Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Rozhlasová reportáž: Problematika výuky Mediální výchovy na českých školách Radio report: The issue of teaching the Media education at Czech schools Bakalářská práce Vít Hofman

Brno 2014

1

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 19.5. 2014 ………………………………………… Vít Hofman 2

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval vedoucímu bakalářské práce Mgr. Janu Součkovi za čas, který věnoval této práci, za ochotu, podnětné připomínky i za jeho schovívavost. Děkuji také zaměstnancům Českého rozhlasu za spolupráci a své rodině, spoluţákům a přátelům za podporu. 3

Anotace Tato bakalářská práce zkoumá rozhlasovou ţurnalistiku a ţánr rozhlasová reportáţ. V teoretické části práce je vymezen, popsán a teoreticky zasazen ţánr rozhlasová reportáţ a také teoreticky vymezeno a popsáno téma práce – mediální výchova. Teoretická část se také věnuje postupu a technologii tvorby rozhlasové reportáţe z metodologického hlediska. Součástí této bakalářské práce je vlastní rozhlasová reportáţ zaměřená na téma problematiky výuky mediální výchovy na českých školách včetně sebereflexe tohoto produktu. Klíčová slova: rozhlasová ţurnalistika, rozhlasová reportáţ, montáţ, mediální výchova, český rozhlas, tvůrčí práce

Annotation This bachelor thesis examines radio journalism and the genre of radio reports. In the theoretical part is defined, described and theoretically set genre radio reports and theoretically defined and described the topic of practical work - media education. The theoretical part is also engaged in the process and technology of making radio reports from the methodological point of view. A part of this bachelor thesis is also radio report focused on the issue of teaching Media education subject in Czech schools, including self-reflection of this media product. Keyword: radio journalism, radio reports, montage, media education, Czech Radio, creative work

4

1. Obsah 1.

Obsah .................................................................................................................................. 5

2.

Úvod .................................................................................................................................... 7

3.

Rozhlas jako prostředek komunikace ................................................................................. 7

4.

Teoretické vymezení ţánru reportáţ ................................................................................... 9

5.

Teoretické zasazení reportáţe v kontextu rozhlasové ţurnalistiky ................................... 10

6.

Vývoj reportáţe v historickém kontextu ........................................................................... 11

7.

Vyuţití rozhlasové reportáţe v praxi současných médií................................................... 12 7.1.

Reportáţ z pohledu šéfredaktora stanice ................................................................... 14

8.

Úloha reportéra v reportáţi ............................................................................................... 15

9.

Český rozhlas .................................................................................................................... 16 9.1.

Historie českého rozhlasu .......................................................................................... 16

9.1.1.

Počátky rozhlasového vysílání ........................................................................... 17

9.1.2.

Dvacátá léta ........................................................................................................ 17

9.1.3.

Třicátá léta .......................................................................................................... 18

9.1.4.

Léta 1939 – 1945 ................................................................................................ 18

9.1.5.

Od konce druhé světové války k éře komunismu .............................................. 18

9.1.6.

Renesance rozhlasu ............................................................................................ 19

9.1.7.

Období normalizace ........................................................................................... 19

9.1.8.

Formování rozhlasu ve svobodném státu ........................................................... 19

9.2.

Český rozhlas Plus a pořad Zaostřeno ....................................................................... 21

9.2.1. 10.

Zaostřeno ............................................................................................................ 22

Metodologická část ....................................................................................................... 22

10.1.

Problematika ţánru: Reportáţ vs. montáţ ............................................................. 22

10.2.

Reportáţ jako tvůrčí postup ................................................................................... 23

10.3.

Montáţ ................................................................................................................... 24

5

10.4.

Rozhovor ................................................................................................................ 25

10.5.

Příprava a tvorba reportáţe z hlediska metodologie .............................................. 25

11.

Mediální výchova .......................................................................................................... 27

11.1.

Mediální výchova v minulosti ............................................................................... 28

11.2.

Mediální gramotnost .............................................................................................. 28

11.3.

Legislativní ukotvení: RVP pro základní školy a pro gymnázia ........................... 29

12.

Tvůrčí část ..................................................................................................................... 30

12.1.

Reportáţ a cílové médium Český rozhlas .............................................................. 30

12.2.

Příprava mediálního produktu................................................................................ 31

12.3.

Námět ..................................................................................................................... 32

12.4.

Scénář ..................................................................................................................... 32

12.5.

Střih ........................................................................................................................ 34

12.6.

Rozhovory, zvuky a jejich natáčení ....................................................................... 34

13.

Autorská sebereflexe ..................................................................................................... 34

14.

Závěr.............................................................................................................................. 36

15.

Seznam pouţité literatury .............................................................................................. 37

15.1. 16.

Internetové zdroje .................................................................................................. 38

Jmenný rejstřík .............................................................................................................. 40

Celkový počet slov: 10 670 (Od Úvodu do konce Závěru) Rozsah tvůrčí části: 18 minut 53 vteřin

6

2. Úvod Ústředním tématem této bakalářské práce je rozhlasová reportáţ1, která je zpracována nejen teoreticky ale také prakticky. Na téma rozhlasová reportáţ volně navazují i další témata (např. rozhlasové vysílání, Český rozhlas a jeho historie), která v jednotlivých částech teoreticky vymezuji a popisuji. Ve své práci se zaměřuji i na způsob tvorby rozhlasové reportáţe – zejména se na to, jak se reportáţ pořizuje, a jaké metody tvůrčí práce se při její výrobě uplatňují. Srovnávám také teoretické vymezení pojmu reportáţ s běţně s běţně pouţívanou rozhlasovou praxí. Má bakalářská práce si stanovuje celkem dva základní cíle – praktický a teoretický. Praktickým cílem práce je výroba vlastní rozhlasové reportáţe s tématem problematiky mediální výchovy. Teoretickým cílem práce je vymezení ţánru rozhlasová reportáţ, jeho zasazení do kontextu mediálního prostředí a teoretické ukotvení s ohledem na současnou rozhlasovou praxi i jeho historický vývoj. Současně se ve své bakalářské práci zabývám tématem mediální výchovy, které je stěţejním tématem přiloţené rozhlasové reportáţe. Mediální výchovu zasazuji do kontextu legislativního rámce a za pouţití odborné literatury tento termín teoreticky vymezuji. V autorské sebereflexi a teoreticky zmapované tvůrčí části se věnuji průběhu pořizování natočené rozhlasové reportáţe. Součástí bakalářské práce je mediální produkt - rozhlasová reportáţ, která je teoreticky zacílena na pořad Zaostřeno stanice Českého rozhlasu Plus. Český rozhlas Plus je jednou z minoritního počtu rozhlasových stanic, která ve svém spektru vysílá rozhlasovou reportáţ a věnuje jí výraznější časový úsek (pořad Zaostřeno má zhruba dvacetiminutovou stopáţ). Svou práci jsem proto konzultoval s dramaturgem pořadu Zaostřeno Václavem Pešičkou.

3. Rozhlas jako prostředek komunikace Rozhlas je prostředkem mediální komunikace, která je masově2 šířena svým příjemcům posluchačům. Stejně tak jako tisk nebo televizi můţeme rozhlasovou ţurnalistiku rozdělit do dvou základních kategorií na zpravodajství a publicistiku. Specifikem rozhlasu jsou omezené

1

Z latinského reporto – přenášeti zprávu, angl. report = zpráva) Masová komunikace „ je definována jako proces přenosu sdělení od komunikátora k adresátovi, přičemţ komunikátorem je komplexní organizace zaměstnávající profesionální komunikátory a uţívající specializované technologie k výrobě vysoce standardizovaných sdělení určených pro rozsáhlé, nesourodé a disperzní publikum.“ (Reifová & kolektiv, 2004, s. 100) 2

7

moţnosti šíření jeho mediálního obsahu. Jediné, co můţe rozhlas vysílat (potaţmo posluchač přijímat) je zvuk. Šíření rozhlasových vln neumoţňuje tento zvuk doplnit obrazem ani textem (vyjma RDS3). „Rozhlasovou cestou moţno zprostředkovávat pouze ty obsahy, které lze transformovat do zvukové podoby, šířit a přijímat zvukově sluchovým kanálem, anebo které je moţné přímo nebo nepřímo tímto způsobem zhmotnit a vyjádřit.“ (Perkner, Slovák, 1986, s. 27) Rozhlasové vysílání neumoţnuje uplatnit neverbální komunikaci, která příjemci usnadňuje sdělení pochopit. Z toho důvodu je třeba specificky volit výrazové prostředky tak, aby posluchači zcela nahradily chybějící komunikační kanály. V televizní ţurnalistice můţe mít lidská řeč vyšší rychlost neţ v rozhlasovém vysílání, protoţe je doprovázena obrazem. Lidské oko je vnímavější neţ lidský sluch a v televizi má divák navíc šanci částečně odezírat ze rtů a domyslet si kontext díky neverbální komunikaci. „Jak ukazují psychologické výzkumy vnímacích procesů, kapacita sluchové percepce je méně rozměrná neţ kapacita zrakového vnímání.“ (Perkner, Slovák, 1986, s. 28) K šíření sdělení rozhlasovou (resp. zvukovou či sluchovou) formou existuje jen několik prostředků. Základním prostředkem je lidská řeč, k dalším prostředkům můţeme zařadit hudbu, okolní ruchy, šum a podob. Ne všechny zvuky jsou však aplikovatelné pro rozhlasové vysílání a řada rozhlasových ţánrů se snaţí eliminovat různé ruchy a šumy. „V tomto bodě je však třeba odkázat k základním pravidlům rozhlasové reportáţe, v níţ naopak zvuková charakteristika prostředí – tedy právě onen hluk, vytváří ţivou, autentickou kulisu dění a jasně jej určuje. (Hanáčková, 2010, s. 102) Hudba dle Perknera a Slováka (Perkner, Slovák, 1986) dokáţe posluchači předat sdělení jen ve velmi omezené formě, lze ji však velmi dobře vyuţít pro zprostředkování estetických či emocionálních hodnot. Hudby lze vyuţít k různým předělům, jinglům4, či jinému narušení jinak souvislého zvukového toku. „V poslední době se hudby vyuţívá hlavně k vytváření přitaţlivého půdorysu, kulisového hudebního toku, vhodného k zařazování kratších slovesných vstupů.“ (Perkner, Slovák, 1986, s. 28) Lidská řeč (mluvené slovo) je nejširším vyjadřovacím prostředkem rozhlasové ţurnalistiky. Umoţnuje zprostředkovat posluchači sdělení a obsahy. Nejsilnějšího působení vjemu lze dosáhnout dokonalou rétorikou - zejména správnou artikulací, správnou skladbou vět či 3

Radio Data Systém – systém přenášející doplňkové informace k vysílání (např. název stanice, název přehrávané skladby, dopravní informace). 4 Jingle – z angličtiny cinkot. „[…] nápadný, charakteristický, zpravidla několikasekundový hudební nebo jiný akustický signál, který posluchače upozorňuje na vysílání určité rozhlasové stanice nebo zahájení vysílání pravidelného pořadu.“ (Maršík, 1999, s. 15)

8

souvětí, důrazem při výslovnosti, správnou technikou dýchání a podob. Rozhlasová ţurnalistika klade oproti televizní ţurnalistice na moderátora (případně reportéra) větší nároky na správný hlasový projev. Sluch je smysl, který je náročnější na pozornost. Sluch však posluchači umoţňuje zapojit více fantazie při příjmu sdělení. Reálná situace či událost popisovaná prostřednictvím rozhlasu připouští volnější interpretaci, neţ stejná situace či událost zachycená obrazově. V dnešní době chtějí lidé informace získávat rychle. Nechtějí na informace čekat a chtějí k nim přistupovat v čase, který jim vyhovuje. Totéţ platí, pokud se chtějí bavit. Tyto důvody vedly k tomu, ţe se rádio odsunulo do pozadí a jako prostředek masové komunikace jej nahradily na pozornost méně náročné kanály – televize a internet. Rádio se stalo dnes spíše kulisou, kterou posloucháme při práci nebo v autě. Rozhlas bojuje o posluchače a je důleţité, aby byl schopen udrţet jeho pozornost. „Čas věnovaný poslechu rozhlasového vysílání tedy není totoţný se soustředěným vjemem. Tato skutečnost pak dává jasná pravidla pro rozhlasovou práci s jazykem.“ (Motal a kolektiv, 2012, s. 90). Účinku udrţení pozornosti dosáhneme, vyhne-li se moderátor dlouhým monologům, nebo pokud je naruší jiným zvukovým vjemem (např. jinglem). „Rozhlasový ústní projev patří sice s novinovým psaným projevem do jedné stylové skupiny – publicistické – a má s ním hlavní rysy společné, ale na rozdíl od novin vyţaduje větší přehlednost, přesvědčivost, spontánnost a ohled na prchavost rozhlasového slova.“ (Perkner, Slovák, 1986, s. 31)

