MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka

Jazykové prostředky pohádek Aloise Mikulky ve srovnání s prostředky pohádek tradičních

Diplomová práce

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Ivana Kolářová, CSc. Vypracovala: Bc. Pavlína Němečková Brno 2010

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………………. Podpis autora práce 2

Poděkování Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi pomáhali při tvorbě diplomové magisterské práce. Největší díky patří vedoucí práce paní PhDr. Ivaně Kolářové, CSc. za cenné připomínky a rady.

3

Obsah Obsah ..................................................................................................................................... 4 Úvod ...................................................................................................................................... 6 1. Pohádka ............................................................................................................................. 7 1.1 Teorie o původu pohádek ............................................................................... 9 2. Slovní zásoba a její vrstvy ............................................................................................... 13 2.1 Vrstva slov podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka ...... 14 2.1.1 Rozdíly územní (geografické) ................................................................................. 14 2.1.1.1 Slova obecné češtiny ........................................................................................ 14 2.1.1.2 Slova oblastní (regionalismy).......................................................................... 15 2.1.1.3 Slova nářeční (dialektismy) .............................................................................. 15 2.1.2 Rozdíly sociální ....................................................................................................... 15 2.1.2.1 Slang ................................................................................................................. 15 2.1.2.2 Argot................................................................................................................. 17 2.2 Vrstva slov podle slohových příznaků........................................................... 18 2.2.1 Slova hovorová ........................................................................................................ 18 2.2.2 Slova kniţní ............................................................................................................. 19 2.2.3 Poetismy .................................................................................................................. 19 2.3 Vrstva slov podle časových příznaků ............................................................ 20 2.3.1 Slova zastaralá ......................................................................................................... 20 2.3.1.1 Archaismy ........................................................................................................ 20 2.3.1.2 Historismy ........................................................................................................ 21 2.3.2 Slova nová, neologismy .......................................................................................... 21 2.4 Vrstva slov expresivních .............................................................................. 21 2.5 Vrstva slov cizích ........................................................................................ 22 3. Alois Mikulka ............................................................................................................... 26 4. Charakteristika a místo pohádek v Mikulkově tvorbě ............................................ 28 4.1 Změny ve stylizaci úvodu a závěru Mikulkových pohádek ............................ 30 4.2 Postavy Mikulkových pohádek ..................................................................... 32 5. Jazykové prostředky v textu pohádek A. Mikulky .......................................................... 35 5.1 Sněhurka ...................................................................................................... 36 5.1.1 O Sněhurce .............................................................................................................. 38 5.1.2 Sněhurka a sedm trpaslíků....................................................................................... 41

4

5.2 Červená Karkulka ........................................................................................ 44 5.2.1 O Červené Karkulce ................................................................................................ 45 5.2.2 Pohádka před usnutím ............................................................................................. 48 5.2.3 Karkulka v maskáčích ............................................................................................. 50 5.3 Popelka ........................................................................................................ 55 5.3.1 Popelka .................................................................................................................... 58 5.4 Šípková Růţenka .......................................................................................... 61 5.4.1 Šípková Růţenka ..................................................................................................... 64 5.4.2 O šípkové Růţeně.................................................................................................... 66 5.5 O perníkové chaloupce ................................................................................. 70 5.5.1 O perníkové ............................................................................................................. 72 Závěr .................................................................................................................................... 76 Literatura: ............................................................................................................................ 77 Resumé ................................................................................................................................ 79 Summary.............................................................................................................................. 79

5

Úvod Pro tuto práci jsem si zvolila za cíl zabývat se pohádkami Aloise Mikulky, jejich stylizací a pouţitými jazykovými prostředky ve vztahu k tradičním pohádkám. Chtěla bych se především zaměřit na jazykové prostředky lexikální a jejich charakteristiku. Záměrem práce je podrobněji charakterizovat Mikulkovy pohádky, stylizaci jejich textu a uţité jazykové prostředky lexikální a srovnat je s lexikálními prostředky uţitými v klasických pohádkách. Částečně čerpám z práce bakalářské. Diplomová práce je rozdělena na několik částí. V první části práce je nastíněn ţánr pohádky, její dělení a původ, sběratelskou činnost a folkloristické metody. Část druhá se zabývá charakteristikou jazykových prostředků lexikálních. Třetí a čtvrtá část se zabývají ţivotem Aloise Mikulky a jeho pohádkovou tvorbou. Je v zde nastíněno místo pohádek v kontextu jeho tvorby, čím se vyznačují a v čem se liší od pohádek tradičních (zejména stylizace úvodu a závěru pohádek a charakteristika postav). Pátá část se věnuje uţ samotným pohádkám klasickým. Pro srovnání je zde nastíněn děj jak pohádek tradičních, tak i děj pohádek převyprávěných Aloisem Mikulkou. Součástí je pak i vlastní analýza jazykových prostředků, které Alois Mikulka ve své tvorbě pouţil.

6

1. Pohádka Pohádka je jedním z nejstarších epických ţánrů lidové slovesnosti a původně byla určena pro dospělé posluchače. V dnešní době je chápána jako nejcharakterističtější součást literatury určené dětem. Pohádka je původně lidové vyprávění zaloţené na smyšleném příběhu, který není vázán na konkrétní čas a prostor a nevztahuje se ke konkrétní situaci. Pohádkový svět se vymyká přírodním zákonům, funguje podle svého autonomního řádu a je spravedlivější. Příběh obsahuje zpravidla kouzelné nebo zázračné motivy a přiznává svou vymyšlenost. Děj pohádky je vţdy uzavřený a zpravidla v něm vítězí dobro nad zlem, které je po zásluze potrestáno.1 Pohádky tvoří pestrý soubor epických útvarů. Mají nejen rozmanité podoby, ale také velmi rozdílné umělecké úrovně. Prolíná se v nich minulost s přítomností, folklór s literaturou, tvorba pro dospělé s tvorbou pro děti. Různé úpravy a přetváření pohádkových látek představují výraznou linii, která prochází dějinami literatury aţ k současné tvorbě pro děti. Tyto adaptace vypovídají nejen o různých tvůrčích přístupech, ale také o různých motivacích a ideových záměrech.2 Nejčastější dělení pohádek je podle míry zastoupení fantastična3: 1) pohádka kouzelná (fantastická) – nejrozšířenější, postavy bývají jasně rozděleny na kladné a záporné, syţety těchto pohádek bývají odvozovány z archaických rodových mýtů a obřadů zasvěcení, s představou dočasné symbolické smrti a znovuzrození. 2) pohádka zvířecí – nejstarší, hlavními nositeli děje jsou zvířata, která jinak plní jen pomocné role, a příběh se odehrává v jejich přirozeném přírodním prostředí, tyto pohádky bývají často mravoučné a proto jsou velmi blízké bajce. 3) pohádka legendární – její děj se opírá o biblické postavy, nejčastěji o putování Krista a sv. Petra. 4) pohádka novelistická (realistická) – nejmladší, fiktivnost je potlačena na minimum nebo se nevyskytuje vůbec, zdůrazňují kaţdodenní ţivot včetně sociální problematiky, jejich hrdiny jsou prostí lidé, kteří se musí spoléhat na svůj rozum a sílu.

1

Zpracováno podle: Mocná, D., Peterka, J. a kol.: Encyklopedie literárních ţánrů. Praha: Paseka, 2004. Podle: Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989. 3 Vycházela jsem z těchto zdrojů: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. Lederbuchová, L.: Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany : H & H Vyšehradská, 2002. Mocná, D., Peterka, J. a kol.: Encyklopedie literárních ţánrů. Praha: Paseka, 2004. 2

7

Pohádky je také moţné rozčlenit podle způsobu jejich zpracování. Hana Šmahelová4 dělí přístupy k pohádkové látce do tří typů: 1) klasická adaptace – jde o sběratelský postup, ve kterém se projevuje snaha reprodukovat ústní podání tak, aby v literárním zpracování zůstaly co nejvíce zachovány prvky folklórní poetiky. Taková adaptace proměňuje látku lidové pohádky v literární text, který však uchovává charakteristické rysy původního lidového vyprávění. Tím do jisté míry nahrazuje odborně cenný dokument o lidské tvořivosti. Tuto metodu pouţívali např. bratři Grimmové. Z našich autorů se sem řadí především K. J. Erben, který se s Grimmy shoduje pojetím pohádkové tvorby. Stejně jako Grimmové se v kouzelných pohádkách snaţil rekonstruovat předpokládaný mytologický základ. S Grimmy se shodoval také v kombinování různých znění jedné látky do podoby tzv. optimálního řešení. Z dalších českých představitelů sem patří B. M. Kulda, J. Š. Kubín nebo J. F. Hruška.5 2) autorská adaptace – jedná se o převyprávění původních pohádkových motivů, kdy autor vnáší do zpracování svůj rukopis. Převaţuje tak individuální tvůrčí sloţka nad folklórní předlohou. Autor je nucen pohybovat se v podstatně širším a nejednoznačném prostoru neţ u klasických folklórních adaptací. K těmto autorům patří zejména B. Němcová, která „pohádky ani neimitovala, ani folkloristicky věrně nezachycovala. Počínala si jako skutečná lidová vypravěčka, improvizovala a v duchu daného ţánru rozvíjela výchozí ţánry, případně jen motivy.“6 Z dalších autorů bychom sem mohli zařadit V. Říhu a F. Hrubína. 3) autorská pohádka – autoři uplatňují svou tvůrčí individualitu, pohádkové motivy zpracovávají volně, je zde patrný odklon od poetiky i látek folkloru. Autorskou pohádku vytvářeli např. J. Mahen, J. Lada, J. Werich, M. Macourek. Hranice mezi autorskou adaptací a autorskou pohádkou je často velmi nejednoznačná.7 Ještě trochu jiné rozdělení uvádí Věra Vařejková ve své práci Česká autorská pohádka. Její klasifikaci pohádek lze nazvat vertikální, neboť zachycuje proces jejich včleňování do literatury. Pojmenovává trojí typ pohádkového útvaru, přičemţ počítá s původní ústní předlohou a další kategorii zpracování pohádky dělí na dvě části: 4

Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989. Viz: Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989. 6 Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989, s. 97. 7 Podrobněji: Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989. 5

8

1) pohádka folklorní – ústně tradovaná díky lidovým vypravěčům, existuje ve více variantách, je výchozím textem pro písemné a literární zpracování; 2) pohádka literární – literární adaptace zaznamenaných folklorních textů. Jsou dvojího typu – klasická adaptace, která sleduje tzv. optimální variantu (K. J. Erben), a autorská adaptace, která je určována individuálním tvůrčím přístupem autora (B. Němcová); 3) pohádka autorská – literární text, který pracuje s pohádkovými motivy, ale je tematicky původní. Pro označení folklórní pohádka je pouţíván také synonymní výraz „lidová“, pro literární výraz „adaptovaná“, „klasická“ nebo „tradiční“, synonymem k autorské pohádce je pohádka „umělá“ nebo „moderní“. Někdy se za moderní pohádku povaţuje ta varianta, která se neváţe k folklórní inspiraci. Uvedené pohádkové typy na sebe navazují v časové následnosti, a přitom nevytěsňují typy starší.

1.1 TEORIE O PŮVODU POHÁDEK V novověku se objevilo mnoho různých teorií výkladu o vzniku, šíření a hodnotě lidové slovesnosti. Soustavný a programový literární a vědecký zájem o lidovou slovesnost se ale začal rozvíjet aţ v druhé polovině 18. století. Souběţně se začaly formovat i folkloristické teorie, které byly v úzkém sepětí s obecnými teoriemi národopisnými a teoriemi literárněvědnými. Na zkoumání lidové slovesnosti se od počátku podíleli etnografové i literární vědci a jen postupně se folkloristika stávala samostatným oborem. První empirická metodologie sběratelské činnosti vznikla ze zásad, kterými se při sběru a vydávání lidové slovesnosti řídili jiţ bratři Grimmové. Především se zabývala otázkami původu a vzniku pohádek. Teorií bylo několik: 1) mytologická teorie – romantická, vypracoval ji Jacob Grimm. Podle této teorie jsou pohádky pozůstatky starých mýtů, které si kaţdý národ přinesl ze společné asijské pravlasti (stejně jako svůj jazyk). Tato teorie posilovala vlastenecké motivace sběratelů a měla mnoho zastánců. U nás ji propagoval Karel Jaromír Erben. Roku 1856 ji rozpracoval Max Műller, který počátky pohádek kladl aţ do předhistorické doby a jejich postavy a motivy vykládal ve smyslu indických mýtů. Měla své rozmanité dílčí koncepce (solární, lunární, astrální aj.) a našla stoupence i ve 20. století.8

8

Viz: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984.

9

2) migrační teorie – formuje se od poloviny 19. století a poprvé s ní vystoupil anglický badatel Théodor Benfey, který vychází z představy vzniku pohádkových syţetů na jednom místě (monogeneze), odkud se dále šířily. Původ pohádkové tradice spojoval s Indií. Odtud se pak pohádky stěhovaly různými cestami na evropskou půdu. Pohádky se z Indie začaly šířit aţ koncem 10. století a do evropských literárních památek vstupovaly hlavně ve 12. a 13. století. Další srovnávací výzkumy tuto jednostrannou koncepci opravily a ukázaly i na jiné zdroje vypravěčské tradice (starý Egypt, staré kulturní národy Středomoří, Keltové). Srovnávací studium a kritický filologický rozbor pohádek ukázaly řadu látkových shod a souvislostí a dokazují tak putování látek od jednoho národa ke druhému a to, ţe pohádky nejsou vlastnictvím jednotlivých národů. U nás patřili mezi stoupence této teorie J. Polívka, V. Tille a J. Horák.9 3) geograficko-historická metoda – zvaná také finská škola, nejpodrobněji rozpracovala koncepci migrační teorie. Její zakladatelé a stoupenci hledali nové a exaktní postupy studia folkloru. Podle nich lze dojít k syntetickým výsledkům aţ po monografické analýze jednotlivých pohádkových, legendárních, písňových a jiných typů. Předpokladem je shromáţdit úplný soubor literárních i ústních variant folklorní skladby, jejich rozbor na nejmenší sloţky (motivy, rysy a detaily), vzájemné porovnávání, určení jejího vzniku a jakými směry a způsoby se šířila a jak se přitom měnila. Začaly se systematicky vytvářet folkloristické katalogy a soupisy, přičemţ se největší pozornosti dostalo pohádkám. Začal se vytvářet mezinárodní fond látek, variant a bibliografických údajů o lidových vypravěčích, později z něj byl sestaven Katalog pohádkových syţetů. Slabiny této metody se projevovaly hlavně v jednostranném zdůraznění migrací a vlivů a v redukci folklórního podání na epická schémata syţetů a motivů.10 4) antropologická teorie – ve 2. polovině 19. století ji formuloval anglický antropolog Andrew Lang, který odmítl indický původ pohádkových látek na základě etnografických a antropologických výzkumů u primitivních národů v Africe, Americe a Polynésii. Zjistil stejné nebo velmi podobné pohádkové obsahy, postavy, motivy a někdy i celé syţety. „Myšlenka polygeneze pohádek se stala základem nové antropologické teorie, která moţnost vzniku jedné látky na různých místech vykládala obecnými antropologickými a psychickými shodami, podobnými kulturními, hospodářskými a sociálními poměry – např.

9

Podle: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. Viz: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984.

10

10

rodinnými vztahy, náboţenskými představami apod.“ 11 Myšlenku polygeneze pohádek později obměnili a rozvinuli další badatelé. Někteří ještě více zdůraznili momenty psychologické (např. C. G. Jung – archetypální teorie), jiní podmínky historickospolečenské nebo obecné zákonitosti poetického myšlení.12 5) recepční pojetí – romantické myšlenky o původu folkloru se dostaly do nového světla a lidová slovesnost začala být vyšetřována v poměru k písemnictví a vysokému umění. „Lidovými, folklorními se stávají výtvory jakéhokoliv původu, tedy i literárního „umělého“, jestliţe byly tvořivě přejaty a obměněny ústním podáním (zlidovění, folklorizace) a jestliţe v něm trvale ţijí delší dobu („kritérium tří generací“).“ 13 6) tzv. ruská historická škola – navazovala na recepční pojetí pohádek a hledala ve folklorních skladbách přímočarý průmět historických faktů a událostí. Byl prosazován názor o odvozenosti folkloru a jeho jednostranné závislosti na tvorbě vyšších společenských tříd a na umělé tvorbě. Hlubší výzkumy objasnily proces folklorizace a přejímání jako tvořivý akt a vyloţily poměr literatury a folklóru jako vztah oboustranných výměn. 7) funkčně strukturální metoda – její stoupenci pokládali otázku pramenů folklórních skladeb za sekundární a leţící mimo vlastní oblast folkloristiky. „Kladli hlavně důraz na fungování, realizaci a význam jevů v lidovém podání a chápali literaturu a lidovou slovesnost jako dvě sféry sice navzájem spjaté, ale i svébytné a ovládané rozličnými specifickými zákonitostmi.“14 Téměř po celé 19. století byla lidová slovesnost chápána a vykládána analogicky k písemnictví jako literární text. Od přelomu století se však pozornost přenášela stále více na vypravěče jako bezprostřední nositele a tvůrce folklóru. Od druhé poloviny 19. století se začaly formovat základy vědeckého zkoumání lidové slovesnosti v Čechách. Byla zde rozvíjena metoda kritického srovnávání, zásluhu na tom měl Jan Gebauer a jeho ţáci (V. Tille, J. Polívka, Č. Zíbrt, ...). Jiří Polívka nebyl tvůrcem ani zastáncem ţádné teorie, vystihl přednosti i slabiny jednotlivých metod a teorií. Nejvíce se přikláněl k finské škole, která sledovala proměny pohádkových látek v různých 11

Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989, s. 2728. 12 Podrobněji ve: Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. 13 Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Slovník literární teorie. Red. Š. Vlašín. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 116. 14 Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Slovník literární teorie. Red. Š. Vlašín. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 116.

11

oblastech, a uznával i oprávněnost názorů o polygenetickém vzniku pohádek a nevylučoval ani jejich migraci. Stoupencem migrační teorie byl V. Tille, ten se ale později přikláněl k názoru, ţe většina lidových pohádek pochází z pokleslých literárních hodnot.15 Šmahelová ve své publikaci Návraty a proměny uvádí, ţe otázka původu pohádek by mohla být dnes uţ uzavřena. Ţádná z výše zmíněných teorií ji plně neobjasňuje, ale kaţdá poskytla materiály k objasnění některého z význačných rysů geneze pohádkových látek. Podle ní se dnešní badatelé shodují v názoru, ţe se pohádky šířily jen z některých míst, kulturně vyspělých center, kterých bylo zjištěno osm: 1) severní Asie, severní a východní Evropa 2) střední, západní a jihovýchodní Evropa 3) Středomoří 4) povodí řeky Nigeru 5) povodí řeky Konga 6) východní Asie, Tibet, Indie a Indonésie 7) Oceánie 8) Austrálie „Pohádky uvedených oblastí se odlišují většinou obsahem, způsobem a uměleckou kvalitou podání. Z tohoto hlediska stojí nejvýše pohádky asijské a evropské. Skutečnost, ţe u mnoha pohádek všech národů existují shodné nebo velmi podobné motivy a děje, dává v některých případech za pravdu antropologické teorii o nezávislém vzniku pohádek. Četné doklady o putování jednotlivých látek, například z Evropy do Afriky, z Indie přes arabské země a Španělsko aţ do Francie, svědčí zase pro teorii migrací. I mytologické prvky byly v pohádkových látkách zjištěny, čímţ moderní bádání potvrdilo správnou intuici, nikoliv romantické a vědecky nepodloţené závěry průkopníků pohádkoslovných studií.“16

15

Podle: Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989. Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989, s. 3031. 16

12

2. Slovní zásoba a její vrstvy Slovní zásoba je souhrn všech slov v určitém jazyce. Většinou mluvíme o slovní zásobě současného jazyka, kterou tvoří všechna slova dosud uţívaná. Historicky je slovní zásoba chápána jako souhrn všech slov, která se kdy v daném jazyce vyskytla. Velikost slovní zásoby není v ţádném jazyce přesně zjistitelná a neustále se mění. Přibliţnou představu o její velikosti si můţeme udělat díky velkým výkladovým slovníkům, ale ani ony nezachycují bohatost slovní zásoby češtiny v úplnosti. Individuální slovní zásoba je pochopitelně podstatně menší. Ta se dále dělí na individuální slovní zásobu aktivní, tj. prostředky, jeţ jedinec nejen zná, ale také uţívá, a na individuální slovní zásobu pasivní, tj. prostředky, kterým jedinec rozumí, ale sám je nepouţívá. Jádro slovní zásoby tvoří základní lexikální zásoba neboli základní slovní fond. Mnoho těchto slov je prastarého původu a uţívají se, někdy i se změnami své hláskové podoby, uţ po celá staletí. Označují základní pojmy spojené s existencí člověka - základní pojmenování rodinných vztahů, lidského těla, času, přírody,... Jsou chápána jako centrum současného lexikálního systému, tj. lexikální jednotky, které jsou pro běţnou komunikaci nepostradatelné. „Jádro slovní zásoby udrţuje jednotu národního jazyka, umoţňuje porozumění jazykovým projevům různých dob. Změnám podléhá ostatní část slovní zásoby.“17 Hranice mezi jádrem slovní zásoby a zbývající proměnlivou částí není ostrá. „Jádrová“ slova představují většinu slovní zásoby spisovného jazyka a tvoří také její neutrální vrstvu, jsou to slova s funkcí pojmenovávací bez zvláštních vedlejších příznaků. Vedle slov neutrálních pak můţeme vyčlenit i vrstvy slov charakterizované nějakým pro ně specifickým příznakem. Těmito příznaky mohou být příslušnost k jiným útvarům národního jazyka (pak rozlišujeme slova nářeční, obecná, slangová a argotická), původ (slova cizí a přejatá), časová platnost (archaismy a neologismy), frekvence uţití (slova řídká, ojedinělá), slohové příznaky (slova kniţní, hovorová, poetismy, termíny) a citovost (slova s kladnými a zápornými citovými příznaky). Příznakové vrstvy slovní zásoby patří k její proměnlivé části a nacházejí se někdy aţ na jejím okraji. Vrstvy slov jsou navzájem dobře rozlišitelné a také i ohraničené, neboť příznaky vycházejí z různých hledisek. U jednoho slova se mohou příznaky překrývat, takţe slovo patří k několika vrstvám současně. Překrývání příznaků ale není libovolné - nepřekrývají

17

Hauser, P.: Základní pojmy z nauky o slovní zásobě a tvoření slov. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1996, s. 9

13

se vrstvy slov podle příslušnosti k jiným útvarům národního jazyka a slova spisovná se slohovými příznaky; ostatní příznaky se na ně mohou navrstvovat. Základní rozvrstvení slovní zásoby představují rozdíly podle příslušnosti k útvarům národního jazyka. Slovní zásoba národního jazyka se skládá ze slovní zásoby spisovné a ze slovní zásoby nespisovné, kterou tvoří slova obecné češtiny, slangu, argotu a jednotlivých dialektů. Ve slovní zásobě spisovného jazyka, slovní zásobě jednotlivých nářečí i obecné češtiny je velká část slov společná - jsou to slova stylově neutrální, která označují běţné skutečnosti a patří také k jádru slovní zásoby. Případné rozdíly spisovných a nářečních slov (např. mouka x múka) se týkají jen jejich formy, ne významu - „představují ke spisovné podobě, kterou povaţujeme za základní, nespisovné nářeční varianty fonetické“18. Dále pak rozlišujeme ještě nářeční varianty slovotvorné (pardubický x pardubský) a tvaroslovné (okurek, hadra). Skutečné lexikální rozdíly tvoří např. nespisovná synonyma ke slovům spisovným, která se liší především svou podobou, a slova, která nemají příslušný jednoslovný ekvivalent ve spisovném jazyce.19

2.1 VRSTVA SLOV PODLE PŘÍSLUŠNOSTI K NESPISOVNÝM ÚTVARŮM NÁRODNÍHO JAZYKA 2.1.1 Rozdíly územní (geografické) 2.1.1.1 Slova obecné češtiny Slova obecné češtiny jsou všeobecně rozšířena a představují celonárodní nespisovnou vrstvu. Ve slovní zásobě obecné češtiny formují zvláštní vrstvu slova, která pronikla do hovorového stylu spisovného jazyka (chleba, moc ve významu mnoho, pár, párkrát,...). Ta se spisovnými slovy hovorovými vytváří hovorovou vrstvu - ve slovnících bývají označována jako „slova obecná a hovorová“. Jiná slova obecné češtiny jsou ve svém uţívání omezenější a nejsou povaţována za hovorová, jejich nespisovnost je ale vnímána nestejnoměrně (např. baštit, ceknout, gruntovat, kapánek, padavka,...).

