MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav slavistiky

Ivana Michaleková

Komparace vybraných aspektů polského a estonského národního eposu Bakalářská práce

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

….................................................. Podpis autorky práce

Chtěla bych poděkovat Mgr. Monice Hornové za vstřícné vedení mé diplomové práce, jakož za rady a připomínky.

Obsah Úvod .......................................................................................................................................................................... 5 1 Epos ....................................................................................................................................................................... 7 1.1 Definice eposů .......................................................................................................................................... 7 1.2 Ņánrový problém ...................................................................................................................................... 7 2 Vznik eposů........................................................................................................................................................ 8 2.1 Vznik eposu Adama Mickiewicze ..................................................................................................... 8 2.2 Inspirace Panem Tadeuszem .......................................................................................................... 11 2.3 Vznik eposu F. R. Kreutzwalda....................................................................................................... 11 2.4 Inspirace Kalevipoegem ..................................................................................................................... 13 3 Prvky folklorizmu a přírody .................................................................................................................... 15 3.1 Definice folklorizmu ........................................................................................................................... 15 3.2 Vzor A. Mickiewicze .......................................................................................................................... 15 3.3 Vzor F. R. Kreutzwalda ...................................................................................................................... 16 3.4 Příroda v díle Pan Tadeusz .............................................................................................................. 16 3.5 Příroda v díle Kalevipoeg ................................................................................................................. 19 4 Význam eposů pro národ .......................................................................................................................... 23 4.1 Pan Tadeusz ........................................................................................................................................... 23 4.2 Kalevipoeg .............................................................................................................................................. 25 5 Hlavní postavy ............................................................................................................................................... 29 5.1 Jacek Soplica – kněz Robak .............................................................................................................. 29 5.2 Kalevipoeg - Kalevovec ..................................................................................................................... 35 6 Závěr .................................................................................................................................................................. 41 RESUMÉ................................................................................................................................................................ 43 BIBLIOGRAFIE ................................................................................................................................................... 46

ÚVOD Cílem této práce je poukázat na společné aspekty eposů dvou rozdílných zemí. Ačkoli se můņe zdát, ņe pro bakalářskou práci je téma srovnání dvou eposů tématem příliń ńirokým a vystihnout vńechny srovnatelné prvky eposů je v práci téměř nemoņné, budu se zabývat, jak je uvedeno v názvu, srovnáním jenom některých aspektů (vznikem eposů, prvky folklorizmu a přírody, významem pro národ a hlavními postavami) obou děl. Srovnávání vņdy začnu dílem polským. Téma jsem si zvolila proto, abych poukázala na spojitosti mezi eposy ze dvou rozdílných zemí. V práci je zaměřuji na srovnání osudů hlavních hrdinů a na to, co eposy znamenají pro národ. Věnuji tomu samostatnou pátou kapitolu, ale tato otázka se bude prolínat vńemi kapitolami. Estonsko, stejně jako Polsko, byly v době romantizmu zeměmi, které se nevyvíjely idylicky. Jejich obyvatelé proto touņili po svobodné zemi. V obou dílech je zřetelná touha po lepńí budoucnosti národů. V první kapitole čtenáře seznámím s definicí eposu obecně a nabídnu také vysvětlení, proč bylo nakonec přijato, ņe Pan Tadeusz je epos. Druhá kapitola seznamuje se vznikem obou děl. Uvádím, kdy a za jakých podmínek oba eposy vznikaly, co autory ovlivnilo, jaký byl jejich prvotní záměr před tím, neņ je začali psát. Díla nevznikala v obdobných podmínkách, ale i tak se v nich najde několik společných momentů, které oba autory ovlivnily. Kapitola třetí obsahuje definici a konkrétní příklady folklorizmu a folklorních materiálů, ze kterých si autoři brali inspiraci. Pro obě díla byla rovněņ důleņitá příroda. Kaņdý příklad je doplněn relevantní ukázkou. Snaņila jsem se poukázat na to, ņe autoři nekladli důraz jenom na důleņitost národa, ale také vyzdvihovali krásu své vlasti. V následující kapitole se píńe nejen o probouzení národů, ale také podmínkách, v jakých autoři ņili. Zmíním téņ obroditelské činnosti a vńe doplním ukázkami z eposů. Kapitola poslední se věnuje srovnání dvou hlavních hrdinů. Věnuji pozornost zejména jejich osudům. Oba byli statnými muņi, kteří ztratili milovanou ņenu, v důsledku čehoņ se začal jejich osud obracet k horńímu. Oba se poskvrnili vraņdou, jeņ byla důsledkem lehkováņnosti a holdování alkoholu. U obou z nich se projevovalo silné pouto ve smyslu rodič-dítě. Kdyņ se probudili ze svých pońetilostí a uvědomili si hříchy, které spáchali, nastal obrat. Jacek Soplica se ukryl do mnińského roucha a Kalevovec vzal pevně do svých rukou 5

svou královskou moc. Oba se postavili do boje za svůj národ a plně se mu odevzdali. Nakonec oba umírají s nadějí v lepńí budoucnost národa.

6

1 EPOS 1.1 Definice eposů Výraz epos pochází z řečtiny a znamená slovo, řeč nebo pověst. Jde o rozměrnou epickou verńovanou skladbu volné kompozice s pomalým tokem děje a zálibou v epizodách (tzv. epická ńíře), podávající jazykem bohatým na ustálená epiteta a figury, s vypravěčským odstupem a objektivitou na téma války nebo hrdinských činů. Prototypem je epos hrdinský, neboli bohatýrský, jenņ se opírá o bájesloví starověkých národů, a mívá neznámého, popř. mytického původce. Tuto kategorii reprezentuje např. sumerský Epos o Gilgamešovi z 3. tisíciletí př. n. l. Počátky eposu jsou v různých částech světa folklórní. Ústně se ńířily části postupně spojované a rozhojňované přednańeči, u nichņ se cenilo jak opakování známého, tak i jeho obměňování a rozvádění. Nadaní jedinci se těńili úctě a dostávalo se jim i profesní přípravy. Jen výjimečně se některý z přednańečů prosadil jako původce. Jinak ņily eposy anonymně v ústním podání, po částech bývaly také ńířeny v opisech a posléze tiskem.1 Druhotně pak vznikaly hrdinské eposy umělé, jako například finská Kalevala, nebo pokusy J. Jollého o hrdinský epos slovenský Svätopluk. Od původních eposů národních se lińí předevńím jistým vzdělaneckým odstupem. Zájem o hledání kořenů národa podnítil rozsáhlý sběr a výzkum lidové slovesnosti a její uņití v literatuře. Folklor byl dokladem historie, starobylosti, vyspělosti a svébytnosti určitého národa, odráņel „duńi národa“. Zvláńtě v době národního obrození byla proto neexistence eposu pociťována bolestně. Obrozenci se mimo jiné pokouńeli o rekonstrukci národního eposu, jehoņ stopy se, jak věřili, zachovaly v útrņcích, tj. v jednotlivých písních a národních pověstech.2

1.2 Žánrový problém Pan Tadeusz se stal eposem, i kdyņ nesplňoval představy ņánru poetiky a byl spíń odkazován mezi romány. Vznikaly spory o to, jestli ho lze povaņovat za epos, za verńovaný román, nebo za gawędę szlachecką3. Dvě první knihy Pana Tadeusze v té podobě, v jaké přetrvaly dodnes, zastupují poemy selské. Samozřejmě jsou selské z pohledu místa akce, to je 1

MOCNÁ, D., PETERKA, J. a kol., Encyklopedie literárních žánrů. Praha: PASEKA, 2004, s. 164. VLAŃÍN, Ń. a kol., Slovník literární teorie. Praha, Československý spisovatel 1977, s. 97. 3 Gawęda je ņánr epické prózy, v polské literatuře úzce spojený s tradiční kulturou a ņivotem ńlechty. Původně se ńířila jenom ústním podáním. Do psané literatury byla zavedená v první polivině XIX. století z iniciativy I. Chodského a H. Rzewuského. (GŁOWIŃSKI, M., KOSTKIEWICZOWA, T., OKOPIEŃ-SŁAWIŃSKA, A., SŁAWIŃSKI, J. Słownik terminów literackich. Wrocław. Warszawa. Kraków: Zakład Im. Ossolińskich, 1998, s. 177) 2

7

ńlechtické sídlo na Litvě, roční období, která jsou zastoupena slunečným a vonícím létem, a lidských osudů v kaņdodenním bytí. Události nastupují jedna za druhou a klid trochu líné narace umoņňují dokonale zorganizované přestávky.4 Ve stejném čase s rozvojem pozitivizmu se historici literatury shodli, ņe báseň má znaky eposu. Dávní teoretici tvrdili podle vzoru Iliady a Odysey, ņe hrdinská báseň se nemůņe obejít bez světa lidí a světa bohů. Mickiewicz vńak nezahrnul do svého eposu nadstavbu – křesťanskou mytologii ani pseudoklasické alegorie. Jeho epos je propojený „divností“, zvláńtní povětří obklopuje lidské záleņitosti jasem a utěńujícími barvami svatozáří. To činí z básně svět pohádek. Vize východu a západu slunce, barevné popisy krajiny slunce a měsíce tvoří duńi „divností” v Panu Tadeuszovi. Příroda v něm plní jakousi funkci bohů, spojuje se a spolupracuje s lidmi. V eposu vystupuje lidová astrologie, lidové determinanty, historické legendy, které jsou této „divnosti.“ blízké. 5 Pohádková krása přírody, dokonce i hrozivá, jaká je líčena například v popisu litevských lesů či ponurého, mlhavého rána, tvoří klima díla. Podobně jako v pohádce skončí hrozivé události dobře a zvítězí spravedlnost.6 S eposem spojuje dílo téņ invokace na začátku díla. Vzneńený styl hrdinského eposu zdůrazňoval Mickiewicz často drobnými událostmi – různými půtkami, které často přináńely humorný efekt. S eposem vázala Pana Tadeusze, takņe forma třináctislabičného verńe, uņívaného taktéņ v překladech starńích literatur, jako odpovědník antického hexametru.

2 VZNIK EPOSŮ 2.1 Vznik eposu Adama Mickiewicze Kreutzwald na rozdíl od Mickiewicze plánoval napsat dlouhou epickou poemu. Mickiewicz byl v psaní skromnějńí a jeho báseň se vyvinula v procesu tvorby téměř spontánně a básník byl sám překvapen, jak jeho práce roste. Dílo mělo být podle jeho

4

PIETRKIEWICZ, J. Literatura polska w perspektywie europejskej. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1986, s. 117. 5 WYKA, K. „Pan Tadeusz” Studia o poemacie. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1963, s. 40-60. 6 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historia szlachecka z roku 1811 i 1812 we dwunastu księgach wierszem. Kraków: Wydawnictwo GREG, 2007, s. 324.

8

počátečních záměrů selankou z dávného ņivota ńlechty.7 Mickiewicz psal dílo o Polsku, do kterého nemohl vycestovat. Psal ho tak, aby ho mohl vidět i slyńet ve svých představách.8 Pan Tadeusz má v Mickiewiczově vývoji zcela zvláńtní postavení. Na rozdíl od vńeho ostatního, co dosud autor psal, si zde zachovává naprosto objektivní odstup od své látky. Vńechna jeho díla jsou více méně subjektivní, coņ v eposu nenajdeme. Nenalezneme postavu, kterou bychom mohli identifikovat s básníkem. Kromě Jacka Soplicy, který udrņuje walterscottovský princip postupně odhalovaného tajemství, ņádná z postav není romantická, ba ani výjimečná.9 Mickiewicz začal psát Pana Tadeusze na podzim 1832, tedy půl roku po dokončení III. části Dziadów. Mezitím vznikly jeńtě Księgi narodu polskiego i pielgrzymstwa polskiego.10 Jako osnovu si vybral osobní vzpomínky z dětských let. S dílem se váņou jeho vzpomínky na vůni akátů, rodných kořenů a roky mládí. Sám Mickiewicz vyrůstal v rodině advokáta, v prostředí drobné ńlechty na litevsko-běloruském pomezí. Ņivot litevské ńlechty v díle i vylíčil.11 Měl blízkého přítele, básníka Garczyńského, kterému se svěřoval s postupem psaní Pana Tadeusze. Kdyņ ho na počátku května 1833 informoval, ņe ukončil uņ třetí píseň poemy, netrvalo dlouho a dal si ve psaní delńí pauzu. Důvodem byla choroba Stefana Garczyńského, kvůli níņ byl poslán do Ńvýcarska na léčení. Mickiewicz mu obětavě pomáhal a byl při něm aņ do jeho smrti 20. září 1833. Pak se vrátil do Paříņe.12 Báseň, která vznikala za těchto okolností, snad uklidňovala příliń palčivou bolest, nebyla vńak únikem před skutečností. Jiņ na zpáteční cestě byl uņ básník schopen psát. Zaneprázdňovalo jej dalńí téma jeho poemy. Dlouhodobý pobyt ve Ńvýcarsku sice omezil tvorbu Pana Tadeusze, ale básníkovi daroval mnoho času na přemýńlení o dalńím postupu psaní. V genezi eposu tkví jakási ņivelná síla, která básníka tlačila – zdálo by se, ņe proti jeho vůli – neustále dál, dávajíc mu výjimečnou radost z tvoření.13

7

KRZYŻANOWSKI, J. Dzieje Literatury Polskiej. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1969, s. 246. 8 SIWICKA, D. Romantyzm 1822-1863. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 1999, s. 134. 9 KREJČÍ, K. Dějiny polské literatury. Praha: Československý Spisovatel, 1953, s. 277. 10 SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949, s. 1. 11 ŃTĚPÁN, L. Slovník polských spisovatelů. Praha: Nakladatelství Libri, 2000, s. 327. 12 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 7-12. 13 SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949, s. 4.

