MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky
Umělecké tlumočení hudby do znakového jazyka Bakalářská práce
Brno 2016
Vedoucí práce:
Vypracovala:
PhDr. Lenka Hricová, Ph.D.
Barbora Klímová
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově universitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům
V Brně dne … … … … … … …
………………… Barbora Klímová
Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala především PhDr. Lence Hricové Ph.D. za trpělivost a odbornou pomoc, kterou mi po dobu psaní práce poskytovala. Velké dík patří také paní Nadě Dingové Hynkové a paní Kateřině Červinkové Houškové, bez jejichţ laskavosti by tato práce měla poloviční hodnotu. V neposlední řadě děkuji rodině a blízkým přátelům za podporu, kterou mi během celého studia projevovali.
Obsah
Úvod.................................................................................................................................. 5 1 Umělecké tlumočení do znakového jazyka ................................................................ 7 1.1
VYMEZENÍ POJMU ................................................................................................ 7
1.2
UMĚLECKÉ TLUMOČENÍ DO ZNAKOVÉHO JAZYKA A JEHO POČÁTKY V ČR............. 7
1.3
KOMUNITA NESLYŠÍCÍCH JAKO PRIMÁRNÍ CÍLOVÁ SKUPINA? ............................... 9
1.4
CÍLE UMĚLECKÉHO TLUMOČENÍ HUDBY ............................................................. 10
2 Role tlumočníka hudby do znakového jazyka ......................................................... 12 2.1
OSOBNOSTNÍ A PROFESNÍ PŘEDPOKLADY........................................................... 12
2.2
TEORETICKÁ ČÁST PŘÍPRAVY............................................................................. 13
2.3
PRÁCE SE SKLADBOU A JEJÍ PŘEKLAD ................................................................ 15
2.4
FIXACE, INTROSPEKCE A SUPERVIZE – POSLEDNÍ FÁZE PŘÍPRAVY ...................... 18
3 Povědomí o uměleckém tlumočení hudby do znakového jazyka mezi profesionálními hudebníky........................................................................................... 20 3.1
CÍLE A METODOLOGIE VÝZKUMU ...................................................................... 20
3.2
CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÉHO VZORKU ...................................................... 20
3.3
VÝSLEDKY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ .................................................................. 21
3.4
SHRNUTÍ VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ..................................................................... 27
Závěr .............................................................................................................................. 31 Shrnutí............................................................................................................................ 32 Literatura ....................................................................................................................... 33
Úvod
Věta, v níţ se vedle sebe objeví slova jako sluchové postiţení a návštěvník koncertu, často vyvolává v lidských tvářích rozpačitý výraz. Hned za ním následuje myšlenka, zdali je to vůbec moţné. Jako člověku, který několik let studoval hru na violoncello a pravidelně se potkával s hudbou na profesionální úrovni, mi tato moţnost ani nepřišla na mysl. O to větší byl můj úţas, kdyţ jsem se poprvé s tlumočením hudby do znakového jazyka setkala. Po získání více informací o tomto tématu, vystřídala úţas pokora. I kdyţ by kaţdý profesionální muzikant měl být teoreticky vzato odborník na poslouchání, zůstává otázkou, kdo z nich opravdu poslouchá. Hudba samotná má určitý přesah, nejsou to pouze tóny znějící v danou chvíli, po nichţ následuje ticho. Jsou to také emoce, které si z poslechu koncertu uchováváme, můţe to být příběh, který hudba nese a také vědomí společného proţitku určitého uměleckého záměru. Skutečnost, ţe se mezi tlumočníky znakového jazyka zrodila snaha toto vše zprostředkovat a dopřát tak jedincům se sluchovým postiţením záţitek z hudby, povaţuji za krásný příklad toho, jak obdivuhodnou formu můţe mít bourání bariér a odstraňování předsudků. Byla to právě práce tlumočníků znakového jazyka a malé povědomí o jejich výsledcích ve společnosti, co mě vedlo k napsání této bakalářské práce. Je potřeba podotknout, ţe k tématu existuje pouze minimum odborné literatury. Čerpání z cizojazyčné literatury omezuje fakt, ţe tlumočení hudby do znakového jazyka se v českých poměrech stalo velice specifickým a tak, jak se ho snaţí tato práce popsat, se v zahraničí v podstatě neobjevuje.1 Stěţejní je publikace Kateřiny Červinkové Houškové a Tamary Kováčové, Umělecké tlumočení do znakového jazyka, kterou v roce 2008 vydala Česká komora tlumočníků znakového jazyka (dále jen Komora) a ze které také v této práci vycházím. Vysvětlení základních pojmů a shrnutí obecných faktů uměleckého tlumočení hudby se věnuje první kapitola práce.
1
Zejména tlumočení váţné a instrumentální hudby. (JIRGLOVÁ, Lucie. Kateřina Červinková Houšková
- O zpívajících rukách, hudbě pro oči a skladbách neslyšících. Harmonie [online]. 2003. Dostupné z: http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/katerina-cervinkova-houskova-o-zpivajicich-rukach-hudbepro-oci-a-skladbach-neslysicich.html).
5
Jelikoţ od roku 2008 nová publikace zabývající se danou problematikou nevyšla, bylo nutné pro získání nejnovějších dat provést teoretický výzkum, a to formou kvalitativních rozhovorů s tlumočníky. Byly jimi Kateřina Červinková Houšková, která stála u zrodu uměleckého tlumočení u nás a v dnešní době ji můţeme povaţovat za nejpovolanější osobu na tomto profesním poli a Naďa Hynková Dingová, jeţ má mnoholeté zkušenosti s uměleckým tlumočením a tlumočením do znakového jazyka obecně. Obě tlumočnice jsou členkami České komory tlumočníků znakového jazyka a výrazně se podílejí na utváření přístupnosti kulturní scény pro publikum se sluchovým postiţením. Informace z orálních zdrojů, kterými jsou dva kvalitativní rozhovory, se staly cenným pramenem pro celou druhou kapitolu. Při citaci z těchto zdrojů budu v závorce uvádět (z rozhovoru s … ze dne…). Oba provedené rozhovory byly nahrávány a jejich audio nahrávky jsou v osobním archivu autorky. Na ţádost obou tlumočnic není jejich doslovný přepis součástí práce. Pokud je v textu uţito označení neslyšící s velkým „N“, pak zejména pro zdůraznění komunity Neslyšících jako svébytné kulturní a společenské menšiny, uţívající ke komunikaci český znakový jazyk. V ostatních případech zahrnuje označení neslyšící všechny jedince s různým stupněm sluchového postiţení.
6
1 Umělecké tlumočení do znakového jazyka
1.1 Vymezení pojmu Hned na úvod problematiky se střetáváme s nejasností a nepřesností v názvu. Zaţitý pojem „umělecké tlumočení hudby“ je v mnoha směrech neadekvátní a někteří tlumočníci se mu brání. „Označujeme jím dvě na sebe navazující činnosti, z nichž ani jedna není tlumočením.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 12) Alternativou k pojmu „umělecké tlumočení“ můţe být označení „interpretace“, a to zejména pokud se jedná o hudbu čistě instrumentální. Podmínkou pro reálné tlumočení je totiţ převod sdělení z jednoho jazyka do druhého. Hudba, jako prostředek vyjadřování, ale ne jako komunikační systém, tedy jazyk, nemůţe být tlumočena. I přes výše zmíněné rozpory bude označení „umělecké tlumočení hudby“ v bakalářské práci uţito pravidelně. Tento specifický druh tlumočnické práce a jeho počátky u nás jsou výrazně spjaty s Českou komorou tlumočníků do znakového jazyka. Mezi členy Komory i v jejích materiálech, se s určitými připomínkami pojem také pouţívá. Podle Červinkové Houškové se tlumočením hudby myslí hlavně proces uměleckého překladu skladby a následného přednesu při ţivém vystoupení. (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008).
