MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

Město vzpomíná: Karel Hynek Mácha v kulturním prostoru Litoměřic Diplomová práce Autor: Jana Milotová, učo 219555

Vedoucí práce: doc. PhDr. Csaba Szaló, PhD. Katedra Sociologie Magisterské studium

Brno, 2012

Rozsah práce: 156626 znaků Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a všechny použité zdroje informací jsem uvedla v seznamu literatury. …..…………………………….

Jana Milotová 2

Ráda bych poděkovala svému vedoucímu práce, Csabovi Szaló, za podnětné konzultace. Dále děkuji panu Oldřichu Doskočilovi, sestře Nině, Martinovi, rodičům a přátelům.

3

OBSAH

ÚVOD ........................................................................................................................................ 7 1.1.

O čem a proč ................................................................................................................ 7

1.2.

Cíl práce a otázky ........................................................................................................ 9

2. Problematika paměti v sociálních vědách .......................................................................... 12 2.1.

Vzpomínka a historie vzpomínky: paměť - tradice - dějiny ...................................... 13

2.2.

Assmannův příspěvek k problematice paměti ........................................................... 15

2.2.1.

Kulturní a komunikativní paměť ........................................................................ 16

2.2.2.

Kultivace paměti ................................................................................................ 17

2.2.3.

Kulturní paměť a prostor .................................................................................... 19

3. Kulturní prostor města ........................................................................................................ 20 3.1.

Ikonická architektura v kontextu kulturní paměti a teorie kulturní produkce ........... 21

3.1.1.

Pomníky jako objektivizace vzpomínky ............................................................ 21

3.1.2.

Pomníky v poli kulturní produkce ...................................................................... 23

4. Litoměřice: s kým, jak a kde o Máchovi! (?) ..................................................................... 25 4.1.

Hynku! Hynku! Hynku! Uznání hodnoty Máchy jako básníka – vznik kultu........... 28

4.2.

Organizace vzpomínání ve městě (60. - 90. léta 19. století)...................................... 31

4.3.

Měšťanská beseda a péče o Máchův kult .................................................................. 32

4.4.

„A náš je Hilscher“ Otevřený boj o symboly v prostoru města................................. 33

4.5. Litoměřický kulturní prostor v kontextu celonárodní péče o kulturní dědictví Svatobor pomáhá, osvěcuje a pamatuje ................................................................................ 35 4.6.

Intermezzo: Z Prahy do Litoměřic a zpět! ................................................................. 37

4.7.

Oslavy velkého výročí ve městě - rok 1936 .............................................................. 37

4.7.1.

Výbor pro oslavy a Musejní spolek: texty, promluvy ........................................ 38

4.7.2.

Vzpomínky a prostor: praktiky zvýznamňování a „ztišování“ .......................... 39

4.7.3.

Promluvy české i německé ................................................................................. 41

4.7.4.

Blažkův pomník: otázka tvarosloví? .................................................................. 42

4.8.

Národní manifestace – vrchol kultu........................................................................... 44

4.9.

Město a Máchův symbol v poválečně obnově........................................................... 46

4.9.1. Mácha mezi mládeží a ochotníky: Máchovci a Máchovy Litoměřice ................... 48 4.10.

„Nové“ otázky v nové době ................................................................................... 49 4

4.10.1. Kam dál s Máchou ................................................................................................ 50 4.10.2. Spor o podobu vzpomínky - Máchovských oslav .............................................. 53 5. Za litoměřického Máchu i Myslbeka: poslední významné „mrtvé tělo“ v prostoru města? ............................................................................................................................................ 56 ZÁVĚR..................................................................................................................................... 59 Literatura a prameny ................................................................................................................ 63 Jmenný rejstřík ......................................................................................................................... 68 Anotace..................................................................................................................................... 70 Annotation ................................................................................................................................ 70 Obrazová příloha ...................................................................................................................... 71

5

Vzpomínka je událost. (Charlotte Linde, Working the past 2008, s. 71)

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou? (Karel Hynek Mácha, Máj)

6

ÚVOD 1.1. O čem a proč

„V domě U bílého orla na pražském Újezdě se narodil Ignác Mácha, pozdější básník.“ Tato slova v knize Miroslava Ivanova (Ivanov 1977: 24) faktograficky odkazují k časovému bodu, události narození dítěte (Ignác Mácha). Zároveň předjímají věci budoucí (pozdější básník Karel Hynek Mácha). Předjímání Ivanovovi umožňuje retrospektivní pohled vycházející z dobového kontextu a stavu vědění jeho současnosti. V Máchově rodném listě bychom tuto formulaci nenalezli. Ivanovova Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi z roku 1977 je jen střípkem z celkového objemu publikací, „důvěrných zpráv“, týkajících se Máchy. Ivanov vychází z dřívějších textů a jeho kniha je tak jedním ze spojovacích článků řetězce dvě stě let dlouhého vztahování se k příběhu Mácha, k interpretaci Máchova díla i osoby, řetězce interpretace interpretací. Od onoho intimního okamžiku U bílého orla v roce 1810 uplyne 200 let a rok 2010 je vyhlášen Rokem Karla Hynka Máchy. Jde o projev úcty, o manifestaci významu. Je zřejmé, že Mácha musel být přijat sněmem hodnotitelů. Máchova tvorba se stala měřítkem hodnoty. Dílo bylo kodifikováno. Kanonizován byl příběh – vyprávění o Máchovi. Co tento příběh reprezentuje? Kým a v jaké podobě byl a je sdílen, kým a kde byl a je vyprávěn? Máchova osobnost a jeho dílo se okamžitě po básníkově smrti staly předmětem zájmu, který byl živen nejen ojedinělostí Máchova romantického zjevu v české literatuře (Sutnar 1936, Ivanov 1977, Křivánek 1986, Pohorský 1993), ale i tajemností, jež je spojena s jeho fyzickou podobou. Nejprve byl Mácha diskutován jen v úzkém okruhu pražských přátel a literátů, do konce 19. století se stává „arbitrem“ literárního snažení nastupujících básnických generací. Proces vyjednávání Máchova významu je procesem jeho neustálého posvěcování. Tzv. „druhý život“ Karla Hynka Máchy je založen na zprostředkování příběhu, jehož kultivací je udržován v myslích společenství nejen příběh Mácha ale i příběh společenství samého. Vzniká Máchův kult, v němž je celostní duch romantického básníka vměstnán do modelu určeného pro potřeby doby. Z Máchy se stává národní pěvec, symbol češství, národní svobody. Stává se objektem nacionálního soupeření v sociálním poli. Kde jinde by takto mohl být Mácha uchopen více, než ve městě, ve kterém zanechal svou stopu, v němž se otiskla tragika jeho životního konce, ve městě, ve kterém tvořilo

7

německé obyvatelstvo většinu a v němž česká menšina toužebně hledala symbolického zprostředkovatele sdílených hodnot, oporu své existence. Mácha žil v Litoměřicích 40 dní svého života, odešel do severočeského města z Prahy a snažil se tak vyřešit svou životní situaci. To je jiný příběh. Podstatné je, že ve městě nějaký čas pobýval, ještě podstatnější, že v něm v noci z 5. – 6. listopadu velmi mladý zemřel. Společenské podmínky se ovšem proměňují a s nimi jak pohled na Máchovu tvorbu, tak orientace Máchova kultu. Je třeba si uvědomit, že nejen Máchovo dílo vychází z kontextu doby, ve které vzniklo, ale také jednotlivá čtení jeho díla vycházejí ze svých historických a společenských ukotvení.1

Což se „promítá v otázkách, které si vědci pokládají, i ve

způsobech jakými na otázky hledají odpovědi“ (Haman, Kopáč 2010: 8). Máchovské výtvarné nebo dramatické interpretace poté prostor otázek a odpovědí ještě rozšiřují. Bourdieu (2010) hovoří o uměleckém, literárním poli, v rámci něhož dochází k vyjednávání pozic jednotlivých aktérů a v souvislosti s tím také k vyjednávání forem uměleckých objektů, textů. Institucionální paradigma sociologie literatury zkoumá komunikační a interakční řetězec umělec – dílo – odběratel. Jak poukazuje Petrusek, na tento elementární řetězec se váže „rozsáhlý soubor sociálních procesů, institucí a skupin“ (Petrusek 1999: 31). Společně s Bourdieu (2010) lze říci: Máchův příběh je také příběhem spisovatelů, historiků, umělců nebo politiků. Tyto kulturní elity, tito držitelé vědění zprostředkovávají Máchu laickému čtení. Jejich opakovaným podáním informace širší veřejnosti je sdělované posvěcováno. Promluvy jsou činěny jak v rámci odborné literatury, textů, které se přesouvají z minulosti do současnosti, tak v rámci ceremonií a oslav. V obou případech dochází k jejich sdílení. „V nepaměť tvou snad neupadnu“ napsal Mácha v jednom ze svých osobních dopisů a zdá se, že jeho obava byla zbytečná. V roce 2010 na Máchu vzpomíná kde kdo. Fundament vzpomínání tkví ve sféře kulturních institucí, které se tak jako i v dobách minulých snaží ohraničit, vymezit rozsáhlé pole Máchovských interpretací. Kulturní akce v roce 2010 probíhaly pod taktovkou organizací jako jsou Obec spisovatelů České republiky, Národní muzeum, Národní knihovna, Památník národního písemnictví nebo PEN klub. Proběhlo množství akcí: výstav, konferencí, veřejných čtení.2 Bylo možné vstoupit do výstavních síní, být přítomen recitování básní v prostorách, které se s literátem pojí. Je možné prolistovat sborníky, katalogy výstav, poslechnout si záznamy recitálů. Mým záměrem není 1

V rámci sociologického čtení literatury zmiňuje M. Petrusek tři hlavní faktory, které ovlivňují historický vývoj literatury – totiž – „pohyb společenského myšlení, do dané doby vytvořený, systém zobrazovacích prostředků a individualitu uměleckého talentu“ (Petrusek 1990: 29). 2 Podrobný rozpis všech uskutečněných akcí lze najít na adrese http://www.khmacha.cz/rok2010/rok-2010-jerokem-k-h-machy/.

8

uvést všechny akce, které se v roce 2010 odehrály. Chci poukázat, že při každých vzpomínkových akcích vznikají nové prostory (fyzické, symbolické), v nichž dochází k promluvám, manifestacím významu. Zároveň jsou tyto vzpomínky uchovávány – archivovány pro další potenciální čtenáře. Vzpomínky jsou oprašovány, interpretace reinterpretovány. Paměť je objektivizována – symbolizována v prostoru. Máchovské vzpomínkové akce v roce 2010 probíhaly především ve dvou městech: v Praze a Litoměřicích. V obou městech se konaly již zmíněné výstavy a konference. V Litoměřicích byl odhalen „nový“ Máchův pomník. Proč jsem vložila slovo „nový“ do uvozovek? Jedná se totiž o kopii pomníku od J. V. Myslbeka (1910), který byl původně určen pro Litoměřice, avšak nakonec byl vztyčen na pražském Petříně. V roce 2010 tak k litoměřickým místům, které se pojí s básníkem, přibyl nový prostor. Zůstává otázkou jaký.

1.2. Cíl práce a otázky

Po celý rok 2010 vzpomínaly Litoměřice na Máchu. Může mít ovšem město paměť? Myslím, že mohu v práci se spojením paměť města smysluplně operovat. „Metafora městské paměti se objevuje v okamžiku, kdy při analýze nebo popisu nejde pouze o organizaci městského života, ale také o zkušenosti obyvatel města“ (Ree in Ferencová, Nosková 2009: 16). Zkušenosti obyvatel města jsou artikulovány v textech, v soše ve veřejném prostoru, stejně jako v jednání. Na vše zmíněné se lze dívat jako na texty, které je možné číst, interpretovat (Bitrich 1999). Dle Augého (1999) je město „svět v prvotním smyslu, protože je místem: symbolizovaným prostorem, se svými znaky, památníky, schopností připomínat všechno to, co sdílejí ti, kdo se za toto město vydávají“ (Augé 1999: 110). To, že mohu k artikulacím těchto zkušeností přistoupit dnes a tady je umožněno jejich uchováním v čase. Sochu si mohu osahat – je z bronzu či kamene a její tvar se v toku času nezměnil. Její význam, její čtení se ovšem proměnit mohlo. Kontext, ve kterém socha existovala (a ve kterém existoval objekt, který socha symbolizuje) je převeden do písemné podoby. V širším časovém horizontu nebo díky velkým společenským změnám, které se u nás odehrály po roce 1945, již nejde o ústní předávání vzpomínky z pokolení na pokolení mezi obyvateli určitého prostoru – města, ale o umělé vytváření míst paměti (Nora 1996), jakými jsou kroniky, lokální periodika, knihovny, archivy atd. Také já jsem do těchto míst vstoupila.

9

Skrze tyto texty lze totiž odkrýt další symbolické prostory, v jejichž rámci probíhal proces posvěcování Máchovského příběhu v prostoru Litoměřic. Vzpomínka na Máchovské oslavy ve městě je dnes uchována díky historickým pracím a článkům. V lokálním kontextu města Litoměřic to znamená, že místní historici atd. čtou a dále pracují s texty předešlých lokálních autorů. Zároveň, jak podotýká Bitrich, „číst a citovat autority centrálního diskursu (toho pražského), je nutnou podmínkou na participaci v něm“ (Bitrich 1999: 33). Vzpomínka putuje ze starších textů k novějším, z minulosti do současnosti. Touto cirkulací v textech (můžeme hovořit o intertextualitě), je informace konstruována. Podívám-li se na to obráceně, jsou poté tyto texty pro mne přístupovými body k dané problematice. V práci vycházím především z textů litoměřických kulturních činitelů, jež jsem nalezla ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích, v publikacích vydaných městem (monografie, katalogy), v městských kronikách atd. V textech jsem se soustředila především na českou linii promluv. Zkoumání dané problematiky z německého pohledu by mohlo být náplní samostatné práce. Touto otázkou se zabývala např. H. Patráková3, na kterou v textu odkazuji. Obecně se dá říci, že pokud zmiňuji pohled německý, pak takový, jenž byl zaznamenán českými pisateli, kteří často reflektovali složitou národnostní situaci v Litoměřicích. Jsem si vědoma toho, že dotyční autoři i při snaze o objektivní pohled na skutečnost byli přirozeně ovlivněni prostředím, ze kterého pocházeli. Je nutné si být vědom této skutečnosti. Pohled na danou problematiku z obou stran je důležitý pro pochopení kontextu, v němž se Mácha jako symbolický objekt nacházel. Uvědomuji si, že přístup, který jsem v textu zvolila, se blíží práci samotných aktérů – kulturních činitelů, historiků. Ti vysvětlují, interpretují příběh a v textech toto své čtení předávají dál, staví pomníky pomníků (Šmídová 1999). Dle Geertze (2000) je nevyhnutelné, že badatel vysvětluje vysvětlení a interpretuje interpretace. Ve své práci budu činit interpretace vyšších řádů. Přistupuji ke zvolenému problému s vědomím této své pozice. S nutnou dávkou sociologické imaginace bude mým snažením vhled do celé situace – za její oficiální fasádu – což mi umožní nejen empirická práce se zmíněnými textovými artefakty, ale také příslušná teorie. Tedy, mou snahou v práci je rekonstruovat pole, ve kterém Mácha jako symbolický objekt a objekt paměti existoval a existuje. Slovy Assmanna, „nový“ prostor, jako je stavba, pomník udržuje a předává vzpomínku. Toto místo je „reprezentací paměti, slouží jako štafeta paměti“ (Assmann 2001: 72). Proto ptám-li se pro koho a co symbolizuje Mácha

3

Patráková, H. 2010. Mácha a Hilscher. Praha: Karlova Univerzita, Seminární práce.

10

v Litoměřicích v roce 2010, musím mít na paměti celý sociálně historický kontext existence Máchova příběhu v kulturním prostoru města. Přijetí metafory „město vzpomíná“ si žádá věnovat se v textu jak paměti, tak problematice její prostorové objektivizace (Halbwachs 2009, Assmann 2001, Nora 1996, Jones 2006). V rámci teoretického ukotvení problematiky paměti mi půjde o vymezení rozdílu v pojetí konceptů kolektivní, kulturní a sociální paměť v teoriích Halbwachse (2009), Assmanna (2001), Burkeho (2006). V následujícím textu budu vycházet především z Assmannova konceptu kulturní paměti. Podle autora se kulturní paměť vztahuje k pevným bodům v minulosti, ale podstatná je pro ni nikoliv historie faktická, ale především historie vzpomínky (Assmann 2001: 72). Pro pochopení vztahu historie a paměti nastíním další okruh teoretického uvažování (Nora 1996, Le Goff 2010). V textu budu pracovat především s dvěma Assmanovými argumenty. Podle prvního má kulturní paměť tendenci přejít do prostoru. Přijetí tohoto argumentu mi umožňuje v práci pojmout právě vztah paměti a města – jako fyzického prostoru a jeho symbolického významu. Lze hovořit o vzniku památných míst v prostoru města (Nora 1996, Augé 1999). V rámci institucionálních praktik, jež se pojí s místem, poté dochází k artikulaci a zprostředkování představ městského společenství o minulosti. Vznikají objektivizace kulturní paměti (viz pomníky významných osobností), které jsou nejen nositeli vzpomínky, ale také reprezentanty identit. Za druhé, Assmann spojuje kulturní paměť s neustálou kultivací textů, obrazů a rituálů, které se s ní pojí. Jak jsem již podotkla, kultivace, posvěcování (Bourdieu 2010) je především záležitostí institucí. Tato kultivace probíhá v čase a prostoru. Vše výše zmíněné poslouží jako teoretické ukotvení a nástroj analýzy konkrétního případu, kterým bude kulturní prostor města Litoměřic a výskyt příběhu Máchy v něm. Mou snahou bude zmapovat – rekonstruovat toto pole, v němž se vyskytují různé strategie předávání vzpomínky. Pozornost budu věnovat poslední výrazné aktualizaci příběhu ve městě – odhalení pomníku Karla Hynka Máchy v roce 2010. Jaký prostor ve městě vznikl? Proč vznikl pomník Máchy právě tady a teď? Na tuto otázku je možné odpovědět pouze tehdy, podíváme-li se i na jiné prostory ve městě, které se s Máchou pojí nebo jsou s ním spojovány, a zároveň přistoupíme-li k těmto místům s vědomím celé historie snah o institucionalizaci tématu Mácha v prostoru města. V první části práce představím teoretické uvažování o paměti (Halbwachs 2009, Assmann 2010). Pohovořím o pomnících jako objektivizacích vzpomínky (Nora 1996), stejně jako produktech kulturního pole (Jones 2006, Bourdieu 2010). V druhé části se budu již konkrétně věnovat práci se symbolem Mácha v rámci urbánního společenství Litoměřic. Budu 11

postupovat chronologicky, přičemž největší pozornost věnuji velkým Máchovským výročím (60. léta 19. století, 1936, 2010). Linde (2008) poukazuje na to, že v samém základu vzpomínání je událost, příležitost. Chci se podívat na to, jak je skrze lokální instituce, lokální kulturní činitele, produkován obraz města Litoměřic jako města Karla Hynka Máchy, jak je prostřednictvím aktivit těchto institucí poskytován místním obyvatelům prostor pro různé druhy sebeidentifikací. V tomto kontextu chci přistoupit i k případu vzniku Máchova pomníku ve městě v roce 2010.

2. Problematika paměti v sociálních vědách

Maurice Halbwachs jako jeden z prvních teoretiků přispívá ke konstituci sociálně vědního přístupu k problematice paměti. Ve své knize La mémoire collective (1925) se vyčleňuje z biologického přístupu k paměti a její tělesné podmíněnosti. Halbwachsův přístup k dané problematice pracuje s dynamikou sociálního života. Paměť je dle autora sociálně konstruována. Jedinci si vytvářejí své vzpomínky v rámci sociálních interakcí, tedy v sociálním kontextu. Halbwachs k tomu podotýká: „Jsou to lidé, s kterými přicházíme do kontaktu, kteří nám pomáhají vyvolat naší vzpomínku na minulé dění“ (Halbwachs 2009: 38). Podle autora je to vjem, například setkání s určitým objektem na určitém místě, který podnítí naší vzpomínku. Vjemy nás ovšem pouze pomáhají uvést do tělesného a citového stavu, nakloněného vybavení vzpomínky. A ač je tento stav individuální, jde o naše tělo, vzpomínka, kterou pomohl zpustit, je sociálně podmíněná.4 „Ve skutečnosti nejsme nikdy sami. Vždy v sobě a s sebou neseme určitý počet lidí, a není proto bezpodmínečně nutné, abychom u vzpomínaných událostí byly fyzicky přítomni jako samostatné osoby“ (Halbwachs 2009: 51). Tedy ani to co se odehrálo před naším příchodem do společnosti, před naším narozením, nestojí tak úplně mimo naší mysl, neboť část naší osobnosti je této společnosti součástí. Důležité je, že paměť v člověku narůstá v průběhu jeho socializace. Problematika paměti se dostala do hledáčku sociálních věd. Tak jako u Halbwachse (2009), Assmanna (2001), také u Goffmana (1986) můžeme nalézt pojem rámec. Zatímco sociální rámce u Halbwachse s Assmannem jsou rámce 4

Halbwachs ve svém textu poukazuje na nadřazenost paměti kolektivní nad pamětí individuální. Kolektivní paměť se vyvíjí podle svých vlastních zákonitostí, a i když do ní občas proniknou individuální vzpomínky, ty se mění, jakmile jsou zasazeny do celku, který už není osobním vědomím (Halbwachs 2009: 93). Tedy, individuální forma uchování vzpomínky je vázaná na skupiny, kolektivy, ve kterých se jednotlivec pohybuje a k nimž se připojuje.

12

vzpomínání a jako takové pomáhají organizovat vzpomínky jednotlivců, u Goffmana se jedná o základní rámce poznání, které přispívají k organizaci všední zkušenosti. Podstatné je, že všichni zmínění autoři předpokládají, že rámce jsou sociálně sdílené skrze interakce. Jednotlivci těmito rámci disponují a na základě jednotlivých vzpomínek či zkušeností, k jejichž organizaci došlo skrze rámce, jednají.