9

Mickiewicz postupně četl svým přátelům dalńí a dalńí verńe své básně a ti při poslechu zapomněli na vńechny své smutky a problémy, protoņe tuńili, ņe Polsku se právě rodí epos. Obdivovali ho. O jeho práci se vyjádřili Zaleski a Chrzanowski takto: „W połowie lutego r. 1834 wieczór, pod szarą godzinę, kiedyśmy pocichu gwarzyli, widząc gospodarza, w drugim pokoju przy kominku szparko machającego piórem po papierze, powstał od stolika Adam z rozpromienioną twarzą i zawolał ku namś „Chwała Bogu! Oto w tej chwili podpisałem pod Panem Tadeuszem wielkie finis.“14 „Powinniśmy kochać Pana Tadeusza za przepiękne wskrzeszenie przeszłości narodowej; za jasne, szczere odzwierciedlenie duszy polskiej z jej dążeniemwiekowem do wolności i rowności; za brak szowinizmu i bezstronność w charakterystice ówczesnego społczeństwa; za uszlachetnianie serc polskich przeznaukę, jak służyć Ojczyźnie.“15 Autor v té době přebýval ve společnosti Bogdana Zaleského v Sèrves. Poslední dvanáctou píseň dokončil 14. února 1834 a za pár týdnů se začalo s tiskem. Pan Tadeusz vyńel v Paříņi v nakladatelství Aleksandra Jełowického ve dvou částech. A právě text z roku 1834 je jediným původním textem, protoņe autor ho dělal celý sám, včetně korektury. Epos má mezi Mickiewiczovými díly speciální místo. Při ohromném bohatství materiálu ho charakterizuje úņasná jednota formy, srozumitelnost, obsahuje celé národní ņití, ukazuje ho vńestranně a s velkým citem..16 Později vznikla samostatná vydání edic Pana Tadeusze – warszavska (1877), paryskokrakowska (1878), lwowska s ilustracemi Andriolleho (1880). Kopírují věrně zafixovaný stav vydání v roku 1868.17 Eposem, který znamenal přechod od romantizmu k realizmu, Mickiewicz svou básnickou dráhu v podstatě uzavřel.18 Po napsání eposu chtěl v tomto tématu dál pokračovat. Měla vzniknout dalńí část nazvaná Syn pana Tadeáše. Ale nejcharakterističtějńí, co chtěl zachytit, vloņil jiņ do první podoby a rozńiřování by mohlo vést k rozmělnění.19 Pana Tadeusze přeloņila Elińka Krásnohorská v roce 1855. Dalńí překlad ze spisovatelčina pera vyńel s jejími dalńími úpravami během jejího ņivota jeńtě třikrát – v roce

14

MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 14. 15 Tamtéņ, s. 15. 16 PARANDOWSKI, J. Pisarze Świata Mickiewiczowi. Warszawa: Czytelnik, 1962, s. 18. 17 WYKA, K. „Pan Tadeusz” studia o tekście. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1963, s. 232. 18 ŃTĚPÁN, L. a kolektiv, Slovník polských spisovatelů. Praha: Nakladatelství Libri, 2000, s. 327. 19 MICKIEWICZ, A. Pán Tadeáń, čili, Poslední nájezd na Litvě: ńlechtický příběh z r. 1811 a 1812 ve dvanácti zpěvech. Praha: Odeon, 1969, s. 333.

10

1892, 1917 a 1925.20 V roce 1969 vydal Odeon nový překlad Pana Tadeusze pořízený Erichem Sojkou, který se snaņil Mickiewiczovo dílo přiblíņit nejen slovníku, ale i stylu dneńního člověka, rovněņ jeho představivosti a myńlení.21 Pan Tadeusz byl také přeloņen do slovenńtiny. Jako první ho zkusil přeloņit Bohuslav Nosák Nezabudov – v jeho pozůstalosti se nańlo asi dvacet verńů. Dalńím překladatelem fragmentů je Peter Bella Horal. Dalńího, pro tentokrát úplného překladu, se ujal v roce 1962 Rudolf Skukálek. Slovenský čtenář tak musel čekat na překlad Pana Tadeusze 130 let..22

2.2 Inspirace Panem Tadeuszem Epos byl v roce 1998 zfilmován reņisérem Andrzejem Wajdou.23 Objevil se také jako divadelní inscenace pod vedením více reņisérů. Mickiewicz svým dílem inspiroval i Aleksandra Fredru, pro nějņ byla vzorem postava Telimeny z Pana Tadeusze v komedii Zemsta. Eliza Orzeszková také navázala na epos Pan Tadeusz svým významným dílem Nad Niemenem tím, jak dokonale popsala přírodu kraje a vńe spojila s patriotickým obsahem. Četné popisy, rovněņ východy a západy slunce podle vzoru Mickiewiczowa eposu, vyuņila Maria Konopnicka ve svém díle Pan Balcerek w Brazylii. Mickiewiczův epos vyvolal ohlas taky u Ńtúrovců, u nichņ místy nacházíme citáty24, mota a verńe.25

2.3 Vznik eposu F. R. Kreutzwalda O díle Kalevipoeg se dá říci, ņe to je jednoduńe: Üks ennemuistene Eesti jutt, estonský starověký příběh. Autor jeńtě před jeho psaním opravdu věřil v úspěch bez toho, aby mu musel dávat vzneńený název. Jednoduńe dílo nazval jménem jedné z hlavních postav. Podobně i Pan Tadeusz nese název jedné z ústředních postav eposu. Kreutzwald nebyl sám, kdo hrál v genezi Kalevipoega důleņitou roli. Velký vliv na něj měl i Friedrich Robert Faehlmann. Oba studovali medicínu a sbírali estonský folklor, který jim přinesl kontakt s příběhy a písněmi o Kalevovi.

20

KARDYNI-PELIKÁNOVÁ, K., HRABĚTOVÁ, I., PROCHÁZKOVÁ, D. Polonica, Sborník příspěvků z V. celostátní konference československých polonistů, Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, 1990, s. 57. 21 Tamtéņ, s. 58. 22 POŚPIECH, J. „W ojczyźnie serce me zostało” W dwusetną rocznicę urodzin Adama Mickiewicza. Opole: Wydawnictwo Uniwersytetu Opolskiego, 1998, s. 372-373. 23 [online].[cit. 2014-04-06]. Dostupné z: 24 Citát Pana Tadeusze nacházíme např. v HURBAN, J. M. Olejkár 25 BOBEK, W. Mickiewicz w Literaturze Słowackiej. Praha: Nákladem Učené Společnosti Ńafaříkovy v Bratislavě, 1931, s. 43.

11

Kdyņ se v roce 1835 objevila finská verze Kalevaly, napadlo tyto estonské literáty, ņe by mohla být podobně dlouhá báseň jako Kalevala poskládána z lidových písní a příběhů jejich země. V roce 1839 řeńil Faehlmann znovuobjevení legendární postavy Kalevipoeg sám. V Tartu zaloņil Učenou estonskou společnost, coņ byla instituce, jeņ slouņila jako centrum styků první generace národně smýńlejících vzdělaných Estonců. Společnost byla důleņitou součástí vývoje, který vedl k vytvoření eposu a tím k poloņení základů opravdové estonské národní literatury. Zanedlouho vńak Faehlmann těņce onemocněl a zemřel. Po jeho smrti se Učená estonská společnost obrátila na Kreuztwalda, aby v práci na legendě Kalevipoeg pokračoval. Kreutzwald návrh akceptoval a zaměřil celou svou energii na dokončení eposu jako svého ņivotního díla. Do roku 1851 měl shromáņděny vńechny materiály, které k vytvoření eposu potřeboval, a uņ za jeden rok byl schopen v rukopise prezentovat jeho značnou část. Neměl vńak vhodné ekonomické a politické podmínky, chyběl mu spolehlivý spolupracovník, který by vykonával nejzákladnějńí práce. Cítil, ņe je sám, ņe nemá nikoho, s kým by mohl spolupracovat. Neuměl finsky, proto si najal překladatele, a podle Lönnrotova vzoru pokračoval spojováním nesouvislých epizod. Na podzim 1835 dokončil první vzor eposu – 14 152 verńů zahrnujících předmluvu a 12 příběhů. Celé dílo s 19 087 verńi dokončil v září 1855. První část (I.–III.) byla vydána zprvu v německém vydání v dubnu 1857, druhá (IV.– VI.) v srpnu 1958. Mezitím Kalevipoeg vzbudil pozornost v Helsinkách, Petrohradu a Berlíně. Části 3. a 4. byly publikovány v roce 1859 (VII.–XIII.), 5. část vyńla v roce 1860 (XIV.– XVI.), poslední část v srpnu následujícího roku.26 Kalevipoeg obdrņel také Děmidovovu cenu Ruské akademie věd. Kreutzwald se setkával i s kritikami. V roce 1912 epos silně kritizoval Friedebert Tuglas. Jeho hlavními námitkami bylo, ņe Kalevipoeg nevycházel ani tak z autentických lidových písní, ale spíń z autorovy vlastní představivosti, ņe Kreutzwald byl eklektický a vytvořil epické dílo na základě lyrického materiálu.27 Ale i přes Tuglasovu kritiku faktem zůstává, ņe se podařilo vytvořit mýtus o národním hrdinovi, který se pevně usadil v paměti Estonců, podobně jako Goethův Faust v německé národní paměti. Tulgasovo hodnocení nezařadilo epos do ńirńího romantického období, nebo dokonce symbolizmu. Přitom právě v

26

KREUTZWALD, FR. R. Kalevipoeg An Ancient Estonian Tale. New Jersey: Symposia Press, 1982, s. 277-282. 27 TUGLAS, F. Kirjanduslik stiil. Tallinn: Eesti Riiklik Kirjastus, 1959, s. 124-127

12

síle se nabízí intenzivní symbol hrdiny – sice se nedá říci, ņe bez vad a rozporů, ale bránícího svůj lid proti cizím vetřelcům a silám zla, nakonec je za své hříchy potrestán. Projevuje se tady symbol nezkuńeného národa tyranizovaného mocnějńími útočníky, závěrečná scéna ale slibuje, ņe se jednoho dne vrátí do Estonska a přinese svobodu. O jedinečnosti eposu mluví i profesor srovnávací literatury na Univerzitě v Tartu, Jüri Talvet: „Kalevipoeg is a “nation-building” epic. I do not know any other European epic of Romanticism that would have emphasised, with such intensity as Kalevipoeg, the patriotic ideal. The only possible parallel for Kalevipoeg in this sense could be found in Camões’s The Lusiads, from the European Renaissance. Both are national-patriotic epics par excellence, designed to inspire a nation by its great deeds in the past, to project its future.”28 Epos Kalevipoeg do čeńtiny převedl ve zkráceném znění a vydal roku 1957 Miloń Lukáń.29

2.4 Inspirace Kalevipoegem Estonské dílo inspirovalo mnohé umělce, např. hudební skladatele K. A. Hermanna, K. Türnpa, nebo M. Härma, kteří některé zpěvy eposu zhudebnili. Spisovatel E. Raud přiblíņil epos dětem v kníņkách Kalevipoeg ja Sarviktaat (1960, Syn Kalevův a Sarvik) a Kalevipoja teekond maailma otsa (1960, Putování Kalevova syna na konec světa).30 I autorka a postmoderní experimentátorka Kerttu Rakke napsala v roce 2009 román s názvem Kalevipoeg, který představuje přímé intertextuální odkazy na národní estonský epos.31 Ačkoliv jméno Kalev nebo Kalevipoeg se v lidové poezii vztahuje k osobě nadlidské, časem se stalo patriotickým a téņ křestním. Název Kalev nese také od roku 1806 továrna na čokoládu nedaleko Tallinu. Uņ léta je to nejznámějńí a nejprestiņnějńí obchodní značka v Estonsku.32 S Kalevipoegem jsou spojené různé památky. Například brázdy, postele, kameny, které pravděpodobně vyhodil sám hlavní hrdina, a mnoho dalńích. Proto jsou vńechny tyto památky pro lidi velice velké. Brázdy jsou desítky kilometrů hluboké a desítky kilometrů dlouhé, kameny, které házel, váņily stovky tun.33

