MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra podpory zdraví
Komparace výukových metod českého plaveckého klubu Plaváčci a švédské plavecké školy Linnéas DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí bakalářské práce: doc. PaedDr. Jitka Kopřivová, CSc.
Vypracovala: Bc. Eva Kudrnová
Brno 2011
Ráda bych touto cestou poděkovala doc. PaedDr. Jitce Kopřivové CSc., vedoucí mé práce, za poskytnutí cenných připomínek k tvorbě a organizaci práce. Jako proděkance pro vnější vztahy Fakulty sportovních studií jí děkuji za umožnění vycestovat na pracovní stáž do Švédska, kde jsem načerpala tolik cenné informace a zkušenosti pro tvorbu této práce. Dále bych chtěla poděkovat Ireně Hercíkové a celému týmu plaveckého klubu Plaváčci za ochotné poskytnutí inspirujících rozhovorů a podělení se o mnoho cenných rad, vztahujících se k vedení plaveckých lekcí. Děkuji Ludmille Rosengrenové a celému týmu plavecké školy Linnéas za možnost spolupráce a poskytnutí podnětného pracovního prostředí. Velké díky patří také Janu Ludvíkovi, který mě vždy podporoval při formulování myšlenek a při dosahování vysněných cílů. Závěrem děkuji mé rodině a přátelům, kteří mě nemálo podporovali během pobytu ve Švédsku a během studia.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. Souhlasím, aby byla práce uložena na Masarykově univerzitě v Knihovně univerzitního kampusu a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne 2. května 2011
….................................. Bc. Eva Kudrnová
OBSAH ÚVOD.........................................................................................................................5 1 Rozbor zkoumané problematiky........................................................................7 1.1 „Plavání“ kojenců..........................................................................................7 1.1.1 „Plavání“ kojenců u nás a ve světě z pohledu historie..........................8 1.1.2 Zdravotní aspekty..................................................................................9 1.1.3 Sociální aspekty...................................................................................13 1.1.4 Bezpečnostní aspekty...........................................................................14 1.1.5 Hygienické zásady ..............................................................................15 1.1.6 Základní přístupy, využívané při výuce plavání .................................18 1.2 Děti do 1 roku a vodní prostředí..................................................................20 1.2.1 Psychomotorický vývoj dítěte od narození po ukončení kojeneckého věku...............................................................................................................21 1.2.2 Psychomotorický vývoj dítěte v souvislosti s pobytem ve vodě.........25 2 Charakteristika vybraných společností a komparace jejich metodik využívaných při výuce „plavání“ kojenců.........................................................29 2.1 Charakteristika vybraných společností........................................................30 2.1.1 Český plavecký klub Pláváčci s.r.o......................................................30 2.1.2 Švédská plavecká škola Linnéas..........................................................33 2.2 Komparace výukových metod plaveckého klubu Plaváčci a plavecké školy Linnéas..............................................................................................................38 2.2.1 Základní úchopy a polohování.............................................................38 2.2.2 Cvičení, zaměřená na nácvik prvotních plaveckých dovedností a sebezáchrany.................................................................................................45 2.2.3 Činnosti s jiným zaměřením................................................................55 2.3 Shrnutí.........................................................................................................58 2.4 Postoje majitelů plaveckých zařízení a jejich komparace ..........................60 3 Diskuze ..............................................................................................................73 4 Závěry ................................................................................................................75 POUŽITÉ ZDROJE.......................................................................................................77 RESUMÉ....................................................................................................................79
ÚVOD Diplomová práce se zabývá kvalitativním rozborem a komparací metod výuky „plavání“ kojenců, jež jsou využívány v českém plaveckém klubu Plaváčci (dále jen PK Plaváčci), kde již několik let působím jako instruktorka plavání, a švédské plavecké škole Linnéas (dále jen PŠ Linnéas), kde jsem absolvovala na podzim roku 2010 půlroční pracovní stáž. V naší studii se zaměřujeme na cílovou skupinu dětí od 3 měsíců do 1 roku života. Práce by měla umožnit nahlédnout na způsob výuky plavání mimo Českou republiku těm, kteří se o tuto problematiku zajímají. Účelem je tedy získat takové poznatky v oblasti dětského plavání, kterých budeme moci využít při diskuzi o změnách stávajících metod. Cílem studie je zjistit, jak se využívané metody v jednotlivých zařízeních odlišují (český PK Plaváčci a švédská PŠ Linnéas) a jakým způsobem ovlivňuje zvolená metodika následný rozvoj plaveckých dovedností jedince. V první části práce definujeme pojem „plavání“ kojenců a popisujeme tuto aktivitu z historického hlediska. Zaměřujeme se na jednotlivé aspekty pobytu ve vodě (zdravotní, sociální, bezpečnostní) a okrajově zmiňujeme obecné hygienické zásady pro činnost plaveckých klubů a škol. Popisujeme zde také psychomotorický vývoj jedince do věku 1 roku a dáváme jej do souvislosti s vodním prostředím. Hlavním tématem práce je komparace výukových metod dvou společností, zaměřujících se na výuku „plavání“ kojenců. V úvodu komparace podrobněji popisujeme činnost obou společností a následně rozebíráme metodiky nácviku jednotlivých plaveckých dovedností. Uvádíme cvičení a úchopy, využívané při výuce plavání v PŠ Linnéas a PK Plaváčci, které následně porovnáváme a doplňujeme o vlastní postoj k dané problematice. Protože nás zajímá také důvod případných odlišností, zařazujeme v závěru komparace také rozhovory s vedoucími obou společností – Ludmillou Rosengrenovou (PŠ Linnéas, Švédsko) a Irenou Hercíkovou (PK Plaváčci, ČR). Celou práci poté v diskuzi hodnotíme a stanovujeme závěry.
-5-
Informace jsem získávala z odborné literatury, soukromých manuálů každého ze zařízení, internetu, vlastního pozorování a praxe. Čerpala jsem jak z domácí, tak zahraniční literatury a videonahrávek (Austrálie, USA, Island, Nový Zéland, Švédsko, Německo). Překlady nejrůznějších manuálů ze švédského do českého jazyka byly provedeny za částečné dopomoci vyučujících Katedry germanistiky, nordistiky a nederlandštiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. S názory na danou problematiku jsem se seznámila za pomoci formálních řízených rozhovorů s vedoucími PŠ Linnéas a PK Plaváčci a neformálních rozhovorů s instruktorkami těchto zařízení. Po dobu pěti měsíců jsem pozorovala vedení plaveckých lekcí zkušenými instruktorkami v plavecké škole Linnéas v Uppsale (Švédsko). Aktivní zapojení do vedení lekcí mi umožnilo lépe poznat mentalitu švédského národa, s čímž je úzce propojena tvorba dané metodiky pro výuku plavání dětí. Bylo mi umožněno nahlédnout do soukromých manuálů školy, účastnit se interních schůzí a seznamovat se tak dopodrobna s během celé společnosti. V rámci pracovní stáže jsem také absolvovala pravidelné neformální rozhovory s majitelkou a zakladatelkou školy Linnéas – Ludmillou Rosengren. Načerpané informace z těchto rozhovorů jsou z části zařazeny do této práce. Zkušenosti, získané systematickým výcvikem začínajících instruktorů plavání s dětmi v Čechách a ve Švédsku, v současnosti aplikuji při výuce plavání v PK Plaváčci.
-6-
1 Rozbor zkoumané problematiky 1.1 „Plavání“ kojenců V současnosti se při výchově dětí zvyšuje povědomí o zodpovědném přístupu k vlastnímu zdraví, což zapříčiňuje zvýšenou snahu se o kvalitu svého života aktivně starat. Možná i proto se v posledních letech začíná prosazovat tzv. „plavání“ kojenců. (Čechovská, 2007). Protože se v této práci zaměřujeme především na děti kojeneckého věku, nazýváme řízenou aktivitu ve vodě pro děti do 1 roku „plaváním“ kojenců. U kojenců nemůže být dle Kiedroňové (1991), Čechovské (2007), Mihála a Jandy (2010) řeč o skutečném plavání, neboť si děti na vodu pouze zvykají a otužují se. O plavání můžeme mluvit až u dětí kolem 4 let věku, proto v souvislosti s kojenci uvádíme název této aktivity v uvozovkách jako „plavání“ kojenců. Dle Čechovské (2007) je „plavání“ kojenců nejzažitější (i když ne zcela vyhovující) označení pro pohybové činnosti nejmenších dětí ve vodě. Do tohoto označení se zpravidla řadí nejen děti kojeneckého věku, ale také děti starší. Také v zahraničí se vedou diskuze o zvolení správného termínu. „Nejen uvozovky, ale i samotný charakter a význam činností, které naplňují „kojenecké plavání“ často ještě dnes vyvolávají diskuze o tom, kam tento relativně nový fenomén zařadit. Náročnost přesného vymezení pojmu souvisí s významem, jakým činnostem v oblasti péče o dítě přikládáme, s tzv. plaveckým obsahem a také s cíli, které sledujeme v psychické a sociální oblasti jak u dětí, tak u rodičů.“ (Čechovská 2007, s. 10). „Plavání“ kojenců můžeme dle Ahrendové (2002) charakterizovat jako aktivitu dětí a rodičů, která probíhá hravou formou ve skupinkách pod odborným vedením v teplé vodě, přičemž hladina dosahuje do výše ramen. Cílem lekcí je raná stimulace dítěte a současné přivedení rodičů a dětí k vědomé, promyšlené aktivitě. „Proces „plavání” s kojenci je třeba chápat jako vytváření podmínek k uplatnění přirozených schopností a vlastností dítěte. Podstata tkví ve vytváření podmíněných reflexů a následně aktivit řízených vůlí.“ (Kiedroňová, 1991, s. 28). Dle Mi-7-
hála a Jandy (2010) je cílem plaveckých lekcí, aby dítě získalo cit pro vodu a dokonale se seznámilo s jejími vlivy. Zkušený instruktor by měl využívat vodního prostředí ke stimulaci psychomotorického vývoje dítěte. Čechovská (2007) spatřuje pod pojmem „plavání“ kojenců převážně spontánní pohybovou aktivitu dítěte ve vodě. Obsahem je polohování s podporou či bez podpory dítěte ve vodě rodičem. Při výuce se užívá poloh na zádech, na bříšku a zařazují se cvičení, kdy dochází k pohybu končetin, trupu nebo celého těla ve vodě. „Některé činnosti, například setrvávání ve splývavé poloze, vznášení se, potápění obličeje pod hladinu nebo samostatné pády do vody s potopením mohou být záměrně, ale přiměřenou formou rozvíjeny. Může na ně být účelně navázáno v pozdějším
procesu
senzomotorického
učení
základním
plaveckým
dovednostem.“ (Čechovská, 2007, s. 15–16).
1.1.1 „Plavání“ kojenců u nás a ve světě z pohledu historie „Plavání“ kojenců je praktikováno již po mnoho let a tisíce dětí a rodičů po celém světě má s touto aktivitou zkušenosti. „Plavání“ kojenců (jako aktivita řízená odborníkem) se v posledních letech stává moderní záležitostí a zájemců o tuto aktivitu každoročně přibývá. Podle nejrůznějších legend, nástěnných maleb či jiných záznamů ze starověku byly děti z kmenů sídlících v blízkosti vody zvyklé se pohybovat ve vodě již ve velmi raném věku. Pro ty, kteří žili v její blízkosti znamenala voda hojnost potravy a udržovala určitou kvalitu života. Řekové například pokládali dovednost plavat v mladém věku jako známku vzdělanosti. Keltové zase nořili své děti do studené vody z důvodu otužování. Z období středověku se mnoho zpráv o konfrontaci dětí s vodním prostředím nedochovalo. Plavecké školy začaly podle Ahrendtové (2002) organizovat své první kurzy v 70. letech 20. století. Jedny z prvních pokusů o organizování „plavání“ s miminky se podle Rosengrenové (2005) objevují v Americe, Austrálii a Německu. Pozdější rozvoj bazénů, jejich modernizace a uzpůsobení teploty vody pro koupání malých dětí, aktivity ve vodě obecně zpopularizoval. V 90. letech již rodiče začali „plavání“ s dětmi využívat jako rodinnou volnočasovou aktivitu (Ahrendt, 2002). -8-
V České republice se výzkumem v oblasti plavání s dětmi zabýval pan docent Hoch, působící na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Pro svůj pokročilý věk se mu však plavání s dětmi nepodařilo v Čechách rozvinout. V průběhu 80. let započala propagovat plavání s miminky paní Eva Kiedroňová, která se zejména v počátcích své aktivity nechala inspirovat přístupy ze Spojených států amerických. Jako první zahájila v Čechách pravidelné školení instruktorů plavání, čímž napomohla k prudkému rozvoji této aktivity, který přišel v průběhu 90. let a pokračuje do současnosti. V souvislosti s touto aktivitou je třeba zmínit také další důležité osobnosti, které se zasloužily o rozvoj plavání u nás, jako jsou MUDr. Iva Malá, PaedDr. Jana Hochová nebo PaedDr. Irena Čechovská. Všechny jsou v současnosti čestnými členkami Aliance dětského plavání, která byla založena z potřeby plaveckých odborníků, fyzioterapeutů a instruktorů dětských plaveckých aktivit. Tato aliance vznikla za účelem sjednocení náhledu na problematiku pohybu dítěte ve vodě, přičemž považuje za důležité dát této činnosti řád a vážnost. Aliance se také snaží nabídnout instruktorům pohybových aktivit možnosti dalšího profesního růstu prostřednictvím nejrůznějších vzdělávacích kurzů. Snaží se informovat širokou veřejnost o nabídce vhodných pohybových aktivit pro děti a jejich rodiče. Sdružuje kluby pracující s dětmi podle principů vhodného a ohleduplného zacházení, dbajících na správnou podporu psychomotorického vývoje a vytvoření hygienicky vhodného zázemí, jež dítě při těchto aktivitách nezbytně potřebuje.
1.1.2 Zdravotní aspekty Pohybová aktivita obecně je nedílnou součástí života člověka. „Z pohledu významu pro zdraví současné i budoucí generace je velmi důležité věnovat se nejmladším věkovým kategoriím, protože poznatky získané v tomto věku mohou přinést nové, pozitivnější přístupy ve vztahu k pohybovým aktivitám u dětí a mládeže. Benefity lze poté v budoucnu předpokládat ve zvýšení úrovně zdatnosti, v zodpovědném přístupu k vlastnímu zdraví a v preferování zdravého životního stylu u budoucí generace dospělých.“ (Miklánková, 2009, s. 88).
-9-
O plavání se oprávněně tvrdí, že patří mezi pohybové aktivity s nejvyšší zdravotní účinností. „Plavání má velký význam pro výchovu k hygienickým návykům, pro otužování a upevnění zdraví. Slouží k vytvoření tělesné a psychické pohody.“ (Kiedroňová, 1991, s. 29). Samotné otužování by mělo být prevencí před onemocněním. Při podráždění pokožky chladnou vodou dochází ke zúžení cév, sníží se tepelný výdej a organismus je nucen zvýšit aktivitu k produkci tepla. Následuje zvýšení oběhu krve a lepší prokrvení kůže, což příznivě působí na látkovou výměnu. Dítě se pak lépe přizpůsobuje vnějším, někdy i extrémním podmínkám (Kiedroňová, 1991). Pravidelným pohybem ve vodě dochází k zesílení srdečního svalu a zvětšení srdečních komor. Vlivem aktivní činnosti dolních končetin ve vodě se zlepšuje také střevní peristaltika (pohyb střev), což pomáhá při vylučování střevních plynů z těla. Díky zvýšení potřeby příjmu kyslíku v průběhu plaveckých lekcí, se u dítěte zvyšuje vitální kapacita plic, pružnost a rozpínavost hrudního koše (Kiedroňová, 1991). Plaveckých lekcí se mohou do jisté míry účastnit po konzultaci s lékařem také děti zdravotně oslabené nebo postižené. Plavání tak může být prostředkem specifického zatěžování, které může napomáhat optimalizovat zdravotní stav dítěte nebo dohánět vývojový deficit a opožďování dítěte oproti doporučovanému vývoji pro daný věk (Čechovská, 2007). „Ve fyzioterapii se cvičení/„plavání“ ve vodě v kombinaci s rehabilitací úspěšně využívá při léčení tělesně postižených dětí, kojenců s lehkými odchylkami neuropsychického vývoje nebo lehkými mozkovými dysfunkcemi.“ (Mihál, Janda, 2010, s. 718). Vzhledem k tomu, že je toto téma pro české i švédské plavecké kluby a školy pouze okrajové, nebudeme jej v této práci více rozebírat. Pokud je u dítěte zjištěna před dosažením 1 roku určitá zásadní odchylka ve vývoji či přímo zdravotní postižení, zabývají se jeho rehabilitací spíše odborní terapeuti. Přínos plavání pro děti s různými typy zdravotního postižení popisuje podrobněji Rosengrenová (2005).
-10-
„Pohyb a pobyt ve vodě s sebou nese i některá zdravotní rizika – podchlazení, různé infekce zažívacího traktu, kůže nebo zevního zvukovodu. Trichloramin1 a další aerosoly na bázi chloridových oxidantů, používaných k dezinfekci vody v bazénech, mohou vyvolávat změny v epitelu dýchacích cest a na kůži a podílet se tak u geneticky predisponovaných osob na rozvoji a spouštění alergických onemocnění.“ (Mihál, Janda, 2010, s. 718). Kožní onemocnění Podle švédské Národní rady pro zdraví a sociální zabezpečení – tzv. Socialstyrelsen2 by vznik kožních onemocnění neměl být spojován s dezinfekcí vody. Mnoho onemocnění kůže, jako jsou lupy nebo atopický a seboroický ekzém vzniká často právě ve věku, kdy dítě začíná navštěvovat bazén. Ojediněle se u některých jedinců mohou vyskytnout alergie na sloučeniny chloru či bromu. Pokud má dítě citlivou pokožku, je dobré jej po každém koupání mazat hydratačním krémem (Svenska babysimförbundet, 2011). Intoxikace Existuje také riziko, že dítě při pobytu ve vodě spolyká velké množství vody. U zdravého dítěte však příjem velkého množství vody vede pouze ke zvýšení vylučování. V USA byl popsán pouze ojedinělý případ intoxikace chlórovanou vodou a to u jedince s nesprávnou funkcí endokrynního systému (Svenska babysimförbundet, 2011). Prochladnutí Děti s nedostatečně vyvinutým nervovým systémem nejsou schopny rozpoznat na těle pocit chladu tak, jako dospělí. Je proto důležité, abychom byli ostražití a dokázali reagovat na známky nepohodlí dítěte citlivě. Doba trvání pobytu ve vodě je u dítěte do dvou let omezená na maximálně 30 minut. Mihál a Janda (2010) 1 Trichloramin (chlorid dusitý, NCl3) je žlutá, olejovitá, štiplavě páchnoucí kapalina, vznikající při chloraci bazénové vody. Představuje jednu z nejkoncentrovanějších škodlivin v ovzduší krytých bazénů (Voisin a kol., 2008) 2 Socialstyrelsen je švédskou vládní agenturou pod Ministerstvem zdravotnictví a sociálních věcí s širokým rozsahem aktivit v oblastech sociálních a zdravotnických služeb, hygieny prostředí, prevence nakažlivých onemocnění a epidemiologie.
-11-
uvádí, že teplota v bazéně by měla být podle českých hygienických požadavků 30–36 °C. Pro srovnání ve Švédsku udává Národní rada pro zdraví a sociální zabezpečení nejnižší povolenou teplotu vody 32 °C, přičemž se doporučuje vést plavecké lekce ve vodě o teplotě 34–35 °C (Svenska babysimförbundet, 2011). Astma Dle Rosengrenové (2009) několik studií v posledních letech ukázalo, že existuje riziko ohrožení dýchacích cest, přichází-li jedinec dlouhodobě do kontaktu s výpary chlóru – trichloraminy, které se v bazénech tvoří. Dechová frekvence dítěte je rychlejší než u dospělého, což znamená, že dítě při pobytu v bazénu vdechuje relativně více výparů, než dospělý. Doposud nejsou známy žádné systémy, které by sledovaly hladinu trichloraminu v ovzduší kolem bazénu. Je třeba mít na paměti, že bychom neměli dítě vodit do takového prostředí, které je silně cítit chlórem. Chlorovaná voda sama o sobě příliš nezapáchá. Zápach tvoří až spojení chlóru se špínou. Takto navázaný chlór se nejčastěji roznáší do ovzduší nejrůznějšími vířivými lázněmi a jinými atrakcemi podobného typu. Větrací systém v každém bazénu musí být účinný a čistírna odpadních vod musí být přizpůsobena množství lidí participujících při lekci plavání. Švédští odborníci na dětské astma tuto aktivitu dětem doporučují avšak pouze v případě, dodržují-li se důkladně hygienické předpisy (Rosengren, 2009). Infekce I přesto, že bazény pro plavání s miminky bývají důkladně dezinfikovány a riziko přenosu bakterií se tak významně snižuje, mohou se dle Rosengrenové (2005) u dětí některé infekce po kontaktu s bazénovou vodou a okolním prostředím objevit. Mezi nejčastější onemocnění tohoto typu můžeme zařadit infekční rýmu, záněty očí, uší či infekční onemocnění kůže. Pokud dítě vypadá, že se cítí dobře, nemá žádné otevřené rány, horečku nebo zanícení očí, je připraveno jít opět „plavat“.
