MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy

Petr Ulrych Diplomová práce

Autor práce: Bc. Kamila Rajsiglová

Vedoucí práce: doc. Mgr. Vladimír Richter

Brno 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem svou diplomovou práci vypracovala sama, nedopouštěla jsem se plagiátorství a všechny mnou pouţité citace jsou uváděny podle citačních norem Masarykovy univerzity a uvádím je v seznamu pouţité literatury. Souhlasím rovněţ s tím, aby má práce byla pouţívána pro potřeby jiných studentů či učitelů. .......................................................

2

Poděkování: Chtěla bych touto cestou poděkovat panu doc. Mgr. Vladimíru Richterovi a panu doc. PhDr. Bedřichu Crhovi CSc. za jejich čas a především cenné informace při tvorbě mé práce, které mi byly důleţitým a stěţejním materiálem při jejím zpracovávání. V neposlední řadě mé poděkování patří rovněţ mému otci, Ing. Kamilu Rajsiglovi, za jazykovou korekturu i další cenné informace. 3

Obsah Obsah .............................................................................................................................. 4 Úvod ............................................................................................................................... 6 1. Česká hudba v 60. letech .......................................................................................... 9 1. 1. Malá divadla a jejich písničkový repertoár ....................................................... 10 1. 2. Počátky domácího rocku, country a folku ......................................................... 13 1. 2. 1. Rock ........................................................................................................... 14 1. 2. 2. Folk ............................................................................................................ 16 2. Petr Ulrych ............................................................................................................... 19 2. 1. Hudební uskupení, ve kterých Petr Ulrych působil ........................................... 29 2. 1. 1. Vulkán ........................................................................................................ 29 2. 1. 2. Atlantis ....................................................................................................... 31 2. 1. 3. Javory ......................................................................................................... 35 2. 1. 3. 1. Seznam vydaných hudebních titulů skupiny Javory ............……...... 37 2. 2. Hana Ulrychová ................................................................................................ 40 3. Poetika textové tvorby Petra Ulrycha .................................................................... 44 3. 1. Pop-rockové období ........................................................................................... 44 3. 2. Folkové období ................................................................................................. 45 4. Hudební díla Petra Ulrycha .................................................................................... 47 4. 1. Odyssea .……………………………………………………………………… 47 4. 2. 13 HP ………………………………………………………………………… 48 4. 3. Hej dámy, děti a páni ……………………………………………………....… 49 4. 4. Nikola Šuhaj Loupeţník …...…...……………………………………………. 49 4. 5. Meč a přeslice, Příběh ……………………………...………………………… 51 4. 6. Tichý hlas ................………………………………………………………….. 53 4. 7. Bílá místa, O naději …………………………………………………………... 54 5. Ulrychovo působení v Městském divadle Brno...................................................... 56 5. 1. Legenda .............................................................................................................. 56 5. 2. Radúz a Mahulena .............................................................................................. 57 5. 3. Koločava ........................................................................................................... 60 5. 4. Máj ..................................................................................................................... 66 5. 5. Markéta Lazarová ...............................................................................................70 4

6. Možnosti využití ve výuce hudební výchovy ......................................................... 75 Závěr …….…………………………………………………………………………..... 78 Anotace ……………………………………………………………………………...... 80 Klíčová slova ................................................................................................................. 80 Pouţitá literatura a zdroje............................................................................................... 82

5

Úvod Má práce přináší pohled na významnou osobnost soudobé české populární hudby, Petra Ulrycha. Tuto práci jsem si vybrala nejen proto, ţe jsem posluchačka katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, ale především proto, ţe jiţ od dětství aktivně navštěvuji divadla a koncerty. V posledních letech se mé kroky ubíraly především na Hudební scénu Městského divadla Brno. Zde jsem se setkala s tvorbou Petra Ulrycha poprvé. Bylo to v muzikálu Koločava, který na mě zapůsobil skutečně ohromujícím dojmem. Tento muzikál však nebyl jediným divadelním počinem, ve kterém jsem se setkala s hubou Petra Ulrycha. Ředitel, dramaturg a reţisér Stanislav Moša spolupráci s ním několikrát zopakoval a vţdy měla velký úspěch jak u publika, tak u odborné kritiky. V práci bych se chtěla zaměřit na osobu Petra Ulrycha nejen jako na hudebního skladatele jiţ na vrcholné skladatelské úrovni, ale rovněţ na jeho ţivotní osudy, hudební počátky, které jsou spojeny s bigbeatem, na hudební uskupení, ve kterých účinkoval, a v neposlední řadě také na hudební styly a ţánry, v jejichţ duchu skládal. Zde se jedná především o jiţ zmíněný bigbeat, přes rock aţ k dnes aktuální folkové tvorbě. Nepostradatelnou součástí je rovněţ rozbor jeho hudebních děl a působení v Městském divadle Brno, kde se po boku ředitele, dramaturga a reţiséra Stanislava Moši podílel na vzniku několika muzikálových produkcí. Práci jsem rozdělila na několik částí, které na sebe logicky i chronologicky navazují. První část poukazuje na situaci v české hudbě v šedesátých letech. Tato léta byla totiţ pro naši republiku důleţitá nejen politicky, ale rovněţ i kulturně, neboť šlo o velmi inspirující období, jeţ dalo spoustě autorů mnoho podnětů k jejich hudební činnosti. Zde se věnuji především vzniku malých divadelních scén, které ovlivnily mladou generaci hudebníků, a dále pak vzniku nových stylově ţánrových druhů, z nichţ je pro naši hudební kulturu významný především rock, country a folk. Ve druhé kapitole, která je věnována osobnosti Petra Ulrycha, se zaměřuji na jeho ţivotní osudy, jeho studium, vztah k hudbě a mnohé jiné podrobnosti s jeho osobou spojené. Rovněţ zde uvádím informace o jeho účinkování v různých dobových 6

hudebních uskupeních a ensemblech, seznam jejich produkcí a hudebních stylů, podle nichţ tvořil. Největší část ze seznamu těchto uskupení bude pochopitelně věnována stále působící skupině Javory, neboť se jedná o těleso, které Petr Ulrych zaloţil a je s ním neodmyslitelně spojeno. Tato skupina je známá svou folkovou tvorbou, kterou doprovází veškerou činnost Petra Ulrycha. Zde zmíním okolnosti jejího vzniku, podrobnosti o jejím fungování, přidám i podrobný seznam členů a seznam všech jejich hudebních titulů a nahrávek Jelikoţ je Petr Ulrych pouze jedním důleţitým článkem úspěšné sourozenecké dvojice, zmíním i článek druhý – jeho sestru, vynikající zpěvačku, Hanu Ulrychovou. Ačkoliv Hana vstoupila do hudebního světa velmi brzy, Petrovi se vyrovnala a dokonce jej i hlasově převyšovala. Stejně jako skupina Javory, i ona provázela a provází veškerou činnost Petra Ulrycha a je dokonce i „tahounem“ současné skupiny Javory. Třetí částí mé práce bude shrnutí poetiky textové tvorby Petra Ulrycha, jeţ je Petru Ulrychovi stejně vlastní jako tvorba hudební. V ní se zaměřím na styl i hlavní myšlenky jeho tvorby, který se v průběhu let pochopitelně měnil. Čtvrtou, velmi obsáhlou částí, bude tvorba Petra Ulrycha, kde se pokusím vyjmenovat i podrobněji rozebrat jednotlivé hudební tituly či inscenace z jeho autorské dílny. Jelikoţ je Petr Ulrych velmi plodným skladatelem a napsal těchto inscenací celou řadu, není moţné je podrobně rozebrat všechny. Zaměřuji se pouze na ty, které si získaly největšího posluchačského ohlasu i pozitivní hodnocení u odborné kritiky. Významnou součástí mé práce bude působení Petra Ulrycha v autorské dílně Městského divadla Brno, kde se zaměřím na jeho spolupráci se Stanislavem Mošou i celým souborem. Tato kapitola tvoří pátou část mé diplomové práce. Podrobněji zde rozeberu všech pět hudebních inscenací, na kterých měl významný podíl a pokusím se přinést jejich odbornou reflexi. V mé práci nebude samozřejmě chybět ani praktická část, kterou je vyuţití mé diplomové práce a zpracovávané problematiky ve výuce hudební výchovy. Tato kapitola tvoří šestou část práce a pokusím se v ní co nejpřesněji nastínit, jak bych si ono začlenění do výuky na základní škole asi představovala. V neposlední řadě nebude samozřejmě chybět ani shrnutí a závěr celkové problematiky, který bude reprezentován mým osobním názorem a zhodnocením přínosu Petra Ulrycha i jeho tvorby pro českou hudbu.

7

Při psaní diplomové práce jsem pouţívala mnoho různých zdrojů v jakékoliv podobě. Největším přínosem pro mě byl přístup do archivu Městského divadla Brno a čerpala jsem i ze své bakalářské práce. Četné informace k mé práci jsem získala i od lidí, kteří se s Petrem Ulrychem osobně znají, jako například pan doc. PhDr. Bedřich Crha CSc. Hodně jsem čerpala rovněţ z internetu a hudebních encyklopedií populární hudby. Významným zdrojem byly publikace Městského divadla Brno vydávané od roku 1996 a mapující jednotlivé divadelní sezóny, stejně jako periodikum Dokořán.

8

1. Česká hudba v 60. letech Znatelné politické tání, k němuţ došlo v komunistickém táboře po Stalinově smrti, zanechávalo zřetelný odraz také v českém hudebním ţivotě. Populární hudba začala od druhé poloviny padesátých let překonávat dobovou izolaci a znovu se začleňovala do vývojového proudu světové, především angloamerické hudby. Doposud proklamovaný hudební model, který se měl do té doby v podobě písní a estrádní hudby inspirovat především folklórními a lidovými tradicemi, jiţ neodpovídal ţivotnímu stylu širokých vrstev obyvatelstva. Hlavní okruh posluchačů populární hudby se rozšiřoval jak sociálně, tak i přirozenou generační výměnou. V tomto rámci se sniţoval věkový průměr posluchačů aţ na hranici puberty, tedy na rozmezí 13 – 19 let. A právě s tímto nástupem dorůstajících ročníků vyvstávaly stále častěji nezbytné vkusové proměny, podmíněné přirozenou snahou mladé generace sledovat světový vývoj populární hudby a aktivně se na tomto vývoji třeba i podílet. Zcela mimořádný význam měl v tomto období pro oblast populární hudby rozvoj sdělovací techniky, elektroakustiky a elektrofonických i elektronických hudebních nástrojů. Od konce padesátých let otevřela televize spolu s lehkou a trvanlivou gramodeskou (SP, LP, EP), s magnetofony a tranzistorovými přijímači zcela nové cesty v šíření moderní populární hudby. Masový objem a sdělnost nové vlny jazzu, popu, rocku, folku a country jakoby tedy přímo závisel na vhodných zvukových prostředcích.1 Nástup nových druhů populární hudby s sebou přinášel také stále nápadnější prolínání a unifikaci s interpretační sloţkou. Nově se formující soubory jazzu, malých divadel, rocku, folku a country většinou jiţ neuplatňovaly produkci profesionálních skladatelů a své programy mnohdy zajišťovaly z vlastních zdrojů. Dodavateli repertoáru se tak většinou stávají vlastní tvořivě nadaní členové některé skupiny, hudebníci i zpěváci. Pro tento nový typ “písničkáře“ je zároveň charakteristické, ţe úspěšný titul se nadále stává výhradně součástí jeho osobního image. Rozvoj i masový ohlas některých stylově ţánrových druhů začal v rozmezí padesátých a šedesátých let přinášet mnoho nových podnětů. Tyto stylově ţánrové druhy vedly dokonce i k výraznému obohacení naší populární hudby a domácí hudební kultury vůbec. Některé tendence o rozvoj nových ţánrových druhů u nás, se projevily jiţ v rámci Mezinárodního festivalu

1

KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6

9

zábavné a taneční hudby uspořádaného v Praze v říjnu roku 1958 pod záštitou tehdejší mezinárodní

rozhlasové

organizace

socialistických

zemí

OIR

(Organisation

International de la Radiodiffusion). Tento festival vcelku jednoznačně potvrdil, ţe další vývoj populární hudby v naší zemi bude nadále probíhat především na úseku moderně zaměřených stylově ţánrových druhů. V této době u nás tedy došlo k velkému rozvoji a vzniku nových ţánrů. Především šlo o navázání na jazz a swing, dále došlo k nástupu nové vlny malých divadel a rovněţ k vzdorným začátkům rocku i prvním domácím ohlasům na písničky folk a country stylu. V případě rockové hudby šlo ze strany jejích nejmladších provozovatelů spíše o pohotové přizpůsobování se západním vzorům.2 Vzhledem k tomu, ţe pro novou vlnu umělecké činnosti v šedesátých letech měl velký a zásadní význam nástup nové vlny malých divadel, budu se mu věnovat v další kapitole. Tento rozvoj malých divadel byl pro naši kulturu v šedesátých letech významný především proto, ţe představoval pro náročnější, hlavně studentské zájemce moţnost zástupného vyjadřování vlastních, dosud utlumovaných názorů a stanovisek. 1. 1. Malá divadla a jejich písničkový repertoár Písničková tradice Osvobozeného divadla, levicových agitačních a trampských skupin i poválečného Divadla satiry pokračovala některými scénickými zpěvními pokusy i v amatérských souborech mládeţe, během první poloviny padesátých let velmi početných a agilních. Nejdůleţitějšími nositeli nových tematických okruhů a podnětů se staly skupiny zcela stojící mimo dosavadní souborové hnutí. Ty také v odporu proti dogmatickému myšlení a se snahou upoutat co nejúčinněji své stejně staré obecenstvo začaly spojovat drobné, satiricky zaměřené pódiové výstupy s jednoduchou hudební sloţkou.3 Mezi různými studentskými pokusy měl klíčové postavení amatérský Akord club. Ten, sestaven z mladých reklamních výtvarníků, fungoval v letech 1956 – 1958 v praţské Redutě. Nejpřitaţlivějším programem Akord clubu se v sezóně 1957 – 1958 staly tzv. „textappealy“, v nichţ šlo o tematicky zacílená pásma monologů a satiricko – kritických komentářů a písní. Hlavním zprostředkovatelem mluveného slova byl Ivan 2

KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6 3 KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6

10

Vyskočil, později střídaný Miroslavem Horníčkem. Zajišťováním písničkového repertoáru byl pověřen Jiří Suchý za autorské spolupráce Jiřího Šlitra, Vladimíra Vodičky, Jaromíra Vomáčky a textaře Pavla Kopty. Úspěch programů Reduty, a zvláště jejích textappealů, vytvářel předpoklady pro vznik stálých, jiţ zcela samostatných profesionálních scének se silným podílem hudby a zpěvu. Tato nastupující malá divadla se však jiţ zaměřovala stále více kriticky a stylem svých repertoárů se navzájem i diferencovala. Jedno z malých divadel existovalo jiţ od března 1958 a bylo na Redutě zcela nezávislé. Šlo o divadlo Rokoko, sídlící na Václavském náměstí v podzemním sále s bohatou kabaretní tradicí. Zde však ještě nešlo o divadlo zcela autorsky vyhraněné. Jeho provozovatelé byli mladí absolventi DAMU a zpočátku se také přidrţovali spíše modelu kabaretních pásem, kde mohli uplatnit svůj mladistvý smysl pro satiru, komediálnost, ale uţ i jistou, byť zatím skromnou, kritiku aktuálních jevů. Další scénou bylo Divadlo Na Zábradlí, které však na rozdíl od Rokoka bylo zcela závislé na Redutě, jelikoţ právě z Reduty do něj přešel prvotní autorský i herecký kolektiv. Divadlo sídlilo v pozapomenutém staropraţském sále, jehoţ malé jeviště si členové sami adaptovali. Produkčně nejsilnější a posluchačsky nejpřitaţlivější vlna divadelních písniček se od roku 1959 přelila do divadla Semafor, představující scénu sedmi malých forem, jak vyplývá z jeho názvu. Divadlo vzniklo ve zcela nenápadném domě v ulici Ve smečkách. Prvotní zaměření divadla na provozování poezie, černého a loutkového divadla, divadla masek a jiného se zcela vytratil po uvedení hudební komedie „Člověk z půdy“ od autorské dvojice Jiří Suchý - Jiří Šlitr, kteří od této chvíle patří mezi nejvlivnější autory domácích populárních písní a svou tvorbou ovlivnili značné mnoţství mladých autorů. Kromě Suchého a Šlitra však dostávali v Semaforu příleţitost také další interpreti, jako byli Petra Černocká, Hana Hegerová, Eva Pilarová, Yvonne Přenosilová, Karel Gott, Waldemar Matuška a mnohé další slavné tváře populární hudby šedesátých let. V inspirujících prostorách Reduty zahájilo na podzim roku 1959 činnost divadlo Paravan. Také toto divadlo vzniklo z iniciativy mladých autorů. Vedoucími osobnostmi se zde stali satirik Jiří Robert Pick a dramaturg Milan Schulz. Paravan se orientoval hlavně na typ literárně hudebního kabaretu, Kratší scénické satiry a parodie se tu střídaly s náročnými šansony i s písničkami popu. Ještě výrazněji se do obnovy domácí šansonové tvorby zapsalo divadlo Večerní Brno. I ono zahájilo svou činnost hned na podzim roku 1959. Jeho stejnojmenné vstupní „pásmo scén, veršů, huby a výstupů,

11

střídajících se právě tak jako články a zprávičky ve večerníku“, směřovalo rovněţ spíše k typu běţné kabaretní skládanky.4 Rychlým nástupem, i kdyţ ne se zcela dlouhou existencí, procházela také řada dalších malých divadel, vznikajících v myšlenkově volnějším období šedesátých let. Ze souborů usilujících o profesionalizaci sem patřil především ostravský Kabaret Štafle a plzeňská Alfa, kde svou pěveckou kariéru začala Marta Kubišová. Velké naděje provázely také vznik praţské divadelní skupiny Apollo. Kolem průbojného textaře Jiřího Štaidla se v ní sdruţil soubor nadějných nebo uţ osvědčených zpěváků, jako byli Karel Gott, Yvonne Přenosilová, Karel Hála či Pavlína Filipovská. Do druhé poloviny šedesátých let se datuje také nástup dvou vskutku výrazně se profilujících a dlouhodobě činných malých scén: Studia Ypsilon, které zprvu působilo v Liberci a pak jiţ natrvalo přesídlilo do Prahy, a Divadla Járy Cimrmana. K důslednějšímu vyuţívání hudby však tyto činoherní soubory přistupovaly teprve postupně, zhruba na rozhranní šedesátých a sedmdesátých let.5 Značně rozvinutá pěvecká sloţka se tak stávala významnou součástí dramaticky ucelených satir a komedií malých divadel. Repertoár těchto scén s sebou však přinášel ještě i další, zcela nový typ programů, kterou byla samostatná písničková pásma, spjatá nejjednodušším dějovým náznakem a obohacovaná spíše pantomimou nebo drobnými scénickými gagy. Jevištní chytlavá prezentace populárních písní vytvářela tímto způsobem jakýsi přechodový typ mezi divadlem a koncertem.6 Po reformním sjezdu sovětských komunistů v roce 1956 se pro naši kulturu konečně otevřela moţnost netrpělivě očekávaných myšlenkových a stylových posunů. A byla to především tato divadla, která tehdy vyuţila jistého liberalizačního závanu, prolomila mlčenlivost mladé generace, otevřela jí prostor k samostatnému kritickému vyjadřování a s odvahou se pustila do objevování světa, doposud příliš jednostranně vykládaného. Se svým novým obecenstvem začala tato divadla mluvit jeho vlastní řečí, a to i co se týče písní s překvapivými náměty a nekonvečními texty. Postaveny většinou 4

KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6 5 KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6 6 KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6

12

na vokální melodice, byly tyto písně velmi zpěvné a takto rychle vstupovaly do povědomí mladých posluchačů. Hudební repertoár těchto malých divadel se průběţně podílel i na dalším směřování české populární hudby. Proto se také inspiroval různými, i odjinud přicházejícími stylovými podněty a proudy. Kromě mladých filmových tvůrců a s nimi spolupracujících skladatelů a textařů, dosáhla úspěchů zejména dvojice Jiří Suchý + Jiří Šlitr. Působení této autorské dvojice se stalo významné pro formování postojů celé tehdy nastupující generace, spontánně směřující k „praţskému jaru 1968“.7 1. 2. Počátky domácího rocku, country a folku Na rozsáhlou tradici trampského repertoáru, která dala vznik mnoha malým divadlům, navazovala i vlna společenské zpěvnosti, postupující k nám od Západu pod dvojím, stylově i tematicky rozlišovaným označením country a folk. Nástup rocku byl proti tomu v našich poměrech skutečnou ţánrovou novinkou. Nástup a rozvoj těchto tří stylově ţánrových druhů se shoduje s teorií tzv. generačního kyvadla. Jde o období dvaceti aţ pětadvaceti let, během nichţ dochází k postupnému útlumu dosud dominujících druhů populární hudby. Buď k jejich podstatné proměně, anebo ke vstupu druhů dalších, lépe odpovídajících mentalitě a potřebám nově nastupující generace. V linii instrumentální hudby je swingový proud čtyřicátých a padesátých let střídán dravým rockem. Styl country pak navazuje na plynule ustupující trampskou píseň a její minulost, zatímco folk konce šedesátých let dokonce jako by nepřímo přejímal agitační funkci někdejších masových písní poúnorového období. Pro všechny tři sledované ţánrové druhy a jejich vlastní domácí tvorbu se společným rysem stalo ztotoţnění autora skladby, a často zároveň i textaře s jejím interpretem. U folku a country lze v této souvislosti mluvit o „písničkáři“, v případě rocku, pokud nejde o převzatý cizí repertoár, spíše o kolektivní tvůrčí i interpretační identitě příslušné skupiny.8 Jelikoţ Petr Ulrych zasáhl nejvíce do oblasti rocku a především folku, budu se podrobněji zabývat pouze jimi.