28

TALVET, J. Kalevipoeg, a great European epic. [online]. [cit. 2014-03-05]. Dostupné z: 29 SLABIHOUDOVÁ, N., VLČKOVÁ, A., ŃTOLL, P. Slovník pobaltských spisovatelů. Praha: Nakladatelství Libri, 2008, s. 117. 30 Tamtéņ, s. 117. 31 HUTCHEON, L. A Poetics of Postmodernism: history, theory, fiction. New York, London: Routledge, 1988, s. 11. 32 [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z : 33 [online]. [cit. 2014-03-31]. Dostupné z :

13

Po Kalevově smrti truchlila Linda tři měsíce, čtvrtý kameny sama vynesla na jeho mohylu a vznikl kopec, na kterém nyní stojí katedrála Revel. Jednoho dne se snaņila vynést velký kámen na mohylu, ale byl příliń těņký, skutálel se, a tak se na něj Linda posadila a plakala. Vyplakala mnoho slz, které později vytvořily jezero Ülemiste järv. Dodnes v něm můņeme vidět obrovský kamenný blok.34 „Silmalauge vesi valgus Laiaks loigust tõusis tiigikene, Tiigist jälle järvekene. Linda pisarate loiku, Lese leinanutu järve Võite näha tänapääval: Mis kui Ülemiste järve Laagna mäe peal laenetamas, Vetevoosi veeretamas. Kivi seisab järve kaldal, Kus peal leske leina nutnud, Pisaraida pillutanud.”35 V obci Kääpa bylo 13. května 2007 otevřeno pod ńirým nebem muzeum estonské lidové kultury Kalevipoeg. Skýtá takový proņitek z eposu, ņe se návńtěvník přímo vcítí do hrdinovy mysli. Nabízí suvenýry týkající se Kalevipoega, sbírku knih o eposu, ukázky řemeslné výroby, různé druhy umění.36 Nachází se tu i jeden z kamenů hozených Kalevipoegem.37

34

KIRBY, W. F. The Hero of Esthonia and Other Studies in the Romantic Literature of That Country. London: John C. Nimmo, 2006, s. 21. 35 KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 34 (II. 447-459). 36 [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z : 37 [online]. [cit. 2014-04-01]. Dostupné z :

14

3 PRVKY FOLKLORIZMU A PŘÍRODY 3.1 Definice folklorizmu Folklorní slovesnost jakoņto specifický subsystém literární slovesnosti se odlińuje od umělé literatury a sdílí podstatné rysy s ńirńí oblastí folkloru. Nejobecnějńími rysy folklorní slovesnosti jsou lidovost, anonymita, kolektivnost, kontaktnost, variabilita, suicentrizmus a synkretizmus.38 Folklorizmus je souborné označení pro záměrné vyuņívání, pěstování a stylizaci folkloru, lidového umění a lidové kultury v ņivotě soudobé společnosti vůbec. Týká se rozmanitých jevů kultury hmotné, společenské i umělecké. Podstata folklorizmu spočívá v tom, ņe projevy a prvky lidové kultury jsou vypojeny ze svého autentického spontánního ņivota a jsou včleněny do společenského a kulturního systému soudobé urbanizované společnosti. Proti autentickému, původnímu folkloru se chápou jevy folklorizmu jako „druhotný“, „sekundární“ folklor, jako folklor „z druhé ruky“, označují se jako „druhá existence“, „druhotné bytí“ folkloru. V tomto smyslu se mluví o literárním folklorizmu a rozumí se jím převzetí stylizace, vyuņití a ńíření skladeb a prvků autentické lidové slovesnosti v literární tvorbě. Pojem literárního folklorizmu tedy odpovídá pojmům včleňování folkloru do literatury, převyprávění folkloru.39 V následující kapitole uvádím body, o které se oba autoři opírali a ze kterých vycházeli. Oba měli sice inspiraci v cizím díle, ale rovněņ vycházeli z lidovosti, variability a prostředí, které je obklopovalo. To znamená, ņe jejich záměrem nebylo kopírování cizí tvorby, ale spíń si z něj brali příklad. Tvorba Mickiewicze se v tomto ohledu lińí od tvorby Kreutzwalda, který byl váńnivým sběratelem lidového materiálu. Mickiewicz lidovou tvorbu nesbíral, pouze mu imponovala myńlenka slovanské lidovosti a předevńím prvky přírody. Přírody rodného kraje, který mu byl velice blízký.

3.2 Vzor A. Mickiewicze Mickiewiczowa teorie eposu se odvíjela ze dvou základních východisek. Prvním je báseň slovanská, epická a také lyrická, druhým spojení s přírodou jako hlavní myńlenka

38 39

MOCNÁ, D., PETERKA, J. a kol., Encyklopedie literárních žánrů. Praha: PASEKA, 2004, s. 206. VLAŃÍN, Ń. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s.115.

15

slovanské lidovosti. Obě jsou zřejmá v jednom textu – Slovo o pluku Igorově.40 Tato staroruská báseň znamenala pro Mickiewicze nejlepńí příklad lidovosti i historičnosti dohromady. Odtud čerpal lidové materiály pro Pana Tadeusze, které slouņily k formování eposu.41 Objevuje se zde i vliv selanek. Nalezneme ho hlavně v první knize s převahou popisů hospodářství, zahrady, houbaření, lesů a lovu.

3.3 Vzor F. R. Kreutzwalda Kreutzealdův epos uņíval formu staré estonské lidové písně a tradiční motivy. Dílo nemělo být poetické zobecnění estonských tradic, ale spíńe programová práce. Stalo se nejlepńím dílem estonského národního romantizmu.42 Kalevipoeg nebyl tak čistým projevem lidové kultury, jako například Lönnrotova Kalevala.43Autor vychází z estonského folklóru, čerpá hlavně z písní a bájí o Kalevovcích. Děj eposu se odehrává v době 12. a 13. století, jeńtě před německým vpádem. Ale ve velké míře byl ovlivněn také finskou Kalevalou. Právě finský epos posouval Kreutzwalda kupředu v tvorbě eposu estonského. První zaznamenaná zmínka jména Kalev ve spojitosti s Estonskem byla nalezená na mapě arabského cestovatele Idreisi z roku 1154, kde „Koluvan“ znamenal pevnost blízko současného Tallinnu. V následujícím století se „Koluvan“ objevil v tom samém spojení v ruské kronice, v níņ se jméno dokládá do 14. století jako „Kolyvanovich“. Také ve finské tradici jako „Kaleva“ a „Kalevanpoika“, coņ má téņ hrdinský kontext.44 Nejrozsáhlejńí monografie na téma Kalevipoeg napsali estonńtí folkloristé August Annist a Felix Oinas.45

3.4 Příroda v díle Pan Tadeusz Pohádkově popsaná je v díle Pan Tadeusz příroda. Mickiewiczovo dílo je pojaté jako antropomorfní vize přírody neustále doprovázející osudy lidí. Autor vńechno v polsko-litevské přírodě miloval a opisoval s láskou.46

40

Słowo o wyprawie Igora ve Wroclavi v roce 1950 přeloņil do polńtiny J. Tuwim. WYKA, K. „Pan Tadeusz” Studia o poemacie. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1963, s. 95. 42 ANNIST, A. Friedrich Reinhold Kreutzwaldi „Kalevipoeg“. Tallinn: Eesti Keele Sihtasutus, 2005, s. 27. 43 VEIDEMANN, R. F. R. Kreutzwaldi „Kalevipoeg” kui eesti kirjandus – kultuuri sakraaltekst. Keel ja Kirjandus, 2003, s. 896. 44 KREUTZWALD, FR. R. Kalevipoeg An Ancient Estonian Tale. New Jersey: Symposia Press, 1982, s. 277. 45 [online]. [cit. 2014-05-05]. Dostupné z : 46 KALLENBACH, J. Adam Mickiewicz II. Poznań: Wielkopolska Księgarnia Nakładowa Karola Rzepeckiego, 1918, s. 176 41

16

Pan Tadeusz bez epilogu obsahuje 9 714 verńů, z toho popisům přírody se věnuje 860 verńů. Započítáme-li i texty s charakterem smíńeným, jako například kniha II, s. 89–96 – setkání myslivců, přibude jeńtě kolem 110 verńů. Je to příroda Mickiewiczova rodného kraje. Autor ji idealizuje a představuje jako krajinu, po které se mu stýská a do níņ by se jeńtě rád vrátil. Jeho popisy jsou tak jedinečné, ņe čtenář má mnohdy pocit, ņe vńechno v přírodě oņívá. Nachází se tam například krásně vystiņený popis východu měsíce s metaforou země jako manņelky, nebe jako muņe. „Nareszcie księżyc srebrną pochodnię zaniecił, Wyszedł z boru, i niebo i ziemię oświecił. One teraz z pomroku odkryte w połowie, Drzemały obok siebie, jako małżonkowie Szczęśliwi: niebo w czyste objęło ramiona Ziemi pierś, co księżycem świeci posrebrzona.”47 Mraky jsou vņdy tam, kde je nečekáme. Je jich hodně vidět také v popisech východu a západu slunce. Pan Tadeusz na příkladu mračen a jejich seskupení demonstruje krásu rodné země. Jako by sám věřil, ņe to jsou fantastické bytosti na Zemi. „Ileż scen i obrazów z samej gry obłoków! Bo każda chmura inna: naprzyklad jesienna Pełznie jak żółw’ leniwa, ulewą brzemienna, I z nieba aż do ziemi spuszcza długie smugi, Jak rozwite warkocze, to są deszczu strugi; Chmura z gradem. Jak balon, szybko z wiatrem leci, Krągła, ciemnobłękitna, w śródku żółto świeci, Szum wielki słychać wkoło; nawet te codzienne, Patrzcie Państwo, te białe chmurki, jak odmienne! Zrazu jak stada dzikich gęsi lub łabędzi, A ztyłu wiatr jak sokół do kupy je pędzi; Ściskają się, grubieją, rosną – nowe dziwy!”48

47

MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 245, (VIII. 55-60). 48 Tamtéņ, s. 106, 107, (III. 635-646).

17

Mickiewicz vyuņívá dvojích popisů věcí přírodních, konkrétně počasí. Z jedné strany popisy v smyslu fabulárním, na straně druhé ve smyslu meteorologickém. Následně uvádím příklad chvíle před bouří. „Przed burzą bywa chwila cicha i ponura, Kiedy, nad głowy ludzi przyleciawszy, chmura Stanie i, grożąc twarzą, dech wiatrów zatrzyma, Milczy, obiega ziemię błyskawic oczyma, Znacząc te miejsca, gdzie wnet ciśnie grom po gromie: Tej ciszy chwila była w Soplicowskim domie. Myśliłbyś, że przeczucie nadzwyczajnych zdarzeń Ścięło usta i wzniosło duchy w kraje marzeń.”49 V eposu se rovněņ nachází mnoho popisů východů a západů slunce. Shodně se starou epickou tradicí, která východy a západy slunce preferovala, neboť právě ony v díle převaņují.50 Krvavé západy slunce věstí v Polsku nestálé počasí. Mickiewicz nepopisoval jenom barvy nebe, které vidí vńichni. Viděl ty nejjemnějńí odstíny a odlesky vńech barev a vyjádřil je pomocí barvitého jazyka.51 „Słońce już gasło, wieczór był ciepły i cichy, Okrąg niebios gdzie niegdzie chmurkami zasłany, Ugóry błękitnawy, na zachód różany[...].”52 „Słońce, ostatnich kresów nieba dochodziło, Mniej silnie, ale szerzej niż we dnie świeciło, Całe zaczerwienione, jak zdrowe oblicze Gospodarza, gdy, prace skończywszy rolnicze, Na spoczynek powraca. Już krąg promienisty Spuszcza się na wierzch boru i już pomrok mglisty, Napełniając wierzchołki i gałęzie drzewa, Cały las wiąże w jedno i jakoby zlewa; I bór czernił się nakształt ogromnego gmachu, Słońce nad nim czerwone jak pożar na dachu. 49

Tamtéņ, s. 243, (VIII. 1-8). WYKA, K. „Pan Tadeusz“ studia o tekście. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1963, s. 204. 51 KALLENBACH, J. Adam Mickiewicz II. Poznań: Wielkopolska Księgarnia Nakładowa Karola Rzepeckiego, 1918, s. 205. 52 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 410, (XII. 843-845). 50

18

Wtem zapadło do głębi; jeszcze przez konary Błysnęło, jako świeca przez okienic szpary, I zgasło.”53 Nejsmutnějńí, byť nejzářivějńí, východ slunce je vńak při umírání hlavního hrdiny kněze Robaka: „Właśnie już noc schodziła, i przez niebo mleczne, Różowe, biegą pierwsze promyki słoneczne; Wpadły przez szyby, jako strzały brylantowe, Odbiły się na łożu o chorego głowę, I ubrały mu złotem oblicze i skronie, Że błyszczał jako święty w ognistej koronie.”54

