MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA

A S A RY K I A N A

M

IU AL

I

SIS

IA

SC

UL

TA

B NEN

FA C

EN TI A

EST

POTENT

UNI VER

M AS

RU

SI T

Přírodovědecká fakulta

SR UR E R U M N AT

DIPLOMOVÁ PRÁCE Barbora Hylská Geometrie českých gotických katedrál Vedoucí diplomové práce: prof. RNDr. Josef Janyška, DSc. Studijní program: Matematika Studijní obor: Učitelství deskriptivní geometrie pro střední školy 2010

Děkuji prof. RNDr. Josefu Janyškovi, DSc., vedoucímu mé diplomové práce, za konzultace a odborné vedení při vypracovávání této práce a RNDr. Janu Vondrovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky. Dále bych chtěla poděkovat PhDr. Aleně Šarounové, CSc. za hodnotné rady a poskytnutou literaturu k tématu mé práce. PhDr. Aleši Pospíšilovi z Národního památkového ústavu děkuji za odborné konzultace a podklady pro mou práci a za poskytnutí archivních fotografií chrámů. Děkuji také Metropolitní kapitule u sv. Víta v Praze zvláště Mgr. Václavu Soukupovi za možnost vstupu do nepřístupných kaplí svatovítské katedrály.

Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů. Současně souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a popřípadě také zpřístupněna na internetových stránkách fakulty.

V Brně dne 14. května 2010

Barbora Hylská

Název práce: Geometrie českých gotických katedrál Autor: Barbora Hylská Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty MU Vedoucí diplomové práce: prof. RNDr. Josef Janyška, DSc. Abstrakt: Práce je věnována geometrii českých gotických staveb. Jsou zde představeny čtyři chrámy, konkrétně: Chrám sv. Víta, chrám sv. Barbory, kostel sv. Bartoloměje a klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, které mají katedrální strukturu, a proto jsou z architektonického hlediska pokládány za jediné české katedrály. Kapitoly jsou věnovány konstrukcím jednotlivých prvků v architektuře katedrál a jejich vzájemnému porovnání. Jde o půdorysy, klenby, okenní kružby, klenební žebra a čelní oblouky staveb. Práce propojuje geometrii s jejím praktickým využitím v gotické architektuře, a proto by měla sloužit zejména učitelům jako doplňující materiál pro jejich výuku. Klíčová slova: katedrála, gotická architektura, klenba, kružba, klenební žebro, oblouk

Title: Geometry of czech gothic cathedrals. Author: Barbora Hylská Department of Mathematics and Statistics, Faculty of Science, MU Supervizor: prof. RNDr. Josef Janyška, DSc. Abstract: This thesis is dedicated to geometry of Czech gothic buildings. It introduces four churches, namely St. Vitus Cathedral, St. Barbaras Church, St. Bartholomews church, and The Church of the Assumption of Our Lady. All of these churches have a cathedral structure, thats why they are considered to be the only cathedrals in the Czech republic from the architectural point of view. Individual chapters of the thesis are dedicated to constructions of particular elements of the cathedral architecture and to their mutual comparison. These elements are ground plans, vaults, traceries, vaulting ribs and frontal arches of buildings. The thesis is connecting the Geometry with its practical use in the gothic architecture. It should be useful especially for teachers as a complementary material for their classwork. Keywords: cathedral, gothic architecture, arch, tracery, rib of arch, ogive

Obsah Úvod

1

1 Gotická katedrála 1.1 Čtyři katedrály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Gotická stavba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

3 3 4

2 Historie 2.1 Kostel Nanebevzetí Panny Marie 2.2 Chrám sv. Bartoloměje . . . . . . 2.3 Chrám sv. Barbory . . . . . . . . 2.4 Katedrála sv. Víta v Praze . . . . 2.5 Vývojové srovnání . . . . . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

5 5 7 9 12 15

3 Půdorysy 3.1 Sedlecký půdorys . . 3.2 Kolínský půdorys . . 3.3 Kutnohorský půdorys 3.4 Pražský půdorys . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

17 17 19 20 21

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

4 Klenby 28 4.1 Druhy kleneb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 4.2 Porovnání zaklenutí katedrál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 4.3 Tvary čelních oblouků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 5 Klenební žebra

56

6 Základní konstrukce 60 6.1 Zlatý řez . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 7 Kružby 69 7.1 Okna chrámu sv. Bartoloměje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 7.2 Okna chrámu sv. Víta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 7.3 Okna chrámu sv. Barbory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

Architektonický slovník

87

Závěr

92

Seznam použité literatury

93

Úvod Mnoho našich kostelů nese označení katedrála, ale jednoznačná definice české gotické katedrály není zcela jasná. V této práci bych se chtěla pokusit na vybraných chrámech: Chrám sv. Víta v Praze, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, chrám sv. Bartoloměje v Kolíně a chrám Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci, které lze považovat za katedrály, ukázat jejich katedrální strukturu a následně pak tyto stavby porovnat. V prvních kapitolách této práce vysvětluji, proč byly vybrány právě tyto čtyři stavby a uvádím jejich stručnou historii. Těžištěm dalších kapitol bude vždy prvek, podle kterého vybrané stavby porovnávám. Na začátku se věnuji půdorysům jednotlivých staveb. Výkresy jsou zde složené ze dvou vrstev. Podkladem je původní zaměřený nebo zakreslený půdorys stavby a na něm vytvořené schéma kružnic a čar, které vytváří ideální geometrické rozvržení stavby. Dalším porovnávaným prvkem je klenba. Zde bych chtěla připomenout základní druhy kleneb názornou formou. Totiž 3D konstrukcemi klenebních ploch. Poté se budu věnovat klenbám konkrétních chrámů. K jejich půdorysným průmětům přidávám vlastní fota s popisem. Následuje přehled užívaných čelních klenebních oblouků a klenebních žeber. U rozboru oken chrámů bych chtěla uvést přehled všech oken vyskytujících se na jednotlivých stavbách, a poté některé z nich zkonstruovat. K výkresům oken vždy připojuji jejich foto a rastr. V práci se také podrobněji zabývám konkrétními prvky geometrie gotické architektury. Jedná se hlavně o základní konstrukce prvků okenních kružeb a některé poznatky týkající se zlatého řezu. Vzhledem k množství odborných architektonických pojmů přidávám na závěr malý slovník, který by měl přispět k lepší srozumitelnosti textu. Existují desítky publikací zabývajících se zmíněnými katedrálami, jejich historií nebo architekturou, avšak neexistuje ucelený materiál, který by zmiňoval všechny čtyři chrámy, a vzájemně je porovnával. Práce je určena pro všechny zájemce o umění, geometrii a architekturu, zejména pro učitele matematiky a deskriptivní geometrie, kteří by chtěli doplnit a obohatit výuku (stereometrie, planimetrie) o zajímavé příklady z praxe, ukázat žákům použití geometrie v gotické architektuře, vyřešit netradiční úlohy (zlatý řez, konstrukce mnišky, . . . ) případně si společně zkonstruovat některé z oken našich katedrál. Učitelé deskriptivní geometrie na VŠ mohou použít kapitolu Klenby při demonstraci ploch a jejich využití v praxi. Obrázky půdorysů, 3D kleneb i půdorysných schémat kleneb, základních kon1

ÚVOD

strukcí a kružeb jsou provedeny v programu AutoCad 2007 a jsou spolu s instalačním programem Free DWG Viewer pro jejich prohlížení přidány v elektronické podobě na CD příloze. Fotografie použité v textu jsou pořízeny fotoaparátem Panasonic DMC FZ5 a dále upravovány programem Adobe Photoshop 6.0 CE. Ostatní obrazový materiál je převzat z uvedené literatury ([Ben99], [Ben01], [Kos94], [Kut83], [Líb99], [Lip98], [Hlo94], [Kal09], [Men51], [Syr72], [Syr87]), nebo je přesně citován v přiloženém CD. V příloze lze dále najít archivní fotografie porovnávaných chrámů a některá další aktuální fota, která by se do textové formy práce nevešla. Celá práce je vysázena programem TEXLive 2007.

2

Kapitola 1 Gotická katedrála 1.1

Čtyři katedrály

Termín katedrála má dnes dvojí význam. Rozlišujeme katedrály ve smyslu architektonickém, tedy stavební konstrukce, splňující určitá pravidla a mající typické katedrální znaky. V architektuře se katedrálou označuje nejméně trojlodní chrám s vysokým chórem, kolem kterého je obtočený nižší ochoz, a k němu pak z vnější části přiléhají ochozové kaple. Katedrální chór je tedy složen ze tří částí. Dalším znakem katedrály je viditelný plně rozvinutý opěrný systém. ([Ull87]) Druhý význam pojmu katedrála je církevně právní. Za katedrálu je v tomto smyslu považován jakýkoli kostel, ve kterém sídlí biskup. To znamená, že katedrála je vždy ve městě, kde je zřízeno biskupství (biskupská stolice - katedra). V této práci se zaměřuji jen na stavby, které jsou katedrálami svou strukturou, architektonicky. Podle některých architektů jsou v naší zemi pouze čtyři takové stavby, Chrám sv. Víta v Praze1 , kostel sv. Bartoloměje v Kolíně, chrám Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci2 a chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. ([Dud04]) Jediná stavba z uvedených, která nesplňuje požadovanou strukturu, je sedlecký chrám. Nemá viditelný opěrný systém a jeho klenby jsou povětšinou barokně-gotické, proto by se mohlo spekulovat o tom, zda patří mezi gotické katedrály. Důvodem, proč i tuto stavbu považuji za katedrálu, je chórová část stavby splňující plně předpoklady katedrální gotiky. Dále nedávný stavebně historický průzkum, který potvrdil dřívější výskyt kružeb v dnes už prázdných gotických oknech. Barokní prvky, vyskytující se na katedrále, jsou součástí dějin stavby. Opravy a úpravy chrámu se vždy řešily ve stylu příslušnému danému období. Zajímavé je také historické srovnání s chrámem sv. Barbory, kdy tyto dvě monumentální stavby vznikaly paralelně na téměř stejném místě. Historická důležitost, monumentalita a základní gotické členění katedrály, která se částečně dotýká pozdějšího baroka, to vše mě vede k tomu, považovat i Na základě dekretu z roku 1997 vydaného kardinálem Miroslavem Vlkem nese oficiální název katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. 2 Celým jménem chrám Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. 1

3

KAPITOLA 1. GOTICKÁ KATEDRÁLA

tuto stavbu za koncepčně velmi zajímavou a řadit ji mezi jednu z katedrál. Pokud však tuto tezi opomineme, můžeme říci, že tato čtveřice chrámů je v českých zemích jediná, která má typický gotický katedrální chór. Tedy střední vysoký chór s vnějším ochozem, který je obepnut přilehlými kaplemi. Presbytář je jednou z nejdůležitějších částí stavby, je srdcem katedrály. Centrum, ke kterému směřují ostatní části chrámu jak stavebně tak i nábožensky. Důvod výběru těchto katedrál a tvrzení, že gotické katedrály z architektonického hlediska jsou pouze čtyři, nyní pokládám za opodstatněný.

1.2

Gotická stavba

Název katedrála je odvozen od slova katedra, což bylo označení pro biskupovo křeslo, později biskupský trůn. V období gotiky byla katedrála nejdůležitější stavbou, která určovala styl a vývoj staveb ostatních. Tato ohromující stavba je složená z různých geometrických prvků, které drží pohromadě fyzikální a matematické zákony. Častými a mnohokrát opakovanými obrazci byly, zejména díky své konstrukční snadnosti, kruh, čtverec a rovnostranný trojúhelník. Postupem času se objevily složitější obrazce, elipsy, sférické mnohoúhelníky a prostorové křivky. Můžeme je najít na stěnách chrámu jako dekorativní ozdobné prvky nebo jako části kružeb. Někdy bývají skryty ve stavbě a rozpoznáme je až při provedení geometrického rozboru, tj. sítě čar spojující důležité vrcholy a body konstrukce, například tzv. triangulaci nebo kvadraturu. Nejčastěji je takto rozebírán půdorys stavby nebo příčný řez3 . V kapitole 3 provedeme geometrický rozbor půdorysů studovaných katedrál. Budování stavby se dělo vždy od chórové části, tedy na východní straně. To proto, aby se v ještě nedostavěném kostele mohly sloužit mše. Stavba se většinou po vybudování presbytáře na západě provizorně ukončila zdí a stavba za ní pokračovala dál, aniž by rušila bohoslužebné obřady. ([Šar01a]) Chór byl nejdůležitejším místem katedrály a to jak z architektonického tak církevního hlediska. Proto na něm stavitelé předváděli veškeré své umění. Bývá technicky velmi propracovaný. Na presbytář navazuje transept neboli příčná loď, jejíž ramena zpravidla přesahují základní obrys katedrály. Ta má potom tvar latinského kříže. Transept však může končit v linii lodi chrámu a obrys katedrály nepřesahovat. Dále na západ přisedá hlavní loď stavby s několika bočními loďmi. Katedrála bývá honosnou a rozsáhlou stavbou, zpravidla tří, pěti i sedmilodní. Současně se stavbou lodi se na západním konci stavěly hmotné věže. Díky jejich váze se sesedlo podloží pod nimi a zpevnila se tak západní část budované stavby. Zmenšilo se nebezpečí vzniku trhlin mezi zdivem lodí a věží. ([Šar01a]) Myšleno, řez rovinou kolmou na půdorys, která je zároveň kolmá k hlavní lodi chrámu a zpravidla prochází chórem. 3

4

Kapitola 2 Historie 2.1

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Sedlecký klášter byl vůbec prvním klášterem cisterciáckého řádu v Čechách. Jeho založení je datováno, podle původní listiny zakladatele Miroslava, kolem roku 1142. V té době sem byli povoláni mniši z franckého kláštera Waldsassen v Horní Falci, aby v této úrodné krajině mezi Kutnou Horou a tehdejším hradištěm Malínem založili komunitu. O nejstarších dějinách konventního kláštera máme velmi málo písemných zpráv a právě z této doby nejspíše pochází první mnišský kostel, jehož pozůstatky byly objeveny v základech dnešní katedrály. Po smrti Přemysla Otakara II. (1278) nastala pro klášter těžká léta, dokonce se uvažovalo o jeho zrušení ([Kut83], [Kut94]). Toto strádání však brzy (roku 1282) ukončil nově zvolený opat Heidenreich. Za jeho vlády došlo k největšímu rozkvětu kláštera a veškerých stavebních aktivit na jeho území. Obrovský rozvoj podněcovala také naleziště stříbrné rudy, která vznikala na pozemcích kláštera, a díky nimž později vyrostlo nedaleké „stříbrnéÿ město Kutná Hora. Opat Heidenreich byl výborný organizátor a politik. Byl rádcem a důvěrníkem krále Václava II. a ve své době náležel k nejvlivnějším lidem dvora. Osobnost Heidenreicha dala vzniknout nejstarší české katedrále. O počátcích stavby klášterního kostela nemáme přesné písemné doklady, víme, že za opata Heidenreicha se vzhledem k dobré hospodářské situaci kláštera stavět mohlo. Dalším faktem bylo napadení kláštera kutnohorskými měšťany roku 1309, z důvodu vzájemné nesnášenlivosti tehdejšího krále Jindřicha Korutanského s místním opatem Heidenreichem. Ze spisů týkajících se této události se dozvídáme, že mezi bránícími byli kromě mnichů a konvršů i kameníci. Znamená to tedy, že se již tehdy stavělo. ([Kut83]) Dále máme k dispozici nápis na Heidenreichově náhrobku, na kterém je doloženo, že dal nově zbudovat kostel Panny Marie, „. . . Hoc opus ecclesie noviter sub honore Marie Primus construxit. . . ÿ. ([Kut94],[str. 360]) Heidenreichovo opatování se datuje přibližně od roku 1282/83 do jeho smrti roku 1320. Vezmeme-li v potaz hospodářskou krizi, při které Heidenreich do konventu nastu5

KAPITOLA 2. HISTORIE

poval, můžeme odhadnout počátek stavby sedlecké katedrály do 2. pol. 80. nebo začátku 90. let 13. stol. ([Kut83]) Díky nejnovějšímu stavebně historickému průzkumu, při kterém byly v chórové části chrámu nalezeny mince Václava II. a Jana Lucemburského, lze počátek stavby definitivně datovat na přelom 13. a 14. století a jeho ukončení předpokládat do roku 1320. ([Brz08]) Klášterní kostel byl v těchto letech největší a nejnáročněji budovanou stavbou v Čechách. ([Kut08]) Je projektován po vzoru francouzských a německých katedrál. Latinský kříž tvořící základní torzo chrámu, převýšená hlavní loď, na kterou původně navazovaly na severní straně dvě lodě postranní, na jihu pak pouze jedna a přiléhající rameno křížové chodby, to vše završené dominantním, důmyslně řešeným, východním závěrem chóru, lemovaném ochozem a obtočeným věncem obvodových kaplí.

Obr. 2.1: Podélný řez katedrálou v Sedlci. Po Heidenreichově smrti (roku 1320) bylo bohatství mnichů postupně rozpůjčováno. Dluh tu měl i král Jan Lucemburský. Pro klášter byl konec 14. století obdobím hospodářské stagnace, která vyvrcholila roku 1421 husitským napadením a vypálením nejen klášterního konventu, ale zčásti i katedrály. Mniši byli rozptýleni a jejich statky zastaveny šlechtě. Až do roku 1454 zůstal klášter pustý. Pak se zde usadilo několik mnichů, kteří však pro svůj řeholní život využívali dnes již neexistující kostel sv. Filipa a Jakuba a velkolepý chrám Nanebevzetí Panny Marie byl ponechán ladem. Nového vzpamatování se klášter dočkal až koncem 17. století, po třicetileté válce, kdy bylo obnoveno postavení katolické církve. ([Cha94]) Katedrální kostel ležel v troskách téměř tři století, než se ho ujal, v té době obnovitelsky aktivní, opat Jindřich Snopek. Jeho plánem bylo obnovit chrám v původním gotickém stylu, aby se co nejvíce podobal původní verzi. Architekt Pavel Ignác Bayer, kterému byla obnova chrámu roku 1700 svěřena, měl k dispozici stavbu bez střechy se zborcenými klenbami. Toto gotické torzo nejprve zabezpečil, poté vyspravil nebo nově vyzdil chybějící zdivo, římsy i okenní ostění a do bočních lodí závěru navrhl toskánské sloupy. Tento architekt má také na svědomí vybudování druhé jižní lodi v místech, kde původně stálo severní křídlo ambitu, a dvě šneková schodiště v závěrové části chrámu. Po třech letech byl Bayer, který je označován za prvního památkového archi6


tekta u nás ([Líb01]), nahrazen novátorským architektem Janem Blažejem SantiniAichelem. Mladý architekt tu měl možnost poprvé projevit svou barokizující gotiku. Jeho dílem je zaklenutí hlavní i příčné lodi a vysokého chóru valenou klenbou s krouženými žebry. Tady se nechal inspirovat klenbami Benedikta Rieda v chrámu sv. Barbory a sv. Víta v Praze. ([Ben00] a [Vác08]) Velmi opatrně a citlivě, vzhledem k jejich půdorysnému rozlišení, zaklenul ochozové kaple střídavě českou plackou a křížovou klenbou. Díky Santiniho tvorbě bylo originálně vyřešeno také hlavní průčelí chrámu s předsíní a některé interiérové prvky, např. empory umístěné do obou částí transeptu, i s příslušným točitým schodištěm. Santiniho barokní gotiku započatou touto stavbou můžeme vidět i jinde, příkladem je klášterní kostel v Želivě nebo zelenohorský kostel sv. Jana Nepomuckého. Sedlecká katedrála byla pod vedením Jana Blažeje Santiniho dokončena a roku 1708 vysvěcena. ([Hor98]) Kromě jedinečné architektury opat Snopek zajistil také kvalitní malířskou výzdobu chrámu. Sám si črtal návrhy výzdoby a získával pro katedrálu ty nejlepší umělce z okolí. Důkazem toho je stropní freska ve střední části křížení od Jana Jakuba Steinfelse nebo obrazy svatých od Michaela Willmanna. ([Vác08]) Roku 1709 opat Snopek zemřel a opatství se dostalo znovu do ekonomické krize, která vyústila roku 1783 v rámci josefínských reforem ke zrušení kláštera. Katedrální kostel byl odsvěcen a uzavřen. Roku 1806 převzala katedrála funkci farního kostela pro Sedlec a Malín, kterou plní dodnes. Na konci 19. století byl chrám restaurován a od roku 1995 je zapsán do kulturního fondu památek UNESCO. V posledních letech prošla katedrála další rozsáhlou rekonstrukcí a roku 2009 byla opět zpřístupněna veřejnosti.

