MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti Diplomová práce

Brno 2011

Vedoucí práce:

Autor práce:

PhDr. Kateřina Sayoud Solárová, Ph.D.

Bc. Kristýna Štamberková

Anotace Diplomová práce „Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti“ pojednává o rizicích sociálního vyloučení seniorů, o moţnostech péče o ně a především o vyuţití volného času. Práce se také věnuje problematice přizpůsobování se ţivotu ve stáří a výhodám sociálních sluţeb pro seniory. Cílem práce je zjistit faktory, které významně ovlivňují aktivitu v ţivotě seniorů. Praktická část vychází z kvantitativního výzkumu s kvalitativními prvky, zakotvené teorie na základě dat získaných z dotazníků a rozhovorů. Jako doplňující informace je přiloţen dotazník pro ošetřující personál.

Annotation Diploma thesis „Activation of seniors as a future topic“ deals with risks of senior´s social exclusion, choice of care and first of all about usage of free time. Publication attend to complication with adaptation to eldery life and advantages od using social services for seniors. Target of thesis is to discover some factors, which are important for activities in senior´s life. Practical part comes out from quantitative research with qualitative elements based on informations acquired in questionnaries and interviews. As a completing information is appended some questionnary for attending staff.

Klíčová slova Stárnutí, stáří, aktivizace, sociální exkluze, péče o seniory

Keywords Ageing process, eldery, activation, social exklusion, care for seniors

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 1.dubna 2011

Kristýna Štamberková

Poděkování

Upřímně děkuji PhDr. Kateřině Sayoud Solárové, Ph.D. za odborné vedení, její cenné rady, pomoc a pochopení při zpracování mé diplomové práce. Také bych chtěla poděkovat všem ostatním, kteří mě jakkoli podpořili ve snaze úspěšně dokončit započatou práci, především sociální pracovnici, která byla vţdy ochotná poskytnout mi vţdy potřebné materiály i ve svém volném čase a také mým přátelům a rodině za trpělivost a důleţité rady.

Obsah ÚVOD 1 STÁRNUTÍ 1.1 1.2 1.3 1.4

Pojem stárnutí a stáří Změny přicházející během stárnutí Ageismus a mezigenerační solidarita Sociální izolace ve stáří

2

PÉČE O SENIORY

2.1 2.2 2.3

Domácí péče Institucionální péče Sluţby pro seniory a jejich rodiny

3

AKTIVIZACE SENIORŮ

3.1 3.2 3.3

Pojem a cíle aktivizace Moţnosti aktivizace Techniky práce se seniory

4

AKTIVIZACE SENIORŮ JAKO TÉMA BUDOUCNOSTI (VÝZKUM)

4.1 4.2 4.3 4.4

Stanovení cíle, hypotéza a medotd výzkumného šetření Charakterisitka techniky výzkumného šetření Interpretace výsledků výzkumného šetření Závěry a doporučení výzkumného šetření

ZÁVĚR SHRNUTÍ RESUMÉ POUŢITÁ LITERATURA PŘILOHY

6

8 12 15 16

18 20 24

28 30 33

39 42 54 41 58 60 60 61 65

ÚVOD Stáří se stává přímou zkušeností stále většího počtu lidí. Je uţ všeobecně známo, ţe populace demograficky stárne a proto je nutné přijmout řadu opatření, která pomohou ţít starším lidem zdravěji a aktivněji. Právě tato skutečnost ovlivnila mé rozhodnutí vybrat si toto téma pro diplomovou práci - Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti. Panika, strach ze stáří a z konce ţivota, které některé z nás zachvátí, však nejsou reakcí na to, ţe se nám objevují bílé vlasy či vrásky kolem očí, ale panika nad tím, ţe se nám náš vlastní, dosavadní ţivot nelíbil, a ţe jiţ nemáme čas ho napravit. Je to reakce na to, ţe jsme se zapomněli připravit na své stáří a najednou nevíme co s ním. Tématika vylučování či sociální izolace jedinců, případně celých skupin, je stále velmi aktuální. Dokonce ještě získává na významu tím více, čím větší skupina obyvatel je jí, byť nepřímo, ohroţena. Takto ohroţenou skupinou jsou bezesporu také senioři – lidé, kteří dosáhli věku nazývaným stářím. Umění stárnout je pro nás i uměním ţít. Aktivita v ţivotě starých lidí je velmi důleţitá nejen pro udrţení dobré kondice a zdraví, ale také pro pocit spokojenosti, uţitečnosti a sounáleţitosti s okolím. Dnes se eviduje mnoho moţností vyţití vhodného pro seniory, stačí si vybrat, co komu nejlépe vyhovuje. Od kultury a vzdělávání, přes zájezdy aţ ke sportu. I přes všechny tyto moţnosti a nabídky se najdou jedinci, kteří se z nějakého důvodu nezapojují, nechtějí nic a nikoho. Pokud je ale člověk schopen drţet krok a dále se aktivně zajímat o dění kolem sebe, bude pro něj snazší čelit situacím, které během procesu stárnutí bude zaţívat, a bude se tak na vlastní stáří lépe adaptovat. Další velký problém je samota a izolace. Je velmi těţké vyrovnat se se ztrátou partnera, na kterého jsme byli celý ţivot zvyklí. Obranou je mít stále nějaký svůj program, své aktivity, koníčky nebo zvíře. Kaţdý dle svých moţností a chuti. O tom, jak se nám bude ve stáří dařit, rozhoduje mnoho vzájemně se doplňujících činitelů. Patří k nim třeba osobnost kaţdého z nás, ţivotní postoje, zkušenosti získané během ţivota, materiální zabezpečení a v neposlední řadě také zdraví. 6