2.1. Vzpomínka a historie vzpomínky: paměť - tradice - dějiny

Dle Halbwachse má každá kolektivní paměť za nositele skupinu omezenou v prostoru a čase (Halbwachs 2009: 97). V rámci kolektivní paměti je vzpomínka udržována díky komunikaci. Pokud se tato komunikace přeruší, ať již časovou či prostorovou vzdáleností, zmizí referenční rámce komunikované skutečnosti a vede to k zapomnění. Lze tedy říci, že vzpomínáme jen na to, o čem komunikujeme. Nastane-li ustrnutí neustálého komunikování významů vzpomínané minulosti, dojde ke vzniku jejího stabilního podání. Poté již v duchu Halbwachse nemůžeme hovořit o kolektivní paměti, ale o tradici. Kde poté přestává tradice, nastupují dějiny. Podobně se na vztah paměti a dějin jako na vztah protikladný dívá Nora (1996), když přistupuje ke kolektivní paměti jako k „reziduu minulosti v žitém čase kolektivů“, nebo jako k tomu, co tyto kolektivy z minulosti udělají. Paměť je podle něj životem, je otevřena dialektice vzpomínání a zapomínání. Naopak v historii se jedná o rekonstrukci, toho co již není. Podotýká: „Paměť ukládá vzpomínku do posvátného prostoru, historie ji odtud vypuzuje, vždy proměňuje vše v prózu“ (Nora 1996: 41) Dle Nory vzpomínání již není náplní našeho každodenního života, není uloženo v tradičních řemeslech, zvycích a gestech určitých společenství. Je praktikováno v rámci k tomu určených, zasvěcených míst – míst paměti. O problematice míst paměti bude v textu ještě pojednáno, uveďme nyní jen, že současný rozvoj praktik a nejrůznějších médií, jež jsou spojeny s archivováním, poskytuje Norovi podklad pro jeho argument: „Současná paměť je pamětí zaznamenávající. (…) Místa paměti se rodí a žijí ze stesku po spontánní paměti, z vědomí, že je třeba vytvářet archivy, zavádět výročí, pořádat oslavy, pronášet nekrology, neboť tyto akty již nejsou přirozené. (…) Posvátno bylo vloženo do stopy, která je jeho negací.“ (Nora 1996: 45-49). Uděláme-li shrnutí, podle Halbwachse (2009) nastupují dějiny tam, kde již nikdo nevzpomíná, tam kde přestává tradice a rozpadá se společenská paměť. Dle Nory (1996) je 13

tato proměna spontánní paměti v historii tak typická pro současnou společnost. Historie je založena na rekonstruování minulého v místech pro to připravených (jako jsou památníky, archivy atd.). S živoucí kolektivní pamětí nemá nic společného. Le Goff (2010) netrvá na tomto striktním oddělení. Sice také hovoří o kolektivní paměti a paměti historické. Kolektivní paměť je ale dle něj pramenem historie. Le Goff apeluje pro vznik vědecké historie, tzv. nové historie, která by právě z tohoto živoucího zdroje – kolektivní paměti vycházela. „Její přístup by byl retrospektivní, rezignovala by na lineární časovost ve prospěch mnohoznačného času žitého na úrovních, kde individuální skutečnosti vrůstají do skutečností kolektivních“ (Le Goff 2010: 108). Tato „nová historie“ by měla vycházet právě ze studia míst, oněch Norových míst paměti. Podobně jako u Le Goffa, také podle jiných (Burke 2006, Erll 2005) nelze vymezit ostrou hranici, tak, jak činí Nora. Burke (2006) vidí historii jako sociální paměť. Svým konceptem poukazuje na podobnost mezi tím, jak se zapamatovává a zaznamenává minulost. Jednak je paměť historickým zdrojem a musí se k ní, jako k jakémukoli jinému pramenu přistupovat, jednak je paměť historickým jevem a v tomto smyslu mluví o sociální historii pamatování. V rámci ní lze zjišťovat a rozlišovat principy selekce vzpomínek u jednotlivých skupin, v prostoru a čase. Podle Burkeho je třeba položit si otázky typu: kdo chce komu, co a proč připomínat, čí verze minulosti je zaznamenána a uchována, kdo chce po kom a proč aby zapomněl (Burke 2006: 53). V tomto smyslu Erll (2005) říká, že prameny jsou kulturními artefakty. Historici je interpretují a příběhy minulosti tak předávají dále pomocí textů, což dle něj představuje další vrstvu interpretace. Historická literatura zároveň plní určité funkce, které ji dále ovlivňují (Erll in Ferencová, Nosková 2009: 17) Také dle Vašíčka (2008) lze přistupovat k historii jako ke kolektivní paměti historiků. V této souvislosti jsme v úvodu práce hovořili o dvě stě let dlouhé historii vzpomínek na Máchu, o dlouhém řetězci textů a interpretací jeho díla i osoby. V této souvislosti jsem v úvodu reflektovala také svou pozici. Teorie Errla, Burkeho či Nory nám mohou usnadnit přístup k problematice sociální historie vzpomínání na Karla Hynka Máchu. V neposlední řadě nám v tomto přístupu může pomoci Assmanův koncept kulturní paměti. Ten poukazuje nejen na nutnost soustavné práce se vzpomínkou, přičemž praktiky spojené se vzpomínáním mají tendenci přimykat se k určitým prostorům, ale odkazuje také na institucionální povahu vzpomínkových aktů, na moc institucí ustanovit jednotnou verzi určitého příběhu v myslích společenství.

14

2.2. Assmannův příspěvek k problematice paměti

Assmann sdílí Halbwachsův pohled na paměť jako na sociální fenomén. Nehovoří ovšem jen o sociálním rámci paměti, ale také o rámci kulturním, v němž je paměť sdílena. Halbwachs (2009) poukazuje na nutnost komunikace v rámci živého společenství pro ustanovení a předávání vzpomínky. Tam kde tato živá komunikace neprobíhá, kde nedochází ke kolektivnímu sdílení, vyjednávání významů, vzniká tradice – ustálená vzpomínka předávaná mimo žitou zkušenost, a následně historie, která se podle autora díky své zálibě v kategorizování ochuzuje právě o mnohost významů. Asmann hovoří o komunikaci kulturních symbolů. Obecně se lze na Assmanovu produkci nových označení (kulturní paměť) dívat jako na snahu o citlivější vymezení konceptů v rámci dané problematiky. V rámci Halbwachsovy kolektivní paměťi

rozděluje dva způsoby pamatování. O kolektivní paměti ve smyslu

Halbwachse, hovoří Assmann jako o paměti komunikativní. Pro to co Halbwachs rozumí tradicí, užívá Assmann termínu kulturní paměť. Konceptem kulturní paměti chce autor poukázat na důležitý aspekt: uchopení a recepce vzpomínky, který překračuje zlom, jenž vede ke vzniku minulosti. Je brána na zřetel jak kontinuita, tak diskontinuita, jak aspekt předávání ustálené vzpomínky, tak aspekt jejího zapomnění či potlačení. Postup kulturní paměti nazývá autor rekonstruktivitou, kdy minulé není ve vzpomínce uchováno jako takové, ale z minulosti zůstává jen to, co „společnost může v dané epoše zrekonstruovat příslušným referenčním rámcem“ (Assmann 2010: 39). Paměť rekonstruuje minulost, ale kromě toho také zajišťuje organizaci toho, jak zakoušíme přítomnost a budoucnost. Dle autorky Ch. Linde (2008) je minulost předkládána, vyprávěna souvisejícími způsoby nově, v konkrétní podobě pro konkrétní účel (Linde 2008: 14). Chci poukázat, že Assmannův koncept odkazuje k dynamice kulturního procesu. V rámci kulturní paměti nejde o minulost tak, jak se udála, ale o historii vzpomínek na tuto minulost. V tomto směru lze hledat paralely v již zmíněných teoretických uvažováních, které pohlížejí na historii jako na jistou formu paměti (Burke 2006, Erll 2005). Dynamika kulturního procesu tkví v upevňování či naopak rozmělňování konektivní struktury. Tu vytváří každá kultura. Pro jednotlivé členy této kultury je konektivní struktura zavazující (Assmann 2010: 20). Assmann navazuje na Bergera s Luckmannem. Dle nich (Berger, Luckmann 1999)

15

v samém základu osmyslnění lidské existence je jazyk, který umožňuje sdílení, vytváří spoje mezi jednotlivci, čímž dochází ke vzniku prostoru sdílené zkušenosti, důvěry, orientovanosti. Důležité je, že konektivní struktura propojuje přítomné společenství se společenstvím minulosti. Dochází k ustanovení vzpomínek, jež jsou hodny zapamatování a dalšího předávání. Vznikají ustálené obrazy minulosti, které pro členy společenství vymezují pole možných interpretací minulého. Tedy, Assmann (2010) zde zdůrazňuje nejen již mnohokrát zmíněný společenský rámec paměti, ale také rámec časový. Abychom se na základě vzpomínky – vztahu k minulosti – mohli cítit jako členové určitého společenství, mohli v tomto smyslu hovořit o identitě („já“ ve vztahu k „my“), je nutné v rámci konektivní struktury docílit návaznosti. Opakováním určitých aktivit může dojít ke vzniku kánonu. Tento princip činí konektivní strukturu odolnou vůči času. Všechna zmíněná témata: vzpomínka, identita, kulturní návaznost, jsou v rámci konceptu kulturní paměti promýšlena. Podívejme se nyní, v čem vidí Assmann (2010) hlavní rozdíly mezi komunikativní a kulturní pamětí a v čem podle něho je zavedení konceptu kulturní paměti důležité.

2.2.1. Kulturní a komunikativní paměť

Dle Assmanna (2010) komunikativní paměť, podobně jako v Halbwachsově vymezení paměť kolektivní, je živena každodenní komunikací. Tato paměť není ve správě institucí (vzdělávací instituce atd.). Přenos vzpomínek a interpretací jednotlivých událostí neprobíhá díky aktivitě specialistů, v rámci speciálních slavnostních/výjimečných událostí. V případě kulturní paměti je tomu zcela naopak. Kulturní paměť je normativní a obřadní. Je udržována díky institucím, tedy uměle, shora dolů. Zasvěcení nositelé paměti určují vzpomínková témata, rozvrh vzpomínání v prostoru a čase. Vytvářejí tak obsah paměti. Tito nositelé vědění získávají kontrolu nad dalšími účastníky vzpomínkových aktivit, kteří svou přítomností a pohybem získávají podíl na kulturní paměti, podřizují se řádu a přijímají identitu. Na kulturní paměti se její skupina podílí diferencovaně. Opodstatněnost svého příspěvku, zavedení dalšího pojmu – kulturní paměť – vidí Assmann v tom, že komunikační systém živých společenství si nutně musí vytvářet vnější oblasti, v nichž dochází ke skladování informací, tj. kulturního smyslu. Význam se tedy nevytváří jen skrze používání jazyka v rámci každodenních interakcí. Je třeba postihnout také

16

sféru ustanovování významu v rámci vnějších aktivit. Přenos této vnější oblasti komunikace je podmíněn institucionálními rámci, texty a vrstvou specialistů (Assmann 2010: 25). Pro potřeby této práce pokládám za důležité zaměřit se blíže na dva argumenty autora vztahující se k uvažování o kulturní paměti. Tím prvním argumentem je, že kulturní paměť musí být neustále kultivována. Druhým poté: kulturní paměť má tendenci přejít do prostoru. Podívejme se nyní na obě tyto myšlenky.

2.2.2. Kultivace paměti

Slovo kultivace, podobně jako kult, vychází z latinského slova cultus, které znamená péči, uctívání. O problematice kultu bude v textu ještě pojednáno v souvislosti s Karlem Hynkem Máchou. Podotýkám, že v obecné rovině označení kult odkazuje na vztah člověka k určitému objektu. Uctíváním tohoto objektu, totemu (řečeno s Durkheimem) dochází vlastně k velebení něčeho, co tento objekt přesahuje. Tím něčím je kultura – společnost. Kult5 a koncept kulturní paměti k sobě mají významově velmi blízko – v jejich rámci je pečováno o vztah mezi jednotlivcem a společností. Vztah je opřen o vzpomínku, která aby překlenula časový horizont, musí být neustále aktualizována. Tyto aktualizace vycházejí z pevného základu – fixních bodů v minulosti. Jsou ovšem, a to především, založeny na práci se symboly. Je třeba najít objektivní nositele vzpomínaného a učinit je názornými v rámci aktualizací. Jedině tak je možné, aby se to, co sněm hodnotitelů přijal jako hodno pamatování, v paměti širšího společenství také usadilo. V tomto procesu dochází ke konkretizaci formy minulé události, určitého místa či osobnosti. Assmann (2010) hovoří o figurách vzpomínání. V nich se propojuje pojem s obrazem, což umožňuje společenství, aby si připomínané lépe představilo a uchovalo tak v paměti. „Každá osobnost a historický fakt se již při vstupu do kulturní paměti transponuje v nauku, pojem či symbol; získává smysl a stává se prvkem v ideové soustavě společnosti, má konkrétní vztah k času, prostoru a konkrétní skupině a může sloužit i k rekonstruování její kolektivně sdílené paměti“ (Assmann 2010: 38). 5

Kult byl vždy především spojován s náboženstvím: vztahem člověka s Bohem. V průběhu 19. a především 20. století dochází k rozšíření významu označení (kultovní díla, jako díla mimořádně uctívaná, kultovní autoři, umělci, spisovatelé). Pro 19. století je typický kult básníků. Ve 20. století hovoříme o kultu osobnosti, v němž se jedná o neochvějné zveličování důležitosti určité osoby, přičemž zásadní úlohu v procesu uctívání hraje propaganda (viz rozvoj masových médií).

17

2.2.2.1. Instituce jako nositelé paměti - vynalézání kulturních technik

Jsou to aktivity – promluvy institucí a zasvěcených nositelů paměti (historikové, politici atd.), díky nimž dochází k ustavování symbolických forem paměti. O schopnosti institucí vrátit určitý bod historie do hledáčku společnosti mluví také Connerton (1989).6 Tam, kde v tomto smyslu hovoří Assmann o kulturních technikách / mnemotechnics, používá Connerton označení akty transferu / acts of transfer. Instituce mají moc podpořit vzpomínku či naopak přispět k jejímu zapomnění. Vzpomínka hodna zapamatování je objektivizována v rituály, slavnosti, texty, obrazy, pomníky. Tedy instituce v rámci kulturních technik (kam spadá právě zacházení s objekty jako je vztyčování monumentů, pomníků, vydávání určitých textů atd.) výrazně přispívají k monumentalizaci a lokalizaci vzpomínaného. „Opakováním těchto aktivit může dojít k ustanovení mýtu a kánonu – principu, který dále podporuje neproměnlivost a odolnost vzpomínky v čase“ (Assmann 2010: 21). Také Connertonovo (1989) označení akty transferu pod sebou zahrnuje vytváření obrazů minulosti. Nejde pouze o produkci, ale také o reprodukci vědění o minulosti. Důraz na význam opakování je podstatným prvkem také uvažování tohoto autora. Minulé je předáváno skrze opakované, v tomto opakování formativně ustálené, vzpomínkové ceremoniály. V jejich rámci je vzpomínka performována. Performativitou se Connerton vztahuje k otázce rituálů a rituálního chování. Rituální akty interpretuje jako ilustrace kulturních norem, jež jsou vyjádřeny mýty. Také dle Augého (1999) je rituál manifestací mýtu. Rituál je druhem performativity. Mýtus je zásobníkem možností jak rozmanitě může být performováno. Connerton poukazuje, že příběh, který je řečen v rámci aktu vzpomínání, v rámci rituální performance, není „řečen v minulosti, ale v metafyzické přítomnosti“ (Connerton 1989: 43). Dle Linde instituce jen mechanicky nezaznamenávají a nereprodukují minulosti. S minulostí pracují (working the past) (Linde 2008: 14). Performativita, na kterou v rámci vzpomínkových ceremoniálů poukazuje Connerton, jde ruku v ruce s vizualizací. Assmann klade důraz na to, že vzpomínky jsou v rámci kulturních praktik (rituálů) objektivizovány.

6

Srov. Connerton, P. 1989. How Societies Remember. Cambridge: Cambridge University Press, s. 4.

18

2.2.3. Kulturní paměť a prostor

„Nejsme andělé, potřebujeme hmotného prostředníka – místo či předmět. Patří jim úcta, ale ještě větší tomu, kdo jimi hýbá“ (Václav Cílek in Zemánek, J. 2005. Od země přes kopec do nebe, s. 137) Nyní jsem se dostala k druhému argumentu tvůrce konceptu kulturní paměti, který pokládám pro svůj text za zásadní. Dle autora: „Paměť potřebuje místa, má tendence přejít do prostoru“ (Assmann 2010: 39). V rámci kulturních praktik je fyzický prostor obdařován symbolickými významy. O vztahu „kamene a člověka“ mluví již Halbwachs. Vztah k místu si společenství vytvářejí dlouhodobějším pobýváním v určitém prostoru. Do tohoto prostoru se promítají nejen pohyby lidí, ale také jejich myšlenky, zkušenosti, mentální obrazy. Společenství si ve vztahu k prostoru dokáže snáze vybavit různé kategorie vzpomínek. Jedná se ovšem o oboustranně ustavovací vztah prostor – identita. „Nelze říci, že prostor považujeme za trvající jen díky tomu, že mu vtiskla skupina svou pečeť, stvořila jej k obrazu svému a má jej v paměti. Skupina sama může trvat a vzpomínat si jen do té míry, do jaké se opírá o toto stabilní uspořádání prostoru a spojuje s ním své vzpomínky“ (Halbwachs 2009: 226). Ferencová a Nosková (2009) poukazují, že se někdy teze o vlivu sociálního a kulturního kontextu na paměťové procesy mění na tvrzení o vlivu příslušnosti ke skupinám na vzpomínání. Podle autorek se v obecné rovině jedná o problém skupinového vzpomínání, kdy se skupinám často připisuje schopnost pamatovat si. Je pravdou, že jedinci mohou považovat skupiny za reálné, což může mít vliv na jejich jednání. Mluvit o vzpomínání skupiny v tom samém smyslu jako o vzpomínkách jednotlivců je ale dle autorek problematické. Většinou v tom, co se nazývá skupinovými vzpomínkami, jde o rozšířené zprostředkované představy o minulosti – kulturní reprezentace (Ferencová, Nosková 2009: 23). Ty mohou být šířeny médii, jejich nositeli jsou zmíněné instituce. Kulturní paměť tedy vytváří prostor, do kterého přechází jak komunikační paměť – jazyk, komunikace, tak právě paměť věcí – artefaktů. Jestliže věci poukazují nejen na svůj účel, ale také na svůj smysl, překračují horizont věcné paměti. Jejich zásluhou je artikulován nejen čas, ale i identita. Právě v tomto tkví podle Nory (1996) složitost míst paměti. Na jedné straně se bezprostředně nabízejí smyslové zkušenosti, na druhé vycházejí z abstraktní konstrukce. 19

2.2.3.1. Místa paměti

Nora (1996) chápe místa paměti v širokém smyslu. Těmito místy jsou budovy, pomníky, hřbitovy, spolky, vzpomínkové slavnosti, ceremoniály atd. Zcela v kontextu Assmannovy teorie kulturní paměti jsou tato místa externalizací snah o uchování události, příběhu v paměti společenství. Jako taková jsou poté pevným bodem v této paměti, pomáhají kulturnímu smyslu překlenout jednotlivé generace. Místa paměti jsou dle Nory místy ve trojím smyslu: materiálním, funkčním a symbolickým, přičemž všechny tři aspekty jsou vždy přítomny současně. Místo materiální (objekt – socha atd.) může být místem paměti pouze v případě, je-li obdařeno symbolickou aurou. Také místo funkční (spolek atd.) se stává místem paměti, jen je-li součástí rituálu. Místa paměti a praktiky, které jsou s nimi spojeny, jako je zavádění a slavení nejrůznějších výročí a svátků, slavnostní projevy atd., jsou dle Nory založeny na tom, že již není spontánní paměti. V duchu Augého (1999) lze hovořit o teatralizaci, jež se v rámci míst paměti snaží vypracovat obrazy, s nimiž by se mohlo společenství zbavené spontánní paměti identifikovat. Kultivace této paměti se nezříká proměn významů, sémantických přesunů v rámci zacházení se symboly. I díky tomu Assmann (2010) podotýká, že kulturní paměť obsahuje jak tradici, tak komunikaci, čímž lze vysvětlit střety a inovace, k nimž dochází v jejím rámci. Také místa paměti v duchu Nory vznikla z vůle k paměti. Vznikla proto, aby byla reprodukována. Mohou být místy paměti (tj. mohou být živá) pouze tehdy, jsou-li schopna se proměňovat, jsou-li schopna proměňovat významy, jež se s nimi pojí. V místech paměti nejde o faktickou minulost, ale o její sdílené reprezentace, které jsou podmíněny veřejnými promluvami o minulosti (viz kulturní techniky). S místem se pojí praktiky. Certeau v této souvislosti hovoří o praxi místa jako o prostoru. Zatímco označení místo podle něj odkazuje ke stabilitě, „prostor je výsledkem operací, které ho orientují směrově, okolnostně i časově“ (Certeau 1996: 80).

3. Kulturní prostor města V úvodu práce jsem psala o poslední velké aktualizaci tématu Mácha v prostoru města Litoměřic v roce 2010 v tom smyslu, že město vzpomínalo. Výše jsem se snažila poukázat, že městský prostor není vymezen jen pohybem lidí, ale také jejich vzpomínkami, sdílenými mentálními obrazy. „Na město se lze dívat jako na krajinu. Jeho dějiny – jeho znaky 20

a symboly se vpisují do určitých míst. Identita každého člověka poté prochází místem, v němž žije“ (Augé 1999: 110). 7 Důležité je, že místo podobně jako vyprávění může být v průběhu času znovu utvářeno. Jsou to aktivity institucí a kulturních činitelů (Bourdieu 2010), které mohou představy o městském prostoru, o městském společenství a jeho minulosti rozšířit a pomoci kodifikovat. Instituce pracují se symboly. Objekty v prostoru se nacházející poté reprezentují tyto – v rámci instituce – sdílené hodnoty, významy. Texty urbánních studií (Jones 2009) poukazují, že ač vycházíme z fyzického prostoru města, nelze se na něj při studiu městského prostředí omezovat. Je třeba k městu přistupovat jako k sociálnímu prostředí. Jones (2009) podotýká, že navrhování a umísťování objektů stejně jako jejich čtení v rámci městského prostoru je sociální aktivitou.

