MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav slavistiky

Bc. Barbora Jelínková

Obraz židovské identity v díle Henryka Grynberga Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Renata Buchtová, Ph.D. Brno 2011

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Brně, 28. dubna 2011

.................................. Podpis

Ráda bych poděkovala Mgr. Renatě Buchtové, Ph.D. za velmi vstřícné a trpělivé vedení mé diplomové práce.

Zostałem pisarzem zmarłych, bo żywi mieli dość własnych pisarzy. Zostałem strażnikiem wielkiego cmentarza. Grobów, których nie ma poza naszą pamięcią. Czuwam, aby ich nie bezczeszczono, i nie mogę narzekać na brak roboty. Zdaje mi się, że po to żyję, a czasem nawet, że dlatego. I że dlatego nie popełniłem dotychczas samobójstwa z obrzydzenia do świata, w jakim wypadło mi żyć.

Henryk Grynberg (Prawda nieartystyczna)

OBSAH 1.

ÚVOD ..................................................................................................................................... 7

2.

HISTORICKÝ KONTEXT ........................................................................................................... 9

3.

4.

2.1

Historie Židů ................................................................................................................ 10

2.2

Židé v Polsku (od středověku po II. světovou válku) ................................................... 11

2.3

Antisemitismus ............................................................................................................ 15

2.4

Cizost a jinakost jako úděl jednoho národa ................................................................ 17

2.5

Holocaust .................................................................................................................... 18

2.6

Ghetta ......................................................................................................................... 19

2.6.1

Varšavské ghetto ................................................................................................. 21

2.6.2

Ghetto v Lodži ..................................................................................................... 23

2.6.3

Krakovské ghetto................................................................................................. 23

2.7

Koncentrační tábory .................................................................................................... 24

2.8

Druhá světová válka .................................................................................................... 28

2.9

Nacismus ..................................................................................................................... 29

2.10

Židé po válce ............................................................................................................... 32

POVÁLEČNÁ POLSKÁ LITERATURA ...................................................................................... 33 3.1

Poválečné formování polské literatury ....................................................................... 34

3.2

Reflexe války v próze a poezii ..................................................................................... 34

3.3

Literatura holocaustu a její atributy ............................................................................ 38

HENRYK GRYNBERG............................................................................................................. 39 4.1

Literární tvorba Henryka Grynberga ........................................................................... 40

4.2

Hledání identity ........................................................................................................... 43

4.3

Očima dítěte ................................................................................................................ 48

4.4

Strach .......................................................................................................................... 50

4.5

Motiv „nieobecności“ .................................................................................................. 51

4.6

Motiv smrti .................................................................................................................. 53

5

4.7 5.

Rozbor jazyka nenávisti ............................................................................................... 54

OBRAZ ŽIDOVSKÉ IDENTITY V PRÓZÁCH ŻYDOWSKA WOJNA A ZWYCIĘSTWO .................. 56 5.1

Dva romány, jedno dílo ............................................................................................... 57

5.2

Żydowska wojna .......................................................................................................... 58

5.3

Zwycięstwo .................................................................................................................. 69

6.

ZÁVĚR .................................................................................................................................. 83

7.

RESUMÉ ............................................................................................................................... 88

8.

BIBLIOGRAFIE ...................................................................................................................... 94

9.

PŘÍLOHA .............................................................................................................................. 99

6

1. ÚVOD V této práci se budu věnovat zobrazení ņidovství v díle polského spisovatele Henryka Grynberga. Konkrétně budu analyzovat dvě autorovy prózy, a to Żydowskou wojnu a Zwycięstwo. Tyto texty jsem vybrala vzhledem k jejich ústřednímu postavení v celém Grynbergově díle. Ačkoliv se jedná o prózy dvě, jde v podstatě o jedno spojité dílo (viz níņe). Pro přehlednost a úplnost zařadím do práce vedle primární kapitoly, věnující se analýze výńe jmenovaných děl z hlediska zobrazení ņidovství, také dalńí kapitoly, jejichņ témata bezprostředně souvisí s primárním cílem práce. Nejdříve zařadím historický kontext, který je pro celistvé pochopení sledované problematiky zásadní. V této kapitole bude vylíčena historie ņidovského národa, přičemņ velkou pozornost budu věnovat dějinám Ņidů v Polsku. Dále budu analyzovat antisemitismus, a to jak v rovině jeho vývoje, tak v příčinách jeho vzniku. V návaznosti na antisemitismus se budu zabývat také pojmy jako holocaust, nacismus nebo druhá světová válka, jeņ je ústředním prvkem sdruņujícím v podstatě vńechna sledovaná témata. Velký prostor budu také věnovat koncentračním táborům a ņidovským ghettům. Jestliņe se v první části budu soustředit na historický kontext, v druhé části práce zasadím dílo Henryka Grynberga do kontextu literárního. Zde také uvedu stručný přehled poválečné polské literatury, přičemņ se zaměřím předevńím na prózu zachycující události druhé světové války, resp. ņidovskou tematiku. V dalńí kapitole podám obraz Henryka Grynberga jako autora zpracovávajícího problematiku ņidovství během druhé světové války a bezprostředně po ní. V ņádném případě tak nepůjde o biografii autora (ta bude zařazena v příloze), primárně budu excerpovat ty zásadní ņivotní události v ņivotě autora, jeņ se bezprostředně odrazily v hlavních motivech jeho díla. Provázanost nejdůleņitějńích motivů, které jsou alfou a omegou sledovaných próz, s ņivotem autora, je pro pochopení jeho díla naprosto zásadní. Klíčovými prvky budou tři tematické okruhy: hledání identity, válka očima dítěte a strach. Nejdůleņitějńí částí práce pak bude samotná analýza próz Żydowska wojna a Zwycięstwo, přičemņ je důleņité zde jasně vymezit, ņe v ņádném případě nepůjde o komplexní literárněvědný rozbor, nýbrņ selektivní sledování těch sloņek, jeņ vyplývají z primárních cílů této práce (viz výńe). Nejdříve budou obě prózy induktivně separovaně rozebrány

7

a následně podrobeny vzájemné komparaci, kde budu hledat sjednocující a rozdělující elementy. Rozbor pak uzavře syntéza získaných poznatků.

8

2. HISTORICKÝ KONTEXT

2.1 Historie Židů 2.2 Židé v Polsku (od středověku po II. světovou válku) 2.3 Antisemitismus 2.4 Cizost a jinakost jako úděl jednoho národa 2.5 Holocaust 2.6 Ghetta 2.6.1 Varšavské ghetto 2.6.2 Ghetto v Lodži 2.7 Koncentrační tábory 2.8 Druhá světová válka 2.9 Nacismus 2.10 Židé po válce

9

2.1 Historie Židů Neņ přejdeme k popisu samotné historie Ņidů, máme za vhodné nejdříve vymezit samotný výraz Žid. Jde o vńeslovanské slovo převzaté ze staroitalského giudio, jeņ vychází z latinského iudaeus. Do latiny se dostalo z hebrejského označení Jehudy (Judejec).1 V kodifikačním Slovníku spisovné čeńtiny se dočteme, ņe výraz žid označuje „přísluńníka jednoho semitského národa, vyznávajícího monoteistické náboņenství opírající se o Starý zákon, nyní roztrouńeného po celém světě,“2 expresivně pak znamená „velmi chytrý, mazaný“.3 Ņidovství se obecně chápe ve dvou elementárních rovinách, a to v rasové a náboņenské. Jinými slovy, Ņidem můņeme označovat jednak člověka, který náleņí k ņidovskému národu geneticky, a jednak člověka, který se hlásí k judaismu, aniņ by měl jakékoliv předky ņidovské krve. Problematika ņidovství jakoņto etnické či náboņenské identity je velmi ńiroká a je nad rámec této práce se jí nějak detailněji zabývat. V nańí práci vzhledem k jejím primárním cílům budeme ņidovství chápat zejména v rovině rasové, protoņe holocaust směřoval předevńím právě proti Ņidům jakoņto rase a genetické hledisko hrálo ústřední roli v celé nacistické ideologii. Ņidé patří k vůbec nejstarńím národům nańí civilizace, první zmínky sahají aņ do 13. stol. př. n. l. Ņidé se usadili v Egyptě, kde nańli svůj domov, vzhledem k jejich vzrůstajícímu zotročování vńak přeńli přes Sinaj do Svaté země. Právě tento biblický příběh o útěku z otroctví do zaslíbené země je klíčovým motivem celého judaismu. Na počátku 11. stol. př. n. l. se začíná psát nová kapitola dějin ņidovského státu s králem Davidem a jeho následovníkem Ńalamounem. V této době ņidovský stát dosáhl značného rozmachu, tehdy byl také postaven slavný Ńalamounův chrám. Je nutné si vńak uvědomit, ņe v rámci ņidovského státu existovalo několik kmenů, ņidovský národ tedy nebyl jednolitý. Po smrti krále Ńalamouna právě tato vnitřní diverzifikace sehrála ústřední roli v následném rozpadu státu na Izrael a Judsko. S jistou mírou nadsázky můņeme říct, ņe právě tímto rozdělením a předevńím neschopností společného postupu jednotlivých

1

Machek, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997, s. 727. 2 Kol. autorů. Slovník spisovné češtiny. Praha: Academia, 2007, s. 588. 3 Tamtéņ.

10

kmenů začala novodobá neńťastná epocha dějin ņidovského národa, která ve 20. století vyústila v námi primárně sledovaný holocaust. Roku 586 př. n. l. Jeruzalém padl a Ņidé byli násilně přesídleni do Babylonie, mluvíme o tzv. babylonském zajetí. Po jeho skončení vńak ne vńichni vyuņili moņnosti vrátit se a právě zde vznikla první ņidovská diaspora. Po těchto událostech nastala dlouhá nadvláda Řecka a později Říma. Ņidovské snahy o samostatnost vyvrcholily v tzv. první a druhé ņidovské válce. Ņidé vńak svůj boj prohráli a ņidovský stát vzal definitivně za své, Judsko bylo přejmenováno na Palestinu. Velká část Ņidů se přestěhovala do Galileje. Krize Římské říńe a postupné ovládnutí území Araby způsobilo velké vlny emigrace do Evropy. Relativně malý národ se tak rozptýlil do různých částí starého kontinentu a pro charakteristiku ņidovství přestalo být relevantní území a do značné míry jazyk. Pojítkem pro zachování národa tak zůstaly tradice judaismu, jejichņ význam byl přímo úměrný míře jejich uplatňování, primární roli vńak samozřejmě sehrála genetická homogennost. Jiņ od počátků ņidovského osídlování Evropy Ņidé ņili v ghettech, přičemņ je třeba říct, ņe existence těchto ghett byla jednak vynucená majoritní společností, a jednak sami Ņidé usilovali o svoji uzavřenost. Distance od majoritní společnosti a minimální infiltrace měly z hlediska budoucnosti Ņidů důsledky dvojího rázu. Je zřejmé, ņe právě tato uzavřenost umoņnila Ņidům uchovat svoji identitu a existenci aņ do dneńka. Na druhou stranu právě tato uzavřenost byla nepochybně nejdůleņitějńím faktorem, který vedl k nesnáńenlivosti, následujícím pogromům a vyvrcholil právě v námi sledovaném holocaustu. V této věci se dostáváme k problematice antisemitismu, o kterém bude podrobněji pojednáno dále.

2.2 Židé v Polsku (od středověku po II. světovou válku) Historie polských Ņidů trvá jiņ více neņ tisíc let. Jako první přicházeli zpravidla ņidovńtí kupci, mezi nimi byl i známý Ibráhím ibn Jákúb, který v 2. pol. 10. stol. cestoval ze ńpanělské Cordoby do východních zemí. Od vzniku polského státu v 10. století aņ do vzniku polsko-litevského soustátí v roce 1569 patřilo Polsko mezi země, jeņ uplatňovaly vůči Ņidům relativně tolerantní politiku.

11

Právě tento fakt byl zásadní pro to, aby se Ņidé z celého evropského regionu přestěhovali právě sem. Polsko se tak postupně stávalo vůbec největńí evropskou ņidovskou diasporou. V roce 1096, v období první kříņové výpravy, proběhla první vlna masové migrace Ņidů do Polska ze západních zemí. Polský kníņe Boleslav III. Křivoústý (1086–1138) byl k Ņidům tolerantní, protoņe si uvědomoval jejich ekonomický potenciál a přínos pro celou zemi. Na přelomu 12. a 13. stol. byly Ņidům dokonce pronajaty mincovny. Ve 12. stol. po sérii pogromů spojených s kříņovými výpravami se na polské území dostala dalńí vlna ņidovských uprchlíků z Německa a Francie. V roce 1265 vydal kníņe Boleslav Poboņný (1221–1279) pro Ņidy ņijící na jeho území tzv. kalińský status, který zaručoval Ņidům právo svobodného obchodování a pohybu. Ņivili se nejen obchodem, ale také řemesly, coņ u zbytku obyvatelstva vyvolávalo vlnu závisti. V roce 1334 polský král Kazimír III. Veliký (1310–1370) potvrdil platnost kalińského statusu, a dokonce ho roku 1367 rozńířil i na území Malopolska a Ruska. Pro Ņidy to bylo období prosperity a zavedené privilegium vedlo ke vzniku nejdůleņitějńího evropského útočińtě Ņidů v Evropě. V případě Kazimíra III. Velikého mohla být motivace k podpoře Ņidů způsobena spíńe osobními důvody neņ pragmatickými. Traduje se totiņ legenda o jeho ņidovské milence Ester, která mohla být právě příčinou Kazimírova pozitivního vztahu k Ņidům.4 V pol. 14. stol. přińla do Polska dalńí vlna uprchlíků ze západu, důvodem tohoto stěhování byly útoky na Ņidy, kteří byli obviňování z ńíření epidemií. Podobným incidentům se vńak zcela Ņidé nevyhnuli ani v Polsku. Král Vladislav II. Jagello (1351 nebo 1362–1434) nebyl Ņidům příliń nakloněn, ale uvědomoval si, jak velký vliv mají na ekonomickou situaci v zemi. Proto v roce 1387 potvrdil některé výsady pro Ņidy i na území Litvy. V tomto období se objevily první konflikty mezi měńťany a ņidovským obyvatelstvem, které byly vyvolány znesvěcováním hostií. V pol. 15. stol. se postavení Ņidů jeńtě zhorńilo, jelikoņ král Kazimír IV. Jagellonský (1427–1492) pod tlakem ńlechty odebral Ņidům některá práva. V roce 1495 litevský kníņe Alexandr Jagellonský (1461–1506) rozhodl o odsunu ņidovského obyvatelstva z Litvy, aby tím vyřeńil svou vysokou zadluņenost u nich. V následujících letech se vńak ukázalo, ņe absence Ņidů výrazně ńkodí obchodu, a proto v roce 1503 povolil Ņidům návrat.

4

http://zydzi-za-kazimierza-wielkiego.wartowiedziec.szczecin.pl/legenda-estery.html [cit. 10. 4. 2011]

12

Vládnutí dalńího krále Zikmunda I. Starého (1467–1548) představovalo pro Ņidy období relativního klidu, velkého rozvoje řemesel a obchodu. V roce 1534 král Zikmund I. Starý zruńil povinnost nońení specifického obleční, kterým se Ņidé měli oddělit od majoritní společnosti, v Krakově byla dokonce otevřena první ņidovská tiskárna. Jeho syn a nástupce, Zikmund II. August (1520–1572), byl ņidovskému obyvatelstvu nakloněn stejně jako jeho otec. Práva Ņidů chránila královská privilegia a Ņidé se těńili značné autonomii. Tolerantní politika polských panovníků způsobila, ņe Polsko bylo označováno jako „niebo dla szlachty, czyściec dla mieszczan, piekło dla chłopów i raj dla Żydów.”5 Tři největńí ņidovské komunity se nacházely v Poznani, Kaziměři a v Lublině. Státní orgány v pol. 16. stol. zruńily některá ustanovení omezující finanční aktivity Ņidů, kteří na tomto základě vytvořili systém půjček, kdy dluņníci ručili svými nemovitostmi. A právě v této době dosáhli ņidovńtí obchodníci největńího rozmachu, a to i v zahraničním obchodu. Dalńím panovníkem byl Ńtěpán Báthory (1533–1586), jenņ ustavil ņidovský parlament, který se staral o vńechny oblasti ņivota Ņidů. Král Zikmund III. Vasa (1566–1632) potvrdil Ņidům jejich privilegia z roku 1588. I přes období tzv. zlatého věku Ņidů v Polské historii bylo v některých městech (např. Opočno, Krosno, Vělička) v 60. letech 16. stol. přijato privilegium o netolerování Ņidů tzv. de non tolerandis Judaeis. Padesátá léta 17. stol. byla obdobím krize ņidovského obyvatelstva, v této době probíhaly kozácké pogromy, jejichņ vůdce, Bohdan Chmelnický, uzavřel alianci s Ruskem a postaral se o zabití větńiny místního ņidovského obyvatelstva, např. ve Vilně přińlo o ņivot 25 tisíc Ņidů. Následovalo těņké období pro polské území. Války s Ukrajinou, Ruskem, Ńvédskem a Tureckem trvaly aņ do roku 1717. Ņidovské komunity utrpěly velké ztráty na ņivotech. Na začátku 18. stol. nastal v zemi relativní klid, dońlo k obnovení ņidovského obchodu. Po krvavých událostech na Ukrajině, které se odehrály v 17. stol., se polská inteligence soustředila na problémy mezi rolníky a Ņidy. Výsledkem byla politická reforma z roku 1768, kdy dońlo k podstatnému rozńíření svobod rolníků a Ņidů, přičemņ Ņidé mohli vykonávat pouze profese, které jim určili představitelé měst. Během vlády posledního polského krále Stanislava II. Augusta Poniatovského (1732–1798) se v Polsku objevily první náznaky kapitalistické společnosti a Polsko 5

Tokarska-Bakir, Joanna. „Żydzi u Kolberga“. In Rzeczy mgliste. Eseje i studia. 2004. On-line dostupné z: http://www.staff.amu.edu.pl/.../Tokarska-Bakir,%20Zydzi%20u%20Kolberga.doc [cit. 27. 3. 2011]

13

mělo před sebou rozdělení území mezi tři mocnosti. První dělení proběhlo v roce 1772, kdy byla země rozdělena na ruský, pruský a rakouský zábor. V kaņdém záboru byla situace jiná, v pruském byla Ņidům přidělena značná privilegia týkající se obchodu, v ruském bylo ņidovské obyvatelstvo začleněno mezi burņoazní společnost. Nejpočetnějńí ņidovská komunita se nacházela v rakouském záboru, kde bylo Ņidům v roce 1787 přikázano přijmout německá jména, aby urychlili proces asimilace. V roce 1793 dońlo k druhému dělení Polska, kterého se jiņ neúčastnilo Rakousko, a o dva roky později dońlo k poslednímu dělení mezi vńechny tři původní země (Rusko, Prusko, Rakousko), a Polsko tak definitivně přestalo na dlouhou dobu existovat. Ve vńech třech záborech přetrvala feudální struktura státu. Ņidé se museli přizpůsobit novému systému v konkrétních záborech. V 19. stol. probíhalo několik povstání za nezávislost Polska, zatímco první povstání v roce 1830 se postavení Ņidů nijak nedotklo, při druhém povstání se Ņidé dočkali v mnoha oblastech zrovnoprávnění s ostatními občany.6 Ve 20. stol sehrál podstatnou roli v integraci Ņidů v polské majoritní společnosti Josef Piłsudski,7 podle kterého byl národ produktem dějinného vývoje, společenstvím, které ctí stejné hodnoty navzdory odlińnému původu.8 Piłsudski se soustavně zasazoval o smíření Ņidů a Poláků. Přívrņence svých idejí nacházel hlavně v řadách Polské socialistické strany. Jako zástupce zcela opačných názorů můņeme zmínit spoluzakladatele Národní demokracie Romana Dmowského,9 kterého britský historik Norman Davies neváhá označit jako „profesionálního antisemitu“.10 Po jeho smrti a po propuknutí hospodářské krize v 30. letech, část jeho přívrņenců začala tíhnout k nacionalismu a legitimizaci antisemitismu. Od roku 1935 sílily snahy vyhnat Ņidy ze země pomocí nejrůznějńích represivních opatření. Během nacistické okupace se Polsko mělo stát dějińtěm největńího rasového experimentu, jaký kdy svět spatřil. Kromě individuálních projevů teroru proti Ņidům nebo partyzánům, kteří se německému vpádu stavěli na odpor, nacisté terorizovali také dalńí mimořádně nenáviděnou sloņku polské společnosti – inteligenci.11 Snaņili se, aby Poláci zůstali jen na nejniņńí vzdělanostní úrovni, aby se stali otroky. Po obsazení části 6

Fuks, Marian a kol. Żydzi polscy. Dzieje i kultura. Warszawa: Interpress, 1982, s. 9–37. Jósef Piłsudski (1867–1935) státník a marńál, bojovník za svobodné Polsko. 8 Davies, Norman. Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Praha: Prostor, 2003, s. 143. 9 Roman Dmowski (1864–1939) byl polský nacionální politik, podílel se na vzniku strany Národní demokracie 10 Davies, Norman. Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Op. cit., s. 144–149. 11 Rees, Laurence. Nacisté. Dějiny varují. Praha: Mladá fronta, 2008, s. 95. 7

14

Polska Německem se země změnila v tzv. Generální gouvernement, coņ bylo území vymezené Hitlerem v roce 1939. Gouvernement nebyl začleněn do Třetí říńe a skládal se z Varńavské, Krakovské, Lublinské a Radomské správní jednotky.12

2.3 Antisemitismus Antisemitismus obecně chápeme jako nenávist vůči Ņidům, je tedy zřejmé, ņe tento termín není příliń vhodný, neboť se nevztahuje ke vńem semitským národům, nemluvě o problematickém vymezení nějakého semitského etnika. Přesto se antisemitismus stal, jak jiņ bylo řečeno, uzuálním označením pro nenávist vůči Ņidům, ať uņ jako rase nebo náboņenství (viz výńe). V této práci se tímto onomaziologickým problémem nebudeme hlouběji zabývat a budeme se drņet úzu, v této kapitole nám půjde primárně o podstatu a příčiny nenávisti vůči Ņidům v kontextu dějin, jeņ vedly aņ k holocaustu, pohybovat se tak budeme zejména v rovině sociologie, popř. dalńích humanitních oborů jako ekonomie a historie. Jestliņe chceme popsat příčiny antisemitismu, budeme muset od tohoto termínu poněkud abstrahovat, tzn. zasadit tento jev do obecnějńí roviny. Jinými slovy, abychom pochopili nenávist vůči Ņidům, je třeba nejdříve pochopit nenávist vůči nejrůznějńím skupinám jako takovým, neboť antisemitismus je jen jednou z četných modifikací tohoto obecného jevu. Henryk Grynberg se k tomu vyjádřil slovy: „Dlaczego antysemityzm jest niezbędny antysemitom, to już od dawna wiadomo: żeby mogli komu Innemu przypisać swe własne ujemne cechy, żeby mieli kogo obwiniać za swe niepowodzenia, żeby mieli na kim wyładować swoje frustracje. Antysemityzm bywa niezbędny antysemicie również tak, jak niektórym ludziom pies (żeby mieć nad kim być „panem“).“13 Nenávist obecně často pramení z pocitu ohroņení. Nejvíce se člověk obává těch věcí, které jsou mu vzdáleny a o kterých má informace ņádné, částečné či zkreslené. V souvislosti s nejrůznějńími skupinami v lidské společnosti tomu není jinak, máme

12 13

http://cs.wikipedia.org/wiki/Gener%C3%A1ln%C3%AD_gouvernement [cit. 5. 10. 2010] Grynberg, Henryk. Prawda nieartystyczna. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1994, s. 63.

15

strach z nám neznámých a cizích skupin. Důleņité je si uvědomit, ņe velikost těchto skupin můņe mít diametrálně odlińný charakter. Například v kontextu dneńní doby můņeme pozorovat takové patologické jevy v nenávisti mnoha bílých obyvatel v Evropě a Spojených státech vůči muslimům, potaņmo Arabům. Celou muslimskou komunitu odsuzují na základě zkreslených informací a snadno pak inklinují k různým xenofobním populistickým názorům. Také samotné časté směńování Arabů a muslimů je samo o sobě pro celý proces nenávisti vůči skupinám příznačné. U Ņidů tomu není jinak, přestoņe se můņe zdát, ņe právě Ņidé byli v průběhu dějin nejvíce utlačováni, nemá to ņádnou souvislost konkrétně s ņidovstvím jako takovým. Důvod je mnohem pragmatičtějńí, ņádná jiná skupina lidí nebyla tak rozptýlena po celé Evropě a zároveň tak radikálně vyřazena od zbytku společnosti. Samozřejmě tomu také zejména ve středověku nahrávala evropská náboņenská jednolitost, kdy katolická církev měla natolik dominantní postavení, ņe její moc nezřídka předčila moc panovníka. O náboņenských neshodách katolíků a Ņidů, přetrvávajících dodnes, snad ani netřeba se zmiňovat. Primárně tedy příčiny antisemitismu a jeho nejradikálnějńí realizace v podobě pogromů spatřujeme v obecné nenávisti pramenící ze strachu z neznámého, cizího. Jeho míra v průběhu historie koresponduje s aktuální situací majoritní společnosti v nejrůznějńích

faktorech

(ekonomických,

náboņenských,

politických

apod.).

Samozřejmě, ņe kromě těchto příčin lze sledovat jeńtě dalńí, sekundární, které byly mnohem pragmatičtějńí. Nasnadě jsou ekonomické motivace, kdy mnoho lidí vyuņívalo antisemitismu pouze ke svému obohacení bez nějakých dalńích pohnutek. Zde stojí za zmínku také fakt, ņe mnoho lidí z majoritní společnosti bylo u Ņidů zadluņeno a pogrom se tak jevil jako nejjednoduńńí cesta k odstranění těchto dluhů, případně jeńtě k obohacení. Zde můņeme sledovat zajímavý jev, kdy mnoho lidí jen zdánlivě inklinuje k antisemitismu, přitom nejde o nic jiného neņ o jednoduché vychytralé uvaņování. Je třeba zmínit, ņe v době druhé světové války a nacismu vůbec tomu nebylo jinak, ne kaņdý se dopouńtěl těch nejhorńích zločinů pouze pod vlivem ideálů, ale z pouhé zińtnosti. Právě tento jev sehrál důleņitou roli v rozsahu válečné genocidy Ņidů. Příchod Ņidů do Polska znamenal velký přínos předevńím pro zaostalý venkov. Ņidé vnesli do zastaralého systému zemědělské výroby nové prvky. Dominantní roli sehráli ve zvýńení efektivity celé zemědělské produkce v rovině odbytu. Venkov byl vůči Ņidům mnohem vstřícnějńí neņ města, a to právě z toho důvodu, ņe se při kooperaci

16

v zemědělské výrobě Ņidé sekundárně integrovali do společnosti. Ve městech byli naopak vņdy vyděleni od větńinové společnosti, neexistovalo zde takové pouto jako na venkově. Právě oddělenost v kombinaci s kvantitou způsobila, ņe ve městech docházelo k pogromům mnohem častěji a ve větńí míře, neņ tomu bylo na venkově.14

2.4 Cizost a jinakost jako úděl jednoho národa Pokud zde mluvíme o nenávisti vůči Ņidům jakoņto cizímu prvku ve společnosti, nemůņeme nezmínit pojem xenofobie. Právě tento strach z něčeho cizího nebo jiného je základním spouńtěcím mechanismem k páchání násilí na nejrůznějńích skupinách nějakým způsobem se odlińujících od majoritní společnosti. Pro celé dějiny ņidovského národa je pocit cizosti a jinakosti naprosto zásadní. Ņidé neustále bojují s tímto tísnivým pocitem, permanentně čelí své odlińnosti od větńiny. Podstatné je, ņe Ņidé na jedné straně se svojí cizostí bojují a snaņí se vymanit z xenofobního prostředí, na druhé straně vńak pro zachování své identity vzhledem ke svému malému počtu musí jistou odlińnost od ostatních zachovat. Je zřejmé, ņe zvláńť v jednolitém prostředí jsou projevy xenofobie, tedy agresivního jednání způsobeného strachem, velmi silné. V podstatě kaņdý Ņid se musí ve svém ņivotě nějak vyrovnat se svou identitou, odlińnou od ostatní společnosti. Postavení Ņidů je v tomto smyslu opravdu jedinečné, u ostatních národností lidé vņdy mají vědomí svého státu, kde jejich společnost je větńinová, navíc nejrůznějńí skupiny ņijící v cizím prostředí byly vņdy jen jednou etapou dějin národa. Ņidé musí tomuto pocitu čelit permanentně a je uņ v podstatě součástí ņidovství jako takového. Otázkou je, zda se s tímto ņivotním pocitem vůbec lze nějak vyrovnat. Pokud se jakýkoliv člověk cítí z jakéhokoliv důvodu cize nebo jinak, z psychologického hlediska můņe dojít ke dvěma základním tendencím, jak se s tím vyrovnat. Buď člověk přijme roli outsidera, nebo naopak svou odlińnost chápe jako přednost, jeņ ho řadí nad větńinovou společnost. V případě Ņidů patrně můņeme, vycházeje uņ ze základních tezí judaismu (vyvolený národ), konstatovat, ņe svou odlińnost přijímají jako přednost. Avńak přes vńechny teze ņidovské víry je jasné, ņe kaņdý jednotlivý Ņid se musí se svou identitou nějak vyrovnat v rámci přirozené tendence k socializaci. 14

Grynberg, Henryk. Prawda nieartystyczna. Op. cit., s. 81.

17

Docházíme tedy k závěru, ņe ņidovský národ jako celek svou cizost přijímá jako dar, jako vyvolenost mezi vńemi národy, avńak pokud jde o jednotlivce, jen těņko si lze představit, ņe by se někdy necítili spíńe jako národ outsiderů, kterého se chce majoritní společnost zbavit. Právě tato hereze se velmi silně projevuje v díle Henryka Grynberga, této problematice se budeme detailně věnovat v dalńích kapitolách.