Cílem této diplomové práce je objasnit faktory celkově ovlivňující aktivizaci. Senioři jsou lidé jako my všichni, byli jako my a my budeme jimi, pokud se doţijeme vysokého věku. Toto téma se týká nás všech, všichni jednou budeme potřebovat procvičovat tělo i mysl. Diplomová práce obsahuje dvě části: teoretickou a praktickou. V teoretické části bych ráda pomocí odborných publikací přiblíţila problematiku stárnutí všeobecně a moţností dnešních seniorů. Vycházím ze společenských změn, které s sebou stárnutí populace přináší. Zmiňuji také sociální izolaci, která je podle mě jeden z významných problémů špatné nebo ţádné aktivizace seniorů. Ve výzkumné části se metodou kvantitativního výzkumu s kvalitativnímu prvky pokusím odpovědět na tyto výzkumné otázky: 1: Má spolubydlení s druhou osobou či osobami vliv na míru a rozmanitost aktivizace? 2: Má délka pobytu vliv na využití nabízených služeb? 3: Ovlivňuje míru aktivizace dobrý vztah s rodinou a častost jejich návštěv? 4: Má stupeň závislosti vliv na aktivizaci klienta? Pouţila jsem tyto techniky sběru dat: dotazníky doplněné rozhovory, jak se samotnými seniory, tak s odborným personálem, abych doplnila ne vţdy zřejmé odpovědi seniorů. Získaná data jsou dále zpracována a interpretována v jednoduchých grafech a kontingenčních tabulkách.

7

1. Stárnutí MOTTO: "Stáří je dnes opuštěnější než kdysi." /Josef Charvát/

1.1 Pojem stárnutí a stáří „Absolutně i relativně přibývá starých lidí a současně se snižuje relativní podíl dětí a mládeže. Proto mluvíme o absolutním stárnutím populace a stejně o relativním stárnutí populace, což znamená vzestup podílu starých osob na celkovém počtu obyvatel. Věková pyramida nebo-li strom života stále rozšiřuje svoji korunu, ale zároveň se zužuje kmen – základna“ (Jedlička, V. 1991, s. 171). Stárnutí je přirozený proces všech ţivých organizmů. Je to řada změn, které mají stránku biologickou, psychologickou a sociální. Výsledkem stárnutí je přirozené stáří se všemi jeho důsledky ve smyslu negativním i pozitivním. V projevech stárnutí jsou velké rozdíly mezi vrstevníky, proto nelze paušalizovat všechny seniory jako homogenní skupinu. Lidský věk se vlivem zkvalitňujících ţivotních podmínek a stoupající úrovně medicíny stále prodluţuje. Za maximální věkovou hranici se za ideálních podmínek povaţuje 120 let, podle dalších autorů aţ 125 let. "Druhou stranou mince prodlužování lidského život je nárůst starých nesoběstačných osob a osob dlouhodobě nemocných. Choroby starých osob mají odlišný průběh, mají sklon k recidivám, komplikacím a často přecházejí do chronicity. Často také dochází u seniorů ke kumulování jednotlivých nemocí. Narůstá tak počet osob dlouhodobě nemocných, kteří přežívají díky úrovni medicíny" (Wolf, J. 1982, s.59). Stárnutím z vývojového hlediska je moţné nazvat přechodné období mezi dospělostí a vlastním stářím jako takovým. Je procesem, jehoţ projevy a změny přicházejí v různou dobu jednotlivých ţivotních fází a pokračují rozdílnou rychlostí. Zpravidla se jím rozumí souhrn změn ve struktuře a funkcích organismu jedince, které podmiňují jeho snazší zranitelnost a celkový pokles schopností a výkonnosti jedince (Langmeier, J., Krejčířová, D. 2006). Stárnutí je ústupem po dosaţení vrcholu anatomického i funkčního růstu organismu (Pacovský, V. 1997). 8

Zatímco dříve jedinec stárnul rychle, stejně jako dříve dospíval, a celý jeho ţivotní cyklus proběhl za dobu, která byla o polovinu aţ o dvě třetiny kratší, neţ je dnešní věk člověka, v současné době je tomu právě naopak. Jedinec stárne pomaleji, déle, ale bohuţel, a to je nutno konstatovat, stárne také více hlouběji, intenzivněji. Neumírá na těţká zranění v boji či práci, cholery či neštovice, ale na úplné opotřebení vlastního těla, selhání srdce, mozkové příhody a celkové tělesné vysílení (Wolf, J. 1982). "Člověk se liší od živočichů mimo jiné tím, že nežije jen v přítomnosti, ale že si stále uvědomuje svou minulost i budoucnost. Vzpomíná, hodnotí, co bylo, a poučen tím jedná v přítomnosti a plánuje svůj zítřek, svoji budoucnost. Žije stále ve třech dimenzích a vědomí těchto dimenzí ho provází celý život. Jejich proporce se však během života mění a tím se mění i jejich význam" (Wolf, J. 1982, s.13).

