MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky
Náhradní rodinná péče jako specifický typ rodiny – kontext biologické rodiny dítěte Diplomová práce Brno 2015
Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Kristýna Balátová, Ph.D. Autor práce: Bc. Michaela Přibylová
Poděkování Chtěla bych poděkovat své vedoucí PhDr. Mgr. Kristýně Balátové, Ph.D. za cenné rady a připomínky během psaní diplomové práce, rovněž také všem komunikačním partnerkám za spolupráci a ochotu, dále bych chtěla poděkovat své rodině a Bc. Ondřejovi Hanzlíkovi, také spolužákům – Bc. Daniele Vávrové, Bc. Markétě Surákové a Bc. Petrovi Hamzovi.
Prohlášení „Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a e zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“
V Brně dne:
…..………………..
Michaela Přibylová
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 1.
Význam rodiny a ohrožené dítě .............................................................................. 7 1.1
Funkční a dysfunkční rodina .............................................................................. 8
1.2
Teorie attachmentu ........................................................................................... 11
1.3
Teorie resilience ............................................................................................... 13
1.4
Ohrožené dítě v kontextu náhradní rodinné péče ............................................. 16
2. Vymezení náhradní rodinné péče a ústavní péče s ohledem na transformační rámec české legislativy .................................................................................................. 18
3.
4.
2.1
Osvojení............................................................................................................ 21
2.2
Pěstounská péče ................................................................................................ 23
2.3
Ústavní péče ..................................................................................................... 26
Formování identity dítěte v náhradní rodině ...................................................... 29 3.1
Etapy vývoje a specifické potřeby dítěte .......................................................... 29
3.2
Pojem identity a její důležitost ve vývoji dítěte ............................................... 37
3.3
Vývoj a formování identity .............................................................................. 40
3.4
Vliv biologické rodiny na dítě vyrůstající v náhradní rodině ........................... 43
Empirická část........................................................................................................ 47 4.1
Cíl výzkumu a výzkumné otázky ..................................................................... 47
4.2
Výzkumný soubor a sběr dat ............................................................................ 48
4.3
Technika sběru dat ............................................................................................ 49
4.4
Způsob analýzy dat ........................................................................................... 50
4.5
Výsledky výzkumného šetření ......................................................................... 51
4.5.1
Úvodní charakteristika informantů ........................................................... 51
4.5.2
Dítě před příchodem do náhradní rodiny .................................................. 59
4.5.3
Princip pravdy ve výchově ........................................................................ 63
4.5.4
Vnímání specifických potřeb dítěte .......................................................... 65
4.5.5
Identita dítěte v kontextu náhradní rodinné péče ...................................... 68
4.6
Shrnutí výzkumného šetření ............................................................................. 84
Závěr............................................................................................................................... 88 Resumé ........................................................................................................................... 89 Použité zdroje ................................................................................................................ 91 Seznam zkratek ............................................................................................................. 98 Seznam tabulek a schémat ........................................................................................... 98 Seznam příloh ................................................................................................................ 99
Úvod Právní rámec systému náhradní rodinné péče prošel v posledních letech významnými změnami. Novelizoval se zákon o sociálně-právní ochraně dětí, byl zrušen zákon o rodině a od roku 2014 začal platit nový občanský zákoník. V důsledku těchto změn a také díky zahraniční a tuzemské literatuře, jež se zabývá problematikou biologické rodiny a ohroženého dítěte, došlo v posledních letech ke zvýšenému zájmu o diskuzi vztahující se k účelnosti vztahu přijatého dítěte s jeho původní rodinou. Legislativní změny a odborná veřejnost podnítily společenskou diskuzi. O své slovo se hlásí odborníci, zákonodárci, laická veřejnost, náhradní rodiče, někdy i původní rodina. Právě vzrůstající zájem o systém náhradní rodinné péče a legislativní změny podněcují státní, ale také neziskový sektor ve snaze podpořit a dále vzdělávat rodiny s přijatými dětmi. Výchova přijatých dětí má bezesporu svá specifika. Většina náhradních rodičů se v jejím průběhu setkává s nejrůznějšími obtížemi. Jako důležitá se jeví problematika výchovy dětí s ohledem na vývoj emoční, kognitivní a sociální složky jejich osobnosti. Děti se ve vývojovém období (obzvláště v době dospívání) potýkají s potížemi spojenými s budováním vlastní identity, se vztahem k původní rodině a s představami o ní. V této souvislosti je zjišťován pohled náhradních rodičů na styk přijatých dětí s biologickou rodinou. Záměrem výzkumného šetření je zanalyzovat a porozumět postojům a zkušenostem náhradních rodičů s kontakty s biologickou rodinou přijatého dítěte. Dílčím cílem je zjistit jejich pohled na význam biologické rodiny v životě dětí s ohledem na saturaci specifických potřeb a zejména její význam pro utváření pozitivní identity. Další dílčí cíle se zabývají problematikou sdělování pravdy o původu dítěte, kvalitou a účelností odborných služeb (např. služby asistovaného kontaktu). Práce je tvořena teoretickou a empirickou částí. Teoretická část má celkem tři kapitoly zabývající se významem rodiny a ohroženým dítětem, vymezením náhradní rodinné a ústavní péče s ohledem na transformační rámec české legislativy, formováním identity dítěte v náhradní rodině – kde je mimo jiné vymezen prostor pro biologickou rodinu a její význam v životě dítě. Praktická část je součástí čtvrté kapitoly. Čtvrtá kapitola obsahuje cíle a výzkumné otázky, charakteristiku výzkumného souboru, metodu sběru dat a interpretaci získaných dat. Metoda získávání dat je realizována kvalitativním způsobem za použití polostrukturovaných rozhovorů, které jsou dále analyzovány a tříděny do šesti kategorií. V závěru výzkumného šetření jsou analyzovaná data shrnuta. 6
1. Význam rodiny a ohrožené dítě Sociologové označují současnou rodinu jako instituci „skořápkovou“, rizikovou, nestabilní a křehkou. V dnešním typu společnosti je přiměřenější mluvit o rodinném soužití lidí, nežli o rodině jako takové. Jádrem rodinného soužití je citová vazba. Rodiče mohou být jak heterosexuální, tak homosexuální. Sňatek, dokonce i ten církevní, není zárukou trvalosti svazku (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Sollárová E. (in Výrost, J., Slaměník, I., 2008) přidává rodině mnohem větší důležitost, hovoří o rodině jako o primárním nositeli kultury, jako o zprostředkovateli norem a hodnot dané společnosti. Rodina vede dítě ke společenskému životu v prostředí, ve kterém vyrůstá, a učí ho orientovat se ve světě symbolů. Rodičovské pouto je možné pokládat za významnější než partnerství. Biologické rodičovství nelze zrušit, na rozdíl od partnerského pouta je definitivní. Avšak je možné rodičovská práva předat jiné osobě, pokud se vlastní rodiče rozhodnou dát dítě k adopci. Rodičovská práva jsou limitována i v situaci, kdy se dítě dostane do péče ústavního zařízení (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Zanedbávající rodiče své děti ignorují. Jejich vztah s dětmi často kolísá z extrému do extrému. Tato negativní interakce může být spouštěčem nepříznivých důsledků pro život a vývoj dítěte jak v oblasti tělesné (neorganická porucha prospívání), tak v oblasti psychické a emoční (deprivace v dětském věku) i v sociální (dítě na ulici, děti toxikomanů apod.). Každá z těchto domén narušuje, nebo dokonce poškozuje osobnost dítěte a častokrát má vliv na kvalitu jeho života (Konvičková in Bechyňová V., Kovičková, M., 2008). Mezi základní druhy závažných ohrožení dítěte patří nevhodné životní podmínky, zanedbávání, týrání a zneužívání. Pokud jsou zanedbány psychické potřeby dítěte, jedná se o deprivaci nebo o citové zanedbávání. Zneužívání může být sexuální - nepříjemné sexuální zkušenosti, ekonomické - dětská práce a kriminální - vykonávání kriminality s dospělými, navádění ke kriminálním činnostem (Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová H. et al., 2014). Původcem nepříznivých vlivů mohou být podmínky, v nichž rodina, potažmo i dítě žije. V bytě se např. netopí, dítě nemá vhodné ošacení a dostatečné jídlo. Právě extrémní chudoba představuje pro děti soubor ohrožujících vlivů. Strádaní v základních potřebách může souviset se špatnými podmínkami pro vzdělávání, dítě nemusí mít také dostatečnou zdravotní péči. Nepříznivé vlivy mohou souviset s tzv. subkulturou extrémní 7
chudoby - zapojení do trestné činnosti, do prostituce, do prodeje/užívání návykových látek a do mnoha dalších ohrožujících situací (Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová H. et al., 2014). Za nepříznivé životní podmínky se považuje i ústavní prostředí, a to hlavně u malých dětí. Vysoký materiální standard, kterým jsou děti v ústavní péči častokrát obklopeny, nemůže kompenzovat jejich „vztahový hlad“ (Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová H. et al., 2014).
1.1 Funkční a dysfunkční rodina Pro člověka je důležité žít v pospolitosti. Preferenční formou této pospolitosti je pro děti i pro dospělé rodina (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Na rodinu může být v jistém smyslu „odborníkem“ každý. Úvahy o rodině vznikají všude – v masmédiích, v běžné komunikaci, ale i při introspekci každého z nás (Sobotková, I., 2007). Rodina navzdory proměnám, kterými prochází, a problémům, s nimiž se potýká, je svébytnou součástí lidské společnosti. Jejím podstatným úkolem je realizovat svou funkčnost vůči dítěti. Těžko lze nalézt prostředí, které by tak jako ona odpovídalo potřebám dětí a dospívajících a vytvářelo optimální výchozí podmínky pro jejich rozvoj (Helus, Z., 2007). V posledních letech se studium rodin přesouvá od výzkumu problémových rodin k výzkumu zdravého rodinného fungování. Současný trend poskytuje cenné podněty, jak pro prevenci rodinných problémů, tak pro intervenci. V centru pozornosti jsou pojmy jako adaptace, coping1, resilience, zdroje sil, možnosti a silné stránky rodin. Studium se soustřeďuje hlavně na rodinné procesy (Sobotková, I., 2003). Pro posouzení fungování rodiny existuje mnoho kritérií. Rodiny jsou hodnoceny například z hlediska soudržnosti a přizpůsobivosti. Jiní autoři se soustřeďují na specifické oblasti fungování rodiny – řešení problémů, komunikaci, plnění rolí, afektivní reakce a kontrolu chování členů rodiny (Collins, D., Jordan, C., Coleman, H., 2010). Rodinu lze také hodnotit na základě její struktury, intimity, osobní autonomie, hodnotové a postojové orientace (Sobotková, I., 2007). Výstižné vymezení rodinného fungování dle schopnosti fungovat ve čtyřech rozhodujících oblastech uvádí Sobotková I., (2007):
1
Zvládání zátěže - familily coping.
8
osobní fungování – spokojenost členů s pozicí a rolí v rodině;
manželské/partnerské fungování – sexuální oblast, vzájemný soulad;
rodičovské fungování – odpovědnost za výchovu potomků a obohacení z rodičovství;
socioekonomické fungování – ekonomická úroveň, sociální začlenění i sociální podpůrná síť.
Poněkud obsáhlejší výčet základních funkcí rodiny, jež mají zásadní význam pro zdravý vývoj dítěte, prezentuje Helus, Z. (2007), a to z hlediska uspokojování potřeb dítěte. 1. Rodina uspokojuje primární potřeby dítěte v raných stádiích jeho života. Jednak potřeby biopsychické (obživa, pohyb, pohodlí), ale také potřeby raně psychické (bezpečí, láska, intenzita a množství podnětů). 2. Saturuje významnou potřebu organické přináležitosti dítěte. Jako je potřeba domova, potřeba mít „svého člověka“ (matku, otce) a identifikovat se s ním. 3. Poskytuje dítěti, a to již od nejútlejšího věku, akční prostor, tzn. místo pro jeho projev, seberealizaci a součinnost s druhými. 4. Vede dítě k formování vztahu k věcem rodinného vybavení tak, aby dítě chápalo tyto věci jako hodnoty, které jsou významné i pro členy rodiny. 5. Výrazně ovlivňuje prvopočáteční vnímání dítěte jako chlapce/dívky. 6. Nabízí dítěti vzory a příklady chování v nejrůznějších situacích. 7. Zakládá, ukotvuje a rozvíjí povědomí o povinnostech, zodpovědnosti, ohleduplnosti a úctě. 8. Otevírá dítěti možnosti vstoupit do mezigeneračních vztahů, a tím lépe pochopit jedince různého věku a postavení. 9. Prostřednictvím rodičů, prarodičů, starších sourozenců, příbuzných a přátel vyvolává rodina představu o společnosti a o světě. 10. Rodina je dětem a dospělým místem, kde se mohou svěřit, požádat o radu nebo o pomoc. Je zkrátka prostředím, na které se mohou obrátit v těžkých životních situacích. Některé z těchto deseti základních funkcí rodiny se spojují s určitým věkem, ale svou kvalitou ovlivňují i další vývoj jedince. Jiné mají zase platnost trvalou a mění svou podobu podle vývojových stádií dítěte. Ovšem všechny dohromady vytváří podobu rodiny, kterou definujeme jako funkční rodinu (Helus, Z., 2007).
9
K pojmu fungování rodiny (family functioning) se vztahují i termíny – funkční rodina, normální rodina, harmonická rodina nebo zdravá rodina (Sobotková, I., 2007). „Předpokládá se, že jednoduchá polarita funkční - dysfunkční se bude postupně stírat, bude objevováno stále více „normálního“ v „nenormálních“ rodinách. S rozrůzňováním rodinných struktur a forem uspořádání se komplikuje i otázka zdravého rodinného fungování“ (Sobotková, I., 2007, s. 72). Pokud rodina selhává ve svých základních funkcích a není schopna tyto funkce náležitě plnit a dítě je tímto vystaveno negativním vývojovým podmínkám, je žádoucí, s ohledem na zájem dítěte, přistoupit k umístění mimo vlastní rodinu (Bubleová, V., Vránová, L., Vávrová, A., Frantíková, J., 2011). V dnešní době je dysfunkce rodiny vnímána obecněji - jde o rodinu, ve které jeden nebo více členů produkuje takzvané nezdravé chování (Sobotková, I., 2007). „Dysfunkční rodiny vykazují některé z těchto charakteristik: popírání či neřešení problémů, chybějící intimita, vzájemné obviňování, rigidní role, potlačování osobní identity na úkor rodinné identity, individuální potřeby členů obětované dysfunkčnímu rodinnému systému, nejasná komunikace, chybění jasných hranic mezi členy rodiny, nejasná pravidla a kompetence“ (Sobotková, I., 2007, s. 33). V dysfunkčních rodinách se vyskytují závažné poruchy některých nebo všech funkcí, které, jak je již výše zmíněno, bezprostředně ohrožují nebo poškozují
rodinu
jako
celek
a
zvláště
pak
výchovu
a
prospěch
dítěte
(Gillernová, I., Kebza, V., Rymeš, M., 2011). Rodina, která neplní svou funkci, může vykazovat individuální psychopatologii – užívání návykových látek, asociální chování, neurotické obsese. Psychopatologie jednotlivých členů působí na fungování celé rodiny (Sobotková, I., 2007). U těchto poruch je žádoucí učinit řadu opatření, známých pod pojmem sanace rodiny (Gillernová, I., Kebza, V., Rymeš, M., 2011). V zahraniční literatuře se ve stejném smyslu, v jakém mluvíme o podpoře rodiny (family support), užívá také výrazu udržování rodiny (family preservation). V České republice se ustálil termín sanace rodiny. Již v samotném názvu je znatelný medicínský model v přístupu k rodině. Sanare v latinském jazyce znamená „uzdravit“ (Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová, H., 2014). V tuzemském prostředí je sanace rodiny definována jako: „ postupy podporující fungování rodiny, které jsou opakem postupů vyčleňujících některého člena rodiny kvůli tomu, že někoho ohrožuje, případně kvůli tomu, že je sám někým z rodiny ohrožen“ (Matoušek, O., 2008, s. 185).
10
1.2 Teorie attachmentu „Charakteristickým znakem rodinné výchovy je vytváření hlubokých a trvalých citových vztahů mezi dítětem a jeho vychovateli. V citových vztazích se nejvydatněji uspokojuje základní psychická potřeba životní jistoty“ (Matějček, Z., 1992, s. 29). Lidskou potřebu připoutání – angl. attachment2 můžeme také nalézt pod českým ekvivalentem přilnavost3. Jedná se o potřebu dítěte být v těsném vztahu s dospělou osobou v prvních letech po narození (Vymětal, J., 2010). Charakter vztahu s rodiči, převážně s matkou, ať už s vlastní nebo náhradní, představuje elementární zkušenost, která ovlivňuje míru důvěry v možnost stálé a spolehlivé citové vazby s dalšími lidmi. Na význam rané zkušenosti plynoucí z charakteru interakce matky a dítěte upozorňovali mnozí badatelé již v první polovině 20. století4 (Vágnerová, M., [online], 2012). Podle J. Bowlbyho, zakladatele teorie vztahové vazby, je vazba neviditelné emocionální pouto, jež velmi specificky spojuje dva lidi navzdory prostoru a času. Každý jedinec je geneticky vybaven k tomu, aby hledal osobu, ke které si vytvoří bezpečnou vazbu, a přimkne se k ní tak, aby mu poskytla ochranu, péči a podporu (Brisch, K., H., 2012). Podle Kirkparicka, L., A., (2005) má teorie attachmentu potenciál stát se zastřešujícím vzorovým rámcem, který se dá integrovat do mnoha různorodých oblastí a témat různých dílčích disciplín psychologie. Z hlediska vývoje vazebného chování existují výzkumy, jež potvrzují, že většina dětí ve věku okolo tří měsíců reaguje odlišně na pečující osobu a na ostatní lidi. Když takto staré dítě uvidí svou matku nebo jinou blízkou osobu, která o něj pečuje, usměje se a bude ji sledovat očima déle než jiné osoby (Bowlby, J., 2010). Při procesu vytváření vztahu k náhradním rodičům může dosažení jeho přijatelné úrovně trvat různě dlouho a probíhat různým způsobem. Je dokázané, že čím dříve dítě získá novou rodinu, tím je „náprava“ jeho problémů snazší. Doba trvání deprivace a oddálení možnosti navázat uspokojivý
vztah
se
může
projevit
i
atypickým
separačním
chováním5
„Attachment, je vazba k určitému člověku spojená s potřebou jeho blízkosti a s tím souvisejícím pocitem jistoty a bezpečí“ (Vágnerová, M., [online], 2012, s. 22). 3 V českém jazyce má vícero ekvivalentů (připoutání, přimknutí, přilnutí, citové pouto, citová vazba, vztahová vazba, bezpečná vazba, interpersonální vazba). 4 Již S. Freud (1856–1939) považoval primární vztah mezi matkou a dítětem za prototyp budoucích vztahů v životě jedince, později to byl E. H. Erikson (1902–1994) a další. J. Bowlby (1907–1990) vycházel z vlastních klinických zkušeností shrnutých v „attachment theory“. M. Ainsworthová (1913–1999) mapovala analýzu kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Z českého prostředí je vhodné zmínit studii psychologů J. Langmeiera a Z. Matějčka (1974) o negativním vlivu rané psychické deprivace a citového strádání na další vývoj dětské osobnosti (Vágnerová, M., [online], 2012). 5 „Separační úzkost, tj. úzkostná reakce dítěte na skutečné či hrozící odloučení dítěte od matky, eventuálně od jiné pro dítě důležité osoby, se u dětí obvykle začíná projevovat kolem 6. - 8. měsíce věku, s dalším vývojem pak její intenzita postupně klesá“ (Říčan, P., Krejčířová, D., et al., 2006, s. 227). 2
11
(Vágnerová, M., [online], 2012). Je vhodné si uvědomit, že klíčem k ranému vývoji mozku jedince je právě vazebné chování6 a stres působí na mozek toxicky. V zájmu přežití jedince vyvolá změny ve strukturách a funkci mozku. Pokud se dítě snaží zaujmout pečovatele vazebným chováním, touží tak po zmírnění nebo odstranění stresu, který byl příčinou jeho chování (srov. Cairns, K., 2013; Výrost, J., Slaměník, I., 2008; Bowlby, J., 2010; Brisch, K., H., 2012). „Vazba ze strany dítěte je tedy spíše bezpečnostním systémem, zatímco u blízké osoby představuje systém péče a ochrany. Tímto způsobem se již u kojence vytváří pocit důvěry, který mu pak je po celý život k dispozici jako stabilní základ jeho osobnosti“ (Brisch, K., H., 2012, s. 23). Dítě si bezpečnou vazbu nevytváří na základě náhody. Osoba, která na nejrůznější interakce s dítětem reaguje citlivěji, má velkou naději, že si ji dítě vybere za nejbližšího člověka (Brisch, K., H., 2012). Citovou vazbu je vždy třeba hodnotit kvalitou vazby mezi dítětem a pečujícími osobami. Kvalitní a jistá vazba vykazuje určité indikátory: existence očního kontaktu, tělesného kontaktu a dialogů, respekt k ochabování pozornosti dítěte, společné činnosti. Ukazatelé nejistých typů vazeb jsou: chybějící či nepřiměřeně přerušovaný kontakt ze strany dospělého, nedostávající se reakce dospělého na podněty ze strany dítěte, vyjádření negativních emocí dospělého k dítěti bez jasných příčin (srov. Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová, H. et al., 2014; Daniel, B., Wassell, S., Gilligan, R., 2010). Pro doplnění a zpřehlednění uvádím tabulku č. 1, kde jsou stručně popsány různé druhy vazebného chování. 1. Jistý attachment – navozující pocit bezpečí: rodič, který reaguje, dítě je uvolněné, spokojené, v bezpečí. 2. Nejistý attachment – vyhýbavý typ: odmítající rodič, nepřátelsky se chovající; odtažité, příliš samostatné dítě. 3. Nejistý attachment – úzkostný, rozporuplný typ: nedůsledný a nespolehlivý rodič, dítě se dožaduje náklonosti a je závislé na rodičích. 4. Nejistý attachment – dezorganizovaný typ: rodič vzbuzující strach, dítě je traumatizované a příliš ostražité.
6
„Hned od narození se dítě chová způsobem, jímž aktivně přispívá ke svému přežití. Pokud se dítě ocitne ve stresu – může mít např. hlad, nepohodlí nebo strach - začne vyvíjet specifickou aktivitu, která upoutá pozornost jeho pečovatele. Tuto činnost označujeme jako „vazební chování“ (Cairns, K., 2013, s. 60).
12
5. Žádný attachment – děti, které byly opuštěny v prvních třech letech a vyrůstaly v ústavním zařízení, kde docházelo ke kolektivní výchově a péči několika odborných pracovníků. Tabulka č. 1 – Druhy vazeb mezi dítětem a rodičem (Vrtbovská, P., 2010).
1.3 Teorie resilience Resilience7 je multidimenzionální pojem pocházející z angl. resiliency. V českém jazyce znám jako - pružnost, odolnost, nezdolnost, schopnost, schopnost rychle se vzpamatovat (srov. Sobotková, I., 2007, Křivohlavý, J., 2013). Při definování pojmu se autoři shodují, že se jedná o schopnost zvládnout konfrontaci s vysoce nepříznivými okolnostmi (Šolcová, I., 2009). „V různých literárních zdrojích jsou používány dva anglické termíny: resiliency i resilience. Termín resiliency se vztahuje k individuálnímu rysu (tzv. egoresiliency), kdežto termín resilience má popisovat proces, kdy člověk úspěšně překoná nepříznivé okolnosti“ (Sobotková, I., 2007, s. 81). Šolcová I. (2009, s. 11) hovoří o resilienci jako: „ o souhrnném výsledku dynamických procesů vzájemného působení mezi dítětem, rodinnou a prostředím v průběhu času.“ Je potřeba si uvědomit, že resilience je diferencovaná. To znamená, že úspěšné překonání jednoho typu nepřízně neznamená úspěšné překonání jiného typu protivenství. U dětí se ještě jasněji, než je tomu u dospělých, ukázalo, že k resilienci vede vícero cest. Nikdo tedy není schopen dosáhnout absolutní odolnosti. Rizika,neboli nepřízně, mohou být genetického, biologického, psychologického rázu, ale může se také jednat o environmentální a socioekonomické faktory.
Vždy je ovšem snadnější zvládnout jednotlivé riziko
než rizika prolínající se a opakující se (Šolcová, I., 2009). Následující schéma č. 1 umožňuje snazší identifikaci pozitivních i negativních faktorů, které mohou ovlivňovat jedince, potažmo celou jeho rodinu. Zmapování a propojení těchto faktorů umožňuje lepe identifikovat a saturovat potřeby jedinců.
7
Protipólem resilience je vulnerabilita – zranitelnost (Sobotková, I., 2007).
13
Obvyklý vývoj při působení obtížných podmínek.
Resilience
Malé znepokojení Silné stránky/přednosti Faktory, které fungují jako ochrana před negativními dopady nepříznivých vlivů.
Okolnosti nebo události, způsobující ohrožení na zdraví.
Adversity (Nepřízeň)
Velké znepokojení Slabé stránky
Protective Factors (Ochranné faktory)
Vulnerability (Zranitelnost) Faktory zdůrazňující dopad nepříznivých okolností na děti.
Schéma č. 1. obsahuje především dva rozměry – odolnost a zranitelnost. Dále obsahuje definice a stručné příklady (Daniel, B., Wassell, S., Gilligan, R., 2010, s. 17).
S konceptem resilience operuje i rodinný systém. V souvislosti se zvládáním všedních nároků dne i mimořádných stresů v rodině se v zahraničí zhruba dvacet let, u nás poslední roky hovoří o tzv. rodinné resilienci (Sobotková, I., 2007). Aby se definice resilience dala aplikovat na rodinný systém, může být parafrázována jako: „vlastnost rodiny, která jí umožňuje udržet si zavedené vzorce fungování, i když je konfrontována s rizikovými faktory“ (Sobotková, I., 2007, s. 80). Rodinná resilience se také projevuje schopností rodiny rychle se zotavit z krizové situace, která vyvolala změny v rodinném fungování“ (srov. Sobotková, I., 2007; Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Takzvané rizikové děti, které vyrůstají v nepříznivých psychosociálních podmínkách, se mohou přirozeně vyvíjet, pokud mají vhodné individuální dispozice. Z hlediska intervence těchto dětí je zásadní podporovat zesílení protektivních faktorů (srov. Sobotková, I., 2007; Šolcová, I. 2009; Langmeier, J., Matějček, Z., 2011). Z toho lze usuzovat, že vrozená výbava jedince a ovlivnění vnějšími okolnostmi určují míru resilience. Současná literatura popisuje tři ukazatele resilience:
obecnou schopnost překonávat životní „nástrahy“;
schopnost vyrovnat se s akutní stresující událostí;
schopnost zotavit se po prožitém traumatu.
14
Jak je již výše naznačeno, při vyrovnávání se s náročnými životními událostmi jsou podle současných studií významné následující faktory:
Stresogenní potenciál události – jedná se o jednotlivé specifické události, jako je např. úmrtí v rodině, zadlužení apod., nebo o kombinaci skutečností, jež vedou k nepříznivému životnímu stavu.
Individuální vnitřní výbava – ta může být podmíněna několika faktory. Biologickými (závažná či chronická onemocnění), psychologickými (dřívější traumatizace), vývojovými (vysoký věk). Všechny tyto faktory zvyšují náchylnost jednotlivce k větší citlivosti na stresové situace. V kladném slova smyslu je osobnost odolnější vůči zátěži. Jako protektivní faktor se zdůrazňuje především dostatečná sebedůvěra a dobrá životní perspektiva (Matoušek, O., Pazlarová H., 2010).
Protektivní faktory – přispívají k ochraně před vlivem stresujících událostí. Spadá mezi ně dobré fyzické a sociální prostředí, ve kterém rodina nebo jednotlivec žije, harmoničnost soužití v rodině, vazby k příbuzným a přátelům apod. (srov. Matoušek, O., Pazlarová H., 2010; Vágnerová, M., 2014).
Matějček Z. (2014) doplňuje protektivní činitele o následující:
uplatnění intelektových schopností dítěte ve školní práci;
využití některých individuálních schopností a dovedností dítěte ve společnosti druhých dětí;
zúročení tělesné zdatnosti, síly a obratnosti;
sexuální dozrávání, erotické prožitky, zamilování.
Cairns, K. (2013) jako aspekty osobní resilience uvádí i schopnost uvědomit si vlastní vjemy a vyznat se v nich, dostatečně se oddělit vůči ostatním a vytvořit si tak bezpečný osobní prostor. Takovéto děti jsou podle ní schopné dosáhnout vlastního vyváženého života. Díky této schopnosti získávají trvalou představu o svém já a smysl pro svou osobní identitu, také si budují základ pro sebeúctu.
15
1.4 Ohrožené dítě v kontextu náhradní rodinné péče Každá rodina, tedy i náhradní, má svůj hodnotový systém, který ovlivňuje postoje a chování jejích členů. Rovněž vede k preferenci specifických strategií při řešení problému. Jestliže je rodina v nějakém směru dysfunkční a není schopna uspokojit důležité potřeby svých členů, tak se pro ně stává spíše zdrojem zátěže. Dysfunkční rodina může přispět ke vzniku psychických problémů a závažně narušit osobnost. Pokud jde o dítě, jehož osobnost se rozvíjí, může deformovat jeho další vývoj (Vágnerová, M., 2014). Nejprve je vhodné vymezit, co „špatné zacházení s dítětem“ vlastně znamená. Podle Matouška (in Matoušek O., Kodymová, P., Koláčková, J., 2010, s. 27) se jedná „o úmyslné nebo neúmyslné chování pečující osoby, které se vymyká společenským normám a ohrožuje dítě.“ Český výraz pro špatné nebo nevhodné zacházení s dítětem (angl.. maltreatment) se pojí s termínem CAN syndrome8 (Child Abuse and Neglect syndrome). Stručně řečeno se jedná o neposkytování péče či o úmyslné ubližování dítěti, zpravidla rodiči nebo osobami, které mají dítě v péči. Takovéto zacházení dítě vážně poškozuje, v některých případech i ohrožuje na životě (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Neodpovídající péče o dítě má řadu forem, které často plynule přecházejí nebo se vyskytují současně. Krejčířová (in Říčan, P., Krejčířová, D. et al., 2006) uvádí tyto čtyři základní typy:
Týrání dítěte – tělesné (i nepřiměřené tresty), emoční (např. přílišná kritika, sociální izolace) a Münchhausenův syndrom v zastoupení9.
Zneužívání dítěte – z důvodu uspokojení vlastních potřeb (sexuální zneužívání, zneužívání k nepřiměřené práci, ekonomické zneužívání – žebrání apod.)
Zanedbávání dítěte – ve smyslu zanedbávání výživy, hygieny, stimulace, zanedbání léčby, vystavování stresovým situacím a nebezpečí.