2.5 Holocaust Přestoņe rozsah pojmu holocaust je velký (tento termín bývá občas pouņíván jako označení pro jakoukoliv genocidu či masakr), nejčastěji je chápán jako vyvraņďování Ņidů za druhé světové války. Holocaust tak představuje hyponymum ke slovu genocida, je jím označován jeden konkrétní případ genocidy. S trochou nadsázky v návaznosti na předchozí kapitolu můņeme holocaust označit za největńí pogrom v historii, resp. za vyvrcholení vńech dosavadních pogromů. Ņidé nejčastěji uņívají termínu ńoa (zničení, totální destrukce).15 Jelikoņ slovo holocaust, původem z Řecka, znamená zápalná oběť, čímņ byly myńleny oběti, které byly páleny, je ńoa lepńí variantou pro pravdivé zobrazení. Slovo holocaust je ale ve světě více známé. V Polsku je uņíván termín „zagłada“(vyhlazení, vyhubení), tento termín budeme v práci také uvádět, neboť je pro polskou literaturu specifický. Přestoņe se z dneńního pohledu zdá být holocaust, tedy systematické vyvraņďování Ņidů, neoddělitelný od nacismu, není zcela zřejmé, zda existovaly i jiné ņivotaschopné varianty „řeńení ņidovské otázky“, např. jejich násilným odsunutím nebo jen omezením určitých práv stejně jako tomu bylo i v minulosti. Oficiálně bylo rozhodnuto o vyvraņdění vńech Ņidů 20. ledna 1942 na konferenci ve Wannsee, kde se patnáct prominentů nacistického reņimu usneslo na konečné podobě „řeńení ņidovské otázky“.16 Míra represe a agrese vůči Ņidům je ve vztahu přímé úměry k velikosti moci nacistů nejdříve jen uvnitř Německa a později v celé Evropě, resp. celém světě. Represe vůči Ņidům začaly jiņ dlouho před válkou, přičemņ je zajímavé, ņe nacisté patrně předpokládali hromadný odchod Ņidů z Německa. Ńlo tedy nejdříve o jakési

15 16

http://www.iliteratura.cz/Clanek/9629/americka-zid-literatura-po-a-o-holocaustu [cit. 5. 10. 2010] Rees, Laurence. Nacisté. Dějiny varují. Op. cit., s. 255–258.

18

zastrańování, které by velmi jednoduńe jiņ v počátcích vyřeńilo ņidovskou otázku uvnitř Německa. Přestoņe početná skupina Ņidů skutečně odeńla, větńina jich zůstala. Tento plán selhal, a to z několika důvodů. Za prvé sami Ņidé si neuvědomovali, kam aņ můņe nacistická agrese zajít. Druhým velmi důleņitým faktorem pak byla neochota větńiny evropských zemí přijmout tyto uprchlíky. Tento historický fakt byl dlouhou dobu po válce a v podstatě částečně i dnes tabu, neboť vrhal velmi ńpatný stín na vítězné mocnosti, které tak svým jednáním nepřímo zavinily smrt tisíců lidí. Z nańeho pohledu je pozitivní skutečnost, ņe multikulturní Československo bylo jednou z mála zemí, které Ņidy přijímaly. Po „křińťálové noci“ z 9. na 10. listopadu 1938 ztratili Ņidé poslední naděje na dohledné zlepńení situace a v jiņ velmi těņkých podmínkách dońlo k poslední vlně emigrace. Dalńí osud Ņidů se odvíjel od válečných úspěchů Německa, které se vzrůstající mocí radikalizovalo agresi vůči Ņidům. Na počátku války existoval plán Madagaskar, který počítal s vystěhováním Ņidů do Afriky, k tomu vńak bylo nutné porazit Francii a Velkou Británii. Vzhledem k neúspěchu na západní frontě nacisté tento plán opustili a s rychlým postupem na Východ se začaly formovat myńlenky na systematickou likvidaci vńech Ņidů, přičemņ se dlouho uvaņovalo o způsobu hromadných vraņd. Na jiņ zmíněné konferenci ve Wannsee pak jen nacističtí pohlaváři dojednali konečné podmínky.17

2.6 Ghetta Historie ņidovských ghett je stará jako historie ņidovských diaspor. Koncentrace Ņidů ve vymezených částech měst byla jak dobrovolná, tak vynucená. V obou případech vńak existence těchto ghett umoņnila ņidovskému národu přeņít staletí. V kontextu druhé světové války vńak ghetta mají přece jen poněkud jiný význam. Je otázka, zda by nebylo vhodné pojmenovat ghetta vytvořená nacisty speciálním výrazem, který by je odlińoval od jakýchkoli jiných ghett. Tato ghetta totiņ neslouņila k dlouhodobému usídlení Ņidů, ale primárně plnila funkci sběrného místa, kam se koncentrovali vńichni Ņidé, byla to jen přestupní stanice do koncentračních táborů. Nacisté pro shromaņďování lidí v ghettech vyuņívali sentimentu z dávných časů. 17

Rees, Laurence. Nacisté. Dějiny varují. Op. cit., s. 236–237.

19

„Getto od czasów średniowiecza oraz pierwszych w tej materii zarządzeń władz duchownych i świeckich jawiło się jako ta część europejskiego miasta, która gwarantowała bezpieczeństwo (odwoływali się do tego również naziści i skrzętnie wykorzystywali historyczny sentyment prześladowanych).“18 Ghetta začala být budována teprve po vypuknutí války, v Německu obdobná ghetta jako v Polsku neexistovala. Největńí ghetta byla ve Varńavě, Lodņi a Krakově. Mimo Polsko hrálo důleņitou roli ghetto v pevnostním městě Terezín, které se stalo shromaņdińtěm nejen vńech českých Ņidů, ale také Ņidů ze západní Evropy. Toto ghetto bylo značně specifické a ve srovnání s polskými ghetty zde byly podstatně lepńí podmínky, coņ vycházelo z celkové politiky nacistického Německa k jednotlivým evropským zemím. Přestoņe byla ghetta samozřejmě pod nadvládou nacistů, existovala uvnitř těchto měst vlastní ņidovská samospráva v čele s ņidovskou radou (Judenrat), která sestávala zpravidla ze starńích, komunitou uznávaných, autorit. Přestoņe jejich pravomoci nebyly velké, určitý vliv měly. Existence těchto samospráv vńak neznamenala ze strany nacistů nějaké ústupky, důvody byly zcela pragmatické. Alespoň oficiální ņidovská samospráva vyvolávala mezi komunitou částečný pocit bezpečí. Primární úlohou rady bylo ve stanovených termínech vybrat určitý počet lidí do transportu. Ņidé taková rozhodnutí přijímali lépe od členů vlastní komunity neņ od nacistů, kteří určili pouze počet, ale samotná jména vybírala aņ rada. Němci částečnou vnitřní ņidovskou organizací navíc uńetřili mnoho vojáků, kteří mohli plnit důleņitějńí funkce neņ dozor v ghettu. Ten zajińťovaly bezpečnostní ņidovské jednotky. Celý tento systém maximální produktivity za minimálních nákladů je typický pro vńechny mechanismy nacistické zlovůle. Analogie struktury ghett ke koncentračním táborům je zřejmá. „Żydzi egzystujący poza gettem, poza obszarami specjalnie wydzielonymi przez okupanta hitlerowskiego dla ludności żydowskiej, czyli po tak zwanej stronie aryjskiej – żyli życiem nielegalnym w świetle rozporządzeń, za co groziła im śmierć.“19

18

Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2006, s. 220. 19 Melchior, Małgorzata. Zagłada a tożsamość. Warszawa: IFiS PAN, 2004, s. 104.

20

Útěk z ghetta vyņadoval dokonalou přípravu, která spočívala zejména ve snaze o maximální infiltraci do árijského prostoru. Uprchlíci si nesměli zapomenout sundat z oblečení Davidovu hvězdu, kterou na sobě museli nosit. Nesměli se chovat nápadně a budit podezření. Někdy úspěńnému útěku pomohlo správné oblečení, nasazení klobouku, který zakrýval tvář a oči. Na árijské straně, nedaleko za branami ghetta, čekala na Ņidy spousta nebezpečí, např. v podobě vyděračů, kteří okrádali Ņidy pod výhruņkou udání gestapu. Za tyto uprchlíky byly dokonce odměny od gestapa. Ti, kteří měli lepńí vzhled, měli větńí ńanci vmísit se do davu. „Mieliśmy tzw. dobry wygląd, co w języku okupacyjnym oznaczało brak cech żydowskich.“20 Někteří zcela opustili město a dali se k partyzánům. Úkryty na árijské straně byly velmi drahé a bylo potřeba dobrých kontaktů. Poláci, kteří pronajímali své byty, ověřovali, zda se nejedná o uprchlíky. Práci dostali jen ti, kteří se mohli legitimovat správnými doklady, nebo měli tzv. legální přihláńku k pobytu. Práci bylo moņno najít u soukromých osob, u Ukrajinců, Poláků, ale také Němců. Ņidé se uplatňovali jako zahradníci, kuchařky nebo třeba vychovatelky. Někteří měli se sháněním práce problémy a museli se svěřit do rukou organizace „Żegota“,21 coņ bylo krycí jméno Rady pro pomoc Ņidům. Byla to polská podzemní organizace působící v letech 1942– 1945. Pomáhala Ņidům s výrobou faleńných dokumentů a hledala pro ně bezpečné skrýńe. Ņidům pomáhali i lidé neņidovského původu. Byli po válce označováni titulem „Spravedlivý mezi národy“.22 Největńí počet lidí uznaných za „spravedlivé“ má Polsko, více neņ 6000 osob. Byli to lidé, kteří nasazovali vlastní ņivoty za druhé. Ať uņ ńlo o zásobování ghett potravinami nebo o ukrývání Ņidů. Při neopatrnosti nacisté tyto později uznané za „spravedlivé“ nemilosrdně zabíjeli. O ņivoty přińli i ti, kteří o této pomoci jen věděli.

2.6.1 Varšavské ghetto Varńavské ghetto, které bylo v Polsku největńí, bylo zaloņeno 15. října 1940. Ņilo zde asi 350 000 Ņidů a dalńích 50 000 aņ 100 000 lidí se tam zdrņovalo jen z části nebo nelegálně. Ņidé museli přeņívat v nepopsatelně stísněných podmínkách. Jednu místnost 20

Melchior, Małgorzata. Zagłada a tożsamość. Op. cit., s. 209. Żegota vznikla 8. prosince 1942. Spoluzakladatelkou a ideovou matkou byla Zofia Kossak-Szczucka. 22 Tento titul uděluje Komise pro rozpoznávání spravedlivých. Komise byla zaloņena v roce 1963 při památníku Jad Vańem v Izraeli. 21

21

obývalo asi osm lidí. Potraviny se musely pańovat z území mimo ghetto. Zdravotní zařízení a péče o nemocné téměř neexistovala a zásobování stačilo pokrýt jen minimální potřeby. Organizátorem kulturního ņivota v ghettu byl mj. herec, básník a kabaretiér Władysław Szlengel, autor řady básní dokumentujících vyhlazování ņidovského národa. 22. července 1942 dostali Němci signál k vysídlení a ņidovská rada byla zodpovědná za to, aby se kaņdý den na sběrné místo dostavilo ńest tisíc Ņidů. Objevovaly se plakáty, které oznamovaly, ņe: „Židé se mají dobrovolně hlásit na práci v jiné oblasti a za přihlášku dostanou dva kilogramy chleba a marmelády.“23 Cílem bylo předstírat před Ņidy, ņe jde jen o jejich vystěhování do jiného bydlińtě, ale ve skutečnosti se je chystali připravit o majetek i o ņivot. Kaņdý přesídlenec si mohl vzít cestovní zavazadlo o váze 15 kilogramů a jídlo na tři dny. V srpnu roku 1942 bylo vńak skoro vńem Ņidům jasné, ņe nejedou do nových bydlińť nebo pracovińť, nýbrņ je vlaky vezou na smrt do koncentračních táborů v Osvětimi, v Treblince a Lublinu. Proto také začaly vznikat odbojové organizace, Żydowska Organizacja Bojowa (ŻOB) a Żydowski Związek Wojskowy (ZZW), sloņené ze zbylých Ņidů. Do konce září 1942 byla téměř větńina obyvatelstva převezena do likvidačních táborů. Druhá vlna evakuace začala 18. ledna 1943. Obyvatelstvo se ale postupně připravovalo a během druhé vlny kladlo značný odpor. Lidé chtěli raději umřít v boji neņ v plynových komorách. Povstání ve varńavském ghettu vypuklo 19. dubna a trvalo do 16. května 1943. Nacisté pod vedením generála Jürgena Stroopa zvítězili. Po roce znovu Ņidé zaútočili při Varńavském povstání, které začalo 1. srpna a trvalo do 3. října 1944. Toto povstání bylo významným mezníkem. Povstalci se dokázali bránit a dokonce na německé straně byly hláńeny výrazné ztráty. Ale i přes to bylo povstání poraņeno a povstalci vyhlásili kapitulaci. Polsko tak přińlo o statisíce lidí. Mezi nimi byla početná polská inteligence. Varńava byla srovnána se zemí a ztráty na lidských ņivotech ńplhaly aņ ke 225 tisícům.

23

Finkelstein, Norman Gary. Průmysl holocaustu. Praha: Dokořán, 2006, s. 87.

22

2.6.2 Ghetto v Lodži V roce 1940 bylo otevřeno dalńí ghetto v Lodņi,24 kam se Ņidé měli přestěhovat. Zůstalo po nich mnoho volných bytů, do kterých se nastěhovali ti, kteří měli „německý rodokmen“. Lodņ se měla stát čistě německým městem. Němci nepřebírali jen byty, ale také obchody po Ņidech, kteří byli donuceni odejít do bídy blízkého ghetta. Ubytovací podmínky v ghettu vypadaly následovně: zhruba z celkového počtu 31 721 bytů, z nichņ větńinu tvořila jen jedna místnost, byla jen v 725 bytech tekoucí voda. O Ņidech se vņdy říkalo, ņe si „kolosálně nahrabali“ a proto se Němci domnívali, ņe by měli v ghettu pracovat a výdělkem platit za jídlo. 35% mzdy měli dostávat Ņidé a 65% jim bylo odebráno. Z prodeje potravin Ņidům v ghettu se stal dobrý obchod. Neplatilo se jen penězi, ale také ńperky. „Prstenu se člověk nenají. Ale když za něj dostali kus chleba, mohli o další den, dva přežít.“25 Ńperky byly z ghetta pańovány a prodávány pod cenou. V srpnu 1940 nastala situace, kdy Ņidé uņ neměli peníze, ale nacisté byli přesvědčeni o opaku. „Jen pod hrozbou smrti hladem se prý Žid zbaví posledních zásob.“26 Nacisté chtěli ze Ņidů dostat veńkerý jejich majetek. Koncem roku 1940 se z lodņského ghetta stala soběstačná manufaktura a vztah k Ņidům se změnil. Stali se z nich pracující otroci. V roce 1941 bylo do tohoto ghetta deportováno 20 000 Ņidů ze „staré Říńe“ a 5000 cikánů. K vyřeńení náhlého přelidnění ghetta byly zvoleny plynovací vozy s hermeticky uzavřenou zadní částí, do níņ byl z lahví naháněn kysličník uhelnatý. Vraņděním bylo pověřeno komando v Chelmnu. Ghetto fungovalo do srpna roku 1944. Patřilo mezi nejdéle fungující ghetta v období druhé světové války. Mezi nejvýznamnějńí díla svědectví o holocaustu patří „Kronika Getta Łódzkiego“.27

2.6.3 Krakovské ghetto Mezi nejznámějńí ņidovskou čtvrť v Krakově patřil Kazimierz. Celkem ņilo v Krakově 64 tisíc Ņidů. V dubnu 1940 byl vydán rozkaz o jejich vystěhování. Zůstat mohlo jen 15 tisíc Ņidů. Pro ně bylo zbudované ghetto, které patřilo na území Polska 24

Ghetto v Lodņi se jmenovalo Litzmannstadt Ghetto. Pojmenované bylo po německém generálovi. Rees, Laurence. Nacisté. Dějiny varují. Op. cit., s. 114. 26 Tamtéņ, s. 115. 27 Popisuje svědectví od 1. ledna 1941 do 30. července 1944, z počátku psaná v polském jazyce pod názvem Biuletyn kroniki codziennej, a později v německém jazyce, Tageschronik. 25

23

mezi pět největńích. Oficiálně bylo ghetto otevřené 3. března 1941 v části nazývané Podgórze.V ghettu se ņilo ve velmi stísněných podmínkách. V jednom bytě ņily i čtyři rodiny pohromadě. Vńech 15 tisíc Ņidů se muselo vejít do prostranství, kde za normálních podmínek ņily jen 3 tisíce lidí. Hlad byl součásti kaņdodenního ņivota. Porce na den byla 100 gramů chleba a 200 gramů cukru nebo tuku. Nejvíce se jedly brambory. Nejen hlad často přiměl Ņidy ke spáchání sebevraņd. Dá se říct, ņe sebevraņdy byly „oblíbené“. Ņidé se raději zabili sami, neņ aby to udělali Němci. Způsob zastřelením patřil mezi nejčastějńí. Od března 1942 probíhaly transporty do táborů, převáņně do Bełżce. Ņidé, kteří pracovali v továrnách nebo vlastnili tzv. kenkarty, měli větńí ńanci na přeņití. Ņidé, kteří tyto karty nevlastnili, byli denně v počtu 4 tisíc naháněni na místa tomu určená, odkud byli převáņeni „na smrt”. Bylo jim namluveno, ņe jedou za prací. Tato „léčka” ze strany nacistů, měla zjednoduńit nastupování Ņidů do vlaků. Do koncentračních táborů převáņeli jen ty jedince, kteří byli schopni pracovat. Nemocné a staré Ņidy zabíjeli rovnou na místě. Výjimkou nebyly ani děti. Poslední likvidace proběhla 13. a 14. března 1943.28

2.7 Koncentrační tábory Koncentrační tábory byly nejdříve zřizovány v nacistickém Německu, protoņe ohromné mnoņství zatýkaných „nepřátel státu“ nebylo jiņ moņné umístit do přeplněných věznic. Jiņ v březnu 1933 byl v Německu zřízen první koncentrační tábor v Dachau, kam byli umísťováni zpočátku hlavně zástupci politické opozice. Teprve po „křińťálové noci“ začaly masové deportace Ņidů do těchto táborů. Vedle Dachau vznikly následně na území Říńe dalńí tábory, k největńím patřily Buchenwald a Sachsenhausen. Po vypuknutí války dońlo k rychlému budování ńiroké sítě táborů na Východě, zejména v Polsku. Je třeba v této kapitole zmínit dnes často opomíjený fakt, ņe koncentrační tábor není synonymum k vyhlazovacímu táboru, jde o jeho hyperonymum. Základní typologie koncentračních táborů vypadá následovně: Internační tábory – sem zahrnujeme předevńím první tábory na území Německa jeńtě před vypuknutím války jako např. Dachau. Jak jiņ bylo uvedeno výńe, jednalo 28

Bieberstein, Aleksander. Zagłada Żydów w Krakowie. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 1986.

24

se v podstatě o provizorní věznice, neboť ty stávající kapacitně zcela nevyhovovaly ohromnému mnoņství zatýkaných politických odpůrců strany. Primární funkce tedy byla internační. Samozřejmě můņeme teoreticky koncentrační a internační povaņovat za synonymické výrazy, ale na základě běņného úzu, kdy se jako koncentrační označují souhrnně vńechny nacistické tábory, budeme chápat koncentrační tábory (třebas z lexikálního hlediska ne příliń vhodně) jako hyperonyma označující vńechny nacistické tábory. Pracovní tábory jsou taková zařízení, jejichņ primární funkcí je zásobovat určitý výrobní subjekt pracovní silou. Primární funkce vyhlazovacích táborů tkví pouze v systematickém hromadném vyvraņďování, kde tudíņ neexistují ņádné ubytovací kapacity apod. Mezi nejznámějńí takové tábory patřila např. Treblinka, resp. Treblinka II. K této základní typologii je třeba dodat, ņe jednotlivé funkce se uvnitř některých táborů kumulovaly a docházelo tak do jisté míry k interferenci jednotlivých druhů táborů. Např. nejznámějńí koncentrační tábor Osvětim-Březinka byl zároveň vyhlazovacím a pracovním táborem. Známé jsou selekce po příjezdu transportů, kdy část vězňů ńla k okamņité likvidaci do plynových komor a část byla určena do pracovního procesu, přičemņ fakt, ņe i tato práce znamenala postupnou smrt snad ani není třeba rozvádět. Tato typologie slouņí předevńím k tomu, aby si lidé uvědomili, ņe existovaly určité diference mezi jednotlivými tábory a není příliń vhodné chápat tato zařízení zcela jednolitě. V souvislosti s typologií koncentračních táborů a jejich diferenciací je třeba alespoň velmi stručně uvést fakt, ņe existovaly značné rozdíly v ņivotních podmínkách uvnitř těchto táborů v závislosti na geografické poloze. V koncentračních táborech v Německu byla mnohem větńí ńance na přeņití, neņ tomu bylo v třeba v Polsku. Obecně lze konstatovat, ņe čím dále na východ byla tato zařízení budována, tím horńí v nich byly podmínky. Celý proces genocidy, od transportů aņ po plynové komory, nestál Německý státní rozpočet jedinou marku. Celá struktura ghett, transportů a koncentračních táborů včetně mezd dozorců byla výhradně financována z ņidovských zdrojů. Je smutně absurdní, ņe sami Ņidé svými majetky zaplatili své vlastní utrpení, smrt a odměny svým katům. Celkový počet ņidovských obětí koncentračních táborů se odhaduje asi na tři miliony. Větńina jich nańla svoji smrt v některém táboru v Polsku, kde základní páteř systému tvořilo ńest velkých táborů. Pro přehlednost zde uvádíme následující graf, který zobrazuje počty obětí v jednotlivých koncentračních táborech.29 29

Sakowska, Ruta. Ludzie z dzielnicy zamkniętej. Z dziejów Żydów w Warszawie w latach okupacji hitlerowskiej. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe, 1993.

25

počet obětí v tisících

1200 1000 800 600 400 200 0 Osvětim

Treblinka

Bełżec

Chelmno

Majdanek

Sobibor

Pro úplnost jeńtě uvádíme následující tabulku, která obsahuje údaje o délce existence těchto zařízení.30 Osvětim

duben 1940 – leden 1945

Treblinka

červenec 1942 – říjen 1943

Bełżec

březen 1942 – červen 1943

Chelmno

prosinec 1941 – leden 1945

Majdanek

červenec 1942 – červen 1943

Sobibor

květen 1942 – listopad 1943

Z uvedených dat je zřejmé, ņe „nejproduktivnějńí“ byl tábor v Treblince, kde v relativně krátké době bylo zlikvidováno ohromné mnoņství lidí. Tento fakt je způsoben tím, ņe Treblinka (resp. Treblinka II.) byla vyloņeně vyhlazovacím táborem, kde se lidé z přijíņdějících transportů bezprostředně zabíjeli v plynových komorách. Největńím a nejznámějńím koncentračním táborem je vńak Osvětim, která se stala symbolem celého holocaustu. Proto bych se chtěla právě tomuto táboru věnovat trochu detailněji a ukázat na něm základní mechanismy fungování těchto zařízení. Koncentrační tábor v Osvětimi sestával ze tří základních částí. První část (Auschwitz I.) byla vybudována v bývalých kasárnách jiņ 27. dubna 1940 a slouņila zpočátku předevńím k internaci polských politických vězňů a sovětských zajatců. Důleņité je, ņe právě v jednom z baráků bývalých kasáren, v upraveném sklepě, byl poprvé pouņit cyklon B, který byl později pouņíván pro likvidaci statisíců lidí. Tento tábor tak fungoval v podstatě v provizorních podmínkách, proto bylo postupně rozhodnuto o postavení druhé části tábora Auschwitz-Birkenau a Auschwitz I. se stal spíńe administrativním centrem celého systému táborů kolem Osvětimi. 30

Sakowska, Ruta. Ludzie z dzielnicy zamkniętej. Z dziejów Żydów w Warszawie w latach okupacji hitlerowskiej. Op. cit., 1993.

26

Auschwitz-Birkenau byl vyhlazovací a pracovní tábor, který měl kapacitu pro sto tisíc lidí a byl postaven u obce Březinka, která musela být vysídlena. Tento vůbec největńí koncentrační tábor postavili samotní vězni zejména z prvního osvětimského tábora. Zpočátku se stavěly zděné baráky, ale postupně se kvůli co nejrychlejńí dostavbě stavěly jen dřevěné, které tvořily zcela nevyhovující podmínky pro ņivot vězňů. Vedle ubytovacích baráků stály hromadné latríny a umývárny. V zadní části tábora byly postaveny čtyři plynové komory, ke kterým byla dovedena ņelezniční vlečka. Vedle plynových komor stála dvě krematoria a jámy na vysypávání popela. Osud lidí přijíņdějících do Auschwitz-Birkenau vypadal následovně. Transporty dojely po ņelezniční vlečce na rampu, kde docházelo k selekci; starńí a nemocní lidé, ņeny a děti byli určeni k okamņité likvidaci v plynových komorách, silní a zdraví muņi byli určeni na práci. Některé transporty vńak ani nepodléhaly selekci a vńichni lidé byli ihned likvidováni v plynových komorách. Někteří lidé, mezi nimi také mnoho dětí (zejména dvojčat), bylo určeno na pokusy, které řídil lékař Josef Mengele, který měl také na starost celou selekci přijíņdějících transportů. Mengele soustředil své experimenty zejména na zjińtění faktorů zvyńujících pravděpodobnost narození dvojčat. Důvod byl zřejmý, Němci chtěli co nejrychleji rozńířit svůj národ, aby mohli obsadit získaná území předevńím ve východní Evropě. Ve vyhlazovacích táborech se postupně začalo vyuņívat vraņdění pomocí cyklonu B. Nacisté se snaņili, aby lidé určení k likvidaci do poslední chvíle nevěděli, ņe jdou na smrt. Bylo jim řečeno, ņe půjdou do sprch, před plynovými komorami byly i ńatny, kde se vysvlékli a byli upozorňování na to, aby si pamatovali přesně místo, kam si uloņili věci. Němci tak minimalizovali potenciální vzpouru lidí, kterým zbývaly poslední minuty ņivota. Samotný cyklon B vhazovali do komor přísluńníci SS, ale ostatní práce kolem plynování a následného spalování měla na starost tzv. sonderkommanda, coņ byli vybraní silní jedinci z řad vězňů často ņidovského původu. I to mělo zabránit případné panice před likvidací. Lidé ze sonderkommanda měli zvláńtní privilegia, např. ve větńích přídělech jídla a lepńích ubytovacích podmínkách. Tyto odměny vńak byly vykoupeny otřesným faktem, ņe samotní Ņidé se podíleli na vyhlazování vlastního národa. Z bezpečnostních důvodů vńak byly i tyto jednotky v pravidelných intervalech obměňovány, aby nedońlo k případné vzpouře. Přesto Němci nezabránili povstání členů sonderkommanda v říjnu 1944, kdy se podařilo zničit jedno z krematorií.

27

Lidé, kteří byli při selekci vybráni na práci, vńak nečekala příliń velká ńance na přeņití, ve větńině případů se určení na práci rovnalo jen krátkodobému odloņení smrti. Otřesné hygienické podmínky, zoufalý nedostatek jídla a nelidské pracovní nasazení způsobilo usmrcení větńiny vězňů v řádu maximálně měsíců. Kromě jiņ zmíněných dvou táborů v Osvětimi a Březince existovalo jeńtě mnoho pobočných pracovních táborů, které zajińťovaly německým zbrojovkám a chemickým továrnám pracovní síly. Největńím takovým táborem byl Auschwitz III Monowitz, který se stal třetí části koncentračního tábora Auschwitz a sdruņoval pod sebou dalńí menńí pracovní tábory. V těchto táborech se prováděly pravidelné selekce, kde vězni zbídačení nelidským zacházením, kteří jiņ nebyli schopni dalńí práce, byli posíláni na likvidaci do plynových komor v Březince. Koncentrační tábor v Osvětimi tak v sobě kumuloval vńechny formy nacistického teroru, a proto je také symbolem celého holocaustu.31

2.8 Druhá světová válka Druhá světová válka se asociativně spojuje s holocaustem, ovńem příčiny této války byly jinde. Stejně tak panuje vńeobecné povědomí o jediném viníkovi války a holocaustu – Adolfu Hitlerovi. Válka nebyla kvůli Hitlerovi, ale kvůli lidem, kteří umoņnili člověku jeho charakteru zmocnit se vlády největńího státu v Evropě. Jinými slovy a s jistou dávkou obraznosti – přesto velmi výstiņně – můņeme říct, ņe samotný Hitler byl jen loutka, která zapadla do představení, které se reņírovalo i mimo Německo. Pro pochopení příčin vzniku nacismu a z něj ústící války se musíme vrátit do roku 1919, a to do Versailles. Na tehdejńí mírové konferenci se tzv. Velká pětka rozhodla zatíņit centrální mocnosti v čele s Německem obrovskými reparacemi, právě tyto nerealizovatelné poņadavky se pak staly základním klíčem k formování totalitního Německa a počátku druhé světové války. Britský ekonom John Maynard Keynes, jedna z největńích postav světové ekonomie vńech dob, ostře kritizoval vńechny politiky, kteří se zasazovali o vysoké reparace. Keynes si byl jiņ tehdy vědom řetězce událostí, který povede k dalńí válce a jehoņ spouńtěcím mechanismem budou právě reparace. Keynes se setkal s nepochopením a opustil jednání ve Versailles. Byl vńemi zavrņen za svoje názory, které také bezprostředně po konferenci sepsal v díle The Economic 31

Cílek, Roman. Holocaust. Zřetězení zla. Praha: P3K, 2007.

