Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Profese sportovní novinářky programu ČT Sport (případová studie)

The profession of women sports journalist in CT Sport (case study) Diplomová práce Bc. Dita Ondrejková

Brno 2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii.

V Brně dne 23. 5. 2016

.……………………………. Bc. Dita Ondrejková

Poděkování: Mé vděčné, vřelé a v podstatě nekonečné díky patří vedoucí této práce paní doktorce Monice Metykové, která prokázala svatou trpělivost a zároveň blahosklonnost k mé životní diagnóze notorického deadlinisty. Děkuji mnohokrát za cenné připomínky, návrhy k vylepšení i články, které podstatně ovlivnily směřování této diplomové práce. Musím poděkovat své rodině, která mě v průběhu mých studijních vzestupů a pádů neustále podporovala. Jak je už mým nepříjemným zvykem, musím poděkovat i svému ortopedovi MUDr. Tomaidesovi, který léčí a dává dohromady má vrtošivá kolena. A díky Kasi, protože bych bez ní pravděpodobně umřela na hlad nebo stres.

Anotace: Diplomová práce se zabývá profesí sportovní novinářky na sportovním programu ČT Sport patřícím do rodiny kanálů veřejnoprávní České televize a zkoumá, zda li při praktikování profese sportovní novinářky dochází k ovlivňování konceptem genderu. Teoretická část diplomové práce teoreticky zastřešuje sportovní žurnalistiku, přibližuje historii vývoje sportovního televizního vysílání na území České republiky. Zároveň vymezuje morální a etické pilíře novinářské profese a možnosti, jakým způsobem může docházet ke kompromitování těchto zásad v závislosti na genderu. Tato diplomová práce se snaží vyšetřit spojitosti mezi praktikováním sportovní žurnalistiky sportovními novinářkami a genderovou problematikou, pracuje přitom s teoretickými koncepty socioložky Liesbeth Van Zoonen a prací mediálních teoretiků Thomase Hanitzsche a Folkera Hanusche. Klíčová slova: diplomová práce, sportovní žurnalistika, výzkumná práce, gender, genderová problematika, ČT Sport, sportovní novinářka, kariéra, profese novináře

Abstract: This diploma thesis deals with the profession of sports journalist on the sports program CT Sport, channel which belongs to the channels family of Czech Television and examines whether, if the practice of the profession of sports journalist is to influenced by the concept of gender. The theoretical part covers the theory of sports journalism, brings the history of the development of sports television broadcasting in the Czech Republic. At the same time defines the moral and ethical pillars of the journalistic profession and the possibilities how it can lead to the compromise of these principles depending on gender. This thesis seeks to investigate the connection between the practice of sports journalism, women sports journalist and gender issues, while working with the theoretical concepts from sociologist Liesbeth Van Zoonen and media theorists Thomas Hanitzsche and Folker Hanusch. Key words: diploma thesis, sport journalism, research work, gender, gender stereotypes, CT Sport, women sports journalist, career, journalist profession and ethical standards

Obsah Úvod práce: ................................................................................................................................... 8 1.

Sportovní žurnalistika .......................................................................................................... 12 1.1.

2.

Úvod do historie sportovní žurnalistiky ...................................................................... 14

1.2.

Prvopočátky sportu v tištěných médiích – 18. a 19. století .................................... 14

1.3.

Příchod masmédií, sport v rozhlase a kinosálech.................................................... 19

Sport v televizi ..................................................................................................................... 23 2.1.

Historie sportovního televizního vysílání .................................................................... 24

2.2. 3.

Počátky sportovního televizního vysílání na našem území ..................................... 25

ČT SPORT ............................................................................................................................. 30 3.1.

Vznik a historie kanálu ČT Sport .................................................................................. 30

3.2.

Organizační struktura a složení ČT Sport .................................................................... 32

4.

Gender, sport a média......................................................................................................... 35 4.1.

Gender a genderové stereotypy ................................................................................. 35

4.1.1.

Gender na trhu práce .......................................................................................... 38

4.2.

Gender ve sportu......................................................................................................... 42

4.3.

Gender v médiích ........................................................................................................ 46

5.

Povolání novináře................................................................................................................ 50 5.1.

Profese novináře a genderová problematika propsaná v obsazích ............................ 50

5.2.

Profese sportovního novináře ................................................................................. 55

5.2.1. 6.

Sportovní novinářka ............................................................................................ 57

Metodika práce ................................................................................................................... 64 6.1.

Cíl práce a výzkumné otázky ....................................................................................... 64

6.2.

Kvantitativní versus kvalitativní výzkum ..................................................................... 64

6.3.

Výběr výzkumné strategie: Případová studie .............................................................. 67

6.4.

Technika sběru dat ...................................................................................................... 69

6.5.

Výběr respondentů: .................................................................................................... 70

6.6.

Etické otázky k vedení výzkumu .................................................................................. 73

6.7.

Analýza získaných dat.................................................................................................. 74

6.8.

Průběh výzkumu: ......................................................................................................... 75

7.

Empirická část ..................................................................................................................... 77 7.1. 8. 8.1.

Úvod ............................................................................................................................ 77 ANALÝZA VÝZKUMU: ....................................................................................................... 78 Kariéra sportovní novinářky ........................................................................................ 78 6

8.2.

Maskulinní prostředí v redakci a jeho vlivy ................................................................. 79

8.3.

Vliv organizační struktury na výkon povolání.............................................................. 83

8.4.

Profesní hodnoty a objektivita .................................................................................... 86

8.5.

Dvojí metr a kredibilita ................................................................................................ 90

8.6.

Sexismus ...................................................................................................................... 93

8.7.

Tokenismus ................................................................................................................. 95

9.

Diskuze výsledků výzkumů .................................................................................................. 96 9.1.

Shrnutí zjištění ............................................................................................................. 96

9.2.

Kritická reflexe výzkumu: ............................................................................................ 99

10.

Závěr .............................................................................................................................. 101

11.

Bibliografie a použité zdroje: ........................................................................................ 104

Internetové zdroje................................................................................................................. 106 12.

Věcný rejstřík................................................................................................................. 108

13.

Jmenný rejstřík .............................................................................................................. 109

Seznam příloh ............................................................................................................................ 111

POČET SLOV: 29 378 slov

7

Úvod práce: Už v antickém Římě, tedy několik století zpátky, se pro pokojný život občanů v kulturním i politickém centru tehdejšího světa, uznávala mantra: Chléb a hry. Vysoké politické vedení Říma mělo za to, že když lidé budou mít co do úst a zároveň se budou mít čím bavit, nebudou mít čas, chuť nebo motivaci kritizovat či se vzpírat tomu, co by je mohlo či mělo trápit v jejich každodenním životě. Nacházíme se dnes sice ve zcela jiném světě, v Evropě bez válek a konfliktů, které by nás bezprostředně ohrožovaly na životě, ale pokud se budeme chtít dostat k jádru věci, zjistíme, že i po staletích vývoje celé společnosti, nám ke spokojenosti nadneseně řečeno stále stačí jen onen chléb a hry. Docílili jsme obrovského rozvoje vědy, rozšířili se naše možnosti jak naplno prožít čas, než se naše tělo opotřebuje a srdce přestane pumpovat krev, přesto stále inklinujeme ke stejným potřebám. K tomu se dobře najíst a zabavit. Jednou z nejoblíbenějších kratochvílí lidského života je sport. Fenomén lidské kultury, který s nadšením sami provozujeme či alespoň sledujeme, prostupuje naše všední životy. A díky spojení s médii je to fenomén, který dokáže spojovat a rozdělovat celé národy. Skrze média dostáváme aktuální informace z místa dění sportovní událostí, díky médiím máme možnost být v jednu chvíli zároveň u televizní obrazovky v obývacím pokoji našeho bytu, a zároveň v tentýž okamžik být zprostředkovaně součástí sportovní události z opačného konce světa. Problematika spojení sportu a médií je mnohovrstvá. Je tolik dílčích prvků, které lze na jejich symbiotickém vztahu zkoumat, že se pak zřejmě nemůžeme divit, že dochází k preferenci zkoumání jen určitých oblastí a jiné zůstávají v opomíjení. Příkladem v České republice téměř opomenuté oblasti zkoumání je sportovní žurnalistika, potažmo sportovní novinářky. Pokud bychom se zaměřili na literaturu zabývající se specifikami profese, popisu sportovních novinářek, zkoumání způsobu vykonávání jejich práce, či obsahy, které produkují, nutně dojdeme k poznání, že v české vědecké obci až žalostně schází na toto téma jakákoli odborná diskuze. Zkoumat důvody, proč sportovní novinářky nejsou v hledáčku vědeckých prací tak často, by zabralo na samostatný výzkum, ve kterém by se výzkumník jistě dobral

8

zajímavého poznání. I bez sofistikovaného výzkumu a jen na základě vlastního empirického pozorování, se autorka této práce domnívá, že jedním z klíčových důvodů opomíjení sportovních novinářek jako vědeckého materiálu, je jejich nízký počet a genderová problematika. Dva poslední zmiňované koncepty jsou ústředním motivem této závěrečné práce. Ta má autorku tohoto textu kvalifikovat na vystudovaného novináře, přičemž autorka se už v minulosti z důvodu vlastní sportovní kariéry a fascinace sportovní prostředím v obecné rovině rozhodla svůj profesní život spojit právě se sportovní žurnalistikou. Jedním z dílčích důvodů, proč tato práce vznikla, je snaha autorky obohatit a rozvířit diskuzi na téma sportovních novinářek. Minimálně je zde patrná snaha alespoň přispět do diskuze vlastním kvalitativním výzkumem, který je součástí této kvalifikační práce. Samotným tématem diplomové práce je snaha o zodpovězení na otázku, jestli má gender vliv na praktikování sportovní žurnalistiky sportovními novinářkami na programu ČT Sport. Tato práce je pokusem popsat práci členky redakce sportu v kontextu odvětví, kterému, jak si dokážeme skrze pasáže o historii sportovní žurnalistiky, dominují muži. Mužský element prostupuje sportovními médii ve všech sférách, a to ať už se jedná o muže vytvářející sportovní obsah v médiích či o většinovém podílu mužských sportovců. S tím je také spojeno větší mediální pokrytí mužského sportu. Na základě odborné literatury teoreticky vymezíme odvětví sportovní žurnalistiky a zjistíme, ve které době (a za jakým účelem) se začaly formovat samostatné sportovní redakce napříč médii, které dnes označujeme jako masové nosiče informací. S ohledem na výzkumný vzorek, tedy sportovní novinářky v redakci sportovního kanálu ČT Sport, bude následně přiblížena historie mediálního pokrytí sportu za pomocí televizních kamer. V kapitole věnované programu ČT Sport vyšetříme současnou organizační strukturu tohoto sportovního kanálu. Pro teoretický kontext výzkumu jsou pak klíčové části o projevech genderové problematiky na trhu práce, ve sportu a v médiích. V této části dojde k vyčlenění základních teoretických konceptů, se kterými se doposud lze setkat. Poslední kapitola teoretické části diplomové práce se 9

pak zabývá profesí novináře, vymezuje teoretické koncepty a genderové vlivy na tyto aspekty novinářské práci. Výzkumným cílem této práce je skrze vybraný vzorek sportovních novinářek působících na kanálu ČT Sport popsat, zda má gender vliv na praktikování této profese. Autorka se v empirické části snaží skrze promluvy vybraných novinářek odpovědět na otázky týkající se objektivity či nezávislosti a jejich spojitost s konceptem genderu. Pro tyto účely přitom bude pracovat s teoretickými koncepty vyplývající ze studia odborné literatury. Povaha i cíle výzkumu mají deskriptivní charakter. Důvody, proč se autorka této diplomové práce rozhodla věnovat genderové problematice profese sportovní novinářky na programu ČT Sport, lépe než cokoli jiného ilustruje následující citace Trampoty s Vojtěchovskou:„ je důležité zkoumat, kdo jsou pracovníci médií, zda určitá média zaměstnávají spíše ženy nebo muže, ze kterých sociálních vrstev se zaměstnanci jednotlivých typů médií rekrutují, jaká je jejich vzdělanost a jaké obory absolvovali, ale také jak vnímají svou profesi, čím jsou motivování, co je jejich kariérním cílem a v neposlední řadě, zda jsou během své práce vystavování nějakým tlakům (politickým, ekonomickým – ze strany zadavatele reklamy).“ (Trampota, Vojtěchovská, 2010: 88). Znovu je nutné podotknout, že je autorka této diplomové práce dlouhodobě osobně zainteresovaná v profesi sportovní novinářky. Cílem jejího univerzitního vzdělání je získat co největší možný teoretický i praktický vhled do problematiky práce sportovní novinářky, neboť se právě této kariéře chce po absolvování vysokoškolského studia věnovat. Pokud bereme v potaz fakt, že studium na vysoké škole by mělo člověka připravit na budoucí zaměstnání, není zřejmě lepší volby pro téma diplomové práce, než takové, které se bezprostředně týká samotné autorky. Zároveň je třeba k tomuto osobního zaujetí přistupovat s kritickou sebreflexí. Nekritický pohled a subjektivní postoje by v případě vlastního kvalitativního výzkumu mohly zcela znehodnotit výsledky. Zejména jedná-li se o kvalitativní výzkumné šetření, je třeba být maximálně objektivní a držet se stanovených metod tak, aby nedošlo k dezinterpretaci informací ve prospěch podložení vlastních subjektivních teorií a emočně založených

10

hypotéz. Z tohoto důvodu je potřeba precizně zpracovat a stanovit metody výzkumu a neopomenout zdůraznit etickou rovinu výzkumu.

11

1. Sportovní žurnalistika Sportovní žurnalistika se s rozvojem digitálních médií a technologického pokroku v posledních letech výrazně mění. Alespoň jednou za rok vyjde na internetu či v novinách (s nadsázkou napsáno) apokalypticky laděný článek, který predikuje brzký zánik novinářské profese1, přičemž takzvaně první na ráně jsou sportovní novináři. Ačkoli se tyto apokalyptické predikce týkají celé profese, vzhledem k androcentrické povaze jazyka a zároveň androcentrickému vnímání sportu jako sféry určené především mužům, se z diskuzí zcela vytrácí ženský prvek. Ten je přitom ústředním tématem této diplomové práce, neboť se skrze výzkum snažíme zodpovědět, zda li gender ovlivňuje praktikování sportovní žurnalistiky na kanále ČT Sport. Tato kapitola se tak věnuje nejenom definování sportovní žurnalistiky, ale také zdůvodnění, proč se toto odvětví rozvíjelo a má své nezastupitelné místo v masmédiích dodnes. Ostatně sociologa Aleše Sekota jsou sport a média jako dvě spojené nádoby, neboť „tvoří dnes osudově pevně provázaný institucionální svazek.“ (Sekot, 2006:203) O souvislostech mezi médii a sportem (zejména tím profesionálním) již bylo napsáno mnoho vědeckých publikací či akademických prací.2 Fenoménu sportovní žurnalistiky se však, bohužel, věnují především zahraniční autoři. V České republice až žalostně schází odborná diskuze, která by pomáhala nejenom legitimizovat toto odvětví a vymaňovat jej ze škatulky pouhého toy departmentu, ale především by sportovní žurnalistice v době vzrůstajícího vlivu nových typu médií a rozšiřování komunikačních kanálů mohla pomoci ustanovit základní profesní principy. Zdánlivě pouze nesouvisející je zařazení historie sportovní žurnalistiky, přičemž snaha autorky této diplomové práce je, aby skrze historii tohoto odvětví bylo poukázáno na fakt, že ty nejdůležitější milníky ve vývoji tohoto odvětví jsou spojeny především s osobami mužského pohlaví. Na jednu stranu by toto mohlo napomoci

1

V srpnu 2015 se takto ve svém blogu vyjádřil například vývojář Petr Soukup. Více na https://www.souki.cz/vsechny-vas-nahradi-inteligentni-stroj 2 Jako příklad může posloužit diplomová práce redaktora brněnské sportovní redakce České televize Ondřeje Tomka s názvem: Televizní komercializace sportu: magický trojúhelník sport-tv-obchod.

12

k legitimaci patriarchálního řádu, který na sportovní žurnalistiku již tradičně působí. Na druhou stranu ale zároveň ukazuje, že je velmi složité narušit tento exkluzivní mužský klub, byť se v posledních letech zvyšuje počet novinářek, které se snaží najít uplatnění právě ve sportovní žurnalistice. Západoevropská společnost jako celek je svým způsobem sportem do jisté míry fascinována. Důvodů je celá řada, od psychologických pohnutek přes nacionální linii až k promítání vlastních tužeb do vysportovaných lidských těl. Proč sport nalezl své pevné místo v médiích, je třeba spatřovat v lidské fascinaci příběhem – a v tomto bodě je sport vedle tradičních kulturních produktů skutečně ojedinělým zásobitelem. Autentické sportovní a lidské příběhy, o jejichž výsledku není dopředu rozhodnuto, jsou jedním z klíčových důvodů, proč se lidé už velmi dlouho nechávají strhávat sportem (Děkanovský, 2008, 36). I proto vznikla samostatná odnož novinářství: sportovní žurnalistika jako svébytný novinářský obor. Tato kapitola si klade za cíl vydefinovat sportovní žurnalistiku jako samostatnou složku novinářství. Při pohledu do historie vzniku sportovní žurnalistiky pak obhájit roli důležitou roli a přínos sportovního novinářství pro žurnalistiku obecně, včetně obhájení teze o androcentrickém vnímání celého sportovního odvětví jako sféry, která je určena především mužům. Je dobré jasně definovat, co vlastně sportovní žurnalistika je a jak je třeba ji chápat v dnešním kontextu: „Sportovní žurnalistikou rozumíme takové odvětví žurnalistiky, které se zabývá činností sportovců, sportovních týmů, funkcionářů a trenérů tím způsobem, že o nich podává ucelené informace ve formě sportovního zpravodajství nebo sportovní publicistiky. Hlavní náplní sportovní žurnalistiky jsou sportovní komentáře, výsledky a rozhovory.“ (Jelínková, 2008:12)

13

1.1.Úvod do historie sportovní žurnalistiky Najít v análech přesné datum a označit jej jako prvopočátek sportovního není možné. Bohužel ani nelze přímo říci, že by vývoj tištěných médií úzce souvisel právě s historií sportovní žurnalistiky. Raymond Boyle s Richardem Haynesem tvrdí, že mediální sport3 je produktem modernity, formou masové kultury, která je součástí západní civilizace a markantně ovlivňuje podobu evropské společnosti (Boyle, Haynes, 2009: 19). I to je důvod, proč se na sportovní žurnalistiku zaměřit a podívat se do její historie, neboť z mnohých zdrojů vyplývá, že sport v médiích již v minulosti formoval fungování a podobu evropské společnosti. Pro příklady není třeba chodit daleko, ostatně stačí se zamyslet nad tím, jak vypadají titulky novin a časopisů případně televizní grafiky během velkých sportovních událostí jako je olympiáda, fotbalové mistrovství světa či „pouhý“ evropský šampionát – i život nezaujatého diváka či čtenáře je konáním velkého sportovního „svátku“ pohlcen. Není tak třeba rozporovat fakt, že mediální sport je součástí především dnešní západní kultury a ovlivňuje podobu společnosti. Ostatně nejlépe to vystihne citace Terezy Jelínkové (2008, 12): „Sportovní žurnalistika tvoří stejně důležitou část našeho života jako žurnalistika politická či ekonomická i kulturní. Její nejvýraznější úlohou je informovat o sportovních událostech, zejména o sportovních utkáních, nelze jí však ani v nejmenším upřít také funkci komentátorskou a zábavnou, stejně jako uchovávání kulturních hodnot a zvyšování národního povědomí.“ 1.2. Prvopočátky sportu v tištěných médiích – 18. a 19. století

Pokud bychom se chtěli zaměřit na zkoumání historie pouze českého sportovního novinářství, zjistili bychom, že ke studiu této oblasti nám scházejí relevantní odborné zdroje v českém jazyce, tudíž schází i přesnější detaily vývoje českého sportovního novinářství. Výjimkou je pět let stará disertační práce Davida Lukšů, který své působení na Karlově Univerzitě zasvětil bádání po historických kořenech českého sportovního novinářství. V této souvislosti je zároveň třeba říct, že sám David Lukšů působí v České televizi na pozici šéfeditora sportovního zpravodajství, ke sportu tedy má blízko i z hlediska profesní kariéry.4 Zároveň je právě Lukšů v nadřízené pozici vůči 3 4

mediální sport čili sport objevující se v médiích stav k březnu 2016. Zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/lide/david-luksu/

14

výzkumnému vzorku, tedy sportovním novinářkám na programu ČT Sport- Dochází li z jeho strany k jakékoli formě diskriminace, Původ sportovního žurnalismu je podle práce Davida Lukšů (2011, 36) úzce spjat s historií tisku ve Velké Británii a Spojených státech. V případě Velké Británie se jedná o zajímavý paradox, neboť Köpplová v knize Dějiny světové žurnalistiky tvrdí, že: „Anglie vstoupila do nového věku veřejné komunikace se zpožděním a po dlouhou dobu nic nenasvědčovalo tomu, že se právě zde má postupně ustavit model tiskového působení, které se na dlouhou dobu stalo vzorem a příkladem pro řadu západoevropských zemí.“ (Köpplová, Köppl, 1989: 44) Na druhou stranu tohoto paradoxu je nutné poznamenat, že Britové mají dlouholetou sportovní tradici (veslování, dostihy, honitba, zápas či box), což z anglického prostředí činilo vhodné podhoubí pro rozšiřování zpráv a informací o sportu jako takovém. Způsoby a postupy novinářské práce, které se v Americe a Anglii praktikovaly, ovlivnily vývoj sportovní novinařiny v dalších zemích. Zejména ve druhé polovině 19. století se vliv anglo-americké doktríny sportovního žurnalismu odrazila i na případu českého sportovního novinářství. Ostatně v první polovině 19. století se samotná sportovní žurnalistika teprve formovala. Své odběratele, tedy především čtenáře, si sport našel i díky průmyslové revoluci, která obecně přinesla rozvoj tištěných médií a růst komunikačních sítě. Především se sport obecně stal populárnější náplní volného času tehdejšího obyvatelstva (Lukšů 2011: 36). Brad Schultz se v publikaci Sports Media: Reporting, Producing and Planning věnuje

historii

sportovní

žurnalistiky

z hlediska

vývoje

tohoto

odvětví

v severoamerickém kontextu. Podle Schultze i přes nejasnou dataci lze konstatovat, že zvýšený zájem veřejnosti o sport jako takový je spojen s profesionalizací ve sportovních a univerzitních ligách. Přičemž profesionalizace a vznik těchto lig se datuje ke konci 19. století. V této souvislosti také Schultz uvádí několik důležitých milníků: „V roce 1893 Joseph Pulitzer vytvořil první přílohu věnovanou sportu v deníku New York World, velmi

15

rychle jej pak napodobil William Randolph Hearst v deníku New York Journal.“

5

(Schultz, 2005: 1) O této době píše také Lukšů. Ten se zmiňuje o tom, že v roce 1883, kdy Pulitzer zakoupil deník New York World, aby v něm záhy zřídil samostatnou sportovní redakci, která byla první svého druhu ve velkých amerických novinách. Až poté byl pak napodoben Hearstem, který však v New York Journal v roce 1895 zavedl zvláštní sportovní přílohu nikoli samostatnou redakci (Lukšů, 2011: 41). Raymond Boyle (2006:32) píše o dalším velmi důležitém milníku sportovní žurnalistiky, která o mnoho let předcházela zařazení sportovních zpráv či zřízení vlastního sportovního oddělení, a totiž o najmutí Henryho Chadwicka deníkem New York Herald v roce 1862 jako vůbec prvního sportovního reportéra pokrývajícího v Americe populární baseball. Stalo se tak tedy téměř 21 let předtím, než Joseph Pulitzer zřídil samostatnou sportovní redakci. Boyle vzývá Pulitzerovu prozřetelnost, se kterou zařadil sportovní zprávy na úroveň tradičního zpravodajství: „Pulitzer viděl sportovní žurnalistiku jako exemplář „nové žurnalistiky“ té doby, a to díky svému masovému zaměření a zaostření na lidské zájmy.“ 6(Boyle, 2005:32). V čem je přijetí Henryho Chadwicka na pozici sportovního redaktora tak zásadní? Jednalo se o (zřejmě) o prvního redaktora, který se živil informováním a sepisováním zpráv ze sportu. Do doby pana Chadwicka bylo totiž běžné, že o sportu informovali nadšenci z řad samotných redaktorů, kteří sport brali jako oblíbenou kratochvíli. Zprávy tak byly v tomto směru spíše nahodilé, nepravidelné. To změnilo právě až zřízení samostatné sportovní redakce s regulérními sportovními redaktory, kteří se nepsali o ničem jiném (Lukšů, 2011:36). V jiné Boyleově publikaci Power play: sport, the media and popular culture, na které spolupracoval s Richardem Haynesem, a která vyšla v roce 2009, se historie zápisu a publikování sportovních výsledků datuje až k roku 1801, kdy vyšla kronika muže jménem J.Strutt s názvem The Sports and Pastimes of the People of England 5

V originále: „In 1893, Joseph Pulitzer created the first separate sports page at New York Worl, and he was quickly followed by William Randolp Hearst at the New York Journal.“ (Schultz, 2005: 1) 6 V originále: „Pulitzer viewed sports journalis as an exemplar of the „new journalism“ of the tie with its ready-made mass market appeal and human interest focus“

16

(Boyle, Haynes, 2009:20). Což je o celých 82 let dříve, než Pulitzer zřídil samostatné sportovní oddělení. Ještě než se sport dostal na stránky velkých deníků, našel své místo ve specializovaných sportovních časopisech, z nichž podstatná část se zabývala boxem, zápasem a cyklistikou. Na Britských ostrovech pak byly také velmi populární časopisy referující o kriketu, veslování, jachtingu, honech ale i plavání či atletice. Nesmíme opomenout ani dostihový sport, který v 19. století platil za významnou náplň volného času vyšších společenských vrstev (Lukšů, 2011: 36-37). Specializované sportovní časopisy vycházely zejména na začátku 19. století, jejich významnou součástí byly právě informace a výsledkový servis z populárních sportů tehdejší doby. Lukšů (2011:37) zmiňuje, že v této době bylo zcela běžné, že vydavatelé těchto časopisů byli vlastníci média, manažeři a zároveň i hlavními autory, kteří do časopisů přispívali. Tato diplomová se snaží odpovědět na otázku, jakým způsobem ovlivňuje gender pracovní rutinu sportovních novinářek, přičemž na výše uvedené historii je patrné, že byla v historii sportovní žurnalistika ovlivněna především muži a mužským obsahem. Vedle Američanů Pulitzera s Hearstem, kteří se notně zasloužili o zařazení sportovních zpráv do deníků s masovým nákladem a obrovským zásahem, je potřeba zmínit také „otce“ sportovní žurnalistiky z Britských ostrovů. Osobností, kterou nelze v souvislosti s počátky sportovní žurnalistiky pominout, je Brit Pierce Egan starší. Egan publikoval v časopise Weekly Dispatch velmi populární reportáže ze zápasů v boxu. A právě Egana lze považovat za jednoho z těch žurnalistů, kteří na přelomu 18. a 19. století ustanovovali pravidla charakteristického a samostatného žánru sportovní žurnalistiky s vlastním stylem a jazykem (Lukšů, 2011: 37). I zde je tak patrná mužská stopa a důvody, proč je sportovní žurnalistika považována především za mužskou doménu. Prvním specializovaným časopisem přinášejícím pouze zprávy a informace ze sportu, byl magazín Bell’s Life in London and Sporting Cronicle z roku 1822. Význam tohoto časopisu nelze jen tak přehlížet – po prodeji v roce 1824 do rukou Williama Clementa, vydavateli nedělníku Observer, se z tohoto časopisu založeného původně 17

Robertem Bellem stal na více než padesát let nejprodávanější anglický sportovní časopis. A to i přesto, že v té době svým obsahem mířil spíše do zájmů vyšší britské společnosti, neboť informoval především o dostizích, kriketu či veslování (Lukšů, 2011:37). Pokud je v této práci zmíněn významný britský časopis specializovaný na sport, je více než vhodné zmínit také tiskovinu podobného formátu ze severoamerického prostředí. V Americe však byli s časopisy specializovanými pouze na tiskový servis týkající se sportu mírně pozadu. První časopis věnovaný začal vycházet v pozdních 20. letech 19. století. Největší náklad měl časopis inspirovaný britským Bell’s Life s názvem Spirit of The Times (1831), vydávaný Williamem Porterem (Lukšů, 2011: 38). Pokud jsme u sportovně laděného obsahu, pak je vhodné zmínit cigaretové kartičky, o kterých píše Whannel (2002, 32). V 50. letech 19. století se za účelem zvyšování prodeje krabiček od cigaret, které se prodávaly po jedné či v papírových obalech, jejichž jakýsi štít tvořil pevnější papír, umisťovaly na lákavé obrázky. Na ke konci 19. století se pak začaly tisknout obrázky se sportovní tématikou, neboť sport byl vedle žen a válečné tématiky, nejvděčnějšími tématy, které zaujímaly převážnou většinu kupců cigaret – asi není žádným překvapením, že v této době si tedy logicky cigarety nejčastěji kupovali muži. Zařazením Pulitzerova a Hearstova počinu, tedy zřízení samostatných sportovních oddělení v denících New York World respektive New York Journal, se postupně dostáváme k masovému šíření sportovně laděného obsahu. Asi není příliš velkým překvapením, že se tak stalo na půdě Spojených států Amerických. Ke skutečně masovému šíření sportu a jeho příčinné souvislosti s nákladem daného tisku výrazně přispělo bulvarizování obsahu novin s cílem zaujmout především dělnickou a střední třídu. Jedním z prvních, kdo si souvislost mezi stále populárnějšími sporty a nákladem tisku uvědomil, byl majitel listu New York Herald James Gordon Bennett. Ve svém deníku nechával pravidelně uveřejňovat zpravodajství z koňských závodů anebo boxu, přičemž tyto zprávy postavil na stejnou úroveň jako oblíbené senzace bulvárně laděného tisku, tedy zprávy o násilí a zločinech (Lukšů, 2011:39). Jméno Jamese Gordona Bennetta má pro historii sportovní žurnalistiky podobně důležitý význam, jako 18

Pulitzer či Hearst. A to hned z několika dalších důvodů, o kterých hovoří další část této práce. 1.3. Příchod masmédií, sport v rozhlase a kinosálech

Levné americké bulvární noviny, kterým se převážné v Anglii říkává penny press, měly zásadní podíl nejenom na masovém šíření sportovního obsahu, ale také na popularizaci konkrétních sportů a propagaci sportovních osobností. Již zmiňovaný James Gordon Bennett zřejmě moc dobře pochopil, co se za úspěchem a vysokými prodeji jeho novin skrývá, a proto část zisků z pouličního prodeje a reklamy ve svém deníku investoval i do technického rozvoje redakce. V 50. letech 19. století to znamenalo především využívání telegrafní sítě. Vůbec poprvé se ukázalo, jak velký vliv mají nastupující technologie na šíření a rozvoj celého odvětví sportovního zpravodajství. Ostatně tehdy díky telegrafu bylo možné původně lokální sportovní zprávy takřka okamžitě masovějšímu publiku (Lukšů, 2011:40). Zajímavou roli pro šíření sportovních zpráv sehrálo filmové zpravodajství. První veřejné promítání v kině se ve Velké Británii uskutečnilo v roce 1896, přičemž počet kinosálů na Britských ostrovech vyrostl během 18 let doslova raketovou rychlostí. V roce 1914 bylo v Británii až 5 tisíc kinosálů. Americká společnost Biograph Company pro pravidelné žurnály produkovala a zprostředkovávala zpětně pohled na slavné dostihové Derby či neméně slavné veslařské závody mezi veslaři z Oxfordské a Cambridgeské univerzity na řece Temži. Společnost Pathé pak v roce 1911 natočila boxerský souboj těžkých vah mezi Angličany Billy Wellsem a Gunnerem Moirem. Je malou kuriozitou, že právě druhý jmenovaný pak v průběhu svého post-boxerského života pracoval mimo jiné jako filmový herec (Whannel, 2002, 33). „Pokud kino přineslo akce a pohyb, pak rádio přineslo bezprostřednost a sport poprvé dostalo přímo do domácí sféry.“7 (Whannel, 2002:33) Nová technologie na poli zpravodajství byla pro vydavatele deníků obrovská konkurence. I proto si britská asociace vlastníků denního tisku vyjednala v parlamentu prakticky výhradní právo na distribuci aktuálního zpravodajství a sportu v novinách,

7

V anglickém originále: „If cinema brought action and movement, radio provided immediacy and it brought sport into the domestic sphere for the first time.“

19

zatímco British Broadcasting Company ltd.

