Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Bc. Barbora Škamlová

Fantastická literatura v čítankách a učebnicích českého jazyka a literatury pro střední školy Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Tereza Dědinová, Ph.D. 2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 29. 6. 2016

...............................

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Tereze Dědinové, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady, věcné připomínky, vstřícnost a trpělivost v průběhu psaní diplomové práce.

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................5 1. Učebnice a čítanky literatury, jejich účel a způsob práce s nimi .......................................7 2. Fantastická literatura ....................................................................................................... 13 3. Zastoupení fantastiky v učebnicích a čítankách literatury .............................................. 28 3.1 Řada Literatura pro střední školy 1–4 nakladatelství Didaktis ........................................ 28 3.2 Řada Literatura v souvislostech pro střední školy 1–4 nakladatelství Fraus .................... 35 3.3 Řada Věry Martinkové v nakladatelství Fraus/Tripolia .................................................. 41 3.4 Řada Literatura I–IV: výklad, interpretace, literární teorie a Literatura I–IV: výbor textů, interpretace, literární teorie nakladatelství Scientia ............................................................. 48 3.5 Řada Literatura v kostce pro střední školy nakladatelství Fragment ............................... 55 3.6 Řada Literatura pro 1.– 4. ročník gymnázií / středních odborných škol SPN .................. 60 3.7 Řada skript Vladimíra Prokopa ...................................................................................... 69 3.8 Řada Kouzelné zrcadlo literatury................................................................................... 76 4. Fantastika optikou učebnic a čítanek ............................................................................... 81 4.1 Nejčastější nedostatky a chyby a jejich možná řešení ..................................................... 81 4.2 Pohled na fantastiku z hlediska učebních materiálů ........................................................ 86 4.3 Fantastika očima studentů Střední zdravotnické školy Jaselská v Brně ........................... 90 Závěr ..................................................................................................................................... 92 Literatura .............................................................................................................................. 95 Prameny.............................................................................................................................. 95 Sekundární literatura ........................................................................................................... 99 Elektronické a časopisecké zdroje ..................................................................................... 101 Příloha: dotazníkové šetření čtenářství na Střední zdravotnické škole Jaselská, Brno .... 102

Úvod Fantastická literatura – rozsáhlý fenomén, který stále vzbuzuje rozporuplné emoce. Těžko můžeme datovat její vznik, kořeny fantastiky však sahají hluboko do historie a snad k počátkům literatury jako takové. Nadpřirozené, mytické nebo fantastické příběhy nalézáme napříč lidskou historií. Ostatně fantazie je vlastní každému člověku, je to jedna z jeho základních schopností. Příběhy s fantastickými prvky sloužily jako opora různých náboženství, k vysvětlení přírodních jevů, jejichž podstata nebyla známá, později jako možná předpověď budoucích časů – vynálezů i konkrétních událostí. Fantastično objevíme v těch nejstarších bájích a mýtech. Fantastické prvky obsahuje Epos o Gilgamešovi, Homérova Odyssea nebo Pravdivé výmysly Lúkiána ze Samosaty. Uvedené texty nepřiřazujeme k moderní fantastice, vznikající především od 19. století, ale k tak zvaným kořenovým textům1. Uvedená díla totiž nečinila rozdíl mezi mimetickým a fantastickým přístupem a tyto „prerealistické žánry [mýty, eposy, legendy, fantastické cestopisy] nerozlišovaly mezi přirozenými a nadpřirozenými jevy s výjimkou teologického či náboženského smyslu“ (DĚDINOVÁ 2015: 85). Hledáme-li pro účely diplomové práce fantastiku v učebnicích a čítankách, potom hledáme ty texty, u nichž nepochybujeme o jejich příslušnosti k moderní fantastice. Kořenové texty, jimž je běžně věnována pozornost v rámci výuky o nejstarší literatuře, ponecháme stranou. Ačkoli je fantastika nedílnou součástí literatury, řada kritiků, teoretiků a pravděpodobně také pedagogů se k ní stavěla s mírným i silnějším opovržením, často zapříčiněným různými předsudky (podrobněji viz DĚDINOVÁ 2015: 50, 54, 60–61). Současná literární věda začíná k fantastice přistupovat nepředpojatě a na některých fakultách vysokých škol je možné navštěvovat přednášky a semináře zaměřené na fantastiku jako celek, ale i na její kategorie. K fantastice se tak nyní obrací větší pozornost odborné veřejnosti. Zdálo by se tedy, že také učební texty určené studentům středních škol nebudou unáhleně odsuzovat fantastiku jako triviální, zábavnou či únikovou četbu, a budou o ní pojednávat jako o každé jiné literatuře. Právě na to, jakým způsobem je fantastika rozebírána a jakou měrou je zastoupena v učebnicích a čítankách pro střední školy, se zaměříme v předkládané diplomové práci. Klademe si za cíl zmapovat výskyt fantastiky 1

Taproot texts, podrobněji viz zde stranu 8.

5

ve středoškolských materiálech, zjistit, zda je v nich prezentována jako plnohodnotná součást literatury či nikoli, zda jsou srozumitelně a správně charakterizovány její kategorie a v neposlední řadě i samotní spisovatelé a jejich díla. Pracovat budeme nejen s učebními texty, ale také s odbornou literaturou zaměřenou na fantastiku, zejména s u nás snadno dostupnými materiály, jež si mohou opatřit i autoři učebnic. Kromě starších prací (například Encyklopedie literatury science fiction Ondřeje Neffa a Jaroslava Olši, Něco je jinak a Všechno je jinak Ondřeje Neffa2, Slovníku české literární fantastiky a science fiction Ivana Adamoviče nebo Vědeckofantastické literatury Miroslavy Genčiové) se opíráme o nový český příspěvek v bádání o fantastice, text Po divné krajině Terezy Dědinové nebo průběžně aktualizovanou internetovou encyklopedii, The Encyclopedia of Science Fiction, již zaštiťuje John Clute. Teoretické prameny nám umožní zhodnotit způsob nakládaní s informacemi o fantastice v praxi, konkrétně v učebnicích a čítankách. Diplomová práce je rozdělena do dvou částí. První část, teoretická (kapitoly jedna a dvě), představuje učebnice a čítanky, jejich účel ve výuce. Dále seznamuje čtenáře se základními poznatky o fantastické literatuře, nastiňuje její členění a způsob, jakým je možné fantastiku definovat. Druhá část, praktická (kapitola tři), zaznamenává konkrétní zmínky o fantastice v učebnicích a čítankách určených pro výuku na středních školách, a to různého typu (střední odborné školy, gymnázia). Tyto zmínky hodnotíme na základě teoretického základu uvedeného v části první. Praktickou část uzavírá kapitola čtvrtá, zaměřená na syntézu zjištěných poznatků. V závěru práce shrneme, jak je fantastická literatura zastoupena ve výukových materiálech, jak je hodnocena, pojímána, vysvětlována. Zhodnotíme, nakolik autoři učebnic zaujímají neutrální stanovisko; nakolik je jejich podání fundované a předávané informace ověřené a pravdivé.

Ondřej Neff není literární vědec, fantastice se ovšem věnuje dlouhodobě. Je autorem spíše populárněnaučných publikací, v nichž sleduje mimo jiné historii a vývoj české i světové science fiction. Odborných textů o fantastice u nás není mnoho, proto jsou i příspěvky O. Neffa přínosné, byť je při práci s nimi na místě určitá obezřetnost. 2

6

1. Učebnice a čítanky literatury, jejich účel a způsob práce s nimi Ve výuce českého jazyka a literatury pracují učitelé a žáci tradičně se třemi knihami – s učebnicemi pro jazyk, s učebnicemi pro literaturu a s čítankami. Různé další příručky a učebnice slouží jako doplňkové, například k maturitě. My se zaměříme na čítanky a učebnice, a zejména na to, jak se v rámci jedné řady učebnic pracuje s fantastikou a zda ukázky v čítankách odpovídají učebnici. Učebnice a čítanky patří k odborným, výukovým textům. Určeny jsou především k práci v hodině, dále jsou důležitým podkladem pro učitele a v neposlední řadě mohou sloužit k samostudiu. Kvůli přitažlivosti pro studenty jsou často spíše populárně-naučné. Snaha o přitažlivost je pochopitelná – účelem výukových textů je nejen zprostředkovat informace, ale také zaujmout, přitáhnout k danému tématu. Autoři některých učebnic (například ve vydavatelství Didaktis) proto užívají spíše jednoduchý jazyk, učebnice vytvářejí barevnější a s více obrázky. U čítanek tato tendence není tak výrazná už kvůli jejich podstatě; formou úryvků představují kánon děl světové a české literatury. Některé učebnice zařazují ukázky literárních děl přímo do vlastního textu (například Odmaturuj! z literatury) – ukázky jsou velmi krátké, avšak dá se s nimi pracovat okamžitě. Učitel může v průběhu vysvětlování látky odkázat ke krátké ukázce jako k příkladu (student si okamžitě vytvoří představu alespoň o typu díla, poté se věnuje rozsáhlejší ukázce, kterou už analyzuje a interpretuje). Jiná řada učebnic – Kouzelné zrcadlo literatury – spojuje učebnici a čítanku přímo do jednoho celku a vytváří takto spíše antologii s doprovodnými kritickými komentáři. Nakladatelství Didaktis vydává řadu učebnic literatury s čítankami zvlášť nikoli v knižní podobě, ale na CD. Forma mluveného slova je pro studenty náročnější, zejména při práci s ukázkou, vhodnější jsou proto tištěné texty (jakkoli je samozřejmě vhodné, aby žáci trénovali i poslech). Před revolucí v roce 1989 u nás učebnice a čítanky publikovalo Státní pedagogické

nakladatelství

(SPN).

V současnosti

vydávají

tyto

texty

různá

nakladatelství, často specializovaná na výukové materiály (učebnice, čítanky, pracovní sešity, počítačové výukové programy a jiné). Z nakladatelství, vydávajících učebnice a čítanky, jmenujme například Didaktis, Fragment, Fraus, Scientii nebo SPN. K jednotlivým řadám učebnic a čítanek se v souvislosti se zastoupením fantastiky vyjádříme podrobně později.

7

Jak jsme zmínili výše, čítanky obsahují úryvky těch děl, která považujeme v dané literatuře za kanonická. Nejčastěji se postupuje chronologicky od minulosti a jako první bývají v čítankách zařazeny ukázky nejstarších světových písemných památek (stejně jako jsou uváděny v učebnicích). Ze starověku jsou zastoupeny různé orientální literatury, ze současné literatury se čítanky orientují spíše na českou, evropskou a americkou literaturu, přičemž česká a světová literatura jsou zastoupeny zhruba stejným dílem. 3 Obsažena je próza, poezie i drama. Charakter ukázek je různý – jejich délka, výběr z kontextu díla, například úryvek z úvodu delší básně, nebo naopak závěr, u prózy úryvky z různých částí knihy. Výjimečně autoři čítanek volí zařazení dvou ukázek, na kterých je patrný vývoj děje a postav. Čítanky jsou nezbytným doplňkem výuky. Učebnice studentům poskytují fakta, historický a kulturně-společenský kontext, představují literární druhy, žánry, směry a jejich jednotlivé představitele. Seznamují žáky s jednotlivými texty, u některých uvádějí stručný obsah a charakteristiku. Aby byla výuka efektivní, je nutné splnit určité zásady, mezi nimi názornosti. Tu pomáhají ve výuce uplatňovat čítanky – ukázky v nich studentům umožňují uvědomit si charakteristické znaky probíraného žánru, směru nebo díla názorně. Učitel musí s žáky ukázky probrat, upozornit je na příznačné rysy, zajímavosti textu nebo na fakta, o nichž pojednává. To, co učitel studentům předvede názorně, je pro studenty snazší k zapamatování a osvojení. Funkcí čítanek je představit literární dílo tak, aby žák pochopil alespoň základní charakteristiku textu. Bez práce s ukázkou, tedy včetně zařazení interpretačních otázek a úkolů, tato funkce nemůže být naplněna. Výuka literatury nejčastěji probíhá formou učitelova výkladu s oporou ve zvolené učebnici, poté následuje čtení a rozbor příslušných textů z čítanky. Zajímavý je opačný postup, kdy studenti nejprve přečtou vybranou ukázku a až poté s nimi učitel probírá zamýšlenou látku. Tato metoda je náročnější, ale umožňuje studentům zaměřit se na rozdíly mezi úryvkem, který probírali v minulé hodině a jenž byl typickou ukázkou například katolické prózy, a úryvkem z děl například levicově orientovaných autorů a samostatně odvodit, v čem se uvedené literární tendence liší, co bylo typicky námětem děl a podobně. Jak jsme naznačili výše, práce s čítankou nespočívá jen ve čtení ukázek, to by bylo naprosto nedostačující. Proto čítanky často zařazují otázky a doplňující úkoly

3

Například v rámci řady čítanek SPN pro 1.–4. ročník.

8

k textu, které by měly vést k interpretaci ukázky a jejímu porozumění, tím pádem i k lepšímu zapamatování. Vzhledem k současné formě státní maturity z českého jazyka, kdy studenti při ústní maturitě dostávají ukázku z uměleckého a z neuměleckého textu a mají je rozebírat, je právě taková práce s ukázkami potřebná. Důležité jsou i interpretační otázky učitele, a to samozřejmě zejména u čítanek, u nichž jakékoliv úkoly chybí. Významné jsou čítanky pro rozvoj čtenářské gramotnosti. I v čítankách se studenti setkají s různými texty, s prózou, poezií a dramatem a musejí se naučit je vnímat. Měli by být schopni přečtený text analyzovat, převyprávět a vybrat podstatné informace. V rámci výuky literatury samotné mají zvládnout rozpoznat útvar, žánr, pásmo vypravěče a postav, figury, tropy a další. V neposlední řadě si žáci v čítankách procvičují čtení. Je vhodné, aby byla vybraná ukázka přečtena nahlas. Takové čtení zaručuje, že ukázku „přečtou“ všichni, předejde se přeskakování a učitel má možnost okamžitě opravit chyby, které by mohly vést k dezinterpretaci. Podle Rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia jsou požadovanými výstupy v oblasti literární komunikace mimo jiné tyto schopnosti studentů: „Žák objasní rozdíly mezi fikčním a reálným světem a vysvětlí, jakým způsobem se reálný svět promítá do literárního textu, jaký vliv může mít svět fikce na myšlení a jednání reálných lidí; rozliší texty spadající do oblasti tzv. literatury vážné, středního proudu a literárního braku a svůj názor argumentačně zdůvodní; samostatně interpretuje dramatické, filmové a televizní zpracování literárních děl“ (JEŘÁBEK, KRČKOVÁ, HUČÍNOVÁ 2007: 15).

9

Fantastická literatura jako prostředek rozvoje čtenářských kompetencí Schopnost interpretovat díla a jejich adaptace, rozlišovat mezi fikčním a reálným světem nebo vysokou a nízkou literaturou, je možné dobře procvičovat mimo jiné na fantastické literatuře, v níž je relativně snadné určit brak a v opozici k němu hodnotné dílo. Tuto možnost poskytuje i mimetická literatura, nicméně fantastická může být studentům bližší tematicky i stylem vypravování. Kvalitní mimetická literatura, probíraná na středních školách, je často obtížněji přístupná uměleckým zpracováním, nebo kvůli neaktuálnosti prostředí, reálií a problémů, jež zkoumá. Fantastická literatura studentům jednodušeji ukáže, že i v rámci jednoho literárního proudu se vyskytují velmi rozdílná díla, byť zpracovávají podobná témata. Spolu s učitelem mohou studenti analyzovat ukázky z takových děl a pokusit se říct, v čem spočívá rozdíl mezi vysokou a nízkou literaturou. Také k vysvětlování fikčních světů může učitel využít světy fantastické, protože některé se na první pohled výrazně liší od světa reálného a je jednoduché ukázat, jak se fikční svět vytváří (včetně fikční encyklopedie). Teprve později ve výkladu učitel dojde k tomu, že každé literární dílo vytváří fikční svět. V neposlední řadě se nabízí srovnání filmových adaptací s jejich fantastickými předlohami. Pro studenty, které baví nenáročné filmy a knihy, může být alespoň

toto

impulsem

k vyhledávání

rozdílů

v interpretaci.

Budou

k tomu

pravděpodobně svolnější, než kdyby jim učitel ke stejnému úkolu předložil například Petrolejové lampy, Spalovače mrtvol nebo Markétu Lazarovou. Postupným zvyšováním náročnosti však mohou k takovým dílům bez problémů dojít. Velký význam má v hodinách literatury učitel. Funguje jako vzor a jeho podání předmětu může mít zásadní vliv na vnímání předmětu studenty (žáci si zpravidla oblíbí předmět, který vyučuje jim sympatický učitel). Pedagog zprostředkovává studentům nejen vědomosti o literatuře, ale také sdílí vlastní čtenářské zážitky a zkušenosti. Výuka literatury je v zásadě dvousložková. První složkou je penzum znalostí o literatuře, které mají žáci obsáhnout. Druhou složku tvoří zvnitřnění literatury, tedy zejména vlastní čtení textů, jež jsou v hodinách probírány. Ke zvnitřnění často nedochází, protože studenti se o probírané texty nezajímají. V takových případech by měl právě učitel u žáků vzbudit nebo podpořit zájem. Může využít vlastní čtenářské zážitky, dílo studentům představit z různých úhlů pohledu, ukázat jim, z čeho dílo vychází, jaká díla na něj navázala a podobně.

10

Mládež má často v oblibě fantastické, romantické a dobrodružné romány, a to spíše nižší kvality4. Podle Jaroslava Tomana čtenáři ve věku 13–15 let vyhledávají klasickou dobrodružnou prózu, vědeckofantastickou prózu a prózu s dívčí hrdinkou (TOMAN 1992: 52). Středoškolští čtenáři ve věku přibližně 15–18 let, adolescenti, tvoří v české literární teorii dosud ne zcela specifikovanou kategorii, stojící na hranici mezi literaturou pro děti a mládež a literaturou pro dospělé. Četbu adolescentů tvoří jak díla pro mládež, tak díla pro dospělé. V současnosti se objevuje literární kategorie určená přímo pro tuto věkovou skupinu (zhruba 15–24 let), a sice young adult literatura. Young adult literatura by měla tvořit plynulý přechod od četby pro děti a mládež k četbě pro dospělé. Zaštiťuje tematicky různorodá díla, která čtenářům přinášejí atraktivní příběh a postavy, s nimiž se mohou ztotožnit a pomocí nichž si ujasňují svou pozici ve světě, postavy, které řeší podobné problémy jako čtenáři a jež jsou také přibližně stejného věku (popřípadě jsou o něco málo starší). Označení young adult využívá například nakladatelství Host5; setkáme se s ním také v knihkupectvích, kde označuje v současnosti oblíbené a dobře prodávané prózy. Učitel má možnost spojit neatraktivní látku se zájmem dětí a například při výkladu o rytířském románu ukázat, že z něj později čerpá fantasy. U Drákuly Brama Stokera je možné odkázat k nedávno velmi populární romantické fantasy s upírskou tematikou (knihy Stephenie Meyerové nebo Charlaine Harrisové) a upozornit na již dlouhotrvající zájem o upíry a záhady v literatuře. Některé studenty tak lze motivovat k četbě. Fantastická literatura bývá často považována za nepříliš kvalitní zejména kvůli masové produkci líbivých, jednoduchých příběhů s plochými postavami, nekvalitním překladům nebo i kvůli výtvarně pochybným ilustracím a obálkám knih, jimiž se prezentují. Řada studentů skutečně takové texty se zájmem čte, jak dokládáme výše s odkazem na provedený průzkum. Zde může velkou roli opět sehrát učitel – tím, že žákům nabídne náročnější a umělecky kvalitnější texty zpracovávající podobná témata. Velmi diskutované je čtenářství současné mládeže. Právě fantastika se dá využít k zaujetí studentů a osvojení si schopnosti vnímat složitější (i nefantastické) texty.

Jak dokládá náš dotazníkový průzkum na SZŠ Jaselská, jehož podrobné výsledky uvádíme v příloze. Oblíbené jsou například série Hunger games S. Collinsové, Padesát odstínů šedi E. L. Jamesové (Padesát odstínů temnoty a Padesát odstínů svobody) nebo romantický příběh pro dívky Hvězdy nám nepřály J. Greena. 5 Například young adult fantasy Smrtná zima K. A. Boormanové nebo young adult román Ostrov lhářů E. Lockhartové. 4

11

Pro studenty by mohla být fantastika přitažlivá mimo jiné proto, že se s ní často setkávají v adolescenty dnes velmi oblíbených, dobrodružných fantasy a sci-fi filmech (Labyrint, Hunger Games, komiksové filmy studia Marvel) a v neméně populárních počítačových hrách (například Zaklínač). Řada filmů i her je zpracována podle knižních (či komiksových) předloh, případně jsou knihy dopisovány podle úspěšnosti filmu. Nutno dodat, že tyto knihy nepatří většinou k hodnotné literatuře, nicméně mohou sloužit jako první krok ke kvalitní fantastice. Rozdílu mezi kvalitní a nekvalitní fantastickou literaturou se věnujeme v následující kapitole.

12

2. Fantastická literatura Úvodem musíme konstatovat, že pojem fantastická literatura je široký a obtížně vymezitelný. Potíže s definováním nás provázejí už u jejích jednotlivých žánrů: „Vědeckofantastická literatura je jev tak rozsáhlý a složitý, že jakákoliv definice může postihnout jen nějakou určitou část problematiky, jen nějaký vymezený aspekt, který není vyčerpávající, a tedy ani dostačující“ (GENČIOVÁ 1980: 8). Lexikon teorie literatury a kultury hovoří o fantastické literatuře v širším a užším smyslu: „fantastika, také ‚fantastická lit.‘ – v širším smyslu je to každý druh lit., která staví proti empiricky ověřitelnému obrazu čtenářova světa jiný svět, mj. science-fiction, fantasy, legenda, horor, pohádka. Naproti tomu stojí fantastika v užším smyslu. V ní se uvnitř textu líčí konflikt mezi obrazem světa, který zde byl představen a který je zároveň čtenářovým světem, a událostmi, které se v rámci tohoto obrazu světa nedají vysvětlit“ (NÜNNING 2006: 215). Podle Encyklopedie literatury science fiction je fantastika obecně „taková výpověď o světě, ve které jsou představy vytvořené fantazií konfrontovány s představami podloženými lidským poznáním a praxí“ (NEFF, OLŠA 1995: 22). V tomto bodě se definice podobá výše uvedené z Lexikonu teorie literatury a kultury. Klíčový je rozpor mezi aktuálním světem čtenáře a fikčním světem díla. Charakteristická je „prezentace neskutečna v rámci skutečného“ (NEFF, OLŠA 1995: 23). Autor usiluje o věrohodnost příběhu a nabízí možné varianty reality. Dosud neexistuje žádná jednoznačná definice fantastiky (a je otázka, zda je to vůbec u tak obsáhlé a rozmanité části literatury žádoucí, zda by taková definice neústila v nefunkční povšechnost) – nicméně pro účely diplomové práce nastíníme charakteristiku fantastické literatury a jejích žánrů tak, jak je vnímáme především v českém literárním prostředí. V angloamerické tradici bylo fantastice věnováno mnohem více prostoru, zabývají se jí literární vědci i samotní spisovatelé a čtenáři. V České republice se fantastice příliš akademické pozornosti zatím nedostalo, aktivně se jí zabývají spíše členové fandomu. Jejich pojetí fantastiky však často nerespektuje existující literárněvědné teorie a poznatky. Nevyhraněné je jak celkové pojetí fantastiky, tak její terminologie (neexistuje žádná univerzální nadnárodní). Rozdíly panují mezi pojetím fanoušků, spisovatelů a vědců. U fanoušků a autorů fantastiky můžeme narážet na osobní angažovanost a nedostatečnou kritičnost a nadhled. Zatímco sci-fi má u nás poměrně dlouhou tradici (jako vědeckofantastická 13

literatura), fantasy v Česku do roku 1989 nebyla příliš známa. Proto u nás existuje poměrně dost teoretických prací věnovaných sci-fi, ale téměř žádné věnované ryze fantasy. Odborně se fantasy v současné době věnuje Luisa Nováková. Ze starších odborných prací, věnujících se science fiction, jmenujme například publikace Morfologie fantastické povídky (1993)6 Jiřího Šrámka, Vědeckofantastická literatura: srovnávací žánrová studie (1980) Miroslavy Genčiové nebo studie O typech literární fantastiky (1962) Václava Kubína, Fantastika v literatuře science fiction (1971) Aleny Einhornové či Realita vědeckofantastické literatury (1982) Pavla Vašáka. Hovoříme-li v diplomové práci o fantastické literatuře, vycházíme z širšího pojetí fantastiky a máme na mysli především žánrové formy science fiction, fantasy, hororu, utopie, antiutopie a postmoderních fantaskních textů. Už z uvedeného výčtu je patrné, že fantastika tvoří rozsáhlou část literatury. Fantastická literatura je obecně taková literatura, která nevytváří přirozený fikční svět, který by se pokoušel o co nejvěrnější přiblížení aktuálnímu světu, ale smyšlený svět za pomoci fantastických rekvizit; nemusí se tedy řídit zákonitostmi světa aktuálního (věrohodnost vzhledem k aktuálnímu světu je přesto zásadní pro mnoho textů náležejících do sci-fi a pro alternativní historie). Fantastická literatura, stejně jako mimetická, vychází ze znalosti aktuálního světa a při tvorbě světa fikčního se o tyto znalosti opírá. Není možné vytvořit fikční svět, jenž by vůbec nevycházel ze světa aktuálního; i kdyby se autorovi něco takového podařilo napsat (což v zásadě nelze), takový svět by čtenář nedokázal pochopit, neměl by se při interpretaci čeho zachytit. Pokud autor vydá realistický román z prostředí Londýna, očekává, že jeho čtenář si prostředí dokáže představit a umístit do něj vymyšlené postavy a děj. Také spisovatel fantastické literatury předpokládá, že jeho modelový čtenář si dovede, na základě znalostí ze světa aktuálního, představit například kolonizovanou planetu. Každé literární dílo vytváří fikční svět, fantastická literatura přidává navíc něco, co nemá oporu ve zkušenosti, ale je to uvěřitelné a v podmínkách daného fikčního světa možné, byť v některých případech nepravděpodobné. „Fantastika je vždy kdesi na pomezí mezi vírou a nevírou. To je její hlavní rys“ (KAGARLICKIJ 1982: 50). Ve fantastickém fikčním světě je „něco jinak“, je to svět založený na změně: „Science fiction je literaturou změny. Jde o změnu celé společnosti, o zásah do každodenní

Šrámek zde představuje odlišné pojetí fantastiky založené na francouzské literární teorii 19. století. Fantastická povídka je podle něj charakterizovaná napínavým dějem založeným na nějaké záhadě, příběhem vzbuzujícím hrůzu, s negativním vyzněním. 6

14

reality“ (ADAMOVIČ 1995: 6). Podle Jamese Gunna sci-fi vychází z aktuálního světa, fantasy je založena na odlišnosti, rozdílu mezi aktuálním a fikčním světem (viz DĚDINOVÁ 2015: 97). Fantastika také slouží jako umělecký postup: „Ve skutečném umění slouží fantastično jako zvláštní metoda zkoumání světa. Tam, kde obvyklé realistické prostředky nejsou s to vyjádřit plně autorovu myšlenku, nastupuje fantastický obraz, který umožňuje odsunout do pozadí detaily a vyhmátnout ze skutečnosti jen podstatné rysy“ (GENČIOVÁ 1980: 92). Fantastika nabízí nový, nezastřený pohled na realitu skrze fantastický svět7. S velkým zobecněním můžeme říci, že v literatuře nacházíme dvě základní tendence – realistickou (označovanou v rámci terminologie fantastiky jako hlavní proud, mainstream) a fantastickou. Různé fantastické náměty se objevují ve středověké literatuře (například do značné míry smyšlený Cestopis tak řečeného Mandevilla, který nepopisoval reálný svět, ale byl jako takový přijímán) i dříve, například v antice (Lúkiánovy Pravdivé výmysly). Zkoumání fantastiky antické či středověké je obtížné už kvůli diametrálně odlišnému chápání reality, toho, co je skutečné. Texty té doby proto nepovažujeme automaticky za fantastiku, ale za tak zvané kořenové texty8, psané před oddělením fantastické literatury, u nichž se fantastika později inspirovala. K fantastice neřadíme ani náboženské a mytologické texty, které bychom dnešní optikou mohli vnímat jako fantastické, ale s ohledem na jejich účel a zaměření tak nečiníme 9.