28

Consequences of Peace (Ekonomické důsledky míru). Keynes v něm popsal základní jednoduché postupy následujícího vývoje poválečného Německa: zdevastované Německo nebude schopné platit reparace, dojde k hyperinflaci, tím se stát dostane na absolutní dno a vznikne ideální podhoubí pro populismus a následné vytvoření totalitního státu, který spustí druhou světovou válku. S jistou mírou nadsázky tak můņeme tvrdit, ņe druhá světová válka začala jiņ v roce 1919. Je nutné si tedy uvědomit, ņe Hitler byl jen jedna z mnoha variant, které se mohly realizovat. Odsuzovanému Keynesovi se dostalo uznání teprve po druhé světové válce.32

2.9 Nacismus Národní socialismus je jednou z mnoha forem totalitních ideologií, jeņ se soustředí na masovou manipulaci a systematicky ničí veńkerou inteligenci. Nacismus v předválečném Německu soupeřil předevńím se stejně ambiciózním komunismem, jehoņ podpora byla velmi vysoká. Samotný Hitler spatřoval primární cíl národního socialismu v zabránění komunistickému převratu v Německu. Podpora násilí vůči Ņidům začala po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Nacisté se zrodili z první světové války a z jejího neúspěchu. Hitler byl zvolen v roce 1933 německým kancléřem, jeho nebývalý úspěch se nejčastěji vysvětluje Hitlerovým charismatem. Sami nacisté hledali vysvětlení vlastního úspěchu a dospěli k názoru, ņe: „Hitler nebyl normální smrtelník, nýbrž jakýsi superman. Hitler je osamělý. Právě jako Bůh. Hitler je jako Bůh.“33 Julius Streicher ńel jeńtě dál: „Existuje snad jen jeden či nanejvýš dva výrazné aspekty, v nichž lze porovnávat Krista s Hitlerem, protože Hitler je příliš velký, než aby se dal srovnávat s někým tak malým.“34 Dokonce se ve třicátých letech zavedla v mateřských ńkolkách nová modlitba: „Milý Vůdce, milujeme Tě jako své otce a matky. Stejně jako patříme jim, patříme i Tobě. Přijmi naši lásku a důvěru, ó Vůdce!“35 V nacistické verzi dějin je Hitler muņem osudu, k moci se dostal stejným způsobem, jako přińel před dvěma tisíci lety Kristus na svět. Oba měli stejné nadlidské osudy a poslání – spasit svět. Přitom byl Hitler aņ do svých třiceti let neúspěńný ve ńkole, nepřijali

32

Blaņek, Jiří. Základy ekonomie 1. Brno: Masarykova univerzita, 2002. Rees, Laurence. Nacisté. Dějiny varují. Op.cit., s. 17. 34 Tamtéņ, s. 18. 35 Tamtéņ. 33

29

ho na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Leč překvapivé je to, ņe Hitler prodával své obrazy právě Ņidům, ve Vídni nikomu neńkodil a potýkal se s obyčejným ņivotem jako kdokoliv jiný. V „toho“ Hitlera, jak ho znají dějiny, se změnil aņ po první světové válce a po jejích následcích. V roce 1921 Hitler zvítězil v boji o moc a stal se absolutním vládcem strany NSDAP. Za zrodem této strany stála traumata vzniklá výsledkem první světové války a profilovala z politické nestability, která v zemi vládla. Cílem této strany bylo napravit bezpráví spáchané na Německu na konci první světové války a zničit marxistický názor. Mezi jejich vládní programy patřilo zbavit Ņidy podnikání a německého občanství. Hitler do té doby ve veřejných projevech a psaných textech otevřeně nikdy k vraņdění Ņidů nevyzýval. Stejný program měly i ostatní pravicové skupiny. V roce 1924 nastaly ve straně komplikace, Hitler byl zatčen a obviněn z velezrady. Obvinění byla průkazná. Byl odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody, ale odpykal si jen necelých devět měsíců. Tato ņivotní zkuńenost mu ale paradoxně přinesla slávu, respektive jeho projev u soudu z něj udělal známou osobnost. Strana byla v roce 1925 znovu zaloņena. „Chaotická povaha nacistické správy Německa byla faktorem, který znamenal, že nacistická antisemitská politika se až do počátku druhé světové války vedla méně důsledně, než by člověk od strany zaměřené na nenávist k Židům očekával. Základní antisemitismus, zejména mezi nekompromisními nacisty, se nikdy nezměnil, povaha pronásledování však byla nesmírně proměnlivá.“36 Hitler poskytl Němcům to, co jiní politici nedokázali. Nabídl vůdcovství zahalené do vizí a snů a přitom nedokázal téměř vyslovit slovo „politika“. Dotýkal se ale v lidské duńi čehosi hlubokého. George Orwell ve své kritice Hitlerova Mein Kampfu napsal: „Lidské bytosti nechtějí přepych, bezpečí, krátkou pracovní dobu, hygienu, kontrolu porodnosti a vůbec – zdravý rozum; ony potřebují, alespoň občas, také boj a sebeobětování, nemluvě o bubnování, praporech a manifestacích věrnosti.“37 V roce 1933 ņilo v Německu překvapivě málo Ņidů. Pouhých 503 000, na rozdíl od ņidovské populace v jiných evropských zemích, např. v Polsku.

36 37

Rees, Laurence. Nacisté. Dějiny varují. Op. cit., s. 58. Tamtéņ, s. 23.

30

„To zcela paradoxně růst německého antisemitismu posilovalo, a protože skutečných Židů z masa a kostí bylo k dispozici jen málo, mohla se šířit jakási vyfantazírovaná představa židovství, v níž se Židé stali symbolem všeho, co se pravicovým silám na poválečném Německu nelíbilo.“38 Slovo Ņid se tak stalo ideálním politickým sloganem. Teprve během druhé poloviny devatenáctého století se situace německých Ņidů zlepńila. Do té doby měli zákaz provozovat mnohá povolání a aņ později mohli vlastnit půdu. Antisemitismus v Německu byl po první světové válce jeńtě běņný. Paradoxně Německo ale nebylo mimořádně antisemitskou zemí a po první světové válce do něj přińla spousta Ņidů z Polska a Ruska, částečně proto, aby uprchla před antisemitismem v jejich rodné zemi. Hitler a nacistická elita touņili po tom, aby se poráņka během první světové války jiņ neopakovala a proto pokračování v holocaustu mělo docílit toho, aby Ņidé nemohli z druhé světové války „těņit“, jak „těņili“ z první světové války. Hitler vytvořil program pro zničení ņidovského obyvatelstva a v roce 1933 vznikl první koncentrační tábor, Dachau. Po zářijovém sjezdu roku 1935 byly vyhláńeny rasové norimberské zákony,39 zákon o říńském občanství a zákon o ochraně německé krve a německé cti. Zákony zakazovaly sňatek mezi Ņidy a ostatními německými občany, taktéņ nemanņelské styky a stanovily, ņe říńským občanem můņe být pouze státní přísluńník s německou nebo příbuznou krví. Díky těmto zákonům nemohli Ņidé zastávat veřejné úřady. Pro německé Ņidy byl významný den 1. duben 1933, kdy Hitler vyhlásil bojkot vńech ņidovských obchodů a podniků. Trval jen jeden den, ale pro Ņidy byl tento den symbolicky velmi důleņitý. Přívrņenci Hitlera malovali nápisy na výklady ņidovských obchodů a vykřikovali hesla „Němci, nenakupujte v židovských obchodech“ nebo „Židi jsou naše neštěstí.“40 Po tomto bojkotu začali Ņidé hromadně přicházet o svá ņivobytí. Bylo to jako nákaza. Tisíce Ņidů opouńtěly zemi. Ti, kteří zůstali, si od této chvíle začali vytvářet vlastní ńkoly, organizace pro mládeņ, sportovní kluby. Jejich segregace byla dobrovolná. Utvořili si uvnitř Německa vlastní stát. Řada Ņidů se ale chtěla začlenit mezi normální obyvatelstvo a i přesto, ņe ņili na svém rodném území, si připadali vyhnáni.

38

Tamtéņ, s. 20. Byly vyhláńeny 15. září 1935. 40 Rees, Laurence. Nacisté. Dějiny varují. Op. cit., s. 59. 39

31

2.10 Židé po válce Za druhé světové války bylo zabito na 6 milionů Ņidů a tento národ se tak ocitl na hranici vyhlazení. Pouze konec války zabránil nacistům v úplné likvidaci ņidovského národa. Ņidům se po válce samozřejmě dostávalo vńeobecné podpory a vlny solidarity. Nutno vńak poznamenat, ņe vztahy mezi Ņidy a ostatními národy nebyly rozhodně idylické. O tom také svědčí jiņ zmíněný fakt, ņe mnohé evropské státy odmítaly před válkou přijímat ņidovské uprchlíky. Hrůzy, kterých se nacisté na Ņidech dopustili, vńak toto smýńlení radikálně změnily. Ņidé si toho byli vědomi a také se často nechtěli vracet do zemí, kde je potkal tak hrozný osud, chtěli ņít ve státě, kde jiņ nebudou vyloučenou minoritou. Bylo jasné, ņe právě tento historický okamņik je jedinečnou chvílí pro vyvrcholení sionistických snah, tedy vytvoření svobodného samostatného ņidovského státu. Ņidé toho vyuņili a se silnou mezinárodní podporou vytvořili v květnu roku 1948 novodobý ņidovský stát Izrael. Po válce se tedy zásadně změnilo rozmístění ņidovské populace ve světě. Vytvořila se zásadní ņidovská centra – USA a Izrael. V ņádném jiném státě dnes není srovnatelné mnoņství Ņidů. Po staletích vyhnanství se tak Ņidé navrátili do své původní vlasti a také se usadili v zemi, ve které na rozdíl od evropských zemí nikdy nedocházelo k represím vůči Ņidům. Vzhledem k silné asimilaci amerických Ņidů můņeme očekávat pozvolnou ztrátu ņidovského etnika v USA. Jediným pevným ostrovem tohoto národa tak je Izrael, který je vńak jiņ od data svého vzniku v permanentní válce s Araby. V současném politickém prostředí můņeme sledovat výrazné ochlazování vztahů větńiny zemí světa, a to i u tradičního spojence a světové velmoci USA. Zdá se tedy, ņe ņidovský národ opět stojí před těņkými zkouńkami a jen těņko dnes někdo můņe odhadovat dalńí osud tohoto po staletí utlačovaného národa. Národ, jehoņ kultura zde existuje jiņ více neņ 3 000 let a je jednou z nejstarńích kultur nańí civilizace vůbec, musí i v dneńní době bojovat o své pevné místo na tomto světě.

32

3. POVÁLEČNÁ POLSKÁ LITERATURA

3.1 3.2 3.3

Poválečné formování polské literatury Reflexe války v próze a poezii Literatura holocaustu a její atributy

33

3.1 Poválečné formování polské literatury Druhá světová válka znamenala pro polskou společnost, kulturu a umění více neņ pět let ņivota v ilegalitě, vězeních, ghettech, pracovních a koncentračních táborech. V okupovaném

Generálním

gouvernementu

fungovala

tajná

středońkolská

a vysokońkolská výuka. Mezi ilegální časopisy patřily: Sztuka i Naród, Droga, Przełom, Płomienie a Miesięcznik Literacki. Na kulturu v poválečném Polsku měla velký vliv politická situace. V roce 1948 vznikla Polska Zjednoczona Partia Robotnicza díky spojení komunistické PPR a sociálně demokratické strany PPS. Pravicově orientovaní politici v čele s Gomułkou se ocitli ve vězení. V roce 1949 se v Ńtětíně konal valný sjezd Związku Zawodowego Literatów Polskich, který potvrdil podřazenost kultury totalitní moci. Socialistický realismus v literatuře se projevoval schematizmem formy a primitivním obsahem. Ńtětínský sjezd otevírá dobu stalinizace polské literatury i kultury. V poválečné době se formuje ideologická expanze marxismu i komunismu. Vracejí se staronové ņánry: óda, paskvil, selanka. Nechybí ani černobílé vidění v próze v podobě budovatelských (výrobních) románů.41

3.2 Reflexe války v próze a poezii Spisovatelům, kteří se narodili ve 20. letech 20. století a bojovali proti fańismu, se říkalo generace Kolumbů. Název pochází ze stejnojmenného románu Romana Bratného Kolumbowie, rocznik 20. (1957). Tato mladá generace zachytila obraz Polska v době druhé světové války, přičemņ jejich zájem se soustředil zejména na Varńavské povstání. Do literatury lágrové, která dokumentovala sovětské zločiny, odkrývala pravdu o Katyňském masakru a popisovala osudy polských vězňů v sovětských táborech a vězeních, patří knihy Józefa Czapského Wspomnienia starobielskie a Na nieludzkiej ziemi (1949) a předevńím Inny świat (1951) od Gustawa Herlinga-Grudzińského, který nejpřesněji zachycuje obraz sovětských lágrů. Lágrovou literaturou se také zabýval Wacław Grubiński nebo Marian Czuchnowski. Katyňský masakr patří jednoznačně mezi nejtragičtějńí události války. Ruská NKVD v roce 1940 popravila kolem 15 000 41

Ńtěpán, Ludvík a kol. Slovník polských spisovatelů. Praha: Libri, 2000, s. 49–50.

34

polských důstojníků a na 10 000 civilistů z řad polské inteligence. Mezi oběťmi byli například básníci Władysław Sebyła a Lech Piwowar. Sovětský svaz spatřoval stejně jako Německo v inteligenci potencionální aktivní odpůrce totalitního reņimu. Řada autorů42 byla nucena po válce ke spolupráci s reņimem a pod výhruņkou zastrańení musela publikovat v časopise Czerwony Sztandar. Mezi dalńí poválečné časopisy patřily Nowe Widnokręgi.43 Mnoho spisovatelů po válce emigrovalo např. do Francie, Anglie a Ameriky. V New Yorku vycházel Tygodnik Polski, v Anglii Wiadomości Polskie a později Nowa Polska. V Krakově vznikl měsíčník Twórczość. Mezi dalńí patřil Tygodnik Powszechny a Kuźnica. Od roku 1947 začal v Římě a později v Paříņi vycházet nejznámějńí emigrační časopis Kultura, který vedl Jerzy Giedroyć za spolupráce Józefa Czapského a Gustawa Herlinga-Grudzińského. V roce 1945 vznikl Komitet Kulturalny Rady Ministrów. Tvůrci se nesmířili s ingerencí SSSR do polských záleņitostí. Pro upevnění komunistické moci byli lidé zastrańováni, deportováni nebo vězněni. Začala studená válka, znárodňování průmyslu a agrární reforma. Po roce 1950 vznikly nové časopisy (např. Życie Literackie, Przegląd Literacki nebo Nowa Kultura).44 I přes narůstající stalinizaci byla literatura po válce bohatá a různorodá. Literatura se v prvních poválečných letech zaměřila na co nejpodrobnějńí a nejpravdivějńí popis války. Díla byla často bez větńích uměleckých hodnot. Mezi nejčastějńí ņánry patřily dokumenty a reportáņe. Ńlo předevńím o výpovědi svědků hitlerovských vyhlazovacích akcí a vězňů z koncentračních táborů. Válečná tématika byla nejčastějńí. Spisovatelé se s hrůznými záņitky z války vyrovnávali těņko a kaņdý po svém. Někteří se z toho potřebovali vypsat, někteří emigrovali, jiní se stáhli do ústraní. O koncentračních táborech, čili o lágrové literatuře, a zároveň o literatuře fikční, psal např. Tadeusz Borowski v díle Pożegnanie z Marią (1948) nebo Kamienny świat (1949). Významná je také jeho dokumentární kniha Byliśmy w Oświęcimiu (1946), kam Borowski zařadil čtyři povídky dnes jiņ celosvětově známé: Dzień na Harmenzach, Proszę państwa do gazu, U nas w Auschwitzu a Ludzie, którzy szli. Autobiografickou formu měly slavné vzpomínky Seweryny Szmaglewské Dymy nad Birkenau (1945). „Ta książka jest

42

S. J. Lec, J. Stryjkowski, L. Pasternak. Ńéfredaktorkou byla Wanda Wasilewska. 44 Wroczyński, Tomasz. Literatura polska po 1939 roku. Warszawa: Wydawnictwa Szkolne i Pedagogiczne, 1993, s. 44–53. 43

35

bardzo zbliżona do dokumentu, a przecież jest czymś więcej.“45 Navazuje na ni román Zapowiada się piękny dzień (1960), který vypráví o konci vojenského zajetí, uvolnění a návratu do Polska. Dalńí autorkou této tematiky byla Zofia Kossak-Szczucka Z otchłani (1946). Vůbec nejlepńí poválečnou knihou z oblasti literatury faktu se staly Medailony (1946) od Zofie Nałkowské. Patří do literatury popisující hrůzné události v koncentračních táborech v Polsku. Stejně jako jiņ zmíněný Kamienny świat a Pożegnanie z Marią od Borowského. Dalńím tématem poválečné prózy byly vojenské akce v povídkách Wojciecha Żukrowského Z kraju milczenia (1946) nebo povídky Ksawera Pruszyńského Trzynaście opowieści (1946) a Karabela z Meschedu (1948). O ņivotě za války psal jak Kornel Filipowicz ve sbírce povídek Krajobraz niewzruszony (1947), tak Jarosław Iwaszkiewicz v románu Stara cegielnia (1946). Autorem významného románu o poválečném ņivotě Popiół i diament (1948), který je řazen do poetiky „polopravd“, je Jerzy Andrzejewski. Falńoval obraz nejnovějńích polských dějin a přinesl jednostranné svědectví. Na poválečný ņivot, ale z druhé strany pohledu neņ Andrzejewski, se zaměřil Czesław Miłosz ve svém románu Zdobycie władzy (1953), kde se snaņil překonat katastrofické postoje.46 Významným tématem prózy se stal holocaust. Ņidovská tematika má obzvláńtě v polské literatuře své nezastupitelné místo. K této tematice se více neņ před sto lety přihlásila spisovatelka Eliza Orzeszková např. svými prózami Meir Ezofowicz (1878) a Silny Samson (1878), dále také Maria Konopnická s románem Mendel Gdański (1890), Bolesław Prus s prózami Placówka (1886) a Lalka (1890) nebo Władysław Stanisław Reymont s románem Ziemia obiecana (1899) a jiní. Vlnu děl s ņidovskou tematikou přinesla aņ druhá světová válka. Autoři neměli ņádný vzor, ze kterého by mohli vycházet, ņádné odpovídající literární tradice. Spisovatelé tuto tematiku museli sami umělecky zpracovat. Ņidovské problematice se věnoval Adolf Rudnicki ve sbírkách povídek Szekspir (1948) a Ucieczka z Jasnej Polany (1949) nebo Kupiec łódzki (1963). O povstání ve Varńavském ghettu psal Jerzy Andrzejewski v díle Wielki Tydzień (1945). Zkouńku prolomení katastrofických válečných proņitků zahájil Czesław Miłosz ve sbírce Ocalenie (1945) nebo Tadeusz Różewicz a jeho sbírka Niepokój (1947) a Czerwona rękawiczka (1948). Tato díla se ukázala výmluvným a dramatickým vyznáním etického a světonázorového mladého pokolení po přeņití „epoki pieców“ 45

Kuncewicz, Piotr. Agonia i nadzieja. Literatura polska od 1939. T. II. Warszawa: Polska Oficyna Wydawnicza BGW, 1993, s. 228. 46 Wroczyński, Tomasz. Literatura polska po 1939 roku. Op. cit., s. 53–59.

36

neboli éry (kremačních) pecí. Mezi dramatiky řadíme Jerzyho Szaniawského a Leona Kruczkowského a jeho zvláńť úspěńnou hru Niemcy (1949). Válečné zkuńenosti se vedle prózy a dramatu projevily také v poezii, například můņeme zmínit sbírku Leopolda Staffa Martwa pogoda (1946) a také výńe zmíněná díla Czesława Miłosze a Tadeusze Różewicze. V roce 1968 dońlo ke konfliktu, kdy se divadelní představení inscenace Dziady od Adama Mickiewicze stala demonstrací vlastenectví a protisovětských nálad. Potom, co byly dalńí reprízy hry zruńeny, začali jak studenti, tak profesoři protestovat. Tento projev odporu nezůstal bez následků, vůdci protestů byli uvězněni. Tyto události se staly záminkou pro antisemitskou kampaň, v jejímņ důsledku opustilo Polsko na dvacet tisíc Ņidů. Mezi nimi byli i spisovatelé, např. Jan Kott, Arnold Słucki a Henryk Grynberg.47 I přesto, ņe v sedmdesátých letech docházelo k útlumu válečné tematiky, vznikala významná

díla.

K tzv.

válečným

návratům

tohoto

období,

řadíme

Juliana

Stryjkowského, Bogdana Wojdowského. Rozvíjela se literatura faktu, která byla blízká reportáņím. Právě takovou podobu měla kniha od Hanny Krall Zdążyć przed Panem Bogiem (1977) pojednávající o povstání ve varńavském ghettu. Dále nemůņeme opomenout Mirona Bialoszewského a jeho autobiografický Pamiętnik z powstania warszawskiego (1970). K válečným návratům se upírá i Kazimierz Moczarski v díle Romowy z katem (1977) nebo Andrzej Turczyński svým debutem Wypłuczysko (1977). Celosvětovou tendenci návratu k ņidovské tematice přináńejí zejména osmdesátá léta. V polské literatuře sem patří jiņ zmíněná Hanna Krall nebo Henryk Grynberg. Oba autoři mají společné vzpomínky na dětství, které proņili podobným způsobem – ukrývali se před nacisty. Hanna Krall se od Grynberga lińila způsobem tvorby: „Oddaje głos ofiarom i świadkom holokaustu i pisze przede wszystkim w formach narracyjnych na podstawie faktów i relacji usłyszanych od ocalałych świadków. Jej teksty mówiące o grozie i o okrucieństwach, należą do żywych świadectw zagłady polskich Żydów.“48 Mezi dalńí spisovatele patří Piotr Szewc, který napsal román Zagłada (1987). V roce 1944 (1983 polsky) vyńel Dziennik z getta warszawskiego od Mary Berg. Mezi dalńí díla s tematikou holocaustu patří I była miłość w getcie od Marka Edelmana (2009), od Remigiusze Spólného kniha Zmartwychwstały (2007) a od Abrahama Lewina Pohár slz (2008). 47

Ńtěpán, Ludvík a kol. Slovník polských spisovatelů. Op.cit., s. 53–54. Holý, Jiří a kol. Holokaust v české, slovenské a polské literatuře. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007, s. 140. 48

37

3.3 Literatura holocaustu a její atributy „Literatura Holocaustu jest czymś

więcej niż kolekcją tekstów połączonych

wspólnym tematem, czymś w rodzaju literatury marynistycznej czy wojennej.“49 Literatura holocaustu je různorodá, jinak se čtenář dívá na texty těch, kteří ho přeņili, jinak na texty o obětech, a jinak na ty, kteří o něm pouze psali a osobně ho nezaņili. Texty o mrtvých se větńinou čtou s větńí úctou neņ ty, které jsou jen soupisem výpovědí někoho jiného. Jakýmsi fenoménem se stala díla, těch, kteří přeņili. Byla to díla nejvíce drásavá pro čtenáře. Často se stává, ņe je čtenář natolik ohromen a zděńen dějem, ņe si některé pasáņe jeńtě domýńlí po svém. Lidé si tak holocaust jeńtě více přibarvovali, jakoby ty hrůzy, které se děly, samy o sobě nestačily. „Literatura Holocaustu, stojąc na progu czegoś nowego, jest kroniką najbardziej burzliwych zmagań ludzkiego ducha o ogromnej historycznej i metafizycznej wadze.“50 Co se týká námi vybraného autora Henryka Grynberga, tak jeho tvorba o holocaustu má tři zásadní rysy: 1. Soucítit s oběťmi (vyvolávání tohoto soucitu u příjemce), schopnost emocionálního ztotoņnění se s osudem pronásledovaných. 2. Maximální empatie vytlačuje moņnost vyuņití otřesných případů zabíjení jako jednoho z mnoha materiálů k „výrobě“ literatury. To je podle Grynberga nejhorńí věc, jaká se literatuře o holocaustu můņe stát. „Jak ubogi jest ludzki język na oddanie bólu“ – takto se k této problematice vyjádřil Aleksander Watt ve svých Moraliach. Autor píńící o holocaustu se musí soustředit na utrpení samotné, a ne na jazyk. „Słowo musi więc być narzędziem, a nie celem, środkiem opowiadania o Holocauście.“51 3. Hranice umělecké svobody spisovatele určuje stejně tak historie, jako nańe znalosti o tom, čím byl holocaust. Tvůrce, který se otevřeně zpronevěřuje těmto pravidlům, je odsouzen k poráņce – ne nutně estetické, ale zcela jistě etické.52

49

Rosenfeld, Alvin. Podwójna śmierć. Rozważania o literaturze holocaustu. Warszawa: Cykady, 2003, s. 26. 50 Tamtéņ, s. 27. 51 Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 349. 52 Tamtéņ.

38

4. HENRYK GRYNBERG

4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6 4.7

Literární tvorba Henryka Grynberga Hledání identity Očima dítěte Strach Motiv „nieobecności“ Motiv smrti Rozbor jazyka nenávisti

39

4.1 Literární tvorba Henryka Grynberga Grynberg je nejvýznamnějńím ņijícím polským spisovatelem ņidovského původu, který patří mezi monotematické autory. Celá autorova tvorba je věnována problematice ņidovství jednak v období druhé světové války, a jednak také v poválečném období, které si mnohdy krutostí vůči Ņidům nezadalo s dobou válečnou. Jeho popularita v Polsku stoupala také díky publikování jeho sloupků v novinách Res Publika, W drodze, Tygodnik Powszechny. Převáņná větńina jeho románů vznikla aņ v emigraci, k níņ ho donutila zejména perzekuce ze strany totalitní moci, která mu neumoņňovala publikovat. Do Ameriky odjel jako herec na turné s divadlem a ņije tam dodnes. Své nejbliņńí, kteří zůstali v Polsku, prosil o pochopení: „Niech mi wybaczą tę odrobinę dumy i godności, która nie pozwoliła mi pozostać w Polsce. Niech wiedzą, że pozostanę polskim pisarzem i Polakiem podpisującym się tym moim dziwnym nazwiskiem, którego za nic nie zmienię.“53 Henryk Grynberg se zaměřuje na hledání zodpovědnosti za zlo, které bylo na Ņidech pácháno v období druhé světové války. Jeho ņidovský původ měl obrovský vliv na jeho tvorbu. „To holocaust stworzył Grynberga jako pisarza.“54 Jeho vyznání je prosté: „Zostałem pisarzem zmarłych, bo żywi mieli dosyć własnych pisarzy. Zostałem strażnikiem wielkiego cmentarza. Grobów, których nie ma poza naszą pamięcią. Czuwam, aby ich nie bezczeszczono, i nie mogę narzekać na brak roboty. Zdaje mi się, że po to żyję, a czasem nawet, że dlatego. I że dlatego nie popełniłem dotychczas samobójstwa z obrzydzenia do świata, w jakim wypadło mi żyć.“55 Celou jeho tvorbou se prolíná zbytečná smrt jeho otce, která je popsána v románu Żydowska wojna a objasněna v esejích Życie jako dezintegracja. Samotný Grynberg odhalil celou pravdu o otcově smrti aņ při návńtěvě Polska v roce 1992. O rok později vydal dokumentární román Dziedzictwo, kde popisuje hledání hrobu jeho otce s filmovým ńtábem. Jde o film Pawła Łozińskiego Miejsce urodzenia.

53

Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Poznań: W drodze, 1999, s. 101. Tamtéņ, s. 102. 55 Grynberg, Henryk. Prawda nieartystyczna. Op. cit., s. 198. 54

40

I přes tu vńechnu bolest, kterou si sám autor jako dítě proņil a co vńechno viděl, nepatřil mezi ty, kteří by se mstili. Neviděl v tom ņádný smysl, ba naopak. V pomstě za vńechny mrtvé viděl jen dalńí neńtěstí pro ty, co přeņili. Proto ji rezolutně odsuzoval. Byl nejen spisovatel a svědek událostí, ale také obhájce obětí. „Grynberg wskrzesza całą żydowską Europę Wschodnią.“56 Jeho záměrem je ochránit obyvatele před anonymitou. Chce, aby jeho pravda byla: „artystycznie przekonująca, a nadto nieartystycznie prawdopodobna.“57 Pravda je pro něj hodně důleņitá a nazývá ji uměleckou pravdou. Jsou to pasáņe, ve kterých ne vńechno mohlo být pravdivé, v těchto místech klade rétorické otázky nebo projevuje váhání např. těmito jazykovými prostředky: „mogło tak być“, „być może“, „podobno“, „nie wiem“. S odstupem času se Grynberg díval na události jinak, s postupným odkrýváním skutečné pravdy se vracel ke svým dílům, kde nově zjińtěná fakta revidoval. Např. v Prawdzie nieartystycznej se vrací k románu Żydowska wojna a opravuje se, neboť teprve po letech se dozvěděl, ņe jeho dědeček, babička, dvě mladńí sestry a třináctiletý bratr jeho matky nezemřeli tak, jak uvedl v Żydowské wojně. Autorova původní pravda se tak ukázala být faleńnou skutečností, která byla jeho matce řečena úmyslně.58 Grynberg v rozhovoru s Józefem Wróblem na otázku: „Jaka jest u Pana relacja między prawdą biograficzną a prawdą artystyczną?“ odpověděl: „Moja prawda biograficzna jest tylko obiektywnym materiałem. Gdy znajduję równoległy materiał w jakiejkolwiek innej biografii, traktuję go tak samo. Mam dosyć obiektywne i dystansujące się podejście do materiału. I z tego powodu zawsze podkreślam, że nie należy utożsamiać autentycznych postaci z tymi, które opisuję, ani narratora z autorem. Czasami mieszam wątki biograficzne, daję jednemu bohaterowi przygody, które zdarzyły się innemu.“59 Grynberg se o sobě vyjádřil následovně: „To nie jest mój wybór. To ja zostałem wybrany. […] To nie mój ton, ale misja. Misja narzucona z zewnątrz, której się poddałem. […] Chcę żyć, a nie pogrążać się w śmierci. […] Nie odczuwam potrzeby mówienia o Holokauście. Jest to mój gorzki i ciężki obowiązek, od którego nie mogę się

56

Stephan, Halina a kol. Życie w przekładzie. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 2001, s. 243. Tamtéņ. 58 Grynberg, Henryk. Prawda nieartystyczna. Op. cit., s. 9. 59 Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op.cit., s. 328. 57

41

uchylić.“60 Spisovatel byl často podroben kritice, neboť sám sebe povaņoval za jakési médium, za představitele těch, kteří proņili stejný osud. Ve svých dílech uņívá cizí biografické údaje a přetváří je, coņ mu bylo vyčítáno. Často si upravuje historické události a podrobuje je vlastní značně subjektivní interpretaci: „Za mało jednego życia – cudze biografie poszerzają sferę jednostkowej egzystencji.“61 Cizí biografie poskytují moņnost takřka nekonečného násobení „já“, vyplňují ho kvantitou jiných existencí, umoņňují rekonstruovat vlastní identitu mnoha různými způsoby. Pokud budeme autobiografii povaņovat za parabolu lidského osudu, pak rozńíření vlastní biografie na jiné, překročení jejích hranic umoņňuje uchovat cizí vyprávění v jejich neopakovatelnosti. Fabularizace vlastního příběhu poskytuje moņnost vyprávět ho jako příběh jiného člověka.62 Spisovatel i přesto, ņe emigroval do Ameriky, píńe: „Dla mnie najlepsze życie znaczyło: być w Polsce, mówić po polsku, być czytanym po polsku, być polskim pisarzem, pisać.“63 Jelikoņ, mu cenzura jeho přání překazila, proto odjel tam, kde svoji ņidovskou spisovatelskou misi mohl realizovat. Grynberg si velice přál zůstat Polákem a ani toto přání se mu nesplnilo. „Nie mogłem zostać Polakiem, bo żaden Żyd nie może zostać Polakiem. Nigdy nie pozwolono Żydowi zostać Polakiem i to jest charakterystyczne dla losu polskiego Żyda.“64 Nikdy nechtěl přestat být spisovatelem. „Literatura, wola bycia polskim pisarzem stanowiły szansę ucieczki od samego siebie, od własnego losu, wyobcowującej inności, stanowiły szansę znalezienia się we wspólnocie.“65 Čím více psal v polském jazyce, tím více si uvědomoval, ņe jednoduńńí by bylo psát v úplně jiném cizím jazyku, ale své mateřńtiny se nikdy nevzdal, protoņe jen v polńtině se mohl svobodně vyjadřovat a podrobně předat čtenářům svědectví, o polských a ņidovských osudech. „Łatwiej, a więc wybór języka polskiego, pozostanie przy nim, wiąże się z uświadamianymi trudnościami i z przekonaniem, że można by tych trudności uniknąć.“66

60

Leociak, Jacek. „Polsko, czego ty ode mnie chcesz“. In Nowe Książki. Śląsko: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 1994, nr 3. 61 Tamtéņ, s. 165. 62 Tamtéņ. 63 Tamtéņ, s. 10. 64 Tamtéņ, s. 11. 65 Zaleski, Marek. Mądremu biada. Paříņ: Libella, 1990, s. 27–38. 66 Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Łódź: Wydawnictwo IBL PAN, 2005, s. 11.