7


13

1. 2. 1. Rock I přes uzavřené státní hranice k nám díky rozhlasovým stanicím AFN Munich – vysílač americké armády v západním Německu a Radia Luxemburg, začaly jiţ v padesátých letech pronikat zvěsti o nové hudbě s tvrdě útočným rytmem, nezvyklým nástrojovým témbrem a s hrdelním, provokativně odvázaným zpěvem neškoleného muţského hlasu. Mladá generace se s tímto novým stylem i u nás velmi rychle a snadno ztotoţnila. Rock zpočátku vstupoval do povědomí mládeţe především jako nová, velmi přitaţlivá taneční hudba, jeţ přinesla plno nových, pohybově i párově zcela uvolněných tanců: kromě rock’n’rollu se u nás rozvíjel i twist, madison, jive a další. V rovině ne tolik provokující se rocková vlna u nás realizovala i vlastní hudbou a zpěvem. Prvotní inspiraci přitom představovaly špičkové americké vzory jako třeba Bill Haley či Elvis Presley. Odtud se také základem našich rockových kapel stala skupina bicích a elektrických kytar, k nimţ se připojily saxofon, trubka, klavír či jiné nástroje v různých kombinacích. Nepostradatelnou součástí rockové hudby byl uvolněný pěvecký projev.9 Vstup rocku na českou hudební scénu se pochopitelně neodehrál bez četných komplikací a problémů. Pochybnosti u kulturně-politických pracovníků a sdělovacích prostředků vzbuzovala jednak sama geografická provenience hudby, ale rovněţ její hlasitost, za které se provozovala. Rocková hudba se u nás zpočátku spokojovala pouze s kopírováním angloamerického repertoáru a téměř do poloviny šedesátých let se tedy zpívala s anglickými texty, které však zůstávaly většině publika zcela nesrozumitelné, čímţ odpadala celá jedna sloţka zajišťující ţádoucí sdělnost a tím i jisté společenskovýchovné působení populární hudby.10 Stejně jako v jiných zemích, si i u nás musel rock projít jistým asimilačním obdobím. Personální základna českého rocku se u nás vlivem dobových kulturněpolitických poměrů mohla formovat poměrně aţ dost pozdě. Ačkoliv časově nejstarší a významný podíl připadl Akord clubu v praţské Redutě a jeho česky zpívaným adaptacím amerických rockových hitů, hlavními zprostředkovateli nové hudby se staly od konce padesátých let především amatérské, povětšinou hlavně studentské skupiny. 9


14

Začátkem šedesátých let vyvolala vlna twistu nástup desítek dalších rockových skupin s názvy symbolizujícími vzrušivou údernost a nezbytné inspirační zázemí nové hudby. Vzorem a

současně zdrojem repertoáru však

nadále

zůstávaly obdivované

angloamerické soubory. Z raných kapel, s nimiţ dočasně účinkovali i mnozí později významnější hudebníci, lze zmínit především Crazy Boys, EP Hifi, Crossfire, Crystal a některé další.11 Významným průlomem dosavadní praxe se ovšem hned od počátku šedesátých let stalo uplatňování českého zpěvu. Vůdčí postavení zde zaujala studentská skupina Sputnic, jejíţ snahu o české texty doplnily i pokusy o vlastní písničkovou tvorbu. České texty rockových písní se osvědčovaly nejen ohlasem u mladého publika, ale i tím, ţe nebudily nepatřičnou pozornost u politických orgánů jako zpěv v angličtině. Češtiny proto začaly vyuţívat i některé další soubory: Juventus, Karkulka, Synkopy 61 a především nastupující Olympic. Uţ koncem první poloviny 60. let jen v Praze působilo na dvě stě bigbeatových kapel. Vyzrávání českého rocku dosáhlo na čas své kulminace vznikem a působením souborů Mefisto a Olympic. Tyto soubory vznikly v roce 1963. Skupina Mefisto byla výrazově komornější a kladla důraz na zvukomalebné efekty kytar. Skupina Mefisto také ihned našla stálé angaţmá v Laterně Magice a od roku 1965 dokonce v divadle Rokoko, kde se však její někdejší pověst začala postupně vytrácet. Soubor Olympic, vedený Petrem Jandou, vykázal ze všech našich rockových kapel nejdelší existenční kontinuitu. Personálně jím rovněţ prošla, nebo zde jen hostovala, řada našich předních rockových a populárních zpěváků a hudebníků. Vlastní dlouhodobou sestavu tvořili v šedesátých letech kytaristé Petr Janda a Ladislav Klein, baskytarista Pavel Chrastina, pianista Miroslav Berka a na bicí hrál František Ringo Čech, brzy vystřídaný Janem A. Pacákem. S Olympicem účinkovali i Ladislav Štaidl, Miloslav Růţek a ze zpěváků a zpěvaček Pavel Bobek, Naďa Urbánková a jiní. Počínaje hudebně-literárním pásmem Jiřího Štaidla „Ondráš podotýká“, se stal Olympic dlouhodobým ohniskem domácí rockové písně. (Píseň „Dej mi víc své lásky“ se v rozhlasové hitparádě Houpačka udrţela dokonce několik měsíců).12 Postupné odplouvání novosti a módnosti rockové hudby a různých senzací kolem ní, vytvářelo od poloviny šedesátých let dobré předpoklady pro širší asimilaci této hudby do domácí hudební kultury, k plynulému přechodu na domácí repertoár 11


15

a zároveň i větší stylovou diferenciaci starších a nově vznikajících souborů. Tvrdší britský soul ovlivnil např. skupiny Matadors a Flamengo. K autentičtějším vlivům černošské bluesové hudby se hlásili Framus Five, olomoučtí Bluesmeni a ostravské Flamingo. Vnější, psychedelicky působící scénické efekty a poetiku hippies se s rockem pokoušela spojovat kapela The Primitivies Group. S nesnadným vztahem českých textů a rockové rytmiky, melodiky a frázování se kromě Olympicu začaly postupně vyrovnávat téţ skupiny Rebels, Cardinals, Synkopa, Shut up a brněnské skupiny Vulkán a Atlantis sourozenců Ulrychových.13 Domácí rocková scéna si vytvářela i stálá klubová centra. Výchozím ohniskem se uţ před polovinou šedesátých let stal klub Karkulka, coţ byla zkratka pro Karlínský kulturní kabaret. Na ten brzy navázal i klub Olympik a Music f - klub, na jehoţ dramaturgii se podílela úspěšná konferenciérská dvojice písničkářů Jiří Grossmann a Miloslav Šimek. Oba měli téţ zásluhu na vydání prvního českého rockového časopisu „Klub Olympik“ a podíl na přípravě I. Československého beatového festivalu v roce 1967, který v praţské Lucerně shromáţdil přední skupiny z celé republiky. Další, v pořadí jiţ druhý festival se konal o rok později. Jeho reprezentativní úroveň se sice zvýšila účastí významných zahraničních skupin, avšak festivalovou atmosféru poznamenávala nejistota dalšího politického a kulturního vývoje po srpnu 1968.14 1. 2. 2. Folk Folk k nám v 60. letech pronikal společně s druhým, jemu se podobajícím stylem, jímţ bylo country. Styl označovaný jako country zahrnoval starší bělošské písně venkovanů z amerického jihozápadu. Modelová základna západního folku byla naproti tomu mnohem širší, neţ u stylu country. Usilovala o obrodu angloamerické lidové písně, vyuţívala především společensky nebo i politicky aktuálních témat a při jejich ztvárňování a interpretaci se nevyhýbala ani prvkům novodobé populární hudby. Náš zájem o oba tyto styly přirozeně podněcovala popularita zahraničních vzorů. Jistou návaznost tu však souběţně nabízely i vlastní rozvinuté a latentně se udrţující tradice. Především přeţívající skupiny trampských zpěváků s repertoárem domácích trampských 13


16

písní, i souborové hnutí masových a pionýrských písní, které v minulosti nastupující generaci velmi poznamenalo. K pronikání folku a country do naší hudební kultury patrně nejvýznamněji přispěla jedna okolnost: v roce 1964 byl u nás na návštěvě levicově

orientovaný

propagátor

folku

Pete

Seeger.

V americkém

prostředí

představovaly jeho písně nejen jakousi modernizaci staršího folkloru, ale zároveň téţ protiválečný protest a výzvu ke spojení všech pokrokových sil. Ke vstupu folku a country do naší hudební kultury docházelo zprvu celkem nerozlišeně. Politicky poněkud uvolněnější atmosféry šedesátých let začal vyuţívat především trampský zpěv.15 Ve srovnání s moderní trampskou písní a s překlady nebo ohlasy na autentický styl country byl vstup folku na českou hudební scénu o něco opoţděnější. Také náš folk přitom představoval typ moderní zpěvné písně, která spontánně vzniká a stejně spontánně se i šíří v amatérském prostředí. Folk se tedy šířil jako záměrný protiklad konvenčního a značně jiţ zkomercializovaného popu, u nás v té době však také jako protest proti stále zřejmější krizi komunistického reţimu. Aktuálnost mnoha folkových písní se proto v našich poměrech často rovnala jejich výrazné společenské angaţovanosti. Podobně jako západní vzory si i domácí folk s sebou přinášel snahu o určitou obnovu domácího folklórního dědictví: o obnovu podmíněnou jak novodobým způsobem podání, tak zvláště také rozšířením na časově naléhavá témata i moderně znějící melodiku a doprovod. Ze starší produkce patřily do folkového stylu také novodobé úpravy renesanční a barokní tvorby, ţákovských a kramářských písní, lidových balad či dokonce rekonstrukce popěvků praţské periferie. Rychlý rozvoj českého folku přitom také podmiňovala právě pohotová operativnost jeho převáţně amatérského provozování. Autor textu a mnohdy i hudby byl totoţný s interpretem. Odtud pochází jiţ zmíněné označení „písničkář“.16 Domácí ţánrové a stylové mnoţnosti folku přesto zprvu naznačovaly spíše působení vícečlenných skupin. Vůbec nejstarší pokusy tu náleţí skupině Spirituál kvintet. Ten, sloţený z členů vysokoškolského uměleckého souboru v čele s Jiřím Tichotou, začínal od roku 1960 s ohlasy černošských gospelů a spirituálů. Od společného vystupování s Petem Seegerem během jeho návštěvy Československa však 15


17

začal v jejich repertoáru převaţovat mnohostrannější folk, brzy také rozšířený i na domácí a vůbec evropské tradice starší i novější. K nejpovzbudivějším titulům, kterými Spirituál kvintet jako by signalizoval rašení „praţského jara 1968“, patřila především píseň „We shall overcome“, v české verzi „Jednou budem dál“. Spolu se zpívajícím publikem jí Spirituál uzavíral všechna svá vystoupení. Dalším, významným českým folkovým souborem, se stal čtyřčlenný Skiffe Kontra, působící od poloviny šedesátých let. Skupina se orientovala především na starou trubadúrskou a ţákovskou poezii, ba i na italskou renesanční lyriku. Naproti tomu však jiţ k jejich ranému repertoáru patřily pokusy o zhudebnění Máchova Máje a Erbenovy Kytice.17 Události neblahého srpna 1968 a pocity národa hluboce uraţeného byly okolnosti, jeţ vedly k posílení aktuálnosti folkové tvorby. Jako nejpohotovější a první český folkový písničkář se hned v prvních okupačních měsících představil Karel Kryl. „Snad nic nedokázalo vyjádřit nenávist vůči okupantům a hrstce domácích přisluhovačů přesvědčivěji, neţ vzdorný gejzír Krylových písní, kulometná palba jejich slov a takřka bubnující doprovod zpěvákovy kytary.“18 Asi nejbolestnějším vyjádřením obecného zděšení je snad nejznámější Krylova píseň z roku 1968 „Bratříčku, zavírej vrátka.“ Cenzura, která byla v polovině roku 1969 jiţ v plném proudu, z pódií sice podobný repertoár zcela „vymetla“, ale těţko se ji mohlo podařit zabránit námětům, které se pozastavovaly nad násilím a jeho dopadem na tisíce lidských osudů. Překvapivou nápaditost, a často také obdivuhodný básnický přínos s sebou přinášel nástup nejmladších folkových písničkářů. K hlavním osobnostem z přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřili zejména ti, kteří své první posluchače nacházeli uţ během jara a léta 1968 třeba zpíváním na Karlově mostě (Jaroslav Hutka, Petr Kalandra, Vladimír Merta) a brzy nato i na pódiích malých divadel (Bohdan Mikolášek, dvojice Miroslav Paleček-Michael Janík, v Brně pak Bob Frídl a Petr Ulrych). Ze souborů zde byla přínosem také úspěšná vystoupení Banjo Bandu Ivana Mládka, českobudějovických Minnesengrů, ostravských Bukanýrů a mnoha dalších, teprve začínajících skupin. Další rozvoj českého folku náleţí aţ posrpnovému vývoji.19

17

KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6 18 KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6 19 KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6

18

2. Petr Ulrych „Je dosud opomíjenou skutečností, ţe v řadách skladatelů filmové hudby máme hned několik výrazných osobností, jejichţ ţivot je více či méně spjat s oblastí Moravy(...) Nejblíţe z nich má ovšem k Moravě, a především k jedné její části – Valašsku, právě Petr Ulrych. Obecně pozitivní přístup k lidem, přírodě a světu vůbec se v jeho hudbě odráţí stejně zřetelně, jako silný, hluboce citový vztah k tomuto kraji.“20 Tato významná osobnost pro českou hudbu se narodila 21. února 1944 v Hradci Králové. Jeho otec, Jaroslav Ulrych, byl uznávaným brněnským operním tenoristou. Ačkoliv by se mohlo zdát celkem samozřejmostí, ţe jeho otec jako hudební znalec mu poskytne podrobné a úplné hudební vzdělání, bylo tomu úplně jinak – od světa hudby ho téměř odháněl. Přál si, aby jeho syn dostal úplné odborné, nejlépe technické, vzdělání. Na otcovo přání se tedy Petr ihned po maturitě na gymnáziu v Brně vydal na leteckou fakultu Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně, kde byl přijat na obor leteckého konstruktérství, kde studoval v letech 1961 – 1966. I kdyţ se nemohl hudbě věnovat profesionálně, stejně se své lásky k ní nevzdal a při studiu soukromě navštěvoval hodiny klavíru u Zdeňka Provazníka a dva roky studoval skladbu a hru na bicí na brněnské konzervatoři.21 Touha po hudbě a hudebním vzdělání byla u Petra prohlubována především tvorbou nově vzniklého divadla Semafor a písničkami Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Společně se spoluţáky se mu během studentských let podařilo zaloţit studentské divadlo Bez tradic – Dibetra, kde působil jako zpěvák, kytarista a skladatel. Podařilo se mu dokonce obsadit hlavní roli ve hře napsané jeho spoluţákem Pavlem Marjánkem. Šlo o postavu Peronautika z parodie na kult kosmonautů.22 „Zaloţením Dibetry v útrobách Vojenské akademie jsme se naráz ocitli ve dvou divadlech najednou: v prvním, absurdním, jsme ţili, v druhém, dnes bychom nejspíš řekli kabaretním, jsme „tvořili“. Někdy i tvořili.“(…)V civilu zuřilo schvalování textů a razítka, my jsme si dělali, co jsme chtěli. Pod zeleným patronátem prošlo i na veřejnosti, ţe si Paronautikum utahuje ze svátostí doby – z kosmonautů, z funkcionářů kynoucích na tribunách, ze spartakiády (…)“23 20

(citováno 24.10. 2010) 22 ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 200, 2002, Vydalo MdB, s. 70 23 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 21

19

Největším přínosem Dibetry bylo, ţe zde Petr Ulrych poprvé začal skládat. A sotva s tím začal, byl mu divadelní mumraj, v němţ vedle hlavní divadelní role navíc hrál na kytaru, málo: zaloţil si ještě bigbeat. Chtěl zvládnout vše, ale chyběla mu schopnost zpívat sopránem. Proto přivedl do Dibetry svou nezletilou sestru Hanu. „Po její první zazpívané sloce bylo celému souboru jasné, ţe představy o zpívající „sexbombě“ jsou nic oproti pěveckému talentu školou povinné dívky.“24 Petr zpíval ve dvou hudebních skupinách. V kabaretní, a v roce 1964 se stal členem bigbeatové skupiny Vulkán, kde byl vedoucí osobností té doby Aleš Sigmund, a ve které Petr Ulrych působil aţ do roku 1966. Tato skupina ve své době vydala mnoho skladeb, jeţ byly povaţovány za hity a obsazovaly přední místa hitparád. V této době řadami mladých lidí velmi otřásl nový hudební styl rock and roll, i kdyţ se mu tehdy říkalo bigbeat kvůli obelstění komunistů. A právě bigbeatem se tato skupina zabývala. Petr Ulrych však přešel jako první od interpretace zahraničních hitů k pokusům o vlastní hudbu i texty a s pomocí jeho spoluhráčů se mu podařilo proniknout v prosinci 1965 i do rozhlasového nahrávacího studia.25 Brněnská kabaretní scéna byla okouzlena a nadšena talentem tohoto mladého studenta i jeho, tehdy ještě nezletilé, zato však velmi hlasově vyspělé, sestry Hany: „Na začátku roku 1966 tudíţ oba stanuli společně s Vulkánem na prknech Večerního Brna v satirickém písničkálu“ Ladislava Štancla Kouzelná noc. Oproti jiným brněnským bigbíťákům zněl Ulrychův Vulkán úpravně aţ lyceálně, určitě však jinak, neţ kabaretní hvězdy Jarmila Veselá a Helena Blehárová.“ 26 První „ulrychovka“ byla skladba „Píseň skleněné báně“, která ještě s hudbou tehdejšího kytaristy Oldřicha Matouška zazněla v soutěţním pořadu praţského rozhlasu Dvanáct na houpačce. Po tomto rozhlasovém úspěchu zaplavily Hanu i Petra četné nabídky brněnských skladatelů. Zajímavé je, ţe právě v této době, kdy se u Petra Ulrycha začal projevovat obrovský hudební talent a on se hudbou mohl téměř i ţivit, přišel dopis od Petrova otce, kde autory pořadu významně ţádá, aby jeho syn zanechal profesionální hudební činnosti a především dostudoval. V dopise Jiřímu Černému píše rozzlobený otec následující slova: „Abych se otevřeně přiznal - byl jsem a stále ještě jsem proti tomu, aby (hlavně 24

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vydalo MdB, s. 70 26 ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vydalo MdB, s. 70 25

20

Petr vzhledem k jeho vzdělání) tuto dráhu nastoupili. Chci, aby se věnovali vlastní práci a toto dělali jako vlastní zábavu (…) V rodině, hlavně s mojí ţenou, dochází kvůli tomu, ţe se oba dali na tuto dráhu, k velkým roztrţkám, Musím vám napsat, ţe za oba jsem nikde neztratil ani slovo, abych je v tom podpořil – právě naopak. Petrovi jsem v minulém roce dal ultimatum, ţe kdyţ do 1. září nenastoupí do svého povolání, ţe musí z domu (…)“27 Publicista Jiří Černý se však za Petra Ulrycha postavil a napsal otci, ţe jeho syn má velký hudební talent a jeho muzika, kterou dělá, patří k tomu nejlepšímu na celé naší tehdejší hudební scéně. Vyzdvihoval zde především schopnost, která se sotva dá naučit na sebelepší hudební akademii – schopnost vymýšlet silné melodie a hledačství nového zvuku. Tyto dvě obrovsky ceněné schopnosti v Petru Ulrychovy zůstaly dodnes a udělaly z něj skladatele na vysoké úrovni. Ačkoliv by mnozí z nás po této obrovské chvále zanechali školy a věnovali se pouze hudbě, Petr Ulrych úspěšně dokončil Vojenskou školu a získal v roce 1966 inţenýrský titul.28 Po absolvování Vojenské školy se plně začal věnovat pouze hudební činnosti. Nadále se angaţoval ve skupině Vulkán, která ho hostila jiţ za jeho studentských let, ale kdyţ pak v roce 1966 ukončil jejich společnou dráhu, nastoupil v roce 1967 do skupiny Atlantis, kterou zaloţili jeho někdejší kolegové z Vulkánu – Zdeněk Kluka a Jan Hubáček. V této skupině působil aţ do roku 1973. Působení v této skupině je významné, co se týče jeho hudebního stylu, který se zde radikálně změnil. Jiţ zde převládal bigbeat a objevovaly se první anglické texty. Petr Ulrych do skupiny Atlantis stále přinášel originální a orientální projekty. V této době se zhlédl v improvizacích londýnského tria Cream – zejména ho oslovily violoncellové pasáţe Papallardiho a zpěv baskytaristy Jacka Bruce – tato jeho zahleděnost mu dokonce vynesla dočasnou přezdívku „Bruska.“29 Kariéra ve skupině Atlantis přinesla jemu i celé skupině vítězství na mezinárodním festivalu v západoněmeckém Bottropu i v rozhlasové Houpačce. Těchto ocenění se dočkaly v únoru 1969 písní „Nechoď do kláštera.“ V této době uţ však začal nepříznivý normalizační reţim, a proto byly mnohé písničky zakazovány a stahovány z repertoáru 27

ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vydalo MdB, s. 71 28 29 ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vydalo MdB, s. 71

21

rozhlasu i samotné skupiny. Rozhlasům a televizím bylo dokonce zakázáno, či přesněji řečeno „nedoporučeno“ zvát Petra Ulrycha do svých přenosů a hrát jeho skladby. Tato cenzura Ulrychovy hudby i jeho osoby byla msta za jeho výkřik proti sovětské okupaci, kterou vznesl v brněnském rozhlase 21. srpna 1968 v devět hodin ráno písní „Zachovejte klid!.“ (viz podrobněji u skupiny Atlantis.) Po tomto incidentu se ujal mladé sourozenecké dvojice orchestr Gustava Broma, který s Atlantisem jiţ v té době úzce spolupracoval.30 V roce 1969 se v tomto sloţení podařilo nahrát přelomové album „Odyssea“, kde Petr Ulrych společně s podílem Bromova trumpetisty Jaromíra Hniličky umocnil vlivy moravského folklóru, Janáčka, Hendrixe, Cream a pocity poníţeného národa. Toto album však jiţ kvůli nastupující normalizaci nebylo vydáno. K posluchačům se dostává aţ další projekt – album „13 HP“, pozoruhodné novou baladickou notou a realizované ve spolupráci s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu a dirigentem J. Vobrubou. Koncem roku 1970 přešel Petr Ulrych s Hanou a skupinou Atlantis do divadla Rokoko, kde v reţii I. Rocha vystupovali v písničkovém pořadu Nepůjdeme do kláštera, kde v té době působila současně i Jitka Zelenková. Tendence Petra Ulrycha jako skladatele směřovala jiţ stále více k syntéze folklórních prvků a rockové hudby, coţ dosvědčilo LP „Hej dámy, děti a páni“ ve spolupráci s orchestrem Gustava Broma a především album Nikola Šuhaj Loupeţník 31 Album „Nikola Šuhaj Loupeţník“ z roku 1974, které tematicky navazovalo na nevydané album „Odyssea“ dalším idealizovaným hrdinou, tentokrát ze zapadlé podkarpatské vesničky, je dalším skladatelovým obrovským počinem. Zvukově se zde opět vyuţilo Orchestru Gustava Broma. Výrazně se zde také projevila autorova inspirace moravským venkovem, lidovými zvyky a obyčeji, venkovskými kroji, obyčejnými lidmi a podobně. Album přineslo posluchačům nezapomenutelné melodie a písně a Petru Ulrychovy dosud nevídanou slávu, jednak díky ocenění Bílá vrána, coţ byla cena tehdejšího časopisu Mladý svět, ale především díky nabídce šéfa praţského divadla Ateliér Josefa Máry udělat z alba divadelní představení. Této nabídky se Petr 30

ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002. 2002, vydalo MdB, s. 71 - 72 31 MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s, ISBN 02-125-90

22

Ulrych s radostí ujal a výsledek stál opravdu za to. Se scénářem mu pomáhal Ladislav Kopecký, jazzový trombonista přeškolený na textaře. Reţie se ujal zkušený Ján Roháč, který vedle zpívajících Ulrychových a jejich nové akustické skupiny postavil jedinou hereckou postavu – stráţmistra Šroubka, kterého ztvárnil Pavel Landovský. Petr Ulrych si v této jevištní podobě Nikoly zazpíval dokonce hlavní roli.32 Tato hudební inscenace se dočkala dokonce opětovného nastudování v Městském divadle Brno, kde se rozrostla do skutečně honosného a opravdového jevištního provedení s velkolepým souborem zpěváků, herců i početného company, a nese název Koločava (podrobněji v kapitole „Ulrychovo působení v Městském divadle Brno“). Petr Ulrych také opakovaně účinkoval na Bratislavské lyře, coţ byl československý festival populárních písní, jeţ se v letech 1966 - 1989 stal nejpopulárnějším a nejoblíbenějším festivalem populárních písní v Československu, který se konal kaţdoročně v Bratislavě. Poprvé se festival konal roku 1966. Vítězem zde byl Karel Gott s písničkou „Mám rozprávkový dom“. Festivalu se pravidelně účastnili nejpopulárnější českoslovenští zpěváci a zpěvačky (např. Eva Pilarová, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Petr Novák, Karel Černoch, Waldemar Matuška, Martha a Tena Elefteriadu, Karol Duchoň, Marcela Laiferová, Marika Gombitová, Miroslav Ţbirka, Richard Müller aj.). Vedle jeho účasti na tomto festivalu v letech 1968 a 1969 je nejvýznamnější rok 1976, kdy získal stříbrnou Bratislavskou lyru za píseň „Javory“, jejímţ autorem byl spolu s Ladislavem Kopeckým. V roce 1981 dokonce získal zlatou Bratislavskou lyru za píseň „Kámen“, rovněţ z autorské dílny Ulrych – Kopecký. Stejný autorský tým pak získal i bronzovou Děčínskou kotvu za píseň „Jízda králů“ – zde za spolupráce s Hanou Ulrychovou. Úspěch na Bratislavské lyře v roce 1976 dal nejen nový název jeho doprovodné skupině, jeţ s ním vystupovala jiţ od roku 1974 (podrobnosti dále u skupiny Javory), ale rovněţ jí umoţnil cestu do masmédií. Zároveň zde však hrozilo riziko tzv. „usnutí na vavřínech“ - zpohodlnění a opakování se. Problém zde byl v dlouhodobě vyuţívaném folklórním zdroji a na něm závislém zvuku cimbálové muziky. Toto nebezpečí si první uvědomil sám Petr Ulrych, který si řekl, ţe: „Javorovské písně uţ jsou trochu stojatá voda a dospěl k přesvědčení, ţe moravská hudba je svým základem obrácená na 32

ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vydalo MdB, s. 72 - 73

23

východ.“33 Základní slovanský nádech hudby zůstal nepozměněn, začal se však mísit s rozmanitými barvami a rytmy balkánského hudebního okruhu. Na počátku těchto změn stála hudba k německému animovanému seriálu „Pohádky tisíce a jedné noci“ (1993), v té době u nás prakticky neznámá. Náznaky ţidovského městského folkloru, tzv. klezmeru se objevují na CD s názvem „O naději“ (1997). Další Cd s ţidovskou lidovou hudbou nese název „Malé zrnko písku“ (1999).34 Petr Ulrych je autorem scénářů ke koncertním pořadům Dobrý večer vám a Putovali hudci a spoluautorem televizních recitálů sourozenců Ulrychových a skupiny Javory. Petr Ulrych se účastnil mnoha zahraničních turné. Vedle zmíněného účinkování v klubech v Německu zde také koncertoval na turné s Karlem Gottem. V roce 1970 a 1972 s orchestrem Gustava Broma, a pak v roce 1979 s Javory hostoval v bývalém Sovětském svazu. Dále vystupoval v Rakousku, Polsku, Francii, Španělsku, Západním Berlíně, Kubě a Mexiku. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let napsal také skladby k několika divadelním inscenacím. První z nich byl „Dynamit“ (1976) v praţském divadle Jiřího Wolkera, dále „Býk Klemens“ (1981) pro Státní divadlo Brno a nakonec „Čarovná Barborka“ (1982) rovněţ pro Státní divadlo Brno. Počátkem osmdesátých let dokonce získal práci i pro film. Hned na začátku této nové zkušenosti se mu dostalo mimořádné pocty, jelikoţ si jej ke spolupráci přizvala tehdy nejvýraznější osobnost filmových ateliérů ve Zlíně, světově uznávaná reţisérka animovaných filmů Hermína Týrlová, která připravovala krátkometráţní film „Jak si Jakub naposledy vystřelil“. Petr Ulrych se tak ze dne na den ocitl v čarovném světě, který zůstává těsně spjat s dětstvím kaţdého z nás.35 Petr Ulrych byl prostředím filmových ateliérů unesen, ale jako nováček vůbec netušil, jak se hudba k filmu dělá. Asi největším problémem pro něj byla nutnost rozepsat jednotlivé skladby pro velký filmový symfonický orchestr. Úkolu se však nakonec zhostil s vervou sobě vlastní a vzešla z toho nejen mnohá další velká a úspěšná díla, ale otevřela se mu tím i cesta k dalším zakázkám. Petr Ulrych měl navíc obrovské 33

ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vydalo MdB, s. 73 34 ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vydalo MdB, s. 73 35

24

štěstí i v tom, ţe vstoupil do zlínských studií právě v období, kdy se místní filmaři snaţili dost urputně dosáhnout na úroveň ateliérů barrandovských. Navíc měla i celá řada výborných reţisérů a scénáristů z politických důvodů zakázáno pracovat v Praze a Zlín se jim tudíţ stal dočasným útočištěm. Díky této nelehké vnitropolitické situaci tak došlo i k osobnímu setkání Petra Ulrycha s talentovaným reţisérem Vítem Olmerem. Z jejich vzájemných tvůrčích sympatií následně vzešla hudba k celovečernímu Olmerovu filmu určeného dětem „Sonáta pro zrzku“ (1980). V následujících letech napsal hudební doprovod ještě k několika animovaným snímkům - např. „Píseň o plané růţi“ a k šesti filmům celovečerním, z nichţ k nejvýraznějším patřila pohádka „O statečném kováři“ (1983), kterou reţíroval P. Švéda, a především divácky úspěšný a kritikou ceněný snímek Milana Štaindlera „Díky za kaţdé nové ráno“, který získal v roce 1994 celkem čtyři ceny České filmové a televizní akademie (Český lev) a hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě. Petr Ulrych sloţil pro tento zdařilý filmový projekt krásnou, snivou a mírně patetickou hudbu, která věrně korespondovala s celkovým vyzněním celého díla. Inspirací se zde pro skladatele staly ukrajinské lidové písně, které mu předzpívala autorka scénáře Halina Pawlowská.36 Práce pro film však byla pro Petra Ulrycha pouze okrajovou záleţitostí a většinu své tvůrčí energie věnoval i nadále koncertování a natáčení desek a jeho zájem se dokonce stále více upínal především k divadelní tvorbě. Svůj zájem Petr Ulrych koncentruje později stále více na divadelní tvorbu. Od počátku devadesátých let tak nastává další velká a obdivuhodně příznivá etapa v jeho ţivotě spjatá s autorským podílem v pracovním týmu Stanislava Moši, kde se podílel na vzniku několika hudebních inscenací, které svým významem dalece přesahují hranice našeho regionu. Městské divadlo Brno si totiţ během pár let své existence vydobylo velmi svébytné postavení na poli českých, a dá se říci i světových divadel, především díky pozdějšímu vybudování nové hudební scény, kde se hrají muzikály na úrovni předních světových divadel a je tudíţ velmi uznávané nejen v celé republice, ale i v zahraničí. To dalo Petru Ulrychovi moţnost dalšího průlomu ve své kariéře. Tuto dráhu svých představení v brněnském divadle začal folkovou baladou „Legenda“ v roce 1995. Ačkoliv je o tomto představení velmi málo konkrétnějších

36

25

informací, přece jen o něco podrobnější rozbor přidávám dále (v kapitole „Ulrychovo působení v Městském divadle Brno – Legenda“, str. 56). Druhým počinem v Městském divadle Brno byla muzikálová balada „Radúz a Mahulena“ (1997) podle předlohy Julia Zeyera, hudby Josefa Suka a filmového zpracování Petra Weigla. Je to hra, v níţ Petr Ulrych opět zúročil své znalosti (nejen) moravského folklóru. Stále silnější inspirací se pro něj stává východní lidová hudba obecně – tedy uţ nejen hudba moravská, ale také slovenská, ukrajinská a ţidovská. V této inscenaci měly největší ohlas jeho písně „Vyrostly v zahradách tři růţe“, která byla ve zkrácené podobě vyuţita i na začátku druhého dějství, a závěrečná „Byli lidé byli, světa nepřebyli.“ O své hudbě k Radúzovi a Mahuleně říká Petr Ulrych následující: „Zpravidla mě řadí mezi folklórní skladatele. Folklor však chápu v mnohem širších souvislostech a proto budu rád, bude - li hudba k Radúzovi a Mahuleně pochopena jako snaha nalézt v lidové inspiraci bohatost hudebního výraziva, které je v kontrastu k hudebnímu projevu orientovanému na západ.“37 Muzikálová balada Radúz a Mahulena je v odkazech na praslovanské motivy pokračováním a především vyvrcholením Ulrychových snah a inspirací moravským venkovem, slováckým folklorem a horňáckými kořeny. Vzrůstající zájem o východní lidovou hudbu obecně dal základ jeho hudební baladě „Koločava“ (2001), která znovu oprašuje téma o zbojníkovi Nikolu Šuhajovi, a kde Petr Ulrych vyjádřil svět podkarpatských Rusínů a Ţidů. Je zde uţ ovšem vidět jeho zřetelný dramaturgický i hudební posun. Zatímco Nikola Šuhaj Loupeţník se dá označit za idealistický, aţ zjednodušený pohled na ţivotní osudy známého zbojníka, Koločava má přece jen hlubší základ - je hrou více konfliktní, věnující se především problému souţití tří komunit v dané oblasti – ţidovské, rusínské a české. 38 Nebál se zde vyuţít ani motivy jiţ pouţité v Nikolovi a opět zde zazněly písně jako „Červánky“, „Krajino“ a další. Tyto písně tvořily asi polovinu představení a s novými, melodicky podobnými písněmi jako je „Koločavský pánbůh“, „Přes Sedm hor“, „Ruce“, „Nad javorem u hájíčka“, srostly do impozantního významového celku. Tyto staronové motivy zde Petr Ulrych ve spolupráci se Stanislavem Mošou rozvinul do několika vět. „My jsme si se Stanislavem Mošou řekli, ţe budeme rádi, kdyţ hudba ponese tok 37

MOŠA, Stanislav, ULRYCH, Petr. Radúz a Mahulena: Program k 552. premiéře MdB v sezoně 1997/1998. Brno. Vyrobila agentura CONY COLOR. 1997, s. 17 38

26

dramatického příběhu i s jeho iracionální sloţkou. S tím souvisí třeba pohled Ţidů na Nikolu Šuhaje. V tom jejich zpochybňování jako by byl přítomen Izákovský smích, který je v podtextu jejich slov a činů. Moţnost dělat Nikolu Šuhaje dnes je pro mne veliká výzva.“39 Dokonce se mu do inscenace vešla i lidová poezie „Lásko, Boţe, lásko“ nebo text „Všechno je jinak“ z jeho alba „Bílá místa“ (1993) Hudební doprovod zde zajišťovala skupina Javory se svým moravsko – balkánským zvukem. Nástrojovou oporou se zde stal vedle houslí, violy, zobcových fléten a cimbálu nově klarinet jako korunní nástroj ţidovské lidové hudby (klezmeru). V této době se Petr Ulrych ve svých pracích nechal inspirovat východními vlivy. Zajímala ho hudba ţidovská, především z východní Evropy, hudba ruská a dokonce i stará byzantská. Tato hudba mu nabízela podněty, které vyčnívaly ze současné, téměř monotematické hudební šedi. Rovněţ si čím dál více uvědomoval souvislosti mezi moravským folklorem a východní hudbou, coţ má samozřejmě své historické kořeny. A právě v tomto duchu je psaná hudba k muzikálu Koločava. Je velmi mozaikovitá.40 . Za nádhernou hudbu k tomuto představení získal Petr Ulrych v roce 2001 zaslouţeně cenu Alfréda Radoka. Koločava měla za jedinou sezonu v Brně 76 repríz před vyprodaným hledištěm, coţ je například víc neţ měl za stejné období tamtéţ světoznámý muzikál West Side Story. Čtvrtým titulem této společné autorské dvojice se stal „Máj“, jenţ nese podtitul „hudební poetická freska na motivy a s pouţitím díla Karla Hynka Máchy“. Máj byl uveden na jeviště Městského divadla Brno jako sedmá a závěrečná premiéra sezóny 2004. Premiéru měl 30. 4. Ale stejně jako u muzikálové balady Radúz a Mahulena, ani zde toho z Máchova básnického odkazu mnoho nezůstalo. Máj se v historii jiţ dočkal několika velkých scénických zpracování, z nichţ je opravdovou legendou voicebandový Máj v divadle D35 a D36 Emila Františka Buriana. Z novějších interpretací je to třeba úspěšná inscenace Tomáše Jirmana v ostravské Aréně z roku 1997, dále nastudování Miroslava Krobota v královéhradeckém Klicperově divadle z roku 1999, a v neposlední řadě je nutno zmínit také recitace Máje Rudolfem Hrušinským, Janem Třískou či Bárou Hrzánovou. Petr Ulrych se Stanislavem

39

ULRYCH, Petr. MOŠA, Stanislav. Koločava: Na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj Loupeţník. Brno. Vydala Agentura CONY, s. r. o. 2001, s. 13 - 14 40 ULRYCH, Petr, MOŠA, Stanislav. Koločava: Na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj Loupeţník. Brno. Vydala Agentura CONY, s. r. o., 2001, s. 13 - 14

27

Mošou se záměrně snaţili odlišit od všech scénických interpretací, jelikoţ touţili po originalitě, které jistě dosáhli na celá dlouhá léta.41 Doposud posledním představením autorské dvojice Ulrych – Moša je poetická hudební balada „Markéta Lazarová“ na motivy stejnojmenné románové balady od českého prozaika a dramatika Vladislava Vančury, která byla napsána v roce 1931. Oba autoři zde vzdávají čest Vladislavu Vančurovi a jeho dílu, které chápou především jako báseň v próze. Děj inscenace je situován do druhé poloviny 13. století a autoři se v ní soustředí především na vyzdvihnutí kladných aspektů středověku, v němţ se jednání loupeţníků řídí pouze jejich bezprostředností a čistotou pudů. Postava Markéty je zde symbolem čistoty, a proto se jí inscenace plně přizpůsobuje. Petr Ulrych se zde výrazně posunul k umělecké stylizaci středověké hudby prostřednictvím některých soudobých hudebních prvků.42 V současné době Petr Ulrych společně se svou sestrou Hanou působí ve skupině Javory, s níţ koncertují nejen v celé České republice, ale také cestují a podnikají turné i v jiných zemích Evropy. Hlavní oblastí, do níţ zasahují, je moravský folklór a lidové písně spojené s cimbálovou muzikou, oţivenou o bicí nástroje. Hlavním dílem a celoţivotním posláním Petra Ulrycha se staly písně. Podle jeho slov to cítí asi následovně: Ty nejnovější nám jsou asi nejbliţší, vţdyť teprve jsme se naučili zpívat a tak trochu uţ víme o čem. Ale málo platné, o tom, co se nám povedlo i o naší nedokonalosti vypovídají nejlíp všechny naše melodie a texty, od těch prvních aţ do dneška.“43 Během jeho dráhy profesionálního hudebníka mu byla několikrát pokládána stále stejná novinářská otázka: „Hanko a Petře, kdy jste začali zpívat?“ Odpovědí jim vţdy bývá datum náhody. Neprovozují zpívání ztotoţněné s popularitou, fotografováním či s rozhovory v časopisech, nýbrţ jim jde pouze o zpívání pro radost. Toto Petr poznal jako dítě v době, kdy takové zpívání bylo přirozenou potřebou. Pak ale dostává plný zásah moravskou lidovou hudbou, jíţ se věnuje doposud. „Jak jsem jen mohl tak dlouho neslyšet tu krásu. Vţdyť je tu všechno, co jsem doposud obdivoval třeba u černošské 41

KŘÍŢ, Jiří P. Upadla hlava – skok – a tělo ku zemi se skloní. Městské divadlo Brno, sezóna 2003 – 2004, 2004. Brno, s. 80 42 DIVÁKOVÁ Kateřina. Markéta Lazarová. Dokořán. 2007, 13. ročník, 121. číslo, s. 36 43 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

28

hudby – rytmus, swing, puls, říznost. A ještě něco navíc! Kontrasty zpomalení a zrychlení, tichých a hlasitých pasáţí. Mystika vnitřního pohybu zdánlivě nerytmických „táhlých“.44 Ulrychovi mají velmi svébytný styl tvorby. Napájejí své písničky z čirých pramenů lidové muzikálnosti, ale není v tom přitom ţádné staromilství. Je to objevování kořenů, abychom si ujasnili, kdo jsme, kam putujeme a na čem nám záleţí. Nejde jim o úspěch, jde jim o hledání lidskosti a naštěstí nacházejí dost spřízněných duší. Jejich písničky mají magickou moc.45 „Dovedou rozeznít javorové housličky i v těch, kteří ani netuší, ţe nějaké mají. Ulrychovi vědí, co chtějí. Nemluvme jim do toho, pokorně naslouchejme a buďme rádi, ţe je máme.“46 2. 1. Hudební uskupení, ve kterých Petr Ulrych působil 2. 1. 1. Vulkán (1963 – 1970) Skupina vznikla v roce 1963 při brněnském divadle Bez tradic a její původní název byl Youmens (Ulrychem přezdívaný Ňoumens). Zde se zrodil onen „českej bigbeat“, pojem uznávaný teprve po letech, jeţ zde měl jeden ze svých pilířů, v dalším vývoji naprosto nedocenitelný. Vůdčí osobností skupiny se tehdy stal kytarista Aleš Sigmund. Skupina se od svých počátků soustředila zejména na původní tvorbu reprezentovanou skladatelskou činností Sigmunda. Do širšího povědomí publika se kapela dostala v roce 1964, kdy její řady rozšířili Hana a Petr Ulrychovi, jejichţ charakteristické dvojhlasy v terciích se brzy staly jedním z poznávacích znamení této pěvecké dvojice. Na koncertech i gramofonových deskách se tehdy prezentovala výtečnými skladbami Petra Ulrycha, které čerpaly jednak z písničkářství skupiny Beatles a jednak z moravského folklóru.47 Tvorba této skupiny nabyla jiţ ve svých prvních letech velké obliby a slavnostní premiéra v divadle U Jakuba v Brně byla zcela vyprodána. V roce 1966 působily v kapele jiţ dvě sourozenecké skupiny – Petr a Hana Ulrychovi a Martha a Tena 44

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s 46 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 47 MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s. ISBN 02-125-90 45

29

Elefteriadu. Ale jiţ v této zdánlivě pohodové a úspěšné době skupiny se objevovaly první spory. Jelikoţ zde působily stylově odlišné dvojice zpěváků, navrhl Petr Ulrych, aby se tedy instrumentalisté rozhodli, kterou z těchto dvojic budou doprovázet. Nejprve se rozhodovalo o volbě dvojic zpěváků hlasováním, ale to bylo neúspěšné, jelikoţ skončilo nerozhodně. Spor se vyřešil nepřímo tím, ţe skupina Atlantis nabídla angaţmá Petru Ulrychovi a ten ze skupiny odešel.48 Skupina tedy musela začínat prakticky od začátku. Nové zpěvačky totiţ téměř nikdo neznal a ani publikum nebylo zvyklé na současný repertoár. Nakonec se působení tohoto nového dua ukázalo jako přínosné, jelikoţ se jejich prostřednictvím skupina inspirovala řeckou hudbou. Skupina při této inspiraci vyuţila i netradičních hudebních nástrojů – elektrifikovaný cimbál nebo buzuki, coţ byl řecký strunný drnkací nástroj. 49 V roce 1967 skupina dokonce vystoupila na I. Československém beatovém festivalu, kde představila nejen svoji tvorbu, ale prezentovala také hudbu amerického dua Sonny a Cher. A právě v této době se skupině naskytla moţnost dlouhodobého angaţmá v Rakousku. Působení v Rakousku však nebylo úspěšné, jelikoţ tamější obyvatelé a posluchači nebyli na styl hudby připraveni a čekali zcela něco jiného. V roce 1968 se skupina Vulkán stala profesionálním souborem a natočila první rozhlasové snímky pro Supraphon – nejznámější píseň z této doby je singl „Tam bych chtěla být“. 50 Největšího úspěchu dosáhla kapela v roce 1969, kdy si odnesla jednu z hlavních cen Bratislavské lyry za píseň „To všetko bolo včera“. Do této doby rovněţ spadá konečné ustálení souboru: Aleš Sigmund (kytara, zpěv), Martha a Tena Elefteriadu (zpěv), Cyril Kajnar (basová kytara), Bedřich Crha (klávesové nástroje), Karel Antonín (bicí nástroje).51 Vystupovali zde i mnozí hosté ze západoevropských zemí, kteří směli na tomto festivalu vystupovat aţ od poloviny osmdesátých let. Během ledna roku 1969 si skupina vybudovala celý nový repertoár, který si získal velkou oblibu u publika, především u příznivců bigbeatu. V této době vzniky písně, jako je například: „River Deep“, „How Glad I am“, „The Soul Of The Man“ a další. Současně s těmito produkcemi vycházel v roce 1969 u brněnské produkce

48

Pop music express, 2. ročník, číslo 9 Pop music express, 2. ročník, číslo 9 50 <www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary > 51 <www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary > 49

30

Discant singl s písničkami, který nesl název: „Kdyţ má srdce půst“ a „Přání děravé loďky.52 Na konci šedesátých let se skupina inspirovala soulovým repertoárem Arethy Franklin a Ika a Tiny Turner, a kromě převzatých skladeb produkovala i původní písně s anglickými texty, ve kterých se kompozičně i textově prosadila vedle Aleše Sigmunda i Martha Elefteriadu. Takto obohacená tvář kapely zaujala vydavatelství Panton, které s vulkánem vydalo tři singly a jeden maxisingl (EP).53 V červenci 1970 se Vulkán přejmenoval na Skupinu Aleše Sigmunda a navrátil se ke své někdejší řecké orientaci. Ze vzpomínek na vznik skupiny Vulkán si Aleš Sigmund zapamatoval následující: „Na Vánoce 1965 jsem se vracel z vojny těţce zasaţen bigbítovým bacilem a neměl jsem jiné přání neţ hrát a skládat v nějaké skupině. Přinášel jsem si uţ pár písniček a instrumentálek a byl jsem pořádně naţhavený. Vrátil jsem se do svého Tišnova a směřoval rychle do Brna (…) Inzerát Petra Ulrycha, ţe skupina Vulkán hledá kytaristu, mě velice zaujala a zanedlouho jsem uţ seděl u Ulrychových na Jaselské 10. Po krátkém oťukání jsme se rychle sblíţili a porozuměli si v tom, co a jak chceme dělat. Oba jsme měli rádi moravskou notu a chtěli jsme to skloubit s novou hudební řečí. Kdo ví, co bychom spolu dokázali, kdyby naše spolupráce byla trvalejší. Jiţ tehdy jsme spřádali plány o připojení cimbálu k bigbítu (coţ jsem já potom opravdu realizoval a Petr to vzal ještě víc z gruntu v Javorech)“54 2. 1. 2. Atlantis (1966 – 1974) Atlantis byla brněnská hudební rocková skupina, která svoji činnost zahájila v roce 1966. Tuto skupinu zaloţili bývalí členové skupiny Vulkán - Zdeněk Kluka, který ve Vulkánu působil jako bubeník, a Jan Hubáček, jehoţ pozice ve Vulkánu byla na místě baskytaristy. K této zakladatelské dvojic se připojil kytarista Stanislav Regal a v roce 1967 také sourozenci Petr a Hana Ulrychovi. Skupina si velmi brzy získala v Brně značnou popularitu a hrála převzaté snímky amerického rocku (zejména Cream a Jimiho Hendrixe) a také původní písně z dílny 52

Pop music express, 2. ročník, číslo 9 < www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary > 54 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 53

31

Zdeňka Kluky a Petra Ulrycha. Od roku 1967 nahrávali rozhlasové snímky. V letech 1967–68 vystupovali v proměnlivých sestavách v západoněmeckých klubech.55 Na jaře roku 1968 prorazili na praţském Beat-Time Show a začali nahrávat singly pro společnost Supraphon. (Společnost Supraphon byla vedle Pantonu aţ do roku 1989 jedním ze dvou nahrávacích společností a hudebních vydavatelství v českých zemích. Značka byla registrována jiţ roku 1932. Archiv Supraphonu je dodnes bezkonkurenčně nejbohatším hudebním archivem v České republice. Celkový počet archivních snímků přesahuje hranici 100 000, z čehoţ je přibliţně 55 000 skladeb populární hudby, 30 000 nahrávek váţné hudby, 8 000 skladeb folklórních nebo dechovky, 3 000 nahrávek jazzu a 5 000 nahrávek mluveného slova.)56 Jejich singl „Nechoď do kláštera“ zvítězil v rozhlasové Houpačce a píseň „Wine or Love“ se umístila na šestém místě v anketě Skladba roku 1968. V témţ roce skupinu opustil Kluka a byl u bicích nahrazen Vladimírem Gruntem. Sestavu posílil i hráč na klávesové nástroje Jaroslav Vraštil. Po Klukově odchodu se Petr Ulrych dál staral sám o celou tvorbu původního repertoáru souboru a jeho sestra se ujala role hlavní zpěvačky. Interpretovala i písně Arethy Franklinové a Julie Driscollové.57 Ačkoliv byl Petr Ulrych od samotného počátku velmi dobrým zpěvákem s hřejivou barvou hlasu a upřímnou výpovědí, přece jen jej jeho sestra, která zřejmě zdědila pěvecké dispozice po svém otci, významném brněnském operním pěvci, zastiňovala. Petr proto často zpíval sólově jen vyprávěcí část písně, zatímco teprve v refrénu se připojila Hana, jeţ dala duetu lesk, krásnou barvu a drive. V této době skupina spolupracovala také s Orchestrem Gustava Broma (díky politickému angaţmá Petra Ulrycha - viz dále) a s krátkodobě existující brněnskou gramofonovou společností Diskant.58 21. srpna 1968 skupina reagovala na současnou politickou situaci emotivní protestní písní „Zachovejte klid!“, kterou Petr Ulrych dokonce nazpíval ţivě pro brněnské studio. Tato píseň rozšiřuje počet dobových protest songů na téma sovětské okupace. „Písnička je jedním z nejzajímavějších příspěvků alba „Srpen 1968“, na které

55

<www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary > 57 SVÁTEK, Luboš. Slavné tváře českého popu 60. a 70. let. 1. vydání. Praha: Práh, 1999, s. 65 58 SVÁTEK, Luboš. Slavné tváře českého popu 60. a 70. let. 1. vydání. Praha: Práh, 1999, s. 65 56

32

firma Radioservis soustředila ve formátu mp3 deset hodin autentických zvukových svědectví ze srpna 1968 a období těsně před ním i po něm. 59 Bohuţel tehdejší nastolený reţim nebyl nakloněný jakýmkoliv hrdinským gestům a Petru Ulrychovi tento odváţný počin vynesl zákaz publikace na celých dlouhých osm let. Naštěstí se v této těţké situaci obou sourozenců ujal Orchestr Gustava Broma. O těchto okolnostech říká Hana Ulrychová následující: „(…)Naše spolupráce pokračuje v 70. letech, tedy v době pro nás dost krušné (Petr má zákaz vystupování v televizi, nesmějí nás vysílat v rozhlase). Naše tehdejší kapela Atlantis odjíţdí hrát do mnichovské inscenace muzikálu Hair a my s Petrem tak zůstáváme bez muzikantů. V té chvíli nám pan Brom nabízí spolupráci. Byli jsme moc rádi, a kdyţ na to dnes vzpomínáme, tak uţ víme, ţe se nám díky této nabídce otevřel nový hudební svět. Svět skvělých muzikantů a výborné muziky.“60 Petr Ulrych o okolnostech této doby i vzniku písně říká: „Šedesátá léta. Na elitní vojenské škole, která byla ještě před několika lety oporou reţimu, posloucháme přednášky filozofa Vítězslava Gardavského, které panující státní náboţenství vlastně odsuzují. Havlova Zahradní slavnost je našim evangeliem. (...) Naplno cítíme nejistotu těch, co nám káţou velkolepá vítězství socialismu. Stranické hlavouny vnímáme jako směšné figurky, které zanedlouho smete bujará síla našich mladických ideálů. A je to tady. Jaro 68! Pravda a láska opět vítězí. Zdá se, ţe ani srpnové tanky s rudou hvězdou nic nezmohou.(…) Kdyţ to zpívám 21. srpna uţ v devět ráno v utajeném studiu brněnského rozhlasu, je mi nádherně. Na rozzářených tvářích všude kolem víra a naděje. Nikdo nechce vidět, ţe ve frontě na ideály uţ připravují účty věční vítězové dějinných zlomů.“61 Na podzim roku 1968 se vrátili do barů a klubů v NSR a zvítězili na 3. mezinárodním festivalu v Bottropu. Petr Ulrych posléze změnil styl skupiny – důraz byl teď kladen na melodii, na posílení lyrických prvků a byl zesílen podíl akustických nástrojů. Nakonec upustil i od psaní anglických textů. Po řadě skladeb, které si získaly jistou míru popularity, se Petr Ulrych pustil do projektu do té doby ojedinělého. Bylo jím monotematické album na homérovský námět „Odyssea“, které nahrál se skupinou Atlantis orchestr Gustava Broma, a které reţíroval Jaromír Hnilička. Album tehdy nebylo vydáno, jelikoţ v jeho textové stránce byly spatřovány paralely s okupací země. 59

(citováno 3. 11. 2010) 60 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 61 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

33

Vyšly z něj později jen dvě písně: „Ticho“ a „On na mne zapomíná“ pod změněným názvem „Zpívám a hlavu si lámu“. Album tak poprvé vyšlo aţ v roce 1990 u společnosti Supraphon. Má celkem 15 písní, z nichţ se do posluchačského povědomí kromě dvou výše uvedených dostala i píseň „Nechoď do kláštera“, která dala jméno i televizní

show,

v níţ

Ulrychovi

účinkovali

společně

s Jitkou

Zelenkovou.

