MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Petr Lukašík (UČO 386044) obor: Politologie – Bezpečnostní a strategická studia bakalářské studium imatrikulační ročník 2010

Boje v Mogadišu v letech 1992 – 1994 z hlediska konceptu městské guerilly. Bakalářská práce

V Brně 1. 5. 2013

Děkuji docentu JUDr. PhDr. Miroslavu Marešovi, Ph.D. za cenné rady, konstruktivní kritiku, připomínky ohledně metodiky psaní závěrečné práce, a především pak za poskytnuté studijní materiály.

Čestně prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci vypracoval samostatně a za použití zdrojů uvedených v seznamu literatury.

Petr Lukašík V Brně, 1. května 2013

Anotace Práce je snahou o porovnání obecného konceptu městské guerilly s reáliemi bojů v somálském hlavním městě Grozném mezi lety 1992 – 1994. Text se věnuje vymezení hlavních znaků městské guerilly, jejímu odlišení od jiných variant povstaleckého boje, a vybraným taktickým prvkům charakterizujícím městské guerillové válečnictví. Prostor je dále věnován situaci v Somálsku před vypuknutím sledovaného konfliktu i v jeho průběhu. V rámci konfliktu se práce zaměřuje na samotnou městskou guerillu v Mogadišu – její rysy, specifika, a užívané taktiky. Nashromážděná data z obecného konceptu městské guerilly a její specifické somálské varianty jsou na závěr textu vztažena k sobě navzájem prostřednictvím komparace homogenity/heterogenity obou konceptů.

Klíčová slova městská guerilla, taktické prvky městského válečnictví, povstalecký boj, Somálsko, Mogadišo, somálská guerilla, UNOSOM, UNITAF, Gothic Serpent, Muhammed Farah Aidid

Annotation The thesis aims to compare the general urban guerrilla concept with the realms of the fighting in the Somalian capital Mogadishu in the years 1992 - 1994. The text is dedicated to the definition of the essential features of urban guerrilla, its distinction from other variants of insurgent warfare and selected tactics characterizing the urban guerrilla warfare. Attention is also paid to the situation in Somalia prior to outbreak of the conflict and during it. Within the conflict itself, the thesis is focused on the urban guerrilla in Mogadishu, in particular to its features, specifics, and tactics employed. The data gathered in respect to the general urban guerrilla concept and its specific Somalian variant are interrelated through comparison of homogeneity / heterogeneity of the concepts in question.

Key Words Urban guerrilla, tactical elements of urban warfare, insurgency, Somalia, Mogadishu, Somali guerrilla, UNOSOM, UNITAF, Gothic Serpent, Muhammed Farah Aidid

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 1 1. Vymezení práce ...................................................................................................................... 2 1.1. Hlavní cíle ..................................................................................................................... 2 1.2. Struktura textu a prameny .............................................................................................. 2 1.3. Metodologie .................................................................................................................... 4 2. Obecné pojetí guerilly ............................................................................................................ 6 2.1. Definice guerilly ............................................................................................................. 9 2.1.1 Guerilla x terorismus ......................................................................................... 12 3. Koncept městské guerilly - definice, původ a taktiky .......................................................... 15 3.1. Od klasické guerilly po městskou variantu .................................................................. 17 3.2. Vývoj městské guerilly ................................................................................................. 19 3.3. Městská guerilla – popis, hlavní znaky ........................................................................ 25 3.4. Taktiky městské guerilly .............................................................................................. 28 4. Somálsko – společnost a stručná historie od vzniku státu po zásah mezinárodního společenství .............................................................................................................................. 34 4.1. Barreho vojenská diktatura ........................................................................................... 35 4.2. Občanská válka ............................................................................................................. 37 4.3. Mise OSN a zapojení USA ........................................................................................... 39 4.3.1. UNOSOM I. ..................................................................................................... 39 4.3.2. UNITAF ........................................................................................................... 40 4.3.3. UNOSOM II. .................................................................................................... 41 5. Mogadišo a boj v městském prostředí v letech 1992 - 1994 ................................................ 43 5.1. Přenesení bojů do města a Aididova pozice v Mogadišu ............................................. 43

5.2. Strategie a plány soupeřících uskupení ........................................................................ 44 5.3. Nejčastěji užívané taktiky a techniky boje ................................................................... 48 5.3.1. Zapojení žen a dětí do bojů + Humint.............................................................. 49 5.3.2. Techniky a trénink milicí + masovost odboje .................................................. 51 5.3.3. Užití ručních palných zbraní a RPG................................................................. 52 5.3.4. „Technicals“ a využití bojů na barikádách....................................................... 53 6. Porovnání obecného konceptu městské guerilly a bojů v Mogadišu ve sledovaném období .................................................................................................................................................. 55 6.1. Podobné rysy ideálního konceptu a bojů v Mogadišu .................................................. 55 6.2. Hlavní rozdíly obou konceptů ...................................................................................... 58 Závěr......................................................................................................................................... 60 Seznam literatury: .................................................................................................................... 62 Přílohy: ..................................................................................................................................... 67 Příloha č. 1: Somálské klany – struktura ............................................................................. 67 Příloha č. 2: zapojení USA do misí OSN ............................................................................ 67 Příloha č. 3 – UNOSOM II. – vztah velení U. S. – UN....................................................... 68

Rozsah vlastního textu práce: 20 694 slov / počet znaků: 140 998

Já a Somálsko proti světu Já a můj klan proti Somálsku Já a má rodina proti klanu Já a můj bratr proti rodině Já proti svému bratru.

Somálské přísloví

Úvod V souvislosti s válkou a konflikty nižší intenzity se nikdy v historii neotevřelo tak mnoho nových prostorů, pojmů, a teorií, jako v moderních dějinách. Největší soudobá nebezpečnostní rizika spojená s konflikty rozličného rozsahu pramení především z existence tzv. „hrozeb nového druhu“. Jedná se o hrozby definované buďto pouze povrchně nebo naopak až příliš obšírně a nejasně. Hrozby bez zřetelných mantinelů a jednoznačných cílů, které k prosazení svého cíle užívají nových metod (politického) boje. Hrozby převážně malých, pohyblivých jednotek a jim uzpůsobených bojových taktik. Taktik nejčastěji označovaných jako teroristické nebo guerillové. Právě nové typy hrozeb, jako terorismus či guerilla, a jejich taktiky boje přinesly, spolu s obrovským rozvojem technologií pravděpodobně nejrozsáhlejší revoluci v historii vojenství. „Otevřely nové prostory pro válku, díky nim se vyvinuly nové pojmy spojené s vedením války a vznikla nová teorie války a politiky“ (Schmitt 2008). Text, který se Vám dostal do rukou, se věnuje právě jedné z těchto hrozeb – guerille. Konkrétně pak hlavně její městské variantě. Jedná se o snahu přiblížit fenomén městské guerilly jak v kontextu teoretickém, tak také ve snaze vztáhnout danou teorii na praxi, kterou bude v tomto případě zastupovat konflikt v Somálsku, a jeho hlavním městě Mogadišu, v průběhu první poloviny 90. let 20. století.

1

1. Vymezení práce 1.1. Hlavní cíle Hlavním úkolem práce je snaha o vysledování podobných, nebo naopak rozdílných prvků mezi fenoménem městské guerilly v jejím obecném pojetí a guerillovými aktivitami v Mogadišu v době zapojení mezinárodního společenství mezi lety 1992 – 1994. Obecný koncept městské guerilly bude nastíněn jako průřez vybranými definičními rysy tohoto druhu konfliktu vysledovatelnými od období prvních koncepčních definic městské guerilly jako samostatného fenoménu ze 60. – 70. let 20. století. Následně bude, za účelem zjištění vzájemných podobností a rozporů, tento obecný koncept porovnán s guerillovými aktivitami v konfliktu moderního typu, který vypukl v první polovině 90. let 20. století mezi somálskými povstaleckými skupinami a jednotkami mezinárodního společenství v Mogadišu. V rámci popisu obecného konceptu městské guerilly půjde v práci především o deskripci daného fenoménu spolu se snahou zachytit a alespoň v základních rysech nastínit nejdůležitější atributy guerilly, městské guerilly a guerillového válečnictví v městském prostředí v druhé polovině 20. století. Dále se v textu zaměříme se na definování hlavních znaků městského guerillového válečnictví, na bojové strategie a taktiky běžně užívané guerillovými skupinami po celém světě. Prostor bude věnován také zázemí bojujících skupin či podpoře ze strany místního obyvatelstva, která jim byla k dispozici v boji i mimo něj.

1.2. Struktura textu a prameny Práce strukturou odpovídá právě vytčeným cílům. Pro potřebné pochopení problematiky budou nejprve krátce sděleny některé základní informace a nosné rysy guerilly obecně. Zaměříme se na odlišení guerilly od jiných strategií boje jako například terorismu. Dále již upřeme pozornost na městskou variantu guerilly a její vývoj od počátků z let 60. až do konce 20. století. Konkrétně se budeme zabývat vznikem městské guerilly a odlišením jejího samostatného konceptu od rurální varianty guerillového snažení, která městské historicky předchází a je jí v mnoha případech (včetně námi zkoumaného) doplňována. Uvedeno bude hned několik definic městské guerilly spolu s problematikou jejich generalizace na všechny konflikty daného druhu. Vypíchnuty budou také hlavní taktické prvky městské guerilly, které nám spolu s výše zmíněným dotvoří obrázek obecného konceptu guerilly a její městské varianty.

2

Tomuto obecnému konceptu budou věnovány celé dvě kapitoly práce, které vytvoří obecný rámec, k němuž bude vztaženo dění v Somálsku popisované ve zbývajících částech práce. Prostor obecnému konceptu guerilly je zde věnován především proto, že není v povědomí českého čtenářstva oproti jiným, zvláště v práci zkoumaným, koutům světa nikterak silně zakořeněn a guerillová aktivita je proto pro většinu z nás pojmem poměrně abstraktním. Další kapitoly textu nás již přesunou do Somálska. Nejprve bude prezentována krátká historická vsuvka popisující situaci a poměry v Somálsku, které bezprostředně předcházely zapojení mezinárodního společenství. Nastíněna bude mentalita domorodého obyvatelstva, stejně jako některé nedostatky v pochopení protivníka ze strany operujících mezinárodních sil. Projdeme si také průběh a druhy intervenčních zásahů do dění v zemi. Následně se již vrhneme přímo do guerillových aktivit ve městě. Popsán bude průběh bojů, strategické plány jednotlivých soupeřících uskupení a v neposlední řadě se seznámíme také s taktickými prvky užitými guerillou přímo v boji. Ty posléze budou hrát jednu z klíčových rolí také při porovnání vytyčeného konceptu obecné městské guerilly se somálskými aktivitami v Mogadišu. Pro toto porovnání nám pak poslouží závěrečná část, v níž se budeme snažit komparovat širokou paletu užitých taktik, ale také sdílených či rozdílných politických postojů a množství dalších kritérií. Zdrojově práce vychází z několika různorodých českých i zahraničních pramenů. Převážně cizojazyčné publikace, ze kterých je čerpáno, se pro tvorbu obecného konceptu opírají zejména o práci „otce zakladatele“ urban guerilly Carlose Marighelly a jeho Minimanual of Urban Guerilla, dále také text Patricka D. Marquese nazvaný Guerilla Warfare Tactics in Urban Environment, Schmittovu Teorii partyzána či Encyclopedia of Guerilla Warfare od Iana F. W. Becketta. Část věnující se přímo somálskému konfliktu nám pak pomohou zmapovat především publikace a sborníky různých složek americké armády, námořnictva i letectva zapojených do bojového nasazení či pozdější podrobné analýzy. Z českých autorů budou zastoupeni například pánové Pavel Pečínka a Miroslav Mareš s knihami Od Guevary k Zapatistům, respektive Terorismus v ČR.

3

1.3. Metodologie Cílem textu je snaha o porovnání specifického teoretického konceptu s reálnými událostmi. Tomuto cíli pak odpovídá také užitá metodologie. Jedná se o deskriptivní studii, která si neklade za cíl formulovat teorie, nýbrž pouze komparovat ideální typ s realitou. Studie je rozdělena na dvě části, přičemž první z nich se zabývá rozborem a popisem ideálního modelu vybrané strategie boje. Koncepce tohoto ideálního modelu staví na metodě ideálních typů od Maxe Webera. Model je, podobně jako Weberův ideální typ, vytvářen na základě syntézy z rozptýlených konkrétních jevů a jejich následném uspořádání do představy ideálu (viz Pechová 2001, Rakušanová 2003). V tomto konkrétním případě se jedná o snahu vytvořit ideální model pro fenomén městské guerilly. Výsledný ideální typ městské guerilly je sestaven na základě abstrakce z teoretické literatury a sumy významných projevů městské guerilly. Použito přitom bylo nejen několik různých definic a náhledů na městskou guerillu, ale také analýza užívaných strategií i taktik. Klíčem pro výběr prezentovaných teoretických konceptů, z nichž je model vytvořen, je všeobecné přijetí daného díla/definice odbornou veřejností jakožto fakticky správné a platné. Ve druhé části text přináší vnitřní případovou studii reálného dění, kterému je tatáž strategie boje sledovaná v první části práce připisována. Vnitřní případovou studií přitom rozumíme takovou studii, v níž se jedná o výzkum jedinečnosti daného případu a nikoli o formulaci obecného fenoménu nebo teorie (Drulák 2008). Případová studie se zabývá somálským hlavním městem Mogadišem z hlediska městské guerilly v období let 1992 – 1994. Případová studie je ohraničena a dostatečně specifikována jak časově (lety 1992 – 94), tak také tematicky (prostřednictvím výzkumu specificky fenoménu městské guerilly) (ibid.). Subjektem výzkumu v daném období a prostoru je právě městská guerilla, která je analyzována s ohledem na detailní přehled jejích hlavních znaků a užívaných strategií i taktik. V závěru práce jsou obě části porovnány – případová studie somálského Mogadiša je vztažena na kritéria stanovená ideálním modelem. Cílem této komparace přitom je zjistit, zda reálný případ prezentovaný případovou studií odpovídá ve sledovaných ukazatelích stanovanému ideálnímu teoretickému modelu, případně zda se oba koncepty liší a v jakých bodech.

4

Práce je sestavena z dat sesbíraných prostřednictvím množství různorodých dokumentů, které podlehly totožné analýze z pohledu užitých strategií a taktik. Sběr dat probíhal v podstatě výhradně pomocí analýzy textových dokumentů, přičemž snaha byla kladena především na různorodost těchto materiálů. Výběr užitých dokumentů byl prováděn se zřetelem k časovým a teoretickým hlediskům jak u případové studie, tak u tvorby ideálního modelu. Důraz je kladen především na to, aby data pokrývala široké spektrum různých (výzkumných) přístupů k problematice.

5

2. Obecné pojetí guerilly Nejprve si odpovězme na několik základních otázek vázaných k tématu guerilly jako takové. První otázka by logicky měla znít: co to vlastně je guerilla? Pojem guerilla je velmi široký. Existuje mnoho různých definic, z nichž v podstatě každá je svým způsobem nedokonalá, nebo nepostihuje veškeré aspekty daného fenoménu. Vytvořit generalizující koncept guerilly je totiž vzhledem k její mnohovrstevnatosti a specifikům poměrně složité. Guerilla je stále živoucí, proměnlivý a průběžně obohacovaný jev. Možná právě proto se napříč akademickým spektrem zpravidla setkáme s přístupem co autor to poněkud odlišný náhled (pro srovnání například: Schmitt, Merarri, Mareš, Pečínka). Každý jednotlivý guerillový projekt má svá specifika. Počínaje dobou vzniku, existence a operační činnosti, přes geografické prostředí či vztah k většinové populaci, až po ukazatele intenzity, délky trvání bojů a důsledků aktivit se od sebe jednotlivá guerillová uskupení často až diametrálně liší. Každý případ je tak potřeba zkoumat individuálně, a to především ve vztahu k právě zmíněným aspektům. Generalizující soubor poznatků, který by byl schopen guerillu definovat, je tak často velmi obsáhlý nebo naopak poměrně úzce vymezený. Přesto se však níže v textu setkáme s několika velmi povedenými a veskrze aplikovatelnými definicemi. Historicky se guerilla váže k počátku 19. století a španělskému odporu proti francouzské armádě pod velením Napoleona. Někteří autoři však tvrdí, že je mnohem starším fenoménem a do napoleonských válek spadá pouze pojmenování, které pro ni od té doby užíváme. Setkáme se tak například s názorem, že „…[guerilla] je možná stejně stará jako samo lidstvo, rozhodně pak starší nežli válka konvenční“ (Merari 1993). Z hlediska výskytu v dějinách se tedy jedná o velmi starý úkaz. Samotné slovo guerilla ve volném překladu znamená malá válka. Jde o označení, které má popisovat vedení rozptýlené záškodnické války pomocí malých pohyblivých formací proti silnějšímu protivníku (ibid.). Nutnost vypořádat se s početně a často také výzbrojí silnějším protivníkem se pak nutně odráží jak v guerillových taktikách, tak také v běžně užívaných strategiích boje. Strategické bojové plány guerillových uskupení povětšinou staví na skrývání se před protivníkem, vysokém stupni mobility, a útocích vedených nikoli přímo proti jádru nepřátelské armády, ale proti různým způsobem dezorganizovanému či krátkodobě slabšímu 6

oponentu. V souladu s takto nastavenými strategickými plány se „…[v] některých guerillových doktrínách očekává konečné vítězství jako důsledek unavení (vyčerpání) protivníka. Jiné doktríny trvají na tom, že guerilla je pouze prozatímní fáze boje určená k umožnění vybudování regulérní armády, která nakonec zvítězí prostřednictvím konvenčního válečného úsilí“ (Merari 1993). Z doktrinálního hlediska lze tedy vysledovat dva hlavní typy guerillových uskupení. Jednou má guerilla za úkol vystupovat jako pomocná bojová síla provádějící své akce za frontovou linií v týlu protivníka a svou činností má napomáhat konvenčním armádním silám k vítězství. Podruhé zase, převážně pak pokud se jedná o povstání, hraje roli hlavní. A to alespoň po určitou dobu, zpravidla než dojde k vybudování regulérní armády nebo je dosaženo válečných cílů. Bez ohledu na to, pod který z těchto dvou typů vybrané guerillové uskupení zařadíme, se však životaschopnost daného projektu odvíjí od úspěchu či neúspěchu v boji o přežití a dlouhodobé trvání odbojové činnosti. Guerilly, převážně pak městské guerilly, proto často „…neočekávají skutečné vítězství, ale spíše prohru režimu. Primárním cílem tak není ozbrojený boj, ani jeho efektivita, ale jeho vytrvání [dlouhodobé přežití]“ (Joes 2007). K přežití guerillového uskupení je pak zpravidla zapotřebí velké flexibility ve válečném úsilí a typicky také snaha o vedení opotřebovávací války. Ta má za úkol protivníka vyčerpat natolik, aby byl ochoten se stáhnout, vzdát, či zahájit jednání s povstalci. Velmi hojně užívaným taktickým prvkem opotřebovávací války je například užití tzv. „hit nad run“ operací, které jsou k jejímu vedení naprosto ideálně uzpůsobeny. „Guerilla [při nich, ale i v obecné rovině] užívá jako své výhody znalost terénu, možnost rozpuštění se mezi běžné obyvatelstvo, a někdy dokonce využívá sousedních zemí, jako základen k útokům. Principem [v souladu s výše zmíněnou strategií guerillového boje] je vždy předejít střetu s plnou silou vládních složek“ (Merari 1993). Úspěch guerillové (opotřebovávací) války přitom dle bývalého brigádního generála armády Spojených států amerických Samuela Griffitha „…není závislý na efektivním fungování komplexních mechanických zařízení, vysoce organizovaném logistickém systému, nebo přesnosti elektronických počítačů“ (U. S. Marine Corps 1989). Guerillová strategie boje díky těmto výhodám „…může být vedena v jakémkoli terénu, v jakémkoliv klimatu, a za každého počasí… [za nejdůležitější výhodu pak autor pokládá fakt, že] jejím základním

7

prvkem je člověk, a člověk je složitější než jakýkoliv z jeho strojů… [a navíc] je obdařen inteligencí, emocemi, a vůlí“ (ibid.). Právě člověk, jako hlavní operační jednotka, je mnohými pracemi vyzdvihován coby nejpodstatnější dílec v soukolí guerillové války. Lidský element je, přinejmenším jako výchozí prvek, samozřejmě ve stejně významné pozici zastoupen i na opačné straně barikády u protiguerillových jednotek či jako základní složka jakékoliv armády. Rozdíl mezi těmito dvěma osobami pak, alespoň podle Griffithova názoru, spočívá ve skutečnosti, že guerillový válečník by oproti vojáku moderní armády (zvyklému na užívání nejmodernější techniky), měl být schopen vytvářet činnost bez závislosti na zpravidla hůře dostupné těžké či obrněné technice, ani křehké hi-tech elektronice. Lidský faktor ale nehraje roli pouze jako hlavní stavební jednotka válčících stran. Nesmíme proto opomenout ještě jeden, pro případný úspěch guerilly zásadní, faktor, a tím je podpora ze strany obyvatelstva, především pak místně příslušného oblasti konfliktu. Místní obyvatelstvo má naprosto zásadní roli. Dle Mao Ce-Tunga je dokonce „guerillová válka v podstatě odvozena od mas jimiž je podporována, nemůže proto ani existovat, ani vzkvétat pokud se oddělí od jejich náklonnosti a spolupráce s nimi“ (U. S. Marine Corps 1989). Krom toho však guerillové jednotky mohou místní obyvatelstvo využít také k onomu zmíněnému „rozpuštění se“ mezi něj za účelem ochrany, či k získávání důležitých informací a dalším formám spolupráce poskytujících jak taktické výhody, tak zdroj pro další strategické plánování (viz Joes, Mao Ce-Tung a mnozí další). Ke guerille v pojmové rovině se neodvratně pojí také slovo „partyzán“. Pokud budeme vycházet ze skutečnosti, že guerilla má původ v období odboje proti Napoleonovi I., pak oba pojmy pochází z přibližně stejného historické etapy, a také geograficky ze sousedství. „Pojem partyzánské (resp. „stranické“ – jak by zněl přesný překlad) války se objevil v polovině 18. století, a to ve francouzských instrukcích pro vedení války s malými částmi oddílů a harcovníků.“ (Mareš 2004). Vidíme tedy, že nejen obdobím vzniku, ale také původní náplní činnosti jednotek jsou si oba pojmy blízké. Někteří autoři mezi nimi ale vidí zásadní rozdíly. „[Někteří] guerillu vyhrazují pro ofenzivní boj a partyzánskou válku pro defenzivní boj“ (ibid.). Oba pojmy jsou však, přes tato a další vždy specificky vymezená ohraničení, v praxi často užívány jako synonyma. Také v tomto textu se budeme držet běžně zavedeného přístupu, a pokud se setkáme s výrazem 8

partyzán či partyzánské, budeme jej významově chápat a užívat jako synonyma ke slovu guerilla a guerillové. Těmito několika odstavci samozřejmě není možno shrnout rozsáhlé studie guerilly, ale rozhodně postihují několik z jejích nejvýraznějších rysů a přibližují nás pochopení jejího konceptu. Pro doktrinální zastřešení takového konceptu je však třeba vrátit se o krok zpět a představit si alespoň několik z nejrozšířenějších definic guerilly/partyzánství.

