Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Sport a jeho příznivci – soubor reportáţí pro Magazín DNES Sport and its fans – the set of reportages for Magazín DNES Bakalářská práce Jan Olšar

Brno 2013

1

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 25. 5. 2013

…………………………………………

2

Poděkování Děkuji vedoucímu práce Mgr. Jaroslavu Čuříkovi za cenné rady a podněty, rodině, přátelům a všem respondentům za jejich ochotu a vstřícnost, kterou přispěli k vytvoření této práce.

3

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá charakteristikou reportáţe v teoretickém vymezení a jejím uplatněním ve sledovaném médiu – Magazínu DNES. Po zhodnocení kritérií ţánru v cílovém médiu bude cílem soubor reportáţí s tematikou sportovního diváctví. V první části práce bude ţánr reportáţe vymezen na základě odborné literatury, budou popsány metody a druhy reportáţí. Dále bude představeno téma vypracovaných reportáţí, kterým jsou sportovní příznivci. Autor popíše, jaká je jich role a čím je tato skupina specifická a charakteristická. V empirické části budou popsána pravidla pro psaní reportáţe v Magazínu DNES, profil samotného média a cílová skupina čtenářů. Na základě sebraných poznatků bude výstupem soubor publicistických reportáţí, které budou relevantní pro cílové médium. Součástí praktické části jsou i autorské odborné reflexe. Klíčová slova reportáţ, sportovní diváctví, příznivce, fanoušek, sport, Magazín DNES, tvůrčí činnost

4

Annotation This bachelor work concerns with characteristics of reportage in theoretical definition and its use in target medium – Magazín DNES. After valuation of standars of the genre in target medium the goal will be set of reportages with themes of sport fans. In the first part there will be defined the genre of reportage based on technical literature, there will be described methods and kinds of reportages, too. Next the will be presented theme of reportages, the theme is sport fans. Author describes wich role this group has and its specifications and characteristics. In empiric part will be described regulations to writing repotage in Magazín DNES, the profile of the medium and target group of readers. Based od collected knowledges, there will be set of publicistic reportage, which are relevant to the target medium. This part contains the author´s reflections, too. Keywords reportage, sports spectatorship, fan, sport, Magazín DNES, creative work

5

Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 8 I TEORETICKÁ ČÁST .......................................................................................................... 10 2 Publicistika ............................................................................................................................ 10 2.1 Publicistické ţánry ............................................................................................................. 11 3 Reportáţ ................................................................................................................................ 13 3.1 Historický vývoj ................................................................................................................. 13 3.2 Vymezení a charakteristika ţánru ...................................................................................... 14 3.3 Kompozice ......................................................................................................................... 17 3.4 Poznámka k objektivitě novináře ....................................................................................... 21 3.5 Metody tvorby reportáţe .................................................................................................... 22 3.6 Druhy reportáţí .................................................................................................................. 23 3.7 Jazyk a specifika sportovní ţurnalistiky............................................................................. 24 4 Sportovní diváctví ................................................................................................................. 25 4.1 Historický vývoj sportovního diváka ................................................................................. 26 4.2 Být sportovním divákem či fanouškem .............................................................................. 28 4.3 Divácký pohled a proţitek sportu....................................................................................... 30 4.4 Skladba sportovního publika .............................................................................................. 32 4.5 Chování a projevy diváků .................................................................................................. 33 4.6 Davová psychologie ........................................................................................................... 35 4.7 Agresivita a násilí ............................................................................................................... 37 4.8 Shrnutí ................................................................................................................................ 39 5 Metodologie výzkumu........................................................................................................... 40 5.1 Rozhovory s respondenty ................................................................................................... 41 5.2 Tištěné dokumenty ............................................................................................................. 42 II EMPIRICKÁ ČÁST ............................................................................................................ 43 6 Magazín DNES a ţánr reportáţe ........................................................................................... 43 6.1 Charakteristika média ......................................................................................................... 43 6.2 Ţánr reportáţe v magazínu ................................................................................................. 45 6.3 Cílové publikum ................................................................................................................. 48 III PRAKTICKÁ ČÁST .......................................................................................................... 49 7 Reflexe tvůrčí práce .............................................................................................................. 49 7.1 Reflexe reportáţe č. 1 ......................................................................................................... 49 7.2 Reflexe reportáţe č. 2 ......................................................................................................... 51 7.3 Reflexe reportáţe č. 3 ......................................................................................................... 52 7.4 Reflexe reportáţe č. 4 a č. 5 ............................................................................................... 53 8 Závěr...................................................................................................................................... 54 9 Seznam pouţitých zdrojů a literatury .................................................................................... 56 9.1 Bibliografie......................................................................................................................... 56 9.2 Internetové zdroje ............................................................................................................... 58 10 Jmenný rejstřík .................................................................................................................... 59 Příloha č. 1 – Reportáţ č. 1 ...................................................................................................... 61 Příloha č. 2 – Reportáţ č. 2 ...................................................................................................... 70 Příloha č. 3 – Reportáţ č. 3 ...................................................................................................... 82 Příloha č. 4 – Reportáţ č. 4 ...................................................................................................... 90 Příloha č. 5 – Reportáţ č. 5 .................................................................................................... 100 Příloha č. 6 – Rozhovor s Martinem Moravcem .................................................................... 109 Příloha č. 7 – Rozhovor s Tomášem Poláčkem ...................................................................... 113 6

Příloha č. 8 – Rozhovor s Petrem Nečadou ............................................................................ 116 Celkový počet slov (úvod, teoretická část, empirická část, reflexe tvůrčí činnosti, závěr): 15 799 Rozsah tvůrčí části: 5 reportáţí včetně fotografií, 10 233 slov

7

1 Úvod Sportovní divák. Výtrţník a násilník, nebo člověk bezmezně oddaný svému nadšení, jedinec, který má sportovní arény za svůj druhý domov a který si píše výsledky všech zápasů? Moţná ten první, moţná druhý, nebo oba dohromady. Nebo je jím úplně někdo jiný. Sportovní zpravodajství nás provází na stránkách novin i internetu dennodenně. Jak dopadla utkání a závody víme, ţe byla bouřlivá nebo naopak ţádná divácká kulisa taky, často se dočteme, kde diváci spáchali výtrţnosti. Svět sportu však nabízí příběhy nejen na výsluní mezi tribunami. Jsem sportovní nadšenec a sympatizuji s těmi, kteří sport sledují a fandí mu. Sportovní diváci nejsou jednolitá masa, která necítí a nemyslí. Jsou to obyčejní jedinci se svými kaţdodenními radostmi i starostmi, které si přináší i na sportovní akce, nebo se jich přichází do hledišť zbavovat. Ani vnímání a proţívání sportovní události není u kaţdého člověka stejné. A výsledkem těchto lidských příběhů je sloţená mozaika v podobě zástupů hlav oddávající se své sportovní rozkoši. Za nejvhodnější ţánr pro podání obrazu o osudech sportovních diváků vnímám reportáţ. Reportáţ je ţánrem univerzálním, dává prostor pro názory samotných aktérů i reportéra, navíc je to právě autor, který se zaměřuje na detaily a předkládá je čtenářům tak, aby byl obraz popisované skutečnosti co nejvěrohodnější. Cílem této práce je proto vytvoření reportáţí pro cílové médium, kterým je Magazín DNES. Tento magazín jakoţto stálici na českém mediálním trhu vybírám jako nepříhodnější pro publikaci svých textů. Magazín DNES má širokou čtenářskou obec, podává nenáročné čtení, které kombinuje nové poznatky a jejich zábavnou a populární formu. Smyslem tvůrčích reportáţí není hloubková analýza do duše sportovního příznivce a zahlcení daty, která jsou předmětem teorie, ale právě příběhy mapující sportovní diváky v jednotlivých situacích. V reportáţích se pokouším podat někdy trochu kriticky, jindy s nadhledem obraz diváckého zapálení či vůbec smyslu, ale i poţitkářství či naopak nešvarů, které existují a jako celospolečenský problém se mohou v příbězích ukrývat. V teoretické části práce nejdříve na základě odborné literatury vymezím ţánr reportáţe obecně, aby bylo patrné, jaké má znaky, jakými metodami se reportáţ tvoří či jaké má druhy. Poté představím teoretický koncept sportovního diváctví, kde popíšu, kdo je fanouškem, jak se projevuje, jaká je jeho motivace či nálada pří sledování událostí.

8

V empirické části charakterizuji Magazín DNES, komu je určen a zhodnotím pomocí rozhovorů se členy redakce a jiţ vydaných reportáţí, jak vypadá ţánr reportáţe v tomto médiu, aby se mu tvůrčí produkt této práce co nejvíce blíţil. Praktická část poté obsahuje samotné reportáţe a autorské reflexe. V přílohách je kromě reportáţí i přepis výzkumných rozhovorů s respondenty z redakce magazínu.

9

I TEORETICKÁ ČÁST 2 Publicistika Výraz publicistika vychází z latinského publicus a znamená obecní, státní, veřejný nebo úřední. V antice měly publicistický charakter politické řeči, ještě starší je v tomto směru výtvarný projev, některé formy dramatického umění či písně s politickým obsahem1. Publicistika je rozšířený společenský jev, do kterého spadá jako jeho součást i ţurnalistická publicistika. Ve středověku a době reformace se publicistika vyskytovala například v podobě letáků a neměla periodicitu. Do novin se dostala aţ po zpravodajství, neboť feudální omezení zakazovala vyjadřovat novinářům k událostem stanoviska2. Své místo si vydobyla v časech velkých burţoazních revolucí, kdy se pisatelé snaţili přesvědčit lidi o správnosti revolucionářských myšlenek a tím si je i získat. Podle Tušera se dnes v ţurnalistice uplatňuje dichotomické základní dělení ţánrů – na zpravodajství a publicistiku, nebo trichotomické, které zahrnuje zpravodajství, analytické ţánry (publicistiku racionálního typu) a beletristické ţánry (publicistiku emocionálního typu)3. Zásadní odlišností od zpravodajství, které obsahuje pouze fakta, je v publicistice přítomnost hodnocení a názoru. Publicistika obsahuje soudy a postoje, jejím výsledkem je poznání, eventuálně přesvědčení a získání recipienta. Kromě racionálních prvků obsahuje i prvky emotivní, různé jazykové vrstvy včetně nespisovných4. Stejně jako zpravodajství si publicistika vybírá aktuální jevy, společensky ţivou problematiku. Mimo zobrazenou skutečnost, která má svůj smysl a řád, obsahuje také autorův objev, proţitek, zkušenost a vidění5. Autor hodnotí subjektivně popisované jevy a indikuje tak veřejné myšlení a názory. Publicistický styl, především emocionální, osciluje mezi ţurnalistikou a beletrií, nemá pevné hranice, je oběma ovlivňován. Kadnár tento jev označuje pojmem asimilační prostor, ve kterém se nachází ţánry umělecké publicistiky (například reportáţ, črta, esej), které

1

VEĽAS, Štefan. Teória a prax novinárskych žánrov, s. 16. JACZ, Ľudovít. Malá encyklopédia žurnalistiky, s. 396. 3 TUŠER, Andrej. Ako sa robia noviny, s. 88. 4 OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace, s. 164. 5 ŠTORKÁN, Karel. Publicistické žánry, s. 16. 2

10

vyuţívají pro zachycení skutečnosti beletristické metody tvorby zahrnující umělecký styl, jazyk, ale i typizaci a umělecký obraz6. Beletrie se snaţí o odraz všeobecnosti v individuální formě, umění, kam beletrie spadá, vyuţívá přenesení všeobecnosti do individuálního ztvárnění. Publicistika však vede od individuality k zobecnění, popisuje cesty, kterými toho dosáhla7. Má zachycovat skutečnosti vymezené v místě, prostoru a čase, včetně osobních údajů, a proto při zamezení vyuţití umělecké typizace nemůţe dosáhnout vlastností beletrie. Je vyţadována faktografická dokumentárnost, která se opírá i o fotografie nebo grafy 8.

2.1 Publicistické ţánry Při dichotomickém rozdělení ţurnalistických textů na zpravodajství a publicistiku se dále publicistika dělí na dva základní typy – publicistiku racionálního a emocionálního typu. Veľas pak přidává jako samostatnou kategorii epistolární publicistiku9, Tušer ji však vnímá jako součást racionální10. Racionální publicistika stojí na pomezí vědeckého nebo naučného stylu a ţurnalistiky, je zaloţena na argumentaci a logicko-pojmovém ztvárnění. Má vysvětlující charakter a snaţí se něco dokázat. Do racionálního typu řadíme tyto ţánry: poznámka komentář úvaha úvodník recenze obzor tisku rozbor komplexní ţurnalistický rozbor (tematická strana nebo dvojstrana) publicistický rozhovor redakční beseda

6

KADNÁR, Emil. Novinárska publicistika, s. 37. OSVALDOVÁ, HALADA, ref. 4, s. 164. 8 KADNÁR, ref. 6, s. 40. 9 VEĽAS, ref. 1, s. 26. 10 TUŠER, ref. 3, s. 110. 7

11

polemika11 Pod epistolární publicistiku, která vyţaduje interakci mezi pisateli a veřejností, jeţ se tak podílí na vytváření textů a projevů, spadají ţánry: anketa ohlas diskuze ţurnalistický list12 Emocionální typ vyuţívá uţ výše zmíněné prvky beletrie a ţurnalistiky, v některých ţánrech převládá umělecký styl tvorby. Vyvaruje se zobecňování (kromě fejetonu) a klade důraz na emoce. I přesto obsahují některé emocionální ţánry znaky racionality a celkově s ní nestojí v opozici. Zahrnuje ţánry: reportáţ fejeton besednice causerie glosa črta esej sloupek kurzíva entrefilet13 Vztahy mezi ţánry emocionální publicistiky, beletrií a ţurnalistikou podle Tušera14:

11

VEĽAS, ref. 1, s. 17–25. VEĽAS, ref. 1, s. 26–28. 13 TUŠER, ref. 3, s. 112–117. 14 TUŠER, Andrej a Mária FOLLRICHOVÁ. Teória a prax novinárskych žánrov, s. 38. 12

12

BELETRIE

ŢURNALISTIKA

črta fejeton esej

reportáţ causerie fejeton besednice

sloupek kurzíva entrefilet

3 Reportáţ 3.1 Historický vývoj Pojem reportáţ má základ v latinském slově reportare – odnést si, přinést si, nebo téţ reporto, coţ znamená přinést (zprávu), hlásit, objevovat. Své kořeny má i v angličtině či francouzštině, z chronologického hlediska však latinské slovo těm dalším předchází. Historii ţánru lze vysledovat uţ v antice, kdy se za prazáklad reportáţe dá povaţovat svědectví o zničení Pompejí Gaiem Pliniem15. Ve středověku a v první fázi novověku obsahovaly reportáţní prvky cestopisy a některé popisy historických událostí či parlamentní zasedání. Tyto texty stály mimo ţurnalistiku, do novin se reportáţ prosazuje v polovině 19. století v anglických periodikách, stěţejní událostí se pro ţánr stává americká občanská válka, kde se objevují váleční korespondenti jako očití svědkové16. Veřejnost začíná odmítat fikci a nadále vzrůstá zájem o pravdivé vylíčení obrazu, zájem veřejnosti pak stoupá i o kriminalistická témata. Reportáţ vykrystalizovala z působení literárního realismu a naturalismu (především Émila Zoly) a noviny postupně vytlačily tradiční literární beletristické ţánry. Na rozdíl od běţné zprávy, ze které se reportáţ vyvinula, reprodukuje reportáţ skutečnost i s konkrétností, emocionálním obsahem a autentičností; tak získala přední místo v novinových ţánrech17.

15

KADNÁR, ref. 6, s. 58. OSVALDOVÁ, Barbora. Reportáţ a reportéři. In: OSVALDOVÁ, Barbora, Radim KOPÁČ a Alice NĚMCOVÁ TEJKALOVÁ. O reportáži, o reportérech, s. 9. 17 KADNÁR, ref. 6, s. 61. 16

13

Zrod české reportáţe popisuje pak Osvaldová: „Česká reportáž vznikla z několika zdrojů: ze zvláštního typu romantické prózy, nazývané dobově „obrazy“, zachycující subjektivní prožitky a dojmy se zaměřením národopisným, naukovým a cestopisným (popis detailů reálií, osob, přírody). V našich podmínkách byla v pozadí těchto snah také touha dokázat, že čeština je bohatý jazyk, schopný popsat jakékoli prostředí, včetně tzv. lidového. Každé osobní svědectví, které se snaží konkrétně, se zajímavými detaily reprodukovat určitý jev, obsahuje zároveň možnost umělecké typizace. Tak se dotýká beletrie a žurnalistiky, což v českém prostředí bylo umocněno tím, že řada spisovatelů zároveň pracovala v novinách18.“ Celosvětové rozšíření a rozvoj pro reportáţ znamenaly události 1. a 2. světové války ve 20. století. Rozvoj komunikačních technologií a moţnost být textem nebo obrazem přítomen na bojištích zvýšil touhu mezi lidmi po autentičnosti a osobním svědectví. Štorkán pak poukazuje, ţe ani po 2. světové válce není válečné téma vyčerpáno, spousta autorů se snaţí prostřednictvím reportáţí objasnit důvody válečného běsnění, ale i osudy postav, přinést nová fakta či jenom přednést příhody19. Druhá polovina 20. století přináší široký záběr témat a moţností jejich vylíčení, přičemţ základem při reportáţi zůstává aktuálnost, dokumentárnost a subjektivita autora.

3.2 Vymezení a charakteristika ţánru Najít jednotnou definici ţánru reportáţe není jednoduché. Mnoho odborníků, kteří se teoretickým vymezením zabývají, upřednostňují v charakteristických znacích například historické aspekty svých regionů a popisují vývoj reportáţe v jednotlivých oblastech. Navíc kaţdý klade důraz na různé prvky tvořící reportáţ a jiné upozaďuje nebo zcela vynechává. Výsledkem můţe být jistá odlišnost v chápání a pojetí ţánru v různých zemích (a taky médiích), nicméně tyto rozdíly jsou podle mého názoru jen dílčí a minimální a neměly by být vnímány jako škodlivé. Rozmanitost vymezení reportáţe můţe přinést i větší rozmanitost podoby textů a nemusí docházet k přílišné svázanosti tvorby s nastolenými pravidly. Tak jako podléhá vývoji veškerá činnost, není tomu jinak ani u literárních či ţurnalistických ţánrů. Proto by nemělo být zacházeno se ţánrovými pravidly jako pro budoucnost neměnnými. Praktické výstupy v médiích mohou v budoucnu teorii reportáţe ještě více rozšířit či jinak změnit.

18 19

OSVALDOVÁ, ref. 16, s. 8. ŠTORKÁN, Karel. O reportáži prakticky i teoreticky, s. 25.

14

Aby bylo moţné určit podobu reportáţe v cílovém médiu, je třeba podívat se na její teoretické znaky, jak je vnímají různí autoři v teorii i praxi, snaţit se v nich nalézt určitou podobnost a komplexnost. Teoretický koncept poté konfrontuji s reportáţí ve sledovaném médiu. Nutno poznamenat, ţe reportáţ bývá rozdělována na metodu a ţánr20, přičemţ se nyní budu věnovat především charakteristice ţánru psané reportáţe. Na úvod si můţeme vypůjčit jednoduchou odpověď na otázku „co je to reportáž?“ od Markéty Dočekalové. Reportáţ je svědectví21. Svědectví o čem? Tady pouţijeme odpověď Tušera, ţe reportáţí můţeme ztvárnit jakoukoliv oblast lidského ţivota, můţeme ji vyuţít jako uměleckou, cestopisnou, sociální, portrétovou, vědeckotechnickou nebo pracovní; tím se ţánr reportáţe stává univerzálním22. Univerzálnost však nemusíme spatřovat pouze v tématu a okruzích, které reportáţ zachytává, ale i v postupech a způsobech vyjádření. Zpráva a zpravodajství obecně vyţadují prostý výklad skutečností, předloţení pokud moţno objektivních informací bez jakéhokoliv přídavku či nádechu názoru novináře, holá fakta. V reportáţi je autor zástupcem čtenářů, který předkládá i vlastní pohled na věc, své dojmy ovšem neshrnuje do „závěrečného vyznění v tom smyslu, že perspektiva autora je jediná možná23“. Uţ ze své podstaty je reportáţ subjektivním útvarem, do kterého autor vstupuje svými postřehy a postoji, přičemţ názor a hypotézy si můţe reportér udělat ještě, neţ se vydá do terénu24. I známý novinář Egon Erwin Kisch sice zpočátku prosazoval reportéra jako nepředpojatého svědka, později však svou hypotézu objektivistického stanoviska změnil25. To ovšem neznamená, ţe by stála reportáţ ke zprávě v opozici. Naopak, i ona vyţaduje aktuálnost, faktografickou přesnost, dokumentárnost a adresnost. Také reportáţ by měla odpovídat na zpravodajské otázky kdo, co, kde, kdy, jak a proč. Reportáţ na rozdíl od zprávy obsahuje děj. A nejenţe jej pouze obsahuje, reportáţ je na něm vystavěna, děj je v ţánrovém vymezení reportáţe dominantním prvkem. Prostřednictvím

reportáţe

novinář

vypráví

příběh.

V zahraničních,

především

angloamerických ţurnalistických rozděleních je proto moţné zařadit reportáţ jako – nebo

20

Metoda reportáţe je metodou práce neboli sbíráním faktů v terénu. Metodou je například pozorování. Viz. dále v textu. 21 DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého, s. 38. 22 TUŠER, ref. 3, s. 113. 23 RUß-MOHL, Stephan. Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou, s. 56. 24 DOLEŢAL, Jiří X. O řemesle reportérském. In: OSVALDOVÁ, Barbora, Radim KOPÁČ a Alice NĚMCOVÁ TEJKALOVÁ. O reportáži, o reportérech, s. 44. 25 KADNÁR, ref. 6, s. 68.

15

do – feature, coţ je novinářský text, který není zpravodajstvím26. S odkazem na slovníkovou definici pak Pape a Featherstone přidávají, ţe feature prozkoumává témata, události, lidi a de facto rozvíjí zpravodajské události o další podrobnosti a informace, a citují Iana Reevese, ţe záběr feature je široký a nelze jednoduše definovat, co všechno feature je27. Můţe tak být označována reportáţ, která je doplněna o názory expertů, snaţí se o objasnění a vyvození důsledku28, nebo reportáţ, u které získává reportér jedinečné a nové informace, text předpokládá hloubkou analýzu i uměleckou metodu objevování. V české ţurnalistice se sice někdy slovo feature pouţívá jako synonymum ke story29 (příběhu osoby), průsečíkem českých a zahraničních definic feature je pak podle Burgra ţánr, který popisuje společenský problém na příběhu osoby či osob, obsahuje jejich citace, téma je zobecněno a zasaţeno do kontextu30. Přítomnost příběhu včetně pestrých výrazových prostředků přibliţuje ţánr reportáţe literární a umělecké tvorbě, přidáním vědecké analýzy, faktografie a dokumentárnosti se váţe jako publicistický útvar k ţurnalistice. Čtenáři musí být v ději nabídnuty charaktery postav, jejich jednání, mluva, chování. Postavy musí dostat prostor pro své vyjádření, je vyţadována přímá řeč, která textu přidává spád a rychlost. Reportér se musí umět vcítit do psychologie lidí, o kterých píše31. Jako další z výrazných znaků je vyţadována autentičnost. Pro novináře je důleţité být v místě události a zprostředkovat co nejvěrohodněji skutečnost, ke čtenáři by se měl dostat odraz objektivní reality v nezměněné podobě. Reportér by neměl pouze zaznamenat sled událostí, ale událost proţít. Kadnár pak pouţívá definici, ţe „reportáž je osobní svědectví reportéra o významné a aktuální skutečnosti, plasticky a dramaticky zobrazené jeho viděním a cítěním“ 32. Čtenář musí „jasně vidět, na vlastní kůži vnímat, prožívat a cítit aktéry33“. Proto musí být zachycení skutečností co nejpřesnější, důleţitou roli hraje emocionální stránka, která je v reportáţi taktéţ zásadní. Co se samotné autentičnosti týče, nevidí všichni autoři poţadavek „být přitom“, tedy přítomnost na místě skutečnosti, jako nezbytný. Bech-Karlsen nepovaţuje za podmínečné, zda autor zaţil to, o čem píše. Důleţité je podle něj to, aby byl zobrazený obraz věrný skutečnosti,

26

PAPE, Susan a Sue FEATHERSTONE. Feature writing: a practical introduction, s. 2. PAPE, FEATHERSTONE, ref. 26, s. 3–4. 28 RUß-MOHL, ref. 23, s. 57–58. 29 BURGR, Rudolf. Vybrané aspekty vývoje české publicistiky po roce 1989. In: ČUŘÍK, Jaroslav a Rudolf BURGR. Nové trendy v médiích I: Online a tištěná média, s. 67. 30 BURGR, ref. 29, s. 71. 31 HOLEC, Petr. Reportáţ: umění pera a notesu. In: OSVALDOVÁ, Barbora, Radim KOPÁČ a Alice NĚMCOVÁ TEJKALOVÁ. O reportáži, o reportérech, s. 40. 32 KADNÁR, ref. 6, s. 45, 52. 33 HOLEC, ref. 31, s. 39. 27

16

aby byl objektivním odrazem reality34. Tuhle výjimku schvaluje i Dočekalová, podle které můţe autor napsat reportáţ na základě výpovědi někoho, kdo událost zaţil35. Pro shrnutí charakteristiky reportáţe je vhodné přednést body Bech-Karlsena, které on sám vnímá jako rozlišovací znaky tohoto ţánru. Samozřejmě s výše vysvětlenou četností definic nejsou tyto jedinými normotvornými. Jsou jimi: a) vyhledávání a odkrývání, b) osobní dojem, c) volnost ve výběru tématu, d) mnohostranný pohled, e) pestrost, f) kompozice, g) dějovost, h) vykreslení prostředí a osob, i) citový apel36.

3.3 Kompozice Jedním ze základních prvků kaţdého ţánru, reportáţ nevyjímaje, je kompozice. Zůstaneme-li u Bech-Karlsenova členění prvků ţánru, můţe být kompozice ovlivněna některými z nich – například výběrem tématu nebo osobním dojmem, naopak kompozice můţe ovlivňovat přednesení děje či vykreslení postav a prostředí. Před samotným psaním je nutné zvolit téma, o kterém budeme psát. Jak uţ bylo zmíněno, reportáţ můţe přibliţovat jakoukoliv oblast lidské činnosti, tématem můţe být podle Štorkána cokoliv, co autorovi pomáhá uskutečňovat jeho tvůrčí záměr, naplňuje ho starostí i obavami a je také společensky zajímavé, pokračuje však, ţe někteří reportéři si témata předem neformulují a nechávají tvůrčí prostor otevřený fantazii a proţitku37. Čtenáře přitahují senzační témata, coţ však není synonymem senzacechtivosti. Boj proti bulvárnosti ovšem

34

BECH-KARLSEN, Jo. Být přitom : reportáž jako žánr a metoda, s. 26. DOČEKALOVÁ, ref. 21, s. 38. 36 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 27–31. 37 ŠTORKÁN, ref. 19, s. 29. 35

17

nemá otupovat zajímavost, přitaţlivost a poutavost38. K dobré reportáţi pak nemalým dílem přispívá, zda se autor orientuje v oblasti, o které píše. Všichni autoři se shodují, ţe neexistuje ţádné pevně dané pravidlo pro stavbu reportáţe. Ruß-Mohl nabízí alespoň základní vzor, a totiţ rozdělení na úvod, stať a závěr39. Úvod je pro další setrvání čtenáře u textu zcela zásadní. Musí čtenáře do děje vtáhnout, zaujmout ho natolik, aby ve čtení pokračoval. Čtenář musí najít hned v úvodu, ţe se ho text týká a můţe se s ním ztotoţnit. Můţe obsahovat odpovědi na otázky kdo, co, kdy, kde, ale měl by být poutavější a zajímavější, neţ zpravodajský úvod40. Nesmí být však sumarizující, čtenář musí být v prvních dvou nebo třech odstavcích vtaţen do děje a „neměl by se tak dozvědět, o čem reportáž je, například až v desátém či jedenáctém odstavci41“. Na druhou stranu, Kadnár píše, ţe zajímavý nebo překvapivý úvod by neměl být pro čtenáře věcí okamţitého vnuknutí, ale starostlivé úvahy42. Neměl by tak vyzradit pointu příběhu, ale přimět čtenáře, aby k ní došel. Stať neboli tělo reportáţe by měla být napsána jasně a srozumitelně. Měla by obsahovat informace o pozadí události, průvodce dějem (tzn. příběh osoby nebo události, který dějem provází), přechod děje, dialog a osobní autorovu značku, podle které poznáme jeho styl psaní43. Reportáţ, aby byla čtivá, se musí dotýkat lidí a lidských osudů, ty pak následně osloví čtenáře, kteří se s nimi mohou ztotoţnit; tento pojem bývá označován jako human touch44. Měla by proto obsahovat hlavního hrdinu či více hrdinů, na jejichţ příběhu je skutečnost popisována. Aktérům musí být dán dostatečný prostor k vyjádřením jejich názorů, reportér by se měl vyvarovat pouze svého hodnocení. Do textu jsou jejich promluvy zakomponovány ve stylu přímé řeči, která text oţivuje, čtenář se dozvídá hlouběji o jejich charakteru a má moţnost nahlédnout více do hloubky události. Pro autentičnost textu je dobré na vhodných situacích pouţívat výrazové prostředky 38

KADNÁR, ref. 6, s. 103. RUß-MOHL, ref. 23, s. 57. 40 PAPE, FEATHERSTONE, ref. 26, s. 67. 41 ITULE, Bruce D a Douglas A ANDERSON. News writing and reporting for today's media, s. 136. 42 KADNÁR, ref. 6, s. 73. 43 Přeloţeno z anglického originálu „…background information, the thread of the story, transition, dialogue and voice.“ Výraz the thread of the story je v knize definován jako „…usually narrative about a person or event, that is intertwined throughout a story…“ Pojem transition je v knize dále rozveden jako: „Word, phrase, sentence or paragraphs, that ushers an audience from one area of a story to another.“ Voice je charakterizován jako „signature or personal style of every writer“. ITULE, ANDERSON, ref. 41, s. 139–141. 44 RUß-MOHL, ref. 23, s. 57. 39

18

včetně hovorových a nespisovných výrazů, které přesně odpovídají slovům aktérů. Reportér se rovněţ pomocí dialogu můţe vyhnout zdlouhavému opisování a vysvětlování. Přímé řeči však nesmí být příliš mnoho, reportér by měl nalézt odpovídající vyváţený poměr a pro pouţití přímé řeči mít cit. Uměleckou přísadou je napětí, které je pro reportáţ zcela nepostradatelné. Napětí do ní vnáší jednak sami lidé a jejich osudy, ale také reportér, který je odhalí a napětí zvýší jejich uspořádáním. Právě proto, ţe reportáţ zachycuje dynamicky a ne staticky ţivotní skutečnosti, je nabita sociálním a společenským napětím45. Zbraní publicistiky emocionálního typu je tyto napínavé události přednést v pravé podstatě. S tím souvisí i Kadnárova další koncepce kompozice, v níţ poukazuje, ţe veškeré dění lidského ţivota stojí na principu kontrastu třídním, sociálním, kulturním a morálním, který dramatické napětí zvyšuje46. Reportér by měl po celou dobu nacházet vhodnou návaznost odstavců, aby byl text plynulý. Skladba vět a vyznění celého díla musí mít rytmus. Zásadní je psaní v přítomném čase. Vzájemná návaznost by měla čtenáři přinést komfort bez zbytečného hledání a měla by ho provést aţ ke konci příběhu47. Tady Kadnár přichází s tvrzením, ţe není na škodu, aby byla do reportáţe vloţená epizoda, která hlavní téma posílí, musí však být v textu pouze krátkým doplňkem48. Co dělá reportáţ dobrou reportáţí, je detail a autorův cit a smysl pro něj. Reportér by měl nejen detail umně popsat, ale především ho najít a odhalit. Pak můţe dát reportáţi atmosféru a náladu a přesvědčit čtenáře o pravdivosti49. „Detail zvyšuje poznávací hodnotu reportáže. Jeho využití je těsně spojeno s angažovaností autora, s jeho životními zkušenostmi, s jeho tvůrčí snahou podat čtenáři výsledky svého pozorování v nejvýrazněji působivé formě50.“ Navíc detail pomůţe ulehčit i samotnému reportérovi, který se můţe jeho přesným vystiţením vyhnout dlouhému opisování jevu či charakteristiky postav. Vhodně pouţitý detail můţe vygradovat v pointu, špatně vybraný však naopak můţe děj přibrzdit a působit kontraproduktivně. Pozice autora v textu můţe být různá. Jeho hlas je více či méně znatelný, kaţdopádně plní úlohu vypravěče, u reportáţí typu feature51 však není běţné, aby se role vypravěče kryla 45

KADNÁR, ref. 6, s. 100. KADNÁR, ref. 6, s. 98–100. 47 ITULE, ANDERSON, ref. 41, s. 140. 48 KADNÁR, ref. 6, s. 97. 49 DOČEKALOVÁ, ref. 21, s. 42. 50 ŠTORKÁN, ref. 19, s. 78. 51 Ruß-Mohl definuje feature jako reportáţ s pozadím, která se mísí s analýzou. Je vhodná pro náročnější a abstraktnější témata, která se snaţí oţivit pomocí jednání a obrazů. Abstraktnost a názorné obrazy se obměňují, jsou přidány názory expertů. Viz. i výše v textu. RUß-MOHL, ref. 23, s. 57–58. 46

19

s rolí reţiséra, kterou reportér taktéţ zastává52. Protoţe je autor strůjcem celého obrazu skutečnosti, rozhoduje o celkovém přednesu a vystupování. Nikdy nemá k dispozici všechna fakta, ale na základě logické fantazie můţe určitý jev domyslet, ne však tak, aby vybočoval z linie ostatních faktů53. Poněvadţ zachycuje objektivní odraz reality, nesmí dojít k jeho zkreslení. Zda vyprávět příběh v první nebo ve třetí osobě, ať uţ jednotného nebo mnoţného čísla, závisí na tématu reportáţe. Jan Rybář však zásadně radí, ţe by se reportér měl ich-formě vyhnout, neboť „čtenáři je opravdu zcela jedno, co si žurnalista myslí…a každý text je manipulace, a kdo chce manipulovat co nejlépe, nesmí být moc vidět54.“ Autor ovlivňuje čtenáře na základě manipulace s city (ne fakty), zviditelňování sebe sama je však neţádoucí. Stejně důleţitý jako úvod je i závěr reportáţe. Předpokládá vygradování a vyvrcholení děje a má velký vliv na výsledný dojem pro čtenáře, musí být reportérem pořádně a důkladně promyšlený. „Nemusí být přímým zakončením, ale ve čtenáři by měl zanechat pocit satisfakce, tak jako dobrý film55.“ Měl by obsahovat pointu reportáţe, ale podle dělení závěrů Bech-Karlsena56 jím můţe být i závěr bez konce, kdy si autor přeje nechat otázku nezodpovězenou, nebo neví, jak situace dopadne57. Jako další vyjmenovává závěry shrnující, ve kterém se motivy postupně sejdou dohromady, překvapivý, kdy se vyřešení jeví jako překvapivé, a závěr s vyvrcholením, pokud píšeme výklad událostí chronologicky58. Co se pointy týče, vidí Kadnár dvě moţnosti jejího rozdělení, a to na dějovou, vysvětlující nejdůleţitější moment, a hodnotící, která vyplývá z nečekaného střetnutí faktů, které se navzájem vysvětlují59. Podle

nepsaných

pravidel

náleţí

k textu

reportáţe

kvůli

autentičnosti

a dokumentárnosti ještě fotografie60.