1.2 Umělecké tlumočení do znakového jazyka a jeho počátky v ČR
Snaha interpretovat hudbu či ji nějakým způsobem zprostředkovat jedincům se sluchovým postiţeným je v České republice záleţitostí velice mladou. I kdyţ povědomí o této činnosti v naší společnosti stále roste, existuje jen minimum literatury, do které by případný zájemce o toto odvětví tlumočnické práce mohl nahlédnout. Stále vznikají nové soubory, které se interpretaci hudby věnují a pořád se hledají nové cesty, jak tento druh umění zpřístupnit i jedincům se sluchovým postiţením. Situace tedy ještě není ustálená a pohledy na hudbu v ţivotě neslyšících se různí. Přesto nebo právě proto, stále dochází ke koncertům a představením, kde se hudba tlumočí či jinak interpretuje a byť mohou být svou formou odlišné, snaţí se o stejnou uměleckou a společenskou hodnotu. 7
Jako přelomové v postoji české společnosti k minoritě neslyšících lze podle Červinkové Houškové povaţovat roky 1989 a 1998. (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008). První rok znamenal pád vlády komunistické strany v Československu, coţ znamenalo opětovné spojení se světem a spuštění toliko potřebných změn v péči o handicapované, menšiny a sociálně slabší ve společnosti. V druhém zmiňovaném roce schválil Parlament České republiky Zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči.2 Tento krok de facto znamenal, ţe neslyšící měli konečně právo na svůj svébytný mateřský jazyk a jeho plnohodnotné uţívání. Společně s probouzející se kulturou Neslyšících daly moţnosti znakového jazyka platformu pro umělecké tlumočení. Poprvé s tímto pojmem seznámili české prostředí tlumočníci ze Spojených států. Významnou roli sehrála tlumočnice Vesta Dee Sauter3, která se věnuje misijní práci na poli tlumočnictví. Pod jejím vedením vystoupili v letech 1996 a 1997 poprvé čeští neslyšící s písněmi ve znakovém jazyce. Jejich koncertu předcházelo vystoupení amerických neslyšících, kteří u nás poprvé předvedli zpěv ve znakovém jazyce. (Červinková Houšková, K. – Kováčová, K. 2008). V roce 2002 proběhl v Praze Tříkrálový koncert4, který byl jako první tlumočený celý do znakového jazyka. Jednalo se o benefiční koncert populární hudby. Tlumočení koncertu váţné hudby následovalo o necelý rok později. Další druh múzického umění, ve kterém se uplatňuje tlumočení do znakového jazyka, je divadlo. I přesto, ţe se jedná, stejně jak u hudby, o činnost, jeţ nemá v České republice dlouhou historii, je obsáhlejší a sama by vydala na jednu celou publikaci. Přiblíţit, alespoň okrajově, divadelní tlumočení je pro tuto práci ovšem nutnost.
2
V aktuálním znění novely č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých
osob. 3
Vesta dee Sauter, původem z USA, se profesionálnímu tlumočení věnuje od roku 1969. Je významnou
osobností na poli osvěty znakového jazyka a kultury Neslyšících. Spolupracovala na vydání dvou knih s podobnou problematikou. Působila na Filozofické fakultě UK, kde se také podílela na vytváření vzdělávacího plánu pro obor Čeština v komunikaci neslyšících. (http://www.cktzj.com/vesta-dee-sauter) 4
Tříkrálový koncert byl společně s benefičním koncertem Podepsáno srdcem jednou z mála kaţdoročních
událostí, na které docházelo k uměleckému tlumočení hudby. Bohuţel poslední tlumočený ročník koncertu Podepsáno srdcem byl v roce 2011 a Tříkrálové vystoupení ztratilo svou pravidelnost a formu. (V roce 2014 např. jako jeden z Adventních koncertů České televize).
8
Důvodem je fakt, ţe první umělecké tlumočení prováděné českými tlumočníky se týkalo právě divadla. Dramatické umění je postaveno na textu a konkrétním ději, má tím pádem k překladu a zpracování do znakového jazyka blíţe neţ hudba. Jednalo se o představení Plukovník Pták, jenţ bylo uvedeno v Divadle Na zábradlí, v roce 1998. Po několika letech následovala, svým provedením v té době výjimečná, inscenace Tracyho tygr, při které se pouţilo tzv. stínové tlumočení. Tento druh tlumočení hraničí s herectvím samotným, které je od tlumočníka do velké míry vyţadováno: „Každý herec na jevišti má svého tlumočníka, který se pohybuje po jevišti s ním jako jeho ‚stín‘, následuje jeho pohyby, akce (například zvedá předměty), charakter a typ mluvy.“ (Červinková Houšková, K. - Kováčová, T. 2008, s. 23). Mezi další typy tlumočení řadíme zónové, statické tlumočení a experimentální, jehoţ název a vymezení není zcela ustáleno. Druhy tlumočení dělíme dle postavení tlumočníka neboli toho, kde se budou on a jeho kolegové na jevišti nacházet. V dnešní době mohou zájemci o divadelní tlumočení navštívit několik představení, která jsou nejen díky práci České komory tlumočníků do znakového jazyka5 k vidění v Praze i Brně.
1.3 Komunita Neslyšících jako primární cílová skupina?
Nemůţeme mluvit o uměleckém tlumočení hudby bez toho, abychom nezmínili jeho primární cílovou skupinu. Tematika tlumočení hudby je spjata s jazykem Neslyšících, znakovým jazykem, a s jejich kulturou obecně. Právě tyto dvě slova – jazyk a kultura nalezneme v nejedné definici komunity Neslyšících. Necháme stranou medicinský pohled, který povaţuje za neslyšící „ty osoby, které mají určitou ztrátu sluchu, podle jejíž velikosti se následně klasifikují do jednotlivých skupin.“(Kosinová, B. 2008, s. 7). V tomto případě vnímají jedinci ztrátu sluchu jako formu tělesného postiţení. U osob řadících se do minority Neslyšících se jedná spíše o určitý rys, který není handicapem, ale společně se znakovým jazykem je jedním z rozhodujících faktorů příslušnosti ke 5
Česká komora tlumočníků znakového jazyka je nezisková profesní organizace sdruţující především
tlumočníky pro neslyšící, nedoslýchavé a ohluchlé klienty. Členy komory se však mohou stát i lidé, kteří se tlumočnické profesi nevěnují, ale zajímá je problematika Neslyšících, jejich kultura a jazyk, souhlasí s názorovými stanovisky a cíli Komory. (http://www.cktzj.com/)
9
komunitě: „Lidé zastávající jazykově kulturní pohled přistupují ke sluchově postiženým jako k osobám s odlišným jazykem a skupinu neslyšících označují za jazykovou a kulturní menšinu.“ (Kosinová, B. 2008, s. 7). Pro komunitu Neslyšících je specifická také její umělecká tvorba, jejíţ nástrojem je často znakový jazyk. Jak definuje B. Kosinová: „Znakový jazyk je povahy vizuálně – motorické, a proto v minulosti bylo velmi obtížné tuto část kultury neslyšícím zaznamenat a předat další generaci neslyšících lidí. V současném světě techniky je již předávání tohoto typu umění snazší.“ (Kosinová, B. 2008, s. 21). Zůstává ovšem otázkou, zdali je výše popsaná komunita opravdu jedinou cílovou skupinou pro snahy uměleckého tlumočení. Samozřejmě platí, ţe tlumočník „by měl mít na mysli neslyšícího diváka, a to i v případech, že interpretace pak probíhá výlučně před slyšícím publikem.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 79). Interpretace hudby pomocí znakového jazyka můţe být ovšem záţitkem pro jedince se sluchovým postiţením jakéhokoliv rozsahu, stejně tak jako pro slyšícího diváka, kterému je tím dána moţnost, seznámit se se znakovým jazykem a dozvědět se tak něco více o kultuře Neslyšících.
1.4 Cíle uměleckého tlumočení hudby
Jedním z nejdůleţitějších cílů tlumočení hudby a vůbec uměleckého tlumočení obecně, je poskytnout stejnou příleţitost pro umělecký záţitek zároveň slyšícímu publiku i publiku se sluchovým postiţením. Proţitek hudby je niterní a subjektivní záleţitost. Můţe se stát, ţe pozitivní skladba na někoho působí negativně a naopak, leč i tak se jedná o tu jednu skladbu s konkrétním zněním, které má svou formu a která nese určitý emoční náboj. Toto vše můţe tlumočník neslyšícímu publiku zprostředkovat. Právě předání emočního náboje hudby by mělo být nejdůleţitějším cílem tlumočníka. Velice podstatným rysem muziky je rytmus. Není to prvek vyskytující se pouze v hudbě, ale je spjatý se základními přírodními pochody (roční období, den a noc) i s naším tělem (tep srdce, lidské biorytmy, dýchání). Proto je nesprávné tvrdit, ţe lidé se sluchovým postiţením smysl pro rytmus nemají. Tlumočník s tím musí počítat a v rámci překladu s rytmem a tempem skladby náleţitě pracovat. Jak tvrdí Kateřina 10
Červinková Houšková: „Výběr jednotlivých znaků a jejich řazení jsou totiž často rytmem a tempem výrazně ovlivňovány.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 77). K rytmu se váţe také agogika6, která často slouţí jako efektní výrazový prostředek. Dalším hudebním prvkem, který je tlumočník schopen promítnout do svého překladu je dynamika a s ní často spojená gradace skladby. Kaţdé dílo má svůj průběh a vrchol, to by měl tlumočník plně respektovat. Dynamika často podporuje a koresponduje s gradací. Je tudíţ důleţitá pro výraz celé skladby a její emoční působení. Melodie bývá nositelkou myšlenky hudebního díla a také tím, co si posluchači často z celé skladby nejvíce zapamatují.
