MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

Role zařízení sociálních sluţeb v ţivotě osob s mentálním postiţením

Diplomová práce

Brno 2010

Vedoucí diplomové práce: Prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.

Vypracovala: Bc. Jana Kudrnáčová

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Role zařízení sociálních sluţeb v ţivotě osob s mentálním postiţením“ vypracovala samostatně a pouze s pouţitím pramenů a literatury uvedených v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Obratani dne …………………………….

Jana Kudrnáčová

Děkuji vedoucí diplomové práce paní prof. PhDr. Marii Vítkové, CSc. za cenné rady, připomínky, metodické vedení práce a za čas, který práci věnovala. Děkuji také zaměstnancům Diagnostického ústavu sociální péče Černovice za ochotu, spolupráci a poskytnutí informací a materiálů potřebných k tvorbě a zpracování diplomové práce.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 5 1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA ................................................................................ 7 1.1 Terminologie mentální retardace ............................................................................ 7 1.2 Klasifikační systémy mentální retardace .............................................................. 10 1.3 Charakteristika osobnosti jedinců s mentálním postiţením .................................. 12 1.4 Psychologická charakteristika jedinců s mentálním postiţením ........................... 15 2 ZAŘÍZENÍ SOCIÁLNÍCH SLUŢEB PRO OSOBY S

MENTÁLNÍM

POSTIŢENÍM ............................................................................................................... 22 2.1 Institucionalizovaná péče od historie po současnost............................................. 22 2.2 Zákon o sociálních sluţbách ................................................................................. 25 2.3 Standardy kvality sociálních sluţeb ...................................................................... 28 2.4 Zařízení sociálních sluţeb pro jedince s mentálním postiţením ........................... 32 3 DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉČE ČERNOVICE - CENTRUM SLUŢEB ......................................................................................................................... 36 3.1 Historie zařízení od zaloţení po dnešní dobu ....................................................... 36 3.2 Výchova a vzdělávání ........................................................................................... 40 3.3 Pracovní rehabilitace ............................................................................................. 43 3.4 Zdravotní, ošetřovatelská a sociální péče.............................................................. 45 4 VÝZKUMNÝ PROJEKT .......................................................................................... 49 4.1 Cíl výzkumu, hypotézy ......................................................................................... 49 4.2 Postup výzkumu, pouţité metody ......................................................................... 49 4.3 Zpracování výsledků výzkumného šetření ............................................................ 51 4.4 Závěry šetření ........................................................................................................ 76 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 79 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 81 SUMMARY ................................................................................................................... 82 LITERATURA .............................................................................................................. 83 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ................................................................................ 87 SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................... 89

4

Úvod Téma „Role zařízení sociálních sluţeb v ţivotě osob s mentálním postiţením“ jsem si zvolila, protoţe se jedná o problematiku, která je mi velmi blízká. Jiţ několik let pracuji jako vychovatelka v zařízení pro osoby s mentálním postiţením. V současné době je moţné setkat se celou řadou nejednotných názorů na ústavní zařízení. Bohuţel převládá většinou negativní hodnocení a kritika a to i přesto, ţe v této oblasti se dostálo řady pozitivních změn a jsou podnikány další kroky směřující ke zkvalitnění péče, podpory a sluţeb. Největší kritice je podrobována institucionalizovaná péče, zejména v celoročních zařízeních a ve velkokapacitních zařízeních. Před několika lety se začali objevovat i jejich krajní odpůrci usilující o jejich zrušení. Představa likvidace je ovšem velmi zjednodušená a nerespektuje různé druhy potřeb lidí s mentálním postiţením, neboť v naší společnosti je stále mnoho lidí odkázáno na péči v těchto zařízeních a v některých případech ústavní zařízení suplují rodinné prostředí. Mnoho osob s těţšími stupni mentální retardace ţije, jiţ od útlého dětství, v domovech pro osoby se zdravotním postiţením s celoročním pobytem. Přestoţe je rodinné prostředí i pro tyto jedince velmi důleţité, můţe být jejich umístění do těchto zařízení skutečně nejméně bolestným řešením situace některých rodin, neboť rodina péči o takto postiţeného člena nezvládá, není schopna mu poskytnout intenzivní péči a podporu, bez které se neobejdou. Domovy pro osoby se zdravotním postiţením mají dosud v péči o mentálně postiţené ničím nezastupitelné poslání a provádějí úkoly, na jejichţ plnění není v současné době připravena ţádná jiná instituce ani ţádný jiný subjekt. Není pochyb o tom, ţe některá zařízení sociálních sluţeb fungují lépe neţ jiné, ţe mezi nimi existují veliké rozdíly, a to jak po stránce technické, tak i po stránce finanční. Nepochybně velkou roli hraje i lidský faktor. Rozdíly jsou patrné i ve vybavení pro pracovní zařazení, terapie, vyuţívání volného času apod. Ústavní sociální péče existovala, existuje a existovat bude. V současné době jiţ u nás je mnoho zařízení, která poskytují svým klientům mimořádně kvalitní péči a stále hledají další moţnosti, jak svou práci zlepšovat. Cílem diplomové práce a výzkumného projektu je zjistit roli zařízení sociálních sluţeb v ţivotě osob s mentálním postiţením a přinést reálný pohled na podporu a péči

5

poskytovanou v zařízeních sociálních sluţeb, která je i v současné době, kdy dochází v této oblasti k výrazným změnám, často negativně hodnocena. Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole jsou zpracována teoretická východiska, kde je z více pohledů vymezen pojem mentální retardace. Dále jsou zde uvedeny klasifikační systémy mentální retardace, pozornost je také věnována charakteristice osobnosti jedinců s mentální retardací. V neposlední řadě kapitola nabízí i popis psychologických zvláštností takto postiţených osob. Druhá kapitola je jiţ přímo zaměřena na zařízení sociálních sluţeb – zde je pozornost soustředěna na vývoj ústavní péče ve vztahu k osobám s mentálním postiţením. Dále je stručně charakterizován zákon o sociálních sluţbách, který přinesl naprosto zásadní změnu v systému sociální péče a standardy kvality sociální péče. Jsou zde uvedeny druhy a charakteristika zařízení sociálních sluţeb pro osoby s mentálním postiţením. Třetí kapitola se zabývá konkrétním zařízením sociálních sluţeb pro osoby s mentálním postiţením. Jednotlivé podkapitoly se věnují historii zařízení po současnou podobu, nabídce sluţeb, poslání zařízení a popisují komplexní systém péče o klienty s mentálním postiţením v tomto zařízení. Čtvrtá kapitola je výzkumnou částí – obsahuje cíl práce, metody, místo a charakteristiku výzkumného šetření. Dále uvádím analýzu a závěr šetření s okomentováním výsledků výzkumu. Ke zpracování diplomové práce a výzkumného projektu byly pouţity následující metody a techniky: analýza odborné literatury, metoda kvantitativního výzkumného šetření, statistická procedura s vyuţitím a zpracováním výsledků dotazníku, dlouhodobé pozorování z vlastní praxe .

6

1 Teoretická východiska 1.1 Terminologie mentální retardace Termínem mentální retardace se označuje různorodá populace jedinců s rozumovými nedostatky. Není moţné říci, ţe všichni lidé s mentální retardací jsou stejní, a také se nedá popsat “typický” retardovaný člověk, podobně jako nelze popsat “typického” neretardovaného člověka. Existují rozdíly v chování a v úrovni výkonů u těchto lidí, v problémech, se kterými se potýkají, v úrovni podpory, kterou potřebují, ale také existují rozdíly v odborných přístupech k problematice mentální retardace (Durecová, K. Rozlišení problematiky duševní nemoci a mentálního postiţení [online]. [Cit.30.9.2009].).

Pochopit

a

vymezit samotný pojem mentální retardace není zcela jednoduché vzhledem k existenci mnoha nesrovnalostí a terminologické nejednotnosti (Vítková, 2004). Velké zásluhy na definování mentální retardace a na vytváření terminologie v této oblasti má Americká Asociace pro Mentální Retardaci (American Association on Mental Retardation, AAMR). Od roku 2007 je tato společnost nově pojmenována na American Association on Intellectual and Developmental Disabilities (Vančura, 2007). Mentální retardace je jev nesmírně sloţitý vzhledem k celé řadě faktorů, kterými můţe být determinován, proto je stanovení definice spojeno se značnými obtíţemi. Z toho důvodu se v současnosti v naší i zahraniční literatuře můţeme setkat s poměrně širokou řadou termínů pro označení tohoto stavu. Nejednotnost v označení plyne především ze zdůraznění některých hledisek a teoretických postojů autorů (Krejčířová, 1998). Příčiny této nejednosti můţeme hledat také v různé etiologii tohoto postiţení (Vítková, 2004). V domácí odborné literatuře se v letech 1952 aţ 1989 objevovalo více neţ dvacet různých označení tohoto stavu, např. duševně úchylní, duševně abnormální, duševně defektní atd. Z tohoto pohledu se průlomovým stal rok 1959, kdy se v Miláně konala konference Světové zdravotnické organizace (WHO), na níţ bylo dohodnuto pouţívání zastřešujícího termínu mentální retardace (Vítková, 2004). Pojem mentální retardace (dále jen MR) vychází z latinských slov „mens“ (mysl, duše) a „retardare“ (zpomalit, opozdit). Přesný překlad by tedy zněl „opoţdění (zpomalení) mysli“. Ve skutečnosti je MR mnohem sloţitější syndromatické postiţení postihující nejenom psychické (mentální) schopnosti, ale celou lidskou osobnost ve 7

všech jejích sloţkách (Slowík, 2007). Světová zdravotnická organizace (WHO) posuzuje hloubku postiţení (retardace) podle toho, jak dalece se jedinec vzdaluje od modálního průměru výkonu mající hodnotu výkonu IQ 100. Za hranici mentální retardace WHO povaţuje IQ 70 (Šiška, 2005). V Austrálii a spojených Státech se v současné době běţně pouţívá pojem intellectual disability, v Anglii pojem learning difficulties (Vančura, 2007). Označení people with learning difficulties v překladu znamená „lidé s problémy v učení“ a označuje nejčastější obtíţe těchto lidí a laikům současně umoţňuje představit si, s čím potřebují pomoci (Matoušek, 2005). Při vymezení pojmu mentální retardace nalézáme různé definice, které se snaţí zdůrazňovat variabilní hlediska. V současné době existuje velké mnoţství definic, které lze uspořádat podle zdůrazněného faktoru níţe uvedeným způsobem. Z hlediska posouzení inteligenčního kvocientu se jedná o kvalitativní vyjádření rozsahu postiţení na základě vyšetření stupně intelektu. Podle tohoto kritéria lze MR definovat jako „stav zastaveného, opoţděného nebo neúplného vývoje intelektu, který charakterizuje především podprůměrná inteligence“. Jako intelektový podprůměr se označuje IQ od 86-95 (Krejčířová, 1998, s.7). Z pohledu biologických faktorů je mentální retardace chápána jako „trvalé poškození poznávací činnosti, která vznikla v důsledku organického poškození mozku“ (Krejčířová, 1998, s.7). Sociální hledisko je v definicích zastoupeno tezí o trvalém sníţení schopnosti jedince plně se socializovat. S tím se shoduje Benkovo vyjádření: „Člověk je z právního hlediska oligofrenik, jestliţe si své záleţitosti nemůţe obstarat sám, nemůţe se to naučit pro své vlastní dobro a blahu společnosti potřebuje dozor, kontrolu a péči“ (Krejčířová, 1998, s. 8). Posledním hlediskem je multifaktoriální pojetí mentální retardace, které nacházíme v mnoha definicích. Autoři těchto definicí usilují o zahrnutí všech zmíněných aspektů tohoto postiţení. V multifaktoriálním pojetí se zdůrazňuje multidimenzionální fenomén, který postihuje

překrývajícím

způsobem

anatomické,

fyziologické,

pedagogické,

psychologické a sociální kvality jedince (Švingalová, 2006). Definice podle Vágnerové, jak ji uvádí Vítková (2004, s. 293), zní: „Nejčastěji je mentální retardace definována jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně neţ 70 % normy), přestoţe byl takový jedinec přijatelným způsobem výchovně stimulován. Nízká úroveň inteligence bývá spojena se sníţením či změnou dalších schopností a odlišností ve struktuře osobnosti“. Hlavní znaky jsou:

8

Nízká úroveň rozumových schopností, která se projevuje především nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a obtíţnější adaptací na běţné ţivotní podmínky. Postiţení je vrozené. Postiţení je trvalé, přestoţe je v závislosti na etiologii moţné určité zlepšení. Horní hranice dosaţitelného vývoje takového člověka je dána jak závaţností a příčinou defektu, tak individuálně specifickou přijatelností působení prostředí, tj. výchovných a terapeutických vlivů. O sjednocení všech hledisek se v definování MR pokusil M. Dolejší. Podle něho je „mentální retardace vývojová porucha psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: na nedostatcích genetických vloh; na porušeném stavu anatomickofyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání; na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní; na deficitním učení; na zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace i stresu; na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti“ (Krejčířová, 1998, s. 8). „Mentální retardace je závaţné postiţení vývoje rozumových schopností prenatální, perinatální nebo časně postnatální etiologie, které vede i k významnému omezení v adaptivním fungování dítěte či dospělého v jeho sociálním prostředí. K diagnóze tedy nestačí pouze v selhávání v testech inteligence, ale dítě či dospělý musí současně selhávat i v plnění věku přiměřených očekávání ve svém sociálním prostředí.“ (Říčan, Krejčířová, 1997, s.151). Valenta a Müller (2004) uvádí, ţe obecně lze MR definovat jako vývojovou duševní poruchu se sníţenou inteligencí demonstrující se především sníţením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií. "Změny v terminologii zaznamenáváme i při pouţívání termínu mentálně postiţený, který se mění v termín osoba, člověk s mentální retardací. Upřednostňováním pojmu osoba (člověk, dítě, dospělý atd.) s mentálním postiţením se vyjadřuje skutečnost, ţe mentálně postiţení jsou v prvé řadě lidské bytosti, osobnosti, individuality, a teprve na druhém místě postiţení" (Švingalová, 2006, s. 13).

9

1.2 Klasifikační systémy mentální retardace Renotiérová, Ludíková (2006) upozorňují na fakt, ţe sloţitost definování MR se odráţí i ve sloţitosti klasifikačních systémů. Nejčastěji uţívanými hledisky klasifikace MR jsou: stupně MR (vyjadřované pomocí IQ) hledisko etiologické (podle příčin vzniku mentální retardace) hledisko symptomatologické (podle projevů chování) hledisko vývojové (z hlediska vývojových období) Klasifikace podle etiologie Mentální retardace nemá jednotnou příčinu, ve většině případů vzniká vzájemným působením více faktorů. V klasifikacích podle etiologie je zdůrazňován jednak časový faktor vzniku poškození (v době prenatální, perinatální a krátce postnatální) a také příčinné faktory endogenní (vnitřní) a exogenní (vnější) (Švingalová, 2006). Je třeba dodat, ţe i kdyţ věda při objasňování příčin vzniku mentální retardace vykonala velký kus práce, stále ještě není moţné dopátrat se příčiny poruchy zhruba u třetiny osob s mentální retardací (Valenta, Müller, 2004). V případě mentální retardace jde o multifaktoriálně podmíněné postiţení, na jehoţ vzniku se můţe podílet jak porucha genetických dispozic, které vedou k narušení rozvoje CNS, tak nejrůznější vnější vlivy, které mohou poškodit mozek v rané fázi jeho vývoje. Obě sloţky působí ve vzájemné interakci (Fischer, Škoda, 2008). Vítková (2004) uvádí, ţe nejčastější příčiny vzniku mentální retardace lze podle Zvolského (1996, s. 157) rozdělit do následujících základních skupin: 1. dědičnost (intelektové schopnosti dítěte jsou výslednicí průměru intelektového nadání rodičů) 2. sociální faktory (sníţení intelektových schopností zapříčinila sociokulturní deprivace v rodinách nebo v institucionální výchově. Objevuje se v závislosti s výchovou v niţších sociálních vrstvách, nestabilními rodinnými vztahy, špatnými bytovými podmínkami) 3. další environmentální faktory (lze sem zařadit různá onemocnění matky v průběhu těhotenství, alkoholismus matky, špatná výţiva matky, meningitidy,

10

encefalitidy a jiná infekční onemocnění v novorozeneckém věku, porodní traumata) 4. specifické genetické příčiny (dominantně podmíněné, recesivně podmíněné, podmíněné

chromozomovými

abnormalitami,

podmíněné

poruchou

sex

chromozomů) 5. nespecificky podmíněné poruchy (chromozomální ani metabolická vada nebyla objevena, nebylo zjištěno porodní trauma ani jiné poškození plodu či novorozence. V 15-30 % případů zůstává mentální retardace neobjasněna ). V odborné literatuře se můţeme setkat s dělením mentální retardace na:  oligofrenie, kterou lze charakterizovat jako opoţdění duševního vývoje v období prenatálním, perinatálním nebo časně postnatálním  získaná mentální retardace - demence, která je chápána jako důsledek poškození mozku různého druhu v průběhu ţivota člověka, obvykle po dovršení druhého roku věku  sociálně podmíněná mentální retardace – pseudooligofrenie – nejedná se o poškození CNS, ale je způsobena nedostatečnou stimulací dítěte (Bartoňová a kol., 2007). Symptomatologická klasifikace se zabývá typickými příznaky vzhledu, osobnostních rysů, somatických zvláštností, motorického, psychického vybavení osob s mentálním postiţením (Vítková, 2004). Klasifikace podle vývojových období vychází z jednotlivých vývojových období u osob s MR (předškolní věk a jeho zvláštnosti vývoje, mladší školní věk, starší školní věk, adolescence) (Vítková, 2004). Obecně lze říci, ţe jednotlivé funkce činnosti, které u vyvíjejícího se dítěte můţeme pozorovat, se objevují později a jednotlivá vývojová stádia trvají déle neţ u dětí nepostiţených (Kvapilík, Černá, 1990). Švingalová (2006) upozorňuje na skutečnost, ţe ţádný z klasifikačních systémů nemůţe být zcela přesný a to z mnoha důvodů, mezi které můţeme řadit např., ţe operuje pouze s jedním zvoleným kritériem, nepočítá s nerovnoměrností postiţení jednotlivých stránek osobnosti mentálně postiţeného člověka apod. Vzhledem k veliké rozmanitosti příčin a symptomů mentálního postiţení se jednoznačná klasifikační kritéria hledají velmi obtíţně. Při klasifikaci mentální retardace je v současné době pouţívána 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací v Ţenevě, která vstoupila v platnost od

11

roku 1992 (Švarcová, 2006). Klasifikačním kritériem je zde úroveň mentální kapacity vyjádřená naměřenou hodnotou IQ, ale jedná se pouze o klasifikaci orientační, protoţe přesně určená kritéria pro posouzení mentální úrovně a jasné hranice oddělující jednotlivé klasifikační stupně prakticky neexistují (Slowík, 2007). Jak uvádí Bazalová in Pipeková (2006a), podle této klasifikace rozlišujeme: A/ Druh postiţení F 70 – 79 Mentální postiţení B/ Stupeň postiţení F 70 Lehká mentální retardace ( IQ 69-50 odpovídá u dospělých 9-12letým) F 71 Středně těžká mentální retardace ( IQ 49-35 odpovídá u dospělých 69letým) F 72 Těžká mentální retardace ( IQ 34-20 odpovídá u dospělých 3-6letým) F 73 Hluboká mentální retardace (IQ 19 a níţe odpovídá úrovni do 3 let) F 78 Jiná mentální retardace (Intelektové schopnosti jsou výrazně sníţeny a retardace je zjevná, ale vzhledem k těţkému kombinovanému postiţení nebo závaţným poruchám chování či autistickým projevům je nemoţné stupeň retardace spolehlivě určit) (Říčan, Krejčířová, 2006) F 79 Nespecifikovaná mentální retardace (Stanovení stupně mentální retardace je obtíţné pro přidruţené senzorické, somatické postiţení, těţké poruchy chování, pro autismus) C/ Typ postiţení Eretický (neklidný, dráţdivý, instabilní) Torpidní (apatický, netečný, strnulý) Nevyhraněný (procesy vzruchu a útlumu jsou relativně v rovnováze, popř. jeden z nich mírně převládá )(Pipeková, 2006a).