Stáří „Věk je významným znakem společenských rozdílů v každé společnosti. Všude se s některými lidmi zachází s ohledem na jejich věk jinak než s druhými a zároveň se od nich očekává, že se budou chovat společensky uznávaným způsobem a přijmou role své věkové kategorie.“ (Pacovský, V. 1997, str.14) Rozhodnutí, je-li určitý člověk starý či ještě nikoli, není lehké. Především nezáleţí jenom na datu narození, tedy na kalendářním věku. Jsou mezi námi lidé narození před sedmdesáti nebo i více léty a přece jsou pohybliví, čilí a výkonní jako lidé středního věku. A naopak jsou tu lidé poměrně mladí, které uţ nic nebaví, ničím se nezabývají, hledají na sobě příznaky nejrůznějších nemocí a trápí se přemýšlením o svém osudu. Máme prostě staré mladíky a mladé staříky. Rozdíl mezi kalendářním a biologickým věkem můţe být značný (Pokorná,A. 2010).

9

Vymezení pojmu stáří „O stáří, o jeho kvalitě rozhodujeme mnohem dřív, než se přihlásí ke své faktické vládě nad námi. A stáří, to daleké, které se nás „vůbec“ netýká, doléhá každodenně tím víc a tím naléhavěji, čím méně jsme ochotni se k němu znát. „ (Haškovcová, 1989, str.9) Přestoţe, nebo moţná právě proto, ţe počet lidí doţívajících se vysokého věku v naší společnosti výrazně stoupl a se starými lidmi přijde člověk do kontaktu téměř kaţdodenně, zůstávají ve společnosti zakořeněné určité předsudky a negativní postoje vůči seniorům. Čím větší je při vzájemném setkávání se věkový rozdíl, tím pravděpodobnější je, ţe zástupci mladších generací budou negativně hodnotit ty dříve narozené. Stáří je jednou z etap v ţivotě člověka. Kaţdá z těchto ţivotních etap je charakteristická určitými vývojovými funkčními znaky a změnami organismu. Můţeme říci, ţe stáří je posledním vývojovým stádiem. Souvisí se všemi stádii předchozími, neboť to jaký jsme vedli ţivot v minulosti výrazně ovlivňuje jaké budeme mít stáří (Wolf, J. 1982). Zatím si jen málokdo představuje důchodce jako zcela soběstačného a činorodého jedince se spoustou zálib a v dobrém zdravotním stavu. Pořád v naší společnosti přetrvává obraz starého, nemocného a závislého člověka, který má sklony k infantilnosti a vyţaduje od státu finanční zajištění. Mladí lidé se většinou domnívají, ţe to jediné, co můţe ještě důchodce udělat, je podporovat svou rodinu, starat se o vnoučata a nezabírat místo mladším. Stáří a prodluţování délky ţivota je v mnoha případech prezentováno jako velká ekonomická zátěţ společnosti, která bude v budoucnosti znamenat sloţitý problém. Tento typ postoje je však zcela jednostranný, jelikoţ sniţování úmrtnosti lidí bychom měli spíše chápat jako velký úspěch civilizačního vývoje. (Pokorná,A.2010) Do popředí zájmu se dostávají aktivity a programy, které mají vést k zabezpečení péče pro nemocné a závislé jedince a ke zlepšení jejich zdravotního stavu prostřednictvím kvalitní péče. Opatření zaměřená na seniory by měla vycházet z potřeb a zejména přání samotných seniorů tak, aby vedla prostřednictvím smysluplných volnočasových aktivit k prodluţování aktivního ţivota seniorů. 10

Staří lidé mají oprávněný nárok ţít ve společnosti přátelské ke kaţdému bez rozdílu věku, ţít ţivot nezávislý, pokud to není moţné tak vyuţít moţností péče a pomoci. Účastnit se aktivně ţivota společnosti, uplatňovat se v ní a uţívat jejích zdrojů, zkrátka ţít důstojný ţivot za důstojných podmínek. (Pokorná, A. 2010) Zvlášť významnou úlohu určitě hrají sociální faktory, mezi které můţeme zařadit ţivotní podmínky, způsob bydlení, finanční zabezpečení i ţivotní krize v předcházejícím období. Kaţdý průběh stárnutí je velmi individuální a záleţí pouze na nás samotných, jak s ním naloţíme (Wolf, J. 1982). Hlavní změny pozorované obecně u stárnoucích lidí stručně zmíním v následujících bodech. Kaţdý člověk stárne jinak rychle, proto se také všichni nedoţíváme stejného věku. Přidruţí-li se během ţivota nějaká onemocnění, projevy stárnutí se zrychlují. Jak píše Haškovcová, H. (1989) zevnějšek seniorů prodělal mnoho změn, stárnutí a přicházející stáří je čitelné ve tváři, gestech i v chůzi a ani psychická stránka osobnosti není ušetřena involučních procesů. Rozdělení věku podle fyziologického stavu organismu: (Kalvach, Z. 2004) 1. chronologický věk - skutečný, kalendářní - tento věk se počítá od data narození a nemusí souhlasit s věkem biologickým 2. funkční věk - biologický - nemusí souhlasit s věkem chronologickým, ale odpovídá skutečnému stavu organismu po stránce biologické, psychické a sociální. Při posuzování člověka má větší výpovědní hodnotu, neţ věk chronologický. Srovnání pohledů na stáří od několika vybraných autorů J. Alan vymezuje stáří oproti mládí: „Zatímco mládí je obdobím, v němţ převaţuje sklon měnit svět, stáří je s ním osobně spojeno a má tendenci ho hájit. Dominantním rysem mládí je aktivita a důraz na čin, ve stáří převládá hodnocení a zvaţování. Motivem duchovního stavu ke společnosti je v mládí touha vyznat se v ní a v sobě, ve stáří je důraz přesunut na snahu vyznat se v sobě a ve svém vztahu ke světu. Socializačním problémem pro mládí je přizpůsobení, pro stáří spíše vyrovnání.“ (Alan, J. 1989, str. 386)