8

založené v roce 1922 nebylo umožněno

vysílat cokoli, co by vydavatele tiskovin ohrožovalo. Poměry se ale záhy měnily. (Bednařík, Jirák, Köpplová, 2011, 154). V lednu 1927 se nařízením plynoucím z Královské listiny stalo British Broadcasting Company stalo British Broadcasting Corporation (BBC). Na základě zmíněné Královské listiny byly definovány cíle, pravomoci i povinnosti společnosti, jehož zřizovatele bylo samotné Britské království. Vedoucím a zodpovědným pracovníkem za náplň stanovené politiky se stal Sir John Reith, který se ujal místa generálního ředitele. Brzo začalo BBC vysílat také sportovní zpravodajství (History of the BBC, [citováno 13-5-2016]). Sportovní zprávy se tak velmi rychle rozšířily skrze rozhlasové vlny do britských domácností, které vlastnily potřebné přijímače (Whannel, 2002, 33). Rozhlasová technologie se však dala i velmi jednoduše zneužívat – ostatně nejlepším příkladem je státní propaganda, ke které se uchýlili skrze rychle nastupující technologie zejména v Sovětském svazu a hitlerovském Německu ve 30. letech 21. století (Bednařík, Jirák, Köpplová, 2011, 154). V této souvislosti je třeba zmínit jiný socio-kulturní kontext doby, která ve 30. letech 19. století panovala ve Velké Británii. To, že do vedení nově zřízené zpravodajské společnosti byl uveden muž, není nikterak divné. Například ve Velké Británii se ženy dočkaly volebního práva až v roce 1928, což téměř dokonale ilustruje status, jaký v tehdejší době ženy měly. Feministické hnutí mělo tehdy zcela jiné, důležitější cíle: volební rovnoprávnost. Právě legitimizace ženského hlasu měla být výdobytkem feministek, jež se zasazovaly o větší participace žen ve veřejném životě (Historie feminismu, [online 13-5-2016]) Vliv a vůbec důležitost rozhlasu jako šiřitele zpráv k masovému publiku, nelze zpochybňovat. Byť se tedy britští vydavatelé tištěných médií snažili pokrok zbrzdit, i navzdory těmto snahám však rádio získávalo stále větší vliv. „Jako první domácí médium, rozhlas umožnil ustanovit nové celonárodně sdílené rituály (…).“ (Whannel, 2002: 33). V Británii dominovalo přenosům již zmiňované dostihové derby či veslařské závody, ve Spojených státech se skrze rozhlasové vlny šířily nejčastěji sportovní zprávy 8

Původní název dnes známého BBC byl British Broadcasting Company Ltd. (Whannel, 2002)

20

z baseballu, boxu a Amerického fotbalu. Není překvapením, že masové a skokové rozšiřování rozhlasových přijímačů mělo za následek, že se sportovně laděné zprávy dostávaly ke stále většímu publiku. „Podobně jako kino přineslo hýbající se obrazy ze sportu masovému publiku, tak rádio přineslo vzrušení a drama z bezprostřednosti a neurčitosti sportu přímo do domácností.“9 (Whannel 2002:33) Po spletitých začátcích rozhlasového vysílání v Československu, kdy podmínky pro vysílání nelze označit jinak než za polní, se situace okolo roku 1924-1925 ustálila. I díky tomu začalo samotné vysílání sloužit mimo jiné propracovanějšímu zpravodajství. Z pouhého hlášení zpráv se vysílání postupně transformovalo ke stále atraktivnějšímu formátu zprostředkování a přímému přibližování významných událostí. „Mezi první pokusy o reportáž patřil přenos ze slavnostního kladení základního kamene k budově ČVUT nebo vysílání prvního sportovního rozhlasového přenosu ze stadionu na pražské Letné počátkem srpna 1924.“ (Bednařík, Jirák, Köpplová, 2011: 180). I tehdejší přenos poznamenaly improvizační techniky, protože komentátor utkání Adolf Dobrovolný seděl v rozhlasovém studiu a o průběhu zápasu jej telefonicky informoval funkcionář Československé boxerské unie. První skutečnou rozhlasovou reportáží se tak stal až sportovní přenos z fotbalového utkání mezi pražskou Slavii a maďarským mistrem Hungaria. Vůbec první rozhlasová sportovní reportáž v Evropě se uskutečnila v neděli 3. října 1926 z pražské Letné. Ovšem ani tato historická událost se neobešla bez nutné dávky improvizace. Na fotbalové utkání se z neznámých důvodů nedostavil redaktor Byk, který měl utkání původně komentovat. Rozhlasoví pracovníci však přesvědčili funkcionáře Slavie a zároveň redaktora pražského německého týdeníku Prager Presse Josefa Laufera, aby se komentování zhostil. Prakticky dílem náhody se v tu chvíli odstartovala epocha, ve které se Laufer svým odborným a zároveň věrným líčením průběhu utkání stal velmi populární, a rozhlas se i díky jeho

9

V anglickém originále: „Just as cinema brought moving images of sport to the mass audience, radio brought the excitement and drama of immediacy and uncertainty of sport into the home.“

21

reportérské činnosti začal masově šířit a poslouchat (Bednařík, Jirák, Köpplová, 180181). Děkanovský o vlivu rozhlasového vysílání píše následovné: „Rozhlasové vysílání má nezpochybnitelné historické zásluhy na vstupu sportu do sféry populární kultury, (…).“ (Děkanovský, 2008, 48). Nezapomíná však reflektovat ani další technologii, která následovala právě po rozmachu rozhlasového vysílání, a tedy televize. Podle Děkanovského (2008, 48) ono prvotní nadšení obyvatel do zprostředkovaného přímého sportovního zážitku skrze rozhlasové vysílání bylo v dnešní době vytlačeno a nahrazeno prakticky beze zbytku televizním vysíláním. Shrnutí: V kapitole s názvem Sportovní žurnalistika jsme se věnovali jak teoretickému vymezení toho, co sportovní žurnalistika znamená. Zaměřili jsme se přitom především na její historický vývoj, abychom pochopili, že se jedná o svébytné novinářské odvětví s bohatou historií. Etablování sportovní žurnalistiky napomáhala i jeho úzká provázanost s důležitými milníky při rozvoji masové zábavy a masových médií obecně. Mimo jiné byly také zejména v kontextu rozšíření masové tisku zmíněny osoby, které měly na zařazení sportovních zpráv a jeho zařazování do obsahu tiskovin nezanedbatelný podíl. Další kapitola, která bude svým způsobem navazovat, se týká rozšíření sportovního obsahu a tedy rozvoji sportovní žurnalistiky jako takové skrze televizní přenosy. Sportovní žurnalistika v televizi je totiž klíčovým pojítkem teoretickou a empirickou částí této diplomové práce.

22

2. Sport v televizi V předchozí kapitole jsme si přiblížili historii sportovní žurnalistiky. Sociolog Aleš Sekot ve své knize Sociologie sportu zabývající se sociologickými vlivy a souvislostmi sportu v kapitole věnované sportu, médiím a komercionalizaci vrcholového sportu nabízí jednoduché shrnutí historie vývoje médií, a také sportovní žurnalistiky. „Nejstarším prostředkem masové komunikace je tisk, dále od konce 19. století film, od začátku 20. století rozhlas, tedy média tvořící tzv. první práh zmasovění. Druhý práh zmasovění nastal po druhé světové válce s masovým rozšířením televize, která přitahuje zejména obrovskými možnostmi domácího využití: Publikum je atomizováno a televize si diváky ‚najde sama‘.“(Sekot 2006: 200) Podrobněji se problematice historického vývoje sportovního novinářství věnovala předchozí kapitola. Kde jsme mimo jiné citovali Whannela (2002, 33), jenž tvrdí, že kino přineslo pohyblivé obrázky a akci, zatímco rozhlas umožnil sport dostat do domácností. Sekot v tomto krátkém shrnutí zařazuje rozhlas do první vlny zmasovění stejně jako filmy. Zcela však opomíjí, že by právě rozhlas měl vliv na zdomácnění sportu a etablování sportu v médiích. Naopak tuto roli připisuje prakticky pouze televizi. Sportovní programy jsou oblíbené a vyhledává je velké množství i lidí, kteří v každodenním životě sport sami neprovozují. Tato diplomová práce je spjatá s prací sportovních novinářek na televizní stanici, proto je vhodné se na sport v televizi podrobně zaměřit, vymezit si teoretický rámec a přiblížit si specifika, jaká nabízí sportovní žurnalistika na televizním kanále. Jeden ze sportovních programů, které je možné v českých domácnostech naladit a sledovat, je televizní kanál ČT Sport. Což je mimo jiné pracoviště sportovních novinářek – reportérek, kterými se zabývá empirická část této diplomové práce, když se snaží pomocí případové studie zodpovědět na výzkumnou otázku: Jaký je vliv genderu na praktikování sportovní žurnalistiky sportovních novinářek na programu ČT Sport?

23

2.1. Historie sportovního televizního vysílání Sport na televizních obrazovkách je v obecné rovině spolu s novinářstvím ústředním motivem této diplomové práce. Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, která definovala sportovní žurnalistiku mimo jiné optikou jejího historického vývoje, sport je nedílnou součástí všedního lidského života. Sport do našich životů zasahuje čím dál více, sportovní obsahy se staly už před dvěma stoletími prakticky neoddělitelnou součástí masových médií. Tisk ani rozhlas však se sportem nedokázal díky technickým limitům naložit a využít potenciál sportu tak, jako se to povedlo televiznímu vysílání. Důvodů je mnoho, od technických specifik až po aktuálnost a dnes již relativně snadnou dostupnost, tedy snáz překonatelné překážky mezi divákem a sledováním samotným, až po téměř neumělý prožitek. Mezi rozvojem rozhlasového vysílání, raným pokrytím sportovních událostí a rozvojem televizního vysílání je řada společných elementů. Jedním z nich je mimo jiné fakt, že lidé, kteří začínali s rozhlasovým vysíláním ze sportovních událostí pod hlavičkou britského rádia BBC, se zároveň velkou měrou podíleli na rozvoji takzvaného televizního sportu. Podle Boyleho a Haynese (2009, 36) není daleko od toho označovat rozhlasové reportéry a novináře, kteří v raných začátcích experimentovali s televizním vysíláním navzdory své povinnosti plnit především směrem k rozhlasu; za pionýry televizního sportu v Anglii. Na ostrovech začala stanice BBC Television vysílat na podzim roku 1936 a byla přitom přijata se značným skeptismem. Kritici podobně jako nejprve u rozhlasového vysílání totiž očekávali, že televize v konkurenci rozhlasu nebude mít možnost uspět a ovládnout anglické domácnosti, kterým v té době již dominoval rozhlasový přijímač. Podle mnohých bylo televizní vysílání jenom krátkodobým frivolním trikem, které nemělo velkou naději na budoucí úspěch (Boyle, Haynes 2009, 37). První televizní přenos ze sportovní události se konal v březnu 1938, kdy se konal unijní mezistátní zápas v rugby mezi Anglií a Skotskem. Místem utkání byl přitom londýnský Twickenham. Už tehdy se ukázalo, že zajištění přenosu vyžaduje poměrně náročné logistické úkony a oproti rozhlasu vyžaduje mnohem více energie i lidí, kteří přenos zajistí (Boyle, Haynes 2009, 37).

24

2.2. Počátky sportovního televizního vysílání na našem území

Historií televizního vysílání na českém území se zabývá pouze omezené množství publikací. Převažují akademické práce či datové přehledy, které slouží k určitému časovému vymezení i v případě této diplomové práce. První pokusy s televizním přenosem obrazu se na našem území se datují již k meziválečnému období. Průkopníkem této technologie se ve 30. letech minulého století stal docent experimentální fyziky Jaroslav Šafránek. Jeho televizní aparatura, kterou dokončil v roce 1935 a která fungovala na principu mechanického rozkladu televizního obrazu, byla prezentována veřejnosti v rámci obrovského turné po celém Československu. Což dokládá význam celé události. Šafránkova televizní aparatura natolik zaujala československé radioamatéry, že se zasadili o zřízení pokusného televizního vysílače (Bednařík, Jirák, Köpplová, 2011: 182). V knize Dějiny českých médií v datech se pak k Šafránkovu počinu píše o nesporném britském vlivu na vývoj českého televizního vysílání: „Docent experimentální fyziky Univerzity Karlovy Jaroslav Šafránek se v Londýně setkal s Johnem Bairdem, průkopníkem televize v Británii.“ (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 183) Toto setkání se však datuje už k roku 1928, je tedy zřejmé, že na sestrojení vlastního televizního obrazu pracoval docent Šafránek celých sedm let. V roce 1938 byl v budově Technického zkušebního ústavu správy pošt zřízen televizní vysílač, který ovšem nikdy nevysílal televizní obraz. Sloužil totiž pouze k výzkumu krátkých vln a jejich šíření (Bednařík, Jirák, Köpplová, 2011: 182). Jaroslav Šafránek se svým týmem i nadále neúnavně pracoval nejenom na zlepšování své technologie, ale také na propagaci a šíření osvěty televizního vysílání. Jeho počínání bylo přerušeno 17. listopadu 1939, kdy byl Fyzikální ústav Univerzity Karlovy v Praze obsazen Němci, což docentu Šafránkovi a jeho týmu znemožnilo nadále pracovat. Šafránkovi se však podařilo televizní zařízení, které zkonstruoval sám, ukrýt v jedné pardubické továrně (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 188). Jak píše Sekot (2006, 203), užší vztah mezi televizí a sportem se začíná vytvářet až v průběhu padesátých let minulého století. Což bylo dáno zlepšení technologií snímání a přenosu televizního signálu. Masovému šíření televizního signálu a s ním i 25

vzrůstající počet televizních přenosů ze sportovních událostí pak výrazně napomohlo rozšiřování televizních přijímačů. Zřejmě prvním pokusným televizním přenosem ze sportovní události se stal XI. všesokolský slet v Praze konaný od 4. do 8. července 1948. Technici Vojenského technického ústavu tehdy rozmístili na pětadvacet televizních přijímačů po signifikantních institucích v Praze, jako byla například budova Československého rozhlasu či Všeobecná nemocnice. Tyto přijímače přitom vysokofrekvenční cestou zobrazovaly televizní vysílání ze tří superikonoskopových kamer umístěných v hledišti Strahovského stadionu, na střeše hlavní tribuny a také na cvičišti. Důmyslně vyřešené bylo také umístění obrazové režie, která byla na hlavní tribuně. Navzdory úspěšnému přenosu z všesokolského sletu trvalo ještě dalších pět let, než došlo k zahájení veřejného zkušebního vysílání československé televize (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 190-192). Do historie sportovního televizního vysílání se zapsalo následně datum 24. října 1954, kdy Československá televize vysílala šot z mezistátního utkání atletů ČSR a SSSR. V ten samý den se událo několik důležitých milníků: sovětský atlet Vasilij Kuc vytvořil tehdy světový rekord v běhu na 5 kilometrů, televizní pracovníci natočili a ještě tentýž den odvysílali celou událost v TV (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 190). Vývoj šel kupředu velmi rychle. Už 11. února 1955 došlo v televizi k odvysílání prvního přímého přenosu. Není překvapením, že si televizní dramaturgové pro tuto významnou příležitost vybrali sportovní obsah. Přenášelo se ze sportovního klání z pražské Štvanice, kde se odehrálo mezistátní hokejové utkání mezi Prahou a Leksand IF. Režisérem přímého přenosu byl sám ředitel televizního studia Karel Kohout, komentátory utkání pak Vít Holubec s Josefem Valchařem. Tito dva sportovní novináři měli tu příležitost zprostředkovat divákům jedinečný a dosud nevídaný zážitek, navíc korunovaný vítězstvím pražského celku v poměru 7:2. Dá se předpokládat příčinná souvislost mezi vysíláním sportovních přenosů a tehdejším reakcí publika, u něhož se zvýšil zájem o koupi televizního přijímače (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 198). O pár měsíců později probíhají první přímé přenosy také z cyklistiky, konkrétně v květnu 1955 je přenášen televizní signál z populárního Závodu míru. Hned 2. května 26

1955 pak televize zprostředkovává přímý přenos také fotbalovým fanouškům tehdejšího Spartaku Sokolovo (dnešní Sparta Praha). A to z mezistátního utkání Spartaku proti polskému týmu Polonia Bytom (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 199). Vývoj televizního vysílání šel rychle kupředu. Významným počinem roku 1956 se stalo zřízení samostatné televizní sportovní redakce, jejíž vedení bylo svěřeno Miroslavu Hladkému, bývalému redaktorovi Mladé Fronty (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 200-201). V této souvislosti je třeba uvést na pravou míru informace uvedené v bakalářské práci Jazykové prostředky komunikátů mluvené sportovní žurnalistiky (se zaměřením na televizní přímé přenosy utkání ledního hokeje) Tomáše Reise z roku 2010, který v historickém přehledu československého televizního sportovního vysílání vycházel ze stejného zdroje jako autorka této diplomové práce, avšak zřejmě zaměnil příjmení Miroslava Hladkého10 za Hebkého. Dále je nutné zdůraznit, že samostatná sportovní redakce vznikla v televizi ještě dříve, než samostatná hlavní redakce televizního zpravodajství (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 200-201). Necelý rok od odvysílání vůbec prvního československého přímého přenosu ze sportovní události, došlo k technicky o něco náročnějšímu prvnímu přímému přenosu ze zahraniční. Pracovníkům televize se podařilo zajistit vysílání ze Zimních olympijských her v italské Cortině d’Ampezzo. Televizní signál přitom neputoval po přímé lince, ale z Itálie se do československých televizí dostával skrze NSR a NDR. Po historickém přenosu z olympiády pak netrvalo dlouho a sportovní redakce vyprodukovala vlastní televizní pořad, který z vysílání dnešní České televize známe dodnes. Dne 11. března 1956 byl totiž odvysílán historicky první díl zpravodajského sportovního pořadu s názvem Branky – body – vteřiny, za jehož vznikem stáli Vít Holubec, Miroslav Hladký a Rado Siváček. Charakteristickou znělku, která pořad tehdy doprovázela, přitom v různých jiných orchestrálních podobách používají na České televizi dodnes (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 201).

10

Miroslav Hladký se narodil 2. března 1919 v Praze. Byl to český komunistický novinář, režisér, scenárista a pedagog. V roce 1945 patřil k zakládajícím členům deníku Mladá fronta., o 11 let později stál také u zrodu redakce sportovního vysílání v Československé televizi, kde se stal šéfredaktorem. Je spoluzakladatelem pořadu Branky – body – vteřiny. (Totalita.cz, [dostupné online])

27

Dalším milníkem pro přenos televizního signálu se stal 1. květen 1957. Tehdy signál z mistrovství Evropy v boxu ze zimního stadionu v Praze odcházel do celé sítě Eurovize11. Televize si uvědomovala potřebu propojení se světem, i proto od roku 1958pravidelně každý měsíc vysílala do zahraničí zvláštního kameramana, který měl stávající program obohacovat autentickými a především původními snímky z ciziny. V lednu téhož roku se přímým přenosem dostávají do domácností záběry z mistrovství Evropy v krasobruslení konaném v Bratislavě. Jedná se o vůbec první uvedení krasobruslení jako sportu na televizní obrazovky. Srpen 1958 pro televizní sportovní žurnalistiku znamenal přelom, neboť z mistrovství Evropy v kanoistice, které se konalo v Praze, byly nasazeny celkem tři přenosové vozy disponující celkem devíti kamerami. (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 203-208). O rok později, tedy v roce 1959, se v Praze a Bratislavě konalo mistrovství světa v ledním hokeji. Pro účely lepších záběrů z poměrně rychlého a dynamického zimního sportu, který zbožňoval a zbožňuje celý národ, byly v Československé televizi použity kamery s proměnlivou ohniskovou vzdáleností (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 209). Využití stále lepších technologií umožnilo lidem zažívat a prožívat skrze obrazovku stále větší spektrum emocí. Emocí, kterých je zejména ve sportovním prostředí velmi mnoho. Notně k tomu napomohly také nové technologie, které měly za úkol zintenzivnit a zároveň zatraktivnit prožitek. Další milník pro televizní vysílání v tehdejším Československu přišlo na Valentýna roku 1970, kdy se uskutečnil vůbec první barevný televizní přenos, a to z Mistrovství světa v lyžování. Signál přitom putoval z Vysokých Tater, kde se tehdejší MS konalo (Česká televize, [citováno 23-4-2016]). A to i přesto, že přímé televizní přenosy nebyly objektivní prezentací děje, ovšem stále přinášely divákovi narativní strukturu příběhu, která je dokázala vtáhnout do děje (Děkanovský, 2008 68-69). Důležité milníky pro přenos sportovního obsahu bylo také zavedení pravidelného barevného vysílání (ČT2 od května 1973 a ČT1 od května 1975). Vyprávění o historických milnících sportovních obsahů přenášených Českou televizí tak zakončíme 3.lednem 1979, kdy došlo k přestěhování České televize z Měšťanské 11

Eurovize je organizace televizních společností západoevropských zemí (Bednařík a kolektiv autorů, 2003: 203)

28

besedy do nového televizního zpravodajství na Kavčích horách, kde dodnes ČT a rodina jejích kanálů sídlí (ČST v datech, [citováno 18-5-2016]). Mimo jiné je to také místo, kde dodnes sídlí hlavní redakce ČT Sport. Shrnutí: V této kapitole, která se týkala sportu v televizi, došlo k přehledu historického vývoje televizního vysílání sportu. Byla nastíněna časová osa historických sportovních přenosů. Zmíněny byly první známé televizní přenosy ze sportovních událostí. V rámci českého socio-kulturního kontextu pak byla obšírně popsána historie prvních československých pokusů o přenos televizního signálu ze sportovních událostí. Historický přehled televizního sportovního vysílání je do této práce zařazen proto, aby lépe ilustroval zavedené poměry v redakci sportu: u každého historického milníku totiž stáli především muži. V další kapitole se pak zaměříme přímo na sportovní kanál ČT Sport, kde zkoumaný vzorek praktikuje profesi sportovní novinářky.

29

3. ČT SPORT Kanál ČT Sport je jedním z nejdůležitějších a zároveň nejznámějších specializovaných televizních kanálů, které pravidelně zprostředkovávají sportovní obsah. Vzhledem k cílům této diplomové práce je vhodné, aby toto médium bylo přiblíženo a byla definována jeho podstata a poměrně krátká historie. Zkoumaný jev, tedy sportovní novinářky, kterými se tato diplomová práce zabývá, jsou zaměstnankyněmi právě veřejnoprávní České televize. Přičemž stěžejní porce jejich práce je odváděna právě pro sportovní program ČT Sport.

3.1.Vznik a historie kanálu ČT Sport V únoru 2016 oslavil kanál ČT Sport, který se v době svého vzniku jmenoval ČT4 Sport, deset let od svého spuštění. Při této příležitosti významné postavy tohoto čistě sportovně zaměřeného televizního média sestavili televizní pořad s názvem 10 let ČT sport. Více než hodinový dokument vypráví skrze promluvy různých aktéru a postav dnešního ČT Sport o nepříliš známém pozadí vzniku tohoto sportovního kanálu, který začal vysílat při příležitosti Zimní olympiády v Turíně v roce 2006. Kromě oficiální webové stránky České televize nebo již zmiňovaného pořadu shrnujícím dosavadní působení kanálu ČT Sport na obrazovkách televizí českých domácností, není ve vědecké oblasti příliš relevantních zdrojů, které by se zabývaly pozadím vzniku tohoto kanálu, případně které by celkově mapovaly jeho působení. Avšak existuje celá řada bakalářských a diplomových prací, které se zabývají vysíláním kanálu ČT Sport z hlediska mediálních výstupů v konkrétních letech. Problémem, které autorka této diplomové práce spatřuje v takovýchto pracích, je fakt, že je zpracovávali především studenti z Fakulty sportovních studií. Nelze tak zcela hovořit o mediálně laděných výzkumech, neboť znalosti z oblasti masových médií nejsou svázané s předmětem studia takovýchto studentů. I přesto je možné z některých závěrečných prací vycházet, a to zejména při mapování historie a milníků, které ČT Sport v průběhu deset let na trhu zaznamenala. Je však třeba brát ohledy na fakt, že se jedná o studentské práci, nikoli odborné zdroje v pravém slova smyslu.

30

Jak již bylo řečeno, historie kanálu ČT Sport není příliš dlouhá. Vznik se datuje k příležitosti konání Zimní olympiády v Turíně v roce 2006. Zatím poslední evropské zimní olympijské hry12 byly pro české sportovní fanoušky a diváky z mnoha důvodů zajímavé a nezapomenutelné. Pro české sportovní televizní diváky však mají XXII. Zimní olympijské hry jeden příjemný bonus. Veřejnoprávní Česká televize rozšířila rodinu svých televizních kanálů o ryze sportovně zaměřený kanál. Řádné vysílání programu, který byl v době svého vzniku nazván ČT4 SPORT, přestože v té době do rodiny13 televizních kanálů zřizovaných Českou televizí nenáležela žádná stanice s názvem ČT3, začíná 10. února 2006. Hlavní překážkou pro naladění ve většině českých domácností byl fakt, že se jedná o první čistě digitální vysílání, které ještě v roce 2006 nemělo celorepublikové pokrytí signálu. A také řada českých domácností neměla pro příjem digitálního signálu nezbytné technologické vybavení (Hrbolka, 2013, 23). Vznik kanálu ČT Sport se váže k dlouhodobému plánu České televize, která od roku 2005 začala aktivně experimentovat a rozšiřovat své možnosti v rámci digitálního přenosu televizního signálu. Jedním z důsledků prvotních pokusů bylo spuštění kanálu ČT24, které se datuje k 2.květnu 2005. Tento kontinuálně vysílaný zpravodajský kanál byl z tehdejšího pohledu experimentální, neboť byl od prvopočátku vysílán digitálně. (Česká televize, Digitalizace [citováno-23-4-2016]) První nepříliš důležitou změnou, která ČT Sport postihla a mohli si ji všimnout i samotní diváci, se stala v roce 2008, kdy došlo k upravení názvu kanálu z původního ČT4 Sport na pouhé ČT4. „V průběhu roku 2008 program ČT4 opustil původní označení ČT4 SPORT. Ostatně svou specializaci už nemusí nikomu připomínat. Po třech letech intenzivního rozvoje se totiž pyšní titulem jednoznačně nejsledovanějšího sportovního programu v České republice. Tým zkušených profesionálů vytvořil ze stanice skutečný fenomén českého sportovního světa.“ (Česká televize, Tiskové zprávy [citováno 23-4-2016]). 12

V roce 2006 se ZOH konaly v Turíně, 2010 v kanadském Vancouveru, v roce 2014 pak v ruském Soči. V závislosti na pojetí hranic mezi Evropou a Asií jej můžeme zařadit jak do Evropy, tak do Asie. Nejčastěji je však zařazována na asijský kontinent. 13 ČT provozovala do onoho 10. února 2006 kanály ČT 1, ČT 2 a ČT 24.

