MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra psychologie

ROZCHOD S PARTNEREM A JEHO PROŽÍVÁNÍ V OBDOBÍ ADOLESCENCE

Bakalářská práce

Brno 2012

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Mgr. Tereza Škubalová

Veronika Krulová

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jsem prameny a literaturu, které jsou v práci uvedeny. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 20. dubna 2012

…………………………… Veronika Krulová

„Když někoho milujete, necháte ho jít…“ Anonym

Poděkování Děkuji paní Mgr. Tereze Škubalové za odbornou pomoc při vedení práce. Také bych chtěla poděkovat osloveným respondentům, kteří mi poskytli údaje do výzkumné části práce a poodkryli část svého života. Zároveň bych chtěla svou bakalářskou práci věnovat všem, pro které byl rozchod s partnerem nelehkým mezníkem v jejich životě. 5

OBSAH 1

ÚVOD .......................................................................................................... 8

TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................... 9 2

DOSPÍVÁNÍ - OBDOBÍ VELKÝCH ZMĚN............................................. 9 2.1 Vývojové změny u adolescentů ........................................................... 9 2.1.1 Biologické změny .................................................................... 9 2.1.2 Kognitivní změny ...................................................................10 2.1.3 Emocionální změny................................................................11 2.2 Interpersonální vztahy v dospívání .....................................................11 2.2.1 Vrstevnické vztahy .................................................................12 2.2.2 Vztahy se spolužáky ...............................................................13 2.2.3 Milostné vztahy......................................................................14

3

EMOCE A CITY V DOSPÍVÁNÍ .............................................................16 3.1 Význam pojmu emoce .......................................................................17 3.2 Emocionalita v období dospívání .......................................................17 3.3 Citové vztahy.....................................................................................18 3.3.1 Láska a zamilovanost.............................................................18 3.3.2 Ambivalence lásky .................................................................20 3.4 Emoční rozdíly mezi pohlavími .........................................................20

4

ROZCHOD S PARTNEREM ....................................................................22 4.1 Rozchod jako stresová situace ............................................................23 4.1.1 Prožívání strachu a úzkosti ....................................................24 4.1.2 Deprese jako reakce na stresovou situaci...............................25 4.2 Emocionální stránka rozchodu ...........................................................26 4.3 Fáze rozchodu....................................................................................27

EMPIRICKÁ ČÁST .............................................................................................31 5

CÍL VÝZKUMU.........................................................................................31

6

VÝZKUMNÉ OTÁZKY ............................................................................31

7

METODA VÝBĚRU RESPONDENTŮ ....................................................32

8

METODA SBĚRU DAT ............................................................................33

9

ETICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU .............................................................34

10

METODA ZPRACOVÁNÍ ROZHOVORŮ ..............................................35

11

VÝSLEDKY VÝZKUMU ..........................................................................35 11.1 Jednotlivé rozhovory respondentů ......................................................35 11.2 Analýza jednotlivých témat................................................................42

6

12

DISKUSE A ZÁVĚR..................................................................................48

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................................................51 RESUMÉ ...............................................................................................................53

7

1

ÚVOD Problematika partnerských vztahů je v naší společnosti velmi rozsáhlá. Lidé

navazují partnerské vztahy a zase se rozcházejí. Právě rozchod s partnerem může být pro někoho nezapomenutelným mezníkem v jeho životě a prožíváním velmi těžkého období. Rozchod s partnerem - s člověkem, kterého mnohdy považujeme za našeho nejlepšího přítele, oporu a rádce v důležitých otázkách života. Ve své bakalářské práci se zabývám problematikou navazování romantických vztahů a prožíváním rozchodu s partnerem, jeho průběhem a zejména psychickými důsledky v oblasti emočních a citových projevů člověka. Tuto práci jsem zaměřila na skupinu adolescentů (pozdní adolescence), u kterých je dospívání řadou vývojových změn a obdobím, kdy navazují své první zkušenosti s opačným pohlavím. V teoretické části nejprve popisuji období adolescence. První kapitola je zaměřena na změny, kterými dospívající jedinec v tomto období prochází. Dále ukazuji, jaké interpersonální vztahy (vrstevnické, romantické vztahy a vztahy se spolužáky) adolescent navazuje. Další kapitola je zaměřena na emoce a city. Uvádím zde poznatky týkající se emocionality v období dospívání a rozdíly v prožívání emocí mezi pohlavími. Protože rozchod s partnerem je pro jedince mnohdy psychicky náročnou zátěží, zabývám se v poslední kapitole i zvládáním stresových situací (prožíváním strachu, úzkostí a depresí) a věnuji pozornost průběhu rozchodu, konkrétně fázím, kterými jedinec prochází a doporučením, jak se vyrovnat s koncem vztahu. V praktické části jsem realizovala kvalitativní výzkum. Cílem mého výzkumu bylo zjistit, jak se adolescenti vyrovnávají s rozchody, jaké prožívají pocity a emoce a jak si myslí, že je tato stresová situace může ovlivnit v dalších vztazích. Provedla jsem rozhovory se čtyřmi adolescenty ve věku 18 - 22 let. Výsledky výzkumu jsou uvedeny v závěru mé práce.

8

TEORETICKÁ ČÁST

2

DOSPÍVÁNÍ - OBDOBÍ VELKÝCH ZMĚN Adolescence je důležitým a významným bodem v životě člověka. Adolescent

prochází jak biologickými, psychickými, tak i sociálními změnami, které se navzájem do jisté míry ovlivňují. Podle Orvina (2001) je dospívání proces hledání a snahy nalézt sebe sama, kdy adolescent prožívá radost i pocity bloumání a zároveň se před ním objevují nové možnosti a obzory. Marhounová (1996) popisuje období adolescence takto: „Období adolescence se svými typickými vývojovými požadavky je jedním z nejvýznamnějších úseků lidského života. Adolescent nejen hledá sebe sama, ale redefinuje současné vztahy k druhým lidem. Navazuje kontakty podle modifikovaného preferenčního hodnotového schématu. Objevuje svou sexuální roli a realizuje ji. Přerušuje zpravidla své dosavadní vztahy k rodině, aby své rodiče v pozitivním případě zdravého vývoje posléze znovu adoptoval, jak tuto změnu vztahů nazval jeden maďarský dramatik“ (Marhounová, 1996, str. 18). Macek (1999) rozděluje období adolescence na 3 fáze, a to časnou adolescenci (od 10 do 13 let), střední adolescenci (od 14 do 16 let) a pozdní adolescenci (17 až 20, 22 let).

2.1

Vývojové změny u adolescentů Podle Macka (1999) je adolescence obvykle definována jako vývojový

přechod s významnými změnami jak v biologické, tak sociální sféře. Vývojové změny se dají klasifikovat na biologické, kognitivní, emocionální a psychosociální (Seifert, Hoffung, 1991 in Macek, 1999).

2.1.1 Biologické změny Biologické změny (např. puberta, těhotenství, menopauza) přináší novou životní situaci, v které se člověk učí orientovat, porozumět jí a později ji přijmout.

9

Vývojové přechody může adolescent přijímat jako určitou výzvu, na druhou stranu se pro něj můžou tyto události stát stresující a komplikující (Macek, 1999). Období adolescence je spojeno s pojmem puberta, jejímž hlavním biologickým procesem je pohlavní dospívání. Ve fyziologii ji dělíme na 3 fáze: 1. období předpubertální, 2. vlastní puberta (uskutečňují se základní procesy pohlavního dospívání), 3. období postpubertální (organismus dosahuje úplné pohlavní zralosti) (I. S. KON, 1986). Dívky pohlavně dospívají přibližně o 2 roky dříve než chlapci.

Kromě primárních a sekundárních pohlavních znaků

charakterizuje pubertu také zrychlený růst (Macek, 1999). Nejrychlejší tělesný růst nastává právě v období dospívání. Během rychlého růstu se v pubertě mnohonásobně zvětší srdce. V těle rychle vzrůstá hladina tří typů hormonů: gonadotropinu, pohlavních steroidů a nadledvinkových androgenů (CarrGregg, 2010).

2.1.2 Kognitivní změny Podle

Piagetovy

kognitivní

teorie

můžeme

časnou

adolescenci

charakterizovat jako období utváření formálních operací (Macek, 1999). Pokud jde o intelektuální vývoj, adolescent je opravdu na vrcholu svých možností. Ať jde o řešení logických operací, o koncentraci pozornosti nebo pamětní funkce, vše dosahuje vrcholu, ke kterému se s dalšími léty přidává životní zkušenost (Marhounová, 1996). Orvin (2001) naopak uvádí, že v období adolescence nejde o výraznější nárůst inteligence, ale o rozvíjení psychické schopnosti, která umožňuje dětem vidět svět diferencovaněji. „V této fázi duševního a emociálního života se u adolescentů začínají rozvíjet dovednosti a schopnosti, jež jim umožňují rozumět svému okolí i sobě samým. Dokáží již alespoň částečně logicky myslet, analyzovat a diferencovat“ (Orvin, 2001, str. 104). Zároveň se mění jak krátkodobá paměť, tak i dlouhodobá paměť. „S přibývajícím věkem a životními zkušenostmi se přirozeně zvyšuje i kvantita informací uložených v dlouhodobé paměti“ (Macek, 1999, str. 58). Zvyšuje se schopnost uvažovat o momentálních možnostech, variantách řešení problémů a rovněž vědomí kompetence a efektivnosti při řešení problémů, což přispívá k pocitům vlastní autonomie a hodnoty (Macek, 1999).

10

Adolescenti jsou stále více schopni uvažovat stejně jako dospělí, kromě logických argumentů nabývají významu jejich prožitky, vztahy, zkušenosti a potřeba být v určitém vztahovém rámci efektivní, stabilní a oceňovaný (Macek, 1999).

2.1.3 Emocionální změny V adolescenci dochází k výraznému rozvoji citů, především zniternění citových reakcí (Marhounová, 1996). Citové zážitky se diferencují a přibývá vyšších citů. Narůstání druhů a odstínů emocí a citů vede k integraci do větších celků, které se stabilizují v rámci vyvíjející se osobnosti (Macek, 1999). V časné adolescenci se projevuje zvýšená emoční labilita, např. negativní nálady, období krizí a pocitových zvratů (Příhoda, 1967 in Macek, 1999). Citové stavy u adolescentů jsou nepředvídatelné. Dospívající obvykle nedokážou v tomto proměnlivém období předpovídat nebo ovládat své pocity a emoce (Carr-Greg, 2010). Rovněž je výrazná značná výbušnost citových projevů, kterou nemůže jedinec rozumově regulovat (Marhounová, 1996). U dívek, se ve srovnání s chlapci, častěji projevují psychické obtíže v časné adolescenci v souvislosti s pubertálními změnami. Prožívají je obvykle intenzivněji a dlouhodoběji a kolem sedmnáctého roku jsou na tom z hlediska emocionálního ladění hůře než chlapci (Rutter, 1995 in Macek, 1999). Střední a pozdní adolescence jsou charakteristické odezníváním náladovosti a vysoké lability a přibýváním a diferenciací silných prožitků. Pro střední a pozdní adolescenci je charakteristická větší extravertovanost, menší impulzivnost, emocionální dráždivost a vyšší stálost (I. S. KON, 1986). Zvláštní význam v adolescenci získávají emoce a city související s erotickou sférou života (Macek, 1999). S rozvojem citového života adolescentů dochází k prvním velmi intenzivním stavům zamilovanosti, často s naléhavostí sexuálním pudu (Marhounová, 1996). Orvin (2001) uvádí, že sexualita adolescentů je součástí rozvoje jejich pohlavní identity.

2.2

Interpersonální vztahy v dospívání Vztah k jiným lidem, skupinám i společnosti je významným atributem

člověka. Člověk svým narozením vstupuje do sítě vztahů a začleňuje se stále do 11

nových sociálních systémů, nejprve v jeho nejbližším prostředí, v rodině a později do celého systému společnosti (Tyrlík, Dvořáková - Jelínková in Macek, Lacinová, 2006). S přibývajícím věkem se interpersonální vztahy diferencují. Rychle se rozšiřuje

okruh

společenského

styku

a

zvyšuje

se

počet

mimotřídních

a mimoškolních přátel, zejména v samotném kolektivu dospívajících (I. S. KON, 1986). Pro adolescenta znamená schopnost obstát v interpersonálních vztazích zdroj sebedůvěry, pocitu autonomie a je také kritériem samostatnosti při jeho rozhodování (Macek, 1999). Proces osamostatňování a diferenciace vztahů a vazeb je během socializace kontinuální, ale období dospívání je klíčovým bodem pro převzetí pozdějších dospělých rolí - partnerských, rodinných, přátelských i profesních (Langmeier, 1983 in Macek, Lacinová, 2006).