J. R. R. Tolkien v eseji O pohádkách považuje obnovu jasného vidění, pohledu na aktuální svět za jednu z klíčových funkcí fantasy. 8 Autorem pojmu je kanadský teoretik a kritik zaměřující se na sci-fi, John Clute. Kořenovými texty (taproot texts) rozumíme ty, které vznikly před odlišením mimetického a fantastického modu v literatuře v 18. století. „Pojem kořenové texty tedy zahrnuje díla, v nichž se mohlo realistické mísit s fantastickým, ale neklade otázku, nakolik je přítomnost fantastických aspektů výsledkem záměrného ozvláštnění reality autorem a nakolik vyjádřením nejhlubší víry v jejich pravdivost“ (DĚDINOVÁ 2015: 25). Užívání pojmu kořenové texty nám umožňuje pracovat například s mytologickými a náboženskými texty, aniž bychom je považovali za fantastické. 9 Podrobněji se této problematice věnuje Tereza Dědinová v publikaci Po divné krajině v kapitole „Meze fantastična – náboženské a mytické texty“ (viz DĚDINOVÁ 2015: 27–28). 7

15

Cesta k moderní fantastice a její místo v krásné literatuře Počátky moderní fantastiky jako takové hledáme v 19. století u autorů Mary Shelleyové, Herberta G. Wellse, Julese Verna, Edgara A. Poea, Williama Morrise, Edwarda Plunketta nebo Henry R. Haggarda. Tito autoři přinesli do realistického proudu literatury nové náměty, toho času často (a mnohdy i dnes) nereálné. William Morris, Edward Plunkett a Henry R. Haggard jsou považováni za předchůdce a první autory fantasy, Edgar A. Poe je pokládán za otce hororu. Jules Verne a Herbert G. Wells představují dvě tendence, které se v tehdejší fantastice projevily a z nichž vycházeli další autoři – Verne psal technologicko-dobrodružnou prózu (technologická linie sci-fi), Wells prózu zaměřenou sociálně a filozoficky (NEFF, OLŠA 1995: 26). Vernovi je z toho důvodu vyčítáno přílišné zaměření na techniku a dobrodružný příběh – jako technologický optimista svá díla zakládá na nějakém bezchybném vynálezu, který představuje čtenářům. Wells oproti tomu využívá vynález nebo fantastickou situaci jako výchozí bod pro popis stavu společnosti, nevyhýbá se problémům, které nové vynálezy přinášejí a nehodnotí je bezvýhradně kladně. V českém prostředí řadíme mezi první autory fantastiky Karla Pleskače, Metoda Suchdolského, Františka Pavlovského, Karla Hlouchu, Karla Čapka či Jana M. Trosku. Čeští spisovatelé namnoze vycházeli ze znalosti četby světových představitelů fantastiky, a proto se fantastické náměty tehdejší fantastické literatury často opakují 10. Přínosem zmíněných autorů byla popularizace fantastiky jako takové, ale především popularizace vědeckého pokroku, což se později stává typickým znakem pro science fiction11. U nás se pro tuto literární kategorii vžilo označení vědeckofantastická literatura (zkratka VFL). Sci-fi je často vyčítána schematičnost, důraz na dobrodružnost, jednoduchý jazyk nebo nepropracovaná psychologie postav i přesto, že ploché postavy nemusí nutně indikovat nekvalitní text; mohou mít naopak v textu specifický účel. Při zaměření na fantastický fikční svět, jeho představení a popis, mohou postavy sloužit jako průvodci po takovém světě. Charakteristika jejich osobností a jejich duševní procesy Například Karel Hloucha, označovaný jako „český Verne“, znal velmi dobře dílo H. G. Wellse, o čemž vypovídá jeho korespondence (NEFF 1981: 112), a také J. Verna: „Jak byl v první fázi své tvorby poplatný Vernovi, inspiroval se Hloucha ve své druhé fázi Wellsem. Některé náměty hraničí až s plagiátem“ (NEFF 1981: 119). 11 Podle některých amerických spisovatelů a editorů specializovaných magazínů byla v první polovině dvacátého století popularizace vědy hlavním úkolem sci-fi, například podle autora a editora Huga Gernsbacka: „Gernsback oceňoval na žánru především jeho zprostředkovatelský potenciál a chápal jej hlavně jako šiřitele a popularizátora vědeckých poznatků“ (NEFF, KRAMER 1986: 126). 10

16

potom ustupují do pozadí. Skutečně existuje množství sci-fi děl, která se vyznačují uvedenými nešvary. Bylo by ale chybou kvůli nim opomíjet umělecky kvalitní vědeckofantastická díla česká i zahraniční. Zde se nabízí důležitá otázka – jakou literaturu považujeme za hodnotnou, kvalitní? Jak rozhodneme o tom, že některé knihy zařadíme do kánonu a jiné ne? Tato otázka se zdá zvlášť důležitá pro výuku literatury. K rozhodnutí o skutečných kvalitách díla je potřebné určité prověření časem. Hodnotné texty mohou být ty, které je možné číst několikrát, a přesto vždy nabízejí něco nového, jsou mnohovrstevnaté. Jistým vodítkem pro posouzení kvality literárních děl mohou být literární ceny. Od roku 1901 se uděluje Nobelova cena za literaturu (s výjimkou válečných let každoročně), kterou získali i někteří autoři postmoderních děl (Knut Hamsun, John M. Coetzee). Česky píšícím autorům je od roku 2002 udělována Magnesia Litera v řadě kategorií (například kniha roku, Litera za prózu, Litera za poezii, Litera za dětskou knihu aj.). Kvalitní literaturu pro děti a mládež hledáme u spisovatelů oceněných mezinárodní Cenou Hanse Christiana Andersena (z autorů píšících fantasy byla oceněna Katherine Patersonová) nebo českou cenou Zlatá stuha (oceněny fantasy romány Střípky hvězd Terezy Janišové a Amélie a tma Petry Neomillnerové). Ceny Nebula, Hugo, Locus, Jupiter, World Fantasy Award, česká Cena Akademie science fiction, fantasy a hororu, Aeronautilus nebo Cena Karla Čapka jsou ocenění specializovaná na fantastiku. Kvalitní vědeckofantastická díla jsou ceněna pro schopnost předvídat vývoj společnosti, kritizovat ji, hledat možné odpovědi a řešení problémů, které v současnosti řešení nemají. Sci-fi velmi často vychází z vědeckých poznatků, její metodou je extrapolace. Fantasy pro popsání světa využívá transcendenci a inspiruje se v mytologii, středověkých rytířských románech, gotických románech nebo pohádce. U fantasy, zejména u té, jež je určena dětem a mládeži, nesmíme opomíjet její iniciační funkci. Skrze ni si čtenáři uvědomují životní hodnoty, zvládají náročné životní situace (například Most do země Terabithia Katherine Patersonové pomáhá vyrovnat se se smrtí blízké osoby). Fantastická literatura celkově napomáhá rozvoji představivosti, schopnosti myslet za hranice skutečnosti. O přínosu fantasy píše Luisa Nováková: „Máme před sebou žánr od podstaty antiglobalizační, přimykající se k přírodě, vyzdvihující různost a barvitost života a kultur jako nevyvratitelnou kvalitu, jako neoddělitelnou součást zakotvené existence (důraz na popis prostředí, zvláštnosti 17

a zvyky jednotlivých národů nebo bytostí pak patří mezi průvodní znaky této skutečnosti)“ (NOVÁKOVÁ 2005: 4). Četba určité fantasy může dětem a mládeži napomáhat v pochopení okolního světa, jeho zákonitostí, mezilidských vztahů, rozdílů mezi lidmi i celými kulturami, učí je vážit si přírody a životního prostředí, a to formou nenásilnou a velmi přirozenou.

18

Členění fantastické literatury Následující část práce nastiňuje členění fantastické literatury. Definice, uvedené u jednotlivých kategorií, nám pomohou zhodnotit výklady zařazené do učebnic a čítanek, jimž se věnujeme v praktické kapitole. Charakteristiky jsme vybírali ze snadno dostupných materiálů, například Encyklopedie literatury science fiction bývá k dispozici v běžných městských knihovnách. Uvedené členění je stručné a není vyčerpávající, což ani nebylo naším záměrem. Výstižné a co nejúplnější charakterizování fantastické literatury by si vyžádalo další diplomovou práci; k posouzení správnosti učebních textů nám postačí definice níže uvedené. Popis fantastiky a jejích žánrových forem je problematický, proto jsou definice mnohdy nedokonalé a některé zde uvedené přístupy jsou ve vzájemném rozporu, přesto je možné s nimi při přípravě výuky pracovat. Vybrané teoretické koncepce zde však příliš nekomentujeme, protože to není cílem naší práce, soustředíme se především na pojetí v učebních materiálech. Různé definice fantastických žánrů vycházejí z často se opakujících motivů a témat. Jak je z níže uvedených charakteristik patrné, jejich autoři mnohdy nezobecňují, ale spíše vyjmenovávají jednotlivé znaky, podle nichž dílo patří/nepatří ke sci-fi, fantasy a dalším, a které považují za typické. Takové definice jsou nedostatečné, protože nemohou postihnout všechna fantastická díla, nicméně pro čtenáře neznalého fantastiky poskytují základní obraz zvolené literární kategorie. V závěru části věnované členění fantastiky připojujeme návrh definování fantastické literatury, který představila Tereza Dědinová v publikaci Po divné krajině. Jedná se o rozšiřující alternativní přístup k reflexi a dělení fantastiky, zde uváděný jako doplnění a námět k úvaze.

Science fiction Encyklopedie literatury science fiction definuje sci-fi jako „Část fantastické literatury, odehrávající se v realitě, s níž dosud lidé neměli zkušenost – tedy buď v budoucnosti, nebo v přítomnosti (případně i v minulosti), v níž je však ‚něco jinak‘. Oním ‚něco je jinak‘ je obvykle vynález, setkání s jinou formou života, neobyčejné schopnosti člověka, dosud nerealizovaný experiment, dosud neuskutečněná událost globálního významu (katastrofa, nová světová válka) a podobně. Na rozdíl od fantasy by toto ‚něco jinak‘ mělo být racionálně odůvodněné, případně 19

uskutečnitelné. Autorem pojmu je H. Gernsback. U nás se nejvíce vžila zkratka sci-fi (autorem je F. J. Ackerman), které se v anglické jazykové oblasti dnes užívá převážně jako hanlivé označení pro podřadnou SF“ (NEFF, OLŠA 1995: 32). Uvedená

encyklopedie

navíc

představuje

hlavní

motivické

okruhy

vědeckofantastických děl (například alternativní dějiny, astronomie, cesty časem, fantastické cestopisy, kolonizace vesmíru, kybernetika, přelidnění, roboti, technika, ztracené světy), které ve čtvrté kapitole představuje blíže a podle nichž je opět možné udělat si představu zejména o stěžejních dílech sci-fi. Obsáhlou, a jak ji označuje autor, pracovní, definici sci-fi uvádí Ivan Adamovič ve Slovníku české literární fantastiky a science fiction: „Science fiction je literaturou změny. Jde o změnu celé společnosti, o zásah do každodenní reality. SF se tematicky zabývá důsledky této změny, ať už globální (všechny příběhy posazené do budoucnosti), nebo lokální či individuální, s uvážením jejich možného dopadu (vynálezy a experimenty, neobyčejné schopnosti člověka). Popis této změny, tohoto stavu, v němž je ‚něco jinak‘, je pak využíván za různými účely – prognostickým (snaha odhadnout příští vývoj civilizace), satirickým (reflexe současné společnosti), psychologickým (lidský charakter vystavený neobvyklé situaci) a podobně. Na rozdíl od fantastické literatury v užším pojetí jsou události popisované SF literaturou v zásadě uskutečnitelné a racionálně vyložitelné“ (ADAMOVIČ 1995: 6). Obě definice pracují s nějakou změnou, se stavem, kdy je „něco jinak“. Adamovič zároveň ukazuje, jakým způsobem autoři s onou změnou pracují a čeho tím dosahují. Nejedná se tedy o nahodilá přitažlivá témata, která mají zaujmout čtenáře, ale už ne jej dále obohacovat. Odlišným způsobem je sci-fi zpracována ve Vybraných kapitolách z teorie dětské literatury II: „Science fiction – vžitý termín pro vědeckofantastickou literaturu nechápeme zde jako termín genologické povahy, označující určitý žánr či žánrovou formu, nýbrž jako termín vztažný k tematice díla a k jejímu významovému chápání. Za science fiction lze pokládat každou literaturu, která vypjatým způsobem aktualizuje skutečnou, hypotetickou nebo v autorově fiktivní mystifikaci vymyšlenou problematiku vědy ve vztahu k volné iluzívní fabulaci, přičemž převážně se jedná o problematiku věd přírodních a technických, méně často věd společenských. Science fiction bývá složitě tříděna většinou podle námětů, za její hlavní větve je pokládána science fiction kosmonautická a obrácená k budoucnosti, dále science fiction jinotajná a science 20

fiction-horror. Tematika science fiction může být pojednána v románu, povídce i novele, jejich humoristické, společenské, psychologické a jiné formě, v literatuře pro děti a mládež nese science fiction nejčastěji charakteristiky literatury dobrodružné“ (CHALOUPKA, NEZKUSIL 1976: 112–113). Autoři správně poukazují na fakt, že není zcela výhodné hovořit o sci-fi jakožto o žánru s pevně danými hranicemi. Stejně jako jiné kategorie fantastiky je sci-fi zpracovávána v různých literárních druzích (a potažmo žánrech) a formách. V rámci sci-fi dále rozlišujeme například hard SF, soft SF, kyberpunk nebo vesmírnou operu, a to podle jejich zaměření, inspiračních zdrojů i stylu textu. Hard SF vychází zejména z „tvrdých“ věd (matematika, fyzika, astrofyzika) a reálných vědeckých poznatků. Soft SF využívá teorie například z psychologie, antropologie, sociologie, ekologie nebo lingvistiky. Kyberpunk je charakterizován zaměřením na kybernetiku, umělé inteligence, informační technologie a internet, dále rychle plynoucím dějem; v jazyce často čerpá ze slangu a jeho styl je neuhlazený. Termín vesmírná opera (space opera) mívá pejorativní nádech, někdy nostalgický. V takovém smyslu označuje nejčastěji starší dobrodružnou sci-fi odehrávající se ve vesmíru. Nová vesmírná opera je plnohodnotnou součástí science fiction a nejedná se již o literaturu nízké kvality: „Nová space opera si zachovala mezihvězdné měřítko a velkolepost tradiční space opery, ovšem začala být vědecky rigoróznější a ambicióznější ve svém záběru“ (DOZOIS, STRAHAN 2008: 17). Vyznačuje se „pronikavější charakterizací, vyspělejším stylem a vytříbenější citlivostí vůči politickým skutečnostem“ (DOZOIS, STRAHAN 2010: 13). Nová vesmírná opera se ve sci-fi objevuje od šedesátých let dvacátého století, proto není na místě tento směr stále považovat za nehodnotný. Různých poddruhů sci-fi je mnohem více, čtyři zde uvedené jen reprezentují rozmanitost celé literární kategorie.

Fantasy Fantasy představuje Encyklopedie literatury science fiction takto: „V anglické jazykové oblasti pojem užívaný často pro veškerou fantastickou literaturu. V poslední době v užším pojetí též marketingová kategorie označující sword and sorcery a high fantasy, tedy příběhy odehrávající se v imaginárních světech nebo naší minulosti a nikoliv fantastické příběhy ze současnosti nebo magický realismus. 21

Podstatnou složkou fantasy je často nevysvětlitelný, nadpřirozený úkaz nebo přímo projev magie – touto ‚iracionalitou‘ rekvizit (z novodobého, materialistického pohledu) se fantasy liší od science fiction“ (NEFF, OLŠA 1995: 29). Podle Encyklopedie literárních žánrů je fantasy stručněji „populární žánr iracionální fantastiky s tematickými zdroji v mýtu a středověké romanci“ (MOCNÁ, PETERKA 2004: 187). Fantasy je často definována pomocí rozdílů mezi ní a sci-fi. Fantastické prvky ve sci-fi mívají vědecké nebo pseudovědecké vysvětlení, ve fantasy je jejich původ magický nebo jinak nadpřirozený. Příběhy, které přináší sci-fi, jsou spisovateli často představovány jako v budoucnosti možné, fantasy příběhy nikoliv. Fantasy se častěji obrací do minulosti a vytváří svébytné světy inspirované středověkem nebo mýty. Typický je pro fantasy souboj dobra a zla. Rozlišujeme vysokou a nízkou fantasy, epickou fantasy, hrdinskou fantasy, science fantasy, fantasy „meč a magie“ a jiné (NEFF, OLŠA 1995: 29–30).

Horor Encyklopedie literatury science fiction vysvětluje pojem horor (v Encyklopedii primárně jako horror) takto: „Na rozdíl od SF nebo fantasy není horror definován obsahově, ale esteticky. Horror je příběh vyvolávající pocity hrůzy, strachu, napětí spojeného s mrazením v zádech. Horrory mohou být realistické (například detektivní thrillery jako Harrisovo Mlčení jehňátek) nebo nadpřirozené (v tom případě patří do fantastické literatury). […] Časté je spojení horroru s fantasy příběhem (sem patří mnohé příběhy s hrdinou Conanem) nebo science fiction (celá řada příběhů o konfliktu s vraždícím mimozemským tvorem, z filmové oblasti je nejznámější Vetřelec). Za klasika horroru je pokládán H. P. Lovecraft, nejznámějším současným představitelem je S. King“ (NEFF, OLŠA 1995: 30). Horory jsou obecně považovány za nízkou literaturu: „Horor je záležitostí převážně triviálního čtiva a masové filmové produkce“ (PAVERA, VŠETIČKA 2002: 137), nicméně některým autorům se podařilo horor pozvednout. V definici zmíněný Stephen King je podle Encyklopedie literatury science fiction „nejznámější žijící autor horrorů a komerčně nejúspěšnější spisovatel v historii literatury“ (NEFF, OLŠA 1995: 280). Kromě beletrie se věnuje i teorii hororu.

22

Utopie Utopie je „příběh popisující hypotetickou společnost (civilizaci, časovou éru), kterou autor pokládá za dokonalou. Umístěním děje do neexistující či neznámé reality náleží utopie do science fiction. První utopie byly napůl beletrií a napůl traktáty o neexistující zemi s ideálním společenským zřízením – viz práce T. Mora (podle jeho spisu Utopie z roku 1516 byl žánr později pojmenován), F. Bacona, T. Campanelly, z pozdějších autorů jmenujme např. E. Bellamyho, W. Morrise či H. G. Wellse a jeho román Lidé jako bozi. U nás i v řadě dalších zemí se před druhou světovou válkou používal pojem utopie (‚utopický román‘) nesprávně k označení jakéhokoliv SF románu z budoucnosti“ (NEFF, OLŠA 1995: 35).

Antiutopie Antiutopie naopak popisují hypotetickou společnost, která se podle měřítek demokratické společnosti vyvíjí nedemokratickým směrem – nejsou dodržována základní lidská práva a svobody, lidé jsou nadměrně sledováni, vláda má nad jejich životem a smrtí naprostou kontrolu. Antiutopie slouží jako varování, autoři upozorňují na možný nežádoucí vývoj společnosti. Nejznámějšími antiutopiemi jsou politické antiutopie popisující totalitní zřízení: My Jevgenije Zamjatina, Konec civilizace Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella (NEFF, OLŠA 1995: 35).

23

Návrh členění fantastiky podle Terezy Dědinové Hranice mezi výše uvedenými literárními kategoriemi a žánry nejsou vždy ostré a jasné, často se prolínají. Řada děl čerpá z více tradic a zdrojů a není snadné texty jednoznačně zařadit. V návaznosti na to je obtížné vůbec nějaké žánry definovat. Existují například (nepříliš používané) kategorie science fantasy nebo slipstream12, které označují díla se znaky více žánrů. Například horor, jak zmiňujeme výše, se velmi často pojí se sci-fi nebo fantasy. Není proto žádoucí pracovat s kategoriemi fantastiky jako s uzavřenými, jasně vymezenými žánry. Je důležité si uvědomit, že se prolínají, vyvíjejí souběžně a vzájemně na sebe působí a ovlivňují se. Podle toho s uvedenými definicemi musíme nakládat. Tereza Dědinová navrhuje ve studii Po divné krajině: charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury způsob členění vycházející z Wittgensteinovy teorie rodových podobností, prototypové teorie a neostrých množin a navrhuje definovat fantastiku intuitivní metodou: „Za fantastická budu tedy považovat taková beletristická či dramatická díla, v nichž fantastický prvek – propojen sítí rodových podobností s alespoň jedním dalším dílem pokládaným za fantastické – zaujímá význačnou roli ve struktuře fikčního světa, neobjevuje se pouze ojediněle nesa zcela specifickou funkci“ (DĚDINOVÁ 2015: 59). Fantastický prvek Dědinová chápe jako „záměrnou odlišnost od konsenzuální reality (pozměněný historický vývoj v případě alternativní historie, zasazení do budoucího fikčního světa a podobně); fyzickou nemožnost v případě postav a objektů, zásadní změnu v případě přírodních zákonů a pravidel fikčního světa“ (IBID.). Texty, které je pomocí sítě rodových podobností možné propojit s více díly fantastické literatury, se budou nacházet ve středu neostré množiny fantastické literatury, naopak ty texty, které bude možné spojit jen několika málo vlákny, umístíme na její okraj. Přímo ve středu neostré množiny tedy budou prototypové texty, na periferii texty, pro něž není fantastický prvek stěžejní, ale slouží například jen jako ozvláštnění.

„Termín vytvořený B. Sterlingem pro označení děl na pomezí fantastické literatury a mainstreamu, která většinou používají rekvizit SF a fantastiky, ale není možno je označit za žánrovou SF“ (NEFF, OLŠA 1995: 33). 12

24

Fantastický prvek se významně podílí na intuitivním soudu o fantastičnosti textu. Podle způsobu nakládání s fantastickým prvkem můžeme ve fantastice pojmenovat dvě množiny: vlastní fantastično a fantastično jako prostředek vyjádření. „Vlastní fantastično se primárně soustředí na fantastický prvek, na jeho věrohodné zasazení do kontextu fikčního světa a domyšlení důsledků, které s sebou fantastický prvek nese. K tomuto druhu fantastiky patří typicky díla operující s aspekty charakteristickými pro science fiction nebo fantasy“ (IBID.: 106). Fantastično jako prostředek vyjádření nalézáme tam, kde autor pouze přebírá fantastický prvek jako východisko k vyjádření svých myšlenek. Nedbá přitom o jeho správnost, věrohodnost nebo vysvětlitelnost. T. Dědinová dále rozlišuje čtyři stupně integrace fantastického prvku do fikčního světa díla: „Nejvyšší stupeň lze pojmenovat jako cíl (v textech zcela zaměřených na fantastický prvek, ostatní aspekty fikčního světa a příběh slouží k jeho osvětlení), poté následuje platforma, východisko a nakonec kulisa“ (IBID.: 114). Podle funkce fantastického prvku a jeho vztahu k aktuálnímu světu rozlišujeme neostré množiny zdání realističnosti, vyvolání pochybnosti a postižení vnitřní souvislosti. T. Dědinová nabízí dvoustupňovou typologii fantastické literatury: 1. fantastické dílo zařadíme do neostré množiny vlastního fantastična, nebo fantastična jako prostředku vyjádření. 2. dílo zasadíme do užšího kontextu podle toho, jakou funkci plní fantastický prvek v textu ve vztahu k aktuálnímu světu – do neostrých množin zdání realističnosti, vyvolání pochybnosti, nebo postižení vnitřní souvislosti. Klasické definice fantastiky jsou vždy omezující, zaměřují se jen na omezený výběr děl a jejich typické znaky, rychle zastarávají. Intuitivní definice T. Dědinové umožňuje se těmto problémům vyhnout; je pružná, přizpůsobuje se literárnímu vývoji. Ukazuje, že některá díla jsou více fantastická (blíže středu neostré množiny), jiná jsou fantastická jen okrajově. Texty jen s jedním fantastickým prvkem nemusí být nutně považovány za fantastiku – o tom rozhoduje jeho postavení ve fikčním světě. Nevýhodou intuitivního modelu je, že „vzhledem k libovolnosti rysů určujících dílo jako fantastické dovoluje vedle sebe postavit Čapkovu Továrnu na absolutno a triviální dobrodružné příběhy vyšperkované kosmickými kulisami. Zároveň ale umožňuje tato díla odlišit na základě dalších rysů, v uvedeném případě nejlépe dle podílu dobrodružných banálních aspektů a klišé“ (IBID.: 58). 25

Přestože díla zůstanou spojena vláknem sítě rodových podobností, což nám umožní zařadit je k fantastice, uvědomujeme si zároveň, že jejich umělecké zpracování a hodnota mohou být odlišné a na tomto poli od sebe mohou být velmi vzdálená. Intuitivní definice se jeví jako velmi vhodná pro analýzu fantastických děl, nicméně pro účely středoškolské výuky literatury postačí starší dostupné definice a vědomí učitele, že stejně jako ve všech ostatních žánrech a literárních kategoriích, nalezneme i ve fantastice brak a řemeslně nezvládnuté texty, ale také velmi kvalitní, přínosná díla, která stojí za pozornost. Jak uvidíme níže, učebnice poskytují prostor pro představení fantastiky, jejich pohled na fantastiku je však často ovlivněn právě dojmem, že většina fantastické literatury je nekvalitní. Zkušený učitel tento prostor využije a žáky seznámí s čelnými představiteli fantastiky a jejich díly. Za významné představitele fantasy považujeme13 Johna R. R. Tolkiena, George R. R. Martina, Mervyna Peaka, Stevena Eriksona, v České republice Vilmu Kadlečkovou, Leonarda Medka. Ze spisovatelů sci-fi jmenujme Arthura C. Clarka, Raye Bradburyho, Isaaca Asimova, Roberta A. Heinleina, Franka Herberta, z českých autorů Josefa Nesvadbu, Ivana Kmínka. Fantasy i sci-fi píše Ursula K. Le Guinová. S hororem se studenti ve středoškolské výuce téměř nesetkají, slavné utopie a antiutopie bývají zařazovány poměrně pravidelně. Dobře zvolená fantastická literatura má bezesporu mnoho kladů a pro čtenáře může být velmi přínosná. Rozvíjí fantazii, nutí zamýšlet se nad závažnými problémy (například nad etikou klonování), poučuje, nabízí různé scénáře lidských dějin, varuje před nebezpečnými ideologiemi, před přílišnou technologizací, pomocí alegorie nastavuje zrcadlo dnešní společnosti. Kvalitní fantastiku můžeme doporučit pro všechny věkové kategorie čtenářů, středoškolské čtenáře by mohla přitáhnout atraktivitou některých témat, nebo jednoduše díky existenci mnoha populárních filmových adaptací fantastických děl.

Za významné uvedené autory považujeme podle ocenění, jež jim byla udělena, například ceny Nebula a Hugo získali I. Asimov, A. C. Clarke, U. K. Le Guinová, F. Herbert; R. A. Heinlein byl oceněn Hugem a na Nebulu byl čtyřikrát nominován, R. Bradbury byl oceněn mimo jiné World Fantasy Award for Life Achievement, stejnou cenu obdržel G. R. R. Martin. V. Kadlečková a I. Kmínek byli oceněni Cenou Karla Čapka, V. Kadlečková, L. Medek, J. Nesvadba a I. Kmínek též získali cenu Akademie SFFH. Podstatný je i vliv uvedených autorů na rozvoj fantastické literatury (například J. R. R. Tolkien je považován za průkopníka fantasy a posmrtně byl uveden do Science Fiction Hall of Fame). 13

26

Terminologická poznámka Pojmy z oblasti fantastické literatury užíváme následovně: termín fantastická literatura zkracujeme na fantastika, těchto slov tedy užíváme synonymicky. Pojem science fiction zkracujeme na sci-fi a tuto zkratku vzhledem k rozšířenosti v českém prostředí nevnímáme jako pejorativní. Termín utopická literatura vztahujeme i na v učebnicích někdy užívaný pojem utopistická literatura.

27

3. Zastoupení fantastiky v učebnicích a čítankách literatury Následující kapitoly jsou věnovány jednotlivým řadám učebnic a čítanek. Postupně představíme řady nakladatelství Didaktis, Fragment, Fraus, Scientia, SPN a dalších. V případě SPN uvádíme pro srovnání učebnice vydané do roku 1989. U učebnic se zaměřujeme na způsob, jakým (pokud vůbec) pojednávají o fantastice. V čítankách hledáme ukázky fantastické literatury a sledujeme, zda jsou nějak uváděny do kontextu, zejména zda a jak je zmíněno, že daná ukázka patří do fantastické literatury. U čtyřdílných řad se zaměřujeme na díly, které zařazují do výkladu (ukázek) fantastiku, nejčastěji tedy na druhý až čtvrtý díl. První díly obvykle zařazují texty, jež bychom ve vztahu k fantastické literatuře mohli označit jako kořenové. Jejich příslušnost k ní bývá diskutabilní, tudíž se jimi nezabýváme a primárně hovoříme o textech, u nichž pochybnost není. Proto náš výklad vynechává první díly učebnicových i čítankových řad.