2.2

Chrám sv. Bartoloměje

Královské město Kolín založil Přemysl Otakar II. roku 1253. První zmínka o jeho existenci je z roku 1261. ([Kut94]) Počátky stavby kostela sv. Bartoloměje se datují do první poloviny šedesátých let 13. století. Kostel byl postaven na místě původní předměstské svatyně. ([Ben01]) Nám neznámý architekt započal stavbu v dnes již nedochované chórové části chrámu. Archeologické výzkumy přiblížily představu o tvaru tohoto původního chóru. Údajně šlo o tři paralelní části chóru navazující na hlavní loď a boční lodi kostela, kde prostřední část je o něco delší než postranní. (viz. obr. 2.2) Původní představa chóru připomíná cisterciáckou architekturu. Dodnes se nám dochovala malá jižní a severní část původního chóru včetně triumfálního oblouku. Na tento chór navazovalo síňové trojlodí, které zde stojí dodnes. V první etapě výstavby vznikly obvodové zdi a někdy v 80. letech 13. stol. bylo celé trojlodí zaklenuto. ([Ben01]) Podle knihy [Kut94] se zaklenutí odehrává již v 70. letech 13. století. Do severní lodi se vstupovalo v oblasti druhého západního pole této lodi 7


portálem s tympanonem. Tento kamenný tympanon je dnes umístěn v lapidáriu Národního muzea v Praze. Na západě je umístěn hlavní bohatší portál zajištující vstup do hlavní lodi. Jeho větší část se nám nedochovala. Nad portálem bylo umístěno kruhové okno. Kružba této rozety je novodobá. ([Kut94])

Obr. 2.2: Původní a nynější chórová část, půdorysy. Zajímavé je střídání slohových prvků v této první fázi stavby. Severní tympanon je ve stylu pozdně románského umění. Obvodové stěny trojlodí se subtilními pruty klenebních přípor se stejně jako západní vstupní portál inspirují architekturou francouzských a německých klasických katedrál. A tvar původního chóru i dnešní trojlodí s pilíři se podobá strohé cisterciácké architektuře. ([Ben01]) Architektonickou zvláštností jsou postranní opěrné pilíře, tvarem obloukové, průchozí. Stavba byla na konci 13. století zakončena na západě dvěma postranními věžemi. Asi po čtyřiceti letech Karel IV. udělil kolínské farnosti volnost, takže už nepatřila do správy Sedlce, ve které byla od roku 1325. ([Ben01]) Roku 1349 však vypukl v městě Kolíně požár, který poškodil i rozestavěný kostel. Nejvíce utrpěla chórová část chrámu. Město Kolín bylo v této době bohatým městem. Díky papežským desátkům, které patřily k největším v Čechách a také blízkostí Kutnohorských nalezišť stříbrné rudy. Rodiny mající v Kutné Hoře vysoké postavení žily v blízkosti Kolína. Dále úrodná půda kolem řeky Labe protékající Kolínem. To vše vedlo k vybudování novostavby kolínského kostela. ([Kut02]) Byl tedy povolán1 mistr pražské katedrální huti Petr Parléř, který roku 1360 začal výstavbu nového presbytáře katedrálního typu. Dokládá to i nápis pod Parléřovou bustou v triforiu sv. Víta v Praze. „Incepit a fundo chorum in Colonya circa Albiam.ÿ - „Začal od základu chór kostela v Kolíně nad Labem.ÿ ([Kut02],[127]) Jeho inspirací pro výstavbu chóru mu byl nejspíše kostel sv. Kříže ve Švábském Tento čin mají na svědomí nejspíše tehdejší kolínští faráři Andreas a Theoderich, kteří se v tu dobu ve farnosti střídali, a oba se s Petrem Parléřem osobně znali. [Kut02] 1

8


Gmundu, na kterém pracoval jeho otec Jindřich Parléř. Obnovený chrám byl roku 1378 vysvěcen. Přesto existují zprávy tvrdící, že se tu na přelomu 14. a 15. století stále pracovalo. ([Kut08]) Na samém konci 14. století byly dokončeny kaple okolo chóru a na jižní straně hlavní lodi byla zvenčí přistavěna kaple Panny Marie. Došlo také k rozšíření oken v hlavní lodi a v severní věži chrámu. Koncem 15. století byly ze severní věže sv. Bartoloměje, kvůli porušené statice, přeneseny zvony do nově zbudované samostatně stojící zvonice vedle kostela. A došlo také k zastřešení obou věží střechami napodobujícími štíhlé jehlance s věžičkami. Roku 1796 stihl chrám další požár, tentokrát utrpěly zejména krovy a vnitřní vybavení chrámu. Po téměř padesáti letech vznikají v průčelních věžích krovy nové. V druhé polovině 19. stol. se kostela ujal Josef Mocker, který provedl rozsáhlou rekonstrukci katedrály. Ta byla dokončena roku 1910. Při této přestavbě došlo k vytvoření nové novogotické střechy. Poničení chrámu měl na svědomí také výbuch bomby při náletech v roce 1945. Poté byla roku 1963 zahájena generální rekonstrukce, která trvá dodnes. Od roku 1995 je chrám zařazen mezi národní kulturní památky.

2.3

Chrám sv. Barbory

Katedrála byla vybudována na okraji města Kutné Hory v předměstí Cech, kde původně stával hornický kostel k poctě sv. Barbory. Tato hornická kaple byla založena bratrstvem Božího Těla (založené roku 1384), které pozemek na stavbu dostalo roku 1388 od pražské svatovítské kapituly. ([Kut08]) Při stavbě dnešní katedrály se tato hornická kaple dochovala ve vnitřních prostorách hlavní lodi až do roku 1626, kdy byla zbořena jezuity. ([Dud04]) Původní záměr výstavby chrámu neměl zcela duchovní ráz. Podobně jako u chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně převažovala zde spíše snaha překonat nedalekou stavbu Sedleckého kláštera. Se stavbou se začalo ihned po koupi pozemku. Autorství původního svatobarborského plánu a počátku stavby je velice sporné. Vzhledem k použitým architektonickým prvkům, jako byl například tvar přípor, osový pilíř nebo příznačný sklon horizontalismu katedrály, byla původní stavba připisována Petru Parléřovi. Ale neexistují žádné písemné doklady, které by stavbu Petrovi Parléřovi opravdu přisoudily. Dokonce ani v triforiu Sv. Víta není chrám sv. Barbory mezi ostatními jeho stavbami uveden. I když důvodem může být například nedokončení kostela před Parléřovou smrtí. Prvenství je přisouzeno spíše synovi Petra, Janu Parléřovi. Ten měl k tomuto místu osobní vztah hlavně díky sňatku s dcerou kutnohorského patricije Ješka (v roce 1389) ([Dud04], [Kut08]). Původní koncepce chrámu byla trojlodí bazilikálního typu se zakončením v katedrálním stylu, tedy vysoký chór, ochoz a věnec obvodových kaplí. Roku 1391 již došlo k vysvěcení ještě nezaklenutého kněžiště, aby se zde mohly konat mše a roku 9


1403 byla zakončena výstavba ochozových kaplí. V tomtéž roce také stvrdil papež bulu o založení a vystavění kostela a povolil, aby se zde mohlo křtít i pohřbívat. Tím byla stavba oficiálně pokládána za farní chrám a nesla název Nova capella Sancti corporis Christi et sanctae Barbarae (nová kaple Božího Těla a sv. Barbory) ([Dud04]). Příčná loď chrámu byla vystavěna zhruba do výše ochozových kaplí a nepřečnívala do stran z půdorysu chrámu. Zde je vidět jemná inspirace Sedleckým chrámem. Mezi lety 1401 a 1404 byla stavba přerušena. V dalším budování se pokračovalo již podle jiných plánů. Podle nich byla k bočním lodím přistavěna na každé straně další loď a vzniklo tak dnešní mohutné pětilodí. Do začátku husitských válek byl chrám proveden do výšky ochozu v celé dnešní délce (kromě západního klenebního pole). Zaklenuty byly nejen obvodové kaple, ale podle posledních průzkumů2 i chórový ochoz. ([Pos05]) Vzniklo také provizorní zastřešení chrámu. Dochovaný plán J. Čáslavského z roku 1675 vyobrazuje půdorys původně plánovaného chrámu, který měl mít téměř dvojnásobnou délku. ([Líb01], [Kut08]) K pokračování výstavby po husitských válkách se přikročilo až roku 1481, kdy stavební huť vedl kameník mistr Hanuš a ředitel stavby Michal Smíšek z Vrchovišť stavbu financoval. Mistr Hanuš pokračoval ve výstavbě stěny nad arkádami chóru a vnější opěrné pilíře propojil půlkruhovými oblouky. Stěna chóru je vystavěna z kvádrového zdiva. Podle mnohých průzkumů víme, že toto zdivo pochází původně z kaple Božího Těla a bylo na chrámu sv. Barbory použito až druhotně. 3 ) Roku 1489 mistr Hanuš zemřel a na stavbě ho vystřídal Matěj Rejsek. 4 Ten dobudoval triforium a nad ním postavil okenní stěnu. Dostavěl a zaklenul vysoký chór síťovou klenbou a tím vytvořil jedinečné a dodnes obdivované dílo. V jeho práci ho inspirovala svatovítská katedrála, zejména řešením vnějšího opěrného systému, kružbami oken nebo sloupky v triforiu. Jeho zásluhou se chrámu dostal také zcela výjimečný osový pilíř, kterým důmyslně vyřešil přechod od předhusitského plánu k nové výstavbě. Roku 1504 bylo dokončené kněžiště chrámu vysvěceno biskupem Filipem Sidonským. Rejskova smrt roku 1506 zavinila krátké pozastavení výstavby. V té době zde probíhaly pouze drobné kamenické práce a úpravy. Byl zkoumán Vídeňský plán chrámu sv. Barbory, který pochází z roku 1400 a jehož účelem bylo rozšíření původního trojlodí o dvě boční lodě. Tento plán byl překreslen ze staršího plánu pomocí vpichů a vtlaků ostrým předmětem. Natočení oblounů ve svazcích přípor tak, že v chórovém ochozu není možné jiné zaklenutí, než stávající síťové, vedly PhDr. Aleše Pospíšila z NPU k názoru, že klenby pochází již z doby předhusitské. ([Pos05] a [Pos06]) 3 Rozdíly mezi jednotlivými etapami stavby jsou patrné dodnes. Například rozdíl v opracování a kladení kvádrů doby před - a po - husitské. Starší zdivo je vyrobené z tesaných pískovcových kvádrů, které obsahují zbytky lastur, zatímco mladší části kostela jsou z lomového kamene. ([Pos06], [Dud04] 4 Rejsek byl povolán Smíškem i přes odpor místního cechu. Po jeho příchodu se místní zedníci a kameníci stmelili a protestovali proti jeho návrhům. Vděku se mu dostalo až roku 1500, kdy se za něj přijel do Kutné Hory přimluvit pražský mistr Benedikt Ried. ([Dud04]) 2

10


Obr. 2.3: Průřez chrámem Od roku 1512 až do své smrti v roce 1534 vedl stavbu královský stavitel a architekt Benedikt Ried. Oproti šikovnému, ale v koncepci mírně konzervativnímu Rejskovi, který se spíše inspiroval původními parléřovskými projekty, nastoupil zde výjimečně tvůrčí architekt, který pozměnil koncepci pětilodí ve stylu pozdní gotiky. Projekt vytvořil podle vlastního návrhu z roku 1512 na dostavbu sv. Víta, který nebyl realizován. Tento architekt, jehož úkolem bylo pouze zaklenout hlavní loď, vytvořil nad pětilodím honosné síňové trojlodí5 . Roku 1532 mistr Vaněk vystavěl nad dosud nezaklenutým Riedovým trojlodím stanovou střechu. Po Benediktově smrti se ještě pozvolna pokračovalo podle jeho projektů a pak práce ustaly. V letech 1540 až 1547 bylo mistrem Mikulášem a Janem Vlachem zaklenuto síňové trojlodí podle plánů Benedikta Rieda hvězdovou klenbou s krouženými žebry6 . Kružby oken horního trojlodí byly hotovy do roku 1552 a o tři roky později byla dostavěna kruchta. Poté roku 1558 byla provedena průčelní stěna chrámu, která zakončila stavbu kostela a nad níž byl v roce 1595 vztyčen štít s kalichem. Od roku 1626 se stal chrám kolejním kostelem jezuitů, kteří si jej přizpůsobili ke svým řádovým potřebám. Mezi chrámem a kolejí vystavěli zastřešenou galerii (spojovací chodba), aby mohli pohodlně přecházet z koleje do kostela a zpět. ([Pos09]) Roku 1733 jezuité odstranili stanové střechy a místo nich zastřešili chrám méně nákladnou střechou valbovou, která se podobala zastřešení jejich koleje.7 Po zrušení jezuitského řádu chrám spravoval Státní náboženský fond, který prý nechal chrám chátrat. Za doby napoleonských válek se z chrámu odvezly mnohé cennosti, zlaté a stříbrné předměty výzdoby. V té době také byla odsouzena a pomluvena dřívější aktivita jezuitů. Od druhé poloviny 19. století byla stavba v rekonstrukci pod záštitou archeologického sboru Vocel.8 Plány rekonstrukce vypracoval restaurátor Josef Mocker, Jde o trojlodí, jehož všechny tři lodě mají stejnou výšku. Více o klenbě Benedikta Rieda v [Kal09]. 7 Stalo se tak navzdory odporu barokních architektů F. M. Kaňky, K. I. Dientzenhofera, J. J. Voglera 8 Na rekonstrukci přispívaly české země i rakouský stát. Díky Janu Erazimu Vocelovi a němec5 6

11


který se v té době podílel také na rekonstrukci chrámu sv. Víta. Podle jeho návrhů byla vyřešena situace západní tzv. jalové stěny. Chrám byl vzhledem k problémům se statikou podepřen na západě přístavbou dalšího pole (roku 1898). Kutnohorský stavitel Ludvík Lábler vykonával při rekonstrukci chrámu stavební dozor. V letech 1897-1899 byla obnovena původní trojitá stanová střecha. Důsledkem rekonstrukce bylo zboření chodby mezi kostelem a jezuitskou kolejí (roku 1890) nebo výměna některých detailů opěrného systému. Práce skončily roku 1905, kdy byl chrám také znovu vysvěcen. Od roku 1995 je svatobarborský chrám zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

2.4

Katedrála sv. Víta v Praze

Roku 1341 král Jan Lucemburský věnoval desátek ze stříbrných dolů (v Kutné Hoře a také z jiných dolů v Čechách) svatovítské kapitule na postavení a výzdobu náhrobků svatého Václava a Vojtěcha a na stavbu nového kostela. K samotné stavbě bylo přikročeno až o tři roky později, roku 1344, kdy papež Kliment VI. povýšil, na žádost Jana Lucemburského a hraběte Karla, pražský kostel na metropolitní. Položení základního kamene stavby se zúčastnil Jan Lucemburský se synem Karlem. ([Zah99]) Moravský markrabě Karel IV. si, po svém zvolení římským králem z Avignonu přivedl mistra Matyáše z Arrasu, aby se stal prvním stavitelem pražského chrámu. Z období práce Matyáše na stavbě nemáme téměř žádné zprávy. Mezi lety 13441352, kdy Matyáš z Arrasu stavbu vedl, zde byly pohřbeny dvě manželky Karla IV. a jeho prvorozený syn. ([Zah99]) Stavba chóru, kterou Matyáš započal, byla koncipována podle stylu francouzských katedrál, zejména katedrály v Narbonne. Pro tohoto, původem francouzského stavitele, je příznačný linearismus a geometricky střízlivé, odhmotňující tvary, které provázejí kaple v ochozu a vysoký chór až k úrovni triforia. Okna jsou vyplněna jednoduchými tvary sférických troj a čtyř úhelníků a celý prostor má prostý gotický základ. ([Kut08]) Druhým mistrem, který ve svých 23 letech převzal katedrální dílo, byl Petr Parléř. Problém, jak navázat na započaté dílo Matyáše z Arrasu, vyřešil svým typickým parléřovským způsobem. Na strohý, jednoduchý styl Matyáše navázal svérázně a velmi dynamicky. Prolomil dosavadní zvyklosti o jednoduchosti klenebního systému a zaklenul tak kapli sv. Kříže, která obsahuje již svěží plaménkovou okenní kružbu, a na severní straně navázal na sakristii kaplí sv. Zikmunda. Kapli sv. Václava zaklenul podobně jako vysoký chór křehkou konstrukcí klenebních žeber, která se oddělují od klenebních kápí a probíhají volně prostorem. (Tento systém byl znovuobjeven až při rekonstrukci katedrály.) Písemné doklady o Petru Parléřovi uvádí rok 1360 jako kému prof. Bernardovi Grueberovi byly o této stavbě publikovány první odborné práce.