3.1. Ikonická architektura v kontextu kulturní paměti a teorie kulturní produkce

Architektura pomáhá vytvářet prostor města. Má také schopnost materiálně reprezentovat vzpomínku, hodnoty. Skrze architekturu může být vyjádřena kolektivní identita (Assman 2010). Jones (2009) hovoří o sociální produkci architektury. Pro tuto práci je podstatné, že architektura má dle autora vztah jak s estetikou, tak sémiotikou. Architekti, sochaři, tyto kulturní elity, nemluví do konečné podoby objektu a jeho umístění v prostoru sami. V tomto smyslu hovoří Jones o ikonické architektuře a odkazuje k Bourdieho teorii kulturní produkce a konceptu pole (Bourdieu 1998, Bourdieu 2010). Bourdieu v ní ukazuje, jak v rámci kulturní sféry operuje moc. Instituce hrají významnou roli v konstituování a reprodukci kulturních identit. Hrají roli v procesu posvěcování. Zaměřím se nyní na problematiku pomníků v kontextu výše zmíněných přístupů.

3.1.1. Pomníky jako objektivizace vzpomínky

S architekturou se pojí plastika. Ta může být dekorem, může být volně integrovaná do organismu budovy. V širším prostoru vzniká volná socha. Tak či onak spolu s architekturou 7

Soukupová (2010) také v souvislosti s pamětí hovoří o krajině. Jinými slovy pojmenovává, co již bylo řečeno. Vedle individuální paměti existuje paměť institucionální – dvě pluralitní krajiny vzpomínání. Pojem krajina používá, protože krajina, stejně jako paměť, v sobě obsahuje různé časové vrstvy událostí a dějů. Ty jsou podle autorky na jedné straně zjevné, zaznamenatelné, na druhé straně skryté před lidským zrakem a vnímáním (Soukupová 2010: 3-9).

21

vytváří exteriérová plastika jedinečný prostor určitého místa (Šťastná 2009: 7). Je to „identita místa, jež je dána jeho charakterem, atmosférou, onou totalitou utvořenou konkrétními věcmi určitého tvaru, barvy atd., která umožňuje se s tímto místem identifikovat“ (Norberg-Schulz 2010: 6). Hovoříme o geniu loci určitého místa. Volná socha v prostoru může mít nejen funkci dekorativní, ale také památeční. Pomníky vznikaly již v antice, znalo je také baroko. V této době pomníky reprezentovaly především moc knížat a vojevůdců, často byly vázány na architekturu. Klasickou dobou pomníků se stává 19. století. Zde se plastiky osamostatňují. Dochází k vyzdvižení jejich urbanistické, městotvorné úlohy (Hojda, Pokorný 1997: 16). Díky těmto objektům je nejen organizován městský prostor a orientace městského obyvatelstva, ale jsou jimi také reprezentovány hodnoty nově vznikající měšťanské společnosti. Ke konci století pomníky artikulují nacionální ideologie. Zcela v kontextu teorie kulturní paměti jsou pomníky objektivizacemi vzpomínek. Usnadňují orientaci v dějinách, v národním, lokálním příběhu. Odhalení pomníku je aktem zvýznamnění, manifestací hodnot a přesvědčení, zpětně poté externím klíčem (Assmann 2010) pro vstup do historie vzpomínky. Praktiky spojené s těmito objekty jsou ritualizované, obřadní. Navracíme se zde ke Connertonově poznámce o performativitě, jež se s těmito aktivitami pojí. Jako materiální objekty (z kamene, bronzu) odkazují pomníky k trvání v čase. Jsou tak oceňovanými „běžci“ ve štafetě paměti. Vendery (1999) označuje sochy slavných osobností nebo jejich tělesné pozůstatky termínem „mrtvá těla“. O aktivitách, které se s nimi pojí, hovoří jako o politice mrtvých těl (dead body politics).8 Samy o sobě tyto objekty nemají význam, ten je jim dodán až ve chvíli, kdy jsou zaregistrovány a interpretovány, tj. při procesu „čtení“ objektu. Díky dlouhodobé přítomnosti na veřejných prostranstvích mají pomníky potenciál udržovat v paměti jednotlivců určité představy a hodnoty, pomáhají šířit kulturní reprezentace. Vendery (1999) podotýká, že aby mohly podpořit toto šíření, recipienti musí dostávat dodatečné informace, které se jim při pohledu na objekt vybaví. Vybudováním nových pomníků je možné zavést nové představy do povědomí široké veřejnosti. Budování pomníků má mnoho společného se sakralizací. Naopak jejich odstranění znamená, že osobnost, kterou

8

Také Certeau (1996) mluví o spočívání něčeho neživého (těla, kamene) jako o symbolu hrobky. „Operace, které jsou přiřazeny ke kameni, člověku specifikují prostory akcemi historických subjektů (pohyb jakoby vždy podmiňoval vytváření prostoru a přidružoval ho k nějakému příběhu)“( Certeau 1996: 81).

22

pomník připomíná, ztratila svůj význam a úctu (jsme svědky úpadku kultu) v očích těch, co o budování pomníku rozhodují (Vendery in Ferencová, Nosková 336-337). Kulturní paměť společně se svými technikami odkazují k dynamice vzpomínání a zapomínání. Hovoříme tak nejen o pomnících, ale také o zapomnících – mrtvých totemech. Lze se také věnovat pomníkovým idejím, tedy historii pomníků, které nakonec nebyly postaveny (Hojda, Pokorný 1997). Tyto nezhotovené, na veřejnosti neprezentované objekty (nebereme-li v potaz užší okruh veřejnosti, jež může v rámci výstavy shlédnout nerealizované návrhy pomníků od neúspěšných kandidátů výběrových soutěží), jsou jednou z alternativ možného. Stejně jako dílo zhotovené. I zde se projevuje dynamika. Nejde jen o proces recepce, ale také produkce. Na polích té kulturní se jejich účastníkům nabízí prostor možností, který udává jejich práci směr. Což se týká samotných umělců, zde sochařů, ale také dalších činitelů (zadavatelů atd.). „Prostor možností určuje okruh problémů, otázek, intelektuálních opěrných bodů (např. jména významných osobností) a různých – ismů, tedy systém dat, která ten, kdo chce být ve hře, musí mít v hlavě“ (Bourdieu 1998: 41).

3.1.2. Pomníky v poli kulturní produkce

Dle Hojdy a Pokorného (1997) je pomník na prvním místě symbolem a až teprve poté uměleckým artefaktem. Od jiných plastik či architektury se odlišuje právě tím, že je jako pomník veřejností chápán a uctíván. A to z důvodů hlavně mimoestetických. Ano, vzpomínka, jež svou materií socha zprostředkovává (viz Assmann 2010), musí být posvěcena, uznána za hodnou uchování jak v rámci institucí a zmocněných činitelů, tak v rámci recipientů. Ti všichni musejí přistoupit na tuto hru zvýznamňování. Ovšem to samé platí také pro pomník – sochu jako objekt umělecký. Je to Jones (2009), který podotýká, že ikonické objekty mají jak rozměr diskursivní tak estetický. Těžko by byl objekt umístěn do veřejného prostoru, pokud by neprošel hodnotícími soudy také v rámci uměleckého pole. Bourdieu (2010) poukazuje, jak v rámci institucí (o některých již byla řeč), jako jsou akademie, výběrové soutěže, spolky a výbory, dochází k produkci hodnoty díla. Lze to vidět tak, že pomník proměňuje místo v prostor, jenž je dán, dle již zmíněného Certeau, skrze operace. Můžeme také říci, že k této proměně dochází skrze pohyb, skrze praktiky sociálních aktérů. Zde se nám fyzický prostor propojuje s prostorem sociálním, symbolickým. Bourdieu shrnul svou teorii kulturní produkce a analýzy uměleckých děl v rámci textů v pracích Za vědu o dílech (Teorie jednání 1998, s. 41-63) a Pravidla umění: Vznik a struktura 23

literárního pole (2010). V obou textech navrhuje a rozvádí používání svých konceptů: pole, habitus, kapitál. Jeho přístup, právě skrze využití zmíněných konceptů mu umožňuje překonat dle něj nepravé dilema mezi vnitřním čtením a vnějším rozborem uměleckého díla, tedy mezi formalistickým zaměřením na rozbor čisté formy a strukturalistickým přístupem redukujícím dílo na jeho sociálně historický kontext. Bourdieu poukazuje na Foucaulta a následně se vůči němu vymezuje. Foucault dle něj sice přijímá, že dílo existuje pouze skrze jeho vztahy k ostatním dílům, což zahrnuje pod označení epistémé (volně můžeme epistémé vysvětlit jako ducha doby), ovšem odmítá spojení mezi díly a společenskými podmínkami jejich produkce. Podle Bourdieho toto není možné. Naopak dle něj je třeba vidět závislost mezi díly a zmíněnými kulturními výrobci. Bourdieu hovoří o uměleckém, literárním poli, přičemž tato pole mají mnoho podobností s polem mocenským, společenským. Jsou to pole souvztažná. V jejich rámci probíhají různé strategie činitelů a institucí, přičemž záleží na tom, jaké pozice jednotliví činitelé ve struktuře pole zaujímají. To jim umožňuje přerozdělování kapitálu (kulturního nebo ekonomického). Toto vyjednávání pozice je založeno na uznání hodnoty určitého kapitálu od ostatních, kteří se nacházejí ve vztahovém poli (o tomto kapitálu hovoří autor jako o kapitálu symbolickém). Dle Bourdieuho (2010) rozdělování kapitálů následně určuje směr vnímání možností, jež jsou činitelům polem nabízeny, i výběr takových možností, které se snaží realizovat nebo vytvářet. Ovšem samotné otázky, o které se činitelé v rámci pole přou, závisí na samotném stavu problematiky, to znamená na prostoru možností vytvořených předchozími střety. „Tento směr má sklon určovat směr hledání řešení, a tudíž i přítomnost a budoucnost tvorby“ (Bourdieu 2010: 272-274). Instituce mají moc posvěcovat objekty, příběhy, ale je nutné dodat, že jejich jednání i jednání dalších činitelů v poli, tj. podílení se na hře, je podmíněno vírou v tuto hru. Dispozice pro tuto hru jsou podmínkou účasti ve hře. Bourdieu podotýka: „Instituce uměleckého pole je schopna uskutečnit akt institucionalizace, vnutit uznání uměleckého díla jako takového všem těm kdo byli ustaveni tak, že jsou vybaveni k tomu, aby za umělecká uznali a takto chápali díla označovaná společností jako umělecká. Dědictví existuje a přežívá skrze a pro činitele vybavené a schopné zajistit jeho souvislé znovuoživování.“ (Bourdieu 2010: 356). V tomto tedy tkví podle Bourdieuho (2010) logika sociálních světů. Při pohledu na ně je třeba zajímat se nejen o jevy, ale také o interpretace, nejen o možnosti, ale také o realizace.

24

Mou snahou v následující části textu bude postihnout sociální dějiny snah o institucionalizaci příběhu Mácha v prostoru města Litoměřic. A to v kontextu uvažování Bourdieho, stejně jako Assmanna, neboť uvažování obou v sobě zahrnuje dynamiku kulturních procesů. Zaměřím se na práci s Máchovým symbolem, kterou vykonávali a vykonávají lokální kulturní činitelé a instituce. Tento proces ustanovování probíhá v rámci dokumentů, článků, textů literárních historiků, kunsthistoriků, novinářů, spisovatelů, umělců a dalších. Probíhá synchronně v rámci intelektuálního, uměleckého pole. Probíhá také diachronně, v historické perspektivě, při odkazování jednotlivých činitelů na texty svých předchůdců. Zde se ještě více proklamuje role zmíněných dokumentů a textů jako míst paměti. Zcela v rámci Norova širokého pojetí míst paměti probíhá ustanovování významu v rámci

odhalování

soch

stejně

jako

zakládání

spolků.

V sociálním

poli

jsou

institucionalizovány určité vzpomínky, hodnoty, přesto se v poli nejedná o výhradní konsensus, ač se tak z pohledu vítězné vzpomínky, hodnoty, názoru může zdát. Jak v synchronní perspektivě, tak perspektivě diachronní, je význam vyjednáván, je mu nechán prostor vyjevit se, je posvěcen či utlumen. V následující části se budu snažit upozornit na významné vypravěče Máchovského příběhu v Litoměřicích. Mou snahou bude postihnout toto „posvěcování v různosti jeho forem a projevů“ (Bourdieu 2010: 295).

4. Litoměřice: s kým, jak a kde o Máchovi! (?)

Blažen ten, kdo za čas žití svého neutvořil verše jediného! (J. F. Rubeš, Básník, Deklamovánky a písně, sv. 2, Praha 1838, 3-12 in Vašák, P. 2004. Literární pouť Karla Hynka Máchy. Praha: Academia, s. 103)

Hovořila jsem o tom, že je-li rok 2010 vyhlášen v České Republice Rokem Karla Hynka Máchy, muselo se něco stát. Tím k čemu došlo je kanonizace básníka a jeho díla, a to v celospolečenském měřítku. Přes diskuse o výkladu použití toho či onoho básnického výrazu v jeho básních, diskuse o Máchou užité básnické krajinomalbě či o topografii této krajiny, všechny uskutečněné aktivity v roce 2010 vyjadřují jednu sdílenou zkušenost. Zkušenost s Máchou jako velkým českým básníkem, jako zakladatelem moderní české poezie. Dle 25

Kosíka (2004) je Mácha geometrem, nadzemským vyměřovačem míry. Básníkův génius vymezuje pole české poezie. „Příběh Mácha“ hraje diferenciační úlohu v širším poli sociálním. Dovoluji si tvrdit, že Mácha je jako velký český básník pojímán většinou české společnosti, a to především díky školnímu vzdělávacímu systému a jeho osnovám. Nemusí být všichni schopni vyjádřit se fundovaně k Máchovi tak jako kulturní elity, zvláště ty pohybující se v dané problematice. Jistě, ne všichni obyvatelé republiky jsou s Máchou a českým romantismem seznámeni do této míry. Přesto považuji téma Mácha pro českou společnost za téma signifikantní (relevantní). Jako podklad pro tento argument nechť slouží právě rok 2010 a onen nárůst pohybu (slov, živých či bronzových těl) ve veřejném prostoru, který v sobě zahrnuje jak složku kulturní – symbolickou tak fyzickou. Hovořím stále o jedné sdílené zkušenosti s Máchou, zkušenosti s velkým českým básníkem. V rámci institucionálně posvěcených aktivit a promluv v roce 2010 v této otázce panuje shoda. Je ovšem třeba podívat se na celoroční oslavy daného roku s přihlédnutím k celé historii ustanovení této zkušenosti. Nebylo tomu tak vždy. Pozice Máchy musela být vyjednána. V celém procesu vyjednávání docházelo k artikulacím také jiných zkušeností s Máchou. Nejprve tento proces probíhal v literárním poli, mezi Máchovými druhy, pamětníky, literáty – současníky. Následně byl odkaz jeho díla přebrán nově nastupujícími básníky – Nerudou, Hálkem a dalšími. Od tohoto symbolicky posvěcujícího aktu se k Máchovi a jeho dílu vyjadřují všechny nastupující básnické generace. Po přijetí hodnoty díla v literárním poli bylo možné, také díky společenským podmínkám té doby, přijmout Máchu v širším poli sociálním. I zde docházelo k diferenciacím pohledů, názorů, zkušeností. K jejich vyostření přispělo nacionální soupeření konce 19. století, obsazení českého území německými vojsky v roce 1938. Tento společensko-historický kontext se velmi citelně odrazil v promluvách litoměřických obyvatel. V případě textů vztahujících se k otázce vztahu litoměřického urbánního společenství k symbolu Mácha je místem jejich uložení Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích. Zde existuje fond Karla Hynka Máchy (dále fond KHM). Je třeba znovu podotknout, že autory zmíněných textů jsou intelektuálové, městské kulturní elity. Jejich autorita podpořená institucemi (výbory, muzeem) umožnila vznik mnou uchopitelného objektu paměti – archivního fondu, kartonů plných textů. Bourdieu (2010) poukázal na posvěcující schopnost institucí. Umožnily těmto lidem stát se autory s velkým A (tím myslím autory ne ve smyslu tvůrčím, ale v tom smyslu, že jejich práce je uchována v paměti, reflektována v odkazech). V důsledku tedy umožnily také mé osobě stát se 26

čtenářem. Praktiky knihovny, archivu jsou založeny na procesech selekce, organizace informací. Samotné knihovny, archivy existují v institucionálním kontextu. Dělají studium možným či naopak nemožným (Traister in Ben-Amos, Weisberg 1999: 204). Ve fondu KHM se nenacházejí vzpomínky osobního charakteru, texty, jež by nebyly posvěceny institucemi. Tedy ani texty, které by byly psány jinými „obyčejnými“ obyvateli města. Pro můj text je důležité, že i přesto se v textech, nejen těch z archivu, nejedná o jeden interpretační proud.

Vrátím-li se k otázce dokumentace, Bitrich (1999) se vyjadřuje

k vzájemnému odkazování, jež probíhá v rámci textů tohoto charakteru jako o sítích významných. Linde hovoří o intertextualitě.9 Tento koncept nám dle ní umožní sledovat, jak se v rámci textů utváří kulturně privilegovaný příběh (Linde 2008: 167). Podobně, dle Bitricha se se sítí významných pojí trvanlivost textů. Ta odkazuje k možnosti, aby informace překlenula časový horizont. Tím je podpořena možnost zůstat v paměti lidí. Také dle Linde (2008) ne archivování informací, ale teprve jejich používání vede k pamatování. „Uložené dokumenty v archivu nejsou pamětí, ale jsou to prostředky pro případné zapamatování. Stávají se součástí aktivního pamatování, pokud jsou použity“ (Linde 2008: 11). Uchováváním textů a odkazováním na ně vytvářejí zmocněnci vědění řetězec významů – štafetu paměti. V první části práce jsem hovořila o sociální historii pamatování (Burke 2006). K tomuto tématu se vztahuje Šmídová (1999), když říká: „Uchováváním textů a odkazováním k nim konstruuje historik zpětně kontinuitu. Diskontinuita je jen zápletkou v historickém příběhu kontinuity, dnešní diváky pranic nezajímají kusy, které se už dnes nereprízují, herci, kteří v nich hráli a jejich dobová pojetí“ (Šmídová 1999: 41, 1999). S tímto vědomím je třeba přistoupit k dokumentům, se kterými pracuji. Mou snahou je, vypůjčím-li si slova z předešlé myšlenky Šmídové, oprášit pro dnešního diváka – čtenáře zajímavé (aspoň z mého pohledu se tak jevící) kusy, herce, dobová pojetí. Je třeba si uvědomit, že severočeské město Litoměřice bylo do konce druhé světové války také městem Leitmeritz, že po této válce došlo ve městě k velké výměně obyvatel atd. Také těmto „zápletkám“ chci věnovat pozornost.

9

Také Grabes (2005) hovoří ve své práci o Intertextual mnemonics. Srov. Grabes, H. 2005. Literature, literary history and cultural memory. Gottingen: Hubert & Co, s 264.

27

Příležitost je podnětem k pamatování (Linde 2008). Těmito příležitostmi jsou v našem případě především výročí spojená s Máchovým narozením nebo úmrtím. Jejich četnost je poměrně veliká. Z textu vystupují především dvě velká Máchovská výročí: 100 let od úmrtí a 200 let od narození.

4.1. Hynku! Hynku! Hynku! Uznání hodnoty Máchy jako básníka – vznik kultu

Kdo z minulosti nezná než autory, které literární historie uznala za hodné zapamatování, sám sebe odsuzuje k chápání pokřivenému od samého základu“ (Pierre Bourdieu, Pravidla umění 2010, s. 100) Podotkla jsem, že o Máchovi se již 200 let činí promluvy. Ovšem ne vždy byly stejně hlasité – výrazné. Promluvy 6. listopadu 1836 i dlouhou dobu poté, měly v Litoměřicích charakter intimní. Město se bálo cholery, která podle tehdejších předpokladů zapříčinila básníkův skon. O Máchově poezii věděla ve městě jen hrstka lidí. Máchův pohřeb 8. listopadu byl skromný, tichý. O básníkovi se diskutovalo za jeho života i po smrti především v pražských kruzích. Dílo i osoba byly konfrontovány se společenskými představami a konvencemi doby. Tuto literární historii boje o pozici Máchy mapuje Vašák (2004) v textu Literární pouť Karla Hynka Máchy – Ohlas Máchova díla v letech 1836 – 1858. V této práci, podobně jako i v jiných dílech vztahujících se k Máchovi (Sutnar 1936, Ivanov 1977, Štěpánek 1984, Křivánek 1986), v oněch „intimních zprávách“ o básníkovi, zaznívají jména prvních kritiků Máje10 – Tomíčka, Chmelenského, Tyla, jejichž vymezení vůči Máchově poezii bylo negativní. Zaznívají také jména těch, kteří okamžitě prozřeli a Máchu přijali – Sabina, Kuzmány. Je poukázáno, že nejdříve byl Mácha přijat v německém a slovenském jazykovém prostředí. Vašák se na rozdíl od autorů „důvěrných zpráv“ v Literární pouti odklání od osobního života básníka a věnuje se vstupu Máchova díla do společenského systému za života i jeho pozdějšímu osudu.11 Vašák píše o traumatizující optice vzhledem ke vztahu k Máchovu dílu. Pohled je takový: Mácha byl buď přijat nebo nepřijat. Nepřijat Tomíčkem, Chmelenským, Tylem, přijat generací Hálka a Nerudy (Vašák 204: 362). To je dle autora pohled 10

Máj vyšel poprvé v roce 1836 ještě za života Máchy. Ten si jej vydal vlastním nákladem. Po jeho smrti vyšlo dílo až roku 1861. Máj i jiné práce byly v této době hojně opisovány. 11 Vašák stojí také za zveřejněním úplného deníku Karla Hynka Máchy, tj. včetně všech rozšifrovaných částí (o něž se již dříve pokoušel Arbes a další). Tedy stojí za zveřejněním Máchy v rovině nejintimnější.