11

J. Langmeier definuje stáří takto: „Stáří je obdobím po

65. roce ţivota -

organismus slábne, je čím dál náchylnější k nemocem a úrazům (oslabení hladiny vápníku v kostech, kornatění cév, úbytek důleţitých enzymů, u ţen menopauza, atd.). Proţívání starých lidí směřuje k introverzi a melancholii.“ (Langmeier, J. 1998, str. 50) Z. Kalvach „Stáří je obecným označením pozdních fází ontogeneze, přirozeného průběhu ţivota. Je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů, modifikovaných dalšími faktory (především chorobami, ţivotním způsobem a ţivotními podmínkami) a je spojeno s řadou významných sociálních změn (osamostatnění dětí, penzionování a jiné změny sociálních rolí).“ (Kalvach, Z. 1997, str.18) J. Ort chápe stáří jako projev věku. „Stává se statusovou charakteristikou, s níţ je spojeno předepsané chování, neboli role.“ „Některé role se s odchodem do důchodu opouštějí a i tím se mění naše aspirace. S touto změnou by měla přijít nová očekávání ze strany společnosti a jejích institucí – tedy společnost by měla být připravena na aktivní seniory.“ (Ort, J. 2004, str. 23)

1.2. Změny přicházející během stárnutí Kalvach, Z. (2004) dělí příznaky stárnutí a stáří na: změny fyzické, u kterých jde především o úbytek fyzických sil a výkonnosti, sniţuje se hmotnost a ubývá svalové hmoty. Dále se zpomaluje látková výměna, sniţuje se spotřeba kyslíku, zpomaluje se syntéza bílkovin. Kůţe je vrásčitá, ztenčuje se, ztrácí elasticitu, vlasy šediví a vypadávají, odvápňují se kosti, je zvýšená náchylnost k úrazům, zhoršují se funkce a kapacita jednotlivých orgánů - srdce, ledvin, plic. Podstatné je i sníţení sekrece ţláz s vnitřní sekrecí, činnost některých ţláz ustává úplně, nervový systém je méně odolný vůči zátěţovým situacím, ubývá mozkových buněk a chrup se stává defektní, častá je i paradentóza. Tělesné změny můţeme povaţovat za naprosto normální projev stárnutí, ale některé mohou negativně ovlivňovat psychický stav seniora. Těţší a déle trvající vybavování si slov způsobující pomalejší slovní projev můţe například vést k vyhýbání se komunikaci a tím i společnosti lidí. (Petříková, A., Čornačičová, R. 2004)

12

Ke změnám fyzickým dále patří změny smyslové, coţ znamená zhoršení smyslového vnímání - sluch, zrak, čich, chuť, hmat, vnímání tlaku na kůţi a tělesné teploty. Velmi podstatné jsou i změny psychické, které se vyznačují sníţením výbavnosti a vštípivosti paměti, menší nápaditostí, vynalézavostí. Zpomalí se psychomotorické tempo, úkoly řeší člověk pomaleji, lpí na tradicích, projevuje se zde větší únavnost, citová labilita a nestabilita některých psychických funkcí - jazykové dovednosti, intelekt. U stárnoucího člověka dochází také ke změnám v citovém proţívání. Některé události uţ jej tak nevzrušují, v extrémních případech můţe tento úbytek dojít aţ na hranici apatie. Naopak u jiných jedinců můţe intenzita proţívání s věkem narůstat a můţe u něj docházet k silným vnějším projevům emocí (Pacovský, V. 1997).

Během stárnutí dochází k slábnutí výkonu v různých schopností, staří lidé jsou hůře přizpůsobiví, okolní svět je pro ně často hektický a těţko se v něm orientují, proto mohou reagovat uzavíráním se do svého soukromí. „Celková schopnost psychické adaptability klesá. Staří lidé bývají nejistí v neznámém prostředí právě tak jako v rozhovoru s neznámými lidmi.“ (Haškovcová, H. 1989, str.97) Staří lidé mají rádi určitý vlastní stereotyp. Hodnoty starého člověka se mění, často se obrací k duchovnu. „Celková introvertizace a příklon k duchovnímu životu všeho druhu jsou pro stárnoucího člověka typické.“ (Haškovcová, H. 1989, str. 110). S tímto úzce souvisejí i změny sociálního postavení, jako je např. odchod do důchodu, změna ekonomického zabezpečení, mění se vztahy v rodině pocity izolace, závislosti na druhých, neprospěšnosti. Dá se říci, ţe je to největší změna, která s sebou přináší odchod do důchodu, zejména proto, ţe přichází v podstatě naráz ve velmi krátkém čase. Ať se na něj člověk těší nebo ne, musí si nově uspořádat svůj ţivot.