12


Obr. 2.4: Stavba za Matyáše z Arrasu

Obr. 2.5: Za Petra Parléře

začátek konšelování v městské radě Hradčan a zároveň první rok, kdy se účastní stavby sv. Bartoloměje v Kolíně. ([Zah99]) Na obrázcích 2.4 a 2.5 můžeme vidět úroveň, do které dospěli stavitelé Matyáš z Arrasu a Petr Parléř při svém působení na této stavbě. V zadní části vidíme původní Spytihněvovu baziliku a její postupné ubourávání. Parléřovská huť roku 1385 dokončila práce na chóru kostela. Na tuto počest se zde konala slavnostní bohoslužba a ještě téhož roku byl prostor vysvěcen. Podle kroniky Beneše Minority položil král Václav IV. roku 1392 základní kámen k plánovanému trojlodí. O čtyři roky později byly mezi jeho pilíře přeneseny ostatky českého patrona svatého Vojtěcha. Petr Parléř zemřel roku 1399. Ještě několik let před smrtí stavební huť pomalu převzali jeho synové, nejprve v roce 1397 syn Václav a po jeho odchodu do Vídně syn Jan. A tak se po smrti výjimečného stavitele a sochaře, který vtiskl stavbě rysy uměleckého díla, volně pokračovalo dál, stavbou trojlodí. Mezi lety 1406 a 1418, po smrti Jana Parléře, přišel ke stavbě Mistr Petr, nebo také Peterlík9 , který ji pak vedl až do husitských válek. ([Zah99]) V té době se také budovala velká jižní věž, ke které bylo plánováno ze severní strany postavit jeji dvojnici. K tomu se však přikročilo mnohem později, až v roce 1509. Se stavbou věže se do výšky zdvihalo také průčelí příčné lodi. Vše se zastavilo roku 1419 po smrti Václava IV. a zejména pak díky propuknutí husitské revoluce. ([Kut08]) Ta vrcholila roku 1421, kdy podle dochovaných materiálů Vavřince z Březové, husité katedrálu téměř vyplenili. Stavební práce na katedrále se poté nadlouho zastavily. Peterlík se na konci husitských výbojů vrátil jako „magister fabrice operis ecclesiae Pragensisÿ, ale žádné 9

Patrně se jedná o dalšího stavitele z rodiny Parléřů. ([Ben01])

13


významnější stavitelské počiny se zde zatím nekonaly. Katedrála se pouze opravovala a lehce se dokončovaly nejzákladnější stavitelské práce. Menšího rozvoje se chrámu dostalo při přestěhování krále Vladislava Jagellonského na Pražský hrad. Král Vladislav prý pořídil pro kostel nový zvon a započalo se také s výstavbou oné severní věže. Již roku 1511 (tři roky od začátku stavby) však bylo budování pro nedostatek financí pozastaveno. V této době vedl stavbu architekt Benedikt Ried. ([Zah99]) Nástup Ferdinanda I. na český trůn sliboval lepší a větší rozvoj stále rozestavěného chrámu. Ale než stačili kameníci cokoli vytvořit, postihla katedrálu největší pohroma v dějinách, požár Hradu i Malé Strany. O této tragické události se nejvíce dozvídáme od kronikáře Václava Hájka z Libočan. Plameny roku 1541 zničily severní věž, část krovů a presbytáře. Sakristie na severní straně zůstala téměř nedotčená, ale utrpěly rozestavěné části stavby a hlavní loď. Zničenou sutinu kostela se po požáru podařilo zastřešit a odstranit následky požáru, ale pro bohoslužby se zničený kostel nehodil. K intenzivnějším opravám došlo až na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy byla také znovuvybudována jižní chrámová věž10 a vznikla hudební kruchta, podle svého stavitele nazvaná tzv. Wohlmutova kruchta, do které se pořídily nové varhany. Rokem 1575 také začínají zprávy o stavbě kaple sv. Vojtěcha. Roku 1622 byla katedrála posvěcena ke katolickým bohoslužbám. Dalším pokusem o dostavbu se stal rok 1673, kdy císař Leopold I. s pražským biskupem Sobkem pokládají základní kámen křížové lodi kostela. Došlo k znovupostavení opěrných oblouků, krovů a střech. Na začátku 18. století se pod vedením stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera vykopávají základy pro rozšíření hlavní lodi na západní straně. V chórové části jsou obnovovány jednotlivé kaple ochozu. Vše směřuje k definitivnímu dokončení stavby. ([Zah99]) Pruská střelba na Pražský hrad a také nenadálý blesk poničily katedrální stavbu. Proto se v letech 1769 až 1771 pod vedením Antonína Haffneckera postavila nová střecha a také krov věže. ([Ben99]) Ještě v první polovině 19. století Ferdinand I. založil spolek pro dostavění chrámu sv. Víta a jeho člen architekt Josef Kranner zahájil rekonstrukci středověké části chrámu. Dostavbu nové části tohoto chrámu vedl druhý člen Jednoty Josef Mocker. Roku 1873 byla posvěcena zrestaurovaná gotická část chrámu a položen základní kámen k novogotické části katedrály. Třetím stavitelem Jednoty se stává Kamil Hilbert, za jehož éry bylo vystavěno schodiště k novým místnostem chrámového pokladu nebo také přemístěna Wolmutova kruchta do severního ramene křížové lodi. ([Kos94]) Kamil Hilbert je také tvůrce kružby jižního okna transeptu, vyrýsované je na straně 78, obrázek 7.19. Roku 1929 byla dostavěná katedrála zpřístupněna veřejnosti a roku 1954 se po zrušení Jednoty začala o katedrálu starat Kancelář prezidenta republiky. Ochoz jižní věže navrhl italský stavitel Paolo della Stella, který v té době vedl opravy chrámu. Na něj navázal Bonifác Wohlmut, který po něm stavbu řídil a navrhl jižní věži helmici. ([Ben99]) 10

14


Narušení kamene vodními srážkami a zanedbaná údržba katedrály se začaly projevovat a tak se roku 1969 započalo s opravou částí věže, vnějších stěn kaplí ochozu a samotného opěrného systému gotického chóru, která byla ukončena roku 1994. ([Zah99])

2.5

Vývojové srovnání

Každá11 z katedrál s sebou nese minulost nějakého malého dřívějšího kostelíku nebo kapličky, která stávala na stejném místě jako dnešní katedrální chrám. Proto možná první projektanti využili částí původní stavby nebo se jí alespoň nechávali inspirovat při sestavování plánů pro stavbu novou. Architekt si tedy nevymyslel libovolný projekt, ale předem už počítal s určitými zákonitostmi a uzpůsobil ho tak, aby se mohly projevit zachované prvky dřívějších budov. V případě chrámu svaté Barbory byl původní hornický kostelík zbudovaný na začátku 14. století, zachován i při stavbě katedrály a v jejích vnitřních prostorách zůstal až do roku 1626. ([Dud04]) Rotunda sv. Víta, známá jako hrob knížete Václava, stávala původně v místech dnešní svatovítské katedrály. Tento čtyřapsidový kostelík byl vysvěcen asi roku 929([Líb99]) a jeho jižní apsida s hrobem sv. Václava se stala součástí jižní lodi pozdější Boleslavovy dvouchórové baziliky. Zbytky této baziliky pak podobným způsobem ovlivnily stavbu svatovítského chrámu, nejspíše její jihozápadní část. Dnešní katedrála sv. Víta je tedy v pořadí už třetím kostelem vybudovaném na tomto místě. Dosud je pod podlahou katedrály zachované torzo původní jižní apsidy. U katedrály sv. Bartoloměje byly nalezeny části staršího zdiva v základech chrámu a podle některých historiků a architektů pochází z nějaké dřívější stavby. Nalezené zdivo ale mohlo sloužit pouze jako zpevňující výztuž nerovnému povrchu tohoto vyvýšeného místa. Počátky stavby Bartolomějského chrámu spadají do doby vzniku města Kolína a od středověku vůbec prvního osídlení tohoto území. V tomto případě si tedy nemůžeme být jisti předchůdkyní dnešní katedrály, ale nemůžeme ji ani popírat. Důležitým prvkem pro srovnání staveb je také důvod jejich vzniku. Při budování takové monumentální budovy vždy záleží na tom, kdo ji nechává zřídit a za jakým účelem. Toto hledisko značně zasahuje do průběhu stavby a jejího vzhledu. Chrám sv. Víta byl zřizován na základě povýšení pražského biskupství na arcibiskupství roku 1344 (kdy už se na stavbě pracovalo). Stavbu financoval panovník a arcibiskupství zároveň.([Hle94]) Měl to být metropolitní chrám, významného vlivu. Také proto měla být stavba honosnou, monumentální stavbou, která měla především reprezentovat vladařskou moc a být vzorem a normou stavbám ostatním. Zde byli 11

U Kolínkské katedrály k tomu nemáme podklady.

15


pohřbeni významní světci i panovníci a tato katedrála se stala místem královských korunovací. Naproti tomu katedrála Nanebevzetí Panny Marie byla založena cisterciáky jako klášterní kostel tamního konventu. Finance na stavbu tedy dodával sedlecký řád, zejména výdělky ze stříbrných dolů na území kláštera. Chrám byl proto projektován v rámci norem jednoduché řádové architektury bez přílišné dekorativnosti a barevných vitráží, s velkými hladkými plochami dokonale opracovaného zdiva. Přestože byla katedrála stavbou řádovou, těšila se nemalé přízně i u krále, zejména díky velmi dobrým vztahům opata Heidenreicha s Václavem. Vznik svatobarborského chrámu a jeho propracovanost můžeme spojovat také se snahou vyrovnat se nebo i překonat uměleckou činnost Sedleckého kláštera. ([Dud04]) Stejný důvod můžeme hledat i u nedalekého chrámu sv. Bartoloměje. Prostředky na stavbu kutnohorského kostela se zpočátku získávaly z odpustků a z výtěžků církevních slavností. Po odkrytí stříbrných dolů byla stavba na několik let finančně zajištěna. Po vyčerpání stříbrné rudy, na dostavbu kostela přispívalo i mnoho kutnohorských patricijů. Způsoby získávání peněz na stavbu a také politická situace jednotlivých chrámů mají vliv na rychlost budování, použití různých materiálů, počet dělníků a výběr umělců, kteří na ní budou pracovat. Podívejme se například na obsazení architektů pracujících na těchto stavbách. Petr Parléř se zřejmě účastnil stavby jak svatého Víta, tak svatého Bartoloměje a to dokonce velmi výrazně. U chrámu sv. Barbory je jeho účast sporná, jisté však je, že se stavby jistě účastnila parléřovská huť. Stejně tak Benedikt Ried má podíl na stavbě svatobarborské i svatovítské katedrály. Naproti tomu chrám Nanebevzetí Panny Marie má schéma architektů zcela odlišné od ostatních. Petr Parléř nebo Benedikt Ried pocházeli z tzv. královských architektů. Byli tedy vybíráni králem popř. jiným šlechticem. Záleželo tedy na tom, kdo za stavbu odpovídá a pro koho je budovaná.

(a) nárys

(b) půdorys

Obr. 2.6: Srovnaní předchůdců katedrály sv. Víta.

16

Kapitola 3 Půdorysy Půdorysy gotických katedrál závisí na možnostech zaklenutí lodí, kaplí, ochozů a dalších prostor. S vývojem klenby a možností rozvádět tlaky kleneb do opěrných systémů se z jednoduchého půdorysu románské stavby vytvořil půdorys gotické katedrály, bohatý na různorodé tvary, zejména závěrových polí a kaplí. Původní plány staveb od skutečných architektů se mnohdy nedochovaly. Naštěstí alespoň některé z našich katedrál mají své původní výkresy uložené v archivu. Jde o kostel svaté Barbory a chrám svatého Víta, jejichž plány jsou uloženy v Akademii výtvarných umění ve Vídni. Rozebereme si nyní půdorysy čtyř zvolených katedrál.

3.1

Sedlecký půdorys

Půdorys chrámu (str. 24, obr. 3.2) má tvar latinského kříže, který je typický pro cisterciáckou architekturu. V místě křížení mají ramena transeptu podobu bazilikálního trojlodí. V původním půdorysném schématu s hlavní lodí sousedily dvě boční lodě severní a jen jedna loď jižní. Pokud se zaměříme na prostory chóru, vnitřní, vysoký chór se skládá ze dvou obdélných polí. Na ně navazuje pole tvořené pěti boky osmiúhelníku (závěr tu má netypicky málo stran). Kolem této základní sestavy se do stejné výšky vypíná vnitřní ochoz katedrály. Ten je tvořen třemi čtvercovými poli, která přisedají k dlouhým stranám chóru ze severu i z jihu. Východní ukončení je tvořeno důmyslněji, tak že architekt vložil mezi čtvercová pole vnitřního ochozu pole trojúhelníková, vrcholem směřující do vnitřních pilířů a protější stranou ven z ochozu, tím zdvojnásobil počet stran polygonu vnější ochozové části. „Pěti stranám závěru vysokého chóru tu odpovídá samozřejmě počet vnitřních boků vnitřního ochozu. Naproti tomu má vnější strana vnitřního ochozu devět boků a její polygon je odvozen z šestnáctiúhelníka. . . Proti východnímu, severovýchodnímu a jihovýchodnímu boku vysokého chóru je tak v Sedlci postaveno sedm střídavě čtverhraných a trojúhelných polí vnitřního ochozu.ÿ ([Kut83],[188]) 17

KAPITOLA 3. PŮDORYSY

Na vnější polygon vnitřního ochozu, který tvoří střídající se trojúhelná a čtvercová pole, navazuje vnější systém ochozových polí. Tvary těchto polí se obkročmo střídají. K trojúhelným polím přisedají pole tvarově připomínající šestiúhelník, zatímco na čtvercová pole vnitřního ochozu se napojují pole mající spíše osmiúhelný základ. (podle [Kut83]) Podobně podle D. Líbala ([Líb01])v ochozu dochází ke střídání kaplí pětibokého půdorysu s kaplemi složenými z pěti stran šestiúhelníku. Pokud se blíže zaměříme na půdorysy těchto prostor, vidíme, že boční hrany, které jsou vždy společné oběma sousedním polím, jsou pouhým prodloužením stran čtverců a trojúhelníků vnitřního ochozu. U pole navazujícího na čtverhranný prostor to tedy znamená, že jeho boční strany jsou navzájem rovnoběžné. Naproti tomu u druhého typu polí se tyto jeho boční strany sbíhají ve vnitřním vrcholu trojúhelníku. Rovnoběžné tedy nejsou a tudíž se pro architekta, který zřejmě projektoval stavbu zevnitř ven, naskytl problém, jakým způsobem dokončit ochozové kaple kostela. Volba osmiúhelníku napojeného na čtvercová pole byla celkem přirozená a působivá, zvláště pokud ji srovnáme v podobnosti s polygonem vnitřního kněžiště, který je také založen na osmiúhelníku. Otázkou tedy zůstalo, jak dotvořit zbývající prostory mezi těmito osmiúhelníky? Pokud chceme zachovat trojboké venkovní zalamování jednotlivých kaplových prostor, nabízí se možnost vložit do prázdných děr vhodné šestiúhelníky. Máme připraveny tři strany, se kterými musíme počítat, tedy jedna strana vnitřního trojúhelníku a dvě boční, prodloužená ramena tohoto trojúhelníku. Tyto strany však mezi sebou svírají menší úhel, než je ke sestrojení pravidelného šestiúhelníku potřebný. Není tedy zřejmé, jakou cestu architekt zvolil, ale jednou variantou by mohla být konstrukce založená na rovnoběžnosti úhlopříčky osmiúhelníku kněžiště se spojnicí vrcholů sousedních osmiúhelníků na ochozu, viz obr. 3.2. Pokud bychom nad takto sestrojenou úhlopříčkou sestrojili příslušný šestiúhelník, dosáhli bychom potřebného půdorysného tvaru, blížícímu se dnešní podobě. Nápadná je také poloha těchto kaplových prostor vzhledem ke středu chórové části katedrály. Kaple založené na šestiúhelníku mírně vystupují směrem ven z obrysu kostela, naproti kaplím majícím za základ osmiúhelník, které spíše zapadají do centra chóru. Dobroslav Líbal ve své knize [Líb01] nabízí možnost opačného postupu při řešení půdorysného rozložení katedrály. Půdorysná skladba závěrových kaplí podmínila ve vlastním ochozu střídání čtvercových a trojúhelných polí. ([Líb01],[444]). Střídání dvojího typu kaplových polí je patrné i navenek a to podobou opěráků přiléhajících k těmto polím. Nároží náležející jednotkám nad osmiúhelným základem mají opěrné pilíře hranolové, zatímco jednotkám šestiúhelným přísluší opěráky dvouboké, sestrojené nad půdorysným trojúhelníkem, které jsou k divákovi obráceny ostrou hranou.[Kut83][188] V chórové části chrámu se nachází také takzvaný centrální bod stavby. Jde o místo, ze kterého architekt vycházel při návrhu půdorysného schématu budoucí stavby. Bod, od kterého se odvíjí další konstrukce. Bývá umístěn v centrální oblasti presbytáře. Chrám Nanebevzetí Panny Marie má svůj centrální bod v průniku 18


úhlopříček obdélníka, tvořícího východní pole vnitřního ochozu. Tento bod je také středem části osmiúhelníku, která tvoří půdorys vysokého chóru. Na tento kaplový ochoz navazují směrem na západ z každé strany dvě téměř čtvercová pole. Rohy prvních kaplí jsou mírně seseknuty, aby dotvářely dokončení zalamování kaplí chóru. Chórovou část přetíná na západě křížení, jehož základem jsou tři napříč vedle sebe položené obdélníky, které jsou kol dokola osazené čtvercovými a obdélnými poli. Obdélná pole na východě přirozeně navazují na střední chórovou část a na západě na střední část hlavní lodi. Po bocích pak dotváří půdorysný tvar kříže (ukřižovaného Krista). V severovýchodní a jihovýchodní části transeptu jsou šnekovitá schodiště. Transept dále přechází do katedrálního pětilodí. Hlavní loď obsahuje devět obdélníkových polí stejných rozměrů jako obdélná pole centrálního chóru. K této střední části ze severu i z jihu přisedají téměř čtvercová pole, která zároveň tvoří prostřední dvě lodě kostela. Severní krajní loď je tvořena poli obdélnými. Na jižní straně je situace složitější. Pole jsou tvarem čtvercová, mírně obdélná, položená napříč, odlišná od polí severních. Tato rozdílnost je dána tím, že dříve se v těchto místech jižní loď napojovala na budovu klášterního konventu. Pátá loď tedy nebyla potřeba a katedrála byla považována za trojlodní s přilehlými kaplemi na severní straně. Nejzápadnější část katedrály tvoří pětiboký přístavek, který obsahuje hlavní vstup do chrámu.