2.1. Definice guerilly Mezi první pionýry válečnictví obecně je bezesporu řazen Sun – C´ a jeho dílo Umění války. V mnoha kapitolách jeho textu se setkáváme s radami, které byly guerillami velmi často přijaty za své jak v rovině strategické, tak také taktické - namátkou vyberme například „používej lest, tak zvítězíš… výhody, které skýtá krajina, nevyužiješ plně bez pomoci místních průvodců… přizpůsobuj svůj postup nepříteli,… [ze strategické roviny pak] buď rychlý jako vítr,… své plány zahal jako temnota noci… udeř jako blesk,… nebojuj se silnějším protivníkem“ (Sun - C´ 2008) a mnohé další. Přestože však v tomto díle nalezneme velkou většinu prvků užívaných guerillami po celém světě, přímé zmínky či představy o guerille se zde nedočteme. Dalším střípkem do skládanky přispěl druhý z velikánů v oblasti teorie válečného umění Carl von Clausewitz ve svém díle O válce. Konkrétně v části textu týkající se povstání Clausewitz označil to, čemu rozuměl jako „jediné podmínky, při nichž je možné, aby všeobecné (všelidové) povstání mohlo být úspěšné“ (Clausewitz 1976). Mezi nejdůležitějšími z těchto podmínek pak lze vypíchnout operování na širokém prostoru, bez stereotypů (kvůli možnému obklíčení), a umístění operačních základen v co nejméně prostupném terénu, který dává výhodu lehkým pohyblivým jednotkám oproti těžce obrněným, a splnění podmínky všeobecnosti (všelidovosti) povstání. Clausewitzovy podmínky pravda nebyly určeny a priori přímo guerillám, ale spíše povstalcům bojujícím proti vládnímu aparátu. Guerillová uskupení však často jeho moudra využívají, a někdy i skutečně jsou součástí širšího povstaleckého boje (příkladem čehož může být tzv. „Armja Krajowa“ a její role při Varšavském povstání v roce 1944). Přes práce právě zmíněných teoretiků však zůstala tvorba první systematické studie sledovaného fenoménu až na Mao Ce-Tungovi. Ten se guerillou zaobíral především v díle Guerrilla Warfare (v originálu Yu Chi Chan), ale také v pozdějších esejích jako Strategic 9

Problems in the Anti-Japanise War (Kang Jih Yu Chi Chan Cheng Ti Chan Lueh Wen Ti). Jeho definice guerilly vychází z osobního zapojení do povstání a revolučního boje v čínské občanské válce, kde se stal hlavním symbolem i vůdcem vítězného komunistického odboje proti nacionalistům pod vedením Čankajška, stejně jako z jeho zkušeností z války proti Japonsku na konci 30. a začátku 40. let 20. století. Maova studie je dodnes „obdařena mocí právem náležící práci muže, který vedl nejradikálnější revoluci v historii, a i nadále může mít rozhodující vliv ve společnosti připravené na změnu“ (U. S. Marine Corps 1989). Mao Ce-Tungovo chápání guerilly staví především na rurální bázi. Zde má guerilla k dispozici velkou paletu možností na kontakt s domorodci, stejně jako lepší možnosti skrytí se a přesunu. Teorie rurální guerilly stanovená a v podstatě také proslavená právě Mao CeTungem má za cíl prostřednictvím postupného získávání území krok za krokem obklopit městské oblasti a ty tak donutit podřídit se požadavkům guerilly či vzdát se úplně. Výraznou roli v tomto plánu má hrát také délka trvání guerillového boje. Ten měl být dlouhodobý či dokonce rozvleklý, aby guerilla měla dostatek času k vybudování potřebné úderné síly a rozvoji schopností jejích bojovníků (viz Mao Ce-Tung, U. S. Marine Corps, Joes a další). Krom délky odboje a rurálního rozměru je jako třetí bod úspěchu skrze Maovo dílo vyzdvihována také mobilita. Poněkud v rozporu s postavením mobility jako jednoho ze základních kamenů úspěchu se však čtenář dozvídá také o důležitosti nejméně jedné stálé základny. Ta by se měla nacházet na území státního útvaru, o který probíhá boj, a měla by být naprosto nepřístupná pro protivníka. Zároveň by měla plnit funkci výcvikového centra, zásobárny potravin i munice, měla by být nemocnicí, a v neposlední řadě také prostorem k odpočinku vyčerpaných jednotek (Mao Ce-tung). V dnešní době se však, vzhledem k technologickým možnostem (například velmi podrobnému a kvalitnímu satelitnímu snímkování), stává myšlenka bezpečné základny uvnitř hranic dané země v podstatě nemožnou (Joes 2007). Moderním substitutem pro bezpečnou základnu uvnitř hranic státu se pak alespoň u rurálních guerill stává možnost přesunu základny přes hranice do sousední země. V případě městských guerill však není velkou část právě přednesených podmínek možno splnit. Je tomu tak zejména vzhledem k rozsahem velmi omezenému prostředí města, kde je v podstatě nemožné udržet stabilní bezpečnou základnu v delším časovém horizontu, ani snažit se o dlouhodobý boj. Na omezeném prostoru totiž platí: „ačkoli lze úspěšně bojovat i s malým vojskem, nakonec bude větší silou přemoženo“ (Sun C´). 10

Mao Ce-Tung tak sice již definoval guerillu, avšak jeho koncept je uskutečnitelný v podstatě pouze pro její rurální varianty. Navíc je jeho definice značně rozsáhlá a jeho snahám tak chybí jasnější (například bodová) struktura, která by mohla celý představovaný model zjednodušit na úkor užitého vymezování opisem. Velmi povedený definiční počin v tomto směru představil světu Carl Schmitt. Schmitt vystavěl koncept partyzánství stojící na čtyřech jasně specifikovaných kritériích. Těmi jsou: 1) neregulérnost, 2) vystupňovaná mobilita, 3) intenzita politické činnosti a 4) telurický charakter sledovaných uskupení. Ne/regulérnost je definována na základě otevřeně a demonstrativně nošené uniformy a zbraně. Politickou angažovaností je partyzán/guerilla odlišen od zločinců, jelikož jeho snažení nesměřuje k vlastnímu obohacení a zároveň se přiklání k určité politické představě (viz partyzánské = stranické) o uspořádání světa a země, za jejíž vznik bojuje. Vystupňované mobilitě lze v daném konceptu rozumět jako užití pohyblivosti, rychlosti a střídání útoku s ústupem. A konečně telurickým charakterem je pak chápáno spojení s danou lokalitou, respektive zemí. (Schmitt 2008) Na případu Schmittovy definice vidíme, že guerilla může mít obecně veskrze přijatelnou a jednoduchou definici. Taková definice často trpí přílišnou volností (šíří výkladu) a nedostatky či nejasnostmi proto, že některé ne přesně specifikované body se mohou částečně překrývat (jelikož hranice jsou u určitých definic poněkud nejasné) s jinými způsoby boje jako například s terorismem. Uveďme si pro ilustraci hypotetický příklad, kdy v moderní demokracii západního střihu může terorista splňovat v základním nástinu všechny čtyři body Schmittovy definice. Modelem nám může být etnoteritoriální terorista (o jehož smýšlení samozřejmě nemá běžný občan představu). Ten pokud bude splňovat další pravidla (jako vlastnictví platného zbrojního průkazu) se může, v námi nadefinované zemi, volně pohybovat oblečen dle vlastního uvážení (třeba i v uniformě) a se zbraní u pasu (tedy splňuje neregulérnost). Vzhledem k dostupnosti dopravních prostředků a husté síti komunikací se zvládá pohybovat s vysokým stupněm mobility. Prostřednictvím prohlášení na internetu i jinde může publikovat svou činnost jako osvobozenecký boj (intenzivní politická činnost – třeba i s levicovým zaměřením jako ETA či IRA), a celé své snažení vztahuje k dané zemi či její části, kde má jeho skupina kupříkladu separatistické tendence (telurický charakter). Odlišení guerilly od jiných strategií boje často nemusí být vůbec jednoduché. Přitom právě toto odlišení je často zásadní pro definici guerilly, potažmo pro odpověď na otázku, zda 11

zkoumaný konflikt můžeme vůbec jako guerillový chápat. Dané problematice se věnovalo již několik autorů a bylo by zásadní chybou ji v tomto textu opomenout. Bude jí proto v textu věnována vlastní kapitola, kde se budeme snažit vysvětlit hlavní rozdíly a rysy obou těchto strategií.

2.1.1 Guerilla x terorismus Problematika různých více či méně příbuzných druhů boje je vzhledem k obecnému nadefinování guerilly (především počítáme-li i s její městskou variantou) ještě mnohem podstatnější nežli výše diskutovaná otázka rozlišení guerilly a partyzánství. Snad nejvýrazněji se na poli odlišení různých druhů boje etabloval se svými pracemi Ariel Merari. Ten vysvětlil důvody, proč jsou pojmy terorismus a guerilla spojovány, následovně: „Pojmy ´terorismus´ a ´guerilla´ jsou často užívány zaměnitelně. Nehledě na ledabylé užívání technikálií ze strany médií, politiků a dokonce akademiků, tato chybná synonymita odráží nepořádek ohledně definic terorismu a často je snahou vyhnout se negativním konotacím, které tento pojem přináší. Guerilla nenese hanlivý podtext, a užití tohoto termínu proto mnoho autorů považuje za prvek objektivity“ (Merari 1993). Problémy s užitím správného termínu však nevznikají pouze zmatením pojmů či náhodou. Označení dané skupiny se často odvíjí od názoru referujícího subjektu. Jak píše Pečínka: „Jedna a tatáž formace může být sympatizujícími označována jako partyzánská, kdežto její odpůrci budou mluvit o teroristech. Definovat přesně terorismus i legitimní partyzánskou činnost tak, jak ji popisují Ženevské úmluvy, lze jen rámcově. […] K tomu všemu přistupuje fakt, že guerillová hnutí v různých situacích a při různých akcích používala a používají metod, kde se prvky ospravedlnitelné partyzánské války mísí s terorismem a naopak“ (Pečínka 1998). Přesně odlišit pojmy válka, guerilla a terorismus je tak téměř nadlidský úkol. Při této problematice nám samostatně dostatečně dobře neposlouží ani koncept klasického Clausewitziánského pojetí války, ani politický podtext, zamýšlený emocionální dopad na obyvatelstvo nebo další partikulární aktivity, které lze zkoumat u terorismu. Stejně tak nám neposlouží ony ne zcela jednotné definice pojmů terorismus a guerilla. Přesto se však o toto odlišení někteří autoři snaží. Velmi úspěšně se o něj pokusil právě zmiňovaný Ariel Merari, bývalý ředitel odboru výzkumu politického násilí tel avivské univerzity, který shrnul své poznatky do následující tabulky:

12

Merariho tabulka vychází z historie a činnosti skupin považovaných napříč spektrem za guerillové. Vždy se však vyskytují výjimky. V názorech jednotlivých zemí na problematiku hrají roli partikulární politické zájmy o to, co by měla daná odpověď zahrnovat a co nikoliv, a ani ze strany akademiků zatím nebylo dosaženo široce přijatelné shody. Řada autorů se značně rozchází jak v terminologii, tak také v názorech na úplnost definice. Dobrým příkladem textu české provenience zaměřeného na problematiku odlišení různých strategií boje může být text Miroslava Mareše Vymezení pojmů terorismus, válka a guerilla v soudobé bezpečnostní terminologii z roku 2004, který shrnuje množství poznatků od různých autorů. V této kapitole jsme si uvedli hned několik rozdílných definic guerilly. Můžeme si ale odpovědět na naši úvodní otázku co je (při dané definiční nejistotě) možno za guerillu považovat? Stejně jako neexistuje jediná široce přijímaná definice guerilly, tak ani odpověď na tuto otázku není možno říci tak, aby byla pro všechny přijatelná. Pro určení toho, co je možno za guerillu považovat a co nikoliv je tak pravděpodobně nejlepší využít Schmittových čtyř bodů doplněných o oněch několik kritérií zmíněných v úvodu této kapitoly jako boj proti 13

početně silnějšímu oponentu, vyhýbání se přímému střetu, a snaha cílit v rámci linie politického boje na zisk podpory místního obyvatelstva. Především je ale třeba mít na paměti, že každý guerillový případ je nezbytné zkoumat (například kvůli odlišení od terorismu) samostatně v souvislostech s důvody jeho vzniku, s lokální historií a místními poměry. Jak píše Anthony Joes: „guerillová válka není fenomén specifický pro žádnou ideologii, žádné století, ani kulturu. Je to válečnictví slabých, těch, kteří kvůli nedostatku lidských zdrojů, zbraní, a výcviku nemohou otevřeně konfrontovat protivníkovu řádnou armádu“ (Joes).

14

3. Koncept městské guerilly - definice, původ a taktiky V této části práce se budeme zaobírat hlavně teoretickým vymezením pojmu městská guerilla (či urban guerilla1), dále pak vývojem vedoucím ke vzniku tohoto fenoménu a hlavními taktikami, které jsou guerillami v městském prostředí využívány. Beckettova Encyclopedia of Guerilla Warfare nám říká, že pojem urban guerilla či urban warfare ve spojení s guerillou nachází své kořeny zhruba v 60. letech 20. století v prostředí Jižní Ameriky (Beckett 2001). Celý koncept městské guerilly tedy v podstatě pojmově vzniká v oblasti Latinské Ameriky a především jeho rané projekty je proto třeba k tomuto prostředí vázat také vzhledem k dobovým místním reáliím a v rovině politického smýšlení s výrazně levicovým nábojem. Formování městské guerilly vnáší nový prvek do jejího obecného konceptu, a to především tím, že otevírá novou frontu guerillového boje a nové prostředí, do něhož je možno konflikt převést. Jestliže maoistická teorie guerillového válečnictví staví na prostředí venkova s tím, že obklíčená města ve výsledku nebudou mít jinou možnost nežli podrobit se vůli všeobklopující guerilly, pak nový koncept městského válečnictví celou tuto myšlenku staví na hlavu. V obecném konceptu guerilly proto dochází k rozštěpení původní doktríny na větev klasickou formující se na základě tradičního venkovského (rurálního) boje, a větev nového městského guerillového válčení. Vstup městské guerilly jako nového prvku do obecného konceptu guerillového válečnictví je dán především dvěma hlavními důvody. Prvním a nejdůležitějším je rozsáhlá urbanizace, jejíž proces startoval v druhé polovině 20. století a jímž byla oblast vniku městské guerilly velmi výrazně zasažena. Druhým je pak neúspěch rurálních guerill, snažících se navázat na podařenou kubánskou revoluci v duchu užití podobných strategií. Oběma důvody se budeme blíže zabývat v následující kapitole. V nepřímé návaznosti na latinskoamerické dění se později pojem městská guerilla prosazuje i v evropském prostoru. Zde se její prvky vyskytují například v souvislosti s děním v Severním Irsku v 70. letech 20. století, či v souladu s krajně levicovým nábojem původních městských guerill také v souvislosti s takzvanými „rudými teroristy“ aktivními v západní Evropě v polovině 80. let (například Red Army Fraction aktivní v západním Německu, nebo 1

Pojmy urban guerilla a městská guerilla je třeba v této práci chápat jako synonyma. Je tomu tak především z důvodu překladu většiny citací z anglického jazyka.

15

italská RB – Red Brigades). Myšlenky městské guerilly se však postupně rozšiřují do všech koutů světa. S městskými guerillami či městským guerillovým válečnictvím se tak nesetkáme pouze v Latinské Americe a Evropě, ale také v Africe (Alžír 1957, Mogadišo 80. – 90. léta 20. století) či v Asii (Saigon 1968, Grozný 1994-96). Ve spojitosti s problematikou městské guerilly a městského guerillového válečnictví v obecné rovině je nyní třeba věnovat pozornost přinejmenším ještě jedné záležitosti. Tou je vztah obou těchto termínů. Lze říci, že každá městská guerilla využívá prvků městského guerillového válečnictví (blíže viz kapitola Taktiky městské guerilly). Obrácená korelace však není tak sto procentní. Ne každá skupina řídící se principy městského guerillového válečnictví totiž musí být městskou guerillou. Problém přiřazení určité skupiny k fenoménu městské guerilly je přímo závislí na užité definici městské guerilly. Budeme-li například považovat za správnou definici Beckettovu, dojdeme k poněkud jinému závěru, než pokud využijeme poněkud širší definici Laqueurovu, případně teroristickými praktikami protknutý popis městské guerilly od Carlose Marighelly (všechny definice níže). Autor od autora může přesné hranice obou sledovaných jevů vidět jinde. Jediné co tak můžeme říci jistě je, že městské guerillové válečnictví je bezesporu starším fenoménem nežli městská guerilla definovaná a sledovaná jako samostatný jev v rámci guerilly od druhé poloviny 20. století. Městské guerillové válečnictví lze totiž vysledovat například až k dílu Thukydida popisující thébské jednotky a jejich počínání ve městě Plataje před více než dvěma tisíci lety (Joes 2007). K odlišení městské guerilly od městského guerillového válečnictví je tak pravděpodobně nejlepší využít ukazatel cíleného a plánovaného boje pouze či primárně ve městě (tak jako je tomu u guerill v Sao Paulu, Montevideu, nebo Grozném), proti bojům v nichž nebylo s městským prostředím počítáno a/nebo chybí jasný strategický plán vystavěný právě na cíleném boji v městském prostředí (například když je boj ve městě důsledkem povstání jako v Budapešti 19562).

2

Daný příklad bude jasnější, připomene-li že povstání v Budapešti bylo vyprovokováno (krom obecných poměrů a nálad v zemi) střelbou do demonstrujících (Joes 2007), což následně vedlo k užití metod městského guerillového válečnictví, zatímco odboj Čečenců proti ruské invazi v Grozném byl předem plánovaný, obrana města byla centrálně organizována a k boji byly připraveny jak guerillové jednotky, tak i budovy a prostředí města (Kulikov, Speyer, Dillege).