18 19

Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980, s. 20. Podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980.

14

Některá slova obecné češtiny jsou cizího původu a jsou pouţívána převáţně ve venkovském prostředí. Jiná slova charakterizují prostředí městské, často do obecné češtiny přecházejí ze slangu a mají citový příznak (citlivka, flákat se, hecovat, podraz,...).

2.1.1.2 Slova oblastní (regionalismy) Jako oblastní výrazy neboli regionalismy jsou označována slova, jejichţ uţívání přesahuje hranice jednoho nářečí a je rozšířeno na větší oblast. Pro českou slovní zásobu jsou typické dva druhy regionalismů - tzv. moravismy a čechismy. Moravismy jsou slova, která jsou ve svém výskytu omezena na oblast Moravy (např. dědina, duchna, hody, zmola,...), čechismy jsou slova omezená jen na území Čech (drandit, umolousaný,...). Někdy se v obou oblastech uţívá běţných slov v jiném významu - jsou to tzv. sémantické moravismy a sémantické čechismy. Několik slov má platnost spisovnou a jsou vnímána jako oblastní spisovné varianty (stolař - truhlář, slimák - hlemýţď, zavazet - překáţet, haluz - větev).

2.1.1.3 Slova nářeční (dialektismy) Dialektismy jsou slova uţívaná jen na území nářečním a jsou často neznámá pro příslušníky z jiných oblastí. Často se pouţívají v uměleckém stylu jako charakterizační prostředek, zejména v realistické literatuře (Rais, Herben, Novákové, Mrštíkové). V rámci dialektismů rozlišujeme dialektismy etnografické (tj. slova, která jsou spjata se ţivotem a zvyklostmi určité oblasti, např. fěrtoch, topánky, humno,...) a slova lidová (slova, jeţ označují věci spojené se starým způsobem ţivota venkovského lidu). Ještě v 19. století bylo pronikání nářečních prvků do spisovného jazyka výrazné a struktura dialektů byla v té době ještě pevně daná. V dnešní době je ale takové pronikání jen ojedinělé, protoţe se během 20. století rozšířil a upevnil vliv spisovného jazyka a mizely nářeční rozdíly.

2.1.2 Rozdíly sociální 2.1.2.1 Slang Jako slang je označována ta část nespisovné slovní zásoby, která je spojena se sociálním prostředím pracovním nebo zájmovým. Zpravidla bývá slang omezen

15

na mluvené projevy, v uměleckém stylu pak slouţí k charakterizaci postav a prostředí. V dnešní literatuře tak zaujímá místo, které dříve patřilo dialektismům. V rámci slangu rozlišujeme dva typy - slovní zásobu profesionální (stavovskou) a slovní zásobu slangovou (tj. slang v uţším smyslu). Tohle vnější rozlišení není ale zcela přesné; ke slangu v uţším smyslu se přiřazuje i slang studentský a slang vojenský.20 Slang není strukturní jazykový útvar jako zeměpisné nářečí; nemá svou mluvnickou stavbu ani vlastní úplnou slovní zásobu. Je to jen úzká vrstva zvláštní slovní zásoby navrstvená na slovní zásobu nářečí nebo obecné češtiny. Uţivatelé slangu, ale i argotu mluví nářečím, obecnou češtinou nebo hovorovým stylem a jen ve svém sociálním prostředí nebo ve vztahu k němu pouţívají zvláštní slangové výrazy. Do spisovného jazyka, zejména do jeho hovorového stylu, se pak slangové výrazy dostávají často bezděčně.21 Slangová pojmenování nejsou vyvinuta ve všech oblastech rovnoměrně, někde se setkáváme jen s několika nespisovnými výrazy. Bohatá vrstva slangových výrazů je u těch skupin, ve nichţ jsou silné vnitřní sociální vazby a které jsou výrazně diferencované od skupin jiných. Rozeznáváme tak slang studentský, herecký, myslivecký, hornický a mnoho dalších. Velký podíl ve slangové lexikální vrstvě představují profesionalismy, coţ jsou nespisovné odborné výrazy. Ty se objevují ve slangu z pracovního prostředí, ale i ve slangu zájmových skupin. Od spisovných pojmenování se liší tím, ţe nejsou obvykle obecně rozšířeny a normovány. Mezi profesionalismy a jejich spisovnými ekvivalenty není ale přesně určená hranice. Často se stává, ţe odborný styl čerpá ze slangu a mnoho původně slangových pojmenování se tak stane termíny - patrné je to zejména v terminologii různých sportovních odvětví, které se ustálilo aţ ve druhé polovině 20. století. Slangový původ tak mají např. pojmenování slalomář, sjezdař, oštěpař, běţky, kopačky,...22 Jako slangové uţ dnes nepociťujeme názvy ze školního prostředí (např. češtinář, tělocvikář, písemka) a politického ţivota (agitka, plenárka). Je několik způsobů tvoření slangových výrazů. Nejčastější je tzv. univerbizace, která se pouţívá tam, kde má spisovný jazyk pojmenování víceslovné. Slang se tak snaţí kvůli stručnosti vytvořit výraz jednoslovný. Nejčastěji k tomu vyuţívá produktivních odvozovacích přípon, jako jsou např. -ář (matykář, pětkař,...), -ák (pošťák, lesák, slepák,

20

Podrobněji: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. Podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 22 Viz: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 21

16

panelák,...), -ka (propiska, hrubka), -ovka (přesilovka, pětistovka), -ina (strojařina, doktořina). Řidčeji vznikají univerbizací sloţeniny, např. dřevodílna, kovošrot. Univerbizace stírá původní motivaci a slova se tak mohou stát homonymními (cesťák, autobusák).23 Slang také při tvoření nových výrazů hojně vyuţívá tzv. haplologii, tj. redukci slabik nebo hlásek ve slově. Slova jsou krácena, hláskově upravována a opatřována příponami (‘sím, říďa, stípko, děják,...). Vznikají i různá sousloví a frazeologismy, např. hodit kostrou, být tasený,... Dalším způsobem vytváření nových pojmenování je tzv. sémantické tvoření, neboli přenášení slov na jiné předměty, které se často vyznačuje nezvyklostí. Vyuţívá se přitom přenosu slov podle vnější podobnosti, metafory (betony 24 , šňůra 25 ,...), nebo podobnosti vnitřní, metonymie (šampaň26, míšeň27). Slangové výrazy mají velmi často také příznak expresivity, např. šeptanda, pruďas,... Mnoho slangových výrazů se rozšířilo mimo jejich původní oblast uţívání. Řada jich „přešla do hovorového stylu, v němţ spoluvytváří hovorovou lexikální vrstvu. Tím se ovšem stírá jejich výlučně slangový ráz.“28

2.1.2.2 Argot Argot je zvláštní vrstva slov, kterou pouţívala ve své mluvě společenská spodina, zejména zloději, kasaři apod. Argotická slova byla srozumitelná jen mezi příslušníky vyvrţeneckých skupin a důvodem jejich tvoření byla snaha po utajení. Této vrstvě se proto také někdy říkalo „zlodějská hantýrka“. Zašifrování významu se dosahovalo tím, ţe běţná slova dostala nový obrazný význam - např. prachy (peníze), káča (pokladna),... Jiným zdrojem tvoření argotických slov byla slova cizí, proto je „mnoho cizích slov v českém argotu společných s argoty v jiných jazycích, zejména s německým argotem zvaným Rotwelsch.“29 Z němčiny jsou tak přejata např. slova fachčit (pracovat), být švorc (být bez peněz) nebo loch (vězení). Z dalších jazyků, ze kterých český argot přejímal slova, 23

Zpracováno podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. chrániče nohou 25 roznoţení 26 šumivé (šampaňské) víno, podle oblasti Champagne, kde se začalo poprvé vyrábět 27 míšeňský porcelán, pojmenovaný podle německého města Míšeň (Meißen), které se jeho výrobou proslavilo 28 Viz: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 29 Podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 24

17

jsou jiddisch, neboli ţidovský jazyk, a cikánština. Z cikánštiny pochází kupříkladu slova čór (zloděj), lovy/love (peníze); z jiddisch slova gauner, šlamastika, melouch, šoufl. Výrazným znakem argotu je také mnoţství synonym, ta se vytvářejí pro obměnu slov jiţ opotřebovaných nebo prozrazených (např. peníze - prachy, lovy, smetí, mergle,...). Dalším výrazným znakem argotu je jazykové novátorství, neustálé hledání nových výrazů, silná expresivita, ţertovnost a slovní hříčky.30 Tajnost argotických pojmenování se jejich prozrazením ztrácí, ale slova se i přesto nadále pouţívají a vyuţívají je i jiné sociální skupiny. Argotické výrazy se udrţely také díky tomu, ţe byly přejímány do slangu různých oborů. Lexikální prvky argotu se objevují také v umělecké literatuře, kde podobně jako slang slouţí jako charakterizační prostředek.31

2.2 VRSTVA SLOV PODLE SLOHOVÝCH PŘÍZNAKŮ Do této vrstvy se zařazují slova hovorová, kniţní, poetismy a termíny.

2.2.1 Slova hovorová Slova hovorová se pouţívají v mluvených projevech, v nich se nepociťují jako slova příznaková, neboť jsou pro ně základním prostředkem. Hranice mezi hovorovou vrstvou na jedné straně a obecnou češtinou a slangem na straně druhé pevná. Prostupování těchto vrstev se pak projevuje v tom, ţe některá slova jsou vnímána jako hovorová i jako obecná nebo slangová (např. moc, činţák, prašan, dodávka,...). Nejde o navrstvování příznaků, ale o příslušnost ke dvěma vrstvám současně. Tam, kde se uţívání slova rozšíří, ztrácí se jeho původní slangový rys a slovo nabývá rázu hovorového (např. panelák, taxík, detektivka,...).32 Hovorová slova často bývají zabarvená expresivně (průšvih, piplačka), tento příznak vystupuje výrazně u hodnotících adjektiv a adverbií (ohromný, úţasný, náramný, báječný). Pro tuto vrstvu je příznačná ţivost a novost, neslučuje se s ní archaičnost; hovorová vrstva je také v neustálém vývoji; ten se projevuje jednak přejímáním nespisovných slov 30

Podrobněji: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. Podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 32 Viz: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 31

18

do ní, jednak ztrátou hovorového zabarvení a přesunem některých slov k neutrální slovní zásobě. Prostřednictvím hovorové vrstvy se postupně stávají neutrálními i slova obecná a slangová (písemka, češtinář). Také četné neologismy se ve spisovném jazyce nejprve objevují v hovorové vrstvě, popř. bývají původně řazena ke slovům nespisovným. Rozšířeným postupem tvoření hovorových slov je (podobně jako u slangu) univerbizace - jednoslovná pojmenování se prosazují hlavně pro svou krátkost (např. záchranka, sanitka,...). Nevýhodou těchto slov je jejich případná homonymita (např. slovo stovka - můţe značit věk, bankovku, rychlost,...). Hovorový styl slova krátí a dává jim přípony. Ze slovotvorných typů mají hovorový aţ obecněčeský nebo slangový ráz obyvatelské názvy tvořené příponou -ák (Praţák, Brňák,...) a od nich tvořené názvy přechýlené. Dále sem také patří názvy osob i od jmen podniků a jmen zkratkových. Zvláštní vrstvu představují slova cizí, většinou přejatá z němčiny (kšeft, rabovat), zpravidla však bývají řazena k obecné češtině. Jen sekundárně se objevují slova hovorová i v projevech psaných - v dopisech soukromé povahy nebo v záznamu nějakého vypravování. V psaném projevu spisovném je pociťujeme jako příznaková a vyuţívá je umělecký styl pro stylizaci řeči postav.

2.2.2 Slova knižní Slova kniţní jsou vázána na jazyk psaný, vyskytují se ale i v mluvených projevech slavnostního rázu. Narozdíl od slov hovorových se nespojují s funkčním stylem, ale vyskytují se s výjimkou hovorového ve všech stylových oblastech. Vyuţívají se zejména ve vyšším stylu (např. chrabrý, prahnouti, dluţno,...). Jako příznaková se pociťují vţdy. Příznak kniţnosti vystupuje zejména ve srovnání se synonymními prostředky neutrálními nebo hovorovými. Mezi slovy kniţními a neutrálními je plynulý přechod. Obě vrstvy se navíc ovlivňují i navzájem - neutrální slova se „zkniţňují“ a slova kniţní se stávají neutrálními; zřetelné je to zvláště v posunu cizích slov. Mohou mít také příznak archaičnosti, neslučují se však s neologizací.

2.2.3 Poetismy Poetismy jsou slova, která jsou omezená na uţívání v uměleckém stylu a tvoří nepříliš rozsáhlou lexikální vrstvu. Jejich vznik a uţívání jsou spjaty s uměleckými směry a osobnostmi. Většinou bývají spojovány se starším básnickým jazykem a mohou mít nebo 19

mají příznak zastarávání (např. vesna, luna, jeseň, niva,...). Poměrně zřídka je vytvářejí i básnici nové doby, např. F. Halas. Mnohé tyto poetismy pak mají ráz neologismů.

2.3 VRSTVA SLOV PODLE ČASOVÝCH PŘÍZNAKŮ 2.3.1 Slova zastaralá V této vrstvě se vyskytují slova, která se v soudobých projevech přestala uţívat nebo jsou z uţívání vytlačována. Nepatří sem ale slova, která se jiţ v jazykových projevech neobjevují (např. některá staročeská slova). Stará slova, která se v jazyce vyskytují jiţ celá staletí, mohou být součástí ţivé slovní zásoby (např. země, voda, matka, otec,...). Podle věcných hledisek i podle jazykových znaků formálních a významových vyčleňujeme v této vrstvě dvě skupiny - archaismy a historismy.

2.3.1.1 Archaismy Archaismy jsou slova vytlačovaná z uţívání jiným slovem, které je běţné a ţivé. „Představují tedy příznakové synonymum k synonymu neutrálnímu.“33 Archaismy dělíme podle několika hledisek: 1) podle postupu zastarávání - rozlišujeme slova poněkud zastaralá nebo zastarávající (ctitelkyně, avizo, dvořenín) a slova zastaralá (drahný). Rozdíl je v míře stárnutí. Z významového hlediska se archaismy vyskytují v různých tematických oblastech; objevují se i mezi spojkami (anţto, ačkolivěk) a citoslovci (ajta, medle). 2) podle jazykové struktury - rozlišujeme archaismy lexikální (v současném jazyce mají synonyma představovaná slovy nepříbuznými - např. an, šlojíř, škorně; v odborné oblasti představují zastaralá slova názvy vědeckých oborů vytvořené v minulém století a dnes jiţ nepouţívané - krásověda, libomudrctví, dušesloví,...), archaismy hláskové (staré hláskové varianty slov, jejichţ význam se nijak nezměnil - např. ohořalý, šenkéř, mučedlník), slovotvorné archaismy (ty jsou tvořeny příponami u příslušného typu zastaralými, patří sem stará deminutiva - slovce, studnice, kabátec; archaická je i přípona stvo v názvech vlastností - přátelstvo, sobectvo) a sémantické archaismy (případy zastaralého významu mnohoznačných slov - loket34, hotovost35, zištný36) 33

Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980, s. 41. délková míra 35 vojsko 34

20

2.3.1.2 Historismy „Historismy jsou slova označující věci, jevy, poměry jiţ zaniklé“37. Proto se jich uţívá v kontextu doby, ke které se pojí. Je pro ně příznačné, ţe je můţeme seskupovat do věcných okruhů, protoţe souvisí se společenským ţivotním stylem - např. názvy zbraní, peněz,... Částečně jsou původu domácího a částečně cizího. Archaismy jsou spolu s kniţními prvky prostředkem tzv. vyššího stylu. Slouţí k charakteristice postav nebo k vytváření komičnosti. Nepříznakové jsou jako jazykový pozůstatek v některých frazeologismech (není zbla pravdy, nechat na holičkách,...). Historismy se uţívají zejména v odborném stylu i stylu uměleckém, např. ve vědeckých historických pojednáních, dějepisných učebnicích, historických románech,...

2.3.2 Slova nová, neologismy Jsou to slova uţívaná nejprve menším okruhem uţivatelů, někdy dokonce i jen jedním autorem. Postupně se šíří, a jakmile vejdou do obecného uţívání, ztrácejí příznak novosti a stávají se z nich slova neutrální. Označení slova jako neologismus závisí tedy na společenských podmínkách a společenském hodnocení. Často se objevují ve vrstvě slov odborných a také v publicistických projevech. Prostřednictvím médií se rovněţ rychle rozšiřují. Proces, kdy neologismus ztrácí svůj příznak a stává se neutrálním slovem, můţe být různě rychlý, některé neologismy se však v jazyce nemusí uchytit a zaniknou. V současné době velký počet neologismů představují slova přejatá z jiných jazyků, zejména z angličtiny (dispečer, laser, dabing, igelit,...).38

2.4 VRSTVA SLOV EXPRESIVNÍCH Tato vrstva slov se od vrstvy neutrální liší tím, ţe vedle pojmového významu obsahuje i účelovou významovou sloţku, která zobrazuje citový a volní vztah jedince k sdělované skutečnosti. Podle způsobu vyjádření se rozlišujeme trojí expresivitu: 36

vhodný Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980, s. 42. 38 Zpracováno podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 37

21

1) expresivita hlásková - projevuje se hláskovou stavbou slova, kdy obvykle dochází k takovým hláskovým spojením, která nejsou v neexpresivních slovech běţná; např. kňučet, ňouma, chumlat,...39 2) expresivita slovotvorná - je spjata se slovotvornými kategoriemi, typy a prostředky. Expresivita se spojuje zejména se slovy zdrobnělými (noţka, sluníčko) a zveličenými (psisko, babizna, čertisko), a dále pak i s adjektivy, která označují zesílení nebo zjemnění původní vlastnosti (droboučký, maličký, dlouhatánský).40 3) expresivita lexikálně sémantická - je spojena „se základním významem slova, který sám označuje věci vyvolávající citové hodnocení.“ 41 Jsou to převáţně citoslovce, které vyjadřují emoce a vůli (fuj, br, hybaj), ale i citoslovce zvukomalebné (krá, buch, frnk) a od nich odvozená slova (krákorat, bučet). Expresivní příznak je někdy spjat jen s jedním z významů slova (např. panák, plácat), ale častým uţíváním slova jako nadávky se můţe tento příznak stát součástí významu celého lexému (osel, tele, trouba). Expresivně zabarvená slova se rozlišují zejména podle kladného a záporného hodnotícího příznaku. Mezi kladně zabarvená slova patří slova familiární, která se uţívají v důvěrném styku v okruhu osob si blízkých, slova domácká neboli hypokoristika (jsou to domácké obměny vlastních jmen nebo názvů rodinných vztahů), dětská slova (např. hačat, papat) a eufemismy neboli zjemňující slova, která nahrazují pojmenování, která jsou nepříjemná nebo společensky nevhodná. Mezi záporně zabarvená slova se řadí slova hanlivá, tzv. pejorativa, slova zhrubělá a slova vulgární neboli dysfemismy. Část expresivních slov, převáţně slova záporně zabarvená a slova z dětské řeči, není součástí spisovného jazyka, ale náleţí k vrstvě nespisovné. Příznak expresivity najdeme i ve všech stylových oblastech, výjimku tvoří jen oblast odborná.