3.1 Řada Literatura pro střední školy 1–4 nakladatelství Didaktis Nakladatelství Didaktis bylo založeno roku 1996 a specializuje se na naučnou a pedagogickou literaturu pro děti z mateřských, základních a středních škol. Didaktis vydal novou ucelenou řadu učebnic pro výuku české literatury – Literaturu pro střední školy 1–4. Pro každý ročník středních škol Didaktis poskytuje učebnici, pracovní sešit a průvodce pro učitele. Učebnice jsou dostupné i ve zkrácené verzi, přizpůsobené hodinové dotaci na středních odborných školách. Čítanku jako takovou Didaktis nenabízí, nicméně k průvodci pro učitele dodává CD s načtenými ukázkami. Jejich přepis je rovněž k dispozici v průvodci, popřípadě na webových stránkách nakladatelství. Dále Didaktis nabízí DVD s filmovými ukázkami adaptací literárních děl. Učebnice působí na první pohled nepřehledně. Látka je v nich rozložena vždy na dvoustranu, na níž je obsah rozdělen do několika rámečků – například definice, inspirace, časová osa, výklad k literatuře, otázky k zamyšlení nebo bulvár, ve kterém jsou vybrané údaje o spisovateli zpracovány s nadsázkou a ironií. Každý rámeček má jiný barevný podklad nebo ohraničení, což by mělo studentům usnadnit orientaci v textu. Vědí například, že růžový rámeček obsahuje základní životopisné informace, 28

černý obsahuje nějaké bulvární zajímavosti. Na jedné straně je poměrně velké množství rámečků (kolem deseti, ale i více), proto učebnice působí překombinovaně. Učebnice jsou velmi barevné a jsou doprovázeny bohatým obrazovým materiálem. Na každé straně nalezneme obrázek, například fotografii z filmové nebo divadelní adaptace knihy, ukázku architektury, malířství nebo sochařství probíraného období, ilustrace z knih, portréty spisovatelů a mimo jiné jsou některá díla (nebo život spisovatele) shrnuta pomocí komiksových stripů. Za každým učebním celkem je zařazeno opakování, v závěru učebnic nalezneme Slovníček literárněteoretických pojmů. Pracovní sešity přesně odpovídají příslušným učebnicím. Látka je v obou zařazena na stejné straně (nebo se jen o pár stran liší), což umožňuje velmi rychlou orientaci a práci současně s oběma výukovými texty. Pracovní sešit zpravidla obsahuje velmi krátké úryvky probíraných děl, včetně fantastických. Literatura pro 2. ročník středních škol Fantastickou literaturu poprvé nacházíme na stránkách učebnice Literatura pro 2. ročník středních škol, jež považuje Edgara Allana Poea za předchůdce detektivních románů a moderního hororu. Nijak není zmíněn vliv na rozvoj sci-fi, například texty Bezpříkladná dobrodružství jistého Hanse Pfalla nebo Fakta případu monsieura Valdemara. V rámečku inspirace se studenti dozvědí, že Poeovo prozaické dílo mělo vliv na Jakuba Arbese, jenž je podrobněji probrán dále v učebnici: „Ve svých romanetech rozvíjel možnosti vědeckých objevů, je proto považován za autora první české science-fiction“ (POLÁŠKOVÁ, DOROVSKÁ, KONEČNÁ 2009: 82). Newtonův mozek učebnice označuje jako sci-fi příběh. Je sporné, zda máme díla z konce 19. století již označovat jako sci-fi, vzhledem k tomu, že kategorie sci-fi ještě neexistovala a teprve se formovala. Bylo by vhodnější označit Arbese za předchůdce sci-fi, nebo říci, že některá jeho díla nesou zřetelné prvky sci-fi. Jeho texty navíc často nabízejí přirozené vysvětlení záhady, například pokud je příběh zarámovaný do snu. Takové pojetí fantastiky by zapadalo do teorie Tzvetana Todorova představené v Úvodu do fantastické literatury. „Podle Todorova je základem fantastična váhání zakoušené člověkem, který zná pouze přírodní zákonitosti a který se ocitá tváří v tvář zdánlivě nadpřirozené události. Je-li přítomna nejistota a pochybnost, realita se stává dvojznačnou. Motiv fantastična 29

trvá po dobu této nejistoty a spočívá v pochybách o povaze jevu. Jakmile zvolíme jednu ze dvou odpovědí, opouštíme prostor fantastického a vstupujeme do vedlejších kategorií – tajemného, znepokojivě neznámého nebo zázračného“ (LUKAVEC online 2011). Konec příběhu nabízí vždy takové řešení, ať už pro postavu či čtenáře, které není v rozporu s realitou a je možné jej vysvětlit. V ten moment fantastično mizí. Vidíme, že Todorovovo pojetí je velmi úzké a nelze aplikovat na fantastiku jako celek. Arbesovo dílo však právě do tohoto systému zapadá. Ve slovníku pojmů v závěru učebnice je uvedeno heslo Science-fiction/sci-fi. Termín je definován jako „vědecko-fantastická próza. Žánr fantastické literatury, převážně prozaický, který tematicky čerpá z poznatků vědy a techniky a z předpokladů jejich budoucího rozvoje. Zobrazená budoucnost je přitom líčena jako aktuální přítomnost“ (POLÁŠKOVÁ, DOROVSKÁ, KONEČNÁ 2009: 150). Učebnice definici evidentně přejala z Lexikonu literárních pojmů: „Science fiction (z anlg. science = věda, fiction = fikce; čti sajens fikšn), zkráceně sci-fi, rovněž vědeckofantastická próza – žánr fantastické literatury, převážně prozaický, který tematicky čerpá z poznatků vědy a techniky a z předpokladů jejich budoucího rozvoje. Zobrazená budoucnost je přitom líčena jako aktuální přítomnost“ (PAVERA, VŠETIČKA 2002: 323). Je s podivem, že ačkoli učebnice přebírá definici doslovně, nedodržuje úzus v psaní pojmů vědeckofantastický a science fiction a zapisuje je se spojovníkem. Pro některé studenty se může být zajímavým postřehem tvrzení, že byť se sci-fi odehrává často v daleké budoucnosti, děj je vypravován, jako by byl přítomný, což vyvolává aktuálnější představu. Problematické je nicméně omezení sci-fi pouze na budoucnost. Řada příběhů se odehrává v současnosti, ale také v minulosti. Děj situovaný do budoucnosti není stěžejním znakem sci-fi. Dříve v učebnici je Jakub Arbes uveden jako zakladatel sci-fi. Pokud si student dohledá tuto definici zařazenou v učebnici do slovníku, získá zcela mylný dojem o náplni Arbesových próz. Pracovní sešit navazuje na témata probíraná v učebnici. Na s. 54 studenti naleznou úryvek Jámy a kyvadla Edgara A. Poea a několik otázek k němu a k hororu obecně: „Jaké autory hororů znáte? Který režisér se proslavil natáčením hororů?“ (POLÁŠKOVÁ, DOROVSKÁ, KONEČNÁ 2009: 54). Otázky se zaměřují na znalosti studentů, které nezískali ve škole, ale například vlastním zájmem. Takové otázky mohou povzbudit ty studenty, kteří mají jinak s literaturou problémy. Učitel se může 30

s takovým typem otázky obrátit i na slabší žáky. Otázky na spisovatele a režiséry hororu navíc propojují učivo o romantismu se současností. K zamyšlení povzbuzují úkoly u Jakuba Arbese a jeho díla: „Setřiďte ve skupině informace o tom, kdy a kde byly konkrétní vynálezy jakkoliv zneužity. Hrozí nám zneužití některých současných vynálezů?“ (IBID.: 84). Otázka se dá vhodně propojit s poznatky o sci-fi, je možné ji vztáhnout na život studentů – například aby si uvědomili, do jaké míry jsou obklopeni technologiemi, jak moc jsou na nich závislí a zda by se bez nich mohli obejít. Podobnými otázkami se zabývá i současná sci-fi; učitel může doporučit díla zpracovávající tato témata. Literatura pro 3. ročník středních škol Literatura pro 3. ročník středních škol zmiňuje v rámci učiva o Karlu Čapkovi14 fantastickou literaturu několikrát. Jako utopické romány jsou jmenovány Továrna na absolutno a Krakatit, drama R. U. R. je charakterizováno jako vědeckofantastické. Pojem utopický román vysvětlen není, autoři ani nezmiňují návaznost na renesanční utopie. Sami od sebe si studenti látku těžko spojí a je potřeba doplnění od vyučujícího. Podle učebnice je Karel Čapek „díky svým utopickým dílům považován za předchůdce sci-fi literatury“ (ANDREE, DOROVSKÁ, ŠEBELOVÁ 2009: 80), s čímž nelze než souhlasit. Ocenit můžeme aktualizaci témat, která Čapkova díla zpracovávají. Například u Krakatitu je v pracovním sešitě zařazen námět k zamyšlení se nad výhodami a nevýhodami jaderné energie. Sci-fi je v učebnici krátce zmíněno u Michaila Bulgakova: „Čtenářsky oblíbené jsou novely s prvky sci-fi Osudná vejce a Psí srdce“ (IBID.: 133). Podrobněji charakterizovány nejsou. V pracovním sešitě je pozornost věnována románu Mistr a Markétka. Literatura pro 4. ročník středních škol Čtvrtý

díl

učebnice

seznamuje

studenty

na

prostoru

jedné

strany

s Georgem Orwellem a jeho fantastickými díly Farma zvířat a 1984. Farma zvířat je

Dílo Karla Čapka je důkladně rozebíráno v každé učebnici, neboť jeho přínos pro českou literaturu je velmi významný. My se však v celé práci zaměřujeme na zmínky o Karlu Čapkovi jakožto autorovi fantastické literatury. 14

31

charakterizována jako alegorie totalitního systému, 1984 jako antiutopický román. Opět není řečeno, co je to antiutopie. U obou děl je stručně převyprávěn děj a jsou z nich uvedeny krátké úryvky (v rozsahu jednoho odstavce). V rámci inspirace autorovým dílem jsou uvedeny filmové adaptace zmíněných knih (Farma zvířat, 1954 a 1999; 1984, 1984; Brazil, 1985), které mohou studenty zaujmout a případně přivést ke knižní předloze. Stručněji (v učebnici je mu věnována půlstrana) je zmíněn William Golding. V jeho románu Pán much se podle učebnice „prolínají prvky sci-fi a dobrodružného románu“ (ANDREE 2009: 56). Opomenuta je alegorická rovina díla, jež je poměrně výrazná. Autoři dále popisují zápletku Pána much a uvádí stejnojmennou filmovou adaptaci z roku 1963. Golding se podle učebnice zabývá problematikou sváru dobra a zla, jemuž se věnuje právě v Pánovi much. Je vhodné studenty upozornit, že autor neusiluje o akční vypravování, ale že i dobrodružný příběh vypovídá o lidské povaze a filozofických problémech. Ve stejném rozsahu je zpracován John Ronald Reuel Tolkien. Poprvé je v této řadě učebnic zmíněno fantasy: „Jeho knihy podnítily masový zájem o žánr fantasy“ (ANDREE 2009: 57). Jsou uvedena díla Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, Pán prstenů a Silmarillion. Jak uvidíme níže, u jiných řad učebnic, bývá Tolkienovo dílo popisováno s nepochopením. Zde tomu tak není; autoři si zjistili správné informace a podle jejich charakteristiky Tolkienova přístupu k dílu si mohou studenti vytvořit nezkreslenou představu o jedné z podob fantasy. Je například uvedeno, že Tolkien vytvořil imaginární svět s fiktivními jazyky (například s umělými elfskými jazyky quenijštinou a sindarštinou), vlastní historií a kosmologií nebo mapami. Pán prstenů podle učebnice „zkoumá především vliv moci na proměnu osobnosti jedince“ (IBID.). Charakteristice Tolkienova díla odpovídá definice fantasy ve slovníčku pojmů: „Fantastická literatura / fantasy je literární žánr, který vznikal od 30. let 20. století. Děj se odehrává ve fiktivních civilizacích a jsou v něm kombinovány mytologické, fantastické a magické prvky. Hrdina příběhu obvykle reprezentuje princip dobra a vydává se na iniciační cestu, během níž zdolává řadu nebezpečných překážek, překonává sám sebe a zároveň poráží protivníka, který ztělesňuje princip zla. Pravděpodobně nejslavnějším dílem žánru fantasy je Pán prstenů J. R. R. Tolkiena“ (IBID.: 155). Zmatečné je uvedení definice spojením pojmů fantastická literatura a fantasy, jako by se jednalo o synonyma. Studenti se proto mohou domnívat, že se jedná o totéž. 32

Uvedená charakterizace fantasy (nikoli fantastické literatury jako celku!) odpovídá definici klasické epické fantasy; zmíněnému schématu dobra a zla se však některé epické fantasy vymykají (například Malazská Kniha padlých Stevena Eriksona). Nezbytné je vysvětlení pojmu iniciační cesta, které ovšem nikde v učebnici nenalezneme. Pokud učitel termín vysvětlí, měli by studenti získat dostatečnou základní představu o epické fantasy. Problém je, že z názvu slovníkového hesla oni sami nepoznají, o jaké oblasti literatury byli právě poučeni a nebudou schopni s nabytými vědomostmi správně nakládat. K fantasy se vrací pracovní sešit otázkou: „V současnosti se žánr fantasy stal masovou záležitostí. Z jakého důvodu podle vašeho názoru čtenáře fascinuje? Diskutujte“ (ANDREE 2009: 57). Námět je k diskuzi vhodný, pokud je na ni dostatečný čas a učitel se orientuje v problematice. Jako Tolkienův přítel je zmíněn Clive Staples Lewis a jeho Letopisy Narnie. Zařazení Kurta Vonneguta ke sci-fi je sporné, on sám se mu brání15. Učebnice proto vhodně volí charakteristiku: „K vyjádření svých myšlenek často užíval prostředky populární masové kultury, především pokleslé podoby žánru sci-fi“ (ANDREE 2009: 77). Uvedená citace navíc implikuje, že podob sci-fi je více, nikoliv jen jedna nekvalitní, braková. Ray Douglas Bradbury je charakterizován jako „autor vědecko-fantastických povídek a novel […],

varuje před

negativními důsledky lidského

pokroku

a bezohledného drancování planety. Zabývá se také tématy nukleární války, rasismu a cenzury“ (IBID.: 81). Jeho povídky podle učebnice obsahují fantastické a hororové prvky, jeho prózy autoři označují jako psychologické a moralizující. Podle rozšířené definice sci-fi ve slovníčku pojmů v závěru učebnice je Bradbury přední autor sci-fi literatury. Z děl Raye Bradburyho jsou jmenovány sbírky povídek Tlustý karneval, Ilustrovaný muž, Zlatá jablka ze slunce, Marťanská kronika a román 451 stupňů Fahrenheita. Poslední dva jmenované texty jsou v učebnici rozebrány podrobněji a je nastíněn děj; jejich velmi krátké ukázky jsou zařazeny v pracovním sešitě. V rámci učiva o Rayi Bradburym je popsán vznik sci-fi literatury, učebnicí kladený na konec 19. století, což odpovídá námi nastíněnému rozvoji sci-fi v druhé kapitole.

Z předchůdců

a

průkopníků

sci-fi

jsou

jmenováni

Jules

Verne,

Herbert G. Wells, Aldous Huxley a Edgar A. Poe, kteří jsou zároveň zmíněni jako

„Kurt Vonnegut se několikrát pokusil popřít svou příslušnost k vědeckofantastickému žánru. Tvrdí, že píše knížky o problémech světa kolem sebe a rekvizit SF používá jen jako výrazového prostředku“ (NEFF, KRAMER 1986: 311). 15

33

inspirátoři Raye Bradburyho. Ve výčtu citelně chybí Mary Shelleyová. Zmíněny jsou v souvislosti s počátky sci-fi texty Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a Cesta na měsíc Cyrana de Bergerac, a to jako utopie. Vhodnější by bylo označení fantastický cestopis. Z českých autorů sci-fi učebnice uvádí Vladimíra Párala, jehož sci-fi díla však mají podle autorů nižší uměleckou hodnotu. Vysvětlen je obrat Párala k science fiction: „Aby unikl ideologickému tlaku, začal se věnovat žánru sci-fi, jehož prostřednictvím řešil závažná témata, např. ekologickou katastrofu v románu Válka s mnohozvířetem“ (ANDREE 2009: 97). Ze sci-fi próz je jmenována pouze jedna, zmíněná ve zde uvedené citaci, a není jí věnována bližší pozornost. Podle Encyklopedie literatury science fiction nicméně představují Páralova sci-fi díla hodnotný příspěvek k české sci-fi (NEFF, OLŠA 1995: 330). Čítanky obsahují ukázky z těchto fantastických děl: Válka s mloky Karla Čapka, Farma zvířat George Orwella, Jatka č. 5 Kurta Vonneguta, Marťanská kronika Raye Bradburyho. Řada jiných sci-fi děl je představena formou úryvků přímo v učebnicích, nebo zejména v pracovních sešitech, byť se jedná o úryvky velmi krátké. V zásadě jsou takto představena všechna díla, jimž je věnován větší prostor v učebnici. Řadě nakladatelství Didaktis bývá vyčítáno necitlivé zacházení s informacemi o spisovatelích a jejich dílech – prostor často získávají krátké odstavce bulvárního charakteru. Kritické hlasy zaznívají též směrem k až příliš barevné a nesourodé grafické podobě učebnic. Fantastickou literaturu však tato řada zpracovává až na menší výhrady dobře, staví se k ní neutrálně. Uvádí v celku odpovídající definici sci-fi; problematické je potom zaměňování pojmů fantastická literatura a fantasy a nevysvětlování některých dalších termínů (například antiutopie).

34

3.2 Řada Literatura v souvislostech pro střední školy 1–4 nakladatelství Fraus Na svých internetových stránkách nakladatelství16 Fraus uvádí, že je největším učebnicovým nakladatelstvím v České republice. Aktivně se podílí na zavádění nových výukových metod do škol, propaguje interaktivní výuku a některé učebnice proto nabízí i v interaktivní podobě. Pro výuku literatury je určena řada Literatura v souvislostech pro střední školy 1–4, která vychází s příručkami pro učitele a elektronickými čítankami. Čítanky jsou jako CD přiloženy k učebnici, nebo si je uživatelé mohou stáhnout ze stránek nakladatele. Fraus vydal také Teorii literatury pro střední školy jako rozšiřující vzdělávací materiál. Řada, vydávaná ve formátu A4, je pro studenty zpracována přitažlivě. Obsahuje velké množství barevného obrazového materiálu, který představuje spisovatele, obálky knih, ale také filmová zpracování děl, jež budou žáci znát spíše, než jejich literární předlohy.

Samotné

učebnice

obsahují

řadu

námětů

k činnosti,

k zamyšlení

a doplňujících otázek. V závěru obsahují shrnutí toho, co by se měl žák v daném roce podle učebnice naučit. K prvnímu dílu vyšla zvlášť příručka pro učitele, která poskytuje učiteli oporu, další náměty k činnosti, rozepisuje, co by studenti měli zvládat, jaké schopnosti by si měli osvojit. Řada Literatura v souvislostech pro střední školy je poměrně nová (vychází od roku 2010), a proto se čtvrtý díl učebnice věnuje i současným autorům – starší, ale stále používané učebnice je nemohly zařadit a tato látka ve výuce chybí, pokud ji nedoplní učitel sám. Literatura v souvislostech pro střední školy 2 Fantastická literatura je poprvé zmíněna ve druhém díle řady učebnic. První díl obsahuje texty, které bychom mohli označit jako kořenové (Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského). Do druhého dílu, Literatury v souvislostech pro střední školy 2, je zařazen Edgar Allan Poe, jehož některé texty považujeme za stěžejní pro žánr horor. V učebnici je přínos Edgara A. Poea zhodnocen takto: „V řadě literárních oblastí je považován za zakladatelskou osobnost“ (JAKUBÍČEK 2011: 31). Není nicméně

16

Viz stránku https://www.fraus.cz/cs/o-nas/nakladatelstvi-fraus.

35

řečeno, jakých literárních oblastí, pouze dále v učebnici je zmíněno, že psal jedny z prvních detektivek. Zmínka o hororu by tedy jistě byla na místě. V závěru výkladu o civilismu je zmíněn Jules Verne: „Civilismus měl velký podíl na rozvoji žánru science fiction, v jehož duchu tvořil Jules Verne (1828–1905). Verneovky jako dobrodružnou zábavnou četbu zná skoro každý, většina čtenářů ji správně přiřadí do kontextu vědecko-fantastického románu. Ve své tvorbě se Verne zabývá problematikou vědecko-technického vývoje světa, odpovědností člověka za jeho chod, zaujímá humanistické postoje a odmítá násilné řešení jakýchkoli konfliktů“ (IBID.: 150). Více k Julesi Vernovi uvedeno není, v podstatě není zmíněn jeho zásadní vliv na vznik sci-fi, ani vliv na řadu evropských autorů píšících fantastické texty. Pro dnešní mládež jsou Vernova díla pravděpodobně obtížněji čitelná a nezajímavá (kvůli archaismům, dlouhým popisným pasážím, faktograficky kvůli posunu ve vědění), přesto mohli autoři učebnice uvést alespoň několik významnějších děl. U Jakuba Arbesa mají studenti následující úkol: „Arbesova literární činnost bývá velmi často srovnávána s tvorbou E. A. Poea či J. Verna. Přečtěte si některé z Arbesových romanet a pokuste se najít konkrétní paralely v tvorbě uvedených autorů“ (IBID.: 175). Cvičení vhodně navazuje na již probranou látku, přičemž se zaměřuje na nejvýraznější rysy tvorby zmíněných autorů. Studenti si lépe zapamatují, co bylo pro tyto spisovatele typické. Podmínkou je, aby vyzdvižení charakteristických znaků u Edgara A. Poea a Julese Verna proběhlo již dříve při výkladu o nich a aby byli studenti obeznámeni s ukázkami jejich děl. Zde učitel může upozornit, že všichni tito autoři bývají považováni za průkopníky fantastiky.

Literatura v souvislostech 3 Třetí díl, Literatura v souvislostech 3, v rámci opakování uvádí otázku: „Se kterými

osobnostmi

Z předchozích

spojujeme

učebnic

mohou

počátky

sci-fi?“

studenti

znát

(JAKUBÍČEK Edgara A. Poea,

2013:

22).

Julese Verna

a Jakuba Arbese. Otázka je zařazena v rámci výkladu o civilismu a nemá v daný moment opodstatnění. Může vést k tomu, že si studenti začnou plést sci-fi a civilismus; jako související je uvádí také předchozí díl učebnice.

36

Ve třetím díle učebnice se setkáváme s dalším autorem označovaným za zakladatele sci-fi, Herbertem G. Wellsem. Je charakterizován takto: „Herbert George Wells (1866–1946) je považován za zakladatele filozoficko-fantastické linie sci-fi literatury. Jeho tvorbu lze pokládat za utopistickou“ (IBID.: 33). Wellsova tvorba není dále jinak specifikována, není vysvětleno, jaká jeho díla autoři považují za utopistická a proč. Stejně tak není objasněn pojem utopistický, například zda nahrazuje termín utopický, nebo je jím míněno něco jiného. V rámci učiva o americké literatuře je jako průkopník žánru sci-fi jmenován Edgar Rice Burroughs. Autoři neuvádějí žádné dílo, jen postavu Tarzana a místa, kde se odehrávaly Burroughsovy příběhy – Mars a Venuši, což je zavádějící, protože rozsáhlý cyklus o Tarzanovi nemá se sci-fi nic společného. Tarzan v Burroughsových dílech žije na Zemi a rozhodně se nenachází na Marsu nebo Venuši, ale studenti si to podle učebnice mohou špatně vyložit. Zmínka o Burroughsovi je přesto cenná, zejména pro studenty, kteří se zvlášť orientují na sci-fi, nebo na americkou literaturu jako takovou. Pro ostatní studenty (a často jistě i pro učitele) je tento autor neznámý a zcela nepodstatný. Je tedy na učiteli, zda zapojí Burroughse do výkladu a zda bude trvat na znalosti jeho jména a díla. Výčet děl Michaila Afanasjeviče Bulgakova doplňuje v učebnicích zřídka zmiňovaná sci-fi novela Psí srdce (1925); není blíže charakterizována. Jana Weisse učebnice označuje za průkopníka a zakladatele české sci-fi literatury. „Sklon k fantastice je příznačný pro celé Weissovo dílo“ (IBID.: 185). Řada jeho děl nepochybně nese fantastické prvky a jako průkopníka české sci-fi jej označuje Ondřej Neff v díle Něco je jinak. Karel Čapek, na rozdíl od Jana Weisse, vůbec není uveden v souvislosti se sci-fi. Učebnice zmiňuje pouze utopické motivy v Čapkových dílech.

Literatura v souvislostech 4 Ve čtvrtém díle učebnice je krátce zmíněn John R. R. Tolkien a jeho díla Hobit aneb cesta tam a zase zpátky a Pán prstenů, ale nijak v souvislosti s fantastikou. Nicméně hned následující odstavec říká: „V 50. letech se také objevuje veliké množství fantastické literatury – např. dodnes je populárních sedm dílů Letopisů Narnie (1950–1956), jejichž autorem je Clive Staples Lewis (1898–1963)“ (CHROBÁK, HORSÁKOVÁ, PORTEŠOVÁ 2014: 19). 37

Je zarážející, že Tolkien do této „fantastické literatury“ přiřazen není, třebaže s Lewisem byli velmi dobří přátelé a členové neoficiální literární skupiny Inklings, která se výrazně podílela na vzniku a rozvoji fantasy17. Učebnice se poměrně obsáhle, na prostoru půlstrany, věnuje ještě jednomu autorovi fantasy, a to Terrymu Pratchettovi, který „bezesporu patří mezi nejoblíbenější a nejvyhledávanější autory fantasy literatury (nejen mezi britskými čtenáři). Do světa literatury vstoupil v r. 1971 prvotinou Kobercoví lidé“ (IBID.: 118). Pratchettova první kniha byla v České republice vydána zatím dvakrát, v obou případech pod názvem Kobercové (2001, 2014; slovensky Koberčania, 2003). Autoři učebnice pravděpodobně vycházeli jen ze znalosti originálního názvu, nicméně pro studenty se jedná o zavádějící informaci, například pokud by si danou knihu chtěli zakoupit nebo vypůjčit v knihovně. K dílu Terryho Pratchetta je v učebnici uveden námět k zamyšlení pro aktivní studenty: „Kniha Nohy z jílu (1996) vznikla po Pratchettově návštěvě Prahy. Má vazbu na jednu slavnou pražskou pověst. Na kterou?“ (IBID.). Otázka je v tomto případě vhodně zvolená, studenti se musí zamyslet nad starší látkou a spojit si ji se současným dílem. Z nejvýznamnějších představitelů tak zvané nové vlny žánru sci-fi 60. a 70. let ve Velké Británii autoři učebnice uvádějí Jamese Grahama Ballarda. Jmenována jsou dvě Ballardova díla, román Bouračka (1973) a Betonový ostrov (1974). Pojem nová vlna není studentům nijak přiblížen, nedozvědí se, co je jeho podstatou. V rámci americké literatury je krátce představen spisovatel Stephen King: „Jedním z komerčně nejúspěšnějších autorů populární literatury je od 70. let Stephen King (* 1947). Ve svých hororových románech a povídkách využívá vědeckofantastických prvků a prvků fantasy literatury a thrilleru. Napsal např. román To (1985) nebo sérii knih Temná věž“ (IBID.: 122). Přínosná je poznámka o využití prvků různých literárních kategorií a žánrů – studenti vidí, že ne vždy je literatura žánrově čistá, ale že se v ní mohou úspěšně mísit různé vlivy. V závěru kapitoly věnované 70. letům v americké literatuře jsou zařazeny otázky pro studenty: „Literatura sci-fi i fantasy představuje způsob, jak ‚uniknout‘ z našeho světa. Co mají tyto žánry společného a čím se liší (především jde o dvojice minulost x přítomnost, vědeckost x básnickost atd.)?“ (IBID.: 123). K zamyšlení je, zda tato literatura skutečně slouží jako únik od aktuálního světa, zda spíš nenastavuje zrcadlo skutečnosti. Nicméně tím se učebnice nezabývá a sci-fi a fantasy označuje jako Viz heslo Inklings na The Encyclopedia of Science Fiction, dostupné z http://www.sfencyclopedia.com/entry/inklings_the. 17

38

únikovou literaturu. Celkově je otázka pro studenty náročná – pokud nevědí, jaké charakteristické znaky má sci-fi a jaké fantasy, mohou jen stěží odpovědět. V rámci učiva o světové literatuře 70. let je jako autor oficiální polské literatury uveden Stanisłav Lem. Podle učebnice je Lem příkladem autora „do značné míry apolitického, spolutvůrce moderní literatury sci-fi“ (IBID.: 136). Pojem moderní sci-fi literatura nijak specifikován není. Následuje krátký medailon spisovatele, ve kterém jsou zmíněna dvě jeho díla – Marťan a Solaris. Autoři učebnice zmiňují filozofické úvahy, jimiž Stanisłav Lem obohacoval svá díla. Je také odkázáno na film Solaris Andreje Tarkovského. Ze směrů sci-fi literatury je zmíněn jediný, a to kyberpunk v rámci světové literatury 80. let: „Zejména ve Spojených státech se v souvislosti se zájmem o nový vztah techniky a člověka rozvíjí směr nazvaný kyberpunk“ (IBID.: 156). Učebnice jej dále poměrně podrobně definuje takto: „Kyberpunk – směr rodící se od poloviny 80. let, kdy se pozornost mladé generace sci-fi spisovatelů zaměřuje na dobovou techniku a témata jako např. genové inženýrství. Skoro vždy jde o žánry dystopické, tzn. zachycující Zemi po nějaké fatální krizi. Jde o svět ovládaný drogami, nadnárodními korporacemi a mafiemi, hlavními hrdiny jsou většinou lidé na hranici zákona, velmi často v sobě nosí určitý druh elektronických implantátů, které je mají ovládat nebo alespoň kontrolovat. Zpravidla se část děje neodehrává ve skutečnosti, ale v tzv. kyberprostoru“ (IBID.: 156). Chybí zdůraznění hlavních znaků kyberpunku – zaměření na informační technologie, počítače, umělé inteligence – které zmiňujeme v druhé kapitole v části věnované

směrům

ve

sci-fi.

Pochybovat

bychom

mohli

o kontrole

postav

elektronickými implantáty – toto v kyberpunku není pravidlem. Definice vystihuje některé ze základních rysů kyberpunku, nicméně pokud je již nějakému směru věnován takový prostor, potom by jistě bylo vhodné a pro studenty užitečné uvést alespoň nejvýznamnější představitele směru (například Williama Gibsona a Bruce Sterlinga) a jejich díla. V otázkách k závěru kapitoly je zařazena tato: „Jmenujte další směry a proudy, které vycházejí z kyberpunku nebo obecně ze sci-fi“ (IBID.: 157), což je opět náročnější otázka, spíše pro studenty aktivně se zajímající o sci-fi, neboť jiné proudy a směry nejsou nikde v učebnici ani letmo zmíněny.

39

Elektronické čítanky dodávané jako CD k učebnici, nebo ke stažení po zadání příslušného kódu na stránkách nakladatelství, obsahují několik ukázek fantastické literatury. V prvním díle nalezneme úryvky z knih Svobodnej národ Terryho Pratchetta, Dva roky prázdnin Julese Verna, Piknik u cesty bratrů Strugackých, Duna Franka Herberta, Válka s mnohozvířetem Vladimíra Párala, Kloktat dehet Jáchyma Topola. Druhý díl čítanky seznamuje žáky s těmito díly: Den trifidů Johna Wyndhama, Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala Lewise Carrolla, Havran a Muž, který se rozpadl Edgara A. Poea, Ledová sfinga Julese Verna, Svatý Xaverius Jakuba Arbese, 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho, Pán much Williama Goldinga. Ve čtvrtém díle čítanky nalezneme ukázku z Marťanské kroniky Raye Bradburyho a Vesmírné odysey Arthura C. Clarka (tedy z díla 2001: Vesmírná odysea, což z názvu ukázky není zřejmé). Jak je vidět, někteří autoři jsou zastoupeni vícekrát, studenti se tak s jejich dílem seznámí důkladněji. Ačkoli řada Literatura v souvislostech neuvádí vždy jednoznačné a jasné informace, seznamuje studenty s fantastikou obstojně. Představuje spisovatele, jimž je v jiných řadách věnován malý, nebo žádný prostor (například James G. Ballard, Edgar R. Burroughs), více místa věnuje například Stanisłavu Lemovi nebo Stephenu Kingovi. Za

největší

nedostatek

považujeme

nedořečené

charakterizace

(například

u Edgara A. Poea), nevysvětlování pojmů (nová vlna) nebo nejmenování stěžejních spisovatelů u proudu, který je ale rozsáhleji definován (kyberpunk).