16

3.1. Od klasické guerilly po městskou variantu Jak již bylo zmíněno v minulé kapitole, vstup městské guerilly do konceptu guerillového válečnictví je dán především urbanizací a hledáním nových možností boje po neúspěchu rurálních guerill v Latinské Americe. Tyto rurální guerilly stavěly na bezprecedentním úspěchu kubánské revoluce z 50. let 20. století pod vedením proslulých revolucionářů Fidela Castra a Ernesto „Che“ Guevary. Prvky kubánské revoluce se však zpravidla ukázaly jako nepřenesitelné do ostatních zemí regionu. Foquismo, či krátce foco, teorie revoluce jsou ukázkou široce rozšířené strategie boje, která staví na základě Guevarových zkušeností právě z revolučního snažení na Kubě, a zároveň jsou typickými příklady oněch neúspěšných strategií rurální guerilly. Foco teorie popisují malé skupiny operující ve venkovském prostředí hor a lesů, které si měly podporu místního obyvatelstva získat postupem času za pomoci šíření revolučních myšlenek a bojů (právě jako revoluce na Kubě). Téměř ve všech případech Latinské Ameriky ale naprosto selhaly, nebo dokonce ani nebyly uvedeny v praxi kvůli pro ně místně nepříznivým podmínkám (Joes 2007). Nezdar foco teorií napodobujících kubánskou revoluci vede v 60. letech 20. století k formování vakua, z něhož pramení snaha o nalezení nové strategie boje. A právě v tomto prostředí se pak ke slovu se hlásí městská guerilla (Clutterbuck 1994). První městské guerilly 60. let si však stále nesou s sebou tytéž focoistické prvky (tedy přednosti i slabiny) jako místní guerilla rurální, stejně jako její zpravidla levicové smýšlení (Joes 2007). Právě původ městských guerill 60. let formovaných na podhoubí Guevarových myšlenek byl pravděpodobně hlavním z důvodů, proč měla městská guerilla daného období tak výrazně levicový náboj. Richard Clutterbuck však upozorňuje ještě na další fakt, proč tomu tak mohlo být. Po selhání Guervarova revolučního snažení v Bolívii a po neúspěchu odnoží jeho učení v ostatních zemích se totiž revolucionáři z Latinské Ameriky zhlédli v myšlence, že: „…raději než na nereagující rolníky musí přesměrovat své úsilí na intelektuály a městský proletariát“ (Clutterbuck 1994). A právě proletariát pak zajistil onen levicový náboj. Krom hledání nového prostoru k boji vzhledem k výbuchu rurálních projektů však v oblasti Latinské Ameriky probíhal také v daném období snad nejvýraznější proces urbanizace na světě. Právě v souvislosti s urbanizací pak dochází k určité proměně některých bodů

17

klasického Schmittova modelu pro partyzánské a guerillové válečnictví3 (viz výše). Zkoumáme-li městskou guerillu, nemění se ve větší míře nic zásadního v souvislosti s prvními třemi body tohoto modelu. Guerillové jednotky jsou stále z pohledu oficiálních institucí označovány za iregulérní a často až banditské či teroristické, intenzitu politické angažovanosti je třeba posuzovat vždy dle specifických souvislostí daného konfliktu, proto ji nelze posoudit v obecné rovině, a mobilita naopak stále zůstává hlavním stavebním kamenem úspěchu snad všech guerillových formací. Určité změny však lze vypozorovat ohledně čtvrtého bodu. Partyzánské a guerillové aktivity se s postupujícím procesem urbanizace stále ve větší míře přesouvají z prostředí neprostupných lesů a horských svahů4 do měst. Jak známo, městská guerilla, aby byla úspěšná, potřebuje silnou podporu obyvatelstva (srovnej s Foco teorií). Ta pochází zpravidla od místního obyvatelstva, které je s konfliktem v nejužším spojení. Je proto logické, že guerilla reaguje na dění uvnitř faktoru zásadního pro její přežití. Jak urbanizace postupuje a přitahuje stále více osob do měst, přesouvá do městského prostředí svou pozornost také sama guerilla. Pokud se tedy budeme zabývat telurickým charakterem partyzánských operací, zaznamenáme zde ve druhé polovině 20. století přesun guerillových aktivit z venkova do městského prostředí. Telurický charakter tak v té době poněkud mění svoji podobu. Sepětí s půdou jakožto daným územím, o něž probíhá boj, je stále platné, avšak výhoda, kterou skýtá, se přesouvá ze znalosti krajiny na znalost prostředí daného města. Fenomén přesunu guerill do měst popisuje mnoho autorů, například Marques zaznamenává onu proměnu následovně: „tradiční primárně venkovské guerillové úsilí, pokud má být úspěšné i v době, kdy je obyvatelstvo naskrz všechny kontinenty přitahováno do měst, závisí stále více na schopnosti vést bojové operace v takovém [městském] prostředí“ (Marques 2003). I přes tento neoddiskutovatelný fakt však ještě připomíná, že: „Městská partyzánská válka není novou ideou, dříve však byla spíše prostředkem k podpoře, odvedení 3

Důležité je upozornit, že Schmitt vydal svoji Teorii partyzána v roce 1963, kdy městská guerilla ještě v podstatě neexistovala. Proto v ji jeho knize nenalezneme specificky definovanou. 4

V tomto kontextu je zajímavý názor vyplývající P. Collierovi z jeho výzkumů publikovaný v knize Wars, Guns and Votes. Zde Collier vymezuje dvě prostředí, která mohou hrát zásadní roli v konfliktu – lesní porost a horská pásma (oboje jako možnost pro skrytí jednání, akcí, i jako úkryt). Zajímavostí je, že lesní porost, na rozdíl od horských pásem, Collier a jeho spolupracovníci nepovažují za nikterak zásadní faktor. Bylo by zajisté zajímavé promluvit si o tomto faktu například s jednotkami FARC nebo i dalšími organizacemi pohybujícími se v nejen v jihoamerických horách, ale také pralesech.

18

pozornosti, nebo byla užívána jako doprovodná činnost primárních partyzánských sil působících ve venkovských oblastech. V důsledku toho byly historické akce partyzánů prováděné v městském prostředí vázány převážně na zpravodajskou a náborovou činnost, sabotáž, nebo podvratné aktivity“ (ibid.). Field manual americké armády č. 3-06 dopad urbanizace ještě dále rozvádí také z vojenského hlediska. Dozvídáme se tak například, že: „Rychlá urbanizace v mnoha případech přetížila již tak slabou infrastrukturu, stěží vyhovující zásobu zdrojů a křehké ekonomické základy [rostoucích měst]. Jak urbanizace změnila demografický terén, potenciální nepřátelé rozpoznávají vrozenou nebezpečnost a komplexitu takového [městského] prostředí pro útočníka, a mohou jej vidět jako svou nejlepší šanci k negaci technologické a palebné převahy modernějších oponentů.“ (Field Manual 3-06) Prognóza budoucího vývoje konceptu městského boje vede navíc dle stejného zdroje americké armády prozatím stejným směrem: „Vzhledem k celosvětovým populačním trendům a pravděpodobným strategiím a taktikám budoucích hrozeb, budou armádní síly zřejmě nuceny provádět operace uvnitř, okolo, i nad městskými oblastmi […] nejen řízením osudu, ale také prostřednictvím plnění úkolů daných národní bezpečnostní strategií.“ (ibid) Ve formování městské guerilly vidíme tedy nejen stěhování za zdrojem podpory dané obyvatelstvem stěhujícím se do měst, avšak také počátek uvědomování si stále rostoucího strategického významu měst jakožto míst pro vyvíjení činnosti i pro zasazení úderu nepříteli. S rostoucím strategickým významem měst souvisí ještě další kritický faktor pronikání guerilly do městského prostředí. Ten lze spatřovat v tom, co si zde pracovně nazveme „proměna konceptu původní městské guerilly 60. a 70. let na městskou guerillu v moderním pojetí“ a blíže si jej popíšeme v následující kapitole. Nejedná se však o zcela nový náhled. O rozdílu mezi městskými guerillami 60. a 90. let píší jak zahraniční autoři (například Joes 2007), tak také čeští výzkumníci z Centra pro demokracii a kulturu v Revue politika z roku 2005, kde přisují městským guerillám 90. let „nový význam“ (CDK 2005).

3.2. Vývoj městské guerilly Od 60. let 20. století, kdy lze vysledovat její vznik v Latinské Americe, si městská guerilla prošla hned několika veskrze spíše neúspěšnými projekty. Za první skutečné městské guerilly toho období můžeme považovat tu ze Sao Paula 1965 – 1971 a Montevidea 1963 – 1973. Po neúspěchu první a téměř naprostém rozprášení druhé jmenované městské guerilly 19

v Latinské Americe utichají a v souvislosti s jejich sledování se tak musíme přesunout do dění ve vietnamském Saigonu v roce 1968. Zde se jednalo o pokus Viet Congu o boj v městském prostředí v době jednoho z největších místních svátků na počátku měsíce Tet (leden). Ofenzíva se neomezovala pouze na Saigon, ale zasáhla také mnohá další města, avšak i přes plánování a podporu ze severokorejské strany skončila celá ofenziva neúspěchem. Následně se za guerillovými aktivitami v městském prostředí můžeme vydat také do Evropy, kde od 70. let probíhají boje v Severním Irsku, a v letech 80. se pak setkáváme již zmiňovanými „rudými teroristy“ v Západním Německu či Itálii. S blížícím se koncem tisíciletí pak poněkud upadající městská guerilla prochází novým vývojem, který vede k opětovnému růstu jejího významu, ačkoli tentokráte se jedná o městskou guerillu v poněkud odlišném pojetí. Světlo světa spatřuje nový koncept městské guerilly, rozdílné od její původní latinskoamerické verze i od variant, v nichž byla městská guerilla odsunuta rurální guerillou na druhou kolej, pokud se vůbec v rámci konfliktu vyskytovala. Začněme však postupně. Městskou guerillu 60. let lze pravděpodobně nejlépe charakterizovat prostřednictvím konfliktů v Brazílii a Uruguaji, respektive hlavních městských center těchto zemí Sao Paula a Montevidea. V Brazílii vypukl konflikt v roce 1964, když uchvátila moc do svých rukou armáda. Tento postup, ačkoliv v souladu s tzv. „rozhodčím modelem“, který byl v zemi již jakousi zažitou tradicí a v podstatě byl zastřešen i konstitucionálně v rámci ústavy jako legitimní prvek, se velmi znelíbil především místní komunistické straně. K násilné revoluci se však komunističtí vůdci postavili skepticky s názorem, že by byla za dané situace přece jen zatím předčasnou (Joes 2007). Takové řešení se ale nelíbilo některým straníkům do té míry, že se rozhodli jednat. V roce 1965 Carlos Marighella vystoupil ze strany a založil vlastní uskupení pod názvem ALN (Accao Libertadora Nacional, či anglicky Action for National Liberation), které se přímo orientovalo na městskou guerillu. Jeho úkolem bylo „napadat státní aparát, ukázat veřejnosti fakt, že režim je zranitelný a bezmocný, páchat násilnosti a vyprovokovat režim k hrůzu nahánějícím represím“ (ibid.). Represe a tvrdost státního aparátu pak měla být prostředkem k zisku nových stoupenců pro guerillu, která by tak početně rostla a jednou by snad mohla být schopna svrhnout režim. Represe na pořad dne skutečně přišly. Po několika rozsáhlých policejních akcích a někdy dokonce plošném zatýkání (zatýkány byly až tisíce lidí, u kterých často ani nebyla jistota o napojení na guerillu), se policii nejprve podařilo dostat se k informacím o Marighellově 20

úkrytu a následně jej 4. listopadu 1969 při přestřelce přímo v ulicích Sao Paula také usmrtit (Joes 2007). Tímto aktem a tvrdými postupy policie se však v té době již krátil život celé brazilské městské guerille. Poslední význačná osobnost, která se s jejím fungováním pojí, Carlos Lamarca, byl zastřelen v září 1971 a jeho smrt fakticky znamenala konec místní šestileté městské guerilly (ibid.). Většina revolucionářů byla mrtva a těch několik málo, kterým se podařilo smrti uniknout, bylo ve vězení nebo exilu. Podobně neslavně skončila také éra proslulých uruguayských Tupamaros. Ti se taktéž zaměřovali na městskou guerillu, kterou prováděli zhruba v období mezi lety 1963 – 1973, a některými autory jsou považováni za vůbec „nejúspěšnější ze všech latinskoamerických městských guerill“ (Joes 2007). Ačkoliv se Tupamaros skutečně dařilo vykonávat činnost poměrně dlouhou dobu, a dokonce dosáhnout i některých (alespoň částečných) úspěchů ve městech, při snaze rozšířit guerillu do rurálních oblastí v roce 1971 naprosto pohořeli. To, spolu s rapidním růstem výdajů uruguayské vlády na ozbrojené složky, jejich zbraňové vybavení a především pak výcvik, vedlo k nárůstu tlaku na guerillu. V roce 1972 pak armáda zahájila masivní vojenskou kampaň, která v důsledku vedla k uvěznění drtivé většiny představitelů guerilly a k postupnému potlačení celé guerillové organizace (ibid.). Přesto však zanechali Tupamaros stopu ze všech latinskoamerických městských guerill nejvýraznější. O tomto faktu svědčí také rozsáhlá amnestie z roku 1984, která se dotýkala všech osob zúčastněných na konfliktech s městskou guerillou jak ze strany státního aparátu, tak ze strany Tupamaros, kteří byli propuštěni z vězení a kterým bylo umožněno prožít zbytek života svobodně. Tolik ke krátkému představení městské guerilly 60. let. Nyní si na dalším příkladu ukážeme také, o jakých proměnách městské guerilly jsme mluvili, když jsme zmínili „proměnu konceptu původní městské guerilly 60. let na městskou guerillu v moderním pojetí“. Počátky této proměny lze zaznamenat zhruba od civilní války v Somálsku z konce 80. a především pak začátku 90. let 20. století, kdy dochází poměrně pravidelně k bojům jednotek OSN (UNITAF a UNOSOM II), v zastavěném městském prostředí proti místní guerille v Mogadishu, či od čečenské městské guerilly v Grozném taktéž z 90. let proti ruské invazi nárokující si zpět území veskrze neuznané samostatné čečenské státnosti. Těmito konflikty se 21

mění některé cíle boje městské guerilly. Ta se již neformuje na linii politického boje prosazující extrémně levicové smýšlení, avšak na snaze o (znovu)formování národní identity i státnosti pod vedením místních vůdců či vlády (v případě Somálska s několika kandidáty). Změny však nastávají také pro většinu moderních armád v oblasti protiguerillového boje. V moderním městském boji totiž zaznamenáme výrazně naléhavěji než kdy dříve onu zmiňovanou „negaci technologické a palebné převahy“ moderních armád v zastavěném prostředí plném civilistů. Ukazuje se fakt, že lépe vyzbrojená profesionální armáda může mít při bojích v městském prostředí velmi zásadní problém i s ad hoc sestavenými skupinami odboje s minimálním vojenským výcvikem či dokonce bez něj. Proto se armádní jednotky zpravidla snaží postupovat velmi opatrně za účelem zachování života vlastních vojáků i nezúčastněných civilistů. Guerilly v tom však vysledovaly cosi jako jistou neochotu profesionálních armád k podstoupení boje v zastavěném prostředí a získaly tak další pobídku jej ve stále větší míře využívat. Guerilly si navíc začínají uvědomovat nejen negaci převahy protivníka, ale také „vrozenou nebezpečnost a komplexitu městského prostředí“, která je pro armádní složky i guerillu stejná. Boje ve městě tak guerille přinášejí eliminaci většiny nebo alespoň části největších výhod protivníka získaných díky moderní technologii při boji mimo něj. Nahlédneme-li malinko dopředu do Somálska a na dění v Mogadishu, zjistíme, že právě nebezpečnost a komplexita městského prostředí jsou faktory, které si musely v 90. letech uvědomit nejen guerilly, ale i moderní armády. Důležitost městského válčení v Mogadishu nejlépe vystihuje fakt, že „skrze veškeré vojenské operace v Somálsku právě města byla kritickými pro úspěch mise“ (Field manual 3-06). A Američanům, jako zástupcům moderních armád, se při bojích městském prostředí podařilo chybovat v mnoha ohledech počínaje špatným postupem při zhodnocení možné nebezpečnosti somálských RPG při nasazení vrtulníků, až po nedostatečné pochopení mentality místního obyvatelstva (ibid.). Tyto aspekty si níže probereme ještě podrobněji. Nutnost proměny strategií a taktik vzhledem k boji s guerillami v městském prostředí si byly nuceny uvědomit i další velké armády, které se ukázaly na situaci stejně nedostatečně připraveny jako Američané v Somálsku. Chyby nedostatky totiž v tomto období nevykazuje pouze americká armáda a její spojenci v Somálsku. Podobně špatně, ne-li ještě hůře, si počínala také ruská armáda se situací v Čečensku. Rusové podcenili odhodlání i sílu čečenských bojovníků o čemž jasně vypovídá plán ruského velení, podle kterého se dobytí 22

města Grozného mělo odehrát v období mezi 7. – 13. prosincem 1994 (Kulikov 2001). Fakticky však město padlo zhruba až o 3 měsíce později počátkem března. Ruské jednotky navíc očekávaly v oblasti probíhající občanskou válku, jíž jsou vysláni zastavit. Opak však byl pravdou a namísto ocenění snah o zastavení bojů narazila ruská vojska na sjednocené čečenské tejpy kladoucí všelidový odpor invazním silám cizí mocnosti. Podobně jako vojska v Somálsku se tedy ruská armáda dopustila kritické chyby ve vyhodnocení místní situace. Rusové se dopustili ještě mnoha dalších chyb. Invaze od počátku neprobíhala podle plánu, přičemž jako nejčastěji zmiňované problémy jsou zařazovány vágní rozkazy a nedokonalá představa o cíli operace, kde především teze o „obnovení ústavního pořádku" měla nic neříkající nařizovací hodnotu. Ruské straně se navíc velmi dlouho nedařilo uzavřít na jihu blokádu města, a to i přes fakt, že byla podle generála Kulikova naprosto zásadní pro dobytí města (ibid.). Oproti spojeneckým jednotkám je v souvislosti s rusko-čečenským konfliktem často diskutována kvalita vyslaných jednotek. Padají například argumenty o nedostatečném výcviku (Oliker 2001) či začlenění velkého množství nezkušených mladých vojáků základní služby. Na druhou stranu ovšem ruské síly disponovali například jednotkami Spetsnaz, jejichž sniperské jednotky prošly výcvikem zaměřeným téměř exkluzivně na boj v městském prostředí (ibid.), tyto argumenty tak někdy nemají validní základy. Zajímavějším a taktéž odlišným prvkem obou konfliktů je fakt, že čečenští vojáci (často vycvičeni v rámci ruské armády ještě z éry sovětského svazu) nejen že znali protivníkovy taktiky a jazyk, ale také toho bez ostychu využívali. Prostřednictvím rádia tak Čečenci posílali klamavé zprávy, lákali ruské síly do připravených pastí nebo zaměstnávali ruské dělostřelectvo střelbou do naprosto vylidněných částí města, zatímco jeho podpora by se hodila jednotkám jinde5. (Dillege 2000) Přes všechna shodná i rozdílná specifika obou konfliktů však lze v 90. letech zaznamenat takové množství nových možností a dostupných technologických prvků pro vedení moderní městské guerilly, že výše zmíněné případy, které nezvládla americká armáda správně vyhodnotit v konfliktu v Mogadishu či ruská armáda v Grozném, jsou jen malou

5

Zajímavostí je taktéž, že Čečenci nevyužívali pro svou radiokomunikaci žádných kódů či šifrování, jelikož v podstatě nikdo z Rusů v lokalitě čečensky neuměl. (Dillege 2000)

23

ukázkou toho, nad čím vším se musely moderní armády zamyslet, čemu musely čelit, a hlavně pro co musely nalézt optimální doktrinální řešení a metody boje i velení. Moderní armády se ve svých strategiích musejí oproti guerillám vyrovnat ještě s jedním problémem - cena profesionálního vojáka s výcvikem a veškerým vybavením je v porovnání s kombatantem bez výcviku nesrovnatelně vyšší, přičemž pravděpodobnost úmrtí jednoho či druhého je na záludném městském bojišti v této době až nebezpečně blízká. S přihlédnutím k danému vývoji guerilly tak vyvstává před moderními armádami nová otázka, a to jak efektivně bojovat s nepřítelem v městském prostředí při minimalizaci vlastních ztrát a ztrát ze strany civilního obyvatelstva při zachování co největšího dopadu na protivníka. V rámci vývoje guerilly právě proces urbanizace a s ní související proměna role měst i protivníků střetávajících se v nich, a poměrně velká úspěšnost městských guerill v boji zásadně přispěly k přesunu části guerillových aktivit z dříve preferovaných venkovských oblastí do města, reprezentovaného jak obrovským množstvím potenciálně nebezpečných míst, tak především všudypřítomným civilním obyvatelstvem, znesnadňujícím identifikaci cíle. Městská guerilla tak v 80. a 90. letech začíná hrát v rámci guerillových aktivit velmi výraznou roli v kombinaci s její venkovskou variantou, oproti níž hrála dříve spíše „druhé housle“. Pro náš text je tento vývoj stěžejní. Právě s moderní městskou guerillou se totiž mění také koncept městské guerilly ze 60. let, Moderní městská guerilla se postupně odcizuje některým základům původní latinskoamerické verze a staví na poněkud odlišných prioritách. Není tak výjimkou fakt, že krom přízviska městská a některých sdílených taktických bojových prvků nemá po ideové stránce moderní guerilla ve městském prostředí mnoho společného s konceptem městské guerilly ze 60. let. Největší rozdíly a vývojový posun městské guerilly můžeme vysledovat v rámci politické motivace odbojové činnosti, kde krajně až radikálně levicové smýšlení, příznačné pro městskou guerillu 60. let, je u moderních guerill nahrazováno bojem o samostatnost a státní suverenitu či prostě o zisk moci. Rozdílů mezi původní městskou guerillou a její novou verzí je mnoho. Často spočívají v rozdílném náhledu na věc či smýšlení, některých užívaných taktikách, a někdy se liší spíše ve drobnostech. Pokud se však pokusíme vypíchnout alespoň základní rozdíly, můžeme je zobrazit pomocí následující jednoduché tabulky. 24

Sledovaný prvek /období Politický náboj (smýšlení) Příklon k teroristickým praktikám Velikost skupin – počet participantů

60. /70. let

90. let

Levicové smýšlení (až krajně) Velký v krátkém i dlouhém období fungování skupiny Malé až střední (od desítek členů k jednotkám tisíců)

Boj o samostatnost, sebeurčení Menší v kratším období, nárůst na velký v delším období Střední až velké (od jednotek tisíců až po všelidový odpor)

Bylo by proto dobré rozlišovat mezi městskou guerillou ze 60. let a moderní městskou guerillou prezentovanou například na níže uvedeném čečenském případě. Zároveň je ovšem nutno mít na paměti, že velká část níže uvedených taktik a definičních rysů městské guerilly je pro klasickou i moderní městskou guerillu totožná. Krom právě nastíněných rozdílů daných historickým vývojem, místními reáliemi a politickým zaměřením aktivit a novinkami na poli technologií jsou totiž definiční prvky obou téměř shodné (například v obou případech se bude logicky jednat o bojovníky v městském prostředí atd.).

