce na své zápisy, že kroniku nechtěl ze svého držení vůbec vydat. Pokud byly kroniky dopisovány až po komunistickém převzetí moci, zvyšoval se tlak vytvořit oficiální obraz dějin místních událostí z válečných i poválečných let. Kronika zde přispívala k proniknutí oficiální historické paměti do místní kolektivní paměti. Vnímání již uplynulého období let 1938 až 1945 mezi běžnými občany ale vystihl asi nejlépe kronikář Měrkovic, když na konci svých záznamů pro tuto dobu pouze lakonicky poznamenal: „Bohu díky!“

108

Seznam zkratek C. P. O. – Civilní protiletecká obrana ČSR – Československá republika KSČ – Komunistická strana Československa KT – koncentrační tábor MLS – Mimořádný lidový soud MNV – místní národní výbor MRK – Místní rolnická komice NS – Národní souručenství NSDAP – Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – Národně socialistická německá strana dělníků NSKK – Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps – motorizované oddíly NSDAP NV – Národní výbor (někde již v květnu 1945 pojmenován jako „Akční národní výbor“) ONV – okresní národní výbor RAD – Reichsarbeitsdienst – říšské pracovní oddíly (podřízené wehrmachtu) RAF - Royal Air Force (Britské královské letectvo) RG – revoluční gardy SdP – Sudetendeutsche Partei – Sudetoněmecká strana SS – Schutz Staffeln – ochranné oddíly podřízené NSDAP SOkA – státní okresní archiv ZA - zemský archiv

109

Seznam pramenů a literatury 1. Archivní prameny: Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek: Pamětní kniha Dobré - 1. díl - (1915-1938) Pamětní kniha Kozlovic - 2. díl - (1947-1971) Pamětní kniha Krásné - 1. díl - (1931-1971) Pamětní kniha Lhotky - 1. díl - (1927-1976) Pamětní kniha Měrkovic - 1. díl - (1925-1958) Pamětní kniha Morávky - 1. díl - (1926-1962) Pamětní kniha Myslíku - 1. díl - (1920-1980-(1992)) Pamětní kniha Nižních Lhot - 1. díl - (1929-1949) Pamětní kniha Nošovic - 1. díl - (1945-1959) Pamětní kniha Palkovic - 1. díl (1909-1945-(1954)) Pamětní kniha Pražma - 1. díl - (1924-1970) Pamětní kniha Raškovic - 1. díl - (1956-1963) Pamětní kniha Skalice - 1. díl (1922-1941) Pamětní kniha Skalice - 2. díl (1942-1955) Pamětní kniha Vyšních Lhot - 1. díl (1923-1979)

2. Publikované prameny: Vávrovský, Emil: Velké dny vítězství: Kronika osvobození okresu Frýdek-Místek sovětskou armádou. Frýdek-Místek 1975, 109 s.

110

3. Literatura:

A. Auský, Stanislav: Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 2005, 344 s. Adamec, Tomáš: Bojovali za svobodu. Občané Frýdecko-Místecka v boji proti nacismu. Frýdek-Místek 1999, 108 s. Adamec, Tomáš: Odbojová organizace Lvice na Frýdlantsku. In Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku. [s. 1.] 2002, s. 5-13. Ahlfen, Hans von: Der Kampf um Schlesien 1944 – 1945. Stuttgart 1986, 245 s. Bakala, Josef a kol.: Dějiny Ostravy. Ostrava 1993, 811 s. Baletka, Ladislav: Rožnov pod Radhoštěm a jeho okolí v odboji proti fašismu 1938-1945. Vsetín 1986, 78 s. Bartoš, Josef, Trapl, Miloš: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace. Brno 2004, 287 s. Beneš, Edvard: Mnichovské dny. Paměti. Praha 1968, 555s. Beneš, Zdeněk a kol.: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948. Praha 2002, 304 s. Blaive, Muriel, Molden, Berthold: Hranice probíhají vodním tokem. Odraze historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic. Brno 2009, 208 s. Bogar, Karel, Žáček, Radim, Kovář, Jiří: Čtení o Čeladné. Vlastivědný průvodce partyzánskou obcí a okolím. Frýdek-Místek 1989, 40 s. Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Šenov u Ostravy 1998, 450 s. Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha 1999, 664 s. Brandes, Detlef: Cesta k vyhnání. Plány a rozhodnutí o „transferu“ Němců z Československa a z Polska. Praha 2000, 504 s. Burleigh, Michael: Třetí říše. Nové dějiny. Praha 2008, 711 s.