40

3.3 Řada Věry Martinkové v nakladatelství Fraus/Tripolia Kromě Literatury v souvislostech publikovalo nakladatelství Fraus řadu učebnic a čítanek Věry Martinkové – Literatura 1–4 a Čítanka 1–4. Některé publikovalo nakladatelství Tripolia, které však ukončilo činnost. V obou nakladatelstvích měly materiály stejnou podobu – formát A5, každý díl v jiné barvě (včetně stránek) a uvnitř knih barevně rozlišené oddíly. Samotný text je zhuštěný a poměrně nepřehledný, přestože využívá rozmanité způsoby zvýraznění, například různou velikost písma, barvu odlišnou od většiny textu, tučný řez nebo kurzívu. Stejnou barvou a tučně jsou zapisována jména spisovatelů, ale také jejich díla, což ztěžuje orientaci. Obrazový materiál je černobílý, nejčastěji zachycuje portréty spisovatelů, architektonické slohy či ukázky dobové módy. Ke škodě učebnic jsou chyby například v zápisu let narození a úmrtí autorů – v textu nalezneme formu 1915 – 1975 s mezerami18 (namísto správného zápisu 1915–1975). Učebnice jsou koncipovány takto: v úvodu je zařazen návrh tematického plánu a rozdělení učiva do celého školního roku, následuje samotné učivo – je pojednán kulturní a historický kontext, poté národní literatury a zvlášť jejich významní zástupci, vývoj české literatury a opět jsou důkladněji probráni stěžejní představitelé. V závěru kapitol nalezneme otázky, úkoly a náměty, bývá zařazen krátký opakovací test. Učebnice obsahují různé přílohy, nejčastěji tabulky (chronologická tabulka událostí a literatury), časové osy a samostatnou (ke knihám volně přikládanou) velkoformátovou tabulku s přehledem vývoje české a světové literatury spolu s vývojem stavebních slohů. Čítanky této řady jsou velmi obsáhlé, zařazují ukázky většiny děl, ke kterým je v učebnici uvedeno alespoň minimum informací. Některé úryvky jsou doplněny doprovodným textem, hovořícím například o době vzniku díla, o žánru nebo zápletce. Otázky a úkoly jsou zařazeny vždy až za celý tematický úsek, zaměřují se postupně na většinu uvedených ukázek.

18

Tento nedostatek v citacích z učebnic Věry Martinkové opravujeme.

41

Literatura 2 a Čítanka 219 Literatura 2 je v rámci řady první, jež seznamuje s fantastikou. Edgar A. Poe je představen jako zakladatel americké novely, detektivky a hororu. Příslušná čítanka, Čítanka 2, informace zpřesňuje, když k ukázkám z Havrana a Grotesek a arabesek uvádí: „[…] jiné povídky patří k průkopnickým pokusům vědecko-fantastické literatury i parodiím dobových utopických próz a mystifikacím“ (MARTINKOVÁ 2009a: 68). Čítanka učebnici doplňuje také krátkou definicí hororu, která se shoduje s pojetím, jež uvádíme v teoretické části DP: „Horor (z angl. horror = hrůza, zděšení) je novější označení prozaického žánru, jehož námět i rozvíjení děje jsou vedeny záměrem vyvolávat u čtenáře pocity hrůzy a strachu. Představuje novodobou odrůdu tzv. černého románu“ (IBID.: 71). Pojem černý román je vysvětlen taktéž. Jules Verne je uveden v učebnici v rámci látky o kritickém realismu, a to jako zakladatel „žánru moderního dobrodružného a cestopisného románu vědeckofantastického typu určeného především pro mládež“ (MARTINKOVÁ 2007: 58). Proč je Verne uváděn právě v rámci kritického realismu, není vysvětleno a může to být v rozporu s tím, co si studenti o kritickém realismu zapamatují. Jmenována jsou mimo jiné díla Cesta na Měsíc, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za 80 dní, Tajuplný ostrov nebo Vynález zkázy. V čítance je zařazena ukázka z Patnáctiletého kapitána. Jakub Arbes je zmíněn jako autor nového literárního útvaru, romaneta. Do souvislosti s fantastickou literaturou (nikoli přímo se sci-fi) jej uvádí až čítanka u Newtonova mozku: „Romaneto, v němž převládá živel fantastický“ (MARTINKOVÁ 2009a: 276). Literatura 3 a Čítanka 3 V Literatuře 3 naopak vůbec není do souvislosti s fantastikou dáno dílo Jevgenije Zamjatina My. Podle Martinkové „je to moderní bezdějový text plný úvah na nejrůznější

témata,

který

se

vysmívá

novým

sovětským

skutečnostem“

(MARTINKOVÁ 2002: 46).

U řady Věry Martinkové hovoříme o učebnicích a čítankách zároveň, neboť čítanky mnohdy výrazně doplňují informace v učebnicích jen zmíněné, na rozdíl od řad jiných, které se v čítankách omezují na pouhé uvádění ukázek. 19

42

Těžko říci, co si pod uvedenou formulací představí studenti. V tomto případě považujeme vysvětlení učitele za nezbytné. Dílo Karla Čapka je rozděleno podle tvůrčích období, jedno z nich je pojmenováno jako období dramatických a románových utopií: „Ve všech se čtenář setkává s nějakým převratným vynálezem a zároveň s jeho neblahými důsledky pro člověka. Čapek upozorňuje na možnost zneužití techniky, na zaostávání morálky ve vztahu k rozvoji techniky, varuje před katastrofou“ (IBID.: 65). K těmto dramatickým a románovým utopiím učebnice jmenuje R. U. R., Ze života hmyzu, Věc Makropulos, Adama Stvořitele (napsáno společně s Josefem Čapkem), Továrnu na absolutno a Krakatit. V čítance je z fantastických děl Karla Čapka zařazeno jen R. U. R. Literatura 4 a Čítanka 4 Literatura 4 studentům poprvé představuje fantasy. Je uveden J. R. R. Tolkien, jehož romány jsou podle učebnice „nedostižným vzorem fantastické literatury (fantasy)“ (MARTINKOVÁ 2007a: 27). Pokud je fantasy v závorce míněna jako podkategorie fantastiky, je to v pořádku. Zda je to však takto zamýšleno a jak si text vyloží učitel a žáci, je nemožné říci. Domníváme se, že uvedená formulace je spíše zmatečná a vede k nežádoucím záměnám pojmů fantastická literatura a fantasy. Z tvorby Johna R. R. Tolkiena je uveden Hobit aneb cesta tam a zase zpátky, Pán prstenů a Silmarillion. Nezpochybnitelná je závěrečná informace o vyvolání nové vlny zájmu o Tolkienovo dílo natočením filmů podle jeho románů. V Čítance 4 je Hobit líčen takto: „Příběh o hobitovi je prostým prologem k Pánovi prstenů“ (MARTINKOVÁ 2009c: 12). S takovým tvrzením musíme nesouhlasit. Hobita pojí s Pánem prstenů řada postav, prostředí a v neposlední řadě mytologie a příběh o prstenu, nicméně Hobit je samostatný román, na jehož úspěch později Tolkien navázal dalším příběhem ze Středozemě, tedy Pánem prstenů. Otázky a úkoly zařazené k Hobitovi jsou následující: „Charakterizujte Bilba a porovnejte s lidmi 20. stol.; Jací jsou trpaslíci?; Co je u Tolkiena prapříčinou všeho zla?“ (IBID.: 80). Otázky vhodně směřují k interpretaci díla, ovšem na základě krátkých úryvků v čítance nemusí být pro studenty snadné odpovědět. Podle V. Martinkové „Ve stopách J. R. R. Tolkiena jde od sedmdesátých let Terry Pratchet [sic!] (* 1948), autor více než dvou desítek knih žánru fantasy. Většinou 43

se odehrávají v imaginární Úžasné Zeměploše a jsou plné obskurních postaviček. Pratchetovy [sic!] knihy se těší v Británii obrovské popularitě. Jedna z jeho posledních knih, Nohy z jílu (1996), vznikla poté, co autor navštívil Prahu a seznámil se s pověstí o Golemovi“ (MARTINKOVÁ 2007a: 27). Knihy Terryho Pratchetta jsou velmi populární také v České republice a autor u nás není neznámý20. O to více zarazí chyba v zápisu příjmení autora, které je možné ověřit například na internetu během několika vteřin. Zdůraznění knihy Nohy z jílu je pochopitelné, autorka cíleně upozorňuje na souvislost s českým prostředím. Vzhledem k poměrně častým reedicím učebnic analyzované řady mohla V. Martinková doplnit novější díla nebo alespoň neoznačovat (ve vydání z roku 2007) Nohy z jílu jako jednu z posledních knih Terryho Pratchetta. Po Nohách z jílu u nás bylo publikováno do roku 2007 přibližně patnáct dalších. K linii fantasy literatury učebnice21 přiřazuje i dílo Joan K. Rowlingové: „Knihy i filmy jsou nejen zábavné, dobrodružné a napínavé, ale nesou i morální a humanitní náboj“ (IBID.: 28). Je zde patrný pozitivní postoj V. Martinkové k příběhům o Harrym Potterovi. Ze spisovatelů světové science fiction je představen polský autor, Stanisłav Lem: „Stanisłav Lem (* 1921) přispěl osobitým způsobem k rozvoji vědecko-fantastické literatury, např. románem Solaris (1961), v němž mísí sci-fi s filozofickým a moralistickým románem“ (IBID.: 40). Uvedené informace nejsou dále rozvedeny; označení moralistický román nepovažujeme za vhodné, je spíše zavádějící. Kurt Vonnegut podle učebnice „využívá ve své tvorbě science-fiction“ (IBID.: 41); není ani naznačeno, jakým způsobem autor sci-fi vnímá. Uveden je román Jatka č. 5, z něhož pochází také ukázka v čítance s úkolem: „Zařaďte ke správnému žánru Jatka č. 5 Kurta Vonneguta. Své rozhodnutí zdůvodněte“ (MARTINKOVÁ 2009c: 84). Přestože autorka požaduje zdůvodnění, nepovažujeme tento úkol za dobře zvolený. Co je to správný žánr u autora, který ve svém díle mísí různé vlivy? Jak učitel vyhodnotí „správné“ odpovědi? Ke Kurtu Vonnegutovi se učebnice vrací o několik stran dál v krátkém popisu americké sci-fi, neuvádí však téměř žádné nové informace.

Například Divadlo v Dlouhé nacvičilo dvě hry na motivy knih Terryho Pratchetta (Maškaráda, Soudné sestry). Spisovatel byl také hostem Marka Ebena v pořadu České televize Na plovárně. 21 A také Čítanka 4, v níž je kniha Harry Potter a Fénixův řád označena jako „fantasy román pro děti i dospělé“ (MARTINKOVÁ 2009c: 23). 20

44

„Oblíbeným žánrem v poválečné americké literatuře je sci-fi. Vedle Isaaca Asimova (1920–1992) patří mezi nejvýznamnější představitele tohoto žánru Ray Bradbury (* 1920)“ (MARTINKOVÁ 2007a: 45). Učebnice k Bradburymu jmenuje díla Marťanská kronika a 451 stupňů Fahrenheita. Po stručném uvedení Raye Bradburyho učebnice pokračuje v popisu americké sci-fi: „Jeho

současník

Kurt

Vonnegut

spojuje sci-fi

s kritikou společnosti,

např. v románu Mechanické piano (1952) a Jatka č. 5 (1969). Michael Crichton (* 1942) vystudoval medicínu. Své odborné poznatky uplatnil mj. v románu Jurský park (1990). Prvků vědecké fantastiky a parapsychologie využívá ve své tvorbě Stephen King (* 1946). V polovině 80. let se pozornost nastupující generace sci-fi zaměřila mj. na genové inženýrství. Nové hnutí dostalo jméno kyberpunk. Jeho hlavním představitelem je Bruce Sterling (* 1954)“ (IBID.). Tento výčet autorů, jejich děl a směrů je nepřehledný, působí dojmem seznamu a není přínosný, neboť žádné informace nerozvádí, nic necharakterizuje blíže. Navíc i u tak krátkého textu shledáme nedostatky. Z amerických spisovatelů bychom jistě nalezli významnější než Michaela Crichtona, u Stephena Kinga by měl být zmíněn především horor. Genové inženýrství sice je jedním z námětů kyberpunkových děl, nikoli však nejdůležitějším – tím je spíše zaměření na počítače, umělé inteligence či kyberprostor, jak ostatně zmiňujeme zde v kapitole druhé. U spisovatele Kazua Ishigura není v učebnici vůbec zmíněna fantastika, v Čítance 4 ale nalezneme ukázku z díla Nenech mě nikdy odejít, jež je charakterizováno jako sci-fi román. Název ale není přesný, v češtině byl text publikován pod titulem Neopouštěj mě (v anglickém originále Never Let Me Go). V češtině byl román vydán roku 2007, čítanka pochází z roku 2009. Přesto je název díla očividně přeložen doslovně z angličtiny, bez znalosti oficiálního českého překladu. K ukázce je přiřazen úkol: „Tématem vzniku umělého člověka se zabývá Karel Čapek ve hře R. U. R. (1920). Po přečtení úryvku z Ishigurovy knihy se pokuste porovnat, jakou úlohu hraje v obou těchto dílech láska“ (MARTINKOVÁ 2009c: 81). Zadání je vhodně zvolené, navazuje na již probranou látku, čímž studentům napomáhá s jejím zapamatováním.

45

Z českých spisovatelů sci-fi jsou představeni Vladimír Páral a Josef Nesvadba. Páralovy texty jsou uvedeny takto: „Za nepříliš zdařilé se považují romány z oblasti scifi (science fiction, tj. vědecké fantastiky) Pokušení A–ZZ (1982), Romeo a Julie 2300 (1982), Válka s mnohozvířetem (1983) a Země žen (1987)“ (MARTINKOVÁ 2007a: 176). Encyklopedie literatury science fiction shrnuje Páralovu sci-fi tvorbu odlišně: „Čtveřice SF románů představuje v kontextu Páralova díla zajímavý experiment a v oblasti české SF hodnotný příspěvek“ (NEFF, OLŠA 1995: 330). K těmto protichůdným názorům nabízí částečný kompromis například Slovník české literatury po roce 1945 on-line: „Částečným únikem před cenzurou a novým zdrojem inspirace se Páralovi stala později oblast science fiction. Aniž by opustil pole modelového obrazu světa, vydal v průběhu osmdesátých let řadu vědeckofantastických novel a románů […]“ (VOJTKOVÁ online 1998). Bylo by žádoucí, aby učitel nespoléhal jen na informace uvedené v učebnici, ale aby si je sám dohledával. Z výše uvedených citací je patrné, že názory na Páralovu tvorbu se různí. Jeho sci-fi nepatří mezi vysokou literaturu, ale hovořit o nich jako o nezdařilých také není na místě. Tvorba Josefa Nesvadby hodnocena není, on sám je charakterizován jako „nejznámější český autor vědecko-fantastických povídek a románů“ (MARTINKOVÁ 2007a: 179). Uvedena jsou díla Tarzanova smrt, Einsteinův mozek, Výprava opačným směrem. Tajná zpráva z Prahy je označena jako antiutopie; vhodnější by bylo popsat ji jako kritiku tehdejší společnosti a cestopis inspirovaný vlastními zážitky spisovatele. V. Martinková dále zmiňuje filmy natočené podle knižních předloh, nebo scénářů Josefa Nesvadby. U dalších autorů fantastické literatury, George Orwella a Williama Goldinga, není jejich příslušnost k ní ani naznačena. Naopak v rámci výkladu o anglicky psané literatuře nalezneme autory sci-fi i fantasy. „Ke světovému prvenství angloamerické science-fiction přispěli John Wyndham (1903–1969; Den trifidů) a Arthur C. Clarke (* 1917; Vesmírná odyssea). K nové vlně tohoto žánru patří Brian W. Aldiss (* 1925)“ (MARTINKOVÁ 2007a: 27). Opomineme-li formální nedostatky (science fiction nesprávně se spojovníkem, nejasný název Vesmírná odyssea navíc s dvěma -ss-), není vůbec vysvětlen termín nová

46

vlna. Student si možná zapamatuje spojení nová vlna – Brian Aldiss, ale nebude schopen k němu doplnit žádné další informace. Ve srovnání s novější řadou, kterou taktéž publikuje Fraus, jsou učebnice Věry Martinkové plny různých nepřesností (fantastická literatura zaměňována s fantasy, špatně zapsané příjmení Terryho Pratchetta) a unáhlených tvrzení, jež staví fantastickou literaturu do negativního světla (například Hobit jako prostý prolog, nezdařilé sci-fi romány Vladimíra Párala). Fantastické literatuře se však tato řada věnuje často a v čítankách nalezneme mnoho fantastických ukázek, podle nichž si studenti mohou názor utvořit sami.

47

3.4 Řada Literatura I–IV: výklad, interpretace, literární teorie a Literatura I–IV: výbor textů, interpretace, literární teorie nakladatelství Scientia Nakladatelství Scientia se specializuje na publikování výukových materiálů, nyní k předmětům biologie, zeměpis, dějepis, dále vydává technické tituly a nabízí též výukové tabule, například s přehledem druhů slov, vyjmenovanými slovy nebo plemeny psů. V současné době Scientia nevydává žádné učebnice českého jazyka, ani literatury. S dříve vydávanými učebnicemi literatury se však i nadále na některých školách pracuje, a proto je do diplomové práce zařazujeme i my. Jedná se o učebnice nazvané Literatura I–IV: výklad, interpretace, literární teorie a Literatura I–IV: výbor textů, interpretace, literární teorie22. Učebnice jsou přibližně formátu A5, brožované, bez výraznějšího grafického a výtvarného zpracování (neobsahují žádný obrazový doprovod). Text je zhuštěný, je členěný nepřehledně (nadpisy nevýrazné, autor pracuje zejména se členěním na odstavce). Jedná se o řadu s bohatým kontextem – věnuje se malířství, architektuře, hudbě, filozofii, kinematografii, filozofickým směrům a tak dále, a to poměrně podrobně. Učebnice obsahují časové tabulky, které uvádí rok (dobu), k ní příslušná česká a světová díla, duchovní a kulturní kontext a kontext nazvaný „dějiny a společnost: věda, politika, technika“. Literatura II: výklad, interpretace, literární teorie Se sci-fi se studenti poprvé setkají v učebnici Literatura II: výklad, interpretace, literární teorie: „Dokladem toho, že se imaginace neomezuje na sféru poezie, je […] vědecko-fantastická próza, která se snaží předjímat budoucnost celého lidstva – její nadějné vyhlídky (Verne) a dosud neviditelná nebezpečí (Wells)“ (HRABÁKOVÁ 2001: 25). V citaci jsou obsaženy dva směry starší sci-fi literatury – technologická a optimistická science fiction Julese Verna a filozoficky a sociálně orientovaná sci-fi Herberta G. Wellse. Učitel by na tomto místě měl alespoň upozornit, co si přestavit pod „nadějnými vyhlídkami“ Julese Verna a „neviditelnými nebezpečími“ Herberta G. Wellse.

Zmíněné učebnice vydávalo také nakladatelství Amosia, s. r. o., které zaniklo k 31. 3. 2009 a je v likvidaci. 22

48

Jakub Arbes je učebnicí označen za průkopníka české sci-fi: „Většinu romanet lze považovat za první krok k české science-fiction literatuře“ (IBID.: 59). Je vhodné studenty upozornit, že Arbes nepsal intencionálně sci-fi, ale že jeho díla obsahují vědecko-fantastické prvky. Je zvykem psát science fiction bez spojovníku; zde je název uveden se spojovníkem, což není zásadní chyba, nicméně učitel může poukázat na ustálenou formu psaní bez spojovníku. Uzuální je psát bez spojovníku také termín vědeckofantastická literatura. V rámci

výkladu o

nových žánrech v anglické

literatuře

je

zmíněn

Herbert G. Wells a jeho Stroj času jakožto zástupce vědeckofantastického románu. Literatura III: výklad, interpretace, literární teorie Literatura III: výklad, interpretace, literární teorie uvádí drama R. U. R. do souvislosti se sci-fi: „Dnes ovšem místo robotů najdeme ve sci-fi literatuře a sci-fi kinematografii kybernetické organismy (kyborgy), které představují kombinaci forem lidských a počítačových. Jen těžko si lze představit, co přinese lidstvu objev klonování organických systémů. Základní záměr autora hry je ovšem stále platný: ‚Mně nešlo o roboty, nýbrž o lidi…‘“ (HOFFMANN 2004a: 66). Zde učebnice odkazuje k jednomu ze směrů sci-fi, kyberpunku. Blíže se mu věnuje Literatura IV, jak píšeme níže. Uvedený odstavec je v kombinaci s citátem Karla Čapka velmi vhodným námětem k diskuzi v hodině, kdy se studenti mohou zamýšlet nad aspekty lidství, rozdíly mezi roboty a lidmi a podobně. Literatura III: výklad, interpretace, literární teorie stručně informuje o vývoji science fiction: „Pro americkou, a také anglickou a ruskou literaturu, byl v 1. pol. 20. stol. příznačný ještě jeden žánr, v němž jeho autoři rozvíjeli starší tradice sahající až do středověku, ale především do 19. stol. – éry mohutného rozvoje vědy a techniky a fantazie: žánr sci-fi. Z předchůdců sci-fi jste v Literatuře I a II poznali utopické romány doby renesanční, ‚vědeckou beletrii‘ J. Verna, romantické příběhy Poeovy či romaneta našeho J. Arbese. Jedním ze zakladatelů moderní sci-fi literatury se stal Američan John Wood Campbell.

49

V Anglii se tomuto žánr věnoval H. G. Wells, A. Huxley a G. Orwell, v Rusku J. I. Zamjatin ad. U nás měli ke sci-fi blízko K. Čapek a J. Weiss. Její netechnickou větev zvanou fantasy pěstoval zvláště Angličan J. R. R. Tolkien“ (HOFFMANN 2004a: 81–82). Učebnice dále rozvádí tvorbu Johna W. Campbella, zmíněny jsou tři zákony robotiky (nikoliv v souvislosti s Isaacem Asimovem, jenž je publikoval ve svém díle), ale je zcela ignorován časopis Astounding Science Fiction, který Campbell vedl třicet čtyři let a který „se tehdy stal nejkvalitnějším SF periodikem své doby“ (NEFF, OLŠA 1995: 214). Pro tento časopis John W. Campbell objevil významné autory Isaaca Asimova, Roberta Ansona Heinleina nebo Alfreda Eltona van Vogta. Za základní tematiku Johna Campbella a potažmo americké sci-fi je označena problematika robotů. Autor učebnice vhodně uvádí sci-fi do souvislosti s látkou, s níž se studenti seznámili již dříve, tedy s renesančními utopiemi, spisovateli Julesem Vernem, Edgarem A. Poem a Jakubem Arbesem. Učitel by mohl poukázat na konkrétní znaky, které usouvztažňují dříve probraná díla a sci-fi první poloviny dvacátého století. Problémem je zařazení fantasy do kategorie sci-fi jakožto její netechnické větve, neboť se jedná o dvě různé a různě se vyvíjející literární kategorie. Celkově je pasáž nepřehledná, bylo by vhodné informace lépe roztřídit. Výklad o sci-fi pokračuje u anglické literatury: „V britské literatuře měla sci-fi jiný charakter. Pro romány Herberta Georga Wellse (1866–1946) byl příznačný aspekt utopický, a to ve spojení utopie technické a sociální. Wells vytvářel v 1. pol. 20. stol, spolu s G. B. Shawem (viz oddíl věnovaný dramatu a divadlu) jakési intelektuální svědomí Anglie. Psal nejen o cestování časem a prostorem, o létajících strojích, o setkání i střetnutí s mimozemšťany, např. s Marťany, ale i o hrůzovládě, masové psychóze, o posedlosti mocí u některých vědců, tedy o zneužívání vědeckých vynálezů proti lidstvu; psal i o utopistické představě, že budoucí lidé budou zušlechtění, krásní, moudří, činorodí, optimističtí, nesobečtí, o ‚bratrském vesmíru‘ (Stroj času, 1895, Neviditelný, 1897, Válka světů, 1898, První lidé na Měsíci, 1901, Lidé jako bozi, 1923 ad.) Mnohem pesimističtěji viděli budoucnost další dva angličtí představitelé tohoto žánru, George Orwell a Aldous Huxley“ (HOFFMANN 2004a: 82). Aldous Huxley je představen jen velmi stručně – je uvedeno jeho zásadní dílo Překrásný nový svět s poznámkou, že titul je u nás překládán jako Konec civilizace. Učebnice dále jen naznačuje zápletku textu. 50

Je zřejmé, že učebnice rozdíl mezi americkou a anglickou sci-fi skutečně zřetelně uvádí. Oběma je věnován dostatečný prostor, takže si žáci mohou vytvořit dobrou představu o jejich podobě. Jak jsme zmínili výše, diskutabilní je zařazení fantasy pod sci-fi. S touto chybou se setkáme v učebnici na dalším místě: „Dobrodružně fantazijní, nevědeckou ‚variantu sci-fi‘ představuje světově proslulý John Ronald Reuel Tolkien (1892–1977), který zabydlel svůj imaginární svět zvláštními bytůstkami – trollíky, elfy, hobity…, kteří mají svůj původ mj. v severské mytologii (Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, 1937, Společenstvo prstenu, 1954, Dvě věže, 1954, Návrat krále, 1955 ad.)“ (IBID.: 84). Byť Bohuslav Hoffmann označuje fantasy za variantu sci-fi v uvozovkách, o variantě sci-fi nelze hovořit v žádném případě. Jedná se o jednu z žánrových forem fantastické literatury, které uvádíme v teoretické kapitole a jež bychom mohli umístit v hierarchii fantastiky na stejnou úroveň. Správné je jmenování jednoho ze zdrojů Tolkienovy fantastiky, a to severské mytologie, z níž čerpá řada dalších autorů. Zarážející je deminutivizace, užitá v prvním souvětí uvedené citace. Čtenáři obeznámení s Tolkienovým dílem se nutně musí ohradit vůči zdrobnělině trollíci, která evokuje lesní bytosti drobného vzrůstu a dobré mysli, přičemž je tomu právě naopak – trollové ztělesňují zlo, ostatně stejně jako v severské mytologii23. Proč autor učebnice jmenuje na prvním místě trollíky, je s podivem také proto, že v českých překladech Hobita a Pána prstenů žádní nejsou. V Hobitovi přeložil anglický výraz troll František Vrba jako zlobr, a tento neologismus se následně ujal v dalších českých překladech Tolkienova díla. K utopické literatuře se učebnice vrací u ruského autora, Jevgenije Zamjatina: „K vrcholným dílům sci-fi literatury, o nichž jsme již mluvili v oddíle věnovaném anglické literatuře (Wells, Huxley, Orwell), patří i román, či spíše filozoficko-fantastický, antiutopický pamflet Jevgenije Zamjatina (1884–1937) My (1920). Zamjatin v něm vytvořil obraz totálně zracionalizované,

odlidštěné,

zmechanizované civilizace“ (IBID.: 104). Zde je otázkou, zda díla

Aldouse Huxleyho, George Orwella a Jevgenije

Zamjatina považovat za vrcholná ve sci-fi a zda by nebylo vhodnější označovat je jako antiutopie, jakkoli jsou si antiutopie a sci-fi blízké a jakkoli je možné některá díla přiřazovat k obojímu. Přesto přiřazení zmíněných autorů k sci-fi můžeme ocenit; díla Viz heslo troll například ve Slovníku spisovného jazyka českého (1960–1971), nebo v Akademickém slovníku cizích slov (1995). 23

51

Karla Čapka, o němž se hovoří na s. 125, jsou označována pouze jako utopická a antiutopická. Přitom právě Karel Čapek je považován za jednoho z průkopníků sci-fi u nás a není důvod jej odlišovat od Orwella, Huxleyho a Zamjatina, autorů v učebnici bez výhrad zařazených k sci-fi. V doporučené literatuře pro studenty nalezneme tuto formulaci: „Obdivovatelům a milovníkům literatury vědecko-fantastické připomínáme knihu Ondřeje Neffa a Jaroslava Olši, jr., Encyklopedie literatury science fiction, Praha 1995“ (IBID.: 144). Doporučení je velmi vhodné, pro studenty by tato publikace byla cenným doplňkem nejen při vyhledávání informací, ale také při shánění vlastní četby. Vzhledem k tomu, že autor učebnice uvádí tuto encyklopedii, můžeme se domnívat, že z ní také sám čerpal, ovšem ne vždy s pochopením. Literatura IV: výklad, interpretace, literární teorie Učebnice Literatura IV: výklad, interpretace, literární teorie zařazuje na stranách 100–101 v rámci americké prózy druhé poloviny 20. století podkapitolu „Science-fiction“ (se spojovníkem, ačkoli v předchozím díle učebnice je název uváděn bez spojovníku). V této podkapitole autor hovoří o rozvoji žánru v souvislosti s rozvojem vědy a techniky, akcemi americké armády (mimo území USA) nebo dobýváním vesmíru. Zmiňuje proměnu poetiky sci-fi v souvislosti s postavou Johna W. Campbella a odkazuje k učebnici Literatura III. Za nejdůslednějšího pokračovatele Campbella označuje Isaaca Asimova s jeho povídkami o robotech. Učebnice jmenuje základní Asimovovy sbírky (například Já, robot). Z dalších zástupců americké sci-fi je uveden Robert A. Heinlein, jakožto reprezentant technické větve, „v níž je kladen důraz na vědecké poznatky (zvláště z fyziky) propojené s tendencemi akčními, převážně vojenskými“ (HOFFMANN 2005: 101). Toto tvrzení platí jen pro malou část Heinleinovy tvorby. Robert A. Heinlein je zakladatelem sociální science fiction v USA. Typické je pro něj zaměření na člověka a možnost svobodné volby. Ve svých dílech bořil tabu o náboženství a sexu (například Cizinec v cizí zemi) a často v nich nalezneme popis fungování různých skupinových manželství (například Měsíc je drsná milenka nebo Friday). Byť je mnoho Heinleinových próz prostoupeno smyslem pro zodpovědnost a osobní ukázněnost, není jeho tvorba v žádném případě převážně militaristická. Učebnice jmenuje díla Hvězdná pěchota (1954), Měsíc je drsná milenka (1966) a Cizinec v cizí zemi (1961). 52