2.2.1 Vrstevnické vztahy V období dospívání prudce vzrůstá význam vztahů s vrstevníky, a to na úkor dosud významnějších vztahů s rodiči. Hodnota a význam vztahů s rodiči značně ustupují do pozadí v souvislosti s tím, jak jsou „doplňovány“ významem vztahů s vrstevníky, respektive vztahů s kamarády a blízkými přáteli (Harris, 1995 in Macek, Lacinová, 2006). „Jestliže v případě vztahů s rodiči dominuje snaha o zrovnoprávnění vlastní pozice, v případě vztahů s vrstevníky jde spíše o vlastní „zhodnocení“- získání sebejistoty, sociální prestiže a hodnoty pro druhé“ (Macek, 2003 in Macek, Lacinová, 2006, str. 43). Adolescenti ve vztahu s vrstevníky hledají nejen pocity důvěry, respektu, ochoty k vzájemné pomoci, ale i pochopení, upřímnost a porozumění. Společenský styk s vrstevníky je specifickým druhem emociálního kontaktu, kde si adolescent uvědomuje skupinovou příslušnost, solidaritu a vzájemné poskytnutí pomoci. Zároveň usnadňuje adolescentovi osamostatnění se od dospělých a umožňuje mu pocit emociální spokojenosti a stability (I. S. KON, 1986). Naopak Seltzerová (1989 in Macek, 1999) o adolescenci mluví jako o „vrstevnické aréně“ (peer arena) a vyjadřuje domněnku, že mezi dospívajícími jde spíše o konfrontaci a střetávání než o blízkost a přátelství. Dle Seltzerové (1989 in Macek, 1999, str. 71) je „vrstevnický vztah (peership) unikátní a svým způsobem těžko zastupitelný typ vztahu.“ Umožňuje 12

vzájemné poskytování názorů, pocitů, projevů chování, zastává funkci komunikační a interakční, díky kterým může adolescent testovat sám sebe. Mezi vrstevníky hraje velký význam napodobování. Dospívající se cítí dobře, když mají pocit, že jsou mezi ostatními vrstevníky středem pozornosti a je o ně zájem. Posiluje to jejich vlastní pozici ve skupině a pocity významnosti (Macek, 1999). Podle D. Hamacheka (1980 in Macek, 1999) plní vrstevnická skupina řadu důležitých funkcí. Má nezastupitelnou roli při získávání pocitu vlastní autonomie a nahrazuje nebo zastupuje rodičovskou podporu. Zároveň vyrovnává smíšené pocity dospívajících z fyzických, psychických a sociálních změn, protože si adolescent uvědomuje, že podobné změny prožívají i jeho vrstevníci. B. Dunphy (1963 in Macek, 1999) klasifikoval vrstevnické vztahy do 3 stádií. Podle něj vznikají v prvním stadiu malé skupiny-party (cliques). Tyto party jsou typické pro časnou adolescenci, mají obvykle 3-10 členů, jsou neformální a vyznačují se vysokou soudržností. Většinou jsou buď chlapecké, nebo dívčí, smíšené skupiny jsou výjimečné. Party mají obvykle vůdčí osobnost, které ostatní členové obdivují. Ve druhé fázi (střední adolescenci) se malé party začínají rozvíjet ve větší skupiny (crowds), které mají mezi 15 - 30 členy. Typickou aktivitou jsou různé „mejdany“ a „party,“ které nabízí možnost navázání heterosexuálních erotických kontaktů a vrstevníky jsou hodnoceny jako něco prestižního a odvážného. Třetí fáze je typická pro navazování prvních partnerských heterosexuálních vztahů. V pozdní adolescenci se velké skupiny rozpadají a vznikají malé skupinky na bázi hlubšího přátelství mezi páry. Vrstevnické skupiny tak slouží jako prostředek k získání heterosexuálního sociálního chování.

2.2.2 Vztahy se spolužáky Období dospívání je převratnou etapou ve vývoji interpersonálních vztahů i v rámci školních tříd. Vztahy se spolužáky jsou často klíčové pro utváření osobnosti žáka. V rámci sociálního klimatu třídy se prohlubují individualizace osobnosti žáků a zvýrazňují se jejich individuální zvláštnosti. Někteří žáci již vědomě přijímají normy dospělých a hodnoty školy a uvažují o své budoucnosti, jiní žáci zaujímají negativní postoj vůči škole a učitelům. Třída jako celek není většinou harmonizujícím prostředím, ve třídě se často tvoří různé neformální skupiny. 13

Převážně chlapci vytváří uvnitř třídy negativně až agresivně zaměřené skupiny, v jejichž vedení jsou třídou odmítaní žáci. Jak uvádí Hrabal (2003 in Macek, Lacinová, 2006, str. 121): „Ve většině tříd však převažují pozitivní interpersonální vztahy, vznikají přátelské dvojice nebo skupinky podobně zájmově orientovaných žáků.“ Podle Poledňové (in Macek, Lacinová, 2006) mohou v prostředí škol, které jsou zaměřeny převážně výkonově, nastat situace, že neúspěšní žáci jsou odmítnuti v interpersonálních vztazích. Toto odmítnutí na základě zdůraznění odlišnosti může vést k adaptačním potížím jedince a brání mu ve spontánním vývoji. Potřeba úspěchu ve škole je v období adolescence součástí seberealizace a vede k pocitu uspokojení z dobrého výkonu nebo z pozitivního hodnocení v okruhu spolužáků.

2.2.3 Milostné vztahy Romantické a milostné vztahy tvoří dominantní část sociálního života dospívajících. V anglické terminologii se pro milostné vztahy používá termín „romantic relationship“ nebo „love relationship,“ přičemž druhý termín se používá spíše pro vztahy dospělých. U nás je termín „romantický“ spojován s počátečním stadiem milostného vztahu dvou jedinců (Lacinová, Michalčáková in Macek, Lacinová, 2006). Kolem věku 15 a 16 let převyšuje vztah s partnerem vztahy adolescenta s jeho rodiči, sourozenci a přáteli (Laursen, 1997 in Macek, Lacinová, 2006). Milostné vztahy u adolescentů se vyznačují krátkodobým trváním, relativně rychlou fluktuací a širokou variabilitou v chování jedinců. Pro tento typ vztahu se používá anglický termín „dating,“ který v češtině znamená doslovně „chození nebo scházení se s někým“ (Lacinová, Michalčáková in Macek, Lacinová, 2006). Macek (2003) uvádí, že romantické vztahy představují významný faktor ovlivňující proces vývoje intimity a identity – dvou základních psychosociálních procesů, jejichž dovršení je důležitým předpokladem pro rozvoj zdravé dospělé osobnosti. Zároveň je pro romantické vztahy v dospívání typická jejich rozmanitost. Někteří adolescenti prožívají své partnerské vztahy velmi intenzivně a s velkou zodpovědností a vážností, jiní prohlašují, že zatím jen hledají, experimentují a nechtějí se na partnera příliš vázat (Lacinová, Michalčáková in Macek, Lacinová, 2006). Podle Marhounové (1996) si adolescenti obvykle vybírají své partnery stejným způsobem a podle stejného vkusu jako své přátele. Výběr partnera či 14

partnerky je věcí dítěte a nikoli jeho rodičů. Marhounová (1996) upozorňuje, že je třeba dbát na to, aby volba nepadla na partnera, který se pro soužití vysloveně nehodí. Především se jedná o osoby závislé na alkoholu a jiných látkách a osoby, které se vyhýbají práci. Se závislostí a leností je pak úzce spojena delikvence. V pozdní adolescenci se partnerské vztahy stávají stabilnější a dlouhodobější. Projevem psychosexuálního vývoje adolescentů je právě navazování partnerských erotických vztahů. Psychosexuální vývoj neprobíhá izolovaně od uspokojování dalších potřeb (potřeby blízkosti, bezpečí, a intimity), které jsou projevem vzájemného vztahu, založeném na porozumění a spolupráci (Seifert, Hoffnung, 1991 in Macek, 1999). Na druhé straně může být ze strany rodičů dlouhodobý vztah v dospívání vnímán jako něco negativního, protože hrozí nebezpečí, že vztah skončí těhotenstvím, nechtěným rodičovstvím a brzkým sňatkem, po kterém v mnoha případech následuje rozvod (Macek, 1999). V rámci odlišných kultur se setkáváme s různými postoji k raným milostným vztahům. Některé západní společnosti uznávají hodnotu milostných vztahů v období adolescence, jinde v tradičních společnostech jsou dospívající od partnerských vztahů odrazováni nebo jsou tyto vztahy zcela zakázány (Kim, Hatfield, 2004 in Macek, Lacinová, 2006). V mnoha společnostech je doposud zvyklostí, že rodiče schvalují partnerské vztahy svého potomka a předem domlouvají manželství. Tyto rozdíly můžou mít dopad na představy o partnerském vztahu, na jeho vývoj i prožívání (Lacinová, Michalčáková in Macek, Lacinová, 2006).

15

3

EMOCE A CITY V DOSPÍVÁNÍ Stuchlíková

(2007)

popisuje

emoce

jako

komplexní

jevy,

jejichž

charakteristickým rysem je jejich velká citlivost a proměnlivost. Složitost emocí je zesílena tím, že každá jednotlivá emoce se projevuje v celé řadě forem. Tak existuje řada typů lásky, smutku, strachu a dalších emocí, avšak jednotlivé formy se navzájem liší. Obecné jsou emocím ještě některé charakteristiky, jako je nestabilita, různá míra intenzity, dílčí perspektiva a relativní krátkost trvání. Nakonečný (2000) ve své knize uvádí, že pojem emoce je významově ztotožňován s pojmem cit a označuje se jím prožívání takových stavů jako radost, smutek, hněv, závist, lítost, strach atd. V psychologických slovnících se uvádí následující významy pojmu emoce. Jedná se o: 

komplexní citový stav doprovázený charakteristickými, motorickými a žlázovými aktivitami,



komplexní

chování

organismu,

v němž

predominují

viscerální

komponenty, resp. mentální stav, charakterizovaný cítěním a doprovázený motorickými projevy, který se vztahuje k nějakému objektu nebo vnější situaci, 

excitovaný stav mysli, který doprovází k cíli zaměřené chování,



afektivní stav, který je důsledkem překážky nebo oddálení instinktivní akce,



dynamický projev instinktu,



dezorganizovaná odpověď organismu atd. (Nakonečný, 2000).

V literatuře se také objevuje rozlišení pojmů emoce a cit. Podle L. SchmidtAtzera (1996 in Nakonečný, 2000) není emoce totéž co cit a že pojem emoce se využívá ve dvou významech: jeden se vztahuje k prožívání, a ten je vhodnější označovat termínem cit; a druhý význam je globálnější a zahrnuje vedle citu také tělesný stav a tzv. výraz. Dle Woodwortha a Marquise (1964 in Nakonečný, 2000, str. 9) jsou „city vědomé stavy různých druhů a intenzit, kdežto emoce jsou stavy vzrušení organismu individua.“

16

3.1

Význam pojmu emoce Emoce hrají v životě člověka velkou roli a plní velmi různorodé a významné

funkce např. psychickou regulaci činnosti jedince. Emoce můžeme chápat jako evolučně vzniklé mechanismy adaptace na určité problémy přežití. Emoční význam prožitých situací je ovlivňován tzv. procesy „shora dolů,“což znamená, že naše dosavadní zkušenost a naše očekávaní v nich zastávají obrovský význam (Stuchlíková, 2010). Podle Kreche a Crutchfielda (1958 in Nakonečný, 2000) se psychologický význam pojmu emoce vztahuje na podráždění nebo popuzení organismu, který se projevuje třemi způsoby: 1. Emocionální zkušeností (zážitkem), tj. citem,(jedinec pociťuje emoce) 2. Emocionálním chováním (jedinec se emocionálně chová, např. útočí nebo utíká) 3. Fyziologickými změnami v organismu (projevy motorické, zahrnující i výraz obličeje)

3.2

Emocionalita v období dospívání Stuchlíková (2010) uvádí, že období dospívání charakterizuje nárůst

emočního zmatku a negativních afektivních stavů. Adolescenti jsou obzvlášť zranitelní a málo odolní vůči sociální úzkosti. Zvýšené sebeuvědomování proniká hlouběji do sebehodnocení a aktivuje tak negativní emoce (strach, smutek, znechucení). Zároveň tak vzbuzují další emoce, např. zahanbení může aktivovat hněv jako projev obrany svého „já.“ Podle výzkumů Larsona a Asmussena (1991 in Stuchlíková, 2010), kteří zkoumali v rozsáhlé studii důvody emočních změn v průběhu dospívání, se zdá, že nárůst negativních emocí v tomto věku vychází z reálných nebo představovaných romantických vztahů. Dalším důvodem negativních stavů je pravděpodobně větší kognitivní zpracování konfliktních situací. Většina vývojových teorií vyjadřuje názor, že emoční změny v adolescenci jsou důsledkem kognitivního růstu. Jak uvádí Abeová a Izard (1999 in Stuchlíková, 2010) emoce hrají kvůli jejich adaptivním a motivačním funkcím nezastupitelnou roli při dosahování vývojových milníků a vývojových úkolů v průběhu dětství a dospívání. Kognitivní 17

a sociální vývoj je závislý na emocích. Emoce jsou taktéž stavebním kamenem při utváření osobnosti v adolescenci. Každá emoce utváří myšlení a chování jedince jiným způsobem. Emoční exprese funguje jako klíčový prvek v sociálních interakcích a odráží se při něm reakce druhých lidí. Dospívající se s určitou frekvencí a intenzitou obrací k druhým lidem při vyjadřování svých emocí, a tím se jeho osobnost utváří tak, že ovlivňuje způsob interakce s druhými lidmi.