28

zjednodušený, je třeba přihlédnout ke kontextu doby. Jak Vašák poukazuje, čtvrtstoletí zápasu o Máchu, než se k němu v roce 1858 přihlásí již zmínění další básníci významně znějícího jména, probíhal především v textech. Vašák jako literární historik čtenářům v knize slovní boje uceleně předkládá, zaznamenává. Tylova kritika v Květech 1836 ve Vašákově Literární pouti (2004), s.47 „P. Mácha jest básník – to mu nikdo odpírati nesmí; každý jeho verš jesti povzdech z nejtajnějších hlubin rozbolené, rozjitřené duše – avšak přece bych rád temné zvuky harfy jeho jinák slyšel zvučeti, jinák, aspoň za věku našeho ne tak nečesky… F. L. Rieger píše v Květech 1836 tamtéž, s. 47 „ Osude, ach, proč jsi vytrhl vlasti z klínu nejlepšího syna – silnou podporu?! (…) Však i my chcem s tebou cítit, s tebou snít! Máme zpěvy, věrný obraz ducha tvého, v těch ty budeš věčně mezi námi žít!“ K. Kuzmány v Květech 1836 tamtéž, s. 47: „ … na hrobě Máchy ležíc Čechie „Hynku!“ volá“ Zde Vašák zprostředkovává nejen onu protikladnost ve vztahu k hodnocení Máchova díla, ale nechává zaznít i jména těch, kteří se k Máchovi vztahují. Čteme také jméno časopisu, v jehož rámci docházelo k symbolické produkci Máchova díla a jeho odkazu. Vašák pracuje s dobovými prameny. Jeho bádání zachycuje postupnou cestu přijetí – posvěcení Máchy. Text Vašáka – literárního historika, editora Máchova díla je ovšem také sociální aktivitou, která pomáhá tuto cestu vyšlapovat. Z pozice vědecké autority profesora, která je podložena institucí univerzity, je jeho promluva výrazným přispěním do štafety kulturních vzpomínek – historie vzpomínání na Máchu. Máchu lze spojovat s českým národním obrozením. Jeho učitelem nebyl nikdo jiný než Josef Jungmann, který před tím, než přednášel v Praze na univerzitě, působil na litoměřickém gymnáziu. Mácha, který začal psát své básně v němčině, se snad i pod Jungmannovým vlivem přihlásil k českému jazyku. Učinil tak vědomou volbu. Básníkovo dílo i jeho aktivity v rámci sociálního prostoru soudobé společnosti byly tedy konfrontovány s představou národního hnutí.12 Jak čteme, Tyl vyčítal Máchovi nečeskost. Také pro Palackého postrádalo Máchovo

12

České národní hnutí spadá do širší problematiky tzv. formování novodobých národů. To lze charakterizovat jako transformační proces, proměnu v myšlení lidí, který probíhal v době celkových změn počínající modernizace evropské společnosti. Na jeho konci se setkáváme s moderním národem, tj. velkou sociální skupinou lidí, kteří jsou spjaty vazbami kulturními, jazykovými, geografickými, hospodářskými atd. a jsou si vědomi své příslušnosti k národu (Hroch 1999).

29

dílo ideu (Ivanov 1977). Máchovu vlastenectví dle nich chyběl aktivizační potenciál. Skrze Máchu lze s národním obrozením spojovat také Litoměřice.13 V tomto městě převládalo od 18. století až do konce druhé světové války výrazně německé obyvatelstvo nad obyvatelstvem českým. Národnostní rozepře v době, kterou nám Vašák zprostředkovává, neprobíhaly. Alespoň ne v rovině výrazných skupinových manifestací identit v prostoru města. O tomto stavu budu v textu hovořit. Vašák píše o Litoměřicích s odkazem na 40. – 50. léta 19. století, zveřejňuje články vycházející v Pražských novinách v této době. Dočítáme se o Máchově litoměřickém hrobě. Vašákem citované Pražské noviny z roku 1846 (Literární pouť, s. 235) poukazují, že v Litoměřicích je Máchovi postaven nový náhrobek, čímž je básníkův hrob konečně označen. Dále: „Máchovi dopřáli duchové hor podružného obytu, jakž si to častěji liboval. Poblízký Radobýl14 podvečer zase naň zádumčivě pohlíží a ten “Košťál na obzoru plamenného nebe” a ten svatý Hanžburek a ten starý pamětník Říp zevzdálí neodvratně střehou chovance svého, který k nim tam často putovával a důvěrně o tom povídával, čehož v hlučných a prázdných proň nížinách nadarmo byl hledal. A matka příroda každoročně vystrojívá májovou slavnost básníku Máje *jak*“ Vašák ukazuje, že již v Poutníku (1, 1846, 220) téhož roku byl pomník kritizován, jak nevkusný je, jak je hrob u samé zdi v rohu, v poněmčeném městě. Alespoň, že je kolem ta krajina. Zde lze vidět paralelu s předešlým textem. Zatímco město je bráno jako německé, okolní krajina je českým obrazem.15 Objevuje se zde symbol okolní krajiny města – krajiny Českého středohoří.16 Tento motiv se bude táhnout jako nit i dalšími texty, promluvami v následujících dekádách. S tím, jak se bude proměňovat společenský kontext promluv, budou se proměňovat či spíše přiostřovat také motivy těchto odkazů na okolní krajinu. Ještě o tomto problému bude řeč. O národnostním složení Litoměřic se dozvídáme ještě z jiného Vašákova odkazu: 13

S národním obrozením by Litoměřice měly být spojovány spíše v souvislosti s Jungmannem, který v Litoměřicích pobývá 15 let (Mácha v Litoměřicích pobývá 40 dní) a toto období patří k jednomu z jeho literárně nejaktivnějších. V Litoměřicích se věnuje překladu Schillera, Goetha, Miltona. Na rozdíl od Máchy, Jungmann v Litoměřicích pomník nemá. 14 Radobýl je kopec u Litoměřic, z něhož v roce 1836 běží Karle Hynek Mácha do města, aby pomohl hasit požár. Tato událost zřejmě napomohla k podlomení Máchova zdraví. 15 Hovořila jsem o tom, že paměť se přimyká k místům. Tímto místem může být také krajina jako obraz, která je okamžitě srozumitelný (Nora 1996: 61). 16 Zilynskyj (2005) poukazuje, že krajina v okolí Litoměřic byla již od 17. století nazývána Českým rájem. V 19. století s rozvojem turismu je atraktivní pojem Český ráj (Paradies von Böhmen) Němci zapojen do propagace příslušného území. V této době se ovšem začínala projevovat žárlivost českých obrozenců na vyzvedávání půvabů jazykově německých krajů. Na konci 19. století se díky propagačním aktivitám některých vlastenců docílilo „přestěhování“ Českého ráje od Litoměřic k Turnovu (více k tomuto tématu: Zilynskyj, B. „Co je nám do jejich ráje“ Dějiny a současnost 5/2005).

30

Pražské noviny, 1856, č. 264, 6. 11. 1856, 3, tamtéž, s. 310 Z LITOMĚŘIC

V zdejším městě slavívá se slavnost Dušiček tím, že večer před tímto dnem se vede slavný průvod na hřbitov. Pěkné je to podívání na osvětlené a okrášlené hroby při tmě večerní. Jen vzadu, kde náš pěvec Máje spočívá, bývá čirá tma. I usneslo se několik Čechů v Litoměřicích z vděčnosti k zesnulému pěvci hrob jeho o Dušičkách každoročně ozdobiti. Dárky mezi sebou sebranými, které ještě z Prahy od ctitelů Máchových hojně rozmnoženy byly, dali hrob našeho pěvce vkusně a skvěle ozdobiti. Postaven mu byl na opuštěný hrob as 9 stop vysoký a skoro 4 stopy široký transparent, který bengálským ohněm osvícen, nemálo Čechy i Nečechy zajímal. (…) Na podstavku stálo: „Hynku Máchovi vděční Čechové 1856.“ Podávaje u veřejnost zprávu tuto, vzdávám upřímní dík všem těm, kdo tak spanilomyslně na výtečného a nešťastného básníka našeho pomněli. České i německé obyvatelstvo města se ve svornosti zasloužilo o zviditelnění Máchova hrobu. Ona tma, ve které podle článku pěvec Máje spočívá, může být chápána jako metafora. Mácha je ve tmě, protože není v paměti urbánního společenství. Můžeme se zamyslet nad shodou okolností – Mácha zemřel na začátku listopadu, což je období, kdy se vzpomíná na mrtvé. Ozdobený hrob je této paměti vizualizací. Máchův hrob v tomto smyslu „bengálským ohněm“ vystupuje ze tmy. Vašák (2010) zprostředkovává informaci, že k zviditelnění Máchova hrobu dochází v Litoměřicích na konci 50. let 19. století. Z textů obsažených v jeho práci dále vyplývá, že v této době je již Mácha přijat v rámci literárního pole. Básníci jako Neruda a Hálek vydávají v roce 1858 almanach Máj a přihlašují se tak k Máchovu odkazu. Nejen v dnešní retrospektivě, kdy Neruda či Hálek jsou sami nedílnou součástí českého literárního kánonu, je toto posvěcení nanejvýš významné.

4.2. Organizace vzpomínání ve městě (60. - 90. léta 19. století)

Již v průběhu boje o Máchu v literárním poli vzniká Máchův kult. O významu tohoto slova jsem již mluvila. Je spojen s Assmanem (2010) vyzdviženou nutností kultivovat kulturní paměť. Mácha byl uznán a o toto uznání je třeba pečovat. Aktualizace příběhu básníka jsou založeny na práci se symboly, texty. Litoměřice mají k objektivizaci Máchova kultu blíže než jiná města. Je to způsobeno nejen na objektivitě založeném spojení města s Máchou (Máchův pobyt, smrt) ale také na pomalém rozdmýchávání národnostních střetů v tomto městě. Byla zde přítomna každodenní příležitost k vymezování se. Máchův kult je v Litoměřicích uchopen především českou menšinou města. 31

V samotném základě zvýšené aktivity, a můžeme již říci skupinových promluv v rámci města, stojí změna, která se udála v celospolečenském měřítku v 60. letech 19. století. V této době dochází k uvolňování společenského života, který byl ochromen v době Bachova neoabsolutismu. Po porážce Rakouska v bitvě u Solferina (1859) a odvolání Bacha, reaguje císař na bouřlivé společenské diskuse vydáním Říjnového diplomu (1860), v roce 1867 je vydána Prosincová ústava, jejíž součástí jsou spolkový a spolčovací zákon. Tímto se otevírá prostor pro svobodnější shromažďování a vyjadřování kulturních idejí a sympatií.17

Pro

porozumění sociálním snahám o institucionalizaci Máchy v Litoměřicích je tento poznatek velmi důležitý. Od 60. let 19 století je pomalu využíván Máchův kult v nacionálním soupeření – v otevřeném boji o symboly, jenž je manifestován v městském prostoru.

4.3. Měšťanská beseda a péče o Máchův kult

V roce 1862 je založeno středisko organizovaného společenského života české menšiny v Litoměřicích – Měšťanská beseda.18 Ta se starala ve městě o Máchovu a Jungmannovu tradici. V kontextu uvažování Nory (1996) lze na spolek pohlížet jako na funkční místo paměti. Obecně místo paměti je externalizací snahy o uchování události, předmětu v paměti společenství. Spolek se stává místem paměti, pouze v případě, dochází-li k symbolickým praktikám (symbolické reprezentaci minulosti) v rámci spolkových rituálů, směrem dovnitř i navenek. S přihlédnutím k poznatku Linde (2008) jsou podnětem pro projev spolku navenek různé příležitosti – Máchovská výročí. Donek (1936) poukazuje, že nositelem Máchova kultu v dobách před založením Besedy byl německý spolek „Musikverein“, ve kterém se soustředila velká část litoměřické inteligence. Uvědomíme-li si, že v této době byla větší část obyvatelstva města německé národnosti, poté se dá předpokládat, že tato národnost tvořila velkou část také v rámci městské inteligence. V textu Donek odkazuje na oslavy 25. výročí Máchova úmrtí v roce 1861, při kterém byl odhalen nový pomník (ve formě gotického obelisku) na litoměřickém hřbitově.19 Tyto oslavy se nesly v duchu svornosti obou národností, v duchu hrdosti na město jako jednotný celek, v němž básník zanechal stopu, německý místní tisk napsal: 17

České národní hnutí vstupuje v této době do fáze tzv. masového rozšíření, kdy se s myšlenkou příslušnosti k národu již ztotožňují široké vrstvy obyvatelstva. 18 V roce 1848 byla založena Česká beseda, která ovšem neměla vzhledem ke společenským okolnostem Bachova neoabsolutismu dlouhého trvání. Měšťanská beseda založená v roce 1862 tak byla obnovením této tradice (Doskočil 2010). 19 Na hřbitově se již v té době nacházel Máchův náhrobek ze 40. let.

32

Počátky litoměřické „Měšťanské Besedy“ a kult Máchův, Edmund Donek, Věstník Musejního spolku v Litoměřicích, ročník IV, s. 9 „Na zdejším hřbitově odpočívají – jak známo – tělesné pozůstatky českého básníka K. H. Máchy (…). (…) večer bude pořádáno slavnostní představení v městském divadle; sehrána bude česká veselohra „Převržená slánka“ pak německý dramatický sólový žert: „Die Ehestands-Exerzitien. Básnické dílo Máchovo jest v německé literatuře téměř neznámo, nelze tudíž požadovati všeobecnou účast na oslavách od města v převážné části německého. Přesto ale bude jistě každý zdejší obyvatel srdečně potěšen, že to byly zrovna Litoměřice, které básníka, bratskému národu v Čechách tak drahého, přechovávaly“.

Založení Měšťanské besedy bylo dle Donka podnětem k prvním rozbrojům mezi obyvateli města české a německé národnosti. Tehdejší purkmistr Dr. W. Fleischer píše v městské pamětní knize (psána německy): Tamtéž, s. 10 „Uzavřená společnost přátel české řeči a národnosti podnikla u kompetentního úřadu kroky ohledně založení „Besedy“, aniž by sobě byla pamětna patřičných ohledů vůči německému obyvatelstvu. (…) V důsledku toho (založení B.) vystoupili čeští členové ze zdejšího zpěváckého spolku; nesnášenlivost při výběru písní a domnělé přezírání a odmítání českých zpěvů apod. zdají se býti příčinou uvedeného postupu.“ Donek píše o vzpomínkových událostech v Litoměřicích této doby a o počátcích Měšťanské besedy ve 30. letech 20. století z pozice litoměřického historika, zakladatele a člena Musejního spolku v Litoměřicích. Uveřejnění Donkova příspěvku k historii Máchovského kultu v Litoměřicích, a to v Časopisu Musejního spolku lze interpretovat jako snahu o legitimizaci spolkové i Donkovy činnosti. O situaci ve městě v 30. letech, o Musejním spolku i Donkově osobě ještě v textu bude řeč.

4.4. „A náš je Hilscher“ Otevřený boj o symboly v prostoru města

Nesváry mezi oběma národnostmi byly manifestovány v práci se symboly v prostoru města. České obyvatelstvo Litoměřic zbožně uctívalo Máchu. V rámci oslav Máchovských výročí se u jeho hrobu odehrávaly organizované vzpomínkové akce, pěly se české písně atd. Obecně lze říci, že docházelo k manifestaci kolektivní identity litoměřických občanů české národnosti. Litoměřičtí Němci si také nalezli symbol, se kterým „v rukou“ vyrazili vyjednávat 33

svůj význam v rámci litoměřického společenství. Tímto anti-Máchou se stal německý básník Josef Hilscher, litoměřický rodák.

20

Mácha prožil ve městě 40 dní, Hilscher zde strávil

prvních 6 let svého života. Přesto si ho litoměřičtí Němci vyvolili. Svou poezií se Máchovi ovšem Hilscher vyrovnat nemohl.21 Němci si toho byli vědomi a vynaložili velké úsilí při celém procesu jeho symbolického posvěcení v prostoru města (i v kulturním prostoru německém). Paradoxem je, že za symboly v nacionálním soupeření byli vybráni básníci, kteří ani jeden neměli s nacionální otázkou nic společného. Již jsem podotkla, že Máchovi byl vyčítán nedostatek vlastenecké myšlenky, Hilscherova poezie je nabyta vzdorem vůči dehumanizující vojenské disciplíně. Oba básníci se přesto stávají vlajkou, s níž se bouřlivě mává na symbolických barikádách. V roce 1861 podává litoměřický německý tisk Leitmeritzer Wochenblatt informaci o vzniku Hilscher-Comité. Předsedou komité se stává Dr. Gustav Lauda, taktéž předseda litoměřického turnerského spolku22 (Patráková 2010: 15). Instituce se měla starat o rozšiřování povědomí o Hilscherově osobě a jeho díle u Litoměřičanů. V litoměřickém německém tisku jsou od dubna do listopadu otiskovány Hilscherovy básně.23 Dále bylo snahou komité v Litoměřicích postavit Hilscherův pomník. Pro podporu tohoto záměru se v litoměřickém divadle konaly akademie. 29. června 1863 byla ve městě u Jezuitských schodů odhalena Hilscherova busta.

24

Tato sláva byla spojena se založením

litoměřického pěveckého sboru. Při oslavách bylo využito také jméno básníka Schillera, který vedle Máchy a Hilschera sehrál roli v sebeidentifikaci litoměřických občanů. Bylo recitováno jeho dílo, hrány jeho hry. Na rozdíl od Hilschera, o kvalitě Schillerovy poezie nikdo nepochyboval. Básník tak litoměřickým Němcům posloužil jako jakási symbolická záštita Hilscherových oslav.25 Informaci o postoji Čechů k těmto událostem nám předkládá Donek:

20

Josef Johann Baptista Hilscher se narodil v Litoměřicích 22. ledna 1806. V šesti letech město opouští. S otcem vojákem se v roce 1818 přesouvá do Lublaně. V roce 1837 (tedy rok po smrti Máchy) ve svých 31 letech umírá na souchotiny. Hilscher byl pochován v Miláně. Také tento pohřeb, podobně jako pohřeb Máchův, byl tichý, jeho hrob zůstal neoznačen. Hilscherovy básně zůstaly roztroušené po různých časopisech. Dohromady je sebral Ludwig August Frankl. V roce 1840 byly poprvé vydány (Patráková 2010: 14). 21 Hilscher je významný především jako překladatel raných anglických romantiků. 22 Německého tělovýchovného spolku (pozn. autorky). 23 Tuto činnost podpořili také mimolitoměřické kulturní elity: již zmíněný Ludwig August Frankl, editor prvního vydání Hilscherových básní a hrabě Auersperg, který se právě stal členem panské sněmovny (podrobněji In Dějiny města Litoměřic 1997, s. 265) 24 Co se týče pomníků jako objektivizací paměti, po Máchově náhrobku a pseudogotickém obelisku na litoměřickém hřbitově (1861) a po Hilscherově bustě (1863) do konce století přibude v prostoru města ještě světský pomník císaře Josefa II. a pomník hudebního skladatele V. J. Veita, litoměřického rodáka. V roce 1908 dále pomník císaře Františka Josefa I. 25 Také německý vzdělávací spolek, který se původně měl nazývat po Hilscherovi, byl nakonec pojmenován Schiller (Doskočil 2010).

34

Počátky litoměřické „Měšťanské Besedy“ a kult Máchův, Edmund Donek, Věstník Musejního spolku v Litoměřicích, ročník IV, s. 11 „Národní listy píší: Byla to oslava jakéhosi kaprála Hilschera, kterého litoměřičtí Němci loňského roky vynalezli, aby tím unili našeho Máchu. (…) A nový spolek „Měšťanská Beseda“ nebyl ani k odhalení poprsí Hilscherova oficiálně pozván.“ Shrnu-li výše řečené. Od 60. let 19. století nabírá Máchův druhý život v prostoru Litoměřic nového rozměru. Naplno propuká nacionální soupeření mezi litoměřickým obyvatelstvem české a německé národnosti. Tyto pře mají převážně symbolickou podobu. K Máchovu symbolu – argumentu, jež slouží k manifestaci češství ve městě, přibývá symbol básníka Hilschera. Je zde patrná diferenciace My versus Oni. Zcela v duchu Bourdieuho (2010) je tato práce se symboly podpořena významnými kulturními činiteli (viz Frankl). K praktikám zvýznamňování – posvěcování dochází jak v rámci textů (lokální tisk, Národní listy), tak v rámci městského prostoru (hovořila jsem výše o vzniku Hilscherovy busty). Příkladem tohoto symbolického boje může být také událost, která se odehrála v Litoměřicích v 80. letech 19. století. Litoměřický historik Doskočil (2010) píše, že tehdy byl přestavbou rozšířen objekt, v němž se nacházel byt, ve kterém Mácha pobýval a zemřel. Tento dům sloužil již v době Máchova pobytu jako vinárna známá mezi litoměřickým obyvatelstvem jako Zum/U Schustermannl/a nebo také U Švíčka (dnes všeobecně známá pod označením Na Vikárce). V té době bylo postaveno nové křídlo budovy. Pamětní deska vzpomínající Máchův pobyt a úmrtí byla přemístěna z původní stavby na toto nové křídlo směrem do ulice. Tento akt neunikl místnímu německému tisku, který si Čechy dobíral, že ani nevědí, kde jejich básník zemřel.26

4.5. Litoměřický kulturní prostor v kontextu celonárodní péče o kulturní dědictví

Svatobor pomáhá, osvěcuje a pamatuje Ke konci 19. století se začíná v rámci pražských kruhů objevovat názor, zda by Máchovy ostatky neměly být převezeny z převážně německého města Litoměřic do Prahy. Tato myšlenka zaznívá také ze spolku Svatobor. Ten stojí za postavením Slavína – pohřebiště významných osobností českého kulturního života na Vyšehradě. Přáním bylo převézt básníkovy ostatky právě na toto pamětní místo českého národa par excelence. Spolek Svatobor je dalším funkčním místem paměti v Norově smyslu, o němž v práci hovořím. Jeho 26

Pamětní deska nakonec zmizela úplně. Byla zcizena neznámým pachatelem. Nová pamětní deska byla umístěna na objekt po mnoha letech až v roce 1936 (Doskočil 2010).

35

působnost přesahuje lokální aktivity již zmíněných litoměřických spolků. Úloha Svatoboru je uchovat významné kulturní osobnosti v paměti celého národa. V kontextu zvýznamnění Karla Hynka Máchy na úroveň národního pěvce se celostátní působnost Svatoboru nutně prostupuje s lokálními aktivitami litoměřického urbánního společenství. Již jsem poukázala, že v rámci uvažování o promluvách litoměřických kulturních elit na téma Mácha je nutné brát v úvahu širší kulturní prostor – tedy převážně prostor pražský. Také spolek Svatobor (zal. 1862) vzniká v době, kdy se kultura nadechuje z nedávných absolutistických okovů. Funkcí spolku měla být finanční pomoc českým spisovatelům a oslavování jejich památky. České písemnictví bylo pokládáno za hlavní podporu českého obrození. Jedním ze zakládajících členů spolku byl F. Palacký. Ve výboru působily kromě Palackého mnohé další významné osobnosti české kultury, uvedu snad jen některá jména: F. L. Rieger, J. Thomayer, A. Jirásek a další. Palacký vyjádřil smysl spolku heslem: „Pomáhej, osvěcuj, pamatuj!“ Pomoc se zakládala na již zmíněné finanční podpoře chudých spisovatelů a jejich rodinných příslušníků. Finanční prostředky umožňovaly těmto lidem tvořit. Svatobor zaštiťoval fondy a nadace, pomáhal organizovat celonárodní sbírky. Osvěta spočívala v šíření spisovatelovy tvorby a jména mezi lidmi. Snahou spolku bylo udržovat památku zemřelých osobností české literatury.