3.2

Kolínský půdorys

Stavbu tvoří dvě rozdílné části. Raně gotická loď a pozdně gotický Parléřův chór. Konstrukci půdorysu vidíme na straně 3.3, obrázek 3.3. Hlavní loď tvoří čtyři obdélná pole, na něž na východě navazuje jemně obdélné, téměř čtvercové, křížení. Systém hlavní lodi a dvou přilehlých bočních lodí tvoří síňové trojlodí. Pole postranních lodí jsou čtvercová a navazují svou vnitřní stranou na obdélná pole lodi hlavní. Nejzápadnější z nich jsou mírně omezena širší závěrovou stěnou a jsou tedy o něco užší než zbylá tři pole východní. Parléřovská pětiboká kaple navazuje na třetí jižní čtvercové pole (od západu). Boční lodě ústí do obdélných prostor křížení. Tento transept nepřesahuje loď, dodržuje šířku hlavní lodi. Základem Parléřova chóru je pět závěrových pilířů. Na první pohled jde o čtyři strany osmiúhelníku, jak také píše L. Líbal ([Líb01]). Avšak vzhledem k úhlům, které svírají jednotlivé strany tohoto útvaru mezi sebou, nejde o pravidelný osmiúhelník. Dokonce ani o žádný jiný pravidelný n-úhelník. Na strany tohoto útvaru navazují po stranách dvě lichoběžníková pole, která směrem k západu přechází do nepravidelných tvarů čtyřúhelníků a celé schéma pak vrcholí v rovnostranném trojúhelném poli, které tvoří nejvýchodnější část chóru. Polohu centrálního bodu stavby je v tomto případě velice těžké určit. Při rozpracování půdorysného schématu této katedrály se naskytlo několik možností umístění 19


centrálního bodu. Na obrázku 3.3 je vybrána varianta bodu ve středu kružnice, jejíž průměr tvoří celá délka přistavěného katedrálního ochozu. Stejnou délku má také hlavní loď bez posledního západního obdélného pole. Do oblasti vnitřního presbytáře lze vepsat kružnice tak, aby měla střed v centrálním bodě a obsahovala východní pilíř vnitřního ochozu. Vepíšeme-li do této kružnice pětiúhelník (viz str. 68, obr. 6.16), mající v tomto pilíři vrchol a pootočíme jej o 36 stupňů. Dostaneme nový pětiúhelník, který se s původním pravidelně protíná. Nejvýchodnější vrcholy pootočeného pětiúhelníku prochází dvěma pilíři vnitřního presbytáře. Následující dva pilíře se nachází v místech průsečíku obou pětiúhelníků. Spojnice těchto bodů prochází centrálním bodem stavby. Na tento vnitřní ochoz navazuje vnější ochoz kaplí. Jednotlivé kaple mají striktně lichoběžníkový tvar, kde vnitřní základna je dvojnásobkem základny vnější. Namísto nejzápadnější ze severních kaplí ochozu je obdélná sakristie. V jihozápadním směru na ni přisedá točité schodiště. Katedrála celkem čítá dvě schodiště. Druhé najdeme mezi první a druhou jižní ochozovou kaplí. Chórová část dále pokračuje na západ ve formě o něco užšího trojlodí než má hlavní loď. Ochozové kaple v této části chóru chybí. Jedná se tedy o jedinou stavbu z těchto, jejíž chór přesahuje šířku hlavní lodi. Tento úsek presbytáře obsahuje po stranách dvě obdélná pole uprostřed nich pole čtvercové, svou velikostí srovnatelné se čtvercovým polem transeptu. Napojení na loď chrámu je tvořeno skrz trojici úzkých obdélných polí.

3.3

Kutnohorský půdorys

Vnitřní část presbytáře chrámu tvoří čtyři dvojice pilířů. Viz str. 26. Podle L. Líbala [Líb01] je tvořen sedmi stranami dvanáctiúhelníku a jedním obdélným polem, popř. pěti stranami dvanáctiúhelníku a dvojicí obdélných polí. Vzdálenosti mezi jednotlivými pilíři jsou až na poslední dvojici stejné, ale pravidelný dvanáctiúhelník do ochozu takto vepsat nelze. Viktor Kotrba naopak předpokládá plášť chóru sestrojený na základě patnácti stran osmadvacetiúhelníku, závěr vysokého chóru pak na pěti stranách desetiúhelníku. Tato varianta je pro původní sestrojení pravděpodobnější, i když se opět nejedná o přesný desetiúhelník, stěny vnitřního chóru se k němu velmi blíží. Přesněji tedy řekneme, že základem chóru je jakýsi sedmiboký podlouhlý útvar, jehož západní část tvoří téměř pět stran desetiúhelníku. Kol kněžiště je velmi nepravidelně rozeset, a tak i zaklenut, prostor zevnitř ohraničený zmíněným sedmibokým kněžištěm a zvenčí omezen osmi hranami vnějšího kaplového ochozu. Jde tedy o osm kaplí, které mají v půdorysu tvar lichoběžníku. Dvě nejzápadnější z nich jsou vzhledem k ostatním mírně protáhlé. Při porovnání severní a jižní části vnějšího ochozu zjistíme, že jižní část se mírně zužuje a půdorys ochozu tak není osově symetrický. Mezi jednotlivé lichoběžníkové kaple jsou vloženy trojboké opěrné pilíře. Zajímavé je řešení nejvýchodnější části chóru, ve které je naproti dvěma pilířům vnitřního ochozu jeden pilíř ochozu vnějšího. Tyto tři pilíře 20


tak společně tvoří trojúhelný základ pozdějšímu dynamickému zaklenutí. „Západní arkáda vysokého chóru na jihu a severu se otevírá do příslušného pole ochozu, na které na vnější straně navazují obdélné prostory půdorysně vysuté z obrysu chóru navenek a vytyčující šíři lodi. Zbývajícím sedmi arkádám vysokého chóru odpovídá na vnější straně ochozu osm obvodových kaplí. Tímto řešením se v ose východní arkády vysokého chóru ocitl pilíř oddělující dvě chórové kaple.ÿ [Kut08][317] Při získávání centrálního bodu kostela se zde dostáváme ke dvěma možnostem jeho umístění. Pokud oddělíme půdorys vysokého chóru na dvě části, z nichž jednou je část tvořená šesti závěrovými pilíři a druhá obdélná západní část, pak je vhodné položit centrální bod do středu druhé západní dvojice pilířů. Centrální bod je zde středem elipsy, jejíž vrcholy jsou tyto pilíře. Elipsa je konstruována tak, aby co nejvěrněji aproximovala rozmístění pilířů vnitřního chóru. Ve stejném stylu provedeme konstrukci elipsy, jejíž vrcholy leží v první dvojici západních pilířů. Tato elipsa má protáhlý tvar a její střed leží v centrálním bodě, jehož polohu určuje střed dvojice prvních západních pilířů. Druhá varianta centrálního bodu dále určuje kružnici, která má v centrálním bodě střed a prochází oběma východními rohy hlavní lodi chrámu. Napojení chóru na loď je velmi netradiční. Křivka, tvořící vnější linii presbytáře (jde o část kružnice), se do lodi nezapichuje pod pravým úhlem, jak bývá obvyklé. Napojení se děje přibližně uprostřed šířky bočních lodí. Na severu se navíc k této části přimyká točité schodiště, vystupující třemi hroty z půdorysu. Vnější obrys katedrálního presbytáře má tvar poloviny oválu. (viz [Líb01]) Hlavní loď je tvořena osmi obdélnými poli, ke kterým se z obou stran přichycují téměř čtvercová pole bočních lodí. Poslední, západní, část tvoří obdélné pole ústící k hlavnímu vstupu do chrámu a po bocích opět pole téměř čtvercová. Vedlejší lodě se k chóru napojují na východě z každé strany dvěma čtvercovými poli. Směrem na západ pak na ně navazuje v severní i jižní boční lodi sedm obdélných polí, jejichž půdorysný obdélník je zlatý1 . Severní loď obsahuje navíc sakristii, která je tvořena od východu prvními dvěma obdélnými poli. Na sakristii je zvenčí z jihozápadu napojené točité schodiště vedoucí do horních prostor ochozů. V posledním z těchto sedmi polí je umístěno hranaté schodiště vedoucí na kůr. Na prostřední hlavní loď ještě přisedá obdélný přístavek, řešící hlavní vstup do katedrály.

3.4

Pražský půdorys

Presbytář je uzavřený pěti stranami desetiúhelníku (viz [Líb99]), který lemuje ochoz pěti lichoběžníkových polí. Viz strana 27. Na každou delší stranu tohoto lichoběžníku se napojuje jedna z ochozových kaplí, řešená, stejně jako samotný vnitřek presbytáře, pěti stranami desetiúhelníku. Geometrické schéma chóru je tedy naproti ostatním katedrálám velice symetrické, tvořené pravidelnými útvary. 1

Zlatý obdélník je určen stranami, které jsou vzájemně v poměru zlatého řezu. Viz strana 67

21


Půdorysné centrum celé stavby je zde velmi intuitivní. Je jím střed desetiúhelníka, který tvoří vnitřní presbytář. K němu také směřují strany lichoběžníkových polí, prochází jím osa katedrály a spojnice středů polygonu ochozových kaplí s průsečíky úhlopříček chórových lichoběžníků. Směrem do střední části lodi navazují na střední lichoběžníkový ochoz obdélná, téměř čtvercová pole. V oblasti presbytáře jsou na každé straně tři pole a dále směrem na západ pokračují, rozměrově stejná, dvě a dvě další pole. Pětiboký tvar mají i dvě ochozové kaple, přilehlé k vnitřnímu ochozu na jižní straně a jedna na straně severní. Podle vzhledu půdorysu měla mít stejný tvar i třetí z jižních ochozových kaplí, kaple sv. Kříže. Její půdorys je vzhledem k rozdílné době dostavby na východě částečně pětibokého charakteru, ale na západě je již dořešen pravoúhle. ([Líb01]) V jihovýchodním směru je k této boční kapli přimknuto schodiště. Ke kapli sv. Kříže na západě přisedá kaple Martinická, která má téměř čtvercový půdorys a je vysunuta z obrysu kostela směrem k jihu. „S konečnou platností bylo zjištěno, že situace i půdorys kaple Svatováclavské přísluší ještě Matyášovi z Arrasu, který založil na severu i kapli sv. Michala, sakristii, na obdélném půdorysu.ÿ ([Líb99]) Na severní straně je k druhému a třetímu poli ochozu přidána z vnější strany malá obdélníková sakristie. Stejně tak k čtvrtému a pátému poli přiléhá stejným způsobem kaple sv. Zikmunda. Dále na sever pak polygon schodiště. Jižní řadu ochozových kaplí uzavírá kaple Svatováclavská, většího čtvercového půdorysu, která z větší části přiléhá k jižnímu ochozu a částí pak zasahuje do jižní části transeptu. Z vnější strany je asi z poloviny zakryta představěnou jižní předsíní, tzv. Zlatou bránou, která celkově zabírá celou šířku příčné lodi a vyčnívá celou svou šířkou ven z půdorysu katedrály. Zlatá brána se svým severozápadním rohem dotýká prostoru hranolové věže, na který dál na západ v celé délce doléhá obdélníkový prostor Kapitulní knihovny. Příčná loď chrámu má čtvercové křížení a nestejně dlouhá ramena. Jižní rameno je výrazně obdélné, zakončené Zlatou bránou, kdežto severní má téměř čtvercový půdorys. Nejsevernější část příčného transeptu tvoří prostor, nazývající se Wohlmutova kruchta, v jejímž severozápadním rohu je vystavěno točité schodiště. Na křížení navazuje prostor hlavní lodi, jemuž odpovídalo pět arkád do bočních lodí, kde východní pár arkád je podstatně hlubší než ostatní. Pole sousedící s širším druhem arkád mají tedy příčně obdélný půdorys a jsou výrazně delší než čtyři obdélná pole navazující na zbylé arkády. Na severní příčně obdélné pole ze severu nasedá prostor nové sakristie, která je tvořena dvěma menšími obdélnými poli. Její východní část sousedí s Wohlmutovou kruchtou a mezi sebou svírá točité schodiště. Další, západní, úsek je rozdělen do dvou obdélníkových prostor, menší z nich, tzv. předsíň, je mírně předsunuta severní stranou ven z lodi. Na rozhraní jižního obdélníka a jedné z bočních lodí je vloženo polygonální šnekové schodiště, pronikající větší částí do boční lodi. Trojici polí nejzápadnějších bočních lodí provázejí po obou stranách s nimi pro22


pojené obdélné kaple. Nejzápadnější přístupovou část tvoří dvojice věží po stranách hlavního vstupu, mající obě stejný čtvercový půdorys, a mezi nimi obdélné pole vstupní síně. Celý tento prostor zabírá pouze šířku hlavní lodi bez postranních kaplí. Tento mělký závěr je u katedrál spíše vzácný. Nejzazší část pak tvoří venkovní přístupové schody. Díky střídání architektů a změnám plánů na dostavbu chrámu se půdorysné rozvržení katedrály několikrát změnilo. Půdorys Svatováclavské kaple výrazně ovlivnil další rozvrh katedrály. Zásahl do jižní části transeptu a značně prodloužil jeho jižní část. Šířka transeptu zase ovlivnila místo i rozměry jižní předsíně, vložené mezi jeho jižní opěrné pilíře. Ta současně překrývá západní polovinu jižního průčelí Svatováclavské kaple a představuje tak další svérázný útvar v organismu katedrály. 1. Stará sakristie 2. Kaple sv. Anny 3. Kaple arcibiskupská 4. Kaple sv. Jana Křtitele 5. Kaple Panny Marie 6. Kaple sv. Ostatků 7. Kaple sv. Jana Nepomuckého (Vlašimská) 8. Kaple sv. Máří Magdaleny (Valdštejnská) 9. Jižní předsíň s královskou oratoří 10. Kaple sv. Kříže (sv. Šimona a Judy) 11. Kaple Martinická (sv. Ondřeje) 12. Kaple sv. Václava 13. Zlatá brána 14. Kaple Házmburská - Velká jižní věž 15. Kapitulní knihovna 16. Kaple Thunovská 17. Kaple Božího hrobu 18. Kaple sv. Ludmily 19. Západní dvojvěží s portály 20. Kaple Bartoňů 21. Kaple Schwarzenberská 22. Kaple arcibiskupská 23. Schodiště k chrámové pokladnici 24. Nová sakristie 25. Wohlmutova kruchta 26. Kaple sv. Zikmunda

Obr. 3.1: Půdorys sv. Víta s vyznačenými kaplemi

23


Obr. 3.2: Geometrické schéma půdorysu chrámu Nanebevzetí Panny Marie

24


Obr. 3.3: Geometrická osnova vytyčení půdorysu kostela sv. Bartoloměje 25


Obr. 3.4: Geometrická osnova vytyčení půdorysu chrámu sv. Barbory 26


Obr. 3.5: Geometrické schéma půdorysu katedrály sv. Víta 27

Kapitola 4 Klenby Zastropení objektů se zpočátku dělo pomocí systému architráv. Tj. překlenutí pomocí kamene položeného napříč nad otvorem zdi. Pokud byl otvor větší, využily se kameny dva, každý z jedné strany. Následně pak kameny tři, z nichž třetí ležel nad prvními dvěma tak, aby zakrýval mezeru uprostřed prvních dvou. Se zvětšujícím se otvorem se kameny postupně přidávaly a byly skládány tak, aby se váha zdiva nad otvorem přenášela do postranních zdí.[Erb50] Tímto způsobem vznikly první klenební pásy a dalším vývojem pak klenby tvořené různými geometrickými plochami. Vrcholem vývoje kleneb byla gotika, ve které došlo k detailnímu propracování konstrukcí kleneb a k širokému rozvoji různých druhů kleneb. Rozvíjela se zejména konstrukce kleneb žebrových, které mají dobrou statiku a umožňují pomocí žeber snášet tlak stavby dolů do podpor. Zbylo tedy místo na široká okna a došlo k prosvětlení a odlehčení celé stavby. Vytvoření klenby bylo vrcholným projevem stavitelského umění a obrazem jeho vyspělosti.[Lip98]

(a) Nepravá klenba, Mezopotá- (b) Kyklopské zdivo, Řecko, (c) Plný klenební oblouk, mie, 2 - 3tis. př. n. l. 13. stol. př. n. l. Etruskové, 6. stol. př. n. l.

Obr. 4.1: Počátky vývoje klenby

28

KAPITOLA 4. KLENBY

Důležitým pojmem týkajícím se statiky a zatížení kleneb je tlaková čára. Jde o spojnici tlakových center všech průřezů klenbového oblouku. Tlaková čára je symbolizována lomenou čarou, která se limitně blíží křivce, tzv. řetězovce. Řetězovka (katenoida) je křivka, kterou vytváří dokonale ohebné lano (řetěz) při zavěšení v krajních bodech. Homogenní lano je ohebné, ale není roztažné a jeho prohnutí v ideálním případě vzniká pouze vlivem gravitace. Obecná rovnice řetězovky má tvar: −x a x x e a + e a = a cosh y= 2 a Jde o graf hyperbolického kosinu. Při malých průvěsech lze řetězovku nahradit pa2 rabolou danou rovnicí: y = x2a + a. Řetězovka má s touto parabolou ve vrcholu styk třetího řádu. Na následujícím grafu můžeme porovnat tvar těchto křivek pro a = 1, tedy vrcholem v bodě [0, 1].

Obr. 4.2: Graf řetězovky (červeně) a paraboly (zeleně) Pokud jsou kameny naskládány do klenby tak, aby jejich centra tvořila obrácenou řetězovku, pak jsou v nejideálnějším stavu a nemusí se mezi ně vkládat žádné pojivo, drží svou statiku samy. Dá se tedy říci, že řetězovka je nejvhodnější křivka, při které je klenba ve svém provedení nejtenčí a nejlehčí. V období vzniků prvních kleneb stavitelé řetězovku neznali. Zkusmo získávali poznatky o tom, jak nejefektivněji kameny skládat a až moderní matematika objasnila otázku nejvhodnější křivky pro ideální klenutí prostor.

29

KAPITOLA 4. KLENBY

4.1

Druhy kleneb

Klenby válcové Jejich základ tvoří válcová plocha. • Klenba valená Je tvořena částí válcové plochy, která se opírá o dvě protilehlé zdi. (Obrázky jsou tvořené tak, aby co nejlépe znázorňovalytvořící plochy klenby. Proto u některých kleneb chybí boční stěny, které by klenbu podpíraly. Reálně tam samozřejmě být musí, ale pro lepší názornost je v této práci vynecháváme.)

Obr. 4.3: Valená klenba

Obr. 4.4: Půdorys a sklopená čela klenby

• Klenba klášterní Tuto klenbu tvoří dvě (i více) stejně vysokých valených kleneb (z nich ponecháme pouze části mezi žebry). Klášterní klenbu lze provést nad čtyřúhelným půdorysem a je nutné ji podepřít po celém obvodu.

Obr. 4.5: Klášterní klenba 30

Obr. 4.6: Půdorys

KAPITOLA 4. KLENBY

• Klášterní klenba otevřená Pokud seřízneme rohové části klášterní klenby svislými rovinami, vznikne klenba klášterní otevřená. Výhoda této konstrukce je zejména ve způsobu podepření. Zatímco předcházející klenba musela být podepřená ze všech svých čtyř stran, otevřená verze této klenby vynucuje podepření pouze v rozích. Stačí tedy čtyři sloupky namísto celých zdí. Při omítnutí se někdy plete s klenbou křížovou a českou plackou. Rozeznatelné jsou často pouze z rubu klenby.

Obr. 4.7: Klášterní klenba otevřená

Obr. 4.8: Půdorys

• Klenba necková (rovová) Žebra této klenby se narozdíl od klenby klášterní nesbíhají v jediném vrcholu, ale ve dvou libovolně vzdálených bodech, oddělených přímkou. Necková klenba musí být podepřena po celém svém obvodu. Používala se ve slohu renesančním a barokním.

Obr. 4.9: Necková klenba 31

Obr. 4.10: Půdorys

KAPITOLA 4. KLENBY

• Klenba zrcadlová Obdélníková plocha, tzv. zrcadlo, vznikne na této klenbě pomocí odříznutí vrcholu klenby klášterní. Tzn. klenba zrcadlová je speciálním případem klenby klášterní. Na bocích pak zůstávají části klenby valené tzv. vouty (náběhy, podbrádky. . .).

Obr. 4.11: Zrcadlová klenba

Obr. 4.12: Půdorys

• Klenba křížová V nejjednodušším případě vzniká jako průnik dvou (i více) stejně vysokých valených kleneb, z nichž se, oproti klenbě klášterní, ponechají pouze vnější části. Křížová klenba je podepřena pouze ve svých rozích a může být provedena nad jakýmkoli úhelníkovým i kruhovým půdorysem.