3.3. Městská guerilla – popis, hlavní znaky V rámci snahy o přiblížení obecného konceptu městské guerilly si opět nejprve položme otázku: co to vlastně městská guerilla je a koho je možno za jejího bojovníka označit? V odpověď na tuto velmi široce položenou otázku se opět vrátíme k samému počátku fenoménu městské guerilly v její původní podobě a k základům vloženým jí do vínku jejími hlavními teoretiky. Dle C. Marighelly je urban (městským) guerillou ten, kdo: „bojuje proti vojenské diktatuře se zbraněmi, pomocí netradičních metod. Je politickým revolucionářem a horlivým vlastencem, bojovníkem za osvobození své země, přítelem lidu a svobody […] a oblastí jeho působení jsou velká města“ (Marighella 1969). Vidíme, že podoba takového bojovníka je někdy snad až přehnaně idealistickým výjevem zastánce levicově chápaného „dobra“ proti imperialistickým „utlačitelům“ marxistických myšlenek. U citací z Marighellova díla však musíme mít na paměti, že jeho autor byl svým smýšlením stejně jako původní městská guerilla velmi silně levicově zaměřen. Často proto narazíme na výrazové prvky vyplývající právě z poněkud specifické radikálně levicové rétoriky. Sám Marighella byl ve svém založení 25

marxistou, což se rozsáhle projevuje na jeho životě jak v rovině literární, tak také praktické činnosti. Marighellova definice urban guerilly se však skládá ještě z mnoha dalších bodů. Zásadní je například odlišit guerillového bojovníka od zločinců, kteří sledují své cíle a nikoli cíle politické tak jako městská guerilla. Ta: „sleduje politický cíl a útočí pouze na vládu, na velké kapitalisty a zahraniční, zejména severoamerické, imperialisty… je nesmiřitelným nepřítelem vlády a systematicky způsobuje škody na úřadech a na mužích, kteří ovládají zemi a vykonávají státní moc“ (ibid.). Z tohoto vyjádření jasně vyplývají dvě stanoviska - zaprvé sledování politického cíle a boj proti vládě, režimu či politickému zřízení a zadruhé boj proti kapitalismu a imperialismu. Zatímco druhý bod postupně ve vývoji směrem k moderní variantě městské guerilly ztrácí na síle či mizí úplně, první naopak nabývá na významu a stává se jedním ze základních kamenů moderní (často nejen městské) guerilly. Každopádně se však u městské guerilly v rámci jejího vývoje z části či zcela mění směřování politických snah, což je dáno především odklonem od radikální levice. Právě faktická přítomnost alespoň nějakého politického rozměru boje je jedním ze základních definičních bodů guerilly (městské i obecné), na nichž se shodují odborníci napříč spektrem (viz Beckett či Laqueur). V rámci městské guerilly tedy stejně jako v obecném konceptu guerillového válčení hraje definiční prvek politicky motivované činnosti (boje) naprosto zásadní úlohu. Hlavním úkolem městské guerilly má být: „rozptýlit, unavit a demoralizovat oponenty, vojenské diktatury a jejich represivní složky […] Urban guerilla se nebojí strhnout a zlikvidovat stávající brazilský ekonomický, politický a sociální systém, protože jejím cílem je pomoci rurální guerille a spolupracovat při tvorbě zcela nové a revoluční sociální a politické struktury“ (Marighella 1969). Pokud se opět oprostíme od levicových tezí a zaměříme se na demoralizaci a unavení protivníka s cílem vytvořit novou vládu (případně režim), pak vidíme, že se jedná o cíle prakticky totožné pro většinu guerillových uskupení. I v tomto bodě se tedy jedná o přetrvávající definiční rys městské guerilly přenesený ze základních tezí o guerille obecné. Zmiňované útoky proti jednotlivcům či specifickým skupinám přinášejí novou problémovou oblast a tou je odlišení guerilly a terorismu. Příkladem teroristických organizací 26

zaštiťujících se guerillou jsou především radikálně levicová uskupení vnikající v západní Evropě 80. let 20. století. Tyto komunistické, anarchistické, ale často také marxistickoleninistické skupiny aktivně provozovaly teroristickou činnost ve snaze o prosazení svých zájmů, přičemž se samy nazývaly guerillou. Pojem guerillové uskupení totiž měl jejich snahám dodat punc legality, kterého by jako skupiny reálně vykonávající subverzivní terorismus nemohli dosáhnout (blíže viz Mareš 2005). Taktéž odborníci z Centra pro studium demokracie a kultury (CDK) přímo spojují městskou guerillu 60. let a „rudou guerillu“ v západní Evropě s činnostmi teroristického charakteru. Strategie této městské guerilly podle nich „spočívala ve vybudování podzemní sítě, která by byla schopna realizovat selektivní útoky proti etablované státní moci a vytvořit v městském prostředí ohniska odporu, která by svou existencí postupně strhávala masy k rozsáhlejšímu revolučnímu vystoupení“ (CDK 2005). Hlavní rozdíl terorismu a guerilly však vidí v CDK následovně: „Základním rozdílem mezi terorismem a guerillovým či partyzánským bojem je obecně důraz na zastrašení širšího publika než pouze přímých obětí u terorismu a naopak snaha bezprostředně zasáhnout vojenskou anebo ekonomickou sílu protivníka“ (CDK 2005). U městské guerilly Latinské Ameriky 60. let a evropských krajně levicových uskupení se v případě městské guerilly jednalo o „ospravedlňující název“ pro terorismus. Upozorněno je však v textu také na městské guerilly 90. let, kterým připisují v CDK „nový význam v souvislosti s operacemi guerillových jednotek v městském prostředí proti regulérním konvenčním armádám“ (ibid.). S nástupem městské guerilly však každopádně vzniká nová dimenze problému odlišení guerilly od terorismu. Problém účelového označení teroristických skupina za guerillu zmiňuje také Miroslav Mareš v knize Terorismus v ČR, kde nejen že dává guerillu do souvislosti s činností některých levicových skupin, které se: „mohou účelově označovat za guerillu“, ale osvětluje také přesun městské guerilly k teroristickým praktikám, když píše, že: „…se jím [Marighellou] navržená strategie dlouhodobého partyzánského boje v městských podmínkách ukázala jako nemožná bez takřka výhradního soustředění na teroristické akce“ (Mareš 2005). Vzhledem k problému odlišení guerilly a terorismu v městském prostředí díky užívaným taktikám a také ultralevicovému myšlenkovému pozadí získanému od otců zakladatelů daného fenoménu tak někteří odborníci městskou variantu guerilly odmítají a priori zařadit mezi guerillu. Argumentem je zde především fakt, že guerilla musí být

27

s ohledem na její telurický charakter: „spjata s rurálním prostorem působení a jiná než rurální guerilla nemůže existovat“ (Mareš 2005). Problémovou otázkou však zůstává, zda by tato teze neměla být postavena spíše opačně. Zda právě městská varianta guerilly, která sdílí velkou část definičních rysů s guerillou rurální, nepřináší prostředky k přehodnocení striktního telurického charakteru některých definic, či zda bychom neměli slovo telurický – tedy spjatý se zemí, půdou – chápat stejně pro prostředí města i mimo něj. Další guerillový odborník Ian. F. W. Beckett se snaží na rozdíl od Marighelly uplatnit na problematiku městské guerilly citově a politicky nezabarvený analytický pohled. Ve své práci upozorňuje, že v období vrcholu městské guerilly v Latinské Americe, kdy se jednotlivá uskupení snažila o zisk podpory obyvatelstva prostřednictvím toho, že skupina a její činy budou neustále lidem na očích díky médiím, začalo zpravidla docházet k únosům, bombovým útokům a vraždám (Beckett 2001). Právě sklouzávání užívaných metod k teroristickým praktikám pak vedla vlády jednotlivých zemí k tvrdému postupu vůči městským guerillovým uskupením za účelem jejich likvidace. Podobně jako Beckett na městskou guerillu nahlíží také Walter Laqueur v knize Guerilla Warfare. A Historical & Critical Study. Laqueur městskou guerillu bere ještě o něco šířeji - upozorňuje, že taktiky městského guerillového boje můžeme odhalit již u konfliktů historicky výrazně starších, nežli je fenomén městské guerilly, avšak přímo pojem městská guerilla připodobňuje také nejblíže ke skupinám pohybujícím se v rámci svých aktivit v jihoamerických městech 60. a 70. let 20. století (Laqueur 2002). Jejich činnost a akce se podle něj blíží k terorismu a životnost uskupení je zpravidla velmi krátká poté, co přichází kvůli svým činům o podporu obyvatelstva (ibid.). Blíže se však Laqueur nevyjadřuje k novodobé městské guerille. Od zmínky o Latinské Americe ve svém díle dále nerozebírá činnost městských guerillových uskupení zhruba od 70. let 20. století, nebo je přinejmenším nespojuje s přímo s fenoménem městské guerilly jako takovým. Informace o městských guerillách v Čečensku, Somálsku, na Balkáně ani v Severním Irsku se tak v Laqueurově knize nedozvíme.

3.4. Taktiky městské guerilly V rámci rozboru taktik městské guerilly si uvedeme výčet těch nejčastěji využívaných. Městská guerilla často ve významné míře využívá nekonvenční taktiky s cílem překvapit a 28

oklamat nepřátelské síly. Některé z těchto taktik se pohybují po tenké hranici mezi legální a nelegální činností. Příkladem může být využití civilistů pro operace mající za cíl oklamat protivníka, čímž jsou tito civilisté guerillovou taktikou přímo ohroženi na životech (Marques 2003). Zůstaneme-li ještě chvíli u Marquesovy deskripce taktik městské guerilly, zjistíme, že dělí ve své práci taktické nástroje městské guerilly na tři různé kategorie a podle důležitosti každé z nich se jim v textu blíže věnuje: 1) hlavní činnosti - léčky a přepady, nájezdy na určité území a operace malých jednotek (často i jednotlivců například sniperů), 2) podpůrné činnosti – průzkum, spolupráce a navazování vztahů s obyvatelstvem, a velení a řízení jednotek, 3) další důležité činnosti - zpravodajská činnost, sabotáže, podvratná činnost, logistika, ukrývání a výcvik jednotek. Přestože Marques zdůrazňuje význam všech těchto činností, je stejně poněkud pochybné, zda například zpravodajská činnost by měla patřit svou důležitostí až ke třetímu okruhu činností, kterým se ve svém textu týkajícím se mimo jiné i Čečenska již nevěnoval, když právě v čečenském konfliktu hrála zpravodajská činnost roli zásadní. Podobně i v příkladu somálského hlavního města hrály nedostatek informací a jejich bídná kvalita podstatnou roli při špatném pochopení situace a následně nedobře zvoleném přístupu k řešení konfliktu. I přesto nám však Marques poskytuje jakýsi základní a zjednodušující rámec hlavních taktik městské guerilly. Dále je samozřejmě třeba pro úspěch jednotlivých činností dodržet výše popisované zásady rychlosti, momentu překvapení a využít znalosti prostředí i případné podpory obyvatel. Marighella nás naopak textu seznamuje s konceptem bojovníka městské guerilly velmi široce. Seznamuje nás se svou představou toho, jak by měl takový jedinec být vybaven od materiální stránky, až po psychickou a fyzickou zdatnost, a pokud možno také určité vlastnictví zkušeností z bitvy. Všechny tyto kvality totiž podle něj určují schopnost vykonávat rozličné taktické prvky a různě je kombinovat třeba přímo na bitevním poli. Marighella dále uvádí následující výčet taktických prvků, které má městská guerilla při své činnosti k dispozici:

29

a) útok - ve všech jeho podobách (ve dne x v noci, čelní, boční, i ze zadu, na různé cíle od vojenských až po věznice viz bod osvobození vězňů) b) přepad a průnik na dané území – zpravidla hlavně noční akce, cílem, je zlikvidovat malou jednotku, ukořistit zbraně či plány atd., důležitá rychlost c) okupace – ve smyslu chvilkového držení určitého území (například radiové stanice za účelem propagandy) d) léčka (past) – jako překvapivý útok za účelem eliminace nepřítele e) taktiky pouličního boje – zaminovávání ulic, využívání nezainteresovaných osob, a městského majetku (od laviček až po dlažební kostky), zápalné předměty (od Molotovových koktejlů až po zapálené automobily), barikády atd. - vhodné prostředí pro činnost sniperů a velmi krvavý a úporný boj za použití ručních zbraní všeho druhu, f) stávky – organizované ve velkém za účelem oslabení státního aparátu g) dezerce, diverzní činnost a užití výbušnin - diverzní činnost opět v plném představitelném rozsahu od vojenských cílů až po civilní a státem spravované objekty h) osvobození vězňů – útok na věznice za účelem osvobození vězňů a zisku nových členů guer. uskupení (trochu připomíná pohled nepřítel mého nepřítele je mým přítelem) i) executions – popravy zajatců (opět přijatelný v podstatě jakýkoliv způsob, jde hlavně o demonstraci síly) j) únosy – cílené hlavně na osoby zájmu, tak aby měla akce velký dopad (často souvisí s výše zmíněnou popravou) k) sabotáž – jakéhokoliv myslitelného státního aparátu, jednotek, i věci obecně l) terorismus m) ozbrojená propaganda – myšlenka přítomnosti ozbrojené propagandy činem – tedy propaganda funguje tím, že jsou vidět akce, jimiž se guerillové uskupení prezentuje n) válka nervů – psychologické aspekty působení guerillové organizace na regulérní jednotky – nejistota, strach a další demoralizační prvky. (Marighella 1969).

Z tohoto výčtu vidíme, že městská guerilla má pro svůj boj skutečně velké množství taktických prvků. Samozřejmě taktiky terorismu se odklánějí od konceptu guerilly, avšak je diskutabilní, jak výraznou roli tyto taktiky hrály v případě námi sledované první ruskočečenské války. Čečenci se totiž v jejím průběhu snažili získat zahraniční podporu pro své snažení ze zahraničí a jakýkoliv uveřejněný skutek podobného ražení by zajisté nebyl takovému snažení nápomocný. K teroristickým aktivitám se tak Čečenci začali ve větším rozsahu uchylovat až v době, kdy již neviděli jinou cestu ze situace, v níž se nacházeli. Užití teroristických metod se však ukázalo jako velmi účinné a hrálo později zásadní roli v dalších konfliktech.

30

To však ani zdaleka neznamená, že k násilnostem nebo masivnímu potlačování lidských práv nedocházelo. Brutálními činy je poskvrněna každá válka. Ke krutostem docházelo na obou stranách, a nejčastěji na úkor civilistů. Ruští vojáci se například podíleli na systematickém zneužívání a potlačování lidských práv praktikami jako je mučení, znásilňování, masové zatýkání a praktikování tzv. začistek. Přičemž velitelé tyto skutky často kryli nebo se tvářili, že o nich nevědí. Čečenci se zase vyznačovali využíváním civilistů jako lidských štítů nebo se uchylovali k pomstě na osobách, které byly obviněny z kolaborace. (Kramer 2005) Nebyli to však pouze Čečenci, kteří využívali civilisty jako lidské štíty. Na stránkách ruského centra specializujícího se především na lidská práva a zachování společenského povědomí o politických perzekucích z dob Sovětského svazu, včetně oblastí dnes spadajících pod Ruskou federaci, známého pod názvem Memorial, se můžeme seznámit s celou publikací věnující se zdokumentovaným záznamům podobných událostí, a to včetně přímých svědectví osob jimi postižených. V práci Memoriálu nazvané Behind their backs jsou popsány případy z období první války mezi lety 1995-1996, kdy dle popisovaných svědectví prokazatelně došlo k užití zadržených osob jako rukojmí poskytujících v případě potřeby ruským vojákům bezpečí, například právě jako lidské štíty (Memorial 1997). Z dění v Grozném tak můžeme vypíchnout situaci z roku 1996, kdy si již ruští vojáci ve městě ani zdaleka nepřipadali bezpeční, přestože v dané době bylo ještě stále pod jejich kontrolou. Tehdy docházelo například k situacím, kdy byli civilisté bráni bez zjevného důvodu do vazby přímo na ulici a ve skutečnosti sloužili jako doprovod zabezpečující ruským patrolujícím útvarům poklidný průchod oblastí, v níž se vyskytovala guerillová komanda, až do bezpečí vojenského kampu (ibid.) Tam byli zpravidla ještě dále zadržováni, dokud se jejich rodinám nepodařilo přesvědčit nějakého dostatečně vysoce postaveného důstojníka o jejich nevině a vymodlit si tak propuštění svých milovaných. Ruští vojáci si v závěru války vůbec často nalézali cestu k místním obyvatelům, či místům bez přímého vojenského potenciálu. Ta jim zpravidla sloužila především jako útočiště či únik z horké bojové zóny. Jako jeden příklad za všechny vypovídá zdokumentovaný případ podobné „návštěvy“ nemocnice v Grozném ze srpna 1996, kdy místní nemocnice taktéž sloužila po krátkou chvíli jako útočiště obklopeným ruským jednotkám (Memorial 1997). Nalezneme však také doklady výrazně kontroverznějších akcí, jako je zabití šesti lékařů mezinárodního červeného kříže přímo v nemocnici v Novye Atagi. Dodnes přitom není 31

jisté, která z obou stran zúčastněných v konfliktu je za danou akci zodpovědná. Ruská strana trvá na tom, že žádnou podobnou akci neautorizovala, a proto za ni musí být zodpovědni sami Čečenci, avšak vyskytuje se také konspirační teorie tvrdící opak. Podle ní a očitého svědka, na jehož vyjádření celá tato teorie stojí, se dokonce jednalo o akci FSB (Federaľnaja Služba Bezopasnosti neboli Federální bezpečnostní služba) a lékaře zabila jedna z jejích speciálních jednotek (HRO 2010). Vrátíme-li se však od konspirací zpět k taktickým prvkům městské guerilly, měli bychom se zaměřit například na stávky. Stávky jakožto taktiku boje bychom totiž v námi sledovaném čečenském konfliktu hledali jen velmi těžko. V rámci levicově založených latinskoamerických guerillových projektů byla přitom taktikou velmi oblíbenou. V Čečensku však byla do bojů zapojena výrazně větší část obyvatelstva než při revoluci na Kubě nebo při městském snažení ALN a to v hospodářství, které v podstatě nefungovalo ani před válkou, znamená, že stávka jakožto taktický prvek není vůbec využitelná, jelikož pouze minimum podniků pravidelně provádí výrobní činnost. Naopak tzv. „válka nervů“ a jejím působením časté dezerce nebo přepady, léčky, útoky všeho druhu, užití výbušnin či raketových systémů a především pak taktiky pouličního boje se objevovaly v rámci bojů o Groznyj na scéně pravidelně. Snaha o demoralizaci protivníka a rozklad jeho ozbrojených sil byla v prvním rusko-čečenském konfliktu velmi zásadním prvkem. Čečenský způsob boje se přímo vyznačoval aplikací psychologického boje a Čečenci se všemožně snažili o rozviklání psychiky ruských vojáků. Dezerce mladých či naopak poměrně starých6 vojáků z pravidelné ruské armády proto byla běžným úkazem. Poněkud vyšší morálku pak prokazovaly užité speciální jednotky. Přesto však špatná morálka vojska i mezi vyššími důstojníky byla například dle Kramera jedním z hlavních důvodů ruského neúspěchu v první válce (Kramer 2005). Taktických prvků má tedy městská guerilla k dispozici skutečně velké množství – od přepadových útoků a léček, využití bombových a minových prostředků, přes nepřímý propagandistický a psychologický boj či snahy o demoralizaci protivníka a využívání 6

Co se týče armádních veteránů, traduje se, že byli do této akce posláni zpravidla spíše ti, kterým se podařilo získat nějaký ten škraloup v rámci výkonu služby. Dále se traduje také, že zajatí ruší vojáci byli často propouštěni domů k rodinám (nikoli zpět ruské armádě) při složení slibu o odchodu a dalším nezasahování do bojů v regionu (Dillege 2000).