Shrnutí Počátky uměleckého tlumočení hudby do znakového jazyka v České republice jsou neodmyslitelně spjaty s rozvojem a akceptací znakového jazyka jako svébytného prostředku komunikace. Celkové změny ve společnosti po roce 1989 přispěly k vytvoření specifické kultury Neslyšících a tím také ke snaze zpřístupnění společensko-kulturních událostí jedincům se sluchovým postižením. Hlavním cílem uměleckého tlumočení hudby do znakového jazyka by mělo být předání emočního náboje, který konkrétní skladba nese a s tím dopřát lidem se sluchovým postižením možnost adekvátního uměleckého zážitku.
6
Z řeckého agón neboli zápas, závod. Zvolnění nebo zrychlení ve skladbě, které se zapisuje tempovými
označeními accelerando, ritenuto, ritardando, atp. (Vyslouţil, J. 1995).
11
2 Role tlumočníka hudby do znakového jazyka V roli tlumočníka hudby do znakového jazyka se střetávají tři roviny umělecké práce – řemeslo, velká kreativita a profesionalita. Kombinace těchto prvků dotaţených do dokonalosti, pak dává obraz skvělého tlumočníka, který úspěšně naplňuje poslání vlastní práce. Jedná se o povolání velice náročné, o jehoţ šířce má laická veřejnost malé povědomí. Jak uţ bylo zmíněno v úvodu, byly pro tuto kapitolu získány některé informace předvýzkumem
pomocí
kvalitativních
rozhovorů,
vedených
v lednu
2015
s tlumočnicemi do znakového jazyka Naďou Hynkovou Dingovou a Kateřinou Červinkovou Houškovou. Rozhovory byly částečně strukturované a zaměřovaly se na práci tlumočníka, na umělecké tlumočení hudby a jeho vnímání Neslyšící kulturou. Z rozhovorů vznikly zvukové záznamy, které jsou v osobním archivu autorky práce.
2.1 Osobnostní a profesní předpoklady
Tlumočení hudby pro neslyšící publikum je specifickým povoláním a na osobu tlumočníka klade velké poţadavky ve znalosti znakového jazyka. Tlumočník jej musí ovládat naprosto plynule a na profesionální úrovni, aby mohl vyjádřit případnou poetičnost textu a odlišit jeho drobné nuance. Nedostatečné výrazové prostředky ve znakovém jazyce nesmí bránit plnohodnotnému předání uměleckého záţitku. Aby mohla být interpretace skladby co nejvěrnější, musí se tlumočník orientovat v obou kulturách, které se střetávají v jeho práci, tzn. v kultuře slyšícího i neslyšícího publika. Důleţitým prvkem je také přístup k samotnému vystupování před lidmi a na pódiu. Velká nervozita, tréma a nechuť k veřejné exhibici nejsou dobrým předpokladem pro úspěšnou interpretaci uměleckého díla. K tomu se váţe také nutnost určité otevřenosti. Tlumočník by se neměl zdráhat projevit emoce, se kterými je hudba samozřejmě spjata a být také v určitém smyslu kreativní. (Z rozhovoru s Kateřinou Červinkovou Houškovou ze dne 22. 1. 2015). Velkou roli také hraje osobní postoj k této profesi. Jako při kaţdé práci s lidmi je na místě nekonfliktnost a trpělivost, která můţe přijít vhod také při komunikaci 12
s organizátory akce. Tlumočník by si měl uvědomit, ţe i přes veškerou jeho invenci, je prostředníkem mezi interpretem a publikem.
Neslyšící v roli tlumočníka hudby Ne zřídka se můţeme setkat s tlumočníkem hudby do znakového jazyka, kterým je sám neslyšící. Přípravy na vystoupení se v tomto případě neobejdou bez pomoci slyšícího kolegy, jenţ pro vytvoření určité představy jakoby skladbu dopředu „předtlumočí“. (Z rozhovoru s Naďou Hynkovou Dingovou ze dne 16. 1. 2015). Společné rozebrání a konzultace podkladových materiálů, by měla vést k ujištění, ţe neslyšící tlumočník chápe obsah a formu skladby. Největší invenci do tlumočení hudby přináší neslyšící na poli jazykovém. Znakový jazyk je jeho doména, jeho mateřský jazyk a tak má pro „doladění“ a přednesení překladu skladby větší cit a pestřejší výrazové schopnosti. Tlumočnice N. Hynková Dingová se k problematice vyjádřila takto: „Oba typy tlumočníků jsou velice důležití. Slyšící člověk má zkušenost s hudbou a je pro něj snazší vyhledat zdroje informací, skrývající se za danou skladbou, je pro něj jednodušší komunikovat s autorem hudby, atd. Neslyšící, na druhou stranu, používá svůj jazyk a má tím pádem rejstřík mnohem širší. Když se toto spojí, je výsledek nejideálnější.“ (Z rozhovoru s Naďou Hynkovou Dingovou ze dne 16. 1. 2015).
2.2 Teoretická část přípravy
Tlumočník se ke své pracovní zakázce můţe dostat více způsoby. Buď je osloven tlumočnickou organizací, pořadatelem hudební události nebo konkrétní osobou, např. neslyšícím klientem. (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008). Nejideálnější variantou je ta první. Tlumočník není nucen řešit organizační záleţitosti a můţe se soustředit na vlastní náplň práce. V situaci, kdy tlumočník jedná sám za sebe, resp. není zaštiťován nějakou organizací, je potřeba jasně si stanovit poţadavky a určitá pravidla spolupráce. Jakékoliv omyly a nedostatky v komunikaci mezi oběma stranami se můţou negativně projevit při realizaci vystoupení. Před začátkem spolupráce by měl sám tlumočník zváţit nakolik je profesně vybavený a zdali má dostatek času na přípravu překladu. 13
Pokud jsou stanoveny podmínky a obě strany souhlasí, můţe začít samotná práce na umělecké interpretaci. Stejně tak, jako napsání knihy předchází měsíce sběru dat a studií, začíná práce tlumočníka hromaděním podkladů pro překlad. Forma těchto materiálů se různí podle typu skladby a potřeb pro vystoupení. Za nezbytné můţeme uvést zvukovou nahrávku skladby, videonahrávku, texty zpívaných částí skladby a partitury. (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008). Poslední zmíněný materiál poslouţí zejména při tlumočení klasické hudby. Pro správnou orientaci v partituře je vhodná znalost notového zápisu a základů hudební nauky. Teoretické znalosti hudby jsou velkou výhodou pro profesi tlumočníka. Noty mohou poslouţit jako podpůrný materiál k nahrávce. Můţeme z nich vyčíst dynamiku, rytmus, tempo, vedení melodie, harmonické změny (které často značí změny nálad ve skladbě), atd. Důleţité je, aby zvuková nahrávka, jeţ tlumočník obdrţí, byla v provedení s interpretem, se kterým bude nakonec spolupracovat. V opačném případě mohou nastat komplikace: „Poměrně časté bývá používání nahrávek, které jsou komerčně dostupné, což s sebou přináší mnoho rizik. Starší skladby se na koncertě často hrají v novém angažmá, což tlumočník většinou zjistí až na zkoušce s interpretem, nezřídka až před začátkem koncertu. Vystavěná struktura koncertu se pak musí na poslední chvíli upravovat, (…)“,(Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 80). Pokud se jedná o tlumočení písně nebo instrumentální skladby, kde se objevuje i zpěv, váţe se překlad hlavně k textu. Tento materiál by měl být nezbytnou součástí podkladů, se kterými tlumočník pracuje. Jedná-li se o píseň v cizím jazyce, který tlumočník neovládá, je nutné zajistit překlad do češtiny. V rámci eliminace pozdějších nedorozumění je třeba dbát na správnost textu a na to, aby odpovídal skutečně tomu, s čím interpret na pódiu vystoupí. Tlumočník musí také pochopit kontext vystoupení, jehoţ bude součástí. K tomu mu můţe poslouţit jak videonahrávka, tak přítomnost na zkoušce. Nejlepší je ovšem kombinace obojího. Přípravy na koncert dostávají finální podobu často teprve několik dní před samotným vystoupením. Generální zkouška, na které je uţ vše podle plánu, bývá zpravidla den před vystoupením či pouze několik hodin před koncertem. V nejideálnějším případě se tlumočníkovy dostane záznamu vystoupení, které uţ např. v minulosti proběhlo, a které se pouze opakuje beze změny. Tlumočník se díky 14
videonahrávce můţe zorientovat v pohybu interpretů na pódiu a má jasnou představu o celkové podobě koncertu. Svou účastí na zkouškách si následně ověří vlastní pozici a roli při vystoupení. Zřejmě nejobtíţnější, co se rozsahu materiálů a času týče, je příprava podkladu pro instrumentální skladby a díla váţné hudby. Má-li skladba program, je pro tlumočníky snazší nalézt jakési vodítko k překladu. Programní hudbou se myslí „široká oblast instrumentální hudby, jež se nějak váže na mimohudební ideu či jev. (…) jde o hudebně vyjádřený vztah skladatelových představ a idejí k ostatnímu světu“ (Vyslouţil, J. 1995, s. 234). Čistě programní Fantastickou symfonii op. 14, Hectora Berlioze, lze s trochou nadsázky popsat jako dramatický film bez obrazu. Dílo má pět vět a kaţdá z nich popisuje konkrétní děj, jenţ na sebe navazuje. Celá symfonie je protkána jednotnou myšlenkou, tzv. idée fixe, která v Berliozově případě vyjadřuje milovanou dívku. Skladba podobného charakteru sama nabízí mnoho vyuţitelného materiálu, na němţ můţe tlumočník stavět svou přípravu překladu. Oproti tomu díla prosta konkrétního mimohudebního obsahu, kladou vysoké nároky na svou uměleckou interpretaci ve znakovém jazyce. Tlumočník je nucen pátrat po historickém kontextu, ve kterém skladba vznikala, po tom, jak se o ní sám autor vyjádřil nebo jakým uměleckým obdobím právě procházel. Je nezbytné seznámit se podrobně se skladatelovým ţivotem, s jeho hudební tvorbou, atd. Pokud není potřebných podkladů dostatek, měl by je tlumočník doplnit např. obrazovým materiálem. Vţdy by se měl ovšem snaţit o co nepřesnější pojetí překladu. Velice zřetelně na to apeluje Červinková Houšková: „Tlumočník by měl být ve vztahu ke svému neslyšícímu divákovi vždy pravdivý a poctivý. Jeho překlady by neměly nikdy být zavádějící a matoucí.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 83).