1.3 Charakteristika osobnosti jedinců s mentálním postiţením U osob s mentálním postiţením často nacházíme nerovnoměrný vývoj, který se odráţí ve všech sloţkách osobnosti, ale zejména v rozdílném výkonu ve verbální a neverbální sloţce intelektu. Souhrn znaků u jednotlivých stupňů nám pomůţe hlouběji

12

poznat osobnost mentálně postiţeného člověka, zaměřit se na problematické oblasti, vhodným způsobem je kompenzovat a zkvalitnit, poskytnout speciální systém péče a podpůrných opatření (Švingalová, 2006). Mentální retardace se dělí do šesti základních kategorií: lehká mentální retardace, středně těţká mentální retardace, těţká mentální retardace, hluboká mentální retardace, jiná mentální retardace, nespecifikovaná mentální retardace. Lehká mentální retardace (F70 IQ 50-69) Lehká mentální retardace (dále jen lehká MR) bývá někdy nazývána jako „familiární“ (Vítková, 2004). Diagnóza lehké MR, v případě, ţe se nejedná o kombinované postiţení, bývá často stanovena v předškolním věku, nebo (méně často) dokonce aţ po nástupu do školy, kde dítě selhává (Říčan, Krejčířová, 2006, ). Jedná se o nejrozšířenější formu retardace, diagnostikována je asi u 80 % mentálně retardované populace. Vývoj v dětském věku jiţ bývá mírně opoţděn. Děti s lehkou MR se naučí mluvit později, nicméně řeč si osvojí. Řeč můţe být postiţena ve všech sloţkách, v mnoha případech mají děti zafixované řečové stereotypy. Ve škole mívají potíţe s učením, základní školní dovednosti jsou schopné zvládnout, a to zhruba do úrovně 1011 let. Často mají specifické problémy se čtením a psaním (dysgrafické a dyslektické obtíţe při lehké MR). Všechny zpravidla selhávají v abstraktních pojmech a logických operacích (Čadilová, V. a kol., 2007). Nejsou schopni uvaţovat abstraktně, v jejich projevu chybí většina abstraktních pojmů, pouţívají jen konkrétní označení (Fischer, Škoda, 2008). V sebeobsluze jsou lidé s lehkou MR samostatní a v adaptovaném prostředí dokáţou mnohdy úspěšně pracovat. Po adekvátním nácviku jsou někteří schopni samostatně docházet do práce, vykonávat různé manuální činnosti a i samostatně bydlet (s určitou mírou pomoci zvenčí). Na úspěšnost fungování v běţném ţivotě mají výrazný vliv i další faktory, jako je např. úroveň řečových schopností, přítomnost a závaţnost poruchy aktivity a pozornosti (nesoustředěnost, hyperaktivita, hypoaktivita), poruchy chování, epilepsie (Čadilová, V. a kol., 2007). Středně těţká mentální retardace (F 11 IQ 35 – 49) Jak uvádí Čadilová a kol. (2007) děti se středně těţkou MR za dobu školní docházky většinou zvládnou elementární základy trivia (čtení, psaní, počítání). Učení je

13

limitováno na mechanické podmiňování, k zafixování čehokoli je nutné četné opakování (Fischer, Škoda, 2007). Úroveň řeči bývá značně variabilní. Někteří jsou schopni jednoduché konverzace, jiní jsou schopni domluvit se pouze o svých základních potřebách, někteří se nenaučí mluvit nikdy (Švingalová, 2006). V sebeobsluze bývají samostatné, potřebují ale dohled a pomoc ve sloţitějších situacích. Někteří lidé se středně těţkou MR vyuţijí své pracovní dovednosti v chráněných dílnách. K ţivotu potřebují kaţdodenní asistenci, zcela samostatného ţivota nejsou schopni. Mentální věk se pohybuje v pásmu 4-8 let (Čadilová,V. a kol., 2007). Švingalová (2006) uvádí, ţe u jedinců v tomto pásmu MR existují zpravidla podstatné

rozdíly

v dovednostech

ve

schopnostech.

senzomotorických,

Někteří

neţ

jedinci

v úkonech

dosahují

závislých

vyšší na

úrovně

verbálních

schopnostech, zatímco jiní jsou značně neobratní, ale jsou schopni sociální interakce a jednoduché konverzace. U většiny středně mentálně retardovaných lze zjistit organickou etiologii. U značné části je přítomen dětský autismus nebo jiné pervazivní vývojové poruchy, které značně ovlivňují klinický obraz a způsob, jak s postiţeným jednat. U některých jedinců se vyskytují somatická postiţení a neurologická onemocnění, zejména epilepsie (Základní

info.

Klasifikace

mentální

retardace.

[online].[cit.30.9.2009].

). Těţká mentální retardace Závaţná retardace v dosahování vývojových mezníků je u těchto dětí patrná jiţ od útlého věku (Říčan, Krejčířová, 2006). Projevy jsou obdobné jako u lidí se středně těţkou mentální retardací, potíţe jsou ale výraznější. Osoby s tímto stupněm handicapu jsou v dospělosti schopni chápat jen základní souvislosti a vztahy, uvaţují na úrovni batolete. Omezení je patrné i v oblasti řeči, naučí se nanejvýš jen několik špatně artikulovatelných slovních výrazů, které navíc pouţívají nepřesně. Někdy nemluví vůbec. Jejich učení je výrazně omezeno a vyţaduje dlouhodobé úsilí, i pak zvládnou pouze základní úkony sebeobsluhy a plnění několika pokynů. Často jde jiţ o kombinované postiţení, mnozí z nich mají postiţenou motoriku, trpí epilepsií apod. Jsou závislí na péči jiných lidí (Fischer, Škoda, 2008). Významné je porušení afektivní sféry, typická je nestálost nálad a impulzivita. V oblasti motoriky lze sledovat výraznou

14

neobratnost a dyskoordinaci. Mentální věk se pohybuje v pásmu 18 měsíců aţ 3,5 roku (Čadilová, V. a kol. 2007). Hluboká mentální retardace Ve většině případů se jedná o kombinované postiţení. Poznávací schopnosti se téměř nerozvíjejí, takoví lidé jsou maximálně schopni diferencovat známé a neznámé podněty a reagovat na ně libostí nebo nelibostí. Nevytvoří se ani základy řeči. Jsou komplexně závislí na péči jiných lidí (Fischer, Škoda, 2008).Osoby s tímto stupněm postiţení bývají inkontinentní a jsou schopny pouze primitivní neverbální komunikace (Vítková, 2004). U těchto jedinců jsou dominantní funkce pudové, afektivní a vegetativní. Pouze obtíţně u nich lze vytvořit jednoduché návyky sebeobsluhy. Vyţadují trvalou péči (Švingalová, 2006). Schopnost lidí s hlubokou MR porozumět řeči včetně základních instrukcí a pokynů je výrazně limitovaná. Velmi často bývá postiţena i hybnost, často se jedná o úplnou mobilitu. Mentální věk je niţší neţ 18 měsíců (Čadilová,V. a kol., 2007). Ve většině případů lze určit organickou etiologii. Obvyklé jsou těţké neurologické nebo jiné tělesné nedostatky postihující hybnost, epilepsie a poškození zrakového a sluchového vnímání. Obzvláště časté, a to hlavně u mobilních pacientů, jsou nejtěţší formy pervazivních vývojových poruch, zvláště atypický autismus. Časté jsou také poruchy motoriky a sebepoškozování (Základní info.Klasifikace mentální retardace[online].[cit.30.9.2009].
1.4 Psychologická charakteristika jedinců s mentálním postiţením Osobitost průběhu individuálního vývoje mentálně postiţených spočívá v tom, ţe jejich psychický vývoj je sníţen jak vnějšími tak vnitřními nepříznivými okolnostmi. Hlavní nepříznivý faktor je slabá zvídavost a vnímavost pro nové. Druhým činitelem je nedostatečný vývoj vyšších psychických funkcí (myšlení, paměti, charakteru...)(Ira, 2006). Kaţdý člověk s mentálním postiţením je osobitý subjekt s typickými osobnostními rysy, nicméně se u většiny z nich projevují v jednotlivých obdobích ţivota 15

charakteristické znaky, které závisí na hloubce a rozsahu mentální retardace (Vítková, 2004). Globální poškození neuropsychického vývoje osob s mentální retardací s sebou přináší celou řadu zvláštností v jednotlivých sloţkách osobnosti. Poškození se dotýká procesů poznávacích, postihuje oblast emocionální i volní, ovlivňuje adaptibilitu a chování jedince, projevuje se i ve zvláštnostech motoriky (Vítková, 2004). Osobnost mentálně retardovaných je nemoţné vymezit specifickými vlastnostmi. Někteří z nich jsou plaší, pasivní a závislí, jiní jsou přátelští a impulzivní (Ruisel, 2000). K charakteristice jedince s mentálním postiţením neodmyslitelně patří jedinečnost jeho osobnosti a jedinečnost jeho individuálního postižení. Kaţdý mentálně postiţený se odlišuje od druhého, i kdyţ dosaţený stupeň rozvoje osobnosti, měřitelné údaje biologické či získané hodnoty psychologických zkoušek by byly srovnatelné. Tuto myšlenku jiţ před mnoha lety vyjádřil významný český psychiatr Zdeněk Mysliveček, kdyţ definoval mentální retardaci jako „zaostalý vývoj somatopsychické osobnosti, který je nesouměrný jakoţto chorobný produkt přírody, a to u kaţdého jedince jinak. Proto se kaţdý postiţený liší od druhého, byť byli na stejném stupni vývoje“ (Kvapilík,Černá, 1990, s.9). Vnímání Pro děti s mentální retardací je typická opoţděná, omezená schopnost vnímání, která velmi významným způsobem ovlivňuje další průběh jejich psychického vývoje. Prvním příznačným rysem vnímání dětí s MR je zpomalenosti tempa vnímání a značné zúţení rozsahu vnímání. Úzký rozsah vnímání ztěţuje dítěti s mentální retardací orientaci v novém místě a v nezvyklé situaci. Při poznávání předmětů povaţují za stejné úplně různé předměty. Charakteristickou zvláštností vnímání dětí s mentální retardací je inaktivita tohoto psychického procesu. Tyto děti při pohledu na nějaký předmět či obraz neprojeví úsilí prohlédnout si ho do všech detailů, vyznat se ve všech jeho vlastnostech. Dítě s mentální retardací se nedovede pozorně dívat, hledat a nacházet určité předměty, nedovede si výběrově prohlíţet část okolního světa, neumí se odpoutat od výrazných a poutavých stránek vnímaného objektu, které jsou ovšem v daném okamţiku nepodstatné. Nedokonalé počitky a vjemy jsou základními symptomy, které brzdí, zpomalují rozvoj psychických procesů, zejména myšlení (Bartoňová a kol., 2007).

16

Poruchy řeči Důsledky mentálního postiţení na vývoj řeči jsou velice podstatné. Narušený vývoj řeči je jedním z nejtypičtějších příznaků MR. Vývoj řeči je ovlivněn stupněm MR, její formou a typem. Osoby s MR mají zpravidla problémy ve všech oblastech řečového projevu, tady v rovině morfologicko-syntaktické, foneticko-fonologické, lexikálně-sémantické a pragmatické (Ludíková, 2005). O charakteristických znacích řečového projevu mentálně postiţených lze říci následující: projev bývá nápadný méně přesnou výslovností. To je dáno především nedostatky v motorické koordinaci mluvidel (v rámci organického poškození mozku) nebo zhoršenou sluchovou diferenciací, která jim neposkytuje nezbytnou zpětnou vazbu, sníţená schopnost porozumět i běţnému verbálnímu sdělení, protoţe jejich slovní zásoba je omezenější a mají větší obtíţe v pochopení celkového kontextu. Sloţitější slovní obraty, ironii, ţert apod. vůbec nejsou schopni chápat. Lidé s lehkým stupněm postiţení jsou schopni zvládnout běţné konkrétní pojmy a základní slovní obraty. U těţších stupňů defektů se verbální schopnosti nerozvíjejí vůbec (Fischer, Škoda, 2008). jazyková necitlivost projevující se četnými agramatismy nápadná jednoduchost vyjadřování, tj. upřednostňování velice krátkých vět a jednoznačných, konkrétních pojmů v případech těţšího stupně postiţení nabývá na významu neverbální způsob komunikace (Vágnerová, 2004). Odlišnosti v myšlení Typickým znakem jedinců s MR je omezenější potřeba zvídavosti a preference podnětových stereotypů. Takoví jedinci bývají zpravidla pasivnější a více závislí na zprostředkování informací jinými lidmi (Fischer, Škoda, 2008). Myšlení osob s mentální retardací se vyznačuje přílišnou konkrétností (nejsou schopni vyšší abstrakce a generalizace), omezenou aţ ţádnou schopností zobecňování (mentálně postiţené dítě spíše vzpomíná, neţ přemýšlí, jeho myšlení se omezuje na konkrétní spojitosti mezi předměty a jevy, je chudé a neproduktivní (Švarcová, 2006). V důsledku sníţeného vnímání si dítě vytváří velice omezenou zásobu představ. 17

Pro myšlení mentálně postiţených je příznačná citelná stereotypnost, rigidita a ulpívání na určitém způsobu řešení. Mentálně postiţení jsou schopni mechanicky se naučit určitá pravidla, ale nedovedou je v praxi účelně aplikovat, protoţe nechápou rozdíly mezi různými situacemi. Jejich postoj k problémům bývá pasivní, většinou očekávají řešení od někoho jiného nebo na ně rezignují (Vágnerová, 2004). Dětem s MR naprosto chybí kvalita myšlení, která bývá označována také jako sekvenční myšlení. Znamená to chápání sledu věcí a jevů, správné vnímání jejich logických souvislostí a časové následnosti. Sekvenční myšlení hraje důleţitou roli v uspořádání času. Nedostatek této paměti znesnadňuje jedincům s MR vytváření mnoha důleţitých dovedností a návyků, nejsou schopni odhadnout, jak dlouho bude něco trvat, nedokáţou dodrţet domluvené termíny, mnoho věcí nestíhají. Problémy, které plynou z nedostatku sekvenčního myšlení se projevují i v dospělosti, kdy se projevují jako nedostatek organizačních schopností (Švarcová, 2006). Pro myšlení jedinců s mentální retardací jsou příznačné i jiné zvláštnosti myšlení: nedůslednost v myšlení (výkyvy v pozornosti, neustále kolísající tonus psychické aktivity znemoţňuje takto postiţeným déle se soustředit a soustředěně promýšlet nějakou otázku), slabá řídící úloha myšlení (neschopnost v případě potřeby pouţít jiţ osvojených

rozumových

operací,

nepromyšlenost

jejich

jednání

a

nepředvídatelnost jejich důsledků), nekritičnost myšlení (neschopnost srovnávat své myšlenky a činy s poţadavky objektivní skutečnosti) (Vítková, 2004). Zvláštnosti paměti Také paměť osob s mentální retardací vykazuje určitá specifika. Tito jedinci si vše nové osvojují velice pomalu. Potřebují k tomu – v závislosti na hloubce svého postiţení – mnoho opakování, osvojené poznatky a dovednosti rychle zapomínají a obvykle je nedovedou včas a vhodně vyuţívat v praxi. Charakteristickým znakem paměti dětí s MR je pomalé tempo osvojování nových poznatků a nestálost jejich uchování spojená s nepřesností vybavování, coţ se někdy označuje jako „zapomnětlivost“. Kvalitu paměti dětí s MR výrazně sniţuje také nízká úroveň myšlení. Obvykle si lépe zapamatují vnější znaky předmětů a jevů v jejich náhodných spojeních a nepamatují si vnitřní logické souvislosti (Švarcová, 2006). 18

Podle Vítkové (2004) procesy paměti probíhají ve třech fázích: zapamatování, vštípení – děti s MR mají sklon zapamatovat si učivo mechanicky a nesnaţí se učivu porozumět podrţení v paměti a zapamatování - děti s MR si zapamatují mnohem méně neţ děti zdravé, zapomínání u nich probíhá mnohem intenzivněji vybavování, reprodukování, znovupoznání – vybavování představ probíhá u dětí s MR dlouho a mnohdy chybně, jejich paměť je pouze pasivní schopností. Ke zvláštnostem paměti osob s mentální retardací lze zařadit také nekvalitní třídění pamětních stop, mají spíše mechanickou paměť (mechanická paměť není schopna větší selekce – udrţí stopy bez většího výběru) (Valenta, Müller, 2004) Vedle výše uvedených nedostatků paměti dětí s MR je potřeba upozornit také na nedokonalost paměti podmíněnou špatným přepracováním vnímaného materiálu (Vítková, 2004). Specifičnosti v oblasti emocionality a volních projevech Emoční proţívání a způsoby reagování mohou být v závislosti na příčině mentální retardace změněny. Obvykle jde o zvýšenou dráţdivost a větší pohotovost k afektivním reakcím (Fischer, Škoda, 2007). Nezralost osobnosti dítěte s mentální retardací je podmíněna zvláštnostmi rozvoje jejich potřeb a intelektu a projevuje se v četných zvláštnostech emocionální sféry. Podle Bartoňové a kol. (2007) je moţné city dítěte s mentální retardací charakterizovat následovně: jsou nedostatečně diferencovány proţitky jsou primitivnější a protikladné diferencované jemné odstíny proţívání téměř neexistují jsou neadekvátní svou dynamikou podnětům vnějšího světa jsou opoţděné a obtíţně se utvářejí tzv. vyšší city (svědomí, pocit povinnosti, odpovědnosti) častěji se vyskytují chorobné citové projevy (epizodické poruchy nálad, euforie, apatie). Bartoňová a kol. (2007) uvádí, ţe pro děti s MR je v této oblasti typický nedostatek iniciativy a neschopnost řídit své jednání v souladu se vzdálenějšími cíli. U 19

dětí umístěných v ústavní péči lze často pozorovat i emoční deprivaci, která velmi úzce souvisí se senzorickou deprivací, se sociální a kulturní deprivací, se zhoršením ţivotní úrovně rodiny apod. Jedinec s MR se mnoho situací nenaučil zvládnout a z toho důvodu se u něj mohou objevit neurotické (např. enuréza) nebo psychopatické (krádeţe) symptomy jakoţto poruchy citového vývoje (Valenta, 2007). Ve volních projevech je u jedinců s MR zjevná zvýšená sugestibilita, citová a volní labilita, impulzivnost, agresivita, ale je moţné zaznamenat i úzkostnost a pasivitu. Specifickým rysem v tomto ohledu je dysbulie (porucha vůle) a abulie (nerozhodnost, nedostatek vůle a neschopnost zahájit činnost) (Valenta, 2007). Pokud bychom nahlédli do dalších publikací věnujících se problematice mentálního postiţení, mohli bychom uvést i další výčet psychických zvláštností osob s mentální retardací. Jako příklad lze zmínit publikaci Švarcové „Základní otázky psychopedie“ (1998), ve které vymezuje následující specifika: zpomalená chápavost, jednoduchost a konkrétnost úsudků sníţená schopnost aţ neschopnost komparace a vyvozování logických vztahů sníţená mechanická a především logická paměť nestálost pozornosti nedostatečná slovní zásoba a neobratnost ve vyjadřování poruchy vizuomotoriky a pohybové koordinace impulzivita, hyperaktivita nebo hypoaktivita citová vzrušivost sugestibilita a rigidita chování nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“ opoţděný psychosexuální vývoj nerovnováha aspirací a výkonů zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí poruchy interpersonálních vztahů a komunikace sníţená přizpůsobivost k sociálním poţadavkům Všechny výše uvedené zvláštnosti se mohou vyskytovat v nejrůznější variabilitě a hierarchii, jsou modifikované individuálně zejména vzhledem k charakteru, hloubce a nerovnoměrnosti postiţení, vzhledem k sociálnímu prostředí, v němţ postiţený ţije, i vzhledem k jeho momentálnímu celkovému stavu (Kvapilík, Černá, 1990). Je nutné upozornit na to, ţe výše uvedené příznaky netvoří ucelený syndrom, který by musel být 20

vţdy přítomný u kaţdého jedince s mentální retardací. Mnoţství z uvedených příznaků se nemusí u konkrétního mentálně postiţeného člověka vyskytovat (Renotiérová, Ludíková, 2006). Shrnutí Mentální retardace je stav, který není přechodný, ale provází člověka po celý ţivot. V současnosti existuje velké mnoţství definic mentální retardace, které můţeme dělit podle toho, který faktor nebo kritérium jsou upřednostněny. Etiologie mentální retardace je nejednotná. Mentální retardací se rozumí celkové sníţení intelektuálních schopností postiţeného, které vzniká v průběhu vývoje a je obvykle provázeno niţší schopností orientovat se v ţivotě. Osoby s mentální retardací tvoří heterogenní skupinu, která je charakteristická celou řadou odlišností. Můţeme tedy říci, ţe se na jedné straně setkáváme s osobností člověka, mající mnoho shodných znaků ve všeobecně lidských nebo pro daný defekt typických charakteristikách, na druhé straně s jedinečnou osobností, která se specificky rozvíjí a proţívá ţivot způsobem sobě vlastním, od kaţdého druhého jedince odlišným. I přesto, ţe kaţdý jedinec s mentálním postiţením je individualita, lze u všech takto postiţených ve vetší či menší míře sledovat určité společné znaky, které jsou individuálně ovlivněny hloubkou a rozsahem celkového postiţení i postiţení jednotlivých sloţek psychiky. Jedinečnost a různost mentální retardace vede část autorů k názoru, ţe můţe být tolik druhu mentálně retardovaných osobností, s kolika se setkáme. Ojedinělost mentálně postiţených velice ztěţuje klasifikaci postiţení. Oficiálně je pouţívána klasifikace Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 1992. V posledních desetiletích dochází k obrovským změnám v chápání problematiky mentální retardace. Především se klade stále větší důraz na to, ţe lidé s mentální retardací jsou v první řadě lidé mající i svoji všední lidskou stránku a všechna lidská práva, aţ sekundárně je zmíněno postiţení (omezení), které přináší specifické způsoby chování a proţívání.

