MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

Průběh a ukončení závislosti na pervitinu bez odborné pomoci

Bakalářská práce

Brno 2012

Vedoucí práce:

Autor práce:

Doc. PhDr. Tomáš Čech, Ph.D.

Renata Jirušová

Bibliografický záznam JIRUŠOVÁ, Renata. Průběh a ukončení závislosti na pervitinu bez odborné pomoci: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2012. 68 l., 35 l. příl. Vedoucí diplomové práce Tomáš Čech.

Klíčová slova Pervitin, závislost, droga, léčba závislosti, ukončení závislosti, psychologie změny

Keywords Methamphetamine, addiction, drug, treatment of addiction, termination of addicton, psychology of change

2

Anotace Bakalářská práce “Průběh a ukončení závislosti na pervitinu bez odborné pomoci” se věnuje závislosti na pervitinu jako jednomu z významných sociálně patologických jevů v naší společnosti. Cílem práce je popis průběhu a ukončení závislosti na pervitinu osob, které ukončily závislost bez odborné pomoci. V teoretické části jsou sumarizovány informace z oblasti patologických závislostí s důrazem na pervitin a jeho specifika v českých podmínkách. Součástí je také popis léčebného systému a psychologické modely procesu změny využívané v adiktologickém poradenství. Praktická část netradiční formou interpretuje výsledky kvalitativního výzkumu, jehož cílem je postihnout jednotlivá specifika průběhu celého jevu a jejich explanace. Zvýšený důraz je kladen na explanaci procesu samostatného ukončení závislosti bez kontaktu a pomoci odborných zařízení, jako na fenomenologicky významný prvek osobní zkušenosti informantů, který koliduje s obecně zakořeněným názorem, že k ukončení závislosti je potřeba léčby a pomoci odborníků.

Annotation The Bachelor thesis “The Stages of Progress in Methamphetamine Abuse without Professional Help” focuses on the addiction on methamphetamine as one of the most significant socially pathological phenomena in our society. The thesis objective is to describe the progress and the termination of dependence on methamphetamine in cases of persons who terminated the addiction without professional help. The theoretical section summarizes information of the pathological addiction with emphasis on methamphetamine and its specifics in Czech conditions. The thesis also includes a description of the treatment system and the psychological models of the process of change used in addictology. The practical part interprets in an innovative form the results of qualitative research, which aims to describe and to explain the specific circumstances of the phenomenon. Increased emphasis is placed on the explanation of the process of individual termination of addiction without professional help, which is the phenomenologically significant element of personal experience of respondents that coincides with the generally deeply-rooted view that professional help and treatment is necessary to end an addiction.

3

Prohlášení „Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“

Renata Jirušová

V Nejdku dne 10. dubna 2012 4

Poděkování Na tomto místě chci v první řadě poděkovat za vstřícnost a odborné konzultace při vedení bakalářské práce panu doc. PhDr. Tomáši Čechovi, Ph.D. Mé poděkování také patří manželovi a dětem, bez jejichž podpory a trpělivosti by nebylo možné mé studium, ani příprava této závěrečné práce. Na závěr děkuji všem lidem, kteří mi poskytli rozhovor, za jejich důvěru a ochotu sdílet se mnou svou životní zkušenost.

5

Obsah BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM ........................................................................................................................................... 2 KLÍČOVÁ SLOVA ................................................................................................................................................................ 2 KEYWORDS ......................................................................................................................................................................... 2 ANOTACE ............................................................................................................................................................................. 3 ANNOTATION ..................................................................................................................................................................... 3 ÚVOD ..................................................................................................................................................................................... 8 I.

TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................................................................. 10 1.

2.

3.

CO JE TO ZÁVISLOST ................................................................................................................................................................ 10 1.1.

Patologická závislost ............................................................................................................................................. 10

1.2.

Druhy patologické závislosti .............................................................................................................................. 11

1.3.

Cesta k patologické závislosti ............................................................................................................................ 12

1.4.

Psychologie změny ................................................................................................................................................. 14

PERVITIN JAKO DROGA ........................................................................................................................................................... 15 2.1.

Psychoaktivní látky, drogy .................................................................................................................................. 16

2.2.

Pohled do historie ................................................................................................................................................... 16

2.3.

Pervitin v Čechách .................................................................................................................................................. 17

2.4.

Výroba pervitinu ..................................................................................................................................................... 19

2.5.

Působení pervitinu ................................................................................................................................................. 19

2.6.

Zdravotní následky provázející užívání amfetaminu ............................................................................... 20

2.7.

Specifika závislosti na pervitinu ....................................................................................................................... 20

PROFESIONÁLNÍ LÉČBA ZÁVISLOSTI ..................................................................................................................................... 22 3.1.

Pohled do historie léčby v ČR ............................................................................................................................. 22

3.2.

Přístup k léčbě ve vztahu k modelům závislosti.......................................................................................... 23

3.3.

Obecný postup léčby .............................................................................................................................................. 24

3.4.

Možnosti léčby.......................................................................................................................................................... 25

3.5.

Statistická fakta o léčbě závislosti na pervitinu ......................................................................................... 28

6

4. II.

LÉČIT ČI NELÉČIT .................................................................................................................................................................... 29 EMPIRICKÁ ČÁST................................................................................................................................................. 30

5.

6.

METODOLOGIE A DESIGN VÝZKUMU ..................................................................................................................................... 30 5.1.

Cíl výzkumu – vymezení výzkumného problému ........................................................................................ 31

5.2.

Metody výzkumu a analýzy dat ......................................................................................................................... 31

5.3.

Výzkumný soubor a etické dimenze výzkumu ............................................................................................. 32

5.4.

Definice méně obvyklých pojmů, použitých při interpretaci ................................................................. 33

INTERPRETACE VÝSLEDKŮ..................................................................................................................................................... 35 6.1.

Představení informantů: ...................................................................................................................................... 36

6.2.

Specifika drogové kariéry informantů ........................................................................................................... 40

6.2.1.

Zapálení – první kontakt ..................................................................................................................................... 40

6.2.2.

Oheň – rozvoj užívání ............................................................................................................................................ 43

6.2.3.

Požár – závislost ..................................................................................................................................................... 44

6.2.4.

Reakce kolemjdoucích na požár závislosti ................................................................................................... 45

6.2.5.

Pustošící požár – rozvinutá závislost na pervitinu .................................................................................... 48

6.2.6.

Konfrontace požáru s vnitřním partnerem .................................................................................................. 49

6.2.7.

Jak uhasit požár - od uvědomění k činu ......................................................................................................... 51

6.2.8.

Hašení požáru – vyhasínání závislosti............................................................................................................ 52

6.2.9.

Vyprahlá zem – shrnutí ........................................................................................................................................ 59

ZÁVĚR ................................................................................................................................................................................ 63 POUŽITÉ ZDROJE: .......................................................................................................................................................... 66 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................................................ 69 PŘÍLOHY ........................................................................................................................................................................... 70

7

ÚVOD „Nevěř tomu, čemu nerozumíš, ale nezavrhuj, cos neprozkoumal.“

(Karel Čapek)

Narkotika – drogy – závislost. Dlouhodobě aktuální téma, které zaměstnává učitele, lékaře, rodiče dospívajících, politiky. Patologické závislosti jsou po mnoho let zhoubnou nemocí společnosti, která ve vlnách útočí na jednotlivé sociální a společenské skupiny. Zasahuje oslabené jedince, ovládá a postupně ničí jejich životy. Lidská společnost proti ní vede dlouhodobý boj. Snaží se budovat imunitu, tvoří preventivní programy, léčí nemocné, provádí výzkum, hledá nové cesty. Zázračný lék však zatím nalezen nebyl. Počet osob s diagnózou patologické závislosti v České republice neustále pozvolna stoupá. Osobně vnímám problematiku patologických závislostí jako stále aktuální téma, které je potřeba řešit. Tento závažný problém si uvědomuji jak z pozice člověka pracujícího s dětmi, tak z pozice rodiče dospívajících dětí. Na téma drogy a závislost je možné najít v každé knihovně velké množství knih, na internetu článků a odkazů na rovině odborné i laické. U nás i ve světě již bylo zveřejněno množství fakt, studií, statistických údajů, osobních příběhů týkajících se patologických závislostí na různých látkách. Pokud však zúžíme střed zájmu na téma zneužívání konkrétní látky, například pervitinu, který se v Čechách jednoznačně řadí mezi nejčastěji zneužívané látky, a půjdeme informace shánět do knihovny, nabídka dostupné literatury již bude menší. Obecné informace sice najdeme v každé knize o drogách, ale v případě hlubšího zájmu nám knihovna pravděpodobně nebude stačit. Větší úspěch budeme mít při procházení internetových stránek, na kterých mnozí lidé sdílejí své zážitky a zkušenosti s užíváním pervitinu. Bude jen poněkud obtížnější zorientovat se v důvěryhodnosti prezentovaných informací. Mnoho zajímavých studií však nalezneme při procházení závěrečných studentských prací. Po výběru tématu bakalářské práce jsem nahlédla do archivu závěrečných prací Masarykovy univerzity, abych zjistila, co vlastně již bylo o závislosti na pervitinu napsáno. Překvapilo mne množství závěrečných prací, věnovaných tomuto tématu. Našla jsem plno zajímavých pohledů a výzkumů, které popisovaly problematiku závislosti z různých stran.

8

Po tomto zjištění jsem se zamýšlela nad smysluplností dalšího výzkumu pervitinové závislosti. Nakonec jsem se přeci jen rozhodla přidat ještě jeden dílek do této obsáhlé skládanky, s důvěrou, že se mi podaří přinést další pohled na obsah tohoto sociálně patologického jevu, který neustále ohrožuje nové generace mladých lidí ve společnosti. Hlavní vliv na výběr tématu však měla náhoda. Před lety jsem se seznámila se dvěma lidmi, kteří prožili určité období svého života v závislosti na pervitinu. Svou závislost však dokázali sami opustit, bez pomoci odborníků. Tím vzbudili mou pozornost. Z informací, které mi byly do té doby dostupné, jsem měla dojem, že k ukončení závislosti na pervitinu je kromě odhodlání závislého potřeba odborné pomoci. Postupem doby jsem zjistila, že se nejedná o ojedinělé případy. Lidí s podobnou zkušeností je víc, jen o nich nevíme. Nejsou totiž vidět a prožitou zkušeností se většinou nechlubí. Rozhodla jsem se jejich životní zkušenost se závislostí na pervitinu hlouběji prozkoumat v rámci této práce. Cílem je tedy explanace průběhu a ukončení závislosti na pervitinu bez odborné pomoci. Využila jsem příležitosti a ochoty některých z nich sdílet se mnou část své životní historie, což mi dalo možnost nahlédnout do jejich životních příběhů a popsat tuto osobní zkušenost. Vzhledem k tomu, že každý lidský příběh i život je jedinečný a nese v sobě cenné informace, myslím, že na pozadí osobních zkušeností lidí, kteří se zbavili závislosti na pervitinu bez odborné pomoci, je možné hledat cesty a inspiraci k vytváření imunity vůči drogovým závislostem ve společnosti.

9

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Co je to závislost Pojem závislost má v dnešní době poměrně silný pejorativní nádech. K vysvětlení pojmu závislost různí autoři nejčastěji užívají slov fenomén, porucha, nemoc. Slovo závislost, „závislák“, v nás tedy vzbuzuje negativní emoce a bývá negativně definováno. Ale je jeho podstata skutečně vždy negativní? Nebylo by možné definovat závislost také jako intenzivní potřebu, která vyvolává pocit pokory? Zamysleme se nad situací novorozence. Takové novorozené dítě není schopno samo přijímat potravu, není schopno zachovat dostatečnou teplotu svého těla. Potřebuje péči a pomoc osoby, na které je existenčně závislé. To by znamenalo, že závislost je součástí života od samého počátku a je do něj promítnuta v různých formách a podobách až do konce. Život člověka je totiž závislý na dostatečné saturaci vzduchu kyslíkem, na příjmu tekutin, potravy. Pokud jedna z těchto životně důležitých složek není k dispozici, život člověka končí. Můžeme se posunout ještě dál až k samotné existenci života na Zemi, který by bez slunečního záření nebyl možný. Je na Slunci závislý. V této podobě lze závislost považovat za samozřejmou součást existence člověka, v jejímž kontextu není možná naprostá nezávislost. Myslím, že po mnohá staletí lidé vnímali závislost jako nedílnou součást života. Ke zdrojům závislosti přistupovali s určitou pokorou, která pramenila z uvědomění si neschopnosti nezávislé existence. V poslední době, která v kontextu dějin lidstva nesahá daleko do minulosti, se v lidské společnosti objevil a zaujal významné místo nový fenomén, odrůda závislosti, která nevede k pokoře, naopak bývá často, zvláště u dospívajících, určitým projevem vzpoury a revolty. Dalo by se říci, že se jedná o jakéhosi „mutanta“ závislosti. Je specifikován jako patologická závislost, která se stala významným sociálním problémem společnosti, patologickým jevem deformujícím životy. A to tak velkým, že na sebe zcela strhl pozornost i co do výkladu významu tohoto, jinak obecného pojmu závislost. 1.1.

Patologická závislost V následujících odstavcích uvádím pro srovnání některé z definic patologické

závislosti. V současné době je nejčastěji citovaná a jako základní používaná definice závislosti podle mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10: 10

„Syndrom závislosti je skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více“ (Nešpor, 2000, s. 14). Definitivní diagnózu závislosti charakterizuje splnění tří nebo více z následujících jevů: a) Silná touha, nebo pocit puzení užívat látku (Craving) b) Potíže v sebeovládání c) Tělesný odvykací stav d) Průkaz tolerance k účinku látky e) Postupné zanedbávání jiných potěšení a zájmů f) Pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků (Nešpor, 2000, s. 14) Kudrle definuje závislost jako „chronickou a progredující poruchu, která se rozvíjí na pozadí přirozené touhy člověka po změně prožívání.“ (in Kalina, 2003, s. 107) Pokorný (2000, s. 9) popisuje závislost jako „negativní sociální fenomén vypovídající o ovládání člověka prostřednictvím různých chemikálií přírodních i syntetických, případně předmětů či situací a předmětů v nich.“ Podle Rissela (1999, s. 18) je závislost „výsledkem vzájemného působení vlivu drogy na osobnost v čase za přispění zpomalovacích či urychlovacích prvků ze strany společnosti a prostředí, životních podmínek a spouštěcích mechanismů.” Presl (1995, s. 46) o závislosti tvrdí, že „je jednoznačně onemocněním a jako takové je třeba ho chápat.” Zároveň ji považuje za společenský fenomén, protože s jeho důsledky se střetává postižený jedinec i okolní společnost. V Ottově všeobecné encyklopedii se pod heslem závislost dozvíme, že „závislost je stav, při kterém absence látky, či jiného podnětu vyvolává v organismu fyzické nebo duševní obtíže. Vzniká při opakovaném užívání látky nebo při činnosti, která přináší nadměrné uspokojení (Bulisová, 2003, s. 635). 1.2.

Druhy patologické závislosti

Fyzická závislost Je definována růstem tolerance a průkazem odvykacího stavu, jehož součástí je i craving (Jeřábek in Kalina, 2008, s. 55). Kachlík (2011, s. 21) popisuje fyzickou závislost jako stav organismu pozměněný dlouhodobým užíváním drogy, ve kterém se metabolismus organismu přizpůsobuje na přísun a působení drogy a potlačuje regulační 11

mechanismy. Na odnětí drogy potom organismus reaguje výpadkovými jevy popisovanými jako abstinenční příznaky. Jejich prožívání se uživatel brání dalším užitím drogy. Psychická závislost Je tvořena syndromovým komplexem s jádrovým psychickým cravingem společně s narušenou kontrolou užívání navzdory následkům (Jeřábek in Kalina, 2008, s. 55). Nešpor (1999, s. 5) uvádí, že „psychické bažení může být obranou proti nepříjemným duševním pocitům”. Psychická závislost se často pojí s doprovodnými okolnostmi užívání, bývá vázána např. na prostředí, společnost, rituály (Kachlík, 2011, s. 20). 1.3.

Cesta k patologické závislosti Cesta ke vzniku patologické závislosti vede často skrze potřebu uspokojování

základních lidských potřeb. Kudrle (in Kalina, 2008, s. 18) zmiňuje hlubší kořeny závislosti v „podstatě životních dilemat jako je zrození - smrt, světlo – tma, radost – žal“, které vyvolávají napětí a neklid. Charakterizuje tři základní potřeby, jejichž naplnění a umocnění je možné najít prostřednictvím jmenovaných korespondujících drog. ●

Potřeba vyhnout se bolesti, či nalézt zklidnění – opioidy

●

Potřeba cítit se energickým, výkonným, zbavit se vnitřních zábran – stimulancia

●

Potřeba transcendence utrpení v zážitku splynutí se sebou samým, s druhými, s Bohem aj. – psychedetika

Vlastní proces vzniku patologické závislosti je laicky i odborně charakterizován třemi etapami: Užívání (úzus) – zneužívání (abúzus, misúzus) – závislost (syndrom závislosti, abúzus) Užívání: K užívání, jak zmiňuje také Kudrle (in Kalina, 2008, s. 18), mohou člověka přivést jeho nenaplněné nebo nedostatečně naplněné potřeby. Představme si pacienta, který má leukémii a trpí velkými bolestmi. Nesmělou dívku toužící po pozornosti a zájmu svého okolí. Ženu se třemi dětmi, od které odejde manžel, trpící smutkem, nedostatkem energie, sebelítostí, výčitkami. Šestnáctiletého mladíka opuštěného dívkou, do které je „bezhlavě“ zamilovaný. Partu mládeže bezcílně se ploužící po náměstí, která nemá kam jít, neví, co dělat, nerozumí smyslu života. Užití drogy nabízí rychlé a bezpracné řešení. Úlevu od bolesti, smělost, sílu, energii, zážitky, splynutí. Přináší vše, co od ní člověk žádá a očekává. Naplnění potřeb formou zkratky vzbuzuje příjemný po12

cit spokojenosti. Užívající jedinec se ale může poměrně snadno přesunout do druhé etapy - zneužívání. Zneužívání: Tato etapa nastupuje po různě dlouhé době (záleží na typu drogy i člověka). Z prostředku pomoci se stává vládnoucí síla. Touha po opakovaném až neustálém naplňování potřeb anebo již jen pseudopotřeb, vytvořených změnami psychických i fyzických procesů. Ze snadné možnosti naplnění potřeby se stane touha. Droga získá v životě člověka pevnou pozici a moc, ovládá touhy, potřeby, city. Vstupuje do základních životních a sociálních pravidel, které mění. Výsledkem zneužívání je třetí etapa – závislost. Závislost: je popisovaná jako chorobná, vystupňovaná forma návyku. „Člověk je puzen získávat drogu jakýmikoliv prostředky, aby zneužívání mohlo pokračovat“ (Rissel, 1999, s. 10). Tyler (2000, s. 10) popisuje přechod od dobrovolného užívání k nedobrovolnému užívání drog s konstatováním, že k nedobrovolnému užívání jsou někteří dobrovolní uživatelé díky svému temperamentu, konstituci nebo sociálním podmínkám lehce předurčeni, což se shoduje i s názorem informanta Davida: “Svým způsobem cejtím u sebe, že inklinuju k závislostem,”. Adiktologická terminologie (Jeřábek in Kalina, 2008, s. 53) v souvislosti se závislostním chováním na psychoaktivních látkách používá tři základní termíny jako stupně rizikového užívání: Úzuz: Jako jednorázové užití případně i opakované užívání, které nevede k žádnému významnému poškození uživatele. Abúzuz: Škodlivé užívání, při kterém již dochází k tělesnému, psychickému nebo interpersonálnímu poškození jedince. Syndrom závislosti: Jako “vyústění abúzu na základě pozitivní zpětné vazby spočívající v subjektivně ceněné změně prožívání po požití psychoaktivní látky. Závislý jedinec posléze zamění změnu prožívání reality za změnu reality samotné” (Jeřábek in Kalina, 2008, s. 53). Tím fixuje závislostní chování do svého života. Kachlík (2011, s. 32) k popisu nenáležitého a nadměrného užívání používá termín misúzus. Jako formu samoléčitelství a zneužívání léků. Popisuje nadužívání léků, které člověk užívá záměrně s cílem změny svého psychického stavu (uklidnění, stimulaci).

13

1.4.

Psychologie změny “Psychologie změny popisuje proces, kterým se dostává emoční, kognitivní, beha-

viorální, osobnostní a vztahově komunikační patologie subjektu pod vlastní účinnou kontrolu” (Jeřábek in Kalina, 2008, s. 66). V popisu procesu změny se obrací na Sokratovo mysterium změny a jeho etickou motivaci, jako na klasický příspěvek k psychologii změny. Změnu popisuje těmito vývojovými etapami: 1. Náhled metodou kritického a racionálního sokratovského dialogu včetně zpětných vazeb od okolí. Přiznání si debaklu a unesení takového poznání. Rozvolnění dosavadního systému obran. 2. Obrácení

percepce

intrapsychickým

směrem

též

k

fylogenetické

a ontogenetické zkušenosti vnitřních sil. 3. “Umírání” závislého neboli nalézání autentičtější identity a kongruentnějších způsobů komunikace se sebou samým a svým okolím. 4. Nový způsob života. Jde o definitivní rozvolnění psychosociálních vazeb na „starý svět” a počátek nového vědomého žití. „Výsledkem cesty jsou nové náhledy a síly, které se projeví ve vědomí a jakoby samy od sebe přejdou do životní praxe”(Jeřábek in Kalina, 2008, s. 66). V rámci popisu motivace ke změně uvádí její vztah k vnitřním zdrojům a její závislost na míře tzv. autosanačního potenciálu, „který by měl zahrnovat alespoň bazální schopnost důvěry, unášení frustrace či utrpení, vytvoření vztahu identifikačního typu” (Jeřábek in Kalina, 2008, s. 66). Model procesu změny Prochaska - Diclemente V adiktologickém poradenství se v rámci teoretického ukotvení procesu ukončení závislosti používá několik modelů. Významným ve vztahu k výzkumu se jeví model pěti stádií, který popsali v 90. letech Prochaska - Diclemente (in Kalina, 2008, s. 123). a.

Prekontemplace. Klient je ve stavu spokojenosti. Užívání drogy nevnímá jako problém, který by bylo potřeba řešit. Je mu dobře, užívání považuje za prospěšné, má pocit, že je má pod kontrolou nebo neobvyklé chování sám sobě dobře racionalizuje. V tomto stadiu může mít i určité pochybnosti v souvislosti s užíváním drogy a občas může i přemýšlet o úvahách o změně.

b. Kontemplace. Toto stadium charakterizuje výskyt problémů, které je klient schopen dát do přímé souvislosti s užíváním drog. Užívání mu stále přináší uspokojení, zároveň dochází k nárůstu pochybností o správnosti užívání a objevují se obavy spojené 14

s budoucím vývojem. Klient je rozhodnutý uvažovat o změně, ale se změnou váhá. “Pozitivní a negativní aspekty změny jsou zhruba vyrovnané” (Kalina, 2008, s. 123). c.

Rozhodnutí. Ke stadiu rozhodnutí vede klienta další zhoršení jeho situace. Ztráty z užívání jsou i v jeho očích vyšší, než zisky. O situaci reálně přemýšlí. Dochází k rozhodnutí pro akci vedoucí ke změně. Často ještě neví, o jakou změnu půjde. Další používaný termín je stadium odhodlání. Osobnost klienta je v tomto stadiu popisovaná jako slabá a zdecimovaná užíváním drog, která potřebuje nejvíce motivační intervence ze strany terapeuta.

d. Jednání. Stadium, kdy klientův rozpor je dostatečně silný a potřeba změny nabude vrcholu. Klient realizuje doporučený léčebný program a terapeut mu pomáhá pozitivní změnu uskutečnit. e.

Udržování. Období klientova života bez drog a počátek návratu do běžného života. Problematickým se jeví návrat z chráněného prostředí do původního, které je většinou vnímáno jako ohrožující. Klient je veden k využívání strategií k udržení změny a prevenci relapsu.

f.

Relaps. Chvíle, kdy klient selhává a může se zpět dostat do prvního stadia. Jako nejdůležitější je zmíněna potřeba rychlého zvládnutí psychologické reakce na selhání a užívání rychle zastavit. “K relapsu může dojít v každé etapě tohoto modelu“ (Kalina, 2008, s. 124).

2. Pervitin jako droga Pervitin patří mezi širší skupinu derivátů amfetaminu, které jsou řazeny mezi psychoaktivní látky jako stimulační drogy. „Chemicky se jedná o pravotočivý fenylmethylaminopropan, který je účinnější než Amfetamin“(Minařík in Kalina, 2002, s. 166). Slangově bývá v Čechách označován jako „péčko“, „perník“, „piko“, „peří“. V okolních státech má slangový název „čeko“, protože je z Česka často transportován. V čisté formě se jedná o bílý krystalický prášek. Kvalita dostupného pervitinu je variabilní. Jak říká uživatelka Silvie: „…to je taky rozdíl, nikdy se nedal sehnat stejnej perník, vždycky byl jinej… byl i špatnej…“ Na černém trhu mívá různá zabarvení (do žluta, do fialova, do hněda). Tyto barvy způsobují příměsi, které v prášku zůstávají díky neodborné výrobě.

15

2.1.

Psychoaktivní látky, drogy Droga je pojem, který, podobně jako závislost, má v dnešní společnosti velmi pejo-

rativní nádech a také mnoho definic. Ještě před rozmachem závislostních nemocí a poruch osobnosti tento pojem představoval většinou léčivou složku, která se získávala nejčastěji z rostlin. Mohla být však i nerostného nebo živočišného původu. Slovo droga pochází pravděpodobně z francouzštiny a v původním významu znamená „sušené nebo jinak konzervované orgány rostlin nebo živočichů, sloužící jako léčiva“(Zábranský, 2003, s. 14). Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 1969, jak píše Zábranský (2003, s. 14), definovala drogu jako „jakoukoliv látku, která, je-li vpravena do živého organismu, může pozměnit jednu nebo více jeho funkcí”. Presl (1995, s. 9) charakterizoval drogu jako látku přírodní nebo syntetickou, která splňuje dva základní požadavky: 1) má tzv. psychotropní účinek, tj. ovlivňuje určitým způsobem naše prožívání okolní reality nebo mění naše vnitřní naladění. 2) může vyvolat závislost: má tzv. „závislostní potenciál“, který je u různých drog různě vyjádřen, má různou intenzitu, ale je vždy přítomen. V rámci legislativy České republiky se o drogách píše jako o omamných a psychotropních látkách (Zákon č.167/1998 Sb. § 2). Jsou definovány jako takové látky, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu používá. 2.2.

Pohled do historie Amfetaminové látky vstoupily na drogovou scénu lidstva hodně pozdě. První zá-

stupce této skupiny – amfetamin, byl poprvé vyroben v roce 1887. „Jeho působení však bylo prozkoumáno až počátkem 20. století, návyk byl ještě v r. 1939 považován za vyloučený“ (Minařík in Kalina, 2002 s. 166). Boom v legálním užívání amfetaminových derivátů byl v období válečném a krátce poválečném. Farmaceutické firmy různých států hojně produkovaly prostředky obsahující amfetamin nebo jeho deriváty. Používaly se jako léky proti únavě, narkolepsii (zde jsou používány dodnes), při redukčních dietách, ke zklidnění hyperaktivních dětí. Byly zneužívány armádou k povzbuzování vojáků. Říká se, že sám A. Hitler si nechával denně píchat metamfetamin. V období světových válek jej zneužívaly mnohé armády. Konkrétní podobu pervitinu, čili pravotočivý fenylmethylaminopropan, začali za druhé 16

světové války používat v Japonsku. Jako ve všech ostatních armádách byl podáván japonským vojákům ke zvýšení výkonu a odbourání zábran. Američané používali deriváty amfetaminu ještě ve válce ve Vietnamu a Koreji. O vedlejších účincích a nebezpečnosti amfetaminů se mnoho nevědělo, nebo se o nich nemluvilo. Jako problém začala lidská společnost vnímat deriváty amfetaminu až mnohem později, v poválečné době, kdy se dostaly na ulici, nahradily dražší, nedostupnější kokain a staly se nedílnou součástí drogové scény (Tyler, 2000, s. 51). 2.3.

Pervitin v Čechách

Pervitin se v Čechách dodnes těší veliké oblibě. Začátky jeho působení sahají hluboko do historie, do doby totalitního komunistického režimu. Koncem 60. a začátkem 70. let byly na českém trhu „tvrdé západní drogy“ téměř nedostupné. V tehdejším Československu se ale hojně zneužívala léčiva. Druhou polovinu 20. století charakterizuje Nožina (1997) jako dobu tabletkové kultury. „Všeobecné zneužívání léků (analgetik, antihistaminik společně s hypnotiky a sedativy) se stalo pro mnoho lidí běžnou součástí každodenního života a pro jejich děti samozřejmým doplňkem představy domova“ (Nožina, 1997, s. 104). Pervitin vstoupil na českou drogovou scénu v 70. letech a záhy se stal její dominantní drogou. Start je spjat s konkrétní osobou. Mezi českými uživateli drog se traduje, že na začátku sedmdesátých let jistý „Freud“, jeden z tzv. „kápů“ tehdejšího pražského podsvětí, který měl za sebou několik semestrů chemických studií na technické univerzitě, znovu objevil jednoduchý postup výroby pervitinu (jde o skutečnou osobu známou v rámci policejní registrace). Recept vytvořený na základě redukce efedrinu upravil tak, aby k jeho výrobě stačily běžně dostupné chemické prostředky. ‚‚Freud‘‘ také označil volně dostupná farmaka, která obsahovala vysoké procento efedrinu. Bez ohledu na to, jestli byl právě on první, nebo jedním z prvních „vařičů“, rozšířilo se know-how výroby pervitinu v Československu, především v jeho západní části velmi rychle, a tím započala nová fáze české drogové historie (Zábranský, 2009, s. 108). Zdrojem efedrinu, potřebného k výrobě metamfetaminu, byla různá léčiva běžně předepisovaná k léčbě respiračních onemocnění. Např. Solutan, Kodynal, Ipecarin. Využíván byl také efedrin získávaný přímo z průmyslové výroby. K velkému rozmachu pervitinu na české scéně jistě dopomohla i těžkopádnost legislativy, kdy metamfetamin dlouho chyběl na seznamu omamných látek, díky níž nebylo jeho zneužívání trestně 17

postižitelné. Na seznam se dostal až v roce 1984, zneužíván však byl již od roku 1974. Měl celých deset beztrestných let existence a volného užívání (Nožina, 1997, s. 107120). U mladé generace znechucené pokrytectvím, hnané touhou po nezávislosti a pomyslné svobodě, neměl konkurenci. Vstoupil do životního stylu mládeže touto formou protestující proti stavu a pokrytectví tehdejší společnosti. Zároveň přinášel zábavu, energii, sílu, sounáležitost. Jakoby pomohl v komunistické společnosti šířit odkaz Hippies, kteří vytvořili nový obraz drog jako nástroje revolty a sjednocení. „Drogy se stávají prostředkem odvržení společenských zábran, prostředkem popření zkostnatělého pořádku“ (Nožina, 1997, s. 80). Drogy se staly módní záležitostí. Skupinky shromážděné kolem „vařiče“ (člověk ovládající výrobu pervitinu) žily jakousi formou komunitního života. V té době společně sháněly peníze, kradly léky, schovávaly se před policií, společně si užívaly jeho účinků a kritizovaly dobu a společnost. Nešlo o obchod a zisk. To se rychle změnilo po revoluci v roce 1989. Jednak došlo k výraznému rozšíření dostupnosti pervitinu, ale také ke změně formy užívání. K intravenózní aplikaci přibylo dodnes populární šňupání, které je mládeží vnímáno jako méně riziková rekreační aktivita (Nožina, 1997, s. 224). Ještě krátkou dobu, zvláště na malých městech, fungoval tento způsob společného života. Nový společenský řád s sebou přinesl i nové hodnoty. Pervitin však zůstal. Kořeny měl již hluboko zapuštěné. Sice se na trhu objevili noví, mnohdy kvalitnější a silnější konkurenti, ale díky vyšší ceně jeho místo nikterak neohrozili. Změnil se jen důvod užívání, do popředí se dostala touha po zážitcích jako jedna z hybných sil dnešní mladé generace. Hodnota „užít si“ se často stává smyslem a náplní života. Po roce 1989 se také změnila organizace výroby a distribuce drogy. „Ve větších městech již téměř mizí klasické komunity „perníkářů“ shromážděné kolem „vařiče“. Zatímco do roku 1989 si výrobce svůj produkt zpravidla i distribuoval, v polovině 90. let je výrobce-distributor spíše výjimkou. Většinou je totiž zapojen v organizované ilegální distribuční síti, v níž funguje dělba práce při zajišťování surovin, výrobě drog i při jejich distribuci“ (Nožina, 1997, s. 248). „V České republice jde o nejrozšířenější problémově zneužívanou drogu. Její pravidelní uživatelé představují cca 2/3 všech problémových uživatelů drog na našem území“ (Zábranský, 2003, s. 67). Dodnes je pervitin dostupný ve všech kategoriích restauračních a klubových zařízení včetně erotických salonů, ve velkých i malých měs18

tech, lze jej získat i na ulici. Mezi uživateli drog můžeme najít lidi různých věkových kategorií, nejčastěji se však drogová závislost vyskytuje u mládeže a střední generace (Nožina, 1997, s. 252).

Výroba pervitinu

2.4.

K výrobě pervitinu je jako hlavní komponent používán efedrin, který „vařiči“ získávají buď extrakcí z kompozitních léků, nebo používají průmyslový efedrin. K jeho přeměně na metamfetamin potřebují ještě louh, červený fosfor a další komponenty. Sehnat recept na „var“ (příprava pervitinu) je snadné. Jak prostřednictvím internetu, tak přes dealery. „Vařit“ je možné se naučit i pečlivým pozorováním a pomáháním „vařiči“. Jana o pomáhání „vařiči” vypráví: „On vždycky říkal, Jani, pojď, ty umíš počítat, já jsem vždycky zfetlej. Musíš tam dát ty kuličky, a pak ty prášky, a to je podle toho, kolik máš těch prášků, tolik tam dáváš kuliček.” Ke kvalitní výrobě je údajně zapotřebí znalost chemie na úrovni SŠ. Na základě zkušeností informantů je však zřejmé, že mnozí „vařiči” předpokládané znalosti nemají, a přesto prý produkují kvalitní drogu. Při neodborném „varu“ mohou vznikat polotovary na bázi pseudoefedrinu, který může být nebezpečný. Nožina (1997, s. 252) píše, že „kvalita i čistota pervitinu u pouličních dealerů stále roste“. Pracovnice „K-centra“ i uživatelé však mluví o opaku. Původně čistý pervitin je dlouhou cestou distributorskou sítí postupně ředěn přimícháváním příměsí. K uživatelům se údajně dostávají balíčky s cca 10-30% účinné látky. 2.5.

Působení pervitinu Pervitin, stejně jako ostatní amfetaminy, způsobuje vybuzení organismu zvýše-

nou koncentrací mediátorů - monoaminů (dopaminu, noradrenalinu serotoninu) v interneuronálních synapsích, kde způsobuje výdej celé zásoby adrenalinu a dopaminu do synapse. Navíc blokuje jejich rozklad pomocí MAO. Vlivem amfetaminu je v krvi jejich nadbytek. To způsobuje euforii, potěšení, pocit dostatku energie, mydriázu (Minařík in Kalina, 2003, s. 166). Tyto látky v organismu působí mimo jiné jako neurotransmitery, což znamená, že jsou humorální zprostředkovatelé převodu nervové aktivity mezi neurony. Jsou součástí aktivity CNS. Kromě funkce neurotransmiteru ovlivňují vegetativní činnost organismu. Jejich vliv na funkci organismu je hlavně stimulační. Zvýšená hladina adrenalinu 19

v krvi vyvolává vasodilataci kosterních svalů, zvýšenou činnost srdeční, lipolýzu, zvýšení glykémie, jinými slovy připravuje organismus na velký výkon (Trojan, 1988, s. 595). 2.6.

Zdravotní následky provázející užívání amfetaminu

Fyzické a neurologické poruchy: excitační syndrom, cévní příhody, mozkové křeče, stereotypní pohyby a choreatický syndrom, aj. Duševní poruchy: závislost, intoxikace, psychotické poruchy, poruchy nálady, úzkostné poruchy, poruchy spánku, sexuální dysfunkce aj. Infekční nákazy: HIV, hepatitida, tuberkulóza, sexuálně přenosné nemoci, aj. Jako nejvýznamnější je zmiňována amfetaminová psychóza projevující se paranoiou a halucinacemi. Psychotické stavy často vymizí do několika dní po ukončení užívání, ale Srisurapanont (2010, s. 17) uvádí, že 5-15% uživatelů se nikdy neuzdraví. 2.7.

Specifika závislosti na pervitinu Pervitin vyvolává psychickou závislost, což může často uživatele klamat a navo-

zovat pocit, že svou závislost mají pod kontrolou. Tento pocit je ale zcela zavádějící. Závislostní potenciál pervitinu je velmi vysoký, závislost nastupuje poměrně rychle a rychle se také zvyšuje tolerance. Pervitin je lákavý pro svůj výrazný a příjemný psychotropní efekt. Dochází k povzbuzení, odstranění únavy, zvýšení výkonnosti, ztrátě pocitu hladu, celkovému zrychlení psychiky. Uživateli se nabízí různé představy, dochází k euforizaci, zvýšené empatii a také k uvolnění zábran. Při vysazení se většinou dostaví nepřekonatelná únava, deprese, pocity skleslosti. Odvykací stav není tak náročný jako při užívání opiátů, ale je srovnatelný, a k jeho léčbě se doporučuje používat stejné prostředky jako při léčbě závislosti na kokainu (Srisurapanont, 2010, s. 18). Jednotlivé epizody jsou popisovány uživateli jako třífázový proces: Nájezd: Trvá cca 2-3minuty. Nastává krátce po aplikaci drogy do žíly, nebo 5- 10 minut po šňupnutí, do hodiny po polknutí. Jde o stav velké blaženosti. Chemicky dochází k rychlému vyplavování mediátorů z nervových synapsí, které způsobují vybuzení organismu. Jízda: Trvá cca 8-10 hodin je provázená euforií, zvýšenou výkoností organismu, zvýšenou pozorností a soustředěním. „Člověk může následující hodiny dělat cokoliv…” (Silvie). 20

Metamfetamin urychluje tok myšlenek, často na úkor kvality (Orlíková, 2007, s. 166). „ Já jsem hodně psala, popsala jsem spoustu papírů, jsem psala na ty papíry svoje pocity a asi i úplný blbosti, protože se mi to v tý hlavě tak mlelo…“ (Silvie). Dojezd: Délka trvání je individuální, ale většinou do 24 hod. příznaky mizí. Tato etapa je provázena vysokou únavou, spánkovou potřebou, depresí, neklidem. „Po odeznění účinku se dostavuje fáze deprese s hlubokými pocity vyčerpání a celkovou skleslostí” (Orlíková, 2007, s. 165). Po různě dlouhé době u uživatelů dochází k zásadním proměnám psychiky. Ta se ve fázi dojezdu projevuje jako „stíha“ a jedná se o paranoidně-halucinatorní syndrom v rámci toxické psychózy způsobenou vyčerpáním dopaminových zásob. Presl (1995, s. 16) tento stav popisuje takto: „Pervitinový zoufalec pak vidí všude kolem sebe úklady a snaží se jim utéci. Nejsou vzácné případy probdělých nocí a úzkostného sledování situace na ulici. Vše je samozřejmě jen v mysli postiženého. Postupně se mohou přidružovat i zrakové a sluchové halucinace jako šalebné vjemy tajemných výhružných stínů, zvuků apod.“ Uživatelé si často poměrně dlouho uvědomují, že to co vnímají je falešné, že za jejich vjemy stojí pervitin. Po různě dlouhé době však uživatel začne ztrácet orientaci, své představy začne brát vážně a dochází k rozvoji skutečného psychotického onemocnění. Existují někteří dlouhodobí uživatelé pervitinu, kteří užívání dokáží korigovat tak, že v podstatě neztrácejí kontrolu a neklesají do hlubin nezvladatelných závislostí vedoucích k naprostému vyčerpání. Tito uživatelé se po určité době dostávají do fáze, kdy s pervitinem a s “tvrdými” drogami úplně skončí nebo přejdou k užívání opiátů, které mají nižší riziko toxických psychóz, ale vyšší závislostní potenciál (Presl, 1995, s. 17). Předávkování: Při užívání pervitinu většinou nedochází k akutnímu předávkování, které by způsobilo vážné zdravotní problémy, ohrožující jedince na životě. Člověk si v důsledku předávkování pervitinem může způsobit přehřívání organismu, provázené následnou dehydratací. Intenzivní stimulace pervitinem může vzácně vést ke křečím, srdečnímu selhání nebo mozkové příhodě. Častějšími důsledky intenzivního užívání jsou však behaviorální problémy, jako extrémní neklid, paranoie, úzkost, repetetivní chování, které život jedince přímo neohrožují (Curtis, Gutermanová, 2010, s. 73).

21

Odvykací stavy: Ukončení užívání amfetaminů může provázet klinický stav skládající se ze třech faktorů (Srisurapanont, 2010, s. 18). a) Faktor nadměrného podráždění (cravingu, rozčilení, nepříjemných snů) b) Obrácený růstový faktor (snížená energie, zvýšená chuť k jídlu, zvýšená spánková potřeba) c) Úzkostný faktor (ztráta zájmu, potěšení, pocity úzkosti, zpomalené pohyby) Délka trvání jednotlivých syndromů je individuální, od několika dní po několik měsíců. Převládajícím syndromem odvykacího stavu je depresivní nálada (Srisurapanont, 2010, s. 18).

3. Profesionální léčba závislosti 3.1.

Pohled do historie léčby v ČR Počátky léčby závislostí na omamných látkách v Čechách jsou úzce spojeny se

jménem MUDr. Jaroslava Skály a jeho týmu. Pod jeho vedením se v tehdejší ČSSR od roku 1971 začala budovat Střediska drogových závislostí. Zároveň se také zasadil za vytvoření celorepublikové sítě středisek AT (alkoholismus-toxikomanie), a to navzdory převažujícímu názoru české odborné společnosti, že u nás závislost na drogách není problémem. Vlastní léčení v sedmdesátých a osmdesátých letech probíhalo buď ambulantně, nebo ústavně, a bylo možné jej absolvovat dobrovolně, nebo povinně – léčbu nařídil soud při řešení trestné činnosti uživatele. Dobrovolná léčba trvala 4 měsíce a nebýval o ni velký zájem. Ústavní léčba probíhala v psychiatrických léčebnách, ambulantní služby navíc poskytovala Střediska drogových závislostí. Recidivy a opakovaná léčení bývala častá (Nožina, 1997, s. 124-125). Po roce 1989 došlo se změnou politického uspořádání republiky také k novému náhledu na sociální oblast a zároveň se objevily nové sociální problémy. Vznikl také prostor pro jejich pojmenování a uchopení. Začalo docházet i ke změnám ve struktuře léčby závislostí. Vedle již existující centrálně řízené péče prostřednictvím AT středisek a psychiatrických léčeben, se začaly zakládat nestátní neziskové organizace a svépomocné skupiny, které rozšířily nabídku služeb pro drogově závislé. Zvláště přínosné a nové byly programy terénní práce, např. streetwork, streetmobil, zaměřené na první kontakty s uživateli. Jejich cílem je snížit

22

hranici mezi uživatelem a službou. Pracovníci začali vycházet mezi uživatele a v jejich prostředí navazovat první kontakty s nabídkou pomoci a služeb. Mezi nejznámější organizace patří například sdružení Podané ruce, Sananim, Anonymní narkomani, Teen Challenge, aj. 3.2.

