MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA RODINNÉ VÝCHOVY A VÝCHOVY KE ZDRAVÍ
ZOOTERAPIE A MOŽNOSTI JEJÍHO VYUŽITÍ VE VÝCHOVĚ KE ZDRAVÍ Diplomová práce
Brno 2012
Vedoucí diplomové práce: RNDr. Mgr. Alice Prokopová, Ph.D.
Vypracovala: Bc. Kateřina Linhartová
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu a prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
Bc. Kateřina Linhartová
Bibliografický záznam diplomové práce: LINHARTOVÁ, Kateřina. Zooterapie a možnosti jejího využití ve výchově ke zdraví: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, katedra Rodinné výchovy a výchovy ke zdraví, 2012, 66 stran, 2 přílohy. Vedoucí diplomové práce: RNDr. Mgr. Alice Prokopová, Ph.D.
Anotace Diplomová práce, Zooterapie a možnosti jejího využití ve výchově ke zdraví, pojednává o historii zooterapie, která je poměrně krátká, a o jejím expanzivním rozvoji od roku 1998. O její různorodosti podle toho, se kterým zvířetem je terapie prováděna. Popisuje úzký vztah oborů přírodovědy a výchovy ke zdraví, kde je možnost využití vlivu zvířete na člověka a propojuje je. Práce zkoumá vliv vybraných zvířat na zdraví mládeže. Jednak poukazuje na hledisko již léčených potíží, ale především se zabývá prevencí. Jak ovlivní vývoj dítěte, adolescenta, vztah ke zvířeti? Práce pojednává o vztahu vybraných zvířat s člověkem – člověk a pes, člověk a kočka, člověk a kůň. V práci je sledován vztah mládeže ke zvířatům, potažmo k přírodě, a to ve věkové kategorii odpovídající druhému stupni základní školy. To je zjišťováno dotazníkovou metodou a doplněno několika kazuistikami. Získané informace uvedené v přehledné tabulce jsou dobře využitelné ve výchově ke zdraví i v reálném životě.
Annotation Thesis, Zootherapy and its application in health education, discusses the history of the zoo therapy that is relatively short and its expansive development since 1998. Its diversity according to which an animal therapy is implemented. It describes the close relationship fields of natural science and health education, where you can use the influence of animal to human and connects them. The work examines the impact of selected animal health in youth. First points to the aspect already being treated, but mainly deals with prevention. How does it affect child development, adolescent, relationship to the animal? The work deals with the relationship of selected animals with a man - a man and a dog, cat and man, man and horse. This work studied the relationship of youth to the animals, by extension, to nature, in the age category corresponding to the second grade. This is ascertained by a questionnaire and completed several case reports. The obtained information in a table can easily use in health education in real life.
Klíčová slova Zooterapie, hipoterapie, canisterapie, felinoterapie, puberta, adolescence, prevence, poruchy chování, psychoterapie. Interakce člověk – zvíře, podprahové signály, respekt, důvěra, cílená a individuální terapie, kognitivní funkce, kvalita života.
Keywords Zootherapy, hippotherapy, canine, felinotherapy, puberty, adolescence, prevention, behavioral disorders, psychotherapy. Interaction of human - animal, subliminal signals, respect, trust, targeted and individual therapy, cognitive function, quality of life.
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce RNDr. Mgr. Alici Prokopové, Ph.D. za její profesionální přístup a odborné vedení. Ale i své rodině za pochopení, trpělivost a podporu.
Obsah 1. ÚVOD
1
2. Z HISTORIE
4
2.1
HISTORIE DOMESTIKACE ZVÍŘAT
4
2.1.1 Člověk a pes
5
2.1.2 Člověk a kůň
6
2.1.3 Člověk a kočka
6
3. ZOOTERAPIE 4. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 4.1
ZOOTERAPIE – LÉČEBNÁ METODA
8 10 10
4.1.1 Hipoterapie
11
4.1.2 Canisterapie
14
4.1.3 Felinoterapie
15
4.2
PSYCHICKÉ ASPEKTY ZOOTERAPIE
4.3
PSYCHICKÉ ASPEKTY PUBERTÁLNÍHO A ADOLESCENTNÍHO
4.4
17
VĚKU
18
PREVENCE
21
5. APLIKACE ZÍSKANÝCH POZNATKŮ A VLASTNÍCH ZKUŠENOSTÍ VE VÝUCE PŘÍRODOPISU A VÝCHOVY KE ZDRAVÍ V CITLIVÝCH OBDOBÍCH ROZVOJE OSOBNOSTI
24
MOŽNÉ METODICKÉ POSTUPY
24
5.1.2 Doklad o působení chovu drobného zvířete
25
5.1.3 Příklad z vlastního pedagogického působení
25
5.1
6. VLASTNÍ VÝZKUM
27
6.1
KAZUISTIKY
27
6.2
DOTAZNÍK
33
6.2.1. Metodika
33
6.2.2 Analyticko-syntetické vyhodnocení
36
6.2.3 Diskuze
51
ZÁVĚR
53
LITERATURA
55
PŘÍLOHY
58
1.
Úvod Pro svou diplomovou práci jsem si zvolila téma z oblasti zooterapie, oboru, který
je u nás poměrně mladý, ale v posledním desetiletí se dynamicky rozvíjí nejen prakticky, ale poutá k sobě stále více pozornost teoretickou. Postupně se tak stává uznávaným vědním oborem prostupujícím několika odbornostmi – humánní a veterinární medicínou, sociální psychologií, pedagogikou – abych jmenovala ty nejdůležitější. Historie zooterapie je poměrně krátká (systematický přístup k této problematice začíná u nás zhruba rokem 1998), na vině jsou odmítavé postoje části vědecké komunity, která ji označuje za málo exaktní léčebnou metodu. Nejintenzivněji ji teoreticky od uvedeného data rozvíjí kolektiv vědeckých a pedagogických pracovníků pod vedením pediatra prof. MUDr. Miloše Velemínského na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Vedeni dlouholetými zooterapeutickými zkušenostmi různých institucí v USA, Německu, Anglii, Švýcarsku aj., postupně stabilizují jeho teoretickou základnu v našem prostředí a vytvářejí standardy zoo-léčebných postupů, čímž podle mého mínění do značné míry přispívají ke zkvalitňování služeb v zařízeních nejrůznějších podnikatelů, kteří v počátku spatřovali v živelném otevírání farem s koňmi pro potěšení veřejnosti možný džob. K volbě tématu diplomové práce mě jednak vedla zkušenost z mého dětství a dospívání, citová vazba na koně a psa, jednak učitelské studium přírodovědy a výchovy ke zdraví, dvou oborů, mezi nimiž nacházím úzký vztah právě v možnosti využít vlivu zvířete na člověka k ochraně a prohloubení nejen fyzického, ale i psychického zdraví. Z toho plyne i základní hypotéza – pozitivní vztah ke zvířeti můžeme využít a rozvíjet také jako prevenci před výchovnými problémy, s nimiž se ve věku 12 až 18 let často setkáváme. Posun v dosavadním vnímání zooterapie spatřuji právě v soustředění se na věkovou kategorii – člověka/adolescenta – na zdravého jedince jako prevenci před pastmi dospívání. Při řešení tohoto nového přístupu vycházím z přirozeného partnerství člověka a zvířete (horsemanship), a to konkrétně koně, psa a kočky. Tyto živočišné druhy jsem 1
zvolila záměrně pro jejich rozšířenost a dostupnost. Děti k nim mají nejblíže citově i fakticky, psy a kočky znají z domácích chovů, koně obvykle z výcvikových středisek a z farem nabízejících rekreační i hipoterapeutické služby. Pro materiálně dobře situované rodiny není problémem koupě vlastního koně, kterého mohou ustájit na některé z farem k tomu vhodných a využívat ho k častému rekreačnímu ježdění, včetně pravidelného ošetřování. Právě tato možnost je nejvhodnější formou styku dítěte a zvířete/koně se silným preventivním účinkem. Citovou vazbu na tato zvířata předpokládáme u většiny populace, vstupují do života už s prvním žvatláním jako hrdinové pohádek a dětských říkanek. Stačí připomenout Ladovská leporela, Čapkovu Dášeňku, Povídání o pejskovi a kočičce jeho bratra, filmové příběhy Maxipsa Fíka atd., jejich obrázky zdobí snad vše – od oblečení až po nábytek, jako hračky jsou ostatně nevyčerpatelné, plyšáci uspokojují libé hmatové vjemy a tiší pláč od útlého věku. Zvolila jsem následující metodický postup – vybrala jsem si jednak odbornou literaturu, jednak informace z internetových zdrojů týkající se zooterapie a psychologie osobnosti v pubertálním a adolescenčním věku (uvedeno v literatuře), prostudovala je a pořídila excerpce, z nichž jsem pak čerpala teoretické poznatky k jednotlivým kapitolám. Navštěvovala jsem organizaci zabývající se hipoterapií i rekreačním jezdectvím a získávala jsem informace z jejích záznamů, z rozhovorů s dětmi, ošetřovateli a s rodiči. Seznámila jsem se s používanými pojmy a jejich definicemi běžnými ve sledované vědecko-odborné oblasti – zooterapie, hipoterapie, canisterapie, felinoterapie, puberta, adolescence, prevence, poruchy chování, psychoterapie. V práci jsem hojně využila také vlastních zkušeností, kterých jsem nabývala od dětských let na farmě v Řícmanicích i z vlastního chovu psů (Boloňského psíka a Rhodéského ridgebacka) v dospělejším věku. Vzhledem k tomu, že jsem si chtěla některé poznatky ověřit u současných žáků v pubertálním věku na městské sídlištní škole, využila jsem existujícího dotazníku (Helebrantová Petra [online], 2011), který jsem kreativně modifikovala v duchu hypotézy o městské sídlištní mládeži, která během období dospívání snázeji podléhá nežádoucím svodům a komplikovaněji hledá své rovnoprávné místo uvnitř vlastní rodiny a současně i uvnitř společnosti.
2
Souborný získaný materiál zhodnocený metodou analyticko-syntetickou jsem zapracovala do textů šesti tematicky vymezených kapitol – 1. Z historie vztahu člověk a zvíře, 2. Zooterapie, 3. Teoretická východiska, 4. Aplikace získaných poznatků a vlastních zkušeností ve výuce přírodopisu a výchovy ke zdraví v citlivém období vývoje a rozvoje osobnosti (puberta a adolescence), 5. Vlastní výzkum. Zobecněné poznatky cituji v 6. kapitole – Závěr. Z hlediska stanoveného cíle práce považuji za stěžejní kapitolu 4., a to vzhledem k uváděným možnostem, jak nashromážděných získaných poznatků využít ve vlastní pedagogické práci, a k návrhům, jak využít citového vztahu pubescenta a adolescenta ke zvířeti, k živé přírodě, k sebevýchově, ke změně životního stylu, ale též jako jistou prevenci před možným chybným řešením problémů spojených s dobou dospívání. Přínosem práce je návrh spojit se zooterapií ideu prevence. V odborné literatuře jsem se doposud s takovým možným využitím vztahu – adolescent-zvíře – nesetkala (zajímavým dokladem je Kazuistika 2). Autorky publikace, Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie, Gajdalová Lenka a Zdenka zdůrazňují značný vliv pozitivního vztahu se zvířetem, zvláště se psem, na lidskou psychiku. Vyjadřují se však k případům už narušené psychiky a její možné léčby canisterapií, nikoliv k tomu, jak by bylo možné předejít některým psychickým problémům vznikajícím v době dospívání, tedy k využití preventivnímu. Na mysli máme např. navozovat a udržovat prostřednictvím zvířete duševní pohodu a rovnováhu tak snadno narušitelnou hledáním samostatného, nezávislého, partnerského místa adolescenta uvnitř vlastní rodiny, školního a kamarádského kolektivu a ve společnosti.
3
Z historie vztahu člověk a zvíře
2.
Z historie domestikace zvířat
2.1
Počátky soužití člověka se zvířetem sahají do historie značně vzdálené. Jednoznačně se s ním počítá přibližně od roku 10 000 př. n. l., odkdy existují důkazy o usazování původního člověka-sběrače v táhlém oblouku mezi Středozemním mořem až k Perskému zálivu, v tzv. úrodném půlměsíci, s centrem mezi řekami Eufratem a Tigridem v Mezopotámii. K podobnému usazování docházelo i na opačné straně Země v Mexiku a v Peru (Podborský, Šindlář). Zvířata se začala využívat především jako zdroj bytí. Odborná literatura se shoduje v názoru na jejich trojetapovou domestikaci. Rozhodující roli hrála při domestikaci početnost divoce žijícího zvířecího druhu, jeho užitkovost a poměrně snadný chov v zajetí. První byl pravděpodobně ochočen pes, mnohem později ovce a kozy (10 000 – 8 000 př. n. l.), následně prase a skot (7 000 – 6 000 př. n. l.) a v posledním období kočka, kůň a drůbež (4 000 – 3 000 př. n. l.), (Šindlář, 2005). Důvody byly veskrze praktické, zvířata byla chována především pro obživu a další užitkovost (kůže, kosti k výrobě nástrojů…). U některých druhů – pes, kočka a kůň – se vedle prospěchu materiálního brzy prosadil i užitek psychický. Zvíře, přesněji jeho obraz, bylo i zajímavým prostředkem ke komunikaci od doby pradávných lovců a pravděpodobně sloužil i k výcviku loveckých dovedností. Stojí tedy i na počátku umění (Podborský, 1999). Za obrazárnu domestikace se považují např. jeskyně v Tasilii v Alžíru, 8 000 – 1 000 let př. n. l. (Podborský, Šindlář). Nelze opomíjet ani fakt, že člověk se také od počátku od zvířat mnohému učil už v době, kdy je pouze lovil (musel pozorovat jejich chování, znát jejich stopu, životní cyklus atd.), ale také poznával jejich anatomii a třeba i to, jak v přírodě rozpoznávají rostliny, kterými si léčila různé neduhy. Pozorováním chování zvířete v situacích, kdy se poranilo (lízání ran) či onemocnělo (rýmou, katarem…) a instinktivně hledalo na svůj neduh v přírodě lék, získával člověk první zkušenost s léčivými účinky nadzemních rostlinných částí (listů stromů jako je např. vrba, eukalyptus…) a kořenů (smetanka, lékořice…), což byla jedna z pradávných cest vedoucích ke vzniku léčitelství a prvních léků. 4
Člověk se v procesu domestikace zvířat učil rozvíjet a u jednotlivých druhů oceňovat ty vlastnosti, které mu nejvíce posloužily. V posledních desetiletích je využíváno přirozených vlastností zvířat a pozitivního vztahu k nim a jejich vlivu na člověka v poměrně novém oboru – zooterapii, jemuž věnujeme i tuto práci. Šindlář poznamenává, že zdařilou domestikací začalo ovládání přírody člověkem, zooterapie znamená v tomto vývoji jen důkaz absolutního podřizování zvířete potřebám člověka.