2.5 VRSTVA SLOV CIZÍCH Slova cizího původu tvoří jen malou část slovní zásoby, tu největší tvoří slova původu domácího. Vrstva cizích slov není jednotná a vnitřně se rozčleňuje podle několika

39

Zpracováno podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. Viz: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 41 Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. s. 49. 40

22

kritérií - přizpůsobení se slovům domácím, stáří přejetí, funkce nebo jazyků, ze kterých byla slova přejata.42 Přizpůsobení Cizí lexikální prvky se vyskytují v rozmezí mezi slovy zcela přizpůsobenými a slovy zcela nepřizpůsobenými. Slova, která jsou přizpůsobená formou, hláskovou stavbou a mluvnicky, se nazývají slova zdomácnělá. Proces přizpůsobení šel u nich tak daleko, ţe uţ nejsou vnímána jako cizí (např. škola, kalendář, barva,...).43 Uprostřed tohoto rozpětí, mezi oběma jeho krajními póly, jsou slova, která patří k běţným lexikálním prostředkům, ale i nadále si zachovávají určitý rys cizosti. Cizí původ prozrazuje jejich formální stránka, a to ve zvukové a grafické podobě. V hláskové stavbě se objevují hlásky, které s e v neutrálních českých slovech nevyskytují - g a f (sága, gymnázium; fyzika, fráze,...), odlišné jsou i kombinace hlásek (automobil, pneumatika,...). V psané podobě jsou znamením cizosti písmeno x (praxe, existence, box,...), psaní i/y odlišné pro česká slova (kritika, rival,...), psaní ú uprostřed slova nebo na jeho konci (skútr, kúra, ragú,...) a psaní ó (chór, balón,...). Po stránce mluvnické se objevují odchylky při jejich skloňování (datum - data, téma - tématu, impresionismus - impresionismu) nebo jejich nesklonnost (kupé, ţelé,...). U mnoha slov této skupiny je jejich cizost i nadále pociťována, ale z jejich formy uţ zřejmá není (např. republika, leporelo, parta,...). Slova zdomácnělá a slova přizpůsobená mohou být i součástí jádra slovní zásoby (škola, republika, košile,...). Slova zcela nepřizpůsobená jsou ta, která se i nadále pociťují a chovají jako slova cizí. Tvoří je pojmenování cizích reálií a slova citátová. „Cizí reálie udrţují svůj výlučný ráz pro těsné sepětí s nezvyklou skutečností. Uţívá se jich vţdy ve vztahu k cizímu prostředí.“44 Podobně jako historismy se mohou seskupovat do věcných okruhů, např. slova označující cizí měnu (yen, libra, šilink), oděv (kimono, jukata, sárí, poncho), jídlo a nápoje (saké, sushi, boršč, calvados), názvy lodí (dţunka, gondola), větrů (monzun, tajfun, tornádo, mistral) a zeměpisných jevů (savana, tundra, tajga). Jestliţe se cizí reálie rozšíří v domácím prostředí nebo vejdou do širšího povědomí, ztratí jejich pojmenování příznak cizosti (kánoe, kakao, dţem).

42

Podrobněji: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. Viz: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 44 Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980, s. 52. 43

23

Hranice mezi slovy přizpůsobenými a nepřizpůsobenými je plynulá a proces přizpůsobování se cizích slov slovům domácím nadále probíhá. Slova citátová jsou cizí lexikální prvky, které si uchovaly svou původní podobu a do slovní zásoby se zpravidla nezařazují. Jsou vţdy stylisticky příznaková a mohou se soustřeďovat do tematických skupin jako jsou právní termíny (de jure, status quo), konverzační obraty (pardon, merci, faux pas) atd. Větší část citátových pojmenování jsou výrazy několikaslovné, které mají frazeologickou povahu.45 Stáří přejetí Slova přejatá před mnoha staletími většinou plně zdomácněla a ztratila tak příznak cizosti, většina z nich náleţí dokonce i k „jádrovým“ slovům (sobota, škola, kostel,...). Slova, která jsou přejata nově, se přizpůsobit ještě nestačila, a tak se u nich příznak cizosti i nadále pociťuje, zejména sem patří výrazy z lékařské terminologie (injekce, pacient, transfúze,...). Původ přejetí „Proces přejímání cizích slov je součástí vývoje slovní zásoby. Při jeho sledování se stanovuje pramen přejetí v určité době a určují se jednotlivá slova a celé okruhy tehdy přejaté. V popise současné slovní zásoby zjišťujeme výsledky tohoto procesu a podíl jednotlivých jazyků na obohacení domácí slovní zásoby.“46 Mnoho slov přejala čeština z klasických jazyků, jako jsou řečtina (demokracie, varhany, patos, typ) a latina (amulet, civilizace, doktor, existence, konvalinka, páv, verš,...). Z evropských jazyků převzala čeština nejvíce slov z němčiny, protoţe české dějiny byly hodně provázány s dějinami německými. Ale i některá slova, která čeština přejala z němčiny, mají latinský původ. K slovům převzatým z němčiny patří např. flétna, hřbitov, kamzík, kašna, policie, špatný, váha, valčík,...47 Z dalších evropských neslovanských jazyků přejímala čeština hojně slova i z francouzštiny (baret, droga, hotel, rande, reklama, spirála,...), angličtiny (farma, film, klub, sport, tramvaj,...), italštiny (banka, facka, karneval, oleandr, pasta, piškot, viola, zázvor,...), španělštiny (armáda, kanibal, laso) a maďarštiny (čabraka, gazda, kočí, palačinka).

45

Podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980, s. 54. 47 Zpracováno podle: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 46

24

Ze slovanských jazyků přejímala čeština nejvíce slov z ruštiny (babočka, bodrý, chrabrý, maják, mys, nora, sloh, svět, vzduch,...), polštiny (ochota, vzdor, závoj,...), srbochorvatštiny (lastura, snacha) a slovenštiny (zástava, zbojník, namyšlený,...). Čeština nepřejímala a nepřejímá slova jenom z evropských jazyků. Z ostatních jazyků sem můţeme zařadit arabštinu (talisman, káva, alkohol, algebra,...), turečtinu (klobouk, jogurt, tasemnice), hebrejštinu (amen, sobota, rámus), perštinu (kabát, sandál, šach), čínštinu (čaj, kaolín, sója) a indiánské jazyky (kánoe, totem, tabák, čokoláda, kakao).48 Funkce cizích pojmenování Cizí slova se uplatňují zejména v odborné terminologii, neboť jsou pro většinu jazyků společné, díky čemuţ usnadňují dorozumívání. Navíc nejsou zatíţena dalšími vedlejšími významy nebo příznaky stylovými či citovými, coţ je pro odborný styl podstatné.

48

Podrobněji: Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1980.

25

3. Alois Mikulka Alois Mikulka, malíř, sochař, grafik, ilustrátor, spisovatel a jevištní výtvarník, se narodil 13. srpna 1933 v Brně, kde také nadále ţije a působí. Po absolvování Školy uměleckého průmyslu v Brně vystudoval v letech 1952-1958 obor monumentální malby v ateliéru profesora Jána Ţelibského na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Roku 1959 zaloţil spolu s A. Čakovským, Z. Macháčkem, M. Štolfou, K. Velebou a V. Zykmundem výtvarnou skupinu Parabola. Mikulka se věnoval zejména malbě a plastice, ilustrace zabírá přibliţně desetinu jeho díla. Jeho malířská tvorba má velmi širokou výrazovou škálu, která osciluje od naturalismu aţ po naivismus. Náměty autor čerpá z antické mytologie, bible, středověkých mystérií, z doby národního obrození a současnosti, ale objevují se zde i témata inspirovaná lidovým folklorem a legendami, filmovým westernem, komiksem a sci-fi. Všechna tato témata se navzájem prolínají a vytváří tak Mikulkův osobitý styl. Mikulkova výtvarná tvorba není nijak poznamenaná časem, který by ji členil na nějaká období. Jeho styl zůstává stále stejný, je kompaktní, a proto se můţe Mikulka ke svým pracím vracet a znovu na nich s časovým odstupem pracovat, coţ také s oblibou dělá. Své dílo prezentoval na mnoha samostatných i kolektivních výstavách nejen v České republice, ale také v zahraničí (např. v Jugoslávii, Švédsku, Mexiku, Německu, Anglii, ...). Jeho práce jsou zastoupeny v Muzeu města Brna a v soukromých sbírkách u nás i v zahraničí. Mikulka se nevěnoval pouze malování obrazů a jejich vyst avování, ale vytvořil i sochy a polychromované plastiky pro některé mateřské školky v Brně, Blansku a Šumperku, plastiky Bílý den pro areál Psychiatrické léčebny v Brně, provedl výzdobu síně Staré radnice v Brně, vytvořil logo Katedry antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně aj. Jeho rukopis bychom mohli také nalézt v oblasti divadelní. Nejenţe vytvořil pro několik divadelních inscenací výpravu a kostýmy, ale také divadelní hry psal, hlavně pro malé děti – Měsíc v anténách. Hra malých a velkých dětí, O malíři a podivných věcech, O bílé kočičí princezně, Pidiţl Veliký,... Výtvarně se podílel na dramatizaci a realizaci díla Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ, který se hrál na různých scénách v Brně a Praze více jak deset let.

26

Také často píše, kreslí a maluje do dětských časopisů, např. Mateřídoušky nebo Sluníčka. Pro děti napsal a ilustroval více neţ 30 knih a ilustroval také desítky děl jiných autorů, např. J. Vodňanského, P. Šruta, O. Hofmana a dalších. Jeho knihy vyšly také ve slovenštině, maďarštině, polštině, španělštině a luţické srbštině. Vyšly také ve Švédsku a Finsku, v Japonsku podle nich natočili i filmy. „Malířskou, ilustrátorskou, sochařskou a literární tvorbu Aloise Mikulky pojí společná východiska. Především je to osobitá fantazie a citlivé vnímání neustále se proměňující skutečnosti.“ 49 Ačkoli se Mikulka zabývá rozdílnými a ne moc sourodými obory, je jeho dílo jednotné. V Mikulkově pracích se odráţí jeho vlastní vnitřní svět, který sám autor nazval State Louis – „vnitřní suverénní území groteskní fantazie a plusového surrealismu“. Alois Mikulka obdrţel za své dílo několik našich i zahraničních ocenění. Roku 1966 obdrţel Cenu Státního nakladatelství dětské knihy, obdrţel Cenu města Prahy pro rok 1969, za knihu Svět v obrazech získal Zlatou stuhu Památníku národního písemnictví, roku 1997 byl zapsán do Zlatého fondu české literatury pro mládeţ, byl jmenován čestným členem Sdruţení českých umělců grafiků Hollar v Praze a zastupitelstvo města Brna mu udělilo Cenu města Brna pr o rok 1997 v oboru výtvarné umění za celoţivotní dílo a za významný přínos rozvoji kultury v Brně.

49

Mikulka, A. Alois Mikulka. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana: CERM, 2001. s. 153.

27

4. Charakteristika a místo pohádek v Mikulkově tvorbě Alois Mikulka je především výtvarník. Pohádky začal psát a ilustrovat spíše kvůli obţivě. „Tak jsem si vţdy v krátkém čase vydělal dost peněz k tomu, abych si mohl malovat čistě pro sebe. Nemusel jsem nikdy být poplatný ničímu vkusu, nijaké ideji, nebyl jsem omezován termíny, námětově ani jinak. Časem jsem napsal po večerech asi třicet knih, to je asi pět set pohádek, včetně ilustrací, některé byly přeloţeny do několika světových jazyků, uvedeny v rozhlase, televizi, filmu i divadle.“ 50 Jeho tvorbu bychom mohli rozdělit do dvou skupin. V první jsou texty, ve kterých se humorným a netradičním způsobem objevují obyčejné věci kolem nás; v té druhé skupině pohádek se nachází netradiční a originální zpracování klasických pohádkových motivů a námětů. V Mikulkových pohádkách se odráţí jeho vlastní vnitřní svět – State Louis. Mikulka „vytváří svůj pohádkový svět právě tím, ţe jej podává jako univerzální dějiště a jeviště a ţe jej nerozděluje na část pozemskou a reálnou a na část čarovnou a pohádkovou.“ 51 Ve svých

pohádkách konfrontuje

Mikulka čtenáře s nečekanými

a

překvapivými situacemi, které nepodléhají logice skutečného světa a jeho pohádky se pak před čtenářem „tváří“, ţe vše se opravdu událo a děje tak, jak autor píše. „Mikulkovy pohádky se odehrávají všude po celém světě a celý svět je plný překvapující fantazie a čarovných věcí.“ 52 Pohádky jsou stavěny nejen na systematickém parodování folklórních pohádek, ale také na parodii ţánrů triviální literatury, jako jsou např. detektivky, strašidelné příběhy, grotesky, westerny, sci-fi aj., jak uţ napovídá třeba název kníţky „Lupiči a policajti aneb Veselé zkazky pro mládeţ, trampy, noční šoféry a vědce, seniory i opalující se krásky, čtení na deštivou dovolenou, u táboráku, ve škole pod lavicí, pro učitele, kteří tuto kníţku zabaví, jakoţ i pro ty, kteří toto dílko někomu ukradnou“ nebo „O jelenovi s kulometem a jiné trampské povídky pro zlatokopy, stopaře, cestovatele a milovníky táboráků“. Mikulka tyto ţánry různě deformuje, asociuje a zesměšňuje. Vyuţívá přitom různých antropomorfizací 50

Mikulka, A. Alois Mikulka. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana: CERM, 2001. s. 142. Sirovátka, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. s. 147. 52 Sirovátka, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. s. 147. 51

28

a personifikací, nadsázek a paradoxů, satiru a ironii, absurditu a nonsens. Dalo by se říct, ţe mu nic není svaté. Důleţitým a významným prvkem Mikulkových pohádek je autorův osobitý jazyk a to, jak s ním zachází. Vedle pestrého a expresivního slovníku a neologismů vyuţívá také všech vrstev jazyka a navzájem je všelijak kombinuje a propojuje. Kromě jazyka spisovného uţívá Mikulka často i jazyk hovorový a nespisovný, který pouţívá zvláště v přímé řeči pohádkových postav. V komunikaci postav uţívá také výrazů expresivně zabarvených, ať uţ pozitivně nebo negativně – např. ze sovy se tak stává ptáčisko a z Karkulky je Karkule nebo Karkulinečka. Ve svých dřívějších pohádkách se Mikulka více obracel na menší děti a přizpůsoboval se jim ve stylu psaní. V poslední době se snaţí oslovit spíše děti větší a mládeţ, protoţe jsou „čtenářsky zkušenější“, pochopí více věcí a naráţek a lépe se orientují v rozdílnostech Mikulkových pohádek od pohádek tradičních. Alois Mikulka tvrdí, ţe základním předpokladem toho, aby byla pohádka u čtenářů úspěšná, je dobrý vypravěč. Sám o sobě tvrdí, ţe neví, zda je dobrým vypravěčem, ale ţe vymýšlení pohádek ho baví uţ od dětských let. Spíš neţ jako o spisovateli o sobě mluví jako o řemeslníkovi: „Je dobré, kdyţ se vám podaří překvapit čtenáře jiţ v prvních třech větách. Je to ono známé vtáhnutí do děje, které je buď překvapivé, neuvěřitelné, nebo tak groteskní, ţe prostě musíte číst dál, uţ jen z čiré zvědavosti.“ 53 Pak uţ podle něj nesmí autor čtenáře zklamat a příběh musí mít rychlý spád, musí „uhánět cvalem“. Veškeré popisy a vysvětlování by měly být strohé, aby v nich autor zbytečně neodbočoval, neztrácel se a čtenáře tak nenudil. Proto je podle Mikulky lepší a výhodnější pohádka ilustrovaná, kde můţe popisy postav a prostředí vyjádřit ilustrátor, a to mnohem jednodušeji a výrazněji. „Je také dobré, kdyţ na začátku pouţijeme něco nenápadného, co se ale ukáţe na konci vyprávění jako veledůleţité. Já tomu říkám – uzavřít dokonalý kruh.“ 54

53

Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládeţ Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s. 11. 54 Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládeţ Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s. 11-12.

29

Pohádka by podle Mikulky měla být jednoduchá, bez zbytečných a přehnaných ozdob, musí mít co nejširší dosahový rejstřík, aby oslovi la a pobavila děti i dospělé, a hlavně v ní musí být něco, co se člověku i po dlouhé době vybaví jako vzpomínka na hezký okamţik, který má pro něj zvláštní cenu. „Taková dobrá pohádka je velmi jednoduché tajemství, které můţe jen občas někdo odhalit tím, ţ e vejde jako bezstarostné dítě, kamarádící s fantazií, do kouzelné jeskyně slov...“ 55 Sám autor o svém způsobu psaní pohádek říká: „Jen formulace prvních tří vět mi dá trochu práce, přičemţ podnět k tomu můţe dát cokoliv. Pak uţ se příběh odvíjí krok za krokem sám od sebe, asi tak, jako kdyţ kráčíte městem a nevíte, co se vám za kterým rohem zjeví, ze kterého průjezdu na vás co vybafne či koho zajímavého potkáte. Přibrzdím pouze občas před roztřepeným koncem, kdy je několik moţností zakončení. Tam je potřeba vybrat jen ten jediný správný konec, ale je to zase věcí vkusu a instinktu zároveň.“ 56 Mikulkovy pohádky jsou nápadité, na první pohled plné nesmyslů a situací, které na sebe logicky nenavazují. „Je svým způsobem velmi konkrétní. Nad čím by se dítě mohlo pozastavit, to vysvětlí samozřejmě, ţe ne didakticky, ale fantazií a novým vtipem.“ 57 Mikulka všechny své myšlenky nerozvádí, často nechává na čtenáři, aby se nad příběhem zamyslel a „dointerpretoval“ si jej po svém.

4.1 ZMĚNY VE STYLIZACI ÚVODU A ZÁVĚRU MIKULKOVÝCH POHÁDEK Mikulka pracuje s tradičním folklorním materiálem i po stránce stylizační – z pozice vypravěče, který s pohádkovým materiálem zachází velmi volně a nechává pracovat svou fantazii rozeběhnout se aţ do dalekých končin. Vznikají tak různé asociace, někdy aţ nečekané a nesmyslné, a původní text nám připomínají třeba pouze jména hlavních postav nebo určité situace. Nejvíce je to patrné na stylizaci úvodu a závěru pohádek.

55

Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládeţ Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s. 12. 56 Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládeţ Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s. 12. 57 Šafaříková, D. Jeţibaba, Pacička a zajíci. In Zlatý máj, roč. XXXIV., č. 3., 1990. s. 621.

30

Kaţdý čtenář zná ty magické úvodní formule Byl jednou jeden... nebo Za sedmero

horami...,

případně

jejich

různé

obměny,

a

tuší,

co

bude

pravděpodobně následovat – seznámení se s postavami, které většinou mají ustálené typologické rysy, coţ souvisí s vyhraněnou polarizací dobra a zla, a s hlavní zápletkou příběhu. Také Mikulka vyuţívá ve svých pohádkách úvodních formulí. V některých pohádkách ponechává formulace klasické, tak jak je známe z tradičních pohádek, v jiných je mírně inovuje nebo je úplně přetváří. Většinou hned v úvodu nastiňuje počáteční zápletku příběhu a tu pak dále rozvíjí. 58 V úvodu svých pohádek nás Mikulka také často seznámí s hlavní postavou nebo postavami, které během chvilky ţivě vykreslí. V některých pohádkách stylizuje Mikulka začátek také jako rozhovor s vnoučetem, které ţadoní o pohádku. Dědeček mu rád vyhoví a do vypravování se pustí, ale vnouče mu musí občas poradit nebo ho opravit. 59 I při stylizaci závěru se Mikulka drţí podobného postupu jako při utváření úvodu. Mohli bychom říci, ţe v Mikulkových pohádkách rozeznáváme několik druhů zakončení. Do té první skupiny patří závěr téměř klasický, to známé „A ţili šťastně aţ do smrti“, jen trochu nebo i více pozměněné, obměněné. Jindy skončí Mikulka své vypravování zcela jinak, neţ bychom očekávali. Z pohledu postav pohádky, ale i z pohledu čtenáře, který s těmito postavami sympatizuje, nekončí někdy příběh právě nejšťastněji, ale přesto mu nechybí vtip a nonsensovost. 60 Mikulka vyuţívá také někdy i zvláštní způsob zakončení pohádky, a to je, v jistém slova smyslu, její úplné popření. I v závěru některých pohádek vyuţívá imaginárního rozhovoru s dítětem – vnoučetem. To dědečka upozorňuje na to, ţe se pohádka neodehrála tak, jak vypravoval, ţe to není moţné, ţe pohádku celou přejinačil a ţe je to úplně jiná pohádka. Autor někdy i uzná, ţe je jeho pohádka jiná, a nabízí srovnání, jestli není ta jeho verze přece jenom lepší neţ verze tradiční. 61

58

Mikulka, A: O veliké řepě. In O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996, s. 21-23. 59 Mikulka, A: O perníkové. In Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka, 2001, s. 8-9. 60 Mikulka, A: Popelka. In O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996, s.36-38. 61 Mikulka, A: Pohádka před usnutím. In Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka, 2001, s. 10-11.