42

Jeho tvorba je plynulá. Píńe a zároveň také komentuje svůj autorský počin. To vńechno pak nachází teoretické ukotvení v jeho esejích, které jsou manifestem tvůrčího postoje i světonázoru zároveň.

4.2 Hledání identity Tragédii okupace datujeme do období 1939–1945. V okamņiku osvobození se tragédie hrdinovy rodiny stává tragédií jeho vědomí. Narodil se jako ņidovské dítě, které ale muselo být zbaveno pravé identity a být vychováno v jiném systému norem jak společenských, tak etických a náboņenských. Rodí se v něm pocit zrady k vlastnímu národu a ņivot se pro něj stane jakoby nepravdivým. Ti, kteří si ponechali svoji pravou identitu, zahynuli. Cítil se jako zbabělec a domníval se, ņe stejně tak jako mrtvý člověk má svoji mohylu, tak i on má své místo na cestě do Treblinky a do plynové komory. „Skazany zaocznie przeżył swoją śmierć.“67 Jako dítě si velice přál nebýt Ņidem. „Miałem przez jakiś czas nadzieję, że nie będę musiał być więcej Żydem.“68 Byl vychováván jako křesťan, měl k Ņidům odpor: „czułem więc niechęć do Żydów jako chrześcijanin, bo tego mnie uczyła moja pierwsza religia,“69 ale ani křesťanská výchova nezměnila jeho pravou identitu. Viděl tu hrůzu kolem sebe, která byla na Ņidech páchána. Přál si, aby skončilo jejich pronásledování a schovávání. Strach a stálá přítomnost smrti ovlivnily jeho psychiku a celé jeho dětství. Dospěl dokonce do takového psychického rozpoloņení, ņe své ņidovství povaņoval za zkouńku toho nejhorńího, co člověk musí proņít, aby si zachoval vlastní identitu, a právě to se stalo i klíčovým motivem jeho tvorby. Hledá svoji identitu, o kterou ho v dětství připravil strach, který tvořil nedílnou sloņku jak jeho ņivota, tak jeho tvorby. Jako mladý spisovatel trval na tom, ņe: „Człowiek, który wie, kim jest naprawdę, czuje, że żyje. Zwłaszcza jeśli musi to robić i za tych, których nie ma.“70 „Dla Żyda bowiem tradycja, przekazywana przez pokolenia, stanowi podstawę budowania wizji świata i pozwala przez jej pryzmat oceniać otaczającą rzeczywistość.“71 Píńe o tom, jak 67

Wróbel, Jósef. Tematy żydowskie w prozie polskiej 1939–1987. Kraków: Universitas, 1991, s. 133. Grynberg, Henryk. Życie ideologiczne, życie osobiste. Warszawa: PIW, 1992, s. 12. 69 Bereś, Stanisław. „Oko, które widzi, ucho, które słyszy“. Historia literatury polskiej w rozmowach: ΧΧ–ΧΧІ wiek. Warszawa: W.A.B., 2003, s. 225. 70 Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Poznań: W drodze, 1999, s. 106. 71 Tamtéņ. 68

43

si jako dítě přál nebýt Ņidem, ale také o tom, jak těņké je zapomenout na svůj pravý původ, zapomenout na zemi, ze které pochází a kterou přitom nikdy nepoznal. Jeho rodina měla být jakýmsi mostem mezi ním a jeho vlastí, odkud pocházejí jeho kořeny, ale tím ņe vńichni zahynuli, zůstal úplně sám, bez jakéhokoliv opěrného bodu. Celou jeho tvorbou, prózou počínaje a poezií či sbírkami esejí konče, provázejí otázky týkající se identity přeņivńích holocaust. Hledá pro ně místo k ņivotu a ve vzpomínkách se vrací k mrtvým, vyjadřuje jim svůj soucit. Grynberg cítí zodpovědnost za to, aby dalńím generacím zanechal svědectví o nejhorńí zkouńce ņidovského národa v dějinách, stal se jakýmsi mluvčím vńech, kteří neměli takové ńtěstí jako on, ņe by: „zmarli stawali się mniej zmarłymi.“72 Jeho tvorbou procházejí pořád ty samé postavy: matka, otec, často se vrací k epizodám, o kterých jiņ psal, píńe převáņně v první osobě. Zaměřuje se na několik zásadních otázek, které vytvářejí podstatu jeho samotného, vystihují literární model osobnosti přeņivńího spisovatele. Vńe se točí kolem hledáni identity a s tím spojené existence, rodné vlasti a dědictví. Józef Wróbel o Grynbergovi napsal: „Pojęcie ojczyzny i pojęcie przynależności narodowej nie zostały przez Grynberga określone w sensie potocznym, powszechnie odczuwanym. Są to filozoficzne konstrukcje, które stworzył, szukając tożsamości w swojej zdezintegrowanej biografii i w zdezintegrowanym świecie żydowskim.“73 Grynbergovo dědictví nespočívá v majetku, ale v jeho přeņití holocaustu, díky čemuņ můņe předat čtenářům své svědectví, svůj odkaz, své dědictví. Rodná vlast (v polském překladu ojczyzna) nikdy neztrácí svoje etymologické a skutečné spojení se slovem, ze kterého pochází slovo „otec“. „Mój ojciec to nie kości ukryte przy polnej miedzy o kilka kilometrów stąd. Mój ojciec to jestem ja. To się właśnie nazywa ojczyzną.“74 Kdyņ hrdina-vypravěč uvidí místo odpočinku svého otce, které je znesvěceno výkaly vńude kolem, změní svoje stanovisko: „Zabieram cię, wyjeżdżamy. Teraz będzie nam lekko. W najgorszym razie będziemy chodzić po domach i handlować. A gdy dorobimy się już tego, co wszyscy – nikt nie 72

Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 165. Stephan, Halina. Życie w przekładzie. Op.cit., s. 244. 74 Grynberg, Henryk. Ojczyzna. Warszawa: W.A.B., 1999, s. 128. 73

44

przyjdzie srać na nasz grób. Dla syna, który mnie pochowa, może to być bardzo ważne. Bo to się właśnie nazywa ojczyzną.“75 V teologickém směru je Grynbergův otec Abraham, duchovním potomkem Ábela (jeho lepńí verze). Otec se bránil pouņívání zbraní a to se mu stalo osudným. „Umarł z ręki Kaina, człowiek z tej samej ojczyzny, z tego rodzinnego kraju.“76 Grynberg jako malý přeņil jen díky tomu, ņe svoji identitu skrýval. Základní rysy identity přeņivńího nacházejí odraz v literatuře, která současně poskytuje vzor pro zopakování v existenci. Tato problematika identity se skládá z dvojího, anebo dokonce vícera dělení vlastního „já“.77 „Samotny, inny, obcy; uczestnik nieobecnej wspólnoty, mieszkaniec pustki, Żyd i Polak – jednocześnie zaś poza nawiasem obu tych nacji, katolik i wyznawca praw Starego Testamentu; wreszcie pisarz, i to pisarz żydowski, pisarz ocalałych, dla którego właśnie pisarstwo staje się formą egzystencji.“78 Jedno téma a neměnná interpretace textů umoņní překonat rozpad vlastní identity. Jeho tvorbu provázejí také teologické myńlenky. Klade si elementární otázku vńech Ņidů – jak Bůh mohl dopustit takovou tragédii, jakou byl holocaust. Často se odvolává na Nový Testament, coņ z jedné strany připomíná polskou romantickou tradici mesianistickou a z druhé strany ukládá lekce z katolického učení. I přes svůj ņidovský původ byl nuceně vychováván jako křesťan. Křesťanství se mu stalo natolik blízké, ņe ho přijal za své a jeho vrstevníci ho dokonce přezdívali kněz. Hra na křesťana přestala být přetvářkou. Grynberg spatřoval ve víře naději a jedinou moņnou cestu, jak se definitivně vymezit vůči svému nenáviděnému ņidovství. V esejích Prawda nieartystyczna se Grynberg ptá: „Ale kim byliśmy? A zwłaszcza, kim byłem ja?“ Kdyņ se vrací do Dobrého, potká v kostele taktéņ přeņivńího Ņida, který mu odpoví: „Nic ci nie pomoże i tak będziesz musiał być Żydem.“79 Tato krutá pravda malého hrdinu přivede k jeńtě větńímu pocitu beznaděje, neņ do té doby ze své pravé identity měl. Uņ pochopil, ņe před jeho původem není úniku, ale postupem času svůj 75

Tamtéņ, s. 144. Stephan, Halina. Życie w przekładzie. Op. cit., s. 245. 77 Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 97. 78 Tamtéņ, s. 98. 79 Tamtéņ, s. 57. 76

45

názor mění. Kdyņ se stane svědkem lynčování Němce po válce, je za svůj ņidovský původ rád. „Już nie miałem więcej pretensji o to, że urodziłem się Żydem. Cieszyłem się, że nie urodziłem się Niemcem, i codziennie dziękowałem Mu za to.“80 Ve svých románech hledá rovnováhu mezi dobrem a zlem. Povaņuje své psaní za poslání. Klade důraz na solidnost a skutečnost. Ne jinak je tomu v dílech Żydowska wojna a Zwycięstwo. Důleņitý je v autorově tvorbě pocit strachu, z počátku byl ovlivněn hrůzou, kterou sám proņil. Později se u něj objevuje nová frustrace. Zkouńí se vymanit z role Ņida, odpoutat se od minulosti a tradic a dostat se do role ne-Ņida. Pocity strachu ho provázejí celou tvorbou. Dalńí podobu strachu měl na svědomí fakt: „spowodowany obawą o przyszłość, która nie mając korzeni w czasie przeszłym, nie dochowując wierności obowiązkowi pamięci, bedzie konsekwentnym przedłużeniem zagłady. Ciągłym jej powtarzaniem się, aż do zupełnego zniszczenia.“81 Jeho strach ho pronásledoval i po smrti matky. Byla pro něj jediným pojítkem s „tamtím světem“ a najednou se ocitnul sám, bez vzpomínek a příběhů o jejich pravlasti. Matka byla pro něj něco jako jeho vlastní paměť. Vzpomínky byly pro přeņivńí jediným majetekem. Ņidé, „rozproszeni po całym świecie często nie mieli żadnej ojczyzny, nie pozwalano im jej mieć. Dlatego też ojczyzną ich historii, ich wszystkich i każdego z osobna, jest pamięć.“82 „Pamięć jest dla Grynberga jedynym dziedzictwem, jakie mu pozostało po świecie sprzed Szoa. Artysta po Holocauście gromadzi tedy ułamki pamięci, scala, porządkuje, przenosząc w rejon sztuki i uwalniając spod niszczącego działania czasu.“83 „Základním dilematem literatury o holocaustu je nezbytnost popsání nepopsatelného.“84 Holocaust se stal obrovskou výzvou pro spisovatele. Byla nastolena základní otázka: je vhodné tuto problematiku zpracovat ve fikční beletrizované podobě, nebo jen ve formě literatury faktu nebo pomezních ņánrů jako třeba deníková tvorba? Henryk Grynberg si je vědom, ņe předat svědectví dalńím generacím nelze jen tou či onou formou. Je třeba určité syntézy. Přestoņe se snaņil vņdy zachytit vńe s maximální mírou pravdivosti, nevyhýbal se fikci. „Grynberg łączy autentyk z fikcją w sposób tak 80

Tamtéņ, s. 114. Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 110. 82 Haumann, Heiko. Historia Żydów w Europie Środkowej i Wschodniej. Warszawa: Wydawnictwo Adamantan, 1999, s. 252. 83 Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 187. 84 Holý, Jiří a kol. Holokaust v české, slovenské a polské literatuře. Op. cit., s. 171. 81

46

misterny, że mimo autobiograficznej aury jego utworów, identyfikowanie narratora z autorem byłoby zabiegiem ryzykownym.“85 Literatura faktu je pro historii základem, avńak nedokáņe zachytit autentičnost tehdejńích událostí. Pouze beletrizované zpracování zanechává skutečný obraz toho, jak se lidé skutečně cítili, jak proņívali své konkrétní ņivoty na pozadí historických událostí. Grynberg si tohle velice dobře uvědomuje a stejně jako v Česku Arnońt Lustig se stává dokumentátorem holocaustu v beletrizované podobě, kterou rozhodně nelze chápat jako podřazenou nebo nadřazenou literatuře faktu. Obě sloņky se vzájemně doplňují a teprve percepcí obojího jsme dnes alespoň částečně schopni pochopit tehdejńí události. Grynberg po celou dobu identifikuje svůj původ s realitou, která ho obklopuje. Experimentuje tím, ņe exponuje svou „ņidovskost“ a z tohoto důvodu zakouńí různá poníņení. Lze se domnívat, ņe své jednání povaņuje za formu pokání za to, ņe unikl osudu, který mu byl předurčen. To, ņe přeņil, komentuje ve svých esejích Życie osobiste následovně: „Wszystko to wyraźnie mi przypominało, że znalazłem się tu wyłącznie przez pomyłkę paru gestapowców i esesmanów, niedopatrzenie jakiegoś wartownika i szmalcownika. […] moje właściwe miejsce było w pociągu, który owego wrześniowego dnia odjechał do Treblinki z jedną połową mojej rodziny i w leśnej ziemiance, z której w piękny kwietniowy poranek wyciągnięto drugą połowę.“86 Nejen Grynberg, ale stejně tak i ostatní přeņivńí Ņidé hledali svoji identitu, o kterou během holocaustu přińli. Grynberg se k tomu vyjádřil slovy: „Do żydowskiej tożsamości po Zagładzie trzeba dojrzeć.“87 I přesto, ņe jeho děti se narodily uņ v Americe, kam emigroval a kde strávil více neņ polovinu svého ņivota, tak Amerika je pro něj pouze místem jeho fyzického bytí. To co z něj udělalo spisovatele, pochází z polskoņidovského pohraničí.

85

Sobolewska, Anna. „Księgi wieczyste Henryka Grynberga“. In Sporne postaci polskiej literatury współczesnej. Red. A. Brodzka, L. Burska. Warszawa: Wydawnictwo IBL, 1995, s. 87. 86 Grynberg, Henryk. Życie ideologiczne, życie osobiste. Op. cit., 52. 87 Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 153.

47

4.3 Očima dítěte Uvedení dětského vyprávěče v Grynbergově próze nevyplývá jen z obyčejné věrnosti chronologii a faktům. Mnoho autorů, kteří byli věrni vlastní biografii, rychle pochopili významnost poznání charakteristickou pro dětskou naraci. Cítili, ņe tímto způsobem uchopují tu část zkuńenosti, která uniká jiným druhům příběhů, obzvláńtě těm, prezentovaným prostřednictvím narace dospělé osoby.88 Grynberg patří mezi hrstku těch dětí, která přeņila holocaust. Jeho záņitky z dětství mu předurčovaly, jakým tvůrčím směrem se vydá. Proņitky rozhodovaly téměř o vńem: „od wyboru tematu, narracji i tonacji, do oszczędności środków i skromności stylu.“89 Grynberg je ņivým důkazem toho, jak ņivotní osud a minulost ovlivňují budoucnost. „Kondycja outsidera, a w moim przypadku obcego, jest bardzo przydatna dla pisarza i zapewnia mu świetny punkt obserwacyjny.“90 Sám o sobě tvrdí, ņe kdyby nebylo holocaustu, moņná by ani spisovatelem nebyl. Čili právě holocaust z něj udělal spisovatele. Spousta dalńích autorů by se ņivila úplně jinou profesí, kolik talentů bylo díky holocaustu objeveno. Raymond Federman91 si poloņil otázku: „Iluż Żydów europejskich byłoby krawcami i szkolnymi nauczycielami, a nie pisarzami, gdyby nie Hitler? Wielu z nas zostało pisarzami, pisarzami emigracyjnymi w wyniku eksterminacji – to piękny i smutny interes dla sztuki.“92 „Děti holocaustu“ byly pro Grynberga samostatnou skupinou lidí, odsouzenou nevykonaným trestem smrti, a zároveň také jedinou skupinou mezi ņivými, se kterou se ztotoņňuje.93 Vńechny děti, které chtěly přeņít, se musely řídit pravidly: […] „musiało nauczyć się być kimś innym, może nawet zapomnieć o swoim pochodzeniu i rodzicach. Obudzone w nocy, musiało recytować katolickie modlitwy i wyliczać wymyślonych krewnych.“94 Můņeme si klást otázky, proč lidé, v nańem případě děti, které přeņily holocaust, se k němu vracejí jako dospělí spisovatelé ve svých dílech. Proč raději na to zlé nechtějí zapomenout? „Dotychczasowa potrzeba ukrywania się, zacierania śladów sprawiała, iż nie można było skończyć z Holokaustem w sobie, uwolnić się 88

Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 330. Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 57. 90 Tamtéņ. 91 Francouzský spisovatel a kritik ņidovského původu. 92 Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 103. 93 Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 72. 94 Bereś, Stanisław. „Oko, które widzi, ucho, które słyszy“. Historia literatury polskiej w rozmowach: ΧΧ–ΧΧІ wiek. Op. cit., s. 225. 89

48

od przeszłości.“95 Spisovatelé se potřebovali od těch hrůz, které přeņili, očistit neboli se z nich vypsat. Mělo to pro ně jakousi terapeutickou funkci a pomáhalo jim to překonat ztráty svých nejbliņńích, kteří dost často neměli ani své hroby. Tím, ņe o nich psali a vzpomínali na ně, jim tímto způsobem vzdávali hold. S literární perspektivou dítěte se setkáváme nejen v románech Żydowska wojna a Zwycięstwo, ale i v jeho debutu Ekipa „Antygona“ ve sbírce Sielanka-Saj (1963), kde se objevuje prototyp hlavního hrdiny z jiņ zmíněných románů. Pro obě díla bylo klíčové, ņe autor byl zároveň i svědkem událostí. Událostí, na které se nedalo zapomenout, zaručovaly, ņe i přesto, ņe ńlo o období dětství, kdy si člověk pamatuje jen fragmenty, si dílo ponechalo pravost a autentičnost. „Wspomienia z dzieciństwa są nieciągłe i niepewne, ale intensywne i ta intensywność zdaje się gwarantować ich wiarygodność. Czerpie się bezpośrednio z głębi siebie, ze źródła życia.“96 V autobiografických dílech, kam řadíme nańe dvě stěņejní prózy, hraje důleņitou roli paměť autora. Autor se snaņí co nejpřesněji popsat situace, které proņil. Velkou váhu zde mají emoce bolesti a smutku, a proto je potřeba dávat pozor, aby jim spisovatel nepodlehl a zachoval objektivnost děje. V tvorbě o holocaustu hraje také důleņitou roli fakt, zda spisovatel „zagładu“ proņil jako dospělý, nebo jako dítě, jak je tomu právě u Grynberga nebo Hanny Krall. Děti se dokázaly snadněji vyrovnat se svými záņitky, jelikoņ znaly jen tu jednu realitu, realitu zabíjení a pronásledování. Neměly moņnost ji porovnat s něčím jiným, s něčím, co bylo předtím a určitě to bylo lepńí, na rozdíl od dospělých, kteří měli co porovnávat. V dětských vyprávěních se nesetkáme s tím, ņe by děti mluvily o holocaustu jako takovém. Vyprávějí o realitě, kterou znají. Dospělí spisovatelé, kteří píńí z perspektivy dítěte, získávají sílu aņ tehdy, kdy: „ich autor celowo rezygnuje z owego naddatku, umieszczając wiedzę dorosłego niejako poza tekstem – w owym braku komentarza.“97 Aby spisovatel mohl psát z perspektivy dítěte, musí v sobě spojit období dětství a dospělosti, propojit je a pochopit. Klíčovým momentem v tvorbě Henryka Grynberga byl pohled na realitu, přesněji změna pohledu na realitu. V románu Żydowska wojna se setkáváme s pasáņí, kdy autor popisuje návrat do svého domu a pohled na skutečnost: „Wydawało się, jakby się nic nie

95

Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 84. Tamtéņ, s. 79. 97 Tamtéņ, s. 91. 96

49

stało. Nasz dom stał tam, gdzie przedtem, zarówno w dzień, jak i w nocy.“98 Realita zdánlivě nebyla změněna, změnila se vńak její interpretace, přesunul se bod, ze kterého je sledována. Byla překroucena, stala se svým vlastním opakem. To, co bylo doposud důvěrně známé, odhalilo svou hrozivou tvář. Nicméně podstata této změny nespočívala v realitě, ale v tom, kdo se na ni díval, v nańem případě malý Henryk. Realita se měnila s úhlem pohledu a podléhala jeho zklamání. Změna vyznačila hranice dvou světů, které se stávají vzájemně neslučitelnými, ale zároveň jsou rubem a lícem stejné reality. To, co bylo kdysi spásou, se s postupem času měnilo v pravý opak. Odstup mezi „já“ tehdy a „já“ nyní, se stal nevyplněným prostorem, který uņ nikdy neumoņnil spojit vlastní existenci.99

4.4 Strach Nejen u Grynberga, ale u vńech zachráněných, se po skončení války objevil strach z nového neznámého. Jejich záchrana nebyla pouze počátkem nového ņivota, ale byla také koncem děsivé reality, ve které si zachránění připadali, jak kdyby ņili na jiné planetě. Zachránění a přeņivńí nebojují jen se strachem z nového začátku, ale také s pocitem viny vůči svým blízkým. Vyčítají si, ņe přeņili a ņe jiní z rodiny by si to zaslouņili více. Jediná forma existence, která by nikterak neohroņovala a nezastínila památku vńech zemřelých, byla v podobě ducha. Tuto formu ducha přijal za své „grynbergovský“ autor, hrdina a vypravěč v jedné osobě. „Duch będzie wiecznym mieszkańcem pustego miejsca i jego wiecznym strażnikiem.“100 Tato forma bytí jako jediná nezabírá místo jinému ņijícímu člověku. Čili jedinou Grynbergovou odpovědí na otázku, co bude po holocaustu, je odpověď: duch. Takové situování vypravěče – coby ducha vznáńejícího se v prázdnotě – je znázorněno volbou místa, ze kterého je realita pozorována. Úhel pohledu patří buď dítěti (Żydowska wojna, Zwycięstwo, Życie ideologiczne) – ukrytému ve světě dospělých, nebo duchovi vznáńejícímu se v prázdném prostoru či přicházejícímu ze záhrobí (Życie osobiste, Buszujący w Niemczech) nebo konečně dybbukovi, který sebou vyplňuje ostatní, dívá

98

Grynberg, Henryk. Żydowska wojna. Warszawa: Czytelnik, 1989, s. 22. Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 75. 100 Tamtéņ, s. 160. 99

50

se jejich očima, mluví skrze ně a místo nich (Drohobycz, Drohobycz; Memorbuch; Szmuglerzy).101

4.5 Motiv „nieobecności“ Ņidé, kteří byli odjakņiva roztrouńeni po celém světě, často neměli svůj domov, svoji rodnou vlast. Vńude se na ně dívali jako na cizí a jiné. Přesně tak se cítil ve svém dětství i Henryk Grynberg. Kdyņ uņ někdo z polského obyvatelstva věděl o přítomnosti Ņidů, dával jim najevo, ņe jsou neņádoucí. Ņidé byli pod neustálým tlakem. Okolní svět se od nich odtahoval a perzekvoval je vńemi moņnými způsoby. Ve 20. století se rozvinulo několik filozofických směrů, které se zabývaly problematikou jinéhocizího. „Inność/Obcość postaci wpływa nie tylko na zdarzeniowy przebieg fabuły, w którą jest uwikłana, lecz kształtuje również model jej mentalnego odbioru rzeczywistości.“102 Postavy, které vystupují v dílech jako cizí-jiný, můņou být v podobě: a) dítěte nacházejícího se ve světě dospělých, jak je tomu právě u Grynberga nebo Tadeusze Konwického, Andrzeje Kijowského, Pawla Huelleho; b) vesnických podivínů jako je tomu u Tadeusze Nowaka, Olgy Tokarczukové; c) lidé z vesnice ņijící ve městě v románech Juliana Kawalce, Józefa Łozińského; d) mladí plní představ a přání mezi dospělými, zahořklými aņ cynickými u Marka Hłaski, Edwarda Redlińského, Andrzeje Stasiuka; e) nemocní mezi zdravými u Lea Lipského; f) Poláci v emigraci v dílech Zbigniewa Kruszyńského; g) Ņidé mezi ne-Ņidy, coņ se vyskytuje i u Grynberga. „Dzieła Grynberga łączy przewodni motyw nieobecnego.“103 Problematika cizího-jiného získávala na důleņitosti předevńím při krizových situacích, například ve válce. V těchto momentech se člověk cítí nejvíce osamocen a potřebuje společnost blízkých. Postavy Henryka Grynberga jsou blízké postavám spisovatele Pawla Huelleho. Nejde zde jen o polsko-ņidovský syndrom, ale hlavně o to, ņe hrdinové jsou děti, jeņ se dívají na svět dospělých. Člověk, který je ostatními vnímán jako cizí, se stane psancem, rezignujícím na vńe, co mu do té doby určovalo jeho 101

Tamtéņ, s. 161. Gosk, Hana. Bohater swoich czasów. Izabelin: Świat Literacki, 2002, s. 65. 103 Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 333. 102

51

subjektivitu. Jeho existence se od tohoto okamņiku omezuje na uspokojování základních biologických potřeb a musí se podrobit poņadavkům na útěk ve světě postrádajícím svědomí.104 Jiný-cizí v Grynbergově próze je někdo, kdo tento status získal ne vlastní volbou, ale v důsledku rozhodnutí okolí. Ņidovský hrdina a vypravěč Zwycięstwa vypráví o poválečném návratu do rodného domu následovně: „ludzie patrzyli na nas tak, jakbyśmy wrócili z tamtego świata i dziwili się: – Jak to? To Abramkowa żyje? […] Tych, którzy tu kiedyś mieszkali, już nie było. Jakbyśmy rzeczywiście wrócili nie po dwóch, ale po dwustu latach.“105 Výpověď hrdiny má mnohem hlubńí kontext, dotýká se pout s minulostí i současností, historickým prostorem, časem a kulturou národa, která se rozdělila na vlastní a cizí obyvatele. Ve Zwycięstwu se setkáváme s řadou pasáņí, které se týkají „nieobecności“. Například, kdyņ se v neděli místo koncertu pustil ņidovský film Miasteczko Bełz, do sálu se snaņily dostat stovky Ņidů, kteří přeņili koncentrační tábory nebo ghetta, vńichni se chtěli dostat dovnitř. V sále byl velký hluk a zmatek, lidé omdlévali z nedostatku vzduchu a ostatní si je podávali nad hlavami, aby je vynesli. I přesto se tam kaņdý chtěl dostat. „Lampy pogasły i na chwilę zapanowała zupełna cisza. Lecz gdy z ekranu rozległa się nagle znana melodia: Bełz, kochany Bełz, maleńka mieścina, gdzie moja rodzina. […] Ze wszystkich ust wyrwał się straszny krzyk. Nie płacz, nie zawodzenie, tylko wielki zbiorowy jęk i krzyk bólu. Jakby jakaś zbiorowa egzekucja miała miejsce na sali. Nie było słychać żadnych słów, żadnej melodii. Nawet nie było widać ekranu, bo wszyscy powstali z miejsc, wspinali się, żeby widzieć. A jednocześnie twarze mieli w dłoniach i oczy zasłonięte rękami. Trwało to do samego końca seansu.“106 Tento fragment týkající se nepřítomnosti patří k tomu nejlepńímu, co kdy Grynberg napsal. Prázdnota, která nastala po ztrátě národa. Čím více Ņidů se v sále shromáņdilo, tím větńí samota a pocit prázdnoty nastal. Lidé de facto film vůbec nesledovali, protoņe měli dlaněmi zakryté tváře. To byl jen jeden z mnoha způsobů, jak se ona „nieobecność“ projevovala.