-12-
1.1.3 Sociální aspekty Z rozhovorů s doktorkou Rosengrenovou vyplývá, že rodiče by měli začít s dítětem navštěvovat lekce „plavání“ kojenců až ve chvíli, cítí-li, že příprava na tuto aktivitu a samotná aktivita pro ně nebude příliš zatěžující a stresující. Získávání zkušeností s vodním prostředím umožňuje rodičům mnohem realističtější pohled na aktivity v denním životě, které jsou spojeny s vodou. Rodiče často získávají kladný vztah k elementu vody až právě skrze plavání s vlastními dětmi. V organizovaných kurzech plavání posilují víru ve své osobní dovednosti a učí se důvěřovat jak sami sobě, tak dítěti (Rosengren, 2005). Vedená aktivita ve vodním prostředí poskytuje rodičům pohodlí, při kterém mohou dítěti dopřát plnou pozornost a blízký tělesný kontakt. Vztah mezi rodičem a dítětem se posiluje a zintenzivňuje se jejich schopnost vzájemně se vnímat. Je velice důležité poskytnout rodičům a dětem bezpečné prostředí a vytvořit v plavecké lekci klidnou atmosféru. Podle Freedmanové (2004) dosáhnou nejlepších výsledků rodiče poskytující dítěti lásku, důvěru a bezpečí. Při hře se rodič seznamuje se zvláštnostmi dítěte, jeho kreativitou a spontánními reakcemi. Učí se také jak s dítětem jednat, kolik osobního prostoru potřebuje nebo jakým způsobem se nechá motivovat (Ahrendt, 2002). Při plaveckých lekcích mají rodiče možnost se potkat také s jinými rodinami, nacházejícími se ve stejné či podobné životní situaci. Matky, které jsou často v průběhu mateřské dovolené izolovány od společnosti, mají možnost potkat se s jinými lidmi a sdílet podobné prožitky. Pokud rodiče s dítětem navštěvují stejný kolektiv po delší dobu, přispívají tak k jeho přirozené socializaci. Dítě si zvyká na instruktora, cizí rodiče a děti a postupně se učí s nimi navazovat kontakt. Navštěvování plaveckých lekcí může také napomoci k vytvoření a udržování dlouhodobých vztahů s jinými rodinami (Ahrendt, 2002). Aby děti byly schopné pojmout nové dovednosti, musí cítit důvěru jak k rodiči a instruktorovi, tak k vodě samotné. Rosengrenová (2009) nazývá tuto interakci pyramidou důvěry (Obr. 1).
-13-
Obr. 1: Pyramida důvěry
Děti a rodiče by se spolu měli ve vodě cítit bezpečně a měli by vnímat svou vzájemnou blízkost. Pokud se rodič necítí pohodlně, dítě to velmi brzo vycítí. Instruktor pozorně sleduje reakce dětí i rodičů.
1.1.4 Bezpečnostní aspekty Lekce plavání v plaveckých školách a klubech probíhají pod odborným dohledem. Dětem a rodičům je tak při vedených lekcích zajištěna bezpečnost do té míry, do jaké jsou ochotni daná bezpečnostní doporučení následovat (Ahrendt, 2002). Ve vyspělých zemích je druhou nejčastější příčinou úmrtí dítěte v raném věku utonutí. Kurzy plavání začaly být dle Mihála a Jandy (2010) organizovány v 70. letech minulého století v USA jako prevence vysokého počtu náhodných utonutí zejména dětí v kojeneckém a batolecím věku. Jednou z nejčastějších příčin neúmyslné smrti v této věkové skupině je právě utonutí. Na světě každoročně utone více než 170 000 dětí a mladistvých. Do té doby, než je dítě schopné se ve vodě úplně osamostatnit a začít plavat, vyžaduje nepřetržitou kontrolu. Žádná metoda výuky plavání nezaručí, že dítě pochopí všechna úskalí, plynoucí z pobytu ve vodě a nezajistí dítěti stoprocentní bezpečnost. Navštěvování kurzů nezbavuje rodiče zodpovědnosti a je třeba zajistit dítěti v blízkosti vodních ploch bezpečí. „Ať už je schopnost dítěte udržet se nad vodou po absolvování kurzů plavání lepší nebo nikoli, není to argument pro
-14-
snížení pozornosti při sledování dětí v blízkosti vodních ploch.“ (Mihál, Janda, 2010, s. 718). Důležité je také vypěstovat u dítěte respekt k vodě a naučit jej, jak k vodě přistupovat. Podle toho, jak pravidelně se dítě s vodou setkává, stává se pobyt ve vodě přirozeným a je třeba u něj respekt k vodě pěstovat o to důkladněji. Dítě se může stát v blízkosti vody samo sobě nebezpečným, nedokáže-li zhodnotit limity svých plaveckých dovedností. Je vždy důležité jej v pravý čas zbrzdit. Dítě učíme respektovat vodu ve stejném okamžiku, kdy jej učíme si ve vodě hrát (Rosengren, 2005). Aby rodiče mohli být ve vodě klidní a odnášeli si z lekcí příjemné prožitky, měli by být dostatečně seznámeni se zásadami bezpečnosti, spojenými s daným vodním prostředím. Informace by měl poskytnout instruktor, který vede danou skupinku, či plavecký klub, zaštiťující plaveckou aktivitu.
1.1.5 Hygienické zásady Voda určená pro koupání a plavání ve veřejných bazénech nesmí poškozovat zdraví člověka využívajícího tohoto prostředí. Dle Mihála a Jandy (2010) je základní podmínkou koupání kojenců a batolat vyhovující prostředí, kvalita vody v bazénu, teplota vody a vzduchu odpovídající doporučeným limitům podle věku dětí. „Za pravidelné provádění kontroly jakosti vody (hygienické a mikrobiologické normy) odpovídá provozovatel bazénu a na požádání je předkládá organizátorovi kurzu „plavání” kojenců a batolat a místně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví.“ (Mihál, Janda, 2010, s. 718). Existujícími doporučeními a hygienickými požadavky by se mělo předcházet podchlazení, přenosným infekčním chorobám nebo nepříznivým vedlejším účinkům dezinfekčních prostředků (zejména sloučeniny chlóru). Mihál a Janda (2010) uvádí pro organizaci kojeneckých „plaveckých“ kurzů následující požadavky: •
Kojenci ve věku 3–6 měsíců Prostředím by měly být plastové vany a bazénky nebo jiné nádoby z vhodného materiálu se snadno čistitelným a dezinfikovatelným povrchem, -15-
které jsou využívány pouze pro účely koupání kojenců. Napuštěná voda musí mít kvalitu pitné vody a její teplota má být 30–36°C, teplota vzduchu má být 28–30 °C. Každý den před prvním napuštěním musí být vany řádně vyčištěny, vydezinfikovány a opláchnuty. Ve vaně se koupe jedno dítě, vedené rodičem zevně vany (rodič do vany nevstupuje). •
Kojenci ve věku 6–12 měsíců Pro koupání půlročních až ročních kojenců je možné použít přenosné vany nebo bazénky s recirkulací vody. Před každým provozním dnem musí být bazén dezinfikován a nově napuštěn vodou. Během provozu má být bazén neustále dopouštěn zdravotně nezávadnou vodou z vodovodu nebo z jiného pitného zdroje. Připouští se přítomnost několikačlenné skupinky dětí s rodiči v bazénu. Kvalita vody před zahájením provozu i v době provozu musí odpovídat požadavkům pro tento věk podle vyhlášky č. 135/2004 Sb., která stanovuje hygienické požadavky na bazény pro kojence a batolata.
Uvádíme některé hygienické požadavky, vztahující se k organizaci „plaveckých“ lekcí s kojenci, které jsou v souladu s vyhláškou 135/2004 Sb.. V České republice musí být prostory pro koupání kojenců a batolat odděleny od ostatních prostor. V době trvání kurzu není v bazénu a jeho okolí možný souběh dalších činností. Všechny prostory, ve kterých se rodiče s dětmi pohybují jsou minimálně jednou denně, nejlépe před každou lekcí vyčištěny a dezinfikovány (Mihál, Janda, 2010). Pomůcky, používané při plaveckém výcviku (například ploutve, pontony, plavací desky), které přicházejí do styku s bazénovou vodou, nesmí negativně ovlivnit kvalitu vody a musí být odolné vůči fyzikálněchemickým vlastnostem vody. Do bazénu nemají přístup nemocné děti a osoby, trpící vlasovými, kožními či jinými přenosnými chorobami, osoby pod vlivem návykových látek, či osoby se zjevně zanedbanou osobní hygienou (Mihál, Janda, 2010).
-16-
Dítě by na sobě mělo mít při plavecké lekci vzduchotěsné plavky, přičemž některá zařízení mohou požadovat také speciální plenku určenou do vody. Při znečištění vody dítětem (stolice, zvratky, hlen krev apod.), stejně jako při jakémkoli jiném viditelném znečištění vody, je provoz okamžitě přerušen do odstranění závady. Vana nebo bazén musí být vypuštěna, důkladně mechanicky očištěna a před novým napuštěním opět vydezinfikována a vypláchnuta čistou vodou (Mihál, Janda, 2010). “Součástí přilehlých prostor pro koupání kojenců a batolat jsou předepsané kapacity šaten, WC, sprch a chodeb s přiměřenou intenzitou osvětlení, teplotou vzduchu, relativní vlhkostí vzduchu a intenzity výměny vzduchu.“ (Mihál, Janda, 2010, s. 720). Švédská plavecká federace (Svenska babysimförbundet, 2011) uvádí, že kvalita vody má být tak vysoká, aby ve vodě nedošlo k přenosu infekce. Zdravotní ústav se sídlem v Pardubicích (2011) uvádí jako nejpoužívanější desinfekční prostředky preparáty na bázi chloru, který vodu účinně dezinfikuje a sám o sobě v koncentracích, ve kterých se používá, nemá škodlivý účinek pro lidský organismus. Chlor neničí jen mikroorganismy, ale reaguje i s organickými látkami, přítomnými ve vodě za vzniku tzv. vázaného chloru. Reakcí chloru s organickými látkami vznikají trihalometany a reakcí s látkami obsahujícími dusík vznikají chloraminy (monochloramin, dichloramin, trichloramin). Bazén, ve kterém probíhá kojenecké plavání, by neměl příliš zapáchat chlórem. Není vhodné, je-li ovzduší v okolí bazénu vnímáno jako obtěžující nebo dráždí-li sliznici očí či dýchacích cest. Typický zápach je známkou reakce chlóru s nejrůznějšími nečistotami v bazénu, jako je moč nebo pot. Existuje několik studií, které prokazují korelaci mezi pobytem v bazénech s vyšší koncentrací plynu trichloraminu 3 a výskytem astmatu. Zvýšené obsahy trichloraminu lze očekávat v bazénech s vysokou koncentrací plavců, u vodních atrakcí, kde dochází k víření vody, případně tam, kde se používá vyšší teplota. To může být problém u koupání kojenců, kde je požadována teplota vody nad hodnotou 30 °C. Aby byla udržena vysoká kvalita vody, 3 Koncentrace trichloraminu v bazénech, dle dosavadních měření, se pohybují v rozmezí 0,1 až 1 mg/m3, nejvyšší hodnoty jsou nad hladinou vody. Světová zdravotnická organizace limituje obsah trichloraminu v ovzduší bazénů hodnotou 0,5 mg/m3.
-17-
je nutné, aby se rodiče, děti i instruktor před vstupem do bazénu důkladně bez plavek umyli mýdlem .
1.1.6 Základní přístupy, využívané při výuce plavání V současnosti se rodičům nabízí široký výběr mezi plaveckými školami, pohlížejících na výuku plavání z různých pohledů. Některé plavecké školy vedou výuku spíše rekreačním, hravým způsobem, jiné kladou důraz na aktivity stimulující psychomotorický rozvoj dítěte nebo na utužování vztahu mezi rodičem a dítětem. Můžeme se setkat také se školami zaměřujícími se především na výuku sebezáchranných činností nebo nácvik správné techniky plavání. Čechovská (2007) zmiňuje navíc přístup zaměřující se na specializované aktivity dětí se zdravotním postižením. V současné době je trendem všechny tyto přístupy při tvorbě metodik výuky plavání slučovat a vytvářet tak ideální prostředí pro psychomotorický vývoj dítěte. I přesto však můžeme u každé plavecké školy rozpoznat, ke kterému z přístupů se přiklání nejvíce. Rozdíly jsou o to markantnější, pohlédneme-li také na přístupy využívané v různých koutech světa. Díky kulturním odlišnostem se k výuce plavání staví jinak Evropané (terapeutický přístup a zaměření na psychomotorický rozvoj dítěte), jinak Australané a Američané (zaměření na sebezáchranu). Přibližme si tedy některé z přístupů dle Kochenové (1986), které bývají při výuce plavání s dětmi využívány nejčastěji. Je nutno zmínit, že samy o sobě jsou tyto přístupy extrémní a samostatně neaplikovatelné. Bývají proto, v závislosti na věku dítěte a kulturních zvláštnostech daného prostředí, doplňovány o činnosti s jiným zaměřením. Zaměření na psychomotorický rozvoj dítěte V současnosti většina plaveckých škol ve střední Evropě považuje výuku plavání za přirozenou součást pohybového, psychického a sociálního vývoje dítěte. Děti jsou za podpory rodičů a instruktora vedeny k samostatnosti ve vodním prostředí. Za pomoci dobrovolných aktivit se učí krůček po krůčku získávat jednotlivé plavecké dovednosti. Bylo prokázáno, že výuka plavání je nejefektivnější, pokud -18-
jsou děti na plavání dobře naladěny a cítí-li se v bezpečí. Přítomnost rodiče je v tomto případě velice důležitá. Dovednosti jsou nacvičovány po malých krocích, přičemž je spokojenost dítěte na prvním místě. Podpora dítěte, obětí, všímání si úspěchů a pochvala jsou pro děti největší motivací při pokusech o zvládnutí jednotlivých plaveckých dovedností. Stejně jako v rekreační formě je do této výuky zahrnutá hra, avšak důraz je zde kladen nejen na její zábavnost, ale také na rozvoj plaveckých dovedností. Zaměření na nácvik sebezáchrany Metodika se zaměřuje především na nácvik sebezáchranného manévru, který by mělo dítě umět provést v případě nečekaného pádu do vody. Dítě se učí po dopadu do vody přetočit na záda, upažit a zaklonit hlavu tak, aby ústa a nos zůstaly pro potřebu nádechu nad hladinou. Starší děti se poté učí přetočit se zpět na břicho a doplavat k pevnému bodu, kterého se chytí. Tento přístup byl zpočátku odsuzován, protože metody, jež byly k nácviku sebezáchrany využívány, nebraly ohled na správný psychomotorický vývoj a individualitu dítěte. S přibývajícím trendem domácích zahradních bazénů však vzniká nárůst nebezpečí utonutí a prevence před utonutím je více než na místě. Metodika nácviku sebezáchranných dovedností se tedy dále rozvíjí, přičemž je využívána především v Austrálii a Americe. S rozvojem informovanosti v tomto odvětví se postupně dostává i do Evropy. V současnosti se plavecké školy snaží klást důraz na individualitu a samostatnost dítěte a cvičení na sebezáchranu se stávají zábavnou součástí vodních her. Rekreační zaměření Hlavním cílem tohoto přístupu k výuce plavání je naučit děti a rodiče užívat si společně vodního prostředí formou hry. Důraz je kladen především na prožitek a získávání pozitivních zkušeností s vodou. Rodičům i instruktorům je ponechána volnost v kreativitě a lekce se orientuje převážně podle toho, co zrovna děti a rodiče baví. Hry mají převážně zábavný charakter a systematický rozvoj jednotlivých plaveckých dovedností jde mírně stranou.
-19-
Terapeutické přístupy Úkolem těchto přístupů je podpora zdraví za pomoci terapeutických konceptů. Výuka bývá z terapeutického hlediska orientována na podporu normálního a zdravého vývoje dítěte. Mezi známé fyzioterapeutické metody, zabývající se rehabilitací hendikepovaných jedinců ve vodě patří například Halliwickova metoda, která se zaměřuje na vědomé využití fyzikálních vlastností vody (Ahrendt, 2002).
1.2 Děti do 1 roku a vodní prostředí Smyslem „plavání“ kojenců je vytváření podmínek k pohybovým projevům kojenců. Tyto projevy by měly být podněcovány a rozvíjeny příjemnou pohybovou aktivitou. „Při dodržení podmínek, které jsou spojeny s péčí o novorozeně či kojence, se zajištěním hygieny a biologických potřeb, je pohybová stimulace u zdravého dítěte něčím, co může být bohatou prožitkovou sférou pro dítě i rodiče a co může pomoci dítěti optimálně se celkově rozvíjet.“ (Čechovská, 2007, s. 14– 15). Je-li dítě přiměřeně stimulováno, dochází k podpoře jeho tělesného, pohybového, psychického a sociálního rozvoje. Rosengrenová (2005) tvrdí, že pohybový rozvoj dětí navštěvujících lekce „plavání“ je rychlejší, než u dětí, které se do této aktivity nezapojují. Můžeme říci, že dítě je schopné se ve vodě pohybovat takovým způsobem, jaký je pro něj na suchu v daném období nerealizovatelný. Voda jej nejen nadnáší a ulehčuje mu pohyb, ale také pohyb omezuje a pomáhá tak rozvíjet sílu ve svalech, které musí odpor vody překonávat. Proudění vody kolem těla dítěte stimuluje také nervový systém a přispívá tak k jeho rozvoji. Ahrendová (2001) podotýká, že voda proudící kolem těla dítěte způsobuje stimulaci nervových vláken pod pokožkou, což napomáhá k uvolnění svalového tonu a relaxaci celého těla. Spánek dítěte je proto po plavání daleko hlubší a delší než jindy, kdy ke stimulaci tímto způsobem nedochází. Pohyb ve vodním prostředí má zcela specifické účinky. Dokonalé sžití se s vodou je nutnou podmínkou procesu motorického učení plavání. Voda je 20–25x lepší vodič tepla než vzduch, proto jsou ztráty tepla ve vodním prostředí závislé -20-
na teplotě vody. Organizmus reaguje na chlad vlastní produkcí tepla, což se projevuje spontánní pohybovou aktivitou (třesem) a pohyby jsou nekoordinované. Teplota vody v bazénu výrazně ovlivňuje délku pobytu jednotlivých dětí ve vodě (Miklánková, 2007). Významnými elementy ovlivňujícími úspěšnost v předplavecké výchově jsou také hloubka vody a působení hydrostatického tlaku. „Ve větší hloubce mění působení hydrostatického tlaku na tělo mechaniku dýchání: ztěžuje se vdech a ulehčuje výdech. Dýchací svaly musí vynakládat větší úsilí na překonání odporu stlačených dýchacích cest a plic. V horizontální poloze snižuje tlak vody na hrudník kapacitu plic. Při změně vertikální polohy na horizontální, při ponoření do vody se mění činnost srdce a krevního oběhu.“ (Miklánková, 2007, s. 40) Vztlak vody snižuje hmotnost lidského těla a jeho částí, čímž ovlivňuje kvalitu a koordinaci pohybů.