52

BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 145. KADNÁR, ref. 6, s. 89. 54 RYBÁŘ, Jan. Dobrodruţství reportáţe a kouzlo manipulace. In: OSVALDOVÁ, Barbora, Radim KOPÁČ a Alice NĚMCOVÁ TEJKALOVÁ. O reportáži, o reportérech, s. 53. 55 ITULE, ANDERSON, ref. 41, s. 142. 56 Bech-Karlsen cituje ve svém díle americkou učebnici, kterou však blíţe nepředstavuje. BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 164. 57 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 164. 58 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 163–164. 59 KADNÁR, ref. 6, s. 75. 60 TUŠER, ref. 3, s. 113. 53

20

3.4 Poznámka k objektivitě novináře Lze objektivity61 v ţurnalistice dosáhnout, či nikoliv? V literatuře velmi frekventovaná otázka, která nenašla dosud jednoznačné, zdali vůbec nějaké odpovědi. Konkrétně v reportáţi má reportér zachytit odraz objektivní reality62, ale vkládá i svůj subjektivní názor, především působí na emoční a citovou oblast. Bech-Karlsen přejímá ve svém díle předpokládané prvky zahraničních autorů, které mají zaručit objektivitu. Patří mezi ně pravdivost informací a tvrzení, ověřitelnost či důkladnost článku63. On sám říká, ţe objektivita se neměří podle jednotlivého článku, ale celkového obrazu, který média lidem přinesou, a ţe ţurnalista je spolutvůrce objektivity64. To se blíţí názoru Kadnára, ţe „pravda není jen pravda, ale pravda, jak ji viděl a přetlumočil reportér“65. Kloním se k názorům, ţe úplné objektivity dosáhnout nelze. Tedy spíše v tom smyslu, ţe veškerou snahu o objektivitu novináře zhodnotí čtenář, a proto je výsledkem ţurnalistické tvorby ve vztahu ke čtenářovu pochopení. Navíc není objektivita ţádnou hmatatelnou ani měřitelnou veličinou a proto její vyhodnocení nemůţe být nijak zapsáno. Interpretuje-li si čtenář popisovaný odraz skutečnosti odlišně, neţ jak jej zamýšlel reportér při původním psaní, můţe na základě svých tvrzení dospět k závěru, ţe je popis skutečností reportérem neobjektivní. Ano, novinář by se měl a má se snaţit o zachycení události objektivně, ovšem výsledný efekt nelze všeobecně zhodnotit a je proto na individuální interpretaci, zda objektivity bylo dosaţeno. I kdyby se ţurnalista snaţil ze svého pohledu popsat skutečnost tak, ţe by se dala nazvat objektivní, ale čtenář si ji vyloţí jako nedůvěryhodnou, pak nebyl původní záměr splněn. Objektivita (nebo její míra) tak dle mého mínění zůstává ryze individuálním hodnocením.

61

Bech-Karlsen předkládá vymezení Jörgena Westerståhla, který rozlišuje dva aspekty objektivity, a to nestrannost a nezaujatost, coţ v praxi znamená dodrţovat zásady závaţnosti, vyváţenosti a neutrální prezentace. BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 44. 62 KADNÁR, ref. 6, s. 45. 63 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 45. 64 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 46. 65 KADNÁR, ref. 6, s. 87.

21

3.5 Metody tvorby reportáţe Neţ začne reportér s psaním a kompozicí reportáţe, musí sesbírat fakta, na základě kterých příběh vylíčí, a která jsou pro reportáţ dominující. Sesbírání faktů tudíţ vlastní kompozici předchází. Bech-Karlsen rozlišuje tři metody získávání dat, a to sběr historických dokumentů z archivu, interview a pozorování66. O pozorování pak tvrdí, ţe je méně často pouţívanou metodou67, naopak Osvaldová jej hodnotí jako nejpouţívanější metodu pro zisk informací, přičemţ ho dělí na dva typy: pohled účastníka a pohled nezainteresovaného pozorovatele68. Zda bude autor přímým účastníkem či jen nepřímým pozorovatelem můţe ovlivnit autentičnost textu či kontakt se čtenářem. Obě role nemusí vţdy být dobře rozlišitelné. BechKarlsen upozorňuje na tzv. Labovův pozorovatelův paradox, kdy problémem účastnického pozorování je, ţe „bez pozorování nelze poznat, jak hovoří a chovají se lidé, když nejsou pozorováni“69. Ţurnalista se můţe pokusit o „infiltraci“ do prostředí a vystupovat pod falešnou identitou, aby se před ním lidé chovali „normálně“. Při čerpání z historických pramenů můţeme na základě sesbíraných faktů vylíčit historickou událost, interview můţeme převyprávět a stylizovat do ţánru reportáţe. Metoda práce závisí především na faktu, ţurnalista si počíná jinak při hledání materiálu v archivu a jinak při psaní cestopisné reportáţe, v kaţdém případě je nutné hledat jejich závislost, souvislost a logické sepětí70. I Kadnár vnímá fakt jako zásadní a nazývá ho východiskem, v reportáţi potom můţe být vyjádřen dokumentární nebo obraznou (ilustrační) metodou71. Dokumentární metoda pracuje více s čísly a statistikami, citacemi a výroky a její snahou je dokázat nějakou myšlenku či tezi. Ilustrační metoda chce ukázat správnost teze názorným vykreslením, opisem. O výběru metody si rozhoduje autor sám, pro některá fakta je vhodnější větší působení na rozum, pro jiné zase na emoce. Podle toho, jakou metodu autor zvolí, rozdělují se reportáţe na dokumentární a zobrazovací (opisnou), přičemţ se mohou v jedné reportáţi obě metody prolínat a dokonce se praxí ukázalo, ţe jsou obě ve vzájemné symbióze72.

66

BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 104–105. BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 105. 68 OSVALDOVÁ, ref. 16, s. 7. 69 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 107. 70 ŠTORKÁN, ref. 5, s. 300. 71 KADNÁR, ref. 6, s. 82. 72 KADNÁR, ref. 6, s. 84–85. 67

22

3.6 Druhy reportáţí Rozdělení reportáţí není v této práci nikterak zásadní, protoţe jejím smyslem není hledat či následně přiřadit tvůrčí reportáţe k určitému druhu. Jde spíše o doplnění kompoziční stránky a metody tvorby reportáţí, ze kterých rozdělení vyplývá a ukazuje rozmanitost tohoto ţánru. V literatuře se nesetkáme vţdy s úplně totoţným dělením, autoři někdy základní rozdělení rozšiřují o další druhy podle dalších aspektů. Sestavit univerzální klasifikaci proto nelze, povětšinou jsou ale základní druhy shodné. Tušerovo dělení pak zahrnuje následující druhy reportáţí73: Epická – kompozičně přímočará, autor má moţnost děj rozšířit, zahrnuje vlastní úvahy, záţitky a zkušenosti, Dramatická – vyuţívá v kompozici konfliktu, vyostření, vyvrcholení děje je dosaţeno gradačním vystupňováním, obsahuje metafory, porovnávání, Afabulární – dějovost je nahrazena myšlenkou, obsahuje vnitřní dramatičnost, obsahuje pohled do vnitřního ţivota člověka, jeho psychologii, Reportáž-interview – vyuţívá popisu například známé osobnosti, její práce, zálib; je rozšířená především v Německu a Anglii, Reportáž-portrét – poskytuje ucelený obraz o člověku, který byl ovlivněn nějakou událostí, Problémová – poukazuje na problémy společnosti a působí na utváření názoru a myšlení, Sociální – v minulosti často pouţívaná při popisu vykořisťovatelských poměrů či důsledků hospodářské krize, Mikroreportáž – od běţné reportáţe se liší kratším rozsahem, Volná kompozice – autor můţe pouţít svou vzpomínku, drobný fakt, historickou událost nebo jen drobný fakt, Kompozice-montáž – prostřednictvím mapek, náčrtků, dokumentů můţe čtenář projít stejnou cestou, jakou prošel při poznávání autor, a postupně objevovat pravdu, Dokumentární – blíţí se vědeckému poznání, uplatňuje analýzu a syntézu s vědeckou náročností, Informativní – přináší především fakta, čísla, přesný opis událostí a jevu. 73

TUŠER, FOLLRICHOVÁ, ref. 14, s. 39.

23

K tomuto dělení, které obsahuje i členění podle kompozice (volná, montáţ) či práce s faktem (dokumentární, informativní), přidává i rozlišení na základě stupně adresnosti a dokumentárnosti, podle hlediska poznání skutečnosti, podle druhu média a podle poměru textu a fotografie74. Kadnár ještě ve svém rozdělení, které se shoduje s Tušerovým, jmenuje reportáţ budovatelskou nebo téţ ekonomickou a reportáž–událost, kdy v popředí děje stojí událost a lidé jsou pouze jejím nositelem75.

3.7 Jazyk a specifika sportovní ţurnalistiky I kdyţ předmětem praktické části této práce nejsou klasické sportovní reportáţe zachycující sportovní zápasy a hry, ale snaţí se přiblíţit svět sportovních příznivců, svou spjatostí a provázaností je lze do sportovní oblasti zařadit. Sportovní ţurnalistika má své některé charakteristické znaky, které mohou být v těchto reportáţích nalezeny. Proto je alespoň v krátkosti představím. Mlčoch uvádí, ţe ve sportovní ţurnalistice je mnoho ustálených spojení a vazeb, které novináři pouţívají, a svým mechanickým uţíváním se z nich stávají automatizované prostředky (například pečetit vítězství, potvrdit převahu)76. Aby se pak reportér těmto automatizovaným prostředkům vyhnul, pouţívá pro oţivení aktualizace, kterými jsou sportovní slang či kniţní a nespisovné výrazy (betony, housličky, jedovka)77. Mnoho pojmů je převzato z angličtiny, vyskytují se internacionalismy nebo propria – odvozeniny názvů podle vlastností nebo jmen (město perníku, rudí ďáblové). Častá jsou synodní označení (slávisté – sešívaní). Ve sportovním referátu nebo publicistické reportáţi můţe snadno reportér sklouznout k potlačení objektivity, píše-li o svém oblíbeném týmu či sportovci. Regionální média pak mohou nadrţovat „svým“ klubům, coţ se odráţí i v jejich hodnocení výkonu. I kdyţ Mlčoch konstatuje, ţe komunikáty sportovní ţurnalistiky jsou určeny především pro sportovní příznivce a ostatní mohou mít s jejich porozuměním problémy78, autorské reportáţe této práce se tomuto nepochopení zásadně vyhýbají. Jednak, jak uţ bylo zmíněno, nejsou soustředěny na sport přímo, za druhé je nutno reflektovat zaměření

74

TUŠER, FOLLRICHOVÁ, ref. 14, s. 39. KADNÁR, ref. 6, s. 114, 118. 76 MLČOCH, Miloš. Charakteristické rysy jazyka psané sportovní žurnalistiky: studijní opora, s. 12. 77 MLČOCH, ref. 76, s. 12–13. 78 MLČOCH, ref. 76, s. 16–17. 75

24

Magazínu DNES, který jakoţto mnou vybrané médium není zacíleno na sportovní příznivce (viz. v kapitole 6).

4 Sportovní diváctví Předem povaţuji za nutné říci, ţe tato práce nemá ambice obsáhnout veškerou problematiku sportovního diváctví tak, jak se jí zabývá ve svých studiích Pavel Slepička, Aleš Sekot či další mnou citovaní autoři79. Vzhledem k rozsahu a náplni mé práce je to nemoţné, proto představím sportovní fandovství jen v základních a určitých rysech. Neznamená to, ţe by zde nezmíněné znaky byly nedůleţité nebo nezajímavé, jak se čtenář můţe v publikacích jmenovaných autorů přesvědčit. Mnou vybrané však povaţuji dostačující pro to, aby bylo zřejmé, co fanouškovství obnáší a zahrnuje, kdo fanouškem je a jakou má osobní motivaci či myšlení. Sport je důleţitým sociálním jevem, který má výrazný společenský charakter, je součástí společenského dění a zasahuje i do dalších oblastí, například ekonomiky či politiky80. Podílí se na utváření sociální a kulturní identity lidí a je neodmyslitelnou součástí hodnotového světa kaţdodennosti81. Můţe se stát cílem nebo pouze platformou pro dosaţení osobního uspokojení nebo širších sociálních jevů. Jako volnočasová aktivita můţe dostat institucionalizovanou podobu, můţe být pojítkem pro lidi z odlišných náboţenských, politických či sociálních entit, kteří sdílejí stejné hodnoty. Sekot poukazuje, ţe sociologií je sport vnímán jako statek, jehoţ konzumní povaha je nejlépe zřejmá právě v kolektivu sportovních fandů, fandovství pak vnímá jako relevantní ke kategorii sportovních diváků82. I samotné diváctví lze zařadit jako samostatný psychosociální jev. Slepička mu přisuzuje, byť přes poukázání na negativní role hlavně ve vztahu k agresivitě fanoušků, řadu pozitivních funkcí: slouţí jako zábava poskytující psychické odreagování a emocionální a estetické proţitky, rozšiřuje vědomosti, ovlivňuje výkon sportovců na stadionu, pomáhá rozšiřovat základny aktivně sportujících jedinců83. Rovněţ ovlivňuje

79

Pavel Slepička a Aleš Sekot jsou renomovaní autoři z oblasti sociologie a psychologie, kteří rozpracovávají ve svých dílech komplexní studie sportovních diváků a jevu fandovství. Jejich statistiky a výzkumy slouţí jako hlavní zdroj pro tuto teoretickou část. 80 SLEPIČKA, Pavel. Divácká reflexe sportu, s. 11. 81 SEKOT, Aleš. Sociologické problémy sportu, s. 147. 82 SEKOT, ref. 81, s. 146–147. 83 SLEPIČKA, Pavel, Václav HOŠEK a Běla HÁTLOVÁ. Psychologie sportu, s. 170.

25

ekonomickou stránku sportovních klubů v důsledku zakoupených vstupenek a klubových předmětů. Sportovní fanoušci se podílejí na utváření sportovní atmosféry a sportu jako takového, spoluvytvářejí obraz sportovců. Na druhou stranu jsou (vztaţeno na jejich obraz) dnes sami velmi často spoluutvářeni médii.

4.1 Historický vývoj sportovního diváka Fenomén sportovního diváctví má své kořeny uţ ve starověkých zemích a je starý jako sport samotný. Ve starověku byla herní činnost konána pro pobavení širokých mas obyvatel a hry a závody proto byly koncipovány pouze za tímto účelem84. V Řecku byly nejvýznamnější událostí tohoto druhu Olympijské hry, ve starém Římě to byla představení gladiátorů či později vozatajské závody ve Východořímské říši, přičemţ stadiony uţ tehdy dosahovaly kapacity čtyřiceti aţ padesáti tisíc diváků85. V této době jsou uţ zmiňovány první divácké nepokoje spjaté s výtrţnostmi v ulicích, které vedly k usmrcení mnoha lidí. Ve středověku byla sportovní činnost v útlumu, velkou měrou se na tom podepsala církev, která rozvoj těla nepodporovala. Na jisté tradici nabyly v Evropě od 12. století rytířské turnaje, které stejně jako v antice přinášely početnému obecenstvu svoje hrdiny. Postupně se začínají objevovat zprávy i o výskytu míčových her. Historický vývoj obrazu sportovního diváka by samozřejmě mohl být v této fázi dějin podrobnější, aby byla zachována kontinuálnost do dnešní doby, pro náplň své práce však nepovaţuji historické události v celé jejich souvislosti za nezbytné. Proto se zaměřím aţ na novodobé skutečnosti, především divácký rozvoj v Anglii během 19. století, které jsou podle mého názoru k rozšíření fenoménu sportovního diváctví ve vztahu k dnešní podobě dostačující. Anglii vybírám záměrně po vzoru Věry Olivové, která ji vnímá jako jádro krystalizačního procesu proměny evropské společnosti, který se odrazil i v zábavě a trávení volného času86. Od poloviny 19. století byla Anglie ve druhé fázi průmyslové revoluce, která znamenala velký nárůst obyvatel ve městech a rozvoj komunikačních sítí. Ve velkých městských centrech se utvořila široká střední vrstva obyvatel, z nichţ největší podíl tvořilo nekvalifikované dělnictvo. 84

SLEPIČKA, ref. 80, s. 12. SLEPIČKA, Pavel. Sportovní diváctví, s. 11. 86 OLIVOVÁ, Věra. Lidé a hry: historická geneze sportu, s. 510. 85

26

Církev v této době zaznamenávala velký úpadek způsobený vědeckými objevy a převahou víry v lidskou sílu a vynalézavost nad nadpřirozenem, vrcholem světského myšlení byla lidská práce a především její intenzita87. Rostl zájem o fyzickou stránku člověka a dobrou kondici pro práci. V souvislosti s tím se stal nově poţadavek volného času pro pracující masy nezbytnou součástí lidského dne a ţivota obecně. Volný čas začal být v pracovních dnech časově vymezen a postupně rozšířen o volné víkendy. Industriální společnost se pak snaţila, aby byl volný čas pracujících mas vyuţit kvalitně, vzrůstaly poţadavky na rekreaci a zábavu. Pasivní diváctví se stalo dominantním prvkem zábavy městského obyvatelstva, v oblibě byla cirkusová představení i výkony profesionálních sportovců – běţců, chodců, boxerů, nebo koňských dostihů. Sport se rozšířil na školách a univerzitách, narůstala základna amatérských sportovců, kteří se sdruţovali do spolků a organizací, ty přispívaly k rozvoji diváckého zájmu o sport88. První sportovní spolky daly vzniknout klubovým utkáním, díky zhušťujícím se dopravním sítím se mohly davy diváků přesouvat za utkáními. Sport se stal organizovanější, jak ale upozorňuje Sekot, přispíval tím k posilování existujících třídních rozdílů89. Zpočátku si ne všichni mohli dovolit navštěvovat utkání a platit vstupné. Postupně se však rozdíly stíraly a sport se i v podobě pasivního diváctví rozšířil na všechny vrstvy obyvatel, vznikaly nové a nové sporty. Některé z nich přejímala Anglie od domorodců ve svých koloniích, jiné do nich naopak přinášela. Slepička poukazuje, ţe s narůstajícím počtem diváků na konci 19. a přelomu 20. století vzrůstala i pravděpodobnost diváckého násilí90. Nejmasovějším sportem se stala kopaná a stadiony v Anglii brzo dosáhly návštěvnosti přes třicet tisíc diváků. V průběhu 20. století k rozšíření sportu do povědomí lidí přispěla média, nejdříve tištěná, která zahrnovala i první sportovní časopisy, později rozhlas a televize. U diváka nastává ztotoţnění se s klubem, které vyúsťuje aţ v nekritický obdiv vlastního klubu. Ve 20. století je fenomén sportovního fandovství nejvíce spojován s vlnou diváckého násilí a agrese, především na fotbalových stadionech.

87

OLIVOVÁ, ref. 86, s. 514. OLIVOVÁ, ref. 86, s. 517. 89 SEKOT, Aleš. Sport a společnost, s. 43. 90 SLEPIČKA, ref. 85, s. 17. 88

27

4.2 Být sportovním divákem či fanouškem Kdo je to sportovní divák? Je zároveň i sportovním fanouškem? A kdo je fanouškem? Garry Crawford ve své práci uvádí s odkazem na další autory, ţe fanouškem obecně (nevztahováno pouze na sportovní oblast) je „…,posedlý‘ jedinec, který má intenzivní zájem o určitý tým, celebritu, show, skupinu nebo něco podobného91“, přičemţ ve starší literatuře mělo slovo negativní konotace označující fanoušky za hysterické fanatiky či devianty92. Co se sportu týče, identifikování skupiny fanoušci bylo sloţité. Nejdříve tak byli kategorizováni všichni masoví diváci přihlíţející sportu, termín příznivce byl pouţíván ve škodlivém smyslu, který označoval nedostatek férovosti ze strany těch, kteří si přáli vítězství jedné strany, v nové době jsou pak i kvůli médiím všichni fanoušci nálepkováni jako „hooligans“ – chuligáni93. I kdyţ výše zmíněná myšlenka o Sekotově relevanci skupiny sportovních diváků a jevu fandovství můţe vzbudit dojem totoţnosti skupin fandů a diváků, Wann vnímá obě skupiny rozdílně. Fanoušky popisuje jako jedince, kteří se zajímají a sledují sport, tým a/nebo sportovce, diváci jsou aktivními svědky sportovní události osobně nebo prostřednictvím médií94. Oba pojmy bývají často zaměňovány, coţ však nemusí být vnímáno jako chyba, navzájem se prolínají a můţou se doplňovat. Fanoušci mohou být (a často jsou) osobně přítomni při sportovní události, naopak divák můţe tíhnout ke svým oblíbencům. Fanoušek můţe být zároveň i divákem. Obě skupiny mají společné to, ţe jejich členové jsou konzumenty sportu. Jak pokračuje Crawford, vymezení fanouškovství není jednoduché. Není to věc, která můţe být uchopena analyticky, není to kategorie, ale spíše identita nebo představení95. Na fanouškovství je nazíráno individuálně, jedinec sebe můţe povaţovat za fanouška, ale ostatními tak nemusí být vnímán, nebo naopak můţe být „sportovními nevzdělanci“ pokládán za sečtělého fandu, ačkoliv ve skutečnosti se zajímá o sport jen okrajově. Neexistují jednotlivé znaky, podle kterých lze určit, na základě čeho někdo fanouškem je, hodnocení se navíc liší podle kultury či sociálního prostředí. Jak se někdo stane sportovním fanouškem? K pozici zainteresovaného ve sportovní oblasti se člověk dostává postupně tím, ţe se začíná zajímat o výsledky utkání nebo

91

Vlastní překlad z ang. originálu „obsessed“ individual: someone who has an intense interest in a certain team, celebrity, show, band or similar. CRAWFORD, Garry. Consuming sport: fans, sport and culture, s. 19. 92 CRAWFORD, ref. 91, s. 19. 93 CRAWFORD, ref. 91, s. 19–20. 94 WANN, Daniel L. Sport fans: the psychology and social impact of spectators, s. 3. 95 CRAWFORD, ref. 91, s. 20.

28

o sportovní reporty a příběhy v médiích96. Jedinec „zdědí“ zájem o klub či tým po rodičích, má oblíbeného sportovce, který v týmu působí, nebo je mu klub blízký z geografického hlediska. Můţe být strţen okolním prostředím (rodinou, přáteli, spoluţáky, spolupracujícími), ve kterém ţije a jeţ je příznivcem daného klubu. Wann vidí pro to, stát se sportovním fanouškem, následující motivy: Skupinová příslušnost – jedinec se stává fanouškem, aby mohl trávit čas s ostatními, Rodina – jedinec se stává fanouškem, aby mohl trávit čas s rodinnými příslušníky, Estetický – jedinec má rád artistickou krásu a obdivuje půvab pohybu, Sebeuspokojování – být fanouškem dává jedinci lepší vlastní pocit, Ekonomický – jedinec můţe dostat potenciální ekonomické zisky ze sázení, Eustres („dobrý stres“) – jedinec má rád pocit vzrušení během sledování události, Útěk – být fanouškem znamená pro jedince odchýlení od jeho běţného ţivota, Zábava – pro jedince je fanouškovství formou trávení volného času a rekreace97. Pokud se stane člověk fanouškem určitého týmu, nastává jeho socializace v komunitě fandů, označována téţ jako kariéra98. Rychlost socializace je ovlivněna kulturním i sociálním prostředím, můţe se zastavit na určitém stupni a „vrcholu“ nemusí dosáhnout nikdy. Podle jednotlivých stupňů se dají fanoušci členit na zainteresovanou veřejnost, nadšence, oddané týmu, profesionální fandy a aparát99. Se vzrůstajícím stupněm jsou skupiny méně početnější, předposlední jmenovaná je tvořena velmi malým počtem lidí, kteří organizují fankluby, aparátem jsou nazýváni například vrcholní manaţeři či ředitelé, kteří ve sportovní sféře pracují na plný úvazek100. Při zjednodušení kategorií lze fanoušky rozdělit na málo a více spjaté s týmem, na ty, které nelze podle oblečení nebo emočních projevů na stadionech přiřadit k jedné ze soupeřících stran, a ty, kteří na sobě mají klubové barvy, mávají vlajkami či transparenty, hlasitě povzbuzují svůj tým nebo pískají na soupeřovu stranu. Fanoušci na vyšším stupni mají

96

CRAWFORD, ref. 91, s. 43. WANN, ref. 94, s. 31, 40. 98 CRAWFORD, ref. 91, s. 42–51. 99 Doslovně přeloţeno z anglického apparatus, které můţe vyjadřovat (politický) aparát, orgán, příslušenství aj. Za nejvhodnější povaţuji pouţít slovo aparát, které v češtině znamená téţ úřad či instituci. Navíc dle mého názoru nejpřesněji vystihuje v tomto významu malou skupinku pracující ve vrcholných funkcích. CRAWFORD, ref. 91, s. 47–49. 100 CRAWFORD, ref. 91, s. 49. 97

29

svůj oblíbený sport, který navštěvují. Klubové barvy se staly nástrojem pro rozlišení klubové příslušnosti a identifikace. Autoři většinou pracují ve svých studiích s teorií fanouškovství ve vztahu k fotbalovému publiku101, pouţívají teorie identifikace příznivce s určitým týmem. Vlastní identifikace jedince s týmem je důleţitým faktorem sportovního fandovství. Divák (i fanoušek) získává pocit, ţe se svou podporou podílí na úspěchu svého týmu. „Identifikace obsahuje fakt, že ztotožňující se jedinec jako by přestal být sám sebou a stal se tím, s kým se ztotožňuje (identifikuje). Za podstatný znak identifikace se považuje, že něco „jako by“ existovalo, když to objektivně neexistuje. Nebo naopak…102“ Tento pocit vyvolává právě sportovní hra, kdy se diváci a fanoušci stávají její součástí a stanou se jakoby hráči či jejími přímými aktéry. Ačkoliv jsem poukázal na rozdíly pojmů divák a fanoušek, jak je vidí ostatní autoři, v dalším textu budou obě kategorie pouţity jako synonyma103.

4.3 Divácký pohled a proţitek sportu Motivace pro návštěvu sportovní události jsou podobné výše uvedeným motivům fanouškovství. Nalezneme mezi nimi potřebu radosti ze střetnutí, napětí, potřebu být v kolektivu a být nadšený výkonem104. Slepička ve své studii plynoucí z dotazování fanoušků uvádí jako nečastěji zmiňovaný důvod příchodu na sportovní utkání podporu fanděním, mezi dalšími jsou například atmosféra, dramatičnost, ale i konflikty105. Diváci vyuţívají návštěvu sportovní akce jako výplň jejich volného času. S rozšiřující se nabídkou vyuţití volného času musí sport106 divákům jako svým zákazníkům zajistit zábavu a udrţet si je107. Efekt můţe být dosaţen dobrými výsledky sportovního odvětví, které si divák zvolí, nebo úspěchy klubu,

101

Ve velké míře tento koncept prezentuji i já, protoţe text z těchto studií vychází. Byť zde mohou hrát roli i osobní preference stranící fotbalu, neznamená to, ţe tato práce včetně vlastních reportáţí cílí pouze na tento sport a jeho diváky. V teoretické části je však v jistém smyslu povaţován fotbalový divák za „vzor“ či „ideál“ fandovství. 102 SLEPIČKA, ref. 85, s. 84. 103 Tento text není primárně zaměřen na ţádnou z těchto skupin, ve fenoménu fandovství je tedy dále chápe jako rovnocenné a navzájem se prolínající. 104 LEŠKA, Dušan. Športoví diváci ako súčasť moderného športu. In: SEKOT, Aleš. Sociální dimenze sportu, s. 143. 105 SLEPIČKA, ref. 80, s. 46–47. 106 Sport jakoţto sportovní události, které lidé navštěvují, nikoliv sport, který sami provozují – pozn. autora. 107 CRAWFORD, ref. 91, s. 82.