2.2 Práce se skladbou a její překlad
Pokud má tlumočník veškeré podklady dostatečné nastudované, můţe nastoupit samotná fáze překladu. Jedná se o sloţitý proces, který dělíme na několik částí, jejichţ pořadí je většinou stejné. (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008). Ze všeho nejdříve se musí tlumočník seznámit se skladbou. Opakovaným poslechem ji dostává do paměti. Zná její charakter, tempo, rytmus, příp. text. Pro práci 15
na překladu je dobrá orientace ve skladbě nezbytná. Opět platí, ţe znalost notového zápisu je výhodou a urychluje práci. (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008). V tuto chvíli následuje práce na samotném jádru procesu, který je mnohým nezasvěceným těţko pochopitelný. Jak se z umění pro uši stane umění pro oči? Jak je moţné hudbu přepsat do znakového jazyka? A je to pořád stále hudba? Na některé otázky jsme si odpověděli jiţ v předešlých kapitolách a na ty ostatní nám můţe odpovědět samotný proces překladu skladby. První, co si musí tlumočník uvědomit, neţ začne části skladby překládat, je, jakou jednotící myšlenku si pro dílo zvolí. „Překlad může samozřejmě obsahovat i několik vůdčích námětů, vždy by ale měl být jeden hlavní nebo zastřešující.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 86). Můţe se jednat o jakýsi obraz, do kterého je překlad zasazen, můţe to být i příběh nebo motiv spojující celek. Většina hudebních skladeb disponuje melodickým tématem, které se vrací a opakuje. Tak podobně je můţe a měl by následovat i tlumočník. Kateřina Červinková Houšková v rozhovoru pro hudební časopis Harmonie7 popisuje zkušenost, z tlumočení violoncellového koncertu Bohuslava Martinů: „Všechny tři věty nám propojoval hlavní motiv, a to pohled z výšky, protože se v jeho biografiích často zdůrazňuje jeho schopnost sledovat věci z nadhledu. Celé to začíná na Eiffelově věži, kde si Martinů vybavuje pohled z poličské věže, kde se narodil. Ve třetí větě se dokonce objevuje i Socha svobody v souvislosti s úspěšnou premiérou skladby Half-Time v Americe.“ Právě tlumočení čistě instrumentálního koncertu v podstatě jiţ moderního skladatele je velice unikátní událostí, o které se sama tlumočnice vyjádřila takto: „Byla to krásná práce, v tom smyslu, že jsme byli osloveni přímo hudebníkem, který si přál mít celý koncert vizualizovaně zpracovaný. (...) Skladba pro nás byla velmi náročná, navíc se těžko sháněl výchozí bod, protože tlumočení vážné hudby se odvíjí od materiálů, které se ke skladbě podaří získat, což v tomto případě nebylo vůbec jednoduché. Měli jsme ovšem dostatek času na přípravu a to bylo velice příjemné.“ (Z rozhovoru s Kateřinou Červinkovou Houškovou ze dne 22. 1. 2015).
7
JIRGLOVÁ, Lucie. Kateřina Červinková Houšková - O zpívajících rukách, hudbě pro oči a skladbách
neslyšících. Harmonie [online]. 2003. Dostupné z: http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/katerinacervinkova-houskova-o-zpivajicich-rukach-hudbe-pro-oci-a-skladbach-neslysicich.html
16
Důvodem, proč se v České republice jedná o tak specifickou činnost, můţe být fakt, ţe tlumočníci vycházeli z počátku z interpretace neslyšících spojené s hudbou. To znamená, ţe pro tlumočníky „bylo vzorem vyjádřit hudbu tak, aby si ji neslyšící divák mohl co nejvíce užít.“ (Z rozhovoru s Kateřinou Červinkovou Houškovou ze dne 22. 1. 2015). Důsledkem toho v dnešní době je, ţe se v písních tlumočí i místa bez zpěvu, a ţe se objevují tlumočená i čistě instrumentální díla. Takový postoj není v zahraničí běţný. Tlumočení hudby je např. v USA spjato výhradně s textem. (Z rozhovoru s Kateřinou Červinkovou Houškovou ze dne 22. 1. 2015). Jakmile tlumočník ví, co skladbou ve svém pojetí chce vyjádřit, začíná samotné „překládání“. Celek díla se rozdělí na menší úseky, se kterými se postupně pracuje. Na kaţdou tuto část se vytvoří jakýsi obraz, který tlumočník vyjádří ve znakovém jazyce8. Najít to správné spojení sebou přináší také hledání adekvátních znaků. Tlumočník se vedle slovníků, můţe obrátit na samotné jedince se sluchovým postiţením uţívající znakový jazyk jako hlavní komunikační prostředek. Jako „rodilí mluvčí“ mohou být velkou inspirací a pomocí pro hledání správných znaků. (Z rozhovoru s Naďou Dingovou Hynkovou ze dne 16. 1. 2015). Kateřina Červinková Houšková vyzdvihuje také pestrost a originalitu znakového jazyka samotného tlumočníka: „Na místě je samozřejmě i vlastní tlumočníkova tvorba jazykových novotvarů, aktualizovaných pojmenování či neotřelých slovních spojení. Zde je ale důležité ověřovat si srozumitelnost a správnost u neslyšícího supervizora“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 88). Tlumočník by měl mít v zásobě několik variant znaků na kaţdý úsek, neboť při práci s rytmem se finální podoba překladu můţe vţdy trochu proměnit. Někde mezi skládáním obrazů pro překlad a rytmizací znaků, by tlumočník neměl zapomínat na gradaci celého díla, která se týká jak rytmu, tempa, dynamiky, tak i melodiky. Při vystoupení se stupňování skladby odráţí také ve výrazových schopnostech tlumočníka. V následujících krocích vkládá tlumočník do svého připraveného překladu hudební prvky, zejména tempo a rytmus. Pokud se jedná o tříminutovou písničku, bude tempo od začátku do konce zřejmě beze změny. Tlumočí-li se rozsáhlé hudební dílo, dojde s velkou pravděpodobností k jeho změně: „Tempo jako důležitý hudební parametr spoluurčuje délku trvání rytmických hodnot a jejich objektivní měřitelnost. Určuje též
8
Znakový jazyk se často označuje také jako 3D nebo prostorový jazyk.