K opětovnému vydání alba došlo aţ v roce 1997, tentokrát u nahrávací společnosti Bonton. Obsahuj stejné písně jako předchozí vydání v roce 1990. Diskofilové se v té době tudíţ mohli seznámit aţ s dalším projektem, jímţ bylo album „13HP“ (1970), a které obsahuje pouze české texty. Z deseti písniček jsou však Ulrychovy pouze čtyři.62 Skupina

současně

začala

spolupracovat

s Tanečním

orchestrem

Československého rozhlasu, coţ bylo praţské orchestrální těleso zaloţené 1. 1. 1960. Podle nepodepsaného programového prohlášení bylo jeho úkolem přispět ke zlepšení dosavadní situace na poli taneční hudby a pečlivou hudbou repertoáru přinášet nové podněty a moţnosti i našim skladatelům. Řízením orchestru byl pověřen K. Krautgartner, který v něm navázal na předcházející snaţení svého septeta, noneta a čtrnáctičlenného příleţitostného tělesa, sestaveného pro I. Mezinárodní festival taneční a zábavné hudby Mezinárodní rozhlasovou a televizní organizací konaný v Praze na podzim v roce 1958.63 Petrovi s Hanou se v této době podařilo získat angaţmá i v jiných městech nejen českých, ale i zahraničních. A tak se na krátkou dobu dostali do divadla Rokoko v Praze, Hana do televizního pořadu Europárty, a dokonce také na západoněmecký zájezd s Karlem Gottem.64 U Petra Ulrycha se jiţ stále více projevovala tendence k syntéze rockových a folklórních prvků, coţ dosvědčila uţ deska „Hej dámy, děti a páni“ z roku 1971, kterou doprovázel orchestr Gustava Broma, ale především pozdější Nikola Šuhaj Loupeţník z roku 1974. Pro Petra Ulrycha se zde stal největším inspiračním prvkem právě moravský folklór. Soubor se rozpadl v roce 1973, ale později ještě vystoupil jako

62

SVÁTEK, Luboš. Slavné tváře českého popu 60. a 70. let. 1. vydání. Praha: Práh, 1999, s. 65 - 67 MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s. ISBN 02-125-90 64 ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vydalo MdB, s. 72 63

34

doprovodná kapela v pořadu Nikola Šuhaj loupeţník (březen 1974). Po tomto vystoupení se skupina jiţ nesešla.65 2. 1. 3. Javory (1974 – doposud) Skupinu Atlantis v Brně vystřídala nově utvořená, v podstatě cimbálová skupina Javory. Ta pak s menšími změnami v obsazení provázela a provází veškerou další činnost Petra Ulrycha, a to jak při natáčení desek, tak i na koncertech. Vznik skupiny Javory byl ve své době zvláštní událostí, jelikoţ se jeho členové stali součástí jednoho z prvních hudebních uskupení na světě, které se programově věnovalo tomu, co dnes nazýváme „etno – hudbou“ neboli „world music.“ Skupina vznikla nejprve jako doprovodný prvek sourozenců Ulrychových po jejich odklonu od rockového proudu. Počínaje LP Nikola Šuhaj Loupeţník v roce 1974 v Praze, zpracovává Petr Ulrych především folklórní motivy. Jeho dlouholetými spolupracovníky se vedle textaře Ladislava Kopeckého stali Josef Hanák, Petr Oliva a Josef Ondrůj.66 Josef Hanák Josef Hanák je český kontrabasista a dlouholetý člen skupiny Javory. Narodil se 7. 2. 1947 v Krumvíři. Vystudoval brněnskou konzervatoř, na které absolvoval v roce 1966. Po jejím dokončení nastoupil na JAMU, kde absolvoval v roce 1970. V letech 1974 – 1984 byl členem skupiny Javory. Od té doby aţ dodnes je předním hráčem kontrabasové skupiny Státní filharmonie Brno. Petr Oliva Český cimbalista Petr Oliva se narodil 14. 1. 1948 v Bruntálu. Vystudoval Střední průmyslovou školu elektronickou, po níţ nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, coţ byl tehdejší název dnešní Masarykovy univerzity, kde studoval obor etnografie. Byl stipendistou Českého hudebního fondu a od roku 1980 hraje na cimbál v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů. Členem skupiny Javory byl v letech 1974 – 1983.

65

SVÁTEK, Luboš. Slavné tváře českého popu 60. a 70. let. 1. vydání. Praha: Práh, 1999, s. 67 MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s. ISBN 02-125-90 66

35

Josef Ondrůj Josef Ondrůj byl ve svém ţivotě velmi všestranným hudebníkem. Narodil se 21. 11. 1951 v Kyjově, okres Hodonín. V roce 1973 absolvoval brněnskou konzervatoř. Ovládal hru na housle, violu a zobcovou flétnu. V současné době je houslistou Státní filharmonie Brno a Brněnského komorního orchestru. Ve skupině Javory působil v letech 1975 – 1986. Vedle těchto tří hlavních zpívajících hráčů je nutno připomenout i spolu zakládajícího Zdeňka Šmukaře, představitele hry na violu, a jejich následovníky: kontrabasistu Františka Macinku a violisty Luďka Šáchu a Petra Mikulku. Po odchodu Petra Olivy byla dočasně jediným harmonickým nástrojem v Javorech akustická kytara Petra Ulrycha. Jiţ samotný název Javory poukazuje na spojnici mezi nebem a zemí, neboť javor je jeden z nejvyšších stromů, jaké v našich krajích rostou, a jako takový má pochopitelně i patřičně hluboké kořeny. Jeho koruna se téměř dotýká onoho „promítače“, který nám nahoře „všechno spravedlivě spočítá“, jak to trefně napsal Petr Ulrych do textu písně „Černobílý film“ z alba „O naději“. Javory od samotného počátku respektují inspirující a oddaný pohled vzhůru, kterým hledí barokní hudba či lidové balady, ať jsou z Moravy, Čech či dokonce střední Evropy.67 Jejich nápaditá hudba získala rychle mezinárodní ohlas. Před vyprodanými sály hráli nejen v politicky spřátelených zemích, jako byl Sovětský svaz, Polsko, Kuba či východní Německo, ale také v Rakousku, Španělsku, Francii, Mexiku a západním Berlíně. Javory se v současné době poněkud rozrostly a kromě „starých Javorů“ funguje nyní i tzv. „Javory beat“. To však neznamená, ţe by skupina zanevřela na svou původní lidovou a folkovou tvorbu. Zaměření skupiny je stále stejné, pouze jej obohatilo o rockový nádech. V čele skupiny nyní samozřejmě stojí Petr a Hana Ulrychovi, kteří zde zajišťují zpěv (Hana + Petr) a hru na kytaru (Petr). Společníky se jim stali cimbalista a zpěvák Dalibor Štrunc, houslistka a zpěvačka Kateřina Štruncová a na postu baskytaristy se střídají Martin Adamus a Jakub Šimáně. Tato sestava je neměnná a funguje jiţ několik 67

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

36

let. Javory beat, to znamená nová, rocková podoba Javorů, funguje ve sloţení následujícím: na postu kytary se střídají Jiří Kučerovský a Miloš Koubek, bicí zde obstarává Ctibor Hliněnský a Antonín Julina, o dechové nástroje se dělí Michal Zpěvák a Antonín Mühlhansl, za klávesami sedí Dan Kyzlink a baskytaristou je zde Dušan Reichmann. 2. 1. 3. 1. Seznam vydaných hudebních titulů skupiny Javory Prvním vydaným titulem se stalo album „13 HP“, které vzniklo v roce 1970 a vydáno bylo o rok později – v roce 1971. Vydalo ho hudební nakladatelství Supraphon. Album sice obsahuje 10 písní, ale přímo z dílny Petra Ulrycha jsou pouze čtyři z nich. Objevují se zde písně jako je „Ranvej“, „13 HP“, Rozmarýn“, „Gloria“ a mnoho dalších. Následujícím titulem se stalo album „Hej dámy, děti a páni“, nahrané i vydané v roce 1972 u nahrávací společnosti Panton. Asi neznámější album „Nikola Šuhaj Loupeţník“ bylo vydáno ve stejném roce, kdy představení vzniklo – v roce 1974 rovněţ u společnosti Panton. CD obsahuje 13 písní, z nichţ jsou téměř všechny hity. Objevují se zde například písně „Verbujú“, „Jeţibaba“, „Zabili ho“, či „Červánky“. K těmto 13 písním se v pozdější době v Městském divadle Brno přidalo několik písní dalších a vzniklo z nich představení Koločava. Album „Meč a přeslice“ vzniklo hned v zápětí po úspěšném Nikolovi – v roce 1975 a v témţe roce bylo i vydáno u společnosti Panton. Album bylo inspirováno starými českými a moravskými pověstmi. Obsahuje celkem 12 písní, k nimţ napsal slova osvědčený libretista Ladislav Kopecký. Další album vyšlo aţ s několikaletou odmlkou - a to v roce 1978 a do oběhu se dostalo aţ v roce 1979. Šlo o album „Ententýny“, na jehoţ vydání se opět podílela společnost Panton. Album obsahuje 13 písní, z nichţ nejznámější je píseň „Javory“, se kterou se Petru Ulrychovi podařilo v roce 1976 získat stříbrnou Bratislavskou lyru. Dalšími písněmi jsou zde „Jízda králů“, která byla oceněna bronzovou Děčínskou kotvou, „Tráva“, „Zvon“, „Ententýny“ a další. Album získalo cenu časopisu Melodie. Dalším v pořadí bylo album „Zpívání“, vzniklé i vydané v roce 1982 u Pantonu. Obsahuje 21 písní, z nichţ jsou nejznámější pouze dvě: „Putovali hudci“ a „Byli ludé, byli“, které se později objevily i na jiných albech. V roce 1983 vyšlo album „Zpívání při vínečku“, opět u Pantonu. Toto album má dokonce 27 písní, z nichţ však ţádná není moc známá. Jsou zde písně jako „Keby nám to vínečko umrelo“, „Pijali jsme po dni“ či „Kdo vínečko rád píjává“. Album „Bylinky“ vzniklo v roce 1985 a bylo vydáno opět ve 37

stejném roce u společnosti Panton. Obsahuje 14 písní, z nichţ jsou nejznámější „Kámen“, který získal v roce 1981 v podání Hany Ulrychové dokonce zlatou Bratislavskou lyru. Dalšími písněmi na tomto albu jsou: „Křídla“, „Bílá místa“, jeţ se později objevují i na stejnojmenném albu. V roce 1987 vyšlo album „Příběh“, inspirované uhrančivým příběhem o Markétě Lazarové, které dalo základ pozdější muzikálové inscenaci v Městském divadle Brno ve spolupráci se Stanislavem Mošou. Obsahuje celkem 14 písní, které se objevily i v pozdější muzikálové podobě. V roce 1988 vzniklo album „Tichý hlas“, které však vyšlo aţ o rok později, v roce 1989. Album mělo pouze 8 písní, jako jsou „Hvězdní hudci“, „Putování“, „Javorová hora“ či titulní „Tichý hlas“. V roce 1993 vydalo nakladatelství Venkow album „Bílá místa“, které obsahuje 16 písní, jeţ ve své podstatě odpovídají na otázky, které si Petr Ulrych kladl právě při komponování tohoto alba. Jsou to písně „Víme, ţe nic nevíme“, „Vyšší princip“ nebo „Chybí mi housle“. V roce 1994 vzniklo u nahrávací společnosti Venkow album s názvem „To nejlepší s Javory“ a jak napovídá jiţ sám název, šlo o nahrávky nejúspěšnějších javorovských písní. Objevují se zde písně „Nechoď do kláštera“, „Aţ jednou, červánky“, „Ententýny“, „Zvon“, „Bylinky“ a mnoho dalších. Album bylo dokonce oceněno Zlatou deskou. Dalším titulem bylo album „O naději“, jeţ vzniklo v roce 1997 a v témţe roce vyšlo u společnosti Venkow. Album čítá celkem 17 písní jako „Černobílý stín, „O naději“, „Chodci nebo poutníci“ a řadu dalších, ve stejném duchu psaných písní. Jako další kompilace vyšlo v roce 1998 u společnosti Venkow/Polygram CD s názvem „Best of – ze starých LP“, jehoţ poslání je stejné, jako u kompilace první, na kterou tato přímo navazuje a obsahuje písně v ní nepublikované. Je zde opět obsaţeno několik divácky nejúspěšnějších písní stvořených za všechny javorovské roky. Ve stejném roce (1998) vyšel live záznam z vánočního koncertu s názvem „Pokoj lidem dobré vůle“, které jednak obsahuje známé javorovské písně jako „Ententýny“, „Zvon“, „Bylinky“, „Erţika“ a další, ale také známé vánoční koledy. V pořadí jiţ třetí kompilací bylo album s názvem „Seď a tiše poslouchej“ vydané v roce 1999 u Bontonu. Zde se objevuje 25 písní jiţ dříve napsaných. To jsou písně jako „Kouzelná lampa“, „Sen“, „Píseň skleněné báně“ či „The time I adore“. Další samostatné album vzniklo rovněţ v roce 1999. Bylo jím „Malé zrnko písku“ nahrané opět u Venkowa. Album má 14 písní a je na něm obsaţená i skladba „Díky za kaţdé nové ráno“. V roce 2002 vzniklo album Koločava, které obsahově koresponduje se stejnojmenným muzikálovým představením v Městském divadle Brno. Kromě nově vzniklých písní pro účel tohoto představení se zde objevuje i 13 písní z původního 38

repertoáru psaných pro účely alba „Nikola Šuhaj Loupeţník“. CD vydalo nakladatelství Universal music. Hned rok po Koločavě (2003) vzniklo album s názvem „Šumaři“, které vydala společnost Venkow Records v tomtéţ roce. Album obsahuje 15 úplně nových, do té doby neznámých písní jako „Ţlutý list, „Opravdový podzim“, „Jarní“, „Jaro kde jsi“ či titulní píseň „Šumaři“. V roce 2004 vydala společnost Brothers Record reedici starších javorovských alb z let 1979 a 1987 s názvem „Příběh – Ententýny“, na němţ se objevují písně v těchto albech obsaţené. V roce 2005 vyšlo u společnosti Supraphon album „Písně“ s podtitulem „To nejlepší z let 1964 – 1997“. Album je opět jakousi reedicí dosavadní tvorby. Ve stejném roce bylo nahráno, ale aţ o rok později, v roce 2006 u společnosti Universal music vydáno, album „Stromy, voda, tráva“, na němţ je 15 písní. Velmi významným počinem bylo vydání alba „Hana Ulrychová – (nejen) tichý hlas“, které obsahuje to nejlepší z let 1968 – 2006. Toto album vzniklo v roce 2005, ale vydání se dočkalo teprve v roce 2007 u společnosti Supraphon. Album obsahuje nejlepší písně nazpívané Hanou Ulrychovou jako „Ticho“, „Zabili ho“, „Píseň starých stromů“, „Javory“, „Já létám“ a další. V roce 2005 bylo nahráno, a v roce 2007 u společnosti Universal music vydáno album „Čtyřicet nej“, obsahujíc čtyřicet nejlepších písní z dosavadní javorovské kariéry. V roce 2007 došlo k opětovnému a zároveň rozšířenému vydání alba „Zpívání – Zpívání při vínečku“, které kromě jiţ prve vydaných písní obsahuje i několik písní nově vytvořených. Dosud posledním vydaným titulem je album „Javory beat“ vydané v roce 2009 společností Indies Happy Trails Records, obsahující známé javorovské písničky v rockovém kabátě. Konkrétně je zde nahráno 18 písní, jako jsou „Malé zrnko písku“, „Nechoď do kláštera“, „On na mne zapomíná“ a mnoho dalších. Skupina Javory je v dnešní době stále fungující hudební uskupení, které podniká kaţdoročně mnoho koncertů i zahraničních turné. Letos bylo jejich koncertování omezeno kvůli zdravotním problémům - Petr Ulrych se totiţ v lednu tohoto roku podrobil operaci kyčle a nemohl tudíţ vystupovat. Nyní se Javory jiţ v plném obsazení a bez zdravotních komplikací opět představují početnému publiku v českých i zahraničních městech.

39

2. 2. Hana Ulrychová Česká zpěvačka Hana Ulrychová se narodila 31. 3. 1949 v Liberci. Stejně jako její bratr, měla i ona velmi dobré zázemí pro pěstování svého hudebního talentu, který však její otec v pozdějších letech rovněţ ne příliš podporoval. Vystudovala gymnázium, které ukončila maturitou v roce 1967. Během svého ţivota zpívala v různých dětských sborech a učila se zpěvu u několika soukromých učitelů. Největším přínosem pro ni však byla rodinná atmosféra, v níţ vyrůstala po boku svého otce, operního tenoristy, který ji předával mnoho ze svých zkušeností. Hana Ulrychová o svém hudebním talentu říká: „Chodila jsem na hodiny k několika profesorům, ale myslím, ţe zpívat mě stejně naučil můj otec, který mě dovedl k překvapujícímu zjištění, ţe zpěv spočívá především ve správném dýchání a v práci s bránicí. Zároveň však dbal na to, abych nepodléhala klamnému dojmu, ţe zpěvákův projev je pouze záleţitostí dokonalé techniky, ale něčím víc. Náš tatínek měl pro to moţná zastaralý název, ale vţdycky mi zdůrazňoval – zpívášli, musíš zpívat vroucně.“68 Svou profesionální kariéru začínala po boku Petra v roce 1963 na brněnské studentské scéně Divadla bez tradic (Dibetra), kdy ji bylo teprve necelých 15 let. V roce 1964 spolu s ním přešla do rockové skupiny Vulkán, s níţ natočila i první snímky pro Československý rozhlas Brno. V roce 1967 se stala zpěvačkou ve skupině Atlantis a interpretovala jednak původní repertoár svého bratra, ale rovněţ písně převzaté. V době působení kapely v Německu hostovala s olomouckými Bluesmeny a v roce 1967 se s nimi zúčastnila i 1. beatového festivalu v Praze. Se skupinou Atlantis vystupovala v roce 1968 na Beat – Time show v Praze a začala natáčet i první gramofonové snímky jednak v duetu s Perem Ulrychem, ale i sólově. Ze sólových snímků jsou známé především písně „Dlouhý stín“, „Nikdy nebudu tvá“, „Seď a tiše poslouchej“, „Vůně“. Později se začala věnovat i zahraničním snímkům pro koprodukci Supraphon – Artia. Z této dílny jsou stěţejní nahrávky „Don´t You Break It Again“, „Strange Brew“ nebo „The Times I Adore“. Díky vítězství v rozhlasové Houpačce, kde oslnila v duetu s Petrem v písni „Nechoď do kláštera“, zaznamenala i první umístění v soutěţi Zlatý slavík, kde obsadila krásné 10. místo.69

68

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s. ISBN 02-125-90 69

40

Od roku 1970 spolupracovala s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu a v roce 1971 začala intenzivní práci s orchestrem Gustava Broma, s nímţ interpretovala i jazzově zaměřené skladby. V roce 1970 přešla s bratrem a skupinou Atlantis do divadla Rokoko, kde vystupovali v pořadu Nepůjdeme do kláštera, v němţ tehdy účinkovala i Jitka Zelenková. Tehdy, uţ jako sólistka, vstoupila do hlavního proudu populární hudby a realizovala četná televizní vystoupení, rozhlasové nahrávky a jiná představení. Její pozici v tehdejším světě showbyznysu posílil i úspěch písně Bohuslava Ondráčka a Zdeňka Borovce „Spoutej mě“, po němţ pro ni začali psát písně i jiní autoři. Velkým zlomem v její kariéře a hudebním vývoji byl rok 1974, kdy vzniklo první tematicky a folklórně zaměřené album sourozenců Ulrychových „Nikola Šuhaj Loupeţník“. Z této nastoupené cesty tvorby zaměřené folklórně uţ Ulrychovi nesestoupili a pokračovali v ní dál zaloţením vlastní skupiny Javory, která se orientuje na původní cimbálovou muziku. V tomto duchu se nesly i další pořady – Dobrý večer vám a Putovali hudci, uvedené i Československou televizí. Stejného zaměření byla i většina tvorby a gramofonových projektů. V roce 1980 byli s Petrem Ulrychem vyhlášeni Tipem časopisu Melodie za rok 1980.70 Zajímavé je, ţe Hana nepouţívá ţádná rozezpívání či hlasová cvičení, jako jiní zpěváci. To povaţuje za naprosto bezpředmětné. Naplno si pustí nějakou velkou zpěvačku, třeba Barbru Streisandovou nebo Nancy Wilsonovou, zazpívá si s ní a snaţí se přijít na kloub jejím „pěveckým fintám“. Na tom se podle ní člověk naučí víc, neţ by mu dalo jakékoliv hlasové cvičení.71 Hana účinkovala i na Bratislavské lyře v letech 1968, 1969, a pak v roce 1971, kdy dokonce získala zlatou Bratislavskou lyru za píseň „Spoutej mě“. Úspěch z roku 1971 opakovala znovu v roce 1983, kdy společně s Petrem zvítězili písní „Kámen“. V roce 1976 získali stříbrnou Bratislavskou lyru za duo „Javory“, po němţ následoval vznik nové stejnojmenné kapely, a v roce 1975 se Hana umístila jiţ opět jako sólistka na 3. místě s písní „Nestůj, běţ dál“ od Zdeňka Borovce a Zdeňka Marata. V roce 1976 byli v duu úspěšní i na Děčínské kotvě, kde se s písní „Jízda králů“ umístili opět na 3. místě. Sólově získala Hana na stejném festivalu ještě 3. místo v roce 1974 za píseň „Zde leţí zem tvá“ a v roce 1979 za píseň „Tráva“. Hana Ulrychová dále působila na festivalech v Sopotech v roce 1973 a na Zlatém Orfeovi v roce 1974. Krátkou dobu podnikla 70

MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s. ISBN 02-125-90 71 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

41

i angaţmá v Německu a v této zemi jednak absolvovala turné po boku Karla Gotta, ale také vystupovala v televizním pořadu Europarty. V letech 1970 a 1972 účinkovala s orchestrem Gustava Broma v bývalém Sovětském svazu. Tuto zkušenost si zopakovala v roce 1979, kdy působila tamtéţ se skupinou Javory. Účinkovala také ve vzdálenějších zemích, jako je Francie, Polsko, Rakousko, Španělsko, Západní Berlín, Kuba a dokonce navštívila i Mexiko.72 Brněnské publikum mělo moţnost Hanu Ulrychovou spatřit i na prknech Městského divadla Brno, kde se po boku Petra Ulrycha objevovala ve všech jeho inscenacích. Poprvé jsme ji mohli zhlédnout v muzikálové baladě Radúz a Mahulena, kde vítečně ztvárnila postavu zlé matky Runy. Přehlédnout či přeslechnout nešel hlas Hany Ulrychové ani v hudební baladě Koločava, kde nastudovala roli Zpěvačky (Petr Ulrych se zde sám představil jako Zpěvák). Třetím brněnským představením s Hanou Ulrychovou byla hudební poetická freska Máj, kde se představila v roli Jezerní paní a její mezzosoprán patřil k nepřekonatelným v této inscenaci. (Petr Ulrych zde ztělesnil postavu Barda s kytarou). Poslední inscenací, kde se Hana Ulrychová v brněnském Městském divadle objevila, byla muzikálová balada Markéta Lazarová, ve které ztvárnila společně s Petrem postavu jednoho z vypravěčů (Petr Ulrych představoval druhého). Hana Ulrychová je zpěvačka zcela mimořádných kvalit a hlasových dispozic i vynikajícího stylového cítění. Její hlas dosahuje v exponovaných výškách zcela ojedinělého, aţ polnicově vítězného lesku a především její pěvecká razance ji staví na přední místa v ţenské pěvecké interpretaci populární hudby. Skvělé jsou jiţ její první gramofonové nahrávky. Významnou roli mělo také její účinkování na desce „Odyssea“, z níţ je známá především píseň „Zpívám a hlavu si lámu“ vydané na SP a vynikajícím způsobem se rovněţ podílela na LP „Nikola Šuhaj Loupeţník“, které jim přineslo nemalou slávu. Jestliţe jsou pěvecké kvality Hany Ulrychové patrné z pouhé gramofonové nahrávky, ještě daleko lépe a přesvědčivěji působí její hlasový projev z ţivého představení či koncertu. V duu s Petrem Ulrychem je Hana dominantní pěveckou osobností, zatímco Petr je vedoucí tvůrčí osobností. Hana Ulrychová je stejně 72

MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s. ISBN 02-125-90

42

přesvědčivá v lyrických folklórně laděných, dokonce i lidových písních, stejně jako v rockovém repertoáru či písních hlavního proudu.73 „Je v podstatě jedno, co zpívala nebo zpívá – ať to byl rock, pop nebo dokonce lidové písně (viz její sólové album Zpívání při vínečku), vţdy má její projev punc neobvyklosti a dokonalosti.“74

73

MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s. ISBN 02-125-90 74 SVÁTEK, Luboš. Slavné tváře českého popu 60. a 70. let. 1. vydání. Praha: Práh, 1999, s. 69

43

3. Poetika textové tvorby Petra Ulrycha Jak jiţ bylo uvedeno, Petr Ulrych ve své době zasáhl do několika hudebních odvětví, jejichţ zdroje bral především, tak jako všichni skladatelé šedesátých let, ze zahraničních vzorů. Jelikoţ jsem se jiţ v předchozích kapitolách zmiňovala o jeho hudební poetice a stylech, v jejichţ duchu tvořil, je nepsanou povinností zmínit také jeho tvorbu textovou, neboť Petr Ulrych je nejen vynikajícím hudebníkem, ale i textařem. On je tím pravým „písničkářem“, o němţ byla v kapitole o české hudbě šedesátých let řeč, neboť báječně skloubil hudbu i text a prezentoval je amatérskému publiku. Jeho písně v oné neblahé době perfektně odráţely pocity a potřeby ublíţeného národa. Petr Ulrych své písně i krátké komentáře o okolnostech jejich vzniku soustředil do publikace „Písně 1964 – 1999.“ 3. 1. Rock-popové období Prvním hudebním stylem, v jehoţ duchu Petr Ulrych publikoval, byl rock a pop. Jako příklad písní, které jsou psány tímto stylem, nám slouţí například „Odysseovo ztroskotání“, „Sen“, „Kouzelná lampa“, „Seď a tiše poslouchej“ a „Zlatá střední“. Autor se v tomto období sám označil za „samorost“, z čehoţ plyne to, ţe popové stereotypy postupně konfrontuje s poezií. Instinktivně se zde odklání od běţných popových metafor a postupně přijímá část inspirací z poezie a později i z folklóru a textů lidových písní. Tento popový minimalismus nepřináší příliš mnoho myšlenek a spíše jen opakuje a zdůrazňuje jednu rovinu. Zásadní proměnu pak přináší vliv folklóru, folklorismu a folk-folklóru. Poetická výbava vstupuje do slovníku autora aţ v sedmdesátých a osmdesátých letech. Autor své hrdiny, kteří ho fascinují svými činy (Markéta Lazarová, Radúz a Mahulena, Nikola Šuhaj, Don Quijote, Odysseus) dále rozvádí a jejich motivy zpracovává a postupně realizuje jako scénické balady.75

75

KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 16 - 18

44

3. 2. Folkové období Dalším obdobím byly folkové, folk-folklórní, lidové a pseudolidové texty. Největší slávu a oblibu si Petr Ulrych i skupina Javory získali právě díky těmto textům. Největšími hity tohoto hudebního odvětví se staly písně „Ona na mne zapomíná“, „Chtěl jsem hledat čistou studánečku“, „Hej dámy, děti a páni“, „Verbujú“, „Krajino, krajino“, „Aţ jednou červánky“, „Putovali kdysi hudci“, a mnoho dalších. Některé Ulrychovy písně z této oblasti ještě zachovávají popové stereotypy, ačkoliv patří jiţ do období folkového. Z folklóru si zde Petr Ulrych přebírá techniku přirovnávání, např: „Jak voděnka z hor co stéká(...), tak čistá je láska první (...)“76 nebo „(...) jako slza na tvém líčku (...), „Jako víno co dlouhým zráním svou chuť zdokonalí (...)“77 Hojně se objevují zdrobněliny, či tzv. poetické stereotypy.78 Ulrychovy texty v tomto období jsou zajímavé nejen díky jeho poetice, ale také z hlediska lexika a metafor. Autor často kombinuje některé postupy z textů lidových písní, v nichţ usiluje o civilnější projev (píseň „Chtěl jsem hledat čistou studánečku“) Dále se zde objevují písně, které vznikly pro velká pódia a mají povahu komunikátorů s početným publikem. Jejich text nemá s lidovou písní mnoho společného. Jde pouze o gesto pro rozezpívání publika. Tyto písně jsou apelativního charakteru a jen málokdy sdělují něco důleţitého. Takovéto povahy je například píseň „Hej dámy, děti a páni“. Jiné písně jsou zase parafrázemi lidových písní, v nichţ se objevuje přemíra zdrobnělin (hvězdička, kabátek, mamička atd). Typickým představitelem tohoto druhu písní je píseň „Verbujú“. U Petra Ulrycha se však také vyskytují skladby, které by se daly nazvat syntézou folklórní parafráze a snahou o poezii. Objevují se zde folklórní reminiscence a četná deminutiva z lidové písně. Takovou písní je třeba skladba „Krajino, krajino“. Velmi častým prvkem v Ulrychově poetice je postava zbojníka. Ten se objevuje v několika jeho muzikálech a také skladbách. „Ulrychovi zbojníci jsou

76

KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova 2010, s. 21 77 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova 2010, s. 21 78 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova 2010, s. 19

Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy,

45

švarní, kdyţ hudba hrá, ruky majú hore a zpívajú, kdyţ jim pěkně huslenky zahrajú“.79 Petr Ulrych je však schopen i tvorby nové lidové poezie. Jsou zde opět velmi četné zdrobněliny. Nejznámější z nich s přemírou moravského folklóru je píseň „Aţ jednou červánky“. V neposlední řadě Petr Ulrych také píše písně, které jsou spojením obou jeho základních poetických principů. Jednak popového minimalismu, který nepřináší příliš mnoho myšlenek a spíše jen opakuje a zdůrazňuje jednu rovinu, a jednak derivátů lidové poezie.80 Na základě těchto poznatků o poetice Petra Ulrycha by se tedy dalo říci, ţe jeho parafráze lidových písní, zejména z východomoravské oblasti, začínají v sedmdesátých letech. Tyto parafráze vyuţívají slovní zásobu folklóru, v němţ převaţují především zdrobněliny. Brzy se však u něj objevují i snahy o propojení reminiscencí, folklórních derivátů a napodobenin s problematikou popové sféry, s čímţ souvisí i řada banalit a stereotypů z tohoto stylového odvětví. Nejvíce inspirujícím básníkem je Petru Ulrychovi Jan Skácel, z jehoţ poetiky si Ulrych hodně půjčuje, ale tyto výpůjčky jsou jen málokdy hlubšího charakteru. Často se jedná jen o „rozřeďování“ této poetiky. Hojně se však objevují texty, v nichţ je folklórní inspirace pouţita velmi vkusně a podařilo se v ní nalézt i originální poetické vyjádření.81

79

KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 23 80 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 21 - 24 81 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 25 - 27

46

4. Hudební díla Petra Ulrycha Petr Ulrych během svého ţivota napsal celou řadu děl, z nichţ mu několik titulů vyneslo menší či větší slávu. Kdyţ se podíváme na jednotlivé tituly, jen stěţí bychom některý mohli povaţovat jen třeba za nevydařený. Ačkoliv jsou tato díla sice přisuzována Petrovi a mluví se o nich jako o „ulrychovkách“, přece jen nejsou dílem pouze jeho ruky. Spolupracovala na nich celá řada jiných autorských osobností. Z textařů mu byl dlouhodobě nejbliţší Ladislav Kopecký, jenţ byl i spolutvůrce nejznámějších javorovských písní a divadelní podoby Nikoly Šuhaje. Svůj vklad však přinesli i všichni hudebníci, kteří s ním hráli. Inspirace mnohdy přinesli i ti, kteří to ani netuší. Jelikoţ je těchto děl značné mnoţství, budu se dále podrobněji zabývat jen těmi nejvýznamnějšími, které si získali největšího posluchačského i odborného ohlasu. 4. 1. Odyssea Album „Odyssea“ by nevzniklo, kdyby v roce 1969 netřeskly záţitky zrazeného národa, vliv Jimiho Hendrixe, Cream a dalších rockových hvězd šedesátých let a dědictví moravského folkloru. Petrovi v té době bylo pětadvacet let a Haně o pět let míň. Měli za sebou pár singlů, rozhlasových nahrávek, divadlo Dibetra, skupinu Vulkán, a se skupinou Atlantis a písní „Nechoď do kláštera“ byli v čele neoficiální československé hitparády Houpačka.82 Petra vţdy fascinovaly zvláštní typy lidí, jako jsou Don Quijote, kníţe Myškin, Egypťan Sinuhet, Nikola Šuhaj či Markéta Lazarová. Nepsal k nim libreta, ale hledal v nich přímočaře duchovní krajiny. Proto jeho Odysseus není, na rozdíl od onoho tři tisíce let starého Homérova, lstivý ani vítězný, ale hledající a strádající. Na prahu druhého normalizačního roku uţ však nebylo pro taková poselství místo. Ačkoliv se všichni marně snaţili o jakoukoliv úpravu textů a tím i záchranu alba, nepodařilo se.„Tehdejší ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda se snaţil zachránit celý projekt zoufaleckými textovými změnami, například aby ţalmové poselství nebylo určeno „těm, kteří vládnou“, ale „těm, kteří ţijí“. (...) Nadarmo.“83 82

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vzdalo MdB, s. 72 83

47

Album „Odyssea“ je první československou monotematickou deskou. Tento originální a průbojný projekt však šel i přes to na dvacet let, tak říkajíce „k ledu“. Melodie jako „On na mne zapomíná“ sice obstála i jako samostatný singl, ale podnětné spojení Bromova jazzového orchestru a nejlepší skupiny, jakou Ulrychovi ve své rockové éře měli, tak zůstalo nepoznáno a nepatrný náskok před světem zůstal zcela nevyuţit. Šlo přitom o jednu z prvních monotematických LP desek. Posluchači z ní mohli později poznat alespoň dvě písně: „Ticho“ a „On na mne zapomíná“ pod společným pozměněným názvem „Zpívám a hlavu si lámu“.84 Titulní hrdina alba se stal začátkem řady charakterů, které Petr Ulrych nadále celou svou skladatelskou kariéru zpracovával a které ho fascinovaly: lidé, kteří útočí proti větrným mlýnům, idealisté, snílkové, kteří mnoho věcí pokazí, ale pořád dál zastávají názor, ţe musí hájit pravdu, čest a podobně svaté ideály, které ostatním připadají směšné.85 Album „Odyssea“ bylo vzhledem k dobovým peripetiím, popsaným v předešlém textu, poprvé oficiálně vydáno aţ v roce 1990. 4. 2. 13 HP Jelikoţ si svět populární hudby nemohl nevšimnout výjimečného pěveckého talentu Hany Ulrychové ani její výlučnosti v tehdejším hudebním světě, začala dostávat nabídky k samostatnému vystupování. Petr měl podle těchto projektů pověsit zpívání na hřebík, předat dramaturgickou starostlivost o repertoár své sestry do rukou producentů a psát písničky na objednávku pro nejrůznější interprety. Výsledkem tohoto pokusu bylo album „13 HP“. Album vzniklo v roce 1970. Z deseti písniček jsou však Ulrychovi pouze čtyři. „Na desce bylo několik hezkých písniček, např. Petřinova a Rytířova Ranvej, ale ty byly výjimkou, poznamenává s dvouletým odstupem Hana. Byl nám určen jakýsi repertoár a ten jsme prostě odzpívali. Myslím, ţe to není ono a ţe uţ takhle nikdy dělat nebudeme.“86 Jak jiţ bylo řečeno, tento projekt, který je pozoruhodný novou baladickou notou, byl uskutečněn ve spolupráci s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu

84

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, vzdalo MdB, s. 72 86 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 85

48

a dirigentem J. Vobrubou. Obsahuje písně, jako jsou například „Gloria“, „Ranvej“ či „Podivný příběh“. Po poslechu této desky se Ulrychových zmocnila „kocovina“, na níţ nemohli nalézt lepší lék, neţ ţe zpřetrhali všechny manaţerské a producentské závazky, dali sbohem Praze a v klidu domácího brněnského prostředí připravili svůj doposud největší triumf: album „Hej dámy, děti a páni“.87 4. 3. Hej dámy, děti a páni Album „Hej dámy, děti a páni“ vzniklo v Brně v roce 1971 a bylo největším tehdejším hudebním triumfem a hitem dosavadní činnosti Ulrychových. Petr si zde po předchozí zkušenosti uţ nikým a ničím nenechal vést ruku a napsal jedenáct nápaditých melodií. Poslední, Bartákova melodie „Chtěl jsem hledat čistou studánečku“ patří do stejné rodiny, v níţ se tak mírumilovně prolíná rockový oheň s moravskou voděnkou.88 4. 4. Nikola Šuhaj Loupežník Na začátku sedmdesátých let přišel Petr Ulrych s nápadem nového hudebního projektu. Jde o album „Nikola Šuhaj Loupeţník“, které vzniklo v roce 1974 a na veřejnosti se objevilo nejprve jako LP deska, teprve pak jako jevištní představení v praţském divadle Ateliér, které bylo ve své době azylem pro umělce odsunuté do ústraní. Co vlastně přivedlo Petra Ulrycha k napsání Nikoly Šuhaje? Jeho odpověď na tuto otázku byla následující: „Je to jiţ spousta let. Ještě jsme doma neměli ani televizní přijímač, a tak jsem ve šťastných okamţicích volna poslouchal v rozhlase četby na pokračování (…)A také jsem slyšel Jana Třísku, jak čte Nikolu. Těšil jsem se na kaţdé pokračování (…) Druhý impulz jsem dostal z folkloru. Jsou v něm bohaté zbojnické motivy. Jánošík, Ondráš..“89 Příběhy těchto lidových hrdinů jsou zpracovány v řadě lidových balad a Petra Ulrycha zvlášť poznamenalo jejich vnímání svobody. Toto byly rovněţ podněty, které vedly ke vzniku stejnojmenného LP. Šlo o velkou monotematickou hudební plochu. Petr Ulrych Nikolu necítil pouze jako klasické zbojnické téma, ale spíše jako téma civilizace a celého dvacátého století včetně proměn, 87

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 89 ULRYCH Petr, MOŠA Stanislav. S Perem Ulrychem nad Koločavou. Koločava. Brno. Agentura CONY, s. r. o., s. 11 88

49

jeţ s sebou přináší, a kterými prošla Evropa v jeho průběhu. Na Podkarpatskou Rus totiţ dolehla civilizace aţ s první světovou válkou a střetávaly se zde dva světy: ještě pohanský svět Rusínů se světem Chasidů. 90 K tomuto představení napsal libreto Ladislav Kopecký a reţíroval ho Ján Roháč. Hudební doprovod zde obstarávala nově vzniklá skupina Javory. Album získalo cenu Bílá vrána, coţ bylo prestiţní ocenění tehdejšího časopisu Mladý svět. Toto vyznamenání bylo velmi vzácné, jelikoţ zde deska získala první místo a předběhla tak i tehdejší hvězdy československého popu. Petr Ulrych společně s Ladislavem Kopeckým tento pokus nazval komorním muzikálem. Největší zásluhu na vzniku divadelního představení má Josef Mára, který se seznámil s reţisérem Jánem Roháčem a s hercem Pavlem Landovským, který výtečně ztvárnil postavu četnického stráţmistra Bohumila Šroubka, který Nikolu kdysi osobně pronásledoval. Oni měli podstatný podíl na tom, ţe mohlo vzniknout komorní muzikálové představení. Petr Ulrych zde měl tu výhodu, ţe je zároveň muzikant i textařbásník. Málokdo umí spojit obojí. Velkým přínosem byla okolnost, ţe Petr Ulrych má velmi dobrý vztah k Valašsku, kde má chatu, na kterou pravidelně jezdí a velmi kladný vztah k tomuto zapadlému venkovskému kraji, který je vidět ve všech jeho produkcích, ať uţ divadelních, či pouze hudebních. Má vztah k tomuto kraji, k lidem, kteří zde ţijí a především k jejich muzice. Všechny tyto své pocity a zkušenosti vetknul do své hudby. A právě na základě tohoto dobrého vztahu k lidovému kraji, k jeho zvykům a obyčejům, vznikla produkce Nikoly Šuhaje, která měla být důkazem, ţe citlivé navázání na lidové tradice můţe mít smysl i dnes. Jak jsem jiţ zmiňovala výše, Petr Ulrych zde ztvárnil hlavní roli – postavu samotného zbojníka Nikoly.91 Myšlenka hrát písně s cimbálovkou poprvé nabyla pevnějších obrysů v dědince Krumvíř, kde ve sklípcích při víně a zpěvu poznal Petr Ulrych poprvé členy své pozdější skupiny Javory – kontrabasistu brněnské filharmonie Josefa Hanáka a studenta operního zpěvu Zdeňka Šmukaře. Začali zkoušet s cimbalistou Petrem Olivou a houslistou Vítězslavem Sloukou, který hrál i na zobcovou flétnu. Protloukali se všelijak aţ do doby, kdy jim nabídl šéf divadla Ateliér v Praze moţnost uvedení Nikoly na prknech 90

ULRYCH Petr, MOŠA Stanislav. S Perem Ulrychem nad Koločavou. Koločava. Brno. Agentura CONY, s. r. o., s. 12 - 13 91 < http://www.javory.cz/zpevnik/od-nikoly-k-javorum-k4/ >

50

jeho divadla. Petr Ulrych zde pro svoji muziku jako první vyuţil houslí a cimbálu, a teprve po něm přišli všichni ostatní jako Vlasta Redl a další. Teprve na základě potřeb představení vznikla dodnes působící skupina Javory. Díky ní dostal muzikál hudebněmoravský nádech. Při přípravě představení se nechali inspirovat moravským folklórem, který má hudebně i tematicky blízko k balkánskému folklóru. Nikola Šuhaj má tedy dvojí význam – jednak jde o vynikající hudební produkci, ale také slouţil jako podnět pro vznik nového hudebního uskupení v dějinách české hudby.92 Na produkci Nikoly Šuhaje se také velmi výrazně podílela jeho sestra, Hana Ulrychová, která svou přirozenou barvou a silným, čistým hlasem výborně ztvárnila postavu mladičké Nikolovy milenky – Erţiky. „Je to hlas, který se nesnaţí, má přirozenou barvu ve všech hloubkách a výškách. Je nádherný, čistý a tryská přirozeně. Většinou se zpěvačky nějak stylizují a je vidět, jak je jejich projev vydřený. Jí se to netýká. Zdá se mi, ţe v písních sourozenců Ulrychových se čím dál víc objevuje poetičnost, pokora a niternost.“93 Nikola měl za dva roky svého uvádění více, neţ 300 repríz a Petra Ulrycha i skupiny Javory poznamenala cejchem, samozřejmě velmi pozitivním, který jim zůstal doposud. Postava Nikoly se zařadila do linie lidových zbojníků, kde najdeme například i Jánošíka. Díky knize Ivana Olbrachta vydané v roce 1933, se osudy Nikoly staly legendou. O úspěchu této zbojnické legendy svědčí i to, ţe po jejím hudebním nastudování a uvedení první verze Ulrychova Nikoly, následovala další úspěšná zpracování této látky. Nejvýraznějším z těchto nových zpracování byla „Balada pro banditu“ uváděná v brněnském divadle Husa na provázku a později převedená i do filmové podoby. 4. 5. Meč a přeslice, Příběh Přesně rok po Nikolu Šuhajovi (1975) vznikla další hudební produkce – „buditelská“ deska „Meč a přeslice“. Deska je inspirovaná starými pověstmi českými a moravskými. Kvalitativně však zůstala hluboko ve stínu Nikoly Šuhaje, i kdyţ některé

92 93

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. (citováno 10. 1. 2011)

51

písničky jako třeba „Housle a mříţ“ nebo „Král Ječmínek“ se hrají dodnes. Také tato produkce dostala svoji jevištní podobu v Ateliéru pod názvem „Dobrý večer Vám“. Petr Ulrych v úvodu zpíval: „Posaďte sa tichoučko / napite sa vína / připomene dobré jen / špatné zapomíná. / Nalaďte si husličky / co sú ve vás skryté / co vám budem povídat / však vy o nich víte“ 94 Zde byl Petru Ulrychovi opět velmi přínosným partnerem Ladislav Kopecký, se kterým se toulal po Valašsku i praţských jazzových klubech, přespávali na senících a naslouchali horňáckým hudcům a tímto stylem hledali odpovědi na to, jak dál: „Věděli jsme, ţe v těch kořenech, ať uţ jde o folklor nebo jazz, je velká síla. Šlo o to, jak s ní zacházet. Jak spojit slovo a muziku, aby to nebyla pouhá pietní chvála krásného, čirého, starého pramene. Byli jsme zvědaví, co se stane s pramenem daleko od míst, kde poprvé vyrazil ze země. Co se stane se starým ryzím pramenem, kdyţ se smísí s jinými vodami. Tak se rodily Javory a deska Ententýny.“95 Ladislav Kopecký zde napsal všechny texty k písním podle námětu starých pověstí českých a moravských. Objevuje se zde postava Bruncvíka, Oldřicha a Boţeny, Fausta, Šemíka, Bílé paní, Ctirada a Šárky, Ječmínka či Svatopluka. Nevznikly zde však jen tyto písně, ale také řada dalších, které se hrají dodnes a daly celému seskupení a snaţení tvář. Byly to písně „Jízda králů“, „Zvon“, „Krásný sen“, „Tráva“, „Planeta“ a mnoho dalších. V elitní sestavě skupiny Javory v této době působili: Josef Hanák, Josef Ondrůj, Zdeněk Šmukař, Petr Oliva a Jiří Pavlica. Melodika inspirovaná folklorem dostala výraznější jazz-rockově rozvinutou rytmiku cimbálu a perkusí.96 Dalším titulem z dílny Petra Ulrycha byl „Příběh“, inspirovaný uhrančivým příběhem Markéty Lazarové. LP vzniklo v roce 1987 a látka v něm pouţitá slouţila k pozdějšímu nastudování „Markéty Lazarové“ na jevišti Městského divadla Brno. Hudební poselství je zde neseno tichým hlasem dokonalé formy tradiční hudecké muziky, která proniká hlučnou současností, věčné světélko přirozeného, dobovými nánosy nezdeformovaného ţivota. Oproti jiným titulům se LP „Příběh“ nesetkalo s takovou vlnou posluchačských ohlasů jako jiné Ulrychovy počiny, a proto se jím podrobněji zabývat nebudu. 94

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. (citováno 10. 1. 2011) 96 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 95

52

4. 6. Tichý hlas LP s názvem „Tichý hlas“ mělo křest 16. 11. 1989 v Praze. Jde o hudební a textovou fantazii na starou moravskou lidovou baladu, která vypravuje o tom, jak světem putovali hudci. V novém Ulrychově zpracování se hudci znovu vydávají na pouť a vracejí se k nám z hvězdných dálek, do kterých odešli, protoţe jsme je odejít nechali. Hektický ţivot kolem nás zde přehlušily jejich javorové housličky. V tomto díle znovu putují hudci světem, promlouvají k nám řečí, které se naučili od stromů, květin, kamenů a vody.97 Putovali hudci / dva švarní mládenci. / Putovali polem / rozmlouvali spolem. / Putovali horú / horú javorovú. / Zahlédli tam dřevo / dřevo javorové / na housličky dobré. / Poďme utnime ho / houslí naděláme. / Ponajprv zaťali / dřevo zesinalo. / Podruhé zaťali / dřevo zaplakalo. / Potřetí zaťali / dřevo promluvilo. / A já nejsem dřevo / já jsem krev a tělo. Tak zní jedna z klasických verzí balady. Její slova a nápěv tvoří osnovu, na které sourozenci Ulrychovi vystavěli náš příběh. Je v něm touha, smutek, radost a víra. Víra v tichý a naléhavý hlas lidského srdce.98 Tuto desku inspirovala lidová balada „Vandrovali hudci“. Inspirovala ji nejen textově, ale i hudebně. Slovo hudec má totiţ v mnoha moravských lidových písních určitý význam. Označuje hráče na housle, violu či kontrabas, kteří hrávali velmi specifický druh lidové muziky s prastarou tradicí. Tato hudecká muzika se hraje s určitými dobovými nánosy dodnes v oblasti Karpat. Zatímco celá světová hudba je v prazákladu nesena rytmem bicích či drnkacích nástrojů, hudecká muzika je nesena pulsem doprovodných smyčcových nástrojů. Tento zvláštní rytmický základ je typický zejména pro Horňácko, nevelkou moravskou oblast Bílých Karpat v okolí městečka Velká nad Veličkou. Lidová hudba, která se tam hraje dodnes, má v podstatě tytéţ znaky i náboj, které na přelomu století přinášela raná jazzová či bluesová hudba: improvizaci, prostor k tvoření a hlavně opravdovost a hloubku.99 Tichý hlas je zvláštní album, svým obsahem zcela ojedinělé. Jsou v něm krásné motivy inspirované lidovými písněmi, které jako by se vznášely v prostoru neukotveny v souřadnicích souvislostí. To vše je ovšem pouze zdánlivé, poněvadţ Tichému hlasu 97