1.2.1 Psychomotorický vývoj dítěte od narození po ukončení kojeneckého věku „V prvním roce života dítěte nelze oddělovat psychický a motorický vývoj, protože se vzájemně podmiňují. Touha po poznávání okolí a snaha o sociální kontakty stimulují dítě k rozvoji spontánní hybnosti a určitý stupeň motorického vývoje umožňuje dítěti senzorickou stimulaci a tím zlepšuje podmínky pro rozvoj jeho psychiky. Pohyb se tak stává stimulátorem vývoje jedince.“ (Havlíčková, 1998, s. 71 a 72). Pohyb je dle Havlíčkové (1998) základním projevem života. Z ontogenetického hlediska je možno rozlišit spontánní hybnost jedince, převažující v raných věkových obdobích, a řízenou pohybovou aktivitu (cvičení), která bývá uskutečňována v průběhu celého lidského života. Raná věková období jsou charakterizována velkým „pohybovým nábojem”, který se projevuje nadbytečnou pohybovou aktivitou vznikající z pohybové potřeby dítěte. Tato původně reflexní hybnost přechází postupně v záměrnou hybnost - ideomotoriku. Záměrná hybnost je určována nejen základními biologickými potřebami, ale čím dál více zvídavostí, touhou po informacích a sociálních kontaktech. Dítě je v bdělém stavu prakticky
-21-
stále v činnosti a často nejeví známky únavy, což způsobuje střídavá aktivace různých svalových skupin Každý jedinec se vyvíjí jiným tempem. Dítě může mít náskok před ostatními dětmi v jedné oblasti vývoje, ale zároveň zaostávat v oblasti jiné. Navzdory tomu však existují určitá vývojová kritéria pro daný věk, podle kterých mohou pediatři a jiní lékaři sledovat prospívání dítěte (např. lezení, otáčení na bříško, chůze). Pokud se u dítěte objeví odchylka ve vývoji, může to znamenat, že se některé funkce těla dítěte nevyvíjí správně a je třeba jim věnovat zvýšenou pozornost. Odchylky ve vývoji však často poukazují pouze na to, že se každý jedinec vyvíjí individuálním tempem. Naučí-li se dítě chodit později něž jiné děti, neznamená to, že je v pozdějším věku nemůže vývojově předstihnout (Rosengren, 2005). Z klinického hlediska je první rok života dítěte rozdělován do 4 období – tzv. trimenony. V tomto období dochází k největším kvalitativním změnám motoriky (Havlíčková, 1998). V prvním trimenonu se prolínají dvě životní období jedince a to období novorozenecké (od narození do 28. dne) a kojenecké, které pak pokračuje až do dvanáctého měsíce věku dítěte. I přesto, že je tato komparace zaměřena z větší části na děti kojeneckého věku, je nutno z vývojového hlediska zmínit také období novorozenecké. Psychomotorický vývoj novorozence a kojence v prvním trimenonu (0 –3 měsíce) Novorozenec většinu dne prospí. Při bdění bývají pohyby rychlé, stereotypní, na horních končetinách mávavé, na dolních střídavě i současně kopavé. Ruce jsou převážně sevřeny v pěst, s palcem v dlani. Dochází k progresivnímu zrakovému kontaktu s okolím. Koncem prvního měsíce dítě dokáže sledovat pohybující se objekt. Optická fixace bývá provázena aktivní motorickou odpovědí – postavením šermíře. Spontánní rotace hlavičky někdy vyvolá rotaci celého těla (Cíbochová, 2004). Mírou postupného zapojování vyšších úrovní řízené motoriky je vyhasínání nepodmíněných vývojových tzv. novorozeneckých reflexů. Jejich vyhasínání začí-
-22-
ná od 2. měsíce věku dítěte. Příkladem novorozeneckých reflexů jsou například reflex hledací, sací, úchopový nebo plavací4. Ke konci 1. trimenonu je hlavička kojence po většinu času držena ve středním postavení, přičemž je již rozvinuta dovednost spontánně ji rotovat k oběma stranám. V poloze na bříšku se dítě dovede opřít o lokty a udrží vztyčenou hlavičku, vědomě sleduje své okolí – „pase koníčky”. Snahu po kontaktu dává najevo celkově pozitivním motorickým projevem (zdvihání všech končetin k blízké osobě). Na okolí reaguje úsměvem či pláčem, začíná si broukat a hrát si s prsty rukou těsně před obličejem. U dítěte se rozvíjí souhra oko-ruka s postupným přechodem na souhru oko-ruka-ústa (Havlíčková, 1998). Psychomotorický vývoj kojence v druhém trimenonu (4–6 měsíců) Druhý trimenon je dle Havlíčkové (1998) charakterizován souhrou mezi posturální stabilitou, vzpřimováním a fázickou hybností. Dítě je schopné rychleji a cíleně koordinovat jednotlivé segmenty těla. Zdokonaluje se volní motorika zejména horních končetin, k čemuž dochází vlivem vyhasínání reflexního úchopu. Začíná souhra všech prstů obou rukou, což umožňuje předávání předmětů z jedné do druhé ruky. Kojenec dovede krátkodobě zvednout dolní končetiny nad podložku, čímž dokáže napomoci úchopu ruky (při pití si přidržuje láhev). Poloha na břiše je charakterizována snahou dítěte rozšířit možnosti optické orientace vzpřimováním. Opírá se dlaněmi o natažené horní končetiny, dolní končetiny jsou propnuty se zevní rotací, přičemž se objevuje tendence k plazení. V tomto období se kojenec učí přemístit těžiště do strany na jeden loket a uvolnit tak druhou ruku k úchopu. Sám se neposadí, ale dokáže se za podané prsty do sedu přitáhnout. Na malou chvíli se v této poloze dokáže samostatně udržet. Je-li postaveno na chodidla a podepíráno v podpaží, udrží svou váhu těla (Cibochová, 2004). Na konci tohoto období zvládne kojenec oboustranné otáčení ze zad na břicho. Prostorové vnímání okolí umožňuje výrazný sociální kontakt dítěte. Dítě dokáže vyhledat zdroj zvuku otočením hlavy, později i jen očima. Objevuje se 4 Novorozenecké reflexy jsou blíže popsány v knize Přehled vývojové psychologie (Čížková a kol. , 2001)
-23-
živá mimika a hlasové projevy. Hlasitě se směje, výská, moduluje hlas, čímž vyžaduje kontakt s okolím. Postupně rozeznává laskavý a přísný tón řeči i mimiky. Vytváří se specifický vztah k matce – odliší ji od jiného lidského obličeje. Psychomotorický vývoj kojence ve třetím trimenonu (7–9 měsíců) Toto období je dle Havlíčkové (1998) charakterizováno horizontálním i vertikálním zvládnutím plazení, lezení a vzpřimování. Dochází k dalšímu rozvoji fázické motoriky, jejímž předpokladem je zvládnutá stabilita v poloze na zádech, na čtyřech, v šikmém sedu a sedu. Dítě se postupně zdokonaluje v obracení vleže – „válí sudy“ – koordinovaně se otáčí z polohy na břiše do polohy na záda přes jistou polohu na boku a dále pokračuje v otáčení přes druhý bok na břicho. Polohu na zádech využívá jen zřídka, na bříšku se pevně opírá a vysoko zvedá hlavu i hrudník. Plazením se dítě začíná postupně přesouvat – zpočátku dozadu, až později dopředu se střídáním horních a dolních končetin. V poloze na břiše nejprve podsouvá dolní končetiny a snaží se dostat na všechny čtyři, ke konci tohoto období již zvládne kvadrupedální lokomoci, i když rovnováha v této poloze není ještě dokonalá. Lezení je postupně jistější a koordinovanější. Začíná se stavět přitahováním za horní končetiny (u nábytku). Některé děti dříve stojí, než lezou. Dítě se umí samo posadit z polohy na břiše, či na čtyřech přes šikmý sed a v sedu je již jisté (Cíbochová, 2004). Zdokonaluje se jemná motorika ruky. Kojenec využívá tzv. „pinzetový úchop“, kdy předměty bere palcem a ukazovákem. Má bohatou mimiku v obličeji. Opakuje slabiky („ta–ta”, „ma–ma” atd.) napodobuje zvuky a gesta a začíná rozumět řeči. Na zavolání jména se otočí (Cíbochová, 2004). „V tomto období začíná u kojence období 1. separace. Dítě se začíná na krátkou dobu vzdalovat od matky při lezení či chůzi a po chvíli se navrací zpět. Současně prožívá úzkost, strach, když matku nevidí či neslyší. Zesiluje se fixace na matku, nebo pečující osobu.“ (Cíbochová, 2004, s. 295).
-24-
Psychomotorický vývoj kojence ve čtvrtém trimenonu (10–12 měsíců) Dle Havlíčkové (1998) jsou poslední 3 měsíce obdobím vertikalizace. Zdokonaluje se stabilita v sedu i stoji. Ve stoji s přidržováním za jednu ruku zvládá přenášet váhu z jedné nohy na druhou a později si umí také dřepnout a zase se postavit. V tomto období začíná dítě s prvními kroky, směřujícími převážně do strany (úkroky), přičemž našlapuje na celá chodidla. Kolem jednoho roku již zvládá také první samostatné kroky vpřed. Zprvu se přidržuje jednou rukou, na konci období dokáže několik kroků i bez opory. Dítě poznává stále více ze svého okolí. Leze velmi rychle a dovede vylézt i na schod. Zdokonaluje se také jemná motorika, což umožňuje dítěti naučit se jíst lžičkou. Na konci čtvrtého trimenonu dítě vysloví a dokáže používat první slova, globálně rozumí a reaguje na jednoduchou výzvu. Dítě reaguje na oslovení, umí dětské hříčky („paci–paci“ aj.) Dokáže ukázat své přání a začíná být schopno zapojit se do kooperativní hry jako je například kutálení s míčem (Cíbochová, 2004).
1.2.2 Psychomotorický vývoj dítěte v souvislosti s pobytem ve vodě Rosengrenová (2005) je přesvědčená, že všechny děti se na svět rodí s pozitivním vztahem k vodnímu prostředí. Čím dříve začnou děti prohlubovat své zkušenosti s vodou, tím více se snižuje riziko, že se dostanou do situace, která by negativně ovlivnila jejich vztah k vodnímu prostředí. Dle Mihála a Jandy (2010) pobyt ve vodě podporuje a urychluje psychomotorický vývoj kojenců a zlepšuje jejich pohybovou koordinaci. Na rodičích je, aby působením vhodných podnětů využili u dětí vrozených reflexů, později reflexů podmíněných a posléze aktivit řízených vůlí. Čím více podnětů k aktivnímu pohybu dítěti poskytneme, tím rychleji se bude učit a vyvíjet na základě získaných zkušeností. „Proces „plavání s kojenci“ je třeba chápat jako vytváření podmínek k uplatnění přirozených schopností a vlastností dítěte. Podstata tkví ve vytváření podmíněných reflexů a následně aktivit řízených vůlí.“ (Kiedroňová, 1991, s. 28). O sku-
-25-
tečném plavání nemůže být řeč. Děti si na vodu pouze zvykají a otužují se, zato v pozdějším věku se mohou rychle naučit plavat. Ze zdravotního hlediska napomáhá pohybová aktivita ve vodním prostředí k posílení zádových svalů, udržujících správné zakřivení páteře. Pobyt ve vodě podporuje také aktivitu střev, což napomáhá dětem při bolestech bříška (Kiedroňová, 1991). Teplota vody 31–33 °C provokuje dítě k aktivnímu pohybu, vyvolává hlubší dýchání a aktivuje kardiovaskulární systém. Střídáme-li u dítěte vynoření a ponoření hrudníku pod vodu, objeví se u něj zrychlení dechu. Po nějaké době pobytu ve vodě se dech prodlužuje a prohlubuje. Tlak na hrudník způsobí prohloubení výdechu a posílení svalů participujících při dýchání, což pozitivně ovlivňuje budoucí rozvoj hrudníku. Teplota vody nad 33 °C umožní svalům se uvolnit (Ahrend, 2001). Reakce na vodní prostředí jsou u každého jednice velice individuální, avšak vývoj dítěte jsme schopni z velké části předpokládat a přizpůsobovat tak úroveň daných cvičení. 1–4 měsíce Novorozeně má po narození velice malou představu jak se pohybovat po zemi, protože se s tímto prostředím doposud nesetkalo. Oproti tomu má již přibližně sedmiměsíční zkušenost s pohybem ve vodním prostředí – v matčině lůně. Dospělí se často dívají na novorozeňata jako na slabá, nepohyblivá stvoření, avšak děti jsou již od narození plavci. Novorozené děti již ví, jak se ve vodním prostředí pohybovat a díky plavacímu reflexu jsou schopny zadržet pod vodou dech. Důležité je dát jim příležitost vyzkoušet si, co se v matčině lůně naučili (Doman, 2006). První zkušenost s vodou by dítě mělo získat v domácím prostředí v běžné vaně či dětské vaničce. Plavání v bazénu obvykle nezačíná před dosažením 3 měsíců věku dítěte5. Kojenec má v raném období vývoje velkou hlavu v porovnání velikosti celého těla. Z důvodu doposud nevyvinutých šíjových svalů je pro dítě velice obtížné udržet zdviženou hlavu více jak několik vteřin. Proto je velmi důležité v tomto období hlavu dítěte v polohách na zádech i bříšku více či méně podepírat. 5 V České republice se obvykle dle hygienických požadavků začíná plavat v bazénu s dětmi, staršími 6 měsíců. V porovnání například ve Švédsku jsou hygienické požadavky jiné a organizovaná aktivita ve vodním prostředí bazénů je poskytována dětem již od 3 měsíců.
-26-
V tomto věku je dítě velice citlivé na hlasité zvuky a nečekané změny poloh, proto je důležité, aby byly lekce „plavání“ vedeny v klidném a tichém prostředí. Strach z vody se prozatím neprojevuje. Velká část pohybů dítěte je tvořena reflexně či náhodně. Plavací reflex obvykle přetrvává až do 4 měsíců věku dítěte. Rosengrenová (2005) uvádí, že je-li dítě položeno ve vodě na bříško, je schopno se za podpory rodičů a reflexního kopání do vody pohybovat vpřed. Dítě se postupně učí přetočit z bříška na záda a ze zad na bříško a začíná být více a více aktivnější. Kolem 3. měsíce u dítěte mizí vrozený uchopovací reflex a uchopování předmětů se stává více vědomou a volní aktivitou. Dítě se nechává motivovat k činnosti nejrůznějšími barevnými hračkami, které je možné jednoduše uchopit. Pobyt ve vodě je skvělou příležitostí, kdy můžeme u dítěte stimulovat rozvoj smyslů, jako je např. hmat. Dítě si postupně začíná uvědomovat proudění vody kolem svého tělíčka a je tak stimulováno k pohybu. Pohyby začíná mít vědomější, čím více se jeho věk blíží čtyřem měsícům. Postupně je možno kojence polívat malým a poté zvyšujícím se množstvím vody, čímž se navozuje reflexně podmíněné zadržení dechu. V tomto období je dítě naprosto závislé na rodičích. Aby bylo schopné posilovat své sebevědomí, potřebuje jejich lásku a pozornost. Na konci této periody by dítě mělo být schopné udržet se palců rodičů, balancovat ve vodě s kroužky na ramenou nebo posouvat se kopáním do vody kupředu. 5–8 měsíců Čím je dítě starší, tím je jeho šíjové svalstvo silnější a potřebuje menší oporu pod hlavičkou. Kolem šesti měsíců je schopno splývat na hladině zcela samo bez opory, přičemž nepotřebuje provádět žádné pohyby. Na vodě leží klidně a končetiny má uvolněné. Po půl roce věku, když dítě začíná lozit a sedět, odmítá současně ve vodě polohu na zádech. Obvykle se nechá motivovat hračkou a polohu na zádech na malý okamžik přijme. S postupně přibývající schopností orientovat se v prostoru se současně učí orientaci ve vodě (Kiedroňová, 1991). Dítě se v tomto období naučí samostatně tleskat a plácat do vody. Zdokonaluje kopání a dovednost posouvat se jak ve vodě, tak na suchu kupředu. Postupně se učí, jak se samostatně vy-27-
šplhat na okraj bazénu (Rosengren, 2005). Má-li dítě v tomto věku již předchozí zkušenosti s vodou, je možné jej začít potápět. S postupným potápěním brady, pusinky, nosu, očí a poté až čela a celé hlavy se dítě učí zadržet dech na delší dobu. Mezi pátým a osmým měsícem začíná dítě aktivně vnímat sociální kontakt s okolím a požaduje často neustálou pozornost. Jeho schopnost koncentrovat se po delší dobu je stále ještě nízká, proto vyžaduje častou změnu činnosti. Dítě se v tomto období dostává do fáze, kdy má strach z cizích lidí a nových činností, proto u něj může rozvoj pohybových dovedností dočasně mírně stagnovat. Potřebuje se cítit bezpečně a vyžaduje tedy neustálou blízkost rodiče. 9–12 měsíců V průběhu tohoto období se dítě učí samostatně pohybovat a s dopomocí rodiče se dokáže postavit. Většina dětí se naučí lézt a některé zvládnou i první kroky. V jednom roce se už někteří dokážou ze stoje zase zpět posadit. Po vymizení plavacího reflexu se plavací pohyby stávají u dítěte čím dál více vědomými. V tomto věku je dítě schopné skočit samostatně do vody ze sedu nebo s dopomocí rodiče ze stoje (Rosengren, 2005). Postupně dokáže plavat od instruktora k rodiči na čím dál větší vzdálenost (přibližně 0,5 metru). S dítětem je možno se nacvičovat například držení plavecké desky v poloze na bříšku či lezení po pontonu, čímž se napomáhá k rozvoji lokomoce. S postupnou vertikalizací dítěte je možno zařadit také pády vpřed či vzad ze sedu. Pokračuje se v rozvoji dovedností spojených se zadržením dechu a potopením hlavy. Pro dítě začíná být v tomto období důležitá také verbální komunikace. Učí se rozumět zpočátku jednoduchým slovům, později větám. Pozitivně reaguje na pohyby a cvičení spojená s rytmizací básniček a zpěvem písní.
-28-
2 Charakteristika vybraných společností a komparace jejich metodik využívaných při výuce „plavání“ kojenců Tato kapitola si dává za cíl informovat o rozdílných pohledech na práci s dětmi ve vodním prostředí. Metody výuky „plavání“ kojenců využívané v obou plaveckých zařízeních analyzujeme a porovnáváme. Zjišťujeme, jak se zvolené metodiky liší a jakým způsobem dané přístupy ovlivňují psychomotorický rozvoj jedince. Pro získání informací jsme využívali odborné literatury, soukromých manuálů každé ze společností, internetu, vlastního pozorování a praxe. Za pomoci formálních a neformálních rozhovorů jsme se seznámili s názory instruktorů a vedoucích daných společností. Řízené rozhovory s majitelkami společností uvádíme na konci této kapitoly. Chtěli bychom poznamenat, že našim cílem není rozhodnout, které z přístupů jsou horší nebo lepší. Metody výuky si tvoří každé ze zařízení individuálně dle vlastního zaměření a filozofie. Kulturní podmínky jsou v každé ze zemí odlišné a způsob výuky plavání se odvíjí víceméně od současných trendů ve výchově obecně. Dává-li se například ve Švédsku tradičně při výchově v rodině důraz na individualitu a samostatnost, učí se dítě být zodpovědné samo za sebe již od malička i ve vodě. Také rodiče mají jiné požadavky na cíl a formu výuky. Zatímco ve Švédsku rodiče zajímá především problematika sebezáchrany dětí a požadují přístup k výuce zaměřený směrem bezpečnostním, v Čechách je „plavání“ s miminky pro rodiče spíše rekreační záležitostí a chvílí, jak si organizovaně pohrát s dětmi a stimulovat přitom správný psychomotorický vývoj dítěte. Tyto trendy vznikají na základě praktických potřeb každé ze zemí. Švédsko je pokryto z 8 % celé své plochy rozsáhlými jezery a volný čas Švédové tráví převážně v blízkosti vody. Česká republika je pokryta vodní plochou pouze ze 2 %. Rozloha vodní plochy v naší zemi je tedy v porovnání se Švédskem čtvrtinová. Švédsko je navíc z celé východní části země obklopeno Baltským mořem a Botnickým
-29-
zálivem. Je tedy vcelku pochopitelné, že je v této zemi kladen velký důraz na bezpečnost dítěte, vztahující se k vodnímu prostředí. V kompetenci švédské plavecké školy Linnéas je zajišťování skupinových plaveckých lekcí pro rodiče a jejich miminka již od věku 3 měsíců. Z důvodu přísných hygienických požadavků, které jsou v České republice zavedeny, není povoleno skupinové plavecké lekce takto malých dětí v plaveckém klubu Plaváčci realizovat. Tento fakt zapříčiňuje vznik některých rozdílů mezi metodikami obou plaveckých zařízení. Klub Plaváčci se zabývá také „plaváním“ novorozených dětí v domácím prostředí, avšak v této práci nebudeme problematiku „plavání“ s novorozeňaty dále rozvíjet. Důvodem je také skutečnost, že se zabýváme komparací plaveckých metod dvou plaveckých zařízení a jedno z nich (PŠ Linnéas) se výukou „plavání“ takto starých dětí nezabývá. Nemůžeme tedy metody výuky „plavání“ v tomto věkovém období porovnávat. Pouze podotýkáme, že se obecně ve Švédsku na problematiku „plavání“ s miminky mladšími 3 měsíců nezaměřují.