104

Gosk, Hana. Bohater swoich czasów. Op. cit., s. 63–69. Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 14. 106 Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 337. 105

52

Henryk Grynberg své dětství proņíval jako divadelní hru, byl hercem, který zastíral svoji identitu. Jeho role spočívala v tom, ņe musel ostatním dát najevo, ņe on uņ není tím, za koho ho povaņovali, ale je jako oni. „Bohater Grynberga stara się wtopić w otoczenie, stać się kimś innym, zatrzeć te jakości, które dotąd konstytuowaly jego tożsamość. Jednym słowem chce przestać być tym, kim był, bo wtedy przestanie być również Obcym.“107 Konfrontace literární postavy jiný-cizí mohla probíhat v kontextu etnickém (Němci – Poláci – Ņidé), ideologickém nebo kulturním. Magdalena Pajor se k této otázce vyjádřila následovně: „Jeśli jest się włączonym do wspólnoty, to nie trzeba wykazywać, że spełnia się warunki włączenia, ale o ile wykazuje się, że należy się do wspólnoty, o tyle nie spełnia się warunków, na podstawie których można być włączonym do wspólnoty. […] tylko ktoś obcy może być włączony do wspólnoty. A zarazem istnienie obcego jest niemożliwością włączenia go do wspólnoty, ponieważ ujawnia się, że ktoś taki jak obcy istnieć nie może, bo żeby można go było włączyć do wspólnoty, musi przestać być obcym (tylko ktoś obcy nie może być włączony do wspólnoty).“108

4.6 Motiv smrti I přesto, ņe smrt byla běņnou součástí válečného období, jen sporadicky probíhaly pohřby. Během holocaustu na takové věci nebyl čas. Lidé umírali a těla byla likvidována v masových hrobech, nebo skončila v krematoriích či jen tak se rozkládala na ulicích. Pohřeb byl z tohoto důvodu významnou událostí, zvláńť kdyņ ńlo o někoho, kdo zemřel ve své posteli. Takové ńtěstí měl málokdo. Paradoxně taková smrt musela hledat ospravedlnění. Ve společenském povědomí se stala synonymem pro hanbu. Vypravěč autobiografického románu Grynberga popisuje atributy „śmierci nijakiej“ následovně: „Mój ojciec nie zginął ani na Wschodzie, ani na Zachodzie. Nie w powstaniu i nie w partyzantce. Nie z rąk gestapo ani NKWD. […] Wielką krzywdę mi wyrządził bandyta, za pieniądze zabijając ojca, który miał tyle lepszych okazji, 107

Gosk, Hana. Bohater swoich czasów. Op. cit., s. 109. Pajor, Magdalena. „Przemoc jako kategoria filozoficzno-artystyczna“. In Sztuka i Filozofia. Red. H. Puszko. Warszawa: Scholar, 1999, s. 172–173. 108

53

by zginąć.“109 Popisy lidského utrpení a smrti mají na čtenáře aņ magickou moc. Vyvolávají stav emoční ambivalence. „Literatura

Zagłady zdaje się być czymś takim, na co trzeba patrzyć; bolesne

napięcie powstałe z przekonania jej tworców o niemożności przekazania tragicznych doświadczeń i jednoczesnego przymusu ich zapisania znajduje swoje odbicie w sytuacji odbioru, pomiędzy „nie da się tego czytać“ i „ muszę“.110

4.7 Rozbor jazyka nenávisti U svědeckých výpovědí lidí přeņivńích holocaust vyvstává důleņitý problematický aspekt komunikačního procesu, kde produktor není schopnen zakódovat sdělení takovým způsobem, aby jej mohl recipient v nezmněněné formě deńifrovat. Dostáváme se zde k obecnějńímu lingvistickému problému, zda systém přirozeného jazyka můņe plně přenáńet vńechny lidské myńlenky. Detailněji se věnovat této problematice je vńak samozřejmě nad rámec této práce, nicméně je důleņité na tento aspekt upozornit. Například neporozumění autorskému záměru co se týká tzv. skryté ironie. Nebezpečné jsou také racionální argumenty. Rétorické tradice navrhují nezvyklé zbraně: komičnost, ironii, absurditu. Grynberg často vyuņívá ochromující funkce smíchu. Ta mu slouņí k válce s antiņidovskými slogany. Očekává záměry protivníka a posmívá se jim, neņ získají vlastní podobu. Humor hraje v jeho tvorbě zásadní roli. „Zwykle doprowadza każdą sytuację do logicznego ekstremum, po którym następuje wzmocnienie, nierzadko po słowie zwłaszcza.“111 O spásném působení humoru pojednávají memoárové zápisky: „Śmiech wobec zagłady, podobnie jak zachowania karnawałowe w okresie zarazy, jest próbą odegnania, »odczarowania«, przechytrzenia śmierci.“112 Autoironie pouze nechrání tvorbu před obviňováním ze zkreslení, ale dodá jí také dalńí rozměr, rozńiřuje ji o prvek vřelosti. Jen zřídka se totiņ auto-demaskující postupy – ať uņ vůči vyprávěči nebo celé ņidovské komunitě – pojí se ńkodolibostí. Mnohem častěji je hodnocení lidských osudů prováděno s časovým odstupem, který

109

Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 60. Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 205. 111 Stephan, Halina. Życie w przekładzie. Op. cit., s. 249. 112 Engelking, Barbara. Czas przestał dla mnie istnieć. Warszawa: IFiS PAN, 1996, s. 172. 110

54

je nakloněn reflexi. Často jsou tyto postupy aņ na hranici cynizmu. „Nikt nie potrafi tak skutecznie donieść na Żyda jak inny Żyd i nikt nie potrafi tak rozpracować Żyda jak żydowski ubek.“113 Jistá sémantická nejasnost zachycená od začátku v tomto úryvku zachycuje i obrannou taktiku. Spisovatelé byli ironičtí aņ cyničtí, neboť právě tento způsob vyjadřování byl pro ně obranou, kterou potřebovali, aby se z těch válečných záņitků vypsali. Stejně tak zamaskovaná ironie byla výsměchem určeným Němcům. Paradoxní je, ņe autor kritizuje sám svoji ņidovskou komunitu, ale to jen proto, ņe i ona nebyla bez chyby. „Jest to układ mający przekonać odbiorcę o czystych zamiarach mówiącego.“114 Grynberg se postupně s věkem více a více odvazuje a nebojí se ironie, kterou ale zbytečně neplýtvá, je opatrný a rozváņný. Jen tehdy můņou být díla úspěńná. „Ironia w literaturze Holocaustu nie może przechodzić w burleskę czy błazenadę, za którymi nie przemawiają żadne dodatkowe racje poza uciechą, zabawą bądź pustą prowokacją.“115 Stejný výsledek – diskreditaci antisemitismu – získává Grynberg skrze maximální zveličení určitých situací a vlastností a dovedení do absurdna: „Na podwórzu witał mnie ponurym warczeniem burek, antysemita, który mnie strasznie nie lubił.“116 Paralelně vypravěč-hrdina dosahuje i dalńí cíl, ochočuje si nenávist.117 U Grynberga nemá síla smíchu nic společného s iracionálním výbuchem. V těch částech, ve kterých je spojena s problematikou antisemitismu, vzniká na intelektuálním podloņí. Vyplývá spíńe z pravidel eristiky, připouńtějící spíńe podobné strategie vedení sporu neņ z nekontrolované emoce. Ńańkovská nálada umoņňuje Grynbergovu hrdinovi přeņít poválečnou hru klamu a poníņení. Grynbergova próza nám umoņňuje probádat grotesku a příbuzné jevy – makabresku, černý humor. Poslední věcí, po které by Grynberg touņil, je totiņ ohromování čtenáře krutostí. Umělec, který se snaņí sdělit čtenáři hrůzu holocaustu, ale který se chce zároveň vyhnout plýtvání morbiditou, má na výběr dvě východiska. Za prvé se můņe přizpůsobit poņadavkům a pokynům strategie dokumentu, druhým východiskem je obohacení realistické, tradiční narace.118

113

Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 122. Tamtéņ, s. 123. 115 Tamtéņ. 116 Grynberg, Henryk. Ojczyzna. Op. cit., s. 227. 117 Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Op. cit., s. 125. 118 Tamtéņ, s. 320–316. 114

55

5. OBRAZ ŽIDOVSKÉ IDENTITY V PRÓZÁCH ŻYDOWSKA WOJNA A ZWYCIĘSTWO

5.1 5.2 5.3

Dva romány, jedno dílo Żydowska wojna Zwycięstwo

56

5.1 Dva romány, jedno dílo Oba romány Henryka Grynberga by bylo teoreticky moņné zařadit do memoárové literatury, avńak u těchto děl bude vhodnějńí spíńe mluvit o autobiografické próze. Přestoņe hranice mezi těmito útvary není ostrá, tato díla jsou více neņ pouhým sepsáním pamětí. Je zde do značné míry patrná beletrizace vlastních záņitků, je evidentní, ņe autor je dobrý fabulátor, zároveň vńak precizně dodrņuje aspekt faktičnosti a v textu tak zcela absentují podrobnějńí líčení a odbočky od hlavní narativní osy, coņ je nepochybně dané autorovým ņurnalistickým vzděláním. Tato próza ale předevńím není jen prvoplánovým vylíčením osobních záņitků, ale je v ní zakomponováno více významových rovin. Ņánrově tedy Żydowskou wojnu a Zwycięstwo můņeme označit za autobiografické romány, přičemņ je třeba poznamenat, ņe jde o romány poměrně krátké, coņ vńak nic nemění na jejich charakteristice, neboť vykazují veńkeré románové znaky, zejména mnoņství postav a různá prostředí, taktéņ strukturování textu do více částí. Postavy v Grynbergových dílech neņijí v izolaci ghett. Ņijí na vesnicích, v městech. I přesto, ņe se autor věnuje tematice holocaustu, tak ji pojal z jiného pohledu neņ například Seweryna Szmaglewska, či Miron Białoszewski. Szmaglewska se věnovala popisu koncentračních táborů, Białoszewski ghettům a Grynberg ņivotu venku, ne za zdmi ghett či táborů. Żydowska wojna vyńla v polovině ńedesátých let (1965), kdy se polská literatura pokouńela o rozkvět pod faleńnými premisami tzv. malé stabilizace a malého realismu, a Zwycięstwo na jejich konci (1969), coņ koresponduje s výńe uvedeným vymezením autobiografického díla, a nikoliv memoárů. U Grynberga je celá společenská struktura vnímána skrze prizma rodiny. Oba romány jsou psány v kontextu tzv. druhé vlny literatury s tematikou druhé světové války, ve které se jiņ autoři snaņí o zachycení doby s odstupem času, hledají základní motivy, které umělecky zpracovávají, nejde o pouhé sepsání vlastních záņitků, mezi autory jsou uņ pouze literáti a ne lidé mimo literaturu. Toto označení se vńak netýká pouze polské literatury, podobnou strukturu můņeme sledovat i v jiných zemích. Nám nejbliņńí je samozřejmě česká literatura, kde v tomto kontextu můņeme uvést např. A. Lustiga, L. Fukse, J. Otčenáńka nebo V. Körnera. V případě Grynberga vńak je třeba zmínit, ņe se od ostatních autorů druhé vlny odlińuje svým věkem, kdyņ vypukla válka, byly mu pouhé čtyři roky. Tento fakt se samozřejmě značně projevil i v charakteru

57

nejen těchto děl, protoņe Grynberg je autorem monotematickým, stejně jako např. jiņ zmíněný Lustig.

5.2 Żydowska wojna Tento

román

je

prvním

v řadě

Grynbergových

autobiografických

kníņek

o holocaustu, kde hlavním tématem je osud ņidovského obyvatelstva v období „zagłady“ a komunistického reņimu. Román vyńel těsně před tím, neņ byla na Grynbergovu tvorbu uvalena dvacetiletá cenzura a hned o rok později získal autor za toto dílo významnou literární cenu Kościelských. Żydowska wojna (v českém překladu Ņidovská válka) je strukturována do dvou částí, které vyplývají jednak z chronologie děje, a jednak i z tematického hlediska. Sledujeme zde tedy zajímavou interferenci více faktorů, které zároveň přirozeně, ale také účelově rozdělují text do dvou vzájemně provázaných, avńak také oddělitelných částí. První se nazývá Ojciec, druhá Matka, coņ explicite implikuje, o čem bude pojednáno. Autor popisuje permanentní útěk a schovávání se před Němci potom, kdy odmítli nastoupit do transportu do Treblinky, samozřejmě tehdy nevěděli, kam transport skutečně směřuje. Do vlaku nastoupila např. autorova babička i dědeček. Byli příliń staří na to, aby se někde schovávali a utíkali. Bylo to pod jejich důstojnost. Celkově staří lidé do vlaků nastupovali bez větńího odporu. Raději si dobrovolně zvolili smrt. První část popisuje, jak se schovávají v lesích kolem své vesnice nebo ve stodolách, chlívcích či sklepech. Často nevycházeli i několik dní, a pokud ano, tak převáņně za tmy. „Żydzi to były upiory […] Wychodziły spod ziemi w nocy i skradały się pod oknami.“119 Autor popisuje výjimečnou situaci, kdy Ņidé vylezli i za denního světla, a to z důvodů focení se na „árijské papíry“. „Obiektyw wymierzony był w głąb lasu, ale las przesłonięto płachtą. Wszyscy stawali przed tą płachtą umyci, uczesani i, w miarę jak kto umiał, uśmiechnięci. Podczas gdy jedni stawali przed obiektywem, inni przytrzymywali za ich plecami białą plachtę […] w żadnym wypadku nie mogło być widać za niczyimi plecami lasu…“120

119 120

Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 31. Tamtéņ, s. 35.

58

Focení bylo pro vńechny hodně důleņité, a to nejen z hlediska ńance na záchranu ņivota, ale také z hlediska vzpomínky na ně samotné. „Jakby sobie nagle zdali sprawę, że chodziło o wszystko, co po nich pozostanie – milcząca twarz na tle pustej białej płachty, zza której nie widać lasu…“121 Druhá část románu pojednává o tom, jak autor společně s matkou odchází do Varńavy, coņ se ukáņe jako správné rozhodnutí, neboť otec nakonec v lese zemře, autor s matkou se jako jediní z celé rodiny zachrání. Z hlediska časové posloupnosti je děj řazen přísně chronologicky. Jednotlivé sekvence jsou řazeny v jednotlivých sledech tak, jak je malý hrdina postupně registroval. Samozřejmě i tento časový aspekt podporuje celkovou kompozici z pohledu malého chlapce. Přestoņe v 60. letech je jiņ v literatuře časté pronikání prvků tzv. antirománu, mezi kterými dominuje právě časová a dějová nesouslednost, od těchto vlivů se autor zcela oprostil a výrazně tak strukturně provázal celou linii díla, které pečlivou kombinací základních zdánlivě jednoduchých postupů získává originální strukturu. Samotný titul Żydowska wojna vykazuje značnou míru ironie, protoņe zde neńlo o válku jako takovou, ve válce soupeří dvě víceméně stejně silné strany, ale tady jde o jednostrannou nerovnou válku celé armády proti bezmocným civilistům, které můņe zachránit pouze permanentní útěk. „Określenie «wojna» użyte zostało ironicznie, jest to tylko wojna w jedną stronę, strona druga ani nie walczy, ani nie zabija, jest w nieustannej ucieczce.“122 Válku v titulu vńak můņeme chápat i v jiné rovině, a to nejen jako neustálý boj ņidovského národa o udrņení fyzické existence, ale předevńím jako neustálý boj o zachování ņidovské identity. Právě motiv ņidovské identity je jedním z hlavních motivů tohoto díla vůbec a budeme se mu dále podrobně věnovat. Celý text je psán ich-formou z perspektivy malého chlapce. Hlavní hrdina se na svět dívá svým bezprostředním nezáludným pohledem, vidí svět v celé své nahotě, takový, jaký skutečně je. Zcela tak chybí komplikované pasáņe a dominuje jednoduchý, ale důleņitý řetězec událostí, který právě díky své koncepci dokáņe vyjádřit podstatné jevy, které jsou na povrchu a nemaskují se do sloņitějńích kódování, jaké můņeme sledovat u jiných autorů. Právě svět viděný ze zdola, z perspektivy malého chlapce, odhaluje nejdůleņitějńí aspekty, které jinak zůstávají často skryty. Přímočaré bezostyńné dětské chápání světa se v tomto díle velmi povedeným způsobem spojilo s jiņ vyzrálou 121 122

Tamtéņ, s. 35. Stephan, Halina. Życie w przekładzie. Op. cit., s. 248.

59

osobností autora, kterému bylo v době vydání díla 29 let. „Grynberg nie tylko posługuje się tu głosem dziecka jako narzędziem (chwytem), ale całkiem poważnie uważa swego bohatera za pełny byt psychologiczny, a nie tylko pretekst dla wyrażenia dorosłego punktu widzenia.“123 Důkazem je právě ona kompozice, rozdělená na dvě části Ojciec a Matka. Dochází zde tak k originálnímu spojení perspektivy dítěte, které je vńak citlivě a nanejvýń vhodně řízeno zkuńenostmi dospělého autora, který zejména promyńlenou kompozicí záņitků malého dítěte dokáņe jedinečným způsobem ilustrovat jednu z nejhorńích epoch nańí civilizace. […] „glos dziecka spotyka się z głosem dorosłego narratora. Narracja z punktu widzenia dziecka ma jeszcze i tę istotną cechę, iż w sposób naturalny pozbawiona jest komentarza. Komentarz jest ukryty we wszystkich niedopowiedzeniach, w omówionej już ironii,

niezrozumienia,

służącej

ujęciu

rzeczywistości

w

nawias,

obnażeniu

absurdalności świata i zamanifestowaniu niezgody na narzucony porządek. Brak komentarza skłania do tym bardziej wytężonej refleksji, tekst wymaga wzmożonego wysiłku interpretacyjnego.“124 Tragičnost popsaných situací není nijak zveličená nebo nadměrně vyhrocovaná. Naopak právě díky autentické jednoduchosti se čtenář můņe dostat do atmosféry doby a pochopit plně hrůznost tehdejńích událostí. Iluze vidění světa z dětské perspektivy je na jedné straně podpořena řídkými pasáņemi, kde malý hrdina detailněji popisuje zdánlivé maličkosti, které se vńak malému chlapci jeví jako velmi důleņité. Je například uchvácen výrobou sandálů, které s matkou vyráběli. Popisu výrobního postupu věnuje relativně dlouhou pasáņ, a to aņ „poláčkovsky“ krásným způsobem, kde klade vedle sebe hrůzy války a obyčejné maličkosti, které vńak dokáņou zaujmout malého chlapce. Autor tak ukazuje fakt, ņe ani kruté prostředí války nemůņe zcela zničit obyčejné lidské aspekty jako je právě dětský svět. Na druhou stranu autor postupně do textu vkládá své, jiņ dospělé úvahy a komentáře. Tyto pasáņe jsou vńak velmi krátké a jsou velmi citlivě zakomponovány do struktury textu tak, aby se nestaly ruńivým elementem. Co se týká postav, v románu se jich vyskytuje velké mnoņství, coņ je do značné míry determinováno charakterem děje – permanentního útěku a s tím spojenými změnami

123 124

Tamtéņ, s. 250. Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 90.

60

prostředí. Postavy můņeme diverzifikovat do tří základních skupin. Ústřední tři postavy tvoří samotný hrdina a jeho rodiče. Druhou skupinu tvoří zejména ostatní přeņivńí Ņidé a také některé postavy mezi sedláky apod. Do třetí skupiny pak můņeme zařadit pouze epizodické postavy, které nemají zásadnějńí vliv na klíčové motivy díla. V textu nepříliń často autor přejde od komentáře v ich-formě k přímé řeči některé z postav nebo přímo k dialogu, přičemņ jejich účastníky jsou téměř vņdy hrdinův otec nebo matka. Příznačné je, ņe autor nikde neuvede své jméno a také nikde neuvádí jména svých rodičů, pouze je na začátku uvedeno jméno mladńího bratra – Buczka, který vńak záhy zemře a nepatří mezi klíčové postavy. Rodiče jsou přísně označováni jako tatínek a maminka, coņ jen podporuje vidění světa z dětské perspektivy, kde i kdyņ se o rodičích zmiňují jiné postavy, pro hlavního hrdinu a zároveň vypravěče zůstávají stále jen tatínkem a maminkou. Neuváděním jmen ústředních postav také autor dosahuje jejich symbolického zobrazení, nejsou to jen konkrétní bytosti, zároveň v sobě nesou určité typologické rysy. Ostatní jména postav jsou vńak nejen explicitně zmíněna, ale hlavně v některých případech nabývají symbolického významu. Patří sem zejména biblický Ábel a Áron. Ábel je zde vylíčen jako dobrotivý hrdina s altruistickými sklony, při útěku z nádraņí, kde má nastoupit do transportu, vezme s sebou také malé děvče. Ábel vńak doplatí na svou důvěřivost a o půl roku později umírá, ne vńak kvůli Němcům, ale kvůli polskému sedlákovi, který jej zamkl ve sklepě a následně zavolal Němce. Ábel tak naplňuje svoji biblickou předlohu bezelstného prvního mučedníka. Naproti tomu Áron je mnohem předvídavějńí a dokáņe si poradit v kaņdé situaci, nejenņe válku přeņije, ale dokáņe se ihned velmi dobře adaptovat na nové podmínky a prosadit se. Můņeme tak sledovat analogii s biblickým Áronem, bratrem Mojņíńe, který byl starozákonním prorokem a prvním ņidovským veleknězem. Tímto vńak biblické aluze nekončí, patrné jsou i analogie u samotného hlavního hrdiny, o tom se vńak zmíním později. Otec, kterému je věnována i celá první část, je obyčejný venkovský člověk, který je poctivý, pracovitý, spravedlivý a dokáņe být i rázný. Ve válečných podmínkách má vńak zásadní nedostatek – má bytostný odpor ke zbraním a násilí, právě tato „slabost“ se mu nakonec stane osudná. „Nie mógł i nigdy nie starał się przezwyciężyć w sobie wrodzonego lęku i wstrętu do broni. Obawiał się i czuł odrazę do pogańskiego zapału decydowania o życiu i śmierci. […]

61

Może gdyby nie to, nie zginąłby od ohydnej, bandyckiej siekiery.“125 V kontrastu s ním stojí jiņ zmíněný Áron, který kdysi usiloval o hrdinovu matku. Áron věděl, ņe zbraně budou pro přeņití nezbytné a neměl problém je pouņít. Otec je ztělesněním dobra, které se ocitá tváří v tvář zlu ve své nejhorńí podobě. Otec si uvědomuje, ņe nelze Němcům stále ustupovat, rozhodne se pro schovávání v lesích kolem rodné vesnice, zná dokonale místní prostředí, a to nejen geograficky, ale hlavně sociálně. Zná velmi dobře místní sedláky a ví, kam zajít pro pomoc. Jeho strategie je zřejmá, je to venkovský člověk, který se ve svém prostředí dokonale pohybuje, má vńak velké problémy adaptovat se do jiného prostředí. Uvědomuje si, ņe jediný způsob, jak přeņít válku, je skrývat se v lesích za pomocí místních sedláků. Hlavní hrdina bezmezně otce obdivuje, vidí v něm naději a líčí jej pouze v superlativech, tedy tak, jak vidí větńina malých dětí své otce. Matka si vńak uvědomuje, ņe ona s dítětem nemůņe v lese dlouhodobě vydrņet, hlavně v zimě. Proto volí jinou strategii, pokusí se infiltrovat mezi majoritu ve Varńavě pomocí faleńných árijských papírů. „O aryjskich papierach zaczynali wtedy myśleć wszyscy, którzy mogli sobie na nie pozwolić. Chodziło nie tyle o pieniądze, co przede wszystkim o odpowiedni wygląd i sposób mówienia.“126 Otec se vńak rozhodne zůstat, protoņe ví, ņe by nedokázal splynout s prostředím velkoměsta, byl by příliń nápadný také svým akcentem: „Wyróżniał się raczej swoim sposobem mówienia i bycia. Bo ojciec mówił jedynym w swoim rodzaju, niepowtarzalnym skrzyżowaniem mazowieckiej mowy z żydowskimi zaśpiewiami i uproszczeniami w deklinacji…“127 Koneckonců také svým příliń ņidovským vzhledem. Zůstane tedy ve svém prostředí a loučí se s manņelkou a synem. Ví, ņe pro ně je to větńí ńance na přeņití. Otec ņije ve společenství dalńích uprchlíků, zjistí vńak, ņe je mezi nimi příliń zlého a odchází „bojovat“ sám. Zatímco ostatní jsou nalezeni a zavraņděni, otec díky svému rozhodnutí odejít zůstává naņivu. Přeņije dlouhé měsíce v krutých podmínkách a nakonec zemře krátce před osvobozením rukou obyčejného zloděje. Tento motiv zavraņdění bezelstného ukrývajícího se Ņida kvůli penězům je velmi důleņitý pro celé dílo. Vńichni Ņidé, kteří se vyhnuli transportu, následně zemřeli kvůli Polákům, a ne Němcům, a to buď přímo, nebo nepřímo udáním. Ostatně celá skupina, která se ukrývala v lese, byla nalezena jen kvůli polským udavačům. V celé próze jsou 125

Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 41–42. Tamtéņ, s. 34. 127 Tamtéņ, s. 35. 126

62

Němci chápáni jako neosobní, v podstatě nevyhnutelně nutné zlo. Není zde detailněji zobrazen jediný Němec, celkově se o nich autor zmiňuje relativně málo. Svou pozornost soustředí spíńe na Poláky, Němce berou jako nutné zlo, ale v Polácích vidí pravé nepřátele. Zatímco Němci jsou vnějńí nepřítel, proti kterému stojí celý svět, jejich polńtí, nezřídka sousedé a známí spoluobčané ve válečném prostředí, odhazují svou masku a ukazují své skutečné vztahy k Ņidům a vůbec celý svůj charakter. Poláci z pouhé zińtnosti neváhali zabít nebo poslat Ņida na smrt, nezřídka jim vyhroņovali udáním a získávali tak od nich poslední cennosti. Němci jsou jiní, jednají podle svého přesvědčení, jsou zmanipulováni hrůznou ideologií, věří, ņe svými činy konají dobro. V případě Poláků je tomu vńak zcela jinak, nejde jim o ņádné ideály, chtějí naprosto cynicky vyuņít situaci a profitují na těch nejslabńích – Ņidech. Někteří buď zcela kolaborují a dávají se na stranu Němců, jiní vydírají a vraņdí Ņidy k okamņitému zbohatnutí. Samozřejmě ne vńichni Poláci představují zlo, mnoho jich Ņidům pomáhalo, závisely na nich poslední ņidovské ņivoty. Nebýt obětavých lidí mezi Poláky, kteří nasazovali vlastní „krky,“ nepřeņil by válku snad ani jediný Ņid v Polsku. Přes tento fakt autor vidí větńinu Poláků jako nepřátele. Dokonce partyzáni jsou zde zobrazeni bez příkras, tak, jak skutečně jednali. Byly to skupiny lidí, kteří spíńe připomínali lupičskou bandu neņ hrdiny bojující za osvobození. Partyzáni se dopouńtěli těch nejhorńích zločinů, přepadávali statky, vraņdili kvůli penězům a znásilňovali. Přepadali i Ņidy, kteří se schovávali, právě Ņidé byli pro ně snadnými obětmi a nezřídka docházelo k vraņdám a znásilněním právě na těchto zcela bezbranných lidech. Grynberg dokonce v jedné pasáņi zobrazuje Němce jako ty, kteří dělají pořádek, kdyņ jdou zabít partyzány: „Partyzanci przetrwali jeszcze kilka miesięcy. W międzyczasie powstał konflikt pomiędzy nimi i grupą zbiegłych jeńców, którzy mieli własnego przywódcę i swoje własne plany, nie mieli tylko broni. Wobec tego namówili się, przynieśli ze wsi bimbru i urządzili pijatykę, a potem, w nocy, kiedy wszyscy posnęli, poodrzynali broń wszystkim tym, którzy ją mieli, i odeszli. Od tej pory w okolicy było jeszcze bardziej niespokojnie niż przedtem. Aż wreszcie Niemcy zdecydowali się urządzić obławę na Rosjan…“128

128

Tamtéņ, s. 40.

63

Je třeba si uvědomit, ņe taková prezentace partyzánů a Rusů byla pro komunistický reņim naprosto nepřijatelná, kdyby něco takového někdo napsal v 50. letech, znamenalo by to pro něj takřka jistou smrt. Partyzáni, mezi kterými bylo mnoho Rusů, byli komunisty oslavováni jako neohroņení hrdinové, kteří společně s Rudou armádou vybojovali osvobození. Fakt, ņe mnozí partyzáni nebyli víc neņ loupeņní vrazi, strana tajila. Není bez zajímavosti, ņe právě z řad partyzánů se po válce mnoho lidí rekrutovalo do vysokých stranických pozic, tito lidé byli pro komunistický reņim nanejvýń vhodní. Matka představovala symbol krásy, mateřské lásky, věrnosti, sebeobětování a oddanosti, také k ní patří takové atributy jako přizpůsobivost, energičnost nebo prozíravost. Matka byla mnohem vhodnějńí pro ņivot ve městě a mezi lidmi vůbec, zatímco otec se orientoval spíńe na venkově, pro matku bylo snazńí přeņít v dņungli velkoměsta. Proto se rozhodla pro jinou strategii neņ otec, obstarala si faleńné dokumenty a vydala se skrývat do Varńavy. Uvědomovala si, ņe aby přeņila, musí být nenápadná, ale nenápadnost chápala odlińně od větńiny pronásledovaných. Chovala se maximálně přirozeně, dívala se vńem zpříma do očí, vycházela často ven, chodila na procházky, v tramvaji si sedala výhradně s Němci, věděla, ņe čím víc bude vidět, tím bude nenápadnějńí a bude mít ńanci ztratit se ve velké aglomeraci: „Mama wolała jechać tramwajem niż chodzić ulicami, a jadąc tramwajem starała się żebyśmy znajdowali się w pierwszym wagonie, z Niemcami. […] Nie wolno było jeździć przednim wagonem, jeśli się nie było Niemcem, ale mama była zawsze w pobliżu pierwszego wagonu i zawsze ktoś z tych ludzi w mundurach pomagał jej wsiąść. Mama mówiła, że nie jest Niemką i, być może, nie ma prawa. Ale Niemec odpowiadał, że z nim to może. […] Mama starała się również o to, żebym ja siedział na niemieckich kolanach i żeby jak najwięcej osób to widziało.“129 Ņidé, kteří se snaņili být nenápadní tím, ņe klopili hlavy k zemi, nevycházeli ze svých bytů, stranili se lidí a předevńím Němců, byli ve výsledku naopak velmi nápadní a nezřídka právě takové chování vzbuzovalo pozornost a způsobilo nakonec jejich smrt.