Přístup k léčbě ve vztahu k modelům závislosti Jednotlivé přístupy k pomoci nebo léčbě uživatelů popisuje ve vztahu k mode-

lům závislosti Kalina (2003, s. 78). Biomedicínský model Vychází z prekonceptu závislosti jako nemoci v lékařské terminologii (chorobné poruchy mozkových funkcí do jisté míry s dědičnými dispozicemi), která potřebuje léčbu patřící do rukou lékařů. Dnes je popisovaný jako redukcionistický a je víceméně nahrazen bio-psycho-sociálním modelem. Bio - psycho - sociální model Rozšiřuje biomedicínský model o rozměr psychických funkcí a mezilidských vztahů s jejich vývojem a vzájemným podmiňováním. Drogová závislost je i v tomto modelu nemocí vznikající v průběhu vývoje osobnosti. Léčení tak má zahrnovat všechny faktory popisované modelem. Vedle ryze lékařských postupů (detoxikace, farmakoterapie) přidává psychosociální terapie jako další léčebné postupy. Model je dlouhodobě “hlavním proudem” v přístupu k závislostnímu chování. Je v zásadě zdravotnickým přístupem, který pracuje se zdravotnickými pojmy (diagnóza, léčba, rehabilitace, prevence). Na základě vývoje došlo k prolomení zakořeněné teze o závislosti jako o trvalé a nevyléčitelné nemoci. Přijatelnou se stává možnost trvalého uzdravení za příznivých vnějších a vnitřních podmínek. Přístup ochrany veřejného zdraví (“public health”) Vznikl v souvislosti potřeby ochrany veřejného zdraví před šířením viru HIV. Přístup nesleduje potřeby jedince, ale hlavní důraz klade na ochranu veřejnosti. K používaným postupům patří výměny jehel, stříkaček, distribuce kondomů, testy na HIV a HC. Přístup minimalizace poškození (“harm reduction”) Podobně jako v přístupu ochrany veřejného zdraví je orientován na poskytování “technické” pomoci, kdy hlavním důvodem není ochrana veřejnosti, ale pomoc klientovi. To vede více k individuálnímu přístupu zaměřenému na potřeby a ochranu závislého. Cílem přístupu není abstinence klienta, ale pomoc a ochrana jeho života. Jde o zís23

kání času, ve kterém by se klient mohl v budoucnosti pro léčbu nebo řešení své závislosti rozhodnout. Model využívá postupy předchozího modelu, které doplňuje o substituční terapii a poradenství. Sociální a sociálně - pedagogický přístup Zdůrazňuje vnější faktory závislostního chování jako nepříznivé sociální prostředí, nevhodnou výchovu, nedostatek sociálních dovedností. K eliminaci zmíněných faktorů využívá metody jako resocializace, reedukace, rekvalifikace, sociální a výchovné poradenství, intervence, asistence aj. Kalina (2003, s. 80) konstatuje, že metody sociálně - pedagogického přístupu se mohou integrovat do bio-psycho-sociálního modelu a být tak součástí „hlavního proudu”. To se podle mého názoru také děje a mnohé ze jmenovaných metod dnes patří ke standardům poskytované péče. Přístupy morální a spirituální Navazují na sociálně - pedagogické přístupy ve spojitosti s křesťanskou morálkou a věroukou. Pomoc a péče je spojena s misijním působením různých církevních společenství, mezi nejznámější patří v České republice Salesiánský řád a hnutí Teen Challenge. Z podobné filosofie vzešlo i nejznámější svépomocné hnutí Anonymních narkomanů, které je uznávané v mnoha zemích. Spirituální přístup pokládá za jedinou cestu z drogové závislosti, náboženské obrácení, oddanost určité víře a život ve společenství podobně věřících. Podle Kaliny (2003, s. 80) k nevýhodám těchto přístupů patří nedůvěra k odborníkům a odborným přístupům s tendencí se před nimi uzavírat. Holistický - celostní model Je založený na alternativních terapiích (akupunktura, akupresura, aromaterapie aj.), ale v podstatě by se dal charakterizovat jako určitá nadstavba modelu bio-psychosociálního. Jako holistický se zařazuje i model bio-psycho-socio-spirituální, který reaguje na potřebu morálky a spirituálního rozměru jako na přirozenou součást života člověka vedoucí „k překonávání krizí a uzdravování z nemocí, tedy i k léčbě drogových závislostí” (Kalina, 2003, s. 81). 3.3.

Obecný postup léčby Pokud se uživatelé rozhodnou, nebo jsou donuceni (rodinou, soudním příka-

zem) k rozhodnutí, léčit se, dojde většinou k návštěvě některého z primárních kontaktních zařízení (K-centra, psychiatrické ambulance, AT ambulance, lékaře), kde pod vedením odborníků dochází k přípravě, plánování a realizaci následné léčby. 24

Akutní obtíže jsou u závislosti na pervitinu léčeny symptomaticky lékařem. Při záchvatech paniky je možné v běžných dávkách podávat benzodiazepiny. Počínající toxická psychóza může být úspěšně ovlivněna podáváním antipsychotik, např. Risperidon. Rozvinutá psychotická porucha se léčí stejným způsobem jako jiná psychotická onemocnění. „Detoxifikace vzhledem k nepřítomnosti symptomatického odvykacího stavu spočívá ve vysazení drogy a symptomatické léčbě obtíží” (Minařík in Kalina, 2008, s. 359). Vlastní léčba je postavená především na dlouhodobé psychoterapii, která kromě léčby závislosti poskytuje i dlouhodobou podporu v abstinenci. 3.4.

Možnosti léčby Jak uvádí Gabrhelík (2010, s. 94), „léčba závislosti na pervitinu je součástí sys-

tému léčby uživatelů drog v České republice“. V současné době na rozdíl od léčby závislostí např. na opiátech nebo tabáku, je vedena výhradně abstinenčně. Zahrnuje širokou škálu metod, přístupů i forem. Kombinuje přístupy poradenské, psychoterapeutické a sociálně-pracovní. Klienti se závislostí na pervitinu jsou součástí všech forem léčby závislostí, jak ambulantní, tak ústavní i rezidenční léčby v terapeutických komunitách (srov. Gabrhelík, 2010, Minařík, 2003). Uživatelé pervitinu u nás dlouhodobě představují většinu léčených uživatelů nelegálních drog. 3.4.1. Ambulantní služby Jsou poskytovány v kontaktních centrech neziskových organizací nebo v psychiatrických ambulancích zdravotnických zařízení (např. K-centrum, Drop In, Podané ruce). Zaregistrovaný klient pravidelně, v různě dlouhých intervalech, dochází do zařízení, kde je mu poskytovaná patřičná péče, která by měla odpovídat individuálním potřebám klienta. Primárně je uživatelům nabízený sociální, zdravotní a hygienický servis. Uživatelé pervitinu jsou častými klienty ambulantních služeb. Například Kcentrum v Chebu vykazuje až 87% klientů s prevalencí závislosti na pervitinu. V rámci sociálního servisu jsou nabízené poradenské a konzultační služby, zprostředkování následné léčby, pomoc při jednání s úřady např. při vystavování OP, podávání žádostí o sociální dávky aj. Do kategorie zdravotních služeb se řadí možnost testování HIV, žloutenky, pohlavních chorob, těhotenské testy, výměna injekčních jehel a stříkaček intravenózním uživatelům, poskytování zdravotnického materiálu. Hygienický servis

25

nabízí možnost osprchovat se, vyprat si prádlo, teplé nápoje, jednoduché pokrmy. Významnou součástí činnosti jsou motivační a aktivizační rozhovory s klienty. Ambulantní psychiatrická léčba nabízí pomoc pro následné psychické potíže závislých, jako jsou paranoidní stavy a psychomotorický neklid, časté nežádoucí účinky užívání pervitinu. Celorepublikově tvoří v rámci ambulantní péče uživatelé pervitinu podobně jako v dalších institucích nadpoloviční většinu klientů. Například v roce 2008 požádalo o léčbu 61% klientů v souvislosti s užíváním pervitinu (Gabrhelík, 2010, s. 94). 3.4.2. Nízkoprahová střediska Svým klientům nabízejí komplexní služby, od prvního kontaktu, většinou formou streetwork nebo streetmobil, kdy je klient oslovován, motivován ke změně životního stylu, je mu nabízena možnost výměny stříkaček a jehel, jako forma ochrany jeho i veřejného zdraví. Odborní pracovníci nabízejí konzultační a ambulantní psychoterapeutické služby s následnou nabídkou dalších zdravotnických zařízení podle aktuálních potřeb klienta (Hejda, 2002, s. 170 – 176). 3.4.3. Ústavní a rezidenční léčba Vstup do procesu ústavní a rezidenční léčby s sebou nese předpoklad rozhodnutí pro abstinenci, protože rezidenční léčebné programy jsou založeny na úplné abstinenci od všech drog včetně alkoholu. Jednotlivé léčebné programy se liší skladbou programu, věkem klientů, způsobem náhledu na život a svou délkou: a.

krátkodobé trvají 4-8 týdnů

b.

střednědobé 3-6 měsíců

c.

dlouhodobé 6 měsíců a víc

Před zahájením pobytové léčby je většinou požadován detox (Preston, Malinowski, 2007, s. 25). V Čechách je možné absolvovat pobytovou léčbu ve třech typech zařízení: Psychiatrické léčebny a specializovaná oddělení nemocnic V těchto zařízeních je nabízena krátkodobá až střednědobá léčba. Odbornou péči zajišťují lékaři s adiktologickými zkušenostmi. U klientů závislých na pervitinu je potřeba během léčby často řešit psychotické stavy podáváním neuroleptik. Klienti také většinou prožívají depresivní stavy, které se stabilizují pomocí antidepresiv a psychoterapie. Na odděleních pracují zkušení psychoterapeuté.

26

Terapeutické komunity Programy nabízené terapeutickými komunitami patří mezi dlouhodobé. Délka trvání se pohybuje v rozmezí 6 – 15 měsíců. Počet klientů v jedné komunitě bývá do 20 osob. Jednotlivé komunity nabízejí programy pro dospělé, mladé dospělé a mladistvé. Například terapeutická léčebna Karlov nabízí léčebný program pro těhotné uživatelky a matky s dětmi. Většinou bývají muži i ženy společně, kromě křesťanských komunit Teen Challenge, které poskytují léčbu pro muže a ženy odděleně. Léčebný program v komunitách si klade za cíl pomoci klientům změnit představu o sobě, zásadně změnit vlastní životní styl a zapojit se do podmínek běžného života. Hojně je využívána skupinová terapie, kde je klient veden k vnímání vlastních pocitů a emocí, k osobnostnímu zrání a rozvoji. Využívány jsou pravidelné pracovní a sportovní zátěžové aktivity. Klienti sami zabezpečují a starají se o chod komunity: zajišťují jídlo, úklid, provoz domu, pečují o hospodářská zvířata apod. (Preston, Malinowski, 2007, s. 27). 3.4.4. Svépomocné skupiny Nejvýznamnější, celosvětově působící svépomocnou skupinou, jsou Anonymní narkomani. Filozofie vzájemné pomoci vzešla z pravidel „Dvanácti kroků“ základní organizace Anonymní alkoholici. Skrze jejich služby přišlo mnoho pacientů i do standardních léčebných služeb (Gossob, 2009, s. 35). Princip vzájemné pomoci je shrnut v dnes již proslulém programu „Dvanácti kroků“. Účinnost programu AA (NA) shrnuje Kalina (2003, s. 86,87) podle Wallace do šesti hlavních bodů vycházejících z bio-psycho-sociálního modelu závislost: Přiznání ztráty kontroly; přijetí modelu nemoci; abstinence, jako nejpodstatnějšího důsledku přijetí modelu nemoci; spiritualita ve formě přiznání si ztráty kontroly nad svým chováním; podpora společenství; uvědomění, sebepoznání, sebekritika, odpovědnost. K tomu slouží soupis „osobního inventáře“. O efektivitě tohoto programu hovoří také mnozí odborníci u nás i ve světě. Např. Nešpor in Kalina (2003, s. 87) uvádí: „Takový přístup je prokazatelně nejméně tak efektivní jako posilování motivace a kognitivně-behaviorální terapie.“ V USA je profesionální léčba běžně kombinovaná s účastí ve skupinách typu AA/NA. Tyler (2000, s. 19) zmiňuje svépomocnou skupinu „Manchester´s Mainline“ založenou v r. 1988 Helen Fletscherovou. Popisuje ji jako „ službu vytvořenou závislými pro závislé“. Tato skupina údajně rozptýlila řadu mýtů a významně tam ovlivnila péči o narkomany. 27

3.4.5. Substituční terapie Ve světě pokusy se substituční léčbou probíhají. Ale konkrétní látka, která by pomáhala léčit závislost na metamfetaminu, zatím zjištěna nebyla. Podle studie Newtona (in Schulte 2010, s. 77) „má antidepresivum bupropion, které působí jako inhibitor zpětného vstřebávání norepinefrinu a dopaminu, určitou efektivitu při snižování míry subjektivních účinků vyvolaných metamfetaminem a míry bažení”. Gossop (2009, s. 24) uvádí, že předepisování amfetaminu nebo jeho derivátů bylo vyzkoušeno v několika specializovaných centrech ve světě. Jde však o sporný postup, o kterém se mnoho neví. Zkušenosti s tímto přístupem vedly údajně k lepšímu kontaktu s léčebným programem. Při porovnávání léčené a kontrolní skupiny bylo zjištěno, že léčení pacienti měli menší potíže s dodržováním léčebného režimu, více se udrželi v léčbě a řádněji docházeli na poradenské konzultace. 3.5.

Statistická fakta o léčbě závislosti na pervitinu Zábranský (2003, s. 68) konstatuje, že v žádostech o léčbu je pervitin od začátku

provozu hlásného systému nejčastěji zastoupenou drogou. Počet žadatelů plynule a pomalu stoupá. Například v roce 2002 o léčbu požádalo 4589 uživatelů, což tvořilo 49,7 % všech žádostí. Předpokládá se, že léčbu nebo službu v souvislosti s užíváním amfetaminových drog využilo zhruba 20% uživatelů. V roce 2010 už bylo evidováno 5 632 uživatelů pervitinu, což představovalo 68,4% všech léčených klientů. Zároveň také stoupá odhad problémových uživatelů amfetaminů. Od roku 2002 do roku 2010 stoupl odhadovaný počet uživatelů amfetaminů z 21 200 na 26 100 osob (Studničková, Petrášková, 2011). Zároveň stoupá i průměrný věk žadatelů, v letech 2002 – 2008 stoupl o 3 roky, z 23,7 let na 26,7 let (srov. Gabrhelík, 2010, Studničková, Petrášková, 2011). Procentuální poměr žadatelů o léčbu k celkovému odhadovanému počtu uživatelů pervitinu v roce 2010 oproti roku 2002 stoupl z 20% na 21.6%, to znamená posun o 1,6%. Celkový odhadovaný počet uživatelů však stoupl o cca 19%. Zjištěné hodnoty vypovídají o tom, že pervitin je pevně usazen na české drogové scéně v královské pozici. Ze vzrůstajícího věku žadatelů o léčbu lze například usuzovat, že uživatelé si se stoupajícím věkem častěji začínají uvědomovat problém své závislosti a rozhodují se pro její ukončení za odborné pomoci. Na léčebné organizace se se žádostí o léčbu nejčastěji obracejí uživatelé ve věku mezi 25-39 lety, kteří tvoří 48,8% všech žadatelů (Studničková, Petrášková, 28

2011). Přes stále rostoucí počty léčených uživatelů, zůstává dlouhodobě podle odhadů cca 80% uživatelů, kteří o léčbu nepožádali. Výzkum, který by mapoval, kolik procent uživatelů samo ukončilo závislost v České republice, jsem v průběhu psaní této práce neobjevila.

4. Léčit či neléčit Otázka léčby napadá v průběhu závislosti většinu uživatelů. Reakce na ni bývají různé. Od bleskového odmítnutí až po následné promýšlení a realizaci. Lidé, se kterými jsem natáčela rozhovory, se pro léčení nikdy nerozhodli. Závislost na pervitinu ukončili sami, bez léčby a pomoci odborníků. Nepustil (2010, s. 18) uvádí, že “kvalitativně zaměřené studie podle Klingemanna (2001) dokládají, že jedinců, kteří dokáží sami přestat s dlouhodobým užíváním drog, je více než těch, kteří k tomu využijí odbornou pomoc.“ Dále konstatuje, že medicínský přístup (přístup “hlavního proudu”) podporuje a udržuje při životě onu hluboce zakořeněnou představu, která tvrdí, že člověk nemůže přestat s užíváním drog bez pomoci odborníků. Představu, která ovlivňovala také můj pohled na problematiku závislosti. Zároveň také předkládá nemožnost medicínského vysvětlení individuálního ukončení závislosti: “Pokud někdo tvrdí, že přestal brát drogy sám od sebe, z medicínského pohledu na věc to svědčí o tom, že nebyl primárně nemocný - už ze samotné definice závislosti vyplývá, že je to stav, kdy člověk není schopen sám přestat s užíváním drog” (Nepustil, 2010, s. 18). K porozumění této zkušenosti nabízí a ve své práci sám vychází z odlišného interpretačního rámce postaveného na teorii sociálního konstrukcionismu a popisu transformace “self”.

29

II.

EMPIRICKÁ ČÁST Mou touhou je přinést další dílek do skládanky poznání fenoménu závislosti na

pervitinu. Za empiricky významný prvek považuji samostatné ukončení závislosti bez odborné pomoci, což se stalo také jedním z hlavních předmětů výzkumu. Shodou okolností se mi naskytla příležitost hovořit s lidmi, kteří v průběhu života byli závislí na pervitinu, ale pokud byste je dnes potkali, u většiny by vás něco takového ani nenapadlo. Fenomenologickou podstatou zkoumané problematiky se stala životní zkušenost informantů, vypovídající o závislosti na pervitinu jako o neslavné, ale celkem běžné, etapě života mladého člověka, a o samostatném ukončení závislosti, jako o rozšířeném jevu mezi jejich vrstevníky. To koliduje v mých očích s obecně známým paradigmatem závislosti na pervitinu jako velkém a obtížně řešitelném problému, nemoci, která potřebuje léčení za pomoci odborníků. Informace o větším počtu lidí s podobnou zkušeností ve mně vzbudila zájem a touhu nahlédnout do jejich života, pokusit se zachytit významné a proniknout do hlubiny „skrývaného ledovce“. V rámci výzkumu jsem se pokusila o analýzu životních příběhů lidí, kteří prožili výše zmíněnou zkušenost, s cílem poodhalit podstatu jevu a zjistit, co se skrývá pod takto prezentovanou zkušeností.

5. Metodologie a design výzkumu Vzhledem k charakteru výzkumné problematiky jsem využila myšlenek Strausse a Corbinové (1999, s. 10), kteří doporučují použití kvalitativní metodologie v případě snah o odhalení podstaty něčích zkušeností nebo pokud chceme získat o jevu detailnější informace a také k získání nových, neotřelých názorů na známé jevy. Podstata zkoumané problematiky přímo vybízí k použití kvalitativního metodologického přístupu, protože se týká, jak píší Švaříček, Šeďová (2007), života lidí, jejich příběhů a chování. „Design výzkumu znamená rámcové uspořádání nebo plán výzkumu“ (Švaříček, Šeďová 2007, s. 83). Pro tento výzkum jsem zvolila biografický design, konkrétně epizodickou biografii, protože předmětem výzkumu není celý životní příběh, ale pouze jeho část, konkrétní životní zkušenost, která proběhla v minulosti. Švaříček (2007, s. 126) o něm píše, že je vhodný pro zachycení komplexnosti určitého jevu, který je nepřehledný a nepredikovatelný. Cílem biografického designu není postihnout celou skutečnost, ale pochopit pouze částečný výsek skutečnosti z perspektivy určitého jedince. Neboli, jak píše Čermák in Švaříček (2007, s. 126): „Cílem biografie je zachytit pohled účastníka výzkumu a odkrýt význam a smysl „za věcmi“ a v příběhu.“ 30

5.1.

Cíl výzkumu – vymezení výzkumného problému „Cílem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum, je porozumět situaci tak,

jak jí rozumějí sami aktéři“ (Denzin, Lincolnová in Šaříček, Šeďová 2007, s. 18). Teoretickým cílem této BP je proniknout do životních příběhů lidí, kteří byli po určitou dobu svého života závislí na pervitinu a svou závislost bez pomoci renomovaných organizací a odborníků ukončili. Na základě analýzy životních příběhů najít a popsat specifika provázející jejich období závislosti. Dále hledat a popsat důvody a individuální postupy vedoucí k ukončení závislosti, hledat souvislosti, např. návaznost na primární nebo sekundární prevenci sociálně patologických jevů, sociální funkci výchozí rodiny apod. Jednotlivé kategorie sumarizovat a popsat v závěrečné výzkumné zprávě formou interpretace výsledků. Základní výzkumná otázka zní: Jak se vyvíjela (a jaká specifika má) drogová kariéra závislého na pervitinu, který tuto závislost sám, bez pomoci ukončí? Následné specifické otázky: Jaká byla motivace informantů k experimentování s drogou? Jak probíhal rozvoj závislosti? Co vedlo k ukončení závislosti? Jak ukončení (vyhasínání) závislosti probíhalo? 5.2.

Metody výzkumu a analýzy dat Vlastní výzkum je postaven na metodě narativní analýzy životního příběhu. Švaří-

ček (2007, s. 130) píše, že životní příběh je esencí toho nejdůležitějšího, co se jedinci přihodilo v určité rovině jeho života. Vyprávění životního příběhu nám dává nahlédnout i do vnímání a chápání vypravěče, jak žije a jak rozumí svému životu. Cílem práce je prozkoumat oblast života jednotlivých lidí, kterou, jak sami často konstatují, už: „uzavřeli do zamčené skříňky historie a neradi ji otevírají.“ Období závislosti na pervitinu a jeho ukončení. K získávání dat jsem využila dvě kola narativních neformálních rozhovorů, ve kterých jsem informanty vedla nejprve ke spontánnímu vyprávění o konkrétním období jejich života. V průběhu vyprávění jsem jim kladla otázky směřující k hloubkovému prozkoumání konkrétní zkušenosti. Ve druhém kole rozhovorů jsem je pomocí položené otázky vedla ke sdílení reflexe životní zkušenosti a také k doplnění životních příběhů. Rozhovory jsem nahrávala pomocí digitálního zařízení. Následně jsem všechny roz31

hovory přepsala formou doslovné transkripce, kdy jsem záměrně zachovala nespisovné výrazy a formu projevu. Myslím, že pro vlastní analýzu byla tato forma smysluplná, protože částečně umožňuje vjem emotivního zabarvení daného úseku sdělení. Jednotlivá vyprávění jsem seskupila do ucelené podoby životního příběhu a oblasti rozhovorů odbíhající od tématu jsem vynechala. K analýze získaného, poměrně obsažného souboru transkribovaných rozhovorů s pěti respondenty jsem přistoupila metodou otevřeného kódování. Tato metoda byla původně vyvinuta v rámci metodiky zakotvené teorie, ale, jak píší Švaříček, Šeďová (2007, s. 211), „je však použitelná ve velmi široké škále kvalitativních projektů.“ Vlastní postup spočívá nejprve v rozebrání získaných dat na základní jednotky, kterým se přiřazují jednotlivé kódy. Následně se získané jednotky pod vlivem výzkumných otázek a cílů konceptualizují a na závěr kategorizují. Prakticky jsem si vytiskla všechny transkripty uskutečněných rozhovorů a dále s nimi pracovala pomocí tužky, papíru a barevných pastelek. Příběhy jsem rozložila na epizody, které byly ohraničitelné charakteristickými zlomovými body. Zvlášť vyvstaly momenty procesu změny, pro které jsem se snažila najít vhodný popis a charakteristiku. Neobvyklé pojmy, zvolené k popisu specifikuji v kapitole 5.4. Definice méně obvyklých pojmů. Jednotlivé epizody se více či méně paralelně opakovaly u všech informantů. Tato skutečnost ve mně evokovala vznik opisného příběhu. Jejich životní zkušenosti jsem tedy zasadila a ilustrovala formou příběhu na příběhu. Inspirovala mě věta od Švaříčka (2007, s. 126) o archeologickém odkrývání střípků příběhu a jejich zasazování do souvislého vyprávění. 5.3.

Výzkumný soubor a etické dimenze výzkumu Výzkumný soubor byl vybrán záměrně a zároveň byl vytvořen velkou shodou

okolností. Sama se nepohybuji v prostředí narkotik a drogové scény, kromě počínající spolupráce se střediskem Teen Challenge. Před lety jsem však měla možnost seznámit a spřátelit se s lidmi, kteří mi vyprávěli o své zkušenosti se závislostí na pervitinu. Jejich vyprávění se také stalo inspirací k výběru tohoto tématu. Při oslovování jednotlivců jsem využila principu „sněhové koule“, což znamená, jak píše Hendl (2008, s. 152): „Volbu dalších případů na základě doporučení již zkoumaných jednotlivců.“ Neznámé jsem oslovovala na doporučení prvních informantů, kdy jsem využila jejich znalosti prostředí drogové scény v naší oblasti, abych předešla předávání falešných sdělení. 32

Kritériem pro zařazení do výzkumného souboru bylo: 1. Závislost na pervitinu po dobu minimálně jednoho roku. 2. Samostatné ukončení závislosti na pervitinu, minimálně před dvěma lety. S poskytnutím a následném zpracováváním rozhovoru pro potřeby bakalářské práce nakonec souhlasilo pět lidí, jejichž životní příběhy se staly obsahem empirické části. Při zpracovávání poskytnutých rozhovorů jsem kladla velký důraz na zachování důvěrnosti. Možnost použití jednotlivých údajů jsem s nimi konzultovala, abych zachovala právo na ochranu soukromí. Každý z nich měl možnost stanovit svou míru odkrytí, což se, myslím, podařilo zachovat, aniž by příběhy utrpěly ztrátu autentičnosti a výpovědní hodnoty. Při výzkumu jsem se dotýkala velmi citlivých oblastí jejich života, které, jak někteří zmiňovali, v současnosti již neradi otevírají a věří, že zkoumané období života již nebude ovlivňovat jejich budoucnost. Se získanými daty jsem nakládala velmi obezřetně, aby nemohlo dojít k jejich zneužití, ani náhodnému čtení zpracovávaných rozhovorů a případné identifikaci. Před zahájením rozhovorů byli všichni podrobně seznámeni s výzkumným záměrem a cílem výzkumu. S nahráváním uskutečněných rozhovorů a s využitím nahrávek pro potřeby bakalářské práce souhlasili. Jejich jména a citlivé údaje byly v průběhu transkripce změněny pro zachování anonymity. 5.4.

Definice méně obvyklých pojmů, použitých při interpretaci V průběhu analýzy a interpretace výsledků mi vyvstaly a jako významné pro ucho-

pení popisované zkušenosti vnímám některé méně obvyklé pojmy, které považuji za vhodné nejprve blíže specifikovat. Definovat a charakterizovat jejich význam, jak jej chápu a v rámci práce používám. Od kapitoly 6.2.6. používám v interpretaci výsledků pojem „vnitřní partner“. Původně jsem tuto kategorii nazvala „vnitřní JÁ“, ale pojem „vnitřní partner“ se mi zdá ve významu popisovaném jeho autorem výstižnější. Proto došlo k jeho náhradě. Vypůjčila jsem si jej od profesora Vyskočila, ředitele katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU, který se dlouhodobě věnuje studiu, vyučování a zkoušení dialogického jednání s vnitřním partnerem na DAMU. V rozhlasovém pořadu: „Rozhovory o víře“ v odpovědi na dotaz: „Co je to dialogické jednání?“ vysvětluje svou definici pojmu vnitřního partnera takto: „Člověk hledá, vlastně navozuje vztah se sebou samým… je to stará známá archetypická situace, když dítě si samo se sebou hraje. Hraje si na druhého, hraje si na cizince…. Člověk nedokáže být sám v momentě, kdy je živý, čili vytváří si ten protipól. A ten protipól 33

je ten vnitřní partner. Dospívající člověk se díky rozhovorům s vnitřním partnerem poznává. Díky tomu objevuje svou potencionalitu…. Víte ono je to tak, že člověk je dvojitej…“ (Vyskočil 2008). Pojem „vnitřní partner“ v rámci interpretace prezentuji na základě inspirace profesorem Vyskočilem jako naši vnitřní osobu, se kterou si někteří občas povídáme bez přítomnosti druhých lidí a bez jejich vstupů do rozhovoru. Tato součást osobnosti nám pomáhá, prostřednictvím vnitřních dialogů, k chápání sebe sama v konfrontaci s okolním světem, pomáhá nám pochopit a pojmenovat naše vnitřní pocity a nálady. Často také bývá nositelem morálních hodnot. Dává prostor k dialogu tam, kde nikdo není, anebo tam, kam nechceme nikoho vpustit. Jinými slovy, vnitřní partner nám pomáhá reflektovat zkušenost, naše jednání a dění kolem nás. Jednotliví lidé mají se svými vnitřními partnery různě hluboké vztahy. Někteří je považují za stálé partnery, se kterými prochází životem, společně prožívají a probírají všechny události, podrobují je společnému hodnocení, zvažují jejich prospěšnost, vyvozují důsledky svého jednání, ponaučení ze zkušeností. Jiní je osloví občas. Například pokud se dostanou do bezvýchodné situace, kdy si neví rady, tehdy přicházejí za vnitřním partnerem. V dnešní hektické době, díky velkému množství informací, zábavy, podnětů, reklamy, které v podstatě neustále útočí a zaměstnávají naši mysl, se vnitřní partneři u mnohých lidí ani nedostanou ke slovu. Zůstávají utlumeni a schováni pod tlakem všudypřítomných dat a zaměstnání. Pokud bychom pojali rozhovory s vnitřními partnery jako formu a prostředek reflexe životních zkušeností, jejich tlumením se prostor pro reflexi vytrácí ze života. Pojem „ušlechtilá touha“ a „reálný cíl“ se vyskytuje v textu od kapitoly 6.2.7. Tyto pojmy popisují všeobecně známé situace. V průběhu života se v našich myslích rodí různé touhy. Je mnoho věcí, po kterých toužíme, hodně zážitků, které bychom rádi prožili, plno změn, které bychom rádi uskutečnili. To všechno jsou touhy, některé jsou dobré a jiné zase ne. Ušlechtilá touha je touha, kterou často doporučuje a schvaluje náš vnitřní, morální partner. Jde o touhu po změně našich zvyků, chování, jednání, které vyhodnocujeme v rámci reflexe. Někdy potřebujeme do života dostat nové zvyky, chování nebo jednání (např. začít cvičit, začít jíst zdravě, začít studovat). Jindy zjistíme, že potřebujeme něco v životě opustit (např. chceme se přestat přejídat, přestat se hádat, přestat brát pervitin). Na úrovni „ušlechtilé touhy“ už víme, co potřebujeme, umíme naši potřebu formulovat, o potřebě změny hovoříme. Naše jednání však zůstává pouze 34

na úrovni vědění, myšlení a touhy. Pokusy o realizaci jsou slabé a většinou nepromyšlené. Proto často končí neúspěchem. K tomu, aby měly naději na úspěch, je potřeba, aby prošly dalším myšlenkovým procesem, který dokáže z „ušlechtilé touhy“ vytvořit „reálný cíl“. Tvorba „reálného cíle“ je proces, který uchopuje „ušlechtilou touhu“, pracuje s ní formou promýšlení jednotlivých realizovatelných kroků, stanovuje dílčí cíle. Při transformaci využíváme rozhovorů s naším vnitřním partnerem. Pobíráme nezvládnuté situace. Hodnotíme důvody, proč se touha nenaplnila. Tvoříme plán a promýšlíme cestu k naplnění „reálného cíle“. Na myšlenkový proces navazuje vlastní jednání, které realizuje promyšlené. Na konci celého procesu se „ušlechtilá touha“ proměňuje ve skutečnost.

6. Interpretace výsledků Analýza rozhovorů a zamýšlení se nad jednotlivými životními příběhy, evokovalo vznik jednoho opisného příběhu také v mé fantazii. Příběhu, který se stal inspirací pro názvy významných kategorií. Není nijak vědecký, ostatně příběhy vědecké nebývají, ale od nepaměti nám pomáhají pochopit realitu a zprostředkovávají zkušenost. Protože mým hlavním zaměřením je práce s dětmi, a příběhy používám často k interpretaci reality, nahlédla jsem i na zkušenosti informantů prostřednictvím smyšleného příběhu. V úvodu výzkumné zprávy vám tento příběh předkládám. Cesta tam a zase zpátky, aneb jak človíček potkal na procházce zápalky Malý človíček jde na procházku a uvidí na lavičce ležet zápalky. Doma je sice ještě nikdy neviděl, rodiče nekouří, a pokud výjimečně potřebovali něco zapálit, použili zapalovač. Človíček však věděl, jak se zápalky používají, věděl, že pokud se zápalkou škrtne o krabičku, zápalka začne hořet. Dívá se na zápalky a přemýšlí: „Škrtnout, neškrtnout…“ Ve svém nitru ví, že by škrtnout neměl. Prohlíží si zápalky a cítí touhu… je silná… chce to zažít na vlastní kůži, moc chce vidět, jak to vypadá, když zápalka začne hořet. Od různých lidí slyšel, že plamen může být nebezpečný, ale vyzkoušet jej zapálit sám…. Nakonec se rozhodl: „Škrtnu, musím to zkusit!“ Škrtl a sirka začala hořet. Pohled na plamen byl pro človíčka fascinující, moc se mu líbil. Sirka ale brzy začala dohořívat. Nechtěl o plamen přijít, byl krásný a hřál. Uviděl suchá stébla trávy. Sirku přiložil ke stéblům a plamen na ně přeskočil. Stébla začala hořet, človíček měl malý oheň. Pozoroval malý ohýnek, byl stejně krásný a zábavný, jako jeden plamínek na zápalce, jen jich bylo víc, byly barevné a krásně poskakovaly. Človíček začal přikládat víc a víc stébel, klacíky, vše co našel, aby ten nádherný ohýnek nezhasl. Kolem chodili i jiní človíčkové, někteří se 35

také podívali na rostoucí ohýnek, někteří i přiložili klacík, někteří ve spěchu ani neotočili hlavu a pospíchali svou cestou. Občas některý z plamínků človíčka zlehka popálil. Človíček sebou cukl, ale ohýnek miloval a popálení nebral vážně. Ohýnek se začal rozrůstat. Sám si začal hledat, co by ještě spálil. Teplo, které vydával, se změnilo v žár. Oheň se rozšiřoval do okolí. Človíček dostal strach, uvědomil si, že plameny vše, co spolknou ničí. Nechtěl, aby mu všechno spálily. Rozhodl se, že musí oheň uhasit. Chvíli přemýšlel, jak se to dělá, jak se hasí takový požár. Vzpomněl si na vodu a začal hasit. Vzal kelímek s vodou a vylil ji na oheň. Některé plamínky zhasly, některé ještě poletovaly nad žhavými uhlíky. Človíček znovu a znovu nabíral vodu do kalíšku a lil ji na oheň. Nakonec oheň uhasil, ale na jeho místě zůstala spálená zem. 6.1.

Představení informantů:

Erik Erik se narodil jako druhý syn v roce 1976 v romské rodině. Má 2 bratry. Mladší bratr je závislý na pervitinu. Starší bratr s drogami nikdy neexperimentoval. Erika jsem poznala, když mu bylo asi 16 let. Ve skupině chlapců, kteří nám pomáhali při rekonstrukci nemovitosti, byl výjimečný svou pracovitostí a ochotou. Po zadání práce bylo možné jej, na rozdíl od ostatních, kteří měli tendenci domluvenou práci odbýt nebo ošidit, nechat samotného, bez další motivace a kontroly. Vypadal jako citlivý chlapec, který chce svůj život prožít spořádaně a poctivě. S pervitinem se poprvé setkal pravděpodobně v roce 1995. A od té doby se pervitin stal pravidelnou součástí Erikova života. Nejprve ve formě víkendových „mejdanů“ a akcí, později začal prostupovat a ovlivňovat jeho život jako celek. Ztráta zaměstnání, lži, nezodpovědnost, dluhy. Erik nikdy nepřistoupil k intravenózní aplikaci, užíval pervitin pouze intranazálně. Před sedmi lety se mu narodil syn, což se stalo významným mezníkem Erikova života a zároveň podnětem k přemýšlení o stávající pervitinové kariéře. Přibližně dva roky po narození syna se rozhodl skončit s pervitinem. Nyní je Erikovi 35 let a říká, že už 5 let nebere. Snaží se pracovat a pečovat o syna, kterého velmi miluje. Přesto Erikův život vykazuje ještě několik sociálně patologických jevů. Lež, nezodpovědnost, alkohol, cigarety, to vše je součástí Erikova života doposud.

36

Silvie Pochází z úplné rodiny. Má dva sourozence, staršího bratra a sestru. Narodila se v roce 1981. Vztah rodičů popisuje jako harmonický a bezproblémový. Se sourozenci jsou si blízcí a mají přátelské vztahy. O svém dětství vypráví ráda. S pervitinem se Silvie poprvé setkala ve svých patnácti letech a hned intenzivně vstoupil do jejího života. V té době studovala na střední škole a bydlela u rodičů. Nejprve užívala formu intranazální aplikace, po zhruba půl roce přešla na intravenózní užívání. Proměna života pod vlivem pervitinu probíhala velkou rychlostí. Z hodné dívky, která měla mnoho zálib a koníčků, dobře se učila, se stala osoba, pro kterou se smyslem života stal pervitin. Zasáhl všechny oblasti. Změna přátel, opuštění všech zálib a koníčků, problémy ve škole, které vyústily až v přerušení studia, sporadického života mezi domovem a pervitinovými dýchánky v bytech a ve squatech. To vše směřovalo k intenzivní drogové kariéře, která mívá špatné konce. Ty však nenastaly. Po třech letech intenzivního užívání došlo k zajímavé introspekci a zjištění, že životní styl, který nabízí pervitin, už pro ni není lákavý ani uspokojivý. Uzrálo rozhodnutí pro změnu. Shodou okolností se v této době na scéně Silviina života objevil nový přítel. Do života vstoupila velká láska, která vytlačila pervitin. Začal společný život s přítelem, který v Silviiných očích nebyl závislý. Ve skutečnosti tři roky intranazálně užíval pervitin, jako rekreační uživatel. Silvie se pod vlivem přítele a společně s ním rozhodla přestat s užíváním. Také se společně domluvili na změně prostředí a odstěhovali se do jiného města, kde žijí ve vztahu doposud. Silvie se vrátila na střední školu a dokončila studium. Potom dokonce pokračovala ve studiu na vysoké škole. I toto studium úspěšně dokončila. V dnešní době Silvie stále žije s původním přítelem. Před třemi lety se jim narodil syn. K užívání pervitinu a jiných tvrdých drog má negativní postoj, tolerantní je k užívání marihuany a občas si sama „jointa“ zapálí. Po rozhovoru se Silvií v dnešní době by pravděpodobně nikoho nenapadlo, jaká zkušenost se skrývá v její minulosti. David Narodil se v roce 1980 a dodnes žije v malém městě v západních Čechách. Svou původní rodinu popisuje jako sociálně slabší a problémovou. Dominantní osobou byla matka, otec poslouchal matčina rozhodnutí. Rodiče se občas hádali. Společně měli dvě děti, David byl starší. K problematickému užívání pervitinu se různými cestami dostali oba sourozenci. 37

S užíváním pervitinu začal v patnácti letech po nástupu na střední školu. Spoluuživateli však byli přátelé ze základní školy v místě bydliště. Na střední školu dojížděl. David jako jediný z informantů užíval více látek současně. V rozhovoru zmiňuje LSD, heroin, taneční drogy, marihuanu a jejich kombinace. Intenzivní užívání pervitinu probíhalo cca 4 roky. Pervitin aplikoval pouze intranazálně, intravenózní aplikaci vyzkoušel jenom jednou a to bez významného psychotropního efektu. Uvádí, že to bylo důvodem, proč v intravenózní aplikaci dál nepokračoval. Na užívání narkotik Davida nejvíce bavily změněné stavy vědomí, ve kterých má zalíbení dodnes, pouze konstatuje, že dnes k tomu nepotřebuje narkotika, ale stačí mu práce s vlastním tělem. David se v nedávné době začal zúčastňovat kurzů holotropního dýchání, které jej velmi baví a naplňují. V dnešní době žije sám, velmi často se stará o své tři syny ze dvou vztahů. Pracuje jako servisní technik zdravotnického zařízení na kardiologickém oddělení v krajské nemocnici. Pervitin neužívá. Jeho názor na drogy je nevyhraněný. Kritizuje a neuznává užívání syntetických preparátů (pervitinu). Loajální zůstává k užívání přírodních látek (marihuana, lysohlávky) a na období závislosti vzpomíná v dobrém, jako na důležitou životní zkušenost. Významným v životě udává spirituální prostor. Velmi se zajímá o různé spirituální praktiky, nejvíce jej oslovuje směs východních náboženství. Marcela Také Marcela pochází z vícečetné rodiny. Narodila se v roce 1979. Má dva sourozence. Původní rodina byla úplná a harmonická. Marcela o rodičích mluví jako o hodných lidech, kteří se nehádají. Hlavní slovo v jejich rodině měl otec. Na dětství vzpomíná ráda, popisuje sebe jako hodné dítě a mezi nejoblíbenějšími činnostmi zmiňuje četbu knížek. Období užívání pervitinu popisuje jako jízdu rychlíkem, do kterého nastoupila v sedmnácti letech a vystoupila o rok později. K experimentu se rozhodla pod vlivem kamarádky. Přestože o drogách, jak vypráví, hodně četla, měla pocit, že konzumace pervitinu je normální, jak sama popisuje, protože drogy byly součástí společenského života celé party mladých „Jsem to prostě brala a že jsem viděla i lidi, že to normálně berou a že je to úplně normální při akci, že si takhle ráno šňupneš, že se probereš z toho alkoholu a seš jako, že je to úplně normální.“ S intravenózní aplikací neměla problém

38

a přistoupila k ní po asi měsíci užívání intranazální formou. Ve vzpomínkách Marcele intenzivně vyvstávaly hlavně silné vedlejší negativní prožitky v průběhu užívání. Následky pervitinu Marcela vnímala ještě mnoho let, po ukončení užívání. Výrazně popisovala dvě období. Nástup do zaměstnání v místě bydliště, kdy prožívala stejné pocity jako v době užívání pervitinu, přestože s drogou nepřicházela do styku, také reakce okolí potvrzovaly prožívaný intenzivní flashback. Podruhé to bylo v období těhotenství, to znamená asi 12 let od poslední aplikace. Důvodem byly obavy z HC nebo HIV pozitivity. Dnes je Marcela šťastně vdaná a od poslední dávky pervitinu uplynulo již 14 let. S manželem mají jedno dítě, ročního syna, o kterého pečuje na mateřské dovolené. Na užívání pervitinu má Marcela vyhraněný názor. Pohled na mladé uživatele v ní probouzí touhu je od užívání odtrhnout, třeba i násilnou formou. Jana Jana je milá třicetiletá mladá paní. Narodila se v roce 1982. Její původní rodina byla rozvrácená a dysfunkční. Otec se s matkou rozvedl, když Janě bylo 6 let. Manželství rodičů bylo problémové z důvodu vztahové nestability a alkoholové závislosti matky. Sociální zázemí původní rodiny bylo velmi nízké. Matka často střídala partnery a pod vlivem alkoholu bývala velmi impulzivní. Jana má také dva sourozence, starší sestru a o 11 let mladšího bratra. Původní rodinu opustila těhotná v 16 letech. Do kontaktu s pervitinem se dostala prostřednictvím svého přítele a otce dcery. Sice již nežili ve společné domácnosti, ale často za nimi docházel a s ním i společní přátelé. Mnozí z nich s sebou nosili pervitin jako prostředek výborné zábavy. Po nedlouhé době pasivního kontaktu s drogou, přešla Jana do kontaktu aktivního formou intranazální aplikace. K rozvoji závislosti došlo poměrně rychle. Svůj podíl na rychlém zvyšování dávek měl pravděpodobně úzký kontakt s „vařiči“ pervitinu, a tím neustálá dostupnost drogy. Ve vyprávění Jana popisuje, že ve vrcholném období brala pervitin po šesti hodinách třikrát denně. Dnes Jana žije sama s dcerou, má nového přítele, ke kterému se plánuje v následujících měsících odstěhovat. Má stálou práci a splácí své dluhy. Mnoho běžných sociálních dovedností v její osobnostní výbavě chybí. Jana ráda pije alkohol a kouří marihuanu. Tyto věci nepovažuje ve svém životě za problémové. Pervitin nebere 3 roky.