30

kterému fandí. Pokud poţadovanou zábavu a emocionální odreagování událost nenabízí, divák můţe ztratit o tuto formu výplně volného času zájem. Podle dalších teorií vyplývá motivace pro návštěvu události z historie, novodobý sport je odrazem starověkého zápolení mezi kmeny, bojem o zdroj potravy či území, nebo vychází z náboţenských rituálů a například míčové hry jsou dobyvatelskými sporty, kdy vstřelení gólu znamená znesvěcení svatyně soupeře108. Individuální motivace k návštěvě události je dána i tím, jak jedinec sportu rozumí. Samotná účast při sportovní akci můţe být aktivní (přímá) – tzn. je-li jedinec přítomen na stadionu, nebo pasivní (nepřímá) – sleduje-li událost prostřednictvím médií. Ze studií vyplývá, ţe sportovní diváci jsou obecně částí populace, která vyhledává silné emocionální proţitky109. Nejnavštěvovanějšími jsou dnes sporty, ve kterých dochází k přímému fyzickému kontaktu sportovce se soupeřem, nebo také rychlé dynamické hry (například hokej), kde se střídají dramatické momenty. Tyto akce nabízí větší emocionální napětí, které je pro diváka uspokojující. Proţitky jsou subjektivním vnímáním jedince, které se odvíjí z jeho vztahu k předmětům, situacím a jiným osobám, ať uţ sportovcům nebo ostatním divákům. Síla proţitků je dána průběhem zápasu, ale i tím, jakou důleţitost fanoušek utkání přisuzuje, v jakém prostředí jej sleduje a závisí i na jeho vlastní osobnosti. Divák má utvořený systém vztahů k realitě, emocionální podněty u něj v hledišti vyvolávají strach, radost, nebo zlost110. Mohou vyvolat pocit uspokojení nebo naopak nevole, která můţe přerůst v agresivitu. Divák navíc uţ před utkáním očekává určitý výsledek, pokud se poté průběh vyvíjí podle jeho původních představ, pociťuje radost, v opačném případě cítí apatii nebo hněv. Ve vztahu k identifikaci diváka se svým týmem se publikum rozděluje na my a oni. Ztotoţněný jedinec fandí logům a barvám, které symbolizují jeho tým. Pokud příznivci v hledišti nosí logo nebo barvy svého týmu, dávají tím najevo svou příslušnost a přispívají k polarizaci publika. Člen jedné skupiny chce, aby vyhrála ta jeho, čili jeho tým, v případě vítězství svého týmu jej povaţuje za své. V případě prohry je zklamání umocněno pohledem na oslavující druhou stranu, coţ přispívá ke stupňování negativních emocí. Pozitivní proţitky má divák ze sledování technických dovedností aktérů a jejich vynakládaného úsilí během závodu či utkání111. Negativní emoce mohou být vyvolány několika faktory. Slepička ve svých výzkumech prezentuje devět důvodů, které u diváků 108

LEŠKA, ref. 104, s. 142. SLEPIČKA, ref. 80, s. 54. 110 SLEPIČKA, HOŠEK, HÁTLOVÁ, ref. 83, s. 171. 111 SLEPIČKA, HOŠEK, HÁTLOVÁ, ref. 83, s. 172. 109

31

vzbuzují negativní proţitky, těmi nejčastějšími jsou špatná úroveň hry, sporné rozhodování, záludná hra a nesportovní chování hráčů a trenérů112. Špatná hra předváděná sportovci jakoţto hlavní příčina nespokojenosti je pochopitelná s odkazem na motivaci návštěvy utkání. Divák poţadující od jím zvolené sportovní události zábavu pro svůj volný čas je z neodpovídající úrovně zklamán. Sporné rozhodování hodnotí Slepička následně jako trochu překvapivé113, podle mého názoru se však dá označit za pochopitelné. Verdikty sudího mají vliv na průběh hry a subjektivní hodnocení diváka můţe cítit křivdu, která je posílena, má-li blízký vztah k jedné ze soupeřících stran. Co se nesportovního chování hráčů a trenérů týče, je více netolerováno diváky v menších halách, na velkých stadionech u fotbalových či hokejových diváků je tolerance k nesportovnímu chování větší i díky sloţení publika, které je z větší části tvořeno mladými diváky více tolerujícími překročení sociálních norem114.

4.4 Skladba sportovního publika V návaznosti na poslední větu si zaslouţí pozornost zmínka o tom, kdo sportovní utkání navštěvuje. Do jisté míry lze tuto kapitolu povaţovat za vsuvku mezi předešlou a následující. V roce 2008 byla uveřejněna studie mapující sloţení divácké obce různých sportů v českých regionech, ze které čerpá další odstavec. Výzkum se zaměřuje na určité aspekty, jako jsou pohlaví, věk, vzdělanost, finanční situace diváka nebo zaměstnání v jednotlivých krajích České republiky. Podle statistiky navštěvuje česká sportovní hlediště 27,66 % ţen. Pro srovnání, americká agentura Scarborough Sports Marketing, zabývající se průzkumem trhu, se věnovala sloţení sportovního publika v roce 2009 v USA. Její data uveřejněná v roce 2010 na stránkách sportsbusinessdaily.com přináší genderové rozdělení publika u šesti největších amerických sportovních lig115, z nichţ po sečtení a zprůměrování vychází, ţe ve sportovním hledišti jsou ţeny celkově zastoupeny 39,2 %116.

112

SLEPIČKA, ref. 80, s. 58. SLEPIČKA, ref. 80, s. 60. 114 SLEPIČKA, ref. 80, s. 59. 115 Baseballová MLB, fotbalová MLS, automobilové závody série NASCAR, liga amerického fotbalu NFL, hokejová NHL a basketbalová NBA. 116 Vlastní výpočet průměru ze šesti jmenovaných sportů. Fan Demographics Among Major North American Sports Leagues. Sportsbusinessdaily.com. [online]. June 9, 2010 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.sportsbusinessdaily.com/Daily/Issues/2010/06/Issue-185/The-Back-Of-The-Book/FanDemographics-Among-Major-North-American-Sports-Leagues.aspx 113

32

Poměr českých diváků vzhledem k věku je rozdělen podle krajů, zprůměrujeme-li však všechna data, potom diváci mladší osmnácti let byli v celé České republice zastoupeni 29 %, populace do třiceti let 63,5 %. Pouţijeme-li celorepublikový průměr i u dalšího rozdělení podle úrovně dosaţeného vzdělání, pak 26,5 % ze všech diváků dosáhlo základního vzdělání, coţ je v návaznosti na věkové sloţení pochopitelné. Vysokoškoláků do hlediště chodí v průměru 14 %, přičemţ tento průměr je vylepšen zahraničními fanoušky, z nichţ vysokoškolské vzdělání má 37,5 % (bez nich je republikový průměr 11,9 %). Poslední mnou vybranou kategorií (ne však poslední ve studii) je zaměstnání, které diváci vykonávají. Záměrně vybírám pro srovnání jen dvě skupiny, z nichţ první jsou kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci a fyzicky pracující zemědělci, druhou tvoří podnikatelé, jakoţto dvě rozdílné sociálně-ekonomické kategorie. Prvně jmenovaná skupina zastupuje 9,8 % diváků, druhá 8,66 %. Nutno podotknout, ţe do kategorie zaměstnání jsou zahrnuti i studenti, kteří tvoří více neţ třetinu117. Co se jednotlivých sportů týče, poukazuje Sekot na fakt, ţe lední hokej obecně přitahuje více lépe placených zaměstnanců a například basketbal je v USA atraktivní zejména pro barevnou minoritu, fotbaloví příznivci jsou pak v Evropě především muţi, dělníci a mládeţ118, Slepička s Kotlíkem uvádějí, ţe v ČR tvoří fotbaloví diváci do 18 let věku 40,7 %, 32 % diváků má základní vzdělání a téměř 14 % jsou dělníci, coţ je největší skupina119. Sportovní kluby tak mohou vytvářet určitý pocit sounáleţitosti a nebo jsou naopak místem sociálního vyloučení, tzn. sdruţují ty, kteří odmítají patřit právě jinam120.

4.5 Chování a projevy diváků Reakce diváků jsou neodmyslitelnou součástí sportu, jednak jsou jeho doprovodným jevem, ale také mohou být příčinou návštěvy události. Jsou spojeny s diváckými proţitky, které vyvolávají v lidech emoce, které se navenek mohou projevit. Prvním stupněm, neboli téţ výchozím emočním stavem, bývá nálada, jeţ bývá dlouhodobá a vytváří předpoklady pro výskyt emocí vyšší intenzity, kterými jsou afekty vzteku, strachu a radosti. „Takto intenzivní emoce ovlivňují i ostatní psychické procesy, 117

KOTLÍK, Kamil, Pavel SLEPIČKA a Pavel LANDA. Regionální aspekty sportovního diváctví, s. 60–67. SEKOT, ref. 81, s. 151. 119 KOTLÍK, Kamil a Pavel SLEPIČKA. Sociálně demografické charakteristiky fotbalových diváků, s. 10–12. 120 SEKOT, ref. 81, s. 151. 118

33

především vnímání, myšlení i volní procesy, zejména inhibiční složku vůle. Působí výběrově, prohlubují tendenci k subjektivnímu posuzování situace a vytvářejí předpoklady pro reakce s nízkým podílem racionality možností vzniku konfliktu. Sportovní publikum je typické i ,emoční infekcí‘, kdy se emoce šíří mezi diváky jako nákaza od určitého centra121.“ Nejčastější reakcí bývá slovní kontakt s dalšími diváky za účelem ventilovat svůj proţitek a sdělit okolí svůj názor122. Diváci komentují dění na hřišti, přičemţ z výzkumů plyne, ţe nejčastěji reagují na zákroky soupeřova hráče123. Názory mohou prezentovat různou formou a s odlišnou intenzitou. Reakce nabírají podobu bučení, pískotu, pokřiků, ale i uráţek a vulgarismů směrem k rozhodčím. Extrémní (ne však ojedinělou) formou je vhazování předmětů na hrací plochu. Tyto jevy jsou odrazem subjektivního myšlení, kdy se fanoušek cítí oprávněn sdělit svůj názor. Fanoušek často protestuje proti tomu, co se na hřišti odehrálo. Můţe hlasitě radit z hlediště při řešení herních situací, radit rozhodčímu, jak posoudit danou situaci. K tomu, jak podotýká Slepička, pouţívá často divák svůj výklad pravidel, který povaţuje za dostačující124. Tím můţe být jedinec přesvědčen o vlastní pravdě – zvlášť fandí-li jednomu z týmů – a neakceptovat verdikty namířené proti jeho straně. Při velkém nahromadění diváků, kteří jsou pod velkým emočním tlakem plynoucího z dynamiky hry, se mohou při překročení odolnosti vůči tomuto stresu vyskytnout negativní formy chování125. Negativní projevy jsou fenoménem především v hokejovém a fotbalovém hledišti, kvůli těsnému uspořádání je předpoklad pro rychlé šíření do okolí větší. Hokejové haly jsou pak „nejvhodnější“ pro vhazování předmětů na led kvůli své velikosti a blízkosti sedadel k ledové ploše. Pozitivní reakce jsou u diváků jednak odrazem spokojenosti s předvedenou hrou či výkonem, nebo s úspěchem či vítězstvím jejich týmu a preferovaného sportovce. Diváci reagují na dění potleskem, jásotem, skandováním nebo pokřiky. V případě zapojení velké části publika zpívají písně, klubové hymny. Skalní příznivci (ultras), kteří bývají sdruţení do tzv. kotlů, mívají vlajky týmu či transparenty povzbuzující svůj tým nebo naopak účelně namířený proti soupeřící straně. Nošení klubových barev či symbolů zároveň vyjadřuje příslušnost a sepjetí s týmem. Za oddanost svému týmu lze povaţovat divácké choreografie

121

SLEPIČKA, ref. 80, s. 54. SLEPIČKA, ref. 80, s. 66. 123 SLEPIČKA, ref. 80, s. 66. 124 SLEPIČKA, ref. 85, s. 27. 125 SLEPIČKA, ref. 80, s. 87. 122

34

vyţadující zcela zaplněné hlediště a kreativitu pořadatelů, kdy se pomocí barevných čtverců skládají klubová loga či slogany přes celé hlediště. Kromě proţitků působí na lidské reakce i chování dalších diváků a ztotoţnění se se sportovcem. Napodobování chování dospělých sportovců je častější u mladších diváků, kteří se chtějí tímto jednáním přiblíţit dospělosti126. Vidí-li divák hrubé chování hráčů na hřišti, můţe se snaţit napodobit jejich chování a vyvolat šarvátky v hledišti nebo s pořadateli. Má-li fanoušek svého oblíbeného sportovce, který je zároveň velmi populární a úspěšný, pokouší se napodobovat jeho gesta, oblékání, vizáţ, chování. Pokud je navíc i sám divák aktivním sportovcem, snaţí se ve své hře pouţívat stejný herní styl jako jeho vzor127. Na jednu stranu můţe mít napodobování sportovních ikon pozitivní efekt, kdy snaha být stejný a dosáhnout úspěchu přivádí mládeţ ke sportu, na druhou stranu přináší i negativní věci, kdy obdivovatelé přejímají neţádoucí projevy hvězd nebo zmíněné agresivní chování. Divácké publikum tvoří v určitých ohledech homogenní skupinu či skupiny, které jsou v interakci s ostatními v hledišti. Přestoţe mohou mít rozdílné motivace a sociální zázemí, nejednají izolovaně, vytvářejí celek a navzájem na sebe působí. Jsou ve stejnou dobu na stejném místě a vytvářejí dav, jehoţ výsledkem je hromadné chování. Divácké projevy jsou proto úzce spojeny s davovým chováním, které má své znaky.

4.6 Davová psychologie „Všichni kolem mne pískali a řvali, později začali házet na hřiště všechno možné. Tak jsem se k nim přidal a náhodou jsem měl s sebou dělobuch. Nikoho jsem nechtěl zranit a sám od sebe bych nikdy nic na hřiště neházel128.“ Tak předkládá Slepička výpověď jednoho ze zadrţených diváků, kteří při fotbalovém zápase v Itálii házeli na hřiště předměty a zranili hráče. Jakou podobu na sebe bere davové chování sportovních fanoušků a čím je podmíněno? Vede k agresivitě? Pro charakteristiku davu lze vyuţít obecnou Le Bonovu definici, ţe dav je „…shromáždění jakýchkoliv jedinců bez ohledu na jejich národnost, povolání nebo pohlaví a bez ohledu na náhodu, která je svedla dohromady“129. Oproti vlastnostem jedinců v něm má 126

SLEPIČKA, ref. 80, s. 76. SLEPIČKA, ref. 80, s. 78. 128 SLEPIČKA, ref. 85, s. 28. 129 LE BON, Gustave. Psychologie davu, s. 13. 127

35

vlastnosti nové, získává novou, kolektivní duši. Tato duše způsobuje, ţe jedinci v davu myslí, cítí a jednají jinak, neţ jak by jednali, kdyby byli sami130. Ve vztahu ke sportovním fanouškům je definice v souladu se Slepičkovou tezí, ţe divák je při hromadném chování součástí interakce „…lidí vystavených společnému masovému působení situačních proměnných… a divákovy prožitky a chování se za stejných situačních podmínek podstatně odlišují v případě, že je v těchto podmínkách sám či je uprostřed velkého sociálního souboru“131. Své city lidé v davu sdílejí bez rozdílu inteligence nebo sociálního zázemí. Tím se vytváří průměrnost, davy nesrocují inteligenci, ale jsou jevem zachycujícím obyčejné vlastnosti, obecně to, co najdeme u kaţdého jedince. Davy vznikají duševní (emoční) nákazou, jistou formou hypnózy, a sugescí. Pro sportovní diváky platí, ţe dav vzniká v první fázi shromáţděním jedinců v hledišti s cílem zhlédnout utkání, následnými podněty a emoční nákazou se dostává do druhé fáze poklesu racionality členů davu132. Šíření emoční nákazy se rozvíjí z určitého centra, kterým jsou na sportovních stadionech zmíněné kotle skalních příznivců, a můţe se rozšířit i na celé publikum. Přejímání reakcí jedinci je závislé na jejich psychické odolnosti k následování. V čele (ale někdy i v pozadí) davů stojí vůdci. Nebývají inteligentnější neţ ostatní, ale jsou schopni jednat a mají pevné přesvědčení, kterým strhávají ostatní. Vycházejí z lidí nervózních, podráţděných a polo-pomatených, kteří se pohybují na hranici šílenství133. Hromadné chování u sportovních fanoušků se vyskytuje ve třech formách: Stejnosměrné situační chování zbavené vnějších i vnitřních zábran, projevuje se jako spontánní bouřlivé reakce v případě úspěchu a agresivních reakcí v případě neúspěchu, Jednorázové výskyty hromadného chování vyvolané katastrofou v hledišti, jsou ovlivněny sugestivním účinkem hromadného proţívání situace, Postupné narůstání psychické tenze z neuspokojivého vývoje s náhlým extrémním podnětem (například vstřelení branky), který se stane spouštěčem pro uvolnění tenze a výbuch hromadného chování134.

130

LE BON, ref. 129, s. 14. SLEPIČKA, ref. 85, s. 119. 132 SLEPIČKA, ref. 80, s. 108–109. 133 LE BON, ref. 129, s. 56. 134 SLEPIČKA, HOŠEK, HÁTLOVÁ, ref. 83, s. 178. 131

36

Mluvíme-li o sportovních divácích osobně přítomných na sportovní akci, pak tito tvoří soubor jedinců, který se většinou náhodně ocitl ve stejný čas na stejném místě. Jsou vystaveni psychické zátěţové situaci a jejich hromadné chování má neinstitucionalizovanou podobu. Základním znakem je anonymita. Můţeme se setkat i s účelově vytvořenými skupinami, ve kterých členové kooperují. Jde-li o nahodile vytvořenou skupinu, nevyskytují se v ní předem vytvořené vztahy mezi členy. Bývají krátkodobé a při konfliktu a střetu s policií její soudrţnost rychle klesá a jedinci hledají vlastní řešení. Pokud je skupina organizovaná, má větší soudrţnost a není náchylná ke změnám. Mezi členy jsou emocionální vztahy a mají svého vůdce, kterému podléhají. Při výskytu paniky však můţe dojít k rozbití i této skupiny. Vedle reakcí na panické situace jsou nejčastější ohlasy na probíhající utkání. Vznik davových reakcí bývá ve většině případů náhodný. Emoce a shodné psychické vyladění vede k postupnému odbourávání zábran a narůstání vnějších projevů v různých aktivitách135. Od spontánních projevů radosti mohou vést k neţádoucím společenským jevům, které mohou vyústit v agresi.

4.7 Agresivita a násilí „Jsou sportovní diváci agresivní?“ ptá se ve své knize Wann136. Vzápětí odpovídá, ţe ve vztahu sportovních diváků a násilí musí být oddělovány násilnické činy a násilnické osoby, které poté rozlišují situační úroveň agrese a charakterovou úroveň agrese137. První lze charakterizovat jako dočasný výpadek či řešení jedincova agresivního stavu, druhá udává dispozice pro jedincovu agresi z dlouhodobého hlediska. Z provedených výzkumů poté vyplývá, ţe mezi lidmi, kteří navštěvují sportovní zápasy (konkrétně fotbal) a těmi, kteří se o sport nezajímají, nejsou, co se míry agresivity týče, rozdíly, proto nelze říci, ţe i přes agresivní činy páchané fanoušky jsou všichni fanoušci agresivní138. Existuje několik teorií, proč k agresi mezi diváky dochází. Některé pracují s konceptem potlačení lidských pudů, jiné s vybitím emocí při nenaplnění ambicí a cílů, další říkají, ţe násilí je lidmi odpozorované a uměle navozené. Jako hlavní motivy pro diváckou agresi uvádí Leška tyto: snaha uškodit soupeři a pomoci vlastnímu druţstvu 135

SLEPIČKA, HOŠEK, HÁTLOVÁ, ref. 83, s. 180. WANN, ref. 94, s. 158. 137 Vlastní překlad z anglického originálu state level of aggression a trait level of aggression. Přeloţené výrazy vnímám jako odpovídající i vzhledem k následujícím definicím v textu. WANN, ref. 94, s. 158. 138 WANN, ref. 94, s. 159. 136

37

touha po sociálním uznání potřeba patřit k sociální skupině, mít identitu, pocit bezpečí touha po převaze a moci139 Faktory, které na diváka působí a vedou k agresi, mají ekonomický, morální i sociální charakter, divák je vystaven i mediální prezentaci násilí, které seznává nevyhnutelným a povaţuje ho za normu. Důleţitým faktorem je alkohol a jeho poţití před sledovaným utkáním, který zvyšuje emocionalitu a zároveň sniţuje odpovědnost za vlastní jednání. Z psychologického hlediska je agrese projevem frustrace. Divák z emocionálního pohledu trpí deprivací z neuspokojení svých očekávání od utkání. Neúspěch své strany doprovází negativní emoce, které při ztrátě kontroly jedince vyúsťují v agresi. Na stadion však dochází i část publika, která konflikty záměrně vyhledává jako vybití svých tenzí a působí jako rozdmýchávač bojů. Konflikty obecně vyplývají z názorové rozdílnosti dvou skupin, ať uţ soupeřících stran, ale i jedné strany, kdy se jedinci liší v pohledu na herní situaci140. Mohou vzniknout mezi jedinci, jedincem a skupinou nebo dvěma a více skupinami. Poslední stav je nejnebezpečnějším, protoţe členové obou (či kaţdé) stran mají pocit sounáleţitosti se svojí skupinou a výsledkem je menší moţnost výběru řešení situace, jejímţ výsledkem je často agrese141. Podle intenzity se agrese rozděluje na: zvládnutou – jedinec proţívá vnitřní napětí a zlost verbální – slovní napadání hráčů, rozhodčích nebo fanoušků; vzájemné uráţení nepřímou – diváci ničí předměty a zařízení stadionu fyzickou – fyzické napadání ostatních lidí142 Slepička ještě přidává tzv. odloţenou agresi, kdy diváci ví, ţe v daném momentě by jimi způsobená agrese neměla naději na úspěch a proto ji vyvíjí aţ později, například po skončení utkání před stadionem143. Výskyt agresivity a násilí se liší podle odvětví sportu, nejvíce je viditelná u těch, kde jsou hráči v přímém fyzickém kontaktu, těmto sportům vévodí hokej a fotbal. Fotbalové 139

LEŠKA, ref. 104, s. 152. SLEPIČKA, ref. 80, s. 112. 141 SLEPIČKA, ref. 80, s. 113. 142 LEŠKA, ref. 104, s. 152. 143 SLEPIČKA, ref. 85, s. 106. 140

38

stadiony jsou i z médií známy jako častá místa vzniku a projevu agrese. Proč zrovna ony? Jak je patrné z předchozích kapitol, fotbaloví diváci mají niţní vzdělání a v jejich řadách je větší podíl dělníků neţ v ostatních sportech, coţ svědčí o horší socioekonomické situaci. Ve výzkumech byla špatná ţivotní úroveň shledána jako příčina pro agresivní projevy diváků na stadionech, sportovní utkání pak slouţila jako záminka a příleţitost pro projevení těchto emocí144. Jádrem agrese na fotbalových stadionech bývají chuligáni, coţ jsou party většinou mladých příznivců, kteří na stadion přicházejí primárně s cílem vyvolat konflikt145. Nemusí se proto ztotoţňovat s týmem, ale pouze se svojí skupinou. Často jsou napojeni na zločinecké skupiny, bývají stoupenci rasistických a extremistických názorů. Přestoţe se některé skupiny fotbalových chuligánů profilovaly jako politicky aktivní, jak prezentuje Smolík, v průběhu 90. let 20. století postupně opouštěly zájem o politická témata na úkor zábavy146. Rozvoj fotbalového chuligánství nastal především v Anglii v 50. letech, od poloviny 80. let se daří částečně tyto gangy utlumit i kvůli katastrofě na fotbalovém stadionu v Bruselu, kdy ve vřavě zemřelo přes čtyřicet lidí. V současnosti k problematickým divákům patří především jihoevropští fanoušci, ale i němečtí, ruští nebo holandští. Případy fotbalového chuligánství lze vysledovat i v České republice, kde se projevují vniknutím na hřiště, demolicí sedaček a dalšího zařízení stadionu, fyzickým napadením dalších osob či rabováním147.

4.8 Shrnutí Jak bylo řečeno, sportovní fanoušci jsou nedílnou součástí sportovních zápasů, her, akcí. Sportovní divák byl na světě uţ ve starověku, přes sportu nepřející dobu středověku se vyvinul v průběhu 20. století do dnešní podoby. Dnes je divácká účast na sportovních událostech jednou z forem trávení volného času. Jedinec však nemusí k návštěvě těchto událostí být nutně obdivovatelem sportovních výkonů. Utíká ze svého běţného ţivota nebo chce například pouze trávit volný čas ve skupině. Být součástí sportovního publika poskytuje lidem pocit sounáleţitosti, moţnost ztotoţnit se s týmem či klubem a proţívat utkání společně.

144

SLEPIČKA, ref. 85, s. 107–109. SMOLÍK, Josef. Fotbalové chuligánství: historie, teorie a politizace fenoménu, s. 16. 146 SMOLÍK, ref. 145, s. 44. 147 SMOLÍK, ref. 145, s. 128–129. 145

39

Sport přináší pro diváky psychické odreagování a emocionální proţitky, které se odráţí v jejich reakcích. Ty mohou nabýt kladné, ale i záporné podoby s ohledem na předvedený výkon sportovců nebo úspěch či neúspěch oblíbeného týmu. Vedle pokřiků a povzbuzování se mohou vyskytovat i ve formě uráţení a mohou přerůst v agresivitu. Divácké publikum jakoţto dav pak můţe být strţeno k vlně násilí, které je nejčastěji doménou fotbalových stadionů. Podle mého názoru by však bylo chybou řadit všechny sportovní příznivce k fotbalovým výtrţníkům, o nichţ se lze často dočíst v médiích. Uţ vzhledem k tomu, ţe fotbal je jen jedním z mnoha (i kdyţ moţná nejmasověji rozšířeným) sportů. Samozřejmě jsou toto pro média vděčnější náměty, neţ „nudné haly“, navíc násilí součástí sportu prostě je, pak by se o něm psát samozřejmě mělo. Svět sportovního fandovství je však podle mě různorodější a bohatší, neţ jak je někdy předkládáno. Navíc, jak jsem jiţ uvedl, tato práci necílí na příznivce ţádného konkrétního sportu.

5 Metodologie výzkumu Pro teoretickou část je v mé práci stěţejním pramenem relevantní odborná literatura, která definuje ţánr reportáţe, vymezuje sportovní diváctví jako fenomén a charakterizuje sportovní příznivce. Pouţití odborné literatury je jedním z předpokladů pro uskutečnění výzkumu148. Pokud provádíme výzkum podle zakotvené teorie, vysvětlujeme jev v rámci teoretické konstrukce, která vzniká při výzkumu, ale zároveň se nemusíme striktně drţet teorie jiţ dříve vymezené149. Pakliţe je dílčím cílem této práce určit kritéria a pravidla pro tvorbu reportáţe v Magazínu DNES, vyjdeme z odborné literatury jakoţto rámce pro ţánr reportáţe obecně a zároveň musíme vyzkoumat specifika ţánru reportáţe přímo v tomto cílovém médiu. Podle Hendla vyuţijeme aplikovaný výzkum, ve kterém hledáme řešení praktických problémů, a který odpovídá na otázky, které mají význam pro praxi150. Pro vypracování praktické části, která obsahuje soubor reportáţí odpovídající pravidlům tvorby v Magazínu DNES, tak musíme odpovědět na základní otázku: Jaká pravidla platí pro tvorbu reportáţe v cílovém médiu a jakému spektru čtenářů je tento ţánr určen? 148

STRAUSS, Anselm L a Juliet M CORBIN. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie, s. 33. 149 STRAUSS, CORBIN, ref. 148, s. 33. 150 HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace, s. 39.

40

5.1 Rozhovory s respondenty Při výzkumu se prolínají, doplňují nebo stojí v opozici dva typy výzkumů – kvantitativní a kvalitativní. Pro můj případ vyuţiju především druhý jmenovaný. V kvalitativním výzkumu na začátku vymezíme téma a určíme výzkumné otázky151. V tomto případě je to uţ výše zmíněná otázka pravidel psaní reportáţe v Magazínu DNES. Pro zjištění tohoto problému je nejvhodnější metodou výzkumu strukturovaný nebo polo-strukturovaný rozhovor. Za účelem získání informací o pravidlech tvorby reportáţí v Magazínu DNES jsou nejvhodnějšími zdroji lidé z redakce – editoři, redaktoři a vedoucí magazínu. Jako dostačující bude (i vzhledem k velikosti redakce) pro mou práci vést rozhovor s třemi respondenty tak, aby byl zastoupen jeden redaktor, editor a vedoucí magazínu. Jako nejlepší metodu upřednostňuji vést rozhovor osobně. Při vedení interview máme usilovat o vytvoření vztahu vzájemné důvěry, máme být citliví k pohlaví, věku a kulturním odlišnostem152. Tohoto stavu lze nejlépe dosáhnout pří přímém kontaktu, kdy je navíc splněna další z Hendlových zásad, a to, aby dotazovaný poznal, ţe o něj máme zájem153. Při této formě hrozí nejméně, ţe zpovídaný nebude na některé otázky zodpovídat, navíc je to nejpřijatelnější způsob pro výměnu názorů a vzájemnou návaznost otázek. U osobního rozhovoru máme taky jistotu, ţe vedeme dialog přímo s poţadovanou osobou (se kterou jsme se dosud nesetkali). U telefonického interview pak můţe dojít k větší anonymitě a kontakt mezi tazatelem a respondentem je omezen na hlasovou komunikaci154. Jako nejméně vhodné vidím zodpovězení otázek prostřednictvím e-mailu, kde se ztrácí moţnost doptat se navazujícími či přímo doplňujícími otázkami. Navíc hrozí riziko, ţe se zodpovězení otázek přes e-mail stane jen jakýmsi dotazníkem, který je pro kvalitativní výzkum nedostačující. Při polo-strukturovaném rozhovoru si dopředu připravím okruhy otázek, které jsou v průběhu rozhovoru doplněny o další. K zaznamenání odpovědí je pro mě nejschůdnější pouţití diktafonu. Okruhy pro respondenty z redakce jsou formulovány nejen tak, aby napomohly k zodpovězení výzkumné otázky, ale aby přispěly i k vytvoření profilu daného média: a)

jaká je charakteristika média Magazínu DNES,

b)

pro jaké čtenáře je určeno,

151

HENDL, ref. 150, s. 50. HENDL, ref. 150, s. 172. 153 HENDL, ref. 150, s. 172. 154 DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele, s. 145. 152

41

c)

jaké ţánry v médiu vycházejí,

d)

jaká témata obsahují reportáţe v Magazínu DNES,

e)

jaké ţánrové znaky a kritéria musí reportáţ splňovat,

f)

můţe – a nakolik – v textu vystupovat autor.

