Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Nikola Marzyová

Poetika románů Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Petr Bubeníček, Ph.D.

Brno 2012

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. .………………………………………………...

2

Děkuji vedoucímu této práce Mgr. Petru Bubeníčkovi, Ph.D., za trpělivost, ochotu a cenné rady, které mi poskytl při vedení této práce. 3

OBSAH 1.

Úvod ...................................... .................................................................................... 5

2.

Zdroje informací pro tuto práci ................................................................................... 7

3.

Dílo a recepce Jiřího Šotoly ........................................................................................ 8 3.1. Několik poznámek k následujícím kapitolám .................................................... 8 3.2. Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce od počátku tvorby do roku 1969 ................. 11 3.2.1. Svět náš vezdejší (1957) ...................................................................... 14 3.2.2. Venuše z Mélu (1959) ......................................................................... 16 3.2.3. Bylo to v Evropě (1960) ...................................................................... 17 3.2.4. Ročník 24 (1961) ................................................................................. 19 3.2.5. Hvězda Ypsilon (1962) ....................................................................... 21 3.2.6. Poste restante (1963) ........................................................................... 23 3.2.7. Co a jak (1964) .................................................................................... 25 3.2.8. Podzimníček (1967) ............................................................................ 33 3.3. Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce v letech 1969–1989 ..................................... 38 3.3.1. Tovaryšstvo Jeţíšovo (1969) ............................................................... 38 3.3.2. Kuře na roţni (ofic. 1976) ................................................................... 42 3.3.3. Svatý na mostě (1978) ......................................................................... 48 3.3.4. Malovaný děti (1983) .......................................................................... 55 3.3.5. Róza Rio (1986) .................................................................................. 58 3.3.6. Osmnáct Jeruzalémů (1986) ................................................................ 59 3.3.7. Podzim v zahradní restauraci (1988) ................................................... 61 3.4. Recepce a další vydávání díla Jiřího Šotoly po roce 1989 ............................... 65 3.5. Shrnutí .............................................................................................................. 71

4.

Interpretace románů Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni

77

4.1. Interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo ..................................................... 77 4.2. Interpretace románu Kuře na roţni................................................................... 96 4.3. Souhrnná interpretace díla Jiřího Šotoly ........................................................ 114 5.

Dodatek 1: Ţurnalistická činnost Jiřího Šotoly ....................................................... 117

6.

Dodatek 2: Jiří Šotola a další autoři ........................................................................ 120

7.

Závěr........................................................................................................................ 123

Pouţitá literatura ............................................................................................................. 128

4

1. Úvod Tato práce se zabývá dílem Jiřího Šotoly a jeho recepcí, obsahuje také interpretace dvou Šotolových děl, románů Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni. Dnes je na spisovatele Jiřího Šotolu pohlíţeno hlavně jako na prozaika, na autora významných románů druhé poloviny 20. století Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni a také jako na básníka, autora skupiny „poezie všedního dne“. Jiří Šotola vydal celkem 11 básnických sbírek, napsal 7 románů a mnoho divadelních, televizních a rozhlasových her, které byly inscenovány. Neexistuje ţádná monografie o Jiřím Šotolovi, tato práce se pokusí tuto mezeru alespoň částečně vyplnit, přičemţ těţištěm zájmu bude Šotolova tvorba básnická a prozaická. Práce se bude zabývat recepcí jednotlivých Šotolových děl (všech básnických sbírek a próz, u další tvorby výběrově – podle mnoţství informací, které k dílu byly dohledány), a to jak recepcí dobovou, tak i statěmi, které se dílu věnují s menším i větším časovým odstupem. Prakticky bude pokrývat recepci Šotolova díla od jejích počátků do současnosti. Jiří Šotola ţil v letech 1924 aţ 1989, zaţil tedy mnoho dějinných zvratů a tragédií, patří mezi autory, kteří se po druhé světové válce přimkli k ideálům komunismu, které poté v konfrontaci se skutečností opouštěli. Ve druhé polovině šedesátých let se i jako tajemník SČSS účastnil obrodného procesu v rámci socialismu, v začátcích normalizace nesměl publikovat. Práce se bude zabývat i tím, jak politické skutečnosti ovlivnily recepci jeho tvorby, vydávání děl, částečně i tvorbu samotnou. Práce se také pokusí nahlédnout reakce ze strany exilu a samizdatu na tvorbu a působení Jiřího Šotoly. Omezením pro tuto práci je v tomto směru dostupnost zdrojů i nutné omezení šíře zájmu pro jednu diplomovou práci. Stěţejním se tedy jeví zpracování domácí oficiální recepce Šotolova díla. Vedle zájmu o recepci tato práce obsahuje jiţ zmíněné interpretace dvou podle autorky nejlepších Šotolových románů Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni. Jedná se o dvě díla, která jsou v souvislosti s Jiřím Šotolou právem připomínána nejčastěji. Autorka chce v rámci těchto interpretací přihlédnout i k další tvorbě Jiřího Šotoly. Bude ji zajímat širší kontext Šotolovy tvorby, spojnice mezi jednotlivými díly, vývoj témat i poetiky. Autorka se také bude zajímat o Šotolovu činnost ţurnalistickou, kritickou, překladatelskou a esejistickou. Jiří Šotola je znám jako přední představitel tzv. „poezie 5

všedního dne“, jako šéfredaktor časopisu Květen i spoluautor obou almanachů, které při tomto časopisu vznikly. Autorka práce se chce zabývat i jeho další činností v rámci uměleckých a společenských periodik i institucí. I tato oblast činnosti si jistě zaslouţí zájem, i ta můţe přispět k chápání Šotolova díla i jeho recepce.

6

2.

Zdroje informací pro tuto práci

Dílo Jiřího Šotoly je rozsáhlé. Zahrnuje 11 básnických sbírek, 7 románů a přibliţně 30 divadelních, rozhlasových a televizních her, k nimţ napsal scénář či se na jeho psaní podílel. Jiří Šotola byl také překladatelem, účastnil se jako překladatel i vlastní tvorbou několika almanachů, z jeho díla byly pořízeny výbory, některá díla vyšla přeloţená v cizině. Jiří Šotola není uveden v Lexikonu české literatury, neexistuje monografie o jeho díle ani úplný seznam jeho díla. Nejobsáhlejší bibliografie se nalézá na webových stránkách www.sotola.com, coţ jsou stránky Šotolových dědiců, majitelů autorských práv. Informace o díle zde ovšem nejsou úplné, např. chybí překlad románu Osmnáct Jeruzalémů do maďarštiny z roku 2005. Soupis obsahuje také chyby, například je zde uveden film s názvem Černé slunce, na kterém se Jiří Šotola podílel, ale do distribuce šel pod názvem Temné slunce. Základním zdrojem informací o Šotolově díle byl pro tuto práci i on-line dostupný Slovník české literatury po roce 1945 Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR (www.slovnikceskeliteratury.cz), který však zdaleka neobsahuje úplný soupis Šotolova díla, resp. chybí mnoho televizních, divadelních a rozhlasových her (úplný výčet díla také není cílem tohoto slovníku). Informace o existenci jednotlivých děl byly mj. získávány z jejich recenzí a statí o nich, nalezených v databázi Bibliografie české literární vědy (od roku 1961) Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR na stránkách isis.ucl.cas.cz. Mnoho článků je přímo dostupných na stejném místě na stránkách archiv.ucl.cas.cz. Další informace o televizních a filmových dílech, na kterých Šotola spolupracoval, byly dohledávány na webových stránkách Česko-Slovenské filmové databáze (www.csfd.cz) a také v populárněnaučném Lexikonu českého filmu1 (hlavně u děl, která zapadla a je těţké sehnat k nim informace). Webové stránky o rozhlasových hrách Panáček v říši mluveného slova (mluveny.panacek.com) umoţňují díky fulltextovému vyhledávání nalézt nahrávky, na kterých se Šotola podílel. Některé filmy podle scénáře Jiřího Šotoly jsou dostupné on-line na stránkách Česko-Slovenské filmové databáze on-line filmů www.czfilm.eu.

1

Březina, V. Lexikon českého filmu. Praha: Cinema, 1996, 530 s.

7

3. Dílo a recepce díla Jiřího Šotoly 3.1.

Několik poznámek k následujícím kapitolám

Následující kapitoly se zaměřují na recepci Šotolova díla a jeho vlastní uměleckou tvorbu, všímají si i Šotolovy práce ţurnalistické. Šotolovo dílo a jeho recepci chronologicky dělí na období od jeho počátků do roku 1969, od roku 1969 do roku 1989 a po roce 1989. Kapitoly jsou dále členěny podle básnických a prozaických děl, jelikoţ těmi se především tato práce zabývá. V kaţdé podkapitole, která je podle jednoho díla nazvána, je zahrnuta jednak jeho recepce, ale také poznámky k jeho vydání a informace o okolnostech, za kterých vyšlo. Zároveň jsou většinou do kapitoly zahrnuta a podobně zpracována další díla – sborníky, překlady a výbory a dále divadelní, televizní a rozhlasové hry, na kterých se Jiří Šotola podílel. K některým Šotolovým pracím nebyla nalezena ţádná soudobá reakce, pokud jsou díla přesto v této práci uvedena, je tomu tak pouze pro dotvoření obrazu o díle a působení Jiřího Šotoly. Informace o díle a jeho recepci dále doplňují informace o Šotolově práci ţurnalistické a jeho dalším působení na poli kultury. Součástí těchto kapitol jsou také informace o ţivotě Jiřího Šotoly pro tuto práci nezbytné. Autorka zpracovávala převáţně články a statě, které vyhledala v databázi Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Dále několik textů, o jejichţ existenci se dozvěděla právě z těchto článků. V této souvislosti je nutné podotknout, ţe Bibliografie české literární vědy Ústavu pro českou literaturu AV ČR pokrývá období od roku 1961 do dnešní doby. Články a statě staršího data, které jsou v práci sledovány, autorka dohledala většinou ručně procházením časopisů, o kterých z jiných prací věděla, ţe zde například Jiří Šotola publikoval. Na některé starší články bylo také upozorněno v textech mladších, které uţ měla autorka k dispozici. Období do roku 1961 zřejmě není zcela prostudováno, jedná se o období počátků tvorby Jiřího Šotoly, a není to proto pro tuto práci zásadní problém. Co se týče recepce Šotolova díla ze strany exilu, jednotlivé odkazy na exilové příspěvky autorka této práce čerpala hlavně z publikace Františka Knoppa Česká literatura v exilu 1948–1989, dále také z dalších článků k tématu. Místem, které by bylo třeba určitě doplnit, je příspěvek samizdatu k recepci a interpretaci Šotolova díla. K tomu by mohla přispět i připravovaná elektronická databáze samizdatu pro střední a východní Evropu, která by měla vznikat v rámci projektu DIDEROT za podpory Evropské unie. Co se týče exilových 8

periodik a knih, některá periodika jiţ v současné době digitalizována jsou a jsou volně přístupná na internetu (např. čtvrtletník Svědectví). Ještě je třeba dodat, ţe v práci nebyly pouţity veškeré autorce dostupné materiály k recepci díla, totiţ ty, které nepřinášely ţádné podstatné a nové informace. Takové články nebyly zmíněny vůbec nebo jen výčtově, pokud to mělo nějaký účel. Pro autorku byly relevantními příspěvky jak erudované články a statě vycházející například v literárních periodikách, tak například články z denního tisku, které měly pouze informovat o existenci daného díla. Mezi různými typy textů je nutné rozlišovat, všechny dohromady však vypovídají o recepci díla. Například uţ jen to, ţe po prvním oficiálním vydání Šotolova románu Kuře na roţni k němu nevyšly v odborném tisku ţádné reakce, vypovídá o rozpačitém přijetí tohoto románu, i kdyţ tomu tak bylo z důvodů politických, nikoliv uměleckých. Naopak informace, ţe Jiří Šotola poskytl minimálně čtyři rozhovory k jedné své divadelní hře (A jenom země bude má, 1986), svědčí o zájmu o Šotolovo dílo (ať uţ byl opět motivován jakkoli). Je zřejmé, ţe v případě Jiřího Šotoly, stejně jako tomu bylo u všech spisovatelů v Československu v době totality, je četnost článků o něm, jeho tvorbě i článků, ve kterých byl třeba jen zmíněn, ukazatelem jeho akceptace reţimem. S tímto tématem souvisí také cenzura a autocenzura recenzentů. Je jisté, ţe některé články k tématu vyjít nemohly, některé vyjít mohly v opravené podobě, všechny články, které vyšly, se ale musely řídit určitými pravidly, kterých si byl vědom uţ autor článku při jeho psaní, aby mohly být vydány. Autorku této práce proto většinou nezajímal ideologický balast v článcích a snaţila se z článku získat relevantní informace k tématu. Je nepochybné, ţe někteří autoři s ideologií pracovali z povinnosti, je pravděpodobné, ţe někteří tak činili ze zvyku a automaticky, a je také pravděpodobné, ţe málokterý autor v době normalizace to myslel váţně. Tendenční výklad (nejen) Šotolových děl je dokladem míry nesvobody v dané době, ale i nuceným či automatickým vyjádřením loajálnosti autora článku k reţimu. V literární kritice je samozřejmě vţdy v menší či větší míře přítomen osobní akcent. V nesvobodné době se k němu však přidávají závaţnější okolnosti, které pohled na dílo zkreslují. To, jakým způsobem oficiální kritika s dílem Jiřího Šotoly nakládá, je také dokladem situace na československé kulturně-politické scéně. Všechny tyto okolnosti znesnadňují sledování recepce Šotolova díla, resp. recepce díla po umělecké stránce. Jako i v případě dalších autorů, kteří v době normalizace oficiálně publikovali, nese se vědomí této skutečnosti s dílem Jiřího Šotoly dále i po revoluci, jeho dílo můţe být odmítáno nebo přezíráno právě z toho důvodu, ţe vydal „Prohlášení“ a ţe v době 9

normalizace oficiálně publikoval. Jeho publikační činnost po roce 1975 však nebyla neproblematická, o čemţ svědčí hlavně příspěvky v exilových periodikách, které budou zmíněny dále, či evidentní ignorování díla ze strany oficiální kritiky.

10

3.2.

Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce od počátku tvorby do roku 1969

Jiří Šotola se narodil 23. 5. 1924 ve Smidarech ve východních Čechách. Za studií na klasickém gymnáziu v Hradci Králové byl za války členem oficiálně nepovoleného literárního klubu mladých katolíků Vítěz,2 sdruţených kolem internátu boromeum v Hradci Králové. Přispíval do Studentského časopisu3 a do časopisu katolického studentstva Jitro.4 Jeho současníci ho ve vzpomínkách popisují jako velice ctiţádostivého a talentovaného začínajícího autora.5 O ctiţádosti i sebevědomí v začátcích tvorby svědčí i Šotolovy otištěné poznámky k tvorbě jeho kolegů, ve kterých se nevyhýbá ani příkrým odsudkům.6 Na gymnáziu maturoval v roce 1942 a poté krátce studoval na praţské konzervatoři, v letech 1943–1945 byl totálně nasazen jako pomocný dělník ve slévárně v Plošticích nad Labem. V té době přispíval do katolicky orientovaných časopisů Akord7 a Řád8. V počátcích své básnické tvorby publikoval jak spirituální básně,9 tak básně s civilní tematikou.10 Svědectvím o změnách v Šotolově víře a o přilnutí k marxismu je jeho dopis příteli a uměleckému spolupracovníku Jiřímu Karenovi za války do tábora nucených prací v Německu.11 Za

2

Čerpáno z: Provazník, A. Autoři na Moravě. Akord. 1992–1993, roč. 18, č. 5, s. 3–13. Vůbec nejstarší publikovaný text Jiřího Šotoly, který autorka tohoto textu dohledala, je báseň „Pohádka se šťastným koncem“. Šotola, Jiří. Pohádka se šťastným koncem. Studentský časopis. 1940–1941, roč. 20, č. 9–10, s. 251. Dále např. báseň: Šotola, J. Dívka. Studentský časopis. 1941–1942, roč. 21, č. 1, s. 4. 4 Přetištěna báseň „Dívka“: Šotola, J. Dívka. Jitro. Časopis katolického studentstva středoškolského. 1941–1942, roč. 23, č. 2, s. 36. Dále např. Šotola, J. Přívoz. Jitro. Časopis katolického studentstva středoškolského. 1941–1942, roč. 23, č. 4, s. 111. Kromě básní Šotola do časopisu Jitro přispíval také statěmi o divadle: Šotola, J. Studentské divadlo. Jitro. Časopis katolického studentstva středoškolského. 1941–1942, roč. 23, č. 6, s. 143; Šotola, J. Praţská divadla v září. Jitro. Časopis katolického studentstva středoškolského. 1942–1943, roč. 24, č. 3, s. 81–82. 5 Karen, J. Kdybych se snad nevrátil–: korespondence a deníky z totálního nasazení 1942–1945. Připravil J. Ruzselák. Praha: Prostor, 2006, s. 13; Maršíček, V. Jiří Šotola. In Maršíček, V. Nezval, Seifert a ti druzí. Brno. Host, 1999, s. 145–151. 6 Např. „Dost primitivní, nenové. Potřebuje načerpat výrazivo a vymýtit slova: dálka nedozírná, budoucnost…“ Šotola, J. O poezii 6. čísla. Jitro. Časopis katolického studentstva středoškolského. 1941–1942, roč. 23, č. 8, s. 230. 7 Např. Šotola, J. Zjevení. Akord. 1942–1943, roč. 10, č. 3–4, s. 98–99. 8 Zabýval se hlavně divadlem. Např. články: Šotola, J. Divadlo hercovo a divadlo reţisérovo. Řád. 1942, roč. 8, č. 9, s. 490–491. Šotola, J. Devatero umění v symbiose či divadlo? Řád. 1943, roč. 9, č. 6, s. 394–355. Šotola, J. Podzimní sezóna Východočeského divadla. Řád. 1943, roč. 9, č. 9, s. 542–543. Publikoval zde také básně. Např. Šotola, J. Déšť, Ikaros. Řád. 1943, roč. 9, č. 7, s. 397–398. 9 Např. Šotola, J. Víra. Jitro. Časopis katolického studentstva středoškolského. 1941–1942, roč. 23, č. 9, s. 235; Šotola, J. Vzdorná. Řád. 1942, roč. 8, č. 8, s. 398. 10 Jiţ zmíněná báseň „Dívka“. 11 „Kristus je 2000 let mrtev. Nová doba potřebuje nového proroka. Bude to jen kopie Krista, nebo originál? Vykladači starého nestačí. Jak chceš odstranit válku, hlad, sociální nesrovnalosti? Kázáním? Čekáním, ţe ti vrazi, nevěstky, šaškové, magnáti, politici se stanou anděly? Deset generací zatím pomře hladem. Řekneš asi: 3

11

německé okupace byl Šotola členem divadelního spolku Tyl12 v Hradci Králové13 a zde se podílel na vydávání ilegálního časopisu Zrcadlo (listopad 1944 – květen 1945). Po válce spolupracoval na dvou číslech časopisu Prostor (1946–1947), která vyšla v Pardubicích. Studia na herecké konzervatoři dokončil v roce 1947, poté studoval činoherní reţii na DAMU a souběţně studoval i na Filozofické fakultě UK, kde studia nedokončil. Na konci roku 1945 vyšla kniha Básnická kronika roku 1945: verše z novin a časopisů. Obsahovala výběr z básní, které vyšly na stránkách periodik v době od 10. května do 5. prosince 1945. Jiřímu Šotolovi zde byly otištěny tři básně,14 které se stejně jako ostatní básně výboru tematicky váţou k válce a k jejímu konci. Spisovatelskou dráhu začínal tedy Jiří Šotola jako básník, první sbírku, Náhrobní kámen, vydal v roce 1946 v nakladatelství Vysočina. Zpracoval v ní příběh chudého tkalce z Vysočiny. Tato sbírka byla kritizována pro napodobování sbírky Jan Houslista Josefa Hory,15 Jiří Šotola se sám k bezděčnému kopírování tohoto díla později přiznával.16 Ve stejném roce následovala básnická sbírka Čas dovršený (v Kroměříţi vydal nakladatel Karel Kryl), tematicky věnovaná válce.17 Po skončení studií pracoval Šotola jako herec, dramaturg a reţisér v divadlech v Hradci Králové, Trutnově, Olomouci a Šumperku. V letech 1952–1954 absolvoval základní vojenskou sluţbu, díky čemuţ začal v roce 1954 pracovat v redakci časopisu Československý voják. Přispíval recenzemi,18 články,19 v časopise také otiskl několik básní.20 V časopise

Dělal jsem, co jsem mohl. Nedělal. Nedělals nic prakticky kromě řečí. Jak vypadá Bůh dneška, v jaké podobě se lidstvu zjevuje dnes? Lidstvo k Apokalypse nezraje. Stalin není Mesiáš, ale světová revoluce bude.“ Šotola, J. Dopis. In Karen, J. Kdybych se snad nevrátil––: korespondence a deníky z totálního nasazení 1942– 1945. Připravil J. Ruzselák. Praha: Prostor, 2006, s. 75. 12 Čerpáno z Šrámková, V. a kol. Dramatické sdruţení Tyl [online]. [cit. 22. listopadu 2011]. 13 Spolu s dalšími jeho členy, herci Otou Sklenčkou a Věrou Kubánkovou, se o mnoho let později opět pracovně sešli, např. při inscenování Šotolovy hry Cesta Karla IV. do Francie a zpět (1978). 14 „Pochod“, „Padlý“ a „Září 1945“. 15 V rámci statě Bohumila Frýdla „Jiří Šotola čili depatetizující patetik“ se autor zmiňuje, ţe takto o sbírce Náhrobní kámen psal jiţ v době jejího vydání Václav Černý. Frýdl, B. Jiří Šotola čili depatetizující patetik. Plamen. 1966, roč. 8, č. 6, s. 38. 16 Šotola, J. Testament Josefa Hory. Kultura. 1961, roč. 5, č. 27, s. 7. 17 Jediná recenze, kterou autorka tohoto textu dohledala, sbírku jako celek nehodnotí příliš pozitivně, některé básně však podle autora recenze znamenají naději pro další tvorbu Jiřího Šotoly. J. S. Jiří Šotola: Čas dovršený, verše 1945, Oldřich Sirovátka: Křiţovatka, verše z let 1944–1945, obojí vyšlo v edici Varieta v Kroměříţi 1946. Akord. 1947–1948, roč. 14, č. 13, s. 314–315. 18 Např. Šotola, J. Anna na krku. Československý spisovatel. 1955, roč. 3, č. 24, s. 25.; Šotola, J. Román o stavbě socialismu. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 26, s. 23. 19 Např. Šotola, J. Kultura bez komentáře. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 14, s. 25; Šotola, J. Diskuse o literatuře. Československý spisovatel. 1955, roč. 3, č. 8, s. 20. 20 Např. Šotola, J. Doma na vsi. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 3, s. 18. Šotola, J. Desertér. Zamilovaný stráţný. Před útokem. Československý spisovatel. 1945, roč. 3, č. 13, s. 7. Šotola, J. Dvaatřicet. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 21, s. 9.

12

Československý voják na některých příspěvcích spolupracoval s Miroslavem Florianem,21 oba později přešli do redakce časopisu Květen. Další básnické sbírky Jiřímu Šotolovi vyšly aţ téměř po deseti letech,22 v roce 1955 – Za ţivot a Červený květ, obě s podtitulem Verše 1954–1955. Sbírky spojuje oddíl s názvem Český voják, který je přetištěn ve sbírce Červený květ téměř v nezměněné podobě. Tato báseň byla také otištěna v časopise Československý voják23 jako báseň z literární soutěţe nakladatelství Naše vojsko. Tuto soutěţ Jiří Šotola vyhrál a nakladatelství mu poté vydalo sbírku Červený květ. (Kritériem pro zařazení do soutěţe byla vojenská tematika.) Básnické sbírce Za ţivot (vyšla v nakladatelství Československý spisovatel) a v menší míře i sbírce Červený květ se věnuje Milan Blahynka v soudobé recenzi „Šotolova sbírka veršů ‚Za ţivot‘“.24 Dílům přiznává uměleckou hodnotu (vyzdvihuje autorovo „kompoziční mistrovství“) a oceňuje i Šotolovu společenskou angaţovanost. Některé básně ovšem hodnotí jako slabší a poukazuje na ozvukovost básní, ve kterých je moţné poznat inspiraci dílem Jaroslava Seiferta. Zdeněk Heřman se v recenzi „Jsou v lidských srdcích květy červené…“25 zabývá básnickou sbírkou Červený květ, kterou hodnotí kladně jak po stránce zpracovaných motivů, tak co se týče způsobu zpracování. Upozorňuje ale na změny („ideový přemet“), které byly

provedeny

v básni

„Soukromý

dopis“

od

časopiseckého

vydání

v časopise

Československý spisovatel do sbírky Červený květ. V roce 1955 se Jiří Šotola stává redaktorem nově vzniklého časopisu Květen, měsíčníku SČSS. V tomto prvním ročníku, tj. 1955–1956, otiskuje některé své básně26 a přispívá studiemi,27 publicistickými28 i literárně informačními29 články. V ročníku 1956–1957 otiskuje další básně.30

21

Šotola, J.; Florian, M. Delegát. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 11, s. 9. Zdeněk Pešat o Šotolově publikační odmlce soudil, ţe těchto deset let bylo naplněno „hledáním vlastní poetiky uvnitř podstatně zúţeného obzoru poúnorové literatury“, a podotkl k tomu, ţe stejně se odmlčeli i další autoři. Pešat, Z. Šotolův člověk a dějiny: k profilu jedné generace. Česká literatura. 2006, roč. 54, č. 2–3, s. 275. 23 Šotola, J. Český voják. Československý spisovatel. 1955, roč. 3, č. 3, s. 4. 24 Blahynka, M. Šotolova sbírka veršů „Za ţivot“. Nový ţivot. 1956, roč. 8, č. 1, s. 99–102. 25 Heřman, Z. Jsou v lidských srdcích květy červené… Host do domu. 1956, roč. 3, č. 5, s. 229. 26 Šotola, Jiří. Milenci. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 1, s. 16. Šotola, Jiří. Starý kostel. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 1, s. 16. Šotola, Jiří. Parte. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 8, s. 235. 27 Např. v rámci seriálu „Poznámky k současnému dramatu“: Šotola, J. Zářijové noci. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 5, s. 146–148. Šotola, J. S chladným srdcem. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 6, s. 182–183. 28 Šotola, J. Rozjímání předsjezdové. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 7, s. 193–194. 29 Šotola, J. Milí autoři básní z druhého almanachu Rozlet. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 4, s. 127–128. 30 Šotola, J. Jistému básníkovi. Květen. 1956–1957, roč. 1, č. 1, s. 4. Šotola, Jiří. Jaro v restauraci. Portrét černé paní. Ţeny na plese. Květen. 1956–1957, roč. 1, č. 7, s. 239. 22

13

3.2.1. Svět náš vezdejší (1957) V roce 1957 vydává Jiří Šotola sbírku básní Svět náš vezdejší (nakl. Mladá fronta), právě touto sbírkou a svým působením v časopise Květen se dostává jako literát i redaktor do širšího povědomí. Za tuto básnickou sbírku získal výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za rok 1957. Jiří Šotola je často hodnocen jako nejvýraznější autor skupiny „poezie všedního dne“, a to jak v souhrnných statích z 60. let,31 tak ve statích, které vznikly daleko později a ve kterých bylo přihlíţeno i k další tvorbě „květňáků“32. Jiří Šotola je autorem díla, které je často pouţito pro výklad tvorby skupiny poezie všedního dne.33 Ve sbírce Svět náš vezdejší se prezentoval jako básník kontrastů a toto přízvisko mu bude ponecháno i v recenzích pozdějších básnických sbírek i statích o jeho tvorbě obecně. Této tendence si všímají všichni autoři soudobých recenzí, jejichţ příspěvky ke sbírce Svět náš vezdejší autorka tohoto textu dohledala. Například Jan Grossman v recenzi „Dvě nové básnické sbírky“34 (podobně jako někteří další recenzenti se zároveň zabývá básnickou sbírkou Miroslava Floriana Závrať) píše o kontrastu válečných zkušeností, deziluze mladé generace a energie, která právě z těchto zkušeností a pocitů můţe vyrůstat. Miroslav Červenka a Milan Schulz35 zase píší o vyjadřování napětí mezi tím, jací lidé jsou, a tím, jací se zdají, které se bude také v dalším díle Jiřího Šotoly vracet, podle autorů se uplatnil uţ ve sbírce Za ţivot. Jiří Opelík pozitivně hodnotí překonání laciného optimismu nedávné poezie zájmem o obyčejného člověka. Recenze se dále po obsahové stránce zabývá i dalším jevem, jehoţ proměn si budou všímat i pozdější recenze, tj. východiskem, které lyrický subjekt nabízí – tvůrčím lidským činem. Jiří Opelík dále píše o hovorovém charakteru básní a o uţití popisného jazyka a v jeho důsledku i o dosaţení civilnější imaginace (oproti sbírce Miroslava Floriana Závrať). Podle autora recenze Šotola však „místy zabředá do mnohomluvnosti“.36 Dále si všímá, podobně jako Miroslav Červenka a Milan Schulz, nekonkrétních a jakoby náhodou vybraných představ, které místy oslabují hodnotu básní. Vyjadřuje pochyby o existenci autorových konkrétních zkušeností a pocitů, z nichţ by mohly vyrůstat obecné soudy. Jan Grossman zase píše o přehnaném, siláckém gestu pro vyjádření energie, která v lyrickém světě básní ţene člověka kupředu.

31

Buriánek, F. Nástup mladých. In Buriánek, F. Současná česká literatura. Praha: Orbis, 1960, s. 142–147. Pešat, Z. Šotolův člověk a dějiny: k profilu jedné generace. Česká literatura. 2006, roč. 54, č. 2–3, s. 274–278. 33 Karfík, V. Z mladší poezie. In Opelík, J. a kol. Jak číst poezii. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 226. 34 Grossman, J. Dvě nové básnické sbírky. Kruh. 1958, roč. 1, č. 1, s. 17. 35 Červenka, M.; Schulz, M. Čin je řešení. Květen. 1957–1958, roč. 3, s. 492. 36 Opelík, J. Nástup. Host do domu. 1958, roč. 5, č. 4, s. 177. 32

14

Jan Grossman, kritik blízký Skupině 42, dále ve své recenzi Šotolovy sbírky Svět náš vezdejší a Florianovy sbírky Závrať poukazuje na spojitost poetiky těchto sbírek se Skupinou 42 v zobrazení velkoměsta a upozorňuje na odkaz Skupiny 42 v poezii skupiny poezie všedního dne obecně. Obě sbírky hodnotí velice pozitivně. O Skupině 42 se z politických důvodů po roce 1948 mlčelo, na spojitost obou poetik upozorňoval však v článku v časopise Květen uţ v roce 1956 Václav Havel (viz dále). Ve stati Antonína Jelínka, kritika blízkého skupině časopisu Květen, „O koncepci ţivota“37 autor v rámci obhajoby tvorby této generace rozebírá Šotolovu sbírku Svět náš vezdejší. Vedle konstatování rozpornosti jako základního tvůrčího principu sbírky a po popsání nejslabších stránek Šotolovy tvorby (příliš úzký myšlenkový záběr básní, automatizování postupů pro vyjádření těchto myšlenek, někde neurčitá ţivotní filozofie, které chybí hloubka) vyzdvihuje také klady této sbírky (jakoţto nejvýraznějšího počinu skupiny) a poetiky. Jedná se o pozitivní chápání lidského činu, cenění odvahy a touhy po objevování, polemický postoj vůči nezávaznému veršování (čili i vůči poezii nejmladší generace), odmítnutí sentimentality. Jak jiţ bylo naznačeno, od této sbírky většina autorů „šotkovských“ statí začíná, starší práce jsou většinou jen zmíněny. Nadále budou motivy, témata, formy, myšlenková východiska dalších básnických sbírek často konfrontovány s týmiţ jevy v Šotolově předchozí tvorbě, přičemţ se většinou vychází právě od sbírky Svět náš vezdejší. Hlavní výtky, které se objevily v recenzích této sbírky, čili mnohomluvnost a pouţívání efektních gest, s čímţ byly spojeny pochybnosti recenzentů o skutečné proţitosti, a tedy pravdivosti sdělovaného, se budou i v budoucnu vracet. Sbírka Svět náš vezdejší byla obecně přijata kladně, dostalo se jí velké pozornosti recenzentů, z toho můţeme usuzovat, ţe se jednalo o významný kulturní počin své doby. Jiří Šotola byl od 7. čísla třetího ročníku (1957–1958) vedoucím redaktorem časopisu Květen. Právě od třetího ročníku se časopis podle Blahoslava Dokoupila38 profiloval jako do značné míry polemický měsíčník, který narušoval představu uniformního ideologizovaného umění. Jiří Šotola se významně podílel na podobě tohoto časopisu, ve třetím ročníku mu jsou otištěny básně,39 dále např. interview s Josefem Bruknerem, Borisem Sluckým (jehoţ básně také překládal) a společně s Miroslavem Florianem a Karlem Šiktancem vedl rozhovor i 37

Jelínek, A. O koncepci ţivota. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 5, s. 246–250. Dokoupil, B. a kol. Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000, Brno: Host, 2002, s. 105. 39 Šotola, J. Dámská návštěva při západu slunce. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 4, s. 172; Šotola, J. Divadlo zázraků. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 1, s. 1. 38

15

s Františkem Hrubínem.40 Jiří Šotola se jako autor článků věnuje nadále divadlu41 a vydává i další články. Jiří Šotola se podílel na obou almanaších, které byly spojeny s měsíčníkem Květen. Uspořádali je Miroslav Florian, Karel Šiktanc a Jiří Šotola. Almanach Květen: sborník mladé české literatury 1957 vyšel v nakladatelství Mladá fronta, byly do něj zařazeny i básně Jiřího Šotoly.42 Druhým byl Hlubší neţ smrt: Almanach Květen 1958, který vyšel ve stejném nakladatelství a obsahoval vybranou poezii z osmi socialistických zemí. Vedle svých vlastních básní43 Šotola také publikoval několik překladů básní bulharských, jugoslávských a sovětských autorů. V roce 1957 vyšel výbor Bulharská lidová poezie, na němţ se Šotola také podílel. V roce 1958 vyšla v českém překladu v nakladatelství Svět sovětů básnická sbírka Borise Sluckého Co nezapomenu, jiţ přeloţili Karel Šiktanc a Jiří Šotola.44 V roce 1957 vyšel v příloze časopisu Divadlo překlad hry Lofter aneb Ztracená tvář: Balada o muţi, který se směje německého autora Günthera Weisenborna, na kterém se přebásněním textů písní podílel Jiří Šotola. 3.2.2. Venuše z Mélu (1959) Roku 1959 vychází další autorova sbírka, Venuše z Mélu (nakl. Československý spisovatel). Je přijata kladně, recenzenti většinou zdůrazňují znepokojivost Šotolových veršů a opět jeho schopnost působivě pomocí kontrastů vyjádřit protichůdné pocity a zároveň víru v osvobozující čin člověka,45 který překoná všechny pochybnosti a osamění člověka. Eva Stehlíková si ve studii „Antika jako symbol a kritérium Šotolova světa vezdejšího“46 všímá tendence k zosobnění jedné kontrastní strany, totiţ nejvyšších, pravých hodnot lidského ţivota v antickém symbolu. Antonín Jelínek s obdivem píše o básníkově spontaneitě, kterou „má Šotola v míře vzácně silné“.47 Toto jednoznačné přijetí spontaneity jako kladného rysu Šotolovy tvorby později zpochybní autoři recenzí dalších Šotolových básnických sbírek (viz

40

Hrubín, F. Interview s Františkem Hrubínem. Rozmlouvali K. Šiktanc a J. Šotola. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 3, s. 140. 41 Např. Šotola, J. Shakespeare v Čechách. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 1, s. 97–101. 42 „Desertér“, „Dvě ţeny“, „Jarmark“, „Parte“. 43 Básně „Dámská návštěva při západu slunce“, „Pantheon“. 44 Čtyři z těchto básní byly také otištěny v almanachu Hlubší neţ smrt. 45 I v krátkých informativních článcích v médiích, která se literaturou zabývají jen okrajově, např.: Dostál, K. Opravdu nechcete poezii? Mladý svět. 1960, roč. 2, č. 13, s. 12. 46 Stehlíková, E. Antika jako symbol a kritérium Šotolova Světa vezdejšího. Zprávy jednoty klasických filologů. 1970, roč. 12, č. 2, s. 69–70. 47 Jelínek, A. ... a z bláta roste strom. Plamen. 1960, roč. 2, č. 4, s. 111.

16

poznámky ke sbírce Co a jak). Jelínek dále upozorňuje na cynismus, který Jiří Šotola objevuje jako jeden z moţných způsobů, jak se vypořádat s válkou. Roku 1959 vycházejí poslední čísla časopisu Květen.48 Jeho vydávání bylo z politických důvodů zastaveno. Podle Zdeňka Pešata i v důsledku vydání článku „K úvaze a polemice“,49 druhé programové stati časopisu Květen, který vyšel v 1. čísle roku 1959 a obsahoval například „odmítnutí pojímat pravdivost [umění] jako totoţnost se skutečností, zdůraznění stylizace a deformace jako tvárných prostředků“,50 přičemţ autoři se přihlásili k marxismu. Tento program přesto vyvolal ostrou reakci z politických kruhů, a ačkoliv se redakce Května snaţila o ústupky a sebekritiku,51 bylo vydávání časopisu v době nového utuţení poměrů52 po odhalení kultu osobnosti v roce 1956 zastaveno. V 60. letech však došlo k opětovnému uvolnění v politické, a tedy i v kulturně-politické oblasti a literární kritika byla liberálnějším myšlenkám opět nakloněna. O tom vypovídá i otevírání otázky o „pravdivosti umění“ v literárních časopisech, například anketa „Co je pravda v literatuře?“ v Literárních novinách, kam přispěl i Jiří Šotola, mj. poznámkou o samozřejmosti, se kterou „si nelze plést pravdivost informace s pravdivostí uměleckého obsahu“.53 Od roku 1959 do roku 1962 Jiří Šotola působil jako redaktor v časopise Kultura.54 Přispíval také do Literárních novin. Vycházely mu další básnické sbírky.

3.2.3. Bylo to v Evropě (1960) Další básnickou sbírkou Jiřího Šotoly je Bylo to v Evropě, která vyšla roku 1960 opět v nakladatelství Československý spisovatel. Toto dílo je v očích současníků i podle zpětných 48

Jiří Šotola uveřejnil básně „Venuše z Mélu“ a „Dary otce synovi“: Šotola, J. Venuše z Mélu. Květen. 1959, roč. 4, č. 2, s. 49–51. Šotola, J. Dary otce synovi. Květen. 1959, roč. 4, č. 6, s. 249. 49 Autory byli Josef Vohryzek a Miroslav Červenka. 50 Pešat, Z. Časopis Květen a jeho hodnocení. In Časopis Květen a jeho doba: sborník materiálů z literárněvědné konference 36. Bezručovy Opavy (15.–16. 9. 1993). Praha: Ústav pro českou literaturu; Opava: Slezská univerzita, 1994, s. 14. 51 Mj. Šotola, J. Náročný program. Květen. 1959, roč. 4, č. 4, s. 145–147. Za tuto sebekritickou stať vedoucího redaktora, kde se časopis přihlašuje ke společenské funkci periodika v budování socialismu a kde je uznána předchozí kritika časopisu jako oprávněná, byly zařazeny výňatky z referátu Ladislava Štolla, předního kulturního ideologa vládnoucí moci. Poskytnutí prostoru této straně je také třeba vnímat jako ústupek. 52 K tématu srovnej článek Jiřího Šotoly z roku 1963, kdy se jiţ mohl k situaci konce 50. let veřejně kriticky vrátit. Zmiňuje se v něm o i moţnostech pro umění v této době. Šotola, J. Achilles a ţelva. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 4, s. 5. 53 Šotola, J. Nelhat není zásluha. Literární noviny. 1963, roč. 12, č. 13, s. 3. 54 Kromě níţe citovaných či zmíněných článků např. článek s Janem Řezáčem o úpravě současných knih, článek k přehlídce Wolkrův Prostějov 1961, články k akcím během tzv. Měsíce knih (besedy se čtenáři) ad. Šotola, J.; Řezáč, J. Dialog o moderní knize. Kultura. 1961, roč. 5, č. 46, s. 3. Šotola, J. WP 1962. Kultura. 1962, roč. 6, č. 25, s. 2. Šotola, J. Deset besed. Kultura. 1961, roč. 5, č. 13, s. 2.

17

shrnujících studií v Šotolově tvorbě dílem nejslabším. Recenzenti se shodují na tom, ţe Šotola pokračuje ve své snaze obsáhnout prostřednictvím kontrastů a výčtů celou skutečnost, a většinou i na hodnocení způsobu, jaký zvolil pro tuto sbírku nebo její část, totiţ jako samoúčelného hromadění.55 Z ideologického hlediska je sbírka nicméně přijata vlídně. Například František Vrba hovoří o poznání revolučního smyslu historie a pochopení dějinné nutnosti.56 Nicméně další autorovy výroky v recenzi svědčí spíše o jeho pocitu nedostatečnosti proklamovaného postoje pro nároky poezie, kdyţ hovoří o tom, ţe Šotola ve snaze o obecnou správnost myšlenek potlačil svou osobitost. Podobně pozitivně po ideologické stránce přijímá sbírku Miloš Vacík, kdyţ vysoce hodnotí překonávání lyrického subjektivismu a burcující myšlenku o potřebě aktivního kolektivního lidství.57 O samotné sbírce však hovoří jako o příliš barevné mozaice, která nedrţí pohromadě. Pokud pomineme povinné ideologické odbočky, sbírka Bylo to v Evropě byla přijata chladně. Ani pozdější rekapitulace autorovy tvorby k této sbírce nejsou shovívavější. Na stránkách časopisu Kultura se Jiří Šotola v roce 1961 věnoval například odkazu dvou českých básníků, svému velkému vzoru Josefu Horovi58 a při příleţitosti 150 let od narození také Karlu Jaromíru Erbenovi.59 V roce 1961 také vystoupil v Literárních novinách s příspěvkem v rámci seriálu „Hlasy před konferencí“. Zde se vyslovil pro aktivní literární kritiku, která by měla probíhat i mezi samotnými literáty, ti by se tedy měli do kritiky zapojit, kriticky hodnotit díla dalších autorů a také své dílo kriticky bránit. „O Kainara se hádá sedmnáct kritiků a jen Kainar mlčí.“60 Literární kritikou se Jiří Šotola zabývá také v únorovém článku „Kamarád kritik“ ve svém domácím časopise Kultura, a to poţadavkem na literární kritiku, která by podle Šotoly měla něco znamenat pro samotné autory, „pro jejich další práci, rozpoznání omylů, moţností, cíle“.61 Tento poţadavek vyvolal na stránkách periodik odpor.62 Téhoţ roku vyšel výbor z díla Karla Hynka Máchy Jasná noc mne vzhůru vábí s Šotolovým úvodním esejem a literárněhistorickou částí od Josefa Rumlera, doprovázený hojným grafickým i zvukovým materiálem. Jedná se o počin Klubu přátel poezie, zaloţeného

55

Blaţíček, P. Bylo to v Evropě. In Blaţíček, P. Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 236–237. (Původně: Blaţíček, P. Bylo to v Evropě. Práce. 1961, roč. 17, č. 33, s. 5.) 56 Vrba, F. Poéma o smyslu ţivota. Literární noviny. 1961, roč. 10, č. 5, s. 5. 57 Vacík, M. Historie a náš čas v nových básnických sbírkách. Rudé právo. 1961, roč. 41, č. 5, s. 2. 58 Šotola, J. Testament Josefa Hory. Kultura. 1961, roč. 5, č. 27, s. 7. 59 Šotola, J. Básník ţivé tradice. Kultura. 1961, roč. 5, č. 44, s. 5. 60 Hlasy před konferencí. Literární noviny. 1961, roč. 10, č. 7, s. 2. 61 Šotola, J. Kamarád kritik. Kultura. 1961, roč. 5, č. 5, s. 3. 62 Hájek, J. Diskuze plané a uţitečné. Literární noviny. 1961, roč. 10, č. 6, s. 8; Vacík, M. Kamarád básník. Rudé právo. 1961, roč. 41, č. 43, s. 3.

18

roku 1960 při nakladatelství Československý spisovatel. Celý výbor je (kromě reprodukcí fotografií) hodnocen velice pozitivně63 podobně jako další knihy vydané Klubem. V případě výboru z díla Karla Hynka Máchy je obzvláště vyzdvihován64 esej Jiřího Šotoly. Ani v případě tohoto textu se Šotola nevystříhal obecnějších konstatování směrem k literární kritice a literárním kritikům.65 Podobně jako ve svém díle, i v případě eseje byl Jiří Šotola kritizován pro přílišný efekt a patos.66 3.2.4. Ročník 24 (1961) Roku 1961 vyšel Jiřímu Šotolovi výbor z dosavadní básnické tvorby Ročník 24. Vyšel v nakladatelství Mladá fronta. Obsahoval básně ze sbírek Čas dovršený, Za ţivot, Červený květ, Svět náš vezdejší, Venuše z Mélu, Bylo to v Evropě, báseň Úvod do poetiky (vyšla poté roku 1962 ve sbírce Hvězda Ypsilon) a několik básní do sbírek nezařazených. Tento výbor vzbudil velkou pozornost, coţ lze usuzovat z počtu recenzí, které se jím zabývaly. Byla to vhodná příleţitost pro bilancování dosavadní Šotolovy tvorby, pro hledání společných motivů, témat i tvůrčích postupů shodných pro celé dosavadní dílo i pro popisování a hodnocení básníkova vývoje. Většinou autoři opět začínali od sbírky Svět náš vezdejší. Za výborem následoval doslov Přemysla Blaţíčka „Nad poezií Jiřího Šotoly“.67 Autor popisuje základní koncepci Šotolovy tvorby – jeho kontrastní metodu, rozpornost jako základní charakteristický rys básní. Negativní pocity i někdy skeptické vidění světa připisuje Blaţíček válečné zkušenosti autora (toto podle Blaţíčka spojuje celou literární generaci). Zároveň vyzdvihuje druhou významovou polohu Šotolových básní, tj. výzvy k lidské aktivitě, optimistickou víru v budoucnost a myšlenku kolektivního lidství. Autor znovu vysvětluje Šotolův záměr pojmout do svých básní celý svět prostřednictvím kontrastů a výčtů. Výčty jako prostředek básnického vyjádření v evidentní reakci na jiţ zmiňovanou recenzi Jiřího Opelíka68 ke sbírce Svět náš vezdejší povaţuje Blaţíček za prostředek vyjádření významové mnohoznačnosti, způsob, jakým můţe být jednotící myšlenka mnohoznačně naznačována, a

63

Zika, J. Zápis ze schůze, na níţ se nemluvilo. Nové knihy. 1961, č. 17, s. 4. Blahynka, M. Mácha. Kultura. 1961, roč. 5, č. 23, s. 6; Karpatský, D. První pro dvacet tisíc. Plamen. 1961, roč. 3, č. 6, s. 138. 65 Toto téma Jiřího Šotolu obzvláště zaujalo, osten proti „takzvaným kritikům“ se objevuje např. i v Šotolově předmluvě k výboru z díla Jiřího Wolkera. Šotola, J. Poezie Jiřího Wolkra (Předmluva). In Wolker, J. Básně. Praha. Československý spisovatel, 1961, s. 9– 14. 66 Brousek, A. Za třemi ročníky Klubu přátel poezie. Listy Klubu přátel poezie. 1963, listopad, s. 1–2. 67 Blaţíček, P. Nad poezií Jiřího Šotoly (Doslov). In Šotola, J. Ročník 24: výbor z veršů 1944–1960. Praha: Mladá fronta, 1961, s. 134–141. 68 Opelík, J. Nástup. Host do domu, 1958. roč. 5, č. 4, s. 177. 64

19

nikoliv za „mnohomluvnost“. Přičemţ dodává, ţe ve výčtech Šotolových veršů nejde o konkrétní významy, ale o celkové vyznění. V podobném duchu se nese i recenze Josefa Hrabáka.69 Autor dokonce odkazuje na doslov Přemysla Blaţíčka jako na cestu, jak porozumět Šotolovým veršům a pochopit, ţe nejsou sloţité ani pesimistické, coţ jsou podle něj výtky, které se ozývají na adresu básní Jiřího Šotoly. Kolega z okruhu básníků poezie všedního dne Miroslav Holub ve svém „na oko napomenutí“ autorovi70 Šotolovu básnickou tvorbu hodnotí velmi pozitivně, a to i pro Šotolovu odvahu dělat věci po svém i pro samotné provedení této odvahy. Holub hovoří o potřebě takovéto „tvrdé a nemilosrdné poezie“.71 Podle Františka Vrby72 výbor Ročník 24 společně s výborem z básní Miroslava Floriana Na kaţdém kroku (vyšel v roce 1962) přináší to nejlepší z básnické produkce posledního desetiletí. Vrba si všímá moţných deklamátorských přízvuků v Šotolově poezii, nicméně tyto odmítá řešit s tím, ţe výbor přesvědčuje o čistotě čili pravdivosti Šotolovy poezie. Tuto pravdivost naopak popírá další recenzent výboru Jan Trefulka. Ten sice uznává, ţe Jiří Šotola je talentovaný básník. Oceňuje některé básně, a to právě ty, ve kterých podle Trefulky je autor „přece jen vykolejen ze své sebejistoty, kde neměl čas být přemoudřelý, kde je příliš otřesen, neţ aby mohl zaujmout své učitelské místo“.73 Za ostatními básněmi podle Trefulky chybí zkušenost, proţitek, vůbec realita a jedná se jen o prázdné moralizování. V této souvislosti porovnává Šotolovu tvorbu s dílem Vítězslava Nezvala, jenţ také k zachycení širokého celku pouţíval různorodé i protichůdné výseky reality. Nezval je podle Trefulky autor daleko působivějších, protoţe pravdivějších básní. „Nezval nepoučoval, nepředváděl, Nezval viděl. Nezval kladl vedle sebe věci a fakta, byť vzdálená, ale konkrétní a prostá, kdeţto Šotola často spojuje vzdálené a abstraktní nebo symbolické.“74 To podle autora způsobuje, ţe básně se Šotolovi tříští, nejsou celkovou výpovědí o světě a vůbec nejsou pravdivé.75

69

Hrabák, J. Ročník 24. Rovnost, 1962. roč. 77, č. 43, s. 4. Holub, M. Napomenutí Jiřímu Šotolovi. Nové knihy. 1961, č. 51, s. 4. 71 Tamtéţ, s. 4. 72 Vrba, F. Výbory starší a novější. Literární noviny. 1962, roč. 11, č. 49, s. 5. 73 Trefulka, J. Patetická a Ročník 24. Host do domu. 1962, roč. 9, č. 2, s. 91. 74 Tamtéţ, s. 91. 75 Jiří Šotola v rozhovoru s Josefem Ledererem vyslovuje své přání, aby jeho dílo „byla pravda“ a aby nepsal fráze. Šotola, J. Rozhovor s Jiřím Šotolou. Rozmlouval J. Lederer. Zemědělské noviny. 1963, roč. 19, č. 280, s. 3. 70

20

Jan Trefulka se také v recenzi k Šotolovu výboru Ročník 24 a skladbě Patetická Karla Šiktance výrazně postavil proti tvrzení, ţe v poezii generace Května byla popřena schematičnost, typická pro tvorbu těsně poválečnou. Podle něj je Šotola rovněţ schematik, jenţe maskovaný a talentovaný, schematik sloţitosti. Tato schematičnost je dána Šotolovou proklamací myšlenek o sloţitosti světa. Tato recenze je dalším příspěvkem k otázce vztahu Šotolovy básnické tvorby, potaţmo tvorby generace Května, k předchozí literatuře 50. let. O míře přínosu poezie Května pro českou literaturu poprvé zapochyboval jiţ na stránkách časopisu Květen Václav Havel. Konstatoval, ţe skupina Května se nezmiňuje o Skupině 42 ani o tvorbě dalších autorů, ačkoliv je s touto tvorbou spojují společné snahy o „prozaisaci verše, zavádění lidského hovoru do básní, odpathetisování, zavádění konkrétních ţivotních situací a dějů do poesie atd., atd.“76 Havel se dále ptá, zda „není poněkud donquijotovské v roce 1956 dospívat k formulaci snah, které v roce 1946 naplňovaly českou poesii tak výsostnými hodnotami, a ani se přitom o těchto hodnotách nezmínit“.77 Otázka přínosu české literatuře a pozice tvorby tzv. „květňáků“ v jejím rámci bude od té doby ještě mnohokrát řešena, a to s různým výsledným hodnocením (viz dále). V roce 1961 v nakladatelství Mladá fronta vychází sbírka básní Vladimira Solouchina Jak se pije slunce, kterou z ruštiny přeloţil a doslovem78 opatřil Jiří Šotola. Na stránkách Šotolovy mateřské Kultury také proběhlo vzájemné pozdravení Solouchina a Šotoly, které obsahovalo mnoho ideologického balastu a patosu.79 3.2.5. Hvězda Ypsilon (1962) V roce 1962 vychází další sbírka, Hvězda Ypsilon. V roce 1964 vychází ještě jednou, rozšířena o báseň „Na smrt Josefa Vissarionoviče Stalina“. Obě vydání vyšla v nakladatelství Mladá fronta. Tato sbírka je hodnocena velmi pozitivně. K takovému hodnocení se uchyluje i Jan Trefulka, který, jak jsem popsala výše, měl k dílu Jiřího Šotoly zatím z recenzentů nejvýraznější výhrady. Podle Trefulky se autor v nové sbírce zabývá lidskými osudy a v této určitější poloze je podle něj přesvědčivější a „mnohem více svůj“.80

76

Havel, V. Pochyby o programu. Květen. 1956–1957, roč. 2, s. 29. Tamtéţ, s. 29. 78 V doslovu Šotola poukazoval na spřízněnost obou autorů, podobně také v Šotolově článku. Šotola, J. Proč jsem překládal Solouchinovo „Jak se pije slunce“. Mladá fronta. 1961, roč. 17, č. 293, s. 3. 79 Solouchin, V., Šotola, J. Sůl poezie. Kultura. 1961, roč. 5, č. 47, s. 1–2. 80 Trefulka, J. Syntézy 1962. Host do domu. 1963, roč. 10, č. 2, s. 55. 77

21

Autoři recenzí si všímají dalších jevů sbírky, např. pojetí smrti jako milníku, kterým se dá poměřovat hodnota celého ţivota, nebo motivu prchajícího času. Takového pojetí smrti si budou všímat i recenzenti dalších Šotolových děl. Miloš Pohorský se zabývá dramatičností básní, která je dána jiţ charakteristickým efektním postupem spojování kontrastů, „[Šotola] vyhrocuje otázky a protiklady, nutí klást si opětovně elementární otázky a nepředstírat odpovědi“.81 Dramatičnost je také vlastní dialogům a zobrazení scén. Miloš Pohorský dále popisuje posun v tvorbě Jiřího Šotoly ve smyslu utlumení kulis, „bengálu obrazů“, kterým často oslňoval. Tento posun je do značné míry dán jiţ zmíněným samotným námětem, jeho konkrétností. Miloš Pohorský však negativně hodnotí posun v hodnocení ţivota a světa lyrickým subjektem k pólu skepse. Podle Pohorského pozitivní pól zůstává, nicméně není podepřen básnickým zpracováním, je jen deklarován.82 Pohorský také připomíná Šotolův esej k novému vydání výboru z díla Karla Hynka Máchy Jasná noc mne vzhůru vábí, kde popisuje Máchovu touhu po snu, pro kterou neváhal jít do konfliktu. Podle Pohorského jsou si básníci, Mácha a Šotola, v kontrastech snu a skutečnosti a v odvaze jít proti proudu podobní. Pohorský také poukazuje na významný motiv Šotolových básní, na ahistorický konflikt člověka a přírody, který se, jak uvidíme, bude v Šotolově díle vracet i v následujících sbírkách. Milan Blahynka ve své recenzi sbírky Hvězda Ypsilon oponuje Pohorského pojetí, podle kterého pozitivní aspekt ţivota není ve sbírce básnicky vyjádřen a zůstává jen na úrovni konstatování. Blahynka jako pozitivní vyznění vnímá Šotolovo smířlivé pojetí smrti; nejedná se podle něj o projev lhostejnosti lyrického subjektu, ale o přijetí faktu, jde jen o to „zachovat a zabezpečit koloběh všeho dění, zachránit zemi pro ţivot“.83 Blahynka sbírku také chápe jako obranu generace a vlastní práce před nejmladší generací.84 Jedná se podle něj o obranu útokem, ironickou, pohotovou i sebekritickou, Blahynka ji hodnotí pozitivně. František Vrba85 sbírku Hvězda Ypsilon povaţuje za jedno z nejlepších děl, která tehdy vyšla, a nejlepší básnickou sbírku Jiřího Šotoly. Pozitivně hodnotí jiţ zmiňovaný ústup od obecností, které převaţovaly ve sbírce Bylo to v Evropě, a zájem o konkrétní lidské osudy. Miloš Vacík86 podobně na nové Šotolově sbírce hodnotí ústup od oslnění velkým a barevným ţivotem a příklon k prostému ţivotu. Přesto jsou podle Vacíka v poezii ještě 81

Pohorský, M. Smrti a hvězdy Jiřího Šotoly. Česká literatura. 1963, roč. 11, č. 1, s. 68. Zde se vrací výtka o nepodloţenosti myšlenek veršů, kterou známe z předcházejících recenzí sbírek. 83 Blahynka, M. Co zbývá po člověku. In Denní chléb: bilance, medailóny, recenze. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 237. (Původně článek: Blahynka, M. Červený květ. 1963, roč. 8, č. 4, s. 126–127.) 84 Blahynka tím naráţí na básně „Úvod do poetiky“ a „Úvod do dějin poezie“. 85 Vrba, F. Abys přece snad pochopil, oč jde. Literární noviny. 1963, roč. 12, č. 9, s. 4. 86 Vacík, M. Poezie, které jde o ţivot. Rudé právo. 1963, roč. 43, č. 83, s. 2. 82

22

pozůstatky z minulých sbírek, které hodnotí negativně – vír představ, mnohozvučnost dějů, mnohomluvnost, silácká slova. Na rozdíl od recenzenta Miloše Pohorského ve sbírce nachází vyjádření silného pozitivního vnímání ţivota. Sbírka Hvězda Ypsilon byla celkově přijata velmi pozitivně. V roce 1962 vyšla v nakladatelství Mladá fronta také reportáţní kniha Raci a racci, kterou společně napsali Jiří Šotola s Karlem Šiktancem o svém pobytu v Helsinkách na světovém festivalu mládeţe.87 Jiří Šotola od roku 1962 do roku 1964 působil v časopise Kulturní tvorba,88 nástupci zrušené Kultury, Tvorby a slovenského Predvoje. Dále také publikoval v Literárních novinách. V roce 1962 například přispěl článkem o znovuobjevování díla Arthura Rimbauda pro česká nakladatelství a čtenáře po letech jeho ignorování z politických důvodů.89 Ačkoliv Jiří Šotola v několika časopiseckých příspěvcích pobízel autory k větší aktivitě na poli literární kritiky, která má být prosta osobních sporů,90 sám většinou na věcné příspěvky reagoval velice osobně. Například na věcný příspěvek mladého básníka Josefa Hanzlíka91 o jeho pojetí „pravého básnictví“ reaguje článkem, kde na úvod předesílá, ţe se mu odpovídat nechce, Hanzlíkovi vzkazuje: „máme oba svých starostí dost a nezdá se mi zrovna nejnutnější předvádět se takto ve veřejném zápolení“.92 3.2.6. Poste restante (1963) V roce 1963 vydal Jiří Šotola básnickou sbírku Poste restante, vyšla v nakladatelství Mladá fronta a získala výroční cenu tohoto nakladatelství za poezii v roce 1963. Recenzenti si všímají, ţe po sbírce Hvězda Ypsilon autor odstupuje od materiálu cizích lidských osudů, výpověď básníka se subjektivizuje. Co však zůstává stále od sbírky Svět náš vezdejší, je vidění světa v protikladech. Mojmír Grygar93 například hovoří o prolínání ideálu a skutečnosti (tohoto konkrétního kontrastu si všímali i recenze sbírky Venuše z Mélu), přičemţ obrazem ideálu je dívka Róza a skutečností konkrétní zkušenosti lyrického subjektu. Zároveň se

87

S ţánrem reportáţe Šotola pracoval uţ např. v redakci časopisu Československý voják (viz výše). Reportáţemi také společně s Karlem Šiktancem přispěli do knihy o druhé československé spartakiádě. Dostálová, Milena; Blaţejová, Jarmila; Číţková, Jana. (eds.) 2. celostátní spartakiáda. Reportáţe napsali K. Šiktanc a J. Šotola. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1961. 88 Na stránkách Kulturní tvorby byl kromě dále zmíněných či citovaných Šotolových článků například otištěn rozhovor s Jiřím Šotolou a Petrem Pujmanem, jakoţto delegáty na sjezdu představitelů spisovatelských svazů socialistických zemí ve Varšavě po jejich návratu Šotola, J.; Pujman, P. Společná iniciativa. Rozmlouval V. Gabriel. Kulturní tvorba. 1966, roč. 4, č. 9, s. 1. 89 Šotola, J. Básník hořké krásy. Kultura. 1962, roč. 6, č. 41, s. 5. 90 Šotola, J. Vyskytuje se–. Kultura. 1961, roč. 5, č. 7, s. 6. 91 Hanzlík, J. Poezie včerejší, poezie dnešní? Literární noviny. 1962, roč. 11, č. 3, s. 5. 92 Šotola, J. Milý soudruhu Hanzlíku. Literární noviny. 1962, roč. 11, č. 4, s. 3. 93 Grygar, M. Adresa, kterou hledáme. Host do domu. 1963, roč. 10, č. 9, s. 383–384.