21

2 Zařízení sociálních sluţeb pro osoby s mentálním postiţením 2.1 Institucionalizovaná péče od historie po současnost Péče o handicapované je bezpochyby reálným obrazem úrovně společností. Je samozřejmé, ţe postoj společnosti byl dán především její ekonomickou vyspělostí a moţnostmi, odráţel se však i v oblasti legislativní a v rovině obecného zájmu společnosti o tyto otázky. Historický vývoj péče o osoby s postiţením je moţné rozdělit do několika stadií. 1. Stadium represivní - handicapované osoby byly ze společnosti vyvrhovány, vylučovány, zabíjeny. 2. Stadium zotročování - vyuţívání handicapovaných k nejtěţším pracím, ţebrotě. 3. Stadium charitativní - ovlivněné rozvojem křesťanství. 4. Stadium renesančního humanismu - snaha o hledání lidského poměru k handicapovaným. 5. Stadium rehabilitační a socializační - 19. a 20 století, hledání moţností pracovního uplatnění postiţených a prostřednictvím rehabilitace má být postiţený člověk uschopňován k práci a ke společenskému ţivotu 6. Stadium prevenční – současnost, převládá snaha předcházet vzniku abnormalit ( Ira, 2006, Pipeková, 2006b). Ústavní péče o osoby s mentální retardací měla v průběhu vývoje společnosti nejrůznější podoby. V prvobytně pospolné společnosti neexistovala ţádná forma institucionální péče. V období středověku se mentálně postiţení uchylovali do klášterů, kdy byly zřizovány hospitaly, coţ byla nemocniční zařízení. Péče v těchto zařízeních byla sociálně-charitativní (Pipeková, 2006b). Z tohoto období je známý podivný „institut péče o mentálně postiţené a jinak duševně postiţené“, jímţ byly tzv. „lodě bláznů“, které představovaly primitivní zařízení, jejichţ hlavním úkolem bylo segregovat postiţené jedince ze „zdravé“ společnosti (Valenta, Müller, 2004). Postiţení jedinci byly obvykle vyobcováni na Lodi bláznů za městské hradby. V období renesance se pohled na mentálně retardované nezměnil, i nadále byli

22

vyčleňování ze společnosti. Hlavní osobností renesance byl J. A. Komenský, který znamenal velký přínos v oblasti vzdělávání a didaktiky. Ve svých dílech si všímal mentálně postiţených dětí a hájil nutnost vzdělávat všechny děti bez ohledu na typ a stupeň postiţení (Valenta, Müller, 2004). Podle Komenského mají být vzdělaní všichni, i nenadaní, u kterých není moţné očekávat nějakou úroveň znalostí. Propad v historii přichází s nástupem osvícenství, kdy vznikaly velké internační budovy, které měly polosoudní strukturu, a s mentálně postiţenými lidmi bylo nakládáno jako s vězni. Počátkem 18. století se zakládají velké ústavy, do kterých umisťováni mentálně retardovaní společně s vojáky, duševně chorými, ţebravými a kriminálními jedinci. Od počátku 19. století, se změnou názorů společnosti na handicapované jedince, vznikaly instituce pro mentálně postiţené. O tento vývoj se zaslouţila řada vědců a odborníků, kteří se zabývali touto problematikou z hlediska medicínského, pedagogického a i filozofického (Monatová, 1998). S novým pohledem na mentální retardaci vzniká organizovaná péče – zřizují se ústavy pro mentálně retardované ve Francii, Rakousku, Velké Británii a i v Čechách. Jiná situace byla např. v Německu, ve kterém bylo oficiálně v letech 1939 aţ 1941 systematicky usmrceno okolo 75 000 – 250 000 lidí s duševním či tělesným postiţením. Jednalo se o tzv. Projekt Euthanasie, coţ byl program pro kontrolované vyhlazování mentálně postiţených a nevyléčitelně nemocných. Program Euthanasie vznikl na půdě politiky rasové hygieny v rámci nacistické strany, s vírou, ţe němečtí občané musí být očištěni od rasově nespolehlivých elementů, které v sobě zahrnovaly občany s postiţením (Projekt Euthanasie:Akce Reinhard [online].[cit.7.10.2009]. ). Péče o osoby s těţším mentálním postiţením byla v meziválečném období zajišťována jednotlivými zeměmi, církevními řády a soukromými spolky. Na počátku 30. let tuto péči poskytovalo dohromady 11 ústavů (Franiok, Kysučan, 2002). Většina dnešních ústavních zařízení vznikla v poválečné době, byl vytvořen systém, který jednoznačně stanovil kritéria k zařazení jedince do ústavu zdravotního, sociálního či výchovného charakteru (Mühlpachr, 2001). I přes rozvolnění tradic v ústavní péči, dochází k tzv. skryté izolaci, dotyční ţijí v komunitě stejně „postiţených“ osob. Tento trend v minulosti vedl ke koncipování ústavní péče jako ochrany klientů před nároky vnějšího světa, kam ale paradoxně byla zahrnuta i klientova rodina (Matoušek, 1999).

23

České země se dočkaly první instituce pro mentálně postiţené roku 1871. Jejím zřizovatelem byl Spolek paní sv. Anny a prvním ředitelem se tu stal Karel Slavoj Amerling. Původní název „ústav idiotů“ byl později nahrazen názvem Ernestinum (Černá, 2008). K. S. Amerling zde vychovával a vyučoval postiţené, posuzoval jejich tělesné zvláštnosti, zkoumal jejich dědičné zatíţení i prostředí, z něhoţ přicházeli (Monatová, 1998). Úkolem Ernestina byla ochrana osob s mentálním postiţením a jejich začlenění do společnosti (Bartoňová a kol., 2007). K zakládání dalších ústavů a zlepšení kvality ţivota mentálně postiţených jedinců přispěly tzv. Čádovy sjezdy, které podporovaly zejména především vznik škol pro ţáky s mentálním postiţením. V Čechách je postupně zakládána celá řada ústavů sociální péče. Objekty ústavů sociální péče byly vybudovány v opuštěných zámeckých objektech a budovách mimo veřejnost. Jednalo se o zařízení, kde byli klienti rozděleni z hlediska věku a pohlaví. O klienty se staraly řádové a zdravotní sestry, lékaři a instruktoři pracovní činnosti. Péče v zařízení byla především ošetřovatelská a sociální. Do ústavů sociální péče byli umisťováni lidé s různým druhem mentálního postiţení. Jen zřídka se stávalo, ţe se o osobu s mentálním postiţením starala rodina. Ústavy byly vţdy plně obsazeny, někdy i přeplněny. Tato skutečnost přispěla k tomu, ţe nově vybudované ústavy sociální péče se stávaly velkokapacitními. Konec 19. a začátek 20. století přináší změnu. Ústavy původně slouţící k vylučování lidí ze společnosti se orientují na potřeby klientů (Mühlpachr in Krahulcová, 2002). Celková situace v institucionální péče se mění aţ po roce 1989, kdy dochází ke změnám ve společnosti. Cílem bylo transformovat velké ústavy sociální péče, zlepšit jejich materiální vybavení, zaměřit se na komplexní péči o klienty, rozvíjet jejich zájmy, zdokonalovat dovednosti a vést je k soběstačnosti (Pipeková, 2006b). V současné době se ústavy sociální péče transformují na tzv. domovy pro osoby se zdravotním postižením. Posláním těchto zařízení pro osoby s mentálním postiţením je pomoc rodinám s výchovou péčí o děti, mládeţ a dospělé s mentálním postiţením.V některých případech suplují rodinu a rodinné prostředí. V současné době postoje společnosti i jednotlivců k ústavům sociální péče procházejí vývojem různých názorů. Pokud ovšem pochopíme a poznáme funkci ústavů, je více neţ patrné, ţe v naší společnosti mají doposud nezastupitelné místo. Názory na jejich zrušení jsou nezodpovědné vůči klientům, kteří zde mají náhradní domov. Existuje široká nabídka

24

zařízení sociálních sluţeb, ze kterých si mohou rodiče vybírat z hlediska kvality i místní dostupnosti. Během posledních let došlo k rozvoji institucionální péče, zejména po stránce kvalitativní (Pipeková, 2006b). V souvislosti s institucionální péčí se v posledních letech hovořilo o integraci, normalizaci a humanizaci. Integrace znamená překonání nepřirozené separace lidí s mentálním postiţením od světa nepostiţených. Jedná se o program začlenění jedince mezi zdravou populaci (Pipeková, 2006b). Prvním předpokladem je sama přítomnost těchto lidí v běţném prostředí, v dopravních prostředcích, v obchodech, v restauracích, vyuţívání běţných sluţeb apod. (Matoušek a kol., 2005). Normalizace vyjadřuje skutečnost, ţe i lidé s mentální retardací mohou ţít poměrně normální ţivotem jako jejich nepostiţení vrstevníci, tzn. ţe i těmto lidem budou nabízeny normální kvality ţivota, které jsou srovnatelné se ţivotem majoritní společnosti (Pešatová, Tomická, 2007). V případě humanizace se z hlediska trendů o postiţené jedná o snahu zkvalitňovat podmínky ţivota postiţených jedinců ve všech oblastech a pomocí různých forem. To vyţaduje humánní přístup (změnu postojů, hodnot a názorů) nepostiţených jedinců, celé společnosti ve vztahu k lidem s „odlišností“ i jednotlivých společenských oblastí (Tomická, Švingalová, 2002). Humanizace znamená přijímat postiţené občany jako rovnocenné partnery (Pipeková, 2006b). Současné poslání i cíle domovů pro zdravotně postiţené občany se zaměřují na kvalitu komplexní péče o klienty z hlediska jejich individuálních schopností, dovedností, potřeb a zájmů. Úkolem a současně i cílem je vytvoření a zajištění optimálních podmínek pro zařazení klientů do běţného ţivota ve společnosti, ke které bezesporu náleţí (Pipeková, 2006b).

2.2 Zákon o sociálních sluţbách Zákon o sociálních sluţbách (č. 108/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů) je významným mezníkem v modernizaci rychle se rozvíjejícího sektoru sociálních sluţeb. Zavádí zcela nové pojmy, zásady a nástroje. Zákon poprvé v historii jasně říká, jak by sociální sluţby měly vypadat. Přináší největší změnu v sociální oblasti od dob Marie Terezie. O přijetí zákona o sociálních sluţbách se usilovalo od počátku 90. let, schválen 25

byl v březnu 2006 s platností od 1. 1. 2007. Od tohoto dne se tedy naplnilo očekávání uţivatelů sociálních sluţeb a jejich poskytovatelů, protoţe se zákon o sociálních sluţbách stal realitou a kaţdodenní součástí ţivota lidí, kteří jsou buď závislí na sociálních sluţbách, nebo sociální sluţby poskytují. Přinesl naprosto zásadní změnu v systému sociální péče. Opustil dosavadní praxi paternalisticko-direktivního modelu a vytvořil prostředí pro rozvoj vztahů mezi poskytovateli sociálních sluţeb a jejich uţivateli, zaloţený na rovnoprávnosti, dobrovolnosti, důsledně individuálním přístupu, na úsilí nevyčleňovat adresáty sociálních sluţeb z přirozeného prostředí a ze společnosti,

s cílem

mobilizovat

uţivatele

sociálních

sluţeb

k převzetí

spoluodpovědnosti na řešení jejich nepříznivé sociální situaci a závislosti na poskytování sociálních sluţeb (Kroutilová a kol., 2009). Hlavním cílem zákona je vytvoření podmínek pro uspokojování přirozených potřeb lidí, a to formou podpory a pomoci při zvládání péče o vlastní osobu, v soběstačnosti nezbytné pro plnohodnotný ţivot a v ţivotních situacích, které mohou člověka vyřazovat z běţného ţivota společnosti. Sociální sluţby umoţňují člověku ohroţeném sociálním vyloučením podílet se na kaţdodenním ţivotě společnosti, čímţ se míní přístup ke vzdělání, zaměstnání a kulturnímu a společenskému ţivotu (Stručný průvodce

zákonem

o

sociálních

sluţbách

[online].[cit.5.10.2009].

). Zákon klade důraz na integraci (začlenění handicapovaných jedinců do běţného ţivota), podporu nezávislosti (svobodné rozhodování, moţnost volby) a ochranu znevýhodněných osob (uplatňování práv, potřeb a zájmů)(Bartoňová a kol., 2007). Sociální služba, jak říká zákon, je činnost nebo soubor činností, kterými se zajišťuje pomoc osobám v nepříznivé sociální situaci. Rozsah a forma pomoci musí zachovávat lidskou důstojnost, musí působit na osoby aktivně a motivovat je k činnostem, které neprodluţují nebo nezhoršují jejich nepříznivou sociální situaci, a musí zabraňovat jejich sociálnímu vyloučení (Průvodce zákonem o sociálních sluţbách. [online].

[cit.5.10.2009].


socialnich-sluzbach.php>). Jak uvádí Kozlová (2005) sociální sluţby je moţné rozdělit z několika hledisek. Nejčastěji pouţívaná hlediska jsou: povaha činnosti, délka trvání a místo poskytování sluţby. Podle charakteru činnosti jsou sociální sluţby členěny na: a) sociální poradenství, b) sluţby sociální péče, c) sluţby sociální prevence. 26

Členění sociálních sluţeb podle místa jejich poskytování Terénní sluţby jsou poskytovány v prostředí, kde člověk ţije, tj. především v domácnosti, v místě, kde pracuje, vzdělává se nebo tráví volný čas. Jedná se například o pečovatelskou sluţbu, osobní asistenci či terénní programy pro ohroţenou mládeţ. Za ambulantními sluţbami člověk dochází nebo je doprovázen do zařízení sociálních sluţeb jako jsou např. poradny, denní stacionáře a součástí sluţby není ubytování. Pobytovými sluţbami se rozumí sluţby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb, tzn., ţe jsou poskytovány v zařízeních, kde člověk v určitém období svého ţivota celodenně, respektive celoročně ţije. Jedná se především o domovy pro seniory či pro lidi se zdravotním postiţením, ale také o tzv. chráněné bydlení pro lidi se zdravotním postiţením či azylové domy. Posledním hlediskem členění sluţeb je délka trvání, podle které jsou sociální sluţby děleny na dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé (Kozlová, 2005). Pro poskytování sociálních sluţeb se zřizují zařízení sociálních sluţeb, kam patří: centra denních sluţeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním reţimem, chráněné bydlení, azylové domy, domy na půl cesty, zařízení pro krizovou pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládeţ, noclehárny, terapeutické komunity, sociální poradny, sociálně terapeutické dílny, centra sociálně rehabilitačních sluţeb, pracoviště rané péče. Pro osoby s mentálním postiţením to mohou být centra denních sluţeb, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postiţením a chráněné bydlení. Základní činnosti při poskytování sociálních sluţeb pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, sociální poradenství, 27

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí, telefonická krizová pomoc, nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností (Zákon č.108/2006 Sb. o sociálních sluţbách) Sluţby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umoţnit jim v nejvyšší moţné míře zapojení do běţného ţivota společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Zákon přesně definuje sluţby sociální péče. Pro osoby s mentálním postiţením to mohou být pečovatelská sluţba, sluţby osobní asistence, podpora samostatného bydlení, průvodcovské a předčitatelské sluţby, centra denních sluţeb, stacionáře denní a týdenní, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, chráněné bydlení a raná péče (Bartoňová a kol., 2007). Od letošního roku vešel v platnost zákon č. 206/2009 Sb. ze dne 17. června 2009, kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Změny se týkají výše příspěvku na péči, způsobu výplaty příspěvku na péči v stupni I. osobě starší 18 let atd. (platné od 01.01.2010). Lze předpokládat, ţe zákon o sociálních sluţbách přinese závaţné změny do oblasti institucionální péče osob se zdravotním postiţením a sociálním znevýhodněním a to zejména z pohledu kvality sluţeb péče o klienta a pozitivně ovlivní situaci v těchto zařízeních. S kvalitou v sociálních sluţbách souvisí Standardy kvality sociálních sluţeb.

2.3 Standardy kvality sociálních sluţeb Standardy kvality jsou významným průlomem v dosavadních snahách o reformu sociálních sluţeb. Standardy byly vytvořeny v letech 1999-2002 ve spolupráci s 28

uţivateli i poskytovateli sociálních sluţeb a lze je pokládat za všeobecně přijatou představu o tom, jak má vypadat kvalitní sociální sluţba. Standardy se vztahují ke všem sociálním sluţbám a z tohoto důvodu jsou formulovány obecně. Standardy jsou rozděleny na kritéria jednak z důvodu srozumitelnosti, ale zejména proto, aby bylo moţné posoudit, zda sluţby poţadavek standardu splňují. Standardy charakterizují, jak by měla vypadat kvalitní sociální sluţba (Zavádění standardů kvality sluţeb do praxe: Průvodce poskytovatele, 2003) Vytvoření standardů má především význam pro zlepšení úrovně a efektivity sociálních sluţeb. Standardy jsou orientovány na uţivatele, a to na jejich: důstojnost rozvoj nezávislosti a autonomie vlastní volbu, účast ne běţném ţivotě v přirozeném prostředí, respekt k jejich přirozeným i občanským právům (Pešatová, Švingalová, 2005, s.31). Jak uvádí dokument Zavádění standardů kvality sociálních sluţeb do praxe (2003) jsou standardy rozděleny do tří základních částí: procedurální, personální a provozní. Celkem je zde vymezeno 17 standardů. Procedurální standardy jsou nejdůleţitější a vymezují, jak má poskytování sluţby vypadat, jak sluţbu přizpůsobit individuálním potřebám kaţdého člověka. Personální standardy se věnují personálnímu zajištění sluţeb, neboť kvalita sluţby je přímo závislá na pracovnících, na jejich dovednostech a vzdělání, vedení a podpoře, na pracovních podmínkách. Provozní standardy definují podmínky pro poskytování sociálních sluţeb, soustřeďují se na prostory, na dostupnost, ekonomické zajištění sluţeb a rozvoj jejich kvality (Kroutilová, 2009). Pro podrobnější informace týkající se jednotlivých standardů pouţijeme novější publikaci „Sociální sluţby: tvorba a zavádění standardů kvality poskytovaných sociálních sluţeb“ (2009), kde je oproti původním sedmnácti standardům uvedeno jen 15 standardů. Přehled standardů: Standard č. 1 - Cíle a způsoby poskytování sluţeb Tento standard vyjadřuje skutečnost, ţe sociální sluţby mají umoţnit lidem v nepříznivé sociální situaci vyuţívat místní instituce, které poskytují sluţby veřejnosti i 29

přirozené vztahové sítě, zůstat součástí přirozeného místního společenství, ţít běţným způsobem. Sluţby zachovávají a rozvíjejí důstojný ţivot jejich uţivatelů. Standard č. 2 - Ochrana práv osob Druhý standard v pořadí patří ke standardům klíčovým a týká se dodrţování a respektování práv uţivatelů poskytovatelem sluţby v průběhu jejího sjednávání, trvání a ukončování. Jedná se o základní lidská práva a další práva, která jsou zakotvena v jednotlivých zákonech a prováděcích předpisech. Standard č. 3 - Jednání se zájemcem o sluţbu Zájemce o sluţbu je před uzavřením dohody srozumitelným způsobem informován o moţnostech a podmínkách poskytování sluţby. Pracovník zařízení zjišťuje, co zájemce od sluţby očekává, a společně formulují, jakým způsobem bude poskytovaná sluţba dohodnuté cíle naplňovat. Standard č. 4 – Smlouva o poskytování sluţby Sociální sluţby jsou uţivateli poskytovány na základě uzavřené dohody o poskytování sluţby. Dohoda stanoví veškeré podstatné aspekty poskytování sluţby včetně osobního cíle, který má sluţba naplňovat. Standard č. 5 – Individuální plánování průběhu sluţby Poskytování sluţeb vychází z osobních cílů a potřeb uţivatele a je postaveno zejména na jeho schopnostech. Průběh sluţby je přiměřeně plánován. Proces vede k zefektivnění a zkvalitnění sluţby. Standard č. 6 – Dokumentace o poskytování sociální sluţby Tento standard je jedním z těch, které obracejí pozornost k dodrţování lidských a občanských práv, týká se i dodrţování zákona o ochraně osobních údajů. Jde také o to, ţe zařízení shromaţďuje a vede takové údaje o uţivatelích, které umoţňují poskytovat bezpečné, odborné a kvalitní sluţby. Standard č. 7 - Stíţnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální sluţby Uţivatelé si mohou stěţovat na kvalitu nebo způsob poskytování sociálních sluţeb. Stíţnosti a podněty od uţivatelů představují zpětnou vazbu, která zařízení

30

poskytuje cenné informace z pohledu zkvalitnění sluţeb. Zařízení má za tímto účelem stanovena a uplatňuje vnitřní pravidla, se kterými jsou seznámeni jak uţivatelé, tak i pracovníci. Standard č. 8 - Návaznost poskytované sociální sluţby na další dostupné zdroje Tento standard se podrobněji zabývá podporou uţivatele sociálních sluţeb k jejich začlenění do běţného ţivota společnosti a ţít způsobem, který je ve společnosti povaţován za běţný. To představuje např. uţivatele aktivně podporovat ve vyuţívání běţných místních sluţeb,ve vyuţívání vlastních přirozených sítí, jako je rodina, přátelé. V případě potřeby umoţňuje vyuţívání dalších sociálních sluţeb. Standard č. 9 – Personální a organizační zajištění sociální sluţby Zařízení má stanovenou strukturu a počet pracovních míst, pracovní profily, kvalifikační poţadavky a osobností předpoklady. Zaměstnanců. Je nutné, aby struktura, počet pracovníků i jejich vzdělání a dovednosti odpovídaly potřebám a počtu uţivatelů a umoţnily naplňování standardů kvality sociálních sluţeb. Standard č. 10 - Profesní rozvoj zaměstnanců Zařízení zajišťuje profesní rozvoj pracovníku a pracovních týmů, jejich dovedností a schopností, neboť na těchto pracovnících přímo závisí kvalita sluţby. V rámci tohoto standardu je velice důleţité sladit to, co potřebuje organizace a to, co ke svému osobnímu a profesnímu rozvoji potřebuje pracovník. Standard č. 11 - Místní a časová dostupnost sluţby Místo a denní dobu poskytování sociální sluţby určuje poskytovatel podle cíle a charakteru sociální sluţby, okruhu osob, kterým je poskytována a podle jejich potřeb. Standard č. 12 - Informovanost o poskytované sluţbě Kritéria tohoto standardu shrnují informace, které by měly být o zařízení a jím poskytovaných sluţbách veřejně přístupné a formu jejich zveřejnění. Standard č. 13 - Prostředí a podmínky poskytování sluţeb Prostředí a podmínky (materiální, technické a hygienické) v zařízení odpovídají druhu poskytované sluţby a její kapacitě, okruhu osob a individuálně určeným 31

potřebám uţivatelů. Podle tohoto standardu je poskytovatel povinen při poskytování sociálních sluţeb dodrţovat všechny obecně závazné právní předpisy a normy související s poskytováním sociálních sluţeb. Standard č. 14 - Nouzové a havarijní situace Zařízení, pracovníci i uţivatelé jsou připraveni na řešení havarijních a nouzových situací. Zařízení má písemně definovány situace, které mohou nastat v souvislosti s poskytováním sluţby a má připraveny postupy pro jejich řešení. Standard č. 15 – Zvyšování kvality sociální sluţby Standard zvyšování kvality sociální sluţby završuje snahy předešlých standardů. Kvalita poskytované sluţby se jasně prokazuje tím, ţe sociální sluţba se neustále vyvíjí, zlepšuje a směřuje k co nejvyšší kvalitě. Vedení zařízení dbá o to, aby se kvalita poskytovaných sluţeb zvyšovala. Průběţně hodnotí a kontroluje, jestli je způsob poskytování sociální sluţby v souladu s posláním, cíli a zásadami sociální sluţby a s osobními cíli jednotlivých osob. Do hodnocení kvality sluţeb zapojuje uţivatele sluţeb i pracovníky. Jednotlivé standardy a informace týkající se této problematiky lze nalézt, kromě výše uvedených citovaných zdrojů, také na internetových stránkách MPSV ČR