129

Tamtéņ, s. 48.

64

Jiņ s příchodem do města znamenal hlavní hrdina největńí riziko prozrazení pro matku. Vńechny ņidovské děti znamenaly velké riziko prozrazení pro své rodiče. V Żydowskej wojnie popisuje autor pasáņ, kdy se mamince syn ztratil během nedělní procházky. Věděl, ņe se nesmí rozbrečet, neboť by ho někdo odvedl na policejní stanici a tam by uņ velice snadno odhalili, ņe se jedná o ņidovské dítě. Pro malé dítě jsou emoce a pláč v momentě strachu přirozené a malý hrdina byl natolik „vycvičený,“ ņe tyto emoce dokázal hrdinsky zamaskovat. Také okolí vytýkalo mamince, ņe by sama měla mnohem větńí ńanci na přeņití. Malý chlapec, u kterého jeńtě zcela nebyla zakořeněna primární identita, se musel naučit předstírat identitu jinou, přesněji řečeno, ani ne tak předstírat jako ji spíń přijmout. Malé dítě ani není s to tak dokonale předstírat: „Gra w Aryjczyka była niebiezpieczna i wiedziałem o tym, ale dla mnie ta gra była po prostu rzeczywistością. W naturalny sposób stosowałem się do jej zasad, więc nie sprawiła mi trudności. Była główną grą mego dzieciństwa i nie mogę powiedzieć, by nie rozwijała mnie artystycznie i duchowo.“130 Ona „hra na árijce“ vyņadovala neustále dávat pozor, nesplést se, být přirozený, nenechat se ničím zaskočit a hlavně, umět improvizovat. Nikdy nebyl čas na oddech, dát si přestávku a vrátit se ke své „původní identitě“. Můņeme to nazvat „24hodinovou směnou“. Právě motiv nejasné pravé identity nebo spíńe balance mezi identitami, patří k elementárním motivům toho díla vůbec. Hrdina začíná ve městě kvůli „nenápadnosti“ chodit s matkou do katolického kostela a později na vesnici se pod vlivem místního faráře stává opravdovým katolíkem, ne z donucení, ale z opravdového přesvědčení. Dokonce začíná mít odpor k Ņidům, nechce být Ņid, touņí být jako ostatní, stává se mezi místními dětmi nejhorlivějńím katolíkem. Velice ho trápila otázka prvního přijímání. Nebyl pokřtěn, čili k prvnímu přijímání musel přistoupit „s hříchem“. Byl z toho velice zklamaný, ale kdyņ mu maminka důrazně vysvětlila, co ho čeká, pokud k přijímání nepůjde, tak se opět překonal a i navzdory svému hříchu si připadal jako „anděl“. Kvůli své nejasné identitě ztrácí malý hrdina přehled o tom, co je skutečnost a co je vynucená smyńlená maskovací realita:

130

Grynberg, Henryk. Prawda nieartystyczna. Op. cit., s. 5.

65

„Siedząc przy jednym stole z ludźmi, których chleb jedliśmy i którzy mówili nam o sobie wszystko, odpłacaliśmy im naszym udawaniem i historyjkami, które opowiadała mama. Ja nie musiałem grać. Tak się przyzwyczaiłem, że w końcu nie potrafiłem odróżnić tego, co było o nas zmyślone, od tego, co było prawdą.“131 Nejde jen o to, co hrdinové říkají v podobě lņí, ale jde o celou jejich existenci. Nejen jejich slova, ale samotná jejich existence je jedna velká leņ. Pocit vykořeněnosti je klíčový, jako Ņidé se musí skrývat nejen před Němci, ale hlavně před Poláky, které vnímali jako svoje přátele, jako jeden národ, jehoņ jsou součástí. Válka vńak odhalila krutou pravdu, Poláci jsou moņná jeńtě mnohem horńí neņ Němci. Hlavní hrdina sám začíná pociťovat nenávist vůči Ņidům a nenávidí vńe ņidovské v sobě. Dochází k zásadnímu dilematu, se kterým si malé dítě neumí poradit. V malém Henrykovi můņeme sledovat jistou analogii k malému Jeņíńovi – malý ņidovský chlapec symbolizuje celý ņidovský národ a jeho utrpení. Jde o symbolickou obņalobu vńech, kteří se příkořím na Ņidech dopouńtějí stejné viny jako ti, kteří zabili Jeņíńe. Malý hrdina přeneseně reprezentuje celý svůj národ a jeho dějinný úděl. Velmi důleņitým aspektem této knihy je její objektivnost; přesto, ņe je svět viděn z dětské perspektivy, není zobrazován černobíle. Kritice nejsou podrobeni jen Poláci, Rusové, partyzáni a dalńí. Autor na rozdíl od jiných podrobuje kritice také samotné Ņidy, ukazuje, ņe i v tak těņkých časech dokázali být vůči sobě nevraņiví a často zůstávali k utrpení druhého Ņida lhostejní. Vytrácí se tak jednoduché polarizované zobrazování typické pro první vlnu literatury zobrazující válku, samozřejmě Grynberg není jediným autorem, který v 60. letech takto nastavil zrcadlo vlastnímu národu a Polákům, ale byl jedním z těch, kteří se nebáli říct pravdu, a to nanejvýń vhodným způsobem. Představitelem vypočítavého a chladnokrevného Ņida je Nusen, který vņdy jedná pouze s ohledem na svůj vlastní prospěch a nebere ohledy na ostatní Ņidy. […] „kiedy Złatce zabrakło pieniędzy, to Nusenowie ją wyrzucili, Nusenowie, a nie gospodarz, bo gospodarzowi było wszystko jedno, zaś Nusenom wydawało się, że to oni płacili za Złatkę.“132

131 132

Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 64. Tamtéņ, s. 33.

66

Vedle jiņ uvedených skupin lidí je třeba se zmínit také o tzv. nacionalistech, kteří se schovávali v lesích a reprezentovali nacionální vize polského národa; jejich nepřáteli nebyli jen Němci, ale také Rusové, komunisti a Ņidé. „…Ciemnota jak inne chłopstwo, tylko lubią rządzić innymi i lubią awantury. Kiedyś jeździli aż do Białegostoku rozbijać żydowskie sklepy albo jeszcze dalej do Warszawy. Trzeba mieć się przed nimi na baczności. Czasem nawet nie rozumieją, co czynią, ale robią okropne rzeczy jak dzicz. Bandyci, dla nich Polska to znaczy bić i mordować.“133 Kdyņ ukrývání se ve městě přestalo být pro oba bezpečné, museli odjet na venkov a vrátit se tak do prostředí jim velmi známého. Neņ se rozhodli k tomuto návratu na vesnici, byla maminka v jednom momentu tak zoufalá, ņe chtěla spáchat sebevraņdu utopením sebe i svého syna ve Visle. Byl to dost častý jev a převáņně u ņen. Pro muņe to nebyl aņ tak „oblíbený“ způsob ukončení ņivota. Na vesnici strategie „maskování“ vńak zůstala stejná, matka získala místo učitelky a snaņila se maximálně infiltrovat do místního prostředí, dobře věděla, ņe venkované jsou vůči cizím lidem mnohem nebezpečnějńí neņ ve městě: „Mama musiała uważać. Na każdy gest, każde słowo. Teraz już nie chodziło o to, żeby chodzić ulicami z podniesioną głową i uśmiechać się do Niemców w tramwaju. Teraz trzeba było cały czas z ludźmi być.“134 Postupem času začalo docházet k různým konfliktům s místními zaostalými hrubými venkovany, vńechny tyto útoky vńak vņdy ustála díky podpoře polské ņeny, paní Kłodowské a místního faráře, kteří sice explicitně neznali jejich pravou identitu, ale věděli, ņe jsou dobří lidé a ņe jim musí pomoci. Román končí tím, jak do vesnice přijedou Němci za účelem vypálit ji kvůli zaměřování. Kdyņ Němci vyvádějí obyvatelé z vesnice, tak jeden z nich jedoucí na koni nechal k sobě do sedla posadit malého Henryka, který byl velmi unavený. Maminka kráčela po boku koně a uņ najednou neměla takový strach: „Nie bój się, synku! – A mówiła to tak, jakby chciała powiedzieć: Nie bój się tego Niemca. On już się nawet nie gniewa, że go szarpiesz za jego piękny mundur. Przeciwnie, nie widzisz? Jest zadowolony, cieszy się, że może cię mieć na swoim siodle

133 134

Tamtéņ, s. 68. Tamtéņ, s. 64.

67

w tej niepewnej dla niego godzinie…Uśmiecha się widzisz? On się boi…Siedź na jego siodle. Zrób to dla niego! Na razie tak jest lepiej i jemu, i nam…“135 Autor prostřednictvím svého vypravěče přenáńí vzpomínky a postavy z Żydowské wojny do svých dalńích děl. Vzniká tak v podstatě sága obyvatel vesnice z Dobrého, ucelený obraz jednoho ņidovského osudu. V románu převaņují krátké, úsporné věty s nezaujatým názorem, coņ zde má dvojí význam. Psychologický – zde hraje roli vypravěč jakoņto malé dítě, které logicky v dlouhých souvětích nemluví – a umělecký. Jak uņ jsem zmiňovala, holocaust za druhé světové války byl bezprecedentní, čili spisovatelé neměli ņádnou ńablonu, podle které by mohli postupovat. Jednoduchost sdělení se ale postupem času prokázala za jeden z nejúčinnějńích způsobů projevů té doby. Jarosław Iwaszkiewicz se k románu Żydowska wojna vyjádřil následovně: […] „w powieści jest coś ze stylu starożytnych pisarzy. Coś ze zwięzłości łacińskiej Cezara, coś z tych zdań najprostszych, które zawierają w sobie intensywny ładunek nie tylko emocji, ale i faktów. […] Dawno już nie mieliśmy tak pięknej książki młodego pisarza. Właściwie mówiąc na żadnej z tych kilkudziesięciu stron nie czujemy młodości autora. Przeciwnie, wielką dojrzałość. Tylko dojrzały pisarz może się zdobyć na spokojny opis tak przerażających, tak straszliwych zdarzeń i sytuacji.“136 Vypravěč často odkazuje nejen na postavy, ale i na situace z Nového Zákona. Dětství Jeņíńe Krista se mu zdá podobné s tím jeho. Také musel utíkat a schovávat se. V románu se setkáváme s dosti zajímavým jevem. I přesto, ņe za hrůznými zločiny druhé světové války stojí Němci, tak v románu Żydowska wojna se s pasáņemi týkajících se právě Němců, setkáváme velmi málo. Poláci ne-Ņidé jsou zde vykresleni v mnohem horńím světle neņ samotní Němci. To vyvolalo rozruch nejen ve společnosti, ale také v literárních kruzích. Grynberg byl napadán za to, ņe: „w najlepszym wypadku Polacy odnosili się obojętnie do losu Żydów, w większości jednak współdziałali w dziele

135 136

Tamtéņ, s. 83. Iwaszkiewicz, Jarosław. Wojna Żydowska. Życie Warszawy. 1996, nr 105, s. 4.

68

zniszczenia. […] Niemcy zachowali się przy tym jak anioły. […] sceny z Niemcami przedstawiane są niemal w lirycznym tonie. […] Jednym słowem idylla.“137 Kniha s vypravěčem v roli dítěte přinesla Grynbergovi velké literární uznání v podobě třech prestiņních cen – cenu Tadeusze Borowského ve Varńavě, cenu Nadace Kościelských ve Ńvýcarsku a cenu Rádia Volná Evropa v Mnichově. O rok později, kdyņ hledal ve Spojených státech amerických azyl, se tento román stal cílem zlomyslných politických ataků v polských novinách, a právě díky této události neprońel cenzurou v Polsku.

5.3 Zwycięstwo Grynbergův autobiografický román Zwycięstwo se odehrává v letech 1944–1947 a patří mezi autentická svědectví této doby. Byl vydán o čtyři roky později neņ Żydowska wojna a plynule na něj navazuje. „Akcja kolejna rozpoczyna się w tym samym momencie, w którym kończy się powieść poprzednia, co stanowi wyraźny sygnał, iż mamy do czynienia ze spojną całością.“138 Jak Żydowska wojna tak i Zwycięstwo se dají samozřejmě číst jako jednotlivé knihy, ale dohromady vytvářejí jeden homogenní celek. Provázanost obou textů není ani tak dána nějakými intertextovými odkazy, jako spíń průnikem základních, od sebe nedělitelných tezí, pramenících právě z komplexní percepce obou próz. Dokonce v českém vydání z roku 1996 vyńly v jednom svazku. Obě prózy můņeme povaņovat za jedno komplexní dílo, a proto struktura textu zůstává stejná jako v románu Żydowska wojna. Mezi ústřední postavy patří malý hrdina a jeho matka. Otec byl jiņ mrtev. Druhou skupinu tvoří jejich přátelé, např. Áron, Biumek a Słoń a předevńím Frydové a Nunsenové. V neposlední řadě také polské rodiny nebo jednotlivci, kteří malému Henrykovi a jeho matce poskytovali azyl, Nienałtowńtí nebo paní Kłodkowská.

137 138

Wojciechowski, Kazimierz. „Książka zła i kłamiwa“. Głos nauczycielski. 1968, nr 18, s. 4. Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Op. cit., s. 35.

69

Zwycięstwo je rozděleno do dvou částí, stejně jako Żydowska wojna. Těchto spojovacích prvků můņeme sledovat více. První část je jednoduńe nazvána Część pierwsza a logicky následuje Część druga. Mezi dalńí styčné body patří vypravěč, coņ je v nańem případě hlavní hrdina – malý Henryk, který se společně se svojí matkou vrací do rodných končin. Proņívají dalńí zklamání, kdyņ se matka snaņí získat zpět svůj majetek nebo pátrá po vrahovi svého muņe. Děj je řazen chronologicky a celý text je psán ich-formou z perspektivy malého chlapce. Ve Zwycięstwu je zobrazena nejen poválečná Varńava, ale i průmyslová Lodņ. Kaņdý, kdo přeņil, se snaņí najít nové místo v ņivotě, práci i nového partnera. Mnoho lidí také odjelo na Západ. I zde zachytil autor válečnou realitu očima dítěte a díky tomu je forma vyprávění dětsky zjednoduńená a postrádá jakékoliv komplikované úvahy. Ale i v běņném dětském verbálním projevu nacházíme v podtextu skryté napětí, které zmírňuje hluboká láska k jeho rodičům. Dialogů a přímé řeči je stejně jako v Żydowské wojně málo. Jiņ samotný titul Zwycięstwo napovídá, ņe ńlo o dobrý konec. Ale i přesto, ņe válka skončila, Ņidé neměli vyhráno. Sice jiņ neńlo o boj o holý ņivot jako takový, ale ńlo o boj materiální a předevńím o vyrovnání se s hrůzostrańnými záņitky. Vyrovnat se po psychické stránce s proņitky z války bylo moņná jeńtě těņńí, neņ roky strávené pronásledováním a schováváním se. Lidé v té době fungovali jako roboti. Nebyl čas přemýńlet, vńe museli dělat pudově a bez váhání. Po onom vítězství ale nastal čas, kdy vńem dońlo, co se stalo. Lidé si teprve pořádně uvědomili, ņe přińli o vńechno. Často o celé rodiny jako v případě Henryka, z celé rodiny přeņil jen on a jeho matka. Přestoņe uņ nemohl Ņidy ledakdo zabít nebo je odsoudit k smrti, uņ nemuseli lhát a vystupovat jako někdo jiný, nevěděli, kým jsou. Návrat do oné „normálnosti“ nebyl pro vńechny stejný. Kaņdý se s hrůzou posledních let vyrovnával jinak. Jak jiņ bylo zmíněno, celou Grynbergovou tvorbou prochází smutek a zároveň i otřes nad ztrátou milovaného otce. V Zwycięstwu se tento otřes mění na odpor k lidské závisti a hamiņnosti. Návraty domů těch, co přeņili, byly děsivé. Nebyly zničené jen jejich domy, které tak pracně budovali, ale celá města. Převáņně se neměli ani kam vracet. A kdyņ uņ jejich dům zůstal stát, tak v něm bydlel někdo jiný. Ņidé i nadále přicházeli o svůj majetek, který bylo velice těņké získat zpět.

70

I přesto, ņe válka byla u konce, nemohla matka s dítětem dlouho pobývat na jednom místě a to také z toho důvodu, ņe je rodiny nemohly zadarmo ņivit nikterak dlouho. Matka velmi těņko nesla ona loučení, a to hlavně z toho důvodu, ņe musela předstírat, ņe je někdo jiný. Lhát lidem, kteří jí a jejímu synovi dávali jídlo a přístřeńek nad hlavou, bylo pro ni smutné. W Zwycięstwu nacházíme jednu z mnoha podob autorova strachu. Malý Henryk si i nadále velmi přeje nebýt jiņ více Ņidem. Zvykl si na roli křesťana, a protoņe se jemu a jeho matce díky této přetvářce dařilo přeņít, vnímal křesťanství jako záchranu. Proto se mu nechtělo vracet zpět do Dobrého a hledat jeho rodinu. […] „nie chcę być więcej Żydem. […] Ja nie chcę! Naprawdę nie chcę … Ja już więcej nie będę Żydem, dobrze?“139 I kdyņ byl dítětem, moc dobře věděl, co znamená být, nebo nebýt Ņidem. Vńímal si, jak se jeho ne-ņidovńtí vrstevníci mají lépe. Jak jim nehrozí nebezpečí a smrt. Jako křesťan, i přes válku, která byla vńude kolem, proņíval i pěkné chvíle. Hrával si s dětmi, vymýńleli různé hry. Ale na dobu předtím, kdy byl sám sebou čili ņidovským dítětem, moc pěkné vzpomínky nemá. A právě proto jiņ více nechce být Ņidem. V Żydowské wojně i ve Zwycięstwu jsou jednoduché, ale velmi vystiņné pasáņe, popsané z perspektivy dítěte, doplněny o text, vzniklý aņ v době, kdy autor román psal. Například, kdy vysvětluje politickou situaci na konci války. Zmiňuje se o tom, jak nacionalisté, kteří se ukrývali v lesích, byli pro Ņidy postrachem. Nacionalisté měli strach z Rusů v momentě, kdy bylo jasné, ņe válku vyhrají právě oni namísto Němců. Tvrdili, ņe: […] „to dobrze, że Hitler wyniszczy w Polsce Żydów, zanim znów przyjdą Rosjanie, bo inaczej to Żydzi połączyliby się z Rosjanami, żeby wyniszczyć Polaków.“140 V Dobrém se setkávají s těmi, co přeņili. Zjińťují, jaké ztráty utrpěla nejen jejich rodina a přátelé, ale také samotná vesnička. Vyprávějí si, jakým způsobem se komu podařilo zachránit. V záchraně ņidovských ņivotů sehrály velkou roli peníze. Ty do určité míry pomohly přeņít spoustě Ņidům. Vńe mělo ale svá pravidla. Ņidé s penězi nakládali opatrně. Zde se jim vyplatil jejich talent na obchodování. Museli vědět, kde je jejich hranice vlastního vykoupení. Platilo se za cokoliv, převáņně za jídlo a nocleh. Za noclehy nebylo dobré platit předem. Sedláci se pak nocleņníků zbavovali jeńtě, neņ si ustlali. Taktéņ nebylo dobré zůstávat dlouho na jednom místě, a to z jediného důvodu. Kdyņ uņ měl sedlák vyděláno, snaņil se starostí, v tomto případě 139 140

Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 13. Tamtéņ, s. 14.

71

Ņidů, zbavit. Často ze svých zaplacených noclehů odcházeli v noci a putovali o dům dál. Úplatky dávali moņnost k záchraně, ale také k chamtivosti, která nikdy neústila v nic dobrého. Sedláci si vzájemně své výdělky na Ņidech záviděli. Kaņdý chtěl víc a víc, a kdyņ se mu toho nedostávalo, začal udávat. Rodina Frydova, coņ byli nejbliņńí přátelé matky a Henryka, strávila dva roky ve skrýńi pod svojí pekárnou. Jídlo jim nosil tovaryń, který za to utrņil víc peněz, neņ za svoji práci. Vńe mělo ale svoji cenu. Kdyby věděli, ņe v úkrytu budou muset zůstat tak dlouho, nepodstoupili by to. Způsob ņivota v takové skrýńi vypadal následovně: „Co drugą noc wolno było Frydom wyjść na pół godziny, wynieść nieczystości i nabrać w płuca powietrza przed ponownym zejściem pod ziemię.“141 Mezi dalńí způsoby záchrany patřil také sňatek. Ať uņ ńlo o sňatek křesťana s Ņidovkou nebo křesťanky s Ņidem. Křesťanské rodiny tím vykonávaly dobrý skutek. Ale i křesťanky, které se provdaly za Ņidy, získaly jisté výhody. „Żydzi się wtedy pobierali szybko i kto tylko miał z kim. Wdowcy z wdowami, inwalidzi z inwalidkami, ślepi z kulawymi, sparaliżowani z gruźliczkami. Spieszono się. Każdy się bał, że nie starczy dla niego partnera. A nikt nie chciał pozostać sam. Każdy człowiek, za którego można było wyjść za mąż, był na wagę złota, więc nie przebierano.“142 Svatby ale uņ nebývaly veselou záleņitostí. Nejen pro to, ņe svatebčany byli často cizí lidé z ulice, neboť rodiny novomanņelů byly vyhlazeny, ale také proto, ņe Ņidé museli popírat své zvyky, svoji kulturu a přizpůsobit se křesťanům. V jádru ale Ņid zůstane Ņidem a ani svazek s křesťanem ho „nepředělá“. „Jesteśmy i zostaniemy Żydami, choćby nas dwadzieścia razy ochrzcili… Choćbyśmy nie chcieli. Nie zapomnimy. Tego się nie da zapomnieć. Zresztą oni nam sami przypomną… I to jeszcze nie raz! Nawet naszym biednym, mieszanym dzieciom.“143

141

Tamtéņ, s. 18. Tamtéņ, s. 60. 143 Tamtéņ, s. 47. 142

72

Někteří Ņidé, kteří odjíņděli na Západ, si dokonce brali za ņeny Němky. Německých vdov bylo také hodně, neboť i německá populace měla své ztráty na ņivotech a převáņně na muņích. Němky byly rády, ņe uņ nejsou samy a o své nové muņe se náramně staraly: „Prały im onuce, czyściły buty, nogi im myły, żeby tylko nie odchodzili i nie zostawiali ich znowu samych.“144 Hlavní záchranou Ņidů byli Rusové, kteří se na určitou dobu stali spolubydlícími malého Henryka a jeho matky. V té době to bylo běņné, spousta Rusů bydlela v ņidovských rodinách. Vzájemně se cítili ve větńím bezpečí. Ruńtí důstojníci nosili do domácností na oplátku jídlo jako třeba masové konzervy, čaj, kostkový cukr a dokonce i čokoládu. Ņidovské hospodyňky jim zase vařily ņidovská, ale i polská jídla. Rusové při večeřích vykřikovali a pobízeli Ņidy: „Bijcie Niemców, nie oszczędzajcie! […] Wybijcie ich do ostatniego za to wszystko, co oni z nami robili… Pamiętajcie, nie litujcie się, święta ziemia nie powinna ich nosić!“145 Společné večery trávili také hudbou a tancem, kdy ņidovské ņeny musely tančit pro své zachránce Rusy, kteří byli větńinou podnapilí. Ņidovské ņeny se Rusům svěřovaly, jakým způsobem se zachránily, jak přelstily Němce a to Rusy vyburcovalo vņdy k jeńtě větńí zábavě. V románu autor vypráví nejen o záchraně dospělých, ale také o dětech. Rodiny, které byly na útěku, větńinou své děti svěřovaly k opatrování do křesťanských rodin. Ale to neńlo pokaņdé. Dítě nesmělo mít „ņidovský vzhled“. Největńí ńance na záchranu měly ty děti, které měly blond vlasy a modré oči. Mezi dalńí výhody patřilo pohlaví dítěte. Matky s chlapci to měly mnohem těņńí neņ matky s dcerami. U hochů se velice rychle dalo rozpoznat, jestli se jedná o ņidovské dítě či nikoli, neboť byli obřezáni. Obřízka chlapců se velmi často stala jejich odsouzením k smrti. I přes neņidovský vzhled a ņivot chlapce v křesťanské rodině obřízka vņdy prozradila jeho pravou identitu. Kdyņ ņidovská rodina neměla to ńtěstí nechat u někoho své děti, často je v malém věku nechali na pospas osudu. Rodina tak měla větńí ńance na záchranu. Malé děti by mohly začít v úkrytech plakat a prozradit tak vńechny ostatní. Matky, které tímto způsobem přińly o své děti, byly poznamenány do konce ņivota. Některé se s tím nedokázaly nikdy vyrovnat. Malý Henryk tímto způsobem přińel o svého malého bratra Buczka, kdyņ ho matka během útěku nechala u křesťanky.

144 145

Tamtéņ, s. 63. Tamtéņ, s. 31.

73

Kdyņ uņ se některým Ņidům podařilo obstarat si árijské dokumenty, tak jeńtě zdaleka neměli vyhráno. Ba naopak, dost často kvůli nim umírali. Maminka Henryka popisuje ņivot s árijskými dokumenty následovně: „Kiedy masz papiery, a nie masz się gdzie podziać. Ani nie masz za co żyć. Ani domu, ani rodziny, nikogo w zupełnie obcym świecie… Nie masz nawet prawdziwego adresu. A niech cię zatrzymają i sprawdzą. Albo sprawdzą dziecko, czy nie obrzezane… I co wtedy? A łapanki? A szmalcownicy?... A jak spotkasz nagle kogoś znajomego… Niechby tylko odezwał się do ciebie po imieniu… Niechby powiedział jedno słowo… Niechby tylko pokazał po twarzy… Wiesz, ile trzeba było odwagi, żeby żyć na aryjskich papierach? A mówić z ludźmi i nie pomylić się? Nie powiedzieć niepotrzebnego słowa. Pilnować się. Nawet we śnie. Wiedzieć, kiedy pójść do kościoła, kiedy i gdzie się modlić, spowiadać… A jak się spowiadać, to jak? ... Ludzie ginęli ze swoimi aryjskimi papierami na moich oczach! Więcej ich ginęło niż u chłopów w kryjówkach i w lesie.“146 Z tohoto úryvku je patrné, jak těņké bylo ņít s árijskými dokumenty. Kolik bylo vńude kolem nebezpečí v podobě vyděračů, pouliční razie nebo také v podobě známého člověka. Bylo těņké mít se na pozoru a hlídat sám sebe, aby se člověk neprozradil. Stačilo jedno ņidovské slovo, jméno a árijské dokumenty v ten moment ņivot nezachránily. Často se také stávalo, ņe Ņidé s árijskými papíry potkali někoho známého, kdo znal jejich pravou identitu, a museli toho dotyčného podplatit nebo zase utéct. V takových případech bylo nejlepńí začít úplně odznova daleko od svého původního bydlińtě, kde je nikdo neznal. Tak to bylo i v případě malého Henryka a jeho maminky. Rusové se stali nedílnou součástí městečka Dobré. Společně slavili svátky a učili děti recitovat ruské básničky: „Ja maleńkij cwietoczek, ja junij pianin, ja Stalina synoczek, zaszczitnik eseser…“147 Hlavní hrdina vyrůstal bez otce a nebyl jediný. V době války padlo mnoho muņů a vesnice byly plné rodin bez otců. Děti byly zvyklé, ņe jejich otcové umírají a často je ani neoplakávaly. Jen v případě, ņe otec umřel přirozeným způsobem, plakaly. Děti ve způsobu smrti cítily rozdíl. Kdyņ byl něčí otec zabit, vzbuzovalo to pozornost a hrdost.

146 147

Tamtéņ, s. 34. Tamtéņ, s. 36.