3.3

Citové vztahy Pokud je předmětem cítění člověk, jedná se o sociální city nebo citové

vztahy. V psychologii se citovými vztahy rozumí dlouhodobější sociálně vztažné city, jako např. láska a nenávist, kdy se jedná o vztah k jedné osobě. Citové vztahy jsou tedy dlouhodobější sociální city vůči jednomu jedinci (Nakonečný, 2000). Každý citový vztah se vyznačuje určitou esenciální, ale v aktuálním zážitku ne vždy přítomnou kvalitou. Příkladem je erotická láska, která má svůj určitý objekt, k němuž její nositel pociťuje přechodně vedle lásky i obdiv, úctu, ale také hněv, lítost atd. V. Tardy (1957 in Nakonečný, 2000) uvádí, že na rozdíl od citové reakce, která proběhne v krátkém čase, se projevuje citový vztah opakovaně na stejný podnět. Významným prvkem je proměnlivost citových vztahů v čase. Případem je člověk, který přestane mít někoho rád, protože poznal jeho špatné vlastnosti nebo se jeho láska mění, stává se např. méně intenzivní atd. (Nakonečný, 2000). V. Tardy (1957 in Nakonečný, 2000) vyzdvihuje i další významný znak citových vztahů. Tím je individualizace citového vztahu neboli jedinečnost, která je dána především jedinečností jeho objektu, tzn., že láska k jednomu člověku je jedinečná, neopakovatelná, a nesrovnatelná s láskou k jiné osobě.

3.3.1 Láska a zamilovanost Typickým příkladem citových vztahů je láska. Láska je jako vztah i jako cit velmi diferencovaný fenomén, mluví se o lásce erotické, rodičovské, charitativní atd. Kromě vztahů k jiným lidem, vykazuje člověk i lásku k sobě samému (sebeláska) (Nakonečný, 2000).

18

Spisovatel J. Ortega y Gasset (1936 in Nakonečný, 2000, str. 311) o lásce napsal: „Slovem láska, tak prostým a s tak málo písmeny, označuje se nesčíslné množství jevů, tak od sebe odlišných, že by bylo opatrné zapochybovati, mají-li něco společného. … Jest mnoho „lásek,“ v nichž existuje všechno, jenom ne láska. Je v nich touha, zvědavost, zatvrzelost, manie, upřímná citová fikce; ne však ten žhavý kladný vztah k druhé bytosti, ať se již k nám chová jakkoliv.“1 Podle psychologů existují dvě formy lásky: vášnivá (romantická láska) a partnerská láska. Sternberg (1988 in Stuchlíková, 2010) chápe lásku jako třídimenzionální vztah, v kterém jsou zahrnuty v různé míře intimita (důvěrnost), vášeň (sexuální nebo milostná touha) a zavázání se (rozhodnutí zůstat). Podle Ben-Ze’eva (2000 in Stuchlíková, 2010) hovoříme v souvislosti s citovými vztahy o základních hodnotících vzorcích. Např. u sexuální touhy je základní hodnotící vzorec zaměřen na atraktivnost a přitažlivost druhého. U lásky tento vzorec zahrnuje jak oceňování jednání druhé osoby, tak přitažlivost. Přitažlivost je dominantnější v romantické lásce a oceňování jednání v lásce přátelské. Důležité je podotknout, že oba zmíněné aspekty obsažené v lásce nejsou nezávislé. Oceňování druhého člověka závisí částečně i na jeho přitažlivosti, atraktivnosti. Mezi romantickou láskou a sexuální touho lze těžko hledat přesnou hranici. Sexuální touha je přirozenou součástí romantické lásky, a tak se jednotlivé elementy prolínají v jednom i v druhém. Nicméně u romantické lásky se mohou objevovat i jiné typy přitažlivosti a nemusí být založena na sexuální touze (Stuchlíková, 2010). Řada autorů rozlišuje lásku a zamilovanost. Ortega y Gasset chápe zamilovanost jako okouzlení spojené se zaujetím: „zamilování jest jevem pozornosti, jejím abnormálním stavem, jenž nastane u normálního člověka…“ (Ortega y Gasset, 1936, str. 118). Zamilovanost je komplexní emoce. Objevují se v ní směsice pocitů, kladných i záporných. Pozitivní emoce mohou zamilovanost zesilovat a za určitých podmínek mohou prohlubovat zamilovanost i negativní emoce (např. úzkost, strach, hněv, osamělost atd.). Střední doba zamilovanosti je stanovena kolem jednoho roku, maximálně však kolem 3 let. Pokud má vztah přetrvat déle, je důležité, aby se zamilovanost obsahově proměnila a přiblížila lásce partnerské (Stuchlíková, 2010). 1

J. Ortega y Gasset, Rozhovory o ženách a lásce, Praha 1936, str. 112.

19

3.3.2 Ambivalence lásky Láska je velmi komplexním citovým vztahem. Typickým rysem lásky je její ambivalentní povaha (vášnivě miluje - vášnivě nenávidí). Vztah k milovanému člověku se proměňuje, stejně jako se proměňují i oba účastníci. Už v samé povaze lásky jsou kořeny toho, že někdy člověk ubližuje tomu, koho miluje. Ublížení může být neúmyslné, ale i záměrné. Partneři jsou si v láskyplném vztahu velmi blízcí a jejich vzájemná znalost je velká. Spontánnost a svoboda projevu s sebou ovšem nesou riziko, že tomu druhému někdy nezáměrně ublížíme (Stuchlíková, 2010). „Láska sama je vztah, který člověka činí zranitelným tím, že zvyšuje možnost bolesti“ (Stuchlíková, 2010, str. 138). Člověk ve vztahu zanechává své obrany stranou a činí se tak zranitelnějším. Stuchlíková (2010) mluví ve své knize i o emoční ambivalenci, která zahrnuje přítomnost dvou konfliktních hodnocení druhého člověka ve stejnou chvíli. Emoční ambivalence sama o sobě k ublížení druhému člověku nestačí. Hlavním faktorem, který vede k samotnému ublížení, je patrně vzájemná závislost. Závislý se snaží zabránit tomu, aby se mu milovaná osoba vzdalovala, a snaží se, připoutat si ho k sobě ještě těsněji. Naopak ten, který je objektem závislosti partnera, se cítí závislostí partnera svazován a snaží se uniknout.

3.4

Emoční rozdíly mezi pohlavími Muži a ženy fungují často odlišně. To však neznamená, že by muži neměli

stejné emoce jako ženy, ale že jejich emoce jsou ve srovnání s ženskými emocemi pomalejší. Muži často myslí nejdříve prakticky, zatímco u žen se někdy stává, že jejich emoce nastoupí velice rychle a silně (Wildingová, 2010). Právě adolescence je podle E. Kaschackové (1996 in Macek, Lacinová, 2006) obdobím, kdy se chlapci více otevírají více a dívky se naopak uzavírají vůči světu. Určité rozdíly mezi muži a ženami dokazuje i lidové rčení, které říká, že muž miluje ženu, která ho přitahuje, zatímco žena je přitahována k muži, kterého miluje. Studium chování mužů a žen při prvním kontaktu s potencionálním partnerem (např. Etcoff, 1999 in Stuchlíková, 2010) uvádí, že fyzická přitažlivost je důležitější pro muže než pro ženy.

20

Podle Alberoniho (1991 in Nakonečný, 2000) může erotika předcházet lásce, ale může z ní i vycházet; u žen se erotika často mísí s láskou, u mužů však nikoli. Stuchlíková (2010) ve své knize uvádí, že muži mají větší tendenci oddělovat sex od lásky, zatímco ženy zastávají názor, že láska a sex jdou ruku v ruce. Podobně je tomu u mimomanželských sexuálních aktivit, kdy ženy jsou více orientovány na získání láskyplného vztahu, zatímco muži na získání potěšení. Ve výzkumu, vztahujícímu se k pohlavním rozdílům a vztahu mezi láskou a sexem, uvádějí Sprague a Quadagno (1989 in Stuchlíková, 2010), že u dospělých osob ve věku od 22 do 57 let bylo zjištěno, že u žen je s rostoucím věkem hlavní motivací k sexuálnímu styku častěji fyzické vzrušení a méně častý intenzivní prožitek láskyplného vztahu. Zatímco u mužů je tomu naopak.

21

4

ROZCHOD S PARTNEREM V životě člověka hrají vztahy úlohu jednoho z nejdůležitějších prostředků,

s jejíž pomocí si jedinec vytváří vlastní identitu a které mu pomáhají najít sebe sama. Vztah je proces a neustále se vyvíjí. Důvodem, proč člověk vstupuje do vztahů, je, že mu tyto vztahy pomáhají plnit úkoly v oblasti vnitřního a vnějšího vývoje (Kingmová, 2006). Rozchod s partnerem je vedle úmrtí partnera druhým emocionálně nejbolestivějším zážitkem, který může člověk v životě zažít (Kingmová, 2006). Konec partnerského vztahu je vždy bolestný a vyvolává v člověku nepříjemné pocity. Stejně jako vztah i rozchod je komplikovaný a složitý proces, který trvá určitou dobu a nejde ho nijak výrazně urychlit. Období rozchodů trvá často velmi dlouho. Nejtěžší období, kdy není člověk schopen normálního života, může trvat půl roku až rok. Tato doba se vyznačuje velkou zranitelností a citovou labilitou (Klimeš, 2005). Typů partnerských rozchodů je celá řada, ale vždy jim předchází období, kdy partneři zkoušejí, jestli jim to bude společně fungovat. Investují do vztahu peníze, čas i úsilí, aby dali možnost vztahu se rozvinout. Klimeš (2005, str. 11) tvrdí, že „vlastní rozchod představuje nutnost prostě zapomenout na tuto investici a odejít se ztrátou.“ Tato ztráta je vždy oboustranná, ale jeden z páru může ztratit mnohem více než druhý. Důvodů, proč se lidí rozcházejí, je spousta. Podle Kingmové (2006) má vztah problémy, pokud v něm panují hádky a partneři spolu nedokážou „normálně“ komunikovat. Jako další možné důvody, proč vztahy končí, uvádí: nepřekonatelné rozdíly mezi partnery (např. odlišné aktivity, zvyky, přátele nebo hodnoty), nudu a stereotyp, citové odcizení a nevěru. Podle Klimeše (2005) se vztahy rozpadají z vnějších

i

vnitřních

příčin.

Vnější

příčiny

jsou

těžko

ovladatelné

(např. nezabráníme partnerovi, aby potkal někoho v práci, nezastavíme nemoc nebo nucené odloučení). Marhounová (1996) ve své knize vyjadřuje myšlenku, že reakce na ztrátu partnera bývá větší u homosexuálů a projevuje se hlubší depresí a intenzivnějším, až panickým strachem než u heterosexuálních párů. Důvodem může být nepoměrně menší výběr potencionálního partnera. 22

4.1

Rozchod jako stresová situace Stresové situace a prožívání strachu a úzkosti patří neodmyslitelně k životu

člověka. Těžké životní situace, které člověk zažije, mají vliv na jeho psychický stav. Američtí psychologové Holmes a Rahe (1967) sestavili stupnici (škálu) životních situací, která obsahuje celkem 43 situací seřazených od nejtěžší (100 bodů) po relativně nejlehčí (11 bodů). Autoři se při výzkumu dotazovali mnoha lidí, co těžkého v životě prožili a požádali je, aby k této stresové situaci přirovnali jejich obtížnost zvládnutí. Tato stupnice ukázala rozdílnou tíhu odlišných životních situací a možnost hlubšího studia vztahu mezi životními otřesy a stresy a výskytem nemocí. Škála Holmese a Rahea je často kritizována za svůj zobecňující přístup a nebere v potaz individuální rozdíly ve vnímání důležitosti různých životních situací a reakcí na ně (Křivohlavý, 2003, str. 182). Tabulka č. 1: Stupnice těžkých životních situací (Holmes, Rahe, 1967)

Těžká životní situace

Skóre

1

smrt partnera

100

2

rozvod

73

3

rozchod manželů, partnerů

65

… Problematika zvládání (čelení) stresu se v odborné literatuře označuje pojmem „coping“ (z řeckého „kolaphus“). Tento název znamená: rána uštědřená protivníkovi v boxu. Člověk, který ránu dává, je ten, který se do těžké životní situace (do stresu) dostal. To, na co je rána zaměřena, je nejčastěji těžkost, která člověka do stresu dovedla (tzv. stresor). Celý proces zvládání těžkých situací je nazýván též „moderování stresu“ nebo „stress management“ (řízení dění, aby se nepříjemný a nepříznivý stav stresu změnil). Dle R. S. Lazaruse (1966 in Křivohlavý, 2003, str. 69) se zvládáním rozumí: „proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje.“ Lazarusova definice zvládání klade důraz na 4 skutečnosti: 1. Zvládání není jednorázovou záležitostí. Je to dynamický proces.