23

v básních propojuje subjektivní cit lyrického subjektu k Róze s historickou daností. František Vrba94 toto spojení povaţuje za šťastné, podle něj by sice historické pasáţe mohly vyznít rétoricky, nicméně jejich sousedství se zkušenostmi opravdových proţitých lásek je zbavuje tohoto omezení.95 Oba jiţ zmínění recenzenti si také všímají sbliţování lyrizované prózy a poezie, sbírka básní je totiţ rámována prozaickým textem. Mojmír Grygar se také věnuje významným motivům sbírky, domovu a rodné krajině. Ivan Diviš96 v básnické recenzi popisuje sbírku Poste restante jako nápovědu, něco si musí doplnit kaţdý čtenář sám. Je to nápověda k dosáhnutí myšlenky, ţe člověk si má v ţivotě váţit těch důleţitých věcí. Diviš sbírku přímo nehodnotí, ale pokud jí přiznává takovýto dosah, jistě ji přijímá pozitivně. Rok 1963 znamenal III. sjezd SČSS. Jiří Šotola se k němu před ním také často vyjadřoval. Vyjadřoval přání, aby se jednalo o jiný sjezd, neţ jaké bývaly dříve, aby sjezd nebyl pouze prostorem pro černobílé vidění literatury, aby se literární problematika řešila v co nejširších souvislostech, věcně a klidně.97 A sjezd také následně ve svých příspěvcích zpětně hodnotil jako víceméně vydařený, splnil z velké části jeho očekávání.98 Sjezd se podle Šotoly profiloval proti dogmatismu, lhostejnosti, průměrnosti i konzervativnosti v umění. Šotola kladně hodnotil způsob, jakým byly na sjezdu vedeny polemiky. Ty podle něj nebyly na místě rozhodnuty ve prospěch jednoho názoru, jak tomu bývalo dříve. Dále Šotola ocenil skutečnost, ţe příspěvky se věnovaly konkrétním otázkám.99 V roce 1963 také vyšel Šotolův článek „Nechoď, kam tě nezvou“,100 ve kterém autor vystoupil proti československé emigraci, bagatelizoval její kulturní snahy a to, ţe se v ţurnalistice jednotliví autoři stále obracejí k domovu, označil za absurdní a trapné. I tento Šotolův příspěvek poukazuje na tehdejší politicko-společenské poměry v Československu. Do oficiální literatury se dostávají autoři dříve zakázaní, proti emigrantům je však třeba se neustále vymezovat. Celkové společenské uvolnění umoţnilo vydávání současného díla Vladimíra Holana, coţ uvítal i Jiří Šotola ve výkladovém článku „Po čtrnácti letech“.101 V roce 1963 také pro

94

Vrba, F. Ze smrti a ze ţivota. Literární noviny. 1963, roč. 12, č. 37, s. 4. Zde se vrací otázka pravdivosti, tj. proţitosti toho, co básně sdělují. Viz poznámky k recenzi Jana Trefulky Patetická a Ročník 24. 96 Diviš, I. Co znamená Poste restante v Šotolově tvorbě. Nové knihy. 1963, č. 29, s. 1. 97 Šotola, J. Spisovatelský sjezd zahájil. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 21, s. 5. 98 Šotola, J. O sjezdu po sjezdu. Nová mysl. 1963, roč. 7, s. 868–872. 99 Šotola, J. Naprosto rozhodnou většinou. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 22, s. 1. 100 Šotola, J. Nechoď, kam tě nezvou. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 15, s. 2. 101 Šotola, J. Po čtrnácti letech–. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 43, s. 3. 95

24

časopis Kulturní tvorba pořídil rozhovor s Františkem Hrubínem,102 v této době jiţ opět vydávaným básníkem, který měl podobně jako Vladimír Holan po roce 1948 velmi omezené publikační moţnosti. V roce 1963 vyšla v češtině hra Helmuta Baierla Kuráţná matka Flincová, Jiří Šotola přeloţil její prolog a verše. Z téhoţ roku je také premiéra televizní hry Romance štědrovečerní, k níţ napsali scénář Jiří Šotola a Karel Šiktanc. Reţisérem této inscenace byl Jiří Bělka, který bude i nadále s Jiřím Šotolou spolupracovat na televizních hrách. V jediné recenzi, kterou autorka tohoto textu získala, v níţ byla bilancována tvorba televizních inscenací v roce 1963, je scénář i inscenace hry Romance štědrovečerní hodnoceno pozitivně.103 V roce 1963 byl v Československém rozhlase odvysílán pořad Je nekonečné lidské štěstí, jednalo se o recitace nových veršů Jiřího Šotoly, které namluvil sám autor. 3.2.7. Co a jak (1964) Roku 1964 vyšla v nakladatelství Československý spisovatel básnická sbírka Co a jak. Rozpoutala široké diskuze nejen o vlastní sbírce, ale o postavení a významu Šotolovy poezie vůbec. Po výboru Ročník 24 se stala dalším Šotolovým dílem, jeţ recenzenty vyprovokovalo k bilancování jeho tvorby, někdy i pro autora velmi nelichotivému. Co a jak je sbírka tvarově velmi odlišná od předcházejících. Od sbírky Svět náš vezdejší (1957) Jiří Šotola pouţíval dlouhé, volné útvary, ve sbírce Co a jak se kromě úvodní a závěrečné básně jedná o devítiveršové nerýmované básně. Této proměny básnického výrazu si všímají recenzenti, někde s tím, ţe se jedná o odraz větších změn v básníkově tvorbě. Např. Milan Blahynka vzpomíná báseň ze sbírky Hvězda Ypsilon, ve které lyrický subjekt touţí po vytvoření něčeho malého, „co bude pravda / a co nikdo neví“,104 o to se Šotola moţná pokusil ve sbírce Co a jak. Podle Blahynky Šotola v básních této sbírky dosáhl lapidárnosti výrazu, oprostil se od výčtů a hromadění nesourodých obrazů, coţ pro něj bylo v předcházející tvorbě typické. Blahynka se v příspěvku také zabývá skladbou O malých chodcích, která byla otištěna v Literárních novinách105 a později se stala součástí básnické sbírky Podzimníček (1967). Vladimír Karfík si všímá obsahové změny básní – vymizení ideálu, rezignace na smysl ţivota. Básně jsou hořké a nenabízí katarzi. Podle autora recenze se dřívější Šotolovy

102

Hrubín, F. Nad mapou naší poezie. Rozmlouval J. Šotola. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 24, s. 6–7. Havlíček, D. Hry na konci roku. 1964. Kulturní tvorba, roč. 2, č. 1, s. 13. 104 Blahynka, M. Na nových cestách? Kulturní tvorba. 1965, roč. 3, č. 4, s. 12. 105 Šotola, J. O malých chodcích… Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 50, s. 6–7. 103

25

básně kompozičně rozpadaly, nyní, kdyţ chybí smysl a ideál, mají paradoxně kompozičně dokonalý uzavřený tvar. Naráţí tak na, pro starší básně charakteristické, mnohoznačné či kontrastující výčty, na „silný obraz syrové změti ţivota“.106 Podle Karfíka se existenciálností výpovědi Šotolovy verše zpětně přihlašují k poetice Skupiny 42, ačkoliv se tomu předchozí sbírky bránily. Recenze Bohumila Doleţala107 opět rozpoutala širší diskusi o vývoji a hodnotách poezie generace časopisu Květen. Doleţal v recenzi Dva z Května108 vedle Šotolovy sbírky Co a jak recenzoval ještě sbírku Artéská studna Karla Šiktance a zpětně, a to velmi nelichotivě, hodnotil poezii generace. Autor dokonce píše o tom, ţe tato poezie měla velmi neblahý vliv na tvorbu nastupující mladší generace. Autor nazývá Šotolu neschematickým schematikem, „poezie všedního dne“ podle něj „rozbila staré mýty o ‚člověku politickém‘ v úzkém slova smyslu, ale stačila za ně náhradou stvořit mýty nové, zejména mýtus ‚obyčejného člověka, na kterém stojí svět‘. Ostatní posuny i pózovitost jsou důsledkem i důkazem mýtotvorného postoje.“109 Básníci skupiny se podle autora stylizují do role proroka, autor negativně hodnotí sentimentalitu básní i bagatelizaci problematiky smrti. Tvorbu Jiřího Šotoly povaţuje za absolutně nepravdivou, nespontánní, zmechanizovanou. Šotola podle něj nabízí komentáře k ţivotnímu postoji, opisuje jej, nicméně tento postoj ničím nedokazuje, čtenář tak ve výsledku ani neví, o co přesně jde.110 Na tuto studii reagovalo mnoţství autorů, Přemysl Blaţíček jiţ názvem své polemiky „Jeden z Května“. Ačkoli se sebekriticky ohlédl za svými dřívějšími recenzemi Šotolovy tvorby slovy, ţe mu „v podstatě zůstaly skryty meze a slabiny Šotolových sbírek Svět náš vezdejší a Venuše z Mélu“,111 a ačkoli se vyjádřil, ţe generace Května byla sama zasaţena tezemi, i kdyţ proti nim bojovala, přesto povaţuje přístup Bohumila Doleţala za příliš jednostranný. Podle Blaţíčka má básník Jiří Šotola talent spontánní evokace pocitu. Tento rys Šotolovy tvorby povaţuje za nejhodnotnější, podle Blaţíčka upadá právě vnášením hlubších myšlenek do materiálu. K přístupu Doleţalově píše tolik, ţe jeho „pojetí umění je zjevně cizí poezii ryze emocionální, [Doleţal] nevidí pozitivní jádro Šotolovy poezie, a uniká mu proto i

106

Karfík, V. Co a jak. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 6. s. 5. Doleţal, B. Dva z Května. Tvář. 1965, roč. 2, č. 1, s. 26–30. 108 Názvem recenze je odkazováno na starší Šotolovu recenzi sbírek Karla Šiktance Neboţka smrt a Miroslava Holuba Zcela nesoustavná zoologie. Šotola, J. Dva z generace Května. Lidová demokracie. 1963, roč. 19, č. 189, s. 3. 109 Doleţal, B. Dva z Května. Tvář. 1965, roč. 2, č. 1, s. 29. 110 Stále se vrací podobná výtka o deklarativnosti Šotolovy poezie. 111 Blaţíček, P. Jeden z Května. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 288. (Původně článek: Tvář. 1965, roč. 2, č. 4, s. 35–36.) 107

26

smysl Šotolova vývoje od Venuše z Mélu.“112 S Bohumilem Doleţalem se naprosto míjí v hodnocení sbírek. Zatímco Doleţal hodnotí nejvýše Hvězdu Ypsilon, protoţe Šotola zde podle něj odstupuje od kontrastního hromadění k vyjádření svých myšlenek a soustředí se na konkrétní osudy lidí, Blaţíček ji nevnímá jako nejlepší Šotolovo dílo, protoţe podle něj tato sbírka přináší více promyšlenosti; myšlenky sugerují pocity, a nikoliv obráceně, spontaneita, kterou Blaţíček v Šotolově poezii hodnotí vysoko, ustupuje. Sbírka Co a jak pokračuje v této tendenci, Blaţíček tvrdí, ţe přestoţe myšlenková schémata Šotolovy starší poezie byla mnohem primitivnější, přece jen v ní Šotola přinášel „víc svého, víc skutečného poznání“.113 Toto jsou dva odlišné názory na tvorbu Jiřího Šotoly. Přitom oba pracují s tvrzením, ţe Šotolově poezii ubírá na hodnotě zmechanizovanost, automatické počínání při výstavbě básně. Zatímco podle Doleţala se jedná o mechanické kupení a kontrastování, a proto lţivé napodobování spontaneity, podle Blaţíčka se tato mechanický princip vzniku básní týká potlačení spontaneity na úkor myšlenek, jeţ se dostávají na první místo, teprve poté jsou podepřeny nikoliv spontánními, ale mechanicky vytvořenými verši, které mají sugerovat pocity. Miloš Vacík se ve stati „Dvě sbírky diskusně“ ohrazuje proti snahám o degradaci poezie generace Května, v tomto smyslu jmenuje přímo recenzi „Dva z Května“ Bohumila Doleţala. Dále se Vacík zabývá také sbírkami Co a jak Jiřího Šotoly a Artéská studna Karla Šiktance. Povaţuje je za krok ke zniternění poezie, k drobnostem, které tvoří ţivotní pocit člověka. „Hodnoty světa, do něhoţ vstupuje člověk, jsou tu vyhledávány především jako hodnoty člověka, jeho nejvnitřnějších zkušeností, jeho osobního proţitku a svědomí.“114 Na konci stati autor přidává ideologicky laděný dovětek, ţe pro správnou socialistickou poezii je charakteristická moţnost konfrontace hodnot čtenáře „s básníkem objevovanými hodnotami a novými jistotami a zákonitostmi širokého lidského společenského údělu“.115 Dalším přispěvatelem do této rozpoutané diskuze o významu Šotolovy poezie byl Bohumil Frýdl.116 Jiřího Šotolu označuje jako patetika od přírody, který se snaţí tuto svou charakteristiku potlačit zcivilňováním poezie, výsledkem je však vţdy jen patos, vţdy exhibice. Uţ několikrát zde byly zmíněny výtky na adresu vyprázdněnosti Šotolových veršů, ve stejném duchu se vyjadřuje i Frýdl, kdyţ hovoří o jejich verbalismu. Snaha o depatetizaci básní je podle Frýdla vlastní i sbírce Co a jak; kde v této snaze autor postoupí skutečně 112

Blaţíček, P. Jeden z Května. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 288. Tamtéţ, s. 289. 114 Vacík, M. Dvě sbírky diskusně. Rudé právo. 1965, roč. 45, č. 84, s. 3. 115 Tamtéţ, s. 3. 116 Frýdl, B. Jiří Šotola čili depatetizující patetik. Plamen. 1966, roč. 8, č. 6, s. 33–38. 113

27

daleko, tam podle Frýdla umělecky ztroskotává. Frýdl charakterizuje sbírku jako „ţivot rozdrobený do banalit a triviálností“.117 Dále Frýdl upozorňuje na ozvukovost Šotolových veršů v celé jeho tvorbě a hovoří o tom, ţe jeho básně jsou často nevědomé, ale dokonalé „napodobeniny“. Autor svou stať zakončuje tvrzením, ţe Jiří Šotola se jevil jako jedna z vůdčích osobností české poezie díky tomu, ţe publikoval, kdyţ významnější autoři jako Holan a Kolář museli mlčet. Ivo Fencl se ve stati „Před koncem druhého poločasu“118 také v souvislosti se sbírkou Co a jak zabývá vlivem a významem Šotolovy, potaţmo „květňácké“ tvorby. Hovoří o tom, ţe program z počátků této skupiny nebyl téměř vůbec naplněn, coţ je podle Fencla logický důsledek toho, ţe nebyl v souladu s charakterem tvorby jednotlivých programových básníků (autor zde odkazuje i na stať Vladimíra Karfíka,119 ve které je rozebíráno zpětné přiblíţení se Šotolovy poezie k poetice Skupiny 42). Podle Fencla tak poezie všedního dne vlastně zbrzdila vývoj české poezie, kdyţ uměle přerušila kontinuitu přihlášením se k programu a pokusy o jeho naplňování, které se nemohly vydařit. Roku 1969 vyšel sborník s názvem Jak číst poezii120 a v ní stať Z mladší poezie autora Vladimíra Karfíka. Stejná stať byla přetištěna v souborném vydání autorových studií Literatura je čitelná121 z roku 2002 pod názvem „Dvě básnické generace (Od Jiřího Šotoly k Ivanu Wernischovi)“ a zde byla datována do roku 1967. Karfík se v ní zabývá vývojem české poezie po roce 1948. V úvodu také píše, ţe vývojová linie poezie byla přerušena, nejvýrazněji u poetiky Skupiny 42, „zpřetrhaná kontinuita se pak navazuje zhruba celých patnáct let“.122 Z programu „poezie všedního dne“ na přelomu 50. a 60. let uţ podle něj zbývá málo, protoţe se výrazněji ukazují rozdíly mezi tvorbou jednotlivých básníků. Slábne v ní enumerativní metoda k obsáhnutí světa a lyrický subjekt básní uţ se neobrací k abstraktnímu světu, ale „hledá [si] své místo v ţivotě“.123 Přibliţně v polovině šedesátých let se tedy více prosazují názory na generaci „květňáků“, které její přínos do české literatury sniţují.124 Tvorba těchto autorů jiţ není

117

Frýdl, B. Jiří Šotola čili depatetizující patetik. Plamen. 1966, roč. 8, č. 6, s. 37. Fencl, I. Před koncem druhého poločasu. Plamen. 1966, roč. 8, č. 9, s. 95–99. 119 Karfík, V. Co a jak. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 6. s. 5. 120 Karfík, V. Z mladší poezie. In Jak číst poezii. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 221–261. 121 Karfík, V. Dvě básnické generace: od Jiřího Šotoly k Ivanu Wernischovi. In Literatura je čitelná: k moderní české próze a poezii. Olomouc: Periplum, 2002, s. 249–302. 122 Tamtéţ, s. 252. 123 Tamtéţ, s. 278. 124 Ve stati literárního kritika a básníka, který působil v časopise Květen, Miroslava Červenky „Druhé čtení“ se také (jak jiţ název napovídá) objevují tendence přehodnotit dosavadní pohled na tvorbu skupiny. Autor připouští existenci limitů této poezie, které byly přítomny v moţnosti manýry a mechaničnosti tvorby, které vylučují přítomnost hlubšího významu. Tvorbu skupiny Červenka jinak obhajuje. 118

28

hodnocena jen jako průkopnická a perspektivní síla, která v polovině padesátých let narušila dogmatickou linii poezie a přinesla do ní zpět uměleckou hodnotu tím, ţe zavrhla frázi a patos. Naopak, někteří autoři přímo píší o jejích kořenech v patosu a frázích poezie padesátých let, program „poezie všedního dne“ povaţují za nenaplněný a poezii samotnou hodnotí jako lţivou a škodlivou pro vývoj poezie. V roce 1964 vyšla kniha A co básník: antologie české poezie 20. století. Uspořádali ji Jiří Šotola, Karel Šiktanc a Jiří Brabec. Vzbudila velice pozitivní odezvu, byla hodnocena jako skutečně přínosná, nápaditě sestavená antologie.125 Pozitivně hodnocen byl i výběr autorů, kteří v předcházejícím období z ideologických důvodů příliš zmiňováni nebyli.126 Knihu A co básník zmiňuje jako hodnotný příklad antologie i Jiří Zizler127 v článku z roku 2003, ve kterém se věnuje novým básnickým antologiím. Předmluvu k antologii A co básník napsal Jiří Šotola. Zabývá se v ní významnou úlohou literatury v československém národním ţivotě, kriticky hodnotí rétorickou literaturu, patos, „ukvapené syntézy“ a konvenčnost literatury v obdobích, kdy podporovala síly, které ve státě vítězily. Dotýká se tak literatury po roce 1948, ale všímá si i národního obrození. V hodnocení současné literatury se nevyhýbá zaujatému hodnocení poezie autorů časopisu Květen, kterou hodnotí pozitivně, oceňuje na ní vyzdviţení tématu všedního ţivota. Literatura prochází podle Šotoly neustálým vývojem, také negováním tradic a generačními spory. V tom vidí sílu a krásu české poezie. V roce 1965 vyšel rozhovor Olega Suse s Jiřím Šotolou,128 ve kterém je Šotola poţádán o komentář k označení „neschematický schematik“. Šotola jej odmítá s tím, ţe za dogmatické povaţoval například úvahy Ladislava Štolla a básně Stanislava Neumanna, se kterými se jako skupina neztotoţňovali. Námitky typu neschematický schematik přičítá pocitu části kritiky, ţe proces obrody v poezii nebyl dost zásadní a radikální. Jiří Šotola se polemicky ptá, jestli by bylo lepší veškerou poezii období vyměnit (ale za co?) nebo zlikvidovat. V rámci recenzí Šotolovy básnické sbírky Co a jak vrcholí výtky na adresu jeho veršů ohledně jejich deklarativnosti a vyprázdněnosti a také jejich patosu. Nicméně básnické dílo Jiřího Šotoly má stále své zastánce. V roce 1965 vyšel v nakladatelství Československý spisovatel čtvrtý svazek Klubu přátel poezie, výbor z Ovidiových básní Písně lásky a ţalu. Po prvním svazku vydaném v této edici (Jasná noc mne vzhůru vábí, věnován Karlu Hynku Máchovi) Jiří Šotola přispěl Červenka, M. Druhé čtení. Host do domu. 1965, roč. 12, č. 6 s. 48–55. 125 Benhart, F. Nekonvenční, vzrušující, provokující. Plamen. 1964, roč. 6, č. 2, s. 142–143. 126 Červenka, M. Umění antologie. Kulturní tvorba. 1964, roč. 2, č. 10, s. 13. 127 Zizler, J. Jistoty a nejistoty výborů. Souvislosti. 2003, roč. 14, č. 3, s. 360–363. 128 Šotola, J. O. Drzý interview s Jiřím Šotolou. Rozmlouval O. Sus. Host do domu. 1965, roč. 12, č. 6, s. 46–47.

29

předmluvou i k tomuto dílu. Téhoţ roku vydalo hudební vydavatelství Supraphon nahrávku Poezie a jazz, recitována byla mj. Šotolova báseň „Dancing“ (ze sbírky Venuše z Mélu) pod názvem „Varšavský dancing“ (rec. Jiří Martínek). V letech 1964–1967 byl Jiří Šotola prvním tajemníkem SČSS, od ledna do května 1964 jako zastupující šéfredaktor řídil týdeník Literární noviny. Za jeho působení se noviny více profilovaly proti oficiální kulturní politice (a v této cestě pak – a ještě výrazněji – týdeník pokračoval i pod vedením dalšího šéfredaktora Milana Jungmanna).129 O svých cílech v periodiku Jiří Šotola poskytl pro časopis Plamen rozhovor Jaroslavu Tafelovi „O nové tváři literárek“,130 kde mj. zopakoval své přání, aby se na literární kritice podíleli samotní autoři, aby probíhala věcná polemika, aby autoři nebyli pasivní. Na stránkách týdeníku Literární noviny vyšlo poté Jiřímu Šotolovi několik článkůúvodníků. Věnoval se většinou vztahu umění a politiky, byla zdůrazňována změna politické, tedy i kulturně-politické situace po roce 1956,131 zároveň poţadavek propojení světů umění a politiky132 a spolupráce mezi nimi.133 Šotola nadále nabádal k otevřeným polemikám mezi umělci a kritiky.134 Ze své pozice tajemníka se také účastnil výjezdu do NSR,135 jako jeden z oslovených se zapojil do ankety „A tak nám odpověděli“136 v novém literárním časopise SČSS Tvář, účastnil se besed na různá témata v domácím týdeníku Literární noviny atd. Jiří Šotola byl výraznou postavou tehdejšího kulturního i kulturně-politického dění. V roce 1965 vystoupil Jiří Šotola na plenární schůzi členů SČSS, část jeho projevu byla otištěna v Literárních novinách. I toto Šotolovo vystoupení je projevem a zároveň dokladem doby, ve které vzniklo. Šotola se v něm vyslovil proti monopolu na „způsob literatury“, konkurenci v umění označil za normální a prospěšnou a tuto myšlenku vztáhl i na oblast časopisů a nakladatelství. Literatura má být podle Šotoly „proces neustálého nového poznávání a neustálých nových pochybností“.137 Šotola vítá postupné normalizování poměrů pro tvůrčí práci.

129

Čerpáno z Bláhová, K.; Jareš, M. Literární časopisy. In Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. III., 1958–1969. Praha: Academia, 2008, s. 70. 130 Šotola, J. O nové tváři literárek. Zapsal J. Tafel. Plamen. 1964, roč. 6, č. 2, s. 155–157. 131 Šotola, J. Sny v praxi. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 1, s. 1. 132 Šotola, J. Pod jednou střechou. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 25, s. 1. 133 Šotola, J. Jednota v proměnách. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 25, s. 1. 134 Šotola, J. Ideje a tvorba. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 10, s. 1. 135 Fleischmann, I.; Šiktanc, K.; Šotola, J. Byli jsme v NSR. Rozmlouval Vít. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 29, s. 3. 136 A tak nám odpověděli. Tvář. 1964, roč. 1, č. 1, s. 1–2. 137 Šotola, J. O současné situaci naší literatury. Literární noviny. 1965, roč. 14, č 24, s. 1, 3.

30

Ačkoliv Jiří Šotola velice často ve svých článcích ţádá, aby spisovatelé vzájemně reagovali na svá díla, a povzbuzuje je k věcné polemice,138 pokud se podobná reakce negativně dotkne jeho, někdy se nezdrţí emotivních výlevů na svou obranu. V roce 1962 tak reagoval na článek Josefa Hanzlíka (viz výše), v roce 1965 se dostal do sporu s redakcí časopisu Tvář, kdyţ neadekvátně, emotivně a nikoliv věcně reagoval139 na článek redaktora Tváře Václava Havla o autenticitě v umění140 (básním Jiřího Šotoly autenticitu Havel nepřiznával). Následná Šotolova reakce nebyla pouze výpadem proti Havlovi a jeho názorům, ale proti redakci Tváře, která následně také vydala „Prohlášení“.141 Havel s Šotolou si poté veřejně vyměnili ještě další dvě reakce.142 Na stránkách časopisu Tvář, který se ve svém druhém ročníku profiloval velice polemicky,143 také vyšla stať Bohumila Doleţala „Dva z Května“, 144 ve které se autor velice ostře postavil proti celé tvorbě Jiřího Šotoly. Později ve stejném časopise vyšla také stať Přemysla Blaţíčka „Jeden z Května“,145 ve které autor částečně revidoval své dřívější převáţně pozitivní názory na tvorbu Jiřího Šotoly, které prezentoval ve starších statích. V roce 1965 Jiří Šotola napsal doslov k výboru básní autora své generace Ivana Diviše.146 Nejednalo se ale o doslov v pravém slova smyslu (Šotola také stať pojmenoval „Na místo doslovu“), o Ivanu Divišovi a jeho tvorbě toho text mnoho nepřináší. Jedná se spíše o popis a hodnocení práce generace „květňáků“, a to jako generace „proti literárním demagogům, rétorům, dogmatikům a ornamentalistům“.147 V textu dále Šotola konstatuje, ţe jejich generace měla i vlastní program. Těmito tvrzeními se Šotola zřejmě také ohrazuje vůči jiným, často negativistickým názorům na generaci Května, které zpětně zpochybňují praktický uţitek jejich programu, a zároveň se vymezuje i vůči tvorbě mladé generace, u které dlouhodobě v příspěvcích volá po vytvoření pozitivního programu.148

138

Např. v předsjezdové debatě z roku 1963. Problémy čakajú. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 20, s. 1, 3. 139 Šotola, J. Výměna názorů vůbec. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 36, s. 4. 140 Havel, V. O umění (tak vůbec) [online]. [cit. 20. srpna 2011]. 141 Redakce. Odpověď Jiřímu Šotolovi. Tvář. 1965, roč. 2, č. 7, s. 47. 142 Havel, V. Příspěvek k anatomii pózy. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 37, s. 5; Šotola, J. Úhybné pohyby. Literární noviny. 1965. Roč. 14, č. 40, s. 4. 143 Čerpáno z Bláhová, K.; Jareš, M. Literární časopisy. In Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. III., 1958–1969. Praha: Academia, 2008, s. 73. 144 Doleţal, B. Dva z Května. Tvář. 1965, roč. 2, č. 1, s. 26–30. 145 Blaţíček, P. Jeden z Května. Tvář. 1965, roč. 2, č. 4, s. 35–36. 146 Diviš, I. Průhledná hlava: výbor poezie z let 1947–1964. Praha: Mladá fronta, 1965, 174 s. 147 Šotola, J. Namísto doslovu. In Diviš, I. Průhledná hlava: výbor poezie z let 1947–1964. Praha: Mladá fronta, 1965, s. 171. 148 Např. Šotola, J. O současné situaci naší literatury. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 24, s. 1, 3.

31

V roce 1965 Šotola také přispěl do sborníku 20 let nakladatelství Mladá fronta149 a jako první tajemník Svazu československých spisovatelů (SČSS) také vystoupil na mezinárodní konferenci o dětské literatuře.150 V roce 1967 zase Literární noviny otiskly jeho článek k patnácti letům týdeníku.151 Tyto a další skutečnosti svědčí o tom, ţe byl výraznou postavou oficiálního literárního ţivota této doby. V roce 1965 vyšel v nakladatelství Československý spisovatel výbor z Šotolových veršů nazvaný stejně jako úspěšná sbírka z roku 1957, Svět náš vezdejší. Výbor nesl podtitul Verše z let 1955–1959. Byly do něj vybrány básně ze sbírek Svět náš vezdejší a Venuše z Mélu a byl opatřen doslovem Bohumila Svozila. I tento výbor svědčí o zájmu o Šotolovu poezii i vstřícnosti pro vydávání jeho tvorby u nakladatelství. Zároveň však také při příleţitosti vydání tohoto výboru pokračují výtky na adresu Šotolovy tvorby. V roce 1965 byla také uvedena první divadelní hra Jiřího Šotoly Antiorfeus v reţii Františka Štěpánka v Divadle československé armády, otištěna byla v časopise Divadlo,152 Téhoţ roku měla také premiéru televizní inscenace stejné hry pod názvem Hra o ţivotě a smrti (reţ. Jiří Bělka) a scénář k této inscenaci pod názvem Příběh o ţivotě a smrti vyšel o rok později v knize Televizní hry.153 Jak divadelní, tak televizní zpracování tohoto textu kritika napříč periodiky ztrhala. Jsou mu vytýkány podobné jevy jako v případě básnických sbírek, tedy hlavně ilustrace dopředu daných autorových myšlenek154 bez konkrétní lidské reality155 a z toho vyplývající schematičnost,156 dále zdlouhavost a mnohomluvnost.157 V roce 1966 vyšla ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění sbírka Modrý host Borise Pasternaka. Z ruštiny básně přeloţili Karel Šiktanc a Jiří Šotola. V roce 1966 vyšel před IV. sjezdem SČSS rozhovor s Jiřím Šotolou,158 ve kterém dále prosazoval názor o potřebě zániku monopolů v nakladatelské praxi. Jiří Šotola s uspokojením sleduje vznik nových literárních časopisů (Orientace, Sešity a na Slovensku Romboid) a s klidem sleduje pokles zájmu čtenářů o poezii, se kterou je podle Šotoly spojeno méně popularity, ale více kvality, jelikoţ literatura jiţ nesupluje jiné funkce, jak tomu bylo dříve. Šotola dále vystupuje na obranu mladých literátů, kdyţ hájí odvrat od občanských témat do

149

Šotola, J. Cesty k roku 1965. In 20 let nakladatelství Mladá fronta. Praha: Mladá fronta, 1965, s. 79–81. Šotola, J. Příspěvek ve sborníku Umění vychovávat uměním. Praha: SNDK, 1965, s. 41–43. 151 Šotola, J. Patnáct let. Literární noviny. 1967, roč. 16, č. 6, s. 1. 152 Šotola, J. Antiorfeus. Divadlo. 1965, roč. 16, č. 5, s. 88–107. 153 Čejchan, V. (ed.) Televizní hry. Praha: Orbis, 1966, s. 223–276. 154 Opavský, J. Antiorfeus. Rudé právo. 1965, roč. 45, č. 95, s. 2. 155 Scherlová–Dolanská, S. Antiorfeus, antilegenda, antidrama. Lidová demokracie. 1965, roč. 21, č. 91, s. 3. 156 Machonin, S. Plody antimetody. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 14, s. 5. 157 Dobeš, K. Básníkův hlas proti mýtům. Svobodné slovo. 1965, roč. 21, č. 88, s. 3. 158 Šotola, J. Spory o rozumné. Rozmlouvali B. Tichá a E. Bělák. Obrana lidu. 1966, roč. 25, č. 21, s. 1, 7. 150

32

introspekce, a dokonce hájí literaturu nemarxistických spisovatelů, pokud se jedná o hodnotná umělecká díla. Tento příspěvek je důkazem ještě většího uvolnění ve společnosti, pokud si toto mohl bez ohroţení dovolit psát první tajemník Svazu. Pro Šotolu příspěvek znamená ústup z pozice kritika nejmladší básnické generace. Poţadavek na plnění společenské funkce umění a marxistický pohled na svět, kladený na hodnotnou literaturu, byl ještě nedávno Šotolou postulován. Hodnotnou literaturu měly vytvářet „pokrokové síly“ v literatuře, jak uvádí v článku „Ideje a tvorba“ z roku 1964.159 I tato „názorová“ proměna je dokladem toho, ţe Jiří Šotola nikdy nestál v čele snah o liberalizování poměrů v literární vědě, ale spíše se řídil tím, co daná doba umoţnila vyslovit. Jeho články mohou být vnímány jako odraz doby, ve které vznikaly. V tomto případě se nejednalo o snahu o otevření oficiální literatury autorům stojícím mimo ni, ale o připojení se k obecným tendencím v kulturním dění a ve společnosti. Tímto konstatováním však nemá být řečeno, ţe Šotola v rozhovoru „Spory o rozumné“ z roku 1966 nemluvil váţně a upřímně. Jelikoţ byl sjezd SČSS zásahy ÚV KSČ stále posouván, ke sjezdu před sjezdem se Jiří Šotola vyjádřil ještě jednou, v předsjezdové anketě „Před sjezdem spisovatelů“, kde tvrdil, ţe pro tvorbu jsou nutné „podmínky v duchu demokracie a svobody“.160 Na sjezdu v červnu 1967 poté převládly projevy, které znamenaly rozchod se stranickým pojetím kultury. V reakci na tento sjezd bylo zastaveno vydávání Lidových novin, týdeníku Svazu. Od října 1967 začaly vycházet zcela jiné Literární noviny – jako kulturněpolitický týdeník – pod ministerstvem kultury. Tyto Literární noviny se nově pod dohledem KSČ profilovaly proti obrodnému procesu. Jako další svazový týdeník začaly aţ od února 1968 vycházet Literární listy, v redakční radě se sešli stejní lidé jako ve starých svazových Literárních novinách, členem „zůstal“ i Jiří Šotola. Od listopadu 1968 do května 1969, kdy bylo toto periodikum definitivně zakázáno, vycházelo s názvem Listy. Jiří Šotola po zastavení Listů jiţ nikdy nebyl členem redakce ţádného periodika. 3.2.8 Podzimníček (1967) Ještě v roce 1967 byla uvedena další Šotolova televizní hra Waterloo, reţisérem byl opět Jiří Bělka. V jediné dohledané recenzi (v časopise Vlasta) je inscenace hodnocena kladně. Recenzent Karel Dobeš se vrací k předchozím Šotolovým televizním inscenacím a Waterloo

159 160

Šotola, J. Ideje a tvorba. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 10, s. 1. Před sjezdem spisovatelů. 1967. Plamen, roč. 9, č. 4–5, s. 154–156.

33

hodnotí jako nejzdařilejší.161 Televizní hra Waterloo byla později autorem upravena pro divadelní zpracování.162 Roku 1967 vychází v nakladatelství Mladá fronta autorova poslední sbírka básní, Podzimníček. Recenzenty byla hodnocena většinou kladně, například z pozice kritiky generace Května Miroslava Červenky či dalšího autora příznivých kritik Miloše Vacíka. Kladným hodnocením však také přispěl Zdeněk Pešat, jehoţ hodnocení vývoje poezie Jiřího Šotoly se od dvou zmíněných autorů dosti odlišuje. Zastavím se tedy nejprve u jeho stati. Pešat totiţ oproti zavedené averzi vůči Šotolovým rozmáchlým gestům a dynamickému kupení jevů tyto jevy vyzdvihuje pro ryzí emotivnosti i pro „napětí, jak to dopadne“163, totiţ jestli to ještě bude pro poezii únosné. Pešatovi také imponuje odvaha samotného Šotoly, ţe takové básně vydává s vědomím velké pravděpodobnosti, ţe mu to bude vyčítáno. „[Šotola] kašle na to, co tomu řeknou citlivky, ale i na to, neuspěje-li v té které chvíli, utkví-li třeba sám mezi těmito úlomky reality, nebo naopak vypomůţe-li si přechodně zběţnou proklamací.“164 Pozdější básnické sbírky (míněna zřejmě Hvězda Ypsilon i Venuše z Mélu, zmíněna sbírka Co a jak) přinesly přemíru intelektualizace, coţ Pešat nehodnotí pozitivně. Sbírka Podzimníček je podle Pešata náznakem konsolidace, návratu autora k sobě samému. Pohádkový rámec sbírky a téma dětství způsobily opětovné uvolnění básnické bezprostřednosti. Ve sbírce zůstal ale i prostor pro „snahu vyznat se [ve světě] a tedy také podílet se na jeho dějích vlastní aktivitou“.165 Pešat opakuje, ţe pro sbírku i Šotolovu tvorbu celkově je typické prolínání kontrastů, svár racionální skepse s přirozenou vitalitou. Ve sbírce Podzimníček bylo však podle Pešata dosaţeno kýţené rovnováhy mezi intelektem a emotivností.166 Miroslav Petříček si ve stati „Divadlo a drama poezie“167 všímá dramatických postupů sbírky, organizační princip lyrického světa nazývá „principem poetické inscenace“.168 Zabývá se také proměnou typických „šotolovských“ témat, tj. lidského činu, jeho dosahu a smyslu všeho dění. „Na prudce osvětleném jevišti této poezie stojí řadový lidský jedinec uprostřed

161

Dobeš, K. Waterloo nemusí vţdy znamenat poráţku. Vlasta. 1967, č. 28, s. 4–5. Premiéra v roce 1986, o rok později byla hra rozmnoţena v nakladatelství Dilia. Šotola, J. Waterloo. Praha: Dilia, 1987, 66 s. 163 Pešat, Z. Svár vitality se skepsí. Literární listy. 1968, roč. 1, č. 12, s. 9. (Přetištěno: Pešat, Z. Tři podoby literární vědy. Praha: Torst, 1998, s. 216–218.) 164 Tamtéţ, s. 9. 165 Tamtéţ, s. 9. 166 Podobné hodnocení Šotolovy tvorby, tedy vysoké hodnocení emociálního rysu jeho poezie, uţ jsme zaregistrovali u stati Přemysla Blaţíčka ke sbírce Co a jak. Blaţíček, P. Jeden z Května. In Blaţíček, P. Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 286–290. (Původně: Tvář. 1965, roč. 2, č. 4, s. 35–36.) 167 Petříček, M. Divadlo a drama poezie. Host do domu. 1968, roč. 15, č. 7, s. 67–68. 168 Tamtéţ, s. 67–68. 162

34

nelidské historie a lhostejné přírody.“169 I v této recenzi se vrací výtka na adresu přehnaných gest, patetické pózy a efektnosti básní při slabším vlastním obsahu. Tentokrát autor recenze vzhledem k popsaným aluzím na drama ve sbírce pouţívá divadelního jazyka, kdyţ hovoří o „účinně zaranţovaném představení, které působí spíš výpravnou vynalézavostí neţ silou rozvíjeného konfliktu“.170 Proti tomu Jan Černý píše o souladu výrazových prostředků a obsahu, verše básnické sbírky Podzimníček jsou „dialogy do ztracena, […] kabaretiérství a ţonglérství se ţivotem, stejně jako to činí skutečný svět s člověkem. […] Šotola odvrhl spřádání motivů a důstojenství solidních metafor, příměrů a obrazů, [...] nastupuje křečovitá směs, parádní demonstrace neschopností světa, vyjadřované neporušitelným tokem alogických představ, vzatých z dennosti“.171 Jedná se o příspěvek, který vyšel na stránkách Kulturních novin, nástupce z příkazu KSČ násilně pozměněných Literárních novin. Ostré výpady proti dílu Jiřího Šotoly ze strany periodika, z jehoţ redakce byl stejně jako všichni ostatní členové redakce politickým zásahem odstraněn, nepřekvapuje. Miroslav Červenka jako by se na začátku své recenze sbírky Podzimníček záměrně vrátil o několik let zpátky prostým konstatováním, ţe v druhé polovině padesátých let měla Šotolova tvorba „výrazný a kladný vliv na ţivotní postoje a umělecké názory mnohých dnešních čtyřicátníků“.172 Tímto konstatováním, spíše gestem, jako by kritik, původem také „květňák“, přešel všechny pochybovačné stati, které se k významu Šotolovy tvorby nejen v padesátých letech postupně objevily. Dále se zabývá obsahem sbírky, hlavně pojetím vztahu člověka a historie. Recenze Miloše Vacíka z ledna roku 1969 reflektuje politické změny, kdyţ konstatuje, ţe sbírka byla jistě jinak čtena v době svého vydání na počátku roku 1968 a jinak nyní, v době po srpnových událostech. Autor si v Šotolově poezii všímá odvratu od víry v pozitivní vývoj, ve smysl historie a lidského činu, který jí měl udávat směr. Vacík vnímá východiska sbírky na rozdíl od ostatních recenzentů jako optimistická, sbírka je podle něj vzpourou „proti ubíjení a umrtvování lidské touhy po činu, po spoluúčasti, po sebeutvrzení, po sebezáchově. A po řádu.“173 Tato recenze vyšla v lednu roku 1969, tedy v době počátků normalizace. V témţe roce byla uvedena televizní hra Bellevue (reţ. Jiří Bělka), která recenzenty opět (po televizní hře 169

Petříček, M. Divadlo a drama poezie. Host do domu. 1968, roč. 15, č. 7, s. 68. Tamtéţ, s. 68. 171 Černý, J. Poezie přátelství. Kulturní noviny. 1968, roč. 1, č. 17, s. 5. 172 Červenka, M. Člověk a dějiny v současné básni. Práce. 1968, roč. 24, č. 79, s. 5. 173 Vacík, M. Jeden z generace Května. Rudé právo. 1969, roč. 49, č. 26, s. 5. 170

35

Waterloo) nadchla, tentokrát hlavně pro přesvědčivé a působivé odkrývání dvou zpodobených charakterů.174 V roce 1969 vyšel Šotolův první román, Tovaryšstvo Jeţíšovo, a na počátku roku 1970 ještě i příznivé recenze tohoto románu. Poté byl Jiří Šotola z veřejného ţivota odsunut, jeho jméno zmizelo z oficiálních periodik a román Tovaryšstvo Jeţíšovo z pultů knihkupectví i z knihoven. V roce 1974 mu v samizdatu vyšel další román, Kuře na roţni. Do oficiálních kruhů se jako spisovatel vrátil v roce 1975 po „Prohlášení o politických postojích v šedesátých letech“.175 Podrobněji se budu dalším dílem Jiřího Šotoly a jeho recepcí zabývat v další kapitole. V roce 1968 v nakladatelství Mladá fronta vychází kniha Psí hodinky: výbor z veršů 1961–1967. Zřejmě z důvodu existence důleţitějších témat ve společnosti zůstal tento výbor na rozdíl od předchozího výboru Ročník 24 (1961) téměř bez reakcí kritiky, výjimkou je příspěvek Olega Suse.176 Autor si všímá proměn v Šotolově poezii a tvorbu hodnotí víceméně kladně. Téhoţ roku ještě v nakladatelství Československý spisovatel vychází výbor z Šotolovy milostné poezie Oranţová ryba. Tomuto výboru také není věnováno mnoho pozornosti. Autorka této práce dohledala pouze informační článek v Nových knihách.177 Po nuceném odchodu z redakce Literárních novin Jiří Šotola ještě v roce 1968 přispěl do dvou anket. Nejprve v březnu v Literárních listech odpovídal na otázku, co očekává od „nového“ týdeníku Literární listy.178 Odpověděl, ţe očekává pokračování redakce ve všem podstatném z Literárních novin, a to bez iluzí. Pokračování v duchu Literárních novin bylo ostatně i zájmem celé redakce i čtenářů. Ve stejném čísle také vyšel Šotolův dopis, uveřejněn byl společně s dopisem Jiřího Pilaře a prohlášením předsednictva ÚV SČSS. Všechny tyto texty se ohrazovaly proti tvrzení F. J. Kolára v Kulturní tvorbě, ţe Literární noviny měly stejně špatný vliv na mládeţ jako rádio Svobodná Evropa. Jiří Šotola odsoudil ţurnalistickou činnost F. J. Kolára jako škodící zájmu socialistické společnosti. Na stránkách Literárních listů ještě Jiří Šotola v 18. čísle, tedy v červenci 1968, oponoval redaktoru Rudého práva Oldřichu Švestkovi v jeho prohlášeních o dřívějších pokusech o navázání spolupráce s původní redakcí Literárních novin, přičemţ jako partnera v dialogu zmiňuje právě Šotolu. Jiří Šotola ve své reakci hovoří o dvou setkáních s Oldřichem Švestkou, a to jako o jalových a diplomatických schůzkách dvou stran, které se na ničem 174

Pleskotová, E. Bellevue. Velké drama malých charakterů. Práce. 1969, roč. 25, č. 153, s. 6; Tobiáš, P. Opravdové dílo. Nová svoboda. 1969, roč. 25, 149, s. 5; Paříková, M. Hra o iluzích v člověku. Lidová demokracie. 1969. roč. 25, č. 152, s. 5. 175 Šotola, J. Prohlášení J. Šotoly. Tvorba. 1975, č. 14, s. 7, 12. 176 Sus, O. Verše z psího ciferníku. Host do domu. 1969, roč. 16, č. 15, s. 36. 177 Babický, J. Výbor z milostné poezie. Nové knihy. 1969, č. 6, s. 4. 178 Odkud, s kým a kam. Anketa. Literární listy. 1968, roč. 1, č. 1, s. 8.

36

smysluplném dohodnout nemohly. Distancuje se tak od Švestkových snah přiblíţit jeho dosavadní činnost okruhu někdejších Literárních novin, a tedy i od Rudého práva celkově. V listopadu 1968, jiţ ve změněných politických okolnostech, zodpovídal Jiří Šotola v Listech druhou anketní otázku, jak si představuje svou další práci.179 Odpověděl tak, ţe si ji představuje stejně jako doposud, ale s tím, ţe podmínky a veřejné moţnosti budou jistě jiné. Jelikoţ se v době, která následovala po okupaci v roce 1968, proklamativně nepřipojil k oficiálnímu vládnímu hodnocení politických a celospolečenských změn v 60. letech i názoru na události ze srpna 1968, jeho odhad okolností pro jeho další práci se vyplnil. V květnu 1969 vystoupil Jiří Šotola na společném zasedání ústředních výborů vědeckých a uměleckých svazů. Za Svaz československých spisovatelů se vyjádřil proti cenzuře a umlčování lidí a proti útokům na svobodu slova. Tento jeho projev spolu s dalšími (např. podobně laděný projev Miroslava Holuba za Svaz českých vědeckých pracovníků) byly otištěny na stránkách exilového čtvrtletníku Svědectví.180

179

Anketa. Listy. 1968, roč. 1, č. 1, s. 16. Materiály ze společného zasedání ústředních výborů tvůrčích svazů vědeckých pracovníků a českého svazu umění a kultury v Praze dne 22. května 1969. Svědectví. 1969/1971, č. 37, s. 139–147. 180

37

3.3.

Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce v letech 1969–1989

3.3.1. Tovaryšstvo Jeţíšovo (1969) První próza Jiřího Šotoly, historický román Tovaryšstvo Jeţíšovo, vyšla v roce 1969 v nakladatelství Mladá fronta. Román známého básníka a významné kulturně činné postavy 60. let byl očekáván181 a posléze recenzenty a autory statí velice kladně přijat, často i s konstatováním jistého překvapení, jak zkušeně byl první autorův román napsán.182 Ještě v roce 1970, ostatně z tohoto roku je většina soudobých recenzí a statí k románu, vycházely v českém oficiálním prostředí velmi pochvalné a erudované texty, v kulturní oblasti se tzv. normalizace ještě plně neprojevila.183 V roce 1970 měl premiéru televizní film Julián odpadlík (reţ. Jiří Bělka), ke kterému napsal Jiří Šotola scénář. Po roce 1971 však jiţ Jiří Šotola, podobně jako další autoři po mocenských zásazích, zmizel z veřejného ţivota, román Tovaryšstvo Jeţíšovo byl staţen z knihkupectví a z veřejných knihoven. Jiří Šotola jiţ před vydáním románu i po něm v rozhovorech odpovídal většinou na otázky po svých motivech pro psaní románu, o svém přístupu k historii, práci s historickými fakty, ale také o zásadním tématu románu – pojetí vztahu člověka a dějin. S jeho tvrzeními dále často pracovaly i recenze románu či obsáhlejší statě, které se těmto jevům také věnovaly. Dále se kritické práce zabývaly hlavně stylistickou stránkou románu. Vypořádávaly se s otázkou baroknosti Šotolova výrazu, vypravěčských postupů a také si všímaly lyrických184 a dramatických postupů, které jsou románu básníka a dramatika vlastní. Šotolovo předešlé básnické dílo obsahovalo téţ dramatické prvky.185 Podobně jako i další autoři si Josef Hubáček všímá jazykové stránky románu. Jazyková sloţka díla se podle něj osamostatňuje, „na mnoha místech [je] přitaţlivější neţ sám dějový obsah“.186 Je tomu tak proto, ţe Šotola efektně kombinuje různé jazykové prostředky – archaické či kniţní výrazy a latinské modlitby s vulgarismy, které podle Hubáčka mohou 181

Např. rozhovor, který vznikal ještě ve fázi psaní románu v časopise Orientace v článku ze seriálu 1 + 1 = 2. Šotola, J. Sedm otázek pro Jiřího Šotolu. Rozmlouval V. Novák. Orientace. 1968, roč. 3, č. 6, s. 42–44. 182 Např. Pohorský, M. Přítomnost historie. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 1–4. 183 Srovnej článek Ludvíka Vaculíka o postupné „normalizaci“ v literárních a ţurnalistických kruzích, dále také o petici z roku 1972, pod niţ se podepsal i Jiří Šotola (viz dále). Vaculík, L. Advent 1972 v Bartolomějské. Literární noviny. 2004, roč. 15, č. 52/53, s. 17–18. 184 Např. Milan Jungmann v článku „Román zrodu moderní subjektivity“, který vyšel pod krycím autorským jménem Zdeňka Pochopa, shrnuje své hodnocení do velmi pozitivního označení „román velkého básnického dechu“. Pochop, Z. Román zrodu moderní subjektivity. Orientace. 1970, roč. 5, č. 1, s. 91. 185 Viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce od počátku tvorby do roku 1969“. 186 Hubáček, J. Ke stylu historické prózy. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 33.