Ray Bradbury je představen jako klasik žánru sci-fi. Podle učebnice Bradbury ve svých dílech kritizuje lidstvo, jeho touhu po moci, sobeckost, dobyvačnost, omezování práv a svobod jiných lidí a podobně. Žáci se seznámí se dvěma díly – s povídkovým cyklem Marťanská kronika (1950) a románem 451 stupňů Fahrenheita (1953). Učebnice dále pojednává o kyberpunku, nicméně pojem kyberpunk není ani jednou použit: „V poslední třetině 20. stol. probíhají děje žánru sci-fi v prostoru vytvořeném počítačovým softwarem, v umělé krajině Internetu; hrdiny jsou kyborgové, postavy, v nichž se propojuje mechanické s živým organismem (robot s lidským mozkem apod.) Tato umělost prostředí i postav, toto míšení proměňuje i sci-fi do podoby postmoderní. Jedním z mnoha příkladů zde může být román Williama Gibsona (1948) Neuromancer (1984), příběh počítačového zloděje“ (IBID.: 101). Studentům je takto představena tendence v sci-fi, aniž by jim byl sdělen její název, kterým se směr označoval již v osmdesátých letech a jenž je ve sci-fi terminologii běžně užíván. Na rozdíl od Literatury v souvislostech je jako prostředí kyberpunkové literatury uveden internet, což je v pořádku a pro některé studenty možná lépe představitelné než pojem kyberprostor. Naopak zatemňující je spojení počítačový zloděj, zvláště když čeština přejala výstižný výraz hacker. Z českých autorů sci-fi je jmenován Vladimír Páral: „V 70.–80. letech psal módní literaturu sci-fi“ (IBID.: 143). Výraz módní působí pejorativně; nehledě na to, že těžko můžeme hovořit o módě psát sci-fi. Jak píšeme výše, Encyklopedie literatury science fiction považuje Páralovy sci-fi za hodnotný příspěvek k české sci-fi. Literatura III: výbor textů, interpretace, literární teorie Čítanky, nazvané Literatura I–IV: výbor textů, interpretace, literární teorie, obsahují několik málo ukázek fantastické literatury, často doprovázených komentářem s doplňujícími informacemi. V čítance Literatura III: výbor textů, interpretace, literární teorie je zařazena ukázka z článku Karla Čapka Jak vzniklo slovo ROBOT (HOFFMANN 2006: 68). Následuje úryvek dramatu R. U. R., nicméně v souvislosti s Čapkem a jeho dílem není vůbec zmíněno sci-fi, ačkoliv učebnici Literatura III tomu tak je, jak uvádíme výše. Ve stejné čítance nalezneme výňatek z románu 1984 George Orwella. Zde je příslušnost k science fiction přiznána: „Orwellův román 1984 se stal myšlenkově 53

a umělecky jedním z největších děl 20. století v žánru sci-fi. […] Doba sama proměnila Orwellův žánr sci-fi v román téměř realistický“ (IBID.: 101). V uvedené citaci Hoffmann vystihuje jednu ze stěžejních vlastností sci-fi, a to schopnost extrapolace, možnost domýšlet důsledky chování společnosti z drobných náznaků a varovat před chybami. Pod ukázkou z románu 1984 je zařazen krátký odstavec o sci-fi: „Sci-fi (science fiction) – literatura vědecko-fantastická; fiktivní svět je v ní vytvářen na základech, k nimž dospěly soudobé vědy (přírodní, technické, společenské), se záměrem předpovědět budoucí obraz člověka a společnosti. Její vývoj probíhá od renesančních utopií k moderním antiutopiím“ (IBID.: 101). Vývoj sci-fi byl utopiemi nepochybně ovlivněn, není ale vhodné pojmy zaměňovat. Sci-fi, utopie a antiutopie jsou rozdílné kategorie a autoři učebnic by mezi nimi měli rozlišovat. Konstatování, že vývoj sci-fi probíhá od renesančních utopií k moderním antiutopiím, není vhodné – implikuje, že ve sci-fi nevznikala žádná jiná díla. Zde by tedy bylo na místě doplnění učitele, pokud je toho schopen, a to i přesto, že některé základní rysy sci-fi, které bychom nalezli i v definicích uvedených v teoretické části DP, charakteristika obsahuje. Literatura IV: výbor textů, interpretace, literární teorie Ve čtvrté čítance nalezneme pouze jednu ukázku science fiction, a to z románu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Bradbury je v čítance označen jako představitel „kriticko-reflexivní větve sci-fi, která předjímá negativní důsledky vědeckého a technického vývoje pro společenský život lidstva“ (HOFFMANN 2004: 78). Novela Snídaně šampionů Kurta Vonneguta, jejíž úryvek je do čítanky taktéž zařazen, nespadá do sci-fi literatury (na rozdíl od velké části jeho děl), třebaže s ní bývá spojována, zřejmě kvůli povolání jednoho z hlavních protagonistů – spisovatele sci-fi. V čítance je text označen jako postmoderní, což je v tomto případě dostačující. Představená řada učebnic zahrnuje fantastiku do výkladu často, nabízí definice fantastických pojmů, seznamuje s mnoha spisovateli. Obsahuje však velké množství nepřesností, ať už drobnějších či závažnějších (fantasy označena jako nevědecká větev sci-fi).

54

3.5 Řada Literatura v kostce pro střední školy nakladatelství Fragment Nakladatelství Fragment bylo založeno roku 1991, od prosince roku 2014 je součástí skupiny Albatros Media a.s. Vydává nejen výukové materiály, ale také beletrii, populárně-naučnou a odbornou literaturu. Edice „v kostce“ zpracovává řadu středoškolských předmětů, většinou v jednodílných nebo dvoudílných učebnicích, například chemii, biologii, zeměpis, dějepis, fyziku nebo český jazyk a literaturu a vydává též čtenářský deník v kostce. Řada nakladatelství Fragment obsahuje pro výuku literatury jednu učebnici, čítanky 1–4 a čtenářský deník. Starší vydání jsou zpravidla formátu A4, novější knihy jsou o něco menší (obsah zůstává v podstatě beze změn). Text je v nich často zpracováván heslovitě, do různých rámečků odlišených barvami. Obrazový doprovod je velmi skromný, černobílý. Literatura v kostce pro střední školy Učebnice Literatura v kostce pro střední školy je stručná, upravená spíše jako skripta obsahující základní informace o době, literárním směru, autorech a jejich dílech. Podává nicméně kompletní přehled středoškolského učiva literatury, který může učitel rozvíjet podle potřeby. V úvodu učebnice je zařazena kapitola „Základy teorie literatury“, v níž je uvedeno „vnitřní členění umělecké literatury“ na ústní lidovou slovesnost a umělou literaturu, dále podle vztahu k určitému společenství na světovou, národní a regionální, poté na „literaturu jako zábavnou četbu“ – v této kategorii je zařazena humoristická, dobrodružná a detektivní literatura, horor, fantasy literatura, utopie, science fiction. Vybrané literatury jsou velmi stručně charakterizovány a jsou uvedeni významní autoři. U fantasy je zmíněn John R. R. Tolkien, u sci-fi Ray Bradbury a Arthur C. Clarke. Je nesmyslné označovat veškerou fantastiku za zábavnou četbu. Existuje například humorná fantasy, ale je to jen jeden z proudů uvnitř celé kategorie. Řada fantastických děl klade na čtenáře vysoké požadavky – na jejich znalosti a povědomí o historii, kultuře nebo politice, na jazykové schopnosti a čtenářské zkušenosti. V kapitole o světové literatuře druhé poloviny dvacátého století jsou věnovány necelé dvě strany fantastice. Na straně 138 tak nalezneme podkapitolu nazvanou „Literatura science-fiction“ (se spojovníkem; jeho použití jsme se již věnovali výše), 55

kde je sci-fi definováno jako „vědeckofantastická literatura; čerpá z poznatků moderní vědy a techniky, varování, že lidstvo může být ohroženo nebo zničeno“ (SOCHROVÁ 2008: 138). Učebnice dělí „literaturu science-fiction“ na tři kategorie: 1) obraz fiktivní budoucnosti lidstva Podle popisu učebnice se v podstatě jedná o sci-fi: „Osud člověka v nepříznivém prostředí, obraz stinných stránek technického pokroku; realita, s níž lidé dosud neměli zkušenost“ (IBID.), čemuž odpovídají i spisovatelé (a jejich vybraná díla), uvedení v této kategorii: Ray Bradbury (Marťanská kronika, 451 stupňů Fahrenheita), Stanisłav Lem (Astronauti, Solaris), Arthur C. Clarke (2001: Vesmírná odysea, 2010: Druhá vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea, 3001: Poslední vesmírná odysea, Setkání s Rámou), Isaac Asimov (Já, robot, Sny robotů, Kompletní robot, Nadace), bratři Strugačtí, Karel Čapek, Ludvík Souček, Josef Nesvadba, Ondřej Neff. Arthur C. Clarke je jako jediný blíže charakterizován jako „autor humoristických sci-fi povídek a románů – o setkání s mimozemskou vyspělou civilizací“ (IBID.), což je ovšem charakterizace chybná – Clarke rozhodně nepsal humornou sci-fi. Některé jeho povídky snad mají na první pohled vtipnou pointu, ta se ovšem při pohledu zblízka ukáže spíše jako ironie.

2) tzv. fantasy literatura Fantasy je v učebnici popsána jako literatura „s bájnou a pohádkovou atmosférou; žánr fantastické literatury – děj se odehrává v imaginárním světě nebo v minulosti; inspirace v bájích, mýtech, hrdinském eposu; často projevy magie“ (IBID.: 139). Ze spisovatelů je zmíněn pouze John R. R. Tolkien a jeho díla Hobit aneb cesta tam a zase zpátky a Pán prstenů. Zásadní chyba je ovšem v zařazení fantasy pod science fiction, jako by fantasy byla nějakou podkategorií sci-fi. Takové členění je naprosto nesprávné a matoucí, zde je tedy na místě komentář učitele, v němž vysvětlí, že fantasy a sci-fi jsou dvě různé literární kategorie s odlišným vývojem. Vzhledem ke komplikovanosti a nedostatečnosti v současnosti existujících definic fantasy je nicméně zde zvolená charakteristika alespoň pro představu dostačují. Už podle ní je patrné, že sci-fi a fantasy mají rozdílné zdroje inspirace a témata.

56

3) otřesné vize totalitní společnosti Učebnice tuto kategorii nijak blíže nerozvádí, pouze u dvou uvedených děl – Zvířecí farma a 1984 (autorem obou je George Orwell) – je podotknuto, že se jedná o antiutopie. Zde bychom nic nenamítali proti zařazení antiutopie ke sci-fi; zarážející je název kategorie jako takové – otřesné vize totalitní společnosti. Vhodnější by bylo označení například antiutopie nebo dystopie, načež by mohlo být dále uvedeno, že se ve zmíněných dílech jedná o vize totalitních společností. Pojetí fantastiky v této učebnici je naprosto odlišné od přístupů, jaké jsme naznačili v teoretické kapitole, věnované fantastice. Nadřazeným pojmem je zde sci-fi, které zahrnuje podkategorie „tzv. fantasy literatura“ a „otřesné vize totalitní společnosti“. U učebnice Literatura v kostce pro střední školy můžeme ocenit poměrně rozvitý seznam autorů fantastiky a vhodně zestručněné definice fantasy a sci-fi, které vystihují alespoň některé jejich základní znaky. Pokud ovšem učitel nezasáhne a neuvede probíranou látku na pravou míru a pokud si studenti zapamatují, že science fiction podle učebnice dělíme na sci-fi, fantasy a otřesné vize totalitní společnosti, potom je to naprosto špatně. Čítanka II k literatuře v kostce Čítanka II zařazuje ukázku z Černého kocoura Edgara A. Poea spolu s otázkou: „Jak se říká takovému typu próz, které u čtenářů vzbuzují hrůzu?“ (SOCHROVÁ 2004: 18). Otázku studenti zodpovědí bez problémů, nicméně učebnice se hororu nevěnuje, nezmiňuje ani jeho příslušnost k fantastice. Horor je zmíněn pouze ve výčtu žánrů „literatury jako zábavné četby“, jak uvádíme výše. Arbesův Newtonův mozek je popsán jako „poutavý příběh s napětím založen na fantastickém prvku“ (IBID.: 98). Není řečeno, že se jednalo o jedny z prvních fantastických příběhů naší literatury, ani že je Jakub Arbes někdy považován za průkopníka sci-fi u nás. Čítance III k literatuře v kostce Jako „předchůdce sci-fi žánru“ (SOCHROVÁ 2004a: 167) je v Čítance III představen Jevgenij Zamjatin a jeho antiutopie My. Označovat Zamjatina za předchůdce sci-fi je pochybné. Pro rozvoj sci-fi byl klíčový Frankenstein Mary Shelleyové z roku 57

1818, kdežto antiutopie My z roku 1921 má zásadní postavení mezi moderními antiutopiemi (Konec civilizace byl vydán roku 1933, 1984 až 1949). U Karla Čapka se čítanka nálepce sci-fi vyhýbá stejně jako u Jakuba Arbese. Drama R. U. R. je uvedeno jako „fantasticko-utopická hra“ (IBID.: 179), Válka s mloky jako „alegorická utopie“ (IBID.: 186). Čítanka IV k literatuře v kostce Čítanka IV charakterizuje Hobita Johna R. R. Tolkiena: „Pohádkově laděný příběh, žánr fantasy, vyprávění blízké mýtům (věčný zápas dobra a zla, návrat do dávné minulosti); podstatou je (na rozdíl od čisté sci-fi) vědecky, racionálně nevysvětlitelný, až magický jev“ (SOCHROVÁ 2004b: 34). Jako nástin je uvedené dostačující, ocenit můžeme přiřazení Hobita k fantasy a snahu odlišit fantasy a sci-fi. Sporné je uvedení racionálně nevysvětlitelného, až magického jevu jakožto podstatného znaku fantasy, neboť ne každá fantasy takový jev obsahuje, natož aby byl v textu stěžejní. Ze sci-fi je do čítanky zahrnuta Marťanská kronika Raye Bradburyho: „klasická próza americké sci-fi, její humanistická, etická a poetická linie“ (IBID.: 51). K ukázce jsou připojeny otázky: „V čem je překonáno původní pojetí sci-fi jako popularizace technického pokroku? Na co se zejména orientuje autorova pozornost? Jak hodnotí techniku, jakou funkci jí přiděluje v díle?“ a úkol „Srovnejte dílo Bradburyho s jinými díly autorů sci-fi, které znáte“ (IBID.: 53). Otázky jsou vhodně zvolené, doplňují tvrzení, že je autor zástupcem humanistické linie sci-fi. Vhledem k rozsahu úryvku mohou mít studenti s nalezením odpovědí problém. Úkol zaměřený na srovnání Bradburyho s dalšími sci-fi spisovateli je rovněž obtížný. Literatura v kostce nevěnuje sci-fi mnoho prostoru, studenti nemusejí znát jiná díla (ale například jen jména spisovatelů), a tedy nemají možnost srovnávat. Čtenářský deník k literatuře v kostce Mimo učebnice a tří čítanek je studentům k dispozici Čtenářský deník k literatuře v kostce. V úvodu této publikace se dočteme, že „obsahuje výběr děl světové a české literatury. Má sloužit jako pomůcka a vodítko pro čtenáře nebo jako průvodce literárním dílem, usnadňující jeho pochopení nebo upozorňující na jeho 58

zvláštnosti“ (SOCHROVÁ 2007a: 7). V Čtenářském deníku jsou z autorů fantastiky zařazeni Karel Čapek (R. U. R., Válka s mloky), George Orwell (Farma zvířat), Edgar A. Poe (Havran) a Ray Bradbury (Marťanská kronika). Čtenářský deník velmi stručně v několika bodech shrnuje námět díla, zápletku, postavy, význam díla, uvádí datum vydání. Například u Marťanské kroniky se student dozví datum vydání, názvy jednotlivých povídek a jejich děj, je řečeno, že dochází ke konfrontaci mezi pozemšťany a Marťany a že jde o varování před zneužitím vědy a techniky. Text je charakterizován jako „klasické americké dílo vědeckofantastické literatury“ (IBID.: 23). Informace jsou skutečně stručné, velmi základní. Takto jsou zpracována všechna díla, například jsou vyjmenovány postavy, ale není uvedena žádná charakteristika. Pokud studenti sami čtou, zejména četbu k maturitě, pak tento Čtenářský deník nepřináší v zásadě žádné nové informace. Obecně je k učebnici i čítankám této řady možné říci, že u fantastické literatury nemá autorka vyjasněnou terminologii a ve fantastice se neorientuje dobře. Pokud o fantastice není dostatečně poučen ani učitel, potom si studenti nemohou odnést z výuky uspořádané a pravdivé informace.

59

3.6 Řada Literatura pro 1.– 4. ročník gymnázií / středních odborných škol SPN Tradice SPN – pedagogického nakladatelství, a. s., sahá do roku 1775, kdy začalo vydávat první výukové materiály. Od roku 1952 bylo nakladatelství známo pod názvem Státní pedagogické nakladatelství, v roce 1994 na něj navázalo Soukromé pedagogické nakladatelství. Publikuje širokou škálu učebních textů, mimo jiné k předmětům český jazyk a literatura, matematika, fyzika, hudební výchova, dějepis, chemie, biologie, občanská nauka nebo angličtina, a to pro základní a střední školy. Kromě učebnic nalezneme v nabídce vydavatelství také odborné publikace, například učebnici Čeština – řeč a jazyk Marie Čechové, příručku Komplexní jazykové rozbory stejné autorky nebo didaktickou příručku Čeština a její vyučování od Marie Čechové a Vlastimila Styblíka, dále časopis Český jazyk a literatura nebo Učitelské noviny. SPN spolupracuje s nakladatelstvím Fortuna a s Nakladatelstvím české geografické společnosti. Pro střední školy SPN vydává dvě řady učebnic literatury. Pro gymnázia je určena Literatura pro 1.–4. ročník gymnázií, pro střední odborné školy Literatura pro 1.–4. ročník středních odborných škol. Uvedené učebnice jsme srovnali a v zásadě se příliš neliší – základní informace jsou totožné, jen řada pro gymnázia je podrobnější. Pracujeme proto s oběma řadami rovnocenně, neboť u fantastiky byl téměř vždy uveden v obou řadách stejný text. Učebnice jsou propojeny s příslušnými čítankami, a to symbolem knihy uvedeným na okraji strany u probíraného díla, který značí, že k danému textu je v čítance ukázka. Velmi jednoduchý systém tak usnadňuje orientaci učiteli i žákům. Naproti tomu jsou učebnice jako celek nepřehledně členěné (malé písmo i v nadpisech, učebnice působí dojmem jednoho souvislého textu). Obsahují historický, společenský a kulturní kontext. Obrazový doprovod je černobílý a nemnohý, zobrazuje například architektonické slohy a podobizny spisovatelů. Čítanky a učebnice jsou přibližně formátu A5. Literatura pro 2. ročník středních odborných škol Fantastika je poprvé zmíněna v učebnici Literatura pro 2. ročník SOŠ. Velmi krátce je zde popsána Mary Shelleyová a její kniha Frankenstein (1818) jako „hororový román s prvky science fiction“ (SOUKAL 2008b: 38). Charakterizace je krátká, ale 60

výstižná, neboť v díle Mary Shelleyové se prolínaly různé prvky a její práce měla vliv jak na rozvoj sci-fi, tak na rozvoj hororu (Frankenstein představuje hrozivý výsledek vědeckého výzkumu). Učebnice dále seznamuje studenty s texty Jakuba Arbese a k Newtonovu mozku uvádí: „Tato próza bývá právem považována za základní kámen české science fiction“ (IBID.: 189). Je uvedeno, že vliv na Arbesovu tvorbu měl Edgar Allan Poe; není rozvedeno v čem konkrétně, ovšem pro vyučujícího by neměl být problém informaci případně doplnit. Z předchůdců sci-fi je zmíněn Jules Verne. Jmenováno je několik románů, například Pět neděl v baloně, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Dvacet tisíc mil pod mořem nebo Ocelové město. Podle učebnice Verne některými svými romány vytvořil základy sci-fi, což je vhodná poznámka – ne všechna Vernova díla byla vědeckofantastická, některá byla jen dobrodružná. Podle textu Verne postupem času ztrácel víru v přínos technického pokroku a v pozitivní společenské změny, které přináší. Toto tvrzení je velmi příhodné k diskuzi v hodině. Učitel se může ptát, proč už Verne pokroku tolik nevěřil, co se mohlo změnit, může probíranou látku aktualizovat a vztáhnout ji k současnosti, čímž ji studentům spíše přiblíží. Literatura pro 3. ročník středních odborných škol Literatura pro 3. ročník SOŠ je bohatá na kratší zmínky o autorech fantastiky. K antiutopii je jmenován Herbert G. Wells, jenž je popsán jako průkopník moderní fantastiky. Jsou uvedena díla Stroj času a Válka světů. Zmíněn je Aldous Huxley (s dílem Krásný nový svět) a George Orwell: „Nejznámější prózy s prvky antiutopie napsal další Angličan, George Orwell“ (SOUKAL, PETRÁČEK 2003: 77). Z knih Gerge Orwella jsou jmenovány Farma zvířat a 1984. V souvislosti s Orwellem je uveden Jevgenij Zamjatin: „Orwell se při koncipování svých děl mohl opřít o reálnou zkušenost přímého svědka Říjnové revoluce a zrodu sovětské společnosti, ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina (1884–1937), autora románu My (1920)“ (IBID.: 79). Pojem antiutopie je v učebnici dříve vysvětlen takto: „Jestliže středem Kafkových děl je jedinec, autoři antiutopií mají na zřeteli spíše společenské souvislosti, snaží se zachytit dehumanizovaný, totalitně řízený svět“ (IBID: 76). Nový pojem je charakterizován pomocí protikladu s právě probranou látkou (o F. Kafkovi) a učivo je 61

usouvztažněno, což studentům usnadní orientaci ve výkladu. Nicméně by bylo vhodné definici antiutopie ještě doplnit – takto pro žáky není zcela jasná. Díla Karla Čapka, která bychom mohli považovat za fantastická, jsou v učebnici označována přívlastkem utopický. Například „fantasticko-utopická hra“ R. U. R. (IBID.: 207), „utopická komedie“ Věc Makropulos (IBID.: 274), „román s utopickým námětem“ Krakatit (IBID.). Je to obezřetný postup, kterým se autor vyhne polemice o příslušnosti Karla Čapka ke sci-fi, zároveň jej ale nevyčlení z fantastické literatury, do níž některými texty spadá v každém případě. K Čapkovi je přirovnán Jiří Haussmann, v současnosti málo známý autor24: „Podobné vyústění jako Čapkovy práce má satiricko-alegorický román s fantastickými motivy Velkovýroba ctnosti (1922), nejvýznamnější dílo předčasně zemřelého Jiřího Haussmanna“ (IBID.: 227). Vzhledem k faktu, že Velkovýroba ctnosti byla v podstatě reakcí na Čapkovu Továrnu na absolutno (NEFF 1981: 151), je zmínka o Jiřím Haussmannovi v rámci látky o Karlu Čapkovi na místě, zařadili bychom ji však pouze do učebnice pro gymnázia. Literatura pro I. ročník gymnázií V řadě určené pro gymnázia se studenti seznámí s fantastikou již v prvním díle učebnic, v Literatuře pro I. ročník gymnázií. Zde je zařazena jako první rozsáhlá kapitola nazvaná „Obecná charakteristika literatury“ (od strany 9 do s. 104), v níž se autoři věnují struktuře literárního díla, literárním druhům a žánrům nebo literární interpretaci. V této kapitole se setkáme s kategorií zábavné četby: „Zábavná četba většinou neusiluje o originalitu, neklade zvýšené nároky na čtenářovu pozornost. Řadí se k ní zejména díla humoristická, dobrodružná, detektivní, hororová, tzv. fantasy literatura či science fiction (též SF, sci-fi, dříve také vědeckofantastická literatura)“ (SOUKAL 2009: 16). Definice implikuje, že uvedené žánry a literární kategorie jsou vždy jen triviální literaturou, což je v rozporu se skutečností. Jak uvádíme ve druhé kapitole naší práce, „Ve skutečném umění slouží fantastično jako zvláštní metoda zkoumání světa“ J. Haussmann je autorem několika básnických sbírek a jen jednoho románu, Velkovýroby ctnosti (1922). Ta však „nepatřila a nikdy nebude patřit k takzvaným čtenářsky vděčným literárním dílům. Je to satira tak konkrétní a dobově adresná, že se podobá šifře“ (NEFF 1981: 156). Dílo je proto pro studenty dnes obtížně srozumitelné. 24

62

(GENČIOVÁ 1980: 92). Fantastika přináší nový a nezastřený pohled na všední realitu, od níž těžko sami získáme odstup. O kvalitě fantastických děl vypovídají též různá ocenění, jež taktéž zmiňujeme v teoretické kapitole. Učitel by tedy měl upozornit na existenci umělecky hodnotných textů. Může tak učinit v souvislosti s podrobnější charakteristikou zmíněných kategorií na následujících stranách učebnice. Studentům je (z fantastiky) nejdříve přiblížen horor: „Hororové (strašidelné, hrůzostrašné) příběhy se objevovaly v literatuře už ve starověku“ (SOUKAL 2009: 17). Žákům je zřejmé, že horor tedy není novým žánrem, naopak – hrůzostrašné příběhy si lidé vypravovali s oblibou již velmi dávno. Ze zakladatelů moderního hororu je jmenován Edgar A. Poe (a je zmíněn i jako otec moderní detektivky a science fiction). „Z mladších autorů hororových próz prosluli mj. anglická spisovatelka Daphne du Maurier (1907–1989), Američané Ray Bradbury (nar. 1920) a Stephen King (nar. 1946), komerčně nejúspěšnější spisovatel všech dob“ (IBID.). Ray Bradbury je u nás známý spíše díky svým sci-fi textům, byť v jeho celkové produkci jsou spíše v menšině25; v souvislosti se sci-fi je v učebnici jmenován dále. Z úspěchu Stephena Kinga je zřejmé, že žánrová forma hororu je pro čtenáře velmi přitažlivá, ačkoli se může jednat i o triviální čtivo, jak uvádíme v teoretické části DP. Fantasy je charakterizována stručně, v rámci učebnice a s ohledem na zcela jasné vymezení pojmu výstižně: „Termín fantasy označuje tu část fantastické literatury, která se zaměřuje na iracionální jevy (nadpřirozené úkazy, projevy magie), popř. příběhy odehrávající se v pomyslných (smyšlených) světech nebo fantastické příběhy situované do minulosti. Asi nejznámějším autorem fantasy je Brit John Ronald Reuel Tolkien (1892–1973), především díky románu Hobit a románové trilogii Pán prstenů. Velkou popularitu si získala i díla polského spisovatele Andrzeje Sapkowského (nar. 1949)“ (IBID.: 18). V rámci zkoumaných řad je řada SPN jediná, v níž je zmíněn Andrzej Sapkowski, autor proslulé ságy o zaklínači. Jeho dílo je přitom velmi známé mezi mládeží díky zpracování ságy o zaklínači jako počítačové hry, jak zmiňujeme v první kapitole práce.

Viz článek o Rayi Bradburym dostupný online z http://www.sf-encyclopedia.com/entry/bradbury_ray. Jako spisovatel sci-fi je charakterizován například na stránce Československé bibliografické databáze (cbdb.cz), kterou aktuálně využívá 47111 uživatelů (k 20. 6. 2016). 25

63

Dále v učebnici následuje odstavec o sci-fi, ve kterém autor cituje definici z Encyklopedie literatury science fiction26. Jsou uvedeni předchůdci sci-fi (Mary Shelleyová, Edgar A. Poe, Jules Verne, Herbert G. Wells) a dva proudy sci-fi – technický a sociální. Podle učebnice „největší zázemí má science fiction v literatuře anglosaské, především americké“ (IBID.). Z autorů sci-fi jsou jmenováni Ray Bradbury, Isaac Asimov, Arthur C. Clarke, Stanisłav Lem, bratři Strugačtí, z českých spisovatelů Karel Čapek, Ludvík Souček, Josef Nesvadba a Ondřej Neff. Jejich přínos pro sci-fi a další rozvoj této literatury není rozveden; studenti si tak mohou zapamatovat alespoň několik významných představitelů, těžko si však vytvoří představu o charakteru sci-fi. Literatura pro II. ročník gymnázií a Literatura pro III. ročník gymnázií Literatura pro II. ročník gymnázií seznamuje žáky s Julesem Vernem ve stejném rozsahu jako Literatura pro II. ročník SOŠ. Více rozvedeno je učivo o Edgaru A. Poeovi, ovšem nijak zásadně. Také v Literatuře pro III. ročník gymnázií je učivo o fantastice podáno v podstatě stejně jako v odpovídající učebnici pro střední odborné školy: Karlu Čapkovi je snad věnováno prostoru více, Jiří Haussmann je zmíněn v obou učebnicích totožně a stejná je i charakteristika antiutopie. Literatura pro IV. ročník gymnázií Učebnice Literatura pro IV. ročník gymnázií je koncipována odlišně od předcházejících tří knih. V úvodu je uveden kontext, poté obecný přehled světové literatury a vybraných národních literatur, drama a divadlo, obecný přehled české literatury, za nímž následují podrobné autorské profily (například Ladislava Fukse, Františka Hrubína, Milana Kundery, Jaroslava Seiferta nebo Ludvíka Vaculíka). Jako jedna z mála zmiňuje tato učebnice sérii o Harrym Potterovi: „Zájem o čtení, a to mezi dětmi i dospělými, podnítila britská spisovatelka Joanne K. Rowlingová (nar. 1958) románovým cyklem o Harrym Potterovi, žáku školy, kde se vyučují čáry a kouzla“ (SOUKAL 2005: 38). Fantastika (potažmo fantasy) však v souvislosti s těmito knihami zmíněna není, ačkoli by to bylo velmi vhodné.

26

Stejnou definici zde uvádíme na s. 10.