23

2. Zvládání není automatickou reakcí. 3. Zvládání vyžaduje určitou (vědomou) snahu a námahu dotyčné osoby. 4. Zvládání je snahou řídit dění (stress management). Lazarus poukazuje na to, že tam, kde dochází ke zvládání stresu, je potřeba pozitivních věcí, které nám mohou pomoci v boji proti stresu. Za stěžejní bod je považován dobrý zdravotní stav a dostatek síly. Dále sem patří pozitivní postoj daného člověka a kladný vliv sociální opory. Pomoci mohou i znalosti a dovednosti zvládání těžkostí a dovednosti sociálního chování (Křivohlavý, 2003).

4.1.1 Prožívání strachu a úzkosti V období adolescence, které je charakteristické významnými vývojovými změnami, se jedinec setkává s prožíváním strachu a úzkosti více než v jakémkoli jiné vývojové etapě života. Prožívání těchto emocí je subjektivně nepříjemné, avšak jejich funkce jako významného adaptačního mechanismu je prospěšná. Strach i úzkost jsou emoce orientované na budoucnost ve smyslu blížícího se ohrožení, narušující dosavadní průběh aktivit a doprovázené výraznými tělesnými změnami a projevy (Lewis, 1980, Carlson, Hatfield, 1992 in Michalčáková, 2007). V souvislosti s výskytem mnoha biologických, psychických a sociálních změn je toto období spojeno s řadou nejistot a rozporů, které podporují rozvoj typických obsahů strachu. V období dospívání jsou řešeny dva důležité úkoly, a to hledání vlastní identity a vytváření vztahů s okolním světem. Toto období sebou přináší nejistoty a obavy spojené se sebou samým, strachem ze selhání a sociálního odmítnutí. Partnerské se vztahy se rozvíjejí a představy a zkušenosti s tímto typem vztahů bývají charakterizovány velkou variabilitou ve smyslu odlišnosti představ o svých budoucích partnerských vztazích, věku zahájení schůzek, délky trvání vztahu atd. Nepříznivým faktorem, který posiluje obavy z nezvládnutí partnerských vztahů, posiluje také tlak ze strany vrstevníků, kteří už tuto zkušenost mají nebo se tak prezentují (Michalčáková, 2007). Stuchlíková (2010) uvádí, že někteří teoretikové jsou přesvědčeni, že strach a úzkost jsou dvě odlišné emoce (strach jako reakce na aktuální ohrožení a úzkost jako reakce na ohrožení očekávané). Freud tvrdí, že u strachu je subjektivně snazší najít příčinu prožitku než u úzkosti. Cattell a Scheier (in Stuchlíková, 2010, str. 146) 24

zdůrazňují jako faktor rozpoznatelnost: „Snadno rozpoznatelné podněty signalizující hrozbu jsou spojovány se strachem, zatímco nejasná informace, založená na symbolech a náznacích vzbuzuje úzkost.“ Finlay-Jones a Brown (1981 in Kennerleyová, 1998, str. 20) poukazují na to, že „stavy úzkosti vznikají také v souvislosti se stresujícími událostmi, zvláště s těmi, které člověk vnímá jako ohrožující.“ V prožívání člověka však spolu obě emoce velmi úzce souvisejí, překrývají se a sdílejí celou řadu shodných znaků (Michalčáková, 2007).

4.1.2 Deprese jako reakce na stresovou situaci Stresové situace mohou být spouštěčem depresivních nálad a rozladěných emocí. Deprese je podle údajů WHO 2 jednou z nejrozšířenějších nemocí na světě a patří k nejčastějším negativním projevům života. Výzkumy se ukázalo, že lidé, kteří upadají do deprese, si prošli těžkou fází života. Příkladem může být smrt blízkého člověka, odchod milovaného člověka (rozvod), ztráta přátelství, zaměstnání, finanční problémy nebo deprese po těžké nemoci či úrazu. Křivohlavý (1997) popisuje depresi jako psychickou nemoc, která v dnešní době postihne občas každého, ale která se dá léčit a vyléčit. U jedince, který upadá do depresí, si člověk všimne jeho nálad a emocí, ať chce nebo nechce. City a nálady sice prožívá hluboce ve svém nitru, ale tyto city ho z nějakého důvodu trápí. Vedle příznačných negativních emocí a nálad jsou pro depresi charakteristické i negativní formy myšlení (např. negativní představy, myšlenky, názory, postoje a očekávání). Jedinec, který trpí depresí, se chová jinak než ten, který v depresi není. „Nápadná je jeho menší aktivita, nízká iniciativa, pomalost, nerozhodnost až úplná nečinnost“ (Křivohlavý, 1997, str. 69). Může se cítit unavený, smutný, opuštěný, zcela bezmocný, nic ho nebaví a vidí vše pesimisticky. Časté jsou problémy se spaním a náhlé změny nálad. Člověka s depresí přepadávají sebevražedné myšlenky. Podle výzkumů Kennedyho a Charlese (1990 in Křivohlavý, 1997) se objevují sebevraždy častěji u mužů než u žen a u vyšších věkových kategorií (např. po 65. roku života). Zároveň je zvýšené riziko spáchání sebevraždy při prudkých, náhlých změnách životní situace, při alkoholismu, při obtížích se spaním a ve stavu

2

Světová zdravotnická organizace (World Health Organisation), založena 1948. http://www.who.cz

25

nevyléčitelné nemoci. Mezi nejtěžší depresivní stavy patří ty, které se dostavují po úmrtí blízkého člověka (Křivohlavý, 1997).

4.2

Emocionální stránka rozchodu Podle Kingmové (2005) prochází člověk po emocionální stránce při rozchodu

podobnými procesy, jako když oplakává zemřelého. V případě, že vztah skončil smrtí partnera, už není cesty zpátky a člověk se nakonec s realitou vyrovná. Když ale vztah skončí dobrovolně, člověk je nucen mít stále naději na vzkříšení vztahu. Proces emocionálního vyrovnání se s rozchodem vyžaduje, aby člověk zažil vícekrát pocity, s kterými se chce vyrovnat. Jak uvádí Wildingová (2010) lidé, kteří nejsou schopni zvládat své emoce, mívají často mnohem větší pocity viny ze svého nevhodného chování než ze ztráty partnera. Jak uvádí Špaténková (2008) ztráta blízkého člověka nevyvolává u jedince jen silné emoční reakce, ale nabourává také jejich pocit vlastní identity a pocit vlastní integrity. Ztráta ovlivňuje vztahy s druhými lidmi a jedinec ztrácí přesvědčení o stabilitě a bezpečnosti světa. Hlavním zdrojem pomoci by měla být dostatečná sociální opora v kruhu nejbližších, tj. rodiny a přátel. Někdy však ani oni sami nevědí, jak jedinci poskytnout dostatečnou oporu, jak se k němu chovat, co říct nebo udělat. Kusterová (1999) uvádí, že člověk prožívá během rozchodu nejrůznější pocity jako beznaděj, deprese a fobie. Trpí pocity méněcennosti, vznětlivostí, nedůvěrou k mužům/ženám, sebeobviňováním a touhou po pomstě a žárlivostí. „Normální“ nekomplikované truchlení zahrnuje široké spektrum pocitů, prožitků a projevů chování“ (Špaténková, 2008, str. 52). Tyto projevy truchlení mohou být prožívány u každého člověka jinak a mohou nabývat různé intenzity. Podle Špaténkové (2008, str. 14) se „patologické (abnormální, komplikované) truchlení neliší od normálních reakcí na ztrátu ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání reaktivních příznaků.“ V průběhu truchlení, kdy je psychické prožívání jedince zasaženo zármutkem a jejich chování je dezorientováno, nejsou dotyční často schopni racionálního pohledu, volní kontroly a regulace. Proto se může u člověka objevit neadekvátní někdy až patologické projevy chování (nadměrné užívání alkoholu, drog, sebevražedné tendence atd.). 26

4.3

Fáze rozchodu Klimeš (2005) popisuje fáze, kterými partneři nejčastěji při rozchodech

procházejí. Zároveň ukazuje, jaký dopad mají fáze na komunikaci, jak se mění způsoby manipulace a další formy interakcí mezi partnery. V důsledku rozdílných vlastností přitažlivých a odpudivých sil se rozchody odvíjí ve fázích a jedinec není schopen předvídat, co bude následovat ve fázích následujících. Fáze latentní Jak uvádí Klimeš (2005, str. 14) „latentní fáze se projevuje narůstáním vnitřního pocitu rozcházení, které si naléhavěji uvědomuje jeden z partnerů.“ Druhý partner tuto fázi často přehlíží, vytěsňuje nebo podceňuje. Někdy si jí je vědom, ale neví, jak se má zachovat. V této době se u partnera, který je problémy více ohrožen, vykrystalizuje rozhodnutí o rozchodu.3 Tato fáze bývá velmi dlouhá, zahrnuje i několik let, kdy se partneři mohou od sebe vzdálit. Každý z partnerů prožívá tuto fázi jinak. Budoucí navrhovatel je ve větším napětí a jeho subjektivní čas plyne rychleji. Druhý partner (obránce, který vztah brání) je v relativní pohodě a v budoucnu bude tvrdit, že všechno bylo v pořádku. O této fázi později mluví jen ten partner, který se rozhodl pro rozchod. Obránce nebude tuto dobu považovat za důležitou a nebude na ni vzpomínat. Podle Klimeše (2005, str. 16) je „v této fázi největší šance vztah zachovat, ale zároveň je k tomu nejméně příležitostí.“

Fáze spouštěcí Tato fáze začíná oznámením rozchodu. Rozchod s partnerem znamená v této fázi na jedné straně nemilé překvapení nebo odpor a nejasné rozhodnutí na straně iniciátora. Navrhovatel klade většinou podmínky nebo ultimáta. Ve spouštěcí fázi dochází ke zrychlení subjektivního času. Následují ukvapená a náhlá rozhodnutí. Klimeš (2005) poukazuje na to, že návrh rozchodu je dán špatnou či zdegenerovanou komunikací mezi partnery. Navrhovatel mluví o rozchodu, ale zároveň je jeho chování rozporuplné, protože není zcela rozhodnut, co chce.

3

Problémy, v tomto případě rozchod, vyvolává ten, kdo se cítí být v nevýhodě (Klimeš, 2005).

27

Fáze asymetrického rozhodnutí Fáze asymetrického rozhodnutí znamená podle Klimeše (2005) období, kdy je prakticky nulová šance na obnovení vztahu. Tato fáze je definována tím, že jeden z partnerů je definitivně rozhodnut pro rozchod. Druhý z páru se naopak snaží vztah zachovat. Oba partneři se vyrovnávají se závažnou ztrátou, jejichž stadia popsala psycholožka Kübler - Rossová 4(1997 in Klimeš, 2005): - akutní šoková reakce s řadou typických obran (např. popření) - nespecifické obranné reakce (např. necílená agrese) -specifické a cílené úsilí o zvládnutí problému (např. vyjednávání, manipulace) - reaktivní deprese vyplývající z uvědomění si marnosti vlastního úsilí - smíření se s realitou, s návratem na bazální úroveň životní spokojenosti Klimeš (2005) popisuje asymetrickou fázi jako stadium smíření u iniciátora a stadium vyjednávání u protějšku. Fáze odloučení a fantazijní fáze Tato fáze se vyznačuje čtyřmi charakteristickými rysy: - fyzickou separací - dočasným zakonzervováním posledního statusu quo5 - převahou fantazijních interakcí nad reálnými - převahou přitažlivých sil nad odpudivými (Klimeš, 2005). Tato fáze začíná fyzickým odloučením partnerů a zároveň se v mysli obou jedinců uloží stav, ve kterém se nacházeli před fyzickou separací. „Zakonzervovaný“ stav se občas mění příležitostními nebo nevyhnutelnými setkáními. Reálné interakce jsou nahrazeny fantazijní, proto se tato fáze nazývá též fantazijní. Dalším rysem této fáze je úbytek averzivních interakcí. Mezi partnery se objevuje přitažlivost, která ovšem nemůže být realizována, a tak panuje mezi protějšky tzv. zdegenerovaná komunikace. Obránce ztrácí síly a naději. Typická je i neschopnost dostatečně jíst, pít a spát. Organismus jedince reaguje na ztrátu partnera stresovou reakcí, která ho připravuje na obrannou aktivitu (útěk nebo útok).