-

www.mpsv.cz

2.4 Zařízení sociálních sluţeb pro jedince s mentálním postiţením V souvislosti se zákonem o sociálních sluţbách došlo také k určitým změnám v terminologii. V nedávné minulosti pouţívaný termín „ústav sociální péče“ byl nahrazen termínem „domov“ popřípadě termínem „denní a týdenní stacionář“. V zákoně o sociálních sluţbách uţ také nenajdeme označení ústav pro osoby s mentálním postiţením, ale setkáváme se zde s označením domov pro osoby se zdravotním postiţením. V tomto zákoně jiţ neexistuje dělení ústavů sociální péče dle věku klientů, jako tomu bylo dříve, na ústavy pro mentálně postiţenou mládeţ a na ústavy pro dospělé s mentálním postiţením. Původní klasifikaci ústavů sociální péče z hlediska délky pobytu na ústavy sociální péče s denním, týdenním, celoročním a přechodným 32

pobytem odpovídají v zákoně o sociálních sluţbách denní stacionáře, týdenní stacionáře a domovy pro osoby se zdravotním postiţením (Zákon č.108/2006 Sb. sociální zákon ve znění pozdějších předpisů). K rozšířeným zařízením sociálních sluţeb, ve kterých se můţe uskutečňovat edukace osob s mentálním postiţením náleţí (kromě např. denních a týdenních stacionářů) domovy pro osoby se zdravotním postiţením (Valenta, Müller, 2007). Stacionáře jsou novějším typem pobytového zařízení, poskytují převáţně denní či týdenní pobyt. Pečují o malé skupiny klientů. Jsou v podstatě nejvhodnější formou institucionální péče pro klienty, kteří mají funkční a spolupracující rodinné prostředí (Kozlová, 2005). Stacionáře se starají o děti, mládeţ a dospělé s mentální retardací. V některých případech nahrazují práci mateřských škol a speciálních základních škol, v péči o dospělé suplují činnost chráněných pracovišť. Obsah činnosti jednotlivých stacionářů je různý, záleţí na potřebách a schopnostech klientů a na moţnostech těchto zařízení. Obvykle se orientují na výchovnou činnost, pracovní rehabilitaci, různé druhy terapií, různé formy rehabilitace, volnočasové aktivity atd. (Švarcová, 2006). Domovy pro osoby se zdravotním postiţením v současné době zajišťují dvě formy provozů: týdenní nebo celoroční pobyt. Domovy s týdenním pobytem představují určitý kompromis mezi domácí a institucionalizovanou péčí a pro rodiny dětí s mentálním postiţením jsou nemalou pomocí. Rodina v průběhu pracovních dnů můţe ţít normálním způsobem, rodiče mohou chodit do zaměstnání a dostatečně se věnovat svým nepostiţeným dětem. O víkendu se rodiče mohou starat o postiţené dítě, které tak neztrácí kontakt s domácím prostředím, příbuznými, přáteli apod. Týdenní zařízení můţe svým klientům poskytnout velice zajímavý program a různé druhy činností, které by jim rodina dokázala obtíţně zprostředkovat, dny strávené s rodiči zajišťují emocionální stabilitu dítěte a jeho společenskou integraci (Švarcová, 2006). Situace v domovech pro osoby se zdravotním postižením s celoročním pobytem je poněkud odlišná, protoţe zde musí být v maximální moţné míře kompenzován naprostý (či podstatný) „výpadek“ rodiny (Valenta, Müller, 2007). Výchova se v domovech pro osoby se zdravotním postiţením zaměřuje na nejpotřebnější fyzické a psychické schopnosti (např. na rozvoj pohybu, na rozvoj řeči apod.), na získávání základních hygienických, sebeobsluţných a společenských návyků, na budování pracovních dovedností apod., coţ je vymezováno výchovnými sloţkami (smyslovou, rozumovou a řečovou, estetickou, tělesnou a pracovní). Zároveň musí být 33

plánována a realizována „na míru“ jednotlivým klientům s MP. Její uskutečňování můţe probíhat formou vzdělávání v příslušné speciální škole, dále formou pracovní (např. pomocné práce v objektu domova, pěstitelské práce, dílenské práce, výroba keramiky, vyšívání), umělecké a specializované činnosti, ale i formou kulturních a sportovních akcí, rekreací, zájmové činnosti. Plánovat ji lze za pomoci různě pojatých, ale pokaţdé vyhodnocovaných a aktualizovaných plánů (Valenta, Müller, 2007). Někteří autoři upozorňují na rizika institucionalizované péče. Podle nich má tato péče nezanedbatelná rizika pro osoby s mentálním postiţením, která se liší podle toho, ve kterém věku a v jaké ţivotní situaci se klient do institucionalizované péče dostal. Jsou to zejména tato hlavní rizika (Matoušek, 1999, s.118-123): hospitalismus, který je nejzávaţnějším rizikem dlouhodobého pobytu v ústavu, jde o stav dobré adaptace na umělé ústavní podmínky, doprovázený sniţující se schopností adaptace na zhoršení komunikace ponorková nemoc chybění druhého pohlaví šikanování ztráta soukromí Na druhou stranu je ale také nutné uvést tendence dnešních domovů pro osoby se zdravotním postiţením, která tato rizika sniţují nebo zcela odbourávají. Domovy se chtějí co nejvíce podobat přirozené rodině, stále více se přistupuje k péči rodinného typu, otevírají se vůči okolní komunitě a prezentují se na veřejnosti, zavádění standardů sociálních sluţeb do praxe, jejich plnění, ale i hodnocení zvyšuje kvalitu poskytovaných sluţeb atd. Shrnutí Je patrné, ţe institucionalizovaná péče prošla celou řadou vývojových změn, které různou měrou ovlivnily ţivoty osob s mentálním postiţením. Tato cesta ale není zcela u konce. Prostředkem ke zlepšení péče v zařízeních pro osoby s mentálním postiţením se stávají standardy kvality sociálních sluţeb, které popisují, jak by měla vypadat kvalitní sluţba. Ve standardech kvality sociálních sluţeb je kladen důraz na důstojnost, rozvoj nezávislosti a autonomie uţivatelů, jejich účast na běţném ţivotě v 34

přirozeném sociálním prostředí a zejména respekt k jejich přirozeným i občanským právům. Jsou základním předpokladem plnohodnotného a svobodného ţivota uţivatelů sociálních sluţeb. Počátkem roku 2007 nabyl účinnosti zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách a jeho naplňování znamenalo přelom v poskytování sociálních sluţeb. Tyto změny se dotkly nejen poskytovatelů sociálních sluţeb, ale prakticky všech postiţených a z velké většiny i jejich rodin. Zákon přes všechny jeho známé i neznámé nedostatky přináší nový pohled na poskytování sluţeb znevýhodněným lidem, zejména lidem se zdravotním postiţením. Na rozdíl od starých právních úprav jasně formuluje, co je účelem poskytování sociálních sluţeb, a upravuje některé důleţité povinnosti poskytovatelů, které naplnění účelu výrazně napomohou. Zákon zjednodušeně řečeno stanovuje, ţe sociální sluţby musí být plánovány tak, aby byly zohledněny osobní představy a potřeby uţivatelů sociální sluţby a aby jim sluţby umoţňovaly vést běţný způsob ţivota. V roce 2009 vešel v platnost zákon č. 206/2009 Sb. ze dne 17. června 2009, kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Změny se týkají výše příspěvku na péči, způsobu výplaty příspěvku na péči v stupni I. osobě starší 18 let atd. (platné od 01.01. 2010).

35

3 Diagnostický ústav sociální péče Černovice - centrum sluţeb 3.1 Historie zařízení od zaloţení po dnešní dobu Diagnostický ústav sociální péče (dále jen DÚSP) Černovice se nachází v areálu památkově chráněného zámku v Černovicích u Tábora. K objektu přiléhá památkově chráněný lesopark o rozloze přibliţně 28 ha. V letech 1945 – 1962 byl zámek vyuţíván k různým účelům – kasárna, rekreační zařízení, TJ Sokol, sklady, byty a v neposlední řadě

jako

pobočka

Psychiatrické

léčebny

v

Jihlavě

/1955-1962/

(Historie

diagnostického ústavu a zámku [online][cit.30.9.2009].). Z pohledu současného poslání DÚSP se průlomovým stal rok 1962, kdy byl v zámku zaloţen ústav sociální péče (dále jen ÚSP) pro osoby s mentálním postiţením. V roce 1973 se stal ÚSP Černovice sídlem Krajského ústavu sociální péče pro děti a mládeţ, který nejdříve zahrnoval 6 ústavů a postupně do roku 1990 spravoval 1197 lůţek v 13ti zařízeních Jihočeského kraje s 560ti zaměstnanci. V roce 1975 vzniklo v sídle tohoto krajského zařízení diagnostické oddělení s cílem posoudit aktuální stav handicapovaných dětí a metodicky pomáhat zajistit další odbornou péči. Po zrušení krajů a krajských organizací byl ústav od 1.1.1991 delimitován MPSV ČR jako diagnostický ústav s působností v celé ČR. Od 1. 7. 2001 byla zřizovatelská funkce ústavu převedena na kraj Vysočina a byla změněna forma hospodaření na příspěvkovou organizaci (Historie diagnostického ústavu a zámku [online].[ cit. 30.9.2009]. ). ÚSP Černovice byl od svého zřízení průkopníkem socializace jedinců s mentálním postiţením do společnosti. Byl iniciátorem rozšíření výchovné práce v ústavech, zpracovatelem metodik výchovné práce, prosazoval zvyšování kvalifikace pracovníků v ústavní péči, prosazoval zaměstnávání klientů mimo ústav. V roce 1988 byla při ÚSP Černovice v rámci experimentu zaloţena první třída pomocné školy při ústavu a na základě tohoto experimentu došlo k průlomu ve vzdělávání do té doby nevzdělavatelných dětí. V roce 1993 byla škola při ústavu rozšířena o speciální rodinnou školu a začleněna do sítě škol. Od 1. 9. 1996 byla Pomocná škola a Praktická škola v Černovicích zřízena MŠMT jako samostatný právní subjekt a aktivně se zapojila do vzdělávání dětí a mládeţe v DÚSP Černovice. V roce 2001 byla zřizovatelská funkce 36

školy převedena na kraj Vysočina a v roce 2006 se změnil název na Základní škola speciální a Praktická škola Černovice. Od roku 1991 dochází postupně k dalšímu a rychlejšímu posunu v humanizaci ţivota klientů v DÚSP Černovice. Rozsáhlými přístavbami areálu bez navyšování kapacity se velice zlepšily podmínky pro bydlení a ţivot klientů. V roce 1993 byl uveden do provozu specializovaný pavilon pro trvale leţící a tím se péče o takto postiţené klienty dostala na úroveň, která je srovnatelná s ostatními státy západní Evropy. Je zde poskytována komplexní odborná ošetřovatelská a zdravotnická péče velmi těţce mentálně postiţeným jedincům včetně imobilních a s kombinovaným postiţením (mentálně a tělesně) (Historie diagnostického ústavu a zámku [online].[ cit. 30.9.2009]. ). V roce 1995 byla dokončena výstavba celkem 17 bytů v ústavu i ve městě pro 22 klientů, dva roky poté chráněné pracoviště. Jedním z hlavních cílů ústavu je v rámci pracovní výchovy připravit klienty na pracovní zapojení, seberealizaci v duchu hesla „práce jako ţivotní náplň“. Záměrem je získat pro tyto jedince pracovní zapojení v podmínkách zařízení i u firem ve městě. V roce 1997 byl také dokončen rehabilitační objekt. Postupně jak byly tyto objekty dokončovány probíhala i rekonstrukce stávajících oddělení, která ještě není úplně ukončena. Ostatní oddělení (rodinné buňky) jsou umístěna v hlavním objektu bývalého zámku, kde jsou pro klienty vytvořeny podmínky, které jsou velmi podobné domáckému prostředí velké rodiny. V DÚSP se postupně zavádí ucelený systém rehabilitace. Péče v zařízení zahrnuje : Diferenciální diagnostiku. Úzkou spolupráci s rodinou. Náhradní domov s programem na principech rodinné výchovy k dosaţení co nejvyšší kvality ţivota. Facilitační programy - týmovou spolupráci, ucelenou rehabilitaci. Ošetřovatelskou a rehabilitační péči Vzdělávání v Základní škole speciální a Praktické škole Černovice v těsné spolupráci s rodinou, klíčovými pracovníky, rodinnými buňkami, odbornými pracovníky a chráněným pracovištěm ústavu.

37

Terapeutickou

péči:

Logopedii,

fyzioterapii,

ergoterapii,

arteterapii,

muzikoterapii, … Výuku, výcvik a samostatné bydlení v chráněných bytech s přípravou na vytváření domova, partnerské souţití, k začlenění do běţné společnosti. Profesní přípravu a zaměstnání v chráněném pracovišti, v provozu ústavu, ve městě, u soukromých firem. Večerní školu. Zájmovou činnost, kulturní a sportovní vyţití. Rekreační pobyty ( tuzemské a zahraniční). Poradenskou činnost. Pobyty denní, týdenní, trvalé, diagnostické (1 – 3 měsíční), odlehčovací (dle potřeby a situace v rodině) (Diagnostický ústav sociální péče Černovice [online] [cit. 30.9.2009]. ). Poslání Diagnostického ústavu sociální péče Černovice Posláním DÚSP Černovice je vytváření plnohodnotného ţivotního prostoru (domova) a ţivotních jistot pro osoby (děti, mládeţ a dospělé) s mentálním postiţením, popřípadě s kombinovaným postiţením, v denním, týdenním a celoročním pobytu včetně diferenciální diagnostiky ke stanovení další odborné péče (Informační servis DÚSP

Černovice

[online].[cit.30.9.2009].


cernovice/informace.htm>). DÚSP Černovice jako centrum sluţeb usiluje o cílený rozvoj a podporu klienta k dosaţení co nejvyšší kvality jeho ţivota. V zařízení je zaváděn systém ucelené rehabilitace, který efektivně propojuje prostředky léčebné, sociální, pedagogické a pracovní. Cílem uceleného systému rehabilitace v DÚSP je dosáhnout stavu, kdy člověk s postiţením můţe plně rozvíjet všechny své schopnosti, saturovat potřeby a přiměřeně se společensky uplatnit. Všechny sloţky ucelené rehabilitace v zařízení jsou zajišťovány týmem profesionálů ve svých oborech ať uţ medicínských, speciálně pedagogických, sociálních či psychologických, kteří spolu navzájem spolupracují. Zavádění uceleného systému rehabilitace v těsné spolupráci na svých úsecích zajišťují: vedoucí úseku výchovy, vedoucí zdravotního úseku a zástupce ředitele pro školy.

38

V případě DÚSP se jedná o koedukované zařízení, jehoţ cílovou skupinou jsou:  Děti a mládeţ imobilní s mentálním postiţením, vyţadující speciální ošetřovatelskou péči  Děti a mládeţ s mentálním postiţením předškolního a mladšího školního věku  Děti a mládeţ školního věku  Dívky a ţeny s mentálním postiţením vyţadující podstatnou pomoc  Chlapci a muţi s mentálním postiţením vyţadující podstatnou pomoc  Chráněné bydlení - dospělí klienti s mentálním postiţením s podporou samostatného bydlení (Informační servis DÚSP Černovice [online].[cit. 30.9.2009].). Cíle sluţby: Sluţba podporuje:  rozvoj klienta k dosaţení co nejvyšší kvality ţivota a sniţování jeho závislosti na poskytované sluţbě  zařazení všech dětí do povinné školní docházky, eventuálně určení jiného způsobu vzdělávání podle školského zákona  zařazení klientů po ukončení povinné školní do docházky do pracovní terapie  zapojení klientů do místních zájmových aktivit v obci (krouţky, spolky)  uplatňování práva klientů aktivně se podílet na plánování a průběhu poskytované sluţby a stanovení individuálního výchovně vzdělávacího plánu  podpora klientů při zachování a v rozvíjení přirozených vazeb mezi uţivateli, jejich rodinami, příbuznými a dalšími osobami  maximální podpora klientů ve vyuţívání dostupných sluţeb v obci  podpora klientů v jejich zapojení do pracovních aktivit na volném trhu práce  vytváření takového prostředí, které umoţní proţít plnohodnotný a spokojený ţivot

(Informační

servis

DÚSP

Černovice

[online].[cit.30.9.2009].

). Základními principy, na jejichţ základě jsou sluţby poskytovány jsou: individuální a partnerský přístup ke kaţdému uţivateli flexibilita – sluţba se přizpůsobuje potřebám uţivatele, vychází z jeho potřeb, přání a zájmů

39

pravidelné vyhodnocování potřeb a rozsahu poskytovaných sluţeb klientovi budování nezávislosti uţivatele - podpora samostatnosti a sebeobsluhy podpora samostatného rozhodování o svém vlastním ţivotě zachování lidské důstojnosti, soukromí podpora sebevědomí a sebehodnocení klientů speciální přístup ke klientům s autistickými rysy ucelený přístup a týmová spolupráce důraz na odbornou kvalifikaci a systematické vzdělávání pracovníků v přímé péči supervize a kooperace s dalšími odbornými pracovníky (Informační servis DÚSP

Černovice

[online].[cit.30.9.2009].
cernovice/informace.htm> ).

3.2 Výchova a vzdělávání Výchova a vzdělávání vychází z rodinné výchovy, která se uskutečňuje v rodinných buňkách se stálými pracovníky s odpovědností za individuální rozvoj jednotlivých klientů. Výchovně vzdělávací program rodinné buňky vychází z individuálních výchovně vzdělávacích

plánů jednotlivých uţivatelů, nejnovějších

poznatků v oblasti odborné péče a moţností zařízení. Cílem rodinné výchovy je: uspokojování duševních potřeb, vyváření citových vztahů, otevření budoucnosti, vytváření podmínek pro učení (nápodobou, identifikací, přitaţlivými vzory, společnou činností,dlouhodobou interakcí, společným ţitím), dosaţení co nejvyšší kvality ţivota, samostatnost, vedení domácnosti, budování si vlastního domova, komunikace s institucemi a úřady, partnerské souţití, zájmové činnosti, volnočasové aktivity a kulturní vyţití. Po ukončení docházky v Základní škole speciální je umoţněno dětem, dle zájmu, navštěvovat rovněţ při ústavu Praktickou školu, kde náplň činnosti spočívá především v rozšíření návyků a péče v oblasti sebeobsluhy, a v přípravě a zvládnutí servisu jednoduchých jídel. U děvčat je rozvíjena manuální zručnost v oblasti domácích prací, šití, pletení, háčkování apod. U chlapců je v popředí práce se dřevem, kovem a zvládnutí nenáročných oprav v domácnosti. Zahradnická a sadařská zručnost je 40

vyučována u obou skupin, jak dívek, tak i chlapců (Výchovná a vzdělávací činnost [online].[cit.30.9.2009].). Dalším školským zařízením je školní družina (dále jen „ŠD“), která slouţí k výchově, vzdělávání a rekreaci ţáků základní školy speciální, navazuje na činnost školy a na její výchovné působení. K výchovně vzdělávacím činnostem v ŠD patří rekreační činnost, vycházky; odpočinková činnost; zájmová činnost; sportovní činnost; výtvarná a pracovní činnost; estetická činnost. V průběhu docházky do školní druţiny děti navštěvují následující zájmové krouţky a činnosti: bazální stimulace, bazén, jóga – cvičení pro radost, keramický krouţek, krouţek šikovných rukou, míčková masáţ, rehabilitace

(Školní

druţina

[online].[cit.30.9.2009].


cernovice1/druzina.htm>). ŠD ke své činnosti vyuţívá vlastní prostory – herna, chodba, pracovní místnost. Jednotlivá oddělení ŠD vyuţívají ke svým činnostem také facilitační cvičebnu, tělocvičnu, smyslovou místnost, třídu s PC a IT, školní kuchyň, bazén, keramickou dílnu, hřiště. Děti přichází/odchází do ŠD za doprovodu vychovatelky, která je vyzvedává/vrací pracovníkům příslušného oddělení DÚSP Černovice. V současné době jsou ţáci rozděleni do tří odděleních. Počet ţáků v nich je v souladu s paragrafem č. 10, vyhlášky č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků, studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. Kaţdé oddělení má dvě vychovatelky a svou časovou organizaci činnosti. Dospělí uţivatelé mají v rámci celoţivotního vzdělávání moţnost navštěvovat večerní školu s výukou psaní, čtení a počítání, hry na hudební nástroje, s výukou v periodických kurzech v rámci profesní přípravy (práce s křovinořezem, travní sekačkou, školení bezpečnosti práce a poţární ochrany...), dále v lyţařských, tanečních, cyklistických a dalších kurzech. V rámci výchovných, vzdělávacích, aktivizačních a sociálně terapeutických činností má DÚSP velkou řadu aktivit. Je to jednak pracovně výchovná činnost, která probíhá v sociálně terapeutických dílnách v zařízení. Jedná se o keramickou dílnu, kde uţivatelé vyrábí z keramické hlíny různé upomínkové předměty, vázy, postavičky nejrůznějších zvířátek a dekorativní keramiku. Dílna textilní, kde uţivatelé zpracovávají textil a vyrábějí hračky, prostírání, drobné módní doplňky z textilních materiálů, dekorační textilní předměty, vyšívají ubrusy. Součástí práce v textilní dílně je i pletení, jak s jehlicemi, tak i na pletacím strojku - výroba šál na pletacím strojku, pletení ponoţek, šál, čepic, vest. Dále je to dílna košíkářská. V této dílně se specializují na 41

pletení z vrbového proutí a pediku, vytváření uţitkových a dekorativních výrobků z proutí. Kaţdoročně se konají prodejní výstavy (velikonoční a vánoční) výrobků klientů, které jsou dobrou příleţitostí pro prezentaci zařízení a jeho obyvatel a pro styk s okolím. Volný čas a zájmové aktivity DÚSP nabízí širokou paletu zájmových krouţků a podporuje jejich činnost včetně jejich prezentace na veřejnosti. DÚSP poskytuje: technický krouţek, hudební (KLÍČEK, TRIO PLUS, RYTMÍCI), keramický, výtvarný, krouţek dovedných rukou, krouţek turistický, klub skalních příznivců Babouků, dramatický krouţek STOPA, krouţek aranţování, rybářský krouţek, krouţek cyklistický, krouţky se sportovním zaměřením (atletika, lyţování – sportovní klub; stolní tenis – sportovní klub; plavání – sportovní klub)(Informační sever DÚSP Černovice [online]. [cit. 2.10.2009]. ). Významné místo v této oblasti zaujímá také sportovní klub při DÚSP, který se stal jedním ze 160 sportovních klubů Českého hnutí speciálních olympiád v ČR. Sportovní klub nabízí klientům DÚSP zapojení v několika druzích sportu, pro které jsou v zařízení vytvořeny vhodné podmínky. Jedná se o atletiku, lyţování, stolní tenis a plavání. Za dobu úspěšné činnosti sportovního klubu získali jeho členové mnoho medailí a diplomů, pravidelně se zúčastňují Národních her speciálních olympiád. Sportovní klub organizuje kaţdým rokem řadu akcí (turnaj ve stolním tenise, turnaj ve florbalu, závody v běhu na lyţích apod.). Krouţky pracují na základě vypracovaných ročních plánů, cílem jejich činnosti je rozvoj osobnosti klientů, naučení se něčeho o nového, zdokonalování jiţ osvojených dovedností, seberealizace. Krouţky pracují na principu dobrovolnosti účastnit se jejich činnosti. Kromě výše uvedených zájmových krouţků mají uţivatelé i další moţnosti, jak trávit volný čas, mohou k tomu vyuţívat tělocvičnu, bazén, hřiště, společenský sál. Kaţdý má moţnost vyuţívat volný čas dle svého přání. DÚSP pořádá i různé zájmové akce. Vedle tradičních jednorázových akcí, jako jsou vánoční besídka s kulturním vystoupením klientů, dětský karneval, velikonoční tradice, dětský den, sportovní hry atd. jsou pořádány diskotéky, jsou organizovány i návštěvy kulturních a společenských akcí (plesy, divadelní představení, výstavy, apod.), výlety, účast na sportovních a soutěţních akcích. Kromě jiţ tradičních letních táborů, rekreačních a ozdravných pobytů v rámci ČR, organizuje DÚSP i zahraniční rekreace.