4. Teoretické vymezení žánru reportáž Rozhlasová reportáţ je specifický ţánr, který stojí na pomezí mezi zpravodajstvím a publicistikou. Lze říci, ţe reportáţ v sobě obsahuje prvky zpravodajství i publicistiky, neboť reportér posluchači předává nejen faktická sdělení, ale také subjektivně popisuje okolní děj a prostředí. Reportér musí současně dbát i o co nejrealističtější popis a o zachování objektivity. Maršíkův Výběrový slovníček charakterizuje reportáţ jako metodu rozhlasové ţurnalistické tvorby, která se uplatňuje zejména v různých publicistických formách, jakými jsou především reportáţní rozhovor a pásmo. Mezi tyto formy Maršík řadí také komentář a fejeton, které podle něj mohou taktéţ vyuţít reportáţního principu jako postupu tvorby. „Hlavní ţánrovou dominantou reportáţe je tedy autentičnost – bezprostřední ţurnalistické zachycení dějové linie události (princip hic et nunc = tady a teď), která je doplněna dalšími znaky – informativností (reportáţ musí vţdy přinést nové poznání, nová fakta a informace), dynamičností (typickou 9

pro sportovní reportáţ), dokumentárností, dějovostí […].“. (Maršík, 1999, s. 24) Mediální obsah rozhlasového vysílání je moţné šířit dvěma způsoby – ţivě nebo ze zvukového záznamu. Tyto formy se mohou i vzájemně prolínat či doplňovat, neboť můţeme ţivé vysílání doplnit archivní nahrávkou. Pro rozhlasovou reportáţ v původním významu bylo typické, ţe byla přenášena pouze ţivě. Později se v reportáţním ţánru začala uplatňovat montáţ jako forma tvůrčí práce, která umoţňuje reportáţní příspěvek dodatečně studiově upravit a sestříhat. „V současné rozhlasové reportáţní tvorbě je zřetelná tendence odklonu od náročných reportáţních projektů ke kratším repo útvarům – reportáţní zprávě, rozhovoru, vstupu a zkratce -, od reportáţe jako ţánru, k reportáţi jako metodě programové tvorby.“ (Maršík, 1999, s. 25) Podle Maršíkova Výběrového slovníčku se v historickém vývoji ţánru rozhlasová reportáţ vyčlenilo několik jejich typů. Podle Maršíka existuje: „a) komplexní (ucelená) reportáţ – zpravidla pokrývá časově a dějově ohraničenou událost (např. sportovní utkání), b) reportáţní zkratka – sestřih nejpodstatnějších úseků ucelené reportáţe (v nejzákladnější podobě reportáţní zpráva), c) reportáţní vstupy – dílčí pohledy na průběh události, umoţňující zachytit v různých časových intervalech její vývoj a okamţitý stav, d) koncipovaná reportáţ – vyuţívá autentický reportáţní materiál podle uměleckého nebo publicistického záměru (blíţí se pásmu), e) reportáţní rozhovor – typ publicistického rozhovoru, v němţ je dialog doplněn zvukovým obrazem události, jenţ nezastupitelně dokresluje výpověď dotazované osoby, f) tzv. hraná (rekonstruovaná) reportáţ – fiktivní útvar, připravený ve studiu ve stylizovaném zvukovém prostředí (uplatňuje se občas v pořadech s didaktickým zaměřením).“ (Maršík, 1999, s. 25)

5. Teoretické zasazení reportáže v kontextu rozhlasové žurnalistiky Rozhlasovou ţurnalistiku5 zpravidla rozdělujeme do dvou elementárních skupin – na zpravodajskou ţurnalistiku a na publicistickou ţurnalistiku. Zpravodajství se snaţí zachytit reálné, objektivní a nezkreslené informace a ty předat příjemci (posluchači) ve snadno 5

Maršík ve Výběrovém slovníčku uvádí, ţe rozhlasová ţurnalistika je „specifická rozhlasová tvůrčí činnost (a výsledky této činnosti), jejímţ úkolem je informovat posluchače o aktuálním nebo zajímavém dění ve společnosti, toto dění dokumentovat a hodnotit[…]. (Maršík, 1999, s. 33)

10

pochopitelné formě. Publicistika ve svých rozhlasových ţánrech naopak přináší i vlastní názor, komentář nebo analýzu právě probíhají události. Maršíkův výběrový slovníček řadí do zpravodajské ţurnalistiky rozhlasovou zprávu a všechny její ţánrové formy. Mezi tyto formy patří podle Maršíka jmenovitě: zpravodajský rozhovor, zvuková zpráva, fleš, reportáţní zpráva, zpravodajské vystoupení, referát, zpravodajský přenos, tečka za zprávami. (Maršík, 1999, s. 32) Perkner a Slovák do rozhlasových zpravodajských ţánrů řadí ještě referát. (Perkner, Slovák, 1986, s. 35) Publicistickou ţurnalistiku Maršík rozděluje dále na analytickou6 a dokumentárně zobrazovací7, na pomezí těchto dvou skupin zařazuje reportáţ, publicistické pásmo a feature (Maršík, 1999, s. 32). Podle Perknera a Slováka patří mezi ústřední publicistické ţánry rozhlasový komentář, rozhlasový publicistický rozhovor, rozhlasová recenze, rozhlasová úvaha a rozhlasová beseda. (Perkner, Slovák, 1986, s. 49) V českém rozhlasovém prostředí je reportáţní forma minoritní záleţitostí a komerční stanice ji takřka nevysílají. Ani Český rozhlas reportáţi ve spektru svého rozsáhlého vysílání nevěnuje příliš prostoru. Přesto má reportáţ na některých stanicích Českého rozhlasu (např. Český rozhlas Plus, České rozhlas Vltava) své nezastupitelné místo a objevuje se v jejich vysílání pravidelně. Václav Moravec ve svém shrnutí reportáţního ţánru uvádí, ţe její četnost se v průběhu historie často výrazně měnila a reportáţ zaţívala i éru, kdy byla velmi oblíbeným rozhlasovým prvkem. „Reportáţ jako jeden z ţánrových prvků rozhlasového zpravodajství a publicistiky prošla v uplynulých desetiletích mnoha proměnami, coţ se odrazilo nejen v pokusech o její definici, ale i v četnosti jejího výskytu ve vysílání. Historici, kteří se zabývají dějinami rozhlasu, označují některá období za „zlatou éru reportáţe“.“ (Moravec, 2006, s. 38)

6. Vývoj reportáže v historickém kontextu Rozhlasová reportáţ se objevovala jiţ v počátcích rozhlasového vysílání, které se začalo rozmáhat v 19. století. Ve druhé polovině dvacátých let byla reportáţ novým postupem tvůrčí práce. „Radiojournal objevil a úspěšně ověřil nové metody tvůrčí práce, především

6

Do analytické části publicistické ţurnalistiky řadí Maršík komentář, poznámku, glosu, recenzi, úvahu, esej, rozbor, přednášku, publicistický rozhovor, besedu, anketu. (Maršík, 1999, s. 32) 7 Do dokumentárně zobrazovací části publicistické ţurnalistiky řadí Maršík fejeton, črtu, rozhlasové vypravování, případně rozhlasovou zvukovou scénku. (Maršík, 1999, s. 33)

11

rozhlasovou reportáţ.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 90) Obliba reportáţe začala velmi rychle stoupat, ale rozhlasové vysílání nedosahovalo k příliš velkému počtu posluchačů. Ve třicátých letech patřila reportáţ (a také pásmo a rozhlasová hra) mezi tradiční ţánry rozhlasové ţurnalistiky a nejčastěji se objevovali reportáţe z továren či výrobních linek. Rozhlasová technika i tvorba se nadále vyvíjely, a tak rozhlas ve třicátých letech vybavil reportéry nahrávací technikou, se kterou se mohli pohybovat. V rozhlasové ţurnalistice se také začala uplatňovat montáţ jako nová metoda tvůrčí práce. (Ješutová a kol., 2003) Reportáţ se současně s rozhlasem vyvíjela i v dalších letech a v šedesátých letech vznikal i nový druh reportáţních rozhovorů. Oblíbenou formou reportáţního útvaru byly sportovní reportáţe. Ústup od reportáţního ţánru přišel zejména v devadesátých letech se vznikem duálního systému na našem území. Rozhlas musel poprvé čelit konkurenčnímu prostředí vznikajících komerčních stanic a přizpůsobil tomu i své vysílací schéma. Reportáţ byla v českém vysílání upozaděna a na popularitě naopak stoupal rozhlasový rozhovor. Ani v současnosti není rozhlasová reportáţ častým ţánrem a ve vysílání komerčních stanic ji uslyšíme jen zřídka. V současné se reportáţe objevují na některých stanicích Českého rozhlasu (ČRo Plus, ČRo Vltava). Zpravidla se na těchto stanicích jedná o kratší reportáţní útvary, ale objevují se i delší. Delší reportáţe zařadil do svého vysílání Český rozhlas Plus v pořadu Zaostřeno, který má stopáţ cca dvacet minut. Kratší reportáţe se objevují na stanici Český rozhlas Vltava například jako součást pořadu Mozaika. Delší reportáţní útvary se také objevují při sportovních přenosech, které se ale zpravidla vysílají jen při významných sportovních utkáních nebo aţ ve finálových kolech.

7. Využití rozhlasové reportáže v praxi současných médií Ţánr rozhlasová reportáţ se v současné praxi rozhlasové ţurnalistiky příliš neobjevuje. Existují sice výjimky - např. na stanici Českého rozhlasu Radioţurnál, ČRo Vltava nebo v pořadu Českého rozhlasu Plus s názvem Zaostřeno. V současné praxi se někdy objevují příspěvky, které autor označuje za reportáţ, ale nesplňují základní reportáţní kritéria. V roce 2003 se v Poděbradech konala rozhlasová soutěţ pod záštitou Sdruţení pro rozhlasovou tvorbu. Do kategorie reportáţního ţánru bylo přihlášeno 23 mediálních produktů, ale pouze čtyři z nich porota označila za opravdovou rozhlasovou reportáţ. Tehdejší předseda poroty se k tomuto faktu ostře vyjádřil. „Je s podivem, ţe po osmdesáti letech rozhlasového vysílání u nás, je moţné se vší váţností přihlásit do soutěţní kategorie reportáţ záběr, v němţ se reportér neozývá. Jiný, v němţ se místo, čas i důvod natáčení dozvídáme jen v ohlášení. Další, v němţ 12