3.5 Příroda v díle Kalevipoeg V Kreutzwaldově díle se také nachází mnoho popisů přírody. Estonská příroda obklopuje hlavního hrdinu v celém příběhu. Někdy je mu ku pomoci, jindy stojí proti němu. V estonském eposu je líčení přírody chápané více realisticky neņ v díle polském. I v něm se nachází popisy umělecké, ale ne aņ v tak rozsáhlé míře, jak je tomu v Mickiewiczově díle. U Pana Tadeusze jsem uvedla zosobnění Měsíce a Země. Tady se také objevují personifikace nebeských těles. Zejména Měsíce, Hvězdy a Slunce, kdyņ Měsíc, Hvězda a Slunce přińli ņádat Salme a Lindu o ruku. Jako příklad uvádím ukázku příchodu Měsíce: „Tuli kuu-poisikene, Kahvapalgeil peiukene, Viiekümmenel hobusel, Kuuekümmenel kutsaril; Tahtis Salmet kaasaks saada, Neidu kihlul kinnitada.”55 Nemálo východů slunce nalezneme i v díle Kalevipoeg. Například východ slunce, jenņ vzbudí Kalevipoega, kdyņ si chtěl na krátkou dobu zdřímnout, ale byl tak unavený, ņe spal celý den a noc aņ do svítání příńtího rána.56 „Teisel pääval pärast koituPäike võis ju paari sülda 53

Tamtéņ, s. 13, (I. 186-198). Tamtéņ, s. 344, (X. 897-902). 55 KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 17 (I. 184-189). 56 KIRBY, W. F. The Hero of Esthonia and Other Studies in the Romantic Literature of That Country. London: John C. Nimmo, 2006, s. 38. 54

19

Koidu rinnalt kõrgendanud Merepinnal paistemaies: Sealap ärkas une paelust Kalevipoeg, kangelane.”57 Rovněņ v estonském díle nalezneme nejeden západ slunce, ale jsou pojaty méně umělecky neņ popisy Mickiewiczovy. Päike oli looja läinud, Valgus alla veerenud, Pime kattis kohtasida [...]58 Krásné líčení estonské přírody nalézáme postupně v celém díle. Například kdyņ ńli tři bratři borovicovým lesem, nejstarńí si sedl pod strom a začal zpívat píseň. Zpíval ji tak, ņe listí na stromech začalo zářit jasněji neņ kdy jindy, jehly na jehličnanech se změnily v hedvábné střapce, ńińky se fialově leskly na slunci, ņaludy klíčily na dubech, jiné stromy byly pokryty sladce vonícími sněhově bílými květy, které na slunci zářily a v měsíčním světle leskly. Druhý bratr si sedl a začal zpívat, aņ poupata květin rozkvetla, zlaté klasy kukuřice narostly, jablka zčervenala, v oříńcích se vytvořila jádra, třeńně uzrály, na kopcích dozrály maliny, borůvky v močálech a na okraji baņin ostruņiny. Třetí bratr si sedl pod nádherný dub v posvátném dubovém lese Taara59 a začal zpívat píseň. Jak zpíval, divoká zvěř z okolních lesů se kolem něj shromáņdila, kukačky, holubice, straky, skřivánci, slavíci a vlańtovky se zapojili do písně. Labutě, husy a kachny plavaly ke zvuku, vlny na moři bily o skály a koruny stromů se skláněly. Zelené kopce se třásly, mraky opustily oblohu a naslouchaly zpěvu.60 Jako příklad uvádím ukázku ze zpěvu prvního bratra. „Vanem venda, vennikene, Istus maha kuusikusse, Kuningate ilumetsa, Kuldakuuse vaiba alla; Laskis laulu lendamaie, Tugevama tõusemaie: Laulis lehed lehtapuusse Hiilgadelles haljetama, 57

KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 74 (V. 274-279). KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 120 (IX. 120-122). 59 Nejvyńńí boh, vyskytuje se i pod jménem Uku. 60 KIRBY, W. F. The Hero of Esthonia and Other Studies in the Romantic Literature of That Country. London: John C. Nimmo, 2006, s. 24-31. 58

20

Hõiskas okkad okaspuusse Siisi ilul siramaie, Laulis käbid kuuskedesse Pääva paistel punetama, Tõrukesed tammedesse, Kenad urvad kaskedesse, Hõiskas õilme-urvakesed Õilmepuiela iluksa, Pääva paistel paisumaie, Kuude valgel kasvamaie; Laulis, et metsad mürasid, Lagedad aga laksatasid, Kõrved vasta kostalesid: Kungla kuninga tütterid Noorta meesta nuttasivad.”61 Mračna se rovněņ vyskytují v mnoha líčeních estonského díla. Také tu znamenají náhlou změnu počasí. Uvádím ukázku: Jednoho horkého dne Kalevipoeg seděl na vrcholu útesu a pozoroval mraky a vlny. Náhle se obloha zatáhla a přińla bouře. Äike62 řídil svůj kovový vůz přes ņelezné mosty na obloze. Kdyņ zahřmělo, jiskry létaly od kol a vrhaly dolů blesk za bleskem. „Põualise pääva paistel Istus mere kalda ääres Kalevide noorem poega, Vaatas laente lustimängi, Vetevoode veeremista Kerge tuule keeritusel. Äkiliste ähvardelles Puistas musta pilve põuest Tuulehoogu tuiskamaie, Pani laened paisumaie, Kohisedes kerkimaie. Äike sõitis raudasillal 61 62

KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 50 (III. 456-479). Bohem hromu a blesku byl Kôu, zvaný i Pikker, Pikne nebo Äike.

21

Vaskerautsil vankriga, Tuiskas tulda tulle’essa, Sädemeida sõitenessa; Pikker-taati põruteles Kärinada käidanessa, Viskas välku väledaste.”63 Příroda ale nehraje jenom ve prospěch hlavního hrdiny. Projevují se i negativní stránky přírody. Například kdyņ během spánku roztrhá divá zvěř Kalevovci koně. Epos líčí, jak se kůň snaņil dravcům ubránit, ale překáņel mu postroj. Nakonec mu v těņkém boji dońla síla a pod krutými drápy dravců umírá. „Viimaks roidus väsimusel Ratsukese viimne rammu Kurja kiskujate küüsis, Ablassuude hammastessa; Murti maha muru peale Kalevite kallis hobu Roaks metsa raibetelle.“64

63 64

KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 43 (III. 1-18). Tamtéņ, s. 123 (VIII. 836-842).

22

4 VÝZNAM EPOSŮ PRO NÁROD 4.1 Pan Tadeusz Třicátá léta 19. století byla dobou Mickiewiczova vrcholného tvůrčího rozmachu a bouřlivých ņivotních osudů. V době psaní eposu ņil v emigraci. Právě v té době vznikaly největńí poklady polské literatury: Pan Tadeusz, Konrad Wallenrod a velká část Dziadů. Psaní Pana Tadeusze začalo v době, kdy polńtí emigranti ve Francii vedli spory o to, jak by mělo vypadat příńtí svobodné Polsko a jaké by se měly volit prostředky boje za jeho osvobození. Poráņka listopadového povstání v roce 1831 byla pro básníka katastrofou, kterou hořce pociťoval osobně i jako přísluńník národa.65 Spolu se zástupy ostatních emigrantů ńířil Mickiewicz víru ve znovuzřízení Polska a své naděje odíval v roucho mystického mesianizmu hlásajícího, ņe Polsko svým utrpením vykoupí lidstvo jako kdysi Kristus a zaujme čestné místo v jeho příńtím vývoji. V podobném smyslu působili i Krasiński a Słowacki, snaņící se pozvednout polského ducha k novému zápasu v očekávané příńtí válce a obecné revoluci. Kromě poezie se rozvíjela také politická publicistika, budící polskou společnost k novému politickému ņivotu. Proto se věnovala velká péče výchově a vzdělání. Zásluhou kníņat Czartoryských vznikl v hotelu Lambert v Paříņi „Instytut panien“, polská ńkola v Batignollu, četné polské knihovny, jako např. „Biblioteka polska“ v Paříņi v roce 1838, „Towarzystwo literackie“ v roce 1832, které bylo vlastně pokračováním varńavského podobného spolku, zruńeného po roce 1831. Emigranti očekávali, ņe budou moci vystoupit za pomoci evropských velmocí opět se zbraní v ruce, aby získali své vlasti novou nezávislost. Hodlali těņit z kaņdé politické změny v Evropě ve prospěch polské věci. Leč naděje na novou evropskou revoluci se záhy rozpustily a bylo třeba smířit se s myńlenkou, ņe se zahraniční pobyt emigrantů značně protáhne.66 Co se týče problematiky díla, ideologie Pana Tadeusze se vrací v kruhu otázek pro Mickiewicze nejtypičtějńích. Jedná se předevńím o dva problémy: národně-politický a polskou budoucnost. Co se týče prvního bodu, ten se často objevuje v otázkách charakteristických pro celý polský romantizmus v bitvě o svobodu: „Ważne rzeczy, mój bracie! Wojna tuż nad nami! MICKIEWICZ, A. Pán Tadeáń, čili, Poslední nájezd na Litvě: ńlechtický příběh z r. 1811 a 1812 ve dvanácti zpěvech. Praha: Odeon, 1969, s. 329. 66 MACŮREK, J. Dějiny polského národa. Praha: Melantrich, 1948, s. 267. 65

23

Wojna o Polskę! Bracie! Będziem Polakami!”67 Básník věděl, ņe polské společenství v roce 1812 nebylo jednotné, coņ ani ve svém díle netajil.68 Maćku Dobrzyńskému to vloņil do úst: „Wojsko! mówią, że polskie! Lecz te fizyljery, Sapery, grenadjery i kanonijery! Więcej słychać niemieckich tytułów w tym tłumie Niżeli narodowych! Kto to już zrozumie! A muszą też być z wami Turki czy Tartary Czy syzmatyki, co ni Boga ani wiary: Sam widziałem, kobiety w wioskach napastują, Przechodniów odzierają, kościoły rabują!”69 Mickiewicz ukazuje i cestu k nápravě. Jeho provinilec se snaņí odčinit svůj hřích a být oporou pro hnutí za svobodu a spravedlnost. Tu se uplatňuje třetí dějové pásmo – taņení polských napoleonských legií. Mickiewicz v něm ovńem nevidí boj za císařovu osobní slávu, nýbrņ ńíření uńlechtilých hesel francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“, která se nemají vztahovat jen na jednu společenskou vrstvu, ale vyrovnat společenské rozdíly vůbec. Manifestací pro ideologii francouzské revoluce a osvobozením sedláků epos končí.70 V autorových popisech rodného kraje cítíme tu samou lásku jako v líčení přírody. Mickiewicz odpouńtí ńlechtě vńechny zlé vlastnosti a zvýrazňuje vlastnosti pozitivní. Miluje národ pro jeho vlastenectví, udatnost a ńtědrost. Nespokojil se jenom s popisováním pocitů, ale sám je vytvářel. Dělo se to například v přítomnosti generála Jana Henryka Dąbrowskiego u Sopliců. Ze slov Pana Tadeusze plyne optimizmus a přesvědčení, ņe „nie zgnięła“.71 „I z trąb znana piosenka ku niebu wionęła, Marsz tryumfalny: «Jeszcze Polska nie zgnięła!» «Marsz Dąbrowski do Polski! – I wszyscy klasnęli, I wszyscy Marsz Dąbrowski!» chorem okrzyknęli!”72 67

SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949, s. 7. 68 WYKA, K. „Pan Tadeusz” studia o tekście. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1963, s. 306. 69 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 392, (XII. 386-393). 70 KREJČÍ, K. Dějiny polské literatury. Praha: Československý Spisovatel, 1953, s. 278-279. 71 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historia szlachecka z roku 1811 I 1812 we dwunastu księgach wierszem. Wydawnictwo GREG, 2007, s. 324 72 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 407, (XII. 742-745).

24

Mnoho pokolení, od povstalců listopadových po stavitele lodí, stávkujících v roce 1980, bylo vychovávaných v tom duchu, ņe nejvyńńí hodnotou je národ. Pro něj je potřeba obětovat osobní ńtěstí, o jeho volnost je potřeba bojovat. Je nutné chránit ho, protoņe matka je jenom jedna a bez ní a bez otce je člověk sirotou:73 „O Matko Polsko! Ty tak świeżo w grobie Złożona – nie ma sił mówić o tobie!...”74 Láska k zemi a vlasti je tak silná, ņe v ní kaņdý strom, keř, potok, rybník a zvíře jsou výjimečné, neopakovatelné, obdařené individuálními vlastnostmi: „Dwa stawy pochyliły ku sobie oblicza Jako para kochanków; prawy staw miał wody Gładkie i czyste jako dziewicze jagody; Lewy, ciemniejszy nieco, jako twarz młodziana Smagława, i już męskim puchem osypana.”75 Moņná ņe dnes, kdy často slyńíme slova odsouzení, opovrņení, nenávist je dobré vrátit se ke slovům povzbuzení a lásky z Pana Tadeusze.