42

Integrace DÚSP zajišťuje podmínky pro integraci uţivatele do rodiny a do společnosti.V rámci integrace jsou na veškeré akce pořádané v DÚSP zváni rodiče uţivatelů, příbuzní, kamarádi, známí, ale i obyvatelé Černovic a zároveň uţivatelé jsou zváni nebo navštěvují akce pořádané městem Černovice. Někteří uţivatelé vyuţívají moţnost samostatných vycházek, během kterých se stýkají se svými známými, chodí za nimi na návštěvy domů, chodí posedět do cukrárny, navštěvují kadeřnictví, prodejny ve městě... Někteří uţivatelé samostatně dojíţdí do zařízení i odjíţdí domů. Zařízení také vyhledává moţnosti pracovního zapojení uţivatelů v obci.

3.3 Pracovní rehabilitace Pracovní rehabilitace pomáhá klientům k moţnosti vést plnohodnotný a samostatný ţivot. V případech, kdy není moţné najít pracovní uplatnění ve společnosti, snaţí se najít pro klienta řešení, které mu umoţní proţít kvalitní ţivot s moţností pracovního uplatnění v rámci zařízení. Pracovní výchova, která probíhá v diagnostickém ústavu sociální péče, je realizována nejen v jednotlivých rodinných buňkách, ale staví na základech získaných ve škole a samozřejmě nadále pokračuje i na chráněném pracovišti. Formy a zaměření pracovní výchovy v DÚSP: Individuální cíle v programech jednotlivých oddělení DÚSP (zaměření: sebeobsluha, péče o vlastní osobu, o osobní věci, o byt, o okolí domu, vaření, praní, drobné opravy osobních věcí, v domácnosti, obsluha elektrických spotřebičů, bezpečnost…) Pracovní výchova a profesní příprava v programech ZŠ speciální a PrŠ Černovice (zaměření: sebeobsluha, práce v domácnosti, drobné opravy, základní materiály, pěstitelství, technologie zpracování, pomůcky, nářadí, nástroje, bezpečnost…) Pracovní výchova v rámci zájmové činnosti a terapií v podmínkách DÚSP (zaměření: práce s keramickou hmotou, s textilem, s kovem, s papírem, se dřevem, s přírodninami, montáţní práce, obsluha elektroniky, údrţba domácnosti,….) 43

Pracovní a profesní příprava v podmínkách Chráněného pracoviště DÚSP (zaměření: hledání a zkoušení vhodných pracovních činností, oborů profesní přípravy. Pracovní výcvik se zaměřením na kvalitu, výdrţ, bezpečnost, seberealizaci…) Pracovní, profesní výcvik a zapojení v programech Chráněného pracoviště DÚSP (zaměření: profesní příprava ve vybraných oborech) Spolupráce s firmami (KANA Pelhřimov, EUROPATEX Černovice) Pracovní zařazení v provozu DÚSP (Postupné zaměstnávání úspěšných absolventů profesní přípravy v provozu ústavu, u firem v regionu na základě pracovní smlouvy) (Zpráva o činnosti hospodaření za rok 2008 [online].[cit. 10.10.2009].< http://web.telecom.cz/dusp-cernovice/dokumenty/rozbor08.pdf>). Vyuţití aktuálních a sezónních pracovních příleţitostí v obci (Příleţitostné zaměstnávání účastníků profesní přípravy (Městský úřad, Škrobárna, zemědělci) Chráněné pracoviště zajišťuje a nabízí podmínky pro nácvik a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností, dále pak přiměřené pracovní uplatnění klientů DÚSP. Kaţdému z klientů je věnována individuální péče: na základě jeho přání a úrovně schopností je zařazen do přípravy profesního oboru a je mu vypracován individuální plán výchovně vzdělávací činnosti. Pozornost je věnována individuálním potřebám klienta: plán je, podle potřeby, zaměřen více na získání nových vědomostí, dovedností, pěstování vytrvalosti. Kaţdý z klientů má moţnost, dle svých schopností, věnovat své úsilí přípravě a zdokonalování se v některém z profesních oborů a to v podmínkách DÚSP a dle doporučení lékaře:  Pomocné úklidové práce.(na pracovišti, na oddělení)  Pomocné práce při údrţbě a úpravách veřejných prostranství.(v areálu DÚSP: zametání, hrabání listí, údrţba zatravněných ploch: práce s křovinořezem, travní sekačkou, úklid sněhu,...)  Pomocné práce při údrţbě a úpravách lesoparku, v areálu rekreačního střediska Lhotka  Pomocné práce ve stravovacím provozu  Pomocné práce v prádelně  Pomocné práce v zahradnictví  Pomocné práce v sadech 44

 Ruční zpracování a malba keramiky  Zpracování textilu  Ruční zpracování proutí  Montáţní práce (dle potřeby a dohody s firmou) Uţivatelé starší patnácti let mají dle dosaţených dovedností uzavřeny dohody o provedení práce nebo pracovní smlouvy na částečný úvazek jako zaměstnanci DÚSP. Jedná se o práce v pomocných provozech zařízení (v kuchyni, prádelně, při úpravách a údrţbách areálu ústavu, městského lesoparku a rekreačních zařízení), příleţitostné sezónní práce. U některých klientů probíhá program

pro podporu udrţení úrovně

sociálního zařazení.

3.4 Zdravotní, ošetřovatelská a sociální péče V zařízení je poskytována odborná zdravotnická a ošetřovatelská péče velmi těţce mentálně postiţeným jedincům včetně imobilních a s kombinovaným postiţením (mentálně a tělesně). Základní lékařská péče je prováděna praktickým lékařem a pediatrem, oba dochází přímo do areálu DÚSP. Odbornou péči poskytují klientům i další lékaři dojíţdějící do DÚSP- neurolog, psychiatr, psycholog, rehabilitační lékař. Stomatologická péče je zajištěna docházkou na zdravotní středisko, kde je zubní ordinace. Další odborná péče (kardiolog, foniatr, venerolog...) je prováděna příslušnými odbornými lékaři na jejich pracovištích, kam jsou uţivatelé dopravování. Léčebná rehabilitace je součástí péče o klienta a je prováděna na základě vyšetření a doporučení rehabilitačního lékaře. Fyzioterapeuti vyuţívají následujících metody: Léčebná tělesná výchova pasivní cvičení, polohování, senzomotorická cvičení inhibiční a relaxační techniky rovnováţná a stabilizační cvičení a stimulace vyšších poloh korekční cvičení a dechová gymnastika rozvoj hrubé motoriky, nácvik chůze a cvičení s vyuţitím pomůcek a přístrojů 45

cvičení v bazénu s pohyblivým dnem zajištění vhodných ortopedických a protetických pomůcek Fyzioterapie masáţe, měkké techniky magnetoterapie a ultrazvuk elektroléčebné, termoléčebné a vodoléčebné procedury Ergoterapie nácvik sebeobsluţných činností zkvalitňování jemné motoriky a koordinace zajištění vhodné polohy vzhledem k handicapu příprava pro pracovní začlenění (Zdravotní a rehabilitační péče [online][cit.30.9.2009].). Klinická logopedie Logopedickou péči zajišťuje klinický logoped pro děti předškolního věku, školního věku, dorost a dospělé. Logopedické pracoviště se věnuje činnostem diagnostickým, terapeutickým i poradenským. Kromě tradičních metod vyuţívá např. efektivní počítačové programy, myofunkční terapii, orofaciální stimulaci, kraniosakrální terapii.... Úkolem logopedické péče je globální rozvoj řeči, rozvoj komunikativních dovedností, redukce vadné výslovnosti, rozšiřování slovní zásoby apod. Mezi vyuţívané metody patří: individuální metody logopedické péče pod vedením klinického logopeda, kolektivní forma rozvoje řeči ve spolupráci s vychovateli, s třídními učiteli a s rodiči, vytváření netradičních moţností (alternativních forem). Sociální péče Kapacita DÚSP Černovice je 172 míst. Zařízení nabízí celkem 8 sluţeb sociální péče: „Domov pro osoby se zdravotním postiţením“ 133 míst, „Sociální rehabilitace“ 10 míst,

„Týdenní stacionář“ 16 míst, „Chráněné bydlení“ 3 místa, 10 míst pro

„Odlehčovací sluţby“, „Sociální poradenství“ (diagnostické pobyty) a 5 míst pro „Denní stacionář“. Dále celkem 40 míst v „Sociálně terapeutických dílnách“.

46

Domov pro osoby se zdravotním postiţením Cílová skupina: osoby s kombinovaným postiţením, osoby s mentálním postiţením. Věková struktura cílové skupiny: děti předškolního věku (do 6 let), mladší děti (7-10 let), starší děti (11-15 let), dorost (16-18 let), mladí dospělí (19-26 let), dospělí (27-64 let), mladší senioři (65- 80 let). Sociální rehabilitace Cílová skupina: osoby s kombinovaným postiţením, osoby s mentálním postiţením. Věková struktura cílové skupiny: dorost (16-18 let), mladí dospělí (19-26 let), dospělí (27- 64 let). Týdenní stacionář Cílová skupina: osoby s kombinovaným postiţením, osoby s mentálním postiţením. Věková struktura cílové skupiny: děti předškolního věku (do 6 let), mladší děti (7-10 let), starší děti (11-15 let), dorost (16-18 let), mladí dospělí (19- 26 let), dospělí (27-64 let), mladší senioři (65- 80 let). Chráněné bydlení Cílová skupina: osoby s kombinovaným postiţením, osoby s mentálním postiţením. Věková struktura cílové skupiny: mladí dospělí (19- 26 let), dospělí (27-64 let). Odlehčovací sluţby Cílová skupina: osoby s kombinovaným postiţením, osoby s mentálním postiţením. Věková struktura cílové skupiny: děti předškolního věku (do 6 let), mladší děti (7-10 let), starší děti (11-15 let), dorost (16-18 let), mladí dospělí (19- 26 let), dospělí (27- 64 let). Sociální poradenství Cílová skupina: osoby s kombinovaným postiţením, osoby s mentálním postiţením. Věková struktura cílové skupiny: děti předškolního věku (do 6 let), mladší děti (7-10 let), starší děti (11-15 let), dorost (16-18 let), mladí dospělí (19-26 let), dospělí (27- 64 let), mladší senioři (65-80 let).

47

Denní stacionáře Cílová skupina: osoby s kombinovaným postiţením, osoby s mentálním postiţením. Věková struktura cílové skupiny: děti předškolního věku (do 6 let), mladší děti (7-10 let), starší děti (11-15 let), dorost (16-18 let), mladí dospělí (19-26 let), dospělí (27- 64 let), mladší senioři (65- 80 let). Sociálně terapeutické dílny Cílová skupina: osoby s kombinovaným postiţením, osoby s mentálním postiţením. Věková struktura cílové skupiny: dorost (16-18 let), mladí dospělí (19-26 let), dospělí (27-64 let), mladší senioři (65-80 let). V zařízení jsou zaváděny standardy kvality sociálních sluţeb. Na vytváření a zavádění standardů kvality sociálních sluţeb do kaţdodenní praxe v podmínkách zařízení se podílí všichni zaměstnanci i klienti DÚSP. Další informace o všech výše zmiňovaných činnostech a poskytovaných sluţbách v

DÚSP

Černovice

je

moţné

získat

na

internetových

stránkách

http://web.telecom.cz/dusp-cernovice nebo kontaktovat přímo zařízení a domluvit si osobní schůzku. Shrnutí DÚSP Černovice jako centrum sluţeb usiluje o cílený rozvoj a podporu klienta k dosaţení co nejvyšší kvality jeho ţivota. Východiskem pro naplnění cíle je diferenciální diagnostika, postupné zavádění systému ucelené rehabilitace v podmínkách náhradního domova, spolupráce s rodinou, odborná speciálně pedagogická, zdravotní a sociální péče. DÚSP v Černovicích nabízí pomoc handicapovaným, jejich rodinám i zařízením přímo pečujícím o jedince s mentálním postiţením, popřípadě s kombinovaným postiţením od 3 let věku v rámci České republiky. V zařízení je zaváděn systém ucelené rehabilitace. Cílem uceleného systému rehabilitace v DÚSP je dosáhnout stavu, kdy člověk s postiţením můţe plně rozvíjet všechny své schopnosti, saturovat potřeby a přiměřeně se společensky uplatnit. Posláním a hlavním cílem DÚSP

je dosaţení co nejvyšší kvality ţivota klientů v

zařízení a vytváření podmínek bezpečí i perspektivy pro handicapované a jejich blízké v regionu. 48

4 Výzkumný projekt 4.1 Cíl výzkumu, hypotézy Cílem výzkumného šetření realizovaného technikou dotazníku bylo zjistit, jaká je role zařízení sociálních sluţeb v ţivotě osob s mentálním postiţením, přiblíţit problematiku péče a podpory v zařízeních sociálních sluţeb u jedinců s mentálním postiţením, podat ucelený obraz o poskytované péči a podpoře klientům s mentálním postiţením a ukázat tak reálný pohled jak můţe i podpora v zařízení sociálních sluţeb kvalitně pomáhat v rozvoji jejich osobnosti a v začleňování do společnosti. Hypotézy: H1: Zařízení sociálních sluţeb můţe být dobrým prostředím pro optimální rozvoj osobnosti a dosahování vysoké kvality ţivota lidí s MP H2: V podmínkách zařízení sociálních sluţeb mají klienti moţnost rozvoje v oblastech týkajících se běţného způsobu ţivota. H3: Současná podpora v zařízeních sociálních sluţeb umoţňuje klientům účast na procesu rozhodování H4: Více neţ polovina respondentů se domnívá, ţe podpora a péče poskytovaná v zařízeních sociálních sluţeb v mnohém odpovídá podpoře a péči poskytované v rodině

4.2 Postup výzkumu, pouţité metody Metodologie výzkumného šetření Pro výzkum a jeho zpracování byly vybrány následující metody: kvantitativní metoda procedura statistická techniky  dotazník 49

 pozorování při vlastní práci výběrové šetření Vypracování dotazníku Pro získání potřebných dat bylo pouţito nestandardizovaného dotazníku vlastní konstrukce, který se skládá z celkem 21 otázek. Ve většině případů se jedná o otázky uzavřené, popřípadě doplněné volnou variantou odpovědi pro případ, ţe by respondentům nevyhovovala ani jedna z nabízených moţností odpovědí. Dotazník byl vypracován pro skupinu respondentů, kterou tvořili výchovní a zdravotničtí pracovníci – zaměstnanci Diagnostického ústavu sociální péče Černovice. Tito oslovení respondenti se podílejí na přímé práci s klienty v tomto zařízení. Kompletní verze dotazníku je uvedena v příloze č. 1. Dotazník pro zaměstnance Diagnostického ústavu sociální péče – obsahuje 21 otázek Otázky č. 1-5 mají informativní charakter a týkají se pohlaví, věku, dosaţeného vzdělání, délky praxe a pracovního zařazení. Otázka č. 6 se týká začleňování klientů do běţného ţivota. Otázka č. 7 je zaměřena na sociální izolaci v zařízení. Otázka č. 8 zjišťuje podporu volnočasových aktivit klientů v rodinných buňkách. Otázka č. 9 zjišťuje názor respondentů na důleţitost profesionálního přístupu a spolupráce všech zainteresovaných osob. Otázka č. 10 se vztahuje k rozvoji sociálních dovedností klientů. Otázka č. 11 se zabývá zapojováním klientů do činností souvisejících s chodem domácnosti. Otázka č. 12 se týká účasti na procesu rozhodování klientů v jejich osobních záleţitostech. Otázka č. 13 zjišťuje, zda by klienti měli ţít v rodině, i kdyţ není schopna zajistit všechny jejich potřeby. Otázka č. 14 se dotazovala na to, zda péče a podpora poskytovaná v zařízení odpovídá v mnohém kvalitě péče a podpoře poskytované v rodině. Otázka č. 15 je otázkou otevřenou a poskytuje prostor pro vyjádření toho, jak se pracovníci snaţí ţivot v rodinné buňce přiblíţit ţivotu v rodině.

50

Otázka č. 16 zjišťuje, o kolik klientů v zařízení projevuje rodina zájem. Otázka č. 17 se vztahuje k dennímu reţimu klientů. Otázka č. 18 se týká přípravy klientů na moţné budoucí uplatnění na trhu práce. Otázka č. 19 je zaměřena na to, zda klienti zařízení potřebují trvalou ústavní péči. Otázky č. 20 a č. 21 jsou otevřené a poskytují respondentům prostor pro vyjádření vlastních názorů na ústavní péči (její výhody a nevýhody) a na to, co by se mělo v zařízení zlepšit, popř. změnit a co je naopak na stávajícím systému pozitivní.

Způsob administrace dotazníků Dotazníky jsem zaměstnancům DÚSP rozdávala osobně v klasické tištěné formě. Vyplnění dotazníku předcházela slovní instruktáţ, na jeho vyplnění měli respondenti 14 dní. Dotazník byl anonymní.

Způsob analýzy dat Data získaná prostřednictvím dotazníku jsou kvantitativního charakteru. Výsledky jsou prezentovány v tabulkách, kde jsou uváděny absolutní četnosti odpovědí a v grafech je uvedeno i jejich procentuální vyjádření. Poslední dvě otázky byly zpracovány kvalitativně.

Místo šetření Výzkum byl prováděn v Diagnostickém ústavu sociální péče v Černovicích. Diagnostický ústav sociální péče v Černovicích je samostatnou příspěvkovou organizací zřízenou od 1. 7. 2001 krajem Vysočina. Toto zařízení poskytuje své sluţby osobám s mentálním, popřípadě kombinovaným postiţením od 3 let věku v zařízení i v rodině. Podrobnější informace o tomto zařízení lze nalézt ve třetí kapitole této práce nebo na internetových stránkách - http://web.telecom.cz/dusp-cernovice.

4.3 Zpracování výsledků výzkumného šetření Osloveno bylo celkem 80 respondentů, kteří pracují v Diagnostickém ústavu sociální péče Černovice a přímo se podílejí na zdravotní a výchovně-vzdělávací péči o

51

klienty s mentálním popř. kombinovaným postiţením. Celkem tedy bylo rozdáno 80 dotazníků, jejich návratnost je znázorněna v tabulce č. 1 a procentuelní vyjádření je uvedeno v tabulce č. 2. Návratnost dotazníků byla vysoká, činila 90% z rozdaných dotazníků. Oslovení respondenti projevili ochotu při vyplňování dotazníků, pouze 10% respondentů odmítlo dotazníky vyplnit. Celkový počet

Vráceno dotazníků

Nevyplněno

Celkem platných

dotazníků

dotazníků

80

8

72

Vráceno dotazníků

Nevyplněno

Celkem platných

dotazníků

dotazníků

10%

90%

dotazníků 80 Tab. 1: Návratnost dotazníků

Celkový počet dotazníků 100%

100%

Tab. 2: Návratnost dotazníků v %

V následujících grafech a tabulkách jsou přehledně zpracovány výsledky dotazníkového šetření, týkající se informačního charakteru o respondentech – jejich pohlaví, věku, dokončeného vzdělání, délky praxe a jejich pracovního zařazení. Dále jsou zpracovány výsledky vztahující se k začleňování klientů do běţného ţivota, k rozvoji daných schopností klientů, k podpoře volnočasových aktivit klientů, k sociálním dovednostem, k sociální izolaci, ke kvalitě péče a podpory v zařízení, k reţimu dne klientů, k budoucímu uplatnění na trhu práce. Pozornost je také věnována otevřeným otázkám, ve kterých měli zaměstnanci moţnost vyjádřit svůj postoj k ústavní péči (k jejím výhodám a nevýhodám) a k tomu, co by se podle jejich názoru mělo v péči o klienta v zařízení zlepšit, popř. změnit a co je naopak na stávajícím systému péče pozitivní. Další otevřená otázka se snaţila zjistit, jak se snaţí respondenti přiblíţit ţivot v rodinných buňkách ţivotu v rodině.