74

Ņidé během svých útěků nebo deportací do táborů nechali ve svých domovech veńkerý majetek. Někdy část majetku schovali u přátel a s sebou měli větńinou jen peněņní hotovost, kterou jim buď zabavili, nebo je okradli. Ti, kteří byli na útěku, si za ni kupovali vlastní ņivot. Vesnice tak zůstaly plné majetku bez majitelů. Tisíce lidí se tak na úkor Ņidů obohatilo. Noví majitelé obsadili domy, obchody, rozebrali ńatstvo a veńkeré zařízení. Těm Ņidům, kterým se podařilo přeņít, se po návratu do svých rodných vesnic naskytlo nemilé překvapení v podobě nových a nevítaných obyvatelů jejich příbytků. Stejně tak na tom byla i maminka s Henrykem, kterým se nakonec podařilo obsadit alespoň jeden pokoj ve svém domě po dědečkovi. „Tyle miejsca się zwolniło w miasteczku. I tyle różnego dobra. Nie mogli nie odczuć cichego zadowolenia. Nawet najlepsi, którym było przykro przed samymi sobą się przyznać. Niemcy o tym wiedzieli i z pewnością – liczyli na to.“148 I to byla jedna z německých strategií, jak Ņidům ublíņit co nejvíce. Aby ti, kteří přeņili, neměli kam jít a za co ņít a dále postupně umírali. Pro ostatní obyvatelstvo to ale bylo období plné blahobytu. Ņidé za poslední zbytky svých cenností kupovali od známých jídlo a léky. Z vesnic se do měst vyváņelo jídlo Němcům za zády a obchodovalo se s ním. Největńí trņby byly ve Varńavě a v Lodņi, kde byla dvě největńí ņidovská ghetta a nemálo bohatých Ņidů, kteří byli ochotni za kousek ņivobytí dobře zaplatit. Vesnice tímto obchodem dobře prosperovaly a bylo to na jejich obyvatelích poznat. „Więc nigdy przedtem Dobre nie chodziło tak dobrze ubrane, nie jadło tak dostatnio i tak ładnie nie mieszkało.“149 Čím víc ústrků vůči ņidovskému obyvatelstvu proņil malý hrdina, tím více nechtěl být Ņidem. Vńechny ty zákazy, kdy nesměl vzpomínat na svého tatínka, dědečka, nesměl si pamatovat své vlastní jméno nebo ņidovská slova a vńechny proņitky, kdy musel vydrņet farářovo vyprávění o tom, jak Ņidé ublíņili světu, nebo se nesměl ptát na vraha vlastního otce, ho v tom utvrzovaly. A jeńtě více ho v tom utvrdil fakt, kdyņ viděl své přátele, kteří patřili mezi nejbohatńí Ņidy ve vesnici, jak je i po válce obírají o jejich majetek: […] „jak Żyd ma pieniądze, to każdy myśli, że ma prawo mu je odebrać.“150 148

Tamtéņ, s. 51. Tamtéņ. 150 Tamtéņ. 149

75

Druhá kapitola Zwycięstwa byla autorem věnována památce jeho otčíma Askera Uszera Powązka. Autor i nadále chronologicky popisuje sled událostí, kdy jako jediný z rodiny se svojí matkou přeņil válku a musí začít od začátku. Ale i nadále číhalo na Ņidy nebezpečí. Někteří přińli o ņivot, kdyņ se snaņili prodat vlastní dům z důvodu odstěhování se. Lidi to dráņdilo a hlavně si uņ zvykli na fakt, ņe původní majitelé jsou mrtví a noví se nechtěli vzdát lehce nabytého majetku. Henryk se svojí matkou i nejbliņńími přáteli odeńli do Lodņe, kde bylo nejsnazńí začít nový ņivot. Bylo to průmyslové město, které nabízelo pracovní příleņitosti. Cestou do Lodņe projíņděli Varńavou, kterou autor popisuje následovně: „W Warszawie nie było domów, piętrzyły się tylko postrzępione, dziurawe ściany, przez które prześwitywało niebo. […] Nie było ulic. Szliśmy po kładkach przerzuconych nad kupami gruzu. Wojskowe ciężarówki skakały po wysokich garbach ugniecionej czołgami cegły. Tam, gdzie kiedyś paliło się getto, nawet ściany nie pozostały. Tylko wysoko usypana równina gruzów. Przekopana wśród tych gruzów droga wyglądała jak wąwóz w egzotycznym, skalistym krajobrazie.“151 V Lodņi byla situace lepńí. […] „niewysokie, ciemnoszare domy stały równo, mocno, jeden przy drugim pokryte starym, przedwojennym kurzem. Na wystawach sporo już było towarów z amerykańskich i angielskich paczek i wszystkimi ulicami wartko płynęły wypełnione po brzegi, tętniące życiem rynsztoki.“152 Byty v Lodņi byly větńinou dobře vybavené, neboť ani vojáci, kteří je hlídali, ani Poláci a Rusové takové věci nepotřebovali. Rusové se zajímali jen o vodku nebo hodinky. Bytová politika byla jednoduchá, kdo zaplatí, ten bydlí. Prázdné byty hlídali vojáci, kteří na dveře vyvěńovali cedule s nápisem, ņe byt je obsazen. Na dveřích bylo zveřejněno i jméno osoby, která byt obsadila. Byli to hlavně důstojníci, kteří si tímto způsobem přińli na vysoké zisky, jelikoņ „obsazený byt“ ve skutečnosti znamenalo „k dispozici“. Stačilo vyhledat jmenovanou osobu, zaplatit přísluńnou částku a byt byl získán. „Kapralowi płaciło się pięćset złotych, plutonowemu trochę więcej, sierżantowi tysiąc. Ale też i wartość mieszkania była proporcjonalna do rangi. Tysiąc złotych

151 152

Tamtéņ, s. 53. Tamtéņ.

76

płaciło się sierżantowi.“153 Někdy se stávalo, ņe důstojníci si nechali zaplatit za jeden byt dvakrát a nájemník, který zaplatil jako první a v bytě uņ bydlel, byl vyhozen. Proto bylo důleņité vņdy po zaplacení vyņadovat dekret, kterým nájemník můņe prokázat svoji finanční účast na bytě, ve kterém bydlí. Malý hrdina měl v té době ńest let a jako kaņdé dítě potřeboval zábavu. Mezi typické dětské hrátky Henryka a jeho kamaráda Izáka patřilo pozorování lidí. Hledali lidi hubené, bledé a smutné, neboť právě tak vypadali Ņidé, kteří se po válce snaņili o nový začátek. „Amchu?“154 Podle této otázky a předevńím reakce na ni, děti rozpoznaly, jestli jde o Ņida či nikoliv. Kdyņ narazily na Ņida, přivedly ho domů a vyprávěli si o tom, jak přeņili. V druhé části dochází u malého Henryka k zásadnímu převratu. Jeho postoj a přání nebýt Ņidem se po válce mění. Němci byli po válce terčem pomsty. Pokud Ņidé nańli někde ukrytého Němce, nezřídka ho popravili. Malý Henryk byl svědkem dvou takových událostí. Během první byl zaņiva ukamenován Němec, který se bránil křikem: „Co on się tak drze! – wołali ludzie. – Jak oni naszych mordowali, to nie było krzyku…“155 Henryk jakoņto malý chlapec byl touto situací natolik ovlivněn, ņe mu přińlo naprosto správné a normální zabít kaņdého Němce. Jednou potkal na ulici malého chlapce, který nemluvil, myslel si, ņe je to Němec a společně se svými kamarády ho začali bít: „Otoczyliśmy go, wszystkie dzieci z ulicy, przycisnęliśmy go do ściany i zaczęliśmy okładać pięściami. Kopaliśmy go, szarpali i wyrywaliśmy mu włosy. […] Krew, która ciekła z nosa, wsączała mu się do otwartych ust, krzycząc połykał ją, krztusił się.“156 Někteří kolemjdoucí protestovali proti takovému bití dítěte a jiní volali: „Niech dadzą Niemcowi, niech mu dobrze dadzą! Mało oni naszych dzieci namordowali?! Niech mu dadzą za swoje, niech ma!“157 A právě díky tomuto záņitku si uvědomil, jak je 153

Tamtéņ, s. 54. „Amchu“ je tajný ņidovský kód. 155 Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 56. 156 Tamtéņ, s. 57. 157 Tamtéņ. 154

77

rád Ņidem. „Już nie miałem więcej do Boga pretensji o to, że urodziłem się Żydem. Cieszyłem się, że nie urodziłem się Niemcem, i codziennie dziękowałem Mu za to.“158 Henryk se cítil jako hrdina. Cítil, ņe Němci jsou poraņeni a kaņdý, kdo bude nalezen, bude zabit. Měl radost z toho, ņe to uņ nebude on, kdo se bude muset schovávat a utíkat. Teď to budou Němci, kteří se budou bát. Nezáviděl jim jejich situaci, kterou sám jeńtě do nedávna zaņíval, a proto byl vděčný za to, ņe je Ņidem, neboť ti uņ se schovávat nemusejí. Zwycięstwo, jak uņ jsem zmínila, je v českém překladu vítězství a kaņdé vítězství zaslouņí oslavu. „W ostatnich dniach kwietnia ludzie gromadzili się na Placu Wolności przy głośnikach nadających komunikaty z frontu. Chłopcy z gazetami biegali po ulicach i wołali: Berlin zdobyty – Hitler zabity!, Rzeczpospolita – Hitler wyciągnął kopyta! Zaczęły się uroczyste parady…“159 Ulice byly plné mládeņe a za přítomnosti armády a přehlídek vńichni společně slavili ono vítězství. I přesto, ņe Henryk společně se svými kamarády byli jeńtě dětmi, dokázali vést rozhovory o politice a o tom, kdo vlastně onu válku vyhrál. Jedni fandili Rusům a druzí zase Angličanům a Američanům. Vzájemně si předhazovali, kdo byl lepńí, kdo měl větńí podíl na vítězství. „Gdyby nie Ameryka, to by było po Rosji! Ameryka posyłała Rosji amunicję, konserwy, ciepłe ubrania i buty. Co by Rosjanie zrobili bez tego wszystkiego?! A co by zrobili Amerykanie razem ze swoimi butami i konserwami, gdyby nie było Rosjan? Rosjanie jako żołnierze byli najlepsi i najodważniejsi! Wypijali sto gram spirytusu i szli! Nie patrzyli na nic.“160 Nejen za doby okupace Ņidé bojovali za své ņivoty i majetek. Jak jsem jiņ zmiňovala, i po válce na Ņidy číhala řada nebezpečí. Byli zabíjeni i nadále, kdyņ se například snaņili dostat zpět ke svým majetkům. Spousta z nich padla na cestě na Západ, kam hromadně jezdili pro nové vybavení. Předevńím pro kuchyňské nádobí, příbory, přikrývky, elektrospotřebiče, rádia, jízdní kola. Na Západě bylo vńeho dostatek. Neplatilo se penězi, ale moukou, slaninou a hlavně cigaretami. A jelikoņ těchto věcí na Západě bylo nadbytek, někdy bylo vńe zdarma. Vojáci bez problémů otevírali cizí 158

Tamtéņ, s. 57. Tamtéņ, s. 8. 160 Tamtéņ, s. 64. 159

78

byty za balíček cigaret a lidé si brali, co chtěli. „Bierzcie ludzie, co tylko chcecie! – mówili żołnierze. Bierzcie i nie pytajcie! I nie litujcie się! To i tak nie ich! To rabowane!“161 Věci se nedováņely jen z Německa, ale také z Holandska, Francie, Belgie a Česka. Vņdy byli ve vlacích rozděleni ozbrojenci na Ņidy a komunisty. Ti, kteří měli z doby okupace jeńtě árijské papíry, je vyuņívali i nadále. Ti, kteří tzv. kenkarty nevlastnili a měli ņidovský vzhled, byli i nadále zabíjeni. Ozbrojenci tyto lidi zabíjeli z jediného a prostého důvodu – byli zvyklí na to, ņe Ņidé se zabíjejí. Nacismus a komunismus patřily v meziválečném období ke dvěma základním ideologiím, vyrůstajícím ze socialistických tezí a diktátorského totalitního reņimu. Při jistém zjednoduńení, byla elementárním rozdílem, relevantním pro ņidovskou problematiku, rasová politika. Zatímco německý model národního socialismu byl postaven na ústřední myńlence jednoho vyvoleného národa (v čistě genetickém pojetí), ruský model odmítal jakékoliv genetické rozdíly mezi jednotlivými národy. Je zřejmé, ņe v těchto podmínkách Ņidé v evropských diasporách inklinovali ke komunismu, neboť právě jeho teze zaručovaly Ņidům do té doby nevídané jistoty a pozitivní vyhlídky do budoucna. Předevńím plnohodnotnost, ochranu a hlavně rovnoprávnost s větńinovou populací. Po válce byl tedy komunismus pro Ņidy nejlepńím řeńením. Očekávalo se, ņe aņ se komunisté v Polsku ujmou vlády, skoncují s antisemitismem a ņe nejen ņidovská inteligence, ale také ņidovńtí dělníci se stanou součástí politického a hospodářského ņivota. „Antysemityzm i rasizm uważane były za koszmary, które leżą w naturze nękanego sprzecznościami, agresywnego społeczeństwa kapitalistycznego, w którym rządzi prawo dżungli. Naukowy marksizm, który jest podstawą komunizmu, udowadniał w sposób dostępny dla wszystkich i genialnie prosty, że sprzeczności owe znikną, gdy uspołeczni się środki produkcji i zniesie podział na wyzyskiwaczy i wyzyskiwanych. Nie będzie wtedy walki o byt i znikną prześladowania.“162 Hlavní cílem komunismu bylo nerozdělovat lidi podle původu, uņitečnosti a vyburcovat je ke společné práci, za kterou budou vńichni spravedlivě odměněni. V kapitalistickém světě tedy nebude docházet k válkám, vńichni si budou rovni 161 162

Tamtéņ, s. 62. Tamtéņ, s. 69.

79

a nebudou se vykořisťovat. Termín ņidobolńevismus pouņívali ti lidé, kteří Ņidy obviňovali

za

vznik

bolńevismu.

V Polsku

se

můņeme

setkat

s termínem

„żydokomuna“. Grynberg se ve svých dílech zabývá komunismem, připomíná jeho absurdní tvář. Ukazuje naivní idealistické komunisty, fanatiky, oportunisty. Stejně jako vńude jinde, i Ņidé v Polsku doufali, ņe komunismus je cestou k asimilaci. Henrykova matka se podruhé provdala za Askera Uszera Powązka, člověka, který přeņil vězení, ghetto a Treblinku. Společně ńetřili peníze na pasy, jízdenky a víza. Chtěli odjet ze země, která jim neustále připomínala jejich zemřelé rodiny. Takových párů bylo v té době hodně i přes velký strach z nových začátků. Lidé se na takovou cestu museli patřičně finančně připravit. Největńí hodnotu měly dolary, a proto byly nejdraņńí. Lidé kupovali jeden dolar za tisíc zlotých. Jedna vyńńí bankovka měla větńí obchodní hodnotu neņ více malých bankovek stejné nominální hodnoty. Za dolary se nakupovalo zboņí, které se pak rychleji prodávalo. Tímto způsobem se Ņidům dařilo vydělat nějaké peníze a kaņdý sebemenńí zisk opět investovali. S postupem času byly dolary stále draņńí a Ņidé neměli dostatek peněz na nákup zboņí, proto prodávali domy, které zdědili po svých zemřelých příbuzných. Ale takové ńtěstí měli převáņně Ņidé ve větńích městech, na vesnicích byli lidé chamtiví a častokrát to končilo smrtí Ņidů. Henryk se společně se svojí nevlastní sestrou Annou ocitl v dětském domově Helenówka, aby mohli rodiče více pracovat a rychleji uńetřit na odjezd ze země. Často byly děti dávány do různých domovů. Ať uņ to byli sirotkové nebo ne. Rodiče potřebovali po válce vytvořit pro děti nové zázemí a neměli by čas ani prostředky, aby se o ně pořádně postarali. Z toho důvodu bylo v domovech i sirotčincích plno. Bylo tam o děti dobře postaráno. Domovy byly pod americkou ochranou a děti měly dostatek jídla i péče. „Dostawaliśmy

amerykańskie

skondensowane

mleko,

amerykańskie

mielone

sardynki, amerykańskie jajka w proszku, brzoskwiniowe kompoty z puszek i grube bloki amerykańskiej czekolady. Nosiliśmy amerykańskie marynarki w kratkę, koszule w kratkę, czapki w kratkę, skarpetki w kratkę i kolorowe, kraciaste szaliki. Sypialiśmy pod zielonymi kocami z napisem – US. […]

80

Dostawaliśmy amerykańskie zeszyty z szeleszczącego, nieprawdopodobnie białego papieru, przezroczyste piórniki z plastiku i długie, kolorowe ołówki.“163 Do takových domovů přijíņděli i cizí lidé, kteří své děti hledali. Během války se rodiny rozdělovaly. Měly tak větńí ńanci na záchranu. Někteří si přivlastnili cizí děti, protoņe chtěli z rozbitých rodin vytvořit opět nové. Jelikoņ v té době nevlastnily děti rodné listy, protoņe během války o vńechno přińly, často docházelo k záměnám. Lidé mohli spoléhat jen na podobu. Kaņdé dítě chtělo z domova pryč i přesto, ņe o něj bylo dobře postaráno, a proto často lhaly, kdyņ se jich lidé ptali, zda si pamatují, jak vypadali jejich rodiče. Takovým způsobem pomalu vznikaly rodiny, které přińly o své pokrevní členy. „Ludzie pomagają sobie, jak mogą. Łączą się. Zakładają rodziny z resztek, które zostały. Z resztek swojego życia. Resztek odwagi…“164 Matky potřebovaly vyplnit místo po vlastních dětech, o které během okupace přińly. Nové děti jim měly pomoct zapomenout na jejich vlastní a na to, jakým, často dost krutým způsobem, se jich musely vzdát. Do Polska se postupně začaly vracet tisíce Ņidů z Ruska, kteří tam v roce 1939 utekli, nebo je tam Rusové po okupaci východního Polska transportovali. Situace v Rusku Ņidy natolik vystrańila, ņe svých útěků litovali. Rusové jim nabídli, ņe je odvezou nazpět do Polska, tudíņ na západ, ale Rusové nasměrovali vlaky plné Ņidů na východ. Vyvezli je do stepí a nakonec právě tato skupina naivních Ņidů patřila mezi tu nejpočetnějńí, která se do Polska vrátila. Nejen v Lodņi, kde se druhá část románu Zwycięstwo odehrávala, se situace zhorńovala. Malé manufaktury byly znárodňovány a lidé se jich dobrovolně vzdávali. Komunisté měli na lid silný vliv. Lidé se jim podrobovali s vidinou lepńího ņivota. Věřili slibům svých vůdců, kteří jim vtloukali do hlav, ņe vńechno chce svůj čas, neņ se země postaví na nohy. Pracovitost lidu někteří chytráčkové začali zneuņívat a obohacovat se na ní. Mladí Ņidé se snaņili emigrovat, starńí zůstávali. Některým bylo napomáháno k návratu do Palestiny. Ti, kteří zůstali, začínali pořád od začátku. Jakmile se jim podařilo vybudovat nějaké zázemí, tak o něj díky těm nahoře zase rychle přińli. V Grynbergových dílech se opakovaně setkáváme se symbolickou postavou Konráda Wallenroda (poprvé v díle Buszujący w Niemczech). Oba dva hrdinové mají podobné osudy. Ņidovské dítě, které vyrůstalo mezi křesťany a muselo popírat svoji identitu, 163 164

Tamtéņ, s. 77. Tamtéņ, s. 80.

81

se s Konrádem ztotoņňovalo. Wallenrod vyrůstal také mezi „cizími“, mezi Křiņáky, kteří mu zabili otce a vypálili vesnici. O své pravé identitě se dověděl aņ později. Henryk cítil, ņe má s Konrádem Wallenrodem stejný osud. Oba bojovali za svoji hrdost, původ a chtěli pomstít smrt svých otců. Konec války ale nepřinesl Ņidům vytouņený klid. Hledali ochranu, kde se dalo: u Rusů, kteří okupovali Polsko, v politickém systému, coņ opět plodilo nové násilí, nebo spíńe legitimizovalo to staré. Mladý hrdina vidí i nadále zabíjení Ņidů, a i nadále ņije ve strachu, ve kterém ņil po dobu okupace. Nebyl to jen strach z nového začátku či neustálého zastrańování, ale byl to také strach z představy, ņe se celá válka můņe zase opakovat. „Okrucieństwo wobec Żydów jest bowiem procesem, który się cyklicznie powtarza, a swym początkiem sięga średniowiecza.“165 Historie se často opakuje a toho si vńimnul i malý hrdina během různých situací. „Uszer był znów w więzieniu. Mama znów biegała sama po obcym mieście, ukrywając nielegalne kupony tkanin. Mój ojciec leżał w ziemi koło Radoszyny. […] A nikt nie miał odwagi powiedzieć – kto zabił? Ba, nawet nikt nie miał odwagi zapytać… Więc jak się właściwie skończyła ta wojna?“166 Odpověď zní: „Ta wojna nie skończyła się bowiem ostatecznie na objętych nią terenach polskich ani w 1944, ani w1945 roku. Nie skończyła się ani dla Żydów, których los dzielił i widział Autor jako dziecko, jedno z nielicznych dzieci żydowskich, które przeżyły, ani dla Polaków. Nie skończyła się ta wojna nie tylko z powodów politycznych, ale przede wszystkim z powodów ludzkich.“167

165

Bereń, Sławomir. Historia literatury polskiej w rozmowach: ΧΧ–ΧΧІ wiek. Op. cit., s. 207. Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Op. cit., s. 100. 167 Tamtéņ, s. 7. 166

82

6. ZÁVĚR Cílem mé diplomové práce bylo popsat, jakým způsobem zpracoval Henryk Grynberg problematiku ņidovství a antisemitismu ve svém díle, konkrétně ve dvou prózách Żydowska wojna a Zwycięstwo, jeņ tvoří jeden narativně i tematicky uzavřený celek. Základem práce byla analýza těchto textů, přičemņ jsem se soustředila primárně na výńe zmíněná sledovaná témata. Pro celistvé uchopení problematiky jsem vńak musela do práce zařadit několik kapitol, jeņ uvádí námi sledovanou problematiku do ńirńího kontextu, zejména z historicko-kulturního hlediska. Jestliņe měla tato práce pojednávat o tematice ņidovství, nemohla jsem nezařadit hned v úvodu vymezení tohoto ne zcela jednotně chápaného pojmu. Předevńím zde existuje dichotomie v chápání ņidovství jednak jako geneticky vymezeného etnika, jednak jako skupiny lidí, jeņ se hlásí k judaismu. Jinými slovy, za Ņida můņeme označovat přísluńníka určité rasy, nebo přísluńníka náboņenské skupiny. Vzhledem k tomu, ņe se zabýváme nacistickým antisemitismem, který se zakládal primárně právě na genetickém třídění lidí, v celé práci chápeme ņidovství také takto. Následuje kapitola, kde jsem stručně posala historii ņidovského národa, a to od jejich počátků před více neņ třemi tisíci lety. V těchto obecně pojatých dějinách jsem se soustředila předevńím na nejstarńí historii Ņidů, aby bylo zřejmé, kde je jejich původ a jak se dostali do evropských diaspor. V navazující části jsem pak popsala dějiny Ņidů na polském území, kde jsem svůj zájem soustředila naopak na novějńí období, předevńím na dobu předcházející druhé světové válce a během ní samotné. Alespoň v základních bodech bylo nezbytné popsat jejich specifické postavení na tomto území, protoņe ńlo o vůbec největńí ņidovskou diasporu čítající v roce 1939 na tři miliony lidí. Dále jsem provedla historicko-psychologický rozbor antisemitismu jakoņto fenoménu spjatého s ņidovským národem od nepaměti aņ po současnost. Hledala jsem příčiny tohoto jevu, které jsem nańla jednak ve strachu majoritní společnosti z cizího odlińného elmentu, jednak ve vypočítavém obohacení se na úkor druhého. Z nastíněné historie ņidovského národa je zřejmé, ņe tito lidé se museli napříč dějinami v podstatě neustále vyrovnávat s pocitem cizosti v nepřátelském prostředí majoritní společnosti, od které jim permanentně hrozilo nebezpečí. Na rozdíl od jiných etnik je pro Ņidy specifické, ņe se vņdy striktně vymezovali vůči ostatním, udrņovali si jednak svůj genofond, a jednak svoje náboņenství a tradice. Toto specifikum mělo

83

dvojí efekt, Ņidé si udrņeli po dlouhá staletí svoji identitu, na druhou stranu jejich separace znamenala pro majoritní společnost ohnisko strachu a odporu. Po kapitolách soustředěných na ńirńí historicko-kulturní kontext sledované tematiky jsem přeńla k popisu jiņ téměř konkrétních reálných kulis prostředí próz Henryka Grynberga. Zvolila jsem tři největńí ņidovská ghetta ve válečném Polsku, jedná se o Varńavu, Lodņ a Krakov. Ghetta byla jakousi přestupní stanicí do koncentračních táborů, o nichņ pojednává následujcí kapitola. Popsána je jak jejich historie a typologie, tak konkrétní největńí tábory, jimņ vévodí Osvětim-Březinka. Pokud budeme hledat zastřeńující výraz pro časoprostor Grynbergových próz, jako nejvýstiņnějńí se mi jeví druhá světová válka, jeņ v sobě pojímá prakticky vńechny předchozí elementy ze sledované doby i prostoru. Pro komplexní uchopení tématu jsem podala výklad elementárních příčin druhé světové války, jeņ jsou často opomíjeny a sahají do konce 20. let 20. stol. a spočívají v naivní politice vítězných mocností první světové války. Právě vymáhání nereálných reparací po zcela zdecimovaném Německu mělo za následek jednak zpomalení růstu ekonomiky celé Evropy a její znevýhodnění na světových trzích, jednak vytvoření podhoubí pro uplatnění nacionalistických populistických totalitních reņimů v Německu, čehoņ vyuņili nacisté v čele s Hitlerem. První velkou kapitolu zasazující problematiku do historicko-kulturních souvislostí uzavírá část pojednávající o poválečné situaci ņidovského národa, který se musel vzpamatovat z vůbec nejhorńí katastrofy v jeho více neņ třitisícileté historii. Právě návrat Ņidů přeņivńích holocaust je jádrem druhé sledované prózy s příznačným názvem Zwycięstwo. Jestliņe jsem se snaņila v předchozí části zasadit tematiku Grynbergova díla do historicko-kulturního kontextu, v druhé větńí části jsem se soustředila na ukotvení Grynbergovy tvorby v kontextu poválečné polské literatury. Druhá světová válka znamenala ve vńech světových literaturách zásadní předěl, ne jinak tomu bylo v Polsku, které ve válečných událostech sehrálo klíčovou roli. Druhá světová válka znamenala pro literaturu více neņ pět let ņivota v ilegalitě, vězeních, ghettech, pracovních a koncentračních táborech. Po

válce

v polském

literárním

prostředí

probíhal

obdobný

vývoj

jako

v Československu. Celý kulturní ņivot reflektoval politickou situaci, která se odvíjela od postupného rozdělení Evropy na dvě části – východní prosovětskou, socialistickou a západní – demokratickou kapitalistickou. SSSR a komunismus představovaly pro

84

lidi protiklad k Německu a nacismu. Ņidé spatřovali v komunistické ideologii záruku jejich rovnoprávnosti ve společnosti a konečné poráņce antisemitismu. V roce 1949 se v Ńtětíně konal valný sjezd ZZLP (Związek Zawodowy Literatów Polskich), který potvrdil podřazenost kultury totalitní moci. Socialistický realismus v literatuře se projevoval schematizmem formy a primitivním obsahem. Ńtětínský sjezd otevírá dobu stalinizace polské literatury i kultury. Základním ņánrem nové koncepce byl budovatelský román oslavující kolektivní budování lepńích zítřků a boj uvědomělého proletariátů s tzv. nepřátelskými ņivli. V dalńí větńí části práce jsem se jiņ věnovala samotnému autorovi sledovaných próz Henryku Grynbergovi. Analyzovala jsem jeho literání profil, informace biografického rázu jsem minimalizovala na ty, které hrají klíčovou roli v jeho dílech. Souhrnný ņivotopis jsem zařadila aņ do přílohy. Henryk Grynberg patří do okruhu monotematických autorů, jeņ zasvětili svůj literární talent projekci hrůz druhé světové války. V případě Grynberga jde o výpověď autentického svědka událostí, který je navíc proņil na straně utlačovaných Ņidů. Grynberg proņil druhou světovou válku v Polsku se svoji matkou v neustálém skrývání jednak před nacisty, jednak před Poláky, kteří z nejrůznějńích důvodů schovávající se Ņidy udávali gestapu, jen málokdo nańel odvahu a Ņidům pomáhal, mnohem častějńí byly opačné tendence, kdy se lidé snaņili na ņalostném postavení Ņidů profitovat. Grynberg se sám profiluje jako mluvčí Ņidů, jeņ skončili své ņivoty v koncentračních táborech, ghettech či jinde pod rukama nacistů a jejich spřízněnců. Cítil povinnost informovat svět a dalńí generace o hrůzách druhé světové války. V tomto směru můņeme Grynbergovu paralelu sledovat v českém spisovateli Arnońtu Lustigovi, který také jako ņidovské dítě proņil válku a stal se monotematickým autorem a mluvčím padlých Ņidů, dokonce mají společný odchod do emigrace v Americe. Klíčovým motivem díla Henryka Grynberga je hledání identity. Během války musel své ņidovství skrývat, aby přeņil. Časem se dokonce natolik vņil do nové role, ņe začal svoji pravou identitu – ņidovství – nenávidět. Autor vidí vnímání identity jako úděl Ņidů v celé historii národa, který musel o svoji existenci neustále bojovat. Pro Grynbergovu tvorbu je charakteristický pohled na svět očima dítěte, který nevyplývá jen z prosté věrnosti chronologii a faktům. Dětského vypravěče mistrovsky uņívá jako svébytnou uměleckou kategorii, jeņ umoņňuje zachytit autentičnost událostí v celé své nahotě, podává obraz světa bez psychologicko-sociologických zábran, které pohled dospělého člověka vņdy ve větńí či menčí míře alespoň implicitně obasahuje.