4.2 Kalevipoeg První fázi estonského „obrození“ charakterizuje zájem části německo-baltských vzdělanců a kněņí o estonskou lidovou kulturu a jazyk a poměrná pasivita estonského subjektu. Zkoumání estonského jazyka a slovesnosti se věnoval jako první německy psaný časopis Příspěvky k přesné znalosti estonského jazyka, vydávaný v letech 1813–1832 v Pärnu J. H. Rosenplänterem. Z nejstarńí generace těchto buditelů je to například Otto W. Masinga, jenņ se zaslouņil o reformu pravopisu a o vydání prvních estonských autorů. V roce 1818 vydával estonsky psané Nedělní čtení a v letech 1821–1825 Tarto Maa Nädala Leht. Období národní agitace zahájilo v roce 1857 vydávání periodika Perno Postimees (Pärnský posel) a později, od roku 1864 vycházel zásluhou Johanna Woldemara Jannsena, zakladatele estonské ņurnalistiky, Eesti Postimees (Estonský posel). V estonském národním hnutí plnila důleņitou úlohu spolková aktivita. Vzhledem k absenci politického sdruņování za samoděrņaví sehrály organizační úlohu pěvecké a osvětové 73

MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historia szlachecka z roku 1811 I 1812 we dwunastu księgach wierszem. Wydawnictwo GREG, 2007, s. 324 74 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 415 (Epilog, 40-41) 75 Tamtéņ, s. 265 (VIII. 587-591)

25

spolky. První, vycházející z tradice venkovských kostelních chórů, vznikl roku 1865 z Jannsenovy iniciativy a nesl jméno Vanemuine. V roce 1870 vznikla na univerzitě v Tartu korporace estonských studentů Estonia, z jejíņ modro-černo-bílé trikolóry byla později odvozena estonská vlajka.76 Pro národně uvědomovací proces měl velký význam také epos, který se stal spolu s Estonskými národními báchorkami (Eesti rahva ennemuistsed juttud, 1866) nejvlivnějńí knihou svého autora.77 Kreutzwaldowa činnost spadá do období, ve kterém v celém Rusku – a tedy i v estonské společnosti – nastával přechod od feudalizmu ke kapitalizmu. Prvořadým úkolem onoho období byl boj s nevolnictvím. Kreutzwald patřil k prvním pokrokovým myslitelům a osvětovým pracovníkům, kteří se vůbec odváņili hlásit se veřejně k estonské národnosti. Začal literárně tvořit v době, kdy tińtěné estonské slovo jeńtě vesměs slouņilo církevní reakci, kdy prostý lid ņil v bídě a nevědomosti a carská cenzura potlačovala jakýkoli svobodnějńí projev.78 Kalevipoeg má v estonské kulturní historii obrovský význam. Vytvořil smysl národní identity. Vyńel v době, kdy se v Estonsku ńířilo národní obrození. Pozdvihl sebevědomí a hrdost země. Probouzel lid po stránce národní i sociální. Obrozenci tak mohli dokázat, ņe estonńtina je poetický jazyk s prastarou tradicí, který zaznamenává to, co se po staletí ńířilo pouze ústní tradicí, ņe jsou národ s bohatou mytologickou minulostí. Zaznamenává to, co se po staletí ńířilo pouze ústní tradicí. To mělo za důsledek, ņe epos byl jak politickou, tak i literární záleņitostí. Celé dílo má tak velmi silný vlastenecký charakter, zobrazující boj Estonců za svobodu proti porobě a útlaku. V období sovětské éry v Estonsku se epos rychle ńířil. Komunistický reņim samozřejmě nemohl přijmout práci jako symbol národního boje za svobodu. Místo toho zdůrazňoval boj estonského lidu proti historické německé hegemonii. Tvrdilo se, ņe v rámci sovětského reņimu se touha estonského národa po svobodě a Kreutzwaldovy sny stanou

76

ŃVEC, L., MACURA, V., ŃTOL, P. Dějiny pobaltských zemí. Praha: NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové noviny, 1996, s. 127-129. 77 Tamtéņ, s. 288. 78 KREUTZWALD, F. R., Syn Kalevův. Praha: Svět sovětů, 1959, s. 222.

26

skutečností.79 Zveřejněné estonské almanachy a vyprávěné příběhy z 18. století měly obvykle elementární a didaktický charakter.80 Vytvoření národního eposu bylo ekvivalentní vytváření národa.81 Přeńla staletí, útisk, války, smrtící epidemie, utrpení hladomoru a řetězy otroctví, které zanechaly následky a poznamenaly estonský lid, poničily nejednou jeho zemi. Ale ani jedna z těchto hrůz nebyla schopna vymazat z myslí Estonců vzpomínky na ńtěstí z minulosti.82 Slib, který Kalevipoeg přináńí Estoncům, není jedním z demokratických slibů svobody, je to spíńe příslib národní suverenity a bezpečnosti před invazí z vnějńího světa.83 Jiņ na začátku eposu lze pozorovat vymezení estonských hranic a zakládání říńe. V dávných dobách na dalekém severu vyńli od posvátného dubového lesa Taara tři bratři do světa hledat své ńtěstí. Jeden odcestoval do Ruska, druhý do Laponska, zatím co třetí, Kalev, otec hlavního hrdiny, byl zrozen pro Estonsko. Na zádech orla přeletěl přes Finský záliv, pak se dal na východ přes Lääne a Viru.84 Nakonec s ním orel sestoupil na skalnaté břehy Viru, kde Kalev zaloņil své království.85 „See, kes sõtis kotka seljas, Põhjakotka tiiva peale, Lendas palju, liuges palju, Lendas tüki lõune poole, Teise tüki tõusu poole, Sõitis üle Soome mere, Liuges üle Lääne mere, Veeres üle Viru mere, Kunni õnne kohendusel, Jumalikul juhatusel Kotkas kõrge kalju peale Viskas mehe Viru randa. 79

TALVET, J. The Lingering Journey of Poetry from „Peripheries“ to „Centres“: the Estonian Case of F. R. Kreutzwald’s Epic Kalevipoeg (1861) and Juhan Liiv’s Lyrical Work. [online]. [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: 80 KREUTZWALD, FR. R. Kalevipoeg An Ancient Estonian Tale. New Jersey: Symposia Press, 1982, s. 277. 81 Tamtéņ, s. 9. 82 Tamtéņ, s. 13. 83 [online]. [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: . 84 Viru, Virumaa je oblast na severovýchodě Estonska. 85 KIRBY, W. F. The Hero of Esthonia and Other Studies in the Romantic Literature of That Country. London: John C. Nimmo, 2006, s. 8-9.

27

Meie maale tulnud meesi Riiki kohe rajatanud, Laia valda asutanud, Kena koja ehitanud, Kust ta vägev-volil käsi Laia valda valitsemas.”86

86

KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 16 (I. 97-114).

28

5 HLAVNÍ POSTAVY Na rozdíl od Kreutzwaldova eposu nevyņaduje Mickiewiczovo dílo nadlidi. Zobrazeni mohou být vńichni – i ti nejobyčejnějńí. Obě hlavní postavy mají mnoho společných rysů a osudů. Pojednám o nich dále.

5.1 Jacek Soplica – kněz Robak Proměna Jacka Soplice na Robaka má jisté analogie s Mickiewiczovými proņitky, jeho osudem. Ale postavy Jacka ani Robaka Mickiewicze nepřipomínají. To vńak neznamená, ņe Pan Tadeusz je úplně zbaven subjektivizmu. Pro básníka není svět Pana Tadeusze únikem před katastrofou ņití ani patetickým, ideovým vzorem budoucnosti – je to místo, ve kterém tkví značení, obsahující sféru jistého pohledu na svět.87 Samotného hlavního hrdinu popisuje jako statného, ramenatého vojáka. „Nastąpił rozejm kłótni, Kwestarz ją uśmierzył: Człowiek stary, lecz krępy i bardzo pleczysty.[...]88 Miał on nad prawym uchem, nieco wyżej skroni, Bliznę wyciętej skóry na szerokość dłoni I w brodzie ślad niedawny lancy lub postrzału; Ran tych nie dostał pewnie przy czytaniu mszału. Ale nie tylko groźne wejrzenie i blizny, Lecz sam ruch i głos jego miał coś żołnierszczyzny.”89

87

SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949, s. 5-6. 88 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s 75 (II. 750-751). 89 Tamtéņ, s. (I. 960-965).

29

Jacek Soplica pocházel ze středně zámoņné ńlechty, ačkoli podle Gerwazego: „...nic nie posiadał prócz kawałka roli, Szabli i wielkich wąsów od ucha do ucha”.90 Byl ale i svůdcem ņen. V mládí to byl velice hezký muņ. Dívky za ním bláznily. Imponoval jim hlavně fyzickým vzhledem, zdravím, uměním jízdy na koni, přesnou střelbou a mistrovským ovládáním ńavle. Dívky přitahovala nejen jeho muņská krása, kavalírská fantazie ale i proslulost mezi ńlechtou. Obdivovaly jej tolik, ņe o něm skládaly písně: „Oto Jacek wąs kręci, trzęsą się zaścianki...”.91 Celé neńtěstí obou hrdinů začalo ztrátou milované ņeny. Jacek Soplica přińel o dívku, ke které choval velmi silné city. Nazývali jej „Wojewodą“, protoņe vedl velkou rodinu Sopliců a měl díky tomu vliv na výsledky voleb do sejmu. To vńechno vedlo k tomu, ņe pozornost na Jacka zaměřil „pierwszy pan w powiecie, bogacz i familijant“ – Stolnik Horeszko. Pozval jej do zámku, nazval přítelem, hostil i obsluhoval. A Soplica ņivil tichou naději, ņe si zaslouņí ruku pěkné Ewy, Stolnikovy dcery. Miloval ji celou svou bouřlivou náturou. Pýcha mu ale nedovolila vyznat Evě lásku ani prosit o její ruku, protoņe věděl, ņe nezíská souhlas. Stolnik psychicky bolestně zraňoval Jacka, kdykoli mohl – urazil ho, kdyņ nabídl manņelství s Ewou kastelánovi. Hrdost vńak Jackovi nedovolila přiznat, ņe jej to vńe trápí, ale přikazovala mu skrývat důvod k pomstě, oņenit se, byť neńťastně.92 Zde dominuje dramatický, ostrý i bolestný proud, plný násilného chtíče, končící katastrofou. Jedná se o spor dvou silných povah Stolnika a Jacka, svár bezmezné pýchy aristokrata a ńílenství neznajícího hranic výbuńného temperamentu ńlechtice. Ale naproti tomu se tu objevují i prvky jako Jackova ńlechetná láska a čistá a uchovaná Ewina osobnost.93 Ewa stojí před námi jako ideální typ milenky a nevinné oběti. Ale nepotkáváme se s ní ve skutečnosti, poznáváme ji jenom z Robakových vzpomínek.94 On sám byl v díle jak ńlechticem, tak obyčejným člověkem. Jedním z nejlidńtějńích momentů v Robakově zpovědi je právě fragment o nehasnoucí lásce k Evě: „Tyle lat, gdziem ja nie był! A dotąd nie mogę Jej zapomnieć, i zawżdy jej postać kochana

90

MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historia szlachecka z roku 1811 I 1812 we dwunastu księgach wierszem. Wydawnictwo GREG, 2007, s. 318. 91 Tamtéņ, s. 318. 92 Tamtéņ, s. 318. 93 SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949, s. 26. 94 Tamtéņ, s. 20.

30

Stoi mi przed oczyma jakby malowana!... Teraz oto w habicie jestem Bożym sługą, Na łożu, we krwi. – O niej mówiłem tak długo – W tej chwili o tych rzeczach mówić? Bóg wybaczy!”95 Na konci eposu se Jacek přiznává, ņe Ewu miloval a ņe stačilo málo a mohli být spolu ńťastní. „Jak łatwo może człowiek popsuć szczęście drugim W jednej chwili, a życiem nie naprawi długiém! Jedno słowo Stolnika, jakżebyśmy byli Szczęśliwi! Kto wie, może dotąd byśmy żyli, Może i on przy swoim kochanym dziecięciu, Przy swojej pięknej Ewie, przy swym wdzięcznym zięciu Zestarzałby spokojny! Może wnuki swoje Kołysałby! Teraz co? nas zgubił oboje, I sam... i to zabójstwo... i wszystkie następstwa Tej zbrodni, wszystkie moje biedy i przestępstwa!... Ja skarżyć nie mam prawa, ja jego morderca, Ja skarżyć nie mam prawa, przebaczam mu z serca, Ale i on...“96 Co se týče temperamentu, byl Jacek Soplica „kłótnikiem i paliwodą“, člověkem impulzivním a drzým. Takto hovoří o sobě a o vlivu, jaký na něj měla Ewa: „I ja, zawadyjaka sławny w Litwie całéj, Co przede mną największe pany nieraz drżały, Com nie żył dnia bez bitki. Co nie Stolnikowi, Ale bym się pokrzywdzić nie dał i królowi, Co we wściekłość najmniejsza wyprawiała mnie sprzeczka, Ja wtenczas, zły i pijany, milczał jak owieczka!”97 Jeho příběh se odehrál ve chvíli ztráty polské samostatnosti, kdy tytéņ vlastnosti – anarchistický egoizmus, společenské neporozumění pro zájmy celku, hańteřivost a ukvapenost 95

SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949, s. 19. 96 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 329330 (X. 523-535). 97 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 331, (X. 566-571).