13

„S předstihem deseti let říkávají, že se těší do penze. Když se ale odchod do důchodu stane reálně blízkým, začnou se bránit, a to z pravidla velmi energicky a často i efektivně. Uvádějí nejrůznější racionální i zracionalizované důvody proto, aby mohli setrvat v pracovním procesu.“ (Haškovcová, H. 1989, str. 24) Při odchodu ze zaměstnání na plný úvazek do důchodu můţe u jedinců docházet k pocitům ztráty prestiţe. Zmizí pravidelná práce, omezí se kontakty s lidmi, které dříve jakoby přicházely samy, mimochodem. Mnoho vztahů a vazeb je nutné budovat. Odchod ze zaměstnání, ve kterém člověk tráví valnou většinu dne i týdne, do důchodu je také náročný po manţelsko-partnerské stránce. Manţelé jsou rázem vystaveni spoustě společného času, který nezřídka neumí trávit společně. Na povrch mohou vyplouvat problémy, na které dříve nepřišlo z nedostatku společně tráveného času. Najednou si na druhém všímáme objektivně nevýznamných vad, které nás nicméně mohou velmi dráţdit.

Často dochází k tzv. Ponorkovému syndromu,

zvyšuje se riziko konfliktů. Ideální prevencí jsou společné aktivity budované jiţ v produktivní části ţivota jedince. Čeho se starým lidem nedostává nejvíce je úcta a respekt okolí. Tyto podmínky samotným seniorům značně komplikují a ztěţují adaptaci na vlastní stáří. Často přebírají stereotypy a mýty o stáří zaţité z vlastního dosavadního ţivota. Měl by být zdůrazňován pozitivní obraz stáří a vytvářena příznivá společenská atmosféra. S řešením této problematiky je třeba začít co nejdříve, aby lidé, kteří budou brzy vstupovat do důchodu, a tak se tedy v očích společnosti stávat oficiálně starými, přijali nový pohled na své stáří a aby mladí brali jako samozřejmost osobu nezávislého a zkušeného seniora (Wolf, J. 1982).

14

1.3. Ageismus a mezigenerační solidarita S rostoucí střední délkou ţivota v západní civilizaci je nutné otevřít i u nás toto tabuizované téma. To, ţe se o něm nemluví, neznamená, ţe neexistuje. Se vznikem kultu mládí vzniká i opačný extrém – ageismus. Jde o slovo, které nemá český ekvivalent. Pojem je odvozen od anglického slova age, které znamená věk, stáří. Ageismus je potom společenský předsudek vůči stáří. (Tošnerová,T.2002) Dnes je termín ageismus definovaný šíře. Zahrnuje předsudky a negativní představy o starých lidech nebo projevy diskriminace vůči staršímu člověku nebo skupině starších (Tošnerová, T. 2002). Hovoříme o stereotypech, kdy v záporném stereotypu jsou vynechány příznivé charakteristiky. Jedná se o výroky a postoje bez pravdivého základu, ale se zdáním, ţe mají v jádru pravdu. Některé projevy diskriminace jsou zřejmé, některé v podtextu nevyslovené. Tošnerová, 2002 uvádí: „Ageismus“ – věková diskriminace postihující především staré lidi; můţe vést k věkové segregaci, vyčleňování ze společnosti; je podporován ekonomicko-sociálními problémy a společenskými představami podceňujícími stáří. „Předsudek“ – kriticky nezhodnocený úsudek (vycházející z myšlenkových stereotypů), který je silně ovlivněný tradicí, osobní zkušeností, respektive emocemi a z něj plynoucí postoj, názor přijatý jedincem (skupinou). „Stereotyp“ – v psychologii a sociologii ustálený a navyklý vzorec myšlení nebo chování; soubor představ, které mají příslušníci společenské skupiny o sobě (autostereotyp) nebo o jiných (heterostereotyp), sociální stereotyp obsahuje hodnotící, často iracionální soudy, mívá blízko k předsudkům (rasovým, etnickým ap.). Změna individuálního i sociálního stereotypu je nesnadná, je provázena negativními emocemi. Ageismus je odlišný od jiných „ismů“, jako je sexismus, rasismus atd. Věková klasifikace není statická, jednotlivec postupuje přes jednotlivé ţivotní cykly, klasifikace je charakterizovaná neustálou změnou, zatímco ostatní systémy jsou konstantní, např. rod, rasa.(Tošnerová, T. 2002)

15

Postoje ke stárnutí a stáří se v nás utváří a formují jiţ od dětství. Záleţí také na tom, jaké vzory si neseme z nukleárních rodin, jak se naši rodiče chovají k vlastním rodičům a jaký nám tím dávají příklad do ţivota. „Co současné dítě může odezřít, pochopit, co formuje jeho vztah ke starým lidem, a tudíž ke stáří? Vidí, slyší a cítí; vidí, jak staří lidé vypadají, slyší, co se o nich říká v dobrém i ve zlém, často cítí velký rozpor. Záleží na rodičích, jakou interpretaci viděnému a slyšenému v emotivní rovině dají.“ (Haškovcová, H. 1989, srt. 17)