31

Z této tiskové zprávy, která byla vydána 6. února 2009 tak vyplývá, že za tři roky existence se tento primárně sportem naplněný televizní kanál zcela etabloval mezi českými diváky. Kosmetická změna názvu, která nastala v průběhu roku 2008, však vydržela další čtyři roky. Jak píše Hrbolka (2013: 23): „V roce 2012 dokonce došlo k další změně názvu. V rámci designových změn grafiky byl kanál ČT4 přejmenován na ČT Sport, proto může být označování tohoto kanálu v různých etapách vývoje matoucí.“

3.2.Organizační struktura a složení ČT Sport V této podkapitole byla autorka diplomové práce nucena pracovat především s webovými stránkami instituce, tedy oficiální webové prezentace České televize. Na kolik jsou informace na těchto stránkách aktuální a přesné, je poměrně diskutabilní. Bohužel na emailový dotaz na tiskový odbor příslušné instituce nebyla žádná reakce ve vymezeném časovém termínu. Důvodů může být několik, od časového vytížení zodpovědných osob, po různé nevyzpytatelné technické potíže až neochotu sdělovat interní informace o počtu či rozložení sil v redakci. Česká televize byla zřízena zákonem 1. ledna 1992 jako televize veřejné služby. Jejím statutárním orgánem je generální ředitel jmenovaný Radou České televize, volený je přitom na 6 let. Kontrolní Rada České televize, která je volena poslaneckou sněmovnou na 6 let s dvouletou obměnou vždy jedné třetiny, má celkem 15 členů. Zaměříme li se na organizační části, pak má Česká televize své hlavní sídlo v Praze na Kavčích horách, televizní studio v Brně a televizní studio má také v Ostravě. Všechny tři mají vlastní programové oddělení redakce sportu (Česká televize, Vše o ČT, [citováno 23-4-2016]). Program ČT Sport je samostatný sportovní kanál, který spadá do organizační struktury do programové agendy (viz příloha 2 a 3). Výkonným ředitelem ČT Sport je Jiří Ponikelský, redakce sportu v Televizním studio Brno spadá pod Jaroslava Kříže. Pozici vedoucího redaktora Televizního studia v Ostravě zastává Daniel Šumbera (Česká televize, Vše o ČT, [citováno 23-4-2016]).

32

Další hierarchie v organizační struktuře ČT Sport je několik podřízených úseků, které se v rámci instituce ČT zodpovídají výkonnému řediteli ČT Sport. Úseky se samostatným vedením jsou (v závorce uvádím zodpovědné vedoucí za dané úseky): 

Skladba programu (Josef Kondračin)



Domácí operace (Roman Hozák)



Zahraniční operace (Vladimír Drbohlav)



Šéfkomentátor sportovních programů (Robert Záruba)



Vedoucí redaktor sportovních programů hokej (Robert Záruba)



Vedoucí redaktor sportovních programů fotbal (Pavel Čapek)



Vedoucí redaktor sportovních programů ostatní sporty (Ondřej Zamazal)

Z tohoto výčtu je patrné, že ani na jedné vůdčí pozici v organizační struktuře ČT Sport není žádná žena. V rámci pražské redakce ČT Sport je na webových stránkách České televize uvedeno celkem pět žen v kategorii Reportéři. Jedna z nich pak figuruje také v kategorii Branky, Body, Vteřiny (Česká televize, Vše o ČT [citováno 23-4-2016]) V rámci Televizního studia Brno je pak mezi osmi zaměstnanci redakce sportu uvedena jediná žena, a to na pozici redaktorky. V ostravském televizním studiu je mezi členy redakce sportu uvedeno celkem 13 lidí, z nichž tři jsou ženy. A to na pozicích redaktorky a moderátorky, vedoucí produkce a zástupkyni vedoucí produkce. (Česká televize, Vše o ČT[citováno 23-4-2016]) K organizačnímu složení redakce programu ČT Sport je nutné podotknout, že i na webových stránkách takové instituce jako je Česká televize, nemusí být informace nutně zcela přesné. Kromě jiného zcela jistě na webových stránkách chybí výčet externích spolupracovníků a spolupracovnic redakcí sportu, případně novinářů a novinářek, které pracují pouze na částečný úvazek. I přesto však lze konstatovat, že napříč všemi třemi televizními studii převládá v redakcích sportu, které vytvářejí obsah pro kanál ČT Sport, převažují na různých pozicích muži. Díky tomu lze říct, že se jedná o práci v převážně mužském kolektivu, který s sebou nese určitá specifika. O jaké specificích hovoříme, si nastíníme 33

v následující kapitole. Samotný empirický výzkum založený na rozhovorech se samotnými novinářkami pak doloží na základě vlastních zkušeností vybraných novinářek, jestli jsou teoretická východiska pravdivá a aplikovatelná i na prostředí ČT Sport. Shrnutí: V kapitole věnované programu ČT Sport jsme nastínili, o jaký program a zaměření se jedná, když v této diplomové práci hovoříme o stanici ČT Sport. Kromě přiblížení krátké historie této televizní stanice, jejímž provozovatelem je veřejnoprávní Česká televize, jsme si přiblížili celou organizační strukturu této televizní stanice. Mimo jiné jsme v tomto výčtu narazila na zásadní jev, který je jednou z motivací autorky této diplomové práce zpracovat téma profese sportovní novinářky právě pro televizní stanici ČT Sport. Tímto jevem je fakt, že jich je v redakci sportu poskrovnu, neobjevují se na rozdíl od mužských kolegů ve vůdčích pozicích. Ba dokonce není ani jediná žena uvedena mezi výčtem komentátorek, což je z hlediska celospolečenského vnímání televizní sportovní žurnalistiky zcela jistě nejprestižnější kariérní post.

34

4. Gender, sport a média Tato diplomová práce si klade za cíl charakterizovat a popsat profesi sportovní novinářky působící na televizním kanále ČT Sport. K teoretickému vymezení a ČT Sport a přiblížení jeho organizační struktury přitom došlo už v předchozí kapitole. V té bylo mimo jiné zmíněný jeden z výzkumných problémů, kterými se tato diplomová práce zabývá – absencí žen na určitých novinářských pozicích. Profesi sportovního novináře obecně zastává větší množství mužů než žen, i proto lze říci, že tomuto povolání muži dominují. I z tohoto důvodu je nutné přiblížit si kategorii genderu, neboť se tato kategorie viditelně propisuje do celé této profese a toho, jak ji samotná společnost vnímá. Ve sportu a jeho prezentaci v médiích je více než v jakékoli jiné oblasti společenského života patrná patriarchální14 kultura celého tohoto odvětví. Tématem se již dlouhá léta zabývají sociologové stejně jako mnozí mediální teoretici a teoreticky. Určité koncepty a fakta, která se k tomuto tématu vztahují, mohou v této diplomové práci posloužit jako teoretický základ, ze kterého se odvíjí výzkumná část. V této kapitole se tak zaměříme na to, jakým způsobem se genderové kategorie propisují do medií či mediálních výstupů.

4.1.Gender a genderové stereotypy Pro uvedené do problematiky genderu je nejprve nutné si vymezit, co pod tímto pojmem chápeme. Pro potřeby této práce je zároveň vhodné, aby byly vyznačeny jasné rozdíly mezi pohlavím a genderem, nebo mezi laickou veřejností často dochází k záměnám těchto dvou samostatných pojmů. Při definování pojmu gender lze přitom vycházet z mnoha různých definic, neboť tato společenská kategorie je podrobena řadě studií v různých paradigmatech, namátkou například paradigma strukturálně funkcionalistické či feministické

14

Pojem patriarchát Renzetti s Curranem následovně: „Patriarchát je takový pohlavně-genderový systém, v němž muži zaujímají nadřazené postavení vůči ženám a v němž jsou vlastnosti a činnosti vnímané jako mužské hodnoceny výše než ty, které jsou vnímány jako ženské. (Curran, Renzetti, 2005:22)

35

paradigma. Rozdíly ve vnímání genderu a pohlaví v rámci těchto paradigmat jsou však především v rovině různých sociologických přístupů. Z obecného hlediska lze konstatovat, že lidské pohlaví je brána jako biologická danost, a to v té míře, že jedinec může mít v danou chvíli pohlaví ženské či mužské. Na tomto pohlaví je pak konstruována společenská kategorie, kterou nazýváme gender. Jedná se o sbírku vlastností a rolí, které přisuzujeme ženskému či mužskému genderu. Obecně se pro označení jednotlivých genderů využívá zastřešující popis feminita a maskulinita (Curran, Renzetti, 2005, 20). Český sociolog Martin Fafejta (2004,30) pak gender definuje jako kulturní a sociální stereotypy, zmiňuje však i očekávání. Celý tento soubor máme tendence vázat k jednotlivým pohlavím. Tuto definici lze napadnout, neboť nedefinuje přímo gender, ale spíše genderové stereotypy. U Fafejtovy definice je pak nejdůležitější dovětek, že je gender sociálním konstruktem, který se různí podle socio-kulturního pozadí. Z toho také vyplývá, že je gender jako kategorie fluidní a lze jej sociálně měnit. Ve Velkém sociologickém slovníku je gender definován takto: „Termín používaný pro skupiny vlastností a chování formované kulturou a spojené s obrazem muže a ženy. Sociologický přístup vychází z práce Margaret Meadové Sex and Temperament in Three Primitive Societies (1935), která staví na tom, že pohlaví je biol. charakteristikou, kdežto gender je společenskou konstrukcí. Nejbližším českým ekvivalentem pojmu genderu je termín "rod15.“ (Velký sociologický slovník, 1996:339) Paradigma strukturálního funkcionalismus považuje za svůj klíčový pojem genderové role. Tyto role lze pak chápat jako divadelní role, které mají předem napsaný scénář. K rolím jsou navázána určitá očekávání stejně jako pravidla, která je třeba při jejich performanci dodržovat (Curran, Renzetti, 2005, 23-24).

Přičemž

15

Český ekvivalent rod autorka této diplomové práce nepovažuje za příliš šťastný, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že si s rodem asociuje jakousi příslušnost a neměnnost ve formě například narození do určité rodové linie, což je neměnný fakt. Ovšem jak již bylo z výše uvedených přístupů ke kategorii genderu vysloveno, gender je sociálně konstruován a jeho obsah by teoreticky mohl podléhat určité změně, a to především s ohledem na změnu diskurzů. I proto v této diplomové práci bude nadále využíváno anglického slova gender.

36

„koncept genderových rolí pak odkazuje na způsob chování očekávaný od členů společnosti v souvislosti s jejich pohlavní příslušností.“ (Curran, Renzetti, 2005:24). Strukturální funkcionalismus platil v nedávných dějinách sociologie mezi významná paradigmata, dominoval především v období 40. až 60. let minulého století (Curran, Renzetti, 2005:23). Kromě

strukturálně

funkcionalistického

paradigmatu

stojí

za

zmínku

feministická sociologie, která gender vnímá spíše jako společensky utvářenou kategorii. Podle feministických sociologů a socioložek se gender utváří na základě sociokulturního a ekonomického kontextu. Přenáší se přitom procesem sociálního učení. Vůbec nejdůležitějším východiskem pro zastánce tohoto paradigmatu pak je přesvědčení, že je gender jeden z ústředních konceptů sociálního světa. Toto pojetí genderu se značně liší od feministického paradigmatu. Stojí proti sobě dvě protichůdné myšlenky: v případě strukturálního funkcionalismu se totiž opíráme o předpoklad, že je gender přirozený jev, který se odvíjí od lidských biologických daností. Zatímco feministické studie tvrdí, že se jedná o sociální konstrukt (Curran, Renzetti, 2005, 24, 29). Podobně definuje gender také sociolog Martin Fafejta. Ten navíc tvrdí, že co se týče genderových rolí, je individuálně na každém jedinci, čím tuto roli naplní. Neexistuje správná nebo špatná verze maskulinního či femininního genderu, a to i navzdory tomu, že nám jsou obsahy těchto rolí vštěpovány od útlého věku. Dle Fafejty je díky tomu, že je gender sociálním konstruktem a je dán sociálně, možné běžně narážet na nekonečně mnoho genderů. Fafejta tuto teorii ilustruje na homosexuálním muži, který nutně nemusí spadat do kategorie typicky maskulinního genderu. Naopak je samostatnou kategorií, která kombinuje vlastnosti a stereotypy, jež si spojujeme s jedním (ženským) či druhým (mužským) genderem (Fafejta, 2004, 30-31). Dalším důležitým pojmem, který je v souvislosti s vymezením genderové problematiky v souvislosti s médii zmínit, jsou takzvané genderové stereotypy. Ty chápeme jako zjednodušující popisy a očekávání, která vztahujeme k maskulinnímu muži a femininní ženě. V případě těchto dvou kategorií máme tendence uvažovat antiteticky, a zároveň bipolárně. Podstatou genderových stereotypů jsou očekávání, 37

která nemusí mít reálný základ. S ohledem na cíle této diplomové práce jsou genderové stereotypy jeden z nejdůležitějších konceptů, se kterými autorka práce bude nadále pracovat. Vůbec nejsrozumitelněji od sebe kategorii genderu a biologického pohlaví odlišuje Oakley. Podle ní je běžné, že lidé vnímají gender a pohlaví jako jednu a tutéž záležitost, přičemž nemohou být dál od pravdy. Jako gender totiž nevnímáme pouze soubor sociálně naučeného chování, ale také styl oblékání, gestikulaci, vytváření sociálních sítí16 a také, což je pro tuto práci relevantní, výběr profese a povolání. (Oakley, 2000, 121). Než se dostaneme k tomu, jakým způsobem se gender a genderové stereotypy projevují v obecné rovině v médiích, zaměříme se na to, jakým způsobem se gender ovlivňuje výběr povolání a jak se projevuje na trhu práce. 4.1.1. Gender na trhu práce

Gender se promítá do všech aspektů lidského života, přičemž v málokteré oblasti se projevuje s takovou razancí, jako na trhu práce. Genderové rozdíly, stereotypizace a především pak genderová diskriminace se nejviditelněji projevuje právě v pracovním prostředí. Jedním z nejdiskutovanějších témat genderové diskriminace na trhu práce jsou platové rozdíly, a to napříč celým spektrem povolání a profesí. Platové rozdíly mezi pohlavími jsou v posledních letech nejčastějším tématem, jedná se o mediálně vděčné téma. Patrně má na tom také podíl Evropská komise, která toto téma intenzivně komunikuje. V březnu 2016 proběhla v Praze při příležitosti Dne rovnosti platů17 konference Equal Pay Day, která upozorňovala právě na platové nerovnosti. Rozdíly v platovém ohodnocení mužů a žen jsou podle webových stránek této iniciativy 22%. Důvodem, proč se Den rovnosti platů koná právě v březnu, je fakt, že ženám podle současného stavu trvá zhruba o 3 měsíce déle, aby dosáhly na stejný ekonomický výsledek jako muži (Equal Pay Day, Co je den rovnosti, [citováno 24-42016]).

16

V této souvislosti se sociální sítě nechápe jako online podoba vztahů, ale jako offline vytváření skutečných vztahových vazeb. 17 V anglickém překladu Equal pay day, jedná se o dlouholetou tradici i na mezinárodním poli. Cílem tohoto dne je upozorňovat na stále existující rozdíl mezi platem muže a ženy zastávající profesně stejnou pozici.

38

Pokud bychom zůstali ve světě sportu, pak v březnu odstartovala kampaň Equal Play. Equal Pay., za kterými stojí veřejná iniciativa amerických reprezentantek ve fotbale. Vůdčí postavy amerického národního týmu Alex Morgan, Carli Lloyd, Megan Rapinoe, Becky Sauerbrunn a Hope Solo na konci března vystoupily s memorandem, ve kterém deklarují rozdíly v platovém ohodnocení jejich výkonu ve srovnání s jejich mužskými protějšky. Pětice fotbalistek, které v minulém roce zvítězily na Mistrovství světa ve fotbale (2015) a ve sbírce kromě tohoto zlata mají mimo jiné také zlato z letní olympiády v Londýně (2012), obvinila Americkou fotbalovou federaci z platové diskriminace, přičemž tvrdí, že byly v uplynulém roce placeny čtyřikrát méně než mužští

fotbaloví

reprezentanti.

Z hlediska

sportovních

výsledků

je

zcela

neoddiskutovatelný fakt, že americké reprezentantky stály za největším úspěchem Americké fotbalové federace v uplynulém roce. Nemluvě o příjmech z reklamy a dalších marketingových činností. Přesto byly oproti mužům placeny zejména na odměnách za odehraná utkání hůře, než muži. (New York Post, 2016, [citováno 25-42016]). Platová nerovnost je jedním z projevů genderové nerovnosti, na trhu práce pak projevem genderové segregace trhu. Socioložka Alena Křížková definuje segregaci následovně:„Segregace představuje genderovou dělbu placené práce a v důsledku toho také rozdělení sektorů, zaměstnání a pracovních pozic na ty, kde dominují muži, na ty, kde dominují ženy, nebo na tzv. integrované oblasti, kde je podíl žen a mužů zhruba vyrovnaný. Segregace práce je pevně spjatá s genderovou strukturou společnosti, je jednou z jejích hlavních součástí a jednou z hlavních forem genderových nerovností v práci.“ (Křížková, 2009: 13). Křížková (2009, 11) zároveň tvrdí, že segregace má většině případů největší dopad právě na ženy. Je však patrné, že v sobě obecně genderová segregace trhu skrývá mnohem větší problémy, než jen platové rozdíly. Pro cíle této práce se však zaměříme především na ženy. Jak jsme si již naznačili v podkapitole věnující se profesi sportovního novináře, v minulosti toto povolání vykonávali především muži. Přestože se situace v posledních letech zlepšuje, převážnou část sportovních redakcí v tisku, rádiu či televizi stále tvoří převážně muži. Ze zprávy The Status of Women in the U.S.

39

Media 2014 například vyplývá, že ženy tvoří pouze 14,6% podíl v redakcích sportovních médií (Women’s Media Center, 2014, 32). Renzetti a Curran (2005, 272) píší o tom, že zaměstnání jsou stále segregována podle vnímání toho, jestli jsou mužská či ženská. Přičemž sport je obecně vnímán jako mužská záležitost. Což je mimo jiné dílem částečná chyba samotných médií, které veřejný mediální prostor ve větší míře věnují mužskému sportu na úkor toho ženského. Později v této kapitole si upřesníme, proč se tomu tak děje. Proč je genderová segregace trhu práce důležitá pro cíle této diplomové práce? Segregace trhu totiž není pouze determinantem platových nerovností mezi muži a ženami, ale zároveň je neprospěšná pro fungování a výkonnosti trhu práce ve své obecné podstatě. Díky genderové segregaci trhu totiž není efektivně nakládáno s individuálním potenciálem pracovníků a pracovnic. Posuzování prospěšnosti a efektivity práce jednotlivého pracovníka či pracovnice je totiž podmíněno genderovou stereotypizací. Podle toho je následně nakládáno i s jejich individuálními schopnostmi. (Křížková, 2009, 13). V souvislosti se sportovními novinářkami je vůbec nejznatelnějším projevem genderové segregace fakt, že v případě ČT Sport nefiguruje jediná žena na vedoucí pozici v jednotlivých odděleních tohoto kanálů, případně tím, že ani jedna žena nezastává pozici komentátorky velkých sportů jako je fotbal či hokej, kteréžto se těší velké prestiži. Na programu ČT Sport jsme tak svědky podnikové segregace na základě pohlaví. Což v praxi znamená, že muži a ženy zastávající stejnou pozici ve společnosti nemusí mít vždy stejnou náplň práce (Curran, Renzetti, 2005:280). Lidská socializace a genderové stereotypy mohou na trhu práce, zejména pak při zkoumané kariéře sportovní novinářky, vést k tomu, že se samy sportovní novinářky nevědomě podhodnocují a potlačují své ambice. Segregace zaměstnání totiž může umocňovat genderové stereotypy, které jsou lidem vsugerovány skrze jejich blízké okolí, či v případě televize v reakcích diváků (Reskin, Padavic 1994; Anker 1998; Oakley 2000 in Křížková, 2009:14).

40

Segregace pracovního trhu může v konečné fázi dojít až k omezení pracovních možností. Často jsme svědky toho, jak se práce rozdělují na typicky „mužské“ a „ženské“, přičemž zejména u těch rádoby ženských prací je patrná větší tendence vnímat tyto práce v kontrastu s mužskou prací jako méněcennou, jednotvárnou, fádní a nezajímavou. Nejčastěji jsou jako ženské práce vnímány ty, které se vyznačují pečováním o druhé např. zdravotní sestry, hojně se tak nyní označují práce v rámci vzdělávání. U oněch typicky ženských prací je zároveň vyšší předpoklad nesamostatnosti a níže kladené požadavky na kvalifikaci a inteligenci (Curran, Renzetti, 2005, 281). 4.1.1.1.

Tokenismus

Pracovní segregace zcela jistě ovlivňuje pracovní možnosti. Americká socioložka Rosabeth Moss Kanter zkoumala zkušenosti lidí, kteří získali zaměstnání v pozicích, které se tradičně připisují lidem opačného pohlaví. Při svém výzkumu analyzovala fenomén tokenismu, což je chápáno jako kategorie zaměstnanců, kterých je na daném pracovišti méně, než zástupců jiné skupiny (v tomto případě lze skupiny rozdělit na muže a ženy). Podle Kanter často docházelo k tomu, že s takzvanými tokeny, tedy zástupci menšinové skupiny, bylo jednáno jako se zástupci zcela zvláštní a samostatné kategorie, nikoli jako s individualitami, ale jako se zástupnými symboly (Kanter 1977, 209 in Renzetti, Curran, 2005, 281). Marginální pozice tokenů v rámci určitého pracovního prostředí s sebou přinášela neobvyklé situace. Mimo jiné byly tokeni vystavováni většímu očekávání a tlaku. V daném prostředí pak dominantní skupina mnohem častěji přeháněla rozdíly mezi sebou a danými tokeny. Nezřídka kdy se pak k tokenům automaticky chovala jako k outsiderům na dané pozici, byť je k tomuto chování nevedly žádné relevantní důvody. Častokrát také docházelo k vyloučení tokenů z formálních i neformálních informačních sítí, které jsou v některých zaměstnáních důležité k pracovnímu či kariérnímu postupu. Změny v tomto často vzorcovém chování mohou nastat ve chvíli, kdy se z marginální skupiny stane větší skupina (Kanter 1977 in tamtéž). 4.1.1.2.

Skleněný strop

Kromě tokenismu a přezíravého chování, kterým se projevují zástupci většinové skupiny v rámci určitého zaměstnání, se segregace trhu projevuje takzvaným 41

skleněným stropem.

Jedná se o metaforické označení neviditelné bariéry, které

omezují především kariérní mobilitu pracovnic a pracovníků směrem vzhůru (Curran, Renzetti 2005, 282). V případě sportovních novinářek a stavu, který je prezentován například na webových stránkách ČT, se nabízí výzkumná otázka, zda li reportérky veřejnoprávní televize a na programu ČT Sport nenarážejí na neviditelnou bariéru, která by jim bránila v dalším kariérním postupu. Například reportérkám v povýšení na komentátorky, moderátorkám pořadu na dramaturgyni a podobně. Opakem skleněného stropu je skleněný výtah. Taktéž se jedná o metaforické přirovnání k faktu, že je (nejčastěji mužům) poskytnut rychlejší kariérní růst. 4.1.1.3.

Sexuální obtěžování

Dalším projevem segregace na trhu práce je také sexuální obtěžování na pracovišti. Sexuální obtěžování v obecné rovině znamená nejenom jako akt fyzického jednání se sexuálním podtextem. Do množiny chování charakterizované jako sexuální obtěžování patří také nežádoucí posměšky, poznámky, návrhy a žádosti o služby se sexuálním podtextem. Podle výzkumu socioložky Christine Williams dochází mnohem častěji k obtěžování žen muži, než k situacím, kdy je jakýmkoli projevům sexuálního obtěžování podroben na pracovišti muž ze strany ženy (Curran, Renzetti 2005:283).

4.2.Gender ve sportu „Znalost silných i slabých stránek vlastního těla, pocit dobré tělesné kondice a energie, dobrý pocit z vlastního těla a schopnost je ocenit – to vše dává člověku sílu.“ (Renzetti, Curran, 2005:492). Výše uvedená citace přibližuje důvody, které vedou lidské pokolení ke sportu jako takovému. Bez ohledu na pohlavní či genderovou příslušnost, inklinace k pohybovým aktivitám je člověku dána přirozeně, aniž bychom tuto tezi museli obhajovat biologickým determinismem. Tato podkapitola má za cíl vyzdvihnout základní rozdíly mezi mužským a ženským sportem a upřesnit, jakou roli má příslušnost k určitému genderu v rámci sportu obecně. Pro výzkumné cíle této diplomové práce je důležité, abychom si nastínili problematiku genderu ve sportu obecně, neboť ilustruje náhled na celý ženský sport a jeho mediální pokrytí. Byť se tato práce zabývá především samotnými sportovními novinářkami, které vytvářejí mediální výstupu a sport jako 42

takový pokrývají, jednou z dílčích oblastí, která byla v empirickém výzkumu zkoumána, jsou témata, které si novinářky vybírají či jsou jim přiřazovány. Gender v tomto ohledu hraje důležitou roli, neboť se zodpovědní lidé mohou domnívat, že má žena pokrývat pouze ženský sport. Sport je, jak už bylo několikrát v této diplomové práci zmiňováno, především přehlídka testosteronu. Jinými slovy tak sport, za notného přispění médií, upevňuje v lidech představu o dominanci mužského prvku, protože jednoznačně viditelným činitelem je mužnost a maskulinita obecně. Ostatně mediálně nejatraktivnější sporty jsou právě ty, ve kterých se na sportovních kolbištích zosobňuje síla, rychlost, dravost a místy až nepřiměřená brutalita. Jiný slovy je svět sportu prezentací maskulinního řádu. O něm Bourdie píše, že je androcentrický. Zároveň jej nikdo nezpochybňuje, a tak se tento maskulinní řád vnucuje jako běžná a neutrální norma. Ke své legitimizaci nevyžaduje a nepotřebuje obhajující diskursy, neboť jeho nastolení a funkčnost je brána jako přirozený vývoj událostí (Bourdie, 2000, 13). Ve sportu existuje dvojí metr. Zatímco chlapci jsou takříkajíc vedeni k tomu, aby skrze sport rozvíjeli jakýsi zabijácký instinkt a udržovali v sobě onoho pravěkého lovce, ženám byla dlouhodobě přisuzována role spíše podpůrných participantek, divaček či roztleskávaček (Renzetti, Curran, 2005, 492). Ačkoli se veškerá sportovní klání prezentují jako fair-play, v případě některých kolektivních sportů není o neférové jednání nouze. Rozdíly v tom, jakým způsobem je nefér jednání v rámci sportovního střetnutí akceptováno diváky a fanoušky v případě mužského a ženského sportu, jsou naprosto evidentní. Zatímco u mužů se podlé zákroky (například v hokeji) berou za běžnou součást hry, u žen je takové jednání přijímáno s despektem. Společnost je v současné době naladěná na soutěživost, která je doprovázena nezbytnou tvrdostí a sportovními pravidly ohraničeným násilím. (Renzetti, Curran, 2005, 492). Příkladným projevem dvojího metru je percepce neférové či agresivního. Na jedné straně jsou podlé a neférové zákroky adorovány, na druhé zatracovány, přičemž sportovkyně jsou pak často dehonestovány. Onen dvojí metr na prakticky identické projevy chování, avšak vnímaní a akceptace těchto činů diváky či fanoušky je 43

doprovázeno zcela antagonistickými emocemi, je zářnou ukázkou rozdílů ve vnímání mužského a ženského sportu obecně. Sociolog Aleš Sekot, který část své akademické kariéry zasvětlil právě zkoumání různých přístupů části společnosti ke sportu, v knize Sociologie sportu hledá důvody v rozdílném vnímání a přijímání identického chování sportovců a sportovkyň také ve stále sílícím vlivu budování image a tělesné vzezření, které je symbolizováno především vypracovanou mužskou muskulaturou. Vyrýsované svaly na ženském těle pak jdou zcela proti současnému ideálu krásy žen, jež je symbolizováno štíhlostí a souměrností. Očekávání a tlak na vzhled je u obou pohlaví různý. U muže jde o vypracované svaly (ačkoli by u některých sportovních disciplín mohly být spíše na škodu), u žen je publikem vyžadována především heterosexuální atraktivita zvýrazňující ženskou sexualitu (Sekot, 2006, 319). Ještě mnohem dříve než Sekot se tématu sportovní sociologie věnovala kanadská socioložka Ann Hall. Ta v roce 1978 vydala monografii Sport and Gender: A Feminist Perspective on the Sociology of Sport, ve které zkoumala mimo jiné ženskou zkušenost ve sportu, přičemž na tuto problematiku nahlížela skrze feministickou perspektivu. Hall v této práci vůbec poprvé využívá kategorie „genderu“ na úkor „pohlaví“, čímž nastolila diskurs vyloučení biologického deternimismu jako neměnné a zároveň vše určující kategorie (Bandy, 2014, 16). Po letech sociologického zkoumání sportu samozřejmě neexistuje pouze jeden pohled na gender a jeho roli ve sportu. Rozdílné vnímání mezi postavením žen a mužů je velké téma pro řadu sociologů, přičemž je evidentní snaha nahlížet na tuto problematiku i v širším socio-kulturním kontextu. Tradičním tématem pro sociology a socioložky v rámci paradigmatu feministické kritiky je také obecná trivializace ženského sportu. (Sekot, 2006, 319-320).