38

odkazovat k baroknímu jazyku či obecné češtině. Autor stati se na větším prostoru věnuje větné stavbě Šotolova románu, kde poukazuje na vyuţití a další rozvinutí souvětných typů humanistické prózy, které před Šotolou vyuţíval i Vladislav Vančura. Podobně autor poukazuje na návaznost Šotolova románu na práce Jiráskovy (v uţití archaických výrazů) či dílo Wintrovo (společný mají zájem o jedince a touhu dopátrat se jednotlivých motivů lidského konání). Kamil Horňák se ve své studii „Próza barokizující“187 věnuje motivické a obrazové kontrastnosti, zobrazení sváru lidského nitra a zobrazení úsilí o orientaci člověka ve světě v románu, coţ povaţuje za barokizující postupy. Konstatuje přitom, ţe „krize společnosti je barokně stylotvorná“.188 Konstatování kontrastností jako typického postupu výstavby díla bylo časté i v dřívějších interpretacích Šotolových básnických sbírek. Podobně další rys, kterého si Horňák všímá, známe jiţ z dřívější Šotolovy tvorby. Jedná se o enumerační princip. Jaroslav Kolár a Miloš Pohorský189 popisují rozdíly mezi kontrastností románu Tovaryšstvo Jeţíšovo a postupy typickými pro barokní estetiku. Rozpornosti jsou podle Kolára v baroku přímo slučovány, v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo jsou neseny různými postavami, „nebo se alespoň vyhrocují u jediné postavy v určitém časovém rozpětí, nerealizují se tedy jako v barokních dílech v rámci jediné osobnosti či díla a v témţe momentu“190. Miloš Pohorský dále hovoří o tom, ţe v románu krajní body, tedy marnost a spása, „tvoří jakousi zamotanou výchozí nejistotu, váhání nad ţivotní uţitečností, nad tím, co dělat?“191 V baroku dojdou postavy utišení v křesťanské spáse, román Tovaryšstvo Jeţíšovo také nabízí východiska, „někdo přijímá poslání a někdo jenom přečkává, někdo jede kočárem a někdo jde bos… A to jsou situace, jeţ mají svůj předobraz i v baroku.“192 Kamil Horňák se dále ve stati „Próza barokizující“ také zabývá syntaktickou vrstvou románu, všímá si archaizované syntaxe a anafor. Jiří Šotola podle něj dokáţe vytvořit „dobově příznačnou, temnou a těţkou atmosféru, odhaluje rozpornost skutečnosti, dává ději vzrušenou naléhavost“.193 Román hodnotí velice kladně a domnívá se, ţe se jedná o polemiku s černobílým obrazem období. Tento názor ovšem nesdílí další interpreti, např. Miloš Pohorský.

187

Horňák, K. Próza barokizující. Host do domu. 1970, roč. 17, č. 3, s 39–43. Tamtéţ, s. 40. 189 Karfík, V.; Kolár, J.; Pohorský, M. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 79–87. 190 Tamtéţ, s. 87. 191 Tamtéţ, s. 87. 192 Tamtéţ, s. 87. 193 Horňák, K. Próza barokizující. Host do domu. 1970, roč. 17, č. 3, s. 43. 188

39

Miloš Pohorský ve stati „Přítomnost historie“194 vyvrací myšlenku, ţe Jiráskovo Temno a Šotolův román stojí jako protiklady proti sobě, ţe zastupují zjednodušené pojetí historie a kritický přístup k historickým pramenům. Rozdíl mezi díly vidí hlavně v tom, ţe Jirásek vychází z představy o nutnosti pokroku společnosti, kdeţto pro Šotolu jsou stěţejní osudy jednotlivců. Čili není to protichůdný přístup k látce, autory na ní zajímají různé věci.195 Navíc podle Pohorského je „minulost vţdy čtena dnešníma očima“,196 to obě knihy spojuje. Pohorský se více zabývá rozlišením ţánru historického románu na jeho starý typ, izolovaný ţánr, který podle Pohorského uţ nic umělecky nového nepřinese, a nový historický román, který vznikal souběţně s rozvojem moderní prózy a který má velmi blízko k próze ze současnosti. „Místo ctiţádosti objevit, jak to doopravdy v určitém historickém úseku vypadalo, volí se obvykle situace dost široké, prostě takové lidské situace, které trvají.“197 Tovaryšstvo Jeţíšovo představuje jedno dílo z této linie moderních historických románů. Vladimír Karfík198 si v rozhovoru s Jaroslavem Kolárem a Milošem Pohorským také všímá práce s historickým materiálem v románu. I podle něj si Šotola v historické látce všímá jednotlivých ţivotních osudů, jeho dějiny jsou zaplaveny dnešními lidmi, Šotolu zajímá otázka účasti člověka na jeho vlastních dějinách.199 Miloš Pohorský ve stejné stati konstatuje, ţe román postupuje dvěma protichůdnými směry, jednak vzestupem moci katolické církve, coţ představuje „něco jako pozitivistickou iluzi historie, jeţ působí jako silná nutnost, jako síla, jeţ odedávna poletovala v různých podobách nad Šotolovou tvorbou“.200 Druhý směr je právě opačný, jsou to ţivotní osudy jednotlivců, které naopak vedou k tragédiím. Pohorský si dále všímá motivu lítosti, která se v románu objevuje jako pozitivní hodnota, přináší porozumění, účast a starost o druhého.

194

Pohorský, M. Přítomnost historie. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 1–4. Milan Jungmann si v článku „Román zrodu moderní subjektivity“ všímá obecného rozdílu mezi pojetím románu Tovaryšstvo Jeţíšovo a „černobílými koncepcemi“, rozdíl je v Šotolově obecné skepsi k ustáleným jistotám a tradovaným pravdám. Tovaryšstvo Jeţíšovo není podle Pohorského v prvním plánu polemikou s díly jako Temno Aloise Jiráska, protoţe látku pojímá jinak, nejde mu o hodnocení historické doby, „jeho uměleckým základem je lyrickodramatický ţivel“. Pochop, Z. Román zrodu moderní subjektivity. Orientace. 1970, roč. 5, č. 1, s. 89. 196 Pohorský, M. Přítomnost historie. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 3. 197 Tamtéţ, s. 3. 198 Karfík, V.; Kolár, J.; Pohorský, M. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 84–85. 199 Jedná se o téma, na které se Šotola soustředil jiţ ve své básnické tvorbě a nadále bude v tvorbě prozaické i dramatické. 200 Karfík, V.; Kolár, J.; Pohorský, M. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 85–86. 195

40

Miloš Vacík, který se dříve zabýval i autorovou básnickou tvorbou,201 se této věnuje i v souvislosti s autorovým prvním románem v seriálovém článku časopisu Svět práce „Jeden na týden“.202 Šotolova cesta od básní k dramatu a próze je podle autora článku patrná jiţ na samotných básnických sbírkách, ve kterých se objevují vnitřní dramata člověka, konflikt mezi jedincem a společností, ale i epický moment. Pro básnickou tvorbu Jiřího Šotoly je také příznačné pouţití dialogů. To vše vrcholí v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Autor také zasazuje Šotolovu tvorbu do díla generace květňáků, kdyţ píše o tom, ţe představitelům této generace zřejmě uţ jako téma zůstane hledání jistot člověka a touha po objevení smyslu lidského ţivota. Konfliktní rovina příběhu zajímá také Jaroslava Kolára, který v jiţ několikrát citovaném „Rozhovoru Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo“ tvrdí, ţe román je zaloţen i na konfliktním střetu dvojic postav. Konflikt mezi nimi probíhá po stránce ideové, zároveň se konflikty postav stávají hybnou silou rozvíjení příběhu. Kontrastní dvojice románu jsou proměnlivé, mění se například protihráči pátera Hada. Jednou je to hraběnka, jednou páter Křiţulka atd. Podle Kolára je i s některými motivy v románu pracováno tak, ţe jsou k nim přiřazovány motivy významově protichůdné. Kolár uvádí dvojici motivů ovečka – beránek. Ve stejné stati třech autorů se také Vladimír Karfík203 zabývá prací s motivy v románu, tedy jejich opakováním, jejich citací a ozvěnami, které byly vlastní uţ Šotolově předcházející básnické tvorbě. Karfík přitom poukazuje na to, ţe v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo je s motivy pracováno jinak neţ v básnických sbírkách, kdy se jednalo převáţně o vyuţití enumeračního principu.204 Podle Karfíka je s básnickými postupy v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo pracováno zkušeně, tak, ţe jsou součástí epického příběhu. Společná stať těchto tří autorů se dále zabývá kompozicí románu. Autoři si všímají „uzlových bodů“ románu, dějových vrcholů, které představují skupinové scény a které se v románu vyskytují téměř pravidelně podle středové osy. Mezi těmito velkými scénami se postavy mění, proţívají svoje ţivoty a „jednou za čas jsou předvolány na určené místo,

201

Viz autorovy články k Šotolovým básnickým sbírkám v kapitole „Dílo Jiřího Šotoly a jeho interpretace do roku 1969“. 202 Vacík, M. Jeden na týden. Svět práce. 1970, roč. 3, č. 10, s. 11. 203 Karfík, V.; Kolár, J.; Pohorský, M. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 80–81. 204 K práci s motivy v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo, resp. k jejich opakování, návratům a obměnám viz kapitolu „Interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo“.

41

nejraději na Košumberk, a tam se jejich prozatímní cesty konfrontují.“205 A v těchto bodech dochází k nejvyhrocenějším konfrontacím nejen postav, ale i motivických linek. Milan Jungmann v jiţ zmiňovaném článku „Román zrodu moderní subjektivity“ poukazuje na to, ţe Šotola zvládl na jedné straně nově, zajímavě uchopit historický román a na druhé straně napsat román čtivý, který neklade na čtenáře příliš velké nároky, co se týče orientace v textu, v časoprostoru příběhu.206 Většina soudobých recenzentů a autorů statí poukazovala na to, ţe román nelze číst jako historickou fresku, ale ţe se jedná o román s historickým námětem, který se vztahuje k současnosti. Zpodobuje téma páchání zla ve jménu „pravdy“, idejí jako nadčasový jev. Tyto názory se objevily v odborných statích207 i v článcích v denním tisku.208 Ať uţ autoři soudobých článků, recenzí a statí popisovali jednotlivé jazykové vrstvy románu, zabývali se lyrickým materiálem románu nebo jeho kompozicí, upozorňovali na dramatické postupy textu či na postupy vypravěčské, konstatovali čtivost románu či obsahovou závaţnost, vţdy se jednalo o pochvalné reakce. Někteří autoři soudobých příspěvků se také pro interpretaci autorova prvního románu uchylovali i k jeho tvorbě předešlé, zajímaly je spojnice mezi těmito díly i autorův myšlenkový vývoj. V roce 1971 vyšel román Tovaryšstvo Jeţíšovo, tentokrát uţ bez posvěcení českých oficiálních kruhů, v němčině ve švýcarsko-německém nakladatelství C. J. Bucher pod názvem Grüss den Engel, richte ihm aus, dass ich warte.209 3.3.2. Kuře na roţni (ofic. 1976) Román Kuře na roţni vyšel autorovi poprvé v roce 1972 v němčině s názvem Vaganten, Puppen und Soldaten: Roman právě ve švýcarsko-německém nakladatelství C. J. Bucher.210 205

Karfík, V.; Kolár, J.; Pohorský, M. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 83. 206 K tomuto také viz jiţ zmiňovaný článek Josefa Hubáčka „Ke stylu historické prózy“, kde se autor zmiňuje o tom, ţe Šotola některými metodami (polysyndeton a osamostatňování větných členů) kompenzuje obtíţnější čtivost textu na určitých místech. Hubáček, J. Ke stylu historické prózy. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 35. 207 Pohorský, M. Přítomnost historie. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 1–4; Karfík, V.; Kolár, J.; Pohorský, M. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 79–87. 208 Šimůnek, J. První Šotolův román. Mladá fronta. 1970, roč. 26, č. 10, s. 4; Nyklová, M. Historický román ţije. Svět práce. 1970, roč. 3, č. 15, s. 10; Vacík, M. Jeden na týden. Svět práce. 1970, roč. 3, č. 10, s. 11. 209 Radost z vydání této i dalších českých knih v nakladatelství C. J. Bucher viz článek Antonína Měšťana (podeps. K. K.) v exilovém čtvrtletníku Svědectví. Autor poukazuje na vstřícné přijetí románu v domácím prostředí i na interpretování příběhu románu jako alegorie k současnosti, autor zároveň odmítá interpretovat „mistrnou psychologickou studii celé galerie postav“ jen jako tuto paralelu. K. K. Jiří Šotola. Grüss den Engel. Svědectví. 1973/1974, roč. 12, č. 46, s. 364–365.

42

Poté vyšel česky v samizdatu v edici Petlice v roce 1974. Jiří Šotola se oficiálního veřejného ţivota do roku 1975 neúčastnil. Jeho jméno po roce 1970 zmizelo z médií (kromě uvedeného článku o interview nakladatelství C. J. Bucher, kde však bylo nejen o něm psáno velice nelichotivě). Ačkoliv v 60. letech byl výraznou kulturně činnou osobností, například v letech 1964–1967 prvním tajemníkem SČSS, nyní zmizel z oficiálního kulturního ţivota.211 V roce 1972 byl signatářem petice za propuštění politických vězňů.212 Šotolova divadelní hra Zázrak na louţi byla uvedena v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v roce 1973, Šotolovo jméno ovšem nemohlo být uvedeno, autora kryl Milan Calábek. Pod tímto autorským jménem byla hra také nastudována v roce 1976, v době, kdy uţ Šotola nebyl zakázaným autorem, Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích. Sledované recenze obou představení hodnotí hru i samotné inscenace velice kladně, řadí hru k „nejprogresivnějším inscenacím“213 své doby, hovoří o dynamičnosti a svěţesti hry a o tom, ţe dokáţe zaujmout diváky. Recenze také schvalují zájem o dobu konce vlády Karla IV. a počátků vlády Václava IV., coţ interpretují jako zobrazení „krize feudální společnosti“ před vypuknutím „husitského lidového hnutí“,214 tedy minimální ideologický přívěsek také obsahují. V roce 1974 vyšel výbor z tvorby Jana Nerudy Binokl na očích, v ruce hůl, který Jiří Šotola sestavil a opatřil úvodní ţivotopisnou studií a doslovem. Jeho jméno nebylo uveřejněno, výbor vyšel pod jménem Zdeňka Pešata. Ve stejném roce byly také natočeny dvě rozhlasové hry podle povídek Jana Nerudy, které dramatizoval Jiří Šotola, Páně Líbltův špaček a Páně Kobercova ţenitba. Jméno autora scénáře kryli Irena Wenigová a Josef Hlavnička.

210

O tom, jak bylo vydávání děl českých autorů mimo domácí oficiální nakladatelství nebo v cizině mimo oficiální způsoby vydávání prostřednictvím SČS vnímáno v československých normalizačních kruzích, svědčí mj. i článek „Máte rádi čtení ve vaně?“ v týdeníku Tvorba. Tento týdeník byl v roce 1969 obnoven jako jedna z tribun normalizačních názorů na kulturu a politiku. Autor článku se s primitivní a nenávistnou ironií vypořádává s novoročním interview Kon–Texte švýcarsko-německého nakladatelství C. J. Bucher (Luzern, Frankfurt nad Mohanem) s českými autory, kterým zde vyšly knihy (vedle J. Šotoly také P. Kohout, L. Vaculík, I. Klíma a A. Kliment). Seydl, D. Máte rádi čtení ve vaně? Tvorba. 1972, roč. 7, s. 2. 211 Článek „Šotolova předčasná kapitulace“ v exilovém Zpravodaji Čechů a Slováků ve Švýcarsku se zamýšlí nad tím, proč se reţim Šotolovi tolik mstil, kdyţ nebyl ani signatářem 2000 slov ani nesmiřitelným kritikem okupace. Dochází k závěru, ţe se reţim choval takto nepřátelsky z toho důvodu, ţe předtím Šotolovi vţdy důvěřoval (Šotolovi umoţnil působit ve vysokých pozicích v rámci SČSS i v Lidových novinách v 60. letech). Autor tohoto článku zřejmě neměl informace o Šotolově podpisu pod Peticí spisovatelů presidentu ČSSR (viz dále). an. Šotolova předčasná kapitulace. Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku. 1975, roč. 8, č. 5, s. 3–4. 212 Otištěna také v exilovém čtvrtletníku Svědectví. Petice spisovatelů presidentu ČSSR. Svědectví. 1973–1974, roč. 12, č. 46, s. 302. 213 Mráz, Z. Zázrak Na louţi v Jihočeském divadle. Zemědělské noviny. 1976, roč. 32, č. 138, s. 2. 214 Tvrzník, J. Zázrak Na louţi. Mladá fronta. 1974, roč. 30, č. 7, s. 4.

43

Autorovou sebekritikou215 v roce 1975, která byla příznačně otištěna právě v týdeníku Tvorba, kde předtím vyšel článek „Máte rádi čtení ve vaně?“ (viz výše), se Šotola zařadil mezi spisovatele, kteří byli reţimem trpěni. Tento jeho krok vyvolal odezvu v exilových a jistě i samizdatových kruzích, kam Šotola do té doby patřil, a pro reţim znamenal další z řady vítězství, další jeho ospravedlnění, kdy se po Miroslavu Holubovi a Bohumilu Hrabalovi další přední český spisovatel alespoň navenek,216 ale proklamativně přihlásil k oficiální kulturní politice. Pro Šotolu tento krok znamenal změnu v profesních (publikačních) moţnostech a výrazně zasáhl do jeho osobního ţivota.217 Názory na Šotolovo vystoupení v Tvorbě byly různorodé, a to jak brzy po vydání „Prohlášení“, tak s odstupem několika i mnoha let. Soudobé názory čerpané z článků v exilovém tisku, který přinášel i reakce autorů ţijících v Československu (tyto články byly uveřejňovány pod pseudonymy), oscilují od naprostého

zavrţení

autora

z morálního

hlediska218

přes

chápavý

přístup

a

zohlednění okolností pro vydání „Prohlášení“219 aţ k pozicím, které tento krok nebraly příliš váţně a věnovaly se Šotolově tvorbě, která podle tohoto přístupu spíše odhalovala jeho postoje.220 Šotolovi poté, stejně jako Holubovi, Hrabalovi a dalším autorům, kteří se káli, nebyl nabídnut vstup do nového Svazu českých spisovatelů (SČS). Stalo se tak aţ daleko později, v roce 1988, v souvislosti s politickými i generačními změnami v kulturně-politickém ţivotě v Československu na konci 80. let. Po „Prohlášení“ mohl Šotolovi vyjít román Kuře na roţni oficiálně, stalo se tak v roce 1976 v nakladatelství Československý spisovatel. Oficiální periodika na tento vydavatelský počin reagovala slabě. Krátké recenze a informační články vyšly pouze v denním tisku

215

Šotola, J. Prohlášení J. Šotoly. Tvorba. 1975, č. 14, s. 7, 12. Nikdo z těchto třech spisovatelů se nikdy jiţ výrazně neangaţoval v rámci nově vzniklého SČS ani na stránkách svazových či stranických periodik. 217 O mnohaletém odloučení od přítele Karla Šiktance i o Šotolově osamění po otištění „Prohlášení“, méně o důvodech, které ho k otištění vedly, viz rozhovor s Karlem Šiktancem. Šiktanc, K. Raději lezu do hospod. Rozmlouval J. Rulf. Reflex. 1993, roč. 4, č. 52, s. 22–24. O odchodu Jiřího Šotoly z prostředí samizdatu svědčí i vyloučení statě o románu Kuře na roţni ze studií o samizdatové próze Nad knihami a rukopisy Jiřího Pechara z prvního oficiálního vydání v roce 1996. Jiří Pechar v předmluvě k tomuto vydání uvádí, ţe tato stať uţ v prvním souborném vydání studií v edici Petlice v roce 1980 „v celku této knihy působila trochu cizorodě“. Pechar, J. Slovo úvodem. In Pechar, J. Nad knihami a rukopisy. Praha: Torst, 1996, s. 5. 218 O zradě „duchovního lidství“ (Patočkův termín) se píše v článku, který byl podepsán Čeněk Podlipský. Podlipský, Č. Na brigádě. Listy: časopis československé socialistické opozice. 1980, roč. 10, č. 5, s. 47. 219 Antonín Kratochvil například uvádí, ţe Jiří Šotola byl váţně nemocný. Kratochvil, A. Kulturní fronta ČSSR (srpen 1976 – srpen 1977). Proměny: čtvrtletník československé společnosti pro vědy a umění. 1978, roč. 15, č. 1, s. 34–48. V časopise České slovo (Mnichov) byl otištěn v Praze napsaný článek podepsaný Homo, který přímo popisuje, jakým způsobem byl na Šotolu ze strany StB vyvíjen nátlak, za jakých podmínek došlo k napsání Prohlášení. Homo (Praha). Kulturní politika v rukách tajné policie. České slovo. 1975, roč. 21, č. 6/7, s. 1–2. 220 Fleischmann, I. Dopis z Paříţe. Listy. 1976, roč. 6, č. 3, s. 31–33. Drtina, R. Svoboda pro nás není. Proměny. 1978, roč. 15, č. 2, s. 94–95. 216

44

v kulturních přílohách. V týdeníku Nové knihy vyšel silně zideologizovaný informační text. Aţ v roce 1978 vyšla v Literárním měsíčníku stať Františka Buriánka „Ne o historii, ale o člověku“. Román Kuře na roţni je druhou autorovou prózou. Pracuje s látkou z minulosti, děj je zasazen do doby napoleonských válek v letech 1800 aţ 1805. Nejedná se opět o klasický historický román, podobně jako v případě předcházejícího románu se autoři statí a recenzí většinou shodují na tom, ţe napoleonské války tvoří pouze materiál, na jehoţ pozadí se odvíjí příběh Matěje Kuře, hlavní postavy.221 Podle autorů článků jsou hlavními tématy románu svoboda a lidská sounáleţitost a obecný vztah člověka a dějin. Témata románu se kryjí s důleţitými tématy tehdejší společnosti, resp. jsou to témata věčná.222 Jiří Šotola je ve většině prací vyzdvihován pro své vypravěčské schopnosti,223 František Buriánek ve stati „Ne o historii, ale o člověku“224 hovoří o tom, ţe v románu se prosazují emocionální akcenty, ironie, někde i aktuálně osobní symbolika autora, přičemţ román je zaloţen na neustálé konfrontaci světa reality a světa fantazie. Podle Buriánka se také nejedná o tradiční historický román, ale o jeho filozofickou a básnickou variantu. Autorův styl je podle něj intelektuální, záměrem textu není dojmout, ale čtenářovo poznávání, idea románu. Buriánek povaţuje druhou Šotolovu prózu za přínosný román tvůrčího charakteru. Imaginativní a reflexivní prvky, které románovou skladbu i vypravěčský styl dynamizují, nicméně podle Buriánka znamenají také problém oslabené dějovosti románu. Vladimír Macura v článku „Rozhovory loutek a lidí“225 naráţí na stejný rys románu, kdyţ hovoří o tom, ţe v románu se „aţ provokativně nic neděje“, kdyţ se hlavní postava bez cíle toulá, nemá ţádné poslání, děj nemá ţádnou pointu. Přesto podle Macury v románu

221

Uţ samotný název stati Františka Buriánka „Ne o historii, ale o člověku“, která se váţe k románu Kuře na roţni, interpretuje román po této stránce. Buriánek, F. Ne o historii, ale o člověku. In Buriánek, F. O současné české literatuře: výbor z kritických statí 1945–1980. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 141–144. (Původně: Literární měsíčník. 1978, roč. 7, č. 3, s. 110–112.) 222 Jedná se o poţadavek, který někteří soudobí recenzenti a autoři statí kladli na tehdejší historický román. Viz jiţ zmiňovanou stať Miloše Pohorského k románu Tovaryšstvo Jeţíšovo „Přítomnost historie“. Blahoslav Dokoupil v článku „Člověk v zrcadle dějin. ‚Historizující‘ postupy v naší současné historické próze“ z roku 1980 rozlišuje dva krajní přístupy k tvorbě prózy s historickou látkou. Historizující postup znamená vztahovat historii v románu k současnosti, prózy Jiřího Šotoly, které do té doby vydal, povaţuje Dokoupil právě za historizující romány. Dokoupil, B. Člověk v zrcadle dějin. ‚Historizující‘ postupy v naší současné historické próze. Česká literatura. 1980, roč. 28, č. 4, s. 378–389. 223 Např. i v článku v rámci kulturní rubriky Brněnského večerníku. Blaţek, K. Matěj a marionety. Brněnský večerník. 1977, roč. 8, č. 56, s. 2. 224 Buriánek, F. Ne o historii, ale o člověku. In Buriánek, F. O současné české literatuře: výbor z kritických statí 1945–1980. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 141–144. (Původně: Buriánek, F. Literární měsíčník. 1978, roč. 7, č. 3, s. 110–112.) 225 Macura, V. Rozhovory loutek a lidí. Zemědělské noviny. 1977, roč. 33, č. 60, s. 2.

45

dochází k významnému zvratu, kdyţ se svět loutek polidšťuje a oba světy se tragicky střetnou. Příběh Matěje Kuře je podle Macury hledáním a nalezením odpovědi na otázku po smyslu existence, jakkoliv tato odpověď není historicky významná. Většina autorů statí a recenzí si také všímá tématu svobody, svobodného lidského činu a moţnosti řídit svůj osud. František Buriánek226 píše, ţe člověk tohoto myšlenkového světa si sice neurčuje sám svůj osud, ale alespoň v komedii, šaškovském gestu a v uměleckém symbolu můţe vzdorovat bídě a krutosti ţivota, a tím zrušit svou osamocenost.227 Podle Vladimíra Macury však samotné gesto odporu není to, čím je Matěj Kuře silný, protoţe šaškovi je toto gesto dovoleno, „je silný energií, která z něho vyzařuje a která v chaosu světa velkých tvoří v doslovném smyslu nové světy: neţivé dřevo přetváří v bytosti z masa a krve“.228 Podle doslovu k románu Miloše Pohorského,229 který byl však k románu připojen aţ u jeho druhého oficiálního vydání z roku 1984, román vypráví o nepřekonatelné touze člověka po svobodě a o lidské přirozenosti mít někoho rád. Soudobý exilový příspěvek k románu Kuře na roţni se otázkou svobody příznačně zabývá více. Richard Drtina230 konstatuje, ţe ve fikčním světě Matěje Kuře svoboda pro člověka není, Matěj se podle autora neodhodlá k prométheovskému činu, ale pokračuje ve svém sisyfovském údělu. Přijímá jej, a navzdory tomu, ţe před ním můţe utéct, v něm pokračuje. I toto je podle Drtiny druh revolty. Co člověku navíc zůstává, je moţnost být slušný k ostatním. Richard Drtina v tomto svém příspěvku obhajuje dílo Jiřího Šotoly, Šotola podle něj promlouvá více svým dílem neţ „mocí vynuceným sebemrskačským dopisem“231. Prvnímu oficiálnímu vydání románu se také dostalo ideologicky podmíněné interpretace

i

ideologického

zhodnocení.

Anna

Křemenáková

román

představuje

v informačním týdeníku Nové knihy, přičemţ Matějova bratra Lukáška interpretuje pouze jako člověka „slepě zatíţeného selským vlastnickým pudem“.232 Podle Jiřího Kříţe se v údajné Matějově trpné pasivitě odráţí osud dělníka a Jiří Šotola se podle autora „kníţkou Kuře na roţni vrací k řadám těch, kdoţ svádějí zápas o socialistický tvar prózy a poezie, a to

226

Buriánek, F. Ne o historii, ale o člověku. In Buriánek, F. O současné české literatuře: výbor z kritických statí 1945–1980. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 141–144. (Původně: Buriánek, F. Literární měsíčník. 1978, roč. 7, č. 3, s. 110–112.) 227 Zmíněním „uměleckého symbolu“ se Buriánek dotýká přímo situace spisovatele Jiřího Šotoly a dává tak najevo, ţe rozhodující je pro něj Šotolova tvorba, nikoliv vnějškové přihlášení k oficiální kulturní politice. Tímto gestem Buriánek, alespoň pro tuto studii, očišťuje Šotolu od nenávistných hlasů o jeho zaprodání se atd. 228 Macura, V. Rozhovory loutek a lidí. Zemědělské noviny. 1977, roč. 33, č. 60, s. 2. 229 Pohorský, M. Historický román jako dramatický dialog (Doslov). In Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 321–327. 230 Drtina, R. Svoboda pro nás není. Proměny. 1978, 15, č. 2, s. 94–95. 231 Tamtéţ, s. 95. 232 Křemenáková, A. Příběh Matěje Kuřete. Nové knihy. 1976, zima, s. 8.

46

navzdory předcházejícím prognózám domácí i zahraniční opozice“.233 Dále Kříţ uvádí, ţe Šotolova další tvorba ukáţe, zda je návrat míněn opravdově, přičemţ odkazuje na projev předsedy Svazu českých spisovatelů Jana Kozáka, který byl podle Kříţe v tomto směru ohledně i dalších spisovatelů plný pochybností a nadějí zároveň. V roce 1976 také autorovi vyšel ve francouzském překladu v paříţském nakladatelství Seuil román Tovaryšstvo Jeţíšovo (La nuite baroque).234 Téhoţ roku měla premiéru Šotolova rozhlasová hra Přátelé od Kajetánů napsaná na motivy prózy Márinka Karla Hynka Máchy a vzpomínek herce Jana Kašky. Divadelní hra Jiřího Šotoly Ajax měla premiéru v roce 1977, tato uţ byla inscenována pod autorovým jménem. Tentýţ rok byla také rozmnoţena v písemné formě v nakladatelství Dilia. Autoři referátů se shodují na Šotolových dramatických schopnostech,235 vyzdvihují svěţí dialogy, jejich přirozenost a vtip. Většina z nich se však také shoduje na nedostatečné propracovanosti některých postav.236 Autoři referátů konstatují, ţe hra chce být kritikou měšťáctví237 na vzorku jedné rodiny. Její členové z něj nedokáţou vybřednout, neumí jít za svými sny a utápí se v této své neschopnosti. Hře však v tomto směru autoři referátů nepřisuzují přílišné inovátorství.238 V recenzi zastupujícího šéfredaktora oficiálního orgánu Svazu českých dramatických umělců Scéna je Šotolově hře dokonce vytknuto to, ţe hra nebojuje proti maloměšťáctví (coţ by měla, protoţe úkolem divadla je výchova publika), a to protoţe měšťáctví je chvílemi sama poplatná.239 V exilových periodikách bylo ke hře Ajax dohledáno pouze srovnání dvou recenzí – a to zmíněné recenze z časopisu Scéna a recenze ve slovenském nekomunistickém deníku Ľud, která je divadelní hře i jejímu inscenování naopak kriticky nakloněna.240 V roce 1977 byla také v premiéře uvedena televizní hra Děd, otec a syn (reţ. Miroslava Valová), která se podle tehdejších kritických a interpretačních norem také snaţila o kritizování měšťáctví jakoţto negativního jevu ve společnosti.241 233

Kříţ, J. Svár svědomí a naděje. Rovnost. 1977, roč. 92, č. 74, s. 5. Tomuto francouzskému vydání románu a dále Kunderově románu Valčík na rozloučenou a Formanově filmu Přelet nad kukaččím hnízdem se věnuje Ivo Fleischmann v jiţ zmiňovaném článku. Tato díla vykládá v souvislostech s tehdejší situací v Československu. Fleischmann, I. Dopis z Paříţe. Listy. 1976, roč. 6, č. 3, s. 31–33. 235 Např. Kopecká, J. Z první řady. Květy. 1977, roč. 27, č. 18, s. 40. 236 Krausová, I. Česká hra v Realistickém. Svobodné slovo. 1977, roč. 33, č. 91, s. 5. 237 Slovník českých spisovatelů po roce 1945 proti tomu hovoří o divadelní hře Ajax jako o jednom z Šotolových textů „usilujících o nepřímé pojmenování autorova ţivotního pocitu z tzv. normalizace“. Vojtková, M.; Novotný, V. Šotola, Jiří. In Slovník českých spisovatelů po roce 1945. Praha: Brána, 1998, s. 500. 238 Slupecká, M. Umění ptát se: Šotolova hra Ajax v Realistickém divadle. Rudé právo. 1977, roč. 57, č. 83, s. 5. 239 Jelen, J. Metafora, která nevyšla. Scéna. 1977, roč. 2, č. 10, s. 3. 240 Kratochvil, A. Kulturní fronta ČSSR (srpen 1976 – srpen 1977). Proměny: čtvrtletník československé společnosti pro vědy a umění. 1978, roč. 15, č. 1, s. 34–48. 234

47

3.3.3. Svatý na mostě (1978) Jiří Šotola napsal na podkladě částečně dochované korespondence mezi Janem Nerudou a Karolinou Světlou scénář k filmu Příběh lásky a cti, který zreţíroval Otakar Vávra.242 Do distribuce film šel 1. 1. 1978. Byl recenzován v denním tisku, časopise Tvorba243 i filmovém časopise Záběr.244 Recenze nebyly příliš přívětivé, nejen Šotolovu scénáristickou práci buď přímo negativně zkritizovaly,245 nebo ve filmu vyzdvihovaly pouze kameru Miroslava Ondříčka.246 Autorova první rozhlasová hra Svoji jsou svoji, uvedená v roce 1978, byla v jediném domácím oficiálním referátu, ke kterému se autorka tohoto textu dostala, naopak hodnocena velmi kladně, Jiří Šotola se podle něj představil jako zralý dramatik i na poli rozhlasových her.247 Naopak reakce Jana Lopatky na tuto hru v exilovém periodiku byla negativní. Jan Lopatka248 (podepsán Jozef Novák) Šotolovi jednak odpírá invenci ve zpodobení klasického tématu mezigeneračního odcizení, jednak mu vyčítá vtaţení otázky emigrantství do příběhu. Výsměšně cituje Šotolovu starou báseň z básnické sbírky Svět náš vezdejší, jeţ oslavuje odvahu a odhodlání mladých lidí odcestovat za dobrodruţstvím a poznáním. Lopatka však nehovoří o nějakém kontrastu nebo autorově popření sebe sama v díle. Podle něj Šotola vţdy ve svém díle zpodobil nějakou myšlenku, kterou si dopředu ujasnil a která byla v souladu s očekáváním diváků, a poté se pouze rozhodl pro konkrétní způsob onoho zpodobení.249 V roce 1978 byla uvedena Šotolova divadelní hra Cesta Karla IV. do Francie a zpět, premiéru měla v Praze v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (reţ. František Laurin) a v roce 1988 byla také nastudována ve Státním divadle Ostrava (reţ. Bedřich Jansa). O potíţích při uvádění hry vyšel článek v exilovém časopisu Listy,250 který byl vydáván v Římě. U článku nebyl uveden autor a podle toho, o jakých skutečnostech článek informuje, se má

241

Holý, J. Charakter člověka a společnosti. Rudé právo. 1977, roč. 58, č. 282, s. 5. Kozlová, D. Televize 21. 11. – 27. 11. Tvorba. 1977, č. 49, s. 20. 242 Samotný fakt, ţe Šotola mohl spolupracovat na filmu o významných kulturních postavách z české historie, a to s významným reţisérem Otakarem Vávrou, svědčí o tom, ţe reţim se Jiřího Šotoly nebál a důvěřoval mu. 243 Kozlová, D. Příběh lásky a cti. Tvorba. 1978, roč. 5, s. 19. 244 Čermák, L. Příběh lásky a cti. Záběr. 1978, roč. 11, č. 1, s. 4. 245 Kříţ, J. Plačtivý příběh nenaplněné lásky. Rovnost. 1978, roč. 93, č. 71, s. 5; Tvrzník, J. Příběh lásky a cti. Mladá fronta. 1978, roč. 34, č. 41, s. 4. 246 Kozlová, D. Příběh lásky a cti. Tvorba. 1978, roč. 5, s. 19; Čermák, L. Příběh lásky a cti. Záběr. 1978, roč. 11, č. 1, s. 4. 247 Tomáš, J. Rozhlas. Tvorba. 1978, č. 3, s. 20. 248 Novák, J. (Lopatka, J.). Šotola na vlnách. Svědectví. 1980–1981, roč. 16, č. 62, s. 312–316. 249 Výtky k apriornosti tvorby Jiřího Šotoly se vyskytovaly jiţ od dob jeho básnické tvorby. Viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce od počátku tvorby do roku 1969“. 250 an. Jiří Šotola na roţni cenzury. Listy: časopis čs. socialistické opozice. 1978, roč. 8, č. 6, s. 51–52.

48

zřejmě jednat o dopis člověka, který se přímo účastnil 2. generálky hry, kde měl být prověřen její „ideologický dopad“. Hra byla podle autora článku poté zakázána. Není moţné ověřit pravdivost tohoto článku, mohlo dojít k nedorozumění. Není však vyloučeno, ţe hra Cesta Karla IV. do Francie a zpět byla skutečně zakázána a po textových úpravách či něčí intervenci opět povolena. Autor nepodepsaného článku dále píše o chystaném románu Jiřího Šotoly Svatý na mostě, který údajně také nemá být vydán. Autor píše o neustálých problémech Jiřího Šotoly na cestě zpět do oficiální literatury. Hra byla poté bez výjimky v referátech přijata velice kladně.251 O autorovi se hovoří v superlativech jako o jednom z nejnadanějších autorů divadelních her tehdejší doby, je oceňován vtip dialogů a konverzační ţánr dramatu.252 Referátem k této hře přispěl i Jiří Hájek a jedná se zřejmě o jeho první pozitivní recenzi Šotolova díla.253 Ačkoli Hájek připomenul část svých výhrad k Šotolovu dílu, drama Cesta Karla IV. do Francie a zpět hodnotí hlavně pro jeho celkové vyznění, které podle Hájka konečně není pesimistické, „nad tezemi zvítězil ţivot“.254 Šotolovi přiznává i divadelní cit a smysl pro komedii a dramatu šanci stát se součástí základního dramaturgického fondu tehdejšího divadla. Zájem o hru také dokumentuje otištěný rozhovor reţiséra inscenace hry ve Státním divadle Ostrava Bedřicha Jansy a dramaturga divadla Ladislava Slívy.255 Hovoří o tom, ţe Šotolova hra je jednou z nejlepších her tehdejší doby, oceňují na ní vtipné dialogy, nečekané zvraty nálad a situací a do hloubky propracované postavy. Hra Cesta Karla IV. do Francie a zpět byla také představena v časopise Amatérská scéna256 v sekci „Výběr pro vás“, kde bývají uvedeny hry pro potřeby amatérských spolků, je převyprávěn děj a jsou vyčteny a charakterizovány postavy. V exilovém časopise Listy vyšel v roce 1981 další článek k této hře. Autor podepsaný J. S. vidí v postavě smutného šaška Tristana osobu Jiřího Šotoly (přičemţ přiznává, ţe se můţe jednat o jeho vlastní konstrukci a Šotola to tak zamýšlet vůbec nemusel). „Chodit a dívat se je povolání spisovatele. Přitom mlčet. V této zemi mlčet. (…) Mlčet – za almuţnu. Mohl by ţalovat, ale to uţ by nebyl spisovatel, to by byl fízl.“257

251

Např. Kosková, Š. Šotola kontra historie. Nová svoboda. 1980, roč. 36, č. 287, s. 5. Procházka, J. Divadelní tvář Karla IV. Svobodné slovo. 1979, roč. 35, č. 136, s. 5. 253 O dvacet let trvajícím sporu mezi Šotolou a Hájkem píše i Jiří Šotola ve své reakci na Hájkův příspěvek k románu Svatý na mostě. Šotola, J. K Hájkově kritice románu Svatý na mostě. Tvorba. 1980, č. 14, s. 17. 254 Hájek, J. Překvapující Šotola a Realistické divadlo. Scéna. 1979, roč. 4, č. 14–15, s. 2. 255 Jansa, B.; Slíva, L. Historická hra v moderním pojetí. Rozhovor před premiérou v SDO. Nová svoboda. 1980, roč. 36, č. 270, s. 6. 256 Černíková, J. Jiří Šotola. Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Amatérská scéna. 1981, roč. 18, č. 1, s. 20. 257 J. S. Šotolův smutný šašek. Listy: časopis čs. socialistické opozice. 1981, roč. 8, č. 6, s. 71. 252

49

Román Svatý na mostě oproti očekávání příspěvku v časopise Listy vyšel v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1978. Po jeho zveřejnění vyšly recenze v denním tisku, román hodnotily pozitivně258 i jej ztrhaly.259 Krátká recenze vyšla i v týdeníku Tvorba, její autor vyzdvihuje v příběhu „úvahy o bezmyšlenkovité přizpůsobivosti, záměrné vypočítavosti, o míře nutnost přijmout určitý způsob existence či moţnostech vzepřít se, najít síly k odporu“.260 Téměř o rok později vyšla na stránkách stejného týdeníku recenze Jiřího Hájka, na kterou dále reagoval i Jiří Šotola (a vyšel mu tak po dlouhé době článek). Jinak se ovšem Jiří Šotola jiţ věnoval výhradně psaní próz, scénářů a práci dramatika, nezastával ţádnou funkci, nebyl členem ţádné redakce ani nepublikoval články.261 Politické hledisko se v domácích recenzích uplatňuje někde více, někde méně. Například Josef Hrabák ve své recenzi přiznává Šotolovi „dobrý kus politické práce pro […] materialistický pohled na dějiny“262 v souvislosti s Šotolovým pojetím příběhu Johánka z Pomuku, který odporuje církevní legendě. Vítězslav Rzounek263 píše ve své recenzi o tom, ţe poselství románu k dnešku je v konstatování, ţe pokrok je nezadrţitelný. Přičemţ autor vychází z toho, ţe v Šotolově líčení krizové doby je místo i pro náznaky nové spravedlivé společnosti, která uţ, v podobě socialismu, podle Rzounka existuje. Podle něj zaujímá román Svatý na mostě „nepochybné místo v naší současné literatuře“. Oficiální prozaickou českou a slovenskou literaturou 70. let se zabývá Vladimír Kolár v přehledové stati „Bilancia a perspektívy“.264 Hned v úvodu se vypořádává s politicko-kulturními změnami tím, ţe konstatuje, ţe sledovaná literatura představuje jednoznačně socialistickou literaturu, ve které byly popřeny všechny zmatky 60. let. Ve stati se zmiňuje také o Šotolově románu Svatý na mostě. Pokud odhlédneme od balastu politických součástí příspěvků, recenzenti Šotolovi v případě románu přiznávají vypravěčské umění, většinou vzpomínané v souvislosti s předchozím románem Kuře na roţni. Tato souvislost je podle většiny recenzentů příliš velká. Šotola v případě Svatého na mostě podle Josefa Hrabáka „prohloubil prvky, které

258

Např. Hájková, J. Šotolovy historické romány. Svobodné slovo. 1978, roč. 34, č. 295, s. 5. Např. Soldan, F. Ţert o špatné legendě. Večerní Praha. 1979, roč. 25, č. 1, s. 6. 260 Volný, Z. Román z české historie. Tvorba. 1978, roč. 52, s. 16. 261 V roce 1976 mu ještě na stránkách Rudého práva vyšel článek, kterým měl po svém „Prohlášení“ z předcházejícího roku reţimu ještě jednou dokázat svou loajalitu. Je to článek o pokroku na vsi Lhota u Příbramě, kterého je dosahováno díky JZD, tedy díky tomu, ţe bylo zrušeno soukromé vlastnictví v zemědělství. Jiří Šotola popisuje, jak dříve ţili lidé na vsi v bídě, svárech a náboţenských bludech a nyní díky JZD jezdí na zahraniční dovolené a jejich děti studují. Šotola, J. Ţivot na vsi. Rudé právo. 1976, roč. 56, č. 85, s. 3. 262 Hrabák, J. Nový román Jiřího Šotoly. Rovnost. 1978, roč. 93, č. 271, s. 5. 263 Rzounek, V. Nesvatý svatý. Nad historickým románem Jiřího Šotoly. Rudé právo. 1978, roč. 59, č. 291, s. 5. 264 Kolár, V. Bilancia a perspektívy. Romboid. 1980, roč. 15, č. 5, s. 49–59. 259

50

přinesly úspěch Kuřeti na roţni“, a tím „se dostal aţ k mezi únosnosti“.265 Románu by prospělo proškrtání, nicméně čtenář podle Hrabáka stránky přeskakovat nebude, protoţe román je dobře napsán. Pro další Šotolovu tvorbu doporučuje Hrabák více hledání a méně pouţívání postupů, které se uţ osvědčily. Alexandr Stich román Svatý na mostě zařazuje do linie stylizovaných próz, kterým je vlastní expresivita. Román Svatý na mostě však pouţívá expresivitu k devalvování historické látky a historických postav, je to neuctivým román. Tato moţnost v přístupu k tématu a uţití expresivity je u historické stylizující prózy podle Sticha novinkou. Šotola pracuje v lexikální rovině jak klasicky s archaismy, kniţními výrazy a historismy, tak s vulgarismy, přičemţ toto spojení často působí dehonestujícím způsobem. Stich si dále všímá zpomalování významového posunu textu „pomocí úsečných vět, postupně jako by nalepovaných na sebe a přinášejících jen dílčí, větněčlenskou informaci nebo rektifikujících to, co bylo právě řečeno“.266 Podle Sticha je v textu „zvláštní napětí – text je syntaktickými prostředky na jedné straně expresívně dynamizován, a na druhé straně významově retardován.“ Šotola „dal do textu všechno, co mu čeština […] skýtala. Expresivita a vulgarita nemůţe být v průběhu vyprávění jeho příběhu stupňována ani obměňována, protoţe uţ na začátku dosahuje maxima, a kromě toho se nápadné expresívní prostředky v míře zcela neúnosné opakují a kumulují.“267 Text pak podle Sticha působí monotónně, Šotolovy postupy se zautomatizovaly. Stich také poukazuje na opakování některých postupů typických pro autorovy dva předešlé romány. Vladimír Macura268 si také všímá jevů, které po předchozím románu Kuře na roţni zůstávají, v typických rozhovorech postav s neţivými i v napojení na současného vypravěče vidí Macura v případě románu Svatý na mostě manýru. V samotném pojetí příběhu však Macura vidí kladné hodnoty. Naopak Jiří Hájek ve své recenzi Šotolův román negativně hodnotí i z hlediska jeho myšlenkových východisek. Hájek hovoří o „šotolovské filozofii moci“, která prochází všemi jeho díly a vyplývá z „poznání“ toho, ţe moc zkazí kaţdého člověka a zároveň jej činí osamělým. Šotolův román je dále podle Hájka podobenstvím o absurditě lidského ţivota vůbec. Odsuzuje Šotolovo pojetí zpodobeného historického období, které je podle Hájka „v prudkém rozporu se Šotolovou koncepcí prosáklý velkou sociální a všelidskou nadějí“.269 Historie je podle Hájka v románu zpodobena jako absurdní ţert, coţ je pojetí cizí socialistické 265

Hrabák, J. Nový román Jiřího Šotoly. Rovnost. 1978, roč. 93, č. 271, s. 5. Stich, A. K stylizaci současné historické prózy. Naše řeč. 1979, roč. 62, č. 4, s. 207. 267 Tamtéţ, s. 212. 268 Macura, V. Johánek na roţni. Zemědělské noviny. 1978, roč. 34, č. 261, s. 2. 269 Hájek, J. Šotolova absurdní historická groteska a naše kritika. Tvorba. 1980, č. 40, s. 6. 266

51

literatuře i společnosti. Podle Hájka v Šotolově románu „přeţívají důsledky společenských otřesů krizových let“, tedy šedesátých let. Hájek dále odmítá Šotolovo zpodobení postavy Václava IV. jako „psychologického monstra“ a postava Johánka je podle něj jen „spíš zdlouhavá, rozmazaná karikatura neţ trojrozměrný lidský typ“. Hájek po svém interpretuje postavu Matěje z Janova jako podivína a toto pojetí odsuzuje. Na tento příspěvek reaguje přímo Jiří Šotola v článku „K Hájkově kritice románu Svatý na mostě“.270 Mimo jiné píše o právu autora na libovolnou uměleckou práci s tématem a vyvrací Hájkovi jeho interpretaci vlastního pojetí dějin, kdyţ píše, ţe v jeho dílech dějiny nejsou nesmyslný ţert ani nepředvádí absurditu lidského ţivota. Celkově se jedná o reakci velmi osobní a emotivní.271 K Hájkově článku se v Tvorbě také vyjádřila Hana Hrzalová,272 kdyţ Hájkovo čtení postavy Matěje z Janova označila za předpojaté.273 Románu Hrzalová vytýká skutečnost, ţe kladné hodnoty, které čtenáři vypravěč nabízí v prologu a epilogu, nejsou přítomny v samotném vyprávění o Johánkovi, které ukazuje jen prohnilost tehdejšího společenského řádu. Román Svatý na mostě měl také odezvu v exilových periodikách, odezva byla většinou negativní, hlavně z katolických kruhů. Pod názvem „Z ČSSR“ byla otištěna údajná čtenářská reakce z Československa zaslaná redakci měsíčníku Nový ţivot. Román charakterizuje jako „velice dobře napsanou ohavnost a paskvil […] hanobící našeho květnového světce“.274 Na stránkách tohoto měsíčníku vyšel o několik měsíců později článek, který se s románem vypořádává ve stejném duchu. Románu přičítá Šotolovy ambice zalíbit se reţimu v souvislosti s kampaní proti sv. Janu Nepomuckému v době výročí jeho kanonizace.275 V dalším exilovém časopise, Listech, byla v roce 1980 otištěna stať podepsaná Čeněk Podlipský. Zabývala se oficiálními i samizdatovými reakcemi na román. Autor statě Šotolovi neupíral moţnost nakládat s tématem podle sebe. Marnost, zpodobenou v románu, však odmítá povaţovat za realistické vidění světa, jedná se podle něj o cynickou rezignaci, která je vlastní „moţná právě realitě deziluze iluzionisty v normalizovaném ČS“.276 Šotolovi přiznává tvůrčí schopnosti. 270

Šotola, J. K Hájkově kritice románu Svatý na mostě. Tvorba. 1980, č. 14, s. 17. Viz také podobně vyhrocené Šotolovy reakce na příspěvek Václava Havla k autenticitě literárního díla a dalším v kapitole Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce do roku 1969. 272 Hrzalová, H. Podle mého názoru. Tvorba. 1980, č. 40, s. 6. 273 Opačnou neţ Hájkovu interpretaci nabízí také např. článek Zdeňka Volného, který píše o tom, ţe Šotolovy sympatie mají právě jen zobrazení čeští kazatelé usilující o obrodu církve, přičemţ pro ostatní má Šotola jen ironii. Volný, Z. Román z české historie. Tvorba. 1978, roč. 52, s. 16. 274 Z ČSSR. Nad románem Svatý na mostě. Nový ţivot. 1979, roč. 31, č. 7/8, s. 171. 275 Čečetka, F. Kolem jednoho jubilea. Nový ţivot. 1979, roč. 31, č. 12, s. 230–234. 276 Podlipský, Č. Na brigádě. Listy: časopis československé socialistické opozice. 1980, roč. 10, č. 5, s. 45–48. 271

52

V roce 1979 vychází Jiřímu Šotolovi v paříţském nakladatelství Flammarion francouzský překlad jeho románu Kuře na roţni (Les jambes c’est fait pour cavaler: roman). Téhoţ roku byla v Čechách odvysílána premiéra televizní hry Smrt císaře a krále českého Karla IV. (reţ. Evţen Němec). Jednotlivé referáty zdůrazňují, ţe v dramatu není výrazně rozvíjen děj, jedná se spíše o „monolog umírajícího muţe“277 a dále ţe drama se věnuje velkému státníkovi, ale všímá si i jeho lidské podoby.278 U inscenace je vyzdvihován většinou pouze výkon herce Martina Růţka v hlavní roli Karla IV.279 Divadelní hra Moţná je na střeše kůň měla premiéru v roce 1980, v tomto roce byla také rozmnoţena v písemné podobě v nakladatelství Dilia. Autorka tohoto textu získala pouze jeden referát ke hře, a to z inscenace v plzeňském Divadle J. K. Tyla (reţ. I. Šarše), referát je z ledna roku 1982. Podle Aleny Peškové drama Moţná je na střeše kůň také potlačuje fabuli, Jiří Šotola si jako v celé své tvorbě klade otázky a nutí recipienta k hledání odpovědí. Ve hře Moţná je na střeše kůň se zabývá stářím a otázkou aktivity člověka ve stáří.280 V roce 1980 se do distribuce dostal film reţiséra Otakara Vávry Temné slunce, na jehoţ scénáři se podílel Jiří Šotola. Film i jeho tvůrci dostali na stránkách periodik velký prostor,281 vyšlo také několik recenzí. Většinou v nich bylo vyzdvihováno, ţe k předloze byly připojeny i motivy ze současnosti, film se tak stal ideologickým manifestem. „Jsou tu teroristické únosy letadel i rádoby pacifistické manifestace hippies, mladých lidí, postiţených marasmem […] ale je tu i mezinárodní spolupráce Svazu lidových států a jejich vědců, cítících odpovědnost za budoucnost světa a za nimiţ stojí konkrétní síla mírového úsilí.“282 V oficiálním tisku se však objevil i názor Danici Kozlové, která tento postup naopak kritizovala.283 Velký zájem médií o tento film lze přičíst pouze politické objednávce. Film je zpětně popisován například takto: „Násilná aktualizace motivů Čapkova románu. Většina ‚akčních‘ sekvencí působí jako nechtěná parodie.“284 Míra přínosu Jiřího Šotoly k tomuto filmu není jasná, ale oproti předcházející spolupráci s reţisérem Otakarem Vávrou na filmu 277

Poppová, V. Pokus o historické drama. Mladá fronta. 1979, roč. 35, č. 126, s. 4. Např. Holý, J. Poslední den ţivota. Rudé právo. 1979, roč. 59, č. 126, s. 5. 279 Roubíček, Z. Smrt krále Karla. Zemědělské noviny. 1979, roč. 35, č. 124, s. 2. Švagrová, M. Pohled na velké osobnosti. Svobodné slovo. 1979, roč. 35, č. 124, s. 5. 280 Pešková, A. O smyslu lidského snaţení. Pravda. 1982, roč. 63, č. 33, s. 5. 281 Rozhovory s tvůrci: Brzobohatý, R.; Vávra, O. Čapkův Krakatit v nové podobě. Rozmlouvala O. Hřivňáková. Lidová demokracie. 1980, roč. 36, č. 132, s. 5. Brzobohatý, R. Hledání Prokopa a dalších postav Radoslava Brzobohatého. Rozmlouval F. Bednář. Záběr. 1980, roč. 13, č. 3, s. 8. Vávra, O. Dnes má slovo národní umělec Otakar Vávra. Svobodné slovo. 1979, roč. 35, č. 13, s. 5. 282 Vondra, V. Temné slunce – Vávrovo memento. Kino. 1980, roč. 35, č. 13, s. 4–5. 283 Kozlová, D. Dva pokusy o Čapka. Tvorba. 1980, č. 43, s. 6. 284 Březina, V. Lexikon českého filmu. Praha: Cinema, 1996, s. 415. 278

53

Příběh lásky a cti se tentokrát recenze o Šotolovi jen zmiňují, pokud se v nich vůbec Šotolovo jméno objevuje. Sám Šotola ţádný rozhovor k filmu neposkytl. V roce 1980 vyšla stať Františka Buriánka „Na okraj současné historické prózy“285 v časopise Literární měsíčník. Zabýval se v ní současnou historickou prózou, rozděluje ji na dva krajní typy, první se snaţí o poznání historické etapy, druhý se neomezuje na historickou etapu, kterou zpodobuje, ale vyjadřuje se k jevům, které jsou přítomny v kaţdé době. V této verzi statě není dílo Jiřího Šotoly zmíněno. O dva roky později, v roce 1982, vychází Buriánkovi výbor z kritických statí O současné české literatuře. Tentýţ článek286 je v něm datován do roku 1979 a je obohacen o reflexi Šotolových románů Tovaryšstvo Jeţíšovo, Kuře na roţni a Svatý na mostě. Autor se o tomto konkrétním zásahu do textu v ediční poznámce nezmiňuje. Je jasné, ţe v roce 1979 musel Šotolovy romány Tovaryšstvo Jeţíšovo (1969), Kuře na roţni (oficiálně poprvé 1976) a zřejmě i román Svatý na mostě (1978) znát. Toto obohacení statě je nejspíše dalším dokladem toho, jak se proměňoval postoj reţimu k Jiřímu Šotolovi, nakolik bylo zmínění jeho jména a díla politicky (ne)ţádoucí. Reţim k Šotolovi po jeho „Prohlášení“ zaujal zdrţenlivé stanovisko, teprve postupně dovolil, aby „byl více viděn“, později například podával rozhovory při příleţitosti vydání nového díla, psaní nové hry. Ve druhé verzi Buriánkovy statě z roku 1982 jsou Šotolovy romány Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni předkládány jako případy druhého typu historické prózy. U románu Svatý na mostě Buriánek píše o snaze o objektivní podání historického děje, tedy o inklinování k prvnímu typu historické prózy, které je však zpochybňováno vypravěčovým interpretováním historické postavy Johánka z Pomuku. Divadelní hra Pěší ptáci měla premiéru v roce 1981 a také v tomto roce byla rozmnoţena v nakladatelství Dilia. Autorka této práce ke hře získala opět pouze jeden referát, tentokrát od Vítězslava Rzounka,287 předního literárního vědce období normalizace. Ideologické hledisko je v tomto referátu zohledněno opět více neţ umělecké. Rzounek po umění vyţaduje, aby člověka nabádalo k aktivitě, aby dokazovalo, ţe kaţdý člověk se účastní na dějinách. Dramatu Pěší ptáci přiznává správné „ideologické východisko“ v kladném zdůraznění lidské pospolitosti, od socialistického umění však autor referátu očekává více optimismu a větší zápal, s jakým člověk přistupuje ke svému aktivnímu ţivotu, a udrţuje si tak víru v budoucnost. V článku „České drama 1969–1989 (III.)“,288 který vyšel v roce 2006, 285

Buriánek, F. Na okraj současné historické prózy. Literární měsíčník. 1980, roč. 9, č. 1, s. 105–108. Buriánek, F. Na okraj současné historické prózy. In O současné české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 59–67. 287 Rzounek, V. Z jakého úhlu? Rudé právo. 1981, roč. 62, č. 243, s. 5. 288 Vodička, L.; Janoušek, P. České drama 1969–1989 (III.). Divadelní revue. 2006, roč. 17, č. 3, s. 54. 286

54

Libor Vodička a Pavel Janoušek ke hře Pěší ptáci uvádějí, ţe „osudovost akcentovaná s typickou melancholickou skepsí, která lidi vnímá jako tragické hrdiny, jeţ nedokáţou realizovat své touhy, značně rozdráţdila kritika Vítězslava Rzounka a po několika reprízách byla hra v tichosti z repertoáru Národního divadla staţena.“ V roce 1982 autorovi také podruhé vyšel román Kuře na roţni v německém překladu, tentokrát však v NDR v berlínském nakladatelství Volk und Welt pod názvem Huhn am Spiess: Historicher Roman.