2.1.1
Člověk a pes
Budeme-li respektovat časovou posloupnost, musíme nejprve věnovat pozornost psovi. V domestikaci divokých zvířat patří psovi, kterého si člověk ochočil ještě v době, kdy se živil lovem, tedy před začátkem usedlého života, zvláštní místo. Smyslové schopnosti, vrozený lovecký pud a vynikající čich tohoto zvířete byly vlastnosti, jejichž užitek rozpoznal s odhadem už před 15 000 lety př. n. l. Teritoriem prvních důkazů soužití člověka se psem je východní Asie. Pes zaujal v životě člověka mimořádné místo, stal se postupně pomocníkem (v některých kulturách i obživou – v přímořských východoasijských oblastech), hlídačem stád, ochranitelem, společníkem až přítelem. Patří tak k prvním zvířatům, která posloužila také k psychickému uspokojování lidských potřeb – mít někoho rád, být někým milován, o někoho se starat, vyplňovat volné chvíle, skýtat zábavu, vychovávat atd. Taková role zůstala psovi až do dnešní doby, podle posledních průzkumů žije v domácnostech České republiky na dva miliony psů (Vavroň, 2012). Převažuje důvod mít dobrého a věrného společníka, ochranitele proti samotě, méně byznys. Psa si pořizuje početná skupina lidí po 45. roce věku, když se domov vyprazdňuje a rodiče si zvykají na život bez dětí (Tamtéž). Podle našeho přesvědčení může stejnou společenskou a psychickou roli (domácího mazlíčka) plnit pes i v období dětství a pak hlavně v době dospívání. Chovat drahého psa s průkazem původu (uvádí se, že ho vlastní asi ¼ všech psů), (Tamtéž), se stává bohužel i dobovou módou, demonstrací sociálního postavení, což předpokládá chovné stanice, pro které se stává pes předmětem byznysu. Na venkově ještě stále převažuje hlídací pes nad mazlíčkem.
5
2.1.2
Člověk a kůň
Na našem území byla v 50. letech minulého století v jeskyni Pekárna v Moravském Krasu objevena rytina čtyř koní na koňské kosti, jejíž stáří je odhadováno na 12 000 let. (Podborský) To je jeden z dokladů, jak starý je vztah člověka a koně. Kůň byl pravděpodobně poprvé ochočen na černomořské a kaspické stepi, kde se divoký vyskytoval v početných stádech. Domestikace je datována do doby před 5 až 6 tisíci lety. Nálezy zbytků uzdy a stopy po uzdění na zubech koní staré 6 000 let pocházejí ze stepí v povodí Dněpru a ze stejné doby jsou i nálezy z Mongolska. Zpočátku byl využíván jako potrava, bylo možné přechovávat ho v zajetí, mohl se spotřebovávat postupně atd. Vlastnosti koně (síla a ovladatelnost) byly ovšem brzy využívány nájezdnickými kmeny také k vojenským účelům (tahouni, jezdecké dovednosti…), až mnohem později byl kůň využíván pro práce zemědělské. První příručku o chovu koní, která se zachovala do dnešních dnů, vypracovali Chetité někdy kolem roku 1 360 př. n. l. (před 3 365 lety). Napsal ji Kikkuliš z Mitanni (Z koňské historie [on-line], 2006) U nás se začalo koně hojně využívat (vedle pomocníka v zemědělství) organizovaně v jezdectví teprve od vzniku Jízdního odboru Sokola v Praze v roce 1891, první odborná učebnice o jízdě na koni má datum 1891. Už v ní je zdůrazňován pozitivní vliv koně na psychiku člověka. Kůň však pozitivně působí i v oblasti pedagogické, sociální a v posledních létech rovněž v medicíně, jako terapeutické zvíře pro podpůrnou léčbu poúrazových a pooperačních stavů, pro rehabilitaci tělesně postižených a pro léčbu mentálně retardovaných, dokonce pro zvládání některých neuropsychických vývojových poruch (autismus).
2.1.3
Člověk a kočka
Naposledy se budeme věnovat kočce. U koček je zvláštní to, že ony samy se začaly přidávat k člověku, a to od doby jeho usedlého života v postavení zemědělce, datace domestikace se značně rozcházejí. Kočky lákaly zásoby potravin, sklady a sýpky, spíže, kde žili četní hlodavci, kterými se živily. Proto se také v některých kulturách stala 6
kočka posvátným až zbožňovaným zvířetem, chránila zásoby před škůdci a v důsledku vlastně člověka před hladem. K domestikaci poddruhu kočky divoké došlo asi před 4 500 lety ve Starém Egyptě v údolí Nilu. Důkazem jsou její četné podoby na stěnách hrobek, sošky a mumie. V historické době, kdy se tento zvířecí druh zajímavými cestami rozšířil po celém světě v mnoha rasách, nacházíme o kočce značné množství písemných záznamů, kreslených (Jordánské skalní kresby) a trojrozměrných podob (turecké figurky žen s kočkami) – jako zvířat či Bohů (Boha Slunce Ra, Bohyně Bast, lidí s kočičí hlavou). V průběhu tisíciletí se vztahy lidí jednotlivých kultur ke kočkám měnily, kočky byly milovány, zbožňovány, hýčkány, parfémovány a voděny na zlatých šňůrkách, pietně pohřbívány (kočičí hroby v Bútastidě), žily na císařských dvorech, na hradech a zámcích, nato zase byly proklínány a společně s čarodějnicemi věšeny a upalovány, byly bohyněmi a žily v chrámech (Egypt) i jako zplozenci ďábla (černá kočka) vyháněny, někde (Čína) či někým (chudinou) pojídány, považovány za nositele štěstí (Čína) nebo smůly („černá kočka přes cestu“), doprovázejí pohádkové čarodějnice a jiné hrdiny (motiv kocoura v botách). Proměny často diktovala náboženství. Křesťanství je málo snášelo, inkvizice je upalovala (ale známý kardinál Richelieu měl 14 koček). Pravoslaví bylo vstřícnější (chovalo kočky v klášterech), islám měl ke kočce respekt, v indočínských zemích se jí dostávalo vznešeného místa (kočka siamská, thajská, angorská). Nakonec se opět staly normálním domácím zvířetem, jehož užitkovost je spatřována už více v pozitivním vlivu na psychiku (více ve městech) než v loveckých schopnostech (více na venkově). Ta neustálá proměna vztahu člověka ke kočce je toho dostatečným důkazem. Výzkum společnosti Focus marketing a Social Research potvrdil, že v českých domácnostech žije přibližně kolem milionu koček (Vavroň, 2012), ve skutečnosti i více. Vzhledem ke značnému rozšíření tohoto zvířecího druhu, je felinoterapie typu AAA obecně využívaná. Nejčastěji uváděným důvodem chovu je čelit osamělosti, zdůrazňována je poměrně oboustranná rychlá citová vazba, to, že kočka má svého člověka ráda bez kritického vztahu, nerozlišuje, zda je hezký, úspěšný, nadaný atd., nevyžaduje celodenní péči, chov není ani finančně příliš náročný. Od dvacátého století patří kočkám přední místo mezi domácími mazlíčky u nás.
7
3.
ZOOTERAPIE Pes snižuje vysoký krevní tlak, kůň pomáhá psychicky nemocným lidem a ryby
zklidňují stresované lidi nebo hyperaktivní děti. Pravidelný kontakt se zvířetem má vliv nejen na psychické, ale i fyzické zdraví člověka (Zooterapie, aneb když zvířata léčí [online], 2010). V posledních desetiletích dostává vztah člověk – zvíře vzhledem k jeho specifickým vlastnostem a schopnosti ovlivňovat emocionální prožívání světa další rozměr, a to léčebný. Obor, který na tomto základě vzniká a postupně se ve světě rozvíjí, se označuje termínem zooterapie. Zooterapií se rozumí léčba za pomoci zvířat (dotýkání, hlazení, kontakt s nimi, komunikace „přes zvíře“ péče o ně atd.). Jde o léčebnou metodu, která je rozšířená, dlouhodoběji využívaná a teoreticky rozpracovávaná především ve Spojených státech amerických, v Evropě hlavně v Německu a ve Švýcarsku. Právě z těchto zemí k nám přicházely první podněty i odborná literatura. Zooterapie vychází z přirozeného vztahu člověka ke zvířeti a naopak. Je poměrně novým oborem, který si pomalu začíná získávat své místo ve spektru léčení a pomoci nemocným lidem v ČR. S úspěchem se jí využívá u vybraných poškození tělesných a mentálních, u poškození kombinovaných i jako rehabilitační léčby po některých úrazech. Může být monodruhová nebo také kombinovaná, při níž se využívá příznivých psychologických vlivů více zvířat najednou. Zooterapie nabízí služby jako volnočasové aktivity nebo přímo už jako propracované terapeutické programy. Poskytují ji edukovaní zooterapeuti, školení pomocníci, speciální pedagogové na místech k těmto účelům vyhrazených. V posledních létech docházejí zooterapeuti také do různých zařízení sociálních služeb – do škol, do zdravotnických zařízení, do domovů důchodců atd. Věkově je zooterapie prakticky neomezená. Zvířecí druh se volí podle konkrétní potřeby. Poskytovatelé zooterapeutických služeb se sdružují podle volených zvířat do výcvikových sdružení, např. canisterapeutů (pes), hipoterapeutů (kůň) a felinoterapeutů (kočka).
8
Zooterapie se využívá dvojím způsobem: 1/ jako řízeného kontaktu člověka se zvířetem, tzv. Animal Assisted Therapy – AAT.
2/ jako „prostředku“ k navození příjemné nálady, kdy je kontakt spontánní, nenucený, člověk si sám volí jemu příjemné aktivity (česání, hlazení, procházku, pečování atd.), tzv. Animal Assisted Aktivites – AAA. Historie zooterapie u nás je dosud krátká, ale dynamická. Oficiálně se datuje rokem 1998. Od toho roku se totiž konají pravidelné celostátní konference nazvané Pravda o zooterapii. Její počátek se spojuje s aktivitami kolektivu vysokoškolských pracovníků kolem lékaře-pediatra prof. Miloše Velemínského na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Velemínský spatřuje v zooterapii nové medicínské odvětví se slibnými perspektivami (Velemínský, 2007). Odbornými výzkumy, zooterapeutickou praxí a rozvojem teoretické základny vytvořil kolektiv pracovníků ze zooterapie – navzdory výtkám o málo exaktní léčebné metodě – nový studijní obor. Rovněž usiluje o legislativní rámec v Zákoně o poskytovaných sociálních službách. Na Jihočeské univerzitě se obor zooterapie formuje od počátku devadesátých let. Prosazuje se publikačně i prakticky poskytovanými a nabízenými službami, zakládáním občanských sdružení, organizováním canisterapeutických táborů s výcvikovými programy. Její propagátoři iniciovali jedno z prvních Výcvikových canisterapeutických sdružení HAFÍK, vypracovávají standardy pro canisterapii, organizují cvičné kurzy pro studenty, které probíhají pod metodickým vedením německé organizace Mensch und Tier-Verein der tiergestützen Terapie e.v. Podle dosud publikované literatury se nejintenzivněji věnují canisterapii, pro niž ustavili zastřešující organizaci Canisterapeutická asociace (CTA). Výsledky a řešenou problematiku prezentují na výše už citovaných konferencích, od roku 2003 pořádají Valné hromady CTA. Dílčími úkoly se k nim připojují i některá pracoviště dalších univerzit, např. Masarykova a Mendlova v Brně. Na toto téma zde vznikají také bakalářské a magisterské práce. Když jsem shromažďovala materiál ke své diplomové práci, přesvědčila jsem se o tom, že všechny dosavadní práce prakticky vycházejí z jednoho zdroje, jímž jsou převážně texty a zkušenosti českobudějovického kolektivu. To je důvod, proč budu 9
převážně citovat původní, nikoliv od nich odvozené práce. V základě jsou souhrnně publikovány v knize Zooterapie ve světle objektivních poznatků (uvedeno v literatuře).