Psychická deprivace10 – citová, podnětová (srov. Matoušek O., Kodymová, P., Koláčková, J., 2010; Vágnerová, M., 2014; Špeciánová, Š., 2003; Slaný, J., 2008;
Dunovský (in Dunovský et al., 1995, s. 24) definuje syndrom CAN jako: „jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomé (popřípadě i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt.“ 9 Rodiče předstírají nebo vyvolávají u dítěte somatické obtíže a nechávají své dítě opakovaně vyšetřovat a léčit agresivními, mnohdy invazivními metodami pro uspokojení vlastních psychických potřeb (potřeba uznání, pozornosti lékařů). „Vyrábění příznaků“ je vysoce nebezpečné a může vést až k úmrtí dítěte. (srov. Matoušek O., Kodymová, P., Koláčková, J., 2010; Slaný, J., 2008). 10 Známá také pod pojmem psychické zanedbávání (Říčan, P., Krejčířová, D. et al., 2006). 8
16
Bechyňová, V., 2007; Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; Dunovský, J., Dytrych Z., Matějček, Z., et al., 1995). Mnoho studií potvrzuje tezi, že násilí způsobené členy vlastní rodiny působí na jedince závažnějším způsobem, než obdobné násilí páchané lidmi mimo rodinu. Důvody vychází z faktu, že člověk je na rodině závislejší tělesně a emočně a má menší možnost z nepříjemné rodinné situace uniknout, zvláště je tomu tak u dítěte. Rodiče jsou pro něj v době utváření jeho osobnosti identifikačními vzory, jež výrazně ovlivňují jeho chování později, tedy v dospělosti (Krejčířová in Bechyňová, V., 2007). Důsledkem psychické deprivace11, jak již bylo řečeno, je zvýšené riziko poškození psychického vývoje, které je vyšší, čím je dítě mladší. Důležitým faktorem je ostatně i délka a závažnost strádání. Děti s nedostatečně uspokojenou citovou potřebou mívají obtíže v sociální adaptaci (Vágnerová, M., 2014). Langmeier, J., et Matějček, Z. (2011) uvádějí, že jedinci s nedostatečně uspokojenou citovou potřebou reagují často infantilním způsobem, což je projevem nejistoty a bezradnosti. Někdy se mohou chovat impulzivně a bez zábran. Hledají náhradní objekt, kde dosahují náhradního uspokojení. Tento projev chování může působit jako „vlezlost“ a přináší negativní odezvu od sociálního okolí. Do náhradní rodinné péče se umísťují děti, které jsou z nějakého důvodu závažně ohroženy ve svém původním výchovném prostředí. Mezi tyto důvody se celosvětově řadí týrání, zneužívání, závažné formy zanedbávání a další jevy, jež ohrožují život, zdraví či optimální vývoj dítěte. Právě v těchto situacích je stát povinen rychle a účinně zasáhnout a dítěti poskytnout náležitou pomoc, tedy zajistit dítěti náhradní prostředí (Ptáček, R., Kuželová, H., Čeledová, L., [online], 2011). Ohled na bezpečí dítěte je nezbytný a zásadní. Avšak dnes sílí snahy rodinu zachovat nebo dítě odebrat jen dočasně. Po odebrání dítěte z rodiny se s ní začíná intenzivně pracovat tak, aby mohla být co nejrychleji obnovena (Krejčířová in Říčan, P., Krejčířová, D., 2006). „V minulosti se umisťovalo do pěstounské péče nejspíše kvůli nemoci, chudobě nebo úmrtí rodičů, dnešním důvodem je z více než 50 % zneužívání nebo zanedbávání dětí, případně nezvládnutá péče a týrání. Někteří autoři dokonce uvádějí až 75 % zneužívaných a 69 % zanedbaných dětí. Vysoký podíl dětí má anamnézu fyzického týrání 60 %, sexuálního zneužívání 64 %, emočního týrání 89 % nebo zanedbávání 60 %“ (Ptáček, R., Kuželová, H., Čeledová, L., [online], 2011, s. 9). Déle může být náhradní péče pro děti vhodná v případě, že se rodiče nejsou neschopni postarat o dítě např. „Deprivace neboli strádání v důsledku nedostatečného uspokojování objektivně významných potřeb, především potřeby adekvátní stimulace a potřeby citové jistoty i bezpečí“ (Vágnerová, M., 2014, s. 544). 11
17
z důvodu rodinného stresu, užívání návykových látek nebo díky nezvladatelnému chování dítěte. Většina dětí v náhradní péči má minulost plnou špatných zážitku, proto není divu, že se u nich častěji vyskytují emoční problémy a problematické chování (Ptáček, R., Kuželová, H., Čeledová, L., [online], 2011).
2. Vymezení náhradní rodinné péče a ústavní péče s ohledem na transformační rámec české legislativy Je přirozené, že se po narození o děti starají biologičtí rodiče. Uspokojují jejich primární bio-psycho-sociální potřeby, milují je, opatrují a hýčkají (Bubleová, V. et al., 2011). Bohužel se však stále setkáváme s rodiči, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou, nechtějí nebo neumějí o své děti starat. Tyto rodiny pak nejsou schopny plnit své rodičovské funkce a zabezpečit tak příznivé výchovné prostředí svým dětem. V těchto případech by měla společnost rodinné zázemí kompenzovat. Tudíž se úlohy ujímá náhradní rodinná péče a zabezpečuje výchovu dítěte (srov. Bubleová, V. et al., 2011; Langmeier, J., Matějček, Z., 2011). Jestliže je rodinné zázemí dysfunkční, nastupuje celá řada opatření a existuje množství různých forem náhradní péče, které se liší svými právy a povinnostmi ve vztahu k dítěti. Nesmíme opomíjet ani odbornou péči o dítě ve vlastní rodině a péči ústavní (Radvanová, E., 2009). Právní rámec systému náhradní rodinné péče prošel v letech 1990 – 2013 významným vývojem. V tomto období byla základní legislativní úprava obsažena v zákoně o rodině (č. 94/1963, ve znění pozdějších předpisů). Nabytím účinnosti nového občanského zákoníků ze dne 1. 1. 2014 došlo ke zrušení zákona o rodině. Nový občanský zákoník tedy zahrnuje úpravu rodinného práva, včetně korekce institutů náhradní rodinné péče. Rodinné právo doznalo významných změn i v důsledku novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2013. Cílem novelizace zákonů bylo vytvoření zákonných podmínek pro systematickou práci s rodinami, jež by měla zajistit setrvání dítěte v rodinném, popřípadě v náhradním rodinném prostředí. Systémový rámec je nyní více orientován na prevenci ohroženého dítě a na včasné řešení problémových situací s tím souvisejících. Pěstounská péče je vykonávána profesionálním způsobem. Systém příprav a výběr pěstounů byl sjednocen, 18
stejně tak i jejich hmotné zabezpečení. Pěstounským rodinám jsou nově k dispozici podpůrné a odlehčovací služby (Vyskočil, F., [online], 2014). Náhradní rodinná péče12 „je forma péče o děti, kdy je dítě vychováváno „náhradními“ rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině“ (Matějček, Z., 1999, s. 31). Ve slovníku sociální práce je také nepřímo definována náhradní rodinná péče. Slovník pracuje s termínem „náhradní výchovná péče“, tzv. substitute care (Nožířová, J., 2012). V České republice se tímto pojmem rozumí formy náhrady rodiny u dětí bez vlastního funkčního zázemí. Jedná se tedy o děti z kojeneckých ústavů, dětských domovů, diagnostických ústavů, výchovných ústavů, ústavů sociální péče a o děti z pečovatelských rodin, (kterými jsou i „rodiny“ pečovatelek v SOS dětských vesničkách), osvojitelských rodin, o děti svěřené do péče jiné fyzické osoby než rodičů (obvykle se jedná o prarodiče či další příbuzné) a o poručnictví. Náhradní výchovná péče má tudíž dvě formy, a to ústavní a rodinnou formu (Matoušek, O., 2008). Podle A. Škoviery (2007) je termín „péče“ širším pojmem než „výchova“. Pojem „péče“ je navíc užíván v anglosaské odborné literatuře, jako např. foster family care. Péče je dlouhodobá, zatímco výchova se spojuje pouze s dětským věkem. Na druhou stranu může být péče neosobní, na rozdíl od výchovy. Z výše uvedeného můžeme usuzovat, že mezi pojmy náhradní rodinná péče a náhradní výchovná péče je značný rozdíl. Termín „náhradní rodinná péče“ přesněji vymezuje danou problematiku a je užívanější mezi odborníky zabývající se touto tematickou oblastí, navíc je ukotven i v platné legislativě (Nožířová, J., 2012). Jak je již výše nastíněno, náhradní rodinná péče se segmentuje do jednotlivých specifických typů. Například Vyskočil, F., [online], 2014) uvádí jednotlivé formy náhradní rodinné péče a člení je na pět základních typů:
svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče13;
pěstounská péče;
pěstounská péče na přechodnou dobu;
osvojení;
Náhradní péče je v České republice upravena primárně Zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 401/2012 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. 13 Dle § 953 občanského zákoníku, nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka (dále jen "pečující osoba"). Rozhodnutí o svěření dítěte do péče musí být v souladu se zájmy dítěte. 12
19
poručenství (s osobní péčí)14.
Níže uvedené schéma náhradní rodinné péče přehledně segmentuje jednotlivé druhy pěstounské péče.
Schéma č. 2 - Náhradní rodinná péče (http://www.pestounska-pece.cz/content/pestounska-pece)
Někteří autoři definují ještě hostitelství jako další typ relativně nové náhradní péče. Hostitelství je vlastně dlouhodobý a opakující se kontakt dítěte z dětského domova s rodinou nebo s jednotlivci, kteří nejsou biologickými příbuznými dítěte, ale tzv. dobrovolníky, kteří mají zájem dítě pravidelně přijímat (srov. Blahutová, M., Zezulová, D., 2011; Nožířová, J., 2012; Zezulová, D., 2012). Pokud dítě nemůže být osvojeno, nenajdou se pro něj pěstouni nebo u něj není vhodná pěstounská péče z jiných příčin, zůstává dítě v ústavním zařízení i několik let. U těchto dětí vzniká riziko výskytu psychické deprivace z dlouhodobého pobytu v ústavu. Psychické deprivaci lze alespoň částečně zabránit umožněním dítěti strávit svátky, víkendy a prázdniny na návštěvě u hostitelské rodiny. Dítě je v takových případech vnímáno jako „host“ a odtud pramení i označení hostitelská péče (Gabriel, Z., Novák T., 2008). Hostitelská péče je vhodná
Dle § 928 občanského zákoníku, není-li tu žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka. Poručník má vůči dítěti v zásadě všechny povinnosti a práva jako rodič, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost. 14
20
pro děti, které mají nižší šanci na pěstounskou péči, kupříkladu děti z velké sourozenecké skupiny, romského etnika, staršího věku (srov. Blahutová, M., Zezulová, D., 2011; Nožířová, J., 2012; Gabriel, Z., Novák, T., 2008; Zezulová, D., 2012). O umístění dítěte do hostitelské péče rozhoduje ředitel zařízení spolu s orgánem sociálně - právní ochrany obce s rozšířenou působností.15 (Gabriel, Z., Novák T., 2008). Pokud se podaří pro tyto děti najít doprovázející rodiny, zvyšuje se tím šance, že se přeruší bludný kruh negativních vlivů ústavní péče. Dítě, které má navázané vztahy v hostitelské rodině, bude mít vždy tolik potřebnou kotvu v životě. Je důležité si uvědomit, že trvalé zázemí v hostitelské rodině je svobodné rozhodnutí obou stran. Svobodná volba je předpokladem, že tato vazba bude úspěšná (Zezulová, D., 2012).
2.1 Osvojení K přijímání opuštěných dětí docházelo již odedávna. I u nás má osvojení svou dlouholetou tradici. Tak jak probíhá transformace společnosti, tak se mění i postoj k adopci. V současné době je k tématu osvojení a obecně k tématu náhradní rodinné péče přistupováno s daleko větším respektem a otevřeností. Stejně je tomu i v případě potřeb přijatých dětí a rodičů, kteří je přijímají. Česká republika na rozdíl od západních zemí má v anonymitě osvojení velkou tradici. V dnešní době lze navrhnout utajení osvojení, což v praxi znamená, že osvojení a jeho okolnosti mohou být utajeny před biologickou rodinou dítěte. Stejně tak může být utajen i biologický rodič (Bubleová, V., 2014a). Osvojení neboli adopce16 se vztahuje na děti, které jsou tzv. právně volné. V podstatě to znamená, že se jich rodiče vzdali hned po narození a svoje rozhodnutí stvrdili po uplynutí ochranné lhůty. Tato lhůta trvá šest týdnů, popřípadě může být splněna doba tzv. kvalifikovaného nezájmu, což je u novorozenců dva měsíce a u straších dětí šest měsíců. Děti mohou být v podstatě právně uvolněny a nabídnuty k adopci schváleným žadatelům. V praxi to znamená, že po ukončení soudního rozhodnutí dojde k vymazání biologických rodičů v rodném listě dítěte a zhotoví se rodný list, podle kterého je dítě vlastním dítětem nových (adoptivních) rodičů (srov. Zezulová, D., 2012; Gabriel, Z., Novák, T., 2008).
Podle zákona č. 401/2012 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Právně vymezena primárně zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 401/2012 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. 15
16
21
Psychologický slovník definuje osvojení, adopci (z anglického adoption – přijetí) jako: „přijetí cizího dítěte za vlastní adoptivními rodiči, před osvojením je zkoumána osobnost osvojitele a jeho předpoklady pro kvalitní rodičovství jak psychology, tak sociálními pracovníky, vypracován systém pravidel i překážek bránících osvojení, konečné rozhodnutí náleží soudu“ (Hartl, P., Hartlová, H., 2009, s. 388). Pro upřesnění je vhodné uvést, že zejména u laické veřejnosti je doposud vžitý spíše dříve používaný termín adopce. Naše legislativa naopak užívá termínu osvojení. Jak již z výše uvedeného vyplývá, pojmy osvojení a adopce lze považovat v daném kontextu za synonyma (srov. Gabriel, Z., Novák, T., 2008; Bubleová, V., 2014a). Osvojení je nejčastější a nejvyšší možná forma náhradní rodinné péče v České republice (srov. Nožířová, J., 2012; Gabriel. Z., Novák T., 2008). Matějček Z. (1999) uvádí, že osvojení je nejdokonalejší formou náhradní rodinné péče. Dětí ke zprostředkování pěstounské péče je více než dětí vhodných k osvojení. Na druhou stranu je naopak větší množství žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče formou osvojení než žadatelů o pěstounskou péči. Novela Zákona o sociálně-právní ochraně dětí volí různé cesty, jak a čísla změnit ve prospěch pěstounské péče (srov. Nožířová, J., 2012; Gabriel, Z., Novák T., 2008). Osvojitelům náleží stejná práva, ale i povinnosti, jaké mají ke svým dětem biologičtí rodiče. V případě osvojení dítěte rodičovská práva a povinnosti (rodinné právo, pro které se dnes užívá termínu rodičovská zodpovědnost) ve vztahu k biologickým rodičům zanikají. Přecházejí totiž v úplném rozsahu na osvojitele (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). Legálně se tak zakládá svazek identický s běžnou vlastní rodinou. Přitom však zůstává celá řada právních, organizačních a zejména psychologických úskalí, tudíž adopci může využít jen poměrně malá část opuštěných dětí (Langmeier, J., Matějček, Z., 2011). S nástupem účinnosti nového občanského zákoníku náš právní řád rozlišuje pouze osvojení zletilého a nezletilého jedince. Dnes již právní úprava nerozlišuje osvojení zrušitelné a nezrušitelné (Bubleová, V., 2014a). Z hlediska žadatelů jsou požadavky na osvojení mnohdy vysoké, požadují značnou „kvalitu“ dítěte, jež jim má být svěřeno do péče (Matějček, Z., 1999). Je však přirozené, že lidem, kteří například chtějí řešit svoji bezdětnost, záleží na nízkém věku dítěte, na jeho dobrém zdravotním stavu, inteligenci a vzhledu, ale i oni by měli umět přijmout fakt, že dítě má někde své první rodiče, případně sourozence, a je ovlivněno prožitky z raného období. Adoptované dítě bude sice po právní stránce jejich, jeho vnitřní nastavení je však výsledkem genetických vlivů, a není možné je přepisem v rodném listu vymazat (Zezulová, D., 2012). 22
Zároveň je také vhodné uvést možnosti podpory matek, které dávají svoje dítě nebo děti k osvojení. Tato podpora má svá specifika, neboť se jedná o nezvratné rozhodnutí, jež může být pro matku velice traumatizující. Představa o těchto matkách jako o špatných a nezodpovědných osobách je už přežitá (srov. Matoušek, O., Pazlarová H. et al., 2014; Matějček, Z., 1999). Jestliže matka dojde k rozhodnutí, že dá své dítě k osvojení, může to být vnímáno jako projev odpovědnosti k budoucímu životu dítěte, o které se nemůže postarat. Nový občanský zákoník, oproti předchozí právní úpravě, rozšiřuje možnost rodičů změnit názor. Souhlas k osvojení je možné, až na výjimky, odvolat po dobu tří měsíců ode dne, kdy byl podán (Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová, H., 2014). Právní úprava občanského zákoníku již nedovoluje zrušit osvojení. Nově osvojení nelze zrušit po uplynutí doby tří let od rozhodnutí o svěření dítěte do péče náhradního rodiče, a to ani ze závažných důvodů. Jedinou výjimkou je, že osvojení je v rozporu se zákonem (Bubleová, V., 2014a). Jednou z možností osvojení je i osvojení do zahraničí, ale pouze jestliže je ze všech okolností zřejmé, že dítěti není možné zprostředkovat pěstounskou péči ani osvojení v České republice. Také nelze předpokládat, že by si dítě v budoucnosti mohla vzít do péče osoba příbuzná nebo blízká (Vyskočil, F., [online], 2014).
2.2 Pěstounská péče Pěstounství je druhou základní formou náhradní rodinné péče, co do počtu dětí, u kterých je v naší republice každoročně realizována. Obecně platí, že poměr mezi osvojením a pěstounskou péčí je zhruba 2:1 z hlediska četnosti svěřených dětí (Gabriel, Z., Novák, T., 2008).
Vrátíme-li se do historie, zjistíme, že zákon o rodině v původním znění z roku 1963 ani jeho předchůdce, zákon o právu rodinném z roku 1949, pěstounskou péči neupravovaly. Příčinou tohoto jevu bylo idealizování kolektivní péče o děti. Institut pěstounské péče se v naší legislativě objevil až v roce 1973, a to v relativně hybridní podobě, v zákoně o pěstounské péči č. 50/1973 Sb., a to díky odborné společnosti hovořící o syndromu citové deprivace dětí v ústavech. Tito odborníci usilovali o vytvoření institutu, jehož náplní by byla individuální náhradní rodinná péče (Vyskočil, F., [online], 2014). V dnešní době se situace zlepšuje a sociálně-právní ochraně dětí je u nás věnováno stále více pozornosti, než tomu bylo v minulosti (Bubleová, V. et al., 2014b).
23
Česká judikatura již právní úpravu pěstounské péče, jako jedné z forem náhradní péče obsahuje, a to v občanském zákoníku ve stávajícím znění. Předpokladem pro umístění dítěte do pěstounské péče je soudní rozhodnutí s ohledem na zájem dítěte. Soud přihlíží i k osobnosti pěstouna a k jeho schopnosti řádné výchovy dítěte. Ujme-li se péče o dítě osoba příbuzná či dítěti blízká, dává jí obvykle soud přednost před jinou osobou. Podrobnější úprava tohoto institutu je pak vymezena v zákoně č. 401/2012 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Sociálně-právní ochrana dětí je zakotvena ve významných právních předpisech, jež ji upravují obecně (například se jedná o Ústavu České republiky, Úmluvu o právech dítěte a další mezinárodní smlouvy a úmluvy). Jestliže není možné, aby dítě setrvalo ve své původní rodině, legislativa výstižně definuje povinnost soudu prozkoumat, zda jeho výchovu není možné nahradit některou formou náhradní rodinné péče (Bubleová, V. et al., 2014b). Do klasické pěstounské péče17 dítě přichází častokrát z ústavní péče. Velké množství biologických rodin se tomu brání a nesouhlasí s tím a nechtějí dovolit dítěti opustit ústavní zařízení. Rodiče se domnívají, že příchodem dítěte do pěstounské péče o své dítě definitivně přichází (Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová H. et al., 2014). Pěstounská péče18 je tedy podle nového občanského zákoníku formou náhradní rodinné péče, při které se pěstoun o dítě osobně stará a je zodpovědný za jeho výchovu. Z právního hlediska má pěstoun omezené možnosti v zastupování a spravování záležitostí týkajících se dítěte. K výkonu mimořádných záležitostí musí požadovat souhlas zákonného zástupce, eventuálně soud. Stát také poskytuje náhradním rodinám hmotné zajištění a přiměřenou odměnu (Bubleová, V. et al., 2014b). Občanský zákoník v platném znění také nově upravuje základní východiska pěstounské péče. Děti obvykle své rodiče znají a předpokládá se tedy i kontakt rodiče s dítětem. Pěstounská péče by měla být spíše péčí dočasnou. Soud může vymezit péči na dobu určitou (např. po dobu rodiče v léčebně), nebo na dobu neurčitou. Pěstounská péče tak může dopomoci k dočasnému řešení vzniklé krize v rodině a může také trvat až do zletilosti dítěte. Zákon uděluje pěstounovi povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s jeho rodiči, s dalšími příbuznými a osobami dítěti Označení klasická je spíše slangový výraz pracovníků zabývající se problematikou náhradní rodinné péče, někdy je také nazývána jako individuální pěstounská péče. 18 Právně vymezena primárně zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 401/2012 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů. 17
24
blízkými. Rodiče mohou požadovat děti i zpět (to je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva). Je důležité si uvědomit, že pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavech či v jiných zařízeních ústavního typu. Při hledání náhradní péče o dítě se upřednostňují osoby příbuzné nebo dítěti blízké (Bubleová, V. et al., 2014b). Další zvláštní formou pěstounské péče je výchova realizována příbuznými dítěte, jedná se o tzv. příbuzenskou pěstounskou péči (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). Příbuzenskou pěstounskou péči vykonávají hlavně prarodiče. V menší míře tety a strýcové dítěte, mimořádně i starší sourozenci dítěte, popřípadě jiní vzdálenější příbuzní. Pěstounství prarodičů má však jistá specifika. U prarodičů nebývá problém v nedostatku citu, ale naopak v přemíře lásky a shovívavosti. Babičky a dědečkové jsou také méně ochotni vyhledávat odbornou pomoc a podporu. Prarodiče v roli pěstounů mívají častěji sklony k extrémnějšímu přístupu k biologickým rodičům dítěte, to je zapříčiněno silným emočním podtextem a společnou životní historií (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). Další výčet forem pěstounské péče dle Matějíčka Z. (1999) závisí na počtu a typu rozlišovacích kritérií, jedním z užívaných rozlišení jsou individuální a skupinové pěstounské péče, přičemž skupinová péče je ztotožňována s velkými pěstounským rodinami v čele s manželskými páry nebo v čele s matkou pěstounkou, kdy se jedná o typ SOS vesničky.19 Ve vztahu k nové legislativní úpravě je třeba mít na paměti, že výklad jednotlivých ustanovení a jejich aplikace budou procházet s největší pravděpodobností dlouholetým vývojem, než se plynule začlení do praxe (Bubleová, V. et al., 2014b). Pro porovnání uvádím další možné definování pojmu pěstounské péče podle Matějíčka, Z. (1999, s. 34) se jedná o „zvláštní formu státem řízené a konstruované náhradní rodinné výchovy, která zajišťuje dostatečné hmotné zajištění dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Dítě se svěřuje do péče jedince nebo manželské dvojice. Pěstouni mají právo rozhodovat o běžných věcech dítěte, k výkonu mimořádných záležitostí žádají souhlasů biologických rodičů, případně rozhodnutí za ně vydává soud. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Pěstounská péče může být taky zrušena v době jejího trvání soudem.“ Pedagogický slovník stručněji formuluje
SOS vesnička je podle Langmeiera, J. a Matějčka, Z. (2011) rodinná skupina založená na mateřském principu. Od běžné rodiny se odlišuje absencí otce, větším počtem nevlastních či vlastních sourozenců. Rodina také vlastní rodinný dům a je situována do společenství vesniček spolu s dalšími náhradními rodinami. 19
25
pěstounskou péči jako: „formu náhradní rodinné péče, při níž z právního hlediska je vztah mezi náhradní rodinou a dítětem volnější než při osvojení“ (Průcha, J., Walerová, E., Mareš, J., 2009, s. 164). Pro upřesnění je vhodné vymezit zásadní rozdíly mezi osvojením a pěstounskou péčí. Pěstounská péče je formou náhradní rodinné péče realizované u dětí, které nejsou „právně volné“, přesto nemají hodnotné rodinné zázemí, jsou např. v ústavním zařízení aj. (Nožířová, J., 2012). Přechod dítěte z rodiny přímo do pěstounské péče bývá u nás spíše ojedinělou záležitostí. Jedinou hojněji využívanou variantou je přechod kojenců do pěstounské péče na přechodnou dobu s perspektivou osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péče (Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová, H. et al., 2014). Pěstounská péče na přechodnou dobu vstoupila v platnost v roce 2006. V praxi je známá i pod označením profesionální pěstounská péče. Obecně se dá říci, že se jedná o náhradní péči, kdy vlastní rodiče dítěte nejsou po určitou dobu schopni vykonávat své rodičovské povinnosti a zajistit tak dítěti kvalitní péči nebo v případech, kdy se pro dítě zajišťuje dlouhodobější řešení ve formě klasické pěstounské péče nebo jiné formy náhradní péče. O umístění dítěte do této formy náhradní péče rozhoduje soud, ostatně jako u předchozích typů pěstounství (Gabriel, Z., Novák, T., 2008). V posledních letech prudce stoupá počet dětí, zejména kojeneckého a batolecího věku, které byly do této formy umístěny, tímto také dochází k naplnění jednoho z cílů celého transformačního procesu, kterým je snížení počtu dětí umístěných v ústavní výchově (Rotreklová, E., 2013). Důsledkem legislativní úpravy došlo v roce 2013 k upřesnění možnosti využívání a stanovení jasných podmínek pro realizaci této formy náhradní péče. Pěstounská péče na přechodnou dobu je charakterizována především jako institut krizový a přechodný (Bubleová, V. et al., 2014b). Z toho vyplývá, že tento typ péče zaujal v systému péče o ohrožené děti důležité místo. Rovněž se také vymezuje vůči ostatním tradičním formám péče (Rotreklová, E., 2013).
2.3 Ústavní péče Náhradní péče ústavního typu je svým základem jednotná, oproti náhradní péči rodinného typu, která je zmiňována v předchozích kapitolách (Svobodová, M., Vrtbovská, P., Bártová, D., 2002). Ústavní péče a problematika práv dítěte přitahuje v současnosti pozornost médií a podléhá silným politickým tlakům (Sobotková in Radvanová, S., 2008). Sobotková (in Radvanová, S., 2009) uvádí, že ústavní výchova je častokrát 26
prezentována v mediích zkresleným způsobem, mnohokrát se jedná o přílišné očerňování ústavní péče. Pilař (in Radvanová, S., 2008) se zase přiklání k názorům odborníků, jež se shodují na tom, že ústavní výchova, především dětské domovy, jsou vnímány jako „odkladiště“ dětí, které by se mohly vrátit do vlastní rodiny či by mohly být umístěné v náhradní rodině. Ovšem pokud není vhodné, aby dítě zůstalo v původní rodině nebo aby se situace řešila umístěním dítěte do náhradní rodiny, je nezbytné obstarat jiné výchovné prostředí ve formě kolektivního výchovného zařízení (Matějček, Z., 1999). Diskuze o transformaci systému ústavních zařízení ve smyslu deinstitucionalizace20 jsou vedeny v České republice více jak 10 let (Rudolfová, A. et al., [online], 2013). I přes legislativní změny zaměřené na tuto oblast se v praxi potýkáme s řadou problémů, jež náš stát řadí k zemím Evropské unie s vysokým počtem dětí umístěných v ústavní výchově (srov. Rudolfová, A. et al., [online], 2013; Matoušek, O., 2008). Viz tabulka č. 2, kde je znázorněn přehled počtu dětí umístěných v ústavní péči od roku 2007 do roku 2013. „Do školských zařízení poskytujících náhradní výchovnou péči při výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy21 jsou umisťovány děti na základě výchovného opatření (ústavní výchova, ochranná výchova, předběžné opatření22) uloženého soudem“ (Pilař in Žufníček, J., 2012, s. 116). Do tohoto typu zařízení náhradní výchovné péče mohou být zařazeny děti ve věku od 3 do 20 let. (Pilař in Žufníček, J., 2012).
------------
2007/8
2008/9
2009/10
2010/11
2011/12
2012/13
Ústavní výchova Ochranná výchova Předběžné opatření Žádost rodičů
6294
6488
6282
6045
5725
5526
154
206
229
178
162
131
864
1007
864
720
735
710
83
86
90
26
42
39
Tab. 2 - Počty dětí umístěných v ústavní péči podle údajů statistické ročenky školství (Švancar, R., 2013).
Pojem deinstitucionalizace je v rámci Evropské unie používaná jako termín charakterizující proces změny systému, během kterého dochází k nahrazování institucionální péče rodinnou péčí (Rudolfová, A. et al., [online], 2013). 21 Legislativně ukotvena zákonem č. 333/2012 Sb. O výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízení a o preventivně výchovné péči ve školských zařízení a o změně dalších zákonů. 22 Předběžné opatření je opatření soudu, v případě, že se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoli péče nebo je jeho život či příznivý vývoj závažně ohroženy/narušeny (Pilař in Žufníček, J., 2012). 20
27
Ústavní výchova (institutional care) je definována slovníkem sociální práce jako: „opatření navržené orgánem sociálně-právní ochrany dětí a schválené soudem. Uplatňuje se v případech, kdy rodina o dítě není schopna nebo ochotna náležitě pečovat. Před nařízením ústavní výchovy, je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo výchovou v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ (Matoušek, O., 2008, s. 240). Pokud je nařízena ústavní výchova, může jí předcházet i uložení výchovných opatření (Matoušek, O., 2008). Ústavní výchovu nařizuje soud dětem na nezbytně nutnou dobu, nejdéle však do dosažení zletilosti, výjimečně může být prodloužena do 20 let, a to v zájmu dokončení vzdělání. Důvodem nařízení ústavní výchovy mohou být problémy jak výchovné, tak sociální (Vojtová, V., 2010). Občanský zákoník apeluje na nařízení ústavní výchovy v zájmu dítěte. Ochranná výchova (protective care) je uložena jedincům od 12 do 18 let věku. Dětem od 12 do 15 je uložena za spáchání činu, za který hrozí až výjimečný trest dle trestního zákona. Mladistvým od 15 do 18 let se ukládá za trestný čin, kdy je vhodnější variantou než trest odnětí svobody (srov. Vojtova, V., 2010; Matoušek, O., 2008; Pilař in Žufníček, J., 2012). V České republice jsou zařízení pro výkon ústavní výchovy v kompetenci tří rezortů (MZ, MŠMT, MPSV). Liší se právní úpravou, financováním a dalšími specifiky (Radvanová, E., 2008) Zařízeními náhradní výchovné péče jsou diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy (Pilař in Žufníček, J., 2012). Práce těchto zařízení je řízena zákonem č. 333/2012 Sb., o výkonu ústavní a ochranné výchovy ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a je pod záštitou ministerstva školství. Kojenci a batolata mohou být umístěni v dětských domovech pro děti do tří let věku, dříve se jednalo o kojenecké ústavy. Zařízení se řídí zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a spadají pod ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo práce a sociálních věcí spravuje zařízení sociálních služeb, kde je poskytována zvláštní péče dětem s postižením. Tato zařízení jsou ustanovena v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc23 ( ZDVOP) jsou zřizována podle zákona 401/2012 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. Do těchto zařízení mohou být Jedná se o zařízení rodinného typu (např. Kolánek), kterému při umisťování dětí mimo vlastní rodinu má být dána přednost před umístěním do klasického ústavu. Nespadají pod žádný rezort a nevztahuje se na ně 23
28
umístěny děti kromě soudního rozhodnutí i na základě písemné dohody s rodiči. Principiálně jsou zařízení zamýšlena jako krátkodobé řešení situace v rodině a pobyt by neměl být delší než jeden rok. V nejzávažnějších případech mohou komplexní péči zabezpečit dětská krizová centra. Už samotný fakt rezortní nejednotnosti a různých kombinací poskytovaných služeb v rámci jednoho zařízení může být pro rodinu velice matoucí (Matoušek in Matoušek, O., Pazlarová, H., et al., 2014).