111

Fialová, Ludmila a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1996, s. 282-353. Geršlová, Jana, Sekanina, Milan. Lexikon našich hospodářských dějin. Praha, 2003, 488 s. Grossmann, Viktor: Zrcadlo kronik a druhá světová válka. Obyčejný život v obcích pod Beskydami v dramatické době. Bakalářská práce FF MU 2008, 55 s. Hanzlík, František, Pospíšil, Jaroslav: Soumrak demokracie. Reicinovo obranné zpravodajství na cestě KSČ k moci. Vizovice 2000, 207 s. Horák, Miloš, Vaishar, Antonín: Encyklopedie Moravy a Slezska. Úvod do problematiky Moravy a Slezska v jejich historických hranicích. Třebíč 1997, s. 354. Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938, s. 700. Ivánek, Boleslav: Vzpomínky příslušníků čs. zahraničních armády-západ na léta 1939 – 1945. Frýdek-Místek 1988, 71s. Janas, Karol: Pobeskydie – základňa nemeckej armády při potláčaní slovenského národného povstania. In Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku. [s. 5.] 2004, s. 103 – 109. Janas, Karol: Rozpad Československa v marci 1939 a jeho dopad na obyvatel’stvo Pobeskydia. In Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku. [s. 4.] 2003, s. 39 – 46. Kosatík, Pavel: České snění. Praha 2010, 400 s. Kouba, Jaromír: Na pomoc začínajícím kronikářům. Praha 1996, 18 s. Lucas, James: Hitlerovy horské jednotky. Praha 1994, 240 s. Lehkoživová, Ivana: První válečný rok československého parašutisty Vladimíra Řezníčka. In Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku. [s. 4.] 2003, s. 62 – 75. Lepíková, Kateřina: Letáková aféra na Reálném gymnáziu v Místku. In Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku. [s. l.] 1999, s. 24-33. Masaryk, Jan: Volá Londýn. Praha 1946, 316 s.

112

Matějová, Alena: Historický vývoj okresních úřadů Frýdek a Místek. In Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku. [s. 4.] 2003, s. 76 – 82. Mollerová, Sabine, Tschuggnallová Karoline, Welzer, Harald: „Můj děda nebyl nácek“. Nacismus a holocaust v rodinné paměti. Praha 2010, 207 s. Moulis, Vladislav a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1999, s. 381-427. Mücke, Pavel, Pelikánová, Hana, Vaněk, Miroslav: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha 2007, 224 s. Nenička, Lubomír: Druhá republika na Ostravsku 1938 - 1939. Opava 2010, 382 s. Olivová, Věra: Dějiny první republiky. Praha 2000, 355 s. Orlík, Josef: Opavsko a severní Morava za okupace. Z tajných zpráv okupačních úřadů z let 1940-1943. Ostrava 1962, 218 s. Pasák, Tomáš: Československý fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945. Praha 1999, 486 s. Pasák, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha 1998, 429 s. Pecka, Jindřich: Váleční zajatci na území Protektorátu Čechy a Morava. Praha 1995, 325 s. Rak, Petr: Obecní kroniky a jejich úskalí. In Česká beseda o německých i českých kronikách, pamětech a dalších vyprávěcích pramenech. Dolní Břežany 2006, s. 113 - 116. Slíva, Rudolf: Vystěhovalectví do pohraničních oblastí po 2. svět. válce. In Valašské obec Kozlovice. Sborník článků k výročí založení. Kozlovice 2010, s. 253. Stolařík, Ivo: Patřili k prvním: Komentované dokumenty a vzpomínky k činnosti Obrany národa na Ostravsku. Ostrava 1994, 185 s. Tvardík, Ludvík: Vzpomínky pro budoucnost. Olomouc, 125 s. Kadlec, Vladimír: Podivné konce našich prezidentů. Hradec Králové 1991, s. 31-95. Žáček, Rudolf: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004, 546 s.

113

4. Elektronické dokumenty Růžková, Jiřina, et al.: Historický lexikon obcí České republiky 1869 - 2005, I. díl. Počet obyvatel a domů podle obcí a částí obcí v letech 1869–2001 podle správního rozdělení české

republiky

k

1.

1.

2005.

Praha,

2006.

759

s.

Dostupné

z

WWW:

. *Vlastní zpracování. s. 714 – 716].

114