52

Otázka č. 1: Pohlaví Pohlaví respondentů

Ţena

Muţ

Celkem

Počet odpovědí

66

6

72

Tab. 3: Vyhodnocení otázky č. 1

100%

92%

90% 80% 70% 60%

ženy muži

50% 40% 30% 20%

8%

10% 0%

Graf 1: Vyhodnocení otázky č. 1 v procentech Výzkumu se zúčastnilo 72 osob, z toho bylo 66 ţen, coţ znamená 92% všech respondentů. 6 respondentů bylo muţského pohlaví, coţ tvoří 8% dotazovaných. Na základě těchto informací lze potvrdit fakt, ţe oblast sociální je oblastí, ve které stále převaţují ţeny.

Otázka č. 2: Věk respondentů. 18 – 25 26 – 36 Věkové let let rozpětí 2 14 Počet odpovědí Tab. 4: Vyhodnocení otázky č. 2

37 – 48 let 29

53

49 – 56 let 18

57 let a více 9

Celkem 72

40%

40% 35% 30%

25%

25%

19%

20%

13%

15% 10% 5%

18 – 25 let 26 – 36 let 37 – 48 let 49 – 56 let 57 let a více

3%

0%

Graf 2: Vyhodnocení otázky č. 2 v procentech Věkové sloţení respondentů lze rozdělit do pěti skupin. První skupinu tvořili respondenti ve věku 18-25 let, toto věkové rozpětí bylo zastoupeno nejméně a to v počtu 2 osob (3 %). Skupina 26-36 let byla zastoupena počtem 14 respondentů (19%). Další skupinu tvořili respondenti spadající do věkového rozmezí 37-48 let a zároveň byla skupinou nejpočetnější. Zastupovalo ji 29 respondentů (40 %). Čtvrtou skupinu tvořili respondenti ve věku 49 – 56 let (25%). Poslední skupinu ve výzkumu tvořili respondenti ve věku 57 let a více, z této kategorie se vyjadřovalo 9 osob (13 %).

Otázka č. 3: Jaké je Vaše nejvyšší dokončené vzdělání? Dokončené Základní Středoškolské Vyšší Vysokoškolské Jiné Celkem odborné vzdělání odpovědí 2 55 9 6 0 Počet 72 odpovědí Tab. 5: Vyhodnocení otázky č. 3

54

76%

80% 70%

Základní

60%

Středoškolské

50%

Vyšší odborné

40%

Vysokoškolsk é Jiné

30% 20% 10%

13% 3%

8% 0%

0%

Graf 3: Vyhodnocení otázky č. 3 v procentech Z odpovědí na výše uvedenou otázku je zřejmé, ţe nejvíce respondentů má dokončené středoškolské vzdělání, jedná se o počet 55 respondentů (76%). Druhou nejpočetnější skupinou je skupina respondentů, kteří mají dokončené vyšší odborné vzdělání, tuto variantu označilo 9 respondentů (13%). Nejméně zastoupenými kategoriemi jsou respondenti se základním vzděláním – 2 respondenti (3%) a respondenti s vysokoškolským vzděláním – 6 respondentů (8%).

Otázka č. 4: Jak dlouho pracujete v tomto zařízení? Do 5 let 6 – 10 let Délka praxe 13 13 Počet odpovědí Tab. 6: Vyhodnocení otázky č. 4

11 – 20 let

21 let a více

29

17

55

Celkem odpovědí 72

40%

40% 35% 30%

24%

25% 20%

18% 18%

15%

Do 5 let 6 – 10 let 11 – 20 let 21 let a více

10% 5% 0%

Graf 4: Vyhodnocení otázky č. 4 v procentech Z výsledků vyplývá, ţe nejvíce je ve skupině respondentů zastoupena skupina osob, které v zařízení pracují v rozmezí 11-20 let (40%), druhou v pořadí je skupina respondentů, kteří pracují v zařízení 21 let a více (24%). Ve zkoumaném souboru se ukázalo, ţe nejméně respondentů pracuje v zařízení méně jak 5 let (18 %). Stejný počet respondentů uvedl, ţe v zařízení pracuje v rozmezí 6-10 let (18%).

Otázka č. 5: Jaké je Vaše pracovní zařazení v zařízení? Pracovní zařazení

Zdravotní sestra

Sanitárka

19 3 Počet odpovědí Tab. 7: Vyhodnocení otázky č. 5

Pracovník Vychovatel/ka v sociálních sluţbách 10 40

56

Jiné

Celkem odpovědí

0

72

60%

56%

Zdravotní sestra

50%

Sanitárka

40% 30%

Pracovník v sociálních službách Vychovatel/ka

26%

20% 10%

14% Jiné

4%

0%

0%

Graf 5: Vyhodnocení otázky č. 5 v procentech Ze zkoumaného vzorku je patrné, ţe nejpočetnější skupinu respondentů tvoří vychovatelé a to v počtu 40 osob, coţ tvoří 56% všech dotazovaných. Další skupinou jsou pak zdravotní sestry a to v celkovém počtu 19 osob představující 26% respondentů. Z dalších moţností odpovědí na otázku pracovního zařazení 10 respondentů (14%) odpovědělo, ţe pracují jako pracovníci v sociálních sluţbách. Nejméně zastoupenou skupinu respondentů tvoří sanitárky – 3 osoby (4%).

Otázka č. 6: Domníváte se, ţe v zařízení je kladen dostatečný důraz na začleňování klientů do běţného ţivota? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 24 43 Počet odpovědí Tab. 8: Vyhodnocení otázky č. 6

Spíše ne

Ne

5

0

57

Nedokáţu posoudit 0

Celkem odpovědí 72

60%

60% 50% 40%

Určitě ano Spíše ano Spíše ne Ne Nedokážu posoudit

33%

30% 20% 10%

7%

0%

0% 0%

Graf 6: Vyhodnocení otázky č. 6 v procentech

Výsledek této otázky ukazuje na grafickém znázornění, ţe 60% respondentů se domnívá, ţe v zařízení je „spíše ano“ kladen dostatečný důraz na začleňování klientů do běţného ţivota. 33% respondentů se domnívá, ţe „určitě ano“ a pouze 7% procent dotazovaných se domnívá, ţe v zařízení „spíše ne“ je kladen dostatečný důraz na začlenění klientů do běţného ţivota. Pracovníci usilují o zapojení klientů do běţného ţivota nebo alespoň částečné přiblíţení se s ohledem na sníţený stupeň soběstačnosti. Snaţí se o začlenění klientů do běţného ţivota s odpovídající mírou podpory a s ohledem na jejich individuální schopnosti prostřednictvím rozvoje jejich dovedností a schopností (v oblasti péče o vlastní osobu, v činnostech spojených s chodem domácnosti, formou celoţivotního vzdělávání, v činnostech rozvoje pracovních dovedností, vyuţívání volného času aj.), prostřednictvím rozvoje spolupráce s jinými organizacemi, které mohou přispět a podpořit integraci klientů do společnosti (zapojováním klientů do sportovních, zábavních, kulturních aj. aktivit mimo zařízení aj.). Snaţí se o začlenění vyuţíváním místně dostupných sluţeb a zdrojů (kadeřník, zubař, knihovna, pošta, obchody, kino, k výletům vyuţívají prostředky hromadné dopravy – vlak, autobus).

58

Otázka č. 7: Napomáháte klientům k tomu, aby u nich nedocházelo k sociální izolaci? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 61 11 Počet odpovědí Tab. 9: Vyhodnocení otázky č. 7

90%

Spíše ne

Ne

0

0

Nedokáţu posoudit 0

Celkem odpovědí 72

85%

80% 70%

Určitě ano

60%

Spíše ano

50%

Spíše ne

40%

Ne

30% 20% 10% 0%

Nedokážu posoudit

15% 0%

0%

0%

Graf. 7: Vyhodnocení otázky č. 7 v procentech Podle kritiků je v ústavních zařízení zvýšené riziko sociální izolace, proto je nutné veškeré aktivity a činnosti směřovat k tomu, aby riziko sociální izolace bylo co nejmenší, resp. ţádné. Z analýzy této otázky jasně vyplývá, ţe 85% respondentů „určitě ano“ napomáhá klientům k tomu, aby u nich nedocházelo k sociální izolaci, coţ je velmi potěšující výsledek. Zbývajících 15% respondentů se přiklonilo k moţnosti, ţe „spíše ano“. K moţnosti „spíše ne“, „ne“ a „nedokáţu posoudit“ se nepřiklonil ţádný z respondentů. V jednotlivých rodinných buňkách se pracovníci snaţí předcházet sociální izolaci tím, ţe chodí s klienty na vycházky, jezdí na výlety vlakem, autobusem, zúčastňují se s klienty akcí, které pořádá město Černovice, zúčastňují se akcí, které pořádají i jiná zařízení pro osoby s mentálním postiţením. Zároveň zařízení pořádá akce (karneval, oslava Dne dětí aj.), sportovní hry, diskotéky, na které jsou zváni obyvatelé Černovic, 59

rodiny a příbuzní klientů. Klienti jednotlivých rodinných buněk se navštěvují mezi sebou navzájem. Někteří klienti vyuţívají moţnost samostatných vycházek, během kterých se stýkají se svými známými, chodí za nimi na návštěvy domů, pomáhají jim. Otázka č. 8: Podporujete volnočasové aktivity klientů vaší rodinné buňky? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 49 23 Počet odpovědí Tab.10: Vyhodnocení otázky č. 8

70%

Spíše ne

Ne

Nevím

0

0

0

Celkem odpovědí 72

68%

60% 50% 40%

Určitě ano Spíše ano Spíše ne Ne Nevím

32%

30% 20% 10% 0%

0%

0%

0%

Graf 8: Vyhodnocení otázky č. 8 v procentech 68% respondentů potvrdilo, ţe „určitě ano“ podporuje volnočasové aktivity klientů rodinné buňky, opačný názor není zastoupen vůbec. 32% dotazovaných odpovědělo, ţe „spíše ano“. Pro kvalitní ţivot, jak lidí s postiţením, tak i lidí bez postiţení, je důleţité smysluplné trávení volného času. Výsledek této otázky poukazuje na to, ţe podporováním volnočasových aktivit klientů v rodinných buňkách se zkvalitňuje jejich ţivot. Zařízení nabízí celou řadu zájmových krouţků a volnočasových aktivit, součástí některých rodinných buněk jsou herny nebo herní koutky (zejména u menších dětí), dílničky pro rukodělné práce, drobné opravy a kutilství. Pro trávení

60

volného času mohou klienti mimo jiné vyuţívat tělocvičnu, bazén, hřiště, společenský sál. Otázka č. 9: Domníváte se, ţe pro optimální rozvoj osobnosti a vysokou kvalitu ţivota

klientů

je

důleţitý

profesionální

přístup

a

spolupráce

všech

zainteresovaných osob? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 50 22 Počet odpovědí Tab. 11: Vyhodnocení otázky č. 9

70%

Spíše ne

Ne

Nevím

0

0

0

Celkem odpovědí 72

69%

60% 50% 40% 30%

Určitě ano Spíše ano Spíše ne Ne Nevím

31%

20% 10% 0%

0%

0%

0%

Graf 9: Vyhodnocení otázky č. 9 v procentech Aby zařízení sociálních sluţeb mohlo být dobrým prostředím pro optimální rozvoj osobnosti a dosahování vysoké kvality ţivota lidí s mentální retardací je důleţitý, kromě jiného, profesionální přístup a spolupráce všech zainteresovaných osob. Výsledek výzkumu je velice jednoznačný a ukazuje, ţe 69% respondentů se „určitě ano“ a 31% respondentů se „spíše ano“ domnívá, ţe pro optimální rozvoj osobnosti a vysokou kvalitu ţivota klienta je důleţitý profesionální přístup a spolupráce všech zainteresovaných (pečujících) osob. Kromě vzájemné spolupráce mezi jednotlivými pracovníky rodinných buněk a odbornými pracovníky, se respondenti snaţí o co nejkvalitnější kontakt s rodinou a s blízkými osobami klienta a v co největší 61

moţné míře spolupracovat s rodinou tak, aby tato spolupráce byla vţdy přínosem pro klienta. Rodina nebo blízké či známé osoby jsou přizvány k plánování péče a podpory, popř. účasti na ní. Otázka č. 10: Myslíte si, ţe klienti dostávají dostatečný prostor a podporu k tomu, aby se mohli rozvíjet v oblasti sociálních dovedností? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 41 29 Počet odpovědí Tab. 12: Vyhodnocení otázky č. 10

60%

Spíše ne

Ne

Nevím

1

0

1

Celkem odpovědí 72

58%

50% 40%

40%

Určitě ano Spíše ano Spíše ne

30%

Ne Nevím

20% 10% 0%

1%

0%

1%

Graf 10: Vyhodnocení otázky č. 10 v procentech Z výsledků je zřejmé, ţe 58% respondentů si myslí, ţe „určitě ano“ klienti dostávají dostatečný prostor a podporu k tomu, aby se mohli rozvíjet v oblasti sociálních dovedností (sebeobsluha, soběstačnost, samostatnost apod.). Někteří dotazovaní (40%) si myslí, ţe „spíše ano“. Pouze 1% respondentů si myslí, ţe „ne“ a 1% zvolilo odpověď „nevím“. U klientů je v maximální moţné míře rozvíjena samostatnost v oblasti hygienických návyků a činností spojených s péčí o vlastní osobu, tak i v oblasti sebeobsluhy (sebeobsluţné činnosti spojené s oblékáním, údrţbou a ukládáním osobních věcí, s přípravou potravy aj.). Rodinné buňky jsou vybaveny moderními 62

kuchyněmi, ve kterých si klienti podle svých moţností připravují buď samostatně nebo s pomocí vychovatele snídaně, svačiny, mohou si zde vařit jednoduchá jídla, teplé nápoje, učí se zacházet a obsluhovat běţné domácí spotřebiče (mikrovlnná trouba, rychlovarná konvice, myčka na nádobí aj.). Starší klienti jsou vedeni k tomu, aby si dokázali samostatně nakoupit (tzn. plánovat nákup, vyhledat příslušný obchod, vybrat zboţí, zaplatit nákup). Do vybavení některých rodinných buněk patří i osobní počítače, se kterými se klienti podle svých moţností učí pracovat, vyhledávat informace. Otázka č. 11: Jsou klienti zapojování do činností souvisejících s chodem domácnosti? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 41 19 Počet odpovědí Tab. 13: Vyhodnocení otázky č. 11

60%

Spíše ne

Ne

Celkem odpovědí

7

5

72

57%

50% 40% 30%

Určitě ano Spíše ano Spíše ne Ne

26%

20% 10%

10%

7%

0% Graf 11: Vyhodnocení otázky č. 11 v procentech Analýza této otázky ukazuje, ţe 57% respondentů potvrdilo, ţe klienti jsou „určitě ano“ zapojováni do činností souvisejících s chodem domácnosti (mytí nádobí, příprava jídla, úklid aj.). 26% dotazovaných odpovědělo, ţe „spíše ano“. 10% respondentů odpovědělo, ţe „spíše ne“ a pouze 7% dotazovaných odpovědělo, ţe „ne“. Rozmanitost v odpovědích je dána tím, ţe v jednotlivých rodinných buňkách ţijí klienti 63

s různými stupni mentálního postiţení, rozdílného věku a z toho vyplývajícími moţnostmi jejich zapojení do činností souvisejících s chodem domácnosti. V přirozeném domácím prostředí se členové rodiny také podílejí podle svých sil na chodu domácnosti. Zapojování klientů do chodu domácnosti je velmi důleţité z hlediska rozvoje jejich dovedností, které jsou klíčové pro sniţování závislosti na druhých lidech a pro jejich integraci do běţné společnosti. U menších dětí se pracovníci zaměřují na nejjednodušší činnosti (prostřít stůl, uklidit si po sobě nádobí, hračky, ukládání a skládání prádla aj.), se stoupajícím věkem a pokud to klientovi umoţňují jeho schopnosti, se podílí na přípravě snídaní, svačin, vaření večeří (zpracování a příprava surovin...), pečují o prostředí svého domova (úklidy, výzdoba, péče o květiny, třídění odpadu aj.), provádí i další úkony spojené s chodem a udrţováním domácnosti (praní prádla, přepírání drobného prádla, ţehlení, drobné opravy prádla aj.) Otázka č. 12: Podílejí se klienti na procesu rozhodování o jejich osobních záleţitostech? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 41 28 Počet odpovědí Tab. 14: Vyhodnocení otázky č. 12

60%

Spíše ne

Ne

Nevím

0

2

1

Celkem odpovědí 72

57%

50% 40%

39%

Určitě ano Spíše ano Spíše ne Ne Nevím

30% 20% 10% 0%

0%

3%

Graf 12: Vyhodnocení otázky č.12 v procentech

64

1%

Graf nám ukazuje, ţe 57% respondentů se přiklání k moţnosti „určitě ano“, 39% dotazovaných se přiklání k moţnosti „spíše ano“. Jen 3% respondentů odpovědělo, ţe „ne“ a 1% respondentů, ţe „nevím“. Z vlastní praxe mohu potvrdit, ţe klientům je ponechán prostor, aby si sami mohli rozhodovat o osobních záleţitostech, míra je ovlivněna stupněm postiţení. Klienti si rozhodují i spolurozhodují o vlastní osobě, stylu oblékání, o vzhledu a zařízení vlastních pokojů (rozhodují se, jakou barvou bude jejich pokoj vymalován, jak si pokoj vyzdobí, o uspořádání osobních věcí aj.), mohou si volit, jaký televizní pořad budou sledovat. Klienti se sami rozhodují, jak budou trávit volný čas, mají moţnost rozhodovat se, co si dají k snídani, ke svačině (mají vţdy výběr ze dvou moţností), rozhodují se jakých akcí, zájezdů se zúčastní či nikoliv atd. Otázka č. 13: Myslíte si, ţe by klienti měli ţít v rodině, i kdyţ není schopna zajistit všechny jeho potřeby? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 1 9 Počet odpovědí Tab. 15: Vyhodnocení otázky č. 13

Spíše ne

Ne

Nevím

27

35

0

48%

50% 45%

38%

40% 35%

Určitě ano Spíše ano Spíše ne Ne Nevím

30% 25% 20%

13%

15% 10% 5% 0%

Celkem odpovědí 72

1%

0%

Graf 13: Vyhodnocení otázky č. 13 v procentech

65

Výsledek této otázky ukazuje, ţe 48 % respondentů se domnívá, ţe „ne“ tzn., ţe si myslí, ţe by klient neměl ţít v rodině, která není schopna zajistit všechny jeho potřeby. 38% dotazovaných se domnívá, ţe „spíše ne“, 13% respondentů potvrdilo, ţe „spíše ano“. Pouze 1 respondent (1%) si myslí, ţe by klient měl ţít v rodině, i kdyţ není schopna zajistit všechny jeho potřeby, ale v případě, ţe nebude ohroţen jeho vývoj nebo ţivot. Respondenti volili odpovědi na základě znalosti rodinné situace klientů. Na základě vlastní dlouholeté praxe si troufám říci, ţe v některých případech je lepší dobrý ústav neţ rodina, která neplní své funkce, není schopna dát klientovi, to co od ní ţádá a co potřebuje.