Velmi často se tyto kritiky opírají o patrnou

symbolickou anihilaci, kdy média buď přehlížejí, trivializují či odsuzují ženy či ženský sport (Renzetti, Curran, 2005, 183). Více o konkrétních projevech symbolické anihilace pak hovoří další podkapitola. Jana Pokorná ve své diplomové práci Analýza publika televizního sportovního vysílání optikou Genderu (2007, 13) mimo jiné píše, že k reprodukci a utvrzování 44

genderových stereotypů ve sportu nechtěně napomáhá také striktní oddělování mužských a ženských kategorií. Zároveň koncept genderového univerza Sandry Harding, díky kterému k udržování stereotypů dochází ve třech symbolických rovinách, a to nejenom ve sportovním odvětví. V prvním stupni univerza je posuzování sportu v dichotomických kategoriích. Konkrétně to tedy znamená, že prvky mužského sportu jsou protikladné k prvkům ženského sportu. Tyto protichůdné dualismy se promítají do rodového symbolismu, jenž se nejčastěji propisuje do struktury společenské dělby práce. Poslední, třetí stupeň univerza pak tvoří „reprodukce genderové symbolické duality“ (Šmausová in Pokorná, 2007: 13), která je v každém z nás, máme s ní v oblasti sociálních vztahů zkušenost z vlastního každodenního života. Když tyto tři stupně symbolických rovin aplikujeme na sport, pak zjistíme, že jsou to zejména média, kdo napomáhá v utvrzování genderových stereotypů. A to zejména skrze produkci sportovních obsahů. Ještě hůře než sportovní obsah je na tom s reprodukcí genderových stereotypů reklamní branže. Reklamy samotné často neprodávají samotný produkt, ale podprahově nám podsouvají naše touhy a potřeby (Renzetti, Curran, 2005, 199). Běžná je zároveň určitá emoční plochost předkládaných reklam, které mimo jiné často generalizují, čímž notně přispívají k šíření genderových stereotypů. Daniel Köppl píše, že „v České republice je ideální muž prezentován jako rozhodný, fyzicky zdatný, autoritativní, chápavý a rodinný typ s kreativní schopností řešit problémy.“ (Köppl in Havelková, Vodrážka, 1998: 35). Ženu pak reklamy často vykresleny pomocí zástupných symbolů, které reprezentuje mateřská láska, ale i elegance, krása, svůdnost či úspěch. Ženy, které v reklamách vystupují, bývají mladé s dobrou tělesnou konstitucí, fyzickou zdatností a především, s heterosexuální orientací. Kromě jiného jsou reklamy tradičním reproduktorem ideálu krásy, a to jak v případě žen, tak mužů (Renzetti, Curran, 2005, 199-201). Pokud znovu zaměříme na genderovou problematiku ve sportu, můžeme zjistit další zajímavé postřehy. Například Boyle a Haynes v knize Power Play Sport The Media and The Popular Culture tvrdí, že už v minulosti byla účast žen ve sportu provázena řadou překážek, které jejich mužští nemuseli zdolávat. Zároveň pravděpodobné, že si mnoho samotných sportovců existenci neviditelných překážek pro sportovkyně ani 45

neuvědomovalo. Avšak z hlediska sportovní kultury se zmiňované neviditelné překážky nezjevovaly pouze sportovkyním. Své místo si musely vybojovat také trenérky, koučky, administrativní pracovnice či sportovní novinářky. Ty všechny předtím, než se postupně zapracovaly do světa sportu, musely podstoupit dlouhou cestu obhajování své pozice (Boyle, Haynes, 2009, 122). Najít své místo v určitých sportovních disciplínách, které jsou notoricky spojovány s maskulinitou, je pro ženy stále velmi složité. Řada žen je diskriminována přímo danou institucí, která svými vnitřními řády a nastavením neumožňuje vybočení ze svých normativních kolejí. „Například v roce 1998, Rachel Anderson, jediná fotbalová agenta v Anglii, byla vyloučena z účasti v Londýně na udílení cen tamější profesionální fotbalové federace poté, co ji několik jejich klientů samo pozvalo na slavnostní galavečer. PFA18 v oficiálním prohlášení tvrdila, že po 25 let je celý ceremoniál jenom pro muže.“19 (Boyle, Haynes, 2009:124) Problémy s přijetím však mají nejenom ženy v oněch „mužských“ sportech. Řadu narážek a zpochybnění mužnosti či orientaci si musí vyslechnout například krasobruslaři.

4.3.Gender v médiích Existuje řada vědeckých studií a prací, které se zabývají zobrazování genderu ve veřejném prostoru, v tomto případě v médiích. Genderově orientovaní mediální analytici a vědci se zabývají ve třech různých disciplínách. Jedná se o výzkumy mediální produkce, kdy se zkoumají původci mediálních obsahů. Druhou sférou je samotná analýza mediálních obsahů, čili co konkrétního je v médiích o (nejenom) o genderu reprodukováno. Posledním okruhem zájmu je pak analýza dopadu mediálních obsahů na samotné publikum (Ondrejková, 2013, 21). Je bohužel obecně platným faktem, že ženským (zejména pak kolektivním) sportům je v médiích obecně věnováno méně prostoru, než v opačném případě. 18

PFA je zkratka pro Professional Footballers' Association. Originální citace: „It is also not only athletes who can suffer discrimination. In 1998, for example, Rachel Anderson, the only female football agent working in the English game, was banned from attending the Professional Footballers Association’s award ceremony in London after being invited by a number of the players she represents. The PFA stated that for twenty-fi ve years the ceremony had been a men-only evening!“ 19

46

Tématem prezentace ženského sportu v médiích se zabývá například bakalářská práce Petra Zítky20 či diplomová práce Kateřiny Drozdové21. Jiné odborné články a publikace se věnují fenoménu gender v médiích z opačné pozice. Tedy ze strany lidí, kteří tvoří obsah médií. Sociologové a mediální teoretici pak zkoumají, jakým způsobem se příslušníci určitého pohlaví staví k vytváření zpráv a jak se jejich gender propisuje do jím vytvářených mediálních obsahů. V této podkapitole si přiblížíme oba způsoby zkoumaní, tedy jak teoretickou rovinu a východiska výzkumů, které podrobují známé mediální obsahy genderové analýze. Poté si teoreticky zakotvíme gender propisující se v samotném povolání novináře. Nejprve však navážeme na koncept zmiňovaný v předchozí podkapitole, a tím je symbolická anihilace. Pro představu, jak k symbolické anihilaci dochází, je vhodné uvést konkrétní případ. Trivializace a zesměšnění žen se například dopustil spolukomentátor Jan Zahalka při přímém televizním přenose ze čtvrtfinále florbalové Superligy, kdy režie nabídla prostřih na tribuny. Zahalka v přímém přenosu ČT Sport při záběru na fanynky FbŠ Bohemians (viz příloha 4), které jsou zároveň hráčkami ženského týmu hrajícího extraligu žen a některé z nich také reprezentantkami České republiky, naznačil, že tyto ženy udělají nejlépe, když po utkání při společné cestě autobusem odmění bojující muže sundáním dresů, kterými pak budou mávat nad hlavou. Takový komentář v přímém televizním přenosu jasně implikuje sexismus22, nemluvě o tom, že taková poznámka před zraky informovanějších diváků uráží dovednosti florbalistek a především českých reprezentantek. Od televizního experta a zároveň respektovaného florbalového trenéra, který v roli spolukomentátora platí za erudovaného odborníka, je taková poznámka až extrémně nemístná. Zejména proto, že jak píše Renzetti 20

ZÍTKA, Petr. {Mediální prezentace ženského sportu} [online]. Brno, 2016 [cit. 2016-04-24]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Vedoucí práce Viktor Pruša Dostupné z: 21 DROZDOVÁ, Kateřina. {Prezentace žen v médiích} [online]. Ústí nad Labem, 2008 [cit. 2016-04-24]. Diplomová práce. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Čermák Vladimír Dostupné z: . 22 sexismus je zde chápán jako sbírka chování, které vede nejenom k diskriminaci na základě pohlaví, ale také zdůrazňování sexu a sexuality

47

s Curranem: „Existuje řada důkazů, které dokazují, že mnoho mediálních konzumentů, obzvláště notorických televizních diváků, má tendenci nekriticky přijímat mediální obsah jako skutečnost.“ (Renzetti, Curran, 2005:183) A přesně takové poznámky, jaké se dopustil Zahalka, bohužel napomáhají utvářet dojem, že ženský sport není dostatečný. Stěží si lze představit situaci, ve které Zahalka podobným způsobem komentuje mužské fanoušky Bohemians. Je otázkou, zda li by se něčeho takového při spolukomentování florbalového utkání dopustila i žena. Což je ovšem otázka do samostatného komparativního výzkumu. Pokud se zamyslíme nad důsledky slov experta Zahalky, musíme se také nutně zeptat, jakou moc či obecně vliv mají média. Vědecká diskuze na toto téma se přitom odvíjí od diskurzu, který je v dané době v mediálních studiích tím aktuálním. Obecně se však mediální teoretici shodnou o přímém vlivu médií na socializaci jedince, obzvláště pak v dnešní moderní společnosti, kdy se média stala signifikantním nástrojem šíření, prosazování a upevňování společenských norem (Burton, Jirák, 2009, 15). I proto Zahalkova slova v přímém přenosu ČT Sport jsou odsouzení hodná, neboť svou jistě původně humorně myšlenou poznámkou negativně působí na socializaci zejména malých dívek, jejichž vzory jsou kamerou zabírané hráčky. Řada jiných teoretiků tvrdí, že média sama o sobě nevytvářejí společenský konsenzus, nereprodukuje a nešíří nové normy, nýbrž pouze zrcadlí stávající realitu. Této myšlence se obecně říká hypotéza zrcadlení a její stěžejní myšlenkou je fakt, že obsah médií je pouhým zrcadlem chování a vztahů, které již ve společnosti převládají (Renzetti, Curran, 2005, 182). S takovou myšlenkou nelze v případě výše uvedeného příkladu promluvy experta Zahalky rozporovat, ostatně základ jeho teze musel být položen někdy v minulosti, v průběhu socializace pana Zahalky jako jedince. A již jsme si řekli, že média mají v dnešním informačním věku nezanedbatelnou roli právě při socializaci. Gender ve sportu a médiích není pouze záležitostí diskriminace žen a ženského sportu. Když Tydlidátová píše, že „televize přináší jednotné ideály krásy, rodiny, mužské a ženské role. Muže prezentuje jako neporazitelné hrdiny a idealisty bojující za velké věci, ženy podává jako udržovatelky domova a budovatelky zázemí. Řada tzv. ženských 48

pořadů se svými radami, jak pečovat o útulný domov, jak vychovávat děti a dbát o zdraví všech členů rodiny, jakou užívat kosmetiku a jak hospodárně vařit, posiluje tradiční ideál rodinných rolí,“ (Tydlidátová in Havelková, Vodrážka, 1998: 33) poukazuje tím na vzory, které přejímáme z televize, vnímáme je jako normu a naše očekávání jsou v realitě velmi podobné realitě televizní. I proto se tak lehce pravidelně ztotožňujeme s bojovníky, kteří s lvíčkem na prsou jezdí na bruslích za gumovým válcem ve snaze trefit dřevěnou holí touš tak, aby zapadl „mezi tři tyče“. Ostatně hokejisté jsou naši novodobí gladiátoři, muži ve zbroji. Hrdinové, které oslavujeme a kteří se těší obrovskému respektu. Autorka této diplomové práce se domnívá, že pro podstatnou část českého národa by bylo jednodušší vyjmenovat soupisku českého národního týmu z glorifikované naganské olympiády v roce 1998, než říct, kdo byl v únoru 1998 hlavou státu, premiérem či ministrem financí. Shrnutí: Kapitola věnovaná genderu a genderové problematice měla s ohledem na cíl práce teoreticky ukotvit hypotézy, na kterých je postavena výzkumná část této diplomové práce. Došlo k teoretickému vymezení genderu, zároveň byla obecně vysvětlena genderová problematika. S ohledem na další kapitolu i výzkumnou část práce pak byly zmíněny genderové problémy, se kterými se můžeme setkat na trhu práce. Vůbec nejdůležitější pak v této části bylo zdůraznění projevů segregace na trhu práce, přičemž s koncepty jako tokenismus, sexismus a symbolická anihilace budeme nadále pracovat zejména v interpretaci empirického výzkumu.

49

5. Povolání novináře 5.1.Profese novináře a genderová problematika propsaná v obsazích Novinářská profese se zejména v minulosti těšila velkému respektu většinové společnosti. Snad tomu tak bylo i proto, že novináři hrají v každém demokratickém státě významnou roli při vytváření veřejného mínění, tudíž sami novináři dost možná ze svého povolání dokázali prezentovat v o něco lepším světle. Ovšem Sheridan píše, že „novináři se hrdě považovali za skromné šiřitele zpráv, za „hlas obyčejného člověka“ přinášející lidem fakta.“ (Burns, 2004: 17) V Praktické encyklopedii žurnalistiky a marketingové komunikace se pod heslem novinář dočteme, že se jedná o „profesní označení s několika základními významy. Tvůrčí pracovník zaměstnaný v médiích, tj. novinář z povolání, řádný člen redakce. V obecnějším smyslu i externí, smluvně vázaný spolupracovník tisku, rozhlasu, televize či agentur nebo také tzv. volný novinář, který nemá žádnou smlouvu a nabízí své materiály pouze jednorázově.“ (Halada, Osvaldová, 2007: 130). Nároky na novináře se přitom v průběhu let měnily podobně, jako se proměňovala náplň práce samotné. Zatímco v 70. letech minulého století bylo vhodné, aby byl novinář především dobře fyzicky zdatný a psychický odolný, přičemž nemusel mít ani univerzitní vzdělání, dnes je fyzická zdatnost zřejmě tím posledním kritériem, které by personální oddělení zkoumalo při výběru uchazeče na místo redaktora. V minulosti se zároveň vyskytoval předpoklad, že se novinářem člověk musí takříkajíc narodit, než že by se jím stal. (Burns, 2004, 15-17). Což jde zcela oproti dnešní praxi a řadě oborů vysokých škol, které ročně vyprodukují stovky vzdělaných lidí, jejichž vzdělání je teoreticky opravňuje vykonávat profesi novináře. Ovšem ne vždy jdou vystudovaní žurnalisti, erudovaní experti mediální komunikace a PR ve šlépějích svých novinářských vzorů a zasedají do redakcí renomovaných médií. Jisté ztrátě iluzí či získání jiného pohledu na povolání novináře se mimo jiné věnuje odborný článek College Students' Views about Journalism Education 50

in Spain autorky Maríi Luisy Humanes a Sergio Rosese23, případně pilotní studie Dany Rosengard s názvem Mid-Career Interning: Faculty Going from Classroom to Newsroom24. V neposlední řadě je potřeba v této souvislosti zmínit také článek A Major Decision: Students' Perceptions of Their Print Journalism Education and Career Preparation25 trojice autorek Jennifer Wood Adams, Brigitty Brunner a Margaret FitchHauser, ve kterém studují zkušenosti studentů žurnalistiky, kteří si pro svou kariéru vybrali práci v tištěných médích. Burns Lynette Sheridan Burns se ve své knize Žurnalistika snaží definovat celý obor jako povolání, od kterého mají očekávání také sami vykonavatelé – novináři, redaktoři. Při definici se přitom opírá o morální stránku novinářské profese, která by měla být postavena na nestrannosti, vnímavosti k publiku, snaze najít objektivní pravdu a tu skrze média tlumočit světu. Neopomíjí přitom zmínit také nezávislost. (Burns, 2003, 35-37). Ovšem právě nezávislost je v českém socio-kulturním kontextu a momentálním rozdělením vlastnické struktury mediálních vydavatelství jedním z nejdiskutovanějších témat. Propojení byznysu, médií a politiky zřejmě nikdy v historii českého novinářství nebylo tak úzké. Což je něco, na co si české publikum zvyká až nyní, zatímco například v Itálii za dob premiéra Berlusconiho byl tento trojúhelník zcela běžným koloritem doby. Zpochybnění integrity novinářů a jejich morálky je poměrně běžnou součástí dnešních odborných výzkumů. Burns píše, že i přes určité problémy a stále sílící vlivy třetích stran na obsahovou část novin, si novináři nad zprávami podrželi určitou kontrolu. Přesněji píše, že „jejich činnost je ovlivněna, nikoli však určena hegemonickými vlivy. Ve skutečnosti je „realita“ pracovního života kteréhokoli novináře určena spíše hodnotami, které vyznává konkrétní jedinec a organizace, pro niž pracuje.“ (Burns, 2004: 39) Tím však dává nevědomky za pravdu všem, kteří kritizují koncentraci moci plynoucí z vlastnictví médií, politického postavení a podnikatelské činnosti. Neboť

23

Více na http://eds.b.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=1f726c1a-d21d4ea0-b21c-7af0274406b2%40sessionmgr104&vid=2&hid=117 24 Dostupné z http://www.eric.ed.gov/contentdelivery/servlet/ERICServlet?accno=ED444207 25 Dostupné z http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthType=ip,co okie,uid&db=a9h&AN=40209033&lang=cs&site=eds-live&scope=site

51

podle logiky vyjádření Burns se zdá, že novinář pracující pro určitou organizaci sdílí stejné hodnoty, jako její vedení. Jedním ze základních pilířů tohoto povolání přitom není pouhé přinášení informací. Existuje řada teorií o moci a vlivu médií na náš každodenní život. Velmi populární a známá je teorie zrcadlení, kde hypotéza zrcadlení znamená, že obsah médií pouze zrcadlí chování, jednání hodnoty či normy, které jsou v dané společnosti v závislosti na aktuálním diskurzu ty dominantní (Renzetti, Curran, 2005, 182). Jiné teorie, které v článku Does gender determine journalists’s Professional views? A reassessment based on cross-national evidence zmiňují autoři Thomas Hanitzsche s Folker Hanuschem pak tvrdí, že je žurnalistika rozdělena mezi dva různé přístupy: v prvním se k žurnalistice přistupuje jako ke čtvrtému stavu, zatímco druhý vnímání samotná média jako hlídacího psa (Hanitzsch, Hanusch, 2012, 259). Ať už vezmeme za svůj kterýkoli z těchto tří přístupů, najdeme mezi všemi spojnici v podobě profesních ideologických základů pro výkon samotného povolání novináře. Každý z těchto přístupů totiž předpokládá existenci určitého profesního ideologického předobrazu, o nějž se mohou novináři opřít, čím mohu v případě nutnosti argumentovat a obhajovat své výstupy, anebo vysvětlovat jednání, které se potenciálně pohybuje na hraně zákona. Otázka tedy zní, na jakých profesních ideologických základech stojí dnešní západní žurnalistika a kdo je dnešní novinář? Burns se v podkapitole své knihy Žurnalistika věnuje tomuto fenoménu jako praktické činnosti, jež má určité formální, ale i nepsané náležitosti. Mimo jiné v této části nalezneme snahu zodpovědět otázku, která je napsána výše. Tradiční definice žurnalistiky totiž s příchodem internetu přestávají stačit, v dnešním světě masmédií se novinářem může stát prakticky každý (Burns, 2004, 31). Pomineme li vysvětlování pojmu občanská žurnalistika a vrátíme se k původním definicím žurnalismu a zkusíme se zaměřit na onen profesní ideologický základ, který z novináře dělá člověka hodného tohoto titulu, musíme nutně zmínit etický a praktický kodex novináře a s ním spojené morální a společenské závazky. Tradiční náhled na žurnalistiku je z pohledu profese. V té platí, že pro lidi vykonávající tuto profesi platí určité povinnosti vyplývající z 52

profesní ideologie o objektivitě, nezávislosti, profesní bezúhonnosti a uznávání profesní hodnot úzce spojených s etickým kodexem (Burns, 2004, 33-34). Burns zároveň dává prostor teorii etiků Pattersona Wilkinse, kteří tvrdí, že žurnalistika ztratila svůj status profese a je spíše povoláním. A to proto, že na novináře nejsou kladeny takové profesní nároky jako v minulosti. Podle uvedených etiků má dnešní novinář pouze dvě povinnosti, a to sdělovat pravdu vyšší než u ostatních lidí, a pak naléhavější povinnost podílet se na rozvoji politické činnosti (Patterson a Wilkins in Burns, 2004, 35). Naproti tomu však stojí Schultzova teorie, jež tvrdí, že novinář pracující ve zpravodajství má dodržovat základní profesní hodnoty: nestrannost, vnímavost k publiku a politickou nestrannost. Tvrdí přitom, že opuštění od těchto pilířů a rezignace na zpravodajské hodnoty konfliktu, včasnosti, význačnosti a blízkosti, vedou akorát k méně odpovědné žurnalistice, kterou nazývá prostitucí moderního věku (Schultz in Burns, 2004, 36). Kromě vnitřního morálního kompasu by měli novináři, jež se hlásí k této profesi, dodržovat etický kodex. Vyjma jeho dodržování by se pak novináři měli snažit odolávat všem pokusům o zpronevěření se vyšším morálním principů. „Pohled na žurnalistiku jako na povolání považuje za základní vlastnost profesionálního novináře bezúhonnost měřenou oddaností pravdě i na úkor osobního prospěchu. Bezúhonnost

je

definována jako oddanost

společenské

povinnosti plynoucí

z privilegovaného postavení – moc médií šířit informace musí být vyvážena společenským závazkem pravdy a spravedlnosti,“ (Burns, 2004: 36). Pokud jsme si obecně definovali profesi novináře a hodnoty, které by měli novináři sdílet napříč odděleními či rovnou celými médii, pro které tvoří mediální obsahy, měli bychom se zaměřit na to, jakým způsobem a pokud vůbec tyto profesní hodnoty přicházejí do konfrontace s příslušností novináře či novinářky k určitému genderu. V článku Does

gender

determine

journalists’s

Professional views? A

reassessment based on cross-national evidence Hanitzsch s Hanuschem zmiňují Van 53

Zoonenovu teorii, jež definuje čtyři hlavní oblasti, které nazývá „genderovou povahou žurnalistiky“. Za jednu ze čtyř oblastí genderové povahy žurnalistiky považuje přiřazování témat jednotlivým novinářům. Tvrdí, že zatímco muži se mnohem častěji dostávají k pokrývání „vážných zpráv“, ženy dostávají na starost lehčí témata (Van Zoonen in Hanitzsch, Hanusch, 2012, 259). V této práci nejde o obsahovou analýzu kanálu ČT Sport, přesto bychom jeden projev takového počínání nalezli přímo na televizních obrazovkách a při přenáší hojně sledovaného hokejového mistrovství světa. Pokud bychom vzali v potaz genderovou povahu žurnalistiky a zaměřili se například na způsob, jakým pokrývají určitá témata týkající se mužského hokejového mistrovství světa ženy a jak muži, nutně musí vyvstat otázka, jestli by skutečně dramaturgové programu poslali mužského reportéra zkoumat vzory a design národních dresů jednotlivých hokejistů. Tomuto tématu se přitom v krátkometrážním pořadu Deník reportérky26 věnuje sportovní novinářka Darina Vymětalíková, kdy se zcela vážnou tváří referuje o „krásně čistých, estetických dresech.“ (Deník reportérky, [citováno 11-5-2016]). Druhou oblastí, ve které se projevuje koncept genderové povahy novinářství, je takzvaný úhel pohledu (story angles). U mužských novinářů je přitom kladen důraz na fakta a senzační zjištění, ženské reportérky pokrývají pozadí určitých zpráv či rovnou zprávy, jež mají výraznou emoční linku (Van Zoonen in Hanitzsch, Hanusch, 2012, 259). Opět se můžeme obrátit na stavbu programu pro pokrytí informací z MS v hokeji. Mužští novináři jsou stavěni do role expertů a komentátorů, zatímco ženské sportovní novinářky přinášejí informace ze zákulisí mistrovství světa (již zmiňovaný pořad Deník reportérky), případně při utkáních přinášejí v rámci přestávkového programu bezprostřední postřehy hráčů, které musí odchytnou při jejich cestě do kabin. Třetí oblastí genderové povahy novinářství, je pak využívání zdrojů. V praxi to znamená, že muži se mnohem častěji obracejí na muže, zatímco ženy se soustředí na získání informací opět především od žen. Poslední, čtvrtou oblastí, je samotný náhled na etiku profese novináře. U té je uplatňován předpoklad, že je maskulinní povaha 26

Jedná se o pořad vznikající jako součást programu ČT Sport pro mistrovství světa v hokeji 2016

54

žurnalistiky nezávislá, zatímco ženské pojetí profese novinářství je z větší části zaměřeno na potřeby publika (Van Zoonen in Hanitzsch, Hanusch, 2012, 259). Ne všichni sociologové a mediální teoretici s takovou kategorizací souhlasí. Na čem se však většina studií týkající se genderové problematiky při výkonu novinářské profese shoduje, je jakýsi předpoklad, že je gender esenciální silou, která nutí ženské i mužské novináře jednat, ale i myslet v odlišných teoretických rámcích. „Profesionální náhledy a chování jsou nicméně vždy hluboce zakotveny v organizacích a sociálním kontextu. Navíc genderová povaha zpravodajské práce dalece přesahuje individuální rovinu novináře.27“ (Hanitzsch, Hanusch, 2012, 261). Dlouho se zdálo, že veřejná diskuze a zpochybňování záměrů či morálky novinářů, se týká zejména těch, kteří pracují ve zpravodajství či publicisticky zaměřených médií. Málokdo by přitom pomýšlel na to, že by do této diskuze mohli být zataženi i sportovní novináři. Opak je však pravdou. Od chvíle 28, kdy finanční skupina J&T Daniela Křetínského a Patrika Tkáče převzala aktivity vydavatelského domu Ringier Axel Springer, jsou díky Křetínského vlastnictví fotbalové Sparty zpochybňovány také úmysly a záměry sportovních novinářů působících v Deníku Sport. Ten patří právě pod vydavatelský dům, který se pod vedením výše uvedených byznysmenů přejmenoval na Czech News Center. 5.2. Profese sportovního novináře

Základní otázka, kterou je třeba si položit a najít na ni relevantní odpověď předtím, než metodologicky zakotvíme výzkumnou část této diplomové práce, je otázka: „Kdo je sportovní novinář?“ V předchozí části jsme si skrze slovníkový pojem v Encyklopedii žurnalistiky a marketingové komunikace definovali, kdo je novinář. Je však sportovní novinařina tolik odlišná od běžného zpravodajství či publicistiky? Je náplň práce či rutina sportovních novinářů v principu odlišné od té, kterou vykazují členové například zahraničních redakcí? 27

v anglickém originále: „Professional views and behaviors, however, are always deeply embedded in organizational and social contexts. Futhermore, the gendered nature of news work extends well beyond the level of the individual journalist.“ (Hanitzsch, Hanusch, 2012, 261) 28 Leden 2014, více na https://www.jtbank.cz/svet-ocima-banky/1152722-ringier-axel-springer-manove-vlastniky.html .

55

O sportovních redakcích se často hovoří jako o „toy department“. Ačkoli by doslovný překlad tohoto úsloví mohl naznačovat, že si sportovní redaktoři ve své části redakce hrají s různými hračkami či případně sportovním náčiním, je tato představa zcela mylná. A to i navzdory popisu sportovního novináře, který napsal v příručce Jak se dělají noviny už v roce 1938 Karel Čapek: „Docela jiný duch, duch mužné bojovnosti a síly, panuje ve sportovní redakci neboli u šporťáků. Šporťákem se obyčejně stává člověk, který opravdu kdysi náruživě provozoval dejme tomu kopanou; za to je potrestán tím, že nyní musí vystupovat jako znalec v bruslení, šermu, lyžích, boxu, tenisu, běhu i disku, plování, bezmotorovém letu, kanoistice, basketbalu, střelectví, dostihách, hokeji, automobilismu, cyklistice, aviatice, lukostřelbě a několika tuctech jiných sportů; následkem této rozsáhlé sportovní činnosti tráví většinu svého života v redakci, tloustne a přijímá návštěvy náruživých sportovců, kteří mu přinášejí zprávy ze všech možných zápasů, závodů, přeborů a utkání; i netrhnou se u něho dveře se samými ramenatými, nohatými a vůbec vypečenými mládenci, ze kterých jednou nejspíše budou samí sportovní redaktoři, přijímající zase nové a nové náruživé sportovce; (…).“ (Čapek, 1938: 6). Obecně lze o sportovních novinářích tvrdit, že jsou základním elementem téměř každé redakce médií, a to jak v tištěných periodicích, tak v rozhlase či televizích. Historicky jeden z nejznámějších sportovních novinářů Jaroslav Šálek pak tvrdil, že sportovní novináři jsou velkými fanoušky sportu. Nebýt totiž kladnému vztahu ke sportu, zřejmě nikdy by toto povolání nemohli zastávat (Šálek in Novinář, 1979, 14). Když se nad tímto prohlášením doyena českého sportovního novinářství zamyslíme a dáme jej pak do kontrastu s definicí novináře z předchozí části, nutně si musíme položit otázku, jak je na tom s objektivitou a nestranností právě sportovní novinář. Práci sportovního novináře jistě značně zjednodušuje fakt, že podstatnou část náplně jeho práce se odvíjí od určitého výsledku, na který dosáhl ať už sportující jedinec či kolektiv. Pokud bychom se tedy zaměřili na mantru, že má novinář v prvé řadě přinášet objektivní pravdu, pak náplň práce sportovního novináře je na tom v kontrastu s jinými novinářskými disciplínami zřejmě nejlépe. Výsledky hokejové střetnutí, fotbalového utkání či atletického závodu jsou i díky dnešním technologiím 56

objektivně prakticky nezpochybnitelné. Samozřejmě, že je možné spekulovat například u hokeje či fotbalu, jestli nedošlo k ovlivnění utkání ze strany rozhodčího, čímž bychom se ale dostali ke zcela jinému tématu. 5.2.1. Sportovní novinářka

Z výše uvedených zdrojů se však vesměs dovídáme, že práce sportovního novináře je časově náročná práce, která od novináře vyžaduje velké zapálení a cit pro sport. Vzhledem k tradičnímu uspořádání společnosti, tedy patriarchálnímu řádu, zřejmě jen málokdo postřehne, že zdroje hovoří především o mužích – sportovních redaktorech a novinářích. V roce 2011 vyšla v nakladatelství Portál kniha Česká novinářka. K postavení a obrazu novinářek v českých médiích, avšak tato kniha je, co se týče rozsahu, v porovnání se zahraničními publikacemi nepříliš obsáhlá. Tématu sportovních novinářek se věnuje pouze v pasáži věnované fotožurnalismu, kde zmiňuje jednak fotoreportérku Barboru Reichovou, která pracuje v Deníku Sport, dlouhodobě spolupracuje třeba také s Českou florbalovou unií a pak Markétu Navrátilovou, českou sportovní fotografku, která pravidelně od roku 2002 dokumentuje slavnou cyklistickou Tour de France (Lábová in Česká novinářka, 2011:119). Ve srovnání s řadou odborných zahraničních článků, jako například Gender Stereotypes, Gender Segregation, and Credibility: Crossing the Lines in Sports Media autorky Kami Harris či práci Maria Hardin, Julie E. Dodd a Kimberly Lauffer s názvem Passing It On: The Reinforcement of Male Hegemony in Sports Journalism Textbooks, je český příspěvek k této tématice prakticky nulový. Max Grubb s Theresou Billiot píší, že sportovní žurnalistice není definována pouze tím, že v ní dominují převážně mužští sportovní novináři. Problém tkví zároveň v tom, že toto odvětví napomáhá definovat maskulinitu přímo mužům (Grubb, Billiot, 2010, 87). Pokud si tuto informaci dáme do kontextu s výše uvedenou genderovou povahou novinářství, mohlo by větší množství žen pracující v redakcích sportu, zcela vážně narušit status quo a způsob, jakým se utváří vlastnosti a charakteristiky typicky označované jako maskulinní.