Obr. 4.13: Křížová klenba

32

Obr. 4.14: Půdorys

KAPITOLA 4. KLENBY

• Klenba žebrová - hvězdová Klenby žebrové vznikají dalším vývojem kleneb křížových, klášterních nebo jiných. Jsou vytvářeny jako průniky kleneb valených rovných nebo stoupajících podle přímky popř. oblouku. V průnicích ploch vznikají žebra (v gotice ostrá a bohatě profilovaná). Žebra hvězdové klenby jsou vedena diagonálně.

Obr. 4.15: Hvězdová klenba

Obr. 4.16: Půdorys

• Klenba žebrová - síťová Síťová klenba má žebra navzájem hustě spletená a rozložená po celé líci klenby. Narozdíl od hvězdové klenby chybí diagonální vedení žeber, které je dobře vidět na půdorysném schématu klenby.

Obr. 4.17: Síťová klenba

33

Obr. 4.18: Půdorys

KAPITOLA 4. KLENBY

• Klenba žebrová - kroužená Žebrová klenba se liší od ostatních provedením svých žeber. Ta se proplétají po rubu klenby a tvoří zajímavé obrazce. Tato žebra tvoří prostorové křivky a proto se do půdorysu často promítají jako části kružnic nebo elipsy. Kroužená žebra jsou vrcholem klenebního umění, najdeme je až v pozdní gotice.

Obr. 4.19: Schéma kroužené klenby

Obr. 4.20: Náčrt půdorysu

• Klenba žebrová - obkročná Z konstruktivního hlediska je jejím základem křížová klenba, která je tvořena nad trojúhelníkovým půdorysem. Mezi pravidelnou osnovu klenby jsou vkládána tato trojúhelníková pole, takže patky v protilehlých stěnách se pravidelně posunují a vytváří tak obkročný systém. Tento systém dovoluje umístit naproti podpoře otvor. Bývá mnohokrát zalamovaná a lze jí zaklenout nepravidelné půdorysy, často ochozové prostory chrámů.

Obr. 4.21: Schéma obkročné klenby 34

Obr. 4.22: Půdorys

KAPITOLA 4. KLENBY

Klenby sférické Základ kleneb sférických tvoří již podle názvu sféra, tedy kulová plocha, ale také elipsoid nebo paraboloid. • Kupole (báň) Kupole je tvořena polovinou nebo částí zmiňovaných rotačních ploch. Klenbou lze zaklenout křivkový i přímkový prostor. Pokud jde o prostor tvaru núhelníku, je konstrukce doplněna o vyzděné cípy (sférické trojúhelníky) zvané pendentivy, které zprostředkují přechod oblých tvarů k ostrým, úhelníkovým.

Obr. 4.23: Kupole

Obr. 4.24: Půdorys

• Klenba česká Vznikne odříznutím bočních stran polokoule čtyřmi svislými rovinami (protilehlé roviny jsou vzájemně rovnoběžné a protínají se v rovníkové kružnici). Oblouky vzniklé řezem jsou půlkružnice.

Obr. 4.25: Klenba česká 35

Obr. 4.26: Půdorys

KAPITOLA 4. KLENBY

• Česká placka Vzniká podobně jako česká klenba odříznutím bočních stran polokoule čtyřmi svislými rovinami, zde se však roviny protínají ve vnitřní části rotační plochy, ne na tvořící křivce. Řezem vzniklé oblouky jsou pouze kruhové segmenty.

Obr. 4.27: Česká placka

Obr. 4.28: Půdorys

Další typy kleneb Jde o klenby, které se nedají zařadit do konkrétní skupiny kleneb. Tyto klenby vznikají zcela jiným způsobem (např. klenba pruská) a nebo jde o speciální případy dotvoření dosud jmenovaných kleneb (tj. klenba sklípková a klenba s lunetami). • Klenba pruská Tato klenba vzniká posunem tvořícího oblouku po obloucích řídících. Jde tedy o plochu translační, nikoli rotační.

Obr. 4.29: Pruská klenba 36

Obr. 4.30: Půdorys

KAPITOLA 4. KLENBY

• Klenba sklípková Jde o jakoukoli předchozí klenbu, která je navíc doplněna o „sklípkyÿ, tj. duté prostorové útvary vyzděné z cihel. Sklípky tvoří dekorativní a velice působivou složku klenby.

Obr. 4.31: Klenba sklípková

Obr. 4.32: Půdorys

• Klenba s lunetami Jde o kteroukoli klenbu, jejíž strana je proniknutá menší válcovou (nebo také kuželovou, kulovou, oválnou) plochou, ze které je ponechána pouze vnější část. Takto vzniklý výběžek nazýváme lunetou. Klenba se díky lunetovému otvoru prosvětlí a odlehčí, proto se používá zejména u kleneb uzavřených.

Obr. 4.33: Klenba s lunetami

37

Obr. 4.34: Půdorys se sklopenými čely klenby

KAPITOLA 4. KLENBY

4.2

Porovnání zaklenutí katedrál

Nyní porovnáme klenby jednotlivých katedrál. Pro větší názornost se omezíme jen na srovnání půdorysů těchto kleneb. Začneme chórovou částí chrámů. Klenební půdorys je zvýrazněn třemi barvami, podle toho, o kterou část presbytáře se jedná. Modře jsou vyznačeny klenby ochozových kaplí, černě pak systém vnitřního ochozu a fialovou barvou klenby vysokého chóru. Chór svatého Víta tvoří pět kaplí zaklenutých pravidelnou šestipaprskovou klenbou nad osmiúhelníkem. Dvě jižní kaple mají půdorysné schéma tvořené polovinou pravidelného šestiúhelníku, na který navazuje obdélník. Klenba severních ochozových kaplí je tvořena dvěma poli. Východní pole je tvořeno šestipaprskovou klenbou a je o něco delší než symetrická protější kaple ochozu. Západní pole (sakristie) je čtvercové a je zaklenuté systémem osmi trojpaprsků, které vyplňují čtyři rohy a jsou odděleny meziklenebními pasy od střední části klenby, která ústí veprostřed do visutého svorníku. Vnitřní ochozová pole jsou tvaru lichoběžníku, podélná pole jsou obdélníková. Každé z těchto polí zastřešuje křížová klenba. Vysoký chór má v půdoryse tvar části pravidelného desetiúhelníka a tento prostor shora zakrývá síťová klenba. Síťovou klenbu je možné vidět i ve dvou obdélných polích střední části chóru.

Obr. 4.35: Chórová část sv. Víta Chrám svaté Barbory nemá již tak pravidelné uspořádání chórové části jako svatovítský kostel. Ochoz je tvořen lichoběžníkovými kaplemi zaklenutými křížovou klenbou. Jejich tvar je zejména v západní části rozličný. Vnitřní ochoz má složitý klenební vzorec. V severozápadní části jde o čtyřcípou hvězdovou klenbu použitou také v levé a pravé vnitřní boční lodi kostela. Náznak hvězdového klenutí můžeme 38

KAPITOLA 4. KLENBY

najít také v protějším čtyřúhelném poli. Další části ochozu už mají klenební vzorec velmi nepřehledný. Jedná se o nepravidelně zalamované síťové zaklenutí. Střední část chóru je zaklenuta hvězdovou klenbou.

Obr. 4.36: Chórová část sv. Barbory V závěrových ochozových kaplích chrámu sv. Bartoloměje můžeme hledat klenby trojpaprskové. Je jich celkem šest zaklenutých nad půdorysem lichoběžného tvaru a jediná severní kaple (sakristie) je obdélníková a tedy zaklenutá jednoduchou křížovou klenbou. Směrem do vnitřní části chóru následují na podélných stranách ochozu lichoběžné křížové klenby a v závěru (směrem na východ) klenby trojdílné dvojpaprskové. Vnitřní (fialová) část je zaklenuta křížovou klenbou nad obdélníkem a čtyřdílnou křížovou klenbou.

Obr. 4.37: Chórová část sv. Bartoloměje Kaple chórové části kostela Nanebevzetí Panny Marie mají různé půdorysy. Střídá se tu tvar připomínající pravidelný pětiúhelník s tvarem vycházejícím ze šes39

KAPITOLA 4. KLENBY

tiúhelného základu. První typ je zaklenut českou plackou, druhý zastřešuje šestidílná křížová klenba. Česká placka se vyskytuje také u klenutí bočních částí chóru. Vnitřní chórová část, tedy vysoký chór, obsahuje klenbu barokní, která má vzor například v kroužené klenbě svatobarborské.

Obr. 4.38: Chórová část Nanebevzetí Panny Marie Nyní zpracujeme klenby transeptu neboli křížení. Jde o místo, ve kterém přechází hlavní loď kostela do oblasti kněžiště. Transept je tedy příčná loď, která mnohdy přesahuje půdorys katedrály a přečnívá z jejího obrysu, ale jak se sami přesvědčíme, není to pravidlem. V přehledu uvádím pouze základní části příčné lodi, nikoli všechny postranní kaple. Svatovítský transept je zaklenut klenbou síťovou a to jak ve střední části křížení tak i v bočních lodích. Severní rameno transeptu je tvořené tzv. Wohlmutovou kruchtou. Na obr. 4.2 je vyrýsovaný půdorys klenby prvního patra.

Obr. 4.39: Transept sv. Víta 40

KAPITOLA 4. KLENBY

Transept svatobarborského chrámu není nijak výrazný a z půdorysu chrámu nepřečnívá. Na zaklenutí vysoké střední části je použita síťová klenba. Boční části křížení jsou nízké a jejich klenba je shodná s ostatními klenbami vnitřních bočních lodí. Jde o klenbu hvězdovou sestavenou z čtyřcípých hvězd.

Obr. 4.40: Transept sv. Barbory Chrám sv. Bartoloměje má transept zaklenutý jednoduchou křížovou klenbou. Je složen ze tří částí, kde prostřední půdorys má tvar téměř čtvercový a boční prostory pak obdélný tvar.

Obr. 4.41: Transept sv. Bartoloměje Samotný střed křížení sedleckého chrámu je tvořen pro tento kostel typickou českou plackou. Severní a jižní rameno transeptu je sklenuto barokní krouženou klenbou.

Obr. 4.42: Transept sedleckého chrámu

41

KAPITOLA 4. KLENBY

Dále provedeme srovnání klenby hlavní lodi těchto staveb. (Obrázky jsou orientovány jižní částí nahoru, transept a chór tedy přisedá vlevo.) Centrální pruh klenby hlavní lodi sv. Víta je složen ze čtyř stejných obdélných polí a jižního širšího pole, které klene síťová klenba. Podél centrální linie jsou z každé strany čtyři čtvercová pole (a jižní obdélné), zaklenutá křížovou klenbou.

Obr. 4.43: Loď Svatovítské katedrály Loď chrámu sv. Barbory je zaklenuta krouženou žebrovou klenbou, jejíž žebra se splétají do tvarů kytek a oblouků.

Obr. 4.44: Loď chrámu sv. Barbory

42

KAPITOLA 4. KLENBY

Hlavní loď kolínského kostela tvoří čtyři obdélná pole, každé z nich klene křížová klenba. Ke každému obdélnému poli přiléhá z obou stran pole čtvercové, zaklenuté, stejně jako střední pruh, křížovou klenbou.

Obr. 4.45: Loď Bartolomějského kostela Loď sedlecké katedrály klene ve střední hlavní lodi Santiniho barokní kroužená klenba. Postranní lodě obsahují dvě řady téměř čtvercových polí. Obě řady severních lodí klenou české placky. Jižní boční loď má severní řadu zaklenutou českou plackou nad obdélníkem. Jižní řadu, která byla přistavěna dodatečně, klene česká placka nad čtvercovým půdorysem.

Obr. 4.46: Loď katedrály Nanebevzetí Panny Marie

43

KAPITOLA 4. KLENBY

Klenby kaplí a další speciální typy zaklenutí prostor katedrál. Začneme klenbami Chrámu svatého Víta a postupně přejdeme k prostorám chrámu sv. Barbory, chrámu Nanebevzetí Panny Marie a konečně chrámu sv. Bartoloměje.

Obr. 4.47: Hvězdová klenba ve tvaru nakoso postavé čtyřcípé hvězdy s visutým svorníkem.

Obr. 4.48: Sakristie - východní pole

Obr. 4.49: Křížová klenba složená ze čtyř menších křížových polí, osm žeber je volných, sbíhají se veprostřed do visutého svorníku

Obr. 4.50: Sakristie - západní pole

44

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.51: Síťová klenba, její žebra se vyhýbají rohovým částem

Obr. 4.53: klenba

Trojdílná

trojpaprsková

Obr. 4.52: Kaple sv. Václava

Obr. 4.54: Zlatá brána - jižní předsíň

Obr. 4.55: Tři křížová pole, Korunní komora nad jižní předsíní 45

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.56: Žebrová hvězdová klenba veprostřed s kruhem v profilu žeber

Obr. 4.58: Dvě čtvercové hvězdové klenby

46

Obr. 4.57: Velká jižní věž

Obr. 4.59: Kapitulní knihovna

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.60: Hvězdová klenba

Obr. 4.61: Západní dvojvěží

Obr. 4.62: Obdélná hvězdová klenba

Obr. 4.63: Západní portál (vstup)

47

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.64: Střední část je tvořena žeb- Obr. 4.65: Předsíň ke schodišti do chrárovou šestipaprskovou klenbou, boční mové pokladnice části pak dvoudílnou trojpaprskovou

Obr. 4.66: Žebrová klenba tvořená třemi Obr. 4.67: Severní předsíň chrámové potrojdílnými trojpaprskovými poli kladnice, pohled zvenčí

48

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.69: Wohlmutova kruchta - přízemí

Obr. 4.68: Žebrová síťová klenba.

Na obrázku 4.69 jsou vidět visící žebra v prostoru pod plochou klenby.

Obr. 4.71: Wohlmutova kruchta - první patro

Obr. 4.70: Kroužená klenba

49

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.72: Žebrová klenba veprostřed ústící do visutého svorníku

Obr. 4.74: Žebrová klenba složená ze tří stejných trojdílných trojpaprsků a v bocích dvojdílných paprsků

50

Obr. 4.73: Nová sakristie sv. Víta

Obr. 4.75: Západní pole sv. Barbory

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.76: Čtyřcípá hvězdová klenba

Obr. 4.77: Vnitřní boční loď chrámu sv. Barbory


Obr. 4.79: Klenba západního vstupu do chrámu sv. Barbory

51

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.81: Portál Nanebevzetí P.M.


Obr. 4.82: Necková klenba s lunetami

52

Obr. 4.83: Kaple jižní části transeptu

KAPITOLA 4. KLENBY

Obr. 4.84: Základ tvoří klenba valená Obr. 4.85: Klenba kruchty Sedleckého s lunetami, čárkovaně jsou vyznačeny chrámu žebrové dekorace

Obr. 4.86: Šestidílná křížová klenba tvořená nad obdélníkem a částí šestiúhelníka

53

Obr. 4.87: Kaple sv. Bartoloměje

KAPITOLA 4. KLENBY

4.3

Tvary čelních oblouků

Klenby se odlišují kromě jiného i tvarem čelních oblouků. Čelní oblouky jsou části řídících křivek pro plochu klenby, určují její tvar. Čelní oblouk dané klenby získáme, řízneme-li klenební plochu rovinou kolmou na její osy. V našem případě na obrázku 4.88 je rovina řezu dána body A, B, C a křivkou řezu je půlkružnice. Kružnice nebo její část byla také nejčastější křivkou, která v počátcích gotiky tvořila čelní oblouky kleneb. Později však dochází k postupnému nahrazování kružnice částmi elipsy nebo křivkami vyšších stupňů.

Obr. 4.88: Umístění čelního oblouku na klenbě Uvedeme nyní několik typů klenebních oblouků, které se u klenutí objevují nejčastěji. Pokud bychom se chtěli věnovat pouze čelním obloukům studovaných katedrál, použili bychom pouze kružnice a její části, dále všechny druhy lomenných oblouků a možná některé druhy eliptických oblouků. Otázkou je, zda eliptické oblouky byly plánovány při stavbě kleneb a nebo vznikly až později, jejich přestavbou, mnohými rekonstrukcemi a deformacemi.

(a) půlkruhový

(b) segmentový

54

(c) plochý segmentový

KAPITOLA 4. KLENBY

(d) zvýšený

(e) základní

(f) snížený

(g) eliptický

(h) ovál podle Serlia

(i) ovál podle Borrominiho

(j) kobylí hlava

(k) tudorský

(l) oslí hřbet

(m) eliptický stlačený

(n) maurský-podkovovitý

Obr. 4.89: Přehled tvarů tvořících čelní oblouky klenby, více viz [Lip98]

55

Kapitola 5 Klenební žebra Žebra tvoří skelet klenby. Při klenutí prostor se nejprve vystavěla žebrová konstrukce a plochy mezi žebry se vyzdívaly následně. Klenba je tvořená z částí jednoduchých ploch a žebra jsou v místech, kde se tyto plochy stýkají. Právě v těchto místech je tíha klenebních ploch přenášena žebry dolů do sloupků, přípor. Díky své důležitosti bývají řádně vyzdobena a propracována. Jejich tvar zřejmě závisí na stavebním vývoji gotiky. U prvních gotických kleneb se setkáme s jednoduchými málo profilovanými tvary a postupem času vznikají žebra propracovanější. Pozdní gotika již má žebra štíhlá, zalamovaná v zajímavé tvary a funkčnost žeber podléhá dekorativnosti, manýrismu a mění se v ornamentální prvek. Díky citlivým změnám ve tvarech žeber je možné odhadnout stáří celé stavby. Je to jeden z nejpoužívanějších a nejpřesnějších ukazatelů, podle kterých lze objekt datovat a poznat příslušnost ke stavební huti.

(a) profilované

(b) hranolové okosené

(e) klínové vyžlabené

(c) hruškové

(f) klínové s laloky

Obr. 5.1: Typy žeber

56

(d) hruškové protáhlé

(g) několikrát vyžlabené

KAPITOLA 5. KLENEBNÍ ŽEBRA

Uvedeme nyní žebra použitá v klenbách porovnávaných staveb. Jde zejména o žebra hrušková (různých tvarů), v některých případech žebra klínová.1

Obr. 5.2: Žebra sakristie Chrámu sv. Víta (P. Parléř)

Obr. 5.3: Křížová kl., presbytář,(P.P.) Obr. 5.4: Síťová kl., presbytář,(P.P.)

Obr. 5.5: Kaple ochozov. polí M.zA.

1

Obr. 5.6: Jižní předsíň

Symbolem P.P. myslíme Petra Parléře, M.zA. Matyáše z Arasu.

57


Obr. 5.7: Kaple sv. Václava (P.P.)

Obr. 5.9: Kaple (M.zA., P.P.)

sv.

Kříže

Obr. 5.11: Sv. Barbora pole ochozu

58

Obr. 5.8: Kruchta, sv. Vít

Obr. 5.10: Hlavní loď, sv. Vít

Obr. 5.12: Sakristie, sv. Barbora


Obr. 5.13: Sv. Barbora, Rejsek

Obr. 5.14: Sv. Barbora, B. Ried

Obr. 5.15: Jižní loď, sv. Bartoloměj Obr. 5.16: Sv. Bartoloměj, chór (P.P.)