39

Životní příběh Jany se v mnohém liší od předchozích. Nejvýznamnějším se mi jeví období užívání a kontaktu s pervitinem. Jana byla uživatelkou v letech 2006 – 2008. Ostatní užívali pervitin v letech 1996 -2000. To znamená o deset let dříve. Zmíněný rozdíl se mohl významně promítnout při zvažování prvního experimentu. Zatímco osoby užívající v devadesátých letech přistoupili k experimentu s nadšením odpovídajícím touze dospívajících po čemkoliv novém, zakázaném a zábavném, Jana první nabídky odmítala. Důvodem mohla být lepší a konkrétnější znalost budoucích následků. Informanti užívající pervitin v polovině devadesátých let neměli přímou zkušenost s jinými uživateli. Informace o následcích užívání a o rozvoji závislosti měli pouze, jak uvádějí, prostřednictvím knih a filmů. 6.2.

Specifika drogové kariéry informantů

Cesta tam a zase zpátky aneb od zápalky k požáru a zpět.

6.2.1. Zapálení – první kontakt Věk: Čtyři informanti začali poznávat a první ochutnávky realizovat v době dospívání, mezi 15 -18 rokem života. V období, které je charakterizováno bouřlivým vývojem, fyzickou i psychickou nestabilitou a hormonálními změnami, často doprovázené revoltou a také postupně narůstajícím sebeuvědoměním. Silvie: „…ve čtrnácti to začalo všechno…“ Marcela: „Jsem byla ve čtvrťáku, takže 17, 18“ Erik: „V patnácti jsem začal, ne to víc, to mi bylo víc, 17, 18 let mi bylo“ David: „…když mi bylo 15, nebo 16 let…“ Jana: „To bylo v roce 2006, já jsem brala dva roky…“ (24 let) Odůvodnění experimentu: Důvody, které vedly informanty k pomyslnému škrtnutí zápalkou, a tím zapálení požáru závislosti, byly různé a přitom vykazují společné rysy, charakterizují víceméně typické problémy dospívajících. U informantů, začínajících v devadesátých letech, se významným jeví jejich určitá naivita. Pouze Erik zmínil neurčité obavy, ostatní nabídku pervitinu v podstatě s nadšením přivítali. Poněkud odlišně reagovala Jana (období užívání 2006-08), která na počátku nabídku pervitinu odmítala, což poukazuje na určitou míru uvědomění si rizika spojeného s experimentem. Na rozdíl od ostatních pravděpo40

dobně lépe znala dopady užívání díky možnosti pozorování a kontaktu se staršími uživateli. Nebo byla o deset let později již informovanost o rizicích vzniku závislosti větší. Dalším důvodem opatrnějšího přístupu k droze mohl být vyšší věk a také pocit rodičovské odpovědnosti. Janě bylo v době kontaktu s pervitinem už 24 let a měla sedmiletou dceru. Nuda Silvie: „Protože asi si myslim, že jsem se nudila, spíš… Protože jsem nic nedělala, jsem jenom chodila do školy, doma jsme neměli žádný záliby, ke koňům jsem jezdila míň a míň pořád.“ Zvědavost David: „No, tak to je jako vždycky, jako každý, prostě zvědavost…“ Rozchod s partnerkou Erik: „Říkal (neznámý člověk na diskotéce): „Co tě trápí?“ Říkám: „Ale, rozešel jsem se s holkou a prostě jsem z toho ňákej, takovej, špatnej.“ A on mi říká: „Já vím co tě rozehřeje, jako abys byl jako v pohodě a todleto.“ Říkám: „A co?“ On na to: „Já tady něco mám. Tak jestli chceš, tak to můžeš se mnou ochutnat a to.“ Já jsem se docela i bál, fakt jsem se bál, doopravdy. Ale ňák mi to bylo jedno, tak jsem říkal: „Tak jo, tak si dám.“ No a on vytáhl kapsičku s pervitinem.“ Pod vlivem přátel Marcela: „Já jsem neměla nic, já jsem to doma měla skvělý, perfektní, já jsem k tomu prostě čuchla… kámoška…., ta Jitka mě hodně v tom ovlivnila, ona byla taková moje spřízněná duše, takový naivní to bylo. Jsem se otočila a najednou jsem si píchla. …“ Jana: „No to prostě tam to chodilo, jednou jsme jako pili a oni nám to hodili do pití, ale já jsem na to přišla….. já jsem říkala: „ Nepij to, oni nám to určitě hodili do pití.“ Já jsem to vylila.… já sem byla furt opilá, tak říkám malinko, tak takovou malinkou takovou tu ne lahvičku, úplně tak. A jenom jsem cejtila, že to je slaný. A jenom tak na lžičku jsem si to dala, jenom tak malinkej špetek.“ Jana jako jediná v první chvíli experiment odmítla, přesto pod vlivem okolí neobstála. Osobní hodnocení experimentu: První zkušenosti s pervitinem byly pro všechny příjemné, někteří si konkrétní pocity již nepamatují, ale všem vstoupil do života nový rozměr. Elán, energie, zábava, těmito slovy charakterizovali počínající život s pervitinem. Jednoduchá reflexe první 41

zkušenosti byla pozitivní, všichni zhodnotili pouze přínosy pervitinu, díky nimž vznikl prostor pro rozvoj závislosti. Nikdo z informantů po prvním kontaktu nepomyslel na možné negativní důsledky. Všichni byli oslněni účinky drogy. Experiment nepodrobili podrobnější myšlenkové analýze. Přestože Marcela i David vzpomínají, že měli informace o účincích i problémech, které jim pervitin může způsobit, v danou chvíli se nad riziky spojenými s užíváním nezamysleli. Nepřipouštěli nebo si neuvědomovali, že další užívání pervitinu sebou přináší riziko závislosti. S větším či menším nadšením sledovali a užívali si krásy a tepla plamínků pervitinu. Marcela svou první zkušenost s pervitinem hodnotí sice jako úžasnou: „….šňupla jsem si ze zkoušky a najednou jsem dokázala nespat jeden večer, jednu noc a bylo mi úplně perfektně, byla jsem nabitá úplně pozitivním, já jsem byla taková stydlivá, a najednou jsem dokázala s každým mluvit, dokázala jsem najednou bavit celou hospodu, tak jsem si jako připadala taková free…,“ zároveň má ale pocit, že ji droga až tak moc neoslnila: „…nebylo to celkem nic jakoby, že by mě to úplně hnedka, haaa drogy, drogy. Byla to taková víkendová vzpruha…“ Erik svou zkušenost hodnotí podobně, jako Marcela : „…najednou jsem byl čilej, prostě jsem zapomněl na to, že jsem se rozešel s holkou, jo prostě jsem si všimnul muziky, začal jsem tancovat do rána, prostě jsem nebyl unavenej, protože ten pervitin mě povzbudil, vůbec jsem nechtěl spát…“ Zalíbení v pervitinu vyjadřuje také podobně: „No a mně se to začalo líbit, tak jsem tam jezdil každej víkend.“ Silvie o své první zkušenosti říká: „tam jsme si šňuply do nosu trošku a byly jsme překvapený z toho prostě, kolik máme energie a všeho a tak.“ Pocity vedoucí ke vzniku závislosti popisuje takto: „…Mně se to zalíbilo hodně, protože mi to vyplnilo to období, kdy jsem nevěděla co, nudila jsem se, neměla jsem záliby…“ Davida zaujala a k dalšímu užívání vedla: „…ta akce, ta dynamika prostě. Ten život měl úplně jinej rozměr. Nuda zmizela. Z nudný situace se stala zábava, život byl akční, nebyla rutina, člověk byl činorodej, akční, prostě nespal celý dny…“ Jana popisuje zážitek s pervitinem: „To máš adrenalin, že by jsi mohla odnýst Everest. Máš strašně moc energie v sobě fakt. ….. takovou energii už jsem dlouho nezažila jako, nemyslim to takhle, ale jakože fakticky já jsem během dne vyleštila celej byt a okna a všechno možný a furt jsem něco dělala a teďka to musim naplánovat na 3 dny.“

42

6.2.2. Oheň – rozvoj užívání Po prvním experimentu všichni v užívání pervitinu pokračovali. Začali přikládat stébla k zápalce a nechali ve svém životě hořet zatím malý ohýnek vznikající závislosti. Zážitky, zábava a zkušenosti, které jim užívání přinášelo, podněcovalo hledání dalších pomyslných stébel a klacíků, které by bylo možné nabídnout ohýnku ke spálení. V příbězích zaznívala typická charakteristika tohoto období, popisovaná informanty stejně jako i mnohými jinými lidmi s podobnou zkušeností (srov. Kernová 2007, Esterková 2010). David popisuje období, kdy spokojeně užíval pervitin: „My jsme byli tak jakoby partička, loajální, pospolitá, že jo. Navíc jsme se propojovali s lidma z okolních měst, znali jsme spoustu jiných lidí, užívali jsme si, takoví hippíci prostě… Všechno bylo fajn, smáli jsme se, užívali si, radovali se ze života, všechno bylo barevný, pestrý, rychlý, hektický…“ Marcela se k období rozvoje vrací se slovy: „Jsem to prostě brala a že jsem viděla i lidi, že to normálně berou a že je to úplně normální při akci, že si takhle ráno šňupneš, že se probereš z toho alkoholu a seš jako, že je to úplně normální…“ Silvie: „Jsem se předtím takhle nebavila, byla sranda, já jsem nevěděla, že se takhle dá bavit, i normálně že jo, stát a kouřit a něco si dát, prostě to byl úplně novej svět a líbil se mi se vším všudy, takže do toho ty drogy prostě patřily, no a tak jsem teda šňupala…“. Erik: „Mě to bavilo, já jsem se na tom, řeknu ti pravdu, já jsem se rád na tom bavil. Bavil jsem se, chodili jsme pařit, do bytu jsme chodili, prostě jsme pařili v bytě, pokecali jsme vždycky s lidma, žádný problémy nikdy na tom nebyly, že bysme se poprali nebo todleto, prostě jsme se bavili, třeba jsme byli na bytě třeba tři dny, čtyři dny v kuse, kalilo se, pak jsme se vždycky rozešli, šli jsme domů, každý v pohodě. No a takhle to bylo tejden co tejden.“ Stále chyběl introspektivní pohled na vznikající situaci. Informanti pomalu přestávali ovládat své užívání a pervitin začínal ovládat je. V této době ještě nic netušili. Kromě Jany. Jana jako jediná hned zpočátku vnímala možné riziko závislosti, což charakterizovalo už primární odmítání drogy. To se promítá i do hodnocení průběhu užívání, kdy sama sebe přesvědčovala o své falešné nezávislosti. Jana: „A pak jsem si furt říkala: “Já nejsem závislá, nejsem závislá, já to nepotřebuju.” Přitom jsem brala jednou za tejden, ale pak, když jsem to měla jednou za tejden, tak dva dny jsem byla v pohodě, že jsem to měla dva dny v sobě, tak jsem byla v pohodě a pak, jak to ze mě..tak jsem se těšila na ten víkend, až ty kluci přijdou a pak mi to daj…“

43

6.2.3. Požár – závislost Oheň se rozrostl v požár závislosti. Pervitin získával na síle a začal vyžadovat stále víc oblastí života. „Spálil“ školu, přátele, vztahy v rodině, partnerské vztahy. Již nemuseli sami přikládat, oheň sám spaloval vše, co našel. Podmanil si jejich život pod svou nadvládu. O tomto období většina informantů vypráví jako o době, na kterou neradi vzpomínají. Začínali si pomalu uvědomovat, že oheň se vymyká jejich kontrole. Kromě Davida, který pouze konstatuje, že pervitin ohrozil dokončení střední školy. Jinak neměl pocit, že by něco nebylo v pořádku. Marcela: „ No a já jsem vlastně potom jakoby, ten průběh byl takovej hrozně rychlej, já jsem si prostě jakoby během čtyř měsíců uvědomila, že, prostě, já jsem si to ani neuvědomovala, prostě jsem si začala píchat pervitin. …. Nechala jsem tu školu a začala jsem fetovat pořádně…“ Silvie: „Ono se to potom docela po pár měsících začalo zvrhávat, kdy jsem si chtěla šňupat i normálně, když jsme třeba šli na diskotéku i tak jsem na to mívala chuť i když jsme nešli nikam i tak normálně když jsme venku.. jsem myslela na to, kde bych to sehnala a šňupla si… ….potom vím, že už jsem si plánovala to, že přestanu šňupat a že to zkusím jinak, že si zkusím stříkačku a zkusím nějak jinak... A proč? Protože už jsem věděla, že ten prožitek z toho, že když si to dáš jehlou, je stokrát lepší..“ Jana: „No a pak jsem si to ňák uvědomovala, že už to potřebuju, že už jsem potom brala nejenom o víkendu, ale prostě, už mi nestačila ani ta dávka, co mi dávali, tak jsem si už i kolikrát koupila, a to už jsem si říkala, to už je v prdeli. Tak vždycky přišli a dali mi balíček a tak jsem měla ho na dva na tři dny, no a tak jsem si postupně.. já nevim, 6 hodin jsem vydržela, a pak už jsem věděla, že jsem ňáká slabá asi, tak jsem si udělala další.“ Erik: „No a pak to už začalo i přes tejden. Po těch pěti, šesti letech, že jsem to bral i tejdně. ….jsem zjistil, že už mi to nestačí, tak jsem to bral i přes tejden, …..jsem o tu práci přišel. Ňáký peníze jsem měl, a prostě mě zajímaly drogy.“ David: „My jsme pak, jakoby s půlkou se to rozšířilo dál do tý městský sortičky lidí. Tam to bylo jiný, se člověk dostával do kontaktů s jiným typem lidí, jiný prostředí. ….. Já jsem v tý době dělal školu, což jsem málem provařil vlastně, protože jsem hodně už v tom lítal, by se dalo říct, takže prospěch šel dolů a chování a absence…“

44

6.2.4. Reakce kolemjdoucích na požár závislosti Rodina V době užívání pervitinu u rodičů bydlela Silvie, David, Marcela a Erik. Jana měla již vlastní domácnost, což je pravděpodobně také důvodem, proč se ve svém příběhu o reakci rodičů nijak nezmiňuje. Většina informantů konstatovala, že postoj rodičů charakterizoval nezájem. Neodsuzovali je za jejich postoj, ale také jej nehodnotili jako správný. V příbězích, kde byla slabá, nebo žádná reakce rodičů, zazníval většinou skrytý smutek (Silvie, David, Marcela). Silvie: „ Naši nic, si asi mysleli, že jsem v pokoji a učím se. Naši dělali, že nic, tenkrát se o tom nějak nemluvilo, a přitom museli vidět, že lítám po bytě s vočima jak blázen a mluvim a mluvim a mluvim a nejim a piju, nejedla jsem …. občas jsem byla doma, občas ne, nějak si to nepřipouštěli…“ David: „Naši žili v iluzi dlouho a probralo je z toho až prostě, moje otevřenost, no… u nás byla ta výchova prostě legální, spíš bych řekl že šmajdácká. Máma se moc nestarala, nemůžu říct, že byla špatná mamča… táta byl pasivní, se nezajímal, ten až když šlo do červenýho se dělo něco, tak začal řešit a mamča zase nevim co dělala…“ „Já jsem to nějak neskrejval, většinou jsem se jako vymlouval prostě, co to je a tak. Tam spíš byly zavřený obě dvě oči, aby neměli, myslim starosti, tak to prostě neřešili.“ Marcela: „Tak to asi bylo jasný, že v něčom jedu, ale že by třeba mi táta zavolal jako ty ty ty, vůbec nic takovýho neproběhlo. …..ale naši to ani jakoby nechtěli, já nevim… „Kde jsi byla, běž se učit do školy“, tím to hasne. Nechali to uzavřené v té skříňce. Pak taťka našel u mě injekční stříkačku, víc nic nebylo, to si pamatuju, že našel, ale nic zase nebylo, jako: „ Ukaž mi ruce… bereš drogy?“, jsem řekla, že je to kamarádky, a tím to skončilo….“ Naopak Erik, přestože sociální zázemí jeho původní rodiny bych hodnotila jako velmi slabé, vypráví, že rodina jevila zájem a snahu o iniciaci ozdravného procesu. Pravdou je, že asi až po 10 letech užívání, v roce 2005. Tedy době, ve které již Marcela, Silvie ani David pervitin neužívali. Je možné, že po tak dlouhé době by i jejich rodiny vykazovaly mnohem větší zainteresovanost. Erik: „…a to mi říkali třeba i jiní lidi, třeba moje rodina: „A tobě nevadí, že nevidíš kluka? Ten kluk tě taky potřebuje.“ Ale já jsem si to v tý době neuvědomoval prostě, že jsem taky táta…“ V rámci retrospektivního hodnocení přístupu rodičů zaznívala u Davida a Marcely touha po razantnější rodičovské reakci na situaci, po vedení, iniciaci do dospělosti: 45

David: „Mně třeba nikdo ani systém neučil, nikdo mi nevysvětloval, nikdo mě neučil žít…Kdyby mě v patnácti někdo vzal a inicioval mě to tohohle světa, tak jak se to dělá v těch jinejch kulturách, ne jenom nesmíš, nesmíš, nesmíš, ale dal mi prostě na výběr cestu, prostě, pod vedením, tak si myslím, že všechno mohlo bejt jinak, pro mě i pro spoustu mejch kamarádů.“ Příjem získávaný nelegálním prodejem drog komentuje David slovy: „…ale kdybych to tak, kdybych měl jinou příležitost nebo kdyby mě někdo vedl k nějakýmu jinýmu a trošku chytřejšímu zdroji nebo přivýdělku, tak prostě bych třeba skončil v něčem jiným.“ Marcela: „Pak mě mrzelo, že jsem neměla oporu v té starší ségře, protože ona v tý době byla pryč. A to mi hrozně chybělo, protože kdyby tam byla ta starší ségra, tak by to zjistila… My jsme s těma rodičema neměli tak dobrej kontakt, že bysme si říkali, co bylo ve škole, to spíš jenom, že se musíš učit. Nesmíš tohle, musíš tohle, nebyl tam kamarádskej vztah, co třeba by toho člověka pozastavilo...“ Pro vlastní životy z postoje svých rodičů vyvodili reflektovanou zkušenost. Často spontánně komentovali, jak jinak vedou nebo povedou své děti. Jako nejvýznamnější faktor zmiňovali informovanost: Marcela v tomto duchu vyjádřila: „Možná na jednu stranu jsem ráda, že jsem si to zažila, že to na tom děcku poznáš…Že si alespoň budeš jistá, že bere drogy, že Ti nemůže lhát, protože naši to tenkrát nepoznali. Já jsem třeba, mně stačilo koukat se na zem - a tati promiň - já jsem jako ne to, a byla jsem najetá a taťka to nepoznal, anebo poznal a nedal to najevo…“ Erik: „…protože bych chtěl, aby ten kluk o mně věděl všecko, prostě mu to řeknu no...“ O období své závislosti na pervitinu opravdu před synem mluví. (Erikovu synovi je sedm let a chodí do první třídy.) David: „Takže táta mě třeba nevedl k nějakým takovým věcem, který si uvědomuju, ke kterým vedu třeba syna já. V podstatě já jsem před ním otevřenej, já nemám co skrývat…. neskrejvám nějak svojí minulost, ba naopak myslím, že on by měl vědět všechno, on by se z toho mohl ponaučit…. On dřív nebo pozdějc se dozví, když bude chtít, a na druhou stranu pro něj mám přísun informací, který on si může už utřídit, má na to věk prostě (13 let). Má informace a to je důležitý, když člověk neví, tak si vymejšlí, a pak vstoupí do světa iluzí, a pak ho z toho probere až támhle nějakej léčebnej ústav….“

46

Z příběhů je zřejmé, že reakce rodičů vykazovaly poměrně vysokou míru naivity v otázce rizika drogové závislosti u svých dětí. Významné riziko si, zdá se, nepřipouštěli. Nereagovali ani na výrazné, pro užívání drog typické, změny chování a vzdělávací problémy. Faktory, které jsou v dnešní době považovány za obecně známé a směrodatné pro diagnostiku závislosti. Jejich určitá naivita mohla být způsobená například nedostatečnou informovaností. Informanti, žijící v době užívání pervitinu s rodiči, patřili do generace „sametové mládeže“, dospívali v devadesátých letech, v době transformace společnosti. V devadesátých letech byla v centru zájmu společnosti, médií a veřejnosti změna režimu v republice. Bylo potřeba zorientovat se v nové situaci, nových pravidlech, a tak již rodičům nezbyl potenciál na sledování a vyhodnocování problematického chování dospívajících dětí. Další možností je dodnes často zmiňovaná představa rodičů o svých dětech: „Mému dítěti závislost nehrozí, to se nám nemůže stát.“ Takové myšlenkové schéma může oslabit ostražitost, a tím uvolnit prostor pro omlouvání podezřelého chování dítěte. A v neposlední řadě může v aktivní reakci rodičům bránit pocit studu. „Moje dítě a narkoman, to se nesmí nikdo dozvědět.“ Z náznaků ve vyprávění by tento důvod mohl být příčinou pasivní reakce rodičů Silvie. Otázkou zůstává, jaká je správná reakce. Jak by se vyvíjel život těchto lidí za jiného přístupu rodičů? Existuje nějaký správný, univerzální přístup? Okolí O reakci jiných lidí, než rodiny na užívání pervitinu se zmiňují jen někteří. Na rozdíl od rodičů, kteří většinou zaujali postoj „mrtvého brouka“ a závislost u svých dětí nijak nekomentovali a neřešili, někteří zaměstnavatelé a učitelé do situace vstoupili. Jejich reakce by se dala rozlišit do několika málo skupin: Konfrontace bez reakce Silvie: Provozní v penzionu, kde chvíli pracovala Silvie, ji hned upozornil, že ví o jejím užívání. Situaci však dál nijak neřešil. „…tam byl takovej mladej provozní, a ten mi druhej den řekl, že ví, vo co de, byla móda mít černý vlasy, byla jsem bledule s černýma vlasama, tak ten mě v tom jako nechal schválně. Ale já jsem si v práci jako nedávala, jsem byla čistá.“ Konfrontace s reakcí Erik: Zaměstnavatel jej ze zaměstnání vyhodil, když zjistil, že užívá pervitin: „No takhle, já jsem tam dělal jako zedníka s jedním chlapem a on pak nechtěl zaměstnávat

47

feťáka. …Protože všude, kam jsem šel, tak prostě ty lidi jsou takový, kor tady u nás, prostě se to rozneslo rychle. Tenhle bere pervitin, ten fetuje a tohle, toho neberte….“ Motivace bez konfrontace Marcela: Ředitel školy se ji snažil namotivovat pro jinou cestu, než si vybrala a deklarovala žádostí o přerušení školy. „…šla jsem za ředitelem a řekla jsem mu, že se stěhuju do Německa, že chci jako přerušit tu školu. A on mi říkal, že teď už mi to může říct, že jsem hrozně hezká holka, tak běžte jako na modelku a todle ještě mi říkal takový voloviny…“

6.2.5. Pustošící požár – rozvinutá závislost na pervitinu Závislost na pervitinu ovládla jejich životy naplno. Požár intenzivně pustošil a spaloval. Vše se točilo kolem drogy. Byla v centru všeho dění a pozornosti. Na nic jiného nezbýval čas, peníze, prostor. Nic jiného pro ně v této době nemělo smysluplný význam. O období rozvinuté závislosti jako o špatné době retrospektivně vyprávějí: Jana: „Už jsem byla na tom tak špatně. Ale to už jsem na to neměla absolutně. Ale pak už jsem normálně přemejšlela, že jsem třeba šla do krámu ne, že jsem třeba nakoupila já nevim 800 k jídlu, to je, to bych z toho měla 3 balíčky. A už jsem tak přemejšlela, víš?.... A já jsem si to potom uvědomila, jsem o tom přemejšlela a měla jsem deprese, že jsem šla do rohu, no, a že prostě jsem brečela. Já jsem si to uvědomovala, že jsem na tu holku (na dceru) hnusná….. Já jsem jí spíš psychicky, víš, týrala. Mě furt štvala, furt jsem jí někam posílala, no..bylo to horší a horší,….“ Erik: „No a pak už to bylo úplně horší, to se mi narodil syn… Tak jsem ještě furt bral, prostě jsem neměl zájem o toho kluka, ani jsem neměl k němu ňákej to (vztah).. , to fakt ty drogy utáhly, jo, hrozně moc…“ Silvie: „Bylo to ošklivý už tam, člověk vyzkoušel jako leccos, to finále, to bylo už takový hodně špinavý a hodně ošklivý, to už tak jako hraničilo, pod mostem sedávali, bylo to jako hnusný, si pamatuju, jak jsme kamarádce nemohli napíchnout žílu, tak jsme jí rozpíchali celou ruku na nádraží, bylo to hnusný, škaredý, špinavý fuj. Bylo to hrozný..“ Marcela: „…já to mám trošku rozpolcený ty pocity, jsem si šňupla, užila jsem si pěknej víkend a pak jsem se musela dostat domu, ale nebyla jsem úplně ve svý kůži, jo. Pak tě polily takový negativní pocity, že ses prostě bála lidí, že si se musela schovat a měla jsi to takový divný a to se mi nelíbilo,…. A pak jsem začala pociťovat ty hnusný pocity furt, to jsem si dala do těla, hodinka dobrý a pak hrůza….“ 48

David: svou situaci nehodnotil jako špatnou, problémovou, pouze konstatoval: „…tak jsem měl hodně blízko jakoby zůstat v tom, trošku se zapykat, jakoby hloubějc prostě….“

6.2.6. Konfrontace požáru s vnitřním partnerem Konfrontace požáru s probouzejícím se vnitřním partnerem vedla k uvědomění. V tomto kontextu je uvědomění zcela zásadním bodem zlomu, od kterého se začala odvíjet změna. V životě informantů nastala chvíle, kdy se začal probouzet, anebo byl vnějšími okolnostmi probuzen, „vnitřní partner“. Do této chvíle byl dlouhodobě omráčen teplem a jedovatými zplodinami požáru. Živořil pod tlakem závislosti, nepřemýšlel, nehodnotil, nezvažoval, jen byl. Vnitřní partneři byli dlouho otupělí a otrávení působením pervitinu. Možnost konfrontace a komunikace probíhající závislosti s vnitřním partnerem, jinými slovy prvek uvědomění, se jeví velmi významnou, snad by se dalo říci rozhodující v dalším vývoji života informantů. Probuzení vnitřních partnerů k dialogu způsobily vnější a vnitřní situace, které bych nazvala bodem zlomu. Z rozhovorů vyplynuly tři významné kategorie, které měly zásadní vliv na sebeuvědomění informantů a uchopení problému závislost pro další život. Vnitřní uvědomění O probíhajícím vnitřním dialogu se spontánně zmiňují Silvie a Marcela. Popisují probouzení vnitřního partnera bez vlivu nějakého vnějšího „spouštěče“. Jejich komentář je hodně podobný: Silvie: „A já už jsem potom tušila, že je něco hodně špatně… Bylo to ošklivý už tam, člověk vyzkoušel jako leccos,…“ Marcela: „Já jsem tušila, že něco dělám špatně, ale něco mě furt táhlo k tý Jitce, k těm kamarádům… Už jsem nemohla, vnitřně jsem věděla, že dělám něco špatně, že už v tom asi lítám, že už to není úplně normální, když má člověk rozpíchaný ruce, nebyla jsem spokojená. Už jsem věděla, že to jsou falešný pocity. Že to není úplně super a štěstí, byl to silnej pocit, takovej neuvěřitelnej“ Marcela si vzpomněla na konkrétní situaci, která pravděpodobně probudila jejího vnitřního partnera a pomohla uvědomění. Tuto situaci popisuje slovy: „Pamatuju si scénu, kdy jsem stála nahatá před zrcadlem a koukala jsem se, jak jsem hrozně hubená

49

a sama sobě jsem se nelíbila, úplně jsem brečela a říkala jsem, že to dělat nebudu, že ty prášky mě hrozně… >Podívej se na sebe, modřiny, rozpíchaný ruce< a říkala jsem si jako, >co to je, proč k tomu došlo? <„ Ve vyprávění Marcely a Erika přímo zaznívají jejich rozhovory s vnitřním parterem. Pro ilustraci jsem je zvýraznila. Ukázkově demonstrují proces sebeuvědomění a proces přípravy na nápravu situace, zvažování možností (i ad absurdum – myšlenky na sebevraždu). Marcela vypráví o své konfrontaci s “vnitřním partnerem” a jejím vlivu na další životní dění: „>Musím přestat! < I Jitce jsem to říkala, že už mi to ne to, že se něco musí stát. Furt jako halucinace jsem měla z toho, když jsem brala, peníze furt nebyly, doma to bylo úplně na prd, se ségrou jsme se nebavily, nepamatuju si, že bychom spolu komunikovaly. Jsem potřebovala nějakou změnu. Jsem měla potřebu něco prostě udělat, přemýšlela jsem, že se i zabiju….” Narození dítěte Narození dítěte patří mezi jednu z nejsilnějších emotivních situací v životě člověka. Zároveň s sebou nese nový rozměr odpovědnosti. Dítě také přináší období konfrontace a hodnocení dosavadního života. Jinými slovy by se dalo říci, že narození dítěte velmi často probouzí k dialogu naše vnitřní partnery. Je potřeba zajistit pro život dítěte vhodné podmínky. Je potřeba být rodičem. To všechno jsou témata pro dialog. Vlastní dítě se stalo bodem zlomu a probuzení vnitřního partnera pro mužskou část informantů. Erik: „...V tý době jsem pak i hodně přemejšlel, prostě, že dělám strašně velkou chybu, kvůli klukovi…. v tom, že fetuju….. a potom jsem si to nějak uvědomil všecko… a pak jsem si řekl: > Sakra, vždyť ten kluk potřebuje taky tátu<…“ David: „Tenhle moment přišel právě tím, že mně se změnilo vědomí… To nebylo tak…, a teď končím, to byla součást sledu událostí…. Ale zmizel jsem z toho díky tomu, že jsem se dostal do jiný životní role. To je jádro tý myšlenky…“ V Davidově příběhu téměř nezaznívá jeho vnitřní rozhovor. Vyprávění pojal více retrospektivně, již se zhodnocením. Ostatní se víc ponořili do vyprávěné doby a také víc užívali přímou řeč. Popisovali konkrétní situace. David zůstával na obecnější rovině vyprávění. Což mohlo být způsobeno povrchnějším vztahem. S Davidem, na rozdíl od ostatních lidí, které jsem znala již dříve, jsem se seznámila až při natáčení rozhovoru.

50

Traumatizující situace V době užívání pervitinu Jana zažila skutečný požár v domě, kde s dcerou bydlela. Navíc v době požáru na půdě domu vařili pervitin, což s sebou přineslo ohrožující myšlenky typu: co když se to provalí, vezmou mi dceru, půjdu do vězení… Utéct před požárem, skutečně prožít ohrožení života, vnímat pocit viny je situace, která zatřese s každým člověkem. Tato vnější situace zatřásla silně i s Janou a jejím vnitřním partnerem, který začal „bít na poplach“ Jana: „To bylo 2008, vyhořeli jsme a já jsem si říkala, že to bylo jako znamení, že jako nesmím brát, nebo něco takovýho, prostě: >Á teďka jsi bezdomovec, frajerko, a to je díky drogám<.“ Ono se tam vařilo ten den, co jsme vyhořeli….. Pak jsem si řekla, prostě no tak, nebudu brát. A pak, jak jsem byla v prdeli s tím, že sem neměla kam jít, tak jsem už jen jednou, dvakrát měla v sobě.“ Jana se svým vnitřním partnerem byla v kontaktu pravděpodobně po celou dobu užívání. Tím se její příběh odlišuje od ostatních. Závislost pouze utlumila vliv vnitřního partnera na situaci. Toto ilustruje prvek sebe přesvědčování: „A pak jsem si furt říkala: >Já nejsem závislá, nejsem závislá, já to nepotřebuju<…“ I v průběhu užívání mívala chvilky vnitřních rozhovorů, které doprovázela nespokojenost sama se sebou a sebelítost.

6.2.7. Jak uhasit požár - od uvědomění k činu Proces transformace „ušlechtilé touhy“ v „reálný cíl“ výstižně demonstrovala ve svém příběhu Silvie: Vznik ušlechtilé touhy: „Chtěla jsem takhle skončit, když mě přepadla taková ta psychóza, když jsem byla doma, chodila jsem pořád dokola a slyšela jsem hlasy a tak, a brečela jsem, to jsem nechtěla, ale nedokázala jsem, ...nevěděla jsem, jak, nevěděla jsem, za kým zajít, a ani jsem nechtěla. Mě to tenkrát vylekalo ta schíza, ale dál jsem v tom pokračovala…“ Transformace v reálný cíl: „…..chtěla jsem se toho zbavit a věděla jsem, že se toho zbavím, jenom když uteču….. Já jsem chtěla odjet někam na hory, do Pece pod Sněžkou nebo někam na Šumavu …. Byla jsem připravená, že odjedu, protože tady to nezvládnu…“ V určité chvíli si začala uvědomovat, že v jejím životě vyvstal problém – závislost, který ji nutí dělat něco, co se jí už vlastně nelíbí. Bod, do kterého se po nějaké době dostane většina problémových uživatelů. Toto uvědomění probudilo touhu po ukončení

51

závislosti, ono teoretické rozhodnutí, že dál takhle pokračovat nebudu. Touhu po uhašení požáru závislosti. Proces transformace je spojen s tvorbou plánu, promýšlením cesty k dosažení reálného cíle. K této proměně opět často využíváme rozhovorů s naším vnitřním partnerem. Probíráme nezvládnuté situace. Hodnotíme důvody, proč se touha nenaplnila. Často dojdeme k potřebě tvorby plánu, promyšlení cesty, abychom mohli “ušlechtilou touhu” transformovat na “reálný cíl”

6.2.8. Hašení požáru – vyhasínání závislosti Uhasit rozvinutý požár není jednoduchá záležitost. Jeden kyblík vody zašumí a hned se vypaří. Oheň si odfoukne, pára se rozplyne do okolí a žár s novou silou pokračuje ve spalování života. Není jednoduché přejít od rozhodnutí k činům. Zvláště, pokud nemáte svůj život úplně pod kontrolou. Na jeho směřování se podílí ještě jiný velmi silný vliv – závislost. Přestože si informanti již uvědomovali ohrožení a likvidační sílu pervitinu, nebylo jednoduché jej opustit. Vzhledem k tomu, že se jedná o fenomenologicky významný jev, jsou zde podrobně zachyceny všechny konkrétní způsoby a prostředky, které použili k ukončení své závislosti. Nejvýznamnější roli hrála změna prostředí, často v kombinaci s dalšími vlivy a okolnostmi, ale konečné vyhasnutí požáru probíhalo zcela specificky u každého informanta. Změna prostředí Marcela: Na začátku se v rozhovoru s vnitřním partnerem zrodila „ušlechtilá touha“: „Musim přestat! I Jitce jsem to říkala, že už mi to ne to, že se něco musí stát.“ Marcela se rychle pokusila o transformaci „ušlechtilé touhy“ v „reálný cíl“. A to bez dlouhého váhání a přemýšlení. Hned se pustila do realizace první myšlenky, která ji napadla: „Jsem měla potřebu něco prostě udělat, přemýšlela jsem, že se i zabiju, že jsem tenkrát se snažila si podřezat žíly, to se mi nepodařilo, a pak jsem si snažila…, jsem si píchla jehlu, stříkačku do ruky a snažila jsem se odendat stříkačku a nechat se vykrvácet.“ Tento pokus o změnu situace se naštěstí nezdařil. Myšlenkový proces transformace a hledání „reálného cíle“ pokračoval, Marcela si pravděpodobně uvědomila, že bude potřeba odstranit ze života spouštěč - kamarádku Jitku, která stála u prvního pokusu. Z vyprávění lze usuzovat, že Jitka byla dominující osobou, kterou Marcela delší 52