57

Zatímco v západních zemích s bohatou žurnalistickou historií je běžné, že se novinářky, potažmo samy sportovní novinářky, sdružují do profesních organizací29, žádná taková v České republice není. Existuje však mezinárodní organizace s názvem The Association For Women in Sports Media (zkráceně AWSM), jejímž cílem je skrze členství podporovat vzdělání, praxi a profesní růst žen v odvětví sportovního novinářství. Počet sportovních novinářek přitom není valný. Teoreticky lze vycházet z členského seznamu Klubu sportovních novinářů (KSN), ovšem tato data nemusí být přesná, neboť ne každá sportovní novinářka se do této organizace přihlásí. K dubnu 2015 KSN registrovalo 375 členů, z nichž je 32 žen (viz příloha 5). Přičemž při vyfiltrování na počet registrovaných sportovních novinářek působících podle databáze v televizi, vyšlo číslo 6 (Klub sportovních novinářů, 2016, [citováno-29-4-2016]). Podle této databáze je zřejmé, jaký zhruba podíl tvoří mezi sportovními novináři zástupkyně ženského pohlaví – okolo 8,5 %. Ovšem tato data se zakládají pouze na výpočtu z databáze současných a registrovaných členů, což může být díky mnoho okolnostem zcela zavádějící. Podle Boyle je nízký počet sportovních novinářek dán historickou tradicí a faktem, kdy sportovní stránky byly viděny především jako obsah pro muže. Přestože se ovšem mění socio-kulturní pozadí a společnost je mnohem více nakloněná jak referování z ženského sportu, tak referování přímo ženami, rozdíl mezi zastoupení mužů a žen na pozici sportovního novináře je stále velký (Boyle, 2006, 145). Tento precedens přitom neplatí pouze pro Velkou Británii, podle výše uvedené databáze se dominance mužů v tomto oboru týká také České republiky. Ze zprávy americké organizace Women’s Media center z roku 2014 s názvem The Status of Women in the U. S. Media 2014 vyplývá, že i v Americe, kde je genderová problematika a diskriminace na základě různých aspektů mnohem větším tématem než na našem území, je problém podobného charakteru. V obsahově velmi bohaté zprávě se mimo jiné tvrdí, že 90% sportovních novinářů jsou muži. Z celkového počtu sportovních novinářů a reportérů je rovněž 90% bílé pleti. Zpráva ale odkryla ještě další zajímavá 29

Příkladem může být americká iniciativa Women’s Media Center, viz http://www.womensmediacenter.com/ .

58

data. Mimo jiné také fakt, že z 35 sportovních sloupkařek zahrnutých ve výzkumu, jich celkem 23 pracovalo pro americkou ESPN30. (Women’s Media Center, 2014, 32). Právě ESPN je televizní stanice, která bere v potaz genderovou problematiku a tristní podíl zpráv z ženského sportu. Pro tyto účely provozují webové zpravodajství pod hlavičkou ESPNw. Proč je ve sportovním novinářství tak nízký podíl ženských redaktorek a novinářek? Mediální teoretici a sociologové, kteří se tímto tématem zabývali a zabývají, se vesměs shodnou na sexismu jako jedním z rozhodujících faktorů, proč se novinářky rozhodují pro jiné oblasti rozvoje své kariéry. „Sexismus je v novinách institucionalizovaný. Pro ilustraci se stačí jen podívat okolo na počet žen okolo, a na to, jaké pozice zastávají v celostátních denících. Proč takové množství mladých a talentovaných žen opouští noviny okolo třicítky, aby se přesunuli do magazínu a práci na volné noze?“31 (Plattell in Boyle, 2006:147) Na místě je položit si otázku, proč ženy okolo třiceti let odcházejí a často zcela mění své kariérní zaměření? Jedním z nabízených vysvětlení je časová náročnost povolání sportovního novináře. Velká část sportovních událostí se odehrává v podvečerních či večerních hodinách, vůbec nejčastěji pak o víkendech. Což z tohoto povolání činí nesmírně náročnou profesi, která podstatně zasahuje do osobního a partnerského života. Zejména okolo 30 let pak ženy zakládají rodiny a mají děti, což se s větším podílem žen odcházející na mateřskou a následně na rodičovskou dovolenou neslučuje s výkonem povolání sportovní novinářky. Dalším z možných důvodů, proč ženy odcházejí, je pak třeba vidět právě v patriarchálním řádu, který je ve sportu velmi dominantním prvkem, jež se propisuje do všech aspektů. Boyle zmiňuje, že sportovní obsahy jsou vytvářeny s ohledem na cílové publikum: mladý muž. Vůbec nejhorší pak mají situaci ženy, které reportují ze sportů se silnou konotací maskulinity. Jedná se o kopanou, hokej, basketbal či

30

ESPN je zkratka pro Entertainment and Sports Programming Network. Jedná se o americkou kabelovou a satelitní televizi, která patří pod skupinu The Walt Disney Company a Hearst Corporation. 31 V originále: „Sexism is institutionalised in newspaper. You only have to look arend at the number of women and the position they hold in national newspapers to illustrate this… Why is it that so many talented young women leave newspapers in their thirties to move into magazines and freelance work?“

59

motoristické sporty obecně. Boyle zmiňuje, že mezi publiky i některými mužskými novináři převládá představa o tom, že muži těmto sportům rozumí lépe a podrobněji než jejich ženské protějšky (Boyle, 2006, 147-150). Brad Schultz takříkajíc odkrývá, kde se bere představa, že není v ženských silách referovat a pokrývat sportovní události tak, jako muži. „Sportovní žurnalistika byla považována za exkluzivní mužský klub, ve kterém redaktoři ve dne psali o sportu a po večerech vysedávali s hráči po barech32.“ (Schultz, 2005:229). Ženské novinářky v prostředí maskulinních sportů vedle genderově stereotypně smýšlejících kolegů musí mít vyšší sociální kapitál, zároveň musí prokázat takříkajíc „ostré lokty“, když jde o jejich schopnosti. Některé novinářky, jako třeba Amy Lawrence z The Observer, si respekt mezi kolegy vydobyla také svým počínáním v mixzóně. Od chvíle, kdy prokázala své schopnosti dostat své práci, začali ji její kolegové respektovat a její nadřízení ji přidělovali složitější témata ke zpracování (Boyle, 2006, 151). V článku The Rise of Women Sportscasters: A Struggle from Sideline to the Centerfield se dočteme prakticky totéž. Trojce autorůi zde shrnuje tři nejčastější problémy, se kterými se setkávají sportovní novinářky působící na televizních programech. Mimo jiné zmiňují, že je řada sportovních novinářek i přes vzdělání a dostatečnou kvalifikaci také platově hůř ohodnocena, než jejich kolegové na stejné či dokonce nižší pozici. Televizní sportovní novinářky jsou pod obrovským tlakem právě na kvalifikaci a znalosti v oblasti sportu, a to mnohem více, než jejich kolegové. Autoři článku tyto teorie vysvětlují stále převládajícími genderovými stereotypy a dvojím metrem, který je uplatňován na sportovní novináře. I z tohoto důvodu je pro sportovní novinářky mnohem těžší dokázat, že jsou ve svém oboru takzvaně dost dobré (Arnold, Chen, Hey, 2015, 37-38). Kromě dvojího metru a genderových stereotypů, z nichž vychází nedůvěra v erudované komentáře a postřehy sportovních novinářek ke sportovním výkonům, se pak novinářky v televizi potýkají často také se sexismem. Sexismus se přitom projevuje 32

V anglickém originále: „Sports journalism was considered an exclusive male club, in which writers covered games by day and then hung out in bars with the ballplayers at night.“ (Schultz, 2005:229)

60

nejenom v případě vzhledu novinářek, ale také v hodnocení jejich vystoupení (Arnold, Chen, Hey, 2015, 39). „Vedoucí pracovníci výhradně najímají ženy podle toho, jak dobře vypadají na televizní obrazovce na místo těch, které mají znalosti nebo dovednosti, a to ať už vybírají muži či ženy.“33 (Arnold, Chen, Hey, 2015:39) Lze však říci, že v tomto případě jsou větší nároky kladeny na ženy než na muže, neboť větší část diváků sportovních kanálů jsou muži. A ti vidí sexy ženy stejně rádi, jako samotný sport (Arnold, Chen, Hey, 2015,39). Problém všudypřítomnému sexismu, zlehčování erudice sportovních novinářek jak ze strany mužských kolegů, tak ze strany sportovců samotných či diváků, je jedna strana týž mince. Ta druhá je pak fakt, že je sportovní žurnalismus stále svým způsobem zacyklený a zakonzervovaný v přímém vedení sportovních programů. „Tento problém je stále aktuální, protože muži stále dominují ve vlastnictví, produkci, distribuci a konzumaci dnešního sportovního obsahu v médiích.34“ (Schultz, 2005:233) Schultz sice popisuje deset let staré americké reálie, ovšem jak jsme si již řekli v kapitole týkající se vedení programu ČT Sport, tak situace v České republice není zas tak odlišná. Žen ve sportovní žurnalistice sice přibývá, ovšem stále jsou situovány v dané hierarchii do nižších pater. Jeden z důvodů, proč nejsou na vyšších pozicích, je již zmiňovaný fakt, že svou kariéru přeruší kvůli plnění mateřských povinností. Když se pak po určitém čase vracejí, zastávají podobnou či stejnou pozici, případně zcela mění směr svého směřování kvůli časové náročnosti tohoto povolání. Například komentátoři stráví přípravou na sportovní událost mnoho času, oproti práci reportérky zpoza „lajny“. Překážkou pro zaměstnání sportovní novinářky však není pouze časová náročnost, ochota pracovat takříkajíc navíc v rámci a dokazovat své schopnosti v mužsky dominantním prostředí. Jedním z problémů maskulinního prostředí je také sexismus. Stále je totiž udržován zejména v komerčních televizích mýtus, že sex prodává. A s tímto ohledem jsou často vybírány i objekty, které mají za cíl zvýšit nikoli 33

V anglickém originále: „Executives solely would hire a woman who looked good on television over someone who had knowledge or skills, regardless men or women.“ (Arnold, Chen, Hey, 2015:39) 34 V anglickém originále: „The problem is ongoing because males still dominate the ownership, production, distribution, and consumption of today’s sports media content“ (Schultz, 2005:233)

61

diverzitu ve sportovní redakci, ale především sledovanost: „stále zůstává část těch [sportovních novinářek], které jsou najaty více pro svůj vzhled než kvůli schopnostem.35“ (Schultz, 2005:238) Kariéra sportovní novinářky s sebou tedy nese mnohá úskalí, se kterými se sportovní novináři nemusí potýkat. O tom, jestli se s podobnými překážkami, neviditelným stropem či sexismem setkávají sportovní novinářky na programu ČT Sport, se zaměříme v empirické části této diplomové práce. Jak již bylo zmíněno, čeští sportovní novináři svou profesní organizaci, do které se sdružují, mají. Klub Sportovních novinářů je, alespoň dle webových stránek, fungujícím orgánem. Cílem tohoto uskupení je prosazovat zájmy členů ve styku s vládními organizacemi či jinými organizacemi v České republice a zahraničí. Ze stanov KSN také vyplývá, že se zasazuje o morální a odborný růst svých členů. Kromě role prostředníka mezi asociacemi a jinými organizacemi se v rámci České republice snaží vyjednávat takové podmínky, které povedou k vytvoření ideálních pracovních podmínek pro sportovní novináře. KSN disponuje vlastním Etickým a morálním kodexem (viz příloha 6). V úvodních větách kodexu stojí: „Výkon novinářského povolání je založen zejména na základním právu na svobodu projevu, zaručenou článkem čl. 10 Evropské konvence o lidských právech. Kodexy chování novinářů, které byly přijaty v řadě evropských demokratických zemí, se snaží různým způsobem sladit práva a svobody novinářů s právy a svobodami občanů tak, aby se nedostávaly do konfliktu a stanovit odpovědnost novinářů za jejich činnost.“ (Web KSN, [citováno 11-5-2016]). Hlavními body etického kodexu sportovního novináře, které prakticky definují tuto profesi z hlediska morálních a etických hodnot, jsou: právo na včasné, pravdivé a nezkreslené informace, profesionalista novináře, důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšující autoritu sportovních médií. Tyto tři základní body mají několik dílčích projevů. Mezi nimi i bod, který se nepřímo týká také diskriminace na základě příslušnosti k určitému pohlaví.: „nesmí vytvářet ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace“.“ (Web KSN, [citováno 11-5-

2016]). 35

V originále:„(..)there still remains of portion of the industry that is hired more for looks than for abilities.“

62

Otázkou, kterou nelze zcela jasně zodpovědět, pak ale je, jestli je genderová povaha povolání novináře, zejména pak toho sportovního, nějakým způsobem vůbec postihnutelná. A to i přesto, že v České republice existuje v rámci profesní skupiny KSN Etická komise, jež se může zabývat určitými podněty.

Shrnutí: Závěrečná kapitola teoretické části této diplomové práce vymezila pojem novinářské profese, a to jak z obecné podstaty této profese, tak z hlediska specializovaného odvětví v oblasti sportu. V podkapitole věnované sportovním novinářům pak byl vyjmenován jeden ze základních problémů sportovního novinářství z pohledu žen: patriarchálnímu řádu, který se propisuje i do odborné literatury věnované definovaní samotného odvětví.

63

6. Metodika práce 6.1.Cíl práce a výzkumné otázky Cílem této práce je popsat, jaký vliv má gender na praktikování povolání sportovní novinářky na televizním programu ČT Sport. Tato práce je pokusem lépe porozumět vlivům a projevům genderové problematiky na výkon povolání členek redakce sportu v kontextu odvětví, kterému historicky i v současnosti dominují muži. V předchozí části diplomové práce byly představeny existující teorie a zjištění odborníků z řad sociologických výzkumníků, tak teoretiků mediálních studií. Vymezení teoretických rámců v předchozí části slouží nejenom jako uvedení do socio-kulturního kontextu zvoleného tématu, ale také ke zdůraznění nejdůležitějších teorií týkajících se profese sportovní novinářky. V této kapitole se budeme věnovat výběru techniky sběru dat a způsoby a zdůvodnění dané volby. Dále pak dojde k popisu strategie sběru dat a vysvětlíme důvody, proč se daná strategie k výzkumnému šetření hodí více, než alternativní strategie vedení výzkumu. V části o samotném sběru dat pak zmíníme i etické hledisko, neboť jak již bylo vysvětleno úplně na začátku této diplomové práce, etika hraje v tomto výzkumu významnou roli. Proto, aby nedošlo ke zkreslení, dezinterpretaci dat či poškození zkoumaných subjektů, je třeba zmínit a zohlednit možná rizika.

6.2.Kvantitativní versus kvalitativní výzkum Deskriptivní charakter této diplomové práce, která má za cíl popsat praktikování profese sportovní novinářky na programu ČT Sport a poukázat na vliv genderové problematiky na výkon tohoto povolání. Již výzkumný cíl nastiňuje, že by se výzkum neměl vést formou statistického šetření a kvantifikace, nýbrž pomocí kvalitativního výzkumu. Tuto volbu je však třeba zdůvodnit zasazením do teoretického rámce. Zároveň je vhodné nastínit nedostatky této metody, a to v kontextu s alternativní metodou vědeckého zkoumání.

64

Silverman ve své praktické příručce Ako robiť kvalitatívny výskum píše, že si jeho studenti velmi často volí kvalitativní výzkum ze zcela mylné představy, že se tím vyhnout statistickému šetření a analýze tvrdých dat, jako je tomu u kvantitativního výzkumu. Zdůrazňuje přitom, že by výzkumník při volbě metody neměl hledat dobrou a špatnou volbu, ale především by se měl snažit o nalezení takové metody, která nejlépe poslouží cílům práce. Od toho by se pak následně měla odvíjet volba, kterou výzkumnou metodu zvolíme (Silverman, 2005, 13). Na začátek si přibližme, proč je kvantitativní výzkum strašákem pro řadu výzkumníků, a to ať už jsou to renomovaní akademičtí pracovníci, či studenti. Vzorem pro kvantitativní výzkum v sociologických vědách jsou metody používané při zkoumání přírodních věd. (Hendl, 2005, 46). Ovšem zatímco přírodní vědy se řadí do skupiny exaktních věd, které se vyznačují určitou schopností deterministického charakteru. Disman toto dokazuje na jednoduchém příkladu příčinné souvislosti: „Když X, a jenom když X, pak vždy Y.“ (Disman, 2002:15). Naproti tomu pak stojí naše sociologická věda, která má dle Dismana bezpodmínečně vždy spíše stochastický, tedy pravděpodobností charakter. Závěry vyvozené z výzkumů v exaktních, přírodních vědách, lze mnohem pravděpodobněji využít v obecné rovině a označit je za univerzálně platné (Disman, 2002,15). V sociologickém výzkumu, který zkoumá vždy jen určitou oblast sociálního světa, takového zobecnění nelze zcela bez výhrad dosáhnout. Otázka tedy zní, v čem tedy kvantitativní metoda výzkumu vychází z metod užívaných v přírodních vědách? Základním východiskem pro kvantitativní výzkum je předpoklad, že lidské chování lze sofistikovanými způsoby nejenom měřit, ale také předvídat. V exaktních vědách se pak odvíjela forma zkoumání, tedy využívání náhodného výběru a silně strukturovaného sběru dat. Podobně jako tedy v exaktních vědách, které mají kauzální až deterministický charakter, přichází výzkumník do styku s řadou statistických údajů, jež získává z jasně strukturovaného výzkumu. Kvantitativní výzkum se přitom často vede skrze experiment, ve kterém se testují hypotézy mezi dvěma proměnnými. Možná je však i jeho neexperimentální forma. (Hendl, 2005, 47) Srozumitelnější rozdíly mezi oběma výzkumy nabídl Disman, když řekl, že „cílem kvantitativního výzkumu je testování hypotéz,“ zatímco u kvalitativního výzkumu jde 65

především o „vytváření nových hypotéz, nového porozumění, vytváření teorie.“ (obojí v Disman, 2002: 286) A zatímco pro kvantitativní výzkum je podmínkou testování hypotéz práce s reprezentativním vzorkem populace, kvalitativní výzkum si vystačí s menším počtem. Důvod je třeba hledat v silné orientaci kvalitativního výzkumu na porozumění (Disman, 2002, 286). U kvantitativního výzkumu, jehož cílem je kvantifikace a možné zobecnění zkoumaných fenoménů na celou populaci, může právě toto zobecnění vést k neporozumění komplexnosti například mezilidských vztahů a snadno může dojít k zahalení základních společenských procesů (Silverman, 2005, 20). Z výše uvedených důvodu je pak vhodnější metodou pro zvolený cíl práce kvalitativní výzkum, jež staví na velkém množství informací o velmi malém počtu jedinců ve snaze komplexně porozumět zkoumané problematice, nalézt struktury a pravidelnosti, které mezi zkoumaným vzorkem existují (Disman, 2002, 287). Vzhledem k povaze kvalitativního výzkumu, který je naproti kvantitativnímu výzkumu orientován induktivně36, je jednodušší pátrat po strukturách v proměnných ve zkoumané oblasti. Schopností kvalitativního výzkumu je také to, že při výzkumu můžeme narazit na neočekávané pravidelnosti ve struktuře dat, o kterých jsme doposud neměli tušení. Negativem pak ovšem je, že taková zjištění nemůžeme generalizovat a vztáhnout na celou oblast (Disman, 2002, 289). Jan Hendl (2005, 51-52) dal dohromady základní charakteristiky kvalitativního výzkumu, v nichž tvrdí, že se výzkumník snaží získat integrovaný pohled na předmět studie, na kontextovou logiku. Na explicitní i implicitní pravidla, na které v dané oblasti můžeme narazit. Přičemž hlavním úkolem kvalitativního výzkumu je objasnění, jak se zkoumaná skupina lidí vnímá, jak chápe své postavení a zároveň jak zkoumaní jednotlivci reflektují své jednání. Kvalitativní výzkum má však i své slabé stránky a je tedy vystavován kritice. Podle autorů jako třeba Sellitze (in Silverman, 2005, 21) by standardní formou výzkumu 36

kvantitativní výzkum se pak vyznačuje deduktivní logikou. Disman popisuje: „Na začátku je problém existující buď v teorii, nebo sociální realitě. Tento problém je přeložen do hypotéz. Ty jsou základem pro výběr proměnných. Sebraná data jsou použita pro testování hypotéz a výstupem kvantitativního výzkumu je soubor přijatých nebo zamítnutých hypotéz.“ (Disman, 2002: 287)

66

měly být prakticky pouze kvantifikovatelná data, přičemž statistická analýza by pak měla být základem výzkumu. Kvalitativní výzkum je brán jako druhořadý, užitečný pouze v počátcích či průzkumných fázích před započetím samotného výzkumu. Pokud se podíváme na kritické body kvalitativního výzkumu, zjistíme následující: získaná znalost lze málokdy zobecnit na celou populaci či převést do jiného prostředí. Díky formě je velmi složité provádět kvantitativní predikce, zároveň je velmi složité testovat hypotézy a teorie. Dále pak jsou pak samotné výsledky výzkumu snáze ovlivnitelné osobními preferencemi výzkumníka (Hendl, 2005, 48). Avšak pro kladné stránky kvalitativního výzkumu, jeho povahu a charakteristiky, je tato metoda pro účely výzkumu této diplomové práce vhodnější než standardizovaný kvantitativní výzkum. Nyní, když jsme si s ohledem na cíle práce vybrali metodu výzkumu, přesuňme se ke zvolení a prozkoumání strategie výzkumu.

6.3.Výběr výzkumné strategie: Případová studie V úvodu této diplomové práce autorka jako výzkumný cíl vytyčila nalézt odpověď na otázku, jaký má vliv gender na praktikování profese sportovní novinářky na kanálu ČT Sport. Přičemž už od samotného začátku bylo deklarováno, že cíle výzkumu mají deskriptivní charakter. S těmito klíčovými body je třeba přistoupit k výběru vhodné výzkumné strategie, která nejlépe naplní stanovené cíle. Deskriptivní práce znamená, že cílem výzkumníka není pouze zachytit jev, ale pokouší se je vztáhnout k dalším jevů a podchytit vzájemné vztahy mezi více jevy. Deskriptivní povaha výzkumu se snaží zajistit, aby byly popsány klíčové charakteristiky zkoumaného jevu, tedy nejenom popsat jeho podobu, ale pokud to forma studie dovolí, konfrontovat jeho proměnu v průběhu času. Zároveň hledá a popisuje souvislosti mezi jevem a kontextem. Popis může mít jak slovní, tak číselné vyjádření. Slovním vyjádřením zde chápeme kvalitativní formu, zatímco číselné údaje náleží do sféry kvantitativních dat (Sedláková, 2014, 75). Hendl cíle deskriptivního výzkumu popisuje jako snahu o podání obrazu specifických podrobností situace, jevu či vzájemných vztahů. Deskriptivní výzkum se soustředí na otázky: Kdo? Jak? Kolik? (Hendl, 2005, 36). Strauss a Corbin pak

67

deskriptivní výzkum popisují jako snahu výzkumníků o analýzu získaných dat a posléze jejich přesný popis, byť nejsou prezentována úplně všechna získaná data, neboť úkolem výzkumníka je redukovat a uspořádávat materiály (Strauss, Corbin, 1999,13). Cílem práce je snaha zodpovědět výzkumnou otázku: Jaký je vliv genderu na praktikování sportovní žurnalistiky sportovních novinářek působících na programu ČT Sport? Kromě deskriptivního výzkumu teoreticky by se mohl nabízet také evaluační výzkum. Ten je však založen na hodnotovém posouzení intervencí a programů (Hendl, 2005, 37). S ohledem na výše uvedené tak vybíráme konkrétní metodu výzkumu, která bude mít zakotvený popis jevů či vzájemných vztahů. Jako strategie vedení výzkumu se přitom nabízí femenologické zkoumání anebo případová studie. Jednou ze tří funkcí femenologické orientace výzkum je hlubší popis problémových situací z pozice subjektu (Hendl, 2005, 73). Což je důvod, proč tuto strategii zahrnout do výběru. Ovšem vzhledem k omezenému výzkumnému vzorku (více v další části tohoto oddílu) a zároveň omezených časových možností si autorka této kvalifikační práce vybrala metodu případové studie. Jedním z předpokladů případové studie je, že „důkladným prozkoumáním jednoho případu lépe porozumíme jiným podobným případům.“ (Hendl, 2002: 102). Je důležité zároveň zdůraznit, že závěry a zjištění této diplomové práce by při dalším srovnání s jinými případy (například s novinářkami z tištěných médií či online médií) mohlo nabýt větší validity. Trampota s Vojtěchovskou nabízí stručnou charakteristiku metod případové studie, kterou popisují prakticky jako mezičlánek mezi zkoumáním mediálního systému a profesního jednání novinářů. Případová studie zároveň umožňuje analyzovat chování mediální organizace i s vnitřními principy, kterými se taková organizace řídí. Kromě jiného se případová studie zajímá o komplexnost vztahů, vnitřní uspořádání anebo rozdělení rolí. Zároveň lze skrze případovou studii pozorovat a pochopit produkci mediálních obsahů (Trampota, Vojtěchovská, 2010, 59). Metoda případové studie se v mediálním diskurzu „obvykle zaměřuje na sledování jednoho případ jeho celistvosti. Případová studie je empirická studie o

68

nějakém jevu v rámci jeho každodenního kontextu, odpovídá zejména na otázky „jak“ a „proč““. (Yin in Trampota, Vojtěchovská, 2010:62). Klíčovou částí výzkumu je definice výzkumné otázky, navrhnutí propozic (tvrzení) a upřesnění předmětu zkoumání (Trampota, Vojtěchovská, 2010, 62-63). V případě této diplomové práce je výzkumnou otázkou: Jaký je vliv genderu na praktikování sportovní žurnalistiky sportovních novinářek působících na programu ČT Sport? Propozice, které v případě empirického výzkumu navrhujeme, vychází ze studia odborné literatury a pramenů. Jedná se o teorie, které jsou vytyčeny v předchozí části této kvalifikační diplomové práce. Když jsme vymezili klíčové prvky pro samotný empirický výzkum, je vhodné stanovit také samotnou techniku sběru dat.