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 99 ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. 98

53

stále ještě chybí uskutečněný třetí rozměr, s nímţ Petr Ulrych od počátku svou hudbu komponoval. Rozměr obrazu. Prvním rozměrem je převzaté poselství staré lidové balady „Vandrovali hudci“, jejíţ krystaličnost a archetypální symbolika vybízí k novému uchopení, podobně jako biblické texty. Druhým rozměrem je vlastní hudební poselství v uţším slova smyslu, jehoţ předzvěst lze nalézt jiţ na předchozím albu „Příběh“. Hudební poselství je zde neseno tichým hlasem dokonalé formy tradiční hudecké muziky, která proniká hlučnou současností, věčné světélko přirozeného, dobovými nánosy nezdeformovaného ţivota. Třetím rozměrem je filmový příběh dvou Hvězdných hudců zhmotněných do postav muzikantů s houslemi a violou. Jejich návštěva Země, putování zpátky časem od současné Civilizace aţ do doby, kdy na Zemi převládala hudba Dţungle a Pralesa či hlas Stromů. Toto putování je hudebně vyjádřeno prudkými zlomy a kontrasty: robotový syntezátor versus hladivé smyčce, rockové a jazzové pasáţe. To vše ústí v přerod Hvězdných hudců v Hudce lidi. Ti podléhají sebestředným a pyšným lidským myšlenkám o nutnosti ovládnutí Přírody. Podtínají Strom, který jim říká: „A já nejsem dřevo, já jsem krev a tělo.“ Je však uţ pozdě, apokalypsa je v plném proudu. V poslední chvíli ze svého těla Strom vytáhne housle a violu, podává je hudcům a s apokalyptickým řevem prostupuje Tichý hlas jejich hudby.100 Tak vypadá Ulrychova představa filmového námětu. A právě taková je ostatně i celá jeho filosofie, která došla právě v této inscenaci nejsvobodnějšího a nejpřesnějšího vyjádření. Jedna z klíčových písní „Smíření“ patří současně i k nejhlubším a nejhutnějším písňovým výpovědím, jaké si lze vůbec představit. Poselství Tichého hlasu stále čeká na definitivní ztvárnění a zbývá nám jen doufat, ţe jeho čas přijde.101 4. 7. Bílá místa, O naději Album s názvem „Bílá místa“ vyšlo v roce 1993. V té době se u Petra Ulrycha začalo vynořovat několik otazníků, jeţ se staly podnětným námětem a inspirací právě pro tvorbu tohoto alba. Mnohé z otázek byly existenciálního charakteru: Opravdu vítězí pravda a láska? Nechybí nám housle citu? Je vyšší princip mravní odloţenou veteší? Vnímáme vůbec, co hrozí lidem, kdyţ z gruntu nezmění svůj vztah k přírodě? Petr

100 101

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

54

Ulrych měl pocit, ţe by měl zpívat právě o odpovědích na tyto otázky.102 Ale nefungovalo to. Lidé chtěli slyšet něco jiného - a právě to je námětem jeho dalšího alba „O naději“, které vyšlo v roce 1997. Podává svědectví o tom, „ţe přibývá těch, kteří vědí, ţe rozsvítit třeba jen malou svíčku je mnohem lepší, neţ proklínat temnotu. Ale také o tom, ţe přibývá těch, pro které optimismus neznamená tanec na horní palubě Titaniku.“103

102 103

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

55

5. Ulrychovo působení v Městském divadle Brno Stanislav Moša se jako zkušený ředitel, producent, dramaturg a reţisér Městského divadla Brno ve svém ţivotě setkával s dvojím typem lidí, jejichţ údělem se stalo řemeslo nazývané hudební umění. Zatímco jedni v touze vyhovět akademickým teoretikům v objevování stále nového došli aţ k absolutnímu popření své hudební přirozenosti, jiní naproti tomu rozeznívají své instrumenty hlasem svých srdcí. Nezačínají svou práci programovým popřením svých předchůdců a nehledají formální zvláštnosti, jejichţ neslýchaností by šokovali nebohé publikum. Obyčejně mají totiţ dost práce na cestě k pochopení svého osobního poslání i technickému zvládnutí svého řemesla tak, aby to, co chtějí vytvořit, mělo nakonec i odpovídající kvalitu. Toto se pochopitelně nepodaří kaţdému, jelikoţ by se jinak uţ nedalo mluvit o výjimečnosti, kterou obvykle nazývají uměním.104 Mezi těch málo šťastných, kteří toto vše dokázali skloubit, patří sourozenci Hana a Petr Ulrychovi. Stanislava Mošu si získali jiţ před mnoha lety svou neokázalostí, vytříbenou profesionalitou a srdečnou přirozeností. „Jejich hudba a zpěv ve mně vţdy rozeznívala dávno zašlé a zaniklé světy mých předků a zaţíval jsem neobvyklé citové návraty do světa, který je jinak zapovězen. V různých, i nepříjemných chvílích svého ţivota jsem v jejich tvorbě nacházel tak radostnou a silnou touhu po lidské a přírodní harmonii, ţe jsem jí rád podléhal a věřil, ţe i ty nejneuskutečnitelnější sny jsou moţné.“105 Hudba Ulrychových je všem blízká, jelikoţ je všem i svým způsobem vlastní. Proto zvolil za partnery ke svým muzikálovým inscenacím právě toto sourozenecké duo. Petr Ulrych se stal Stanislavu Mošovi přínosným partnerem a autorem hudby k pěti jeho muzikálovým inscenacím, a kdo ví, třeba se jejich spolupráce v nadcházejících letech ještě dočkáme. 5. 1. Legenda Prvním počinem Petra Ulrycha na půdě Městského divadla Brno se stala folková divadelní balada „Legenda“, na níţ spolupracoval s dramaturgem Martinem Fahrnerem. Námětem zde byla hra s názvem „Tajemství bílých dveří“ Alana Alexandra Milneho 104 105

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s. ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

56

i jeho předchozí hudební balada „Příběh“, inspirovaná příběhem Markéty Lazarové. Děj příběhu přenáší diváka do období středověku, do doby králů a rytířů. V Městském divadle Brno měla balada premiéru 14. 1. 1995.106 5. 2. Radúz a Mahulena K nastudování a uvedení této inscenace vedlo Stanislava Mošu výročí stého uvedení stejnojmenné tragické hry od Julia Zeyera, která měla premiéru roku 1898. Pro realizaci představení si Stanislav Moša vybral právě Petra Ulrycha především z toho důvodu, ţe styl celého díla je mu velmi blízký. „Pro příběh, ve kterém je dívka zachráněna kouzlem, které ji promění ve strom, nebylo moţné najít lepšího hudebního skladatele neţ Pera Ulrycha. O stromech, přírodě a lásce zpívá celý svůj ţivot a to bez různých módních vlivů. Jeho vyjadřovací prostředky jsou neměnné a přitom plně odpovídají duchu díla“.107 Tato hra byla v upravené hudební podobě uvedena na jevišti Městského divadla Brno ve dnech 8. a 9. 11. 1997, a toto slavnostní uvedení inscenace bylo spojeno s křtem kompaktního disku novodobé muzikálové balady. „Radúz a Mahulena“ je hra o síle lásky a její nesmrtelnosti a jak jistě kaţdý ví, je podbarvena krásnou a romantickou hudbou Josefa Suka. I kdyţ je Mošova a Ulrychova varianta této hry podstatně zkrácená o různé detaily obsaţené v původní verzi, zachovává průběh hry a vývoj vztahu ústřední dvojice. „Zeyer je nesmírně rozvláčný – původní text při scénickém čtení trvá bezmála tři hodiny. Standa Moša ovšem přišel s tím, ţe jeho stylizovaný jazyk budeme víceméně respektovat. Souhlasím s ním, protoţe i já v sobě cítím potřebu navázat na takový způsob vyjadřování…Náš současný jazyk zešedl, zploštěl, a je vlastně karikaturou jazyka“.108 Radúz a Mahulena je romantický příběh o mladé dvojici ze dvou znepřátelených rodů. Tematicky nám tyto dva znepřátelené rody připomínají Shakespearovký námět, neboť obě království se navzájem nenávidí a svádějí odvěký boj. V Mošově a Ulrychově zpracování je hra sviţným a přehledným muzikálem o nenávisti, kouzlech a vítězství lásky. Předkládají nám Radúze a Mahulenu jako 106

KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 30 107 MOŠA Stanislav. Radúz a Mahulena. Brno. CONY COLOR. 1997, s. 15 108 BRETFELDOVÁ, Helena. Ulrych udělal z Radúze a Mahuleny muzikál. Lidové noviny, 1997, 18. 11.

57

podobenství o předkřesťanské harmonii lásky, krásy a přírody. Stanislav Moša sám přiznává, ţe z původního Zeyerova díla zůstalo nanejvýš třicet procent, ale zachován však zůstal stylizovaný básnický jazyk a jejich divadlo se tímto odlišuje od obyčejného ţivota – mluva zde přechází ve zpěv, chůze v tanec a divadlo v báseň. Pevně se drţí Zeyerovy předlohy. Znakem inscenace je i její stylová čistota a dokonalá propojenost všech sloţek - hudební úrovně, kvality libreta, kostýmů i choreografie. Vše spolu krásně souvisí a navzájem se doplňuje. Za zmínku stojí i to, ţe hudební doprovod zde neobstarává muzikálový orchestr Městského divadla Brno pod vedením osvědčeného Karla Cóna, nýbrţ skupina Javory, v jejímţ čele stojí sám Petr Ulrych. Tato kapela muzikál sice nedoprovázela ţivě, ale z předpřipravené nahrávky, kterou účinkující doplnili svým ţivým zpěvem. Tento nedostatek sice nijak neubral na kouzlu a kvalitě inscenace, nicméně samotná přítomnost kapely by jistě toto představení a celkovou atmosféru ještě podtrhla, neboť vizuální kontakt s kapelou a jakýmkoliv hudebním tělesem je vţdy velmi přínosný. Hudební sloţka tohoto divadelního kusu je v nástrojovém obsazení, ve stylu hudby doprovodné skupiny Javory a ve zvolených typech tanců a kostýmů inspirována lidovou hudbou, lidovými tanci a moravským lidovým folklorem a velmi dobře koresponduje s ostatními sloţkami inscenace, jimiţ jsou text, choreografie, kostýmy i celkový vzhled scény. Inscenace svou ponurostí, tajemností a vášnivostí lásky spadá do prostředí slovenských Tater, ale choreografií a hudbou zůstává věrná Moravě. Po hudební stránce je plná prvků moravského folkloru a lidových písní. Petr Ulrych zde fantastickým způsobem propojil teskné baladické písně, které pracují s lidovými motivy, s rockově dravými vstupy či klasickými symfonickými plochami. Rovněţ tu občas pociťujeme příklon k technikám středověkých modů, dokonce aţ k základům byzantským. Důvodem pro tuto variabilitu bylo vědomí, ţe dvouhodinový blok písní ve stejném ţánru by návštěvníka příliš nelákal a příliš ho nenadchl. Místy akceptuje i prvky západního muzikálového hudebního stylu. Tyto poţadavky a moţnosti jeho hudby nejlépe naplnila ústřední dvojice v podání Romana Vojtka a Markéty Sedláčkové. Nejsilnějšími songy jsou písničky „Vyrostly v zahradě tři růţe“, kterou celá scéna začíná, a závěrečná „Byli lidé, byli, světa nepřebyli“, která vychází z Ulrychova účinkování v kapele Javory a jejího zaměření na moravský a lidový folklór. Petru Ulrychovi se zde stala dobrým vzorem při komponování nejen Sukova hudba, ale rovněţ Weiglovo zpracování inscenace do filmové podoby. Autorům se zde vyplatila 58

společná práce nad hudbou a textem, neboť se obě sloţky perfektně doplňují a navzájem se obohacují. Hudba skvěle doplňuje dějový spád a naopak, libreto bezvadně zapadá do hudební sloţky. Od počátku jsme se Standou psali hudbu a texty současně. Bude to hudební balada – hudba je ovlivněna současným výrazivem, ale pojali jsme ji tradičně, rustikálně, včetně scénického projevu“.109 Jak jsem jiţ uvedla, Stanislav Moša respektuje původní stylizovaný jazyk Julia Zeyera, aţ nápadně protikladný běţné řeči a komunikaci. Text zde však přišel o mnohé ornamenty z jeho tvorby. Autor se více soustředil na příběh, a to příběh lásky dvou mladých lidí ze znepřátelených rodů. Jeho textová úprava podtrhuje potřebu lásky ve všech podobách – láska sourozenecká, partnerská, mezilidská a hlavně láska ke všemu Ţivému na zemi. Představitelem a ztělesněním této lásky ke všemu Ţivému je postava Matky Země, která prostupuje celou inscenací, ale není ji dána moţnost do příběhu jakkoliv zasáhnout. Stanislav Moša zde zachoval přísný kontrast dobra a zla. Novým prvkem je zde zosobnění prostoty člověka, projektující se do postavy pastýře Vratka, vystupujícího jako komentátor a průvodce dějem. Zachovává zde a zároveň akcentuje Zeyerovo téma síly lásky a její nesmrtelnosti. Stanislav Moša se zde rovněţ zabývá přírodními silami, které jsou v nás a které nás ovlivňují. „Na oné harmonii, kterou jsme natolik fascinováni, a kterou jsme si zvykli nazývat láskou, je zaloţeno nejenom naše skutečné lidské bohatství, ale i princip existence všeho, co nás utváří i obklopuje. Ať jsou to ţivly jako oheň, voda, země a vzduch, či fenomény jako kámen, rostlina, zvíře a bytost – duch nebo člověk. Ve všem jsme obsaţeni a vše je zároveň obsaţeno v nás“.110 Zachována zůstává i Zeyerova inspirace pohádkově – mytologická. Ačkoliv je inscenace původně nazvána jako tragická pohádka, vyznívá v tomto zpracování optimisticky a přináší nám i „pohádkově – ekologické poselství“. „Neboť si kaţdý jistě přeje, aby dobro vítězilo nad zlem a Matka Země, aby zůstala zachována a dokázala zasáhnout tam, kde jsou lidé bezmocní.111 Divadelní zpracování Radúze a Mahuleny nevyznívá dokonce ani jako představitelka lyriky nijak sentimentálně a štkavě. Je to dílo odlehčující, stylově naprosto čisté a upoutávající rovnocenností jednotlivých sloţek publikum všech věkových kategorií. 109

BERTFELDOVÁ, Helena. Ulrych udělal z Radúze a Mahuleny muzikál. Lidové noviny, 1997, 18. 11. MOŠA, Stanislav. Radúz a Mahulena, vydalo MdB, 1997, s. 14 111 TICHÝ, Zdeněk A. Muzikáloví Radúz a Mahulena nedošli ke štítům hor. Mladá fronta dnes, 1997, 11. 11. 110

59

Muzikál po svém uvedení rozpoutal ţivou diskusi o tom, nakolik jsou inscenátoři oprávněni na půdorysu klasické dramatické látky vytvářet její variace, opouštět od tradičních spojení ţánru a stylu a zasahovat tak jistým způsobem do autorských práv.112 Tento spor se dá nazývat jakousi obdobou zápasu mezi „staročechy a mladočechy.“ Ačkoliv oba inscenátoři nevzali na vědomí, ţe hudba k Radúzovi a Mahuleně je neodvratně spojena s hudbou Josefa Suka, zachránilo je od sporů a obrovských diskusí několik důleţitých okolností, z nichţ nejdůleţitější je především to, ţe muzikál vznikl v Brně. Brno totiţ velmi dobře znalo hudební projekt Petra Ulrycha, kterým byl „Nikola Šuhaj Loupeţník“ v roce 1974, jímţ se tehdy Ulrychovi vydělili z jednotvárného a monotónního proudu populární hudby. Proto také nikoho nepřekvapilo, ţe se Petr Ulrych pustil do dalšího osobitého projektu, jakým byl Radúz a Mahulena. Brno je totiţ městem, kde díky divadelní a výtvarné avantgardě je dost sil vnímat umělecké inovace a přesahy k experimentování jako nedílnou součást tvorby. 113 Inscenaci v současné době jiţ v Městském divadle Brno vidět nemůţeme, coţ ovšem neznamená, ţe by byla neúspěšná. O její kvalitě a úspěchu jistě mluví jiţ to, ţe byla několikrát uváděna s velikým úspěchem i v Praze a jiných českých městech. 5. 3. Koločava Muzikálem, nebo přesněji řečeno hudební baladou „Koločava“ zahajovalo Městské divadlo Brno svou novou divadelní sezónu 2001/2002. Tato inscenace byla uvedena hned počátkem září a měla dokonce trojnásobnou premiéru ve dnech 7., 8. a 9. 9. 2001, při kterých se dočkala obrovských ovací. Tento úspěšný večer pokračoval zanedlouho po jeho skončení televizním přenosem v pořadu Noc s Andělem, v němţ se příznivci dozvěděli mnohé zajímavosti z tvůrčí dílny divadla. Koločava nám nabízí pohled na netradiční zpracování jiţ mnohokrát adaptované zbojnické legendy o Nikolu Šuhajovi od českého spisovatele z přelomu 19. a 20. století Ivana Olbrachta. Tato legenda byla napsána roku 1933 a jiţ roku 1974, coţ je pouhých 40 let po jejím napsání, se dočkala první hudební verze. Byla jí nahrávka Petra Ulrycha 112

KŘÍŢ, Jiří, P. Karpatský muzikál v širších souvislostech. Městské divadlo Brno, sezóna 2003/2004. Vydalo MdB. 2004. s. 11 113 KŘÍŢ, Jiří, P. Karpatský muzikál v širších souvislostech. Městské divadlo Brno, sezóna 2003/2004. Vydalo MdB. 2004. s. 11

60

nazvaná „Nikola Šuhaj Loupeţník“, která nastudování a nové přepracování do muzikálové podoby iniciovala. Album bylo základem pro divadelní verzi uváděnou v sedmdesátých letech v divadle Ateliér v Praze a brněnská adaptace v Divadle na provázku s názvem „Balada pro banditu“, jeţ se dočkala i filmové podoby, navazuje na tuto divadelní verzi. Část hudby v Koločavě zůstala původní a část Petr Ulrych dopsal pro její brněnské uvedení LP „Nikola Šuhaj Loupeţník“ nadchlo Stanislava Mošu hned v v prvním roce jeho uvedení. Jiţ od roku 1974 touţil téma Nikoly divadelně zpracovat. Toto jeho přání se však uskutečnilo aţ třicet let poté. Pro uvedení a realizaci svého snu si přizval samotného Petra Ulrycha, aby se mu stal opět partnerem při uvedení a nastudování nové divadelní inscenace. Základní myšlenkou tohoto díla je vyznání svobody a volnosti člověka, za kterou nakonec zaplatí vlastní krví. Zároveň je zde vykreslen milostný příběh podkarpatského zbojníka Nikoly Šuhaje a jeho milé Erţiky. Stanislav Moša zde s Petrem Ulrychem představují Nikolu jako hrdinu, který bohatým bral a chudým dával, přičemţ jako jediný ve svém intrikánském kraji zůstal spravedlivý ke všem. Koločava pojednává také o souţití různých kultur – Ţidů, Maďarů, Rusínů a Čechů v jednom kraji a o jejich vzájemném respektování se. Pěknou reflexi na tuto problematiku souţití různých národů přináší slovenský publicista Peter Stoličný: „(…)Ten muzikál sa nepriamo ale jasne prihováral za globalizáciu sveta. Pretoţe v ňom sa nemusíme báť, ţe by zahynula miestna kultúra. Naopak, čím budeme v tomto ekonomicky globálnom svete bohatší, tým viac priestoru budeme mať na tvorbu takých nádherných diel, ako bolo Mošovo prerozpravanie zbojnického pribehu zo zakarpatskej Rusi (...)“ 114 Tento román, zachycující ţivotní osudy skutečně ţijící osoby ve skutečné vesničce Ivan Olbracht přikrášlil o pohádkové postavy, kouzla a malebnou přírodu. Ty se vyskytují i v naší hudební baladě v přepracované podobě a obohacené o jiné prvky: „Societa tajemného chasidského a rusínského světa, průsečíky těchto dvou rozdílných a přece koexistujících kultur i náboţenství a jejich kontrast se „spásnou“ přítomností českých kolonizátorů, ale také krvavě vykoupená oslava nespoutanosti a svobody, jak ji

114

MAREČEK, Luboš. Koločava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno, sezóna 2001/2002, vydalo MdB,2002, s. 25

61

Nikola Šuhaj zbídačelým krajanům ve své smrti nabídl. To vše tvoří zajímavý materiál, který brněnská inscenace reflektovala, zpracovala a rozvedla“.115 Název Koločava nám reflektuje prostor, kde se celá inscenace odehrává. Jde o vesničku v Podkarpatské Rusi, obklopenou přírodní scenérií kopců, hor a lesů. Tuto vesničku jiţ od počátku století navštěvovali turisté, kteří se hnali za touhou po autentickém záţitku z civilizačně odloučené krajiny. Zde se odehrává příběh o zbojníkovi, který, vracejíce se z bitvy, navštíví stan čarodějnice a vypije zde se svým přítelem lektvar, po kterém ho minou všechny střely světa a stane se tak neporazitelným a nesmrtelným. Inscenace je vyváţená ve všech svých sloţkách a autenticitu jen podtrhuje široké plátno, na kterém je promítána Koločava s jejími obyvateli. Jsou zde barevné i černobílé obrázky Nikoly Šuhaje, Erţiky a jejich obydlí. V divadelní Koločavě se střetávají tři světy: ten, jímţ ţijí Rusíni jako jeho obyvatelé, dále je zde vyobrazen ţivot chasidských podkarpatských Ţidů a novým prvkem je zde třetí svět, a to svět českého četnictva. Stanislav Moša zde povýšil důleţitou činnost českého četnictva, které přinášelo osvětu do této zapadlé vesničky, coţ do inscenace přineslo také jistou dávku veselí a ironie, kterou chtěli autoři odlehčit ponurou atmosféru celého příběhu. Jak jsem jiţ zmiňovala, hudební balada Koločava navazuje na LP z roku 1974. V této nové verzi se k třinácti původním písním přidala řada dalších, které toto hudební dílo tvoří. Od prvních taktů muzikálového představení vystupuje do popředí nové Ulrychovo pojetí. Autor mu přizpůsobil i nové, sedmičlenné obsazení legendárních Javorů. U cimbálu se představil Dalibor Štrunc, housle a zobcovou flétnu obstarávala Kateřina Štruncová a kytaru a zpěv zajišťoval sám autor – Petr Ulrych. Jevišti dominuje nezaměnitelný soprán Hany Ulrychové. Toto představení však čítá oproti dřívější verzi Nikoly i další změny. Výrazněji jsou zde rozlišeny tři hudební inspirace: mollová harmonie písňového odkazu etnik horstev karpatského oblouku, dále pak balkánské a řecké zdroje, a rovněţ inspirace rusínsko – ţidovská.116 V podání skupiny Javory s razantním zvukem, který rovněţ určuje sviţný rytmus inscenace, se zde známé hity odehrávají místy aţ v bigbeatovém ladění. V nových písničkových textech, kterých je celá polovina, zaznívají prvky klezmeru. Tyto náznaky chasidské klezmer muziky Petr Ulrych přitvrdil za pomocí bicích, klarinetu, saxofonu 115

MAREČEK, Luboš. Koločava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno, sezóna 2001/2002, vydalo MdB,2002, s. 14 116 MAREČEK, Luboš. Kolčava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, Brno, s. 22

62

a baskytary. Javory zde tak rozšířily obsazení klezmerské kapely, jelikoţ se původní klezmer kapela skládala pouze ze smyčců, cimbálu a bicích, zde se však zvuk obohatil a posunul směrem k bigbeatu.117 Na diváka se z jeviště a mírně sníţeného orchestřiště valí značné mnoţství zbojnických balad, jako například píseň „Verbujú, verbujú“ či „Na Kysuci pána není“, ale rovněţ i jejich lyrická, místy aţ milostná protiváha. Tento protipól je reprezentován třeba písněmi „Lásko, boţe, lásko“ či „Aţ se jednou domů vrátím.“ Zde však nejde pouze o zamýšlený sentiment, nýbrţ o velký estetický proţitek z baladické katarze, kterou přináší idea umírat svobodný, nepokořený a vestoje. Závěrečná Nikolova píseň „Aţ jednou, červánky, potkáte mamičku, vzkaţte, ţe nepřijdu po lesním chodníčku…“ publiku téměř aţ vhání slzy do očí.118 Ulrychova hudba dává jednolitost této mozaikovité kompozici. Její tok je nosným pilířem celé inscenace, jelikoţ chvil, kdy hudba Javorů utichne a má tzv. generální pauzu, je velmi málo. Rozsáhlá a výrazově bravurně pojatá hudební plocha tak slibuje předpoklad, ţe se jednotlivá čísla zakousnou hluboko do povědomí publika stejně jako hudební prvotina této autorské dvojice, muzikálová balada „Radúz a Mahulena“.119 Vliv LP lze vypozorovat v uspořádání muzikálu. „Není to prokomponovaná muzikálová partitura, ale jednotlivé písničky, které nevyprávějí souvislý, dramaticky se vyvíjející příběh, ale pouze demonstrují jednotlivé uzavřené dramatické situace. Volně řazené scény jen zhruba vycházejí z románu Ivana Olbrachta a jakoby v kostce rekapitulují historii Nikolova zbojničení. Moţná se dá dokonce říct, ţe kdo není s původním příběhem obeznámen, můţe mít problémy s orientací v dramatických událostech“. 120 Zajímavé je, ţe Koločava nemá ţádnou ústřední chytlavou melodii, která by se usadila hluboko v lidském povědomí a stala se neodbytnou. Zpívat se zde mohou všechny písně, neboť jsou velmi chytlavé svým folklorem, lidovostí i textovou jednoduchostí. Hudební sloţka je rozšířena o prvky ţidovské a rusínské hudby, čímţ vzniká další netradiční prvek. Tyto melodie jsou opět melodiemi lidu, jelikoţ se zde 117

MAREČEK, Luboš. Kolčava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, Brno, s. 16 – 17, 19 118 MAREČEK, Luboš. Kolčava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, Brno, s. 22 119 MAREČEK, Luboš. Kolčava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002, Brno, s. 19 120 HERMAN, Josef. Muzikál dle E. F. Buriana. Divadelní noviny, 2001, 2. 10.