31

– jeņ v hlavním ději vedou ńlechtickou masu k pochybnému rodovému sváru, ústily v přímé, neomluvitelné zločiny, vraņdu a zradu vlasti. Nejsou to vady a hříchy jednotlivců, nýbrņ celé společnosti. Zde se jiņ idyla mění v tragédii a odpouńtějící shovívavost v tvrdou obņalobu.98 Přelom ve vztahu se Stolnikiem a poníņení jsou původem velkého utrpení hlavního hrdiny. Pocity, které zná, jsou láska, nenávist a trápení. Ale pýcha ho drņí před odhalením skutečných pocitů. Potlačí je v sobě a útěchu hledá v alkoholu i v manņelství „z dziewczyną ubogą“. Ponořený v zoufalství není ve stavu zabývat se hospodářstvím ani rodinou. Obtěņuje sebe i blízké, více pije, častěji obchází po nocích zámek Horeszků, ke své ņeně se chová stále hůř. Ztrácí popularitu mezi ńlechtou, lidé se od něj odvracejí, ale to pořád jeńtě není úplné dno jeho sestupu. Je to jenom vyrovnávání se člověka s utrpením přesahujícím jeho síly. Po vraņdě Stolnika trpí Jacek nejvíc. Oslovován jako zrádce národa, obklopený pohrdáním, se zničeným majetkem a prohraným osobním ņivotem uņ níņ klesnout nemůņe.99 Zde uvádím ukázku z eposu, ve které se Robak na smrtelném loņi přiznává, jak Stolnika zabil. „Odjeżdżałem ze wstydem – właśnie był poranek, Wtem ujrzałem, poznałem: wystąpił na ganek I brylantową szpinką ku słońcu migotał, I wąs pokręcał dumnie, i wzrok dumny miotał, I zdało mi się, że mnie szczególniej urągał, Że mnie poznał i ku mnie rękę tak wyciągał, Szydząc i grożąc. – Chwytam karabin Moskala; Ledwiem przyłożył, prawie nie mierzył – wypala! Wiesz!...”100 Oba hrdiny eposu poznamenal alkohol. Jacek v něm po ztrátě své milované ņeny hledal útěchu, ale jak později pochopil, marně. Naopak alkohol mu nepřinesl ņádný pozitivní proņitek, a jeńtě víc zatemnil jeho mysl. „Zły, opryskliwy, znaleźć nie mogłem pociechy W niczem na świecie – i tak z grzechów w nowe grzechy... Zacząłem pić.101 [...] Piłem, nie mogłem zapić pamięci na chwilę 98

KREJČÍ, K. Dějiny polské literatury. Praha: Československý Spisovatel, 1953, s. 278. MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historia szlachecka z roku 1811 I 1812 we dwunastu księgach wierszem. Wydawnictwo GREG, 2007, s. 319. 100 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. (X. 744-752). 101 Tamtéņ, s. (X. 662-664). 99

32

Ani pozbyć się, chociaż przebiegłem ziem tyle! Teraz oto w habicie jestem Bożym sługą, Na łożu, we krwi... O nie mówiłem tak długo!”102 Byl ale i rodičem s otcovskými city. V přestrojení za kněze Robaka tajně hlídal svého syna, protoņe ho měl nadevńe rád. Tady na rozdíl od Kalevipoega není Robak dítětem, ale rodičem, který má pocit, ņe musí svého syna Tadeusze chránit. „Widzi Aśćka, od czasu jak tu u nas gości Tadeuszek, niemało nam niespokojności; Jestem bezdzietny, stary; ten dobry chłopczyna Wszak to moja na świecie pociecha jedyna, Przyszły dziedzic fortunki mojej. Z łaski nieba Zostawię mu kęs niezły szlacheckiego chleba, Już mu też czasobmyśleć los, postanowienie; Ale zważaj no, Aśćka, moje utrapienie! Wiesz, że pan Jacek, brat mój, Tadeusza ociec, Dziwny człowiek, zamiarów jego trudno dociec, Nie chce wracać do kraju, Bóg wie, gdzie się kryje, Nawet nie chce synowi oznajmić, że żyje, A ciągle nim zarządza.”103 Jak uņ jsem výńe zmiňovala, eposy mají něco z pohádek a hlavní hrdinové jsou v nich větńinou pozitivní. To samé platí i u hrdinů v polském a estonském eposu. Mickiewicz ukazuje cestu k nápravě. Hrdina se snaņí odčinit svůj hřích a odevzdává se národu. Jackův ņivot se ve fázi pokání stal modelovým ņivotem polského vlastence. Moņná dokonce ņivotem symbolickým. Kněz Robak není jenom individuálním hrdinou, ale ztělesněním osudu národa.104 Jacek Soplica jako probuzený z dlouhého snu si uvědomuje, co vńechno způsobil. I tady nastupuje v jeho charakteru přelomový moment. Vyjíņdí za hranice. Podstupuje pokání v kláńteře a vojenskou sluņbu na bitevních polích. Na konci se stane emisarem, vyslancem, který konspiruje na území tří záborů. Jeho povaha se změnila předevńím tak, ņe musel ukázat silnou vůli a statečnost ducha, aby se dokázal pozdvihnout ze svého úpadku. Kdysi byl pyńný, ale stal se pokorným. Kdysi

102

Tamtéņ, s. (X. 671-674). Tamtéņ, s. 96 (III. 354-366). 104 WITKOWSKA, A., PRZYBYLSKI, R. Romantyzm. Warszawa: Wydaenictwo Naukowe PWN, 1998, s. 300. 103

33

rozkazoval a vedl, neuznával nad sebou ņádnou jinou vládu, ale teď plní rozkazy nadřízených. Předtím kvůli dokonalé pomstě vyuņil útok nepřátel na svou domovinu, nyní bojuje o svobodu rodné země, prolévá krev a trpí. V mládí uznával za nejdůleņitějńí osobu jen sám sebe, nyní podřídil svůj ņivot národu. Během několika let získal nové zkuńenosti a stal se moudrým člověkem. Vzdát se osobního ņivota a zasvětit ho vlasti a sluņbě národu – to jsou rysy hrdinů vytvořených v polské romantické literatuře. Pod mnińským hábitem se vńak pořád ukrývá ņhavý i netrpělivý temperament dávného Jacka Soplicy.105 Přeměna Jacka v Robaka svědčí o tom, ņe idealizmus jeho duńi nezlomil a Jacek ve válce chtíče a váńně nezahynul.106 Robak nebyl jenom vojákem, ale také konspirátorem, emisarem, politickým vězněm a trpitelem.107 „Udało mi się do kraju przedzierać, Rozkazy wodzow nosić, wiadomości zbierać, Układać zmowy – znają i Galicyjanie Ten kaptur mnisi – znają i Wielkopolanie! Pracowałem przy taczkach rok w pruskiej fortecy, Trzy razy Moskwa kijmi zraniła mi plecy, Raz już wiedli na Sybir; potem Austryjacy W Szpilbergu zakopali mnie w lochach do pracy, W carcer durum...”108 Robakova smrt na konci eposu je sice katastrofou, ale ne poráņkou. Umírá ve chvíli, kdy dostává list od náčelníka ńtábu polské armády Fiszera, ņe Napoleon se rozhodl bojovat s Moskvou. Robakova smrt je zároveň spojena se začátkem nového dne. Závěrečná třpytivá atmosféra poemy se nese v tónu hluboké vzneńenosti.109 Jeho zpověď se nachází v knize desáté, která byla původně poslední knihou.110 Uvádím kousek z Robakovy zpovědi, v níņ mluví o odčinění svých hříchů. „Ja, niegdyś dumny z rodu, ja com był junakiem, 105

MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historia szlachecka z roku 1811 I 1812 we dwunastu księgach wierszem. Wydawnictwo GREG, 2007, s. 319. 106 SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949, s. 27. 107 WITKOWSKA, A., PRZYBYLSKI, R. Romantyzm. Warszawa: Wydaenictwo Naukowe PWN, 1998, s. 299. 108 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. 342 (X. 841-849). 109 SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949, s. 28. 110 KALLENBACH, J. Adam Mickiewicz II. Poznań: Wielkopolska Księgarnia Nakładowa Karola Rzepeckiego, 1918, s. 173

34

Spuściłem głowę, kwestarz, zwałem się Robakiem, Że jako Robak w prochu... Zły przykład dla Ojczyzny, zachętę do zdrady Trzeba było okupić dobrymi przykłady, Krwią, poświęceniem się...”111

5.2 Kalevipoeg - Kalevovec Kalevovec byl prvním literárním a smyńleným hrdinou, protoņe jeho původ ve folkloru byl znám jenom na poměrně omezeném území Estonska. Ale hrdina se neomezuje jen na literaturu, nýbrņ se stal symbolem celé kultury. Navíc Kalevovec byl prvním svobodným člověkem v literárním prostoru pobaltských zemí, prvním umělcem a anarchistou, který se podílel na boji dobra a zla s typickou lidskou horlivostí.112 Ve srovnání s lidmi byl Kalevovec velkou a silnou bytostí. Dokladuje to také délka jeho postele, která podle lidových památek v Estonsku měří zhruba 85 metrů. Také o tom svědčí jeho nadlidské výkony jako přenáńení obrovských skal, těņkých desek, brodění se jezerem nebo scéna, v níņ se Kalevovec vrhl po hlavě do příboje hučícího moře a vesloval rukama, nohama nahradil kormidlo, vlasy mu vály jak plachty a od estonského pobřeņí přeplaval Finský záliv aņ k finským břehům.113 „Kargas noormees kõrge´elta Kaldaservalt lainetesse, Vooge laia voodi´isse, Kohiseva vetesängi; Sundis käsi sõudemaie, Tagant jalgu tüütimaie, Peas hiukseid purjetama. Sõudis kiirelt Soome poole, Tüüris otse Turja poole, Purjeteli põhja poole; Tõttas eite tabamaie, Tetre paelust päästemaie, 111

MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921, s. (X. 830-834). 112 UNDUSK, J. Baltisaksa kirjakultuuri poliitiline pale. Tallinn: SIRP, 2009, No. 34, 18.sept., s. 3. 113 Jedná se o umělecký prostředek – hyperbolu. Má svůj význam – hrdiny eposů byli lidé s nadlidskými schopnostmi, výjimeční hrdinové – líčení postavy je v souladu s pravidly eposu.

35

Lindalt lingust aitamaie.”114 Kalevovec pocházel z královské rodiny. Jeho otec zaloņil estonskou zemi a právě on, nejmladńí syn Kaleva, měl být jeho nástupcem. Uvádím ukázku, v níņ Kalev hovoří k Lindě o dědici trůnu. Právě nejmladńí a nejzdatnějńí syn Kalevovec byl předurčen jako nástupce svého otce. „Kui on poega meheks kasvand, Valistuse voli võtnud, Siis saab õitsev õnne-aega, Rahupõli rahva keskel Eesti piiril idanema. Ma ei taha kuningriigi Volivalda vähändada, Lipi-lapi lahutada: Riik peab jääma jagamata Ühe poja voli alla, Kangemale kaitsevallaks.”115 Celé jeho putování bylo důsledkem matčina zmizení. I tady tedy nalézáme zápletku ztráty milované ņeny. Kalevipoeg přińel o svou matku, kdyņ ji unesl finský čaroděj ve chvíli, kdy ńli bratři na lov. Čaroděj sledoval ze své lodě Lindu, jejich matku, jak vařila polévku. Kdyņ bratři odeńli z domova, vplíņil se směle do dveří a bez jediného slova ji chytil za opasek a odtáhl do své lodi. Linda plakala a prosila bohy o ochranu. Sám bůh hromu jí přińel na pomoc a čaroděje srazil do bezvědomí. Bohové chtěli zmírnit Lindin zármutek a přeměnili ji v kámen na hoře Iru. Kdyņ se bratři vrátili domů, matku nenańli, ńel Kalevovec k otcově mohyle pro radu. Na to se rozhodl matku najít, a proto se vydal do Finska. Zde uvádím ukázku jak Kalevipoeg prosí u mohyly mrtvého otce o radu, kde hledat ztracenou matku. „Noorem poega, poisikene, See´p see liigub peale liiva, See´p see astub peale haua, Istub mure muljutusel Kadnud isa kalmukünkal. Tõuse üles, taadikene, 114 115

KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 57 (IV. 43-55). Tamtéņ, s. 30-31(II. 159-169).