čas následovala, obdivovala a poslouchala. Byly, jak uvádí, nejlepší kamarádky. V příběhu uvádí: „A pohádaly jsme se s Jitkou, řekla jsem, že už mě to prostě nebaví… přestala jsem Jitku následovat každej víkend, spolu jsme se pohádaly a byla jsem doma, nikam jsem nejela. Byla jsem v pokoji zavřená, poslouchala jsem si muziku.“ Na další vývoj měla velký vliv náhoda, vnější nepředvídatelná okolnost, která umožnila významnou životní změnu. Marcela se setkala se svou přítelkyní z dětství Adélou, která žila v Německu. Adéla navrhla Marcele možnost zprostředkování práce a života v Německu, možnost bezpečně změnit prostředí. Marcela vypráví: „Jsem to vyřešila jakoby dobře, díky tomu, že mám kamarádku v Německu,.... přijela do Čech a říkala: „Hele, přijeď do Německa, já ti pomůžu, si najdeš práci, všechno tam nech“….. Tak já jsem to takhle udělala, nechala jsem i tu Jitku…., přerušila školu, tak jsem si sbalila saky paky, řekla jsem našim, že jedu do Německa, mě pustili prostě….V Německu jsem začla, mi našla práci, uklízela jsem v nějakým hotelu, makali jsme tam s Polákama, Řekama, parta novejch úplně cizích lidí, což mně hrozně vyhovovalo, protože jsem neviděla kamarády, co fetovali, rodiče, neměla jsem problém se školou, najednou jsem všechno ukončila …..A to bylo, jako když se pokřtíš nějakou vodou, nebo jak se tomu říká, jak se jakoby…. Znovuzrození? Znovuzrození, takhle jsem to chtěla říct. Mně to hrozně pomohlo. Jiný prostředí, jiní lidi..“ Změna prostředí a zamilovanost Silvie: Jejím připraveným „reálným cílem“, v procesu hašení požáru byla, jak vypráví, změna prostředí. Do života jí však shodou okolností vstoupila láska. Ještě před možností zrealizovat připravený odjezd se seznámila s člověkem, který přinesl do jejího života zásadní změnu. „Těsně před tím, než jsem si sbalila věci, jsem se potkala s Markem….“ Marek vyplnil prázdný prostor, láska mnohdy vyvolává podobné pocity, jako stimulující drogy. Období zamilovanosti je také intenzivním přirozeným stimulantem. Silvie toto popisuje slovy: „Když jsem poznala Marka, tak najednou ty pěkný zážitky jsem zažívala s ním… Já jsem najednou byla zamilovaná a láska nahradila tu drogu, vyplnila to místo…. a já už jsem to nepotřebovala najednou …Takže, aniž bych musela jet na hory, odvykací kůru, nad čímž jsem taky přemýšlela, tak prostě to samo zmizelo….“ Zamilovanost rozmetala oheň na jednotlivé uhlíky, ty se ještě chvíli pokoušely znovu rozhořet: „Ještě jsem měla problém, když jsme spolu už 14 dní chodili, že jsem zůstala tenkrát u jednoho kluka, kterej v tom chodil…, on i vařil, a tam teda jsme si dali 53

hrozně, celej víkend jsem nespala…. potom jsem po těch dvou dnech přijela za ním na byt, on mě tak chytl za pas rukama, já měla tenkrát tak 50 kilo, říkal: „Kde jsi byla?“ Byl naštvanej. Tím jsem si řekla, že nechce, abych to dělala. Pak jsem měla ještě jeden, dva takovýhle dny, kdy jsem si to píchla, ale nikdy to nebylo tak, že by mě kontroloval, prostě to vyšumělo, přestalo to, nepotřebovala jsem..“ Ke konečnému uhašení požáru došlo až se změnou prostředí. Silvie se společně se svým přítelem odstěhovala do jiného města, kde začali „nový život“, bez starých přátel a pervitinu: „Začala jsem bydlet v Chebu s ním, a to přispělo k tomu, že to dělat nemusím, on to věděl, co dělám a jak to dělám…“ Změna prostředí a demonstrativní krok Jana: Proces vyhasínání požáru závislosti u Jany pobíhal v několika vlnách. Jednotlivé zlomy byly vázány na změny bydliště v rámci jednoho města. Jedná se o pět bodů graficky znázorněných na obrázku v příloze č.1. 1. Požár v původním domě 2. Azylové bydlení v prozatímním bytě 3. Ubytovna 1 4. Bydlení u matky 5. Ubytovna 2 Ad 1. Ke zlomu v užívání došlo v souvislosti s požárem v domě, kde s dcerou bydlely. Tedy původní byt. Ad. 2. V prozatímním bytě v azylovém domě Jana bydlela asi měsíc. V té době silně prožívala posttraumatický stav, znásobený „dojezdy“ způsobenými omezeným užíváním pervitinu. Hlavním pocitem byl ochromující strach. O tomto stavu hovoří, jako o stavu přežívání, kdy byla „mrtvá“: „..No právě jsem měla myšlenky na to, kam půjdu, a jsem se bála, že mi holku seberou, že přijdou na to, že se tam vařilo, já jsem měla takový ty myšlenky úplně heee prasklo to. Vyhořeli jsme kvůli perníku, když zjistí, že to byla půda, prostě myšlenky, úplně jsem se bála těch lidí tady, úplně jsem se bála, úplně strašně, jsem chodila jak... A jak mi to každej potvrdil, jak jsem byla myšlenkama jinde, jsem spala, jsme bydleli na tom azylovym domě, tam jsem se ani nestarala o holku, tam jsem ležela mrtvá, spala, čůrala, jedla, dávali mi jídlo, a já jsem prostě byla mrtvá….. Ale vůbec jsem nevěděla, kde je holka, holka ať si chodí do školy, nechodí do školy, já jsem prostě jenom věděla, že musím do práce ráno….“ Užívání pervitinu bylo omezené a překrývané jinými návyko54

vými látkami: „Prostě tam jsem se ňák z toho prostě, jak jsem bydlela měsíc v tom azylu a tam jsem prostě začala vylepšovat tady to, pila jsem, kouřila jsem trávu, a to bylo takový, že když přišel ňákej feťák a měl u sebe to, tak jsem neuměla říct prostě ne.“ Ad 3. Z azylového domu se odstěhovala do bytu v první podnikové ubytovně, kde bydlela asi čtyři měsíce. Ochromující strach začal odeznívat. Pravděpodobně v této době došlo k ukončení vyšetřování příčin požáru, bylo konstatováno, že k požáru došlo díky poškození komínu. Jana se uklidnila a život se začal vracet do všedních kolejí. „Ušlechtilá touha“ skončit s užíváním pervitinu v mysli zůstávala na stejné úrovni. Její proměna v „reálný cíl“ ještě, jak zaznívá ve vyprávění, nenastala: „No, ale pak jsme musely odejít z toho azylu a já jsem šla bydlet do podnikové ubytovny. No a tam jsem si jednou, dvakrát dala. Párkrát jsem si tam dala, tam jsem bydlela čtyři měsíce. No tak čtyřikrát, jednou za měsíc.“ Jana nedokázala odolat nabídce, kterou dostávala od přicházejících přátel: „… Když přišel ňákej feťák a měl u sebe to, tak jsem neuměla říct prostě ne.“ Ke slovu se však dostával vnitřní partner: „Tak jsem si dala, no a pak jsem vždycky nadávala, že jsem si to dala. Jsem si říkala: >Ty jsi debil<.“ Je možné, že pod vlivem vnitřního partnera si Jana začala uvědomovat, že v tomto prostředí sama nedokáže odolat nabídce. Nedokáže „ušlechtilou touhu“ proměnit v „reálný cíl“. Ad 4. Využila tedy nabídky své matky a odstěhovala se k ní, i když neměly dobré vztahy. „… Kdybych v tý ubytovně bydlela, tak bych pomalinku zase brala ten perník, protože tam byl přísun. Furt ke mně někdo chodil a příčinou bylo to, že jsem se odstěhovala k mámě.“ Bydlení s matkou nebylo jednoduché a netrvalo dlouho. Přesto splnilo účel v životě Jany - pokračující stabilizace: „Tak jsem šla bydlet k mámě, no a tam žádnej přísun, nic. Tak jsem chodila do tý práce, pak vlastně u mámy jsem šla do tý továrny, do tý práce jako na stroji.“ Důvod, proč u matky neužívala pervitin, přesto, že by neměla problém si jej obstarat, popisuje: „Tam je prostě víš, já jsem měla furt takovýto, že moje rodina to nevěděla, vona vlastně ségra, myslim, že to tušila nebo že to věděla, a já dokud bych to, bych jí neřekla, že jsem brala, já jsem prostě chránila tu svojí rodinu, nebo jsem prostě věděla, že ta moje rodina je prostě to, odstrčená, že ona to neví. A já bych si to dala, šla bych domů, k mámě a musela bych jít spát. Co bych z toho měla?“ Toto období trvalo asi půl roku, dokud nedošlo ke konfliktu s matkou: „ No a tam prostě, máma mě vyhodila z baráku, kvůli tomu, že mě vyhodili, jak byla ta krize. Mě vyhodili z práce.“ Ad 5. Jana musela řešit další krizi v životě. Byla bez práce, bez bytu, sama s dcerou. Situace, která vybízí k řešení prostřednictvím drogy. V této době se význam55

ným jeví podpora starší sestrou: „…Ségra mi sháněla azyl, a že půjdeme do azylu.“ Jana popisuje svůj stav: „Ty jo, jsem byla hotová a zase myšlenky v prdeli. Tak jsem šla na tejden bydlet k ségře na ten byt, a pak jsem sháněla prachy, abych si zaplatila ubytovnu. Tak jsem je sehnala…. od kámošky, a šla jsem na jinou ubytovnu, to byl krcálek, to bylo na mě moc malý, to tam jsem sháněla peníze na to, abych mohla 5000 platit.“ V této ubytovně se opět sešla se starými přáteli a uživateli pervitinu. Přišla nabídka a Jana několikrát neodolala. Ale v užívání nechtěla pokračovat. Po jedné nabídce využila demonstrativního kroku, o kterém slyšela od starších uživatelů. Popisuje jej takto: „Ale je pravda, že dokud to nezfoukneš, prostě najednou, tak ještě nejsi vyléčená. Dokud prostě uvidíš tu lajnu a furt na ní budeš myslet- jé, já bych si dala, tak si musíš vzpomenout na to, co jsem prožila.“ Vlastní „vyléčení“ si Jana pamatovala hodně přesně. Bitvu s „poslední lajnou“ popisuje těmito slovy: „Oni šli teda krást, a pak jsem si všimla, že na stolku mám čárku, že mi jí tam nechali. Teďka jsem koukala, jsem se nehejbala, to bylo pro mě šok. ….. A oni mi to tam nechali schválně, neřekli nic a odešli. Jsem si sedla na tý posteli u toho stolku ne, jsem se tam prostě hejbala, přemejšlela jsem tam, koukala na holku. A ona říkala (tady popisuje své myšlenkové pochody, dcera spala) že ne, jako nemůžeš. Prostě už ne, už dlouho už říkáš ne, ne, ne. Prostě ten rok byl asi nejhorší, ten rok po tom vyhoření. Ten 2009, to bylo furt takový rozhodování… to bylo takový, že jsem si ještě párkrát dala. Tak jsem si říkala: >jsem, nejsem, mám, nemám, dám si<… Furt jsem váhala. Jsem vstala, šla na záchod, přišla jsem, a jak jsem byla rozčilená, tak jsem do toho foukla. A úplně se mi ulevilo. Jsem šla na záchod, nepřemejšlela jsem a sfoukla jsem to. A úplně jsem si říkala: >Ha, jsem frajerka, co? <„ Toto byla poslední sebezachraňovací akce. Na otázku, jestli jí to potom nebylo líto, odpověděla: „Ne, já jsem se tam smála. Jsem si to zakázala, víš?“ Od té doby Jana říká, že už pervitin neměla. Cítí se vyléčená, i když si stále uvědomuje obavy z možného relapsu. Změna prostředí a nová životní role David: David popisuje proces vyhasínání požáru a celé období závislosti, jako vlnu. Na začátku prudce stoupla a na konci pomalu klesala. Opadnutí vlny probíhalo, jak naznačoval, mnohem déle, než nástup, a mělo dvě fáze. 1. Omezení užívání po narození syna. 2. Ukončení užívání po rozpadu vztahu v důsledku závažnějších psychických problémů. Grafické znázornění procesu je na obrázku v příloze č. 2.

56

Bod zlomu popisuje jako změnu životní role. Z bezstarostného, užívajícího si kluka („Spíš jsem byl kluk, kterej do ní měl teprve dorůstat.“), se najednou stal otec, který byl nucen řešit mnoho nových problémů a starostí: „Musel jsem už chodit do práce, řešit rozpočet, nákupy, práci, spoustu těch věcí,…“ Nová životní role začala měnit náhled na život. Do života začala vstupovat odpovědnost, která pomalu vytlačovala doposud vládnoucí bezstarostnost. David, podobně jako Erik, do otcovské role musel dozrát: „ Dlouhý roky jsem svojí otcovskou roli vůbec nevnímal.“ Ve vyprávění popisuje proces opadávání vlny závislosti: „Takže ten novej život vytlačil ten druhej. Respektive z toho většinovýho paření se stala menšina a většinu času zabralo tohle. Postupně se to jako přelilo ten bod pozornosti, tak bych to asi definoval. Ta pozornost, ten středobod, to těžiště života se přelil někam jinam, protože to bylo potřeba. Předtím nebylo, tím, že jsem nemusel řešit, nemusel jsem pracovat, dokázal jsem si vydělat prachy tak, či onak. Najednou se to přesunulo tam, protože jsem musel řešit bydlení, plenky, doktoři, do práce, přídavky, příspěvky. Tohle šlo stranou (drogy), vlastně se to stávalo postupně menší a menší.“ Užívání pervitinu a jiných drog si v Davidově životě vybralo svou daň. O zaplacení se přihlásilo až po ukončení užívání. V průběhu vyhasínání, po určité době vzdalování se od drog, začal David prožívat náznaky psychotických stavů.: „Pak mi přestávaly všechny ty drogy i dělat dobře…. Já jsem vůbec nehulil, protože po každym…, tam už v těch nižších vrstvách tý psýchy se jakoby rýsovaly ty věci, který, když jsem uvolňoval tou trávou, mi nedělaly dobře. Měl jsem různý divný stavy…“ Narůstající psychická nerovnováha byla provázána s pomalu se hroutícím vztahem s přítelkyní. Oba byli nevyzrálé osobnosti, v jejichž životech různou silou hořel oheň závislosti. Pro roli rodičů a budování společného vztahu se primárně nerozhodli. Do odpovědného vztahu byli vtaženi vnější okolností – narozením jejich dítěte. A tato skutečnost se zanedlouho ve vztahu projevila: „Jsem jakoby dozníval, užíval jsem si o víkendu, ale zase to dělalo doma trable, bejvalá přítelkyně to řešila, tyhle věci, chodil jsem do hospody, pak to bylo i příčinou nějakých sporů… což byl potom nějakej impulz k vnitřním hádkám mezi mnou a jí. To k tomu patří, to je jako, když se chlap ožere. Teď už to neřešim….“ Davidův psychický stav se, jak vypráví, postupně zhoršoval: „Byly to různý psychózy menšího…různý stíhy v tom smyslu, že to nebylo z perníku, bylo to z trávy. Byly tam takový neurózy, člověk měl takový záchvěvy tísně. Postupně se to nabalovalo….To byla taková bublina časovaná. A pak praskla.“

57

V roce 2004 se Davidův vztah s přítelkyní zhroutil, a jak popisuje, zároveň v jeho životě praskla bublina psychózy. David se následně rozhodl pro další životní změnu: „Pak jsem se odstěhoval a rozhodl k úplně radikální změně, protože jsem věděl, že něco je špatně v tom životě. Takže jsem to vzal úplně z jinýho konce, vzal jsem nabídku odjet do ciziny…. celý jsem to vzal prostě od začátku, úplnej restart. Změnil jsem prostředí, v tý době na medikaci, antidepresiva, protože to nešlo, no, ten stav byl hlubokej, já byl už, prostě bez medikace jsem to už nezvládnul. Takže jsem odjel pryč, tam jsem získal úplně jinej pohled na to všechno, tam jsem nastartoval jakoby cestu svého duševního růstu, ale v jiný formě, protože tohle byl taky duševní růst, já nemůžu říct, že bych jakoby degradoval. A tam jsem začal už věci řešit jinak…“ Touha po účincích pervitinu Davidovi zůstala dodnes: „No, on tam je furt, to je jako po sladkým…“ Proces uvědomění jiným způsobem působil i u Davida. Na rozdíl od ostatních respondentů ve vyprávění nekomentuje rozhovory s vnitřním partnerem. Významným se v jeho životě jeví proces hledání, což charakterizuje Davidovu osobnost. I na začátku užívání drog šel nejprve do knihovny a zjišťoval si dostupné údaje o jejich účincích. Později si vymýšlel, vlastní „mixy“ omamných látek… Zájem o jiné stavy vědomí David neodložil, jen začal hledat jiné, jak uvádí, bezpečnější cesty, jak jich docílit. „Já jsem se hlavně jakoby pustil jinou cestou a zjistil jsem, že ty drogy jsou jakoby berlička k tomu, se cejtit jinak, ono to jde samo, člověk nemusí bejt pod vlivem, aby mohl bejt kreativní nebo prostě činorodej nebo prostě nenudil se. Věci, které pro mě jakoby měly nějakej význam, ta tráva. To všechno zmizelo, protože já to dokážu bez toho. Od těch stavů blaženosti, že si prostě uvědomím, že je všechno supr, prostě si nemusím dát špeka, abych se cejtil anebo vymejšlel, proudily mnou myšlenky, což jsem dřív používal, ještě do nedávna. Jakoby stimulant duševní, třeba tu trávu jako, protože mně pomáhala jakoby v kreaci, všichni chodili po špeku spát a já jsem maloval.“ Nová životní role Erik: Jako jediný nezměnil prostředí. Po celou dobu žije v jednom městě a bydlí na jednom místě. Zásadní význam pro změnu v životě Erika mělo pochopení nové životní role. O ní začal také rozmlouvat se svým vnitřním partnerem. Tématem rozhovorů byl jeho syn Kubík. K odstartování procesu životní změny vedlo ukončení vztahu ze strany Kubíkovy matky a přijetí nové životní role - otcovství. K tomuto procesu došlo po roce 58

od narození syna. Na otázku, jak dlouho trvalo ukončení závislosti od rozhodnutí přestat, odpovídá: „Trvalo to ještě rok, teda já nevím přesně, ale asi rok…“ Erik jako jediný využil v průběhu hašení požáru vnější pomoci. Oslovil obvodního lékaře: „Já sem se ptal toho mýho doktora, že bych jako chtěl skončit, ale nechtěl jsem na léčení a on se mi ptal, kolik jsem bral a todleto a on mi řekl: „Já vás chápu, jasně, že to nejde skončit najednou ze dne na den, zkuste si snížit dávky.“ Erik jeho rad využil. Snižování dávek podpořilo schopnost komunikace s vnitřním partnerem. Vnitřní partner pozvolna přestával být utlumený působením pervitinu v organismu a získával možnost promlouvat do života: „Prostě jsem si třeba dal a druhý den jsem si hned nadával: „To jsem teda magor…“, takhle jsem si nadával. No, a pak jsem si říkal vždyť todle leze i hodně do peněz, to je jako s cigaretou, prostě skončím s cigaretou, vyhodím ji a prostě nepřestanu kouřit, to je to samý s drogama…“ Vnitřní partner postupně přebíral větší kontrolu a spolupracoval s Erikem na procesu hašení požáru: „ Přiznám se, když třeba dneska vidím ty lidi, jako prostě… v tu chvilku mně to přepne a vidím se tam, mezi nima, ale já v tu chvilku řeknu prostě, ne, jdi pryč a jdi domů. A jdu domů. Ráno si řeknu: „Todle to jsem udělal dobrou věc…!“ Erikovi významně pomáhá láskyplný vztah k synovi dodnes: „A když třeba mi dneska řekne Kubík: „Tatínku, přijedeš? Já tě tak miluju…“, to se mi tak rozbuší to srdce, strašně moc. Dneska třeba čekal na mě a říkal mi: „Tati, doufám, že přijdeš.“ Dal mi pusu a todle.“

6.2.9. Vyprahlá zem – shrnutí Tady příběh končí. Závislost na pervitinu všichni informanti sami ukončili. V jejich životech došlo k významným transformacím. Čtyři z nich v rámci přechodu k nezávislosti využili, jako významného prostředku, možnosti změnit prostředí. V současné době se i Jana rozhodla ke stěhování do jiného města, kde chce žít s novým přítelem. Bez přátel točících se kolem pervitinu. Vnímá tuto změnu také jako formu prevence před možným relapsem. Není si jista, že by v původním prostředí dlouhodobě obstála. Tři z nich se po různě dlouhém čase vrátili zpět do původního prostředí, kde prožívají další období svého života v blízkosti širší rodiny a původní sociální sítě. Pervitin z jejího středu vymizel. Zajímavá je jejich současná velká tolerance k užívání marihuany, její trestnost považují za chybu v legislativě systému. Užívání marihuany vnímají 59

jako mnohem menší problém, než užívání alkoholu a tabáku, které legální je. Účinků marihuany také všichni využívali v průběhu vyhasínání závislosti na pervitinu. Je zřejmé, že většina informantů se nerozhodla úplně opustit návykové látky. Pouze Marcela, ač má k marihuaně pozitivní postoj, sama ji neužívá, nekouří a alkohol konzumuje pouze výjimečně. Představa užívání psychoaktivních látek ji děsí, a již nikdy by nechtěla podobné stavy zažít. Tento ojedinělý vyhraněný názor však může být u Marcely způsobený větším množstvím negativních pocitů prožívaných v průběhu užívání a proběhlými “flash backy” dlouho po ukončení užívání pervitinu, o čemž se ostatní při rozhovoru nezmiňovali. Někteří sice dodnes nostalgicky vzpomínají na příjemné zážitky spojené s užíváním pervitinu s podobným nádechem, jako se vzpomíná na období dospívání: „Ale na druhou stranu jsem ráda,“ říká Marcela, „ pro mě to bylo jakoby takový, pro mě to byla veliká sranda, to období, sice hodně rychlý, nebylo tam hodně příjemných věcí, jak jsem ti říkala....” Přesto dnes většina hodnotí období závislosti na pervitinu jako ztrátové, jako hloupost dospívání, na kterou nebyli připraveni. Erik: „A dneska prostě, já jsem to bral úplně zbytečně, na co, a kvůli blbosti, jo když si dneska uvědomím, co jsem mohl za to dneska všechno mít….” Jana: „…dobrý nebylo nic, to bylo. Já jsem padala hodně dolů… Všechno, prostě, já myslím, že když sis dala… nevim, že bys za to dala všechno. Všechno. Za to lajnu bys dala všechno. Ruku, oko, jo prostě praštěná úplně. To je nejhnusnější, co může bejt. Všechno to sebere, kamarády, všechno. Důvěru nemáš...” Marcela: „Asi mi to vzalo to, že jsem se rozhodla nedostudovat školu, že mi to trošku víc zamíchalo karty do budoucna, trošku víc, to si myslím, že je asi nejhorší na tom, když si na to vzpomenu, že jakoby to furt dávám za příčinu toho, že jsem měsíc před maturitou přerušila školu, to byla hovadina…. A další co je myslím špatné, je, že to budeš mít v sobě pořád, jako, že jsi udělala něco špatně.” Silvie: „Vzalo mi to čas. Vzalo mi to dobu, ty dva roky, který jsem mohla využít třeba jinak, třeba ke svýmu nějakýmu osobnímu rozvoji, a prostě tam mi to potom chybělo. Ty roky. Když už jsem chtěla začít fungovat normálně, tak už to bylo těžší a všechno bylo pomalejší a člověk se musel víc snažit, když něčeho chtěl dosáhnout, něco dokázat a zrovna v tý době, když jsem ty drogy brala, tak si myslím, že kdybych je nebrala, tak bych tady s tím neměla problém.”

60

David: „V tu danou chvíli mi to jako nic nevzalo, ale když to takhle zpětně to, tak mi to narušilo jakoby vnímání, psýchu, ….když se mi objevily ty depky. Protože tím perníkem jsem jakoby něco odsouval, něco jsem si nastřelil, prostě, že jo...., tak jako mi to dalo ty pozitivní stavy, tak se to potom prostě odrazilo i v těch negativních depresích.” Jako pozitivní z dnešního pohledu vnímají zkušenost, s jejímž využitím počítají hlavně při péči o vlastní děti: Jana: „Zkušenost dobrá, že prostě vim na 100%, že když holka začne něco, tráva něco, tak to poznám. Víš.” Marcela: „Ale jsem ráda, že aspoň to člověk pozná. Třeba, když vidím ty lidi na drogách, tak to na nich poznám....Myslím, že když moje dítě v osmnácti letech bude na perníku, neuvěřím mu nějaké historky.....” Silvie: „Dalo mi asi jenom tu zkušenost, kterou můžu třeba využít, až malej bude větší, při výchově, zas to bude třeba jinak, ale prostě zkušenost.” David: „Tak určitě zkušenost s tím jiným stavem vědomí,....jsem zjistil o tý psýše, jsem zjistil, jak funguje. Jsem měl hodně bohatý zkušenosti se spánkovou deprivací, dostal jsem se do takovejch hodně zajímavejch stavů, zábava prostě, dalo to trochu jinej rozměr tomu vnímání,” Marcela mě inspirovala k položení následující doplňující otázky týkající se prevence: „Co by se bývalo mělo stát, aby k jejich závislosti na drogách nedošlo?” Některé odpovědi byly zajímavé a využitelné pro výchovné a imunizační působení. Proto jsem je na závěr rozložila do kategorií, a pro inspiraci uvádím ty, které vnímám jako využitelné v rámci prevence: Intenzivnější zájmová činnost Silvie: „Určitě, kdybych měla víc zájmů, víc koníčků, něco, pro co bych se mohla nadchnout…” Důraz je kladen na slovo intenzivnější, protože Silvie před počátkem drogové kariéry navštěvovala hospodářský kroužek se zaměřením na koně a jezdectví, ale stal se pro ni v období dospívání nedostačujícím: “Já jsem sice měla něco, ale bylo to málo, nestačilo mi to, myslím, že v tý době jsem potřebovala víc, mít možnost někam postupovat…“ Současné, včas prezentované skutečné příběhy Silvie: „Asi by mě to nenapadlo a taky kdybych o tom víc věděla, kdybych slyšela třeba zkušenosti jiných lidí, před tím ještě, protože já jsem je potom slyšela, ale když už jsem v tom jakoby byla, no tak to už se jim směješ, to si říkáš, tak to není můj problém, 61

mám to pod kontrolou. Takový reálný příběhy, ne takový ty dvacet let starý dokumenty, jak si támhle někdo píchá do žíly, ale něco.... to by mi možná pomohlo.” Zde je kladen důraz na slovo včas, ještě před vlastní zkušeností, což jednoznačně hovoří, v souladu s názory mnohých odborníků, o potřebě přesunu úderného pole primární prevence drogových závislostí na první stupeň základních škol. Reakce schopní vrstevníci Marcela: „Přemýšlela jsem, proč třeba nějak nezareagovaly kamarádky, nikdo jakoby, …. mě zarazily ty kamarádky ve škole, jsem jim to třeba řekla, že jakoby taky, možná se zalekly. Nechtěly jako, ha ne, vona je závislá! Daly ode mě ruce pryč.” Také tato kategorie nese v sobě velký výchovný potenciál s širším přesahem. Závislost v době užívání Marcely patřila tak trochu mezi „tabu” témata, přestože zná velké množství uživatelů ve svém věku a hovoří o užívání jako o normě mezi jejími vrstevníky v době dospívání. „...to bylo to období, kdy to bylo úplně jako normální, to byl každej druhej. Jsem se na tom svezla, že bohužel jakoby jsem, no tak jsme si prostě šňupli.” Marcela by pravděpodobně ráda přivítala jakékoliv podněty ze svého okolí. Je možné, že právě proto, že závislost patřila mezi „tabu téma”, neměly spolužačky odvahu k jakékoliv reakci, anebo nevěděly, co by mohly vhodného udělat. Iniciace David: „Já myslím, že kdyby mě někdo vedl duchovně. Kdybych to měl shrnout, kdyby mi někdo ukázal cestu, jak sám sebe poznat, protože tohleto nebylo nic jinýho, než sebepoznání. A že člověk zjistil, tak, tak, že může být společenskej, užíval si jinejch stavů...myslím, že kdyby mě někdo vedl, ukázal mi tu pravou cestu...” David několikrát zmiňoval tuto svou myšlenku a potřebu určitého intenzivnějšího vedení pravděpodobně očekávaného od rodinného prostředí. Domnívám se však, že naplnění je suplovatelné i vně rodiny, například v rámci volnočasových aktivit. Na vyprahlé zemi, po nějakém čase, začala růst tráva. Životy jednotlivých lidí dnes pokračují usazeny ve standardních normách společnosti. Radují se ze svých dětí, snaží se je co nejlépe vychovávat, budovat s nimi dobré vztahy. Někteří budují i partnerské vztahy, kterým přikládají velký význam, jiní jsou v této otázce opatrnější. Pouze jedna informantka žije v manželském svazku. Normy určované a dodržované subkulturou závislých na pervitinu opustili. Splynuli se středním proudem společnosti.

62

ZÁVĚR Další dílek do skládanky informací o závislosti na pervitinu je u konce. Odpověď na základní výzkumnou otázku, týkající se vzniku a vývoje drogové kariéry závislého na pervitinu, který tuto závislost sám, bez odborné pomoci ukončí, jsem se pokusila přiblížit pomocí jednoduchého příběhu složeného na základě společných znaků jednotlivých fragmentů uváděných příběhů. Myslím, že tato rekonstrukce dala prostor pro zobecnění a zároveň i hlubší pochopení celého fenoménu s ohledem na další možnost jeho využití, například v rámci primární prevence. Celý průběh závislosti je shrnut do jednotlivých kapitol příběhu. Výsledky první části výzkumu v oblasti motivace a rozvoje závislosti se víceméně shodují se závěry většiny výzkumů týkajících se závislosti na pervitinu. Je zřejmé, že na vzniku závislosti se, podobně jako u mnohých jiných uživatelů (srov. Kernová 2007, Esterková 2011), největší měrou podílela zvědavost a potřeba vyplnit volný čas (nuda, rozchod s partnerem). Po prvních pokusech, zakončených příjemnými pocity a novými zkušenostmi, se rozvinula závislost se všemi popisovanými specifiky včetně rychlé sebeidentifikace se skupinou uživatelů a přijetí norem této specifické subkultury (srov. Orlíková 2007, Presl 1995, Nešpor 2000, Minařík 2003). Významným a odlišným je způsob ukončení závislosti, ke kterému došlo spontánně, bez odborné pomoci. O výzkumu tohoto fenoménu se u nás zatím mnoho nepsalo. V podstatě se mi podařilo najít jen jednu zprávu o podobném výzkumu v časopise Adiktologie. V článku „Jde to i bez léčby“ Nepustil (2009, s. 16-21) popisuje a vysvětluje proces ukončení závislosti na pozadí sociálního konstrukcionismu jako proces sebezměny (self-change). Rozložil jej na čtyři vzájemně se překrývající různě dlouhé a intenzivní prvky: „Rozvoj vlastní síly k jednání, rozvoj reflexivity, utváření závazků, nalézání nového etického rámce“ (Nepustil 2009, s. 23). Do přečtení této zprávy výzkumu mne nenapadlo podívat se na patologickou závislost jiným rámcem, než pohledem standardního medicínského modelu. Samostatné ukončení závislosti vnímám jako možnost i s použitím lékařské terminologie, pokud by tuto možnost připouštěla. Patologickou závislost vnímám jako určité onemocnění zasahující zvláště mladé lidi dnešní postmoderní společnosti, často způsobené touhou po nezávislosti a nedostatkem ostražitosti. Přesto, že jsem nepoužila konstrukcionistický rámec popisu, myslím, že se výsledky našich výzkumů výrazně neliší. 63

Zajímavým specifikem se jeví systém procesu změny, odvíjející se od proběhlého bodu zlomu coby chvíle, ve které došlo k uvědomění si problémů způsobených užíváním pervitinu. Tato významná situace u některých informantů zanechala konkrétní paměťovou stopu, někteří si vzpomínali obtížněji. Nakonec všichni ve svém životě objevili situaci, ve které došlo k uvědomění, nespokojenosti nebo vstupu vnějších okolností, díky kterým začali uvažovat o možnosti změny. Jinými slovy by se bod zlomu dal charakterizovat jako probuzení, dávající prostor pro změnu od pasivního postoje oběti vztahů, prostředí, zvyků, životního stylu závislosti k aktivnímu jednání ve prospěch změny prostředí, postojů, životního stylu „nezávislého“. Z hlediska ProchaskovaDiclementova modelu psychologie změny (viz kap. 1.4. Psychologie změny), by se dalo mluvit o 3. fázi „Rozhodnutí“, ve které je údajně potřeba nejvíce motivační intervence ze strany terapeuta. Motivační intervence u informantů nepřišla, ale od bodu zlomu se u nich začalo rozvíjet reflexivní vnímání skutečnosti. Následující fáze - komunikace s „vnitřním partnerem“ a utváření „reálného cíle“ z „ušlechtilé touhy“, která je srovnatelná s Nepustilem (2009 s. 21) uváděnou fází transformace a rozvoje reflexivity, je, myslím, významným fenoménem, kterému by bylo dobré věnovat více výzkumného prostoru. Podle Prochaskovy teorie bychom mluvili o 4. fázi „Jednání“, s tím rozdílem, že jedinec nerealizuje doporučený léčebný program, ale že je schopen sám naplánovat jednotlivé kroky vedoucí ke změně. Tato schopnost zároveň výrazně zvyšuje jeho sebevědomí. Vnímám v tomto ohledu určitý potenciál pro oblast prevence ve smyslu budování osobnostních předpokladů u dětí tak, aby nemuselo docházet k útlumu reflexních aktivit jedinců, ale aby reflexivní schopnosti byly pevně ukotveny v jejich osobnostní výbavě. Poslední fáze – vyhasínání (ukončení) závislosti již popisuje konkrétní způsoby a postupy, které informanti použili. Zde nejvýznamnější pozici zaujala možnost změny prostředí. K tomuto kroku přistoupili čtyři lidé z pěti. Změnu prostředí vnímám jako zajímavé specifikum, které hojně využívá léčebný systém (dlouhodobé programy v léčebnách a terapeutických komunitách), ale je, zdá se, využitelné i v rámci poradenství a procesu sebezměny. Může být také zajímavým tématem pro sociální zázemí závislého, kdy rodina, přátelé mohou změnu prostředí iniciovat, a tím nastartovat nebo aktivně podpořit proces změny. Výzkum zároveň poskytuje východiska pro využití některých praktických námětů v rámci primární prevence. Zde vnímám i velký prostor pro působení sociálního pe64

dagoga na základních školách, který by mohl být nositelem aktualizovaných metod a forem přístupu. Domnívám se, že tato práce poskytuje odpověď na výzkumnou otázku a navíc otevírá nové pohledy na fenomén závislosti a jeho ukončení. Na základě výzkumu v souladu se závěry výzkumu Nepustila (2009) je zřejmé, že ukončení závislosti bez odborné pomoci je možné a také pravděpodobně častější, než se předpokládá. Přesto si myslím, že je možné závislost vnímat jako nemoc, kterou někdo dokáže zvládnout sám a jiný potřebuje pomoc lékaře. Nemoc, jejíž vyléčení způsobí u jednoho doživotní imunitu a druhý je stále náchylný. Nemoc, vůči které je potřeba v první řadě imunizovat společnost.

65

POUŽITÉ ZDROJE: CURTIS M. GUTERMANOVÁ L. První pomoc při předávkování a jeho prevence. 1. vyd. Tišnov: Sdružení SCAN, 2010. 98 s. ISBN 80-86620-19-0. ESTERKOVÁ, Věra. Fenomén závislosti na pervitinu. [online]. 2011 [cit. 2012-04-16]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Petr Soják. Dostupné z: . GABRHELÍK R.; ŠŤASTNÁ L.; aj. Aktuální otázky léčby závislosti na metamfetaminu. Adiktologie, 2010 X, č. 2, s. 93-100. ISSN 1213-3841. GOOSOOP M. Léčba problémů spojených se zneužíváním drog. 1. vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2009. 104 s. ISBN 978-80-87041-81-9. HEJDA J. DUBEN R. Veřejně prospěšné organizace a jejich postavení v systému prevence a ochrany proti drogovým závislostem. 1. vyd. Praha: Vltavín, 2002. 187 s. ISBN 8086587-02-9. HENDL J. Kvalitativní výzkum. 2. vyd. Praha: Portál, 2008. 408 s. ISBN 978-80-7367485-4. JEŘÁBEK P. Syndrom závislosti, Motivace látkově závislých. in Kalina a kol. Základy klinické adiktologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 392 s. ISBN 978-80-247-1411-0. KACHLÍK P. Výskyt rizikového chování u studentů Masarykovy univerzity a možnosti jeho prevence. habilitační práce [online]. Brno: MU, 2011, 429 s. [cit. 2012-01-10] Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/do/rect/habilitace/1441/Kachlik/habilitace/kachlik_habilitace_final.pdf . KACHLÍK P. Souhrnný základní studijní materiál ke kursu. [online] 121 s. [ nedatováno] Dostupné z: http://moodlinka.ped.muni.cz/course/view.php?id=81. KALINA K. a kol. Základy klinické adiktologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 392 s. ISBN 978-80-247-1411-0. KALINA K. a kol. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2003. 342 s. ISBN 80-86734-05-6. KALINA K. a kol. Drogy a drogové závislosti 2. 1. vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2003. 318 s. ISBN 80-86734-05-6. KERNOVÁ, Věra. Pervitin z pohledu jeho bývalých uživatelů - faktory ovlivňující jejich postoj k užívání této drogy [online]. 2007 [cit. 2012-04-16]. bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Šupa. Dostupné z: . KREJČÍŘOVÁ O., GOLDOVÁ V. Prevence drogových závislostí – stále aktuální téma 1. vyd. Vsetín: Město Vsetín 2008. 90 s. ISBN 978-80-254-1309-8. KUDRLE S. Kořeny závislosti in Kalina a kol. Základy klinické adiktologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 392 s. ISBN 978-80-247-1411-0. KUDRLE S. Psychopatologie závislosti a codependence. In Kalina a kol. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2003. 342 s. ISBN 80-86734-05-6. MINAŘÍK J. Stimulancia. In Kalina a kol. Drogy a drogové závislosti 1. 1. vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2003. s. 164-168. ISBN 80-86734-05-6. 66

MORAVČÍK V. a kol. Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2009. [online]. © Úřad vlády České republiky 2010 [cit. 2011-04-09]. Dostupné z: . NEPUSTIL P. Jde to i bez léčby: Proces transformace identity po ukončení dlouhodobého užívání pervitinu. Adiktologie 2009/9/Suppl. ISSN 1213-3841. NEŠPOR K. Odvykací syndrom a craving – neurobiologické aspekty. In Kalina a kol. Drogy a drogové závislosti 2. 1. vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2003. 318 s. ISBN 80-8673405-6. NEŠPOR K. Návykové chování a závislost. 1. vyd. Praha: Portál 2000 150 s. ISBN 807178-432-X. NEŠPOR K.. CZÉMY L. Bažení (craving) Společný rys mnoha závislostí a způsoby zvládání. [online] Sportpropag Praha 1999 [cit. 2012-03-15] Dostupné z: . NOŽINA M. Svět drog v Čechách. 1. vyd. Praha: KLP, 1997, 348 s. ISBN 80-85917-36-X. ORLÍKOVÁ B. Bývalí uživatelé in Drogy Otázky a odpovědi. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 107-164. ISBN 978-80-7367-223-2. PRESL J. Drogová závislost. 1. vyd. Praha: Maxdorf, 1995, 88 s. ISBN 80-85800-25-X PRESTON A., MALINOWSKI A., Průvodce léčbou v terapeutické komunitě. 1. vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2007, 59 s. ISBN 978-80-87041-28-4. RISSEL P., Lesk a bída drog. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. 94 s. ISBN 80-7198-348-9. SCHULTE B. a kol. Přehled účinnosti intervencí protidrogové léčby v Evropě. [online] 1. vyd. Praha: Úřad vlády České republiky 2010. 142 s. ISBN 978-80-7440-042-1 [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: . STRAUSS A., CORBINOVÁ J., Základy kvalitativního výzkumu. 1. vyd. Boskovice: Albert 1999. 228 s. ISBN 80-85834-60-X. STUDNIČKOVÁ B., PETRÁŠOVÁ B.,[online]. Výroční zpráva – ČR 2010. Incidence, prevalence, zdravotní dopady a trendy léčených uživatelů drog. Praha: Hygienická stanice hl.m. Prahy 2011 ISBN 978-80-254-9321-2 [cit. 2012-03-20] Dostupné z: . SRISURAPANONT M. Amfetamin. [online]1. vyd. Praha. 2010 Centrum Adiktologie a Sdružení SCAN 44 s.ISBN 978-80-86620-28-2 [cit. 2012-03-28] Dostupné z: . SRISURAPANONT M. Přehled studií o zvládnutí závislosti na návykových látkách. [online] 1. vyd. Praha. 2010 Centrum Adiktologie a Sdružení SCAN 40 s. ISBN 978-8086620- 28-2 44s. [cit. 2012-02-28] Dostupné z: http://www.adiktologie.cz/cz/articles/detail/17/2472/Prehled-studii-o-zvladnuti-zavislosti-na-navykovychlatkach-Systematicky-prehled-o-lecbe-poruch-spojenych-s-uzivanim-amfetaminu. ŠTEFUNKOVÁ M. Metamfetamin(pervitin). [online] 1. vyd. Praha 2010. Centrum Adiktologie a Sdružení SCAN 40 s. ISBN 978-80-86620-24-4 [cit. 2012-02-28] Dostupné z: http://www.adiktologie.cz/cz/articles/17/Monografie.

67

ŠVAŘÍČEK R., ŠEĎOVÁ K., Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. TROJAN S., Fyziologie. 1. vyd. Praha: Avicenum 1987. 1058 s. ISBN 08-027-87. TYLER A. Drogy v ulicích. 1. vyd. Praha: IŽ.s.r.o. 2000, 431 s. ISBN 80-237-3606-X. VYSKOČIL I. Víra a dialogické jednání jako sebereflexe. [online] Záznam rozhlasového vysílání pořadu Hovory o víře Karla Vepřeka. 26. 1. 2008 [cit. 2012-03-07] Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/paprskynadeje/_zprava/421098. ZÁBRANSKÝ T. Drogová epidemiologie. 1. vyd. Ostrava: Univerzita Palackého v Olomouci 2003. 95 s. ISBN 80-244-0709-4. ZÁBRANSKÝ T. Metamfetaminemie an the Czech Republic. Adiktologie 2009/9/2/ ISSN 1213- 3841. ZÁŠKODOVÁ H. Závislost na drogách. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita 2004. 64 s. ISBN 80-7042-689-6. Zákon č.167/1998 Sb. o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů. [online] [cit. 2012-02-20]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/Odbornik/dokumenty/zakon-c-sb_1965_1051_3.html .

68

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1: Grafické znázornění vyhasínání závislosti u Jany (obrázek) Příloha č. 2: Grafické znázornění vyhasínání závislosti u Davida (obrázek) Příloha č. 3: Narativní rozhovor s Erikem (transkript) Příloha č. 4: Narativní rozhovor se Silvií (transkript) Příloha č. 5: Narativní rozhovor s Davidem (transkript) Příloha č. 6: Narativní rozhovor s Marcelou (transkript) Příloha č. 7: Narativní rozhovor s Janou (transkript)

69

Přílohy Příloha č. 1: Grafické znázornění vyhasínání závislosti u Jany (obrázek) 1. Požár v původním domě

2. Azylový dům

3. První ubytovna

5. Druhá ubytovna 4. Bydlení u matky

Příloha č. 2: Grafické znázornění vyhasínání závislosti u Davida (obrázek) 1. Narození syna

Život ve vztahu

2. Rozpad vztahu psychické problémy

70

Příloha č. 3: Narativní rozhovor s Erikem (transkript) Eriku, jsem ráda, že jste k nám s Kubíkem přišli, nevadí Ti, když budu náš rozhovor nahrávat? No, nevadí… Jak se ti daří v nové práci? V pořádku, jsem spokojenej, teď dělám v Praze, funguje to, teď budou peníze, protože v posledních měsících to bylo strašný, furt bez peněz, alimenty nezaplacený, prostě strašný, furt jsem na to musel myslet, hlavně mám kluka, kterej taky potřebuje jíst. Člověk, když jde s ním do města nebo to, tak mu nemůže taky nic koupit, když nemá peníze, a kouká na to úplně jinak. Tak teďka dělám v Praze a jsem zatím spokojenej no.. Předtím ji nemohl sehnat práci? Tady jsem nemohl sehnat práci v tý době, protože lidi mě brali prostě jinak. Za prvý ze mě dělali furt takovýho….. feťáka, jak bych to měl říct? Protože jsem bral drogy, říkali si, ty lidi, že prostě feťáka zaměstnávat nebudou. No a v tý době prostě jsem na to tak ňák ani nemyslel, protože jsem ty drogy bral furt, no a pak se mi narodil kluk, tak jsem potom řekl a dost, prostě peníze potřebuju, alimenty taky potřebuju platit, tak jsem se na to vykašlal. Ale lidi prostě mě furt berou jako za feťáka, tak jsem tady šanci neměl, abych našel práci, nechtěli mě, prostě mě nezaměstnali a nebo když mě někdo zaměstnal, tak mě vyhodil. Taky mi někdy nezaplatili, vo dost peněz jsem přišel a řekl jsem si dost, prostě pojedu někam pryč pracovat, protože to tady nešlo. A byl jsem z toho nešťastnej. Drogy je vlastně to, o čem jsem si chtěla s tebou povídat, nevadí ti to? Nevadí mi to. Že si o tom povídáme a že to takhle nahrajem. Kdy jsi začal brát drogy? To mi bylo patnáct let. V patnácti jsem začal, ne to víc, to mi bylo víc, mezi patnácti, šestnácti, sedmnáct, osmnáct let mi bylo. A začal jsem taky...můžu říct prostě, proč jsem začal? Určitě. Začal jsem brát drogy, v tý době jsem chodil s holkou, do který jsem byl zamilovanej. Byl jsem strašně moc zamilovanej do ní. A jednou prostě, bylo to před Vánocema, jsem jí koupil dárek, zlatý náušnice, a mně už se pak ňák zdálo, že ta holka, moje bejvalka, že prostě si mě moc nevšímala a todleto, tak jsem jednou přišel do města, no a viděl jsem jí prostě, jak tam je s jiným chlapem. No a mě to docela i dost hodně vzalo, protože jsem s ní byl pět let a pro mě byla pět let dlouhá doba. Byl jsem do ní zamilovanej a tak jsem z toho nemohl. Šel jsem se jen tak, prostě podívat na technoparty. Tam jsem seděl na takový lavičce a přišel ke mně jeden takovej mladej kluk, ani nevím, jak se jmenoval. Říkal: „Co tě trápí?“ Říkám: „Ale, rozešel jsem se s holkou a prostě jsem z toho ňákej, takovej, špatnej.“ A on mi říká: „Já vím co tě rozehřeje, jako abys byl jako v pohodě a todleto.“ Říkám: „A co?“ On na to: „Já tady něco mám. Tak jestli chceš, tak to můžeš se mnou ochutnat a to.“ Já jsem se docela i bál, fakt jsem se bál, doopravdy. Ale ňák mi to bylo jedno, tak jsem říkal: „Tak jo, tak si dám.“ No a on vytáhl kapsičku s pervitinem. A ty už jsi věděl, v té době, o co jde? Nevěděl, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. No a tak mi dal jednu, prostě dávku, jsem zapomněl říct, dávku jednu, no a najednou jsem byl čilej, prostě jsem zapomněl na to, že jsem se rozešel s holkou, jo prostě jsem si všimnul muziky, začal jsem tancovat do rána, prostě jsem nebyl unavenej, protože ten pervitin mě povzbudil, vůbec jsem nechtěl spát. No a mně se to začalo líbit, tak jsem tam jezdil každej víkend. Každej víkend jsem todleto jezdil kupovat. Jak jsem ti říkal, dva dny o mě nikdo nevěděl, že jsem si to kupoval, že to byly drogy. No a takhle jsem tam začal jezdit, začínal jsem víkendově. Jezdil jsi každou sobotu? Sobota – pátek, sobota. No a pak to už začalo i přes tejden. Po těch pěti, šesti letech, že jsem to bral i tejdně. A proč? Protože jsem zjistil, že už mi to nestačí, tak jsem to bral i přes tejden, no a já jsem udělal chybu v tom, že jsem chodil do práce. Jo a ty lidi prostě to na mě poznali. Takže jsem o tu práci přišel. Ňáký peníze jsem měl, a prostě mě zajímaly drogy. Mě to bavilo, já jsem se na tom, řeknu ti pravdu, já jsem se rád na tom

71

bavil. Bavil jsem se, chodili jsme pařit, do bytu jsme chodili, prostě jsme pařili v bytě, pokecali jsme vždycky s lidma, žádný problémy nikdy na tom nebyly, že bysme se poprali nebo todleto, prostě jsme se bavili, třeba jsme byli na bytě třeba tři dny, čtyři dny v kuse, kalilo se, pak jsme se vždycky rozešli, šli jsme domů, každý v pohodě. No a takhle to bylo tejden co tejden. Patřil jsi do místní party? Ne, právě oni se mi divili, jak já to dělám, prostě, že furt jezdím pryč a takhle jako pařit, oni si mysleli, že jezdím na diskotéky. A já jsem chodil právě takhle do bytů pařit a todleto jo, těch sedm let. No a pak to tady zjistili, po těch sedmi letech. Kdo to zjistil? V práci. No takhle, já jsem tam dělal jako zedníka s jedním chlapem a on pak nechtěl zaměstnávat feťáka. V tý době mi to bylo jedno protože si říkám: „To je jedno, tak si najdu práci někde jinde.“ To jsem si teda myslel já, ale myslel jsem si špatně. Protože všude, kam jsem šel, tak prostě ty lidi jsou takový, kord tady u nás, prostě se to rozneslo rychle. Tenhle bere pervitin, ten fetuje a tohle, toho neberte. No a myslel jsem si, že je to všechno jednoduchý, ale jednoduchý to nebylo. Bylo to strašně těžký. A co jsi dělal dál? Sedm let jsem dělal takhle všude, pak ten poslední osmej, devátej rok už to bylo takový ňáký špatný no, pak jsem prostě se rok flákal a todleto, je pravda, že jsem nikdy nic jako feťák nekradl. Prostě, protože každej feťák kradl, aby měl na drogy. Ale já jsem to řešil vždycky tak, že já jsem si drogy kupoval za melouch, když jsem dělal melouchy nebo todleto. A na melouch tě lidi brali? Na melouchy mě brali. Vždycky uděláš mi tuhletu práci, tak mi dali třeba tisíc korun a já jsem si za pět set korun koupil prostě pervitin a pěti-kilo jsem vždycky dával domů. Prostě abych měl na jídlo a todle. A to už jsi bydlel sám nebo ještě s rodiči? S mámou. S mámou. Těch pět set korun jsi dával mámě a pět set korun sis nechal. No, to jsem si nechal na sebe. No a pak už to bylo úplně horší, to se mi narodil syn. Ty jsi se oženil jako… Ne, já jsem se neoženil, já jsem nikdy ženatej nebyl. Měl jsem potom přítelkyni, no a v tý době prostě ona byla těhotná, tak se mi před pěti lety narodil můj kluk a v tý době, než mu byl rok, tak jsem ještě bral. Tak jsem ještě furt bral, prostě jsem neměl zájem o toho kluka ani jsem neměl k němu ňákej to, to.. Vztah? Vztah, prostě mě fakt ty drogy utáhly, jo, hrozně moc. Jako nedokážu, když to někomu vysvětluju a ten člověk je začátečník, a když to takhle někomu řeknu, tak oni tomu nevěří, a když začne, furt bude brát, furt bude brát. To není možný tohle, to není možný. A vždycky ty lidi, který prostě začali tady tohleto brát, tak vždycky měli pravdu. A já jsem vždycky řekl, že prostě když se tohleto stane a budeš to brát takhle a takhle, tak to dopadne špatně. Teď si vem, že já jsem tyhlety lidi, který prostě nebrali, ptali se mě na to, třeba tam byla jedna holka, nebudu jmenovat koho, ale byla tam jedna holka, která prostě brala drogy a ptala se mě, jaký to je prostě aplikovat to do žíly. Říkám nevim, já jsem to nikdy nezkoušel. Prostě ale znám lidi, který píchaj žíly, a nedoporučuju ti to, protože jak si to jednou aplikuješ do žíly, tím pádem to budeš brát furt. Ona mi prostě nevěřila, jo jako všichni lidi. Tvoje přítelkyně věděla, že bereš drogy? No ona o tom věděla, protože jsem chodil domů jednou za tři, čtyři dny. No a ona pak říká, že mi nevěří, tak jsme se rozešli. Spolu jste žili rok? Ano…..No, já jsem prostě blbnul, třeba jsem o víkendu vypadl ven a přišel jsem domů třeba po třech dnech, nebo po pěti dnech, prostě jako by se nic nestalo, no a tak to trvalo skoro rok, než mi řekla, že to se mnou ukončí. Já jsem z toho prostě byl nešťastnej, hlavně kvůli klukovi a v tý době jsem pak i hodně přemejšlel, prostě že dělám strašně velkou chybu, kvůli klukovi.