4

Kübler-Rossové model, známý jako pět fází smutku a pět fází umírání z roku 1969. http://cs.wikipedia.org/ 5 Status quo je obrat pocházející z latiny a znamená přítomný, současný stav. Slovník cizích slov pro nové století, str. 350

28

Obránce by měl překonat depresi ze ztráty vztahu a postavit se na vlastní nohy. Tato fáze plynule přechází v paradoxní fázi (Klimeš, 2005). Paradoxní fáze Paradoxní fáze, jak ji popisuje Klimeš (2005), začíná okamžikem, kdy se obránce smíří s tím, že je definitivní konec vztahu. Tato fáze se nazývá paradoxní, protože si partneři navzájem vymění role. Iniciátor rozchodu začíná projevovat ke svému bývalému protějšku přitažlivé síly, naopak obránce chce ukončení vztahu. V této fázi je největší možnost návratu. Je však potřeba připomenout si příjemné chvíle, které spolu partneři zažili. Navrhovatel si může uvědomit, o co s rozchodem přichází. Jedná se o druhé období, kdy iniciátor přehodnocuje své rozhodnutí. Podle rozhodnutí navrhovatele pak může paradoxní fáze vést k obnovení vztahu nebo k definitivnímu konci. Paradoxní fáze se může objevit i poměrně dlouhou dobu po rozchodu (např. po půl roce, ale i po 2 letech). Obnovení vztahu - hledání staronové identity V této fázi jsou učiněna nová rozhodnutí a oba partneři přijímají nová předsevzetí. Rozchod je přetransportován na tzv. partnerskou krizi. Obránce se snaží překonat strach z odmítnutí z předchozích fází a bojí se opětovného zranění. Přitažlivé síly jsou v této fázi nejsilnější a dávají možnost k obnovení vztahu. Největší překážky, které mohou bránit návratu, jsou trojího druhu: 1. Dlouhodobé překážky. Sem patří nevyřešené staré problémy, které rozbily původní vztah (např. alkohol, nevěry, hádky, násilí atd.). Tyto překážky jsou velmi závažné. 2. Krátkodobé překážky znamenají bezprostřední reakci na rozchod. Patří sem především tzv. hra na tvrdého, potřeba mstít se partnerovi apod. Krátkodobé následky mohou být obtížnou překážkou ve vztahu. Někdy je pro partnery obtížné se odpoutat od ponížení a urážek, které obránce během rozchodu zažil, a mohou se mu neustále vracet ve vzpomínkách. 3. Požadavek flexibility. Předchozí překážky se týkají překonání vzájemné averze, ale existují i překážky, které nejsou záležitostí vzájemné averze, ale spíše flexibility partnerů (např. náhlá změna taktiky). 29

Podle Klimeše (2005) může mít rozchod tři vyústění: a) Obnovení vztahu (vztah je přeznačkován na partnerskou krizi) b) Ustrnutí v rozchodu Nejdůležitějším bodem je smíření se s faktem, že vztah skončil. Bývalí partneři často hledají náhražky, kterými se snaží ujistit, že jsou to stále oni, kteří mají navrch. Náhražkami mohou být peníze, byt, souhlas okolí, získání společných přátel na svou stranu apod. Některý z partnerů není schopen se definitivně rozhodnout, jeho city se neustále mění. Partneři nejsou schopni překonat nenávist, mají nutkání se jeden druhému mstít. Tato situace nastává při vyšší nezralosti partnerů. c) Konec vztahu Vztah končí a probíhá bilancování bývalého vztahu. Překážky by měly být odstraněny a jedinec se připravuje na nový vztah. Partneři se rozhlížejí po okolí po nových možnostech. Bývalý vztah však není mrtvý, žije stále ve fantazii (vzpomínky). Chování člověka po rozchodu nebývá stabilní, může se vyskytnout potřeba být chvíli sám a užívat si svobody. Stále z části potřebuje citovou podporu, ale není schopen tuto potřebu opětovat. Odpoutání se od minulého vztahu je otázkou času, ne vůle.

30

EMPIRICKÁ ČÁST Tento výzkum jsem se rozhodla uskutečnit na základě vlastní nepříjemné zkušenosti s rozchodem. Důvodem byl nejen osobní zájem o danou věc, ale také fakt, že v naší zemi existuje velmi málo výzkumných studií, které by se problémem romantických vztahů a rozchodů u adolescentů zabývaly. Výsledky výzkumu nemají za úkol zobecňovat daný problém, ale mohou nabídnout čtenářům představu o tom, jak prožívají adolescenti partnerské vztahy a jak se vyrovnávají se změnami, které jsou pro toto období typické.

5

CÍL VÝZKUMU Cílem mého výzkumu bylo zjistit, jak se adolescenti vyrovnávají s rozchody,

jaké prožívají pocity a emoce a jak je tato stresová situace může ovlivnit v dalších vztazích. Abych se dostala k hlavnímu bodu zkoumání, tj. prožívání rozchodu, považovala jsem za důležité, zaměřit se v rozhovorech s respondenty i na to, jak adolescenti vztah prožívali, co pro ně znamenal a jak probíhal až do finální fáze rozchodu. Kritériem pro můj výzkum se stal pojem „těžký rozchod.“ V mém výzkumu figurují adolescenti, kteří svůj rozchod chápali jako těžký a který byl pro ně nejvíce stresující nebo se u nich jednalo o první vážný vztah, a tudíž pro ně znamenal první zkušenosti v navazování romantických vztahů.

6

VÝZKUMNÉ OTÁZKY Jako hlavní výzkumnou otázku jsem si stanovila: Jaký význam měl pro

respondenty rozchod a jak si myslí, že je tento zážitek ovlivnil v navazování dalších vztahů?

31

Níže je uveden seznam primárních otázek, které jsem kladla při rozhovorech: 1. Byl to tvůj první vážný vztah? 2. Jak bys váš vztah charakterizoval/a? 3. Co pro tebe tento vztah znamenal? 4. Kdo byl iniciátorem rozchodu? 5. Co bylo důvodem vašeho rozchodu? 6. Jak bys popsal/a průběh vašeho rozchodu? 7. Jak jsi rozchod prožíval/a? Jaké pocity jsi cítil/a? 8. Jak jsi se s rozchodem vyrovnával/a? Co ti pomohlo? 9. Jsi připraven na další partnerský vztah? 10. Jak tě rozchod ovlivnil do budoucna?

7

METODA VÝBĚRU RESPONDENTŮ Výzkumný vzorek jsem vybírala mezi adolescenty ve věku od 17 – 22 let, na

které je moje bakalářská práce zaměřena. Respondenti byli vybráni na základě metody sněhové koule neboli snowballu. Jak uvádí Miovský (2006, str. 131): „výběr vzorku metodou sněhové koule patří v oblasti kvalitativních metod k jedné z nejčastěji používaných.“ Výběr respondentů jsem realizovala v okruhu mých přátel a známých a oslovila je formou e-mailu. Krátce jsem je seznámila s mým výzkumem, vysvětlila jim svůj záměr a navrhla jim, zda by byli ochotni, zúčastnit se rozhovorů. Výzkum je zaměřen jen na heterosexuální vztahy, a to jen z toho důvodu, že všichni mnou oslovení respondenti jsou heterosexuálně orientováni. Stanovila jsem 3 kritéria, která museli respondenti splňovat: -

věk 17 – 22 let

-

ochota spolupracovat a odpovídat na otázky

-

emočně silná zkušenost z rozchodu, která měla pro respondenta obzvláště stresující průběh

Vedla jsem rozhovory se čtyřmi respondenty, se třemi dívkami a jedním chlapcem ve věku od 17- 22 let. Mým předpokladem bylo, že bude snazší, získat pro můj výzkum více dívek než chlapců, což se mi také potvrdilo. Dle mého názoru je to

32

dáno tím, že dívky jsou v osobních otázkách a ve vyjadřování pocitů sdílnější a otevřenější než chlapci. Základní charakteristika respondentů: Respondent č. 1 Šárka, 22 let, studentka délka vztahu: 1 rok 1 měsíc od rozchodu Respondent č. 2 Petr, 19 let, pracující délka vztahu: 10 měsíců 4 měsíce od rozchodu Respondent č. 3 Lenka, 18 let, studentka délka vztahu: 2 roky a 3 měsíce půl roku od rozchodu Respondent č. 4 Jana, 22 let, studentka délka vztahu: 4 a půl roku 9 měsíců od rozchodu Poznámka: Některá jména jsou na přání respondentů změněna.

8

METODA SBĚRU DAT

Pro

svůj

empirický

výzkum

jsem

zvolila

kvalitativní

výzkum.

Polostrukturovaný rozhovor se mi zdál jako výzkumná metoda nejvhodnější. Jak uvádí Ferjenčík (2000), polostrukturovaný rozhovor se vyznačuje aktivitou dotazujícího a respondent má možnost volné odpovědi na otázky. Rozhovor se, jako 33

jedna z metod poznávání člověka, používal v psychologii už tehdy, kdy ostatní metody ještě nebyly známé. V psychoanalýze se tato metoda vyzdvihla na úroveň nejen základního, diagnostického, ale i terapeutického prostředku (Metódy psychologických výskumov, 1980). Oslovila jsem celkem 7 adolescentů a jen 4 z nich s účastí v mém výzkumu souhlasili. Tři ze čtyř oslovených respondentů jsou studenti a jen jeden je pracující. S každým respondentem probíhal rozhovor, který netrval déle než 45 minut. Někteří neměli problém mluvit přede mnou otevřeně a nebylo nutné, pokládat jim další otázky, protože se sami rozmluvili a informace se mi získávaly snáze. Naopak těm, kteří se zpočátku chovali trochu nejistě a byli před rozhovorem nervózní, jsem se snažila vytvořit příjemnou atmosféru při rozhovoru a na úvod jsem začala neutrální konverzací na uvolnění. Poté měli respondenti ještě jednu možnost se ke svým odpovědím vrátit a popřípadě se znovu vyjádřit nebo otázky doplnit. Měla jsem připravené základní otázky, na které jsem se chtěla respondentů ptát. Na začátku rozhovoru však respondenti dostali prostor vyprávět svůj příběh, na který jsem pak navázala doplňujícími otázkami. S většinou respondentů probíhal rozhovor v restauraci nebo podniku, kde jsme si domluvili schůzku. Jednoho respondenta jsem navštívila z časových důvodů u něj doma, takže dotyčný měl částečně výhodu známého prostředí. Jelikož nevlastním žádný diktafon nebo nahrávací zařízení, vypůjčila jsem si diktafon od mého kamaráda. Záznamy rozhovorů jsem pak přepsala do počítače. Do své práce jsem odpovědi respondentů gramaticky a stylisticky upravila.

9

ETICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU Při uskutečnění mého výzkumu jsem si byla vědoma etických záležitostí,

které bakalářská práce vyžaduje. Respondenty jsem oslovila a sdělila jim svůj záměr, použít jejich výpovědi v mé práci. Pokud si oslovená osoba nepřála vést se mnou rozhovor, měla právo odmítnout. Od všech mých respondentů jsem dostala informovaný souhlas se zpracováním a použitím jejich osobních údajů a dat. Zároveň pokud si respondent nepřál být uveden pod svým jménem, jeho požadavek jsem

34

respektovala. Při kladení jednotlivých otázek jsem se snažila zachovat taktní chování vůči dotyčné osobě a dodržovat morální zásady při vedení rozhovoru.

10

METODA ZPRACOVÁNÍ ROZHOVORŮ Pro zpracování dat jsem použila kvalitativní analýzu. Nejprve jsem přepsala

jednotlivé rozhovory s respondenty, abych zjistila jejich názory a blíže se seznámila s jejich životním příběhem. Respondenti odpovídali především na mé předem připravené otázky. Každý rozhovor je rozepsán zvlášť. U každého rozhovoru je uvedeno krátké seznámení s respondentem, které jsem z odposlechu převyprávěla. V další fázi výzkumu jsem se snažila najít významné události, vztahy a souvislosti mezi nimi v odpovědích respondentů a získaná data jsem zorganizovala do jednotlivých témat. Porovnala jsem odpovědi respondentů napříč rozhovory a provedla analýzu jednotlivých témat podle výpovědí respondentů. Jednotlivá témata pro výzkum: 1.

Seznámení a začátek vztahu

2.

Průběh vztahu

3.

Rozchod s partnerem a) průběh rozchodu b) důvody ukončení vztahu

11

4.

Vyrovnání se s rozchodem a opora při rozchodu

5.