64

V rámci literatury druhé poloviny dvacátého století Josef Soukal uvádí, že poválečné období přineslo nové antiutopie – zejména 1984 a Pána much, přičemž odkazuje zpět na třetí díl učebnice. Jak zmiňujeme dříve, Pán much není čistokrevnou antiutopií, jedná se spíše o alegorii. Ze zahraničních autorů sci-fi je krátce představen Ray Bradbury a jeho Marťanská kronika a 451 stupňů Fahrenheita. Samotné sci-fi je autorem učebnice poněkud degradováno: „Prvky klasické SF (k níž bývá autor řazen, ale kterou přesahuje námětově i uměleckými kvalitami) tvoří pouze pozadí […]“ (SOUKAL 2005: 68). Text uvedený v závorce vzbuzuje dojem, že sci-fi je literatura nekvalitní a umělecky hodnotná díla v ní neexistují. Je možné, že J. Soukal vycházel ze science fiction zlatého věku – pulpových magazínů a spíše triviální linie sci-fi. Jak ovšem zmiňujeme v druhé kapitole DP, umělecky kvalitní sci-fi texty bezesporu existují. Bylo by žádoucí, aby učitel uvedl informace na pravou míru a nedošlo tak k zařazení sci-fi k braku. Vždyť právě knihy Raye Bradburyho jsou důkazem, že ve sci-fi vznikají oceňovaná díla. Dále v učebnici se autor věnuje českým představitelům sci-fi, a to Vladimíru Páralovi a Josefu Nesvadbovi. Páralovy prózy podle Soukala nesou prvky sci-fi a směřují k antiutopickým alegoriím. Jmenována jsou díla Romeo a Julie 2300, Pokušení A–ZZ a Válka s mnohozvířetem. Je naznačen kvalitativní úpadek Páralovy tvorby, který se zejména projevil u pozdějších, erotických próz: „Bylo zřejmé, že se autor přes veškerou vypravěčskou dovednost mnohdy opakuje a že je stále více přitahován atraktivními motivy“ (IBID.: 262). Tvorbu Josefa Nesvadby představuje učebnice takto: „Prózou Tarzanova smrt (1958) a povídkovými soubory Einsteinův mozek (1960) a Výprava opačným směrem (1962) se Josef Nesvadba (1926–2005) stal průkopníkem moderní české sci-fi. Atraktivní děj mu slouží především jako východisko pro vyslovení závažné myšlenky, ať už varuje před nebezpečím zneužití vědeckého či technického pokroku (Ztracená tvář), nebo před fanatismem válečníků (Blbec z Xeenemünde) atd.“ (IBID.: 224). Tato charakterizace jako by naznačovala, že i přes děj s prvky sci-fi autor dokáže zpracovat závažné téma. Zde je to ale právě science fiction, které umožňuje domýšlet nebezpečný vývoj. Je vhodné upozornit, že mezi sci-fi a atraktivním dějem neleží rovnítko.

65

Dále je zmíněno, že podle Nesvadbových námětů a knih bylo natočeno několik filmů. Josefa Nesvadbu by si tedy studenti měli zapamatovat jako výrazného představitele české science fiction. Čítanky SPN existují, stejně jako učebnice, ve variantě pro SOŠ a pro gymnázia. Obsahově se téměř neliší. Například Čítanka pro 4. ročník gymnázií zařazuje u ukázky z díla Pán much Williama Goldinga stejnou otázku, jakou nalezneme v Čítance pro 4. ročník SOŠ: „Román bývá řazen k tzv. antiutopiím. Vysvětlete tento pojem a uveďte další podobná díla“ (SOUKAL 2004a: 92). Pro maturitní ročník je tato otázka na místě – studenti by již měli znát termín antiutopie a měli by též mít ucelenější přehled o světové literatuře, včetně té fantastické. Z fantastiky dále nalezneme v čítankách SPN ukázky z děl Havran a Černý kocour Edgara Allana Poea (druhý díl čítanky), R. U. R. Karla Čapka a 1984 George Orwella (obě třetí díl) s otázkou „Vysvětlete pojmy utopie a antiutopie“ (SOUKAL 2003: 57). Jak uvádíme výše, podobnou otázku zařazuje i následující díl čítanky. Pojmy utopie a antiutopie by proto studenti měli chápat dobře, neboť pozornost je jim věnována opakovaně. Pod hlavičkou SPN vycházely učebnice a čítanky také před rokem 1989. Fantasy v nich nenalezneme, vědeckofantastickou literaturu zastupují především díla Karla Čapka a Raye Bradburyho. Bradbury byl na rozdíl od jiných, tehdy již světově proslulých spisovatelů sci-fi pro tehdejší zřízení ideově nezávadný. Očekávali jsme, že v předrevolučních učebních textech by se mohli objevit sovětští autoři sci-fi, například bratři Strugačtí, nicméně v několika namátkou vybraných čítankách a učebnicích jsme o nich žádné zmínky nenalezli. Níže uvádíme ty čítanky a učebnice, v nichž jsou zařazeny fantastické texty. Vynechány jsou učebnice, které jsou jen novými vydáními a nijak se neliší od svých starších verzí. Čítanka pro střední školy 3, autorů Zdeňka Kožmína a Milana Suchomela, z roku 1970 obsahuje úryvky R. U. R. a Války s mloky Karla Čapka a 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho. V této čítance není k ukázkám zařazen žádný doprovodný text, poznámky u textů jsou pouze vysvětlivky. Čítanka 2 pro střední odborná učiliště z roku 1988 uvádí ve spojitosti s fantastikou dva autory – Karla Čapka a Raye Bradburyho. K ukázce z díla R. U. R. je 66

připojen malý medailon o spisovateli: „Jeho dramata obsahují prvky vědeckofantastické a detektivní, stejně jako romány Továrna na absolutno, Krakatit a Válka s mloky“ (RYŠÁNKOVÁ 1988: 117). Čapek je tedy prezentován jako autor děl s prvky sci-fi. V části čítanky nazvané „Humanisticky angažovaná světová literární tvorba po druhé světové válce“ je zařazena ukázka z románu 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho s komentářem: „Současný americký spisovatel píšící převážně onen druh literatury, jemuž se říká science-fiction. Po válce se uplatnil jako autor fantastických povídek a povídek hrůzy (hororů). Jeho science-fiction se vyznačují humanistickou tendencí. Nejznámější z jeho děl je román 451 stupňů Fahrenheita a sbírky povídek Slunce a stín a Marťanská kronika“ (IBID.: 303). Zřejmě díky humanistickému zaměření a apolitičnosti díla pronikl Ray Bradbury do předrevolučních čítanek a jak je patrné, zůstal v nich i nadále. Termín science fiction je v čítance chybně zapisován se spojovníkem; k pojmu samotnému je připojena vysvětlivka: „science-fiction: označení moderního druhu populárněvědecké umělecké literatury utopického charakteru“ (IBID.: 306). Samotná definice pojmu je velmi stručná a zjednodušená, téměř nevypovídá o náplni sci-fi a není tedy funkční. Je však patrné, že autorka čítanky se k sci-fi staví bez předsudků, což nemůžeme říct o některých učebních materiálech, kterým jsme se věnovali dříve. Tuto čítanku můžeme za kladný postoj k sci-fi jedině ocenit. Mezi učebními texty jsou časté pracovní antologie textů, které se nijak neliší od čítanek. SPN vydalo například Literaturu III pro střední školy – pracovní antologii textů (1986). Tento výběr obsahuje z fantastiky pouze dvě ukázky – obě od Karla Čapka – R. U. R. a Válku s mloky. Přehled dějin literatury pro střední odborná učiliště (1980) seznamuje studenty jen s jedním představitelem fantastiky, s Karlem Čapkem, jehož díla jsou označena za utopická a s fantastickým námětem (konkrétně je jmenován Krakatit, R. U. R., Válka s mloky, Věc Makropulos). O jaké náměty se jedná a proč jsou fantastické, není řečeno. Také Rukověť dějin literatury pro 3. ročník středních škol (1972) hovoří o prózách Karla Čapka jako o utopických, blízkých civilismu, s různými vynálezy, fantastickými a utopickými motivy. Navazující Rukověť dějin literatury pro 4. ročník středních škol (1972) zařazuje k fantastice Jana Weisse: „Jeho prózy jsou budovány na prostupování snu a skutečnosti a pracují nezřídka s motivy techniky budoucího věku (Dům o 1000 67

patrech, 1929). Ve vědeckofantastické literatuře pokračoval i v období poválečném (román Země vnuků, 1957, povídky Družice a hvězdoplavci, 1960)“ (VLAŠÍN BLAHYNKA, HRZALOVÁ, 1972: 142). Josef Nesvadba je uveden v Literatuře pro IV. ročník gymnázií (1982). Podle této učebnice Nesvadba navazuje na Karla Čapka, Jakuba Arbese a světovou vědeckofantastickou literaturu: „Je poučen současnou science-fiction, zejména americkou. Jde však svou cestou“ (RZOUNEK 1982: 68). Nesvadba je v rámci české sci-fi velmi významný, kromě přínosu ve vlastní tvorbě se výrazně podílel na popularizaci sci-fi u nás. Zmínka o Nesvadbovi je ve středoškolské učebnici naprosto na místě. Předrevoluční učebnice a čítanky zařazují z fantastické literatury typicky Raye Bradburyho a Karla Čapka. Jejich díla učebnice označují jako utopická, nebo vědeckofantastická a činí tak bez negativního nádechu. Oproti tomu vidíme u současných učebnic SPN někdy ne zrovna kladný přístup ke sci-fi, kdy je sci-fi v několika případech označeno za méně kvalitní literaturu, což implikuje například charakteristika díla Raye Bradburyho v Literatuře pro IV. ročník gymnázií. Přes tento nedostatek má fantastika celkově četné zastoupení v celé řadě a je jmenována řada čelných představitelů. Větší pozornost je věnována utopii a antiutopii, k níž se autor opakovaně vrací. Studenti by proto měli být alespoň s touto oblastí důkladně obeznámeni.

68

3.7 Řada skript Vladimíra Prokopa Středoškolský učitel Vladimír Prokop vydává od roku 1989 řadu učebnic pro výuku literatury na středních školách v nakladatelství O. K. – Soft: Dějiny literatury od starověku do počátku 19. století, Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po buřiče), Přehled české literatury 20. století, Přehled světové literatury 20. století a Teorie literatury aneb Několik praktických slovníčků literárních pojmů. Kromě Teorie literatury je ke každé učebnici dostupná také čítanka. Řada je formátu A4; autor si zakládá na přehlednosti předkládaných informací. Text je členěn pomocí výrazných nadpisů, tučného řezu písma, rámečků nebo číslování. Každá kapitola skript začíná obecným přehledem (historický, společenský kontext), poté následuje literární výklad. Prokop nedodržuje důsledně odborný styl a spisovnou češtinu a i tím mohou být tato skripta pro studenty srozumitelnější. Skripta jsou pro studenty dostatečným a účelně zpracovaným zdrojem vědomostí o literatuře. Literatura 19. a počátku 20. století Poprvé se s fantastickou literaturou studenti setkají v učebnici Literatura 19. a počátku 20. století, kde je představen Jakub Arbes a nový literární útvar romaneto. Vztah k fantastice je naznačen uvedením dvou spisovatelů, kteří měli na Arbese vliv – Edgara A. Poea a Julese Verna. Edgaru A. Poeovi se Prokop věnuje o několik stran dále. Není explicitně řečeno, že by tento spisovatel byl zakladatelem nějakého žánru, nicméně učebnice poznamenává k výčtu několika Poeových povídek: „slavné povídky, jež jsou mistrovskými ukázkami literatury hrůzy či detektivního žánru“ (PROKOP 2000: 58). Učitel uvedenou citaci může vhodně rozvést a upozornit na zakladatelský význam Edgara A. Poea přinejmenším pro horor a detektivku. V závěru učebnice jsou poslední dvě strany věnovány dalším významným světovým autorům devatenáctého století, kteří se „málokdy vejdou do školsky chápaného uměleckého spektra, zcela jistě tam patří, neboť svým dílem ovlivnili stamilióny čtenářů po celém světě“ (IBID.: 71). Mezi těmito spisovateli nalezneme Mary Shelleyovou a Julese Verna. U Mary Shelleyové je uveden román Frankenstein jakožto první dílo sci-fi a je velmi stručně naznačeno, o čem kniha pojednává. Jules Verne je charakterizován jako zakladatel

moderního

vědeckofantastického

románu,

který

se

často

zabývá 69

problematikou zneužití vědeckých vynálezů. Jmenována jsou díla Pět neděl v baloně, Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán a Tajuplný ostrov. K uvedeným textům nejsou doplněny žádné informace (kromě data vydání), což činí výčet matoucím. O Vernovi je řečeno, že psal vědeckofantastická díla, ale vypsána jsou následně díla převážně dobrodružná. Pokud se učitel alespoň trochu orientuje ve Vernově tvorbě, potom by bylo rozhodně na místě, aby informace zpřesnil. Přehled české literatury 20. století Přehled české literatury 20. století uvádí jako jednoho ze zakladatelů české sci-fi literatury Jana Weisse; jeho Dům o tisíci patrech je v učebnici označen jako fantastický příběh. Weissova obrazotvornost a „záliba v bizarních psychopatologických případech“ (PROKOP 1998: 16) je přirovnána k dílu Edgara A. Poea. Vliv na fantastiku však blíže rozveden není. Dalšímu ze spisovatelů, které považujeme za průkopníky české sci-fi, Karlu Čapkovi, jsou v učebnici věnovány dvě a půl strany. Jeho dílo je rozděleno tematicky a nalezneme zde část nazvanou „Karel Čapek jako utopista“, do níž jsou zařazeny knihy R. U. R., Továrna na absolutno, Věc Makropulos, Krakatit a Válka s mloky. Ve všech uvedených textech se podle Prokopa jedná o zneužití vědy na úkor lidstva: „Čapkovi je jasné, že technický pokrok se ubírá vpřed daleko rychlejším tempem než lidská morálka, a proto ve vzduchu neustále visí jakási pomyslná hrozba zneužití lidských vynálezů“ (IBID.: 19). Čapek důrazně varuje před spoléháním se na technologie, což je fakt, se kterým je možné velmi dobře pracovat v hodině. Současnost je plná různých vynálezů, učitel tak může látku studentům přiblížit a aktualizovat – například diskuzí s žáky o závislosti na komunikačních technologiích, o jejich zneužívání, výhodách a nevýhodách. Z takové hodiny literatury je možné čerpat i pro výuku slohu – kupříkladu úvahou na téma, jak by se k současným vynálezům postavil právě Karel Čapek a zda by jejich využívání mohlo skončit tragédií. Všechna v učebnici jmenovaná utopická díla jsou stručně představena, je nastíněn děj, interpretace a jsou uvedeny hlavní postavy. Tato učebnice nijak nespojuje Čapka přímo se sci-fi, nicméně jeho fantastické dílo představuje poměrně podrobně.

70

Vladimír Páral ke sci-fi přiřazen je: „V 80. letech došlo u Párala k neočekávanému zlomu – žánrový přerod přinesl romány s prvky sci-fi, které parodovaly a ironizovaly konzumní způsob života, tentokráte v 21. století“ (IBID.: 56). Uvedena jsou tři díla: Pokušení A–ZZ, Romeo a Julie 2300 a Válka s mnohozvířetem. Blíže přínos Párala pro českou sci-fi rozebrán není, ale na rozdíl od jiných učebnic se k jeho sci-fi Prokop nestaví odmítavě. Významnému českému spisovateli sci-fi, Josefu Nesvadbovi, je věnován pouze jeden krátký odstavec, v němž je sice označen jako jeden z hlavních představitelů sci-fi, ale jeho literární dílo, významný přínos v popularizaci sci-fi nebo předlohy k filmům jsou opomenuty. Z knih Josefa Nesvadby je zmíněna jediná, a to Tajná zpráva z Prahy. Přehled světové literatury 20. století Přehled světové literatury 20. století představuje studentům Kurta Vonneguta takto: „Bezprecedentní spisovatel, který ve svých knihách dokáže využívat forem i tzv. nevážné literatury – ať již se jedná o sci-fi či se inspiruje v oblasti pornografie. Proto se taky někde dočteme, že Vonnegut je popartový spisovatel“ (PROKOP 1997: 53). Zde je nutno podotknout, že sci-fi jako celek není nevážná literatura, pouze část tvorby taková může být. Studenti by jinak mohli získat mylný dojem, že sci-fi je nekvalitní literatura, podobně jako ta pornografická. Prokop zde mohl jistě formulovat lépe tak, aby bylo jasné, že Vonnegut využívá metod nepříliš kvalitní žánrové sci-fi. V učebnici dále nalezneme kapitolu, jež se přímo věnuje fantastice, nazvaná je nicméně „Literatura s prvky sci-fi“. Její zařazení vysvětluje v úvodu části Prokop: „Protože dělení spisovatelů dle národnostního hlediska není vždy prospěšné věci, vznikla tato kapitola, která nás seznámí s autory, jejichž dílo se pohybuje na utopických základech. Dostanou se tak sice k sobě autoři ortodoxního pojetí sci-fi literatury, představitelé tzv. fantasy literatury (to jest knihy s bájnou a pohádkovou atmosférou) a autoři otřesných vizí totalitní společnosti, ale právě jejich ‚sousedství‘ nám může demonstrovat pestrost mozaiky tohoto typu písemnictví“ (IBID.: 59). Ocenit můžeme Prokopův záměr studenty s touto literaturou vůbec seznámit, ale musíme se ohradit proti zařazení fantasy pod literaturu s prvky sci-fi. Kapitolu by proto bylo vhodnější nazvat například „Fantastická literatura“; zároveň by bylo vhodné lépe 71

vysvětlit pojmy sci-fi, fantasy a otřesné vize totalitní společnosti, čímž jsou patrně míněny antiutopie. Prokop v kapitole „Literatura s prvky sci-fi“ jmenuje George Orwella (a díla 1984, Farma zvířat) a uvádí v souvislosti s ním Jevgenije Zamjatina (román My). Dále představuje Johna R. R. Tolkiena a knihu Hobit aneb cesta tam a zase zpátky: „V knize se vypráví o fantastickém světě hobitů, nenápadných starodávných lidiček, milujících mír a veselí. Hobiti se straní ‚velkých lidí‘, a proto žijí v podzemních norách kdesi na severozápadě oblasti zvané Středozemsko. […] Knihy Tolkiena jsou nedostižným vzorem fantasy literatury – spisovatel vytvořil vlastní mytologii, která na čas zastínila skutečné bájeslovné příběhy z minulosti. Věčný zápas dobra a zla vždy láká, navíc, když je podáván s úžasnou imaginací a přirozeným vypravěčským talentem“ (IBID.). Vůči stručné charakterizaci Tolkienovy tvorby nemáme námitky, problematické je nastínění děje Hobita. V textu je sice jednou z hlavních postav hobit Bilbo, avšak kniha nevypráví o světě hobitů, nýbrž o dobrodružné výpravě za pokladem trpaslíků. Český překlad navíc pracuje s názvem Středozem (v anglickém originále Middle-earth), nikoli s pojmem Středozemsko. Prokop dále představuje některé významné spisovatele sci-fi literatury druhé poloviny dvacátého století, ale jen velmi stručně. Většinou je uvedeno jméno spisovatele a jeho stěžejní díla, například Arthur C. Clarke (Vesmírná odysea, Světlo země), Ray Bradbury (Marťanská kronika, 451 stupňů Fahrenheita, Slunce a stín), Isaac Asimov (Já, robot), Stanisłav Lem (Astronauti, Příběhy pilota Pirxe, Nepřemožitelný), Robert E. Howard (uveden jako tvůrce Conana a otec fantasy), John Wyndham (Den trifidů), bratři Arkadij a Boris Strugačtí. Ačkoliv výčet spisovatelů a jejich děl obsahuje jen nemnohé doplňující informace, přesto jsou v něm chyby. Například povídkový soubor Já, robot Isaaca Asimova je uveden jako román, Arthur C. Clarke je představen jako „jeden z humoristů sci-fi“ (IBID.), což je nepravdivé, navíc je u jeho jména nepřesně uvedeno dílo Vesmírná odysea; úplný název knihy je 2001: Vesmírná odysea (pokud měl autor na mysli první díl, a to není z textu jasné). Čítanky zahrnují jen několik málo ukázek fantastiky. Čítanka k přehledu české literatury 20. století uvádí úryvky z R. U. R. a Krakatitu Karla Čapka; Čítanka k přehledu světové literatury 20. století představuje Orwellovo dílo 1984 a Goldingova Pána much. 72

Teorie literatury aneb Několik praktických slovníčků literárních pojmů Doplňková učebnice Teorie literatury aneb Několik praktických slovníčků literárních pojmů seznamuje studenty mimo jiné s pojmy horor, science fiction a utopie. Heslo fantastická literatura ani fantasy v učebnici zařazeno není. Termín horor je vysvětlen v rámci hesla gotický román: „Pro rozmanité a zejména novodobé podoby černého románu se ve 20. století vžil pojem horor (angl. = hrůza, zděšení)“ (PROKOP 2005: 27). Ze současných představitelů hororu není jmenován žádný, z předchůdců Mary Shelleyová a Edgar Allan Poe. Pojem science fiction tvoří samostatné heslo: „Český ekvivalent vědeckofantastická literatura celkem dobře vystihuje hlavní charakteristiku tohoto literárního (ale rovněž filmového) žánru. Tematicky čerpá z poznatků moderní vědy a techniky a předjímá (tedy předpovídá) jejich možné důsledky pro člověka. Sci-fi ‚nepracuje‘ jen se skutečnými, existujícími vynálezy, ale operuje i s technickými vymoženostmi, které je teprve možné očekávat. Sci-fi tak vytváří představy o budoucnosti nebo nás zavádí do neznámých světů mimo nás (planety, hlubiny Země atd.)“ (IBID: 28). Prokopova definice je zaměřená především na technologickou větev sci-fi, přesto je poměrně výstižná (zejména v rámci dosud analyzovaných učebnic). Důležité je upozornění, že sci-fi se neodehrává jen ve vesmíru, ale i na Zemi. Vhodná je i připomínka sci-fi filmu. Následující odstavec učebnice pojednává o počátcích sci-fi, které nachází v antice. Pokračuje renesančními utopiemi a poté fantastickými cestopisy. „Dalším mezníkem ve vývoji fantastiky je Frankenstein (1818) anglické autorky M. Shelleyové“ (IBID.). Frankenstein je významné dílo pro rozvoj hororu i sci-fi, problematický je však pojem fantastika. Jinde v učebnici definován není a zde se náhle objevuje v souvislosti s charakterizací sci-fi. Hovoří zde tedy Prokop o vývoji sci-fi, nebo se posouvá k vývoji fantastiky obecně? Definice se tak stává matoucí. Kromě Shelleyové jsou dále jmenováni Jules Verne, Herbert G. Wells, Isaac Asimov, Ray Bradbury, Arthur C. Clarke, Robert E. Howard a bratři Strugačtí. Z českých představitelů sci-fi jsou uvedeni Karel Hloucha, Karel Čapek, Jan M. Troska a Ondřej Neff. Mají-li být v definici jmenováni zejména významní spisovatelé, kteří měli na rozvoj sci-fi vliv, potom výčet českých autorů nedává smysl. Karel Hloucha byl sice jedním z vůbec prvních autorů české sci-fi, jeho dílo však není rozsáhlé a ani jeho umělecká kvalita není vysoká. Jan M. Troska byl sice populární, nicméně psal spíše 73

dobrodružnou naivní sci-fi. Ve výčtu rozhodně chybí Josef Nesvadba, popřípadě by v něm mohli být zařazeni František Běhounek, Ludvík Souček, Jan Hlavička nebo Ivan Kmínek. V závěru definice jsou uvedeny proudy a styly, které vznikly v rámci sci-fi, a to hard sci-fi, kyberpunk, space opera a fantasy. Fantasy ovšem v žádném případě nevznikla ze sci-fi, ani nepatří mezi sci-fi směry. Je charakterizována jako „příběhy odehrávající se v imaginárních světech nebo v minulosti, často se zde střetává dobro se zlem – sem náleží dnes díky filmovým adaptacím obdivovaný J. Tolkien“ (IBID.). Na základě této velmi stručné definice si žáci těžko představí, co je fantasy. Zarážející je tvrzení, že Tolkien je v současnosti obdivovaný díky filmovým zpracováním jeho děl. Filmy nepochybně přispěly k podpoření nové vlny zájmu o Tolkienovu tvorbu. Pán prstenů (o kterém takto Prokop nejspíš smýšlí) je však především kvalitním textem, vzorem pro mnoho autorů fantasy, který vzbudil pozornost čtenářů a kritiky již v době vydání, nikoliv až po natočení filmů na jeho motivy. Ostatní směry (hard sci-fi, kyberpunk a space opera) jsou charakterizovány jednou větou, což je nedostatečné. Nejsou navíc uvedeni žádní představitelé nebo díla. Pokud si studenti zapamatují, že v rámci sci-fi existuje například kyberpunk, beztak nebudou schopni tento směr popsat. Hovořit takto o směrech sci-fi je nefunkční, a tedy zbytečné. U hesla utopie je poznamenáno, že spadá do kategorie sci-fi. Učebnice krátce rozebírá historii utopie, seznamuje studenty se slavnými utopiemi a jejich autory (Utopie Thomase Mora, Sluneční stát Tommasa Campanelly, Gulliverovy cesty Jonathana Swifta, My Jevgenije Zamjatina, 1984 George Orwella). Prokop utopická díla charakterizuje jako taková, „jež situují děj do pomyslné, neznámé reality. První utopie byly zčásti beletrií, zčásti traktáty o neexistující zemi s ideálním společenským zřízením“ (IBID.: 31). Antiutopie nejsou zmíněny vůbec, studenti tedy podle definice z této učebnice zařadí 1984 a My k utopiím a budou se domnívat, že pojednávají o ideálních společnostech. Pokud by se s Prokopovou Teorií literatury pracovalo v hodině, měl by učitel na tuto zásadní chybu upozornit. Samotný popis utopie odpovídá pojetí, jež jsme představili v teoretické kapitole DP. Podle použité literatury, kterou Prokop uvádí na začátku učebnice, pracoval autor s Encyklopedií literatury science fiction (Ondřeje Neffa a Jaroslava Olši) nebo s Encyklopedií literárních žánrů (Dagmar Mocné a Josefa Peterky). Obě uvedené 74

encyklopedie srozumitelně seznamují s pojmy sci-fi, fantasy, utopie a antiutopie a rozlišují mezi nimi. Je tedy s podivem, proč příručka, která by měla být jasnou a jednoznačnou pomůckou při studiu, uvádí sporné, zmatené a zavádějící informace. Byť tedy Prokopova řada jako celek zařazuje fantastiku poměrně často, nakládá s ní nevyváženě a uvádí nepřesné informace. Jednou je sci-fi hodnoceno neutrálně, podruhé negativně. Jak se k tomu poté postaví učitel a žáci, je otázkou a do značné míry se výsledný názor na sci-fi bude odvíjet od znalostí samotného pedagoga i studentů.