1.4 Sociální inkluze a exkluze Jak popisuje P. Mareš, (2004) je to stav, kdy jedinec nebo skupina jedinců neparticipuje plně na ekonomickém, politickém a sociálním ţivotě společnosti anebo kdy jejich přístup k příjmům a ostatním zdrojům jim neumoţňuje dosáhnout ţivotního standardu, který je v dané společnosti, v níţ ţijí, povaţován za přijatelný, a dosáhnout takové míry participace na ţivotě společnosti, která je pro plnoprávné členy této společnosti uznána za ţádoucí. Sociální dimenze vyloučení je často vymezována dle frekvence a schopnosti kontaktu s příbuznými, přáteli a širším okolím. Rozsah sociální sítě a z ní plynoucí rozsah sociálního kapitálu můţe být jedním z faktorů prohlubující dopad sociálního vyloučení. Na tento jev poukazuje Mareš, P. (2006), který uvádí, ţe „Mezi ohroženými sociální exkluzí nacházíme nižší sociální kapitál indikovaný sníženou důvěrou k ostatním i ke společnosti.“ Sociální vyloučení se neprojevuje pouze na makrosociální úrovni, ale vztahuje se k mikrostrukturální rovině v komunitách. Podle P. Mareše (2006) jádro konceptu sociální exkluze spočívá v tom, ţe vlastně vyloučení

jedinci i sociální kolektivy se nepodílejí stejnou měrou jako

ostatní na (hmotných i nehmotných) zdrojích společnosti a také na jejich redistribuci, coţ vede nejen k jejich chudobě (vyloučení ze standardu ţivota, ţivotních šancí, konzumních aspirací, ze zdravotní péče), ale i k sociální či kulturní izolaci. "Jde o proces, jenž je zbavuje práv a povinností, které jsou spojeny s plnoprávným členstvím ve společnosti. O proces vydělování jedinců i sociálních kategorií z organizací či komunit, z nichž je složena společnost, a z jejího morálního řádu. Proces, který ničí lidské schopnosti a životní šance a bývá doprovázen demoralizací beznadějí, apatií a zoufalstvím“ (Mareš, P. 2000, s. 261). 16

Mnoha seniorům, ať uţ z jakýchkoliv příčin, nezbývá neţ se uchýlit do sluţeb institucionalizované péče. Ta můţe pomoci riziko exkluze zmenšit nebo naopak přispět k prohloubení vyloučení a to tím, ţe je daný člověk vytrţen ze svého prostředí, segregován do prostředí domovů pro seniory a uzavřen do podmínek, které jedinci přináší mnohé problémy z hlediska změny ţivotního stylu (Pokorná, A. 2010, s. 18). Pacovský, V. (1997) spatřuje příčiny sociální izolace, resp. sociálního vyloučení seniorů z hlediska individuální úrovně, jejichţ východiskem je životní situace jednotlivce. (Ţivotní situace klienta představuje komplex různorodých specifických okolností - charakteristiky jedinců nebo skupin a charakteristiky prostředí, ve kterém tito jedinci a skupiny ţijí), jejichţ zvládání podmiňuje rovnováhu mezi klientem a jeho sociálním prostředím. Lze ji tudíţ chápat jako výsledek interakce mezi jedincem a jeho prostředím.

Pacovský, V. (1997) mezi příčinami zmiňuje sociálně rizikovou osobnost, tj. jedince s déletrvající anamnézou sociálních těţkostí (staří bezdomovci, lidé vyššího věku propuštění z vězení apod.). Dále Pacovský, V. (1997) upozorňuje na propojenost sociálních a psychických příčin a uţívá souhrnné označení psychosociální faktory, mezi něţ řadí odchod do důchodu a jeho autonomní hodnocení jako ztráty a prohry, zklamání ze ztráty společenských rolí, nízké sebehodnocení, deficit motivace k fyzickým a psychickým aktivitám, nepřipravenost na stáří.

17

2. Péče o seniory „Před více než třiceti lety prohlásil prezident Spojených států John F. Kennedy, že měřítkem společnosti je úroveň její péče o nejslabší občany. Toto krédo přimělo mnoho západních společností ke zkoumání vlastních postojů, zákonů a zvyků při práci zabezpečující lepší život osob s postižením. Dodržování lidských práv je pro seberealizaci a osobní blaho postižených a starých občanů nezbytné. Slova prezidenta Kennedyho naznačují, že takovou inkluzí zvyšujeme humanitu naší společnosti“ (Mühlpachr, P. 2004, s.108).