Význam vztahu a vliv v navazování vztahů do budoucna

VÝSLEDKY VÝZKUMU

11.1 Jednotlivé rozhovory respondentů Rozhovor č. 1 Šárka, 22 let, studentka, délka vztahu: 1 rok, 1 měsíc od rozchodu 35

Šárku s Vaškem seznámila jejich společná kamarádka. Vašek byl o 3 roky mladší než Šárka. Začali si psát SMS zprávy a po měsíci se dali dohromady. Podle jejích slov to byl krásný vztah, bylo jim spolu hezky. Částečně se vídali u Šárky doma, částečně u Vaškových rodičů. S Vaškovou mámou vycházela dobře, rychle si na sebe zvykly. Oba dva měli spoustu aktivit a koníčků. Šárka studuje a zároveň pracuje jako asistentka ředitele u energetické společnosti. Vašek je student vysoké školy ekonomické a aktivní sportovec. I přes nedostatek volného času se vídali tak často, jak to jen šlo. Na mou otázku, zda rozchod ovlivnil její výsledky ve škole a jestli se mohla soustředit na zkoušky, odpověděla: „Myslím, že jsem měla už většinu zkoušek hotové, ale samozřejmě, že soustředit jsem se nemohla. Naštěstí i přesto všechno jsem sebrala sílu a zkoušky zvládla. Vlastně ani nevím jak, asi to pro mě v tu chvíli bylo nepodstatné.“ Otázky: 1. Byl to tvůj první vážný vztah? ad. Ne, nebyl. Vážných vztahů mám za sebou již několik. Tohle je můj třetí takový vážnější vztah. 2. Jak bys váš vztah charakterizoval/a? ad. Spokojený, nekomplikovaný. Po celou dobu jsme neměli vážnější problémy. Hodně jsme si rozuměli, měli jsme podobné názory. Pro mě to byl velmi hezký vztah se silným poutem. 3. Co pro tebe tento vztah znamenal? ad. Ze začátku jsem vlastně vztah vůbec nechtěla. Brala jsem to jako povyražení. Postupem času si mě ale získal a vztah pro mě začal znamenat opravdu hodně. Stal se středem mého zájmu. Do vztahu jsem dala vše, co si myslím, že vztah potřebuje. 4. Kdo byl iniciátorem rozchodu? ad. Iniciátorem rozchodu byl on. Já jsem jeho rozhodnutí pouze přijala. 5. Co bylo důvodem vašeho rozchodu? ad. Dodnes to moc nechápu. Tvrdil, že na mě nebude mít čas, čekaly ho rozhodující momenty v jeho životě (maturita, zkoušky na VŠ). Možná ho náš vztah omrzel. 6. Jak bys popsal/a průběh vašeho rozchodu? 36

ad. Průběh rozchodu ani neproběhl. Podle mě se rozhodl se mnou rozejít spontánně. Moc nad tím nepřemýšlel. Já jsem se ho dvakrát zeptala, jestli to myslí vážně. Svůj názor nezměnil, proto jsem si vzala věci a odešla. Od té doby neproběhl žádný kontakt. Jen kontaktoval moji kamarádku a ptal se jí na dotazy ohledně mojí osoby. Já jsem kontakt nevyhledala a vyhledávat neplánuji. Je to pro mě otázka hrdosti. 7. Jak jsi rozchod prožíval/a? Jaké pocity jsi cítil/a? ad. Když jsme se rozešli, byla to obrovská bezmoc a beznaděj. Tak trošku čiré zoufalství, které trvalo několik dnů. Potom se s tím člověk začne srovnávat a bojovat. Pocit, že ta bolest nikdy nepřejde, je nepopsatelný…ale myslím si, že každý ví, o čem mluvím. První měsíc byl hodně náročný. Snažila jsem se neplakat, normálně fungovat, chodit do školy a do práce a mít co nejvíce nabitý program. Což vlastně trvá dodnes, jen pocity úzkosti nejsou tak časté a bolí den ode dne méně. Uvidíme, jak dlouho to ještě potrvá. 8. Jak jsi se s rozchodem vyrovnával/a? Co ti pomohlo? ad. Pomohli mi hlavně přátelé, práce a škola. Veškeré vyplnění mého času nějakou činností, abych neměla čas začít přemýšlet. Postarali se o mě hlavně moji kamarádi, za což jsem jim neuvěřitelně vděčná. 9. Jsi připraven/a na další partnerský vztah? ad. Rozhodně nejsem a dlouho nebudu. Nechci žádný vztah, musím nejdříve být já sama v pohodě a to bude ještě chvíli trvat. Navíc k němu pořád chovám stejné city, které mě taky časem musí opustit. 10. Jak tě rozchod ovlivnil do budoucna? ad. Do budoucna mě ovlivnil hodně. Budu mít strach někomu důvěřovat, někomu se odevzdat a znovu dát někomu šanci. Už teď jsem byla ze začátku opatrná a stejně jsem se spálila. Vztah byl hezký, v podstatě bez vážnějších hádek. Tak jak jinak by měl vypadat, aby to znovu neskončilo? Neznám na to odpověď. Děkuji za rozhovor Rozhovor č. 2 Petr, 19 let, pracující, délka vztahu: 10 měsíců, 4 měsíce od rozchodu Petr poznal Janu prostřednictvím sociální sítě Facebook. Jak sám říká: „Ona si mě našla vlastně sama, požádala mě o přátelství, tak jsem si ji přidal a začali jsme 37

si chatovat.“ Později spolu začali chodit na různé akce kamarádů, kde se na jedné z nich dali oficiálně dohromady. Petr pracuje v rodinné firmě, která provádí stavební práce. Jana studuje třetím rokem střední odbornou školu, obor kuchař/číšník. Zpočátku byl jejich vztah zábavný, vídali se často a měli si pořád, co říct. Později už ho to moc nebavilo a radši se věnoval svým koníčkům a kamarádům. Na rozchod už byli oba více méně připraveni, věděli, že už to mezi nimi nefunguje. Na mou otázku, zda se s Evou vídají i nadále, odpověděl: „Jo, občas se potkáme někde na diskotéce, tak prohodíme slovo. Ale nic víc mezi námi není, ona už má jiného přítele.“ Otázky: 1. Byl to tvůj první vážný vztah? ad. Ano, byl. 2. Jak bys váš vztah charakterizoval/a? ad. Nehádali jsme se, byl fajn, jen jsme se občas moc nevídali nebo neměli příležitost někam vyrazit, něco podniknout, každý jsme bývali jinde a začala to být nuda. 3. Co pro tebe tento vztah znamenal? ad. Vzhledem k tomu že to byl můj první vážný vztah, první láska, tak dost, ale už je to minulost a jak se říká: Tím si projde až na výjimky každý. 4. Kdo byl iniciátorem rozchodu? ad. Bylo to vzájemné, oba jsme věděli, že to už není, co to bývalo, ale poslední slovo měla ona. 5. Co bylo důvodem vašeho rozchodu? ad. Nebylo to už to, co na začátku, postupem upadala zábava, neměli jsme si moc co říct, nebyl čas něco většího podniknout, vídali jsme se jen, když jsme si šli třeba na chvíli někam posedět. V té době to jinak nešlo, musela se pořád učit. 6. Jak bys popsal/a průběh vašeho rozchodu? ad. Byl klidný, vzájemný, ale i tak slz bylo spousta z přítelčiny strany. 7. Jak jsi rozchod prožíval/a? Jaké pocity jsi cítil/a? ad. Věděl jsem, že to přijde, takže jsem z toho překvapený nebyl a vzal jsem to myslím dobře, díky mé klidné povaze, ale i přes to mě to dost mrzelo samozřejmě. 8. Jak jsi se s rozchodem vyrovnával/a? Co ti pomohlo? 38

ad. To už si moc nepamatuju. Ale řekl bych, že sem si s tím velkou hlavu nedělal, asi i díky spoustě dobrých „kámošů“ co mám kolem sebe. Zašli jsme na pivo a zapil jsem to. 9. Jsi připraven/a na další partnerský vztah? ad. Jsem, ale nehrnu se do něj po hlavě. Až to přijde, tak to přijde. 10. Jak tě rozchod ovlivnil do budoucna? ad. No zkušenost to byla velká a ovlivnil mě asi i tím, že jen tak do dalšího vážného vztahu nepůjdu, pokud nebudu přesvědčený, že to bude klapat. Jinak to byla dobrá zkušenost a myslím, že tím si prošel za život asi každý a jsem rád, že je to pro mě už dávná minulost. Děkuji za rozhovor Rozhovor č. 3 Lenka, 18 let, studentka, délka vztahu: 2 roky a 3 měsíce, půl roku od rozchodu. Lenka se s Jirkou potkala v roce 2009 na diskotéce. Zpočátku ho brala jen jako kamaráda, nikdy by neřekla, že by spolu někdy mohli chodit. Jak ale říká: „Byl zábavný a uměl mě pobavit.“ Jirka byl o 5 let starší, ale rozuměli si. Asi po měsíci spolu začali chodit. Lenka sama říká, že byla „puberťačka,“ občas mívala bláznivé nápady, ale Jirka ji dokázal vždycky usměrnit. Naopak jí vadilo, že stále bydlí u svých rodičů a není zvyklý se o sebe starat ve svém věku sám. Jirka pracuje jako policista a moc koníčků nemá. Po roce vztahu ji začal nudit, ale nepřipouštěla si, že by se mohli rozejít. Jirka chtěl být pořád jen doma a Lenka se chtěla chodit bavit s kamarádkami. Kvůli tomu mezi nimi občas vznikaly hádky. Lenčini rodiče Jirku znali a brali ho jako součást rodiny, ale více se vídali u Jirky doma, protože jeho rodiče měli velký dům. Otázky: 1. Byl to tvůj první vážný vztah? ad. Ano. 2. Jak bys váš vztah charakterizoval/a? ad. Pro mě to byla první velká láska, byla jsem naivní a zamilovaná. Jirka už předtím pár vztahů měl. 39

3. Co pro tebe tento vztah znamenal? ad. Hlavně první větší zkušenosti…takové to první velké zamilování, přechod z dětství a náhled do světa dospělých. Ujasnila jsem si, jaké vlastnosti chci, aby měl můj partner a on byl příkladem toho, co už asi nechci. 4. Kdo byl iniciátorem rozchodu? ad. Spíše já, ale nemyslela jsem to vážně. Chtěla jsem ho jen donutit, aby si uvědomil, jaký je a že jinak o mě přijde. Bohužel to nepochopil. 5. Co bylo důvodem vašeho rozchodu? ad. Začala mi lézt na nervy jeho naivita, „mamánkovost“. Nebyl pro mě chlapem v pravém slova smyslu. Chtěla jsem poznat i něco jiného, ale bála jsme se, že nikoho lepšího než on nepotkám. 6. Jak bys popsal/a průběh vašeho rozchodu? ad. No nečekala jsem to, protože jsem to vlastně byla já, kdo s tím přišel, ale on to nakonec rozetnul sám. Myslela jsme si, že si ze mě dělá srandu, že se přece se mnou nemůže jen tak rozejít. Byla jsem z toho docela mimo, padlo mezi námi pár nadávek a odešel. Pak jsme mu ještě psala, ale neodpovídal mi na zprávy. 7. Jak jsi rozchod prožíval/a? Jaké pocity jsi cítil/a? ad. Po jeho odchodu jsem asi hodinu brečela, chvilku jsem měla výčitky, že to je moje vina, a že si za to můžu sama. Přemýšlela jsem, co budu bez něj dělat. Asi do týdne mě to přešlo. 8. Jak jsi se s rozchodem vyrovnával/a? Co ti pomohlo? ad. Teď když nad tím přemýšlím, tak jsem byla vyrovnaná docela rychle. Ale to díky kamarádkám, které mě vytáhly ven se bavit. Viděla jsem, že je kolem mě spousta jiných kluků a začala jsem si užívat. Těšila jsem se na nové příležitosti, na to co mě čeká. 9. Jsi připraven na další partnerský vztah? ad. Řekla bych, že spíše ano, ale asi jsem teď ve fázi, kdy se chci bavit a nevázat se. Ale člověk nikdy neví, třeba mě někdo zaujme a budu s ním chtít být. Každopádně jsem docela spokojena, tak jak to je. 10. Jak tě rozchod ovlivnil do budoucna? ad. Myslím si, že pozitivně, už vím, co ve vztahu chci a co ne. I když na první lásku se nezapomíná. Děkuji za rozhovor 40