nám místní odborník podrobně (a odborně) vysvětlí výrobní proces, ale „reportér“ nás zapomene seznámit s výrobními prostorami.“ (Hraše, Punčochář, 2006, s. 26) Hraše a Punčochář vysvětlují několik základních důvodů, proč je v současné rozhlasové praxi reportáţní ţánr na pozadí. „Těmi nejzásadnějšími jsou (1) konkurence televize, (2) zkracování stopáţí, (3) nedostatek času a natočení reportáţe a (4) malá podpora ze strany vedení.“ (Hraše, Punčochář, 2006, s. 33) Televize vzala rozhlasu mnoho posluchačů, protoţe své sdělení dokáţe doplnit o obraz a divák si tak snáze vytvoří představu o právě probíhající události. Najdeme-li ale kvalitního rozhlasového reportéra, který dokáţe danou situaci detailně popsat a vysvětlit ji posluchači, můţeme směle prohlásit, ţe takový reportér můţe televizi konkurovat. Rozhlas navíc můţeme často poslouchat na místech, kde se na televizi dívat nemůţeme – například při řízení automobilu nebo v práci. Televize sesadila rozhlas z jeho původního postavení, ale pokud rozhlas dokáţe zajistit tvorbou kvalitních pořadů s kvalitními ţurnalisty, dokáţe si své posluchače udrţet. Reportáţ se ve vysílání komerčních stanic příliš neobjevuju z toho důvodu, protoţe řada stanic se orientuje pouze na hudbu, případně na pořady hudebního rázu a ostatním příspěvkům nevěnuje ve vysílání mnoho prostoru. V Českém rozhlasu se najdou stanice, jejichţ rozhlasové příspěvky mají delší stopáţ, a v některých by reportáţní ţánr mohl uplatnit. O to ale není příliš zájem, neboť panuje názor, ţe reportéři nemají dostatek času na tvorbu reportáţí. A pořizování reportáţí se jim nevyplatí, protoţe si při natáčení dlouhých reportáţí na sebe nevydělají. „Kdyţ ale odhlédneme od tak zvaných velkých reportáţí, ztrácí argumentace nedostatkem času na síle. Natočit reportáţ totiţ nezabere více času neţ natočit materiály do pásma neboli montáţe – a zpracování natočeného materiálu by mělo být v případě reportáţe dokonce ještě rychlejší neţ v případě montáţe.“ (Hraše, Punčochář, 2006, s. 33) Klasická reportáţ, ve které není pouţitý ţádný střih, a která je zpravidla vysílána ţivě z nějaké události, jiţ téměř vymizela. Nahradila ji montáţ, která reportérovi umoţňuje natočit příspěvek (rozhovory, ruchy a podob.) na místě události a ve studiu ji tento příspěvek sestříhat do poţadované podoby a stopáţe. Na našem území se montáţ v rozhlasu objevila jiţ počátkem čtyřicátých let. Konkrétně 3. srpna 1940 se o reportáţi objevil článek v Českém slovu. “V rozhlase rozlišujeme dvojí formu reportáţe: reportáţ bezprostřední, vysílanou bez přípravy přímo z události a z místa, a potom reportáţ připravovanou, stylisovanou, pro kterou 13

se sice nahrají na desky zvuky a hovory na místě samém, ale jinak se reportáţ vysílá z atelieru […]. (Ješutová a kol, 2003, s. 165) Občas bývá dodatečný střih a dodatečné přidávání zvuku naduţito pro zvýšení atraktivity a míry zaujetí. „Při letních povodních chválila editorka Radioţurnálu jednu z redaktorek za její reportáţní zprávu, vybavenou detailními informacemi z místa a navíc ještě podbarvenou zvukem tekoucí vody. Editorka usoudila, ţe taková zpráva je daleko plastičtější a ve vysílání zasvítí. Další její úvaha byla ovšem pozoruhodná: doporučila, aby měli zpravodajové ve svém počítači připravenou kulisu vody a do zpráv o povodních ji jednoduše přimíchávali.“ (Hraše, Punčochář, 2006, s. 33) Je však otázkou etiky, nakolik je přípustné upravovat rozhlasové příspěvky – kde je hranice, kdy je dodatečné přimíchání zvuků přípustné, a kdy to jiţ přípustné není.

7.1.

Reportáž z pohledu šéfredaktora stanice

Emailově jsem o zařazení reportáţního ţánru na stanici Českého rozhlasu Vltava komunikoval s jejím šéfredaktorem Lukášem Hurníkem. Pana Hurníka jsem poţádal o vyjádření, proč se na Českém rozhlasu Vltava rozhodli zařadit reportáţ do jejich vysílání. „Na Vltavě pouţíváme formu reportáţe nejen v kulturně-zpravodajském pořadu Mozaika, ale i v publicistice, která doprovází například přímé přenosy koncertů váţné hudby. O přestávce přenosu často vysíláme reportáţe z procesu přípravy koncertu, z orchestrálních zkoušek, korepetic s pěveckými sólisty atd. Také styl moderace koncertů má reportáţní prvky: snaţíme se zprostředkovat posluchači i vizuální atmosféru koncertu, reportujeme o dění na pódiu.“ Hurník si nejvíce váţí i spolupráce s Národním divadlem, ze kterého přenášeli reportáţ ze zákulisí Dvořákova Jakobína. „Asi vrcholem této snahy byl přímý přenos ze zákulisí premiéry Dvořákova Jakobína z Národního divadla. Na stanici Vltava jsme vysílali standardní přenos, na digitální stanici D-dur pak reportáţ ze zákulisí, kde jsme sledovali práci kulisáků, inspicienta, rozezpívávajících se pěvců atd. Reportáţ patří na kulturní stanici, protoţe nedělá z posluchače pasivní objekt, ale aktivní subjekt s vlastní fantazií a účastí na rozhlasovém záţitku.“ Vedoucí oddělení programu Českého rozhlasu České Budějovice Libor Soukup k problematice reportáţe v současných médiích uvádí, ţe je „nutné, aby stanice měly dobré reportéry, je nutné, aby si je cílevědomě vychovávaly a vytvářely podmínky pro jejich práci.“ (Soukup, 2006, s. 37) Soukup dále uvádí, ţe osoba kvalitního reportéra se pak často stává nezaměnitelnou tváří dané rozhlasové stanice. 14

8. Úloha reportéra v reportáži Úloha reportéra je v reportáţi velmi důleţitá a nenahraditelná. Rozhlasový reportér „[…] musí obstát jako zástupce instituce rozhlasu, jako společensky přijatelný vedoucí diskuse a jako člověk odborně poučený v řadě oborů, protoţe tematika kaţdodenního pořadu je velmi pestrá.“ (Müllerová, 1999) Posluchačům musí zprostředkovat nejen přenos zvuku formou rozhovorů (a ruchů), ale musí jim také zprostředkovaně předat sdělení o okolním prostředí – kde se právě pohybuje, jak to tam vypadá a podob. „[…] měl by nás seznámit s tím, kde je, proč tam je a co tam vidí.“ (Hraše, Punčochář, 2006, s. 26) Posluchač musí tedy tak zvaně vidět ušima a reportér mu takový zprostředkovaný vjem musí umoţnit a předat mu ho ve snadno přijatelné formě. „Jakmile reportér s někým hovoří o neznámém předmětu, oba si libují, jaké je „to“ pěkné a zajímavé a posluchač neví, jak „to“ vypadá, v jakém je „to“ prostředí, je konec posluchačovy pozornosti.“ (Lavičková, Černý, 2006, s. 34) Perkner a Slovák spatřují úlohu reportéra v roli svědka události, kterou posluchačům detailně popisuje. Reportér je podle nich i dynamičtější neţ studiový hlasatel, neboť se musí přizpůsobovat aktuálnímu vývoji situace a pohotově na ni reagovat. „Reportérská role spočívá v osobním svědectví a průběhu konkrétní události a v současném vyjádření postojů, stanovisek, názorů k předmětnému ději, jevu. Pro reportérský styl je příznačné mísení racionálního sdělování s emocionálně působícími prvky. Modulace je ţivější, dynamičtější – v závislosti na reálném průběhu reportáţního děje.“ (Perkner, Slovák, 1986, s. 63) Důleţitá je také příprava reportéra na dané téma, na událost i na zpovídané osoby. „Přípravou na interview získáme řadu výhod. Jestliţe osoba, které se dotazujeme, vidí, ţe jsme strávili nějaký čas přípravou, bude se k nám chovat jako k osobě, se kterou chce strávit svůj čas.“ (Mikuláštík, 2003, s. 137) „Správný reportér, ať je to reportáţ ţivě vysílaná nebo natáčená […] musí být perfektně připraven. To je jeden z těch, dle mého soudu zásadních nedostatků současných reportáţí, nebo těch tvarů, jeţ za reportáţ vydáváme. (Janáč, 2006, s. 35) Reportér musí být také pečlivě seznámený se jmény, tituly i funkcemi osob, které se v reportáţi objevují. Musí také dbát na to, aby vţdy posluchačům osvětlit, která z osob právě hovoří. „V průběhu debaty se mnohdy způsob oslovování a označování osob proměňuje (např. se oslabuje jeho oficiálnost, vynechávají se tituly nebo naopak příjmení atd.) […].“(Čmejrková, Hoffmannová, 2003, s. 162)

15

9. Český rozhlas Český rozhlas je jediným veřejnoprávním rozhlasovým médiem v České republice a je zřízen zákonem č. 484/1991 Sb. o Českém rozhlase. Vedle veřejnoprávního media Českého rozhlasu existuje v České republice i řada komerčních rozhlasových stanic. Koexistence veřejnoprávní stanice a komerčních stanic je v České republice řešena tak zvaným duálním systémem, který na našem území vznikl počátkem devadesátých let, kdy se u nás objevila první komerční rozhlasová stanice Europa 2 (dnešní Evropa 2). Povinností občanů České republiky je podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích platit koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas. Z těchto poplatků jsou obě veřejnoprávní média (Česká televize a Český rozhlas) částečně financována. Výše rozhlasového poplatku činí k roku 2014 45 Kč za měsíc (televizní poplatek činí 135 Kč měsíčně). Pro srovnání, v roce 1997 činila výše rozhlasového poplatku 37 Kč a v roce 1991 20 Kč měsíčně. (Ješutová a kol, 2003, s. 613) U domácností je v rozhlasovém koncesionářském poplatku zahrnut libovolný počet přijímačů, podnikatelé a organizace mají však povinnost platit tuto částku za kaţdý vlastněný nebo drţený přijímač. Vysílání Českého rozhlasu je šířeno několika způsoby – klasickým analogovým vysíláním v pásmu velmi krátkých, krátkých vln, středních vln i dlouhých vln, systémem digitálního pozemního vysílání (DVB-T), systémem kabelového vysílání (DVB-S) a internetovým vysíláním včetně archivu jiţ odvysílaných pořadů. Český rozhlas vlastní čtyři celoplošné stanice: Český rozhlas Radioţurnál, Český rozhlas Praha, Český rozhlas Vltava a Český rozhlas Plus. Vlastní čtyři stanice speciální se specifickým zaměřením na posluchače, kterými jsou Český rozhlas D-dur, Český rozhlas Jazz, Český rozhlas Radio Wave a Rádio Junior. Vlastní jedenáct stanic regionálních, které vysílají například z Brna, Ostravy, Plzně či se zaměřují na celý Středočeský kraj. V neposlední řadě má Český rozhlas jednu stanici, která vysílá do zahraničí. Zahraniční rozhlasovou stanicí je Český rozhlas Radio Praha. Hlavní sídlo Českého rozhlasu je v Praze na Vinohradech (Vinohradská 12, Praha 2).

9.1.