3.3.4. Malovaný děti (1983) Román Malovaný děti vyšel v roce 1983 v nakladatelství Mladá fronta (il. Jindřich Pileček), a jak upozorňují jednotlivé recenze,289 byl jiţ od počátku autorem zamýšlen jako první část volné trilogie. Rozsáhlou interpretaci nabízí Miloš Pohorský přímo v doslovu k románu. Román spojuje s předchozími autorovými historickými romány, společný mají shodný zájem o postavy, které Pohorský nazývá „pěšími ptáky“. Šotola se podle něj „opět jednou potýkal se svou otázkou, jak vlastně se obyčejný smrtelník chová na jevišti dějin, co musí a co můţe dělat v nesnadných chvílích a jak opravdu vypadá, kdyţ se od jeho osudu odsunou romantické kulisy“.290 Dále si Pohorský všímá autorova ironického přístupu a aţ groteskních kontrastních postupů ve vyprávění. Pohorský také upozorňuje na „generační jizvu“, která je podle něj v tvorbě Jiřího Šotoly přítomna v podobě oslabené víry ve smysluplnou aktivitu člověka a ve schopnost lidí najít si k sobě cestu. Pohorský však dále píše o tom, ţe vypravěč přistupuje s averzí k pasivitě a prostřednosti hlavní postavy Marcela Flanderky, který tyto rysy zosobňuje. Na takového člověka podle interpretace Pohorského dopadají rány dějin nejvíce.291 S touto Pohorského myšlenkou polemizuje Milan Jungmann v článku, který vyšel kniţně (Cesty a rozcestí) později, v roce 1988, a to v londýnském exilu, „Šotolova sarkastická metoda“. Postava Marcela Flanderky nepředstavuje podle Jungmanna ani v nejmenším oběť dějin a Šotola jejím příběhem nemíří proti dějinám a nechce zpodobit tezi o jejich ničivosti. Próza je „odsudek tuposti, strachující se o své bydlo a přijímající trpně osud v pokoření jako nejlepší moţný úděl na světě“,292 coţ je myšlenka pro čtenáře v Československu velice aktuální. Proto byla podle Jungmanna próza opatřena doslovem, aby toto čtení popřela a 289

Např. Poláček, J. Obraz válečných let. Brněnský večerník. 1983, roč. 14, č. 247, s. 2. Pohorský, M. Čtvrtý historický příběh Jiřího Šotoly. In Šotola, J. Malovaný děti. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 136–137. 291 Pohorský tak mírní výhrady vůči údajnému skeptickému vyznění Šotolových děl. 292 Jungmann, M. Šotolova sarkastická metoda. In Cesty a rozcestí. Londýn, 1988, s. 117. 290

55

čtenáři podala čtení „správné“. Podle Jungmanna „Šotola sotva mohl svůj odpor k středocestnictví, malosti ducha a přizpůsobivosti artikulovat důrazněji“.293 Autor článku si všímá nového zvyku v československých oficiálních nakladatelstvích opatřovat díla doslovy, důvodem je podle něj právě snaha o ideologické „dovysvětlení“ čtenáři. Bohumil Svozil charakterizuje román ve stati „Historický román jako exemplum“294 jako příběh o nenaplnění nadějí, které jsou vkládány do hlavní postavy. Svozil se v souvislosti s otázkou aktivity člověka v dějinách vrací ke starší autorově tvorbě a popisuje vývoj autorovy koncepce, přičemţ podle něj autorova skepse v této věci ustupuje. Proto podle Svozila v románu vedle hlavní postavy, která zosobňuje aktivitu nulovou, stojí i postavy ruských vojáků, kteří prchají ze zajetí, aby se v Rusku zapojili do revoluce. Podle Svozila se ale v těchto exemplárních případech skrývá nebezpečí tezovitosti, coţ, jak Svozil podotýká, je ještě s apriorním vztahem ke skutečnosti zásadní výtka, která na Šotolovu tvorbu často mířila a míří.295 Svozil oceňuje tvůrčí dispozice Jiřího Šotoly a do další jeho tvorby mu přeje, aby se také více uplatnily jeho „dispozice k nepředpojatému, skutečně uměleckému objevování situace a podob člověka“.296 Šotolova vypravěčského umění si také všímá Jiří Poláček297 v článku v Brněnském večerníku. Šotolův úsporný expresivní styl a pouţití rozmanitých jazykových vrstev, dále uţití ironie a vyprávění na principu montáţe několika epických linií hodnotí velice kladně a román povaţuje za čtenářsky velmi působivý. V kontextu Šotolovy tvorby jej staví na čestné místo. Zdeněk Heřman také pozitivně hodnotí způsob, jakým je příběh vyprávěn, přínosem je „barvitá a výbušná řeč, jízlivá a plná paradoxů“.298 Šotolovo vypravěčské umění také vyzdvihuje autor informačního příspěvku o románu Malovaný děti v periodiku Nové knihy.299 Příspěvky Vladimíra Novotného300 jsou naopak spíše kritické, v těchto textech se vrací výtka, ţe Šotola se opakuje.301 Podle Novotného je v románu obsaţeno mnoho prvků například z románu Kuře na roţni, přičemţ román Malovaný děti poklesl „v kresbu bizarní reterátní příhody, vylíčené způsobem, jaký dobře známe ze Šotoly i z jiných autorů“.302

293

Jungmann, M. Šotolova sarkastická metoda. In Cesty a rozcestí. Londýn, 1988, s. 120. Svozil, B. Historický román jako exemplum. Tvorba, příl. Kmen. 1984, č. 14, s. 10–11. 295 Viz další části práce o recepci Šotolova díla. 296 Svozil, B. Historický román jako exemplum. Tvorba, příl. Kmen. 1984, č. 14, s. 10–11. 297 Poláček, J. Obraz válečných let. Brněnský večerník. 1983, roč. 14, č. 247, s. 2. 298 Heřman, Z. Malovaný děti. Mladá fronta. 1983, roč. 39, č. 260, s. 4. 299 T.K. Jiří Šotola, Malovaný děti. Nové knihy. 1983, č. 40, s. 3. 300 Novotný, V. Výseč z vlastního obrazu. Zemědělské noviny. 1983, roč. 39, č. 238, s. 5; Novotný, V. Jiří Šotola, Malovaný děti. Květy. 1983, roč. 33, č. 43, s. 41. 301 Viz kritické výhrady k románu Svatý na mostě. 302 Novotný, V. Výseč z vlastního obrazu. Zemědělské noviny. 1983, roč. 39, č. 238, s. 5. 294

56

Jan Lukeš v příspěvku ve Svobodném slovu také poukazuje na postupy „na okraji tvůrčí manýry“.303 Dále si všímá postav ruských revolucionářů, které podle Lukeše mají tvořit protipól skeptickému vyznění příběhu hlavní postavy. Tato „optimističtější“ část románu není příliš propracovaná, Lukeš v těchto postavách vidí moţný ústupek Jiřího Šotoly před výhradami kritiků ohledně pesimismu jeho děl. Tato reakce, která vyšla oficiálně, svědčí o rozšiřování prostoru pro uměleckou kritiku, ve které je i místo o uvaţování o ústupcích autorů soudobé kritice.304 V roce 1984 vyšel v češtině podruhé oficiálně román Kuře na roţni (ilustrace Adolf Born), tentokrát byl, jako v případě románu Malovaný děti, opatřen doslovem Miloše Pohorského. Pohorský se věnuje specifikům Šotolovy práce s historickými tématy305 a zabývá se i starší autorovou tvorbou. V románu Kuře na roţni objevuje polemiku s romantickými legendami, která byla podle Pohorského uţ přítomna v Šotolově básnické sbírce Hvězda Ypsilon. Vidí ji ve způsobu zobrazení hlavní postavy Matěje jako opuštěného a bezmocného tuláka, který je naprosto nepodobný romantickému poutníkovi.306 Příběh o Matěji Kuře, který je situován na počátek devatenáctého století, také podle Pohorského ukazuje neheroickou tvář národního obrození. O druhém vydání románu Kuře na roţni bylo také informováno v týdeníku Nové knihy,307 tentokrát však v souvislosti s autorovou další tvorbou a bez ideologických vysvětlivek, bylo také oznámeno, ţe román je vydán u příleţitosti Šotolova ţivotního jubilea. Oproti prvnímu oficiálnímu vydání je k románu přistupováno věcně, i další komentáře se vyhýbají ideologii. V roce 1984 vyšly v denním tisku články k Šotolovým šedesátým narozeninám rekapitulující i hodnotící Šotolovu tvorbu, a to s převáţně kladným vyzněním.308

303

Lukeš, J. Jak nevyhrát válku. Svobodné slovo. 1984, roč. 40, č. 58, s. 5. Srovnej také výše zmíněný článek k filmu Temné slunce, který stál proti většinovému přijetí této agitky. Kozlová, D. Dva pokusy o Čapka. Tvorba. 1980, č. 43, s. 6. 305 Autor hovoří o tom, ţe Šotola nechce ilustrovat rozhodující dějinné přelomy ani se nezajímá o osobní osudy panovníků, naopak se zajímá o minulost, která v historických románech stojí obvykle ve stínu – o příběhy obyčejných lidí a nejvíce o tragikomické a nezdařené příběhy. Pohorský, M. Historický román jako dramatický dialog (Doslov). In Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 321–327. 306 Aspektem aluzí na jiné texty či literární ţánry se zabývá také Daniela Hodrová v příspěvku k románu Kuře na roţni z roku 1993. Vyprávění románu podle ní znamená „explicitní či skrytý dialog s jinými texty, románovými i nerománovými, a s jejich postoji ke skutečnosti“. Román Kuře na roţni podle autorky obrací na ruby ţánr divadla světa, a to v pojetí postavy poutníka, v jeho uvaţování o světě a v jeho touhách a cílech. Hodrová, D. Kuře na roţni. In Holý, J. a kol. Český Parnas. Praha: Galaxie, 1993, s. 81. 307 běl. Kuře na roţni. Nové knihy. 1984, č. 28, s. 1. 308 Jirásek, B. Hloubavý básník. Jiří Šotola se doţívá 60 let. Pravda. 1984, roč. 65, č. 121, s. 5; Vrabec, V. Prozaik, dramatik, básník. Svobodné slovo. 1984, roč. 40, č. 125, s. 5; Novotný, V. Pokusy o epiku. Zemědělské noviny. 1984, roč. 40, č. 124, s. 2. 304

57

V roce 1985 měla premiéru další autorova divadelní hra, Padalo listí, padala jablíčka, ve stejném roce byla rozmnoţena v nakladatelství Dilia. V jediném příspěvku, který autorka této práce k dramatu sehnala, se Zlata Huttová309 zabývá představením v Západočeském divadle v Chebu (reţ. I. Krobot), kromě komentování samotné inscenace autorku zajímá „poselství“ dramatu, nachází jej ve zdůraznění nesmyslnosti války a zároveň víry v nezničitelnou svobodu člověka a jeho ducha. 3.3.5. Róza Rio (1986) Další díl volné trilogie, román Róza Rio, vyšel opět v nakladatelství Mladá fronta v roce 1986. Ilustrovala jej Hana Čápová a doslov k němu opět napsal Miloš Pohorský.310 V textu opakuje výhrady na adresu vyznění Šotolových děl, která jsou některými autory interpretována jako příliš pesimistická. Podle Pohorského tento kritický přístup není správný, některé Šotolovy postavy mají fungovat jako odstrašující případy a čtenář by se s nimi neměl ztotoţnit. Šotolova tvorba provokuje čtenáře k samostatnému přemýšlení a hodnocení. V románu Róza Rio nechal Šotola svou hrdinku vystoupit a podniknout čin, aktivně zasáhnout do světa. Pohorský vyjmenovává témata, která se podle něj v Šotolově tvorbě vrací, a také se zabývá Šotolovým charakteristickým stylem vyprávění,311 který se mu zdá však aţ příliš pevně ustálený podobně jako uţití kontrastů a paradoxů a také imaginární rozhovory, které jsou významnou sloţkou románu i staršího Šotolova díla. Blahoslav Dokoupil také ve svém příspěvku popisuje jevy, které se v Šotolově díle opakují. Šotola podle Dokoupila jiţ suverénně ovládá svůj způsob vyprávění, a ačkoliv Dokoupil uznává, ţe Šotola zachycuje nové skutečnosti, právě tuto suverénnost tvorby hodnotí negativně. Dokoupil textu přiznává emotivní sílu, přidává však i další výtky. Postavy románu jsou podle něj spíše symboly, „hrdinka Šotolova románu – na rozdíl třebas od někdejšího pátera Hada nebo i Matěje Kuře – je spíše záminkou syţetu neţ jeho hybným ústředím“.312 Za touto výhradou se skrývají známé výtky vůči apriornímu přístupu ke zpracovávané látce. Podle Dokoupila nový Šotolův román neznamená v kontextu jeho tvorby krok kupředu. V příspěvku Marie Uhlířové313 ve Večerním Brnu se opět pro hodnocení Šotolových vypravěčských postupů pouţívá slovo „manýra“.

309

Huttová, Z. Podivuhodný obraz. Pravda. 1986, roč. 67, č. 107, s. 5. Pohorský, M. Imaginární rozhovor o tragédii zvané válka a o povinnosti činu (Doslov). In Šotola, J. Róza Rio. Praha. Mladá fronta, 1986, s. 137–142. 311 Oboje viz poznámky k doslovu Miloše Pohorského k románu Malovaný děti. 312 Dokoupil, B. Od trpnosti k činu? Tvorba, příl. Kmen, 1986, č. 25, s. 11. 313 Uhlířová, M. Variace na staré téma. Brněnský večerník. 1987, roč. 18, č. 70, s. 3. 310

58

Obsahem a poselstvím románu se zabývá Irena Zítková v deníku Práce,314 podle ní je Róza Rio románem o lidské odvaze, o rozhodování a rozhodnutí odhodlat se k činu, který sice nezmění směr dějin, nicméně má smysl sám o sobě. K druhému románu trilogie také Jiří Šotola poskytl rozhovor,315 ve kterém zdůraznil svůj zájem o obyčejného člověka, který ze své podstaty spoluvytváří dějiny, a dále snahu vyhýbat se patosu. Šotola si podle svých slov v dějinách vybírá taková období a události, která ho přitahují a o kterých si zároveň myslí, ţe mluví k dnešku. Drama A jenom země bude má Jiří Šotola napsal na objednávku Národního divadla při příleţitosti výročí 150 let od úmrtí Karla Hynka Máchy. V souvislosti se svým novým dramatem poskytl Jiří Šotola podle dostupných informací čtyři rozhovory. V nich vypráví o svém dlouholetém zájmu o Máchovo dílo (jiţ v roce 1961 napsal úvodní esej k výboru Jasná noc mne vzhůru vábí) a popisuje své umělecké záměry při psaní nového dramatu.316 Podobně jako v eseji k výboru Jasná noc mne vzhůru vábí vyzdvihuje Máchovu rebelii, to, jak dokázal tehdejší společnosti narušit její falešnou idylu.317 V roce 1984 bylo také v nakladatelství Dilia rozmnoţeno drama Svatý na mostě, které vzniklo dramatizováním stejnojmenného Šotolova románu. 3.3.6. Osmnáct Jeruzalémů (1986) V roce 1986 v nakladatelství Československý spisovatel autorovi vyšla próza Osmnáct Jeruzalémů. Soudobá kritika se k románu stavěla různě, někteří kritici jej přijali kladně pro jeho myšlenkovou rovinu, tedy pro humanistický obsah, „oslovování čtenáře ve jménu ţivota“,318 někteří opětovně vyzdvihovali Šotolovy vypravěčské dovednosti.319 Tyto Šotolovi přiznává i Štěpán Vlašín, který se však naopak zklamaně ptá, jestli to není mrhání talentem, kdyţ Šotola pouze píše o tom, „ţe chybujeme, ţe nutně jednou zemřeme, ţe v minulosti a v dnešním světě je dost krutosti a zla“.320 Vlašín dále románu vytýká podle něj nadbytečnou fantazijní a také filozofickou sloţku, která není v souladu s dětským viděním světa, jeţ má být románem zprostředkováno.

314

Zítková, I. Cesta za hvězdou. Práce. 1987, roč. 43, č. 117, s. 6. Šotola, J. Róza s počmáraným ţivotopisem. Rozmlouval V. Sůva. Nové knihy. 1987, č. 3, s. 1. 316 Šotola, J. A jenom země bude má. Rozmlouvala L. Hofmanová. Svobodné slovo. 1986, roč. 42, č. 150, s. 11. 317 Šotola, J. Proti přikrčenému štěstí. Rozmlouval J. Leschtina. Mladá fronta. 1986, roč. 35, č. 90, s. 4. 318 Zítková, I. Nevinné oběti fanatismu. Práce. 1986, roč. 42, č. 184, s. 6. 319 Např. i Vybíral, Z. Proč bylo napsáno? Brněnský večerník. 1986, roč. 17, č. 157, s. 3. 320 Vlašín, Š. O kruté absurditě dějin. Rovnost. 1986, roč. 101, č. 226, s. 5. 315

59

Také podle Pavla Janouška „spíše na základě [autorova] úpěnlivého přání neţ na základě logiky příběhu“321 dospívají dvě malé děti k poznání, ţe Jeruzalém, tedy všechno, co si přejeme, je všude kolem nás na dosah ruky. Janoušek si v kontextu Šotolových románových děl všímá jistého specifika románu Osmnáct Jeruzalémů, a to kolektivního hrdiny. Autor dále konstatuje monotematičnost aţ monotónnost románu, která vyplývá z logiky románu, ve kterém je čtenáři brzy jasné, ţe hlavní postavy, děti, budou na své cestě do Jeruzaléma jen trpět a do cíle své pouti nedojdou. Podle Janouška tato monotematičnost však nabízí prostor pro expresivní líčení. Podle autora je román „v dobrém i špatném jakýmsi koncentrátem dosavadní autorovy tvorby“ a záleţí na čtenáři, jestli „je ochoten a schopen autorovu koncepci světa a literatury přijmout“.322 Autoři recenzí často opakují, ţe se nejedná o klasický historický román, podobně jako u dalších autorových románů jeho snahou není nastínit historickou etapu, autora zajímá lidské utrpení a touha po ţivotě.323 Dalším opakujícím se konstatováním je, ţe autor v próze zůstává básníkem.324 V evangelickém periodiku Kostnické jiskry325 je v souvislosti s románem Osmnáct Jeruzalémů Šotolovi vyčítána neúcta k tradici a neláska k člověku. Jak je vidět i na tomto příspěvku, šíře oficiálně publikovaných názorů v literární kritice je v osmdesátých letech oproti předcházejícímu desetiletí větší. Nejedná se však v ţádném případě o svobodnou diskuzi, drobným příspěvkem k tomuto konstatování je i článek „Předtucha“ Zdeňka Heřmana z prosince roku 1989, ve kterém se autor vrací k dobovému recenzování románu Osmnáct Jeruzalémů.326 Jiří Šotola k románu Osmnáct Jeruzalémů opět poskytl rozhovor.327 V roce 1986 se také účastnil rozhovoru s dalšími dramatiky pro časopis Scéna.328 V roce 1987 měla premiéru televizní hra, k níţ napsal Jiří Šotola scénář, Zikmund, řečený šelma ryšavá (reţ. Jiří Bělka). O této hře vyšel článek v časopisu Československá televize, jeho součástí byl i rozhovor s autorem hry. Jiří Šotola hovoří o tom, ţe autoři si vţdy upravují historickou látku, kterou zpracovávají, přičemţ kaţdý autor si podle Šotoly chce 321

Janoušek, P. Kříţová výprava za ideálem nebo iluzí. Tvorba, příl. Kmen. 1986, č. 36, s. 10. Tamtéţ, s. 10. 323 Novotný, V. Hledejmeţ lidskou podobu. Zemědělské noviny. 1986, roč. 42, č. 214, s. 3. 324 Vaněk, J. J. Tip na tento týden. Signál. 1986, roč. 22, č. 35, s. 24–25. 325 EJH. Třikrát o nových knihách. Kostnické jiskry. 1987, roč. 72, č. 1, s. 4. 326 Zdeněk Heřman píše o svém článku k Šotolovu románu Osmnáct Jeruzalémů, který z ideologických důvodů nemohl vyjít. Autorka tohoto textu nalezla článek v časopise Zlatý máj, který k románu Osmnáct Jeruzalémů Heřmanovi – zřejmě po úpravách – vyšel. Heřman, Z. Předtucha. Mladá fronta. 1989, roč. 45, č. 290, s. 4. Heřman, Z. Hrozné děti. Zlatý máj. 1986, roč. 30, č. 8, s. 510–511. 327 Šotola, J. S prozaikem a dramatikem Jiřím Šotolou o jeho nové knize. Rozmlouvala R. Tognerová. O knihách a autorech. 1985, zima, s. 22. 328 Na počátku je drama. Kulatý stůl Scény s našimi dramatiky. Scéna. 1986, roč. 11, č. 5, s. 1, 3. 322

60

z látky vydobýt „především lidské charaktery a konflikty a osudy, jeţ jsou pro něho v dané době, tedy v současné době, tak či onak lákavé, vzrušující, aktuální i osobně blízké“.329 Vyslovuje se tak k dávno diskutovanému (a to často právě v souvislosti s Šotolovým dílem) právu autora na osobitý přístup k historické látce i k potřebě soudobé aktualizace příběhů zpodobovaných v historických kulisách. Jiří Šotola také hovoří o dlouholeté úzké spolupráci s reţisérem televizního dramatu Jiřím Bělkou.330 3.3.7. Podzim v zahradní restauraci (1988) Román Podzim v zahradní restauraci je závěrečnou částí volné trilogie a rovněţ posledním autorovým románem. Vyšel v roce 1988 v nakladatelství Mladá fronta (il. Bohdan Kopecký) a byl opět doplněn o doslov Miloše Pohorského. Po jeho vydání vyšel s autorem rozhovor nejen o této románové trilogii.331 V roce 1988 bylo Jiřímu Šotolovi, jakoţ i Bohumilu Hrabalovi a Miroslavu Holubovi nabídnuto přijetí do Svazu českých spisovatelů, kam jim byl do té doby přístup odepřen. Tato nabídka přišla v souvislosti se změnami v politické oblasti v Sovětském svazu, které byly v Československu reflektovány, a proto se promítaly i na československou politickou scénu, kterou znejišťovaly a zřejmě doháněly k ústupkům. Kateřina Bláhová v kapitole „Politické a kulturní souvislosti“ v publikaci Dějiny české literatury332 píše i o dalším znejišťujícím prvku pro konzervativně chápanou kulturní politiku KSČ, o generačních obměnách v uměleckých svazech. Jako doklad veřejného publikování názoru o neudrţitelnosti situace, kdy ve Svazu českých spisovatelů chybí autoři hodnotné literatury, kteří jinak publikují, viz článek Josefa Hotmara „Pravdě je třeba pohledět do tváře“333 jiţ z roku 1987. Na začátku května 1988 byl Jiřímu Šotolovi udělen titul zaslouţilý umělec. V roce 1988 vyšla kniha Čas člověka, čas dějin Blahoslava Dokoupila, která se zabývá českou historickou prózou v letech 1966–1986. Společně s Šotolovým románem Tovaryšstvo Jeţíšovo se zabývá také romány Písečná kosa Vladimíra Körnera a Král utíká z boje Oldřicha Daňka. Dílům přiznává velmi „pozitivní vývojové tendence“, ačkoliv ty jsou podle autora doprovázeny „problematickými ideovými stanovisky“. Za přínosy těchto děl povaţuje „odstranění pozůstatků ilustrativního pojetí historické prózy, […] překonání jejího 329

Švarcová, J. Zikmund, řečený šelma ryšavá. Československá televize. 1987, roč. 22, č. 13, s. 8–9. V roce 1963 začala jejich spolupráce na televizním dramatu Romance štědrovečerní. 331 Šotola, J. Jen se to zkrátka musí umět. 5 otázek pro autora. Rozmlouval Z. Heřman. Mladá fronta. 1989, roč. 45, č. 103, s 4. 332 Bláhová, K. Politické a kulturní souvislosti. In Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. VI., 1969–1989. Praha: Academia, 2008, s. 17–56. 333 Hotmar, J. Pravdě je třeba pohledět do tváře. Tvorba, příl. Kmen. 1987, roč. 23, č. 23, s. 3. 330

61

dosavadního tvárného konzervatismu, [… otevírání] závaţné morální, noetické a filozofické otázky. [… Autoři] přispívali k obrodě a rozvoji výpravné prózy, […] prohlubovali přitom psychologickou kresbu postav, zvýrazňovali roli vypravěčského subjektu, […] vnášeli do historické beletrie prostředky od původu dramatické, filmové a básnické.“334 I tento přístup nejen k Šotolovu dílu svědčí o uvolnění kulturně-politické situace. Jiří Šotola 8. května 1989 zemřel.335 V červenci vychází v týdeníku Kmen článek nad dílem Jiřího Šotoly od Milana Blahynky. Zabývá se dále začátky Šotolovy tvorby, výtkami, jaké se objevovaly na adresu jeho díla, Šotolovými obranami. Blahynka píše o válce jako o určujícím bodu pro další Šotolův ţivot i tvorbu. Podle Blahynky nejvíce o Šotolovi mluví jeho dílo, je to „jeden jediný, stálý a nekončící, otevřený dialog o smyslu konání, putování, trmácení se po světě, dialog o nezbytnosti dialogu a nevykořenitelné touze ‚být na světě uţitečný‘“.336 Blahynka také obdivuje Šotolovu „bohatě rozrůzněnou mateřštinu“. Ve statích ke knize Podzim v zahradní restauraci je patrný pietní přístup k autorovu dílu, dále také tendence interpretovat román v kontextu trilogie. Za základní pojítko románů, a to nejen Šotolovy trilogie, ale celé jeho románové tvorby, jsou povaţovány postavy, tedy obyčejní lidé, „pěší ptáci“, a zájem autora o jejich úděl. Miloš Pohorský337 v doslovu připomíná mnohé, co jiţ bylo napsáno dříve [postupy díla Jiřího Šotoly, a to nejen prozaického, jako jsou úsečnost, ironie, kontrasty, dialogičnost (dialogy často vedeny s imaginárními protějšky postav), citáty z vysokého i nízkého písemnictví, lyrická obraznost]. Jelikoţ Šotola měl podle Pohorského vţdy zájem o člověka a o jeho moţnosti v konkrétních okolnostech, nikoli o vyjevení konkrétní historické etapy, jeho první román ze současnosti Podzim v zahradní restauraci se z linie jeho tvorby nevymyká. Nicméně konflikt se přece jen proměňuje. Podle Pohorského v předcházejících dílech trilogie postavy se svými sny naráţely v konfliktu s dějinami. V posledním románu jsou to spíše hranice, které vymezují člověku jeho čas na světě, s čím je konfrontován.

334

Dokoupil, B. Na nebezpečné křiţovatce. In Čas člověka, čas dějin. Poznámky k vývoji české historické prózy 1966–1986. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 16–17. 335 Následně vyšlo v denním tisku několik nekrologů, např.: Holoubek, J. Kolik je hvězd. Kmen. 1989, roč. 21, s. 2; Rulf, J. za Jiřím Šotolou. Zemědělské noviny. 1989, roč. 45, č. 112, s. 2; Fetters, A. Návraty do rodného kraje. Pochodeň. 1989, roč. 23, č. 5, s. 10; Paterová, J. Odešel prozaik a dramatik. Lidová demokracie. 1989. roč. 45, č. 109, s. 4. 336 Blahynka, M. Čas dovršený, dialog otevřený. Kmen. 1989, č. 30, s. 3. 337 Pohorský, M. Třetí příběh „pěších ptáků“ (Doslov). In Šotola, J. Podzim v zahradní restauraci. Praha. Mladá fronta, 1988, s. 217–221.

62

Jiří Svoboda338 usuzuje, ţe za zdánlivě všedním ţivotem postavy se skrývá vnitřní drama, to kdyţ se František Flanderka vzpíná stáří i smrti a svou aktivitou dokazuje, ţe i obyčejný člověk je spolutvůrcem dějin.339 Kritici pozitivně hodnotí minimalizaci patosu ve vyprávění o posledních letech Františka Flanderky, jehoţ „činy nejsou heroické, ani komické, ale ani zoufalé“,340 a všímají si i optimističtějšího vyznění díla oproti prvním dvěma dílům trilogie. Podle Blahoslava Dokoupila je „v této drásavé zpovědi tváří v tvář smrti […] víc naděje neţ v předchozích Šotolových prózách“.341 Irena Vízdalová342 na stránkách časopisu Tvorba píše o Šotolově důvěře v lidský čin a mravní velikost člověka ve vyhrocené době (román Róza Rio) i ve všedním ţivotě (Podzim v zahradní restauraci). O smysluplné aktivitě člověka, o vstřícném a soucitném gestu člověka jako o hodnotě, kterou román nabízí, píše i Dobrava Moldanová.343 Trpkost je podle Marie Uhlířové v románu překonávána moudře vyrovnaným vztahem k ţivotu, „který je tu proto, aby se doţil ve stoje.“344 Poslední autorův román jako by konečně mohl upokojit kritiky, kteří v případě Šotolovy tvorby několik desetiletí volali po depatetizaci, větším sepětí s ţivotem a pravdivosti vyjádření. Za všechny příspěvky, které toto románu Podzim v zahradní restauraci přiznávají, můţe být uvedena poslední věta recenze „Padají špejle“ Blahoslava Dokoupila: „Podzim v zahradní restauraci je kníţka proţitá a pravdymilovná aţ po poslední větu, po poslední tečku.“345 V roce 1989 ještě byla nakladatelstvím Dilia rozmnoţena Šotolova dramatizace románu Kuře na roţni pod názvem Dnes poprvé a pouze jedenkrát aneb Kuře na roţni. V nakladatelství Panorama také vychází kniţní soubor třech autorových divadelních her Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Padalo listí, padala jablíčka. A jenom země bude má s doslovem Jana Císaře.346 Téhoţ roku také vyšel v němčině v německém nakladatelství Volk und Welt347 román Osmnáct Jeruzalémů pod názvem Das geborstene Kreuz: Historischer 338

Svoboda, J. O člověku naší doby. Kmen. 1989, roč. 2, č. 21, s. 10. Coţ podle rozhovorů s Jiřím Šotolou byl skutečně autorův záměr, který vkládal do textů. Viz výše. 340 Sůva, V. Všední příběh o člověku. Nové knihy. 1989, č. 23, s. 6. 341 Dokoupil, B. Padají špejle. Brněnský večerník. 1989, roč. 20, č. 138, s. 3. 342 Vízdalová, I. Podzimní balada. Tvorba. 1989, č. 22, s. 12. 343 Moldanová, D. Loučení s Jiřím Šotolou. Literární měsíčník. 1990, roč. 19, č. 1, s. 133. 344 Uhlířová, M. Ţivota bído... Rovnost. 1989, roč. 104, č. 180, s. 5. 345 Dokoupil, B. Padají špejle. Brněnský večerník. 1989, roč. 20, č. 138, s. 3. 346 Doslov se pokouší vysvětlit, proč nejsou Šotolovy divadelní hry často inscenovány a proč je kritika většinou nepřijala příliš dobře. Jan Císař si myslí, ţe je tomu tak proto, ţe Šotolovy texty byly inscenovány jen v prvním plánu, opomíjen byl jejich hlubší smysl. Šotolovým divadelním hrám Císař přiznává určitá pochybení, ale například hru Bitva u Kresčaku označuje jako „jeden z nejvelkoryseji zaloţených pokusů zdolat výšiny, jeţ nejsou v našem současném dramatu příliš obvyklé“. Císař, J. Dobývání obraznosti (Doslov). In Šotola, J. Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Padalo listí, padala jablíčka. A jenom země bude má. Praha. Panorama, 1989, s. 213–222. 347 Zde uţ v němčině vyšel i Šotolův román Kuře na roţni. 339

63

Roman. Jiří Šotola se jiţ nedoţil inscenování svého románu Tovaryšstvo Jeţíšovo na scéně Divadla na Vinohradech. V roce 1989 měl také premiéru televizní film Morové povětří (reţ. Jiří Bělka), k němuţ Jiří Šotola napsal scénář.

64

3.4. Recepce a další vydávání díla Jiřího Šotoly po roce 1989 Jiţ v roce 1990, brzy po revoluci, vydalo nakladatelství Československý spisovatel první román Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. K tomuto vydání vyšlo několik komentářů a krátkých interpretací. Jednalo se o články, které tento vydavatelský počin podporovaly a chválily,348 a to z toho důvodu, ţe se jedná o kvalitní román, který byl navíc po svém prvním vydání (1969) s postupem normalizace staţen z knihoven. Druhé zamýšlené vydání románu před rokem 1989 (s ilustracemi Václava Sivka) nebylo uskutečněno.349 Román bylo tedy třeba vydat. V roce 1990 vyšel právě s ilustracemi Václava Sivka. Vladimír Píša v článku v Nových knihách upozorňuje, ţe Šotolovo dílo je přezíráno autory, kteří Šotolovi vyčítají, ţe „nepřekročil stín reformního komunisty“ a to, ţe mu v sedmdesátých a osmdesátých letech dílo vycházelo oficiálně. Píša se pozastavuje nad tím, ţe se málokterý autor recenze nedávné divadelní inscenace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo zmiňuje o tom, ţe Jiří Šotola zemřel. V novém vydání románu Tovaryšstvo Jeţíšovo tato informace v ediční poznámce také chybí. Píša k těmto zjištěním poznamenává, ţe „naštěstí nejzávaţnější Šotolův román hovoří stále přesvědčivě sám za sebe“.350 Po roce 1989 postupně vycházejí studie k jednotlivým Šotolovým prozaickým dílům i obsáhlejší studie zabývající se jeho literárním dílem v kontextu zájmu o určité období či literární skupinu (Květen). Monografie o Jiřím Šotolovi doposud chybí. V roce 1991 vyšla studie Blahoslava Dokoupila351 o poslední Šotolově próze, románu Podzim v zahradní restauraci. Je vyzdvihována Šotolova „plebejská filozofie“, glorifikace plebejství zpodobeného prostou lidskou slušností. Dokoupil v témţe roce otiskuje také studii o pojetí „malého člověka“ v Šotolově díle (a méně v díle Hrabalově, Putíkově ad.) „Ono je to na nás“. Píše o proměně koncepce malého člověka od románu Tovaryšstvo Jeţíšovo k románu Podzim v zahradní restauraci z funkce mýtoborné do funkce mýtotvorné. „Všechny Šotolovy romány bouraly mýtus tzv. velké politiky, v níţ se údajně rozhoduje o osudech světa, a proti namyšleným pózám vojevůdců a panovníků stavěly plebejskou pravdu Matěje Kuřete.“ Glorifikace plebejství pak nespočívá

348

Švandelík, J. Dobré umění věru nestárne. Práce. 1990, roč. 46, č. 188, s. 7. Ščerbaničová, L. Tovaryšstvo Jeţíšovo. O knihách a autorech. Léto/podzim 1990, s. 5. 350 Píša, V. Uhranuti osudem. Nové knihy. 1990, č. 21, s. 2. 351 Dokoupil, B. Jiří Šotola. Podzim v zahradní restauraci. Tvar. 1991, č. 20, s. 16. 349

65

v tom, ţe by Šotola dal malému člověku opět dějinné úkoly, ale člověk je „prostě […] jen sám sebou a jedná tak, jak mu to přikazuje vlastní přirozenost“.352 Nevšední prací s jazykem se zabývá Zdeněk Heřman ve stati uvedené k Šotolovým nedoţitým 70. narozeninám, dále se zamýšlí také nad Šotolovým pojetím obyčejného člověka, „pěšího ptáka“.353 V roce 1992 vyšla v časopise Česká literatura stať Milana Jankoviče „Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo“.354 Nejprve se Jankovič zabývá Šotolovými uměleckými začátky, sleduje jeho uměleckou cestu aţ k tomuto románu. Jankovič upozorňuje na válku jakoţto zásadní východisko pro autory Šotolovy generace, které zasáhla v době jejich dospívání a mládí. Dalším určujícím vlivem byly poválečné iluze, které zklamaly.355 Poezii skupiny časopisu Květen hodnotí Jankovič jako poezii proti ideologickému schematismu a frázi, která se zajímala o konkrétní proţitek a tvořivý a individuálně odpovědný ţivot, ale která však byla přesto závislá na vládnoucí ideologii. V dalších básnických sbírkách Jiřího Šotoly podle Jankoviče roste skepse, vytrácí se barvitá mnohost, rozmáchlá rétorická gesta a sílí reflexe. Před napsáním románu Tovaryšstvo Jeţíšovo tak Šotolovi zbyla „touha vytvořit fiktivní svět, který by stál v sobě. I kdyţ bude praskat ve švech napětím protikladů a pochyb. Zbyla touha vytvořit svět postav a dějů, v němţ autor se svou úzkostí nezůstane sám. Svět postav a dějů, které ať uţ dopadnou jakkoli, rozevřou prostor lidskosti, jenţ je víc neţ jakákoli idea a víc neţ sama skepse. Tento pokus se podařil.“356 Jankovič se dále zabývá Šotolovým podle něj nejvýraznějším prozaickým dílem, perspektivami vyprávění, dramatičností románu, motivy, lyrickými obrazy, pojetím historie i charakteristikou hlavní postavy Vojtěcha Hada atd. Román Tovaryšstvo Jeţíšovo byl také zařazen do knihy Český dekameron: Sto knih 1969–1992357 a byl opatřen krátkou statí. V roce 1993 vyšla v knize Český parnas studie Daniely Hodrové „Jiří Šotola: Kuře na roţni“. Autorka se více zabývá motivem putování v románu, Šotola podle ní obrací naruby 352

Dokoupil, B. Ono je to na nás: mýtus tzv. malého člověka v současné české próze. Tvar. 1991, roč. 2, č. 45, s.

4.

353

Heřman, Z. Ofenzivní ironie: k nedoţitým sedmdesátinám Jiřího Šotoly. Tvar. 1994, roč. 5, č. 11, s. 8. Stať autor věnoval Miroslavu Červenkovi, autorovi okruhu časopisu Květen, k 60. narozeninám. 355 Toto téma je v souvislosti s Šotolovou tvorbou zmiňováno častěji. Hledají se spojnice mezi osobní Šotolovou deziluzí a deziluzí, kterou zpodobuje ve svém díle. Interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo i jako „jinotajné projekce přítomnosti do minulosti“ např. v příspěvku ve sborníku Normy normalizace. Haman, Aleš. Mýtus dějin a demytizace v historické próze normalizačního období. In Normy normalizace: Sborník referátů z literárněvědné konference 38. Bezručovy Opavy, Opava, 11.–13. 9. 1995. Praha: Ústav pro českou literaturu; Opava: Slezská univerzita, 1996, s. 10–13. Dále také např. Vojtková, M.; Novotný, V. Šotola, Jiří. In Slovník českých spisovatelů po roce 1945. Praha: Brána, 1998, s. 500. 356 Jankovič, M. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. Česká literatura. 1992, roč. 40, č. 5, s. 513. 357 Tarant, M. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. In Český dekameron: Sto knih 1969–1992. Praha: Scientia, 1994, s. 227–228. 354

66

ţánr takzvaného divadla světa. Šotola „tento ţánr osobitě přetvořil, ba dokonce můţeme říci, ţe jej v duchu principu lidového divadla a karnevalu, ovládajícího strukturu celého románu, obrátil naruby. Místo učeného a zboţného poutníka, prohlédajícího a nakonec opouštějícího svět, uvedl na scénu divadla světa tuláka – zběha, zlodějíčka a komedianta –, pro něhoţ je svět prostorem nikoli jeho náboţenské, sociální a etické reflexe a kritiky, ale pouhé existence, měnící se často v boj o přeţití.“358 V roce 1993 byla pro Český rozhlas natočena desetidílná četba na pokračování z románu Tovaryšstvo Jeţíšovo, připravil ji Blahoslav Dokoupil, četl Jan Vlasák. Po roce 1989 také vyšly další práce, které se věnují literární tvorbě časopisu Květen i jednotlivým autorům, tedy i Jiřímu Šotolovi.359 V roce 1995 vyšla kniha Tovaryšstvo Jeţíšovo: jezuité v Čechách historičce Ivaně Čornejové. Jednotlivé kapitoly autorka uvozuje citáty z Šotolova románu Tovaryšstvo Jeţíšovo, odkázala na něj uţ názvem své práce. Čornejová se zabývá historií řádu na našem území, na několika místech jej konfrontuje s románem Jiřího Šotoly. Například dohledává, v jakých materiálech se Jiří Šotola inspiroval k napsání příběhu o tom, jak jezuité měli za úkol dostat pod svůj vliv urozenou majetnou vdovu. Na stránkách Rudého práva se objevila reakce na tuto knihu. Jaroslav Boček360 píše o tom, ţe Čornejová poměřuje nepoměřitelné, kdyţ srovnává historická fakta a román. Boček hájí uměleckou pravdu literárního díla. Po roce 1989 se jméno Jiřího Šotoly objevilo ještě minimálně dvakrát na stránkách komunistických periodik,361 články působí tak, ţe komunisté Šotolu interpretují jako „svého člověka“ a Šotolovo dílo si přivlastňují. V roce 1995 vyšel román Tovaryšstvo Jeţíšovo ve slovinštině v nakladatelství Cankarjeva zaloţba v edici Zbirka 20. stoletje pod názvem Jezusova druţba. A v roce 1999 vyšel v chorvatštině v nakladatelství Mozaik knjiga román Podzim v zahradní restauraci (Jesen u vrtnoj restauraciji). Ve stejném roce měl premiéru televizní film Isabela, vévodkyně Bourbonská, scénář byl psán na motivy Šotolovy hry Cesta Karla IV. do Francie a zpět.

358

Hodrová, D. Jiří Šotola: Kuře na roţni. In Holý, J. a kol. Český Parnas. Praha: Galaxie, 1993, s. 81. Koţmín, Z.; Trávníček, J. Otevření polemiky. Skupina Května. In Na tvrdém loţi z psího vína. Česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998, s. 85–88 a 89–93; Blaţíček, P. Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958. Generace Května v šedesátých letech. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 166–183 a 184–196. Časopis Květen a jeho doba: sborník materiálů z literárněvědné konference 36. Bezručovy Opavy (15.–16. 9. 1993). Praha: Ústav pro českou literaturu; Opava: Slezská univerzita, 1994, 120 s. 360 Boček, J. Historička proti básníkovi. Rudé právo. 1995, č. 74, s. 6. 361 Ransdorf, M. Svět podle Havla. Dialog Sever–Jih, Západ–Východ. 1994, roč. 2, č. 1, s. 49–63; Hrouda, Vladimír. Básník, spisovatel, dramatik. Haló noviny, příl. Haló kultura. 1994, roč. 4, č. 124, s. 2. 359

67

V roce 2000 vyšel potřetí první román Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo (il. Jiří Voves), vydání bylo opatřeno krátkým textem o autorovi a jeho tvorbě. Původním záměrem nakladatelství Eminent bylo vydat všechny Šotolovy romány.362 (V nakladatelské poznámce v knize bylo uvedeno, ţe se chystá vydání osmi Šotolových románů, Šotola jich však napsal sedm. Na obalu knihy bylo vypsáno správně sedm románů.) V roce 2001 tak ještě vyšel román Kuře na roţni (se stejnou nakladatelskou poznámkou i textem o autorovi a tvorbě, il. Jiří Voves) a v roce 2003 román Svatý na mostě (il. Oldřich Hamera). Tím vydávání Šotolových děl v nakladatelství skončilo. Na dotaz, proč nebyly vydány i další prózy, došla z nakladatelství odpověď, ţe o knihy nebyl u čtenářů zájem. Kniha Svatý na mostě z této řady jiţ neobsahovala informaci o autorovi a jeho díle. Na obalu knihy bylo pouze uvedeno, ţe nakladatelství Eminent vydalo tyto tři romány. V souboru statí Přemysla Blaţíčka Kritika a interpretace, který vyšel v roce 2002, se autor v kapitole datované do roku 2001 Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958 kriticky vrací ke skupině i k tvorbě některých jejích autorů. Upozorňuje na částečnou spřízněnost s poetikou Skupiny 42, ačkoliv „skupina Května byla [pouze] zaujata soubojem s pouhým dogmatismem a navíc zůstávala sama v sobě stále ještě alespoň zčásti pod vlivem překonávané ideologie“.363 Skupina 42 se na rozdíl od „květňáků“ nevymezovala jen negativně. Autor se vrací i ke sbírkám, které Šotola vydal v roce 1955, jsou podle něj oproti dobovému očekávání málo optimistické, ale obsahují „o to více dobové naivity, s níţ je zdůrazňována opět prostota – tentokrát tvrdého mírového ţivota vojáků“.364 Sbírku Svět náš vezdejší popisuje Blaţíček jako sbírku básní navozujících náladu a vyjadřujících „dravou chuť do ţivota v jednotě jeho různých stránek […] a očistnou odhodlanost“.365 Blaţíček ovšem také zmiňuje nám jiţ známé výtky o nepodloţenosti (v tomto případě) hravých a pozitivních nálad a pocitů ţivotní konkrétností, čímţ se Šotolova poezie přibliţuje oficiálnímu optimismu. Blaţíček také poukazuje na další motiv, který Šotolovu tvorbu váţe k socialistické literatuře. Jedná se o víru ve vítězný pokrok lidstva. Dělá tak však pouze kladením protichůdných tezí vedle sebe, tedy opět myšlenku nepodepírá

362

Broţek, L. Prozaik Jiří Šotola se vrací ke čtenářům. Právo. 2000, roč. 10, č. 289, s. 10. Blaţíček, P. Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 168. 364 Tamtéţ, s. 168. 365 Tamtéţ, s. 170. 363

68

konkrétní zkušeností a utíká „k siláckému gestu“.366 Výtky o nepodloţenosti Šotolových deklamací reálným proţitkem se na stranu Šotolovy tvorby často vrací. Stať Blaţíček zakončuje tvrzením, ţe „pozornost budící dobově vázaná programová novost, která byla v padesátých letech chápána především ideologicky, je něco jiného neţ přetrvávající novost, originalita stylu“. Nicméně hlavně Miroslav Holub a Jiří Šotola podle něj tento nezaměnitelný styl vytvořit dokázali. „Prokazatelné talenty [...] svou dobu dokázaly přerůst.“367 Další Blaţíčkova stať z roku 2001, „Generace Května v šedesátých letech“,368 ze stejného souboru se zabývá dalším vývojem osobností původní skupiny. Další Šotolova tvorba, tj. od sbírky Venuše z Mélu, je charakteristická snahou po celkovém postihnutí světa a zároveň v jednotlivých sbírkách nárůstem skepse. Sbírka Co a jak je podle autora velmi silně inspirována Holanovými verši ze 40. a 50. let (vyjít mohly aţ v letech šedesátých). Šotolův pokus o existenciální výpověď se však podle autora nevydařil, verše zůstaly opět jen na povrchové úrovni, prvoplánové a bezobsaţné. Další Šotolovou tvorbou šedesátých let se jiţ stať nezabývá. V roce 2002 také vyšel sborník Ţivot je jinde…? věnovaný literatuře 70. a 80. let 20. století. Jeho součástí je stať Bohuslava Dokoupila „Dějiny z podhledu: Jiří Šotola“, ve které se zabývá hlavně románem Svatý na mostě, dává jej do souvislostí s románem Kuře na roţni. Dochází k názoru, ţe romány spojuje téma hledání smyslu. „Kuře na roţni by mohlo být charakterizováno jako román o hledání smyslu a Svatý na mostě jako román o nenalézání smyslu.“369 K chápání negativně vyznívající hlavní postavy Johánka z Pomuku, coţ bylo předmětem zájmu mnoha kritiků románu, Dokoupil dodává, ţe Johánek se od ostatních postav románu, také implicitně ve vyprávění negativně hodnocených, odlišuje tím, ţe negativní vlastnosti neskrývá a tím ostatním nastavuje zrcadlo. Blahoslav Dokoupil podotýká, ţe tento román obsahuje „myšlenkovou trhlinu“. Ta spočívá v tom, ţe Šotola rozdělil svět obyčejných lidí, zpodobený v rámcových kapitolách ze současnosti, a svět velké historie, zpodobený ve vylíčeném historickém období, kdy ţil Johánek z Pomuku. Podle Dokoupila Šotola „odtrhl obě sféry od sebe a nalhával si, ţe lidská slušnost je dostatečnou zárukou čestného ţivota […], ţe stačí, aby se člověk nedral nahoru a nemyslel jen na sebe, a ostatní mu bude přidáno

366

Blaţíček, P. Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 171. 367 Tamtéţ, s. 182–183. 368 Blaţíček, P. Generace Května v šedesátých letech. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 184–196. 369 Dokoupil, B. Dějiny z podhledu: Jiří Šotola. In Ţivot je jinde…? Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 2002, s. 264.

69

automaticky“.370 Zatímco dva předchozí romány se zabývaly právě střetem obyčejného člověka a dějin. Podle Dokoupila tato „myšlenková trhlina“ románu způsobila, ţe román byl interpretován velice odlišně.371 V roce 2003 měl premiéru televizní film Malovaný děti, jehoţ scénář vznikl na motivy stejnojmenného Šotolova románu. V Bratislavě v roce 2005 vyšel v překladu Šotolův román Osmnáct Jeruzalémů, který byl přeloţen do maďarštiny pod názvem Tizennyolc Jeruzsálem a vyšel v nakladatelství Kalligram. V roce 2006 vyšel v časopisu Česká literatura článek Zdeňka Pešata „Šotolův člověk a dějiny. K profilu jedné generace“.372 V kratší čtyřstránkové stati autor sleduje Šotolovu tvorbu od jejích začátků a s přihlédnutím k tvorbě celé generace spisovatelů, kteří procházeli stejnými dějinnými událostmi a zlomy jako Jiří Šotola. Román Tovaryšstvo Jeţíšovo povaţuje za vrcholné Šotolovo dílo. Pešat se zabývá i názorem, ţe význam románu je alegorický, ţe zpodobuje osudy mnoha lidí, kteří po válce přijali ideály komunismu a kteří poté procházeli těţkým obdobím uvědomování si svého omylu. Pešat hovoří o silném osobním akcentu v románu, který uţ v dalších Šotolových dílech mizí. Šotola však podle Pešata v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo „úzkostlivě dbá, aby se vyhnul jakýmkoli přímým aktualizacím“. Avšak právě proto „evokoval, naléhavěji neţ jakékoli alegorizující ztvárnění analogii k vlastnímu vývinu a s ním i té části generace, která prošla obdobným vývojem jako on“.373 Heslo Jiří Šotola nebo hesla jednotlivých děl byly zpracovány do několika slovníků českých spisovatelů a české literatury374. Heslo Jiří Šotola však chybí v Lexikonu české literatury. Jiří Šotola byl zahrnut do novodobé antologie poezie Pegasovo poučení.

370

Dokoupil, B. Dějiny z podhledu: Jiří Šotola. In Ţivot je jinde…? Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 2002, s. 268. 371 O sloţité struktuře románů Tovaryšstvo Jeţíšovo, Kuře na roţni a Svatý na mostě psal Milan Jungmann ve stati, která vyšla v roce 1988. Podle Jungmanna Šotola nesděluje myšlenky přímo, ty je nutné „dobývat z celé struktury díla“. To podle Jungmanna také způsobuje časté protichůdné interpretace Šotolova díla. Jungmann, M. Šotolova sarkastická metoda. In Cesty a rozcestí. Londýn: Rozmluvy, 1988, s. 110. 372 Pešat, Z. Šotolův člověk a dějiny: k profilu jedné generace. Česká literatura. 2006, roč. 54, č. 2–3, s. 274– 278. 373 Tamtéţ, s. 276. 374 Vojtková, M.; Novotný, V. Šotola, Jiří. In Slovník českých spisovatelů po roce 1945. Praha: Brána, 1998, s. 499–501; Novotný, V. Jiří Šotola. In Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2005, s. 655–656; Soukal, J.; Dokoupil, B. Jiří Šotola. Tovaryšstvo Jeţíšovo, Kuře na roţni a Podzim v zahradní restauraci. In Slovník české prózy 1945–1994. Ostrava: Sfinga, 1994, s. 380–386; Chaloupka, O. Jiří Šotola. In Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. Brno: Centa, 2005, s. 958–960..

70

3.5. Shrnutí Zájem recenzentů o Šotolovo dílo narůstá aţ s jeho sbírkou Svět náš vezdejší z roku 1957, kterou vystoupil jako přední představitel tzv. poezie všedního dne. O této básnické sbírce autoři pozdějších statí hovoří jako o prvním vyzrálém Šotolově díle375. Dobové přijetí tohoto díla je podle nalezených recenzí většinou kladné a ke sbírce vychází mnoho článků a recenzí. Ve sbírce Svět náš vezdejší i poetice skupiny „poezie všedního dne“ někteří recenzenti oceňují posun od české poezie předcházejícího období a jejího nekritického patosu a dále zájem o všední ţivot. V jedné recenzi této sbírky je upozorněno na návaznost „poezie všedního dne“ na poetiku Skupiny 42, kterou však dříve autoři „poezie všedního dne“ jako svůj inspirační zdroj úmyslně neuváděli, protoţe tato skupina nebyla politicky ţádoucí.376 V recenzích Šotolovy sbírky Svět náš vezdejší je poukazováno na časté pouţívání kontrastů a na zpodobení tématu lidské aktivity a tvůrčího lidského činu jako předpokladů plnohodnotné lidské existence. Na stranu básnické sbírky Svět náš vezdejší jsou směrovány i výtky. Soustřeďují se hlavně na konstatování o nejisté empirické podloţenosti ţivotních pravd, které jsou sdělovány, i o jejich přílišné obecnosti a nesrozumitelnosti. Recenzenti také upozorňují na pouţívání gest, vnějškový efekt básní. V recepci první vyzrálé autorovy sbírky, které si kritika všímala jako výrazného uměleckého počinu, je do značné míry obsaţena i kritická recepce básnických sbírek dalších. Ačkoliv kaţdá sbírka přináší něco nového, ať uţ tematicky, nebo po stránce formální, většina recenzentů se shoduje ve svém rozboru na základních atributech Šotolova básnictví. Tím je téma lidského činu a lidské svobody, zájem o všední ţivot, snaha o vyznání lásky k ţivotu ve všech jeho podobách, dále enumerace a s ní často spojené vyuţívání kontrastů, které je někdy hodnoceno jako samoúčelné. Další výtky se týkají myšlenkového světa básní, vyčítána je jejich plochost a povrchnost, básně jsou povaţovány za pouhé zpodobení předem připravené určité myšlenky bez autentického proţitku básníka. Myšlenka je to často obecná a někdy nejasná. Šotolovi je vyčítáno deklamování a to, ţe se on a lyrický subjekt jeho básní staví do pozice vědoucího a poučujícího. V případě další básnické sbírky Venuše z Mélu má kontrastivní metoda jeden konkrétní výraz – a to je spojování vysokého, vznešeného – zde zpodobeného sochou Venuše

375

Blaţíček, P. Nad poezií Jiřího Šotoly (Doslov). In Šotola, J. Ročník 24: výbor z veršů 1944–1960. Praha: Mladá fronta, 1961, s. 134–141. 376 Na tuto skutečnost upozornil jiţ Václav Havel v článku ve druhém ročníku časopisu Květen. Více o něm viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce od počátků do roku 1969“. Havel, V. Pochyby o programu. Květen. 1956–1957, roč. 2, s. 29.