Obr. 5.17: Sv. Bartoloměj, ochozové Obr. 5.18: Presbytář, sv. Bartoloměj kaple (P.P.)

59

Kapitola 6 Základní konstrukce V popisech konstrukcí jsou uvedeny některé zkratky zastupující slovní popis. Dále budeme značit symbolem k = (l1 , l2 , l3 ) kružnici k, která se dotýká kružnic l1 , l2 a l3 . Podobný symbol k = (A, l1 , l2 ) použijeme pro kružnici dotýkající se kružnic l1 , l2 a procházející bodem A nebo k = (A, B, l) značí kružnici, která prochází body A, B a dotýká se kružnice l. Dále symbolem H (S; A′ → A) budeme značit stejnolehlost (homotetii) danou středem S a párem odpovídajících si bodů A, A′ . Symbol S (S; A′ → A) bude značit středovou souměrnost danou středem S a párem odpovídajících si bodů A, A′ . Konečně O (o; A′ → A) značí osovou souměrnost danou osou o a párem odpovídajících si bodů v osové souměrnosti A, A′ . Základním tvarem oken, do kterého se také veškeré další geometrické útvary vepisují, je lomený oblouk. Uvedeme základní tři typy lomených oblouků. Základní lomený oblouk nad základnou AB je tvořený kružnicemi, které mají středy přímo v bodech A, B a jejich poloměrem je úsečka |AB|. Dalšími typy lomených oblouků jsou zvýšený resp. snížený lomený oblouk. Středy kružnic určující oblouk leží na přímce AB vně této úsečky resp. se středy mezi body A, B (viz obr.6.1).

(a) základní

(b) zvýšený

Obr. 6.1: Lomený oblouk

60

(c) snížený

KAPITOLA 6. ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE

Dalším často opakovaným útvarem je sférický trojúhelník. Toto označení je známé z Neeuklidovské geometrie jako označení trojúhelníku na sféře. V této práci budeme za sférický trojúhelník považovat následující konstrukci.

Sférický trojúhelník Sestrojíme rovnostranný △ABC. V každém jeho vrcholu sestrojíme kružnici k1 = (A, r = |AB|), k2 = (B, r = |BA|), k3 = (C, r = |CB|), Sférickým trojúhelníkem myslíme kratší části kružnic k1 , k2 , k3 , omezené body A, B, C, viz obrázek. Obr. 6.2: Konstrukce 1

Čtyřlístek Dána kružnice m = (S; r = |SA|). Hledáme kružnice l, l′ , l′′ , l′′′ . Zvolme lib. průměry AB ⊥ CD o = osa <) BSC, P = o ∩ m kružnice k je lib. dotýkající se CS a BS P′ = k ∩ o H (S; P ′ → P ) H (S; k → l) l = (O; r = |OP |) kružnice l′ , l′′ , l′′′ podobně Čtyřlístek tvoří části kružnic l, l′ , l′′ , l′′′ , které jsou vnější vzhledem k jejich vzájemnému dotyku.

61

Obr. 6.3: Konstrukce 2


Trojlístek Dána kružnice m = (S; r = |AS|). Hledáme kružnice l, l′ , l′′ S ∈ a, b, c, |<) (a, b)| = |<) (b, c)| = 60◦ A=a∩m kružnice k je lib. dotýkající se b a c A′ = k ∩ a H (S; A′ → A) H (S; k → l) kružnice l′ , l′′ podobně Trojlístek tvoří části kružnic l, l′ , l′′ , které jsou vnější vzhledem k jejich vzájemnému dotyku.

Mniška Mějme základní lomený oblouk nad základnou AB, kde k = (B; r = |BA|), bod D ∈ AB, |AD| = |DB|, CD ⊥ AB, body E, R ∈ AB |AE| = |ED|, |ER| = |RD| l = (R; r = |RA|) m = (B; r = |BE|), P = m ∩ CD Q = k ∩ BP n = (P ; r = |P Q|) Mniškou myslíme část kružnice l, která v bodě prvního průsečíku s kružnicí n přechází do n a v bodě Q pak přechází do lomeného oblouku, dále symetricky podle CD.

62



KAPITOLA 6. ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE Trojlist ve sférickém trojúhelníku Je dán sférický trojúhelník ABC, kde k = (B; r = |BA|) body E, D ∈ AB |AD| = |DB|, |AE| = |ED| l = (B; r = |BE|) S = l ∩ CD Q = k ∩ BS m = (S; r = |SQ|) Zbylé kružnice sestrojíme podobně. Trojlistem je pak vnější část těchto kružnic vzhledem k jejich vnějšímu průsečíku, která v bodě Q přechází do sf. trojúhelníku.

Sférický čtyřúhelník Mějme základní lomený oblouk nad základnou EF , s vrcholem D, kde k = (E; r = |EF |) G ∈ EF, |EG| = |GF | |<) GDA| = |<) GDC| = 45◦ AC k EF S = AC ∩ GD E ′ ∈ ES, |ES| = |SE ′ | P = EE ′ ∩ k k ′ = (E ′ ; r = |EP |) Čtvrtý oblouk čtyřúhelníku stejně. Sférický čtyřúhelník je dán postupně oblouky AB, BC, CD, DA

63



KAPITOLA 6. ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE Čtyřlist vepsaný sf. čtyřúhelníku Sf. čtyřúhelník ABCD viz obr. 6.7 o = osa AD, S ∈ o ∩ BD k = (S; r = |SA|) P = k ∩ o, P ∈ p, p k AD Q = p ∩ BD, Q ∈ q, q ⊥ BD R =o∩q O = o ∩ BC L ∈ BD, OL k AC u = RL ˘ T = u ∩ BC l = (L; r = |LT |) Stejným způsobem sestrojíme i zbylé tři kružnice. Čtyřlistem je pak vnější část těchto kružnic vzhledem k jejich vnějšímu průsečíku, která v bodě T přechází do sf. čtyřúhelníku.


Kytička ve sférickém čtyřúhelníku Je dán sférický čtyřúhelník (konstrukce 6, obr.6.7), kde k1 je jeho tvořící kružnice. Rozdělme kružnici k na 12 stejných dílků osami o1 , o2 , . . . , o12 . |<) (o1 , o2 )| = |<) (o2 , o3 )|, ... = 30◦ Kružnice l′ je lib. dotýkající se o1 , o2 . Kružnice l, H (S; l′ → l) Podobně sestrojíme kružnice l′′ , l′′′ . Kružnice m = (l′′ , l′′′ , k1 ). Kytičkou myslíme části kružnic vyznačené na obr 6.9. Obr. 6.9: Konstrukce 8

64

KAPITOLA 6. ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE Kružnice vepsaná mezi oblouky Jsou dány body A, B, C tak, že C je střed AB. Nad základnami AB, AC, BC sestrojíme základní lom. oblouky C ∈ o, o ⊥ AB D ∈ AB, |BD| = |DC| l = (A; r = |AD|) S = o ∩ l, p = AS P = p ∩ lom. oblouk nad AB k = (S; r = |SP |) |AP | = |AB| ∧ |AE| = 21 |AB| ⇒ |SP | = 14 |AB|

Kapička vepsaná mezi oblouky Mějme dány lomené oblouky nad AB, AC, CB, pomocí konstrukce 9 vepíšeme kružnici k = (S; r = |SP |). Ve vrcholech menších lomených oblouků sestrojíme stejně velký lomený oblouk a vepíšeme mu mnišku, tvořenou kružnicemi n1 , n2 , n3 . Viz obr. 6.5 Kružnice q = (n1 , k, o). Kapičkou rozumíme vnitřní část menšího lomeného oblouku, který v bodě dotyku přechází do kružnice k a ta pak do vrcholu většího oblouku, viz obrázek. Vnitřní část mnišky tvoří kružnice q přecházející do n1 a pak do vrcholu lom. oblouku.

65




Mnišky ve sférickém čtyřúhelníku Sestrojme čtverec ADBC. Oblouky AC, AD, BD a BC jsou části kružnic k1 = (S1 , r = |S1 A|), k2 = (S2 , r = |S2 A|), k3 = (S3 , r = |S3 |B), k4 = (S4 , r = |S4 B|), kde S1 , S2 , S3 , S4 jsou středy úseček tvořících čtverec ADBC. V každém jeho vrcholu vyrýsujeme rovnostranný trojúhelník tak, že výška splyne s úhlopříčkou, kterému opíšeme základní lomenný oblouk s mniškou. Obr. 6.12: Konstrukce 11

Část okna Do základního lomenného oblouku tvořeného k1 , k2 vepíšeme dva zvýšené lom. oblouky l1 , l2 . Do nich pak základní lom. oblouk f1 , f2 a čtyřúhelník s čtyřlistem (konstrukce 7, obr. 6.8). Dále kružnice m = (k1 , k2 , l1 ) s trojlístkem (konstrukce 3, obr. 6.4). Kružnice n = (f1 , f2 , i), n = (A; r). O (o; A → B), n = (B; r). Dále rovnostr. trojúhelník ABC (viz obr. 6.13), n1 = (C; r). DE je průměr n1 ∧ DE ⊥ o. Nad DC a CE lom. oblouky s mniškou (konstrukce 4, obr. 6.5). V prodloužení DE na každé straně stejný lom. oblouk s mniškou. Osy o1 , o2 svírají se základnicí lom. oblouku úhel 45◦ . Kružnice p = (o1 , o2 , n′ ), q = (o1 , o2 , n1 ).

66



6.1

Zlatý řez √

Zlatým řezem se označuje poměr ϕ = 1+2 5 . Je to poměr úsečky rozdělené na dvě nestejně dlouhé části tak, že poměr délky celé úsečky ku délce větší z obou částí je stejný jako poměr délky větší části úsečky ku délce menší části.

Obr. 6.14: Úsečka rozdělená v poměru zlatého řezu. Na obrázku 6.14 je úsečka AB, kde |AB| = a, rozdělená bodem C, |AC| = x. Velikost zbývající části |BC| = a − x. V našem případě x > (a − x). Pokud platí a x = a−x , pak se nám podařilo rozdělit úsečku AB bodem C v poměru zlatého řezu. x Tento poměr se běžně označuje řeckým písmenem ϕ. Určeme nyní hodnotu zlatého x řezu. Pokud bude délka úsečky rovna jedné, tedy a = 1. Dostaneme: x1 = 1−x . Ekvi2 valentími úpravami převedeme na kvadratickou rovnici: x + x − 1 = 0, která má √ kladný kořen: x = −1+2 5 . √ Z rovnosti ϕ = xa dostáváme: ϕ = −1+1 √5 = 1+2 5 ≈ 1, 61803. 2

Konstrukce zlatého řezu. Rozdělení úsečky AB, bodem C v poměru zlatého řezu. Mějme libovolnou úsečku AB. V bodě B sestrojíme kolmici BE, platí: |BE| = 12 |AB| Kružnice k = (E, r = |BE|). Bod D ∈ k ∩ AE. Kružnice l = (A, r = |AD|). Bod C ∈ l ∩ AB. Bod C dělí úsečku AB v poměru zlatého řezu.

Obr. 6.15: Konstrukce zlatého řezu.

Zlatý poměr se v architektuře vyskytuje jako poměr šířky a výšky stavby nebo jejích částí (oken, střechy, jednotlivých stěn nebo příčného řezu). Najdeme ho také v některých detailech zejména gotických budov, jakými jsou kružby oken nebo dekorace vnějších i vnitřních prostor. Tento poměr lze najít nejen v architektuře, umění, ale také v přírodě u rostlin a schránek měkkýšů, v krystalických strukturách látek nebo na lidském těle.

67


Útvar, který je v architekruře často používán, a ve kterém je poměr zlatého řezu využit hned několikrát, je pravidelný pětiúhelník. Jeho konstrukce je provedena na obr. 6.16. Zvolme kružnici k se středem S, které chceme pětiúhelník vepsat. AB je průměr kružnice k. SC ⊥ AB, D je střed AS a kružnice l = (D, r = |CD|). Bod E ∈ l ∩ AB a velikost úsečky CE je strana požadovaného pětiúhelníku.

Obr. 6.16: Konstrukce pětiúhelníku.

Obr. 6.17: Poměry v pětiúhelníku.

Nyní uvedeme některá tvrzení týkající se poměrů v pětiúhelníku.1 Věta 1. Úhlopříčky v pravidelném pětiúhelníku se protínají v poměru zlatého řezu. Věta 2. Poměr úhlopříčky a strany pravidelného pětiúhelníka je zlatý. Věta 3. Sestrojíme-li všechny úhlopříčky pravidelného pětiúhelníku, dostaneme pěticípou hvězdu, uvnitř které je opět pravidelný pětiúhelník. Poměr stran původního a nového pětiúhelníku je druhá mocnina zlatého čísla. Pokud označíme vrcholy původního pětiúhelníka ABCDE, velikost jeho strany a a vrcholy nově vzniklého pětiúhelníku MNOP Q se stranou x, viz. obr. 6.17. Pak platí: xa = ϕ2 .

1

Důkazy jednotlivých vět nalezneme například v knize [Chm06].

68

Kapitola 7 Kružby Vznik kružeb podnítila potřeba rozčlenit plochu okna na několik menších částí, a tím zjednodušit jejich zasklívání. Gotická okna se díky zlepšujícímu klenebnímu systému mohla stále zvětšovat a sklenáři v té době řešili problém, jak dosáhnout tak velké plochy skla, potřebné na zasklení takto širokých oken. Problémem bylo vytvoření větší plochy skla, která by byla dostatečně zajištěna a odolala tlaku větru. Proto se okna začala členit v dolní části takzvanými pruty1 a kružbou ve vrcholu lomeného oblouku. ([Ull87]) Kružby tedy vznikly jako prostředek k rozčlenění horní části gotického okna tak, aby byl zajištěn plynulý přechod od horních konců prutů k vrcholu zakončení určujícího lomeného oblouku.

Obr. 7.1: Vývoj gotického okna

Kružba se postupně vyvíjela spolu s gotikou. Zpočátku, v období rané gotiky, se používaly jednoduché základní mnohoúhelníky a tvary vzniklé z částí kružnic, jako byl lomený oblouk, popřípadě kružnice vepsaná lomenému oblouku. Později se začalo využívat průniků kružnic, začaly vznikat sférické trojúhelníky a čtverce, do kterých byly vepisovány další, zejména kruhové útvary. Kružba postupně získávala Okenní pruty jsou štíhlé kamenné sloupky, které dělí spodní část gotického okna na několik částí. Podle počtů prutů dělíme okna na dvojdílná, trojdílná atd. 1

69

KAPITOLA 7. KRUŽBY

na složitosti, vymýšlely se nové a nové tvary, do lomených oblouků oken se vepisovaly tvary rozet a do nich další drobné struktury. V pozdní gotice se využíval také tzv. flamboyant, asymetrický sférický plamének, připomínající rybí měchýř. Díky optické vlastnosti rotace byl využíván hlavně v rozetách. ([Šar01b]) Potřebu kružby časem potlačila její dekorativnost. Používala se jak kružba okenní tak i tzv. slepá kružba, sloužící k ozdobení chrámových prvků. Těmi byly např. římsy, kamenné sloupy, části triforia nebo boky kostelních lavic. Dále se budeme zabývat kružbami jednotlivých katedrál. Bereme v potaz pouze tři z rozebíraných katedrál. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je dnes bez kružeb. Díky poslednímu stavebně historickému průzkumu byly zpřesněny informace o oknech sedleckého chrámu a byla potvrzena domněnka o dřívější existenci kružeb v těchto oknech. Zjistilo se tedy, že původní verze oken obsahovala kružbovou výplň, která však nebyla dochována, a tak se nám dnes nabízí pohled do štíhlých oken prosvětlených nepřerušenými paprsky.

Obr. 7.2: Průčelí chrámu Nanebevzetí Panny Marie s okny

7.1

Okna chrámu sv. Bartoloměje

Okna chrámu sv. Bartoloměje mají různorodý tvar i kružbu. V chórové části kostela jsou nad sebou umístěny dvě řady oken. Horní chórová část má ze severní a jižní strany vždy dvě okna se stejným určujícím lomeným obloukem, který je snížený. Jde tedy o čtyři tvarově stejná šestidílná okna, každé však obsahuje jinou kružbu. Dvě z těchto kružeb jsou zkonstruovány na straně 72 (obr. 7.5) a 73 (obr. 7.8).

70

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Vysoký chór má ještě další čtyři okna na východní závěrové straně, která jsou na rozdíl od bočních oken pouze čtyřdílná, jejich kružby jsou navzájem různé. Spodní část závěru tvoří šest čtyřdílných oken, tvarově i velikostně stejných, jako jsou okna východního vysokého chóru. Na severní straně navíc k této části přiléhá sakristie, která má tři malá a úzká okna s jednoduchými kružbami a směrem na západ následuje jedno trojdílné okno. Tvary kružeb celé závěrové části jsou dynamické, obsahují rybičky a cyklické elementy. Jde o tvorbu Petra Parléře.

Obr. 7.3: Severní stěna sv. Bartoloměje. Obr. 7.4: Jižní stěna před rekonstrukcí.

Severní strana čítá pět užších oken z raně gotického období. Čtyři jednodílná s mniškou a prostřední dvojdílné s jednoduchou kružbou (dva sférické trojúhelníky a trojlístek). Na severní stěně se vyskytuje ještě jedno krátké dvojdílné okno, které tvoří základ západní věže. Na jižní straně hlavní lodi bývalo schéma oken obdobné jako na straně severní viz obr. 7.4, ale svůj tvar si do dneška nezachovaly. Při rekonstrukci chrámu v 19. století došlo k rozšíření oken této stěny. Jižní loď tedy obsahuje převážně okna dvojdílná s novogotickými kružbami. Navíc je na této straně vysutá pětiboká kaplička Panny Marie, obsahující tři úzká okna. Tato dodatečně přistavěná kaple pochází stejně jako chór z období architekta Petra Parléře. Dvě osmiboké věže na západní straně chrámu mají na každém svém boku nad sebe umístěna čtyři štíhlá malá okénka. Na každé věži je tímto způsobem umístěno celkem třicet dva stejných okének, která jsou v rámci horizontální řady vzájemně stejná. Čelní západní stěna katedrály obsahuje jedno rozetové okno nad vchodem do chrámu a dvě úzká okénka v horní části této stěny, umístěná těsně vedle sebe.