Historie českého rozhlasu

V části zabývající se historií rozhlasu jsem se inspiroval zejména knihou Od mikrofonu k posluchačům od Evy Ješutové a kolektivu dalších autorů (např. Josef Maršík, Václav 16

Moravec, Milan Rykl). Kniha podrobně mapuje jednotlivé etapy z minulosti Českého rozhlasu. 9.1.1. Počátky rozhlasového vysílání Během první světové války byly pokusy s radiotelekomunikací přísně zakázány. Její rozmach přišel aţ po válce, kdy se radiokomunikace vyuţívala pro účely ministerstva zahraničí – zejména pro příjem depeší z jiných států. Rozhlas „[…] jako technický vynález navazoval na vývoj bezdrátových spojovacích prostředků jako > telegraf a telefon.“ (Reifová & kolektiv, 2004, s. 217) Radiotelekomunikace byla v té době nejrychlejší moţnou formou přenosu zpráv i na velké vzdálenosti. Radiotelekomunikační vysílače v té době obsluhovaly vojenské posádky. S prvním veřejným vysíláním rozhlasu v Čechách je spojen rok 1922 a zemědělská výstava v praţské Stromovce. „Tato veřejná produkce byla téţ u nás prvním hromadným poslechem rozhlasu a třetím úspěšným pokusem o radiofonní vysílání. Celá akce měla mezi návštěvníky obrovský ohlas a byla nejen atrakcí výstavy, ale zároveň úspěšnou propagací nového vynálezu.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 10) O rozhlasové vysílání se rázem vzbudil velký zájem a první pravidelné vysílání na sebe nenechalo dlouho čekat. „Uţ od dvacátých let 20. stol. začaly vznikat sítě rozhlasových stanic (v USA tzv. networks, jako NBC, CBS, NPR; v Československu tzv. simultánní či soudobý r.).“ (Reifová & kolektiv, 2004, s. 217) Československo nezůstávalo v pokroku pozadu a první pravidelné vysílání bylo spuštěno 18. května 1923. „Tímto datem se český rozhlas zapsal mezi první rozhlasové společnosti na světě, které začaly pravidelně vysílat pro veřejnost.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 13) Prvním vysílatelem na našem území byla společnost Radiojournal. 9.1.2. Dvacátá léta Rozhlas uţ přestal být chápán jen jako moderní vynález, ale začínalo být zřejmé, ţe je dobrým prostředkem pro přenos informací širšímu publiku a potaţmo prostředkem k ovlivňování veřejného mínění. Pro rozhlasové vysílání však chyběli odborníci a neexistovala ani ţádná vysílací studia. V prvních letech rozhlasového vysílání stále ještě nelze hovořit o mase posluchačů, protoţe pořizovací náklady a poplatky za vysílání byly velmi vysoké. „Aţ později došlo ke sjednocení poplatků a k jejich sníţení – od 1. dubna 1924 musel rozhlasový koncesionář zaplatit jiţ „jen“ 10 Kč.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 15) Jako nejúspěšnější období českého rozhlasu můţeme označit druhou polovinu dvacátých let. „Radiojournal objevil a úspěšně v praxi ověřil nové metody tvůrčí práce, především rozhlasovou reportáţ.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 90) 17

9.1.3. Třicátá léta „Třicátá léta bývají označována za tzv. zlatou éru rozhlasu. Počet rozhlasových přijímačů v domácnostech stále rostl a nebyl zastaven ani světovou hospodářskou krizí r. 1929.“ (Reifová & kolektiv, 2004, s. 218) Ve třicátých letech se ţánrová tvorba rozhlasu dále rozvíjela a specifikovala, a rozvíjelo se i technické zázemí rozhlasu. Rozhlasová reportáţ jiţ byla jedním ze základních ţánrů ve vysílání a začínala se objevovat i nová metoda práce – montáţ. „Za necelé desetiletí (1930-1938) hledáním a záměrným ověřováním rozvinul specifické prostředky svého výrazu, především montáţní metodu, a ustavil základní modely rozhlasového vyjádření: reportáţ, pásmo, a rozhlasovou hru.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 143) 9.1.4. Léta 1939 – 1945 Relevantní informace z válečných oblastí se posluchači ve válečném období dozvídali jen ze zahraničních rozhlasových stanic, neboť v českém rozhlasovém vysílání byla znatelná cenzura a propaganda. Nacisté si uvědomovali, ţe rozhlas má jako médium velký význam i sílu ovlivnit veřejné mínění, proto zasahovali i do vysílacího schématu. V první fázi dosadili na vedoucí pozice v České rozhlasu vlastní lidi, u kterých musela být vysílací schéma předem schválena. Za poslech zahraničních stanic byly v tomto období nařízeny velmi přísné tresty dokonce aţ trest smrti. Svou významnou roli však rozhlas sehrál na konci války, kdy přes všechny zákazy vysílal jiţ bez programových zásahů nacistů i v průběhu bojů při Praţském povstání. 9.1.5. Od konce druhé světové války k éře komunismu Po skončení druhé světové války se rozhlas osvobodil od zásahů do vysílání ze strany reţimu a začal znovu křísit českou kulturu. Rozhlas informoval o aktuálním dění a vysílal zábavné i vzdělávací pořady, začaly se objevovat i první vysílání od našich zahraničních zpravodajů. Jednou z překáţek v kvalitě vysílání byla nedostatečná síť vysílačů, dokonce i technika byla v porovnání se zahraničím zaostalá. Český rozhlas ale čekala další nepříjemná historická etapa – období totality. Období totality s sebou přineslo novou personální reorganizaci a znovu další tendenční vysílání - tentokrát ve jménu propagandy socialistického reţimu. “Personální čistky následovaly bezprostředně po skončení války, kdy řada rozhlasových pracovníků musela čelit (mnohdy neodůvodněným) obviněním z kolaborace. Rozhodující místa v rozhlasu postupně obsazovali členové KSČ, kteří se připravovali na převzetí moci.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 232) Vysílání v období totality bylo jednotvárné, plné politických projevů a sovětských propagandistických programů. Situace se začala zlepšovat aţ v druhé

18

polovině padesátých let, kdy se do vysílání začaly vracet tradiční rozhlasové formy včetně původních rozhlasových her. 9.1.6. Renesance rozhlasu Období mezi lety 1959 a 1968 označuje Milan Rytkl jako renesanci Českého rozhlasu. (Ješutová a kol., 2003, str. 288) Rytkl uvádí, ţe postupně opadají cenzurní opatření a rozhlas se vyvíjí. Hledají se i nové metody tvorby a začíná se uplatňovat nový styl reportáţních rozhovorů. V tomto období, konkrétně 30. září 1959, se stal Československý rozhlas samostatnou organizací (stejně tak i Československá televize). Přestoţe byl rozhlas pod velkým vlivem komunistického reţimu, dokázali se v něm profilovat kvalitní osobnosti a pracovníci. Docházelo také ke zkvalitňování rozhlasové techniky a vysílací technologie. Vzniklo výzkumné pracoviště Československého rozhlasu, které mělo za cíl zkoumat rozhlasovou teorii i praxi a později i poslechovost. V tomto období se ke stávajícím dvěma rozhlasovým programům připojil i třetí, který byl zaměřený na zájmy posluchačů8. 9.1.7. Období normalizace Období normalizace bylo další nepříznivou etapou Českého rozhlasu. Na rozdíl od předcházející příznivé etapy šedesátých let zaţíval rozhlas v období normalizace novou vlnu cenzury a opět se stal nástrojem stranické propagandy. Znovu docházelo k vlnám propouštění stranicky nepohodlných zaměstnanců a k autocenzuře vysílání. Úroveň zpravodajství a publicistiky rozhlasu klesla podobně jako v padesátých letech. „30. srpna (pozn. autora 1968) vyšlo usnesení vlády ČSSR č. 292 o mimořádných opatřeních ke kontrole prostředků hromadných informací. Při vládě byl zřízen Úřad pro tisk a informace, coţ znamenalo de facto oficiální obnovení cenzury.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 351) Kvalitu programové skladby a věrnost posluchačů ale zachraňovaly kvalitní pořady např. „Jak se máte, Vondrovi?“ nebo tradiční nedělní pohádka. 9.1.8. Formování rozhlasu ve svobodném státu Listopad 1989 přinesl pro český národ svobodu a konec komunistického reţimu. Svobodu tento rok přinesl i pro česká média, která se vymanila z područí komunistické strany. Svobodné prostředí přispělo i k tomu, ţe Český rozhlas musel čelit konkurenci, kterou do té doby neměl – na českém území se začali objevovat soukromí vlastníci rozhlasových stanic.

8

První program se zaměřoval zejména na starší obyvatelstvo a vysílal publicistiku a výchovné pořady. Druhý program byl odlehčený a zaměřoval se spíše na mladší posluchače.

19

Československý rozhlas umoţnil 21. března 1990 začátek komerčního vysílání na našem území tím, ţe uvolnil svou vysílací frekvenci. „Šlo o francouzskou stanici Europe 2, které Čs. rozhlas na základě písemné dohody z ledna 1990 přenechal svůj praţský kmitočet v pásmu VKV9 88, MHz.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 411) V roce 1990 započal na území tehdejšího Československa tzv. duální systém – koexistence veřejnoprávních stanic (stanic Českého rozhlasu) a komerčních stanic. Je třeba podotknout, ţe Český rozhlas má v konfrontaci se soukromými rozhlasovými stanicemi dodnes nezastupitelnou úlohu zdroje informací. Rozhlas téţ prokazuje sluţbu veřejnosti a pořádá různé koncerty, kulturní akce, zaštiťuje události a podobně, čemuţ se komerční média nemohou vyrovnat. 1. ledna 1992 vznikl samostatný Český rozhlas a s rozpadem Československa zanikl i Československý rozhlas. Na našem území se nešířilo jen vysílání oficiálních stanic. Hojně vysílaly i pirátské stanice, které nebyly registrované. „Duální systém vznikl v České republice spontánně. První privátní vysílání se totiţ objevilo na pronajatých frekvencích Československého rozhlasu (Evropa 2) a mezi lety 1990 a 1991 (Zilvar 2009), kdy byly přijaty příslušné zákonné normy, se v éteru šířila i celá řada pirátských vysílání.“ (Motal a kolektiv, 2012, 81) V konfrontaci s konkurenčním prostředím se měnila i programová schémata a docházelo k modernizaci technického zázemí rozhlasu. „Rozhlasový rozhovor se stává nejčastějším ţánrem ve vysílání. Naopak rozhlasová reportáţ z vysílání téměř vymizela. Slábne frekvence pořadů vzdělávacích. Výrazně je omezena výroba původní dramatické tvorby.“ (Ješutová a kol., 2003, s. 397) V devadesátých letech se formoval nejen osvobozený mediální trh, ale také nová zákonná opatření pro česká média. „Jiţ první vláda samostatné České republiky, jejímţ premiérem byl Václav Klaus (ODS), schválila v říjnu 1995 návrh zcela nového tiskového zákona.“ (Trampota, ed., 2009, s. 128) Nový návrh tiskového zákona upravoval povinnost zveřejnit opravu zkreslených či nepravdivých informací. Návrh zákona čelil mnohým výtkám, a tak byl v pozdějším projednání doplněn o části týkající se ochrany zdroje informací a povinnosti státních orgánů poskytovat informace. Nový tiskový zákon byl Parlamentem České republiky schválen aţ 22. února roku 2000. „Schválená verze tiskového zákona se významně lišila od vládního návrhu a vypuštěna z ní byla nejvíce kritizovaná ustanovení“ (Trampota, ed., 2009, s. 142) Uzákonění nového tiskového zákona mělo za následek proměnu samoregulace médií a

9

VKV = velmi krátké vlny. Rozhlasové vysílání na krátké vlnové délce.

20

vznik kodifikovaných etických pravidel ţurnalistiky - zejména v oblasti etiky. Kontroverzní se stala i novela zákona o změně trestního řádu (a dalších zákonů) z února roku 2009. „Právní normu, která pod hrozbou finanční sankce aţ pěti milionů korun a aţ pětiletého vězení zakazuje zveřejnění informaci u policejních odposlechů, pokud nebyly pouţity před soudem jako důkaz, označili novináři za „náhubkový zákon“.“ (Trampota, ed., 2009, s. 129) V druhé polovině devadesátých let byl fenomén komerčních stanic na svém vrcholu a ukazovalo se, ţe podnikání v tomto odvětví přináší velký zisk. Formát Českého rozhlasu se jiţ příliš neměnil. Výraznější změny zaţíval pouze internetový portál Českého rozhlasu, který se musel jasně vyprofilovat a nastavit synergii mezi rozhlasovým vysíláním a přenosu zpráv na internet. Jisté změny, ale spíše opět technického rázu, přinesla i digitalizace10. Jednu z posledních novinek ohlásil Český rozhlas v únoru 2013, kdy po sedmnácti letech změnil korporátní logo i loga jednotlivých rozhlasových stanic. Novému logu teď dominuje velké písmeno R.

9.2.