31

4.2 POSTAVY MIKULKOVÝCH POHÁDEK Postavy v Mikulkových pohádkách jsou velmi svérázné. Setkáváme se jak s postavami známými z tradičních pohádek, tak i s postavami novými. Mikulkovy pohádkové postavy jednají vţdy netradičně, a někdy i značně nelogicky. Všechny podléhají Mikulkově osobité aktualizaci a inovaci. V pohádkových příbězích dostávají nové a hodně se lišící vlastnosti, a tak se kromě jejich charakteru mění i jejich role a funkce v těchto pohádkách. Ţádná z těchto postav uţ pak v ničem nepřipomíná svoji původní tradiční předlohu. Jediné, co Mikulka na svých pohádkových postavách ponechává v aspoň trochu původní podobě, jsou jejich jména. Ale i ta někdy prochází jistou inovací. Tou nejvýraznější je jejich expresivita, která se projevuje hlavně v dialozích. Nejen díky tomu dostávají Mikulkovy pohádky svůj neformální ráz, který je pro ně tak typický. Občas Mikulka překvapí své čtenáře i tím, ţe v názvu své pohádky sice pouţije jméno známé postavy, ale tím veškerá podobnost s tradičními postavami končí. Dále jde uţ pouze o autorovu asociaci, která nemusí být čtenář i jasná a zřetelná. Mikulkovy pohádkové postavy se od svých původních a tradičních předobrazů neliší jenom určitou inovací a obměnou svých jmen, ale zejména tím, jak se chovají a jakou hrají v pohádkách roli. Mohli bychom říct, ţe právě zde je kouzlo Mikulkových pohádek. Jednou z nejtypičtějších a Mikulkovou velmi oblíbenou postavou je jeţibaba. Ta prošla u Mikulky největšími změnami. Ve většině klasických pohádek má úlohu velmi nešťastnou, je postavou veskrze špatnou a zlou. Často je v pohádkovém světě vyděděncem, za kterým chodí lidé pouze tehdy, kdyţ potřebují poradit nebo se někoho zbavit. Někdy tak však jedná i sama za sebe, ze svého vlastního popudu, touhy po moci nebo bohatství, snahy zabránit ve splnění nějakého úkolu nebo ze závisti. Jakkoli se ale jeţibaby a čarodějnice v těchto klasických pohádkách snaţí uškodit co nejvíc, vţdy jsou spravedlivě a po zásluze potrestány. Ne tak ale jeţibaby v pohádkách Aloise Mikulky. Ty, místo aby působily jak se patří hrůzostrašně, jsou vypodobněny spíše komicky. Nenahání hrůzu a strach ani svým zjevem, ani svými kouzly nebo úmysly. Zlé úmysly se jim totiţ stejně většinou nevyplatí a vymstí, obrátí se proti nim (např. jeţibaba, která

32

se rozhodla, ţe si namaţe Šípkovou Růţenku na chleba a sní ji, se stane obětí nehody – spadne na ni komín). Mikulkovy jeţibaby jsou zábavné a hlavně mají všechny moţné lidské vlastnosti – jsou pomstychtivé, závistivé, ale také třeba naivní. Některé jeţibaby působí pochmurně a váţně, o to více pak ke konci pohádky působí komicky, jiné se chovají spíše jako děti. Mikulka své jeţibaby také rád předvádí v dnešním světě, kde se vyjímají opravdu netypicky a jejich konfrontace s civilizovaným světem působí řadu různě vtipných a veselých situací, někdy aţ absurdních. „Jednou takhle k večeru stojí jeden mladý policajt u rušné křiţovatky a jen tak zpovzdálí sleduje provoz. Náhle mu kolem uší cosi zasvištěl o, málem mu to shodilo sluţební čepici, a uprostřed křiţovatky přistála jakási baba na koštěti! Okamţitě zakvílely brzdy aut a křiţovatka přestala na chvíli úplně fungovat. Policista zírá s otevřenou pusou, svým očím nevěří.“ 62 Většina Mikulkových jeţibab není ve skutečnosti zlá. Jenom nemají rády, kdyţ se jim děje nějaké příkoří. Jsou pak velmi mstivé a také ve své pomstě velmi vynalézavé. „Jeţibaba ustrnula, zplihla a šla se jako mátoha napít medoviny, své medovinky. Zakousla si k tomu kus své perníkové košile a najednou se rozhodla: Dám se k trampům! A budu jim dělat ostudu! Takovou ostudu, ţe kdyţ někdo trampy zahlídne, poţene je s holí! A také ano. Špinavá, rozjeţená, začouzenej kotlík, ruksak s harampádím, okřumpané boty, vyuzené svršky a šmejdí mezi trampy a ostudu jim dělá, špatnou pověst, nesváry mezi nimi vyvolává, pomlouvá, ţaluje, popichuje. A kvůli čemu? Pro trochu perníčku! Necelých dvanáct metráčků ho bylo!“ 63 Ale ne všechny Mikulkovy jeţibaby a čarodějnice jsou ošklivé a pomstychtivé. Taková je např. Všemocná čarodějka z Karkulky v maskáčích, která působí spíše jako hodná a milá babička a kořenářka. Ta svých kouzel nezneuţívá k pomstě, ale ke spravedlivému potrestání. Nejvíce je pouţívá k tomu, aby pomohla ostatním, a pro svou vlastní potřebu. Mikulkovy

pohádkové

postavy

jsou

svérázné.

Jejich

příhody

se

neodehrávají jenom v pohádkovém světě, ale také v moderní době, ve světě, kde jsou dětské domovy, pojišťovací agenti a podomní obchodníci, zločinci a policisté a další. 62 63

Mikulka, A.: Jeţibaby a policajti. In Lupiči a policajti. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003, s. 113. Mikulka, A.: Jeţibaba trampem. In Dvanáct usmívajících se jeţibab. 1. vyd. Brno: BLOK, 1974, s. 132.

33

Mikulkovy postavy se od těch klasických liší zejména svým charakterem. Zatímco v klasických pohádkách jsou role pevně a neměnitelně rozdány, Mikulkovy pohádkové postavy si své role vyměňují nebo si je všelijak pozměňují a kombinují. Proměnou prošly i postavy známých klasických pohádek, jako je např. Červená Karkulka, Šípková Růţenka, Sněhurka, Popelka a další známé pohádkové postavy.

34

5. Jazykové prostředky v textu pohádek A. Mikulky Tato část diplomové práce je zaměřena na nejznámější z klasických pohádek - Sněhurku, Červenou Karkulku, Popelku, Šípkovou Růţenku a Pohádku o perníkové chaloupce. U kaţdé z nich se pokusím přiblíţit jak její původ a historii, tak i její obsah. Při jejich převyprávění pak budu porovnávat i více verzí, které se liší někdy jen v drobných detailech, ale občas jsou některé jejich části zpracovány zcela odlišně. Větší část prostoru této kapitoly bude věnována Mikulkovu převyprávění těchto pohádek a zejména rozboru jazykových prostředků, které pouţil.

35

5.1 SNĚHURKA Sněhurka je pohádka velmi známá a rozšířená. Jiţ několik století se objevuje ve všech zemích Evropy. Neví se přesně, jakého je původu, je však jisté, ţe současnou základní podobu jí dali bratři Grimmové, kteří upravili italskou lidovou pohádku Dívka z mléka a krve (v originále Ragazza di latte e sangue). Další podoby této pohádky se od verze Grimmů liší jiţ jen v detailech. Pohádkový příběh podle bratří Grimmů: Začátek téhle pohádky se odehrává v zimě. Královna sedí u okna, pozoruje padající sníh a šije. Píchne se do prstu a na zasněţený okenní rám dopadnou tři kapky krve. V tu chvíli si královna pomyslí: „Kéţ bych měla děťátko běloučké jako sníh, ruměné jako krev, s vlásky jako eben.“ 64 Brzy poté se jí narodí děvčátko, které dají jméno Sněhurka, ale královna umírá. V jiné verzi pohádky pozoruje královna děti hrající si na sněhu a u brány spatří ţenu, která je promrzlá a nohy má rozedřené do krve. Dá jí najíst, teplé oblečení a kdyţ jí vyprovází, posteskne si, ţe by chtěla děťátko a ţe by za ně dala i svůj ţivot. Ţena jí předpoví, ţe se její přání splní, „brzy se ti narodí dcerka, bílá jako sníh, s líčky červenými, jako je krev mých šlépějí. A sama jsi to chtěla, za její ţivot dáš svůj vlastní.“65 Král tedy ovdoví, ale po roce se ţení s krásnou kněţnou.Ta vlastní kouzelné zrcadlo, kterého se kaţdé ráno ptá, kdo je v zemi nejhezčí a nejkrásnější. A zrcadlo jí odpovídá, ţe ona, královna. Čas ale běţí, Sněhurka dospívá a stává se krásnější a krásnější. A jednoho dne zrcadlo královně odpoví, ţe sice krásná je, ale Sněhurka ji svou krásou předčí. Královna se rozhněvá a rozhodne se Sněhurky zbavit. Zavolala si myslivce a poručila mu zavést Sněhurku do lesa, tam ji zabít a jako důkaz přinést její játra a plíce66. Myslivec se nad Sněhurkou slituje, nechá ji v lese a královně přinese vnitřnosti malého divokého selátka67. Královna je spokojená. Sněhurka bloudila lesem, aţ narazila na malou chaloupku. V ní byl prostřený stůl se sedmi malými talířky a skleničkami a sedm malých ustlaných postýlek. Sněhurka měla hlad, proto z kaţdého talířku a skleničky ujedla a upila, a protoţe byla unavená, lehla si do postýlky. Po setmění se do chaloupka vrátili její obyvatelé - sedm trpaslíků. Ti Sněhurce dovolí zůstat u nich v chaloupce a ona se jim za to stará o všechny domácí práce. 64

Grimm, J.; Grimm, W.: Sněhurka. In Pohádky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1988, s. 88. Hrubín, F.: O Sněhurce. In Malý špalíček pohádek. 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 129. 66 Ve verzi Františka Hrubína má myslivec přinést Sněhurčino srdce. 67 U F. Hrubína přinese myslivec královně vnitřnosti srnky. 65

36

Jednou ráno se královna špatně probudila a aby si spravila náladu, zeptala se zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. To jí odpovědělo, ţe Sněhurka. Královna se rozzlobila, ţe ji podvedli, a rozhodla se zbavit se Sněhurky sama. Převlékla se za starou kramářku a vydala se do lesa za Sněhurkou. Před chaloupkou začala hlasitě vychvalovat své zboţí, a kdyţ Sněhurka vyšla ven se podívat, nabídla ji na vyzkoušení pestrobarevnou šněrovačku. Sněhurka souhlasila a královna ji šněrovačku uvázala tak pevně, aţ vyrazila Sněhurce dech a ta padla k zemi. Královna byla spokojená a odešla domů. Večer se vrátili trpaslíci domů a našli před chaloupkou leţet bezduchou Sněhurku. Začali ji křísit a všimli si, ţe má tuze utaţenou šněrovačku. Tkanici přestřihli a Sněhurka se probrala. Pověděla trpaslíkům, co se přihodilo, a ti jí domlouvali, aby byla příště opatrnější a nikomu neotevírala. Na druhý den ráno se královna chtěla ujistit, kdo je na světě nejkrásnější, ale zrcadlo jí odpovědělo, ţe Sněhurka. Královna se přestrojila za stařenu a vydala se do lesů za Sněhurkou. Sněhurka jí otevřít nechtěla, ale nakonec se podívala ven oknem. Královna jí ukázala krásný hřeben, který byl ale napuštěný jedem, a nabídla ho Sněhurce k vyzkoušení. Sněhurka přijala, královna jí vetkla hřeben do vlasů, jed začal působit a Sněhurka klesla k zemi. Večer se vrátili trpaslíci, našli v chaloupce bezduchou Sněhurku a začali ji křísit. Všimli si, ţe má ve vlasech neznámý hřeben a vytáhli jej. Sněhurka se probrala a trpaslíci jí znovu domlouvali a varovali ji před královnou. Po nějaké době se královna znovu podívala do svého kouzelného zrcadla a zjistila, ţe Sněhurka je pořád naţivu. Převlékla se za selku a vydala se k chaloupce trpaslíků s košíkem jablek, mezi kterými bylo jedno otrávené. Sněhurka královně zprvu otevřít nechtěla, ale protoţe dostala na jablko chuť, otevřela a jedno si vzala. Jakmile si kousla, otrávila se a padla na zem. Večer trpaslíci přišli domů, našli bezduchou Sněhurku a pokusili se ji vzkřísit, ale nepodařilo se jim to. Nakonec jí udělali skleněnou rakev, Sněhurku do ní poloţili a uloţili ji na kopec nedaleko chaloupky a jeden trpaslík u ní zůstal vţdy na stráţi. Jednou na kopec zabloudil mladý král, který byl v lese na lovu. Spatřil skleněnou rakev a v ní Sněhurku, do které se na první pohled zamiloval. Poručil sluhům rakev vzít a odnést, ti ale klopýtli a rakev upustili. Sněhurce otřesem vyskočil kousek otráveného jablka z krku a ona oţila. 68 A protoţe se do prince také zamilovala, přijala princovu nabídku k sňatku. 68

Z pohádky F. Hrubína - Princ odkryl víko rakve a Sněhurku zvedl, té tím pohybem vyskočil z krku kousek otráveného jablka a ona procitla.

37

Na svatbu je pozvána i zlá královna, která netuší, koho si bude mladý král brát. Oblékla se do krásných šatů a ještě jednou se zeptala kouzelného zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. Kdyţ jí zrcadlo odpovědělo, ţe mladá nevěsta, dostala strach a na svatbu jít nechtěla. Zvědavost jí ale nedala, chtěla vidět mladou nevěstu, ve které poznala Sněhurku. Královna si pak musela za trest obout do ruda rozpálené střevíčky a tancovat v nich tak dlouho, dokud nepadla mrtvá na zem.69 A mladý král se Sněhurkou ţili šťastně aţ do smrti.

5.1.1 O Sněhurce (pohádka převyprávěná A. Mikulkou) Byla jedna hezká dívka, s mléčně bílou pletí a zrzavými vlasy, která se jmenovala Sněhurka. Hledala si práci a jednou v novinách uviděla inzerát, ţe se shání kuchařka do dětské kuchyně na lesní samotě. Hned na něj odepsala a brzy byla přijata. Sbalila si kufr a podle zaslané mapky se vydala na cestu. Přišla k malé chaloupce, zaklepala, ale nikdo neotvíral. Sedla si tedy na lavičku a čekala. A za chvíli uţ zaslechla, jak se obyvatelé chaloupky vracejí, a byla velmi překvapená, neboť to bylo sedmdesát trpaslíků. Trpaslíci, kdyţ spatřili Sněhurku, velmi zajásali, neboť uţ se těšili, jak jim bude vařit dobrou kašičku. Zavedli Sněhurku do chaloupky a ukázali jí její pokojíček a také kuchyňku. A hned ji prosili, jestli by jim uvařila krupičnou kaši, tu ţe mají nejraději, sami si ji ale uvařit nedokáţí. Sněhurka jim vyhověla, kaši uvařila a trpaslíci si na ní velice pochutnali a Sněhurku moc chválili. A tak to pak chodilo kaţdý den. Aţ jednoho dne přišli trpaslíci z práce mnohem dřív a smutní. Sněhurka se jich ptala, co se jim stalo, a trpaslíci jí odpověděli, ţe rudná ţíla skončila a oni jsou bez práce. Pak zavedli trpaslíci Sněhurku do blízké jeskyně a v té bylo sedm vagónů zlata. Sněhurka málem omdlela, ale pak se vzpamatovala. Trpaslíkům řekla, ţe jsou bohatí a nemusí uţ nikdy pracovat, a poţádala je o trochu zlata, aby si mohla koupit něco pěkného na sebe. Trpaslíci jí vyhověli a šli hrát fotbal. Jak si tak Sněhurka vykračovala městem, uţ v nových šatech a botách, potkala překrásného černocha. Nejprve se na sebe udiveně dívali a pak zkusili, jestli se jeden od druhého zabarví. Kdyţ zjistili, ţe ne, dali se do smíchu a zamilovali se do sebe. Potom se konala svatba, na kterou pozvali i sedmdesát trpaslíků. A byla to svatba velmi veselá.

69

Hrubín - Kdyţ spatřila královna mladou nevěstu, utekla ze zámku a jako štvaná utíkala lesem, aţ vyčerpáním padla mrtvá k zemi.

38

Po svatbě jeli trpaslíci domů a vezli si s sebou „automatický kašovar, takţe sice jiţ Sněhurčiny sluţby nepotřebovali, ale pořád s ní kamarádili dál.“ 70 A Sněhurka měla se svým černochem sedm hezkých dětí, které byly flekaté jako dalmatini.

5.1.1.1 Slova podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka Základem vypravěčské řeči a z velké části i řeči postav je spisovná čeština. Autor se však nevyhýbá ani v řeči vypravěče, ani v řeči postav prostředkům obecné češtiny - lexikálním, zaloţeným na hláskové expresivitě. Zpravidla charakterizují jednání postav (zvrávorala, kverlala, zhulákali se,...) nebo jejich pocity (vyjevenou). „Přece sedum.“ „I zavedli vyjevenou Sněhurku do domečku...“ „Kdyţ se trochu zvrávorala, zvolala.“ „Na svatbě bylo velice veselo, neb bylo pozváno všech sedmdesát trpaslíků, kteří se tam pěkně zhulákali.“ „A kdyţ byla celá nová a kverlala na vysokých podpatcích pod slunečníkem městem, tu potkala překrásného černocha.“ V původní verzi pohádek nejsou slova obecné češtiny zastoupena vůbec, a pokud ano, tak jen velmi ojediněle. Autoři zde pouţívají spíše slova se slohovým příznakem hovorovým nebo kniţním.71 5.1.1.2 Slova podle slohového příznaku Autor se nevyhýbá jak slovům hovorovým, tak slovům kniţním. Slova hovorová „A jednou četla v novinách takovýhle inzerát.“ „Jak na ni jen chvilku svítilo, hnedle byla plná pih.“ „Pak k němu Sněhurka přistoupila a mázla po něm svým bílým prstíkem, zdali se začerní, ale prstík zůstal bílý.“ Slova kniţní prozrazují inspiraci textem původních verzí pohádek.

70

Mikulka, A. O Sněhurce. In Zlatí slavíci. 1. vyd. Brno: Procházka, 2001, s. 6. Výjimkou je Boţena Němcová, která ve svých pohádkách vyuţívá hojně nářeční prvky, zejména z okolí Domaţlic. 71

39

„Byla jedna tuze hezká dívčinka.“ „I odepsala na ten inzerát a vbrzku dostala odpověď, ţe je přijata...“ „A kdyţ dojedli, pohladili si spokojeně napapaná bříška, neb jim bylo náramně.“ 5.1.1.3 Podle časových příznaků Slova zastarávající se opět objevují jak v původních verzích, tak ve stylizaci A. Mikulky. U Mikulky je ale jejich pouţívání velmi ojedinělé, narozdíl od klasických pohádek, kde jejich pouţití vyjadřuje dobovou charakteristiku. „Onehdy tam spadli dokonce tři naráz, protoţe vařecha je na ně moc veliká.“ 5.1.1.4 Podle expresivity Slova s kladným příznakem expresivity hrají důleţitou úlohu jak v klasických verzích pohádek, tak ve stylizaci A. Mikulky. Objevují se zde oslovení domácími slovy (hypokorismy): „Dědo, jakou pohádku mi povíš dnes?“ V charakterizaci postav se objevují slova vyuţívající hláskové expresivity: „A kdyţ dojedli, pohladili si spokojeně napapaná bříška, neb jim bylo náramně.“ „Zaťukala na dveře, ale nikdo jí neotevřel.“ „A chichotali se potěšeně.“ „A Sněhurka pak měla s tím černochem sedm hezoučkých dětiček, černobíle flekatých jako dalmatini.“ I v Mikulkově stylizaci hrají důleţitou úlohu deminutiva, zejména v pozitivní charakterizaci (dívčinka) a v charakterizaci trpaslíků i Sněhurky: „Byla jedna tuze hezká dívčinka.“ „Tak si sbalila svůj kufírek a napřed vlakem a pak lesní cestičkou přišla aţ k malé chaloupce.“ „Krumpáčky, lopatky přes ramena, kahánky v ručkách.“ Mikulka vyuţívá i slova získávající pozitivní expresivitu aţ v kontextu např. v důsledku vyuţití synestézie: „Tak se tomu oba dali do smíchu a ukrutně se do sebe zamilovali.“ „Dobrou noc a sladké sny!“

40

5.1.1.5 Slova autorská Slova autorská se v Mikulkově stylizaci objevují jako názvy speciálních („pohádkových“) nástrojů a přístrojů a dalších slov od nich odvozených. „A všichni se shodli na tom, ţe Sněhurka je velice šikovná kašovařička a ţe si ještě nikdy nepochutnali tak - jak dnes.“ „Na něm si pak také odvezli automatický kašovar, takţe sice jiţ....“ Mikulka vyuţívá nezvyklého spojování slov ve sloţeniny, které se v běţné češtině nevyskytují, ačkoliv jde o běţný slovotvorný postup (kašovar je vytvořený podle modelu kávovar, cukrovar, lihovar).

5.1.2 Sněhurka a sedm trpaslíků (jiná verze pohádky zpracovaná A. Mikulkou) Jednou se sedm trpaslíků rozhodlo, ţe Sněhurku překvapí a koupí jí na Vánoce televizor. Ale v obchodě zjistili, ţe všechno stříbro, které mají, jim vůbec nestačí. Proto se rozhodli najít si práci, kde si peníze rychle vydělají. Na jedné hasičské zbrojnici našli inzerát a přihlásili se u velitele hasičů. Ten jim vysvětlil, ţe nejsou hasiči, nýbrţ lupiči, ale protoţe mu policie jeho podřízené pochytala a zavřela do vězení, můţe trpaslíky přijmout. Trpaslíkům se vidina snadného výdělku zamlouvala, s velitelem hasičů se domluvili a vydali se na zkoušku vyloupit jednu banku. Protoţe ale byli neopatrní, zatkla je policie právě ve chvíli, kdy si spolu s velitelem hasičů dělili kořist. Původně chtěli poslat trpaslíky do nápravného domova, neboť si mysleli, ţe jsou to vyţilé děti. Jakmile však zjistili, ţe trpaslíci mají uţ více jak pět set let, poslali je zpátky ke Sněhurce s doporučením, aby na ně dávala větší pozor. Sněhurka trpaslíkům vyhubovala, ale věděla, ţe to mysleli dobře. Jak tak Sněhurka trpaslíkům hubovala, zaklepal na dveře jejich chaloupky potulný advokát. Poté, co se představil, je seznámil s jedním ze zákonů: „Kaţdý, kdo se doţije pěti set let ţivota, dostane od společnosti vše, oč poţádá - zdarma!“72 Trpaslíci se převelice zaradovali. Nechali si svoji chaloupku přestavět na soukromé televizní kino a u něj vybudovat velikou cukrárnu. Potulný advokát se stal promítačem a Sněhurka dostala na starost cukrárnu.