4. 4.1
Teoretická východiska Zooterapie – léčebná metoda
Ve jmenované publikaci Velemínský (Velemínský, 2007) rozlišuje uvnitř zooterapie 4 typy – podle využívaného zvířecího druhu, podle používané terapeutické metody a jejích forem a podle typu účastníků. 1. Typ podle zvířecího druhu a) kůň (hipoterapie) b) pes (canisterapie) c) kočka (felinoterapie) d) drobná domácí zvířata e) hospodářská zvířata f) volně žijící zvířata g) exotická zvířata
2. Typ podle metody a) aktivity za pomoci zvířat (AAA) b) terapie za pomoci zvířat (AAT) c) vzdělávání za pomoci zvířat (AAE) d) krizová intervence za pomoci zvířat (AACR)
3. Typ podle formy a) návštěvní program b) jednorázové aktivity c) pobytový program d) rezidentní program e) zásah krizové intervence
10
4. Typ podle účastníků a) samostatná práce nebo spolupráce několika zooterapeutických týmů b) zvíře + zooterapeut + klient, nebo zvíře + zooterapeut + klient + personál c) zooterapeut + jedno zvíře nebo zooterapeut + více zvířat d) individuální terapie nebo skupinová terapie
5. Typ podle klientely a) analýza podle věku, pohlaví, vzdělání,… b) zdravý, dočasně nemocný, v rehabilitaci,… c) izolovaný, osamělý, v rodinném prostředí,…
Dále uvedu charakteristiky jednotlivých typů zvířat a možností využití jejich vlastností při denním styku s vybranými věkovými skupinami
4.1.1
Hipoterapie
Uvádím definici oboru hipoterapie užívanou NeuroCentremClinic pod vedením Šárky Smíškové, která poskytuje hipoterapeutické služby na základě dosavadních teoretických požadavků šířených pracemi kolektivu Velemínského a vytvořenou Českou hiporehabilitační společností: Hipoterapie (HT) je metoda fyzioterapie využívající přirozený pohyb koně v kroku jako stimul a rehabilitační prvek. Krok koně se promítá do trojrozměrného pohybu koňského hřbetu, který se stává pro terapii jedinečnou balanční plochou. Cílem je správné zasazení klienta do pohybu kráčejícího koně, dosažení pohybové souhry klienta s pohybem hřbetu koně a jemné koordinace případných změn. Tím dochází k aktivaci ať už retardovaných nebo postižených pohybových orgánů, které jsou způsobeny poruchou CNS, onemocněním nebo úrazem. Toto programování pohybových vzorů, které, je-li odborně vedeno proškoleným fyzio/ergoterapeutem, má významný pozitivní dopad na pohybové funkce klienta. Jako specifikum vypracovaného systému komplexní péče, na němž se podílí tým profesionálů příslušných oborů (fyzioterapeut kvalifikovaný v hipoterapii, hipolog, (dětský) neurolog, (dětský) neurochirurg, ortoped, klinický logoped, klinický psycholog), se zdůrazňuje stanovení terapie až na základě podrobné anamnézy klienta,
11
zahrnující nejen aspekty medicínské, ale i rodinné či pracovní tak, aby terapie mohla být poskytována optimálně, s ohledem k jeho individuálním podmínkám a požadavkům. První snahy hipoterapie jsou známy z počátku 60. let v USA a západní Evropě. Z dávné historie jsou ovšem připomínány pozitivní vlivy koně na člověka už u lékařů Hippokrata (6. st. př. n. l.) a Galéna (2. st. n. l., doporučoval ozdravnou léčbu jízdy na koni císaři Aureliovi; Hollý, 1998, s. 4.). U nás se objevují první zmínky o hipoterapii od počátku 70. let, využívali se huculové v rehabilitačním ústavu v Chuchelné (pod vedením rehabilitační sestry Lewittové), pak se v 80. létech přidali hipoterapeuté v Karviné, Luži-Košumberku, Praze-Bohnicích aj. Od 70. let se konají v odstupu dvou let světové kongresy (první byl 1974 v Paříži, pak v roce1976 v Basileji…). Na 5. kongrese v Miláně byla založena mezinárodní organizace Riding for Discabled International, se sídlem v Anglii (Kolektiv autorů, 1995, s. 15-16). Od roku 1990 pracuje v USA další mezinárodní organizace IAHAIO (International Association of Human-Animal Interaction Organisations), která ve spolupráci s dalšími státy, také ČR, zkoumá vztah zvířete a člověka (ČR je jejím členem od roku 1995; Velemínský, 2011). Hipoterapeutická (hiporehabilitační) péče je doporučována už pro děti, a to od jejich raného věku (kojenci, batolata), u dětí předškolního a celého školního věku, u dospívajících a adolescentů a u dospělých s některými specifickými poruchami, většinou u tělesných a duševních postižení. O prevenci duševního zdraví zatím nikdo nepsal. Dnes se už běžně vyžaduje, aby měl hipolog vedle samozřejmé kvalifikace učitele jízdy nebo trenéra také kurz hipoterapie. Institut pro další vzdělávání lékařů v Praze nabízí lékařům edukační kurzy hipoterapie. Ve jmenovaném NCCentru pracují také diplomované zdravotní sestry. Pomocí hipoterapie se léčí onemocnění nervového systému (stavy po úrazech, operacích a zánětech nervového systému, stavy po cévních mozkových příhodách, degenerativní onemocnění (převzato z DMO (dětská mozková obrna, ICP, infantilní cerebrální paréza, dostupné na : http://neurocentrum.cz/DMO_klinika.htm), jiné hybné poruchy nervového původu v nejširším smyslu. Kůň pomáhá psychicky nemocným lidem a při onemocnění pohybového aparátu (stavy po úrazech a operacích,
12
degenerativní onemocnění, civilizační choroby, skolióza, jiná vertebrogenní onemocnění). Centrum nabízí provozovanou hipoterapii na vysoké odborné úrovni. V poslední době se koní (ale i jiných zvířat) experimentálně využívá při výchově autistických dětí. Výsledky ještě nejsou souhrnně zpracovány. Při všech těchto činnostech je samozřejmě vyžadováno školení, patřičné vědomosti z oblasti – lékařské, sociologické, rehabilitační, psychologické, psychiatrické, pedagogické. Neškolený hipoterapeut (zooterapeut) by mohl spíše zdraví poškodit než napravit. Zajímavým dokladem úspěšného pokusu léčit koněm autismus je kniha amerického novináře a cestovatele Ruperta Isaacsona Léčba koněm, pouť otce za uzdravením syna. Dovoluji si na tomto místě delší citaci nikoliv odborného textu, ale zato průkazného důkazu o prazvláštním přírodním (přirozeném) citu zvířete k lidskému tvoru, těžko definovatelný cit pro jeho jinakost způsobenou autismem. Právě v tom „biologicky cítěném“ spojení dvou živých bytostí se ukrývá zdroj terapeutického působení zvířete na člověka. (V ukázce vynechávám nepodstatné detaily, citováno ze str. 122-123.) „Kůň!“ vykřikl Rowan, seskočil z auta a uháněl ke grošovanému koni. Uvázaný kůň působil poplašeně a nebezpečně dupal kopyty, neboť Rowan přiběhl přímo k němu a nejspíš čekal, že si hned zajezdí. „Rowane, tohoto koně neznáme. Nejdřív ho musíme pěkně pozdravit a trochu se s ním seznámit.“ To hnědobílé krásné stvoření na něj potichu zařehtalo. Bylo poznat, že je trochu nervózní a schopné kopnout, nebo sebou z nejistoty mrsknout, takže by Rowana srazilo. Jenže pak kůň udělal jeden krok a pak ještě jeden směrem k Rowanovi. Očima mu projel onen měkký pohled, víčka měl přivřená a uvolněný výraz. Začal žvýkat a olizovat se a jeho hlava šla dolů jako znamení, že se podrobuje: Rowanovi, té malé postavičce, která stojí před ním, a natahuje k němu ruku, zatímco já se krčím za ním a přes vlastní rozpaky mu dovoluji se ke koni přiblížit, protože kůň, jak se to v Rowanově přítomnosti prostě stávalo, dává najevo dobrovolné podřízení alfě, vůdci stáda. K nevíře, ale výjev mluví jasně.“ V knize Doba jedová se autoři zmiňují o tom, že v současné době se mimořádně zvyšuje počet dětí s autismem. Epidemiologické průzkumy v USA a Velké Británii 13
uvádějí, že autismem v současné době trpí jedno dítě ze sta stejně starých dětí. V některých oblastech je to jeden chlapec z šedesáti zdravých vrstevníků. Zcela otevřeně se mluví o epidemii autismu a vláda USA vyhlásila v březnu roku 2009 federální strategický krizový plán s cílem hledat možná východiska léčby nebo alespoň zlepšit symptomy (Strunecká, Patočka, 2011). Kromě jiných (např. léčba oxytocinem – hormon lásky a něhy, jehož hladina je u autisty několikanásobně nižší, než u zdravého jedince) se mezi léčebné metody řadí právě i hipo-, canis-, felino- terapie. Dotekem, mazlením a láskou (byť ke zvířeti) se přirozeně produkuje hormon oxytocin, který má za následek pocit blaha, pohody a důvěry. Lidé, kteří trpí depresemi, zoufalstvím a smutkem, mají většinou tohoto hormonu nedostatek. Zvířata jim mohou tedy v mnohém pomoci.
4.1.2
Canisterapie
Canisterapie je součástí zooterapie a ve volném překladu znamená terapii s pomocí psa. Tato terapie využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka. Uplatňuje se zejména jako pomocná psychoterapeutická metoda při řešení různých situací v případě, kde jiné metody nejsou účinné nebo použitelné. Jedná se např. o navazování kontaktu s pacienty, kteří obtížně komunikují, a při práci s citově deprivovanými dětmi, autistickými dětmi, mentálně postiženými, v logopedické a rehabilitační praxi, při výskytu apatie, u dlouhodobě nemocných dětí nebo jako součást komplexní terapie v geriatrii apod. Canisterapii (obdobně jako ostatní zooterapie) dělíme podle zaměření na: AAA, aktivity za pomoci psa, při nichž se pomocí přirozeného kontaktu člověka a psa zaměřujeme na zlepšení kvality života klienta obecnou aktivizací. AAT, řízenou terapii za pomoci psa, cíleným kontaktem, kdy typ aktivit určuje odborník (fyzioterapeut, psycholog, speciální pedagog apod.) a canisterapie se tak stává podpůrnou metodou celkové rehabilitace klienta. AAE (Animal Assisted Education), vzdělávání za pomoci psů, pedagogové využívají pozitivního vlivu psů na žáky se specifickými potřebami, nebo jako součást 14
zážitkové výuky, kterou vedou canisterapeuti, většinou dobrovolníci. Ve svém volném čase navštěvují se svými pejsky různá sociální zařízení, kde se nacházejí děti nebo dospělí, kteří trpí depresemi, psychickými poruchami, nebo jsou postižení tělesně, či se cítí opuštěni a jsou smutní. Potvrzuje se stále zkušenost, že pokud jsou nemocní, osamocení či smutní lidé v častém kontaktu se psy, jejich zdravotní stav se „zázračně“ zlepšuje. Návštěvy „psích kamarádů“ mají pozitivní vliv na všechny, ať už se jedná o děti v dětských domovech, staré lidi v domovech důchodců, lidi v ústavech pro mentálně či tělesně postižené nebo o děti hospitalizované v nemocnicích. V poslední době se psů (ale i jiných zvířat) experimentálně využívá při výchově autistických dětí. Platí zde stejné požadavky o odbornosti, které jsme uvedli výše. Bez školeného canisterapeuta nelze žádnou terapii provádět.
4.1.3
Felinoterapie
Felinoterapie je dosud vedle canisterapie a hipoterapie nejmladším a nejméně popsaným a metodicky propracovaným oborem. Felinoterapie je u nás ve stadiu zavádění, přesto, ale také možná že právě proto, že se kočka snadno chová a u nás ji vlastní na milion domácností. Albert Schweitzer, německý lékař, filozof, teolog, misionář, hudebník a etik se vyslovil, že: „Existují dvě útočiště před bídou světa – hudba a kočky“. Průkopnicí felinoterapie je u nás Daniela Hybšová z Nezávislého chovatelského klubu v Mladé Boleslavi, která s touto metodou začínala roku 1997 na základě dvacetiletých zkušeností ze západních zemí. V roce 2003 se připojila k odborníkům na zooterapii. Společně s odborníky z Německa, Rakouska a Izraele vypracovala zatím ojedinělou felinoterapeutickou metodiku. Postupně počet propagátorů felinoterapie roste, hlásí se k zastřešující mezinárodní federaci FIFe. Felinoterapie se prosazuje ve třech základních metodách – všechny jsou charakteru AAA, nabízena je jako návštěvní služba v různých sociálních zařízeních i v domácnostech, jako dočasné zapůjčení kočky v cílovém zařízení s individuálním působením terapeuta, a také jako předvádění loutkové pohádky se živými zvířaty nemocným i zdravým dětem, kde je kladen důraz na vytváření pozitivního vztahu ke zvířeti. Všeobecně se kočky využívá k potlačování agresivity, k celkovému zklidnění, 15
k navozování komunikace (u duševně nemocných nebo u lidí po iktu), k vytváření intenzivních citových vazeb (u dětí a seniorů), (Neradžič, 2006, str. 77). Většinou se felinoterapeuti soustředí na cílovou skupinu seniorů (v domovech důchodců a v sociálně zdravotnických zařízeních), částečně na děti v mateřských školách se speciálními potřebami, jako je např. průkopnická Školička pro nadané děti Indigo v Ostravě. (Její ředitelka Mgr. Zdenka Štíhlová pořádá pro zájemce odborné semináře v rámci tamějšího Klubu felinoterapie Terapeutické kočky. Za indigové děti jsou považováni jedinci s odlišným, dosud psychologicky nezdokumentovaným charakterovým typem – děti moudré, umíněné, zasněné, buřičské, vzpurné, upřednostňující jako model řešení volbu, svobodu vlastního názoru, kreativitu, těžko se přizpůsobují řádu a autoritě, aby nedošlo k narušení jejich psychosociálního zdraví, vyžadují jiné výchovné přístupy a metody ze strany rodičů i vychovatelů/učitelů. Nejde o děti zlobivé s poruchami chování, ale o děti prostě jiné.) Teorie indigových dětí byla poprvé zveřejněna roku 1999 v knize The Indigo Children: The New Kids Have Arrived (angl. Indigové děti: Nové děti právě přišly) a od té doby se jí věnuje pozornost také u nás, i když někteří takovou skupinu dětí přijímají kontroverzně. Podle odborníků se indigových dětí rodí stále víc a společnost se na ně musí připravit (Indigové děti [online], 2000). Teoretické literatury z oboru felinoterapie je zatím málo, jsou to převážně jednotlivé kapitoly v publikacích o zooterapii, přesto se musí na tento obor případní poskytovatelé této specifické služby odborně připravit, a pokud ji chtějí veřejně nabízet, musí se podrobit zkoušce podle schváleného zkušebního řádu (Neradžič, 2006, str. 62). Felinoterapeuti nabízejí podpůrnou léčbu somatických i psychických poruch a zátěže. Vyhledávají pro ni plemena koček zvyklých na lidi, s mírnou a vstřícnou povahou. Za nejvhodnější jsou označována plemena ragdoll, perská a něvská kočka (Pinkavová, 2007). V podstatě však může být použita každá kočka s těmito vlastnostmi, která je zdravá, očkovaná a odčervená, upřednostňují se kastrovaní kocouři. I když zde narážíme na psychiku samotného zvířete. Zvířata zbavená pohlavních orgánů mohou sama propadnout psychickým potížím a pro účely terapie se stávají bezcenná. Znám případy, kdy kastrovaný pes propadl doživotní depresi. Odmítal chodit ven a přátelit se s dalšími psy. Při vzájemném očichávání, pro psy typický znak přirozeného chování, se
16
odvracel a nedovolil druhému psu „zjistit“ fakt, že je kastrovaný. Nebo případ, kdy se pes po kastraci začal chovat jako fena a psi na něj jako na fenu reagovali. U kočky nastala naprostá změna chování – z klidného a vyrovnaného zvířete se stal jedinec bázlivý, nervózní a ustrašený. Kočka se chovala, jako by jí stále uvnitř něco chybělo (po odběru veškerých samičích pohlavních orgánů), a v jejím projevu chování byla vždy patrná „výčitka“, jak uvádí její chovatel. Je proto nutné odhadnout a zvážit – na základě odbornosti – jestli zvířeti kastrací spíše neublížíme. Bohužel je to akt nevratný, což si musí majitelé zvířat uvědomit. Nemůžeme být k uvedeným faktům bezohlední. Troufnu si tvrdit, že zvířata již nevnímáme jako pouhé prostředky, nástroje, k našemu utěšení a zklidnění, ale jako přátele a životní „partnery“. Své přátele chráníme a podporujeme, nikoliv ovládáme a bezohledně poškozujeme. Koček se stejně jako ostatních zvířat využívá způsobem AAT (řízený kontakt) i AAA (nenucený, spontánní, se svobodnou volbou aktivit česání, hlazení, hry atd.). Podle našich poznatků a úvah jsou velmi vhodnou cílovou skupinou jakékoliv děti, nejen ty vyžadující speciální péči. Na závěr poznamenáváme, že se postupně v zooterapii uplatňují další zvířecí druhy, ale systematicky jsou dosud málo popsány a metodicky nezpracovávány. Jako např. orniterapie a delfinoterapie (u autistických dětí), caviaterapie aj. (Tichá, 2007, s. 290).