32

místního obyvatelstva až po výzvědné činnosti a případný příklon k čistě teroristickým zastrašovacím taktikám. Nyní by bylo ideální přejít k dění v Somálsku. Nám však ještě zbývá jeden rest týkající se městské guerilly v této kapitole, a to konkrétně model, kterým bychom mohli pomocí abstrahování z výše zmíněných informací postihnout ideální koncept městské guerilly. Nosné rysy tohoto modelu si proto vyjádříme prostřednictvím následujícího přehledu sad kritérií, která musí obecný model městské guerilly splňovat, aby byl považován za námi konstruovaný ideální model. Máme celkem tři následující sady kritérií: 1) hlavní definiční kritéria - splnění Schmittových čtyř bodů (iregularita, politický boj, vystupňovaná mobilita, telurický rozměr) pro určení zda se jedná o guerillu, splnění podmínek boje proti silnějšímu oponentu a přímo zacíleného boje v městské prostředí, 2) strategická kritéria – jednotné strategické znaky městských guerill jako: zbrojený násilný boj s cílem vyčerpat protivníka, vyhýbání se přímému střetu s protivníkem, užití malých jednotek, apel na místní obyvatelstvo za účelem zisku široké podpory, využívání známosti městského terénu, 3) taktická kritéria – dle Marquézova modelu (viz výše) by měly být zastoupeny přinejmenším následující taktiky: léčky, přepady, hit and run operace, zpravodajská činnost, sabotáže, součinnost s obyvatelstvem na taktické úrovni, a výcvik nových jednotek.

33

4. Somálsko – společnost a stručná historie od vzniku státu po zásah mezinárodního společenství Somálsko se nachází v tzv. „Africkém rohu“ na východě Afriky a už z této polohy vyplývá několik velmi zajímavých skutečností. Bezesporu se jedná o africkou zemi s některými charakteristickými rysy místního chápání lidské společnosti a jejích funkcí. Přesto je na daném území historicky velmi silně přítomen také prvek arabského světa, který přinášel (a je tomu tak dodnes) do Somálska poněkud jinou kulturu i náhled na svět oproti ostatním africkým zemím. V roce 1974 Somálsko dokonce formálně vstoupilo do Ligy arabských států, které je dodnes formálním členem. Somálská společnost je tedy mixem různých vlivů a lze ji díky vlivům různých prostředí chápat v některých ohledech jako africkou a v jiných jako arabskou (Writenet 1995). Přesto se v době vzniku novodobého samostatného státu jednalo v podstatě o monoetnický útvar s více méně sdíleným jazykem, kulturou, i náboženstvím (ibid.). Somálská společnost je, jako mnoho dalších kočovných národů, formována geografickým a klimatickým prostředím svého výskytu. S výjimkou jihu země mezi řekami Juba a Wabi Shebelle místní podmínky nepřipouští „usedlé“ zemědělství. Přes onu monoetničnost je tedy poněkud rozdíl mezi obyvatelstvem jižních oblastí a „čistými“ Somálci ve zbytku země. Vlivem místního klimatu a životních podmínek Somálsko trpělo značnou fluktuací obyvatelstva a jeho přesuny za vodou a pastvinami pro chovaná stáda. Při tomto fungování však v podstatě není možno provádět akumulaci momentálních ekonomických přebytků. Bez přebytků pak po velkou část historie nebylo možno založit stálá osídlení, městské struktury, ani politickou strukturu, kterou nazýváme státem. V podmínkách neustálého pohybu obyvatelstva se tedy také politika formovala specificky a jinak, než tomu bylo například v západním světě. Neustálená pozice a přesuny po celé zemi nutně vyvolávají tření mezi základními subsystémy společnosti - rodinami a klany, které se nezbytně v průběhu dějin formovaly v rámci Hobbesovského hesla homo homini lupus7. Tření mezi skupinami obyvatelstva o kontrolu pastvin a vodní zdroje však má také své důsledky. Tyto důsledky se pak zásadně projevují na povědomí společnosti o světě okolo ní a pravidlech jeho fungování, které lze dle Gérarda Pluniera shrnout do následujících bodů:

7

„Člověk člověku vlkem“.

34

1) Jediná jistota je ve vazbě krví – jedinou hmatatelnou sociální realitou je příbuzenský vztah členů skupiny. Sounáležitost k rodu (popřípadě klanu) tak hraje obrovsky významnou roli v životě jednotlivce. 2) Ozbrojené konflikty s toulavými skupinami (zpravidla z ostatních rodů) jsou běžné. 3) V podmínkách de facto neexistující státní autority je třeba zajistit, aby boje neohrozily přežití rodu. Pro střety mezi rody proto fungují určité normy zvané xeer nebo také heer, které staví na základech islámského práva (Shultz, Dew 2006) a podporují genealogickou síť jiffo. (Writenet 1995) Třetí bod je pro pochopení potřeba ještě trochu rozvést. Vše tedy zjednodušeně probíhá zhruba následujícím způsobem – skupiny se pohybují a střetávají, aby bylo zabráněno eskalaci do takového stupně, kdy by se situace vymkla kontrole, probíhají shromáždění tzv. shiry, které slouží k mediaci sporů právě na základě norem heeru (Shultz, Dew 2006). Na shiru je dohodnuta náhrada škody (tedy z pastvin a pozemků) a zaplacen mag či diya (cena za krev – cosi jako náhrada za padlé). Poté nastává klid, případně snaha spojit se s jiným příbuzným rodem proti ostatním protivníkům. A vše začíná nanovo (Writenet 1995). Boje či lokální války tak byly v zemi jakýmsi folklórem. Ten navíc v nemalém podpořilo také světové dění. Studená válka a její politika „sfér vlivu“ se v nemalém dotkla také afrického kontinentu, respektive Somálska. V průběhu studené války nejprve sověti a později také Spojené státy zaplavily zemi zbraněmi. A somálští bojovníci si zvykli na rozsáhlý arzenál zbraní. „Desetitisíce somálských mužů prodchnutých mentalitou válečníka a konfrontovaných každodenními hrozbami nemohou své zbraně odevzdat, aniž by vystavili sebe a své příbuzné do smrtelného nebezpečí“ (Baumann 2003). Toto somálské uspořádání společnosti a náhled na svět přes „brýle“ válečníka starajícího se o přežití rodu se později projevilo jako zásadní i vzhledem k intervenci vojsk Spojených národů.

4.1. Barreho vojenská diktatura Novodobá historie somálské státnosti sahá do konce koloniální éry evropských mocností v druhé polovině 20. století. První samostatný státní útvar na území Somálska v dané době vzniká v roce 1960 spojením dvou původně koloniálních držav – britské Somaliland a italské Somalia (Bakonyi 2009). Nově vytvořený stát byl po dekolonizaci jedním z mála monoetnických útvarů v Africe. Na jeho území byl užíván společný jazyk, měl jednotné a sdílené kulturní zázemí, a jediné náboženství – Islám (Writenet 1995). Na těchto 35

poměrně stabilních základech se nově vytvořené Somálsko vydalo cestou demokratického zřízení, kteréžto zemi vládlo po dobu téměř devíti let. Konec demokracii přinesl až nekrvavý a obyvatelstvem všeobecně velmi vstřícně přijatý puč armádních složek pod vedením generála Siyaada Barreho v roce 1969. Nastolený vojenský režim generála Barreho byl zpočátku veskrze velmi dobře přijat především vzhledem k jeho programu. Ten si kladl za cíl ukončit široce rozšířenou korupci a protekcionářství ve státním aparátu, stejně jako překonat kmenovost, respektive to co bylo vnímáno jako zastaralý model klanových loajalit, a nahradit jej novějším nacionalistickým modelem somálské národní identity (Bakonyi 2009). Všeobecné nadšení z nového režimu však velmi rychle vyprchalo, když se stalo zřejmé, že většina slibovaných kroků (včetně ukončení korupčního chování na klanové bázi) nebude naplněna. Krátce po katastrofální porážce ve válce s Etiopií o osud regionu Ogaden v roce 1977 se situace pro Somálsko ještě zhoršila. Barre, aby se udržel u moci, byl donucen užívat stále větších represí. Systematické únosy a vraždy čelných představitelů silných klanů, které se mohly stát pro Barreho rivaly, pak ještě dále vyhrotily nespokojenost obyvatelstva i mocenských struktur mimo státní aparát (U. S. Army CMH 2006). Již následujícího roku, 1978, lze proto v zemi vysledovat první ozbrojená hnutí odporu proti Barreho režimu. Nejstarším hnutím je Demokratická fronta somálské spásy (Somali Salvation Democratic Front – SSDF) založená nespokojenými důstojníky Barreho armády. SSDF začala za podpory a přeshraniční pomoci Etiopie organizovat první buňky odboje, přičemž ve své činnosti široce stavěla na guerillových základech. O několik let později, v roce 1981, se v Londýně pod názvem Somálské národní hnutí (Somali National Movement - SNM) formuje druhý subjekt odporu proti Barreho režimu. I toto uskupení se svou účastí velmi rychle zapojuje do rozsahem rostoucího, avšak stále nejednotného hnutí ozbrojeného odporu. Barreho režim se, pro něj velmi příznačně, rozhodl s guerillovými aktivitami obou hnutí vypořádat s co největší tvrdostí a za použití ozbrojených složek. Jak SSDF, tak SNM byly proto plně odkázány na fungující útočiště mimo Somálsko. Takové útočiště bylo nalezeno za hranicemi v Etiopii. Přeshraniční guerillová činnost obou uskupení se skládala se především z přepadů a razií na území Somálska. SSDF se však stala na Etiopské podpoře příliš závislou a vzhledem k vnitřním bojům o moc v Etiopii v polovině 80. let pak také v podstatě bezvýznamnou. Poněkud méně závislá elitistická SNM však přežila a v roce 1988 se díky zisku podpory klanových struktur ze severozápadu Somálska (především klanu Isaaq, 36

klany v Somálsku viz příloha č. 4) přetvořila do masového hnutí na klanových základech (Bakonyi 2009). Právě zisk širší podpory mezi somálskými klany vedl k růstu významu guerilly a značnému ohrožení stability Barreho vojenské diktatury. SNM se téměř přes noc stala z bezvýznamné malé guerilly silou vedoucí odpor schopný svrhnout režim. Náhlý nárůst ohrožení Barreho režimu nejlépe dokumentuje citace jednoho důstojníka SNM: „Do roku 1988 bojovalo za SNM celkem zhruba 2600 mužů. Pak přišla náhlá masová mobilizace a veškerá populace bojovala po našem boku. Mé vlastní vojsko [soubor jednotek] náhle čítalo 1800 mužů pouze na jednom shromaždišti z dvaceti.“ (blíže k růstu podpory SNM viz Bakonyi 2009). Další vývoj událostí na sebe nenechal dlouho čekat. Růst guerillového hnutí na severozápadě a rozsahu jeho aktivit na území Somálska spolu s protivládními bouřemi ve zbylých částech země způsobenými přílišnou tvrdostí represí státního aparátu nezadržitelně vedly k postupnému oslabení Barreho moci. Hnutí odporu se v roce 1989 formují také v centrálních a jižních částech země nebo mezi sociálními skupinami dříve do konfliktů nezapojenými či dokonce podporujícími státní aparát. Formuje se nová generace povstaleckých uskupení vedených Kongresem spojeného Somálska (United Somalia Congress - USC) a Somálským národním hnutím (Somali Patriotic Movement - SPM), které reflektují potřebu široké meziklanové základny pro boj generálovu proti režimu. Vrcholnými excesy, které rozdrtily poslední zbytky Barreho kredibility, byly události jako střelba generálových bodyguardů do demonstrujících v roce 1990, která vedla v důsledku k zabití 65 občanů a zranění dalších zhruba tří set osob (U. S. Army CMH 2006), bombardování měst Hargeysa a Burco obsazených povstalci v létě 1988 (Bakonyi 2009), či zapojení generálových vojenských jednotek do krádeží a zabíjení v Mogadishu (ibid.). Legitimita v troskách, armáda i obyčejní lidé zaangažování v dlouhé sérii nepokojů, politických manévrů a eskalace násilí. Až za této situace byl konečně na sklonku ledna 1991 generál Barre spolu se svými nejbližšími stoupenci donucen uprchnout ze země.

4.2. Občanská válka Již v posledních měsících generálovy rozpadající se vlády nad Somálskem docházelo po celé zemi k násilným bouřím a vlnám krádeží jak za účasti obyčejných lidí, tak také klanových milicí. Zatímco násilné všelidové bouře po generálově útěku postupně utichaly, 37

rozpory mezi jednotlivými uskupeními dříve reflektujícími společný postup k sesazení generála Barreho (USC, SPM a SNM) se stále stupňovaly. „Spíše než ke kontrole masových násilností povstalecké skupiny přispěly k udržení násilného boje proti státu“ (Bakonyi 2009). Téměř okamžitě po generálovu útěku ze země tak dochází k obrodě klanového násilí, k doslovné likvidaci centrální vlády, a k hospodářskému chaosu. V rámci násilností let 1990 a 1991 dochází mezi dřívějšími guerillovými uskupeními i mezi ostatním obyvatelstvem k rozšíření předpokladu, že klanová identita v podstatě plně odpovídá politické identitě jednotlivce. Příslušníci klanu bývalého vládce Barreho tak byli první, proti kterým se obrátil hněv davu i ostatních klanů. Přitom vůbec nezáleželo, zda měli ke generálu bližší vztah a zda mohli určovat nebo ovlivňovat jeho politiku. Somálcům bohatě stačila samotná příslušnost ke klanu, který tak byl plošně po celé zemi tvrdě stíhán, perzekuován a jeho členové často bezdůvodně zabíjeni. Násilnosti na principu příslušnost ke klanu rovná se identita jednotlivce však nekončily Barreho klanem. Všechna tři velká guerillová uskupení (USC, SPM a SNM), angažující se v konečných fázích boje proti generálu spoluprácí, byla taktéž postavena na klanovém základu. Vzhledem k naznačeným rozporům mezi organizacemi a k chápání politické identity jednotlivce na jeho sounáležitosti s klanem pak muselo v nastalé situaci nutně dojít k ozbrojeným konfliktům také mezi klany navzájem. V takovém podhoubí pak již nic nebránilo vypuknutí občanské války. Somálsko se propadlo do sektářské a etnické války, ve které místní warlordi (zpravidla velcí klanoví lídři) čerpali z loajality příslušníků klanu, na níž budovali nezávislé základy vlastního mocenského centra (U. S. Army CMH 2006). Všeobecné utrpení pak bylo ještě umocněno brutalitou, s jakou jednotlivé klany vystupovaly vzhledem ke svým rivalům. Válečné násilnosti měly zásadní dopad také na migraci obyvatelstva v rámci země. Většina obyvatel se snažila dostat do relativního bezpečí oblasti ovládané klanem jejich původu, kde doufala získat sociální podporu a fyzickou ochranu (Bakonyi 2009.). Do oblastí původu se však nestahovali pouze obyvatelé, ale také zbytky jednotlivých milic. Tak začaly vznikat specifické oblasti pod kontrolou pouze nejsilnějšího místního klanu. Konflikty o moc po etablování vůdčího klanu pro určitou oblast postupem času stále méně stavěly na velkém a přímém střetu ozbrojených složek. Takové scénáře tak nakonec zastávaly „jen velmi malou proporcí skutečných bojů“ (U. S. Army CMH 2006). Klany ve snaze udržet co největší rozsah vlastní moci přesunuly svou pozornost k boji o potraviny. Při 38

nich jeden klan napadal sklady druhého, a kdokoliv mohl, napadal zásobovací konvoje a zdroje potravin dovážené do země z vnějšího světa. Spolu s nadměrným suchem pak tento neutichající proud drsných střetů o zdroje/moc vedl k nedostatku potravin dostupných pro běžné obyvatelstvo. Války klanů tak přinesly do země hlad a s ním smrt pro statisíce z nejchudších obyvatel somálského národa. Přestože humanitární organizace okamžitě zapracovaly zřízením uprchlických táborů, dodávkami potravin do země, a i jinak se všemožně snažily zastavit rozšiřující se hladomor, nedokázaly zvládnout dodat tak obrovské množství pomoci jaké by bylo třeba. Už vůbec pak nebyly schopny zajistit účinnou distribuci dodávek k cílové skupině obyvatel, ani ji zabezpečit proti loupežným výpravám. Velmi zřídka kdy tak potraviny dorazily až k hladovějícím. Díky médiím sledovaly neutišenou situaci a hrozivé snímky hladovějících Somálců také miliony lidí po celém světě. Stále se prohlubující problém, bez schopnosti efektivně jej řešit, spolu s neexistujícím státním aparátem v zemi, kterou bylo jednoznačně možno považovat za tzv. failed state, a nekončící občanská válka přímo vyzývaly k akci na nadnárodní úrovni. Reakce mezinárodního společenství na sebe proto nenechala dlouho čekat. Spojené národy se pustily do činnosti vzhledem k řešení situace v Somálsku a dne 24. dubna byla schválena rezoluce č. 751 autorizující humanitární operace v postižené zemi a zahájení operace OSN v Somálsku pod názvem UNOSOM.

4.3. Mise OSN a zapojení USA 4.3.1. UNOSOM I. Téměř ihned po zavedení mise UNOSOM byla v zemi nasazena skupina peacekeepingových sil, která měla za cíl zorientovat se v řadě klanů, soukromých milicí a humanitárních organizací přetahujících se o dodávky potravinové pomoci. Převážně v městských oblastech se podařilo učinit v procesu dodávek určitý pokrok, avšak bylo zřejmě, že ve vnitrozemských regionech bude nastartování efektivní distribuce a stálých dodávek o poznání složitějším problémem. Jak jednotkám Spojených národů, tak humanitárním organizacím navíc nebylo umožněno najímání ozbrojených bezpečnostních složek. Při přepravě tak byly všechny organizace odkázány na místní kmenové vůdce, kteří byli oficiálně

39

najímáni jako „technická asistence“ při přepravě8. Ani tak se však nedařilo zabránit přepadům a loupežím dodávek potravinové pomoci. Bylo zřejmé, že pokud je cílem zastavit hladomor, je potřeba zapojit více jednotek a rozšířit portfolio dodávané pomoci. Zareagovat se rozhodly Spojené státy americké. Ty nabídly možnost pomoci prostřednictvím vybudování vzdušného mostu a operace Provide Relief. Provide relief byla první misí USA v Somálsku a za cíl jí bylo kladeno využití odbornosti v oblasti logistiky za účelem pomoci bez zapojení pozemních vojenských jednotek (U. S. Army CMH 2006). Přes značné zlepšení situace vnitrozemských regionů po spuštění operace Provide Relief však stále vázla distribuce. Spojené státy se tak rozhodly o rozšíření svých činností a zapojení se i do pozemních operací. Nová mise USA v Somálsku nesla označení Restore Hope. Jejím úkolem bylo zajistit dodání potravin k hladovějícím Somálcům, tím rozbořit „kruh hladovění“ a zachránit životy obyvatel Somálska.

4.3.2. UNITAF Počátek operace je datován na 8. prosince 1992, kdy byla pod vedením United Task Force (UNITAF) celá akce zahájena. UNITAF se skládal jak z americké armády, tak spojeneckých jednotek (mapa rozdělení sektorů Somálska v rámci UNITAF viz Příloha č. 1). Operace však nebyla řízena OSN, nýbrž americkou armádou. Takto rozsáhlý mandát byl americkým činnostem v Somálsku dán rezolucí č. 794, která vedení operací de facto ve všech směrech svěřila právě Američanům, jimž přiznala vůdčí roli. Důvody takového chování ze strany OSN byly především ve faktu, že „OSN jednoduše chyběla potřebná logistika, řízení a kontrola, i zpravodajské schopnosti pro provedení tak komplexní mise“ (U. S. Army CMH 2006) jakou Restore Hope byla. Stejně jako u ostatních moderních humanitárních operací se přesto i v rámci Restore Hope jednalo o společné a kombinované úsilí všech účastníků mise. Hlavní překážku úspěchu mise však stále představovala rivalita místních warlordů. Nejproblémovější byl přitom rozkol mezi silami Muhammeda Farah Aidida z klanu Habr Gidr a Aliho Mahdi Mohameda z klanu Abgal v hlavním městě Mogadishu. Přes vzájemné animozity obou lídrů i klanů se však americkému ambasadoru Oakleymu podařilo obě stále

8

Z tohoto výrazu pochází také později užívané označení „technicals“ pro vozidla disponující kulometnou výzbrojí či jinými těžkými zbraněmi, které byly velmi rozšířeny a následně hojně užívány také proti jednotkám OSN a americké armády (U. S. Army CMH 2006).