63

jedná o lidové písně, které Petr Ulrych pouze přepracoval do podoby muzikálové a napsal party pro jednotlivé nástroje skupiny Javory. Divadelní reprezentace jednotlivých etnik zde dala vznik trojímu chóru – Ţidů, rusínských ţen a zbojníků, a v neposlední řadě také českých četníků. Hudební sloţka působí v první půlce představení spíše jako série příběhů ze ţivota Nikoly Šuhaje v Koločavě. Teprve po přestávce nabývá scéna na dynamičnosti a barvitě líčí Nikolovy osudy. Příběh se odvíjí zejména

prostřednictvím

písní,

kterých

je

tu

velká

řada.

Nejznámějšími

a nejoblíbenějšími písněmi jsou „Ruce! Ruce nedělají vůbec nic!“ a civilizačněosvětový popěvek českých policistů na bicyklech „Do světa uţ kráčí osvěta“, která se do tohoto muzikálu sice moc nehodí, ale odlehčuje svou komičností celkovou atmosféru. Podle mého názoru a po přečtení odborných kritik, které se snad poprvé shodly s názory široké veřejnosti, Stanislav Moša s Petrem Ulrychem určitě neprohloupili, kdyţ přiřadili do inscenace těchto zdánlivě nesourodých prvků jako je svět českého četnictva v Bohem zapomenuté krajině. Mnoho z nás si představení bez „našeho českého četnictva“ a jejich proslulé písně neumí ani představit. Podmanivá a působivá hudba Pera Ulrycha dala doslova punc celému představení, coţ jistě také platí o úţasném a čistém zpěvu jeho sestry Hany Ulrychové, která zpívá Eričiny písňové party za tanečního doprovodu mladé herečky. Stanislav Moša ve scénáři Olbrachtův román osekal doslova „na dřeň“. Ztratilo se tím sice mnoho podstatných a pozoruhodných motivů, ale získala se tím řada nových. Všechno zlé je k něčemu dobré a Stanislav Moša zde chtěl dosáhnout syrového vyznění inscenace. Svléká romantickému příběhu mystickou auru a do popředí staví humor a situační vtip. Některé scénky jsou spíše aţ z ţánru grotesky, neţli z poetické lidové balady. Jsou to především parodické výstupy četníků, které místy aţ připomínají Haškova Švejka. Parodovaní četníci, jejichţ kapitán je jen zřídkakdy střízlivý, se snaţí zcivilizovat odloučenou krajinu a přivést do ní osvětu. Dílo tím získává spoustu vtipných naráţek, satiry, někdy aţ sarkasmu a komické nadsázky. Mošovo libreto, obohacené o prvky ţidovského společenství a činnost českého četnictva, dává inscenaci značnou dávku humoru, vycházející z odlišného pojetí světa. Moša komponuje jednotlivé obrazy do uzavřených celků a tím dává celému představení podobu jakéhosi pásma. Tím se vytvoří mozaikovitá kompozice. Stanislav Moša zde sviţně střídá atmosféru i řeč inscenace – objevují se zde místa doslovných obrazů, jindy řečnické 64

metafory. Tyto obrazy dávají Mošovi moţnost experimentovat s poetikou. Herecké akce místy přechází do filmové dotáčky nebo v ní někdy i přímo vrcholí. Často tyto promítané záběry slouţí pouze k metafoře, ale někdy jsou nedílnou součástí výstupu. Představení končí krvavou bratrskou lázní. Z této scény se však díky škrtům v libretu vytratila spousta důleţitých motivů – hlediště se nedozví, ţe bratři, kteří zamordovali zbojníky, nedostali slíbenou odměnu. Na muzikál Koločava a jeho zpracování byly velmi pozitivní kritiky. Brno díky tomuto představení vyšlo z kritiky lépe, neţ Praha, jejíţ inscenace byly povaţovány za kýčovité. „V Brně vznikla působivá jevištní báseň. Na rozdíl od mnoha muzikálových show z hlavního města se obejde bez melodramatických piruet a kýčovitého znásilnění literární předlohy. Koločava před publikum staví neotřelý pohled, který dokázala sdělit v umělecky výsostné podobě“.

121

Šuhajova sláva rostla ještě za jeho ţivota. Nesmrtelným se stal, kdyţ v roce 1921 byl spolu s bratrem zmasakrován svými krajany. Sám Olbracht píše o tomto konci: „Šuhajův konec a pitva. Snímek pořízený četníkem. Šuhaj (nevelký, zavalitý, černý, s knírkem pod nosem) a jeho bratr (chlapec s kulatým, dětským, hezkým obličejem) poloţeni na zahradě na trávníku u plotu proti sobě nohama…Šuhaj ještě ve smrti svírá pěst. Hoch má na nohou postoly. Je rusý.“122 Také brněnský Nikola šuhaj dostal v muzikálu Koločava svéráznou podobu, která je velmi působivá. „Zbojník v ní také umí sevřít pěst. Umí jadrně zazpívat o sobě, o svém kraji a lidech v něm ţijících. Umí vyprávět o lásce a také nespravedlnosti. Dokáţe neotřele zahrát či zatančit o nezlomné lidské vůli, jindy nabídne nesmlouvavé přitakání svobodě a volnosti, které čpí aţ nepokořeným barbarstvím. Koločava z jeviště předvedla katarzi umělecky přesvědčivé balady prosté zbytečného sentimentu. I díky tomuto zdařilému hudebnímu projektu se Šuhajova legendární tvář můţe znova rodit a také proměňovat.“123 Jak jsem jiţ zmiňovala v předešlém textu, Petr Ulrych byl za hudební sloţku inscenace vyznamenán Cenou Alfreda Radoka za nejlepší hudbu k inscenaci za rok 121

MAREČEK, Luboš. My v Brně víme, jak na Šuhaje! Mladá fronta dnes, 2001, 19. 9. MAREČEK, Luboš. Koločava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno, sezóna 2001/2002. vydalo MdB, 2002, s. 17 123 MAREČEK, Luboš. Koločava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno, sezóna 2001/200, vydalo MdB, 2002, s. 17 122

65

2001. Muzikál měl do současnosti celkem 149 repríz a stále je ho moţno v divadle na činoherní scéně zhlédnout. 5. 4. Máj „Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj“. Tak začínají verše naší nejznámější básně „Máj“ od Karla Hynka Máchy. Ale zde se začíná úplně jinak. Na začátku zpívá a tančí cikánský národ, z nějţ později do noci vystoupí krásná cikánka, Jarmila. Rovněţ kdo čekal klasiku a intimní romantické verše, musel být velmi překvapen a moţná i zklamán. V naší divadelní historii sice existuje více scénických úprav nejslavnějšího básnického díla české literatury, ale tentokrát vznikla úplně nová hra, Májem a Máchou pouze inspirovaná. „Vznikla hra, ale jiná neţ původní Máj, má s ním však hodně společného“ řekl Stanislav Moša a dodal: „Kaţdý, kdo si troufne na úpravu Máje, vstupuje do pozice svatokrádeţe“ a dále uvádí: „Napsali jsme to, co se stane předtím, neţ se Vilém ocitne v kriminále. Pak uţ pokračuje naše vize“.124 Máj jako vrcholné dílo českého romantismu celé věky lákalo a inspirovalo hudební skladatele. Roku 1891 vydal František Zdeněk Skuhranský symfonickou báseň „Máj“ a o něco později i Metod Lumír Sychra. Roku 1898 sloţil Vítězslav Novák klavírní cyklus „Můj máj“ a romantický komponista Václav Suk dokončil v devadesátých letech operu „Lesů pán“, kterou uvedlo praţské Národní divadlo 5. 4. 1903, ale bylo staţeno z repertoáru pro nevalný zájem publika jiţ po první repríze. Tři písně na Máchovy texty sloţil ke stému výročí básníkova narození Josef Bohuslav Foerster. V témţe roce také vydal sešit písní na Máchovy texty i Gustav Roob. A stejně tak lákalo toto velkolepé básnické dílo i brněnského producenta Stanislava Mošu. Autorská dvojice Ulrych – Moša čerpala inspiraci nejen z poemy Máj, ale také z dalšího Máchova románu Cikáni. 125 „Hudební poetická freska na motivy a s pouţitím díla Karla Hynka Máchy“, jak z ní její podtitul, je něčím naprosto výjimečným a novým. „Máchovo stěţejní dílo je dodnes ţivé nejenom jako pouhý odkaz básnické minulosti, ale především jako stále 124

TROJAN, Jan. Máj na městských prknech. Právo, 2004, 28. 4. VLAŠÍN, Štěpán. Krok před jubileem (Sezona 2003/2004). Městské divadlo Brno, sezóna 2003 – 2004, 2004. Brno, s. 95 125

66

vzrušující a tajemná výzva přímo volající po nové interpretaci“.126 Nové je rovněţ i to, ţe se po celé délce jeviště rozpíná jezero s opravdovou vodou, pro účely Máje vystavěné, na němţ skotačí labutě, víly a slouţí jako romantické místečko pro schůzky ústřední dvojice. Rovněţ se spouští na scénu opravdový déšť. Jedna z dosud realizačně nejnáročnějších inscenací Městského divadla Brno měla premiéru ve dnech 30. 4., 1. 5. a 2. 5. 2004. Největší zápletku tohoto díla autoři nazvali příznačně, avšak i trochu s nadsázkou, za detektivní příběh. Moţná, ţe tímto svým pojetím se nám snaţí poskytnout rozuzlení oné detektivní zápletky. V originálu je totiţ Máj rozdělen na čtyři zpěvy a dvě intermezza, ale reţijní koncepce hudebního Máje je postavena na dvaceti pěti scénických obrazech (O svobodě, Úděl básníků, Pod noční oblohou – na návsi, Hádka, Sám, Krčma, V lesích, O svobodě, Touha, Láska, Tanec lásky, Na hradě Jestřábí, Její černé vlasy, Sama se sebou, Sám s labutěmi, Zrada, Konflikt, Ţal, Ve věţní kobce, Vzpomínka na štěstí a na svobodu, Děs, Noční ples I. a II., Poslední den, Bez vůdce, Koloběh věčnosti.) Máj je poslední velká hudební inscenace, která se představila divákům před otevřením nové hudební scény a byla tudíţ odehrána v historické, dnes jiţ pouze činoherní budově. Dalo by se říci, ţe z utilitárního hlediska je Máj formálně rozměrnou repeticí Koločavy. Podoba je zde vidět jiţ na první pohled: Petr Ulrych se jako Bard s kytarou opět objevuje na scéně, doprovázený skupinou Javory, stejně jako nepřekonatelná Hana Ulrychová v roli Jezerní paní.127 Petr Ulrych opět dává přednost mísení jednotlivých hudebních prvků a čerpání z více stylových oblastí, coţ zprvu nebylo příliš šťastné řešení. Výsledný tvar této novinky se při prvních představeních teprve rodí. „Trochu si to muselo sednout, museli jsme si sami zvyknout na stylové rozpětí celku. Ale s přibývajícími reprízami se to všechno krásně spojilo, tak snad uţ můţeme mít z Máje dobrý pocit“.128 Vzápětí se však ukázalo, ţe jde opět o dokonalé provedení, stejně jako znovu doprovázející skupina Javory, hrající z předpřipravené nahrávky a občas doplňující program i ţivou hudbou. Petr Ulrych zde opět vychází z folkloru a etnika a jeho melodie působí tak, jako bychom 126

THE. Máchův Máj jako hudebné poetická freska. Haló noviny, 2004, 30. 4. KŘÍŢ, Jiří P. Upadla hlava – skok – a tělo ku zemi se skloní. Městské divadlo Brno, sezóna 2003 – 2004, 2004. Brno, s. 81 128 KŘÍŢ, Jiří P. Upadla hlava – skok - a tělo ku zemi se skloní. Městské divadlo Brno, sezóna 2003/2004, vydalo MdB, 2004, s. 81. 127

67

je uţ někdy slyšeli. Nedrţí se však striktně pouze lidových motivů, značný prostor je zde věnován i cikánským melodiím. Udrţuje svými melodiemi nádech romantismu. „My jsme se nesnaţili tento prvek potlačovat, naopak jej akcentujeme“. 129 Hudebně tuto inscenaci Petr Ulrych přenesl z Čech na Moravu. Ačkoliv se ve své hudbě nezbavuje českých motivů, harmonie jsou zde převáţně karpatské. Dochází zde rovněţ ke kříţení hudebních stylů. Nacházíme zde ohlasy lidových písní („Za horama, za dolama / tam se koně pasou / a já nevím, co si počít / se svou mladou krásou“), objevuje se i výsostné a dominantní zhudebnění pravého Máchy („Vy, jenţ dalekosáhlým během svým / co ramenem tajemným zemi objímáte, / vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe…“), a dokonce i soudobý pop („Je tu spousta moţností, / vesmír tropí hlouposti! / Je tu spousta příběhů / je to řeka bez břehů...“) 130 Hudbu k Máji zakládá Petr Ulrych na kontrastu zvukové představy opery a dalších ţánrů v kontrastu s romskou hudbou. S romskou hudbou zde pracuje poprvé a je to jakýsi experiment. Tato romská hudba krystalizovala na povrch uţ z hudby jemu nejbliţší – z oblasti Horňácka. Horňáckou muziku romské písně značně ovlivnili a právě na Horňácku bylo romské etnikum přijímáno jinak, neţ ve velkoměstě. Vesnice totiţ cikány tolerovala. Tato zkušenost mu byla největší inspirací. Zaznívá zde velké mnoţství naprosto odlišných nástrojů – housle, cimbál, kytara, hoboj a ţivá hudba dohromady s nahrávkou Javorů. Nejskvostnější částí, kterou Ulrych napsal, je árie Jezerní paní, kterou zpívá jeho sestra Hana. Pěvecké scény a party Hany Ulrychové jsou nabité emocionalitou a expresívností, ze kterých aţ mrazí v zádech, jakoţ i líbezností, která dojímá. Při jejím zpěvu si člověk snadno představí a pochopí, co znamená ono badatelské rozplývání nad hudebností Máchova básnického textu. Výkon Hany Ulrychové patří bez pochyby mezi vrcholy inscenace.131 Objevují se zde všechny výrazové prvky – od zpěvu sólistů přes zvukomalebné působivé prvky, jako je třeba dramatické kapání vody v kobce, aţ ke sborovým voicebandům. Rovněţ se zde často pracuje se sborem, ať uţ v pěveckých číslech nebo v tanečních kreacích.

129

TROJAN, Jan. Máj na městských prknech. Právo, 2004, 28. 4. KŘÍŢ, Jiří P. Upadla hlava – skok - a tělo ku zemi se skloní. Městské divadlo Brno, sezóna 2003/2004, 2004. Brno, s. 81 131 VLAŠÍN, Štěpán. Krok před jubileem (Sezona 2003/2004). Městské divadlo Brno, sezóna 2003 – 2004, 2004, Brno, s. 95 130

68

Libreto této inscenace je značně problematické. Stanislav Moša totiţ propojil Máchovy texty s texty ze své autorské dílny a vznikl tím značně nesourodý tvar. Snaţí se na pozadí Máchova příběhu vyprávět vlastní příběh s onou, jiţ zmíněnou, detektivní zápletkou. Snaţí se zde přijít na to, co se vlastně skrývá za svedením literární postavy Jarmily. Z Máchova příběhu vzal Moša hlavní dějové motivy a známé lyrické pasáţe, současně však původní fabuli rozšířil o nové významy. Pokouší se zde vykreslit třeba původ Jarmily, která je zde představená jako cikánka, nebo nenávist Viléma ke svému otci díky zrazené lásce k jeho matce a prchá za novým ţivotem do lesů. Mnoho z Máchových předloh zde nezůstalo. Moša se zde inspiroval nejen Máchou, ale i Erbenem a lidovou slovesností, coţ působí uměle a neautenticky. Celé dílo připomíná spíše tradičně zreţírovanou operu. „V textu je mnoho banalit a neobratností: Hana a Běta tvrdí, ţe „je tu spousta příběhů, je to řeka bez břehů“ atd.132 Postavu Hynka rozdělil Moša na hrajícího Básníka (Zdeněk Junák nebo Viktor Skála) a zpívajícího Barda s kytarou (Petr Ulrych). Tato scénická rozčleněnost nabízí divákům moţnost filozofického rozkrývání námětové roviny, ale i účinnější specifikaci dějového vývoje. Třetím vypravěčem je kromě Básníka a Barda také Jezerní paní v podání nepřekonatelné Hany Ulrychové, která svým krásným hlasem vytváří podmanivé a neopakovatelné jevištní výstupy. Tito tři vypravěči se dělí o zpívaný a mluvený projev. Představení se vyznačuje literární i realizační vyrovnaností a dynamickou vyváţeností. Druhá část je pojatá filozoficky a blíţí se více Máchovské melancholičnosti. Moša zde vyuţívá rovněţ mnoho výrazových prvků. Především jsou to ţivly – vzduch, země, oheň a voda., které vystupují v dialozích a jsou přítomny ve slovech i fakticky. Tím, jak Stanislav Moša staví do protikladu trivialitu příběhu proti skvostným pasáţím Máje, ozřejmuje Máchovu genialitu a jeho schopnost povýšit trivialitu příběhu dokonce na výsostné umění. Proto je moţné povaţovat za šťastnou okolnost, ţe tuto jeho myšlenku hudebně podtrhl právě Petr Ulrych, kdyţ autentický text Máchův zhudebnil a hudbou umocnil. 133 Máj, podobně jako Radúz a Mahulena, se setkal s velmi negativními ohlasy, tentokrát u ortodoxních ochránců Máchova díla, neboť Mošův a Ulrychův Máj je od prvních obrazů trojlomný. Tuto trojlomnost však naopak příznivě přijímají řadoví 132

BARTOŠOVÁ, Kateřina. Máj v banálním převleku. Lidové noviny, 2004, 11. 5. VLAŠÍN, Štěpán. Krok před jubileem (Sezona 2003/2004). Městské divadlo Brno, sezóna 2003 – 2004, 2004, Brno, s. 94 - 95 133

69

návštěvníci divadla. Máj totiţ uchvátil publikum především krásnou výpravou. Scéna byla opravdu autentická a navozovala atmosféru pravé romantické krajiny s romantickými hrdiny. Zhudebněný Máj dokazuje ţivotnost Máchova díla i po uplynutí téměř dvou staletí. Láska, nevěra, ţárlivost a krutá pomsta zůstávají nadále problémy lidské společnosti a tento zhudebněný Máj je toho ţivoucím důkazem. Inscenace dokonce získala cenu diváků za nejlepší představení sezóny v anketě Křídla 2004/2005, kterou kaţdoročně vypisuje Městské divadlo Brno. 5. 5. Markéta Lazarová Poetické dílo „Markéta Lazarová“ z roku 1931 od českého spisovatele Vladislava Vančury jistě patří k předním dílům naší literatury z první poloviny 20. století a jiţ ve své době se dočkala obrovského čtenářského ohlasu. Jako řada dalších děl české literatury, i ona se setkala s filmovým zpracováním. Byl to snímek Františka Vláčila z roku 1967 s Magdou Vašáryovou v hlavní roli, který vznikl na základě jedinečnosti a slávy tohoto literárního díla, jeţ daleko přesáhlo autorův původní záměr napsat rytířský loupeţnický román. Vladislava Vančuru totiţ nesmírně zaujala rodinná Vančurovská tradice, jehoţ historii vnímal jiţ od dětství. Ve všech moţných knihách a análech hledal jakékoliv zmínky o historii zemanského rodu Vančurů z Řehnic, a právě z těchto rodových kronik čerpal inspiraci a náměty ke svému dílu. Vančura ve své románové baladě zachovává původní kostru příběhu Markéty Vančurové (v románu přejmenované na Lazarovou) z mladoboleslavského kraje a vytváří z ní románovou fresku o protikrálovském odboji šlechtických lapků, jejichţ lupičské bandy se soustředí kolem Kozlíků z tvrze Roháčků a šlechtických Lazarů z Obořiště.134 Děj Vančura zasadil do období časově blíţe nespecifikovaného vrcholného středověku. Markéta Lazarová je baladický příběh o lásce, která si nenechá poroučet, o svobodě, jeţ se nikomu nepodřizuje, a o solidaritě, která se neleká dokonce ani smrti. Hlavními hrdiny románu jsou nenapravitelní lapkové, reprezentovaní starým Kozlíkem a jeho syny. Dějovým i charakterovým protipólem jim je Markéta, dcera loupeţníka

134

DIVÁKOVÁ Kateřina. Markéta Lazarová. Dokořán. 2007, 13. ročník, 121. číslo, s. 36

70

Lazara, která je předurčena k duchovnímu ţivotu a jejíţ láska k jednomu z Kozlíkových synů jí dává pocit ţivotní jistoty a stává se zároveň i motivem její ţivotní aktivity. Markétin osud je zde symbolem nepokořitelné a všechápající lásky. Celé dílo vyniká mimořádnou opravdovostí, plností a upřímností. Její postavy, i kdyţ hříšné, disponují hlubokým vědomím mravního zákona. 135 Strhující sugestivní příběh mladé Markéty a jejího milého, Mikuláše, odehrávající se v drsném prostředí středověké krutosti a v ohnisku náboţenských i mezilidských sporů, je tematicky velmi blízký Petru Ulrychovi i Stanislavu Mošovi. V díle se odráţí přirozená lidská touha ţít šťastně navzdory těţkým ţivotním osudům, krása našeho rodného jazyka a rovněţ neobvyklá, ačkoliv výjimečná hudba Petra Ulrycha. Markéta Lazarová je zatím posledním společným počinem této autorské dvojice. Premiéra představení se konala 19. 5. 2007 na Hudební scéně. Markéta Lazarová má, stejně jako Máj, mnoho společného s Koločavou. Především je to styl vyprávění, který se odvíjí jakoby v jednotlivých obrazech, a rovněţ je u obou děl aţ překvapivě málo prostoru věnováno příběhu ústřední milenecké dvojice a příběh se raději věnuje hodnotnějším myšlenkám, jako je třeba otázka víry či konfliktů mezi jednotlivými rody. Inscenace volně navazuje na monotematické Ulrychovo album „Příběh,“, které vzniklo v roce 1987, a které bylo přímo inspirováno rovněţ Vančurovým odkazem.136 Celková koncepce díla klade velký důraz právě na hudbu Petra Ulrycha, jíţ se plně přizpůsobuje. Styl hudby je poněkud odlišný, neţ s jakým jsme bylí zvyklí se u jeho hudby k představením Městského divadla Brno setkávat, neboť zde hudba není po celou dobu představení pouze lyrická. Ačkoliv zde nacházíme jeho osobitý hudební styl, jsou zde i velmi průbojná a téměř aţ dravá místa. Hudba je zde opravdu velmi pestrá, k čemuţ jistě přispělo i to, ţe měl Petr Ulrych tentokrát kromě své skupiny Javory k dispozici téţ plnohodnotný a plně obsazený orchestr. V první polovině představení jsou dominantní především agresivnější a tvrdší elektronické rytmy inspirované stylem hip-hop, které jsou však teatrálně zbarveny a neobsahuje vulgarismy. V tomto duchu se hledištěm nese třeba píseň „Kozlíkova tlupa“. Na své si zde však 135