Český rozhlas Plus a pořad Zaostřeno

Stanice Český rozhlas Plus je jednou ze čtyř celoplošných stanic Českého rozhlasu (nepočítaje řadu speciálních a regionálních stanic). Je nově vzniklou stanicí, která se vyvinula ze stanic Český rozhlas 6, Leonardo a Česko. Své vysílání započala dne 1. března 2013 a vysílá denně. Z jiţ zmíněných stanic do Českého rozhlasu Plus přešli i jejich přední pracovníci – např. Barbora Tachecí, Petr Šimůnek či David Šťáhlavský. Šéfredaktorem stanice ČRo Plus je Daniel Raus. Stanice Plus je chápána jako rozšíření stávajících stanic Českého rozhlasu o stanici pro náročnější posluchače. „Český rozhlas Plus vznikl jako přidaná hodnota nejen vůči jiným stanicím Českého rozhlasu, ale také například vůči zpravodajské ČT24. Český rozhlas Plus doplňuje programové portfolio Českého rozhlasu pro náročnější posluchače.“ (Český rozhlas, 2014) Podle oficiálních internetových stránek je Český rozhlas Plus jedinou publicistickoanalytickou stanicí v českém rozhlasovém trhu. Český rozhlas Plus vysílá analogově na středních vlnách, na internetu, posluchači ho mohou naladit na digitálním pozemní vysílání (DVB-T) a také na kabelovém vysílání (DVB-S). Samozřejmostí je pro posluchače moţnost 10

digitalizace – přechod z analogového do digitálního vysílání

21

pustit si jiţ odvysílané pořady na webovém audio archivu s názvem iRadio. Český rozhlas také se svými posluchači komunikuje na sociálních sítích. 9.2.1. Zaostřeno V pořadu Zaostřeno jsou mapovány aktuální témata formou reportáţních rozhovorů nebo formou rozhovorů s reportáţními prvky. Stopáţ pořadu je oficiálně stanovena na dvacet minut, ale zpravidla je jeho stopáţ kratší - mezi osmnácti aţ dvaceti minutami. Zaostřeno se na Českém rozhlasu Plus vysílá od pondělí do pátku od 18:40 hodin. Repríza pořadu se vysílá ve stejný den ve 23:40 hodin a následující den v 10:40 hodin. V sobotu se Zaostřeno specializuje na problematiku cizinců a na témata národnostních menšin. Nedělní Zaostřeno se zaměřuje na náboţenství a tento speciál nese název Zaostřeno na církve. V dopolední repríze i v odpoledním vysílání předchází pořad Zaostřeno pořad Názory a argumenty. Pořad Názory a argumenty se zaměřuje na debaty, rozhovory a komentáře. Ve své třicetiminutové stopáţi dává prostor také otázkám od posluchačů. Pořad Názory a argumenty je před pořad Zaostřeno umístěn cíleně, neboť rozebírá témata formou komentářů a analýz, po kterých je dobré nabídnou posluchačům jiný lehčí formát. Zaostřeno zpracovává také důleţitá témata, nicméně reportáţní forma je pro posluchače drobným odlehčením a ráz pořadu je zcela jiný. Takto uskupená programová skladba má u posluchačů příznivý vliv na zachování jejich pozornosti. Po pořadu zaostřeno následují Zprávy, které jsou opět zcela jiným druhem pořadu a přinášejí váţnější témata zpravodajskou formou.

10.Metodologická část Metodologická část bakalářské práce popisuje na základě odborné literatury ţánr reportáţ a rozhovor, který bývá častým prvkem reportáţe. Metodologická část se zaměřuje hlavně na problematiku ţánru z hlediska jeho výroby a metodologie.

10.1.

Problematika žánru: Reportáž vs. montáž

Hlavním úskalím ţánru reportáţ je její nedostatečné teoretické vymezení. Nejenţe reportáţní ţánr stojí na pomezí publicistiky a zpravodajství, ale je také sloţité tento ţánr identifikovat v rozhlasové tvorbě. Problematiky zařazení reportáţe si všímají i Perkner a Slovák a uvádějí, ţe důvodem je její ţánrová dominanta, která se mění podle charakteru obsahu zprávy. (Perkner, Slovák, 1986, s. 49) Hraše a Punčochář uvádějí, ţe zmatení a dezinformace mezi pojmy rozhlasové ţurnalistiky existuje jiţ desítky let. Jako příklad uvádějí knihu Anny 22

Patzákové z roku 1935, která poloţila základy rozhlasové teorie i praxe, avšak sama reportáţ označuje chybným způsobem. Patzáková termínem „[…] reportáţ totiţ označuje – zjednodušeně řečeno – jakýkoliv rozhlasový útvar, který se nevysílá ze studia a který není hudebním přenosem.“ (Hraše, Punčochář, 2006, s. 26) Rozhlasovou reportáţ je sloţité identifikovat i za pomoci odborné literatury, která se často opírá právě o nejasnou identifikaci od Patzákové nebo se termínu věnuje jen okrajově. V řadě případů se teoretické vymezení reportáţe liší subjektivním názorem autorů odborných knih pramenící z jejich vlastní praxe. Maršík ve Výběrovém slovníčku rozeznává dva druhy montáţe, prvním druhem chápe finální pořad, který byl vytvořený z několika různých (slovesných, hudebních a podob.) částí, druhým druhem montáţe označuje metodu rozhlasové tvůrčí práce. Hlavní „[…] podstatou je aplikace filmové techniky střihu, prolínání, kontrastu, ostrého střihu atd. při kompozici rozhlasového pořadu a skládání kauzálně nesouvislých částí podle dramaturgického a reţijního záměru do kompozičně uzavřeného tvaru […]„ (Maršík, 1999, s. 18) V praxi rozhlasové ţurnalistiky vidíme, ţe se zaměňuje nejen reportáţ za montáţ jako ţánr rozhlasového příspěvku, ale také jako metoda tvorby mediálního produktu. […] tvůrce – nebo přihlašovatel, a těţko říct, co je pro rozhlas horší – nedokáţe dobře rozlišit mezi reportáţí a její dnes nejrozšířenější náhraţkou, reportáţním pásmem, nazývaným podle výrobní metody buď „montáţ“, nebo roztomile „kulička.“ (Hraše, Punčochář, 2006, s. 26) V praxi dnešní rozhlasové ţurnalistiky spatřujeme jasný odklon od velkých reportáţí, které jsou pro reportéra časově náročné (a pro něj do jisté míry i prodělečné), k menším několikaminutovým reportáţím. „V současné rozhlasové reportáţní tvorbě je zřetelná tendence odklonu od náročných reportáţních projektů ke kratším repo útvarům – reportáţní zprávě, rozhovoru, vstupu a zkratce -, od reportáţe jako ţánru, k reportáţi jako metodě programové tvorby.“ (Maršík, 1999, s. 25)

10.2.

Reportáž jako tvůrčí postup

Reportáţ11 je „metoda rozhlasové ţurnalistické tvorby, uplatňovaná zejména v různých publicistických formách (reportáţní rozhovor, pásmo, také komentář nebo fejeton mohou vyuţít reportáţního principu jako tvůrčího postupu).“ (Maršík, 1999, s. 24) Maršík ve svém Výběrovém slovníčku uvádí, ţe reportáţ je svébytný rozhlasový ţánr, který stojí na pomezí publicistiky a zpravodajství. Rozhlasová reportáţ je na rozdíl od novinové reportáţe zpravidla vysílána ţivě v reálném čase a zprostředkovává posluchačům aktuální dění rovnou ze 11

Z latinského reporto – přenášeti zprávu, angl. report = zpráva)

23

stadionu, z náměstí, z ministerstva a podob. Na druhé straně je tato skutečnost i hlavní nevýhodou reportáţe, neboť má reportér v aktuálně probíhajícím vysílacím času vymezený prostor, do kterého se za kaţdou cenu musí jeho reportáţ vejít. Reportáţ podle Perknera a Slováka (Perkner, Slovák, 1986, s. 44) vyuţívá charakteristických zvuků a ruchů, realisticky zachycených v právě probíhající události. Do reportáţe nejsou tyto zvuky a ruchy nijak dodatečně komponovány či přidány, jsou zachyceny v reálném čase tak, jak dokreslují okolí při pořizování reportáţe. „Reportáţní zpráva je vysílána přímo z průběhu utkání, kdy slovní informaci organicky dokreslují a doplňují zvukové prvky prostředí.“ (Perkner, Slovák, 1986, s. 44) Tyto zvuky a ruchy jsou neodmyslitelnou součástí rozhlasové reportáţe a bez nich by sdělení ztratilo na „reportáţnosti“. V ryzím smyslu tedy chápeme reportáţ jako aktuálně přenášené sdělení, které není nijak dodatečně upraveno. V tomto směru se ale dostáváme do rozporu, neboť v rámci postupného vývoje reportáţního ţánru se vyvinulo několik typů reportáţe, které nejsou vysílány ţivě v reálném čase, ale jsou dodatečně studiově upravovány. V tomto případě bychom takto editovaný příspěvek měli označit jako montáţ12.

10.3.

Montáž

Leopold Slovák charakterizuje reportáţní montáţ13 jako sloţeninu několika reportáţních částí (záběrů), které jsou ze stejné události nebo se zaměřují na stejné téma. (Slovák, 1975, s. 67) Montáţ je tvůrčí metoda rozhlasové práce, „[…] jejíţ podstatou je aplikace filmové techniky střihu, prolínání, kontrastu, ostrého střihu atd. při kompozici rozhlasového pořadu a skládání kauzálně nesouvislých částí podle dramaturgického a reţijního záměru do kompozičně uzavřeného tvaru, který zachycuje dění z různých úhlů pohledu a zároveň vytváří dojem rychlého spádu událostí.“ (Maršík, 1999, s. 18) Můţe se jednat o díla publicistického, zpravodajského i uměleckého charakteru. Montáţ je v praxi dnešních médií častým prvkem, který mohou posluchači zaslechnout. Od ţivě přenášené reportáţe z aktuální události ji lze jen těţko rozeznat. Reportér tvořící montáţ postupuje obdobně jako by tvořil reportáţ, není však limitovaný vysílacím časem. Není limitovaný časem při pořizování nahrávek, ale aţ při následné montáţi. Autor reportáţe si na místě události či akce natočí rozhovory, okolní ruchy, své vlastní vstupy či další zvukový materiál a následně tento materiál sestříhá a zkomponuje do jedné zvukové stopy. Montáţ autorovi otevírá jednodušší cestu, jak vytvořit mediální produkt a neklade takový důraz na předem a do detailu promyšlenou přípravu před natáčením. Výsledný mediální produkt je pak v rozhlasovém vysílání označen za reportáţ. 12 13

„montáţ (franc. montage – sestavování, seřizování, stoupání)“ (Maršík, 1999, s. 18) Z francouzského montage = sestavování, seřizování (Maršík, 1999, s. 18)

24

V případě montáţe by měla být kompozice14 jednotlivých zvukových prvků precizně připravená. „[…] kompozice by měla být předem dobře promyšlená – s ohledem na to, zda v ní jde hlavně o informaci o probíhajícím dění (např. u sportovní reportáţe) nebo spíše o vykreslení

prostředí,

charakteristiku

osoby

nebo

investigativní

rozbor

závaţného

společenského jevu.“ (Maršík, 1999, s. 25)

10.4.

Rozhovor

Rozhovor15 se objevuje ve zpravodajství i v publicistice a je nedílnou součástí ţánru reportáţ. I Maršík termín rozhovor vysvětluje jako metodu ţurnalistické tvorby, která se v publicistice uplatňuje například v reportáţi. Rozhovor dle Maršíka slouţí zejména k získání informací a názorů, „nejčastěji od kompetentních nebo nějak zainteresovaných osob (např. v besedě či reportáţi) […]“ (Maršík, 1999, s. 26) Rozhovor můţe být veden mezi dvěma lidmi (mezi reportérem a dotazovaným) nebo mezi více lidmi (reportér a několik dotazovaných). „Keby sme voľne chceli rozhovor, mohli by sme povedať, ţe ide o funkčnú komunikáciu spravidla dvoch zhovárajúcich sa partnerov, o výmenu názorov a informácií, pričom jedna strana dáva smer prostredníctvom otázok, druhá sa snaţí zodpovedať a argumentovať. Obaja sa snaţia, aby to poslucháča zaujalo.“ (Slovák, 1975, s. 57) Rozhovor bývá většinou veden s odborníkem na dané téma nebo s osobou tématem blízce zainteresovanou. Reportáţní rozhovor zajišťuje informační nasycenost, neboť se v něm posluchači dozvídají zejména detailnější informace o tématu či události. Technikou kladení otázek, která můţe být v reportáţním rozhovoru pouţita, bývá tak zvaná reformulace. Reformulací reportér vlastními slovy shrnuje odpověď dotazovaného tak, aby její rekapitulací a shrnutím získal ještě další informace. Příkladem reformulací jsou výrazy jako: takţe vy říkáte, podle vašeho názoru, shrnu-li to, chcete tedy říct a podob.