71

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Základem okna je snížený oblouk k1 , k2 se středy S1 , S2 . Základnu rozdělíme na šest stejných částí. V krajích vytvoříme půlkružnici s částí čtyřlístku (obr. 6.3) a nad zbývající části vyrýsujeme čtyři snížené lom. oblouky, podobné základnímu oblouku v poměru 61 . Kružnice m = (k1 , k2, n1 ), tedy m = (M, r = R) a kružnice l1 = (m, n2 , k1) s čtyřlístkem (obr. 6.3). Do m vepišme kružnici m1 = (M, r = R4 ) a do ní šestilístek. Tečny každých dvou kružnic šestilístku pak tvoří části vzpřímených rybiček. Jsou tvořeny tak, aby vnitřní strana jedné omezovala plochu druhé rybičky (obr. 7.5). Ve vrcholu těchto vzpřímených rybiček pak vyrýsujeme mnišku tak, aby vrchol mnišky měl vnitřní dotyk s kružnicí m (použijeme posunutí). Zbylé protisměrné rybky jsou tvořeny osou o, která je kolmá na strany přilehlých vzpřímených rybiček, tedy: o ⊥ v, umístěná tak, aby se snížený lom. oblouk dotýkal 1 . Konečně kružnice vzpřímené rybičky a zároveň byl podobný tvořícímu v poměru 10 q = (m, n1 , l)

Obr. 7.5: Konstrukce

Obr. 7.6: Rastr

Obr. 7.7: Foto 72

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Druhé okno kolínské katedrály má naprosto totožný základ s předchozím oknem (obr. 7.5). Odlišují se pouze v prvcích rozety této kružby. Mějme tedy kružnici m = (M, r = R) a jí vepsanou kružnici m1 = (M, r = R3 ), která je tentokrát vzhledem k rozetě třetinová. Kružnice m1 obsahuje trojlístek (obr. 6.4), o, o1 , o2 jsou osy symetrie tohoto trojlístku. Pravotočivé rybičky jsou tvořeny kružnicemi n = (N, r = 32 R), kde N ∈ o1 a n′ , platí: O (o3 ; n → n′ ), kde osa o3 prochází body o1 ∩ m a o2 ∩ m. Dále o4 ⊥ o3 ∧ o4 ∈ n′ ∩ n′′ . Kružnice p1 = (n, o3 ), p2 = (o3 , n′ ) a zároveň středy p1 a p2 leží na o4 . Kružnice p3 = (p1 , p2 , n). Protisměrné rybičky jsou tvořené osami o′ , o5 , kde o′ ⊥ o ∧ M ∈ o, o5 prochází o3 ∩ m a polovinou úsečky tvořené body o′ ∩ n′′ a o′ ∩ m. Kružnice q1 = (q, o5 , o′ ), q2 = (m, o5 , o′ ) a q3 = (q1 , n′ , m).


Obr. 7.9: Rastr

Obr. 7.10: Foto

73

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Konstrukci této kružby je vhodné začít sférickým trojúhelníkem (obr. 6.2), do kterého vepíšeme tři menší sférické trojúhelníky, které jsou vzhledem k původnímu v poměru 12 . Do každého vnitřního sférického trojúhelníku pak vepíšeme trojlist (obr. 6.6). Dále vytyčíme dvě rovnoběžky kolmé k základnici sférického trojúhelníka, tedy kolmice na AB procházející A a druhá procházející B. Mezi ně pak vepíšeme dvě mnišky tak, aby se vrcholy dotýkaly spodní části kružnice, tvořící sférický trojúhelník (v tomto případě je vhodné použít posunutí ve směru sestrojených kolmic).


Obr. 7.12: Rastr

Obr. 7.13: Foto 74

KAPITOLA 7. KRUŽBY

7.2

Okna chrámu sv. Víta

Vývoj oken pražské katedrály se liší podle období, ve kterém vznikala a také střídáním architektů působících na katedrále, kteří okna navrhovali. V závěrové části chóru je situace poměrně jednoduchá. Na oknech kaplí nízkého ochozu pracoval stavitel Matyáš z Arrasu. Kružby všech oken jsou shodné a zpracováné na straně 81 (obr. 7.25). Boční kaple sv. Máří Magdaleny a Jižní předsíň mají tvar oken shodný s kaplemi závěru, jejich autorem je taktéž Matyáš z Arrasu. Liší se však od východních kaplí svou kružbou. Okno kaple sv. Kříže má profilaci ostění Matyáše z Arrasu, podokenní římsa je taktéž arrasovská, ale kružba v něm pochází již od Petra Parléře. Navazující svatováclavská kaple má dvě úzká a převýšená okna v jižní stěně. Jsou shodná také v plaménkové kružbě a dělí je pouze sloupkový opěráček. Jižní předsíň obsahuje pouze malé okénko bez kružby. Severní kaple sv. Anny má okna stejně uspořádaná jako závěrová ovšem s rozdílnou kružbou. Vedlejší sakristie a klenotnice tvoří malá okna ve dvou řadách nad sebou, z nichž pouze horní obsahují kružby. Dále na západ přichází dvě velkolepá šestidílná okna kaple sv. Zikmunda, jejichž složitá kružba je až na detail vnitřní části čtyřlístku shodná s okny kaple Martinické. Západnější z obou oken se v kružbě liší a je z poloviny zakryto šnekovým schodištěm.

Obr. 7.14: Jižní pohled na chrám sv. Víta. Vysoký chór je složen ze čtyřdílných oken s navzájem různými kružbami, které tvoří jakési druhé patro nad kaplovým ochozem katedrály. Po severní i jižní straně se objevují okna šestidílná. Šestidílných oken je na každé straně celkem pět a mají podobnou strukturu. Nad prostředními čtyřmi pruty je vždy tvořena kružba zajímavých, neobvyklých tvarů a nad postranními pruty je směrem dolů svedena rybička, tvořená vnějším obloukem kružby a vnitřním obloukem celého okna. Protilehlá okna ze severní a jižní strany se shodují v kružbě, kromě posledního pátého páru, kde severní okno tvoří ve vrcholu pětilist s plaménky po stranách, pod ním sférický 75

KAPITOLA 7. KRUŽBY

čtyřúhelník s čtyřlisty a nejníže trojlist. Jižní okno má stejné rozvržení jako většina ostatních. Tento typ oken následuje i dále na západ stále ve stejné výšce chrámu, v oblasti hlavní lodi. Od oken presbytářové části je dělí transept a jižní věž. Jižní stěna transeptu má ve své horní partii velké, honosně působící okno s propracovanou kružbou, její konstrukce je provedena na straně 78 (obr. 7.19). Se svými 165m2 plochy jde o jedno z největších oken vůbec. Okno pochází z roku 1907, na návrhu kružby pracoval Kamil Hilbert. Trojici velikostně podobných oken umístěných nad sebe obsahuje jižní věž. Vrchní okno je dvojdílné a ve svém horním lomeném oblouku má usazené hodiny. Okno ve středu je celé ozdobeno zlacenou dekorací. Až nejnižší okno má tradiční kružbu, která je zpracována na obrázku 7.16, strana 77. Jižní loď ve svých třech kaplích (Kaple Thunovská, Kaple Božího hrobu, Kaple sv. Ludmily) ukrývá naprosto stejná tři okna, velikostně podobná s okny hlavní lodi a v kružbě shodná s okny protější severní lodi. Severní část chrámu obsahuje dále rozsáhlé okno severní lodi transeptu, velikostí i typem kružby srovnatelné s oknem protějším. Dále na západ se otevírá pohled na šest dvoudílných okének umístěných do dvou řad nad sebe. Jde o okna Nové sakristie. Předsíň k chrámové pokladnici obsahuje dvě krátká dvojdílná okna. Nad nimi je v šířce hlavní lodi vsazeno okno shodné s dalšími okny západních kaplí (Kaple arcibiskupská, Kaple Schwarzenberská, Kaple Bartoňů). Západní dvojvěží je tvořeno několika dvojdílnými okny úzkého tvaru se základní kružbou (dvě mnišky a trojlist). Stěnu mezi nimi vyplňuje monumentální a dekorativní okno s rozetou, na kterém se podílel, podobně jako na okně jižního transeptu, Kamil Hilbert. Zbývající část této stěny tvoří slepé kružby.

Obr. 7.15: Detailní pohled na jižní část transeptu a chóru sv. Víta 76

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Do základního oblouku (k) vepišme dva poloviční základní oblouky (k1 , k2 ). Do každého pak umístíme dva kruhové půloblouky, do kterých vepíšeme část čtyřlístku (obr. 6.3). Dále sestrojíme kružnici m, dotýkající se obou půlobouků vně a stran základního oblouku zevnitř, tedy m = (k1 , k2 , l1 ). Kružnici rozdělíme na pět shodných dílků, tj. úhel mezi jednotlivými osami má velikost 72◦. Mezi osy vepíšeme pět kružnic tak, aby platilo: a1 = (o1 , o2 , l2 ), a2 = (o2 , o3 , k2 ) a konečně a3 = (o3 , k1 , k2 ). Body A, B, C tvoří sférický trojúhelník. Středy jednotlivých stran sférického trojúhelníku, (tedy středy oblouků) tvoří rovnostranný trojúhelník, kterému vepíšeme kružnici b s trojlístkem (obr. 6.4). Kružnice n = (A, B, C). Ve středové souměrnosti S (S; A → A′ ) zobrazíme trojúhleník A′ B ′ C ′ . Body A, B, C, A′ , B ′ , C ′ jsou vrcholy šesti třetinových rovnostranných trojúhelníků. Ve třech z nich sestrojme příslušný lomený oblouk a mnišku (obr. 6.5). Nakonec lomený oblouk protáhneme do oblasti trojlístku (viz obr. 7.16).


Obr. 7.17: Rastr

Obr. 7.18: Foto 77

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Do sníženého oblouku k1 , k2 určeného středy S1 , S2 vepíšeme dva půloblouky l1 , l2 se středy S1 , S2 . Půloblouky l1 , l2 tvoří ve střední části základní lomený oblouk. Do tohoto z.l.o. vepíšeme pomocí kružnic l3 , l4 sf. čtyřúhelník s čtyřlistem (obr. 6.8). V horních rozích vzniknou dva útvary tvořené l1 , l2 , l3 . Do každé z tvořících kružnic čtyřlistu vepíšeme trojlístek s tím, že vnější kružnici trojlístku zvětšíme tak, aby platilo: a3 = (a1 , a2 , l3 ). Útvarům tvořeným l1 , l2 , l3 vepíšeme tři kružnice. Platí: b1 = (l1 , l4 , o), kde o je osa symetrie vypouklého trojúhelníka, kružnice b2 vznikne: O (o; b1 → b2 ) a konečně b3 = (b1 , b2 , l2 ). Spodní část tohoto základního oblouku (pod sf. čtyřúhelníkem) je tvořena dvěma základními oblouky (ozn. lom) s mniškami (obr. 6.5), které jsou vzhledem k jejich tvořícímu oblouku čtvrtinové a rybičkou tvořenou kružnicemi: m = (lom, l3 , S1 S2 ), n1 jejíž průměr je P Q, P = o1 ∩ o2 , Q = o2 ∩l2 . Osa o1 je daná m∩l3 a S2 , osa o2 je průměrem kružnice m a zároveň m∩lom ∈ o2 . Dále n2 = (n1 , l2 , m), n3 = (n2 , o, m). Kružnice l3 , l4 tvoří v prodloužení základní lomený oblouk. Pomocí konstrukce 6 (obr. 6.7) v něm vytvoříme sf. čtyřúhelník se sférickou kytičkou (obr. 6.9). Spodní část kytičky tvoří kružnice u. Její střed a bod dotyku se sférickým čtyřúhelníkem jsou body, kterými prochází kružnice u1 , která se dále dotýká i (základna lom. oblouku). Rybičky po stranách lom. oblouku jsou shodné s rybičkami ve spodní části okna. Kružnice r = (i, l2 , l3 ), r2 = (t, r, u1 ), kde t je osa tvořícího oblouku okna. Dále kružnice q = (k1 , l1 , l3 ) s pětilístkem. Zbývající vnitřní části postranních lomených oblouků vzniklých l1 , l2 na straně 66, obr. 6.12.


78

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Obr. 7.20: Detail okna, obr. 7.19.

Obr. 7.21: Jižní část transeptu chrámu sv. Víta s okny, obr. 7.19 a obr. 7.22

79

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Do základního lomeného oblouku (k) se středy S1 , S2 vepíšeme půlkružnici m, jejíž průměr je S1 S2 . Dále sestrojíme půlkružnice m1 , m2 , které mají poloviční poloměr než m tak, aby se dotýkaly úsečky S1 S2 . Do nich pak vepíšeme část čtyřlístku (obr. 6.3). Kružnice l = (m, m1 , m2 ) a v ní čtyřlístek (obr. 6.3). Nyní sestrojme společnou tečnu kružnic l a m, nad kterou vztyčíme základní lomený oblouk (ozn. lom). Polovina základnice lom, tvořené tečnou je průměrem kružnic a1 , a2 . Dále b = (a1 , a2 , k), c1 = (b, m, lom) stejně c2 .


Obr. 7.23: Rastr

Obr. 7.24: Foto 80

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Okno je tvořené sníženým obloukem k1 , k2 se středy S1 , S2 , kde o je osa tohoto oblouku. Body C = o ∩ k1 , D = o ∩ S1 S2 tvoří úhlopříčku čtverce ADBC, který tvoří základ pro konstrukci 11 (obr. 6.12). Pod sférický čtyřúhelník a dále v krajních třetinách základnice vytvoříme celkem tři shodné snížené oblouky podobné tvořícímu oblouku v poměřu 31 (ozn. lom). Do každého vepíšeme kružnice p1 , p2 , jejichž průměr leží na základici lomeného oblouku a platí: p1 = (o, lom.), p2 = (o, lom) a následně kružnice p3 = (p1 , p2 , lom). Kružnice q, dotváří dva krajní snížené oblouky a je dána q = (Q, r = |QS1 |). Spodní dotyk s q má kružnice l, jejíž průměr je 31 základnice (viz obr. 7.25). Do l pak vložíme část čtyřlístku (obr. 6.3).


Obr. 7.26: Rastr

Obr. 7.27: Foto 81

KAPITOLA 7. KRUŽBY

7.3

Okna chrámu sv. Barbory

Okna chrámu sv. Barbory by se dala rozdělit do několika skupin v závislosti na jejich tvaru a velikosti. V kružbách jsou každá dvě okna tohoto kostela navzájem různá. V chórové části je v každé ochozové kapli jedno ctyřdílné okno ve tvaru základního lomeného oblouku. Tato okna pochází z plánů parléřovské huti, ale pracoval na nich až další stavitel Matyáš Rejsek. Některá z nich jsou vyplněna barevnými vitrážemi od malíře Františka Urbana. Tyto vitráže pochází z konce 19. století, kdy se okna, ale také celý chrám, generálně rekonstruovaly. Chór tvoří ještě druhá řada oken, umístěných nad prvními ve vysokém chóru. Je jich celkem sedm a jsou tvarově velice podobná oknům ve spodní řadě. Severní i jižní boční loď katedrály obsahuje dvě řady nad sebe umístěných oken, kde ve spodní řadě najdeme okna tvarově podobná s okny v ochozové části stavby, tato navíc skrývají poměr výšky a šířky 3 : 1. Hořejší řada oken osvětluje hlavní loď chrámu. Zde jsou okna široká, o něco kratší než ta v řadě pod nimi. Vrchní část okna má tvar sníženého lomeného oblouku. Výška a šířka oken je zde v poměru zlatého řezu (viz str. 67). Na kružbách oken je vidět jejich vyspělý vývoj, pochází z pozdní gotiky. Autorem těchto oken je stavitel Benedikt Ried. Západní závěrová stěna obsahuje tři velká, prostorová okna, umístěná do horní části závěru pod trojúhelný štít. Prostřední okno je velice dominantní, jeho kružba je zpracovaná na obr. 7.38. Na stěně jsou dále umístěna čtyři trojdílná okna, z nichž okno vedoucí do jižní boční lodi je protáhlé a asi třikrát delší než zbývající tři. Ostatní okna této provizorní závěrové stěny jsou drobná, dvoudílná. Kružbu obsahuje i hlavní západní vchod do chrámu. Je umístěna nade dveřmi v tzv. tympanonu. Její provedení je znázorněné v [Hyl08].

Obr. 7.28: Jižní stěna oken chrámu sv. Barbory 82

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Sestrojíme základní lomený oblouk. Jeho základnu rozdělíme na čtvrtiny, nad kterými sestrojíme blíže ke středu dva základní lomené oblouky s konstrukcí mnišky (obr. 6.5) a nad krajními čtvrtinami snížené lomené oblouky se středy L1 a L2 , kde |L1 L2 | = R8 ). Body L1 , L2 jsou zároveň středy kružnic vepsaných do sníženého oblouku. Kružnice u = (V, k1 , k2 ), n = (o, k1 , w), m = (u, k1 , k ′′′ ) dále přímka q k o a zároveň V ∈ q, B = q ∩ k1 , |V A| = |AB|, |AS| = |SB|, bod S ′ je osově souměrný podle osy o s bodem S, v = (S ′ ; r = |S ′ A| = |S ′B|). Části kružnic k, k ′ jsou osově souměrné V U, k ′′ vznikne posunutím k do bodu B. Další ozdobné kružnice sestrojíme pomocí vhodných os patrných z obrázku.


Obr. 7.30: Rastr

Obr. 7.31: Foto 83

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Do sníženého lomeného oblouku se středy S1 , S2 vepíšeme šest základních lomených oblouků tak, aby poměr většího krajního oblouku ku menšímu byl 6 : 5. Do každého z nich vepíšeme mnišku (obr. 6.5). Kružnice m = (k1 , k2 , l2 ), do níž je vepsána kružnice a = (A, r = 14 |AB|). Dále kružnice b1 , b2 , b3 , b4 , takové, že b1 = (B1 ; r = 5 |AB|), e = (b1 , b2 , AB). Do vzniklých rybiček vepíšeme vhodné kružnice do tvaru 8 připomínajícího mnišku. Dále kružnice: n = (k1 , k2 , S1 S2 ), c = (b4 , n, AB), u = (k2 , l1 , p), v = (m, l2 , p). Do kružnic u, v vepíšeme trojlístky (obr.6.4).


Obr. 7.33: Rastr

Obr. 7.34: Foto 84

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Do základního lomeného oblouku vepíšeme nad krajními třetinami základny dvě půlkružnice, do kterých vložíme část čtyřlístku (obr. 6.3). Nad prostřední třetinou základny vztyčíme základní lomený oblouk s mniškou (obr. 6.5). Dále sestrojíme kružnici m = (o, l, h), do které vepíšeme konstrukci 8 (obr. 6.9), kde n = (k2 , h, m). Do kružnice n vepíšeme trojlístek (obr. 6.6). Kružnice vepsané do rybičky se dotýkají sebe navzájem a os o1 a o2 , které tvoří dva protilehlé rovnostranné trojúhelníky. Nakonec ve vrcholu základního lomeného oblouku zkonstruujeme základní lomený oblouk s mniškou.


Obr. 7.36: Rastr

Obr. 7.37: Foto 85

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Do sníženého oblouku se středy S1 , S2 vepíšeme pět základních lomených oblouků obsahujících mnišky (obr. 6.5). Nad dvěma krajními lomenými oblouky provedeme konstrukci 10 (obr. 6.11). Mezi tyto oblouky vepíšeme dvě rybičky pomocí n = (N; r = |NV |), m = (k1 , k2 , A). Útvary v rybičkách připomínající mnišky jsou tvořeny pomocí vzájemně se dotýkajících kružnic omezených vhodnými osami, viz obrázek. Do vrcholu okna vepíšeme sférický trojúhelník a pod ním kružnici l dotýkající se spodních rybiček a sférického trojúhelníku, do l vepíšeme čtyřlístek (obr. 6.3). Postranní rybičky jsou tvořeny kružnicemi c = (P, l, n) a c′ . c′ získáme pomocí osy o1 = CA, P ∈ o2 , o2 ⊥ o1 , potom C ′ ∈ o1 , O (o2 ; C → C ′ ) je střed kružnice c′ .