Zcela

v duchu

Assmanova

(2010)

argumentu:

snaha

Svatoboru

byla

objektivizována v prostoru. S podporou spolku vznikly pomníky, pamětní desky.27 Svatobor je tedy příkladem vykonavatele sociálních praktik, aktivní péče o kulturní paměť. V samém základu jeho činnosti stojí kultivace, udržování vzpomínky v živé paměti společenství. V promluvě spolku o možnosti převézt Máchovy ostatky je patrná změna, jež se stala v souvislosti s Máchou v českém kulturním prostoru. Změna, na kterou jsem již v textu poukázala. Byl to Palacký, kdo ještě za Máchova života vyčítá básníkovi bezideovost jeho tvorby, je to spolek Svatobor, který si přeje mít Máchu na Slavíně. Je manifestována nejen významnost Máchy v prostoru české kultury, ale prostřednictvím Máchy a jeho jazyka je zdůrazněna významnost samotného národa, české kultury v kontextu kultury evropské a světové.

27

Více informací o spolku Svatobor na http://www.intranet.cz/svatobor/svatobor.htm.

36

4.6. Intermezzo: Z Prahy do Litoměřic a zpět!

Svatobor vysílá v roce 1909 dva české literáty A. Jiráska a K. V. Raise do Litoměřic, aby zjistili, v jakém stavu se Máchův hrob na tamním hřbitově nachází. Spisovatelé sice poukázali, že hrob není v dobrém stavu, usoudili ale, že přítomnost Máchových ostatků v Litoměřicích je důležitou morální podporou pro českou menšinu místního obyvatelstva. Mácha tedy zůstal v Litoměřicích i nadále. Výsledkem návštěvy zástupců Svatoboru ve městě byl návrh zřídit pro Litoměřice nový reprezentativní Máchův pomník, který by důstojně připomínal českého básníka v prostoru města. Pro zhotovení pomníku byl Svatoborem zvolen J. V. Myslbek, v té době již uznávaný autor. V názvu této kapitoly jsem použila pojem intermezzo. Pojem označuje vsuvku, příhodu, která nakrátko přerušuje hlavní děj. Já jej používám jak z důvodu jeho patrného odkazu na Máchu (intermezza nalezneme v Máji), tak především proto, že se chci věnovat vzniku Máchova pomníku od J. V. Myslbeka až v poslední části práce. Tato historie souvisí s naší současností – odhalením kopie sochy v Litoměřicích v roce 2010. Avšak jsem si vědoma, že zařadit do této části práce alespoň informaci o vzniku idey pomníku je dobré z důvodu zachování chronologie vyprávění. Ostatně sama jsem v této části práce chronologický přístup zvolila. Tedy použitím slova intermezzo neříkám, že by příhoda (vznik nápadu na pomník, jeho následná realizace) byla nějakou vedlejší událostí v problematice, jež v textu sleduji. Právě naopak. Berme tedy toto rozvrstvení textu jako projev vědomého činu autorky při sledování vnitřní logiky jejího sdělení.

4.7. Oslavy velkého výročí ve městě - rok 1936

Po vzniku Československé republiky zůstávají Litoměřice převážně městem německým, přestože počet obyvatelstva československé národnosti se navýšil.28 Národnostní rozepře ve městě se ve srovnání s dekádami předchozími v tomto období uklidňují. Až v průběhu 30. let jsou německé nacionální projevy povzbuzovány henleinovci. Přesto se velké Máchovské výročí – 100 let od jeho úmrtí, které připadá na rok 1936, nese v poklidném duchu, bez výrazných excesů. Oslavy v roce 1936 mají podobu celonárodní. Rok 1936 je vyhlášen Máchovým rokem. Záštitu nad oslavami přebírá prezident republiky E. Beneš. 28

Pro příklad: v roce 1921 bylo ve městě 11.015 Němců, tj. 64,83 procent, Čechoslováků 5. 066, tj. 29,82 procent z celkového počtu 16. 988 obyvatel (Dějiny města Litoměřic 1997, s. 301).

37

Pocit ohrožení vlasti českých účastníků oslav je ovšem patrný ze všech projevů. Vygradován je samozřejmě v severočeských Litoměřicích. Opět jsou činěny symbolické promluvy o okolní krajině Českého středohoří. Více než kdykoliv před tím, je nyní okolní krajina vnímána jako zcela český obraz. Mácha je vyzdvihován jako pěvec této krajiny a národa, který je nyní ohrožen. Jedná se o příklad, kdy národ je promítán do prostoru (Hroch 1999).

4.7.1. Výbor pro oslavy a Musejní spolek: texty, promluvy

Již jsem se zmínila o existenci rozsáhlého fondu KHM v litoměřickém Státním okresním archivu. V jeho rámci lze přistoupit k textům, které vycházely v roce 1936 v Časopise Českého musejního spolku. Články se vztahují k přípravám a průběhu oslav, k aktivitám Musejního spolku a Výboru pro oslavy 1936. Ve fondu se také nacházejí texty z Kulturního měsíčníku litoměřického okresu, ve kterém píší o událostech z oslav 100. výročí Máchova úmrtí litoměřičtí historici v 70. letech. Výbor pro oslavy roku 1936 byl založen v roce 1934 a byl součástí Výboru pro celostátní oslavy Karla Hynka Máchy se sídlem v Praze. Posvěcen z pražského centra kultury měl lokální působnost. Ve výboru stáli významní čeští obyvatelé Litoměřic: J. R. Tesař, předseda Výboru, J. Fučík, učitel na litoměřickém gymnáziu, režisér ochotnického spolku Karel Hynek Mácha (založen 1923), E. Donek – zakladatel Českého musejního spolku, A. Keltnerová, taktéž členka Musejního spolku a další. Donek a Keltnerová jsou významnými přispěvateli do zmiňovaného Časopisu Českého musejního spolku. Z jejich textů čerpají následující generace litoměřických historiků. O Donkovi jsem již hovořila v souvislosti s jeho historickým článkem o založení a významu Měšťanské besedy v prostoru Litoměřic. Také tento článek je součástí textů v Časopise Českého musejního spolku. Odkazuje na význam Máchovského kultu ve městě v minulosti, legitimizuje příběh, který je performován v rámci oslav pod záštitou Výboru, tedy legitimizuje aktivity samotných členů výboru. Členství ve výboru a Musejním spolku podporovalo zmíněné autory v jejich aktivitách. Díky tomuto institucionálnímu ukotvení bylo docíleno uchování textů v archivu pro následující generace čtenářů (historiků, zájemců), čímž došlo k uchování kulturní

38

vzpomínky.29 Toto bylo ostatně proklamovaným cílem Výboru pro oslavy i musejního spolku. Členství v Musejním spolku mělo svá vnitřní pravidla. Institucionální základ je jasně patrný z poslední věty ve spolkových stanovách. Stanovy Českého musejního spolku v Litoměřicích (zkráceno) (fond K. H. Mácha, Výbor pro oslavy K. H. Máchy v Litoměřicích, karton 2) Cílem spolku jest trvalé uctívání památky básníka K. H. Máchy, zejména: 1. Šířením znalosti jeho děl, péči o řádné a účelné jejich vydávání, soustavným studováním a kritickým oceňováním 2. Sledováním, registrováním a soustřeďováním práce, týkající se díla a osoby KHM 3. Udržování vzájemných přátelských a pracovních styků s ústavy a korporacemi, sledujícími tytéž cíle. 4. Udržováním náhrobku, pomníku a desky K. H. Máchy v Litoměřicích 5. Nabýváním prostředků ku trvalému uctění památky KHM, ku vyvlastnění jeho úmrtního domu Prostředky k dosažení účelu spolku jsou: 1. 2. 3. 4.

Členské příspěvky Dobrovolné dary, subvence, odkazy Pořádání slavností, divadelních představení a přednášek Vypisování a udělování podpor a cen na práce, vztahující se k tématu

Kdyby došlo k rozchodu spolku, nebo kdyby byl spolek úředně rozpuštěn, připadá Museu.

4.7.2. Vzpomínky a prostor: praktiky zvýznamňování a „ztišování“

Oslavy v roce 1936 nezanechaly jen články v časopisech, publikace30, ale také objekty v městském prostoru. K prostoru a objektům vzpomínání se přimyká jednání rozmanitých aktérů. Na některé bude poukázáno. Na články, hmotné objekty i na konkrétní jednání lze pohlížet jako na texty, které je možné interpretovat. V základu organizace oslav stál již zmíněný Výbor pro oslavy, Musejní spolek a také ochotnický spolek Karel Hynek Mácha. Jak se dozvídáme z článků, převážná část hlavního programu slavností se odehrávala před

29

Bitrich poukazuje také na důležitost osobních kontaktů při konzervačních strategiích. Donek a Keltnerová se znali osobně s ředitelem litoměřického archivu Ankertem (Bitrich 1999: 31). 30 Město Litoměřice vydává k příležitosti oslav knihu Básník a země, která pojednává o městě, okolní krajině, básníkovi. Jsou v ní zaznamenány slavnostní projevy pronesené v prostoru města v rámci oslav.

39

německým Městským divadlem.31 Výraznou akcí byla také velká výstava věnovaná osobě a dílu básníka. Jedna z výstavních místností byla věnovaná Máchovi a Litoměřicím. Konaly se poutě k Máchovu hrobu na litoměřickém hřbitově. Musejní spolek byl iniciátorem zasazení nové pamětní desky na dům s Máchovou úmrtní světničkou. Z řad Musejního spolku vzešel také popud pro vznik nového Máchova pomníku pro město. Ten byl odhalen 27. září. Takto jsou tehdejší události, názory, promluvy interpretovány v textech. J. R. Tesař, Máchův rok (Časopis Českého musejního spolku v Litoměřicích, 1936 (Ročenka za r. 1935, VIII, s. 3) „Oslavy započaly cyklem pěti přednášek členů profes. Sboru českého reálného gymnásia. Při každoroční pouti v předvečer 1. máje promluví u hrobu Máchova univ. prof. Pražák. Mládež českých národních a středních škol vzdá hold KHM na školské akademii 30. dubna a po celý měsíc květen konány budou podniky, na nichž účast budou bráti všechny vrstvy českého lidu celého našeho kraje i vojsko (…).“ Ludvík Kundera vzpomíná (Festival grafiky, kresby a fotografie Máchovy Litoměřice, 4. ročník, 2007)32 „Čas se jen velmi váhavě nachyloval podzimu 27. září, k odhalení Máchova pomníku, díla relativně mladého sochaře Václava Blažka. I tento den byl obrouben projevy a děním. Jako slavnostní řečník se uvádí Albert Pražák, ale mně utkvěl v mysli fascinantní projev z předvečera, řeč Otokara Fischera, zde především básníka, profesora až pak. Trošku mi to narušují dobové noviny, ale: paměť je paměť – a neřídí se vždy přísnou chronologií.“ Svatopluk Henke vzpomíná (Petráková 2010: 8) „My jsme byli tehdy myslím v kvintě a účast na slavnosti sice byla povinná, ale nás nikdo nutiti nemusel, šli jsme docela rádi. Měli jsme k poezii vztah, to se s dnešní mládeží vůbec nedá srovnat. Pamatuju se, že jeden z proslovů přednesl doktor Mádlo, jeden z našich profesorů. Chodil pořád rovně, říkali jsme mu pravítko. Od studentů gymnázia se vybralo 1022 korun a toho odhalení se z gymnázia zúčastnili opravdu všichni.“ Dle úryvků byly oslavy posvěceny nejen litoměřickými vzdělávacími institucemi. Lokální charakter oslav se prolínal se širším kulturním prostředím – prostředím pražským. V projevech v prostoru města se střídali významní obyvatelé Litoměřic (prof. gymnázia Mádlo) s pražskými kulturními činiteli (univ. prof. Pražák). Tesař klade důraz na zvýraznění hojné účasti mládeže při vzpomínkových akcích. Mládí (jaro) bylo již od počátku s Máchou spojováno. Tesařovu promluvu podporují vzpomínky tehdejších litoměřických studentů. V případě těchto pamětníků se nejedná o písemné uchování informace v roce 1936, informace, 31

„V Litoměřicích stála budova německého Městského divadla a profesionální čeští herci a česky hrané hry tu neměly snad až na výjimky místo – divadelní provoz v českém jazyce obstarávali pouze nadšenci a ochotníci“ (Petráková 2010: 11). 32 Ludvík Kundera byl v roce 2000 jmenován čestným občanem města Litoměřice.

40

která je nyní přístupna čtenáři. Tito lidé vzpomínají na událost po delším časovém období. K selekci vzpomínek zde nedochází na úrovni organizace textu a jeho archivování, na úrovni následného čtení, ale na individuální úrovni, jež je spojena se vzpomínáním a zapomínáním. V Tesařově textu je také uvedeno, že se oslav účastnily všechny vrstvy lidu, i vojsko. Zde je jasný odkaz na celonárodní – celospolečenský charakter oslav. Na tento příklad se lze dívat jako na ilustraci demokratického schématu přijetí Máchova díla. Podle Bitricha (1999) demokratické schéma ukazuje, jak bylo dílo nejprve nepochopeno, ale později se stalo pevnou součástí českého kulturního dědictví. Autor hovoří také o druhém – elitářském pojetí Máchova díla, které rozlišuje elitu a ostatní. „Elita Máchu chápala vždy, ti ostatní ho nepochopili nikdy, naopak Máchu využili pro svůj finanční prospěch“ (Bitrich 1999: 17). V kontextu druhého pojetí lze přistoupit ke zkušenostem avantgardních umělců s Máchou tak, jak byly artikulovány ve sborníku Ani labuť ani Lůna.33 Sborník vyšel ke stejné příležitosti (100 let od úmrtí básníka – rok 1936), k jaké se konaly vzpomínkové akce v prostoru Litoměřic. Ovšem podle autorů je podstata básníka (jeho revolučnost, snovost) pravým opakem těchto oficiálních oslav (konformních, racionálních, zištných). Za oslavou – „slavnostním chóre vděčného národa“ stojí snaha „otupit revoluční ostří básníkovo“ (Teige 1936: 11) Ve sborníku zaznívá výtka, že u nás není Mácha ctěn jako geniální básník, který se zasloužil o poezii, ale jako národní básník, který se zasloužil o povznesení českého jazyka. Dále si dle surrealistů všichni Máchu přivlastňují – hasiči, turisté atd.

Autoři sborníku

kritizují jak pražské, tak litoměřické kulturní aktivity. Teige poukazuje na absurdnost klanění se „sladké“ soše na Petříně stejně jako vzdávání holdu státní vlajce na Masarykově náměstí v Litoměřicích klubem čs. turistů. Sborník vyjádřil názor sdílený v rámci skupiny umělců, názor nonkonformní. Promluva avantgardní skupiny o Máchovi byla ztišena (Linde 2008) – sborník byl dlouhou dobu na indexu zakázaných knih.

4.7.3. Promluvy české i německé V kulturním prostoru města Litoměřic samozřejmě v rámci oslav nečinili promluvy jen jeho obyvatelé české národnosti. Litoměřičtí Němci se ve svém projevu odklánějí od vypjatosti a diferencovanosti doby symbolických bojů „Češi mají Máchu, my máme

33

České avantgarda pojala Máchu do genealogie svých básnických předchůdců.

41

Hilschera“. Navazují spíše na svou rétoriku počátku 60. let 19. století. Pro srovnání uvádím již jednou zmíněný článek Donka. Pamětní kniha 1932 – 1941. Státní oblastní archiv Litoměřice – Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích. (Patráková 2010: 11) Kronika líčí, jak Dr. Pittner z Prahy uvedl, že „celý český národ dnes slaví Máchův úmrtní den, ale že i Němci mají právo se k této slavnosti připojit, neboť Mácha byl úzce spojen s německou vědou a německým kulturním životem. Jeho vzory byli velcí básníci Goethe a Schiller. Mácha studoval v němčině a v Litoměřicích bydlel u německých občanů, nacházel se v německých rukách, než se vrátil ke své mateřštině a zachytil pro svůj národ to, co bude žít nesmrtelně dál. Němci přitom smějí právem říci: „Byl také náš.“ 34 Počátky litoměřické „Měšťanské Besedy“ a kult Máchův, Edmund Donek, Věstník Musejního spolku v Litoměřicích, ročník IV, s. 9 „Básnické dílo Máchovo jest v německé literatuře téměř neznámo, nelze tudíž požadovati všeobecnou účast na oslavách od města v převážné části německého. Přesto ale bude jistě každý zdejší obyvatel srdečně potěšen, že to byly zrovna Litoměřice, které básníka, bratskému národu v Čechách tak drahého, přechovávaly“. O Pittnerově projevu stejně jako o projevech významných českých kulturních činitelů (litoměřických i pražských) informuje v Časopise Českého musejního spolku také Keltnerová.35 Všechny projevy předcházely stěžejní události celých oslav – odhalení nového litoměřického pomníku K. H. Máchy.

4.7.4. Blažkův pomník: otázka tvarosloví?

Historik Tomas píše v Kulturním měsíčníku litoměřického okresu v 70. letech, že vznikem pomníku v roce 1936 vznikl viditelný symbol spojení Máchova života s Litoměřicemi. U nového pomníku šlo nejen o uchování, objektivizaci vzpomínky (Assmann 2010), ale také o snahu nalézt novou formu vyjádření Máchovského symbolu. O nalezení tvarosloví, které by odpovídalo Máchovu fenoménu (Doskočil 2010). V textech kulturních elit města je hledané nové tvarosloví dáváno do kontrastu s tvaroslovím Myslbekovy sochy. Znovu připomínám myšlenku, že objekt jako pomník je jak objektivizací vzpomínky, tak 34

Srov. Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích, Pamětní kniha 1932 – 1941. Cit. dle Patráková 2010. 35 Srov. Antonie Keltnerová, Rok Máchův (Časopis Českého musejního spolku v Litoměřicích, 1936 (Ročenka za r. 1935, VIII).

42

uměleckým dílem. Má schopnost materiálně reprezentovat vzpomínku, stejně jako sdílené hodnoty v rámci uměleckého pole. Těžko by byla v prostoru města umístěna socha, která by neprošla „schvalovacím řízením“, procesem posvěcení mezi umělci, stejně jako v rámci širšího pole sociálního. Mácha byl národem schválen, oslavy 1936 jsou manifestací tohoto přijetí. O významu básníka a jeho díla se ovšem stále vedou diskuse (viz sborník Ani labuť…). Diskuse se tedy logicky vedou také o formě, kterou má nový pomník mít, neboť pomník je „symbolem symbolu básníka a jeho díla“ (Šmídová 1999). Pomník je reprezentativní a nákladná záležitost. Tedy, jak poukazuje Jones (2006), sochaři, architekti nemluví do konečné podoby objektu a jeho umístění v prostoru sami. Již v souvislosti s Myslbekovým pomníkem jsem poukázala na myšlenku Bourdieuho (2010), že skrze moc institucí, jako jsou akademie, výběrové soutěže, spolky a výbory, dochází k produkci hodnoty díla. Bitrich (1999) poukazuje na konstrukci shody o významnosti v dějinách. Sleduje, jak je kladný názor na návrh a konečné zhotovení sochy předáván skrze promluvy kulturních elit z minulosti do budoucnosti a jak se negativní hodnocení ztrácí v proudu dějin.36 Dle Bitricha (1999) je obhajoba Blažkovy sochy tvořena mohutnou sítí dochovaných textů.37 V rámci litoměřického archivu v textech činitelů Výboru a Musejního spolku, v textech historiků ze 70. let (viz Tomas). V 90. letech se k této problematice vyjadřuje městský historik Doskočil.38 Bitrich argumentuje, že Blažkův pomník Máchy je v tomto smyslu společným dílem významných (Bitrich 1999: 23), které překlenuje generace i společenské zvraty, jež se v průběhu času odehrály. Bitrich, můžeme říci v duchu Bourdieho teorie pole možností, poukazuje, že originalita tohoto díla (jeho kladná hodnota) byla „akceptována proto, že k ní byla mobilizována mohutná síť kontinuity“ (Bitrich 1999: 22). Již jsem uvedla, že nápad na nový pomník vzešel z okruhu lidí v Musejním spolku, Výboru pro oslavy. Výbor zaslal dopis Máchovskému badateli Krčmovi do Prahy, v němž žádá o radu, jak má nový pomník vypadat. Citace dopisu je k nalezení v textu historika Tomase:

36

Jako jediný ze zachovalých negativních názorů na sochu je v síti textů uchován názor pražského sochaře, malíře a publicisty František Seraf Hňátka (srov. Bitrich, T. 1999. „Ze života názorů na litoměřický pomník K. H. Máchy“ In Biograf, č. 17, 1999, s. 13-37). 37 Srov. pojetí intertextuality u Linde (Linde, Ch. 2008. Working the past: Narrative and Institucional Memory. Oxford: University Press.) 38 Srov. Doskočil, O. Obraz Máchova fenoménu v litoměřických exteriérových plastikách. Litoměřicko 30-34. Litoměřice.

43

Pomník K. H. Máchy, Jindřich Tomas (13152 Kulturní měsíčník litoměřického okresu, vydává galerie Roudnice n. Labem, roč. XII 1976, číslo 6, s. 88) „Výbor v dopise z 1. února 1935 Františku Krčmovi (badatel o KHM, vydavatel jeho díla) ohlašuje své usnesení postavit v LTM pomník v městském parku. Ve věci pojetí pomníku však nebylo ve výboru jasno. – V dopise se uvádí: Mezi přítomnými byly co do úpravy pomníku dva náhledy: pomník jako symbol Máchova díla a pomník s bystou Máchovou. Jelikož se podoba Máchova nezachovala, žádáme Vás, abyste nám poradil, které podobizny mohli bychom k tomu použíti, případně sděliti nám Váš náhled o této věci.“ František Krčma odpověděl: „Ať se rozhodnete pro jakýkoliv návrh a pro kteréhokoli umělce, bude nutno, aby se nevázal na tradiční starou, nespolehlivou podobiznu Máchovu, nýbrž, aby se snažil v symbolické postavě Máchy vystihnout zjev romantického českého básníka, mladého, hlubokého, trpícího, bez pózy, jenž by byl v zřetelném protikladu k mladistvé uhlazenosti a líbivosti pojetí Myslbekova.“

Existovalo tedy doporučení, jak má socha vypadat. S tímto bylo přistoupeno k soutěži. Komise (v níž byli nejen členové Výboru, ale například také taková autorita uměleckého pole, jakou byl V. V. Štech), rozhodla. Vizi komise odpovídal návrh akademického sochaře Václava Blažka. Soutěže se zúčastnilo několik dalších kandidátů. Nakonec byla realizována jedna z možností. V prostoru města tedy dnes stojí Blažkova socha (viz Obr. č. 1). Obyvateli města je obecně vnímána jako pomník K. H. Máchy. Úvodním aktem zvýznamnění je v případě pomníku jeho odhalení veřejnosti. To je obřadní, ritualizované, performované. Nora (1996) říká, že má-li se objekt – socha stát místem paměti, musí být obdařen symbolickou aurou. Myslím, že v případě Blažkova pomníku o splnění této podmínky nelze pochybovat. Symbolické byly praktiky v rámci vyjednávání formy, aktivity spojené s odhalením sochy (základním kamenem pomníku byl kámen z Radobýlu, přítomni byli Hora, Seifert, Halas, atd.). Symbolikou byl prodchnut i další osud Blažkova díla.