3. Formování identity dítěte v náhradní rodině 3.1 Etapy vývoje a specifické potřeby dítěte Vývoj osobnosti je souhrn změn, jež májí svou strukturu a člení se na stádia, která se liší zřetelnými znaky. Jedná se však o obecné platnosti, které jsou konkrétním jedincem realizovány jedinečně a specificky (Helus, Z., 2009). Vývoj dítěte lze charakterizovat jako změnu struktury biologické, sociální a psychické (Říčan in Říčan, P., et al., 2006). Jednotlivá období se časově vymezují pouze přibližně, jelikož je obtížné tato stádia striktně časově oddělit (Helus, Z., 2009). Novorozenecké období trvá přibližně jeden měsíc. V podstatě je to doba adaptace na nové prostředí, které je odlišné od podmínek v matčině lůně. Během adaptace se dítě přizpůsobuje novým podmínkám. Novorozenec disponuje základními reflexy, vrozenými způsoby chování a schopností učení (srov. Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; Vágnerová, M., 2005). Dítě je v tomto období schopno rozlišit různé sluchové podněty, je schopno vnímat doteky, teplotu i změny polohy, umí se také orientovat podle čichu. Pouze rozvoj zrakového vnímání je v začátcích (Vágnerová, M., [online], 2012). Rozvoj
novorozence
závisí
na
přiměřeném
přísunu
podnětů.
Učení
je aktivizováno převážně v rámci sociální interakce. Právě role matky je významným zdrojem podnětů. Pokud má dítě možnost být v její blízkosti, dokáže matku poznat čichem už dva dny po narození a na její hlas reaguje tři dny po narození. Pro rozvoj vztahu matky a dítěte jsou společně strávené první týdny života velmi důležité. Z tohoto lze usoudit, že dítě, o které biologická matka nejeví zájem, by mělo být v co nejkratší době součástí náhradní rodiny. Ideálně by nemělo měnit prostředí a hlavně základního z č. 109/2002. Sb. a jsou financovány dávkami státní sociální podpory (Bubleová, V., Vávrová, A., Vránová L., Frantiková, J., 2011).
29
pečovatele – dítě si zapamatuje jeho vůni, hlas, doteky, způsob manipulace apod., má tedy možnost dosáhnout pocitu jistoty (srov. Piaget, J., Inhelderová, B., 2007; Vágnerová, M., [online], 2012; Vágnerová, M., 2005). Lze tedy konstatovat, že rané zkušenosti dítěte vytvářejí jistý systém, jehož cílem je orientace ve světě a pochopení vlastní pozice v něm. Tyto zkušenosti se stávají základním kamenem pro další učení (srov. Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; Vágnerová, M., 2005). Kojenecké období trvá od jednoho měsíce do jednoho roku. V tomto období dochází k prudkému rozvoji schopností a dovedností za podpory a stimulace pečující osoby. Tempo vývoje a změn je v kojeneckém období závratné – například váha se více než zdvojnásobí a délka těla se zvětší o asi o polovinu, také v psychickém vývoji dochází k velkému progresu. Kojenec na konci roku života obyčejně chodí, vydává zvuky a první slova, rozumí řadě přání svého okolí. Ovládá dovednosti spojené s hrou (manipulace s předměty), jídlem, vyměšováním apod. Opět uvádím, že stimulace a podnětnost prostředí, zejména pak vztah osob blízkých dítěti je v tomto období stěžejní (Říčan, P., 2004; Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; Helus, Z., 2009; Vágnerová, M., [online], 2012). „Tím, že okolí reaguje zvýšeným zájmem, zvýšenou citovou odezvou na dobré rozpoložení dítěte, vyjádřené úsměvem, upevňuje se v dítěti prožitek souvislost mezi vlastním pozitivním laděním a reakcí milujících osob. Probouzí se v něm úsilí, aby svým úsměvem onu odezvu navodilo a reagovalo na ně opět svým úsměvem“ (Helus, Z., 2009, s. 237). Základním úkolem tohoto období je vybudování důvěry k okolnímu prostředí za pomoci potřeby stimulace a s tím souvisejícím učením. Erikson nazval kojenecké období stádiem receptivity. Receptivita znamená, že dítě rádo navazuje mezilidské vztahy a celkově je otevřené k okolnímu světu. Kojenec si ovšem vybírá jen některé podněty – často takové, které jsou spojeny s určitou zkušeností nebo jsou hodně nápadné (srov. Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; Říčan, P., 2010; Vágnerová, M., [online], 2012). Malé dítě si vytváří svůj subjektivní obraz na základě různých prožitků, které jsou příjemné nebo nepříjemné. Žádoucí prožitky zvídavost posilují, naopak ty nežádoucí ji utlumují. Na základě svých zkušeností si dítě zafixuje základní postoj a z tohoto postoje si vytvoří určité strategie chování. V případech, kdy je dítě zanedbáváno nebo má převahu nepříjemných zážitků, se důvěra k okolnímu světu nevytváří (Vágnerová, M., [online], 2012).
30
Krejčířová (in Říčan P., Krejčířová, D. et al., 2006) popisuje depresivní reakce, které se objevily už v prvních měsících života dítěte. Jestliže matčin obličej na dítě nereagoval, dítě se projevovalo ztrátou zájmu o okolí, mělo smutný výraz a utlumila se jeho hybnost i mimika. Další klinicky ověřené depresivní stavy vznikají v důsledku psychické deprivace nebo při dlouhodobém neuspokojení základních biologických potřeb. Uspokojení citové jistoty a bezpečí se jeví jako zásadní. V situacích, kdy není tato potřeba saturována, se kojenec může cítit ohrožen a reaguje odmítáním všech nových podnětů (z jeho hlediska by mohly být nebezpečné). Citově deprivované děti jejich vnitřní nejistota natolik omezuje, že reagují tímto způsobem. Jako jediná možnost kompenzace se jeví zkušenost s náhradní mateřskou osobou, jež by mohla pomoci jedinci získat jistotu (Vágnerová, M., [online], 2012). Batolecí období trvá přibližně od jednoho roku do tří let. Věk batolecí je charakterizován prudkým rozvojem řeči, motoriky a pohyblivosti. Dítě zvládá chůzi, která mu přináší i nové poznávání prostoru a sebe samého jako osoby. Batole je tedy schopno uspokojovat svoji potřebu stimulace samostatnějším způsobem (srov. Matějček, Z. et al., 2002; Helus Z., 2009; Vágnerová, M., 2005). Erikson nazval batolecí věk obdobím autonomie, postupně se uvolňují vazby, které měly v předcházejícím vývoji svůj význam např. vazba na matku (Říčan, P., 2010; Vágnerová, M., 2014). Prostředí by dítě mělo povzbuzovat, aby se „postavilo na vlastní nohy“, zároveň ho také podporovat, aby nedocházelo ke svévolným a zbytečným pocitům studu a pochyb (Erikson, E., H., 1977). Vzhledem k možné nejistotě pevně a správně se orientovat v prostředí potřebuje dítě také vhodné vedení a kontrolu. Batole usiluje o sebeprosazení, o potvrzení svých kompetencí, ale i o zjištění svých limitů. To je jeho vývojový úkol, který může být znemožněn nejistotou, nedostatkem důvěry ve vlastní možnosti, ale i objektivními důvody, jako je např. nevhodná výchova (srov. Říčan, P., 2010; Vágnerová, M., 2005). Velký význam má pro dítě i objevení a učení se lidské řeči, která mu umožňuje pronikat do sociálního světa a sdělovat své pocity druhým (Kovařík in Matějček, Z., et al., 2002). „Po tápavém používání slov a jejich opakování, po označování věcí slovy, po upevnění způsobilosti odpovědět to pravé slovo básničky dochází k novému zlomovému objevu, který dítě plně zaujme a otevře mu další nevídané horizonty možností. Krátce po dosažení druhého roku života, se dítě nadchne pro otázky a odpovědi a o něco později pro základní obraty vedení rozhovoru“ (Helus, Z., 2009, s. 239). 31
Pro duševní vývoj jedince je důležitá hra. Batole si v ní rozvíjí své schopnosti a dovednosti, osvojuje si návyky a učí se chápat sociální vztahy a regulovat své vlastní impulzy (Kovařík in Matějček, Z., et al., 2002). Narůstá tedy schopnost reagovat emočně a své emoce diferencovat. Jak je již výše naznačeno, objevují se emoce sebehodnotící, pocity hrdosti, zahanbení a studu, typická je i separační úzkost, rozvíjí se také schopnost empatie (Vágnerová, M., 2005). Mezi druhým a třetím rokem dochází k vývoji vůle a osobnosti dítěte. Tuto fázi nazýváme obdobím vzdoru/negativizmu . Dalším významným mezníkem tohoto období je zrod identity. Základy sebepojetí jsou utvořeny ve dvou letech a mnohé děti uvádějí své základní charakteristiky – znají své pohlaví a vědí, že jsou děti a ne dospělí (srov. Matějček, Z., et al., 2002; Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; Helus, Z., 2009). Dítě o sobě přestává mluvit ve třetí osobě a označuje se zájmenem já, snaží se sebe prosadit –„ já sám“ a již nevyžaduje takovou pomoc od okolí. Dítě tímto chováním učinilo další významný krok k utváření vlastní identity, k chápání sebe samého v pozici subjektu jednání (Helus, Z., 2009). „Zrod „já“ tedy není dán jenom tím, že se ve slovníku a v hovorech dítěte vynořuje nové slůvko. Jde o jakýsi projev“ přihlášení se k sobě samému“, vyjádření pozice sebe samého ve světě. Jde tedy o skutečnost zcela zásadního významu, související velmi úzce se zrodem a rozvojem osobnosti“ (Helus, Z., 2009, s. 239). Bohužel i v takto raném věku mohou děti trpět depresemi, jejich vznik má různé příčiny. Pro depresi jsou v batolecím věku typické především náhle vzniklé poruchy jídla a spánku, ztráta zájmu o hru a mnohdy i zesílený negativizmus. Současně se objevuje zvýšená závislost na matce s nárůstem separační úzkosti (Krejčířová in Říčan, P., Krejčířová, D., et al., 2006). Předškolní věk zahrnuje období od tří do šesti let (Kovařík in Matějček Z. et al., 2002). Vágnerová, M. ([online], 2012) uvádí šest až sedm let, což zdůvodňuje tím, že konec této fáze není určen pouze fyzickým věkem, ale především sociálně – nástupem do školy. „Během předškolního věku (ale i později) mnoho nových prvků nepřibude. Dojde však k podstatnému rozvinutí, zdokonalení, zjemnění a propracování všeho toho, co zde bylo zatím jen v základní podobě“ (Kovařík in Matějček, Z. et al., 2002, s. 71). Předškolní věk je charakteristický ustálením pozice dítěte ve světě a jeho diferenciací ve vztahu ke světu. Dítě by mělo mít vyjasněný vztah k nejbližším lidem, tedy k rodině, mělo by vědět, kam patří. V tomto věku by jedinec měl rozlišovat mezi blízkými a cizími osobami, respektive mezi různým stupněm blízkosti. Také výrazně 32
nabývá na důležitosti kamarádství s vrstevníky, a to převážně stejného pohlaví. Významným sociálním mezníkem je mateřská škola, děti se zde učí žádoucím způsobům chování a osvojují si normy chování (srov. Helus, Z., 2009, Vágnerová, M., [online], 2012). Základy sebepojetí jsou vytvořeny již v batolecím věku. V předškolní věku se dále rozvíjejí, dítě je schopno popsat své fyzické rysy, vlastnictví i preference – co má a nemá rádo. Součástí dětské identity jsou tedy hlavně pozorovatelné charakteristiky, vztahy k lidem, vlastnictví i různé sociální role, kupříkladu genderová role. Děti v tomto věku zveličují genderové rozdíly a jsou přesvědčeny o výši a hodnotě vlastního genderu, také se identifikují s rodičem stejného pohlaví (Vágnerová, M., 2005; Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006). Významným činitelem je bezesporu hra, která je dalším způsobem vyjádření vlastní interpretace reality a postojů ke světu i k sobě samému. „Kdybychom chtěli celé období předškolního věku jednotně označit, mohli bychom mluvit nejspíše o období hry, která se v této době stává hlavní činností dítěte“ (Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006, s. 100). Pro lepší pochopení okolního dění pomáhá dítěti i jeho představivost. Při zpracovávání informací, spolu s intuitivním uvažováním si utváří jistý obraz, který ještě není regulován logikou. Proto interpretace reality tak, aby byla pro dítě srozumitelná a přijatelná, může být zkreslená či ochuzená o některé informace. Ze stejného důvodu se pak objevují nepravé lži, tzv. konfabulace (srov. Vágnerová, M., 2005; Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006). Krejčířová (in Říčan, P., Krejčířová, D. et al., 2006) uvádí, že pro depresi v tomto věku bývají typické spíše somatické symptomy, ztráta zájmu o hru a radosti z ní, častá je i izolace od vrstevníků. Někdy se fantazie dítěte může vztahovat k tématům bolesti, agrese a smrti. Školní věk zahrnuje dobu přibližně od šesti do patnácti let. Jeho zahájení je formálně vyznačeno nástupem do 1. třídy, tělesně je charakteristické ztrátou tzv. „mléčných“ zubů, končí splněním povinné školní docházky (Kovařík in Matějček et al., 2002). Vágnerová M., (2005) dělí toto období do tří etap (raný školní věk, střední školní věk, starší školní věk).
Raný školní věk – zahrnuje období začínající nástupem do školy a končící až osmým/ devátým rokem. Dochází ke změně sociálního postavení a k různým vývojovým proměnám, které se projevují ve vztahu ke škole. Nástup do školy 33
je významným sociálním mezníkem pochopitelně i pro dítě žijící v náhradní rodině. V této době se mohou vyskytnout nedostatky, které přetrvávají i přesto, že nyní žijí v optimálně podnětném prostředí. Tzv. nedostatky mohou být způsobeny dědičnými předpoklady a dlouhodobou negativní zkušeností, převzatou z původní rodiny (srov. Vágnerová, M., 2005; Vágnerová, M., [online], 2012). Vzdělávací instituce vstupuje do života dítěte a bude ovlivňovat jeho myšlení, postoje, sociální vztahy, což ovlivní i jeho osobnost. Škola také působí na vnímání sebehodnoty dítěte, a to z hlediska dosažitelných výkonů. V tomto smyslu se tedy stává součástí sebepojetí dítěte (srov. Kovařík in Matějček, Z., et al., 2002; Vágnerová, M., 2005). Předpokladem pro úspěšnost dítěte ve škole je dostatečná zralost24 a připravenost25. Zralé dítě je schopno se soustředit na práci a svoji pozornost určitou dobu udržet. Nezralé děti bývají podrážděné, citově labilnější, mají problém se soustředěním a jsou unavitelnější, což jim dělá potíže v adaptaci na školní prostředí a plnění školních povinností (Vágnerová, M., [online], 2012).
Střední školní věk - je věkově vymezen od osmi/devíti do jedenácti/dvanácti let. V tomto období dochází ke změnám, které připravují jedince na dospívání (Vágnerová, M., 2005).
Starší školní věk – v podstatě se jedná o období 2. stupně základní školy a trvá do ukončení povinné školní docházky, obvykle do patnácti let. Z pohledu nejen biologických proměn se jedná o období pubescence26 (Vágnerová, M., 2005). „Latinské slovo „pubes“, od kterého se název pubescence odvozuje, znamená chmýří, vousy. V přeneseném významu pak pohlavní orgány“ (Helus, Z, 2009, s. 248). Pubescence je pak chápána jako nabývání dospělosti projevující se mimo
Podle pedagogického slovníku je školní zralost termínem, jež označuje vývojovou úroveň organizmu dítěte, která mu umožňuje adaptaci na školní prostředí (Průcha, J., et al., 2009). Zralost nervového systému se projevuje zklidněním, zlepšením sebeovládání, také zvýšením emoční stability a odolnosti vůči nepřízním (Vágnerová, M., [online], 2012). 25 Školní připravenost, zdůrazňuje charakteristiky dítěte, jež mají vztah k vnějším sociálním činitelům a také k procesu učení (Průcha, J., et al., 2009). 26 Psychologický slovník definuje pubescenci (12 – 15 let) jako období proměny z dítěte na biologicky zralého dospělého, který je schopný sexuální reprodukce, dále se objevuje první menses, první poluce, kritičnost, kolísání nálad, citů, pocity nejistoty, sebepodceňování apod. (Hartl, P., Hartlová, H., 2009). Někteří autoři (např. Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; Průcha J. et al., 2009) rozdělují období dospívání na prepubescenci (11-13 let) a vlastní pubescenci (13-15 let). 24
34
jiné sexuálním zráním. Délka dospívání27 je velice individuální, stejně tak i průběh a intenzita. Pubescent dále formuje svou identitu a pozvolna mění svůj status „dítě“ na status „dospělý“. Stejně tak dochází k pohlavnímu zrání současně s hormonálními změnami. Růstový vývoj se odráží ve ztrátě koordinace pohybů, tzv. „neohrabanosti.“ Současně dochází k nástupu vyspělého abstraktního myšlení a dosažení vrcholu jeho rozvoje (srov. Vágnerová, M, 2005; Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; (Heluz, Z., 2009). Hormonální změny mohou také přinášet zvýšenou emoční labilitu, úzkosti, pocity ztráty jistoty a problémy se sebepřijetím. V návaznosti na hormonální změny je pro toto období typická snaha vymanit se ze závislosti na autoritách – učitel, rodič apod. (srov. Vágnerová, M, 2005; Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006; Průcha, J., et al., 2009). Přebíráním skupinové identity, která podporuje jedince a poskytuje mu oporu, sdílí její zájmy a starosti, klade důraz na konformitu, tedy styl řeči, oblékání a chování. V tomto období mají vrstevníci v podstatě větší význam nežli rodiče. Postavení ve vrstevnických vztazích ovlivňuje i přijetí sebe samého. Dochází také k vývoji genderové identity28 a s tím souvisí i změna vztahu k opačnému pohlaví (Vágnerová, M., 2005; Langmeier, J, Krejčířová, D., 2006; Heluz, Z., 2009). Období adolescence, neboli dospívání, je poslední věkové období předcházející dospělosti. „Termín adolescence je odvozen z latinského slova adolescere (dorůstat, dospívat, mohutnět)“ (Macek, P., 2003, s. 11). Adolescence je v české literatuře nejednoznačně užívána, povětšinou se datuje na období od patnácti do dvaceti dvaadvaceti let. Dospívající je spojován s plnou reprodukční zralostí. V průběhu adolescence se obvykle ukončuje tělesný růst. Pro ukončení dospívání mají větší váhu kritéria psychologická (dosažení osobní autonomie) nežli biologická. Významné je i kritérium sociologické – role dospělého – a pedagogické – ukončení vzdělání a dosažení profesní kvalifikace (Helus, Z., 2009). „Volba povolání je ovšem pouze jednou, i když velmi důležitou, součástí širšího „vývojového úkolu“ dospívání, kterým je bezesporu
„Vlivem zahraniční literatury se vypouští označení pubescence, puberta a nahrazuje se šířeji chápaným pojmem adolescence“ (Průcha, J., et al., 2009, s. 237). 28 Rozvoj genderového sebepojetí, genderová diferenciace je větší. Děti dávají přednost vrstevníkům stejného pohlaví (Vágnerová, M., 2005). 27
35
kromě emancipace od rodiny i dosažení jasného a stabilního pocitu vlastní identity“ (Langmeier, J., Krejčířová, D., 2006, s. 160). Pocit vlastní identity může být vnímán několika způsoby. Říčan, P., (2010) uvádí hlediska identity mezi mladými lidmi, kteří: a) dosáhli identity; b) vytvořili si provizorní existenci identity a tzv. „sbírají síly“ k tomu, co od nich adolescence vyžaduje; c) předčasně dosáhli neautentické identity, když náležitě neprodělali fázi hledání. Místo toho přijali, nejčastěji napodobením rodičů, hodnoty a životní styl společnosti, ve které žijí; d) identita zůstala chaotická a neurčitá, což je také nejčastější vývojové selhání v tomto období. Z vývojových charakteristik ohrožených děti vyplývají specifické potřeby. Základní psychické potřeby uvádí ve své studii29 Matějček, Z. (1999).
Potřeba stimulace – centrální nervová soustava dítěte musí být přiměřeně a kvalitně podněcována tak, aby mohla pracovat tzv. „naplno“. Uspokojování této potřeby vede organizmus k aktivitě.
Potřeba smysluplného světa - podněty, jež by mohly být dítětem vnímány jako chaotické a nezpracovatelné potřebují nějaký řád a smysl. Uspokojení této potřeby dovoluje dítěti učit se, získávat zkušenosti, přizpůsobovat se životním podmínkám, osvojovat si pracovní návyky i strategie společenského chování.
Potřeba životní jistoty - uspokojení této potřeby zbavuje jedince úzkosti a dává mu pocit bezpečí. Nejlépe se uspokojuje citovými a sociálními vztahy. Dítě je schopno aktivity poznávací, pracovní a společenské.
Potřeba pozitivní identity30 - „Já“ znamená pozitivní přijetí sebe sama, své společenské hodnoty. Opačným ekvivalentem identity je anonymita. Patřičná sebeúcta a přiměřené sebevědomí jsou podmínkou zařazení do společnosti.
Matějček se zaměřil na studium určité skupiny dětí vyrůstajících v ústavním zařízení, mimo vlastní rodiny i ve vlastních nefunkčních rodinách. Z této skupiny dětí odvodil jejich základní psychické potřeby. Tyto potřeby musí být v jisté míře a ve správný vývojový čas uspokojeny, aby se děti mohly vyvíjet ve zdravou osobnost (Matějček, Z., 1999). 30 Vědomí vlastního Já a vlastní společenské hodnoty. Formování vlastní identity, formování vlastního Já je spojeno se vztahem k pečující osobě (Šulová, L., in Bechyňová V. et al., 2007). Pozitivní identita, jejímž obsahem je zdravé sebepojetí, sebeúcta, sebevědomí a otevřená budoucnost, tedy životní perspektiva, směřování odněkud někam (MPSV, [online], 2011). 29
36
Potřeba otevřené budoucnosti - umožňuje kvalitní prožívání osobního života. Ztráta životní perspektivy vede k pocitům zoufalství. Dítě v rodině věnuje pozornost životní kontinuitě a své podobnosti se členy
rodiny. Sleduje rodinná alba a prohlíží si své fotky z raného dětství. Pro děti žijící v ústavních zařízení je problematické k „něčemu směřovat“ – mít tzv. životní perspektivu. Většina ústavních dětí, ale i dětí z náhradní rodinné péče však po svých kořenech intenzivně pátrá – obvykle v období dospívání (Šulová in Bechyňová V. et al., 2007).
3.2 Pojem identity a její důležitost ve vývoji dítěte Následující charakteristika jednotlivých dělení a pohledů na identitu je zaměřena pouze okrajově a ve vztahu k dítěti z náhradní rodinné péče. Mezi ambice tohoto textu nepatří rozbor různých dimenzí identity. Pojem identita zavedl do psychologie Erikson, poté byl tento pojem přijat i v několika dalších oborech. V každodenním, současně i v odborném jazyce slovem identita31 rozumíme to, kým nebo čím osoba či společenství lidí je (srov. Výrost, J., Slaměník, I., 2008; Říčan, P., 2010). „Identita dnes neznamená jen pojmenování, vyjádření totožnosti, stejnosti, ale i vyjádření těch charakteristik, kterými si osoba či společenství „zasluhuje“ nebo „nárokuje“ uznání a úctu jiných, na kterých zakládá svou hrdost, důstojnost a čest.“ (Bačová in Výrost J., Slaměník, I., 2008, s. 109). Mnozí autoři rozdělují identitu na sociální a osobní a každou z nich zkoumají zvlášť. Osobní identitu, tedy svou sebedefinici a své sebevnímání představují více nebo méně uvědomované představy, které má osoba sama o sobě. Tyto představy slouží jako základ pro individuální sebeúctu. Kdežto sociální identitu osoby určuje sociální příslušnost a je spíše objektivního charakteru (Bačová, V. in Výrost, J., Slaměník, I., 2008). Identita32 angl. identity vychází z latinského identitas – totožnost. Identita je v podstatě hluboký pocit vlastní totožnosti, který je založený na prožívání vlastní komunity – jakým člověkem jsem a čím se odlišuji od druhých. Identita také zahrnuje
V odborné literatuře se mohou vyskytovat i tyto termíny: sebeobraz, sebehodnocení, sebevědomí, sebeuvědomění, vědomí Já, self-schéma, self-image, self-esteem, self-awareness, self-consciousness, selfidentity, self-concept, aj. (Gošová, V., [online], 2011). 32 Zjednodušeně lze říci, že Identita znamená sebepojetí, vědomí vlastních osobnostních charakteristik, včetně vědomí své jedinečnosti a odlišnosti od jiných lidí. Odpovídá na otázku: „Kdo jsem?“ (Vágnerová, M., [online], 2012). 31
37
hodnoty, kterým jedinec věří a na nichž zakládá smysl svého života - „světonázor“ osobní ideologie. V rámci formování identity se jedinec ztotožňuje se svými životními rolemi, v podstatě se jedná o souhrn sociálních rolí – kdo jsem nebo kdo budu ve vztahu k druhým lidem (Jandourek, J., 2012). Hartl, P. a Hartlová, H. (2009) doplňují, že existuje identita aktuální, která vyjadřuje, co jedinec skutečně je, ale také existuje identita potenciální, jež spočívá v nerealizovaných vlastnostech. Jandourek, J. (2012, s. 106) také upozorňuje na objektivní uspořádání identity jedince podle symbolického interakcionismu33. „Jedinec má tolik sociálních „já“, kolik je skupin, na jimž mu záleží. Prožívání příslušnosti k větším či menším společenským celkům.“ Některé složky identity jsou již předem dané – pohlaví, barva kůže, věk. Jiné jsou získané a člověk si mezi nimi může/musí volit – náboženská a politická příslušnost, životní partner, kariéra apod. (Jandourek, J., 2012). Bačová (in Výrost J., Slaměník, I., 2008) pohlíží na identitu v širším slova smyslu, mimo jiné uvádí, že identitu osoby tvoří ty podstatné vlastnosti, při jejichž změně osoba přestane být sama sebou, tedy stejnou jako tomu bylo dříve. „V naší kultuře dnes identitou vyjadřujeme u osoby nebo společenství více jejich charakteristik současně: její/jeho autenticitu – integritu – kontinuitu – relativní stejnost v čase – sebedefinování – definování jinými – odlišnost od jiných – uvědomění si odlišnosti – afiliaci s lidskými společenstvím“ (Bačová, V. in Výrost, J., Slaměník, I., 2008, s. 110). Osobnost každého člověka se vyvíjí příčinou určitých vlivů, které zahrnují velké množství determinant: genetika, prostředí, sociální vlivy, výchova a v neposlední řadě i jedincovo sebeutváření. Na formování osobnosti může mít vliv také zdravotní stav, kvalita životního prostředí, střetávání se s významnými osobami. Faktory, jež na jedince působí, mohou být jak protektivního rázu, tak rizikového charakteru. Právě rizikové faktory jsou spojovány s deprivací a supersaturací – tedy s přemírou podnětů, jež není člověk schopen adekvátně zpracovat (Smékal, V., 2004). Pro ucelenější vysvětlení uvádím definici sebepojetí dle Hartla, P. a Hartlové, H. (2009), angl. Self-concept – je představa o sobě, o tom jak jedinec vidí sám sebe, zdůrazňuje se složka poznávací, která má hodnotící a popisnou dimenzi, zahrnuje kognitivní mapy a součástí je i sebedůvěra. Přičemž struktura sebepojetí je tvořena oblastí identity jedince, jeho sebehodnocením a významnými sociálními vztahy (Vymětal, J., 2001). Právě sebehodnocení, angl. Jeden z mnoha oblastí psychologie ve vztahu k identitě, kde se oblast zájmu vztahuje na jedince, role a společnost (Bačová, V. in Výrost J., Slaměník, I., 2008). 33
38
Self - evaluation je vědomé prožívání vlastní sociální pozice, které se odvíjí od rodinného zázemí (Hartl, P., Hartlová, H., 2009). „Sebepojetí se vyvíjí ze sebeobrazu a ten opět z neurčitého sebepociťování; tento proces probíhá celý život. Jeho zdrojem je aktualizační tendence a individuální vývoj člověka vidíme jako sebeaktualizaci. Osobnost se postupně vnitřně diferencuje a integruje, při zdravém vývoji se stává vysoce konzistentní, kongruentní, flexibilní a s převládajícím pozitivním hodnocením sebe“ (Vymětal, J., 2001, s. 55). Pro duševní zdraví je nezbytné, aby důležité vnitřní/vnější zkušenosti a zážitky bylo možné přijmout, zařadit a také integrovat do sebepojetí. K tomu dopomáhají psychické obranné mechanizmy, v opačném případě mohou nastat stavy doprovázené úzkostí, která může mít příčinnou souvislost se vznikem zejména neurotických a psychosomatických poruch (Vymětal, J., 2001). Při budování a hledání vlastní identity vyvstává před jedincem náročný úkol (Říčan, P., 2010). „Vznikající identita přemosťuje ta stádia dětství, kdy fyzické já a rodičovské symboly nabývají svých kulturních konotací, a překlenuje tu fázi rané dospělosti, v níž se objevuje množství sociálních rolí, které ve skutečnosti na jedince stále více útočí“ (Erikson, E., H., 2002, s., 213). Například dítě, které právě zjišťuje, že umí chodit, dostává od svého okolí větší či menší chválu nebo nezájem a je povětšinou motivováno k opakování a zdokonalení této dovednosti. Často je pak motivačním hlediskem i vidina dosažení nového statusu důležitosti, tedy „toho, kdo umí chodit“. Naučení se dovednosti chodit je jednou z mnoho fází ve vývoji dítěte, která vede k radosti z nové dovednosti a ze získání sociální prestiže, a tudíž přispívá k rozvoji skutečné sebeúcty. Právě sebeúcta vede k přesvědčení, že člověk zvládne významné životní etapy, které v budoucnu povedou k jasně označenému „já“ (Erikson, E., H., 2002). Erikson, K., H. (2002) uvádí, že není účinné dítě chválit a povzbuzovat na základě uměle vytvořené podpory své sebeúcty. Identita jejich ega čerpá skutečnou sílu jen z upřímného a důsledného poznání opravdového úspěchu, tj., úspěchu, který má v dané kultuře význam. V našich podmínkách je dítě častokrát chváleno, bez ohledu na to, zda dobře splnilo či nikoliv, a dítě tak nezískává žádné rozumné kritérium, jímž by své úspěchy poměřovalo. S příchodem puberty končí období vlastního dětství a začíná mládí. V pubertě a adolescenci jedinec v důsledku rychlosti fyzického růstu a pohlavní zralosti začíná zpochybňovat neměnnost a plynulost své osobnosti. Rostoucí a vyvíjející se jedinec se v této vývojové fázi zabývá hlavně tím, jak vypadá v očích druhých, jak se sám cítí a jak je vhodné užít role a dovednosti, jež si dříve osvojil v současném světě dospělých. 39
Ve svém hledání nového pocitu kontinuity a neměnnosti musí adolescenti znovu uhájit svoji jistotu a konečnou identitu (Erikson, E., H., 2002). V této době dochází ke kolizi s názory a postoji, které si osvojil v dětství a které také bez velkého přemýšlení převzal od rodičů či jiných autorit, a toto všechno je potřeba kriticky přezkoumat. Identita je celoživotním tématem, hlavně pak v období pubescence a adolescence, jak je uvedeno v předchozí kapitole. Ve snaze vybudovat si identitu, může docházet k vnitřním konfliktům natolik intenzivním, že mohou vyvrcholit v krizi identity, připomínající někdy i závažnou psychickou poruchu (Říčan, P., 2010). Mladiství si podle Eriksona, K., H., (2002) vypomáhají v překonávání svého neklidu vytvářením různých part a také stereotypizováním sebe samých, svých ideálů a svých nepřátel. Právě adolescent touží být respektován společností, ve které žije.