71

z Mélu – a obyčejného a všedního – zde „chlap ve svetru“. Někteří recenzenti vyzdvihují Šotolovu básnickou spontaneitu i znepokojivost básní. Sbírka Bylo to v Evropě z roku 1960 byla hodnocena kladně po stránce ideologické, ale po stránce umělecké tento Šotolův pokus o pásmo nezaujal. Opakuje se metoda pouţívání kontrastů a jejich hromadění za účelem pojmout do básně celou skutečnost, coţ je podle recenzentů nepřesvědčivé, hovoří se o potlačení osobitosti ve prospěch deklamování určitých myšlenek (zde víry v lepší, socialistický svět a pokrok v rámci něj). V roce 1961 vyšel výbor z Šotolovy básnické tvorby Ročník 24. Nad tímto výborem se kritické uvaţování o Šotolově tvorbě jiţ rozrůznilo více. Jednak byla vyzdvihována Šotolova spontaneita a schopnost prostřednictvím výčtů a kontrastů se vyslovovat k celé skutečnosti lidského ţivota, dále bylo opět zdůrazněno sdělení o víře v pozitivní činnost člověka a v lepší budoucnost. Na druhé straně se však více prosazují názory o deklamativnosti Šotolovy poezie a o zpodobování předem daných myšlenek a názorů. Sílí názory, které popírají do té doby převaţující pohled na přínosnost poezie skupiny Května i Jiřího Šotoly. Je zpochybňován výrazný rozdíl mezi patetickou poezií první poloviny 50. let 20. století a „poezií všedního dne“. Více se prosazují názory, ţe tato poezie navazovala na tvorbu předešlou a ţe byla také schematická. Poezie Jiřího Šotoly, jakoţto výrazného představitele této poezie, byla v rámci širšího kritického prostoru, který šedesátá léta přinášela, přehodnocována. Následující sbírka Hvězda Ypsilon z roku 1962 výtky k Šotolově tvorbě uklidnila, recenzenti často konstatují, ţe odvrat ke konkrétním lidským osudům a odstup od obecných deklamací Šotolově poezii prospěl. I v této sbírce je přítomno typické hromadění motivů a kontrasty. Naopak sbírka z roku 1963 Poste restante znamená subjektivizaci lyrické výpovědi. Jiří Šotola nadále vyuţívá kontrasty, podobně jako ve sbírce Venuše z Mélu se jedná o konfrontování vznešeného a obyčejného, zde vysněné a neproţité lásky k Róze a lásek opravdových. Za tuto sbírku získává Jiří Šotola další výroční cenu nakladatelství Mladá fronta. Ke sbírce jiţ nevychází tolik recenzí jako k předchozí sbírce Hvězda Ypsilon. Dalším velkým impulzem k polemice o Šotolově poezii bylo vydání básnické sbírky Co a jak v roce 1964. Recenzenti se většinou zabývají formální změnou Šotolových veršů, po volných verších předcházejících sbírek Co a jak aţ na úvodní a závěrečnou báseň přináší devítiveršové básně. Autoři statí k této sbírce shrnují poznatky o Šotolově dosavadní tvorbě, zůstávají dva základní pohledy na ni. Jednak je vyzdvihována spontaneita a emocionalita Šotolových básní. Na druhé straně je Šotolově poezii vyčítána schematičnost, mýtotvornost a deklarativnost, obecnost i zmechanizování postupů.

72

V polovině šedesátých let je tak jiţ pohled na tvorbu generace autorů „poezie všedního dne“ v oficiální kritice rozrůzněn. To bylo způsobeno i o něco lepšími kulturně-politickými podmínkami. Proto je moţné útočit i na tvorbu prvního tajemníka Svazu československých spisovatelů. Vedle přehodnocování pohledu na význam této tvorby a názorů, které odmítají, ţe by se „poezie všedního dne“ výrazněji vymykala z dobové schematické poezie, se také objevují názory, které její význam sniţují poukazováním na to, ţe tato tvorba se jevila jako nejvýraznější umělecký počin v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli.377 Poslední autorova básnická sbírka Podzimníček, která vyšla v roce 1967, vzbudila v recenzích většinou pozitivní ohlasy. Zmiňováno bylo časté téma Šotolových děl – aktivita člověka – a dále také téma vztahu člověka a historie. Autoři recenzí si také všímají dramatických postupů i motivů, které se pojí s divadlem. Objevují se nadále myšlenky o povrchní efektnosti básní. Ve druhé polovině 60. let zaznamenal Jiří Šotola úspěch dvou svých televizních her, Waterloo (1967) a Bellevue (1969). V roce 1969 vyšel jeho první román a zároveň podle mnohých kritiků i Šotolovo nejzávaţnější dílo Tovaryšstvo Jeţíšovo. Dobové recenze, které se autorce této práce dostaly do rukou, tento román bezvýhradně kladně přijaly. I statě, které vyšly o mnoho let později, tento román hodnotily většinou jako jeden z nejvýznamnějších počinů v rámci historické prózy své doby. Recenze i statě se zajímaly o jazyk románu, vypravěčské postupy, jeho kompozici. V románu byla opět identifikována kontrastní metoda, autoři statí se zabývali Šotolovou prací s motivy, lyričností a dramatičností románu. Interpretace se zabývaly moţnou paralelou příběhu hlavní postavy Vojtěcha Hada, jezuity, který postupně přišel o iluze o své sluţbě v řádu, k příběhům mnohých, kteří po druhé světové válce nekriticky přijali komunismus a poté byli hluboce zklamáni. Autoři statí shodně psali o tom, ţe Tovaryšstvo Jeţíšovo není historický román, jehoţ cílem je vykreslit zpodobenou dobu, ale román s příběhem s nadčasovou platností, jeden z linie ţánru historického románu, který se blíţí moderní próze ze současnosti. Další román, Kuře na roţni, vyšel poprvé oficiálně v Československu aţ v roce 1976 po autorově politické sebekritice z roku 1975, která mu umoţnila opět oficiálně publikovat. Mimo oficiální publikační moţnosti se Jiří Šotola ocitl díky svému působení v redakcích Literárních novin, Literárních listů a Listů, periodik, které se vyjadřovaly proti sovětské okupaci a snaţily se udrţet linii politické a kulturní liberalizace, kterou přinesl vývoj šedesátých let vyúsťující v tzv. „praţské jaro“ a která byla okupací a následným politickým

377

Frýdl, B. Jiří Šotola čili depatetizující patetik. Plamen. 1966, roč. 8, č. 6, s. 33–38.

73

vývojem přerušena. V době, kdy v Československu oficiálně nepublikoval, vydával Šotola svá díla v zahraničí bez posvěcení SČS a samizdatově, o jeho tvorbu se zajímala exilová periodika, domácí jej ignorovala. Ve švýcarsko-německém nakladatelství C. J. Bucher vydal román Tovaryšstvo Jeţíšovo (1971) i Kuře na roţni (1972) v němčině, česky vydal román Kuře na roţni poprvé samizdatově v roce 1974. Všechna tato publikování sledovala exilová kritika a dílo hodnotila pozitivně. V roce 1975 svým „Prohlášením“378 přerušil styky se samizdatovým prostředím i zahraničním nakladatelstvím C. J. Bucher a vrátil se do oficiální literatury. „Prohlášení“ mělo velkou odezvu v exilových periodikách, která otiskovala různé reakce na tento Šotolův krok. K prvnímu oficiálnímu vydání románu Kuře na roţni přistoupila domácí oficiální kritika opatrně a téměř o něm nereferovala. V oficiálních informačních článcích, které v té době k románu vyšly, byl interpretován v souladu s tehdejšími poţadavky na román „napraveného“ autora, román byl nadinterpretován.379 Oficiální literární kritika se románu více věnovala postupně ve druhé polovině 70. let a také v době jeho druhého oficiálního vydání v roce 1984, vyzdvihovala většinou Šotolovo vypravěčské umění, zabývala se střetáváním skutečnosti a fantazie v románu, vypravěčskými postupy, opět také tématem lidského činu a svobody člověka a zpodobením vztahu mezi člověkem a historií. Román byl kritikou hodnocen jako velice kvalitní próza. Další román, Svatý na mostě, vyšel v roce 1978, jiţ v době, kdy se Jiří Šotola výrazně prosazoval jako autor scénářů rozhlasových, televizních a divadelních her i scénářů k filmu. Podle dobových recenzí byla v tomto směru nejvýraznějším počinem jeho divadelní hra Cesta Karla IV. do Francie a zpět (1978), kritiky přijata velice přívětivě. Vyzdvihovány byly především sviţné dialogy a zvládnutí konverzačního charakteru hry. V případě románu Svatý na mostě se oficiální kritika opět zabývá vypravěčskými postupy, přičemţ je ale konstatováno, ţe Jiří Šotola se v případě tohoto románu opakuje po románu předešlém. Románu byla přiznávána čtivost, expresivní styl je však také povaţován za monotónní. Na pozadí tohoto románu také proběhla diskuze o pojetí dějin v Šotolově díle, kterou svou negativní kritikou začal Jiří Hájek a do které se poté zapojil i Jiří Šotola, kdyţ mj. popíral Hájkův názor, ţe v díle zpodobuje absurditu lidského ţivota. Okolnost, ţe Jiřímu Šotolovi bylo umoţněno nejen publikovat, ale také se veřejně ohradit proti kritice Jiřího Hájka, i to, ţe jeho dílu se kritika opět velmi věnovala, svědčí o 378

Šotola, J. Prohlášení J. Šotoly. Tvorba. 1975, č. 14, s. 7, 12. Viz článek v informačním týdeníku Nové knihy: Křemenáková, A. Příběh Matěje Kuřete. Nové knihy. 1976, zima, s. 8. Dále viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce v letech 1969–1989“. 379

74

skutečnosti, ţe Jiří Šotola byl jiţ reţimem akceptován. Jak o tom však referují některé exilové příspěvky,380 Šotolovo oficiální publikování se neobešlo bez střetů s domácí cenzurou. Na problémy s vydáváním děl lze usuzovat i z výpadů proti Šotolovu dílu v československém oficiálním tisku381 a z toho, ţe některá díla byla staţena.382 O tom, ţe postavení Jiřího Šotoly nebylo v rámci oficiální literatury pevné, svědčí i fakt, ţe podobně jako Bohumilu Hrabalovi (který také mohl v normalizaci publikovat aţ po sebekritice) mu nebylo nabídnuto členství ve Svazu českých spisovatelů. V roce 1983 Šotolovi vychází další román, první díl zamýšlené volné trilogie, Malovaný děti. Názory na tento román lze opět rozdělit na dvě skupiny. Na část, která si cení Šotolova vypravěčského umění, jeho práce s jazykem i schopnosti působivého a soudrţného vyprávění několika epických linií, a na část, která upozorňuje na opakování postupů aţ moţnou manýru. K tomuto románu také vyšla exilová reakce, a to i jako polemika s oficiální domácí interpretací románu.383 Domácí recepce druhého dílu románové trilogie, Róza Rio, z roku 1986 je podobná. Navíc se vrací názor o ilustrativnosti Šotolova díla, který se objevil jiţ v souvislosti s jeho básnickými sbírkami. Podle této kritiky jsou postavy příběhu symboly, v románu nejde ani tolik o vylíčení jejich příběhu, ale spíše o ilustraci jiţ hotových myšlenek o nutnosti lidského činu, kterým se člověk osvědčí ve své lidskosti. Ve druhé polovině osmdesátých let se Jiří Šotola více zapojoval do oficiálního kulturního ţivota. Poskytoval rozhovory, dále pokračoval v práci na scénářích a hrách. Pro Národní divadlo například na zakázku napsal hru A jenom země bude má (1986) k výročí 150 let od úmrtí Karla Hynka Máchy. Téhoţ roku, kdy vyšel druhý díl trilogie, také vychází román Osmnáct Jeruzalémů. Recepce tohoto díla je velice rozrůzněná, coţ poukazuje na větší volnost v kritickém pohledu na Šotolovo dílo i v kritice obecně. Recenzenti si všímají Šotolova vypravěčského i básnického umění, objevuje se opět názor o přílišné snaze o prosazení myšlenek tentokrát bez věrohodného ţivotního příběhu. Konkrétně měly být hlavní postavám – dětem – podsunuty myšlenky o podstatě lidského štěstí, které vězí v lidské sounáleţitosti. Závěrečný román trilogie Podzim v zahradní restauraci (1988) je zároveň posledním dílem Jiřího Šotoly. Téhoţ roku byl Jiřímu Šotolovi nabídnut vstup do SČS a byl mu udělen titul zaslouţilý umělec. Recenzenti se většinou shodují v konstatování, ţe v této knize byl 380

an. Jiří Šotola na roţni cenzury. Listy: časopis čs. socialistické opozice. 1978, roč. 8, č. 6, s. 51–52. Rzounek, V. Z jakého úhlu? Rudé právo. 1981, roč. 62, č. 243, s. 5. 382 O tom viz např. práci Libora Vodičky a Pavla Janouška o inscenaci Šotolovy divadelní hry Pěší ptáci. Vodička, L.; Janoušek, P. České drama 1969–1989 (III.). Divadelní revue. 2006, roč. 17, č. 3, s. 54. 383 Jungmann, M. Šotolova sarkastická metoda. In Cesty a rozcestí. Londýn, 1988, s. 110–121. 381

75

patos, který byl autorově tvorbě dlouho vytýkán, konečně umně vyváţen ironickým nadhledem i ţivotní autentičností příběhu. Šotola zpodobil konkrétní ţivotní příběh, který nepůsobí jako v případě románu Róza Rio jako prostředek ke sdělení nějakého poselství, o to více je poselství, které nese, působivější. Moţný patos ve zpodobování a zároveň hodnocení všedního ţivota byl popřen ţivotní zkušeností i ironickým nadhledem. 8. května roku 1989 Jiří Šotola zemřel. Brzy po revoluci, v roce 1990, vychází znovu jeho první román, Tovaryšstvo Jeţíšovo, po více neţ dvaceti letech od prvního, staţeného vydání. Šotolově tvorbě se dále věnuje několik statí, jeho dílem se také zabývají shrnující studie např. k jednotlivým literárním ţánrům, skupinám apod., jeho jméno či jednotlivá díla jsou hesly v několika slovnících české literatury. Významným příspěvkem k poznávání díla Jiřího Šotoly jsou statě Přemysla Blaţíčka,384 které se věnují fenoménu časopisu Květen i jednotlivým autorům s ním spjatým, stať Milana Jankoviče o románu Tovaryšstvo Jeţíšovo385 či stať Zdeňka Pešata386 o díle Jiřího Šotoly. (Více viz kapitolu „Recepce a další vydávání díla Jiřího Šotoly po roce 1989“.) Pokus o souborné vydání prozaického díla v nakladatelství Eminent se nezdařil, narazil podle vyjádření nakladatelství na nezájem čtenářů.

384

Blaţíček, P. Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958 a Generace Května v šedesátých letech. In Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002, s. 166–183 a 184–196. 385 Jankovič, M. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. Česká literatura. 1992, roč. 40, č. 5, s. 513. 386 Pešat, Z. Šotolův člověk a dějiny: k profilu jedné generace. Česká literatura. 2006, roč. 54, č. 2–3, s. 274– 278.

76

4. Interpretace románů Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni Dvě interpretace, které jsou součástí této práce, na sebe částečně navazují. Zabývají se podobnými tématy, tedy jazykem díla, vypravěčskými postupy, prací s motivy i konkrétními motivy putování, deště ad., zpodobením vztahu člověka a historie i jeho vyzněním i dalšími společnými tématy. Dále se věnují ironii a humoru, lyrickým a dramatickým prvkům v těchto románech. Interpretace románu Kuře na roţni částečně vychází z interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. V této je zase několikrát odkazováno na druhou interpretaci. Kaţdá interpretace se však zabývá i jevy, které jsou pro daný text typické. Dva Šotolovy romány byly v této práci interpretovány v kontextu celého Šotolova beletrického díla, interpretace se snaţily postihnout i prvky, které jsou pro Šotolovu tvorbu jako celek důleţité a charakteristické. Zajímají se také o vývoj a proměny těchto prvků v Šotolově díle. V závěru se pak autorka snaţí o malou interpretaci celého Šotolova díla, vystiţení hlavních myšlenek, které přináší. V interpretační části práce se minimálně vycházelo i z některých dalších prací o Šotolově díle. Pokud tomu tak bylo, na danou stať či článek autorka odkázala. Podobně bylo odkazováno na články a statě v případě, ţe obsahovaly další zajímavé informace k danému tématu.

4.1.

Interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo

Román Tovaryšstvo Jeţíšovo vyšel v roce 1969. Jedná se o autorovu prozaickou prvotinu a zároveň o dílo s klíčovým postavením v rámci jeho tvorby, kritiky je povaţován za Šotolovu nejlepší prózu. Autor v rozhovoru pro deník Mladá fronta387 před vydáním románu mluví o pocitu, ţe jako básník se začal opakovat. Námět pro Tovaryšstvo Jeţíšovo chtěl Šotola původně zpracovat jako drama, ale nakonec se materiál natolik rozrostl, ţe napsal román. Autor v rozhovoru podotýká, ţe v předcházející básnické tvorbě nebyl „čistým lyrikem“ a ţe do básní se mu často „nevešlo“ vše, co chtěl, proto také sáhl po jiném literárním druhu. 388 Jiří Šotola uţ poté další básnické sbírky nevydal, věnoval se próze, dramatu a psaní scénářů. Román Tovaryšstvo Jeţíšovo byl soudobou kritikou přijat velice kladně.389

387

Šotola, J. Mám rád divadlo a historii. Rozmlouvali I. Zitková a V. Falada. Mladá fronta. 1969, roč. 25, č. 293, s. 4. 388 Důleţitou součástí románu Tovaryšstvo Jeţíšovo i dalších autorových próz však zůstávají dramatické a lyrické postupy, viz dále. 389 Viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce v letech 1969–1989“.

77

Pojetí dějin v Šotolově tvorbě se proměňuje. Některé básně z padesátých let znamenají přihlášení k ideologicky podmíněnému pojetí dějin.390 Většinou se však básník (i v básních z vojenského a z válečného prostředí) věnuje intimním tématům – lásce, přátelství, domovu, jedná se o básně reflektující radost z konce války a očekávání budoucnosti i děsy, které si z války lyrický subjekt odnáší. Politickým smýšlením byla více ovlivněna pozdější básnická sbírka, Bylo to v Evropě (1960).391 Šotolu však zajímal vţdy především člověk, jeho postavení na světě, moţnosti jeho uplatnění a moţnost najít štěstí. Zájem o jednotlivé osudy a jejich prostřednictvím zájem o lidský ţivot obecně je charakteristický pro básnickou sbírku Hvězda Ypsilon (1962). Historie stojí za vším, nicméně pro Šotolu ztrácí pozitivní význam, vytrácí se přesvědčení o zákonitostech směřování k lepší budoucnosti, zůstává pokorná víra ve smysluplný ţivot člověka. „Muţ prostě umírá. A historie / ţelezo, pára, pohyb tříd a filosofií, / je samý let a svár a samé „donekonečna“, / ţár rudý, romantický, v kterém / se peče svět a my si ho jak chleba berem.“392 V dalších textech dospívá lyrický subjekt ke skepsi, odmítá moţnost, ţe by dějiny znamenaly vývoj k lepšímu, a lidské snaţení v těchto básních ztroskotává. Šotola se většinou s poznáním těchto zákonitostí vyrovnává s ironií. V románu Svatý na mostě například po Johánkově nesmyslné smrti, která se smrtí světce Jana Nepomuckého neměla nic společného, a po líčení přízemních mocenských strategií či osobních problémů dalších postav následuje konstatování: „Události pokročily notně a směrem správným, směrem bohulibým, směrem ku spáse.“393 Ironii této vsuvky podtrhuje implicitní autor i následující větou, kterou shazuje váţnost věty předchozí: „Preláti církve vylézali jako mouchy ze škvír.“394 Zesměšnění historických událostí, sniţování jejich významu je také častý postup. „V polou března se tatíček car Mikuláš Druhý vzdal trůnu. Dynastie Romanovců po třistaletém panování prchala do dějepisu. – Konečně, – pravil dějepis, otevřel dubovou truhlu s dynastiemi a trochu to uvnitř sešlápl, aby se tam příchozí vešli.“395 Téma dramatického vztahu historie a ţivota jednotlivce se v díle Jiřího Šotoly vyskytuje stabilně, pojetí se postupně mění. V básnické sbírce Bylo to v Evropě (1960) je historie plná hrůz a strachů, nicméně ty jsou překonávány lidským tvořivým gestem, neustálým obnovováním a vývojem. Jiné pojetí nabízí básnická sbírka Hvězda Ypsilon, která 390

Např. báseň „Věčný voják“ ze sbírky Červený květ je naivním podobenstvím rudé armády, která jako jediná bojuje za správnou věc, za světový mír a lepší budoucnost. 391 Deklamovaný kolektivismus, víra v lepší budoucnost člověka v socialistickém světě. 392 Šotola, J. Na smrt Václava Tháma. In Hvězda Ypsilon. Praha: Mladá fronta, 1964, s. 28. 393 Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 513. 394 Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 513. 395 Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 103.

78

vyšla poprvé v roce 1962. Historie se děje sama, člověk je jí pouze smýkán, „historie / šumí pod jeho hlavou / okolo Waterloo jsou v křoví ještě lidské nohy“396. Dějiny nedávají smysl a člověk se na nich neúčastní. Přesto není lidský ţivot marný, má hodnotu sám o sobě, ve své prostotě (nejsilněji je toto pozitivní chápání ţivota, obsahující i smíření se smrtí, zpodobeno v básni „Milenci“). Obyčejný ţivot ţijí a ţily v Šotolově pojetí i významné postavy dějin a kultury,397 i jich se drtivě dotýkají dějiny, ani ony je netvoří, i ony ţijí svůj malý lidský osud a ve smrti jsou s ním konfrontovány (básně „na smrt“). Smrt je součástí ţivota, je nutné se s ní smířit. Básnická sbírka ještě poskytuje naději, ţivot ještě nemusí být zbytečný. „A co já bych si přál? Aby tu po mně něco zbylo.“398 Básnická sbírka Podzimníček (poslední sbírka básní, vyšla v roce 1967) znamená v tomto směru další posun. Svět nemůţe být místem prostého a tichého lidského štěstí, člověk jím neuteče před agresivitou dějin. Dějiny se v básnickém vidění slučují s přírodou, příroda je děsivá, nevypočitatelná a temná stejně jako dějiny. V nich je ukryt pouze „smysl drcení / a absolutní devastace jménem / vítězství lidstva!“.399 Je jenom jedna „lepší“ cesta. Vzepřít se, i kdyţ je to k ničemu. Chodec (člověk) se proti Hlavě (historii) vzepře: „hází po ní vším, / co najde: kamením, / botama / a posléze svou kůţí. […] hází / a hází / a hází / a je v tom směšném pohybu / cos takového, ţe se ze tmy portálu / odlípla sama duše divadla / a mlčky se mu klaní“.400 Hodnota lidské vzpoury je jen v gestu.401 Nic se nezmění, historie se nezastaví, nezmění proto směr. Člověk ji nikdy nemůţe předvídat nebo ji snad tvořit. Tímto se dostávám k pojetí historie a vztahu člověka a dějin v díle Tovaryšstvo Jeţíšovo. Román vyšel po sbírce Podzimníček, v roce 1969, a myšlenková i tematická spřízněnost těchto děl je značná. Velmi patrná je právě na skeptickém pojetí vztahu, resp. střetu člověka a dějin. Toto bude i v dalších Šotolových prózách a dramatech zásadní téma. Díky znalostem o dalším Šotolově díle je moţné konstatovat, ţe Vojtěch Had, hlavní postava románu, a další postavy jsou modelovými případy. Ať jsou Šotolovy postavy v pozdějších

396

Šotola, J. Na smrt Václava Tháma. In Hvězda Ypsilon. Praha: Mladá fronta, 1964, s. 27. K tomuto tématu se Šotola vracel, například v dramatu Cesta Karla IV. do Francie a zpět konfrontuje oficiální ţivot státníka a osobní ţivot stárnoucího muţe Karla IV. 398 Šotola, J. Sentimentální varianta. In Hvězda Ypsilon. Praha: Mladá fronta, 1964, s. 46. 399 Šotola, J. Libreto č. 2. In Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 24. 400 Šotola, J. Libreto č. 3. In Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 36. 401 Takovým gestem bez naděje na ovlivnění událostí je v románu Róza Rio vzpoura hlavní postavy Růţeny, která si, ač nebyla ţidovského původu, ze solidarity a s pocitem spoluodpovědnosti za dění přišila na sklonku druhé světové války na kabát ţlutou hvězdu, a to s vědomím moţných následků. „Do dějepisu nevstoupíte, ale čin to je.“ Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 39. 397

79

dílech dosazeny do jakékoli historické doby, vţdy jsou konfrontovány s okolnostmi, které neovlivní,402 neosobním a nikým neřízeným dějinám neuniknou.403 Šotolovy postavy proto často procházejí deziluzí. Z víry ve vlastní moţnosti, ze sebejistoty, která vychází z důvěry v určitou ideu, dochází postavy k poznání, ţe idea byla mylná. Jejich svět se pod tímto zjištěním hroutí, jediná jistota mizí.404 Vojtěch Had, hlavní postava románu Tovaryšstvo Jeţíšovo, je jezuita, je kolečko v soukolí, které má smysl, jeho konání má tedy také smysl, „je jasné, co dělat dál, bude mnoho práce, mnoho uţitečné práce a málo času na zbytečné starosti“.405 Takové poslání přijal Had rád, bez nátlaku, „snad se mu zdálo, ţe krom své víry a tiché věrnosti trpícímu Bohu nemá celkem na tomto světě co pohledávat a na koho spoléhat“.406 Zpovědníkem u košumberské vdovy Marie Maximiliány se stal náhodou,407 prostě poslechl nadřízeného a šel plnit jemu svěřený úkol. Páter Had byl poslušný řádu, který mu úkoly ukládal. Na Košumberk přichází jezuita snadno zaměnitelný s jiným. Jde plnit povinnost, jde se starat o hraběnčinu duši, připravovat ji „ke smrti“ a plnit úkoly, které mu Tovaryšstvo uloţí. V páteru Hadovi však dříme myslící bytost, která má svědomí. Rád by poslouchal nařízení představených a plnil úkoly, nedokáţe však o věcech nepřemýšlet a slepě konat. Jemu uloţené úkoly (aniţ by chtěl a později navzdory svému snaţení) konfrontuje se svými pocity a názory. Má i svá vlastní egoistická přání a také své vlastní, z náboţenského přesvědčení vycházející představy o sluţbě lidem a jejím prostřednictvím také o sluţbě Bohu. „[Chci], aby uvěřili tomu, co vyznali. Aby poznali, co vlastně vyznali. Aby se z ubohého 402

Napoleon Bonaparte v Šotolově divadelní hře Waterloo nedokáţe zvrátit konec své popularity a moci, který přichází s vojenskými neúspěchy. Jeho lidé uţ nejsou slepě poslušní, mají námitky a vzdorují. Napoleon prochází deziluzí. „ – [Corvisart:] Pusťte ty vězně. – [Napoleon:] Uţ zas? To je zrovna teď ze všeho nejdůleţitější! Najednou vám to vadí! Jsou jen dva. Bývávalo jich víc, ne? A nevadilo to. Nikdy nikdo neprotestoval. Ani vy ne! – [Corvisart:] Ano. Asi se něco… změnilo, sire. – [Napoleon:] Co by se změnilo? – [Corvisart:] Asi uţ nikdo neví, proč se to má stát. Nemá to smysl. – [Napoleon:] Já vám povím, co se změnilo. Prohráváme. Dokud jsme vyhrávali, všecko mělo smysl. Kdybych si dal botu na hlavu, mělo to smysl. Nikdo o ničem nepochyboval.“ Šotola, J. Waterloo. Praha: Dilia, 1987, s. 55. 403 „Všichni jsme figurky na šachovnici dějin,“ pronáší říšský poslanec Václav Šťastný v divadelní hře Padalo listí, padala jablíčka. Šotola, J. Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Padalo listí, padala jablíčka. A jenom země bude má. Praha: Panorama, 1989, s. 97. 404 Procesem deziluze prochází mnoho Šotolových hlavních postav – jiţ zmiňovaný Napoleon Bonaparte ve hře Waterloo prochází deziluzí o svých vlastních schopnostech a svém poslání. Děti v románu Osmnáct Jeruzalémů zjišťují, ţe do Jeruzaléma nedojdou. Divadelní hra Bitva u Kresčaku nabízí deziluze dvě, deziluze z neslavného konce statečného ţivota Maultaš, Markéty Korutanské, který měl postavám dodat odvahu k odboji proti nacismu. A deziluze z návratu syna, který sice utekl z nucených prací, ale hrdinou, jak si jeho otec představoval, se nestal. 405 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 56. 406 Tamtéţ, s. 14. 407 Poníţení dějin na souhrn absurdního dění je zřejmé i v epizodických příbězích románu. Důvodem pro podání ţádosti o povolení na stavbu kapličky zasvěcené panně Marii nebyl zboţný úmysl, byl to výsměch zboţnosti opilého muţe. Kaplička byla dar Marii Maximiliáně za společnou noc od jejího manţela.

80

strachu, jak přeţít, stalo vědomí, jak ţít. A aby herezi nevystřídala vojenská bota, ale boţí pravda.“408 O tyto ideály Had přijde, bude je v sobě potlačovat, protoţe ty nebudou v souladu s nařízeními Tovaryšstva, proto bude Had potlačovat i své svědomí, lítost a lásku k bliţním. Kontakt s hraběnkou ho velice změní. Hraběnka ho začne zajímat i docela obyčejně lidsky, zajímají ho její pozemské starosti. Ačkoliv si byli „přiděleni […], jeden druhého si nevybral“,409 vzniklo mezi nimi přátelství. „ – [Hraběnka:] Přátelství? Co je vám? Bojíte se toho slova? Snad není tak strašné. Vy jste pro mne dobrý přítel, otče. Smím to tak pojmenovat? – [Had:] Děkuju vám.“410 Proti Hadovým zboţným a mravním názorům na to, co je správné, se v jeho nitru často staví pocit jeho historické povinnosti, nutnost poslušné sluţby řádu, který ví, co je spravedlivé a smysluplné a co má kdo dělat. Slouţit řádu znamená pro Hada slouţit Bohu, provádět boţí úmysly, slouţit zákonitému vývoji. Ačkoliv má dobré úmysly a snaţí se, ačkoliv má ve svém snaţení spojence (Matěj Tanner, piaristický kněz Alexandr), přesto se dění zvrhává špatným směrem. Páter Had je nástrojem uchopení moci jezuitů v kraji, z Košumberku má vyhnat hraběnku, má zde zaloţit kapličku, jezuitskou rezidenci, chrám. Jednotlivé lidské osudy Tovaryšstvo nezajímají, lítost nezná. O lidi a o skutečnou víru se Had příliš starat nemusí a ani mu na to nezbývá čas. Soustředěnou a pečlivou činnost, pomoc lidem, na kterou se připravoval a v jejíţ smysl věřil, vykonávat nemůţe. Had je zmítán vnitřním nepokojem mezi poslušností a svědomím.411 Jeho vnitřní myšlenkové pochody jsou rozporuplné, v úvahách osciluje mezi krajnostmi. „V koţíšcích, samy dvě, pěšky, poslední panstvo košumberské, navţdycky poslední, vyţeneme je odtud […] zámek nezboříme, zámek se můţe hodit, ale ty dvě nakonec vyţenem, těch škoda nebude, jdou, samy dvě a pěšky, jiné hraběnky a komtesy teď jistě jezdí v kočárech po Praze a po Vídni, jenom chudá vrchnost zůstává v zimě na panství, jiné hraběnky a komtesy teď myslí na dvorní ples a na operu a procházejí se po palácích s legáty a s biskupy, košumberské panstvo chodí pěšky na procházku kolem pivovaru a maštalí a místo na zpívanou mši do katedrály je otec Křiţulka vodí se zvonkem k obrazu a k svíčkám. Páteru Hadovi přišlo líto hraběnky, víc neţ kdy doposavad líto.“412

408

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 148. Tamtéţ, s. 255. 410 Tamtéţ, s. 139. 411 Kamil Horňák poukazuje ve studii „Próza barokizující“ na barokní rozpornost, sváry, pád hodnot a touţebné hledání harmonie a místa pro člověka v tomto chaosu v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Horňák, K. Próza barokizující. Host do domu. 1970, roč. 17, č. 3, s. 39–43. 412 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 77. 409

81

Mezi páterem Hadem a hraběnkou vzniká přátelství. Jejich rozhovory uţ nejsou rozhovory zpovědníka a zpovídané, páter Had hraběnku nepoučuje, naopak se hraběnce svěřuje. Toto pouto je však přerušeno sporem. Hraběnka touţí po dalším dobrodruţství ve svém ţivotě, nudí se. Had hraběnce odmítá rozumět, protoţe její jednání je neslučitelné s nařízeními Tovaryšstva, které má Had provádět, i jeho vlastními představami o ní. Had také ţárlí na hraběnčiny nové záţitky a touhy, ve kterých on nefiguruje a ve kterých se nevyzná. Hraběnka se poté sice kaje, cestu si k sobě s Hadem ale uţ nenajdou. Oba se trápí ve svých pochybnostech. Had se uchyluje do své samoty a snaţí se plnit úkoly, které mu zadává Tovaryšstvo. Rezignuje na vlastní aktivitu a někdy se pokouší obnovit své iluze, zatímco svět se děje úplně jinak.413 Vnějškově v Hadovi vítězí poslušnost, ale nepramení z přesvědčení, páter Had zůstává na pochybách. Přestane si sebe váţit a dělá to, co je mu nařízeno, co je nezbytně nutné. Pořád si není jistý sám sebou, proto se raději straní ostatních, a kdyţ je osloven, raději nerozumí.414 Pokud se v Hadovi probudí svědomí, hraběnky je Hadovi především líto. Motiv lítosti je, podobně jako v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo, zásadní i pro román Kuře na roţni.415 Vojtěch Had je jako zpovědník vdovy a dostudovaný doktor teologie, kterému nebylo umoţněno sloţit poslední zkoušku, pouhým pěšákem Tovaryšstva Jeţíšova. Román se ale věnuje i postavám, které se ze svého postavení mohly podílet na vytváření dějin (provinciál Matěj Tanner, arcibiskup Valdštejn). Navzdory představám těchto postav o prospěšnosti svého budoucího konání, jejich odhodlanosti i dosaţení vysokého postavení, které jim uskutečnění plánů mělo umoţnit, postavy prospěšné nebyly a plány neuskutečnily. „Aby člověk mohl dělat něco uţitečného, musí k tomu mít vysoké postavení. […] A aby si své vysoké postavení udrţel, nesmí uţ nikdy dělat nic uţitečného.“416 Aktivní zásah člověka do dějin je znemoţněn všem, vysoce postaveným, mocným lidem i těm obyčejným, jakým byl „pěšák“ páter Had či místní obyvatelé. „On má dluh. On musí platit Bílou horu. On musí platit vestfálský mít. […] On musí platit za Jaroslava z Martinic, za Karla z Liechtensteina, Albrechta z Valdštejna.“417 Obyčejný 413

Kontrastní obraz, kdy Had čte ve své cele Vergilia, zatímco ve sklepě pod ním jsou v hrozných podmínkách uvězněni potulný luterán Ondřej Zich a sedlák Ondřej Abraham. Had ví, ţe ani jeden z nich neprovedl nic, za co by měl být vězněn. Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 249–250. 414 Křiţulka se chce rozloučit s páterem Hadem, ten ale nic nechce slyšet. „– [Křiţulka:] ‚Tak sbohem, Vojtíšku. – [Had:] Co je? Kam zase jdete? – [Křiţulka:] Do Jeruzaléma, Vojtíšku. – [Had:] Nejsem tu pro smích, otče Křiţulko! Večer si o tom pohovoříme! – [Křiţulka:] Nepohovoříme, Vojtíšku.‘ Ale superior uţ přibouchl okno.“ Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 304. 415 Viz kapitolu „Interpretace románu Kuře na roţni“. 416 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 206. 417 Tamtéţ, s. 101–102.

82

člověk si myslí, ţe mocní mohou všechno změnit, ale ti jsou stejně bezbranní. Všichni jsou však trestáni. Absurdita trestu bez jasné viny je vyjádřena i v Šotolově básnické sbírce Podzimníček, v pátečním rozhovoru ze „Školy dialogu“. Otázky a odpovědi, které vysvětlení nedávají, celý dialog uzavírají do bludného kruhu.418 „– A kdo to vlastně platí? – Jede vlak. – Kdo bude stíhán? – Jede naopak. – Kdo je tu vinen? – Přece my. – Kde se to bude soudit? – Při zemi. […] – Budeme hodně platit? – Víc neţ dost. – Za kohopak? – Za celou společnost. […] – Kdo to pak bude platit? – Jede vlak. – Kdo bude stíhán? – Jede naopak.“419 Pocit viny provází všechny Šotolovy hrdiny. Důchodce František Flanderka se v románu Podzim v zahradní restauraci obrací k moţnému čtenáři svých zápisků: „Jenomţe aspoň malinké znamení kdybys mně dal. Jestli jsem vinen. Ne, samozřejmě vinen jsem. Všichni jsme vinni. Vším. Ale do jaké míry? Vědomě, nebo bezděky? Napravitelně, nebo nenapravitelně?“420 Dějiny se v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo dál odvíjejí, nikdo je nezmění, dění k ničemu nesměřuje.421 Výchozími ideály o sluţbě církvi a lidem, které se zdály být logickými na „zákonité“ cestě prosazování boţích úmyslů na zemi, se Vojtěch Had přestal řídit ve svých činech. Zaţívá pocity úlevy a radosti ve své sluţbě,422 aby se zase utvrdil v pocitu, ţe jeho snaţení by bylo marné.423 Ţivot pátera Hada šel dál, ale uţ zbytečně, bez smyslu, prázdně, byl zaměstnán jen svými pochybnostmi a uhýbáním před ostatními, aţ se jeho ţivot přiblíţil ke svému konci, aţ je konfrontován se smrtí své nejbliţší osoby, hraběnky Maximiliány.424 „Jak se to všechno vlastně stalo? Jak se to mohlo poslepu domotat aţ sem?“425 ptá se poté Had. Teprve tehdy se ze své deziluze, která jej paralyzovala, probírá.426 418

Dialogy, ve kterých se odpovídá na otázky, a přitom odpovědi smysl nedávají, jsou pro Šotolovu tvorbu typické. Podtrhují bezvýchodnost z nesmyslné situace. Například v románu Róza Rio: „ – Jenţe zadarmo tě parník nevezme. A tak tu čekám. Takový parník není, aby tě vzal zadarmo. – Na co čekáš? – Jsi hluchá? Na ten parník. – Který není? – Jo.“ Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 23. 419 Šotola, J. Pátek. In Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 69–70, 74. 420 Šotola, J. Podzim v zahradní restauraci. Praha: Mladá fronta, 1988, s. 95. 421 „Páter Had dobře věděl, ţe zrnko naděje uţ není, ţe ani nebylo. Ţe zbývá uţ jen dokončit, co se začalo. Dolít dţbán. […] I pokračovalo se horlivě v nesmyslné práci, jeţ vedla k vítězství.“ Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 322. 422 Páter Had tak pocítil i radost. „Protoţe splnil povinnost. Protoţe patří Tovaryšstvu. Protoţe je kámen, a proč by ne, co je na tom divného a smutného, ano, kámen ve stavbě, ve zdi, mocné a čnící do výšky. Skoro se podivil té radosti. Ale byla tu.“ Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 279. 423 V rozhovoru s provinciálem Matějem Tannerem, se kterým dříve sdíleli stejný pohled na sluţbu lidem a Bohu. „– [Had:] Naučil jste mě mít svobodnou vůli. – [Tanner:] Tak? A máte ji? – [Had:] Mám. Ale spí. – [Tanner:] Tedy ji opatrně vezmete, aby se neprobudila, a zase nám ji svobodně vrátíte. Tovaryšstvu Jeţíšovu ji vrátíte. A dost. Vidím, ţe jsem vám hloupě důvěřoval. Zbytečně jsem vám kdysi cosi vykládal. Byli jsme mladí, napuchlí pýchou a myšlením.“ Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 311. 424 Smrt člověka jakoţto bod, ze kterého se poměřuje smysl jeho ţivota, je typický motiv básnické sbírky Svět náš vezdejší. Při tomto ohlédnutí musí obstát celý ţivot, musí být skutečně proţit. 425 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 11.

83

S hořkostí si uvědomuje svou chybu, hraběnce uţ pomoci nemůţe, a co se stalo, nezmění. Aţ ve chvíli smrti Marie Maximiliány se Had rozhoduje zřejmě naposledy, a to konečně pro svědomí. Tovaryšstvu přestává slouţit.427 Konečně tou správnou reakcí pátera Hada je lítost a láska k bliţnímu. S předcházející básnickou tvorbou nespojuje román Tovaryšstvo Jeţíšovo pouze pojetí dějin. Jiří Šotola se v románu uplatňuje nejen jako prozaik, ale také jako básník a dramatik. Dramatické postupy jsou součástí i jeho předcházející básnické tvorby,428 a to častou dialogičností (např. celý oddíl básní „Škola dialogu“ v básnické sbírce Podzimníček), samotnými odkazy na divadlo (názvy básní „Libreto“ apod.), básněmi v podobě scénářů, scénických poznámek v závorkách. „(Nyní prosím: shůry / nechati zavlát něco průsvitného. A / aby to vlálo napůl opravdu / a napůl ironicky. Nevím, / lze-li to ušít. […])“.429 Jiří Šotola divadelnictví vystudoval a psaní dramat, jejich reţii a v mládí také herectví se věnoval. Odtud snad pramení časté návraty tematiky i divadelní postupy. I v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo některé úseky textu působí více jako scénář: „ – [Křiţulka:] ‚Nesahej na mě! Odstup! Apage!‘ Vytrhl se mu a chtěl běţet ke svým. Zich ho čapl za kutnu. – [Zich:] ‚Počkej, jezevečku. Nechoď tam, zmlátili by tě. Neumíš se prát. Máš sedět doma, jsi uţ dědek.‘ Otočil si ho k sobě. Podívali se na sebe. – ‚Taky jsi dědek.‘“430 Jako scénická poznámka (popis scény a pokyny hercům) působí například text o příchodu arcibiskupa Valdštejna do kaple, kde rozmlouvala hraběnka s Hadem: „V kapli hořelo jen pár svíček a o lavici bokem opřena tam stála černá hraběnka a u ní černý muţ a byli tak zabráni do rozhovoru, ţe se aţ lekli, kdyţ se rozletěly dveře. Nezdálo se, ţe by ten jezuita vdovu zpovídal; stáli tam jako někde u spinetu, klidně, důvěrně a přátelsky.“431 Zdeněk Pochop ve studii „Román zrodu moderní subjektivity“432 poukazuje na spojitost uţívání dialogů a celkového konfliktního vyznění díla. Román je podle něj jeden velký dialog, věčný spor a také neustálé přitahování a odpuzování dvou osudů. Vnitřními spory je sţírán nejen páter Had a hraběnka, ale i další postavy. Sedlák Abraham, vnitřně rozpolcený, rozhoduje o osudu svého vnuka v rozhovoru s otcem

426

K deziluzi Šotolových postav viz dále. „Všichni seděli v rezidenci a čekali, co Vojtěch Had udělá. A Vojtěch Had neudělal nic. A to byl konečně jeho první čin.“ Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 377. 428 Podobně epické prvky v básnické tvorbě, nejvíce ve sbírce Svět náš vezdejší v básních „na smrt“, ţivotních příbězích ve verších. Lyrické prvky se později také vyskytují v dramatech. 429 Šotola, J. Libreto č. 1. In Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 10. 430 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 235. 431 Tamtéţ, s. 177. 432 Pochop, Z. Román zrodu moderní subjektivity In Orientace. 1970, č. 1, s. 89–91. 427

84

Křiţulkou: „Vzalo to špatné konce, mnichu. Aby vás beránek boţí kopýtkama rozdupal! My uţ vás, hádám, nerozšlapem. Děkuju ti, mnichu. Přivedu chlapce.“433 Román je do značné míry postaven na dialozích. Implikovaný autor nechce zprostředkovat jen děj, naopak odkrývá vnitřní svět pátera Hada, hraběnky i dalších postav, jejich motivace, obavy, nejistoty i vnitřní spory. Vnitřní svět je zpodoben často v kontrastních úvahách, vnitřních dialozích. Dialogy Hada a hraběnky, ale i dalších postav jsou pro příběh zásadní. V románu totiţ nejde v první řadě o děj, ale o vztahy mezi lidmi, které se zrcadlí a dále posouvají právě v dialozích. Speciálními dialogy, které Šotola ve své tvorbě uţívá, jsou dialogy s neţivými věcmi, duchy, mrtvými. I tyto dialogy mohou být pro ţivot postavy velice důleţité, díky nim se postavy vyvíjejí a dozvídají se zásadní informace. V románu Tovaryšstvo Jeţíšovo takto s neţivými rozmlouvá hraběnka. Tento typ komunikace se pro ni stává v jistou dobu smysluplnějším a důleţitějším neţ kontakt s ţivými, a to ve chvíli, kdy se cítí opuštěna. O rodinu buď přišla, nebo jsou její blízcí příliš daleko, je vyhnána z Košumberku, a hlavně přišla o svého přítele pátera Hada, se kterým mohla předtím hovořit o svém strachu a nejistotě a který se jí snaţil poradit a pomoci. Uchyluje se tedy k jiným partnerům pro dialog. Více je tento postup rozvinut v románu Kuře na roţni (viz kapitolu „Interpretace románu Kuře na roţni“). Velkou část románu tedy představují scény, kde jsou mluvčí zřejmí. Pro další text je však charakteristická nejistota o mluvčím. Pro román jsou typické přechody mezi vyprávěním vypravěče, smíšenou řečí, polopřímou a přímou řečí postavy (nejen v tomto pořadí).434 „[Křiţulka:] ‚Otče Vojtěchu! Oni za námi nejdou. Počkejte trochu, Vojtíšku!‛ Neodpovídal. Má svůj úkol, svůj kříţ, svou tíhu na rameni, svůj pot kapající z čela, svůj strach, ţe nedojde. Co je mi do nějakého primasa; ať si jde domů jíst herynky. Za náměstím se cesta zúţila v kamenitou pěšinu a stoupala do stráně nad zahrady. Šli, sami, černí, šli jako osamělé stíny zelenou jarní krajinou, farář třískal do prkna a otec Křiţulka si dělal po prsou a po zádech červené pruhy. Páter Had se nadechl, zapotácel se a stoupal vzhůru.“435 V této ukázce po přímé řeči postavy otce Křiţulky následuje nejprve konstatování vypravěče v jednoslovné větě. Poté začíná smíšená řeč, ve které se mísí promluva vypravěče a postavy pátera Hada. 433

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 101. Abraham, ačkoliv katolickou víru nikdy nepřijal, Jezuity nesnášel a zároveň se jich bál, svěřil po vnitřním boji Tovaryšstvu Jeţíšovu svého vnuka Jana, protoţe nenašel jiný způsob, jak nadanému chlapci poskytnout vzdělání. Za tento svůj krok motivovaný lítostí a láskou k chlapci pak zaplatil ţivotem. 434 Terminologie Lubomíra Doleţela z práce Narativní způsoby v české literatuře. 435 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 96.

85

Další věta zaznamenává vnitřní monolog postavy. Následuje vypravěčův popis cesty a lyrické vypravěčovo líčení („šli jako osamělé stíny zelenou jarní krajinou“), které obsahuje hodnocení (expresivní sloveso „třískat“ v kontextu náboţenského aktu). Přechody mezi jednotlivými promluvovými typy jsou v textu časté. Vypravěč románu děj subjektivně hodnotí a stejně jako postavy i vypravěč disponuje ironií.436 „Stařec zul boty, natáhl se na zem, hlavu dal na sloţený vak, vzdychl a usnul. Páter Had sfoukl svíčku, odstrojil se a zalezl do postele. Pokojem voněly Křiţulkovy bylinky. Košumberská misie Tovaryšstva Jeţíšova, vojsko k hradebním střílnám této pevnosti boţí, byla na místě.“437 Vysmívat se dokáţe i hraběnka i páter Had. Jiţ unavený páter Had se vysmívá mladému otci Libertinovi, který má ještě své sny o sluţbě lidem a Bohu: „– [Libertin:] Ano, tady ani vy mě neposloucháte. Půjdu hned v Praze za otcem provinciálem. A jsem si jist, ţe vůbec nebude potřeba křičet. – [Had:] Mnoho štěstí. Vraťte se na bílém koni, statečný rytíři. A dávejte po cestě pozor, aby vám ho zas někdo neukrad.“438 V další ukázce se hraběnka výsměchem páteru Hadovi brání zoufalému pocitu, ţe svou existencí zabíjí své bliţní: „– [hraběnka:] Ale něčím je určitě zabíjím. A třeba prostě jen tím, ţe ţiju, ne? Já ţiju a oni umírají, copak nevidíte? Kdo ţije, je vinen. Nechci ţít. – [Had:] Podle toho bychom všichni museli být vinni, my, kdo ţijeme. – [hraběnka:] Moţná. To je vaše věc. Nemohu se starat ještě o vás o všechny. Mám toho sama dost.“439 Jelikoţ ironie a výsměch jsou vlastní pásmu vypravěče i postav, pouţití ironie neurčitelnosti původce obecně napomáhá. Ironie je jedním ze základních záměrů textu. Hořce ironické vyznění mají i konfrontace časových vrstev příběhu a motivické návraty (viz dále). Vloţený příběh o narození Marie Maximiliány a věštění šťastného ţivota nad její kolébkou je v rozporu s jejím skutečným tragickým ţivotním osudem, působí směšně a zároveň tragédii jejího ţivota podtrhuje. Dále je vloţen příběh o jejím prvním příjezdu na Košumberk, kdyţ jí bylo třináct let. Končí obrazem, ve kterém se spojují dvě časové vrstvy – je v něm zpodobena mladá Maximiliána, která přijíţdí na Košumberk v kočáře, a zestárlá hraběnka, která odchází pěšky za vozem se svými věcmi. „Fasuňky drkotaly dál, drkotaly dolů, za nimi shrbená hraběnka, kočár jel dál vzhůru po cestě plné kamení, v kočáře těhotné dítě, které teď oţilo a začalo se usmívat a těšilo se na Košumberk, na klid, na štěstí.“440 436

Milan Jankovič o próze Tovaryšstvo Jeţíšovo hovoří jako o románu seberealizace člověka v zoufalství a v ironii. Jankovič, M. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. Česká literatura, 1992, roč. 40, s. 514. 437 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 43. 438 Tamtéţ, s. 246. 439 Tamtéţ, s. 107. 440 Tamtéţ, s. 285.