36

Ärka üles, isakene! Tule teeda näitamaie, Kuhu eideke kadunud!”116 Kalevovec byl i svůdcem, svým ńarmem zmámil mladou ostrovanku, kterou na své cestě do Finska potkal. Dívka neodolala jeho ńarmu a podlehla mu. Kdyņ se později dozvěděla, jaký má její svůdce původ, zděsila se a skočila z útesu do rozbouřeného moře. Tu se projevily Kalevovecovy negativní stránky: Kdyņ dívku potkal, viděl, jak pláče pro svého milého, vysmál se jí a na to se jí nabídl za potencionálního milence a ņenicha. Kdyņ vńak dívka později spáchala sebevraņdu, sice za ní skočil do vln rozbouřeného moře a snaņil se ji najít, ale kdyņ ji nenańel a nezachránil. Kalevovec zamířil ke kováři, od něhoņ dostal obrovský meč. Radostně mu vyjádřil svůj vděk, ņe ukul tak nádhernou zbraň. Na počest meče a jeho nového majitele se konala slavnost, při níņ se hojně pily medovina a pivo po dobu sedmi dnů. Hosté ztráceli veńkerou zdrņenlivost, křičeli a smáli se. Kalevipoeg také ztratil zdrņenlivost a vńem povyprávěl o dobrodruņství z ostrova a o smrti mladé dívky. Na to nejstarńí syn kováře zareagoval a odsoudil ho za hanobení cti panny. Dřív, neņ se dalo pochopit, co se děje, vytasil Kalevipoeg meč a svému protivníkovi před zraky jeho rodičů a bratrů uťal hlavu. Tak Kalevipoeg spáchal jiņ svůj druhý zločin. Stejně jako Jacek Soplica byl příliń hrdý a lehkováņný. Kovář pak vykřikl na mladíka, ņe právě navěky poskvrnil nevinnost a čest nového meče. Proklel ho a vyzval meč, aby sám pomstil tento zločin.117 „Saagu, saagu, ma sajatan, Saagu sind sõariist surmama, Terav raud sind tappemaie, Saagu sulle salamahti Mõõgast sündima mõrtsukas, Valatud verest vaenlane! Saagu sa soossa surema, Mätta otsa mädanema, Põõsastikki raipenema!”118 Alkohol i tady působí negativně. Kalevipoeg v alkoholovém opojení ztratil smysly a velice lehkováņně uťal hlavu synu finského kováře, který mu daroval vlastnoručně ukutý meč.

116

KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 54 (III. 757-765). KIRBY, W. F. The Hero of Esthonia and Other Studies in the Romantic Literature of That Country. London: John C. Nimmo, 2006, s. 42-48. 118 KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 92 (VI. 697-706). 117

37

Stejně jako v případě Jacka Soplicy napomohl právě alkohol tomu, aby hrdina eposu více trpěl. Mezi Kalevipoegem a jeho rodiči lze vysledovat zvláńtní vztah. Jedním z nejdramatičtějńích okamņiků v jeho ņivotě je jeho návrat ke hrobu svých rodičů a prosí je o radu, aby nańel správnou cestu ve svém ņivotě.119 Kdyņ Kalevovec později lituje svých hříchů, má soucit a je pokorný, začíná vidět lidi jako sobě rovné. Plně důvěřuje svému lidu a vnímá sám sebe jako jejích partnera, nikoli vládce. Osud národa nechce svěřovat své výjimečné síle, ale spíńe zdůrazňuje význam společné akce.120 V roli vůdce poskytuje ochranný ńtít a přístřeńí estonskému lidu, staví přístřeńky z dubu, který zasadil jeho otec. Doufá, ņe přístřeńky postaví vńem, kteří je budou potřebovat. Představují jakýsi úkryt, který by měl slouņit k ochraně lidí před přírodními ņivly (deńtěm, větrem) a invazí lidských nepřátel ze zahraničí.121 Bojuje s ďáblem a nepřátelským vojskem, dosahuje skutečně mravních rozměrů, ale kletba finského kováře je nakonec přece jen vyplněna. Později sesílá Kalevovec nevědomky kletbu i sám na sebe, kdyņ káņe svému meči v tůni, aby dobře slouņil dalńím bohatýrům, kteří zavítají ke kääpským břehům, ale uťal nohy tomu, kdo ten meč uņ jednou nesl a chtěl by ho znovu mít: „Kui aga juhtub kõndidessa Jalakanda pistma jõkke, Kes sind enne isekannud: Siisap, mõõka, sõbrakene, Murra jalad tal mõlemad!”122 Kalevovce stihla jeho vlastní kletba. Vstoupil do tůně, na jejímņ dně leņel jeho meč, který se změnil v zkázonosný nástroj a uťal mladíkovi nohy v místě stehen. Ztrácí nohy a svým vlastním mečem umírá. „Kui nüüd Kalevite poega Jalakanda pistnud jõkke, Mõõka kohe mõtlemaie, 119

[online]. [cit. 2014-04-04]. Dostupné z : KRUKS, S. „Kalevipoeg and Lačplēsis”: The Way We Imagine our Communities. Sociological Reading of Estonian and Latvian Epics. [online]. 2003 [cit. 2014-04-28]. Dostupné z: 121 [online]. [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: 122 KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 165 (XI. 698-702). 120

38

Arus nõnda arvamaie: Kas ei enne ise kannud Meesi ole mõõgakesta? Kas ei kohus karistada? Sajatuse sunnitusel Murdis mõõka mõrtsukana Kaleville kintsudesse, Lõikas maha labajalad, Pureteli põlvedeni.[...]123 Kalev kemples surmakütkes, Vaakus hinge valusasti; Veri tarretanud väjal Pani koha punetama. Keha juba külm ja kange, Vaikis verevoolamine, Süda tuksul seisateli, Siiski Kalevise silmad Sirasivad selge´esti Taevataadi tubadesse, Vanaisa kamberisse.”124 Nicméně je vykoupen nebesy, starými estonskými bohy v čele s bohem hromů, jehoņ jméno je Taara.125 Bohové rozhodnou oņivit Kalevipoega a ustanoví ho stráņcem pekla a podsvětí. Bude hlídat a střeņit bránu v říńi mrtvých, dávat pozor na pekelníka Sarvika, aby se nevyprostil z pout a nevyklouzl ze své vazby.126 Kalevovec, aby dodrņel svůj příkaz a střeņil podsvětí, je také přikován rukou k balvanu u pekelné brány. Epos končí myńlenkou, ņe jednou nastane chvíle, kdy plamen seņehne skálu a vysvobodí mládenci ruku a Kalevovec se zas vrátí domů. V ten okamņik se vńem bude vést lépe a k Estoncům se navrátí ńtěstí. „Aga ükskord algab aega, Kus kõik piirud kahel otsal

123

KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 305-306 (XX. 870-880). Tamtéņ, s. 306 (XX. 920-930). 125 Ve slovanském bájesloví je moņné ho srovnat s Thorem. 126 [online]. [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: 124

39

Lausa lähvad lõkendama; Lausa tuleeki lõikab Käe kaljukammitsasta – Küll siis Kalev jõuab koju Oma lastel´ õnne tooma, Eesti põlve uueks looma.”127

127

KREUTZWALD, F. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009, s. 309 (XX. 1047-1054).

40

6 ZÁVĚR Cílem práce bylo, poukázat na některé společné aspekty národních eposů dvou rozdílných zemí. Pan Tadeusz a Kalevipoeg patří k nejhodnotnějńím dílům polské a estonské literatury. Na počátku práce byl vysvětlen pojem epos, jakoņto hlavní literární pojem této práce. Taktéņ je tam podáno vysvětlení, proč byl Pan Tadeusz uznán za epos i kdyņ vznikaly spory o to, jestli není verńovaným románem. Kapitola končí dokázáním jistých skutečností, které napomáhají zařadit dílo Mickiewicze mezi národní eposy. Následně je poukázáno na rozdíly ve formování a průběhy vzniků obou děl. Ze srovnávací analýzy vychází, ņe Mickiewicz a taky Kreutzwald měli původně zcela odlińnou představu o tom, jaké dílo chtějí na začátku vytvořit. Oba byli v době psaní svých eposů zasáhnutí smrtí svého přítele, co na jistou dobu pozastavilo jejich psaní. A taky jak Pan Tadeusz, tak i Kalevipoeg inspirovaly mnoho umělců. Jedným ze společných znaků také je, ņe oba autoři pojmenovali své díla jménem jedné z ústředních postav. Kapitola třetí obsahuje dvě podkapitoly. V první definuje folklorizmus a obsahuje dvě klíčové díla, o které se opírali autoři při psaní svých eposů. Oba autoři měli společné, ņe na ně působí vliv díla cizího. Na Kreutzvalda měla vliv Kalevala, která je eposem sousedící země, Finska a na Mickiewicze Slovo o pluku Igorově, co je téņ dílem, které pochází od polských sousedů. Druhá podkapitola dokazuje, ņe v eposech je mnoho společných prvků přírody a při kaņdém srovnání je uvedena relevantní ukázka. Zde je poukázáno na mnoho společných znaků v popisech přírody. Jak Mickiewicz, tak i Kreutzwald věnovali popisu věcí přírodních početnou část jejich výtvoru. V práci je srovnána personifikace nebeských těles, která se vyskytuje v obou dílech. Taky motiv bouřky a mraků je v obou eposech mistrovsky popsaný. Třeba vńak podotknout, ņe příroda nehraje vņdy jenom pozitivní roli. Východy a západy slunce jsou také společným aspektem. Z uvedeného srovnání tak vyplývá i zásadní rozdíl mezi popisy. Mickiewicz je pojal více umělecky. Popisy Kreutzwalda jsou více realistické, co ale nic nemění na skutečnosti, ņe v obou případech jde o dokonale vystihnutí jejich záměru. Kapitola následující poukazuje na situaci v krajinách v době, kdy vznikaly národní eposy. Situace v obou zemích nebyla ideální. Ze srovnání vychází společný znak, ņe ani jeden 41

z autorů to neměl úplně lehké. Oba se snaņili pozdvihnout svůj lid jak po stránce národní, tak i sociální. Byly členy spolků podporujících kulturu svého národa a věřili v znovobnovení svobodné krajiny. Ve svém lidu viděli vlastenectví a udatnost. Velikým rozdílem byl ale fakt, ņe Mickiewicz byl v té době v emigraci a Kreutzwald se nacházel přímo ve své zemi. Obě díla popisují vpád nepřátel a snahu domácích obyvatelů bránit svou vlast do poslední chvíle. Hrdinové neváhají za národ poloņit svůj ņivot. Kapitola poslední se zabývá srovnáním hlavních postav. V úvodu je zdůrazněn jeden velký rozdíl mezi Jackem Soplicou a Kalevovcem. Kalevovec byl tak trochu nadčlověkem. Následně je dokázáno, ņe oba hlavní hrdinové měli mezi sebou mnoho společných rysů. Oba byli statní a pohlední chlapi, a ani jeden nepocházel z niņńí vrstvy. Mistrovsky ovládali své zbraně a byli také svůdci. Osudy obou zkomplikovala ztráta milované ņeny. V případě Jacka ńlo o ztrátu Ewy, ņeny, kterou miloval a chtěl si ji vzít za manņelku, a Kalevovec přińel o svou matku, kdyņ ji unesl finský čaroděj. Na to oba spáchali hříchy, za které jsou odsouzeni společností. Kalevovec je dokonce proklet. Později nastane v jejich ņivotě zlom, který způsobí to, ņe oba se snaņí odčinit své hříchy a na konci poloņí ņivoty v boji za svou vlast. V této bakalářské práci není ani zdaleka zachyceno vńe, co mají obě díla společné, ale v budoucnosti můņe poslouņit jako podklad k následujícímu detailnejńímu bádání.