Otázka č. 14: Domníváte se, ţe podpora a péče poskytovaná v zařízení odpovídá v mnohém kvalitě péče a podpoře poskytované v rodině? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 33 31 Počet odpovědí Tab.16: Vyhodnocení otázky č. 14

50% 45%

46%

Spíše ne

Ne

2

0

Nedokáţu posoudit 6

Celkem odpovědí 72

43%

40% 35%

Určitě ano

30%

Spíše ano

25%

Spíše ne

20%

Ne Nedokážu posoudit

15%

8%

10% 5% 0%

3%

0%

Graf 14: Vyhodnocení otázky č. 14 v procentech

66

Výsledky této otázky jasně ukazují na grafickém znázornění, ţe 46% respondentů se „určitě ano“ domnívá, ţe podpora a péče poskytovaná v zařízení odpovídá v mnohém kvalitě péče a podpoře poskytované v rodině. 43% dotazovaných se domnívá, ţe „spíše ano“. Pouze 3 % dotazovaných zvolila variantu „spíše ne“ a 8% „nedokáţu posoudit“. I přesto, ţe velká většina respondentů se přiklonila ke kladným odpovědím, je třeba podotknout, ţe péče a pobyt v zařízení nemůţou nikdy nahradit rodinu, zejména v oblasti psychických potřeb. Péče se můţe přiblíţit péči rodinné zejména tím, ţe klienti mají v zařízení kvalitní hmotné zabezpečení, mají krásné bydlení (pokoje jsou moderně a vkusně vybaveny, zařízení pokoje v mnohém odpovídá jejich potřebám),v maximální moţné míře je respektováno soukromí klientů (ve většině rodinných buněk jsou dvoulůţkové pokoje, někteří klienti vlastní klíče od pokojů, od svých skříní apod.), mají přiměřené moţnosti trávení volného času (např. široká nabídka zájmových aktivit v rámci rodinných buněk a zařízení, účast na tuzemských i zahraničních rekreacích, výletech, návštěvy kin, divadelních představení, koncertů, diskoték, plesů aj.). Snahou pracovníků je, aby se klienti v zařízení, v rodinných buňkách cítili jako doma a aby to v maximální moţné míře fungovalo jako doma. Jde o vytváření spíše vztahů rodič a dítě. Kaţdý klient má svého klíčového pracovníka, který klienta blíţe zná, vnímá a snaţí se plnit jeho přání, touhy, potřeby. Můţe se mu svěřovat se svými problémy, ale i s radostmi. Klientům je ponechán prostor k tomu, aby se mohli zabývat činností, která je baví a která jim působí radost, jsou podporováni v oblasti zájmů a volnočasových aktivit. Otázka č. 15: Jak se snaţíte ţivot v rodinné buňce přiblíţit ţivotu v rodině? Vyjádření

Vyjádřilo se

Nevyjádřilo se

Celkem dotazníků

Počet odpovědí

61

11

72

Počet odpovědí v %

85%

15%

100%

Tab. 17: Vyhodnocení otázky č. 15 Diskuse: Tato otázka byla otázkou otevřenou. Respondentům zde byl ponechán prostor k tomu, aby mohli popsat, jak se snaţí ţivot v rodinné buňce přiblíţit ţivotu v rodině. K otázce se vyjádřilo, resp. svůj názor napsalo 61 respondentů, coţ tvoří 85% všech dotazovaných. 11 (15%) respondentů se k otázce nevyjádřilo vůbec. 67

Z nejčastějších odpovědí jsem vytvořila následující shrnutí:  snaha přistupovat ke klientům tak, jako by se jednalo o vlastní děti  chování ke klientům spíše jako rodič, kamarád  vytváření důvěry, aby klient věděl, ţe můţe kdykoliv přijít, svěřit se s problémy, podělit se o radost  denní reţim přizpůsobený dennímu reţimu běţné rodiny (povinnosti, zábava, volný čas…)  společné akce i s klienty jiných rodinných buněk  společná oslava svátků, narozenin (oslava s dortem, zákusky, s dárky, klienti si mohou pozvat kamarády apod.)  společná oslava svátečních dnů (Vánoce, velikonoce,….)  v maximální moţné míře přístup ke klientovi stejně jako v běţné rodině  stejně jako v rodině, tak i v rodinné buňce mají klienti své povinnosti  volnost při výběru zájmů a aktivit  společné řešení problémů  besedy klientů a vychovatelů, o tom jak strávili den, o jejich záţitcích…..  výzdoba rodinné buňky výrobky klientů  otevřeně hovoří s klienty o všech (byť i choulostivých) problémech, tématech  sledováním a plněním přání klienta  respektováním soukromí (klepání při vstupu do pokoje, někteří klienti vlastní klíče od svých skříní a pokojů)  klienti mají prostor pro vyjádření vlastního názoru  podílejí se na chodu ţivota rodinné buňky podle vlastních schopností  společné nakupování potravin, oblečení Jednotlivé rodinné buňky jsou dispozičně řešeny jako byt. Uţ jenom tím, ţe se rodinné buňky podobají domácímu prostředí, a to jak z hlediska prostorového uspořádání, tak i z hlediska vybavení se ţivot v nich přibliţuje ţivotu v rodině. Kaţdá rodinná buňka se skládá z kuchyně, jídelny, obývacího pokoje, loţnic, sociálního zařízení. Tyto prostory jsou zařízeny moderním nábytkem a moderními spotřebiči. V převáţné většině rodinných buněk klienti ţijí ve dvoulůţkových pokojích. Pracovníci se snaţí o vytváření denního reţimu, který se podobá reţimu běţné rodiny.

68

Z výše uvedených odpovědí vyplývá, ţe se respondenti snaţí ke klientům chovat jako rodiče, kamarádi nikoli pouze jako vychovatelé, pro které je práce s klienty pouze pracovní náplní. Snaţí se vytvářet prostředí podobné domácímu prostředí jak vybavením a uspořádáním, tak i atmosférou poskytující zázemí, pocit bezpečí, důvěry. Velkou roli hraje i komunikace, spolehlivost, potřebnost a odpovědnost. Otázka č. 16: Kolik klientů z Vaší rodinné buňky má rodinu, která o něj projevuje zájem? Tato otázka byla koncipována jako otázka s volnou odpovědí. O zodpovězení této otázky byli poţádáni vedoucí pracovníci jednotlivých rodinných buněk – celkem odpovídalo 12 vedoucích pracovníků. Výsledky odpovědí byly sečteny a získaný výsledek je zpracován v tabulce a následně v grafu. Celkový počet

Klienti, o které rodina

Klienti, o které rodina

klientů ţijících v

projevuje zájem

neprojevuje zájem nebo rodinu nemají

zařízení 154

67

87

Tab. 18: Vyhodnocení otázky č. 16

56%

60% 50%

44%

Klienti, o které rodina projevuje zájem

40% 30%

Klienti, o které rodina neprojevuje zájem nebo rodinu nemají

20% 10% 0%

Graf 15: Vyhodnocení otázky č. 16 v procentech

69

Z analýzy výsledků vyplývá, ţe z celkového počtu 154 klientů má 56% klientů rodinu, která o ně projevuje zájem. Míra zájmu je různorodá. Na základě odpovědí je moţné konstatovat, ţe rodiče některých klientů projevují intenzivní zájem (klienta si bere pravidelně domů na víkendy nebo klient dojíţdí samostatně domů na víkendy; klienta si bere domů pravidelně na celé letní prázdniny nebo jejich část, vánoce, velikonoce, na jeho narozeniny; rodina klienta pravidelně navštěvuje v zařízení, telefonuje mu nebo se na něj telefonicky dotazuje, posílá mu balíčky, dárky). 44 % klientů má rodinu, která ţádný zájem nejeví nebo rodinu nemá. Otázka č. 17: Je struktura dne klienta přizpůsobena reţimu všedního dne osob v běţné populaci? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 21 47 Počet odpovědí Tab. 19: Vyhodnocení otázky č. 17

Spíše ne

Ne

Nevím

4

0

0

Celkem odpovědí 72

65%

70% 60% 50%

Určitě ano

40%

Spíše ano

30%

Spíše ne

29%

Ne Nevím

20% 10% 0%

6%

0%

0%

Graf 16: Vyhodnocení otázky č. 17 v procentech Z analýzy výsledků je patrné, ţe nejvíce respondentů (65%) odpovědělo, ţe „spíše ano“ je struktura dne klienta přizpůsobena reţimu všedního dne osob v běţné

70

populaci. K moţnosti, ţe „určitě ano“ se přiklonilo 29% respondentů. Pouze 6% dotazovaných odpovědělo, ţe „spíše ne“. Stejně jako u nepostiţených lidí je struktura dne klientů tvořena zaměstnáním (u dětí ve věku povinné školní docházky nahrazuje zaměstnání vzdělávání ve škole, odpoledne pobyt ve druţině, za dětmi s těţkým a souběţným postiţením více vadami dochází přímo do rodinné buňky učitelé, kteří s nimi pracují podle individuálního vzdělávacího plánu), volným časem, ve kterém se klienti mohou věnovat zájmovým činnostem a volnočasovým aktivitám, jak nabízeným, tak i vlastním (zájmové krouţky, společenské hry, vycházky, sportovní aktivity, kulturní akce aj.) a také relaxaci. Kromě moţnosti pracovat a vzdělávat se zahrnuje denní program i specifické terapie, které přispívají k rozvoji osobnosti klientů.

Otázka č. 18: Myslíte si, ţe jsou klienti v zařízení dostatečně připravování pro moţné budoucí uplatnění na trhu práce? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 3 23 Počet odpovědí Tab. 20: Vyhodnocení otázky č. 18

Spíše ne

Ne

Nevím

28

9

9

38%

40%

32%

35% 30% 25% 20%

13% 13%

15% 10% 5%

Celkem odpovědí 72

4%

0% Graf 17: Vyhodnocení otázky č. 18 v procentech

71

Určitě ano Spíše ano Spíše ne Ne Nevím

Z opovědí na tuto otázku lze zjistit, ţe 38% respondentů si myslí, ţe „spíše ne“ jsou klienti v zařízení dostatečně připravování pro moţné budoucí uplatnění na trhu práce. 32% dotazovaných se domnívá, ţe „spíše ano“ a pouze 4% si myslí, ţe „určitě ano“. 13% respondentů zvolilo moţnost, ţe „ne“ a stejný počet respondentů dopovědělo „nevím“. Součástí DÚSP je i „chráněné pracoviště“, které nabízí přiměřené pracovní uplatnění klientů DÚSP, někteří klienti jsou zaměstnáni v DÚSP- vykonávají pomocné práce v kuchyni, v prádelně. Pro budoucí moţné budoucí uplatnění na trhu práce je ale nutné, aby se klienti více zapojovali do pracovních aktivit mimo zařízení, kde by získali potřebné pracovní dovednosti, které pro budoucí zaměstnání budou potřebovat a které při práci uplatní. Důleţité také je, aby zvládali pracovní morálku, pracovní kázeň (pravidelné docházení do práce, odpovědnost, pracovní výkonnost aj.).

Otázka č. 19: Myslíte si, ţe všichni vaši klienti potřebují trvalou ústavní péči? Moţnosti Určitě ano Spíše ano odpovědí 13 22 Počet odpovědí Tab. 21: Vyhodnocení otázky č. 19

Spíše ne

Ne

Nevím

27

6

4

37%

40% 35%

31%

30% 25% 20%

18%

15% 10%

Celkem odpovědí 72

8%

5% 0%

Graf 18: Vyhodnocení otázky č. 19 v procentech

72

6%

Určitě ano Spíše ano Spíše ne Ne Nevím

Graf nám jasně ukazuje, ţe nejvíce respondentů (37%) si myslí, ţe „spíše ne“ klienti potřebují trvalou ústavní péči. 31% dotazovaných se přiklání k moţnosti, ţe „spíše ano“. 18% respondentů si myslí, ţe „určitě ano“. Nejméně jsou zastoupeny odpovědi „ne“ a to v 8% a „nevím“ a to v 6%. Z výsledků je patrné, ţe z pohledu zaměstnanců ne všichni klienti potřebují trvalou ústavní péči, mohli by vyuţívat i jiný typ sociální sluţby (denní stacionáře, týdenní stacionáře apod.). Řada klientů by mohla bez problémů ţít v rodině, rodiče jsou ale různí, z rozdílného sociálního prostředí, nemají zájem o klienta z různých důvodů, nemohou se o klienta starat, o některých se ani neví, jsou nezvěstní. I přesto, ţe zařízení nabízí denní různé druhy pobytu (denní, týdenní, celoroční), tak v současné době z celkového počtu 154 klientů vyuţívá 144 klientů celoroční (trvalý) pobyt, tzn., ţe zařízení je pro tyto klienty náhradním domovem. Pouze 10 klientů je v zařízení v týdenním pobytu. Někteří klienti jsou natolik sociálně znevýhodnění, ţe nemohou vyuţívat jiných neţ pobytových sociálních sluţeb.

Otázka č. 20: Co by se podle Vašeho názoru v péči o klienta v zařízení mělo zlepšit, popř. změnit a co je naopak na stávajícím systému pozitivní? Vyjádření

Vyjádřilo se

Nevyjádřilo se

Celkem dotazníků

Počet odpovědí

65

7

72

Počet odpovědí v

90 %

10 %

100 %

% Tab. 22: Vyhodnocení otázky č. 20 Diskuse: Tato předposlední otázka byla formulována jako otevřená a respondenti zde mohli vyjádřit svůj osobní názor na to, co by se mohlo v péči o klienta v zařízení zlepšit, popř. změnit a co je naopak na stávajícím systému pozitivní. Podobně jako u předchozí otázky, tak i u této otázky nevyjádřilo svůj názor všech 72 respondentů. Z odpovědí jsem vytvořila krátké shrnutí, které je pro můj výzkum přínosné. Odpovědi na to, co by se mělo změnit nebo zlepšit, obsahovala nejčastěji následující stanoviska:  více výchovných pracovníků z důvodu, aby ke klientům mohl být uplatňován větší individuální přístup 73

 zvýšit počet kvalifikovaných pracovníků – hlavně muţů, kteří ve výchově klientů/dětí chybí  zlepšit komunikaci a spolupráci mezi pracovníky a odborným personálem  více zapojovat klienty do pracovního procesu mimo zařízení  zlepšit prostředí pro autistické děti (vytvořit rodinné buňky pro klienty s autismem, malý počet klientů v této buňce)  zlepšit spolupráci s rodinou  zlepšit návštěvy odborných lékařů (častější návštěvy, pravidelné konzultace aj.)  moţnost většího výběru jídla (obědy a večeře) Odpovědi na druhou část otázky – co je stávajícím systému pozitivní - obsahovaly nejčastěji následující názory:  pestrá nabídka zájmových krouţků a aktivit  kvalitní hmotné zabezpečení  komplexní péče (péče logopedická, rehabilitační, lékařská apod.)  dostatek moţností kulturního vyţití  vkusně, vhodně a moderně vybavené prostředí rodinné buňky  moţnosti vzdělávání (individuální vzdělávání v rodinných buňkách, součástí zařízení je i základní škola speciální a praktická škola, večerní škola)  klienti s těţkým zdravotním postiţením zde mají zajištěnou veškerou péči  nabídka sportovních aktivit a moţnosti sportovního vyţití  klienti zde mají řád a systém, který pro svůj rozvoj potřebují  klienti zde mají to, co děti bez postiţení mnohdy v normálních rodinách mít nemohou (nadstandardní vybavení jak pokojů, tak i celé rodinné buňky, několikrát v roce jezdí na tuzemské i zahraniční rekreace aj.)  profesionální péče, kterou jim jejich (mnohdy nefunkční a sociálně slabé rodiny) nikdy nezajistí Z odpovědí je zřejmé, ţe z pohledu zaměstnanců je zapotřebí, aby v zařízení došlo ke změnám a ke zlepšení, které povedou k tomu, ţe péče a podpora, která je klientům v zařízení zajišťována a poskytována, bude kvalitnější a tím pádem pro jeho rozvoj a ţivot i přínosnější.

74

Otázka č. 21: Uveďte Váš názor na ústavní péči (její výhody a nevýhody) Vyjádření

Vyjádřilo se

Nevyjádřilo se

Celkem dotazníků

Počet odpovědí

55

17

72

Počet odpovědí v %

76%

24%

100%

Tab. 23: Vyhodnocení otázky č. 21 Diskuse: Poslední otázka dotazníkového šetření byla také otevřená a zjišťovala názor respondentů na ústavní péči, na její výhody a nevýhody. Na tuto otázku odpovědělo 51 respondentů, jejich ţ odpovědi nebyly jednoslovné. Ze všech odpovědí bylo vytvořeno následující shrnutí: Výhody ústavní péče:  ulehčují ţivotní situaci rodinám, kteří nezvládají péči o postiţené dítě  o klienta je postaráno 24 hodin denně  setkávání se s lidmi s podobným postiţením  zajištění nejen základních potřeb, ale i výchovy a vzdělávání  vytváření náhradního rodinného prostředí pro klienty, kteří nemají rodinu ani příbuzné, kteří by o¨se o ně mohli starat  hmotné zabezpečení Nevýhody ústavní péče:  sociální izolace  citová deprivace (zejména u menších dětí)  nedostatek soukromí  stereotyp  střídající se personál  nedokáţe nahradit funkční rodinu  pozdější nízká moţnost začlenění do společnosti  chybí citová pouta jako v rodině  vícelůţkové pokoje Z těchto odpovědí jasně vyplývá, ţe ústavní péče má své výhody i nevýhody. Největší nevýhodou ústavní péče je citová deprivace (zejména u menších dětí) a chybění citových pout, která existují mezi členy rodiny. Ţádná jiná instituce nedokáţe vytvořit 75

podobné a tak potřebné citové zázemí a pocit lásky jako rodina. V současné době je ale moţné pozorovat, ţe přibývá rodin, které emocionální funkci (z důvodu rozvodů, zaneprázdněnosti, honby za kariérou atd.) plní jen s velkými obtíţemi, resp. neplní takřka vůbec.

4.4 Závěry šetření Cílem výzkumného šetření bylo zjistit roli zařízení sociálních sluţeb v ţivotě osob s mentálním postiţením, přiblíţit problematiku péče a podpory v zařízeních sociálních sluţeb u jedinců s mentálním postiţením, podat obraz o poskytované péči a podpoře klientům s mentálním postiţením a ukázat tak reálný pohled jak můţe i podpora v zařízení sociálních sluţeb kvalitně pomáhat v rozvoji jejich osobnosti a v začleňování do společnosti. K dosaţení cíle byly stanoveny čtyři hypotézy, které byly ověřovány u zaměstnanců DÚSP Černovice a to z pohledů vychovatelů, zdravotníků a pracovníků v sociálních sluţbách, kteří se podílejí na péči o klienty. Získané výsledky dotazníkového šetření byly analyzovány a komentovány. Hypotéza H1: Zařízení sociálních sluţeb můţe být dobrým prostředím pro optimální rozvoj osobnosti a dosahování vysoké kvality ţivota lidí s MP. Tato hypotéza byla potvrzena. Výzkumné šetření prokázalo, ţe zařízení sociálních sluţeb můţe být dobrým prostředím pro optimální rozvoj osobnosti a dosahování vysoké kvality ţivota lidí s MP. Většina respondentů volila kladné odpovědi a pouze malé procento volilo odpovědi spíše záporné nebo neutrální. Díky tomu, ţe zařízení nabízí péči, která zahrnuje facilitační programy, ošetřovatelskou a rehabilitační péči, vzdělávání v základní škole speciální a praktické škole, terapeutickou péči (logopedii, fyzioterapii, ergoterapii, arteterapii, muzikoterapii aj.), profesní přípravu a zaměstnání v chráněném pracovišti, v provozu ústavu, ve městě, u soukromých firem, večerní školu, zájmovou činnost, kulturní a sportovní vyţití, rekreační pobyty, je moţné potvrdit výše uvedenou hypotézu. Významným faktorem jsou také zaměstnanci, kteří ke klientům přistupují spíše jako rodiče, kamarádi. V neposlední řadě je také nutné zdůraznit snahu zařízení o začleňování klientů do běţného ţivota. 76

Hypotéza H2: V podmínkách zařízení sociálních sluţeb mají klienti moţnost rozvoje v oblastech týkajících se běţného způsobu ţivota. Tato hypotéza byla potvrzena Výzkumné šetření potvrdilo, ţe v podmínkách zařízení sociálních sluţeb mají klienti moţnost rozvoje v oblastech týkajících se běţného způsobu ţivota. Převáţná většina respondentů volila kladné odpovědi, pouze malé procento volilo spíše záporné odpovědi. V zařízení se usiluje o zapojení klientů do běţného ţivota nebo alespoň částečné přiblíţení se s ohledem na sníţený stupeň soběstačnosti. V jednotlivých rodinných buňkách se pracovníci snaţí o začlenění klientů do běţného ţivota s odpovídající mírou podpory a s ohledem na jejich individuální schopnosti prostřednictvím rozvoje jejich dovedností a schopností (v oblasti péče o vlastní osobu, v činnostech spojených s chodem domácnosti, formou celoţivotního vzdělávání, v činnostech rozvoje pracovních dovedností, vyuţívání volného času), prostřednictvím rozvoje spolupráce s jinými organizacemi, které mohou přispět a podpořit integraci klientů do společnosti (zapojováním klientů do aktivit mimo zařízení - sportovní, zábavní aj.). Snaţí se o začlenění vyuţíváním místně dostupných sluţeb a zdrojů (kadeřník, zubař, knihovna, pošta, obchody, kino, k výletům vyuţívají prostředky hromadné dopravy – vlak, autobus). Hypotéza H3: Současná podpora v zařízeních sociálních sluţeb umoţňuje klientům účast na procesu rozhodování. Tato hypotéza byla potvrzena. Při výzkumném šetření bylo prokázáno, ţe současná podpora v zařízeních sociálních sluţeb umoţňuje klientům účast na procesu rozhodování. Převáţná část respondentů volila kladné odpovědi, i kdyţ ne s určitým tvrzením, ale spíše ano, opačný názor mělo malé procento dotazovaných. Je důleţité nejen z hlediska rozvoje osobnosti klienta, ale z hlediska jejich dalšího ţivota (integrace), aby se učili rozhodovat sami o sobě, přijímat odpovědnost za svá rozhodnutí. Z pohledu zaměstnanců je klientům ponechán prostor pro to, aby si sami mohli rozhodovat o vlastní osobě, o osobních záleţitostech. Míra toho, jak se klient na procesu rozhodování podílí je ovšem ovlivněna stupněm postiţení klienta.

77

Hypotéza H4: Více neţ polovina respondentů se domnívá, ţe podpora a péče poskytovaná v zařízení sociálních sluţeb v mnohém odpovídá svou kvalitou podpoře a péči poskytované v rodině. Tato hypotéza byla potvrzena. Výzkumné šetření potvrdilo, ţe z pohledu zaměstnanců podpora a péče poskytovaná v zařízeních sociálních sluţeb v mnohém odpovídá podpoře a péči poskytované v rodině. Většina respondentů volila kladné odpovědi a pouze malé procento dotazovaných nedokázalo situaci posoudit. I přes to, ţe většina respondentů volila kladné odpovědi a pouze malé procento dotazovaných nedokázalo situaci posoudit, je více neţ jasné, ţe ţivot v zařízení sociálních sluţeb nemůţe nikdy nahradit ţivot v rodině. Pokud je však situace taková, ţe zařízení supluje rodinu, kterou klient nemá, je důleţité, aby se péče a podpora co nejvíce přiblíţili péči a podpoře, kterou dítě dostává v rodině. Péče se můţe přiblíţit péči rodinné zejména tím, ţe klienti mají v zařízení kvalitní hmotné zabezpečení, mají krásné bydlení, v maximální moţné míře je respektováno soukromí klientů, jsou podporováni v oblasti zájmů a volnočasových aktivit, je jim ponechán prostor k tomu, aby se mohli zabývat činností, která je baví, která jim působí radost. Snahou pracovníků je, aby se klienti v zařízení, v rodinných buňkách cítili jako doma a aby to v maximální moţné míře fungovalo jako doma.