2.1. Domácí péče Domácí péče Síla vztahů k blízkým lidem se ve stáří většinou nijak nemění a význam rodiny s věkem naopak stoupá; stejně jako v dětství je člověk i ve stáří více ohroţen sociální izolací či emoční deprivací. Proto je péče v domácím prostředí pro seniory jednoznačně nejvýhodnější. Poskytování domácí péče je upraveno řadou právních norem, zvlášť pak zákonem č.108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. „Pokud se v rodině rozhodnete, že se o svého blízkého postaráte sami,je to určitě dobře. Každý člověk je šťastný doma, a ne v ústavním zařízení. Je třeba ale počítat s tím, že péče o ležícího člověka j vysilující služba a musíte se na ni dobře připravit. Lidé často neznají základní principy ošetřovatelské péče a neví o možnostech, které lze využít. V městské Nemocnici Milosrdných bratří proto budeme ve spolupráci s Odborem sociální péče Magistrátu města Brna pořádat kurzy ošetřovatelské péče pro rodinné příslušníky. Vedle ošetřovatelství budou zahrnovat i psychologii, protože domácí péče je často velmi náročná i psychicky“ (Rychnovský, 2007, s.2). Péče o osobu blízkou prostřednictvím rodinného příslušníka je pro seniora nejlepší variantou. Nicméně pro pečujícího je velmi náročná jak fyzicky, tak i psychicky. Ve většině případů to znamená odchod ze zaměstnání a s tím spojenou nutnost ţádat o příspěvek na péči, který je vţdy adresován osobě, o kterou je pečováno. Výše příspěvku se pohybuje u dospělého od 2.000,-Kč do 11.000,-Kč dle stupně zdravotního postiţení. Příspěvek lze vyuţít na výdaje vzniklé v rámci péče o osobu 18

blízkou, tzn. při péči zajištěné rodinným příslušníkem nebo sociální sluţbou (Misconiová, 2006). Domácí péče - Home care Domácí péče je propojenou formou zdravotní a sociální péče, včetně péče laické, poskytované potřebnému klientovi na základě rozhodnutí ošetřujícího lékaře v jeho vlastním sociálním prostředí. Jejím posláním je zajistit v rámci primární péče ve vlastním sociálním prostředí klienta takový rozsah a kvalitu potřebné zdravotní a sociální péče, který je dle aktuálních podmínek, poznatků vědy a výzkumu moţný tak, aby k hospitalizaci klienta nebo jeho umístění do ústavu sociální péče docházelo jen kdyţ je to nezbytně nutné. Tento princip předpokládá i vlastní aktivní přístup klienta a jeho blízkých v procesu rozhodování při řešení problému, ale současně počítá i s jejich aktivní spolupráci při poskytování péče. Jednoduše řečeno - jedná se o pomoc k svépomoci. Klient a jeho blízcí nejen spolurozhodují, ale také se spolupodílí na poskytování péče. (Bednář,J. 2010) V rámci této domácí péče jsou klient i jeho blízcí řádnými členy týmu se společným cílem, kterým je zlepšení kvality ţivota klienta i jeho blízkých. I toto je nezastupitelné pozitivum systému domácí péče (Kohutová,H. 2010). 1. Cíle domácí péče: Především by měla domácí péče zajistit maximální rozsah, dostupnost, kvalitu a efektivitu zdravotní péče a pomoci klientům, kterým je tato péče poskytovaná na základě doporučení k tomu příslušným lékařem, a to v jejich vlastním sociálním prostředí. Další z důleţitých cílů je eliminovat vliv infekčních nákaz, které mohou být v různých hromadných zařízeních někdy osudové (Bednář, J.2010). 2. Definice domácí péče: Domácí péčí je zdravotní péče poskytovaná pacientům na základě doporučení registrujícího praktického lékaře, registrujícího praktického lékaře pro děti a dorost nebo ošetřujícího lékaře při hospitalizaci v jejich vlastním sociálním prostředí. Domácí 19

péče je zaměřena zejména na udrţení a podporu zdraví, navrácení zdraví a rozvoj soběstačnosti, zmírňování utrpení nevyléčitelně nemocného člověka a zajištění klidného umírání a smrti (Bednář, J.2010). 3. Vymezení činnosti domácí péče: Poskytovatelé domácí péče samostatně vykonávají domácí péči, indikovanou praktickým a ošetřujícím lékařem a dále spolupracují s orgány státní správy a samosprávy, s nevládními organizacemi a dalšími subjekty ve zdravotní a sociální sféře (Bednář, J. 2010). Mezi formy domácí péče patří např. domácí hospitalizace pooperačních a poúrazových stavů, dlouhodobá péče při chronických onemocněních, péče při gastroenterologických onemocněních – péče o atonie, metabolická onemocnění – diabetes mellitus II (amputace, slepota), neurologická onemocnění – péče po ictu, Parkinsonova ch.,Alzheimerova ch, onkologická onemocnění, psychická onemocnění a v neposlední řadě i domácí hospicová péče – preterminální a terminální stadium (Kohutová, J. 2010).