86

Podobně kontrastivně Šotola postupuje i v případě syntaktického plánu. V textu jsou běţné úsečné věty. „Obraz leţel před oltářem pod schody. Malbou obrácený dolů. Povrţený. Potupený. Všichni vzdychli úţasem.“441 Tyto věty působí, jako by si překvapení lidé sdělovali viděnou skutečnost, nebo se můţe jednat o vyprávění vypravěče. Původce vět je opět nejasný. Hovorovost je další prvek vlastní všem promluvovým typům, rozdíl mezi promluvami je smyt.442 Vedle vět, které se úsečností přibliţují mluvenému projevu nebo reprodukci myšlenkových pochodů postav, se v textu vyskytují sloţitá souvětí, Šotola pouţívá citáty z jiných děl a přetváří je. „[…] Zich plakal, kdyţ jim líčil barvy a korouhve nového království, říkali mu král, král Ondřej poslední, král Hadrybral, a klopýtavý pár dál táhl krajem, obcházel v kruhu svoje rodné neštěstí, svou nebohou iluzi, vracel se, nemoha se vrátit, volal čistého Boha, nemoha býti slyšán, slyšel všivého Boha vagabundů, nemoha jeho řeči rozumět, zakrátko uţ sem ti dva patřili jak šindel na střechu, ne, nevrátili se, nikdy předtím tu nebyli […].“443 Souvětí není citováno celé, celkem má téměř 300 slov. Je na něm patrné mísení nízkého stylu po lexikální stránce (Hadrybral, táhl krajem, všivý Bůh vagabundů, jak šindel na střechu) a vysokého stylu po stránce syntaxe, jedná se o variaci na text Jana Ámose Komenského. „Ezechiáš na místě bezboţného Achasa dostav se na království, svolal nejprv kněţí a levíty a napomínal jich, aby obnovili v svatosti sebe i dům Boţí, a připomenuv předešlé neřády, řekl: Synové moji, nebluďteţ jiţ, vás zajisté vyvolil Hospodin, abyšte stojíce před ním byli sluţebníci jeho. […] a kněţí dali poţehnání lidu, i vyslyšán jest hlas jejich a přišla modlitba jejich k příbytku svatosti Hospodinovy v nebe.“444 Podobně je v románu Róza Rio pouţit husitský chorál Ktoţ jsú boţí bojovníci. „Růţena […] vykročila přímo tam, kde stál přimrazený pan Cajsik, a hvězda vykročila s Růţenou, my na tom trváme, my se svým nepřátelům nevyhýbáme, aniţ na jejich mnoţství hledíme.“445 Šotola prozaik zůstává nejen v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo také básníkem. Působivé básnické obrazy slouţí v románu jednak k samotnému posunu děje, jednak vytvářejí či dotvářejí atmosféru děje. Za obrazy prvního typu jsou povaţovány ty, jeţ nelze vynechat, aniţ by se zasáhlo přímo do dění příběhu. Tyto obrazy však zároveň obohacují zpodobenou

441

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 330. Více ke stylu Šotolova románu Tovaryšstvo Jeţíšovo ve stati: Hubáček, J. Ke stylu historické prózy. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 32–37. 443 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 225. 444 Komenský, J. Á. Haggaeus redivivus [online]. [cit. 5. srpna 2011]. 445 Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 125. 442

87

skutečnost o lyrický výraz. Obrazy druhého typu děj netvoří, neposouvají, ale doprovází jej a upravují, dokreslují. Jsou organickou součástí románu, stejně jako obrazy prvního typu. Mezi obrazy prvního typu autorka práce řadí například obraz spjatý s příchodem ducha arcibiskupa Valdštejna k hraběnce, kterým je oznamována jeho smrt: „Opřel se o veřej a pokusil se o úsměv; ten se mu ale přelomil a spadl na podlahu.“446 Jiným způsobem uţ v textu není zachyceno, ţe duch se usmát nemohl, protoţe mu do smíchu nebylo. Podobně obraz v další ukázce není nijak vysvětlen, je vysvětlením sám. „Něčím si ti dva byli podobni. Snad úsměvem, snad laskavým leskem očí, a snad i onou barvou a larvou vět a gest, jeţ kupce šlechtí, ale prelátovi na důstojnosti nepřidají.“447 Spojení „pokojem prásklo náhlé ticho“448 je jediným vyjádřením atmosféry, která v místnosti zavládla. Naopak obraz jako „protrţeným mlčením se hrne změť slov“449 nepřináší novou informaci, kdyţ je doprovázen konstatováním „Mluví a mluví.“450 Podobně i v dalších případech básnické obrazy popisovanou skutečnost umocňují: „ještě ďábel tu schází. Ďábel jak snídá anděla.“451 „Provinciál se probudil hrůzou […] nevěděl, ţe se mu i tentokrát jenom opakovalo, co uţ zná, co viděl […] uţ totiţ zapomněl […] Ale sen je trpělivé hrabavé zvíře.“452 Obraz „Venku s neslyšitelným třeskem cosi pukalo a lepkavá sladká vlna zaplavovala krajinu, aţ v údolích omdlévali ptáci.“453 je důsledkem a zároveň dokreslením velkého náboţenského vznícení hraběnky Marie Maximiliány a náboţenského dojetí pátera Křiţulky. Podle Milana Jankoviče v románu „lyrická výpověď rozšiřuje dosavadní významový prostor o novou dimenzi, o svůj vlastní hlas. […] Je to hlas básníka, hlas, který nás oslovuje přímo, jako by nad příběhem a jeho konflikty tkal ještě jednu, hustší síť řeči.“454 Lyrické výpovědi nemohou být většinou jasně připsány jednotlivé postavě ani vypravěči, jejichţ promluvy se ostatně často prolínají. Vystupují z textu jako samostatné úseky a působí, jako by byly zvláštními promluvami, nezávislými na postavách i vypravěči. Mohou to být co do rozsahu pouhé vsuvky, ale i celý odstavec. Lyrická výpověď je významnou součástí specifického stylu románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Je jimi dokreslována atmosféra jednotlivých setkání postav či jejich uvaţování. Obraznost je však pouţita i 446

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 355. Tamtéţ, s. 118. 448 Tamtéţ, s. 153. 449 Tamtéţ, s. 27. 450 Tamtéţ, s. 27. 451 Tamtéţ, s. 90. 452 Tamtéţ, s. 114. 453 Tamtéţ, s. 221. (Kurzíva NM.) 454 Jankovič, M. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. Česká literatura. 1992, roč. 40, č. 5, s. 520–521. 447

88

způsobem, který nevyvolává ani nepodtrhuje ţádné emoce postav či atmosféru situace. Věta „dásní katolické Prahy se prořezával nový, dobře zděný zub“455 jinými slovy říká, ţe se staví nové sídlo praţského provincialátu. Je hravým básnickým popsáním skutečnosti, zmnoţuje čtenářský záţitek. Lyrické obrazy jsou také součástí románu Kuře na roţni (viz kapitolu „Interpretace románu Kuře na roţni“) a dalších Šotolových próz, například v románu Svatý na mostě je uţito spojení „okno zasklené jakoby rybíma očima“.456 Lyrično je také součástí Šotolových dramat. V replice postavy Albrechta v divadelní hře Bitva u Kresčaku, ve které se mluví o cti, je ta připodobňována k tříbarevnému ptáku: „Čest se namalovat nedá. Břicho, nos, bradavici … ale čest? /S přimhouřeným okem se zadívá na Jana/ Leda jako ptáka na rameni. Trojbarevnýho.“457 Vnitřní soudrţnost díla i jeho gradaci zajišťuje v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo mnoho motivů, které se vrací v různých obměnách. Opakují se také témata hovorů a myšlenek postav. Had neustále v úzkostech přemýšlí o správném činu. Hraběnka se mnohokrát ptá po smyslu pozemského dění, páter Had odpovídá, ale hraběnka se ptá pořád znovu, ţádná odpověď stále méně suverénního pátera Hada ji neuspokojuje. Opakuje se téma samoty člověka. Vrací se pocity, ţe vše je „nejisté a prozatímní a všechno zase [začíná] znovu“,458 zmar vrcholí v závěru románu, kdy se tento pocit vrací, tentokrát ovšem v kontrastním spojení, konečném a jednoduchém konstatování: „Všechno se zdálo ještě nejisté, prozatímní; jako by ještě zatím nic doopravdy nezačalo. A najednou je konec.“459 Postavy také někdy předjímají věci budoucí.460 Vrací se obraz pátera Hada, jak polyká věci, které má vyplivnout (kyselé sliny z přemýšlení, zrnko naděje). Hraběnka s hrubou ironií a v obměnách často vzpomíná na svého druhého manţela („loutno má sametová, konvalium moje, byl to s vámi věru psí ţivot“;461 „loutno moje břichatá, trčící strome červený“462). Hadova nejistota v konání je podtrhována vracejícím se biblickým „Dí jemu Pilát: Co jest pravda?“ Motivicky 455

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 166. Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 316. 457 Šotola, J. Bitva u Kresčaku. Praha: Dilia, 1982, s. 12. 458 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 18. 459 Tamtéţ, s. 365. 460 Hned při prvním setkání s hraběnkou si Had představuje, jak má hraběnka potrhaný šat, trnovou korunu a plouţí se kajícím průvodem. To se po mnoha letech skutečně stane. Otec Křiţulka tuší své budoucí vyhnání. Podobně je předjímáno v dalších Šotolových dílech. Například František Flanderka v románu Podzim v zahradní restauraci chce zemřít na infarkt, coţ se také stane. Johánek z Pomuku si v románu Svatý na mostě říká: „Spálený kacíř vchází do legend. I světce z něho mohou udělat, paměť lidí je šálivá.“, čímţ také hovoří o sobě a o osudu svého příběhu v budoucnosti, aniţ by o tom věděl. (Ke specifické vypravěčské ironii v románu Svatý na mostě více v kapitole „Interpretace románu Kuře na roţni“.) 461 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 26. 462 Tamtéţ, s. 123–124. 456

89

se vrací pojetí lidu jako písku. „Je to jen písek. A nebezpečný písek. […] Dá-li se do pohybu, pokácí všechno nad sebou. I nás.“463 „Písek se pohnul, ale pokropili ho krví.“464 Důleţitý je mnohovýznamový motiv kamene (viz studii M. Jankoviče „Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo“465), dále se vrací například motiv deště a lidské volání o pomoc, motivy pěších ptáků, putování a Jeruzaléma (všechny viz dále). Motivy se vracejí, obměňují, gradují. I první kapitola je vlastně kapitolou závěrečnou, Jan Abraham na konci románu vychází na svou pouť, stejně jako kdysi vycházel Vojtěch Had. Na začátku románu přichází Vojtěch Had za hraběnkou na Košumberk, zablácený a unavený po dlouhé cestě. V závěru románu podobně přichází hraběnka k páteru Hadovi na Košumberk, který se jiţ změnil v sídlo jezuitů. Dále ke kompozici románu Tovaryšstvo Jeţíšovo viz „Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo,“466 Jaroslav Kolár píše o tzv. „uzlových bodech“, skupinových scénách, které jsou v románu pravidelně rozloţeny a ve kterých dochází ke střetávání protikladů. Postava pěšího ptáka je dalším prvkem, který propojuje jednotlivá Šotolova díla a má své místo i v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Tato postava se objeví často v souvislosti s motivy deště (symbol pro smutek, slzy a nepohodlí) a putování. Člověk jako pěší pták se poprvé v Šotolově tvorbě objevuje v básni „Moje konfese“ v básnické sbírce Svět náš vezdejší, která vyšla v roce 1957. „Člověk však / je pták, / je pěší pták, / a sám si hledá, jde a jde, / sám krvácí, / kdyţ nenajde.“467 Jako v jednotlivých dílech zrálo autorovo pojetí historie a vztahu člověka a dějin, v souvislosti s tím se posouvá i význam spojení „pěší pták“. Sbírka Svět náš vezdejší je pozitivním pohledem na lidské konání. Je oslavou jeho tvořivé činnosti, odvahy a elánu. Svět je tu pro člověka, člověk mu dává smysl. Zároveň člověk nezmůţe vše, je jen pěší pták, nemůţe létat, nemůţe dělat víc, neţ je mu dáno. Proto také trpí a někdy pyká za svou troufalost. Nicméně právě touha je to, co jej posouvá dál, je to důvod jeho existence, to, co dává ţivotu hodnotu.468 Není tomu tak v básnické sbírce Podzimníček. Lidská touha a odhodlání nevedou ke chtěnému, zůstává jen bezmoc, přidává se strach a lítost. Proto pták získává jméno Líto. Zůstává pěším ptákem, ačkoliv jméno Líto sugeruje „lítání“. Tímto kontrastem je podtrţena 463

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 164. Tamtéţ, s. 269. 465 Jankovič, M. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. Česká literatura. 1992, roč. 40, č. 5, s. 512–521. 466 Karfík, V.; Kolár, J.; Pohorský, M. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 79–87. 467 Šotola, J. Moje konfese. In Svět náš vezdejší. Praha: Mladá fronta, 1957, s. 60. 468 „svítá je středa, hoří plyn, někdo zvoní / ať je to kdo chce, jenom ne rakev s párem cirkusových koní, // ať je to kdokoliv, svět, socha, listonoš, hořící šál, mně se to líbí, pozvi je dál“ Šotola, J. Ranní okno. In Venuše z Mélu. Praha: Československý spisovatel 1959, s. 50. 464

90

jeho bezmocnost. Je to pěší pták, je celý mokrý a nezmůţe nic a moc dobře to ví. V jednotlivých básních sbírky Podzimníček se vrací, třeba jen proto, aby lyrickému subjektu dělal společnost, aby s ním vedl dialogy a aby byli spolu. Je nešťastný z neštěstí slabých dětí a s dospělými se vypořádává cynicky. Pláče a přivolává déšť, odmítá se zabývat věcmi dospělých, je ironický a nezdvořilý, nicméně také bezbranný a bezmocný. V románu Tovaryšstvo Jeţíšovo vídá pěšího ptáka stárnoucí zničená hraběnka, vidí ho mokrého, s rukama místo křídel, potom s pahýlky a potom má „místo křídel […] cosi nesmyslného a zaboha není s to se odtud vymotat“.469 V této podobě se hraběnce zjevuje otec Křiţulka, prostý jezuita, ne příliš chytrý, ale laskavý a spravedlivý. Je Hadovým chodícím svědomím, na které Had zapomněl, a zároveň obrazem bezmocnosti. Páter Křiţulka konal celý ţivot, nepochyboval a jeho činy byly uţitečné, i kdyţ mohly být někdy směšné. Tímto tvoří postava pátera Křiţulky kontrast k postavě pátera Hada,470 který marně touţil po rozeznání správných činů a jejich vykonání. Křiţulka přesto nekončí svůj ţivot s pocitem splněného úkolu, klidný a smířený. Ve smrti je Křiţulka poprvé sám a je nešťastný.471 Hraběnka ve svých viděních Křiţulku dále potkává a je jí ho líto, Křiţulka zůstává při zemi v podobě pěšího ptáka a pokračuje v nekonečné a marné pouti do Jeruzaléma, kam se vydává, i kdyţ ví, ţe nedojde.472 Jeho dětsky naivní a s trochou nadsázky pronášené představy o mírném nebi jsou po jeho smrti konfrontovány s hraběnčiným viděním. „Jen budu lehčí. Nebudu tak funět do kopce. A nebudu čekat, kdy mě vyţenou. Odtamtud se pak uţ nevyhání. Tam má kaţdý své místo. Navţdycky. Tady na zemi nemá. V nebi má.“473 Hraběnka vídává Křiţulku po smrti na zemi, kde nemá své místo, hledá jej, a proto putuje.474 Myšlenka, ţe po smrti nic není, nebe není475 nebo ţe v nebi je všechno, i to špatné, stejně jako v ţivotě,476 se objevuje v dalších dílech Jiřího Šotoly. 469

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 350. Jaroslav Kolár se domnívá, ţe román je do značné míry zaloţen také na střetávání dvou postav – přičemţ tyto dvojice jsou proměnlivé. Karfík, V.; Kolár, J.; Pohorský, M. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 79–87. 471 Křiţulka „klečel a věděl, ţe je sám a ţe je nešťasten, poprvé v ţivotě opravdu nešťasten, nakonec tedy sám a nešťasten. To je tedy součet všeho trmácení a hauzírování, to je tedy summa ţivota.“ Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 305. 472 Cesta do Jeruzaléma, o kterém putující ví, ţe ho nemohou dosáhnout, je základním motivem románu Osmnáct Jeruzalémů. 473 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 220. 474 Motiv cesty tvoří rámec románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Na začátku románu odchází páter Had na Košumberk, v závěru románu odchází na svou misi páter Libertin. Putování je významné téma dalších Šotolových románů, hlavně románu Kuře na roţni, částečně také románu Svatý na mostě a románové trilogie, viz kapitolu „Interpretace románu Kuře na roţni“. 475 Ve sbírce Hvězda Ypsilon na útěchu, ţe se lidé shledají po smrti, reaguje lyrický subjekt takto: „ Ale ne, ale ne, / nesejdeme, / se světa sejdem, ale se nesejdem, / uţ ne.“ Šotola, J. Sentimentální varianta. In Hvězda Ypsilon. Praha: Mladá fronta, 1964, s. 45. 470

91

Další postavy spojené s putováním, kejklíři, tuláci, vojáci, potulní herci i putující děti, jsou důleţitými postavami dalších autorových románů a mají své malé místo i v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo.477 Doţívající hraběnka vídá „průvody vojsk a kajícnic“,478 „někdy šly přes dvůr svaté panny mučednice […], průvod malých dětí, někdy vojsko, někdy mokrý pták“.479 Kdyţ hraběnku páter Had přesvědčil, aby odešla z Košumberku, ta se jen výsměšně ptala, jestli „má snad naslinit prst a táhnout jako kejklíř nebo provazolezec“.480 Významné místo má v románu postava blouznivého putujícího mesiáše Ondřeje Zicha. Ten si svou vnitřní svobodu uchovává přes všechna příkoří pronásledovaného putujícího stárnoucího a sešlého člověka bez domova a bez obţivy podobně jako Matěj Kuře v románu Kuře na roţni. Obě tyto postavy jsou toho schopny díky svému vnitřnímu světu. V případě Ondřeje Zicha se jedná o náboţenské přesvědčení, v případě Matěje Kuře o společenství, které si stvořil ve svém osamění, aby měl s kým putovat. (Dále viz kapitolu „Interpretace románu Kuře na roţni“.) S postavou pěšího ptáka je spojen motiv mokra, deště, pták Líto v Podzimníčku déšť přivolává, sám je déšť, pláče, „on byl celý v dešti ponořen, / z deště měl kabát, z deště oční víčka / a skrčen v sobě byl jak šicí stroj, / co bez přestání šiješije slzy“.481 Hraběnka Marie Maximiliána často říká, ţe na Košumberku pěkně nebo často pršívá. Ale někdy také dodává „jenomţe dlouho“.482 Déšť patří ke Košumberku, účastní se důleţitých zvratů v ţivotě jeho obyvatel (například setkání arcibiskupa Valdštejna s hraběnkou). Déšť a pocit, ţe „někdo volá o pomoc“,483 tvoří často ponuré kulisy košumberského ţivota.484 Fikční světy tvorby Jiřího Šotoly jsou obohaceny o mnohé obyvatele v našem světě nereálné. Mluvící kameny, pochodující zástupy a duchové mrtvých, kteří chodí za hraběnkou, jsou výplodem její mysli, stávají se však postavami v tomto fikčním světě reálnými. Jejich prostřednictvím se hraběnka dovídá věci, které jiným způsobem vědět nemůţe (pozná, ţe zemřel arcibiskup Valdštejn). Čtenář se také díky textovému záměru pobaví na účet hraběnky, kdyţ ji opilý duch jejího druhého manţela nazve jménem své milenky ještě z časů, kdy ţil.

476

Např. v divadelní hře Bitva u Kresčaku: „To budu i na nebesích slepý? – Jako patrona.“ Šotola, J. Bitva u Kresčaku. Praha: Dilia, 1982, s. 18. Více v části Interpretace románu Kuře na roţni. 477 Více v dalších románech, viz kapitolu „Interpretace románu Kuře na roţni“. 478 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 355. 479 Tamtéţ, s. 349. 480 Tamtéţ, s. 278. 481 Šotola, J. První rozhovor s ptákem Líto. In Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 38. 482 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 179. 483 Tamtéţ, s. 194. 484 Déšť je také významným motivem románu Kuře na roţni, je symbolem nepohodlného ţivotního údělu hlavní postavy, dále viz kapitolu „Interpretace románu Kuře na roţni“.

92

Hraběnka o těchto milostných pletkách svého muţe nic neví, manţelův omyl přechází s nepochopením. Významnější místo mají oţivlé loutky či přízrak Boha, dávné lásky a dalších v románu Kuře na roţni. I Matěj Kuře pozná, kdyţ někdo z jeho známých zemře, a to tak, ţe přízrak mrtvého k němu přijde bez bot, i pro Matěje se tito společníci stávají jeho novou rodinou. Pták Líto je zase smutným společníkem smutnému lyrickému subjektu v básnické sbírce Podzimníček. Přízraky hlavní postavy románu Róza Rio se podobně stanou ve fikčním světě reálnými účastníky Rózina odporu vůči nacistům. Nakonec je pes, Rózin imaginární společník pro noční bdění, přemýšlení a přišívání hvězdy na kabát, zastřelen.485 Tovaryšstvo Jeţíšovo je románem plným kontrastů a konfliktů. V návratu motivů a témat, v konfrontacích časových vrstev příběhu i v samotném vypravěčově hodnocení a hodnocení postav je přítomna ironie jako důleţitý textový záměr. Spolu s uţitím dialogů a specifických vypravěčských technik román Tovaryšstvo Jeţíšovo podává velice dramatický obraz světa, kde se „volá o pomoc“. Román Tovaryšstvo Jeţíšovo je také románem o iluzi a deziluzi a zároveň románem o hledání, zmarnění, ale i o nalezení. Iluze o existenci vyšší pravdy, které se lidé mají poddat, které mají slouţit a obětovat se jí, ať uţ je jakákoliv, ničí lidské vztahy, činí lidi nástrojem svého prosazení, znemoţňuje jim proţít plnohodnotný ţivot.486 Deziluze pak znamená zmatek a strach. Postava ztrácí orientaci ve světě a svou jistotu, tápe a se svými zmatky se ukrývá do samoty. Páter Had touţí po „cele bez dveří“, má pocit, ţe „všechno ostatní je vězení“.487 Ve své samotě však klid svědomí nalézt nemůţe. Šotola své postavy vţdy iluze zbavuje. Matěj Kuře v románu Kuře na roţni se dozvídá, ţe Bůh ţivot na zemi neřídí a nic na světě nedokáţe změnit a ţe v nebi je ţivot stejný jako na zemi. Postavy divadelní hry ze současnosti Ajax zjišťují, ţe člověk, kterého si takto překřtili, je ve skutečnosti jiný, ţe si v představách o něm jen oţivovali své vlastní staré tuţby. Laco v divadelní hře Pěší ptáci dochází k poznání, ţe „Itálie není“, ta pro něj zosobňovala lepší ţivot, východisko z marasmu všedních dnů. Děti v románu Osmnáct Jeruzalémů zjišťují, 485

Více k pojetí postav-přízraků v kapitole „Interpretace románu Kuře na roţni“. Cíl proţít ţivot „naplno“ i vědomí neopakovatelnosti a „neopravitelnosti“ ţivota je postulován ve většině Šotolových děl. (O to smutněji v tomto kontextu působí ţivotní příběhy postav, které ţivot promarnily.) Např. uţ ve sbírce Červený květ v přímém, naivním konstatování. „Ţivot prohraný / se nedá znovu hrát. / Ţivot ţijem jednou. / Jenom jedenkrát.“ Šotola, J. Na západ. In Červený květ. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 11. 487 Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 250. 486

93

ţe do cíle své cesty, do Jeruzaléma, nedojdou. Vojtěch Had prochází bolestnou cestou pochybování o správnosti svého poslušného konání ve prospěch ideje, aţ dochází k poznání, ţe jeho poslušnost způsobovala utrpení jiným, tedy správná nebyla. Jiří Šotola odmítá iluze, nevěří ani v útěchu mimo „svět náš vezdejší“. Otec Křiţulka se v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo těší na nebe. Stejně tak další postavy Jiřího Šotoly, „[vcházeli] do zlaté brány a [mířili] k růţovým vodotryskům a k věţím s dunícími zvony. Stvoření kráčela s úsměvem, s očima blaţeně zavřenýma. A brána se uţ za nimi brzy začne zavírat. A všichni zůstanou uvnitř, zpívajíce a mávajíce korouhvemi; kdo nevešel, zemře. Nebude nikoho, kdo by před branou, sám, zmaten a vyvrţen, křičel, ţe se před ním na vyprahlé planině leskne město plné vody, zpěvu, lidí, korouhví, a ţe je to past.“488 Pro Křiţulku ani další postavy mírné, laskavé a spravedlivé či slabé není nebe vysvobozením ani odměnou. Nebe je trestem a všichni jsou vinni. Malá pastička na myši sklapne i pod postelí zemřelé hraběnky jako připomenutí toho, ţe smrt je past. Ta je v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo hořká a krutá. Přijde třeba v podobě šaška jménem Uzenáč a bude se své oběti smát. Vojtěch Had se v setkání se smrtí ohlíţí za svým ţivotem a vidí, ţe jej promarnil, stalo se v něm mnoho věcí – a podílel se na nich –, které se stát neměly. Šotolova postava tak opět v konfrontaci se smrtí hodnotí svůj ţivot, proti pozitivnímu vyznění ţivotních osudů postav básnické sbírky Hvězda Ypsilon však s úzkostí a s lítostí. Lidské ideály naráţí na realitu běţného ţivota, s ţivotem mají málo společného, protoţe ten je daleko pestřejší neţ obecné pravdy a představy. V pesimistickém vidění světa, jak jej podává básnická sbírka Podzimníček a román Tovaryšstvo Jeţíšovo, „bláznivý a morovitý svět hrčí na kolečkách“,489 obecné dění je absurdním vršením náhodných dějů, které člověka smetou, ať je to člověk obyčejný, nebo mocný. Iluzí je myslet si, ţe dějiny se ubírají zákonitým směrem. V románu Tovaryšstvo Jeţíšovo je to iluze hlavní postavy, která věří v moţnost podílet se na boţích záměrech na světě prostřednictvím slepé sluţby řádu, tedy prostřednictvím zapření svědomí, lidskosti, všeho přirozeného. Pro Šotolu má hodnotu konkrétní lidský ţivot, se všemi prohrami, výhrami i banalitami všedních dnů.490 Obecná idea a iluze o moţnostech jejího prosazení ţivotu škodí, protoţe se jej snaţí deformovat. Ţivotní příběhy dvou hlavních postav románu Tovaryšstvo Jeţíšovo, pátera Hada a hraběnky Maximiliány, jsou velice smutné. Přesto však v závěru 488

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 334. Tamtéţ, s. 336. 490 Uţ ve sbírce Hvězda Ypsilon v nových pohledech na ţivoty známých osobností v básních „na smrt“, které tyto lidi zbavovaly „legendistických“ nánosů. 489

94

románu nad ideou a iluzemi v Hadově smutném poznání vítězí lidskost, je to poznání o lásce k člověku, o nutnosti pomáhat si a drţet spolu. Toto poznání Hadovi opět přináší lítost a pocit viny, ale i první konkrétní správný čin. Iluze je popřena bolestnou deziluzí a nakonec poznáním, ţe člověku zůstává moţnost být na světě prospěšný a být milován.

95

4.2.

Interpretace románu Kuře na roţni

V románu Kuře na roţni pracuje Jiří Šotola s mnoha postupy, motivy a tématy, které vyuţívá v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo i v dalších dílech. V rámci interpretace románu Kuře na roţni budou tyto jevy sledovány v jejich vývoji, s vyuţitím poznatků z dalších Šotolových děl, stejně jako se postupovalo v případě interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Román Kuře na roţni vyšel poprvé v samizdatu v roce 1972, poté v exilovém nakladatelství C. J. Bucher v roce 1974, oficiálně v roce 1976. Oficiální československá kritika se románem z politických důvodů příliš nezabývala, teprve vydání z roku 1984 bylo opatřeno doslovem Miloše Pohorského, který se Šotolově próze věnoval soustavně.491 Jedná se o druhou autorovu prózu, opět s námětem z historie, tentokrát tvoří rámec vyprávění bitva u Marenga a bitva u Slavkova. Hlavním hrdinou je obyčejný člověk, který se protlouká ţivotem, jak můţe. Implicitní autor přistupuje k dějinám a k moţnostem jedince zasáhnout do nich podobně jako v předcházejícím románu. Mocní tohoto fikčního světa jsou stejně tak bezmocní jako obyčejní lidé. „Tento František sedal na trůně všecek ustaraný a věčně pobledlý. Protoţe zdroj, napájecí gejzír jeho vladařského génia, nebyl příliš veliký; jen taktak z něho občas ukapává. Zato dějiny se v jeho době urodily příliš veliké a šťavnaté. Císařovi se potilo jeho vysoké habsburské čelo, jakmile na krvavé okurky dějin jenom pomyslel. Časem si zvykl volat v úzkostech na pomoc policii. Policie pracovala a mocnář se snaţil. A ţivot mocnáře netěšil.“492 Hlavní postava románu, Matěj Kuře, je tentokrát člověk, který nepropadl iluzi o svém dějinném úkolu, přesto jej dějiny v podobě války pronásledují a on před nimi musí utíkat jako zběh. Matěj Kuře úděl tuláka přijal a putovat uţ nepřestal. Zásadním motivem románu Kuře na roţni je tedy putování. To je opět spojeno s motivem deště, ve fikčním světě románu prší téměř pořád. Déšť znamená nepohodlí, ztěţuje Matějovi jeho putování.493 Postavy fyzicky strádají. Matěj má několikrát moţnost zastavit se a ţít v klidu a relativním pohodlí. Nicméně po čase se začne nudit a odchází pryč, aniţ by věděl, kam jde, a aniţ by měl nějaký cíl.

491

Mj. doslovy k prózám Kuře na roţni, Malovaný děti, Róza Rio, Podzim v zahradní restauraci. Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 176–177. 493 „Lijavec chlístal, oni však nekráčeli zcela vzpřímeně, protoţe by se jim sesmekla trávnice; a oni netouţili po spršce, slétající jako roj divokých včel do vlasů. Bylo uţ dost na tom, jak jim čvachtalo v botách.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 130–131. 492

96

Putování je důleţitým motivem románu Sedmnáct Jeruzalémů (1986), příběhu o tragickém středověkém putování dětí do boje o Jeruzalém. Román Osmnáct Jeruzalémů je výrazně námětově spjat se sbírkou Podzimníček, jednak zájmem o děti a jejich utrpení, jednak pojetím dějin jako řetězce náhodně řazených událostí, které neberou ohled na jednotlivce. Děti románu Osmnáct Jeruzalémů se zpočátku upínají k Jeruzalému jakoţto k cíli, později začnou pochybovat o jeho existenci. „– Kam jdeme? Proč jdeme? – pofňukávala Bára Kopyto. – Tlapat po dvorku dokolečka by vyšlo nastejno.“494 Děti postihuje jedna tragédie za druhou, ale nezbývá jim nic jiného neţ jít dál. „A tedy první tiše zapískal, / stoupli si na noţky a šlo to, / a tak šli.“495 Stejně tak Matěj se rozhodl pro putování a později uţ o nic jiného ani nestojí. Putování je pro hlavní postavu Matěje v románu Kuře na roţni způsob existence. Nedokáţe nikde zůstat dlouho, úděl tuláka ho ţene dál. V moţnosti kdykoliv odejít je pro Matěje svoboda. Nedokáţe pochopit, ţe někdo setrvává na místě, kde není rád. „Padrona, kdopak si vás tu drţí jako nesmysl, nikomu nepotřebnou bitvu, anexi, perverzní mír, to vše jí pro zlost a pro ţalost, jejím bliţním pro zlost a pro ţalost, i mouchám v domě pro zlost a pro ţalost, victoria. A ona sedí a ona to ví a ona slzí, křičí, kroutí se. A neumí se sebrat a jít pryč.“496 Z této ukázky, vnitřního monologu Matěje Kuře k hraběnce Franzisce, který začíná přímou řečí a mění se v řeč smíšenou, je také zřejmá románová interpretace pojmu dějiny. Román vystupuje proti myšlence, ţe dějiny mají řád a ţe jsou smysluplné, těmto iluzím se vysmívá. Vyprávění o Matěji Kuře začíná bitvou u Marenga, jíţ se má jako voják účastnit, bitvu ale prospí a druhý den za svítání utíká od své jednotky. Poprvé zaváhá, neví, kam má jako zběh utéct. „Matěj Kuře, bez výloţek, jen ve spodkách a v košili, trošku zaváhal. Pryč; ale kam? Vtom se na jednom místě při obzoru rozchlípla ranní šeď. Vylézalo tam slunce. Matěj se znovu přikrčil a vydal se tím směrem. […] Matěj Kuře seděl nad nějakou řekou a bylo mu lhostejné, jak se řeka jmenuje, kolem něho nebylo nic, jen keře, tráva, rákosí, seděl a chroustal mrkev a boţí svět nevypadal špatně, určitě byl veselejší neţ předevčírem touhle dobou. Dojedl mrkev, vlezl si pod keř, roztáhl nohy, rozhodil ruce a spal.“497 Poté uţ neváhá nikdy, cesta znamená svobodu. Matěj Kuře se jako voják na dějinách neúčastní, nepřemýšlí o nich. „Matěj Kuře [si] nedělal iluze, ţe se ho dějiny přijdou zeptat na radu o taktice a účelu svých pohybů. Aniţ měl 494

Šotola, J. Osmnáct Jeruzalémů. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 212–213. Šotola, J. Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 17. 496 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 58. 497 Tamtéţ, s. 18. 495

97

dojem, ţe je snad obětí jejich pařátů. Dovedl si představit pařáty šikovatele od setniny, která ne a ne se hnout z městečka. Pařáty hraběcích úředníků, kdyby se dověděli, kde se Luigi Sevastiano narodil. Dějiny, to neznal. Bůh s nimi. Ten kus nikdy neviděl.“498 Podobná ironie, sniţování a zesměšňování váţných a nedotknutelných věcí jsou pro textový záměr Šotolovy nejen prozaické tvorby typické. Šotola často personifikuje abstraktní pojmy, aby jejich význam zneváţil. „Bylo čtrnáctého června, dějiny měly svátek, dějiny měly hostinu. Vlast v růţové košili stála doma u okna a samou nedočkavostí si kousala nehty a poskakovala na jedné noze. […] Usnula i vlast, úhledně dřímala pod oknem na sofa, zdálo se jí o poručíkovi od kavalerie, měl temné oči, jizvu, knír a šeptal sonet na Lauřinu smrt, dřímala nemajíc potuchy, co švarných poručíků leţí v kedlubnách země vlašské kousek na východ od vsi, které říkají Marengo, a s jakou ostudou, jak oškubaná musí vstoupit do nového století, ona i drahé mocnářství.“499 Matěje nezajímá, která strana vyhraje bitvu, ani o tom nepřemýšlí. O vznešených pojmech jako vlast nebo dějiny vůbec neuvaţuje. Pokud je o nich v textu uvaţováno, jedná se o pásmo vypravěče. Vypravěč také Matějovy myšlenkové pochody a jeho jednání s pochopením a sympatiemi pozoruje, baví se a popisuje je, s přívětivým humorem a s nadhledem je hodnotí a komentuje a přidává komentáře a hodnocení fikčního světa. Znevaţující je i pojetí Boha. Nejedná se o vševědoucí a všemocnou autoritu, která by byla společná všem věřícím. V románu poznáváme jednoho konkrétního Boha, Boha hlavní postavy. Pojetí Boha jako osobního Hospodina najdeme i v románu Róza Rio. „Osobní Hospodinové bývají praktičtější neţ vrchní Hospodinové. Nestrkají hubu do střepů a patos se jim příčí.“500 Ruský zajatec má v románu Malovaný děti po svých válečných zkušenostech o Bohu představu, ţe je lidem vzdálený a ţe ho nezajímají. „Nikolaj Alexandrovič Suškin [si] lehl na bok a zblízka pozoroval nízkou, zakrslou lodyhu divizny, jeţ tam vyrazila mezi trámky, zbylými od jarního šalování základů. Houpal se na ní Bůh, tajemný, pradávný, drahými rouchy ověšený, do vyšívaných papučí nazutý pravoslavný Bůh a bolest lidí mu byla lhostejná, byl nad ni povznesen, jen se velebně a důleţitě houpal, podoben skarabu.“501 Postavy románu Tovaryšstvo Jeţíšovo Vojtěch Had, otec Křiţulka i hraběnka Maximiliána mají kaţdý také svou představu o Bohu. Křiţulkův Bůh je laskavý a mírný, Hadův přísný a hraběnčin trestající.

498

Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 45. Tamtéţ, s. 17–18. 500 Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 33. 501 Šotola, J. Malovaný děti. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 62–63. 499

98

Bůh Matěje Kuře není vševědoucí ani všemocný a nemá rád, kdyţ si to lidé o něm myslí a klaní se mu, je to popletený a náladový stařeček. S Matějem mluví jeho jazykem, umí být ironický, umí zesměšňovat i být vtipný. „– [Bůh:] A pročpak chceš být prospěšný? – [Matěj:] Abych… Abych byl prospěšný. – [Bůh:] Máš v hlavně knedlík, co?“502 Matěj Kuře pochybuje o tom, ţe se mu zjevuje opravdový Bůh, kdyţ se od něj dozvídá, ţe nic neřídí ani nikoho nemůţe spasit. „– [Matěj:] Běţ si strašit vdovy. Já tě nechci, ty nejsi pravý Bůh. – [Bůh:] Ale jsem. Je mně líto, představoval sis mě parádnějšího, viď? […] Nepleť to, Matyášku, já jsem úplně pravý Bůh. – Všech všudy lidí? – Co se staráš? Jsem tvůj Bůh a basta fidli. A jiný není, pamatuj si. Neníť jiného. – A ten kněţský? Bůh mávl rukou. – Nebudeme pomlouvat, synu.“503 V promluvě Boha, ale i v promluvě dalších postav i vypravěče se mísí prvky nízkého a vysokého stylu. V předcházející citaci promluvy Boha vedle sebe stojí hovorové spojení „basta fidli“ a biblické „neníť jiného“. Podobně v promluvách patřících Matěji Kuře se mísí vulgarismy („Je tady nuda. K smrti to tady je, ne k ţivotu. K shnití! K zblití!“504) s hrou na vysoký styl, patrně pouţitím citací a upravením citací z her, které si Matěj Kuře jako potulný herec pamatoval („Omlouvám se, arlecchina. Tělo mám obtíţné a duch můj kvapem řídne. Pojďte na lţíci kaše do mé komnaty.“505). Podobně Šotola kombinuje styly i v dalších dílech, například v románu Malovaný děti: „Boţe, smiluj se nad hříšnicí Růţenou, aby zas nezdrhla.“506 Stejně jako v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo i v románu Kuře na roţni je pouţití ironie i mísení vysokého a nízkého stylu typické i pro promluvy vypravěče. Oproti románu Tovaryšstvo Jeţíšovo vypravěč do svých promluv přibírá ještě hrubost a humor, jelikoţ tyto rysy jsou vlastní i promluvám postav.507 Vypravěč do svých promluv často přibírá styl a lexikum promluv postavy, a to i pro její zesměšnění. Ve chvíli, kdy páter Prosper508 uvěřil Matějově neuvěřitelné lţi, popisuje jej vypravěč takto: „Páter Prosper věděl, ţe na všechno je 502

Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 81. Tamtéţ, s. 91. 504 Tamtéţ, s. 38. 505 Tamtéţ, s. 95. 506 Šotola, J. Malovaný děti. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 84. 507 Oproti Tovaryšstvu Jeţíšovu je však v románu Kuře na roţni naopak patrný ústup básnické obraznosti. Lyrika jiţ není tak výraznou součástí textu, nicméně vyskytuje se. „Předevčírem načalo křesťanské lidstvo nový rok, pokřiţovalo ho noţem a zakrojilo do něho.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 83. 508 Postava pátera Prospera připomíná pátera Hada z románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Páter Prosper je dobrý člověk, mírný a sečtělý. O ţivotě toho ale mnoho neví. Přítomnost Matěje jej znejistí, protoţe se jeho prostřednictvím setkává s ţivotem, Matějovi nerozumí, neumí mu odpovídat na otázky, které mu Matěj klade, protoţe jeho samotného takové otázky nikdy nenapadly, nikdy nepochyboval. Podobně páter Had je na pochybách od setkání s hraběnkou Maximiliánou a konfrontací s jejím ţivotním příběhem. 503

99

správná odpověď a nic nemůţe zůstat trvale nejasné. Takoví lidé přesně rozpoznají, kde je právo, čest a pravda člověka.“509 Vypravěč tedy částečně vyuţívá idiolekt postavy pátera Prospera, který se věcmi jako právo, čest a pravda člověka zaobíral. Vypravěč můţe hodnotit postavu, aniţ by pouţil hodnotící adjektiva, pouţitím lexikálních prostředků můţe o postavě vyprávět s despektem. „Lukášek [Matěje] nespouštěl z očí, protoţe do jeho plavé a malé hlavy se nemohlo vejít pomyšlení, ţe by tak Matěj činil jenom sobě pro radost anebo z lásky bratrské; něco takového se do Lukáškovy makovice jakţivo nemohlo vměstnat, i kdyby to tam cpal očima, ušima i nosem.“510 Pro román Kuře na roţni jsou také typické přechody mezi přímou, smíšenou, polopřímou řečí a vyprávěním vypravěče: „Kdyţ uţ takřka míjel dveře knihovny, všiml si Matěj dole škvírou, ţe se tam svítí. Lekl se a uţ uţ se chtěl vrátit. Ale pak se zul, boty vzal do rukou a po špičkách přeběhl a na rohu se zastavil, aby si vydýchl. Asi páter Prosper. Čte. Pachtí se, pilník. Bude se divit, aţ si ho ráno rektor zavolá. Čistého přítelíčka jste nám přivedl pod střechu, otče Prospere. Bude mrkat. Bude kroutit nosem. Ale jen se uč, páteříku. Jen si zvykej. Nevděčná jablíčka rostou nám na stromech. Kyselé renetky jíme. Lidi jsou mrchy, víš? Porostlé prašivinou. A na nic není odpověď. A dvakrát dvě nejsou vţdycky čtyři. Matěj přešlápl stydnoucíma nohama.“511 Určení původce textu je však v románu Kuře na roţni částečně snadnější neţ v případě románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Text opět obsahuje mnoho dialogů, tentokrát však i dialogů mezi vypravěčem a hlavní postavou Matějem. V dialozích jsou mluvčí zřetelně – i graficky – odděleni. Nic na přehlednosti nemění fakt, ţe v závěru románu jsou záměrně převraceny repliky mezi vypravěčem a Matějem, ale i mezi Matějem a arlecchinou a Matějem a Bohem.512 Vypravěč se ujímá vyprávění o Matěji Kuře,513 líčí putování, útrapy a příhody postav. V těchto případech je perspektiva zřejmá. Vypravěč má odstup od vyprávěného, vyprávěním se baví i dojímá. Moţnost odlišit jednotlivé mluvčí je dána také tím, ţe Matěj a vypravěč se nezabývají stejnými tématy (např. vypravěčovo uvaţování o pojmech jako vlast a dějiny). Přesto i v románu Kuře na roţni je prostor pro texty, jejichţ mluvčí není zřejmý.

509

Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 72. Tamtéţ, s. 112. 511 Tamtéţ, s. 98–99. 512 Matěj nazývá vypravěče pulcino, arlecchina vyznává Matějovi lásku, Bůh se ptá Matěje a prosí ho o odpověď. Předtím to v textu bylo vţdy obráceně. Obracení rolí v závěru románu je typické. Z loutek se stávají lidé a z Matěje loutka. 513 „Byla to zábavná, i kdyţ zhola neuţitečná činnost. Nakonec ovšem nezbývalo, neţ si o perzóně jménem Matěj Kuře leccos i jenom domyslet.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 11. 510

100

Jedná se o lyrické vsuvky, věty, které z vyprávění vystupují, ozvláštňují jej, upozorňují na sebe a odvádí pozornost od vyprávěného. „Matěj se díval, stáli na stráni za Chacholicemi a dole mokvala mělká kotlina, plihl neposečený oves, černaly se hromádky hnijící pšenice, přirostlé aţ k zemi, lilo, čas ţní dávno pominul a ve stodolách se vesele proháněl průvan jako v dubnu, hlad na vyhublé kopisti vjíţděl do staroslavného mocnářství, řinul se studený a lezavý déšť z konce září, svatý Václav, kníţe české, vyváděl svého překrásného šimla z maštale, ale před vraty stála mrcha kopist a seděl na ní kostnatý forejt a ostatní jezdci se řadili za nimi, nejprve hudba a pak hned zbrojní rytířové a jejich pacholci, světec tedy zavedl bělouše zpátky do stáje a rozpačitě ho odsedlal a řekl si, ţe počká na svatého ţebráka Františka a půjdou spolu pěšky, ale kam, byl konec září, Barbora se opírala o jabloň a ztěţka oddychovala a uţ ji sotva nesly nohy, Matěj se díval dolů k Podlaţicům, na sešlý kostel svaté Markéty, na rumiště, jeţ zbylo z kláštera, na slaměné střechy přikrčené u potoka a čekající, kdy začnou padat ţelezné kapky a rány osudu, všude byla voda, ryby a voda, rybí kopyta a voda, rybí srst a voda, rybí finále rybí opery a voda, voda, ja, mistře blázne, všecko je jinačí. Matěj se kousl do jazyka, aby nezhřešil větou, po níţ se polévaly ruměncem i lipové tváře Heleny, nevěsty z pekel.“514 V této ukázce jsou to dvě části textu, zvýrazněné kurzívou, které vystupují z vyprávění, ozvláštňují jej, jejich původce není jasný. Přesto v kontextu vyprávění nepůsobí cize, první zvýrazněný text umocňuje pocit marnosti a bezmoci cokoliv dělat, druhý zase smutek, očekávání zlého a také deštivé nepohodlí. Jedná se o podobné vstupování lyrična do vyprávění jako v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo, o němţ Milan Jankovič515 soudí, ţe to promlouvá svébytný hlas básníka. Romány Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni také spojuje velký prostor pro dialogy, Jiří Šotola v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo i předchozí básnické tvorbě pouţíval divadelní postupy a i motivicky se k divadlu obracel.516 V románu Kuře na roţni je hlavní postava těsně s divadlem spjata. Matěj Kuře putoval s loutkářem Vojtěchem Perinetem, protloukal se s kočovnými společnostmi jako šašek, na celý ţivot se zamiloval do arlecchiny, taktéţ herečky u kočovné společnosti. Později po zemřelém Perinetovi převzal jeho loutky a sám se s nimi jako loutkoherec začal toulat.

514

Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 146–147. (Kurzíva NM.) Jankovič, M. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. Česká literatura. 1992, roč. 40, č. 5, s. 512–521. 516 Viz kapitolu „Interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo“. 515

101

Celý Matějův svět je divadlo. Matěj cituje z divadelních her, zapojuje se do děje, jako by vstupoval na scénu. „Matěj nejdřív opatrně pokoukal přes vrátka vzadu u stodoly a pak si řekl hop, luskl prsty do portálu, ať vytáhnou oponu, a vkročil na rodný dvůr.“517 Matěj si není jistý v tom, co je hra a co realita. „A Matěj vzhlédl nad regál, kde byl obraz Hospodina dobrého pastýře, a přeţehnal se kříţem a setrval s očima vyvrácenýma vzhůru a se rty tiše se pohybujícími. A zakrátko se zpozoroval, jak vzlétá, jak letí nad špicemi cypřišů […] A Matěj sám nevěděl, kolik z toho je komedie pro páteříka, aby si ještě polkl teplého, neţ půjde nekonečně vpřed, a kolik je to opravdovské zboţné vytrţení.“518 Okolní svět tvoří Matějovi kulisu pro příběh jako na divadle. „Matěj [si sedl] na mez pod šípek […] Šípek se za ním lehce kýval jako kulisa, posetá kapičkami krve.“519 K Matějovi se v jeho tuláckém osamění připojí přízrak arlecchiny, Matějův osobní Bůh a později také jeho loutky, které postupně oţívají a vedou s Matějem i mezi sebou dlouhé rozhovory. Postupně se stávají součástí reality fikčního světa, vystupují z Matějových představ a zapojují se do děje. Vypravěč například upozorňuje, ţe Harlakýn je ze dřeva. „Mech byl vlhký, ale Harlakýna nestudil. Harlakýn, trapno to stále připomínati, byl dřevěný.“520 Dále ale Harlakýn skutečně oţívá. „Harlakýn, jak marně hledal Vranovskou hájovnu, ztratil směr a dostal se aţ do Hlinska. V Hlinsku v hospodě se seznámil s vojákem. […] Harlakýn se tedy vyptával a voják odpovídal. […] Nazítří zastavil [Harlakýn] za Hlinskem formana a svezl se s ním do Chrudimě. V Chrudimi si sedl na schody před kostel svatého Salvátora a čekal.“521 Naopak Matěj Kuře se stává loutkou, postavou v divadelní hře. „Uprostřed bojiště vznikla krátce po polednách pozoruhodná mezera. Trhlina v bitevní čáře. Prázdnota mezi liniemi. Touto mezerou postupoval infanterista Matthias Kuře.[…] ať si to tady domordují sami, adié, milovaná vlasti císařská a královská, na tuhle roli není šašek vydlabán.“522 Loutky zpočátku zůstávají ve svých rolích. Například loutka Fausta byla stvořena k neustálému hledání a pochybování, takţe i nenacházení odpovědi. Jak ale postupně loutky začínají se svým principálem proţívat jeho útrapy a zapojovat se do děje, z role vypadávají. Věčně pochybující Faust téměř v závěru románu „aţ sykl rozkoší z tak dokonalé definice a horlivě přitakal“.523 Loutky jsou spolu šťastné, hrají si na velké divadlo, ale také s Matějem 517

Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 108. Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 88. 519 Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 194. 520 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 161. 521 Tamtéţ, s. 252. 522 Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 237. 523 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 268. 518

102

putují promočené a hladové a proţívají ztrátu jemu blízkého skutečně ţijícího člověka, Barbory. „Matěj šel sám, společnost ho nechtěla obtěţovat, herci vědí, ţe k jistým mezním a delikátním situacím se nejlíp hodí monolog. Toliko anděl nad ním neslyšně letěl, připraven poslouţit mu stínem křídel, lupínkem balšámu anebo i odpuštěním hříchů, kdyby se snad schylovalo k příliš doslovnému odchodu do příliš jiné farnosti a kdyby byl míněn odchod spojený s odloţením oděvu i schránky tělesné.“524 Pomáhají si i děti putující v románu Osmnáct Jeruzalémů. „– Ukradnu osla. Přisámbohu! V nejbliţší vesnici, – rozhorlil se Malý Prďoch, vida, ţe Johanka ztěţka vláčí noţku a hrbí se, jako by zmáhala jakousi neznámou, nebývalou tíhu. – Pojedeš na oslu! – Jsi laskav, Emanueli. Jenomţe nepokradeš, – snášenlivě mu Johanka vymlouvala toho osla. – A nehorli. Svrběla by mě pleš. A smáli se.“525 Humor, v předcházející ukázce v dialogu dvou postav, je i důleţitou součástí románu Kuře na roţni. Zatímco v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo se postavy se svým údělem vyrovnávaly jen stěţí a někdy pomocí ironie, přičemţ ironie byla vlastní i pásmu vypravěče, v románu Kuře na roţni je prostor i pro humor. Jeho původci jsou také vypravěč i postavy. Humor a ironie postavám umoţňuje odreagovat se, rozveselit se i dodat si odvahu. Matěj hraje Barboře maňáskové divadlo a je rád, kdyţ se smutná Barbora směje. Malým ţáčkům před výukou napodobuje „kačenčí chůzi a vlídně kynoucí ručku otce rektora, aby jim spravil ranní náladu“,526 modlícím se mnichům hází pro své pobavení do bot pecky ze švestek. Matěj se snaţí ze všech sil, „aby bylo veselo“, coţ se jako zdůvodnění nejen Matějových činů několikrát v textu vrací, podobně jako tvrzení „šťastný jsem člověk na světě“.527 Vypravěč popisuje víru loutky Labyrinta takto absurdně: „Labyrint v Boha věřil, Labyrint ho nikdy neviděl“.528 Matěj si ve vnitřním monologu přetvořil jména zpovědníků, aby sám sebe pobavil a dodal si odvahy ke lţi, která ho mohla zachránit. „Situace se poněkud zauzlila, kdyţ páter Prosper pochválil pocestnému jeho touhu, poučil ho však, ţe úřad zpovědníka zastávají v koleji otcové Emerych a Achác. Přeje-li si ovšem pocestný, lze poţádat i samotného pátera rektora, aby mu nastavil ucho; tak jako tak uţ je namále, rektor uţ moţná jde dolů po schodech a je třeba rychle mu vysvětlit, co tu měl za nocleţníka a proč ho 524

Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 151. Šotola, J. Osmnáct Jeruzalémů. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 214. 526 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 75. 527 Oboje několikrát v obměnách i v jiných Šotolových dílech, například v divadelní hře Moţná je na střeše kůň, divadelní hře Ajax, románu Svatý na mostě. Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 436. Šotola, J. Moţná je na střeše kůň. Praha: Dilia, 1980, s. 57. Šotola, J. Ajax. Praha: Dilia, 1977, s. 63. 528 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 164. 525

103

tady měl. A Matěj se letmo poradil s čertem v duši své a čert řekl pik štryks, Matas, hop nebo trop, na co se bavit s jakýmsi Eherychem nebo Nachcácem, uţ podle jmen to budou starokomici. A Matěj zboţně poţádal o ucho rektorovo.“529 Bůh se bavil například scénou Matějova útěku před velitelem jeho setniny.530 Opakování a obměňování motivů a syntaktických celků, typické pro román Tovaryšstvo Jeţíšovo, je pouţíváno i v románu Kuře na roţni, s různými textovými záměry, často pro pobavení vypravěče či postav. Vypravěč na několika místech románu pouţívá spojení „výloţky v barvě rozkvetlého lnu“ jako symbolu pro rakouskou armádu, aby jej poté obměnil v „šibenici v barvě rozkvetlého lnu“, která Matějovi hrozí. Matěj Kuře zve k sobě arlecchinu slovy „Pojďte na lţíci kaše do mé komnaty“,531 coţ je jen obměna citátu ze hry, který dříve Matěj Kuře také pouţil, „Pojďte, má spanilá, na pár šálků kávy do mé komnaty“.532 Humor je vlastní i promluvám postav románu Róza Rio. „Aţ vás František osvobodí, zaloţí akciovou společnost. […] Do ausláku se vystaví jeho portrét. S trikolórou. Oni uţ mu s tím poradí. Moji bratříčkové. Fredy a Eduard. Uţ něco zafírujou. Zestárli, bodejťţe. Fredy měl kdesi cosi s Němcema. A Eduard zase s prostatou.“533 A je i důleţitou sloţkou posledního románu Jiřího Šotoly Podzim v zahradní restauraci. „‚Nesmysl,‛ prála zástupkyně. ‚Narkomanie v socialismu neexistuje.‛ Neexistuje. Svět je má představa. Bergson.“534 Jiří Šotola pouţívá i situační komiku.535 Postavy si pomáhají samy i navzájem humorem, vypravěč se baví na jejich účet. Můţe to být i humor lehce výsměšný, ale nezraňující. To, co jednotlivé postavy spojuje, dělá z nich přátele, kteří si navzájem pomáhají, kdyţ je třeba, je lítost, výrazný motiv románu Kuře na 529

Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 70. „Měl jenom malý náskok. Sotva si stačil odplivnout, uţ za ním duněla podsíň neohroţeným dupotem bagančat. Vorwärts! Hejtman zachraptěl rozkazy. Bůh bláznů se smál z věţe rathausu, pištěl a křičel Bis! a Přidej! a Do deště! Matěj mu v běhu zamával, rozumím, padrone, není vše ztraceno, zahnul za první roh, udělal kličku kolem masných krámů, bláto cákalo, pak oběhl špitál a dal se do kopečka, dupot nepřestával, ale uţ mu nefuněli na krk, doběhl nahoru, lilo jak v noci před popravou, Bůh visel za kalhoty na špičce věţe a škytal smíchy.“ 531 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 95. 532 Tamtéţ, s. 22. 533 Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 77–78. 534 Šotola, J. Podzim v zahradní restauraci. Praha: Mladá fronta, 1988, s. 17. 535 „Vězňové Pakštajn a Říha sbili na dvoře ze starých prken chaloupku, uteplili ji, vytapecírovali senem a pytlovinou a vězeň Mára v tom bohulibém doupěti krmí dva čuníky. Stará se o ně jako o vlastní, ba s nimi tam i spí. Uţ tloustnou, uţ se zakulacují. Profous je denně vizitýruje a ptá se jich, jak se jim daří a nemají–li stíţnosti. Pakštajn, neznaboh, jim dokonce uspořádal křtiny. Kadet Krystion byl za kmotra, lili na ně vodu z flašky od rumu, hráli na hřebeny a na harfu a Pakštajn hulákal Pán s tebou, já tě křtím. Jednoho jménem Konrád, to podle šéfa generálního štábu maršála von Hötzendorf, druhého jménem Karel na počest ministerského předsedy, tehdy byl Karl hrabě Stürkh dosud naţivě. Povedená slavnost. Dlouho se na ni ve věznici vzpomínalo. Na svatého Vincence, mučedníka španělského, se píchne Konrád. O masopustě Karel.“ Šotola, J. Malovaný děti. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 92–93. 530

104

roţni. Je to zároveň další motiv, který je pojítkem díla Jiřího Šotoly. Lítost znamená lásku, porozumění, pocit sounáleţitosti, to, ţe člověk není sám. Lítost pojí pátera Hada a hraběnku v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Pták Líto je zásadní postavou básnické sbírky Podzimníček,536 je mu líto trpících dětí. Podobně v románu Osmnáct Jeruzalémů lítost a také vzájemná pomoc a vědomí, ţe v útrapách není nikdo sám, pojí skupinku dětí a společně s humorem zmírňuje jejich neštěstí a útrapy. „Scíplý Poncián korunoval (kulhavou) Johanku obyčejnou korunou, spletenou z vrbového proutí. A šedý pták jim dal tajné znamení a všichni krapítek pajdali, aby jí to nebylo líto. Všichni sirotci florentští, vendômští, lotrinští, přespolní, bosi, omrzlí, uválení, sejčci, rekové, půlkapři, všichni. Pajdali do krajiny lombardské.“537 Matěj Kuře se na rozdíl od pátera Hada neutápí stále v pochybnostech. Lidi okolo sebe bere takové, jací jsou, a nemá potřebu se mezi ně plést. Aţ s Barborou si vzpomene, co to je lítost, kdyţ tichá Barbora začne plakat. „Pod košilí, v oné kostěné kleci, kde člověk zpravidla přechovává ušlechtilejší díl svých vnitřností, [Matějovi] praskl jakýsi puchýřek a rozlila se mu tam jakási hořkosladká matérie, vyrostl mu tam malý jedlový les a zapadalo za ním malé slunce […] hořkosladké jezero stoupalo Matějovi aţ k hrdlu, kymácela se na něm ukradená loďka, všecko bylo daleko, všecko zaplavil naţloutlý příval lítosti.“538 Kdyţ Matěj lituje, má i rád. Pro Barboru zapomíná i na své přízračné přátele. Dělá pro ni vše, co je v jeho silách, chce jí pomoci. Kdyţ Barbora zemře, Matěj zůstane překvapen a poprvé v ţivotě se ptá, proč se věci staly a co je spravedlnost. „Šaškové na nebesích, kde je spravedlnost? Proč zrovna Barbora?“539 Matěj musí dál pokračovat bez Barbory, nezůstává ale ještě sám. Vrací se k němu přízrak jeho milované arlecchiny a Boha, a hlavně si Matěj dál nese své loutky. I v tomto společenství je rád, ale Barbory mu je líto a chybí mu stále. Matěj lituje i svého osobního Boha, arlecchinu, hraběnku Franzisku, loutku Fausta i vypravěče Matějova příběhu, kterému je smutno, kdyţ se blíţí Matějova smrt.540 A oni litují jeho.541 Matěj ale nesnese, kdyţ to dávají najevo. „– [Matěj:] Je mi tě líto, dcero Barboro. Jezusmarjá, jak je mi tě líto! […] – [Babora:] Mně tebe taky, Matěji. – Co? […] Líto? Mne? Matěj aţ vzteky zadupal. A moţná ţe nejen vzteky. Moţná ţe se krapánek i zastyděl. […] –

536

Viz kapitolu „Interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo“. Šotola, J. Osmnáct Jeruzalémů. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 214. 538 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 115–116. 539 Tamtéţ, s. 151. 540 Matěj oslovuje vypravěče něţně pollo a pulcino, jak byl oslovován v románu on, role se obrací. „– [vypravěč:] Je mně psovsky, Matthias. A to se těţko vykládá. Proč se mi směješ? – [Matěj:] Všecko je k smíchu, pollo. – [vypravěč:] Tobě. Ty uţ jsi dávno bez bot, Matýsku. – [vypravěč:] Ubohý pulcino. Ničemu nerozumíš.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 259. 541 Bůh nechce Matějovi říct, jak skončily jeho loutky, ţe byly zavraţděny. 537

105

Jdeme. Ţe tě za to huba nebolí, dcero Barboro. Šťastný jsem tentokráte na světě, pamatuj si. Potlesk! Opona!“542 Kdyţ Matěj zjistí, ţe jeho loutky byly aţ na Harlakýna zavraţděny,543 zůstává sám se svými přízraky a nechce se mu jít dál, brzy umírá. Ve smrti však sám není, přicházejí se s ním rozloučit přízraky544 všech lidí i loutek, které měl rád, a všichni bez bot, jsou po smrti. Svou posmrtnou existenci omlouvají částečnou nesmrtelností dobrých lidí. Dojatý „Matěj krásně, směšně, v slzách zakvokal. ‚Bon! Bene a naturalmente! Ovšem! Platí! Opona!‘“545 S lítostí je spojena něţnost v pojmenování. Básnická sbírka Podzimníček a román Osmnáct Jeruzalémů se věnují dětem, i po jazykové stránce je tím text ovlivněn. Uţ úvodní báseň sbírky Podzimníček jako by se obracela k malým čtenářům. Básně pak skutečně jsou „o ptáku Desperáku / a o hořkosladkém ostrovu pana malíře Kleea, / a zejména pak o beráncích, / mrkvičcích a švagrech spoluopeřencích“.546 Nicméně není to veselé čtení. Autor pouţívá dětský jazyk, deminutiva (ouška, zpíváníčka, střevíčky, ...), dětská slova (mrkvičkové, srandovat, kolomlýnský, ...), děti a kamarády láskyplně jmenuje jako švagry, mrkvičky, mravence, kalousky, koloušky a vypráví o jejich vzájemné pomoci a podpoře. A jejich naivní svět plný hořkých poznání „uděláš ťapku, ťapka zapadá“547 a daleko horších záţitků popisuje s něţností, která překypuje lítostí. „Vše vůkol bylo potom jeden střep a jedno neštěstí / a sem tam v trávě prst a ouško zapadlé.“548 Ve sbírce Podzimníček je na místech, která nepromlouvají o dětech, zaměněna něţnost za hrubost a přidává se k tomu ironie. Dětská slova zůstávají (modropysk), ale vyznění je uţ úplně jiné. Takovým jazykem hovoří pták Líto k lyrickému subjektu. „Vem to zkrátka! S tím / uměním vaším! Vem to zkrátka, pysku, / a lze-li, bez pointy!“549 Ironie i hrubost jsou zásadními prvky románu Kuře na roţni. I v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo je prostor pro dětská slova a dětskou něţnost. Páter Krupský je pro svůj vzhled nazýván „bochníčkem“. Panna Marie z obrazu hovoří takto 542

Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 145. V té chvíli jsou jiţ loutky reálnými postavami ve fikčním světě. „Pierot vytřeštil oči na podlahu a po podlaze tekla krev. Skutečná. Nenamalovaná.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 243. 544 „Vysvětlení“ těchto jevů, návštěv přízraků u Šotolových postav, podává v románu Svatý na mostě hlavní postavě Johánkovi před smrtí přízrak jeho známého Mikšíka: „To leze na kaţdého. Kstáru. To jsou vzpomínky. […] Před smrtí je to asi čím dál častější.“ Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 441. 545 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 269. 546 Šotola, J. Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 17. 547 Šotola, J. O začátku škobrtání. Interiér s úřední návštěvou a několika dotazy. In Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 14. 548 Šotola, J. Bitva. In Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 16. 549 Šotola, J. První rozhovor s ptákem Líto. In Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 38. 543

106

laskavě s otcem Křiţulkou před jeho odchodem: „– (Křiţulka) Já půjdu do Jeruzaléma? – (Marie) Ty o tom ještě nevíš? – A dojdu tam? – Nedojdeš. Jakpak bys tam došel, králíčku?“550 Celá tato něţná scéna loučení připomíná scénu Matějova umírání, kdy si s ním podobně láskyplně povídají jeho loutky a další společníci. Role se obrací a namísto toho, aby Matěj vyznával lásku arlecchině, vyznává mu ji ona. „Já jsem se do tebe zamilovala, pulcino. Nadosmrti, pulcino!“551 Jeţíš Kristus jindy nazývá Matěje láskyplně „Matuško“. V románu jsou pouţita deminutiva, dětská slova a vyuţívány jsou i prostředky dětské imaginace. „Uţ zas uvázlo kuře v černém jeteli a nikde ani kramflek střevíčku, který nás vyvede z bludných houštin, ó rozmilí bloudkové a kapičkové, nikde pomoc, nikde blesk z čista temna, ani lojová svíce, nikde nic.“552 Postavy si v jednotlivých dílech Jiřího Šotoly pomáhají také lhaním, ale je to spíše jen hra na leţ, kdyţ obě strany ví, ţe jsou to výmysly. Jedna postava vybídne druhou, ať jí lţe, a druhá postava si začne vymýšlet. Nejsou to lţi uvěřitelné, nemůţou se splnit, je to jen hra, první postava druhou ve lhaní opravuje. „– [umírající Matěj:] Lţete mi trošku, ať je veselo. – [Franziska:] Uzdravíš se. Vezmou tě do špitálu. V Chrudimi. Všimne si tě tam vdova. Hostinská. – [Matěj:] Vdovu ne. Něco lepšího. – [Franziska:] Překrásná Bancefora. Schovanka hraběte de Chamaré. Odveze si tě do belvéderu.“553 V románu Róza Rio například přízrak Marcela Flanderky lţe Růţeně o jejich synu Františkovi, který za války odešel pryč, a Růţena neví, kde je. „Je v Neapoli. Latinsky Neapolis. Pod patou Vesuvu. V okolí daří se vínu, olivám a ořechům. A malárii. U Neapole ukazuje se Vergiliův hrob. Je v Neapoli a trhá citróny.“554 Lhaní je hra, ačkoliv někdy neveselá, je to podobně jako humor způsob, jak mohou postavy svou aktivitou alespoň trochu uniknout realitě fikčního světa, pobavit se v nadsázce na svůj účet a také jak se nezbláznit z deziluze. Ta je také tématem románu Kuře na roţni, ačkoliv ne zásadním jako v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Matěj Kuře deziluzi nepropadá, nenechá se jí týrat, protoţe ţádné iluzi bezvýhradně nikdy nevěřil, a hlavně protoţe nebyl nástrojem ţádné iluze (jako Vojtěch Had byl). Poznává smutek, strach i samotu, lidské neštěstí, netápe však v pochybnostech jako páter Had, vypořádává se s nimi většinou

550

Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 301. (Kurzíva NM.) Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 271. 552 Tamtéţ, s. 56. 553 Tamtéţ, s. 266. 554 Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 47–48. 551

107

s nadsázkou, humorem, a hlavně aktivitou, která však neznamená vítězství.555 Na rozdíl od pátera Hada není vnitřně rozpolcenou osobností. Nutností pro jeho existenci je svoboda, nikým a ničím nebýt omezován. Jedná tím, ţe putuje. Kdyţ Matěj zapochybuje a snaţí se dopátrat „pravdy“ (otázka prospěšnosti člověka nebo otázka, co je to umění), jedná se jen o dočasné zakolísání. Matěj se několikrát na chvíli zastavil, měl pocit, ţe našel, co hledal. „Matějovi se zdálo, ţe má v srdci stříbrnou lţičku s medem, kdyţ po mši vykročil z boţí šatny, tedy ze sakristie […] A stříbrná lţička se naklonila a med ukápl a Matěj ucítil tu sladkost na jazyku a vroucně poděkoval Kristupánu.“556 Deziluze je však u Matěje rychlá, protoţe na iluzích nelpí. Matěj Kuře se rychle rozhodne, ţe do nebe nechce, kdyţ zjistí, ţe to je trest. Překvapí a zamrzí ho, kdyţ se dozví, ţe Bůh je bezmocný, dál se tím ale nezabývá. Svou jistotu vţdy opět nabude, kdyţ se rozhodne odejít, putovat dál. Matěj se můţe kdykoliv sebrat a odejít a ne proto, ţe by se neměl dobře tam, kde je, nebo ţe by šel najisto za něčím jiným, ale proto, ţe chce jít dál. Proto odchází z piaristické koleje v Litomyšli, proto zesměšnil hraběte Jiřího Josefa, naschvál mu zkazil divadelní představení, ačkoliv věděl, ţe ho vyhodí, proto nepřijal místo v ovčíně a od císaře Františka dvacet zlatých. Lidská aktivita je v Šotolově díle oslavována např. v básních „Kryštof Kolumbus“557 ve sbírce Svět náš vezdejší. Pojetí lidské aktivity – resp. vnímání moţností člověka aktivně se na ţivotě podílet a zasahovat do něj – úzce souvisí s vývojem Šotolova pohledu na dějiny (viz kapitolu „Interpretace románu Tovaryšstvo Jeţíšovo“). V básni „Dancing“ ve sbírce Venuše z Mélu je aktivita zpodobena i jako nutná reakce člověka („Něco nás po světě ţene a bodá“558). V dalších sbírkách sílí reflexe a zároveň skepse k moţnostem člověka, resp. k výsledkům jeho aktivní činnosti. To však neznamená rezignaci na činnost samotnou. Ta je jedinou moţností, jak se v ţivotě realizovat. V básnické sbírce Poste restante má veškerá lidská aktivita smysl díky lásce, která znamená štěstí. „Jsem málem šťasten / z několika milovaných tváří, jeţ se mi promítají / do chladnoucí zářijové krajiny.“559 Láska k člověku a touha po sdílení ţivota je pak i v Šotolově další tvorbě zásadním motivem pro lidské konání a důvodem existence člověka. Od sbírky Podzimníček a románu Tovaryšstvo Jeţíšovo je pohled na lidský čin, a hlavně jeho výsledek velice skeptický. Přesto aktivita má smysl právě v lidské sounáleţitosti, v odpovědnosti, pomoci, v pocitu uţitečnosti. 555

Například Matějovo odhodlání dělat šaška Františku I. ztroskotá, Matěje na zámku zmlátí a vyţenou ho. Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 78. 557 „Snad, / snad se najde král / a hodí mu pár zrnek zlata na tu bosou avantýru, / ten výmysl, / tu smrt. // A jestli ne, on poplave / i v sudu, na vratech či na měchýři. / Nemusí to být Santa Maria. / Jen aby vítr foukal z hor – / a obepluje oceán jak meteor.“ Šotola, J. Kryštof Kolumbus. In Svět nás vezdejší. Praha: Československý spisovatel, 1965, s. 62–63. 558 Šotola, J. Dancing. In Venuše z Mélu. Praha: Československý spisovatel 1959, s. 15. 559 Šotola, J. Poste restante. Praha: Mladá fronta, 1963, s. 67. 556

108

Otec Křiţulka v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo rád slouţí lidem, snaţí se jim rozumět, aby jim byl blízko a mohl jim skutečně pomoci, bez ohledu na nařízení Tovaryšstva.560 Důchodce František se stará o svou bývalou ţačku Zuzanu a její dvě děti v románu Podzim v zahradní restauraci.561 Vojtěch Had byl přítelem osamělé hraběnky, byli si přáteli vzájemně. Matěj Kuře se nezištně ujal Barbory a staral o ni. S nejintimnějšími lidskými vztahy souvisí i další významný motiv některých Šotolových děl, domov, místo obyčejného lidského štěstí. Takový domov je v Šotolově díle situován na venkov. Erika se v Šotolově divadelní hře Pěší ptáci vrací domů na vesnici, za svými kořeny, vzpomínkami z dětství. Nemá vysoké cíle, chce ţít prostě, v místě, kam patří, chce tak najít klid a štěstí.562 A to se jí skutečně daří. Lyrický subjekt básně z básnické sbírky Poste restante navrhuje milované Róze na místě, kde se narodili: „tady rozprostřeme kabát, uţ jsme toho prochodili dost, musí, musí to tu někde být!“563 Mluví takto o štěstí, to musí v rodné krajině být. S tématem domova se často pojí přírodní motivy a motivy spojené s hospodářstvím a zemědělskou prací. Mrtvý voják takto promlouvá ke svému otci v básni „Doma z vojny“ ze sbírky Červený květ. „Noc hustá je jak borůvčí, / z dálky sem voní rozoraná mez / a u nás máme / na závoru. // Ještě dnes v noci, tatínku, / ta vrata spolu otevřít! / Snad na znamení, / či jen na pozdrav, / ţe syn se vrátil z vojny domů…“564 Matěj Kuře v románu Kuře na roţni na svých cestách zamíří k domovu a tam zjistí, ţe by rád zůstal. I kdyţ to znamená pracovat od rána do večera, znamená to také mít svou střechu nad hlavou, být doma tam, kam patří, kde se narodil, a dělat to, pro co se narodil. „[Matěj] tiše kroutil hlavou a ještě tišeji se smál, sám sobě se smál, jak hupky dupky opustil tátrumy, nalepené nosy, dekolty balerín, bubínky a bílou šminku na ciferníku, pachy panoptik i šumot nedočkavého publika, a seče tady pitomou louku, sám, nikým nechválen, nikomu nepotřebný, nikým neviděn, a je mu jako holoubkovi, 560

„Křiţulka uţ poněkolikáté ustaraně počítal lidi v lavicích. Jak bývá vţdycky plno o pašijích v Hradci u Svatého ducha a teď i u Panny Marie! […] Tady přišel primas v koţešince, konšelé, mlynář, sem tam někdo z pivovaru a ze dvora, a dost. Z předměstí, ze vsí ani človíčka. Nevědí o tom? Nebo se tu snad ještě chodí na Veliký pátek k potokům? U nás na vsi se chodilo. Pak ale jsme měli být radši tam mezi nimi, a ne tady v prázdném kostele.“ Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 94–95. 561 „Nu ano, slouţím jí, ba co dím posluhuji, v obtíţných okolnostech jsem jí k praktickému uţitku, činím se pilně, usilovně, ale znovu si dovoluju upozornit: To není dobro.“ Šotola, J. Podzim v zahradní restauraci. Praha: Mladá fronta, 1988, s. 94. 562 Erika odchází „tam, kam patříme. Podle podoby. A podle jízvy na lokti. Tam, kde jsem moţná měla zůstat… […] Jenomţe já jsem odešla… a pak uţ jsem byla všude jen cizí… zbytečná… [… tam] zapíská vlak a já budu vědět, je to sedmička a jede od Skutče do Hlinska a za chviličku bude pršet, na tu dálku je ho slyšet jenom před deštěm…“ Šotola, J. Pěší ptáci. Praha: Dilia, 1981, s. 6. 563 Šotola, J. Poste restante. Praha: Mladá fronta, 1963, s. 63. 564 Šotola, J. Doma z vojny. In Červený květ: verše 1954–1955. Praha: Naše vojsko, 1955, s. 51.

109

který nakloval dírku do pytle s pšenicí a pšenice crčí a pták zobe a slunko uţ se kulí nad smrčím a sobota je vyšívaná kudrnatým hedvábím.“565 Matěj se narodil v hospodářství jako nejstarší syn. I kdyţ se toulá po světě se svým loutkovým ansámblem, všímá si přírody jako hospodář. Kdyţ nemá, co by odpověděl hraběnce Franzisce, přeskočí na pro něj daleko zajímavější téma. „Uţ bude po ţních. Uţ začali mlátit. Asi ţito. Slyšíte?“566 Podobně epizodní postava románu Malovaný děti, italský voják, se dívá na svět očima sedláka. „Otázky cti a slávy si strčte laskavě do bot, […] v Pustertalu, při řece Rienze přezrává ţito a nemá je kdo sklidit.“567 Matějovi nebylo dopřáno ţít jako hospodář. Zastane se doma Barbory, nevlastní dcery svého bratra, ujímá se jí a odchází spolu, opět bez cíle.568 Pro Matěje znamená víc neţ domov bezmocná Barbora, které je ubliţováno a které je mu líto. Šotolovy příběhy jsou často situovány do jeho rodného kraje, na Chrudimsko a Královéhradecko. To autorovi umoţnilo sledovat Matěje Kuře na jeho toulkách krajinou v románu Kuře na roţni, procesí i cestu pátera Hada a otce Křiţulky v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo. Erika se v divadelní hře Pěší ptáci vrací do těchto míst jako domů, v románu Malovaný děti je Marcel Flanderka uvězněn na Josefově a odchází s Růţenou a s potulným divadlem do Třebechovic, Týniště, Opočna. Texty Jiřího Šotoly mnoho spojuje, propojují je i metatextové naráţky, texty na sebe reagují a spolupracují spolu.569 Na postavu Matěje Kuře v románu Kuře na roţni můţeme pohlíţet jako na protipól postavy Johánka v Šotolově románu Svatý na mostě. Mohou být takto vnímáni, protoţe je jako protipóly zároveň mnohé spojuje. Oba jsou postavami nicotnými a prostými, které samy nevnímají, ţe by měly nějaké poslání. Pro obě postavy je také typické putování, samota a fyzické nepohodlí. Obě postavy ke konci ţivota dosahují určitého poznání a smíření. Přesto jsou to postavy jinak zcela protikladné, coţ je patrné i na textovém záměru vyprávění. Johánek je za své chování a pocity vypravěčem vysmíván, o Matějovi je vyprávěno s laskavostí. 565

Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 114. Tamtéţ, s. 59. 567 Šotola, J. Malovaný děti. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 56. 568 Podobně jako děti v románu Osmnáct Jeruzalémů a sbírce Podzimníček Barbora s Matějem jdou, nic jiného jim nezbývá, kdyţ Matěj nechce nechat Barboru napospas její matce a svému bratru Lukáškovi. „Matěj vskrytu nadával, Barboře se vskrytu dělalo mdlo, ledový lijavec chlístal a oni šli.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 131. 569 Pro román Tovaryšstvo Jeţíšovo zásadní konstatování v jeho závěru „A to byl konečně jeho první čin.“ (o páteru Hadovi) je i několikrát zmiňováno v recenzích a statích k románu. Při jeho znalosti jej čtenář konfrontuje s větou „A to byla konečně nesprávná odpověď.“ (o páteru Prosperovi) v románu Kuře na roţni. (Páter Prosper je páteru Hadovi i jinak podobný, viz výše.) Šotola, J. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 377. Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 88. 566

110

Ačkoliv Jiří Šotola pouţívá podobné vypravěčské postupy jako v románu Kuře na roţni, vyznění románu Svatý na mostě je záměrně jiné. Důleţitá je v tomto smyslu práce s ironií, která je vlastní všem prozaickým dílům Jiřího Šotoly. Ironie vypravěče, která se obrací proti postavám, je většinou laskavá, nebo alespoň chápající.570 V případě románu Svatý na mostě je ironii vypravěče vystavena po celou dobu hlavní postava románu, Johánek z Pomuku. Jedná se však o sarkastický postup, který postavu záměrně poniţuje, není k ní shovívavý a vůbec ne laskavý. Postava je samotným způsobem vyprávění hodnocena velice negativně. Jako například v názvu kapitoly: „Johánka z Pomuku k moci a slávě vyzdviţení. Téţ o jiných nepřístojnostech v českém království“. Vypravěč románu Svatý na mostě hlavní postavou opovrhuje, vypravěč románu Kuře na roţni Matěje Kuře provází s laskavým i hrubším humorem a ironií, nicméně se sympatiemi. Přou se spolu571 i spolu soucítí. Dialog vypravěče s postavou je i v románu Svatý na mostě, i kdyţ jen v úvodu a závěru románu.572 Matěj Kuře putuje ze své vlastní vůle, v tomto pohybu je jeho svoboda. Oproti tomu Johánek z Pomuku putování pro nepohodlí a nejistotu nesnášel. „[Johánek] šel, černým hvozdům a bílým oblakům své hoře sděloval, děravým škorním za své puchýře nadával, šel.“573 Matěj i Johánek touţí po pohodlí a dobrém jídle. Pro Johánka je to nejvyšší a jediný cíl. Kdyţ ho dosahuje, je spokojen.574 Matěj v marasmu tuláckých dní po pohodlí touţí,575 570

Vypravěč se v románu Kuře na roţni baví vlastním vyprávěním a vysmívá se postavám, i Matějovi. Přesto si vypravěč Matěje váţí a je mu ho líto. Takto popisuje scénu, kdy Matěj brání Barboru před bratrem Lukáškem, který ji chce znásilnit. „Matěj skočil Lukáškovi na záda a vzdor tomu, ţe ze tří takto náhle nakupených těl vzniklo sousoší nadmíru komické, Matěj si to kupodivu neuvědomil a jeho ruce proto nezeslábly smíchem jeho těkavé duše. Jeho ruce se kupodivu sevřely v pěst a obě, a to nečekanou silou, vytrvale tloukly do temene malé Lukáškovy hlavy. Vytrvalost byla brzy korunována úspěchem, neboť Lukášek, ač velmi zaneprázdněn, si povšiml, ţe mu v hlavě duní jako v tureckém bubnu. […] Matěj […] se bezpochyby právě dopustil dobrého skutku. A dopustil se ho dokonce téměř schválně. A dopustil se ho rád.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 129. 571 „– [Matěj:] A bude veselo? –[vypravěč:] Inu… Budu se snaţit. Ty ses taky snaţil. – [Matěj:] Já jsem se nesnaţil. – [vypravěč:] Měls přece poslání. – [Matěj:] Já? Přeskočilo ti? Neměl jsem ani rukavice. – [vypravěč:] Kaţdý má poslání. – [Matěj:] Kozla.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 11. 572 Podobná jsou i témata, která se v dialozích řeší. Je to např. pravda a její hledání. Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 269–271. Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 35–36. 573 Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 154. 574 „Ţivot dozrál a ovoce se vyvedlo duţnaté a chutné. Dvaapadesát kop ročního příjmu […]. A k tomu všeliká výroční nadlepšení peněţní i naturální, dary a úplatky dle běţného způsobu, potřeby pro kuchyni ze vsi Píště a ze vsi Smolnice, dům k bydlení, dva klerikové k obsluze a vůz a kůň a kočí k převáţení těla z místa na místo, tělo ztloustlo a pohyb se stal obtíţným. Dobrý ţivot. Lidský.“ Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 294. 575 „Bude maso, arlecchina. Budou úhoři. Terstské rosolky. Spravíme se. Ztloustnem. […] Našetříme si! Koupíme jalovici. Zlatý hodinky. Citrón a brusinky.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 33.

111

zase ho ale opouští pro svobodu a lásku k člověku. Naopak Johánek v románu Svatý na mostě bere cokoliv a od všech, nejde mu o vlastní důstojnost nebo svobodu. Jediné, co od ţivota chce, je pohodlí. „Johánek vţdycky jenom bystře přiskočí, kdyţ padá švestka ze stromu Hospodinova, a chňapne ji a rozloupne a pecku vyndá a švestičku sní.“576 Johánka ke konci ţivota také dostihne poznání, resp. svědomí. Cítí se odpovědný za smrt jednoho z mála jemu blízkých lidí, Jetříška, jehoţ smrti nezabránil. Zachraňuje proto Mikuláše Puchníka,577 a aniţ by to dopředu věděl, zemře místo něj. Pro vypravěče je však Johánkova smrt, ač se jedná o smrt hlavní postavy románu, nedůleţitá, text se jí více nezabývá a přechází ji jako drobnou epizodu, zajímá ho více další osud legendy o Johánkovi. Oproti tomu smrt Matěje je v románu Kuře na roţni vyvrcholením provázeným velkým defilé souboru Matějových přátel a vyvrcholením myšlenky o lidské potřebě být spolu. Román o putování Matěje Kuře je románem o svobodě navzdory všemu. V tomto románu nemá smysl setrvávat na místě v pohodlí, kdyţ toulky znamenají svobodu. Svět a ţivot je od toho, „aby bylo veselo“, člověk musí být „šťastný na světě“ navzdory všemu příkoří.578 Matěj se vůbec nezabývá válkami, politickou situací a dějinami, ty lidské štěstí netvoří, mohou ho jen ničit. Matěj před nimi musí jako zběh utíkat a skrývat se, vyhání jej i z rodného domu, jelikoţ bratr mu jako zběhu z armády ze strachu o chalupu hrozí udáním. Matěj tak úplně svobodný být nemůţe,579 musí utíkat, ale v rámci toho, co mu zbývá, si svou svobodu a sebeúctu ponechává.580 Bůh, víra či jiná iluze Matějovi dlouhodobě pomoci nemůţou. Matěj zjišťuje, ţe Bůh je popletený stařík, jeho společník, kterého můţe litovat. Ví, ţe Bůh za lidi nic nevyřeší. Pro všechny „osobní bohy“ Šotolových postav platí, ţe člověku v ničem nepomáhají ani pomáhat

576

Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 296. „Johánek se bránil. Kroutil se. Hubu křivil. Zuby zatínal. Ale neubránil se. Lítost, plţ měkký a oslizlý, zvolna se plazila jeho útrobami vzhůru.“ Šotola, J. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 486. 578 Podobně v divadelní hře Waterloo odpovídá mnich na výhruţky takto: „Já jsem rád na světě i s přeraţenou sanicí“. Šotola, J. Waterloo. Praha: Dilia, 1987, s. 37. 579 Loutce Fausta svěřuje: „Svoboda pro nás není, Jeníčku. To jsme si jenom vymysleli. Takové kvítí asi neroste.“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 197. 580 „Nacpi se hrachem, plukovníku, aţ z tebe poleze ušima! Já nechci. Pro mne je to příliš drahý hrách. Nemám chuť na koroptvičku s rejţí; můj zadek netouţí být znovu nakopán. Verstanden?“ Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 196. 577

112

nemohou.581 Postavy v Šotolově díle dochází k poznání, ţe „za všecko si můţou lidi. Ţiví lidi“.582 Boha nepotřebují, stejně „lidé vydrţí víc neţ Bůh“.583 Román Kuře na roţni zároveň nese poselství o lidské sounáleţitosti, o lásce, lítosti, všedním ţivotě, ve kterém je ukryt smysl lidské existence. Matěje Kuře nezajímají bitvy ani politika, vznešené bezobsaţné pojmy ani to, jak vypadá a kdo si o něm co myslí. On totiţ „takový marast není prostředí příliš vhodné k úvahám o sklonu hlavy, o cti a důstojnosti, a o tom, jaký vrháme na pozadí světa stín a jakou máme figuru“.584 Matěj jen chce být s lidmi, které má rád, chce vesele ţít a smysluplně pracovat. Touţí i po pohodlí, chce se dobře najíst a napít, ale to pro něj, na rozdíl od postavy Johánka z románu Svatý na mostě, není nejdůleţitější. Víc pro něj znamená svoboda a také láska k člověku. Pohodlí se vzdává, aby byl svobodný nebo aby pomohl jinému člověku. Přestoţe se Matěj nezabývá úvahami o velkých pravdách, nebojuje se svým svědomím, nezabředá do myšlenek o prospěšnosti svého konání a nepromýšlí svou další existenci jako páter Had z románu Tovaryšstvo Jeţíšovo, přesto dochází i on k velkému poznání. Nakonec i Matějův Bůh to tajemství poznal, ačkoliv„to bylo tajemství stvořené pro vagabundy niţšího, lidského plemene, kterým je prospěšné drţet dohromady, pomáhat si v neštěstí a jednat vlídně navzájem“.585

581

Bůh bydlí v nebesích. Sedm mil nad špicemi hor. Tři míle nad hvězdami. Na tu vzdálenost pajdavou holku od křečka nerozezná. Splývá mu to, lidi, zvěř, jaro, doba ledová, minulost a budoucnost. […] O pajdavé holce, ţe právě vešla do krajiny lombardské a padla na ni tíseň, mu nikdo zprávu nepodá.“ Šotola, J. Osmnáct Jeruzalémů. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 212. 582 Šotola, J. Moţná je na střeše kůň. Praha: Dilia, 1980, s. 53. 583 Tamtéţ, s. 236. 584 Šotola, J. Kuře na roţni. Praha: Mladá fronta, 1976, s. 131. 585 Tamtéţ, s. 271.

113

4.3.

Souhrnná interpretace díla Jiřího Šotoly

Poselstvím Šotolovy tvorby, jak vyplývá ze dvou interpretací obsaţených v této práci, je víra v sílu přirozených lidských vztahů, v obohacující souţití, v lásku a vzájemnou pomoc. Postavy musí osvědčit svou lidskost, ať uţ jsou konfrontovány s čímkoli a v jakékoli době. Dalším poselstvím je nevíra v nadlidské autority a jednoduchá řešení, která jsou člověku předkládána v podobě ideologie, víry a zakořeněných tradičních iluzí, jako je víra ve smysluplný vývoj v historii. Je demaskována iluzivnost velkých „všeřešících“ pravd a je odkryto, ţe jsou to jen instrumenty pro dosaţení jiných záměrů nebo ţe ţádný smysl nemají. Jednotlivé postavy procházejí deziluzí a různě se s ní vypořádávají, aby často na konci ţivota zjistily, ţe největší „pravdou“ je ona prostá pravda o lásce, pomoci a souţití s ostatními, která je stále na dosah ruky. Někteří kritici poukazují na paradox Šotolovy metody. Šotola zavrhuje velké pravdy a zároveň nabízí jednu novou.586 Láska k přirozeným touhám člověka a obdiv k jeho schopnostem se jako témata koncentrují v básnické sbírce Svět náš vezdejší (1957). Pojítkem s dalšími díly je také akcentace všedního ţivota a lásky k němu a akcentace lidských vztahů.587 Jiţ v závěrečné básni první Šotolovy básnické sbírky Náhrobní kámen (1946) je obsaţena (a pateticky zpodobena) myšlenka, ţe navzdory všemu příkoří, smutku a všednosti je lidský ţivot krásný.588 I v básnických sbírkách, které námětově čerpají z vojenského prostředí (Za ţivot, Červený květ, obě 1955), se lyrický subjekt zabývá převáţně prostými osobními tématy, často je to láska k domovu, rodičům, ţeně a vztahy mezi lidmi obecně. Vyzdviţení toho obyčejného a lidského ze ţivota známých a „legendami“ opředených postav je záměrem několika básní ze sbírky Hvězda Ypsilon (1962). Lyrický subjekt zajímají jejich vztahy k dalším lidem, jejich touhy i zklamání. S básnickou sbírkou Co a jak (1964) narůstá reflexe a zároveň skepse. Na téma lidských vztahů, aktivity a sounáleţitosti je nahlíţeno i z pohledu těch, kteří se straní ostatních lidí, a tedy ţivota vůbec (básně „Kterak se štěstí zahání“). 586

Uţ v roce 1962 v článku Jana Trefulky. Trefulka, J. Patetická a Ročník 24. Host do domu. 1962, roč. 9, č. 2, s. 91. 587 „A je ten svět plný lidí, jako korále na jedné šňůře / tam ţijí, přitisknuti k sobě, někdy je jim líp a někdy hůře.“ Šotola, J. Milostné rozhovory. VII. In Svět náš vezdejší. Praha:Československý spisovatel, 1965, s. 19. 588 „A přece ţivot nádherný je / v svých nekonečných proměnách. / Ve výhních pálí, knutou bije / a šumí na slunci i v tmách“. Šotola, J. Náhrobní kámen. Praha: Vysočina, 1946, s. 39.

114

V poslední autorově básnické sbírce Podzimníček (1967), v níţ uţ převaţuje skeptický pohled na moţnosti výsledků lidského konání, zůstává pozitivem lidská sounáleţitost, pomoc v nouzi a lítost. (Podobně je tomu také v románu Osmnáct Jeruzalémů z roku 1986, který je sbírce Podzimníček blízký v mnoha směrech, hlavně zpodobením putujících dětí). Toto jsou také hodnoty, které jako východiska pro smysluplný lidský ţivot podávají i další Šotolova díla. Na konci románu Tovaryšstvo Jeţíšovo (1969) zůstává hlavní postavě Vojtěchu Hadovi lítost a také poznání, ţe konal špatně, kdyţ jednal podle příkazů Tovaryšstva, a ne podle svého svědomí, protoţe tak ubliţoval hraběnce Maximiliáně. Matěj Kuře zase v románu Kuře na roţni (oficiálně 1976) odhaluje prosté „tajemství“ o tom, ţe lidé mají drţet spolu. I Johánka v románu Svatý na mostě (1978), hloupého a cynického „parazita“,589 dostihuje soucit s bliţními. Marcel Flanderka, hlavní postava románu Malovaný děti (1983), není aktivní, nechce nebo se nedokáţe nijak projevit nebo se zapojit do dění, nezajímají ho jiní lidé, jen tupě přeţívá. Na svou pasivitu doplácí, zbytečně umírá. Růţena Flanderková v románu Róza Rio (1986) také umírá cizí rukou. Nicméně ona se pokusila pomoci bliţnímu, ţidovi, za kterého se vdala, aby nemusel do koncentračního tábora. Jeho smrti tím však nezabrání. Růţena se proti této nelidskosti vzbouří a kvůli vzdoru umírá. Její ţivot nebyl zbytečný, měla ráda, chtěla pomoci a cítila se ve své mlčenlivost a odevzdanosti spoluodpovědná za tragédii jiných lidí, proto udělala něco, co povaţovala za správné. František Flanderka, hlavní postava posledního románu Podzim v zahradní restauraci (1988), chce být uţitečný. Ve svých zápiscích přiznává, ţe i proto, aby měl něco smysluplného na práci, aby se nenudil. Chce být s lidmi, které má rád, a chce jim pomáhat. Sbliţuje se i s lidmi, kteří jsou stejně nemocní jako on. V divadelní hře Moţná je na střeše kůň (1980) tři staří lidé, Anda, Fanda a Johan, hlavní postavy, oţívají s příchodem jejich mladé těhotné příbuzné. Těší se na to, aţ se o ni a o dítě budou starat. Ve starosti o dalšího člověka vidí smysl své existence. Častou výtkou na adresu Šotolova díla je konstatování přílišného patosu. Tato sloţka Šotolovy tvorby v díle kolísá. Moţný patos, který by mohl vyplynout ze snahy Františka Flanderky pomoci své bývalé ţačce v románu Podzim v zahradní restauraci, shazuje sám František Flanderka – vypravěč svého příběhu – konstatováním, ţe to dělá i pro sebe a ţe si vlastně není jistý, jestli je to skutečná pomoc.590 Naopak například ve sbírce Venuše z Mélu

589

Takto je v románu několikrát vypravěčem nazván. „Beze mne by padla na čumák uţ loni. […] Nakřápla by si tu svou zilvarovskou pejchu. Malou. Českou. Vesnickou. Postačující tak na rozbití reterátu. A musela by si pořídit nějakou větší.“ 590

115

(1959) v básni „Ze slabikáře“ stojí: „Tak je to drazí Potkáváme se / a je to škoda je to škoda škoda / Hledět si do očí jak by to bylo sklo / Vysílat všichni na jinačí vlně / své depeše.“591 Divadelní hra Pěší ptáci (1981) je zakončena deklamováním postav, které patosem shazuje myšlenky, které vyslovovala méně přímo divadelní hra. Pro Šotolovu tvorbu platí, ţe čím více patosu, zobecnění či přímého vyslovení nějaké spásné myšlenky, tím méně opravdově a uvěřitelně tato myšlenka působí. V románu Tovaryšstvo Jeţíšovo obecná myšlenka o potřebě lidské sounáleţitosti přímo vyslovena není. V románu Kuře na roţni je scéna Matějova loučení se všemi, které měl v ţivotě rád, citově exaltovaná, i vypravěč je citově vtaţen do děje a sám se svým vypravováním dojímá. Patos však zůstává jen na úrovni ţivotního příběhu Matěje Kuře, čtenář není poučován. Šotolovy postavy docházejí poznání, ţe ţivot zde na světě je to jediné, co mají, tedy i to nejlepší, co mají. Proto si jej mají váţit, jeho moţností, ostatních lidí, svých přátel, rodiny, domova, všeho, co ţivot obyčejně přináší. Lidé by měli ţít tak, aby si pak ve smrti mohli říct, ţe to mělo smysl. Nadlidské ideje a iluze nepatří do sféry obyčejného ţivota. Lpění na nich naopak lidi odcizuje. I kdyţ Šotolovy postavy „zmoudří jako ryba na Štědrý den ve vaně“,592 pozdě a jen v konfrontaci se smutnou realitou, kterou jiţ nemohou změnit, alespoň to pochopí.

Šotola, J. Podzim v zahradní restauraci. Praha: Mladá fronta, 1988, s. 17. 591 Šotola, J. Ze slabikáře. In Venuše z Mélu. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 13. 592 Šotola, J. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, s. 77–78, s. 29.

116

5.

Dodatek 1: Ţurnalistická činnost Jiřího Šotoly

Šotolova ţurnalistická činnost se datuje od počátku 40. do konce 60. let. Začínal ve studentských a katolicky orientovaných časopisech. Zabýval se převáţně divadlem (od roku 1942 také studoval divadelní konzervatoř). Později byl členem redakce časopisů Československý voják, Květen (z toho 1957–1959 vedoucím redaktorem), Kultura, Kulturní tvorba, Literární noviny (z toho několik měsíců v roce 1964 zastupujícím šéfredaktorem), Literární listy a Listy. Jiří Šotola se neúčastnil kulturního dění po roce 1948 jako ţurnalista, nevyšly mu ani básnické sbírky (po dvou sbírkách v roce 1946 další vyšly aţ 1955). Od druhé poloviny padesátých let vydával články nejen o divadle, ale s širším záběrem, co se kultury týče.593 Zároveň mu byly také otiskovány básně. Vydávání časopisu Květen (vycházel 1955–1959), jehoţ posledním šéfredaktorem Šotola byl, bylo z politických důvodů zastaveno navzdory snahám redakce – i Jiřího Šotoly594 – o ústupky a sebekritiku, aby mohl časopis dále vycházet. Mnoho autorů z okruhu redakce Května dále publikovalo v časopise Kultura (vycházel 1957– 1962), Jiří Šotola se stal jeho redaktorem. V roce 1962 místo tohoto časopisu a časopisů Tvorba a Predvoj začala vycházet Kulturní tvorba (vycházela 1963–1968), v ní Jiří Šotola působil do roku 1964, kdy odešel do svobodnějšího svazového týdeníku Literární noviny, kde od ledna do května roku 1964 působil jako zastupující šéfredaktor. V letech 1964–1967 byl prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů, z této pozice mu také vyšlo několik úvodníků ve svazových Literárních novinách. Po přerušení vydávání Literárních novin, resp. jejich zrušení z politických důvodů na podzim roku 1967 pak od února 1968 pracoval v nově zaloţeném svazovém týdeníku Literární listy, kde se opět sešla redakce původních Literárních novin. Týdeník byl poté přejmenován na Listy a v květnu 1969 bylo politickým zásahem jeho vydávání zakázáno. Jiří Šotola pak jiţ nebyl členem ţádné redakce a články nepublikoval.595 Jiří Šotola se ve své ţurnalistické práci řadil k těm, kteří stáli na liberálnější straně kulturní politiky. Od časopisu Květen pracoval v periodikách, která zastávala taková stanoviska, vycházela v dobách uvolnění a byla politickým rozhodnutím opět zakazována 593

Šotola, J. Rozjímání předsjezdové. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 7, s. 193–194. Šotola, J. Náročný program. Květen. 1959, roč. 4, č. 4, s. 145–147. 595 S výjimkou dvou článků, kterými musel vyjádřit svou loajalitu k reţimu, „Prohlášení“ a „Ţivot na vsi“, a článku-odpovědi na kritiku románu Svatý na mostě od Jiřího Hájka – viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce v letech 1969–1989“. 594

117

(Květen, Literární noviny, Literární listy, Listy). Odešel z Kulturní tvorby, která se postupně více profilovala proti liberálním tendencím v politice i kultuře. Jeho vlastní příspěvky v periodikách je třeba brát jako doklady dobového „tání“. Jiří Šotola nikdy nevybočoval, neprosazoval myšlenky, které by v dané době nemohly být publikovány.596 Nikdy však nesklouzl k tomu, ţe by v době „utuţení poměrů“ úplně obracel, ţe by se zapojoval do brojení proti tomu minulému, proti „liberálům“, ţe by převlékal kabát. Jiří Šotola se v takových chvílích prostě stáhl z veřejného ţivota, nepublikoval, nevyjadřoval se (po roce 1948 a 68), nebo pokud to bylo moţné, pokračoval s omezenými moţnostmi ve své práci (po zániku časopisu Květen v roce 1959, po zakázání svazového týdeníku Literární noviny v roce 1967). Po roce 1970 kniţně nejprve publikoval v samizdatu a v zahraničí bez posvěcení nově vzniklého Svazu českých spisovatelů, v roce 1972 se podepsal pod Petici spisovatelů presidentu ČSSR za propuštění politických vězňů. Bylo by zajímavé prozkoumat Šotolovu ţurnalistickou tvorbu samizdatovou, pokud nějaká byla.597 V roce 1975 jeho „vzpoura“ vůči reţimu skončila vydáním „Prohlášení“,598 ve kterém kritizoval činnost svou jakoţto prvního tajemníka Svazu a činnost celého Svazu československých spisovatelů v šedesátých letech. V „Prohlášení“ také kritizoval emigranty. Zároveň napsal, ţe nechce ztratit kontakt s českým čtenářem, chce publikovat. Ve své kritice Svazu a emigrantů nebyl přímo adresný, nikoho dalšího kromě sebe nejmenoval. Text působí spíše smutně a rezignovaně neţ odhodlaně. (K názorům na Šotolovo „Prohlášení“ viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce v letech 1969–1989“.) Poté byl reţimem pozvolna opět vzat na milost, první v normalizaci oficiálně vydaný román Kuře na roţni zůstal oficiální kritikou téměř nepovšimnut, postupně však Šotola získal větší důvěru reţimu (v této souvislosti nechť je zmíněna informace, ţe Jiří Šotola je uveden mezi signatáři Anticharty) – coţ potvrzuje například spolupráce na scénářích k filmům Otakara Vávry (Příběh lásky a cti, 1978; Temné slunce, 1980), zakázka na napsání dramatu při příleţitosti oslav 150 let od smrti Karla Hynka Máchy v Národním divadle (A jenom země

596

Například v roce 1957 publikovali v časopise Květen s Karlem Šiktancem rozhovor s Františkem Hrubínem, kterému však uţ v roce 1956 vyšel po delší odmlce ve vydávání poezie pro dospělé výbor z této poezie, takţe v té době byl jiţ povoleným autorem. Hrubín, F. Interview s Františkem Hrubínem. Rozmlouvali K. Šiktanc a J. Šotola. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 3, s. 140. Je moţné také připomenout výtky Václava Havla k programu poezie všedního dne. Havel upozorňoval na spřízněnost poetiky této poezie se Skupinou 42, o které však z politických důvodů autoři Května mlčeli. Havel, V. Pochyby o programu. Květen. 1956–1957, roč. 2, s. 29. Havel, V. Jak vidí Havel své desetiletky. Mladá fronta Dnes. 2006, roč. 17, č. 228, s. C2 597 Příslibem je zmínka v publikaci Johanny Posset Česká samizdatová periodika 1968–1989 o příspěvcích Jiřího Šotoly do časopisu Témata. 598 Šotola, J. Prohlášení J. Šotoly. Tvorba. 1975, č. 14, s. 7, 12.

118

bude má, 1986), získání titulu zaslouţilý umělec (1989) a také rozhovory s Jiřím Šotolou o jeho tvorbě, kterých v 80. letech 20. století vyšlo v tisku několik. Jiří Šotola však po roce 1975 ţurnalistickou činnost jiţ neobnovil a věnoval se výhradně tvorbě dramatické, scénáristické a prozaické. Po jeho „Prohlášení“ mu vyšel ještě jeden článek, tentokrát v Rudém právu, kterým měl zřejmě reţimu potvrdit svou loajalitu599 (více k článku viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce v letech 1969–1989“). Posledním publikovaným článkem Jiřího Šotoly600 byla reakce na kritiku románu Svatý na mostě od Jiřího Hájka, která vychází jiţ v době, kdy je Šotolovo dílo s výjimkou prvního románu Tovaryšstvo Jeţíšovo (ačkoli ten byl po revoluci kritiky často označován jako autorovo nejlepší dílo) oficiální kritikou přijato. Ţurnalistické příspěvky Jiřího Šotoly netvoří významnou součást jeho díla. Do šedesátých let se věnoval hlavně divadlu, v šedesátých letech spíše obecně kulturním otázkám v souvislosti se svou funkcí prvního tajemníka Svazu československých spisovatelů. Vyjadřoval se k různým otázkám vztahu kultury a politiky nebo kritiky nebo psal spíše informační články o vydávání děl dalších autorů. Některé jeho reakce v tisku byly velice osobní a nikoliv věcné.

599 600

Šotola, J. Ţivot na vsi. Rudé právo. 1976, roč. 56, č. 85, s. 3. Šotola, J. K Hájkově kritice románu Svatý na mostě. Tvorba. 1980, č. 14, s. 17.

119

6.

Dodatek 2: Jiří Šotola a další autoři

Ve svém pracovním ţivotě Jiří Šotola častěji spolupracoval s některými osobnostmi. Jeho dílo bylo také soustavněji sledováno několika literárními kritiky a historiky. Zásadním člověkem v Šotolově pracovním i osobním ţivotě byl o čtyři roky mladší Karel Šiktanc. Sešli se spolu poprvé v redakci časopisu Květen.601 Ještě spolu s Miroslavem Florianem (s Šotolou se znali uţ z dob působení v redakci Československého vojáka) se podíleli na vydání obou almanachů při časopisu Květen (Almanach Květen: sborník mladé české literatury 1957, Hlubší neţ smrt: Almanach Květen 1958). V případě druhého almanachu všichni také přispěli překlady poezie z cizích literatur. Na překládání se spolu Šotola se Šiktancem sešli také u básnické sbírky Borise Sluckého Co nezapomenu (1957), později u básnické sbírky Modrý host Borise Pasternaka (1966). Dále spolu napsali reportáţní knihu Raci a racci (1962) o jejich pobytu v Helsinkách. Spolupracovali také na scénáři k televizní hře Romance štědrovečerní (prem. 1963). Spolu s Jiřím Brabcem vytvořili velmi ceněnou antologii české poezie 20. století A co básník (1964). Společně o jejich tvorbě a tvorbě dalších autorů, kteří patřili k okruhu časopisu Květen, je samozřejmě často uvaţováno v souhrnných statích. V šedesátých letech vycházely také články, které se kriticky zabývaly právě sbírkami Jiřího Šotoly a Karla Šiktance.602 V šedesátých letech se tito autoři účastnili několika anket pro představitele uměleckého ţivota603 i dalších besed a akcí.604 Šiktanc také publikoval v Literárních novinách, Literárních listech a Listech, v jejichţ redakci Šotola byl. V únoru 1969 vyšel Šiktancovi v týdeníku Svět práce článek o Jiřím Šotolovi, o jeho původu, práci, povaze, o tom, jak působí na lidi i jak se v tomto změnil, vše z pohledu osobního přítele. O blízkém vztahu Karla Šiktance a Jiřího Šotoly svědčí také jiţ citovaný rozhovor Karla Šiktance pro časopis Reflex z roku 1993.605

601

Společně např. Hrubín, F. Interview s Františkem Hrubínem. Rozmlouvali K. Šiktanc a J. Šotola. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 3, s. 140. 602 Vacík, M. Historie a náš čas v nových básnických sbírkách. Rudé právo. 1961, roč. 41, č. 5, s. 2. Doleţal, B. Dva z Května. Tvář. 1965, roč. 2, č. 1, s. 26–30; Vacík, M. Dvě sbírky diskusně. Rudé právo. 1965, roč. 45, č. 84, s. 3. 603 Anketa. Listy. 1968, roč. 1, č. 1, s. 6, 13 a 16. 604 Hlasy před konferencí. Literární noviny. 1961, roč. 10, č. 7, s. 2–3; Lidé a literatura. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 18, s. 3–4; Fleischmann, I.; Šiktanc, K.; Šotola, J. Byli jsme v NSR. Rozmlouval Vít. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 29, s. 3; První kulatý stůl. Orientace. 1966, roč. 1, č. 1, s. 21–26. 605 Šiktanc, K. Raději lezu do hospod. Rozmlouval J. Rulf. Reflex. 1993, roč. 4, č. 52, s. 22–24.

120

Dalším autorem, se kterým Jiří Šotola často spolupracoval, byl reţisér televizních inscenací Jiří Bělka. Reţíroval Šotolovy televizní inscenace Romance štědrovečerní (1963), Hra o ţivotě a smrti (1965), Waterloo (1967), Bellevue (1969), Julián odpadlík (1970), Smrt krále Václava IV. (1983), Zikmund, řečený šelma ryšavá (1987), Morové povětří (1989). O dlouholeté spolupráci s Jiřím Bělkou hovořil Jiří Šotola v roce 1987 v časopise Československá televize.606 Reţisérem, který několikrát inscenoval Šotolova divadelní dramata, byl František Laurin. Byla to dramata Zázrak na louţi (1974), Ajax (1977), Cesta Karla IV. do Francie a zpět (1978), Pěší ptáci (1981), A jenom země bude má (1986). V Šotolových televizních hrách často vystupoval Rudolf Hrušínský (Waterloo, Bellevue, Julián odpadlík, Smrt krále Václava IV., Zikmund, řečený šelma ryšavá). Hrál také ve filmu Temné slunce reţiséra Otakara Vávry, na jehoţ scénáři se Jiří Šotola podílel. Sám Jiří Šotola se více zabýval postavami dvou českých spisovatelů, Jana Nerudy a Karla Hynka Máchy. Vydání Nerudovy básnické sbírky Písně kosmické z roku 1959 opatřil Šotola doslovem. V roce 1974 vydal výbor z díla Jana Nerudy Binokl na očích, v ruce hůl, který opatřil ţivotopisnou studií a doslovem (vyšlo pod jménem Zdeňka Pešata). Ve stejném roce byly nahrány dvě povídky Jana Nerudy, které pro rozhlas Jiří Šotola dramatizoval – Páně Líbltův špaček a Páně Kobercova ţenitba. Autorovo jméno v tomto případě kryli Irena Wenigová a Josef Hlavnička. Jiří Šotola na podkladě dochované korespondence mezi Karolinou Světlou a Janem Nerudou napsal také scénář k filmu Otakara Vávry Příběh lásky a cti, který měl premiéru v roce 1978. K vydání výboru z díla Karla Hynka Máchy, který byl opatřen i ţivotopisnou studií, Jasná noc mne vzhůru vábí z roku 1961 napsal Jiří Šotola úvodní esej. Podílel se také na napsání scénáře rozhlasové hry Přátelé od Kajetánů, která byla nahrána v roce 1976 a byla napsána na motivy Máchovy Márinky a vzpomínek herce Jana Kašky. V roce 1986 měla při příleţitosti výročí 150 let od úmrtí Karla Hynka Máchy v Národním divadle premiéru Šotolova hra o Máchovi A jenom země bude má. Šotolovou poezií se soustavněji do poloviny šedesátých let zabýval Přemysl Blaţíček, napsal i doslov k prvnímu výboru z Šotolovy poezie Ročník 24. V roce 2002 mu také v souboru Kritika a interpretace vyšly dvě souhrnné statě o autorech skupiny časopisu Květen a byly zde také přetištěny některé starší statě k Šotolově poezii z 60. let. K Šotolově próze a obecně k současné oficiální historické próze 70. a 80. let i próze obecně kriticky přispíval a

606

Švarcová, J. Zikmund, řečený šelma ryšavá. Československá televize. 1987, roč. 22, č. 13, s. 8–9.

121

přispívá Blahoslav Dokoupil, tento autor také připravil sérii deseti čtení z Šotolova románu Tovaryšstvo Jeţíšovo pro Český rozhlas v roce 1993. Prózou Jiřího Šotoly se zabývá také Miloš Pohorský, napsal doslovy ke čtyřem Šotolovým románům. V souborném vydání některých jeho statí z roku 1990 Zlomky analýzy jsou také zahrnuty dva přepracované doslovy – k románům Kuře na roţni a Malovaný děti. Dalšími autory, kteří se Šotolovou tvorbou zabývali soustavně, byli Zdeněk Heřman a Miloš Vacík, v menší míře také Vladimír Karfík a Milan Blahynka. Tato konstatování se opírají o počty článků a statí, které se věnovaly danému tématu a které byly publikovány v oficiálním tisku či vydány oficiálně kniţně. Některým autorům (Blaţíček, Karfík, Vacík) nebyla oficiální literárně kritická činnost v době normalizace umoţněna. Články, které byly v té době oficiálně publikovány, musely být tehdejšími normami do větší či menší míry deformovány, nebo alespoň „obohaceny“ o ideologii. Ztráta zájmu samizdatové části literárních kritiků607 o dílo Jiřího Šotoly byla způsobena jeho návratem do sféry oficiální literatury. (Samizdatovou literární kritiku je však třeba ještě více prozkoumat, viz výše.) Oficiální kritika se zase k Šotolovu dílu po jeho „Prohlášení“ zpočátku stavěla vlaţně a aţ později k němu našla cestu. Vztah této kritiky i autorů kulturních rubrik v denním tisku k literárním dílům však kvůli pravidlům a normám, které musely být dodrţovány, nelze v jednotlivých textech povaţovat za bezprostřední a zcela upřímný. Všechny tyto okolnosti recepce Šotolova díla byly způsobeny tím, ţe Československo bylo totalitním státem.

607

Srovnej předmluvu k prvnímu oficiálnímu vydání statí o literatuře Jiřího Pechara Nad knihami a rukopisy z roku 1996. Více viz kapitolu „Dílo Jiřího Šotoly a jeho recepce v letech 1969–1989“. Pechar, J. Slovo úvodem. In Nad knihami a rukopisy. Praha 1996, s. 5.

122

7.

Závěr

Cílem této práce bylo přispět k poznávání díla Jiřího Šotoly. Nejprve se zaměřuje chronologicky na dílo Jiřího Šotoly a jeho recepci, přičemţ důraz je kladen na dílo básnické a prozaické. Práce scenáristické a dramatické nejsou sledovány v úplnosti, autorka si více všímá děl, o něţ se zajímala dobová kritika, tedy děl, jejichţ dobovou recepci bylo moţné dohledat. Tato část práce si zároveň všímá Šotolova působení ţurnalistického i jeho činnosti překladatelské, esejistické a jeho účasti na sbornících a vydávání děl dalších autorů. Tyto kapitoly zároveň obsahují informace o ţivotě Jiřího Šotoly, které jsou pro práci takového charakteru nezbytné. Zájemce o medailonek autora, základní bibliografii a přehled literatury o díle je odkazován na Slovník českých spisovatelů po roce 1945, který je přístupný i on-line. Dále práce obsahuje interpretace dvou stěţejních Šotolových děl, románů Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni, které zohledňují i další Šotolovo dílo, hledají spojnice mezi nimi a zabývají se jevy, které jsou pro ně společné. Věnují se vývoji těchto jevů. V souhrnné závěrečné interpretaci se autorka snaţí pojmenovat myšlenkový svět Šotolova díla, a dopátrat se tak jeho poselství. Recepci díla Jiřího Šotoly velmi ovlivnily okolnosti, za kterých vznikala. První výraznou básnickou sbírku Svět náš vezdejší (1957) vydal jako příslušník skupiny „poezie všedního dne“, jejíţ poetika byla ve své době mnoha kritiky popisována jako novátorská, byla oceňována pro odstup od patosu poezie poválečné i od její sluţebnosti a vyzdvihován byl zájem o všední lidský ţivot. Takové hodnocení celé „poezie všedního dne“ bylo uţ ve své době, ale hlavně později (kdy to také politicko-společenské podmínky dovolovaly) popíráno. Novátorství bylo přehodnoceno jako inspirace Skupinou 42, o které se v době vydávání časopisu Květen z politických důvodů téměř nemluvilo. Neschematičnost, nepatetičnost a nesluţebnost byly popírány také. Soudobý zájem čtenářů a kritiků o dílo autorů „poezie všedního dne“ byl později vysvětlován i tím, ţe mnozí autoři hodnotnější literatury svá díla vydávat nemohli. Hodnocení dvojího, často téměř protichůdného druhu se pak v recepci dalších Šotolových děl objevovalo stabilně. (Nejvíce se „vlna odporu“ objevila v souvislosti s vydáním prvního výboru z básnického díla Jiřího Šotoly Ročník 24 z roku 1961 a poté u vydání sbírky básní Co a jak z roku 1964.) Recenze si u jednotlivých básnických sbírek všímaly snahy pojmout do básní celý svět, většinou zobrazovaný prostřednictvím výčtů 123

s často významově protikladnými výrazy. Dále si všímaly vyjádření lásky k ţivotu ve všech jeho podobách a záliby ve zpodobování „obyčejného“ ţivota a lidských vztahů, které bývají konfrontovány s neosobními dějinami; to vše se sklonem k patetickému deklamování. Jiří Šotola působil jako redaktor, poté vedoucí redaktor časopisu Květen, který byl tribunou autorů a kritiků „poezie všedního dne“. Poté se dostává do redakcí dalších periodik (Kultura, Kulturní tvorba, Literární noviny), na několik měsíců v roce 1964 se stává zastupujícím šéfredaktorem týdeníku Literární noviny a v letech 1964–1967 prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů. Z těchto pozic je velice činný jako autor článků, vychází mu jich mnoho, hlavně ve svazových Literárních novinách. Ve svých článcích se zapojuje do několika „sporů“ (o hodnocení svého díla; v souvislosti s nejmladší nastupující generací básníků, jíţ vyčítá neexistenci programu), vyslovuje se k otázkám literární kritiky (poţaduje hlavně „věcnost“ a také zapojení samotných literátů jako kritiků, v této souvislosti se také objevují nesouhlasné reakce na jeho články a jeho další odpovědi). Dále se věnuje otázkám vztahu politiky a kultury. Je součástí proudu, který podporuje liberalizaci veřejného ţivota i kultury. Ve svých článcích se často opakuje a také se nevyhýbá osobním a expresivním reakcím. I toto můţe být jeden ze zdrojů „nevraţivosti“ vůči němu v pozdější době. V roce 1969 vydává svou první prózu a zároveň podle kritiků své nejzávaţnější dílo, román Tovaryšstvo Jeţíšovo. Kritika je velice pozitivní, Šotolovi je přiznáváno velké vypravěčské umění, je vyzdvihována působivost díla, schopnost autora protkat prózu lyrickými obrazy. Recenzenti si všímají i dramatických postupů v románu, vynalézavé práce s jazykem (hlavně lexikální roviny, větná stavby), specifické práce s motivy, zpracování historického tématu a zobrazení vztahu člověka a dějin. Román byl poté z politických důvodů staţen z veřejných knihoven a podruhé vyšel aţ po revoluci v roce 1990. Po srpnových událostech roku 1968 a po následném působení v periodikách Literární listy a Listy, které nadále prosazovaly liberalizaci veřejného a kulturního ţivota a které byly následně zakázány, nemohl Jiří Šotola v normalizaci stejně jako mnozí další publikovat a jeho jméno se podobně jako i další jména umělců v oficiálním tisku téměř neobjevilo. Spolupracuje v té době se samizdatem i zahraničním nakladatelstvím C. J. Bucher. V roce 1975 však tyto vazby zpřetrhá otištění jeho „Prohlášení“, ve kterém svou práci v SČSS i samotné působení SČSS ve druhé polovině 60. let odsuzuje, podobně se v článku vyrovnává s emigranty. Poté se postupně a zřejmě s obtíţemi (viz exilové komentáře) vrací do oficiální literatury a oficiálního kulturního dění. Jako ţurnalista uţ se neuplatňuje. Vydává další prózy (po samizdatovém a exilovém vydání románu Kuře na roţni jej vydává v roce 1976 i 124

oficiálně, další díla vydává uţ pouze oficiálně) a vedle práce prozaické se více věnuje i psaní scénářů a práci dramatika. Próza Kuře na roţni je (kromě malého zájmu ze strany oficiální kritiky, který byl dán politickými důvody) obecně hodnocena pozitivně, jedná se opět o román s historickou látkou, který se nesnaţí o přiblíţení dané doby, podle recenzentů se Šotola opět zabývá vztahem člověka a dějin, a hlavně otázkou lidské svobody, vyzdvihuje lidskou sounáleţitost. Upozorňují na střetávání reality a světa fantazie v románu a dále na autorovy vypravěčské schopnosti i pouţívání ironie. Kritika jeho dalších próz opět poukazuje na zvládnutou vypravěčskou techniku, sdělování myšlenek o potřebě lidské sounáleţitosti i osvobozujícího lidského činu, prolínání reality a fantazie. Upozorňuje však i na to, ţe Jiří Šotola se opakuje, vypravěčská technika se některým recenzentům zdá být aţ příliš zvládnutá a ve své expresivnosti monotónní. Častou výtkou na stranu dalších Šotolových próz je konstatování přílišného patosu i s ním spojeného poučování čtenáře. Podle Šotolova současníka a přítele, básníka Karla Šiktance, který za normalizace naopak zůstal autorem samizdatovým, se Jiří Šotola svým „Prohlášením“ uvrhl do osamění. Kontakty se samizdatem a exilem tím většinou ztratil, k oficiální kultuře však také nepatřil, coţ lze usuzovat i z toho, ţe se dále uţ nevěnoval psaní článků a do kulturního ţivota zasahoval jen svou tvorbou (naproti tomu, jak často se vyjadřoval k obecným i konkrétním otázkám kultury v 60. letech). Aţ později, ve druhé polovině 80. let, vyšlo v oficiálních periodikách několik rozhovorů s Jiřím Šotolou, které se věnují jeho soudobému dílu. V roce 1988 byl jemu i dalším autorům (např. Bohumilu Hrabalovi) nabídnut vstup do Svazu českých spisovatelů, a to v souvislosti se změnami politickými i generační obměnou spisovatelů ve Svazu českých spisovatelů. Zpřetrhání kontaktů se samizdatem po „Prohlášení“ má zřejmě své kořeny i v Šotolově působení v 60. letech, v jeho častých časopiseckých výpadech, osobních reakcích a nadřazeneckých postojích (hlavně vůči mladší básnické generaci), kterými si mohl vytvořit mnoho „nepřátel“. Autorova izolovanost v době normalizace se částečně přesouvá i do období porevolučního, kdy jiţ Jiří Šotola neţil. Objevují se texty, které Jiřího Šotolu odsuzují pro „kolaboraci“ s reţimem.608 Po roce 1989, jak jiţ bylo zmíněno, vyšel podruhé román Tovaryšstvo Jeţíšovo (1990). Později se objevil také záměr vydat souborně celé prozaické dílo Jiřího Šotoly, nakladatelství

608

Výpady proti Šotolově „politickém lavírování“ i normalizačnímu „Prohlášení“ např. viz vzpomínkovou knihu Nezval, Seifert a ti druzí Vlastimila Maršíčka. Maršíček, V. Nezval, Seifert a ti druzí. Brno: Host, 1999, 186 s.