2.1 Charakteristika vybraných společností 2.1.1 Český plavecký klub Pláváčci s.r.o. Plavecký klub Plaváčci s.r.o. (dále PK Plaváčci) byl založen na počátku roku 2001 Irenou Hercíkovou. Z klubu, který zpočátku poskytoval výuku plavání pouze několika rodinám a jejich dětem, se během deseti let rozvinula společnost s nabídkou nejrůznějších služeb, zaměřujících se na podporu správného psychomotorického vývoje dítěte. Založení klubu bylo inspirováno trendy, které se udržují a rozvíjejí v České republice od konce 80. let až do současnosti. Historií „plavání“ kojenců v České republice jsme se zabývali již v úvodu této práce. Plavecký klub je členem občanského sdružení Aliance dětského plavání, která se věnuje pohybovým aktivitám dětí. Za pomoci plavání, cvičení, výtvarných činností, masáží nebo dětského znakování se instruktoři společně s rodiči snaží děti stimulovat tak, aby se rozvíjely všeobecně. Klub organizuje nejrůznější aktivity pro rodiče a děti kojeneckého až předškolního věku, mezi které patří především lekce plavání a cvičení dětí a maminek v tělocvičně. V rámci činnosti klubu se vyučuje také dětské znakování (tzv. -30-
Baby signs) nebo dětské masáže. V rámci výuky „plavání“ poskytují instruktorky své rady také rodičům v domácím prostředí. Instruktorka seznamuje dítě s vodou v prostředí domácí vany nebo bazénku, přičemž seznamuje rodiče se základními úchopy a zásadami bezpečné manipulace s dítětem ve vodě i mimo ni. Plavecký klub poskytuje v letním období možnost intenzivního týdenního kurzu plavání a organizuje příměstské tábory dětí bez rodičů. Společnost působí také jako cestovní agentura, která organizuje týdenní pobyty rodičů s dětmi na Vysočině nebo v Jeseníkách. Pobyty jsou zaměřeny na intenzivní výuku plavání a cvičení, přičemž je program doplňován o nejrůznější výtvarné či hudební činnosti. Hlavním cílem PK Plaváčci je vybudovat u kojenců, batolat a dětí předškolního věku kladný vztah k vodě, naučit je přitom hravou formou základům plavání, záchranným polohám, potápění či skákání do vody. Pohyb ve vodě bývá doprovázen říkankami, básničkami a písničkami, což působí jako motivační prvek při činnosti rodičů a jejich dětí. Organizační podmínky Děti jsou zařazovány do kurzů podle věku. Rodiče si mohou vybírat z několika poskytnutých termínů, přičemž se dbá na udržení zavedeného denního režimu dítěte. Snahou je také zařazovat děti do skupinek dle úrovně předchozích zkušeností s pohybovou činností ve vodě. Je zde ale běžné přiřazovat nově příchozí děti do skupinek s pokročilými. Jednotlivé lekce se střídají po 30 minutách a v každé skupince je přítomno 8 – 10 dětí s rodiči a jedna instruktorka. V případě neschopnosti se na lekci dostavit dostávají rodiče s dětmi možnost danou lekci si omluvit a nahradit ji v jiný termín, ve skupince příslušného věku. Zajištění informovanosti rodičů Rodiče se mohou s informacemi o činnosti společnosti seznámit osobně při zápise nových zájemců, či mimo zápis při konzultaci s některou z instruktorek. Informace lze také nalézt na webových stránkách společnosti (www.plavacci.com). Začínají-li rodiče plavat s nejmenšími – půlročními dětmi, dostávají v úvodu prvních
-31-
lekcí od instruktora informace na břehu. Seznámí se s bezpečnostními zásadami, jsou upozorněni na důkladné dodržování hygieny nebo se podrobněji dozvědí o možných vlivech plavání na psychomotorický vývoj dítě. Rodičům je předvedena správná manipulace s miminkem, přičemž jsou seznámeni s obsahem následujících lekcí a kurzů. Hygienické zásady Hygienická a bezpečnostní opatření jsou uvedena v provozním řádu klubu, který podepisují při registraci svého dítěte do kurzu. Plavecký klub se řídí hygienickými požadavky Státního zdravotnického ústavu, které jsou blíže popsány v kapitole 1.1.5. Způsob vzdělávání a požadavky na instruktory Plavecké lekce jsou v klubu Plaváčci vedeny profesionálně vyškolenými instruktory, kteří mají jak praktické, tak teoretické znalosti. Musí umět poskytnout první pomoc dětem i dospělým, mít teoretické lékařské znalosti a znát základy vývoje dětí, aby dokázali správně informovat rodiče. Dále musí znát správné hygienické zásady a mít přehled o kvalitě vody. Instruktoři využívají vzdělávacích kurzů, které jsou aktuálně doporučovány Aliancí dětského plavání. Nejčastěji mají absolvován vzdělávací kurz „Instruktor pro pohybový, sociální a psychický rozvoj kojenců, batolat a dětí předškolního věku“. Po tomto školení je třeba absolvovat minimálně 30 hodin, strávených asistováním zkušenému instruktorovi. Až poté je možno vést lekce samostatně (nejprve pod odborným dohledem a po několika zkušebních lekcích už bez něj). Společnost instruktory finančně podporuje při dalším vzdělávání v oblasti pohybových aktivit dětí, jako jsou např. trenérské kurzy plavání či kurzy cvičení. Každoročně jsou povinně rekvalifikováni v oblasti záchrany a bezpečnosti ve vodním prostředí.
-32-
2.1.2 Švédská plavecká škola Linnéas Historie a současná situace „plavání“ kojenců ve Švédsku Plavání s dětmi se ve Švédsku začalo rozvíjet na konci 70. let. Rodičům s dětmi začala být v té době nabízena možnost navštěvovat bazény s teplou vodou. Nejčastěji zmiňovanou osobností v počátcích „plavání“ s miminky ve Švédsku je Knut Rosén, který se nechal inspirovat nadšenými ohlasy z Německa. Původním záměrem nebyla až tak výuka plavání, jako umožnění rodičům strávit volný čas společně s dětmi v příjemném vodním prostředí. Plavání s dětmi se rozvíjí po celém světě a díky rostoucí informovanosti podporované pořádáním mezinárodních konferencí nebo možnostmi sdílení informací na internetu, se plavání s dětmi výrazně vyvinulo i ve Švédsku. Plaveckou výuku dětí v raném věku zde zajišťují jak zařízení soukromá (také PŠ Linnéas), tak zařízení podporovaná městem či státem. Zařízení zvaná „babysimmen“ se zaměřují na „plavání“ s dětmi kojeneckého a batolecího věku. Takzvaná „babysimmskolan“ nabízí převážně výuku dětí od 3 měsíců do 7 let – tedy od úplných začátků kdy se dítě seznamuje s vodou, až po zvládnutí plavecké techniky. V současnosti je osobností, která inspiruje celé Švédsko lékařka Ludmilla Rosengrenová, vedoucí plavecké školy Linnéas (jedné ze dvou porovnávaných plaveckých zařízení), která se zabývá plaváním dětí z hlediska lékařského a bezpečnostního. Vytvořila koncept zaměřený na nácvik sebezáchrany, který se v průběhu nového tisíciletí začal využívat po celém Švédsku. V dnešní době se švédské plavecké školy a kluby zaměřují především na bezpečnostní aspekt „plavání“ s miminky. Zastává se zde také názor, že aktivity vedené ve vodním prostředí by se měly odvíjet především od požadavků dítěte a jeho individuálního psychomotorického vývoje. Děti jsou vedeny k samostatnosti a učí se vodu respektovat. Činnost plavecké školy Linnéas a její zaměření PŠ Linnéas založila v roce 1993 švédská lékařka a psychoterapeutka Ludmilla Rosengrenová, pod jejímž vedením je škola provozována až do současnosti. Výuku „plavání“ dětí od 3 měsíců do 7 let zajišťuje přibližně 15 vyškolených instruktorů ve čtyřech švédských městech (Uppsala, Västeräs, Stockholm a Gävle). -33-
Linnéas
simskola
je
členem
švédské
plavecké
federace
Svenska
Babysimförbundet, jejíž zakladatelkou je rovněž Ludmilla Rosengrenová. Touto neziskovou organizací se zabýváme níže v kapitole Vzdělávání instruktorů. Ludmilla stále aktivně spolupracuje na tvorbě metod této plavecké školy a podílí se na zlepšování povědomí o plavání s dětmi také ve světě. Je autorkou knihy o plavání s dětmi Babysimbokken, která je výukovým materiálem při výuce instruktorů po celém Švédsku. Kniha byla vydána také v anglickém jazyce jako Baby Swim (Rosengren, 2005) a inspiruje mnoho plaveckých škol po celém světe. Hlavním tématem výuky je zde bezpečnost ve vodním prostředí. Utonutí je jednou z nejčastějších příčin úmrtí dětí od 1 do 5 let. Studie ukázaly že zavedení strukturované výuky plavání snížilo rizika utonutí dětí ve Švédsku na 88 %. Rozvoj povědomí o bezpečnosti ve vodním prostředí je tedy centrálním tématem. Díky vytvoření a využívání metodického konceptu, založeném na individuálním přístupu k dítěti i rodičům, se škola udržuje na špici v poskytování kvalitní výuky plavání malých dětí ve Švédsku. V současnosti využívá výuky plavání v této škole přibližně 800 rodin, navštěvujících lekce každý týden. Kromě výuky plavání společnost poskytuje vzdělávání instruktorů nejen ve Švédsku, ale i po celém světě a provozuje obchod s plaveckými potřebami. Organizační podmínky Plavecká škola vytvořila velice funkční systematiku zařazování dětí do plaveckých skupin, kdy jsou děti rozdělovány nejen podle věku, ale také dosažených dovedností. Osmiměsíční dítě tak může být zařazeno do skupinky s dítětem jednoročním, avšak důležité je, že všechny děti jsou na přibližně stejné pohybové a dovednostní úrovni. Danou úroveň – skupinu – která má své vlastní označení podle některého z vodních tvorů (kačka, mořský koník atd.), mohou děti dle svých dovedností absolvovat jednou až třikrát. V průběhu kurzu instruktor hodnotí každé dítě zvlášť a rozhoduje, zdali se dítě posune do další úrovně, nebo zůstane v úrovni stávající. Každá úroveň má určeny vstupní předpoklady. Například do úrovně Mořský koník, která je určená pro děti od 8 do 15 měsíců, se mohou zařadit děti, které se umí -34-
držet okraje bazénu, vydrží s pomocí rodičů nejméně 3 vteřiny na zádech, dokáží se s pomocí rodiče otočit z bříška na záda nebo se například odhodlají plavat od jednoho rodiče k druhému. Při přeřazování dítěte instruktor také myslí na psychologické aspekty přestupu do jiného kolektivu. Některé děti jsou vázány na daný kolektiv dětí a rodičů. Někteří mohou být také zvyklí pracovat v kolektivu dětí s většími zkušenostmi, kdy jsou motivovány a stimulovány k vyšší aktivitě. Instruktor tedy musí pečlivě uvážit a zkonzultovat s rodičem, co dané dítě individuálně vyžaduje. V programu se myslí také na děti, které přichází do plavání později. V závislosti na věku jsou děti zařazeny do skupin nováčků, jež jsou zaměřeny na základy pohybu ve vodě a zvládnutí prvotních plaveckých dovedností. Například skupinka Pulců, určená pro nováčky od 12 měsíců tak postupuje podle přibližně stejného programu, který je určen pro nejmenší miminka, zařazená v úvodní úrovni Kačky. Na závěr některých plaveckých dní se zařazují náhradní lekce, kde se mohou nahlásit ti, jež některou z předchozích lekcí vynechali. Tato lekce je univerzální a nespecializuje se na určitý věk. Setkat se zde proto mohou jak úplní začátečníci tak děti, plavající samostatně. V lekci si každý procvičuje základní dovednosti dle své dosažené plavecké úrovně. Někteří například skáčou do vody z pontonu, položeného na vodě, někteří z vyvýšeného břehu a ti nejmenší neskáčou a jen se do vody překulí. Instruktor tak rozdává úkoly individuálně. Plavecká lekce trvá 30 minut, jak se všeobecně doporučuje a s dítětem mohou jít do vody v závislosti na daném bazénu jedna nebo dvě osoby. V jedné plavecké lekci může být maximálně 6 dětí. Zajištění informovanosti rodičů Informace o metodách využívaných v plavecké škole Linnéas naleznou rodiče na internetu nebo v knize Ludmilly Rosengrenové (Babysimboken, 2009), která jim je darována při první seznamovací schůzce. První lekce, zařazená v programu kurzu Kačky – skupiny pro nejmenší děti od 3 měsíců, je vedena formou informativní schůzky. Zde se rodiny seznamují jak s instruktorkou, která je povede, tak s ostatními rodiči a dětmi. Dostávají informace o kojeneckém „plavání“ a jeho vlivu na -35-
psychomotorický vývoj dítěte, seznámí se se zdravotními aspekty plavání, dozvědí se o hygienických pravidlech pro vstup do bazénu a v neposlední řadě shlédnou film, prezentující plavání od kojenců po předškoláky v plavecké škole Linnéas. Hygienické zásady Obecné hygienické pokyny pro organizace zajišťující výuku plavání dětí, určuje ve Švédsku Národní rada pro zdraví a sociální zabezpečení – tzv. Socialstyrelsen6. Rada hodnotí také vhodnost pohybové aktivity ve vodním prostředí a udává různá doporučení, vztahující se ke zdravému pohybovému rozvoji dítěte. Směrnice vychází z lékařských a hygienických rizik, které mohou být s touto činností spojeny (Socialstyrelsen, 2011). Setkáváme se zde například s názory, že se dětem do 2 let nedoporučuje „plavání“ ve slané vodě z důvodů nadměrné zátěže ledvin 7. Teplota vody by zde neměla mít méně než 32 °C a více než 35 °C. Způsob vzdělávání a požadavky na instruktory Instruktoři plavecké školy Linnéas mají nejlepší odbornou přípravu, jaké se jim může ve Švédsku v současnosti dostat. PŠ Linnéas je jedním z nejvýznamnějších zařízení, vzdělávajících instruktory plavání s dětmi ve Švédsku, která pracují pod záštitou švédské plavecké federace – Babysimförbundet. V současnosti je PŠ Linnéas také švédskou vůdčí organizací, zabývající se výzkumem vývoje dětí v závislosti na aktivitách ve vodním prostředí. Plavecká škola vzdělává od roku 1997 přibližně 100 instruktorů ročně, přičemž vyučované výukové koncepty jsou využívány jak ve Švédsku, tak mezinárodně. Budoucí instruktoři absolvují instruktorský kurz „plavání“ pro děti do 2 let – babysiminstruktör, po kterém mohou pokročit a absolvovat instruktorský kurz pro plavání s dětmi od 2 let výše – minisiminstruktör. Teoretické semináře v rámci kurzu pro instruktory plavání dětí do 2 let jsou rozloženy do tří dní. 6 Socialstyrelsen je švédskou vládní agenturou pod Ministerstvem zdravotnictví a sociálních věcí s širokým rozsahem aktivit v oblastech sociálních a zdravotnických služeb, hygieny prostředí, prevence nakažlivých onemocnění a epidemiologie. 7 Dle rozhovorů s doktorkou Ludmillou Rosengrenovou vyplývá, že děti do dvou let nejsou po případném polknutí vody schopné dostatečně regulovat rovnováhu soli v těle z důvodu nedostatečně vyvinutých ledvin. Proto dětem do dvou let pobyt ve slané vodě nedoporučuje.
-36-
Bývají vedeny zakladatelkou PŠ Linnéas – Ludmillou Rosengrenovou. Zájemci o kurz musí mít nejméně 20 let a mít za sebou absolvovaných nejméně 10 hodin praxe s „plaváním“ s malými dětmi. Na seminářích se budoucí instruktoři seznamují s kojeneckým plaváním, jeho medicínskými a psychologickými aspekty, učí se jak vést lekce plavání, jaké informace poskytovat rodičům nebo jak zajistit správné hygienické podmínky pro plavání v bazénu. Velice důležité informace získají také z oblasti psychomotorického vývoje dítěte a manipulace s miminky ve vodním prostředí. V neposlední řadě jsou zájemci seznámeni také s první pomocí a bezpečností ve vodním prostředí. Pro manipulaci při praktických zkušebních lekcích v bazénu se využívají v úvodu panenky. Po vyzkoušení základního polohování s panenkou přichází rodiče s dětmi a začínající instruktoři mají možnost vyzkoušet si některé z úchopů a cvičení přímo na dítěti. Těchto lekcí se účastní děti, které jsou zvyklé na měnící se podmínky a nebojí se cvičit s jinou osobou, než rodičem. Něž budoucí instruktoři dostanou své diplomy, musí úspěšně splnit na konci seminářů test, týkající se získaných informací v oblasti „plavání“ s dětmi do 2 let a absolvovat minimálně 40 praktických hodin jako asistent zkušeného instruktora plavání. Plavecká PŠ Linnéas zajišťuje také výuku trenérů plavání. Instruktoři Linnéas jsou každým rokem vzděláváni v problematice první pomoci a v rámci své praxe se mohou zdokonalovat ve své technice plavání při tréninku se zkušeným trenérem. Jedenkrát za rok jsou při vedení plavecké lekce nahráváni na kameru a společně s vedoucí plavecké školy konzultují své vystupování, schopnost komunikovat s rodiči a jejich dětmi. Dvakrát ročně se setkávají všichni členové týmu na dvoudenním semináři a schůzi jež zahajuje nový pracovní půlrok, kde se seznamují s budoucími plány školy a novými přístupy k problematice plavání s dětmi. Příspěvky jsou prezentovány vedoucími školy a často je na tuto malou konferenci pozván zahraniční host.
-37-
2.2 Komparace výukových metod plaveckého klubu Plaváčci a plavecké školy Linnéas V této kapitole uvádíme využívané metody obou klubů, které následně porovnáváme a doplňujeme o vlastní názor či doporučení, vztahující se k dané problematice. Vzhledem k hygienickým omezením, stanoveným v České republice, není PK Plaváčci oprávněn vést skupinové plavecké lekce v bazénu s dětmi do 6 měsíců. Z důvodu dlouhodobých zkušeností PK Plaváčci s prací s dětmi mladšími než půl roku, však zařazujeme do komparace také metodiku, která byla využívána v minulosti. Uvádíme jednotlivé úchopy, polohy a cvičení využívaná při lekcích „plavání“ kojenců, přičemž některé z nich doplňujeme pro lepší znázornění o vlastní nákresy.