40

válčící strany přimět k zastavení bojů. OSN ani americké pokyny však neopravňovaly jednotky UNITAF k odzbrojovacímu procesu a příměří proto nemohlo být udrženo déle než by se líbilo oběma znepřáteleným stranám. Na jaře 1993 se zdálo, že vše je na cestě k obnově země - otevírala se tržiště, cestování se opět stávalo běžnou součástí života, a ten tak začínal opět nabývat normálna. Koncem dubna byla situace stabilizována natolik, že padlo rozhodnutí předat celou misi zpět OSN. Přes některé incidenty a neúspěchy operace Restore Hope uspěla ve svém hlavním cíli ukončení hladovění somálského obyvatelstva. Klanová rivalita však nebyla vyřešena a slibně se rozvíjející proces obnovy byl zřejmě ohrožován neochotou zapojení se do dlouhodobého budování národa ze strany USA. Tyto dva aspekty se později ukázaly jako naprosto zásadní pro udržitelnost klidu v zemi.

4.3.3. UNOSOM II. Spojené národy formálně přebraly otěže z amerických rukou prostřednictvím nové mise – konkrétně UNOSOM II (seznam misí viz příloha č. 2). Tato mise byla oproti předchozím spuštěna pod článkem VII. Charty OSN. Ten se již netýká „pouze“ peacekeepingových aktivit, ale umožňuje jednotkám aktivní zásah do bojů označovaný jako peace enforcement. Mise však od počátku trpěla problémy (viz. U. S. Army CMH 2006, Baumann 2003), a také jednota jejího velení byla poněkud rozštěpeným konceptem, kde si americká strana si zachovávala velkou volnost v zapojení (vztah velení U. S. – UN viz Příloha č. 3). Daleko největším problémem v politické rovině však byl nedostatek ochoty klanů a milicí - především pak Aididova Habr Gidru - podvolit se cílům mise. Nosnou ideou OSN bylo vzkříšení fungujícího somálského státu. To by však mimo jiné znamenalo sjednocení země, k němuž měli jednotliví warlordi zpravidla odlišný postoj. Mahdi se, vidíce možný politický zisk na posvěcení své vlády ze strany OSN, rozhodl ke spolupráci. Aidid naopak prohlašoval, že „míru v Somálsku bude dosaženo Somálci, nikoliv cizinci ať s jakkoliv dobře míněnými záměry“ (Writenet 1995). Odpovídajícím způsobem tedy rostlo napjetí nejen mezi válčícími stranami, ale také mezi Spojenými národy a Aididem. Důsledkem rostoucího napětí byla i léčka, do níž vojáci UNOSOM padli při návratu z mise. Pod palbou z lehkých zbraní, ale také kulometů a RPG padlo celkem 24 pakistánských vojáků (Baumann 2003) a dalších 44 bylo zraněno (U. S. Army CMH 2006). OSN v okamžité reakci na toto dění odhlasovala rezoluci č. 837 autorizující útok proti „osobám zodpovědným 41

z ozbrojených útoků proti silám OSN“ (Writenet 1995) a požadující rozmístění dalších osob i výbavy. Důsledkem nového mandátu se však UNOSOM stal v očích místních ozbrojenců jen dalším klanem snažícím se vnutit ostatním svou vůli a proti němuž je třeba pozvednout zbraň. Na scénu proto nastoupily speciální jednotky Task Force Rangers (TFR). TFR obsahovala různorodé vrtulníky, specialisty z pozemních jednotek, z amerického letectva a SEALs. To vše s jediným cílem – zlikvidovat či zajmout hlavního nepřítele M. F. Aidida a jeho velitele. Útoky probíhaly ve dne i v noci, za použití vrtulníků i pozemních prostředků. Od srpna do září 1993 podnikla jednotka v Mogadišu celkem 6 úspěšných misí. Bitva ze 3. na 4. října9 a její dopady na americkou zahraniční politiku i domácí mínění však stanovila konec pro americké zapojení a tím fakticky ochromila celou misi UNOSOM II. Následovala fáze stahování vojsk a ukončení zahraničního zapojení v zemi. Vojenská i diplomatická snaha usmířit různé frakce byla odsouzena k neúspěchu kvůli neochotě klanů a milicí k mírovému řešení. Žádná ze stran nebyla ochotna upustit od zabíjení svých protivníků a kohokoliv kdo se mezi obě strany vmísil. Přes ukončení hladovění a všechny snahy nastavit smírné řešení za strany mezinárodního společenství nebyl o takový výsledek zájem. Situace v Somálsku tak nebyla vyřešena a hrozilo vypuknutí další občanské války (blíže k dění od ukončení misí viz. Youngblood-Coleman 2012).

9

Bitva je podrobně popisována snad v každém textu týkajícím se zapojení Američanů v Somálsku, proto se jí zde budeme zabývat pouze v souvislosti s městským guerillovým válečnictvím v Mogadišu (k bitvě blíže viz Bowden – Black Hawk Down, Clayton – Gothic Serpent, a další).

42

5. Mogadišo a boj v městském prostředí v letech 1992 - 1994 Nejlidnatější město v zemi, největší přístav, jedno z mála velkých letišť v Somálsku, ale především hlavní město s nemalým symbolickým významem pro obyvatelstvo – to vše představuje Mogadišo. Město hrálo již od osamostatnění země vůdčí roli v rámci politických procesů v zemi, a dění v něm tak v podstatě určovalo celý další vývoj v celé zemi. Mogadišo bylo největším kulturním a společenským centrem, jaké byl vůbec rozdrobený somálský národ schopen vybudovat. Mogadišo se stalo mocenským centrem země již v průběhu vlády demokratického zřízení v 60. letech 20. století. Pozdější Barreho vojenská diktatura si taktéž postavila svůj hlavní stan v Mogadišu, a pozici nejvýznamnějšího centra v zemi si město udrželo, přes všechna období civilní války i následných konfliktů, dodnes. Právě tato významná pozice přinesla do Mogadiša také boje v rámci jednotlivých námi sledovaných bojů. Kontrola nad městem byla zásadním aspektem při Barreho převratu, při jeho pozdějším sesazení místními guerillami, v rámci následné občanské války, i při zásahu mezinárodních složek v zemi.

5.1. Přenesení bojů do města a Aididova pozice v Mogadišu Mohammed Farah Aidid byl vůdčí postavou při přenesení původně spíše rurální guerilly proti Barreho režimu ze severních částí země do městského prostředí Mogadiša. Tento bývalý prorežimní generál se stal vůdcem místní složky Somálské národní aliance (Somali National Aliance – SNA) a za využití svého vlastního klanu Habr Gidr se pustil do formování odbojové činnosti v hlavním městě. Režim se samozřejmě pokusil povstaleckou činnost zastavit, avšak při této snaze se uchyloval ke stále většímu užití síly, čímž si znepřátelil další klany uvnitř země a efektivně se odřízl od možnosti získat vnější asistenci (Clayton 2012). Díky zkušenostem z armády a velitelským schopnostem se pak Aididovi spolu s protirežimními sympatizanty podařilo při svržení Barreho režimu koncem ledna 1991 ovládnout velkou část města (ibid.). Získanou pozici si generál ve městě udržel i přes období klanových bojů. Během nich se proti jeho osobě a klanu zformovalo hned několik nepřátelských uskupení, avšak jako nejsilnější se v dlouhodobém horizontu prosadila skupina pod vedením Aliho Mahdiho. S kontrolou nad drtivou většinou hlavního města, rozsáhlou zásobou zbraní a z pozic vůdců nejsilnějších klanů se Aidid a Mahdi stali jedněmi z nejdůležitějších osob a nejmocnějších warlordů v celé zemi. Při zásahu mezinárodních složek do stále plynoucího občanského 43

konfliktu tak byli pro vyjednavače OSN právě lidé Mahdiho či generálova postavení hlavními partnery k jednání. Oba se stali osobami, jejichž podporu bylo bezpodmínečně třeba získat pro stabilizaci situace a veškerá další snažení o mírové řešení. Zprvu spolupráce nebyla nepřijatelnou, oba warlordi zaujali vůči UNOSOM I. a UNITAF více méně nekonfliktní postoje a úvodní mise slavily alespoň částečný úspěch v boji s nedostatkem potravin, kontrole nad výzbrojí (například vozidly „technicals“), i v mírových procesech, kde se podařilo zajistit pozastavení bojů. Jak jsme si však již sdělili v rámci předchozí kapitoly, situace se díky rozporům mezi oběma warlordy a postupu OSN nakonec opět vyhrotila a znovu byl otevřen prostor pro městské boje.

5.2. Strategie a plány soupeřících uskupení Strategie a plány jednotek mezinárodního společenství jasně korespondují s cíli misí a jejich mandáty stanovenými z jednotlivých rezolucí OSN, pod nimiž byly dané mise vystavěny (podrobněji viz Oakley 2001, Field manual 3-06, U. S. ACMH 2006 a další). Obecně platila snaha dosáhnout co nejlepších výsledků s co nejmenšími peněžními výdaji a při co nejnižších ztrátách na životech. Plánování probíhalo na mnoha úrovních od strategické po operační, a v mnoha obdobích. Situace byla tedy pravidelně zhodnocována a vzhledem k dosaženým výsledkům byly přehodnocovány také cíle a přístupy, které je třeba aplikovat v navazujících krocích. Plánování na všech úrovních velení tak bylo proměnlivé v čase. Největší nezdary oproti stanoveným plánům je možno vypozorovat v mírových snahách mezinárodního společenství. Pokud nevraživost mezi klany dosahuje takových výšin jako v Somálsku, je pouze logické, že nejsou ochotny vyjednávat ani se spojit s jiným klanem. Právě o to se však svým způsobem mise OSN snažila, když chtěla uspořádat rozhovory u kulatého stolu, nebo vytvořit vládu západního typu prostřednictvím kooperace zástupců jednotlivých klanů. Nedostatečné pochopení somálské společnosti (viz kapitola 4), jejího vývoje a vzájemných vztahů v rámci ní tak bylo základním kamenem úrazu akcí mezinárodního společenství. Dalším velkým problém, se kterým si musela poradit centra pro strategické plánování, bylo jaký zvolit přístup k použití síly. Mandát k užití síly byl v různých etapách proměňován a doplňován, avšak soubor všeobecných pravidel říkajících kdy a na koho je možno zaútočit byl pro všechny zapojené jednotky stejný, a byl znám jako Rules of Engagement (ROE, neboli „pravidla zapojení“). ROE platila pro všechny aktéry zapojené do UNOSOM II. bez výjimek, 44

ačkoli později při zapojení Task Force Rangers (TFR) byly právě této skupině uděleny určité specifické pravomoci nad rámec možností ostatních uskupení (Clayton 2012). ROE byla sestavena tak, aby ani pod bdělým dozorem médií a místních milic při jejich dodržování nevznikal prostor pro potenciální propagandistický tah ze strany protivníka, nebylo otřeseno světovým veřejným míněním ani podporou, a především, aby nedocházelo k obětem na civilním obyvatelstvu. Pokud někde, pak právě v Somálsku byl ovšem velký problém rozlišit nezapojeného civilistu od milic, které často nemívaly jasně a na dálku odlišitelný prvek v oblékání, ani jiný specifický znak. Mezinárodní jednotky mohly dle ROE užít smrtící sílu jedině k obraně své nebo osob pod jejich ochranou, v rámci UNOSOM II. pak také proti osobě bránící jednotkám ve vykonávání jejich povinností. Před užitím letálních prostředků navíc muselo dojít nejprve k verbálnímu varování, následně k varovné střelbě, a až v případě, že stále hrozilo jednotkám bezprostřední nebezpečí, bylo umožněno užít sílu (ibid.). ROE dále specificky upravovala přístup k vozidlům „technicals“ nebo zásahům proti davům v ulici, kde bylo autorizováno užití gumových projektilů, či plynu. K tomu však mohlo dojít jen v případě, že stanovené jednotky již při vyzbrojování se před opuštěním vojenského komplexu věděly, že jsou k takovému účelu vyslány, jinak s sebou vojáci zpravidla brali ostré projektily tak, jak se do válečné zóny patří. TFR museli při kontaktu s protivníkem dodržovat následující čtyři pravidla. Síla mohla být užita proti: 1) milicím ohrožujícím nebo střílejícím po TFR, 2) TFR mohli zastřelit jakéhokoli ozbrojence jednajícího s nepřátelskými úmysly, 3) TFR mohli zasáhnout jakoukoliv nezbytnou silou proti zbraním s osádkou (myšleno technicals, RPG střelci), 4) TFR mohli užít smrtících prostředků proti neozbrojeným davům s nepřátelskými úmysly, pokud selhaly veškeré dostupné verbální i jiné neletání prostředky. (Clayton 2012) Pravidla zapojení TFR také zdůrazňovala cíl minimalizovat počty civilních obětí a škod na majetku, stejně jako nutnost humánního zacházení se zajatci.

45

Prostředků k útokům a výkonu povinností daných cíli mise měly spojenecké složky celou řadu – zapojeno bylo od letectva, přes armádní složky různých zemí, až po námořní jednotky Seals americké armády. Strategické plány zapojení však musely počítat také s obranou fází, ubytováním a mnoha dalšími aspekty, které je pro akci podobně velkého rozsahu třeba zřídit a logisticky zásobovat vším potřebným. Logistika však fungovala poměrně dobře a také co se obrany týče, ukázaly se izolované vojenské komplexy na okraji města jako ideální jak pro obranu zázemí operujících jednotek, tak také pro blízkost města v případě potřeby objevit se rychle na místě. Klasická a mnohokráte úspěšně provedená akce TFR vypadala zhruba následovně. S využitím informací rozvědných služeb, informátorů a rekognoskačních letů byl vytipován cíl útoku a jeho místo pobytu/výskytu v čase a prostoru. Byl vypracován plán útoku a vybrány jednotky, které se pro jeho uskutečnění zdály nejlépe připravené. Těmto jednotkám byl dán potřebný briefing vysvětlující situaci i plán útoku a jeho časový harmonogram. Poté byly jednotky pro misi odpovídajícím způsobem vyzbrojeny a zpravidla vrtulníky, někdy i po zemi či v kombinaci obou variant, dopraveny na místo. Následoval samotný průběh mise, a pokud vše šlo podle plánu, tak také úspěšný návrat z ní (blíže viz Bowden 1999, Clayton 2012, Navarro 2010, Lechner 1994). Před proslulým neúspěchem operace Gothic Serpent ze 3. října se TFR podařilo právě popsaným způsobem úspěšně provést celkem 6 podobných bojových akcí (Clayton 2012). Gothic Serpent však vše změnil. Proti těmto do detailu plánovaným misím a jasně až striktně stanoveným pravidlům mezinárodních jednotek stály klanové milice Habr Gidru a masy sympatizantů z řad obyvatel města. Jednotky ovládané Aididem aplikovaly jednoduchou, ale v podstatě geniální strategii – primárním cílem bylo nenechat spojenecké jednotky zneschopnit či zničit skupinu (klan), a sekundárním pokusit se zasadit rozhodný úder na správném místě. Vzpomeneme-li si na kapitolu věnující se cílům guerilly (viz výše), pak jasně vidíme, že první část Aididovy strategie staví právě na myšlence dlouhodobě udržitelného boje, kde vítězství je možno dosáhnout prostřednictvím neschopnosti protivníka zlikvidovat odpor. Generál si jasně uvědomoval technologickou převahu protivníka a vzhledem k tomu vybral strategii odboje v městském prostředí se všemi jeho specifiky (viz kapitola 3), která alespoň částečně smazávají tuto převahu. Jak víme z rozhovoru s kapitánem Haadem, velitelem Aididovy SNA, Mogadišo a milice SNA byly rozděleny na 18 částí a stejný počet jim odpovídajících sektorů (jednomu z nich velel právě Haad) města. Každý velitel pak přímo 46

zodpovídal za svůj sektor, a dokud mu nebyly vydány či odsouhlaseny jiné pokyny od Aididova velení, musel se i svými bojovníky v tomto sektoru zdržovat, aby jej mohl v případě potřeby bránit (PBS 1998). V souvislosti se strategií dlouho udržitelného boje však Aidid nehodlal pouze čekat, zda se Američanům podaří vyčerpat své vlastní síly ve snaze nalézt a zlikvidovat jeho osobu i milice, avšak naplánoval také strategii pro zasazení úderu. Jak se ale dozvídáme od kapitána Haada, jednotek OSN bylo příliš mnoho na to, aby jim mohla SNA čelit všem (ibid.). Bylo proto rozhodnuto, a v tom tkví genialita útočné části Aididova strategického plánu, že je třeba útočit pouze na vybrané složky. Vzhledem k faktu, že obrovskou část všech aktivit nesly na svých bedrech americké jednotky, bylo rozhodnuto, že právě jim je třeba zasadit rozhodný úder. SNA tak měla pokyn útočit na „…americké jednotky a jednotky řízené přímo Američany, jako byly ty pákistánské. Při kontaktu s ostatními jednotkami platilo heslo: pokud nezaútočí ony na nás, nezaútočíme ani my na ně“ (PBS 1998). Díky podobným vyjádřením byly určité jednotky spojeneckých vojsk několikrát nařčeny z kolaborace s místními klany. Například italské jednotky byly hned několikrát nařčeny ze strany některých členů TFR ze spolupráce s nepřítelem. Tomu prý měli Italové podávat zprávy prostřednictvím světelné signalizace přímo ze základen vojsk OSN (Clayton 2012). Kapitán Haad sice tvrdí, že si není vědom jakékoliv dohody s Italy, avšak obecně s nimi SNA byla na „přátelské vlně“, jelikož dle jeho vyjádření: „Italové nebyli zrovna šťastní z toho, že Američané využívali v Somálsku tak rozsáhlé nasazení síly“ (PBS 1998). Ať však spolupráce mezi jednotkami OSN a SNA probíhala či nikoliv, a ať byly vzájemné vztahy jakékoliv, pořád ještě zůstává viset ve vzduchu otázka proč si k úderu vybrat právě nejsilnější článek celého soukolí mezinárodních jednotek? Možností je několik a velmi pravděpodobně se jednalo o souhru více faktorů. My si zde sdělíme dva, které sehrály roli z nejvýznamnějších. Zaprvé - pokud by se podařilo zničit kredibilitu ve schopnost americké armády zničit SNA, mohl by se dopad takového vývoje přenést také na zbylé mezinárodní jednotky a ohrozit celou misi UNOSOM II. A zadruhé se jako hybný prvek mohla ukázat teorie úvah, kterou představil profesor mezinárodních vztahů z Bostonu A. J. Bacevich, která odhaluje slabé základy, na nichž zapojení Američanů v Somálsku stálo. Tato teorie vychází z následujícího. Válka v Zálivu, známá také pod označením Operace pouštní bouře, proti Saddámu Husseinovi z let 1991 – 1992 americké veřejnosti potvrdila, že technická revoluce ve 47

vojenství přinese na bojiště méně úmrtí v řadách technicky dobře vybaveného aktéra. Přinesla s sebou důkaz o tom, že americká armáda již nemusí na bojištích ztrácet tak velké množství vojáků, a že se nemusí opakovat traumata jako Vietnam. Veřejné mínění ve Spojených státech tak učinilo finální krok k chápání války jako specializovaného úsilí, při kterém umírá především protivník, a žádné „zbytečné plýtvání“ vlastními vojáky není akceptovatelné (Bacevich 1993). Jako nejzranitelnější místo Američanů tedy vybral Bacevich neochotu veřejnosti akceptovat ztráty na životech vlastních vojáků. A to především v konfliktu, který nijak přímo neohrožuje USA ani jejich zájmy (ibid.). V podobném duchu zřejmě uvažoval při zaměřování úsilí SNA také generál Aidid, když identifikoval možný apel nespokojené americké veřejnosti jako hybný prvek, který je schopen efektivně odstranit protivníka, aniž by bylo třeba porazit jeho armádu v poli. Jediné, co bylo dle této ideje potřeba k vítězství, tak byly ztráty na životech amerických vojáků. A při bojích dne 3. října a v noci na den následující se takového záměru podařilo milicím dosáhnout v praxi. Důležitou roli ve strategii útoku hrála také kampaň rozpoutaná především Radiem Aidid. Toto rádio pod generálovou kontrolou nastartovalo kampaň proti OSN, v níž Aidid charakterizoval „snahy OSN jako okupační s cílem rekolonizovat Somálsko“ (Field Manual 3-06). Aidid se v něm však nesnažil pouze o zisk početně širší základny pro svou věc, ale využil jej také k „nahlodávání“ veřejného mínění v západním světě, když se opět v souladu se strategií útoku snažil svým vysíláním cílit na ochotu americké společnosti směrem k dalšímu zapojení americké armády do konfliktu (ibid.).