17
délku trvání skladeb.“ (Vyslouţil, J. 1995, s. 295) Je tím pádem důleţitým prvkem i pro tlumočníka, neboť podle Červinkové Houškové se nesmí stát, „že dokončí přednes a hudba bude dál pokračovat.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 88). Při samotné rytmizaci znaků se pouţívá tzv. rytmické zmnoţování. Jeden znak se v podstatě „rozfázuje“, neboli se zmnoţí nějaký jeho prvek, aby korespondoval s rytmem. Tato technika se ovšem nesmí vyuţívat k prodlouţení samotného překladu nebo jako alternativa k mnoţství a pestrosti interpretovaných znaků. Nelze takto rytmizovat všechny znaky, některé jsou pro tuto techniku vhodnější a jiné méně. (Z rozhovoru s Kateřinou Červinkovou Houškovou ze dne 22. 1. 2015). Dalším technickým prvkem, který lze při uměleckém tlumočení hudby do znakového jazyka vyuţít je pravolevá orientace. Tento pojem je spojený s pravidlem pouţívání dominantní strany (pravé/levé) při znakovaní jak obouručních, tak jednoručních znaků. Jednoduše řečeno, pokud je jedinec např. pravák znakuje jednoruční znaky a stěţejní část obouručních znaků pravou rukou. V rámci uměleckého tlumočení se toto pravidlo nemusí dodrţovat: „Můžete používat obě ruce jako rovnocenné. Ve znakovém jazyce působí velice pěkně, pokud je člověk schopen znaky produkovat jak pravou tak levou rukou. (Pouze tam kde to lze). Dodává to celému projevu jiný rozměr, jako kdybyste zrcadlově rozložili obraz.“ (Z rozhovoru s Kateřinou Červinkovou Houškovou ze dne 22. 1. 2015). Všechny výše zmíněné fáze přípravy se mohou navzájem prolínat. Tlumočník by je měl nakonec spojit ve smysluplný celek.
2.4 Fixace, introspekce a supervize – poslední fáze přípravy
Stejně jako se interpret před vystoupením učí svou skladbu nazpaměť, musí si tlumočník překlad dokonale zafixovat. K. Červinková Houšková tvrdí, ţe tlumočník „si nejčastěji zároveň s hudbou opakuje překlad a nacvičuje jeho synchronizaci s hudbou. V průběhu této práce by měl provést kontrolu vlastní práce videonahrávkou.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 90). Samotná supervize by pak neměla následovat aţ po fixaci překladu, ale měla by být součástí této fáze, aby byla poskytnuta moţnost překlad v případě potřeby pozměnit či upravit. Je běţnou a nutnou 18
praxí, ţe supervizora dělá tlumočníkovi neslyšící kolega a to hned z několika důvodů: „Neslyšící supervizor poskytne tlumočníkovi nenahraditelnou podporu, která zajistí dobré porozumění neslyšících diváků, minimalizuje gramatické a jazykové chyby a pomůže podpořit bohatost překladu.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 93). I v případě neslyšících supervizorů se musí jednat o jedince s bohatou praxí na poli uměleckého tlumočení s dostatečnou jazykovou vybaveností. Celý proces je zakončen zkouškou s interpretem, která často probíhá těsně před samotným koncertem. Jak opět uvádí K. Červinková Houšková: „Zkouška s interpretem slouží mimo jiné právě k doladění synchronizace tlumočníka s interpretem a případným drobným úpravám překladu, protože nahrávka se od živého projevu interpreta vždy víceméně liší.“ (Červinková Houšková, K. – Kováčová, T. 2008, s. 93). Jedná se tedy o naprosto nutný proces, bez kterého by tlumočník neměl vystupovat.
Shrnutí Uchopení skladby, její rozebrání a následný překlad je náročný proces a vyžaduje od tlumočníka jazykové schopnosti na vysoké úrovni a zároveň pozitivní vztah ke kultuře Neslyšících stejně tak jako k hudbě. Každá fáze přípravy je rovnocenně důležitá a je pouze na svědomí tlumočníka, jak věrně a opravdově se bude snažit skladbu předat a přiblížit hudební zážitek neslyšícímu publiku.
19
3 Povědomí o uměleckém tlumočení hudby do znakového jazyka mezi profesionálními hudebníky 3.1
Cíle a metodologie výzkumu
Výzkumná část této bakalářské práce zachycuje pohled na problematiku uměleckého tlumočení hudby do znakového jazyka ze strany hudebníků, umělců. Hlavním cílem výzkumu bylo zjistit jak velké je jejich povědomí o uměleckém tlumočení hudby do znakového jazyka. Dílčí cíle výzkumu byly zaznamenání postoje hudebníků ke snaze tlumočníků, interpretovat hudbu jedincům se sluchovým postiţením a dopomoci k osvětě tohoto tématu v širších kruzích veřejnosti. V rámci výzkumu byly formulovány tyto výzkumné otázky: Výzkumná otázka č. 1: Jaké je povědomí o uměleckém tlumočení hudby do znakového jazyka mezi profesionálními hudebníky? Výzkumná otázka č. 2: Jaký je názor hudebníků k možnostem vnímat hudbu také jinak než pouze pomocí sluchu?
Praktická část práce je koncipována jako kvalitativní výzkum. Pro získávání informací byla zvolena technika částečně strukturovaného rozhovoru. Rozhovory byly vedeny v období ledna a února 2015.
3.2
Charakteristika zkoumaného vzorku
Kvalitativní výzkum zahrnoval osoby, jejichţ povoláním je hudba. Tím je myšleno, ţe všichni respondenti se v době šetření hudbou ţivili, pracovali v kulturní či umělecko-pedagogické instituci nebo byli studenty akademie múzických umění. 20
Rozhovorů se účastnilo šest osob ve věkovém rozmezí od dvaceti do padesáti let. Z respondentů byli dva muţi a čtyři ţeny. Rozhovory, pouţité v rámci výzkumu, se především zaměřovali na mapování povědomí o uměleckém tlumočení hudby do znakového jazyka v hudebních kruzích. Snahou rozhovorů bylo také nabídnout prostor k diskuzi na témata jako interpretace hudby do znakového jazyka či jiné formy umění, moţnosti vnímání hudby jinak neţ sluchem a umělecký přesah hudby a jeho sdílení. Výzkum probíhal v měsících leden, únor 2015. Rozhovory byly vedeny formou osobních setkání a díky ochotě všech respondentů dávaly dostatečné časové moţnosti na zodpovězení potřebných otázek a rozvinutí případné diskuze. Se svolením účastníků byly při rozhovorech pořízeny zvukové nahrávky. Pokud se respondenti s probíraným tématem nikdy nesetkali, byl jim pro představu puštěn záznam z tlumočeného koncertu Podepsáno srdcem. Pevně daných otázek v rozhovoru bylo sedm (viz. Příloha 1). Byly voleny tak, aby otevíraly moţnost doplňujících otázek, odvíjejících se od zájmu respondenta na toto téma hovořit. Rozhovor byl tedy částečně strukturovaný.
3.3
Výsledky výzkumného šetření
Respondent č. 1 První dotazovanou byla mladá ţena, jeţ je členkou filharmonického orchestru a divadelního orchestru v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě. Respondentka hraje na lesní roh. S pojmem umělecké tlumočení hudby do znakového jazyka se nikdy nesetkala. Dodala, ţe si dokáţe představit tlumočení programní hudby do znakového jazyka. Ve svém okolí respondentka nezná nikoho se sluchovým postiţením. Za malou informovanost o dané problematice můţe podle dotazované nedostatečná pozornost medií. Domnívá se, ţe problematika handicapu není pro veřejnost natolik atraktivní, aby se jí věnovala zaslouţená pozornost.