Tyto otázky nejsou jedinými a konečnými při získávání dat pro stanovení, jsou však v mém výzkumu stěţejní. Další otázky můţou být modifikovány nebo doplňovány v průběhu výzkumu155, otázky rovněţ můţe podněcovat literatura nejen při započetí samotného výzkumu, ale i při analýze dat156. Jelikoţ tvoří všichni vybraní respondenti poměrně homogenní skupinu, můţe být vhodný i skupinový rozhovor. Dle Hendla není nutné, aby se ve skupině dosáhlo souhlasu, ale ani to, aby se dospělo k rozporům. Respondenti se navzájem slyší a reagují na své odpovědi157. To však pro sovu práci nepokládám za vhodné. Právě proto, ţe se všichni respondenti budou mít moţnost slyšet, můţe vzniknout aţ přílišná shoda, kdy všichni zastupují stejné médium a nebudou si chtít navzájem škodit. Navíc metoda kvalitativního výzkumu je metodou induktivní, kdy pátráme po pravidelnostech a vzorcích, které existují v objevené realitě. Objevené pravidelnosti pak popíšeme ve formě předběţných závěrů158. Proto jsou získané informace od jednotlivců vhodnější na to, abych našel v jejich sděleních společné jmenovatele a mohl tak stanovit koncovou odpověď. Za tímto účelem povedu rozhovory s kaţdým z respondentů zvlášť.

5.2 Tištěné dokumenty Pro rozvíjení indukce jsou dalším zdrojem vedle rozhovorů i koncové výstupy ve formě jiţ vydaných reportáţí v Magazínu DNES. Nejde o historický exkurz vývoje reportáţe v tomto médiu, nýbrţ současnou podobu tohoto ţánru. Proto se zaměřím na vydání magazínů v roce 2012. Kaţdý ţánr je tvořen souborem prvků, z nichţ je sloţen a tyto prvky pak utváří jeho

155

HENDL, ref. 150, s. 50. STRAUSS, CORBIN, ref. 148, s. 35. 157 HENDL, ref. 150, s. 183. 158 DISMAN, ref. 154, s. 76. 156

42

vzorec159. V mém případě jsou prvky klíčové pro vytvoření vzorce, jak vypadá reportáţ v Magazínu DNES. Fázi zkoumání dokumentů budou předcházet rozhovory s lidmi z redakce, aby se dalo zjistit, zda výsledné výstupy v podobě otištěných reportáţí v magazínu jsou ve shodě s jejich výpovědí. Pakliţe se budou lišit, budou jako normotvorná zvolena tištěná vydání, která jsou čtenářům prezentována. K informacím o profilu média poslouţí rovněţ výpovědi respondentů, kteří magazín vytváří, dále relevantní internetové stránky, ze kterých se dá čerpat i údaj o prodeji média.

II EMPIRICKÁ ČÁST 6 Magazín DNES a ţánr reportáţe 6.1 Charakteristika média Oficiální název média zní Magazín DNES + TV160. Tato změna nastala od loňského čísla 11 vydaného 15. března 2012. Do té doby vycházel časopis pod názvem Magazín DNES, byť s přídomkem + TV program, známý byl a je i nyní pod svým zkráceným názvem. I kdyţ můţe obálka časopisu svádět k názvu DNES magazín + TV, vycházíme-li z tiráţe, je pravým názvem prvně jmenovaný. Magazín DNES je pravidelnou čtvrteční přílohou českého deníku Mladá fronta DNES

161

, vydáveného mediální skupinou MAFRA, a.s., vychází od roku 1993

a šéfredaktorem listu je Robert Čásenský. V průměru ročně vyjde 52 čísel magazínu. V lednu 2013, pro který jsou dostupná poslední, neověřená data, byl průměrný prodaný náklad čtvrtečního vydání deníku MF DNES (jehoţ suplementem je magazín) 311 258 výtisků162.

159

BURTON, Graeme a Jan JIRÁK. Úvod do studia médií, s. 162. V celé práci pouţívám pojmenování pouze Magazín DNES, které je dle mého názoru silně zaţité. Viz i dále v textu. 161 Zkráceně MF DNES. 162 ABC ČR CZ. Periodický tisk – neověřená data [online]. [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk-1/?filterYear=2013&filterMonth=1¬Verified=1 160

43

Pro sledované období roku 2012, jak jsem jej vytýčil v minulé kapitole, byl celoroční průměrný prodaný náklad 327 027 čtvrtečních výtisků163. Standardní rozsah magazínu je 64 aţ 72 stran, někdy však i vyšší kvůli speciálním přílohám (například o Vánocích), přičemţ 30 stran kaţdého čísla tvoří týdenní televizní program. Slovníková definice říká, ţe (jakýkoliv) magazín „je svou podstatou polytematický a je schopen spojovat námětově a žánrově nesourodé a formálně odlišné menší celky. Má většinou periodický charakter a některé stálé rubriky“164. MAFRA Magazín DNES prezentuje jako „moderní barevný magazín plný zajímavého čtení s rozsáhlým televizním programem“165. Podle členů redakce magazínu obsahuje časopis zajímavé a aktuální články, které nesmí být povrchní166. Kvůli nevyhraněné cílové skupině čtenářů se dá čtení nazvat středoproudým. Kromě psaného textu je kladen důraz i na vizuální stránku, články jsou doprovázeny řadou fotografií (nebo jsou na nich vystavěny). Články neposkytují sloţité analýzy ani úzce zacílená témata, nevěnují se politickým ani ekonomickým tématům, přináší volnočasové čtení. Redakci tvoří kromě vedoucího magazínu Martina Moravce a editora čtyři stálí reportéři, grafik, fotograf. Další posty zastávají například produkční či korektor fotografií. Pravidelnými rubrikami167 bývají v Magazínu DNES Rozhovor, coţ je ţánrově publicistické interview vedené s populární či jinak známou osobností; Téma – ve kterém je představen aktuální jev či fenomén ve společnosti, bývá ţánrově nezařazeno; Reportáţ, která je buď textová, nebo fotografická, ve druhém případě jde ţánrově o fotoreportáţ; Jak ţijeme – krátký dvojrozhovor rodinných příslušníků – známých osobností, Objev, jenţ je jako satirický komentář nejdéle vycházející rubrikou; dále Editorial, psaný vedoucím magazínu nebo některým z redaktorů, Reakce čtenářů, Kemel – kreslený vtip kreslíře a anketa. Dalšími rubrikami, ne pravidelnými, jsou Příběh – story osoby a druhý Rozhovor.

163

Jde o vlastní výpočet průměru z jednotlivých měsíců roku 2012 podle údajů ABCČR.CZ. Měsíce leden aţ červen jsou na webu uvedeny jako ověřená data, červenec aţ prosinec jako neověřená. ABCČR.CZ. Periodický tisk. [online]. [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk/ 164 OSVALDOVÁ, HALADA, ref. 4, s. 115. 165 MEDIÁLNÍ SKUPINA MAFRA. Produkty a služby [online]. [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.mafra.cz/cs/default.asp?y=mafra_all\cs_produkty-a-sluzby_mlada-fronta-dnes.htm 166 POLÁČEK, Tomáš. Charakteristika Magazínu DNES a žánru reportáže v něm. Přepis výzkumného rozhovoru je součástí příloh. 167 Objevují se ve většině čísel, výjimečně můţe některá rubrika absentovat. Není započítán televizní program.

44

Stěţejní rubrikou a ţánrem zároveň je rozhovor. Vybírány jsou populární osobnosti, umělci, sportovci. Rozhovor je důleţitý i pro obálku magazínu, na které je nejčastěji fotka zpovídané osobnosti a je lákadlem pro koupi časopisu168. Se zmíněnou změnou od 15. března 2012 se proměnila i podoba obsahu, který uţ neinformuje o umístění všech článků v magazínu, ale pouze vybírá čtyři s odkazem na čísla stránek. Neuvádí však, ţe jsou v konkrétním vydání i další články, coţ podle mě působí zmatečně. V této kapitole jsem tak odpověděl na otázku, jaké ţánry v Magazínu DNES vycházejí. Pro charakteristiku média lze uvést, ţe přináší volnočasové, nenáročné, polytematické čtení, které necílí na specifickou skupinu čtenářů.

6.2 Ţánr reportáţe v magazínu169 I kdyţ se názory od členů redakce na postavení reportáţe v magazínu liší a někteří ji staví na rovnocennou úroveň s rozhovorem, je rozhovor pro magazín stěţejní. Deklarovat to lze zmiňovanou fotografií osobnosti na obálce pořízenou z interview, ale i poměrem počtu rozhovorů a reportáţí. Rozhovor je navíc vţdy umístěn jako první, reportáţ jen ve zcela výjimečných a ojedinělých případech. Dle slov vedoucího magazínu dochází ke snaze posílit postavení reportáţe a zařazovat ji v kaţdém vydání – ať uţ v textové či fotografické podobě170. Ovšem vymezíme-li fotoreportáţ171 jako samostatný útvar, který je od klasické reportáţe odlišný (a který je i jako samostatná rubrika Fotoreportáţ v Magazínu DNES nazván), pak článků v rubrice Reportáţ vyšlo za sledovaný rok 2012 (52 čísel) 42, z toho ve dvou číslech byla rubrika dvakrát. Rozsah reportáţe172 se značně různí, je jí věnováno od jedné do šesti, ojediněle i více stran, místo na stránkách je však zaplněno i inzercí a proporce mezi samotným textem

168

MORAVEC, Martin. Charakteristika Magazínu DNES a žánru reportáže v něm. Přepis výzkumného rozhovoru je součástí příloh. 169 K této části jsou hlavním zdrojem mimo rozhovorů s respondenty jednotlivá vydání Magazínu DNES za rok 2012, viz. kapitola 5.1. 170 MORAVEC, ref. 168. 171 Fotoreportáţ lze charakterizovat jako fotografickou výpověď o aktuálním společenském jevu… a tvoří ji série fotografií, text jakoţto součást obsahuje doprovodné informace, které nelze vyjádřit obrazem. OSVALDOVÁ, HALADA, ref. 4, s. 175. 172 Označeny jsou tak všechny články v rubrice Reportáţ.

45

a fotografiemi jsou vţdy odlišné. Moravec udává rozsah textu zhruba mezi šesti aţ jedenácti tisíci znaky173, avšak ani to není horní hranicí. V zásadě není splněn Moravcův i Nečadův předpoklad, ţe reportáţe píšou z devadesáti procent dva reportéři – Jan Malinda a Tomáš Poláček174. V roce 2012 napsalo 42 reportáţí dohromady 20 autorů, z nichţ někteří přispěli i vícekrát. Tento fakt hodnotím pozitivně ve vztahu k pestrosti témat, kdy kaţdý autor můţe předloţit reportáţ ze své oblasti zájmu. Výběr témat není ničím omezen, zachycují široké spektrum lidské činnosti, osob a ţivota (příklady: stopování v Africe, ţenská věznice, krize v Řecku, fotbalový zápas Okresního přeboru, soutěţ v čepování piva, vietnamské bistro)175. Podle slov členů redakce by se však vţdy mělo přihlédnout k jistým etickým pravidlům, aby nedošlo k odrazení některé skupiny čtenářů176. Témata by měla být – a jsou – aktuální, svým námětem nejsou cílena na specifickou skupinu čtenářů. Představují některé osobní příběhy, buď zajímavých nebo známých postav, široce rozšířené jevy či zajímavosti, které mohou být pro čtenáře nové a poutavé. Část reportáţí tvoří záţitky z cest reportérů. Z formálního hlediska má kaţdá reportáţ titulek, velmi často bývá v magazínu pouţíván titulek beze slovesa, někdy pak obsahuje podtitulek se spojením „aneb“. Následuje perex, který vnáší do děje nebo přináší background události. V textu jsou mezititulky. Zpracování témat do podoby reportáţe se značně liší podle jednotlivých autorů a jak bylo řečeno, za rok se jich při reportáţích vystřídaly dvě desítky. To má vliv na odlišném vnímání a podání ţánru reportáţe podle toho kterého reportéra. Výsledné texty se shodují s vyjádřeními všech tří respondentů, ţe magazín neklade důraz na přesné dodrţení ţánrového druhu či jeho prvků177. Metody tvorby jsou pouţívány v závislosti autora na situaci, častěji je reportáţ kombinací nezúčastněného pozorování a interview, ve velké míře (téměř polovina) jsou však reportéři přímými účastníky události. U převáţné většiny reportáţí lze vysledovat reportáţní znaky Bech-Karlsena či dvojice Itule, Anderson (viz. kapitola 3.2), některé články však postrádají v kompozici dialogy, někdy dokonce absentuje základní rys reportáţe – děj. V některých případech je dle mého názoru nevhodně zvolen ţánr reportáţe, kdy se v poměru textu a fotografií měla upřednostnit fotoreportáţ, jindy slouţí reportáţ jen jakýsi úvod či background k rozhovoru – coţ by se dalo

173

MORAVEC, ref. 168. MORAVEC, ref. 168. NEČADA, Petr. Charakteristika Magazínu DNES a žánru reportáže v něm. Přepis výzkumného rozhovoru je součástí příloh. 175 Reportáţí, které se věnují nějakou formou sportovní tematice nebo se jí alespoň dotýkají, je ze 42 zhruba 6. 176 POLÁČEK, ref. 166. MORAVEC, ref. 168. 177 POLÁČEK, ref. 166. MORAVEC, ref. 168. NEČADA, ref. 174. 174

46

zakomponovat do rozhovoru samotného. Vyskytují se i oba extrémy, kdy autor vystavěl reportáţ na svém názoru (coţ se blíţí komentáři), nebo naopak názor téměř absentoval. Co se týče reportérů jakoţto přímých účastníků události, je v této souvislosti v magazínu značně vyuţívaná ich-forma (skoro u poloviny reportáţí). Vedoucí magazínu i ostatní respondenti s ní zásadně souhlasí, reportáţ vnímají jako subjektivní ţánr, kdy autor sám proţije událost a následně ji zaznamená. Svou pozicí a první osobou tak deklarují, ţe něco zaţili na „vlastní kůţi“. Nejčastějším přímým účastníkem je Tomáš Poláček, jehoţ reportáţe jsou sice atraktivní (a respondenti vědí, ţe na nich magazín stojí), jeho sebeprosazující styl vlastního já je však někdy škodlivý. Někdy je pozice autora v textu ukryta za první osobou čísla mnoţného, coţ v textu působí nevtíravěji a dává lepší moţnost vnímat událost víc neţ reportéra. I kdyţ respondenti prakticky neuvaţují o dělení reportáţe na druhy, lze nejčastěji nalézt epické a reportáţe-interview či reportáţe-portrét, objevují se i s volnou kompozicí nebo problémové. Jazyk reportáţí je nenáročný na čtení, reportáţe nejsou zbytečně vysvětlující nebo analyzující, nicméně podávají základní informace o tématu a pomáhají utvářet čtenářům názor. Fotografie u reportáţí pořizuje vţdy fotograf z redakce (celé MF DNES), který je v místě události spolu s reportérem. Zcela ojediněle fotí reportér sám, například Poláček v Africe. Počet otištěných fotografií je značně proměnlivý, od jedné aţ po třicet, nejčastěji však mezi pěti aţ deseti snímky. Tematicky odpovídají psanému textu a v některých reportáţích jsou i dominantním prvkem. Celkově lze reportáţ v Magazínu DNES zhodnotit jako hojně pouţívaný ţánr, který se však pevně nedrţí ţánrových norem. Jak píše Osvaldová a Halada nebo i Burgr, od striktního ţánrového dělení se dnes v publicistice upustilo a spíše neţ o ţánru můţeme mluvit o stálé rubrice178. Ta je sice tvořena velkou řadou autorů, nicméně právě tím dává velký prostor pro vyjádření svého tématu vlastní formou. Pevné ohraničení ţánru navíc nevyţadují ani v redakci. Na výzkumné otázky lze proto odpovědět, ţe tematicky nejsou reportáţe nijak ohraničeny ani omezeny, kritéria pro reportáţ nejsou přesně určena a ani znaky reportáţe nemusí být přesně dodrţovány. Od článků je vyţadována aktuálnost, čtivost a poutavost. Autor jakoţto tvůrce reportáţe můţe v textu vystupovat jako jeden z hrdinů příběhu a text tak můţe být psán v první osobě.

178

OSVALDOVÁ, HALADA, ref. 4, s. 243. BURGR, ref. 29, s. 71.

47

6.3 Cílové publikum Názor prezentovaný všemi respondenty bez rozdílu je, ţe Magazín DNES nemá specifickou skupinu čtenářů a cílí na všechny179. Snaţí se prezentovat čtení, které přitáhne co nejvíce čtenářů a bude přitaţlivé pro všechny. Následující údaje čerpají z výzkumů agentur GfK Czech a Median prezentovaného mediální skupinou MAFRA. Za 3. a 4. čtvrtletí roku 2012 měl Magazín DNES čtenost 1,07 milionu, v delším období180 pak 1,275 milionu čtenářů. Podle pohlaví jsou muţi i ţeny zastoupeni stejně, téměř 25 % tvoří lidé od 30 do 39 let, lidé ve věku 40 aţ 49 let 21 %, lidé do 20 let pouze 4 % a lidé nad 60 let 16 %. Nejvíce je tak zastoupeno lidí v produktivním věku. Podle vzdělanostní struktury čte Magazín DNES 41 % středoškolsky vzdělaných lidí s maturitou, 29 % s vysokoškolským a pouze 8 % se základním vzděláním. Dle měsíčního příjmu domácnosti jsou nejvíce zastoupeni čtenáři s třiceti tisíci a více, celkem 42 %181. Z uvedených výzkumu vyplývá, ţe jsou zastoupeny všechny skupiny čtenářů, i kdyţ v největší míře mezi 30 aţ 50 lety a středo a vysokoškolsky vzdělaní. Pokud bychom tato data konfrontovali s demografickou skladbou sportovního publika (viz. kapitola 4.4), je patrné, ţe se značně liší. Proto mnou publikované články nemohou cílit na sportovní diváky samotné v tom smyslu, ţe budou číst o sportovních fanoušcích oni sami, ale musí být napsány tak, aby přitáhly pozornost široké skupiny čtenářů odpovídající výzkumům čtenosti Magazínu DNES.

179

POLÁČEK, ref. 166. MORAVEC, ref. 168. NEČADA, ref. 174. Dotazovaný respondent četl alespoň jedno vydání z posledních dvanácti. 181 Všechna data jsou vlastním procentuálním výpočtem z jednotlivých čísel v poměru k celkové čtenosti. MEDIÁLNÍ SKUPINA MAFRA. Čtenáři Magazínu DNES + TV, ONA DNES, DOMA DNES a Pátku Lidové noviny [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A130214_TVE_MAGAZINY_1234.PDF 180

48

III PRAKTICKÁ ČÁST Témata autorských reportáţí byla volena tak, aby pokud moţno pokryla co nejvíce různých příběhů, situací, rozličných lidí a osudů. Záměrem nebylo specializovat se na jednu skupinu, například výtrţníky na stadionech, ale naopak ukázat fenomén fandovství v co nejširším spektru. Odlišné jsou i sporty, jimţ se věnují. Autorské reportáţe jsou součástí příloh této práce.

7 Reflexe tvůrčí práce Aby byl splněn předpoklad uveřejnění v cílovém médiu, jehoţ náplní je volnočasové čtení, které není cíleno na ţádnou specifickou skupinu čtenářů182, musí tomuto kritériu odpovídat i výběr témat. Magazín DNES jakoţto médium s více neţ milionem čtenářů předpokládá, ţe se budou články co nejvíce čtenářů taky dotýkat. I kdyţ téma sportovního diváctví spjatého s jednotlivými týmy či kluby můţe skupinu čtenářů zúţit, náměty pro reportáţe jsem vybíral tak, aby obsahovaly buďto celorepublikově významný fenomén nebo unikátní situace, které ilustrují rozšířený společenský jev. Společným rysem všech reportáţí a zásadní odchylkou od praxe v Magazínu DNES je pořízení fotografií autorem textu, které z pochopitelných důvodů samostatnosti této práce nemohlo být provedeno jinak. Kvalitou fotografií zaostávají oproti cílovému médiu po technické i kompoziční stránce. Všechny snímky byly vyfoceny přístrojem Canon EOS 50D, pro jejich následnou úpravu byl pouţit grafický program Gimp 2. Co se textů týče, snaţím se v nich vyvarovat zdlouhavému vysvětlování a poučování, ale jednoduchou formou pobavit čtenáře.

7.1 Reflexe reportáţe č. 1 Jak se Plzeň vlastní nudou před pohromou uchránila Námětem reportáţe jsou turečtí fanoušci, kteří přicestovali na fotbalový zápas do Plzně, a obraz jejich chování. Svým způsobem je to pro českou zemi exotika a turečtí fanoušci se obecně netěší dobré pověsti. 182

Viz. kapitola 6 a výzkumné rozhovory v přílohách této práce.

49

Jak říká Haman, nepsaným pravidlem je u reportáţí aktuálnost dění, které nejlépe vysvitne na případu sportovní reportáţe, kdy autor informuje o průběhu na hřišti183. Příjezd tureckých diváků je de facto děním úzce souvisejícím se samotným zápasem, jeho aktuálnost proto rychle zastarává. Uveřejnění by proto muselo být naplánováno na vydání vycházející bezprostředně po zápase, aby na aktuálnosti neztratilo. I kdyţ jsem ţádal plzeňský klub o přístup na stadion, z kapacitních důvodů pro renomovaná média mi nebylo vyhověno. Samotná příprava tak zahrnovala pouze nastudování místa a času konání utkání. Veškeré informace, ať uţ o fotbalových zápasech obou klubů či chování Turků jsem čerpal z vlastního dlouhodobého zájmu, nebylo potřeba učit se něčemu novému. Na místo jsem dojel s velkým předstihem a bylo spíše dílem náhody, ţe jsem v daný čas turecký zástup potkal na určitém místě. „V podstatě nemusíš s nikým hovořit, stačí pouze pozorovat,“ cituje Bech-Karlsen norskou novinářku Levinovou184. On sám však vidí jako ústřední metodu pro reportáţ interview185. Pouţil jsem kombinaci obou metod, přičemţ při pozorování jsem vyuţil pohled nezainteresovaného pozorovatele. Existoval předpoklad, ţe na základě zpráv z médií mohou být Turci agresivní, interview však bylo nejvhodnějším nástrojem pro zjištění motivace jejich jednání. Vzhledem k tomu, ţe jsem s nimi komunikoval v angličtině, bylo vhodnější zaznamenat většinu na diktafon, protoţe by psaní poznámek bylo obtíţnější. Samozřejmě, jak přikládá Holec, při reportáţi lidé často říkají to nejdůleţitější, kdyţ se jich novinář neptá186, proto byly i poznámky důleţitým zdrojem informací. Pro psaní reportáţe jsem zvolil přímočarou kompozici, druhově by se dala reportáţ zařadit k dramatické či epické. V přímé řeči i mimo ni jsem pouţil hovorové výrazy, které dle mého názoru přibliţují více atmosféru. Snaţil jsem se vyvarovat hlubších souvislostí a okolností co se samotného fotbalu týče, aby nezainteresované čtenáře neodrazovaly, a soustředit hlavní motiv na obyčejné lidi a jejich vnímání situace, přičemţ jsem byl jako autor textu jedním z nich.

183

HAMAN, Aleš. Několik nesoustavných poznámek k ţánru reportáţe. In: OSVALDOVÁ, Barbora, Radim KOPÁČ a Alice NĚMCOVÁ TEJKALOVÁ. O reportáži, o reportérech, s. 27. 184 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 105. 185 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 105. 186 HOLEC, ref. 31, s. 40.

50

7.2 Reflexe reportáţe č. 2 Hanč a Vrbata se šťastným koncem Tématem článku je historický závod v Krkonoších na počest významného výročí tragické události. I kdyţ by se dalo z teoretického konceptu této práce předpokládat, ţe fanoušci budou lidé sedící na tribunách, nemusí tomu nutně tak být. Pokud je fanoušek „…,posedlý‘ jedinec, který má intenzivní zájem o určitý tým, celebritu, show, skupinu nebo něco podobného“187, nevnímám jako rozdíl, pokud jde fanoušek například na autogramiádu, nebo jede retro závod, u kterého je patrné, ţe není svou pravou podstatou závodem soutěţním. Příznivci tak mohou podle mě být jeho aktéry. Ţe se bude takový závod konat, jsem vyčetl z internetových médií. Po výběru tématu podle Doleţala nastává fáze vzdělávací188. V tomto případě bylo záhodno seznámit se s historickými okolnostmi, byť uţ jsem je dobře znal a rozhodnout, zda závod absolvuji s účastníky. Odpadla moţnost zkusit závodit, protoţe sehnat historické lyţe nebylo moţné, trať se sice dala absolvovat s moderním vybavením bez započítávání do listiny startujících, coţ mi ovšem nepřišlo atraktivní. Kaţdopádně samozřejmostí bylo dopravit se na Labskou boudu na běţkách. Při této skutečnosti jsem se rozhodl odjet alespoň krátký úsek se závodníky, abych poznal specifika přírodních podmínek. Vidí-li nezúčastněný pozorovatel událost jako svědek a při pozorování jako účastník přijímá autor roli účastníka189, byly vyuţity obě tyto metody a reportáţ je jejich kombinací. Další metodou byly rozhovory s účastníky a organizátory, ze kterých je pak sestaven obraz i o celkovém dění na trati. Při psaní je pouţit chronologický výklad skutečností celé akce. Sesbíraný materiál byl obsáhlejší hlavně u historika Suka a jeho vášni historického lyţování, historickému exkurzu jsem se však snaţil vyhnout, proto je pouţita jen malá část. V textu jsou pouţity hovorové i nespisovné výrazy, coţ však dle mého názoru ilustruje věrně obraz, coţ hlavně v kontrastu jisté „historické noblesy“ můţe působit komicky. Uţil jsem i několik archaismů, které naopak podle mě ladí k historickému konceptu události.

187

Viz. kapitola 4.2. Ref. 91. DOLEŢAL, ref. 24, s. 44. 189 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 107. 188

51

7.3 Reflexe reportáţe č. 3 Zlatá mládeţ pro dobrou věc aneb jak se dělá divácký kotel Námětově reportáţ představující úzký okruh lidí, na jejichţ příkladu je však ukázán rozsáhlý celospolečenský jev, kdy se sport hendikepovaných potýká s nízkým diváckým zájmem. Příběhem je proto uměle vytvořená skupina fanoušků, která jede podporovat florbalový zápas vozíčkářů. Podnětem pro napsání článku byla událost vytvořená na sociální síti Facebook, prostřednictvím které Matěj Smeták několikrát vyzýval kamarády a známé k podpoře vozíčkářského florbalu. V minulosti jsem se navíc se Smetákem setkal a o jeho sportu (z jiného pohledu) psal. Příliš jsem nevěděl, co od celé akce očekávat, proto jsem po vzoru Štorkánova odkazu, ţe někteří autoři neformulují téma příliš brzy a nechávají tvůrčí prostor otevřený proţitku a fantazii190, nechal přípravu zcela stranou, s výjimky domluvy místa a času setkání. V terénu se mi pak téma utvořilo záhy, protoţe uţ po prvním kontaktu se Smetákovými přáteli mi vyvstala otázka, jak bude vypadat konfrontace na první pohled bezstarostné mládeţe a světa postiţených sportovců. Tohoto motivu jsem se snaţil drţet během celé akce, ale zároveň si udrţet nadhled, aby mi neunikaly další věci. Problémem účastnického pozorování je, ţe „bez pozorování nelze poznat, jak se hovoří a chovají se lidé, když nejsou pozorováni“191, proto jsem se snaţil co nejméně zasahovat do divácké party a vyuţíval tak nezúčastněné pozorování. Při pouţití diktafonu hrozilo riziko, ţe odpovědi budou strojené, proto jsem ho vyuţil aţ při interview se Smetákem, který uţ má (i se mnou) jisté zkušenosti, a s hráči. Kompozici jsem pro napsání zvolil epickou, hrdiny jsou jednak parta Smetákových kamarádů, ale i Smeták samotný, který stojí do určité míry s nimi v opozici. Zároveň však jakýsi třetí názorový proud vedu jako autor, kdy se snaţím jednání mladých diváků trochu kritizovat či ironizovat. Při úvodním dojmu, ţe snad jde o regionální záleţitost, je podle mého názoru na konci textu patrné, ţe jde minimálně o celorepublikový problém, který přibliţuji nenáročnou formou čtení.

190 191

ŠTORKÁN, ref. 5, s. 297. BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 107.

52

7.4 Reflexe reportáţe č. 4 a č. 5 Zlínské trampoty na cestě k titulu ke stříbru „Pozorování účastníka by skoro vždy mělo v sobě mít nějaký prvek hodnocení z odstupu192.“ Právě prvek hodnocení byl v této reportáţi největším záměrem. Námětem bylo zachytit hokejové finále ve Zlíně mezi zlínskými fanoušky. V terénu jsem nejčastěji volil nenápadné pozorování, aby bylo moţné získat co nepřesnější obraz prostředí. Jak radí Bech-Karlsen, „nevypadáš-li jako žurnalista, bude se s tebou jednat jako s kýmkoliv jiným“193. Samozřejmě v některých případech, kdy jsem hovořil s lidmi, bylo představení nutné, nicméně nikdy neuškodilo. Pro záznam všech rozhovorů i faktů jsem pouţil výhradně poznámky. I kdyţ by nahrání interview na diktafon bylo vhodné pro to, aby některé body poslouţily jako důkaz194, nešlo o natolik dlouhé výpovědi, ţe by nebyly zapamatovatelné a bezprostředně potom se daly zapsat. Při dvoutýdenním sběru dat se mi jako nejvhodnější pro napsaní jevila forma jakéhosi deníku. Záměrem bylo podat jednotlivé střípky zajímavých momentů, které po sloţení vykreslují celou událost v dlouhodobém časovém horizontu. Kompozice textu by se dala označit za techniku montáţe, kdy prostřednictvím obrazů vzniká celek195. Zmíněný prvek hodnocení je dle mého názoru v reportáţi zřetelný a není chybou, ţe vstupuji do hodnocení události často, protoţe jak je popsáno v teoretické části, fanoušek můţe zaujímat nekritický obdiv svého týmu196, coţ se můţe promítnout i do celé události. Snaţím se proto udrţet od věci jistý odstup, zároveň vidět událost kriticky, ale zaznamenávat i obyčejné nebo humorné situace, které dokreslují celkovou náladu. Jsou pouţita i hovorová a nespisovná slova včetně vulgarismů, která odráţí mluvu lidí. Vedoucí Magazínu DNES říká, ţe jsou-li výrazy pro konkrétního mluvčího typické, lze je pouţít, vulgarismy v omezené míře taky, i kdyţ by neměly být nejhrubší197. Podle mě však i ty hrubé odráţí atmosféru události a nejsou v mém textu nijak poškozující. Pro značnou délku jsem rozdělil reportáţ na dva díly, které na sebe navazují. Titulek a perex je u obou stejný, aby bylo patrné, ţe jde o jeden celek skládající se z více částí. I kdyţ se tady Moravec kloní spíše k názoru, ţe by dvoudílně reportáţe vycházet neměly, u některých témat to můţe dle jeho slov být ku prospěchu198. 192

BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 107. BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 108. 194 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 92. 195 BECH-KARLSEN, ref. 34, s. 93. 196 Viz. kapitola 4.1 a dále. 197 MORAVEC, ref. 168. 198 MORAVEC, ref. 168. 193

53

8 Závěr Ve své bakalářské práci jsem se věnoval publicistickému ţánru reportáţe, jeho vyuţití a podobě v Magazínu DNES a tvorbě autorských reportáţí, které by v cílovém médiu mohly být uveřejněny. Ústředním motivem tvůrčích textů jsou sportovní příznivci a fenomén sportovního fandovství. Pro vymezení ţánru reportáţe a charakteristiku sportovního diváctví jsem vycházel z odborné, české i zahraniční, literatury. Reportáţ jako publicistický ţánr se neustále vyvíjí a i přes své základní znaky, jako je například osobní autentické svědectví autora o události, skýtá spoustu prostoru pro vlastní pojetí a vyjádření. Na otázku, jak vypadá ţánr reportáţe v Magazínu DNES a jaká pravidla pro jeho tvorbu v tomto médiu platí, je za pomocí empirického výzkumu – kvalitativních rozhovorů se členy redakce a jednotlivých vydání magazínů za rok 2012 – předloţena odpověď. Magazín DNES podle respondentů z redakce necílí na ţádnou specifickou skupinu čtenářů, obsahuje nenáročné čtení a snaţí se pokrývat široké spektrum témat. Platí to i pro reportáţe. Nevěnují se sloţitým tématům, nebo je případně přibliţují zábavnou formou. Jakoţto ţánr v magazínu pravidelně vyuţívaný se reportáţ značně liší v závislosti na jejím autorovi. V důsledku toho se proto nedrţí striktně daných pravidel a reportáţních znaků, jako jsou dějovost, dialogy, osobní dojem či mnohostranný pohled. Dodrţovat přesná kritéria při tvorbě není podle výpovědí respondentů ani ţádoucí. Pro svou práci vnímám tento fakt pozitivně, protoţe tím není omezena tvůrčí kreativita a záleţí tak pouze na mně jako autorovi, zda přitáhnu pozornost čtenářů. Čtivost a zábavnost článku je proto v Magazínu DNES u reportáţe upřednostňována jako hlavní znak. Příběhy a události ze světa sportovních fandů v tvůrčí části zachycují rozličná témata a náměty, aby s ohledem na cílové médium byla zajímavá a nejednotvárná a aby popularita akcí přitáhla co nejvíce čtenářů. Záměrem není představit fanoušky pouze okrajově, jednostranně nebo případně negativně, ale přednést krásu i úskalí sportovního diváctví. Pakliţe teorie popisuje sportovní fanoušky jako celek, reportáţe ukazují jejich osobní motivace, pohledy, jednání a konkrétní situace. Pro svou nenáročnou formu jsou autorské texty vhodné pro široký okruh čtenářů a jsou tak ve shodě s poţadavky vybraného média. Mnoho věcí prezentují s humorem a nadhledem, aby poskytly volnočasové čtení, ale nestojí ani mimo jádro problému.