72

Mikulka, A: Sněhurka a sedm trpaslíků. In O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996, s. 58

41

5.1.2.1 Slova podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka Slova obecná hrají úlohu při ţertovné (někdy aţ ironické) charakterizaci: „...protoţe trpaslíci byli zelenáči a zapomněli za sebou zahladit stopy.“ 5.1.2.2 Slova podle slohového příznaku Podobně jako v předchozím textu, i v této verzi Mikulkovy stylizace koexistují vedle sebe slova hovorová a kniţní (která mají někdy i archaický příznak). Slova hovorová „... i plácli si s velitelem hasičů a vydali se na zkoušku vyloupit jednu banku.“ Slova kniţní „Sněhurka trpaslíkům malinko vyhubovala, ale utřela si úkradkem i slzičku, neboť viděla, ţe to trpaslíci mysleli dobře.“ „Ách, jak vidíte, blahé vyhlídky má ten, kdo se doţije vysokého věku!“ 5.1.2.3 Podle časových příznaků Slova zastarávající se objevují v Mikulkově textu vzácně, někdy jsou zastoupeny pouze jedním výrazem, jindy zastoupena nejsou vůbec. „Sněhurka trpaslíkům malinko vyhubovala, ale utřela si úkradkem i slzičku, neboť viděla, ţe to trpaslíci mysleli dobře.“ 5.1.2.4 Podle expresivity Expresivní slova hrají důleţitou úlohu při charakteristice jednání postav: Slova kladná „Sněhurka trpaslíkům malinko vyhubovala, ale utřela si úkradkem i slzičku, neboť viděla, ţe to trpaslíci mysleli dobře.“ Trvalá expresivita „Hurá! zavřeštěli trpaslíci sborově.“ Expresivita aţ v kontextu „...dělali věc, ze které má kaţdý člověk, nemající vůbec nic, náramnou radost.“

42

Objevují se i v popisu postav, často s expresivním příznakem záporným: „Byl to škaredý chlap se smetákovitým knírem a ten, kdyţ vyslechl trpaslíky, dal se do hrozitánského chechotu...“ „Jejím ředitelem byl břichatý tlusťoch.“

43

5.2 ČERVENÁ KARKULKA Prameny tohoto příběhu, písemně zaznamenaného aţ Charlesem Perraultem a později i bratry Grimmovými, je moţné vystopovat v ústní lidové slovesnosti mnoha evropských států. Příběh byl vyprávěn francouzskými rolníky uţ ve 14. stol., a stejně tak i v Itálii, kde stále ještě existuje několik verzí, např. Falešná babička (v originále La finta nonna). Je také moţné, ţe tato pohádka vychází z velmi podobných orientálních příběhů. Prvotní variace příběhu se od té dnešní známé verze liší v řadě znaků. Záporný hrdina není vţdy vlk, ale můţe jím být i obr nebo vlkodlak, čímţ se pak příběh dotýká tehdy pořádaných procesů s „vlkodlaky“, které fungovaly na stejné bázi jako procesy s „čarodějnicemi“. V některých verzích se pohádka dotýká i tabuizovaného tématu kanibalismu, kdy vlk donutí Karkulku pít babiččinu krev a jíst její maso. V závěru pohádku je pak na posluchače či čtenáře kladen morální důraz, jak je důleţité nesejít ze správné cesty - ať uţ v prvotním nebo přeneseném významu. Text pohádky převyprávěný na základě verze bratří Grimmů: Byla jedna roztomilá dívenka a kaţdý ji měl rád, nejvíce však její babička. Jednou darovala babička děvčátku červenou sametovou čepičku, zvanou karkulka, a ta se vnučce tak líbila, ţe nic jiného nosit nechtěla. Proto jí začali říkat Červená Karkulka. Jednoho dne poslala maminka Červenou Karkulku, aby zanesla nemocné babičce kousek koláče a láhev vína na posilnění73. Babička bydlela v lese, asi půl hodiny cesty od vesnice. Maminka proto Karkulku varovala, aby nikde nescházela z cesty. Karkulka se vydala na cestu a kdyţ šla lesem, potkala vlka. Netušila však, ţe vlk je zlý, a ani trochu se ho nebála. Vlk se jí ptal, kam jde, a Karkulka mu řekla, ţe nese babičce něco na posilnění. Vlk se rozhodl, ţe Karkulku spolu s babičkou sní, a tak se vyptával, kde babička bydlí. Aby měl více času provést svůj ošklivý plán, navrhl Karkulce, aby natrhala babičce kytici čerstvých květin.74 Jakmile seběhla Karkulka z cesty do lesa a začala trhat květiny, rozběhl se vlk k chaloupce její babičky. Zaklepal na dveře a předstíral, ţe je Karkulka. Babička zavolala, ţe je otevřeno, vlk vzal za kliku, otevřel dveře a beze slova šel rovnou k babičce a spolknul ji. Pak si obléknul její šaty, nasadil si její čepec a lehl si do postele. Karkulka nasbírala plnou náruč květin a pokračovala v cestě k babiččině chaloupce. Zjistila, ţe je otevřeno, a tak vešla dovnitř. Jen jí bylo divné, ţe se cítí úzko. Přišla 73

Jeden z mála detailů, ve kterém se různá zpracování liší - Grimmové pouţili koláč a láhev vína, Ch. Perrault koláč a hrnek másla, Fr. Hrubín pouţil koláč a malinovou šťávu... 74 Perrault: Vlk se vsadí, kdo bude u babičky dříve, a pošle Karkulku delší cestou

44

k babiččině posteli a vidí, ţe babička dnes vypadá nějak zvláštně. Ptá se proto, proč má babička tak veliké uši, oči, ruce a pusu. Vlk z postele vyskočí, Karkulku spolkne a pak si zase lehne do postele a usne. V Perraultově verzi je tohle konec příběhu, babička s Karkulkou doplatily na Karkulčinu důvěřivost a ţádný šťastný konec se pro ně nekoná. Bratři Grimmové a také František Hrubín však ve svém příběhu pokračují dál. Vlk je po velikém obědě unavený, spí a přitom nahlas chrápe. Jde kolem myslivec a diví se, co to - stará paní přece tolik nechrápe. Jde se podívat, jestli není babička nemocná. Vejde do chaloupky a v najde v babiččině posteli vlka. Chce ho zastřelit, ale pak si to rozmyslí co kdyby ještě mohl babičku zachránit? Vezme nůţky a rozstřihne vlkovi břicho. Z něj vyskočí Karkulka a za ní vyleze ven i babička. Karkulka doběhne pro veliké kameny a spolu s myslivcem je nacpou vlkovi do břicha. Kdyţ se vlk probudil, chtěl utéct, „ale kameny v břiše ho tak tíţily, ţe se hned zase svalil a bylo po něm.“75 Myslivec pak stáhne z vlka kůţi a odnese si ji domů; babička sní koláč, vypije víno a opět se zotaví, a Karkulka si slibuje, ţe uţ nikdy nesejde z cesty a vţdy uposlechne maminčiny rady. Ve verzi Františka Hrubína nasype myslivec vlkovi do břicha kameny, zašije ho a poté se spolu s babičkou a Karkulkou schovají za kamna a čekají. Kdyţ se vlk probudí, dostane velikou ţízeň a jde se napít ke studni. Jakmile se však nad ní nahne, kamení ho stáhne dolů a vlk se utopí. Babička pak uvaří kávu a nabídne myslivci koláče, ten pak odvede Karkulku v pořádku domů. Bratři Grimmové pak mají ještě druhou část příběhu, kdy Karkulka s babičkou chytí a zabijí jiného vlka, vyuţívají přitom zkušenosti z předchozího zápasu a předvídají jeho jednání. Dívka cestou k babičce se potkala a mluvila s vlkem, nedbala však jeho rady a z pěšiny nesešla, naopak co nejrychleji běţela k babičce a společně se zamkly v domku. Vlk ale vylezl na střechu a čekal. Babička, která se obávala, ţe by si na Karkulku počíhal na zpáteční cestě, nechala dívku do necek před domem nanosit vodu z jitrnic. Vlk čenichal, nakláněl se, aţ spadl, a v neckách se utopil.

5.2.1 O Červené Karkulce (převyprávěno A. Mikulkou)

75

Grimm, J.; Grimm, W.: Červená Karkulka. In Pohádky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1988, s. 49.

45

„Byl jednou jeden vlkodlak a ten šilhal tak náramně, aţ se mu podařilo došilhnout za devatery hory, a co tam nevidí: Karkulka nese višňovou dortu plnou svíček a borůvkový mošt.“76 I rozběhl se vlkodlak přes hory za Karkulkou a chtěl, aby mu dala vše, co nese. Jenţe Karkulka mu odpověděla, ţe to nese babičce k svátku a ţe mu nic nedá. Vlkodlak Karkulce chvíli vyhroţoval, ale ta se nedala a předvedla mu, co mladé judistky umí. Pak uţ jen vlkodlak prosil o milost, Karkulka mu nasadila obojek a odvedla ho přes černý les k babičce. Babička byla právě na dvorku, sekala dřevo, ale nemohla se strefit do polínka. Karkulka přinutila vlkodlaka dřevo nasekat, a zatímco vlkodlak tvrdě pracoval, pustila se babička s Karkulkou do dortu a zapíjely ho borůvkovým moštem. Kdyţ vlkodlak skončil s prací, dala mu Karkulka zbytek dortu a on jej snědl i se všemi svíčkami. Karkulka mu vyhubovala, ale babička se smála a rozhodla se, ţe si vlkodlaka nechá, protoţe se po něm aspoň nemusí uklízet. „A také si ho nechala.“77 5.2.1.1 Slova podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka Ve vypravěčské řeči uţívá Mikulka především charakterizačních adjektiv a adverbií z obecné češtiny, stejně tak v přímé řeči postav. Nechybějí slova typická pro běţnou komunikaci mládeţe (naval) i výrazy méně obvyklé (zloun). Časté jsou hláskové varianty obecně české. Slova obecná „Karkulisko, naval sem proviant.“ „A ukruťácky na ni zašilhal.“ „Č! Se mi zdá, ţe nevíš, kdo sem! A já sem velice nebezpečnej zloun a esli se rozkatím, tak si mě nepřej!“ „To nejni pravda!“ „Zapily to borůvkovým moštem a v tu chvilku bylo všechno dřevo na dvorku posekané na špejlky i se špalkem.“ „Kdyţ mu chutná, ať si seţere třebas mejdlo!“ 5.2.1.2 Slova podle slohového příznaku Slova hovorová jsou v řeči vypravěče i v řeči postav, objevují se mezi nimi i nezvyklé tvary (došilhnout), i výraz typické spíše pro pohádky (pišišvore).

76 77

Mikulka, A: O Červené Karkulce. In Dvanáct usmívajících se jeţibab. 1. vyd. Brno: BLOK, 1974, s. 24. Mikulka, A: O Červené Karkulce. In Dvanáct usmívajících se jeţibab. 1. vyd. Brno: BLOK, 1974, s. 25.

46

„Byl jednou jeden vlkodlak a ten šilhal tak náramně, aţ se mu podařilo došilhnout za devatery hory, a co tam nevidí.“ „Nesu to babičce k svátku, tak nebuď hned sprosťák.“ „Tak co, pišišvore?“ „Vţdyť já také jen špásuju.“ „nejprve z něj vydloubaly višně a pak nádivku.“ „Kdyţ mu chutná, ať si seţere třebas mejdlo!“ Slova kniţní nejsou příliš častá. „..protoţe nechtěl dostat od Karkulky druhý záhlavec.“ 5.2.1.3 Podle expresivity Objevují se jak slova pozitivně zabarvená, především zdrobněliny a slova s hláskovou expresivitou, tak slova s negativní expresivitou. Slova kladná „..mu upletla z uší roztomilý copánek a takto k němu zašvitořila.“ „Jinak bych z tebe nadělala bramborových placiček!“ „Přivedla jsem ti pomocníčka.“ Slova záporná jsou zde nejčastěji prostředkem oslovení: „Karkulisko, naval sem proviant.“ „A ukruťácky na ni zašilhal.“ „Nesu to babičce k svátku, tak nebuď hned sprosťák.“ „Č! Se mi zdá, ţe nevíš, kdo sem! A já sem velice nebezpečnej zloun a esli se rozkatím, tak si mě nepřej!“ „Tak co, pišišvore?“ „Ty čuně!“ Trvalá expresivita je zpravidla zaloţena na zvukomalebnosti, často vyjadřují vydávání různých zvuků: „Vlkodlak na ni vyplázl jazyk údivem a zaskuhral.“ „Č! Se mi zdá, ţe nevíš, kdo sem! A já sem velice nebezpečnej zloun a esli se rozkatím, tak si mě nepřej!“ „..mu upletla z uší roztomilý copánek a takto k němu zašvitořila.“ 47

„Vlkodlak zaskučel.“ 5.2.1.4 Podle příznaku cizosti Tato slova nejsou příliš častá, jejich uţití vzbuzuje komický účinek: „Karkulisko, naval sem proviant.“

5.2.2 Pohádka před usnutím (jiná verze pohádky zpracovaná A. Mikulkou) Přijde Karkulka do obchodu se zbraněmi a řekne panu prodavači, ţe potřebuje nějakou šikovnou pušku. Má zanést babičce, která bydlí v černém lese, bábovku a borůvkový mošt, ale potlouká se kolem hladový vlk, a tak nechce, aby se něco stalo. Pan prodavač Karkulce odpověděl, ţe ji chápe, ale pušku jí prodat nemůţe holčičky nesmějí nosit střelné zbraně. Karkulka jej tedy poţádá o ruční granát, ale protoţe granáty jsou jen pro vojáky, rozhodne se pan prodavač, ţe jí půjčí malou vzduchovku - tou nikoho sice nemůţe zastřelit, ale rána od ní velice bolí. Karkulka si vzduchovku vzala a vydala se s košíčkem, ve kterém měla bábovku a mošt, za babičkou. V černém lese uţ na ni čekal vlk a ptal se, co mu Karkulka nese dobrého. Kdyţ mu Karkulka odvětila, ţe nic, začal se vlk rozčilovat a vyhroţovat. „Karkulka tedy sundala s ramene vzduchovku, poţádala vlka, aby se k ní otočil trochu zády, ten jí vyhověl, a Karkulka bác! ho do zadku.“78 Vlk zaskučel bolestí a utekl do lesa. Karkulka došla v pořádku k babičce, poblahopřála jí k svátku a společně vše snědly a vypily. 5.2.2.1 Slova podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka Slova obecná se objevují hlavně v přímé řeči - jako oslovení (blecháči) i jako charakterizační výrazy (bábrli, šmajdavý, vykuchal,...). Zpravidla vyvolávají komický účinek. „Co by ses tahala s košíkem takovou dálku k ňáké bezzubé bábrli!“ „Ustup mi z cesty, blecháči!“ „...trčet v jeho ţbluňkavém ţaludku a čekat, aţ se uráčí přijít šmajdavému myslivci, aby tě z vlka vykuchal,...“

78

Mikulka, A: Pohádka před usnutím. In Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka, 2001, s. 11.

48

5.2.2.2 Slova podle slohového příznaku Autor ve své stylizaci vyuţil hovorové výrazy pro běţnou komunikaci nepříznakové, ovšem v textu pohádky naopak příznakově působí, a to zejména ve srovnání s původními verzemi pohádek. „Pane prodavači, potřebuji nějakou šikovnou pušku...“ „A protoţe se tam potlouká také jeden dosti hladový a drzý vlk, ráda bych předešla nějakému maléru.“ „Prodavač se podrbal po bradě.“ „Co by ses tahala s košíkem takovou dálku k ňáké bezzubé bábrli!“ „Jestli se rozkatím, není se mnou sranda!“ Slova kniţní spočívají především ve vyuţití kniţních variant: „A protoţe se tam potlouká také jeden dosti hladový a drzý vlk, ráda bych předešla nějakému maléru.“ „Abych ti nenatrhl sukénku!“ „...trčet v jeho ţbluňkavém ţaludku a čekat, aţ se uráčí přijít šmajdavému myslivci, aby tě z vlka vykuchal,...“ 5.2.2.4 Podle expresivity Slova kladná se objevují sice jak v původních verzích, tak ve stylizaci Mikulkově, ovšem řada „Mikulkových“ výrazů se samozřejmě v původní verzi neobjevuje: „Holčičky nesmějí nosit střelné zbraně!“ „Pověsila si vzduchovku na řemínku přes rameno a vydala se s košíčkem zakrytým ubrouskem za babičkou.“ „Abych ti nenatrhl sukénku!“ Slova záporná „Co by ses tahala s košíkem takovou dálku k ňáké bezzubé bábrli!“ „Ustup mi z cesty, blecháči!“ „...trčet v jeho ţbluňkavém ţaludku a čekat, aţ se uráčí přijít šmajdavému myslivci, aby tě z vlka vykuchal,...“

49

5.2.3 Karkulka v maskáčích (další verze pohádky zpracovaná A. Mikulkou) Jednoho dne kráčí Všemocná čarodějka lesem, zvířátka ji zdraví, kdyţ tu o něco zakopne. Podívá se a vidí, ţe na cestičce spí děvčátko v maskáčích a s červenou čepičkou na hlavě. Nejprve chtěla holčičku v něco zaklít, to kvůli tomu zakopnutí, ale kdyţ se děvčátko probudilo, usmálo se na ni a pozdravilo ji, Všemocná čarodějka se nad ním ustrnula. Kdyţ si Karkulka uvědomila, kdo před ní stojí, přemluvila Všemocnou, jestli by se mohla stát její pomocnicí-učednicí. I vydaly se spolu na palouček, kde čekala chaloupka na kuřích noţkách.. „Chaloupka na kuřích noţkách vystrčila schůdky, čarodějka s Karkulkou do ní vešly, schůdky se zase zatáhly a chaloupka se s nimi rozběhla lesem pryč...“79 Karkulka se u Všemocné čarodějky učí nejen kouzlit, ale poznává i přírodu. Dokonce se přátelí i se zvířaty v lese, kterým mnohokrát pomůţe a které pak na oplátku pomáhají i jí. Karkulka tak zaţívá veselé a mnohdy i napínavé chvíle. Protoţe však Karkulka zanedbává školní docházku, je po ní vyhlášeno celostátní pátrání. Musí utíkat nejen před hajným, který ji chce udat školnímu inspektorovi, ale ba dokonce i před školním inspektorem samotným. Nakonec je však Karkulka školním inspektorem polapena. Ten se ji chystá odvést do města na krajský inspektorát. Karkulka však vyčaruje oběd, pan inspektor, protoţe má hlad, neodolá a do jídla se pustí. Při jídle se Karkulky vyptává, proč utekla z dětského domova a jestli jí nechybí škola. Rozhodne se také Karkulku vyzkoušet, ale Karkulka mu na vše odpoví správně. Nakonec se inspektor s Karkulkou usmíří. „Podali si ruce, srdečně se rozloučili a šli kaţdý po svém. Pan inspektor si ani nepovšiml, ţe jeho zablácené a od trní dotrhané kalhoty jsou zase jako nové a ţe má opět po dlouhém čase vyleštěné boty. Inu - Karkulčino čarovné dílo!“80

Slovní zásoba vyuţitá v pohádce stylizované A. Mikulkou je z velké části spisovná. Nechybějí však prostředky z nespisovných útvarů národního jazyka (obecná čeština, slang) a slova nesoucí různé druhy příznaků.

79 80

Mikulka, A: Karkulka v maskáčích. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003, s. 9. Mikulka, A: Karkulka v maskáčích. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003, s. 101.