2.2.1 Základní úchopy a polohování K důležitým manipulačním dovednostem, které se rodiče při plavání s dítětem učí, patří přechody k různým úchopům, změny poloh, uvolňování držení a jištění dítěte s různou intenzitou nadlehčení. Rodiče by je měli pro svůj vlastní klid a pohodu dítěte zvládat bez napětí, uvolněně a dá se říci až rutinně (Čechovská 2007). Dítě by rodiče měli podle Rosengrenové (2005) držet co nejlehčeji. Mělo by si samo vyzkoušet omezení svého těla a nemělo by být příliš závislé na někom jiném či na nadnášecích pomůckách. Při polohování by se mělo co nejvíce využívat vlastností vody jako je vztlak nebo odpor. Děti by měly cítit proudění vody okolo svého těla, čehož se docílí například pozvolným vlněním dítěte po hladině. Polohování na zádech Poloha na zádech (Obr. 2) dává dítěti svobodu pohybu. Této polohy je nejvíce užíváno u dětí, majících nedostatečně vyvinuté šíjové svalstvo. Neudrží-li v útlém věku ještě pevně hlavičku, rodič ji několika prsty v poloze na zádech podepírá, avšak dítě by mělo dostávat opory co nejméně. V PK Plaváčci bývá pro podporu hlavičky využíváno také tzv. podhlavníčků – nafukovacích polštářků, které dítěti umožní samostatně se vznášet na hladině v poloze na zádech. Kolem šestého mě-38-
síce věku je dítě schopno udržet se na hladině v poloze na zádech (tzv. poloha hvězdy) samostatně i bez podhlavníčku. Protože je poloha na zádech dětem od půl roku věku často nepříjemná, měli bychom polohy a jednotlivá cvičení v nich obměňovat. Dětem je jako motivace nabízena hračka, rodič děti stimuluje nakloněním nad jejich obličej nebo vlídným hlasovým doprovodem. Děti jsou zpočátku podepírány v poloze na zádech oběma rukama pod hlavičkou a zadečkem, přičemž se postupně nechává podepřená pouze hlavička. S dětmi je tak možno vlnit nebo opisovat po hladině nejrůznější kroužky či osmičky.
Obr. 2: Poloha na zádech
Švédská škola pak využívá také položení dítěte hlavou na rameno rodiče (Obr. 3), což je současně také polohou relaxační, nebo tzv. karusel úchop, při kterém rodič drží vzdálenější paži dítěte, které týlní částí hlavy spočívá na zápěstí rodiče. Poloha umožňuje svižnější pohyb dítěte po hladině. Zařazují se také polohy, ve kterých mohou být děti více samostatné – úchop pod hlavičkou a za bradičku (Obr. 4) nebo držení rukama pouze v týlní oblasti (Obr. 5). Nejvolnější polohou je pak pro děti leh na nadlehčovací pomůcce – podhlavníčku.
-39-
Obr. 3: Leh v poloze na rameni
Obr. 4: Úchop pod hlavičkou za bradičku
Poloh na zádech je v obou plaveckých zařízeních využíváno za stejným účelem – uvědomění si proudící vody kolem těla, posílení svalstva trupu a šíje, zvykání si na jednu ze základních plaveckých poloh. Výdrž v této poloze je sebezáchranným manévrem, proto je tato poloha zařazena v PŠ Linnéas do konceptu sebezáchranných činností, jejichž správné provedení má dítě zachránit před utonutím. Obě zařízení se snaží polohy na zádech zařazovat v lekcích také v období, kdy dítě preferuje polohu na břiše a leh na zádech jim není přirozeně pohodlný.
-40-
Obr. 5: Úchop v týlní oblasti
Polohování na břiše S polohou na břiše se začíná poté, co dítě udrží samostatně bezpečně zdviženou hlavičku. Nejčastěji využívaným úchopem je podložení dlaní rodiče pod hrudník dítěte, přičemž palce směřují vzhůru, obepínají horní část ramínek a ústa jsou těsně nad hladinou – tzv. úchop do hada (Obr. 6). Dlaně hlídají bradu, aby se nepotápěla. Dítě tak má možnost vyzkoušet si plaveckou pozici a osvojovat si plavecké pohyby jako je kopání nohama nebo bublání do vody. Od úchopu oběma rukama se postupně přechází k podepírání jednou rukou, či střídání podepření z jedné ruky na druhou. Při nácviku polohy na břiše se mohou místo podepírání rukou využít také nejrůznější nadnášecí pomůcky jako jsou desky, pásky nebo pontony.
Obr. 6: Úchop do hada
V PŠ Linnéas je hojně využíván také karusel úchop (Obr. 7), o jehož variantě v leže na zádech byla řeč v souvislosti s polohováním na zádech. Rodič drží vzdá-41-
lenější paži dítěte, které bradou spočívá na jeho zápěstí. V této poloze je možno dítě rychle rozpohybovat po hladině nebo ji využít při nácviku zadržení dechu pro účely potopení.
Obr. 7: Karusel úchop
V PK Plaváčci je při výuce často zařazován úchop dítěte oběma rukama zezadu za hrudník či boky (Obr. 8). Setrvávání v této poloze napomáhá posílení zádových a šíjových svalů dítěte.
Obr. 8: Široký úchop zezadu za hrudník
Polohy, zařazované v obou plaveckých zařízeních, jsou více či méně podobné, přičemž účel jejich využití je shodný. Liší se pouze způsob jejich využití při plaveckých lekcích. Obě zařízení dbají na dostatečnou motivaci dítěte setrvávat v této poloze po delší dobu a aktivně zapojovat plavecké pohyby. PŠ Linnéas využívá polohy na bříšku hned v úvodních lekcích začátečníků. V Čechách se všeo-
-42-
becně snaží přechod do polohy na bříško několik lekcí oddalovat, přičemž se pokouší dětem nabízet nejrůznější varianty vertikálních poloh a poloh na zádech. Vertikální polohování Výdrž ve svislé poloze je zařazována až v době, kdy již pokročila vertikalizace kojence na suchu (Šípová, 2008). Dítě mohou rodiče držet zeširoka za hrudníček čelem nebo zády k sobě. Tato poloha je často pouze přechodná. S dítětem je ve vertikální poloze možno pohupovat, kolébat s ním nebo provádět dynamické pohyby. Změny poloh procházejících přes svislou polohu se zařazují zejména za účelem posílení krčních a šíjových svalů dítěte. PK Plaváčči využívá při výuce pro zpestření také polohy „zajíčka“, kdy je dítě pod vodou podepíráno pod stehýnkem tak, aby bylo v poloze v sedě. Druhá ruka podepírá záda a případně nepevnou hlavičku dítěte. S postupným rozvojem šíjových svalů se využívá také sedu na koleni rodiče, kdy je dítě po ramena ve vodě. PŠ Linnéas zařazuje tzv. přístavní polohu, kdy je dítě zavěšeno na předloktí rodiče, přičemž se může vlastní aktivitou překlápět na záda či bříško a posilovat tak trup. Metodika obou zařízení se v této oblasti příliš neliší. Relaxační polohování Pro relaxaci dítěte se využívá takových poloh, které umožní dítěti blízký tělesný kontakt s rodičem. Tyto polohy dítě i rodiče zklidní, navozují oběma pocit jistoty a bezpečí a napomáhají dítěti uvolnit se mezi jednotlivými cvičeními. V PK Plaváčci je pro relaxaci využíváno polohy v klubíčku, v náručí a poloha kdy je dítě čelem k rodiči. Rodiče si sami mohou vybrat, která poloha jim a jejich dítěti nejvíce vyhovuje. •
Poloha v klubíčku – dítě je opřeno zády o rodiče, přičemž má hlavičku položenou v jamce pod ramenem dospělého. Rodič jednou rukou objímá celé tělíčko, objetí je zakončeno úchopem kolem vzdálenějšího stehýnka dítěte, přitom palec směřuje dopředu a ostatní prsty dozadu pod zadeček, který je mírně podsazený.
-43-
•
Poloha čelem k rodiči – dítě leží zády na vodě, čelem obrácené k rodiči, přičemž tělíčkem spočívá na obou předloktích rodiče, který drží hlavičku dítěte ve svých dlaních. Ouška má dítě pod vodou, jeho nožky směřují k trupu matky nebo otce. Tato poloha je velmi dobrá pro kontakt dítěte s rodičem, kdy si při odpočinku mohou povídat a dívat se na sebe. Někdy se děti rády odrážejí nožkami od těla dospělého. (Obr. 9)
Obr. 9: Poloha čelem k rodiči
•
Poloha v náručí – Tato poloha je nejpřirozenější. Rodič využívá polohy, ve které dítě chová i na suchu. Ramínka a případně i brada by měly být pod vodou. (Obr. 10)
Obr. 10: Poloha v náručí
-44-
V klubu Linnéas zařazují pro relaxaci polohu, kdy dítě leží rodiči týlní stranou hlavy na rameni, přičemž leží zády na vodě. Tato poloha je znázorněna již v polohování na zádech. Polohy, zaměřené účelně na relaxaci miminka ve vodě, jsou v metodice popisovány spíše v Čechách, než ve Švédsku. V klubu Plaváčci jsou relaxační polohy cíleně zařazovány několikrát v průběhu lekce. V PŠ Linnéas jsou lekce s miminky celkově velmi klidné, nezařazuje se mnoho cvičení a spíše se zaměřují na důkladné provedení daných činností. Tento fakt způsobuje, že děti nejsou v lekcích tolik unavené a nepotřebují tak často odpočívat. Vidí-li zde rodiče, že je dítě unavené, relaxační polohu využijí v průběhu lekce kdykoli sami. V Čechách jsou v tomto směru lekce více řízené. Často je rodičům potřeba dát najevo, že dítě si potřebuje od činnosti odpočinout.
2.2.2 Cvičení zaměřená na nácvik prvotních plaveckých dovedností a sebezáchrany V PK Plaváčci je činnost ve vodě zaměřena spíše na nácvik plaveckých dovedností, přičemž se v metodickém konceptu klubu sebezáchrana příliš nezdůrazňuje. Postupné získávání plaveckých dovedností je v Čechách automaticky spojováno se získáváním dovedností, zorientovat se ve vodním prostředí v náhlé překvapující situaci. Cvičení, přímo zaměřená na sebezáchranu jsou cíleně využívány spíše v PŠ Linnéas. Cílem cvičení, zaměřených na sebezáchranu, je podle doktorky Rosengrenové (2005) připravit se na náhlé situace, kdy se dítě nečekaně ocitne ve vodě. Dítě by se mělo naučit, jak zatajit po pádu do vody dech, jak kopat, aby se dostalo nad hladinu a mohlo se opět nadechnout. Mělo by umět se otočit do polohy na zádech a po několik vteřin v ní s pomocí rodiče setrvat. Dítě by se dle švédské školy mělo také naučit otočit se k pevnému bodu (rodiči, okraji bazénu, nadnášecí pomůcce) a chytit se jej. V PŠ Linnéas jsou tato cvičení zařazena v konceptu zvaném „Červený strom“ (Obr. 11), který znázorňuje nejdůležitější plavecké dovednosti, kterých by mělo dítě dosáhnout (Rosengren, 2005). Tento strom má tři větve:
-45-
1. Podle první se děti učí spadnout do vody, zadržet při tom dech, otočit se zpět k místu odkud spadlo, kopáním do vody se k němu přesunout a pevně se jej chytit. Je to základní sebezáchranný manévr, který se učí kojenci, kteří s „plaváním“ teprve začínají. 2. Druhá větev se zaměřuje na rotaci dítěte ze zad na břicho a naopak. Děti se učí spadnout do vody, zadržet dech, otočit se do splývavé polohy na zádech (hvězdy), ve které by mělo chvíli vydržet. Poté se učí otočit se zpět do plavací polohy na břiše, kopat zpět ke břehu a pevně jej uchopit a případně se s pomocí dostat nahoru do polohy vsedě. 3. Třetí větev zahrnuje nácvik dovednosti dostat se z potopení nad hladinu. Dítě se učí spadnout do vody, zadržet dech, kopat nohama ve vodě tak, aby se dostalo nad hladinu a mohlo se nadechnout. Poté se otáčí zpět k místu, odkud spadlo, kope do vody tak aby se k němu přesunulo, pevně se jej uchopí a případně vyleze nahoru.
-46-
Obr. 11: Červený strom
Všechna cvičení, která jsou při výuce v PŠ Linnéas zařazována, by měla vést k upevňování těchto plaveckých dovedností, vedoucích k sebezáchraně. Nácvik zadržení dechu a potápění Potápění je aktivita, zařazovaná v metodických konceptech převážné většiny plaveckých škol. Plavání pod vodou je vzrušující a zajímavou cestou, jak poznávat svět z jiné strany. Možnost samostatně se pohybovat dává dítěti pocit svobody. Velmi důležitý je však také sebezáchranný aspekt výuky potápění, kdy děti učíme, jak zadržet dech v případě nečekaného pádu do vody. Dle doktorky Rosengrenové (2005) existuje mnoho způsobů, jak můžeme učit děti se potápět a názory na tuto metodiku se velice liší. V PŠ Linnéas je nácvik této dovednosti zařazen do konceptu sebezáchranných činností.
-47-
Dítě si zvyká na vodu na hlavě a obličeji postupnými, pečlivě promyšlenými kroky. Cílem těchto úvodních cvičení je nácvik vědomého zatajení dechu. Přibližně do 6 měsíců po narození u dítěte přetrvává jeden z jednoduchých, vrozených reflexů – potápěcí reflex, kdy miminko při polití obličeje vodou zatají stereotypně na malý moment dech. Trénování tohoto nepodmíněného reflexu však není podle současných studií při nácviku potápění správným postupem. Metodiky, využívané v PŠ Linnéas a PK Plaváčci se mírně liší. Obě plavecká zařízení se zaměřují na nácvik potápění metodou postupného polívání obličeje vodou z kelímku, kyblíku nebo konvičky. Záměrem je nácvik podmíněného zatajení dechu pro pozdější ponoření. V plaveckém klubu Plaváčci se postupuje podle takzvané potápěcí abecedy (potápěcí ABC), kterou popisuje dopodrobna Kiedroňová (1991). Tato metodika se v Čechách uchytila již v devadesátých letech a je s drobnými změnami každého ze zařízení využívána dodnes. Podstatou potápěcí ABC je vytvoření podmíněného reflexu, který si dítě asociuje s určitým slovním signálem. Jako signál se nejčastěji využívá výrazné vyslovení jména dítěte a pomocná slova jako například „ááá šup“ nebo „ááá voda“, takže signál v konečném znění vypadá například takto „Hani, ááá šup“ počká se vteřinu, kdy se nechává dítěti čas na nadechnutí a poté je dítě polito či ponořeno. Z počátku po signálu je obličej dítěte potírán mokrou rukou, přičemž se dítě učí zatajit dech. Dítě si pak plynule zvyká na menší množství vody z dlaně nebo z kelímku. Množství vody se s každou lekcí zvyšuje. Zvládne-li dítě zatajit dech při polívání, postupně se začíná potápět – nejprve po pusu, nos, později po oči a po čelo. Před postupem ke každému dalšímu kroku je vždy třeba zhodnotit, je-li dítě na následující krok připraveno. Mělo by bez problémů zvládat množství vody, využité k polití obličeje dítěte v předchozím kroku abecedy. Dítě tedy není připraveno pokročit ke složitějšímu kroku nedokáže-li prozatím správně načasovat nádech a zakuckává se. Načasování dechu není závislé pouze na dovednosti dítěte reagovat včas na signál, ale také na citlivosti rodiče a interpretaci signálu s dostatečným důrazem v hlase. Pokud nemá signál při každém potápěcím cvičení stejný charakter a stejné načasování, je pro dítě velmi těžké nadechnout se ve správný okamžik. -48-
Nejtěžší částí, především pro rodiče, bývá podle Rosengrenové (2005) okamžik, kdy se přechází k celkovému ponoření dítěte pod vodu. Rodičovské instinkty jsou v tuto chvíli velice silné a rodiče se obávají ztratit nad dítětem kontrolu. Dítě už má v tomto okamžiku nejobávanější části nácviku za sebou – umí zatajit dech v pravou chvíli a zvyklo si na vodu na obličeji. Pro uvolnění rodičů jsou zařazovány potápěcí prvky také do činností herního charakteru a skoků ze břehu. Děti noříme pod hladinu při pohybu kolem bazénu, po skoku do vody nebo si je můžeme posílat pod vodou. Tyto obměny jsou zařazovány převážně kvůli rodičům. Dítě do jednoho roku rozdíly mezi ponořením při skoku nebo při tanečku s písní až tak nevnímá. U miminek je však nejdůležitějším výsledkem zautomatizování si potápěcího manévru. V PŠ Linnéas je proces nácviku zatajení dechu poněkud více zjednodušený. Důležitý je zde fakt, že jako první se vždy potápí nebo polívá rodič. Ukazuje tak dítěti, že voda na obličeji a potopení pod vodní hladinu jsou přirozené. I zde se využívá nácviku za pomocí zvukového signálu „Teď, přichází voda“. Hned od 3 měsíců věku dítěte je využíváno polití z kyblíku, kdy je po vyslovení signálu proud tekoucí vody přesouván od zad, přes ramínka a hlavu až nakonec dojde k polití obličeje. Dítě si postupně zvyká na větší množství vody na obličeji, čímž prodlužuje dobu zatajení dechu. Pokud dítě zvládne polití celým kyblíkem, mělo by být připraveno se ponořit. Instruktorky možnost přechodu k celému potopení hodnotí velmi citlivým způsobem. Miminko ukazuje svou připravenost instruktorkám a rodičům velice viditelným způsobem ve fázi, kdy ucítí tekoucí vodu na horní polovině zad. V této fázi mírně zavírá oči a naznačuje tím tušení, že voda poteče i přes jeho obličej. Jak už švédská kultura předurčuje, klade se zde důraz na samostatnost jedince. Na samotné potopení dítěte se přechází velice opatrně a pomalu. Dítě, sedící na koleni rodiče, se tak může samo rozhodnout, odhodlá-li se naklonit a přepadnout do vody tuto nebo až některou z následujících lekcí. Ve švédské škole Linnéas je nácvik potápění součástí konceptu, vedoucího k nácviku sebezáchrany dítěte po nečekaném pádu do vody, kterému se věnujeme v kapitole 2.2.2.