54

Kompozicí a stylem nechci kopírovat autory Magazínu DNES, ale vlastní cestou se chci přiblíţit formě cílového média. Na rozdíl od velké části autorů v magazínu se vyvaruji pouţití ich-formy. Na druhou stranu dění události častěji glosuji a ironizuji. Snaţím se s odstupem a nadhledem hodnotit jednání aktérů, konfrontaci názorů však odlehčuji a nechávám soudy na čtenářích. Záměrem je poskytnou odreagování a zábavu. Po tvůrčí stránce byl proto dle mého názoru cíl práce splněn a je v souladu s poţadavky cílového média.

55

9 Seznam pouţitých zdrojů a literatury 9.1 Bibliografie BECH-KARLSEN, Jo. Být přitom : reportáž jako žánr a metoda. 1. vyd. Oslo : Universitetsforlaget, 1991. 208 s. ISBN 8271470949. BURNS, Lynette Sheridan; ANTONÍNOVÁ, Hana. Žurnalistika : [praktická příručka pro novináře]. Vyd. 1. Praha : Portál, 2004. 186 s. ISBN 8071788716. BURTON, Graeme a Jan JIRÁK. Úvod do studia médií. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2001, 392 s. ISBN 80-85947-67-6. CRAWFORD, Garry. Consuming sport: fans, sport and culture. London: Routledge, 2004, x, 182 s. ISBN 0415288916. ČUŘÍK, Jaroslav a kolektiv. Nové trendy v médiích I: Online a tištěná média. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 239 s. ISBN 9788021058255. DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Dotisk 3. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 374 s. ISBN 80-246-0139-7. DOČEKALOVÁ, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 152 s. ISBN 802471602x. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, 408 s. ISBN 80-7367-040-2. ITULE, Bruce D a Douglas A ANDERSON. News writing and reporting for today's media. 6th ed. Boston: McGraw-Hill, c2003, xx, 491 p. ISBN 0072492120. JACZ, Ľudovít. Malá encyklopédia žurnalistiky. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1982, 570 s. KADNÁR, Emil. Novinárska publicistika. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1983. KOTLÍK, Kamil, Pavel SLEPIČKA a Pavel LANDA. Regionální aspekty sportovního diváctví. Tělesná kultura. Olomouc: Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, 2009, vol. 32, no. 1, 17 s. ISSN 1211-6521; eISSN 1803-8360. Dostupné také z: http://www.telesnakultura.upol.cz/index.php/telesnakultura/article/view/34/23 KOTLÍK, Kamil a Pavel SLEPIČKA. Sociálně demografické charakteristiky fotbalových diváků. Studia Kinanthropologica. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, vol. 4, č.1, 2005. 9 s. LE BON, Gustave. Psychologie davu. Praha: KRA, 1997, 102 s. MLČOCH, Miloš. Charakteristické rysy jazyka psané sportovní žurnalistiky: studijní opora. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, 44 s. ISBN 80-244-0397-8. OLIVOVÁ, Věra. Lidé a hry: historická geneze sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1979, 604 s. OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 2007, 263 s. ISBN 9788072772667.

56

OSVALDOVÁ, Barbora, Radim KOPÁČ a Alice NĚMCOVÁ TEJKALOVÁ. O reportáži, o reportérech. Vyd. 1. V Praze: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2010, 130 s. ISBN 9788024617817. PAPE, Susan a Sue FEATHERSTONE. Feature writing: a practical introduction. 1st pub. London: SAGE Publications, 2006, 163 s. ISBN 1412908000. RUß-MOHL, Stephan. Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, 292 s., [22] s. barev. obr. příl. ISBN 8024701588. SEKOT, Aleš. Sociální dimenze sportu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sportovních studií, 2004, 245 s. ISBN 8021035811. SEKOT, Aleš. Sociologické problémy sportu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 223 s. ISBN 9788024725628. SEKOT, Aleš. Sport a společnost. Brno: Paido, 2003, 191 s., [8] s. obr. příloh. ISBN 8073150476. SLEPIČKA, Pavel. Divácká reflexe sportu. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2010, 181 s. ISBN 9788024618388. SLEPIČKA, Pavel. Sportovní diváctví. 1. vyd. Praha: Olympia, 1990. 213 s. ISBN 80-7033-012-0. SLEPIČKA, Pavel, Václav HOŠEK a Běla HÁTLOVÁ. Psychologie sportu. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2006, 230 s. ISBN 8024612909. SMOLÍK, Josef. Fotbalové chuligánství: historie, teorie a politizace fenoménu. Vyd. 1. Karlovy Vary : Zdeněk Plachý - vydavatelství & nakladatelství, 2008. 280 s. ISBN 9788090355637. STRAUSS, Anselm L a Juliet M CORBIN. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 1999, 228 s. ISBN 80-85834-60-x.c ŠTORKÁN, Karel. O reportáži prakticky i teoreticky. S.l.: Novinář, 1985. ŠTORKÁN, Karel. Publicistické žánry. Brno: Novinář, 1980. TUŠER, Andrej. Ako sa robia noviny. 1. vyd. Bratislava: SOFA, 1999, 219 s. ISBN 8085752662. TUŠER, Andrej a Mária FOLLRICHOVÁ. Teória a prax novinárskych žánrov. 2. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 2001, 106 s. ISBN 8022315559. VEĽAS, Štefan. Teória a prax novinárskych žánrov. 2. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 2000, 66 s. ISBN 8022314935. WANN, Daniel L. Sport fans: the psychology and social impact of spectators. New York: Routledge, 2001, ix, 246 s. ISBN 0415924642.

57

9.2 Internetové zdroje ABC ČR – Kancelář ověřování nákladu tisku [online]. [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.abccr.cz MEDIÁLNÍ SKUPINA MAFRA. Produkty a služby [online]. [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.mafra.cz/cs/default.asp?y=mafra_all\cs_produkty-asluzby_mlada-fronta-dnes.htm MEDIÁLNÍ SKUPINA MAFRA. Čtenáři Magazínu DNES + TV, ONA DNES, DOMA DNES a Pátku Lidové noviny [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A130214_TVE_MAGAZINY_1234.PDF STREET & SMITH'S SPORTS GROUP. SportsBusiness Daily. [online]. [cit. 201304-05]. Dostupné z: http://www.sportsbusinessdaily.com

58

10 Jmenný rejstřík —A— Afrika 46, 47, 115 Amsterdam 111 Anderson, Douglas A. 46 Anděl Media Centrum 109, 113, 116 Anglie 26, 27, 39

—B— Bech-Karlsen, Jo 16, 17, 20, 21, 22, 46, 50, 53 Bravo 115 Burgr, Rudolf 16, 47

—C— Crawford, Garry 28

—Č— Čásenský, Robert 43 Česká republika 32, 33, 39

—D— Dočekalová, Markéta 15, 17 Doleţal, Jiří X. 51

—E— Ekonom 115 Evropa 26

—F— Featherstone, Sue 16 Forman, Miloš 117

—G— GfK Czech 47 Gott, Karel 116

—H— Halada, Jan 47 Haman, Aleš 50 Hanč, Bohumil 50 Hendl, Jan 40, 41, 42, 50 Holec, Petr 50

—I— Itule, Bruce D. 46

—K—

Kotlík, Kamil 33 Krajčo, Richard 111 Krkonoše 51 Kryštof 111

—L— Labov, William 22 Labská bouda 51 Le Bon, Gustave 35 Leška, Dušan 37 Levinová, Mona 50

—M— MAFRA 43, 44, 47 Magazín DNES 8, 9, 25, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 47, 48, 49, 53, 54, 55, 109, 110, 113, 116, 117 Malinda, Jan 45, 111, 116 Median 47 Mladá fronta DNES 43, 47, 110, 113, 116 Mlčoch, Miloš 24 Moravec, Martin 44, 45, 53, 109

—N— Nečada, Petr 45, 116

—O— Okresní přebor 46 Olivová, Věra 26 Olympijské hry 26, 111, 117 Ostrava 110 Osvaldová, Barbora 14, 22, 47

—P— Pape, Susan 16 Pátek Lidových novin 112 Peking 111, 118 Plinius, Gaius Secundus 13 Plzeň 49 Poláček, Tomáš 45, 47, 111, 112, 113, 116, 117 Pompeje 13 Praha 109, 110, 113, 116

—R— Reeves, Ian 16 Reflex 109, 110, 113, 115, 117 Ruß-Mohl, Stephan 18 Rybář, Jan 20

—Ř— Řecko 26, 46 Řím 26

Kadnár, Emil 10, 16, 18, 19, 20, 21, 22, 24 Kisch, Egon Erwin 15

59

—S— Scarborough Sports Marketing 32 Sekot, Aleš 25, 27, 28, 33 Slepička, Pavel 25, 27, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 38 Smeták, Matěj 52 Smolík, Josef 39 Suk, Aleš 51

—Š— Šafr, Pavel 115 Štorkán, Karel 14, 17, 52

—T— Tušer, Andrej 10, 11, 12, 15, 23, 24

—U— USA 32

—V— Veľas, Štefan 11 Vrbata, Václav 50

—W— Wann, Daniel L. 28, 29, 37

—Z— Zeman, Miloš 110 Zlín 52 Zola, Émile 13

60

Přílohy Příloha č. 1 – Reportáţ č. 1

Jak se Plzeň vlastní nudou před pohromou uchránila Text a foto: Jan Olšar

Kdyţ se před tři sta třiceti lety blíţili Turci k českým zemím, nebylo to ţádné terno. Naštěstí se tenkrát zastavili u Vídně a po prohrané bitvě odtáhli zpět. Teď se vrátili. Místo koňmo dorazili letadly a autobusy, namísto zahnutých šavlí drţí v ruce šály. V 17. století si přijeli podmanit Habsburskou říši, dnes Plzeň. Tehdy řezali krky, dneska je zajímá fotbal. I to se však můţe změnit v peklo.

61

Fotbalový zápas osmifinále Evropské ligy táhne. Rozjetý vlak s názvem FC Viktoria Plzeň nezastavila před dvěma týdny ani italská Neapol a pro dnešek stojí před Plzeňskými soupeř od Bosporu. SK Fenerbahçe Istanbul. Skvělý tým, skvělí hráči. A taky horkokrevní turečtí fanoušci, kteří dokáţou proměnit sportovní stadion ve válečnou zónu. Jsou čtyři odpoledne a na západočeské metropoli není znát, ţe uţ za tři hodiny bude hostit velkou fotbalovou bitvu. Ospalý 7. březen, v centru města mrtvo, prázdno, ticho. Jen v dálce je slyšet jemné dunění. Turisti na náměstí ţádní, pár domorodců se šourá kolem kostelní věţe. Moment, dunění v dálce sílí. Najednou je hrozně blízko. A pak… Z ulice se na náměstí valí zástup rozeřvaných Turků. Jako v katastrofickém filmu, kdy se do ulic rozlije přívalová vlna. Asi sedmdesátihlavý dav se ţene přes náměstí Republiky a vykřikuje pro český lid nesrozumitelná hesla. „Tohle je náš rituál před kaţdým venkovním zápasem. Všude, kam přijedeme, projdeme městem. Dáváme všem kolem vědět, ţe dneska hraje náš tým. Ţe jsme přijeli my. Ţe je to teď tady naše!“ hecuje náladu skalní příznivce Fenerbahçe, Turek Ahmet Atmaça. Istanbulští fandové působí organizovaně. Na sobě bílé bundy s logem klubu, v rukou šály. Spousta z nich natáčí dění kolem na mobily. Svým vzhledem působí exoticky. Trochu jako výprava při zahájení olympijských her. Pořád křičí a zkouší notovat nějaké klubové písně. Pro místní lidi senzace. Nikdo se však neodvaţuje přiblíţit. Turci budí respekt, moţná i strach. Jsou semknutí, pulsují jako jeden organismus. Docela ostrý. Tak šup s nimi. Pochodujeme Dřevěnou ulicí dolů směrem ke stadionu a najednou ze všech skulin vylézají další Turci, jako by v Plzni přezimovali a čekali na signál, aby prodlouţili uřvaného hada. „To co je za divadlo? Šašci, uţ to začíná,“ nesmiřují se někteří Plzeňané s tím, ţe jim cestu kříţí boty z jihu. Česká policie zatím pauzíruje v autech a jen tak mimochodem sjíţdí pomaloučku za celým uragánem ke Štruncovým sadům. Prásk. Prásk. Rány jako z děla. Někdo z davu odhazuje dělbuchy jen dva metry od okolostojících fotících nadšenců. Byť si teď moţná někteří cvrnkli, stráţci zákona jistí vše pohledem z povzdálí. Šéfe, čistá sluţba, všude klid. V podchodu u stadionu zapalují Turci světlici, která stísněný prostor urychleně začmoudí. Tím se však sami chytají do pasti, před výstupem z podchodu nervózně dupou dva koně s těţkooděnci na hřbetu. Dál to nejde a smrad je tu děsný. „This way, this way! Tamtudy, tamtudy!“ ukazuje policista na koni a zvíře pod ním přesvědčivě přešlapuje. Tudyhle nemůţeme. Musíme obejít stadion ke vchodu pro hosty. Stojíme a koukáme. My ale chceme tudy! Přibíhá osm těţkooděnců se štíty. „Prostě se otáčíte a jdete támhle,“ řve jeden z nich. Stojíme a koukáme. Jich je osm plus dva na koni, proti teď uţ dvěstěčlenná turecká armáda. Asi by to pro ně nedopadlo. Ale poslechneme. „Chce to tady trochu rozhýbat. V Plzni je nuda. O fotbale ani nemluvím. Češi jen sedí, koukají na zápas a chlastají pivo. Neřvou. Nuda, nuda, nuda. Turci ječí zapálením pro svůj tým devadesát minut v kuse. Tak to má vypadat, tohle je fotbal,“ vysvětluje Aki Turasay. Po fotbale na striptýz Překvapivě dost Turků tady umí slušně anglicky, je to i tím, ţe přijeli z Německa a jsou sečtělejší. Takových je hodně, přes hranice to nemají daleko a západní soused Česka je svou početnou tureckou menšinou známý. Z Německa dojel i Turasay. Lístek na zápas uţ měl, svým kámošům prodal další od českých překupníků před stadionem. Patří k tvrdému jádru Fenerbahçe, na zápasy jezdí často i do Istanbulu a viděl toho uţ hodně. „Tady není ţádná atmosféra. Nebude ani na stadionu. U nás je to jako v Paříţi, v Madridu. Nebo v Londýně,“ nestydí se Turasay srovnávat s evropskými giganty. „Není to počtem lidí, je to hodnota. Něco jako by tady měla nálada cenu stokoruny a u nás tisícovky,“ snaţí se odkrýt podstatu věci.

Srovnání s Londýnem však trochu pokulhává. Zatímco Angličané si svou dobu temna vybrali uţ před třiceti lety a jsou dnes na fotbale o poznání civilizovanější, Turci (nejen) ve svých arénách řádí dosud. V prosinci minulého roku se příznivci Fenerbahçe servali na stadionu v Marseille, za coţ jim UEFA zatrhla účast na únorovém domácím zápase s Borisovem. Fanoušci neposlechli, při mači s běloruským týmem přenesli přes zeď na stadion pyrotechniku a odpálili světlice, čímţ si zároveň odpálili i svou návštěvu na dalším zápase. Verdikt UEFA byl opět nekompromisní, příští týden, 13. března, se zápas proti Plzni odehraje v Istanbulu bez diváků. „Turečtí fanoušci ţe jsou agresivní? To jsou naprosté kecy. Zakázat fanoušky na našem stadionu je nesmysl. Kdyţ tam příští týden nepřijdeme, budou šance Fenerbahçe padesát na padesát. Kdybychom mohli mít v Istanbulu plný stadion, bude to devadesát ku deseti v náš prospěch. Plzeň by neměla šanci, ani hráči, ani její fanoušci,“ zlobí se Turasay. On sám uţ několik bitek absolvoval, podle jeho slov je ostřílený chuligán. „Ale dneska tady k ničemu nedojde,“ směje se. Najednou však zváţní. „Pokud by se ale něco semlelo, dvě tisícovky našich, kteří tu jsou, roznesou celou Plzeň. Je jedno, kolik bude jich. Fenerbahçe je naše krev, naše duše. Za ni se musíme bít. Pokud prohrajeme, vyjdeme do ulic a převrátíme to tady naruby,“ natahuje hlavu dopředu a mhouří oči. Myslí to smrtelně váţně. Remízu bere všemi deseti. A kdyţ prý hosté vyhrají, po zápase tady bude atmosféra, jakou svět nezaţil. I kdyţ… Raubíř Turasay oslaví dnešní výsledek tím, ţe zajde do zdejšího klubu Pamela. Na striptýz. S Fidelem na věčné časy Dva tisíce tureckých fandů před Doosan Arenou ve Štruncových sadech se nesešlo, dobrá polovina však určitě. Před půl šestou se srocují u hostujícího vstupu na stadion. Kolem uţ stojí policejní auta a kordony policistů. Skoro všichni Turci postupně vytahují cigarety a kouří. Mávají vlajkami, ale jsou tiší. Asi se uţ vyčerpali. Za chvíli je vpustí dovnitř. Jedna zájezdová skupinka vytahuje plakát a špendlí ho na plot. Jsou na něm dva známí odpůrci amerického imperialismu s nápisem Viva la Revolución a modroţlutými pruhy, jeţ jsou barvami Fenerbahçe. „Jó, kaţdý klub má své symboly a rituály. Hymny, průvod městem, znáš to. I náš klub má spoustu symbolů. A Che Guevara je jedním z nich, revolucionář, srdcař,“ zasvěcuje Ahmet Atmaça. A zapáleně ţvaní o tom, jaký byl Che skvělý chlap a kolik dobrého toho pro lidstvo nevykonal. A jaký má vztah k Fenerbahçe? No, prostě byl revolucionář, symbol, chápeš, né. Dejme tomu. Jednu věc však Atmaça nezjistil. Na plakátu se totiţ objímá vysmátý Hugo Chávez s mladým černovlasým Fidelem Castrem. Che nikde. Buď jak buď, vousy měli oba, zelené mundúry jakbysmet. Ať ţije revoluce. „Po pěti, budou chodit po pěti!“ velí o hlavu menší chlápek z bezpečnostní agentury s vizáţí Bruce Willise a pár kilogramy navrch. Stevardi vpouštějí hostující fandy s lístky a šacují je. Vlajky s sebou jen bez tyčí. Mince ne. Zapalovače pryč. Turci to berou s humorem. Zvedají obočí, ţe nebudou moct kouřit, ale co naplat. Prokoukli stevardy, ţe si cpou jejich zabavené drobáky do kapes a s vyceněnými zuby zvedají palec. „Ty vole, ti jsou krotcí jak beránci. Ne jak ty italský prasata,“ vzpomíná na neapolské návštěvníky jeden ze stevardů. „Zatím to vypadá dobře, moc dobře,“ pochvaluje si do vysílačky plzeňský Bruce Willis. S přibývajícím časem se začíná štrúdl čekající na vpuštění dovnitř nudit, kontroly trvají uţ hodinu a zhruba dvě stovky istanbulských fanoušků jimi ještě neprošly. A tak se burcují. Hlasitě řvou Fener! Fener! A pak něco o Galatasarayi. Z výrazu tváří jde usoudit, ţe svému úhlavnímu městskému rivalovi Galatasaray SK slibují smrt. Sparťané před Letnou zřejmě taky nepějí na slávisty ódy.

63

Uzavřeno, sedm večer. Necelá tisícovka fandů Fenerbahçe, která měla lístek, sedí na tribunách. Mimochodem, z celé vřavy by se počet ţen dal spočítat na prstech jedné ruky. Další část Turků se na stadion nedostala. Někteří zkoušeli vyrazit do Česka bez vstupenek a sehnat si je na vlastní pěst aţ v Plzni nebo se propašovat na stadion bez nich. Neklaplo to. „Je jich tam asi dvě stě. Budou pěkně nasraný, ţe nic nesehnali a nedostali se sem. Asi bych tam nechodil, můţe to být pěkně nebezpečný, aţ začnou vyvádět a doţadovat se vstupu,“ říká pracovník antikonfliktního týmu, který spolupracuje s policií. Jenomţe policejní síly uţ mají všechno podchycené. Stočlenná skupina Turků se tísní namačkaná na sobě, těţkooděnci kolem nich vytvořili neprostupný prstenec. Na hříšníky dopadá oslnivé světlo z vrtulníku, který křiţuje oblohu uţ od odpoledne. Ve tmě, která je kolem, se dobře vyjímají. Stojí tam jako prvňáčci na hanbě. Nikdo se ani nehne. Docela prima výlet a skvěle investované peníze. „Kam jdete? Slyšíte? Kam jdete!“ koţená rukavice na rameni je pevná a jistá. „Tady si nemůţete jen tak pochodovat. Kam jdete? Docela si zahráváte, máme svoje rozkazy. Co kdyby se něco stalo?“ nechce vyzbrojený těţkooděnec nikoho pustit. Ve výstroji je velký jako medvěd. Pár minut po začátku zápasu však policisti svůj kordon rozpouštějí, nasedají do aut a odjíţdějí, Turky nechávají napospas sobě samým. Kebab a šáteček Zápas se odehrává bez potíţí. Tisícovka tureckých fanoušků v některých momentech hravě přeřvává desetinásobnou přesilu Plzeňských, skanduje a mává šálami. Místy jsou Balkánci králi tribun. Vše ve sportovním duchu. A kdyţ v jednaosmdesáté minutě skóruje hostující hráč Pierre Webó, jsou příznivci Fenerbahçe v extázi. Je konec. Jiţané vyhrávají nad českým týmem jedna nula. Plzeňští fandové odcházejí nakvašeně domů, Turci zůstávají v ochozech, křepčí a chrochtají blahem. Uf, Plzeň bude ušetřena Turasayových slibů a ve městě namísto výtrţností vypuknou oslavy. Chyba lávky. Přijíţdějí znovu policisté, rozbalí všechen vercajk a zase hlídkují před stadionem. Jednotlivé turecké skupinky nasedají do autobusů hned před arénou a vyjíţdějí vstříc plzeňské tmě. Zůstane jich asi dvě stě, kteří se v hloučcích trousí do města. Míjejí nekončící davy domácích příznivců, kteří hromadně spěchají na MHD. Zavadí o sebe pohledem… a nic, jde se dál. „Ti Češi jsou nějací opaření. Na stadionu byli úplně zmrzlí. To nám hrálo do karet. Udělali jsme lepší kotel neţ oni. A přitom kolik bylo jich a kolik nás,“ je spokojen mladík Arda Kaya. Emoce je podle něj třeba ukázat a ţe jsou Turci hodně emotivní, vítá. „Jo, jsme horkokrevní, ale to ke sportu patří. Agresivní ale nejsme. To vytváří média. Najdou pár jedinců, kteří jsou v kaţdém klubu problémoví a přenesou to na všechny,“ dodává Kaya. Narodil se v Německu, ale po tureckých rodičích zdědil i lásku k týmu Fenerbahçe. Dnes sem dorazil se svou asi dvanáctičlennou skupinou ze Stuttgartu. Celý výlet je vyšel na padesát eur na osobu i se vstupenkou. V deset večer je centrum města prázdné stejně jako odpoledne. Sem tam Turek loudající se do hotelu (nebo do Pamely), sem tam Čech spěchající do hospody. Všude ticho. Dunění nikde. Kaya se svými kumpány berou útokem stánek s kebabem, pro který jsme urazili pořádnou štreku. Potom baští svou tradiční pochoutku, a kdyţ procházíme kolem jedné místní putyky, roztahují klubové šály před oknem a dráţdí osazenstvo lokálu. Odměnou jim jsou od výčepu zdviţené prostředníčky. „Vidíš, pak ţe my jsme agresivní, normálně by do nás šli,“ výmluvně gestikuluje Kaya. A kde jsou ty slibované oslavy, ohně v ulicích, tance do rána? „Bylo to tu zmrzlé. Nic se nedělo. Ţádná atmosféra. Zdejší lidi fotbalem neţijí. Dobré je tu leda pivo. Musíš zajet k nám do Německa, aţ přijedou naši tam. Pak uvidíš peklo. Nediv se, ţe to tady všichni

64

zabalili. V Plzni je nuda. A my musíme ráno do práce,“ zívá Kaya. Nasedá s ostatními do transitu, který má místo úloţného prostoru sedačky a odjíţdí k německým hranicím. Ten signál byl jasný. Neukázali nic Češi, neukáţeme ani my. Škoda, Plzeň se tak sama připravila o pořádný kus adrenalinu.

Jako doma. Plzeňské náměstí Republiky před zápasem s istanbulským SK Fenerbahçe. Teď je to tady naše, vzkazují turečtí fanoušci.

65

Došlo i na pyrotechniku. Po odpálených světlicích u stadionu se Turci sami začali dusit v podchodu.

Vzpomínky na policii. Z Plzně budou z těch šťastnějších.

66

Revoluce. Fidel Castro a Hugo Chávez jsou prý symboly tureckého klubu. Ne kaţdý skalní příznivce Fenerbahçe ovšem svoje modly pozná.

67

Vraťte mi peníze. Stevardi při kontrole u vstupu zabavují Turkům zapalovače i mince, někteří přijdou o nemalé částky. Nejdřív se zlobí, pak to vezmou s humorem.

68

Do mekáče nás nedostanou. Po zápase vyhládlo, na kebab se však musí stůj co stůj i přes půl města.

Musíš s námi. Autor reportáţe mezi fanoušky, kteří přijeli do Plzně z německého Stuttgartu. Turecký klub má své příznivce po celém Německu.

69

Příloha č. 2 – Reportáţ č. 2

Hanč a Vrbata se šťastným koncem Text a foto: Jan Olšar

Zima, aţ praští. Silný nárazovitý vítr na krkonošském Zlatém návrší lidmi cloumá, těţko se udrţet na nohách. Prsty v rukavicích jde ještě pohnout, ale za chvíli to můţe být jinak. Snad dojedeme. Před sto lety se v těchto místech odehrávalo drama, kdy se zmrzlého lyţaře snaţil zachránit vlastním kabátem jeho kamarád. Oba tenkrát zahynuli a my dnes uctíme jejich památku. Jedno vím jistě. Bundu nikomu nepůjčím.