10.5.

Příprava a tvorba reportáže z hlediska metodologie

Perkner a Slovák uvádějí v knize Teorie a praxe rozhlasové ţurnalistiky několik základních fází při tvorbě rozhlasového mediálního produktu, které jsou stejné pro publicistické i pro zpravodajské zaměření. Mezi tyto fáze řadí vyhledávání a shromaţďování základních 14

Kompozice z lat. compositioio – sloţení, sestavení. Maršíkův Výběrový slovníček hovoří o kompozici jako o metodě „uspořádání látky a jednotlivých sloţek zpravodajského, publicistického nebo uměleckého díla do organického celku s ohledem na specifické rozhlasové výrazové a vyjadřovací prostředky, tlumočený obsah a umělecký (nebo zpravodajský, publicistický) záměr autora.“ (Maršík, 1999, s. 16) 15 „také interview (angl. schůzka, rozhovor)“ (Maršík, 1999, s. 26)

25

informací, samotnou tvorbu mediálního produktu, prezentaci a interpretaci pořadu včetně techniky přenosu a hodnocení efektivnosti sdělení. (Perkner, Slovák, 1986, s. 133) Shromaţďování informací a jejich vyhledávání je kaţdodenní rutinou kaţdého ţurnalisty. Vyhledávání informací ţurnalistům usnadňuje jejich obecný přehled napříč spektrem různých oblastí ţivota (politiky, kultura, ekonomika a podob.). Neţ se ţurnalista pustí do vyhledávání informací, musí se rozhodnout, zda plánované téma bude mít dostatečnou míru zaujetí (mediální hodnotu) a bude zajímat cílovou skupinu rozhlasové stanice. K vlastnímu vyhledávání informací ţurnalista zpravidla vyuţívá několika zdrojů – zaslané tiskové zprávy, monitoring médií, internet, zpravodajské agentury (např. ČTK16), vlastní jiţ nashromáţděné informace, síť zpravodajů, či televizi a tisk. Některé informace se k ţurnalistovi mohou dostat i neplánovitě, zejména ze zaslaných agenturních (tiskových) zpráv. „Část informací se do redakcí dostane neplánovitě, není předem očekávána; sem patří oznámení o veškerých mimořádných událostech.“ (Perkner, Slovák, 1986, s. 135) V průběhu vyhledávání informací je velmi důleţité dbát na jejich aktuálnost a informace si raději ověřovat z jiných nezávislých zdrojů. Zdrojem informací, který však jiţ souvisí s tvůrčí fází mediálního produktu, můţe být i tisková konference. Tisková konference navazuje na předcházející způsoby získání informací. Staví na informacích, které si ţurnalista připraví předem a doplňuje je. Po přípravné fázi a vyhledání informací přichází na řadu tvorba a následné třídění natočených mediálních obsahů. „I v této fázi ţurnalistické činnosti se uplatňuje funkční hledisko: redaktor potřebuje jednak dostatek výchozích, primárních informací, které získává z výše uvedených zdrojů, jednak musím mít ujasněno, co chce sdělit a jakého účinku u posluchače docílit […]. (Perkner, Slovák, 1986, s. 139) Po pořízení nahrávek z místa události (včetně rozhovorů, ruchů, zvuků okolí a podob.) se ţurnalista přesouvá do studia nebo ke svému notebooku, ve kterém materiál sestříhá a zkomponuje. Při tvorbě je důleţité drţet se v mezích ţánrového rozsahu. Výběr obsahu ve fázi střihové úpravy je ale jiţ ovlivněn mírou subjektivity – záleţí totiţ jen na reportérovi, jakou část rozhovoru vybere, jak dlouhý vstup bude mít host v rozhovoru, jaké bude pořadí obsahu a podob.

16

ČTK = Česká tisková kancelář

26

11.Mediální výchova Školský zákon samostatně mediální výchovu neřeší. Vzdáleně zákon pouze nepovoluje reklamu, která je v rozporu s cíli a obsahem vzdělávání, a reklamu a prodej výrobků ohroţujících zdraví, psychický nebo morální vývoj dětí, ţáků a studentů nebo přímo ohroţujících či poškozujících ţivotní prostředí. Mediální výchova je však zakotvena v Rámcových vzdělávacích programech pro základní školy a gymnázia, které jsou definovány školským zákonem. Školy tak mohou tuto oblast vyučovat průřezově během celého školního roku, formou projektových dnů (např. celoškolní den s médii), jako součást ostatních předmětů (např. českého jazyka a literatury, základů společenských věd, výchovy k občanství apod.), nebo jako samostatný předmět apod. Mediální výchova by měla zejména seznámit ţáky a studenty s principy fungování médií, vštípit jim základy mediální gramotnosti a naučit je kritickému přístupu k médiím. „Schopnost zapojit se úspěšně a samostatně do mediální komunikace, tedy dostatečná úroveň mediální gramotnosti, je jednou z podmínek socializace jedince do společnosti. (Mičienka, Jirák a kol., 2006, s. 14) Jiţ malé děti dnes dokáţí pochopit princip fungování počítače a v brzkém věku jsou schopny jej ovládat, oproti svým rodičům, kteří se mnohdy s fungováním techniky seznamují mnohem těţkopádněji. Vliv na rychlé pochopení fungování techniky u dětí má ten faktor, ţe vyrůstají v prostředí, ve kterém je tato technika obklopuje. Vyrůstají však také v mediální společnosti, tedy v prostředí, ve kterém je obklopují média. Je proto důleţité, aby se děti jiţ na základní škole seznámily se základy fungování medií. „Především se jedná o schopnost analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr, popřípadě je asociovat s jinými sděleními“ (Mičienka, Jirák a kol., 2007, s. 291) Mediální výchova by neměla být jen o strohém přijímání faktů, jak je tomu u většiny ostatních předmětů, ale měla by ţáky učit schopnosti analyticky myslet, zkoumat a zamýšlet se nad způsobem, jakým se informace šíří, a jak se přetváří do mediálního produktu. Mičienka, Jirák a kolektiv vnímají mediální výchovu jako prostředek, který by měl ţáky vést ke dvěma věcem, k „ (a) osvojení poznatků a dovedností potřebných pro získání schopnosti analýzy a kritického odstupu, tedy „obraných látek“ proti případnému neţádoucímu působení médií, (b) získání poznatků, díky nimţ bude jedinec moci usilovat o maximální vyuţití

27

potenciálu médií jako zdroje informací, kvalitní zábavy, aktivního volného času apod.“ (Mičienka, Jirák a kol., 2006, s. 14)

11.1.

Mediální výchova v minulosti

Náznaky potřeby výuky mediální výchovy se objevily jiţ v minulosti - zejména s rozmachem tisku. Jedním z prvních, kdo uvaţoval o výuce podobného předmětu, byl jiţ v 17. století Jan Ámos Komenský. Komenský chápal významnou roli tisku a poţadoval, aby se do výuky ve škole zařadilo i čtení novin. Výraznější myšlenka výuky mediální výchovy přišla aţ ve dvacátých letech dvacátého století. „“V meziválečném období, resp. na sklonku 20. let 20. století, se zvláště v německém prostředí začaly mnoţit poţadavky na to, aby byl nejen obsah médií (novin) zařazen do výuky, ale aby se součástí všeobecného vzdělávání stalo i základní poučení procesu mediální produkce […].„ (Mičienka, Jirák a kol., 2006, 13) S rostoucím vlivem médií byla pociťována i rostoucí potřeba výuky mediální výchovy. Zejména televizní vysílání a jeho následná komercionalizace přinesly dosud netušené moţnosti vysílání a umoţnily zařazení reklamy do vysílání. „Americké výzkumy ze 60. let 20. století naznačily, ţe nastupující generaci dělá stále větší potíţe rozeznat v televizním vysílání zpravodajskou informaci od reklamního sdělení a údajům ze zpráv přikládá stejnou váhu jako údajům z reklamy.“ (Mičienka, Jirák a kol., 2006, 13) Na základě těchto výzkumů začaly rodiče dětí tlačit na školy, aby zařadily mediální výchovu do svých osnov. V Evropě panovala v této oblasti poklidnější situace, neboť zásadnější vlna komercializace médií dorazila aţ v osmdesátých letech. Do českého Rámcového vzdělávacího programu začala být mediální výchova zpracovávána aţ v roce 2000, a to jako průřezové téma.

11.2.

Mediální gramotnost

Mediální gramotnost je jedním ze základních témat, kterým by se měla mediální výchova zaobírat. Pojmem mediální gramotnost zpravidla označujeme soubor znalostí a dovedností, které nám pomáhají zorientovat se ve sloţitém prostředí médií a mediálních produktů. Mediální gramotnost je tedy stupeň znalostí principu fungování médií (jak se tvoří mediální produkty, kdo a jak média vlastní, jaké jsou právní normy a podob.), který v sobě obsahuje téţ poznatky o tom, jak média ovlivňují společnost a jak společnost ovlivňuje média (např. historický kontext). Mičienka, Jirák a kolektiv v knize Rozumět médiím uvádějí, ţe mediální gramotnost je tvořena „(a) poznatky na jedné straně potřebnými pro získání kritického odstupu od médií, na druhé straně umoţňujícími maximální vyuţití potenciálu médií jako zdroje informací, kvalitní 28

zábavy, aktivního naplnění volného času apod. (b) dovednostmi dovolujícími a usnadňujícími tento kritický odstup i maximální kontroly vlastního vyuţívání médií. (Mičienka, Jirák a kol., 2006, s. 12)

11.3.

Legislativní ukotvení: RVP17 pro základní školy a pro gymnázia

V České republice existuje dvouúrovňový systém tvorby vzdělávacích programů – první úroveň zpracovává stát formou tzv. Rámcového vzdělávacího plánu (RVP). Druhá úroveň navazuje na RVP, ale zpracovává si ji jiţ sama škola v rámci tak zvaného Školního vzdělávacího plánu (ŠVP). Rámcový vzdělávací plán je vytvořen pro jednotlivé obory vzdělání. Jsou v něm ukotveny základy toho, jak by měla probíhat výuka jednotlivých předmětů, co by se měli ţáci naučit a podob. Rámcové vzdělávací plány vytvářejí pole pro tvorbu Školních vzdělávacích programů, podle kterých pak probíhá výuka na jednotlivých školách. Mediální výchova je v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní školy i v Rámcovém vzdělávacím programu pro gymnázia ukotvena jako průřezové téma, které si školy mohou přizpůsobit do vlastních Školních vzdělávacích plánů jako samostatný předmět, mohou ji implementovat jakou součást jiného předmětu, vyučovat ji jednorázově formou Dne s médii a podobně. Podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školství má mediální výchova přinést ţákům základní poznatky a vštípit základní dovednosti z oblasti mediální komunikace tak, aby jim pomohly lépe se socializovat ve společnosti. „Mediální výchova má vybavit ţáka základní úrovní mediální gramotnosti. Ta zahrnuje jednak osvojení si některých základních poznatků o fungování a společenské roli současných médií (o jejich historii, struktuře fungování), jednak získání dovedností podporujících poučené, aktivní a nezávislé zapojení jednotlivce do mediální komunikace.“ (Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2013, s. 115) Rámcový vzdělávací plán pro úroveň základního vzdělání rozlišuje dva tematické okruhy výuky mediální výchovy. Prvním okruhem je „okruh receptivních činností“ obsahující výuku kritického čtení a vnímání mediálních sdělení, interpretace vztahu mediálních sdělení a reality, stavby mediálních sdělení, fungování a vlivu médií na společnost. Druhý okruh tvoří produktivní činnosti, v rámci kterých si ţáci vyzkoušejí tvorbu vlastní mediální sdělení a vyzkoušejí si práci v realizačním týmu. (Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2013) Rámcový vzdělávací program pro gymnázia částečně navazuje z RVP pro základní školy. I na gymnáziích je poţadováno, aby si ţáci osvojili poznatky o principu fungování medií a vlivu 17