5.3. Nejčastěji užívané taktiky a techniky boje Vrtulníky, vyspělé komunikační prostředky, noctovizory, rozvědná činnost, kvalita výcviku jednotek a široké spektrum nejmodernějších zbraní i bojové techniky – to jsou hlavní výhody připisované jednotkám OSN, respektive především USA, při bojích v Somálsku (Clayton 2012). V obecné rovině je takové zhodnocení bezesporu pravdivé. Jednotky mezinárodního společenství byly skutečně v mnoha aspektech na vyšší úrovni. Velkou část těchto výhod se však podařilo SNA alespoň částečně vyvážit užitím městského bojiště a bojem pouze s vybranými složkami protivníka. Co ještě stále chybělo (například v technologiích) to pak Somálci zpravidla nahrazovali počty zapojených osob (ibid.).

48

Mezi nejčastěji používané taktiky SNA v průběhu konfliktu patří především následující: 1) cíleně neodlišená vizáž milicí a civilního obyvatelstva za účelem ochrany prostřednictvím „rozpuštění se“ mezi nezúčastněné obyvatelstvo, 2) taktika shromáždění se ve velkém počtu za účelem dorovnání jakékoliv převahy protivníka, 3) zapojení žen a dětí do bojových střetů, 4) HUMINT – human intelligence network, 5) užití barikád k napadání konvojů, 6) užití IED´s (nášlapné výbušné systémy), především min, 7) užití raketových a RPG systémů a ručních palných zbraní, 8) užití vozidel „Technicals“

5.3.1. Zapojení žen a dětí do bojů + Humint Zapojení žen a dětí do bojů je v Somálsku naprosto běžnou záležitostí. Celý tento koncept odpovídá historickému vývoji na území státu a koresponduje s Baumannem Somálcům připisovanou „mentalitou válečníků“ (viz kapitola 4 úvod). Klan musí bránit každý jeho člen, aby bylo zajištěno přežití. Pokud se nad mezinárodní intervencí v Somálsku zahloubáme s tímto pohledem na svět v mysli, zjistíme, že k většině problémů v rámci ní došlo právě kvůli špatnému pochopení (někdy dokonce naprostému nepochopení) této mentality místních obyvatel. Ti byli, na rozdíl od americké veřejnosti, bez problémů ochotni akceptovat ztráty a do bojů určitým způsobem zapojit právě i ženy a děti, jelikož je to z jejich úhlu pohledu na svět naprosto normální. Jak poznamenal generálmajor Thomas Montgomery: „Pro americkou matku je nemožné představit si, že somálská matka by vychovala dítě, jen aby pomstilo klan“ (Field manual 3-06). Ženy i děti tak plnily stejně širokou paletu úkonů jako muži. Kapitán Haad například k podivu nad zapojením dětí a žen do bojů lakonicky dodal, že „každý Somálec umí střílet ze zbraně a téměř každý umí bojovat“ (PBS 1998) jako by ani nechápal, proč mu taková otázka 49

byla vůbec položena. Z jeho pohledu se jednalo o boj jeho klanu proti nepříteli. A stejně byla situace publikována také navenek například prostřednictvím radia Aidid. „Ženám a dětem bylo řečeno, že cizí mocnosti vpadly do jejich země, a že jejich nejmilovanější vůdce Aidid [který byl se svými milicemi za občanské války pro příslušníky klanu skutečně jedinou možností přežití a mnozí se mu tak cítili zavázáni a oddáni] je těmito mocnostmi stíhán.“ (ibid.) Přes fakt, že na bojišti se objevovaly i ženy a děti se zbraněmi však ležela role obránce tradičně na mužích. Ženy a děti tak nejčastěji sloužily jako podpora. Oblíbenou taktikou užívanou proti leteckým útokům Američanů bylo například využití přehozů či látkových plachet tak, aby bojovníky nebylo možno ze vzduchu jednoduše zpozorovat. A právě rolí žen a dětí bylo rychle takové krytí bojovníkům poskytnout. Stejně tak si somálští válečníci uvědomili cenu žen a dětí jakožto lidských štítů, jelikož vojáci spojeneckých vojsk se k případné střelbě do civilistů, žen a dětí samozřejmě museli vyhýbat kvůli principům ROE. Lidských štítů bylo využito například při onom přepadu pákistánských jednotek, kdy bylo zabito 23 vojáků na místě, jeden v zajetí (celkem 24 mrtvých) a pět vojáků bylo zajato živých (Clayton 2012). Stejně tak byly ženy a děti využívány k získávání informací a pozorování pohybu nepřátelských vojsk. Takto si vedení milic postupem času zbudovalo síť lidských informačních zdrojů (Humint), z níž se bylo možno dozvědět informace především o pohybu nepřátelských jednotek. Od města odříznuté vojenské komplexy sice značně ztěžovaly možnost případného odposlechnutí určitých zpráv, přesto však Somálci stále poctivě sledovali radiové frekvence, a občas byli za svou snahu odměněni. Také ony komplexy byly 24 hodin denně sledovány bedlivým pohledem některého ze Somálců s vysílačkou, který o dění okamžitě informoval vedení SNA (PBS 1998). Díky této výzvědné síti Somálci okamžitě věděli o příjezdu speciálních jednotek do země i o faktu, že jejich cílem je právě vedení SNA a Aidid osobně. Stejně tak bylo velení SNA informováno o každém vzletu vrtulníku ze základny a každém konvoji, který vyjel z bran komplexu. Díky znalosti prostředí a brzké informovanosti o možné vojenské akci pak měla SNA být schopna mobilizovat větší množství osob na danou lokaci v Mogadišu během 30 minut (Clayton 2012). Američané proto prováděli rychlé operace a pravidelně vykonávali přelety a vzlety bez bojového nasazení, aby znesnadnili somálským pozorovatelům jejich roli, a aby zmátli velení SNA, které nemůže vyhlašovat pohotovost každou hodinu. Kapitán Haad 50

ale tvrdí, že Somálci se naučili odlišovat mezi skutečnou bojovou akcí a pouhým přeletem podle dění, které vzletu na základně předcházelo (PBS 1998). Přesto například právě při akci Gothic Serpent ze 3. října hrálo pozorování Američanů a čas útoku zásadní roli. Milice SNA byly sice i v tomto případě okamžitě informovány o opouštění komplexu ze strany amerických jednotek, přesto avšak možnost zapojení dostatečně velkého počtu osob do bojů hned od počátku byla šťastnou shodou okolností. Kdyby například útok probíhal v poledne, většina členů milic by ještě spala po nočních aktivitách, a kdyby naopak probíhal po páté hodině odpolední, byli by členové milic rozptýleni po celém městě. Takto však byli v plné pohotovosti, přičemž hned dvanáct členů SNA se nacházelo v bezprostřední blízkosti budovy, na níž útok cílil, a kapitán Haad, přestože původně situován v úplně jiné části města, se díky brzkým informacím dostal na místo útoku s první třicítkou svých mužů do dvou minut od počátku útoku, což by jinak nebylo možné (PBS 1998).

5.3.2. Techniky a trénink milicí + masovost odboje Masovost odboje byla dána hned několika jevy. Zaprvé prostřednictvím již zmiňovaného radia Aidid a jeho vysílání ovlivňujícím pohled na mezinárodní jednotky ze strany místních obyvatel. Zadruhé faktem, že zbraně byly natolik rozšířené, že byly téměř stejně běžnou výbavou domácnosti, jako je pro nás čistá tekoucí voda či elektrifikace. Každý tak mohl vyrazit do boje. Zatřetí hrála roli ona válečnická mentalita, podle níž je ozbrojený boj stejně legitimním prostředkem pro vyjádření názoru jako diskuse. Velká většina Somálců sice zprvu oceňovala zásah mezinárodního společenství v souvislosti s dodávkami potravin, avšak později začala vnímat jeho kroky jako nepřípustné vměšování, či naprosto nepochopitelnou snahu o donucení k vybočení z kolejí, podle nichž se jejich národ řídí odnepaměti. Čím hlouběji tak byly mezinárodní složky svými vlastními cíli vtahovány do dění v Somálsku, tím více rostl počet osob, kterým jejich intervence nebyla po chuti. Především americké zapojení tak bylo některými obyvateli vnímáno jako takové, které slibovalo humanitární akci, a za čímž byla vojska USA vpuštěna do Somálska. Ta však, místo aby se zapojovala pouze na poli humanitární pomoci, přinesla do země další boje a krveprolití. Taková vojska je pak třeba „označit za nepřítele a dát náležitou odpověď pozvednout proti němu zbraně a ukázat mu, že Somálsko patří Somálcům“ (PBS 1998).

51

Díky nedávné občanské válce měla drtivá většina Somálců zkušenost s bojovými akcemi. Mezi vojáky milic navíc nebylo mnoho stálých členů, kteří by nebyli téměř profesionálními válečníky. Velitelé SNA však měli za sebou ještě rozsáhlejší výcvik a v občanské válce již sbírali spíše velitelské zkušenosti, které dále rozvíjeli i v guerillovém odboji proti vojům OSN. Tento výcvik pak, občas poněkud paradoxně, získalo mnoho z velitelů díky dekádám vlivu Sovětského svazu a později samotných Spojených států v jedné z těchto zemí či jejich satelitů. Vzdělání, které obdrželi důstojníci stojící proti americkým jednotkám, tak pocházelo zpravidla ze Somálské vojenské akademie, kde bylo vyučováno v americkém stylu a pod jejich vlivem i metodami (PBS 1998). Starší velitelé (jako Aidid sám) zase velmi dobře znali sovětskou vojenskou školu. A pokud tyto koncepce vojenské výuky zkombinujeme a přidáme další speciální výcvik v Libyi či islámských zemích, teprve pak získáme skutečný přehled o bojových schopnostech SNA (ibid.). S vystupováním milic a mas v rámci bojů se neodmyslitelně pojí ještě jeden podstatný taktický prvek. Somálské milice nenosily žádnou uniformu, ani jiný navenek jasně viditelný prvek, který by je odlišoval od běžného obyvatelstva či později stále všudypřítomných mas. Tím získaly somálské milice schopnost ztratit se v davu a splynout s ním, aniž by tak nechávaly jednotkám OSN možnost efektivního sledování či zásahu. Nikdy tak v rámci konfliktu nebylo možné na sto procent určit, zda se jedná o nezúčastněnou osobu nebo militanta, který se tak mohl prozradit až v okamžiku útoku.

5.3.3. Užití ručních palných zbraní a RPG Zmíněné dekády vlivu sovětů a Američanů však po sobě nezanechaly stopu pouze ve výcviku a vzdělání velitelských struktur protivníka, ale také na poli jeho vyzbrojení. V podstatě celý somálský prostor byl díky nim přeměněn na jeden velký bazar zbraní. V zemi bujel obchod se zbraněmi i v průběhu občanské války a nasycení trhu s nimi je tak v Somálsku na velmi vysoké úrovni, přičemž zájem další a nové zbraně do dnešních dnů stále neopadá. V podstatě každý Somálec vlastní zbraň a umí s ní zacházet. Somálsko díky tomuto mohutnému zbrojení a dodávkám z vyspělých zemí v době konfliktu disponovalo dokonce množstvím různých těžkých zbraní a zbraňových systémů. K dispozici byla letadla a tanky, avšak tato technika byla v tak špatném stavu, že fakticky nemohla být využita (Clayton 2012). Ruční palné zbraně tak byly těmi, které hrály v konfliktu hlavní roli. Nejoblíbenějšími přitom byly různé mortary a především AK-47 a RPG. Podle některých informací se cena RPG na největším tržišti v Mogadišu – Bakaře – pohybovala i na 52

úrovni 10 dolarů za kus (ibid.), což v přepočtu přes tehdejší kurzy znamená zhruba cenu okolo 290 českých korun. RPG tedy bylo možno pořídit skutečně za hubičku. K dostání byly však i infračerveně naváděné protiletadlové Strely-2 (neboli ve výrazivu NATO SA-7), či zbraně americké provenience jako útočné pušky M16. Prostor byl věnován také výcviku s těmito zbraněmi - konkrétně na boj s RPG a SA-7 se tohoto výcviku ujali muslimští veteráni z bojů v Afghánistánu, kde sami působili nemalé problémy především pro sovětské vrtulníky. Obecně velmi známou a často diskutovanou problematiku pak představuje právě nasazení vrtulníků také v Somálsku. A to především v rámci operací v městském prostředí Mogadiša, kde k němu docházelo pravidelně i přes povědomí o dostupnosti PRG systémů a SA-7 mezi somálskými milicemi. Právě důsledku nedostatků v rámci včasného a korektního vyhodnocení situace ve městě je někdy přisuzován nezdar v Operaci Gothic Serpent (blíže viz Clayton 2012, Bowden 1999, a mnozí další). Přes vědomí dostupnosti RPG systémů, schopných sestřelit americké helikoptéry, mezi somálskými vzbouřenci, i přes fakt, že jen týden před akcí byla nad městem již jedna helikoptéra sestřelena, byly totiž do bojového nasazení v rámci Gothic Serpent zapojeny i nejdražší dostupné bojové vrtulníky MH-60 Blackhawk, které byly následně vystaveny v dostřelu RPG systémů a jim napospas ponechány dalších 40 minut (Field Manual 3-06).

5.3.4. „Technicals“ a využití bojů na barikádách Stavba barikád byla v Mogadišu rozsáhle využívána již při bojích s dřívějším somálským diktátorem Barrem. V souvislosti s námi sledovanými boji sehrály barikády roli hned několikrát. Mezi dva případy s největšími důsledky, při nichž bylo barikád využito, patří útok na pákistánské vojáky a dění v rámci Gothic Serpent. S barikádami v rámci operace Gothic Serpent má osobní zkušenosti také kapitán Haad, který dostal za úkol stavbu barikád proti konvoji odvážejícímu zajatce z útoku. Američané, kteří v zemi nedisponovali těžkou technikou téměř až do druhé poloviny října, kdy byli v reakci na dění ze 3. října dodány tanky Abrams, vozidla Bradley a další těžká výzbroj, tvořili konvoje především z nákladních vozů a tzv. „humvees“, tedy v podstatě vojenských jeepů bez jakékoliv dostatečné ochrany proti těžším zbraním. Konvoje tak byly alternativou k vrtulníkům, avšak díky barikádám byly často cesty po zemi ještě nebezpečnější nežli vzduchem. Konvoj z operace Gothic Serpent měl původně při návratu kopírovat cestu, která byla užita při útoku. Ta však byla již díky činnosti kapitána Haada a jeho spolubojovníků zahrazena a konvoj tak musel hledat cestu jinudy (blíže viz Bowden 1999, Clayton 2012). 53

Somálská verze příběhu dále tvrdí, že konvoji byl nakonec umožněn odjezd z města jelikož „mezi zajatci byli klanoví starší a duchovní vůdci, kterým by při přestřelce mohlo být ublíženo“ (PBS 1998). Skutečně tomu tak mohlo být, avšak konvoj v té době více méně zmateně projížděl městem, kterým jej naváděly velitelské vrtulníky bez řádného přehledu o situaci, jelikož nad městem se vznášel hustý kouř ze zapálených pneumatik a dalších zdrojů. Konvoj se několikrát rozdělil a zase spojil s dalšími jednotkami vyslanými na místo. Přitom více méně naslepo projížděl městem mezi barikádami a několikrát jen o blok či dva minul místo havárie prvního vrtulníku. Když se mu konečně podařilo vymotat se ze spleti zabarikádovaných ulic a vojáků SNA, bylo ztraceno několik lidských životů i vozů a v podstatě všechny ostatní nesly těžká poškození (Clayton 2012). Důsledkem bojů ve městě (na barikádách i mimo ně) a sestřelení vrtulníků pomocí RPG byla nutnost odložit záchranou misi téměř až na brzké ranní hodiny druhého dne, kdy se konečně podařilo informovat o akci i jednotky OSN a zorganizovat jejich pomoc při vyzvednutí vojáků, kteří museli přežít noc ve městě poblíž místa havárie prvního vrtulníku. V souvislosti s barikádami a neprůjezdností silnic je třeba zdůraznit ještě jeden fenomén Somálského konfliktu. Tím jsou speciálně upravované vozy, které mají svůj původ v podstatě již v bojích občanské války, a pro které se v tomto konfliktu vžilo označení „technicals“. Tyto vozy byly zpravidla vyzbrojeny kulometnými posty či jinou těžkou výzbrojí a byly trnem v oku spojeneckých vojsk po velmi dlouhou dobu (U. S. Army CMH 2006). Somálské milice je využívaly především pro rychlou přepravu z místa na místo. Vozidla „technicals“ však byla schopna také velmi efektivního bojového využití. Vzhledem k jejich těžké výzbroji a neúčasti těžké americké vojenské techniky v druhé části misí byla vozidla „technicals“ jedním z hlavních cílů jak odzbrojovacího procesu, tak také naopak prostředkem k ohrožení konvojů ze strany SNA. Pamatovala na ně také ROE, která v pozdějších fázích chápala už jen samotný jejich výskyt v oblasti za důvod k útoku.

54

6. Porovnání obecného konceptu městské guerilly a bojů v Mogadišu ve sledovaném období Již v rámci prvních dvou kapitol tohoto textu byl vytyčen obecný koncept guerilly a městské guerilly. Druhá z právě zmíněných je v kapitole 3 podrobně rozebírána za účelem sestavení generalizujícího přehledu, který by nastínil základní rysy konceptu městské guerilly v jeho ideální podobě. Bylo proto prezentováno množství definic městské guerilly, její proměny v čase, i nejčastěji užívané bojové strategie a taktiky. Náhledů na městskou guerillu však samozřejmě více, a mnohdy jsou tyto modely značně šířeji pojaty než model prezentovaný zde. V práci sestavený ideální model je však abstrakcí na nejvyšší úrovni, a proto má za úkol pokrýt co největší spektrum aspektů, které městská guerilla nabízí ve všech svých variantách. Model je proto poněkud strohý a obsahuje pouze vymezení hlavních definičních znaků městské guerilly a jí v podstatě vždy využité strategické a taktické prvky. Nyní si však již pojďme dát tyto kritéria do komparace s děním v Mogadišu.

6.1. Podobné rysy ideálního konceptu a bojů v Mogadišu Nejprve budeme zkoumat podobnosti ideálního konceptu městské guerilly v rovině jeho definičních kritérií. Začneme-li Schmittovými znaky guerilly, pak nám vzhledem k dění v Mogadišu vychází poměrně rozsáhlá shoda ideálního modelu s reálným děním. Chápeme-li slovo „telurický“ nejen jako rurální, čili sepjatý pouze s venkovskou půdou (viz diskuse nad tímto tématem v kapitole 3.3), a my jej tak v rámci vymezení ideálního modelu chápeme, pak tento bod jistě splňují v podstatě všechny guerilly, tedy i SNA při bojích v Mogadišu. Další bod modelu – politický boj – je taktéž široce zastoupen jak v ideálním modelu městské guerilly, tak v činnostech Aidida a velitelů SNA. Jak jsme se přesvědčili díky výpovědím kapitána Haada, SNA při střetech s Američany svůj boj jednoznačně chápala za snahu vytlačit intervenující vojska ze země. Díky somálské mentalitě válečníků, stále tvrdšímu přístupu intervenčních vojsk, i díky vysílání radia Aidid se situace postupem času proměnila i pro běžné občany Somálska z vítané záchrany před hladověním v nepřípustné zasahování do vnitřních záležitostí země. Boj proti spojeneckým vojskům se tak pro mnoho z nich stal bojem za zachování samotnosti a svrchovanosti státu. Takový boj je pak jistě boj s veřejně artikulovaným politickým zájmem. A jako takový zapadá do mantinelů obecného konceptu městské guerilly.