75

3.8 Řada Kouzelné zrcadlo literatury Řada Kouzelné zrcadlo literatury Jaroslava Blažkeho není běžnou řadou učebnic a čítanek. Blažke spojuje učebnici a čítanku dohromady, v Kouzelném zrcadle literatury proto vždy najdeme výklad k určité oblasti literatury a spisovateli a poté ukázku z konkrétního díla. Úryvky bývají v porovnání s jinými řadami delšího rozsahu a studenti mají možnost dílo lépe poznat. Blažke učebnici doplňuje různými komentáři, připojuje například dobové literární kritiky nebo literární teorii. Slovy z úvodu Kouzelného zrcadla literatury: Písemnictví 19. věku: „Kouzelné zrcadlo literatury je moderně pojatá učebnice literatury, soustřeďuje pozornost na umělecké texty, jejich interpretaci a výklad metody, předpokládá u čtenářů četbu, znalost konkrétních textů, racionální i emocionální prožitek z umělecké literatury české i světové“ (BLAŽKE 1999: 3). Po pročtení učebnic zjistíme, že jsou výběrové a neseznamují studenty s kompletním kánonem české a světové literatury, naopak leckdy představují žákům méně známé autory. Je tomu tak proto, že Blažke do svých učebnic zařazuje převážně ta díla, která sám četl a důkladně se jim věnoval. Jeho učebnice tedy spíše nejsou vhodné samostatně k výuce literatury tak, jak je pojímána v současnosti (obsahují méně informací o autorech, soustřeďují se na četbu), nicméně mohou být cenným doplňkem a fungovat jako čítanky s bohatým komentářem a kontextem, případně jako antologie. Řada zahrnuje tyto učební texty: Kouzelné zrcadlo literatury: Od nejstarších písemných památek k osvícenství (přepracované vydání nese podtitul Od Gilgameše k Harlekýnovi), Kouzelné zrcadlo literatury: Písemnictví 19. věku, Kouzelné zrcadlo literatury: Sny a realita moderního světa a Kouzelné zrcadlo literatury: Od železné opony k postmoderně, jež vycházejí v nakladatelství Velryba27. Doplňkový je kratší, jen čtyřicetistránkový text Kouzelné zrcadlo literatury: Nepokoření básníci: osudy a díla vybraných básníků poznamenaných 50. léty (představuje například Jana Zahradníčka, Zdeňka Rotrekla nebo Václava Renče). Uvedené učebnice jsou formátu A4 (s výjimkou příručky Nepokoření básníci, jež je formátu A5), s bohatým (černobílým) obrazovým materiálem – vyobrazuje spisovatele, titulní strany různých děl, notové zápisy, obrazy, ilustrace a jiné. Obsah je První díl, Kouzelné zrcadlo literatury: Od nejstarších písemných památek k osvícenství, publikovalo nakladatelství Atlantis. 27

76

přehledně členěný, například levý sloupec stránky uvádí základní údaje o spisovatelích a názvy děl. Učebnice pracuje s rozlišením částí textu pomocí kurzívy, velikosti písma a jeho typu. K ukázkám jsou vždy uvedeny bibliografické údaje tak, aby bylo jasné, z jakého vydání díla ukázka pochází. Za každou kapitolou jsou zařazeny obecné údaje vztahující se k probíranému období (v podstatě časová osa s historickými událostmi), otázky a úkoly, doporučená četba, někdy výklady a úvahy s texty navíc pro zájemce. V závěru učebnice nalezneme slovníček pojmů, s nimiž se studenti setkají v dané učebnici, slovníček autorů, rejstřík, případně další přílohy, například o slovenské literatuře. Kouzelné zrcadlo literatury: Od nejstarších písemných památek k osvícenství S fantastikou se studenti poprvé setkají již v učebnici Kouzelné zrcadlo literatury: Od nejstarších písemných památek k osvícenství, kde je představena utopická literatura: „Morova Utopie se stala podnětem ke vzniku tzv. utopistické literatury, kterou představují např. Tommaso Campanella dílem Sluneční stát (1602) nebo Francis Bacon dílem Nová Atlantida (1626). Tato literatura předjímala spisy utopistických socialistů, Saint-Simona, Fouriera, Owena, i varovné moderní antiutopie Aldouse Huxleyho Konec civilizace (1932), George Orwella 1984 (1949) aj.“ (BLAŽKE 1998: 140). Autor správně hledá rozšíření utopie v renesanci a nastiňuje pojem antiutopie. Bližší vysvětlení by zde bylo potřebné od učitele. Připojeny jsou ukázky z Morovy Utopie a Baconovy Nové Atlantidy. Kouzelné zrcadlo literatury: Písemnictví 19. věku Kapitolu „Za hranicemi reality aneb literární fantazie“ zařazuje další učebnice, Kouzelné zrcadlo literatury: Písemnictví 19. věku. V této kapitole jsou představeni Mary Shelleyová, Jules Verne, Herbert G. Wells, Lewis Carroll, Edward Lear a Rudyard Kipling. Mary Shelleyová a Frankenstein jsou popsáni jen velmi krátce; je zmíněna příslušnost textu k hororu. Jules Verne je uveden jako spisovatel dobrodružných a vědeckých románů, následuje ukázka z Dvaceti tisíc mil pod mořem. Ve slovníčku spisovatelů se dočteme, že J. Verne je průkopníkem vědeckofantastické literatury; je v něm také zahrnut výběr děl s daty vydání a názvy v originálu. 77

Herbert G. Wells, ve slovníčku charakterizovaný jako klasik science fiction, je v učebnici zastoupen ukázkou ze Stroje času, k níž je připojena nakladatelská poznámka z českého vydání z roku 1992. Je v ní naznačen děj románu a také okolnosti publikování díla: „Protože nejvzdálenější budoucnost lidstva na Zemi ozařované vychládajícím sluncem je líčena v soumračném, nikoliv radostném a zjednodušeně optimistickém duchu, Wellsův román nebyl po několik desetiletí v češtině publikován, nejspíš pro podobnosti ani zdaleka ne náhodné“ (PROKOP 1999: 220). Studenti si na základě podobných doprovodných textů mohou, a to i v tomto případě, vytvořit lepší představu o autorovi a jeho díle. Na jiném druhu fantazie, na hře s logikou a nonsensem, jsou podle učebnice založena díla Lewise Carrolla. Uvedena je ukázka z knihy Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. Kouzelné zrcadlo literatury: Sny a realita moderního světa Kouzelné zrcadlo literatury: Sny a realita moderního světa seznamuje studenty v kapitole „Populární literatura“ v podkapitole „Science fiction a fantasy“ s Aldousem Huxleym, Karlem Čapkem a Johnem R. R. Tolkienem. „Produkce příběhů ‚science fiction‘ byla v meziválečném období hojná, ale skutečné hodnoty přinášejí větší měrou až léta čtyřicátá a zejména éra po druhé světové válce. Za science fiction jsou považována díla, která formou dobrodružného příběhu zobrazují alternativu skutečného společenského vývoje, popř. budoucnost lišící se od současnosti vědeckým pokrokem, vede čtenáře k tomu, aby vnímali lidstvo jako celek, jako živočišný druh, který může být ve své existenci ohrožen, podobně jako sám ohrožuje jiné živočišné druhy, a učí své čtenáře nezaujatě přemýšlet o silách, které člověka i celé lidstvo ovládají. V souboru sci-fi vynikl román Aldouse Huxleyho Konec civilizace (1932), fantasy kraluje pohádkový příběh o hobitech, čaroději Gandalfovi, elfech a dalších postavičkách kouzelné Tolkienovy říše“ (BLAŽKE 2003: 277). Není pravdou, že by sci-fi měla vždy jen formu dobrodružného příběhu (což by mohlo implikovat nenáročnost a triviálnost sci-fi), prvky sci-fi nalezneme v textech napříč literárním spektrem. Uvádět Konec civilizace jakožto jedno z nejvýznamnějších děl bez dalšího komentáře je taktéž zavádějící, vhodnější je označení antiutopie. Fantasy je v této řadě opět přiřazena ke sci-fi způsobem, jako by byla nějakou odnoží sci-fi. 78

Rovněž označení Tolkienovy Středozemě jako kouzelné je matoucí a je vytvářen dojem jakési pohádky. Magie je součástí Tolkienem popsaného světa, ten však vychází především z mytologie. Samotná definice se vymyká charakterizacím sci-fi, s nimiž jsme se doposud setkali. Jaroslav Blažke se zaměřuje spíše směrem k antiutopiím a na roli lidstva. Nevypovídá srozumitelně o sci-fi ani o fantasy, na které se podle názvu podkapitoly měl soustředit především. Byť definice není z nejkratších, žáci podle ní nebudou schopni jmenovat typické znaky sci-fi (nebo fantasy). Uvedena je ukázka z Hobita Johna R. R. Tolkiena a z Konce civilizace, z fantastických děl Karla Čapka z Krakatitu a Války s mloky, u níž je zmíněn vliv Herberta G. Wellse na Čapkovu tvorbu. K Čapkovi je mimo jiné řečeno: „V české literatuře nejhodnotnější díla využívající fantastické prvky vytvořil Karel Čapek, i když nejde o pravověrnou sci-fi či fantasy – Čapek sám proti takovému mechanickému zařazování svého díla protestoval“ (BLAŽKE 2003: 279). Také tento úryvek naznačuje, že J. Blažke příliš nerozlišuje mezi pojmy science fiction a fantasy. Kouzelné zrcadlo literatury: Od železné opony k postmoderně Poslední díl učebnic, Kouzelné zrcadlo literatury: Od železné opony k postmoderně, správně označuje1984 George Orwella jako antiutopii. S tímto termínem se studenti poprvé setkali v první učebnici v rámci výkladu o utopii. Pojem antiutopie přesto není podrobněji vysvětlen, zde by tedy bylo žádoucí doplnění učitelem. K dílu Williama Goldinga se studenti dočtou následující: „Jeho románová prvotina Pán much (1954) je výstražným alegorickým příběhem o náchylnosti lidí ke zlu, o tom, jak slabounkou vrstvičku tvoří civilizační nátěr“ (BLAŽKE 2005: 56). Zde se Blažke vyhnul v jiných učebnicích častému označení Pána much jakožto antiutopie a volí mnohem výstižnější charakteristiku. V závěru kapitoly o anglické literatuře nalezneme „Literární obzor“, který přináší stručnější informace o spisovatelích, jimž nebyl věnován větší nebo žádný prostor v hlavní části kapitoly: „K myšlenkově nejzávažnějším autorům patří i autoři využívající postupů dobrodružného (thriller) a vědeckofantastického (science fiction) žánru, navazující na 79

tradici Jonathana Swifta, Herberta Gordona [sic!] Wellse, Gilberta Keithe Chestertona, Aldouse Huxleyho. Úspěšným autorem sci-fi je John Wyndham (1903–69) – Den trifidů (1951). Mezi nejvydávanější autory 2. pol. 20. stol. se svými antiutopiemi Farma zvířat (1945) a 1984 (1949) zařadil George Orwell (1903–50)“ (IBID.: 64). Podobně v závěru látky o americké literatuře: „Velký rozvoj a oblibu u čtenářů a díky filmovému zpracování u diváků získal žánr sci-fi. Povídkami o robotech se proslavil Isaac Asimov (1920–92): Já, robot (1950), Sny robotů (1986), Vize robotů (1990) aj. Před nukleární hrozbou, cenzurou, pálením knih a zatracováním myšlenek varuje Ray Douglas Bradbury (1920). Ve svých nejslavnějších knihách Marťanská kronika (1950) a 451° Fahrenheita28 (1953) staví proti přetechnizovanému a odcizenému světu duchovní a kulturní hodnoty“ (IBID.: 98). Uvedené odstavce, zařazené v závěrech kapitol, slouží jen jako nejzákladnější seznámení s uvedenými autory a jejich díly. Nemají ambici seznámit s nimi studenty důkladně. Jako takové mají v učebnici svůj smysl. V souhrnu je řada Kouzelné zrcadlo literatury zajímavá a přínosná důrazem kladeným na četbu, na její interpretaci, na diskuzi o přečtených dílech. Fantastická literatura je v rámci řady zastoupena několikrát, nejvíce prostoru je jí věnováno v učebnicích s podtituly Písemnictví 19. věku, Sny a realita moderního světa a Od železné opony k postmoderně. Pojmům fantasy a sci-fi se autor věnuje, ale zejména vysvětlení fantasy je nedostatečné a bylo by žádoucí doplnění ze strany učitele. Pojmy utopie, antiutopie a horor jsou pojímány srozumitelně.

28

Běžnější je v češtině podoba 451 stupňů Fahrenheita.

80

4. Fantastika optikou učebnic a čítanek V předcházející kapitole jsme představili dostupné učební texty a vyhledali jsme v nich učivo o fantastické literatuře; současně jsme komentovali nejvýraznější nedostatky výkladů o fantastice. Následující část diplomové práce shrnuje a typizuje nejčastější chyby, komentuje celkový současný pohled učebnic na fantastickou literaturu a přináší návrhy, jak s fantastikou pracovat v hodinách. Na průzkumu ze školy SZŠ Jaselská potom ukážeme, jak dvě ze základních kategorií fantastiky, fantasy a scifi, chápou studenti prvního a třetího ročníku.

4.1 Nejčastější nedostatky a chyby a jejich možná řešení Chyby v charakterizování fantastiky, jejích kategorií, spisovatelů i jednotlivých děl můžeme rozdělit do dvou skupin – na chyby terminologické a faktografické. 1) terminologické chyby Velmi

častým

a nesprávný popis

nedostatkem

jednotlivých

je

pojmů 29.

chybné

označení

V momentě,

kdy

kategorií učebnice

fantastiky pracuje

s nedokonale, nebo dokonce špatně popsanými pojmy, je nefunkční celý výklad. Jedná se například o záměnu fantastická literatura / fantasy, kdy autoři s pojmy pracují jako se synonymickými (Literatura pro 4. ročník SŠ, Didaktis; Literatura 4, Fraus/Tripolia), což nejsou. Studenti netuší, že termíny znamenají něco jiného, a používají je ve stejném významu. Podobně je v Prokopově Teorii literatury směšován pojem utopie a antiutopie. Je potom možné, že žák bude považovat například Orwellovo 1984 za utopii, a to je skutečně zásadní omyl. V souvislosti se zaměňováním a nedostatečným porozuměním pojmům musíme zmínit zařazování fantasy pod sci-fi. Fantasy je Literaturou III (Scientia) považována za netechnickou větev science fiction – v této učebnici je tato chyba opakovaně. Jako podkategorii sci-fi nalezneme fantasy též v Literatuře v kostce (Fragment) a v Přehledu

Opomíjíme zde problematiku označování sci-fi a fantasy jakožto žánrů; diskuze o tom, zda jsou sci-fi a fantasy žánry, je velmi rozsáhlá. Zařazení fantasy a sci-fi mezi žánry bez dalšího vysvětlení je pro účely středoškolských učebnic přípustné zjednodušení, byť by bylo možné (a lepší) se bez něj obejít. 29

81

světové literatury 20. století (Prokop). V učebnici Teorie literatury (Prokop), je fantasy dokonce zařazena mezi proudy přímo vzniklé ze sci-fi. Několik učebnic deformuje přívlastek utopický na utopistický (Literatura v souvislostech 3, Fraus; KZL: Od nejstarších památek k osvícenství; Velryba). Důvodem může být vliv němčiny. Nejedná se o zásadní chybu, avšak žáci by měli znát spíše podobu ustálenou v českém prostředí. Častou chybou je nesprávný zápis pojednávaných termínů. Tato chyba sice nemá vliv na uchopení definice pojmu, je ovšem matoucí – student nebude vědět, jak slovo (či slovní spojení) vypadá podle úzu. Chybně je uváděno zejména science-fiction se spojovníkem (Literatura pro 2. ročník SŠ, Didaktis; Literatura II, Scientia; Literatura v kostce, Fragment, Literatura 4, Fraus/Tripolia) a vědecko-fantastická literatura se spojovníkem (Literatura pro 2., 4. ročník SŠ, Didaktis; Literatura v souvislostech 2,4, Fraus; Literatura 2, 4 a Čítanka 2, Fraus/Tripolia; Literatura II, IV, Scientia). Problematické je také pouhé zmínění pojmů bez následujícího vysvětlení, například v rámci textu o sci-fi není vůbec definován termín nová vlna (Literatura v souvislostech 4, Fraus; Literatura 4, Fraus/Tripolia). Takové slovní spojení je vyprázdněné, student sám si pod ním nic nepředstaví, může se jen dohadovat. Podobně je často zmiňován termín antiutopie, aniž by byl jakkoli přiblížen. Pouhé výčty jmen spisovatelů, směrů, žánrů nebo literárních kategorií nemají žádnou výpovědní hodnotu a jako takové jsou zbytečné. Obecným

problémem

je

vágnost

řady

formulací,

například

román

s fantastickými motivy. Co znamenají ony fantastické motivy? Vyspělou techniku? Mimozemšťany? Cestu do středu země? V momentě, kdy je takto, bez jakéhokoliv zpřesnění, charakterizováno dílo, student si opět nepředstaví nic, nebo to, co on sám považuje za fantastické motivy. V každém textu mohou být fantastické prvky jiné. Proto by bylo vhodné velmi povšechné informace zpřesňovat (případně je raději neuvádět vůbec). 2) faktografické chyby Chyby v uváděných faktech jsou poměrně časté, přestože je možné jim snadno zabránit – nahlédnutím do odborné literatury, ověřením z několika internetových zdrojů a podobně. Literatura v souvislostech 4 (Fraus) představuje studentům dílo Kobercoví lidé namísto Kobercové, Přehled světové literatury 20. století (Prokop) situuje děj knih 82

Johna R. R. Tolkiena do Středozemska místo Středozemě. Stejná učebnice charakterizuje povídkový soubor Já, robot jako román a Arthura C. Clarka jako humoristu sci-fi, ačkoli humornou prózu nepsal. Clarke je jako humorista uveden také v Literatuře v kostce (Fragment). Nevhodné je označení Roberta A. Heinleina jakožto autora technické sci-fi (Literatura IV, Scientia). Heinlein patří mezi autory hard sci-fi, zaměřené na tak zvané tvrdé vědy, ovšem především se zasloužil o vznik sociální sci-fi a zavedení doposud tabuizovaných témat (politika, sexualita) do žánru. Ne zcela přesné je časté charakterizování Raye Bradburyho pouze jako autora sci-fi. Jako spisovatele hororu jej uvádí pouze J. Soukal v Literatuře pro I. ročník gymnázií. Přesto právě horor a díla s nadpřirozenými prvky tvoří převážnou část Bradburyho tvorby30. Nedostatečné

seznámení

se

s fakty

vedlo

k označení

zlobrů

z pera

J. R. R. Tolkiena deminutivem trollíci (Literatura III, Scientia). Podobný důvod bychom mohli hledat za jednotným označením fantastické literatury za zábavnou (Literatura v kostce, Fragment; Literatura pro I. ročník gymnázií, SPN). Zde nejspíš autoři ve skutečnosti netušili, jaká díla náležejí k fantastice a vycházeli pravděpodobně z předsudků, které fantastiku hodnotí jako brak – zábavnou, nenáročnou četbu. Stačil by bližší pohled na konkrétní díla a tvůrcům učebnic by muselo být jasné, že se o čistě zábavnou četbu nejedná (například jen namátkou antiutopie 1984, fantasy Pán prstenů, sci-fi 2001: Vesmírná odysea). U sci-fi autoři pomíjejí rozdíl mezi dobrodružnou, žánrovou sci-fi a jejím hodnotnějším proudem (například spisovatelé Ray Bradbury a James G. Ballard), což opět vede k nepřesným označením. Z dnešního pohledu je naprosto zarážející označení Války s mloky přízviskem utopie (Čítanka k literatuře v kostce III, Fragment), neboť se jedná o všeobecně známé dílo, které rozhodně nepopisuje ideální zřízení. Čapkovy texty byly popisovány jako utopické v době svého vzniku31, z čehož možná vycházel autor učebnice. Dále jsme v učebnicích nalezli drobnější nepřesnosti, například z děl Arthura C. Clarka bývá uváděna Vesmírná odysea (Přehled světové literatury 20. století, Prokop; Literatura 4, Fraus/Tripolia) a tedy neúplný název knihy. Pokud autor označením Vesmírná odysea mínil celou sérii, potom to ale není nikde z textu zřejmé. Viz heslo o Rayi Bradburym v encyklopedii The Encyclopedia of Science Fiction, dostupné z http://www.sf-encyclopedia.com/entry/bradbury_ray. 31 Terminologie se postupem času proměňuje: „Texty, které bychom dnes pravděpodobně pojmenovali jako science fiction, bývaly v minulosti nazývány příběhy utopickými, fantastickými nebo technickodobrodružnými“ (DĚDINOVÁ 2015: 18). 30

83

V Literatuře 4 Věry Martinkové navíc nalézáme zápis Vesmírná odyssea, přičemž slovo odysea je do češtiny překládáno s jedním -s- a česká vydání se tím řídí. Za překlep bychom mohli označit chybějící -t- v příjmení Terryho Pratchetta v Literatuře 4 (Fraus/Tripolia), kdyby se ovšem tatáž chyba neobjevila v textu dvakrát. Podle autorky Literatury 4 se děj většiny knih Terryho Pratchetta odehrává na Úžasné Zeměploše – toto sousloví je však českým názvem nakladatele pro celý cyklus knih, jejichž příběhy jsou situovány na Zeměplochu (anglicky Discworld, bez přívlastku). Dílo Neopouštěj mě je uvedeno pod chybným názvem v Čítance 4 (Fraus/Tripolia) jako Nenech mě nikdy odejít. Nesprávná jména se nevyhýbají ani samotným spisovatelům – v KZL: Od železné opony k postmoderně (Velryba) je uveden Herbert Gordon Wells namísto Herbert George Wells. Některé chyby získávají až nechtěně komické konotace, které jistě v učebních materiálech nemají místo, například výše uvedení Kobercoví lidé, trollíci, Středozemsko nebo špatně zapsaná jména spisovatelů. Jaký dojem z takových textů získají studenti a učitelé? Pochybujeme, že se na texty, v nichž objeví chyby, budou obracet s důvěrou. Odkud chyby pramení? Některé učebnice uvádějí seznam použité literatury. Hovoří-li se v dané učebnici například o sci-fi, najdeme v něm nejčastěji Encyklopedii literatury science fiction Ondřeje Neffa a Jaroslava Olši, častá je i publikace Encyklopedie literárních žánrů Dagmar Mocné a Josefa Peterky nebo Lexikon literárních pojmů Libora Pavery a Františka Všetičky. Tyto knihy neobsahují zásadní chyby, jakých se dopouštějí autoři učebnic. Můžeme se tedy jen domnívat, že práce s těmito (a jinými) zdroji byla povrchní, nebo že autor nevěnoval problematice dostatek pozornosti a uchopil ji špatně. Obecně nejspíš autoři učebnic nemají základní přehled o fantastické literatuře a informace zřejmě přejímají i z jiných učebnicových řad 32, aniž by je ověřili. Autoři, stejně jako učitelé, kterým je tato oblast literatury neznámá, věří ve správnost textů, schválených

k výuce.

Bohužel

takto

dochází

k opakování

nepřesností

nebo

k neustálému opakování stále stejných představitelů fantastiky, byť by bylo možné Nalezli jsme například velmi podobně znějící formulace: „Čapek upozorňuje na možnost zneužití techniky, na zaostávání morálky ve vztahu k rozvoji techniky, varuje před katastrofou“ (MARTINKOVÁ 2002: 65) a „Čapkovi je jasné, že technický pokrok se ubírá vpřed daleko rychlejším tempem než lidská morálka, a proto ve vzduchu neustále visí jakási pomyslná hrozba zneužití lidských vynálezů“ (PROKOP 1998: 19). Spojení otřesné vize totalitní společnosti nalezneme v Literatuře v kostce (SOCHROVÁ 2008: 139) i v Přehledu světové literatury 20. století (PROKOP 1997: 59). 32

84

jejich řady obměnit či doplnit o další velmi významné spisovatele. Chápeme, že literatura je nesmírně obsáhlá a není možné věnovat se každé její části podrobně. Pokud už ale učebnice zařazuje učivo o fantastice, potom by bylo naprosto žádoucí, aby toto učivo bylo podáno srozumitelně a věcně správně, jinak jeho zařazení postrádá smysl. V zásadě platí, že pokud by autoři učebnic informace ověřili alespoň v jedné odborné, běžně dostupné publikaci (s takovými pracujeme v teoretické části a základní informace bezesporu poskytují), případně na internetu (zejména v The Encyclopedia of Science Fiction), vyhnuli by se řadě omylů. Odpověď na otázku, jak zvýšit úroveň učiva o fantastice, je nasnadě, a způsob jsme již naznačili – tvůrci učebnic by měli pracovat s ověřenými zdroji, nepřebírat informace z jiných učebnic (v nichž není správnost garantována), neopírat se jen o vlastní vědomosti a také se nepodřizovat předsudkům, ale zachovat neutrální stanovisko. Pedagogové, kteří nespoléhají jen na učebnice, mohou učivo o fantastice obohatit, zatraktivnit – a tím také usnadnit studentům jeho chápání – různými způsoby. Například v učebnicích jen zmíněná fakta mohou dále rozvíjet – zadáním tématu vždy jednomu ze studentů, který je zpracuje formou kratšího referátu nebo počítačové prezentace. Pokud si v učebnici učitel všimne chyby, může dát žákům za úkol chybu opravit. Stále více učeben je v současnosti vybaveno počítačem s přístupem k internetu, je tedy možné přímo v hodině dohledávat informace z různých zdrojů. O fantastice mohou studenti s učitelem diskutovat, zkusit si říci, jakou má kdo ve třídě představu například o jednotlivých žánrových formách, zjistit, zda mezi studenty nejsou čtenáři fantastiky a co si tito žáci myslí o pojetí předkládaném v učebnici. Fantastická literatura také nabízí řadu zajímavých témat, která učitel může využít jako náměty do výuky slohu, například k úvahám. Řada výše zmíněných návrhů má tu výhodu, že jejich realizace nemusí probíhat přímo v hodině, kde by na ni nemusel být čas. Studenti mohou úkoly plnit ve svém volném čase a v hodině potom mohou přednést pouze výsledky.

85

4.2 Pohled na fantastiku z hlediska učebních materiálů Jak je fantastická literatura v učebnicích nahlížena jako celek? V minulé kapitole jsme se na dokladech z konkrétních materiálů přesvědčili, že je často pokládána za zábavnou, kratochvilnou četbu. U jejích jednotlivých kategorií tomu není jinak. Pokud je u některého spisovatele přiznáno, že psal sci-fi, je jedním dechem dodáváno, že jeho tvorba sci-fi umělecky a stylisticky převyšuje. Knihy Johna R. R. Tolkiena bývají degradovány na vtipná pohádková vyprávění nebo jsou rovnou opominuty. Fantasy v řadě učebnic vůbec nenalezneme, jestliže ano, je zaměňována s fantastickou literaturou nebo se sci-fi, a to i přesto, že odborná literatura k tématu je snadno dostupná. Protože fantasy není podána téměř v žádné z probíraných řad srozumitelně, pokusili jsme se vytvořit návrh definice fantasy, a to právě podle dostupných materiálů, většinou zmíněných v teoretické části DP. Respektujeme nemožnost probírat fantastickou literaturu v běžných hodinách do hloubky, proto i naše charakterizace fantasy bude stručná, obsahující stěžejní údaje. Následovat by mohl medailon (alespoň) o J. R. R. Tolkienovi. Fantasy: žánr fantastické literatury, rozvíjející se zejména od 30. let 20. století zásluhou spolku Tušitelů (angl. Inklings); jeho členy byli mj. J. R. R. Tolkien a C. S. Lewis. Fantasy čerpá z tradice mýtů, středověkých romancí, rytířských románů nebo pohádek, proto se často obrací do minulosti a vytváří svébytné světy inspirované středověkem nebo mýty. Jejich prostřednictvím komentuje současný svět. Typický je pro klasickou fantasy souboj dobra a zla; obsahuje fantastické a magické prvky. Hrdina mnohdy podstupuje iniciační cestu, během níž se mění, dospívá, stává se vyzrálejším a moudřejším. Rozlišujeme vysokou a nízkou fantasy, epickou f., hrdinskou f., fantasy „meč a magie“, městskou f., humornou f. a další, často podle hlavního námětu, postav nebo prostředí. Mezi nejznámější představitele patří John R. R. Tolkien, Terry Pratchett nebo China Miéville. Pozor! V anglosaském pojetí pojem fantasy často označuje veškerou fantastickou literaturu.

86

Doprovodný komentář učitele by byl vhodný i k naší definici, domníváme se však, že na rozdíl od charakteristik uváděných v učebnicích poskytuje dostatek opěrných bodů a pojmů, podle nichž se pedagog v problematice snáze zorientuje. Chyby a výraznější nepřesnosti jsou celkově v sedmnácti učebnicích a čítankách z třiceti devíti textů, které obsahují jakékoli zmínky o fantastice 33. Nejčastěji autoři chybují v popisu fantastické literatury a jejích kategorií, zejména fantasy. Větší množství nedostatků obsahují materiály Věry Martinkové z nakladatelství Fraus a Tripolia a texty nakladatelství Scientia od různých autorů. Výrazné chyby v učivu o fantastice jsme shledali zejména u Literatury v kostce (Fragment), v Literatuře pro 1.– 4. ročník gymnázií/SOŠ (SPN) a u řady Vladimíra Prokopa. Naopak nejméně prohřešků nalézáme v Kouzelném zrcadlu literatury Jaroslava Blažkeho. Nejlépe představují fantastickou literaturu učebnice cyklu Literatura pro střední školy nakladatelství Didaktis (s výhradou proti záměně fantastické literatury a fantasy) a Kouzelné zrcadlo literatury nakladatelství Velryba. Učebnice Didaktisu přistupují k fantastice nezaujatě, uvádějí poměrně dobře zpracované definice kategorií fantastiky a seznamují se stěžejními spisovateli bez výrazných chyb. U Kouzelného zrcadla literatury je nejzásadnějším problémem neurčitá hranice mezi sci-fi a fantasy, kdy studenti mohou získat dojem, že fantasy je nějak volně propojena se sci-fi34. Učebnice nakladatelství Didaktis a novější řadu nakladatelství Fraus oceňujeme pro zařazení méně uváděných spisovatelů (Edgar R. Burroughs, Terry Pratchett, James G. Ballard), kvalitní zpracování informací o Johnu R. R. Tolkienovi nebo uvedení díla Raye Bradburyho v souvislosti s fantastickými a hororovými prvky. Kteří spisovatelé získali, v souvislosti s fantastickou literaturou, v učebnicích nejvíce prostoru? V diplomové práci jsme se zabývali celkem osmi řadami učebních materiálů, u řady SPN jsme pro srovnání uvedli několik textů vydaných před rokem 1989 – jak píšeme přímo v části věnované SPN, v předrevolučních učebnicích a čítankách byli téměř vždy uvedeni Karel Čapek a Ray Bradbury. Nyní se zaměříme na řady aktuální, s nimiž se na školách pracuje v současnosti. Ve všech osmi zkoumaných

Celkově jsme zkoumali šedesát devět učebních materiálů, včetně elektronických čítanek, v nichž ale fantastika nebyla nijak komentována, a tedy nebylo možné posuzovat správnost pojetí fantastiky v nich. Stranou ponecháváme předrevoluční učebnice a čítanky, které jsme uvedli pouze pro srovnání se současnou řadou SPN. 34 Nemáme nyní na mysli skutečné spojitosti mezi sci-fi a fantasy, například společné motivy, ale prosté neupřesnění toho, co vlastně fantasy je. 33

87

řadách nalezneme alespoň stručné informace opět o Rayi Bradburym a Karlu Čapkovi 35. Osmkrát (to jest ve všech osmi řadách) je zmíněn John R. R. Tolkien, ne vždy jsou však k němu doplněny jakékoliv podrobnosti. Sedmkrát jsou uvedeny zakladatelské osobnosti fantastiky, Edgar A. Poe a Jules Verne. Více informací bývá uvedeno u Poea, Verne je někdy pouze jmenován. Jména George Orwella, Herberta G. Wellse, Vladimíra Párala a Isaaca Asimova jsou zmíněna v šesti řadách. Zejména Asimov a Wells bývají zařazeni bez dalšího textu, stejně jako Stanisłav Lem, uvedený v pěti řadách. Jen polovina řad se věnuje Aldousi Huxleymu, Arthuru C. Clarkovi, Mary Shelleyové a bratrům Strugackým. Méně než polovina řad zmiňuje Stephena Kinga, Josefa Nesvadbu, Terryho Pratchetta, Joan K. Rowlingovou; Robert A. Heinlein a James G. Ballard jsou uvedeni jen v jedné řadě. Spisovatelé významní pro rozvoj fantastiky jsou zmiňováni velmi málo. Více prostoru by u sci-fi zasluhovala tak zvaná Velká trojka, tedy Arthur C. Clarke, Isaac Asimov a Robert Heinlein, z českých autorů zejména Josef Nesvadba. Více pozornosti obecně by autoři měli soustředit na fantasy, o níž se dá dobře mluvit již od počátků literatury; v souvislosti se sci-fi se navíc nabízí z učebního hlediska výhodná definice fantasy kontrastem. V současnosti autoři často uvádějí k fantasy mylné informace, a také z jejích představitelů nejsou uvedeni téměř žádní. Na tomto místě bychom se rádi ještě jednou vrátili ke Karlu Čapkovi. Tento velmi významný a vlivný spisovatel je rozebírán v každé řadě učebnic, jež jsme zkoumali. V souvislosti s fantastickou literaturou ovšem není jeho postavení jasné. Některé učebnice jej považují za zakladatele či předchůdce sci-fi, většina jeho dílo popisuje jako utopické nebo s fantastickými prvky. Pokud je totiž charakterizováno pouze jako utopické, vyhnou se tím autoři učebnic diskuzi, zda Čapka ke sci-fi řadit, nebo ne, mimo jiné proto, že on sám intencionálně sci-fi nepsal. Jednoznačné stanovisko zde nezaujímá ani literární věda a kritika, neboť sci-fi, jež stále bývá označováno jako ne zcela kvalitní literatura, údajně není hodno takového spisovatele, jako je Karel Čapek. Kompromisem by mohlo být označování Čapkova díla jako díla s prvky sci-fi a v souvislosti s tím zmínit jeho přínos pro českou i světovou sci-fi, například ve slově robot36.