Obr. 7.39: Foto

Obr. 7.40: Foto 86

Architektonický slovník • ambit (Z lat. ambitus, obcházení.) Čtvercový ochoz (chodba) přilehlý ke kostelu. Chodba byla součástí kláštera a uprostřed této chodby bývalo nádvoří (tzv. rajský dvůr). Slovem ambit se označoval také krytý ochoz kolem poutních kostelů. • arkáda Překlenutí mezery mezi pilíři (sloupy nebo jinými podpěrami). Má obloukový tvar a vytváří otevřenou (z jedné nebo obou stran) překrytou chodbu nebo ochoz. • arkáda slepá Arkáda, která je pouze v reliéfu zdiva jako dekorace, není jí tvořen prostor. • arkatura Arkádový (obloukový) motiv v architektuře, který se několikrát opakuje, řada arkád. Má dekorativní funkci.

Obr. 7.41: Arkáda

Obr. 7.42: Slepá arkáda

Obr. 7.43: Arkatura

• balustráda Zábradlí složené z kuželek - baluster. • bazilika (Z řec. basiliké = královská síň.) Jde o vícelodní stavbu, jejíž střední loď je širší a vyšší než ostatní boční lodi. V této převýšené lodi jsou umístěna prostorná, široká okna (bazilikální okna), která prosvětlují celou stavbu. Bazilika je hlavním typem antických a raně románských sakrálních staveb. 87

KAPITOLA 7. KRUŽBY

• fiála Štíhlá, špičatá věžička na pilíři opěrného systému. Má pyramidový tvar a v dolní části bývá členěna kružbou. Funkce fiál je dekorativní, ale také praktická, jejich váha pomáhá uzemnit tlaky přenášené ze stavby na opěrné pilíře. Je to důležitá součást opěrného systému. • chór (Z řec. choros, lat. chorus.) Místo v chrámu vyhrazené pro oltář a kněze. Dříve bylo pouze místem pro zpěváky a pro kněze byl vyhrazený prostor apsidy, tzv. kněžiště neboli presbyterium, ale v raně křesťanské architektuře se díky používání příčné lodi oddělil prostor chrámu na dvě části a tím se kněžistě oddělilo od lodi a sloučilo se s chórem. Chórem je tedy myšlena ta část chrámu, která je na východ od příčné lodi. • chór vysoký Vnitřní chórová část, která je převýšená vůči nižší ochozové části chodby nebo kaplí. Má většinou stejnou výšku jako hlavní loď. • katedrála (Z lat. cathedra.) Gotický chrám s ochozem, věncem kaplí kolem polygonálního závěru, s viditelným opěrným systémem a s příčnou lodí (zpravidla nepřesahující šířku chrámu). Takto ji definuje většina odborníků, ale můžeme se setkat s jinými verzemi. • klenák Kámen nebo cihla klínovitě upravený tak, aby mohl být vsazen do horní části klenby. • klenba Samostatná prostorová stavební konstrukce vzniklá skládáním kamene nebo cihel, která uzavírá prostor shora a rozvádí svislé i šikmé tlaky do nosných zdí nebo opěrného systému. Pomocí klenby lze zastropit větší prostory než konstrukcí architrávového systému2 . Rozlišujeme různé druhy kleneb: křížová, hvězdová, česká, atd. • klenební pole (travé) Vymezená část plochy (prostorová jednotka), která je samostatně zaklenutá. • klenební prsa Plocha klenby mezi žebry. Tato plocha je tvořená různými zejména rotačními plochami, které tvoří klenbu. 2 Systém architráv je daný původně dvěma kameny zasazenými do země na výšku a přes ně napříč vložený kámen třetí.

88

KAPITOLA 7. KRUŽBY

• konvent Skupina mnichů, žijících v klášteře, nebo také obytná klášterní budova. • kružba Rozčlenění plochy okna (dveří, zábradlí, apod.). Užívá se zejména v gotice. Vznikla při řešení problému se zasklíváním oken. Nejvyšší možné rozměry nepřerušené zasklené plochy, která by odolala také větru, činily 60 až 80 cm. Proto bylo třeba velké plochy oken dělit na menší díly. Mezi okna se tedy vkládaly sloupky, které bylo nutno převést do horní hrotité části okna. Proto se do horních částí oken začaly vkládat různé geometrické obrazce, tedy kružba. • kružba plaménková (Flamboyantní kružba.) Tato kružba se vyvinula postupným propracováním kružeb, jde tedy o kružbu pozdně gotickou. Vyskytují se zde tvary plaménků nebo rybích měchýřů. • kůr (Také kruchta.) Vyvýšené místo v kostele určené hudbě a zpěvákům. Zpravidla je umístěn na západní zdi kostela v úrovni patra, ke kterému vede schodiště. Kůr bývá podklenutý s balustrádou nebo mříží. • kvadratura Geometrické zpracování půdorysu, nárysu nebo jiné části stavby, které vychází ze čtverce. Tímto způsobem vznikly návrhy některých zejména katedrálních staveb. Vycházelo se zejména z velikosti čtverce v oblasti křížení. • loď (Řecky naos, latinsky navis.) Podélný prostor chrámu nebo jiné stavby, ohraničený zdí nebo sloupovím. Podle počtu lodí rozdělujeme stavby na jednolodní, dvoulodní, trojlodní, atd. Prostřední lodi říkáme hlavní, vedlejším lodím, přiléhajícím k lodi hlavní, říkáme boční lodě. Loď, která je umístěna napříč ostatních lodí, se nazývá příčná loď nebo také transept. • nároží Místo konvexního průniku dvou nerovnoběžných průčelí. Roh budovy, který bývá zpevněný a navenek zvýrazněný plastikou nebo barvou. • ochoz-chórový Jedná se o prostor obemykající chór, zejména ve velkých chrámových stavbách. Vznikl rozrůstáním chrámu o lodi boční, které byly prodlouženy do oblasti chóru a obtočily ho kol dokola. Ochoz sousedí z vnitřní strany s arkádami chóru a z vnějšku se zdí, mnohdy členěnou řadou kaplí (chórový ochoz s věncem kaplí).

89

KAPITOLA 7. KRUŽBY

Obr. 7.44: Nároží

Obr. 7.45: Ochoz

• opěrák Pilíř stojící na vnější straně stavby jako součást opěrného systému. Slouží k přejímání šikmých tlaků stavby. Používán zejména v gotice. • pilíř (Z lat. pilarius.) Volně stojící podpora pro přijímání velkých tlaků. Rozděluje se podle použitého materiálu (cihelný, betonový, kamenný) nebo podle účelu (opěrný, mostní,. . .) • pilíř lichý Vyskytuje se uprostřed strany čtverce půdorysu hlavní lodi baziliky. Nese pouze tíhu stropu vedlejší lodi, bývá tenčí a jinak profilovaný než pilíř sudý. • pilíř sudý Odděluje čtverce hlavní lodi baziliky. Je zatížený celou klenbou chrámu a bývá tedy mohutnější než lichý pilíř. • presbytář Z řeckého presbyterium neboli kněžiště. Místo, kde je umístěn hlavní oltář. Díky své důležitosti bývá architektonicky zvýrazněn např. půdorysem, vyšší úrovní, ohrazením, apod. • přípora Svislý polosloupek vedený po zdi, který přenáší tlak stropních konstrukcí (kleneb). Vespod navazuje na konzolu, sokl nebo podlahu. Častá je hlavně v gotické architektuře. • sakristie (Ve středověku sacristia, z lat. sacer, tedy svatý.) Místnost v kostele blízko chóru. Slouží k uložení bohoslužebných předmětů a pro přípravu kněze na bohoslužbu. • transept Příčná loď chrámu. Přechod mezi hlavní lodí a presbytářem. Mnohdy přečnívá z půdorysu stavby ven do stran. 90

KAPITOLA 7. KRUŽBY

• triangulace Geometrické zpracování půdorysu, nárysu nebo jiné části stavby, které vzniká skládáním trojúhelníků (zpravidla rovnostranných). Pomocí nich se stanovily důležité body stavby. (Podobně kvadratura.) • triforium Pojem týkající se gotických katedrál. Jde o úzkou chodbu v patře nad arkádami, která prochází zdí a je otevřená do lodi, oddělená většinou trojitou arkaturou. Je částí horizontální stěny střední lodi, transeptu a chóru.

Obr. 7.46: Triforium

Obr. 7.47: Žebro

• triumfální oblouky Oblouky v chrámech, vznikající křížením příčné lodi s lodí hlavní. V těchto obloucích přechází chór do křížení a hlavní lodi, jsou to tedy oblouky, které opticky připravují chór. • tympanon Prostor štítu antických chrámů. Dnes se užívá také pro označení nadpraží oken nebo dveří, který má podobný tvar jako antické štíty. • závěr katedrální Část středověkého kostela s chórem, kde je umístěn hlavní oltář, se všemi přilehlými prostorami, tj. s ochozem a kaplemi. • žebro Vzniká v místech průniku klenebních ploch, kde se sdružují tlaky v hranách. Úkolem žeber je tyto tlaky přejmout a převést je do podpor. Rozlišujeme různé druhy a tvary žeber.

91

Závěr „Od dob stavitelů chrámů jsme pronikli do mnoha přírodních tajemství, pracujeme s novými materiály, s odvážnými myšlenkami, bez ohledu na možná rizika a hlavně rychle! Přetváříme náš svět stejně, jako oni přetvářeli kámen a vdechovali mu život a tvar v souladu se svou představou konečného díla. My ovšem pracujeme rychleji. Možná až příliš rychle, tak rychle, že jsme si ani nestačili jako lidstvo včas vytvořit onu představu, k níž bychom měli směřovat. A tak se ptám: Bude se naše dílo našim potomkům zdát stejně krásné jako nám dnes středověké chrámy? A vydrží vůbec to nejlepší z našich děl zkoušku několika století? Ten pohled do dálky tomu bychom se měli učit od svých předků.ÿ ([Šar01a],[str.425]) Tato myšlenka mě kdysi donutila zamyslet se nad významem historických staveb, nad účelem jejich monumentality a krásy. Snaha porozumět myšlenkám jejich stavitelů byla důležitou součástí mé práce. K znovuobjevování geometrických pravidel, skrytých v některých konstrukcích katedrály, je nutné odhalit staré triky středověkých mistrů. V mnoha případech jde o velmi jasné odůvodnitelné poměry, jindy sporné a netradiční pojetí. V každém případě nepodceňuji důležitost zastavení se v čase historie a věnování se studiu těchto staveb, abychom je mohli moderními pracovními postupy a novými technikami, které nepoškozují středověké řemeslo, zachovat dalším generacím.

92

Seznam použité literatury []

LITERATURA PŘÍMO CITOVANÁ V PRÁCI

[Ben99] Benešovská Klára, Hlobil Ivo a kol., Petr Parléř: Svatovítská katedrála, Správa Pražského hradu, Praha, 1999 [Ben00] Benešovská Klára, Způsob setkání baroka s gotikou,In: Charvátová Kateřina, 900 let cisterciáckého řádu, Unicornis, Praha, 2000 [Ben01] Benešovská Klára a kol., Deset století architektury – Architektura gotická, Správa Pražského hradu, Praha, 2001 [Brz08] Brzobohatá Hana, Pospíšil Aleš, Štaffen Zdeněk, Velímský Filip, Příspěvek k poznání stavby kostela Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory ,2008 http://www.pruzkumypamatek.cz/casopis-4-1.php?ID=2008-01-04 [Dud04] Dudák Vladislav, Kutnohorský poutník aneb Kutnou Horou ze všech stran, Baset, Praha - Kutná Hora, 2004 [Erb50] Erben Adolf Klenby, Státní nakladatelství učebnic, Praha 1950 [Hle94] Hledíková Zdenka, Katedrála sv. Víta v Praze. K 650. výročí založení. Katedrála v Českých dějinách, Academia, Praha, 1994 [Hor98] Horyna Mojmír, Jan Blažej Santini-Aichel, Karolinum, Praha 1998 [Hyl08] Hylská Barbora, Kružby na katedrále sv. Barbory v Kutné Hoře, bakalářská práce, Přf. MU Brno, 2008 [Cha94] Charvátová Kateřina, Sedlec, Historie, In: Houšková Daniela, Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku, Unicornis, Praha, 1994 [Kos94] Kostílková Marie, Katedrála sv. Víta. Díl 2, Dostavba, Správa Pražského hradu, Praha, 1994 [Kut83] Kuthan Jiří, Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách. K problematice cisterciácké stavební tvorby., Academia, Praha, 1983 93

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

[Kut94] Kuthan Jiří, Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města hrady - kláštery - kostely., Vimperk, Praha, 1994 [Kut02] Kuthan Jiří, K Parléřovu chóru kostela sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem, In: Prix Dalibor (ed.): PRO ARTE. Sborník k poctě Ivo Hlobila, Artefactum, Praha 2002 [Kut08] Kuthan Jiří, Splendor et Gloria Regni Bohemiae.Umělecké dílo jako projev vladařské reprezentace a symbol státní identity., Opera Facultatis Theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium vol. VII, Praha, 2008 [Líb99] Líbal Dobroslav, Katedrála svatého Víta na Pražském hradě - Architektonický rozbor, Unicornis, Praha, 1999 [Líb01] Líbal Dobroslav, Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek, Unicornis, Praha, 2001 [Lip98] Lipanská Eduarda, Historické klenby, EL Consult, Praha, 1998 [Pos05] Pospíšil Aleš, Gotický plán chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře ze sbírky vídeňské Akademie výtvarných umění In: Průzkumy památek, roč. XII, č. 2, Národní památkový ústav v Lepton studiu, Praha, 2005 [Pos06] Pospíšil Aleš, Chór sv. Barbory z pohledu stavební historie In: Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, Společnost pro technologie ochrany památek, Praha, 2006 [Šar01a] Šarounová Alena, Gotická architektura a geometrie In: Matematika ve středověké evropě, ed. Dějiny matematiky, 19. svazek, Prometheus, Praha, 2001 [Šar01b] Šarounová Alena, Kružby gotických oken In: Matematika ve středověké evropě, ed. Dějiny matematiky, 19. svazek, Prometheus, Praha, 2001 [Ull87] Ullmann Ernst, Svět gotické katedrály, Vyšehrad, Praha, 1987 [Vác08] Vácha Štěpán, Klášterní kostel v Sedlci a jeho restaurace v letech 1700 1709, 2008 http://www.umeni-art.cz/cz/soubory/vacha_sedlec.pdf [Zah99] Zahradník Pavel, Katedrála svatého Víta na Pražském hradě - Dějiny metropolitního chrámu, Unicornis, Praha, 1999 DALŠÍ STUDOVANÉ MATERIÁLY [Ben94] Benešovská Klára, Katedrála sv. Víta v Praze. K 650. výročí založení. Architektura, Academia, Praha, 1994 94


[Hlo94] Hlobil Ivo a kol., Katedrála sv. Víta. Díl 1, Stavba, Správa Pražského hradu, Praha, 1994 [Chm06] Chmelíková Vlasta, Zlatý řez, bakalářská práce, MFF UK Praha, 2006 [Kal09] Kalina Pavel, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, Academia, Praha, 2009 [Kut93] Kuthan Jiří, Katedrální chór v cisterciácké architektuře In: Památky středních Čech 7/2. Zpravodaj památkového ústavu středních Čech v Praze, Práh, Praha, 1993 [Líb48] Líbal Dobroslav, Gotická architektura v Čechách a na Moravě, Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze, Praha, 1948 [Líb94] Líbal Dobroslav, Sedlec, Architektura, In: Houšková Daniela, Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku, Unicornis, Praha, 1994 [Mád97] Mádl Karel B., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu kolínském., Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1897 [Men51] Mencl Václav, Tvary klenebních žeber v české gotické architektuře, In: Zprávy památkové péče, roč.11-12, 1951-1952, č.9-10 http://monudet.sweb.cz/monudetclanky/clanky2009/menclzebratext-popisky-obrazky-web.html

[Pos09] Pospíšil Aleš, Zmizelá Kutná Hora, Paseka, Praha - Litomyšl, 2009 [Sed87] Sedlák Jan, Jan Blažej Santini : setkání baroku s gotikou., Vyšehrad, Praha, 1987 [Syr72] Syrový Bohuslav, Oborové encyklopedie SNTL - Architektura, Nakladatelství technické literatury, Praha, 1972 [Vách09] Vácha Štěpán, Teplý Libor Splendissima Basilica, Římskokatolická farnost Kutná Hora - Sedlec, 2009 DALŠÍ LITERATURA K TÉMATU TÉTO PRÁCE [Acl72] Acland James H., Medieval Structure: The Gothic Vault, Toronto, 1972 [Alt93] Altová Blanka, Kostel Nanebevzetí P. Marie v Sedlci – jaká je jeho budoucnost? in: Památky středních Čech 7/2. Zpravodaj památkového ústavu středních Čech v Praze, Práh, Praha, 1993

95


[Cha93] Charvátová Kateřina, Středověké dvory sedleckého kláštera In: Památky středních Čech 7/2. Zpravodaj památkového ústavu středních Čech v Praze, Práh, Praha, 1993 [Kad35] Kadeřávek František, Geometrie a umění v dobách minulých, Průmyslová tiskárna, Praha, 1935 [Lom03] Lomtatidze Lenka, Plch Roman, Sázíme v LATEXu diplomovou práci z matematiky, Přf. MU Brno, 2003 [Lom07] Lomtatidze Lenka, Historický vývoj pojmu křivka, Cerm, Brno, 2007 [Muk77] Muk Jan, Konstrukce a tvar středověkých kleneb, studie, In: Umění, č. 25, str. 1-23, 1977 [Pav78] Pavel Jakub, Dějiny umění v Československu - stavitelství, sochařství, malířství, Práce, Praha, 1978 [Pol03] Polanecká Jana, Geometrie české gotické architektury, diplomová práce, Přf. MU Brno, 2003 [Ryb03] Rybička Jiří, LATEX pro začátečníky, Konvoj, Brno, 2003 [Som93] Sommer Jan, Pozůstatky gotické budovy v sousedství bývalého cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory In: Památky středních Čech 7/2. Zpravodaj památkového ústavu středních Čech v Praze, Práh, Praha, 1993 [Ste93] Stehlíková Dana, Pečeti sedleckých cisterciáků z let 1277-1422 In: Památky středních Čech 7/2. Zpravodaj památkového ústavu středních Čech v Praze, Práh, Praha, 1993 [Str63] Struik Dirk J., Dějiny matematiky, Orbis, Praha, 1963 [Syr87] Syrový Bohuslav a kol., Architektura – Svědectví dob, Nakladatelství technické literatury, Praha, 1987 [Štr93] Štroblová Helena, Kutná Hora a sedlecký klášter In: Památky středních Čech 7/2. Zpravodaj památkového ústavu středních Čech v Praze, Práh, Praha, 1993 [Val93] Valentová Jarmila, Příspěvek k problematice založení sedleckého kláštera In: Památky středních Čech 7/2. Zpravodaj památkového ústavu středních Čech v Praze, Práh, Praha, 1993 [Žiž93] Žižka Jan, K opravám budov bývalého kláštera v Sedlci In: Památky středních Čech 7/2. Zpravodaj památkového ústavu středních Čech v Praze, Práh, Praha, 1993 96

MASARYKOVA UNIVERZITA

Recommend Documents