6.4.Technika sběru dat Ačkoli Trampota s Vojtěchovskou píší, že nejpříznačnější technikou sběru dat pro případovou studii pomocí většího počtu technik jako je studium dokumentů, rozhovory, pozorování a dotazníkové šetření (Trampota, Vojtěchovská, 2010: 63), autorka této diplomové práce nemá ambice předložit takový empirický výzkum, jež by výrazně překračoval formální náležitosti kvalifikační práce na domovské katedře. I z důvodu jasných rozsahových omezení je proto potřeba pečlivě vybrat jedinou techniku sběru dat, tu řádně propracovat tak, aby bylo jisté, že přinese dostatek dat pro analýzu a následný výstup. Vzhledem k časovým možnostem autorky práce a především časovému vytížení vybraného výzkumného vzorku, byla zvolena metoda hloubkových rozhovorů. Vzhledem k časové náročnosti se nabízela i metoda dotazníku, avšak (Hendl, 2002:190): „tento typ dotazování se používá obvykle k osvětlení interpretací získaných pozorováním nebo jinými typy dotazování.“ Vzhledem k povaze výzkumu a citlivosti některých témat, je autorka této diplomové práce názoru, že pro cíle této práce jsou vhodnější hloubkové rozhovory, o jejichž podstatě se dozvíme více. Vedení kvalitativního rozhovoru vyžaduje podle Hendla (2005, 166) dovednost, citlivost, koncentraci, schopnost postřehnout jemné detaily ve výpovědi jednotlivých

69

respondentů a dle toho správně reagovat, například doplňující otázkou. „Je obvykle třeba učinit řadu rozhodnutí ohledně obsahu otázek, jejich formy i pořadí.“ (Hendl, 2006: 166). Je nutné stanovit si také časový rámec vedení rozhovoru. Pro účely mého empirického šetření si vystačíme s maximálně hodinovým rozhovorem. Což by vzhledem ke zvolenému tématu mělo být dostatek času na nasbírání potřebných dat. Je třeba zároveň brát ohled na to, že je práce sportovní novinářky časově velmi náročnou profesí, kterou lemují a určují plánované i mimořádné sportovní události, jež je třeba pokrýt. Proto je hodinový rozhovor maximem, který byl dopředu navržen i samotným respondentkám. Podobně jako u publicistického interview je třeba dbát zejména na první otázky, kterými je třeba prolomit psychické bariéry mezi výzkumníkem a respondentem. Struktura hloubkové rozhovoru pro empirický výzkum vznikala tak, že autorka diplomové práce vytvořila úvodní návrh, který konzultovala s vedoucí této kvalifikační práce. Došlo k modifikaci otázek vzhledem k výzkumnému cíli. Na základě konzultace vznikla baterie otázek rozdělená na tři samostatné oddíly: 1. Profese sportovní novinářky 2. Jak se praktikuje sportovní žurnalistika na ČT Sport 3. Organizační struktura ČT Sport 6.5. Výběr respondentů: Jak již bylo vysvětleno na začátku této části, rozdíly mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem jsou především v tom, že výsledky těchto dvou výzkumů lze zobecnit na celou populaci, respektive zobecnění není možné. V obou případech však hraje roli výběr čili vzorkování pro výzkumné šetření. Ovšem zatímco výběru výzkumného vzorku pro kvantitativní výzkum se už v pilotní fázi snaží výzkumník posoudit možná rizika pomocí výpočtů konfidenčních intervalů, včetně přímé úměry statistických jednotek, stejný postup uvažování není aplikovatelný při výběru respondentů pro kvalitativní výzkum (Hendl, 2002, 150). Hendl zmiňuje způsoby rozhodování o výběru vzorku podle Flicka, které probíhá na třech úrovních: 1. při sběru dat, 2. při interpretaci anebo za 3. až při zobrazení výsledků a jejich prezentaci (Flick in Hendl, 2002, 150). 70

Existuje několik typů vzorkování, namátkově náhodný výběr, účelové vzorkování, homogenní vzorkování, metoda sněhové koule, výběr na základě pohodlí anebo stratifikované účelové vzorkování (Hendl, 2002, 154). Již na v tématu této diplomové práce byl prakticky určen vzorek, ze kterého výzkum bude probíhat. Základním kritériem výběru je v této kvalifikační práci profesní spojení s televizním programem ČT Sport, a to tak, že výběr musí vykonávat novinářskou profesi. Není cílem této práce zkoumat pomocnou režii, dramaturgyně či producentky, ale novinářky, které jsou v České televizi vázány pracovním poměrem. Zároveň je nutné, aby výzkumný vzorek byl ženského pohlaví. Lze tak říci, že metodou výběru vzorkování je kriteriální vzorkování, jež formálně naplňuje kategorii „výběr všech případů splňující kritéria,“ (Hendl, 2002: 154). Přičemž jaká jsou kritéria výběru, jsme si vysvětlili výše. Avšak problematickou pasáží je výběr všech takových, které kritéria splňují. Z mnoha důvodů takový výběr není možný. Jednak je potřeba myslet na formální omezení rozsahu této práce, časové možnosti autorky empirického šetření, a v neposlední řadě také prostého faktu, že ne všechny novinářky na programu ČT Sport byly v daném období, kdy empirické šetření vznikalo, byly z důvodu pracovního vytížení k dispozici. Vzhledem k okolnostem vzniku této práce lze však také tvrdit, že metoda výběru výzkumného vzorku probíhala metodou výběru na základě pohodlí. Tato metoda šetří čas, peníze i úsilí (Hendl, 2002, 154). Pro výzkumné šetření bylo vybráno pět respondentek – pět sportovních novinářek, které v redakci ČT Sport vykonávají v různých rolích tuto profesi. Autorka této diplomové práce se rozhodla oslovit i novinářky, které nepůsobí pouze v pražské redakci, ale také v TS Ostrava a TS Brno. Z důvodů relevance a zisku co možná nejzajímavějších zjištění, bylo k výzkumu vybráno pět novinářek, jejichž profesní zaměření se různí, jak vyplývá ze samotného empirického zkoumání. Vybraných pět novinářek s účastí na výzkumu souhlasilo, bohužel se vzhledem k náročnému rozvrhu novinářek a omezeného času, který si na výzkum z různých důvodů vyhradila autorka, bylo přistoupeno k alternativnímu řešení výzkumu. Dopředu byly novinářky seznámeny s pouze s účelem výzkumu a zhruba také 71

s tématem diplomové práce. V souvislosti s tím je třeba zmínit etické hledisko empirického šetření, neboť získaná data mají citlivou povahu a mají potenciál případně uškodit zkoumaným subjektům. 6.5.1. Výzkumný vzorek tvoří pětice sportovních novinářek: Respondentka Anna - příloha 8

Anna je z vybraného vzorku nejmladší. V redakci sportu jednoho z detašovaných pracovišť v regionu působí od roku 2013. Jako externistka však působila také v redakci zpravodajství stejné regionální redakce. Je svobodná, bezdětná. Respondentka Adéla – příloha 10

Adéla působí v redakci sportu od roku 2007. Původně začínala v regionální redakci, posléze dostala nabídku na kariérní postup a s ním spojený přesun do Prahy. Je moderátorkou a podle potřeby také redaktorkou či komentátorkou (estetických sportů). Je vdaná, má dvě děti. Respondentka Beáta – příloha 9

Beáta má dlouholeté zkušenosti s prací sportovní novinářky, moderátorky a komentátorky v České televizi. V různých pracovních úvazcích spolupracuje s ČT od roku 2006. Její specializací jsou menšinové sporty jako například požární anebo parasporty. Je vdaná, má dvě děti. Respondentka Blanka – příloha 11

Také Blanka působí jako sportovní redaktorka v regionální redakci. V redakci je taktéž jedinou sportovní novinářkou. Její specializací je hokej a atletika, zkušenosti však má i z dalších sportů. Kromě práce sportovní redaktorky má také zkušenost s moderováním regionálních zpráv. Je svobodná, má jedno dítě. Respondentka Marie - příloha 7

Marie působí v redakci sportu ČT od roku 2001. Působí jako redaktorka a moderátorka, její hlavní specializací je atletika. Jako reportérka má ale zkušenosti také z basketbalu, badmintonu, juda, tenisu, plávání či plážového volejbalu. Je svobodná, bezdětná. Než se tedy dostaneme ke způsobům analýzy dat, je vhodné zmínit etická rizika výzkumu, a to i s ohledem na výběr respondentek. Již v úvodu této diplomové práce bylo zmiňováno, že má autorka práce k profesi sportovní novinářky kladný vztah. I 72

proto je nutné zaměřit se na možná rizika zkreslení při analýze a interpretaci získaných dat.

6.6.Etické otázky k vedení výzkumu Respektovaný sociolog 20. století Max Weber kdysi řekl, že je každý výzkum do určité míry ovlivněn, ba dokonce až kontaminován hodnotami výzkumníka (Silverman, 2005, 215). Přičemž cílem každého výzkumu, tedy i když je pouze dílčí součástí například této diplomové práce, by mělo být eliminovat rizika kontaminace a udržet určité formální náležitosti a etiku. Existuje určitý soubor pravidel, jak zachovat etickou rovinu při výzkumu (například APA standardy), přičemž Jan Hendl základní pravidla etického přístupu shrnul v publikaci Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Zdůrazňuje, že je potřeba dopředu získat poučený a informovaný souhlas respondentů s účastí ve výzkumu. Respondenti či respondenti by měli být plně informování o průběhu a okolnostech výzkumu. Pokud došlo v průběhu studie k zatajení informací, mají respondenti právo tuto skutečnost vědět. Výzkumník by je o reálných motivacích či jinými okolnostmi výzkumu měl posléze informovat na konci studie. V určitých případech by měl výzkumník zajistit anonymitu účastníků zatajením jejich skutečné identity (Hendl, 2002, 155). Autorka této diplomové práce má za to, že některá zjištěná vyplývající z empirického zkoumání, by mohla z různých důvodů respondentkám v budoucnu a při výkonu jejich povolání uškodit, proto se již při připravování empirického šetření rozhodla pro anonymitu, se kterou respondentky souhlasily. Proto v empirické části nejsou uvedena pravá jména respondentek, pouze bylo přiřazeno jejich fiktivní jméno. Autorka považuje za nutné zachovat jejich anonymitu, protože při rozhovorech byly vyřčené citlivé informace, které by mohly v budoucnu poškodit zkoumané subjekty či jejich vztahy na pracovišti, pokud by se výzkum s pravými jmény dostal mimo akademickou obec. Je nutné zdůraznit, že žen v redakci ČT Sport nepůsobí tolik, aby z dílčích výpovědí nebylo složité odhadnout, o kterou z novinářek se jedná. Právě toto jsou největší rizika výzkumu, jež se bezprostředně dotýkají spíše vedlejších dopadů na zkoumané subjekty. 73

6.7.Analýza získaných dat Poté autorka získala odpovědi, přikročila autorka k vyhodnocení. Ty byly zpracovány podle doporučení, přičemž autorka při analýze dat kladla důraz na cíle práce. Je třeba zdůraznit, že „kvalitativní data nemají strukturovanou podobu dat (…), což komplikuje jejich vyhodnocení“ (Hendl, 2002: 223). Metodou sběru dat byly zvoleny strukturované hloubkové rozhovory s předem připravenou baterií otázek. Přímé výpovědi novinářek na otázky v hloubkovém rozhovoru vedené autorkou této diplomové práce jsou doplněny poznámkami, kterými se autorka snažila chytit nonverbální reakce na některé citlivé otázky. Snaha zapracovat tyto poznámky do diskuze o výsledcích empirického šetření je zároveň snahou o interpretace a zachycení komplexity jevu a schopnosti reflexe novinářek směrem k výkonu vlastní profese. Existuje řada metod, jak při interpretaci dat a jejich analýze postupovat. Pro účely vlastního empirického šetření se nabízel postup hloubkového proniknutí do výpovědí (Robson in Hendl, 2002, 225), které je „silně interpretativní, vyžadující [-cí] maximální vhled, intuici a kreativitu výzkumníka. Metoda není systematizovaná a má afinitu k literární nebo umělecké kritice. Obrací se na podobně orientovaného čtenáře.“ (Hendl, 2002:225) Přestože je tento způsob vystaven kritice mezi vědci a je k němu přistupováno s určitou nedůvěrou, pro analýzu získaných dat byla zvolena právě tato metoda. Zároveň však bylo zvažováno, že se při analýze autorka uchýlí orientování na případ, ve které je případ brán jako celistvá entita. Cílem je najít konfiguraci, asociaci, příčiny a následky zkoumaného případu. Ovšem nakonec bylo přikročeno k analýze získaných dat pomocí strategie, kterou popsal Yin (Yin in Hendl, 2002, 234) jako opírání se o teoretická tvrzení. V praxi to znamená, že již od začátku studie je empirický výzkum veden k položení specifických otázek, které odpovídají přehledu literatury a hypotézám, které vyplynuly ze studia odborných zdrojů. Teoretická vysvětlení jsou zasazena do kontextu s doposud známým teoriemi, je vhodná jejich vzájemná konfrontace (Hendl, 2002, 234).

74

6.8.

Průběh výzkumu:

Samotná výzkumná část probíhala v omezeném časovém rozmezí, a to jednak z důvodu časového vytížení zkoumaného vzorku, avšak také proto, že autorka této diplomové práce nedodržela předložený časový plán v úvodním projektu práce. Důvodů proč se tomu tak stalo, je celá řada, nicméně toto selhání autorky mělo zcela jistě vliv na objem získaných dat. V kratším časovém úseku, než je zřejmě obvyklé, bylo potřeba se dopředu s vybraným vzorkem spojit a získat potřebná data. Vzhledem k tomu, že jaro je pro sportovní redaktory a redaktorky tradičně jedno z nejvytíženějších období, neboť finišují mediálně nejzajímavější sportovní soutěže, přiklonila se autorka k vymezení pěti konkrétních novinářek, jejichž anonymita je vzhledem k citlivosti sdílených dat naprosto nezbytná. Praktikujících sportovních novinářek, které pracují pod hlavičkou ČT Sport, není tolik. Na vznesený dotaz, kolik takových vlastně v ČT Sport pracuje, nebylo tiskovým oddělením České televize odpovězeno. Autorka práce předpokládá, že se tomu tak stalo proto, že se jedná o citlivá a interní data. Pro účely výzkumu tak autorka přejmenovala respondentky výzkumu na Annu (příloha 8), Adélu (příloha 10), Beátu (příloha 9), Blanku (příloha 11) a Marii (příloha 7). Respondentky byly osloveny skrze různé komunikační kanály, nejčastěji však skrze email. V případě Adély byla k prvnímu kontaktu využita oficiální facebooková stránka této sportovní novinářky, skrze kterou následně probíhalo poměrně složité domluvení schůzky, protože respondentka Adéla je časově velmi vytížená nejenom svou prací, ale také rodinnými povinnostmi. Rozhovor zároveň probíhal v době, kdy probíhalo MS v hokeji, což je náročný projekt vyžadující zvýšenou pozornost jak díky diváckému zájmu, tak z hlediska profesionální prestiže. V případě ostatních byla ke kontaktu zvolena emailová korespondence. Oslovené respondentky dopředu proklamovaly časové vytížení (Anna a Blanka), přípravu na nadcházející projekty (Marie) anebo jiné pracovní povinnosti (Beáta). Z tohoto důvodu jim autorka této vyšla vstříc ve formě výzkumu, kdy Anně a Blance byly otázky zaslány skrze email. V případě Beaty a Marie pak proběhl zhruba dvacetiminutový rozhovor přes telefon, který si autorka nahrávala, nicméně kvalita 75

záznamu byla na velmi nízké úrovni. Proto se autorka rozhodla jako přílohu použít pouze přepisy záznamu a do nich také zapracovala poznámky, které si vytvořila v průběhu hovoru. S respondentkou Adélou se autorka sešla na hodinový hloubkový rozhovor, a to v pozdních večerních hodinách. Jednotlivé výstupy a závěrečná diskuze výsledků empirického výzkumu je součástí samostatné části této diplomové práce, kterou nalezneme v následujícím oddíle. Shrnutí: Metodická část diplomové práce kromě teoretického ukotvení metodologie samotného empirického zkoumání jasně definovala výzkumný cíl. Byla zvolena strategie výzkumu, technika sběru dat i způsob výběru respondentek. Zároveň byla tak ošetřena etická otázka empirického výzkumu. V neposlední řadě pak byla zvolena vhodná metoda analýzy a interpretace získaných dat. Byl popsán průběh výzkumu i situace, jaké předcházely oslovení samotných respondentek.

76

7. Empirická část 7.1.Úvod V této závěrečné části diplomové práce se zaměříme na výsledky samotného výzkumu. V předchozích kapitolách byl vymezen teoretický rámec práce, stejně jako sociokulturní prostředí, ve kterém se vybraný vzorek novinářek pohybuje. Kromě jiného jsme si v kapitole profese novináře vymezili základní východiska, se kterými jsme pracovali při polostrukturovaných hloubkových rozhovorech s vybraným vzorkem. V této části tak dojde k interpretaci získaných dat podle Yin (Yin in Hendl, 2005, 234), kdy se při explanaci opíráme o teoretická tvrzení vymezená v teoretické části této diplomové práce. Metodou analýzy dat je hloubkové proniknutí do textu (Hendl, 2005, 225), kdy autorka získaná data intepretuje na základě intuice a kreativity. Není to příliš standardizovaná metoda, což jsme si zdůraznili již v předchozí kapitole věnované použité metodologii. Autorka se při analýze dat rozhodla přejít, lidově řečeno, k papíru a tužce. V praxi to znamená, že si výpovědi respondentek vytiskla a označovala různobarevně ty pasáže výpovědí, ve kterých se dotýkaly následujících konceptů: Samotný výběr kariéry, maskulinní prostředí, organizační vlivy na výkon profese a výběr témat, profesní hodnoty a objektivita, dvojí metr a kredibilita, sexismus a tokenismus. Empirická část této diplomové práce je rozřazena do sedmi samostatných bloků, ve kterých autorka přibližuje zkušenosti respondentek s profesí, jejími hodnotami, praktikováním sportovní žurnalistiky na kanálu ČT Sport, vlivu organizační struktury na jejich práci. V těchto blocích je patrná genderová linka, neboť autorka se skrze výzkum snaží zodpovědět základní výzkumnou otázku: Jaký je vliv genderu na praktikování sportovní žurnalistiky sportovních novinářek na programu ČT SPORT?

77

8. ANALÝZA VÝZKUMU: 8.1. Kariéra sportovní novinářky Jednou z otázek, které autorka této diplomové práce kladla respondentkám, byla mířená na důvody, proč se rozhodly stát sportovními novinářkami. Jak bylo vysvětleno v kapitole Povolání novináře, konkrétně v podkapitole věnované sportovním novinářům, stále se jedná převážně o mužskou doménu. To ostatně dokládají i výpovědi respondentek, které se vesměs shodují, že v době, kdy do redakce ČT (respektive ČT Sport) nastupovaly, nepůsobilo v ní tolik žen, jako je tomu dnes. Respondentka Marie na otázku, proč si vybrala kariéru sportovní novinářky, řekla: „Ke sportu jsem měla vždy blízko, jak v životě, kdy jsem se věnovala té atletice, tak pak i na vysoké škole. Nestudovala jsem sice přímo žurnalistiku, ale management sportu na FSTV.“ (Příloha 7). To koresponduje s myšlenkou Jaroslava Šálka, který tvrdí, že sportovní novináři jsou velkými fanoušky sportu, což je důvodem, proč se snaží uplatnit právě v této oblasti. Podobně jako Marie to mají i ostatní novinářky. Například Beáta své motivace stát se sportovní novinářkou taktéž vztáhla ke své sportovní kariéře. Zmínila však i motivaci studovat sportovní žurnalistiku jako takovou. „V minulosti jsem se věnovala sportu na docela vysoké úrovni. Uměla jsem psát a bavilo mě to, lidé to četli. Když jsem se rozhodovala, kam po gymnáziu, žurnalistika byla jedna z mých prvních voleb.“ (Beáta, příloha 9) Právě díky studiu na vysoké škole se také dostala skrze svého vyučujícího do redakce sportu ČT (v té době ještě neexistoval program ČT Sport). Podle výpovědí novinářek právě tohle zcela běžná praxe, jak se do redakce dostává velké množství nových redaktorů a redaktorek. Řada zaměstnanců ČT Sport je totiž zároveň akademickými pracovníky, případně přednášejícími na Univerzitě Karlově. V podkapitole sportovní novinářka v teoretické části autorka práce napsala, že povolání sportovního novináře vyžaduje velké zapálení a cit pro sport. To však nebyla primární motivace pro Adélu, která se k této kariéře dostala tak trochu náhodou. Byť 78

taktéž celý život sportovala, na pozici sportovní novinářky České televize se přihlásila z jiných důvodů: „Takže mě to [sport] vždycky zajímalo a hledala jsem nějakou práci při studiu, dělala jsem nějakou dobu v rádiu hostesku. Jako nic zajímavého a novinářského typu. Potom vypisovali konkurs do sportovní redakce v Brně a můj brácha mě tam dotlačil, protože mě jednou viděl tahat nějaký dvoumetrový banner a řekl: „Ségro, měla by sis najít nějakou normální práci“, takže mě dotlačil k tomu, abych se přihlásila, a v tom konkurzu jsem uspěla.“ (Adéla, příloha 10). Rozhodnutí spojit svou profesní kariéru se sportem, a to na základě předchozí zkušenosti s aktivní sportovní kariérou, učinila také Blanka, byť do regionální redakce, ve které působí, se dostala odlišným způsobem, protože žurnalistiku ani podobný obor nestudovala. „Došla jsem k ní [k práci sportovní novinářky v ČT] jak slepý k houslím. Pracovala jsem dlouhá léta v rádiu, poté byl vyhlášený konkurz na reportéra TV Nova, brali jednoho. Kamarádka mě přihlásila a já to zvládla. Ale práce ve zpravodajství mě nenaplňovala, když přišla jednoho dne nabídka z ČT do redakce sportu, neváhala jsem. Sport mi je blízký, 20 let jsem vrcholově závodila a chtěla jsem u sportu prostě zůstat.“ (Blanka, příloha 11) Na základě výpovědí respondentek docházíme ke zjištění, že pro kariéru sportovní novinářky se respondentky rozhodly většinou proto, že se v minulosti aktivně věnovaly sportu. Což koresponduje s teorií Jejich motivací pro tuto profesi tak bylo nutkání u sportu v nějaké podobě zůstat. 8.2. Maskulinní prostředí v redakci a jeho vlivy V redakci ČT Sport je ze statického hlediska větší počet mužů než žen. Přesný počet mužů a žen je vzhledem k různým typům úvazků a spolupráce složité identifikovat, zejména pak pro řadového redaktora či redaktorku. Respondentka Marie rozložení sil v redakci ČT Sport komentovala takto: „V Praze je nás okolo jedenácti, v Brně je jedna a v Ostravě taktéž jedna redaktorka. Takže dohromady asi 13 žen. Ale pak je tu řada externě spolupracujících novinářek, expertek a spolukomentátorek.“ (Marie, příloha 7)

79

Vysvětlení, proč redakci sportu v ČT tvoří převážně muži, hledají respondentky v historických kontextech. Teoreticky jsme si tento fenomén vysvětlili v kapitole věnované Genderu, sportu a médiím, kde v oddíle o segregaci pracovního trhu bylo řečeno, že je spjata s genderovou strukturou společnosti. V tomto případě je však třeba hledat vysvětlení v historickém kontextu, kdy se sportovní žurnalistika formovala.

Například na prestižních postech moderátorů celostátních a nejznámější programů tak ženy téměř nefigurují. Naopak jsou segregovány do nižších pater, kdy působí jako řadové redaktorky, případně reportérky ze sportovních akcí vlastních specializací (hokej, fotbal, florbal, basketbal). V letošním roce to je přesně 60 let od chvíle, kdy se poprvé začaly vysílat Branky Body Vteřiny (dále jen BVV), což z tohoto pořadu dělá nejstarší pořad ČT, a to i ve srovnání s klasickou večerní zpravodajskou relací Události. Adéla, která v redakci ČT Sport působí na pozici moderátorky BVV, se v této souvislosti zmiňuje také o genderovém rozložení moderátorů tohoto nejprestižnějšího sportovního zpravodajství v rámci vysílání České televize. „Za tu dobu [60 let] se tam vystřídali tak tři desítky nebo přes tři desítky mužských moderátorů a jenom tři ženy. A Olympijské studio jsem dělala na místě sama, Darina Vymětalíková dělala Letní olympijské studio, ale to bylo vždycky z Prahy.“ (Adéla, příloha 10) Sportovní redakce ČT Sport je tedy především mužská, což vychází z historických a socio-kulturních kontextů, které byly zmíněny v úvodních kapitolách teoretické části této diplomové práce v kapitolách věnovaných historickému vývoji sportovního novinářství. Žádná z respondentek nijak nerozporuje rozložení sil, nekritizuje předchozí vedení nebo absenci žen. Naopak si všechny respondentky pochvalují, že se situace mění k lepšímu a do oboru respektive do redakce ČT Sport, přichází stále větší množství žen. Respondentka Anna, která je mezi vybraným vzorkem nejmladší a má z oboru nejméně zkušeností, je ve svých odpovědích na toto téma velmi rozvážná. Podobně jako druhá respondentka z jiné regionální redakce Blanka. Jestli je to dáno tím, že jsou obě dvě v redakci samotné ženy, nebo zákulisní politikou, 80

je z oblasti spekulací, protože z poskytnutých výpovědí nelze vyčíst jejich primární motivaci. Oslovené se shodly na tom, že v minulosti byla šance, že se jako členky redakce sportu dostanou na obrazovku, nízká. Zároveň kvitují, že se situace zlepšuje. Tento fakt je zdůvodňován tím, že samotné vedení ČT cítí potřebu do vysílání zařazovat ženský prvkem. Muži v rozhodovacích pozicích totiž, byť se při přiřazování úkolů dle různých výpovědí orientují především na základě specializace, mají představu, že mezi způsobem ženské a mužské práce je rozdíl. Jedna z respondentek na toto téma uvedla, že nadřízený Robert je pod vlivem své partnerky, kterou označuje jako „babu od rány“, přičemž často používá argument, že existuje řada studií, které potvrzují, že ženy a muži mají jiný způsob práce. Údajně pokládají jiný druh otázek a zajímají se tak o jiné věci, než jejich mužští kolegové. O mužském prostředí sportovní žurnalistiky se Anna (příloha 8) vyjádřila takto: „Sportovní žurnalistika je převážně mužské prostředí, reportáže natáčíte převážně z mužského sportu. Není úplně jednoduché tomu nepodlehnout, držet si balanc, najít to svoje.“ Což by mohlo potvrzovat teorii, že jsou ženy při zpracování témat orientovány jinak. Nabízí se Boyleovateze (str. 58) z kapitoly věnované profesi sportovního novináře, která hovoří o tom, že mezi mužskými novináři převládá představa o tom, že sportu rozumějí lépe než ženy. Vedle toho následně stála teze Maxe Grubba a Theresy Billiot (str. 55), kteří tvrdí, že je sportovní žurnalistika historicky definována představou, že hlavním příjemcem sportovních obsahů je skupina mladých mužů, kterým sportovní obsahy napomáhají definovat vlastní maskulinitu. Což činí problém s definováním vlastní ženskosti. Jaký vliv má maskulinní prostředí na ženskost a ženský prvek se zmiňovala zkušená novinářka Beáta, která se ve výpovědi vrátila ke svým začátkům v redakci sportu: „Snažila jsem se dokázat, že jsem vlastně tak trochu chlap, měla jsem problém se svou vlastní ženskostí, protože okolí bylo doslova nabušené testosteronem, kolegové byli převážně muži, a co si budeme povídat, fungují prostě na trochu jiných vlnových délkách.“ (Beáta, příloha 9) 81

Respondentka Adéla v rovině mužskost – ženskost zašla ještě o něco dál, když kritizovala chování některých svých kolegyň. „Já si myslím, že spíš se snažíme těm mužům zavděčit. Nejsem úplně ten případ, protože už jsem moc stará na to, abych dělala to: ‚já mám ráda fotbal, já mám ráda hokej, prostě jako nějaká gymnastika mě nezajímá.‘ Naopak mě zajímá, já kolegům klidně řeknu: Přepni ten hokej, protože tam mám Halinu Kabájovou!“ (Adéla, příloha 10). Ženskost, tedy feminita, je pro starší redaktorky zjevně mnohem větším témata. Autorka výzkumu si nemohla nevšimnout, že mnohem větším tématem a zdůraznění ženskosti a ženského prvku docházelo u respondentek, které jsou v civilním životě matkami. To se týká respondentek Adély, Blanky a Beáty. V souvislosti s mateřstvím a rodinným životem hovoří výzkumy, které jsou zmíněny v kapitole věnované profesi novináře. Tam je zmíněna také Plattelova otázka, co stojí za důvodem, proč mnoho mladých a talentovaných žen opouští redakce okolo třicítky a svou kariéru směřují do méně náročných oblastí. Jako jeden z největších důvodů změny kariéry je třeba vidět právě v partnerském a rodinném životě. Respondentka Marie (příloha 7) tvrdí, že role matky je nesmírně náročná, protože jako matka musíte řešit kromě práce také domácnost. Což podle ní řada mužských kolegů nemusí, protože se o děti a domácnost starají partnerky. Dokonce zmiňuje, že děti jsou jakási kotva, která novinářky drží na místě. Na otázku, jestli profese sportovní novinářky má vliv na osobní a rodinný život, odpověděla respondentka Adéla (příloha 10), že ano. „Samozřejmě, protože můžete mít plnou pusu řečí o tom, jak je to pro všechny stejné, ale není. Ano, z profesního hlediska je leccos stejné. Ale u žen je to daleko těžší. Já často vídám v práci, jak tátové od rodin mohou naprosto bez problémů jet tam a tam. A ještě k tomu si stíhají zahrát s kluky fotbálek, tamhle na badminton. Anebo budou až do noci sedět na Kavkách a něco připravovat. Což jako žena absolutně nemůžete podniknout, protože my ty děti máme na starost a přestože třeba můj muž je takový ten moderní otec, který to nevnímá tak, jako ty máš děti a něco, ale my se staráme napůl. Řada mužských kolegů má děti a nemusí řešit to samé, čemu je denně vystavena žena.“

82

Tato výpověď tak dokonale ilustruje problém sportovních novinářek v České televizi. A to je vyvažování profesního a rodinného života. Náročná profese, která vyžaduje mnoho času, má mnohem větší vliv na ženy, neboť jsou stále v rámci genderových stereotypů společností a řadou mužů považovány za ty, kdo se mají starat o děti. Kromě kariérního života jim mateřství ztěžuje taktéž práci. Na druhou stranu by se ale v případě redakce ČT Sport dalo říct, že se vedení programu snaží měřit všem stejně. Byť v tom negativním slova smyslu, protože jak zmiňuje respondentka Adéla, jeden z jejích kolegů odmítl v minulosti odjet z rodinných důvodů (narození dcery) na olympiádu do Londýna, což je v rámci televizního vysílání jedna z logisticky i technicky nejsložitějších akcí. Zároveň je pro novináře obrovskou prestiží se na takovou akci dostat. Přesto jeden z kolegů respondentek nabídku odmítl, což se posléze projevilo o necelé dva roky později, kdy byl ve velké časové tísni vybírán moderátor do olympijského studia v ruské Soči. Na místo se nakonec vydala respondentka Adéla, což vysvětluje takto: „Asi v tom případě hrála roli taky trochu vnitřní politika, přece jenom je to velmi lukrativní post. Je to prostě to nejlepší, co můžete dostat.“ V tomto případě si tak nutně musíme položit otázku, jaký způsobem právě politika a organizační struktura ovlivňuje profesi. 8.3. Vliv organizační struktury na výkon povolání Z výše uvedených závěrů lze konstatovat, že organizační struktura a vedení televizního programu ČT Sport je velkým hybatelem událostí v rámci redakce. Jedna věc je dohled nad kvalitou práce, druhá, mnohem významnější, je pak mimo jiné přidělování témat. Všechny respondentky se totiž vesměs shodly na tom, že témata jsou jim přidělována, a to na základě několika faktorům. „O tom, kdo a co bude dělat, o tom všem rozhoduje dramaturg nebo editor,“ říká respondentka Adéla (příloha 10) a přitom dodává, že to „nesouvisí s tím, jestli jste kluk nebo holka, ale opravdu se specializací, kterou máte.“ I v regionální redakci se témata přidělují na základě specializace (Blanka, Anna, přílohy 12 a 9), přičemž ovlivnitelnost přiřazení témat je malá. A přestože například

83

respondentka Blanka má jako specializaci hokej a atletiku, reportáže natáčela už i z krasobruslení, házené či ping-pongu. Podobně je na tom Anna, která natáčí reportáže nejenom do regionálního sportovního zpravodajství, podle potřeby do BBV, ale také do Zpráviček programu dětského programu Déčko, jehož zřizovatelem je taktéž Česká televize. Témata, na kterých budou redaktoři a redaktorky pracovat, jsou dána dopředu v plánu. „Ale i my hledáme a dodáváme vlastní témata nalezená všude kolem nás. Snažím se lidem přiblížit i méně známé sporty, osobnosti…“ říká k výběru témat respondentka Blanka. Anna, která je taktéž jedinou ženou v jiné regionální redakci ve své výpovědi naráží na dobře známý koncept z teoretické části, když říká, že některá témata navrhuje s tím, že by to mohlo být zajímavé pro diváky nebo pražského editora, který rozhoduje o skladbě příspěvků. Podle Van Zoonenovy teorie (str. 58) je ženské pojetí novinářství z větší části zaměřeno na potřeby publika, s čímž koresponduje také Annina výpověď. Naopak Beáta je opatrnější a tvrdí, že k přiřazování témat na základě mužského a ženského elementu může a nemusí docházet. Adéla, která jako moderátorka přehledu nejzajímavějších denních sportovních zpráv, tedy BVV, spolupracuje na skladbě témat spolu s editorem vydání, vypráví, podle jakého kritéria se sestavují. V prvé řadě se sleduje divácký zájem, posléze česká stopa. V této souvislosti je třeba zmínit, že na pozici editorů a dramaturga BVV působí pouze muži (šéfeditor David Lukšů, editoři Miroslav Langer s Ondřejem Prokopem a dramaturg zpravodajství Radek Bauer, web ČT). A oni určují a přiřazují jednotlivá témata redaktorům a redaktorkám. Adéla se ovšem zároveň dušuje, že témata jsou přiřazována na základě specializace. Ovšem co se týče specializace jednotlivých redaktorek, i v tomto případě musí čekat na schválení vedení. Toho vedení, kde rozhodující pozice znovu zastávají pouze muži. Na velké projekty typu olympiáda či mistrovství světa v hokeji jsou redaktoři přiřazováni jednak na základě specializace, druhak podle interních kritérií. O přiřazení na některou z pozic rozhoduje šéf projektu, volbu však konzultuje také s ředitelem programu ČT Sport.