72

A v čem že děláš chybu? No v tom, že fetuju. To je poprvé, co ti došlo, že fetování je chyba? Přesně tak, protože já jsem tu dlouhou dobu, co jsem to bral vůbec nepřemejšlel, do tý doby jsem měl svůj život. Fety, muzika, práce jasný, no todleto. Takovej život jsem měl, no a když se ten kluk teda narodil… je pravda, že jsem k tomu klukovi nic jako, no nechtěl jsem ho prostě, takovej jsem byl, a potom jsem si to nějak uvědomil všecko a dneska hodně mě postavil na nohy ten kluk, protože bych chtěl, aby ten kluk o mně věděl všecko, prostě mu to řeknu no. Ještě jak jsem se rozešel s tou přítelkyní, prostě už to nemohla snést. Pak jsem nějakou dobu ještě bral, a pak jsem řekl dost a bylo to těžký, bylo to strašně těžký. Dneska, když se mě někdo zeptá na fety, tak já řeknu, já prostě už neodpovídám, protože to nemá cenu. Když se zeptá, jestli beru, a já řeknu že ne, on mi stejnak řekne, že jo, tak já prostě tohle už nikomu neřeknu, říkám si: “Mysli si co chceš ty, jestli beru, nebo ne.“ A oni se mě všichni ptají, proč mám takový cuky a tak, to ze mě udělaly fety. A já jsem byl u mýho doktora a ten mi prostě řekl, že todleto budu mít do konce života, tydlety následky. Takže jako … tak nějak…. Tvá přítelkyně Tě vyhodila z bytu. Kde jsi bydlel potom? Bylo to takhle, ten byt měla napsaný na sebe, ten u hřbitova. Ona se vrátila ke svý babičce do paneláku a mě tam nechala. Já sem tam v tý době ještě bydlel 3 měsíce a pak jsem to nestíhal platit, tak jsem to pustil (ten byt) a vrátil jsem se k mámě, tak mi máma vzala domů, no a prostě jsem bydlel zase u mámy a do teďka jsem tam. Na furt. A se Soňou jsme se domluvili, jak mi bude dávat toho kluka. No a domluvili jsme se tak, že kdykoliv, kdykoliv když přijdu, tak mi ho dá, ale nechce mě vidět, když budu fetovat, tak prostě mi toho kluka nedá, tak jsem si řekl, v tom bude nějakej háček, takže že když začnu fetovat, tak přijdu o toho kluka, protože já jsem se do toho kluka tak zamiloval, do mýho prostě, dneska bych bez něj nemohl bejt, jo a proto jsem se rozhodl tohleto. Když jste se rozešli, ona ti syna půjčovala, nebo ne? Nepůjčovala. Ona řekla, že když budu fetovat, tak, že ho neuvidím. A já jsem v tom bytě fetoval, takže jsem kluka neviděl třeba měsíc a to mi říkali třeba i jiní lidi, třeba moje rodina: „A tobě nevadí, že nevidíš kluka? Ten kluk tě taky potřebuje.“ Ale já jsem si to v tý době neuvědomoval prostě, že jsem taky táta a pak jsem si řekl sakra, vždyť ten kluk potřebuje taky tátu, vždyť on se třeba zeptá mámy třeba, kde ten táta je, že by ho chtěl taky vidět a pak by mě můj syn viděl jako tátu? „Ty jo, tak to je táta,jo? Vždyť to je troska to není můj táta.“ Prostě já tohleto nemoh, mě by to bolelo u srdce, třeba kdyby mi řek: „Táto, já tě nenávidím.“ A když třeba mi dneska řekne Kubík: „Tatínku, přijedeš? Já tě tak miluju…“, to se mi tak rozbuší to srdce, strašně moc. Dneska třeba čekal na mě a říkal mi: „Tati, doufám, že přijdeš.“ Dal mi pusu a todle. My jsme třeba včera přijeli domů, sice jen na chvilku, ale já když mám chviličku, tak si ho prostě vezmu, třeba na dvě hodiny, abych ho prostě viděl, protože když mu volám, tak mi to nestačí, že ho slyším, prostě já…. musím ho držet v náručí doopravdy. Jak dlouho trvalo tvoje rozhodování přestat brát drogy? Trvalo to ještě rok, teda já nevím přesně, ale asi rok. Jakým způsobem jsi se rozhodl přestat brát drogy? Já sem se ptal toho mýho doktora, že bych jako chtěl skončit, ale nechtěl jsem na léčení a on se mi ptal, kolik jsem bral a todleto a on mi řekl: „Já vás chápu, jasně, že to nejde skončit najednou ze dne na den, zkuste si snížit dávky.“ Tak jsem si dával menší a menší a menší a nakonec jsem zjistil, že jako nemám s kým. S těma lidma, se kterýma jsem já pařil a todleto, prostě s těma mě to už nebavilo a prostě jsem si třeba dal a druhý den jsem si hned nadával: „To jsem teda magor…“, takhle jsem si nadával. No, a pak jsem si říkal vždyť todle leze i hodně do peněz, to je jako s cigaretou, prostě skončím s cigaretou, vyhodím ji a prostě nepřestanu kouřit, to je to samý s drogama. No a pak mi ještě poradil doktor, jestli nechci nějaký prášky a já jsem mu řekl, že ne, že to musím nějak udělat a on mi řekl: „Pijte hodně hořčík, to vám pomůže.“ Tak piju doteďka hodně hořčík a už ho mám takhle…. A nebo ty tablety, to jsou taky hořčíky, jako přiznám se, když třeba dneska vidím ty lidi, jako prostě… v tu chvilku mně to přepne a vidím se tam, mezi nima, ale já v tu chvilku řeknu prostě, ne, jdi pryč a jdi domů. A jdu domů. Ráno si řeknu: „Todle to jsem udělal dobrou věc…!“

73

Takže ještě tě to láká, když vidíš partu? No neláká mi to tak, ale já si vzpomenu na ty pěkný chvíle, třeba s těma lidma, třeba když jsme někam chodili, ale todle už dneska nejde. Já jsem prostě takovej, že já dneska nechodím pařit, nechodím na diskotéky, já jsem 7 let nebyl na diskotéce. A to mě v pátek tahali, teďka, já jsem řekl, že nemůžu, že půjdu až příští týden. Já po sedmi letech půjdu tady k nám na diskotéku. Tady k nám, já jsem zvědavej, jak se budu cejtit. Drogy byly spojené s tancem a diskotékou? No určitě. To je poprvé od té doby, co jsi přestal brát, že půjdeš na diskotéku? Ano, čtyři roky jsem nebyl na diskotéce. Já mám dneska takovej divnej pocit, když půjdu příští tejden, to jsou takový lidi, kteří maj rádi pivečko, pokecat a tak. Zrovna včera, když jsme přijeli ráno z Prahy, že půjdeme domů, tak jsem říkal, tak jdu na pivo, no a já jsem právě netušil, že dneska pojedeme zase do Prahy. Dneska volal šéf, jako, že todle todle, že musíme přijet, tak říkám tady: „Nevadí.“ Já jsem rád že dělám u těch lidí, ty mně hodně pomáhají. A snažim se, prostě fakt se tam teď snažim. Já jsem tomu mýmu šéfovi zalhal, čtvrtej tejden, co jsem u něj dělal, ale hodně, hodně jsem mu zalhal. A on to poznal, on mi řekl Eriku, řekni mi pravdu a mně to docela trvá, než to řeknu, tak jsem dal hlavu dolů a potom jsem řekl, to jsem ale magor viď, já se ti strašně omlouvám. Ale on mi řekl, neomlouvej se, mě ty tvoje hovadiny nezajímaj, prostě buď mi budeš lhát a nebo mi budeš říkat pravdu. Jestli mi budeš lhát, tak už u mě nedělej. A od tý doby jsem mu nelhal. To přísahám, mluvím mu jen pravdu a i on mi říká Eriku, od tý doby, co děláš se mnou, jsi úplně jinej člověk. Když jsi přestával s drogami, jak jsi to prožíval? Pan doktor ti poradil snižovat dávky…? Já jsem k němu chodil na kontroly, protože oni mi odebírali krev a potom zjišťovali, prostě jak beru, tam to trvá půl roku, než se to z těla jako doplaví. Oni říkali, že zatím si vedu dobře, že v pořádku. Ale bylo to těžký, strašně moc těžký… Co abstinenční příznaky? No tak jako měsíc, dva měsíce. Jak se projevovaly? Já jsem to řešil úplně jinak, já jsem to řešil alkoholem. Takže jsi jedno zabíjel druhým? Já jsem se prostě opil, ráno jsem se probudil, nadával jsem na sebe, že jsem se zbytečně „vožral“, ale zase jsem byl na jednu stránku rád, že jsem tam nešel, nekoupil jsem si to a nevzal. Jako bylo to těžký, ale vono se říká droga, droga, droga, ale já nevím, jak u koho to funguje, ale já si myslím, že je to jako s cigaretou, když si člověk řekne, že přestane, tak přestane. Ono to fakt funguje, ona ta droga, je jenom kvůli tomu, že to člověk chce, ale nemusí to chtít, já to dneska vidím. Já jsem si v té době myslel, já to musím mít a pak jsem říkal: „Na co?“ A dneska prostě, já jsem to bral úplně zbytečně, na co a kvůli blbosti, jo když si dneska uvědomím, co jsem mohl za to dneska všechno mít…. Když mi dneska někdo řekne todle a todle, to jsou ty mladí lidi dneska, kdybys viděla kolik tady ve městě a takovejch lidí, co já bych to do nich nikdy neřekl, já jim ještě radím, říkám: „Přestaňte, dokaď můžete, protože vy…“ Jako stalo se…, jako mám i zážitky a to jako to nekecam, prostě začínala holka a já jí říkám: „Prosím tě, dokaď můžeš, přestaň, protože jinak na to jednou skončíš. Buď špatně dopadneš nebo se z toho jednou zblázníš.“ A ona se zbláznila, byla to krásná holka, která se mnou prostě chtěla chodit a já jsem jí řekl na rovinu, že s feťákem chodit nebudu, protože člověk nemůže chodit feťák s feťačkou. Protože vždycky se tam budou hádat kvůli drogám: „ A ty jsi měl dneska, jak je to možný a ty ji mi nedal, já jsem neměla, jo nebo prostě tak….“ Já jsem chodil s hodně ženskýma, co braly drogy a já jsem prostě spíš potřeboval někoho, kdo mě z toho dostane ven, no jo, ale oni mě do toho vždycky namočily hodně, prostě já jsem vždycky zjišťoval, proč mi ten vztah dlouho nevydržel, ale to bylo kvůli drogám, doopravdy, kvůli drogám, tak jsem si řekl a dost, já chci mít už pořádnej vztah a pěknej hlavně, jo, a ne prostě, že se budeme furt hádat o fety. Taky bych rád nějak vyřešil ty peníze. Třeba bych odjel do Anglie, vydělat si ty peníze. To je můj sen, zaplatit si ty dluhy, jak jsem ti říkal, to bych si moc přál, já to musím nějak udělat, třeba odjet. Jen ten kluk by mi chyběl, toho já musím vidět. Já jsem si ho musel i natočit, teď, jak dělám v Praze, já si ho každej večer pouštím na videu, já u toho i musim brečet. Ten kluk mi hodně pomáhá.

74

Je to motivace neskončit na drogách? Je a velká. To vidí i Soňa, já to vidím, jak ona se ke mně chová. Dneska mě pozvala i dál: “Dáš si kafe?“ To dřív neudělala, to jsem stál na chodbě. Říká: „Ty jsi úplně jinej, já to vidím na tobě.“ „Kolik je hodin, prosim tě? Já už budu muset jít, oni pro mě přijedou a pojedeme zas do tý Prahy.“ Samozřejmě. Eriku, díky moc za rozhovor, přeji ti hodně sil a zase se někdy zastavte. Ráda vás uvidím.

Příloha č. 4: Narativní rozhovor se Silvií (transkript) Silvie, můžeš mi, prosím, vyprávět o své zkušenosti s drogami? Od začátku až do konce, jak si na to vzpomeneš? Za drogu budu považovat i trávu, tak s kouřením jsem začala někdy ve čtrnácti, to bylo takový experimentování, ale protože taky ve čtrnácti to začalo všechno, začala jsem lítat venku, parta, vzdala jsem se všech zálib, koně, toho jsem nechala a začala jsem si užívat, s kamarádkama, diskotéky a kouřilo se při tom, byla sranda, byla pohoda. No a o tom se to hodně ještě zvrhlo na střední škole, potom nástup do prvního ročníku, kdy se pro mě bylo, jsem studovala v Mariánkách, předtím jsem je neznala, pro mě z vesnice, holka do města, takže taky úplně jinej obzor pro mě jsme měli ve třídě kamarádku, která, my jsme se spolu o drogách nebavily, a vždycky mi přišla ulítlá, ale jednou mi mezi řečí řekla v diskusi, jestli nechci zkusit piko, dala mi ochutnávku, ať si to doma vyzkouším. Jsem s tím přijela domů nadšená hurá ze školy, tak jsem šla za mou kamarádkou, se kterou jsme byly nejlepší kamarádky a říkám Denis, Denis, mám tady perník, pojď, zkusíme, to bude sranda. Tak jsme šly na záchod, tam jsme si šňuply do nosu trošku a byly jsme překvapený z toho prostě, kolik máme energie a všeho a tak. Jaký to byla ta první dávka, vzaly jste si celou tu dávku ? To ani předtím jsem nevěděla kolik je dávka, kolik je to gramů, to byla troška ničeho, troška prášku a na začátku to stačí jenom olíznout a člověk to cejtí postupně. Když drogu začneš poznávat, tak se vyznáš v dávkování, víš, kolik si máš dát, abys vydržela tak, tak si to potom reguluješ sama. Samozřejmě, že s tím se zvyšujou nároky, potřebuješ vyšší dávky, ale v začátku stačilo úplně maličko. Tak jsme začaly šňupat, mně se to zalíbilo hodně, protože mně to vyplnilo to období, kdy jsem nevěděla co, nudila jsem se, neměla jsem záliby a neměla jsem pořád nějak problém, učila jsem se v pohodě… Říkáš, že jsi neměla záliby? No, už jsem je zahodila dřív, ještě před tím… Jo, a proč? Protože prostě bylo zábavnější se scházet s kamarádama a tak jsem si připadala dospělejší, nebyla jsem už malá holka, byla jsem velká holka, frajerka, co má prostě partu, starší kluky, to bylo takový povzbuzující. A vzpomeneš si ještě, proč jsi s tím vším začala? Protože asi si myslim, že jsem se nudila, spíš… Protože jsem nic nedělala, jsem jenom chodila do školy, doma jsme neměli žádný záliby, ke koňům jsem jezdila míň a míň pořád, protože jsem prostě objevila úplně novou formu zábavy, jsem se předtím takhle nebavila, byla sranda, já jsem nevěděla, že se takhle dá bavit, i normálně že jo, stát a kouřit a něco si dát, prostě to byl úplně novej svět a líbil se mi se vším všudy, takže do toho ty drogy prostě patřily, no a tak jsem teda šňupala. A to bylo v kolika letech poprvé? To bylo na střední. To mi bylo 16. Ono se to potom docela po pár měsících začalo zvrhávat, kdy jsem si chtěla šňupat i normálně když jsme třeba šli na diskotéku i tak jsem na to mívala chuť i když jsme nešli nikam i tak normálně když jsme venku. jsem myslela na to, kde bych to sehnala a šňupla si… na to období si to jako moc nepamatuju, tu dobu, potom vlastně jsem věděla, že už i moje ségra v tom je a byla o krok dopředu, byla v tom trošku víc, jezdila už, to byla tenkrát známá Propaganda v KV, kam se jezdilo fetovat, tak to jsem věděla, že ta už v tom jede, tak jsem ani neměla jakoby nějak potřebu s tím přestávat, tak to mě ani nenapadlo, tak je to moje ségra, ta mi to přišlo takový normální. Pořád ještě nebyly velký problémy, pořád to nějak se zvládalo, pořád byla pohoda, pořád jsem do školy chodila, naši byli zvyklí, že jsme o víkendu trajdaly, prostě taková pohoda pořád a tak to nějak šlo. Takže jsi brala spíše o víkendech? O víkendech no.. si pamatuju jednu historku, to bylo na Mikuláše, to má jedna moje kamarádka svátek a my jsme předtím, než jsem začala vůbec kouřit trávu a začala jsem experimentovat s tím perníkem, tak

75

jsem měly jinou partu kamarádek, do který patřila Marcela, Jitka, a s nima jsme byly jsme i předtím, takovej klub jsme měly, kde jsme se stýkaly a já už jsem věděla, že už jsem jiná než holky, to taky začínaly tušit, tenkrát na Mikuláše jsem si sehnala perník, jsme šly do vchodu s Jitkou, která měla ten den svátek, tak jsem jí prosila ať mi nějak podrží psaníčko nebo něco, prostě blbost, ale opravdu teď si uvědomuju, že to bylo tím, že jsem se jí tím jakoby chlubila, že jsem byla jako ráda, že se mi to líbilo, to byla taková móda, tak jsem jí tím chtěla říct, že už jsem velká holka, tak jsem jí řekla, podrž mi to psaníčko, jako asi si myslím, do dneška z toho mám výčitku, to nemohla rozdýchat, když mě viděla, že tam šňupu a já jsem jí do toho zapletla, prostě tam asistuje, přitom to vůbec nebyla potřeba, to bylo, že jsem se chtěla vytáhnout, potom jsem určitě byla si nepříjemná, takže tak to si pamatuju, potom vím, že už jsem si plánovala to že, přestanu šňupat a že to zkusím jinak, že si zkusím stříkačku a zkusím nějak jinak.. a proč? Protože už jsem věděla, že ten prožitek z toho, že když si to dáš jehlou je stokrát lepší. To jsi věděla jak? To jsem věděla od ségry… takže se ségrou jste se bavily o tom, že berete? Bavily, ona se mi vytahovala, tak jako já jsem se vytahovala kamarádce v tom vchodě, že jsem si šňupala, tak takhle mi občas sestra prezentovala perník s tou stříkačkou. A ona už si píchala, když ty jsi začala šňupat. Jo a ona mě jako vlastně i všechno řekla, jak se co má dělat, jak používat stříkačku, na co je vatička, na co je lžička, ať si dám pozor na bublinku, ale nedělala to tím stylem jako začni to dělat taky, ale opravdu jako že se mi svěřovala, že protože v tu chvíli ten člověk tu drogu miluje, miluješ jenom tu drogu, máš jí hrozně ráda, seš zamilovaná i do tý stříkačky injekční, miluješ i ten proces, kdy si na lžičku dáš vodu, vatičku, když si to dáváš do tý stříkačky, nemyslíš při tom na nic jinýho, takže se mi tím vším chlubila aniž by asi nějak cíleně do toho chtěla dostat mě, protože potom byla hrozně v šoku, když zjistila vlastně že jsem to zkusila taky a chtěla mi to tenkrát hrozně znepříjemňovat a dělala všechno proto, abych to nedělala. Přitom mně to ukázala, já jsem se na to těšila, až si to zkusím, takže já jsem si to přímo plánovala, jsem jako už věděla jak, tak jsem si sehnala tu stříkačku, to taky nevím kde, ale to je jedno, tak jsem si jí sehnala a poprvé jsem si to dala doma ve vaně, jenomže samozřejmě člověk se to musí jako naučit než si to píchne do žíly správně, takže poprvé z toho byla jenom modřina na ruce a nic. Potom jsem se skamarádila s holkou z Mariánek, s Míšou, která v tom začínala stejně jako já, nevim jestli ona v tu dobu taky šňupala, nevim kde a jak jsme se domluvily, ale začínaly jsme stejně, protože teda to jen tak člověk přirozeně neumí jen tak bez nějakýho trénování si píchnout takhle správně jehlu do žíly, tak jsme jely za staršíma holkama, který v tom jely poměrně dýl. A ty jste znaly? No tak od vidění z Mariánek holky, tak jsme jely k nim na byt a tam teda že se bude pařit, tak nám pomohly a dávaly nám. A potom se to jako člověk už raz dva naučí sám. A ten první jako vpich do žíly nějak necejtíš a všichni mi už u toho říkali, tomu se říká jako nájezd u té drogy přímo po aplikaci, takže nájezd je až po druhé když si člověk dává. Takže poprvé nemáš žádný prožitek? No protože je možná tím, jako že nevíš nebo.. ne, já jsem z toho poprvé měla modřinu, možná jsem si to dala špatně, podruhý mi to teda dávala ta holka z Mariánek, tam už jsem teda cejtila, tam jsem si to užívala a to jsem si říkala, tak to je ono.. to je ono a to se potom rozjelo.. Splnilo to to očekávání, co jsi měla? Stonásobně víckrát, úžasnej pocit, to se dá možná přirovnat jako k orgasmu, ale je to intenzivnější, dýl to trvá, to je nájezd.. potom to člověk tak jako vydejchává, ze začátku, protože to cejtíš, jak ti to koluje v těch žilách, jak to najíždí, jak je to taková třeba minuta dvě nebo tři, jsem v háji z toho a máš úžasnej pocit všude po těle a to odezní a potom ti je pořád dobře, ale už můžeš prostě to dělat, jako chodit, tancovat, cokoliv. Jak dlouho trvá ten nájezd? To trvá třeba, jsem to časově nějak nesledovala, myslim si třeba, v průměru třeba dvě tři minuty, to je chvilka. No párkrát se mi to podařilo to přehnat, předávkovat se, ale to potom člověk odpadne, to člověk nerozdýchá ten nájezd, vodpadne a leží a když to dobře dopadne, tak se z toho ještě sám probere, když ne, tak to končí špatně, co se potom děje, to se mi jako takhle párkrát stalo, že jsem se dostala k perníku, kterej byl jako opravdu hodně dobrej, tak to je taky rozdíl, nikdy se nedal sehnat stejnej perník, vždycky byl jinej… byl i špatnej jednou, to bylo jsme i zvraceli, takže tak. A když byl takovej ten hodně dobrej a silnej a čistej, tak se mi podařilo vždycky si dát víc, to v tom nájezdu člověk zůstává, je to až nepříjemný, protože přeci jenom takovejhle dobrej pocit, zážitek, intenzivní je, nemůžeš vstřebat dýl třeba jako jak to

76

opravdu je, třeba ty dvě minuty. Pak to přeroste, pak to je až nepříjemný, to nemůžeš dělat takhle. To jenom ležíš a koukáš. To se mi podařilo asi dvakrát… no, takže se to takhle rozjelo, takže jsem se samozřejmě tam začala stýkat s lidma, který dělaj stejný věci a to už jsem to potom potřebovala, byly dny, víkendy jsem se těšila jenom na to, jak to seženu a až si to dám, i doma klidně, naši koukali na televizi a já jsem si to dávala v pokoji. Co na to vaši? Naši nic, si asi mysleli, že jsem v pokoji a učím se. Naši dělali, že nic, tenkrát se o tom nějak nemluvilo, a přitom museli vidět, že lítám po bytě s vočima jak blázen a mluvim a mluvim a mluvim a nejim a piju, nejedly jsme, že.. v noci jsme dělaly že spíme, to bylo hodně těžký, jsme musely svítit s baterkou. Já jsem hodně psala, popsala jsem spoustu papírů, jsem psala na ty papíry svoje pocity a asi i úplný blbosti, protože se mi to v tý hlavě tak mlelo… vždycky když jsem byla čistá chvilku, tak jsem si říkala, že s tím skončím, tak jsem ty papíry četla a měla jsem na sebe takovej vztek a říkala jsem si, co to píšu za kraviny, několikrát jsem to už i pálila, byly to stohy papíru, každej ten feťák má jinou zálibu, jsem měla kamaráda a ten maloval, maloval obrázky, ještě do teďka jeden obrázek mám schovanej, jeden známej luštil křížovky, byl tak chytrej, že šel dokonce do Riskuj a vyhrál, kamarádka četla knížky, jeden kluk opravoval televize, no nejdřív rozebral a zase složil a pořád dokola… takže tak… a potom začaly být problémy ve škole, do školy jsem chodit nemohla, to nešlo, jsem spala přes den, a tak, jsem si říkala, že školu přeruším, že si najdu práci a budu vydělávat peníze. Nebylo to hned ze začátku, možná pár měsíců po tom, co jsem si začala píchat, když jsem ještě jako byla čistá chvilku a uvažovala jsem nad tím a nelíbily se mi třeba ty papíry popsaný, jsem si řekla, tak už ne, tak už prostě ne, no a vždycky za chvilku jsme si daly znova, a v tom už mně to začalo vadit, to už jsem si říkala, že s tím asi sama nic nesvedu, potom už mě i ty starší už třeba varovaly, no starší, jeden kluk mě jenom varoval, podívej se na mě a ať nedopadneš jako já… a tak z toho nějak nešlo ven, jsme v tom pokračovaly, akorát že jakoby přibývaly ty problémy, s tou školou taky, tak i nebyly na ty drogy peníze, jsem kradla doma našim, co jsem mohla jsem prodala, a za den to bylo pryč, oni jakoby i ty dealeři ve Varech toho využívali, člověk přijde úplně vyklepanej, takže prostě brali věci, foťáky, prostě všechno a dali sotva čáru, sotva jako jednu dávku a přitom to mělo daleko větší hodnotu, protože když jsme šli někam do zastavárny, jsme za to mohli frčet celej víkend. Potom jsem se tady seznámila s dealerem, kterej vařil, kterej měl právě hodně kvalitní perník. To jsi ještě chodila do školy nebo už ne? To už jsem chodila tak hodně sporadicky, to už bylo tak jako všechno předtím než mě vyhodí, ale tím, že našim přišlo pár dopisů, že mám neomluvený hodiny, takový upozornění z tý školy chodilo. Takže jsem mamce dala ten krém, si ani nepamatuju, jak naši tenkrát reagovali. Bylo to jak z rychlíku, občas jsem byla doma, občas ne, nějak si to nepřipouštěli, jednou nás načapali na zahrádce tenkrát a hlavně opravdu ty lidi, co k nám chodili a s kterýma jsem se stýkala, tak už na první pohled každej věděl, vo co de. Kamarádi z Mariánek říkali bída. To bylo špatný, ona potom bydlela v bejvalý školce, ve squotu. Tam jsme lezli přes plot, nahoře jsme měli pokojíčky dva, kamarád, co tam potom s jednim klukem zůstal a ten kluk byl na střídačku vždycky v kriminále za čorky, jsem jim tam jednou dovezla chleba, byla jsem za jejíma rodičema, že žije v pořádku. To jsem ještě pořád měla jako domov u rodičů. Tam jsem potkala ještě jednoho kamaráda, kterýho vychovávala babička, neměl rodiče. To byl takovej nenapravitelnej feťák už hrozně dlouho, kterej absolvoval léčení, jedno za druhým. A pořád, ten měl tu hlavu vymetenou. Bylo to ošklivý už tam, člověk vyzkoušel jako leccos, to finále, to bylo už takový hodně špinavý a hodně ošklivý, to už tak jako hraničilo, pod mostem sedávali, bylo to jako hnusný, si pamatuju jak jsme kamarádce nemohli napíchnout žílu, tak jsme jí rozpíchali celou ruku na nádraží, bylo to hnusný, škaredý, špinavý fuj. Bylo to hrozný. A to jste byli parta lidí stejných, nebo kdo? Já s tou kamarádkou jednou, s tou jsem jako hodně, s tou, co jsme spolu začaly a ta jedna se k nám střídavě přidávala. Ona taky neměla svoje rodiče, jí taky vychovávali babička s dědou a oni byli takoví, vždycky jí zavírali doma, vždycky když jí pustili, tak šla s námi. Ale s tou holkou jednou, tak s tou víc… Říkala jsi, že jsi nějakou dobu dělala servírku v penzionu, a to jsi bydlela doma? Bydlela jsem doma a jezdila jsem tam do práce. Myslela jsem, že to bude dobrý. Šlo to, pracovat s pervitinem? No chvilku jo, tam byl takovej mladej provozní a ten mi druhej den řekl, že ví, vo co de, byla móda mít černý vlasy, byla jsem bledule s černýma vlasama, tak ten mě v tom jako nechal schválně. Ale já jsem si v práci jako nedávala, jsem byla čistá. A i když jsem předtím chodila ještě do školy, tak ve škole taky ne,

77

jenom jednou jsem tam olizovala psaníčko, když jsem měla chutě. Ten perník se dával takhle v partách, na bytech, když se dělaly různý věci, do práce mě to jako ani nenapadlo, si ho dávat, jsem měla strach, že to někdo uvidí nebo pozná., i když je člověk výkonnější, tak potom je to taková magorovina, že se můžeš zaseknout na něčem jinym, než chceš, člověk by tam něco třeba rozebral nebo udělal nějakou blbost, seš blázen, člověk se chová jako blázen, dělá věci, co normálně nedělá, co by ho nenapadlo. Takže si nemůžeš určit, co budeš dělat, nebo že by ses rozhodla, že si dáš, protože chceš třeba uklidit celý barák od shora dolů? To totiž jako o úklidu můžeš něco najít a zapečeš se na úplně jiné věci, ta droga si s tebou časem dělá, co chce. Na začátku to tak funguje, když to máš ještě pod kontrolou, kdy se ti ještě ta droga ukazuje, jak je fajn, jak je to super, jak se můžeš učit třeba, jak vydržíš to a to, ale potom, když už z toho neumíš jít ven, nejde to, potřebuješ to, tak to nikdy nevíš, co budeš dělat. Kamarád třeba vyhodil vánoční stromek z okna, druhej rozebral televizi, dělali divný věci. Člověk má takovej zásek v určitý fázi. Pořád působí ta droga, tak se můžeš zaseknout a pořád jedeš dokola, jako když se zasekne nějakej film. Pak vznikají různý paranoi a schízy. Kamarádka na bytě byla paranoidní, že jí všichni pomlouvají, všichni jsme se tam nafrčeli a ona seděla na gauči a myslela si, že všichni kolem jí pomlouvali a my jsme tam normálně pařili, to byly takový schízy, že nikdo už nikomu nemohl věřit a byl takovej boj o drogy, protože když si každej dal, tak to byla pohoda a když jsme začali koukat kdo má ještě a nikdo už se nedělil, to je jasný, mít jenom pro sebe. A já už jsem potom tušila, že je něco hodně špatně a chtěla jsem se toho zbavit a věděla jsem, že se toho zbavím, jenom když uteču. A já jsem vždycky chtěla bejt někde na horách, v penzionu, pracovat a bejt na těch horách. Já jsem chtěla odjet někam na hory, do Pece pod Sněžkou nebo někam na Šumavu. Byla jsem připravená, že odjedu, protože tady to nezvládnu a těsně před tím než jsem si balila věci, jsem se potkala s Markem. Znala jsem ho z vyprávění. Pracoval v hospodě, byla to láska na první pohled a potom jsme se náhodně potkali ve vlaku, vyměnili si telefony, dal mi první pusu a šel mě vyprovodit. Já jsem najednou byla zamilovaná a láska nahradila tu drogu, vyplnila to místo. Začala jsem bydlet v Chebu s ním a to přispělo k tomu, že to dělat nemusím, on to věděl, co dělám a jak to dělám, dokonce jednou chtěl, abych mu to ukázala, což jsem udělala a on z toho nic neměl, protože ten skutečnej nájezd je až ten druhej. On měl taky partičku kamarádů, ale nikdo z nich tak v tom nejel jako já a já jsem do něj byla zamilovaná, tak jsem ani nepřemejšlela, že si dám, nebylo to těžký toho nechat, neklepala jsem se na posteli, nebyla jsem zpocená ani jsem nezvracela. To takhle skončilo a vyšumělo to pomalu. Samozřejmě, že jsme jeli třeba aspoň, že jsme si dali tripa, ale to je něco úplně jinýho, než pervitin, jiná látka, která působí jinak.. takže to už bylo takový to veselejší, taková sranda, už žádný paranoi, schízy, špinavý věci, rozpíchaný žíly, no a kouřilo se a byla pohoda a já už jsem to nepotřebovala najednou. To jsi jen tak plynule, tím, že jsi začala chodit s klukem, aniž byste to nějak řešili, přestala brát? Ještě jsem měla problém, když jsme spolu už 14 dní chodili, že jsem zůstala tenkrát u jednoho kluka, kterej v tom chodil v Mariánkách, on i vařil a tam teda jsme si dali hrozně, celej víkend jsem nespala, Marek mi dal tehdy mobilní telefon, ten telefon pořád zvonil a já jsem byla schovaná pod dekou se svou schízou, potom jsem po těch dvou dnech přijela za ním na byt, on mě tak chytl za pas rukama, já měla tenkrát tak 50 kilo, říkal: „Kde jsi byla?“ Byl naštvanej. Tím jsem si řekla, že nechce, abych to dělala. Pak jsem měla ještě jeden, dva takovýhle dny, kdy jsem si to píchla, ale nikdy to nebylo tak, že by mě kontroloval, prostě to vyšumělo, přestalo to, nepotřebovala jsem.. I ta moje kamarádka naráz vlastně za mnou přišla tenkrát, že je těhotná a že neví proč jí všichni říkaj, ať to dítě dá pryč a ona že ne, že si ho chce nechat. A dneska už má dvě děti. Takže, aniž bych musela jet na hory, odvykací kůru, nad čímž jsem taky přemýšlela, tak prostě to samo zmizelo. A bylo mi 17, 18. Takže od 14 do 18. Ten perník trval dva roky. Ale znám hodně lidí, co si takhle píchali dlouho. Marek taky bral? Marek málo, pro mě byl Marek skoro čistej. Takže nebyl žádnej bod, že by sis řekla, že chceš přestat? Chtěla jsem takhle skončit, když mě přepadla taková ta psychóza, když jsem byla doma, chodila jsem pořád dokola a slyšela jsem hlasy a tak a brečela jsem, to jsem nechtěla, ale nedokázala jsem, nevěděla jsem jak, nevěděla jsem za kým zajít a ani jsem nechtěla. Mně to tenkrát vylekalo, ta schíza, ale dál jsem v tom pokračovala. Když jsem poznala Marka, tak najednou ty pěkný zážitky jsem zažívala s ním, když jsme byli spolu, já jsem se mu začala od první chvíle svěřovat a on poslouchal a poslouchal já žvanila a žvanila, byli jsme pořád spolu, milovali jsme se, to bylo fajn, to pak člověk nemusí dělat nic jinýho.

78

Měla jsi ještě někdy chuť si šňupnout, píchnout, zkusit to, chyběl ti někdy ten pocit? Určitě, při jakýkoliv slabý chvilce, to ještě dlouho potom trvá, protože když jsem byla s Markem, trávili jsme čas spolu, tak na to nemyslíš a čím větší čas nemyslíš na tu drogu, nepředstavuješ si jí, tak tím líp, tím se to vytěsní, protože když jí tam máš a chceš jí pořád, to se ti pomalu zdá o tý jehle. Takže jsem si tam na to vzpomněla a chtěla jsem, jenže potom, jak už to byla delší doba, tak tenkrát jedna holka taky přestávala se svým přítelem tak na střídačku, tak se jim dařilo a nedařilo, protože on taky hodně fetoval, tam to byl problém. To my díky tomu, že on byl pro mě jakoby čistej, tak to ještě bylo dobrý. To oni taky přestávali a ta mě tenkrát vyprávěla, že si dala po dlouhý době, třeba po třech měsících do žíly, že vůbec nic necítila, vůbec nic. No, jako měla jsem určitě potom ještě chuť. Zkusila jsi to potom ještě někdy? Ne. Ani šňupnout? Ne, nikdy, já jsem to nechtěla znova rozjet. Tak to byl ten motor, který ti bránil to zkusit.? A měla jsem strach z toho, jak mi ta kamarádka říkala, že nevím, jak to na mě bude po tý době působit. Z toho jsem měla strach. A nechtěla jsem to znovu rozjet. Nechtěla. Vrátila jsem se do školy, tak nějak mi přišlo přirozený prostě znova fungovat, dodělat věci, co jsem nedodělala. Vrátila jsem se na tu střední školu a nebylo to úplně lehký, to je jasný, nebylo to stoprocentní, já jsem se vrátila do třeťáku a až ten čtvrťák před tou maturitou, to bylo úplně v pohodě, to jsem se i učila, že jsem z toho měla radost, že jsem se skoro nemusela učit, a jen jsem poslouchala při hodinách a všechno jsem uměla, to bylo super a z toho jsem taky měla jakoby to byl pro mě motivační impuls, že jsem z toho měla radost, že mi to šlo, aniž bych se ňák náramně snažila, mně to přišlo až lehký jako tak, to bylo fajn. Vzpomeneš si na poslední dávku, kdy sis dala? Nevím, nevzpomínám si na to, možná tenkrát na baráku, ale nevím, jestli nebyl ten na baráku poslední, tak to byl určitě předposlední. Ale přesně to nevím. Silvie, ještě bych se Tě chtěla zeptat, jak bys dnešníma očima zhodnotila období závislosti? Období závislosti, jako krátké, rychlé, ne vždycky příjemné a jsem ráda, že už je pryč. Co ti to období dalo a vzalo? Dalo mi asi jenom tu zkušenost, kterou můžu třeba využít, až malej bude větší, při výchově, zas to bude třeba jinak, ale prostě zkušenost. A co mi to vzalo? Vzalo mi to čas. Vzalo mi to dobu, ty dva roky, který jsem mohla využít třeba jinak, třeba ke svýmu nějakýmu osobnímu rozvoji, a prostě tam mi to potom chybělo. Ty roky. Když už jsem chtěla začít fungovat normálně, tak už to bylo těžší a všechno bylo pomalejší a člověk se musel víc snažit, když něčeho chtěl dosáhnout, něco dokázat a zrovna v tý době, když jsem ty drogy brala, tak si myslím, že kdybych je nebrala, tak bych tady s tím neměla problém, tak bych mohla třeba ještě něco....mohla třeba... no prostě mohla jsem je využít nějak úplně jinak. Tohle nebyla správná volba. Akorát ta zkušenost, prostě, která se dá použít dál. Možná v té výchově, možná jako příběh pro jiné lidi. Napadá tě něco významného, co by se mělo stát, abys tu zkušenost nemusela prožít? Určitě, kdybych měla víc zájmů, víc koníčků, něco pro co bych se mohla nadchnout, já jsem sice měla něco, ale bylo to málo, nestačilo mi to, myslím, že v tý době jsem potřebovala víc, mít možnost někam postupovat, kdybych byla víc zaměstnaná a bavilo mě to, mít povinnosti. Asi by mě to nenapadlo a taky kdybych o tom víc věděla, kdybych slyšela třeba zkušenosti jiných lidí, před tím ještě, protože já jsem je potom slyšela, ale když už jsem v tom jakoby byla, no tak to už se jim směješ, to si říkáš, tak to není můj problém, mám to pod kontrolou. Takový reálný příběhy, ne takový ty dvacet let starý dokumenty, jak si támhle někdo píchá do žíly, ale něco.... si tak, to by mi možná pomohlo. Silvie, moc ti děkuji za rozhovor a těším se zase někdy na viděnou.