70

„Za deset minut start dole pod chatou!“ hlásí postarší vousatý muţ v černém mundúru s elegantní bílou šálou. Dopolední hemţení před Labskou boudou nabírá na intenzitě. Čepice pořádně přes uši, hole do ruky, dotáhnout boty a zacvaknout na lyţe. Zacvaknout? Moment, moment, tak jednoduše to dneska nepůjde. Místo elastických úborů se na startovní čáře rovnají tweedová saka a dámy v sukních, namísto špičatých běţek stojí v řadě páry jakýchsi dřevěných planěk ne nepodobných těm z vesnických plotů, poslední dorazivší upevňují k plaňkám koţené polobotky ţeleznými háčky, pruţinami a řemínky. Jde to ztuha, ale povedlo se. Stejně jako před stoletím. „Tři, dva, jedna,“ odpočítává ředitel závodu Miroslav Paulů a vzduchem se rozléhá zvuk píšťalky. Běţci vyráţí. Moţná to tenkrát vypadalo stejně. „Jsme tady po sto letech na den přesně. Akorát se tehdy začínalo uţ v sedm hodin deset minut ráno a my jsme posunuli start aţ na desátou, aby se sem všichni stihli sjet,“ je opojen magickým datem iniciátor závodu Aleš Suk, stejně jako Paulů vystrojen v černém kompletu s bílou šálou, oba muţi noblesa sama. Tuhle historickou epizodu by kaţdý Čech měl znát. Psal se 24. březen roku 1913, kdyţ od Labské boudy vystartoval mistrovský závod na padesát kilometrů v běhu na lyţích. Na startu se sešlo šest závodníků v čele s několikanásobným vítězem Bohumilem Hančem, panovalo slunečné počasí, osm stupňů nad nulou, na trať proto běţci vyrazili jen v košilích a bez rukavic. Při závodě však začalo pršet, prudce se ochladilo a déšť se změnil ve sněhovou vánici, ve které všichni závodníci kromě Hanče závod vzdali, a tak zůstal v horské chumelenici sám. Mezi těmi, kteří se ho vydali hledat, byl i Hančův kamarád Václav Vrbata, který se s ním setkal a promrzlému závodníkovi dal svůj kabát a čepici. Oba muţi se ale znovu rozdělili, při návratu umrznul na Zlatém návrší Vrbata, Hanče se sice dalším muţům podařilo nehybného dostat na Labskou boudu, tam ovšem zemřel i on. Na památku této tragédie se 24. březen slaví jako Den horské sluţby. A k poctě zemřelé dvojice se jede i dnešní historický závod. „Před půl rokem jsme kalkulovali s tím, ţe tak výjimečnou událost lze udělat jednou za sto let a pak aţ za dalších sto. A to uţ tady nebudeme,“ vypočítává Suk. Těţko hledat k organizaci závodu někoho povolanějšího. Suk je sběratelem historických lyţí, kterých vlastní na sto padesát párů, nejstarší má z roku 1900, mezi nimi i unikát, originální lyţe Hančovy. To uţ se ale závodníci po startu drápou do strmého kopce vedoucího směrem na Martinovu boudu, kde bude první kontrola. Celá trasa měří necelých sedmnáct kilometrů a kopíruje jeden ze tří tehdejších okruhů, cíl je znovu u Labské boudy. Přihlásit se mohl kdokoliv, podmínkou byly lyţe, vybavení a oblečení před rokem 1950, aby byl historický obraz co nejvěrnější. Kdyţ jsou v televizi záběry starého tatíčka Masaryka nebo móda Petra Bajzy z Bylo nás pět, vypadá to tu dneska zrovna tak. Nakonec vyjelo přes 140 běţců ve dvou kategoriích, rychlostní a turistické pro ty, kteří si chtěli jen vychutnat jízdu bez pachtění se za vítězstvím. Staré lyţe, mladí lidé Počasí, radost pohledět, pocítit uţ ale radši ne. Sluncem zalité nebe nad krkonošskými hřebeny si pod sebou hýčká lyţaře i všechny horské velikány. Tamhle vidno Luční horu, tam zase Černou, a ta malá vzadu, to je Sněţka. Takový výhled se naskytne málokdy. Trestem pro všechny hříšníky, kteří se tu dnes obdivují Krakonošovu království, je ale silný a mrazivý vítr, který polední teplotu minus deset stupňů sráţí snad o dalších deset dolů. Do tváří děsně štípe. Sníh je zmrzlý a klouţe, i díky tomu se zdatní běţci na lyţích pohybují dost rychle. „Ale o závodění tady dneska vůbec nejde. Tohle je oslava. Oslava lyţování. Všichni, kteří mají rádi Krkonoše a lyţe, tady dneska jsou,“ blaţeně se oddává jízdě devětadvacetiletá Ivana

71

Janečková. Elegantně střídá levou a pravou nohu, z jejího pohybu a výrazu tváře číší radost. Ţe je vám její jméno povědomé? Jistě, tato běţkyně reprezentovala Českou republiku na Olympiádě v Turíně v roce 2006, kde jela i štafetu s Kateřinou Neumannovou. Později ale přišla zranění a se závoděním skončila. Dneska vzdává hold lyţařskému umění. Kdo čeká, ţe se tu sešly staré báby a dědci, aby obuli staré bufy a zavzpomínali na své mládí, plete se. Spousta nadšenců tu nemá ani čtyřicet let. „Na Hanče a Vrbatu tady mladí slyší, není to ţádné překvapení. Navíc se nekoná nějak mnoho historických závodů, takţe je tento svým způsobem unikát,“ dodává Janečková. Celý štrúdl startovního pole míjí Martinovu boudu, okolojdoucí turisti jsou z nezvyklých cestovatelů časem nadšení, zvedají palce a fotí je. Závodníci se na ně zubí a někteří za jízdy zakusují první řízky. A objevují se i první problémy se starou výbavou. „Uţ dvakrát jsem se před někoho dostal a pokaţdé mi prasklo vázání. Musel jsem ho spravovat a zase jsem se propadl dozadu,“ směje se jeden z lyţařů. Vázání je nejčastějším kamenem úrazu. Koţené přezky a řemínky povolují. „Neměl jsem je vůbec vyzkoušené, trochu mě to zlobilo, tak jsem si udělal zlepšovák,“ šeptá spiklenecky jiný, Pavel Purnoch, a ukazuje gumou upravené vázání tak, aby mu na něm boty dobře drţely. Ale prý se to smí. Tohle není závod, kde by vás za to vyloučili. „Je to památný den, ţádná rivalita a bylo by škoda kvůli tomu nejet,“ myslí si. Na Labské boudě, kde si zřídil centrálu organizační tým, mezitím vládne čilý ruch. Miroslav Paulů nervózně pobíhá po místnosti a snaţí se někam telefonovat. „Nestartovalo se v 10.00, ale v 10.06, na to se uţ vykašli. Je zapnutý můj čas,“ uklidňuje ho Suk. Ale čas ředitele nezajímá. „Jde o to, ţe ke kontrole měla dojet první skupina společně a roztrhalo se to. Kdyby se stal průser, tak my o nich nevíme,“ rozčiluje se Paulů. Kontroluje na nástěnce telefonní čísla kontrol rozmístěných v terénu. Organizátoři nechtějí nic ponechat náhodě. Byť venku nic nenasvědčuje tomu, ţe by měl odněkud připlout jediný mrak, natoţ vánice, bezpečnost běţců je prioritou. A tak se shání čísla mobilů na všechny Zemánky a Červinky tam venku, aby se jim řeklo, ţe některá předem rozdaná numera dnes na start nedorazila a ţe kolem nich neprojedou, čas bude jiný a tak dále. Za Sukem přicházejí novináři z televizí a ptají se, kdy budou první snaţivci v cíli, aby měli super záběry na kameře. „Uţ by se měli objevit,“ střílí si z nich s váţnou tváří. „Ha, já uţ je támhle vidím,“ přikládá si k očím dalekohled. I kdyţ od startu uplynula sotva půlhodina, běţí nadšeně novináři ven a Suk si můţe dáchnout. Nejrychlejší závodníci dorazí nejdříve za hodinu. Za sto let znovu Předválečné běţecké procesí se uţ zatím stačilo roztrousit po všech svazích v okolí. Z „Martinovky“ zamířilo na Sněţné jámy, pak je čeká sjezd na Voseckou boudu, odtud na Harrachovy kameny a Zlaté návrší, aţ nakonec sjedou zpět na Labskou boudu. Čelo závodu lapá po dechu a nenasytně se dere za vítězstvím, ostatní si poţitkářsky vychutnávají historickou atmosféru a výhledy. Ale běda, kdyţ je trasa vyvede ze zákrytu hor na hřebeny. Nárazy větru je nutí zabodnout jejich pohledy na špičky lyţí a modlit se, ať je to nesfoukne dolů. Hrabat se do kopců je oproti rovinkám dost namáhavé. Staré ski jsou velké a těţké. „Moje jsem včera váţil a mají dohromady pět kilo, dnešní závodní běţky váţí tak kilo a půl. Je to fakt dřina,“ vysvětluje Purnoch. Ţádná výhra nejsou podle Janečkové ani sjezdy. „Sníh je zmrzlý, lyţe nemají hrany a jsou hůře ovladatelné, takţe člověk musí být hodně opatrný, pokud na tom nestál. Je to náročnější a určitě ne pro kaţdého. Jen pro opravdového nadšence, který má rád lyţování a který se tím baví,“ říká mladá běţkyně.

72

Sama na nich dneska stojí poprvé, historické exempláře zřejmě ze třicátých let pocházející z Chorvatska si půjčila od organizátora Suka. Sehnat vlastní lyţe není lehké, k mání jsou občas na internetových aukcích nebo na starých vesnických půdách u babiček. „Aby pak ve sněhu nenasákly vodou, musí se mořit a napustit fermeţí. A aby dobře jely, musí se – stejně jako dnešní běţky – namazat. Dříve se tak dělalo kombinací stearinu, smrkového dehtu, kostelní svíčky a špeku, dneska se pouţívají speciální vosky,“ popisuje Suk. Borci na čelních pozicích se pomalu dostávají k cílové etapě. Projíţdějí kolem mohyly Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší. Lehčí závodníci mají co dělat, aby je poryvy vichru neodnesly. Kdyby vám tady odletěla čepice, najdete ji aţ v Liberci. Toto utrpení je však vykoupeno nádherným panoramatem východní části Krkonoš a závěrečným sjezdem k Labské boudě. Prudký sešup dává většině zabrat, ale nakonec jej všichni bravurně umanévrují. V cíli uţ čeká na doběhnuvší jedince organizátorská delegace a asi padesátka diváků s blesky. Sýýýr. První koncovou linii překonává Matěj Boháč. Čas hodina a třicet sedm minut. Postupně dojíţdí další a další, někteří z turistické kategorie zdolávají sedmnáctikilometrovou trať i čtyři hodiny. Po závodě převládají nadšené dojmy. „Nádhera, nádhera, atmosféra skvělá, rozhled fantastický, počasí krásné,“ libují si. Pořadí nikoho nezajímá, tohle není soupeření, tohle je pomník příznivců lyţování, opakují. Lyţe s oddychem odepínají všichni. „Za sto let se změnilo v lyţování úplně všechno. Sukně na běhání moc praktické nejsou,“ směje se Janečková. Odevšad však zaznívá obdiv. „Musím před našimi předky smeknout. S takovým vybavením vyrazit na padesátikilometrový závod, navíc jen v košili, na to bych si netroufl,“ uznale kývá hlavou Purnoch. Někteří po dojetí odlamují z vousů zmrzlé rampouchy, vytahují z pod kabátů kořalky, teplý čaj v chatě bodne všem. Na silném větru nezůstane nikdo stát dlouho a mizí buďto v boudě, nebo alespoň za ní v závětří. Nejtěţší dřinu tak musí vystát Suk s Paulů, kteří v cíli čekají na všechny lyţaře a zapisují jejich časy dojezdu. Neztratil se nikdo. Uf, tentokrát to dopadlo dobře. Na vyhlášení výsledků doráţí i sám Krakonoš a kaje se za to, co před sto lety svým počasím způsobil. Dneska nám to prý sluníčkem vynahradil. Pak se vyjmenují nejlepší běţci, pogratuluje se, zatleská se. Kdosi zazpívá nějakou glorii. Pokud se Hanč s Vrbatou na nás dívají, musí mít radost. Kdo ví, zda se v roce 2113 najdou podobní nadšenci, kteří zosnovají stejnou zábavu. Náznaky tu však jsou. To kdyţ s úsměvem na tváři dá naoko nespokojenost se svým umístěním jeden z lyţařů. „Však počkejte za sto let, já vám to vrátím!“

73

Století je pryč. Stejný den, stejná trasa. Na start historického závodu na počest Hanče a Vrbaty se vyráţí po sto letech jen o tři hodiny později neţ tenkrát.

74

Vidím. Účastníci musí mít kromě historických lyţí také dobovou výbavu a oblečení. Čím starší, tím lepší.

75

Jedeme. Staré lyţe jsou hůře ovladatelné. Pro stoupání do kopců jsou těţké, při sjezdech se na nich špatně brzdí.

Řemínky a pruţiny. Připnout tímhle boty k lyţím můţe být pořádná věda. 76

Vzhůru za dobrodruţstvím. Trať závodu není ţádný med, na jednom z úseků je převýšení téměř tři sta metrů na jeden kilometr.

77

Pokrok nezastavíš. Nalevo lyţe z doby kolem roku 1930, napravo moderní běţky současnosti.

78

První. Necelých 17 kilometrů nejrychleji zvládl Matěj Boháč z Prahy. Spoustu lyţařů však dává přednost poţitku z pomalé jízdy.

79

Zmrzlík. Nádherné slunečné počasí je kompenzováno silným větrem a mrazem. Na vlastní kůţi to pocítil kaţdý.

Nedařilo se. Při ostrém startu to některé z prastarých lyţí nevydrţely. 80

Pardon a děkuji. Krakonoš vzal na sebe zodpovědnost za tragédii Hanče a Vrbaty před sto lety. Organizátorům Aleši Sukovi (vlevo) a Miroslavu Paulů poděkoval za dnešní závod.

Odznak nejlepšímu. Na památku historického závodu dostal vítěz ocenění z pravého zlata. Hodnota medaile je 25 tisíc korun. 81

Příloha č. 3 – Reportáţ č. 3

Zlatá mládeţ pro dobrou věc aneb jak se dělá divácký kotel Text a foto: Jan Olšar

Na Facebooku přistála zpráva. „Přátelé, všechny vás srdečně zdravím. Vozíčkářský florbal neměl nikdy fanoušky na tribunách. My to můžeme změnit. Stačí jenom dorazit a fandit. Tito lidé si to zaslouží víc než všichni ostatní. Těším se na vás s bubny a trumpetami ve sportovní hale v Ostravě-Přívoze. Matěj Smeták.“ A protoţe dobrých skutků není nikdy dost, pánbů nám ţehnej, půjdeme jeden udělat.

82

Matěj Smeták je obyčejný jednadvacetiletý kluk s neobyčejným srdcem. Bydlí v malé slezské obci Těrlicko, kterou na mapě najdete snáze díky tamější přehradě. Rád se baví, studuje vysokou školu, sportuje, hraje florbal v nedalekém Havířově. A jako zdravý ho hraje i na vozíku s hendikepovanými za ostravský celek FBC ABAK Remedicum. Uţ několik let je svět postiţených sportovců jeho srdeční záleţitostí. Není však potřeba si nalhávat, ţe sportování hendikepovaných má znatelně méně diváků neţ to „normální“. „A to je strašná škoda, mrzí mě, ţe to spousta lidí hází za hlavu. Přitom je atraktivnější neţ leckterý sport nehendikepovaných,“ říká Smeták. Aby tak dostal florbal vozíčkářů do povědomí co nejvíce lidí, začal u svých kamarádů, které obvolal a na Facebooku napsal zprávu. Ať přijdeme povzbudit jeho tým! Sraz v sobotu v 7.30 před těrlickým obecním úřadem. Docela pakárna, chce se člověku ulevit, kdyţ i na začátku dubna leţí kolem půl metru sněhu, teplota pod bodem mrazu. Tím spíš, ţe po páteční propité divoké noci sem beztak dorazí sotva dva tři zoufalci. Těţko předpokládat, ţe se mladí budou obtěţovat vstávat před desátou. Omyl. Nejen ţe se obtěţovali, evidentně jim to nedělalo potíţe. Po půl osmé se na plac, honosně zvaný místními náměstí, sjíţdějí naleštěná auta ne zrovna levných značek. Některá brzdí takřka smykem na dvou metrech, vysmátí mládenci soukající se z vozů mohou mít řidičák sotva pár měsíců. „Zdár, zdár,“ plácá si s nimi Smeták. Čeká se na další. Kluci se mezitím hrabou v motorech a radí se, co musí doladit a vyměnit, kření se, kolik kdo uţ ve své kariéře naboural aut. Vypadá to tady jako na tuningovém srazu. „Hustou káru“ tu má kaţdý. Taková zlatá mládeţ, která si ţije v domečcích v poklidném předměstí Havířova. Těrlicko Hills 902 10. Kdyţ je před osmou posbírána parta dvaceti lidí, pojede se dál. Ještě je chvíli čas, šup do krámu koupit pivo a hned po ránu si dopřát pár poctivých loků. Sednout potom za volant? No a co, načesané vlasy nás kdyţ tak před policií uchrání. Jedeme nabrat další lidi. „Osm deset sraz na benzince za kruháčem, tam si povíme další instrukce,“ velí Smeták. Přes Havířov frčíme v padesátce stovkou. Hlavu si s tím neláme nikdo, na semaforech se kluci z aut hecují a jednotlivé úseky závodí. Dojedeme na shellku, kam nakonec doráţí celkem asi čtyřicet lidí. Kluci i děvčata kolem dvaceti let. Všichni kouří a srkají kafe i pivo. Zatím nepadá o florbale jediné slovo a nevypadá to, ţe by někoho zajímal. Utíná to aţ Smeták. „Díky všem, ţe jste dneska přišli. Nemám pro kaţdého dres, ale ještě nějaké seţenu přímo v hale. Zatím vám rozdám tyhle. Doufám, ţe se pořádně vybouříte, poslední info si řekneme v Ostravě před halou,“ sděluje houfu kamarádů. A vybraní šťastlivci se navlíkají do ţlutých trikotů. Kontroluje se výbava, tři bubny vypadají solidně. Hurá směr Ostrava. Na Rudné ulici valíme v devadesátce sto padesát. Všichni řidiči naší výpravy své auťáky pořádně odvazují, předhánějí se, troubí na sebe a z okýnek se smějí. Kdyţ předjíţdějí ostatní auta na silnici zprava přes odstavný pruh, je to docela síla. Ve městě to střiháme dvakrát na červenou a se srdcem v krku vypínáme motor na parkovišti před sportovní halou Sareza v ostravském Přívoze. „Takţe,“ svolává si pod sebe Smeták všechny, stoje na venkovní lavičce, „půjdeme dovnitř a zatím bez emocí. Budete se tvářit, ţe jste zkroušení, trochu nezájem. Rozbalíte to aţ potom. Sedáme na levou stranu co nejvíc k sobě, ať je to nabité. Pak se co nejhlasitěji projevte… Jo, a fandíme Ostravě,“ vyčerpává svůj monolog a rozhazuje zbytek dresů, abychom si je oblékli. Vozíky nevozíky, tvrdě do nich Florbalová liga vozíčkářů čítá devět druţstev, osm českých a jedno polské. Celá sezóna je rozdělena od září do května na sedm kol, aby týmy nemusely obtíţně cestovat týden

83

co týden po republice. Kaţdé kolo se koná v jiném městě, do kterého se všechny týmy sjedou, zápasy pak mezi sebou hrají celý víkend. I přesto je však veškerý převoz vozíků a ubytování pro některé celky drahé, a proto na vybraná kola nejedou. Sice se tím zmenšuje jejich šance získat co nejvíce bodů ze hry, ale v tomto světě s velice omezeným počtem sponzorů a peněz jiná moţnost není. Ryze domácím se tak tým FBC ABAK Remedicum Ostrava stává de facto jednou ročně (letos je však do Ostravy naplánováno i závěrečné play-off na konci května). Toho chce Matěj Smeták pořádně vyuţít. „Takový výjezd jsem zorganizoval uţ minulý rok, byl hodně početný, jsem proto rád, ţe se lidi nasbírali i dneska. Oproti loňsku je nás tu dvakrát tolik,“ jde ze Smetákových slov vycítit spokojenost. On sám se k vozíčkářskému florbalu dostal na střední škole, kde studoval obor zabývající se prací s hendikepovanými. Jako florbalista se podíval na trénink vozíčkářů a jejich hra ho zaujala, vyuţil proto pravidla, ţe v kaţdém týmu můţe startovat jeden zdravý hráč, samozřejmě na vozíku, který má půjčený. Nový stojí sedmdesát tisíc. Od té doby staví florbal na kolech na stejnou úroveň k tomu normálnímu. V devět začíná první mač. Ostravští se v něm utkávají s polským Wheel Wolf. Těsně před úvodním hvizdem ještě Smeták diriguje z hrací plochy nás diváky. „Dejte do toho fakt všechno, na začátek hymnu,“ odkazuje na rozdaná lejstra se soupiskou jeho týmu a slovy písně, kterou při startu utkání sborově notujeme: „Ta ostrááávskááá zvěř, mááá svůůůj vlastnííí svět…“ Smetákův ansámbl evidentně fandění chytlo. Borci ve spodní řadě zběsile mlátí do bubnů, druhá řada jim zdatně sekunduje s trumpetami. Všichni pak tleskají a povzbuzují domácí skvadru na hřišti. Pojďme do toho! Střílej! Dáme góla, dáme! A vypadá to upřímně, ţádné nucené pobízení. A legrace uţ vůbec ne. Dění na ploše nenudí. Nasazení hráčů obrovské, hra tvrdá, tempo rychlé. Pro toho, kdo kouká na tento sport poprvé, opravdu překvapení. Týmy si nic nedarují, soupeři do sebe najíţdí vozíky, častokrát se někdo ocitá na zemi. To se pak hra přeruší a ze střídaček někdo přispěchá upadnuvší jedince zvednout. Ve třetí třetině prohrává ostravský tým s Poláky 2:3. Smeták je v týmu výraznou osobností, s hokejkou to umí asi nejlépe ze všech, myšlením vnáší do hry klid a nápad. Naopak ztrácí v pohybu na vozíku, se kterým není sţitý jako ostatní. Tři minuty do konce. Hoši, zabojujeme! Dojeď ho! Bohuţel se zvrat nepodaří a polský celek vítězí. „Děcka, byla to paráda. Další zápas máme v jedenáct, takţe teďka pauza,“ chválí zarputilost fandů Smeták, kdyţ dorazí na tribunu. A děcka mají hlad a potřebují kouřit. A samozřejmě nešlo čekat, ţe budou mít s sebou namazané rohlíky s paštikou. Jede se do mekáče. Po královsku drahými auty na královské menu. Proč tu vlastně jsme? Hala Sareza v Přívoze je spíše komorním stánkem pro menší sporty. Její kapacita je sedm set sedících diváků, dneska jich tu je něco přes sto. Kdyţ z ní proto na hranolky a cheeseburger zmizí téměř polovina osazenstva, která se navíc stará o sto procent ruchu, uvnitř to na „cizí“ zápasy skoro zemře. „Moţná si přátelé myslí, ţe sem jedou kvůli mně, kdyţ je sám obvolám a napíšu jim, ale já na ně apeluju, ţe to kvůli mně není, ţe se jdou podívat na mé spoluhráče. Pro ně je skvělé, kdyţ na ně někdo řve, neznají fanoušky na tribunách. Mají radost. Jezdíme do Janských Lázní, do Plzně, do Mostu a tam není ani jeden fanoušek. Kdyţ se hraje v Ostravě, je tu plná tribuna a vozíčkáři to strašně ocení,“ přemýšlí Smeták, zda mu známí jen neprokazují sluţbu a jinak je sféra hendikepovaného sportu míjí.

84

Jistě, kaţdý týden by prý takový houf nenasbíral, ale jednou do roka se to dá. Kdyby však nedal nikomu vědět, sami od sebe by nedorazili. Moţná dva, moţná tři. „Ne ţe bychom nechtěli, ale kaţdý máme svoje věci. Nevyhledáváš to, nevíš o tom. Kdyby nás Mates nezorganizoval, asi se nedomluvíme,“ obhajuje dnešní výlet Smetákův kamarád Přemysl Charvát. Ale Mates napsal a po dobrém dojmu z minulého roku proto jeli znovu. „Florbal na vozíku je určitě zajímavý, neuvěřitelně fyzicky náročný. Klobouk dolů před nimi, jsou to borci. Já bych to nezvládl,“ přidává slova uznání Charvát. Před jedenáctou se stihli všichni vrátit, najezení, někteří ještě s mastnými pytlíky se ţlutým emblémem v ruce. Druhý zápas, který však domácí odstartují, se hned mění v exhibici. Soupeř – Bulldogs Brno – má totiţ po celý čas o jednoho hráče v poli méně. Ostravští sází jednu branku za druhou a publikum si to uţívá. Řve, ţe chce desítku, coţ hráči vyslyší a v pohodě vsítí desátý gól. A pak další a další. Bubny neutichají, bubeníci si uţívají svou roli jako při fotbale na Bazalech. Kdyţ se blíţí finiš, vyvolává kotel postupně jméno kaţdého člena domácího muţstva, coţ působí opravdu emotivně i na samotné hráče. A kdyţ zápas skončí 14:1 ve prospěch Ostravy, sjedou se vozíčkáři před tribunu a kynou hokejkami svým příznivcům. Spontánní potlesk ve stoje a několikeré „ho-ši, dě-ku-jem,“ nemůţe nikoho nechat chladným a tak se přistihnu, ţe mám po těle husí kůţi. „Dneska to tady nemělo chybu. Podpora byla super. Člověka to nabudí a dokáţe ze sebe dostat ještě o sto procent víc neţ v prázdné hale. Nám to v podstatě splní sen, kdyţ tady ti lidi přijdou. Sport díky tomu dostane smysl, pokud člověk vidí, ţe mu někdo fandí. Všichni na hřišti to slyší, vyvolávají-li vaše jméno. Je to pro nás velká motivace a určitě si toho hodně váţíme,“ popisuje ostravský hráč, jmenovec Matěj Kuţílek. Před dvěma lety bylo v ostravské hale prázdno, minulý rok uţ se iniciativou Smetáka objevilo první větší klubko příznivců, letos nabyla atmosféra ještě větších rozměrů. „Za pět let, co hraju, se divácká obec určitě rozšířila, ale ten pravý impulz tomu dal aţ loni spoluhráč Matěj, kdy na Facebooku vytvořil událost pro fanoušky. Absolvujeme výjezdy po celé republice, ale nikde jinde jsme tohle ještě nezaţili. Určitě to působí i na hostující týmy. Kdyţ sem přijedou a vidí plnou halu, musí zapřemýšlet, ţe by to šlo takhle udělat i u nich,“ dodává Kuţílek. A ţe to soupeře opravdu nadchlo, není ţádným skrytým tajemstvím. Uţ z hrací plochy směřují pohledy na kotel, který se postaral mezi hendikepovanými sportovci o značný rozruch. „Svým způsobem to byl unikát. Přitáhnout stejně početnou návštěvu i u nás doma by bylo fantastické,“ jsou okouzleni v týmu Tatranu Střešovice. Cestou jsou prý sociální sítě, kde se dané echo šíří nejrychleji. Kdyţ aplaus skončí, není najednou co dělat. Ostravané uţ dneska hrát nebudou, tak co tady na ostatní týmy. Dresy dolů, bubny schovat. Půjde se. Zakouří se, nasedne do rychlých aut a pojede se sto padesátkou na Havířov. A večer... večer se o tom, ţe měl Staněk radši nahrát neţ střílet a ţe blafák Leţoně byl perfektní, určitě v hospodě diskutovat nebude. Matěj Smeták to ví, nedělá si iluze, růţové brýle nenosí uţ vůbec. „Kámoši jsou nadšení, líbí se jim to. Ale tím odchodem z haly to pro ně skončí. Celý rok se o to nezajímají, neví o tom nic. Je to chyba, ale s tím nic neuděláme. Nechci se přeceňovat nebo chvástat, ale pokud nebude takový další člověk, jako jsem já, který bude na ostatní apelovat, bude trvat hodně let, neţ se publikum zvětší. Hrajeme v Ostravě, je tady ostravský tým a největší skupinu diváků tvoří lidé, kteří bydlí třicet kilometrů odtud. To je na zamyšlenou,“ rozhodí rukama. A má pravdu. Bez jakéhokoliv chvástání. Přivedl partu ulítané mládeţe, aby vykouzlil úsměv na tváři několika dalších lidí. K nezaplacení.

85

Děcka, fanděte. Matěj Smeták (v popředí) udílí pokyny svým kamarádům před halou Sareza v Ostravě-Přívoze, aby při zápasech vytvořili bouřlivou atmosféru.

Oblečte si dresy. Fanoušci si obvykle s sebou nosí vlastní vybavení, tady se o něj musí postarat Smeták. 86

Můţete přispět. Největším problémem sportu hendikepovaných jsou peníze a diváci. S povinným vstupným by jich ještě ubylo, naopak s lidmi přichází alespoň nějaké příspěvky.

Šéf. Kdyţ dá Smeták (vpravo) instrukce fanouškům, převleče se a usedne na vozík. Zbývá rychle se svými spoluhráči stanovit strategii zápasu.

87

Hoši, jedeme. Mládeţí zaplněná část tribuny burácela, fandění chytlo všechny a bylo to znát.

Ţivot na kolech. Mezi zápasy si někteří z diváků zkouší, jaké to je, pohybovat se a hrát florbal na vozíku.

88

Děkujeme. Hendikepovaní sportovci tleskají divákům za jejich podporu, česká florbalová liga právě zaţila moţná největší a nejhlasitější návštěvu v historii.

Výbava kotle. Za ni by se nemusel stydět ani ten fotbalový na ostravských Bazalech.

89

Příloha č. 4 – Reportáţ č. 4

Zlínské trampoty na cestě k titulu ke stříbru Text a foto: Jan Olšar

Byla neděle po desáté hodině večer, kdyţ před obrazovkou na zlínském náměstí někdo pronesl větu „ty vole, ještě ţe nejdu ráno do práce“. Do rozuzlení druhého prodlouţení posledního finálového zápasu v hokeji mezi Zlínem a Plzní v té chvíli chybělo pár minut. A v té stejné chvíli se vedrala do hlavy otázka, jestli je zlínské nadšení opravdu nadšením, nebo jen splněnou povinností.

DÍL PRVNÍ

90

Zlín, to je takový malý český Stalingrad. Úzká nudle, kterou lze projet po jedné ulici, stejně jako slavné místo válečné bitvy. Podél ţelezniční tratě vystřílené továrny, jen místo Volhy řeka Dřevnice. A uprostřed města osamocený monstrózní obchodní dům, jen za jeho zaprášenými okny nečíhají s puškami vojáci. Historie pak nezapomíná, ţe se z obou měst staly pomníky jistých lidí. Ve Zlíně je skoro všechno z červených cihel. Obytné domky, nemocnice, hotel Moskva, univerzita a další baráky bůhví k čemu. Boje se v něm táhnou uţ skoro dva týdny, oproti těm válečným jsou to naštěstí jen boje hokejové. Zatím je to na zápasy 3:3, rozhodující bitva však tenhle červený Stalingrad teprve čeká. Dnes se ukáţe, kdo usedne na český hokejový trůn a získá titul. Titul, který Zlín vybojoval naposledy v roce 2004, coţ je hokejový středověk. Celou dobu však stojí proti zarputilý soupeř, HC Škoda Plzeň, která mistrovský pohár dosud nevyválčila ţádný a finále naposledy hrála uţ v pravěku (rok 1992). Před začátkem bojů na ni sázela většina expertů. Má větší hlad po úspěchu a má méně zraněných hráčů. Dotáhne to? No to teda ne, to by tak ještě v obuvnické kotlině scházelo. S tím se zlínští příznivci nesmíří! Titul bude ve Zlíně, věří všichni. Opravdu? Anebo byl scénář daný předem? Nedošli fanoušci na klíčový zápas jen ze setrvačnosti? Ale popořádku… Úterý 9. dubna 2013, hrací den první 15.27 Na zlínské radnici vystavují pro veřejnost Prezidentský pohár pro vítěze letošní základní části, kterou Zlín vyhrál. „Nečekáme davy, trofej byla k vidění uţ na stadionu, určitě si ji kaţdý prohlédl,“ dušuje se primátor Zlína Miroslav Adámek, kdyţ za půl hodiny navštíví místnost s lesklou vázou deset zájemců. „Teď jsme na dvaceti aţ pětadvaceti lidech,“ šeptá primátorovi nějaký zlínský ouřada v bílé košili. Pak se deset minut nic neděje, aţ nakonec vchází mladý pár s foťákem. „Jsme na třiceti lidech,“ zahlásí hrdě ouřada. 16.03 Ţe je ve Zlíně hokejová hala, mnozí zdejší obyvatelé tuší. Někteří dokonce vědí, kde ji hledat, a část z nich vás tam i správně nasměruje. Je to do kopce, kolem červeného mrakodrapu. Finále se začíná tady, na Moravě, Zlín totiţ díky lepšímu umístění po základní části odehraje první dva zápasy na domácím ledě. 16.25 Zimní stadion Luďka Čajky, překvapivě z červených cihel, se nachází na odlehlém klidném místě. Frmol není ani v místním fanshopu mezi dresy a dalším hokejovým harampádím. „Zájem se při finále dost zvedl. Tahákem je samozřejmě Petr Čajánek, jeho trikot jde na dračku,“ tváří se přesvědčivě šéf fanshopu Kamil Krčál. Šály a kšiltovky prý berou, letošní finálová edice je jasná. „Jeden klub, jedna víra,“ znějí její vyšívaná loga. To se ještě ukáţe. 16.45 První zápas finále hokejové extraligy mezi Zlínským PSG a HC Škoda Plzeň začíná aţ za hodinu a půl, před halou uţ se to ale hemţí lidmi. Dojeli sem fandové z Čech a postávají tady uţ i místní nedočkavci. „Lístek, lístek, nemáš lístek?“ horlivě se shání po tiketu tlusťoch v koţené bundě. Na dnešek uţ je vyprodáno. „Mám dva na sezení, čtyři stovky za jeden,“ prohodí nepřítomně chlap s prošedivělým vousem pět metrů od tlusťocha. Říká to jen tak, do prázdna, nikomu. „Oukej, beru je,“ trhá hlavou tlusťoch směrem k vousáči. Ruku na to a osm stovek k tomu. 17.10 Spousta netrpělivců se sebere a při otevření turniketů míří dovnitř, byť do začátku zbývá hodina. Ukousnout klobásu, obrátit do sebe pivo bez pěny a hurá na ochozy. 17.45 Na finálovém ruchu mají největší ţně ţebráci a bezdomovci. Ve stáncích před stadionem si kupují levný svařák a nemusí riskovat trable, které by je čekaly při koupi v hospodě. První alkohol se podepisuje i na samotných fanoušcích, někteří se uţ motají. „Nasereš mě, uděláš problém znovu a jdeš na bránu k policajtům,“ zdvihá varovně ukazovák na jednoho připitého nemotoru stevard u vstupu. Hokej začíná aţ za půl hodiny.