4.2
Psychické aspekty zooterapie. (Zvíře a psychika) O psychickém vlivu zvířete na člověka píšeme v průběhu jednotlivých kapitol.
Zdůrazňujeme, že vedle somatických defektů – pooperačních, poúrazových stavů, tělesných postižení chronického charakteru, vrozených tělesných vad atd. – dokážou zvířata vzhledem ke svým vlastnostem pozitivně ovlivňovat některé psychické poruchy a zátěže a výrazně pomáhají zvládat náročné emocionální stavy – náhodné, přechodné i dlouhotrvající (boly a žaly, odmítnutí, neporozumění, citové strádání…). Připomínáme také, že se tak děje i ve styku s mnoha dalšími zvířecími druhy, kterým je sice dosud věnovaná menší teoretická pozornost, a tedy nejsou tak cíleně v zooterapii využívány, ale zpoždění je doháněno publikacemi o roli také drobných zvířat, jako jsou ptáci
17
(hlavně nejrůznější druhy papouškovitých, kanárci), rybičky, hraboši, králíčci atd. (Tichá, 2007). Zjistit, co všechno se např. objevuje v rodinách školních dětí, je také jedním z cílů dále uvedeného výzkumu. Americký profesor zooterapeut Allen R. McConell z Miami Univerzity v Ohiu vedl výzkum emoční a sociální podpory zvířat člověka, v jehož závěrech uvedl: „Majitelé domácích mazlíčků mají větší sebedůvěru, lepší fyzickou kondici, jsou svědomitější a spíše extrovertní. Méně se cítí osamělí, nemají tolik obavy a strach“. Např. ve třetí skupině respondentů – devatenáctiletí – mj. potvrdil, že domácí zvířata pomáhají člověku lépe se vyrovnat třeba s odmítnutím (Čermáková, 2006). Obecně se uvádí hodnota a síla emocionálního pouta mezi zvířetem a člověkem, schopnost přinášet radost, povznášet, uklidňovat, povzbuzovat, být přítelem v samotě, někým, o koho je možno se starat, pečovat, s kým je možno se mazlit, hladit ho, těšit se, prožívat s ním intimní emočně silné chvíle, těšit se z něho atd. Zvíře má rádo člověka bez nároků, takového, jaký je. Se zvířetem se necítíme sami. Všech těchto aspektů je hojně v zooterapii využíváno. Jsme přesvědčeni, že je jich možno promyšleně a systematicky také využít ve smyslu preventivním – jako zooprevenci. Souvisí to s věkem, po který je člověk žákem základní a střední školy, pro niž se teoreticky a pedagogicky připravujeme. Zvláště příhodnou volbu pro ovlivnění zooprevence vidím v propojení studijních oborů přírodověda a výchova ke zdraví, který jsem si zvolila.
4.3
Psychické aspekty pubertálního a adolescenčního věku Dříve než se pokusím o první návrhy a zdůvodnění zooprevence jako součásti
zooterapie, shrnu nejdůležitější poznatky obecně charakterizující psychické zvláštnosti provázející člověka v době jeho přeměny dítěte v dospělého, vymezovaného léty 10 až 15 (začátek sexuálního a sociálního zrání), 15 až 20/22 (na začátku je sexuální zralost, na konci ekonomická samostatnost). Jako budoucí pedagog považuji za důležité dobrou teoretickou znalost obou těchto období, jimiž procházejí žáci a studenti typů škol, pro něž jsem se na pedagogické fakultě připravovala. Neznalost psychologických a sociologických zákonitostí osobnostního rozvoje by mohla způsobit mnoho výchovných škod, u některých jednotlivců i s trvalými celoživotními následky, ponižování, 18
zesměšňování, nespravedlivé hodnocení… mohou vyústit v nízké sebevědomí, jehož důsledky v rovině fyzického a psychického sebehodnocení vedou k trvalému poškození etiky charakteru (Honzák, 1997). Třeba si také uvědomit, že jednotlivé znaky osobnostních a vztahových proměn v období dospívání mají individuální podobu a že je také jistý rozdíl mezi pohlavími. Učiteli a vychovateli (rodičům) se tak snadněji hledají metody, jak řešit nastalé problémy a jak jim také předcházet. Za jednu z možných metod považujeme právě zooprevenci. Z hlediska psychologického se období dospívání dělí na 1/ pubertu (začátek sexuálního zrání a sociálního vymezování) a 2/ adolescenci (období mezi pubertou a dospělostí). Ad 1/ Z fyziologického hlediska začíná toto období hormonálními změnami, které se projevují tělesnými změnami, stále znatelnějšími druhotnými pohlavními znaky, viditelnými rozdíly mezi pohlavími, rychlým růstem. Tělesné změny jsou provázeny změnami individuální psychiky a sociálního chování. Začíná vědomé sebeuvědomování, navenek se projevující „zlobivostí“ doma i ve škole, dítě se začíná vymezovat, hledá si hranice, které mu umožní lépe se ve světě orientovat. Štípek tvrdí, že je to běžné a že takové testování nevyžaduje soustředěnou vychovatelovu pozornost. Stvrzuje to výrokem, že povinností každého dítěte je čas od času zlobit svého rodiče (vychovatele), že žádné dítě není jen hodné (Štípek, 2011, s. 17). Z psychologického hlediska jde o období ověřování a utvrzování charakterových vlastností, jedinec se osamostatňuje, hledá rovnocenné postavení uvnitř své rodiny, mezi spolužáky i ve společnosti. Vzdoruje dosavadnímu řádu, protestuje proti autoritě (rodičů, učitelů atp.). Napomínání a vedení dospělými si vysvětluje absencí porozumění a lásky. Nerespektuje dosavadní platná pravidla a rodičovská přání, kolem všeho vede diskuze, opakují se pozdní příchody s přesvědčením, že na ně má právo. Běžné je dichotomické myšlení – je to černé, nebo bílé, nic mezi tím, chci všechno, nebo nic. Kritiku odmítají, přijímají ji jako naprosté selhání, neúspěch vztahují na celý život, jejich slovník se hemží slovy nikdy, nikdo mě nemá rád, nic, vždycky, jsem nešika, nezvládnu to atd. (Štípek, 2011).
19
Problémovým chováním také nejednou citlivě reagují na disharmonie uvnitř rodiny (např. vztah mezi rodiči), na hádky a domlouvání. Typická je emoční nevyrovnanost, způsobující poruchy v dosavadních vztazích, projevuje se výčitkami, plačtivostí (u dívek), vzdorováním, nekomunikativností, slovní, někdy až fyzickou agresí. Přecitlivělé reakce na napjaté vztahy v rodině (sám k nim přispívá), na nedostatek pozornosti k sobě, na upírání svobodné volby a rozhodování o sobě, nejednou chybně řeší – dlouhotrvajícím vzdorem, lhaním, podváděním, útěky (záškoláctvím) z domova (do part vrstevníků), destrukcemi (ničením), saháním po alkoholu a dalších drogách, přehnanou sexuální zvědavostí. Za část svého chování pubescent nemůže, přílišné vybočení z normálu by nám však nemělo unikat. Výčet možného nežádoucího chování pro charakteristiku obtížnosti pubertálního období stačí, s narušeným chováním – roztěkaností, nesoustředěností, sebestředností atd. se pedagog setkává ve své denní praxi stále. Je také na něm, aby rozpoznal, kdy je překročena norma. Důležité je pochopit, co se odehrává v dítěti i v rodině. Navíc chceme jako učitelé výchovy k duševnímu zdraví takovým situacím předcházet. Ad 2/ Z psychologického hlediska je to období dokončené fyzické a sexuální zralosti, ale proces sociálně-psychologického dozrávání dosud pokračuje, jedinec dotváří podobu vlastní identity. V tomto období končí středoškolská a začínají vysokoškolská studia, někteří se stávají už na konci období ekonomicky samostatnými (vyjma vysokoškoláků). Je to období hledání vlastních hodnot, postojů a cílů, prověřování obsahu pojmů svoboda a odpovědnost. Dotváří se poznání, identita, jedinec si ověřil a poznal své vlastnosti, proto vyhledává vzory a příklady (modely), jichž by mohl využít pro sebe, nebo zkouší vlastní cesty. Často se tzv. autoidentifikuje – dělá pravý opak toho, co po něm okolí vyžaduje – vzdoruje. V takovém hledání může být i neúspěšný. Sexualita se mění v psychosociální potřebu, sexuální život je aktivní, ale navazování intimních vztahů je nejen sexuální, ale také emocionální. Partnera si většinou idealizuje, takže následují bolestivá zklamání „prvních velkých lásek“. V sebehodnocení i hodnocení převažuje fyzická krása a přitažlivost na škále – umírněnost – nápadnost – extravagantnost. Vytvářená představa vzoru jak by mělo tělo vypadat, nejednou vede až k poruchám příjmu potravy či k jiným psychopatickým 20
projevům. Dospívající preferuje jednoznačná řešení, nemá rád kompromisy, ignoruje vedení a dobré rady (Macek, 1999). Postupně se konsoliduje krize a labilita předchozího pubertálního období, ustaluje se míra sebevědomí, sebejistoty, samostatnosti, osobnost se komplexně integruje. Většinou je dosaženo i konečného stupně rozvoje inteligence. Stále však přetrvává nebezpečí krizí a zneužívání drog, tentokráte ne v souvislostech s vymezováním se, ale s traumaty z partnerských rozchodů. Ze sociologického hlediska se ustaluje samostatná role v rodině. Vrstevnícikamarádi znamenají víc než blízcí příbuzní (rodiče, sourozenci, prarodiče), je jim dávána přednost, i když oni také jsou ve stejném stádiu nevyzrálosti a stejně těžkopádně řeší problémy. Právě tento rys vede často k dobrovolnému spolčování, znamená také větší nebezpečí protispolečenského chování – drogy, různé sekty, anarchistické skupiny, radikální skupiny atd. I když jedinec zcela programy skupiny nesdílí, touha „někam patřit“ převáží. Až skončí proces dozrávání, obvykle se skupinou ztrácí kontakty. Jedním z projevů pocitu samostatnosti a dospělosti je uzavírání manželství a následné rodičovství, i když ještě nemusí být zcela dokončena zralost osobnosti Ve společnosti, event. v zaměstnání, se naplňuje role dospělého a zaměstnanecká. Ekonomické osamostatňování nese s sebou nutnost pochopit a přijmout profesně pracovní vztahy, ctít autoritu, respektovat karierní postupy atd. Dospělost se obyčejně potvrzuje právě ekonomickou samostatností. (Peterková, 2012)
4.4
Zooprevence Jak jsme v průběhu výkladu několikrát připomínali, lze některé nežádoucí projevy
a problémy dospívání zmírnit či zcela eliminovat. Považujeme za možné ve spolupráci rodiny a učitele přírodovědy a výchovy ke zdraví už při nástupu puberty vhodně a soustavně věnovat zvýšenou pozornost nežádoucím žákovským projevům, informovat je dostatečně a předem o změnách, kterými zákonitě procházejí, i o tom, jak se nejčastěji projevují v lidském chování, o úskalích, kam mohou vyústit. Znamená to vyžadovat od vychovatelů (rodičů, učitelů…) pochopení pro způsoby zlobení (popsaného výše) a pomoci dětem nacházet a uplatňovat metody, které by uspokojovaly jejich touhu po samostatném rozhodování, po zvyšování sebevědomí, smysluplném 21
vyplňování volného času, touhu po lásce, obdivu a pozornosti, jak naplnit a uspokojit míru spokojenosti se sebou samým, dosáhnout prestiže mezi vrstevníky atd. To všechno je práce pro dítě, pro rodiče i pro učitele. Dítě musí být poučeně vedeno tak, aby chtělo na svém vývoji „spolupracovat“ vyhýbáme se stigmatizování, ponižování, kárání, vztah měníme na partnerský, nikdy nezatracujeme, ale pomáháme. Nejběžnějším traumatizujícím pocitem je přesvědčení, že mu nikdo nerozumí a nemá ho rád. Nejčastěji hledá východisko v úniku – z rodiny, od povinností, od řádu… Častou touhu uniknout z „prostředí, které mu nerozumí“, můžeme využít jako řízený „únik“ k nějaké činnosti. K té nejdostupnější patří starost o zvíře. Už předcházejícími kapitolami jsme dokazovali, že zvíře umí uspokojit základní psychické potřeby – cit, duševní rovnováhu, jejíž porušení vždycky znamená zhoršenou kvalitu života, pomáhá lidem s nízkým sebehodnocením (sebepodceňováním) na cestě k vyváženému sebepojetí, zbavuje pocitu samoty a izolovanosti. Obecně výrazně přispívá soužití zvířete a dospívajícího člověka k udržování duševní hygieny. Intenzivnější zájem např. o psa (výcvik, pravidelné venčení) nebo o koně (včetně farmingterapie), popřípadě o další zvíře (kočku – většinou u dívek, drobná zvířata a ptáky) je jednou z cest, jak předcházet nástrahám dospívání a civilizačním chorobám charakteru psychického (pocity osamocení, vyobcování) i fyzického (obezita). O zooprevenci dosud nikdo nepsal. Přitom je možné chování zvířat a jejich schopnosti opětovat lidské emocionální vztahy využít rekreačně k volnočasovým činnostem, u zdravých dětí s deficitem rodičovské lásky také jako prevenci sociálně negativních jevů a zachování duševního zdraví (např. koně). V tomto smyslu doporučujeme pro zooprevenci využít především těch zvířecích druhů, které člověka provázejí od dávné minulosti. Jsou k tomu účelu nejvhodnější a nejdostupnější – kůň, pes, kočka. Kůň, snad od nepaměti slýcháme větu s koněm spojenou: Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Kůň je již z dávné historie, jak uvádím výše, blízkým přítelem, partnerem člověka. V moderní době se z koně stal buď sportovní prostředek, jehož prostřednictvím se člověk realizuje v úspěšného sportovce, nebo hobby mazlíčkem, který nám zpříjemňuje volné chvíle. Je faktem, že za poslední desetiletí obliba koňského hobbysportu vzrostla. Dokazuje to četnost návštěv v jezdeckých 22