-49-
Porovnáme-li tedy přístupy k potápění v obou plaveckých zařízeních, lze říci, že český klub při nácviku potápění postupuje velmi pomalu a dítě tak má více času si na vodu navyknout. Švédská škola se od naší liší tím, že nechává dítěti větší prostor k samostatnému rozhodnutí, kdy se pod hladinu ponoří. Nepotápí zde děti, aby se pouze potopily a zvykaly si na orientaci pod vodou, ale Potápění je zde propojeno také s „plaváním“. Kojenec se snaží „plavat“ k rodiči, protože však ještě plavání není dostatečně rozvinuté, přirozeně se potopí. Připravují-li rodiče dítě na samostatné ponoření pod vodu, využívají spíše slov „plavej“, než „potop se“. V Čechách je metodika spíše taková, že dítě zvykáme na slovní spojení „potopit se“. Obě metodiky se zdají být velice citlivé a přistupují k jedinci individuálně. Propojením českého důrazu na postupné polívání dítěte a švédské orientace na dobrovolné potápění, by mohl vzniknout velice efektivní koncept, který by zahrnul potřebu dítěte postupovat dle vlastního psychomotorického vývoje a přitom by také rozvíjel schopnost dítěte rozhodovat samo za sebe. Nácvik plaveckých pohybů Ve vodě se dítě může pohybovat tak volně, jak je mu rodičem dovoleno. Je proto důležité, aby rodiče drželi dítě pouze do té míry, aby udrželo hlavu nad hladinou. Do jednoho roku se dítě obvykle naučí při pohybování na hladině nebo pod vodou vědomě kopat nohama. V PK Plaváčci převládá nácvik kopání tím způsobem, že dítěti při pohybu po hladině uchopíme nohy a pomáháme mu s nimi pohybovat. Děti jsou tak při kopání vedeny ke střídání nohou, což napomáhá upevňovat si správný plavecký pohyb. V PŠ Linnéas se snaží, aby dítě na kopání nohama do vody přišlo samo. Rodiče nebo instruktor pouze víří vodu pod nohama dítěte, čímž docílí jejich lehkého rozpohybování. Naučí-li se tedy dítě kopat do vody, je již od počátku ponecháno korigovat si rychlost kopání samo. V PŠ Linnéas také doporučují propojení kopání do vody s pohybem po hladině. Již od počátku se zde dítě učí, že kopání do vody vede k pohybu vpřed. Začne-li dítě v některé z poloh na bříšku pohybovat nožkama, rodič nebo instruktor jej chválí a pomůže mu posunout se po hladině vpřed. -50-
Přestane-li kopat, také rodič zastaví a tělo dítěte přidržuje bez pohybování. Dítě si pak postupně samo propojí kopání dolních končetin s „plaváním“. U dětí často dochází k upevnění spontánní plavecké motoriky (pedálový pohyb nohama, hrabavé pohyby paží). Dle Čechovské (2007) je třeba z plaveckého hlediska fixaci těchto plaveckých pohybů zabránit a dítě vést ke správným pohybům již odmalička. Podíváme-li se však na spontánní plavecké pohyby z hlediska sebezáchrany, je tato aktivita dítěte žádoucí. Dítě se dokáže pod vodou samostatně pohybovat již velmi brzy. Každý si v tomto případě nachází svůj vlastní způsob, jak své tělo rozpohybovat tak, aby se dostalo nad hladinu. Záleží tedy na cíli výuky, jaký způsob nácviku kopání zvolíme. Chceme-li děti naučit správným plaveckým pohybům, můžeme jim již odmalička pomáhat jejich pohyby usměrňovat. Chceme-li však děti vést ve vodě již od útlého věku k samostatnosti, neměli bychom jejich spontánní plavecké pohyby omezovat. Zvládá-li dítě již ponoření pod hladinu, využívá se v PŠ Linnéas cvik zaměřený na samostatný pohyb vpřed – tzv „volné torpédo“. Dítě sedí rodiči na koleni s ramínky pod vodou, přičemž se samostatně překlopí na břicho, aby mohlo velmi krátkou vzdálenost „doplavat“ buď k druhému rodiči nebo ke břehu. Rozvíjí se tak spontánní plavecké dovednosti a dítěti je umožněna chvilková nezávislost na rodiči. Toto cvičení by bylo možné aplikovat také v metodice PK Plaváčci. Pád/skok do vody V PŠ Linnéas jsou pády a skoky do vody spojovány s rozvojem respektu k vodě. Děti se zde učí před pádem vyčkat na pokyn rodiče (uvolnění zdvižené ruky), který jim dá najevo, že je připraven. Dítě je vždy již od prvních skoků ponecháno, aby se samo rozhodlo, jestli a kdy skočí. Nechce-li skočit, či přepadnout z vyvýšené plochy (využívá se nejčastěji ponton, položený na hladině), rodič vyčká klidně několik lekcí a dítě do vody nepřenáší, maximálně mu nabídne ruku a naznačí pohybem před, že může skočit vpřed. Dítěti se tak ponechává volnost v rozhodování nad vlastními činy. Pád do vody je také zařazen do sebezáchranného konceptu „Červený strom“, který využívá PŠ Linnéas. Protože kojenec neumí plavat na dlouhé vzdálenosti, -51-
učí se po pádu ze sedu na pontonu otáčet k tomu místu, od kterého spadl. S touto dovedností se pouze seznamuje a rodiče mu při rotaci samozřejmě pomáhají. Zařazují se zde jak pády vzad, tak vpřed. Po samostatném pádu rodiče nechají děti se ponořit s ohledem na dosaženou úroveň při nácviku potápění. Nepotápí-li se dítě, nechají jej po pádu ponořit pouze po bradu, potápí-li se, nechají jej samostatně do vody dopadnout a pak mu pomohou dostat se na hladinu. V PK Plaváčci je dítě zpočátku přenášeno rodičem do vody. Nesedí-li samostatně, opírají jej rodiče o okraj bazénu a v úchopu za hrudník je dítě předkloněno a přeneseno do vody. Nepotápí-li se, instruktor dítě po přenesení na hladinu pouze polije. Je-li již na potápění zvyklé, rodič jej po vyslovení signálu ponoří (současně s politím obličeje instruktorkou) postupně po pusu, nos, oči a až poté celou hlavu a tělo. Sedí-li dítě samostatně, přepadává za pomoci rodiče přímo ze sedu. Myslím si, že je vhodné děti nechávat samostatně se rozhodnout, kdy do vody přepadnou, jak je tomu ve švédské metodice, avšak až ve chvíli, udrží-li se samo v poloze v sedě, což zdůrazňuje česká metodika. Dítě se tak již od malička může učit pracovat se svým vlastním rozhodnutím a přitom nemusí být jeho páteř předčasně zatěžována. Nácvik pevného úchopu Již z počátku seznamování se s vodním prostředím je dítě necháváno, aby si ohmatalo nejrůznější hračky. Už v této chvíli se pozoruje dovednost dítěte uchopit nejbližší předmět. Má-li dítě dostatečně vyvinuty svaly, kterými je schopné se za ruce přitáhnout, využívá se v obou zařízeních cvičení, kdy dítě uchopí rodiče za palce a přitahuje se tak, aby jeho paže byly pokrčené (Obr. 12). Dítě si tak paže posiluje a přechází-li přenesením váhy ze svislé polohy do polohy v leže na zádech a zpět, posiluje také břišní svaly.
-52-
Obr. 12: Úchop za palce
Také nácvik pevného úchopu je v PŠ Linnéas zařazován v rámci konceptu Červený strom, zaměřeného na nácvik komplexního sebezáchranného manévru. Je zde důležité, aby se dítě umělo přidržet nejbližšího pevného bodu. Děti se učí také pevně držet hrany bazénu a ručkovat ze strany na stranu. Při této činnosti je také důležité, že se dítě učí být samostatné, přičemž rodič se učí důvěřovat dovednostem dítěte udržet se nad hladinou v bezpečné poloze bez jeho pomoci. Rotace z břicha na záda V PK Plaváčci se využívá nejrůznějších sestav, které jsou zaměřeny na vertikální i horizontální rotaci dítěte z lehu na břiše do lehu na zádech. Leh na zádech je záchrannou polohou, proto je v metodice PŠ Linnéas důležité dítě naučit, jak se do této polohy dostat například po pádu do vody. Přetočení dítěte přes bok je manévr, který je v PŠ Linnéas zařazováno do konceptu sebezáchrany. Přetočení přes bok je pro dítě nejrychlejší a tím pádem nejefektivnější. Je-li dítě v poloze na břiše, uchopí jej rodič jednou rukou pod hrudníkem a druhou rukou nad hrudníkem. Svírá tedy hrudník dítěte jakoby do kleští, přičemž hlava dítěte směřuje k rodiči. V této poloze rodič dítě přetáčí přes bok na záda (Obr. 13). V PŠ Linnéas i PK Plaváčci je využíváno také rotace z břicha na záda a naopak přes vertikální polohu. Tato cvičení jsou specializována především na rozvoj posturálních svalů.
-53-
Obr. 13: Klešťový úchop
Dýchání do vody Dýchání do vody je plavecká dovednost, se kterou je dítě již od malička seznamováno při výuce v obou zařízeních. Ponoření pusy do vody je propojeno také se zvykáním si vody na obličeji. Dítě se v tomto případě učí nápodobou, kdy se nechá inspirovat bubláním rodiče, instruktorky, či ostatních zkušenějších dětí. V PŠ Linnéas se doporučuje z počátku zabublat tak, aby dítě bubliny cítilo na ruce či na bříšku. Dítě tak při nácviku zapojuje více smyslů. Kojenec si s vodou na obličeji spíše hraje a s bubláním se teprve seznamuje. Cíleně se naučí vydechovat do vody až v pozdějším věku. Ve Švédsku i v Čechách se snaží propojit bublání také s pohybem vpřed. Nácvik zpětné rotace ke břehu Nácvik této dovednosti je stejně jako některé předchozí činnosti zařazen do sebezáchranného konceptu PŠ Linnéas. Dítě si po pádu do vody zvyká na rotaci k nejbližšímu pevnému bodu, což bývá nejčastěji právě místo odkud spadlo. V kojeneckém věku dítěti pomáhá rotovat rodič. Ve Švédsku je tedy nácvik rotace cílený a je zaměřen na sebezáchranu. Myslím, že by se nácvik zpětné rotace po pádech do vody mohl zařadit také v PK Plaváčci. V Čechách se rotace využívá spíše jako herní činnosti. Dítě může být například nadnášeno destičkami, navlečenými na ramínkách, přičemž se zkou-
-54-
ší otáčet za hlasem rodiče, nebo hračkou. Učí se do vody kopat tak, aby jej tento pohyb natočil tam, kam dítě chce.
2.2.3 Činnosti s jiným zaměřením Činností, které je možno při plavání s kojenci využívat, je nespočetně mnoho. V českém klubu záleží především na kreativitě a zkušenostech instruktorky, která obsah lekcí vymýšlí. Jmenujme některá z mnoha dalších zaměření, podle kterých jsou cvičení v lekcích zařazována. V Čechách je mnoho činností zaměřených přímo na prožitek a uvolnění. Ve Švédsku jsou tato cvičení spíše okrajová a doplňující. V PŠ Linnéas jsou nejdůležitější činnosti, zaměřené na sebezáchranu, které jsme zmiňovali v předchozí kapitole. Cvičení, zaměřená na posilování a rozvoj balančních schopností PŠ Linnéas se při zaměření na balanční cvičení nechává inspirovat plaveckými kluby na Islandu, které využívají nejrůznějších balančních cviků k posilování jednotlivých partií těla. Velmi oblíbený je zde cvik, kdy rodič uchopí dítě za chodidla, nechá dítě se s pomocí nebo samostatně postavit nebo alespoň „zapérovat“ nohama (Obr. 14).
Obr. 14: Balancování ve stoji
-55-
Český klub je v této oblasti také velmi kreativní. Balanční cvičení se zde využívají z důvodu posilování celého těla, zvykání si na vlastnosti vody. S činnostmi zaměřujícími se na rozvoj balančních schopností český klub často propojuje rozvoj lokomoce. PK Plaváčci využívá nejrůznějších balančních činností na deskách či pontonech, jako je sezení, stání, lezení či v pozdějším kojeneckém věku chůze s dopomocí. V Čechách se školy zaměřují také na cílené posilování jednotlivých partií těla, což pomáhá k celkovému pohybovému rozvoji dítěte. Houpáním dítěte ze strany na stranu (v širokém úchopu) posilujeme zádové a šíjové svaly. Uchopí-li dítě rodiče za palce a snaží se rukama přitahovat, posiluje tak svaly ramenní. Pokud například rodič opře dítě nohama o své břicho zády k sobě, uchopí jej za boky a pohupuje s ním, posilují tak svaly podél páteře. Činnosti zaměřené na prožitek a uvolnění Dítě i rodič se ve vodě nejlépe uvolní, jsou-li zapojeni do činností, které jsou vedeny hravou formou. Ti, kteří navštěvující lekce plavání v PŠ Linnéas se pokaždé mohou těšit na maskota, který výuku při každé lekci zahajuje. Stejně tak se mohou těšit na závěrečný rituál, kdy se na konci každé lekce loví poklad z truhly. Úvod a závěr je tak v „plavecké“ lekci kojenců vždy stejný. Také český klub má své rituály, které však není nutné striktně dodržovat a každý instruktor úvodní rituály volí individuálně. V průběhu lekce je třeba, aby se děti uvolnily nejen fyzicky, ale také psychicky. Některé činnosti zaměřené na prožitek děti unaví, avšak aktuální únava ze hry je pro děti i rodiče pozitivnější, než únava z fyzicky náročných cviků. Hravé činnosti je tedy třeba zařazovat úměrně k tempu a náročnosti lekce. V Čechách vedení lekcí doprovází nejrůznější dětská říkadla a zpěv. Děti se za doprovodu zpěvu rodiče a instruktora seznamují s vodou a mohou být tématem písně motivování pro následující činnost. Cákání, hopsání, tančení v kruhu cvičení ve kterých se děti potkají s jinými dětmi – to vše může pobyt dítěte s rodičem ve vodě zpříjemnit. S prohloubením prožitku je v Čechách propojeno také využívání nejrůz-
-56-
nějších motivačních pomůcek, o kterých se zmiňujeme v následující kapitole: Činnosti s pomůckami. Také ve švédské škole se zařazují speciální uvolňovací tanečky se zpěvem písní. Instruktorkám je však poskytnut omezený seznam písní a říkadel, které jsou spojeny s určitou sestavou a neměly by se využívat sestavy jiné. Záměr, orientovat se při výuce na nácvik stereotypních činností je v této oblasti evidentní. V klubu Plaváčci je dána instruktorkám v tomto ohledu větší volnost. Činnosti s pomůckami a hračkami Využívání pomůcek a nejrůznějších hraček je specialitou výuky v Čechách. Ve Švédsku se snaží dítě pomůckami příliš nerozptylovat. Dítě si tak může více všímat přítomnosti rodiče a jiných okolních vlivů. Je třeba dítě zabavit a často stimulovat, k čemuž je nejefektivnější poskytnutí hračky. Dítě by však nemělo být v průběhu nácviku jednotlivých dovedností rozptylováno. Je-li dítě ve vodě nespokojené, nebo potřebuje-li motivovat, je možné mu nabídnout nejrůznější plovoucí hračky jako např. balónky nebo gumová zvířátka. Hračky by podle metodiky PŠ Linnéas měly být v průběhu lekce porovnány na okraji bazénu tak, aby dítě nelákaly od činnosti. Pomůcky, které nadnášejí dítě tak, že je schopno se udržet nad hladinou samostatně, se využívají jak v Čechách, tak ve Švédsku. Ve Švédsku je pouze omezena doba jejich použití na lekci. Nafukovací Cherek kroužky8, které se zde u miminek využívají, by měly dítěti napomáhat při plavání maximálně 5 minut. Dítě by si podle švédské školy nemělo příliš zvykat na něco, co mu pomáhá se udržet nad hladinou. Nafukovací rukávky jsou dětem dávány především proto, aby mu byl umožněn samostatný pohyb po hladině, bez pomoci rodiče. Obě zařízení využívají různých pontonů, skluzavek, hadic nebo desek. Používají se také zrcadla, která mohou dítě stimulovat například při výdrži v poloze na zádech. Při zvykání si dítěte na vodu v obličeji obě zařízení používají nejrůznější nádoby na vodu jako kelímky, kyblíky nebo konvičky. 8 Cherek kroužky jsou speciální nafukovací pomůckou, vyvinutou Reinerem Cherekem v Německu. Cherekova metodika využívající těchto rukávků je aplikována jak při výuce plavání zdravých, tak tělesně postižených dětí. Více informací lze nalézt na webových stránkách Cherekovy plavecké školy http://www.cherek.de/
-57-
Jak švédská škola, tak český klub zařazují při výuce specializované lekce v oblečení. Při lekci by si dítě mělo seznámit s tím, jak oblečení mění pohyblivost těla. V případě pádu do vody by jej tato okolnost neměla příliš překvapit. PŠ Linnéas zařazuje navíc plavání v záchranných vestách. Rodiče se tak učí vestu dítěti nasazovat a jsou vedeni k jejímu využívání v blízkosti vody. Dítě se ve vestě učí být nezávislé na rodiči stejně, jak je tomu při plavání s Cherek kroužky. Český klub využívá oproti švédské škole více pomůcek, které napomáhají vytvoření hravé atmosféry při lekci. Plovací dům, ponton ve tvaru medvěda, plavací desky ve tvaru zvířátek nebo třeba skluzavka ve tvaru slona umožňují při lekci vytvořit určitý příběh a motivovat tak děti k činnosti přirozeně.
2.3 Shrnutí Švédská i česká metodika se přizpůsobuje mentalitě a potřebám daného národa. Rozdíly v metodice jsou způsobeny především rozdílnými cíli, které si každé ze zařízení stanovuje. Obě společnosti se však drží motta: „To nejlepší pro dítě“. Zaměření se na sebezáchranu ve Švédsku předurčuje zařazování a nácvik záchranných pozic a pohybů již od útlého věku dítěte. V Čechách je evidentní soustředění výuky na podporu zdravého pohybového rozvoje dítěte, což lekce „plavání“ zaměřuje spíše na posilování jednotlivých partií těla v souvislosti s nácvikem plaveckých dovedností. V naší zemi je evidentní vliv terapeutických přístupů na celkovou výuku „plavání“ kojenců, ze kterých se v počátcích této aktivity ve střední Evropě vycházelo. Prezentace vysoké kvality poskytovaných služeb, striktní dodržování pravidel, systematické vedení lekcí, respektování individuality jedince a vedení jej ke zodpovědnosti za své činy a rozhodnutí – to vše jsou zásady, přizpůsobující se požadavkům rodičů v PŠ Linnéas. Pozitivní přístup k volné výchově dětí se zde promítá také do výuky plavání. Rozhodnutí o zapojení do dané aktivity či provedení cvičení je vždy na dítěti samotném. Děti jsou tak přirozeně vedeny k samostatnosti, zodpovědnosti a učí se respektu k vodě. Systematičnost a vedení ke stereotypnímu nácviku jednotlivých cvičení napomáhá dítěti osvojit si základní plavecké a sebezáchranné dovednosti. Hra je zde zařazována spíše pro účely od-58-
reagování a relaxace mezi jednotlivými cvičeními, spadajícími do konceptu nácviku sebezáchranných dovedností. V PK Plaváčci jsou pohybová cvičení vedena převážně formou hry, za doprovodu písní či říkanek, s využitím nejrůznějších plaveckých a jiných pomůcek. Děti jsou tak volně vedeny k rozvoji plaveckých dovedností. Po instruktorkách je vyžadována vysoká úroveň kreativity a schopnosti improvizovat. Nácvik sebezáchranných dovedností je zde zařazován spíše jako doplněk ke cvičením zaměřeným na celkový psychický a motorický rozvoj dítěte. Co se týče plaveckých lekcí celkově, dbá se v PK Plaváčci na dynamičnost a využívání celého prostoru bazénu. Každá lekce by měla být originální s využitím nejrůznějších hraček a nadnášecích pomůcek. Instruktor se snaží obměňovat říkadla a písně, které jsou hojně v lekcích využívány. Daná cvičení a polohy jsou v lekcích zařazovány účelně na rozvoj určitých schopností a dovedností dítěte. Je zde kladen důraz na vedení lekce hravou formou, přičemž je velmi důležitá kreativita instruktorky. V PŠ Linnéas je kladen důraz spíše na nácvik stereotypních činností, což dítěti umožňuje zautomatizování si základních plaveckých dovedností. Kreativita instruktorky zde není tolik požadována, jako dovednost systematicky vést lekci a srozumitelně vysvětlovat rodičům účely zařazovaných cvičení. V Čechách mají instruktorky větší volnost při tvorbě nových cvičení. Ve Švédsku je po instruktorkách požadováno, aby byly nové nápady na cvičení konzultovány nejprve s vedoucí školy, která je zhodnotí, případně nechá několikrát při lekci zkušebně aplikovat a poté je až zařadí do metodiky celé plavecké školy. Shrnutí daných metod vychází převážně z vlastní praxe. Některé z metod PŠ Linnéas se v současnosti pokoušíme aplikovat při výuce plavání v PK Plaváčci. Zjišťujeme například, jakým způsobem připojit do metodického konceptu PK Plaváčci činnosti, zaměřené na sebezáchranu, které jsou využívány ve Švédsku. Bylo by zajímavé, kdyby PK Plaváčci obohatil výuku o činnosti zaměřené na sebezáchranu, které jsou využívány ve švédské škole a naopak, kdyby se švédská škola nechala inspirovat hravostí a kreativitou českého klubu.