4.8. Národní manifestace – vrchol kultu

30. září 1938 je podepsána Mnichovská dohoda.39 Československé pohraniční oblasti jsou podstoupeny Říši. Litoměřice jsou zabrány nacisty. V té době má město 22 500 obyvatel, z toho české národnosti 42,3 %. Z města odchází 5000 Čechů. Po jejich odchodu se k české 39

Od 30. září 1938 do 15. března 1938 existovala tzv. Druhá republika (od 22. listopadu Česko-Slovenská republika). 16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

44

národnosti ve městě hlásí 10 % obyvatelstva.40 Na návrh guvernéra Národní banky československé Engliše a s podporou Ministerstva školství a národní osvěty je rozhodnuto odvézt také Máchovy ostatky ze zabraného území. Exhumace je provedena litoměřickým hrobníkem Knoblochem a jeho pomocníky 1. října 1938. Z Litoměřic je odvezen také Máchův náhrobek. V Praze jsou ostatky podrobeny antropologickému výzkumu.41 Vyřizování uložení ostatků se protahuje až do roku 1939. V tomto období probíhá diskuse, kde v Praze Máchu pochovat. Ostatky jsou vloženy do dubové rakve a od 5. do 6. května 1939 je rakev vystavena v Pantheonu Národního muzea. Přijdou si ji prohlédnout tisíce lidí. 6. května se koná druhý Máchův pohřeb na Vyšehradě. Celá událost je zaštítěna pražskou obcí, Vyšehradskou kapitulou, již zmíněným pražským Výborem pro oslavy Karla Hynka Máchy. Pohřeb se stává národní manifestací. Štouračová (2010) analyzovala 32 novinových článků deníků Lidové noviny, Národní listy, Národní politika, Právo lidu / Národní práce, Venkov, vycházejících od 1. října 1938 do 31. května 1939. Dle autorky jsou promluvy v článcích jednotné. „Odráží se v nich česká národní jednota i solidarita a pojetí českého národa jako jednoho organismu“ (Štouračová 2010: 91). Obraz Máchy je v analyzovaných článcích vytvářen diskursivními konstrukcemi Máchy-poutníka, Máchy-vyhnance, Máchy-světce a Máchy-pěvce českého jara. Mácha je označován jako symbol rodné země/vlasti, českého jazyka, českého národa, českých národních tradic, české historie, symbol touhy po národní a společenské svobodě, symbol vzdoru proti národním nepřátelům (Němcům) nebo jako symbol naděje a víry v lepší budoucnost českého národa. Jde tedy o „symbolickou reprezentaci české národní identity, která se vymezuje zvláště vůči všemu německému“ (Štouračová 2010: 87). V litoměřickém fondu KHM se nachází Donkova zpráva o exhumaci Máchových ostatků a o jejich převezení do Prahy. Text poukazuje na účast litoměřického Výboru pro oslavy na celé akci. Po odvezení Máchových ostatků trápí zbylé české občany Litoměřic otázka, kam s bronzovým Máchou (Blažkovým pomníkem z roku 1936) – posledním výrazným objektem v prostoru města, který symbolizuje básníka a skrze něj reprezentuje vše české v nyní již téměř německých Litoměřicích. V případě převezení pomníku se jednalo čistě o podnik českého litoměřického obyvatelstva, s podporou členů litoměřického Výboru pro oslavy. Odvozu pomníku, který proběhl těsně před obsazením města Němci, napomáhal zbytek českého vojska ve městě. 40

41

Dějiny města Litoměřic 1997, s. 332. Zkoumání J. Malého přispělo k zodpovězení mnoha otázek v souvislosti s básníkovou fyzickou podobou.

45

Máchovský příběh, symbol básníka ve městě, udržovaný skrze promluvy členů spolku a dalších se pod vlivem společenských okolností (akcí nepřítele) dočkal ve velké míře spontánní reakce zbytku českého obyvatelstva Litoměřic. Pomník byl ukryt na zahradě stavitele Havíře v nedalekých Bohušovicích.42 Ve fondu KHM se nacházejí ústřižky z některých novin, které analyzovala Štouračová (2010). Tematicky se texty vztahují k problému, kde v Praze Máchovy ostatky uložit (Literární noviny).43 V Českém slově se také dočítáme, že pražský Výbor pro oslavy Karla Hynka Máchy bude rozhodovat nejen zmíněné dilema, kam s Máchou v Praze, ale že rozhodne také o tom, co bude s Blažkovým pomníkem, který je zatím v Bohušovicích. Podle Českého slova Praha již Máchův pomník má (Myslbekova socha na Petříně) a bylo by tedy dobré najít další město, které nějak souvisí s Máchou. V úvahu přicházela Roudnice, Bělá pod Bezdězem nebo Mělník. Josef Hora se dle tisku přiklání k Roudnici a v jeho argumentu, že „odtud by viděl Mácha do svého kraje, tak násilně odtrženého“, je cítit vzdor.44 Také dle Národní politiky Bělá pod Bezdězem zdůvodňuje svůj požadavek na pomník: „ Mácha by se díval na Bezděz“.45 V obou textech je opět patrné mnou již mnohokrát zmíněné symbolické vnímání krajiny, které se v kontextu pocitu ohrožení národa stupňuje. Mácha umožnil českému obyvatelstvu identifikovat se s okolní krajinou. Krajina Máchova – tj. krajina českého národního básníka – je sdíleným obrazem krajiny českého národa. Zmíněné diskuse nakonec pod tíhou nacistické okupace utichly. Blažkův pomník přečkal celou válku ve svém bohušovickém úkrytu.

4.9. Město a Máchův symbol v poválečně obnově Po konci druhé světové války dochází v Litoměřicích k velké výměně obyvatelstva. Drtivá většina obyvatel německé národnosti opouští město v divokých odsunech nebo následně odchází na základě Benešových dekretů. Do města se vrací část původního českého obyvatelstva, která odešla před válkou. Zbývající prostor je dosídlen Čechy z nejrůznějších částí republiky. Tato skutečnost způsobila zpřetrhání identifikačních vazeb obyvatel města k místu. Odchodem Němců mizí z prostoru jejich vzpomínky a interpretace. Ve městě jsou

42

Bohušovice již nespadaly pod zabraná území. Srov. Literární noviny, 30. října 1938, Ještě jednou v mladosti své kraje, Máchův hrob bude na Vyšehradě, Fond Výbor pro oslavy Karla Hynka Máchy v Litoměřicích 1936, č. inv. Spisy 1, č. evid. 1. 44 České slovo, 21. 10. 1938, č. 247, České slovo, 27. 10. 1938, č. 252. Tamtéž. 45 Národní politika, 23. listopadu 1938, Proč chce Bělá p. Bezdězem Máchův pomník, Tamtéž. 43

46

odstraňovány všechny německé symboly. Neznámo kam mizí i busta Hilschera.46 Většina nového českého obyvatelstva věděla velmi málo o Máchovské tradici ve městě. Nevěděla nic o tom, kde Mácha ve městě pobýval, neznala cestu k Máchovu hrobu. Neznala také diskuse kolem podoby a umístění Blažkova pomníku, sám pojem Blažkův pomník byl pro ně významově chudý či úplně prázdný. Hned po zajištění nejnutnější poválečné obnovy započaly snahy o symbolické navrácení Máchova příběhu do městského prostoru a tím do mentálních struktur nového městského společenství. Mácha měl umožnit nově příchozím zamést v nich stopy vykořeněnosti, podpořit jejich sebeidentifikaci s novým životním prostorem. Po Máchovi bylo v Litoměřicích pojmenováno několik objektů a míst. Dnes lze v tomto městě navštívit knihovnu Karla Hynka Máchy, divadlo Karla Hynka Máchy, Máchovu školu, Máchovu ulici, Máchovy schody nebo kino Máj. Ještě v roce 1945 byla na Máchův úmrtní dům zasazena nová pamětní deska, zároveň byly zahájeny přípravy k navrácení Máchova pomníku z bohušovického úkrytu. 2. června 1946 byl pomník vztyčen na svém původním místě nad v té době již Máchovými schody.47 Odhalení pomníku mělo opět slavnostní ráz. Od roku 1945 se také obnovilo kladení věnců k Máchovu hrobu – nyní již jen ryze symbolickému. Štafetu v historii vzpomínání na Máchu v lokálním měřítku přebírají litoměřičtí historici, především mnou dříve citovaný J. Tomas v 70. letech. Také jsem již zmínila Kulturní měsíčník litoměřického okresu, vydávaný galerií Roudnice n. Labem, do kterého Tomas přispíval. Články v měsíčníku čerpají z textů členů Výboru pro oslavy ve 30. letech. K textům z kulturního měsíčníku poté hojně odkazuje historička J. Volková. Ta zprostředkovává celou historii Máchovské tradice ve městě, včetně poválečné historie vzpomínání na Máchu. Její publikace Litoměřice a jejich básník a Karel Hynek Mácha a Litoměřice vycházejí v 80. letech. Z těchto textů se dozvídáme nejen o faktických událostech, které se ve městě odehrály, ale lze z nich vyčíst proměňující se vztah k Máchovu symbolu. Po odchodu německého obyvatelstva z prostoru města mizí potřeba vymezování se vůči německému. Po roce 1948 se v souvislosti s proměnou politické situace v Československu dále proměňuje orientace Máchovského kultu. Snahou bylo „oprostit Máchovskou tradici od všech buržoazních přežitků, planého velikášství a prázdného fetišismu“ (Volková 1984: 33). Ještě výrazněji byla vyzdvihnuta aktivita litoměřické mládeže v rámci vzpomínkových slavností. Kulturní vložky žáků litoměřických škol se staly jejich nedílnou součástí. Volková 46 47

Paradoxní je, že v 50. letech byl na původní místo bysty instalován sv. Jan Nepomucký. Do roku 1945 nesla tato ulice název Gebhardova (Gebhardstrasse, Gebhardtsteg).

47

(1984) poukazuje na to, že se postupně začal naplňovat záměr, který měl již ve 30. letech divadelní spolek Karla Hynka Máchy a jeho spřízněnci, Volková, J. 1984. Litoměřice a jejich básník, s. 39-40. „(…) zasadit Máchovské oslavy do širšího kulturního rámce, aby Mácha nebyl jen někým trpně uctívaným, ale stal se impulsem živého současného kulturního dění. (…) Tak se zrodily Máchovy Litoměřice, které jsou od těch dob opravdovým kulturním jarem. Ve městě se pořádají různé recitační soutěže, konají se divadelní představení, ochotnické i profesionální, koncerty, literárně hudební pásma, výstavy, besedy se spisovateli (…). Neboť litoměřičtí nezapomenou na slova Nerudova: „… jest nám svatou povinností, abychom výtečníky své co nejvíce věncem činův korunovati mohli (…)“!

4.9.1. Mácha mezi mládeží a ochotníky: Máchovci a Máchovy Litoměřice

Poukázala jsem, že divadelní spolek Karla Hynka Máchy se ve městě zapojil do velkých Máchovských oslav v roce 1936. Tehdy se akce konaly v rámci německého Městského divadla, které sehrávalo vždy důležitou roli při oslavách Máchovských výročí nebo výročí jiných již zmíněných básníků (Hilschera, Schillera atd.) O situaci v litoměřickém divadelnictví se lze dočíst v knize O. Doskočila – litoměřického kunsthistorika, bývalého zaměstnance litoměřického muzea – Z dějin litoměřického divadla a divadelnictví. Po roce 1945 obnovuje spolek svou činnost v již v českém divadle Karla Hynka Máchy. Po roce 1948 museli na nátlak politické moci odejít někteří jeho členové. Tato situace znesnadňuje působení spolku v 1. polovině 50. let. Poté následuje snaha o povzbuzení aktivity spolku. Vedle Máchovců je založeno mládežnické ochotnické uskupení Mladý soubor Karla Hynka Máchy. Postupem času oba soubory splynou v jeden. Po období citelných politických nátlaků, kdy „nejbezpečnější byly pohádky“ (Doskočil 2002: 99) je k 120. výročí Máchova úmrtí v roce 1956 uspořádáno literární pásmo Večer básníka K. H. Máchy. V jeho rámci o Máchovské tradici v Litoměřicích promluvil litoměřický historik J. Macek, dále pokračoval večer bohatým kulturním programem. Uvolněnější politická atmosféra se v programu Máchovců projevuje po celá 60. léta. Stagnace činnosti Máchovců přichází po roce 1969 a trvá až do 80. let (Doskočil 2002: 99-105). V 70. letech byla Máchovská tradice ve městě udržována festivalem Máchovy Litoměřice (viz Volková). V rámci festivalu je vyzdvihován vztah mládeže ke svému básníkovi. První „zkušební“ ročník se konal v roce 1972, již druhý ročník získává skutečnou 48

podobu festivalu. Máchovy Litoměřice v roce 1973 se konají mezi 10. a 22. květnem k 28. výročí osvobození Československa sovětskou armádou a 25. výročí Vítězného února. Pořadateli jsou Školská a kulturní komise Městského národního výboru a společenské středisko Revolučního odborového hnutí, Okresní kulturní středisko Okresního národního výboru, Okresní výbor Socialistického svazu mládeže, Okresní odborová rada, to vše pod záštitou rady Městského národního výboru v Litoměřicích (Doskočil 2002: 106). Na začátku 70. let dochází k viditelným změnám v městském prostoru, byla započata rekonstrukce městského divadla. Blažkův pomník, který stál před divadlem u Máchových schodů, byl zabedněn. A to až do roku 1986. Doskočil podotýká, že se jednalo o „rekord v jeho neviditelnosti, protože v době okupace zmizel pod zemí v Bohušovicích pouze na osm let“ (Doskočil 2002: 105). V roce 1976 byla Máchova světnička upravena s podporou Památníku národního písemnictví na literární památník. Doskočil (2002) poukazuje, že ve sbírce litoměřického muzea se dochovalo jen velmi málo materiálů vztahujících se k festivalu Máchovy Litoměřice. Dokonce není zřejmé, kdy festival zanikl. Poslední dochované svědectví o této akci je plakát zvoucí na Literární večer – setkání s básníky konaný v roce 1975 (Doskočil 2002: 107). Zmínila jsem, že v 80. letech se opět probouzí soubor Karla Hynka Máchy. V roce 1988 se koná oslava 65 let jeho fungování. V tomto roce je také v prostoru Litoměřic vztyčena další socha související s Máchou. Autorem sochy nesoucí název „Poutník“ je S. Hanzík (viz Obr. č. 2). Dílo bylo umístěno před právě dostavěnou stavbou městského kulturního domu. Objekt byl a je přijímán rozporuplně. Na rozdíl od Blažkovy sochy není toto dílo obecně litoměřickým obyvatelstvem pojímáno jako Máchův pomník. Objekt je zřejmě svým tvaroslovím hůře čitelný. Mezi litoměřickými se pro něj rozšířilo označení „otrávený divák jdoucí z představení nebo opilec“.48

4.10. „Nové“ otázky v nové době Doba po roce 1989 je obdobím nových výzev. Je také obdobím otvírání otázek náprav historie. Takovou otázkou je v v Litoměřicích problematika sudetoněmecká. Promluvy ještě žijících bývalých německých obyvatel města, či jejich příbuzných se opět stávají součástí žitého městského prostoru. Také někteří současní obyvatelé města či čeští vzdělanci jsou nakloněni navrácení německé paměti do Litoměřic. V tomto kontextu promlouvá například již

48

Doskočil, O. Obraz Máchova fenoménu v litoměřických exteriérových plastikách. Litoměřicko 30-34. Litoměřice.

49

zmíněný literární historik P. Vašák, podle kterého by se měla do prostoru města vrátit socha Hilschera.49 Jelikož se o bustě, která ze svého místa zmizela na počátku 50. let, nic neví, měla by dle Vašáka být zhotovena a na příslušné místo dána alespoň její replika. Tento návrh odmítá kunsthistorik, pracovník litoměřického muzea a porevoluční kronikář města O. Doskočil. Promlouvá z kunsthistorické pozice. Dle něj je ztráta busty ztrátou uměleckého díla, které vzniklo v určitém dobovém kontextu a je tak vyjádřením jedinečnosti tehdejší zkušenosti německého obyvatelstva. Pokud busta není k nalezení, nedá se nic dělat. Replikou by promluvil kult básníka, který, jak Doskočil podotýká, byl výsledkem nacionálního soupeření litoměřického obyvatelstva, a který zcela překroutil význam samotného Hilschera.50 Znovuotevřená diskuse ohledně Hilschera je v 90. letech jen vedlejším komunikačním tokem ve městě. Hlavní komunikace v kulturním prostoru probíhá jak jinak kolem Máchy. Přičemž promluvy činí opět městští kulturní a političtí činitelé s podporou institucí. V kronice města Litoměřic jsou Doskočilem zaznamenány dvě hlavní témata, která se v kulturním prostoru města řešila ve 2. polovině 90. let. Tím prvním je navrácení Máchových ostatků z Prahy zpět do Litoměřic, tím druhým poté podoba a vyznění Máchových oslav ve městě. Obecně lze říci, že se diskuse týká způsobu vyjádření vzpomínky. Je z ní možné vypozorovat strategie různých sociálních aktérů v kulturním poli.

4.10.1. Kam dál s Máchou

U příležitosti 160. výročí Máchova úmrtí navštívili zástupci Litoměřic hrob na Vyšehradě. Dle jejich názoru byl hrob zanedbaný. Z tohoto popudu se rozhodli iniciovat navrácení ostatků odvezených z Litoměřic v roce 1938 zpět. S tím, že o Máchův hrob by se v Litoměřicích postaraly lépe. Otevírá se vyostřená diskuse kolem mrtvých těl (Vendery 1999). Situace kolem dead body politics je vykreslena v celostátních i lokálních denících. Kolomacká, M. "Komu patří mrtví?" Víkendová příloha "Ápéčko" z 23. listopadu 1996, číslo 47, celostátního deníku "Práce" (23. 11. 1996, roč. 52, č. 275) In Kronika města Litoměřic 1997, s 7-8. (Litoměřický starosta prohlašuje) „Karel Hynek Mácha si rozhodně nezaslouží, aby se kvůli němu vedla bratrovražedná válka. Přejme mu klidné spočinutí. Ovšem trvám na tom, že když jsme přišli k jeho hrobu v den 160. jeho úmrtí, byl tam pouze jediný věnec a i ten byl v 49 50

Třešňák, P. „Mácha is not dead“, Respekt 46, 2010. Z rozhovoru s O. Doskočilem (říjen 2011).