91

Čilý shon vládne před halou stále kvůli vstupenkám. Navzájem si je prodávají Zlínští diváci v ţlutomodrých dresech s Plzeňany v modrobílých. Nepřátelství ve vzduchu nevisí. 18.33 Kdo měl lístek, křepčí na tribunách, kdo ne, zapíchl to v lokálech kolem zimáku. V hospodě přímo na stadionu civí na televizi pár bezzubých štamgastů se svými drahými polovičkami. Ale je tu nuda, sedí jich tu tak deset, v rohu pospává chlápek zmoţený pitím. „Jo, jó, jóóó,“ zatíná najednou pěsti vzbuzen výkřikem komentátora v televizi. Plzeň dala gól. „Ty, kurva, klidni se,“ vyjíţdí po něm domácí pijáci. A plzeňský chlápek se klidní. Přemáhají ho těţká víčka a znovu usíná. 18.52 Končí první třetina, coţ se projevuje u výčepu. Z deseti lidí v hospodě je najednou sto, na pivo se stojí patnáctimetrová fronta. Pak ho všichni vyzunknou a běţí zpátky na tribunu. Kromě deseti stálic podniku. 19.30 Ve druhé hospodě níţ pod stadionem mají lepší pivo a minimálně osm televizních obrazovek, na všech se vysílá hokej. Nikdo ani nedutá, zakloněným hlavám neunikne jediný pohyb černého kotouče na ledě, ani ten, kdy podruhé míří do zlínské sítě. 19.55 Druhá přestávka. Na zlatý půllitr sem dorazilo na otočku padesát trenérů ve ţlutých dresech. „Ty vole, byl tam sám a takhle to posrat.“ „Jestli nedáme v další třetině do desáté minuty gól, jsme v prdeli.“ „Dneska to je marné.“ A pak kopnout pivo, rum, pivo, pivo, zhodnotit elektronickou tuţku Martina Hostáka ve studiu České televize a frčíme zpátky na stadion. 21.13 Uţ je dávno po zápase, Zlín prohrál 0:3 a do baru přichází stanovit diagnózu ti, kterým se nechce domů. „Jó, hoši, zítra to musí být lepší, jinak za chvíli končíte. Musíte více pracovat před bránou,“ radí při televizním sestřihu momentů z utkání hrdí příznivci hokeje a zlatého moku. Přijdeme zas, ale chceme lepší výsledek. Středa 10. dubna, hrací den druhý 12.22 Na internetových fórech obou týmů se dávají rozumy a spekulace uţ od včerejšího večera. „Nebýt taková marodka, to by bylo jiné pokoukání, ale snad si nemyslíme, ţe pětice Leška, Balaštík, Köhler, Čajánek, Veselý nám vyhraje zápas proti rozjeté Plzni,“ zoufá si na stránkách zlínského fanklubu Milan. Na kádr oslabený zraněními se stáčí hodně příspěvků, spousta lidí vidí v absenci hráčů hlavní příčinu. „Bohuţel se k tomu přidala i naprosto tragická atmosféra,“ myslí si o prohře uţivatel s přezdívkou Radeček. „Momentálně na to asi nemáme. Buď jak buď, já od zápasů nic nečekám a prostě si uţívám, ţe v tom finále jsme. Ať to skončí jakkoliv, já budu spokojený a povaţuju letošek za mimořádný,“ píše jakýsi Kubas. A tak se dá prokousat názory, ţe uţ postup přes Binec či Psinec (rozuměj Třinec) do finále byl úspěch a případný titul bude nad plán. Za všechno prý můţe kos, který lítá pod střechou uvnitř stadionu. To v táboře soupeře je o poznání veseleji. „Paštiky si neškrtly a Čajánkovi tečou nervíky,“ libuje si na facebookovém profilu Plzně Martin Motyčka. Paštikáři je posměšná naráţka na dřívější název zlínského klubu Hamé. Plzeňští pějí ódy na své muţstvo a výkon, titul je na dosah. Dneska se vyhraje a pak je dvakrát doma dorazíme (hraje se na čtyři vítězná utkání). 16.27 Uţ si to zase všechno vykračuje ke stadionu, dneska se hraje o půl šesté. A pije se uţ od odpoledne. Více zřejmě Západočeši, kteří moţná ještě teď slaví úterní výhru. „Helé, včera dobrý. Ten Zlín, marodká, jó, vůbec nešli přes naši obranu. Náš kotel dobrý, asi dvě stě nás byló, ale ti domácí, jó, úplně mrtví. Ten tým, jó, potřebuje toho šestýho hráče ve

92

fanoušcích a oni, to jejich vosí hnízdo tám, na to serou, helé,“ káţe dvoumetrový chlap Jan Šindler, který měl evidentně pět šest piv na ranní spravení. Šindler přijel z Rokycan jako věrný fanoušek plzeňského týmu. S prvním zápasem je spokojený, nechápe, jak je moţné, ţe domácí publikum své hráče nepodpořilo. A ve městě to prý taky s hokejovou atmosférou stojí za houby. „Včerá nás nacpali hned po zápase do busu a jeli jsmé do Otrokovic. Tam jsme spali jako vězni někde, uţ nevím kde. Ale jakó dneská, ty jó, mrtvý tady. U nás máš dres a všichni na tebé na ulicí mávají. Plzéň, to je hokejové městó,“ natahuje otřesně své poznatky. Pár Zlínských ráno potkal. Zdravice, kořalka, bylo to fajn. Ale kreténi se prý najdou všude, a tak si s některými do noty nepadl. Jen to město spí, pohlceno hokejem není, vidí ze svého pohledu. „Ale play-off, to jsou rozhodčí, zaměř se na rozhodčí,“ radí Šindler. 16.44 Domácím to do kopce ke stadionu příliš zvesela nejde. Zkroušené pohledy, sklopené oči. Dvojice místních kamarádů skládá do peněţenek tipovací tikety ze sázkové kanceláře. Oba pamatují uţ hodně. „Je pravda, ţe za titulu v roce 2004 to bylo lepší. Celé město bylo ověšeno ţlutými prapory, tehdejší starosta hokeji dost fandil, oblékl celou radnici do ţluta. Byla atmosféra. Teď to město málo propaguje,“ krčí rameny František Vavruška. A kvituje mu i Zdeněk Karlík. „Lidi tím prostě více ţili, teď rezignovali kvůli marodky týmu. Uţ je to odevzdané. Druhé místo je fajn, uţ se můţe jen překvapit. A Plzeň je samozřejmě dobrá,“ rozkrývá zákulisí. Zlín a hokej, to oni znají. 17.10 Před stadionem je více policistů neţ včera, s lístky se kupčí stejně. Máš? Nemám. Máš? Mám. Můţeme jít. 17.27 Jiţní tribuna zlínského stadionu je zaplněná do posledního místečka. Stojíme a nemůţeme se hnout. Kolem se snaţí pořád někdo prodírat tam a zase zpátky. Do nosu se vkrádá odér levného svařeného vína, to se dá přeţít. Ţe před vámi někdo neustále pouští větry taky. Ale pokud se před vás postaví otrhaný týpek s mastnými zapáchajícími vlasy, poznáte, ţe fandění v kotli není ţádný med. Teď se ještě zorientovat. Domácím se říká ševci nebo berani, hostům škodováci a indiáni. 17.30 Při začátku západu se píská na rozhodčí a plzeňské hráče. Část tribuny řve: „Mistři?“ A ta druhá odpovídá: „Ševci!“ A tak pořád dokola. Mimochodem, drobný opeřenec pod střechou haly opravdu poletuje. 17.45 Zlín prohrává, coţ se samozřejmě domácím nelíbí. Nesouhlasné bučení se nese tribunami v pravidelných intervalech. „Pískej, kurva!“ „Vole, Leška, hraj uţ.“ „To je děs.“ Obecenstvu se zdá, ţe rozhodčí přehlíţí fauly hostů, zatímco berani na trestnou lavici putují několikrát. 17.50 Góóól! Vůbec první branka domácích ve finálové sérii. Celý stadion burácí a nad hlavami točí šálami. Kvůli tomuhle se na hokej chodí a je to fajn. I jako nezaujatého diváka vás poleje euforie. 18.07 Přestávka. Alou ven vyprázdnit močový měchýř, zakouřit, lupnout pivo. Jo, teď drţíme s Plzní krok, vyjadřují spokojené výrazy domácích fanoušků. Tvrdě do nich. 20.07 Bude prodlouţení. Základní hrací doba nepoznala vítěze, na obou stranách padly dva góly. Plzeňský kotel je nervózní, takový scénář nečekal. Domácí diváci uţ jsou pro škodovácké příznivce šulini a hráči jakbysmet. Přituhuje. Oba tábory se častují uráţkami. 20.44 Góóól! Po prodlouţení přichází na řadu samostatné nájezdy a jediným úspěšným střelcem z obou muţstev je Petr Leška. Rázem se stává hrdinou večera. Vyvolává se jeho jméno. 20.45 Zlínští lijí z horních ochozů na plzeňské fanoušky pivo, coţ je pořádně rozlítí. „Tamhle toho v hnědé bundě mám natočeného, budu si stěţovat,“ řve jeden z nich na

93

pořadatele. Ti s kamennou tváří krčí rameny. Můţeš. „Zlínští fanoušci, to jsou hovada, a ne fanoušci,“ je rozdráţděný obr Šindler. Venku se však nic nesemele, Plzeňané se pakují pryč a houfně mizí auty a autobusy do Čech. Domácí slaví. 21.03 Fandové ševců jsou na koni. Všichni přece věřili, ţe se dneska vyhraje. „Mistři! My budeme mistři!“ hulákají. Vyhrálo se, mise splněna. A teď domů. Kdo říkal, ţe nám druhé místo stačí? 21.20 Takové haló uţ asijské bistro v podchodu u mrakodrapu dlouho nezaţilo. Vyhladovělá chátra fanoušků se seběhne na stánek a objednává. „Hamburger bez zelí,“ přeje si jeden. A maličký Vietnamec poslušně odkráčí vyplnit zákazníkovo přání. „Nedávej tam to zelí!“ křičí na něho teenager záhy, kdyţ se Asiat zapomene a cpe zeleninu do housky. Totéţ se opakuje znovu i podruhé, vyjukaní kuchaři jsou z hordy čekajících nervózní. Kdyţ se plácne dvakrát do čela a napotřetí je vše správně, podává kuchař hladovému s úsměvem mastný ţvanec. „Sledovals hokej?“ zkouší Vietnamce další mladík. „Ano, sefe,“ zubí se kuchař. „Leska super, gol super,“ kření se. „Teď budou hrát naši v Plzni, jedeš s námi?“ směje se mladík. „Plzeň daleko,“ škrábe se Vietnamec na hlavě. „Pojeď s námi. Máme dva auta, pošleme pro tebe třetí. Jedeš?“ „Doble, jedeme Plzeň,“ plácá si s ním Vietnamec. Jestli se vypraví, kdo ví. Jedno je však jisté. Zlín teď čekají dva zápasy na západě Čech a poté se sem finálová série vrátí. A to uţ můţe mít jeden z týmů k titulu proklatě blízko. (Rozuzlení v následujícím díle)

Vyprodáno. Vstupenky na první finálový zápas mezi Zlínem a Plzní uţ nejsou. Štěstí můţete zkusit před stadionem mezi překupníky.

94

Tohle uţ je naše. Prezidentský pohár pro vítěze základní části si mohla veřejnost prohlédnout na radnici. Moc lidí nepřišlo. „Uţ jej všichni viděli,“ argumentoval zlínský primátor.

95

Dobrou chuť. Najíst, napít a šup fandit. Někteří to poslední uţ vypustí.

96

Sladké sny. Hraje se druhá minuta prvního finále, některé však uţ zmohlo úvodní vhazování. Je po šesté hodině odpoledne.

Vosí hnízdo. Posměšné označení plzeňských fanoušků pro kotel zlínských příznivců. Nebo pravdivé?

97

Gól. Pohled na jiţní tribunu ve druhém zápase, kdy Zlín vyrovnává na 1:1. Šály nad hlavou nesmí chybět.

Přestávka. Nikdy mezi třetinami před stadionem nečekejte něco jiného.

98

Fandíme slušně. Na chodbě zlínského stadionu můţe kaţdý podepsat listinu, ţe je čestným příznivcem a hájí zásady fair-play.

První titul? Staří matadoři si stěţují, ţe letošní finále má mdlou atmosféru. Tyto fanynky však titul z roku 2004 nejspíš nepamatují.

99

Příloha č. 5 – Reportáţ č. 5

Zlínské trampoty na cestě k titulu ke stříbru Text a foto: Jan Olšar

DÍL DRUHÝ

Byla neděle po desáté hodině večer, kdyţ před obrazovkou na zlínském náměstí někdo pronesl větu „ty vole, ještě ţe nejdu ráno do práce“. Do rozuzlení druhého prodlouţení posledního finálového zápasu v hokeji mezi Zlínem a Plzní v té chvíli chybělo pár minut. A v té stejné chvíli se vedrala do hlavy otázka, jestli je zlínské nadšení opravdu nadšením, nebo jen splněnou povinností.

100

Ta bitva bude ještě dlouhá, tušili někteří fanoušci, kdyţ si v prvních dvou utkáních připsaly oba týmy po jedné výhře. Nesmysl, Plzeň nás přejede, protoţe hrajeme kulový, říkali druzí. Ti první měli pravdu. Boje o hokejového krále mezi PSG Zlín a HC Škoda Plzeň dospěla do posledního, sedmého zápasu. Úspěchy se přelévaly z jednoho konce republiky na druhý, týmy vyhrávaly doma i venku, aţ rozhodující zápas musí určit vítěze. Zlínské – ševce či berany, nebo Plzeňské – škodováky či indiány. Cesta k soudnému dni byla trnitá, byť pro mnoho zlínských fandů neočekávaná. Neděle 14. dubna, hrací den čtvrtý Včera se vyhrálo! První zápas na plzeňském ledě smetl Zlín Západočechy 0:3 a ujal se vedení v sérii 2:1 na zápasy. A kdyţ se vyhraje dneska, váţení přátelé, bude uţ k titulu blizoučko (tým musí zvítězit čtyřikrát, aby se stal mistrem). A protoţe se pak přemístí finále zase do Zlína, můţeme slavit doma. 17.45 Hokej se bude promítat na zlínském náměstí Míru, aby všichni příznivci, kteří neodcestovali do Čech, mohli být se svým týmem aspoň takto ve spojení. Před radnicí smontovali monstrózní obrazovku, přistavili reprobedny, zlínské rádio dodalo moderátory, bude to hukot. Na internetu slibovali od pěti hodin program i pro děti, není tady však nic. 17.55 Lidí tu je, no asi tři sta, takţe na tak velké město nic moc. A těţko říct, zda je ven vytál hokej, nebo sluníčko, které po dlouhé zimě ráčilo zavelet ke změně. Mnoho místních holduje pivu na hospodských zahrádkách kolem náměstí. 18.12 „A my se teď spojíme s mluvčím našich beranů přímo do Plzně a ukáţeme mu, ţe celé náměstí tady doma ve Zlíně fandí!“ snaţí se moderátorka přimět ospalé lidi k nějaké akci. A do Plzně se opravdu volá, mluvčí děkuje, ţe jsme přišli na plac a drţíme hokejistům palce. Lidí je tu moţná uţ pět set, sedm set, atmosféra je však studená a nemalou část publika tu tvoří maminy s kočárky, které si vyšly se svými ratolestmi na procházku. „Kdyby sem nešli naši chlapi, tak tu s dětmi nezakotvíme,“ přikyvují. Hokej mají u… no, nezajímá je. 18.15 Zápas začíná. „A my tleskáme a fandíme. Ševci, ševci,“ nevzdává se moderátorka nelehkého úkolu rozpohybovat příznivce před radnicí. Při začátku utkání vykrystalizují jednotlivé sektory diváků. První – zhruba padesát nadšenců, převáţně teenagerů ve ţlutomodrých dresech těsně pod obrazovkou opravdu tleská a bouří, to je dnešní jádro fanoušků. Druhý – dalších deset řad stojících, ti přenos proţívají, zatínají pěsti nebo se občas chytají za hlavu. Třetí – od poloviny náměstí je pro zbytek hokej jen zpestřující atrakce, spousta lidí ho nevnímá a rozjímá nad ţivotem nebo diskutuje s přáteli. Takţe, váţení, aţ se vás někdy někdo bude snaţit zmást, ţe přišlo třeba na Staromák v Praze milion fanoušků, vězte, ţe jich je tam sto a zbytek přišla zabít nudu, tak jako tady. 18.30 Gól! Teď fandí všichni, pochopitelně. Náměstí s rukama nad hlavou, přední řady točí šálami. Tak patnáct vteřin. Moţná dvacet. A pak se vše vrátí do starých kolejí. Zív. 18.52 Přestávka. Plzeň stačila v první třetině skóre otočit a hokejisté jdou do šaten za stavu 2:1 pro indiány. Na náměstí vyhlásí moderátorka z rádia tipovačku, jak dnešní utkání dopadne. „Myslím, ţe to naši nakonec ještě zvládnou a Zlín tedy vyhraje 3:1,“ říká do mikrofonu sebevědomě nějaký borec. No to asi těţko, leda by Plzni jeden gól umazali. 18.53 Ţe by bez hezkého počasí daly hokejovému přenosu na náměstí sbohem, potvrzují i dvě fanynky, Romana a Erika. „To samozřejmě rozhodlo, my však nejsme ţádné příleţitostné divačky, sledujeme hokej pravidelně,“ dí obě. A hned se rozpovídají, jakţe si to ten Zlín letos vede.

101

„Je překvapením, ţe jsme ve finále. Plzeň měla stabilnější výkony, my jsme měli značné výkyvy. Ţe jsme přelezli přes Třinec, to ani nedokáţu vysvětlit,“ znalecky hovoří Romana. „A ţe teď drţíme s Plzní krok, to je nepochopitelné, čekala jsem, ţe budou Plzeňští lepší. Navíc naši byli v obou zápasech ve Zlíně dost nepřesvědčiví,“ kritizuje Erika. Kdo hokej sleduje, ví, ţe nemluví z cesty. Ale to srdíčko uvnitř obou věří, ţe ţlutomodří titul získají. Hlava však pochybuje. 19.39 Pomalu se chýlí ke konci druhá třetina. Zlín dvakrát inkasoval, navíc za pár okamţiků dostane další branku, a byť jednu dal, manko uţ je hrozivé. 5:2. Berani sice mají ještě poslední dvacetiminutovku na vybojování lepšího výsledku, na zlínském náměstí uţ tomu ale nevěří nikdo. A proto se rezignovaně začíná dav pomalu rozpouštět. 20.37 Uţ se nic nestalo, zápas končí stejným výsledkem. Dopít pivo, hodit kelímek na zem a nashledanou. Zdejší mládeţ ještě korzuje v nákupním středisku hned vedle náměstí. Mezi přáteli se nechá kolovat lahev vodky, dneska to balíme. A dojmy nejlépe shrne sotva patnáctiletá dívka oděná do ţlutého dresu. „Kokoti ţlutí. Kreténi, fakt!“ Pátek 19. dubna, hrací den šestý Kluci, dneska zabojovat. Po dvou zápasech v Plzni měly oba týmy dvě výhry, série se přesunula do Zlína, kde však ve středu ševci z domácího prostředí nic nevytěţili a prohráli 1:2. Rozhodčí (ty svině) na tom prý měli obří podíl. A tak můţe být dnešní večer zároveň posledním. Plzeň totiţ vede 3:2 na zápasy a pohár pro mistra extraligy má nadosah. Navíc hraje doma! 17.02 Scházíme se zase před velkou obrazovkou na zlínském náměstí. Hraje se o půl šesté. Od čtyř hodin tady měl být program zlínského rádia, je tu však opět h… Lákadlem je vodové pivo za dvacku, které vypadá otřesně uţ na pohled. Tihle fandové nemají ţádnou soudnost. 17.22 Oproti neděli se sešlo méně lidí. Svoji roli hrálo znovu počasí, které se dneska příliš nevyvedlo. Je pod mrakem, docela chladno. Před obrazovkou se promenáduje méně dresů a méně unuděných čumilů. Ti beztak zůstali doma. Atmosféra je ještě studenější neţ minule. 18.02 Prořídlé řady musí přihlíţet, jak se škodováci ujímají vedení 1:0. Moderátor zlínské příznivce burcuje a nutno uznat, ţe jeho hlas zní optimisticky. No, nad ševci se začíná pomalu smrákat. 18.14 „Máme marodku, co víc bys chtěl. Rozhodčí stojí na straně Plzně, zlínský klub má menší rozpočet. Dokonce i v televizi říkali, ţe Plzeň má kvalitní tým, tak přece nepotřebuje pomoc rozhodčích,“ vypočítává příčiny nezdaru zlínský fanoušek Miroslav Rumíšek. Moţná to zní alibisticky, kdyţ za dvě třetiny můţe být s mistrovskými iluzemi místních přívrţenců amen. Takové sebeujištění, ţe se nedalo nic dělat. „Ale s druhým místem nejsme smíření, i kdyţ jsem pesimista a je i pro mě překvapením, ţe jsme prošli přes Třinec a hrajeme ve finále vyrovnanou partii,“ kontruje vzápětí Rumíšek. Ani on nezapomene dodat, ţe před devíti lety to při titulu vřelo více a letos je město mrtvé. „Tehdy jezdila auta s prapory, ţluté šály trčely z oken. Teď tu mají klubovou nálepku tři vozy, z toho jeden je můj,“ směje se. A teď pozor. „Přímo tady ve městě fandí více lidí Plzni neţ Zlínu. Nevím proč, prostě přejí titul Strakovi. Zlínu se fandí v okolních vsích, ale tady to je obráceně. Nejsem sám, kdo si toho všimnul, říká to spoustu mých známých,“ šokuje odhalením Rumíšek. Těţko ověřit, zda tomu tak opravdu je, faktem zůstává, ţe aţ dosud bylo veškeré nadšení pro hokej ve městě takřka nulové, jestli vůbec nějaké. Mnoho lidí na titul rezignovalo uţ před startem celého finále. Marodka, však to znáte.

102

18.22 Zmrtvýchvstání. Berani dvěma góly v rozmezí čtrnácti vteřin překlápí vedení na svou stranu uţ v první minutě druhé třetiny. Náměstí je v rauši. Rozdělí se na dvě části jako na stadionu a spouští pokřik: „Mistři?“ „Ševci!“ „Mistři?!“ „Ševci!“ Pět stovek lidí na place skáče a řve, najednou je Zlín ve hře. 18.47 Začíná pršet, coţ se ukáţe jako zlomový moment. Moderátorka hlásí, ţe sponzor zajistil pláštěnky a rozhazuje ţluté igelity mezi lidi. Přijdou vhod všem, bezdomovcům v první řadě obzvlášť. 19.25 Na třetí třetinu zůstávají jen ti nejvěrnější. Pořádně se rozpršelo a většina publika odešla domů. Zbyly tak dvě stovky. A déšť tu trochu paradoxně semkne. Proţívání zápasu je najednou intenzivnější. Jako by kaţdý věděl, ţe mu voda rozmočí make-up a zničí účes, proto se oddává jen fandění. 19.27 Zlín vede 1:3! Říše snů, dvě stě igelitů skáče. 20.00 Padají góly na obou stranách, emoce se vytáčí na nejvyšší obrátky. 2:4. Dneska uţ se to dotáhne, celou sérii rozhodne sedmý zápas ve Zlíně. Kdyţ zbývají dvě minuty do konce zápasu a rozhodčí vylučuje zlínského hráče, je to uţ všem tady kolem jedno. „Ne-se-re, ne-se-re, nááás to vůbéééc né-sé-ré,“ zpívají radostně. 20.15 Gól do prázdné plzeňské klece, odpočítaly se poslední vteřiny, výbuch nadšení. Na reportéra České televize se sesype hromada fandů a novinář má co dělat, aby odpověděl Robertu Zárubovi do studia. Nálada? Vyhrálo se mistrovství světa? Ne? Ale vypadá to tak. Neděle 21. dubna, hrací den sedmý „Jé, oni maj vlastně dneska ten hokej. Já ti myslela, ţe bude konec uţ v pátek. Ale aspoň to budou mít pěkné, kdyţ vyhrajou doma,“ rozpomene se ţena před svým kolegou z práce v autobuse. Je nedělní odpoledne, 25 stupňů ve stínu. Koho dnes zajímá hokej? Všechny! Po Zlíně najednou jezdí spousta aut s prapory z oken, spousta mladíků řve za jízdy „ševci“ a spousta klubových šal je na krku kolemjdoucích. Tak je to tady, po šesti zápasech nerozhodně, soudný den pro oba týmy začne v 18.15 na zlínském stadionu Luďka Čajky, za červeným mrakodrapem v kopci. U hokejové haly jsou pány plzeňští fandové. Scukli se před místním barem, popíjí pivo, řvou a mlátí do bubnů. A Zlínští nic. Jdou pokorně čekat před turnikety, u brány dostávají papírové helmy a mávátka a breptají svá moudra, co hrát a jak hrát, aby to dopadlo. S kupováním lístků to bylo peklo. Fronty se stály uţ od dvou ráno. A sehnat je teď přímo před stadionem je dnes taky sloţitější. Nebo spíš draţší. Překupníci si účtují nemalé přiráţky. A čím víc se zápas blíţí, tím přitvrzují. „Dva lupeny na stání, hele, za osm set,“ nabízí někdo. Mají cenu pětistovky, ale chceš vidět rozhodující finále, tak ber, nebo běţ. Malý tábor Plzeňanů se štráchal přes celou republiku aţ sem bez vstupenek a snaţí se je horlivě shánět na poslední chvíli u turniketů. Marně. Uţ i překupníci mají prázdné ruce. Musí se do hospody. Kdo se na stadion nedostal a výčep odmítl, končí znovu na zlínském náměstí. Dnes je to jiné, pod obrazovkou přešlapují dva tisíce přihlíţejících. Odporné levné pivo za dvacku slaví úspěch, v tomhle vedru je ţízeň. Dresů je tu nepočítaně, nálada veselá. Všechno vypadá tak nějak napjatěji, svátečněji, emotivněji. Ale dva tisíce lidí? Kde byli při minulých zápasech? „Je to holt sedmé utkání, to je speciální.“

103

„Ani se mi nechtělo, vytáhli mě známí.“ „Vţdyť je tak pěkně, škoda sedět doma.“ Zdejší puberťáci obsadili všechny lavičky a zvesela si pokuřují. Nemají stres z toho, ţe by sem zavítali rodiče a malé nezbedníky načapali. A moţná by jim to bylo jedno, dneska se všichni semkli, uhranutí rozhodujícím finále. Marodka zapomenuta, malý rozpočet rovněţ, špatné výkony jakbysmet. „Sedmý zápas, to je buď a nebo, to uţ je o boj o štěstí, ne o krásu,“ poučuje zarostlý dědek o výjimečnosti okamţiku. Vychutnávají si ho všichni. První třetinu bez branek, druhou, ve které oba týmy dvakrát skórují a zůstávají tak před třetím dějstvím stejně daleko od triumfu. Náměstí jásá, nadává, pískot střídá potlesk a hnedle zase bučení. „Mistři?“ „Ševci!“ Moderátorka oznamuje, ţe pokud domácí hráči zvítězí, přijedou se podělit o svou radost sem na náměstí. Později svůj výrok mění, prý budou unavení a nechají to na zítra. Třetí třetina. Posledních dvacet minut této sezóny. Potom jeden z rivalů usedne na trůn a druhému zbudou oči pro pláč. Hráči na ledě do toho dávají opravdu všechno, uspět chce kaţdý. Jenţe ouha, šťastnější je Plzeň, podaří se jí vstřelit gól. 2:3. Deset minut do konce. Hraje se dál. Fanoušci se snaţí burcovat potleskem, vyřvávají, hecuje je moderátorka s mikrofonem. Minuty utíkají. Do konce jich chybí pět. „Pískej ty fauly uţ, kurva!“ Pak tři. „Jéééj!“ Skoro to tam padlo, hlavy v dlaních. Poslední dvě. Dechu se nedostává, sevření v hrdle vyvolává pocit úzkosti. Plzeň si kráčí pro titul. Minuta. Andělíčku, můj stráţníčku… Góóól! Co nastane potom, nelze slovy vyjádřit. Obejmout nejbliţšího souseda, cítit záplavu štěstí, dupat, řvát, tleskat, smát se, utírat slzy, točit šálou, pískat, tančit, hodit pivo na zem, lomcovat zábradlím, plácat se do stehen, to všechno je málo. I starý bard vám řekne, ţe takové jančení ještě nezaţil. Deset vteřin před koncem srovnávají Zlínští na 3:3, tenhle večer ještě nekončí. „Celou dobu jsem věřila, ţe vyrovnáme, opravdu. Tohle je prostě bomba,“ září pod obrazovkou Lenka Ondrášová. Teď bude prodlouţení, celých dvacet minut, pokud někdo nevstřelí branku. Samostatné nájezdy o titulu v posledním zápase uţ nerozhodují. To, co předvádí oba týmy v nastavené dvacetiminutovce, je hokejová lahůdka. Nasazení, šance, touha vyhrát. S kaţdým momentem se emoce na náměstí stupňují. Uţ bude deset večer, je docela zima, tady se však všichni potí napětím. Branka nepadla, na řadu přijde dalších dvacet minut, případně další a další, dokud puk neskončí v něčí kleci. Záruba se v televizi rozplývá, ţe je tohle finále neskutečná podívaná. Má pravdu. A dlouhá. A jede se znovu. Druhé prodlouţení, opět šance, verva, s níţ se oba týmy přetahují, je strhující. Uţ i těchhle dvacet minut za chvíli vyprší. A najednou to přijde. Z ničeho nic. Jako kdyţ udeří blesk, ale i ten se dal očekávat víc. Plzeňský Straka dává gól. Čas, ten hokejový 96.15, ten na hodinkách 22.30. Všechno utichne. Na stadiónu, v hospodách i tady, na náměstí. Zapíchnuté pohledy do země, podepřená čela, znovu slzy, zakousnutý ret, sklopené krky, úzkostlivé polknutí, zklamání. Ne, to nemůţe být pravda. Ještě teď tomu nikdo nevěří. Zlín prohrál, titul je v rukách Plzně. Naplno se spustí pláč, povzdechy i klení. To, čemu celé dva týdny (někteří) věřili, je pryč. Tak je konec. Ještě se naposledy zatleská, hoši, děkujem. Z dvou tisícovek je jen jedna, za minutu pak stovka, za další minutu zbude deset (!) lidí. Tisícovka zůstane jen kelímků na zemi. Tak takhle vypadá rozplynutí největšího snu. Bylo rychlé. Najednou se nikoho netýkalo. Těch dva tisíce lidí nechtělo mít s prohrou nic společného. „No, letos na to neměli,“ říká smířlivě letitý fanda Martin. „Byli dobří, ale ten tým, mladí, staří, nedobře poskládaný. A pak taky…“ Marodka.