21
Respondentka se nedomnívá, ţe hudbu lze plnohodnotně interpretovat pomocí znakového jazyka. Pro respondentku přestává být hudba, zpracovaná do jiné formy vyjádření, hudbou. Na druhé straně si myslí, ţe emoční proţitek je pomocí znakového jazyka předatelný a to hlavně v programní hudbě. Jako jednu z moţných alternativ pro interpretaci hudby vidí tanec. Respondentce by nevadilo účastnit se koncertu, kde by se hudba tlumočila do znakového jazyka. Hudba je pro ni hlavně „prací“, její postoj by byl tedy neutrální. Návštěvu tlumočeného koncertu by ochotně a ráda podnikla. Takové akce, podle ní, mohou pomoci ke sbliţování minority neslyšících s většinovou společností. Shrnutí Respondentka neměla povědomí o moţnosti tlumočit či jinak interpretovat hudbu pomocí znakového jazyka. Dokáţe si představit tlumočení hlavně programní hudby, tzn. hudby s mimohudebním obsahem. I přesto, ţe toto téma bylo pro respondentku novinkou, projevila o něj zájem a nebránila by se případné spolupráce s tlumočníky. Po hlubší diskuzi, která byla součástí rozhovoru, a po osvětlení specifik znakového jazyka, projevila větší pochopení ke snaze tlumočníků interpretovat hudbu.
Respondent č. 2 Druhou respondentkou je mladá ţena, violoncellistka, jeţ je členkou Janáčkovy filharmonie v Ostravě. Respondentka je zároveň studentkou magisterského studia na Janáčkové akademii múzických umění v Brně. Respondentka má povědomí o uměleckém tlumočení hudby. „Viděla jsem v televizi koncert symfonického orchestru, na kterém byli přítomni tlumočníci. A protože jsem věděla, že se tlumočí zprávy a jiné pořady, nepovažovala jsem to za nemožné. Nepřekvapilo mě to.“ Takto uvedla své první setkání s uměleckým tlumočením hudby do znakového jazyka. Respondentka má ve svém blízkém okolí jedince se sluchovým postiţením. Je jím její bratr, který dokonce hrával na hudební nástroj a má tak k hudbě pozitivní vztah. Vybavila si jeden koncert, na kterém byla hudba doprovázena vizuálním projevem – 22
tancem. Ţádného jiného koncertu, kde by probíhalo umělecké tlumočení hudby, nebyla účastna. Podle respondentky není moţné přenést hudbu plnohodnotně do znakového projevu, protoţe není moţné úplně eliminovat vlastí invenci tlumočníka a jeho subjektivní podání konkrétního díla. V tom vidí celkovou problematiku překladu hudby jako takové. Respondentka věří, ţe je moţné přenést pocity a náladu, které skladba v posluchači můţe vyvolat. Povaţuje nízký počet koncertů a kulturních událostí s uměleckým tlumočením za důvod, proč je povědomí mezi hudebníky o těchto moţnostech tak malé. Respondentka by se ráda zúčastnila koncertu, při kterém by docházelo k uměleckému tlumočení. Stejně tak by se nebránila návštěvě koncertu z pozice posluchače. Shrnutí Respondentka je obeznámena s moţnostmi uměleckého tlumočení hudby do znakového jazyka. Věří, ţe podstatnou část uměleckého záţitku z hudby lze zprostředkovat jedincům se sluchovým postiţením. Plnohodnotný dojem z hudby, odpovídající slyšícímu publiku, je ovšem podle respondentky nemoţný, díky tomu, ţe se jedná o přenesený a tudíţ jiţ zkreslený vjem.
Respondentka se přesto k dané
problematice staví velice pozitivně, s vírou, ţe by její rozšíření mezi hudebníky, bylo prospěšné také jim samotným.
Respondent č. 3 Respondentem číslo tři je mladý muţ, hrající na lesní roh. Je členem Janáčkovy filharmonie v Ostravě a orchestru v Divadle Antonína Dvořáka. Poprvé spatřil umělecké tlumočení hudby díky televiznímu záznamu koncertu ze Ţofína. Zmiňuje se, ţe to pro něj bylo něco nového a velice překvapivého. Ve svém okolí má pouze jednu osobu se sluchovým postiţením, kterou je jeho sousedka. Respondent podotýká, ţe při jejich vzájemné komunikace paní nejspíše odezírá, jelikoţ nemá ţádné kompenzační pomůcky a je neslyšící. Nikdy nevystupoval
23
na ţádném koncertu, kde by se hudba tlumočila do znakového jazyka nebo kde by docházelo k její jiné vizuální interpretaci. Jako problematické vidí respondent centralizaci umělecky tlumočených kulturních akcí v Praze. To je podle něj příčinou malé informovanosti ve zbylých a odlehlých částech České republiky. Přivítal by podobné kulturní události také ve svém bydlišti a hudebním působišti. Pro respondenta je intepretace hudby pomocí ZJ velice podobná aţ shodná s tancem a pohybovým vyjádřením hudby. Nevadilo by mu, pokud by jeden z orchestrů, kterých je členem, souhlasil se spolupráci na koncertě, kde by se hudba tlumočila do znakového jazyka. Shrnutí Respondent je lehce skeptický k moţnostem uměleckého překlady hudby pomocí znakového jazyka a za stejně adekvátní povaţuje taneční ztvárnění. Přesto projevil nadšení, ohledně uspořádání hudebně kulturní události tlumočené do znakového jazyka, konané přímo v místě jeho pracovního působení.
Respondent č. 4 Další dotazovaná v pořadí byla dvacetiletá dívka, studentka šestého ročníku Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, obor zpěv a druhého ročníku Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor hudební management. Respondentka byla s pojmem umělecké tlumočení hudby do znakového jazyka seznámena díky článku v hudebním časopise Harmonie. V rámci festivalu Tanec a handicap také spolupracovala s ateliérem dramatické výchovy neslyšících. Povaţuje malé povědomí o uměleckém tlumočení způsobené nízkou frekvencí tlumočených událostí a jejich nedostatečnou propagací. Nemyslí si, ţe je moţné plnohodnotně převést hudbu do vizuálního vnímání. „Jedná se o jiné prostředky a jiné smysly. Nemůže to být tedy srovnatelné, ale rozhodně je to zajímavé.“
24
Respondentka by velice ráda navštívila koncert nebo kulturní akci, kde by došlo k uměleckému tlumočení hudby a nebránila by se jako hudebník na podobné události podílet. Shrnutí V rámci diskuze projevila dotazovaná velký zájem o problematiku uměleckého tlumočení a vyjádřila se pozitivně k moţnosti reflektovat a předávat emoce z hudby také jinými prostředky.
Respondent č. 5 Pátým respondentem je muţ s mnoholetou hudební a pedagogickou praxí. Je hráčem na hoboj v Janáčkově filharmonii v Ostravě a hru na tento nástroj také vyučuje na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a základní umělecké škole v Karviné. Respondent se poprvé setkal s uměleckým tlumočením hudby do znakového jazyka při sledování televizního záznamu tlumočeného představení. Jednou se účastnil koncertu, při kterém byly za orchestr promítány obrazy odpovídající charakteru skladby. S jinou vizualizací hudby nebo tlumočením hudby do ZJ se jako aktivní účastník nesetkal. Ve svém okolí nemá ţádného jedince se sluchovým postiţením nebo neslyšícího uţivatele znakového jazyka. V rámci otázky, zdali je moţné „přeloţit“ hudbu do znakového jazyka se podařilo s dotazovaným rozvést širokou diskuzi. Největší problém spatřoval respondent v kontrastu abstraktně znějící hudby a konkrétního pojetí skladby, které je nutné pro překlad tlumočníkem, jenţ bude vţdy více či méně subjektivní. Přes rozsáhlou debatu týkající se metafyzického přesahu hudby a po přiblíţení práce a cílů tlumočníků, došel respondent k zajímavému závěru. „Všechno se přenáší emocemi. To je hlavní náboj hudby. Pokud je tlumočník schopný přenést daný okamžik niterného poznání návštěvníkům koncertu, pak subjektivní obsah překladu skladby není tak podstatný." Tázaný by se nebránil spolupráci s tlumočníky do znakového jazyka stejně tak, jako návštěvě tlumočeného koncertu.
25
Shrnutí Rozhovor s pátým respondentem byl velice obsáhlý a trval nejdéle ze všech provedených rozhovorů. Respondent projevil zájem o moţnost tlumočit hudbu do znakového jazyka a snaţil různými přirovnáními pochopit a posoudit, zda je to opravdu moţné.