klubech a jezdeckých školách. Bohužel ne každý si může tento koníček dovolit, natož pořídit si koně vlastního. Zajímavé je, že v dávné historii tíhli ke koním spíše chlapci. Postupem doby, modernizace (motorizace, PC) se zájem chlapců obrátil jiným směrem a o koně pečují spíše dívky. Ve stáji uvidíte muže buď jako majitele farmy nebo jako kováře či veterináře. Už ale i tyto posty přebírají spíše ženy. Péče o koně je různorodá a pro nadšence zábavná a smysluplná. Ve většině stájí v ČR funguje systém, že se o koně starají zaměstnanci (placené služby). Majitel – jezdec přijede pouze v době volna, aby svého koně projel (u sportovních jezdců a koní je systém zcela odlišný). Čištění koně a péče o něj (farmingterapii) považuji za stěžejní „předehru“ před samotnou jízdou nebo prací ze země. Doteky při čištění navodí tu správnou náladu a jezdecká hodina vypadá zcela odlišně, než když vám koně předpřipraví. Myslím si, že už tento akt u člověka vyvolává pocit zklidnění, pohody a relaxace. Samotná práce s koněm je dalším stupněm terapie. Záleží na tom, co člověk od vztahu s koněm očekává. Jestli s ním pracuje ze země na vodítku (hry přirozené komunikace) nebo ze hřbetu v sedle či bez něj. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že pocit uvolněnosti při obyčejné vycházce bez sedla a bez jezdeckých pravidel (držení těla, pomůcky) je nepopsatelný a dokonale uvolňující. I pouhá přítomnost majestátního zvířete je zklidňující, protože člověk si vedle něj připadá titěrný, i jeho problémy se stávají titěrnými. I samotná místa farem působí jako balzám na duši. Vždy se najde výjimka, kdy není prostředí vhodné ani pro člověka, natož pro koně, ale naštěstí těchto míst není mnoho a stále jich ubývá. Ty farmy, které se pyšní rozlehlými pastvinami, lesními stezkami a typickou vůní dřeva, kůže a sena, jsou opravdovým terapeutickým centrem, aniž by se o tuto úlohu hlásily. Stáje se tak pro nadšence a milovníky koní stávají druhým domovem (ne-li prvním). Nacházejí si tam zpravidla nové přátele a začínají třeba i nový život. Proto považuji koně za dokonalý prostředek k psychohygieně a k zooprevenci Pes, věrný oddaný společník, provází, vodí, zachraňuje, pomáhá handicapovaným, slouží na státních hranicích, na celnicích, ve válce i v míru…Jeho komunikace tělem je výrazná, snadno zvládnutelná, umí velmi dobře číst lidskou řeč těla, zvláště mimiku, oddaně miluje své lidi, často až za hrob. Je vynikajícím společníkem. Proto se ho využívá v canisterapii, ale doporučujeme jeho chov také jako prevenci. O psa je třeba důsledně se starat, venčit ho, krmit, cvičit. On se za to odvděčí příchylností. Pokud chceme, dokážeme si prostřednictvím psa zlepšit a obohatit život o zážitky se psem spojené. Cestování se stává barvitějším a pejskaři potvrdí, že je na co 23
vzpomínat! V dnešní době většina zahraničních, ale i tuzemských, hotelů počítají s nárůstem lidí, kteří si pořizují psa a hodlají s ním i cestovat, a přizpůsobují jim své služby. Pes člověka nutí pravidelně se hýbat a tím si člověk dopřává pravidelný oddech od stresu a starostí. Jedna z mých pravidelných vycházek se psy je hodinová návštěva lesa. Po tomto výletě jsem vždy plna optimismu, uvolněná a připravená na další práci. Potvrzují to i ostatní pejskaři. Kočka je využívána obdobně jako pes, má však rozdílnou povahu, člověka poslouchá méně. Zato je seismografem domácí pohody, nesnáší nervozitu a křik, při hádkách opouští místnost. Chování, hlazení, při němž spokojeně vrní, působí blahodárně na tělo i na psychiku. Je také společnicí, i když méně oddanou. Znalost kočičí povahy může působit i výchovně. Kamarádka, procházející vztahovou krizí, si pořídila kočku a její deprese a špatné nálady byly ty tam. Zaměřila svůj zájem na zvíře a přestala se litovat a utápět ve smutku. Zlepšila se jí nálada a získala nadhled nad situací, před tím neřešitelnou. Problém vymizel a kočky pro ni nyní znamenají velmi mnoho.
5. Aplikace získaných poznatků a vlastních zkušeností ve výuce přírodopisu a výchovy ke zdraví v citlivých obdobích rozvoje osobnosti 5.1
Možné metodické postupy Z metodického hlediska je možné využít všech výukových forem – výkladu,
ankety, besedy, řízeného rozhovoru, vypravování, výuky v plenéru – ukázky výcviku psů a konkrétní canisterapie a felinoterapie ve vybraných sociálních zařízeních a farmingterapie i hipoterapie na farmách. Už výše jsem poznamenala, že volbu své studijní kombinace považuji za ideální. Téma této práce potvrzuje, jak je možné organicky propojit získávání informací a vést i vychovávat ke zdraví, jak se to např. děje v zooterapii.
24
5.1.2
Doklad vlivu chovu malého zvířete
Jako doklad vlivu chovu malého zvířete nejen na duševní zdraví uvádím následující příběh – kazuistiku. Tarasovi je 16, pochází z učitelské rodiny, chodí do víceletého gymnázia. Leccos mu ve škole dělá potíže, a protože je cizinec, myslí si, že je to hlavně tím. Má dvě starší sestry, které studovaly dobře, před nimi i před rodiči se za ty nedobré výsledky stydí, ale nic s tím neuměl udělat. Často býval doma sám, a jak přiznal, prožíval to smutně. Bylo to také tím, že nesnáší autoritativní jednání, že odmítá přísnost, že si zbytečně vytváří k učitelům negativní vztah, takže těžko hledá vztah k předmětům, kterým učí. Společně jsme hledali např. na učitelce fyziky něco pozitivního, protože ta mu nejvíce, jak se vyjádřil, pije krev. „Je přísná, nic neodpustí, nepřipouští žádné diskuze. Je taková studená“, říkal. „Pořád se na nás jen zlobí, pořád jen píšeme opravné úkoly a dlouhé chvíle trávíme před dveřmi kabinetu a čekáme, až se otevřou a uslyšíme ortel – jdeme domů, anebo píšeme znovu.“ Evidentně učitelku nenáviděl, takže fyziku také. Po čase jsme se potkali a on mi vyprávěl: „Dlouho jsem si přál mít doma nějaké zvířátko, které by bylo jen moje, těšil bych se s ním, staral se o něho, nebyl bych tak sám, když mě třeba bývalo tak divně smutno. Tak jsem si nakonec koupil laboratorní myšku. Když jsem pro ni hledal jméno, musela přece nějaké mít, když je moje kamarádka, vzpomněl jsem si na fyzikářku. Kolegyně na ni volaly Evičko. Tak mám doma myšku Evičku. Když se mě kluci ptají, co dělá Evička, jak se má a co spolu vyvádíme za kousky, tak se vždycky zeptám: „A která Evička, ta velká, nebo ta malá?“, pak se tomu dost dlouho smějeme, když líčím, kam mě všude leze a jak si obratně hraje s hračkami v teráriu. Uvolňuje mě to a z velké Evičky ztrácím strach. Doma na ni vlastně pořád myslím, když pozoruji malou Evičku, když ji krmím…, představuju si, že mám před sebou tu velkou. Už se jí tak nebojím, a ta fyzika není tak nezáživná. Co by tomu asi velká řekla, že mě ta malá vlastně učí mít rád fyziku?“
5.1.3 Příklad z vlastního pedagogického působení Zorganizovala jsem jednu společnou cvičnou hodinu přírodopisu a výchovy ke zdraví. Konala se po vyučování na louce za školou v okrajovém brněnském sídlišti. 25
Nakonec se časově dost protáhla, ale z toho jsem měla radost. Žáci osmé třídy si s sebou přinesli, pokud je měli, svá zvířata-mazlíčky, sešlo se tam několik pejsků, koček, morčat, křečků, myšek a dva zakrslí králíčci, samozřejmě většinou v teráriích. Počáteční zmatek a rozruch jsme kupodivu po několika pokynech a opatřeních, např. „rozesazení“ na louce, zvládli. Metodické vedení jsem promyslela předem – využila jsem v podstatě většinu výukových forem, od besedy, řízeného i spontánního rozhovoru, výkladu, poznávání přírodních reálií až po diskuze o pozitivech soužití člověka a zvířat a blahodárného uvolněného pobytu na čerstvém vzduchu v pohodovém psychickém prožívání. Každý představil své zvíře, řekl, čím ho obohacuje, jak se o něho stará, někdo přidal nějakou zajímavou či zábavnou příhodu, charakterizovali jsme např. jednotlivé zvířecí druhy, zopakovali, co víme z jejich anatomie, jak je třeba se o ně starat, čím jsou člověku užiteční, čím se živí a od toho jsme přešli k pozorování louky jako biotopu. Pozorovali jsme život na louce (krtince atd.), určovali rostliny a stromy v okolí…Žáci reagovali spontánně, mnohem živěji a ochotněji než v lavicích. V závěrečné diskusi a shrnutí se objevilo všechno, co bylo cílem – emocionální vztah k živé přírodě a vědomí, že člověk bez zvířat nemůže žít, že mu vedle užitkovosti poskytují také psychosomatické radosti. Jakoby vedlejší devízou toho odpoledne byla dobrá nálada, spolužáci se poznali i z jiných stránek, bylo patrné, že se „zvnitřňují“ vztahy, i ke mně se chovali jinak než dosud ve škole. Projevovali zájem o zopakování.
26
6.
Vlastní výzkum
6.1
Kazuistiky Pro příklad vlivu zvířete (koně, psa, kočky) na psychiku člověka uvádím
3 kazuistiky. Jsou zcela anonymní. Uvedené příběhy potvrzují mnoho z toho, co uvádím v teoretické části práce. Kasuistika č. 1 Dívka:
25 let
Bydliště:
Brno
V současnosti:
student VŠ
Osobní anamnéza: Rodina vysokoškolsky vzdělaných rodičů, lékařů. Od útlého dětství na ni nebyl kladen nátlak, aby šla ve šlépějích rodičů, tedy aby studovala medicínu. Prarodiče, z otcovy strany, to sice doporučovali, ale nikterak nenaléhali. Dívka byla vychovávána k samostatnému učení, školní přípravě a pečlivosti. Právě z důvodu vytíženosti rodičů už jako malé dítě byla hlídána babičkami, chodila do jeslí, pak do mateřské školky a nakonec nastoupila na první stupeň ZŠ, která nebyla v místě bydliště. Do školy dojížděla sama. Od batolecího věku jezdila s matkou často do přírody, na tábory, na hory nebo bruslit. Otec ji velmi brzy naučil jezdit na kole. Dívka vedla vcelku aktivní a pestrý život. Od první třídy navštěvovala hodiny gymnastiky. Na začátku druhé třídy vyměnili třídní učitelku a dívčin psychický stav i prospěch se začali zhoršovat. Učitelka si patrně na dívku zasedla. Skrz její apatii, nezájem a strach ji učitelka poslala do psychologické poradny, kde zjistili, že dívka má vysoké IQ, dobré schopnosti k učení a vcelku je v pořádku. V pořádku ale nebyla dívčina psychika a sebevědomí. Trpěla strachem cokoliv říct, prosadit se, protože za chybu byla tvrdě trestána posměchem. Dívka si vypěstovala vlastní svět, nevnímala okolí, mluvila si sama pro sebe. Neměla kamarády. Dívka měla v první třídě samé jedničky. Ve čtvrtletí druhé třídy měla mít tři trojky. Po návštěvě poradny se rodiče rozhodli přehlásit dívku na jinou ZŠ, kde nastal okamžitý obrat k lepšímu. Do ukončení povinné školní docházky měla dívka vždy vyznamenání. 27
Od té doby bojuje s vlastním sebevědomím. Nesnáší šikanu a ponižování. Má neutišitelnou potřebu být užitečná a mít skvělé výsledky, hodné obdivu. Bohužel se její trápení nemělo skončit tak brzy. Z neznámých důvodů přestala chodit do gymnastiky a začala navštěvovat hodiny klavíru, keramiky a s nejlepší kamarádkou ze školy i sídliště se přihlásila do skautského oddílu. Klavír jí dal základ hudebního vzdělání. Kroužek keramiky tvořivost a skautský oddíl ji vedl ke vztahu k přírodě, kterou si tolik oblíbila. Již od mala chovala doma housenky, kobylky, křečky a králíky. Přála si psa, ale toho jí rodiče nepovolili. Výrazná změna nastala v šesté třídě, kdy ji rodiče na toužebné přání přihlásili do kurzu jezdectví do jezdecké školy. Tam se dívka našla a práce s koněm jí šla skvěle. Hlavní trenérka v ní viděla nový talent jezdectví. V jezdecké škole se jen nejezdilo. Po ukončení základního výcviku se dívka stala jednou z pomocnic, která se věnovala koním. Pracovala s nimi nejen ze sedla, ale i ze země, metodou zaříkávače koní. Ve stáji vznikla přátelská společnost lidí, kteří spolu podnikali výlety na koňském hřbetě. Podle dívčina svědectví to bylo nejlepší období jejího dětství. Vše se začalo kazit vzhledem ke vztahu dívky s otcem. Ten jí veškeré kratochvíle spojené s aktivní činností (keramika, klavír, skaut i jezdectví) zakazoval. Snažil se držet ji doma. Zejména, když měla matka službu v nemocnici. Tak se velmi často stávalo, že dívka nešla na hodinu klavíru, keramiky nebo ke koním. Postupně se všechny aktivity zredukovaly pouze na jezdeckou školu. Ale i tam začala mít potíže. Jezdectví je bohužel náročná aktivita nejen na peníze, ale i na čas. Paradoxně škola ježděním netrpěla ba naopak, ale otci se zájmová činnost dívky z nějakého důvodu nezamlouvala. Nakonec došlo k nejhoršímu. Místo podpory a pochopení zůstala zloba a znechucení. Do jezdecké školy musela přestat chodit, protože její návštěvnost kolísala v závislosti na náladách otce, a to bylo u koní nežádoucí. Majitelka jí přestala půjčovat koně, klesla dívčina důležitost ve výcviku nováčků, která ji tolik bavila a naplňovala ji. Zkrátka se dostavil ten samý pocit prázdnoty, jako v první třídě. Dívka se začala opět uzavírat do vlastního světa. Školní prospěch se nezhoršil, ale chování ano. Dospívající dívka začala kopat kolem sebe. Její vztah s otcem se, z jejího pohledu, zhoršoval. Po ukončení ježdění na koni začala chodit do baletu. Naprostý skok jiným směrem. Vždy jednou za rok se nacvičovalo představení v Mahenově divadle. Dívka první výstup absolvovala. Otec na představení nepřišel. Na druhé, v den výstupu, otec dívce zakázal do divadla jít. Po této nesmyslné absenci byla ovšem ze souboru vyloučena. Od té doby se nevěnovala žádné mimoškolní aktivitě. To se odehrálo v deváté třídě základní školy. 28
Po nástupu na gymnázium propadla dívka pasti puberty, vygradované odporem k otci a absencí mimoškolních aktivit, zejména ježdění na koni, které sloužily jako ventil a psychohygienický element. Dívka navštěvovala pouze hodiny aerobiku v místě bydliště, které však nedokázaly uspokojit její potřebu po aktivní práci se zvířaty. Stal se z ní odmlouvající, revoltující a nesnesitelný teenager. Po ukončení střední školy nastoupila na vysokou školu, kterou po roce změnila. Už od základní školy si přála studovat VFU, ale nepodařilo se. Nyní studuje na MU. Vše se ustálilo až v druhém ročníku vysoké školy. Pořídila si svého prvního psa, kterému je vděčná za svůj „zdravý“ rozum. Dívka si prošla opravdu bouřlivými vztahy nejen s rodiči. Několikrát se stěhovala s domněnkou, že uteče před vlivem otce. Zjistila ale, že to byla změna spíše k horšímu. Až nyní, ve věku 25 let, se začíná zotavovat z následků svého dětství. Myslí jinak, s nadhledem. A sen o koni si hodlá splnit hned, jak to půjde. Říká totiž, že právě zvířata – koně a psi, jsou tím správným prostředkem, jak nepřijít o rozum, když je něco v nepořádku. Když trpí duše a není nikdo, kdy by ji pohladil, ukonejšil a byl jí oporou, jsou to právě zvířata, která dokáží vyléčit nemožné.