DIVÁKOVÁ Kateřina. Markéta Lazarová. Dokořán. 2007, 13. ročník, 121. číslo, s. 36 DOUBRAVA, Ondřej. Markéta Lazarová – nový rozměr muzikálu v Čechách. Dokořán, 2007, 13. ročník, 125. číslo, s. 27 136

71

přijdou i milovníci rockové hudby. Píseň „Kde je zbojník“ svou atmosférou téměř evokuje nějakou zdařilou rockovou operu. V druhé polovině představení se nám však uţ objevuje více klasické „Javorovské muziky“. Jsou to například písně „Hlavu výš“, „Malý koník“ a mnoho dalších.137 Petr Ulrych se zde vrátil ke svému albu „Příběh“ z roku 1986, oprášil jeho čísla a připsal i písně zcela nové. Hudba je silně rytmizovaná, v některých pasáţích směřuje k rockovému projevu, jindy aţ dokonce připomíná techno. Celý příběh rámuje metafora koloběhu vody, který připomíná opakování lidského údělu. Dramatičnost příběhu paradoxně nepřichází z jeviště, ale z orchestřiště, kde půvabnou hudbu provozuje orchestr, jehoţ jádrem jsou členové Ulrychovy skupiny Javory. Pěvecky celému večeru dominují naprosto profesionální výkony sourozenců Ulrychových, jimţ připadla úloha dalších vypravěčů.138 Petr Ulrych do tohoto představení zakomponoval několik ze svých folkových písní, které mnohdy vyčnívají mezi ostatními hudebními prvky této hry a jeţ jsou laděny spíše jako podkreslující hudební formy s častými recitacemi a repeticemi slovních spojení. Toto spojení písničkářské tvorby a muzikálové koncepce je zajímavým, ačkoliv netradičním počinem. Zhodnocení, do jaké míry je to přínosný tah, či zda se jedná o prvek narušující plynulost a dynamiku hry, zůstává individuálně na kaţdém divákovi.139 Jak jsem jiţ zmiňovala, Stanislav Moša zasazuje děj své poetické hudební balady do druhé poloviny 13. století a tím tedy, narozdíl od původního autora, přesně specifikuje dobu konání inscenace. Libreto vychází z Vančury a některé repliky jsou z jeho románu i přímo převzaty. Představení má spád, velmi dobrý tempo-rytmus a díky lehce přeměnitelné scéně zde téměř nejsou hluchá místa.140 Stanislav Moša se zde upnul k poetice, která nebyla zcela blízká pouze Vančurovi, ale jistě měla hodně společného s dobou poetismu, ve které ţil nejen Vančura, ale také velká spousta našich dalších předních autorů. Přínosem libreta je zde

137

DOUBRAVA, Ondřej. Markéta Lazarová – nový rozměr muzikálu v Čechách. Dokořán, 2007, 13. ročník, 125. číslo, s. 27, 30 138 KROČA, David. Vladislav Vančura, Stanislav Moša, Petr Ulrych: Markéta Lazarová. Městské divadlo v Brně, Hudební scéna. Český rozhlas Vltava, 2007 139 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010 140 DOUBRAVA, Onřej. Markéta Lazarová – nový rozměr muzikálu v Čechách. Dokořán, 2007, 13. ročník, 125. číslo, s. 27

72

i muzikálová rytmizace replik, které nejsou jenom slovními obrazy. Je v nich zásadní posun děje a vyjádření všeho, co je teď a tady důleţité.141 Jelikoţ je inscenace koncipována jako poetické představení, v němţ dostává hlavní roli hudba, libreto se zde soustředí pouze na klíčové dějové momenty, v nichţ zůstává věrné textové předloze. Stanislav Moša se soustředil především na výhody muzikálového ţánru. Nepátrá v hlubinách postav, ani neaspiruje na hlubokou emocionální spoluúčast. Tato inscenace celkově ilustruje starý, aţ mystický příběh, který je zde podepřen kvalitní hudbou a zpěvem. Vidíme reţijně zajímavou sugestivní scénu, která je vytvořena téměř jenom světlem. Jsme svědky vášně, odvahy, svědky tragických setkání svobody a viny.142 „Ve hře je děj posunut na stejnou významovou hodnotu jako mystika a symbolika, coţ je značný posun oproti románové předloze. Některé klíčové okamţiky nejsou do libreta zahrnuty, některé dramatik sám upravuje a nahrazuje jinými nově vytvářenými obrazy. Tyto výjevy jsou moţná jedinou moţnou cestou, jak shrnout obsáhlou lyriku románu do hry na epickém základě, nicméně tato forma působí mnohdy násilně a uměle (viz libreto: Markéta se odhaluje před shromáţděním na Kozlíku).“143 V inscenaci není pouţit původní Vančurův jazyk, jakým byla Markéta původně napsána. Na toto vypuštění upozorňuje sám Stanislav Moša v předmluvě k divadelnímu programu. Dramatikův jazyk v tomto zpracování je sice přijatelnější pro současného diváka, nicméně jde o opuštění jedné z hodnot románu, která ve hře znatelně chybí. Ulrychovo divadelní zpracování Markéty nám ukazuje, ţe tento román není vhodnou předlohou pro divadelní zpracování, zvláště pak, má-li být prezentováno jako hudební balada.144 V inscenaci se objevují velké kontrasty, co se týče sloţitosti frází a jazyka. Jsou zde jednak úplně jednoduché fráze jako: „Voňavý jak děťátko, roztomilé hrabátko“ a naproti tomu se objevuje téměř doslovný přepis z románu: „Vy nádeníci meče, vy ţráči

141

STOLIČNÝ, Peter. Markéta Lazarová (pokus o zaškatulkování Stanislava Moši). Městské divadlo Brno, sezóna 2006. 2007, 2007. Vydalo MdB. Brno, s. 115 142 STOLIČNÝ, Peter. Markéta Lazarová (pokus o zaškatulkování Stanislava Moši). Městské divadlo Brno, sezóna 2006. 2007, 2007. Vydalo MdB. Brno, s. 114 143 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 38 144 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 38

73

vepřů, vy, jejichţ hříchové platí za čest a slávu.“145 Mezi mluvou mnohdy zcela převzatou z Vančurova románu a poměrně jednoduchými rýmy, které autoři do hry vsadili, je často velký rozdíl, a kontrast mezi styly nelze přehlédnout ani laickým okem. Tento dvojitý básnický jazyk se objevuje na mnoha místech inscenace, díky němuţ nemůţe působit celistvě a kompaktně. Postava Markéty plní v románu spíše funkci prostředníka, skrz něhoţ se čtenář snaţí ztotoţnit s dobovou atmosférou i celým příběhem. V divadelní verzi je oproti tomu zcela ústřední postavou. Ačkoliv v románu je dosaţeno rovnoměrného stavu mezi jednotlivými charaktery postav, v divadelní hře Markéta ostatní aktéry příběhu poněkud zastiňuje.146 „Hudební balada Petra Ulrycha a Stanislava Moši sice věrně reprodukuje epický obsah knihy a výstiţně představuje jednotlivé postavy románu, nicméně jejich ztvárnění je mnohdy velmi strohé a povrchní. Jako by se autoři snaţili o maximální přesunutí z poetické a velmi niterní hladiny románu do zcela středoproudého a populárního ţánru. Pravděpodobně z tohoto záměru autoři do hry nezakomponovali specifické jazykové vyjadřování Vančury v tomto díle. Tato tvůrčí absence ostře kontrastuje s významem a uměleckou hodnotou původního díla, které se tímto počinem stává pouhou epickou předlohou.“147

145

KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 39 146 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 42 147 KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010, s. 51

74

6. Možnosti využití ve výuce hudební výchovy Jelikoţ se má práce zabývá tvorbou autora v současné době ţijícího a v moderním stylu hudby tvořícího, zapojení jeho hudební tvorby do výuky hudební výchovy by nemělo být obtíţné na jakémkoliv stupni a typu základní školy. Jeho hudba i díla, která psal nebo píše, jsou velmi přístupná mladému publiku, o čemţ svědčí i návštěvnost jeho muzikálů v Městském divadle Brno, která je vţdy ve velké většině tvořena právě mladou generací. Petr Ulrych je pro mladé lidi přístupným a snadno pochopitelným autorem uţ z toho důvodu, ţe nepíše onu, pro ně tolik nezajímavou, váţnou hudbu, ale píše hudbu ovlivněnou folkem, který je dnes velmi oblíbeným. Jak jsem jiţ zmiňovala v předchozích kapitolách, byl ve svém ţivotě ovlivněn několika styly. Jedním z nich byl i rock. A právě rocková hudba je pro mladé lidi velmi inspirujícím a posluchačsky zajímavým stylem. Rockovému stylu Petr Ulrych podřídil i sloţení hudebních nástrojů a kromě cimbálové muziky či kytary a houslí se zde vyskytují i bicí, jejichţ zvuk v dnešní době adolescenty na hudbě velmi láká. Všechny skladby Petra Ulrycha jsou nahrány na CD, LP, SP či jiných zvukových záznamech, a proto je lze ve škole velmi dobře vyuţít. Největším přínosem je v dnešní době internet, kde se dá najít téměř vše, a pro hudebníky je stránka www. youtube.com naprosto nepostradatelná. Také zde se objevuje velké mnoţství Ulrychových skladeb. Stejně tak jsou dostupné i notové zápisy k jednotlivým písním a je tudíţ moţné je i hudebně nastudovat. Tyto záznamy jsou dostupné v Moravské zemské knihovně v Brně a je moţnost si je vypůjčit i absenčně mimo knihovnu. A právě na tom bych postavila ono vyuţití ve výuce hudební výchovy. Pokud by se jednalo o běţnou, řadovou výuku hudební výchovy s celou třídou, zapojila bych osobnost Petra Ulrycha do osnov výuky. Jeho tvorba je spojena s hudbou šedesátých let, zmínila bych tedy podrobnosti o tomto období, o skupinách a skladatelích, kteří v té době působili, a právě v této souvislosti bych se dostala i k jeho osobě. Zde bych samozřejmě podrobněji rozebrala oba hudební styly (rock a folk) a zmínila samozřejmě skupiny, ve kterých Ulrych působil (i působí). Rovněţ bych nevynechala ani jeho nejznámější skladby či inscenace. Praktická část hodiny hudební výchovy by se zde dala vyuţít ještě lépe. Pustila bych ţákům některé jeho písně na CD, či z přehrávače youtube, a některé bychom si 75

zazpívali. Kdyby byla dotace hodin hudební výchovy větší, pustila bych ţákům i televizní záznam hudební balady „Koločava“. Po této praktické části by následovala diskuse nad tím, zda-li se dětem styl této hudby líbí či nikoliv a aby mi svá tvrzení zdůvodnily. Rovněţ bych se zajímala o to, jestli znají Městské divadlo Brno a jestli ho někdy navštívily a pokud ano, tak jestli se zúčastnily některé Ulrychovy inscenace. Úplně nejlepším způsobem zapojení do výuky by bylo vzít ţáky do divadla přímo na jednu z jeho inscenací, ale to je vzhledem ke školním povinnostem a také časovým moţnostem divadla organizačně komplikované. Kdybych pracovala s nějakým hudebně zaměřeným tělesem (sborem či některým instrumentálním tělesem), zkusila bych s nimi nastudovat přímo některou ze skladeb Petra Ulrycha instrumentálně či sborově. K tomu by mi slouţily právě ony zmíněné notové zápisy z Moravské zemské knihovny. Jelikoţ je mým druhým studijním oborem český jazyk a literatura, dala by se tvorba Petra Ulrycha vyuţít i v této výuce. A to konkrétně u literatury 1. poloviny 20. století, v níţ ţil a tvořil Ivan Olbracht, který v roce 1933 stvořil onu proslulou postavu Nikoly Šuhaje Loupeţníka. Postavu, k níţ se ubíralo v naší kulturní historii mnoho hudebních skladatelů. Zde bych samozřejmě mluvila o Olbrachtově ţivotě a díle a aţ bych se dostala k dílu Nikola Šuhaj Loupeţník, tak bych zmínila hudební nastudování i obě pozdější divadelní verze. Jelikoţ první divadelní verze proběhla v divadle Ateliér v Praze, začala bych u ní. Ta je rovněţ spojena s osobou Petra Ulrycha, takţe bych zavedla diskusi o něm, o jeho díle, o Městském divadle Brno, o tom, nakolik jeho tvorbu ţáci znají atd. Jelikoţ je nedílnou součástí tvorby o Nikolovi také verze v brněnském divadle Husa na provázku s názvem „Balada pro banditu“, zmínila bych i ji a při větších časových mnoţnostech ji pustila na DVD či jiném přehrávači. V neposlední řadě bych zmínila muzikál Koločava uváděný na prknech Městského divadla Brno a opět o ní diskutovala. Osobnost Petra Ulrycha je v dnešní době velmi známá, a proto předpokládám, ţe jeho zapojení do výuky hudební výchovy by ţáky mohlo v některém z uvedených způsobů oslovit. Jeho tvorba je jedním z tematických okruhů potenciálně vhodných pro obohacení, modernizaci a inovování obsahu výuky hudební výchovy, jelikoţ hudebně vychází z lidového umění, které tvoří základ kulturního dědictví národa. 76

Texty jsou vysoce kultivované, zpracovávají tradiční témata – láska, příroda, lidové zvyky či historická témata. Zařazení této látky můţe znamenat přínos nejen v estetické, ale i v etické rovině vlivu na mladou generaci.

77

Závěr Petr Ulrych během svého plodného ţivota zasáhl do mnoha hudebních stylů a odvětví a ve všech je povaţován za neobyčejnou a obdivuhodně všestrannou osobnost s fantastickou hudební invencí. Jeho skladby, ať uţ rockové, bigbeatové, inspirované lidovou hudbou či vytvářené pro televizi, film nebo divadlo, dosahovaly vţdy té nejvyšší kvality a hluboké upřímnosti. V historii české filmové hudby sice nikdy nebude zařazen mezi ty nejznámější a nejproduktivnější autory, ale jeho přínos nalézáme v jiných kategoriích, především v jeho nepoddajné osobitosti, stylové kvalitě a svébytnosti jeho práce pro český film. Okouzlující působivost a samu podstatu celého jeho díla zřejmě nejlépe vystihl reţisér Moša, kdyţ prohlásil: ”Hudba Petra Ulrycha nám pomáhá objevit v naší duši něco dávného, ozvěnu našich minulých ţivotů. V kaţdé své skladbě předává posluchačům samu esenci krásných tónů hudby, která kdy na tomto světě vznikla.”148 Petr Ulrych je výjimečnou a všestrannou osobností v historii naší populární hudby. Svou hudební invenci prokázal uţ v rockovém období, kdy byly jeho skladby stylově na výši a přitom měly osobitou notu navazující na tradici moravské lidové písně. Tyto tendence se ještě výrazněji projevily v následujícím folklórním období, kdy se Petru Ulrychovi podařilo se nejen napojit na intonace lidových písní, obzvláště ze Slovácka, ale především na zbojnické tematice vystavět mimořádně působivý a přitom svébytný hudební tvar jak na LP desce, tak i při scénickém provádění. Pěvecky sice vţdy zůstával ve stínu své mladší sestry, ale i tak měl jeho projev vţdy znaky upřímnosti, nevyumělkovanosti a umělecké pravdivosti. Petr Ulrych je u nás uznávaný nejen jako hudební skladatel, kapelník a zpěvák, ale především je nejvíce ceněný jeho vklad v tvorbě moravské podoby „world music“. Většinu své tvůrčí energie věnuje koncertování, natáčení hudebních nosičů, kompozici filmové hudby a v současné době především tvorbě pro divadlo. Během své kariéry kompozičně zasáhl do několika hudebních stylů a ţánrů, díky nimţ se stal neobyčejnou všestrannou osobností s fantastickou hudební i textovou invencí.

148

ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

78

Petr Ulrych je ve své podstatě tzv. „musicus poeticus“, jenţ v jedné osobě spojuje obě hudební aktivity, coţ je hudba i textové autorství. Tento pojem je sice zastaralý a více by se hodil do období středověku, z něhoţ pochází, nicméně právě na osobu Petra Ulrycha se hodí naprosto příznačně. Petr Ulrych by se dal nazvat moderním českým trubadúrem, neboť i on je tím bardem, který s kytarou na místo loutny bloudí po světě a skládá písně. Ačkoliv se v nich nejedná jen o lásce, především neopětované, ale mnohdy přináší i zajímavější poselství, jeho tvorba trubadúrství odpovídá a dala by se za něj povaţovat.

79

Anotace Má práce přináší pohled na významnou osobnost soudobé české hudby Petra Ulrycha. Petr Ulrych se v 60. letech velmi výrazně podílel na rozvoji bigbeatu u nás a v dnešní době je představitelem folklórní hudby. Se svou skupinou Javory se orientuje na moravský folklór, který je reprezentován nejen stylem hudby, ale také sloţením hudebních nástrojů. Petr Ulrych ve svém ţivotě vystřídal mnoho povolání i hudebních uskupení, z nichţ nejvýznamnější je jím samotným zaloţená skupina Javory, která funguje doposud. Má práce by měla být jakousi antologií jeho ţivotních osudů a tvorby. Značná část práce je rovněţ zaměřena na jeho působení v autorské dílně Městského divadla Brno, kde se po boku Stanislava Moši podílel na vzniku několika muzikálových produkcí.

Abstract My work brings a sight of a significant personality of the day czech music, Petr Ulrych. In Sixties was his personality very markedly concerned about development of rock music in our place and nowadays he's a representative of folk music. He case shifts, with his band Javory, for moravian folklore which is represented not only by its style of music but also by composition of musical instruments. Petr Ulrych varied in many jobs in his life also in many groups which of them most important is group Javory, founded by himself. This group is active until today. My work should be a kind of anthology of his life destinies and creations. Great deal of my work is also aimed to his work for author's workshop of Brno City Theatre, where he shared in rising of many musical productions by Stanislav Moša's side. Klíčová slova (Key words) Česká hudba v 60. letech, rock, folk, Petr Ulrych, Vulkán, Atlantis, Javory, Hana Ulrychová, Odyssea, 13 HP, Hej dámy, děti a páni, Nikola Šuhaj Loupeţník, Balada pro banditu, Meč a přeslice, Tichý hlas, Bílá Místa, O naději, Městské divadlo Brno, Stanislav Moša, Legenda, Radúz a Mahulena, Koločava, Máj, Markéta Lazarová,

80

RAJSIGLOVÁ, Kamila. Petr Ulrych. Diplomová práce. Brno, Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, katedra hudební výchovy, 2011, 85 s.

81

Použitá literatura a zdroje BARTOŠOVÁ, Kateřina. Máj v banálním převleku. Lidové noviny, 2004, 11. 5. BERTFELDOVÁ, Helena. Ulrych udělal z Radúze a Mahuleny muzikál. Lidové noviny, 1997, 18. 11. ČERNÝ, Jiří. Osudy krále písničkála aneb Jak Ulrychovy melodie vandrovaly za divadlem. Městské divadlo Brno 2001 – 2002, 2002. Vydalo MdB. Brno CRHA, Aleš. Ulrychovo lidové pojetí Radúzovi a Mahuleně neublíţilo. Brněnský den, 1997, 11. 11 DIVÁKOVÁ Kateřina. Markéta Lazarová. Dokořán. 2007, 13. ročník, 121. číslo DOUBRAVA, Ondřej. Markéta Lazarová – nový rozměr muzikálu v Čechách. Dokořán, 2007, 13. ročník, 125. číslo HERMAN, Josef. Muzikál dle E. F. Buriana. Divadelní noviny, 2001, 2. 10. KOLÁŘOVÁ, Lucie. Stanislav Moša – Petr Ulrych: Markéta Lazarová – hudební balada /libreto a hudba/. Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, katedra hudební vědy, 2010 KOTEK, Josef. Dějiny české populární hudby a zpěvu: 1918 – 1968. 1. vydání. Praha: AV ČR, 374 s. ISBN 80-200-0634-6. KROČA, David. Vladislav Vančura, Stanislav Moša, Petr Ulrych: Markéta Lazarová. Městské divadlo v Brně, Hudební scéna. Český rozhlas Vltava, 2007 KŘÍŢ, Jiří, P. Karpatský muzikál v širších souvislostech. Městské divadlo Brno, sezóna 2003/2004, 2004. Vydalo MdB. Brno

82

KŘÍŢ, Jiří P. Upadla hlava – skok – a tělo ku zemi se skloní. Městské divadlo Brno, sezóna 2003/2004, 2004. Vydalo MdB, Brno KŘÍŢ, Jiří P. Sen o naději na konci starých časů. Přelomové dílo Vladislava Vančury jako muzikál Petra Ulrycha a Stanislava Moši. Právo, 2007, 23.5. MÁCHA, Karel Hynek, ULRYCH, Petr, MOŠA, Stanislav. Máj: Hudební poetická freska na motivy a s pouţitím díla Karla Hynka Máchy. 2004. Brno. CONY COLOR. MAREČEK, Luboš. Koločava: neotřelé pojetí zbojnického mýtu. Městské divadlo Brno, sezóna 2001/2002, 2002. Vydalo MdB. Brno MAREČEK, Luboš. My v Brně víme, jak na Šuhaje! Mladá fronta dnes, 2001, 19. 9. MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby III: část jmenná – Československá scéna – osobnosti a soubory. 1. vydání. Praha: Edition Supraphon, 1990. 640 s, ISBN 02-125-90. MATZNER, Antonín, POLEDŇÁK, Ivan. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby: část věcná. 2., doplněné vydání. Praha: Editio Supraphon, 1983. 416 s, ISBN 02003-83. MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO 1997 – 1998. 1998. Vydalo MdB. Brno. 68 s. MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO 2001 – 2002, 2002. Vydalo MdB. Brno. 93 s. MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO 2003 – 2004, 2004. Vydalo MdB. Brno. 105 s. MOŠA, Stanislav, ULRYCH, Petr. Radúz a Mahulena. Program k 552, premiéře MdB v sezoně 1997/1998. Vyrobila agentura CONY COLOR. Brno. 1997, 96 s MOŠA, Stanislav, ULRYCH, Petr. Koločava: Na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj Loupeţník. Brno. Vydala Agentura CONY, s. r. o. 2001, 205 s.

83

PARMA, Jaroslav. Petr Ulrych a Stanislav Moša přicházejí s rozezpívaným příběhem Nikoly Šuhaje loupeţníka. Koločava velmi vřele přijatá. Týden, 2001, 19. 9. PARMA, Jaroslav. Přitaţlivá hudební balada. Boskovické noviny, 2007, červenec, s. 30 Pop music express, 2. ročník, číslo 9 RAJSIGLOVÁ, Kamila. Městské divadlo Brno v letech 1995 – 2005: autorská tvorba Stanislava Moši: Bakalářská práce. Brno, Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, katedra hudební výchovy, 2009, 52 s. STOLIČNÝ, Peter. Markéta Lazarová (pokus o zaškatulkování Stanislava Moši). Městské divadlo Brno, sezóna 2006 - 2007, 2007. Vydalo MdB. Brno, 141 s SVOZILOVÁ, Jana. Markéta Lazarová v novém hávu. Kult, 2007, červenec – srpen SVÁTEK, Luboš. Slavné tváře českého popu 60. a 70. let. 1. vydání. Praha: Práh, 1999. 143 s. THE. Máchův Máj jako hudebné poetická freska. Haló noviny, 2004, 30. 4. TICHÝ, Zdeněk A. Muzikáloví Radúz a Mahulena nedošli ke štítům hor. Mladá fronta dnes, 1997, 11. 11. TROJAN, Jan. Máj na městských prknech. Právo, 2004, 28. 4. ULRYCH, Petr, MOŠA, Stanislav. S Perem Ulrychem nad Koločavou. Koločava, 2001, Agentura CONY, s. r. o., Brno ULRYCH, Petr, FAHRNER, Martin. Legenda…:folková balada. 1995. Brno, CONY COLOR. ULRYCHOVI, Hana a Petr. Písně: 1964 – 1999, 1. vydání. Brno: GNOSIS BRNO, 1998. 278 s.

84

VANČURA, Vladislav, ULRYCH, Petr, MOŠA, Stanislav. Markéta Lazarová: hudební balada. 2007, Brno. CONY CO0LOR. WEIMANN, Mojmír. Čtrnáctá sezona Městského divadlo Brno. Městské divadlo Brno, sezóna 2006 – 2007, 2007. Vydalo MdB. Brno, 141 s. http://cinemania.sweb.cz/ulrych.htm http://cinemania.sweb.cz/ulrych.htm http://cs.wikipedia.org/wiki/Supraphon http://kultura.idnes.cz/my-mame-pravdu-vy-jenom-bic-zpival-rozhnevany-petr-ulrychv-srpnu-1968-1im-/hudba.aspx?c=A080819_175016_hudba_ob http://www.javory.cz/diskografie/ http://www.javory.cz/zpevnik/od-nikoly-k-javorum-k4/ http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/divadlo/husa-na-provazku/balada-probanditu www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary

85

MASARYKOVA UNIVERZITA

Recommend Documents