50

5.2.3.1 Slova podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka Výrazy obecné češtiny a slangu se objevují především v řeči postav: Lexikální a slovotvorné prostředky: „I kouká, co to, a vidí, ţe tam spí malé děvčátko v maskáčích a červené čepičce na hlavě.“ „Mne dali do děcáku, avšak z toho jsem předevčírem utekla.“ (zejména v přímé řeči postav) „Karkulka udělala pukrle a řekla...“ „Ký ďas to sem leze?!“ „Tiše buď, trumbero!“ „Je tuze načuřený a je velmi blízko!“ „A zavedl Karkulku do pelechu, prímovního, teplého, neb vystlaného mechem, se spiţírnou a větracím komínkem.“ „...a naslouchali sakrování hajného, který se právě...“ Prostředky hláskové a tvaroslovné: „A nemáš ty bejt tuhle dobu ve škole?“ „Zdá se, ţe hajnej zmizel! Vzduch je čistej!“ „Kerej pak ty seš, ţe tě neznám?“ 5.2.3.2 Slova podle slohového příznaku Mikulka kombinuje uţívání slov hovorových (někdy s expresivním zabarvením) na straně jedné a kniţních na straně druhé. Slova hovorová „I kouká, co to, a vidí, ţe tam spí malé děvčátko v maskáčích a červené čepičce na hlavě.“ „Kdepak ses tu vzala, malá tulačko?“ „Nejste vy ta Všemocná čarodějka, co ji marně hledají pošťáci s důchodem, sociální pracovnice s všemoţnými lejstry,...“ „Tak ty tak, šejdířko prohnaná?!“ „Voní to sladce, ale je to jakési začarované!“ „A kupodivu - i ponoţky vyšly ven z robota vyprané a vyţehlené, ba dokonce pěkně zaštupované!“ „I začali kvílet, do jaké šlamastiky se to dostali, ta ostuda!“ „Karkulka pokývala hlavou, zase cosi zabrebentila, mávla ručkou...“

51

Slova kniţní „Buď pozdravena, Všemocná paní!“ „...a bác sebou na cestičce, kterou uţ bezpočtukrát prošla bez úhony.“ „Vzkypěla zlobou a jiţjiţ chce pronésti nějaké zaklínadlo...“ „...podívat se do křišťálové koule, kdeţe je a co zrovna dělá její malá pomocnice.“ 5.2.3.3 Podle časových příznaků Přestoţe jde o moderní stylizaci pohádek, nechybějí slova hodnocená spíše jako zastarávající nebo zastaralá, působící v moderním textu jako anachronismus: „Jsou tam děti, o které se nemá kdo starat a jimţ hrozí, ţe se dají na scestí.“ „Ký ďas to sem leze?!“ „Inu, Karkulka právě skládá pilotní zkoušky na kouzelné létající pometlo.“ „...třesoucí se rukou vyňal z torny fotoaparát a nechal se Karkulkou u nich vyfotografovat.“ „Hned mi udělej mokrý náčinek na mou ubohou hlavu!“ „Jedna byla taková, druhá onaká, ale ţádná ta pravá.“ 5.2.3.4 Podle expresivity Expresivní jazykové prostředky se běţně vyskytují i v textech klasických verzí pohádek (např. i zde uţitý frazém vzít do zaječích, zkoprnělí,...). V Mikulkových převyprávěných pohádkách se objevují expresivní vyjádření typická pro mluvu mládeţe (vykulit očka), administrativní slang (lejstra), popř. méně obvyklé expresivní výrazy šejdířko, načuřený, oslovení Karkule. „Nejste vy ta Všemocná čarodějka, co ji marně hledají pošťáci s důchodem, sociální pracovnice s všemoţnými lejstry,...“ „Uţ chtěl Karkulku popadnout za límec maskáčů, kdyţ vtom na něj dívčinka vykulila modrá očka...“ „Zato chytrá Karkulka vzala do zaječích.“ „Tak ty tak, šejdířko prohnaná?!“ „...ti se neleknou ani navztekaného hajného.“ „...pevně rozhodnut polapit a uškolnit toulavou Karkuli stůj co stůj!“ „Zůstali na Karkulku civět jako zkoprnělí.“ „Je tuze načuřený a je velmi blízko!“

52

Frazeologismy: „Ale těch tři sta let, to je leţ jako věţ!“ „Zato chytrá Karkulka vzala do zaječích.“ „...pevně rozhodnut polapit a uškolnit toulavou Karkuli stůj co stůj!“ „...prý hrom do ní uhoď!“ Hypokoristika se objevují i v klasických textech pohádek pro děti, ovšem zpravidla ne familiární oslovení typu bábi, strejdo: „Ahoj, bábi!“ „Dobrý den, strejčku!“ „Pozdě, panáčci, pozdě!“ „Dobré odpoledne, strejdo inspektore!“ Deminutiva v textech A. Mikulky zpravidla nebývají příliš

odlišná od deminutiv

v klasických verzích pohádek (např. u B. Němcové, K. J. Erbena), pouze některé výrazy svým

základním

významem

působí

jako

anachronismy

(koupelnička,

stoleček

s lampičkou): „...a bác sebou na cestičce, kterou uţ bezpočtukrát prošla bez úhony.“ „I kouká, co to, a vidí, ţe tam spí malé děvčátko v maskáčích a červené čepičce na hlavě.“ „Kdepak ses tu vzala, malá tulačko?“ „Inu, reference máš, holčičko, uspokojivé.“ „Tam na mě čeká chaloupka na kuřích noţkách!“ „Byla v něm postýlka, skříňka, okénko se záclonkou, stoleček s lampičkou a ţidlí, nad postýlkou polička s pohádkovými kníţkami a vedle malá koupelnička.“ 5.2.3.5 Slova s příznakem cizosti Slova s příznakem cizosti slouţí především k vyvolání komického účinku; autor vyuţil např. slovo z knih s exotickou tematikou: „Dej sem ty maliny, ubohá squaw!“ 5.2.3.6 Slova autorská: Autorská slova jsou zaloţena na individuálním tvoření slov - odvozování (uškolnit, mlţiny), skládání (kudlibabky, Kašpárkopaleček): „...pevně rozhodnut polapit a uškolnit toulavou Karkuli stůj co stůj!“ 53

„..a chaloupka mu uţ zase mizí za horami za doly, v mlţinách a blatech.“ (buď autorské nebo obecně české) „Je plný kudlibabek, umazaný blátem a kdoví čím!“ „Kašpárkopaleček pak s nimi nějaký čas putoval po světě...“ 5.2.3.7 Termíny: Termíny, zpravidla z administrativní oblasti, působí příznakově k vyvolání komického účinku. Zpravidla také působí jako anachronismy (povinná školní docházka, reference). „Já jsem Karkulka a skrývám se ve zdejších lesích před povinnou školní docházkou, neb mě to ve škole nebaví!“ „Nejste vy ta Všemocná čarodějka, co ji marně hledají pošťáci s důchodem, sociální pracovnice s všemoţnými lejstry,...“ „Přece z dětského domova!“ „Inu, reference máš, holčičko, uspokojivé.“ „Inu, Karkulka právě skládá pilotní zkoušky na kouzelné létající pometlo.“

54

5.3 POPELKA Je to prastará pohádka a je doloţena jiţ v 9. stol. př.n.l. Její první verze pochází pravděpodobně ze staré Číny. Na její orientální původ ukazují dvě skutečnosti - malá noţka (ve staré Číně symbol sexuální přitaţlivosti) a střevíček neobyčejné krásy, vyrobený z drahého a vzácného materiálu. Je to příběh o sourozenecké rivalitě a „Popelka představuje pro děti věčný příklad toho, jak dobře se zachová přízeň osudu k těm, kdo dokáţí svůj neblahý úděl vydrţet dlouho a nereptat.“ 81 Stejně jako u většiny pohádek existují i u této různé verze, které se více či méně od sebe liší, ať uţ v detailech nebo i v důleţitých částech příběhu. Pro srovnání uvedu pohádku z pohledu bratří Grimmů a verzi francouzského spisovatele Charlese Perraulta, jehoţ pohádky pro českého čtenáře přeloţil František Hrubín. Text pohádky převyprávěný na základě verze bratří Grimmů: Bohatému muţi zemřela ţena a zanechala mu po sobě malé děvčátko. Po roce si přivedl muţ domů novou ţenu, která měla dvě dcery, hezké, ale se zlým srdcem. Děvčátku tak nastaly těţké časy - nevlastní matka a sestry jí zabavily všechny hezké šaty, daly jí jen starou šedivou halenu a dřeváky a vystěhovaly ji do kuchyně, kde musela dělat po celý den ty nejtěţší práce. Spát musela v popelu u krbu, a protoţe byla stále špinavá a zaprášená, začalo se jí říkat Popelka. Jednou se otec chystal na trh a ptal se nevlastních sester, co by chtěly přivézt. Ty nechtěly nic jiného neţ krásné šaty, šperky a drahokamy. Zeptal se i Popelky a ta mu odpověděla, ţe nechce nic, jen „ulomte a přineste mi první proutek, který vám na zpáteční cestě zavadí o klobouk.“ 82 Otec pak přivezl nevlastním sestrám krásné šaty a šperky a Popelce lískový proutek. Popelka mu za proutek poděkovala a běţela jej zasadit na matčin hrob. Proutek rychle rostl a brzy z něj byl hezký stromek. Popelka k němu kaţdý den třikrát zašla a vţdy se u hrobu pomodlila a poplakala si. Na malé lísce sedával bílý ptáček, „a kdykoli si Popelka v duchu něco přála, ptáček jí to shodil do klína.“83 Jednou pořádal zdejší král třídenní slavnost a pozval na ni všechny dívky z celé země, aby si mezi nimi mohl jeho syn vybrat nevěstu. Nevlastní sestry se zaradovaly a zavolaly si Popelku, aby jim pomohla s přípravami. Popelka na slavnost chtěla jít také, a tak poţádala macechu o dovolení. Ta se jí nejdříve vysmála, ţe nemá ţádné šaty a střevíčky a ţe neumí tančit, pak jí ale dala podmínku - kdyţ přebere hrnec čočky smíchané 81

Černoušek, M.: Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha : Albatros, 1990, s. 44. Grimm, J.; Grimm, W.: Popelka. In Pohádky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1988, s. 42. 83 Tamtéţ, s. 42. 82

55

s popelem, můţe jít Popelka na slavnost. Popelka si zavolala na pomoc ptáčky, kteří jí pomohli a čočku z popela vybrali. Kdyţ ale přišla Popelka znovu za nevlastní matkou, macecha se jí opět vysmívala, ale pak vysypala dva hrnce čočky do popela a poručila to Popelce přebrat. Popelka si zase zavolala na pomoc ptáčky, a kdyţ byla s prací hotová, šla za macechou. Ta však Popelce řekla, ţe musí zůstat doma a spolu s otcem a nevlastními sestrami odešla na slavnost. Popelka se rozběhla k lískovému keři na matčině hrobu a poţádala jej, aby ji oblékl do stříbra a zlata. Bílý ptáček jí přinesl šaty a střevíčky, Popelka se umyla, oblékla a zamířila na zámek. Macecha ani nevlastní sestry ji nepoznaly, myslely, ţe je to nějaká cizí princezna, a princ s ní protancoval celý večer, tak se mu líbila. Pozdě večer ji chtěl princ doprovodit domů, protoţe chtěl zjistit, čí ta krásná dívka je, ale Popelka se mu vytrhla a vskočila do holubníku. Z něj seskočila na druhou stranu a utekla, u matčina hrobu svlékla šaty a bílý ptáček je odnesl pryč. Kdyţ přišli rodiče a sestry domů, leţela jiţ ve starých šatech u krbu. Druhý den, jen co rodiče se sestrami odešli, běţela Popelka znovu k matčinu hrobu, poţádala o šaty na ples a bílý ptáček jí přinesl šaty ještě krásnější neţ předchozího dne. Princ uţ se Popelky nemohl dočkat a celý večer protancoval jenom s ní. Kdyţ ji chtěl ale pozdě večer sledovat cestou domů, aby zjistil, do kterých dveří vejde, utekla mu Popelka do zahrady a schovala se na velké hrušni. Z ní pak seskočila, utekla k matčinu hrobu a domů. Kdyţ přišli rodiče a sestry domů, spala uţ u krbu v popelu. Třetí den přinesl bílý ptáček šaty ještě krásnější a princ celý večer tancoval pouze s Popelkou. Kdyţ ji chtěl však večer vyprovodit, Popelka se mu vysmekla a utekla. Princ na ni ale nachystal past - dal předtím natřít celé schodiště smůlou a Popelce v ní, jak rychle sbíhala ze schodů, uvízl střevíček, utíkala však dál bez něj. Princ jej zvedl a prohlédl si ho byl malý a uzounký, celý zlatý. Druhý den zašel princ se střevíčkem do domu Popelčina otce, který byl spolu s nevlastními sestrami na slavnosti po celé tři dny, a řekl, ţe se oţení s tou dívkou, která střevíček obuje. První si šla střevíček do komůrky vyzkoušet starší z nevlastních sester. Aby se jí do něj vešla nohu, poručila jí matka useknout si palec. Jakmile princ uviděl, ţe jí střevíček padne, vysadil ji na koně a odjel s ní na zámek. Kdyţ jeli kolem hrobu Popelčiny matky, uslyšel, jak si dvě holubičky na lísce povídají, ţe si veze falešnou nevěstu. Podíval se jí na nohu, uviděl, ţe krvácí, a vrátili se zpátky do domu Popelčina otce. Střevíček si musela zkusit mladší ze sester. Té se také nepodařilo střevíček obout a musela si useknout kus paty. Cestou na zámek uslyšel princ, jak si holubičky na lísce opět povídají, a i 56

s druhou sestrou se vrátil zpět do domu a ptal se, jestli zde ještě není jedna dívka. Otec mu řekl, ţe má uţ pouze Popelku, ale ta na plese být nemohla. Macecha to princi vymlouvala, ale princ chtěl Popelku vidět a střevíček jí vyzkoušet. Popelka si rychle umyla tvář a ruce a šla k princi. Princ jí podal střevíček, Popelka si sedla na stoličku a střevíček si obula. Princ jí pak pohlédl do tváře, poznal v ní svou krásnou tanečnici a odvezl si ji na zámek. Kdyţ jeli kolem hrobu Popelčiny matky, volaly holubičky sedící na lísce, ţe si princ konečně veze tu pravou nevěstu. Na svatbu prince a Popelky přijely i nevlastní sestry, a kdyţ se snaţily Popelce vlichotit, přiletěly dvě holubičky a vypíchaly oběma sestrám oči. „Tak byly nadosmrti potrestány za svou faleš a zlobu.“84 Charles Perrault je ve své verzi pohádky narozdíl od bratří Grimmů míň drastický. Pohádka začíná podobně jako u bratří Grimmů - jeden velmoţ se podruhé oţení a přivede si domů ţenu s dvěma dcerami, které jsou, stejně jako jejich matka, pyšné a naduté. Po jeho první ţeně mu zůstala jediná dcera, milá a laskavá. I v této verzi pohádky matka nevlastní dceru nemá ráda a ukládá jí nejhorší domácí práce. A protoţe byla dívenka pořád od popela, říkali jí Upopelenec, mladší z nevlastních sester jí říkala trochu slušněji Popelka. Jednou pořádal královský princ ples a pozval na něj i velmoţovu rodinu. Popelka musela nevlastním sestrám pomáhat s přípravami, sama ale na ples jít nemohla. Kdyţ pak všichni odjeli na ples, Popelka se za nimi dívala a pak se dala do pláče. Přišla k ní stařenka, její kmotřička víla, a ptala se, co se Popelce stalo - hned uhádla, ţe by Popelka taky ráda na ples. Rozhodla se proto, ţe Popelce pomůţe. Poručila jí přinést ze zahrady dýni, kterou pak proměnila ve zlatý kočár, šest myší, které našla v pasti, proměnila v šest krásných bílých koní a jednu krysu v kočího. Popelka pak ještě přinesla ze zahrady šest ještěrek, které víla proměnila v lokaje. Poté se dotkla víla proutkem Popelky a proměnila její hadříky v nádherné šaty ze stříbra a zlata a vykouzlila jí skleněné střevíčky. Neţ Popelka odjela, kladla jí víla na srdce, aby se na plesu nezdrţela přes půlnoc, jinak ţe kouzlo vyprchá. Popelka to kmotřičce slíbila a odjela na ples. Princ, kterému řekli, ţe na ples přijela vznešená cizí princezna, šel Popelku uvítat, pomohl jí z kočáru a uvedl ji do sálu mezi společnost. Všichni z ní nemohli spustit oči a divili se její kráse. Ani její nevlastní setry ji nepoznaly. Princezna protancovala večer

84

Tamtéţ, s.45.

57

s princem a před půlnocí se se společností rozloučila odešla. Doma vyhledala kmotřičku vílu, poděkovala jí a řekla, ţe by chtěla jít na ples i druhý den. Druhý den přišla Popelka na ples v šatech ještě krásnějších. Celý večer tancovala jenom s princem, aţ zapomněla na čas. Jakmile ale začaly hodiny odbíjet půlnoc, utekla Popelka z plesu, při útěku však ztratila jeden ze svých střevíčků. Princ její střevíček našel, schoval si jej a do konce plesu uţ si ničeho jiného nevšímal. Několik dní po plesu dal princ vyhlásit, ţe se oţení s tou dívkou, které se podaří ztracený střevíček obout. Zkoušely ho princezny, vévodkyně, aţ přišel princův dvořan se střevíčkem i k Popelčiným sestrám. Kdyţ se ukázalo, ţe i sestrám je střevíček malý, poţádala Popelka o dovolení si jej zkusit. Sestry se jí smály, ale dvořan zjistil, ţe je Popelka docela hezká, podal jí střevíček a ta si jej lehce nazula. Sestry uţasly, kdyţ pak Popelka vytáhla druhý střevíček a nazula si i ten. Hned tu byla kmotřička víla a proměnila Popelčiny hadříky v krásné šaty. Sestry pak prosily Popelku za odpuštění, ta jim odpustila a nechala se odvézt za princem na zámek. Po svatbě s princem si pak nastěhovala Popelka nevlastní sestry do paláce a provdala je za vznešené dvořany.

5.3.1 Popelka (pohádka podle A. Mikulky) „V jistém panelovém hradě na Sídlišti ţila prapodivná rodina. Tlustá lenivá matrona se dvěma ještě tlustšími a lenivějšími dcerami. Jen mlsaly, dělaly si manikúru, frizúry, a kdyţ zrovna nezívaly, ţvatlaly jedna přes druhou ukrutné pitomosti.“85 Ještě s nimi ţila nevlastní dcera, takové usmolené stvoření, která je obsluhovala. Vařila jim různá jídla, prala, ţehlila a uklízela. V noci pak na Sídlišti vybírala z popelnic zbytky jídel, kterými vykrmovala vepříky, slepice, králíky a nutrie. Ještě pak sbírala starý papír, textil a sklo. I říkali jí Popeluše. Jednoho večera, kdyţ zrovna prohledávala popelnice, přistál vedle ní létající talíř a z něj vystoupil princ v zelené kombinéze. Řekl Popeluši, ţe uţ ji delší dobu pozoruje a ţe by ji rád učinil svou ţenou. Prý je mocný a bohatý princ z jisté vzdálené planety a můţe jí zajistit spokojený a šťastný ţivot. Popeluše mu odpověděla, ať si z ní nedělá legraci jen proto, ţe je ošklivá. Ale princ vytáhl z kapsy mokrou houbu, utřel Popeluši obličej a podal jí zrcátko. Popeluše vykřikla údivem, protoţe v zrcátku uviděla, ţe je krásná.

85

Mikulka, A.: Popelka. In O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996, s. 36.

58

Kdyţ se trochu vzpamatovala, řekla princi, ţe se napřed musí zeptat své macechy. Vzala prince za ruku a vydala se s ním domů. Doma museli princův návrh několikrát zopakovat, neţ to rozespalá macecha i sestry pochopily. Sestry pak začaly prince přemlouvat, aby si vzal některou z nich. Dokonce se i o prince popraly, přičemţ dostal pár pohlavků i udivený princ. „Kdyţ se mu konečně podařilo vysmeknout se jim a polonahému uprchnout záchodovým okénkem, zjistil, ţe mu mezitím někdo na parkovišti ukradl létající talíř. Začal tedy hlasitě a nevybíravě protestovat, načeţ byl polapen policejní hlídkou.“86 Protoţe se ale nemohl prokázat občanským průkazem, byl odvezen nejprve do protialkoholní léčebny a později do psychiatrického ústavu, kde si ho jiţ nechali. A Popeluše nadále chodí po Sídlišti a vybírá popelnice.

Je zřejmé, ţe základním prostředkem textu pohádky A. Mikulky je opět spisovná čeština, je ovšem vynalézavě obohacena o výrazy různé stylové hodnoty a s různými příznaky. 5.3.1.1 Slova podle slohového příznaku Neutrální spisovná čeština je obohacena na jedné straně výrazy hovorovými, na druhé straně prostředky kniţními. Slova hovorová tentokrát nejsou tak výrazně odlišná od prostředků kniţních: „Obsluhovala je nevlastní dcera, takové nevábné usmolené tintítko.“ „I říkali jí Popeluše a jako odměnu za všechno to pachtění a starosti se jí dost často dostalo pár štulců, záhlavců a květnatých nadávek.“ Slova kniţní současně působí často zastarávající: „Obsluhovala je nevlastní dcera, takové nevábné usmolené tintítko.“ „Přes den chystala rozličné krmě, prala, ţehlila a uklízela.“ „Těmi potom doma vykrmovala vepříky, slípky, králíky a nutrie.“ „Z tohoto hospodářství byli všichni docela slušně ţivi.“ „Ctná ţínko!“ „Sleduji jiţ delší dobu, jak nuzně ţivoříte.“ 86

Mikulka, A.: Popelka. In O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996, s. 37.