50

dosti špatném stavu." Pak ovšem ještě dodal: "V roce 1938 se říkalo, že umístění Máchových ostatků do Prahy je pouze dočasné. O jeho hrob u nás pečujeme tak, jako kdyby v něm básník ležel." Deník Právo "Vlastní zpráva" a pod titulkem - Litoměřičtí chtějí zpátky Máchovy ostatky" (úterý 12. listopadu 1996, roč. 6, číslo 265,), In Kronika města Litoměřic 1997, s 7-8. „Primátor hlavního města Jan Koukal (ODS) (…) řekl, nejdříve se musí zjistit historické souvislosti s pobytem Karla Hynka Máchy v Praze i s uložením jeho ostatků na Slavíně. Jak dodal, požádá o tuto dokumentaci Archív hl. města Prahy. Ředitel archívu Václav Ledvinka k tomu řekl, že převezení ostatků do Litoměřic by bylo velice diskutabilní. "Mácha byl Pražák non plus ultra“ (…). Ševela V., „Nikde pokoj, ani v temném hrobě“ (Magazín Mladé fronty dnes z 12. prosince 1996, č. 50, s. 11 a 12) In Kronika města Litoměřic 1997, s 9-10. Literát Zdeněk Mahler navrhuje: "Mělo by se učinit nějaké protigesto a místo Máchy bychom mohli do Litoměřic přestěhovat někoho, kdo je více spojen s jejich dějinami, pokud někdo takový v Praze odpočívá".(…) "Převoz Máchy bude podporovat celé město, snad kromě kulturních barbarů," prohlašuje ředitel litoměřického kulturního domu a Divadla K. H. Máchy Jiří Zelenka. (…) "Když Češi v osmatřicátém z Litoměřic utíkali, slibovali, že se vrátí i s Máchou. Pro nás to tedy znamená něco trochu jiného než pro lidi z Prahy," zdůrazňuje Doskočil. " Doskočil ovšem poukázal, že Mácha by svým významem měl na Vyšehradě zůstat, převoz z Litoměřic se udál v určitém historickém kontextu a šachování s ostatky nemá smysl. Z pozice kunsthistorika navrhl, že do Litoměřic by se měl vrátit původní náhrobek z roku 1845, který byl v roce 1938 přemístěn z Litoměřic společně s Máchou. Pro Vyšehrad by měl být zhotoven náhrobek nový, a to v tvarosloví odpovídajícímu třetímu tisíciletí. Výtka Litoměřických k úpravě Máchova hrobu na Vyšehradě pobouřila spolek Svatobor. Zástupce spolku nesdílel ani názor Doskočila. Maláčová, M. „Mácha nemá v hrobě klid“ Deník "Právo" v sobotu 15. listopadu (roč. 7, č. 268, s. 13) In Kronika města Litoměřic 1997, s. 41. Doskočil podotýká: "těžko byste v něm hledali rodinu, která by měla kontinuitu třeba čtyři staletí. Pomník, který je nyní na Vyšehradě, byl původně určen pro Litoměřice. Patří sem. Vznikl v nějaké historické době, v nějakých souvislostech a v roce 1938 byl vytržen z kontextu. Kdyby se vrátil, občané Litoměřic by dostali podnět k tomu, aby měli vřelejší vztah k místu, v němž žijí." Jednatel Svatoboru Potoček tamtéž: "Ten pomník nebyl v Litoměřicích bezmála šedesát let, tak nechápu, kdo by měl zájem ho tam vrátit. Určitě tam je jenom zlomek občanů, kteří ho pamatují. Máchova památka v 51

Litoměřicích je přece uctěna světničkou, v níž básník žil, a kenotafem. (…) Máchovy ostatky spočívají na místě nejváženějším, na Slavíně, který je pohřebištěm významných osobností českého národa. Myslím, že to veřejnost bere jako samozřejmost." K otázce mrtvých těl se tedy vyjadřují kulturní a politické elity Prahy i Litoměřic. Pro podporu argumentace - interpretace té či oné strany jsou vyzvány kulturní instituce – úložiště kulturní paměti (viz Archív hl. města Prahy). V uvedených promluvách je odkazováno k neexistenci spontánní, živé sdílené paměti městského společenství, tedy v duchu Nory (1996) je podpořena existence místa paměti. Minulost (historická fakta) mají legitimizovat jednání kulturních institucí a činitelů v současnosti. Mácha je opět pojímán jako vyhnanec, nikoliv však ze své zcizené vlasti jako v roce 1938, ale ze svého města – z Litoměřic. Mácha, který se v roce 1938 v tehdejší rétorice vrací domů, do Prahy, by se měl nyní dle rétoriky politických a kulturních představitelů města vrátit domů, do Litoměřic. V promluvách Litoměřických je k Máchovi jako symbolu rodné země přistupováno skrze Máchu jako symbol jejich města – tedy spíše symbol města jejich českých předků. Symbolický boj o Máchu se tedy v Litoměřicích posouvá trochu jinam. Zde lze spatřovat posun z otázky nacionální k otázce městského patriotismu, tedy již ne My - Češi vs. Oni – Němci, ale My – Litoměřičané vs. Oni – Pražané. Jedná se o posun směrem k vytváření image města, uchovávání obrazu města a využívání představ o minulosti města při jeho prezentaci na veřejnosti (Ferencová, Nosková 2009: 27). Čím více bude Mácha s Litoměřicemi spojován, tím více stoupne zajímavost místa pro široké turistické využití. Na Mahlerův návrh zaměřit v Litoměřicích pozornost na jinou významnou osobu, která je s historií města spojena více než Mácha, by bylo možné logicky reagovat tak, že by byl z Prahy „přestěhován“ například Jungmann. Ten žil v Litoměřicích 15 let a začal zde pracovat na svých největších dílech. Tato osobnost je tedy s Litoměřicemi spojena daleko více než Mácha. Ovšem ne v symbolické rovině. Jungmann žil v Litoměřicích nemalou část svého plodného života, jeho „druhý život“ je ovšem v prostoru města zanedbatelný.51 Je zajímavé, že v Litoměřicích nestojí na rozdíl od Máchy žádný jeho pomník. Jungmannovo jméno nese litoměřické gymnázium. Avšak v současné době se v souvislosti s všudypřítomně navrhovanými úspornými opatřeními a realitou úbytku studentů objevují vážné návrhy na jeho sloučení s gymnáziem v Roudnici. Gymnázium v Litoměřicích by dle tohoto návrhu zůstalo zachováno, ale přišlo by o svůj název ve prospěch „fádního“ jména Polabské gymnázium. Tato skutečnost se jeví vzhledem k významu Jungmannovy osobnosti a

51

Přestože Měšťanská beseda se starala nejen o památku Máchovu, ale také Jungmannovu.

52

předchozích debat o „zvýznamnění“ jiné postavy českých dějin v prostorách Litoměřic než Máchy až jako zarážející. Poukazuje navíc na absolutní „postavení“ básníka v tomto městě.

4.10.2. Spor o podobu vzpomínky - Máchovských oslav

Městské zastupitelstvo schválilo návrh pořádat v Litoměřicích stálý umělecký festival „Máchovy Litoměřice“. V kronice města Litoměřic z roku 1998 je O. Doskočilem zaznamenán proces posvěcení festivalu, průběh 1. ročníku i následující období sporů o podoby Máchovských oslav v prostoru města. Festival Máchovy Litoměřice měl navázat na Máchovské oslavy pořádané ve městě do poloviny 70. let. Mácha zde měl být inspiračním zdrojem pro literáty či výtvarníky. Oslavy měly mít podobu kulturní akce, v jejímž rámci vznikají nové umělecké hodnoty. Mezi organizátory i mezi nimi a městem došlo již při tomto prvním ročníku k rozepřím. Ty pokračovaly i nadále a podoba festivalu do budoucna, tak jak byla koncipována, se stala otázkou. V roce 1998 proběhly v Litoměřicích komunální volby. Předsedou kulturní komise, která je sloučena s komisí cestovního ruchu a obchodu se stal L. Chlupáč.52 Plánem do budoucna bylo rozdělit Máchovské oslavy ve městě na dvě části: část odbornou a část řekněme lidovou. V květnu by se měly konat slavnosti v prostoru města a Máchovské setkání – mezioborové setkání malířů, sochařů, muzikantů a literátů (tato akce je zaštítěna především rodinou Grimmů – manželé Grimmovi jsou akademičtí výtvarníci, v Litoměřicích jim patří objekt renesančního domu na náměstí Salva Guarda, jsou zakladateli Občanského sdružení Salva Guarda).53 V listopadu by byla vyhodnocena odborná část Máchovských oslav. Slavnostně by byl předán Almanach Máchových Litoměřic roku 1998. „Oslavy Karla Hynka Máchy osloví každého z nás“, Deník Litoměřicka (Severočeské noviny) – středa 10. února 1999 , č. 34, roč. VII, s. 8, In Kronika města Litoměřic 1999, s. 30. „Členové nově ustaveného festivalového výboru Ivana Grimmová, Jiří Hrdlička, Arnošt Minář a Michal Hanzl začali již pracovat na přípravách programu, který by chtěli koncipovat tak, že by se konal každý rok. Měl by obsahovat kulturní akce širokého zaměření, které by se dotkly všech vrstev obyvatel - od mládeže, až po starší generace. "Chtěli bychom navázat na tradici, která zde dříve byla, oživit ji, zaujmout současné obyvatele města a podpořit jejich patriotismus," sdělila Ivana Grimmová, členka festivalového výboru. Festival by probíhal v několika částech. Tou hlavní by se měly stát Májové oslavy v 52 53

Dnes starosta města. Na Máchovském setkání se podílelo především právě Občanské sdružení Salva Guarda a Spolek spisovatelů.

53

posledním víkendu v květnu, které by byly zahájeny v pátek v divadle K. H. Máchy. V sobotu by probíhaly odborné semináře a od odpoledních hodin lidová majálesová zábava na prostranstvích okolo hotelu Salva Guarda, Máchovy ulice, divadla a parkánů, která by pokračovala až do neděle tradiční vycházkou na Radobýl. V listopadu by festival měl být zakončen divadelním večerem, kde by pořadatelé vyhlásili program na příští rok a vydali Almanach Máj, sestavený z nejlepších prací loňských vítězů literární soutěže, a oficiálně zhodnotili celou akci.“ (…) "Máme představu, že program budou doplňovat také stánkaři s nabídkou stylově vázanou k Máchově době. To znamená stará řemesla, jídlo podle starých receptur a podobně, " řekla Ivana Grimmová, která nabízí i výhodu v ceně vstupného těm, kteří přijdou ve stylovém oblečení.“ (…) V 90. letech je v Máchovské tradici ve městě na co navazovat, je otázkou jakým způsobem. Je nutné si uvědomit, že sdílený příběh o Máchovi a jeho městě v myslích litoměřického obyvatelstva byl přerušen válkou a poválečnými událostmi. Dnes již v Litoměřicích žije hrstka lidí, kteří si pamatují oslavy v roce 1936, odvezení Máchových ostatků. Identifikace s městem skrze Máchův symbol byla narušena. Máchův kult po válce byl přeorientován jiným směrem. Příkladem této změny je festival Máchovy Litoměřice, vzniklý v 70. letech, kdy se Máchův odkaz stává podnětem pro tvorbu v mnoha kulturních odvětvích. Navázat na Máchovskou tradici ve městě ve smyslu stavění na Máchově fenoménu má umělecký festival Máchovy Litoměřice. Jenže festival grafiky, kresby a fotografie je přeci jen záležitostí „fajnšmekrů“, lidí, kteří se zajímají o umění, tedy poměrně úzké skupiny litoměřického obyvatelstva. litoměřického obyvatelstva.

54

Dle Deníku Litoměřicka přišla na festival jen hrstka Naopak květnové oslavy v prostorách města (nemluvím o

Máchovském setkání spisovatelů, výtvarníků v Salva Guardě) dle vyjádření organizátorů mají „obsahovat kulturní akce širokého zaměření, které by se dotkly všech vrstev obyvatel“. Poukázala jsem na snahy představitelů města v 90. letech navrátit Máchovy ostatky zpět do města, čímž měla být podpořena sebeidentifikace širokých vrstev litoměřického obyvatelstva s místem. Za navrácení ostatků by tak mělo bojovat celé město jako jeden muž, snad „kromě kulturních barbarů“ tedy nevzdělanců, lidí, kteří se nacházejí vně kodifikované interpretace příběhu. Podobně široký dosah mají mít i květnové Máchovy oslavy v prostoru města. Společně s Hobsbawmem (1983) lze hovořit o vynalézání tradic. Tradice legitimizují status kulturních a politických činitelů města, kulturních institucí, občanského sdružení. Performované vyprávění příběhu o minulosti, kterým dozajista takovéto slavnosti jsou, legitimizují současnost ve městě. Tradiční oslavy – můžeme říci ritualizovaná kulturní paměť 54

Deník Litoměřicka (Severočeské noviny), č. 263, roč. VI, úterý 10. listopadu, s. 6., In Kronika města Litoměřic 1998, s. 27.

54

– mají symbolizovat soudržnost a vědomí si příslušnosti obyvatel k městu. Mají upevňovat vztah obyvatel k místu, ve kterém žijí. Dle vyjádření výboru je koncepce Máchovských oslav taková, že by se měly konat každý rok. Opakování udržuje formu vyprávění. Assmann (2010) poukázal na nutnost docílit návaznosti v rámci konektivní struktury, abychom se na základě vzpomínky na minulost mohli dnes cítit jako členové určitého společenství. Lze to vidět také tak, že lokální instituce (občanské sdružení Salva Guarda, městská samospráva, městská kulturní zařízení) mají zájem na využití symbolického objektu Máchy k vytvoření obrazu města Litoměřic, jeho jedinečnosti, specifičnosti, čímž se snaží poskytnout obyvatelům města „prostor identity“ a snaží se „vytvářet skutečnosti, kolem kterých se organizují vztahy uvnitř obce a zároveň budovat tvář města směrem ven – pro investory, turisty“ (Ferencová, Nosková 2009: 27). Pořadatelé festivalu Máchovy Litoměřice vyhlásily také konkurs na ztvárnění oficiálního Máchy během květnových oslav. Z vyjádření pořadatelů se dovídáme: „Pořadatelé vyhlásili konkurs na Máchu“, Deník Litoměřicka (Severočeské noviny), sobota 13. února 1999, č. 37, roč. VII., s. 7. In Kronika města Litoměřic 1999, s. 30. „Měl by to být mladý muž trochu romantického máchovského vzezření, který by po celé tři dny hlavních oslav (…) vystupoval oficiálně jako Mácha. (…) "Myslím, že zrovna tato atrakce by mladé mohla bavit, a že by se to časem ujalo a stalo tradicí," sdělila Jitka Hrdličková z festivalového výboru. Představitel básníka by dostal na upomínku pamětní glejt, že byl Máchou 1999 a podle návrhu pořadatelů by si i mezi stylově oblečenými děvčaty vybíral Lori.“ Oslavy měly tedy mít hravý, zábavný charakter. Lze říci charakter spektakulární (Petrusek 2007). Soutěž o představitele Máchy je součástí vizualizace – teatralizace, ve které jsou dle Augého (1999) vypracovávány identifikující obrazy. Tyto aktivity lze vidět jako snahu „sjednotit prostor kultem“ (Augé 1999: 77). Podotkla jsem, že spory o podobu Máchovských oslav jsou zaznamenány v kronikách města. Kronikářem v tomto období byl již zmíněný O. Doskočil, který byl také jedním z hlavních organizátorů festivalu Máchovy Litoměřice. Doskočil, jako historik, kronikář, kunsthistorik je dalším z významných nositelů kulturní paměti města, Máchovského příběhu. Od roku 2001 jsou Máchovy Litoměřice – festival grafiky, kresby a fotografie pořádány jako bienále. Také v katalozích festivalu lze najít mnoho odkazů na texty dřívější. Prezentovány jsou například články členů Výboru pro oslavy 1936 (Keltnerová a další), zaznamenány jsou vzpomínky L. Kundery, který se osobně účastnil festivalu. Sama jsem použila některé texty v předcházejících kapitolách. 55

Mou snahou bylo poukázat, jak se texty přesouvají z minulosti do současnosti, ať již v rámci prací čistě historického charakteru, nebo prací jako jsou katalogy výstav a podobně. Tyto texty jsou materiálními místy paměti, pokud je živý rituál, pokud je místo obdařeno symbolickou aurou (Nora 1996). Pátý a poslední ročník bienále se uskutečnil v roce 2010, tedy v roce celostátních Máchovských oslav. Také v Litoměřicích byl tento rok ve znamení vzpomínání. I zde sehrály sdílené obrazy a slova minulosti výraznou aktivizační roli.

5. Za litoměřického Máchu i Myslbeka: poslední významné „mrtvé tělo“ v prostoru města? Milý Eduarde! Já jsem v Litoměřicích – a dá Bůh – zůstanu zde několik let. (…) (Karel Hynek Mácha, Z dopisu příteli Eduardu Hindlovi) Uvedla jsem, že v rámci celostátních Máchovských oslav v roce 2010 byla v prostoru Litoměřic vztyčena kopie pražské Myslbekovy sochy znázorňující Máchu (viz Obr. č. 3,4), která byla původně určena pro severočeské město. Co se událo 21. listopadu zmíněného roku: Litoměřický deník informoval, že „za velkého zájmu litoměřické veřejnosti (asi 1500 lidí – pozn. autorky) byl v neděli v lesoparku Mostná hora slavnostně odhalen bronzový odlitek sochy básníka Karla Hynka Máchy, jehož jméno je s městem spojeno“.55 V tento den vyvrcholila celoroční vzpomínková aktivita, na níž se podílelo v lokálním měřítku především město Litoměřice, Knihovna Karla Hynka Máchy, Oblastní muzeum Litoměřice, Občanské sdružení Salva Guarda, v globálním poté Obec spisovatelů a PEN klub. Záštitu nad celoročními slavnostmi převzal Prezident republiky. Hlavním iniciátorem záměru – získat Myslbekovu sochu zpět pro Litoměřice – byl akademický malíř Jan Grimm, předseda již zmíněného občanského sdružení Salva Guarda. To se za přispění Nadačního fondu Kalich Alexandra Vondry zapojilo nejen do celoročních oslav a vzpomínkových akcí v prostoru města, ale vytklo si za cíl zrealizovat sto let nesplněný záměr a konečně umístit Myslbekovu sochu i do Litoměřic.56 Vytyčený úkol se podařilo uskutečnit. Národní Galerie v Praze poskytla formu Myslbekova díla. Z finančních prostředků vzešlých z veřejné sbírky, ale také například z peněz z prodeje sochy Stalina57, byl zhotoven 55

Dostupné z http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-odhaleni-sochy-k-h-machy20101121.html. Z vlastních slov J. Grimma v brožuře Historie jedné sochy vydané občanským sdružení Salva Guarda za finančního přispění města Litoměřice v roce 2011. 57 Odhalení sochy Stalina se v litoměřických Jiráskových sadech uskutečnilo v roce 1954. Socha byla z prostoru odstraněna v období kritiky Stalinova kultu osobnosti. 56

56

druhý odlitek sochy pracovníky slévárenské dílny v Horní Kalné. Ti byli poctěni, že „budou lít Myslbeka“.58 Z Podkrkonoší byla socha 18. listopadu za mediální účasti převezena do Litoměřic a umístěna v prostoru Mostné hory – lesoparku nad městem, výletního a relaxačního místa litoměřických obyvatel.

Při slavnostním aktu odhalení sochy

21. listopadu promluvil starosta města Litoměřice Ladislav Chlupáč, dále senátor Alexandr Vondra a Jan Grimm. Sochu požehnal vikář litoměřické diecéze Stanislav Přibyl. Odhalení sochy doprovodil Podřipský žesťový kvintet, vystoupil pěvecký sbor Syrinx a úryvek z Máje zarecitoval Alfréd Strejček. Na konci celého programu byla vzpomenuta jména těch, kteří přispěli ve veřejné sbírce, poděkováno bylo i těm, kteří přispěli anonymně. Občanské sdružení Salva Guarda vydalo za přispění města brožuru Historie jedné sochy, která je k dostání v městském informačním centru.

V brožuře jsou zaznamenány

Grimmovy motivace k počinu i slavnostní projevy zmíněných řečníků. V textu je mnoho odkazů na spjatost Máchy s městem, je v něm vyprávěn příběh „jak Litoměřice o svou sochu přišly“. „Protože bylo dílo velmi zdařilé, rozhodli se představitelé spolku Svatobor, že zůstane v Praze. Historická křivda tak byla napravena až nyní po dalších sto letech.“ O nezrealizování původního návrhu hovoří také slavnostní řečník A. Vondra jako o „historické nespravedlnosti“, Grimm jako o „dluhu“. Litoměřické deníky vykreslují celou záležitost jako nápravu křivdy. Tyto promluvy spadají do rétoriky náprav historie. Ukřivděn se může cítit jedinec, může se tak cítit městské či národní společenství. Za pocitem křivdy vždy existuje příběh, jemuž je přiznaná pravdivost (ať již v rovině osobní biografie nebo historie). J. Grimm se dle vlastních slov o původním záměru Svatoboru dozvěděl kolem roku 2000 od již vícekrát zmíněného literárního historika a máchologa P. Vašáka. Tato informace – prvotní podnět – přiměla Grimma, aby si sehnal další historické zprávy o myšlence zadavatelů Myslbekovy sochy. Idea získat sochu zpět pro Litoměřice mu zrála v hlavě po několik let. K jednání ho pobídlo blížící se výročí 200 let od Máchova narození v roce 2010. Tehdy byl osloven Obcí spisovatelů a PEN klubem pro spolupráci na podobě Máchovských oslav v Litoměřicích. Národní Galerie poskytla formu. Na odlití sochy byl vynaložen 1 milion korun. V celém příběhu vzniku „nového“ pomníku pro město lze sledovat váhu, jež je přikládána symbolice. Grimmova idea byla taková: původní Myslbekův Mácha byl zaplacen z peněz vybraných v národní sbírce, tedy i náklady na druhého, litoměřického Myslbekova Máchu, budou pokryty z veřejné sbírky. Socha byla z Horní Kalné převezena na korbě

58

Z rozhovoru s J. Grimmem (říjen 2010).

57

nákladního auta, ve vztyčené podobě. Mácha měl jet cestou, kudy chodil – „svou“ krajinou. Místem pro umístění sochy byl vybrán lesopark Mostná hora na okraji Litoměřic. „Chtěl jsem, protože je to socha romantická, aby to byla reminiscence na Petřín, v přírodě a přitom ve městě“.59 Příběh vzniku sochy je založen na symbolické moci Máchovského příběhu, což následně společně s rituálem jejího odkrytí posvětí vzniklé místo jako místo paměti a sdílených hodnot. Je otázkou, jaké hodnoty ovšem reprezentuje dnes Mácha pro obyvatele Litoměřic. Na odhalení se jich přišlo podívat hodně, jejich motivace ovšem mohou být různé, stejně jako jejich osobní zkušenosti s Máchou. O tom jaké má zkušenosti s Máchou Grimm, jaké hodnoty pro něho básník reprezentuje, se iniciátor celého projektu vyjádřil: „Mácha je romantickým fenoménem mého mládí“.60 Poukázal, že k soše chodil jako pražský student na Petřín, přičemž se tato studentská setkání měnila ve vzdor vůči politické situaci tehdejší doby. „My jsme tím v 60. letech žili, Mácha byl pro nás symbol svobody a lásky, 1. máje jsme k Máchovi chodili pravidelně. Chtěl bych, aby se ta mládež tady k tomu taky mohla uchýlit. Oni toho Máchu teď tak svlíkli, já si myslím, že se žije z ideálů. Zvláště v dnešní době. Je škoda nezanechat takovýhle krásný věci.“61 Podobnou optikou se dívá Grimm na formu Myslbekova pomníku, ke které již v době jejího vzniku (1910) i později (viz hledání formy Blažkova pomníku) zaznívaly výtky. Další úrovní kritiky je poté kritika množení sochy, tedy vznik kopie v současnosti. Zaznívá z úst například O. Doskočila, podle kterého Myslbek zhotovil skvělou sochu, ale nedostal se prostřednictvím jejího tvarosloví k podstatě básníkova odkazu. Již v době vzniku pomníku se Rais s Jiráskem vyjádřili tak, že „dílo působí čistou poezií (…), ale Mácha to není a také ducha básníkova nevyjadřuje. Působí však svoji čistou krásou“.62 Grimm se k formě sochy vyjadřuje: „Byla to tenkrát doba ideálů (počátek 20. století), i ztvárnění Máchy je tedy idealistický“. Takže o tu podobu tam nejde, to je tak abstraktní a ta socha jako taková je krásná, sv. Václav třeba taky vypadal jinak“.63 Ano, jde tu o symbol. Celý počin, který vyvrcholil na Mostné hoře, vyšel z osobních Grimmových vzpomínek a zkušeností.64 S Halbwachsem

ovšem můžeme vidět, že individuální podoba vzpomínky je vázaná na

společenství, ve kterém se jedinec pohybuje. Tedy i „jarní“ zkušenost s Máchou je jistou 59

Z rozhovoru s J. Grimmem (říjen 2010). Z vlastních slov J. Grimma v brožuře Historie jedné sochy, 2011, s. 3. 61 Z rozhovoru s J. Grimmem (říjen 2010). 62 Doskočil, O. Obraz Máchova fenoménu v litoměřických exteriérových plastikách. Litoměřicko 30-34. Litoměřice. 63 Z rozhovoru s J. Grimmem (říjen 2010). 64 Tyto vzpomínky vypluly napovrch po získání historické informace od Vašáka. 60

58

formou sdíleného příběhu. Historické příběhy ohodnocené kladným znaménkem mohou přispět pozitivnímu hodnocení vzniku a umístění sochy. V roce 1910 byla socha zakázkou spolku. Soutěž na autora sochy, tak jak se udála v souvislosti s Blažkovým pomníkem v roce 1936, se v tomto případě neuskutečnila. Myslbek byl jednou z možných voleb. Sochař byl Svatoborem zvolen, neboť jeho tvorba byla v té době již oceněna, posvěcena výtvarnou akademií atd. Myslbek byl jistota. Myslbek je jistota i dnes. Soutěž logicky odpadá i v případě „nové“ sochy v roce 2010. Litoměřice dnes mají dva velikány: Máchu i Myslbeka. Autorem sochy zůstává Myslbek, i když společně s Bourdiem víme, že nejen on. Jde tu o symbol a podobu pomníku jako symbol tohoto symbolu (Šmídová 1999). Myslbek v roce 1910 obhajuje zvolené tvarosloví sochy: „Všechno jsem pročetl, promyslil a nakonec se rozhodl. Udělal jsem mladého básníka jara. A dál ať mluví sám!“.65 Myslím, že podobně lze chápat úmysl spolutvůrce litoměřického Myslbekova Máchy J. Grimma. Mezi oběma počiny ovšem proběhlo mnoho slov. V roce 2010 vyšel sborník Mácha Redivivus (1810-2010). Štolba (2010) v něm uvádí, že „dnes máme šanci vnímat Máchu střízlivě. Nemusíme vracet „nečeského“ Máchu národu, naopak právě jeho nečeskost nás může inspirovat“ (Štolba 2010: 107). Myslím, že kriticky je třeba přemýšlet také o praktikách navracení „nelitoměřického“ Máchy Litoměřicům.