85

Dalńím důleņitým motivem Grynbergových děl je strach, který byl v době druhé světové války pro Ņidy základním ņivotním pocitem. Autor provádí sondu do psychiky neustále pronásledovaných lidí, kterým hrozí v kaņdém okamņiku nebezpečí prozrazení. Kaņdé sebemenńí rozhodnutí můņe znamenat ņivot, nebo smrt. Právě smrt je samozřejmě také neodmyslitelným průvodním jevem holocaustu, který svými tzv. továrnami na smrt posunul význam smrti do zcela jiných konotací, neņ tomu bylo do té doby myslitelné. Smrt se stává v Grynbergově díle samozřejmým aspektem kaņdodenního ņivota. Klíčové motivy uzavírá „nieobecność“, která je pro ņidovský národ průvodním jevem od doby, kdy opustili svatou zemi. Poslední velkou kapitolou je analýza samotných děl Żydowska wojna a Zwycięstwo, přičemņ jsem se soustředila výhradně na ty aspekty, které souvisejí s primárními cíli vymezenými v úvodu této práce. V ņádném případě jsem tedy nechtěla provést komplexní literárněvědný rozbor. Żydowskou wojna a Zwycięstwo jsou autobiografické romány krátkého rozsahu spadající do tzv. druhé vlny poválečné literatury. Henryk Grynberg tak nahlíņí na události jiņ s jistým odstupem, coņ je znát v mnoha rysech výstavby textu. Je zde do značné míry patrná beletrizace vlastních záņitků, je evidentní, ņe autor je dobrý fabulátor. Přestoņe jsou Żydowska wojna a Zwycięstwo dva samostané texty, tematicky i formálně jsou spjaty mnoha prvky, jeņ z obou textů vytvářejí vyńńí komplex. Żydowska wojna je strukturována do dvou částí, jeņ na sebe chronologicky navazují, první má název Ojciec, druhá Matka. Stejně jako názvy obou románů, tak i pojmenování jednotlivých částí Żydowske wojny explicitně implikují základní téma. Autor popisuje permanentní schovávání před nacisty, přičemņ v první části se rodina ukrývá v lese a v druhé části odchází malý hrdina s matkou do Varńavy, kde mají větńí ńanci přeņít. Samotný titul Żydowska wojna můņeme chápat ve dvou rovinách, a to jednak jako v podstatě ironický popis bezbranných jednotlivců s nacistickým molochem (ironický proto, ņe výraz válka implikuje souboj srovnatelných stran), jednak jako boj o zachování ņidovského národa a identity jako celku. Vystupování pod faleńnou identitou je důleņitým motivem celého díla. Hrdina začíná ve městě kvůli nenápadnosti chodit s matkou do katolického kostela a později na vesnici se pod vlivem místního faráře stává opravdovým katolíkem, ne z donucení, ale z opravdového přesvědčení. Dokonce začíná mít odpor k Ņidům a touņí být jako ostatní, stává se paradoxně mezi místními dětmi nejhorlivějńím katolíkem. Kvůli své

86

nejasné identitě ztrácí malý hrdina postupně přehled o tom, co je skutečnost a co je vynucená smyńlená maskovací realita. Pocit vykořeněnosti je klíčový, jako Ņidé se musí skrývat nejen před Němci, ale hlavně před Poláky, které vnímali jako svoje přátele, jako jeden národ, jehoņ jsou součástí. Válka vńak odhalila krutou pravdu, Poláci jsou moņná jeńtě mnohem horńí neņ Němci. Hlavní hrdina sám začíná pociťovat nenávist vůči Ņidům a nenávidí vńe ņidovské v sobě. Dochází k zásadnímu dilematu, se kterým si malé dítě neumí poradit. Autor na rozdíl od jiných nekritizuje jen Němce, Rusy nebo Poláky, ale také samotné Ņidy, ukazuje, ņe i v tak těņkých časech dokázali být vůči sobě nevraņiví a často zůstávali k utrpení druhého Ņida lhostejní. Vytrácí se tak jednoduché polarizované zobrazování typické pro první vlnu literatury zobrazující válku. Román Zwycięstwo byl vydán o čtyři roky později neņ Żydowska wojna a plynule na něj navazuje, popisuje události v letech 1944–1947. Zwycięstwo je stejně jako Żydowska wojna rozděleno do dvou částí, první část je jednoduńe nazvána Część pierwsza a logicky následuje Część druga. V druhé části dochází u malého Henryka k zásadnímu převratu. Jeho postoj a přání nebýt Ņidem se po válce mění. Němci byli po válce terčem pomsty. Pokud Ņidé nańli někde ukrytého Němce, nezřídka ho popravili. Malý Henryk byl svědkem dvou takových událostí. Henryk jakoņto malý chlapec byl touto situací natolik ovlivněn, ņe mu přińlo naprosto správné a normální zabít kaņdého Němce V této práci jsem na analýzách Grynbergových románů Żydowska wojna a

Zwycięstwo

ukázala,

jakým

způsobem

Henryk

Grynberg

ve

svém

díle

zpracoval tematiku ņidovství, jeņ je důleņitým aspektem literatury zachycující události druhé

světové

války.

Nejdůleņitějńím

distinktivním

rysem

charakteristickým

pro Grynberga je jeho pohled očima dítěte, které jeńtě plně nechápe význam národnosti a specifického místa Ņidů mezi ostatními etniky. Tím autor dosáhl bezprostředního nastolení ústředních fenoménů, jeņ se k této problematice vztahují.

87

7. RESUMÉ Celem mej pracy dyplomowej było opisanie tego, w jaki sposób Henryk Grynberg opracował problematykę żydowskości oraz antysemityzmu w swojej twórczości, a konkretnie w jego dwóch prozach – Żydowska wojna oraz Zwycięstwo, które tworzą jedną całość zarówno pod względem narracyjnym, jak i tematycznym. Podstawę pracy stanowiła analiza tych tekstów, przy czym skoncentrowałam się w pierwszym rzędzie na dwóch tematach wymienionych powyżej. W celu pełnego ujęcia problematyki musiałam jednak włączyć do pracy kilka rozdziałów, które wprowadzają omawianą przez nas problematykę w szerszy kontekst przede wszystkim z kulturowohistorycznego punktu widzenia. Jeżeli niniejsza praca miała zajmować się tematyką żydowskości, musiałam wprowadzić od razu na wstępie specyfikację tego nie zawsze jednoznacznie rozumianego pojęcia. Przede wszystkim istnieje tutaj dychotomia rozumienia żydowskości – po pierwsze jako genetycznie wyodrębnionej grupy etnicznej, po drugie zaś jako grupy ludzi, wyznawców judaizmu. Innymi słowy za Żyda możemy uważać przedstawiciela pewnej rasy lub przedstawiciela grupy religijnej. Ze wzglądu na fakt, że zajmujemy się nazistowskim antysemityzmem, który opierał się przede wszystkim na genetycznej segregacji ludzi, w całej pracy pojmujemy żydowskość także w tym sensie. W następnym rozdziale zwięźle opisuję historię narodu żydowskiego – to od początku jego istnienia przed ponad trzema tysiącami lat. W tych ogólnie pojmowanych dziejach skupiłam swoją uwagę przede wszystkim na najstarszej historii Żydów, aby było jasne ich pochodzenie oraz to, w jaki sposób powstały ich europejskie diaspory. W nawiązującej części opisałam historię Żydów na terenie Polski, gdzie skoncentrowałam swoje zainteresowanie na nowszym okresie, przede wszystkim na okresie poprzedzającym II wojnę światową, a następnie na latach jej trwania. Konieczne było opisanie przynajmniej w podstawowych punktach ich specyficznej pozycji na tym terenie, ponieważ chodziło o ogólnie największą diasporę żydowską liczącą w 1939 roku około 3 miliony ludzi. Następnie przeprowadziłam analizę historyczno-psychologiczną antysemityzmu jako fenomenu

związanego

z

narodem

żydowskim

od

zamierzchłych

czasów

aż po teraźniejszość. Poszukiwałam przyczyn tego zjawiska i znalazłam je zarówno

88

w strachu społeczeństwa większościowego przed obcym, odmiennym elementem, jak i w wyrachowanym wzbogacaniu się kosztem innych ludzi. Po rozdziałach skoncentrowanych na szerszym kontekście historyczno-kulturowym opisywanej problematyki przeszłam do opisu konkretnych, rzeczywistych kulis środowiska prozy Henryka Grynberga. Wybrałam trzy największe żydowskie getta w wojennej Polsce – chodzi o Warszawę, Łódź i Kraków. Getta były swoistą stacją przesiadkową do obozów koncentracyjnych, które opisuję w następnym rozdziale. Przedstawiona została zarówno ich historia i typologia, jak i konkretne największe obozy, na czele z Oświęcimiem – Brzezinką. Pierwszy duży rozdział, który osadza problematykę w kontekście historyczno – kulturowym zamyka część opisująca powojenną sytuację narodu żydowskiego, który musiał dojść do siebie po najgorszej katastrofie w całej jego historii. To właśnie powrót Żydów, którzy przeżyli holocaust, stanowi rdzeń drugiej opisywanej prozy pod znaczącym tytułem Zwycięstwo. O ile w poprzedniej części staram się osadzić tematykę tekstów Grynberga w kontekście historyczno – kulturowym, w drugiej, większej części starałam się umiejscowić twórczość Grynberga w kontekście literatury powojennej. Druga wojna światowa stanowiła zasadniczą granicę we wszystkich literaturach światowych, nie inaczej było w Polsce, która odegrała kluczową rolę w wydarzeniach wojennych Po wojnie w polskim środowisku literackim rozwój przebiegał podobnie jak w Czechosłowacji. Całe życie kulturalne stanowiło odbicie sytuacji politycznej, na którą wpływał stopniowy podział Europy na dwie części – wschodnią, prosowiecką, socjalistyczną oraz zachodnią, demokratyczną, kapitalistyczną. ZSRR i komunizm były dla ludzi przeciwieństwem Niemiec oraz nazizmu. Żydzi upatrywali w ideologii komunistycznej gwarancji ich równouprawnienia w społeczeństwie oraz ostatecznego pokonania antysemityzmu. W kolejnej większej części mojej pracy poświęciłam już uwagę samemu autorowi omawianych utworów – Henrykowi Grynbergowi. Analizowałam jego profil literacki, informacje o charakterze biograficznym zminimalizowałam do tych, które odgrywają kluczową rolę w jego dziełach. Życiorys zbiorczy umieściłam dopiero w aneksie. Henryk Grynberg należy do kręgu autorów monotematycznych, którzy ofiarowali swój talent literacki przedstawianiu koszmarów drugiej wojny światowej. W przypadku Grynberga chodzi o wypowiedź autentycznego świadka wydarzeń, który w dodatku przeżył je po stronie uciskanych Żydów. Grynberg przeżył drugą wojnę światową

89

w Polsce ze swoją matką, nieustannie ukrywając się zarówno przed nazistami, jak i przed Polakami, którzy z najróżniejszych przyczyn donosili gestapowcom na ukrywających się Żydów. Mało kto zdobył się na odwagę by pomagać Żydom, o wiele częściej dochodziło do odwrotnych sytuacji, gdy ludzie starali się wzbogacić wykorzystując ich opłakane położenie. Kluczowym

motywem

twórczości

Henryka

Grynberga

jest

poszukiwanie

tożsamości. W trakcie wojny musiał ukrywać swoje pochodzenie, aby przeżyć. Czasami tak mocno wczuwał się w swoją rolę, że zaczynał nienawidzić swoją prawdziwą tożsamość – żydowskość. Autor pojmuje odczuwanie tożsamości jako przeznaczenie Żydów w całych dziejach narodu, który musiał nieustannie walczyć o swoje istnienie. Charakterystycznym elementem twórczości Grunberga jest patrzenie na świat oczami dziecka, który nie wynika tylko z prostego dotrzymywania chronologii i faktów. Po mistrzowsku używa dziecięcego narratora jako swoistej kategorii artystycznej, która umożliwia uchwycenie autentyzmu wydarzeń w całej ich nagości, podaje obraz świata bez oporów psychologiczno-socjologicznych, które zawsze – w mniejszym lub większym stopniu – zawierają przynajmniej domyślny punkt widzenia osoby dorosłej. Kolejnym ważnym motywem dzieł Grynberga jest strach, który podczas drugiej wojny światowej stanowił dla Żydów podstawowe życiowe uczucie. Autor eksploruje psychikę nieustannie prześladowanych ludzi, którym w każdej chwili zagraża niebezpieczeństwo zdemaskowania. Każda najmniejsza decyzja może oznaczać życie lub śmierć. To właśnie śmierć jest nieodłącznym zjawiskiem towarzyszącym holocaustowi, który swoimi tzw. fabrykami śmierci przesunął znaczenie śmierci do całkowicie odmiennych konotacji, niż było to wcześniej do pomyślenia. Śmierć staje się w twórczości Grynberga oczywistym aspektem codziennego życia. Ostatnim kluczowym motywem jest „nieobecność“, która jest zjawiskiem towarzyszącym narodowi żydowskiemu od czasu, gdy opuścił ziemię świętą. Ostatnim dużym rozdziałem jest analiza samych dzieł Żydowska wojna i Zwycięstwo, przy czym skoncentrowałam swoją uwagę wyłącznie na tych aspektach, które są związane z pierwszorzędnymi celami podanymi na wstępie niniejszej pracy. W

żadnym

wypadku

nie

chciałam

przeprowadzić

kompleksowej

analizy

literaturoznawczej. Żydowska wojna oraz Zwycięstwo to powieści autobiograficzne o małej objętości zaliczane do tzw. drugiej fali literatury powojennej. Henryk Grynberg opisuje wydarzenia z pewnym dystansem, co jest dostrzegalne w wielu rysach budowy tekstu.

90

Widoczna jest tutaj znaczna beletryzacja własnych doświadczeń, autor jest ewidentnie zręcznym twórcą fabuły, w tekście jednak precyzyjnie trzyma się faktów. Tekst odznacza się więc całkowitym brakiem dygresji i odchyleń od głównej osi narracji, co jest z pewnością spowodowane dziennikarskim wykształceniem autora. Pomimo tego, że Żydowska wojna i Zwycięstwo są dwoma samodzielnymi dziełami, tematycznie i formalnie pozostają połączone wieloma elemntami, które stwarzają z obu tekstów wyższy kompleks. Żydowska wojna podzielona została na dwie części, które chronologicznie do siebie nawiązują, pierwsza nosi nazwę Ojciec, druga Matka. Tak samo, jak tytuły obydwóch powieści, także nazwy poszczególnych części Żydowskiej wojny wyraźnie implikują podstawowy temat. Autor opisuje nieustanne ukrywanie się przed nazistami, przy czym w pierwszej części rodzina ukrywa się w lesie, a w drugiej części mały bohater odchodzi z matką do Warszawy, gdzie mają większą szansę przeżycia. Sam tytuł Żydowska wojna można rozumieć na dwóch płaszczyznach, po pierwsze jako w zasadzie ironiczny opis bezbronnych jednostek stawiających czoła nazistowskiemu molochowi (ironiczny dlatego, że wyraz walka implikuje starcie porównywalnych stron), po drugie zaś walkę o utrzymanie narodu żydowskiego i jego tożsamości. Cała powieść została napisana w pierwszej osobie, gdzie narratorem jest mały chłopiec. Właśnie świat widziany od dołu, z perspektywy dziecka, odkrywa najważniejsze aspekty, które w przeciwnym razie pozostają często ukryte. Prostolinijne, bezceremonialne dziecięce rozumienie świata połączyło się w tej części z dojrzałą osobowością autora, który w chwili wydania dzieła miał 29 lat. Występowanie pod fałszywą tożsamością jest ważnym motywem całego dzieła. Aby nie wywołać podejrzeń, bohater zaczyna chodzić z matką do katolickiego kościoła, a później pod wpływem wiejskiego księdza staje się prawdziwym katolikiem, nie z przymusu, ale z prawdziwego przekonania. Zaczyna nawet odczuwać wstręt do Żydów, a pragnąc być taki, jak inni, paradoksalnie staje się najgorliwszym katolikiem wśród dzieci. Z powodu swojej niejasnej tożsamości mały bohater traci stopniowo rozeznanie w tym, co rzeczywiste, a co jest wymuszoną, zmyśloną rzeczywistością „maskującą”. Uczucie wykorzenienia jest kluczowe – Żydzi muszą ukrywać się nie tylko przed Niemcami, ale przede wszystkim przed Polakami, których odbierali dawniej jako swoich przyjaciół, jako jeden naród, którego część stanowią. Wojna odkryła jednak okrutną prawdę, mianowicie to, że być może Polacy są jeszcze gorsi od Niemców.

91

Główny bohater sam zaczyna odczuwać nienawiść do Żydów i nienawidzi w sobie wszystkiego, co żydowskie. Dochodzi do istotnego dylematu, z którym małe dziecko nie może sobie poradzić. W odróżnieniu od innych autor nie krytykuje tylko Niemców, Rosjan lub Polaków, ale także samych Żydów. Pokazuje, że nawet w tak ciężkich czasach potrafili być wobec siebie nieprzyjaźni, często byli obojętni na cierpienie innego Żyda. Zanika więc proste, spolaryzowane obrazowanie typowe dla pierwszej fali literatury opisującej wojnę. W powieści przeważają krótkie, oszczędne zdania z bezstronnym punktem widzenia, co ma tutaj podwójne znaczenie. Znaczenie psychologiczne – narratorem jest tutaj małe dziecko, które siłą rzeczy nie wypowiada się używając długich zdań – oraz artystyczne. Jak już wspominałam, holocaust w trakcie II wojny światowej był zjawiskiem bezprecedensowym, pisarze nie posiadali więc żadnego szablonu, według którego mogliby postępować. Stopniowo okazało się jednak, że prostota przekazu jest jednym z najbardziej skutecznych sposobów wyrażania się w tym okresie. Powieść Zwycięstwo została wydana cztery lata po Żydowskiej wojnie i płynnie do niej nawiązuje, opisuje wydarzenia w latach 1944–1947. Podobnie jak Żydowska wojna, także Zwycięstwo zostało podzielone na dwie części, pierwsza część nosi po prostu nazwę Część pierwsza, po której logicznie następuje Część druga. Mały Henryk razem ze swoją matką wracają do rodzimej wioski, gdzie bezskutecznie starają się odzyskać swój majątek i odnaleźć mordercę ojca. Powroty do domu tych, którzy przeżyli, były przerażające. Zniszczeniu uległy nie tylko ich domy, które tak pracochłonnie budowali, ale całe miasta. Przeważnie nie mieli już nawet dokąd wracać. W drugiej części u małego Henryka dochodzi do zasadniczego przełomu. Po wojnie jego nastawienie i życzenie nie bycia Żydem ulega zmianie. Po jej skończeniu Niemcy byli celem zemsty. Jeżeli Żydzi znaleźli gdzieś ukrytego Niemca, często dokonywali jego egzekucji. Mały Henryk był świadkiem dwóch takich wydarzeń. Na Henryka, jako małego chłopca, sytuacja ta wywarła tak mocny wpływ, że zabicie każdego Niemca uważał za całkowicie właściwe i normalne. W niniejszej pracy na przykładzie analiz powieści Grynberga Żydowska wojna i Zwycięstwo pokazałam, w jaki sposób Henryk Grynberg w swej twórczości opracował tematykę żydowskości, która stanowi ważny aspekt literatury przedstawiającej wydarzenia drugiej wojny światowej. Najważniejszym rysem wyróżniającym –

92

charakterystycznym dla tekstów Grynberga – jest jego patrzenie na świat oczyma dziecka, które jeszcze nie do końca pojmuje znaczenie narodowości oraz specyficznego miejsca Żydów wśród pozostałych grup etnicznych. Dzięki temu autor bezpośrednio zaprezentował centralne motywy związane z tą problematyką.

93

8. BIBLIOGRAFIE Primární literatura Grynberg, Henryk. Drohobycz, Drohobycz. Warszawa: W.A.B., 2000. Grynberg, Henryk. Dzieci Syjonu. Warszawa: Karta, 1994. Grynberg, Henryk. Ojczyzna. Warszawa: W.A.B., 1999. Grynberg, Henryk. Prawda nieartystyczna. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1994. Grynberg, Henryk. Zwycięstwo. Poznań: W drodze, 1990. Grynberg, Henryk. Życie ideologiczne, życie osobiste. Warszawa: PIW, 1992. Grynberg, Henryk. Żydowska wojna. Warszawa: Czytelnik, 1989. Grynberg, Henryk. Židovská válka, Vítězství. Praha: Aurora, 1996.

Sekundární literatura Barska, Anna – Mandal, Eugenie. Tożsamość spoleczno-kulturowa płci. Opole: Uniwersytet Opolski, 2005. Bauman, Zygmunt. Nowoczesność i zagłada. Warszawa: Biblioteka kwartalnika Masada, 1992. Berg, Mary. Dziennik z ghetta warszawskiego. Warszawa: Czytelnik, 1983. Bieberstein, Aleksander. Zagłada Żydów w Krakowie. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 1986. Blaņek, Jiří. Základy ekonomie 1. Brno: Masarykova univerzita, 2002. Buryła, Sławomir. Opisać zagładę. Holocaust w twórczości Henryka Grynberga. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2006. Cílek, Roman. Holocaust. Zřetězení zla. Praha: P3K, 2007.

94

Cybulska, Maja Elżbieta. Tematy i pisarze. Londýn: Oficyna Poetów i Malarzy, 1982. Davies, Norman. Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Praha: Prostor, 2003. Eisenbach, Artur. Hitlerowska polityka zagłady Żydów. Warszawa: Książka i Wiedza, 1961. Engelking, Barbara. Czas przestał dla mnie istnieć. Warszawa: IFiS PAN, 1996. Engelking, Barbara. Zagłada i pamieć. Warszawa: Wydawnictwo Instytutu Filozofii i Socjologii PAN, 1994. Finkelstein, Norman Gary. Průmysl holocaustu. Praha: Dokořán, 2006. Fuks, Marian a kol. Żydzi polscy. Dzieje i kultura. Warszawa: Interpress, 1982. Goldhagen, Daniel Jonah. Hitlerovi ochotní katani. Praha: Lidové noviny, 1997. Gosk, Hanna. Bohater swoich czasów. Izabelin: Świat Literacki, 2002. Haumann, Heiko. Historia Żydów w Europie Środkowej i Wschodniej. Warszawa: Wydawnictwo Adamantan, 1999. Holý, Jiří a kol. Holokaust v české, slovenské a polské literatuře. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007. Chrostowski, Waldemar. Dialog w cieniu Auschwitz. Warszawa: Oficyna Wydawnicza Vocatio, 1999. Iwaszkiewicz, Jarosław. Wojna Żydowska. Życie Warszawy. 1996, nr 105, s. 4. Kamiński, Adam. Diariusz podręczny 1939–1945. T I. Warszawa: Instytut Pamięci Narodowej, 2001. Krawczyńska, Dorota. Własna historia Holokaustu. O pisarstwie Henryka Grynberga. Warszawa: Wydawnictwo IBL PAN, 2005. Kuncewicz, Piotr. Agonia i nadzieja. Literatura polska od 1918. T. І. Warszawa: Polska Oficyna Wydawnicza BGW, 1993. Kuncewicz, Piotr. Agonia i nadzieja. Literatura polska od 1939. T ІІ. Warszawa: Polska Oficyna Wydawnicza BGW, 1993.

95

Libionka, Dariusz. Akcja Reinhardt. Zagłada Żydów w Generalnym Gubernatorstwie. T. ΧVІІ. Warszawa: Instytut Pamięci Narodowej, 2004. Maciejewska, Irena. Męczeństwo i zagłada Żydów z zapisach literatury polskiej. Warszawa: KAW, 1988. Marciniak, Janusz. Co Żydzi zrobili? Sejny: Pogranicze, 2001. Melichor, Małgorzata. Zagłada a tożsamość. Warszawa: IFiS PAN, 2004. Rees, Laurence. Auschwitz. Naziści i ostateczne rozwiązanie. Warszawa: Wydawnictwo Prószyński i S-ka, 2005. Rees, Laurence. Nacisté. Dějiny varují. Praha: Mladá fronta, 2008. Rosenfeld, Alvin. Podwójna śmierć. Rozważania o literaturze holocaustu. Warszawa: Cyklady, 2003. Sakowska, Ruta. Ludzie z dzielnicy zamkniętej. Z dziejów Żydów w Warszawie w latach okupacji hitlerowskiej. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe, 1993. Stephan, Halina. Życie w przekładzie. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 2001. Ńtěpán, Ludvík. Hledání tvaru. Brno: Masarykova univerzita, 2003. Ńtěpán, Ludvík. Stručný nástin dějinného vývoje polské literatury I. Brno: SvN Regiony, 2005. Wróbel, Józef. Tematy żydowskie w prozie polskiej 1939–1987. Kraków: Universitas, 1991, s. 128–144. Wroczyński, Tomasz. Literatura polska po 1939 roku. Warszawa: Wydawnictwa Szkolne i Pedagogiczne, 1993. Zaleski, Marek. Mądremu biada. Paříņ: Libella, 1990. Żbikowski, Andrzej. Polacy i Żydzi pod okupacją niemiecką 1939–1945. T. ΧΧІV. Warszawa: Instytut Pamięci Narodowej, 2006.

96

Noviny a časopisy Krupiński, Piotr. „Monolog wypowiedziany“. Pogranicza. 2003, nr 6. Kula, Marcin. „Tak blisko a tak daleko“. Tygodnik Powszechny. 1994, nr 2. Lechman, Leo. „Wojna Grynberga“. Wiadomości. 1970, nr 28. Wojciechowski, Kazimierz. „Książka zła i kłamiwa“. Głos nauczycielski. 1968, nr 18, s. 4.

Sborníky Buryła, Sławomir. „Przemiany i kontynuacje w prozie Henryka Grynberga“. In Swojskość i obcość. Red. A. Stanieszewski, J. Chłosta-Zielonka. Olsztyn: Wydawnictwo Uniwersytetu Warmińsko–Mazurskiego, 2004, s. 98–111. Gawlinski, Stanisław. „Powroty w zapomnienie“. In Dekada literatury emigracyjnej 1989–1999. Red. B. Klimaszewski, W. Ligęza. Kraków: Bohdan Grell i córka, 2001, s. 138–150. Pajor, Magdalena. „Przemoc jako kategoria filozoficzno-artystyczna“. In Sztuka i Filozofia. Red. H. Puszko. Warszawa: Scholar, 1999, s. 172–173. Sobolewska, Anna. „Księgi wieczyste Henryka Grynberga“. In Sporne postaci polskiej literatury współczesnej. Red. A. Brodzka, L. Burska. Warszawa: Wydawnictwo IBL, 1995, s. 87.

Slovníky Kol. autorů. Slovník spisovné češtiny. Praha: Academia, 2007. Machek, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Ńtěpán, Ludvík a kol. Slovník polských spisovatelů. Praha: Libri, 2000.

97

Rozhovory Bereś, Stanisław. „Oko, które widzi, ucho, które słyszy“. Historia literatury polskiej w rozmowach: ΧΧ–ΧΧІ wiek. Warszawa: W.A.B., 2003, s. 203–230. Leociak, Jacek. „Polsko, czego ty ode mnie chcesz“. Nowe Książki, 1994, nr 3.

Internetové odkazy http://zydzi-za-kazimierza-wielkiego.wartowiedziec.szczecin.pl/legenda-estery.html [cit. 10. 4. 2011] Tokarska-Bakir, Joanna. „Żydzi u Kolberga“. In Rzeczy mgliste. Eseje i studia. 2004. On-line dostupné z: http://www.staff.amu.edu.pl/.../TokarskaBakir,%20Zydzi%20u%20Kolberga.doc [cit. 27. 3. 2011] http://cs.wikipedia.org/wiki/Gener%C3%A1ln%C3%AD_gouvernement [cit. 5. 10. 2010] http://www.iliteratura.cz/Clanek/9629/americka-zid-literatura-po-a-o-holocaustu [cit. 5. 10. 2010] http://www.holocaust.cz/cz2/history/antisemitism/present/modern_antisemitism/jewish_ bolshevism [cit. 17. 11. 2010] http://www.izrael.badacz.org/zydzi_w_polsce/dzieje.html [cit. 2. 12. 2010] http://www.teatry.art.pl/!rozmowy/mwsp.htm [cit. 15. 12. 2010]

98

9. PŘÍLOHA

99

Životopis Henryka Grynberga Narodil se 4. července 1936 ve Varńavě, prozaik, básník, dramaturg a esejista ņidovského původu. Dětství proņil na Mazovsku. V období německé okupace přińel o otce a mladńího bratra, s matkou se v letech 1942–1944 ukrýval v Radońíně na Mazovsku a za pomoci árijských papírů ve Varńavě. Po vojně ņil ve Varńavě a v Lodņi, kde studoval střední ńkolu. V letech 1954–1958 studoval na Varńavské univerzitě ņurnalistiku. Od roku 1959 působil jako herec v divadle Teatr Żydowski ve Varńavě, se kterým se od 1. května 1959 aņ do 31. prosince 1967 účastnil turné po Spojených státech amerických, kde jiņ zůstal. 11. listopadu podepsal dokument o spolupráci jako tajný agent, kde vystupoval pod pseudonymem „Reporter“. V roce 1971 mu byl na univerzitě v Los Angeles v Kalifornii udělen magisterský titul v oboru ruská literatura. Debutoval v roce 1959 v časopise Współczesność, kde publikoval téměř dvacet svých titulů mj. Żydowska wojna, Zwycięstwo, Życie ideologiczne, Życie osobiste, Kadisz, Dziedzictwo. V letech 1971–1973 a 1982–1985 pracoval v redakci měsíčníku Amerika a v letech 1973–1982 a 1985–1991 v rádiu Hlas Ameriky a v United States Information Agency, spolupracoval také s časopisy emigrantů. Získal řadu literárních cen, např. Stipendium Tadeusze Borowského (1966), Cenu Nadace Kościelských v Ņenevě (1966), cenu paříņského časopisu pro emigranty Kultura (1969) nebo cenu londýnských Wiadomości (1976). Je členem amerického PEN klubu a spisovatelské organizace Stowarzyszenie Pisarzy Polskich. Za své čtyři knihy (Drohobycz, Memorbuch, Monolog polsko-żydowski, Uchodźcy) získal nominace na literární cenu Nike. Na základě Grynbergovy knihy Dziedzictwo natočil Pawel Lozińský film Miejsce urodzenia (1992). Jeho díla byla přeloņena do mnoha jazyků, mj. do angličtiny, francouzńtiny, němčiny, hebrejńtiny, holandńtiny nebo čeńtiny.

100

Obrazová příloha

Obr. 1. Henryk Grynberg jako herec v divadle Teatr Żydowski Zdroj: http://www.filmpolski.pl/fp/index.php/1111536

Obr. 2. Henryk Grynberg na návštěvě Polska v roce 2006 ve Wrocławi Zdroj: http://www.teatry.art.pl/!rozmowy/mwsp.htm

101

Obr. 3. Varšavské ghetto Zdroj: http://www.warsaw-life.com/poland/warsaw-ghetto-uprising

Obr. 4. Židovský policista a německý voják usměrňují provoz na ulici rozdělující lodžské ghetto. Na tabuli je nápis Wohngebiet der Juden. Betreten verboten. (Židovská čtvrť. Vstup zakázán). Zdroj: http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/lodz

102

Obr. 5. Selekce na rampě v koncentračním táboře Birkenau. Zdroj: http://daithaic.blogspot.com/2009/04/auschwitz-birkenau.html

Obr. 6. Děti v koncentračním táboře Birkenau. Zdoj: http://scatt.bilegrip.com/s7.outcomes.html

103

Obr. 7. Německá okupace (1939–1945) Zdroj: Davies, Norman. Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Praha: Prostor, 2003, s. 84.

104

Obr. 8. Mapa koncentračních táborů a ghett v Evropě. Zdroj: http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/map_details

105