3.3 Vývoj a formování identity Mnohé děti, které se ocitnou v náhradní rodinné péči, mají před příchodem do nové rodiny zkušenost s ústavní výchovou a s nepodnětným prostředím v původní rodině, což může zanechat určité následky. U těchto dětí hrozí větší riziko, že budou mít problém s kontinuitou životního běhu, s trvalostí mezilidských vztahů a s pevně vytvořenou osobní identitou (Fischer, S., Škoda, J., 2009). Pokud náhradní rodiče chtějí, aby si jejich dítě vytvořilo zdravou identitu, je nutno aktivně budova zdravé sebepojetí a další aspekty. Zdravá identita tedy ovlivňuje zásadním způsobem životní perspektivu každého jedince. Pozitivní identitu vytváří konkrétní věcné údaje, například jméno a příjmení dítěte. Na tvorbě identity se podílí i emočně důležitá pojmenování z dětství (např. zdrobněliny jména) a přezdívky z období dospívání. Součástí identity je i původ a životní historie, kam patří prožitky příjemné, ale také prožitky negativní. Důležité jsou rovněž fotografie z dětství, rodinné vzpomínky a historky. Pro tvorbu identity je stěžejní i princip pravdy ve výchově. Fakta by se měla sdělovat pozitivním způsobem a v závislosti na stupni rozumového i citového vývoje jedince (srov. Klimeš, J., [online], 2006; Uhlíková, P., in MPSV, [online], 2011). „Při výchově dětí v náhradní rodinné péči je cílem vyhnout se dvojité a naopak vybudovat smíšenou identitu“ (Klimeš, J., [online], 2008, s., 8). Nevhodné rodinné zázemí a neadekvátní péče ovlivňují vývoj a osobnost dítěte. Řada studií uvádí, že důležitým mezníkem je dovršení šesti měsíců, což je vývojová fáze
40
důležitá pro rozvoj vztahu s blízkou osobou34. Jde o počátek nejcitlivějšího období, které trvá zhruba do dvou let. Děti, které se dostanou do náhradní rodiny v raném věku, mají tedy větší možnost k vytvoření bezpečného vztahu s náhradními rodiči, naopak čím je dítě starší, tím je větší riziko k vyhýbavému chování a k obtížnému navazování vztahu i v budoucnosti (Vágnerová, M., [online], 2012). Závažná raná deprivace se může projevovat neklidem, nesoustředěností, zvýšenou citlivostí ke stresovým činitelům, podrážděností, špatnou regulací a špatným chápáním svého chování, ale také neselektivním chováním k různým lidem a problémem s porozuměním chování druhých apod. (srov. Vágnerová, M., [online], 2012). Děti, které mají zkušenosti s ranou deprivací, mívají problémy i s řečovou stimulací. Objevují se u nich např. obtíže s osobními zájmeny, především se zájmenem já, což souvisí s omezením rozvoje dětského sebepojetí (srov. Langmeir, J., Matějček, Z., 2011; Vágnerová, M., [online], 2012). U dospívajících jedinců tvoří důležitou součást identity nejen vztahy s lidmi, ale i vlastní výkon. Osobní identita je charakteristická vymezením sebe sama, z čehož vyplývá, že adolescent je v „podstatě tím, co dokáže, i tím, ke komu patří“(Vágnerová, M., [online], 2012). Základním aspektem identity je příslušnost k rodině, jež může být v případě přijatého jedince poněkud komplikovanější. Tato „komplikace“ se může projevit nejednoznačným připoutáním, ale i potřebou poznávání vlastních kořenů. Dalším aspektem formování identity jsou v této době přátelské a partnerské vztahy. Ztotožnění se s určitou skupinou napomáhá k dosažení přijatelného sebepojetí. Toto ztotožnění trvá obvykle přechodnou dobu, po kterou pomáhá překonat nejistotu v osamostatňování a pomáhá dospět k vymezení individuální identity (srov. Uhlíková, P., in MPSV, [online], 2011; Vágnerová, M., [online], 2012). Jak je již výše naznačeno, významný je i výkon jedince, kterým se prezentuje. Dospívající si potřebuje potvrdit přijatelnost svých schopností tak, aby si vytvořil dostatečnou sebeúctu. V procesu vyváření vlastní identity adolescent zkoumá a hodnotí různé alternativy (Vágnerová, M., [online], 2012). Vágnerová, M. ([online], 2012) tvrdí, že klíčovým obdobím je střední adolescence (15-16 let), což je doba podstatných změn, se kterými se jedinec musí vyrovnávat. Nyní
34
Jak je již uvedeno v podkapitole o teorii attachmentu.
41
hrozí velké riziko tzv. sociálního propadu, kdy např. adolescent odejde ze školy, nenajde si zaměstnání a bude trávit čas v rizikových vrstevnických skupinách. Při hledání vlastní identity jedinec neustále bojuje s pochybnostmi o sobě samém. Stabilita vlastní identity souvisí i s osobnostními vlastnostmi daného jedince. Ze struktury osobnostních rysů vyplývá i to, zda jedinec bude mít tendenci k vymezení své identity nebo ji bude spíše neustále hledat a zkoušet alternativy jejího vymezení (srov. Uhlíková, P., in MPSV, [online], 2011; Vágnerová, M., [online], 2012). Tabulka č. 3 je názorným shrnutím stěžejních způsobů chování, které jsou spojené s vývojem identity v adolescenci a se vztahy s dospělými a vrstevníky. Formování identity se neodehrává v sociální izolaci a není pouze intrapsychickým procesem. Naopak, je to interpsychický proces, jež se odehrává prostřednictvím sociálních vztahů v určité kultuře (Sobotková, V., 2014). IDENTITA
VZTAHY
Dospělost
S vrstevníky
Dosažení autonomie
Komunikace
Identifikace a diferenciace
Sdílení jednání a emocí
Sebepotvrzování a experimentování
Sdílený rituál
Překračování limitů
Zkoumání reakcí a limitů
Vnímání vlastní kontroly
S dospělými
Vyhledávání nových zážitků
Zkoumání reakcí a limitů
Coping (zvládání) a únik
Diferenciace a opozice
Tabulka č. 3 – Adaptační mechanizmy (způsoby chování spojené s vývojem identity a vztahů (Sobotková, V., 2014, s. 37).
42
3.4
Vliv biologické rodiny na dítě vyrůstající v náhradní rodině
Sociální pracovníci, psychologové, pediatři a další profesionálové zabývající se náhradní rodinnou péčí řeší stejný problém – jak vysvětlit náhradním rodičům, že náhradní rodičovství není biologické rodičovství. I když většinou náhradní rodiče vychovali nebo vychovávají své děti, je vhodné, aby si uvědomili, že péče o přijaté děti není tak jednoduchá, jak se zpočátku může jevit. Důvod, proč náhradní rodiče mohou selhávat, přestože úspěšně vychovali své děti, je v tom, že procesy, jež zcela přirozeně vznikají a probíhají u biologického rodičovství, v náhradním rodičovství přirozeně neplynou. Najednou se musejí řídit či uměle vytvářet, někdy se mohou vyskytnout i nezvyklé poruchy, jako např. desinhibovaná přítulnost35 . Mezi těžko uchopitelné problémy dětí patří i poruchy identity (Klimeš, J., [online], 2008). Velmi kritickým obdobím, které je shodné u většiny dětí, je hledání svého původu, své identity. Děti, obzvláště pak ty, které vyrůstají v náhradní rodinách nebo v ústavních zařízeních, sužuje touha poznat historii své rodiny. Mnohdy se tyto děti chtějí dozvědět o svých předcích, o jejich charakteristikách, vlastnostech i schopnostech (Bubleová, V., Vávrová, A., [online], 2009b). Tyto děti jsou ovlivňovány nejen vazbou na historii příbuzenskou, ale jsou i spojovány s historií nepokrevně spřízněných osob. Mnohdy odlišné životní styly se najednou střetávají a zasahují do života dětí, jejich biologických a náhradních rodičů – tedy pěstounů, opatrovníků a adoptivních rodičů. Dochází k utváření nových vazeb a dřívější se mění nebo zcela vyhasínají (Petrášová in Radvanová, S., 2009). V současné době poruchy identity nabývají na důležitosti v náhradních rodinách, ale i v běžné populaci. U náhradních rodin je problém identity složitější, jelikož si děti musejí vytvořit odlišnou identitu od primárních rodičů. Nejnáročnější je to zejména u dětí jiné rasové nebo etnické příslušnosti (Klimeš, J., [online], 2008). „Jestliže poruchy identity připíšeme na „vrub“ špatným genům, se kterými se nedá nic dělat, tak se připravujeme o možnost těmto poruchám identity porozumět, preventivně předcházet, stejně jako je účinně je léčit“ (Klimeš, J., [online], 2006, s. 2). Děti v náhradních rodinách dříve nebo později budou chtít vědět, kterým rodičům se narodily, jaké bylo jejich dětství a proč je jejich rodiče nemohli vychovávat. Rodiče
35
U deprivovaných dětí se může v prvních pěti letech rozvinout tato porucha. Vágnerová ([online], 2012) ji označuje odlišným termínem „dezinhibovaná příchylnost“. Charakteristickým projevem je opoždění rozvoje řeči, nadměrná a nápadná aktivita v sociálním chování, problém s vyvářením stabilního vztahu. Děti nápadně a nevýběrově vyžadují pozornost druhých lidí. Tato porucha je typická u dětí vyrůstajících v ústavních zařízení (Vágnerová, M., [online], 2012).
43
by své přijaté děti měli vhodnou a citlivou formou zasvětit do jejich minulosti. Odborníci se shodují na tom, že náhradní rodiče by měli hovořit o původu dítěte co dříve, nejlépe než se jich začnou samy ptát. Každé věkové období dítěte potřebuje jiný přístup, který odpovídá jejich věku, na to by také měli být rodiče připraveni (Klimeš, J., ([online], 2006). Klimeš, J., ([online], 2006, s. 6) uvádí, že: i když bylo napsáno nesčetně pojednání od nejlepších odborníků u nás i v cizině, přesto stále potkáváme žadatelé, kteří mají pokušení zkusit dítěti neříci pravdu o jeho původu. Důvodem je opět vcelku přirozená tendence – pokus zjednodušit dítěti vstup do života.“ Už Kovařík (in Matějček, Z., 2002) upozorňoval, že je důležité, aby odborní pracovníci vzájemně spolupracovali a vnímali rodiny jako celek – zaměřili se na dynamiku vztahů, na deprivační projevy přijatého dítěte a na další problémy, které se mohou v rodinách objevit. S přijatým dítětem rodič přijímá i jeho minulost, musí předpokládat, že dítě má své předky, rodinné tradice, rituály, postoje, kulturu, výchovu, apod. (Bubleová, V., Vávrová, A., [online], 2009a). O původních rodičích by se nemělo mluvit v negativech. Rozhodně není smysluplně zdůrazňovat jejich špatné vlastnosti a nedostatek odpovědnosti (Matějček, Z., 1986). Hudeková (in Radvanová, 2013) uvádí, že pro vytvoření pozitivního sebeobrazu je vhodné při hovoru o biologických rodičích zvolit přístup nehodnotící, ale akceptující. Náhradní rodiče by měli podporovat a posilovat vazby s původní rodinou, pokud je to ovšem v zájmu dítěte. Děti, které si pamatují svou primární rodinu, případně s ní udržují kontakt, nemusí složitě hledat odpovědi na základní otázky ohledně svého původu. Pokud jsou rodiny v kontaktu, pak je velká pravděpodobnost, že si s dětmi povídají o minulosti. Děti mají také přehled o zvycích, radostech, starostech a vidí reálnou podobu svých biologických rodičů. Jinak je tomu u dětí, které své vzpomínky na rodiče nemají nebo je mají negativní (Petrášová in Radvanová, S., 2009). V nefunkčních biologických rodinách, kde chybí trvalá a láskyplná péče, dítě nemá pocit jistoty a bezpečí. V dysfunkčních rodinách také povětšinou nejsou uspokojovány základní psychické potřeby dítěte, není tedy smysluplné udržovat styk s původní rodinou. Pro dítě takové setkání může být značně stresující a může destabilizovat na dlouhou dobu jeho těžko nabytou psychickou rovnováhu. Není tedy vhodné paušálně tvrdit, že je nutné udržovat a rozvíjet vztahy se všemi biologickými rodiči (Sobotková, I., [online], 2010). Ale i tyto děti hledají své kořeny a mají potřebu se dozvědět informace ze své minulosti. Tyto děti budou potřebovat více času 44
na „zpracování“ své minulosti a současně si musí být jisti se stálostí vztahů v rámci náhradní rodiny. Některé děti mohou také reagovat opačně, tedy odmítáním jakéhokoliv kontaktu s biologickými rodiči, což je dáno obavou z ohrožení vybudovaného vztahu s náhradními rodiči (Petrášová in Radvanová, S., 2009). Sobotková I., ([online], 2010) se staví poměrně kriticky a opatrně ke stykům s biologickými rodinami. Uvádí, že děti by měly znát pravdu o svém původu a o okolnostech, které jejich dětství provázely. Není ovšem etické nutit dětem přímý kontakt s biologickými rodiči, jež je nikdy vnitřně nepřijali, a ani o ně neprojevovali zájem a na které má dítě negativní vzpomínky. Dále uvádí, že „je prokazatelné, že zdravé sebevědomí a sebeúctu čerpají přijaté děti z pěstounské rodiny, která jim pomáhá svým bezvýhradným přijetím a uspokojením psychických potřeb překonat bolestné a traumatizující okolnosti v historií především tedy odmítnutí vlastními rodiči“ (Sobotková, I., [online], 2010, s. 54). Odborníci, kteří poskytují péči náhradním a biologickým rodičům nabízí odborné vedení a snaží se pochopit prožívání této nelehké situace očima dětí. Jedná se tedy o skutky, které jsou organizované v zájmu dítěte (Petrášová in Radvanová, S., 2009). Úmluva o právech dítěte a Listina základních práv a svobod dávají dítěti právo na to, znát své biologické rodiče. V případě prarodičů a sourozenců žádný právní předpis, který by zaštiťoval kontakt s dítětem, neexistuje. Ovšem existuje Úmluva o právech dítěte, která mimo jiného deklaruje právo dítěte na zachování jeho rodinných svazků, z čehož vyplývá i ochrana vztahu, tedy i kontaktu prarodičů s vnoučaty (Semerádová, M., [online], 2012). Dítě má sice na kontakt s biologickými rodiči právo, ale není o jeho povinností se s rodiči stýkat. Proto je potřeba v jednotlivých případech pečlivě vyhodnotit vhodnost kontaktu a zohlednit zájem dítěte. Jednotlivé „případy“ by se neměly zobecňovat (Sobotková, I., [online], 2010). Děti vyrůstající v náhradní rodině nebo jeho původní rodina mohou požádat o tzv. asistovaný kontakt. Asistovaný kontakt je služba, která zahrnuje kompletní proces přípravy a následného styku dítěte s příbuznými. Toto setkání probíhá za asistence odborného pracovníka. Odborný pracovník dopomáhá s nastavením podmínek kontaktu a s konzultováním průběhu realizovaných kontaktů (Semerádová, M., [online], 2012). Před setkáním s primární rodinou je žádoucí citlivě vyhodnotit, zda má tato rodina opravdový zájem. Tento zájem lze např. poznat tak, že rodiče vyvíjí cílenou aktivitu směřující k úpravě životních poměrů. Je vhodné zaměřit se na preventivní a sanační 45
programy pro biologické rodiny a na kvalitní vzdělávání náhradních rodičů (Sobotková, I., [online], 2010). Důsledkem určité patologie rodiny nebo dokonce jejího nevytvoření se dítě ocitne bez vlastního rodinného zázemí. Zásadní je prevence selhání rodiny, která by měla být zacílená na rizikové skupiny a jednotlivce. Bohužel v České republice neexistuje v současné době ucelený systém, jenž by komplexně řešil sanaci dysfunkčních rodin. Bez zacíleného a osvětového působení a přímé vzdělávací a poradenské pomoci nelze předpokládat, že rizikové rodiny vytvoří svým dětem přiměřené, citově uspokojivé a hlavně trvalé prostředí (Sobotková, I., [online], 2010). Petrášová, J. (in Radvanová, S., 2009, s. 48) apeluje na posilování identity u dětí žijících mimo biologickou rodinu, dále formuluje vzkaz náhradním rodičům: „ nevytvářejme tabu o původu dětí svěřených do adopce, snažme se umožnit dostupnou formou kontaktu dětí v pěstounské péči s jejich biologickou rodinou, ale vždy velmi pečlivě zvažujme, zda v každém konkrétním případě naplňujeme práva dítěte a zda nasloucháme jeho přáním. Biologická rodina má právo na styk s dítětem, ale nemá právo na jeho realizaci za cenu ohrožení psychického vývoje dítěte“. Jestliže budou náhradní rodiče budovat zdravou identitu dítěte včas, pak je pravděpodobné, že s tím nebudou mít problém v období puberty. K budování zdravé identity by rodičům měla pomoci i tzv. Kniha života (Klimeš, J., [online], 2006).
46
4. Empirická část Předchozí teoretické kapitoly slouží jako východisko pro empirickou část, která prezentuje vlastní kvalitativní výzkumné šetření.
4.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Empirická část práce si kladla za cíl zmapovat pohled náhradních rodičů na styk přijatých dětí s biologickou rodinnou.
Cíle výzkumu
Cílem výzkumného šetření bylo zmapování pohledu náhradních rodičů na kontakty přijatého dítěte s biologickou rodinou. S tímto hlavním cílem se pojily i další dílčí cíle, které se zaměřily na vnímání specifických potřeb, včetně potřeby formování pozitivní identity, ohroženého dítěte. Významná byla i minulost ohroženého dítěte a sdělování pravdy o jeho původu. Dalším dílčím cílem bylo i mapování účelnosti odborných služeb, například postavení služby asistovaného kontaktu.
Hlavní Cíl: Zmapovat pohled náhradních rodičů na styk přijatých dětí s biologickou rodinou.
1. Dílčí cíl: Zjistit význam biologické rodiny s ohledem na specifické potřeby dítěte včetně potřeby pozitivní identity. 2. Dílčí cíl: Zmapovat přístup náhradních rodičů k minulosti dítěte a ke sdělování pravdy o jeho původu. 3. Dílčí cíl: Zhodnotit kvalitu a účelnost odborných služeb vztahujících sek náhradní rodinné péči.
47
Výzkumné otázky
„Výzkumné otázky musí být v souladu se stanovenými cíli i výzkumným problémem. Představují další zúžení a konkretizování výzkumného problému“ (Švaříček, R., Šedová, K. et al., 2007, s. 69). DVO: Jakým ohrožením bylo vystaveno dítě před příchodem do náhradní rodiny? DVO: Za jakých okolností podporují náhradní rodiče kontakt s biologickou rodinou? DVO: Za jakých okolností odmítají náhradní rodiče udržovat a podporovat vztahy dítěte s biologickou rodinou? DVO: Jak vnímají náhradní rodiče význam biologické rodiny s ohledem na specifické potřeby dítěte včetně potřeby pozitivní identity? DVO: Jak náhradní rodiče přistupují ke sdělení pravdy o původu dítěte? DVO: Jak náhradní rodiče hodnotí kvalitu a účelnost odborných služeb, včetně sociální služby asistovaného kontaktu? Tyto dílčí otázky jsou v souladu s cíli výzkumného šetření a vztahují se k hlavní výzkumné otázce: HVO: Jak vnímají náhradní rodiče kontakty přijatého dítěte s biologickou rodinou?
4.2 Výzkumný soubor a sběr dat Metoda záměrného výběru se definuje jako účelový výběr výzkumného vzorku. Jedná se o postup, kdy cíleně vyhledáváme informanty prostřednictvím určitých kritérií (Miovský, M., 2007). Komunikační partnerky byly vybrány na základě záměrného výběru, který měl jistá kritéria. Jednalo se o náhradní matky, jenž mají zkušenost s kontaktem přijatých dětí a jejich biologickou rodinou. Informantky byly osloveny prostřednictvím několika institucí36, které se věnují problematice náhradní rodinné péče, což je příčinou odlišného místa bydliště informantek. Ve výzkumném vzorku byly zastoupeny následující kraje – Středočeský, Jihomoravský a Olomoucký. Zastoupení více, krajů bylo pro výzkumné šetření relativně výhodné, ač to nebylo původním záměrem. Výhoda byla spatřována, hlavně v posuzování jednotlivých odborných pracovníků a pracovišť.
„Záměrný výběr přes instituce je metodou, kdy využíváme určitého typu služeb nebo činnosti nějaké instituce, určené pro cílovou skupinu, která nás výzkumně zajímá.“ (Miovský, M., 2006, s. 138). 36
48
Informantky byly osloveny prostřednictvím emailu, který obsahoval základní informace o zkoumané oblasti. Email byl přeposlán informantkám přímo sociální pracovnicí dané instituce. Kritéria pro výzkumné šetření splnila pouze jistá část oslovených, jež na žádost zareagovala. Výzkumný soubor čítal celkem šest náhradních matek, které spadaly do věkové kategorie v rozmezí od 38 let do 57 let.37 Nutno podotknout, že jména byla z důvodu zachování anonymity pozměněna a nahrazena smyšlenými křestními jmény.
4.3 Technika sběru dat Kvalitativní výzkumná strategie, byla zvolena záměrně s ohledem na porozumění zkušenosti náhradních matek s kontaktem přijatých dětí a jejich původní rodinou. „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách“ (Hendl, J., 2012, s. 50). Podstatou kvalitativního výzkumu je prozkoumat široce definovaný jev do hloubky, dále je důležité vyhodnotit a poskytnout největší množství relevantních informací ozkoumaném jevu. (Švaříček, R., Šeďová, K., et al., 2007).
Pro zjištění informací byla zvolena technika polostrukturovaného rozhovoru. Otázky byly rozděleny do pěti kategorií38 a měly pouze obecný rámec. Průběh rozhovoru byl veden volně s ohledem na těchto pět tematických okruhů. „ Vytváříme si určité schéma, které je pro tazatele závazné. Toto schéma obvykle specifikuje okruhy otázek, na které se budeme účastníků ptát. Obvykle je možné zaměňovat pořadí, v jakém se okruhům věnujeme, a dle potřeby a množství toto pořadí upravujeme, abychom tím maximalizovali výtěžnost interview.“ Rovněž je možné klást v průběhu rozhovoru doplňující nebo upřesňující otázky, tak aby dotazovaný otázky správně pochopil (Miovský, M., 2006, s. 159). Před začátkem rozhovoru byly opětovně seznámeny s cílem a záměrem výzkumného šetření, byly také upozorněny, že nemusí odpovídat na otázky, která jim
Bližší charakteristika informantek bude uvedena v analýze výzkumného šetření, v podkapitole s názvem – Úvodní charakteristika informantů. 38 Základní charakteristika informantů a jejich rodiny, identita náhradních rodičů, identita a specifické potřeby přijatého dítěte, odborná péče a informovanost náhradních rodičů, biologická rodina dítěte – následky předchozí péče, současné vztahy s rodinou. 37
49
budou nepříjemné. Dále jim bylo poskytnuto dostatečné množství času na zamyšlení a nanásledné odpovědi. Rozhovory byly po získání dat rozděleny do šesti základních kategorií. Doba rozhovoru dosahovala délky v rozmezí od jedné hodiny až do dvou a půl hodin.
Dialog byl realizován v domácím prostředí, v klidném prostředí sdružení
pronáhradní rodiny nebo telefonicky.39 Důvodem pro telefonický hovor byla velká
vzdálenost místa bydliště některých informantek. Rozhovory byly zaznamenány na diktafon se souhlasem informantek. Využití diktafonu bylo nezbytné, z důvodu následného použití autentické odpovědi bez jazykové korekce. S ohledem na záměry práce, byl kladen důraz na to, aby byli účastníci výzkumu předem ujištěni o tom, že data budou analyzována pod anonymně, pod zaměněným jmény.
4.4 Způsob analýzy dat Rozhovory byly přepsány tak, aby bylo dosáhnuto maximální autentičnosti – byl zachován hovorový způsob vyjadřování, nářečí, pomlky a další specifika mluveného projevu. Po doslovném přepisu byl text obsahově analyzován a tříděn do několika kategorií. Identifikace a propracování kategorií probíhalo v několika vzájemně se prolínajících fázích, kdy se celý analyzovaný materiál opakovaně zpracovával. Pro první fázi procesu analýzy dat bylo zvoleno otevřené kódování. V této fázi docházelo kesdružování a diferenciaci dat do jednotlivých kategorií. Vytvořené kategorie se dále
členily do dalších subkategorií nebo k sobě vázaly další podskupiny pojmů. V této fázi byly vytvořené kategorie pouze provizorní, jelikož se dále přizpůsobovaly a měnily vevztahu k výzkumným zjištěním. Základní rozlišením pojmů a vytvoření základních
kategorií bylo stěžejní pro otevřené kódování. Po fázi otevřeného kódování následovala etapa axiálního kódování. Axiálním kódováním docházelo k novému skládání dat dokategorií a subkategorií s ohledem na jejich nově nalezené spojitosti. Pokračovalo
se v rozvíjení kategorií s větším důrazem na bližší určení kategorií a souboru vlastností analyzovaného textu (srov. Hendl, J., 2012; Miovský, M., 2006).
39
Za použití aplikace k nahrávání hovoru.
50
4.5 Výsledky výzkumného šetření V této části práce jsou interpretována a analyzována získaná data. Výsledná data jsou rozdělena do jednotlivých oblastí, které se dále dělí na další dílčí kategorie. 4.5.1
Úvodní charakteristika informantů
Motivace náhradních rodičů k přijetí dítěte
Vnímání rodinného fungování
V úvodu je uvedena tabulka s identifikačními údaji náhradních matek, dále jsou v tabulce znázorněny další informace vztahující se k biologickým rodičům. Tento strukturovaný přehled má sloužit pro lepší orientaci v charakteristikách informantů. Bedřiška (KP1)
Hedvika (KP2)
Anděla (KP3)
Vilma (KP4)
Emílie (KP5)
Sofie (KP6)
Věk
48 let
47 let
41 let
38 let
56 let
57 let
Rodinný Stav Vzdělání
Vdaná
Vdaná
Vdaná
Vdaná
Vdaná
Rozvedená
SŠ
VOŠ
VŠ
VŠ
SŠ
VŠ
Víra
Věřící
Věřící
Bez víry
Bez víry
Věřící
Věřící
3
2
2
2
2
0
3 v PP; 3 v PPPD
7 v PP
1 v PP
1 v PP
1 v O; 2 v P; 6 v PP
2vO
5,5 let
6 let
Vlastní děti Přijaté děti Délka zkušeností s NR Kontakt s BR
15 let
AS, NK, PK
PK, NK, ŽK
PK
PK
NK, PK, ŽK
ŽK, PK
Tabulka č. 4 – Charakteristika náhradních matek/vysvětlivky: KP =komunikační partnerka, SŠ = střední škola, VOŠ = vyšší odborná škola, VŠ = vysoká škola; O = osvojení, P = poručenství, PP = pěstounská péče, PPPD = pěstounská péče na přechodnou dobu; NR = náhradní rodičovství, BR = biologická rodina; AS = asistovaný kontakt, PK= pravidelný kontakt, NK = nepravidelný kontakt, ŽK = žádný kontakt.
51
V následující části jsou uvedeny charakteristiky jednotlivých informantek se zaměřením na jejich motivaci k náhradní rodinné péči, na rodinné fungování a na přístup k přijatým dětem. Tyto charakteristiky jsou vypsány záměrně, pro lepší uvedení do problematiky postojů náhradních rodičů k výchově přijatých dětí a k vnímání jejich specifických potřeb, obzvláště potřeby formování identity dětí.
Komunikační partnerka č. 1, Bedřiška O pěstounské péči se Bedřiška se dozvěděla prostřednictvím médií. Zpočátku nevěděla, jaké rozdíly jsou mezi jednotlivými formami náhradní péče. Bedřiščina rodina čítá poměrně velké množství členů, má dvě vlastní děti z prvního manželství, které jsou už dospělé a žijí vlastní život. Společně s druhým manželem vychovává osmnáctiletého syna. V pěstounské péči má tři děti (18 let, 15 let a 9 let). V předchozích letech se s manželem starali o několik dětí v rámci pěstounské péče na přechodnou dobu. První dítě si paní Bedřiška v podstatě vybrala – uviděla fotografii holčičky ve Zpravodaji Fondu ohrožených dětí. V tomto Zpravodaji40 jsou „nabízeny“ děti, které jsou obtížně umístitelné41 do náhradních rodin. Holčičku přijala, když jí bylo 4,5 roku. Elvíra byla pro nezájem matky v kojeneckém ústavu téměř od narození. Ve 3,5 letech byla převezena do ústavu sociální péče, nekomunikovala. Felixe, romského chlapce, začala vychovávat v pěti letech. Felix byl rovněž po porodu v kojeneckém ústavu, poté žil v dětském domově. Sebastiana přijala v jednom roce. Nějakou dobu žil s matkou, které je diagnostikována schizofrenie. Z rodiny byl odebrán z důvodu psychické nemoci matky. Do roku byl v kojeneckém ústavu. Jak sama Bedřiška říká, s myšlenkou starat se o „opuštěné“ děti se už narodila. „No já myslím, že jsem se s tím narodila. Já jsem měla prostě potřebu to udělat, že jsem to tak nějak cejtila. A když v životě přišla ta vhodná chvíle. U nás to byla taková, že jsme s manželem měli každej už druhý manželství. A měli jsme společný dítě a ty naše předcházející děti byli o 10 a víc let starší. A my jsme takhle ve svejch rodinách vyrůstali, že jsme měli taky starší sourozence, takže nám to strašně chybělo mít někoho 40
Viz ukázka příloha č. 10: Hledáme nové rodiče (Zpravodaj Fondu ohrožených dětí číslo 1/2013 [online]); od roku 2014 je služba „nabízení“ obtížně umístitelných dětí zakázána na základě rozhodnutí MPSV. 41 Diagnostikována lehká mentální retardace.