104

Dobré místo. Mladí příznivci sledují čtvrtý finálový zápas mezi Zlínem a Plzní na obrazovce na zlínském náměstí.

Fandí všichni. Pro tuhle skupinku bylo promítání před radnicí výjimečnou chvílí. Kdy jindy se dostanou k televizi?

105

Igelitové trable. Kdyţ začne při šestém zápase pršet, rozdají pořadatelé zdarma pláštěnky. Ne u všech ale najdou uplatnění.

106

Ještě nekončíme. Zlínští fandové se radují po vítězství svého týmu v šestém finálovém zápase. O titulu rozhodne sedmý, poslední moţný.

Přilbu s sebou. V sedmém zápase byla poznávacím znamením domácích fandů na stadionu papírová helma na hlavě. 107

Vyrovnáno! Euforie na zlínském náměstí v posledním finálovém zápase. Domácí vyrovnali deset vteřin před koncem na 3:3. O vítězi se rozhodne v prodlouţení.

Smutek. Plzeň právě vyhrála extraligový titul v hokeji. V čase 96.15 o tom rozhodl Martin Straka. Zlínským zbyly oči pro pláč.

108

Příloha č. 6 – Rozhovor s Martinem Moravcem vedoucím Magazínu DNES (od roku 2006) Věk: 32 let Vzdělání: Vysokoškolské, obor Mediální studia Datum rozhovoru: 12. března 2013 Místo rozhovoru: Praha, Anděl Media Centrum, redakce MF DNES Délka trvání: 50 minut Jak byste charakterizoval Magazín DNES? Je to zvláštní časopis z několika důvodů. Člověk ho nemůţe spatřit ve stánku a nevidí tak titulní stránku, coţ ovšem neznamená, ţe by nebyla důleţitá. Objevuje se v novinách, v televizních reklamách a jsou i lidi, kteří si noviny rozevřou a podívají se, co je na titulní stránce magazínu. Druhou zvláštní věcí je, ţe nemá přesně danou cílovou skupinu čtenářů. Mezi čtenáři nejsou moc rozdíly ve věkových skupinách, mezi pohlavími, ani z hlediska příjmů. Tomu se musíme přizpůsobit. Bude to znít trochu frázovitě, ale v článcích by se měl najít kaţdý čtenář. Co je nejmenším společným jmenovatelem, aby články přitáhly kaţdého? Opět pouţiju frázovitá slova, ale jsou moc důleţitá. Články musí být zajímavé, aktuální. Kdyţ se bude v novinách psát o tělesných trestech, naším úkolem nebude udělat hloubkovou analýzu problému, ale například oslovit známé osobnosti, aby promluvily o jejich zkušenostech. Uchopíme a zpracujeme téma po svém. A to nejen textově. Jakým jiným způsobem? Důleţité jsou i obrázky. To je další charakteristický znak magazínu, text a obrázky jsou ve stejné rovině, jedno bez druhého být nemůţe. Obojí je stejně důleţité. Magazín vychází od roku 1993, došlo za tu dobu k nějaké proměně publika? Na to neexistují přesné výzkumy, byť nějaké určité jsou. Ale za těch dvacet let se změnil magazín, proto předpokládám, ţe se změnilo trochu i publikum. V čem se magazín změnil? V devadesátých letech bych ho čtením zařadil spíše k Reflexu. Nebylo tam populární čtení ani populární osobnosti, protoţe je Češi tou dobou ani nechtěli, i kdyţ se to můţe zdát překvapivé. Největší změnu prodělal magazín v roce 2001, kdy začal sázet na populární texty a tváře. Lidi začal zajímat kult televizních celebrit. Co to přineslo? Kdyţ neděláte věci hloupě, nepřijdete o stávající čtenáře, ale naopak jich můţete přitáhnout více. O to se samozřejmě snaţíme a myslím, ţe se nám tehdy více čtenářů podařilo přilákat. Jaký je nyní prodaný náklad a čtenost? Čtenost se pohybuje kolem 1,1 milionu čtenářů, náklad je, tuším, 300 tisíc výtisků. Jaké jsou v Magazínu DNES pravidelné rubriky? Hlavními jsou Rozhovor, někdy bývají i dva, dále Téma, kde představíme nějaký jev nebo fenomén, Reportáţ, ať uţ textová nebo fotoreportáţ, a Příběh. Menšími, ale pravidelnými, jsou Objev, coţ je většinou politická satira, potom rubrika Jak ţijeme, coţ je dvojrozhovor 109

známých osobností – rodinných příslušníků. Miniaturními rubrikami jsou Editorial nebo Reakce čtenářů. Kdyţ to vezmeme z hlediska ţánrů, najdeme v magazínu jaké? Jsou to rozhovor, reportáţ, story, komentář. Nevím, jak ţánrově zařadit téma. Dělení na ţánry jsem bral vţdy s rezervou, protoţe jestli kdysi platilo, dnes uţ neplatí. Alespoň ne tak striktně. Ale ve spoustě článků se dnes snaţí autoři prosadit svůj osobní pohled, i proto například článek, který není nazvaný reportáţ, má reportáţní prvky. Klasickou reportáţ v magazínu najdeme? Určitě. Jaké má postavení vzhledem k ostatním ţánrům? Stává se čím dál důleţitější. Předloni jsme si řekli, ţe zkusíme drţet tradici reportáţe, psané nebo fotoreportáţe, v kaţdém čísle. Zařadili jsme ji na druhé místo po rozhovoru a koncipovali jsme magazín, aby byl první rozhovor a hned druhá reportáţ. Samozřejmě to nemusí platit ve sto procentech případů. Kdo vybírá témata pro reportáţe? Stejně jako u všech článků je to buď nápad autora, nebo vznikne na poradě. Někdy dám podnět i já nebo přímo šéfredaktor. Čteme například jiné články a přihodí se, ţe si řekneme, ţe by to byl dobrý námět pro reportáţ. Jaká témata jsou nejlepší? Samozřejmě aktuální. Věc nebo událost, o které píšeme, by měla být známá celorepublikově, aby zaujala co nejvíce čtenářů. Myslím, ţe se někdy v médiích dost výrazně proteţuje Praha, čehoţ se snaţíme vyvarovat. Navíc máme jednu reportérku v Ostravě, to nám pomáhá. Dalším reportérům pak nevadí vyjet kamkoliv, coţ je fajn. Jsou témata, o kterých by se psát nemělo? Je něco tabu? Zakázaného není nic. Asi si u nás nepřečtete reportáţ z natáčení porna, ale porno samo o sobě není tabu, o kterém by se nemělo psát. Ale moţná si i dovedu představit, ţe kdyby někdo přišel s nápadem, jak to pojmout, šlo by to i u nás. Na rozdíl od Reflexu ale máme určitou část čtenářů konzervativnějších, proto musíme s kaţdým tématem, které se dotýká sexu, zacházet opatrně. Ne všem můţe být příjemné. Ani z etického hlediska neodmítáte něco zveřejnit? Uvedu příklad, kdy bych odmítl něco vydat. Kdyby za mnou týden před druhým kolem prezidentských voleb došel kolega, ţe udělal reportáţ ze zákulisí štábu Miloše Zemana, nedovolil bych mu to. V takové fázi by měli dostat oba kandidáti stejný prostor, byť nám to zákon nestanovuje. Nepřijde mi to fér. Navíc to není role Magazínu DNES. Je reportáţ subjektivním ţánrem? Naprosto. Ani nechci, aby byla objektivní. Samozřejmě musí novinář psát pravdu, ale má svůj vlastní názor a přístup k tématu. Zasahujete vy sám reportérům do textu? Výjimečně. Ale je to dáno tím, ţe máme dobré autory. Je to věc domluvy, ne peskování. Jak se pozná dobrá reportáţ?

110

Za prvé nápadem. Kdyţ člověk píše o tom, jak stopoval na Olympiádu do Pekingu, tak je to něco, co jste do té doby nikde nečetli a ani vás to nenapadlo. V dnešní konkurenci internetu, kdy má člověk přístup k neplaceným a neomezeným věcem, musíme v médiu, za které platí, lidi skoro aţ posadit na zadek. Co se pak textu týče, musí vtáhnout čtenáře v prvních pár slovech, větách. Čeho se musí autor vyvarovat? Nesmí přecenit své moţnosti či dovednosti. Tenká hranice je mezi vtipností a předváděním se. Někomu přijde trapná a někomu vtipná. Proto by si měl reportér udrţet sebereflexi, nepropadnout tomu, o čem píše, a neudělat ze sebe úplně blbce. Jaké znaky musí reportáţ v magazínu splňovat? Reportáţ je ţánr, na kterém se nejlépe pozná, jestli umí autor psát. Hlavně musí mít nápad. Hodně záleţí na volbě výrazových prostředků autora. Pokud někdo nemá slovní zásobu, nemá vtip a šmrnc v psaní, tak dobrou reportáţ nenapíše. Dneska uţ je nuda napsat „šel jsem tam a viděl jsem tohle“. Takovému psaní uţ odzvonilo. Musí obsahovat osobní proţitek a ţivost. Musí být strhující a zábavná. Čtenář by měl s napětím očekávat, kam se bude děj vyvíjet. Musí být dramatická a tam, kde je to potřeba vystupňovat tempo, se pouţijí krátké věty. Můţe obsahovat ironii nebo sebeironii. Pozná se taky podle dobrých fotek, které jsou u reportáţe důleţité. Fotky musí taky vyprávět příběh. Kdyţ se podíváte na fotky bez textu, musíte pochopit, co se tam dělo. Fotografie dělá sám reportér? Ne, to jen velmi, opravdu velmi výjimečně. Na fotografie do magazínu je třeba dobrý a velký fotoaparát, aby byly kvalitní. Na reportáţ proto chodí i fotograf, který fotí. Reportér se stará o text. Samozřejmě spolu musí mluvit, aby se fotky a text doplňovaly. Kdo v magazínu píše reportáţe? Jsou to reportéři Tomáš Poláček a Jan Malinda. Dělí se o devadesát procent reportáţí. Občas napíše reportáţ někdo z Mladé fronty mimo náš magazín, někdy externista. Jak vypadá příprava před reportáţí? Záleţí na tématu. Půjdete-li dělat konkurz na muzikál a o tom pak napsat, musíte se naučit text nebo písničky. Ale kdyţ půjdete na reportáţ z turné kapely Kryštof, není si co chystat. Pokud jste úplný neznalec, přečtete si na internetu, kdo je Richard Krajčo. V tomto případě příprava samozřejmě obnáší, ţe si domluvíte, kde a kdy máte přijít. Ale kdyţ pojedete dělat reportáţ, ţe je Amsterdam město hříchu, není krom naplánované cesty k chystání skoro nic. Je to individuální. Někdy je příprava nulová. Je autor jedním z hrdinů příběhu? Nakolik schvalujete při psaní pouţívání ich-formy? Kdysi jsem jejím zastáncem nebyl a nemyslím si, ţe je ich-forma nutná všude tam, kde se nyní pouţívá. U článků, kdy od někoho chcete nějaký názor, se nemusí vyskytovat „říká mi“, ale stačí pouze „říká“. Na druhou stranu, kdyţ někam jdu a udělám něco sám, tak tam ich-forma musí být. Můţete psát sice v jiných osobách, ale není to ono. U reportáţe si, myslím, je první osoba důleţitá a ani to jinak nejde. Nemůţe se pak přílišné pouţívání první osoby změnit v reportérovo předvádění sebe sama? Kaţdý novinář svým způsobem exhibuje. Pokud jede stopem na Olympiádu do Pekingu nebo jde zkoušet muzikál, je exhibicionista. Navíc ne kaţdý reportér by tohle udělal. Ţe potom

111

napíše svou zkušenost v první osobě, je v celém výstupu jen drobnost. Otázka je, zda musí vystupovat na všech fotografiích, které jsou v reportáţi. Ode mě zní odpověď ne. Ale v textu ano. V Magazínu DNES je tedy tento stav běţný? Ano, ale vrátím se ještě k fotkám. U posledního čísla, kdy šel Tomáš Poláček na zmiňovaný muzikálový konkurz, jsme se pak domlouvali, zda je nutné, aby byl na hlavní fotce. Zkoušeli jsme vybrat nějakou bez něho. Aby nedošlo k inflaci, ţe na velkých fotkách bude pořád jen Poláček a Poláček. Reportéři by se touto formou neměli prezentovat více, neţ je zdrávo. Řekl jste, ţe úvod musí vtáhnout čtenáře. Jak vypadá závěr reportáţe? Není na to ţádný recept. Stejně jako u jiných ţánrů, ani v ní neplatí, ţe si to nejlepší nutně schovám na konec. Ale měl by být nápaditý, vtipný, originální. Musí mít pointu. Kdyţ uvidíte tečku, musíte si jako čtenář říct, ţe tam opravdu patří a ţe neměl text končit výš nebo níţ. Jak lze pracovat s jazykem při citaci hrdinů v přímé řeči? Nakolik můţou být výrazy hovorové nebo nespisovné? Záleţí na situaci a konkrétním mluvčím. Kdyţ bude opilý člověk mluvit přehnaně spisovně, vyzní to hodně divně. Je to individuální. A vulgarismy? Obecné pravidlo není ţádné. Samozřejmě se vulgarismům spíš vyhýbáme, ale někdy je taky pouţijeme. Ne ale ty nejhrubší. Kdyţ ale někdo vypráví emotivně, například o něčí smrti, pak se odmlčí a řekne: „V tu chvíli jsem si uvědomil, ţe je to v prdeli.“ Tak to tam má svou roli. Jaký má reportáţ ve vašem médiu rozsah? To záleţí na inzerci. Někdy má proto šest tisíc znaků, jindy jedenáct. Taky záleţí na nás, zda si určíme, zda upřednostníme fotografie nebo text. Pevný rozsah není. Čím se odlišuje reportáţ v Magazínu DNES od reportáţe v jiných médiích? Dobrá reportáţ můţe vyjít kdekoliv. Nějaké odlišení? Například jmenovaná reportáţ z muzikálu by asi nevyšla v Pátku Lidových novin. Jaké druhy reportáţí v magazínu najdeme? Ani nevím, zda se dá u reportáţi mluvit o druzích. Tematicky cestopisné… Cestopisné moc ne, jsou těţké na psaní, aniţ by byly plytké. Na to jsou jiné časopisy. Kdyţ uţ máme reportáţe z cest, musí tam být zajímavé téma, ne jenom popsání ţivota. Čím úţeji je reportáţ zaměřená, tím lépe. Ale jinak bych to uţ neškatulkoval. Lze jedno téma rozdělit na dvě reportáţe, přičemţ první má svůj děj a zakončení a druhá na ni navazuje a nakonec má vyvrcholení? Je to hrozně individuální a musí to mít smysl. Asi bych spíš řekl, ţe ne, ale jednoznačně to bez znalosti konkrétního textu říct nejde. Musel bych znát závěr prvního článku, abych to posoudil. Třeba to je udělané tak originálně, ţe to naopak bude ke prospěchu.

112

Příloha č. 7 – Rozhovor s Tomášem Poláčkem redaktorem Magazínu DNES (od roku 2002) Věk: 35 let Vzdělání: Všeobecné středoškolské s maturitou Datum rozhovoru: 12. března 2013 Místo rozhovoru: Praha, Anděl Media Centrum, redakce MF DNES Délka trvání: 31 minut Jak byste charakterizoval Magazín DNES? Píšeme články pro velkou skupinu lidí, ale zároveň to nesmí být hloupé a povrchní čtení. Jaké je cílové publikum? Snaţíme se psát pro co nejširší skupinu. Musí to být schopná přečíst stará paní z vesnice i kavárenský intelektuál z Prahy. Je to těţké vybalancovat. Cílovou skupinou jsou pro nás všichni. Došlo nějak k proměně publika za dobu existence magazínu? Určitě ano, porevoluční generaci uţ tištěná média včetně našeho magazínu nezajímají. Nečte nás tolik dvacetiletých lidí. To ale neznamená, ţe nepíšeme i pro ně. Jaká je čtenost a náklad? Aktuální čísla nemám v hlavě, prodaný náklad je, tuším, 320 tisíc výtisků. Na které z pravidelných rubrik se klade největší důraz? Jednoznačně na Rozhovor, Reportáţ a Téma. Jsou reportáţ a rozhovor na stejné úrovni? Ano, jsou rovnocenné. Kdo vybírá témata pro reportáţ? Kolektivně volíme témata na poradách, vybíráme z návrhů, které kdokoliv přinese. Jaká témata jsou pro reportáţ v magazínu nejlepší? Taková, která osloví co nejvíce lidí a zároveň budou originální a zajímavé. Jsou některá témata zakázaná? Je něco tabu? V našem magazínu bychom určitě neotiskli fotky mrtvol. Zakázaného není přímo nic, ale kdyţ bych dal návrh, ţe půjdu napsat o tom, jak se jedí psi, neprošel by. Je to téma spíše pro Reflex. Pro naše médium je zbytečné. Některé naše čtenáře by to mohlo odradit. Měli bychom myslet například na starší, kteří si zřejmě nechtějí v televizní příloze číst o řezání psích hlav. Jak se pozná dobrá reportáţ? Musí se číst komfortně, musí obsahovat dobrý jazyk. Autor musí mít cit a musí si s textem vyhrát. Musí být čtenář sám, aby si uměl s jazykem hrát. Aby věděl, ţe text má mít nějaký rytmus a strukturu. Jaké znaky musí splňovat reportáţ v Magazínu DNES? 113

Je to uţ sto padesát let starý ţánr, který se nemění. Znaky jsou proto stejné jako všude jinde. Ve svých článcích chci být co nejvíce ţivý a zábavný a nenudit lidi. Snaţím se to co nejvíce rozjet, aby to lidi chytlo. Zároveň je mým znakem být u toho zábavný, aby se lidi u čtení pousmáli. Moje reportáţe jsou plné dialogů a přímé řeči. Je úvod reportáţe tím nejdůleţitějším? Samozřejmě, jako u kaţdého ţánru. Kdyţ se člověk nechytne u prvních tří vět, dál uţ číst nebude. Jak důleţitý je závěr? I kdyţ je v tomto směru úvod důleţitější, závěr musí taky obsahovat nějakou pointu. Člověk musí mít na zakončování talent. Nakolik jsou reportáţe subjektivní a nakolik objektivní reflexí reality autora? Reportáţ je vţdy subjektivní, alespoň ty moje. Většinou bývám aktivním nebo pasivním účastníkem událostí. Nakolik schvalujete při psaní pouţívání ich-formy? Dost často ji ve svých textech vyuţívám. Nejsem arbitrem ţurnalistiky, ale myslím, ţe je to v pořádku. Nemůţe se pak přílišné pouţívání první osoby změnit v reportérův exhibicionismus? Co se mě týče, nejsem exhibicionista. V článcích ze sebe záměrně dělám debila, coţ je přijatelná forma exhibicionismu. Kdyţ ze sebe člověk nedělá něco víc, neţ je, ale naopak totálního debila. To je podle mě omluvitelná forma exhibicionismu, kdyţ si ze sebe děláš srandu. Jak vypadá příprava na reportáţ? Pokaţdé je to jiné. Jednou píšu něčí příběh, jindy proţiju vlastní. Někdy musím trénovat, pokud chci podat sportovní nebo umělecký výkon, někdy toho musím hodně načíst. Záleţí na tématu. Ale ve většině případů mi splývá práce a koníček, příprava mi nedělá problém. Jaké metody sbírání dat v terénu vyuţíváte? Kombinuji všechny, ať uţ je to zúčastněné i nezúčastněné pozorování, interview. Pouţívám všechny dostupné metody, abych se dozvěděl co nejvíc. Jak si zaznamenáváte fakta? Záleţí na tom, co je v danou chvíli vhodnější a jednodušší. Kdyţ začínám pozorovat něco zajímavého, zapnu si diktafon. Poznámky do bloku si dělám pořád, někdy si zapisuji i úplné hlouposti. Kolik toho potom při psaní vyuţijete? Mám vţdy mnohonásobně více materiálu, neţ ho potřebuji. Mívám strašně velký odpad. Máte předem daný rozsah? Vím jenom, kolik bude zhruba vyčleněno stránek. Podle toho odhadnu plus minus pět procent textu, kolik řádků mám napsat. Pořizujete i vlastní fotografie, nebo je dělá pouze fotograf?

114

Pokud jsem na cestě stopem po Africe, fotím sám. Ale kdyţ nemusím, dělá snímky fotograf. Samozřejmě se spolu celou dobu radíme, co by bylo dobré vyfotit. Nakolik jsou fotografie v reportáţi důleţité? Dobré fotky špatně napsanou reportáţ nezachrání. Špatné fotky však můţe zachránit dobrý text. Dal bych to tak šedesát na čtyřicet ve prospěch textu. Stává se, ţe vyrazíte do terénu za jedním tématem a venku narazíte na lepší, které původní zastíní? Taková situace nastává často. Problém, o kterém jdete psát, se začne jevit jako okrajový a v jádru se skrývá něco lepšího, nebo alespoň něco inspirativního. I kdyţ se to můţe vyuţít aţ za půl roku. Čeho by se měl autor v reportáţi vyvarovat? Téma nesmí uţ předem odradit velké mnoţství čtenářů. V komunikaci s lidmi se snaţím dávat pozor, abych byl na ně slušný a hodný. V psaní chci být vtipný a zábavný, pokud to jde. V čem se liší reportáţ v magazínu od reportáţe v jiných médiích? Jistě, jsou tady jiná média, například Bravo nebo Ekonom, kde nenajdeme to stejné, jako v magazínu. Ale například od Reflexu se příliš neliší. Rozdíl je akorát ten, vrátíme-li se k hypotetickému tématu o jedení psů, ţe Reflex ho můţe uveřejnit i s fotkami vnitřností. Mají cílovou skupinu, která to snese. Ale to jsou detaily. V devadesáti devíti procentech případů se reportáţe neliší. Dobrá reportáţ z Reflexu můţe vyjít u nás a naopak. Nejsou v magazínu spíše populárnější a komerčnější témata, neţ je tomu v Reflexu? Populárnější a komerčnější věci tady bývaly za šéfredaktora Šafra, potom se to vrátilo zpět. Byla to zlatá éra televize Nova a my jsme psali o všech hlasatelkách a podobně. Navíc se to týkalo především výběru osobností pro rozhovor a fotek na titulních stran, neţ témat reportáţí. Ve svých reportáţích nechci být komerční. Jaké druhy reportáţí najdeme v magazínu? Ani nevím, ţe nějaké druhy existují. To říkají ve škole, ale v praxi neexistuje ţádné dělení na druhy. Reportáţ je reportáţ. Buď dobrá, nebo špatná.

115

Příloha č. 8 – Rozhovor s Petrem Nečadou editorem Magazínu DNES (od roku 2000/2001) Věk: 52 let Vzdělání: Vysokoškolské, obor Práva Datum rozhovoru: 12. března 2013 Místo rozhovoru: Praha, Anděl Media Centrum, redakce MF DNES Délka trvání: 45 minut Jak byste charakterizoval Magazín DNES? Časopis pro kaţdého. Pro jaké cílové publikum je určen? Je pro všechny, nemáme specifickou skupinu čtenářů. Je to takový střední proud pro všechny. Podle čeho se pozná, ţe je to střední proud? Co je nejmenším společným jmenovatelem u článků? Asi se nepozná podle ničeho, je to zkrátka vkus lidí, kteří články píšou. Určitě nepíšeme bulvárně. Chceme být populární, abychom čtenáře bavili a aby si nás koupili znovu. Došlo k proměně publika za dobu trvání magazínu? Popravdě řečeno, nevím ani, jaké publikum máme. Znám pár lidí z okruhu mých známých, kteří nás čtou. Jestli někdo ví, jaké máme publiku, musí mít nějaký výzkum. Ten já nemám. Ale myslím, ţe magazín zahrnuje všechny věkové i vzdělanostní kategorie čtenářů. Podle mě je to díky televiznímu programu, který magazín obsahuje. Tahákem magazínu je televizní program? Ne přímo tahákem, ale spíš nutností. Spousta lidí sleduje televizi a určitě se nepůjdou pokaţdé koukat na teletext nebo na internet, co zrovna hraje. Proto mají u televize nějaký časopis. Jedním z nich můţe být Magazín DNES, protoţe je jejich oblíbený. Začal vycházet před dvaceti lety v době, kdy moc podobných časopisů nevycházelo. Lidi mohou být uţ na nás navyklí. Jaké jsou v magazínu pravidelné rubriky? Rozhovor, někdy druhý rozhovor, který je jiného zaměření neţ první, dále Téma, které je o čemkoliv a můţe mít různou formu. Pak najdeme rubriky Reportáţ, Příběh, Jak ţijeme, coţ je rubrika o známých ţivotních příslušnících či partnerech. Specifickou je u nás rubrika Objev, která je stálá uţ dvacet let. Jaké postavení má v magazínu reportáţ? Významnější neţ dřív. Kdysi jsme tolik reportáţí neměli. Rozhovor se dá vţdycky s někým udělat, ale reportáţ se hůře vybírá, aby byla zajímavá. Dávali jsme tomu menší důraz, ale teď se snaţíme měnit. Je to dáno tím, ţe jsou v redakci výrazní a osobití autoři Poláček a Malinda. Je reportáţ s rozhovorem rovnocenná? Rozhovor bude moţná výš jen z toho důvodu, ţe poskytuje fotku na obálku. Z reportáţe se nic moc vybrat nedá. Obálka je pro kaţdý časopis důleţitá, podle ní si lidi médium kupují.

116

U rozhovoru navíc mluví za člověka jméno zpovídaného. Gotta si koupí kaţdý. Reportáţ by musela být úplná bomba, aby se dala na titulní stranu. Najdeme reportáţ v kaţdém čísle? Myslím, ţe ano. Pokud by se nepovedla, vyjde článek jako jakási pseudoreportáţ, aby se s námi ţánroví stráţci nepřeli. Ale reportáţ teď máme, tuším, pokaţdé. Kdo vybírá téma pro reportáţ? Vesměs všichni. Je to za celý rok obrovská spotřeba jmen a témat, proto se podílí všichni. Jsou témata, kterým se vyhýbáte? Je něco zakázaného? Ţe bychom měli něco zakázaného, to asi ne. Jen je u některých témat dávat pozor, abychom to nepřehnali. Musíme dát bacha, aby to nebylo nevkusné, nechutné. Omezení nemáme, ale samozřejmě nikdo nepůjde mezi neonacisty psát reportáţ o tom, jak jsou skvělí. Vyhnout se je třeba i tématům, která nejsou atraktivní. Jaká témata jsou nejlepší? Ţivá, překvapivá. Kdyţ přišel Tomáš Poláček s návrhem, ţe pojede na Olympiádu do Pekingu stopem, byla to bomba. Jsou to chytlavé a strhující věci. Výhodou je, ţe je to opravdu reportáţ a nemusíme nikam volat, aby nám řekli, jaké to tam je. Autor na vlastní kůţi proţije, o čem píše. To jsou skvělá témata. Kdyţ jde redaktor s drobnou postavou týden trénovat s ragbisty a napíše o tom, je to legrace. Jsou to vtipné, pohodové reportáţe. Reportáţ je v magazínu odlehčujícím ţánrem? Záleţí, co si představit pod pojmem odlehčující. Magazín neobsahuje těţké čtení. Zároveň však nesmí být plytké. Nechci to srovnávat, ale například o filmech Miloše Formana neřekneme, ţe to jsou těţká filosofická díla, ale zároveň to není plytká zábava. V oboru zábavy je to mistrovské dílo. Ideální je pro nás článek, u kterého si čtenář řekne, ţe je čtivý, zábavný, není hloupý a něco se i dozví. Odlišuje se reportáţ v Magazínu DNES od reportáţe v jiných médiích? Myslím, ţe stojíme v předu linie právě díky Poláčkovi, jehoţ cestovatelské reportáţe vzbudily zájem a navíc jsou pěkně napsané. Nemůţeme si třeba, na rozdíl od Reflexu, dělat neustále špinavá témata mezi bezdomovci, působí to depresivně. Občas to mít můţeme, ale nesmíme na tom stavět. Jaké ţánrové znaky musí splňovat reportáţ v magazínu? Asi bych neřekl znaky. Ţe bych měl nějaké vypsané body a pak si je odškrtával, tohle, tohle a tohle tam je, to ne. Zní to přihlouple, ale reportáţ musí člověk dočíst aţ do konce. To je kritérium. V dnešní době internetu je obrovské mnoţství článků, lidi čtou jen titulky a pár vět. Dobrou reportáţ musí přečíst celou. Musí být čtivá a udrţet čtenáře. To platí uţ po desetiletí. Jak důleţitý je úvod reportáţe? Pokud budou na začátku napsané nějaké blbiny, tak to člověk nedočte, to je pravda. Čtenář musí poznat, ţe čas, který investuje do čtení článku, se mu vyplatí. Samozřejmě ale po dobrém úvodu nesmí autor polevit. Nakolik schvaluje pouţívání ich-formy a vystupování autora v textu? Jsem ze staré školy a proto jsem ji kdysi neměl rád, protoţe se tak nepsalo. Ale to bylo dvacet, třicet let zpět. Pokud ale člověk událost proţije a týká se ho, například jízda stopem do

117

Pekingu, pak ich-formu pouţívá, protoţe píše o sobě. Jistě, najdou se lidi, kteří řeknou, ať uţ jde do hajzlu, vţdyť je to pořád to stejné dokola, píše pořád o sobě. I kolegové novináři z jiných redakcí říkají, ţe se Poláček zase předvádí. Můj názor je: Jo, předvádí, ale můţeš to dělat taky. Udělej něco a napiš to pěkně. Nenajdete článek, kdy byste řekl, ţe tady zrovna první osobu autor pouţít nemusel? Nejen Poláček. Samozřejmě se dá v novinách něco konzultovat nebo nařizovat. Ale čím déle tady pracuju, tím více vím, ţe důleţitější je chuť samotného autora. Můţe se přijít poradit, ale vyloţeně přikazovat mu nic nebudu. Nařídí-li se něco, novinář to splní, ale nepíše s takovou chutí. Kdyby něčeho bylo příliš, dám jenom podnět, zda by nemohl trochu svůj text korigovat. Jak vypadají vaše úpravy? Zasahujete do textu často? Jsou to spíše konzultace s reportérem, neţ zásah do textu. Není to ţádný boj. V naší redakci uţ jsme navíc dost dlouhou dobu pohromadě, vím, jak zdejší novináři píšou, jaký mají styl a hranici. Vţdycky se dohodneme. Redaktoři nepíšou proti mně a já nejsem proti nim. Čeho by se měl autor při tvorbě reportáţe vyvarovat? Neměl by si vymýšlet a lhát, přikrašlovat věci, aby z nich vyšel jako mistr světa, aby lidi poznali, ţe je to vymyšlené. Měl by dávat pozor, aby se nestrhnul obdivem k sobě samému. Měl by si pohlídat vyváţenost. Musí být ţivý, ale neměl by sáhnout k bombastickým metodám, výkřikům, jak je tomu v bulváru. Oceňuje se vtipnost, smysl pro detail, osobitost a názor. Nedá se vtipností a vlastním názorem lehce dostat k fejetonu? Myslím, ţe ţánrovou čistotu zase tolik nehlídáme. Ani nevím, jestli je to účelné. Ano, komentář nebo zpravodajství si musí zachovat své mantinely. Ale kdyţ napíšu v publicistice dobrý článek a měl bych zkoumat, čemu se blíţí… Mám pocit, ţe uţ je to dneska jedno. Čím dál více si myslím, ţe nejdůleţitější je talent a nápad.

118