84

Blanka na otázku, co rozhodlo o její specializaci, hovoří, že to byla vzájemná domluva mezi ní a šéfem hokejové sekce Robertem Zárubou. Zároveň je její specializací atletika, ve které má za sebou dlouhou a nutno podotknout, že i poměrně úspěšnou kariéru. Specializaci na atletiku má také Marie, která se v minulosti rovněž na vrcholové úrovni věnovala atletice. Ovšem specializace Beáty vychází z její osobní zainteresovanosti, neboť se ve své kariéře věnuje menšinovým kolektivním sportům. Zcela jistě je možná svobodná volba vlastní specializace, což ostatně dokládá výpověď Marie i Blanky. K tématu genderové rovnoprávnosti či vyváženosti přidala respondentka Adéla (příloha 10) historku, která se týká spolupráce s již zmiňovaným dramaturgem

zpravodajství

BVV.

„Po roce a půl, kdy jsem měla svoje vysílání, kde jsem byla jako moderátorka, to znamená ta tvář, která byla vidět a do toho jsou pomocné služby, tehdy se tomu říkalo směnaři. Byl jeden směnař a jeden pomocný směnař a nějací redaktoři, kteří jezdili ten den na natáčení. A protože byl víkend a o víkendu nějak se to sešlo, tak že točili většinou ženy, tak se stalo, že první čtyři reportáže z Branek byly namluvené ženským hlasem a k tomu byla žena jako moderátorka. Neskutečný problém, ale opravdu neskutečný. Hádka z toho byla velká, protože mi šéfdramaturg řekl, že to není možné, že to neexistuje, aby jako to bylo namluvené jako jenom prostě ženskýma, že na to není nikdo zvědavý.(…) Velmi obtížně se proti němu argumentovalo, prosazoval opravdu fotbal, i kdyby to byla druhá fotbalová liga, na úkor Mistrovství republiky v moderní gymnastice. Vždycky měl přednost fotbal. Prostě klasický šovinistický chlap, ať to neokecávám. Byla z toho velká hádka. A já jsem musela něco udělat, nechtěla jsem to tak nechat. Nechala jsem si celé ty Branky stáhnout, napsala jsem, kolik zpráv namlouvaly ženy, kolik zpráv namlouvali muži, napsala jsem mu, že pořád navzdory začátku byly ženy v menšině, a že pokud to bude půl napůl, tak s tím nebudu jediný problém. Taky jsem mu řekla, že ještě jednou udělá tuhle tu scénu a budu si na něho prostě stěžovat u šéfa, což by pro něj bylo peklo, protože on měl tehdy navíc problémy skrze svůj šovinistický přístup.“

85

Na základě její zkušenosti tak lze usuzovat, že některá rozhodnutí v rámci zpracovaných témat byla v minulosti podmíněna preferencemi dramaturga BBV. Dnes, jak již bylo řečeno, za skladbu konkrétně pořadu BBV zodpovídá editor ve spolupráci s moderátorem. Rozložila se tak rozhodovací moc. V této souvislosti bychom se měli zaměřit na morální stránku profese novináře, a to jak z hlediska objektivity, tak profesních hodnot, které sportovní novinářky vyznávají. Jak totiž vyplývá z kapitoly 5., podle zahraničních výzkumů je rozdíl v pojetí novinářské profese v případě mužů a v případě žen. Na základě vybraného vzorku a rozhovorů s tímto vzorkem však narážíme na limity, kdy přispění k diskuzi je v této formě pouze ze strany oné ženské zkušenosti a ženského vnímání problematiky. 8.4. Profesní hodnoty a objektivita Veřejnoprávní médium by mělo zaručovat vyváženost vysílání, pokrývání i okrajových témat. Program ČT Sport je veřejnoprávním médiem, patří do rodiny televizních kanálů, které provozuje veřejnoprávní Česká televize. Provázanost mezi redakcemi ČT Sport a veřejnoprávního ČT, je velmi úzká. Ostatně ČT Sport je z velké části tvořena redaktory a redaktorkami, které v minulosti nastupovaly do redakce sportu ČT. Vyjma Anny, všechny čtyři další respondentky nastupovaly do ČT v době, kdy ČT Sport formálně neexistovala. Redakce programu ČT Sport nevytváří mediální výstupy pouze pro vlastní potřebu, ale také pro vysílání zohledňovat nejenom kodex definovaný profesním uskupení, ale zároveň by při výkonu své práce měly dbát na interní kodexy práce v ČT. Rozhodně by pak měly dodržovat Zákon o České televizi (483/1991 Sb., web ČT), který definuje formu média veřejné služby v České republice. Při analýze dat došlo ke zjištění, že navzdory jsou některé respondentky členkami KSN, v promluvách o nezávislosti a objektivitě své členství nezmiňují a ani se neodvolávají na existenci kodexu. Zároveň ze zákona vyplývá, že jako médium veřejné služby by programová skladba ČT měla být vyvážená, přičemž z výpovědí respondentek je patrné, že při skládání jednotlivých relací se v rámci sportovního obsahu dbá především na divácký zájem, podobně jako je tomu v případě komerčních televizních stanic. 86

„Jedete po diváckém zájmu, to znamená fotbal, hokej další větší sporty, jedete po české stopě, když je Roland Garros a hraje tam Berdych, tak bude zařazený [do BVV] spíš než nějaké zajímavé zahraniční střetnutí.“ (Adéla, příloha 10) Nezávislost média a redakce ČT Sport se zcela jistě odvíjí od práce samotných redaktorů. Sportovní novinářky pracující v ČT se dle svých slov snaží být maximálně objektivní a nezaujaté. Přesto dochází k situacím, kdy je jejich objektivita kompromitována: „Pracuji ve veřejnoprávním médiu, takže [objektivita] moc důležitá. Na mistrovství světa nebo Evropy je sice těžké nefandit zcela explicitně českým sportovcům, ale oni i diváci očekávají, že jsou to naši favoriti. Přece jenom jsme Česká televize, tak komu jinému bychom měli fandit než českým sportovcům.“ (Marie, příloha 7), čímž v podstatě odporuje sama sobě. Na jedné straně tvrdí, že objektivita je důležitá, na druhou nepopírá, že dochází k preferování českých sportovců. Burns tvrdí (str. 51), že morální stránka novinářské profese v sobě nutně nese také určitou vnímavost k publiku. Je tedy zařazování „české stopy“ projevem vnímavosti nebo kalkul? K zodpovězení této otázky je vhodné připomenout výše uvedenou promluvu Adély, která zmiňovala dramaturga zpravodajské relace BVV, jež při zařazování zpráv zcela nepokrytě preferoval jím favorizované sporty. Tyto dílčí projevy mohou ukazovat na objektivitu zpravodajství a zpronevěření se principům nezávislosti a nezaujatosti. Nicméně morální profil tohoto konkrétního člověka není předmětem zkoumání. V kapitole věnované profesi novináře je morální integrita novináře podle Burns ovlivněna mimo jiné i vnějšími faktory, mimo jiné hegemonickými vlivy, přičemž běžně se potýkají i se sílícími vlivy třetích stran. Autorka práce nečekala, že v případě působiště výzkumného vzorku by vlivy třetích stran na novinářskou integritu bylo marginálním tématem. „Jsou situace, které asi úplně nesvědčí o úplně nezávislosti. Třeba na právě probíhajícím MS je pořad, jmenuje se to Deník reportérky, který vznikl vlastně jenom proto, že sponzor zaplatil studium v Moskvě.“

87

V teoretické části byl doprovodný program MS s názvem Deník reportérky zmíněn (str. 52), to však autorka vůbec netušila, jaké jsou okolnosti vzniku tohoto programu. Potvrzuje se tak teze Burns, která tvrdí, že pracovní život novinářů je spíše určena hodnotami, které vyznává jak konkrétní jedinec, tak organizace, pro kterou pracuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o veřejnoprávní ČT, je výše uvedené tvrzení o zaplacení televizního studia implikující vznik konkrétního programu takříkajíc na objednávku, pak se tato informace stává v rukou především kritiků ČT velmi nebezpečnou zbraní. I proto autorka práce věří, že zůstane u anonymity respondentek, protože takové tvrzení by mohlo negativně ovlivnit celou jejich kariéru a další působení v ČT, případně rovnou vést k právním sporům. Tento případ také ukazuje na to, že tlaky třetích stran mají na vysílání vliv i v případě ČT Sport. Byť se mohlo jednat ojedinělý případ, avšak vzhledem ke způsobu, jakým tuto skutečnost respondentka zmínila, lze očekávat, že je to zřejmě běžná praxe. Poslední poznámkou k diskutovanému Deníku reportérky je potvrzení teorie Van Zoonen, o kterou se opírají Hanitzsch s Hanuschem (str.52), když říkají, že u žen pokrývají pozadí určitých zpráv. Již víme, že pořad vznikl prakticky na objednávku, a přestože si témata dle výpovědí novinářek nejspíše vymýšlejí samy, zařazení tohoto programu a jeho tématiky potvrzuje odlišnosti v genderové povaze novinářství mezi muži a ženami podle Van Zoonen, podle které ženy dostávají na starost lehčí (či spíše měkká) témata. Novinářky se v rámci profese potýkají s objektivitou, etickým hlediskem jejich práce a také hledáním pravdy. Všechny tyto zmíněné prvky však souvisejí zároveň s rolí, kterou v rámci struktury ČT Sport zastávají. V případě Adély, která zpracuje ve striktně zpravodajské relaci, je podle všeho její vlastní objektivita zaručena. Sama totiž říká, že pouze interpretuje a nehodnotí, protože na to není ve vysílání prostor. V minulosti však docházelo k situacím, kdy mohla být její novinářská integrita zpochybněna osobní zainteresovaností, nicméně tyto situace dle svých slov přešla bez povšimnutí, protože neměla čas se jimi před kamerou zabývat. Tvrdí totiž, že „jsou situace, kam emoce nepatří.“ (Adéla, příloha 10) 88

Nezávislost a objektivita jsou zároveň tématem pro Blanku a Marii, které v minulosti samy provozovaly sport, ze kterého dnes natáčejí reportáže. Blanka považuje problematiku nezávislosti za složitou, byť se v novinářské profesi jedná o jeden z pilířů tohoto povolání. Vedle objektivity a hledání pravdy jsou to základní kameny jakési morální čistoty tohoto odvětví. Podle Blanky má každý svůj způsob, jak se chovat nezávisle. Pokud zkoumáme, jakým způsobem české sportovní novinářky pracující na ČT Sport přistupují k objektivitě, pak musíme konstatovat, že to pro ně není marginální téma, naopak jej považují za samozřejmost. Objektivita přitom v jejich případě není nijak ovlivněna ženskostí. Z výpovědí lze usuzovat, že se v případě objektivity nemusejí potýkat s příslušností k ženskému pohlaví. Protože žádná respondentka nevykazuje ve své výpovědi rozpor s teoriemi objektivity novináře, nelze odtud odvodit, že by se s objektivitou či nezávislostí potýkaly jinak, než jejich mužští kolegové. Často jsou však novinářky, stejně jako jejich mužští kolegové, konfrontovány s očekáváním diváků, kteří by rádi častěji viděli své favority na televizní obrazovce. Jak je ovšem patrné z výpovědi Adély, je to běžný kolorit práce sportovního novináře, protože osobní zaujetí diváka mu brání v kritické reflexi a většímu nadhledu. Novinářky se považují za profesionálky, které netahají osobní vazby na konkrétní sport či sportovce do práce. Je vhodné konstatovat, že toto vnímání se může na jednu stranu jevit jako kritické k dané profesi, na druhou stranu zkoumání, jestli jejich promluvy skutečně korespondují s jimi vytvářenými výstupy, je již tématem zcela jiného výzkumu. Marie tvrdí, že díky znalosti prostředí má cenné zdroje, se kterými pracuje, nicméně při výkonu profese novinářky ji to nijak nekompromituje. Podle Blanky si v její regionální redakci často vypomáhají právě při práci se zdroji, díky čemuž mohou redaktoři vybírat ze širokého spektra zdrojů. Nepotvrzuje se tak teorie, že by se ženy soustředily na získávání informací především od žen (str. 52). Z výpovědí

respondentek

zároveň

vyplývá,

že

v případě

genderové

podmíněnosti etiky profese novináře, zcela explicitně nedochází k tomu, o čemž píše

89

Van Zoonen (str. 52). Ačkoliv v případě Adély (příloha 10), zdůvodňovala svou inklinaci ke sportovní žurnalistice čistými emocemi, které tato profese nabízí: „Ale mně se sport hrozně líbí, protože když vynecháte věci jako korupce nebo nějaké kauzy typu cinklé jaro, tak vlastně dostáváte úplně čisté emoce. Když člověk vyhraje, tak je to čistá radost, když prohraje, tak je to v té chvíli prostě čistý smutek. Není nic mezi tím, máte prostě radost z týmového úspěchu, přenášíte tu radost na ostatní a mě to vlastně hrozně naplňuje u toho být, protože moc takových prací není.“ 8.5. Dvojí metr a kredibilita Nabízí se otázka, v čem je profese sportovní novinářky na televizní obrazovce a sportovním kanálu ČT Sport odlišná od profese píšící sportovní novinářky. Podle Adély to vyplývá už z povahy audiovizuálního média: „Když jsem dostala tu nabídku na Branky, Body, Vteřiny, tak jsem přišla úplně vyjukaná do pražské redakce a měla jsem první vážnější rozhovor s Otou Černým, tehdejším šéfredaktorem, který vlastně ten náš rozhovor zakončil větou. „Vy jste hezká, no to se bohužel nedá nic dělat. Nemyslím, že já jsem ten příklad, ale je to tak, že když tam máte někoho příliš atraktivního, že ten člověk se nesoustředí tolik na to, co říkáte, ale dívá se na celek,“ (Adéla, příloha 10). V této pasáži naráží respondentka na koncepty, které souvisejí s genderovou problematikou a stereotypy, které se k profesi nejenom sportovní novinářky vztahují. Tento výzkum se snaží odpovědět na otázku, jaký je vliv genderu na výkon této profese. V následujícím oddíle empirické části si přiblížíme zkušenosti novinářek. A potvrdíme v něm hypotézu, že gender a genderová problematika má na profesi sportovní novinářky na ČT Sport bezesporu nemalý vliv. V teoretické části jsme vymezili, že se sportovní novinářky mohou často setkávat s dvojím metrem, na jejich výkony může být pohlíženo s mnohem větším perfekcionismem. Respondentka Blanka na otázku, jestli při výkonu povolání naráží na nějaké problémy, odpověděla vyhýbavě a soustředila se především na technické problémy: „Na problémy narážíme při každém přímém vstupu, vysílání, při reportáží, protože vždy se něco semele.“ (Blanka, příloha 11)

90

V článku The Rise of Women Sportscasters: A Struggle from Sideline to the Centerfield autoři článku psali, že se sportovní novinářky stále potýkají s dvojím metrem a genderovými stereotypy (str. 58). Ty se mohou projevovat různými způsoby, od přiřazování témat, po sexismus nebo také tím, že musejí neustále dokazovat svou odbornost. Jiná situace nastává ve sportu, kterému se daná respondentka v minulosti sama věnovala. Například Adéla se netají dlouholetou kariérou v synchronizovaném plávání (čili zjednodušeně byla v minulosti akvabelou). Tuto olympijskou disciplínu několikrát komentovala, přičemž v souvislosti se zpochybňováním své odborností v této oblasti řekla: „Komentovala jsem už dřív, od roku 2008 jsem dělala komentátorku synchronizovaného plavání, to znamená: Peking jsem dělala, Londýn jsem dělala a tam nikdo absolutně nezpochybňuje moji odbornost. Naopak v této oblasti spíš můžu já zpochybnit úplně všechny ostatní.“ (Adéla, příloha 10) Respondentka Marie na otázku, jestli byla někdy zpochybňována její odbornost, tvrdí, že „v mém věku a při mých zkušenostech je to už, pravda, méně častá záležitost. Ale stávalo se mi to dříve a ne nějak často. Člověk se párkrát přeřekne, nebo při shonu špatně přečte.“ (Marie, příloha 7) V případě této respondentky dochází k vytváření alibi vyhýbání se konkrétní otázce i ve chvíli, kdy se autorka výzkumu zeptala, jak na chyby reagují její nadřízení: „Asi byste se spíš musela zeptat jich. Vzhledem k tomu, že v ČT působím řadu let, předpokládám, že jsem prokázala potřebné znalosti. To ale neznamená, že jsem bezchybná.“ (Marie, příloha 7). Mnohem sdílnější jsou respondentky Beáta a Maria. První jmenovaná narazila na zmiňovaný dvojí metr ve chvíli, kdy se tazatelka výzkumu ptala na tlak, se kterým se musí jako sportovní novinářka potýkat: „Zejména když začínáte, pořád musíte něco dokazovat. Musíte dokazovat, že jste sice holka, ale svou práci umíte, zvládáte, děláte ji dobře. Musíte odvést jednou tolik, co váš mužský kolega.“ (Beáta, příloha 9)

91

Dvojí metr a zvýšené nároky na ženy se pak projevují třeba způsobem, který popisuje Adéla: „Každá chyba, kterou udělám, tak je samozřejmě horší, než když ji udělá kluk.“ (Adéla, příloha 10) Problém, který nastává, když se žena dopustí chyby, má totiž hned dvě roviny. V prvé řadě je třeba se zaměřit konkurenčním prostředí redakce ČT Sport (Adéla, příloha 10), ve kterém panuje vzájemná rivalita. Zde se výpovědi Adély a Blanky neshodují, zatímco první jmenovaná hovoří o tom, že mezi redaktory panuje rivalita a každý z nich je egocentrik, který se chce za každou cenu dostat na obrazovku, Blanka ale i například Marie naznačují, že v redakci panuje pomalu mírumilovné prostředí, ve kterém si jednotliví redaktoři pomalu dávají přednost v tom, kdo z nich bude zpracovávat určité téma. Vzhledem k určité politické korektnosti výpovědí jak Blanky, tak například i Marie, však lze usuzovat, že pokud k nějaké rivalitě mezi redaktory dochází, nemluví se o tom veřejně. Naopak Adéla byla velmi sdílná a přidala několik historek, které dokládají tezi. Nicméně nakonec i Marie přiznává, že sportovní redaktoři jsou svou náturou soutěživí, proto občas dochází k poměřování schopností, dovedností či kvality příspěvků. „Ale tehdy jsem to měla na starosti celé sama [skladbu BVV] a já jsem si zkopírovala jedno studio, které měl v poledních zprávách kolega s chybou a zatím, co u něj to takový problém nebyl, tak u mě to byl obrovský problém.“ (Adéla, příloha 10) Zatímco Adéla má tu zkušenost, že musí neustále prokazovat jak v redakci, tak směrem k divákům svou odbornost, Marie totéž obhajuje vnitřním nastavením a motivací se zlepšovat. Zatímco Adélina verze příběhu by potvrzovala teorii (str. 58), o které hovoří autoři článku The Rise of Women Sportscasters: A Struggle from Sideline to the Centerfield, kteří hovoří o klíčovém teoretickém východisku tohoto výzkumu, a to, že sportovní novinářky jsou pod tlakem a musí neustále prokazovat dostatečnou kvalifikaci v dané oblasti. Když odhlédneme od výpovědi Marie, která za prapůvodce tlaku označuje vlastní vnitřní motivaci, výše uvedený koncept musíme v případě novinářek na programu ČT Sport potvrdit. Je otázka, jestli se dá rivalita v redakci ČT Sport označit za zdravou. Z výzkumu vyplývá, že někteří kolegové berou sportovní novinářky za politické vetřelce, kteří se 92

k zajímavým tématům dostávají právě díky tomu, že jsou ženami a vedení programu je protěžuje. Zcela přitom opomíjí jejich odbornost, znalosti či zkušenosti v oboru.

8.6.Sexismus Novinářky přiznávají, že jsou díky svému pohlaví a genderu pod tlakem, na druhou stranu ale nezpochybňují, že jim to přináší i určité výhody. Ne však směrem k přidělovaným tématům či práci, ale ve vztahu k určitým úskalím profese, jako jsou například post-zápasové rozhovory. Málokdy totiž sportovci odmítnou rozhovor s ženou. Dále pak i s přihlédnutím k určitým vnitropolitickým bojům, dostala Adéla přednost ve výběru na prestižní místo moderátora olympijského studia (příloha 10). Toto počínání by se dalo označit za projev konceptu skleněného výtahu (str. 39), nicméně oficiální kritériem výběru byla v tomto případě mimo jiné psychická a fyzická odolnost, která Adéle podle slov jejího šéfa nechybí. Na stránce 58 se píše, že sportovní novinářky kromě vyššího sociálního kapitálu musí prokázat, že zejména v mixzóně mají ostřejší lokty. Výzkum mezi novinářkami tuto tezi nepotvrdil, naopak ji svým způsobem vyvrátil. Podle výpovědi Marie i Adély se totiž sportovci v mixzóně zastaví mnohem pravděpodobněji, když jste žena. V této souvislosti je však nutné podotknout, že zde hraje roli i jiný faktor, a to estetický vzhled novinářky, chcete li líbivý obličej, postava či třeba vystupování. Jedna z respondentek se nějak zvlášť netají tím, že ji její vzhled pomáhá získávat informace od respondentů, mimo jiné ji také nezřídka kdy sklánějí komplimenty (Marie, příloha 7). „Asi nemá cenu lhát, protože existuje řada odvysílaného materiálu, který bude tvrdit opak. Někteří sportovci mi před rozhovorem skládají komplimenty, což je příjemné slyšet. Ano, občas mi pomáhá to, jak vypadám. Jednodušeji se k nim dostanu, zejména pokud chci mluvit se zahraničními sportovci, málokdy mě odmítnou.“ Zahraniční studie autorské trojice Arnold, Chen a Hey tvrdí (str. 59), že je v rámci profese sportovní novinářky tlak na vzhled. Tuto tezi potvrzují tři z pěti oslovených respondentek, a to jak přímo (Adéla, Beáta), nebo nepřímo (Marie).

93

Akcentaci estetického prvku potvrzuje, že i v případě ČT Sport dochází k sexismu, ačkoli se při výkonu práce některých reportérek může jednat spíše o pozitivní diskriminaci, než naopak. Jak vyplývá z odpovědí respondentek, někteří mužští kolegové některé projevy této pozitivní diskriminace těžce nesou, protože je to něco, s čím nelze bojovat. Je však otázkou, do jaké míry se jedná jen přenesení zodpovědnosti na něco nehmatatelného, a na kolik je to reflexivní postoj mužských kolegů. „Já když jsem dostala tu nabídku na Branky, Body, Vteřiny, tak jsem přišla úplně vyjukaná do pražské redakce a měla jsem první vážnější rozhovor s Otou Černým, tehdejším šéfredaktorem, který vlastně ten náš rozhovor zakončil větou. ‚Vy jste hezká, no to se bohužel nedá nic dělat‘.“ (Adéla, příloha 10) Jak již bylo řečeno, prostředí sportovní redakce je vysoce kompetitivní, konkurence je navzdory různým specializacím velká, zejména pak co se týče jednotlivých „bonusových“ akcí, jako je mistrovství světa, olympijské hry či různá jiná prestižní mezinárodní setkání, která s sebou kromě většího pracovního nasazení nesou také bonus v podobě cesty do zahraničí. Nelze s jistotou konstatovat, že by některá z novinářek byla najata na základě jejich vzhledu. Vedle znalostí, schopností a dovedností však lze předpokládat, že jedním z vedlejších bonusů byl právě vzhled. Samy novinářky totiž přiznávají, že na televizní obrazovce musí být někdo „hezký“. Toto kritérium však ani jedna z nich nezmiňuje vzhledem ke svým mužským kolegům. Ačkoli je třeba zdůraznit, že vzhled se odvíjí od subjektivního hodnocení a na základě subjektivních kritérií, v případě obou pohlaví existují určité ideály krásy. Lze však tvrdit, že sportovní vzhled při výkonu povolání sportovní novinářky na ČT je nápomocnou silou. Zejména pak v případě, kdy dochází k referování z mužského sportu.

94

8.7.Tokenismus I výše uvedená skutečnost je však potvrzením genderových stereotypů a nerovnoprávnosti, která při výkonu povolání televizního novináře panuje. Autorka výzkumu se zajímala, jaké jsou možnosti kariérního postupu. Respondentka Adéla, která momentálně působí na pozici moderátorky prestižního pořadu BBV tvrdí, že v její pozici už není prostor pro větší kariérní postup. Kvituje však, že je jednou ze tří žen, které dostaly možnost tento pořad moderovat, což je v 60leté historii pořadu BBV nízký počet. Což Adélu mimo jiné staví do role tokena (str. 38). Svou zodpovědnost vůči dalším ženám si uvědomuje a reflektuje fakt, že na své pozici musí obstát právě kvůli tomu, aby ospravedlnila případný kariérní postup dalších žen. Ne však s ohledem na vedení, ale především na kolegy. Podle respondentky Anny bylo pro sportovní redaktorky v ČT přelomové, když se k moderování BBV dostala první žena: Ivana Chvátalová. I tato redaktorka byla označena jako token, protože „vyšlapala tím cestičku ostatní.“ (Anna, příloha 8)

95

9. Diskuze výsledků výzkumů Cílem této diplomové práce bylo zodpovězení na otázku, jestli má gender vliv na profesi sportovní novinářky na programu ČT Sport. Z výše uvedené explanace výsledků výzkumu a jeho zasazování či spíše porovnávání s teoretickými koncepty, které jsme vymezili v kapitole 4. a ř., se nyní dostáváme k závěrečné části výzkumu, ve které autorka nabízí shrnující závěr výzkumu. Zároveň tuto část označuje za kritickoreflexivní, ve které zdůrazní problémy, se kterými se ve výzkumu setkala. Vzhledem k povaze této části je vhodné přejít ve výpovědi do první osoby, neboť autorka sdílí své vlastní zkušenosti a poznatky se samotným výzkumem.