52
k sobě. Tak jsme se tam tý myšlenky chopili, zdravotně to byl trochu problém u mě, tak se skočilo po myšlence, když jsou tady opuštěný děti, tak proč si nějaký nevzít jo.“ Bedřiška bere pěstounství v podstatě jako zaměstnání, které ji naplňuje a chce se mu plně věnovat. „Já jsem si říkala, jako co stejně jinýho budu dělat, já se těm dětem chci věnovat, když už jsem si je vzala do péče, ono je to jiný, než mít svoje vlastní děti, oni opravdu potřebujou mnohem víc. Nedovedla jsem si představit, že odejdu na 8-10 hodin pro práce, že budu mimo.“ Bedřiška se domnívá, že by její rodina mohla být do budoucna pro děti vzorem ve smyslu – ukázky funkční rodiny. Ovšem hlavně upozorňuje na to, že „to dítě ví, že někomu na něm záleží.“ Což, dle Bedřišky, bezesporu posiluje jeho sebevědomí a motivaci v životě něco „dokázat.“ Bedřiška také upozorňuje na saturaci citové potřeby. „ A když je v tý rodině, někomu na něm záleží, někdo ho pohladí.“ Bedřiščina rodina si také zakládá na budování důvěry. „Musíte splnit, co řeknete.“ Bedřiška uvádí, že změna rodinného zázemí, ve smyslu přijetí dalších dětí, zásadně ovlivnila kontakty s okolními lidmi. „Když se potkáme s pěstounkama, tak se dá říct, že si navzájem jako fandíme, jo. Ale v té ostatní společnosti se to hodně vytříbilo, my jako po 2,5 letech, co jsme to začali dělat, tak jsme měli období, kdy jsme mysleli, že jsme zůstali sami. Slyšela jsem i od nejbližších, že to děláme jen pro peníze. Takže ono to je jako opravdu jako takovej všeobecnej názor.“
Komunikační partnerka č. 2, Hedvika Hedvika vyrůstala jako jedináček, a možná i z tohoto důvodu si přála mít jednou velkou rodinu. Svoji roli náhradního rodiče vnímá jako běžnou součást svého života. „Beru to normálně, nedokážu to specifikovat.“ Hedvika pečovala o sedm dětí, které k ní, do rodiny postupně přicházely. Dnes je dětem 26 let, 19 let, 19 let, 15 let, 15 let, 14 let, a 12 let. V současné době pečuje o pět dětí. Jako silné stránky své rodiny zmiňuje funkční chod domácnosti a celkově funkční rodinný systém jako vzor pro budoucí život dítěte. Dále zmiňuje solidaritu, vstřícnost, empatii, celkovou pohodu a klid jako významné hodnoty rodiny. „Každé dítě potřebuje své lidi, jak pozná, že jsme to my, tak začne důvěřovat.“ Jelikož Hedvika pečuje o více dětí, využívá s manželem strategie, které jim přináší ulehčení při zvládání psychické zátěže. „Máme rozdělenou práci s manželem a každý máme jeden odlehčovací den v týdnu – já jezdím na chatu a to mě drží.“ 53
Podle Hedviky ji a její rodinu někteří lidé z okolí podporují, ale spíše se setkává s negativními ohlasy. Na otázku – Kdy jste se cítili být hrdi, že jste pěstouni? odpověděla: „Když vás někdo pochválí, jinak velmi málo, spíše nás zesměšňují.“
Komunikační partnerka č. 3, Anděla Anděla se s náhradní rodinnou péčí poprvé seznámila v době, když byla ještě dítětem. „Když jsem byla malá, bydlela u nás ve vchodě (v paneláku) paní a ta měla dvě holky v pěstounské péči. Byly to mé vrstevnice. Když jsme se potkaly, povídaly jsme si. Vzpomínka na ně, na to, jak byly odlišné, a přesto skvělé mě provázela životem. Prostě se mi ta myšlenka, že je dětem v rodině lépe, než v dětském domově líbila. Jinak mám děti ráda všeobecně, takže když naše děti trochu odrostly, cítila jsem se dostatečně silná a manžel souhlasil, splnila jsem si sen.“ Konkrétní informace si vyhledala na internetu. Anděla v současné době vychovává syna Karla, kterého má v pěstounské péči. Karel byl z původní rodiny odebrán ve dvou letech pro zanedbávání a podezření z fyzického týrání. Poté byl v kojeneckém ústavu. O Karla pečuje Anděla spolu s manželem od 4,5 roku. Dnes je Karlovi deset let. Pěstounství chápe jako naplnění svých zájmů. Náhradní rodičovství vnímá s odstupem času jinak: „Náhradní rodičovství cítím trochu jinak, více s odstupem, něco jako vychovatel a rodič zároveň. Spoustě věcem, které se v tomto vztahu odehrávají, napoprvé nerozumím. Je pro mě příjemnější nehodnotit věci hned, nemohu tolik věřit svému prvnímu úsudku, protože spousta interakcí je jakoby jiných.“ Na svou roli pěstounky - matky je patřičně hrdá. Dítěti, které do své rodiny přijala, by chtěla být vzorem. Jak říká: „Tím, že poznává rodinný model, vidí nás pečovat, pracovat, uklízet, užívat si, přátelit se, vzdělávat se, mít sny, řešit neúspěch, řešit konflikty, ohradit se, když se mi něco nelíbí, umět odpustit, jen tak si večer číst, trávit čas společně jako rodina, těšit se na léto.“ „Snažím se dětem projevovat větší důvěru a úctu, i když někdy se taky rozčílím a jsem nepříjemná. To, že nám rodiče četli pohádky, jezdili jsme na hory, všichni jsme uměli bruslit, učili se s námi, chodili jsme na procházky, mohli jsme mít domácí zvířata, když jsme si je přáli, to cítím jako hodnoty, které pro spoustu rodin nejsou samozřejmostí, ale pro mě ano, protože jsem to tak prostě doma měla.“ Za silnou stránku své rodiny považuje pozitivní rodinnou atmosféru, přirozenou radost ze života a také vysokou míru tolerance, kterou užívá ve vztahu k přijatému dítěti. 54
„Když se začnu něčemu moc divit a vidět v něčem velký problém, manžel mě hned uklidní, že je to normální, že to děti prostě dělají. Nikdy o nich nepochybuje, toho si vážím a pomáhá mi to.“ Širší rodina reagovala na Andělino rozhodnutí přijmout dítě do pěstounské péče rozpačitě. Členové širší rodiny potřebovali více informací a více ujištění, že její dosavadní rodina nebude v ohrožení a že tuto situaci zvládne spolu s manželem i s dětmi.
Komunikační partnerka č. 4, Vilma Vilma vždy přemýšlela, že by jednou chtěla velkou rodinu, bohužel její zdravotní stav jí neumožnil mít ke svým dvěma dětem dalšího sourozence. Vilma se tedy rozhodla na pokyn sociální pracovnice přijmout dítě, nikoli do adopce, ale do pěstounské péče. „Stalo se to tak, že jsme chtěli vždycky velkou rodinu, a když se narodil můj druhý kluk, tak byly veškerý jeho zdravotní potíže i moje nakonec už takový, že už si do třetího netroufáme, ale chceme ho, tak jsme si řekli, že to uděláme jinak. Původně jsme chtěli adoptovat, a když jsme přišli tady za sociální pracovnicí, tak nám řekla, že se dvěma jako zdravýma dětma a ještě mlalýma vůbec nemáme šanci na adopci. Takže to zkusíme, když už, tak formou pěstounství, no, a tak to vzniklo.“ Vilma vychovává osmiletého Slavomíra, kterého přijala, když mu byly dva roky. Do dvou let byl v kojeneckém ústavu. Také má dvě své děti. Jednotlivé děti vnímá stejně, bere je v podstatě všechny jako vlastní. Dále popisuje, že u přijatého syna se raduje z jiných věcí, které nejsou samozřejmé, jako je tomu u dětí vlastních. „Já nevím, mám radost, že se daří všem třem klukům, a je úplně jedno, jestli je to jeden nebo druhéj, nebo třetí. Spíš má člověk radost z jiných věcí než u těch vlastních, protože to, že relativně úspěšní nebo dobří budou vlastní kluci ve škole se tak nějak dá očekávat. Za to úspěšnost alespoň taková jaká je u malýho, je věc, u které vím, že by nebyla, kdyby zůstal v ústavu. Že prostě v tomto rozhodně, že jsme mu pomohli a že jsme zvládli dostat ho dál, než by byl jinak.“ Za silnou stránku své rodiny považuje hlavně soudržnost.
55
Komunikační partnerka č. 5, Emílie Emílie začala vychovávat přijaté děti, dalo by se říci, náhodou a na manželův podnět. Zpočátku se obávala vychovávat „cizí“ dítě, jelikož se domnívala, že mu nebude schopna dát takovou lásku, jakou dává svým dětem. „To si pamatuju legrační historii, protože já, když se mi narodilo první dítě, tak jsem už celkem měla dost mlíka, proto jsem hodně kojila a za dva roky a půl se mi narodil chlapec a mně z porodnice nechtěli moc pouštět domů, že jim zásobuju půl oddělení. Tak jsem říkala, že já tady nechci být, tak mě pustili domů a pak mě prosili, jestli bych nemohla ty přebytky do takových skleniček, co mi dali, tak si schovávat a dávat je na mrazák a čas od času je manžel vždycky nosil do kojeneckého ústavu. On manžel to tam vždycky jednou za týden nosil a tam, říkám, byla jiná doba, jiný způsob a on se dostal přímo na oddělení. Takže on přímo na oddělení viděl ty děti v postýlkách, viděl ten personál, kolik je tam lidí (málo) na ten počet dětí, který tam pláčou. A tenkrát on přišel domů a říká mi, takhle, že by někomu šlo pomoct. A tenkrát já jsem neměla potřebu, já jsem měla kluka a holku…“ Pro Emílie byla otázka náhradní rodinné péče určená spíše pro rodiny, jež děti mít z různých důvodů nemohou. „Já jsem si vždycky říkala, mně se to moc líbí, když se ty děti dostanou do rodiny. Znala jsem některé rodiny, které si takhle vzali děti. Ale oni většinou neměly děti. Já jsem si říkala, že to je pro ty, kteří nemůžou mít děti, tak je tady taková určitá forma, že se i pomůže vlastně jakoby oběma stranám. Že se naplní to mateřství a dítě bude mít maminku a tatínka, že.“ Emílie i její manžel jsou věřící, což také ovlivnilo její rozhodnutí přijmout do rodiny dítě. Obávala se, že vlastní děti budou vnímat negativně její rozhodnutí vychovávat nebiologické děti. Jak sama říká: „Jestli mě o tom pán Bůh nějak přesvědčí, tak do toho půjdu. Já jsem si řekla, to musí být něco hodně konkrétního. Protože já jsem měla strašný strach, jo. Protože já jsem viděla, že to není jen tak, že tomu děcku navařím a vyperu. Ale že se s ním budu muset i mazlit. A jak se chcete mazlit s děckem, ze kterého byste měla strach nějaký jo. Tak jsem říkala, to není možné. A potom přijdou problémy a i vaše vlastní děti se na vás nahněvají.“
Emílie a její manžel postupně do rodiny přijali devět dětí, dnes vychovávají dětí pět. Děti mají v pěstounské péči, poručenství a jedno mají osvojené. Starší děti dnes žijí vlastním životem. První chlapec Florian přišel do rodiny z kojeneckého ústavu před druhým rokem života. První měsíce života byl de facto stále v nemocnici, pro častou nemocnost. Ve dvanácti letech přijali Ludvíka, který byl odebrán z jedné náhradní rodiny. Třetí byl 56
Václav. Čtvrtá byla Květa/Ernest42, kterou si rodina přímo vybrala z kojeneckého ústavu. Poté přijali sourozence Eleonoru a Dušana. Eleonoře byly čtyři roky, Dušanovi tři roky. Huga si děti chtěly přivést domu samy (skamarádily se s ním na táboře, Hugovi bylo 16 let). Jarmilku (tři roky), Emílie objevila ve Zpravodaji Fondu ohrožených dětí. A Jarušku mají od čtyř měsíců. Její rodiče mají diagnostikovanou schizofrenii. Komunikační partnerka č. 6, Sofie Sofie by si nedokázala přestavit život bez dětí, jelikož děti má velice ráda. Přijala do adopce dvě děti, děvčata, kterým je dnes 20 a 25 let. První holčičku Katrin přijala, když jí byl jeden rok. Předtím byla v kojeneckém ústavu. Druhou dívku Klaudii přijala také v jednom roce. Předtím se nacházela rovněž v kojeneckém ústavu. Je třeba uvést, že Kristýna byla i v jiné náhradní rodině, ale ta se jí pro vysokou nemocnost vzdala a vrátila ji zpět do kojeneckého ústavu. Tuto skutečnost paní xxx odborní pracovníci zatajili. Za silnou stránku své rodiny považuje pravdomluvnost, pracovitost a odpovědnost za svá jednání. „Vždycky jsme hráli hru na pravdu. Takže můžu říct třeba, jako že mi holky nelžou v tomhle smyslu…. Snažila jsem se, aby teda, není to u všech, že jo, že třeba se pracuje … že to je povinnost člověka, že za nějakej přestupek následuje trest, aby si uvědomily zodpovědnost za vlastní činy, přestupky nějaký.“ Dále uvádí jako pozitivum své rodiny dodržování vyřčených slibů a důslednost při jejich plnění, pokud je to možné. „Zkrátka, když se něco slíbilo, tak se to fakt dodrželo, a když to jako fakt nešlo, tak jsem se snažila rozumně to s nima nějak probrat, jo, aby to pochopili, že taky i dospělí mají nějaký chyby. Reakce na adoptování dvou holčiček se různily, obě děvčata jsou poloromského původu, i proto byla reakce jedné skupiny občanů následující: „Akorát některý takový ty rasisti měli nějaký ty kecy. Takže třeba s mojí tetkou, která rasistka je, tak s tou jsem se jako úplně z tohohle důvodu rozešla.“ V druhém případě se setkávala s pozitivními reakcemi: „Jako mi to přáli hrozně ty lidi, jelikož jsem před tím podstoupila několikero operací…“
42
Plánuje se změna pohlaví.
57
SHRNUTÍ: Motivace náhradních matek přijmout ohrožené dítě do vlastní rodiny byla různorodá. Ovšem ve třech případech (KP1, KP2, KP4) byla motivace obdobná – potřeba mít velkou rodinu. KP3 chtěla dát dítěti možnost vyrůstat ve funkční rodině. KP5 se rozhodla k přijetí dětí na základě manželovy touhy, avšak postupem času si zvnitřnila tuto touhu i ona sama. Motivací KP6 byla možnost vychovávat děti43, jelikož děti má velice ráda. Z uvedených charakteristik šesti informantek vyplývá, že náhradní matky považují za silné stránky svých rodin takové vlastnosti, které jsou charakteristické pro tzv. zdravé – funkční rodiny.44 Z analýzy vyplývá, že rodiny považují za silné stránky: pozitivní rodinnou atmosféru, životní optimismus – „nebrat všechno tak vážně“, toleranci, soudržnost, vedení k plnění povinností a povědomí o vlastní zodpovědnosti, podporu schopností jedince a možnost jeho seberealizace, vzory způsobů chování v nejrůznějších situacích, formulaci představ dětí o okolním světě a společnosti, „kvalitní“ rodinný hodnotový systém, formování přístupu k práci, funkční chod domácnosti, důslednost ve výchově, budování důvěry a celkově funkční rodinný systém jako vzor pro budoucí život dítěte. Informantky také uváděly schopnosti, kterými jejich rodina disponuje. Podle informantek jejich rodina dokáže ohroženému dítěti saturovat potřebu bezpečí a lásky – potřebu „mít svého člověka“. Z rozhovorů s infromantkami také vyplynulo, že největší obavu před příchodem přijatého dítěte měly z ohrožení fungování své vlastní rodiny, obávaly se také o to, jak nového člena přijmou jejich biologické děti.
Vlastní děti nemá. Charakteristické vlastnosti funkčních rodin jsou uvedeny v první kapitole s názvem Funkční a dysfunkční rodina. 43 44
58
4.5.2
Dítě před příchodem do náhradní rodiny
Příčiny a důvody vyrůstání dětí v náhradní rodinné péči.
Následky péče v biologické rodině.
Následky péče v ústavním zařízení.
Již v teoretické části je nastíněno několikero možných důvodů umístění dětí do náhradní rodinné péče. Tyto důvody mají své opodstatnění. Předchozí péče, ať už v biologické rodině či v ústavním zařízení na dítě jistým způsobem působí. Děti z analyzovaného vzorku do náhradních rodin přicházely buďto přímo z biologické rodiny, nebo z ústavního zařízení. Bohužel tzv. přímý přechod dítěte z biologické rodiny45 do náhradní rodiny byl spíše raritou (pouze ve třech případech46), náhradní rodiče přijímali děti častěji z ústavních zařízení. Většina dětí (devět) byla z kojeneckých ústavů, další děti přijala náhradní rodina z dětských domovů. Část dětí z analyzovaného vzorku byla přijata ze Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomocKlokánků, ústavů sociální péče, v jednom případě došlo k odebrání dítěte z náhradní rodiny. Pro lepší přehlednost jsou data strukturována do níže uvedené tabulky.
Odkud dítě přišlo do NR
Bedřiška (KP1)
Hedvika
Anděla
Vilma
Emílie
(KP2)
(KP3)
(KP4)
(KP5)
Kojenecký ústav
+
+
+
+
+++
Dětský domov
+
+
+++
+
++
Biologická rodina Ústav sociální péče
++
+
Pěstounská péče Klokánek
Sofie (KP6)
+ +++
Tabulka č. 5 – Předchozí prostředí dětí přijatých do náhradní rodiny. Vysvětlivky: + znázorňuje počet dětí.
45 46
Nebo z pěstounské péče na přechodnou dobu. Z pěstounské péče na přechodnou dobu – 0 dětí.
59
Aby se daly vyvodit možné následky předchozí péče o dítě, je vhodné soustředit se na důvody umístění dětí mimo biologickou rodinu. Účastníci výzkumu povětšinou uváděli vícero důvodů. Ovšem vůbec nejčastějším důvodem byl nezájem o dítě ze strany rodičů, v některých případech matky opustily dítě již po porodu. Z analýzy rozhovorů vyplynulo, že nejčastějším důvodem pro umístění dětí do náhradní rodinné péče byl tedy nezájem o dítě nebo zanedbávání rodičovských povinností. Tato skutečnost se týkala jistým způsobem všech dětí, jež přišly do náhradních rodin. V ostatních případech se jednalo o psychické/fyzické týrání, nevhodnou socio-ekonomickou situaci rodičů, mladý věk matky, promiskuitní chování matky, patologické závislosti (drogy, alkohol, gamblerství), psychické onemocnění rodiče/rodičů (schizofrenie), sexuální zneužívání či úmrtí rodiče. Strukturované informace jsou uvedeny níže v tabulce č. 6.
Důvod Bedřiška Hedvika Anděla k odebrání dítěte (KP1) (KP2) (KP3) z BR
Vilma (KP4)
Emílie (KP5)
Nezájem
+
++
++
Týrání Zanedbávání
+++ +
+
+fyzické (podezření)
++psychické/ fyzické
+
++
Materiální/peníze
++ útěk z porodnice
+
Nemoc
+ schizofrenie
+ schizofrenie
Mladá matka
+
+
Závislosti (drogy,
Sofie (KP6)
+++
++
alkohol, automaty) +
Promiskuita matky Sexuální zneužívání Smrt rodiče Kriminální činnost
+
+ +
Tabulka č. 6 – Důvody k odebrání dítěte z biologické rodiny. Vysvětlivky: + znázorňuje počet dětí.
60
Jelikož děti žily v nepodnětném rodinném prostředí nebo v ústavním zařízení,47 řada náhradních rodičů se shoduje na těchto následcích: opožděný motorický vývoj, omezená slovní zásoba, nebo dokonce nemluvnost (často mutismus), nedostatečné sociální cítění, abstinenční příznaky (třes, plačtivost), pomočování, nedůvěra a přílišná inklinace k materiálním hodnotám a u některých dětí panuje strach o jejich věci. KP5: „No chyběly mu dva nebo tři měsíce do dvou let. Ale bylo to takové přerostlé miminko, ještě neuměl chodit. Hodně byl opožděný, hodně. Nemluvil nic, ještě de fakto se krmil přes flašku.“ KP4: „Uměl strašně málo, nejenom, že by neznal slova, ale on neznal ani jejich význam. On neznal situace. To byla naprostá katastrofa, kdy on v těch dvou letech neuměl ani pořádně chodit. Vozila jsem ho ještě v kočáru, neuměl poslouchat, neuměl nic. Učil se pomalu, ze začátku strašně pomalu. Strašlivě se vztekal, pochopila jsem to až trošku později.“ KP3: „Oproti vrstevníkům málo mluvil a byl pohybově mírně opožděný, například v chůzi po schodech. To se ale velmi rychle srovnalo.“ Porozumění a regulace emocí se v některých případech ukázaly dle náhradních rodičů problematická. Téměř ve všech případech rodiče uváděli, že přijaté děti mají nižší sebehodnotu. KP6: „Katrin je třeba krásná, naprosto krásná, ta starší, ale furt má nějakej pocit méněcennosti, jako jo. A Klaudie, to je to samý, ona do jistý míry je taková nejistá a furt musí být s někým, furt na někoho nalepená a furt udělá, co řekne ten druhej.“ Snížené sebevědomí se projevuje různě, např.: KP6: „No, ona jako od začátku byla úzkostná jo. Ona nechtěla dokonce vůbec komunikovat. Ona dokonce sama říká, že má lehkou fobii z lidí, jo. Kolikrát, když někdo třeba zazvonil, tak ona nevyšla ven.“ KP4: „On má strašně malý sebevědomí, který hraje, že má větší. To je věc, se kterou válčíme. On sám sebe hodnotí daleko hůř. Takže mu zase dělá dobře ta hudebka, ve který je dobrej, jo, a keramika a všechny prostě tady ty věci navíc. Takže cokoli, co člověk dělá a umí, tak mu jenom pomůže.“ KP3: „Touží se vidět jako dokonalý a je citlivý na jakoukoliv poznámku, která by to popírala. Je velmi závislý na hodnocení druhých, touží po pochvale ode mě, od táty nebo od paní učitelky.
Dokud ho chválím a jsem veselá, je velmi milý,
až podlézavý.“ Děti z ústavních zařízení často trpí psychickou deprivací. Z výzkumného vzorku vyplynulo, že psychickou deprivací trpí většina přijatých dětí. Ovšem projevy se různí. Některé děti vyžadují zvýšený zájem a fyzický kontakt, jak uvádí KP5: „Florianek měl
47
Psychická deprivace se častěji objevovala u dětí, které přišly z ústavního zařízení.
61
takovou hrozně klidnou povahu. Rád se tulil, byl schopen jen tak sedět a jako se mazlit. Tak nějak si dopřával ten fyzický kontakt.“ Jiné se zase fyzickému kontaktu a objetí vyhýbají. „Jako má nás rád, ale tam je problém, že jak byl do těch pěti let v tom děcáku, tak neměl to citový, jo, od malička. Tak on si nenechá dát pusu. On se okamžitě vždycky otíral. Že by se mazlil, že by to, tak tam to taky nikdy nebylo. Já vím, že jinak nás má rád“ (KP1). Je vhodné doplnit, že některým dětem byl na základě opožděného vývoje diagnostikován nevhodný stupeň mentální retardace, jenž neodpovídá reálnému intelektu. KP1: „Elvíra, ta byla, tu první jsme si vzali teda přes Fond ohrožených dětí ve 4,5 a ta měla určenou střední mentální retardaci, ona neuměla v tý době mluvit. Bylo to docela drsný, psycholog tady ještě na kraji mě odrazoval, že se ji nemáme brát, ať si počkáme na další dítě. Evíra, ta nechtěla mluvit, protože nechtěla. A nikdo to nepoznal, že to dítě je rozmluvitelný.“ Zde je znatelný i mutismus. „Řekli, že jí rodina prospívá a už asi po šesti týdnech a že už by ju dali do pásma lehké mentální retardace.“ Chlapec s mentálním vývojem v pásmu normy docházel do základní školy praktické. KP5: „Chodil do zvláštní školy, ale ne do normální, ale do soukromé. A to byla škola pro mentálně postižené, a on neměl ani fyzickou vadu, ani nebyl mentálně postižený. On byl normální, ten jeho intelekt.“ Náhradní matka č. 5 říká, že některá onemocnění mohou být podmíněna psychosomaticky. „On byl nějakou chviličku jako u rodiny, která ho kvůli nemocnosti vrátila. Byl opravdu hodně nemocný, do dneška má hodně jako takový zápaly plic a podobně. Defakto nám říkali, že chodil z jedné nemoci do druhé, tak nechodil moc ven. A pak byl u nás a defakto musím říct, že je to nejzdravější dítě u nás vůbec, jo. Tam to bylo všechno hlavně z psychického pohledu“ (KP5). SHRNUTÍ: Nejčastějším důvodem pro umístění dětí mimo biologickou rodinu byl bezesporu nezájem o dítě a jeho zanedbávání. Jako další důvody pro odebrání dětí z rodin uváděli náhradní rodiče: psychické/fyzické týrání, nevhodnou socio-ekonomickou situaci rodičů, mladý věk matky, promiskuitní chování matky, patologické závislosti, psychické onemocnění, sexuální zneužívání dítěte a úmrtí rodiče. Náhradní rodiče na základě neodpovídající ústavní/rodičovské péče vyvodili možné následky, které si dítě přineslo do náhradní rodiny: opožděný psychomotorický 62
vývoj, opožděný mentální vývoj, opožděný emoční vývoj a opožděný sociální vývoj, mutismus, omezená slovní zásoba, nedostatečné sociální cítění, abstinenční příznaky, pomočování, nedůvěra, emoční problémy a psychická deprivace, snížené sebehodnocení dítěte.
4.5.3
Princip pravdy ve výchově
Pravda ve vztahu k minulosti dítěte.
Pravda jako nástroj k pocitu bezpečí.
Způsob a okolnosti sdělování pravdy.
Důležitost funkce pravdy jako součást výchovného nástroje je nesporná. Pravda také slouží k tomu, aby si děti mohly vybudovat pocit jistoty a bezpečí. Naplnění této potřeby je obzvláště důležité pro děti, které žijí mimo původní rodiny. Pokud si chce náhradní rodič vybudovat důvěrný vztah s dítětem, neměl by informace týkající se jeho minulosti zatajovat. Jestliže budou náhradní rodiny k dětem upřímné, mohou získat také jejich důvěru. Pravda ohledně minulosti dítěte by se měla sdělovat obecně známými postupy, tedy přiměřeně a citlivě, to vše s ohledem na věk a stupeň vývoje dítěte. Všechny dotazované matky potvrzují tezi odborné veřejnosti a dětem pravdu nezatajovaly. Některé rodiny pravdě přikládají důraz v celkové výchově. Pravdu řadí na první místo v pomyslném žebříčku rodinného fungování. KP6: „Vždycky jsme hráli hru na pravdu.“ Pro některé náhradní matky nebylo snadné dětem přiblížit informaci, že nejsou jejich biologickými rodiči. KP4:„No, protože jsem srab, řekla jsem si, že nejlepší bude natrénovat si to na něm v době, kdy je mu to jedno. Takže v době, kdy znal čtyři slova, uměl používat au, ne, nejde to a hele. Když jsem ho uspávala, tak jsem mu vykládala o tom, kdo je, jak se k nám dostal a proč. Takže jsme to brali jako normální součást života a on vyrůstal s tím, že má tu druhou maminku. To byla „maminka daleko“, pak to byla „maminka druhá. A on to rozlišuje jako, že je maminka, u které se narodil, a maminka, u které bydlí.“48 Řada náhradních matek se snažila dětem pravdu o jejich původu přiblížit s ohledem na jejich věk. Ostatně stejně jako komunikační partnerka č. 4, viz výše. KP1: „To tak nějak postupně, třeba Elvíru když jsme dovezli, tak ona v podstatě hned 48
Jedná se o osmiletého chlapce.
63
od začátku, nebo ty čtyř/pětileté děti věděly, jo, že jsme si je dovezli, jo. Tam jsme na to prostě navázali, že jsme si je vybrali…… Jinak jsme se všema asi o tom postupně mluvili, jak šel věk, tak co jim šlo postupně sdělit, jo. Třeba jsme jim říkali, že má někde maminku, nosila tě v bříšku… A pak se to rozvíjelo dál.“ KP3: hovoří o původní rodině svého dítěte v pozitivním slova smyslu: „Karlovi jsem řekla, že to, že mám momentálně lepší podmínky pro život, ať už se to týká zázemí či zdraví, ze mě lepšího člověka, než je jeho maminka, nedělá. Selhat může každý z nás, a proto jsou tu lidé, kteří se snaží rodině a dítěti pomoci.“49 V náhradních rodinách, kde je více přijatých dětí, později ani ke sdělení pravdy docházet nemuselo. Děti na minulost přicházely samy, náhradních rodičů se dotazovaly na podrobnější informace. KP5: „To je takový jako přirozený, protože to děcko nemá třeba žádnou fotku, my máme u Vašíka fotky, až když byl u nás. On nemá fotku miminka, to nikdo nefotil. Takže on už by na to brzo přišel, že: „Kde mám, maminko, fotku, jak jsem byl malinký?“ No a my jsme mu říkali, tak jako že byl v takovém domečku, kde byly takový děti, tak jako přirozeně… a ty informace s věkem se pořád přidávaly.“ V rozhovorech se také objevily situace, kdy některé děti pravdu znaly, pamatovaly si soužití v biologické rodině. „Oni si rodiče pamatují, líčili nám to“ (KP2). Je logické, že děti uvažují nad tím, proč nežijí v původní rodině. Je tedy vhodné se k těmto citlivým tématům opakovaně vracet. Jak uvádí i KP 4: „Sice občas proběhne nějaká otázka, proč to tak bylo nebo proč ho maminka nechtěla, tak si to znova dokola vysvětlíme, on to znova potřebuje slyšet, ale bere to, řekla bych v pohodě.“ Některé rodiny dokonce oslavují příchod dětí do náhradní rodiny, podobně jako narozeniny. „A my vždycky tak nějak jako slavíme nebo spíš s dětmi si připomínáme, kdy přišli do naší rodiny“ (KP5). SHRNUTÍ: Princip pravdy ve výchově je bezesporu stěžejní. Jak ukazují i výsledky z výzkumného šetření. Náhradní rodiče přistupují k informacím o původních rodičích zodpovědně. Dětem pravdu sdělují přiměřeně dle jejich věku a psychické vyzrálosti. V některých rodinách děti pravdu přijímají přirozeně – na pravdu si přicházejí samy dle logických úsudků. Nebo jim byla pravda sdělena prostřednictvím náhradních rodičů.