79

Příloha č. 5: Narativní rozhovor s Davidem (transkript) Davide, myslíš, že bys mi teď mohl vyprávět celý svůj příběh, jak jsi přišel k drogám? No, tak to je jako vždycky, jako každý, prostě zvědavost, že jo, dalo by se říct, že jsem třeba jako dnešní kluci jedou na trávě od 15ti let teď se to jakoby. Já jsem se s trávou seznámil, když mi bylo 15 nebo 16 let. Do tý doby vůbec, to jsme si s klukama koupili nějakou flaštičku vína a užívali jsme si jako alkoholu, nikdo nic neřešil. Na průmce to začalo zprudka, člověk to jakoby ochutná, tak se začne zajímat o všechno, protože to jsou jakoby jiné stavy vědomí, které lidi přitahovali podle mě vždycky a drogy díky svým zkušenostem vnímám jak přirozenou součást lidstva, našeho bytí prostě. Protože to naše vědomí, že jo, není schopno existovat v tom stavu v jakým je, potřebuje si odfrknout a lidi utíkali vždycky. Navíc se využívaj dorgy k různejm technikám jakoby šamanskejm. Tam u mě to bylo asi daný tím, že prostě jsem to měl napsaný v osudu si šáhnout na tohlecto. Tak to vnímám teď, jakoby ze svého úhlu pohledu, abych okusil vlastně tuhle sféru bytí, která sice v tý době pak přešla do tý syntetiky, která je zabiják – vědomí, těla. A syntetika je co? No třeba LSD, pervitin, že jo, heroin kokain, ty opiáty jsou jakoby spíš půl na půl, synteticky se připravujou, ale jsou vlastně z přírodních produktů. Ale ten pervitin, to už je čistá syntetika. Extáze že jo. Jako vyzkoušel jsem si všechno. Jo? Hm… od trávy, až po pěkně návykový drogy jako heroin. Heroin jsi taky zkoušel? Taky, no, no nic moc, mě to nějak… já si nic nepamatuju, neměl jsem z toho nijakej zážitek. Buď to byl špatnej matroš a šel jsem od válu, prostě jsem to nepotřeboval. Největší jsem si užíval těch jiných stavů na LSDčku a potom na stimulantech, pervitinu, taneční drogy. Já mám rád pohyb. Tanec je mi doteď furt blízkej, tam jsem si dokázal fakt to užít. Mám s tím jako pozitivní jako na to, to byl člověk schopnej pařit celou noc jako bez ostychu, navíc prostě s těma koulema, prostě se dalo bejt v empatii s těma lidma, člověk vnímal, bylo to prostě jakoby příjemnější, no. Po tom prahnu prostě. To bylo to, co tě na tom nadchlo, co tě zaujalo? To ne, ta akce, ta dynamika prostě. Ten život měl úplně jinej rozměr. Nuda zmizela. Z nudný situace se stala zábava, život byl akční, nebyla rutina, člověk byl činorodej, akční, prostě nespal celý dny, takže se tam pak dostala nějaká ta spánková deprivace, což byl takovej vedlejší efekt, kterej uváděl člověka taky do úplně jiných stavů a vnímal tu realitu zase úplně jinak a ta kombinace experimentu v týdlectý podobě experimentu. Byla sranda prostě, jsme byli partička, takový hippíci. Nám říkali toxíci. To byli spolužáci více méně, že jo. Takže parta spolužáků jste byli? No základka. My jsme pak, jakoby s půlkou se to rozšířilo dál do tý městský sortičky lidí. Tam to bylo jiný, se člověk dostával do kontaktů s jiným typem lidí, jiný prostředí. Většinu času jsem si užíval u nás, tam jsem si dával v týdlectý podobě, jakoby v domácím prostředí. Vyjeli jsme si sem do klubu nebo tak, na nějakej koncert a domů zpátky a do školy todlecto. Já jsem v tý době dělal školu, což jsem málem provařil vlastně, protože jsem hodně už v tom lítal by se dalo říct, takže prospěch šel dolů a chování a absence a škrábal jsem to vždycky jen tak, tak. Syn má proti mně jako výborný známky a to je na základce. A zvládl jsi školu, dotáhl jsi to? Dotáh, no udělal jsem to jako v pohodě. Pak jsem začal uvažovat jakoby nad vejškou, že jo, no ale jako v podstatě my jsme sociálně na tom nebyli moc dobře, takže jsem uvažoval nad tím jakoby spíš nějaká práce a vejška jako potenciálně a jel jsem dál v těch kolejích jakoby. Jako po škole? Ono to po škole skončilo prakticky, protože to bylo, všechno se to odehrálo, mělo to takovou následnou jakoby v tu chvíli, kdybych jel dál a asi pravděpodobně bych spadnul do těch hlubších krajin drogové scény. Ta se vlastně moje tehdejší přítelkyně otěhotněla, bylo pozdě, že jo, takže přišel na svět syn a to tě vychýlilo mohutně mojí dráhu, že jo. V tý době asi těžko říct, jako kdyby, vím, že jsem měl našlápnuto, že prostě tam byly takový, když to teď pozoruju zpátky nebo se snažim to vybavit, tak jsem měl hodně blízko jakoby zůstat v tom, trošku se zapykat jakoby hloubějc prostě.

80

Myslíš si, že by ta cesta zpátky nebo ta cesta ven… No bylo by to určitě složitější. Nebo respektive nedokážu odhadnout jo, ale vim že díky synovi se dá říct, že jsem ten život nasměroval úplně někam jinam. Úplně do opačnýho protipólu. Ze svobodnýho života do rodinného, ze svého bydlení do rodinnýho, sdílení času, což byl jakoby docela konflikt v našem vztahu, kterej pak opravdu vyústil společně, že jsme si vlastně s jeho maminkou přestávali rozumět. Protože já jsem jinak založenej. My jsme se potkali mladý, vlastně v patnácti a žili spolu do nějakejch 24, 23 vlastně jsme se rozešli a šli jsme jakoby každej svojí cestou. Ale ona v tom byla taky, by se dalo říct, sice jako ne tolik, minimálně, jen lehce, byla sranda všichni si užívali. Mě to pak drželo ještě hodně dlouho, by se dalo říct. Ty drogy, jakmile člověk, jak se říká, buď bereš nebo abstinuješ. Takže ty teď abstinuješ, nebo bereš? Teďka neabstinuju ani neberu. Jak to je tedy? Teďka by se dalo říct, jsem se dostal jako vlastně, neberu, neabstinuju… se to nedá říct. Říkal jsi, že buď bereš nebo abstinuješ No fakt, no, neberu to nějak absolutně, teď spíš neberu. Syntetiku vůbec to jsem čistej, vlastně abstinuju, by se dalo říct. Když to vezmu teď, tak abstinuju spíš. Já jsem se hlavně jakoby pustil jinou cestou a zjistil jsem, že ty drogy jsou jakoby berlička k tomu se cejtit jinak, ono to jde samo, člověk nemusí bejt pod vlivem, aby mohl bejt kreativní nebo prostě činorodej nebo prostě nenudil se. Věci, které pro mě jakoby měly nějakej význam, ta tráva. To všechno zmizelo, protože já to dokážu bez toho. Od těch stavů blaženosti, že si prostě uvědomím, že je všechno supr, prostě si nemusím dát špeka, abych se cejtil a nebo vymejšlel, proudily mnou myšlenky, což jsem dřív používal, ještě do nedávna. Jakoby stimulant duševní, třeba tu trávu jako, protože mně pomáhala jakoby v kreaci, všichni chodili po špeku spát a já jsem maloval. Říkám moje zkušenosti jsou, když to budu brát jako celek, tak pozitivní. Když to rozebereme na nějaký aspekty celý tý doby nebo to chování. Rozstřelil jsem si tím psýchu. To je pravda. Dlouho jsem si jí dával dohromady v podstatě. Až teď se mi to podařilo, po nějakých patnácti letech od tý doby, co jsem se začal, dostat se do stabilní podoby svého chování a vnímání. To je ta syntetika, pervitin ten je hodně. Tráva si myslím, že měla taky svůj vliv, protože je psychoaktivní, ale myslím, že hlavně ten perník. To LSDýčko, jakoby posouvalo mojí mysl někam, na co nebyla připravená, jako vzhledem ke svý povaze a charakteru svýho já to pomohlo, spíš mě to jakoby rozhodilo, rozvibrovalo jakoby mojí stabilitu, kterou jsem si pak dával roky dohromady. Jako negativní věci vnímám právě tu psýchu, člověk se trochu zapojil do tý kriminality prostě, dýlovali jsme, prodávalo se, aby bylo, aby nám zůstalo, drobný krádeže, prostě člověk se jakoby pomaličku opravdu nořil tam, před čím straší vlastně. A je to v podstatě pravda. Ale vždycky je to o osobnosti, že jo, když si člověk řekne, tadyto nemám zapotřebí, tak to nemá zapotřebí. Šlapat bych asi nikdy nešel, tekhle to řeknu, možná na heroinu, ale takhle daleko jsem naštěstí, díky Bohu, nikdy nedošel, že jo. Prostě vim, že jsou tam ty negativní věci, ale v mým případě, v mý osobní zkušenosti byly v menšině. Já jsem to vnímal jakoby dobře, no. V podstatě mě to rozšířilo mý vědomí, zkušenosti, zároveň obohatilo život, dospívání, dalo mi to spoustu jakoby novejch věcí. Člověk se seznámí s jinejma lidma, protože všichni ti lidi podle mě, co se kolem toho motaj, se motaj, protože nechápou tenhle systém nebo jim nějak nevyhovuje prostě. To byl důvod, myslíš, i proč Ty jsi k tomu přišel, že jsi systému nerozuměl? Mně třeba nikdo ani systém neučil, nikdo mi nevysvětloval, nikdo mě neučil žít. Já jsem k tomu přišel prostě náhodou, jak jsem řekl na začátku. Vzpomeneš si, v kterém to bylo roce? To bylo v 96, to mi bylo 15, necelých 16. První kontakt. To jsme se seznamovali s drogama. Ono se to asi v tý době zrovna rozjíždělo možná, já teda nevim jako, těsně, to bylo pár let, šest let po tý revoluci, kdy se uvolnily všechny tyhle zdroje. V kterém roce jsi se narodil? 1980. Problém je v tý společnosti, že začala s tou syntetikou, nebylo tu takový to tradiční rituální seznamování. Kdyby mě v patnácti někdo vzal a inicioval mě to tohohle světa, tak jak se to dělá v těch jinejch kulturách, ne jenom nesmíš, nesmíš, nesmíš, ale dal mi prostě na výběr cestu prostě, pod vedením, tak si myslím, že všechno mohlo bejt jinak, pro mě i pro spoustu mejch kamarádů. Dva už jsou mrtví prostě.

81

Skončili na heroinu a bylo to v jejich karmě, bohužel. Ale mám i kamaráda, kterej se vysekal i z těch největších hoven. Ten si nese i následky, tomu to vzalo i tělo hodně, jako, ale když bude chtít, tak se prostě uzdraví. Se vším všudy, nevím, už jsem ho dlouho neviděl. Ty jsi měl zdroj na té průmce, tam jsi měl první kontakt s perníkem, jakej byl ten první kontakt, vzpomeneš si jaké to bylo? Dobrý jako, přesně si asi nevzpomenu, to si nevybavuju, zhruba odhaduju jako, člověk se nebál, já jsem se jako nebál. Věděl jsi něco o drogách? Určitě. Já jsem byl ten typ. Jsem prostě nešel. Tráva byla jakoby spíš napůl v nevědomosti a zvědavosti. Ale když se otevřelo to portfolio drog, tak jsem šel po literatuře, začal jsem zjišťovat a jsem se sebevzdělával a věděl jsem do čeho jdu, co mám očekávat, že člověk věděl prostě rizika a věděl chemii, věděl jsem, jak to působí, kategorie, potom jsem šel po konkrétních věcech, ty byly v podstatě nesehnatelný,, tak jsem si užíval co bylo v dostatku, co bylo k dostání. A co bylo dostupné? Třeba LSD, hodně, perník. Perník, to se vařilo ze Solutanu, teď už se přešlo na brufeny, modafeny. V tom Solutanu to bylo luxusní zboží, s tím jsem kšeftoval ještě, já jsem sehnal tři nebo čtyři krabice, to bylo ve výběhu a v tý době už to bylo těžko sehnatelný zboží, já jsem to vykšeftoval jako. Na tom jsem tehdy udělal pěknej vejvar. Jako můžu říct, že díky drogám, taková pozitivní další věc, že jsem v tý době měl velkej příjem, protože máma mi dávala v tý době dvě stovky na tejden. To nestačilo? Na studia to je málo, prostě, na autobus, stravenky jsem měl zaplacené sice, ale potřeby jsem měl jako, šestnáctiletej kluk. Říkám, my jsme na tom nebyli nějak, no, ale kdybych to tak, kdybych měl jinou příležitost nebo kdyby mě někdo vedl k nějakýmu jinýmu a trošku chytřejšímu zdroji nebo přivýdělku, tak prostě bych třeba skončil v něčem jiným. Tadyto bylo první, co se nabídlo, únikovej důl a už to jelo, navíc to bylo zboží, který mělo okamžitě odběratele, a vždycky byla poptávka. Ty jsi uměl i vařit? Ne, nikdy jsem nevařil, vim jak, ale ne. A co na to mamka? Naši žili v iluzi dlouho a probralo je z toho až prostě, moje otevřenost, no. Takže jsi jim to řekl? No, já jsem to nějak neskrýval a stejně jako cigarety, že jo, prostě, u nás byla ta výchova prostě legální, spíš bych řekl že šmajdácká. Máma se moc nestarala, nemůžu říct, že byla špatná mamča, ale ten vztah třeba našich nebyl úplně harmonickej, táta byl pasivní, se nezajímal, ten až když šlo do červenýho se dělo něco, tak začal řešit, a mamča zase nevim co dělala, to táhla ona, ona byla ten dominantní prvek naší rodiny. Táta spíš jako se nechal vézt, což proč ne. Takže táta mě třeba nevedl, k nějakým takovým věcem, který si uvědomuju, ke kterým vedu třeba syna já. V podstatě já před ním jsem otevřenej, já nemám co skrývat. On dřív nebo pozdějc se dozví, když bude chtít a na druhou stranu pro něj mám přísun informací, který on si může už utřídit, má na to věk prostě. Má informace a to je důležitý, když člověk neví, tak si vymejšlí a pak vstoupí do světa iluzí a pak ho z toho probere až támhle nějakej léčebnej ústav. Nekouřím před ním, nekouřil jsem, protože toxikovat malý dítě to jaksi …ale neskrejvám nějak svojí minulost, ba naopak myslím, že on by měl vědět všechno, on by se z toho mohl ponaučit. K tomu je i tahle práce, aby se nějaká zkušenost mohla předat dál, aby z ní mohl někdo jiný vytěžit. To si myslim, že je krásná myšlenka. Já si myslím, že naše západní kultura by měla uvažovat nad tím, že by měla drog víc poznat a čerpat z nich. Protože já jsem zastáncem toho, že všechno na světě má dvě strany, pozitivní a negativní. Všechno co by člověk vymyslel a měl v ruce, by mohl využít nebo zneužít. A to samý drogy, každá droga, ať je to kafe, čaj anebo něco jinýho. Problém je, že nás to nikdo neučí využívat. Kontakt s drogou by měl bejt samozřejmej, jako on je vlastně samozřejmej, protože jsou společensky uznaný drogy. Alkohol je jako společensky a je mnohem nebezpečnější než třeba marihuana. Protože krom toho, že v malejch dávkách má pár léčebných účinků a to ještě v kombinaci s jinejma látkama, že jo, tak samotnej alkohol, čistá substance, to je zabiják prostě, to je jed vlastně. A nebudu mluvit o tom, co to

82

dělá s mentalitou jako. Jak působí, to jádro působení. Tráva je v podstatě vlastně, to je proti tomu beránek. Alkohol je proti tomu vlk v rouše beránka. A ničí to prostě rodiny, ničí to a je to na každém rohu. Jsou z toho prachy, je to byznys. Já už se ale teď o to moc nezajímám, jako. Pro mě je teď důležitý spíš seberůst, s tím drogy už prostě u mě nemají nic společnýho. Davide, ale nedopověděl jsi mi co vaši, když jsi bral, tak to dlouho nevěděli, jak to bylo? Já jsem to nějak neskrejval, většinou jsem se jako vymlouval prostě, co to je a tak. Tam spíš byly zavřený obě dvě oči, aby neměli, myslim, starosti, tak to prostě neřešili. Táta začal řešit až, možná že jsem byl tak přesvědčivej já, těžko říct. Museli by jsme si o tom pokecat s našima asi. Bavili jste se někdy o tom s vašimi? Ne. No bylo tam pár průserů, prostě, brácha se uvrtal pak do něčeho, co smrdělo, to bylo už soudní řízení, takže to bylo už u nás v rodině pak konec. Táta mi toleroval něco na zahradě, nějaký kytky, věděli jako že… Ty jsi pěstoval? Jo, tak jo. Jenže pak se brácha do toho nějak namočil. Tenkrát na něj vydupali jako na nejmladšího tadyhle z kriminálky. Prostě mladej kluk se rozklepal, začal mluvit prostě a to smrdělo, bylo to u soudu a skončilo to. Já už ani nevim, jak to skončilo, no vybruslil z toho nějakým podmínečným trestem. Nedostal trest vyloženě, ale jen nějakou podmínku. Nebyl odsouzenej. Nebyl, právě, nebyl. Takže naši prostě průser. Tenkrát se to jako hodilo na mě, že jako já jsem ho do toho zatáh, přitom brácha už prostě si jel svoje, že jo a právě, že se dostal k tomu s úplně jinejma zdrojema. To je taky zajímavý, o dva roky mladší kluk. No, to prostě přišlo jakoby vlnově. Takže Ty máš jednoho bráchu? No, my jsme čtyři, dvě jsou starší, z mámina prvního vztahu a dva jsme jako z druhýho, máme společnýho otce. S drogama jsme oba začali paralelně, ale on je mladší. Takže to přišlo jako vlna podle mě do tý společnosti. Znáš hodně lidí z té doby, kdo brali? Určitě. Ono to přišlo jako taková mentální epidemie. Že to nebylo o tom, jak se píše v bulváru, jako že nějaký dealeři chodí před školkama a rozdávaj lízátka. To byl úplnej nesmysl, já jsem o tom nikdy neslyšel, že by… Nikdy jsem nikde nic neviděl. Spíš jakoby se dozvídám, že teď jako ty praktiky nastupujou, ale v klubech, že se prostě házej holkám různý opiáty do pití, ale to je za jiným účelem prostě, to je, aby byly povolnější. No ale tenkrát to přišlo prostě jako vlna, takovej boom, všude byla prostě tráva a pak pervitin. A všichni prostě, o čtyři roky starší vrstevníci a o dva roky mladší ročníky… Napadá Tě, proč to tak bylo, proč taková vlna? Já si myslím, že to bylo daný, myslím, že to přišlo jakoby, jako teďkon vnímám ty kolektivní změny v tom vědomí nebo v tom kolektivním vědomí, tak tohle to taky byla otázka kolektivní změny, nebo nálady, protože my jsme všichni napojení jakoby na jeden zdroj prostě a nějakým způsobem to v tý naší geografický a já nevim, sociologický vrstvě bylo potřeba. Něco podobnýho nám ukázat. To si myslim já, mně to ukázalo. Každej si prošel tím svým, mělo mu to prostě říct, každej měl to zkušenost jinou, ale prostě to přišlo. A taky to odeznělo. V podstatě teď je ta scéna úplně jiná, je nasycená spíš zlem, my jsme byli tak jako…, nebo nasycená, to se nedá říct, ale převažuje tam jako spíš ten negativní náboj. A vy jste to měli jinak? My jsme byli tak jakoby partička, loajální, pospolitá, že jo. Navíc jsme se propojovali s lidma z okolních měst, znali jsme spoustu jiných lidí, užívali jsme si, takoví hippíci prostě… Všechno bylo fajn, smáli jsme se, užívali si, radovali se ze života, všechno bylo barevný, pestrý, rychlý, hektický. Jak dlouho jsi bral aktivně? Tak tři roky. Takže ta průmka, středoškolský věk? No, no, čtyři roky. Píchal sis, nebo šňupal? Šňupal, píchnul jsem si jenom jednou a prostě to bylo o ničem, mně to nějak nezafungovalo prostě.

83

Co konce, dojezdy, jaký to bylo, stíhy? To jsem nikdy neměl. Fakt ne? Na to jsem nikdy netrpěl. S tím jak to všichni popisovali, něco jsem měl, ale to bylo spíš tím, jak člověk nejedl a tak prostě, takže jsem zaznamenal spíš špatný fyzický stavy, ale vyloženě jakoby duševní ne, že člověk byl vyřízenej a musel jít spát, to ne. Ani takové ty strachy? Schízy a stíhy? No, to ne, nemíval jsem, měl jsem tam pár, takových extrémních stavů, co si vybavuju, spíš kompulze duševní, spíš takový obscesivní chování, takový jakoby to hraničilo, napůl takový nutkavý chování vlastně, a to nezvládal jsem jakoby, spíš to bylo přímo v tom stavu a tam jsem věděl, že něco je jinak a že potřebuju off na chvíli a všiml jsem si, že mozek říká stop, tak jsem vysadil na pár tejdnů, a pak jsem prostě dostal chuť zapařit si, v rámci toho víkendovýho užívání a v týdnu jsem si tím zpestřoval ten nudnej život. A k tomu konci, jak to bylo? Kdy ses rozhodoval, že s tím skončíš… Já jsem se nerozhodoval, já jsem neměl problém s tím, já jsem si to neuvědomoval, já jsem nezaznamenal takový to jako, co mám u cigaret, takový to, jako že musím prostě, že si musím dát cigáro, tak že bych si musel prostě dát perník. Já jsem neměl ten pocit, tam byla jakoby taková ta potřeba, abych si dával, ale spíš, je pátek, jdeme si zapařit. Takže jsi měl jenom ty víkendové pařby? To taky ne, i přes týden, furt to bylo v rámci toho, jako že, užívání si, nebylo to, že člověk aby fungoval. Mám kamaráda, kterej fungoval roky, píchal si a jeho tělo funguje, on je normálně zdravej prostě. To je zajímavej prvek, ten by taky stál za zkoumání, protože ten je… 15 to je 22 let intravenózně. Takže prostě a je zdravej, jak říkám. Vůbec nic prostě, zdravý ledviny, játra. A bere pořád? On teď seděl, on se stal vařičem a šel sedět za to. Ale jeho to zase poznamenalo trochu psychicky, ale tělo dobrý. Jsou lidi, který si na tom odepsali zuby, ledviny , žíly, játra. Jeho tělo to přijmulo jako součást, nechápu, no. Takhle mně to tvrdil, já nevím, jestli je to fyziologicky možný. A fungoval normálně, ráno vstal jedna řacha odpoledne druhá, večer třetí a šel spát, no. Tak to je dobrý… Což můj případ nebyl. Jak jsi to měl ty? Já jsem to nepotřeboval, když bylo, tak bylo a když nebylo, tak nebylo, takhle jsem to měl já. Když jsem chtěl, tak jsem chtěl a když nechtěl, tak nechtěl. Když jsem cejtil, že z toho začínám blbnout, tak jsem vynechal. Protože, když člověk třeba nespal, pak se dostával do tý spánkový deprivace a pak dělal různý věci. To bylo fakt mnohem zajímavější podle mě, velkej efekt z toho všeho prostě, tak to byla právě ta deprivace. Ten stav byl jinej. Já jsem se třeba teď dostal v rámci své cesty k různejm šamanskejm technikám a spánková deprivace byla jedna z nich. Já jsem s tím experimentoval, stejně jako s půstama a normálně čistou cestou jsem si navodil stavy, který byly příbuzný se stavama, který navozovaly tyhle syntetický drogy. Sice nebyly intenzivní, dlouhodobý, ale ten nájezd prostě, nebo rausch z extáze jsem měl prostě po třech dnech nejedení. Prostě „pchou“, všechno barevný, prostě jsem si najednou rozuměl. Ono to je všechno jenom díky nějaký interakci vnitřního prostředí. A já jsem začal experimentovat jakoby trošku jinak s tím tělem, ne destrukčně, ale obráceně, nějakým způsobem konstrukčně, konstruktivně. Protože jsem si jako to tělo trošku rozstřelil, paměť poškodil tou trávou… Jo?.. No určitě, vnímám jakoby, ta paměť je ta krátkodobá, je špatná, je horší možná, já nevim, ono jsou techniky, jak to, ale já to neřešim. Prostě mám diář a funguju podle diáře, abych nezapomněl na věci. Pak jsem si vypiloval systém organizace, takže mně to úplně vyhovuje. No ale potom v rámci tý svý cesty jakoby, jak jsi to řekl jakoby v tom post… ono to vlastně ani ne post, já jsem jakoby plynule přešel. Protože to nebylo, jako spousta lidí, že skončila, že jo. Tak jsi to měl? To byla taková křivka…

84

Kdy myslíš, že to bylo nejvíc? To bylo tak ty tři roky, 98. Ten náběh byl rychlej a pak už to šlo pomalu dolů. Já nejsem jakoby na čistý abstinenci, protože jsem neustále v kontaktu s těma lidma a stává se mi, že jako ty lidi jsou zhulený a já ten stav mám z nich, to je zvláštní, že se prostě naladim, proto nepotřebuju, a hlavně já třeba, když teď si dám práska, což se mi lidi smějou, protože mně to stačí. Já jsem si vyčistil třeba tělo, snížil jsem si práh citlivosti těma půstama a tímhletím vším, protože jednu dobu jsem opravdu šel do toho hodně do hloubky věci. Měl jsem nemocný tělo, měl jsem i psýchu nemocnou, takže jsem si celý…celou tu mojí cestu potom PO prostě, kdy jsem jakoby okamžik zlomu byl těsně před rozchodem se synovo maminkou, kdy jsem zjistil, že jsem ve špatným životě, že ten život jde špatným směrem, všechno je špatně prostě. A drogy byla jedna z věcí, kterýma jsem utíkal jakoby před tou realitou a díky tomu se to celý nakumulovalo, až jsem prostě dostal rapl a skončil jsem s depresí. To byl jakoby vedlejší efekt těch drog, že jsem měl rozstřelenou tu psýchu. Ale to byla životní situace, taková anamnéza, já už jsem si to jakoby vyřešil, já nevím, jestli má cenu zabíhat do těchhle detailů, jestli jsou zajímavý, jo, ale drogy se na tom účastnily. Mě na tom zajímá hlavně ten moment, jak jsi zvládl tu drogu opustit. Přestal jsem ne na ráz, no, u mě to nebylo, že bych si řekl: „A seru na to.“ Nedošel jsem do tý fáze, že bych si přiznal… Když mi povyprávíš, jak to bylo…? Tenhle moment přišel právě tím, že mně se změnilo vědomí. Já si myslím, že pointa těhle lidí, i Pavla, si myslím s tím šlehla jakoby na základě jakoby svý, životní zkušenosti, změně vědomí. Jak to probíhalo, ta změna vědomí? U mě to bylo, že jsem se stal nastávajícím otcem. Jiná životní role, musel jsem změnit postoj, musel jsem, spousta věcí se mi naráz změnila a mě to prakticky transformovalo. V tu chvíli to šlo „všššš“ do pozadí. I když jsem jakoby dozníval, užíval jsem si o víkendu, ale zase to dělalo doma trable, bejvalá přítelkyně to řešila, tyhle věci, chodil jsem do hospody, pak to bylo i příčinou nějakých sporů. Že jsi chodil do hospody? Ale to bylo za zábavou, za chlastem, že doma bylo jakoby studený klima, takže člověk před tím utíkal, drogy byly součástí toho, byly jakoby furt, ale nenarušovalo to extrémně můj život, nikam mě to nevychylovalo, spíš to byla otázka jen nějakejch excesů, že potom byl problém, že jsem se dva dny doma neukázal, když jsem si sežral papír a blbli jsme třeba s kamarádama, což byl potom nějakej impulz k vnitřním hádkám mezi mnou a jí. To k tomu patří, to je jako, když se chlap ožere. Teď už to neřešim. Ale zmizel jsem z toho díky tomu, že jsem se dostal do jiný životní role. To je jádro tý myšlenky. Té změny u tebe? To bylo, jak jsem z toho odešel. To byla myšlenka, nějaké rozhodnutí… To nebylo tak, a teď končím, to byla součást sledu událostí. A jak to bylo? No, to přítelkyně tenkrát přišla, že je těhotná jako, no: „Co budem dělat?“ Ona řekla, že už je pozdě… „Tak si to necháme.“ „Tak jo.“ Sice jsem z toho tenkrát nebyl moc moudrej, bylo mi 18 let, takže jsem si nedokázal vůbec uvědomit ani následky svého rozhodnutí a dlouhý roky jsem svojí otcovskou roli vůbec nevnímal. Spíš jsem byl kluk, kterej do ní měl teprve dorůstat. Ale musel jsem už chodit do práce, řešit rozpočet, nákupy, práci, spoustu těch věcí, takže ten novej život vytlačil ten druhej. Respektive z toho většinovýho paření se stala menšina a většinu času zabralo tohle. Postupně se to jako přelilo ten bod pozornosti, tak bych to asi definoval. Ta pozornost, ten středobod, to těžiště života se přelil někam jinam, protože to bylo potřeba. Předtím nebylo, tím, že jsem nemusel řešit, nemusel jsem pracovat, dokázal jsem si vydělat prachy tak, či onak. Najednou se to přesunulo tam, protože jsem musel řešit bydlení, plenky, doktoři, do práce, přídavky, příspěvky. Tohle šlo stranou (drogy), vlastně se to stávalo postupně menší a menší. Pak mi přestávaly všechny ty drogy i dělat dobře. Já jsem byl čistej, jsem abstinoval vlastně čtyři roky, když se to tak vezme. Od toho 2000 do 2004. Já jsem vůbec nehulil, protože po každym, tam už v těch nižších vrstvách tý psýchy se jakoby rýsovaly ty věci, který, když jsem uvolňoval tou trávou, mi nedělaly dobře. Měl jsem různý divný stavy.

85

Jak vypadaly ty stavy? Psychotický. Byly to různý psychózy menšího…různý stíhy v tom smyslu, že to nebylo z perníku, bylo to z trávy. Byly tam takový neurózy, člověk měl. Takový záchvěvy tísně. Postupně se to nabalovalo až…, což mě jako drželo pod pokličkou. To byla taková bublina časovaná. A pak praskla. Praskla kdy? 2004 po té abstinenci. Praskla v průběhu. A tím praskl i ten vztah? No jasně, no. Když to shrnu, takže změna tý životní dráhy, změna toho vědomí. Významná byla změna tý životní situace. A nějaký doprovodný pocit, jako ten perník přece jen tak nezmizí, je tam ta chuť… Byl, no, tak to odeznělo prostě, no. No, on tam je furt, to je jako po sladkým. Takže je to jenom věc rozhodnutí, že si nedáš? V podstatě teď už to ovládám vědomě, taky přijdou stavy, teď bych si dal, ale je to k ničemu, blbě by mi bylo, ničim si tím tělo… A pak, mně to už nic nedává, já to nepotřebuju, já už jsem v tom střízlivým stavu přišel na to, že jakoby… když přijde ten opileckej, tak tam přijdou nějaký ty vzorce myšlenkový. Nemám potřebu jakoby za střízliva a ž minimálně i když jsem třeba pod vlivem alkoholu, protože to je taková spojka u mě, člověk se trošku zblbne, pak se třeba přepije, chce chrápat, pak potřebuje nakopnout, takhle to fungovalo, že člověk jako přebíhal a pak to udělalo jakoby různý harakiri stavy. Já jsem chvíli dělal svý mixy. A pak mě to dávalo, co jsem chtěl. Co si myslíš, že ti závislost, nebo období na previtinu, dala a co ti vzala? No, zajímavá otázka, by se dalo říct, co mi dalo? Tak určitě zkušenost s tím jiným stavem vědomí, no s tím, že člověk jakoby…., mě to v podstatě nic nevzalo, by se dalo říct, já jsem jako díky pervitinu o moc nepřišel, až o pár kilo váhy. A nějaký ty bezesný noci. Ale spíš mi hodně dalo jako, jsem zjistil o tý psýše, jsem zjistil, jak funguje. Jsem měl hodně bohatý zkušenosti se spánkovou deprivací, dostal jsem se do takovejch hodně zajímavejch stavů, zábava prostě, dalo to trochu jinej rozměr tomu vnímání, jsem zjistil, že opravdu.... To byla ta pozitivní část.jo V tu danou chvíli mi to jako nic nevzalo, ale když to takhle zpětně to, tak mi to narušilo jakoby vnímání, psýchu, že jo prostě, to se jakoby odrazilo i když nepřímo, nemůžu říct, že jako, ale určitě to má nějakej podíl na tom, v těch následujících letech, když se mi objevili ty depky. Protože tím perníkem jsem jakoby něco odsouval, něco jsem si nastřelil, prostě, že jo. Ty stavy, který přicházely, nebyly úplně normální, takže jako si myslím, že vzalo mi to možná.... tak jako mi to dalo ty pozitivní stavy, tak se to potom prostě odrazilo i v těch negativních depresích. To bylo taky pozdějc, možná by se dalo říct, když jsem začal, jsem je léčil, jsem začal řešit jakoby ty deprese. S čímž bojuju více méně jakoby doteď, ale už je to normální rovina. Přátelé - jsem nepřišel, jsem jakoby získal, po materiální rovině jsem jakoby taky získal, protože s perníkem souvisel i obchod a soustu různejch kšeftů, takže prostě v tom čase moc to jakoby dalo. Zdraví zase, tak jsem v tom nejel, takže nemůžu říct, že bych cejtil nějaký zdravotní problémy, který souvisej s tím, možná tam je něco skrytý, ale to teď nevim prostě. Ale játra, ledviny, srdce, tak to mám zdravý, zuby taky, to vím, že odcházejí hodně jakoby. Zuby jsem měl vrtaný poprvé až před rokem. když se mi rozštípl zub. Kdyby ses zkusil zamyslet, co by se bývalo mělo stát, abys nešel do drog? Nemůžu říct, že bývalo stalo, protože mě z toho vytáhlo vlastně narození syna, jak jsem říkal, protože možná bych šel tou cestou jako ostatní, že jo. Svým způsobem cejtím u sebe, že inklinuju k závislostem, jakoby, to asi má každej, jakoby něco, ale perník mě jakoby chytnul, bavil mě a to byl jakoby předpoklad toho aby člověk v něm zůstal doteď. Ale co si myslím, jakoby vnitřně, nejsem o tom přesvědčenej, jako je to jenom taková úvaha takový vyšší duchovní vzdělání. Kdyby mi někdo třeba řekl, ve třinácti nebo ve čtrnácti mě inicioval, nebo prostě nějakým způsobem vedl k sebepoznání, jako k technikám, který jsou přirozený, jak prozkoumat svojí hloubku duše a nebo prostě jiný stavy vědomí, protože to byla jako moje primární zajímavost, ten zájem ta zvědavost, takže kdyby mě tenkrát někdo vzal a ukázal mi, že existuje jakoby jiná cesta, kterou jsem nastoupil teďkon, formou dýchání, což je přirozená věc, tak bych do drog nešel, protože bych zjistil, že tohle má větší kvalitu asi. Tak ale to je jakoby jenom úvaha, ale nemůžu říct, jestli bych o to měl zájem, nebo ne. Já myslím, že kdyby mě někdo vedl duchovně. Kdybych to měl shrnout, kdyby mi někdo ukázal cestu, jak sám sebe poznat, protože tohleto nebylo nic jinýho, než sebepo-

86

znání. A že člověk zjistil, tak, tak, že může být společenskej, užíval si jinejch stavů...myslím, že kdyby mě někdo vedl, ukázal mi tu pravou cestu, nebo tu co mě teďkon třeba...ale tak to je.... nevim, myslím si, že to duchovní... Protože v naší rodině nikdy nikdo nic nemluvil o tom, že je tělo, že mysl, pak něco vyššího duch, že jo, podvědomí. Já se třeba se synem o tom zkouším bavit, že jo. Snažím se mu pomalu, tak jak myslím, že vnímá, cejtím, že je to jakoby v jeho rámci možností chápat, tak mu ty věci předkládám po troškách. Protože se i ptá...on se jakoby moc neptá, on je introvert. Občas se i zvědavě zeptá. Což si myslím, že jakoby všeobecně chybí v té naší západní civilizaci, takový smysluplnější duchovní vedení, protože to co si myslím, jsou vedený duchovně lidi je taková veliká fraška, třeba ve většině, nemůžu to všechno hodit do jednoho pytle, ale mám pár přátel, který vyrůstali v křesťanskejch rodinách, že jo a ta forma jim je nepříjemná. Vyučování nedělní a musim a tak a odpustky a otčenáš a kdesicosi. To je takový... Víš co , kdyby mě někdo vzal třeba do lesa a řekl hele tady si ho obejmi a nechal mě tam třeba hodinu s ním buď v tom lese a mě by bylo třeba čtrnáct, tak by se v té fantazii určitě něco přihodilo. Je to zajímavý každopádně. Že jsem se k tomu jako vůbec dostal, protože spousta lidí, si to prostě jako „fuiiii“, ale posunulo mi to taky by se dalo říct. Takže tak jako. Davide, moc ti děkuji za rozhovor

Příloha č. 6: Narativní rozhovor s Marcelou (transkript) Marcelo, můžu Tě poprosit, abys mi vyprávěla o části tvého života, kdy jsi brala drogy, konkrétně o Tvé zkušenosti s pervitinem? Celý příběh od začátku až do konce… Tak jakoby začalo to díky kamarádce, která k tomu měla vždycky sklony a měla i kontakty a hodně jsme se kamarádily a měly jsme ještě jednu kamarádku Lenku a ta nebyla vůbec v drogách. A Jitka se seznámila s nějakou partou ve Varech a mě vzala k nim jednou na seznámení, takoví mladý kluci prostě. A taky trochu z frajeřinky, my jsme milovaly Vlasy, „hippiezácký léta“, Beatles, takovou muziku, vždycky k tomu inklinuješ prostě, marihuana, prostě, taková volnost…. Ty drogy to akorát umocnily, že si žiješ takovej svůj sen. A kolik vám bylo? Jsem byla ve čtvrťáku, takže 17, 18. Vy jste měly takovou partičku holek a jedna už brala drogy? Já byla jenom s tou Jitkou a ta mi to jakoby ukázala, i když první pervitin jsem měla tady, jeden známý mi tenkrát nabídl tři šňupnutí. Ptal se mě: „Měla jsi už perník?“ „Jo jo“, říkám. Lhala jsem naivně, šňupla jsem si ze zkoušky a najednou jsem dokázala nespat jeden večer, jednu noc a bylo mi úplně perfektně, byla jsem nabitá úplně pozitivním, já jsem byla taková stydlivá a najednou jsem dokázala s každým mluvit, dokázala jsem najednou bavit celou hospodu, tak jsem si jako připadala taková free. Tak mě to celkem bavilo, ale nebylo to celkem nic jakoby, že by mě to úplně hnedka, haaa drogy, drogy. Byla to taková víkendová vzpruha. To bylo úplně poprvé, Tvůj první pokus? Jo, poprvé. Jsem to prostě brala a že jsem viděla i lidi, že to normálně berou a že je to úplně normální při akci, že si takhle ráno šňupneš, že se probereš z toho alkoholu a seš jako, že je to úplně normální. Já jsem znala plno lidí, co to prostě brali a co se o tom říká, fakt jako 80 procent mých známých bralo drogy, ne že by si píchalo, ale šňupalo. Takže když byla nějaká párty – v tý době jsem poznala i Martina, my jsme byli o rok od sebe. Maturovala jsi v jakém roce? Já jsem opustila školu před maturitou kvůli drogám, měsíc před maturitou, měla jsem maturitní ples a neudělala jsem maturitu. Já jsem asi jediný člověk, co měl ples a nešel k maturitě. Takže v roce 96, 97.