Diskuze: V popisovaném případu se nejedná o cílenou léčbu zvířetem, ale o pozitivní vliv na psychiku, když je člověk v kontaktu s milovaným zvířetem. Období, kdy chodila dívka jezdit, hodnotí jako nejšťastnější období dětství. V současnosti se realizuje na poli kynologickém (věda o psech, jejich chovu a šlechtění). Se svým druhým psem se připravuje na zkoušky ZOP – základní ovladatelnost psa – a účastní se i mezinárodních výstav, kde jsou velmi úspěšní. Na otázku, zda bude v budoucnu jezdit na koni, odpovídá, že jakmile to bude finančně možné, chce se opět věnovat i jezdectví. Ne na sportovní úrovni, ale právě z psychohygienických důvodů.
29
Kazuistika č. 2 Dívka:
15 let
Bydliště:
Brno
V současnosti: student ZŠ Rodinná anamnéza: Matka pracovala v Tisku, nyní je na mateřské dovolené s mladší dcerou. Otec dívky v jejím brzkém věku rodinu opustil, nyní je v podmínce, snad i ve vězení. Otec druhé, mladší, dcery rodinu také opustil. Dívka bydlí s babičkou, která ji přísně vychovává. Matka zůstává s mladší dcerou v jiné části Brna a s dívkou se navštěvují. Matka trpí hysterickými záchvaty vzteku a kolísáním nálad, které mají depresivní podtóny. Je zoufalá, že oba otcové jejích dcer ji opustili, je na všechno sama a život jí připadá promarněný. Osobní anamnéza: Dívka byla přijata na brněnské gymnázium. Trpí astmatickými záchvaty, na které má lékařem předepsanou medikaci. Zároveň bere léky na zklidnění svého záchvatovitého chování. Cítí se po nich prý lépe, bere je tedy dobrovolně. Výše popisované se spustilo někdy v průběhu druhého stupně základní školy. Je velmi citlivá vůči stresu a vypjatým situacím. Má obavy z neúspěchu, za který je silně kárána zejména matkou. Po přijetí na střední školu si dívka vybojovala domácí zvíře – kočku. Alergie na zvířecí srst, kterou dívka údajně trpí, se nikterak neprojevuje. Své kočce se věnuje s láskou a veškerou péčí. Stává se jejím nejlepším přítelem, zpovědníkem. Kočce se dívka svěřuje se svými patáliemi v dospívání. I s pocity nedostatečné lásky vysílané matkou a částečně i babičkou, která je k dívce přehnaně přísná. Díky kočce si připadá milovaná, chtěná a důležitá. I když má dobré školní výsledky (strach z neúspěchu) ty se ještě zlepšují. Dívka se cítí celkově lépe, pozitivněji, sebejistěji. Vytrácí se psychické záchvaty, na které si dříve brala tišící léky. Astma se též neprojevuje. Příchod zvířete – kočky, dívka hodnotí pouze pozitivně. Bez ní by si již nedokázala představit svůj život. V období „bez kočky“ neměla jasnou představu o svém budoucím životě. Pochybovala o životních hodnotách. Po příchodu mazlíčka se dívce jakoby samy vyjasnily životní priority. Je jistější a jde si pevně za svým cílem dostudovat gymnázium a stát se doktorkou práv. 30
Diskuze: Tento případ jasně dokazuje pozitivní vliv zvířete na dítě. Dívka viděla svoji budoucnost černě, protože trpěla nedostatkem lásky a pochopení. Je sice faktem, že rodičovskou – mateřskou lásku nemůže žádné zvíře nahradit, ale může zmírnit bolest, kterou dítě prožívá. Dívka trpěla astmatem a psychickými záchvaty děsu, strachu, úzkosti. Toto téměř vymizelo po příchodu kočky do domácnosti. Proto konstatuji přítomnost zvířete primárně za prospěšnou. Od doby, kdy se dívka stará o svoji kočku, netrpí pocity méněcennosti, úzkosti a nabyla zpět sebevědomí. Kazuistika č. 3 Chlapec:
11 let
Bydliště:
Brno
V současnosti: student ZŠ Rodinná anamnéza: Otec pracuje jako IT technik, matka vede dům s pečovatelskou službou. Chlapec má starší sestru a bratra. Oba pracují v rodinném podniku. Rodiče jsou rozvedení, ale žijí spolu. Jejich domácnost by se dala charakterizovat jako italská. Osobní anamnéza: Chlapec chodí na základní školu. Již od útlého dětství bývá často nemocný. Různá nachlazení, angíny a chřipky jsou vleklé a opakují se. Z toho důvodu nenavštěvuje téměř žádné zájmové kroužky, protože vždy mnoho zamešká. Ve škole má paradoxně prospěch dobrý. Na vysvědčení nosívá samé jedničky nebo vyznamenání. Škola tedy prostonanými pauzami netrpí. S čím má ale chlapec problémy, je chování. Nosí ze školy dost poznámek za nekázeň, neposednost a neklid. Svůj volný čas tráví zavřený v pokojí, kde si píše domácí úkoly a hlavně, hraje na počítači. Jelikož má otec také o počítače velký zájem, chlapec vlastní mnohé PC hry a vybavení, kterým vyplňuje svůj volný čas. Celá rodina si myslí, že chlapcův neklid, nervozita i zvyšující se agresivita vzrůstá právě hraním PC her (zejména tzv. stříleček a krváků). Jeho starší sestra i bratr se od mládí obklopují zvířaty různého druhu. V domě se pohybují psi, kočky, králíci, morčata, fretky, laboratorní myši, pavouci i plazi. Mají toho doma vskutku 31
mnoho, ale chlapec stále zaměřuje svoji pozornost jinam než právě ke zvířatům a přírodě. K velkému nadšení všech si do své malé Zoo pořídili ještě koně, kterého si ustájili blízko vlastního domu. Jedná se o starší klisnu po hříběti. Začali s ní aktivně trávit volný čas, ale hlavně použili jejího vlivu na hyperaktivitu nejmladšího člena rodiny. Chlapec pravidelně dochází do stájí, kde se o klisnu stará. Pod dohledem zkušené trenérky o ni nejen pečuje, ale především na ní jezdí. Chlapec dělá velké pokroky. Po čtvrt roce pravidelného ježdění a docházení do stájí se zklidnil natolik, že ze školy nenosí žádné poznámky za vyrušování, anebo jen zcela výjimečně. Jeho projevy agresivity se utlumily. Tráví více času se svými přáteli i rodinou a na PC hraje občas. Rodiče mu hraní nezakazují, ale regulují. Chlapec mantinely dokonale pochopil a respektuje je. Za klisnou chodí velmi rád a považuje ji za svého velkého přítele. I ona mu evidentně plně důvěřuje.
Diskuze: V úvodu kazuistiky píši, že chlapec trpěl častým nachlazením, které se vleklo tak dlouho, že nemohl chodit do žádných zájmových kroužků. To se během kontaktu s klisnou obrátilo. Chlapec bývá nemocný, ale jen krátce – sezónně a nemoc se již nevrací. Lékaři to připisují pravidelnému pohybu na čerstvém vzduchu. Ke koni totiž chlapec chodí i za nepříznivého počasí. Dělá to rád a bez donucení. Je tedy vidět, jak blahodárně může působit zvířecí kontakt na dětskou duši, potažmo i zdraví fyzické. Protože oboje jedno jsou. Jen je třeba zvolit tu správnou metodu. Přesto, že měli dům plný zvířat, žádné se chlapce kontaktně nedotklo natolik, aby ovlivnilo způsob jeho myšlení, chování, projevů i zdraví. Nakonec to byl kůň, který mu ukázal cestu ke zdraví a možnost žít svůj život naplno.
32
6.2 Dotazník 6.2.1
Metodika
V úvodu práce jsem stanovila základní hypotézu: Můžeme využít pozitivního vztahu ke zvířeti a rozvíjet ho také jako prevenci před výchovnými chybami? A tyto další: V domácnostech se běžně chovají drobná zvířata. Emocionálního vztahu ke zvířeti lze využít jako prevenci před nepříznivými pocity provázejícími dobu dospívání (puberty) – pocit osamění, nikdo mě nepotřebuje, nikdo mě nemá rád. Pravidelná starost o zvíře – cvičení, pravidelné procházky, práce kolem (farmingterapie) poskytne příležitost k pohybu, je prevencí před nadváhou, (vychovává obratnost, dodává sebevědomí, přispívá k vytváření sebejistoty) Starost o zvíře vyplní volný čas a adolescent nevyhledává party, které často svádějí k nežádoucím činnostem. Pravidelný styk se zvířetem pomáhá formovat určité charakterové vlastnosti. K zodpovězení jsem vytvořila anonymní dotazník, který jsem zadala k vyplnění studentům druhého stupně základní školy. Dotazník obsahoval 14 otázek týkajících se působení zvířete (jakéhokoliv) na nálady dítěte i celé rodiny. Cílem bylo zjistit vztah mezi dítětem, žákem druhého stupně ZŠ, a zvířetem. A jaký vliv má zvíře na náladu, zdravotní stav (psychický nebo fyzický) na dítě a další členy rodiny. Žáci měli za úkol zakroužkovat vždy jednu odpověď, nebo měli možnost rozepsat se v případě otevřené odpovědi (např. e) Jiné (uveď)...). V otázce 14 bylo možné vybrat i více odpovědí. Výzkumný soubor zahrnul 100 respondentů/žáků ve věkové kategorii 11-15 let. Účastníci s výzkumem souhlasili. Návratnost byla 100%. To je počet respondentů, které lze hodnotit, aby už výsledky byly signifikantní.
33
Dotazník měl následující podobu:
Obr. č. 1: První strana dotazníku.
34
Obr. č. 2: Druhá strana dotazníku.
35
6.2.2
Analyticko-syntetické vyhodnocení
Obr. č. 3: Grafické znázornění četností odpovědí na první otázku dotazníku. Máš rád/a zvířata? Z grafu lze vyčíst, že na otázku: Máš rád/a zvířata?, odpovědělo 17,16 % chlapců Ano, 8,32% , Spíše ano, 0,52 % Ne a 1,04 % Spíše ne. Za to u dívek 22,08 % Ano, 0,48 % Spíše ano, žádná neodpověděla Ne a 0,48 % odpověděla Spíše ne. Je tedy zřejmé, že většina dívek má o něco kladnější vztah ke zvířatům, než chlapci, a to o téměř o celých 5 %. Je radostné, že 79 % žáků má zvířata rádo, 17 % k nim má velmi blízko. Jen malé procento (4 %) nemá o zvířata zájem vůbec.
36
Obr. č. 4: Grafické znázornění četností odpovědí na druhou otázku dotazníku. Máš doma zvíře? U chlapců odpovědělo 19,24 % Ano, že má doma nějaké zvíře. Většinou uváděli, že mají doma z větších savců psa nebo více psů, kočku či kocoura. Z drobných savců velmi často morčata, králíky, křečky, potkany nebo osmáky. Z plazů želvy nebo chameleony. Obvyklé bylo i akvárium s rybičkami nebo chov andulek. Jeden dokonce pečuje o oblovky. Záporně, tedy že nemá žádné zvíře, odpovědělo 7,8 % chlapců. Přičemž 2 uvádějí, že dříve zvíře měli (psa). U dívek odpovědělo kladně, tedy že vlastní nějaké zvíře, 19,2 % dotázaných. Výčet druhů je dost podobný, jako u chlapců. Navíc mohu zmínit např. pavouky, agamy, gekony, což je pro dívky neobvyklé (většinou chovají k plazům a bezobratlým odpor). Pouhých 3,36 % odpovědělo, že nemá zvíře žádné, přičemž 2 dívky odpověděly, že zvíře měly (králík, morče, myš). Z tohoto grafu můžeme vyvodit, že 77 % žáků ZŠ vlastní nebo vlastnilo nějaké zvíře, o které pečuje. 22 % žáků žádné zvíře nemělo, ani nemá.