49
Jedná se o desetiletého chlapce.
64
Z uvedených rozhovorů vyplynulo, že u dětí nedošlo k náhodně zjištěným informacím o minulosti. Je pochopitelné, že děti mají řadu dalších souvisejících otázek. Jako např. „Proč je rodiče opustili?“ I s těmito úskalími se náhradní rodiče potýkají, proto je vhodné se k tématu minulosti a původu dítěte opakovaně vracet, tak aby si dítě mohlo co nejpřirozeněji formovat pozitivní sebehodnocení. K rozhovorům o biologické rodině docházelo na náhodný podnět v různých situacích. Nebo se o původní rodině vedly rozhovory záměrně, například při procházení osobních a rodinných alb. Viz níže.
4.5.4
Vnímání specifických potřeb dítěte
Specifické potřeby v kontextu povinné školní docházky.
Specifické potřeby a náhradní rodina.
Specifickými potřebami se pro tento text rozumí specifika dítěte týkající se zdravotního stavu, psychického stavu, případně jeho etnika, také specifika v chování a v učení. Tato kategorie se převážně soustřeďuje na specifické potřeby dítěte ve vztahu ke školní praxi (specifické poruchy učení a chování) a k výchově v rodinném prostředí. Reakce a připravenost pedagogů na speciální potřeby dětí z náhradních rodin je různorodá. Pokud dítě v něčem vyniká nebo má nějaký „koníček“, lze toho využít a pomyslně to zařadit do tzv. protektivních faktorů, které má dítě v záloze. Pokud s tímto učitel/náhradní rodič umí pracovat, může dítěti výrazně pomoci. Opakovaný neúspěch ve školních výkonech a ve vztazích mezi spolužáky může na dítě působit negativně. Také pokud učitel citlivě nereaguje na minulost dítěte, může to všechno dítě ovlivňovat negativně. Z výzkumného šetření vyplynulo, že někteří rodiče několikrát měnili základní školy. Důvody byly různé. Nejvíce byl, podle náhradních rodičů, problém s učiteli. Někteří učitelé nebyli schopni akceptovat specifické potřeby dětí a ani jejich netypické reakce na různé podněty. Také větší „živelnost“ dětí učitele obtěžovala. Rovněž se u dětí často objevuje psychická nevyrovnanost. KP4: „Akorát museli jsme právě změnit školu, protože první škola, on přece jenom má tu psychiku takovou trošku pošramocenou, ale zvládáme to bez nějakých léků nebo bez čehokoliv. Byl trochu problém s paní učitelkou, v první třídě si nějak nesedli, takže jsme po první třídě změnili školu.“ 65
KP1 změnila školu pro školní neúspěšnost a pro palčivé narážky na etnikum dítěte. „Ale potom jsme viděli, že on by tam asi sotva prolízal, nebo by potřeboval nějakýho asistenta a už v tom kolektivu jsem viděla, jak ty děcka na něj reagujou, jako cikáne, cikáne…Takže jsme našli speciálku tady v Brně.“ S problémem přijetí dětí školním kolektivem se tedy setkalo vícero náhradních rodičů, potažmo dětí. KP1: „Vždycky jsme museli vybrat školu, když to někde nešlo, tak jsme radši přešli na speciálku potom v sedmý třídě.“ Problém s vrstevníky ovlivňuje sebevědomí dítěte. Dítě může mít pocit, že je „ve třídě samo“, což může negativně ovlivňovat školní úspěšnost. KP1: „Ona ve všem je bezvadná, snaživá holka, ona prošla školy s jedničkama, se dvojkama, akorát když se dostala do psychických problémů a s kolektivem, ona teda má problémy teda s vrstevníkama spíš, tak tam potom, když nebyla v pohodě, tak začala zvládat všechno hůř.“ Rodiče se snažili hledat školy, kde budou brát v potaz individualitu dítěte. Také náhradní rodiče preferovali blízký (partnerský) vztah se školou, především s učiteli. KP1: „Ona chodila do běžný, máme tam výbornou obecnou školu, která tady ty děti zvládá úplně … Děti nikdy neměly poznámky. Někde by řekli, ty děti jsou divoký prostě, někde by řekli, že jsou nezvladatelný nebo jak si mi jiné pěstounky stěžovaly. KP4: „No někdy to není lehký. Tady jsme měli štěstí a máme štěstí na učitelku. Tato paní učitelka je úžasná, zvládá ho, když je potřeba, tak mi napíše, já když je potřeba, tak si ho nechám klidně doma.“ Pro informantku č. 1 bylo důležité pro výběr školy vybudovaný rovný přístup – žák – učitel – rodič a vzájemná mobilizace sil. KP1: „A tohle byla prostě výborná škola, byli jsme často v kontaktu s učiteli. Bylo to žák, učitel, rodič, úplně ideální. Oni řešili v tý škole všechno, když jsme tam přišli, tak se o tom promluvilo, ale byl to přístup prostě, že si všichni pomáháme. A ne, že já tam přijdu a oni řeknou, to děcko tohle neumí, tohle nezvládá a něco s tím dělej. Takhle prostě ne, to jsem tam nikdy necítila. Jakože tenhle problém, co s ním uděláme…“ Informantka č. 5 naopak nechtěla své dítě vystavovat další změně prostředí, rozhodla se tedy nechat dítě v soukromé základní škole praktické, i když by dítě mohlo docházet do běžné základní školy. „My jsme ho odtud nechtěli trhat už, protože ta škola mu jakoby dělala náhradní rodinu. On tam byl od rána do večera. Ale oni tam měli slepé děti, postižené děti, děti na vozíčku, takže oni se k němu nemohli chovat nějak moc jinak. Takže my mu v těch jeho dvanácti letech moc nerozuměli, co nám chce říct. On si pletl „už“, „až“. Mezitím nedělal rozdíl. On nevěděl, co bylo včera a co zítra.“
66
Některým dětem byly diagnostikovány specifické poruchy učení a chování (ADHD a různé formy dyslexií). Informantaka č. 4 si všímá i niance v pamětní vštípivosti.50 KP4: „To nebylo dítě, který by motoricky nešlo zvládnout to ne, spíš se to projevuje v tý pozornosti a pamětní vštípivosti.“ Určité specifikum tvoří skupina dětí s ADHD, výchovné působení a přístup k dětem by měly být přizpůsobeny jeho potřebám, jak uvádí Informantka č. 1: „Právě, že já na něm vidím, že on je takovej z toho nešťastnej, nejdřív je rozvernej, jak kdyby mě vůbec neposlouchal, já to zopakuju desetkrát, a on jako nic, a když už teda jako zahučím víc, nebo dupnu, tak on pojedenácté a najednou má jako slzy na krajíčku. Ale nic mezi tím. Takže já ho radši jako nechávám, já ho nijak nedrezíruju, protože vím, že on je stejně nešťastnej z toho, takže snažím se, aby teda nějak fungoval.“ Informantka č. 4 hovoří k posunutí normy chování dítěte. “Tak prostě tomu nerozumí, nechápu to a pak člověk najednou zjistí, že je to všechno vlastně naprosto v normě, akorát ta norma je taková trošku posunutá.” Některé děti opakovaly ročník, v tomto případě je znatelný pozitivní přístup náhradní matky: „Kája se naučil nebát se říkat i nepříjemnou pravdu po nečekaném propadu ve škole, když vidí, že nám na jeho škole záleží a že mu rádi pomůžeme, se zase zlepšil. Po období, kdy nejedl, zase jíst začal. Určitě ještě přijdou nějaká překvapení, ale věřím, že to zase dobře dopadne“ (KP3).
SHRNUTÍ: Jak je z šetření patrné školní prostředí podle náhradních rodičů, ovlivňuje sebevnímání dítěte, ať už ve vztahu k výkonu nebo ve vztahu k vrstevníkům. Náhradní rodiče si uvědomují, že dítě ve školním prostředí tráví podstatnou část dne, proto také hledají takové školní prostředí, kde bude dítě spokojené. Proto se někteří rodiče rozhodli pro změnu základní školy. Jiní rodiče ponechali dítě v původní škole, i když byla relativně nevyhovující, protože nechtěli, aby dítě opět přišlo o jemu známé prostředí. Z analyzované kategorie rovněž vyplynulo, že náhradní rodiče si uvědomují potřebu odlišného přístupu k dětem z hlediska jejich specifických potřeb. Některé informantky uváděly, že přijaté děti potřebují mnohem větší péči a „ostražitost“ než jejich biologické děti. V rozhovorech uváděly, že přístup k přijatým dětem i očekávání, co
50
Povoláním učitelka.
67
dokážou, jsou odlišné od očekávání, které mají vůči svým biologickým potomkům. Ovšem zde je nutno uvést, že toto očekávání není ve smyslu diferenciace biologických a nebiologických dětí. Řada náhradních rodičů přímo uvedla, že děti nedělí na vlastní a nevlastní.
4.5.5
Identita dítěte v kontextu náhradní rodinné péče
4.5.5.1 Pozitivní utváření identity dítěte
Informovanost náhradních rodičů – pojem identita
Pozitivní identita
Opora ze strany odborných pracovníků
Dvojí identita
Zhmotnění minulosti formou – fotografií, předmětu s citovým podtextem, Kniha života
Kategorie zabývající se utvářením pozitivní identity dítěte je jednou z nejstěžejnějších pro tuto práci. Pro náhradní rodiče je velice důležitá odborná informovanost. Výchova v náhradní rodině je bezesporu specifická, je odlišná od běžných rodin. Náhradní rodiče potřebují odbornou podporu a pomoc. Přijaté děti mají jiné potřeby, jinak reagují, často si s sebou nesou z minulosti různé negativní zážitky, a proto také potřebují citlivý a specifický přístup. V současné době existují různá školení náhradních rodičů. Zřejmě také proto většina dotázaných dokázala poměrně úspěšně definovat pojem identita. KP3: „Ve zkratce je to odpověď na otázky - kdo jsem a kam směřuji. Podrobně se pak identitou zabývá Jeroným Klimeš, z jehož doporučení hodně čerpám.“ Komunikační partnerka č. 2 si představuje pod pojmem identita součást osobnosti dítěte a jeho schopnost včlenit se do společnosti. KP6: již konkrétně implementuje termín do zkušeností se svými děvčaty, která adoptovala. „Samozřejmě, že slyšela. No, ta Klaudie,51 ta si ji našla, tu identitu, a ta Katrin má identitu nějakou vybudovanou se sebou a ta odmítla hledání rodiny… Protože ona se taky bála, že by nám jí jako sebrali, protože ta hrozba tady taky byla, jo, protože oni uviděj, že ta holka je jako pěkná, že je vyrostlá, že je v pohodě, takže oni pak třeba jí budou chtít sebrat. Takže toho jsem se bála ze začátku.“ Z této výpovědi je patrné, 51
Udržuje pravidelný kontakt s biologickou rodinnou.
68
že jedna z dcer (poloromského původu) se se svým původem ztotožnila. Absolvuje pravidelné návštěvy u své biologické rodiny. Druhá dcera52 odmítá shledání s biologickou rodinou a jakékoli informace o ní, i když původní rodina bydlí ve stejné části pražského obvodu, jak se zmínila informantka. V posledním období, dochází díky legislativním změnám k progresi dostupných odborných služeb pomáhajících náhradním rodičům. Služby jednak poskytují státní organizace, ale nezastupitelné místo na „trhu“ mají také neziskové organizace. Evropská unie rovněž podporuje řadu odborných kurzů a dalších služeb. Avšak tyto snahy mají podle náhradních rodičů i negativní stránku. Náhradní rodiče negativně hodnotí především schopnost flexibility, zacílení a sdělení konkrétních rad a postupů, jak jednat v případě krizové nebo dlouhodobě a obtížně řešitelné situace, která v rodinách může nastat. Některé informantky se proto raději obrátí na náhradní rodiče, jež mají s konkrétní situací své zkušenosti, nebo na odbornou literaturu. Jak je tomu ostatně i u informantky č. 3: „Musela jsem přečíst mnoho knížek, abych dostala odpovědi na otázky, které zajímají spoustu pěstounů. Školení mě v tom moc neuspokojují.” Z výzkumného šetření tedy většina rodičů hodnotila negativně systém dostupných služeb i jejich realizaci ve vztahu k účelnosti těchto kurzů a školení. KP4: „Tak to řešíme sami. A zjistila jsem to teď před Vánocama, kdy pro mě bylo ohromným zklamáním to, že přestože se mluví o tom, že pěstounský rodiny potřebují podporu, a proto mají svý, jak se tomu říká, doprovázející organizace nebo nějaký klíčový pracovníky v nich… Tak, když já se obrátila na klíčovýho pracovníka našeho, ve kterýho jsem měla fakt důvěru, nebo věřím tomu, že kdyby byl problém, tak by pomohla paní, tak paní konstatovala, že vůbec netuší, co má dělat, a že nemá na koho se obrátit a to jsme potřebovali v podstatě psychologickou pomoc. Infromantka č. 3 uvádí, že: „Vzdělávací kurzy se málo zaměřují na problematiku setkávání dítěte s rodinou.” Také kritizuje přístup k odborným školením. „Na našich školeních se to stále řeší v duchu: „Víme, že je to obtěžující.“ Komunikační partnerka č. 2 je s poskytováním odborných služeb spokojena. „Někdy jsou nedostupné kvůli dálce. Ale jinak v pořádku.“ Náhradní rodiče využívají nabízené služby jako: odlehčovací služby a různé vzdělávací pobyty. Pozornost byla zaměřena také na spokojenost náhradních matek s konkrétními
52
Rovněž poloromského původu.
69
odborníky, se kterými jsou v kontaktu. Odpovědi byly různorodé, některé informantky chválí pracovníky pro jejich ochotu a odbornost. Jiné jsou nespokojené, jelikož jim odborníci nedokáží poskytnout konkrétní pomoc, která by jim umožnila orientovat se v problémové situaci, rodiny se tak často dostávají do bezvýchodných situací. Nemají se na koho obrátit a trýzní je pocit, že jsou „v tom samy.“ V takovýchto situacích se většinou radí s pěstounkami na sociálních sítích nebo na vzdělávacích pobytech. Informantka č. 3 je se sociální pracovnicí spokojena. „Paní sociální pracovnici máme velmi laskavou a ochotnou. Je na ní vidět, že má děti opravdu ráda. Co je v jejích možnostech, okamžitě zařídí. Vždy nás informuje, na co máme nárok a co je nového v zákonech. Stále nás podporuje a chválí. Vypráví příběhy z jiných rodin, co kde bylo a jak se to vyřešilo, je na ní vidět, že si váží všech náhradních rodičů.“ Informanka č. 4 je nespokojena nejen s konkrétními pracovníky, ale i se systémem jako takovým, který nebyl schopen v naléhavé situaci včas reagovat. „Nenabídli nám vůbec nikoho, já jsem nebyla schopná sehnat vůbec nikoho přes dětskou doktorku. A situace byla taková, že jsme nevěděli vůbec, co dělat, protože malej byl prostě v nějakým afektu. Dětská doktorka nám dala doporučení na psychiatrii nebo neurologii s tím, že kde nás budou ochotní vzít, tam to máme zkusit. Když jsme zjistili, že máme šanci se dostat do péče někoho v polovině ledna nejdřív a stejně jsme dopadli tady té klíčové pracovnice, tak jsme si opět museli pomoct sami a tím pádem od té doby považuji tady tuto organizaci za úplně zbytečnou, takže jednou za dva měsíce si k nám přijde někdo popovídat, je sice fajn, ale je to úplně bez účelu.” Některé náhradní matky by rády prodiskutovaly své problémy, nevyhovuje jim „sterilní“ jednání některých pracovníků. KP1: „Já jsem byla šťastná, když k nám chodila paní, která si sedla, nechala si uvařit čaj a alespoň jsme si vykládali, jo. Dále dodává: „My jsme se snažili furt těm dětem pomáhat, jo, furt jako to je naučit a to ještě, ať to umí, ať to doženou. A ona říká „nedělejte to, to dítě z toho taky není až tak šťastný, prostě jděte vedle nich“. Fakt někdy stačí takový dvě, tři úžasný takový rady, který vám strašně pomáhají.“ Některé náhradní matky53 vychovávají děti jiného etnika. Tzv. dvojí identita54 se vyskytuje hojně u romských dětí, avšak není to podmínkou. U romských dětí náhradní rodiče zaznamenali jistou potřebu očerňovat romské etnikum. Například komunikační
53 54
Pozn. Jež nejsou romského etnika. Tématikou se zabývá podkapitola s názvem vývoj a formování identity.
70
partnerka č. 1 uvádí, že její romský chlapec řekl: „Dost se mu nelíbí to jejich prostředí, kde oni žijou. A teď on se na ně tak jako dívá v tomhle tak jako z vrchu. Jakože to je hrozný, jakej oni tam mají bordel, a ta matka, jak řve na ty děcka a říká: „Já se divím, že jí je nevezmou a nedají do toho děcáku.“ Dále dodává, že: „Náš Felix to hrozně kritizoval, že se k nim chová hrozně a že by jim v děcáku bylo líp, říká, jo. A když už tu romskou komunitu jako víc pomlouvá, tak říkám: „Felixi, brzdi, je to tvoje rodina!“ „A teď, když si představím, jak on dospěje, a on se na ně dívá takhle z vrchu a on je tmavej, on je hodně tmavej, jo. Tak bude mít problém s bílejma kvůli barvě a bude mít problémy s romama.“ KP6 má obdobnou zkušenost se svojí osvojenou dcerou. „Ona je jako polocikánka, ale ona to hrozně vytěsňuje.“ Identita dětí se formuje také prostřednictvím vzpomínek, fotografií a různých předmětů, které mají citový podtext či mají určitý význam pro dítě. Uchovávání těchto věcí může dítěti dopomoci při cestě k vytvoření zdravé identity, k poznání jejich minulosti. Jak je patrno z výpovědí, i rodiče si toto uvědomují a dětem vytvářejí různá alba, dokonce se v některých rodinách objevují tzv. „pamětní kufříky“, jež obsahují různé předměty, ke kterým mají děti citový vztah. KP1: „No, máme zakládací složku, tam jsou všechny, co se kdy řešilo, že jo papírově. A jedna složka je, že já jim tam dávám furt fotky nebo přihazuju fotky, co se fotí tak od malička.“ Rodiče využívají album s fotografiemi pro momenty, kdy s dětmi hovoří o jejich minulosti. KP1: „Jako to dítě, když jednou za čas má náladu a vytáhne si to, tak to probíráme a povídáme si o tom …. Přímo, že bysme to jako Knihu života tvořili…… prostě není to jako kniha, ale prostě někde to máme a vracíme se k tomu, to děláme, no.“ Čtyři z dotázaných dokonce znají Knihu života. Dvě komunikační partnerky si nebyly jisté, oč se jedná. Náhradní matky sice o Knize života jako takové slyšely, avšak prakticky ji nepoužívají. Vytváří si vlastní materiály, které jsou principiálně totožné. KP3: „Materiál, který pomocí fotek, kreseb a popisků zachycuje průběh a významné mezníky života dítěte. Sama to nemám v knize, ale mám pro děti šanon s průhlednými deskami, kam jim dávám důležité věci, jako obrázky z výletů, dopisy z táborů, některé z fotek apod.” KP5: „Oni mají svoje albumy zavedený. Ale třeba Jarmilka, jak měla narozeniny, tak jsem jí povybírala fotky od doby, co přišla k nám všechny, a udělala jsem pro ní album. To bylo pro ní nesmírně důležité. Ono pro ty děti je to hodně pěkný a důležitý, když se může podívat, jak jako vyrůstalo, a i děcka, co jsou jako už v dálce, tak si ty albumy s sebou tahají.“ KP6: „Jakoby tohle nemáme, ale mám mustrovaný knihy, třeba různých vtipů, 71
protože Klaudie se dopustila takových přehmatů a takových slovních hříček, že toho mám milion, a pak snad 40 alb bych řekla, různě jsem fotila, do nějaký doby. Co jsou počítače, už nemáme nic, takže takhle jo, to mám. Jejich vtípky a výkresy všecky, tak to mám v bednách.“ KP4: „Jooo, to je to, co vydalo ministerstvo. No, mám to doma, ale my tam teda nic nelepíme, protože se nám nechce tisknout fotky úplně nějak pořád a průběžně. Děti mají album, který je vlastně jeho, kde jsou věci, který jsou třeba kojeňákový, a pak máme ještě svoje. Teď ho máme docela probraný, protože většinu fotek jsme nechali mamince. Hodně povídáme a oni i starší kluci mají rádi, když si zavzpomínáme, jaký to bylo, když.” Z tohoto je patrné, že informace z dětství jsou přitažlivé pro každé dítě v určitém věku. Informantka uvádí, že o minulosti se baví společně s biologickými syny a s přijatým synem. Informantka upozorňuje na důležitost Knih života, zejména při příchodu dítěte do náhradní rodiny. Pokud má dítě Knihu života vytvořenou již z dětského domova či kojeneckého ústavu, je to pro náhradní rodiče „základní kámen, na kterém se dá stavět“. KP5: „Ale tím, že mi to tak jako máme v té rodině přirozeně, tak já jim nepíšu žádné ty knihy života …. Ty knihy života začli dělat i v dětských domovech a to bylo hrozně fajn.“ Někteří rodiče májí dokonce fotografie kamarádů či jiných příbuzných z dětství dětí. KP1: „Já co jsem tak byla schopná pochytit, aby měli nějaký obrázky, tak to je mezi těma fotkama.“ KP1 má také nafocenou původní rodinu: „Felixovi jsem tu jeho rodinu třeba nafotila, takže to on má ve svým albu taky a Elvíra taky, má mapu z toho setkání prvního nafocenou.“
SHRNUTÍ: Ze zjištění vyplynulo, že informovanost náhradních matek je na velice dobré úrovni. Spoustu informací a odborných termínů znaly. Na položené otázky dokázaly adekvátně odpovědět. Z výzkumného šetření se dá usuzovat, že všechny dotazované pojem identity již slyšely. Některé náhradní matky dokáží tento termín poměrně výstižně specifikovat. V rozhovorech se objevily i pozitivní zkušenosti s odbornou péčí, ale bohužel převažovaly zkušenosti negativní. Zde si náhradní matky stěžovaly na bezúčelnost a nekonkrétnost služeb. Své negativní zkušenosti měly převážně z krizových situací, kdy se jim nedostalo konkrétní rady a konkrétní pomoci. Situaci řešily buďto uzavřeně v rodině, nebo spolu s širší rodinou, a nebo s ostatními náhradními matkami přes sociální sítě, nebo při společných setkáních. 72
S problematikou dvojí identity se náhradní rodiče z tohoto výzkumného vzorku setkaly. Jednalo se o děti poloromského či romského etnika. Které se od svých kořenů odvracely, původní rodinu očerňovaly a hovořily o ní v negativech. Některé děti původní rodinu neznají a snaží se ji ze svého života vytěsnit. Informace vztahující se k biologické rodině striktně odmítají. Rodiče si uvědomují potřebu dětí znát svoji minulost, své kořeny. Pokud to dítě vyloženě neodmítá, rodiče si s dětmi o jejich minulosti povídají. Uchovávají fotografie a další předměty, ke kterým mají děti vztah. U některých dětí (jiného etnika) se objevily rysy tzv. dvojí identity.
4.5.5.2 Kontakt s biologickou rodinou
Iniciátor kontaktů.
Reakce dětí, náhradních a biologických rodičů.
Průběh kontaktů a působení na zúčastněné.
Kontakt pravidelný/jednorázový.
První styk s biologickou rodinou – věk dítěte.
Odborná podpora formou asistovaného kontaktu.
Kontakt s biologickou rodinou je nejobsáhlejším okruhem obsahové analýzy. Kategorie udržování vztahu s biologickou rodinou je stěžejní pro tuto práci. Je nesporné, že děti mají právo na kontakt s biologickou rodinou, tento argument je podpořen i Úmluvou o právech dítě, českou legislativou a dalšími právními předpisy. Podkapitola se snaží zmapovat průběh jejich setkání, četnost, ale také to, jak kontakt s biologickou rodinou působí na dítě a na jeho náhradní a původní rodinu. Zpočátku je vhodné uvést, kdo ze zúčastněných vzájemné setkání inicioval a kdo si nepřál, aby ke kontaktu došlo. V jednom případě se jednalo dokonce o náhodné setkání. Z celkové analýzy také vyplynulo, že podnět k zrealizování setkání biologické rodiny a dítěte dávali převážně náhradní rodiče. „Jo, my jsme se jim ozývali (KP1). „Sami o kontakt nikdy nežádají, na začátku byli mile překvapeni, když jsem je oslovila s tím, že Karel o nich stále mluví a že by byl rád, kdyby se mohli vidět. Mysleli si, že už ho nikdy neuvidí“(KP3). Informantka č. 4 se pokusila nejprve rodinu oslovit prostřednictvím
73
emailové adresy55 „ Tak jsem jednoho dne jí zavolala. Bylo to náročný, a že v podstatě jsem musela ze všeho nejdřív maminku uvíst do situace, o co vlastně jde, vysvětlit jí, že to není adopce, že je to pěstounství, že ho bude moci vidět, bude o něm mít informace, pokud bude chtít.“ Komunikační partnerka č. 3 také uvádí, že z reakcí dítěte bylo patrné, že se chce se svojí původní rodinou vidět, což také ovlivnilo její rozhodnutí kontakt s rodinou zrealizovat co nejdříve. „Touhu po vlastní rodině jsem cítila už při návštěvě v kojeneckém ústavu. I když nemluvil, jména svých sourozenců a tet znal“ (KP3). Někteří náhradní rodiče56 zpočátku o kontakt s biologickou rodinou neusilovali. Náhradní rodiče byli se stávající situací spokojeni, byli tedy spokojeni s tím, že biologická rodina nejeví zájem o kontakt s dítětem. V období dospívání začaly o kontakt s biologickou rodinou usilovat samy děti. „Ty matky prostě nikdy neměly zájem, neprojevily, nikdy žádnej kontakt nebyl, nic se tam nedělo, my jsme vychovali tří děti a nikdo nám do toho nekecal a mně to tak vyhovovalo, že nemusíme řešit žádný další věci. Až teda ty děti začaly dospívat a projevily zájem, tak jsme teda řekli dobře, ty děti to potřebujou, jdem do toho“ (KP1). „U soudu nám nabídli, že se můžeme dozvědět něco víc o té biologické rodině. A my jsme tenkrát začínali a tak nějak jsme to pojali, že ten náš první je náš, jo, a že … co nám pomůže, když budeme vědět o biologické rodině nějaké informace. Spíš jsme mysleli, že to pro nás bude spíš negativní. Že to třeba může ovlivnit, že na něm třeba někdy něco uvidíme a řekneme si, aha, to je tím, že ta maminka to měla a takhle, jo. Tak jsme říkali, že nechceme teda žádné informace“(KP5). Dceru57 komunikační partnerky č. 6 náhodně objevil její bratr v prvním ročníku na konzervatoři, údajně je velice podobná své matce. Poté už věci nabraly rychlý spád. „No, oni měli vlastně ohromnej zájem se s ní sejít. Oni to pak dávali do těch médií…Ona pak měla strach se s nimi sejít jo, protože se bála, že si ji vezmou… V tomto případě bylo objevení sestry výhodné pro kariéru a mediální obraz jejího bratra.58 Jak už je výše zmíněno, v jednom případě bylo osvojené dítě objeveno na základě náhody. „Jako prvně se bála, že bude muset od nás pryč, jo, když to takhle se provalilo. Protože ona furt říkala, no, tak je ve škole ten Hugo a on že říká, že ona je hrozně podobná jeho matce a jeho ségře a to. Já říkám, že to takhle mají kluci, když balej holky, tak co mají
Nedošlo k doručení, omezený přístup k internetu. Je třeba uvést, že to bylo v dřívějších letech, kdy téma biologické rodiny nebylo tak propíráno. 57 Dcera je osvojená. 58 Je nutno dodat, že dcera od té doby udržuje kontakt se svou rodinou. 55 56
74
jim říkat. A on říkal: „No my jsme měli ještě jednu holčičku, ale dali jsme jí do kojeňáku, protože jsme nemohli se o ní starat.“ A já říkám: Víš co, tak se ho zeptej, jak se jmenuje jeho matka. Nooo, tak to bylo jasný“ (KP6). V následující autentické interpretaci se sice přijatý chlapec o původní rodinu trochu zajímal, avšak znát ji nechtěl. „Ptal se, ptal se, ale tak jako … velice málo. A potom nám vyloženě řekl: „Maminko, já nechci, já si to nepřeji a nechci vědět … já je nechci znát, já se považuju úplně, že jsem váš. Já vím, že to není možné, abych měl vaše geny, ale já si myslím, že mám i vaše geny“ (KP5). Náhradní matka pro syna chtěla to nejlepší, vycházela z doporučení odborné veřejnosti a legislativy, ale také ze svého přesvědčení. „Já bych ty rodiče chtěla poznat. I kdybych věděla, že to pro mě třeba bude strašné zklamání, ale já bych to chtěla vědět. Tak jsem si říkala, já to těm dětem musím umožnit, a ať už to budou chtít vědět, nebo ne, tak je to jejich rozhodnutí. Ale není to moje jako, že bych něco zatajila, nebo takhle“ (KP5). K setkání s biologickou rodinou mohl přispět i tento motiv: „Ono bylo pořád v papírech, že je to matka bezdomovec, a když jsme se doptávali, tak nám řekli, že ona žije pořád takhle… A Elvíra tím trpěla, ona se bála, že taky takhle dopadne jednou, že bude po matce. A já říkám, ale, Elvi, to takhle není vůbec …… Takže já jsem měla taky asi potřebu…“ (KP1). Některé děti měly, tak nepříjemný zážitek, že se s některými členy rodiny setkat odmítaly. „S tátou nechtěl se setkat, protože věděl, že tátu má ve vězení, protože jednou přišla policie k nám a to bylo kvůli jeho otci, jo. To jsme byli strašně překvapený, že to bylo takovýmhle způsobem. On je tak jaksi, řekla bych, nervově labilnější, tak byl z toho úplně vyjetej, tak jsme ho uklidnili, jo, že se nic neděje, jo. Ale tím pádem získal tu informaci, že … takže on tátu nechtěl vidět, ale řek, že maminku teda. No, a tak jsme to hledali“ (KP5). V odpovědích, jež byly poskytnuty informantkami se objevily také případy, kdy biologická rodina o kontakt s dítětem i po oslovení náhradní rodinou nejevila zájem. My jsme dokonce dali svojí adresu a přes jednu pracovnici, že máme zájem se s tou jeho rodinou setkat, s těmi sourozenci jeho, ale samozřejmě, že to záleží, jestli oni se chcou setkat s námi. A ta paní tam nějak ten kontakt doručila, ale rodiny neprojevily zájem, že by se chtěli setkat“ (KP5). Prvotní setkání s biologickou rodnou bylo silně emočně podbarvené nejen pro dítě a jeho původní rodinu, ale také pro náhradní rodiče. „A ta matka říkala, já asi budu brečet, jako byla z toho … bylo to na ní vidět. A ta Elva, když do toho přišla, ta byla úplně 75
hotová, ta se tam jako úplně, tak jako křečovitě …. A ta matka to jako dobře vyřešila, jako Elvírko, pojď, půjdeme se projít a pak tam spolu dvě, tři hodiny chodily po parku a povídaly si, a ta Elva byla úplně v sedmým nebi (KP1). „My, když jsme teda po té návštěvě s maminkou asi po dvou hodinách odjížděli, tak jsme dojeli za nejbližší roh a tam jsme teda jako hodně brečeli a bylo to náročný a potom postupně se mi zdá, že jako čím víc jsme zvyklí, tak mi už to bereme jako, je to náročnější situace, a je to čím dál těžší hlavně pro něho, takže … Člověk si to víc uvědomuje, no“ (KP4). V jednom případě došlo k obrovskému upnutí se na biologickou matku. Tato citová závislost na původní matce vygradovala v umístění dítěte do psychiatrické léčebny. Matka nedokázala plnit svou původní roli – roli matky – pečovatelky a ani to nechtěla. Dcera nedokázala pojmout význam hranice v jejich vztahu. „Ona se tak strašně na ní citově navázala, že třeba některý problémy nám neříkala. Pak přišla na učiliště, to je vlastně před rokem a ona všechny ty problémy pak zas hrnula na matku, což byl problém taky, jo, protože ta matka nechtěla s ní mluvit a komunikovat s ní. Ta matka měla svůj život a byla na něco zvyklá a ta Elvíra, když se domluvily, že tam přijede, tak ona jí už druhej den pakovala zpátky k nám…. To jsem se divila, že si jí nechce užít…“ (KP1). Dcera měla také tendence vytvořit si o matce ryze pozitivní, tedy nereálný obraz. „Ono se to pak tak překotilo, že ta matka pro ní byla něco jako obrovskej „bůh“ (KP1). KP č. 6 hovoří o opačné reakci dcery, která měla tendence o biologické rodině před matkou mluvit v negativech. „Ale ona, právě ona, je velice citlivá, má obrovskou empatii. Takže ona třeba jako aby mě třeba nezraňovala, tak ona nechtěla přede mnou o její mámě nějak mluvit. A říkala, že s ní nevychází, a říkala vždycky vona. Já naschvál a říkám, jaká vona, a ona říkala, no víš kdo …. Takže ona jí neoslovuje prostě.“ Komunikační partnerka č. 4 uvádí, že kontakty s biologickou rodinou jsou velice náročné pro celou její rodinu i pro dítě. Dále hovoří o tom, že je třeba vnímat před realizací kontaktu a po něm také další okolnosti, které pro dítě mohou být stresující. „Byla to situace, kdy on nezvládal nárůst emocí, kdy to bylo před Vánocema, kdy jsme měli za sebou návštěvu u maminky, které se bál, těšil se, styděl se, nevěděl co všechno dohromady. Chvilku na to přišel Slavomírek, zase nevěděl, jestli se víc bojí, nebo se těší. Měl besídku v hudebce, na kterou se strašně těšil, jak se předvede, zase to bylo s tím strachem dohromady. Blížily se Vánoce a těch emocí bylo tolik, že je neunesl a prostě měl z toho záchvat, který se podobal skoro i epileptickýmu, ale mlátil sebou … Obrovská agrese, kterou u něj neznáme“ (KP4). Náhradní matka také dodává, že si uvědomuje, že čím je chlapec starší, tím více si uvědomuje určité okolnosti, což bude s narůstajícím 76
věkem ještě náročnější. „Vždycky takový vypětí, ta návštěva je vypětí pro celou rodinu a pro něho samozřejmě čím dál víc, protože, jak stárne, tak si víc uvědomuje, o co jde, a je to pro něho čím dál náročnější. Pro nás je to možná o něco lehčí než ze začátku, pro něho je to těžší“ (KP4). Jak dodává, první setkání59 probíhalo následovně: „A proběhlo to naprosto v pohodě, v klidu a bylo to takový, docela bych řekla příjemný, on z toho ještě nic neměl, jenom my jsme z toho měli trauma“ (KP4). V některých odpovědích se objevily i jisté strachy, že přijaté dítě po dlouhodobější návštěvě bude chtít u původní rodiny zůstat. Jak líčí KP3: „Pokaždé, když vezu Karla na prázdniny k biologické babičce a jeho širší rodině, mám potom po čtrnácti dnech strach, že se mnou nebude chtít jet domu. Za těch sedm let, co jezdíme, se to stalo jednou, to tam zrovna byla i jeho maminka a dva sourozenci. Ale ti tam byli vícekrát. A jindy se vracel v dobré náladě, tak nevím, co to tenkrát ovlivnilo. Vždy se strašně těší tam, a potom mi babička říká, že už se těšil domu. Většinou nás vyhlíží z okna. Přijde mi to, jako když děti normálně jezdí na prázdniny k babičce. Co se týče odloučení od nás, je to stejné – vždy se hrozně těší na tábor a z tábora zase domů.“ Na to, že se jedná o náročnou situaci i pro dospívající dítě poukazuje KP5:„A když mu bylo osmnáct, tak Florian mi říká, mami, prosím tě, já to nezvládnu, já to vážně nezvládnu. Říká, víš co, tak nějak to udělej tak, nějak se s ní setkej, a když to bude v pohodě, tak já to taky nějak udělám a budu schopen, ale tak jako sám ne. Říkám, není problém, Florianku, není problém. Já si pořád myslím, jak jsi vyrostl, jakej jsi krásnej chlap. Strašně šikovnej. To je jedna věc, měla by vědět, že to, že ti ten život dala, stálo za to. On to všechno uznal a pak ztratil, nebo já jsem mu vyprala rodný list, který si nechal v kalhotech, nevytáhl si ho. Tak jsem mu říkala, Floriane, budeš si ho vyřizovat znovu a rodnej list, tam jsme jenom my, jo, to je nezrušitelné s adopcí, tam je jenom moje jméno. Říkám, oni někde musí mít schovaný tvůj rodný list původní. Ty už na to nárok máš, jsi plnoletý, tak si to zjišťuj. Tak se tam teda zeptal, no, a oni mu řekli, že by musel jet do Prahy, že to není vůbec v Ostravě a že se to tam někde v Praze ukládá a že to stojí nějaké peníze, a to už úplně uzavřel, že prostě nemá zájem. Já uvidím, no, teď je hodně zamilovaný, že jo, má děvče…“ S původní rodinou se doposud nesetkal…. U dalšího dospívajícího chlapce se rodina zalekla, chtěl se dostavit na setkání i s náhradní rodinou. „Napsal dopis, poslal fotku, napsal tam dopis. No a ta paní
59
Tehdejší věk chlapce – 2,5 roku.