RVP = rámcový vzdělávací program

29

medií na společnost. Mediální výchova na gymnáziích se opírá o dvě základní oblasti výuky. První oblast je společenskovědní, do které jsou implementovány i okruhy z českého jazyka a literatury, z dějepisu či ze základů společenských věd týkající se médií. Cílem je seznámit ţáky zejména s procesem medializace a jeho vlivem na společnost, naučit ţáky kriticky čelit médiím a mediálním produktům, osvětlit stereotypy, pomoci jim uvědomit si logiku vzniku mediálních produktů atp. Druhá oblast zaměření mediální výchovy se týká dovedností ţáků, jejím přínosem je, ţe si ţáci vyzkoušejí tvorbu mediálních produktů a snáze pochopí jejich principy. Na tyto dvě oblasti navazují tematické okruhy, které v sobě obsahují jak vědomostní tak dovednostní sloţku. Jednotlivé okruhy témat se zaměřují na média a mediální produkce, na mediální produkty a jejich významy, na uţivatele konzumující média, na účinky mediální produkce a vliv médií a na roli médií v moderní době. (Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2007)

12. Tvůrčí část V této části bakalářské práce popisuji soubor činností vedoucích k tvorbě rozhlasové reportáţe. Činnosti jsou rozdělené do jednotlivých fází od přípravy a načtení informací, přes námět, střih, aţ k finální tvorbě mediálního produktu. V této části práce nabízím vysvětlení a popis toho, jak probíhala přípravná fáze, jak vznikal námět, a proč jsem si zvolil právě rozhlasovou reportáţ a téma mediální výchovy. Uvádím i jaké přístroje a programy jsem k natáčení vyuţíval a jak probíhalo natáčení jednotlivých rozhovorů.

12.1.

Reportáž a cílové médium Český rozhlas

Ţánr rozhlasová reportáţ jsem z moţných útvarů pro bakalářskou práci zvolil zcela záměrně. Jedním z důvodů, které mě k tomu vedli, bylo mé profesní zaměření. Profesně pracuji s hlasem a práce s hlasem je i současně mým koníčkem. Rozhlasové zaměření bakalářské práce nabízelo řadu ţánrů, přesto zásadním důvodem pro výběr reportáţe bylo i předem promyšlené zpracovávané téma – výuka mediální výchovy, ke kterému se reportáţ hodila nejlépe. Vzhledem ke zvolenému ţánru jsem si vybral i cílové médium a rozhlasový pořad. Český rozhlas Plus je jednou z mála rozhlasových stanic, ve které se uplatňuje reportáţní ţánr. Ještě větší výjimku tvoří fakt, ţe v pořadu Zaostřeno je reportáţím věnován větší prostor a objevují se v něm reportáţe o stopáţi do dvaceti minut. Svou reportáţ jsem na pořad Zaostřeno cílil i z toho důvodu, ţe téma výuky mediální výchovy by do tematického spektra pořadu zapadlo. 30

Zda by se mohlo téma mediální výchovy teoreticky publikovat v pořadu Zaostřeno, jsem si ověřil u dramaturga pořadu Václava Pešičky, se kterým jsem téma telefonicky konzultoval. Ve svém náročném pracovním rozvrhu bohuţel na mé konzultace neměl příliš času.

12.2.

Příprava mediálního produktu

V přípravné fázi jsem si ještě před samotným pořízením reportáţe vyhledal informace o mediální výchově a jejím legislativním ukotvení, následně jsem kontaktoval vedoucího Oddělení středního a vyššího odborného vzdělávání Josefa Rydla a vedoucího Oddělení předškolního, základního a základního uměleckého vzdělávání Svatopluka Pohořelého oba z Ministerstva školství, abych si u nich tyto informace ověřil. Následně jsem si domluvil rozhovory ve školách. Pro účely rozhovorů jsem vyuţil škol v mém městě a jejich zástupců vedení. Rozhovory jsem natočil se zástupkyní ředitele Alenou Kellerovou ze Základní školy v Novém Strašecí a s ředitelem Gymnázia v Novém Strašecí Richardem Spieglem. Na obou školách se mediální výchova nevyučuje jako samostatný předmět. Na základní škole vyuţívají zejména projektového dne s názvem Den s médii a na gymnáziu se mediální výchova vyučuje zejména v rámci osnov Základů společenských věd. Výběr těchto dvou škol nebyl náhodný. Obě školy sídlí ve stejném městě, dokonce i ve stejné budově, a tak se vzájemně ovlivňují. Dle mého názoru, tvoří v rámci jednoho města poměrně dobrý reprezentativní vzorek. Domluvil jsem si také rozhovor s Markétou Pastorovou, která je garantkou vzdělávací oblasti Umění a kultury a průřezových témat v Národním ústavu pro vzdělávaní. V přípravné fázi jsem si téţ nastudoval metodologii tvorby rozhlasového reportáţního útvaru a seznámil se s jeho náleţitostmi. Nastudoval jsem časté chyby, kterých se reportéři dopouštějí, a snaţil jsem se jim vyhnout. Často jsem poslouchal vysílání pořadu Zaostřeno na Českém rozhlasu Plus, na který jsem teoreticky svou reportáţ cílil, a všímal si dramaturgické skladby pořadu. Připravil jsem si také zařízení, na které jsem rozhovory a zvuky nahrával. Nejednalo se o diktafon, ale o mobilní telefon Samsung Galaxy Note II s externím mikrofonem iRig MIC cast, ke kterému je moţno připojit i sluchátka. Tato volba pramení z vlastních zkušeností, neboť jsem zjistil, ţe kvalitní mikrofon ve spojení s téměř jakýmkoliv nahrávacím zařízením vykoná stejnou (a mnohdy i lepší) práci jako klasický diktafon. Mobilní telefon navíc nabízí 31

přidanou hodnotu, neboť ho má člověk stále s sebou, lze v něm záznam rovnou editovat a lze záznam i rovnou kamkoliv odeslat. Těsně před pořizováním všech rozhovorů a natáčením zvuků jsem si vţdy ověřil, zda mám telefon uspokojivě nabitý, zda mám na jeho disku potřebné místo a zda funguje spojení s mikrofonem.

12.3.

Námět

Téma mediální výchovy jsem volil si zvolil proto, ţe je mi blízké. Sám se v mediálním prostředí profesně pohybuji a osobně spatřuji nedostatečnou připravenost veřejnosti na vliv a působení médií. Na gymnáziu jsem mediální výchovou prošel a jsem přesvědčený, ţe poloţila nejen základy pro můj další profesní rozvoj, ale díky středoškolské mediální výchově jsem se jiţ ve středoškolském věku začal zamýšlet nad médii a mediálními produkty zcela jiným (kritickým) způsobem. Pokud se zamyslíme nad tím, jak veřejnost nejsnáze naučit rozumět mediím, je zcela jistě nezbytné vštěpovat dětem tyto vědomosti jiţ ve vzdělání na základní a následně středoškolské úrovni.

12.4.

Scénář

Jakmile jsem měl nastudované informace týkající se mediální výchovy a domluvené rozhovory, nic nebránilo tomu, abych si připravil hrubou verzi scénáře své rozhlasové reportáţe. V první verzi scénáře jsem si stručně rozepsal jednotlivé prvky reportáţe tak, jak půjdou za sebou – úvod, ohlášení tématu, popis místa, první rozhovor, popis místa, druhý rozhovor, třetí rozhovor. V další fázi jsem k těmto bodům připojil jiţ jednotlivé otázky a také jednoduchou představu o popisu prostředí. S vědomím takto připraveného scénáře jsem natáčel i jednotlivé zvukové materiály. Finální scénář pak doznal drobným změnám v závislosti na pořízených zvukových materiálech, avšak z většiny se shoduje s původní verzí scénáře. Změny se projevily hlavně v závislosti na jednotlivých místech a odpovědích respondentů. Například vstup do budovy školy skrze masivní dřevěné dveře je prvkem, se kterým jsem původně do své reportáţe nepočítal a zároveň prvkem, který reportáţ pěkně dokresluje. Dopředu jsem také nepočítal s tím, ţe v den rozhovoru bude na novostrašeckém gymnáziu probíhat Majáles, jehoţ popis se mé reportáţe krásně zapadal. Zpestřením rozhovorů a současně tradičním zvukem školy je její zvonění. Toto zvonění narušilo i mé rozhovory a bylo vítaným reportáţním zpestřením.

32

Původní scénář mého příspěvku vypadal takto: Jingl pořadu. Úvod do problematiky tématu. Představení sebe. Popis prostředí. Představení Pastorové. 1. rozhovor – Pastorová z Národního institutu pro vzdělávání. Je mediální výchova důleţitá? Jak je mediální výchova ukotvena legislativně? Jakým způsobem ji mohou školy vyučovat? Co jsou to Rámcové vzdělávací plány? A kdo je vypracoval? Proč není mediální výchova povinným předmětem? Měla by být? Jingl. Popis prostředí a vnitřku budovy. Představení ředitele. 2. rozhovor – ředitel gymnázia. Měla by se mediální výchova vyučovat jiţ na základní škole? Na tomto gymnáziu se mediální výchova vyučovala jako samostatný předmět. Proč tomu tak teď není? Plánujete obnovit samostatný předmět mediální výchovy? Jakým způsobem se na novostrašeckém gymnáziu vyučuje mediální výchova? Do jakých předmětů zasahuje? Co se ţáci v rámci průřezového tématu mediální výchovy naučí? Jingl. Popis cesty mezi ředitelnami. Představení zástupkyně. 3. rozhovor – zástupkyně základní školy. Je podle Vašeho názoru výuka mediální výchovy důleţitá? Jak vypadá typická hodina s tématikou mediální výchovy? Jak probíhá Den s médii? Co je jeho součástí? Plánujete zavést samostatný předmět mediální výchovy? Do jakých předmětů mediální výchova zasahuje? Dostanou se ţáci také k praxi nebo jen k teorii? Existují nějaké školní projekty zamřené na média? Odhlášení tématu a shrnutí. Rozloučení. Závěrečný jingl. 33

12.5.

Střih

Jako střihový program jsem na svém notebooku pouţil program Audacity. Tento program jsem zvolil zejména proto, ţe jsem ho jiţ v minulosti několikrát pouţil, a také proto, ţe na základě tzv. opencource licence spadá do skupiny freeware programů a je volně šiřitelný a zdarma. Tento program umoţňuje pouţití základních i některých pokročilejších nástrojů zvukové editace. Krom střihu samotného a mísení několika zvukových kanálů nabízí i editaci jednotlivých stop včetně často pouţívaných funkcí jako fade in (pozvolný náběh zvukové stopy) nebo fade out (pozvolné ztlumení zvukové stopy).

12.6.

Rozhovory, zvuky a jejich natáčení

Celou reportáţí je prostoupený můj hlas, neboť jsem si ji namluvil sám. Výjimku tvoří hlasy dotazovaných zaznívající v částech rozhovorů. Rozhovory byly pořízeny z většiny na autentických místech – ve školních budovách. Výjimku tvoří rozhovoru s paní Pastorovou, se kterou jsem se setkal v čas obědu v parku poblíţ kavárny. Věděl jsem, ţe je třeba natočit mnohem delší části rozhovorů a ty pak následně sestříhat a formou montáţe zkomponovat do jedné reportáţe. S tímto vědomím jsem přistupoval k natáčení a snaţil se natočit dostatek pestrého zvukového materiálu. Kaţdý rozhovor zabírá v hotové reportáţi zhruba šest minut. Původní nesestříhané verze rozhovorů se pohybovaly okolo třiceti minut. Na jednotlivé rozhovory jsem byl předem dobře připravený. Předem jsem si nastudoval informace o jednotlivých institucích, o mediální výchově i o osobách, se kterými jsem rozhovory pořizoval. Při rozhovorech panovala obecně dobrá a uvolněná nálada. Jako první otázky jsem takticky zvolil takové, které uvolnily atmosféru a u dotazovaných odbouraly strach z mikrofonu. Tyto otázky se většinou do výsledné reportáţe ani nedostaly, slouţily jen pro navození příjemnější a uvolněné atmosféry.