59

„...a mohu vám zajistiti spokojený a šťastný ţivot.“ „Kdyţ vše několikráte zopakovali...“ 5.3.1.2 Podle expresivity Expresivní slova jsou zaloţena často na hláskové expresivitě (zajektala, tintítko,...), deminutivnosti (ţínka, ţenuška, vepřík,...), nízké frekvenci apod. „Jen mlsaly, dělaly si manikúru, frizúry, a kdyţ zrovna nezívaly, ţvatlaly jedna přes druhou ukrutné pitomosti.“ „I říkali jí Popeluše a jako odměnu za všechno to pachtění a starosti se jí dost často dostalo pár štulců, záhlavců a květnatých nadávek.“ „Ctná ţínko!“ „Popeluše zajektala...“ „Začaly prince přemlouvat, aby si vzal některou z nich, potom se pořádně servaly, přičemţ dostal pár pořádných pohlavků také vyjevený princ.“ Deminutiva: „Obsluhovala je nevlastní dcera, takové nevábné usmolené tintítko.“ „V noci pak chodila po Sídlišti se starým kočárkem a vybírala z popelnic různá vyhozená jídla.“ „Těmi potom doma vykrmovala vepříky, slípky, králíky a nutrie.“ „Rád bych vás učinil svou ţenuškou.“ „Kdyţ se mu konečně podařilo vysmeknout se jim a polonahému uprchnout záchodovým okénkem, zjistil, ţe...“ 5.3.1.3 Slova autorská: „Kdyţ vše několikráte zopakovali rozespalým a opuchlým rozkejdnutinám, nastal náhle poplach.“ 5.3.1.4 Termíny: Termíny v pohádkovém textu opět působí jako anachronismy. „..vedle ní tiše přistál létající talíř...“ „Kdyţ se nemohl prokázat občanským průkazem, byl nejprve odvezen do protialkoholické léčebny a později nastálo umístěn v psychiatrickém ústavu,..“

60

5.4 ŠÍPKOVÁ RŮŢENKA Šípková Růţenka je jednou z nejznámějších a nejrozšířenějších klasických pohádek. Poprvé byla publikována r. 1697 v souboru Pohádky matky husy (Contes de ma mère l'Oye), který vydal Charles Perrault. Ještě starší verzi příběhu publikoval italský básník Giambattista Basile ve svém díle Lo cunto de li cunti overo lo trattenemiento de peccerille (známé jako Pentamerone) z r. 1634, kde vyšla pod názvem Slunce, Měsíc a Talia, a která se od pozdějších verzí značně liší. Odtud pak pohádku převzali Charles Perrault a bratři Grimmové a upravili ji. Pohádkový příběh podle bratří Grimmů: Král a královna si velice přáli mít dítě. Jednou, kdyţ královna po koupeli vyšla z vody, seděla v trápě ropucha. Ta královně předpověděla, ţe neţ mine rok, porodí dceru. Ropušina předpověď se vyplnila a královna porodila krásné děvčátko, které pojmenovali Růţenka. Král z radosti nad narozením dcery uspořádal velikou oslavu a sezval na ni všechny příbuzné, přátele a také vědmy a sudičky. V jeho království ţilo třináct moudrých sudiček, ale protoţe v královské domácnosti měli jen dvanáct talířů z ryzího zlata, na kterých chtěli sudičky pohostit, museli jednu z nich vynechat. Slavnost byla honosná, a kdyţ se chýlila ke konci, začaly sudičky děvčátku předpovídat a udělovat mu zázračné dary - dobrotu, ctnost, krásu apod. Kdyţ uţ jedenáct sudiček svou předpověď proneslo, vešla do síně třináctá sudička, která se chtěla královské rodině pomstít za to, ţe nebyla na slavnost pozvána. „Nepozdravila, na nikoho nepohlédla a zvolala hlasitě: ‚V patnácti letech ať se královská dcera píchne o vřeteno a padne mrtva k zemi.‘ A bez dalšího slova se otočila a vyšla ze dveří.“87 Všichni, kdo byli v místnosti, se zděsili. „Tu předstoupila dvanáctá sudička, která dosud nevyřkla své přání, a protoţe zhoubný výrok své předchůdkyně nemohla zrušit, pouze zmírnit, prohlásila: ‚Ale nebude to pravá smrt, jen hluboký stoletý spánek, do něhoţ princezna upadne, a za sto let opět procitne.‘ “88 Aby svou dceru uchránil před nebezpečím, jeţ jí hrozilo, rozhodl král, ţe všechna vřetena v království musí být spálena.89

87

Grimm, J.; Grimm, W.: Šípková Růţenka. In Pohádky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1988, s. 84. Grimm, J.; Grimm, W.: Šípková Růţenka. In Pohádky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1988, s. 84. 89 Verze Františka Hrubína: Princezně prorokují budoucnost tři víly. Neţ však stačí třetí víla vyslovit své přání, přijde stará víla z lesních mokřin, která se chce pomstít za to, ţe nebyla na křtiny pozvána. Prorokuje tedy Růţence, ţe se v den svých sedmnáctých narozenin píchne o trn a zemře. Třetí dobrá víla její kletbu však zmírní 88

61

Jak šel čas, Růţenka rostla do krásy a všechna přání hodných sudiček se vyplnila byla milá, dobrotivá, rozumná a kaţdý si ji na první pohled zamiloval. V den, kdy Růţenka dosáhla patnáctého roku, si král s královno vyjeli a Růţenka zůstala na zámku sama. Chodila z pokoje do pokoje, procházela celým zámkem, aţ přišla ke staré věţi. Vystoupila po schodech nahoru a ocitla se u malých dvířek, v jejichţ zámku trčel rezavý klíč. Princezna jím otočila, otevřela dvířka a vešla do malé jizbičky, kde seděla stařenka s kolovrátkem a horlivě předla len. Růţenka stařenku pozdravila a zeptala se jí, co v jizbičce dělá. Kdyţ jí stařenka odvětila, ţe přede, chtěla si to princezna také vyzkoušet a sáhla po vřeténku. V tu chvíli, kdy jej vzala do ruky, se naplnila předpověď třinácté sudičky, Růţenka se píchla do prstu, skácela se na postel, která tam stála, a upadla do hlubokého spánku.90 Ve stejnou chvíli jako Růţenka upadl do kouzelného hlubokého spánku i celý zámek se svými obyvateli - král s královnou, dvořané, slouţící, koně, psi, ale i oheň a vítr v korunách stromů před zámkem.91 Zámeckou budovu začal kolem dokola obrůstat trnitý šípkový keř, jenţ byl rok po roce hustší a vyšší, aţ v něm byl celý zámek schovaný a nebylo z něj vidět nic. V kraji se však dále udrţovala pověst o krásné spící princezně, zvané Šípková Růţenka. Občas se objevil mladý princ, který se pokoušel do zámku proniknout a princeznu osvobodit, ale ţádnému se to nepodařilo. Uvízli v trní, ze kterého se jiţ nevyprostili, a zemřeli krutou smrtí. Po dlouhých letech zavítal do toho kraje jeden mladý princ, který slyšel, jak jeden stařec vypráví příběh o zámku obrostlém šípkovým houštím. Rozhodl se tedy, ţe pronikne

a Růţenku místo smrti čeká dlouhý spánek. Po křtinách rozkáţe král, ţe všechny rostliny, které mají trny, musí být v celé zemi zničeny. Perraultova verze: Na křtiny jsou pozvány za kmotřičky všechny víly, které v zemi byly k sehnání - sehnali jich sedm. Před kaţdou z nich pak poloţili skvostné talíře a zlaté příbory. Kdyţ uţ seděli všichni u stolu, spatřili přicházet starou vílu, která uţ dlouho nevycházela z jedné věţe, a tak ji všichni měli za mrtvou nebo zakletou. Král rozkázal, aby i ji pohostili, ale nemohli jí dát příbor ze zlata, neboť ten dali udělat jen sedmkrát, pro sedm víl. Stará víla si proto myslela, ţe si jí neváţí, a zamumlala potichu nějakou hrozbu. Zaslechla ji však jedna mladá víla, a protoţe si myslela, ţe by stará víla mohla přát princezně něco ošklivého, schovala se za čalouny tak bude moct mluvit poslední a případně napravit či zmírnit škodu, kterou by stará víla mohla způsobit. 90 Verze Františka Hrubína: V komůrce ve věţi najde princezna stařenku, jak zalévá květiny, a nabídne jí pomoc. Zalíbí se jí přitom šípková růţe. Stařenka jednu růţičku ustřihne, zabalí do hedvábného šátku a podá Růţence. Růţenka s růţičkou odejde do své komnaty, kde se s ní těší. Při vyndávání růţičky ze šátku se však píchne do prstu, upadne do hlubokého spánku a s ní i celý zámek. Jen šípková růţe za oknem ve věţi neusne, začne rychle růst a zámek v mţiku zaroste trním. 91 Perraultova verze: Poté, co se princezna píchla o vřeténko, usnula hlubokým spánkem. Dobrá víla přispěchala princezniným rodičům na pomoc. Protoţe byla předvídavá, uspala všechny, co v tu chvíli v zámku byli, kouzelným spánkem, aby princezna nebyla sama, aţ se probudí. Král s královnou se s princeznou rozloučili, odešli ze zámku a vydali nařízení, ţe se k němu nikdo nesmí ani přiblíţit. Jakmile odešli, obrostl zámek různými stromy a keři, trním a ostruţiním, jeţ bylo do sebe hustě zapletené a zámek zcela schovalo.

62

do zámku a Šípkovou Růţenku spatří. Nikdo jej nedokázal od toho úmyslu odradit. Právě uplynulo sto let a přišel den, kdy měla Růţenka z kouzelného spánku procitnout. Kdyţ se princ přiblíţil k šípkové houštině, sama se před ním rozestupovala a nechávala jej projít, aby se poté za ním zase uzavřela v neproniknutelné houští. Princ pak procházel spícím zámkem, aţ se konečně dostal ke staré věţí, kde v malé jizbičce spala Růţenka. Leţela tam na posteli a byla tak krásná, ţe od ní nemohl princ odtrhnout oči a musel ji políbit. Sotva tak učinil, otevřela Růţenka oči a spolu s ní procitl i celý zámek. Princ poté poţádal Růţenku o ruku, slavila se veliká svatba a oba spolu ţili šťastně aţ do smrti. V tomto okamţiku končí verze bratří Grimmů i Františka Hrubína. Francouzský pohádkář Perrault však pokračuje dál. Poté, co uplynulo sto let, vládl v tom kraji jiný král. Jeho syn, mladý princ, se ztratil na lovu a přišel k začarovanému zámku. Objevil zde spící princeznu, a kdyţ procitla, zamilovali se od sebe a ještě ten den se slavila svatba. Noc strávil princ u princezny, ale brzy zrána ji opustil, aby se vrátil do města k otci, jenţ měl o něj uţ zcela jistě strach. Princ otci řekl, ţe se během lovu ztratil v lese a přenocoval u jednoho uhlíře. Král mu uvěřil, ale královna zcela přesvědčena nebyla. Kaţdý den pak jezdil princ na lov a pokaţdé přišel s nějakou výmluvou, proč strávil dvě nebo tři noci venku. Tak uběhly uţ více neţ dva roky a princi s princeznou se narodily dvě děti - dceruška Jitřenka a synáček, kterému dali jméno Den. Královna chtěla, aby jí princ svěřil své tajemství. Ten se své matky však bál, neboť pocházela z rodu lidoţroutů a mohla by jeho manţelce a hlavně dětem ublíţit. Po dvou letech zemřel starý král, princův otec, a princ nastoupil na trůn. Veřejně vyhlásil svůj sňatek s princeznou a spolu s oběma dětmi si ji přivedl do města. Po nějakém čase se dostalo princovo království do války s královstvím sousedním. Princ svěřil vládu své matce a poţádal ji o ochranu pro svou ţenu a děti. Jakmile byl pryč, poslala královna matka mladou královnu i s dětmi do venkovského domu v lesích. Rozhodla se totiţ, ţe napřed jedno po druhém sní svá vnoučata a pak i snachu. Správci domu se však princezny i dětí zţelelo, a tak pokaţdé královnu matku obelhal a místo masa lidského jí podstrčil maso z jehněte, kůzlete a mladé laně. Princeznu i s dětmi ukryl ve stavení v nejzazším koutě svého dvora. Jednoho dne dostala královna opět chuť na čerstvé maso, a jak tak bloumala po nádvořích a dvorech zámku, přišla na dvůr správce a objevila svou snachu i obě děti ţiv a zjistila, ţe byla oklamána. velice se rozlítila a přikázala, aby doprostřed nádvoří přinesli 63

velkou káď plnou ropuch, zmijí a uţovek - do ní měli být uvrţeni mladá královna s dětmi a správce se svou ţenou a sluţebnou, které mu s ukrýváním pomáhaly. Kdyţ uţ se je kati chystali vhodit do kádě, vjel na nádvoří mladý král, který se právě vrátil z války. Z toho, co spatřil, byl velmi udivený. „Nikdo se mu to neodváţil říci a tu se lidoţroutka, rozzuřena nad tím, co viděla, sama vrhla po hlavě do kádě a šeredná havěť, kterou tam rozkázala dát, ji v okamţení seţrala. Král toho nepřestal litovat: byla to jeho matka. Ale ţe měl tak spanilou ţenu a děti, dlouho se nermoutil.“92

Zajímavostí je, ţe princeznino jméno nebylo nikdy pevně dané. V italské verzi se jmenovala Talia, Charles Perrault její jméno vynechal, a aţ r. 1812 ji bratři Grimmové nazvali Šípková Růţenka (Dornröschen), kteréţto jméno jí uţ zůstalo. Někteří folkloristé interpretují tuto pohádku jako nahrazení roku lunárního (má třináct měsíců, které jsou symbolicky zastoupeny třinácti vílami) rokem slunečním (má dvanáct měsíců, tedy stejně jako víl pozvaných na křtiny). Tato teorie však není přesná, neboť pouze v pohádce bratří Grimmů je jedinou zlou vílou víla třináctá, u Perraulta byla zlou víla osmá a v pohádce Františka Hrubína vystupují tři dobré víly a čtvrtá je zlá.

5.4.1 Šípková Růženka (pohádka převyprávěná A. Mikulkou) „Jedna fousatá čarodějnice koukala z okna své jeskyně a kouřila doutník.“93 A jak si tak pokuřovala, dostala hlad. I rozhodla se, ţe půjde a namaţe si na chleba Šípkovou Růţenku. Přišla k domu, ve kterém bydlela Růţenka bydlela, a zabušila na dveře. Otevřel jí pan Růţenka, jenţ byl zápasník „a ze všeho nejraději pletl z kolejnic vánočky.“ 94 Jeţibaba se ho zalekla, ale hned se vzpamatovala a zeptala se, nemohla by jít Růţenka na chvíli ven. Pan Růţenka ji šel zavolat a při zavírání bouchl dveřmi tak, ţe na jeţibabu spadl se střechy komín. V tom vyšla ze dveří Růţenka a jeţibaba v komíně ji pozvala na procházku. Jak tak spolu šly, přišly k zámku., z jehoţ okna se díval král a jedl přitom lţičkou krystalový cukr ze sáčku. Jak uviděl Šípkovou Růţenku, jak se vede s komínem na tenkých 92

Perrault, Ch.: Princezna ve spícím lese. In Francouzské pohádky. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990, s. 98. Mikulka, A.: Šípková Růţenka. In Dvanáct usmívajících se jeţibab. 1. vyd. Brno: BLOK, 1974, s. 46. 94 Mikulka, A.: Šípková Růţenka. In Dvanáct usmívajících se jeţibab. 1. vyd. Brno: BLOK, 1974, s. 46. 93

64

nohách, z kterého lítají saze (to jak čarodějnice láteřila), zakuckal se a div neomdlel. Růţenka mu vyhubovala do mlsounů, cukr mu zabavila a hodila ho do komína. Z toho hned přestaly lítat saze a ozývalo se pak jen spokojené mlaskání. Pan král zlostně zařval a vyskočil z okna, ale Růţenka si jej přehnula přes koleno a dala mu pár na zadek. Poté mu zabavila všechen cukr a naházela jej do komína, který pak spokojeně odešel na tenkých nohách zase do jeskyně. Růţenka pak králi ostříhala cukrem slepené vousy, umyla ho a řekla, ţe bude svatba. Na svatbu přišli pan Růţenka, paní Růţenková, jeţibaba v komíně a ještě několik tetiček a strýčků. Šípková Růţenka všem uvařila špenát. Král se nejprve ošklíbal, ale pak špenát snědl a ještě si talíř přidal. „Potom dal Šípkové Růţence hubičku, ale začal se upejpat, neboť mu zčervenaly obě uši. Vtom však komín, k údivu všech, sebral se stolu svatební kytici, pokapal si ji octem a s chutí ji zchroupal! Ech, čarodějnice mají chutě! A zabimbal zvonec - opona - konec!“95 5.4.1.1 Slova podle slohového příznaku Hovorová slova dodávají ráz bezprostředního vypravování i řeči vypravěčské: „Jedna fousatá čarodějnice koukala z okna a kouřila doutník.“ „Tu se rozletěly dveře a v nich stál pan Růţenka...“ „V jeţibabě hrklo jako ve starých hodinách, ale hned se vzpamatovala a zaskřehotala...“ „I naházela všecky sáčky do komína a ten odešel spokojeně na tenkých nohách zase do jeskyně.“ „potom mu Růţenka ostříhala zacukrované fousy,...“ „A od této chvíle máš po mlsání!“ (výraz máš po mlsání získávající hovorový příznak aţ v kontextu, v komunikaci) „A bácl krále kamarádsky po zádech.“ „I naházela všecky sáčky do komína a ten odešel spokojeně na tenkých nohách zase do jeskyně.“ 5.4.1.2 Podle expresivity Opět hrají důleţitou úlohu slova s hláskovou expresivitou - citoslovce, slovesa odvozená od citoslovcím slovesa postihující zvuky, rychlý pohyb...

95

Mikulka, A.: Šípková Růţenka. In Dvanáct usmívajících se jeţibab. 1. vyd. Brno: BLOK, 1974, s. 47.

65

citoslovce získávají expresivní příznak - „Chra, chra, dostala jsem hlad!“; „Chra, chra, mohla by jít vaše Růţenka na chvíli ven?“ ; „Eh, čarodějnice mají chutě!“ „Tu se rozletěly dveře a v nich stál pan Růţenka...“ (hov. expresivita) „V jeţibabě hrklo jako ve starých hodinách, ale hned se vzpamatovala a zaskřehotala...“ „A bácl dveřmi aţ na jeţibabu spadl se střechy komín.“ „Jeţibaba v komíně ječela jako meluzína, ale vtom uţ vyšla Růţenka...“ „I zavřeštěla jeţibaba z komína...“ „I zakuckal se král a div neomdlel.“ „Pan král vyskočil z okna a zlostně zařval.“ „Ale to si ho uţ Šípková Růţenka přehnula přes koleno a nasekala mu.“ „...a asi dva tucty všelijakých tetiček a strýčků.“ (expresivita z kontextu) „Pan Růţenka se rozchechtal...“ „A bácl krále kamarádsky po zádech.“ „... a on byl zápasník a zloun a ze všeho nejraději pletl z kolejnic vánočky.“ „A bácl dveřmi aţ na jeţibabu spadl se střechy komín.“ „...jak v něm jeţibaba huhlavě nadávala.“ „Ty mlsoune jeden umlsaný!“ „Ale to si ho uţ Šípková Růţenka přehnula přes koleno a nasekala mu.“ „A nasekala mu ještě jednou.“ Méně častá jsou deminutiva: „Král si strčil lţičku špenátu do ucha a nosem se zapíchl do talíře.“ „Potom dal Šípkové Růţence hubičku, ale začal se upejpat, neboť mu zčervenaly obě uši.“ „...a asi dva tucty všelijakých tetiček a strýčků.“ (hypokoristika) Autor hodně pouţívá i různá přirovnání, známá i svoje vlastní: jako ve starých hodinách ječela jako meluzína

5.4.2 O šípkové Růženě (jiná verze pohádky zpracovaná A. Mikulkou) „Jistá jeţibaba, která chodila po domech a zabývala se dopalováním lidí, přišmajdala ke dveřím jisté slečny, jménem Růţena B. Kdyţ zazvonila, otevřela jí docela

66

hezká šťabajzna s cigaretou v pusince.“96 Ta se na jeţibabu pohrdlivě podívala a neurvale se jí zeptala, co si přeje. Jeţibaba se velmi urazila, ale nedala to na sobě znát, a nabízela slečně sazeničky růţí. Slečna Růţena ale pyšně ohrnula nos a prohlásila, ţe nemá o růţe zájem a ţe miluje jednoho pošťáka, který o tom ani neví. Jeţibaba se jí omluvila za zdrţování a odbelhala se pryč, ovšem jen za roh domu. Tam dostala veliký záchvat vzteku. Vyryla podpatkem do země díru a do té zapíchla sazeničku té nejhouţevnatější růţe, kterou měla, a udělala nad ní zaklínadlo. Poté odešla domů, vytáhla z hangáru koště a odletěla do brazilských močálů. Mezitím se sazenička šípkové růţe měla čile k světu. Během chvíle obrostla celý domek Růţeny B. Květy voněly tak pronikavě, aţ z toho začalo být Růţeně špatně, ale z domku se jí ven dostat nepodařilo. Vůně omámila slečnu Růţenu natolik, ţe upadla do hlubokého spánku. V poledne přišel pošťák s dopisy a s údivem se díval na Růţenin dům obrostlý samými růţemi tak, ţe se nemohl dostat ani ke dveřím. „Naštěstí toho dne kdosi komusi posílal poštou sekeru. A tak si ji pošťák dovolil rozbalit a po chvíli se prosekal přes husté šlahouny do domku, ze kterého se ozývalo jen hlasité chrápání slečny Růţeny B. Pošťák ji tedy popadl do náručí a vynesl před domek, kde se mu ji podařilo po velkém úsilí vzkřísit.“97 Kdyţ se Růţena probrala k vědomí, řekla pošťákovi, ţe kdyţ ji tak moc přemlouvá, vezme si jej za manţela, ale ihned. A nechala se odnést na radnici, aby si to ještě nerozmyslela. Pošťák byl nejdříve zmatený, ale nakonec přece jen byla svatba. Protoţe se jeţibabina sazenička měla čile k světu, zařídila si Růţena po svatbě velkoobchod se šípkovými růţemi. A jeţibaba? Té se v Brazílii plné hnijících močálů, moskytů, jedovatých ţab a upírů zalíbilo natolik, ţe tam uţ zůstala. 5.4.2.1 Slova podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka Zejména v přímé řeči se setkáváme s prvky obecné češtiny (protetické v, ej místo í/ý, slovesné tvary ráčej) a s výrazy slangu (mejdan): „Kterej čert vás sem přinesl? Vo co de?“ „Ráčej vodpustit, ţe vás, slečinko, zdrţuju!“ (pouţívá i protetické v) 96 97

Mikulka, A.: O šípkové Růţeně. In Lupiči a policajti. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003, s. 123. Mikulka, A.: O šípkové Růţeně. In Lupiči a policajti. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003, s. 124.