Respondent č. 6 Posledním respondentem byla mladá ţena, studentka 3. ročníku hry na klavír na hudební akademii. Dotazovaná také učí základní umělecké škole. Respondentka nemá ve svém blízkém okolí osobu se sluchovým postiţením. V minulosti navštívila vystoupení Hudba pro oči, které se odehrálo v Divadle na Orlí v Brně, a při kterém se poprvé setkala s uměleckým tlumočením hudby do znakového jazyka. K předkladu skladby a snaze tlumočit hudbu byla lehce skeptická a vyjádřila se takto: „Hudba je velice subjektivní záležitost. Když pustím jednu skladbu, bude znít třem lidem úplně jinak.“ Přesto se respondentka velmi zajímala o práci na překladu skladby, o moţnosti tlumočníků interpretovat pomocí znakového jazyka také klasickou a instrumentální hudbu. Při rozhovoru o alternativních moţnostech vnímaní hudby byla zmíněna neslyšící perkusionistka Evelyn Glennie9 a její způsob „poslouchání“ pomocí celého těla. Respondentka se vyjádřila souhlasně k potřebě hlubšího vnímání muzikantů. „Například to, jak jsme vedeni ve škole při hře na nástroj. Vše jde ušima, všechny impulsy v hudbě jdou pro nás pouze ušima, ale to je velice omezené a povrchní.“ Dotazovaná nebyla součástí ţádného vystoupení, při kterém se hudba tlumočila do znakového jazyka či jinak vizualizovala, ale případné spolupráci by se nebránila.
9
„Evelyn Glennie is the first person in history to successfully create and sustain a full-time career as a
solo percussionist, performing worldwide with the greatest conductors, orchestras, and artists.“ (Evelyn Glennie je historicky první osobou, která započala úspěšnou trvající kariéru jako sólová perkusionistka vystupující s největšími dirigenty, orchestry a umělci.) https://www.evelyn.co.uk/biography/
26
Shrnutí Čas strávený s poslední respondentkou dával dostatek prostoru pro kaţdou otázku. V následné diskuzi byl znát pozitivní zájem dotazované, která sama kladla mnoho otázek k probíranému tématu.
3.4 Shrnutí výzkumného šetření
Pro získání výsledků výzkumného šetření bylo provedeno šest rozhovorů. Diskutovanými oblastmi se všemi respondenty byla hudba, její moţné zachycení a přenesení pomocí uměleckého znakového jazyka. Pouze respondentka č. 1 se s pojmem umělecké tlumočení nikdy nesetkala. Většina respondentů nabyla povědomí o tomto způsobu tlumočení díky televizním záznamům koncertů, při kterých k uměleckému tlumočení hudby docházelo. Dvě respondentky se s pojmem seznámily jiným způsobem a to článkem v časopise a návštěvou tlumočeného koncertu. Většina respondentů nemá ve svém okolí jedince se sluchovým postiţením a nepřichází s nimi asi často do kontaktu. Za důvod nízké informovanosti byla často označena malá nebo nulová frekvence umělecky tlumočených událostí mimo oblast Prahy a také nedostatečná prezentace v médiích (respondentka č. 1). To úzce souvisí s faktem, ţe ţádný z dotázaných hudebníků se neúčastnil koncertu nebo představení, při kterém by se hudba vizualizovala nebo tlumočila do znakového jazyka. Výjimkou je respondentka č. 4, která se účastnila festivalu Tanec a handicap10 jako členka organizačního týmu nikoliv jako hudebník. Velice obsáhle a zapáleně bylo diskutované téma, které nabízela pátá otázka částečně strukturovaného rozhovoru: „Je podle vás možné plnohodnotně přenést hudbu do vizuální sféry vnímání?“. Této otázce věnovali všichni respondenti nejvíce času a u kaţdého z nich vedla k volné a zajímavé diskuzi, jeţ často vyţadovala hlubší osvětlení 10
„Projekt vytváří prostor pro prezentaci umění handicapovaných tanečních souborů široké veřejnosti,
nabízí moţnost změny úhlu pohledu na handicap jako na prostředek vyjádření názoru, emocí a osobnosti jednotlivých tanečníků, vyvrací mýty o handicapu.“ http://tanecahandicap.cz/?page_id=15
27
specifik znakového jazyka. I přes občasnou nedůvěru k moţnostem uměleckého tlumočení hudby do znakového jazyka, byli všichni respondenti otevřeni k případné spolupráci s tlumočníky či k návštěvě tlumočeného koncertu.
Byly zodpovězeny tyto výzkumné otázky:
Výzkumná otázka č. 1 Jaké je povědomí o uměleckém tlumočení hudby do znakového jazyka mezi profesionálními hudebníky? Provedený výzkum ukazuje, ţe povědomí o uměleckém tlumočení hudby do znakového jazyka dosahuje u profesionálních hudebníků povrchové úrovně. Většina z nich je s termínem obeznámena, ale chybí konkrétní představa nebo porozumění.
Výzkumná otázka č. 2 Jaký je názor hudebníků k možnostem vnímat hudbu také jinak než pouze pomocí sluchu? Vnímání hudby je u muzikantů subjektivní záleţitostí stejně tak, jako u většiny lidí. Názor na vizualizaci hudby, která je nutně spjata s uměleckým tlumočením do znakového jazyka, se tudíţ odvíjí podle osobního postoje k těmto snahám o přenesení hudebního sdělení. Výzkum ukázal, ţe je to do určité míry povaţováno za moţné, ovšem s přihlédnutím ke zkreslení skladby subjektivním výkladem tlumočníka nebo interpreta.
Hudba viděná – komponovaný projekt V sobotu 27. 6. 2015 proběhlo v Divadle loutek v Ostravě představení s názvem Hudba viděná. Komponovaný večer, který měl za cíl poskytnout záţitek z hudby a kultury jedincům se sluchovým postiţením také v Moravskoslezském kraji, vznikl díky hlubšímu seznámení se s tématem této bakalářské práce a snaze přispět k rozšíření počtu podobných událostí. Projekt se uskutečnil ve spolupráci s ostravskou taneční skupinou 28
Bílá holubice, jejíţ členové v rámci představení také vystoupili. Mezi dalšími účinkujícími byli skupiny HANDS DANCE z Brna, T.I.K a PATZ z Jilemnice a neslyšící umělkyně Michaela Fabišíková Kosiecová. (viz. Příloha…) Brněnská skupina HANDS DANCE se zaměřuje na interpretaci11 hudby do znakového jazyka a mezi svými členy má také jedince se sluchovým postiţením. Při představení Hudba viděná se podíleli na interpretaci upravených lidových písní z cyklu Drobné kvety od Mikuláše Schneidera Trnavského. Členům skupiny byla několik týdnů dopředu poskytnuta adekvátní nahrávka písní a jejich text. K první ţivé zkoušce s hudebníky došlo aţ při generálce v den koncertu. Integrované taneční skupiny Bílá holubice a T.I.K a PATZ Jilemnice jiţ dlouhodobě poskytují prostor pro spojení tance a handicapu a tím se zasluhují o skvělou formu terapie a integrace pro jedince s různými druhy tělesného postiţení. Vedle toho si obě skupiny udrţují vysokou úroveň svého uměleckého projevu. Ostravská Bílá holubice spolupracovala v rámci koncertu s violoncellistkou Vendulou Zajícovou. Hudebnice nastudovala první suitu pro sólové violoncello od Pavla Helebranda, podle níţ tanečníci zpracovali a předvedli své vystoupení. O spolupráci na projektu se vyjádřila takto: „Pro mě, coby interpreta, byla spolupráce na představení Hudba viděná v mnoha ohledech velmi obohacující. Záhy jsem zjistila, že největší bariérou v komunikaci s ať už mentálně nebo tělesně postiženými, není jejich handicap, ale člověk sám. Bylo úžasné pozorovat s jakou bezprostředností a láskou v tomto případě k tanci přistupují. Takže snad mohu říct, že díky této skvělé myšlence, jsem alespoň z části tuto svou bariéru překonala.“ Skupina z Jilemnice účinkovala během večera dvakrát. Poprvé s jiţ připraveným číslem, ke kterému se pouze vyměnila nahrávka za ţivé muzikanty ve sloţení klavír – violoncello a po druhé, kdy byla taneční skupině poskytnuta nahrávka skladby, na kterou vymysleli vlastní choreografii a v rámci večera Hudba viděná předvedli zcela nové vystoupení. Skupina T.I.K. a PATZ tančila na hudbu Antonína Dvořáka, konkrétně na druhou větu ze smyčcového kvartetu F dur, která byla v den představení provedena naţivo. 11
Zde je označení interpretace uţito záměrně, protoţe sami členové skupiny nesouhlasí s označením
tlumočení hudby.