13. Autorská sebereflexe Mým autorským záměrem bylo natočit rozhlasovou reportáţ na téma problematika mediální výchovy, která by mohla být teoreticky publikována v pořadu Zaostřeno stanice Český rozhlas Plus. Téma jsem zvolil záměrně z vlastního pocitu nedostatečné informovanosti veřejnosti o této problematice. A zároveň kvůli pocitu nedostatečného zapracování mediální výchovy do osnov jednotlivých škol.

34

Reportáţ je pro tvorbu náročným ţánrem, reportér musí dbát nejen na informační nasycenost, ale musí posluchačům také zprostředkovávat zrakové vjemy, které ho obklopují - popisovat místa, události, věci a podob. Úlohy reportéra jsem se chtěl zhostit co nejlépe. V prvních fázích rozhovorů jsem se obával, aby se v nich objevoval dostatek reportáţních prvků. Nakonec jsem ale zjistil, ţe lze velmi dobře reagovat na okolnosti a např. pí. Kellerová přinesla ukázky mediálních produktů ţáků, jejichţ popis se do reportáţe velmi dobře hodil. I popis místa setkání nebo právě probíhajícího majálesu reportáţ velmi dobře dokreslily. Zajímavým zpestřením reportáţe byl i školní zvonek, jehoţ zvonění jsem vţdy v reportáţi okomentoval. Tento zvonek mi ale byl drobnou překáţkou při dodatečném střihu, protoţe jsem potřeboval otázky a odpovědi umístit v trochu jiném pořadí, neţ ve skutečnosti probíhaly. Nečekaným překvapením a problémem pro mě bylo pouţití nevyzkoušené aplikace pro záznam zvuku iRig Recorder pro systém Android. Tuto aplikaci jsem si nainstaloval, protoţe od stejné firmy pouţívám k telefonu i externí mikrofon. Aplikaci jsem vyzkoušel na krátkých záznamech zvuku a fungovala perfektně, bohuţel při delším záznamu se tato aplikace nečekaně ukončila a já jsem přišel o nahraná data. Z toho důvodu jsem se opět vrátil k pouţívání interní aplikace pro záznam zvuku, která sice nenabízí tak pokročilé funkce, ale i dle mých předchozích zkušeností funguje bezchybně. V pořadu Zaostřeno se objevují i obsahy, které jsou pro reportáţ těţko zpracovatelné. I v takových případech je na reportáţní prvky kladen důraz, ale nejsou zastoupeny ve větší míře. Při tvorbě mé reportáţe jsem si tuto skutečnost vlastní praxí potvrdil, neboť téma problematiky mediální výchovy je pro reportáţní ţánr těţko uchopitelné. Nejedná se o samostatnou událost, ale o téma, ve kterém je třeba zpracovat několika rozhovorů z různých míst. I samotný reportáţní ţánr je pro nezkušeného reportéra velmi těţký. Myslím si však, ţe jsem výslednou reportáţ zvládl dobře. V rozhovorech, i mimo ně, se objevují reportáţní prvky, ve kterých popisuji okolní děj, místa, či věci. Přesto zachovávám informační nasycenost příspěvku. Ve své reportáţi jsem reportáţním popisem reagoval na skutečnost, kdyţ začal foukat vítr, popisoval jsem vzhled kostela, vzhled vnitřku budov škol, popisoval jsem také probíhající majáles anebo vzhled školního časopisu. Reagoval jsem také na to, kdyţ do rozhovorů zazvonil školní zvonek.

35

Jednou z posledních překáţek při tvorbě reportáţe bylo mé nenadále nachlazení, které ovlivnilo kvalitu mého hlasu a částečně i práci s ním. Mé nachlazení postihlo zejména část studiových nahrávek, které jsem dotáčel a v závěru mé práce.

14. Závěr Zjistil jsem, ţe je velmi sloţité vymezit reportáţní ţánr a to dokonce i za pomoci odborné literatury, neboť kaţdý autor na reportáţ pohlíţí odlišně. Dokonce i některá odborná literatura, která teoreticky zpracovávala reportáţní útvar v jeho počátcích, tento ţánr vymezila chybně nebo přinejmenším ne zcela uspokojivě. Hraše a Punčochář uvádějí jako příklad knihu Anny Patzákové z roku 1935. (Hraše, Punčochář, 2006) Na tuto literaturu pak navazovali další autoři a pokračovali v nepřesném vysvětlení. Problémem se také ukázalo, ţe reportáţ v původním slova smyslu je chápána jen jako souvislý přenos z nějaké události. Do původního významu reportáţe nepatří střih a dodatečná úprava. Pokud střih a editaci do příspěvku aplikujeme, nejedná se jiţ o reportáţ, ale o montáţ. Montáţ, pomocí střihu a prolínaní zvukových stop, napomáhá dramatičnosti, vytváří dojem rychlého spádu a sdělení kompozičně uzavírá do poţadovaného tvaru. (Maršík, 1999, s. 18) Reportáţní ţánr je v současném mediálním prostředí na ústupu. S počátkem rozhlasu byla reportáţ velmi oblíbeným a častým útvarem. V posledních několika historických dekádách vývoje rozhlasu je však patrný ústup reportáţního útvaru – zejména kvůli časové náročnosti, a chybějící podpoře ze strany rozhlasových stanic. Pokud se uţ vysilatelé rozhodnou reportáţ do vysílání zařadit, jedná se zpravidla o kratší repo útvary. Větší prostor reportáţím dává například Český rozhlas Plus v pořadu Zaostřeno, kde mají reportáţe stopáţ kolem dvaceti minut. Cílem bakalářské práce bylo natočit, sestříhat a vyhotovit rozhlasovou reportáţ zaměřenou na problematiku mediální výchovy, která by mohla být teoreticky odvysílána v pořadu Zaostřeno stanice Českého rozhlasu Plus. Tento cíl jsem splnil a natočil reportáţní příspěvek, který stopáţí i zaměřením odpovídá zvolenému médiu. Dalším cílem mé práce, který jsem téţ splnil, bylo teoreticky analyzovat ţánr rozhlasová reportáţ, zaměřit se na způsob její tvorby a zasadit ji do kontextu vysílání současných medií i do kontextu historie Českého rozhlasu. Teoreticky jsem téţ vymezil mediální výchovu a zmapoval její legislativní ukotvení v Rámcových vzdělávacích programech pro základní školy a gymnázia. 36

15. Seznam použité literatury ČESKÝ ROZHLAS - JEŠUTOVÁ, Eva a kol. Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého rozhlasu. Vyd. 1. Praha: Český rozhlas, 2003. 667 s. ISBN 80-86762-00-9. ČMEJRKOVÁ, Světla, ed. a HOFFMANNOVÁ, Jana, ed. Jazyk, média, politika. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003. 258 s. ISBN 80-200-1034-3. HANÁČKOVÁ, Andrea. Český rozhlasový dokument a feature v letech 1990-2005: Poetika ţánrů. 1. vyd. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2010. 207 s. ISBN 97880-86928-79-1. JIRÁK, Jan a KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. 207 s. ISBN 978-80-7367-287-4. MARŠÍK, Josef. Poznámky k vývoji a současnému stavu teorie rozhlasové ţurnalistiky. In: Hraše, Jiří - Hubička, Jiří - Kolářová, Bohuslava - Minks, Pavel - Plechatý, Josef, ed. In: K rozhlasové historii a teorii. 1. vyd. Praha: Sdruţení pro rozhlasovou tvorbu, 2001, s. 39-43. ISBN MARŠÍK, Josef. Výběrový slovníček termínů slovesné rozhlasové tvorby. Praha: Sdruţení pro rozhlasovou tvorbu, 1999. 60 s. ISBN 80-238-5619-7. MIČIENKA, Marek a kol. Rozumět médiím: základy mediální výchovy pro učitele. Vyd. 1. [Praha]: Partners Czech, ©2006. 218 s. ISBN 80-239-6762-2. MIČIENKA, Marek a kol. Základy mediální výchovy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. 295 s. ISBN 978-80-7367-315-4. MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2003. 361 s. Manaţer. ISBN 80-247-0650-4. MOTAL, Jan a kol. Nové trendy v médiích. II, Rozhlas a televize. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 223 s. ISBN 978-80-210-5826-2. 37

PERKNER, Stanislav a SLOVÁK, Leopold. Teorie a praxe rozhlasové ţurnalistiky: [celost. vysokošk. učebnice pro stud. fak. ţurnalistiky a filozof. fak.]. 1. vyd. Praha: Novinář, 1986. 280 s. REIFOVÁ, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. 327 s. ISBN 80-7178-926-7. SLOVÁK, Leopold. Rozhlasová ţurnalistika. 1. vyd. Praha: Novinář, 1975. TRAMPOTA, Tomáš, ed. Česká média a Evropská unie: 20 let smazávání hranic. 1. vyd. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2009. ISBN 978-80-86855-50-9.

15.1.

Internetové zdroje

ČESKÝ ROZHLAS. Dostupný z WWW: < http://www.rozhlas.cz/plus/ostanici/> (10.5. 2014) HRAŠE, Jiří, PUNČOCHÁŘ, Jan, 2006. Teorie a praxe rozhlasové reportáţe aneb Nesamozřejmé samozřejmosti. In Svět rozhlasu (16), 26 – 32. Dostupný z WWW: (14.5. 2014) JANÁČ, Marek. 2006. Reportáţ v praxi. In Svět rozhlasu 2006, s.. 35-37. Dostupný z WWW: (14.5. 2014) LAVIČKOVÁ, Světlana, ČERNÝ Tomáš, 2006. Reportáţ v praxi, In Svět rozhlasu (16), s. 34. Dostupný z WWW: (14.5. 2014) MORAVEC, Václav 2006. Rozhlasové zpravodajství a reportáţ, In Svět rozhlasu 2006, s. 3840. Dostupný z WWW: (14.5. 2014) MÜLLEROVÁ Olga, 1999. Naše řeč, ročník 82, číslo 4. Dostupný z WWW: (14.5. 2014) 38

SOUKUP, Libor, 2006. Reportáţ v praxi regionální stanice ČRo. In Svět rozhlasu 2006, s. 3738. Dostupný z WWW: (14.5. 2014) VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE, 2007. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia. Dostupný z WWW: < http://www.nuv.cz/> ISBN 978-80-87000-11-3 (17.5. 2014) VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE, 2013. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Dostupný z WWW: < http://www.nuv.cz/> (17.5. 2014)

39

16. Jmenný rejstřík Černý, Tomáš ........................................................................................................................... 15 Český rozhlas ........................................................................................................................... 21 Čmejrková, Světlana ................................................................................................................ 15 Hanáčková, Andrea .................................................................................................................... 8 Hoffmannová, Jana................................................................................................................... 15 Hraše, Jiří ............................................................................................. 13, 14, 15, 22, 23, 36, 37 Janáč,Marek.............................................................................................................................. 15 Ješutová, Eva ........................................................................................ 12, 14, 16, 17, 18, 19, 20 Jirák, Jan ....................................................................................................................... 27, 28, 29 Lavičková, Světlana ................................................................................................................. 15 Maršík, Josef ................................................................................ 8, 9, 10, 11, 16, 23, 24, 25, 36 Mičienka, Marek .......................................................................................................... 27, 28, 29 Mikuláštík, Milan ..................................................................................................................... 15 Moravec, Václav ...................................................................................................................... 11 Motal, Jan ............................................................................................................................. 9, 20 Müllerová, Olga ....................................................................................................................... 15 Perkner, Stanislav ............................................................................... 8, 9, 11, 15, 22, 24, 25, 26 Punčochář, Jan ............................................................................................ 13, 14, 15, 22, 23, 36 Reifová, Irena ................................................................................................................. 7, 17, 18 Soukup, Libor ........................................................................................................................... 14 Slovák, Leopold ................................................................................. 8, 9, 11, 15, 22, 24, 25, 26 Trampota, Tomáš ............................................................................................................... 20, 21 Výzkumný ústav pedagogický v Praze .............................................................................. 29, 30

40