125

Eminent však od záměru po vydání třech románů ustoupilo, jelikoţ prózy nedosáhly poţadované prodejnosti. Po roce 1989 vyšlo také několik statí k dílu Jiřího Šotoly, zabývají se jím také slovníky české literatury. Z prozaických děl si statě všímají hlavně románů Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni, dále také posledního autorova románu Podzim v zahradní restauraci. Monografie o Jiřím Šotolovi zatím chybí. Recepce a interpretace díla se neodvíjí pouze od charakteru doby, ve které vzniklo nebo ve které bylo interpretováno. Vedle společensko-politických souvislostí a osobních vztahů, které na ně mají vliv, se velká část článků a statí k tématu snaţí o uměleckou kritiku a interpretaci, ačkoliv k té můţe být přidáno více nebo méně povinných ideologických odboček. Samotné kritické mlčení u děl, jako je román Kuře na roţni, je však také recepcí svého druhu. Dobová interpretace díla však souvisí s dobovou recepcí. Jak je vidět z výše napsaného, osud děl (jejich vydávání a nevydávání a zřejmě i zásahy do textu, hodnocení a interpretace děl i samotný zájem kritiků o dílo a četnost zmínek o něm nejen v oficiálním tisku) byl dobou velice ovlivněn. Otázkou, moţná dosti zbytečnou, zůstává, jakým způsobem by bylo interpretováno dílo Jiřího Šotoly ve svobodné společnosti. S menší oprávněností i praktickým uţitkem by se také dalo spekulovat o Šotolově tvorbě, o tom, jakým směrem by se ubírala, kdyby Šotola ţil ve svobodné společnosti. Protoţe mnoho věcí v jeho díle můţe být vnímáno (a také tak interpretováno bylo) jako přímá reakce na společenské jevy a na osobní důsledky, které z nich pro autora vyplývaly. Interpretace obsaţené v této práci se vyhýbají výkladu Šotolových děl jako alegorií, ačkoliv autorka souhlasí s tím, ţe okolnosti vzniku literárních děl vţdy literární dílo ovlivňují, autor do něj vţdy můţe vkládat naráţky, můţe se konkrétně či obecně vyslovovat k věcem, které ho zajímají, atd. Interpretace v této práci povaţují fikční světy románů za autonomní celky a nevydávají se cestou výkladu příběhů a myšlenek v nich obsaţených jako nutných paralel k realitě autorova ţivota. Ačkoliv jednotlivé texty tvoří uzavřené celky, autorka interpretuje romány Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni i v kontextu díla Jiřího Šotoly, zajímá se o jejich poetiku i myšlenky, které dílo spojují. V práci je sledována poetika literárních děl Jiřího Šotoly a vyuţívání charakteristických uměleckých prostředků (příkladně se jedná o pouţití kontrastů, ať uţ v rovině lexikální, syntaktické či stylové, také co se týče konfrontace motivů, témat i zpodobených emocí). Autorka souhlasí s kritiky, kteří u některých Šotolových děl hovoří o opakování a zmechanizování, o pouţívání stejných postupů, které vede k monotónnosti děl (podle autorky částečně román Svatý na mostě a román Róza Rio).

126

První román Jiřího Šotoly, Tovaryšstvo Jeţíšovo, předznamenává další autorovy prózy (např. rozmluvy postavy s postavami neţivými jsou zásadním motivem aţ pro další román, Kuře na roţni). Pracuje s kontrasty (různého druhu – viz výše), vyprávění je charakteristické nejistotou o mluvčím, je protknuto lyrickou sloţkou, která výrazně obohacuje čtenářský záţitek. Zároveň se v textu prosazují postupy z dramatické tvorby, vyuţívány jsou často dialogy. Působivý je samotný příběh Vojtěcha Hada, příslušníka jezuitského řádu, který musel projít hořkou deziluzí a těţkým vnitřním bojem. Rozhodoval se mezi poslušností k řádu, kterému věřil a který pro něj znamenal smysl ţivota, ale který jej zároveň zklamal, a přátelstvím k hraběnce, které bylo řádem ubliţováno. Myšlenka o lidskosti, kterou by si lidé měli uchovat v jakýchkoli podmínkách, a zároveň zobrazení situací, ve kterých postavy musí tuto svou lidskost osvědčit, jsou přítomny v celém Šotolově díle. V jeho prvním románu jsou o to působivější, ţe myšlenky o potřebě přátelství a vzájemné pomoci nejsou přímo vysloveny. (Srov. závěr románu Kuře na roţni, kde je toto „tajemství“ odhaleno.) I u dalších témat, kterými se Jiří Šotola ve svém díle opakovaně zabývá (např. téma hodnoty a smyslu lidského činu), se autorka pokouší vystopovat jejich vývoj v rámci širšího kontextu Šotolova díla. Tato práce obsahuje i shrnující interpretaci díla Jiřího Šotoly, která vychází ze dvou interpretací románů a na základě poznatků o dalším Šotolově díle se pokouší zobecnit myšlenky, které dílo spojují. Jiří Šotola byl básníkem, který působivě sděloval a zprostředkovával touhu po ţivotě, vzdával hold lidskosti, barevnosti ţivota i hledal východiska z bolestí, které jsou přirozenou součástí ţivota i které na člověka dopadají zvnějšku, aniţ by jim člověk mohl zabránit nebo je ovlivnit. Šotola byl také vynikajícím prozaikem s vypravěčským talentem, který dokázal prostřednictvím nevšedního pouţívání všech vrstev češtiny, prací se syntaxí, s motivy, rozmanitými aluzemi, s pouţitím básnického jazyka i dramatických prvků vyprávět silné příběhy a sdělovat hlubší myšlenky. Své básnické umění vyuţíval také při psaní dramat, ať uţ se věnoval historii, nebo současnosti, vţdy ho zajímaly vztahy mezi lidmi a to, jak člověk obstojí v konfrontaci s těţkostmi, které ţivot přináší. V souvislosti s tématy, která zpracovával, a také proto, ţe prostřednictvím svých textů chtěl sdělovat obecné myšlenky, se Jiří Šotola nevyhnul deklamování. Přímé vyslovení obecných myšlenek jim vţdy ubírá na působivosti a příběhu na přirozenosti, a tedy i sdělnosti. Snaha o sdělení myšlenek a poučování čtenáře či diváka však není přítomna v celém díle Jiřího Šotoly (nejméně v románu Tovaryšstvo Jeţíšovo), patos je ovšem imanentní součástí Šotolovy tvorby. 127

Autorka této práce se domnívá, ţe Šotolovo dílo, obzvláště romány Tovaryšstvo Jeţíšovo a Kuře na roţni, zasluhuje výraznou pozornost čtenářů a je součástí hodnotné české literatury dvacátého století. Autorka věří, ţe dílo Jiřího Šotoly bude dále studováno, vykládáno, a hlavně se zájmem čteno.

128

POUŢITÁ LITERATURA

Primární literatura Baierl, Helmut. Kuráţná matka Flincová. Přel. J. Balvín, J. Šotola. Praha: Orbis, 1963, 106 s. Dostálová, Milena; Blaţejová, Jarmila; Číţková, Jana. (eds.) 2. celostátní spartakiáda. Reportáţe napsali K. Šiktanc a J. Šotola. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1961. Fleischmann, Ivo; Šiktanc, Karel; Šotola, Jiří. Byli jsme v NSR. Rozmlouval Vít. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 29, s. 3. Florian, Miroslav; Šiktanc, Karel; Šotola, Jiří (ed.). Almanach Květen: sborník mladé české literatury 1957. Praha: Mladá fronta, 1957, 223 s. Florian, Miroslav; Šiktanc, Karel; Šotola, Jiří (ed.). Hlubší neţ smrt: Almanach Květen 1958. Praha: Mladá fronta, 1958, 207 s. Hanzová, Zdenka. (ed.) Bulharská lidová poezie. Přel. J. Hilčr, L. Kundera, J. Šotola, J. Urbánková. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, 237 s. Neruda, Jan. Binokl na očích, v ruce hůl: výbor z díla Jana Nerudy. Sestavil, studií a doslovem opatřil Z. Pešat (J. Šotola). Praha, Bratislava: Mladá fronta, Naše vojsko, Smena, 1974, 341 s. Pasternak, Boris. Modrý host. Přel. K. Šiktanc, J. Šotola. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1966, 69 s. Slucký, Boris. Co nezapomenu. Přel. K. Šiktanc, J. Šotola. Praha: Svět sovětů, 1958, 75 s. Solouchin, Vladimír. Jak se pije slunce. Přel. J. Šotola. Praha: Mladá fronta, 1961, 66 s. Solouchin, Vladimir; Šotola, Jiří. Sůl poezie. Kultura. 1961, roč. 5, č. 47, s. 1–2. Šotola, Jiří. O poezii 6. čísla. Jitro. Časopis katolického studentstva středoškolského. 1941–1942, roč. 23, č. 8, s. 230. Šotola, Jiří. Divadlo hercovo a divadlo reţisérovo. Řád. 1942, roč. 8, č. 9, s. 490–491. Šotola, Jiří. Praţská divadla v září. Jitro. Časopis katolického studentstva středoškolského. 1942–1943, roč. 24, č. 3, s. 81–82. Šotola, Jiří. Devatero umění v symbiose či divadlo? Řád. 1943, roč. 9, č. 6, s. 394–355. Šotola, Jiří. Podzimní sezóna Východočeského divadla. Řád. 1943, roč. 9, č. 9, s. 542–543. Šotola, Jiří. Náhrobní kámen. Praha: Vysočina, 1946, 39 s. Šotola, Jiří. Čas dovršený. Kroměříţ: Karel Kryl, 1946, 44 s. 129

Šotola, Jiří. Román o stavbě socialismu. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 26, s. 23. Šotola, Jiří. Kultura bez komentáře. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 14, s. 25. Šotola, Jiří. Doma na vsi. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 3, s. 18. Šotola, Jiří; Florian, Miroslav. Delegát. Československý spisovatel. 1954, roč. 3, č. 11, s. 9. Šotola, Jiří. Za ţivot: verše 1954–1955. Praha: Československý spisovatel, 1955, 69 s. Šotola, Jiří. Červený květ: verše 1954–1955. Praha: Naše vojsko, 1955, 55 s. Šotola, Jiří. Anna na krku. Československý spisovatel. 1955, roč. 3, č. 24, s. 25. Šotola, Jiří. Diskuse o literatuře. Československý spisovatel. 1955, roč. 3, č. 8, s. 20. Šotola, Jiří. Zářijové noci. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 5, s. 146–148. Šotola, Jiří. S chladným srdcem. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 6, s. 182–183. Šotola, Jiří. Rozjímání předsjezdové. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 7, s. 193–194. Šotola, Jiří. Milí autoři básní z druhého almanachu Rozlet. Květen. 1955–1956, roč. 1, č. 4, s. 127–128. Šotola, Jiří. Svět náš vezdejší: verše 1955–1957. Praha: Mladá fronta, 1957, 78 s. Šotola, Jiří. Shakespeare v Čechách. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 1, s. 97–101. Šotola, Jiří. Venuše z Mélu. Praha: Československý spisovatel, 1959, 56 s. Šotola, Jiří. Náročný program. Květen. 1959, roč. 4, č. 4, s. 145–147. Šotola, Jiří. Bylo to v Evropě. Praha: Československý spisovatel, 1960, 37 s. Šotola, Jiří. Testament Josefa Hory. Kultura. 1961, roč. 5, č. 27, s. 7. Šotola, Jiří; Řezáč, Jan. Dialog o moderní knize. Kultura. 1961, roč. 5, č. 46, s. 3. Šotola, Jiří. Deset besed. Kultura. 1961, roč. 5, č. 13, s. 2. Šotola, Jiří. Básník ţivé tradice. Kultura. 1961, roč. 5, č. 44, s. 5. Šotola, Jiří. Kamarád kritik. Kultura. 1961, roč. 5, č. 5, s. 3. Šotola, Jiří. Proč jsem překládal Solouchinovo „Jak se pije slunce“. Mladá fronta. 1961, roč. 17, č. 293, s. 3. Šotola, Jiří. Vyskytuje se–. Kultura. 1961, roč. 5, č. 7, s. 6. Šotola, Jiří. Poezie Jiřího Wolkra (Předmluva). In Wolker, Jiří. Básně. Praha. Československý spisovatel, 1961, s. 9–14. Šotola, Jiří. Hvězda Ypsilon. Praha: Mladá fronta, 1962, 68 s. Šotola, Jiří. Básník hořké krásy. Kultura. 1962, roč. 6, č. 41, s. 5. Šotola, Jiří. WP 1962. Kultura. 1962, roč. 6, č. 25, s. 2. Šotola, Jiří. Milý soudruhu Hanzlíku. Literární noviny. 1962, roč. 11, č. 4, s. 3. Šotola, Jiří. Poste restante. Praha: Mladá fronta, 1963, 67 s. Šotola, Jiří. Achilles a ţelva. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 4, s. 5. 130

Šotola, Jiří. Nelhat není zásluha. Literární noviny. 1963, roč. 12, č. 13, s. 3. Šotola, Jiří. Spisovatelský sjezd zahájil. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 21, s. 5. Šotola, Jiří. O sjezdu po sjezdu. Nová mysl. 1963, roč. 7, s. 868–872. Šotola, Jiří. Naprosto rozhodnou většinou. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 22, s. 1. Šotola, Jiří. Po čtrnácti letech–. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 43, s. 3. Šotola, Jiří. Dva z generace Května. Lidová demokracie. 1963, roč. 19, č. 189, s. 3. Šotola, Jiří. Rozhovor s Jiřím Šotolou. Rozmlouval J. Lederer. Zemědělské noviny. 1963, roč. 19, č. 280, s. 3. Šotola, Jiří. Hvězda Ypsilon. Praha: Mladá fronta, 1964, 81 s. Šotola, Jiří. Co a jak. Praha: Československý spisovatel. 1964, 38 s. Šotola, Jiří. O nové tváři literárek. Zapsal J. Tafel. Plamen. 1964, roč. 6, č. 2, s. 155–157. Šotola, Jiří. Sny v praxi. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 1, s. 1. Šotola, Jiří. Pod jednou střechou. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 25, s. 1. Šotola, Jiří. Jednota v proměnách. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 25, s. 1. Šotola, Jiří. Ideje a tvorba. Literární noviny. 1964, roč. 13, č. 10, s. 1. Šotola, Jiří. Svět náš vezdejší. Praha: Československý spisovatel, 1965, 140 s. Šotola, Jiří. O současné situaci naší literatury. Literární noviny. 1965, roč. 14, č 24, s. 1, 3. Šotola, Jiří. Výměna názorů vůbec. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 36, s. 4. Šotola, Jiří. Úhybné pohyby. Literární noviny. 1965. Roč. 14, č. 40, s. 4. Šotola, Jiří. Drzý interview s Jiřím Šotolou. Rozmlouval O. Sus. Host do domu. 1965, roč. 12, č. 6, s. 46–47. Šotola, Jiří. Cesty k roku 1965. In 20 let nakladatelství Mladá fronta. Praha: Mladá fronta, 1965, s. 79–81. Šotola, Jiří. Namísto doslovu. In Diviš, Ivan. Průhledná hlava: výbor poezie z let 1947–1964. Praha: Mladá fronta, 1965, s. 171. Šotola, Jiří. Příspěvek ve sborníku Umění vychovávat uměním. Praha: SNDK, 1965, s. 41–43. Šotola, Jiří. Příběh o ţivotě a smrti. In Čejchan, Vladislav (ed.). Televizní hry. Praha: Orbis, 1966, s. 223–276. Šotola, Jiří. Spory o rozumné. Rozmlouvali B. Tichá a E. Bělák. Obrana lidu. 1966, roč. 25, č. 21, s. 1, 7. Šotola, Jiří; Pujman, Petr. Společná iniciativa. Rozmlouval V. Gabriel. Kulturní tvorba. 1966, roč. 4, č. 9, s. 1. Šotola, Jiří. Podzimníček. Praha: Mladá fronta, 1967, 76 s. Šotola, Jiří. Patnáct let. Literární noviny. 1967, roč. 16, č. 6, s. 1. 131

Šotola, Jiří. Sedm otázek pro Jiřího Šotolu. Rozmlouval V. Novák. Orientace. 1968, roč. 3, č. 6, s. 42–44. Šotola, Jiří. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Mladá fronta, 1969, 318 s. Šotola, Jiří. Grüss den Engel, richte ihm aus, dass ich warte. Luzern: C.J. Bucher, 1971, 389 s. Šotola, Jiří. Vaganten, Puppen und Soldaten: Roman. Přel. G. Baumrucker. Luzern; Frankfurt nad Mohanem: Bucher, 1972, 374 s. Šotola, Jiří. Prohlášení J. Šotoly. Tvorba. 1975, č. 14, s. 7, 12. Šotola, Jiří. Kuře na roţni. Praha: Československý spisovatel, 1976, 275 s. Šotola, Jiří. La nuit baroque. Přel. M. Aymonin. Paříţ: Edition du Seuil, 1976. Šotola, Jiří. Ţivot na vsi. Rudé právo. 1976, roč. 56, č. 85, s. 3. Šotola, Jiří. Ajax. Praha: Dilia, 1977, 90 s. Šotola, Jiří. Svatý na mostě. Praha: Československý spisovatel, 1978, 560 s. Šotola, Jiří. Moţná je na střeše kůň. Praha: Dilia, 1980, 89 s. Šotola, Jiří. K Hájkově kritice románu Svatý na mostě. Tvorba. 1980, č. 14, s. 17. Šotola, Jiří. Pěší ptáci. Praha: Dilia, 1981, 87 s. Šotola, Jiří. Bitva u Kresčaku. Praha: Dilia, 1982, 86 s. Šotola, Jiří. Huhn am Spiess: Histoischer Roman. Přel. E. Borchardt. Berlín: Volk und Welt, 1982, 319 s. Šotola, Jiří. Malovaný děti. Praha: Mladá fronta, 1983, 143 s. Šotola, Jiří. S prozaikem a dramatikem Jiřím Šotolou o jeho nové knize. Rozmlouvala R. Tognerová. O knihách a autorech. 1985, zima, s. 22. Šotola, Jiří. Róza Rio. Praha: Mladá fronta, 1986, 142 s. Šotola, Jiří. Osmnáct Jeruzalémů. Praha: Československý spisovatel, 1986, 284 s. Šotola, Jiří. A jenom země bude má. Rozmlouvala L. Hofmanová. Svobodné slovo. 1986, roč. 42, č. 150, s. 11. Šotola, Jiří. Proti přikrčenému štěstí. Rozmlouval J. Leschtina. Mladá fronta. 1986, roč. 35, č. 90, s. 4. Šotola, Jiří. Waterloo. Praha: Dilia, 1987, 67 s. Šotola, Jiří. Róza s počmáraným ţivotopisem. Rozmlouval V. Sůva. Nové knihy. 1987, č. 3, s. 1. Šotola, Jiří. Podzim v zahradní restauraci. Praha: Mladá fronta, 1988, 231 s. Šotola, Jiří. Druţba Isusova. Přel. N. Kršić. Záhřeb: Znanje, 1988, 379 s. Šotola, Jiří. Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Padalo listí, padala jablíčka. A jenom země 132

bude má. Praha: Panorama, 1989, 222 s. Šotola, Jiří. Jen se to zkrátka musí umět. 5 otázek pro autora. Rozmlouval Z. Heřman. Mladá fronta. 1989, roč. 45, č. 103, s 4. Šotola, Jiří. Das geborstene Kreuz: Historischer Roman. Přel. G. Just. Berlín: Volk und Welt, 1989, 225 s. Šotola, Jiří. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0129-7, 376 s. Šotola, Jiří. Jezusova druţba. Přel. N. Vidrih. Lublaň: Cankarjeva zaloţba, 1995, 429 s. Šotola, Jiří. Jesen u vrtnoj restauraciji. Záhřeb: Mozaik knjiga, 1999, 281 s. Šotola, Jiří. Tovaryšstvo Jeţíšovo. Praha: Eminent, 2000. ISBN 80-7281-033-2, 272 s. Šotola, Jiří. Kuře na roţni. Praha: Eminent, 2001. ISBN 80-7281-062-6, 206 s. Šotola, Jiří. Svatý na mostě. Praha: Eminent, 2003. 80-7281-101-0, 560 s. Šotola, Jiří. Tizennyolc Jeruzsálem. Přel. Z. Margit. Bratislava: Kalligram, 2005, 262 s. Weisenborn, Günther. Lofter aneb Ztracená tvář: Balada o muţi, který se směje. Přel. J. Balvín, E. Balvínová, J. Šotola. Praha: Orbis, 1957, 20 s.

Sekundární literatura an. Šotolova předčasná kapitulace. Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku. 1975, roč. 8, č. 5, s. 3–4. an. Jiří Šotola na roţni cenzury. Listy: časopis čs. socialistické opozice. 1978, roč. 8, č. 6, s. 51–52. Anketa. Listy. 1968, roč. 1, č. 1, s. 6, 13, 16. A tak nám odpověděli. Tvář. 1964, roč. 1, č. 1, s. 1–2. běl. Kuře na roţni. Nové knihy. 1984, č. 28, s. 1. Benhart, František. Nekonvenční, vzrušující, provokující. Plamen. 1964, roč. 6, č. 2, s. 142–143. Babický, J. Výbor z milostné poezie. Nové knihy. 1969, č. 6, s. 4. Bláhová, Kateřina; Jareš, Michal. Literární časopisy. In Janoušek, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. III., 1958–1969. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1583-9, s. 64–78. Bláhová, Kateřina. Politické a kulturní souvislosti. In Janoušek, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. VI., 1969–1989. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1631-7, s. 17–56. 133

Blahynka, Milan. Šotolova sbírka veršů „Za ţivot“. Nový ţivot. 1956, roč. 8, č. 1, s. 99–102. Blahynka, Milan. Mácha. Kultura. 1961, roč. 5, č. 23, s. 6. Blahynka, Milan. Co zbývá po člověku. Červený květ. 1963, roč. 8, č. 4, s. 126–127. Blahynka, Milan. Na nových cestách? Kulturní tvorba. 1965, roč. 3, č. 4, s. 12. Blahynka, Milan. Co zbývá po člověku. In Blahynka, Milan. Denní chléb: bilance, medailóny, recenze. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 236–237. Blahynka, Milan (ed.). Básnická kronika roku 1945: verše z novin a časopisů. Praha: Melantrich, 1980, 197 s. Blahynka, Milan. Čas dovršený, dialog otevřený. Kmen. 1989, č. 30, s. 3. Blaţek, Karel. Matěj a marionety. Brněnský večerník. 1977, roč. 8, č. 56, s. 2. Blaţíček, Přemysl. Bylo to v Evropě. Práce. 1961, roč. 17, č. 33, s. 5. Blaţíček, P. Nad poezií Jiřího Šotoly (Doslov). In Šotola, Jiří. Ročník 24: výbor z veršů 1944–1960. Praha: Mladá fronta, 1961, s. 134–141. Blaţíček, Přemysl. Jeden z Května. Tvář. 1965, roč. 2, č. 4, s. 35–36. Blaţíček, Přemysl. Bylo to v Evropě. In Blaţíček, Přemysl. Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002. ISBN 80-86138-46-1, s. 236–237. Blaţíček, Přemysl. Generace Května v šedesátých letech. In Blaţíček, Přemysl. Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002. ISBN 80-86138-46-1, s. 184–196. Blaţíček, Přemysl. Jeden z Května. In Blaţíček, Přemysl. Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002. ISBN 80-86138-46-1, s. 286–290. Blaţíček, Přemysl. Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958. In Blaţíček, Přemysl. Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002. ISBN 80-86138-46-1, s. 166–183. Boček, Jaroslav. Historička proti básníkovi. Rudé právo. 1995, č. 74, s. 6. Brousek, Antonín. Za třemi ročníky Klubu přátel poezie. Listy Klubu přátel poezie. 1963, listopad, s. 1–2. Broţek, Lubomír. Prozaik Jiří Šotola se vrací ke čtenářům. Právo. 2000, roč. 10, č. 289, s. 10. Brzobohatý, Radoslav. Hledání Prokopa a dalších postav Radoslava Brzobohatého. Rozmlouval F. Bednář. Záběr. 1980, roč. 13, č. 3, s. 8. Brzobohatý, Radoslav; Vávra, Otakar. Čapkův Krakatit v nové podobě. Rozmlouvala O. Hřivňáková. Lidová demokracie. 1980, roč. 36, č. 132, s. 5. Březina, Václav. Lexikon českého filmu. Praha: Cinema, 1996, 530 s. Buriánek, František. Nástup mladých. In Buriánek, František. Současná česká literatura. Praha: Orbis, 1960, s. 142–147. 134

Buriánek, František. Ne o historii, ale o člověku. Literární měsíčník. 1978, roč. 7, č. 3, s. 110–112. Buriánek, František. Na okraj současné historické prózy. Literární měsíčník. 1980, roč. 9, č. 1, s. 105–108. Buriánek, František. Na okraj současné historické prózy. In Buriánek, František. O současné české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 59–67. Buriánek, František. Ne o historii, ale o člověku. In Buriánek, František. O současné české literatuře: výbor z kritických statí 1945–1980. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 141–144. Císař, Jan. Dobývání obraznosti (Doslov). In Šotola, Jiří. Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Padalo listí, padala jablíčka. A jenom země bude má. Praha. Panorama, 1989. ISBN 80-7038-071-3, s. 213–222. Časopis Květen a jeho doba: sborník materiálů z literárněvědné konference 36. Bezručovy Opavy (15.–16. 9. 1993). Praha: Ústav pro českou literaturu; Opava: Slezská univerzita, 1994, 120 s. ISBN 80-85879-05-0. Čečetka, Ferdinand. Kolem jednoho jubilea. Nový ţivot. 1979, roč. 31, č. 12, s. 230–234. Čermák, Luděk. Příběh lásky a cti. Záběr. 1978, roč. 11, č. 1, s. 4. Černíková, Jarmila. Jiří Šotola. Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Amatérská scéna. 1981, roč. 18, č. 1, s. 20. Černý, Jan. Poezie přátelství. Kulturní noviny. 1968, roč. 1, č. 17, s. 5. Červenka, Miroslav; Schulz, Milan. Čin je řešení. Květen. 1957–1958, roč. 3, s. 492. Červenka, Miroslav. Umění antologie. Kulturní tvorba. 1964, roč. 2, č. 10, s. 13. Červenka, Miroslav. Druhé čtení. Host do domu. 1965, roč. 12, č. 6 s. 48–55. Červenka, Miroslav. Člověk a dějiny v současné básni. Práce. 1968, roč. 24, č. 79, s. 5. Česko-Slovenská filmová databáze. [online]. Dostupné z: <www.csfd.cz>. Česko-Slovenská filmová databáze on-line filmů. [online]. Dostupné z:

< www.czfilm.eu >.

Diviš, Ivan. Co znamená Poste restante v Šotolově tvorbě. Nové knihy. 1963, č. 29, s. 1. Dobeš, Karel. Básníkův hlas proti mýtům. Svobodné slovo. 1965, roč. 21, č. 88, s. 3. Dobeš, Karel. Waterloo nemusí vţdy znamenat poráţku. Vlasta. 1967, č. 28, s. 4–5. Dokoupil, Blahoslav. Člověk v zrcadle dějin. ‚Historizující‘ postupy v naší současné historické próze. Česká literatura. 1980, roč. 28, č. 4, s. 378–389. Dokoupil, Blahoslav. Od trpnosti k činu? Tvorba, příl. Kmen, 1986, č. 25, s. 11. Dokoupil, Blahoslav. Na nebezpečné křiţovatce. In Dokoupil, Blahoslav. Čas člověka, čas

135

dějin. Poznámky k vývoji české historické prózy 1966–1986. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 9–26. Dokoupil, Blahoslav. Padají špejle. Brněnský večerník. 1989, roč. 20, č. 138, s. 3. Dokoupil, Blahoslav. Jiří Šotola. Podzim v zahradní restauraci. Tvar. 1991, č. 20, s. 16. Dokoupil, Blahoslav. Ono je to na nás: mýtus tzv. malého člověka v současné české próze. Tvar. 1991, roč. 2, č. 45, s. 1, 4. Dokoupil, Blahoslav. Dějiny z podhledu: Jiří Šotola. In Ţivot je jinde…? Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 2002. ISBN 80-85778-35-1, s. 263–268. Dokoupil, Blahoslav a kol. Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000, Brno: Host, 2002. ISBN 80-7294-0414, 334 s. Doleţal, Bohumil. Dva z Května. Tvář. 1965, roč. 2, č. 1, s. 26–30. Dostál, Karel. Opravdu nechcete poezii? Mladý svět. 1960, roč. 2, č. 13, s. 12. Drtina, Richard. Svoboda pro nás není. Proměny. 1978, 15, č. 2, s. 94–95. EJH. Třikrát o nových knihách. Kostnické jiskry. 1987, roč. 72, č. 1, s. 4. Fencl, Ivo. Před koncem druhého poločasu. Plamen. 1966, roč. 8, č. 9, s. 95–99. Fetters, Aleš. Návraty do rodného kraje. Pochodeň. 1989, roč. 23, č. 5, s. 10. Fleischmann, Ivo. Dopis z Paříţe. Listy. 1976, roč. 6, č. 3, s. 31–33. Frýdl, Bohumil. Jiří Šotola čili depatetizující patetik. Plamen. 1966, roč. 8, č. 6, s. 33–38. Grossman, Jan. Dvě nové básnické sbírky. Kruh. 1958, roč. 1, č. 1, s. 17. Grygar, Mojmír. Adresa, kterou hledáme. Host do domu. 1963, roč. 10, č. 9, s. 383–384. Hájek, Jiří. Diskuze plané a uţitečné. Literární noviny. 1961, roč. 10, č. 6, s. 8. Hájek, Jiří. Překvapující Šotola a Realistické divadlo. Scéna. 1979, roč. 4, č. 14–15, s. 2. Hájek, Jiří. Šotolova absurdní historická groteska a naše kritika. Tvorba. 1980, č. 40, s. 6. Hájková, Jaroslava. Šotolovy historické romány. Svobodné slovo. 1978, roč. 34, č. 295, s. 5. Haman, Aleš. Mýtus dějin a demytizace v historické próze normalizačního období. In Normy normalizace: Sborník referátů z literárněvědné konference 38. Bezručovy Opavy, Opava, 11.–13. 9. 1995. Praha: Ústav pro českou literaturu; Opava: Slezská univerzita, 1996. ISBN 80-85778-17-3, s. 10–13. Hanzlík, Josef. Poezie včerejší, poezie dnešní? Literární noviny. 1962, roč. 11, č. 3, s. 5. Havel, Václav. Pochyby o programu. Květen. 1956–1957, roč. 2, s. 29. Havel, Václav. O umění (tak vůbec) [online]. [cit. 20. srpna 2011]. Dostupné z: . 136

Havel, Václav. Příspěvek k anatomii pózy. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 37, s. 5. Havlíček, Dušan. Hry na konci roku. 1964. Kulturní tvorba, roč. 2, č. 1, s. 13. Heřman, Zdeněk. Jsou v lidských srdcích květy červené… Host do domu. 1956, roč. 3, č. 5, s. 229. Heřman, Zdeněk. Malovaný děti. Mladá fronta. 1983, roč. 39, č. 260, s. 4. Heřman, Zdeněk. Hrozné děti. Zlatý máj. 1986, roč. 30, č. 8, s. 510–511. Heřman, Zdeněk. Předtucha. Mladá fronta. 1989, roč. 45, č. 290, s. 4. Heřman, Zdeněk. Ofenzivní ironie: k nedoţitým sedmdesátinám Jiřího Šotoly. Tvar. 1994, roč. 5, č. 11, s. 8. Hlasy před konferencí. Literární noviny. 1961, roč. 10, č. 7, s. 2–3. Hodrová, Daniela. Kuře na roţni. In Holý, Jiří a kol. Český Parnas. Praha: Galaxie, 1993, s. 80–85. Holoubek, Jaroslav. Kolik je hvězd. Kmen. 1989, roč. 21, s. 2. Holub, M. Napomenutí Jiřímu Šotolovi. Nové knihy. 1961, č. 51, s. 4. Holý, Jiří. Charakter člověka a společnosti. Rudé právo. 1977, roč. 58, č. 282, s. 5. Holý, Jiří. Poslední den ţivota. Rudé právo. 1979, roč. 59, č. 126, s. 5. Homo (Praha). Kulturní politika v rukách tajné policie. České slovo. 1975, roč. 21, č. 6/7, s. 1–2. Horňák, Kamil. Próza barokizující. Host do domu. 1970, roč. 17, č. 3, s. 39–43. Hotmar, Josef. Pravdě je třeba pohledět do tváře. Tvorba, příl. Kmen. 1987, roč. 23, č. 23, s. 3. Hrabák, Josef. Ročník 24. Rovnost, 1962. roč. 77, č. 43, s. 4. Hrabák, Josef. Nový román Jiřího Šotoly. Rovnost. 1978, roč. 93, č. 271, s. 5. Hrouda, Vladimír. Básník, spisovatel, dramatik. Haló noviny, příl. Haló kultura. 1994, roč. 4, č. 124, s. 2. Hrubín, František. Interview s Františkem Hrubínem. Rozmlouvali K. Šiktanc a J. Šotola. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 3, s. 140. Hrubín, František. Nad mapou naší poezie. Rozmlouval J. Šotola. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 24, s. 6–7. Hrzalová, Hana. Podle mého názoru. Tvorba. 1980, č. 40, s. 6. Hubáček, Josef. Ke stylu historické prózy. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 32–37. Huttová, Zlata. Podivuhodný obraz. Pravda. 1986, roč. 67, č. 107, s. 5. Chaloupka, Otakar. Jiří Šotola. In Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. Brno: Centa, 2005. ISBN 978-80-7309-463-8, s. 958–960. Janoušek, Pavel. Kříţová výprava za ideálem nebo iluzí. Tvorba, příl. Kmen. 1986, č. 36, 137

s. 10. Jankovič, Milan. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. Česká literatura. 1992, roč. 40, č. 5, s. 512–521. Jansa, Bedřich; Slíva, Ladislav. Historická hra v moderním pojetí. Rozhovor před premiérou v SDO. Nová svoboda. 1980, roč. 36, č. 270, s. 6. Jelen, Josef. Metafora, která nevyšla. Scéna. 1977, roč. 2, č. 10, s. 3. Jelínek, Antonín. O koncepci ţivota. Květen. 1957–1958, roč. 3, č. 5, s. 246–250. Jelínek, Antonín. ... a z bláta roste strom. Plamen. 1960, roč. 2, č. 4, s. 109–111. Jirásek, Bohumil. Hloubavý básník. Jiří Šotola se doţívá 60 let. Pravda. 1984, roč. 65, č. 121, s. 5. Jiří Šotola, dílo… [online]. 2005 [cit. 10. listopadu 2011]. Dostupné z: . Jungmann, Milan. Šotolova sarkastická metoda. In Jungmann, Milan. Cesty a rozcestí. Londýn, 1988, s. 110–121. J. S. Jiří Šotola: Čas dovršený, verše 1945, Oldřich Sirovátka: Křiţovatka, verše z let 1944–1945. Akord. 1947–1948, roč. 14, č. 13, s. 314–315. J. S. Šotolův smutný šašek. Listy: časopis čs. socialistické opozice. 1981, roč. 8, č. 6, s. 71. Karen, Jiří. Kdybych se snad nevrátil––: korespondence a deníky z totálního nasazení 1942–1945. Připravil J. Ruzselák. Praha: Prostor, 2006. ISBN 80-7260-168-7, 255 s. Karfík, Vladimír. Co a jak. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 6. s. 5. Karfík, Vladimír. Z mladší poezie. In Opelík, Jiří (red.). Jak číst poezii. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 221–261. Karfík, Vladimír; Kolár, Jaroslav; Pohorský, Miloš. Rozhovor Vladimíra Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Jeţíšovo. Orientace. 1970, roč. 5, č. 3, s. 79–87. Karfík, Vladimír. Dvě básnické generace (Od Jiřího Šotoly k Ivanu Wernischovi). In Karfík, Vladimír. Literatura je čitelná: k moderní české próze a poezii. Olomouc: Periplum, 2002. ISBN 80-86624-03-X, s. 249–302. Karpatský, Dušan. První pro dvacet tisíc. Plamen. 1961, roč. 3, č. 6, s. 138. Knapp, František. Česká literatura v exilu 1948–1989. Praha: Makropulos, 1996. ISBN 80-86003-00-0 634 s. Kolár, Vladimír. Bilancia a perspektívy. Romboid. 1980, roč. 15, č. 5, s. 49–59. Komenský, Jan Ámos. Haggaeus redivivus [online]. [cit. 5. srpna 2011]. Dostupné z: . 138

Kopecká, Jaroslava. Z první řady. Květy. 1977, roč. 27, č. 18, s. 40. Kosková, Šárka. Šotola kontra historie. Nová svoboda. 1980, roč. 36, č. 287, s. 5. Kozlová, Danica. Televize 21. 11. – 27. 11. Tvorba. 1977, č. 49, s. 20. Kozlová, Danica. Příběh lásky a cti. Tvorba. 1978, roč. 5, s. 19. Kozlová, Danica. Dva pokusy o Čapka. Tvorba. 1980, č. 43, s. 6. Koţmín, Zdeněk., Trávníček, Jiří. Otevření polemiky. In Koţmín, Zdeněk., Trávníček, Jiří. Na tvrdém loţi z psího vína. Česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998. ISBN 80-7242-001-1, s. 85–88. Koţmín, Zdeněk., Trávníček, Jiří. Skupina Května. In Koţmín, Zdeněk., Trávníček, Jiří. Na tvrdém loţi z psího vína. Česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998. ISBN 80-7242-001-1, s. 89–93. Kratochvil, Antonín. Kulturní fronta ČSSR (srpen 1976 – srpen 1977). Proměny: čtvrtletník československé společnosti pro vědy a umění. 1978, roč. 15, č. 1, s. 34–48. Krausová, Irena. Česká hra v Realistickém. Svobodné slovo. 1977, roč. 33, č. 91, s. 5. Křemenáková, Anna. Příběh Matěje Kuřete. Nové knihy. 1976, zima, s. 8. Kříţ, Jiří. Svár svědomí a naděje. Rovnost. 1977, roč. 92, č. 74, s. 5. K. K. Jiří Šotola. Grüss den Engel. Svědectví. 1973/1974, roč. 12, č. 46, s. 364–365. Lukeš, Jan. Jak nevyhrát válku. Svobodné slovo. 1984, roč. 40, č. 58, s. 5. Macura, Vladimír. Rozhovory loutek a lidí. Zemědělské noviny. 1977, roč. 33, č. 60, s. 2. Macura, Vladimír. Johánek na roţni. Zemědělské noviny. 1978, roč. 34, č. 261, s. 2. Machonin, Sergej. Plody antimetody. Literární noviny. 1965, roč. 14, č. 14, s. 5. Maršíček, Vlastimil. Nezval, Seifert a ti druzí. Brno. Host, 1999. ISBN 80-86055-72-8, 186 s. Materiály ze společného zasedání ústředních výborů tvůrčích svazů vědeckých pracovníků a českého svazu umění a kultury v Praze dne 22. května 1969. Svědectví. 1969/1971, č. 37, s. 139–147. Moldanová, Dobrava. Loučení s Jiřím Šotolou. Literární měsíčník. 1990, roč. 19, č. 1, s. 133. Mráz, Zdeněk. Zázrak Na louţi v Jihočeském divadle. Zemědělské noviny. 1976, roč. 32, č. 138, s. 2. Na počátku je drama. Kulatý stůl Scény s našimi dramatiky. Scéna. 1986, roč. 11, č. 5, s. 1, 3. Novák, Jozef (Lopatka, Jan). Šotola na vlnách. Svědectví. 1980–1981, roč. 16, č. 62, s. 312–316. Novotný, Vladimír. Výseč z vlastního obrazu. Zemědělské noviny. 1983, roč. 39, č. 238, s. 5. Novotný, Vladimír. Jiří Šotola, Malovaný děti. Květy. 1983, roč. 33, č. 43, s. 41. Novotný, Vladimír. Pokusy o epiku. Zemědělské noviny. 1984, roč. 40, č. 124, s. 2. 139

Novotný, Vladimír. Hledejmeţ lidskou podobu. Zemědělské noviny. 1986, roč. 42, č. 214, s. 3. Novotný, Vladimír. Jiří Šotola. In Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-179-5, s. 655–656. Nyklová, Milena. Historický román ţije. Svět práce. 1970, roč. 3, č. 15, s. 10. Odkud, s kým a kam. Anketa. Literární listy. 1968, roč. 1, č. 1, s. 8. Opavský, Jaroslav. Antiorfeus. Rudé právo. 1965, roč. 45, č. 95, s. 2. Opelík, Jiří. Nástup. Host do domu. 1958, roč. 5, č. 4, s. 177. Paříková, Marie. Hra o iluzích v člověku. Lidová demokracie. 1969. roč. 25, č. 152, s. 5. Paterová, Jana. Odešel prozaik a dramatik. Lidová demokracie. 1989. roč. 45, č. 109, s. 4. Pechar, Jiří. Slovo úvodem. In Pechar, J. Nad knihami a rukopisy. Praha: Torst, 1996, s. 5. Pešat, Zdeněk. Svár vitality se skepsí. Literární listy. 1968, roč. 1, č. 12, s. 9. Pešat, Zdeněk. Časopis Květen a jeho hodnocení. In Časopis Květen a jeho doba: sborník materiálů z literárněvědné konference 36. Bezručovy Opavy (15.–16. 9. 1993). Praha: Ústav pro českou literaturu; Opava: Slezská univerzita, 1994, s. 13–16. Pešat, Zdeněk. Svár vitality se skepsí. In Pešat, Zdeněk. Tři podoby literární vědy. Praha: Torst, 1998. ISBN 80-7215-047-2, s. 216–218. Pešat, Zdeněk. Šotolův člověk a dějiny: k profilu jedné generace. Česká literatura. 2006, roč. 54, č. 2–3, s. 274–278. Pešková, Alena. O smyslu lidského snaţení. Pravda. 1982, roč. 63, č. 33, s. 5. Petice spisovatelů presidentu ČSSR. Svědectví. 1973–1974, roč. 12, č. 46, s. 302. Petříček, Miroslav. Divadlo a drama poezie. Host do domu. 1968, roč. 15, č. 7, s. 67–68. Píša, Vladimír. Uhranuti osudem. Nové knihy. 1990, č. 21, s. 2. Pleskotová, Eva. Bellevue. Velké drama malých charakterů. Práce. 1969, roč. 25, č. 153, s. 6. Podlipský, Č. Na brigádě. Listy: časopis československé socialistické opozice. 1980, roč. 10, č. 5, s. 45–48. Pohorský, Miloš. Přítomnost historie. Texty. 1970, roč. 2, č. 6, s. 1–4. Pohorský, Miloš. Smrti a hvězdy Jiřího Šotoly. Česká literatura. 1963, roč. 11, č. 1, s. 67–71. Pohorský, Miloš. Historický román jako dramatický dialog (Doslov). In Šotola, Jiří. Kuře na roţni. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 321–327. Pohorský, Miloš. Čtvrtý historický příběh Jiřího Šotoly (Doslov). In Šotola, Jiří. Malovaný děti. Praha: Mladá fronta, 1983, s. 136–143. Pohorský, Miloš. Imaginární rozhovor o tragédii zvané válka a o povinnosti činu (Doslov). In Šotola, Jiří. Róza Rio. Praha. Mladá fronta, 1986, s. 137–142. 140

Pohorský, Miloš. Třetí příběh „pěších ptáků“ (Doslov). In Šotola, Jiří. Podzim v zahradní restauraci. Praha. Mladá fronta, 1988, s. 217–221. Pochop, Zdeněk (Jungmann, Milan). Román zrodu moderní subjektivity. Orientace. 1970, roč. 5, č. 1, s. 89–91. Poláček, Jiří. Obraz válečných let. Brněnský večerník. 1983, roč. 14, č. 247, s. 2. Poppová, Věra. Pokus o historické drama. Mladá fronta. 1979, roč. 35, č. 126, s. 4. Problémy čakajú. Kulturní tvorba. 1963, roč. 1, č. 20, s. 1, 3. Provazník, Adolf. Autoři na Moravě. Akord. 1992–1993, roč. 18, č. 5, s. 3–13. Procházka, Jan. Divadelní tvář Karla IV. Svobodné slovo. 1979, roč. 35, č. 136, s. 5. Před sjezdem spisovatelů. 1967. Plamen, roč. 9, č. 4–5, s. 154–156. Ransdorf, Miroslav. Svět podle Havla. Dialog Sever-Jih, Západ-Východ. 1994, roč. 2, č. 1, s. 49–63. Redakce. Odpověď Jiřímu Šotolovi. Tvář. 1965, roč. 2, č. 7, s. 47. Roubíček, Zdeněk. Smrt krále Karla. Zemědělské noviny. 1979, roč. 35, č. 124, s. 2. Rulf, Jiří. Za Jiří Šotolou. Zemědělské noviny. 1989, roč. 45, č. 112, s. 2. Rzounek, Vítězslav. Nesvatý svatý. Nad historickým románem Jiřího Šotoly. Rudé právo. 1978, roč. 59, č. 291, s. 5. Rzounek, Vítězslav. Z jakého úhlu? Rudé právo. 1981, roč. 62, č. 243, s. 5. Seydl, Dobroslav. Máte rádi čtení ve vaně? Tvorba. 1972, roč. 7, s. 2. Scherlová–Dolanská, Slávka. Antiorfeus, antilegenda, antidrama. Lidová demokracie. 1965, roč. 21, č. 91, s. 3. Slovník české literatury po roce 1945. [online]. Dostupné z: . Slupecká, Marie. Umění ptát se: Šotolova hra Ajax v Realistickém divadle. Rudé právo. 1977, roč. 57, č. 83, s. 5. Soldan, Fedor. Ţert o špatné legendě. Večerní Praha. 1979, roč. 25, č. 1, s. 6. Soukal, Josef; Dokoupil, Blahoslav. Jiří Šotola. Tovaryšstvo Jeţíšovo, Kuře na roţni. Podzim v zahradní restauraci. In Slovník české prózy 1945–1994. Ostrava: Sfinga, 1994. ISBN 80-85491-84-2, s. 380–386. Stich, Alexandr. K stylizaci současné historické prózy. Naše řeč. 1979, roč. 62, č. 4, s. 203–213. Stehlíková, Eva. Antika jako symbol a kritérium Šotolova Světa vezdejšího. Zprávy jednoty klasických filologů. 1970, roč. 12, č. 2, s. 69–70. Sus, O. Verše z psího ciferníku. Host do domu. 1969, roč. 16, č. 15, s. 36. 141

Sůva, Vladimír. Všední příběh o člověku. Nové knihy. 1989, č. 23, s. 6. Svoboda, Jiří. O člověku naší doby. Kmen. 1989, roč. 2, č. 21, s. 10. Svozil, Bohumil. Historický román jako exemplum. Tvorba, příl. Kmen. 1984, č. 14, s. 10–11. Ščerbaničová, Lenka. Tovaryšstvo Jeţíšovo. O knihách a autorech. Léto/podzim 1990, s. 5. Šiktanc, Karel. Raději lezu do hospod. Rozmlouval J. Rulf. Reflex. 1993, roč. 4, č. 52, s. 22–24. Šimůnek, Jaroslav. První Šotolův román. Mladá fronta. 1970, roč. 26, č. 10, s. 4. Šrámková, Vítězslava a kol. Dramatické sdruţení Tyl [online]. [cit. 22. listopadu 2011]. Dostupné z: . Švandelík, Jan. Dobré umění věru nestárne. Práce. 1990, roč. 46, č. 188, s. 7. Švagrová, Marta. Pohled na velké osobnosti. Svobodné slovo. 1979, roč. 35, č. 124, s. 5. Švarcová, Jitka. Zikmund, řečený šelma ryšavá. Československá televize. 1987, roč. 22, č. 13, s. 8–9. Tarant, Martin. Jiří Šotola: Tovaryšstvo Jeţíšovo. In Křivánek, Vladimír a kol. Český dekameron: Sto knih 1969–1992. Praha: Scientia, 1994. ISBN 80-85827-78-6, s. 227–228. Tobiáš, Pavel. Opravdové dílo. Nová svoboda. 1969, roč. 25, 149, s. 5. Tomáš, Jiří. Rozhlas. Tvorba. 1978, č. 3, s. 20. Trefulka, J. Patetická a Ročník 24. Host do domu. 1962, roč. 9, č. 2, s. 90–91. Trefulka, Jan. Syntézy 1962. Host do domu. 1963, roč. 10, č. 2, s. 54–57. Tvrzník, Jiří. Zázrak Na louţi. Mladá fronta. 1974, roč. 30, č. 7, s. 4. Tvrzník, Jiří. Příběh lásky a cti. Mladá fronta. 1978, roč. 34, č. 41, s. 4. T.K. Jiří Šotola, Malovaný děti. Nové knihy. 1983, č. 40, s. 3. Uhlířová, Marie. Variace na staré téma. Brněnský večerník. 1987, roč. 18, č. 70, s. 3. Uhlířová, Marie. Ţivota bído... Rovnost. 1989, roč. 104, č. 180, s. 5. Vacík, Miloš. Historie a náš čas v nových básnických sbírkách. Rudé právo. 1961, roč. 41, č. 5, s. 2. Vacík, Miloš. Kamarád básník. Rudé právo. 1961, roč. 41, č. 43, s. 3. Vacík, Miloš. Poezie, které jde o ţivot. Rudé právo. 1963, roč. 43, č. 83, s. 2. Vacík, Miloš. Dvě sbírky diskusně. Rudé právo. 1965, roč. 45, č. 84, s. 3. Vacík, Miloš. Jeden z generace Května. Rudé právo. 1969, roč. 49, č. 26, s. 5. Vacík, Miloš. Jeden na týden. Svět práce. 1970, roč. 3, č. 10, s. 11. Vaculík, Ludvík. Advent 1972 v Bartolomějské. Literární noviny. 2004, roč. 15, č. 52/53, s. 17–18. 142

Vaněk, Jan J. Tip na tento týden. Signál. 1986, roč. 22, č. 35, s. 24–25.Volný, Zdeněk. Román z české historie. Tvorba. 1978, roč. 52, s. 16. Vávra, Otakar. Dnes má slovo národní umělec Otakar Vávra. Svobodné slovo. 1979, roč. 35, č. 13, s. 5. Vízdalová, Irena. Podzimní balada. Tvorba. 1989, č. 22, s. 12. Vlašín, Štěpán. O kruté absurditě dějin. Rovnost. 1986, roč. 101, č. 226, s. 5. Vodička, Libor; Janoušek, Pavel. České drama 1969–1989 (III.). Divadelní revue. 2006, roč. 17, č. 3, s. 43–61. Vojtková, Milena; Novotný, Vladimír. Šotola, Jiří. In Slovník českých spisovatelů od roku 1945. D. 2, M–Ţ. / Ústav pro českou literaturu AV ČR. Praha: Brána, 1998. ISBN 80-7243-014-9, s. 499–501. Vondra, Václav. Temné slunce – Vávrovo memento. Kino. 1980, roč. 35, č. 13, s. 4–5. Vrabec, Vlastimil. Prozaik, dramatik, básník. Svobodné slovo. 1984, roč. 40, č. 125, s. 5. Vrba, František. Poéma o smyslu ţivota. Literární noviny. 1961, roč. 10, č. 5, s. 5. Vrba, F. Výbory starší a novější. Literární noviny. 1962, roč. 11, č. 49, s. 5. Vrba, František. Abys přece snad pochopil, oč jde. Literární noviny. 1963, roč. 12, č. 9, s. 4. Vrba, František. Ze smrti a ze ţivota. Literární noviny. 1963, roč. 12, č. 37, s. 4. Vybíral, Zbyněk. Proč bylo napsáno? Brněnský večerník. 1986, roč. 17, č. 157, s. 3. Zika, Josef. Zápis ze schůze, na níţ se nemluvilo. Nové knihy. 1961, č. 17, s. 4. Zítková, Irena. Nevinné oběti fanatismu. Práce. 1986, roč. 42, č. 184, s. 6. Zítková, Irena. Cesta za hvězdou. Práce. 1987, roč. 43, č. 117, s. 6. Zizler, Jiří. Jistoty a nejistoty výborů. Souvislosti. 2003, roč. 14, č. 3, s. 360–363. Z ČSSR. Nad románem Svatý na mostě. Nový ţivot. 1979, roč. 31, č. 7/8, s. 171.

143