55

Zvýšená mobilita je taktéž prvek společný oběma sledovaným modelům. Lehce doložitelná je v konfliktu v Mogadišu na příkladu užívání vozidel označovaných „technicals“, či schopnosti dorazit na místo určení uvnitř města během 30 minut, což jsou oboje témata diskutovaná v předchozí kapitole. Iregularita guerillových jednotek jako poslední znak Schmittova modelu však nevykazuje v prostředí Mogadiša stejné prvky jako v konceptu ideální městské guerilly a bude proto rozebírán níže v části věnované rozdílům obou sledovaných konceptů. Přímo cílený boj na oblast města je naopak opět znakem společným, který pouze dokládá, že v případě bojů v Mogadišu skutečně byla zapojena městská guerillová uskupení. Je však třeba zásadně odlišovat milice a masy lidí houfujících se jim ku pomoci. Milice jako SNA (přinejmenším její Aididem ovládaná mogadišská část) splňovala krom níže diskutované iregularity většinu znaků městské guerilly. Ad hoc sestavené davy ovšem nelze považovat za guerillové. Posledním bodem definičních kritérií je boj proti silnějšímu protivníku. V rovině výbavy a výcviku lze jednotky SNA považovat oproti TFR jednoznačně za přinejmenším papírově slabšího ze dvou aktérů bojů. Z pohledu síly stejně početných oddílů by SNA byla jen stěží konkurenceschopná americkým vojákům. SNA však potřebnou sílu nahrazovala právě využitím davů osob, které se z vlastní iniciativy zapojovaly do bojů. Během několika desítek minut, kdy vyprchalo počáteční překvapení z umístění útoku, tak americké síly musely čelit obrovské množstevní přesile, což značně zvyšovalo rizikovost operace a mohlo přinést ztráty na životech. Přesně to se se ukázalo při operaci Gothic Serpent. Koho tedy označit za silnějšího z obou protivníků? Vycházet musíme z faktu, který jsme si zmínili v předminulém odstavci – davy, ačkoliv zásadní pro úspěch SNA, nelze zařadit pod guerillové uskupení, SNA naopak ano. Porovnáváme-li tedy ideální koncept městské guerilly, musíme jej porovnávat s uskupením, které je možno za městskou guerillu považovat, tedy s SNA. SNA pak musíme nutně označit jako slabšího z obou aktérů – i v tomto ohledu je tak znak ideálního modelu totožný s městskou guerillou SNA v Mogadišu. Po posledním bodu z definičního rámce se nyní přesouváme ke strategickým složkám modelu. První z nich je násilný boj se snahou vyčerpat protivníka. SNA rozhodně aplikovala proti jednotkám OSN ozbrojený násilný boj, stejně jako tomu bylo i naopak. Snaha vyčerpat protivníka staví na teorii pocházející pera Mao Ce-tunga o dlouhodobém přežití guerilly. Tato

56

strategie je však reálná pouze pro rurální guerilly, jelikož městské prostředí je svým rozsahem příliš omezené na to, aby boje mohly trvat po celé roky. Městské guerilly toto „vyčerpání“ protivníka chápou spíše ve smyslu jeho odrazení od dalšího prodloužení zásahu proti guerille, či prostřednictvím snahy působit na jeho vojáky neustálými útoky za účelem oslabit jejich morálku, jako tomu bylo na příklad v Grozném. Tyto dva přístupy lze charakterizovat následovně - první jako „vyčerpání vůle k misi“ a druhý pak jako „vyčerpání lidských zdrojů mise“. SNA zvolila prostřednictvím Aididova útočného plánu první variantu, a nakonec se jí, i s trochou štěstí, podařilo dosáhnout úspěchu. Prvek ozbrojeného násilného boje se snahou vyčerpat protivníka je tak opět zastoupen v obou sledovaných konceptech. Využit znalosti terénu a užití malých jednotek byly přímo stavební kameny úspěchu SNA. O naplnění těchto bodů nemůže být, pokud opět zapojíme ono nutné odlišení příslušníků SNA a shromážděného davu, v případě konfliktů v Mogadišu pochyb. Další bod podpora místního obyvatelstva

- je provázán s politickým bojem a zasahuje dále přes

strategickou úroveň až po taktickou rovinu. Obyvatelstvo proto již bylo zmíněno výše právě v souvislosti s politickým bojem a důvody zapojení celých davů obyvatel města do bojů. O přítomnosti tohoto prvku v Mogadišu však také nemůže být pochyb, a to ani na strategické ani na taktické úrovni spolupráce s SNA. Posledním bodem zmíněným vzhledem ke strategickým kritériím je vyhýbání se přímému střetu. Vyhýbání se přímému střetu s protivníkem v guerillové teorii znamená v podstatě neútočit na hlavní bojové uskupení a napadat namísto toho izolované jednotky. To v somálském případě znamenalo neútočit na vojenské komplexy OSN a USA, což opět bylo naplněno, jelikož by se takový útok rovnal více méně pokusu o sebevraždu. Pokud se však jednotky spojenců vydávaly do prostředí města, byl přímý střet cílem milicí SNA. V takovém případě se ale nejednalo ze strany SNA o střet s hlavní bojovou silou, a vzhledem k jistotě podpory místních obyvatel ani se silnějším protivníkem. Taktických prvků má městská guerilla tolik, kolik jich jen na městském bojišti lze využít. Obecný koncept je v tomto ohledu velmi široký a styčných ploch obou konceptů je opět výrazně více než případných rozdílů. Například využití léček a přepadů bylo téměř na denním pořádku. Z této roviny opět připomeňme kupříkladu úspěšný útok na pákistánské jednotky OSN, kde bylo využito jak přepadu, tak léčky. Přepady konvojů byly taktéž na denním pořádku, kdykoliv se podařilo SNA včas mobilizovat. Američané však milicím jejich 57

práci neusnadňovali, jelikož jejich rychlé precizní operace dávaly prostor mnohem menšímu množství podobných aktivit, než by se líbilo velitelům SNA (PBS 1998). Zpravodajská činnost a Humint pak hrály v ideálním konceptu městské guerilly i v Mogadišu roli naprosto zásadní.

6.2. Hlavní rozdíly obou konceptů První rozdíl nalezneme v souvislosti s iregularitou guerillových jednotek. Iregularita je v rámci Schmittova modelu chápána jako otevřené nošení uniformy a zbraní. Guerillový válečník v ideálním modelu je tak na první pohled odlišitelný od nezapojeného obyvatele. V případě Mogadiša však něco podobného neplatilo. Není zdokumentováno, že by příslušníci SNA povinně nosili jakýkoliv výrazný a jasně odlišitelný prvek oblečení. Stejně tak nošení zbraně nebylo ukazatelem, protože jak víme, v Somálsku vlastní zbraň v podstatě každý. Její otevřené nošení se snažily regulovat až mezinárodní jednotky, které ovšem v tomto bodě pohořely. Klasické znaky iregularity, jak je uvádí Schmitt, a které jsou vlastní guerillovým jednotkám po celém světě skrz čas i prostor, tedy v bojích v Mogadišu nenalezneme. Další rozdíly nalezneme u využívaných taktik. Například Hit and Run operace v somálském inventáři v podstatě naprosto chyběly. Paradoxně je v konfliktu využívala spíše druhá strana se svými přesnými rychlými operacemi. Stejně tak se u SNA nesetkáme se nějakými snahami o sabotáž ve spojeneckých komplexech, a to i přes fakt, že i zevnitř komplexů dostávala SNA díky Humint informace. K sabotážní činnosti však tito informátoři užíváni nebyli. Krom těchto dvou rozdílů mezi taktickými prvky oproti ideálnímu modelu je třeba vypíchnout ještě novinky, které somálský konflikt přinesl, či taktiky, které ideální model nepojímá, a přesto byly v Mogadišu hojně užívány. Z novinek se jedná především o vozidla „technicals“, které byly rozebírány v příslušné kapitole výše. Taktéž boj na barikádách, přestože byl naprosto běžnou součástí boje v zastavěném prostředí snad od počátku dob, není specificky zmíněn mezi taktickými prvky městského guerillového válčení. A to ani u autorů, kteří se jeho taktikám věnovali tak podrobně jako například Carlos Marighella. Zapojení žen a dětí do bojů pak také není pro městské guerilly běžné. V rámci městských guerill zpravidla mohly bojovat také ženy, avšak tak masivní zapojení žen a dětí jako v Mogadišu v podstatě nemá v dějinách městské guerilly obdoby. Masovost a zapojení nekontrolovatelných davů pak také nemá mezi městskými guerillami precedens. Ad hoc 58

sestavené davy ovšem nelze považovat za guerillové. Davy jsou neorganizovatelné živoucí organismy složené z nepočítaného množství participantů, které ať jsou jejich úmysly i činnost jakékoliv, nikdy nelze označit za entitu fungující na totožné bázi či dokonce za guerillovou skupinu. V globálu tak většina prvků použitých v rámci bojů o Mogadišo koresponduje s hlavními znaky ideálního modelu moderní městské guerilly jak na poli definičních znaků, tak prostřednictvím užitých strategií a taktik. Mezi zásadní rozdíly patří ignorace prvku iregularity ze strany SNA a využití určitých nových taktických prvků jako vozidel „technicals“, barikád či zapojení žen a dětí. Právě zapojení obyvatelstva do bojů, konkrétně obrovský rozsah tohoto zapojení v případě Somálska, je největším rozdílem obou konceptů městských guerill. Tato davovost ve spolupráci s aktivitami jednotek městské guerilly, jako byla SNA, přináší do bojů nové prvky i možnosti, kterých se Somálci snažili bez výjimky využít ku prospěchu své věci.

59

Závěr Práce se věnuje hrozbám nového druhu, respektive jednomu specifickému zástupci těchto hrozeb – městské guerille. Hned na úvod je třeba reflektovat skutečnost, že se v souvislosti s městskou guerillou stále nepodařilo nalézt obecně přijatelné vymezení definic. Musíme se tedy neustále potýkat s rozdílnými náhledy na přesné vymezení pojmů, a vyvození jakýchkoliv obecných pravidel či konceptů, na které by bylo možno vztáhnout veškeré problémové oblasti, je proto velmi složité. Téměř každý guerillový případ navíc vychází z jiného zázemí, historického vývoje, období, ideologie a kultury. Je tak často nezbytné zkoumat každou městskou guerillu samostatně a dávat velký pozor při případném zobecňování. V úvodních kapitolách se práce soustředí na ukotvení městské varianty guerilly v rámci obecného guerillového konceptu, dále jejím definicím, strategiím, taktikám a historickému vývoji. V dalších částech se pak práce věnuje popisu případové studie městské guerilly v somálském hlavním městě Mogadišu v letech 1992 – 1994. Guerillové aktivity v Mogadišu, stejně jako obecný koncept městské guerilly, jsou velmi rozsáhlou studnicí guerillových a partyzánských praktik. Cílem této práce však nebylo postihnout všechny tyto praktiky, ale snaha o porovnání obou dvou konceptů – modelu ideální formy městské guerilly a případové studie městské guerilly v reálném konfliktu v Mogadišu. Velká část prvků ideálního modelu městské guerilly a somálských bojů v Mogadišu je spolu poměrně úzce provázána a nelze je při porovnávání odlišit tak jednoduše jako například městskou guerillu 60. let oproti totožnému fenoménu v letech 90. Samotná somálská městská guerilla (reprezentovaná především SNA) s sebou nepřináší, a ani nemůže přinášet, mnoho převratných skutečností nebo nových rysů, které by odporovaly konceptu moderní městské guerilly tak, jak byla v úvodních kapitolách představena. Naopak je ve většině rysů s obecným konceptem ideálního formy soudobé městské guerilly homogenní. Přesto nám však představila i novinky, a to především prostřednictvím pohyblivých vozidel nesoucích označení „technicals“ s těžkou výzbrojí, dále širokým zapojením místního obyvatelstva včetně žen a dětí, což obé souvisí s představeným modelem somálské společnosti fungující na prvku „mentality válečníka“. Somálská guerilla představila světu svým způsobem životaschopný a hlavně ve výsledku úspěšný guerillový projekt, když využila domácího terénu a odhalila slabé místo protivníka, kterému výborně uzpůsobila svou strategii boje. 60

Stejně jako většině soudobých guerill chybí i té somálské levicový náboj tak typický pro raná stádia městské guerilly. Naopak přítomny jsou i u ní problémy se sklouzáváním k terorismu a k aplikaci teroristických praktik, nebo fakt, že základním stavebním kamenem pro úspěch guerilly je stále podpora obyvatelstva. Bez ní je guerilla jako ryba na suchu, a nikdy nemůže dosáhnout úspěšného zakončení svého tažení - naprosto lhostejno, zda se jedná o guerillu čistě rurální, městskou, nebo kombinující obě varianty. Městská guerilla v Somálsku představuje spolu s dalšími (alespoň po určitou dobu) úspěšnými projekty světu nový koncept boje. Boje proti silnějšímu, lépe vyzbrojenému, vybavenému a takticky připravenému protivníku. Boje, který pro moderní armády znamenal zlomový bod, kdy si byly nuceny uvědomit nebezpečnost a komplexitu městského prostředí, ve kterém ztrácí velkou část své technologické převahy a ve kterém ji může ohrozit i malá, rychlá a odhodlaná jednotka - jednotka guerillová.

61

Seznam literatury: Knihy a manuály: Allard, Kenneth. 2005. Somalia Operations: Lessons Learned. Command and Control Research Program. (www.dodccrp.org/files/Allard_Somalia.pdf). Baumann, Robert F. 2003. ’My Clan Against the World’ US and Coalition Forces in Somalia 1992-1994. Fort Leavenworth: Combat Studies Institute Press. (http://www.dtic.mil/cgibin/GetTRDoc?AD=ADA465677). Beckett, Ian F. W. 2001. Encyclopedia of guerilla warfare. New York: Checkmark Books. Bowden, M. 1999. Black Hawk Down: A Story ofModern War. New York: Atlantic Monthly Press. Clausewitz, Carl von. 1976. On War. NJ: Prinston university press. (http://www.clausewitz.com/readings/OnWar1873/TOC.htm). Clayton, Chun K. S. 2012. Gothic serpent. Oxford: Osprey Publishing. (http://ebookee.org/Gothic-Serpent-Black-Hawk-Down-Mogadishu-1993-Osprey-Raid-31_1838948.html). Clutterbuck, Richard. 1994. Terrorism in an unstable world. London: Routledge. Collier, Paul. 2009. War, Guns, and Votes. Democracy in Dangerous Places. HarperCollins ebooks (cit. 2012-03-10). (dostupné z: http://www.filesonic.com/file/803168554). Drulák, Petr. 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 255 s. Joes, James Anthony. 2007. Urban Guerilla Warfare. Kentucky: University Press. (cit. 201212-8). (částečně dostupné z: http://books.google.cz/books?id=eELtUs0qfgIC&pg=PT17&hl=cs&source=gbs_toc_r&cad= 4#v=onepage&q&f=false). Kulikov, A. S. 2001. „The two sides of Grozny. Appendix C.“Capital Preservation: Preparing for Urban Operations in the Twenty-First Century. RAND (cit. 2012-04-23). (dostupné z: http://www.rand.org/pubs/conf_proceedings/CF162/CF162.appc.pdf).

62

Laqueur, Walter (2002): Guerilla Warfare. A Historical & Critical Study. New Brunswick, London: Transaction Publishers. Mareš, Miroslav (2005): Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií. Marighella, C. (1969): Mini-manual of the Urban Guerilla. (cit. 2012-05-14) (dostupné online z http://www.latinamericanstudies.org/marighella.htm). Marques, D. Patrick (2003). Guerilla Warfare Tactics in Urban Environment. Fort Leavenworth, Kansas. (cit. 2012-05-10) (dostupné online z http://www.scribd.com/JohnnyRebel/d/12310871-Guerrilla-WarfareTactics-in-Urban-Environments-Marques-Masters-Thesis). Oakley, Robert, B. 2001. „The Urban Area During Support Missions. Case Study: Mogadishu.“ Capital Preservation: Preparing for Urban Operations in the Twenty-First Century. RAND. (cit. 2012-04-23). (online: http://www.rand.org/pubs/conf_proceedings/CF162.html). Oliker, Olga. 2001. Russia´s Chechen Wars 1994-2000. RAND. (cit.: 2012-12-8). (dostupné z: http://www.rand.org/pubs/monograph_reports/MR1289.html). Pečínka, Pavel 1998. Od Guevary k Zapatistům. Brno: Doplněk. Shultz, Richard H. a Dew, Andrea J. Insurgents, terrorists, and militias: the warriors of contemporary combat. New York: Columbia University Press, c2006, 316 p. Schmitt, Carl. 2008. Teorie partyzána. Praha: Oikoymenh. Speyer, A. L. 2001. „The First Battle of Grozny. Appendix B.“Capital Preservation: Preparing for Urban Operations in the Twenty-First Century. RAND. (cit. 2012-04-23). (dostupné z: http://www.rand.org/pubs/conf_proceedings/CF162). Sun – C´. 2008. Umění války. Brno: B4U publishing. United States Departement of the Army - Headquaters. 2006. Field manual no. 3-06 – Urban Operations. Washington DC. (dostupné z: http://www.fas.org/irp/doddir/army/fm3-06.pdf).

63

Články a texty z periodik: Bacevich, A. J. 1993. „Learning from Aidid: Military Strategy of Mohhamed Farah Aidid in Somalia: When, Where and how to Use Force.“ Public Broadcast service – Ambush in Mogadishu. (cit. 2013-05-01) (dostupné z: http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ambush/readings/commentary.html) Bakonyi, Jutta. 2009. „Moral Economies of Mass Violence: Somalia 1988–1991.“ Civil Wars roč. 11, č. 4, str. 434–454 (cit. 2013-04-28). (dostupné přes EBSCO). Centrum pro studium demokracie a kultury. 2005. „Hrozí v Evropě islámská městská guerilla?“ Revue politika. 10/2005 (cit. 2012-12-8). (dostupné on-line: http://www.revuepolitika.cz/clanky/620/hrozi-v-evrope-islamska-mestska-guerilla). Ce-Tung, Mao. Selected Military Writings of Mao Tse-tung. (cit. 2013-04-20). (přepis dostupný online: http://www.marxists.org/reference/archive/mao/selected-works/militarywritings/). HRO.org (portál Rights in Russia). 2010. „Did a FSB special unit kill the International Red Cross doctors?“ on-line článek (cit. 2010-12-03). (dostupné z: http://hro.rightsinrussia.info/archive/chechnya/novye-atagi-killings/alekseipotemkin). Kramer, M. 2005. „ Guerrilla Warfare, Counterinsurgency and Terrorism in the North Caucasus: The Military Dimension of the Russian – Chechen Conflict.“ EUROPE-ASIA STUDIES vol. 57, no. 2, pp. 209-290 (cit. 2012-04-23). (dostupné přes EBSCO). Lechner, James O. 1994. A Monograph of Combat Operations in Mogadishu, Somalia, Conducted by Task Force Ranger. USAIS Library Fort Benning. (cit. 2013-05-01) (dostupné z: www.benning.army.mil/library/content/Virtual/Donovanpapers/other/STUP5/LechnerJamesO %20%20CPT.pdf). Mareš, Miroslav (2004): Vymezení pojmů terorismus, válka a guerilla v soudobé bezpečnostní terminologii. Obrana a strategie, roč. IV., č. 1, str. 19-32 (cit 2012-04-23). (http://www.army.cz/mo/obrana_a_strategie/1-2004cz/mares.pdf). Memorial. 1997. Behind Their Backs. on-line publikace (cit. 2012-12-4) 64

(dostupné z: http://www.memo.ru/hr/hotpoints/chechen/szczyt/eng/index.htm). Merari, Ariel. 1993. „ Terrorism as a Strategy of Insurgency.“ Terrorism and Political Violence Vol.5 No.4 pp.213-251. (cit. 2012-12-7) (dostupné z: http://bdi.mfa.government.bg/info/Module%2004%20%20Diplomacia%20i%20sigurnost/dopalnitelna%20literatura/OPSATELNOTerrorism%20as %20a%20Strategy.pdf). Navarro, Patricia L. 2010. Operation Task Force Ranger. Combined Arms Research Library (cit. 2013-05-01). (dostupné z: http://cgsc.contentdm.oclc.org/cdm/singleitem/collection/p15040coll2/id/6051/rec/8). Pechová, M. 2001. „Max Weber – myslitel a politik.“ Sociologický časopis, roč. 37, č. 4, 463471. Rakušanová, P. 2003. „Max Weber (1864 – 1920), německý sociolog, ekonom a politolog.“ Sociologický webzin SOCIOweb roč. 2, č. 1, str. 2-3 (cit. 2013-05-05). (www.socioweb.cz/upl/editorial/download/102_SOCIOweb_1_2003.pdf). U. S. Army Center of Military History. 2006. The United States Army in Somalia 1992-1994. Defense Dept., Army, Center of Military History (cit. 2013-04-28). (dostupné z: http://www.history.army.mil/brochures/Somalia/Somalia.htm#p24). U. S. Marine Corps. 1989. Mao Tse-Tung on Guerilla Warfare. reprint překladu s úvodem Samuela B. Griffitha z roku 1961 (cit. 2013-04-22). (dostupné z: mail.freehack.com/Social%20Engineering%20-%20Psychologie/U.S.%20Marine%20Corps%20%20FMFRP%2012-18%20-%20Mao%20Tse-Tung%20%20On%20Guerilla%20Warfare.pdf). WRITENET, Somalia: Civil War, Intervention and Withdrawal 1990 – 1995. 1995. (cit. 2013-04-28). (dostupné z: http://www.refworld.org/docid/3ae6a6c98.html). Youngblood-Coleman, Denise. 2012. Somalia country review (elektronická verze). CountryWatch. (dostupné přes EBSCO).

65

Zápisy z rozhovorů: Dilegge, David. P. On Urban Warfare in Chechnya – rozhovor s generál-majorem TourpalAli Kaimovem. (cit. 2012-12-7). (dostupné online z: http://www.militaryphotos.net/forums/archive/index.php/t-80943.html). Public Broadcast service PBS – Ambush in Mogadishu. 1998. Rozhovor s kapitánem Haadem, velitelem jednoho ze sektorů SNA v Mogadišu (cit. 2013-05-01). (dostupné online z: http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ambush/interviews/haad.html).

66

Přílohy: Příloha č. 1: Somálské klany – struktura

(zdroj: Baumann 2003)

Příloha č. 2: zapojení USA do misí OSN

(zdroj: Allard 2005)

67

Příloha č. 3 – UNOSOM II. – vztah velení U. S. – UN

(zdroj: Clayton 2012)

68