-59-
2.4 Postoje majitelů plaveckých zařízení a jejich komparace Zjišťovali jsme postoje vedoucí plavecké školy Linnéas (Uppsala, Švédsko) Ludmilly Rosengrenové (dále jen L.R.) a vedoucí plaveckého klubu Plaváčci (Brno, Česká republika) Ireny Hercíkové (dále jen I.H.) k „plavání“ kojenců a jeho organizaci. Názory na danou problematiku byly zjišťovány formou řízeného rozhovoru. Rozhovory byly se souhlasem obou dotazovaných nahrávány na diktafon a následně s formálními úpravami přepsány do formy dokumentu. V případě rozhovoru s Ludmillou Rosengren, tento byl následně přeložen z anglického do českého jazyka. Pro doplnění rozhovorů uvádíme také shrnutí poskytnutých odpovědí. Shromážděné informace byly v této práci aplikovány s ohledem na omezení podrobného popisu interních záležitostí obou ze zařízení. Na co se Vaše/Váš plavecká škola/klub zaměřuje při výuce nejvíce? L.R: „Bezpečnost dítěte ve vodním prostředí je u nás na prvním místě, proto se v naší plavecké škole zabýváme především nácvikem sebezáchrany. Velmi důležitá je pro nás také správná stimulace pohybového vývoje dítěte. Snažíme se při lekcích vytvořit takovou atmosféru, která napomáhá při posilování sociálních vazeb mezi dětmi, jejich rodiči a instruktorem.“ I.H.: „U nás jde hlavně o to, aby si děti zvykaly na vodní prostředí, učily se jej vnímat a naučily se v něm pohybovat a reagovat tak přirozeně, jako se pohybují na suchu. Snažíme se připravit je na situace, které by je mohly při pobytu ve vodě překvapit. Dětem pomáháme jejich tělo rozvíjet na základě vrozených a aktuálních pohybových dispozic a postupně směřujeme k tomu, aby se naučily plavat. Napomáháme dětem také rozvíjet jemnou a hrubou motoriku a snažíme se aby z pohybu ve vodě měly radost. Záchranné prvky při výuce příliš nezdůrazňujeme, přičemž děti vedeme k sebezáchraně přirozeně a hravou formou. Za pomoci říkanek a písniček se snažíme zaměstnávat co nejvíce smyslů dítěte.“
-60-
Shrnutí Pro obě zařízení je důležitá bezpečnost dítěte, avšak každé využívá k jejímu dosažení jiných metod. Ve Švédsku učí dítě již od malička takovým plaveckým dovednostem, které mu pomohou se v případě pádu do vody zachránit. V Čechách se spíše zaměřuje na celkový psychomotorický vývoj dítěte a snaží se, aby si dítě v průběhu lekcí hravou formou zvykalo na nejrůznější situace, které by je mohly ve vodě překvapit. Co si myslíte, že rodiče od Vaší/Vašeho plavecké/ho školy/klubu očekávají? L.R.: „Myslím si, že neočekávají mnoho, protože o plavání s miminky často příliš mnoho neví. Většina rodičů se dozví o plavání od známých, kteří s námi již plavali či plavou a mají s námi dobré zkušenosti. Myslím si, že především očekávají, že jim vytvoříme ve vodě takové prostředí, ve kterém jim společně bude dobře. Možná také očekávají, že dítě naučíme, jak k vodě bezpečně přistupovat a jak se v případě nouze zachránit. Přála bych si ale, aby lidé měli přehled o tom, co se jim nabízí, jaké mají možnosti výběru a jakou kvalitu mohou od poskytovaných služeb očekávat. Proto musíme rodiče o kvalitách našich služeb informovat. Může se stát, že v jedné plavecké škole získají negativní zkušenosti, mohou si myslet, že všechna zařízení přistupují stejně a plavání není pro ně. Bohužel není mnoho rodičů, kteří by po negativní zkušenosti s jednou plaveckou školou hledali další školu, která by jim svým přístupem a poskytovanými službami vyhovovala. Rodiče si často myslí, že existuje pouze jedna cesta, jak k výuce plavání přistupovat. Na nás tedy je, abychom je o svých kvalitách informovali.“ I.H.: „Rodiče očekávají všelicos. Rozdělila bych je asi na dvě sorty lidí. Některým je to jedno, protože kamarádka jednoduše řekla, že plavání je „fajn“ a je to moderní. Ti, kteří na mateřské nemají mnoho aktivit, se prostě rozhodnou, že to zkusí taky. Na druhou stranu si myslím, že spousta rodičů uvažuje o tom, že plavání je zdravý sport a je bezpečné, aby se dítě ve vodě naučilo reagovat a s tím do plavání jdou. Na mnoha rodičích je vidět očekávání, že dítě získá kladný vztah k vodě a postupně se naučí plavat.“
-61-
Shrnutí Obě dotazované si myslí, že rodiče mnohdy neví, co očekávat. Pro většinu rodičů je však důležité, aby jim zařízení poskytlo takové zázemí, ve kterém jim společně s dítětem bude dobře. Podle Ireny je důležité, aby děti získaly kladný vztah k vodě a naučí se postupně plavat. Podle Ludmilly rodiče očekávají, že děti v plavecké škole získají takové plavecké dovednosti, které jim pomohou se v případě nouze zachránit. Je důležité poskytovat takové informace, aby zájemci o plavání s dětmi věděli, jakou kvalitu služeb daného zařízení požadovat. Co si myslíte o využívání nadnášecích pomůcek při plavecké lekci? L.R.: „Myslím si, že mám pozitivnější přístup k této problematice, než mnoho jiných odborníků. Vím, že jsou ve Švédsku jak plavecké školy, které nepoužívají nadnášecí pomůcky vůbec, tak školy, které jich využívají pro převážnou část výuky. V naší škole jsou nadnášecí pomůcky prostředkem k nácviku plavání, ne k udržení se nad hladinou. To je pro mě velice důležité. Pomůcky využíváme pro to, abychom dětem při plavání napomohli zaujmout správnou plaveckou pozici. Je dobré pomůcky využívat, ale pouze po krátkou dobu, aby se na nich dítě nestalo závislé. Je velice důležité, aby dítě znalo limity svých plaveckých dovedností. V naší plavecké škole máme pravidlo pěti minut – využíváme-li při lekci nadnášecích pomůcek, tak pouze na 5 minut. Je také důležité, aby rodiče toto pravidlo dodržovali i mimo plaveckou školu. Nenecháváme dítě skákat do vody s nadnášecími pomůckami, protože poté nemá představu, jak jeho tělo dokáže reagovat bez nich. Viděla jsem hodně dětí, kterým rodiče nechají nadnášecí pomůcku po celou dobu pobytu ve vodě, aby jej ochránili před potopením. Dítě v takovém případě nemá možnost vyzkoušet si, jaké to je bez nich. Znamená to tedy, že pokud se dítěti stane nehoda, snižuje se pravděpodobnost, že bude vědět, jak se svým tělem ve vodě bez pomůcky pracovat.“ I.H.: „Myslím si, že nadnášecí pomůcky, jako jsou hadice, destičky nebo pásky, využíváme v mezích normy. Dobu a využití různých druhů pomůcek v lekci jsem
-62-
nikdy neomezovala, spíše jsem instruktorky podporovala, aby byly kreativní a vymýšlely nové způsoby využití pomůcek. Pro děti i rodiče je dobrá jejich obměna. Instruktorky podporuji ve využívání nejrůznějších plovacích hraček jako jsou například plovací domeček nebo medvěd, které je možné využít při tvoření tématicky zaměřených hodin. Taky však nejsem pro to, aby byly děti neustále ověšeny nadlehčovacími pomůckami. Měli bychom děti na pomůcky zvykat již od kojeneckého věku, avšak současně bychom je měli vést k samostatnosti. Myslím si ale, že bychom možná mohli stanovit dobu a množství využívaných pomůcek při lekci. Jejich časté střídání také není dobré.“ Shrnutí Ludmilla považuje za důležité, aby děti znaly limity svého vlastního těla a nestaly se na pomůckách závislými. Proto používání nadnášecích pomůcek omezuje v metodice PŠ Linnéas na 5 minut na lekci. Irena žádná omezení při jejich využívání neudává a podporuje instruktorky v kreativitě. Jakou teplotu vody při plavání s miminky preferujete a proč? L.R.: „Za optimum považuji teplotu okolo 34 °C. Ve Švédsku je povolené minimum pro děti do dvou let 32 °C, protože menší děti mají problémy s udržením tělesné teploty. Pokud chcete, aby dítě ve vodě relaxovalo, nemůžete mít teplotu vody nižší. Myslím si, že teplota 34 °C je vhodná také pro starší děti. Ve vodě můžeme s dětmi úplně jinak pracovat, pokud nemusí bojovat s myšlenkami, že je jim zima. Pokud myslíte po celou dobu na to, jak je voda studená, nemůžete relaxovat a přemýšlet, jak daná cvičení co nejlépe zvládnout. Někdo možná může namítnout, že spadne-li dítě nečekaně do vody (venkovní vodní plochy), bude voda o mnoho studenější, než je zvyklé z bazénu. Ano, to je sice pravda, ale naučí-li se dítě plaveckým dovednostem ve vhodných podmínkách (teplá voda, dostatek světla, průhledná voda atd.), bude na nenadálé situace lépe připraveno.“ I.H.: „Osobně by mi vyhovovala vyšší teplota, než je předepisována hygienou. Nemyslím si, že by teplota měla být 35°C, tu bych doporučila pouze hodně ma-63-
linkým dětem. Podle mě je pro děti od půl roku nejvhodnější teplota 33 °C, protože si na vodu teprve zvykají a lépe se v takové vodě uvolní. Výběr bazénu je také na rodičích – pokud mají hyperaktivní dítě, mohou si vybrat třeba chladnější bazén.“ Shrnutí Obě dotazované preferují teplotu vody při plavání s dětmi kolem 33 a 34 °C. Pro obě je taková voda vhodná pro uvolnění celého těla dítěte. Zatímco ve Švédsku je voda o teplotě 34°C doporučována a využívána, v české zdravotní ústavy stanovují 33°C jako maximum. V bazénech u nás tedy bývá teplota spíše 31–33 °C. Často pak dochází k mírnému prochladnutí těla dítěte. V Čechách se oproti Švédsku klade také větší důraz na otužování těla dítěte chladnější vodou. Zajímáte se také o plavání s mladšími miminky, které dle hygienických předpisů nemohou ještě do bazénu? L.R.: „Slyšela jsem o jednom klubu ve Švédsku, který se touto problematikou zabývá. Obecně však práce s dětmi mladšími tří měsíců v kompetenci plaveckých klubů není. Pro kluby a školy, které nejsou podporovány státem, je tato služba velmi nákladná. Nemyslím si, že by rodiče byli ochotní zaplatit za plavání ve vanách tolik, aby se klubu vyplatilo tuto službu poskytovat. Přemýšlela jsem o zřízení této aktivity před několika lety, nevidím ale žádný rozdíl mezi dětmi, které začnou plavat dříve, než jim jsou 3 měsíce či dětmi, které již tři měsíce mají. Samozřejmě je dobré, když děti začnou plavat v raném věku, myslím si ale, že největší rozdíly najdeme, pokud porovnáme děti, které začaly plavat jako kojenci a děti, které se seznámily s plaváním až jako batolata. Myslím si, že mezi dětmi, které začaly ve dvou měsících a dětmi, které začaly ve čtyřech měsících příliš zásadní rozdíl nebude.“ I.H.: „Přijde mi vhodné děti podchytit již od útlého věku, proto se zabýváme také plaváním ve vanách, kdy instruktorka chodí k rodině domů a předává rodičům instrukce v domácím prostředí. Je dobré pokračovat v pobytu a pohybu ve vodě co
-64-
nejdříve po narození, dokud je dítě na vodu ještě zvyklé. Máme s touto aktivitou dobré zkušenosti a připravujeme tak dítě na pozdější aktivitu v bazénu.“ Shrnutí V Čechách je problematika práce ve vodě s novorozeňaty a malými kojenci více rozvinutá, než ve Švédsku. Plavání s dětmi ve vanách je u nás hojně rozšířeno také proto, že se snažíme s dítětem pracovat v takovém prostředí, které již zná z dob, kdy bylo ještě u matky v břiše. V PK Plaváčci mají s touto aktivitou dobré zkušenosti. Ve Švédsku se touto problematikou zabývají jen zřídka. Ludmille přijde poskytování takových služeb příliš nákladné a nepovažuje jej za příliš důležité. Kdy je podle vás dítě připraveno ponořit se pod vodu? L.R.: „V naší škole dítě připravujeme na potopení velmi opatrně a pomalu. Ve chvíli, kdy dítě bez problémů snese polití obličeje celým kyblíkem vody, je připraveno se potopit. Nejen dítě, ale také rodiče musí být na potopení dítěte pod hladinu připraveni. Pro děti není přechod od polití kyblíkem na potopení pod vodu takovým rozdílem, jako pro rodiče. Pro ně je velice těžké vidět, jak se jim dítě potápí pod hladinu. Mohou se cítit, jakoby nad ním ztráceli kontrolu. V naší plavecké škole přenecháváme rozhodnutí především na dítěti.“ I.H.: „Sama za sebe bych nepotápěla dítě, které není ve vodě spokojené a uvolněné. Dítě se učí potápět krok za krokem. Pokud začíná plavat ve třech měsících, tak je pravděpodobné, že se dokáže potopit okolo čtvrtého až šestého měsíce. Záleží na četnosti plavání a postupného nácviku. Když ale dítě chodí plavat 1x za týden, přičemž předpokládám, že většina rodičů to s ním doma necvičí, dostávám se na čtvrtý měsíc, kdy v podstatě dítě začíná ztrácet potápěcí reflex. Pokud dítě začíná už po narození s plaváním doma ve vaně, může se potápět prakticky hned, neztratil ještě plavací reflex, otázka ale je, jaký to má význam. Osobně jsem toto zkoušela a kdysi dávno párkrát na přání rodičů s dítětem provedla, ale děti z toho podle mě nic nemají, nadšení jim to rozhodně moc nepřináší i přes to, že byly do nedávna v děloze plné vody. -65-
Osobně si myslím, že není kam spěchat a je tady důležitá spíše psychická připravenost dítěte a rodiče, to jak se dítě adaptovalo na prostředí bazénu a jestli se zde cítí bezpečně. Každý rodič by si měl asi sám pro sebe zodpovědět, proč chce svoje dítě potápět a jaký to má mít pro něj význam. Je důležité dítě na potápění a na vodu vůbec dobře naladit a připravit a stojí za to několik týdnů vyčkat, pokud dítě pod vodu jít nechce.“ Shrnutí Obě dotazované zastávají názor, že by si dítě na vodu mělo zvykat postupně a počátek potápění by se neměl urychlit. Obě by začaly potápět až ve chvíli, je-li evidentní připravenost jak dítěte, tak rodiče. Co si myslíte o používání plenek při plaveckých lekcích? L.R.: „Kdybych si osobně mohla vybrat, nechala bych děti plavat nahé. Nechci, aby dětem cokoli měnilo jejich možnosti pohybu ve vodě. Pokud bude mít dítě na sobě něco, co bude naplněno vzduchem nebo vodou, změní mu to těžiště a váhu těla. Je to stejný princip jako u nadnášecích pomůcek. Chceme, aby se dítě naučilo důvěřovat svému vlastnímu tělu. Z toho důvodu požaduji po rodičích, aby dávali dětem plavky z velmi tenkého materiálu, které nebudou dítěti bránit ve volném pohybu a propustí nahromaděný vzduch nebo vodu. Je velice těžké děti učit plavat, pokud mají na sobě těžkou plenku. Pro dítě je poté obtížné udržet při plavání správnou horizontální polohu a dítě je daleko méně motivované. Plavání v plenkách bychom mohli zařadit jako extra aktivitu na konci kurzu, stejně jako plavání v oblečení, aby si děti vyzkoušely, jaký je to pocit, když mají na sobě něco těžšího. Nemyslím si ale, že by bylo vhodné dávat dětem plenky na každou lekci. Přemýšlím také nad ekologickou stránkou využívání plavacích plenek v bazénu. Plavky rodiče koupí jednou a dítě je má, dokud z nich nevyroste. Plenku musí mít na každou lekci novou.“ I.H.: „V současnosti je používání speciálních plenek do vody v českých hygienických předpisech. Po zkušenostech, kdy se dítě ve vodě pokakalo a ani vodní plenka obsah neudržela, požadujeme u nás z hygienických důvodů ještě používání -66-
plavek na plínku. Samozřejmě vnímám, že příjemnější je pro děti to, co je nejméně zatěžuje. Nemyslím si sice, že plenka nasákne příliš vody, ale vím, že to děti lehce omezuje v pohybu. Určitě by pro ně byl pohyb ve vodě nejpřirozenější, kdyby mohly být úplně nahé.“ Shrnutí Obě dotazované by byly nejraději, kdyby děti mohly plavat nahé. Z hygienických důvodů je to však v organizovaných lekcích nerealizovatelné. Zdravotní ústav v Čechách plenky do bazénu předepisuje. Ve Švédsku stačí, mají-li děti pouze speciální plavací plavky. Bez plenek je dítě méně omezováno v pohybu avšak z hygienického hlediska se zvyšuje riziko znečištění bazénu. Ludmilla si navíc myslí, že je ekologičtější plenky do bazénu nepoužívat. V jakém věku si myslíte, že je nejlepší s plaváním začít? L.R.: „Myslím, že je velice důležité nezačít příliš brzy, neboť je dítě v bazénu vystavováno chladu, nejrůznějším infekcím nebo vlivům dezinfekčních chemikálií. Záleží také na rodičích, jak se cítí a jak jsou připraveni. Pro některé je velice obtížné zorganizovat si věci kolem dítěte beze stresu. Pokud mají rodiče o plavání zájem, měli by si umět vyhradit každý týden čas, kdy s dítětem prožijí uvolněný čas ve vodě. Pokud se rodiče necítí připraveni a chtějí pár měsíců počkat, je to na nich. Pokud vezmeme v potaz pohybový rozvoj dítěte, je nejlepší začít ve třech, čtyřech nebo pěti měsících věku dítěte. Určitě je dobré začít plavat s dítětem co nejdříve, ale nemyslím si, že bude velký rozdíl mezi dětmi, které začnou plavat ve třech měsících a dětmi, které začnou plavat v pěti měsících. Také si myslím, že čím později s dítětem a rodiči začneme pracovat, tím více času mají rodiče na přenesení negativních pocitů na dítě. Pokud se rodiče bojí dítěti polít při koupání obličej, je pravděpodobné, že se dítě bude bát vody na obličeji také. Toto je risk, který přichází společně s odkládáním plavání pod odborným vedením. Protože jsou však děti velice tvárné, dají se tyto negativní pocity a reak-
-67-
ce ve většině případů velmi lehce odbourat, začnou-li navštěvovat odborně vedené lekce. V minulosti jsem chtěla, aby s plaváním dítě začalo co nejdříve. Teď už si to však nemyslím.. Myslím si, že není až tak důležité, kdy děti začnou. Samozřejmě, pokud dítě začne v osmi měsících, bude se více bát vody a požadovat těsný kontakt s rodičem. Může se také stát, že se bude bát zkoušet nové věci a kontakt s cizími osobami mu také nebude příjemný. Zvykání na vodní prostředí může tedy v tomto případě trvat delší dobu, než když začněte s dítětem plavat v pěti měsících.“ I.H.: „Přijde mi vhodné s dětmi začít plavat od 3 měsíců, přičemž bych je začala seznamovat s vodou již doma ve vaně po narození po zahojení pupíku. Vzhledem k českým hygienickým nařízením ale s touto aktivitou ve skupinkách musíme vyčkat, než je dítěti nejméně půl roku. Cvičení ve vodě má význam již pro malinké děti, protože je voda hodně nadlehčuje a mohou se oproti pohybu na suchu mnohem lépe hýbat. Když vidím, co dělají ve vodě děti do jednoho roku, kolikrát se divím, kolik toho již dokáží. Na suchu mají mnohem menší možnosti pohybu.“ Shrnutí Pro Ludmillu je důležité začít dítě seznamovat s vodou co nejdříve z důvodu omezení transferu negativních pocitů z rodiče na dítě. Irena by začala děti seznamovat s vodou již doma ve vaně po narození. Oběma dotazovaným přijde vhodné začít plavat s miminky v bazénu od 3 měsíců (v Čechách to však z hygienických důvodů není realizovatelné). Řekněte mi něco o tvorbě metod školy/klubu Linnéas/Plaváčci. Uvědomujete si některé důležité momenty, které vás přiměly změnit přístupy k výuce plavání s miminky? L.R.: „Uvědomuji si především jeden velký krok. V roce 2001 jsme změnili metodiku potápění dětí z Rosénovy metodiky na tzv. vodní potápění (water dive). Tehdy to bylo velmi jasné rozhodnutí. Dostala jsem pocit, že tohle je jediná vhodná cesta, jak dítě naučit potápět. Když jsme metodiku změnili, děti byly ve
-68-