Jak zmiňujeme již dříve, Karel Čapek je jakožto jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů zařazen do všech zkoumaných řad. 36 Autorem slova je pravděpodobně bratr Karla Čapka, Josef Čapek. 35

88

Zatím jsme se vyjadřovali převážně k učebnicím, případně k chybám v učebnicích i čítankách. Čítanky by měly plnit při výuce velmi důležitou roli – názorně doprovázejí látku probíranou v hodině, pomáhají studentům uvědomit si typické znaky literárního směru, stylu spisovatele, díla. Bez čtení není výuka o literatuře plně funkční. Způsob rozvržení výkladu a rozboru ukázek je na učiteli, stává se ovšem, že na práci s čítankou nezbude čas. Zadávat čtení na doma nebývá úspěšné, nehledě na to, že bez komentáře učitele budou žáci těžko sami interpretovat text, což by mělo být vždy cílem čtení. Fantastická literatura je zastoupena ve většině analyzovaných čítanek, bývá doprovázena doplňujícími otázkami a úkoly, někdy i komentářem či definicí. Zastoupení děl odpovídá příslušným učebnicím. Fantasy, sci-fi a horor jsou upozaděny, časté jsou ukázky utopií a antiutopií. Za nedostatečné považujeme zejména vzácné zařazování fantasy. Jen málo čítanek uvádí Pána prstenů J. R. R. Tolkiena, natož jinou kvalitní fantasy. Domníváme se, že hodnotná fantasy pro mládež čtenáře rozvíjí, motivuje je k dalšímu čtení náročnějších (i nefantastických) textů. V současnosti atraktivní žánr, který může přivést studenta ke čtení, však v čítankách téměř nenalézáme. Doporučili bychom proto, aby autoři čítanek zařazovali ukázky kvalitní fantasy (například z již zmíněného Pána prstenů), a samozřejmě i dalších forem fantastické literatury.

89

4.3 Fantastika očima studentů Střední zdravotnické školy Jaselská v Brně Při zjišťování čtenářských preferencí pro teoretickou část naší práce jsme studentům zadali úkol stručně charakterizovat fantasy a science fiction. V dotazníkovém šetření odpovídalo padesát respondentů, třicet jedna z prvního a devatenáct z třetího ročníku. Vzhledem ke skladbě učebnic a tomu, jak a kdy zařazují fantastiku, jsme očekávali, že studenti třetího ročníku budou odpovídat lépe. Zvolené dvě třídy používají především učebnici Literatura v kostce a čítanky Věry Martinkové, v nichž jsme nalezli řadu nepřesností. Ptali jsme se též na oblíbený typ/žánr četby studentů. Fantasy uvedlo čtrnáct z nich, sci-fi šest, horor tři. Nejvíce respondentů, dvacet, jmenovalo dobrodružnou literaturu, osmnáct studentů nejraději čte detektivky. Devět žáků z obou ročníků nedokázalo charakterizovat sci-fi a/nebo fantasy vůbec. Studenti prvního ročníku definovali sci-fi jako něco smyšleného, akčního, z budoucnosti, o Marťanech, o hrdinech s různými schopnostmi a o lidech s nadpřirozenými schopnostmi, jako detektivku s příšerami. Jen tři studenti uvedli inspiraci z budoucnosti, vesmíru, vyspělé technologie. Podle další žačky jsou události popisované ve sci-fi reálně možné. O fantasy tito studenti uvažují jako o inspirované dějinami, jako o něčem vymyšleném, o něčem zcela založeném na fantazii autora, s nereálnými postavami, zmutovanými lidmi, s nadpřirozenými postavami, s vymyšlenými kontinenty, podle jedné respondentky je fantasy něco v jiném prostředí, na jiné zemi a fantazií se v něm nešetří. Další student k fantasy přiřazuje animované pohádky, jednorožce, nesmyslné příběhy a postavy z jiné reality. Podle jiné studentky prvního ročníku charakterizuje fantasy téměř pohádkový obsah, nadpřirozené jevy, nereálné postavy a vlastnosti. Studenti třetího ročníku nacházeli ve sci-fi zneužití vědy a techniky, vědu jako takovou, nadpřirozené bytosti, vesmírné stroje a lidi ve vesmíru, mimozemšťany (UFO), roboty, vraždy a zbraně. Fantasy často definovali v opozici ke sci-fi, například ji popsali jako založenou na zneužití vědy a techniky, navíc s nadpřirozenými jevy. Dále v ní hledali opět smyšlené bytosti, nadlidské bytosti, víly, obry, jednorožce nebo pohádkový či smyšlený příběh. Jako nejlepší bychom zhodnotili „definice“ dvou studentek prvního ročníku. První uvádí ke sci-fi: inspirace z budoucnosti, vesmíru, vyspělé technologie, k fantasy: téměř pohádkový obsah, nadpřirozené jevy, nereálné postavy a vlastnosti. Druhá žačka

90

sci-fi popsala jako příběh pokud možno vycházející z reálných poznatků či teorií, fantasy jako něco v jiném prostředí, na jiné zemi, zeměkouli, kde se fantazií se nešetří. U obou charakteristik nalezneme alespoň nějaké typické znaky pro sci-fi a fantasy a snahu o zobecnění. Ostatní studenti byli mnohdy schopni popsat pouze jeden rys, který se jim jevil pro danou kategorii jako zásadní. Často uváděli u obou rys smyšlenosti, reálnost a nereálnost příběhu (zda by se skutečně mohl odehrát). Je vidět, že studenti nemají žádnou ucelenou představu o fantasy a sci-fi, zřejmě jen podle znalosti filmů a knih vybrali pro ně zajímavý prvek. Byť fantasy patří mezi oblíbenou četbu čtrnácti studentů, nebyli schopni ji charakterizovat. Posun není zřejmý ani mezi prvním a třetím ročníkem; žáci evidentně čerpali jen z vlastních zkušeností, nikoli z vědomostí nabytých při výuce. Studenti SZŠ dokládají, že nejsou schopni orientovat se ani v základních pojmech, jako je fantasy a sci-fi. Zda je to u tohoto vzorku respondentů způsobeno stylem výuky, nebo prací s učebnicemi, v nichž není fantastika pojednána dobře, zůstane otázkou. Uvědomujeme si, že fantastika není ve výuce literatury stěžejní a není jí věnováno mnoho pozornosti. Pokud však učebnice obsahují chyby, není možné, aby výuka byla efektivní. Je-li v učebních materiálech alespoň jeden krátký odstavec o fantastice, potom je nezbytná jeho správnost. Z naší práce ovšem vyplývá, že i jen drobné zmínky obsahují nepřesnosti, ba dokonce omyly.

91

Závěr Předkládaná diplomová práce zkoumá zastoupení fantastické literatury v učebnicích a čítankách pro střední školy. Za tímto účelem jsme obecně nastínili charakter výukových materiálů a samotné fantastiky. Následně jsme představili osm řad učebnic (a příslušných čítanek, případně dalších textů), to jest šedesát devět jednotlivých publikací, v nichž jsme hledali konkrétní zmínky o fantastice. Fantastická literatura nemá v učebních materiálech silné zastoupení, přestože hodnotná fantastická díla mají nesporný pozitivní vliv na rozvoj představivosti, čtenářství nebo schopnosti porozumět okolnímu světu. Nízký výskyt fantastiky je způsoben její okrajovou rolí v rámci výuky o literatuře, ačkoli se jedná o její nedílnou součást. Zároveň není možné se této specifické oblasti věnovat rozsáhleji, protože to nedovoluje již tak napjatý časový plán výuky37. Vycházeli jsme však z předpokladu, že pokud je věnováno fantastice jen málo času, potom by tento prostor měl být využit co nejlépe – měly by v rámci něj zaznít jen podstatné, správné informace, základní dělení fantastické literatury, měli by být uvedeni stěžejní spisovatelé a jejich díla. Tyto informace čerpá učitel především z učební řady, kterou se rozhodl používat (nebo jež je běžně používána na dané škole) a z vlastních vědomostí, nabytých předchozím studiem. Spoléhá přitom samozřejmě na správnost uvedených informací. Při přípravě na výuku využívá i další prameny, těžko si ovšem bude dohledávat další literaturu ke všem hodinám – zejména proto, že to opět není možné zvládnout z časového hlediska. Na správnost informací, předkládaných v učebnicích a čítankách o fantastické literatuře, se pedagog spolehnout vždy nemůže, jak dokládáme ve třetí kapitole předkládané práce. Nalezli jsme drobné nepřesnosti, ale také zásadní omyly a chyby, které učitel nemusí odhalit, pokud se o danou oblast literatury nezajímá (nebo vše neověřuje). Zjištěné nedostatky jsme dále rozdělili do dvou kategorií – chyby terminologické a chyby faktografické. Jejich případné odstranění by bylo snadné – postačilo by verifikování informací podle několika zdrojů, ať už z dostupné odborné literatury či podle ověřených zdrojů internetových. Chápeme, že pro autory učebnic by se jednalo o časově náročnou práci navíc. Bez ní však stav zůstane stejný a učebnice budou nadále obsahovat nepřesnosti.

Například na gymnáziích je častá dotace pro výuku českého jazyka a literatury 4 hodiny týdně, které však nemohou být a nejsou věnovány pouze literatuře. Učitel musí v hodinách probírat také jazyk (vývoj češtiny, její charakterizace, slovní druhy nebo pravopis), sloh a rozvíjet komunikační dovednosti žáků. 37

92

V předcházející kapitole diplomové práce uvádíme počet učebnic, v nichž se objevily chyby. Z celkových šedesáti devíti učebnic a čítanek fantastiku zmiňuje třicet devět textů. Z těchto třiceti devíti textů sedmnáct obsahuje chyby (a to pomíjíme nedostatky formální, například nadbytečné spojovníky u termínu science fiction), což je téměř polovina materiálů. V rámci charakterizace fantastické literatury se v učebnicích objevuje její hodnocení, často skryté v náznacích, ale také vyslovené přímo – například tehdy, kdy je fantastika obecně označena jako zábavná a triviální literatura, která neusiluje o originalitu (viz řadu SPN nebo Literaturu v kostce). Takové hodnocení je zřetelně záporné a objevuje se i u jednotlivých kategorií fantastiky, zejména u sci-fi. Vzhledem k povaze učebních materiálů bychom očekávali nezaujatost autorů, kteří by měli fantastickou literaturu představovat bez předsudků a podle ověřených zdrojů. Charakter chyb a nepřesností v učebnicových řadách prozrazuje, že autoři zjevně nepracují vždy jen s příslušnou odbornou literaturou či jinými dostatečně zavedenými prameny, ale informace též přebírají z jiných učebnic, jež ovšem obsahují již zmíněné omyly. Obecně není fantastická literatura téměř nikde pojímána jako celek s jednotlivými žánrovými formami. Učebnice nahodile uvádějí osamocené definice fantasy, sci-fi, hororu, utopií a antiutopií, aniž by byla zřejmá příslušnost k nadřazené části literatury nebo souvislost mezi nimi. Jednotlivé kategorie jsou navíc popisovány zmatečně – například fantasy je často uvedena jako podkategorie sci-fi nebo jako synonymum k fantastické literatuře. Problematická je taktéž neurčitost jmenovaných pojmů; učebnice termín zmíní, ale dále jej nijak nespecifikuje. Látka předávaná takovým způsobem nemůže být pro studenty přínosná. Představitelé fantastické literatury jsou často pouze jmenováni (popřípadě je ke jménu připojeno jedno, dvě díla), ale jejich tvorba není nijak charakterizována. Namísto nefunkčních seznamů jmen by autoři učebnic měli vybírat jen několik zástupců, které jsou schopni na ploše učebnice přiblížit. Nemá smysl, aby si student pamatoval nicneříkající soupis deseti autorů, přínosnější je hlubší porozumění jednomu z nich. Užitečné by bylo spisovatele uvádět v souvislosti s proudem, jenž představují. Kromě pouze jmenovaných autorů totiž v učebních materiálech nalézáme také stejně uváděné směry, například u sci-fi. Pokud chtějí autoři učebnice seznámit studenty s kyberpunkem, potom by bylo žádoucí, aby jej necharakterizovali jen pár slovy, bez uvedení jediného představitele a díla.

93

Závěrem bychom doporučili středoškolských pedagogům, aby automaticky nespoléhali na pravdivost informací v učebnicích. Chyby pravděpodobně nenalezneme u kanonických děl krásné literatury, nicméně u fantastiky, některými autory výukových materiálů stále zpochybňované, tuto jistotu mít nemůžeme. V současnosti mohou učitelé získat více informací samostudiem, velmi přínosný by proto byl speciální manuál věnovaný fantastice, jenž by vyučující uvedl do problematiky, seznámil je s fantastikou českou i světovou, s její recepcí a teoretickými koncepcemi. O takový materiál by se potom učitelé mohli opírat v momentě, kdy učebnice nestačí, nebo neuvádí pravdivé či kompletní informace.

94

Literatura Prameny ANDREE, Lukáš 2010 Literatura pro 4. ročník středních škol (Brno: Didaktis) ANDREE, Lukáš, DOROVSKÁ, Ivana, ŠEBELOVÁ, Lenka 2009 Literatura pro 3. ročník středních škol (Brno: Didaktis) BLÁHOVÁ, Renata 2011 Literatura pro 1. ročník středních škol (Brno: Didaktis) BLAŽKE, Jaroslav 1998 Kouzelné zrcadlo literatury: od nejstarších písemných památek k osvícenství (Brno: Atlantis) 1999 Kouzelné zrcadlo literatury: Písemnictví 19. věku (Praha: Velryba) 2003 Kouzelné zrcadlo literatury: Sny a realita moderního světa (Praha: Velryba) 2005a Kouzelné zrcadlo literatury: Nepokoření básníci (Praha: Velryba) 2005 Kouzelné zrcadlo literatury: Od železné opony k postmoderně (Praha: Velryba) 2006 Kouzelné zrcadlo literatury: Od Gilgameše k Harlekýnovi (Praha: Velryba) CENEK, Svatopluk, KUČERA, Václav 1977 Čítanka pro střední školy: učebnice pro 2. ročník gymnázií a středních odborných škol (Praha: SPN) 1986 Literatura III: pracovní antologie textů: učebnice literatury pro 3. ročník gymnázií, středních odborných škol a studijních oborů středních odborných učilišť (Praha: SPN) ČERVENKA, Jan, HRABÁKOVÁ, Jaroslava, DVOŘÁK, Karel 1969 Čítanka I pro střední školy (Praha: SPN) DVOŘÁK, Karel 1980 Čítanka pro střední školy (Praha: SPN) FORST, Vladimír 1980 Přehled dějin literatury pro střední odborná učiliště (Praha: SPN) HÁNOVÁ, Eva 2002 Odmaturuj! z literatury (Brno: Didaktis) HOFFMANN, Bohuslav 2004 Literatura IV: Výbor textů, interpretace, literární teorie (Praha: Scientia) 95

2004a Literatura III: Výklad, interpretace, literární teorie (Praha: Scientia) 2005 Literatura IV: Výklad, interpretace, literární teorie (Praha: Amosia) 2006 Literatura III: Výbor textů, interpretace, literární teorie (Praha: Amosia) HORÁKOVÁ, Michaela 2000 Literatura I: výklad, interpretace, literární teorie (Praha: Scientia) 2005 Literatura I: výbor textů, interpretace, literární teorie (Praha: Amosia) HRABÁK, Josef 1972 Rukověť dějin literatury pro 1. ročník středních škol (Praha: SPN) HRABÁKOVÁ, Jaroslava 2001 Literatura II: Výklad, interpretace, literární teorie (Praha: Scientia) HRABÁKOVÁ, Jaroslava, STEJSKALOVÁ, Anna, KUPCOVÁ, Helena 2001 Literatura II: Výbor textů, interpretace, literární teorie (Praha: Scientia) CHROBÁK, Jakub, HORSÁKOVÁ, Monika, PORTEŠOVÁ, Veronika 2014 Literatura v souvislostech 4: od psacího stroje k počítači (Plzeň: Fraus) JAKUBÍČEK, Daniel 2011 Literatura v souvislostech 2: od kalamáře k plnicímu peru (Plzeň: Fraus, 2011) 2013 Literatura v souvislostech 3: od plnicího pera k psacímu stroji (Plzeň: Fraus) KOLÁR, Robert 2014 Teorie literatury: učebnice pro střední školy (Plzeň: Fraus) KOŽMÍN, Zdeněk, SUCHOMEL, Milan 1970 Čítanka 3. pro střední školy (Praha: SPN) MARTINKOVÁ, Věra 2002 Literatura 3 (Praha: Tripolia) 2007 Literatura 2 (Praha: Tripolia) 2007a Literatura 4: česká a světová literatura 1945–2005 (Praha: Tripolia) 2009 Čítanka 1 (Plzeň: Fraus) 2009a Čítanka 2 (Plzeň: Fraus) 2009b Čítanka 3 (Plzeň: Fraus) 2009c Čítanka 4: česká a světová literatura 1945–2006 (Plzeň: Fraus) 2009d Literatura 1 (Plzeň: Fraus) NOVOTNÝ, Jiří 2013 Literatura v souvislostech 1: od hieroglyfů ke kalamáři (Plzeň: Fraus) PECH, Jaroslav 1997 Čítanka pro střední školy (Praha: NS Svoboda) 96

POHORSKÝ, Miloš 1972 Rukověť dějin literatury pro 3. ročník středních škol (Praha: SPN) 1975 Literatura pro 3. ročník středních škol (Praha: SPN) POLÁŠKOVÁ, Taťána, DOROVSKÁ, Ivana, KONEČNÁ, Yvonne 2009 Literatura pro 2. ročník středních škol (Brno: Didaktis) PROKOP, Vladimír 1997 Přehled světové literatury 20. století (Sokolov: O. K. – Soft) 1998 Přehled české literatury 20. století (Sokolov: O. K. – Soft) 1999 Čítanka k Přehledu české literatury 20. století (Sokolov: O. K. – Soft) 1999a Čítanka k Přehledu světové literatury 20. století (Sokolov: O. K. – Soft) 2000 Literatura 19. a počátků 20. století (Sokolov: O. K. – Soft) 2001 Dějiny literatury od starověku do počátku 19. století (Sokolov: O. K. – Soft) 2002 Čítanka k Literatuře 19. a počátku 20. století (Sokolov: O. K. – Soft) 2003 Čítanka k Dějinám literatury od starověku do počátku 19. století (Sokolov: O. K.– Soft) 2005 Teorie literatury (Sokolov: O. K. – Soft) RYŠÁNKOVÁ, Jarmila 1988 Čítanka pro střední odborná učiliště. Díl 2 (Praha: SPN) RZOUNEK, Vítězslav 1982 Literatura pro 4. ročník gymnázií (Praha: SPN) SOCHROVÁ, Marie 2004 Čítanka II k Literatuře v kostce (Havlíčkův Brod: Fragment) 2004a Čítanka III k Literatuře v kostce (Havlíčkův Brod: Fragment) 2004b Čítanka IV k Literatuře v kostce (Havlíčkův Brod: Fragment) 2007 Čítanka I k Literatuře v kostce (Havlíčkův Brod: Fragment) 2007a Čtenářský deník k Literatuře v kostce (Havlíčkův Brod: Fragment) 2008 Literatura v kostce pro střední školy (Praha: Fragment) SOUKAL, Josef 2000 Čítanka pro 1. ročník středních odborných škol (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2001 Čítanka pro I. ročník gymnázií (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2002 Čítanka pro II. ročník gymnázií (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2002a Čítanka pro 3. ročník středních odborných škol (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 97

2002b Literatura pro II. ročník gymnázií (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2003 Čítanka pro III. ročník gymnázií (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2003a Literatura pro III. ročník gymnázií (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2004 Čítanka pro IV. ročník gymnázií (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2004a Čítanka pro 4. ročník středních odborných škol (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2005 Literatura pro IV. ročník gymnázií (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2005a Literatura pro 4. ročník středních odborných škol (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2008 Čítanka pro 2. ročník středních odborných škol (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2008a Literatura pro 1. ročník středních odborných škol (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2008b Literatura pro 2. ročník středních odborných škol (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) 2009 Literatura pro I. ročník gymnázií (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) SOUKAL, Josef, PETRÁČEK, Jiří 2003 Literatura pro 3. ročník středních odborných škol (Praha: SPN – pedagogické nakladatelství) TICHÝ, Vítězslav, FORST, Vladimír 1972 Rukověť dějin literatury pro 2. ročník středních škol (Praha: SPN) VLAŠÍN, Štěpán, BLAHYNKA, Milan, HRZALOVÁ, Hana 1972 Rukověť dějin literatury pro 4. ročník středních škol (Praha: SPN) 1975 Literatura pro 4. ročník středních škol (Praha: SPN) ZEMAN, Milan, HNÍZDO, Vlastislav 1987 Literatura 4 : pracovní antologie textů (Praha: SPN)

98

Sekundární literatura ADAMOVIČ, Ivan 1995 Slovník české literární fantastiky a science fiction (Praha: R3) 1995a Úvod do science fiction (Brno: CERM) BRUNNEROVÁ, Adéla 2014 Vybrané problémy dospívání z pohledu současné literatury pro adolescenty, diplomová práce (Brno: Ústav české literatury a knihovnictví, Masarykova univerzita) DĚDINOVÁ, Tereza 2015 Po divné krajině: charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury (Brno: Filozofická fakulta, Masarykova univerzita) DOZOIS, Gardner, STRAHAN, Jonathan 2008 New space opera (Plzeň: Laser) 2010 New space opera 2 (Plzeň: Laser) FOŘT, Bohumil 2005 Úvod do sémantiky fikčních světů (Brno: Host) GENČIOVÁ, Miroslava 1980 Vědeckofantastická literatura (Praha: Albatros) HAVRÁNEK, Bohuslav 1989 Slovník spisovného jazyka českého (Praha: Academia) CHALOUPKA, Otakar, NEZKUSIL, Vladimír 1976 Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II (Praha: Albatros) JEŘÁBEK, Jaroslav, KRČKOVÁ, Stanislava, HUČÍNOVÁ, Lucie 2007 Rámcový vzdělávací program pro gymnázia (Praha: Výzkumný ústav pedagogický) KAGARLICKIJ, Julij Josifovič 1982 Fantastika, utopie, antiutopie (Praha: Panorama) PAVERA, Libor, VŠETIČKA, František 2002 Lexikon literárních pojmů (Olomouc: Nakladatelství Olomouc) PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří 1995 Akademický slovník cizích slov (Praha: Academia) MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef 2004 Encyklopedie literárních žánrů (Praha; Litomyšl: Paseka)

99

NEFF, Ondřej 1981 Něco je jinak (Praha: Albatros) 1985 Tři eseje o české sci-fi (Praha: Československý spisovatel) NEFF, Ondřej, KRAMER, Alexandr 1986 Všechno je jinak (Praha: Albatros) NEFF, Ondřej, OLŠA, Jaroslav, jr. 1995 Encyklopedie literatury science fiction (Praha, Jinočany: AFSF, H&H) NÜNNING Ansgar, TRÁVNÍČEK, Jiří, HOLÝ, Jiří 2006 Lexikon teorie literatury a kultury (Brno: Host) SLOBODNÍK, Dušan 1980 Genéza a poetika science fiction (Bratislava: Mladé letá) ŠRÁMEK, Jiří 1993 Morfologie fantastické povídky (Brno: Masarykova univerzita v Brně) TODOROV, Tzvetan 2010 Úvod do fantastické literatury (Praha: Karolinum) TOLKIEN, John Ronald Reuel 2006 Netvoři a kritikové a jiné eseje (Praha: Argo) TOMAN, Jaroslav 1992 Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (České Budějovice: Jihočeská univerzita)

100

Elektronické a časopisecké zdroje CLUTE, John, LANGFORD, David (edd.) 2011 The Encyclopedia of Science Fiction [online], [cit. 2016-4-18] Dostupné na internetu: < http://www.sf-encyclopedia.com/> LUKAVEC, Jan 2011 „Todorov, Tzvetan. Úvod do fantastické literatury“, iLiteratura.cz [online], [cit. 2016-6-15] Dostupné na internetu: NOVÁKOVÁ, Luisa 2005 „Fantasy jako cesta ad fontes“, Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury, roč. 10, č. 2, s. 2–4 VOJTKOVÁ, Milena 1998 „Vladimír Páral“, Slovnikceskeliteratury.cz [online], [cit. 2016-5-20] Dostupné na internetu:

101

Příloha: dotazníkové šetření čtenářství na Střední zdravotnické škole Jaselská, Brno Dotazníkové šetření jsme zaměřili na průzkum čtenářství studentů, primárně jsme se ptali na množství titulů, které žáci za rok přečtou a jaké tituly a žánry preferují. Tento průzkum nám posloužil v první části práce, kde tvrdíme, že adolescenti upřednostňují aktuálně módní knihy a knižní série, často dobrodružné, akční, ale také romantické fantasy příběhy nevalné kvality. Populárnost některých děl mezi dospívajícími se odvíjí také od úspěšnosti filmových adaptací, na něž jsme směřovali jednu otázku. Kromě zjišťování oblíbené literatury jsme studentům zadali úkol stručně charakterizovat fantasy a sci-fi, jehož výsledky jsme využili ve čtvrté kapitole diplomové práce. Šetření se zúčastnilo padesát studentů, třicet jedna z prvního ročníku a devatenáct ze třetího, z toho čtyřicet žen a deset mužů. Věk respondentů se pohyboval mezi patnácti a dvaceti lety. Otázky v dotazníku byly následující: 1. Napiš, jaké knihy jsi přečetl/a za poslední rok (uveď max. 10) 2. Jmenuj pět svých nejoblíbenějších knih. 3. Jakému literárnímu žánru dáváš přednost? 4. Řada filmů byla natočena podle knižní, nebo komiksové předlohy. Inspiroval tě někdy film k tomu, aby sis přečetl/a jeho předlohu? Pokud ano, jaké knihy jsi takto přečetl/a? 5. Stručně popiš rozdíl mezi sci-fi a fantasy. Mezi nejčtenějšími a nejoblíbenějšími tituly byly nejčastější tyto: Hvězdy nám nepřály (třináct respondentů knihu četlo v uplynulém roce, dvanáct ji označilo jako svou nejoblíbenější knihu), Padesát odstínů šedi (a pokračování této knihy; jako oblíbenou ji označilo sedm respondentů), knihy o Harrym Potterovi (nejoblíbenější série pro deset respondentů), My děti ze stanice zoo (během minulého roku četlo osm respondentů). Velmi málo se objevovala díla klasické literatury, pravděpodobně v souvislosti s povinnou četbou se objevily tyto knihy (v závorce uvádíme počet respondentů, kteří knihu četli): Babička (4), Bylo nás pět (4), Dekameron (2), Divá Bára (2), Farma zvířat (2), Horalka (1), Král Lávra (3), Kytice (4), Máj (2), Malý princ (4), Maryša (1), Na západní frontě klid (2), Ostře sledované vlaky (1), Otec Goriot (1), Petr 102

a Lucie (4), Petrolejové lampy (1), Proměna (1), R. U. R. (1), Sbohem armádo (1), Smrt krásných srnců (1), Spalovač mrtvol (1) nebo Stařec a moře (1). K oblíbené četbě uvedené tituly zařadilo ještě méně studentů, mnohdy žádný. Z děl fantastické literatury se v dotazníku mezi přečtenými či oblíbenými díly objevil Hobit aneb cesta tam a zase zpátky (2), Pán prstenů (1), Letopisy Narnie (2), Zaklínač (1), trilogie Divergence (3), trilogie Hunger games (3), série Nástroje smrti (1), série Stmívání (2) a Upíří deníky (2). Je patrné, že fantastika vysoké úrovně a triviální jsou zastoupeny víceméně rovnocenně. Propojení čtení se sledováním filmových adaptací knižních předloh se u tohoto vzorku respondentů v podstatě neprojevilo. Žánrové38 preference jsme naznačili ve čtvrté kapitole, podrobný výsledek zobrazuje následující graf:

Preference literárních žánrů dobrodružný detektivka fantasy román sci-fi

horor romantický historický podle skutečných událostí

Čtvrtina respondentů upřednostňuje dobrodružnou literaturu, 22 % čte nejraději detektivky, fantasy má v oblibě 17 % studentů, 14 % uvedlo jako nejoblíbenější žánr román. Sci-fi preferuje 7 % žáků. Výsledky průzkumu jsou pouze orientační. Větší výpovědní hodnotu by mělo dotazníkové šetření s více respondenty, avšak i vzorek padesáti studentů naznačuje, jakému typu četby dávají dospívající přednost. Je to především četba dobrodružná, napínavá, akční, fantastická. Sedmnáct procent studentů napsalo jako svůj oblíbený „žánr“ fantasy, což není málo. Jak ovšem ukázala naše diplomová práce, s fantasy se při výuce příliš nesetkají a pokud ano, potom jsou jim často předkládány zavádějící a mylné informace. Uvědomujeme si, že ne všechny žáky jmenované kategorie je možné jednoznačně považovat za žánry, ovšem s ohledem na respondenty jsme pojetí zjednodušili. 38

103