77
odpověděla velice, tak jako řekla bych slušně, pěkně. No, ale přišel prostě dopis, kde napsala, že se tak stalo, že byla hrozně mladá a že partner se s ní rozešel a že neměla se o něho jak postarat. A že se prostě vdala, vzala si Roma za manžela a má s ním dalších sedm nebo osm dětí, že už je dokonce i babičkou. A on napsal a už nikdy ta paní neodpověděla. Ona se pravděpodobně lekla toho, že tam přijedeme s ním, že on tam přijede se svými rodiči. Já si myslím, že ona se náhle toho lekla, tak mu prostě teda neodpověděla a on se teda …. Říkal, že když mu neodpověděla, tak s ní prostě skončil. Na jednu stranu byl zklamanej, že mu neodpověděla, a na jednu stranu se mu ulevilo, že to nemusí řešit…“(KP5). Pokud došlo k realizaci kontaktu s biologickou rodinou, náhradní rodiče byli povětšinou rádi, že jejich přijaté dítě své „kořeny“ poznalo. Kontakt hodnotili povětšinou jako přínosný pro dítě a v podstatě sdíleli pozitivní emoce s dětmi.
Informantka
č. 1 dodává, že se po čase situace změnila, viz níže. „Takže jsme zkontaktovali a v jednom roce jsme poznali ají Felixovu rodinu z Ostravy, ají tu Elvi matku, se kterou jsme se setkali. A já jsem vážně byla strašně ráda…celou tu dodu jsem byla ráda, že mám od tohohle klid, a najednou, když jsme se setkali, tak jsem zjistila i na sobě, jo, že jsem ráda s těma děckama. Ty děcka z toho byly nadšený, že ty rodiny poznaly, tak já jsem byla ráda s nima. Za rok to teda bylo jinak už, no… Ale prošli jsme teda obdobím, že to byla hrozná euforie, nadšení a takový… Ají u mě, jo, která jsem už něco zažila, tak jsem byla šťastná, že ty rodiny prostě měly, ty matky nějaký období, kdy to nedaly, tak jsem si říkala dobře, ale zaplať pánbů, že teď ten zájem mají, že ty děti mají nějakou hodnotu, že získají z toho…“ (KP1). Mužský vzor chyběl v rodině informantky č. 6, když se dcera setkala s biologickou rodinou. Roli otce silně vnímala. „Ona byla i šťastná, ona si vždycky hrozně přála tátu. Tak najednou měla tátu. Tak táta pro ní začal hrozně bejt vzor a kdykoli já jsem něco to, tak já to řeknu tátovi a takovýhle, jo“ (KP6). Z hlediska věku k setkání docházelo v raném věku či v období dospívání. Některé děti měly silnou potřebu znát svou původní rodinu: „Elvíra chtěla, už od mala… začala o tom mluvit, někdy po desátým roce když dostala rozum, tak projevila zájem“ (KP1). U Elivíry rozhodli náhradní rodiče, vzhledem k hraničnímu pásmu mentálního postižení, že biologickou rodinu osloví, až bude Elvíra starší.
78
K prvním setkáním u většiny dětí došlo v období dospívání dítěte. „U Floriana60, u toho adoptovaného, u toho jsme čekali do těch jeho osmnácti let.“ (KP5). „Bylo mu kolem patnácti. Tak jsme říkali, tak nic, počkáme, až bude plnoletý. Tak jsme počkali a pak mu říkáme, Vášo, tak víme, že se potom ti tvoji rodiče rozvedli, víme, že máš ještě dva sourozence, kteří byli adoptovaní.“ (KP5). „Patnáct jí bylo, v prváku hned jí objevil ten Hynek“ (KP6). „Takže jsem na to v šestnácti kejvla a sociálka nám zjistila, že matka už nějak jakoby funguje a že jí tu informaci předá a že teda jestli má zájem. A ta matka na to teda hned reagovala, takže jsme se pak setkali na neutrální půdě a bylo to teda tak citově nabitý, že to jsem v životě nezažila.“ (KP1). „Až teda ty děti začaly dospívat a projevily zájem, tak jsme teda řekli dobře, ty děti to potřebujou, jdem do toho. Takže jsme je zkontaktovali a v jednom roce jsme poznali ají Felixovu rodinu z Ostravy“ (KP1). Původní rodiče oslovili jejich potomci. „Mají kontakt s příbuznými, sami si jej zorganizovali“ (KP2). U dětí, které se setkaly s biologickou rodinou v nízkém věku, hrála významnou roli jejich náhradní rodina, která setkání iniciovala. „Když byl malej asi půl roku u nás, tak jsme se za maminkou jeli podívat a to bylo poprvé, takže jako dvaapůletému mu to bylo úplně jedno. Ale ona se k němu chovala moc pěkně. On navíc byl v té době poměrně dost pozadu. My jsme si brali dítě s mentální retardací. Takže to bylo jako složitější s ním. Moc nemluvil ještě, vlastně měl problém, za toho půl roku nebyl adaptovanej do naší rodiny a do toho prostředí, aby to bral jako něco …. On toho měl na vnímání dost, pro něj to byla další návštěva někoho, koho do té doby jako neznal“ (KP4). „To mu bylo 23 asi“ (KP5). Informantky také potvrdily, že není problematické získat informace o původní rodině dítěte a kontakt na ni, obzvláště pokud je dítě v pěstounské péči. Například informantka č. 4 se svěřuje se svou zkušeností: „Usoudili sme, že bysme chtěli kontakt s maminkou nebo s rodinou, tak jsme si v kojeňáku vyžádali nějaký kontakt na ní, oni nám dali mailovou adresu a telefon.“ Z analýzy vzešlo, že ke kontaktům dochází povětšinou pravidelně, ale také nepravidelná setkání nejsou výjimkou. Viz následující autentické výňatky. „Takže takhle tak jednou za měsíc oni jsou rádi, že jí vidí, spíš na ní jen tak koukají, jak si hraje a tak“ (KP5). „Snažíme se tak jednou za ten rok, aby se viděli. No a ona opravdu potom začala fungovat, že“ (KP1). Přijatý syn komunikační partnerky č. 3 se pravidelně setkává i se
60
Jeho nezletilá matka byla donucena k odložení dítěte. Zákonní zástupci podepsali potřebné dokumenty.
79
širší rodinou. „Karel se s širší rodinou stýká pravidelně. O otci bohužel víme málo, tak ho zná jen z vyprávění od své babičky. Matka je již druhým rokem v Anglii, když byla v Čechách, vídali se. Karel jezdí o letních prázdninách na 14 dní a o Vánocích na týden k babičce. Při tomto pobytu vždy navštěvuje také svou tetu (sestru matky) s rodinou a strejdu (bratra matky s rodinou). Takže vždy vidí i své sestřenice. Když byla ještě Kájova maminka v Čechách, byl s námi na týden na chalupě Kájův starší bratr.“ Pokud se přijaté dítě se svou původní rodinnou pravidelně setkává v nízkém věku, obtížně netradiční situaci chápe. Náhradní matka č. 5 zde vysvětluje současnou situaci dívce i jejím původním rodičům, kteří mají také problém s uchopením stávající situace. „No, tak mi teda jezdíme pravidelně každý měsíc do Ostravy, aby mohli s tím dítětem alespoň chviličku být. Jako je to těžké, protože ona holka je odmítá … Ona říká, mami, a proč pořád berete mě, proč nevezmete za nima třeba Jarmilu…. A já jí říkám, protože ses jim narodila, Jaruško, protože ses jim narodila. Ona říká, maminko, ale já jsem se chtěla tobě narodit. Tak říkám, já vím, ale oni tě mají rádi, oni se na tebe těší celý týden, až jim zatelefonuješ.“ Jsou i rodiče, kterým psychiatrické onemocnění znemožnilo péči o vlastní dítě. KP5 dodává: „No a i s nima musím samozřejmě pracovat, že … protože oni jí pořád říkají do toho telefonu…tam, kde seš, to není tvoje maminka, to není tvůj tatínek … tak ona s nima nechtěla mluvit. Tak jsem říkala, jestli s ní chcete nějak komunikovat, tak to nemůžete tohle jí říkat … Takže oni přistoupili na můj názor, že oni jsou Mařenka a Románek. Já jsem maminka a tatínek, jo. Takže ona přistoupila na nějakej způsob, jak s nima mluvit, nějak je akceptuje.“ Zároveň matka dodává, že se dívka bude moci sama rozhodnout v pozdějším věku, zda bude chtít kontakt udržovat. „A taky, až bude Jaruška větší, tak se bude moct taky sama rozhodnout … A jednou taky ona, až vyroste, tak bude vděčná, že jste jí dali domov a také, že jste jí umožnili s nima mít kontakt …. A oni by chtěli, aby ona tam chodila, až bude mít partnera a tak… a já říkám, to už je na ní … ale nemůžete jí do něčeho nutit a tlačit jí a ona vás bude mít ráda, to není důvod, aby neměla, ale nemůžete jí tlačit proti nám, to jako ona se vzepře a nebude chtít“ (KP5). K nepravidelnému kontaktu dochází u tohoto chlapce: „Teď třeba ta romská rodina, ti se teď přestěhovali a zas o nich nic nevíme, třeba ti od Felixe.“ (KP1) Informantka také uvedla, že přijatý syn ani jeho romská rodina pravidelné kontakty nevyžadují. Již výše je naznačeno, že setkání s biologickou rodinou neznamená pouze styk s matkou, popřípadě s otcem. Někdy se podaří udržovat vztahy i se širší rodinou (babičky, dědečkové, tety, strýcové atd.) „Ona říkala, že má 42 bratranců, třeba když tam přijede 80
do Hradce Královýho, a byli u jedný v Anglii, druhou má v Rakousku. Takže tam všude jí vzali, jako jo“ (KP6). „Děti neznají rodiče, ale příbuzné, to jo“ (KP2). V dnešní době mohou děti udržovat kontakt prostřednictvím sociálních sítí: „Kromě návštěv je se svými sestřenicemi také na facebooku, ale moc často si nepíšou.“ Některé náhradní matky dokázaly specifikovat přínos původní rodiny pro dítě. V rámci zachování objektivního pohledu na danou problematiku je výše uvedena i „negativní strana mince.“ „Aby si dítě mohlo vážit samo sebe, musí si vážit i svého rodu. A my, náhradní rodiče, si také musíme vážit jeho rodu. Na každém je něco pěkného, proč bychom něco pěkného neměli najít na rodičích našich dětí. Pokud dělá Karlova rodina něco jinak než my, Karel je schopen (nebo spíš má příležitost se to učit) posoudit, že každý má jiné zvyklosti a věří něčemu jinému a že každá rodina je trochu jiná a dělá věci po svém. Snažíme se nikoho neodsuzovat. Pokud třeba u nich v rodině hodně jedí sladkosti a brambůrky a my ne, řeknu mu, že prostě věřím tomu, že to pro nás není dobré, a proto to nekupuju. A pokud oni je jíst chtějí, tak je to jejich věc, každý si někde něco dovolí a každý ať hlídá sám sebe. Je to podobná problematika, jako když se vzájemně děti navštěvují mezi kamarády a srovnávají rodiny. Považuji to za příležitost, aby se děti učily vzájemnému respektu a toleranci. A pracovaly se závistí, protože samozřejmě také srovnávají, co kdo má a co kdo může“ (KP3). „Ona poznala jejich zvyky, jejich jídlo. Teďkon po ní pojmenovali, sestra její má syna, tak ho pojmenovali po ní, haha, jo. Takže to poznala, veškrý to příbuzenstvo, ještě ani všechny dokonce ne, byla na svatbě, kde bylo asi 120 lidí a takový, jo, takže oni jsou velice … Oni jsou družní a oni jsou jinak, ale velice milí tyhlencty rodiče. Já tam jednou dokonce byla na Vánoce, jen jsem jí tam odvezla a hned jsem jela nazpátek, hned. A oni jsou pohostinný jo, oni tam měli po babičce jednu věc a vnucovali mi jí, mně to bylo trapný … Oni opravdu, co maj, to by se rozdali. Potom třeba jim nedochází, že třeba za dva dny nebude na jídlo. Ale takhle oni žijou jenom tím okamžikem, takže proto to Klaudie obdivuje, říká: „No, vidíš, táta by mi dal peníze, a ty mi je nedáš“ (KP6). KP5 uvádí, že minulost a biologickou rodinu dítěte nelze ze života jednoduše odstranit: „Nicméně pak se člověk postupem času něco dozví, aniž by chtěl“ (KP5). Formu asistovaného kontaktu využila pouze jedna rodina z dotazovaných. Většina rodičů se s původní rodinou setkala na neutrální půdě, nebo spolu nejdříve hovořili po telefonu, setkání proběhlo tedy bez účasti odborníků zabývajících se problematikou náhradní rodinné péče.
81
Je třeba také uvést, že asistovaného kontaktu vyžívají rodiče až v posledních letech, v předchozích dobách se setkání s biologickou rodinou musela obejít bez této podpory. „Tenkrát se to ještě takhle nedělalo, to bylo někde v plínkách, takže my jsme si to naplánovali…“ (KP1). KP1 uvádí, že dítě se s biologickou matkou setkat v podstatě nechtělo, což odporuje tezi, že k asistovanému kontaktu dochází, je-li to v zájmu zúčastněných a zejména v zájmu ohroženého dítěte. „A navíc si vemte, když to dítě ani nechce. My jsme teď podstoupili jeden asistovanej kontakt s tím nejmladším. A to bylo to nejtěžší, hrozně sme se toho báli…s matkou máme špatné zkušenosti61…“ K asistovanému kontaktu došlo na základě nařízení soudu.62 V tomto případě k setkání došlo za přítomnosti sociální pracovnice a psycholožky, náhradní matky, biologické matky a dítěte. „Matka byla naštěstí jako asi celkem dobře napráškovaná, dokonce to ustála, dokonce nás začala i chválit, že Sebastiánek je rád, určitě, že má takovýhle rodiče, protože ona nám vždycky sprostě nadávala, ona nadávala i hlavní soudkyni u soudu“(KP1). Náhradní matka dále upozorňuje, že by se dítě mělo se svou matkou setkat, ale až v pozdějším věku. „A možná přijde, ano, možná přijde pro to dítě nějaká vhodná doba, kdy se má to dítě seznamovat, ale myslím si, že to dítě to musí poznat samo, a ne, že soud řekne“ (KP1). Dále uvádí, že to nebylo přirozené, setkání hodnotí jako „umělé.“ „No, tak jsme tam za ní jeli, Sebastian63 říkal, že jako jí nechce vidět, tak jsme mu říkali, že mamku potřebuje vidět …… Ona teda se snažila, já si myslím, že to proběhlo tak jako klidně celkem, ale já si myslím, že i to dítě z toho cítilo jakoby něco takovýho umělýho“ (KP1). Zbylé informantky formu asistovaného kontaktu nevyužily. K setkání s biologickou rodinou došlo bez odborné podpory.
SHRNUTÍ První styk s biologickou rodinou provázel přirozeně strach a obava z neznámého. Jaká bude původní rodina? Bude jiná než taková, kterou si vytvořili na základě informací poskytnutých odborníky a své představě? Z dostupných rozhovorů bylo také patrné to,
Matce byla diagnostikována schizofrenie. Matka dlouhodobě projevovala zájem o kontakt. 63 Syn se s biologickou matkou setkal poprvé v devíti letech. 61 62
82
jak náhradní rodiče přistupovali v předchozích letech k setkání s původní rodinou a jak k tomu přistupují v současnosti, kdy dochází k osvětě o této problematice. Je třeba také uvést, že oslovení rodiče brali v ohled na rozhodnutí dítěte a respektovali ho. Některé děti si kontakt nepřály a někdy původní rodina setkání odmítla. V některých případech možná více „tlačili na pilu“, jelikož si mysleli, že setkání s původní rodinou bude velikým přínosem pro dítě. Někteří náhradní rodiče uvedli, že se snaží malé děti motivovat ke styku s biologickou rodinou. Malé děti podle nich nemají moc rozumu, v pozdějším věku se budou moci rozhodnout samy. Oslovení náhradní rodiče postupovali obezřetně, většinou původní rodinu kontaktovali telefonicky, poštou či emailem. Domluvili si setkání na neutrálním místě, často nejprve bez dětí. Pouze v jednom případě rodina využila asistovaný kontakt, a to na základě soudního rozhodnutí. K prvnímu styku s biologickou rodinou docházelo v různém věkovém období dětí. Dalo by se konstatovat, že náhradní rodiny kontaktovaly původní rodinu, když děti byly ještě malé. Druhou skupinu tvoří setkání v období, kdy děti dospívaly nebo byly již plnoleté. Je nesporné, že se jedná o náročnou životní situaci, jak pro dětí, tak pro náhradní i biologické rodiny. Reakce dětí se různily, podle osobnostních charakteristik, emoční, sociální a kognitivní vyspělosti, případně podle zdravotního postižení. Některé děti nedokázaly pojmout roli původní matky ve svém životě, jiné byly před setkáním a po něm velice rozrušené, agresivní, měly problém se spánkem. Jiné mají na původní rodinu pozitivní reakce, s rodinou vztahy pravidelně utužují, znají příbuzné, jezdí k původní rodině na prázdniny, tráví společně dovolenou apod. Před setkáním hrálo významnou roli také to, jaké mají děti zkušenosti s původní rodinou z minulosti, což také ovlivnilo jejich rozhodnutí přistoupit ke styku. Styk s původními rodiči byl u některých dětí i u některých náhradních rodičů doprovázen obavou, strachem, že původní rodina bude usilovat o získání dítěte do péče. V odpovědích se také objevily nereálné představy dětí o původní rodině, měly pouze pozitivní, nekritický obraz. Jiné děti naopak očerňovaly původní rodiče, pokud o nich hovořily s náhradními rodiči. Asistovaný kontakt je poměrně mladá a krátce dostupná služba. Někteří náhradní rodiče o asistovaném kontaktu slyšeli. Z dotazovaných ho využila pouze jedna rodina,
83
a to na podnět soudního příkazu. Zbylé rodiny se setkávaly s původními rodinami samy, k prvním kontaktům docházelo na neutrální půdě.
4.6 Shrnutí výzkumného šetření Výzkumné šetření se zabývalo vztahy náhradní rodiny s přijatým dítětem a jeho biologické rodiny. Cílem bylo zmapovat pohled náhradních rodičů na styk přijatých dětí s biologickou rodinou. Hlavní cíl byl doplněn a rozšířen dílčími cíli. Výzkumné šetření se zabývalo také specifickými potřebami dítěte, včetně potřeby pozitivní identity, přístupem náhradních rodičů k minulosti dítěte, hodnocením kvality a účelnosti odborných služeb – včetně relativně nové služby asistovaného kontaktu. Obsahová analýza získaných dat přinesla odpovědi na výzkumné otázky64, které složí jako opěrný bod a vychází ze stanovených cílů. V úvodní části byla shrnuta charakteristika informantek s ohledem na jejich motivaci k přijetí ohroženého dítěte. V této kategorii byl také podrobně rozpracován pohled náhradních matek na jejich rodinné fungování se zaměřením na silné stránky rodiny. Také na to jak vnímají svou roli – roli náhradní matky. Motivace náhradních matek přijmout ohrožené dítě do vlastní rodiny byla různorodá, jednalo se o potřebu mít velkou rodinu, umožnit dítěti vyrůstat ve funkční rodině, možnost vychovávat děti65. Náhradní rodiny považují za své silné stránky: pozitivní rodinnou atmosféru; životní optimismus; toleranci; soudržnost; vedení k plnění povinností a povědomí o vlastní zodpovědnosti; podporu schopností jedince a možnost jeho seberealizace; vzory způsobů chování; formulaci představ dětí o okolním světě a o společnosti; „kvalitní“ rodinný hodnotový systém, formování přístupu k práci, funkční chod domácnosti, důslednost ve výchově, budování důvěry a celkově funkční rodinný systém jako vzor pro budoucí život dítěte. Podle informantek jejich rodina dokáže ohroženému dítěti saturovat potřebu bezpečí a lásky – potřebu „mít svého člověka“. Je třeba upozornit na to, že náhradní matky uvádí přednosti své rodiny v podstatě takové charakteristiky, které uvádí i odborná literatura u funkčních rodin. Největší obavu před příchodem přijatého dítěte měli rodiče z ohrožení fungování své vlastní rodiny. Další kategorie se soustředila na důvody odebrání dítěte z původní rodiny a na následky ústavní péče nebo péče v nefunkční biologické rodině. Nejčastějším
64 65
Viz podkapitola – výzkumné otázky. Informantka má děti osvojené, vlastní nemá.
84
důvodem pro umístění dětí mimo biologickou rodinu byl bezesporu nezájem o dítě a jeho zanedbávání. Jako další důvody informantky uváděly nevhodnou socio-ekonomickou situaci rodičů, mladý věk matky, promiskuitní chování matky, patologické závislosti, psychické onemocnění, fyzické/psychické týrání, sexuální zneužívání dítěte nebo úmrtí rodiče. Náhradní rodiče na základě neodpovídající ústavní/rodičovské péče vyvodili možné následky, které si dítě přineslo do náhradní rodiny: opožděný psychomotorický, mentální, emoční, sociální vývoj, mutismus, omezenou slovní zásobu, nedostatečné sociální cítění, abstinenční příznaky, pomočování, nedůvěra, emoční problémy, psychickou deprivaci, snížené sebehodnocení dítěte. Jak je z výše uvedeného patrné, děti, které přichází do rodiny, mají za sebou obtížnou minulost. Náhradní rodiče by měli přistupovat ke sdělování pravdy o původu dítěte, minulosti a jeho biologické rodině s vysokou citlivostí a opatrností. Je potřeba zdůraznit, že o minulosti a původu dítěte by se mělo hovořit, minulost nelze ze života jednoduše vymazat. Výzkumné šetření ukázalo, že náhradní rodiče byli v této oblasti erudováni. Žádný z informantů pravdu dítěti nezatajoval, ani nedošlo k náhodnému zjištění informací o minulosti. Informanti pravdu sdělovali přiměřeně dle věku a psychické vyzrálosti dítěte. V některých náhradních rodinách si na pravdu přicházely děti samy podle logických úsudků. K rozhovorům o biologické rodině docházelo náhodně v souvislosti s různými situacemi nebo cíleně – náhradní rodiče chtěli debatu vyvolat, například při procházení rodinných alb. Náhradní rodiče pohlíželi na specifické potřeby dětí následovně. Školní a rodinné prostředí se v souvislosti se specifickými potřebami objevovalo v odpovědích často. Z tohoto důvodu se specifické potřeby dětí dále analyzovaly ve spojení s těmito prostředími. Podle informantů školní prostředí ovlivňuje sebevnímání dítěte, převážně v souvislosti se školním výkonem nebo se vztahy s vrstevníky. Vzhledem k tomu, že dítě ve škole tráví podstatnou část dne, informanti často hledali takové prostředí, kde bude dítě maximálně spokojené. Často tedy docházelo k další změně prostředí – tedy ke změně školy. Ovšem výzkumné šetření poukázalo i na to, že některé rodiny naopak dítě nechtěly vystavovat dalšímu přechodu, a tak dítě ponechaly ve stávajícím, když ne plně vyhovujícím prostředí. Z analyzované kategorie rovněž vyplynulo, že náhradní rodiče si uvědomují potřebu odlišného přístupu k dětem z hlediska jejich specifických potřeb. Některé informantky uváděly, že přijaté děti potřebují mnohem větší péči a „ostražitost“ než jejich 85
biologické děti. Také očekávání od přijatých dětí mají jiné vzhledem k prožitkům dětí, které mají z minulosti. Ovšem informanti také zdůrazňovali, že děti nedělí na vlastní a nevlastní. Významnou částí této práce bylo postavení identity dítěte v kontextu náhradní rodinné péče. Ze zjištění vyplynulo, že informovanost náhradních matek je na velice dobré úrovni. Spoustu informací a odborných termínů znaly, pojem identita dítěte již slyšely a některé jej dokázaly výstižně specifikovat. V rozhovorech se objevily i pozitivní zkušenosti s odbornou péčí, ale převažovaly ty negativní. Zde si informantky stěžovaly na bezúčelnost a nekonkrétnost služeb. Své negativní zkušenosti měly převážně z krizových situacích, kdy se jim nedostalo konkrétní rady a pomoci. Z analýzy také vyplynulo, že náhradní rodiče si uvědomují potřebu dětí znát svoji minulost, své kořeny. Pokud to dítě vyloženě neodmítalo, rodiče si s dětmi o jejich minulosti povídali. Informantky také uchovávají fotografie a další předměty, ke kterým mají děti citový vztah. U některých dětí (jiného etnika) se objevily rysy tzv. dvojí identity. Pokud došlo ke zrealizování kontaktu s biologickou rodinou, většinou to bylo z iniciativy náhradních rodin. První styk provázel strach a obavu z neznámého. Někteří informanti také hovořili o změně přístupu k původní rodině dítěte. Zatímco v předchozích letech o setkání s biologickou rodinnou nejevili zájem, v současnosti, kdy dochází k osvětě v této problematice a na základě vlastních zkušeností i odborné podpory přistupují k původní rodině dítěte jinak. Pokud si dítě nepřálo setkat se s původními rodiči, náhradní rodiče toto rozhodnutí respektovali. Někdy ani původní rodina o setkání nestála. Část informantů uvedla, že se snaží malé děti motivovat ke styku s biologickou rodinou. Malé děti podle nich nemají „moc rozumu“, v pozdějším věku se budou moci rozhodnout samy, zda budou chtít kontakt udržovat. Oslovení náhradní rodiče postupovali k setkáním obezřetně, většinou původní rodinu kontaktovali telefonicky, poštou či emailem. Setkání si domluvili na neutrálním místě, často nejprve bez dětí. Pouze v jednom případě rodina využila asistovaný kontakt a to na základě soudního rozhodnutí. K prvním stykům s biologickou rodinou docházelo v různém věkovém období dětí. Dalo by se konstatovat, že náhradní rodiny kontaktovaly původní rodinu, když děti byly ještě malé. Druhá skupina dětí se s biologickými rodiči setkala v období dospívání nebo v době své plnoletosti. Je nesporné, že se jednalo o náročnou životní situaci, jak pro dětí, tak i pro náhradní a biologické rodiny. Reakce dětí se různily, podle osobnostních 86
charakteristik, emoční, sociální a kognitivní vyspělosti, případně zdravotního postižení. Některé děti nedokázaly pojmout roli původní matky, jiné byly před a po setkání velice rozrušené, agresivní, měly problém se spánkem. Další měly na původní rodinu pozitivní reakce, s rodinou vztahy pravidelně utužují, znají příbuzné, jezdí k původní rodině na prázdniny, tráví společně dovolenou apod. Před setkáními hrálo významnou roli, také to, jaké mají děti zkušenosti s původní rodinou z minulosti, což také ovlivnilo jejich rozhodnutí k přistoupení ke styku. Styk s původními rodiči u některých dětí i u některých náhradních rodičů byl doprovázen obavou a strachem, že původní rodina bude usilovat o získání dítěte do péče. V odpovědích se také objevily nereálné představy dětí o původní rodině – pouze pozitivní, nekritický obraz nebo naopak děti velice kritizovaly původní rodinu. Asistovaný kontakt je poměrně mladá a krátce dostupná služba. Někteří náhradní rodiče o asistovaném kontaktu slyšely. Z dotazovaných ho využila pouze jedna rodina, na podnět soudního příkazu.