78

Závěr Mentální retardace je stav, který není přechodný, ale provází člověka po celý ţivot. Mentální retardací se rozumí celkové sníţení intelektuálních schopností postiţeného, které vzniká v průběhu vývoje a je obvykle provázeno niţší schopností orientovat se v ţivotě. I přesto, ţe kaţdý jedinec s mentálním postiţením je individualita, lze u všech takto postiţených ve vetší či menší míře sledovat určité společné znaky, které jsou individuálně ovlivněny hloubkou a rozsahem celkového postiţení i postiţení jednotlivých sloţek psychiky. Jedinečnost a různost mentální retardace vede část autorů k názoru, ţe můţe být tolik druhů mentálně retardovaných osobností, s kolika se setkáme. V posledních desetiletích dochází k obrovským změnám v chápání problematiky mentální retardace. Namísto termínu „mentálně postiţený“ se přednostně pouţívá „člověk s mentálním postiţením“, čímţ upozorňujeme na fakt, ţe mentální postiţení není jedinou charakteristikou námi popisovaného jedince, ale tento jedinec je především člověk a má i svoji všední lidskou stránku a všechna lidská práva. Péče o mentálně postiţené je ve většině zemí zajišťována jednak státem, jednak činností nestátních organizací. Podíl obou sloţek i jejich vzájemných vztahů prošly a stále procházejí spletitým vývojem. Prostředkem ke zlepšení péče v zařízeních pro osoby s mentálním postiţením se stávají standardy kvality sociálních sluţeb, které popisují, jak by měla vypadat kvalitní sluţba. Ve standardech kvality sociálních sluţeb je kladen důraz na důstojnost, rozvoj nezávislosti a autonomie uţivatelů, jejich účast na běţném ţivotě v přirozeném sociálním prostředí a zejména respekt k jejich přirozeným i občanským právům. Jsou základním předpokladem plnohodnotného a svobodného ţivota uţivatelů sociálních sluţeb. Počátkem roku 2007 nabyl účinnosti zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách a jeho naplňování znamenalo přelom v poskytování sociálních sluţeb. Tyto změny se dotkly nejen poskytovatelů sociálních sluţeb, ale prakticky všech postiţených a z velké většiny i jejich rodin. Zákon přes všechny jeho známé i neznámé nedostatky přináší nový pohled na poskytování sluţeb znevýhodněným lidem, zejména lidem se zdravotním postiţením. Na rozdíl od starých právních úprav jasně formuluje, co je účelem poskytování sociálních sluţeb, a upravuje některé důleţité povinnosti poskytovatelů, které naplnění účelu výrazně napomohou. Zákon zjednodušeně řečeno stanovuje, ţe sociální sluţby musí být plánovány tak, aby byly zohledněny osobní

79

představy a potřeby uţivatelů sociální sluţby a aby jim sluţby umoţňovaly vést běţný způsob ţivota. DÚSP Černovice jako centrum sluţeb usiluje o cílený rozvoj a podporu klienta k dosaţení co nejvyšší kvality jeho ţivota. Východiskem pro naplnění cíle je diferenciální diagnostika, postupné zavádění systému ucelené rehabilitace v podmínkách náhradního domova, spolupráce s rodinou, odborná speciálně pedagogická, zdravotní a sociální péče. DÚSP v Černovicích nabízí pomoc handicapovaným, jejich rodinám i zařízením přímo pečujícím o jedince s mentálním postiţením, popřípadě s kombinovaným postiţením od 3 let věku v rámci České republiky. V zařízení je zaváděn systém ucelené rehabilitace. Cílem uceleného systému rehabilitace v DÚSP je dosáhnout stavu, kdy člověk s postiţením můţe plně rozvíjet všechny své schopnosti, saturovat potřeby a přiměřeně se společensky uplatnit. Posláním a hlavním cílem DÚSP je dosaţení co nejvyšší kvality ţivota klientů v zařízení a vytváření podmínek bezpečí i perspektivy pro handicapované a jejich blízké v regionu. Cílem diplomové práce je přinést reálný pohled na podporu a péči poskytovanou v zařízeních sociálních sluţeb, která je i v současné době, kdy dochází v této oblasti k výrazným změnám, často negativně hodnocena a poukázat na to, ţe zařízení sociálních sluţeb hraje stále významnou roli v ţivotě osob s mentálním postiţením. Výsledky výzkumného šetření prokázaly, ţe zařízení sociálních sluţeb můţe být dobrým prostředím pro optimální rozvoj osobnosti a dosahování vysoké kvality ţivota lidí s mentálním postiţením, pokud péče v zařízení poskytovaná odpovídá standardům kvality sociální péče, a ţe má v jejich ţivotě svůj specifický význam. Mnohým klientům nahrazuje rodinu a rodičům dětí s těţkým zdravotním postiţením pomáhá zvládat jinak velice náročnou ţivotní situaci. Je moţné říci, ţe sociální sluţba domov pro osoby se zdravotním postiţením má svoje opodstatněné místo na trhu sociálních sluţeb a pro určitou skupinu lidí s mentálním postiţením má velký význam. Z výsledků je také více neţ patrné, ţe řada mýtů a negativ, pro které je často celá řada zařízení kritizována, byla v konkrétním zařízení překonána. I přesto je však důleţité neusnout na vavřínech a podnikat další kroky směřující ke zkvalitnění poskytované péče a sluţeb, neboť poloţíme-li si ruku na srdce, tak je nutné si přiznat, ţe je stále co zlepšovat.

80

Shrnutí Diplomová práce se zabývala problematikou zařízení sociálních sluţeb pro jedince s mentálním postiţením. Hlavním cílem bylo zjistit význam těchto zařízení v ţivotě osob s mentálním postiţením, přiblíţit problematiku péče a podpory poskytované v zařízeních sociálních sluţeb u jedinců s mentálním postiţením a umoţnit reálný pohled na to, jak můţe tato podpora kvalitně pomáhat v rozvoji jejich osobnosti a v začleňování do společnosti. Práci tvořily dvě stěţejní oblasti. Jednalo se o teoretickou část, která byla tvořena třemi kapitolami. První kapitola pomocí zpracování a prezentace odborných zdrojů popisovala mentální retardaci a její klasifikační systémy. Součástí kapitoly je i charakteristika

osobnosti

jedinců

s

mentálním

postiţením

a

psychologická

charakteristika jedinců s tímto postiţením. Druhá kapitola se zaměřila na historii péče o osoby s mentálním postiţením od středověku aţ po současnost. Dále se věnovala zařízení sociálních sluţeb pro osoby s mentálním postiţením, zákonu o sociálních sluţbách a stručně byly popsány Standardy kvality sociálních sluţeb. Třetí kapitola byla věnována konkrétnímu zařízení sociálních sluţeb pro osoby s mentálním postiţením a popisuje historii zařízení od zaloţení po dnešní dobu, jeho poslání, cíle sluţby a komplexní péči. Praktickou část reprezentovala čtvrtá kapitola obsahující výzkumné šetření, které se uskutečnilo v Diagnostickém ústavu sociální péče Černovice.

81

Summary The Diploma thesis dealt with the issue of social care for individuals with mental disabilities. The main aim was to determine the importance of these facilities in the lives of people with intellectual disabilities, to approximate the issue of care and support provided by social service facilities for individuals with mental disabilities and enable the real look at how well this support can help to develop their personality and social inclusion . The work consisted of two fundamental areas. The first one was the theoretical part, which was comprised of three chapters. The first chapter described mental retardation and their classification systems with the aid of the compilation and presentation of expert sources. One part of this chapter is the personal characteristics of individuals with intellectual disabilities and psychological characteristics of individuals with this condition. The second chapter focuses on the history of care for people with mental disabilities from the Middle Ages to the present. Furthermore it attended to the social care services for people with mental disabilities, to the law of social services and The Standard of quality of social services was briefly described. The third chapter was devoted to a specific social care services for people with mental disabilities and it described the history of the device from the foundation to the present time, its mission, goals and comprehensive care services. Practical part was represented by the fourth chapter that contained the research examination, which took place in the diagnostic institution of social services for people with a mental disabilities in Černovice.

82

Literatura 1. BARTOŇOVÁ, M., BAZALOVÁ, B, PIPEKOVÁ, J. Psychopedie: Texty k distančnímu vzdělávání. 1. vyd. Brno: Paido, 2007. 150 s. ISBN 97-80-7315161-4. 2. ČADILOVÁ,V., JŮN, H., THOROVÁ, K. a kol. Agrese u lidí s mentální retardací a s autismem. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 248 s. ISBN 978-80-7367319-2. 3. ČERNÁ, M. a kol. Psychopedie. Speciální pedagogika osob s mentálním postiţením. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2008. 222 s. ISBN 978-80-246-1565-3. 4. EISOVÁ, A. Kapitoly z dějin psychopedie. Praha: SPN, 1983. 5. FISCHER, S., ŠKODA, J. Speciální pedagogika: Edukace a rozvoj osob se somatickým, psychickým a sociálním znevýhodněním. 1. vyd. Praha: TRITON, 2008. 205 s. ISBN 978-80-7387-014-0. 6. FRANIOK, P., KYSUČAN, J. Psychopedie: speciální pedagogika mentálně retardovaných. Ostrava: Ostravská univerzita, 2002. 57 s. ISBN 80-7042-247-5. 7. IRA, V. Speciální pedagogika: psychopedie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006. 20 s. 8. KOZLOVÁ, L. Sociální sluţby. 1. vyd. Praha: TRITON, 2005. s. 79. ISBN 807254-662-7. 9. KRAHULOCVÁ, B. a kol. Postiţený člověk v procesu senescence. Praha: Univerzita Karlova, 2002. 108 s. ISBN 80-7290-094-3. 10. KREJČÍŘOVÁ, O. Estetická výchova mentálně retardovaných. 1. vyd. Olomouc: Netopejr, 1998. 93 s. 11. KROUTILOVÁ, D., ČÁMSKÝ, P., SEMBDNER, J. Sociální sluţby: Tvorba a zavádění Standardů kvality poskytovaných sluţeb. Asociace poskytovatelů sociálních sluţeb ČR: 2009. 223 s. ISBN 978-80-254-3427-7. 12. KVAPILÍK, J., ČERNÁ, M. Zdravý způsob ţivota mentálně postiţených. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1990. 136 s. ISBN 80-201-0019-9. 13. LUDÍKOVÁ, L. a kol. Kombinované vady. 1.vyd. Olomouc, Univerzita Palackého, 2005. s 104. ISBN 80-244-1154-7. 14. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 83

352 s. ISBN 80-7367-002-X. 15. MATOUŠEK, O. Ústavní péče. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. 159 s. ISBN 80-85850-76-1. 16. MONATOVÁ, L. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. 2. rozš.vyd. Brno: Paido, 1998. 77 s. ISBN 80-85931-60-5. 17. MŰHLPACHR, P. Vývoj ústavní péče:filozoficko-historický pohled. Brno: MU, 2001. ISBN 80-210-2512-3. 18. PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. vyd. Brno: Paido, 2006a. 404 s. ISBN 80-7315-120-0. 19. PIPEKOVÁ, J. Osoby s mentálním postiţením ve světle současných edukativních trendů. 1. vyd. Brno: MSD, 2006b. 208 s. ISBN 80-86633-40-3. 20. PEŠATOVÁ, I., ŠVINGALOVÁ, D. Úvod do speciálně pedagogické a sociální problematiky. 1. vyd. Liberec: technická univerzita, 2005.125 s. ISBN 80-7083985-6. 21. PEŠATOVÁ, I., TOMICKÁ, V. Úvod do integrativní speciální pedagogiky. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita, 2007. 115 s. ISBN 978-80-7372-268-5. 22. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. 313 s. ISBN 80-244-1475-9. 23. RUISEL, I. Základy psychologie inteligence. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 184 s. ISBN 80-7178-425-7. 24. ŘÍČAN, P., KŘEJČÍŘOVÁ, D. a kol. Dětská klinická psychologie. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006.s.604. ISBN 80-247-1049-8. 25. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. s. 160. ISBN 978-80-247-1733-3. 26. ŠIŠKA, J. Mimořádná dospělost: edukace člověka s mentálním postiţením v období dospělosti. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 100 s. ISBN 80-246-0992-4. 27. ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace: vzdělávání, výchova, sociální péče. vyd. 3., aktualit. a přeprac. Praha: Portál, 2006. 187 s. ISBN 80-7367-060-7. 28. ŠVARCOVÁ, I. Základní otázky psychopedie. OV SPMP: Pelhřimov, 1999. 29. ŠVINGALOVÁ, D. Úvod do teorie a praxe psychopedie. 1. vyd. Liberec: TU, 2006. 138 s.ISBN 80-7372-042-6. 30. TOMICKÁ, V., ŠVINGALOVÁ, D. Vybrané kapitoly k integraci ve školství. vyd. 2. opravené. Liberec: Technická univerzita, 2002. 73 s. ISBN 80-7083-6571. 84

31. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha: Portál, 2004. 872 s. ISBN 80-7178-802-3. 32. VALENTA, M., MÜLLER,O. Psychopedie: teoretické základy a metodika 2. vyd. Praha: Parta, 2004. 443 s. ISBN 80-7320-063-5. 33. VALENTA, M., MÜLLER,O. Psychopedie: teoretické základy a metodika vyd. 3 doplněné a upravené. Praha: Parta, 2007. 386 s. ISBN 978-80-7320-099-2. 34. VANČURA, J. Zkušenost rodičů dětí s mentálním postiţením. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. 151 s. ISBN 978-80-87029-14-5. 35. VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika: integrace školní a sociální. 2. vyd. Brno: Paido, 2004. s. 463. ISBN 80-7315-071-9. 36. VOJTKO, L. Postiţený člověk v dějinách. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. 48 s. 37. ZVOLSKÝ, P. a kol. Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum, 2003. 206 s. ISBN 80-7184-203-6.

Zákony, vyhlášky, dokumenty Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách (sociální zákon) Standardy kvality sociálních sluţeb. Praha: MPSV, 2003. ISBN 80-86552-67-5. Zavádění kvality sociálních sluţeb do praxe: Průvodce poskytovatele. Praha: MPSV, 2003. ISBN 80-86552-66-7.

Internetové zdroje Základní info. Klasifikace mentální retardace [online]. c 2002 – 2009. [Citováno 30.9.2009]. Dostupné na WWW: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=623) DURECOVÁ, K. Rozlišení problematiky duševní nemoci a mentálního postiţení [online].[Citováno 30.9.2009]. Dostupné na WWW : Průvodce zákonem o sociálních sluţbách [online].[Citováno 5.10.2009]. Dostupné na WWW: http://www.lorm.cz/cs/hluchoslepi/pruvodce-zakonem-o-socialnichsluzbach.php Stručný průvodce zákonem o sociálních sluţbách. [online][Citováno 5.10.2009] Dostupné na WWW: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3222/zlom170x170web.pdf

85

Projekt Euthanasie AKCE REINHARD: [online].[Citováno.7.10.2009]. Dostupné na WWW: http://reinhard.mysteria.cz/euthanas.html Historie diagnostického ústavu a zámku [online].[Citováno 2009]. Dostupné na WWW: http://web.telecom.cz/dusp-cernovice/historie.htm. Diagnostický ústav sociální péče Černovice [online]. [Citováno. 30.9.2009]. Dostupné na WWW: ) Informační servis DÚSP Černovice [online].[Citováno 30.9.2009]. Dostupné na WWW: http://web.telecom.cz/dusp-cernovice/informace.htm . Výchovná a vzdělávací činnost [online].[Citováno 30.9.2009]. Dostupné na WWW : http://web.telecom.cz/dusp-cernovice/vychova.htm. Zdravotní a rehabilitační péče [online].[Citováno 30.9.2009]. Dostupné na WWW: http://web.telecom.cz/dusp-cernovice/pece.htm. Zpráva o činnosti hospodaření za rok 2008 [online].[Citováno 10.10.2009]. Dostupné na WWW: http://web.telecom.cz/dusp-cernovice/dokumenty/rozbor08.pdf NĚMEC, J., ŠEDINOVÁ, P. Doporučení ke zpracování diplomové (bakalářské) práce [online]. Leden 2006. Dostupné na WWW: http://www.ped.muni.cz/wlib/informace/..%5Cinformace%5CDPaBP.pdf

86

Seznam tabulek a grafů Seznam tabulek Tab. 1: Návratnost dotazníků Tab. 2: Návratnost dotazníků v % Tab. 3: Vyhodnocení otázky č. 1 Tab. 4: Vyhodnocení otázky č. 2 Tab. 5: Vyhodnocení otázky č. 3 Tab. 6: Vyhodnocení otázky č. 4 Tab. 7: Vyhodnocení otázky č. 5 Tab. 8: Vyhodnocení otázky č. 6 Tab. 9: Vyhodnocení otázky č. 7 Tab. 10: Vyhodnocení otázky č. 8 Tab. 11: Vyhodnocení otázky č. 9 Tab. 12: Vyhodnocení otázky č. 10 Tab. 13: Vyhodnocení otázky č. 11 Tab. 14: Vyhodnocení otázky č. 12 Tab. 15: Vyhodnocení otázky č. 13 Tab. 16: Vyhodnocení otázky č. 14 Tab. 17: Vyhodnocení otázky č. 15 Tab. 18: Vyhodnocení otázky č. 16 Tab. 19: Vyhodnocení otázky č. 17 Tab. 20: Vyhodnocení otázky č. 18 Tab. 21: Vyhodnocení otázky č. 19 Tab. 22: Vyhodnocení otázky č. 20 Tab. 23: Vyhodnocení otázky č. 21

Seznam grafů Graf 1: Vyhodnocení otázky č. 1 v procentech Graf 2: Vyhodnocení otázky č. 2 v procentech Graf 3: Vyhodnocení otázky č. 3 v procentech Graf 4: Vyhodnocení otázky č. 4 v procentech Graf 5: Vyhodnocení otázky č. 5 v procentech 87

Graf 6: Vyhodnocení otázky č. 6 v procentech Graf 7: Vyhodnocení otázky č. 7 v procentech Graf 8: Vyhodnocení otázky č. 8 v procentech Graf 9: Vyhodnocení otázky č. 9 v procentech Graf 10: Vyhodnocení otázky č. 10 v procentech Graf 11: Vyhodnocení otázky č. 11 v procentech Graf 12: Vyhodnocení otázky č.12 v procentech Graf 13: Vyhodnocení otázky č. 13 v procentech Graf 14: Vyhodnocení otázky č. 14 v procentech Graf 15: Vyhodnocení otázky č. 16 v procentech Graf 16: Vyhodnocení otázky č. 17 v procentech Graf 17: Vyhodnocení otázky č. 18 v procentech Graf 18: Vyhodnocení otázky č. 19 v procentech

88

Seznam příloh Příloha č. 1: Dotazník pro zaměstnance

89

Příloha č. 1: Dotazník pro zaměstnance DÚSP Černovice 1. Jste? a) Ţena b) Muţ 2. Jaký je Váš věk? a) 18 -25 let b) 26 – 36 let c) 37 – 48 let d) 49 – 56 let e) 57 a více let 3. Jaké je Vaše nejvyšší dokončené vzdělání? a) Základní b) Středoškolské c) Vyšší odborné d) Vysokoškolské 4. Jak dlouho pracujete v tomto zařízení? a) Do 5 let b) 6 – 10 let c) 11 – 20 let d) 21 let a více 5. Jaké je Vaše pracovní zařazení? a) Zdravotní sestra b) Sanitárka c) Pracovník v sociálních sluţbách d) Vychovatel/ka e) Jiné (napište jaké)……………………………………………………….. 6. Domníváte se, ţe je v zařízení kladen dostatečný důraz na začleňování klientů do běţného ţivota? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nedokáţu posoudit

7. Napomáháte klientům k tomu, aby u nich nedocházelo k sociální izolaci? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nedokáţu posoudit 8. Podporujete volnočasové aktivity klientů vaší rodinné buňky? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nevím 9. Domníváte se, ţe pro optimální rozvoj osobnosti a vysokou kvalitu ţivota klienta je důleţitý profesionální přístup a spolupráce všech pečujících osob? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nevím 10. Myslíte si, ţe klienti dostávají dostatečný prostor a podporu k tomu, aby se mohli rozvíjet v oblasti sociálních dovedností (sebeobsluha, soběstačnost, samostatnost apod.)? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nevím 11. Jsou klienti zapojování do činností souvisejících s chodem domácnosti (mytí nádobí, příprava jídla, úklid apod.)? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne

12. Podílejí se klienti na procesu rozhodování o jejich osobních záleţitostech (volba jídla, moţnost sledování TV, moţnost vybavení pokoje apod.)? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nevím 13. Myslíte si, ţe by klienti měli ţít v rodině, i kdyţ není schopna zajistit všechny jeho potřeby? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nevím 14. Domníváte se, ţe péče a podpora poskytovaná v zařízení odpovídá v mnohém péči a podpoře poskytované v rodině? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nedokáţu posoudit 15. Jak se snaţíte ţivot v rodinné buňce přiblíţit ţivotu v rodině? ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. .................................................................................................................................

16. Kolik klientů z vaší rodinné buňky má rodinu, která o něj projevuje zájem? Počet klientů v rodinné buňce: ……… Počet klientů, o které rodina projevuje zájem:………………… Jak rodina zájem projevuje: ……………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………… ……………………………………………… 17. Je struktura dne klienta přizpůsobena reţimu všedního dne osob v běţné populaci? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nevím 18. Myslíte si, ţe jsou klienti v zařízení dostatečně připravováni pro moţné budoucí uplatnění na trhu práce? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nevím 19. Myslíte si, ţe všichni vaši klienti potřebují trvalou ústavní péči? a) Určitě ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne e) Nevím

20. Co by se mohlo podle Vašeho názoru v péči o klienta v zařízení zlepšit, popř. změnit a co je naopak na stávajícím systému péče pozitivní? ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ................................................................................................................................. ............................................................ 21. Uveďte

Váš

názor

na

ústavní

péči

(její

výhody

a

nevýhody)

…………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………