37
Obr. č. 5: Grafické znázornění četností odpovědí na třetí otázku dotazníku. Trávíš se svým zvířetem volný čas? Odpovědi mezi dívkami a chlapci byly dosti rozdílné. Pouhých 3,64 % chlapců odpovědělo, že tráví se svým zvířetem volný čas. 10,92 % chlapců odpovědělo Spíše ano. 9,36 %, že Ne a 2,08 % Spíše ne. Z toho plyne, že 14,56 % tráví se svým zvířetem svůj čas často nebo občas a 11,44 % se zvířetem čas netráví. Můžeme tedy říci, že většina chlapců se svému zvířeti věnuje. Ti, co uvedli, že jej se zvířetem tráví, mají doma psa nebo kočku, morče, křečka, potkana, želvu nebo papouška. Dívky v 21 případech odpověděly Ano, což znamená 10,08 %, že tráví čas se svým zvířetem. 7,2 % dívek odpovědělo Spíše ano, 1,92 % Ne a dalších 1,92 % Spíše ne. Ty, které se svým zvířetem čas netráví, je procento nižší v porovnání s těmi, které o zvíře pečují ve svém volném čase. Výčet zvířecích druhů je podobný jako u chlapců. Dominuje však pes, kočka a drobní savci. Podle procentuelního vyjádření se dívky zvířatům věnují častěji (17,28 %), než chlapci (14,56 %). A zároveň se vysoké procento chlapců zvířatům nevěnuje vůbec (11,44 %). U dívek je toto číslo nižší (3,84 %). Celkově se ale 64 % dotazovaných žáků ZŠ svému zvířeti věnuje.
38
Obr. č. 6: Grafické znázornění četností odpovědí na čtvrtou otázku dotazníku. Při jakých emocích se uchyluješ ke svému zvířeti? Z grafu můžeme vyčíst, že 0,52 % chlapců se uchyluje ke zvířeti, když prožívá zlost. 2,6 %, když prožívá smutek nebo stres. 3,12 % chlapců je se svým zvířetem, když cítí osamělost a 10,4 % udává jiné důvody, např.: když cítí radost, klid nebo když se nudí. Někteří popsali kombinaci emocí a ke svému zvířeti se uchylují, když prožívají zlost, smutek, stres i osamělost. Někteří se ke zvířeti neuchylují vůbec (4,68 %). U dívek 0,96 % touží po svém zvířeti, když cítí hněv. 6,72 % dívek se uchyluje ke zvířeti ze smutku. Pouhých 0,48 % při stresu a 3,36 %, když se cítí osaměle. Jiné důvody uvedlo 9,6 % dívek. Dívky uváděly kombinaci emocí zlost, smutek, stres, osamělost podobně, jako chlapci. Nebo touhu po přítomnosti bez udání konkrétní emoce. Také chtějí být se svými zvířaty, když prožívají radost. Ve třech případech napsaly, že se ke zvířatům neuchylují nikdy (1,44 %). Po rekapitulaci údajů se chlapci uchylují ke zvířatům méně často, než dívky. Dá se říci, že spíše vůbec. Pokud ale ano, tak nejčastěji z pocitu osamělosti, stresu a smutku. Dívky mají ke zvířatům blíže a jejich přítomnost vyhledávají nejvíce, když cítí smutek. Graf tedy jasně potvrzuje, že chlapci nemají tak vysokou touhu po kontaktu se zvířetem, když prožívají negativní emoce, jako dívky. 39
Obr. č. 7: Grafické znázornění četností odpovědí na pátou otázku dotazníku. Vidíš ve svém zvířeti psychickou podporu? Více kluků (10,4 %) si myslí, že ve zvířeti nemohou hledat psychickou podporu a dokonce 11,44 % ani neví, co si o psychické podpoře svého zvířete myslet. Malé procento (5,2 %) vnímá své zvíře jako psychickou podporu. Dívky jsou v tomhle mnohem optimističtější. 14,88 % vnímá své zvíře jako podporu a pouhých 2,4 % si myslí opak. 5,28 % dívek neví, co si myslet a jedna uvádí, že pychickou podporu vyhledává u svého psa, ale už ji nevidí v potkanovi. Všobecně lze konstatovat, že 41 % dotazovaných vnímá svá zvířata jako psychickou oporu. Zároveň ale 25 % je tak nevnímá a 33 % neví.
40
Obr. č. 8: Grafické znázornění četností odpovědí na šestou otázku dotazníku. Prospívá ti zdravotně kontakt se zvířetem? Chlapců, co si myslí, že jim kontakt se zvířetem prospívá je 7,28 %. 5,2 % tvrdí, že neprospívá a vysoké procento (10,92 %) neví, jestli jim vztah se zvířetm prospívá či ne. Jeden chlapec ale uvádí, že mu vztah ke zvířeti pomáhá být citlivým. Druhý chlapec napsal, že mu jeho zvíře prospívá po fyzické stránce zdraví a třetí chlapec uvádí, že silně pochybuje o účinku kontaktu zvířete na lidské zdraví. Dívky jsou i v této otázce optimističtější. Většina z nich (15,84 %) věří, že jim zvíře zdravotně pomáhá. Naopak 1,92 % nepřikládá vlivu zvířete na lidské zdraví žádnou váhu a 4,32 % neví, co si myslet. Opět můžeme říci, že 47 % žáků ZŠ vnímá zvířata jako léčivý element. Pouze 14 % dotázaných si myslí opak a 30 % neví, jak se k této otázce vyjádřit.
41
Obr. č. 9: Grafické znázornění četností odpovědí na sedmou otázku dotazníku. Vede tě zvíře k odpovědnosti a povinnosti? Na tuto otázku odpovědělo Ano pouze 3,12 % chlapců. Spíše ano 9,88 % a stejně (9,88 %) odpovědělo Ne. Spíše ne 1,56 % dotazovaných chlapců a jeden neví. Z průzkumu tedy plyne, že zvíře vede k odpovědnosti celkem 13 % chlapců, ale 11,44 % si myslí opak. Dívky v 12,96 % případů věří, že je zvíře k odpovědnosti vede a v 7,68 % je tomu obráceně. Dvě dívky neví, jestli je zvíře motivuje k odpovědnosti a povinnostem. Můžeme ale konstatovat, že 42 % vedena k povinnostem je a 37 % není.
42
Obr. č. 10: Grafické znázornění četností odpovědí na osmou otázku dotazníku. Vede tě zvíře k hlubšímu zájmu o přírodu? Již na první pohled je zřejmé, že u chlapců je zájem o přírodu prostřednictvím zvířete nízké v porovnání s dívkami. 8,84 % chlapců vede zvíře k zájmu o přírodu a 15,6 % si myslí, že je zvíře k přírodě nemotivuje. U dívek je 14,4 %, které mají o přírodu zájem a zvíře je k ní vede. Pouhých 7,68 % zájem nemá. Všeobecně lze tedy říci, že 47 % žáků si myslí, že zvíře je motivací k poznávání přírody. Zároveň ale 46 % si myslí opak.
43
Obr. č. 11: Grafické znázornění četností odpovědí na devátou otázku dotazníku. Stimuluje tě zvíře k aktivitám, které bys jinak nedělal/a? Tento graf znázorňující četnost odpovědí je v podstatě obdobný, jako dva předchozí grafy, i zde se projevil nezájem chlapců o zvířata a přírodu. Pouhých 7,8 % napsalo, že je zvíře stimuluje k aktivitě, kterou by jinak nedělali. A 15,08 % chlapců uvedlo, že je zvíře k aktivitám rozhodně nemotivuje. U dívek je tomu opět opačně. 13,29 % se ztotožňuje s tím, že je zvíře k aktivitám stimuluje. Jen 8,16 % si myslí opak. Téměř polovina (44 %) vnímá své zvíře jako motivaci pro různorodou činnost. Ale 46 % tak své zvíře, nebo zvířata obecně, rozhodně nevidí.
44
Obr. č. 12: Grafické znázornění četností odpovědí na desátou otázku dotazníku. Ovlivňuje tvoje zvíře pozitivně vztahy v rodině? Méně chlapců uvádí (9,88 %), že jejich zvíře ovlivňuje pozitivně vztahy v rodině. Naopak většina (13 %) chlapců si myslí, že zvíře rozhodně nemá pozitivní vliv na vztahy v rodinném kruhu. Jeden neví, jak by tuto otázku zodpověděl. Dívky jsou v tomto optimističtější. 11,52 % vnímá své zvíře za příjemný, pozitivní element domácnosti a 9,6 % to vnímá opačně. Jedna dívka uvádí, že její zvíře nemá rodina vůbec ráda (laboratorní myš). Souhrnně lze říci, že 43 % respondentů souhlasí s tím, že domácí zvíře zlepšuje vztahy mezi členy rodiny, ale 44 % si myslí, že to není pravda.
45
Obr. č. 13: Grafické znázornění četností odpovědí na jedenáctou otázku dotazníku. Působí zvíře pozitivně na tvoji náladu a náladu členů rodiny? To, že zvíře působí pozitivně na náladu si myslí 12,48 % chlapců. To, že nepůsobí vůbec na nálady v rodině nebo majitelů samotných, si myslí 9,88 % chlapců. Jeden uvádí, že neví, jestli jeho zvíře působí kladně na jeho nálady a nálady rodiny. Dívky většinou uvádějí (17,76 %), že zvíře má kladný vliv na pozitivní nálady. Jen 3,36 % si myslí, že tomu tak není. Jedna dívka uvádí, že její laboratorní myš má vliv na její pozitivní náladu, ale na rodinnou spíše negativní. A druhá dívka popsala, že její želva ovlivňuje pouze její nálady, ale rodiny se nikterak netýká. Naprostá většina žáků si myslí, že zvíře skutečně ovlivňuje pozitivně náladu jejich i členů rodiny (61 %). Jen 26 % s tím nesouhlasí. 3 % uvádějí, že na jejich náladu vliv zvíře má, ale na nálady rodiny už ne. Zbývajících 10 % se k této otázce nevyjádřilo.
46
Obr. č. 14: Grafické znázornění četností odpovědí na dvanáctou otázku dotazníku. Ovlivňuje ti zvíře denní režim? 11,44 % chlapců ovlivňuje zvíře denní režim. 12,48 % uvedlo, že jim zvíře režim neovlivňuje. 13,44 % dívek píše, že jim zvíře denní režim ovlivňuje a 8,16 %, že nikoliv. Jedna dívka neví, jak tuto otázku zhodnotit. Závěrem však je, že 50 % dotazovaných ovlivňují jejich zvířata denní režim. Kdežto 41 % uvádí, že jim denní režim neovlivňují.
47
Obr. č. 15: Grafické znázornění četností odpovědí na třináctou otázku dotazníku. Rozmlouváš se svým zvířetem? Více jak polovina žáků (54 %) uvedla, že se svým zvířetem rozmlouvá. 38 % chlapců a dívek uvedlo, že se svým zvířetem nemluví. Dívky jsou opět otevřenější v komunikaci se zvířaty, než chlapci.
48
V následujícím grafu (Obr. č. 16) uvádím jak často rozmlouvají žáci se svým zvířetem.
Obr. č. 16: Grafické znázornění četností odpovědí na otázku: Rozmlouváš se svým zvířetem? Pokud Ano, jak často? Ti žáci, kteří odpověděli na otázku kladně, měli možnost si vybrat, jak často se svým zvířetem rozmlouvají. Nejvíce žáků (31, tedy 16,74 %) vybralo odpověď Občas. 16 žáků (8,64 %) zvolilo možnost s odpovědí Často a pouhých 7 žáků (3,78 %) zaškrtlo odpověď Vždy.
49
Obr. č. 17: Grafické znázornění četností odpovědí na čtrnáctou otázku dotazníku. Co považuješ při soužití s tvým zvířetem za důležité? Nejčastější odpovědi: Hmatový kontakt se zvířetem... a Mít k dispozici stále přítele… Další nejčastěji kroužkovanou odpovědí bylo: Možnost povídat si se zvířetem… Na třetím místě, s rozdílem jedné odpovědi, se umístily odpovědi: Pocit bezpečí…, Možnost o někoho pečovat… a Možnost trávit čas… Na předposledním místě je odpověď: Možnost výcviku. A seznam uzavírá odpověď Jiné, kde žáci popsali např.: Za důležité považuji, že moje zvíře nezapáchá. Uklidňuje mne pohled na rybičky v akváriu. Myslím si, že zvíře člověka změní.