ZÁVĚR

V textu jsem se snažila poukázat, že Karel Hynek Mácha byl a je velkým podnětem pro interpretace. Symbolické boje o Máchu – o své vidění Máchy – probíhají jak v rámci uměleckého pole, literárně-vědního pole, tak pole společenského v rovině národní, regionální. „Druhý život“ Máchy v Litoměřicích byl a je otázkou symbolickou. Zkušenosti obyvatel města s Máchou byly artikulovány v textech, Máchovských pomnících ve městě, v jednání, jež se s těmito místy pojí. V rámci práce jsem se pokusila přistoupit k těmto promluvám. Blažkův pomník, Máchova světnička, Máchův hrob i „nový“ Máchův pomník ve městě jsou místy paměti, připomínkami sdílených příběhů: příběhu Máchy a jeho národa, příběhu Máchy a jeho města.

65

Doskočil, O. Obraz Máchova fenoménu v litoměřických exteriérových plastikách. Litoměřicko 30-34. Litoměřice.

59

Mou snahou bylo zmapovat pole, ve kterém se v Litoměřicích Mácha nacházel a nachází. Snažila jsem se poukázat na proces neustálého převypravování (posvěcování) Máchova příběhu – v různosti jeho forem a projevů (Bourdieu 2010) – při odhalování soch, pamětních desek, zakládání vzpomínkových uskupení, pojmenovávání ulic. V Norově smyslu jsem v litoměřickém kulturním prostoru identifikovala jak materiální místa paměti (Blažkův pomník, „nový“ Myslbekův pomník, fond KHM) tak místa paměti funkční (Měšťanská beseda, Musejní spolek, Výbor pro oslavy, Máchovci, Občanské sdružení Salva Guarda atd.) Vždy se jedná o prostory symbolické. Sdílené symboly, hodnoty (instituce) mohou být reprezentovány ve fyzickém prostoru například právě sochou. Dále jsem poukázala na to, že lokální praktiky a jednání byly propojeny s pražským kontextem. Ať již se jednalo o posvěcení Blažkova pomníku (Krčmou atd.) nebo litoměřických oslav (pražskými literáty a akademiky, spolkem Svatobor či Obcí spisovatelů). Vzpomínky litoměřických, převážně kulturních činitelů (neboť ti mají „v zádech“ lokální instituce – muzeum, archiv), jsou převedeny do písemné podoby. Informace jsou uloženy v archivu. Kulturní činitelé a místní historici (členové Výboru pro oslavy v roce 1936 – Donek, Keltnerová; v 70. a 80. letech historikové J. Tomas, J. Volková, v současné době např. O. Doskočil) předávají skrze „praxi odkazování“ vzpomínku, příběh z minulosti do současnosti. Vzpomínka je předávána v rámci historických prací a článků v časopisech (Časopis Českého musejního spolku, Kulturní měsíčník litoměřického okresu), monografiích, katalozích výstav atd. Minulé slouží k posvěcování současného. Kulturní instituce jako Výbor pro oslavy v roce 1936 či Občanské sdružení Salva Guarda předkládají prostřednictvím svých aktivit vlastní interpretaci příběhu, čímž zároveň legitimizují svou činnost. Popudem k vyprávění, ke vzpomínání, se staly v prostoru města události Máchovských výročí. V 60. letech 19. století byl Mácha symbolickým objektem sloužícím české menšině k manifestaci svého češství. O Máchův kult v této době pečovala Měšťanská beseda. Propukl otevřený boj o symboly v prostoru města, kdy litoměřičtí Němci zvolili za svůj symbol básníka Hilschera. Tento boj se promítl také do fyzického prostoru. V Litoměřicích byla umístěna Hilscherova busta. V roce 1936, v kontextu ohrožení celého národa Hitlerovským Německem, jsou promluvy v rámci oslav vztahovány k Máchovi, jako pevné opoře národní existence, tentokrát v rovině celospolečenské. Zároveň aktivity Výboru pro oslavy, Musejního spolku nebo spolku Karel Hynek Mácha byly orientovány tím směrem, aby poskytly také litoměřickým obyvatelům prostor pro identifikaci s jejich městem. Na příkladu litoměřického Výboru pro oslavy je možné vidět vnitřní logiku instituce a její postavení vůči institucím ostatním 60

(pražský Výbor pro oslavy Karla Hynka Máchy, litoměřický archiv). V roce 1936 je ve městě vztyčen nový Máchův pomník od Blažka. Toto dílo bylo posvěceno prostřednictvím promluv významných osobností v uměleckém poli, stejně jako v širším poli sociálním. Před záborem města v roce 1938 jsou z Litoměřic odvezeny Máchovy ostatky. Tuto událost zaštiťuje Praha. Lokální kulturní činitelé naopak zaštiťují odvezení Blažkova pomníku. Pocit přímého ohrožení má silný aktivizační potenciál. Bez promluv, oficialit, dochází ke spontánní akci. Přesto si je nutné uvědomit, že jsou to sdílené vzpomínky na význam existence Máchy v Litoměřicích, které pobídnou zbylé litoměřické obyvatelstvo ve městě a vojsko k rychlému odvezení Blažkova pomníku do bohušovického úkrytu. Významnou událostí byl odsun německého obyvatelstva z města. Z Litoměřic tím mizí německá zkušenost s Máchou – pohled druhého. Po druhé světové válce je Mácha uchopen jako symbolický objekt, skrze který se má z velké většiny nové obyvatelstvo Litoměřic identifikovat s místem. V městě je po básníkovi pojmenováno mnoho objektů. Také dříve německé městské divadlo nyní nese Máchovo jméno. Štafetu ve vyprávění Máchova příběhu přebírají ochotnické spolky. V 70. letech je Mácha včleněn do širšího kulturního kontextu, má být podnětem umělecké tvorby. V 90. letech se s otevřením sudetoněmecké otázky vrací do Litoměřic německé vzpomínky. Busta Hilschera, jako objektivizace zkušenosti původního německého obyvatelstva v prostoru města, nakonec znovu instalována není. Ve stejné době zaznívají od městských kulturních činitelů hlasy o navrácení Máchových ostatků zpět z Prahy. Mácha zde již není symbolem nacionálního soupeření v prostoru města či v prostoru celospolečenském. Zde se jedná o boj o atribut města. Máchovy ostatky ve městě by napomohly k uchování obrazu Litoměřic jako města Máchova. Nutné je však podotknout, že spojení básníka s městem dnes také zvyšuje jeho turistickou zajímavost, přičemž z tohoto důvodu je nutné dbát o dobré PR. Celá diskuse ohledně převezení ostatků se nakonec rozplynula. Přesto je do prostoru Litoměřic jedno „mrtvé tělo“ umístěno – kopie bronzového Máchy od Myslbeka. Je možné říci, že se jedná o nápad jednoho muže – J. Grimma, jenž pro zrealizování svého záměru využil svůj kulturní kapitál. K realizaci by však nemohlo dojít bez všeobecně sdílené představy, Máchova příběhu. Proces neustálého převypravování tohoto příběhu je vlastně procesem neustálé reaktualizace identity samotného společenství. Z mé práce vyplývá, že Máchův příběh (symbol), je v kulturním prostoru města Litoměřic příběhem (symbolem) zcela dominantním. Mácha je zde Assmannovou (2010) figurou vzpomínání. Patrný je dále velký rozpor mezi tím, jak byl Mácha přijímán v době 61

svého života, v období nedlouho po své smrti (tehdy se básník pohyboval zcela „mimo instituce“) či v současnosti (vrchol roku 2010), kdy instituce tvoří páteř vzpomínání. Příběh Mácha je příběhem spisovatelů, historiků, umělců, politiků, avšak také „obyčejných lidí“, kteří byli schopni „slyšet“ na výzvy k aktivitám spojeným s osobou básníka. Co říci na závěr? Pokud bychom se měli zamyslet nad tím, jakým způsobem by se dále mohl orientovat badatelský zájem o mnou zvolené téma, jednalo by se o dva možné přístupy. Tím prvním je již zmíněná otázka německého pohledu na danou problematiku, tím druhým poté vnímání celé otázky „obyčejnými lidmi“.

62

Literatura a prameny Literatura Assmann, J. 2001. Kultura a paměť. Praha: Prostor. Augé, M. 1999. Antologie současných světů. Praha: Atlantis. Berger P. L., Luckmann T. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK. Bitrich, T. 1999. „Ze života názorů na litoměřický pomník K. H. Máchy“ in Biograf, č. 17, 1999. Bourdieu, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum. Bourdieu, P. 2010. Pravidla umění. Vznik a struktura literárního pole. Brno: Host. Burke, P. 2006. Variety kulturních dějin. Brno: CDK. Certeau, M. 1996. „Vynalézání každodennosti“ in Antologie francouzských společenských věd: Město, No. 10. CEFRES, 1996. Connerton, P. 1989. How societies remember. Cambridge University Press. Doskočil, O. Obraz Máchova fenoménu v litoměřických exteriérových plastikách. Litoměřicko 30-34. Litoměřice. Doskočil, O. 2002. Z dějin litoměřického divadla a divadelnictví. Praha – Litoměřice. Ferencová, M., Nosková, J. 2009. Paměť města, Obraz města, veřejné komemorace a historické zlomy v 19. – 21. století. Brno: Etnografický ústav Akademie věd České republiky. Geertz, C. 2000. Interpretace kultur. Praha: SLON. Goffman, E. 1986. Frame analysis: an essay on the organization of experience. Boston: Northeastern University Press. Grabes, H. 2005. Literature, literary history and cultural memory. Gottingen: Hubert & Co. 63

Halbwachs, M. 2009. Kolektivní paměť. Praha: SLON. Haman, A., Kopáč, R. (ed.) 2010. Mácha Redivivus (1810 – 2010). Praha: Akademia. Hobsbawm, E., Ranger, T. 1983. The Invention of Tradition. Cambridge: University Press. Hojda, Z., Pokorný, J. 1997. Pomníky a zapomníky. Praha - Litomyšl: Paseka. Hroch, M. 1999. Na prahu národní existence: touha a skutečnost. Praha: Mladá fronta. Ivanov, M. 1977. Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. Praha: Československý spisovatel. Jones, P. 2009. „Putting Architecture in its Social Place: A Cultural Political Economy of Architecture“ in Urban Studies 2009 46: 2519. Kosík, K. 2004. Poslední eseje. Praha: Filosofia. Kotyza, O., Smetana, J., Tomas, J. 1997. Dějiny města Litoměřic. Litoměřice: Oswald. Křivánek, V. 1986. Karel Hynek Mácha. Praha: Horizont. Le Goff, J. 2007. Paměť a dějiny. Praha: Argo. Linde, Ch. 2008. Working the past: Narrative and Institucional Memory. Oxford: University Press. Nora, P. 1996 „Mezi pamětí a historií: problematika míst“ in Antologie francouzských společenských věd: Město, No. 10. CEFRES, 1996. Norberg-Schulz, Ch. 2010. Genius loci – Krajina, místo, architektura. Praha: Dokořán. Patráková, H. 2010. Mácha a Hilscher. Praha: Karlova Univerzita, Seminární práce. Petrusek, M. 1990. Sociologie a literatura. Praha: Československý spisovatel. Petrusek, M. 2007. Společnosti pozdní doby. Praha: SLON. Soukupová, B. 2007. Město, identita, paměť. Bratislava: Zing Print.

64

Soukupová, B. ed. 2010. Neklidná krajina vzpomínání – konkurenční společenství paměti ve městě. Praha: Zing Print. Šmídová, O. 1999. „Pomníky pomníků: Hynku, Tomáši, Jarmilo!“ in Biograf, č. 17, 1999. Štolba, J. 2010. „Ještě vidím toho zvláštního člověka před sebou (Máchvské pasti, paradoxy, paralely)“ in Haman, A. Kopáč, R. (ed.) 2010. Mácha Redivivus (1810-2010). Praha: Akademia. Štouračová, A. 2010. Odraz Karla Hynka Máchy ve vybraném českém periodickém tisku v období od 1. října 1938 do 31. května 1939. Brno: Masarykova Univerzita, Diplomová práce. Šťastná, M. 2009. Socha ve městě. Vztah plastiky a architektury v Ostravě ve 20. století. Brno: Masarykova Univerzita, Disertační práce. Štěpánek, V. 1984. Karel Hynek Mácha. Praha: Melantrich. Teige K. a kol. 1995. Ani labuť ani Lůna. Praha: Concordia, Sborník k stému výročí smrti K. H. Máchy, reprint z roku 1936. Traister, D. 1999. „„You must remember this…“; Libraries as a Locus of Cultural Memories“ in Ben-Amos, D., Weisberg, L. (ed.) 1999. Cultural Memory and the Construction of Identity. Detroit: Wayne State University Press. Třešňák, P. 2010 „Mácha is not dead“ In Respekt 46, 2010. Vašíček, Z. 2008. Minulost a současnost, paměť a dějiny. Praha: Triáda. Zemánek, J. (ed.) 2005. Od země přes kopec do nebe…O chůzi, poutnictví a posvátné krajině. Litoměřice: Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Zilynskyj, B. 2005. „Co je nám do jejich ráje“ In Dějiny a současnost 5/2005. Prameny Archivní prameny • Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích

65

Fond K. H. Mácha, Výbor pro oslavy K. H. Máchy v Litoměřicích 1936. • Kronika města Litoměřic 1997, 1998, 2000 (v el. podobě, osobní archiv O. Doskočila) Tisk České slovo (21. 10. 1938) Literární noviny (30. října 1938) Národní politika (23. listopadu 1938)

Prameny vydané tiskem Bidlo, V. 1936. Básník a země, k památce Karla Hynka Máchy 1836-1936. Nový Bydžov: V.&A. Janata. Breňová, E. 2011. Historie jedné sochy. Litoměřice: Občanské sdružení Salva Guarda. Donek, E. 1936. „Počátky litoměřické „Měšťanské Besedy“ a kult Máchův“ in Věstník Musejního spolku v Litoměřicích, ročník IV, s. 9. Doskočil, O. 2010. Na Vikárce v Litoměřicích. O duši básníků (nejen té k. H. Máchy). Litoměřice: Kupka. Festival grafiky, kresby a fotografie Máchovy Litoměřice, 4. ročník, 2007, katalog výstavy. Keltnerová, A. 1936. „Rok Máchův“ in Časopis Českého musejního spolku v Litoměřicích, 1936 (Ročenka za r. 1935, VIII). Pohorský, M. 1993: Intimní Karel Hynek Mácha. Praha: Český spisovatel. Tesař, J. R. 1936. „Máchův rok“ in Časopis Českého musejního spolku v Litoměřicích, 1936 (Ročenka za r. 1935, VIII, s. 3). Tomas, J. 1976. „Pomník K. H. Máchy“ in Kulturní měsíčník litoměřického okresu, vydává galerie Roudnice n. Labem, roč. XII 1976, číslo 6, s. 88.

66

Vašák, P. 2004. Literární pouť Karla Hynka Máchy, Ohlas Máchova díla v letech 1836 -1858. Praha: Academia. Volková, J. 1976. Karel Hynek Mácha a Litoměřice. Litoměřice: Severografia. Volková, J. 1984. Litoměřice a jejich básník. Litoměřice: Severografia.

Elektronické zdroje http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-odhaleni-sochy-k-h-machy20101121.html. (Dostupné 5. listopadu 2011) http://www.intranet.cz/svatobor/svatobor.htm. (Dostupné 20. listopadu 2011)

Další zdroje informací Rozhovor s O. Doskočilem, uskutečněný v říjnu 2011. Rozhovor s J. Grimmem, uskutečněný v říjnu 2011.

67

Jmenný rejstřík

Assmann, J., 10, 11, 13, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 22, 23, 25, 42, 55 Augé, M., 9, 11, 18, 20, 21, 55 Ben-Amos, D., 27 Berger, P. L., 16 Bitrich, T., 9, 10, 27, 41, 43 Bourdieu, P., 8, 11, 21, 23, 24, 25, 26, 28, 35, 43, 60 Burke, P., 11, 27 Certeau, M., 20, 24 Connerton, P., 18, 22 Donek, E., 32, 33,35, 38, 42, 60 Doskočil, O., 35, 42, 43, 48, 49, 50, 51, 53, 55, 58, 60 Ferencová, M., 9, 55 Geertz, C., 10 Goffman, E., 13 Grabes, H., 27 Halbwachs, M., 11, 12, 13, 14, 15, 16, 19, 58 Haman, A., 8 Kopáč, R., 8 Hobsbawm, E., 54 Hojda, Z., 22, 23 Hroch, M., 30, 38 Ivanov, M., 7, 28, 30 Jones, P., 11, 21, 23, 43 Keltnerová, A., 38, 42, 55, 60 Kosík, K., 26 Křivánek, V., 7, 28 Le Goff, J., 11, 14

68

Linde, Ch., 6, 12, 15, 18, 27, 28, 32, 41, 43 Luckmann, T., 16 Nora, P., 9, 11, 13, 20, 44, 56 Norberg-Schulz, Ch., 22 Nosková, J., 9, 55 Patráková, H., 10, 34, 42 Petrusek, M., 8, 55 Pohorský, M., 7 Pokorný, J., 22, 23 Soukupová, B., 21 Šmídová, O., 10, 27, 43, 59 Štolba, J., 59 Štouračová, A., 45, 46 Šťastná, M., 21 Štěpánek, V., 28 Teige K., 41 Traister, D., 27 Tesař, J. R., 38, 40, 41 Tomas, J., 42, 43, 44, 47, 60 Třešňák, P., 50 Vašák, P., 25, 28, 29, 30, 31, 49, 50, 57 Vašíček, Z., 14 Volková, J., 47, 48, 60 Weisberg, L., 27 Zemánek, J., 19 Zilynskyj, B., 30

69

Anotace Diplomová práce se bude zabývat tím, jak město Litoměřice vzpomíná na osobu básníka Karla Hynka Máchy. Přijetí metafory „město vzpomíná“ si žádá věnovat se v textu jak paměti, tak problematice její prostorové objektivizace. Představen bude přístup k paměti v teoriích Halbwachse (2009), Assmana (2001). K problematice města bude přistupováno optikou zkoumání urbánních studií (Jones 2006, 2009). S využitím Assmannova konceptu kulturní paměti se autorka pokusí postihnout sociální dějiny snah o institucionalizaci tématu Mácha v prostoru města Litoměřic. Kdo byl a je vypravěčem Máchovského příběhu v Litoměřicích? V kontextu Bourdieho teorie kulturní produkce přistoupí k procesu tohoto posvěcování v různosti jeho forem a projevů (Bourdieu 2010) - v rámci textů lokálních kulturních činitelů, v rámci míst paměti. Dle Norova širokého pojetí míst paměti tedy v rámci zakládání vzpomínkových spolků stejně jako odhalování soch. S přihlédnutím k tomuto širšímu kontextu bude snahou autorky porozumět poslední výrazné aktualizaci tématu Mácha v prostoru města v roce 2010 – tedy odhalení Máchova pomníku od J. V. Myslbeka. (Rozsah práce: 156626 znaků)

Annotation The thesis inquires how the city of Litoměřice recalls the character of the poet Karel Hynek Mácha. To accept the metaphor "the city recalls" we need to pay attention to both memory and the issue of its spatial objectivization. Introduced shall be the approach towards memory in theories of Halbwachs (1992) and Assmann (2001). We will approach the issue of cultural (symbolic) space of the city via lenses of urban studies (Jones 2009). The author shall attempt

to

capture

social

history

of

efforts

to

institutionalize

the

topic

of Mácha's city of Litoměřice using Assmann's concept of the cultural memory. In the kontext of Bourdie's theory of cultural production will she approach the process of this consecration in a diversity of its forms and expressions (Bourdieu 2010) - in the framework of the texts of local cultural authorities, in the framework of the places of memory. According to Norov's (1996) broad understanding of the places of memory, that is in the framework of memorial societies foundations as well as unveiling of statues. Author's attempt will be to identify main narrators of Mácha's story in the space of the city, as well as to point at transfering of the addresses from the past to the presence and for presence. With regard to the indicated broader context of the whole issue will be the author's endeavour to understand the last distinctive actualization of the topic of Mácha in the space of the city in 2010 - meaning the unveiling of Mácha's memorial by J.V. Myslbek. 70

Obrazová příloha

71

Obr. 1 Blažkův pomník Karla Hynka Máchy z roku 1936 v blízkosti Máchových schodů (foto. Jana Milotová)

Obr. 2 Hanzíkův Poutník umístěný před Domem kultury v Litoměřicích (foto. Jana Milotová)

72

Obr. 3,4 Pomník Karla Hynka Máchy od J. V. Myslbeka umístěný na Mostné hoře v roce 2010 (foto. Jana Milotová)

73