Rozhovor č. 4 Jana, 22 let, studentka, délka vztahu: 4 a půl roku, 9 měsíců od rozchodu Jana s Martinem spolu chodili do stejné třídy. Chodit spolu začali ale až ve třetím ročníku, kde se dali dohromady na jedné školní akci. Říká, že měli relativně pěkný vztah, a po maturitě spolu plánovali i budoucnost. Oba chtěli jít studovat do Brna a chtěli si spolu najít byt. To se jim také splnilo. Jana studuje na pedagogické fakultě a Martin na Mendelově univerzitě. Po rozchodu se Jana odstěhovala a našla si podnájem se spolužačkou. S Martinem se dále nevídají, není moc šancí se někde potkat. Otázky: 1. Byl to tvůj první vážný vztah? ad. Ano. Předtím jsem měla jen krátké románky, ale tohle byl pro mě první dlouhý vztah. 2. Jak bys váš vztah charakterizoval/a? ad. Chodili jsme spolu docela dlouho, zvykla jsem si na něj. Byli jsme spolu docela často, vídali jsme se ve škole a pak i ve volnu. Bydleli jsme totiž kousek od sebe. Občas jsem byla u nich doma, občas byl Martin u nás. 3. Co pro tebe tento vztah znamenal? ad. Nezapomenutelnou zkušenost…ale i pěkné chvíle, co jsme spolu prožili. Znamenal pro mě hodně, myslela jsem si, že spolu zůstaneme napořád. 4. Kdo byl iniciátorem rozchodu? ad. Já, i když to pro mě bylo nejtěžší rozhodnutí v životě, nedalo se to už prostě vydržet. 5. Co bylo důvodem vašeho rozchodu? ad. Nesnesitelně žárlil. Ze začátku mi to nevadilo, brala jsem to tak, že mu na mně záleží. Občas jsme se kvůli tomu hádali. Když jsme šli ven a já se bavila s nějakým klukem, hned mi to vyčetl a dělal z toho tragédii. Párkrát jsme se už i rozešli, ale stejně to byl rozchod jen tak na oko, vídali jsme se i tak a byli jsme zas spolu. 6. Jak bys popsal/a průběh vašeho rozchodu? ad. Vyvrcholilo to tak, že se to už nedalo vydržet. Byli jsme zrovna se školou na horách. Pořád mi posílal zprávy a kontroloval mě, co dělám a tak. Pohádali jsme 41

se po telefonu. Já jsem mu řekla, že to takhle dál nejde a že je konec. Docela vyšiloval, asi to nečekal. Byla to hysterie nejvyššího kalibru… 7. Jak jsi rozchod prožíval/a? Jaké pocity jsi cítil/a? ad. Prvně jsem z toho byla asi docela špatná, ale holky mi říkali, že jsem udělala právně. Pak se mi strašně ulevilo. I když to nebylo vůbec lehký. 8. Jak jsi se s rozchodem vyrovnával/a? Co ti pomohlo? ad. Trvalo mi to dlouho, než jsem si zvykla na to, být sama. Ještě teď nejsem asi úplně v pohodě, přece jen jsme spolu byli 4 roky. Na druhou stranu konečně jsem mohla dělat to, co jsem chtěla, a nikdo mě neomezoval. První za kým jsem šla, byla máma. Ta to na mě hned poznala, že se něco děje. A pak taky moje dvě nejlepší kamarádky, ty mi hodně pomohly. 9. Jsi připraven/a na další partnerský vztah? ad. Nejspíš ano, zrovna se teď s někým vídám, ale držím se trochu zpátky. Už si asi dávám pozor, abych si zase neublížila. Moc se do toho nehrnu. 10. Jak tě rozchod ovlivnil do budoucna? ad. Tak nějak mě asi ovlivnil, ale nedokážu říct, jestli dobře nebo špatně. Spíš to beru tak, že jsem si tím prošla a vzpomínat budu na to pěkný, ale zároveň jsem si vzala ponaučení. A vím, že bych si asi příště vybrala partnera, který by byl přesným opakem předešlého. Děkuji za rozhovor

11.2 Analýza jednotlivých témat Protože jsem prováděla kvalitativní zkoumání, nebylo mým úkolem získané informace zobecňovat a vyvozovat z nich všeobecné výsledky. Mým cílem bylo ukázat subjektivní prožívání partnerských vztahů a v první řadě rozchodů, na které je můj výzkum zaměřen především. Získané informace od respondentů jsem analyzovala v rámci jednotlivých témat, která vyplývala z pokládaných otázek, a podložila jsem je získanými poznatky z teoretické části.

42

Seznámení a začátek vztahu Respondenti Petr, Lenka a Jana uvádějí, že se jednalo o jejich první vážný vztah. Pouze u Šárky vyšlo najevo, že měla vážných vztahů již několik (konkrétně prožila tři vážnější vztahy). To, co pro jednotlivé respondenty znamená „vážný vztah,“ je relativní. Respondenti charakterizovali „vážný vztah,“ dle toho, jak dlouho jejich vztah trval. Pro Šárku a Petra je vážný vztah, který trval kolem jednoho roku. U Lenky a u Jany trval jejich vztah 2 a více let a vyjadřují se o něm jako o vážném vztahu. Z teorie vyplývá, že pro milostné vztahy v adolescenci je charakteristické jejich krátké trvání (viz str. 14). Jana uvádí, že před jejím vztahem s Martinem měla pár krátkých románků. V pozdní adolescenci se však vztahy stávají stabilnější a dlouhodobější (viz str. 15). Respondenti Šárka, Petr a Jana navázali své vážné vztahy právě ve věku mezi 18 – 21 rokem. K seznámení mezi páry došlo většinou prostřednictvím vrstevníků nebo v okruhu přátel. Šárku s Vaškem seznámila jejich společná kamarádka. Mezi Petrem a Janou došlo k bližšímu seznámení na akci, kterou pořádali kamarádi a kde spolu začali oficiálně chodit. Pro Lenku byl Jirka zpočátku jen kamarád a až později přerostlo jejich kamarádství v romantický vztah. Jana s Martinem byli spolužáci a chodili spolu na střední školu. Zde se ukazuje, že vrstevnické vztahy hrají v adolescenci hlavní roli. Vztahy s kamarády a vztahy se spolužáky nabývají významu, protože zde dospívající nachází pocity důvěry, respektu, vzájemné pomoci a pochopení. Společnost vrstevníků je pro adolescenty specifickým druhem emociálního kontaktu, kde si jedinec uvědomuje skupinovou příslušnost (viz str. 12). Průběh vztahu Z odpovědí respondentů vyplývá, že neměli ve vztazích výraznější problémy. Jejich vztahy probíhali bez větších hádek a komplikací. U Jany se objevuje problém se žárlivostí partnera. Jana se svým přítelem chodila do stejné třídy. Zpočátku měli relativně pěkný vztah. Rychle si na sebe zvykli, protože se vídali ve škole i doma. Oba měli v plánu jít studovat a najít si společně byt. Lenka začala se svým přítelem chodit asi po měsíci scházení. Sama přiznává, že byla ještě „puberťačka“ a že ji přítel dokázal usměrnit. Po roce ji začal vztah nudit, ale o rozchodu neuvažovala. Současně však nechtěla sedět doma jako její přítel a chtěla se chodit bavit s kamarádkami. Petr považoval svůj vztah za zábavný, s partnerkou si rozuměli. Po 43

čase ho vztah přestal bavit a věnoval se radši koníčkům a svým kamarádům. S přítelkyní se nehádali, ale nenaskytlo se už moc příležitostí, kdy se mohli sejít. Šárka svůj vztah popisuje také jako spokojený a nekomplikovaný, i když ho zpočátku brala jen jako povyražení. Z teorie vyplývá, že někteří adolescenti prožívají své partnerské vztahy velmi intenzivně a s velkou zodpovědností a vážností, jiní naopak zatím jen hledají, experimentují a nechtějí se na partnera příliš vázat (viz str. 14). I přesto, že oba měli spoustu aktivit a koníčků, se vídají často. Seznámení s rodiči partnera má ve vztahu dle mého názoru také svůj velký význam. Dobré vztahy s partnerovými rodiči mohou vztahu přidat na „vážnosti“ a jedinec může získat představu, jaké vztahy jednotliví členové rodiny mezi sebou mají. Respondenti Šárka, Lenka a Jana bydleli během vztahu u rodičů. Šárka i Lenka rodiče svého přítele znali. V Lenčině případě se s Jirkou vídali spíše u nich doma. Šárka měla s Vaškovými rodiči pěkný vztah, s jeho mámou vycházela dobře. Částečně se scházeli u ní doma a částečně u Vaška doma. Jen Petr se o této informaci nezmiňuje.

Rozchod s partnerem a) průběh rozchodu U Petra jako jediného proběhlo ukončení jeho vztahu s přítelkyní celkem klidně. Oba se vzájemně dohodli na rozchodu. I přesto, že poslední slovo měla přítelkyně, neubránila se slzám. Petr z rozchodu překvapený nebyl a vzal to dobře. Podle něj za to může jeho klidná povaha, ale i přesto ho to mrzelo. V případě Lenky a Jany proběhl rozchod spíše z jejich strany. U Lenky se jednalo spíše o snahu, donutit jejího přítele, aby se začal chovat jinak. Bohužel to nepochopil a rozešel se s ní on. Zpočátku to brala jako vtip, protože to nečekala. Pro Janu bylo rozhodnutí o konci vztahu těžké, ale situace vyvrcholila tak, že už se to nedalo vydržet. Na základě hádky po telefonu se s ním rozešla. Šárka svůj rozchod vnímá tak, že podle ní ani jeho průběh neproběhl. Její přítel se rozhodl spontánně a náhle a asi nad tím moc nepřemýšlel. Poté, co se ho dvakrát zeptala, zda to myslí vážně a on svůj názor nezměnil, si vzala věci a odešla. Jediná Šárka se zmínila, že kontakt s bývalým přítelem nevyhledává a ani vyhledávat nebude a je to pro ni otázka hrdosti. Příkladem z teorie je, že jedinec může ve vztahu pociťovat vedle lásky i obdiv, úctu, ale také hněv, lítost atd. (viz str. 18). 44

Co se týče pocitů, které respondenti u rozchodu prožívali, uvádí Šárka, Lenka a Jana, že zažívali pocity beznaděje, bezmoci, smutku a zoufalství. U Šárky tento stav trval několik dní, poté se začala s rozchodem srovnávat a bojovat. Ale jak sama říká: „Pocit, že ta bolest nikdy nepřejde, je nepopsatelný.“I po měsíci plakala a nemohla normálně fungovat. Časem její pocity úzkosti pomalu odeznívají. V teorii se uvádí, že tyto projevy truchlení mohou být prožívány u každého člověka jinak a mohou nabývat různé intenzity (viz str. 26). Odpovědi Lenky byly podobné. Po rozchodu hodinu probrečela a objevily se i výčitky, že to je její vina a může si za to sama. Nedokázala si představit, jak bude bez partnera žít. V teoretické části chci poukázat na citaci, že konec partnerského vztahu je vždy bolestný a vyvolává v člověku nepříjemné pocity (viz str. 22). Dále se zde uvádí, že člověk prožívá během rozchodu nejrůznější pocity jako beznaděj, deprese a fobie. Trpí pocity méněcennosti, vznětlivostí, nedůvěrou k mužům/ženám, sebeobviňováním a touhou po pomstě a žárlivostí (viz str. 26). b) důvody ukončení vztahu Šárka jejich důvod rozchodu dodnes nechápe. Její bývalý přítel jí tvrdil, že na ni nebude mít čas a čeká ho maturita a přijímací zkoušky na VŠ. Sama se domnívá, že ho možná jejich vztah omrzel. U Petra a u Lenky se jako důvod objevil stereotyp. Podle Petra už to nebylo, jako na začátku a upadala zábava, časem si neměli, co říct a komunikace mezi nimi vázla. Teorie poukazuje na to, že má vztah problémy, pokud v něm panují hádky a partneři spolu nedokážou „normálně“ komunikovat (viz str. 22). Lence zároveň vadila přítelova naivita a jeho závislost na matce, proto pro ni nebyl chlap v pravém slova smyslu. Janiným jednoznačným důvodem byla přítelova nesnesitelná žárlivost. Tvrdí, že ze začátku jí to nevadilo, podle ní to brala jako lichotku a známku toho, že mu na ní záleží. Hádky a neustálé výčitky se u nich objevovaly stále častěji. V teorii se uvádí, že mezi možné důvody rozchodu se řadí: nepřekonatelné rozdíly mezi partnery, nuda a stereotyp, citové odcizení a nevěra (viz str. 22). Vyrovnání se s rozchodem a opora při rozchodu Proces vyrovnávání s rozchodem může probíhat u každého respondenta jiným způsobem. Šárka se snažila, aby měla neustále nabitý program a neměla čas nad 45

momentální situací přemýšlet. Její naplnění času zahrnovala hlavně škola, práce a čas s přáteli. Lenka se s rozchodem vyrovnala docela rychle. Na začátku měla pochybnosti, jestli udělala správně, ale jak říká: „Asi do týdne mě to přešlo.“ Janě trvalo dlouho, než si zvykla, že je bez partnera a sama. Na druhou stranu si uvědomovala, že si konečně může dělat, co chce a nikdo ji neomezuje. U Petra není moc jasné, jak se s rozchodem vyrovnával. Jeho jedinou odpovědí bylo, že: „To už si moc nepamatuju. Ale řekl bych, že jsem si s tím moc velkou hlavu nedělal…“ Jako sociální oporu uvádí respondenti pomoc kamarádů a kamarádek. Šárka, Petr a Lenka přikládají největší význam právě vrstevníkům, kteří jim pomohli vyrovnat se s rozchodem. Petrovi pomohli kamarádi, kteří s ním šli rozchod zapít. Lence pomohli kamarádky přijít na jiné myšlenky. Pouze Jana uvádí, že jí byla kromě kamarádek velkou oporou její máma, protože vytušila, že se něco děje a mohla se jí svěřit. Z teorie vyplývá, že právě vztahy s vrstevníky nabývají v adolescenci na významu, naopak hodnota a význam vztahů s rodiči ustupuje do pozadí (viz str. 12). Zároveň si jedinec uvědomuje, že podobné pocity mohou zažívat i jeho vrstevníci, proto jsou kamarádi významnou oporou při zvládání stresových situací (viz str. 13). Lazarus poukazuje také na to, že je potřeba pozitivních věcí, které mohou pomoci v boji proti stresu, např. kladný vliv sociální opory (viz str. 24). Význam vztahu a vliv v navazování vztahů do budoucna V poslední kapitole, jsem analyzovala, jaký význam respondenti svému vztahu přikládají. Pro Šárku její vztah znamenal hodně, byl to pro ni silný zážitek, i když zpočátku vztah vůbec nechtěla a brala ho spíše jako povyražení. Nakonec se však pro ni stal vztah středem zájmu a podle jejích slov do něj dala vše. Petr bral vztah jako velkou zkušenost a přítelkyně pro něj znamenala první lásku, kterou prožil. Současně však dodává, že je to pro něj už minulost. Lenka vidí svůj vztah jako přechod z dětství a vnímá ho jako velkou lásku, ale zároveň dodává „…byla jsem naivní a zamilovaná.“ Stejně jako pro Petra znamenal i pro Janu

její

vztah

nezapomenutelnou zkušenost a spoustu vzpomínek, špatných i dobrých. Z teorie dokládám, že bývalý vztah není zapomenutý, člověku po něm zůstávají vzpomínky (viz str. 30). Vztah pro ni znamenal hodně, protože se svým partnerem plánovala společnou budoucnost.