vodě spokojenější, vše šlo lehčeji a rodiče se při potápění dětí cítili bezpečněji. Změnilo se to ze dne na den, prostě jsme začali přemýšlet jiným způsobem. Myslíme si, že by se dítě mělo naučit zadržet dech ještě před tím, než se pod vodu potopí. Dříve jsme děti potápěli s vírou, že prostě dech zadrží. Nejprve tedy děti naučíme dovednost zadržet dech a až poté je učíme, jak dovednosti využít v praxi. Tento způsob se zdá být velmi přirozeným jak pro děti, tak pro rodiče. V té době mi trvalo několik let, než jsem ostatní plavecké školy ve Švédsku přesvědčila, že Rosénova metodika není způsobem potápění, ve kterém by se mělo pokračovat. V dnešní době už snad všechny školy učí děti potápět metodou tzv. water dive.“ I.H.: „Metodiku a první zkušenost s plaváním miminek jsem načerpala na rekvalifikačním kurzu u paní Kiedroňové. Když jsme zpracovávali metodiku pro náš začínající klub vycházeli jsme z postupů, které jsem se naučila od ní. Postupně jsem nasbírala dostatek vlastních zkušeností, vymyslela básničky se cviky a vytvořila vlastní metodiku. Rok po založení klubu jsem získala kontakt na švédské plavání a byla jsem tam na mezinárodní konferenci, zde přišlo také dost inspirace a nové energie. Některé cviky a polohy, které jsme v té době začali využívat byly inspirovány knihou a videonahrávkou, kterou vytvořila paní Rosengrenová. V roce 2003 jsme získali akreditaci MŠMT a uskutečnili první rekvalifikační kurz, který jsme pak opakovali ještě několikrát opakovali. Na tuto práci však už nezbýval čas, proto jsme od té doby kurz neopakovali. Ve stejném roce jsme měli první pobyt pro rodiny s dětmi v Itálii a u pobytů jsme zůstali do současnosti. Postupně jsem se snažila nabízet i jiné aktivity jako například cvičení, abychom nebyli finančně závislí pouze na plavání. Co se týče metodiky, neuvědomuji si v průběhu naší činnosti žádné závažnější zvraty.“ Shrnutí Pro Ludmillu byla důležitá změna metody potápění z tzv. Rosén dive (metoda potápění dle Knuta Roséna, průkopníka plavání s miminky ve Švédsku), kdy bylo dítě potápěno pouze se slovním signálem na metodu tzv. water dive (vodní potá-
-69-
pění), kdy je dítě zpočátku pouze poléváno vodou a poté až společné s poléváním ponořeno. Irena již od počátku své činnosti využívá metodu polévání, přičemž se zmiňuje o tom, že byla při tvorbě metodiky pro PK Plaváčci částečně inspirována právě přístupy Ludmilly. Obě zařízení se v průběhu své činnosti zabývala výukou nových instruktorů, PŠ Linnéas však oproti PK Plaváčci v této činnosti pokračuje nadále, přičemž umožňuje vzdělávání velké části zájemců o tuto problematiku ve Švédsku. Jaké by podle Vás měl mít charakterové vlastnosti a kvality instruktor plavání s miminky? L.R.: „Po instruktorech požaduji, aby byli starostliví, citliví a také strukturovaní. Je velmi důležité, aby byli informovaní a znali důvody jejich práce. Rodiče tak lépe přesvědčí, že jsou osobou, které mohou věřit. Rodiče jsou často nejistí sami sebou, proto je pro ně získání pocitu bezpečí velmi důležité. Z instruktora musí vyzařovat, že ví o čem mluví. Musí umět také velice citlivě reagovat na pocity dětí i rodičů. Rodiče ocení, když z instruktora vyzařuje, že má svou práci rád. Tento pocit je pro ně často daleko důležitější, než dovednosti instruktora vést plaveckou lekci metodicky správným způsobem. Pokud je instruktor dobrý metodik, ale neumí být dostatečně citlivý, není to ta pravá osoba pro tuto práci.“ I.H.: „Od instruktorů očekávám zájem o děti a o lidi všeobecně. Měli by mít již předchozí zkušenost s prací s dětmi, ať už v jiné práci nebo v rodině. Instruktor by měl být tolerantní, přičemž by měl umět jednat asertivně a pružně. Práce instruktora by pro něj neměla být pouze prací, která vydělává peníze, ale také určitým posláním. Podobně jako u učitelských profesí je to práce, kterou když člověk dělá pořádně a srdcem, nemůže být ani zaplacená tak, jak má. Není to také pouze o tom, že by instruktor měl být jenom hodný. I schopnost udržet si určitou přísnost a pořádek je důležitá. Plavání s miminky je krásná práce, ale často náročná na psychiku. Měl by to být člověk, který dokáže v náročných chvílích zatnout, být trpělivý a vytrvat.“
-70-
Shrnutí Pro obě dotazované je důležité, aby instruktoři byli vnímaví, citliví a tolerantní. Měli by vystupovat tak, aby dali rodičům i dětem najevo, že jim mohou věřit. Pro Ludmillu je důležité, aby znali důvody své práce a uměli své postoje před rodiči obhájit. Podle Ireny by měl být instruktor schopný efektivně zvládat zátěžové situace. Co si myslíte o středoevropských/severských metodách plavání? L.R.: „Pokud chcete děti správně stimulovat, musíte vést lekce hravým způsobem. To se mi na středoevropském způsobu výuky líbí. Máme ale také zodpovědnost za to, že se zaměříme i na druhou stránku, a tou je naučit děti respektu k vodě. Děti by se také měly naučit, jaké jsou jejich osobní limity. Nemyslím si, že by některý z přístupů byl univerzální a nejlepší. Je třeba se především ohlížet na kulturní podmínky dané země.“ I.H.: „Řekla bych, že jsou pro mě tyto přístupy inspirující. Myslím si, že třeba paní Rosengrenová má své metody vytvořené sice striktně, ale pořád lidsky. Je vidět, že aktivity s dětmi vede na úrovni, a že se stará také o psychiku dětí. Pokud se jedná v zájmu udržení kladného vztahu dítěte k vodě, myslím si, že je to v pořádku.“ Shrnutí I přesto, že se Ireně zdají být severské přístupy k výuce plavání příliš striktní, jsou pro ni stále inspirující. Ludmille se na středoevropských přístupech líbí hravý způsob vedení lekcí, avšak zdůrazňuje, že je také třeba se u dětí zaměřit na rozvoj respektu k vodě. Kde mohou rodiče najít informace o aktivitách plaveckého klubu Linnéas/ Plaváčci? Posíláte rodičům informace nebo je necháváte, aby si Vás našli sami? L.R.: „Nejefektivnější reklamou je poskytování kvalitních služeb. Spoléháme na to, že spokojení zákazníci budou své pocity předávat dál. Rozesíláme informační email rodinám, které mají tří měsíční dítě (kontakty nám poskytuje dané po-71-
rodnické zařízení) a zasíláme informace do center, starající se o rodiny s nově narozenými dětmi. Využíváme novinové inzerce a poslední dobou komunikujeme také přes internetové sociální sítě, jako je například facebook. Ve Švédsku je v současnosti tento způsob informování zákazníků velmi populární. Snažíme se o našich službách informovat také osoby, které se potkávají s rodiči (lékaře, prodejce dětského zboží atd.). Pokoušela jsem se pořádat semináře pro rodiče a jiné zájemce, které byly zaměřeny na plavání s miminky, nebyl však o ně příliš velký zájem. Mnohem více je zájem o knihu Babysim, kde jsem sepsala nejdůležitější informace o plavání s dětmi a DVD, kde se rodiče dozví, co vše se děti u nás v plavecké škole mohou naučit.“ I.H.: „Informace o plaveckém klubu mohou rodiče najít na internetu, informujeme je také formou letáků nebo reklamních tabulí. Pokoušíme se o osvětu na pediatrických pracovištích jak v kolektivu rodičů tak lékařů, kteří hodnotí vhodnost této aktivity pro dítě. S našimi metodami a pracovním kolektivem se mohou rodiče a jiní zájemci seznámit také na Mikulášském karnevalu nebo na týdenních pobytech, které společnost pořádá.“ Shrnutí Obě dotazované se pokoušejí poskytovat informace na místech, na kterých se rodiče s dětmi nejvíce sdružují, jako jsou dětští lékaři, pediatři či porodnice. Obě zařízení se snaží rodiče informovat také formou internetových sociálních sítí. Ludmilla zpracovala pro rodiče a jiné zájemce o plavání knihu Babysim (2009), kterou poté nechala přeložit také do angličtiny (Baby swim, 2005) a nechala natočit video, které rodiče seznamuje se způsobem výuky v PŠ Linnéas.
-72-
3 Diskuze V průběhu psaní této práce jsem přišla na skutečnost, že metody výuky plavání v PK Plaváčci jsou již několik let inspirovány prací Ludmilly Rosengrenové. Díky metodice, kterou ve své knize Baby Swim zveřejnila, se její přístupy dostaly až do České republiky. Kniha je však dostupná pouze u společnosti Linnéas či na konferencích, kterých se Ludmilla Rosengrenová účastní. Při tvorbě této komparace pro mě byla velkou motivací možnost zpřístupnit její postoje k metodám výuky plavání dětí jiným zájemcům o tuto problematiku v Čechách. Zjistila jsem, že se jednotlivé metodiky liší také z důvodu rozdílné organizace lekcí. V PK Plaváčci se zařazují děti do skupinek dle věku a do lekce mohou přijít také rodiče s dětmi, nahrazující si v dané lekci termín, na který se nemohli dostavit. Často se tedy stává, že schopnosti dětí, zařazených v jedné lekci, jsou nesourodé. V jedné chvíli se tedy mohou sejít jak začátečníci, tak pokročilí. Lekce bývají vedeny více univerzálně a nemohou být příliš specializovány na určitou úroveň plaveckých dovedností. Pozitivní na této organizaci však je, že děti, které zkušenosti s pobytem ve vodě ještě nemají, jsou motivovány těmi, kteří už jsou ve vodě zkušenější. V PŠ Linnéas se v lekci potkávají vždy stejné rodiny, přičemž zařazení do dané skupiny nezáleží pouze na věku dětí, ale především na úrovni dosažených plaveckých dovedností. Výuku také ovlivňuje rozdílný počet dětí při jedné lekci. Zatímco V PK Plaváčci může v jedné lekci plavat 8–10 dětí, v PŠ Linnéas je maximum dětí šest. Myslím si, že v počtu šesti dětí je možno pracovat systematicky a přistupovat ke každému více individuálně. Vzhledem k tomu, že se v PŠ Linnéas činnosti nestřídají tak často jako v PK Plaváčci, lekce jsou zde klidnější a dítě tak dostává více času na důkladnější upevnění dané plavecké dovednosti. Je evidentní, že tempo výuky ovlivňuje také teplota vody, ve které děti tráví půl hodiny. Jak už jsme se dříve zmíníli v Čechách se všeobecně využívá teplota pro plavání s dětmi nižší než ve Švédsku. Pokud je voda studenější (30–32°C), je třeba lekci vést svižně, aby se děti prohřály. Je-li lekce vedena v teplejší vodě (33– 34°C) děti i rodiče se mohou lépe uvolnit, cvičení mohou být pomalejší a lekce -73-
tak může být vedena klidněji. V Čechách se hovoří také o otužování dítěte za pomoci postupného snižování teploty vody. Ve Švédsku je více jak otužování důležité pohodlí dítěte ve vodním prostředí. Ve Švédsku jsem se také setkala se snahou poskytovat rodičům v průběhu lekce co nejvíce informací o daných cvičeních. Instruktorka vždy rodiče seznámila s účelem a cílem poloh a cviků. Zdá se mi, že informovaní rodiče přikládají cvikům ve vodě větší důležitost než neinformovaní. Zjistila jsem také, že instruktorky PŠ Linnéas přistupují k rodičům a jejich dětem velice individuálně. Klade se důraz na upevňování vzájemného vztahu dítěte a rodiče a nechává se rodinám čas na vzájemné poznávání. V PK Plaváčci bývá lekce pro miminka více svižná, organizovaná, plná zpěvu písní, což umožňuje dětem i rodičům se vydovádět, avšak nezbývá poté mnoho prostoru na individuální práci s dítětem a jeho rodičem. Ve Švédsku považují za důležité, aby se instruktor co nejrychleji naučil jména dětí a používal je při jejich motivaci. Dítě i rodič pak vycítí, že se někdo věnuje přímo jim a mají v tu chvíli možnost předvést, co už dokáží nebo pokusit se o zlepšení.
-74-
4 Závěry Zjistili jsme, že se zvolené metodiky PK Plaváčci a PŠ Linnéas v některých oblastech liší a v některých shodují. Shodují se především svým aktivním přístupem k pohybovému rozvoji jedince. Obě země vychází z evropské kultury, proto je zde vztah k pohybovým aktivitám přibližně stejný a o aktivitu plavání s miminky je stále zvyšující se zájem. Liší se však hlavní přístupy k výuce plavání. Zatímco švédská škola se nechává inspirovat zeměmi, jako je Austrálie nebo Amerika, které zdůrazňují nácvik respektu k vodě a sebezáchrany, český klub ovlivňují spíše terapeutické a rekreační přístupy rozšířené ve střední Evropě. Více či méně aktivní přístup k nácviku sebezáchrany způsobují také jiné přírodní podmínky obou zemí, především rozdílná rozsáhlost vodních ploch. Odlišný je také přístup k výchově dítěte, což způsobuje větší či menší zaměření na samostatnost jedince ve vodním prostředí i mimo něj. Při porovnání rozdílů činnosti každé ze společností je důležitý také fakt, že v České republice není z hygienických důvodů možno vést skupinové plavecké lekce dětí mladších 6-ti měsíců. Dětem je tak dána možnost začít s touto aktivitou v bazénu o 3 měsíce později, než je tomu ve Švéd sku. Je sice možno s dětmi plavat individuálně ve vanách, avšak z důvodu omezení prostoru a blízkého sociálního kontaktu rodičem a jinými dětmi jsou daná hygienická nařízení v České republice určitým omezením. Ve Švédsku jsou oproti tomu skupinové plavecké lekce vedeny již s dětmi od 3 měsíců a je možno pro tuto aktivitu využívat také bazénů, které jsou v průběhu dne použity k jiným účelům, než k plavání s miminky. Můžeme tedy vidět, že skupinová aktivita v bazénu v jiných zemích (také v Německu) aplikovatelná již u dětí od 3 měsíců věku. Příprava na tuto porovnávací studii mě motivovala nejen k prohloubení znalostí, ale také k rozšíření praxe v oblasti plavání s miminky. Podařilo se mi také prohloubit přehled o postojích k výuce plavání dětí po celém světě. Možnost osobně spolupracovat po dobu pěti měsíců s jednou z vedoucích osob plavání s dětmi ve Švédsku – Ludmillou Rosengren, napomohla ke zkvalitnění mého přístupu k dětem a jejich rodičům. I přesto, že je v současnosti přístup k informacím v tomto oboru relativně jednoduchý, podařilo se mi ve Švédsku -75-
seznámit s metodikou, která není v České republice příliš známá. Chtěla bych nadále pokračovat v rozšiřování přehledu v oblasti plavání s dětmi v České republice i v zahraničí a napomoci tak zkvalitňování výuky plavání kojenců, batolat a dětí předškolního věku.
-76-
POUŽITÉ ZDROJE AHRENDT, L. Baby Swimming. 1. vyd. Oxford (UK): Meyer & Meyer, 2002. 200 s. ISBN 1-84126-077-0. AHRENDT, L. Toddler Swimming. 1. vyd. Oxford (UK): Meyer & Meyer, 2005. 183 s. ISBN 1-84126-164-5. Babysim – börjar på ett långsiktigt äventyr! [video na DVD-ROM]. Uppsala: Linnéas Simskola, 2010. CÍBOCHOVÁ, R. Psychomotorický vývoj dítěte v prvním roce života. Pediatrie pro praxi. [online]. 2004, č. 6 [cit. 12. dubna 2011].
. ČECHOVSKÁ, I. Plavání dětí s rodiči. 2. upravené vyd. Praha: Grada, 2007. 140 s. ISBN 978-80-247-1635-0. ČÍŽKOVÁ, J. a kol. Přehled vývojové psychologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 174 s. ISBN 80-7067-953-0. DOMAN, D. How to Teach Your Baby to Swim. 1. vyd. New York: Square one publishers, 2006. 120 s. ISBN 0-7570-0197-1. FREEDMAN, F. B. Water Babies. 2. vyd. London: Southwater, 2004. 96 s. ISBN 164215-986-0. HAVLÍČKOVÁ, L. Biologie dítěte: ranné fáze lidské motoriky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 92 s. ISBN 80-7184-644-9. HERCÍKOVÁ, I. Podrobný obsah jednotlivých lekcí pro začínající instruktory. Interní skripta. Brno: Plavecký klub Plaváčci s. r. o., 2005. HOCH, M. Učit děti plavat. 2. upravené vydání. Praha: Olympia, 1991. 100 s. ISBN 80-7033-055-4. JOHNSONOVÁ, J., ODENT, M. Všichni jsme děti vody. 1. vyd. Praha: Rodiče s. r. o. a ADONAI s. r. o., 2002. 128 s. ISBN 80-86489-14-0. KAMMERER, D. První tři roky života dítěte. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 494 s. ISBN 978-80-247-1839-2. KIEDROŇOVÁ, E. Jak se rodí vodníčci. 1. vyd. Ostrava: Salvo, 1991. 261 s. ISBN 80-85236-18-4. KOCHEN, C., MCCABE, J. The Baby Swim Book. 1. vyd. Champaign, Illinois (USA): Leisure press, 1986. 230 s. ISBN 0-88011-312-x.
-77-
MIHÁL, V. – JANDA, J. Kurzy plavání pro kojence a batolata – co by měly vědět jejich rodiny. Stanovisko odborné společnosti/pracovní skupiny. Česko-slovenská Pediatrie. [online]. 2010, roč. 65, č. 12. [cit. 5. dubna 2011]. . MIKLÁNKOVÁ, L. Environmentální stimuly v pohybové aktivitě dětí předškolního věku. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 168 s. ISBN 978-80-244-2331-9. MIKLÁNKOVÁ, L. Předplavecká příprava dětí předškolního věku a vybrané determinanty její úspěšnosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 136 s. ISBN 978-80-244-1674-8. PÉDROLETTI, M. Od šplouchání k plavání. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 115 s. ISBN 978-80-7367-205-8. Riktlinjer för babysimverksamhet – information om babysim. Svenska babysimförbundet. [online]. 2011. [cit. 2. ledna 2011], . ROSENGREN, L. Baby Swim: The Beginning of a Life Long Adventure. 1. vyd. Linnéas Baby – och Småbarnssimskola, 2005. 126 s. ISBN 91-631-7005-1. ROSENGREN, L. Grundutbildning för Babysiminstruktörer. Interní skripta pro výuku instruktorů. Linnéa Aquatics Sweden AB, 2007. ROSENGREN, L. Nya Babysimboken. 2. upravené vyd. Uppsala: Linnéas Simskola.,2009. 144 s. ISBN 978-91-633-5131-0. Socialstyrelsen. [online]. 2011. [cit. 25. ledna 2011]. . Swim School Cherek. [online]. 2011. [cit. 30. března 2011]. Zdravotní ústav se sídlem v Pardubicích. [online]. 2011. [cit. 2. ledna 2011]. . VOISIN, C. a kol. Riziko alergických onemocnění spojené s návštěvou bazénů s chlorovanou vodou. Hygiena. [online], 2008. č. 53. [cit. 30. dubna 2011]. .
-78-
RESUMÉ Hlavním tématem diplomové práce je komparace výukových metod českého plaveckého klubu Plaváčci a švédské plavecké školy Linnéas. Práce si dává za cíl analyzovat a porovnat využívané metody výuky „plavání“ kojenců. Zjišťujeme, jak se zvolené metodiky liší a jakým způsobem dané přístupy ovlivňují psychomotorický rozvoj jedince. Po dobu půl roku jsme aktivně pozorovali výukové metody „plavání“ kojenců každé z uvedených společností, které jsme poté porovnali a uvedli do diskuze. Za pomoci řízených rozhovorů jsme se seznámili s názory vedoucích plaveckých klubů na problematiku tvorby plaveckých metod, což nám pomohlo blíže specifikovat účely zvolených metod. Výsledkem práce je získání dvou odlišných pohledů na organizaci výuky a jejich analýza. Diplomová práce přináší doporučení pro teorii a praxi v oboru „plavání“ kojenců.
SUMMARY The main theme of diploma thesis is comparison of teaching methods in czech swim club Plavacci and swedish swim school Linnéas. As an object of thesis we chose analysis and comparison of baby swim teaching methods. The aim of thesis is to find diferences between specific methods of both companies and to find how their application affects psychomotor development of babies. For a period of six months, we actively observed baby swim teaching methods in swedish and czech baby swimming company. These methods were then compared and brought into the discusion. By using structured interviews with leaders of both companies, we met with two different views on the issue of creating of training program. These views also helped us to specify the purpose of choosen methods. The result of this work is to obtain two different views on the organisation of baby swimming and their analysis. This thesis makes recommendations for theory and practise in the field of baby swimming. -79-