29
Koncert měl šest čísel. Kromě závěrečného čísla, při kterém byla pouţita nahrávka, byla podkladem pro tanec nebo umělecké tlumočení vţdy ţivá hudba a to v různém sloţení. Od sólového violoncella, přes duo klavír a zpěv, aţ po smyčcový kvartet. Představení tak nabídlo prostor pro spolupráci ostravských profesionálních hudebníků s tanečními skupinami a tlumočníky do znakového jazyka. Ne vţdy byla hudba primární inspirací pro tanec nebo umělecký překlad do znakového jazyka. V jednom čísle tomu bylo přesně naopak. Akrobacie na šálách neslyšící umělkyně se stala podkladem pro klavírní improvizaci, která vznikala přímo na pódiu před zraky diváků – posluchačů. I kdyţ myšlenka, která stála u zrodu tohoto představení, měla za cíl především uspořádat koncert, který by byl celý tlumočený do znakového jazyka, výsledný projekt měl mnohem širší formu. Sloţení účastníků bylo velice různorodé a díky integrovaným tanečním skupinám zahrnovalo jedince s různým tělesným postiţením. Také v hledišti se setkali slyšící a neslyšící diváci, coţ byla jeden s nejdůleţitějších záměrů celého projekt. Vyjádření slyšícího návštěvníka: "Projekt Hudba viděná byl pro mě nezapomenutelným zážitkem a také předvedením způsobu, jak spojit dokonalost, představovanou pohybem, hudbou či mluveným slovem, s omezením tohoto světa. Ať už byl posluchačem kdokoliv, tak nemohl odcházet nespokojen nebo po cestě domů hledat chyby v interpretaci, jak to někdy bývá po představeních jiného typu. Účinkující totiž v tomto případě dali do vystoupení svá srdce a pro většinu z nich vlastně představovalo sdělení jejich životního příběhu."
30
Závěr V rámci bakalářské práce Umělecké tlumočení hudby do znakového jazyka jsme se seznámili s ne příliš známou leč velice zajímavou oblastí tlumočnictví. Jedná se o široké téma, které v sobě spojuje svět hudby, kulturu Neslyšících a rozmanitost znakového jazyka. Bakalářská práce je rozdělena do tří kapitol. První je čistě teoretická a vychází z dostupné odborné literatury. Zabývá se terminologií a také počátky uměleckého tlumočení do znakového jazyka v České republice. Druhá kapitola se věnuje samotné tlumočnické práci a podrobně rozebírá proces tlumočení hudby do znakového jazyka. Zaměřuje se zejména na tlumočení instrumentální hudby, při které není překlad jasně stanoven textem skladby. V této kapitole byly vyuţity informace z rozhovorů, které autorce poskytly zkušené tlumočnice zabývající se mnoho let uměleckým tlumočením hudby a divadla. Tím, ţe druhá kapitola jiţ obsahuje výzkumný projekt, v podobě dvou rozhovorů s tlumočnicemi, je moţno ji řadit do praktické části bakalářské práce. Třetí kapitola se zabývá výzkumem, který byl vedený mezi profesionálními
hudebníky.
Kvalitativní
výzkum
proběhl
formou
částečně
strukturovaných rozhovorů a měl za cíl zmapovat povědomí o uměleckém tlumočení hudby mezi muzikanty. Dílčím cílem celého výzkumu bylo seznámení hudebníků s daným tématem skrze rozhovory a tím dopřát prostor k diskuzi a pokusit se o určitou osvětu. Psaní této bakalářské práce stálo také u zrodu představení Hudba viděná, které v červnu 2015 proběhlo v Divadle loutek v Ostravě. Organizace komponovaného večera, díky kterému jsem mohla spolupracovat s tlumočníky, Neslyšícími umělci a handicapovanými tanečníky, byla pro mě osobně největším přínosem. Pochopila jsem, ţe i kdyţ mně ţivot dovolil vnímat a milovat hudbu, neznamená to, ţe ţivot bez ní je méněcenný. Kultura a umělecké cítění neslyšících můţe být pro většinovou společnost stejně obohacující. Během procesu příprav celého představení a komunikace s účinkujícími, se z hrdé myšlenky darovat záţitek z hudby, stalo pokorné nabídnout moţnost trávení večera. I přes to, ţe pro mnohé neslyšící nemusí mít hudba v ţivotě vůbec ţádný význam, nemělo by se ustávat s tlumočením koncertů a divadelních představení a tím zajišťovat „bezbariérový“ přístup ke kultuře. Moţnost svobodné volby, zda si ten den zajít do divadla nebo ne, by neměla být pro jedince se sluchovým postiţením ovlivňována výjimečností tlumočených kulturních událostí. 31
Shrnutí Bakalářská práce Umělecké tlumočení hudby do znakového jazyka je rozdělena do tří kapitol. První kapitola je teoretická, druhá kapitola je z části teoretická i praktická a třetí kapitola je praktická. V teoretické části se setkáme s uvedením do problematiky uměleckého tlumočení a s vyjasněním terminologie. První kapitola shrnuje také poznatky o počátcích uměleckého tlumočení v České republice. Druhá kapitola popisuje konkrétně umělecké tlumočení hudby a zabývá se celým procesem práce na překladu skladby do znakového jazyka. Praktická část bakalářské práce se zaměřuje na výzkum a jeho cíle. Výsledky výzkumu shrnují poznatky získané na základě rozhovorů se šesti respondenty. Cíle výzkumu se týkaly povědomí o uměleckém tlumočení hudby mezi profesionálními hudebníky.
Summary
The bachelor thesis Translating music into a sign language is divided into three chapters. First chapter is theoretical, second chapter is half theoretical half practical and third chapter is practical. In the theoretical part we are introduced to the issue of artistic interpretation and also with terminology. The fisrt chapter summarizes the findings about the beginnings of music and theater interpretation in Czech republic. The second chapter describes the translation of music and deals with the whole proces of the interpretation of music piece into a sing language. The practical part of the bachelor thesis is focused on the research and its objectives. Results of research summarizes the finfings obtained from interview with six respondents. The objectives of the research dealing with awareness of translating music into a sign language among the professional musicians. 32
Literatura ČERVINKOVÁ HOUŠKOVÁ, K. – KOVÁČOVÁ T. Umělecké tlumočení hudby do znakového jazyka. 2., opr. vyd. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008, 133 s. ISBN 9788087218105 ČERVINKOVÁ HOUŠKOVÁ, K. Specifika tlumočení pro neslyšící. 2., opr. vyd. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 2008, 85 s. ISBN 9788087218334. KOSINOVÁ, B. Neslyšící jako jazyková a kulturní menšina – kultura neslyšících. 2., opr. vyd. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyk, c2008, 61 s. ISBN 9788087153949 VYSLOUŢIL, J. Hudební slovník pro každého. 1. vyd. Vizovice: Lípa – A. J. Rychlík, 1995, 350 s. ISBN 8090119905
Internetové zdroje GLENNIE, E. Evelyn Glennie [online] [cit. 2013-1-20] Dostupný na World Wide Web: http://www.evelyn.co.uk/biography/
JIRGLOVÁ, L. O zpívajících rukách, hudbě pro oči a skladbách neslyšících. [online]. 2013 [cit. 2015-4-17], Dostupný na World Wide Web:
Tanec a handicap. Tanec a handicap [online]. 2010 – 2015 [cit. 2015-4-17], Dostupné na World Wide Web: Zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů. Dostupný na World Wide Web:
33
Přílohy Příloha 1: Otázky rozhovoru použitého při kvalitativním výzkumu 1. Setkali jste se někdy s pojmem umělecké tlumočení hudby do znakového jazyka? Pokud ne, co si pod tím pojmem představujete? 2. Znáte ve svém okolí člověka se sluchovým postiţením? Jaký má vztah k hudbě? 3. Byly jste účastni koncertu, kde docházelo k tlumočení hudby do znakového jazyka nebo k interpretaci hudby vizuálními prostředky? 4. Ke kulturním událostem, na kterých dochází k uměleckému tlumočení, dochází na území České republiky od roku 1998. K tlumočení hudby potom od roku 2002. Čím si vysvětlujete skutečnost, ţe je tento fenomén tak málo znám u širší veřejnosti? 5. Je podle Vás moţné, přenést hudbu plnohodnotně do vizuální sféry vnímání? 6. Byl/a byste ochotný/á, zúčastnit se koncertu jako profesionální hudebník, jehoţ součástí by bylo umělecké tlumočení hudby? 7. Kdybyste měl/a moţnost, navštívil/a byste koncert, kde by byla hudba tlumočená do znakového jazyka?
Příloha 2: Fotografie ze zkoušky a komponovaného vystoupení Hudba viděná
Plakát představení.
Divadlo loutek v Ostravě.
Účinkující hudebníci.
Skupina Hands Dance při generální zkoušce.
Umělkyně Michaela Fabišíková Kosiecová při generální zkoušce.
Taneční soubor Bílá Holubice s doprovodem violoncellistky Venduly Zajícové.