46

Respondenti Petr, Lenka a Jana uvádí, že na další vztah jsou připraveni. Petr a Jana se v navazování nových vztahů drží zpátky a nehrnou se do něj po hlavě. Oba si dávají pozor, aby si znovu neublížili. Lenka jako jediná tvrdí, že se momentálně nechce vázat a chce se bavit, a s tím je spokojená. Poznatky z teorie potvrzují, že: „Chování člověka po rozchodu nebývá stabilní, může se vyskytnout potřeba být chvíli sám a užívat si svobody.“(viz str. 30). Šárku její vztah ovlivnil nejsilněji. Tvrdí, že na nový vztah připravena není a dlouho nebude. Podle jejích slov nový vztah odmítá, protože není ještě psychicky vyrovnaná a chová ke svému bývalému příteli pořád stejné city. U respondentů se vyskytují i informace, jak je jejich vztah ovlivnil do budoucna. Z odpovědí vyplývá, že u respondentů Šárky a Petra je jejich vztah ovlivnil do budoucna ve velké míře. U Šárky se vyskytuje strach a nedůvěra k opačnému pohlaví a jak říká: „Už teď jsem byla ze začátku opatrná a stejně jsem se spálila.“ Petr jen tak do dalšího vztahu nepůjde, ale jeho vztah pro něj znamenal dobrou zkušenost. Podle něj si rozchodem projde někdy každý a je rád, že je to za ním. Z Janiny odpovědi vyplývá, že rozchod na ni neměl do budoucna ani pozitivní ani negativní vliv. Z jejího vztahu si odnáší pěkné vzpomínky, ale i ponaučení. V budoucnu by vedle sebe chtěla vidět partnera, který by byl opakem bývalého. Pouze Lenka uvádí, že ji rozchod ovlivnil pozitivně. Sama říká, že už ví, co v budoucnu chce a co ne.

47

12

DISKUSE A ZÁVĚR Prožívání romantických vztahů je pro dospívající novou zkušeností a přináší

sebou řadu otázek a nejistot. Z mého výzkumu se ukázalo, že problematika rozchodů s partnerem a vztahů může pro adolescenty znamenat významnou událost v jejich životě. Rozchod a partnerské vztahy obecně pro ně představují nové a nejisté zkušenosti a zároveň hledání řešení, jak se s touto situací vyrovnat. Mou snahou bylo alespoň částečně nastínit, jak dospívající prožívají rozchody, jaký význam jim přikládají a jaké zkušenosti nebo ponaučení si odnáší do dalších vztahů. Definovat pojem „vážný vztah“ je pro respondenty velmi individuální. Právě adolescence je obdobím, kdy jedinec prožívá vztahy, které trvají velmi krátce a postupem času se stávají dlouhodobější. Respondenti v mém výzkumu charakterizují „vážný vztah“ dle toho, jaká byla délka jeho trvání. Po emociální stránce může konec partnerského vztahu vyvolávat v člověku směsici nejrůznějších pocitů. Člověk může prožívat negativní a nepříjemné pocity, které nabývají různé intenzity. Já osobně považuji za zajímavé, že respondenti přikládají svým vztahům velkou váhu a i po rozchodu pro ně znamenají spoustu vzpomínek. Domnívám se, že je to dáno tím, že se jedná většinou o jejich první vážné vztahy nebo první velké lásky a rozchod pro ně může představovat opravdu silný zážitek a nezapomenutelnou zkušenost. Zároveň však mohou být dospívající touto těžkou situací ovlivněni natolik, že pociťují obavy z navazování nových vztahů. Z mého výzkumu vyplývá, že mladí lidé mohou mít strach se k někomu citově poutat, aby si znovu neublížili, a příliš se do dalších vztahů nehrnou. Za důležitý fakt považuji také zjištění, jaký význam mají pro respondenty jejich nejbližší přátelé a rodina. Mít se komu svěřit a na koho se obrátit v případě potřeby, hraje v životě dospívajících velkou a nedocenitelnou roli. V české republice je dobře propracovaná publikační činnost odborníků zabývajících se vývojovou psychologií, konkrétně obdobím adolescence. Informace a poznatky na téma navazování interpersonálních vztahů mezi adolescenty jsou však relativně ojedinělé. Bohužel je zde i velmi malé množství výzkumných šetření zaměřených na problematiku navazování romantických vztahů u adolescentů. Myslím si, že dospívající generace není připravena na řešení stresových situací, jako 48

je rozchod s partnerem, protože je na tuto situaci nikdo nepřipravuje. Proto je mým doporučením, rozšířit tuto problematiku mezi veřejnost a zavést na střední školy, popřípadě na vysoké školy, vhodné předměty v rámci psychologie, které by se zabývaly záležitostmi vztahů a rozchodů u dospívajících. Co se týče základních škol, bylo by určitě užitečné, zahrnout komunikaci s adolescenty na téma vztahů v rámci rodinné výchovy, která si klade za cíl připravit jedince do života jak po stránce teoretické tak praktické. Dle mého názoru by bylo zajímavé, provést výzkum týkající se problematiky rozchodů i mezi dospělými a porovnat je s prožíváním rozchodu u adolescentů. Dospělý člověk má již za sebou obvykle více partnerských vztahů a rozchodů a díky nasbíraným zkušenostem může mít na ukončení vztahu zcela jiný pohled. Určitou roli by zde hrál i fakt, že lidé ve středních letech obvykle vstupují do manželství a spojují je s partnerem důležité závazky, jako jsou děti i společný majetek. Proto může dospělý člověk zůstávat nadále ve vztahu, i když už podle něj neplní svou funkci, protože je to v mnoha případech jednodušší než vztah ukončit a rozvrátit rodinu. V odborné literatuře existují i výzkumy, které jsou zaměřeny na problematiku vyrovnávání se se smrtí partnera. Tyto výzkumy ukazují, že člověk prochází při rozchodu podobnými fázemi a procesy, jako když truchlí po zemřelém. Proto bych považovala za vhodné a užitečné, aby na mou práci navazoval další výzkum zabývající se právě touto problematikou. Cílem mé práce bylo nahlédnout do života mladých lidí a zjistit, jak prožívají rozchody a jaké ponaučení nebo poznatky si odnáší do dalších vztahů. Má práce má jistě spoustu mezer a nedostatků, které by stály za větší pozornost a je zde více aspektů, kterým je třeba se podrobněji věnovat. Snažila jsem se zachytit u dospívajících především pocity, které při rozchodu zažívali, a nejsem si jistá, zda se mi podařilo, jít tzv. „pod povrch.“ Možná by bylo vhodnější, začlenit do mého výzkumu jen respondenty, s kterými se rozešel partner a kteří chápou rozchod jako opravdu stresovou situaci a zátěž. Těžké situace, které jedinec prožije, mají vliv na jeho psychický stav a následkem nepříjemného rozchodu, může dospívající zaujmout negativistický postoj k okolnímu světu. Jelikož v mém výzkumu se vyskytují i někteří jedinci, kteří byli sami iniciátory rozchodu a pro které byl rozchod jen

49

událostí a zkušeností, kterou si projde ve většině každý, je těžké, vyvozovat ze získaných informací adekvátní výsledky.

50

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY CARR-GREGG, Michael. Puberťáci a adolescenti: Průvodce výchovou dospívajících. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010. 200 s. ISBN 978-80-7367-662-9. FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: Jak zkoumat lidskou duši. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 256 s. ISBN 80-7178-367-6. I. S. KON. Kapitoly z psychologie dospívání. Vyd. 1. Praha: SPN, 1986. 184 s. 14-233-86. KENNERLEYOVÁ, Helen. Jak zvládat úzkostné stavy. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998. 192 s. ISBN 80-7178-266-1. KLIMEŠ, Jeroným. Partneři a rozchody.Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 239 s. ISBN 8073670453. KINGMA, Daphne Rose. Jak přežít rozchod. Vyd 1. Praha: Bhakti, 2006. 208 s. ISBN 80-903394-7-6 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat depresi. Vyd. 1. Praha: Grada, 1997. 128 s. ISBN 80-7169-349-9. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Vyd. 2. Praha: Portál, 2003. 279 s. ISBN 80-7178-774-4. KUSTEROVÁ, Elisabeth. Zapomeňte na svého bývalého. Vyd. 1. Praha: Motto, 1999, 142 s. ISBN 80-7246-027-7. MACEK, Petr. Adolescence. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999. 208 s. ISBN 807178-348-X. MACEK, Petr; LACINOVÁ, Lenka. Vztahy v dospívání. Vyd. 1. Brno: Barrister & Principal, 2006. 198 s. ISBN 80-7364-034-1.

51

MARHOUNOVÁ, Jana. Dospívání. Vyd. 1. Praha: Empatie, 1996. 165 s. ISBN 80-901618-7-1. Metódy psychologických výskumov: Výskumné metódy v pedagogickej psychologii. Vyd. 1. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatel'stvo, 1980. 392 s. ISBN 67-099-80. MICHALČÁKOVÁ, Radka. Strachy v období rané adolescence. Vyd. 1. Brno: Barrister & Principal, 2007. 152 s. ISBN 978-80-87029-15-2. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4. NAKONEČNÝ, Milan. Lidské emoce. Vyd. 1. Praha: Academia, 2000. 336 s. ISBN 80-200-0763-6. ORVIN, H. George. Dospívání: Kniha pro rodiče. Vyd. 1. Praha: Grada, 2001. 180 s. ISBN 80-247-0124-3. PUNCH, Keith. Úspěšný návrh výzkumu. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008. 232 s. ISBN 978-80-7367-468-7. WILDINGOVÁ, Christine. Emoční inteligence: Vliv emocí na osobní a profesní život. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010. 240 s. ISBN 978-80-247-2754-7. STUCHLÍKOVÁ, Iva. Základy psychologie emocí. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. 232 s. ISBN 978-80-7367-282-9. ŠPATÉNKOVÁ, Naděžda. Poradenství pro pozůstalé. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 2008. 144 s. ISBN 978-80-247-1740-1.

52

RESUMÉ Bakalářská práce „Rozchod s partnerem a jeho prožívání v období adolescence“ pojednává o problematice partnerských vztahů v období adolescence. Práce je zaměřena zejména na prožívání rozchodu s partnerem a psychické důsledky v oblasti emočních a citových projevů člověka. Rozchod s partnerem může být právě v období adolescence, které je charakteristické řadou změn a navazováním prvních romantických vztahů, psychicky náročnou situací. Hlavní význam práce spočívá v empirickém výzkumu, který je realizován formou rozhovorů. Cílem výzkumu bylo zjistit, jak se adolescenti vyrovnávají s rozchodem a jak je tato situace může ovlivnit v navazování dalších vztahů. Výsledky jsou analyzovány a shrnuty v rámci jednotlivých témat.

SUMMARY Bachelor Thesis "Breakup with partner and his experience in period of adolescence" deals with issues of partner relationship in period of adolescence. This thesis is aimed particularly on experience of breakup with partner and psychological impacts of emotional impact of human being. The breakup can be in period of adolescence, which is characterized by a number of changes and establishment of the first romantic relationships, mentally very demanding situation. The aim of this thesis consists in empirical research, which is realized in form of interviews. The aim of the research was to find out how adolescents can cope with breakup and how can this situation influence other establishment of relationships. Results are analyzed and summarized by the themes. 53