9.1.Shrnutí zjištění Na začátku této diplomové práce jsem zdůraznila její cíle a snahu zodpovědět na otázku, zda li gender ovlivňuje profesi sportovní novinářky na programu ČT Sport. Do výzkumu jsem dílem dílčích chyb s načasováním a špatným odhadem vlastních schopností, pozvala pět sportovních novinářek, které působí na ČT Sport. Na základě polostruktorvaných rozhovorů jsem získala, dle mého skromného názoru, potřebná data k interpretaci a prokázání, zda skutečně gender ovlivňuje práci sportovní redaktorky na programu ČT Sport. Už dopředu mi bylo jasné, vzhledem ke složení redakce, že příslušnost k jednomu či druhému pohlaví, je obecně ve sportovní žurnalistice velké téma. Televize je jedním z největších koproducentů genderových stereotypů. Tím, že v hojně sledovaných sportovních relacích není tolik žen, se samotné televize podílí na utvrzování genderových stereotypů, podle kterých ženy sportu nerozumí. K jakým tedy došlo zjištění? Zevrubně lze říct, že gender je ovlivňujícím faktorem, který má na práci sportovní redaktorky vliv. Bohužel až v průběhu dokazování této teze jsem došla k závěru, že by bylo lepší neptat se pouze sportovních novinářek, ale do výzkumu zahrnout také mužské redaktory. Získaná data by totiž nebyla tolik jednostranná. Na druhou stranu toto zjištění a reflexe je návrh na budoucí výzkum, kdy by se výsledky z rozhovorů s muži mohly interpretovat a srovnat s těmi, kterých jsem docílila nyní. Minimálně by tak mohla vzniknout více případová studie. 96

Pokud by výzkum nevznikal pouze pro účely diplomové práce, zcela jistě bych jako výzkumník změnila strategii, protože charakter kvalitativním výzkumu umožňuje. Jsem si nyní jistá, že výsledky by byly zajímavější a rozhodně by bylo vhodné dodat mužskou zkušenost. Minimálně proto, že by některé výpovědi novinářek mohly být zasazeny do širšího kontextu. Namátkově třeba tvrzení Marie (příloha 7), že televizní studio v Moskvě bylo zaplaceno z peněz sponzora a s tímhle ohledem vznikl i doprovodný program. Případně výpověď Adély a její zkušenost s šovinistickým kolegou by bylo vhodné konfrontovat s postoji nadřízených či zmíněno kolegy. Ve výzkumu jsme se mimo jiné zaměřila na to, jestli se gender propisuje do morálních pilířů této profese. Zajímalo mě, jak ženy nahlížejí na objektivitu, nestrannost, hledání pravdy, nezávislost. Všechny do jedné tvrdily, že jsou nezávislé profesionálky. Jen Blanka tvrdila, že to záleží na každém redaktorovi, jak k tomu přistoupí. Vesměs se však všechny shodly na tom, že při výkonu jejich práce nehraje roli osobní zainteresovanost. Potvrdily však, že jim znalost prostředí napomáhá ve výkonu, a to především při práci se zdroji. Studie, které byly zmíněny v teoretické části (str. 52) tvrdí, že novinářky samy podléhají emocím více, než jejich muži. I zde se ukázalo, že by bylo vhodné získaná data porovnat, protože není možné na základě těchto dat tvrdit, že ženy jsou více emotivní než muži. Je pravdou, že novinářky samy řekly, že je těžké nefandit Čechům zejména v mezinárodním střetnutí. V tomto případě tak lze konstatovat, že dochází k určité konfrontaci s principem objektivity a nezávislosti, nicméně zaostření na výsledky českých sportovců vychází ze samotného nastavení instituce. Tyto okolnosti je třeba brát v potaz, když se snažíme získaná data interpretovat. Žádná z novinářek však neřekla, že by své osobní preference zobrazovala do vytvářených mediálních výstupů, naopak konkrétně respondentka Adéla tvrdila, že emoce jdou stranou a ze své pozice a role si nemůže dovolit jakkoli hodnotit. Oslovené novinářky jsou si taky nejspíše vědomy toho, že pracují ve sportovní zpravodajství a v rámci svých schopností, znalostí a dovedností, dodržují principy objektivity, nestrannosti a nezávislosti. Pokud tedy

97

nejsou tyto jejich profesní hodnoty narušeny vlivem třetí strany, jako v případě televizního studia v Moskvě a zmíněného doprovodného programu. V souvislosti s již několikrát zmíněném doprovodném programu s názvem Deník reportérky si nemohu odpustit poznámku, že tento program by si zasloužil samostatný výzkum. Nejenom proto, aby se odhalily okolnosti jeho vzniku, ale samotnému obsahu, který i z pouhého pozorování reprodukuje mnohé genderové stereotypy, které se mimo jiné vážou i k profesi sportovních novinářek. Zjištění, která se týkají problémů, se kterými se novinářky při výkonu své profese potýkají, nelze přímo označit za genderová. Tedy alespoň pokud se zaměříme pouze na explicitní výpovědi. Respondentka Blanka na tuto otázku zmínila pouze technické limity, které ovlivňují její práci a mohou být příčinou určitých nezdarů. Ani jedna respondentka si například nestěžovala, že by se nedostávala k tématům, o které má zájem. Přidělování témat se odvíjí od specializace novinářek, nikoli podle genderu. Tato zjištění nelze přímo ověřit, protože ani jedna z oslovených novinářek (a ani žádná jiná) není v rozhodovací pozici. Díky své pozici v hierarchii nemohou přidělení témat ovlivnit tak, že by rozhodly, kdo se kam vydá. Podobně je to i se specializací, která vzniká jako konsenzus mezi osobním zájmem (znalostmi) a představou nadřízeného (muže), který má dané odvětví specializace na starost. Gender a genderové stereotypy se však přesto propisují do práce sportovních novinářek na ČT Sport. V této souvislosti je potřeba zmínit sexismus, který se projevuje zejména ze strany sportovců, což je zřejmě nejčastější projev (Marie, příloha 7). Zároveň estetický vzhledem neopomněli komentovat i kolegové, případně nadřízení. Zatímco v případě komunikace se sportovci a získávání informací od nich je estetický vzhled novinářky výhodou, jeden konkrétní nadřízený jej bral jako prvek, který odvádí pozornost

od

toho

důležitého:

sportovního

zpravodajství.

Dvojím metrem se ženám měří ve chvíli, kdy udělají nějakou chybu. Alespoň takové jsou zkušenosti respondentky Adély. I v této rovině se tak promítají gender a genderové stereotypy, kdy se na ženy kladou větší nároky než na muže. Kromě jiného je to staví pod větší tlak na výkon, což ostatně samy potvrzují.

98

Tato část má shrnout závěry výzkumu. Z něj vyplynulo, že se gender propisuje do dílčích aspektů novinářské práce. Nejsou však vždy překážkou, naopak v některých případech umožní novinářkám dostat se k materiálům, které by jejich mužští kolegové získávali zřejmě hůře než ony. Slovíčko zřejmě je zde s velkým vykřičníkem, protože pokud bychom tvrdit něco s jistotou, bylo by potřeba se zeptat přímo novinářů. V této souvislosti bych ráda poznamenala, že někteří kolegové respondentek vnímají jejich ženskost jako překážku. Jedná se o překážku, se kterou nelze bojovat, přičemž ženám je podle některých přidělována práce, na kterou nemají dostatečnou odbornost a znalosti, čímž naznačují, že by měly požívat výhody skleněného výtahu. Tyto informace by však bylo potřeba ještě ověřit rozsáhlejším výzkumem.

9.2.Kritická reflexe výzkumu: V této části bych ráda shrnula kriticko-reflexivní poznatky, a to nejenom k samotnému průběhu výzkumu a jeho vyhodnocování. V prvé řadě je na místě zmínit okolnosti vzniku cílů práce. Na začátku jsem věděla, že chci zkoumat profesi sportovní novinářky na obrazovce ČT Sport, protože se jedná o můj vlastní kariérní cíl. Tato vnitřní motivace zkoumání se zároveň ukázala jako problémem, protože při vymezování teoretického rámce celé práce jsem chtěla práci obohacovat neustále o nové a nové informace, které jsem měla tendence zařazovat jako relevantní k výzkumu. Dovolím si tvrdit, že se projevil nedostatek reflexe a potřebného výzkumného nadhledu, přestože zvolit si kritéria relevance informací je běžnou rutinou práce novináře, natož pak akademika. Budiž mi malou omluvou, že s tak rozsáhlým a do jisté míry komplexním výzkumem jsem byla konfrontována poprvé. Netajím se orientací na samotnou praxi, a byť byly v předchozích částech několikrát zmíněny návrhy na další zkoumání a výzkumu, pevně doufám, že se toho ujmě některý ze samotných akademiků, případně dalších studentů. Témata genderu a médií jsou vděčná, komplexní a rozsáhlá, přesto v českém kontextu nejsou zpracovávána tak často, jako v zahraničí. Kritiku si zaslouží také průběh samotného výzkumu, který vznikal ve velkém časovém presu. Důvodů je několik, avšak zodpovědně si je třeba přiznat, že kromě

99

časové vytíženosti respondentek je na vině také vlastní selhání s plánováním a odhadem vlastních schopností. Dost možná, že tyto okolnosti měly negativní vliv na celý výzkum. Dovolím si tvrdit, že analýza získaných dat a jejich zasazení do teoretického konceptu, následování cílů práce jsou v pořádku. Nicméně by si cíl práce a výzkumu zřejmě zasloužil větší a především rozmanitější vzorek, který mohl být obohacen o výpovědi lidí, kteří například určují specializace, vytvářejí program a přiřazují jednotlivá témata, byť v případě ČT Sport se jedná o muže. Hendl (2005, 335) k hodnocení kvality výzkumu říká, že je potřeba se podívat na samotný význam a rozšíření poznatků v dané oblasti. K tomu zcela jistě došlo, neboť na tomto poli není v České republice doposud zpracován jediný výzkum, který by se oblasti televizních sportovních reportérek věnoval. Jedná se velmi úzký vzorek populace, v tomto případě se nabízí přirovnání ke špičce jehly. Z kritérií validity podle Maxwell vyplývá, že samotní kvalitativní výzkumníci jsou si vědomi toho, že ne každá zpráva o lidech a situacích či jevech je sama o sobě užitečná (Maxwell in Hendl, 2005, 336). V této kriticko-reflexivní části bych mohla zpochybnit přínos či užitečnost výzkumu, nicméně stojím si za tím, že svou hodnotu tato práce má, je užitečná a forma případové studie dovoluje i tak úzký vzorek, s jakým jsem pracovala. Je možné tento výzkum za pár let zopakovat a komparovat výsledky proti sobě. Myslím, že v takovém případě bychom se mohli dobrat, doufejme, zajímavých zjištění. V této souvislosti bych ráda poznamenala, že nezpochybňuji přínos této práce, naopak si myslím, že jako pilotní případová studie s přiznáním limitů samotného výzkumu, je vhodným příspěvek do otevření tohoto přehlíženého tématu. Zároveň tento výzkum může být brán jako reakce na vzrůstající počet sportovních novinářek na televizních obrazovkách, a to nejenom veřejnoprávní ČT Sport.

100

10.

Závěr

Cílem této diplomové práce bylo vyšetřit, zda li gender, který je v této práci použit jako sociální konstrukt čítající sbírku chování, který očekáváme od nositele ženského a mužského genderu, ovlivňuje profesi sportovní novinářky na programu ČT Sport. V této souvislosti došlo v kapitole 1. k vymezení pojmu sportovní žurnalistika. Toto odvětví bylo definováno na základě odborné literatury a zasazeno do sociokulturního kontextu, a to především skrze historický vývoj tohoto odvětví. V kapitole věnované sportovní žurnalistice bylo konstatováno, že se toto odvětví v průběhu své existence etablovalo a stalo se běžnou, a zároveň oblíbenou a vyhledávanou částí žurnalistiky. Sportovní žurnalistika je svébytným novinářským odvětvím, přičemž sportovní novinářská kariéra vyžaduje stejnou míru profesionalismu, jakou očekáváme ve stejné míře jako od seriózních novinářů. Autorka tohoto textu doufá, že se podařilo skrze dlouhou a bohatou historii vymezit sportovní novinářství mimo škatulku „toy department“, do níž ji v minulosti řadili sami novináři. V kapitole 2. věnované sportu na televizní obrazovce byla vyšetřena historie sportovního vysílání v České republice, neboť je důležité zdůraznit, že má sportovní obsah v České republice dlouholetou tradici. Zároveň už v této části došlo k nastínění faktu, že u všech důležitých historických milníků vývoje sportovního televizního vysílání byli ve vůdčích pozicích muži, čímž se mimo jiné utvářela představa, že sportovní zpravodajství je mužskou doménou. Taktéž bylo zmíněno, že v prostředí sportovní žurnalistiky panuje patriarchální řád, který mimo jiné určuje hodnoty a očekávání, která máme směrem k producentům sportovních obsahů – redaktorům a redaktorkám. Kapitola věnovaná televiznímu programu ČT Sport byla do teoretické části této diplomové práce zařazena proto, aby lépe uvedla kontext a přiblížila prostředí, ve kterém se pohybuje výzkumný vzorek. Až v závěrečných dvou kapitolách (4. a 5.) byly teoreticky vymezeny nejdůležitější koncepty, se kterými se pracovalo v rámci výzkumu. V kapitole 4., ve 101

které došlo k definování konceptu genderu, jeho projevům na trhu práce. Bylo vymezeno, co znamená genderový stereotyp a jakým způsobem se projevuje. V této kapitole bylo mimo jiné vyšetřeno, jakým způsobem vzniká segregace na trhu práce, co jsou dílčí projevy segregace na trhu práce. V této části byl definován pojem tokenismus a teoreticky vymezeny jeho projevy, podobně jako u teoretických pojmů skleněný strop či skleněný výtah. Bylo přiblíženo, jakým způsobem se projevuje gender ve sportu, což bylo posléze dáno do kontrastu s médií a mediální produkcí. V této části byl zároveň vymezen pojem symbolické anihilace jako jeden z teoretických konceptů, se kterými se pracuje v empirické části této práce. Závěrečná kapitola, tedy kapitola 5. si kladla za cíl uvést nejdůležitější teoretické koncepty profese. Na základě práce Lynette Sheridan Burns byly vymezeny profesní hodnoty novináře a naznačena úskalí, se kterými se při výkonu profese mohou novináři setkat. Na základě odborného článku a především Van Zoonenony teorie byly vymezeny projevy a vlivy genderu na profesi novináře, čímž byly ustanoveny základní teoretické koncepty, které měl potvrdit či vyvrátit následný vlastní empirický výzkum. Metodologická část této práce se věnuje výběru vhodné metody výběru, definuje výzkuné otázky, zdůvodňuje výběr výzkumné strategie, přibližuje techniku sběru dat a vysvětluje způsob, jakým došlo k analýze dat. Zároveň pokládá etické otázky vztahující se k samotnému empirickému zkoumání a zdůvodňuje, proč došlo k anonymizaci datového souboru. Vzhledem k vyšetření a závěrům získaných v kvalitativním výzkumu, lze konstatovat, že se podařilo naleznout odpověď na výzkumnou otázku a bylo potvrzeno, že profesi novinářky na programu ČT Sport ovlivňuje genderová problematika. Konkrétní projevy genderu byly přitom zmíněny v empirické části této práce, kdy došlo k explanaci získaných dat a uvedení do kontextu s poznatky získanými v teoretické části diplomové práce. Autorka této diplomové práce by v závěru ráda poznamenala, že si je vědoma dílčích nedostatků výzkumu, jakým je například na poměry případové studie nepříliš

102

široký vzorek. Nicméně je potřeba zdůraznit, že samo o sobě působí ve zvoleném médiu stále málo žen splňující všechna kritéria. Když si navíc připočteme okolnosti, které nemohla autorka této práce nikterak ovlivnit (časové vytížení či případná neochota), je počet pěti novinářek jako výzkumného vzorku obhajitelný. Tato diplomová práce byla na začátku hnána vlastní subjektivní touhou pochopit kontext a důvody, proč se na obrazovkách veřejnoprávní České televize nevyskytuje tolik ženských sportovních novinářek. Z hlediska akademického přínosu se, dle názoru autorky, jedná o pokus jak akademické obci jakousi pilotní studií otevřít nové obzory zkoumání. Zcela jistě se totiž jedná o práci, na které by bylo možné v budoucnu vystavět mnohem obsáhlejší výzkum.

103

11.

Bibliografie a použité zdroje:

ARNOLD, Tara;Chen. The Rise of Women Sportscasters: A Struggle from Sideline to the Centerfield. Missouri Journal of Health, Physical Education, Recreation [online]. 2015, 25, 36-43 [cit. 2016-05-22]. ISSN 10586288. BANDY, Susan J. Gender and sports studies: an historical perspective. Movement [online]. 2014, (86), 15-27 [cit. 2016-04-28]. ISSN 21185735. BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Praha: Grada, 2011. Žurnalistika a komunikace. ISBN 9788024730288. BOURDIEU, Pierre. Nadvláda mužů. V Praze: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2000, 145 s. ISBN 8071847755. BOYLE, Raymond. Sports journalism: context and issues. London: SAGE, 2006, 198 s. ISBN 14-129-0798-5. BOYLE, Raymond a Richard HAYNES. Power play: sport, the media and popular culture. 2nd ed. Edinburgh: Edinburgh University Press, c2009, ix, 254 s. ISBN 9780748635924. BURNS, Lynette Sheridan. Žurnalistika: [praktická příručka pro novináře]. Praha: Portál, 2004. ISBN 8071788716. BURTON, Graeme a Jan JIRÁK. Úvod do studia médií. [Brno: Masarykova univerzita. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, 2009]. ČAPEK, Karel. Jak se co dělá. V Praze: Levné knihy KMa, 2000. ISBN 808642586X. DĚKANOVSKÝ, Jan. Sport, média a mýty: zlatí hoši, královna bílé stopy a další moderní hrdinové. Praha: Dokořán, 2008. ISBN 9788073631314. DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 8024601397. FAFEJTA, Martin. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Věrovany: Jan Piszkiewicz, 2004. ISBN 8086768066. HANITZSCH, Thomas;Hanusch. Does gender determine journalists’ professional views? A reassessment based on cross-national evidence. European Journal of Communication [online]. 2012, 27(3), 257-277 [cit. 2016-05-22]. DOI: 10.1177/0267323112454804. ISSN 02673231. HARDIN, M.;Shain. "Feeling much smaller than you know you are": The fragmented professional identity of female sports journalists. Critical Studies in Media

104

Communication [online]. 2006, 23(4), 322 - 338 [cit. 2016-05-13]. DOI: 10.1080/07393180600933147. ISSN 15295036. HAVELKOVÁ, Hana a Mirek VODRÁŽKA. Žena a muž v médiích. Praha: Nadace Gender Studies, 1998. Černá kočka. ISBN 8090236723. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 9788026202196. HRBOLKA, Daniel. Vysílání sportovního kanálu ČT4 SPORT v roce 2008. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Viktor Pruša. JELÍNKOVÁ, Tereza. Jazykové prostředky sportovní žurnalistiky Deníku Rovnost [online]. Brno, 2008 [cit. 2016-05-04]. Vedoucí práce Doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc. JIRÁK, Jan, Barbara KÖPPLOVÁ a Radim WOLÁK. Česká novinářka: k postavení a obrazu novinářek v českých médiích. Praha: Portál, 2011, 166 s. ISBN 9788026200567. KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií v datech: rozhlas, televize, mediální právo. V Praze: Karolinum, 2003. ISBN 8024606321. KÖPPLOVÁ, Barbara a Ladislav KÖPPL. Dějiny světové žurnalistiky. Praha: Novinář, 1989. ISBN -KŘÍŽKOVÁ, Alena a Zdeněk SLOBODA. Genderová segregace českého trhu práce: kvantitativní a kvalitativní obraz. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. ISBN 978-807330-165-1. LUKŠŮ, David. Počátky sportovní žurnalistiky na stránkách periodického tisku na přelomu 19. a 20.století.: Sport jako součást českého masového tisku. Praha, 2011. Disertační práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce Doc. PhDr.Barbara Köpplová, CSc. OAKLEY, Ann. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-717-8403-6. ONDREJKOVÁ, Dita. Žena, sportovní novinářka: série rozhovorů se sportovními novinářkami pro magazín Ona Dnes [online]. Brno, 2013 [cit. 2016-05-04 Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Ing. Rudolf Burgr. OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 2007. ISBN 9788072772667. RENZETTI, Claire M. a Daniel J. CURRAN. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 8024605252. SEKOT, Aleš. Sociologie sportu. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2006. Edice pedagogické literatury. ISBN 802104201X.

105

SCHULTZ, Brad. Sports media: planning, production, and reporting. 2nd ed. Oxford: Focal, 2005, xx, 281 p. ISBN 9780240807317. SILVERMAN, David. Ako robiť kvalitatívny výskum: praktická príručka. Bratislava: Ikar, 2005. Pegas. ISBN 8055109044. STRAUSS, Anselm L. a Juliet M. CORBIN. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. SCAN. ISBN 808583460X. TOMEK, Ondřej. Televizní komercializace sportu: magický trojúhelník sport-tv-obchod. Brno, 2003. Diplomová práce. Masarykova univerzita. TRAMPOTA, Tomáš a Martina VOJTĚCHOVSKÁ. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010. ISBN 9788073676834. Dostupné také z: WHANNEL, Garry. Media sports stars: masculinities and moralities. London: Routledge, 2002, xii, 268 s. ISBN 04-151-7038-9. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, 747 s. ISBN 8071843113.

Internetové zdroje Babiš: Nejdřív hnojiva, teď média. Čeká na něj politika? In: ČT24 [online]. Česká televize, 2013 [cit. 2016-04-25]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1089686-babis-nejdriv-hnojiva-ted-mediaceka-na-nej-politika Česká televize: ČST v datech. Česká televize [online]. Praha: Česká televize, 2016 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-oct/historie/ceskoslovenska-televize/cst-v-datech/ Česká televize: Digitalizace. In: Česká televize [online]. Praha: Česká televize, 2005 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-oct/press/digitalizace/?id=1002&strana-6=25&category=6 Historie feminismu. In: Ženská práva [online]. Brno: Nesehnutí, 2011 [cit. 2016-05-13]. Dostupné z: http://zenskaprava.cz/files/let%C3%A1k-historie-feminismu.pdf LASAROVIČ, Arsen. Analýza: Babiš lhal o deficitu, ovládal i přesto média. In: Svobodné fórum [online]. Praha: Free Czech Media, 2015 [cit. 2016-04-25]. Dostupné z: http://svobodneforum.cz/analyza-babis-lhal-o-deficitu-ovladal-i-presto-media/ JANDA, Štěpán. ČT4 žije sportem už tři roky. In: Česká televize: Tiskové zprávy [online]. Praha: Česká televize, 2009 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: 106

http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/press/tiskove-zpravy/?id=3716&strana2=135&category=2 VYMĚTALÍKOVÁ, Darina a Hana JEŽKOVÁ. Deník reportérky: Krásně čisté, estetické dresy. In: Speciál k MS v hokeji 2016 [online]. Moskva: Česká televize, 2016 [cit. 201605-12]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/mshokej/videoarchiv/nejnovejsi/331843-denikreporterky-krasne-ciste-esteticke-dresy/?page=4 My Life: Allen Guttmann, Emily C. Jordan Folger Professor of English and American Studies: Interview. Amherst College [online]. Amherst: The Amherst College, 2010 [cit. 2016-04-06]. Dostupné z: https://www.amherst.edu/people/facstaff/aguttmann Co je Equal Pay Day. Konference Equal Pay Day [online]. Praha: Equal Pay Day – Ženy Sobě, 2016 [cit. 2016-04-25]. Dostupné z: http://www.equalpayday.cz/co-je-denrovnosti-platu/ Členská databáze: KSN. Klub sportovních novinářů [online]. Praha: Klub sportovních novinářů České republiky, 2016 [cit. 2016-05-02]. Dostupné z: http://www.ksn.cz/clenove/clenska-databaze

107

12.

Věcný rejstřík

badminton, 81 BBC, 19, 23 Branky Body Vteřiny, 79, 83, 84, 86, 91 Branky, Body, Vteřiny, 89, 93 ČT Sport, 4, 6, 10, 11, 22, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 38, 39, 40, 46, 47, 53, 60, 61, 63, 69, 70, 72, 74, 76, 77, 78, 79, 82, 83, 85, 86, 87, 89, 91, 93, 94, 96, 97, 98, 99 datový soubor, 101 Deník reportérky, 53, 86, 87, 96 diskriminace, 37, 47, 57, 61, 93 Dvojí metr, 7, 89, 91, 97 etika, 72 feminismus, 34, 35, 43 feminita, 34, 80, 81, 88, 97 gender, 4, 5, 6, 9, 10, 16, 23, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 41, 43, 45, 48, 49, 51, 52, 53, 54, 56, 57, 58, 62, 63, 66, 67, 68, 76, 79, 84, 88, 89, 92, 94, 95, 96, 97, 98, 100, 101 Gender, 6, 33, 34, 36, 41, 42, 45, 47, 56, 96 genderová problematika, 4, 6, 49, 57, 89 genderové stereotypy, 6, 34, 36, 39, 43, 44, 59, 82, 90, 93, 94, 95, 96, 97, 100 instituce, 31, 32, 96 Klub sportovních novinářů, 57, 61, 62, 85 kritéria validity, 98 Křížková, Alena, 37, 38, 39 kvalitativní výzkum, 10, 64, 65, 66 kvantitativní výzkum, 64, 65, 66, 69 Laufer, Josef, 21 marketing, 37 maskulinita, 34, 35, 36, 41, 53, 56, 76, 80 maskulinní řád, 41 mateřství, 82

nestrannost, 50, 96 New York Journal, 14, 15 New York World, 14, 17 objektivita, 96 paradigma, 34, 35 patriarchální řád, 12, 100 profese, 4, 8, 10, 11, 13, 33, 36, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 57, 61, 62, 63, 66, 70, 73, 76, 78, 81, 85, 86, 87, 88, 89, 92, 95, 96, 101 profesi, 9, 10, 33, 38, 49, 51, 52, 58, 61, 70, 71, 78, 80, 81, 82, 86, 88, 94, 96, 97 Případová studie, 6, 67 rozhlas, 6, 21, 23, 55 segregace, 37, 38, 39, 40, 48, 101 sexismus,7, 46, 48, 58, 59 60, 76, 90, 96 sexuální obtěžování, 40 skleněný strop, 40, 101 skleněný výtah, 101 socializace, 39, 46, 47 sportovní žurnalistika, 4, 6, 9, 11, 12, 14, 15, 16, 18, 21, 22, 23, 26, 33, 67, 68, 69, 76, 79, 80, 100 strukturální funkcionalismus, 35 symbolická anihilace, 43, 46, 48, 101 The Observer, 59 tokenismus, 7, 39, 40, 48, 76, 93, 101 trh práce, 6, 9, 36, 37, 38, 39, 40, 48, 100, 101 veřejnoprávní televize, 1, 4, 6, 9, 10, 11, 13, 22, 23, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 38, 39, 40, 46, 47, 53, 60, 61, 63, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 74, 76, 77, 78, 79, 80, 82, 83, 85, 86, 87, 88, 89, 91, 93, 94, 96, 97, 98, 99, 102 výzkumná strategie, 6, 66, 101 ženskost, 80, 81

108

13.

Jmenný rejstřík

Adams, Jennifer W., 50 Anderson, Rachel, 44 Arnold, Tara, 59, 60 Baird, John, 24 Bandy, Susan J., 43 Barbara, Köpplová, 14, 19, 20, 21, 24 Bednařík, Petr, 19, 20, 21, 24, 25, 26, 27 Bennett, James G., 18 Berlusconi, Silvio, 50 Billiot, Theresa, 56 Bourdie, Pierre, 41 Boyle, Raymond, 15, 23, 80 Brad, Schultz, 14, 17, 52, 59, 60, 61 Brunner, Briggitta, 50 Burns, Lynette S., 49, 50, 51, 52 Burton, Graeme, 46 Corbin, Juliet M., 66, 67 Curran, Daniel J., 33, 34, 35, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 46, 47, 51 Čapek, Karel, 55 Čapek, Pavel, 32 David, Lukšů, 13, 14, 15, 16, 17, 18 Děkanovský, Jan, 12, 21, 28 Disman, Miroslav, 64, 65 Dobrovolný, Adolf, 20 Dodd, Julia E., 56 Drbohlav, Vladimír, 31 Drozdová, Kateřina, 45 Egan, Pierce, 16 Fafejta, Martin, 34, 35, 36 Fitch-Hauser, Margaret, 50 Grubb, Max, 56 Guttman, Allen, 17 Halada, Jan, 49 Hall, Ann, 42, 43 Hanitzsch, Thomas, 52, 53, 54 Hanusch, Folker, 5, 51, 53, 54 Hardin, Maria, 56

Harding, Sandra, 43 Havelková, Hana, 44, 47 Haynes, Richard, 12, 15, 23 Hearst, R. William, 17 Hendl, Jan, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 72, 73 Hey, William, 59, 60 Hladký, Miroslav, 26, 27 Holubec, Vít, 25, 27 Hozák, Roman, 31 Hrbolka, Daniel, 30 Humanes, Maria L., 50 Chadwick, Henry, 15 Chen, Steve, 59, 60 Jelínková, Tereza, 12 Jirák, Jan, 19, 20, 21, 24, 46 Joseph, Pulitzer, 14, 15, 18 Kanter, Rosabeth Moss, 39, 40 Kohout, Karel, 25 Kondračin, Josef, 31 Křetínský, Daniel, 54 Křížková, Alena, 37, 38, 39 Ladislav ,Köppl, 14, 44 Laufer, Josef, 21 Liesbeth Van Zoonen, 4, 5, 53, 54 Lloyd, Carli, 37 Moire, Gunner, 18 Morgan, Alex, 37 Navrátilová, Markéta, 56 Oakley, Ann, 36, 39 Ondrejková, Dita, 1, 2, 23, 45 Osvaldová, Barbora, 49 Pokorná, Jana, 43 Ponikelský, Jiří, 31 Pulitzer, Joseph, 16, 17 Rapinoe, Megan, 37 Raymond, Boyle, 12, 13, 15, 23, 24, 44, 57, 58, 59 Reichová, Barbora, 56 Reis, Tomáš, 26 Reith, John, 19 109

Renzetti, Claire M., 33, 34, 35, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 46, 47, 51 Richard, Hayes, 13, 15, 23, 24, 44 Robert, Bell, 16 Roses, Sergio, 50 Sauerbrunn, Becky, 37 Sekot, Aleš, 11, 22, 25, 42, 43 Schultz, Brad, 14, 17 Silverman, David, 63, 64, 65, 72 Siváček, Rado, 27 Solo, Hope, 37 Strauss, Anselm L., 66, 67 Šafránek, Jaroslav, 24 Šálek, Jaroslav, 55 Šmausová, Gerlinda, 43 Šumbera, Daniel, 31 Thomas Hanitzsch, 5, 51

Trampota, Tomáš, 10, 67, 68 Valchař, Josef, 25 Vodrážka, Mirek, 44, 47 Vojtěchovská, Marie, 10, 67, 68 Vojtěchovská, Martina, 68 Vymětalíková, Darina, 53 Whannel, Garry, 17, 18, 19, 20, 22 Whannell, Garry, 22 William R., Hearst, 14, 15, 16, 18, 58 William, Clement, 16 William, Porter, 17 Williams, Christine, 40 Zahalka, Jan, 46, 47 Zamazal, Ondřej, 32 Záruba, Robert, 31, 32 Zítka, Petr, 45

110

Seznam příloh

Příloha 1: Organizační struktura České televize Příloha 2: Programová struktura ČT Příloha 3: Screen z iVysílání, Jan Zahalka Příloha 4: Seznam členů Klubu sportovních novinářů Příloha 5: Přepis konverzace mezi komentátorem a spolukomentátorem, ČT Sport Příloha 6: Etický a morální kodex KSN Příloha 7: Rozhovor Marie Příloha 8: Rozhovor Anna Příloha 9: Rozhovor Beáta Příloha 10: Rozhovor Adéla Příloha 11: Rozhovor Blanka

i

androcentrická povaha českého jazyka bohužel nutí autorku této diplomové práce napsat trojice autorů, navzdory faktu, že se mezi dvěma mužskými autory vyskytuje jedna autorka.

111