87

A říkám to bylo prostě, jako kdyby ten perník přišel jako bomba, všechny to zasáhlo, to bylo všude, znám plno lidí, co to brali. A věděla jsi něco o perníku, třeba ze školy? Ze školy jenom lehce, dělala jsem slohovou práci, dostala jsem za jedna, perfektně jsem to popsala, takže ze slohovek o drogách jsem měla jedničky. Jako věděla jsem o tom všechno, závislosti psychický, o heroinu o všem, tvrdší drogy, všechno. No a pak kamarádka Kačka, tak ta mě poprvé jakoby zkoušela píchnout pervitin. Po jaké době to asi bylo od prvního šňupání? Já nevím, pro mě je tahle drogová scéna hrozně krátká, takže to nebyl ani rok, možná přes půl roku, já jsem prostě díky tomu neudělala školu a měla jsem problémy doma, naši něco začali tušit... No a já jsem vlastně potom jakoby, ten průběh byl takovej hrozně rychlej, já jsem si prostě jakoby během čtyř měsíců uvědomila, že prostě, já jsem si to ani neuvědomovala prostě jsem si začala píchat pervitin. Zkusíš si vzpomenout, jak to bylo? To šňupání, to bylo třeba jednou za měsíc, to nebylo pravidelně, to vyplynulo z nějaký akce, někdo tam něco dotáh, tak jsme to odzkoušeli, byla sranda, pak vím, že třeba kamarádka ve škole v tom taky lítala, ta Kačka, ta mi ukázala tadytu aplikaci, tak to jsem taky zkoušela a bylo mi hrozně špatně, úplně jinej pocit, potom jsem si třeba po tý akci, já nevim, já to mám trošku rozpolcený ty pocity, jsem si šňupla, užila jsem si pěknej víkend a pak jsem se musela dostat domu, ale nebyla jsem úplně ve svý kůži, jo. Pak tě polily takový negativní pocity, že jsi se prostě bála lidí, že si se musela schovat a měla jsi to takový divný a to se mi nelíbilo, když jsi šňupala. Když sis ale píchala, tak jsem tyhle pocity měla daleko větší, ty negativní. Že třeba čtyři hodinky úplně perfektní a pak 8 hodin úplně hroznýho strachu. A díky tady tomu jsem se z toho lehce dostala, protože já jsem se hrozně bála těhle hnusných pocitů. Mně se právě násobily ty negativní pocity… Takže to potom, jak jsme si začaly píchat, tak rodiče jsem nevnímala, ségru jsem ani neviděla, že vůbec v tý době žije, jsem měla jenom svůj víkend, nějaký prachy sehnat, abychom se dobře sjely. Naši najednou, že jsem jako hubená, tak já jsem vždycky byla hubená… no nevim, bylo to prostě, když si vzpomenu, tak to bylo takový jak z americkýho filmu, že se k tomu jako rychle dostaneš, dost dobře nechápu, jak jsem se k tomu mohla vůbec dostat. Přitom mi to přijde dokonce, že jsem to snad ani neprožila, přijde mi to nereálný, že člověk jakoby, že v tý situaci, vždycky se říká, kdyby ti kamarádka nabídla a řekla tadyto si vem, to ti bude chutnat, neboj se, to ti nic neudělá, tak to odmítneš, a já jsem prostě byla v tý situaci, kdy mi to kamarádka nabídla, a já jsem řekla ne, já to prostě nechci, já jsem to zkoušela jednou a nebyla jsem z toho nadšená a ona neboj, to ti neublíží, a takhle to prostě najednou řekneš, já se nebojim a to bude v pohodě a už v tom lítáš. My jsme vždycky v pátek někam odjeli k někomu na byt a tam jsem byla třeba celej víkend, ani jsme nikam nevylejzali, jen jsme byli zakumuflaný v tom bytě, prostě a užívali jsme si nějakou srandu, co z toho vyplynulo, z těch drog prostě. Jak to probíhalo? My jsme si jako píchli, měla jsi návaly emocí, chtěla jsi prostě třeba uklízet, poslouchat muziku prostě kecat o kravinách, tam jakoby tě zavalí takovej divnej pocit jakoby umělýho štěstí, kterej nerozeznáš od pravýho, to je ten problém v těch drogách si myslim. Že si fakt šťastná, ale neuvědomíš si to, že to je jen díky té látce v těle, ale to tě tak osloví, vezme, já nevim prostě. Já mám jakoby i hrozně srandovní vzpomínky, fakt legrační, ale říkám díky těm negativním, když už to asi vyprchává ta látka z těla, tak seš prostě haa…, slyšíš policajty za dveřma, a úplně halucinace, dokonce ségra tenkrát kvůli mně dávala pepř k hlavním dveřím, že jsem říkala, že venku jsou policajti, tak pepřila vchod, jsme se pak spolu tomu smály, jak to takhle mohlo vůbec dopadnout. Hrozný to bylo. Kde jste brali peníze? Jako já jsem nějak nekradla našim, že bych kradla peníze, že bych byla prostitutka, prostě co holky dělaly. Ale já jsem prostě peníze sehnala, já nedokážu to nějak… na dluhy se chodilo. Asi rovným dílem, to se

88

neřeší u toho prostě. Třeba kamarád to koupil, fakt to neřešili. Já jsem měla známýho chlapa, co to prodával, ten vařil i prodával a ten nám dával i bez peněz. Ona ta kamarádka s ním spala, takže nějaký i třeba přes sex. To se mi naštěstí nijak nestalo, že bych s někým spala kvůli drogám. No jako pár cédéček jsem prodávala. A prožívala jsi v průběhu braní, že tu drogu musíš mít? Ne. To jenom že jsi chtěla… když jsem třeba viděla ty lidi a drogu, tak jsem chtěla hrozně. Možná to bylo spíš tak, že jsem se chtěla vybočit z toho řadovýho života, že doma to byla nuda. My jsme s těma rodičema neměli tak dobrej kontakt, že bysme si říkali, co bylo ve škole, to spíš jenom, že se musíš učit. Nesmíš tohle, musíš tohle, nebyl tam kamarádskej vztah, co třeba by toho člověka pozastavilo. Dokonce jsem četla Memento, věděla jsem o těch drogách, milovala jsem Děti ze stanice ZOO, věděla jsem, jak to dopadá, ale jakoby tě to spíš přilákalo. Ty pocity na těch drogách jsou úplně neskutečný, to nerozeznáš, že to je faleš. Takže si vlastně ty informace měla. Měla, já jsem byla hodně čtivá, mě to bavilo a ty drogový věci mě vždycky zajímaly. Já jsem závislá stoprocentně byla, ale neměla jsem to jako, ten perník to nevyvolává. Dalo se to prostě korigovat. Taky se stalo, že nebyla ta droga, tak jsme se šli ožrat, opili jsme se, byla pohoda, vyzkoušeli jsme do toho i tripy, LSD to bylo šílený, jsem si myslela, že skočím z okna. To bylo hrozný, hnusný. To bylo s tou Jitkou na baráku, ta mi řekla, to zkusíme, tak jsem se ptala, co to bude dělat, ona že to bude sranda, tak jsem spolkla takovej papírek a tak na mě spadly zdi úplně, všechno se prolnulo a nevěděla jsem vůbec kde je strop a podlaha, rukou jsem nemohla nic vzít, byla jsem úplně mimo, nevíš co je co, pak jsme dostaly nápad, že se půjdem projet na kole, to byl hroznej nápad, nevim ani jak jsme tenkrát jely, akorát vim, že jsme sjížděly hrozně prudký kopce, udělaly držkopád, vrátily jsme se úplně špinavý, smály jsme se, úplně slyšíš trávu růst, to bylo hrozný, tohle bych v životě nechtěla. Já jsem tušila, že něco dělám špatně, ale něco mě furt táhlo k tý Jitce, k těm kamarádům. Třeba Martin kouří trávu, jsem kouřila taky hodně s ním, to mi taky dodalo ten klid, že jsem v sobě možná tušila, že mám v sobě takovej těk po těch drogách, že jsem měla nedořešený plno věcí, tu Jitku, ségru, jsem tam měla otevřenou, ale díky tý travce jsem to uzamkla tam v hlavě a dokázalo mi to dát takovej klid. Pak jsem přestala kouřit. Pak mě mrzelo, že jsem neměla oporu v té starší ségře, protože ona v tý době byla pryč. A to mi hrozně chybělo, protože kdyby tam byla ta starší ségra, tak by to zjistila. Rodiče to možná tušili, ale neví asi jako nic hlubšího tady v tom, že se spíš od toho jako distancovali. Jak reagovali rodiče? Tak to asi bylo jasný, že v něčom jedu, ale že by třeba mi táta zavolal jako ty ty ty, vůbec nic takovýho neproběhlo. Bavili jste se o tom někdy s rodiči? V tý době vůbec, že bych třeba měla ukazovat ruce, jestli je mám rozpíchaný, to jsem vůbec nic nemusela. Ale třeba Martin musel v pubertě mamince ukazovat ruce, že měla hroznej strach, že si bude píchat drogy, ale naši to ani jakoby nechtěli, já nevim… kde jsi byla, běž se učit do školy, tím to hasne. Nechali to uzavřené v té skříňce. Pak teda taťka našel u mě injekční stříkačku, víc nic nebylo, to si pamatuju, že našel, ale nic zase nebylo, jako ukaž mi ruce, bereš drogy, jsem řekla, že je to kamarádky a tím to skončilo. A pak jsem začala pociťovat ty hnusný pocity furt, to jsem si dala do těla, hodinka dobrý a pak hrůza. Jsem to vyřešila jakoby dobře, díky tomu, že mám kamarádku v Německu, mojí nejlepší kamarádku Adélu, ta tam emigrovala s rodičema a nějak přijela do Čech a říkala hele, přijeď do Německa, já ti pomůžu, si najdeš práci, všechno tam nech. Tak jsem nějak prostě potom předtím necelej rok toho, jak jsem brala drogy, přerušila školu, tak jsem si sbalila saky paky, řekla jsem našim, že jedu do Německa, mě pustili prostě. Taky to neřešili, mně to přijde úplně, možná si chtěli oddechnout, nevim. Sestra udělala to samý, že v 17, 18 utekla z domova, pak se vrátila za 3 roky, že se má dobře, že je v Německu, ona už byla po škole, je vyučená prodavačka, pak potkala kamarádku Ivanu a spolu odjely do Německa. Tři roky nebyla do doma, pak se objevila a odjela do Itálie.

89

Tak já jsem to takhle udělala, nechala jsem i tu Jitku, potom jsme se i pohádaly s tou Jitkou, s tou nej kámoškou, co jsme braly spolu. A pak tam byl ten chlap, co bral ty drogy, co nám dával ty drogy, tak spolu měli nějaký rozepře a Jitky rodiče si mysleli, že já jsem dotáhla Jitku k drogám, teď jsem se cejtila ukřivděná, vůči tomu co udělali, protože bylo díky tý Jitce. A pohádaly jsme se s Jitkou, řekla jsem, že už mě to prostě nebaví a ona byla o rok napřed ve škole, tady v rodince a maturitu udělala. Ale vlastně po maturitě začala hrozně fetovat, ale já jsem byla vlastně o rok níž a svezla jsem se s ním v tom, ale už jsem tu školu, neměla jsem na to prostě, potřebovala jsem zrušit školu, já jsem vlastně díky tomu Německu jakoby školu jsem přerušila díky těm drogám jak jsem byla hotová a odjela jsem do Německa. To bylo pozdějc, ale bylo to necelej rok od toho braní pervitinu. A v Německu jsi byla u té kamarádky? Já jsem nepociťovala, že by mi něco chybělo nebo že bych měla… jak mají, že ti chybí ta látka, to jsem neměla. Asi spíš psychická újma, ale mně se po tom třeba v Německu jsem začla, mi našla práci, uklízela jsem v nějakým hotelu, makali jsme tam s Polákama, Řekama, parta novejch úplně cizích lidí, což mně hrozně vyhovovalo, protože jsem neviděla kamarády, co fetovali, rodiče, neměla jsem problém se školou, najednou jsem všechno ukončila. No a tam jsem se během půl roku zamilovala do Němce, jednoho staršího, kterej měl peníze a přijela jsem domů s penězma, vysmátá, všechno bylo v pohodě a najednou jsem si všimla ségry a to mě zaseklo, říkám jí: „Co je, co se děje?“ A začala jsem si trošičku uvědomovat, co se stalo. Já jsem v tom Německu byla asi dva roky a během toho ségra taky přestala s drogama, naštěstí úspěšně. To je škoda, že jsem neměla tam tu starší ségru v těch drogách, jak jsem se bála a že jsem nedokázala pomoct té mladší. V tom cítím hodně velkou vinu. S drogami jsi skončila tady, ještě před odjezdem do Německa? Jo dřív, už před odjezdem, přestala jsem Jitku následovat každej víkend, spolu jsme se pohádaly a byla jsem doma, nikam jsem nejela. Byla jsem v pokoji zavřená, poslouchala jsem si muziku. A zkusíš si vzpomenout na tu chvíli rozhodnutí, kdy sis řekla, že skončíš? Pamatuju si scénu, kdy jsem stála nahatá před zrcadlem a koukala jsem se, jak jsem hrozně hubená a sama sobě jsem se nelíbila, úplně jsem brečela a říkala jsem, že to dělat nebudu, že ty prášky mě hrozně…,“ podívej se na sebe, modřiny, rozpíchaný ruce“ a říkala jsem si jako co to je, proč k tomu došlo? Měla jsi to spojené s tím, že takhle vypadáš, protože bereš perník? Protože už reagovalo i okolí, že jsem se změnila, říkali to kamarádi, co nefetovali, že si toho všimli, prostě že já, Jitka, teď tam bylo víc lidí, co bralo. Jarda se jmenoval, plno lidí, co viděli lidi, že si píchaj a že my jsme se s nima bavili, k ní na byt, k němu na byt, k němu na barák. Takže všichni, co takhle brali, tak jste drželi pohromadě? Drželi jsme při sobě a bavili jsme se spolu, takže okolí to vnímalo, že jsme banda feťáků. Jo. Do dneška ty kluky potkávám, dva z nich byli na léčení, ty přestali, jeden to nechal taky volně, prostě se to překlenulo, a dneska taky tatínek a hrozně šťastnej, se potkáváme ob den a jednou jsme se o tom bavili a říkali jsme jako je to vůbec možný, já nevim prostě, že on to má podobnýho rázu, že fakt jako si to člověk uvědomí až dlouho, dlouho po tom. A tak jsi stála před tím zrcadlem a říkala jsi, že jsi ze sebe zděšená... Musim přestat! I Jitce jsem to říkala, že už mi to ne to, že se něco musí stát, furt jako halucinace, jsem měla z toho, když jsem brala, peníze furt nebyly, doma to bylo úplně na prd, se ségrou jsme se nebavily, nepamatuju si, že bychom spolu komunikovaly. Jsem potřebovala nějakou změnu. Jsem měla potřebu něco prostě udělat, přemýšlela jsem, že se i zabiju, že jsem tenkrát se snažila si podřezat žíly, to se mi nepodařilo a pak jsem si snažila, jsem si píchla jehlu, stříkačku do ruky a snažila jsem se odendat stříkačku a nechat se vykrvácet. Vzpomeneš si na tu emoci, proč? Už jsem nemohla, vnitřně jsem věděla, že dělám něco špatně, že už v tom asi lítám, že už to není úplně normální, když má člověk rozpíchaný ruce, nebyla jsem spokojená. Už jsem věděla, že to jsou falešný

90

pocity. Že to není úplně super a štěstí, byl to silnej pocit, takovej neuvěřitelnej. Husí kůži na krku na hlavě a najednou taková blaženost. Takový všecko najednou bylo růžový. To byl takový kontrast s tím, co bylo potom? To bylo hodně hnusný na tý jehle. Jak je to hezčí asi o moc ten nájezd tý drogy, tak o to je hrozivější ten dopad. To bylo hrozný, to normálně hraničí, že skočíš z okna, že slyšíš... já jsem furt slyšela když jsem byla v pokojíčku, jak si šuškaj, ta je nafetovaná, koukej na ty její oči, podívala jsem se z okna a viděla jsem majáky od policejních aut, všude štěkali psi a ona je nahoře a kouká z okna, takhle jsem to úplně viděla, pak jsem se podívala do dáli do tmy a viděla jsem takhle, jak na mě ukazujou, ona je nafetovaná. Tomu už jakoby nevíš, jestli to je fakt, já jsem to pociťovala, že to je pravda, že to vidíš a slyšíš. Potom jsem si vzpomněla, jsem ležela na posteli, to bylo po nějaký akci a to jsem se hrozně vyděsila, jestli to byl nějakej duch nebo sen, ale slyšela jsem jakoby popadaný listí jak šustí, nebo když někdo jde popadaným listí a nějaký sípot staré osoby a pocit, že někdo ke mně jde na tom listí a já jsem ležela a nemohla jsem se hnout a přišlo to až ke mně a začalo to jakoby… a to už jsem vyřízená, smrt v očích v tu chvíli a ráno potom jsem říkala, to ne, to nejde, to mě někdo chce zabít ze záhrobí. A to sis ráno uvědomovala, že to nebylo skutečné… To jsem byla fakt vyděšená, to jsem nevěděla, jestli to bylo jakoby… říkala jsem si, že někdo fakt ze záhrobí se mi snaží něco říct, že dělám něco špatně, nebo taková silná halucinace a to mě fakt jako zamrazilo a trvalo to asi.. ten čas mám takovej celej, nějakej divně posunutej, si to období si nedokážu zařadit. Mně to přišlo jako rychlá doba, vím, že když jsem odjela do Německa, že to netrvalo ani rok. Nepřišlo mi to dlouhý, třeba to šňupání trvalo třeba měsíc, možná dýl. Fakt nevim. Pak na tý jehle to bylo delší, to potom šlo hodně rychle do toho konce, třeba ta Jitka, ta neměla takový dojezdy, ta na ty drogy reagovala jinak. Mně dokonce říkali i feťáci: „Hele Marcelo, vyser se na to, tobě to evidentně nedělá dobře, koukej Jitka…“. To říkali i chlapi, ta Jitka dokázala jít mezi lidi na tý jehle, já jsem nemohla vůbec mezi lidi, bylo mi dobře, ale musela jsem bejt na tom bytě schovaná v tom nějakým kutlochu. Mně to tělo mi začalo špatně reagovat, třeba jsem neměla tři měsíce menstruaci, jsem byla hrozně hubená, vychrtlá. Takže když sis píchala, tak jsi nejedla… To se vyprázdníš a nemáš vůbec hlad. To poznáš na lidech, že okamžitě zhubnou, že jsou jinačí. Potom už ty feťáci mají problém s těma játrama, tak naopak tloustnou. To vím, že třeba ten kamarád, ten se během dvou let hrozně nafoukl, delším užíváním asi tělo reaguje tak, že prostě nakyneš. Já jsem to ukončila docela úspěšně, pak, když jsem přijela z toho Německa, jsem se snažila o tom mluvit i s našima, že mi je to líto, jako že to bylo úplně hrozný, jak jsem se chovala, s mámou jsem si o tom hodně povídala, s tátou mám dodneška, že bych to chtěla, tu hranici jakoby vyčistit, ale je mi před ním tak trapně se o tom bavit, že jsem ráda, že už máme jako hezký věci, malej a tohle, že jsem s Martinem, že se mám s ním dobře, že to nechci dávat do těch starejch kolejí, jsme se o tom tenkrát bavili, že to bylo hnusný, že jsem na tom byla špatně psychicky, vím, že je rád, že jsme šťastní a vím, že mu to stačí, že to je vyřešený, to jsem ráda.. V těhotenství jsem prožívala, že se mi to všechno vrátilo, kvůli tomu, že jsem zjistila, že bych mohla být jakoby infikovaná. Na testech jsem nebyla jako, cítila jsem se zdravě, ale prostě tam máš takový ty tresty HIV, tak jsem říkala, to prostě není možný, že bych byla, tak jsem se začla modlit z toho, že jako prostě v tu chvíli, že pokud budu zdravá, tak prostě začnu úplně jinej život, že mám to miminko, toho jsem se jako nejvíc bála, že jako jsem zdravá… tako to potom jako dopadlo dobře, tak jsem byla šťastná jako blázen, to je jasný. Ale vlastně ani můj Martin neví přímo takovouhle jakoby, on teda ví, jako byla na drogách, řekla jsem mu, že jsem si zkoušela píchat, ale neví přímo jako takhle přímo do podrobna. Bavila jsem se o tom s ním, abych měla jako čistej štít a vím, že když jsem se vrátila po těch dvou letech z Německa rozmasakrovaná z toho chlapa v Německu, to bylo zase hrozný a začala jsem s Martinem chodit, už jsme spolu nějakej jedenáctej rok, tak jsem zpočátku hrozně moc spala. Mně chyběl spánek, já jsem začala pracovat v Lincolnu a tam jsem začala mít jakoby nějaký takový jako vracečky, nebo já nevím jak se tomu říkalo. Potkala jsem tam třeba i lidi, se kterýma jsem třeba i fetovala a viděla jsem, že třeba to někdo ví o mně, někdo třeba ne a už se to jako pošuškalo, a říkala jsem si, jsem nová, je to v pohodě a vím, že i maminka

91

od Martina mi říkala: „Ty jsi pořád spala, ty jsi přišla a prospala jsi celý odpoledne.“ Já jsem si připadala hrozně unavená, jak asi na tom perníku jsi prohýřila víkendy bez spánku, tak se mi to možná nějak vracelo zpátky a já jsem načerpávala sílu a v tom se mi právě stávalo, taková hrozná jakoby, že na tom perníku si připadáš taková jako energická a máš zvětšený panenky. Černý panenky a mě v tý práci se občas stalo, když jsem byla unavená a já jsem si připadala jak na perníku a já jsem si vsugerovala úplně ten pocit a normálně i lidi říkali, co ti je. A poznali to i kamarádi, já jsem byla úplně nervózní, já jsem, srdce mě tlouklo, studenej pot. Tohle trvalo asi dva tři měsíce, než to úplně odeznělo. V Německu jsem to neměla, tam to vůbec nebylo. Asi možná díky těm lidem, že jsem je potkávala, že jsem si zas vybavovala ty místa, ten byt, kde jsem třeba fetovala, takže to si třeba na to to tělo vzpomnělo. Jako já do dneška chodím v Chodově kolem místa, kde jsme fetovali a to už teď se třeba nebojím toho bytu jako ze zdola podívat, ale dřív jsem chodila a podívat se do třetího patra –tam jsem byla… hrozný, to nezměním jakoby. Už s tím nic neudělám. Jsem ráda, že jsme si to se ségrou vyříkaly taky jako prostě, že vim, že jsem jí chyběla jako v tý době hrozně moc, ale vim, že asi by to taky nevim, jestli by to člověk vůbec zvládl, jako toho člověka odvézt. Víš, není to Tvoje vina, že ségra měla s drogou problém. Taky jsem cejtila, že jsem potřebovala oporu, že mámě to nemůžeš říct, že máš takovýhle problémy. Pavla z Německa mi vlastně psala i dopisy, jako že Marcel, nebav se s Jitkou a s těma kamarádkama, oni berou pervitin a mohla bys špatně dopadnout, ale to jsem už nevnímala, říkala jsem si, co ty chceš, už seš pryč, tak co mi budeš říkat. Je to takový hrozně rozháraný, to mám do dneška, jako když si na to vzpomenu říkám, sranda byla hrozná, ale člověk si neuvědomuje, co z toho mohlo bejt, co se mohlo stát, že jsme rodiče, že jsem možná zklamala, ty dopady… teď když mám to dítě tak mě to hrozně, tohle se stát Martínkovi, tako ho prostě přivážu řetězem k topení, přijde mi třeba dobrý, že rodiče Martinovi kontrolovali třeba ty ruce, aspoň víš. Nevim teď, jestli to dávám jakoby rodičům za vinu, no nedávám, ale mohli jakoby zareagovat, mohli mi říct:“ Budeš tady doma a budeš se učit!“ Asi bych je neposlechla, ale aspoň by tam byla nějaké akce. Myslím, že třeba, že jsem to ukončila, že jsem se mohla vrátit domů z toho Německa, že naši byli rádi, nic mi nevyčetli, nikdy nic neřekli, takže možná díky tomu, že fakt nás mají rádi, že tam bylo takový to pevný rodinný pouto, že třeba díky tomu se člověk jakoby nějak vzpamatoval, jako že sis právě uvědomila ty falešný pocity díky těm drogám, co máš. To zpočátku nerozeznáš, že jde o něco falešného. Fakt seš šťastná, já vim, že třeba lidi, co kouří trávu, berou houbičky, tak si třeba vezmou houbičky a normálně brečí štěstím. Ale víš, že to je prostě blbá akce drátů v mozku. Kdy sis uvědomila, že to jsou falešné pocity? Díky těm negativitům asi. Já jsem je měla vždycky hrozně silný. Mně to fakt říkali i ti feťáci, co si píchali dlouhou dobu: „Ty se proto vůbec nehodíš, koukej, seš pěkná holka prostě, jdi na modelku, budeš si tu píchat s náma?“ To je zvláštní, taková jejich reakce? Jo je to divný, no ale kamarádi jako, třeba ten, co s Jitkou hodně byl, mi to říkal: „Tobě to nedělá dobře, tebe to jednu zabije.“ A já jsem si píchla a hrozně jsem si užívala. Mrzí mi ta škola hodně, já jsem se snažila dodělávat si potom školu, ale to je na pět let při práci a já jsem to vydržela dva roky a pak jsem to nechala, tak prostě nebudu mít maturitu, já jsem to vyřešila vnitřně, že jsem si jakoby dodělala dva roky, že jsem na čtvrťák prděla, tak jsem si musela dodělat jako ty dva roky, abych to měla splněný a hrozně jsem ráda, že jsem už obnovila vztahy mezi spolužačkama, co to taky viděli, tak jsem si to s nima vyříkala, jsem u toho hodně brečela a oni říkali: „Vždyť máš rodinu, už je to za náma, v pohodě.“ Ale já jsem se bála toho střetu s nima. Měla jsem tam dobrou kamarádku, před kterou jsem si píchla a ta byla z toho úplně zdrcená a pak jsem jen odjela pryč. Nechala jsem tu školu a začala jsem fetovat pořádně. Jak jsi skončila s tou školou? Já jsem si vymyslela na ředitele takovou hloupost. Ségra byla v Německu a já jsem za ní byla na prázdninách, to jsme zrovna nějak začly s tím šňupáním. Tam jsem zůstala dýl, i když už začala škola, pak jsem se vrátila …. a teď jsem zapomněla, co jsem vlastně chtěla říct… vyprávěla jsi o tom přerušení školy, jak jsi

92

skončila se školou? Pak jsem začala hodně fetovat, to už věděly i spolužačky, potom byl maturitní ples, ten jsem normálně absolvovala, tam jsem si našich vůbec nevšímala, to bylo hrozný, když jsem potom viděla tu videokazetu, tak jsem ji úplně zničila. Já jsem měla na černo obarvené vlasy a měla jsem bílej mejkap, to jsem si hrozně oblíbila mrtvola hrozná a měla jsem krásný růžový šaty a měla jsem úplně rozpíchané ruce fakt. To bylo vidět? Asi si toho nikdo nevšiml, nikdo se nekoukal, to si normálně nevšimneš, možná to na mně bylo poznat, nevím, že jsem fetovala, já nevím, já jsem to viděla na té kazetě. Maturák, dobrý, jsme prožili a pak jsem byla ještě jednou u ségry, přijela jsem potom do školy, šla jsem za ředitelem a řekla jsem mu, že se stěhuju do Německa, že chci jako přerušit tu školu. A on mi říkal, že teď už mi to může říct, že jsem hrozně hezká holka, tak běžte jako na modelku a tohle ještě mi říkal takový voloviny, normálně jsem podepsala reverz, ani jsem holkám do školy nešla říct ahoj, normálně jsem odjela. Našim jsem řekla, že si najdu práci, taťka se hrozně rozčiloval, práci jsem si nenašla, fetovala jsem ještě chvilku a potom jsem odjela do toho Německa. A to bylo, jako když se pokřtíš nějakou vodou, nebo jak se tomu říká, jak se jakoby…. Znovuzrození? Znovuzrození, takhle jsem to chtěla říct. Mně to hrozně pomohlo. Jiný prostředí, jiní lidi. A to v tom Lincolnu, jak jsem měla ty pocity, to jsem věděla, že to je z těch drog, že to je dopadek. Že vim, že ne, že dneska, že máš třeba nějaké myši v hlavě, ale vůbec jako když jezdíme někdy na akce, tam je hodně zfetovaných lidí a poznáš, že jsou zfetovaný, není mi dobře s nima, nerada je vidím, a dokonce když jsme byli s Martinem v Chodově v hospodě, sranda ne, a tam byli nějaký mladý lidi a snažili se šňupat perník a já jsem k nim přišla, jsem jim to vytáhla, vysypala jsem jim to, sfoukla jsem to, Martin mě bránil –že mi jako chtěli rozbít hubu. A snažila jsem se jako: „Jste pitomý, ne, to neberte, takovýdle krávoviny, ne!“ Prostě jsem se snažila je takhle jakoby zachránit. Tam jako hodně fetujou, to vím od těch mladejch. I tady v Nejdku, v Božičanech, tady v těch malejch městečkách. Možná na jednu stranu jsem ráda, že jsem si to zažila, že to na tom děcku poznáš, ale na druhou stranu v tý době už zase budou jiný drogy, co třeba nedokážeš rozpoznat. Co myslíš, že by ti tenkrát pomohlo, jako ve vztahu k dítěti, zjistíš, že bere drogy a co teď? Že si alespoň budeš jistá, že bere drogy, že ti nemůže lhát, protože naši to tenkrát nepoznali, já jsem třeba, mně stačilo koukat se na zem - a tati promiň - já jsem jako ne to, a byla jsem najetá a taťka to nepoznal a nebo poznal a nedal to najevo. Jak jsi vnímala revoluci, nebo společnost té době? Máš t tomu nějaký zážitek? To vůbec jako, to se řešili prostě hovadiny. To šlo úplně mimo nás. A ve škole ještě někdo fetoval? Ta Kačka. A s ní jste fetovali spolu? Ne, ona měla jinou partu a dokonce ona to o mně ani nějak nevěděla, ona taky nechala školu ve třeťáku. Pak odešla, ta potom čuměla, když jsem jí to říkala. Proč jsi šla tu školu přerušit? Co tě k tomu vedlo? To nevim, to jakoby…. Bylo před maturitou, jsem se musela furt učit, já jsem viděla, že jsem se nic nenaučila. Já bych to jako možná zvládla, protože všichni by mě podrželi, všichni učitelé. Jedna učitelka mi třeba říkala, že já bych řekla třeba tři věty a dostala bych třeba čtyřku, a školu bych dodělala, ale já jsem na to psychicky neměla. Cítila jsem se špatně, ve mně byly jenom negativa, řešila jsem jenom víkendy, kdy se bude pařit, škola mě prostě jenom oddalovala od toho hezkýho a zatěžovala. Přitom ten perník jsi mohla využít k tomu se učit. Jo, lidi a známý to takhle dělali a učili se na zkoušky na perníku, aby vydrželi, to pro mě nebylo, to píchání není o tom. Tam je to už hodně silnější, tak když to malinko přejedeš, tak usneš třeba. To seš jak opilá třeba, když to přeženeš s tou dávkou, když to přebereš. A to se ti stalo někdy, že jsi takhle přebrala? To i to… zkoušíš ty hranice, co si můžeš dát, jako dávali jsme si i hodně, opravdu velký dávky. To už nebylo potom příjemný, bylo to takový jakoby postačující, ale nebyl tam ten hezkej nájezd, jak to většinou bejvalo.

93

A vlastně to proč jsi brala jsi neřešila. Já jsem neměla nic, já jsem to doma měla skvělý, perfektní, já jsem k tomu prostě čuchla… kámoška…., ta Jitka mě hodně v tom ovlivnila, ona byla taková moje spřízněná duše, takový naivní to bylo. Jsem se otočila a najednou jsem si píchla. Uvědomovala sis v průběhu, proč to děláš? Tam to asi neodůvodňuješ. Jenom akorát chceš něco. Nikdo si to neřiká, kdo bere drogy, proč jako beru. Prostě ti to vyhovuje, tě to uspokojuje, to je o tom. Mně třeba šňupání vyhovovalo v tom, že jak jsem ti říkala, jsem byla stydlivá, tak jsem se jako bavila a dokázala jsem vést ples, bejt na podiu, to mi hrozně imponovalo, protože tohle bych nikdy nedokázala bez drog. Je to příjemnej pocit, protože seš vtipná. Ale důvod nevim, neříkala jsem si důvod, protože se mi prostě chtělo, byla nuda bez toho, připadala jsem si hezky, všichni žili šedivej život a já barevnej. To je fakt jako chemie těžká. To ovlivní toho člověka, ani já, ani ty kamarádky, nikdo se neléčil. Znám plno lidí, co se léčilo ta Jitka, nějaký bytaři, co byli zavřený a na bytech, to třeba i vařili. Ani jsem o tom nepřemejšlela, že bych šla někam do léčebny. Vůbec, možná potom toho psychiatra jsem řešila v tom Lincolnu, jak jsem měla ty návaly, že se mě lidi ptali: „Co ti je, ne?“ „Mně je prostě špatně…“, vypadala jsem jako nafetovaná a připadala jsem si tak a to bylo nejhorší zjištění, že jsem tak i vypadala. Že jsem si to jako vsugerovala, a úplně jsem měla stejný pocity jako na těch drogách, ale přitom jsem ty drogy v sobě neměla. Už kolik let třeba. To bylo hodně těžký a musela jsem jakoby překlenout, ty lidi jakoby najednou viděli, že jsem nafetovaná, i když jsem nebyla a musela jsem se před nima tvářit a musela jsem to nějak přejít, překousnout a prostě přežít to v dobrym, abych se nechovala jako na drogách. Takž ses to snažila ovládat? Nešlo to moc dobře, dokonce mi i dobrá kamarádka, jsem se ptala Leni, já mám problém, tohleto… v tu chvíli, když i to jako přišlo, jsem jí říkala, jak já jako vypadám? „Ty vypadáš jako kdyby na tebe měl vybafnout bubák a ty jsi o něm věděla.“ Takhle jsem vypadala, vyděšeně. A dokonce i mistr ke mně tenkrát přišel a říká: „Marcelo, co se s váma děje?“ Řikám: „ Já jsem jenom unavená, nic v pořádku..“ Připadala jsem si tak unavená a on: „ To nebude tou prací…“ a už jsem věděla, že si myslí, že beru drogy, tak jsem ho v tom nechala v tom řikám, nebudu to tady pitvat, nedokázala jsem o tom s nim bojovat. To trvalo dlouho, tři měsíce, jsem přijela z práce domů, dala jsem si rychle cigaretu, šla jsem domů, tam jsem běžela, tam jsem půl hodiny běhala na místě abych to nějak, víš jak se říká endorfiny, vyplavit. To nepomohlo a pak jsem šla rovnou spát a spala až do večera. Pak to zase nějak vymizelo, začala jsem jezdit z Lincolnu do Německa na výměnný pobyt, začala jsem chodit s Martinem a pak to odeznělo úplně, Martinovi jsem tohle neříkala. Pak jsem začala mít psychický problémy, ale jenom ze stresu z práce, protože jsem povýšila do kanceláře, tam je hodně šéfů a hodně stresů, nakonec jsem odešla s brekem. Pak jsem to od tý doby nikdy neřešila, že by se to vracelo. Akorát občas jsem si říkala, že jsem si tenkrát měla dát pěstí nebo facku, abych se probudila, díky tomu, že jsem znala hodně lidí, co to bralo, tak mi to přišlo takový normální. A to píchání možná to bylo taky kvůli tomu, že moje babička měla cukrovku a já jsem od malička byla zvyklá na jehly, jsme jí podávali injekční stříkačku, mně to připadalo jako úplně normální věc a nepřišlo mi to jako nic hroznýho, my jsme dokonce babičce museli píchat inzulín. Takže jsem k tomu neměla takovej odpor. Dneska třeba když mi berou krev, tak šílim. Nebo když vidim ve filmech, no hrozný, mám z toho husí kůži. Ta babička si píchala inzulín, ona vždycky podej mi stříkačku, tak jsem jí to připravila, podala… od malinka prostě, nám bylo 10-12 let, od malinka jsme byli v kontaktu. Důvod jsem prostě neměla… už mě to nebavilo. Vždycky když jsem potkala ty lidi, tak jsem měla touhu si s nima zafetovat, ale když jsem ty lidi neviděla, tak ta touha byla pryč. Tak to bylo jenom spojený s lidma? Určitě, já jsem jakoby, my jsme si tenkrát brali i doma drogy a to možná byla ta touha po droze nebo já nevím. Kvůli něčemu začneš tu drogu brát nějak a pak musíš mít důvod přestat, protože proč jí jinak bereš. Já nedokážu na to odpovědět, mně to přijde teď, když o tom mluvit, takový úplně nesmyslný prostě i ten důvod toho braní. Ale když se vžiješ do tý doby, tak ti to tenkrát nesmyslné nepřipadlo… Přišlo mi to super, dobrý, v pohodě to bylo. Kde se stalo, že to najednou přestalo být super, že už brát nebudeš.

94

Jak jsem se viděla v tom zrcadle, tak jsem to už byla taková hranice moje, že jsem viděla zrůdu hnusnou, jsem koukala a řikám, podívej se na sebe, taková houžvička. Na těch drogách řadu věcí úplně zapomeneš, mně se třeba vymazala nějaká část života, část nějakýho období a díky nějakým třeba lidem si na to vzpomeneš a ani nevěříš, co byl člověk jako schopnej udělat pro nějakou kalbu, pro víkend, nemyslím kdoví co, maličkosti. Osobnost to prostě naruší, do konce života tě to ovlivní, určitě máš v sobě takovej malej kolíček v hlavě, že víš, žes to prožila, že ty zkušenosti máš, takovej magnet občas to je můj. Třeba někoho potkám na drogách, tak si řikám: „To je takovej pitomec nafetovanej.“ Když vidíš ty lidi, jak se sjížděj a je jim to celkem jedno. Člověk má svůj život, jsem ráda, že jsem z toho venku už dlouho. Nepřemýšlela jsi někdy o tom, jít někam na léčení? Mě ani nenapadlo, že bych šla někam na léčení. Jsem věděla, že stejnak to budu muset dokázat z tý hlavy sama, pokud to nebudeš chtít, tak to nedáš. To je jako s kouřením a cigaretama. Já jsem kouřila hodně a přestala jsem zase kvůli průduškám, kvůli tělu, protože jsem to nemohla udýchat, jsem měla průduškový záchvaty. Kvůli tomu jsem přestala kouřit. To byl vlastně důvod. Marcelko, chtěla jsem se tě zeptat, co ti to období na perníku dalo a co ti vzalo? Asi mi to vzalo to, že jsem se rozhodla nedostudovat školu, že mi to trošku víc zamíchalo karty do budoucna, trošku víc, to si myslím, že je asi nejhorší na tom, když si na to vzpomenu, že jakoby to furt dávám za příčinu toho, že jsem měsíc před maturitou přerušila školu, to byla hovadina. Ale na druhou stranu jsem ráda, pro mě to bylo jakoby takový, pro mě to byla veliká sranda, to období, sice hodně rychlý, nebylo tam hodně příjemných věcí, jak jsem ti říkala. Ale zas jako když na to vzpomínám, tak se fakt směju občas, co jsme jako zažili, ty historky. Ale jsem ráda, že aspoň to člověk pozná. Třeba, když vidím ty lidi na drogách, tak to na nich poznám. Mohla bych třeba jim i poradit. Třeba teď mám dítě, tak to poznám, když je člověk na drogách a když není. Myslím, že to je na tom dobrý. Myslím, že když moje dítě v osmnácti letech bude na perníku, neuvěřím mu nějaké historky. A pak asi ta škola, že jsem nedodělala tu školu, už jsem si škatulku, jsem v sobě zavřela, není to sice jako moc příjemný se jakoby zpátky o tom bavit, už to nezměním. A další co je myslím špatné je, že to budeš mít v sobě pořád, jako, že jsi udělala něco špatně. Jak vůbec k tomu mohlo nějak dojít, vlastně to nechápu, rodiče se nám doma věnovali. Je to fakt jako hrozně jako nebezpečný, si uvědomuju jako, když vidíš ty mladý lidi, jak jsou úplně na základní škole už mají zkušenosti perfektní, mělo by se o tom mluvit rozhodně víc. Napadá tě, co by se mělo stát jinak, abys nezačala? Já jsem o tom přemýšlela, jak jsem ti říkala, četla jsem Memento, viděla děti ze stanice ZOO, něco mě na tom lákalo, asi to zakázaný. Možná starší brácha, kdyby byl doma a něco ...kdyby byl jako opora. Protože rodičům můžeš říct cokoliv a oni to sní, nebo to respektujou, ale radši to přešli, radši do toho nešijou. Přemýšlela jsem, proč třeba nějak nezareagovaly kamarádky, nikdo jakoby, to bylo to období, kdy to bylo úplně jako normální, to byl každej druhej. Jsem se na tom svezla, že bohužel jakoby jsem, no tak jsme si prostě šňupli. Přemýšlela jsem nad tím. Třeba mě zarazily ty kamarádky ve škole, jsem jim to třeba řekla, že jakoby taky, možná se zalekly. Nechtěly jako, ha ne vona je závislá! Daly ode mě ruce pryč. Co si myslíš o léčení závislosti? Nevím, neprošla jsem tím, asi když člověk do toho úplně hrozně spadne, nevim, nedokážu na to odpovědět. Co si myslíš o závislosti, myslíš, že je to nemoc? Určitě je to věc, kterou si jakoby, myslím, si, že tadyto se ke mně bude vracet pořád, do konce života, že to člověk bude mít v sobě nebo logičtější je, že to musí v tobě něco zanechat přece není možný, aby jsi to rok brala na tvrdo, jako my a neměla z toho nic, prostě musíš z toho mít nějakej handicap, ať třeba mi to narušilo nějaký chování, osobnost, něco to musí v tom člověku zničit.

95

Marcelko, moc ti děkuji za rozhovor.