50
6.2.3 Diskuze V dotaznících odpovídalo 52 chlapců a 48 dívek z druhého stupně ZŠ ve věku od 11 do 15 let. Pro představu o různorodosti názorů jsem se rozhodla graficky znázornit každou otázku zvlášť, zhodnotit ji, a posoudit postoj žák – zvíře z hlediska chlapeckého, dívčího a celkového. Podle výsledků má většina žáků ZŠ kladný vztah ke zvířeti a většina z nich také vlastní nějaké zvíře (psy, kočky, drobné savce – morčata, potkany, králíky, křečky, myši, osmáky. Plazy, rybičky nebo papoušky). Někteří také uvádějí, že dříve zvíře měli nebo by si zvíře přáli. Potěšující bylo zjištění, že víc jak polovina respondentů tráví se svým zvířetem svůj volný čas. Záleží samozřejmě na druhu zvířete, které doma chová. Ti, co napsali, že čas se svým zvířetem tráví, mají doma nejčastěji psa, kočku nebo malé savce. Překvapením bylo, že mnoho žákyň chová doma pavouky a plazy, kterým se s oblibou věnují. Dříve bylo pravidlem, že se takových tvorů mladé slečny bály. Dnes je tomu zcela jinak, dokonce existují případy, kdy jsou ustrašenými spíše mladí pánové. Proto ve výsledcích vychází, že aktivita chlapců vůči zvířatům je poněkud nižší, než u dívek. I výčet druhů byl – až na výjimky – chudší, než u dívek. Je to dáno zřejmě „moderní dobou“. Kontakt s přírodou se minimalizuje a omezuje. Chlapci se věnují raději sportu, televizi nebo počítačům a technice. Dívky, ač se věnují podobným aktivitám, přece jen mají k přírodě blíž než chlapci. Dotazníková otázka č. 4 zkoumala, jaké emoce nutí žáky uchýlit se k živému tvoru. Opět tu byl velký rozdíl mezi chlapci a dívkami. Dívky jsou mnohem emotivnější, nebojí se pocity vyjádřit, přiznat a říct si o pomoc, kterou vyhledávají u svého přítele – byť zvířecího. Chlapci jsou v tomto mnohem rezervovanější. Je v nich snad zakořeněno, že negativní emoce (smutek, lítost, osamělost) je slabost. Vypadá to, že většina z nich nepřizná, že se cítí „pod psa“ a v žádném případě by se neuchýlila ke zvířeti. Přesto existují tací, kteří svého mazlíčka považují za kamaráda a mazlí se s ním, když mají splín. Někteří vyhledávají přítomnost zvířete z jiného důvodu. Třeba z radosti nebo nudy. Pak je tu otázka, jestli žáci vidí ve svém zvířeti psychickou podporu. Téměř polovina tvrdí, že pro ně jejich zvíře je skutečnou oporou. Zbytek si myslí opak nebo neví, ale je také faktem, že takto odpověděli ti, kteří zvíře nikdy neměli a snad ani nechtějí. Stále zůstává pravidlem, kdo nezažil, nepochopí. Děti, vyrůstající v prostředí 51
bez zvířecího kontaktu, jsou zkrátka o něco ochuzené a odráží se to na jejich projevech, názorech a postojích. Pochopitelně v tom hrají zásadní roli rodiče a jejich vlastní názory a postoje. Otázku, zda nám zdravotně prospívá kontakt se zvířaty, hodnotili žáci rozporuplně. Téměř polovina si myslí, že zvíře má vliv jak na zmíněné psychické zdraví, tak i na fyzické. Jedná se o komplex a nelze je od sebe oddělovat. Tělo a duše totiž jedním jsou. Z výsledků tedy plyne, že většina (zejména dívky) si myslí, že zvíře má blahodárné účinky na lidskou duši i tělo. Vztah člověka a zvířete je odedávna v závislosti. Člověk se rozhodl vzít zvířeti svobodu pro své vlastní potěšení, či užitek. Daní za to je neustálá péče o blaho zvířete. Z výsledků vychází cosi rozporuplného. Téměř tři čtvrtiny dotazovaných má doma nějaké zvíře, ale pouze slabá polovina má povinnost o ně pečovat a je za ně zodpovědná! Ptám se tedy, kde je chyba? Zřejmě na straně rodičů, kteří nejsou důslední při volbě, zda zvíře pořídit nebo nepořídit. Je nutné zvážit, a to několikrát, všechny aspekty nepohodlí ve prospěch zvířete. Při nedostatečném uvážení se pak velmi často stává, že se o zvíře starají rodiče sami. Dítě si tak zafixuje špatný model chování – můžu mít, co chci a nemusím být za to zodpovědný. S tím souvisí i denní režim, který je nutné přizpůsobit zvířeti. Pořídíme-li si psa, je zapotřebí s ním chodit ven tak často, jak to vyžaduje. Zkrátka a dobře, každý druh má svá specifika a nejsme-li lhostejní k tomu, jak se našemu zvířeti bude dařit, je nutné se mu v potřebách přizpůsobit, a to znamená obětovat něco ze svého osobního času nebo jej zorganizovat tak, aby vyhovoval oběma. Pokud nejsme schopni toho dosáhnout, bude lepší si zvíře nepořizovat. Stejného názoru je 50 % žáků, kteří přizpůsobili svůj denní režim domácím mazlíčkům. Předpokládáme, že zvíře, jako živý tvor pocházející z divoké přírody, je automaticky bráno jako pojítko s přírodou samotnou. 47 % chlapců a děvčat si myslí, že tomu tak je a zvíře je s přírodou spojuje. Zbytek má zřejmě jiné zájmy a o zvířata a přírodu se nezajímá. Zvířata jsou různorodá stvoření a dá se s nimi zažít mnoho legrace. Při péči o ně, při trávení volného času s nimi, při cestování atd. Totéž si myslí 44 % respondentů. Ostatní nevidí ve zvířatech nic zábavného ani činorodého. Je to smutné zjištění, protože zvířata dokáží být tak zábavná. Tolik nám toho dají a nechtějí mnoho zpět. Zvířata mají vliv nejen na naše tělo a duši, ale i na nálady v rodinném kruhu. Většinou jsem se setkala s případy, kdy zvíře bylo stmelovacím elementem a lékem na 52
negaci v rodině. Stejnou zkušenost potvrzuje 43 % žáků, kteří mají doma zvíře. Pokud je vše, jak má být, rodina přijme zvíře jako nového člena a sdílí s ním dobré i zlé. Pravidelně se stává, že i ti, kteří byli původně proti pořídit si do domácnosti zvíře, se s ním nakonec smíří a dokonce se zvířetem hovoří. Sdílí s ním své pocity, nálady a zvíře se stává takovým tichým psychoterapeutem. Vyslechne, ale nesoudí, a to je velmi mnoho. I u žáků ZŠ má ve většině případů (54 %) zvíře tuto nepostradatelnou funkci. S tím souvisí i taktilní komunikace – doteková. Tohle totiž hraje primární roli při výběru vhodného zvířecího druhu. Často žáci psali, že si nejvíce váží hmatového kontaktu se zvířetem, uklidňujícího doteku teplé srsti. Nejvhodnější jsou, a také nejoblíbenější, savci (pes, kočka a drobní savci). Dále je podle dětí velmi důležité hledisko psychologické, možnost mít přítele a povídat si s ním. Zde už je volba druhu široká, podle libosti. Stejně jako u možnosti pečovat o někoho nebo trávit s ním čas. Závěrem diskuse bych chtěla říci, že ve většině případů chovají dívky a chlapci základní školy velkou náklonnost ke zvířatům. Rádi si je pořizují, starají se o ně, tráví s nimi čas a svěřují jim své problémy a trápení. I přes některá překvapivá hodnocení si myslím, že jsou pro ně zvířata velmi důležitá a v životě nepostradatelná.
Závěr V metodické části práce jsem si stanovila výchozí hypotézy: 1. Můžeme využít pozitivního vztahu ke zvířeti a rozvíjet ho také jako prevenci před výchovnými chybami? Z popsaných kazuistik je zřejmé, že lze využít pozitivního vlivu zvířete na dětskou, vyvíjející se psychiku jak preventivně, tak i léčebně. Kazuistika č. 1 dokonce odráží léčené výchovné chyby z dětství právě pozitivním vlivem zvířat (psa a koně). Mimo jiné i dotazníková sonda potvrzuje kladný vliv kontaktu se zvířaty jako prevenci. 2. V domácnostech se běžně chovají drobná zvířata. Nejčastěji se v domácnostech chovají psi a kočky, často i několikero. Ale stejné oblibě se těší právě drobná zvířata. Faktem zůstává, že děti (žáci) dávají přednost savcům se srstí (je pro ně důležitý dotek – taktilní komunikace), jako jsou křečci, morčata, králíci nebo osmáci. Stále častěji se také objevují ptáci – papoušci, plazi – želvy, hadi, ještěři nebo rybičky, u nichž je klíčový uklidňující faktor vody. 53
3. Emocionálního vztahu ke zvířeti lze využít jako prevenci před nepříznivými pocity provázejícími dobu dospívání (puberty) - pocit osamění, nikdo mě nepotřebuje, nikdo mě nemá rád. Ano, emocionálního vztahu ke zvířeti lze využít jako prevenci před nepříznivými pocity v době dospívání. Žáci sdílí negativní emoce se svými zvířaty a zejména dívky jsou velmi otevřené. V kazuistikách je jasně popisováno zlepšení právě v době začínající puberty – náladovost, popírání autorit, hledání své vlastní osobnosti a možná rizika s tímto obdobím spojená. 4. Pravidelná starost o zvíře - cvičení, pravidelné procházky, práce kolem (farmingterapie) poskytne příležitost k pohybu, prevence před nadváhou, (vychovává obratnost, dodává sebevědomí, přispívá k vytváření sebejistoty) Pravidelná starost o zvíře vede žáky ke zdravějšímu životnímu stylu – více pohybu, rozvoj zájmů a koníčků, výchova k zodpovědnosti, psychohygiena. S pohybem úzce souvisí i regulace hmotnosti – slouží tedy jako prevence proti obezitě. 5. Starost o zvíře vyplní volný čas a adolescent nevyhledává party, které často svádějí k nežádoucím činnostem. Tuto hypotézu potvrzuji již v bodě 3. Období dospívání souvisí s hledáním se a je často dosti problematické. Sonda potvrzuje, že žáci vlastnící jedno a více zvířat mají tolik zájmů, starostí kolem zvířat a zodpovědnosti, že nevyhledávají jiné – nebezpečné – ventily k uvolnění energie z emocí v období dospívání. 6. Pravidelný styk se zvířetem pomáhá formovat určité charakterové vlastnosti. Pravidelný kontakt se zvířetem pomáhá nejen formovat charakterové vlastnosti, ale dokáže charakter i změnit. Důkazem jsou kasuistiky 1. - 3., ale i věta vepsaná do dotazníku: Kontakt se zvířetem člověka prostě změní.
54
Literatura ALDINGTON, E. H. W.: O psí duši. Povaha, psychologie a chování psa. České Budějovice: Dona, 1999. ISBN 80-86136-47-7. BENEŠOVÁ, M., ZOUHAROVÁ, M. Metodicky popsané postupy a konkrétní canisterapeutické aktivity (techniky nebo polohování). In VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, s.r.o. 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. CAROLLA, L., TOBEROVÁ, J. Indigové děti. In: Doktorka.cz: O zdraví a kráse [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://rodinadeti.doktorka.cz/indigove-deti/ DOLEŽALOVÁ, A. Papoušci - ornitoterapie. In VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, s. 282-289. ISBN 978-80-7322-109-6 DUFKOVÁ, J., ČUŘÍK, J.: Vlak dětství a naděje. Brno: Masarykova univerzita, 2007, (reportáže ze života zdravotně či sociálně znevýhodněných dětí a mladistvých). GALAJDOVÁ, L., GALAJDOVÁ, Z.: Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie. Praha: Grada Publishing, 1999. 160 s. ISBN 80-7169-789-3. HELEBRANTOVÁ, Petra. Vliv domácího zvířete na psychiku seniora. In: Vyplnto.cz [online]. [cit. 2012-03-19]. Dostupné z: http://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/vliv-domaciho-zviretena-psy/ HOLLÝ, K., HORÁČEK, K. Hipoterapia. Bratislava: Eternapress, 1998. HONZÁK, R.: Komunikační pasti v medicíně. Praha: Galén, 1997. ISBN 80-7262-032-0. ISAACSON, R.: Léčba koněm. Pouť otce za uzdravením syna. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-878-4. JANDOUREK, J.: Sociologický slovník. Praha 2001. Heslo Adolescence, str. 13n. JARÁ, Dana. Zooterapie. In: Zooterapie: alternativní terapie za přítomnosti zvířat [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://zooterapie.webnode.cz/zooterapie/ JISKROVÁ, I., CASKOVÁ, V., DVOŘÁKOVÁ, T.: Hiporehabilitace. Brno: Mendlova univerzita. ISBN 978-80-7375-390-0.
55
KALINOVÁ, V. Současná situace v oblasti canisterapie. In Pravda o zooterapii. Sborník. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2003, s. 25-29. Kolektiv autorů: Povídání o hipoterapii. Sdružení PIAFA ve Vyškově, 1996. LACINOVÁ, J. Historický vývoj zooterapie a její současný stav. In VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, s.r.o. 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. MACEK, P.: Adolescence: psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál, 1999, 207 s. ISBN 80-7178-348-X MAHELKA, B. Malá zvířata. In VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, s. 292-298. ISBN 978-80-7322-109-6 MASON, J., M. Psi v lásce nikdy nelžou. Praha: Rybka Publisher, 1999, 272 s. ISBN 80-86182-88-6. NERANŽIČ, Z. Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. Praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů. Praha: Albatros, 2006. 155 s. ISBN 80-00-01809-8. PETERKOVÁ, M. Adolescence: Dětství je překonáno, dospělosti vstříc. In: Psychotesty a testy online [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/adolescence.htm PINKAVOVÁ, H.: Význam felinoterapie. In Nové trendy v ošetřovatelské péči. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2007. ISBN 978-80-7013-451-1. s. 46–48. PODBORSKÝ, V.: Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno: FF MU, 1999. (Pravěké obrázky zvířat ze str. 40, 41.) STAFFOVÁ, Z. Canisterapie jako součást výuky. In VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, s.r.o. 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. STRUNECKÁ, A., PATOČKA, J. Doba jedová. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011. ISBN 978-807-3874-698. ŠINDLÁŘ, J.: Stručné dějiny veterinární medicíny. (Od pravěku do konce 19. století). Brno: Veterinární a Farmaceutická univerzita, 2005. ISBN 80-7305517-1 ŠTÍPEK, P.: Dítě na zabití. Příručka pro rodiče dětí a dospívajících s problémovým chováním. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-981-1 56
TICHÁ, V. Formy canisterapie (individuální canisterapie). In VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, s.r.o. 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. TICHÁ, V. Zastřešující organizace v zooterapii. In VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007a, s. 44-46.
ISBN 978-80-7322-109-6
VAVROŇ, J.: Psů a koček je u nás na obyvatele nejvíce v Evropě. Právo, R. 22, č. 60, 10. - 11. března 2012, str. 1 a 8. VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, s.r.o., 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6.
Další zdroje Canisterapie [online]. Poslední revize 2008 [cit. 2011-02-16]. Dostupné z
. Helppes: centrum výcviku psů pro postižené. Helppes: centrum výcviku psů pro postižené [online]. 2006 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.helppes.cz/ Koníček: občanské sdružení. OBČANSKÉ SDRUŽENÉ KONÍČEK. Konicekcb.webnode.cz: koníček [online]. 2009 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://konicekcb.webnode.cz/zooterapie/ Z koňské historie a koně v historii: Pokračování Starých pověstí (konin) koňských. Koniny.ic.cz [online]. 2006 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.koniny.ic.cz/okonich/index_Page344.htm Zkušební řád pro canisterapeuty a canisterapeutické psy [online]. ifauna, poslední revize 2010 [cit. 2011-03-05]. Dostupné z < http://www.ifauna.cz/clanek/psi/zkusebni-rad-pro-canisterapeuty-acanisterapeuticke-psy/368/˃ Zootrerapie aneb když zvířata léčí. In: . Asistentka.cz: Nebuď jen šedá myš [online]. 30.3.2010 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.asistentka.cz/node/9545
57
Přílohy Příloha č. 1: Ukázka vyplněného dotazníku, 1. strana.
58
Příloha č. 2: Ukázka vyplněného dotazníku, 2. strana.
59