42

RESUMÉ

Nazwa pracy Licencjackiej jest: Porównnie polskiej i estońskiej epopeji narodowej. Praca jest poświęcona książkam epopejowym Pan Tadeusz Adama Mickiewicza oraz Kalevipoeg Friedricha Reinholda Kreutzwalda. Praca jest oparta analizie porównwczej. Celem pracy było wskazanie podobieństw w dwóch różnych epopejach. Chociaż polska kultura różni się od kultury estońskiej, łączy je to, że eposy tych państw znaczą bardzo wiele dla obu narodów. Praca zajmuje się porównaniem tylko niektórych aspektów obu dzieł. Głównym celem pracy jest opisanie tego, co znaczą te epopeje dla ich narodów, i ukazanie podobieństwa głównych bohaterów. Praca podzielona jest na sześć rozdziałów. W każdym z nich znajdują się również ekwiwalentne przykłady. Pierwsza część pracy poświęcona jest wyjaśnieniu podstawowej definicji epopei. Również jest tam wyjaśnione, czy Pan Tadeusz jest eposem, ponieważ Mickiewicz nie wprowadził

do

swojej

epopei

nadbudowy

ani

mitologii

chrześciańskiej,

ani

pseudoklasycznych alegorii. W drugim rozdziale zajmę się początkiem eposów oraz ich wpływem na polską i estońską kulturę. Mickiewicz pisał swój poemat o swojej ojczyźnie – Litwie. Litwa była jego ojczyzną i zarazem częścią Polski. Pisał go w Paryżu. Pisał o swoim dzieciństwie, o Polsce, do której nie mógł wyjechać, bo przebywał na emigracji. W trakcie pisania epopei zmarł jego przyjacieł, Garczyński. To też miało wpływ na pisanie jego dzieła. W trakcie pisania czytał części Pana Tadeusza swoim przyjaciołom, a ci już wiedzieli, że Pan Tadeusz będzie wspaniałym dziełem. Kreutzwald był wybitnym studentem medycyny i zbieraczem materiałów dotyczących folkloru. Studiował i współpracował z Friedrichem Robertem Faehlmannem i razem chcieli napisać epopeję złożoną z materiałów folklorystycznych, które gromadzili. Faehlmann w trakcie tworzenia owego dzieła zmarł i Estońskie Towarzystwo Naukowe naciskało na Kreutzwalda, żeby dokończył epopeję. On inspirując się fińską Kalevalą, dokończył dzieło. W obu sytuacjach znajduje się jeden współczesny moment dla obydwóch autorów. Podczas pisania epopei zmarł przyjaciól Adama Mickiewicza i również Friedricha Reinholda Kreutzwalda. To miało wpływ na już powstające dzieła. Obaj autorzy też nazwali swoje epopeje imionami głównych bohaterów. Epopeje póżniej inspirowały wielu innych pisarzy, artystów. 43

Trzeci rozdział koncentruje się wokół definicji folkloru oraz materiałów folklorystycznych, z których korzystali autorzy. Rozdział ma dwa podrozdziały. Pierwszy zajmuje się definicją folkloru i jego podstaw, o które opierali się autorzy. Teoria epopei Mickiewicza skonstruowana została wokół dwóch ognisk centralnych. Jednym z nich jest poemat słowiański, a drugim jest stosunek do natury jako główna cecha słowiańskiej ludowości. Te dwa ogniska zbiegają się w jednym w tekście Słowa o wyprawie Igora. Ten staroruski poemat był dla Mickiewicza najpełniejszym świadectwiem ludowości i materiału ludowego i stąd czerpał inspirację. Epopeja Kreutzwalda miała formę starej estońskiej pieśni ludowej. Stała się najlepszym dziełem estońskiego romantyzmu. Kalevipoeg jest oparty na folklorze i kulturze ludowej. Jest inspirowany mitami o Kalewowcoch i fińską epopeją Kalevala. Drugi podrozdział zajmuje się opisami przyrody w epopejach. W Panu Tadeuszu opisy przyrody stanowią mniej więcej

10% tekstu. W epopei Mickiewicza przyroda

określona jest bardziej artystycznie niż w epopei Kreutzwalda. Znajduje się tam dużo opisów wschodów i zachodów słońca. V Kalevipoegu przyroda została opisana bardziej epicki. Przyroda zawsze otacza głównego bohatera i pomaga mu, ale czasami stoi i przeciwko niemu. Znajduje się tam równeż dużo personifikacji. Główna część pracy zajmuje się czasami, w których autorzy żyli, ”przebudzeniem” narodów i ważnością epopei dla narodów. W epoce romantyzmu hasła rewolucyjne głosiły konieczność walki z niewolą polityczną, domagając się prawa wolności dla narodów jej pozbawionych. Wiele pisarzy było na emigracji, najpoważniejszym ośrodkiem polskiego życia literackiego stał się Paryż. Tam osiadał także Mickiewicz. Wyjściem z kryzysu dla emigrantów był mesjanizm. W epopei Mickiewicza widać miłość do ojczyzny. W Estonii bardzo dużo uczonych zaczęło badać język estoński. Powstała reforma ortografii Otto W. Masingem, publikowano dużo estońskich gazet i czasopism. W ruchu narodowym głowną rolę pełniła aktywizacja spółkowa. W Tartu powstały stowarzysenia oświatowe. Kreutzwald był jednym z pierwszych postępowych myśliceli i wychowawców. Kalevipoeg ma w estońskiej historii kultury ogromne znaczenie. Stworzył poczucie tożsamości narodowej. Podniósł samoocenę i dumę kraju. Ostatni rozdział zajmuje się opisem dwóch głównch bohaterów. Mają dużo wspólnych cech i też losów. Pierwszy podrodział zajmuje się Jackem Soplicą. Pochodził ze średnio zamożnej szlachty. Imponował swoją sprawnością fizyczną, świetnie jeździł konno, znakomicie strzelał, po mistrowsku władał szablą. Jacek Soplica był jednak człowiekem porywczym i zuchwałym 44

a jego dominującą cechą była duma. Duma nie pozwoliła mu wyznać miłości Ewie, ani prosić Stolnika o rękę jego córki. Póżniej Stolnika zabił i stracił popularność wśród szlachty, ponieważ jest okrzyknięty zdrajcą narodowym, otoczony powszechną pogardą. Następuje moment przełomowy. Jacek wyjechał za granicę a odbywał pokutę w klasztorze oraz służbę żołnierską na polach bitewnych. Jego charakter się zmienił, stał się pokorny i walczy o wolność ojczyzny, cerpi. Na końcu epopei umiera po bitwie. Drugi podrozdział zajmuje się drugim bohaterem, Kalevipoegem. Kalevipoeg był pierwszym swobodnym bohaterem literackim w Estonii. Był bardzo postawnym i silnym mężczyzną. Jego siła była nadludzka. Pochodził z rodziny królewskiej i podobnie jak Jacek Soplica stracił w swoim życiu ukochaną kobietę. Kalevipoeg stracił swoją matkę, którą porwał fiński czarownik. Postanowił szukać swojej matki i udał się do Finlandii. Na drodze spotkał i uwiódł młodą dziewczynę, która póżniej z tego powodu ona popełniła samobójstwo. W Finlandii zabił syna fińskiego kowala, który darował mu miecz. Kowal go przeklnął. Później niechętnie przeklął sam siebie także Kalevipoeg. Póżniej Kalevipoeg odbył pokutę za swoje grzechy, był pokorny. Chronił swój naród w walkach z piekłem i z wrogami. Ale klątwa kowala została spełniona i Kalevipoeg na końcu eposu umiera. W pracy wykazano, że między głównymi bohaterami polskiego i estońskiego eposu jest dużo wspólnych cech. Jacek Soplica i Kalevipoeg byli z wyższych warstw społecznych. Ich cierpienie zaczęło się, kiedy stracili ukochane kobiety. Obaj popełnili morderstwo, bo byli lekkomyślni, dumni, w konsekwencji czego byli otoczeni powszechną pogardą. Kiedy zaczęli żałować za swoje grzechy, stali się pokorni odbywali pokutę za swoje grzechy. Chronili naród w bitwach, a na koniec obaj zginięli za swoje narody.

45

BIBLIOGRAFIE Primární literatura: KREUTZWALD, FR. R. Kalevipoeg An Ancient Estonian Tale. New Jersey: Symposia Press, 1982 KREUTZWALD, FR. R. Kalevipoeg. Tallinn: Kirjastus SE&JS, 2009 KREUTZWALD, FR. R., Syn Kalevův. Praha: Svět sovětů, 1959 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historja szlachecka z r. 1811 i 1812, we dwunastu księgach wierszem. Lwów-Warszawa-Kraków: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 1921 MICKIEWICZ, A. Pan Tadeusz czyli ostatni zajazd na Litwie. Historia szlachecka z roku 1811 i 1812 we dwunastu księgach wierszem. Kraków: Wydawnictwo GREG, 2007

Sekundární literatura: ANNIST, A. Friedrich Reinhold Kreutzwaldi „Kalevipoeg”. Tallinn: Eesti Keele Sihtasutus, 2005 BOBEK, W. Mickiewicz w Literaturze Słowackiej. Praha: Nákladem Učené Společnosti Ńafaříkovy v Bratislavě, 1931 HUTCHEON, L. A Poetics of Postmodernism: history, theory, fiction. New York, London: Routledge, 1988 KALLENBACH, J. Adam Mickiewicz II. Poznań: Wielkopolska Księgarnia Nakładowa Karola Rzepeckiego, 1918 KARDYNI-PELIKÁNOVÁ, K., HRABĚTOVÁ, I., PROCHÁZKOVÁ, D. Polonica, Sborník příspěvků z V. celostátní konference českoslovsnských polonistů, Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, 1990 46

KIRBY, W. F. The Hero of Esthonia and Other Studies in the Romantic Literature of That Country. London: John C. Nimmo, 1895 KRZYŻANOWSKI,

J.

Dzieje

Literatury

Polskiej.

Warszawa:

Państwowe

Wydawnictwo Naukowe, 1969 KREJČÍ, K. Dějiny polské literatury. Praha: Československý spisovatel, 1953 MACŮREK, J. Dějiny polského národa. Praha: Melantrich, 1948 PARANDOWSKI, J. Pisarze Świata Mickiewiczowi. Warszawa: Czytelnik, 1962 PIETRKIEWICZ, J. Literatura polska w perspektywie europejskej. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1986 POŚPIECH, J. „W ojczyźnie serce me zostało” W dwusetną rocznicę urodzin Adama Mickiewicza. Opole: Wydawnictwo Uniwersytetu Opolskiego, 1998 SIWICKA, D. Romantyzm 1822-1863. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 1999 SZWEYKOWSKI, Z. Pan Tadeusz – Poemat Humorystyczny. Poznań: Poznańskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk, 1949 ŃVEC, L., MACURA, V., ŃTOL, P. Dějiny pobaltských zemí. Praha: NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové noviny, 1996 TUGLAS, F. Kirjanduslik stiil. Tallinn: Eesti Riiklik Kirjastus, 1959 UNDUSK, J. Baltisaksa kirjakultuuri poliitiline pale, Tallinn: SIRP, 2009, 18. sept., No. 34 VEIDEMANN, R. F. R. Kreutzwaldi “Kalevipoeg” kui eesti kirjandus – kultuuri sakraaltekst. Tallinn: Keel ja Kirjandus, 2003 WITKOWSKA, A., PRZYBYLSKI, R. Romantyzm. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 1998 WYKA, K. „Pan Tadeusz” Studia o poemacie. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1963 47

WYKA, K. „Pan Tadeusz” studia o tekście. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1963

Slovníky a encyklopedie: GŁOWIŃSKI, M., KOSTKIEWICZOWA, T., OKOPIEŃ-SŁAWIŃSKA, A., SŁAWIŃSKI, J. Słownik terminów literackich. Wrocław. Warszawa. Kraków: Zakład Im. Ossolińskich, 1998 MOCNÁ, D., PETERKA, J. a kol., Encyklopedie literárních žánrů. Praha: PASEKA, 2004 OLIVA, K. Polsko-český slovník I. A-Ó. Praha: nakladatelství Československé Akademie věd, 1994 OLIVA, K. Polsko-český slovník II. P-Ż. Praha: nakladatelství Akademie věd České republiky, 1995 SLABIHOUDOVÁ, N., VLČKOVÁ, A., ŃTOLL, P. Slovník pobaltských spisovatelů. Praha: Nakladatelství Libri, 2008 ŃTĚPÁN, L. a kolektiv, Slovník polských spisovatelů. Praha: Nakladatelství Libri, 2000 VLAŃÍN, Ń. a kol., Slovník literární teorie. Praha, Československý spisovatel 1977

Internetové zdroje: KRUKS, S. „Kalevipoeg and Lačplēsis”: The Way We Imagine our Communities. Sociological Reading of Estonian and Latvian Epics. [online]. 2003. Dostupné z: TALVET, J. The Lingering Journey of Poetry from „Peripheries“ to „Centres“: the Estonian Case of F. R. Kreutzwald’s Epic Kalevipoeg (1861) and Juhan Liiv’s Lyrical Work. [online]. Dostupné z: 48

http://www.kalev.eu/ettevote/ettevotte-tutvustus http://elm.estinst.ee/issue/17/kalevipoeg-great-european-epic/ http://archive.today/2tumo http://www.folklore.ee/folklore/vol15/human.htm https://www.siseministeerium.ee/public/KalevipojaTeemapark.pdf http://loodusegakoos.ee/where-to-go/nature-reserves/otepaa-nature-park/vaikemunamagi-spring-and-kalevipoegs-stone http://www.wajda.pl/pl/filmy/film34.html

49