Příloha č. 7: Narativní rozhovor s Janou (transkript) Jani, jsem moc ráda, že jsi přišla se mnou natočit rozhovor. Já nevím, co mám povídat? Pověz mi prosím o své zkušenosti s drogami, mě by zajímalo období tvého života, kdy jsi brala pervitin od začátku až do konce, celý příběh. Začla jsem tím, že to bylo na baráku, to bylo hrozný, tam se i vařilo. Já jsem několikrát byla u varu, tak už rok před tím, než já jsem začala brát, tak tam chodili lidi za mým bejvalým a to máš, to pořád nadáváš, to je jak tráva. Já jsem nikdy trávu moc nebrala, jen někdy, tak jednou to jsme se nějak opili… To už jsi měla dceru, nebo kdy to bylo? To bylo v roce 2006, já jsem brala dva roky, Dva roky před tím, než jsem vyhořela, kvůli tomu vím, že jsem brala dva roky. To bylo 2008, vyhořeli jsme a já jsem si říkala, že to bylo jako znamení, že jako nesmím brát, nebo něco takovýho, prostě: „Á teďka jsi bezdomovec, frajerko a to je díky drogám.“ Ono se tam vařilo ten den, co jsme vyhořeli. A voni, nevím, jestli to udělali schválně, nevím prostě, jako že byl špatný komín, nebo co, možná byl špatnej, protože tam vlastně nikdo nechodil, jako kominík, ale ono se tam prostě na tý půdě vařilo. Na půdě… Pak jsem si řekla, prostě no tak, nebudu brát. A pak jak jsem byla v prdeli s tím, že sem neměla kam jít, tak jsem už jen jednou dvakrát měla v sobě, no ale jak jsem začala jó. No to prostě tam to chodilo, jednou jsme jako pili a oni nám to hodili do pití, ale já jsem na to přišla, my jsme chlastali a odešli jsme s kámoškou na záchod nebo někam jsme šly s kámoškou, a prostě jsme věděly, že oni berou, tak jsme si hlídaly pití, oni říkali: „Počkejte, my vám to jednou uděláme, my vám to hodíme do pití.“ A já jsem na to přišla, já jsem říkala: „ Nepij to, oni nám to určitě hodili do pití.“ Já jsem to vylila. A oni: „Ty svině, tolik peněz to stojí a ty to vyliješ ne!“ No, a když jsme se ňák rozjeli nebo a oni si to furt dávali do nosu ne, to bylo přes ten alobal, já sem byla furt vopilá, tak říkám malinko, tak takovou malinkou takovou tu ne lahvičku, úplně tak. A jenom jsem cejtila, že to je slaný. A jenom tak na lžičku jsem si to dala, jenom tak malinkej špetek. A říkám: nic to nedělá. Půl hodiny, nic to nedělá, říkám tak, ty seš takovej mamut. A kamarád mi říká: já něco cítim, já nevim..no a prostě ten den jsme začli, bylo to to, že prostě ke mně chodili ty lidi, ale jako ke mně chodili, já jsem na to ne to, nešahala. Proč jsem to udělala? Kvůli tomu, že jsem to asi chtěla vyzkoušet. Furt ke mně chodil, každej víkend, furt se o tom bavil, tak jsem to chtěla prostě vyzkoušet. A pak jsem si furt říkala: já nejsem závislá, nejsem závislá, já to nepotřebuju, přímo sem brala jednou za tejden, ale pak, když jsem to měla jednou za tejden, tak dva dny jsem byla v pohodě, že jsem to měla dva dny v sobě, tak jsem byla v pohodě a pak, jak to ze mě… tak jsem se těšila na ten víkend, až ty kluci přijdou a pak mi to daj..jsem byla hnusná, já vim, že jsem byla hnusná na holku, že prostě, pak i jsem byla příšerně hnusná. No..ne že bych jí mlátila, ale jak jsem měla ty deprese, tak jsem jí furt posílala ven nebo někam pryč, pak přišla, že má hlad, tak říkám, no tak se musíš jít nažrat k bábě..pak jsem si to uvědomila, co jí to říkám ne, teprve..jo, ale fakt jsem byla hnusná na ní. No a pak jsem si to ňák uvědomovala, že už to potřebuju, že už jsem potom brala nejenom o víkendu, ale prostě, už mi nestačila ani ta dávka, co mi dávali, tak jsem si už i kolikrát koupila a to už jsem si říkala, to už je v prdeli. Tak vždycky přišli a dali mi balíček a tak jsem měla ho na dva na tři dny, no a tak jsem si postupně..já nevim, 6 hodin jsem vydržela a pak už jsem věděla, že jsem ňáká slabá asi, tak jsem si udělala další. I takhle po těch 6 hodinách? Už jsem byla na tom tak špatně. Ale to už jsem na to neměla absolutně. Ale pak už jsem normálně přemejšlela, že jsem třeba šla do krámu ne, že jsem třeba nakoupila, já nevim 800 k jídlu, to je, to bych z toho měla 3 balíčky. A už jsem tak přemejšlela, víš? No..no a pak třeba během… když tu drogu nemáš, když tu drogu v sobě nemáš, tak, vlastně jak ty nejíš, jenom piješ vodu, máš furt žízeň, tak potom, když máš ty dojezdy jenom, tak máš furt hlad. Jak to tělo je hrozně vysílený, tak prostě nemáš hlad, nechceš jíst. A pak už jsem měla hlad ne, pak jsem furt jedla. Sladký, kyselý. Holka byla vždycky ráda, když si jí někdo vzal. A já jsem si to potom uvědomila, jsem o tom přemejšlela a měla jsem deprese, že jsem šla do rohu, no a že prostě jsem brečela. Já jsem si to uvědomovala, že jsem

96

na to holku hnusná. Když nebyla doma. No, a když přišla, tak jsem na ní měla nervy. Já jsem jí spíš psychicky, víš, týrala. Mě furt štvala, furt jsem jí někam posílala, no... bylo to horší a horší, pak přijel, jestli víš, tam bydlel dřív (jeden člověk), tak tam jsem byla právě třikrát nebo čtyřikrát u varu, tam dělali ty kuličky hnědý, jsem to házela do baňky, jsem všechno normálně udělala, on spal, a jak jsem to všechno udělala, tak on to potom vzal na ten var, to potom zamíchal, to jsem už nedělala, protože mně to už dvakrát chytlo. To máš takovýto do mikrovlnky, tác, to šlo vždycky dolů a voda šla nahoru, tak to tam vždycky nalil a já jsem to zkoušela kolikrát sama, už jsem to uměla, takže je dobrý, že to neumim úplně celý. Protože ono se říká, že ti, co umí vařit, tak s tím neskončí. A jenom z toho důvodu, že třeba kdybych teďka skončila, věděla bych, že jsem furt ve špatný finanční situaci a jenom kvůli tomu bych třeba vařila. Aby sis vydělala? No a stejně bych si to dala. Já si teda myslim. Berou vařiči? Ono se říká, že vařiči neberou, že jenom vaří. Berou. Oni to říkaj, ale každej vařič bere, každej musí to svoje ochutnat. Takže jsem ráda, že to ještě neumim celý. Musíš tam dát ty kuličky a pak ty prášky a to je podle toho, kolik máš těch prášků, tolik tam dáváš kuliček. A to uměl ten tvůj kluk? Ne, ten jinej. On vždycky říkal: “Jani, pojď, ty umíš počítat, já jsem vždycky zfetlej.” Když tam hodíš o jednu kuličku míň, tak je to vždycky v prdeli. No a on jak byl vždycky zfetovanej, tak to neviděl a ty kuličky byly malinký. A musí to být přesně. A to trvalo třeba 3 hodiny. Ale pak jsem to dostala zadarmo. Ale pak ho zavřeli. Ale pak jsem slyšela, že přijel ňákej chlap, co vařil v Kraslicích. A on věděl že, to a normálně mi to nabídl. A už jsem chtěla říct, že jo, že pudu s nim domů, jako za sex. A normálně se mi objevila myšlenka na dceru. A říkám né, nejdu. A už jsem si říkala, jakože jdu, ale pak prostě… si říkám, že to už bych hodně klesla. Že jakmile bych to udělala jednou, tak prostě chlap by lítal častějš. Tak jsem řekla ne a šla jsem domů a hrozně jsem seřvala dceru, protože za to může ona, že nemam v sobě tu dávku. A pak ještě po ňáký době říkám: „Ty jo, ještě že tam ta myšlenka byla, na tu holku.“ Takže já prostě musim říct, že díky holce, ještě že jí mam teda, tak bych skončila teda asi v prdeli. Tak bych tady nebyla, bych byla někde v Chebu, někde šlapala nebo nevim.... Skončila jsem díky tomu, že prostě, tam v tý ulici... mně už to bylo jedno, že si to o mně povídaj. Úplně jsem byla v prdeli. Za jak dlouho myslíš, že ti to bylo jedno? Ten půlrok předtím, než jsme vyhořeli. Půl roku jsem to držela v tajnosti, že nic, jsem si to dávala jenom o víkendu. A pak třeba přišel kámoš a dal mi celej pytlík. Jen tak a tak si říkám, tak to mám na dva víkendy. Ale jak jsem to měla doma, tak mě to lákalo. On ke mně chodil, tady chodili všichni, a on teda s tim byl hodně i ve větším městě, přišel a prostě jsme chlastali, a on přišel a rozdal tady každýmu. A on věděl, že já neberu, tak mi to dal a: “Si to prodej.” On myslel, že nebereš? No a já už jsem brala. Já jsem to právě furt tajila. On jim vždycky dal a já jsem jen koukala a oni odešli a já jsem si dala. A vždycky takhle, pak minimálně 3, 4 měsíce jsem to držela v tajnosti, že to nikdo nevěděl, ani z těch feťáků. Nikdo to nevěděl, no a potom ti feťáci prostě poznaj, že bereš. No a to to, začli na něho nadávat, strašně na něho nadávali. Na toho tvýho přítele, že tě do toho zatáhl? No vždyť to je dcery táta. To bylo s ním, jak vám to nalili do pití? On vlastně zavinil to, že beru. My, když jsme se kolikrát potkali, tak vždycky říkal: tak co, ještě bereš? Říkám ne..to je debil, proč jí to dal..je pravda, že cigáni svým ženám perník nedávaj..fakt ne. Oni jsou lakomí, takže když začne brát žena, tak jim bude brát ona furt ne. No a on byl z těch, co dal mně, a oni to prostě nechápali. A oni vždycky nadávali: proč to děláš? Ona má holku, bude jí dávat cizím, prostě to viděli. On mě asi chtěl do toho zatáhnout, protože věděl, že je možnost u mě vařit na tý půdě. On u tebe nebydlel? To byl jeho byt, ale nebydlel no, on měl přítelkyni. A on věděl, že já bych to odsuzovala: „Budeš tady vařit…“. Policajti..a on prostě věděl, že bych já mu to nepovolovala a on věděl, že když mě do toho zatáhne, tak mu to povolovat budu. No tak říkám, půl roku jsem to držela v tajnosti a pak už pomalu se to dozvídávali lidi. Tak tři čtvrtě roku, rok možná se to dalo udržet v tajnosti úplně. No a pak už se to rozjelo. A pak už to každej na mě to… už mi vyhrožovali i sociálkou... blbá tchýně. Takže ty jsi je nechávala vařit a oni ti vlastně za to dávali zadarmo….

97

No, jsem vždycky byla ráda, když někdo šel na půdu. Když třeba přijel ňákej feťák, kterej potřeboval prodat, on věděl, že ve městě se to prodá rychle, přijel ňákej z vedlejšího města nebo ňáký… já nevim, já jsem je ňák neznala, mě to ani nezajímalo, mě zajímalo, hlavně, že uvaří a já z toho budu mít. Ňákej feťák šel na půdu, kolikrát jsme si koupili třeba i ty prášky – paralen a tak, jsme tam ještě dohodili tomu feťákovi, co vařil, jsme mu dohodili naše prášky, jsme z toho měli ještě z těch krabiček, jsme z toho měli svoje, a ještě jsme měli z jeho za to, že vařil. Ale brala jsem to jenom do nosu a kouřila jsem to, nikdy jsem to nebrala žilně. Nelákalo tě to? Ne jako vůbec, ne asi ne, ale možná, že kdybych nevyhořela, nebo tak, tak že by mi už potom ty dávky nestačily. On chtěl: “Je ty dáváš toho do nosu hodně,” a tak. A že když si dáváš do žíly tak že nepotřebuješ tolik, že to máš na víckrát. Takže tim, že oni jako tady tim ten mozek zpracujou, že prostě už si dáš třeba..je pravda že už jsem si potom dávala třeba větší čáry. Jako ne větší, že by musely bejt větší, ale že prostě byla tlustší. No byla čím dál tím tlustší, ta čára. A potom jsem bydlela vlastně u mámy, potom v podniku, tam to vlastně ještě i párkrát jsem si dala, ale to bylo vlastně, jakože jsem už nechtěla ani, ale ještě jsem neuměla říct to ne, víš? A potom, jak jsem šla k mámě, tak jsem věděla, že už ke mně nikdo nebude chodit. Že jsem byla chvilku uzavřená. Jsem vždycky měla padesát tisíc lidí jenom otevřu dveře. A tam nikdo nesměl, jenom nejlepší kamarádka, tak jsem věděla, že ani chodit jako nikam nebudu moct, jsem dělala v tom podniku jako uklízečku. Předtím jsi neměla práci? Jo, to jsem dělala v nemocnici, ale tam jsem se bála, že to na mně poznají, protože jak jsem dělala v nemocnici, tak jsem brala hodně. A to šlo, to jsi zvládla jít do práce? No, musela jsem tam jít, no. Nesměla jsem bejt... jsem musela jít spát, ráno jsem vstala, dala jsem si malinko ale, byla tam taky moje sestra a já jsem se bála, že to na mě pozná, tak jsem si dávala malinko jenom. Ale musela jsem si dát, protože já bych to koště asi neunesla. Já jsem si vždycky dala malinko a pak, když jsem přišla domů, tak jsem odpadla. Jsem doma říkala: “A jsem mrtvá”. Ještě jsem se musela osprchovat. Tak to jsem brala právě hodně. Je zajímavé, že ti zůstala ta zodpovědnost, že jsi do té práce šla. Protože často lidé už pak ani nejdou do práce. To mě moje sestra táhla do práce. Ona si myslela, že piju. Tak to jsem furt dělala v nemocnici, tři nebo čtyři měsíce, no a pak jsem šla do podniku hned. Jsem skončila a hned přišel ten, ať jdu uklízet. Jsem měla přísun peněz. Jsem byla ještě na černo u něj, takže jsem brala i přídavky, všechno, dělala jsem v podniku, tam jsem měla 3000 jako na 4 hodiny. No a tam právě jsem vyhořela. To bylo už prostě, tam jsem dělala asi 9 měsíců. To jsem asi hodně tvrdě brala ten rok. Že jsem potřebovala hodně no tak rok. No tak teda po roku klid, že jsem to udržela v tajnosti, pak už se to rozjelo po roce, že se to o mně dozvěděli, pak teda ten rok, protože jsem v podniku dělala devět měsíců, jakože uklízela. Ne kecám, já jsem uklízela, až když jsem vyhořela. To mi nešlo do hlavy právě devět měsíců. Ale jak jsem už vyhořela, pak už jsem tolik nebrala. No ale to bylo až v únoru, ty odvykací ty.. No to by mě právě zajímalo, jak jsi to prožívala. Tak dobře, vyhořela jsi, obrovské trauma, neměla jsi nic, bydlení….. No právě jsem měla myšlenky na to, kam půjdu, a jsem se bála, že mi holku seberou, že přijdou na to, že se tam vařilo, já jsem měla takový ty myšlenky úplně... heee prasklo to. Vyhořeli jsme kvůli perníku, když zjistí, že to byla půda, prostě myšlenky úplně jsem se bála těch lidí tady, úplně jsem se bála, úplně strašně, jsem chodila jak. A jak mi to každej potvrdil, jak jsem byla myšlenka jinde, jsem spala, jsme bydleli na tom azylovym domě, tam jsem se ani nestarala o holku, tam jsem ležela mrtvá, spala, čůrala, jedla, dávali mi jídlo a já jsem prostě byla mrtvá. Takže nevíš ani, kdo se tam o tebe staral? Ne vůbec jako, vim, že tam byli lidi, co bydleli v baráku. Ale vůbec jsem nevěděla kde je holka, holka ať si chodí do školy, nechodí do školy, já jsem prostě jenom věděla, že musím do práce ráno. To jsem věděla. A to jsi chodila do práce? Normálně jsem dělala v práci v té, provozovně. Takže ty jsi šla dělat do práce, pak jsi přišla domů, úplně jsi odpadla a nic. Nebrala jsi? Ne. Neměla jsi chuť na perník? Ne. Já jsem vstala vždycky a myslela jsem na to, kde mám dítě.

98

Ale říkala jsi, že jsi vůbec o ní nevěděla. No ale já jsem šla do tý práce, a jen jsem se podívala do pokoje, jestli tam je a odešla jsem. Ale nestarala jsem se, jestli je čistá, jestli má svačinu, jestli jí nebo nic prostě, jsem byla úplnej mimoň. Ale chodila jsem do práce. No ale pak jsme museli odejít z toho azylu a já jsem šla bydlet do podnikové ubytovny. No a tam jsem si jednou, dvakrát dala. Párkrát jsem si tam dala, tam jsem bydlela čtyři měsíce. No tak čtyřikrát, jednou za měsíc. Vždycky přišel někdo a já jsem prostě: já už neberu, já už nechci. A v tý podnikový ubytovně už jsem byla v klidu. Prostě tam jsem se ňák z toho prostě, jak jsem bydlela měsíc v tom azylu a tam jsem prostě začala vylepšovat tadyto, pila jsem, kouřila jsem trávu a to bylo takový že, a když přišel ňákej feťák a měl u sebe to, tak jsem neuměla říct prostě ne. Já jsem, dokud mi neřekl: „chceš?“, tak jsem držela hubu, ňák jsem to nevnímala. A pak když udělal ty lajny a já jsem, mě zavolal – já jsem vždycky: „tak si to dej, ale ne přede mnou“. A on: „Pojď sem!“ No a jak mě zavolal, tak jsem ještě neuměla říct to ne. Tak jsem si dala no, a pak jsem vždycky nadávala, že jsem si to dala. Jsem si říkala: „Ty jsi debil.“ Ale je pravda, že dokud to nezfoukneš, prostě najednou, tak ještě nejsi vyléčená. Dokud prostě uvidíš tu lajnu a furt na ní budeš myslet: „jé, já bych si dala“, tak si musíš vzpomenout na to, co jsem prožila. Víš, jako, ježíšmaria, si dám, budu dejme tomu celej den v pohodě, budu mít myšlenky v pohodě prostě to a za tři dny budu mít dojezdy a to se mi nechce. Dojezdy bylo to, co tě jakoby odradilo? No, a pak třeba jsem se ještě bála, že třeba ty dojezdy budou tak silný, že vim, kde si mám sehnat ten perník. Jo, půjdu. Že ty dojezdy nepřekonám. Víš, jako že budou tak silný, že po dlouhý době si dám, že třeba budou tak silný nebo já nevim, jo, že půjdu za tim klukem a řeknu: „Dej sem.“ Jenže on by mi dal zadarmo, protože jsem u něj nebyla tři roky. Co bylo tou příčinou, že sis řekla tak dost? Příčina byla úplně největší to, že kdybych v tý ubytovně bydlela, tak bych pomalinku zase brala ten perník, protože tam byl přísun. Furt ke mně někdo chodil a příčinou bylo to, že jsem se odstěhovala k mámě. Takže na ubytovně bys brala furt dál? Možná, že jo, ale už jsem tam nebrala tak hodně, protože už jsem měla ten strach, už jsem si furt říkala: „Teďka jsem na ubytovně.“ Nevim, co to, furt jsem měla myšlenky.. Z čeho jsi měla strach? Že ten barák že vyhořel, že se to, to vyšetřovali ne….že mi budou dělat testy, tadyto ne, a oni právě: “Ježišmaria i kdyby ti udělali testy za půl roku, tak to najdou u tebe, tak si vem.” No a pak právě díky tomu, že jsem po těch 4 měsících šla z tý ubytovny, tak jsem šla bydlet k mámě, no a tam žádnej přísun, nic. Tak jsem chodila do tý práce, pak vlastně u mámy jsem šla do tý továrny, do tý práce jako na stroji. No, ale kdybys chtěla, když jsi bydlela u mámy, tak jsi mohla kdykoliv někam zajít. No to jo, ale já jsem se bála toho místa, jo taky, jsem o tom přemýšlela, když jsem mohla to, ale to právě bych si vzala perník, pak bych přišla domů, tam třeba musíš spát a na perníku spát nechceš. Tam je prostě víš, já jsem měla furt takovýto, že moje rodina to nevěděla, vona vlastně ségra, myslim, že to tušila nebo, že to věděla a já dokud bych to, bych jí neřekla, že jsem brala, já jsem prostě chránila tu svojí rodinu nebo jsem prostě věděla, že ta moje rodina je prostě to, odstrčená, že ona to neví. A já bych si to dala, šla bych domů, k mámě a musela bych jít spát. Co bych z toho měla? Když jsem byla na perníku, tak jsem uklízela, vysávala, myla okna, nebo jsme mastili karty do rána. A to bych přišla, šla bych pro perník a musela bych jít spát. Takže to bylo to, že jsem prostě furt lítala z perníku do perníku. A víš, kdy jsem to poprvý vodfoukla? Ne u mámy, ani to, ale potom jsem se pohádala s mámou, jsem tam bydlela půl roku. A možná že kdyby někdo přišel a dal mi ten perník, že bych si možná vzala. Že ještě jsem nebyla, ale já jsem potom bydlela, jsem se pohádala s mámou a neměla jsem kam jít. Tak jsem šla k ségře bydlet do toho bytu.. Bydlela jsem tam tejden. A to už jsem se, ty jo deprese, ségra mi sháněla azyl a že půjdeme do azylu a já jsem sehnala peníze od kámošky a šla jsem na jinou ubytovnu. No a tam prostě, máma mě vyhodila z baráku, kvůli tomu, že mě vyhodili, jak byla ta krize. Mě vyhodili z práce. Tebe vyhodili z práce? No, protože byla krize. A máma mě vyhodila z bytu. Ty jo, jsem byla hotová a zase myšlenky v prdeli. Tak jsem šla na tejden bydlet k ségře na ten byt a pak jsem sháněla prachy, abych si zaplatila ubytovnu. Tak jsem je sehnala, tak jsem se přestěhovala, to byl krcálek, to bylo na mě moc malý, to tam jsem sháněla peníze na to, abych mohla 5000 platit. A jak jsi je sehnala, když jsi neměla práci? Jsem půlku jsem dostávala z výboru a druhou půlku jsem platila ze svýho.

99

Jak ze svýho, když jsi neměla práci? No tak podpora, viď. Že jsem jako, já jsem brala ňákých 2500 a holka taky, takže dva a půl jsem měla a dva a půl mi dala sociálka, takže všechno, co jsem měla, jsem dala, ale našla jsem brigádu ve výrobně lahůdek. To bylo taky, ale minimálně dva měsíce jsem byla tak úplně v prdeli, že jsem neměla nic, do huby nic, jsem chodila po lidech tady, každej mi dal chleba, sůl. Takže jsem jako musela zaplatit nájem. A prostě jsem věděla, že by mi už tu holku fakt sebrali. Tak jsme bydleli tam, tam mi dávali jídlo z práce, dávali mi ty bagety pro holku a tak, jsem uvařila, si tam udělejte, tak jsme si vzali domů něco. No, tak jsem ten přísun peněz, přísun jídla měla. Takže to šlo trochu. No a právě tam, jak jsem dělala, a tam taky bydleli feťáci, co, bydlel tam ten vařič, co byl potom, jak ty cigáni se poprali s policajtama. To byl cigán, co tady nejvíc vařil. Bydlel taky v tom baráku, co já jsem bydlela. A tam se to právě v tom 2006 a tam jsem začla. Všichni jsme byli feťáci prostě. Jsme bydleli, jsme tam byli 3 rodiny, co prostě. ...Jeden sehnal prášky, jeden sehnal kyselinu sírovou, jeden sehnal, jak jsem zrovna dělala tu uklízečku, tak jsem sehnala ty kuličky do záchodu ne. Každej něco donesl a každej z toho něco měl. A já jsem četla, že abys uměla vařit perník, tak musíš přeci jenom znát chemii trochu víc, tak mi řekni, že cigán uměl vařit perník? Stačí, když vaříš dobrej, bílej. Jsme měli jednoho, nevim, jak se jmenuje, ten udělal perník na žehličce. Jako měl ty nádoby. Nemusíš mít nádoby jako, stačí pet lahve. Z toho si prostě uděláš takový nádoby. Uřízneš to dno. Jsem měla hodně pet lahví a můžeš si uvařit. Ale musíš mít ten zdroj, to teplo, abys to měla kde vypařit. A on měl žehličku a na žehličce to udělal. To byl fakt hustej vařič. Jsem vždycky měla a normálně dobrý, normálně granulovaný? Jsi to měla křuplavější. Když si děláš čáru, tak dobrej perník ti křupne. To máš jako extázi, vezmeš kartu, všeobecnou kartičku, no a když, když chceš dělat perník, tak vezmeš ten perník, jestli křupne. Jestli křupne, tak je dobrej. Tak to byl bomba, vydržel dlouho. A ten teda uměl? No, a on právě kvůli tomu i sedí, myslim. Od něj se to naučil pak ten cigán? No, ten cigán. A on cigán právě, že nesměl brát, aby mohl uvařit. Nesměl bejt na tom, jak říkal. No a jak jsem byla na tý ubytovně, přišel můj bejvalej zase. Zase neměl kde spát, tak jsem mu otevřela a říkám: tak pojď. Průser, protože na ubytovně, tam když někdo spí, tak se musí zaplatit. No a tak se ptal na perník. No a právě on přišel, že ten perník a tadyto, přišel tam, všichni se tam seběhli u mě v pokoji, říkám: jděte do prdele, tady mám normálně pokoj. Jsem potom vstala, říkám: jděte do prdele, mi tady nedělej… říkal: určitě si dáš. Udělej čáru. Říkám: jděte do prdele, jděte pryč, nechtěla jsem to ani vidět. Jsem se bála, že bych si prostě vzala, víš? Tak si dali, dcera tam nebyla. Jsem odešla, přišla jsem, oni už rozjetý, dali si kafe, když si dáš perník a dáš si kafe, tak seš hned najetá. To ještě zvýší? To hned, to ti, ta droga je pomalejší. Podle toho, jak uvaří. A když to hned nejelo, tak ti píchne a normálně hned najetý. A to si píchal tenhle rok po pátý. No a tak: udělej mi kafe. Tak jsem udělala kafe. A on si dal kafe, dal si dva loky a už. No a tak jsem s nim žila, vždycky na perníku a to musíš něco dělat. On jako tak, že třeba jsme si pouštěli spolu dívídíčko, no tak ho rozebral na matičky na šroubečky ho rozebral. No a potom už ho v životě nedal dohromady. Už ho nesložil? No a pak třeba někam odběhneš, jsem mu dala nějakou práci, někam odběhneš, třeba já nevim, no a zase se zasekneš. Jsem čekala furt na brikety, že mi donese, co tam dělá hodinu, a on tam třeba, já nevim, měli sběr, tak tam zase něco spravoval jinýho. A říkám: kde mám ty brikety? Já jsem zapomněl. Prostě se zasekneš. Ale když chceš něco udělat nebo ukrást něco, jdete celá parta… To se dá, rozhodnout na perníku: teď potřebujeme něco ukrást, tak jdeme? A měli stihy, třeba kámoš šli do nějaký chatky a on šel na střechu a říká: ty vole vidíš toho chlapa? Říkám: „Kde? Na tom komíně?“ Říkám: „Jsi blbej.“ A třeba chtěl na tom obchodě, do toho baráku, tak šel na střechu a furt mi ukazoval, že na komíně je chlap. Jo, prostě máš, když, to jsou většinou ti, co si daj hodně do žíly. Je pravda, že ten bejvalej taky, když bral a nespal dlouho, třeba 3 dny. Třeba když měl hodně, tak už taky mluvil úplný nesmysly. Začal mluvit normálně o ničem, jsme se bavili normálně o holce nebo o práci nebo o něčem jsme se bavili a on potom začal mluvit o filmu, ňákej horor, říkám: „Héj, seš tady?“ „Jo.“ A to je úplně furt, byl mimo. Já jsem se vždycky kontrolovala, že jsem vždycky chtěla, aby to na mě, jsem věděla, že to na mě třeba pozná, ale chtěla jsem abych, aby, jsem se bála, že to mám napsaný na čele. Že furt….

100

No, a jak to bylo tedy na té ubytovně? Potom jsme odešli, oni šli teda krást a pak jsem si všimla, že na stolku mám čárku, že mi jí tam nechal. Teďka jsem koukala, jsem se nehejbala, to bylo pro mě šok. To jsou buzeranti. Já říkám: „Ty vole, tak co?“ A oni mi to tam nechali schválně, neřekli nic a odešli. Jsem si sedla na tý posteli u toho stolku ne, jsem se tam prostě hejbala, přemejšlela jsem tam, koukala na holku. A ona říkala, že ne, jako nemůžeš. Prostě už ne, už dlouho už říkáš ne, ne, ne. Prostě ten rok byl asi nejhorší, ten rok po tom vyhoření. Ten 2009, to bylo furt takový rozhodování. Že jsem vyhořela 2008 a ten rok do toho 2009, to bylo takový, že jsem si ještě párkrát dala. Tak jsem si říkala: „jsem, nejsem, mám, nemám, dám si…“ Furt jsem váhala. Jsem vstala, šla na záchod, přišla jsem a jak jsem byla rozčilená, tak jsem do toho foukla. A úplně se mi ulevilo. Jsem šla na záchod, nepřemejšlela jsem a sfoukla jsem to. A úplně jsem si říkala: ha, jsem frajerka, co? A nepřišlo ti to pak? Ne, já jsem se tam smála. Jsem si to zakázala, víš? O čem jsi přemýšlela těch 20 minut? Vzpomeneš si na ty pocity, co jsi měla? To bylo takový divný no právě. Co se ti honilo hlavou, zkusíš si na to vzpomenout? Myslela jsem prostě na tu holku, na tu práci, prostě dál, co z toho života budu mít, prostě tak, takový myšlenky jsem měla, zase jo holka jo, říkám nemít holku, tak já jsem pod drnem. Prostě ne, prostě jsem přemejšlela, co mi to dá. Já jsem věděla, že budu zase v ráji, jo. Že ten jeden den, možná ty dva dny že … nešetřili na mě. Tak von přišel a měl toho dost. No a prostě já jsem se prostě úplně potřebovala uklidnit, tak jsem šla na ten záchod. Abys to neviděla? No, jsem šla na ten záchod, utřela jsem si pusu ne, jsem šla ze záchodu a řekla jsem si buď- nebo. Jo pujdu do toho pokoje, oči tam hned dám, ne nebudu přemejšlet a hned to sfouknu. Jsem to otevřela, třískla jsem s těma dveřma, říkám jo, sedla jsem si k tomu a sfoukla jsem to. Jo a prostě nevim tak…a vůbec mi to nebylo líto. Vůbec prostě v tu dobu jak jsem to sfoukla, tak jsem prostě sama v sobě nevim, asi jsem si říkala, jsem vyléčená. Jako já nevim, protože každej mi říkal, jako dokud nesfoukneš prášek, tak nejsi vyléčená, nebo dokud budeš mít myšlenky na to, že to můžeš prodat nebo že to můžeš ňák….. Oni potom říkaj ty feťáci: ty vole, to je škoda peněz. A normálně aspoň to prodáme. A když to tak říkáš: „Aspoň to prodáme“, tak nejsi vyléčená. Nejsi vyléčená, musíš to sfouknout prostě. Prostě, i když tam třeba máš čáru prostě za 400, to už by byla tlustá jako, tak dvě čáry, tak víš, že to prodáš jako. A prostě na to máš ty myšlenky, můžeš si vydělat i jinak ne. A úplně jsem, už jsem věděla, že si nedám. Úplně jsem myšlenky měla jinde. Měla jsem takovej, druhej den jsem měla takovej dobrej pocit. Ale já když jsem prostě viděla Jirku, tak to nesfouknu, jsem měla myšlenky, že to prodám, holka nemá furt co jíst. Jo že budu mít aspoň na to jídlo nebo tak, tak jsem právě spíš přemýšlela, jako, že to prodám nebo že s tím něco udělám. A pak jsem si vzpomněla na ty feťáky, co říkali, že to musíš sfouknout. Dokud to budeš schovávat nebo to, tak si znova dáš. Nebo prostě nejsi vyléčená. Prostě nejsi. A to se říká u feťáků, že, aby ses vyléčila, tak to musíš sfouknout? U feťáků se to hodně říká. Co se říká mezi feťákama o perníku, že z toho se snadno dostaneš nebo ne? Ne, ne, já jsem brala jenom dva roky, jenom ty dva blbý roky jsem brala. Jsou feťáci, kteří berou…oni třeba chvilku přestanou jo, třeba normálně na chvíli přestanou, třeba půl roku říkaj: já už neberu půl roku. Ale jak přijde ten někdo s tim něčim a oni si daj. Takže oni třeba řeknou já jsem měl takový výkyvy? Ale jsou, nepřestanou prostě, oni tu drogu třeba extrémně nevyhledávaj, ale prostě když jí maj, tak si daj a jsou vzteklý potom. Je to hnusný, oni jsou, oni to potom, kvůli tomu se tady hodně kouří tráva, protože oni tu chuť na ten perník dělaj přes tu trávu, jakože.. Ta tráva to nahradí? No, ono to trošku utlumí. Jakože utlumí tu chuť anebo nahradí ten pocit? Ne, nenahradí ten pocit. Takže perník je úplně jiný. Úplně. To máš adrenalin, že by jsi mohla odnýst Everest. Máš strašně moc energie v sobě fakt. To je dobré, co?

101

No..(smích) takovou energii už jsem dlouho nezažila jako, nemyslim to takhle, ale jakože fakticky já jsem během dne vyleštila celej byt a okna a všechno možný a furt jsem něco dělala a teďka to musim naplánovat na 3 dny. No vidíš, já tedy to mám 14 dní. Jsem měla kámoše a on byl úchylnej na to, on si to dal a musel furt píct, on furt pekl bábovky. Jsi jenom přišla a měl 6 druhů bábovek. Některý furt něco pekli, vařili, prostě musíš u toho něco dělat. Některý u toho i ňáký sex. Prostě 4 hodiny, někdy i jako 8 hodin. Ale když jsem si dala ten perník po tom sexu, tak jsem ňák seděla furt unavená…to není možný..jsem furt unavená.. Už ani nenajel. Jsem byla furt unavená, říkám..a když jsem měla něco dělat, no takže mám takový zážitky no.. Jani, vzpomemeš si, jaký byl ten první zážitek po požití pervitinu Nevím, dala jsem si to a pořád jsem si říkala: „už jsem …nejsem…už jsem? Já jsem se ptala jeho, protože, já jsem si myslela, že jsem mamut, na mě to nejde, prostě, trošku jsem si z toho dělala prdel, ne. A pak asi u holek to bylo za chvíli, to už jsem koukala, že voni mluvili, třeba moje kamarádka Martina, ona je taková tichá a ona najednou jí pusa jela, ne… A pak najednou jsem vstala a už jsem cítíla takovej tlak, takovej ááách, takovej já nevim, já bych ti to řekla sprostě, já jsem taková sprostá… Tak to řekni sprostě… Jako když máš orgasmus, takovej, takový to motýlky v břiše… a pak, když jsem si dala kafe, tak to úplně povzbudí a potom jsi pořád chtěla něco dělat, třeba dvě noci, čtyři hodiny, celou dobu, to prostě ráno, večer jsme si to třeba dali a celou noc jsme hráli „Člověče“ a myslela jsem si, že jsme to „Člověče“ hráli jenom hodinu, jo. Do rána do osmi hodin jsem hrála „Člověče nezlob se“. A třeba jsme u toho pili, a když piješ na pervitin, tak nejsi nikdy opilá, to třeba můžeš vypít flašku vodky a nejsi opilá. Neopiješ se, to jsem zjistila. Třeba když si zakouříš tu trávu, tak jsi chvilku zkouřená a chvilku ne tak, tam jo, to působí. A právě, že ty který berou pervitin a jdou ti dojezdy, tak hodně kouří trávu. Ten dojezd je takovej slabší. Můj bejvalej, když si to dá, tak když ke mně přijde, tak si zakouří a když vidim, že kouří častějš, když třeba si za hodinu tři ubalí, tak vím, že je na dojezdu. Proč jsi tu první nabídku odmítla? Protože to chtěli udělat jako za mýma zádama, víš, jako… nevim… Oni tam ke mně furt chodili, jako mně to bylo jedno, víš, já jsem byla takovej flegmouš, mně to bylo ukradený. Ale pak jednou, no nevím, prostě… Oni o tom furt mluvili, jaký to je a to… A tak jsem to chtěla vyzkoušet asi. Asi je to takový, že si řekneš, tak si dám jednou, ono mě to nezabije, ne. Ono tě to nezabije, ale pak si dáš za 14dní zase, že jo, když Ti to furt dávaj a nemusíš za to platit. A tak bereš, bereš a pak zjistíš, že to potřebuješ každej víkend, no a pak to potřebuješ každej tejden, chodíš do práce, abych mohla dělat, abych mohla uklízet. Protože jsem věděla, že když si dám přes víkend, tak v pondělí půjdu do práce, budu mít dojezdy, tak jsem si dávala ty malý dávky i do práce. A to jsem si fakt dávala malý dávky, abych vydržela v práci, pak jsem přišla domů a vššš… ráno jsem vstala, dala jsem si jen malou takovou slabou žilku. Abysem v tý práci vydržela. Já jsem furt cejtila ty dojezdy víš… Tak jsem si to dávala, ty malinký dávky, ale už jsem si to musela platit, víš. To bylo na prd. Oni ti dávali jen chvíli ty dávky zadarmo? Chvíli no, protože potom už chceš víc a víc a oni ty lidi nemaj víc a víc a oni potom chtěj z toho taky něco mít, ještě když potom vidí, že to chceš, potřebuješ, že se klepeš. A já jsem furt byla dobrá v tom, že jsem..já jsem tak sprostá, já za to nemůžu, že jsem za to nedala píču jo, prostě, že jsem to dokázala. Jeden kámoš to chtěl po mně a já jsem prostě měla tu, když jsem měla dojezdy, i když jsem se klepala, mně bylo blbě, chtěla jsem to, tak jsem prostě, víš, měla takovou tu hranici, že jsem prostě..ne..už jsem si říkala ne, tak to už bych byla úplně v prdeli, kdybych za to dávala. Jak dáš jednou, tak budeš dávat furt. To jsem věděla. Ale taky už jako víš, jsem neměla peníze, tak jsem chtěla prodat doma postel, všechno, televizi abych prostě měla na tu dávku, ale to jsem nedala no. A věděla jsi o perníku dopředu třeba co to je, co to dělá? Jo, já jsem věděla, já jsem právě viděla ty ty, oni právě kolikrát přišli, a já jsem viděla ty jizvy, víš? Tak kvůli tomu asi jsem nechtěla, víš? Že jsem viděla. Co na to mamka? Jaká? Tvoje mamka. Moje mamka? Jako to je spíš otázka, já bych to změnila. Co na to tchýně? Mamka, ségra nic. Oni to nevěděly. Dokud já jsem jim to neřekla, tak jsem to před nima utajovala. Ségra věděla, že se se mnou něco děje.

102

Že jsem ňáká jiná, že mi haraší nebo že kouřím trávu, že piju. Ona ke mně ani už moc nechodila, tak věděla, že jsem divná. Já jsem se před ní úplně bála. Já jsem byla jenom v tý svojí společnosti. Takže bych to upřesnila, co na to tchýně? Co na to tchýně? Ta mi chtěla vzít i holku už. Říkám, moje štěstí bylo právě, že jsem vyhořela. Jo, protože jsem vyhořela a už jsme se hádaly, skoro praly, že mi tu holku chce vzít. Takže to bylo takový hodně divoký, no. A já jsem jí vždycky říkala, vyhrožovala, ať se nestará vo mě, ať se stará vo svýho syna, ten mě to naučil, jo? Jo, jsem říkala, že když udáš mě, udám tvýho syna. Takže ona by mě možná udala dřív, ale furt se bála, že já jsem taková, že bych to udělala. Chtěla tě tedy udat? Chtěla mě udat a vzít mi holku no. Protože jsem se chovala jak…no, tak asi to bylo to. Ale asi by to tak dopadlo. No, ale právě my jsme vyhořeli, tak jsem měla strach, aby mi nevzali holku úplně, že jí měli dát do toho azyláku. No a tam mi to ňák došlo. Já jsem to naposledy měla v tý ubytovně na stole. No a teďka kolikrát když už jsem byla u mámy v tom bytě, tak kolikrát když přišel, tak už když jsem to viděla, tak jsem nadávala: „Ty jdi do prdele, co to sem taháš, dělej si co chceš, ale tady seš prostě v mym bytě.“ Úplně vždycky jsem mu vynadala. Tráva mi tolik nevadila, sem řekla: „Vem si to na balkon a jdi hulit.“ Ale tam když si to dával, tak jsem nadávala. A on to potom hodil, když jsem nadávala, tak šel potom do koupelny nebo na záchod, abych ho neviděla. Říkám: „Co tam děláš?“ On na záchodě smrkal, tak jsem věděla, že si to dává. On se vždycky vysmrkal a pak si to stáhnul ne. „Co děláš hajzle?“ Říkám, to si to nemůžeš udělat někde jinde, doma, venku? No a takle chodil ke mně vždycky no. Prostě říkal, že jde na kafe, víš? Přišel na kafe a já jsem šla něco mejt, nebo něco dělat a už jsem..já jdu na záchod, tak už jsem kolikrát mu i dovolila, aby se u mě vykoupal. No, tak šel a vyšel a hihihihi. Říkám: „Ty jsi úplně sjetej.“ Z toho důvodu jsem ho i posílala pryč. On si to nasypal do skleničky třeba, holka by to mohla vypít že jo. Přesně a i ten příklad není dobrej. Kdyby ses teď zamyslela nad tou dobou, co jsi brala pervitin, co ti to přineslo dobrého a co špatného? Zkušenost. Ale jinak dobrý nebylo nic, to bylo. Já jsem padala hodně dolů. Zkušenost dobrá, že prostě vim na 100%, že když holka začne něco, tráva něco, tak to poznám. Poznáš. To prostě feťák pozná feťáka. Já jsem vyléčená feťačka, tak jsem to řekla i Ondrovi, skoro na začátku. On nevěděl, když byl poprvý tady, on věděl jenom o trávě, ale o tom pervitinu nevěděl, to jsem vlastně řekla až tobě. Byl v šoku. On vůbec by to prej jako upřímně řekni, že jsi šlapala. Jsem říkala no, přijmeš to nebo nepřijmeš. Brala jsem, brala, nepíchala jsem si, nechodila jsem za sex, trvalo to pár let no. Teď jsem se zase změnila, tak doufám že půjdeš se mnou tím životem a tak to bude dobrý a on říkal: „Jé, abych hlavně nezačala, ne.“ Tak jsem mu právě říkala, že něco je na tom dobrý, že to prostě poznám. Poznám na holce, prostě poznáš to. Tak to je asi, to je dobrý, že poznám. A co bys řekla, že špatný? Jé, všechno. Všechno, prostě, já myslím, že když sis dala…nevim, že bys za to dala všechno. Všechno. Za to lajnu bys dala všechno. Ruku, oko, jo prostě praštěná úplně. To je nejhnusnější, co může bejt. Všechno to sebere, kamarády, všechno. Důvěru nemáš. Si musela lhát kvůli tomu, kam jsi dala peníze. Proč nemáš peníze, co si koupila. Jsem říkala, že jsem si koupila věci na sebe nebo jídlo, a takhle. Kam jsi dala peníze? Kam jsi dala peníze? Do nosu. Tak….na prd. Mám tady kamarádky, který si berou. A oni se z toho dostanou vždycky, když se rozejdou s tim debilem a najdou si jinýho. Se z toho pomalinku taky dostává. Ale taky k tomu nic neřekla, že by si dala. Říkám jsi blbá, sis dlouho nedala, asi tak půl roku nic neměla, no a nedokázala to sfouknout. No a nevim prostě, nedokázala to sfouknout, jsem to sfoukla já, víš? Teďka toho lituje, ona si to dá, dala si to, a že by jí byl dobře nebo tak, tak šla brečet. Z toho jsi neměla ten pocit jako po tom prvním, prostě ona si to pak uvědomila, co to udělala. Jsem říkala, dokud to nesfoukneš, tak z toho venku nejseš. Vždycky říkám: musíš to sfouknout. Dej si ten alkohol blbej, nedávej si perník. Na co to schováváš, dej to do záchoda. Nedokázala to. Jaký názor máš na léčení? Když člověk, nesmí být nucenej. Když říkáš: „Pojď, já s tebou půjdu k doktorovi.“ Ne, musí sám. Jako můžeš do něho deptat jako: „Co to máš za život?“ Jo, ale nedeptat ho. Nedeptat ho jako: „Půjdeme to, vyřešíme to. Pojď na léčení.“ Ne, ten člověk jako musí chtít sám. Když je tlačenej do tý léčby, ne. On půjde, ale nebude se léčit. A nenapadlo tě jít se léčit třeba?

103

Ne, já jsem se strašně styděla, že to beru. Jsem kolikrát i brečela v noci, jak ta kámoška. Jsem si to dala a věděla jsem, že mi nebude dobře a taky jsem brečela potom: „Prosim tě, ty vole zase jsi v prdeli.“ A proč? Jo taky jsem měla takový stavy no. Jako když na tebe ty roky dorazí, tak seš úplně v prdeli. Takže ses styděla jít někde to říct? No, já jsem se bála o holku víš, že mi seberou holku. Tak jsem to zapírala. Jsem přišla třeba jednou za 14 dní, jsem si vzala, tak mi bylo dobře. Na dojezdy kdyby mě viděli, tak by to, jé dneska má chřipku, víš? Prostě jsem to ňák okecala, že je mi špatně, že mám svůj den, jsem dostala menzes, není mi dobře, oni mezitím odešli. Já jsem ráda, že to je pryč. Co bys udělala pro to, aby dcera nezačala brát? Nevim. Co myslíš, že by ti bývalo tenkrát pomohlo, abys nezačla? Asi jiná společnost lidí no, tak ti to řeknu. Já jsem byla právě v tý společnosti, v tom gangu že tam, kdybych bydlela doteďka, tak s holkou už je konec. Já jsem tam dneska byla, a pak jsem odcházela a říkala jsem si, tak a teď tlustou čáru. Já se s nima prostě nemůžu stýkat, když má zničenej život většina. Jsem se byla rozloučit, někdo brečel. Já jsem za sebou udělala tlustou čáru, já už tam nebudu chodit na kafíčko, protože jemu to taky nedělá dobře. Prostě ví, že tam je i von. Ale prostě ta holka tam musí no. Ale já jí stejně nedávám k nim, k němu, já jí dávám tý Martině. To je jeho ségra. Jani, moc ti děkuji za rozhovor a přeji ti hodně štěstí v „novém životě“ s Ondrou.

104