67

„Šla domů a vytáhla z hangáru své tryskové koště, na kterém neprodleně odfrčela do brazilských močálů na mezinárodní mejdan Velkých Ţblabuní!“ 5.4.2.2 Slova podle slohového příznaku Vedle výše uvedených prostředků obecné češtiny, slangu a výrazů expresivních se objevují gramatické tvary (s váma) a lexikální prostředky hovorové. „Z které hrobky jste vylezla, bábrle?“ „Ani to s ním nehne!“ (hovorové z kontextu) „Zbytečně tu s váma ztrácím čas!“ (hlásková obměna) Koukejte zmizet, nebo zavolám policajty!“ „...udělala nad ní čarovný klikyhák...“ „Šla domů a vytáhla z hangáru své tryskové koště, na kterém neprodleně odfrčela do brazilských močálů na mezinárodní mejdan Velkých Ţblabuní!“ „Teprve v poledne přišel pošťák s dopisy...“ „Naštěstí toho dne kdosi komusi posílal poštou sekeru.“ „Ta zase ukrutně zívla, div si nevykloubila pusu...“ 5.4.2.3 Podle časových příznaků „...budiţ, vezmu si tě za manţela!“ 5.4.2.4 Podle expresivity Expresivní výrazy jsou opět zaloţeny na hláskové expresivitě: „...a zabývala se dopalováním lidí...“ „...přišmajdala ke dveřím jedné slečny, jménem Růţena B.“ (trvalá expresivita) „Kdyţ zazvonila, otevřela jí docela hezká šťabajzna s cigaretou v pusince.“ „Z které hrobky jste vylezla, bábrle?“ „Nemám zájem o smraďoucí růţiska.“ „Jeţibaba zaskuhrala.“; na expresivitě plynoucí z významu : „Teprve tam dostala jeţibaba ukrutný záchvat vzteku.“ (expresivita v kontextu) „Tahle potvora mi tak hnula ţlučí, ţe se musím jít někam zrekreovat!“ „Ta zase ukrutně zívla, div si nevykloubila pusu...“;

68

a na expresivitě plynoucí ze synekdochy (sladký hlásek, sladký spánek): „...a řekla sladkým podbízivým hláskem...“ „...ţe upadla do sladkého a zřejmě nekonečného spánku.“ Expresivita je typická i pro klasické texty pohádek (např. se v nich setkáme se spojením sladký spánek a se slovem zaskuhrat), ovšem řada hanlivých expresiv odpovídá spíše mluvě mládeţe (přišmajdala, bábrle, šťabajzna,...). Nechybějí deminutiva, některá se však liší od deminutiv uţívaných v klasických textech pohádek (slečinko, sazeničky): „Kdyţ zazvonila, otevřela jí docela hezká šťabajzna s cigaretou v pusince.“ „Slečínko, prodávám sazeničky růţí.“ „Velice by se hodilo, kdyby rostla před vaším domečkem...“ „A odpoklonkovala se za roh domečku.“ 5.4.2.5 frazeologismy: Frazeologismy jsou méně časté: „Marně na něho dělám oči a vrtím zadkem!“ 5.4.2.6 autorská slova: Autorská slova jsou opět zaloţena na individuálním tvoření slov: „...ale ten nedůvtipa o tom neví!“ „Šla domů a vytáhla z hangáru své tryskové koště, na kterém neprodleně odfrčela do brazilských močálů na mezinárodní mejdan Velkých Ţblabuní!“ „...neboť tohle dělá většina novoţenichů.“

69

5.5 O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE Pohádka O Jeníčkovi a Mařence (německy Hänsel und Gretel, česky známá jako Pohádka o perníkové chaloupce) je německého původu. Zprvu byla zapsaná Giambattistou Basilem a později známými německými pohádkáři bratry Grimmy. Látku pak převzaly mnohé národy, u nás ji převyprávěla např. Boţena Němcová nebo František Hrubín. V Německu byla podle ní sloţena i opera. Podle psychologů je příběh alegorií psychického vývoje osobnost a dvou protikladných aspektů jednoho domu, ale hlavně je to příběh o sourozenecké solidaritě.98 Text pohádky převyprávěný na základě verze bratří Grimmů: V lese bydlel chudý dřevorubec se dvěma dětmi, které se jmenovaly Jeníček a Mařenka, a svou druhou ţenou, jejich macechou. Jednoho dne uţ neměli co jíst, a tak ţena dřevorubci poručila, aby zavedl děti do nejhlubší části lesa. Tam rozdělí oheň a dětem dají po krajíci chleba, potom půjdou po své práci a děti tam nechají. Děti pak nenajdou cestu zpátky a rodiče se jich tak zbaví. Muţ nejprve vzdoroval, ale ţenu mu nedala pokoje, aţ nakonec povolil, dětí mu ale bylo pořád líto.99 Ani děti nemohly hladem usnout, a proto slyšely, co si rodiče povídají. Mařenka se rozplakala a Jeníček ji konejšil. Kdyţ rodiče usnuli, Jeníček se oblékl a vyšel ven z chaloupky. Před domem nasbíral bílé křemínky, strčil si je do kapsy, vrátil se zpět do chaloupky a lehl si do postele. Ráno, ještě neţ vyšlo slunce, přišla macecha děti vzbudit. Dala kaţdému kus chleba a všichni se vydali do lesa. Jeníček vţdy po několika krocích vyndal z kapsy křemínek a hodil jej na cestu. Jakmile se ocitli v nejhlubší části lesa, řekl otec dětem, aby nasbíraly dříví. Kdyţ to udělaly, zapálil otec oheň, aby Mařence s Jeníčkem nebylo při čekání zima, zatímco on s matkou bude hlouběji v lese sekat dřevo. Děti poslušně seděly u ohně, kdyţ přišlo poledne, pojedly chléb, co jim matka dala, a dál trpělivě čekaly na rodiče. V dálce bylo slyšet údery sekery, ale ve skutečnosti to byla jen větev, kterou otec přivázal k suchému stromu a která se klátila ve větru. Jeníček s Mařenkou během čekání usnuli, a kdyţ se probudili, byla uţ tmavá noc. Mařenka se strachem dala do pláče, ale Jeníček ji těšil, ţe určitě cestu domů najdou. Kdyţ konečně vyšel úplněk, zatřpytily se na cestě křemínky, které tam Jeníček prve pohodil, a děti podle nich našly cestu domů. Šly celou noc a 98

Černoušek, M.: Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha : Albatros, 1990, s. 71. Verze Františka Hrubína: Dřevorubec se chystá jít do vsi nabídnout pokácené dřevo sedlákům, a řekne dětem, aby byly hodné, zítra ţe se vrátí. Druhý den se však nevrátí, a kdyţ je pryč uţ sedm dní, vydají se ho děti hledat. 99

70

za úsvitu přišly k rodné chaloupce. Macecha jim vynadala, jak mohly v lese tak dlouho spát, ale tatínek byl rád, ţe jsou děti v pořádku doma. Zanedlouho přišla znovu do chaloupky bída a macecha se opět rozhodla zbavit se dětí a přinutila k tomu i dřevorubce. I tentokrát děti jejich rozmluvu slyšely, a tak Jeníček vstal, ţe půjde nasbírat křemínky jako prve, ale dveře byly zamčené a Jeníček se ven nedostal. I přesto ale utěšoval Mařenku, ţe vše dobře dopadne. Časně ráno vzbudila macecha děti, dala kaţdému kus chleba, ještě menší neţ posledně, a všichni se vydali do lesa. Jeníček si svůj chleba v kapse rozdrobil, drobečky házel na zem a značil si tak cestu domů. Macecha zavedla děti ještě hlouběji do lesa neţ předtím, otec rozdělal veliký oheň, a oba nakázali dětem čekat. Děti během čekání opět usnuly, a kdyţ se probudily, byla kolem nich černočerná tma. Mařenka se rozplakala a Jeníček ji těšil, ale kdyţ vyšel měsíc a ozářil krajinu, zjistily děti, ţe na cestě není ani jeden drobeček, neboť ptáci je všechny do jednoho sezobali. I přesto se děti rozhodly, ţe zkusí cestu domů najít, a putovaly celou noc a celý den, z lesa se však nevymotaly. Třetího dne zahlédly děti sněhobílého ptáčka, který zpíval tak nádherně, ţe mu děti musely naslouchat, a kdyţ se ptáček rozletěl pryč, šly za ním. Ptáček je zavedl k chaloupce, která byla celá postavena z chleba, střechu měla z koláčů a okna z bílého cukrkandlu. Děti měly velký hlad, a tak si Jeníček ulomil kus střechy a Mařenka kousek okna. Pojednou se otevřely dveře a z nich se vyplíţila babizna opírající se o berli. Děti se jí lekly, ale stařena je pozvala dovnitř do chaloupky, nabídla jim jídlo a pití a odestlala jim postýlky. Děti se cítily jako v nebi. „Ale stařena se jenom tak přívětivě tvářila, byla to zlá čarodějnice, která číhala na děti a tu svou chlebovou chaloupku postavila jen proto, aby je přilákala. A kdyţ se nějaké dítě octlo v její moci, uvařila si je a snědla: a to byl vţdycky pro ni svátek.“100 Často ráno přistoupila čarodějnice k postýlce, v níţ spal Jeníček, popadla jej, odnesla do chlívku a zamkla ho tam. Mařence pak přikázala, aby uvařila Jeníčkovi něco dobrého k jídlu, neboť si ho chtěla vykrmit. Ráno co ráno pak čarodějnice chodila k chlívku a zkoušela, jestli je uţ Jeníček pořádně vykrmený. Kdyţ byl ale i po čtyřech týdnech pořád hubený, došla čarodějnici trpělivost a rozhodla se, ţe si jej uţ přece jen uvaří. „Na druhý den časně zrána musela Mařenka pověsit nad ohniště kotel, nalít do něho vodu a zatopit pod ním. ‚Nejdřív si upečeme chleba,‘ řekla babizna, ‚ uţ jsem

100

Grimm, J.; Grimm, W.: Jeníček a Mařenka. In Pohádky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1988, s. 31.

71

zatopila v peci a zadělala těsto.‘ Popostrčila Mařenku k peci, z níţ uţ šlehaly plameny. ‚Vlez dovnitř,‘ řekla, ‚a podívej se, jestli je uţ dost vytopená a můţe se do ní sázet chleba.‘ “101 Mařenka však poznala, co čarodějnice zamýšlí, a pravila, ţe neví, jak to má udělat. Čarodějnice jí vynadala a strčila hlavu do dvířek kamen, na coţ Mařenka čekala. Vší silou babu postrčila, a jakmile byla čarodějnice v peci, rychle zabouchla ţelezná dvířka a zastrčila na nich závoru. Zlá čarodějnice uhořela. Mařenka vysvobodila Jeníčka z chlívku, a protoţe se jiţ neměli čeho bát, šli se trochu porozhlédnout do chaloupky, kde našli několik almar plných perel a diamantů. Nabrali si jich plné kapsy a vydali se domů. Šli a šli, les jim najednou začal připadat známější a známější, a nakonec zahlédly rodnou chaloupku. „Dali se do běhu, vtrhli do jizby a padli otci kolem krku. Muţ ode dne, co zanechal děti v lese, neměl klidné chvilky, ve dne v noci mu svědomí nedalo pokoje. Ţena mezitím zemřela. Mařenka vysypala zástěrku, perly a drahokamy se rozkutálely po světnici a Jeníček k nim přihazoval hrst za hrstí ze svých kapes. Bylo po nouzi a po starostech.“102 Česká verze pohádky se od německé v druhé části pohádky výrazně liší. Jak děti bloudí lesem a hledají cestu domů, přijdou na paseku, kde stojí chaloupka z perníku. Děti mají velký hlad, a tak se odhodlají kousek perníku si ulomit. V chaloupce ale bydlí stará bába s dědkem, kteří si všimnou, ţe jim někdo perník z chaloupky krade. Dědek s bábou se rozhodnou děti chytit a potrestat. Jeníček s Mařenkou před nimi utíkají, aţ potkají myslivce103. Ten dětem poradí, aby běţely podél potoka. Sám pak dědka s bábou zdrţí předstíráním, ţe je nechápavý a mluví o něčem jiném, a nakonec je pošle opačným směrem. Jeníček s Mařenkou se šťastně vrátí zpět domů, kde uţ na ně čeká dřevorubec, který má o děti velký strach.

5.5.1 O perníkové Jednou se Jeníček a Mařenka vypravili na celodenní výlet. Vzali si do tašky svačinu, chleba s máslem a salámem, dvě velká jablka, kompas, to kdyby zabloudili, a dvě nepromokavé pláštěnky, kdyby náhodou začalo pršet. Jak tak šli, přišli aţ do hlubokého lesa. Dívali se po hřibech, malinách a borůvkách, kdyţ tu na ně z houští vybafl medvěd. Jeníček se lekl, pustil tašku a spolu s Mařenkou 101

Tamtéţ, s. 32. Tamtéţ, s. 32 103 Boţena Němcová: Dědek při pronásledování dětí narazí na ţenu pracující na lnovém poli. Ptá se jí na utíkající děti, ale ona mu vykládá, ţe pleje len a co s ním pak bude dělat. Tím dědka zdrţí, a pak ho pošle opačnou cestou, neţ šly děti. 102

72

utíkali rychle pryč. Medvěd z tašky ucítil svačinu, a také všechnu do posledního drobku snědl. Chtěl sníst i kompas, ale ten mu nechutnal, tak jej vyplivl a šel zase hledat něco dobrého k snědku do lesa. Jeníček s Mařenkou utíkali, ani nevnímali kudy, takţe kdyţ se pak zastavili, zjistili, ţe zabloudili. Kousek od nich však tekl potůček, tak se rozhodli, ţe půjdou podél něj a třeba dojdou do nějakého města. Kdyţ však sešli na palouček u potoka, spatřili perníkovou chaloupku. „Tak přijdou k té perníkové chaloupce, na tom útěku před medvědem pěkně vyhládli, i koukají mlsně na ten perník, ale netroufali si kus ulomit, protoţe tuhle pohádku dobře znali a věděli, jak by to mohlo skončit.“104 Tu z chaloupky vyšla jeţibaba a nabízela dětem, aby si ulomily perníček. Vtom okamţiku se obloha zatáhla a pustilo se do silného deště. Jeţibaba se na děti sladce usmála a pozvala je dovnitř do chaloupky, aby nepromokly. Jeníček s Mařenkou to uznali a s obavami do chaloupky vešli. Jeţibaba je posadila k perníkovému stolu na perníkovou ţidli a mlsně se na ně dívala. „Vtom se chaloupka pohnula! Perník začal vodou bobtnat! Potůček se náhle rozvodnil a začal téct do chaloupky! Ani nezaklepal a uţ odnášel, kde se co dalo!“105 Jeţibaba začala volat o pomoc, ale Jeníček jí řekl, ţe je hloupý nápad stavět si chaloupku celou z perníku a ještě blízko potoka. A oba s Mařenkou se pustili do perníkových talířů na stole, které ještě nebyly rozmočené. Jeţibaba uţ však vytahovala z kůlny velký kotel, který byl naštěstí plechový. Vytáhla jej před chaloupku a skočila do něj, na poslední chvíli za ní skočili i Jeníček s Mařenkou. V tu chvíli vzal totiţ příval vody celou chaloupku a odnesl ji pryč. Jeníček s Mařenkou a jeţibabou připluli brzy k nějakému městu, kde je zachránili hasiči. „Jeníček s Mařenkou jim poděkovali a utíkali honem domů, protoţe v tom městě náhodou bydleli. Zato jeţibaba pak nějaký čas bydlela na nábřeţí pod tím kotlem jako v plechovém iglú. Ale pak se ztratila neznámo kam. Doufejme, ţe uţ je chytřejší a postaví si novou chaloupku z nějakého lepšího materiálu a na bezpečnějším místě.“106 5.5.1.1 Slova podle příslušnosti k nespisovným útvarům národního jazyka Prvky obecné češtiny jsou méně časté:

104

Mikulka, A.: O perníkové. In Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka, 2001, s. 8. Mikulka, A.: O perníkové. In Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka, 2001, s. 9. 106 Mikulka, A.: O perníkové. In Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka, 2001, s. 9. 105

73

„...zadul vítr, práskl blesk a zahřmělo a začal slejvák.“ 5.5.1.2 Slova podle slohového příznaku Naopak i v řeči vypravěče se objevují výrazy hovorové a expresivní. „Byly prázdniny a tak koukali po hřibech, po borůvkách a po malinách.“ „Jak se lekli, utíkali horempádem lesem, ani se moc nedívali kudyma, a kdyţ...“ „Teda - dědo - tys to zase celé přejinačil!“ „Trochu si to nechej celé projít hlavinkou a pak uţ spinkej!“ (imperativ s hovorovým příznakem) Slova kniţní jsou zde zastoupena také: „...olízl se mlsně, neb ucítil voňavé svačinky...“ „Kompas zkusil také, ale protoţe nebyl dobré chuti, vyplivl jej.“ (spojení s kniţním příznakem) „...zadul vítr, práskl blesk a zahřmělo a začal slejvák.“ „Inu - děti to uznaly a vešly s obavami k jeţibabě.“ „Mařenka učinila totéţ.“ „Vbrzku připluli naši tři trosečníci k nějakému městu, kde je zachránili hasiči.“ 5.5.1.3 Podle expresivity Expresivní slova opět stavějí na expresivitě hláskové, obrazném vyjádření (synekdoše: sladce se usmála, mlsné zalíbení): „Vtom na ně vybafl z houštiny medvěd...“ „...i koukají mlsně na ten perník...“ „Tu se z chaloupky vyštrachala číhající jeţibaba...“ „Jeţibaba se na děti sladce usmála...“ „...a pak se na ně s mlsným zalíbením zadívala.“ A vyuţívání hypokoristik: „Dědo, vyprávěj mi třeba o perníkové chaloupce.“ a deminutiv: „Á - ty mlsný jazýčku!“ „Přece Jeníček a Mařenka!“ „Slyšeli ale potůček, tak k němu sešli.“ 74

„Sotva však vešli na palouček u potoka...“ „Vtom se chaloupka pohnula!“ „Trochu si to nechej celé projít hlavinkou a pak uţ spinkej!“ 5.5.1.4 Slova přejatá Slova přejatá pak slouţí jako komičnost vyvolávající prvek: „Zato jeţibaba pak nějaký čas bydlela na nábřeţí pod tím kotlem jako v plechovém iglú.“

75

Závěr Pohádky Aloise Mikulky se vyznačují osobitým humorem, kterého autor dosahuje různými způsoby. Konfrontuje čtenáře nejen s nečekanými a překvapivými situacemi, které jsou leckdy aţ nelogické, ale vyuţívá k tomu i různých jazykových prostředků. Většina jeho pohádek je psána spisovným jazykem, který bývá pro dosaţení komického účinku, ale také pro pocit autentičnosti a také vtaţení čtenáře do děje, prostoupen i slovy obecné češtiny, a to zejména v přímé řeči svých postav. Mnohdy také autor vyuţívá hovorového stylu. Slova kniţní nebo archaická nejsou u Mikulky příliš častá, a pokud ano, odkazují spíše na autorovu inspiraci tradičními pohádkami a jejich vyprávěcím stylem. Pro Mikulku je charakteristické také hojné pouţívání slov expresivních, zejména deminutiv, jejichţ pouţitím se autor přibliţuje dětskému čtenáři. Nevyhýbá se ani slovům s expresivitou zabarvenou záporně, která mají většinou v kontextu pohádek komický účinek. Autor také uţívá hypokoristik, výrazů s trvalým příznakem expresivity i slov, která získávají expresivitu aţ v textu. Často expresivní příznak mají i slova utvořená samotným autorem. Autor pouţívá věty krátké i souvětí, text je však vţdy přehledný. V pohádkách vyuţívá kromě řeči vypravěčské i řeč přímou, čímţ udrţuje čtenáře v pozornosti a dovoluje mu tak stát se účastníkem dění. Díky svému vypravěčskému stylu a laskavému humoru bývají pohádky Aloise Mikulky často zařazovány i do školních čítanek. Pohádky jsou také doplněny autorovými vlastními ilustracemi, které tak doplňují Mikulkův osobitý styl. O pohádkách Aloise Mikulky bychom mohli říct, ţe jsou parodií nejen na pohádky tradiční, ale také na dnešní svět a jeho společnost.

76

Literatura: Primární literatura: Erben, K. J. České prostonárodní pohádky a pověsti. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1955. 161 s. Grimm, J.; Grimm, W. Pohádky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1988. 285 s. Hrubín, F. Malý špalíček pohádek. 5. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 189 s. Mikulka, A. Dvanáct usmívajících se jeţibab. 1. vyd. Brno: BLOK, 1974. 148 s. Mikulka, A. Karkulka v maskáčích. 1. vyd. Praha: Albatros, 2003. 101 s. Mikulka, A. Lupiči a policajti. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003. 164 s. Mikulka, A. O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 1996. 110 s. Mikulka, A. Zlatí slavíci a jiné pohádky. 1. vyd. Brno: Procházka, 2001. 100 s. Němcová, B. Národní pohádky. 5. vyd. Praha: Albatros, 1972. 89 s. Perrault, Ch.; d’Aulnoy, M.-C.; de Beaumont, J.-M. L. Francouzské pohádky. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990. 347 s.

Sekundární literatura: Černoušek, M. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha : Albatros, 1990. 187 s. Franz, M-L. Psychologický výklad pohádek. 1. vyd. Praha: Portál s.r.o., 1998. 182 s. Hauser, P. Nauka o slovní zásobě. 2. vyd. Praha: SPN, 1980. 195 s. Hauser, P. Základní pojmy z nauky o slovní zásobě a tvoření slov. 2. vyd. Brno: MU, 2003. 49 s. Lederbuchová, L. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: H & H Vyšehradská, 2002. 355 s. Martinec, I. Tradice a inovace ve stylizaci pohádky. In POLÁČEK, Jiří (ed.). Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradice a inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003. s. 54 – 64. Mikulka, A. Alois Mikulka. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana: CERM, 2001. 168 s. Mikulka, A. Dobrá pohádka je tajemství... In: Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno: Ústav literatury pro mládeţ Pedagogické fakulty v Brně, 2002. s. 11–12. 77

Mocná, D., Peterka, J. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha : Paseka, 2004. 699 s. Petiška, E. Velká cesta k malým dětem. 1. vyd. Praha: Albatros, 1984. 158 s. Sirovátka, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. 183 s. Šafaříková, D. Jeţibaba, Pacička a zajíci. In: Zlatý máj, roč. XXXIV., č. 3., 1990. s. 620621. Šmahelová, H. Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. 235 s. Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Slovník literární teorie. Red. Š. Vlašín. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s. Vařejková, V. Česká autorská pohádka. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství, 1998. 16 s.

78

Resumé Diplomová práce se snaţí o analýzu jazykových prostředků uţitých autorem a jejich porovnání s jazykovými prostředky uţitými v klasických pohádkách. Součástí práce je teoretická část zaměřená na pohádku, její dělení a původ, část zabývající se českou slovní zásobou a jejím dělení. Na ni pak navazuje část zabývají se ţivotem Aloise Mikulky a jeho pohádkovou tvorbou. Konkrétní

část

je

věnována

nejznámějším

klasickým

pohádkám,

jejich

převyprávění Aloisem Mikulkou a analýzou jazykových prostředků, které Alois Mikulka ve svých převyprávěních uţil.

Summary This work deals with analysis of language means, which the author Alois Mikulka uses, and it tries to compare them with means used in classic fairytales. A part of this work is a theoretical part, which is aimed at a fairytale, its parting and origin, and a theoretical part, which analysis Czech vocabulary and its parting. Next part is devoted to Alois Mikulka, his life and his fairytale works. A practical part is devoted to the most well-known classic fairytales, its modification from Alois Mikulka and analysis of language means, which Alois Mikulka used in his modification.

79