87
Závěr Diplomová práce se zabývala zmapováním pohledu náhradních rodičů na styk přijatých dětí s biologickou rodinnou. Práce je rozdělena do čtyř kapitol. Teoretická část obsahuje tři kapitoly. První se soustředí na význam rodiny a na ohrožené dítě, zabývá se také teorií resilience a attachmentu v životě ohroženého dítěte. Druhá kapitola vymezuje náhradní rodinou a ústavní péči s ohledem na transformační rámec české legislativy. Poslední kapitola teoretické části se soustředí na formování identity dítěte v náhradní rodině, popisuje specifické potřeby a vývoj dítěte, dále nabízí pohled na postavení biologické rodiny v životě jedince. Čtvrtá kapitola je empirická. Obsahuje cíle výzkumu a výzkumné otázky. Podrobně popisuje výzkumný soubor, sběr, techniku a způsob analýzy dat. Analýza dat byla vytvořena s využitím polostrukturovaného rozhovoru. Na základě analýzy získaných dat bylo vytvořeno celkem šest podkapitol – kategorií. Jedná se o úvodní charakteristiku informantů, princip pravdy ve výchově, dítě před příchodem do náhradní rodiny, vnímání specifických potřeb dítěte, identitu dítěte v kontextu náhradní rodinné péče, ta se dělí na další dílčí podkapitoly, tedy na pozitivní utváření identity dítěte a kontakt s biologickou rodinou. Analyzovaná data byla shrnuta v závěru výzkumného šetření. Cílem práce bylo také poukázat na bipolární působení biologické rodiny na ohrožené dítě. Práce vychází z předpokladu dvojího pohledu náhradních rodičů a odborné veřejnosti na styk dětí s původní rodinou. Jedni hovoří o původní rodině jako o podpoře ve vytváření pozitivní identity a dalších potřeb dítěte. Druzí hovoří naopak o narušení stability osobnostního vývoje dítěte. Ze závěru výzkumného šetření vyplývá, že náhradní rodiče se snaží dětem poskytnout co největší oporu, pravidelně se zúčastňují odborných školení, komunikují s dalšími náhradními rodiči, někteří hledají relevantní informace v odborných publikací. Proto se mnohé matky ať už dočetly či dozvěděly o přínosech, ale i problémech, jež může kontakt s biologickou rodinnou přinést. Z výzkumu dále vyplynulo, že náhradní rodiče se snaží o kontaktování biologické rodiny, hledají pozitivní charakteristiky původní rodiny, když ji přibližují dětem. Pokud dítě nemá zájem o styk s původní rodinnou, respektují to. Práce by mohla být využita jako odborný a informační materiál vhodný pro náhradní rodiče nebo odborníky a studenty zabývající se problematikou náhradní rodinné péče.
88
Resumé Diplomová práce se soustředí na zmapování styku přijatých dětí s biologickou rodinou, na význam biologické rodiny s ohledem na saturaci specifických potřeb včetně potřeby budování pozitivní identity. Cíle práce jsou opřeny o teoretická východiska zabývající se významem rodiny pro dítě, ohroženým dítětem, teorií attachmentu a resilience, vymezením náhradní rodinné a ústavní péče s ohledem na transformační rámec české legislativy a formováním identity dítěte v náhradní rodině. Významná část práce je věnována vývoji dítěte a jeho potřebám, dále se práce zabývá vlivem biologické rodiny na dítě. Empirickou část tvoří analýza rozhovorů celkem šesti náhradních matek z různých krajů České republiky. Kvalitativní výzkum mapuje nejen kontakty biologické rodiny a přijatých dětí, ale zabývá se také pohledem náhradních rodičů na udržování těchto vztahů s ohledem na potřeby dětí, včetně potřeby formování pozitivní identity jedince. Výzkumné šetření je realizované formou polostrukturovaných rozhovorů, které jsou dále analyzovány a tříděny do šesti kategorií. Výsledkem je realistický pohled na výchovu dětí v náhradních rodinách a nezastupitelný vliv (pozitivní nebo negativní) biologické rodiny na vývoj přijatého dítěte.
89
Summary Primary goal of this diploma thesis is to map the bonds between accepted children with biological family and the purpose of biological family with regards to saturation of specific needs including the need of acquiring positive identity. Topics of the thesis base on theoretical foundations concerned with the purpose of family for a child, endangered child, theory of attachment and resilience, outlines of surrogate family and institutional care with regards to the transformation frame of the Czech legislation and child identity forming in a surrogate family. Major part of the thesis is concerned with child needs and development and discusses possible influence of a biological family. Empirical part consists of dialog analysis with 6 surrogate mothers from various parts of the Czech Republic. Qualitative research maps not only the contact of a biological family and accepted children, but also addresses the parental viewpoint on maintaining these relationships in regard to the needs of the children including the need to form a positive identity on an individual. Research survey is realized as semi-structured dialogs that are analyzed further and categorized in 6 categories resulting in a realistic view on child upbringing in surrogate families and the irreplaceable influence (be it positive or negative) of a biological family onto the accepted individual.
90
Použité zdroje BECHYŇOVÁ, Věra. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Vyd. 1. Praha: IREAS, Institut pro strukturální politiku, 2007, 229 s. ISBN 978-808-6684-475. BECHYŇOVÁ, Věra a Marta KONVIČKOVÁ. Sanace rodiny: [sociální práce s dysfunkčními rodinami]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 151 s. ISBN 978-807-3673-925. BLAHUTOVÁ, Michaela a Dagmar ZEZULOVÁ. Hostitelská péče a příprava k ní. 1. vyd. Zlín: Tigris spol. s.r.o, 2011. ISBN 978-80-86062-41-9 BOWLBY, John. Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 356 s. ISBN 978-807-3676-704. BRISCH, Karl Heinz. Bezpečná výchova: budování jisté vztahové vazby mezi rodiči a dětmi. Překlad Pravoslav Prokeš. Praha: Portál, 2012, 157 s. ISBN 978-802-6200-635. BUBLEOVÁ, Věduna a Alena VÁVROVÁa. SOS Dětské vesničky - Láskyplný domov pro každé dítě.: Úvod do problematiky náhradní rodinné péče. [online]. 2009 [cit. 2015-02-12]. Dostupné z: http://www.sos-vesnicky.cz/nase-cinnost/projekty/vice-deti-do-rodin/vzdelavani-propestouny/metodickematerialy/uvod-do-problematiky-nahradni-rodinne-pece/nrp-a-jeji-uskaliBUBLEOVÁ, Věduna a Alena VÁVROVÁb. Identita dítěte: Každé dítě hledá svůj původ, potřebuje znát své kořeny.: Úvod do problematiky náhradní rodinné péče [online]. 2009 [cit. 2015-02-17]. Dostupné z :http://www.sos-vesnicky.cz/nase-cinnost/projekty/vice-deti-do-rodin/vzdelavani-propestouny/metodicke-materialy/uvod-do-problematiky-nahradni-rodinne-pece/nrp-a-jeji-uskali-identitaditete/ BUBLEOVÁ, Věduna, Alena VÁVROVÁ, Lucie VRÁNOVÁ a Jana FRANTÍKOVÁ. Základní informace o náhradní rodinné péči. Vyd. 1. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2011, 1 CD-ROM. ISBN 97880-87455-01-2 BUBLEOVÁa, Věduna. Základní informace o osvojení (adopci). 3., přeprac. vyd. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2014, 57 s. ISBN 978-80-87455-18-0. BUBLEOVÁb, Věduna. Základní informace o pěstounské péči a péči poručníka. 3., přeprac. vyd. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2014, 60 s. ISBN 978-80-87455-19-7. CAIRNS, Kate. Bezpečná vazba mezi náhradními rodiči a dítětem: traumata v raném vztahu a psychická odolnost. Vyd. 1. Překlad Hana Antonínová. Praha: Portál, 2013, 179 s. ISBN 978-802-6203-704.
91
COLLINS, Donald, Catheleen JORDAN a Heather COLEMAN. An introduction to family social work. 3rd ed. Belmont, CA: Brooks/Cole/Cengage Learning, c2010, xxii, 428 p. ISBN 04-956-0188-8. Československá psychologie: Z. Matějček/ Resilience aneb co nás chrání před zlým osudem. Praha: Psychologický ústav AV ČR, 2014, LVIII, č. 3. ISSN 0009-062X.
DANIEL, Brigid, Sally WASSELL a Robbie GILLIGAN. Child development for child care and protection workers. 2nd ed. Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers, 2010, 281 p. ISBN 18-490-5068-6. DUNOVSKÝ, Jiří, Zdeněk DYTRYCH a Zdeněk MATĚJČEK. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Vyd. 1. Praha: Grada Pub., 1995, 245 p. ISBN 80-716-9192-5. ERIKSON, Erik H. Dětství a společnost. Vyd. 1. Praha: Argo, 2002, 387 s. ISBN 80-720-3380-8.
ERIKSON, Erik H. Childhood and society. Rev. ed. London: Paladin, 1977. ISBN 05-860-8356-1. FISCHER, Slavomil a Jiří ŠKODA. Sociální patologie: analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009, 218 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4727813. GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 144 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4717-883. GILLERNOVÁ, Ilona, Vladimír KEBZA a Milan RYMEŠ. Psychologické aspekty změn v české společnosti: člověk na přelomu tisíciletí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011, 256 s. Psyché (Grada). ISBN 978802-4727-981. GOŠOVÁ, Věra. Metodický portál RVP: Metodický portál inspirace a zkušenosti učitelů. [online]. 2011 [cit. 2015-02-18]. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogicky_lexikon/S/Sebepojet%C3%AD HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009, 774 s. ISBN 978-807-3675-691. HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 280 s. ISBN 978-80247-1168-3. HELUS, Zdeněk. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009, 286 s. Pedagogická praxe. ISBN 978-807-3676-285.
92
HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012, 407 s. ISBN 978-802-6202-196. JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 258 s. ISBN 978-802-4736-792.
KIRKPATRICK, Lee A. Attachment, evolution, and the psychology of religion. New York: Guilford Press, c2005, xvi, 400 p. ISBN 15-938-5088-3. KLIMEŠ, Jeroným. Budování identity dítěte – nejtěžší výchovný úkol v moderní společnosti [online]. 2006 [cit. 2015-03-28]. Dostupné z:http://www.mpsv.cz/files/clanky/7713/Budovani_identity_ditete.pdf KLIMEŠ, Jeroným. Občanské sdružení Rozum a Cit: Budování identity dítěte [online]. Praha, 2008[cit.2015-02-17]. Dostupné z: http://www.rozumacit.cz/zs/file_prirucky_a_publikace/Budovani_identity_ditete%282008%29.pdf KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie pocitů štěstí: současný stav poznání. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013, 131 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4744-360. LANGMEIER, Josef a Zdeněk MATĚJČEK. Psychická deprivace v dětství. Vyd. 4., dopl., V nakl. Karolinum 1. Praha: Karolinum, 2011, 399 s. ISBN 978-80-246-1983-5. LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006, 368 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1284-9. MACEK, Petr. Adolescence. 2., upr. vyd. Praha: Portál, 2003, 141 s. ISBN 80-717-8747-7. MATĚJČEK Z. Co řekneme osvojenému dítěti. Praha: MPSV ČSR, ROH – Práce, 1982 MATĚJČEK, Zdeněk. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, 223 s. Knižnice psychologické literatury. ISBN 80-042-5236-2. MATĚJČEK, Zdeněk. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Vyd. 1. Praha: Portal, 1999, 183 s. ISBN 80-717-8304-8. MATEJČEK, Zdeněk a Jarmila KOLUCHOVÁ. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 155 p. ISBN 80-717-8637-3.
93
MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008, 271 s. ISBN 978-807367-368-0. MATOUŠEK, Oldřich a Hana PAZLAROVÁ. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánování péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 183 s. ISBN 978-807-3677-398.
MATOUŠEK, Oldřich a Hana PAZLAROVÁ. Podpora rodiny: manuál pro pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2014, 171 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-6206-972. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006, 332 s. ISBN 8024713624. NOŽÍŘOVÁ, Jana. Náhradní rodinná péče. Praha: Linde, 2012, 94 s. ISBN 978-808-6131-917. PIAGET, Jean a Bärbel INHELDER. Psychologie dítěte. Vyd. 5., V nakl. Portál 4. Praha: Portál, 2007, 143 s. ISBN 978-807-3672-638. PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2009, 395 s. ISBN 978-807-3676-476. PTÁČEK, Radek, KUŽELOVÁ, Hana, ČELEDOVÁ, Libuše. Vývoj dětí v náhradních formách péče. Vyd. 1.
Praha:
MPSV,
2011,
54
s.
ISBN
978-80-7421-040-2.
Dostupné
z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/13150/nahradni_pece.pdf. RADVANOVÁ Eva Náhradní výchova dětí - možnosti a meze: kolokvium I. Praha: Univerzita Karlova. Právnická fakulta, 2008, 126 s. Sborníky, č. 39. ISBN 978-808-7146-057. RADVANOVÁ, Eva Náhradní rodinná péče - představy a skutečnost: (realita a východiska v ČR) : kolokvium II. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009, 99 s. Sborníky, č. 45. ISBN 978808-7146-255. ROTREKLOVÁ, Eva. Aktuální otázky péče o děti separované od rodičů: sborník z XIII. celostátního semináře:Brno: Triada - poradenské centrum, 2013, 64 s. ISBN 978-802-6054-498. RUDOLFOVÁ A KOL., Aneta. Metodika procesu deinstitucionalizace [online]. 1. vyd. Praha: Sdružení SOS dětských vesniček, 2013 [cit. 2014-12-15]. ISBN 978-80-905641-1-4. Dostupné z: http://www.sosvesnicky.cz/res/data/091/010342.pdf
94
ŘÍČAN, Pavel a Dana KREJČÍŘOVÁ. Dětská klinická psychologie. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, c2006, 603 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1049-8. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. 6., rev. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2010, 208 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4731-339. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. Vyd. 3. Praha: Portál, 2014. ISBN 978-802-6207-726. Schéma náhradní rodinné péče. In: Pěstounská péče [online]. 02-06/2012 [cit. 2014-12-15]. Dostupné z: http://www.pestounska-pece.cz/content/pestounska-pece SEMERÁDOVÁ, Monika. Metodika Zprostředkování kontaktu dítěte s vlastní rodinou. In: [online]. In: Centrum
náhradní
rodinné
péče
Amalthea,
2012
[cit.
2015-02-10].
Dostupné
z:http://amalthea.cz/projekty/ostatni/nrp_systemova_zmena/vystupy/0106-po-procesu-priprav/metodikazprostredkovani-kontaktu-s-rodinou_121023.pdf SLANÝ, Jaroslav. Syndrom CAN: (syndrom týraného dítěte). Vyd. 1. V Ostravě: Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, 2008, 155 s. ISBN 978-807-3684-747. SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. 2. oprav. vyd. Brno: Barrister, 2004, 523 s. ISBN 80-865-9865-9. SOBOTKOVÁ, Irena. Pěstounské rodiny: jejich fungování a odolnost. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2003, 142 s. ISBN 80-865-5262-4. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 2., přeprac. vyd. Praha: Portál, 2007, 219 s. ISBN 978-80-7367250-8. Sobotková, I. Biologické rodiny dětí, které jsou navrhovány do náhradní rodinné péče. E-psychologie 2010. [online]. 4 (1), 51-57 [cit. 2015 - 01-10]. Dostupný z www: http://e-psycholog.eu/pdf/sobotkova.pdf SOBOTKOVÁ, Veronika. Rizikové a antisociální chování v adolescenci. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014, 147 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4740-423. MATOUŠEK, Oldřich, Pavla KODYMOVÁ a Jana KOLÁČKOVÁ. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010, 351 s. ISBN 9788073678180. ŠOLCOVÁ, Iva. Vývoj resilience v dětství a dospělosti. 1. vyd. Praha, 2009, 102 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4729-473.
95
Služby pro rodinu a děti: sborník příspěvků ze semináře konaného dne 16. srpna 2011 [v Praze] [online]. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2011, 50 s.[cit. 2015-03-28]. ISBN 978-80-7421-0419. SVOBODOVÁ, Michaela, VRTBOVSKÁ, Petra, BÁRTOVÁ, Darina. Zpráva o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v České republice. Vyd. 1. Praha: Občanské sdružení DOM, 2002. Dostupné z: http://www. varianty. cz/download/doc/books/24.pdf. ŠKOVIERA, Albín. Dilemata náhradní výchovy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 143 s. ISBN 978-807-3673185. ŠPECIÁNOVÁ, Šárka. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: Linde, 2003, 156 s. ISBN 80-8613144-0. ŠVAŘÍČEK, Roman a Klára ŠEĎOVÁ. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0 ŠVANCAR, Radmil a Libuše KANTŮRKOVÁ. Jménem republiky…. Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy. Praha: GNOSIS, 2013, č. 30. VÝROST, Jozef. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Editor Ivan Slaměník. Praha: Grada, 2008, 404 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4714-288 VÁGNEROVÁ, Marie M. Psychický vývoj dítěte v náhradní rodinné péči [online]. Vyd. 1. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2012 [cit. 2015-01-27]. ISBN 978-808-7455-142. Dostupné z:http://www.nahradnirodina.cz/files/File/psychicky_vyvoj_ditete_v_nrp.pdf VÁGNEROVÁ, Marie. Současná psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál, 2014, 815 s. ISBN 978-802-6206-965. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. Praha: Karolinum, 2005, 467 s. ISBN 8024609568. VOJTOVÁ, Věra. Inkluzivní vzdělávání žáků v riziku a s poruchami chování jako perspektiva kvality života v dospělosti. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 330 s. ISBN 978-802-1051-591. VRTBOVSKÁ, Petra. O ztraceném dítěti: attachment, poruchy attachmentu a léčení. Vyd. 1. Praha: Natama, 2010, 120 s. ISBN 978-80-86620-20-6. VYMĚTAL, Jan. Rogersovský přístup k dospělým a dětem. Vyd. 2. přeprac. Praha: Portál, 2001, 236 s. ISBN 80-717-8561-X.
96
VYMĚTAL, Jan. Úvod do psychoterapie. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Grada, 2010. ISBN 978-802-4726-670 VYSKOČIL, Filip. Právní úprava náhradní rodinné péče v České republice [online]. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, spolek, 2014 [cit. 2014-12-15]. Dostupné z:http://www.nahradnirodina.cz/files/File/Projekty/Pravni_uprava_NRP_v_CR_2014.pdf ZEZULOVÁ, Dagmar. Pěstounská péče a adopce. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, 197 s. ISBN 978-802-6200659 ŽUFNÍČEK, Jan. Vybraná témata vychovatelské praxe: inspirace pro vychovatele v zařízeních ústavní a ochranné výchovy. Vyd. 1. Editor Helena Pacnerová, Adéla
Legislativní dokumenty Občanský
zákoník
č.
89/2012
Sb.
[online]
[cit.
2015
-
01-10].
Dostupné
z
www:
http://zakony.centrum.cz/obcansky-zakonik-novy Zákon č. 401/2012 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí [online] [cit. 2015 - 01-11]. Dostupné z www: http://www.msmt.cz/uploads/legislativa/2012_401.pdf Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. [online] [cit. 2015-0111]. Dostupné z www: http://www.mzcr.cz/legislativa/dokumenty/zdravotnisluzby_6102_1786_11.html Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. [online] [cit. 2015- 01-11]. Dostupné z www: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf Zákon č. 333/2012 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
a
další
související
zákony.
[online]
http://www.msmt.cz/uploads/legislativa/2012_333.pdf
97
[cit.
2015-
01-11].
Dostupné
z
www:
Seznam zkratek MZ – ministerstvo zdravotnictví. MŠMT – ministerstvo školství a mládeže. MPSV- ministerstvo práce a sociálních věcí. ZDVOP - Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. KP - komunikační partnerky.
Seznam tabulek a schémat Tabulka č. 1 – Druhy vazeb mezi dítětem a rodičem. Tabulka č. 2 – Počty dětí umístěných v ústavní péči. Tabulka č. 3 – Adaptační mechanizmy (způsoby chování spojené s vývojem identity a vztahů). Tabulka č. 4 – Charakteristika náhradních matek. Tabulka č. 5 – Předchozí prostředí dětí přijatých do náhradní rodiny. Tabulka č. 6 – Důvody k odebrání dítěte z biologické rodiny. Schéma č. 1 – Obsahuje především dva rozměry – odolnost a zranitelnost. Schéma č. 2 – Náhradní rodinná péče.
98
Seznam příloh Příloha I. – Dopad zneužívání a zanedbávání během dětství a raného dětství. Příloha II. – Důsledky institucionální péče v raném věku. Příloha III. Důvod umístění dítěte do náhradní péče. Příloha IV. – Následky psychického týrání v dětství. Příloha V. – Desatero náhradního rodičovství. Příloha VI. – Schéma Ministerstev, která se podílejí na sociálně-právní ochraně dětí. Příloha VII. – Cesty pomoci k zachování funkčnosti rodiny. Příloha VIII. – Hlediska posuzování osobnosti. Příloha IX. – Ukázka z Knihy života. Příloha X. – Zpravodaj Fondu ohrožených dětí. Příloha XI. – Pět P v rozvoji identity. Příloha XII. – Jak budovat identitu dítěte?
99
Příloha I. – Dopad zneužívání a zanedbávání během dětství a raného dětství.
Vysvětlivky: D= dětství, B=batole, RD=rané dětství. (http://www.mpsv.cz/files/clanky/13150/nahradni_pece.pdf)
100
Příloha II. – Důsledky institucionální péče v raném věku.
101
Příloha III. - Důvod umístění dítěte do náhradní péče.
Příloha IV. – Následky psychického týrání v dětství.
(http://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/retrospektivni-studie-fyzickeho-a-psychickeho-tyrani-v-detstvi-udospele-populace-cr-49.html)
102
Příloha V. – Desatero náhradního rodičovství. Desatero pro náhradní rodinnou péči Nebojme se přijmout své "náhradní" rodičovství za své! 1. Tedy za prvé a znovu: nebojme se přijmout své "náhradní" rodičovství za své! 2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně
žijeme. 3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do
té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život - a to i od našich dětí. 4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže
pojistit sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda! 5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným
sdělením důležitých informací o svém původu a historii. 6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat,
ale začněme, při vhodné příležitosti vyprávět sami. 7. Dítě sice není z nás, není "z naší krve", ale je naše"! Bezpodmínečné přijetí
dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého rodičovství. 8. S horším raději počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším
se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné - nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky! 9. vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné
ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme. 10.
Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život.
(Prof. PhDr.Zdeněk Matějček, DrSc., Doc.MUDr. Zdeněk Dytrych, DrSc. Jak a proč nás trápí děti. Praha, Grada, 1997)
103
Příloha VI. – Schéma Ministerstev, která se podílejí na sociálně-právní ochraně dětí.
Schéma Ministerstva, která se podílejí na sociálně-právní ochraně dětí, subjekty, které pod rezorty věcně spadají, a další souvislosti, které mají vliv na sociálně-právní ochranu dětí¨ (http://www.nahradnirodina.cz/files/File/zakladni_info_o_nrp.pdf )
104
Příloha VII. – Cesty pomoci k zachování funkčnosti rodiny.
Sociálně-právní ochrana dítěte – cesty a možnosti řešení situace a osudu dítěte 2.2.1 Rodina zdravá, riziková, ohrožená – cesty pomoci k zachování funkčnosti rodiny (http://www.nahradnirodina.cz/files/File/zakladni_info_o_nrp.pdf)
Příloha VIII. - Hlediska posuzování osobnosti.
(SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. 2. oprav. vyd. Brno: Barrister, 2004, 523 s.. ISBN 80-865-9865-9.)
105
Příloha IX. – Ukázka z Knihy života.
(http://www.mpsv.cz/files/clanky/7712/Album.pdf)
106
Příloha X. – Zpravodaj fondu ohrožených dětí. Hledáme nové rodiče Pěstounskou rodinu hledáme pro patnáctiměsíčního Petříčka romského etnika z Klokánku. Je to drobný, klidný, roztomilý, usměvavý a zdravý chlapeček. Najdou se brzy? Na nové rodiče čeká i pětiletá Vaneska romského etnika. Je to milá, temperamentní a inteligentní dívka s velmi dobrou slovní zásobou a vynikající výslovností. Potřebuje stabilní, citově vřelé prostředí s pevnou citovou vazbou s klidným přístupem. Pěstounskou rodinu hledáme i pro šestiletou Lucinku majoritního etnika z Klokánku. Lucinka navštěvuje MŠ s logopedickou péčí. Má diagnostikován syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou a opožděný a nerovnoměrný vývoj. Přesto zaznamenává velký pokrok zejména v rozvoji řeči a celkové orientovanosti. Při výchově je třeba uplatňovat metody, určené pro děti s ADHD. Lucinka má zájem o vše nové, je vstřícná, ráda si hraje. Rodiče se o ni nezajímají.
(Zpravodaj Fondu ohrožených dětí číslo 1/2013)
107
Příloha XI. – Pět P v rozvoji identity dítěte jiné kultury. 1. POSTUPNĚ Budeme-li se o rozvoj identity dítěte aktivně starat hned od počátku, můžeme zmírnit bouřlivé období dospívání, kdy si bude ostře uvědomovat, že je „jiné“. 2. PŘIROZENĚ Prvky, které pomohou dítěti budovat svou identitu, je vhodné začlenit do běžného života, pro všechny členy rodiny. Kdyby mělo dítě pocit, že je odlišné, může část vlastního „já“ začít odmítat ve snaze splynout s ostatními. 3. PŘIJMOUT ODLIŠNOST Abychom dokázali dítěti přirozeně zprostředkovat vytvoření jeho vlastní identity, musíme nejdřív sami vnitřně přijmout fakt, že jeho identita je odlišná od naší, případně i od identity našich dalších dětí. Není ani horší ani lepší, je stejně hodnotná, ale odlišná. 4. POZITIVNĚ Dědictví původu dítěte bychom měli považovat za obohacení našeho života, naší rodiny. Přijaté dítě bude obohaceno o poznání naší kultury, my budeme obohaceni při poznávání té jeho. 5. PLÁNOVITĚ Pro budování identity přijatého dítěte jiné kultury musíme udělat něco navíc, co ve výchově dětí stejného etnika „se udělá“ jaksi samo, jako i nám v dětství stačilo naši identitu jen spontánně přejímat od rodičů a společnosti. Chceme-li přijatému dítěti dát prostor pro rozvoj jeho vlastní identity, může být účelné mít jasnou představu, kdy a jaké kroky podniknout. (http://www.adopce.com/_files/adopce-1e138ca48e1f5adf38d8c7cf969abe5a/stredisko-nahradni-rodinnepece-pet-p-rozvoje-indentity-ditete-jine-kultury.pdf)
108
Příloha XII. – Jak budovat identitu dítěte? Praktická doporučení: Jak budovat identitu dítěte Adolescence klade před mladého člověka těžký úkol: najít a vybudovat si vlastní identitu. Tento úkol mají děti v NRP o řád těžší, protože část jejich identity je odlišná od identity náhradních rodičů. – Náhradní rodiče musí odlišnou identitu svěřeného dítěte budovat aktivně a cílevědomě. Není možno pasivně očekávat, že zdravá identita vznikne sama. Chybné jsou tedy věty: „Nám nevadí, že je Rom, Ukrajinec, postižený atd.“ – V adolescenci je možno s dětmi otevřeně hovořit prakticky na jakékoli téma týkající se jejich identity či původu, citového prožívání i abstraktních úvah. Adolescentní dítě je schopné pochopit myšlenky v této příručce. – Děti jiného etnika seznamujeme s prostředím a kulturou, ze které pocházejí, cílevědomě hledáme možné identifikační vzory, které dítě může následovat a na které může být hrdé. – Cílem výchovy dítě s jinou identitou není asimilace do majoritní společnosti, ale smíšená identita, která mu umožní se bezkonfliktně pohybovat v obou prostředích. – Budování identity vychází z historie dítěte. V ní je třeba mít několik záchytných bodů přesvědčit – přesvědčit postupně od narození až do dospělosti – nejen fotografie, památeční předměty či hračky, ale i vzpomínky a opakovaně vyprávěné rodinné příběhy. Tyto body vytvářejí jakousi kostru, která nese dítě z minulosti do budoucnosti. Užitečnou pomůckou je tzv. Kniha života. – Rodičům pomůže, když se připraví na fázi nevděku, kterou dítě v mladší dospělosti prochází. Na případné nespravedlivé výčitky dítěte mohou reagovat podmíněnou omluvou. (http://www.rozumacit.cz/zs/file_prirucky_a_publikace/Budovani_identity_ditete%282008%29.pdf )
109