2.2. Institucionální péče Institucionální (ústavní) sociální péče se dostala v naší zemi do popředí po roce 1989. Do této doby byla tato péče téměř tabu, stát neměl zájem na zviditelňování postiţených a starých osob. Úroveň péče v ústavech byla velmi nízká, a to nejen co do materiálního vybavení, ale také po personální stránce. Neuplatňovala se zde lidská práva pro postiţené osoby jako je zdraví, bezpečnost, sociální jistota, výchova a vzdělávání, zaměstnávání a pracovní příleţitosti, akceptace rodinného ţivota, občanské souţití, vlastní volba, samostatné rozhodování a nezávislost. Institucionální péče ve stávající podobě se jiţ přeţila, protoţe jsou velké domovy nevyhnutelně poněkud dehumanizující. V České republice je více neţ 600 domovů pro osoby se zdravotním postiţením, mezi nimi i domovy specializované na zrakově, tělesně a mentálně postiţené. (Kohutová,J. 2010)

20

Klientela v domovech pro seniory Klienty jsou většinou lidé se ztrátou vazeb na rodinou – vzdálenost od domovské obce k ústavu je mnohdy značná, členové rodiny nemají moţnost krátkodobého pobytu v zařízení či v jeho těsné blízkosti, a tak kontakt s rodinou je sporadický. Bývá tedy nutné zřídit alespoň skromné ubytování pro návštěvy, rozvíjet vazby na lokální úrovni. Další z problémů je ztráta společenských vazeb – kontakt ústavu se společenským ţivotem obce je minimální. Zařízení ţije svým vlastním ţivotem, který je podřízen funkci domova pro seniory. Bylo by dobré otevřít instituci obci pomocí oboustranně prospěšné výměny sluţeb, zapojení klienta do ţivota obce - ergoterapie. Problémem můţe být i omezené soukromí – zařízení jsou kapacitně předimenzována, na jednom pokoji je aţ osm klientů a více, moţnost soukromí je prakticky vyloučena. Znepokojující je např. komunikace mezi příjemcem a poskytovatelem sluţeb – klienti nemají moţnost komunikovat s poskytovateli sluţeb, coţ prohlubuje sociální izolovanost klienta. Pro kvalitnější socializaci by bylo vhodné rozšířit spolurozhodování a spoluzodpovědnost klienta na chodu zařízení. Lidé zde mají pocit, ţe ztrácejí plnoprávné občanské pozice – klient je chápán jako subjekt péče, jeho rozhodovací práva jsou omezena. Advokátem práv a svobod klienta se stává zařízení, ve kterém je klient umístěn. Klientovi by se tedy měla dát moţnost v širší míře uplatňovat občanská práva, případné částečné omezení práv by mělo být schváleno pouze v nezbytném případě. Podstatný je i problém se ztrátou motivace a vůle k zachování nezávislosti – klient se smiřuje se svou pasivní rolí, která mu byla udělena a přenechává výkon svých práv a svobod ústavu. (Bednář, J. 2010)

Domov pro seniory Dle zákona 108/2006 o sociálních sluţbách §49 domovy pro seniory poskytují pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Veškerý obsah činností je rozepsán ve vyhlášce č. 505/2006.

21

„Úbytek schopností, který je standardním projevem pokročilejšího stáří, bývá nejčastějším důvodem ke změně životního stylu: starý člověk začne potřebovat pomoc i v běžné, každodenní činnosti“ (Vágnerová, M. 2000, s.495). Umístění do domova pro seniory právě z těchto důvodů znamená zásadní změnu ţivotního stylu seniora. Tato změna se týká ztráty zázemí, známých míst a s tím spojené identity, ztráty autonomie a soběstačnosti. Neméně závaţné je vnímání tohoto přemístění jako signálu blíţícího se konce ţivota (Vágnerová, M. 2000). Domovy – penziony pro seniory se těší velké oblibě u klientů, kteří jsou ještě víceméně soběstační a potřebují jen minimum péče. Tato zařízení řeší převáţně otázku bydlení a zlepšení bytového standardu. Je zde poskytována základní péče (hygiena a jednoduché ošetřovatelské úkony). Důraz je kladen na aktivizaci obyvatel. Proto se vybavují ergoterapeutické dílny a podporuje se zájmová činnost jednotlivých klientů. Provoz zařízení není dotován státem, příspěvek klienta neuhrazuje provozní náklady v plné výši. Domy pokojného stáří spojené často s denním stacionářem jsou další moţností péče o staré lidi. Jsou provozovány Diecézní charitou. Domovy poskytují většinou trvalý pobyt seniorům nad 65 let se sníţenou soběstačností a změnami zdravotního stavu, vytváří domov klientům, kteří nemohou ţít ve svém přirozeném prostředí a umoţňuje jim proţít aktivní a plnohodnotné stáří. Péče o klienty je nepřetrţitá a zahrnuje sociálně-zdravotní sluţby, terapeutické, aktivizační a vzdělávací činnost. Součástí péče o klienty jsou pravidelné pastorační sluţby. Léčebna dlouhodobě nemocných/LDN - instituce, která u nás patří mezi státem zřizovaná zdravotnická zařízení. Péče v nich je hrazena ze zdravotního pojištění. Od prvního 1.1.2008 je povinnost 30ti korunového poplatku za kaţdý strávený den v takovémto zařízení. LDN by měly poskytovat dlouhodobou léčbu u lidí, kteří jiţ nejsou přímo ohroţeny nemocí, ale ještě nejsou schopny se vrátit do reálného ţivota. U nás bývají často přeplněny, protoţe suplují i další formy sociální péče. Na umístění musí pacienti poměrně dlouho čekat. Velkým problémem je nedostatek personálu, často zastaralé vybavení a nevhodné budovy. 22

Mnoho lidí si stále ještě spojuje LDN s místem, kam se chodí umírat. Dříve úmrtnost v těchto zařízeních byla poměrně vysoká, protoţe zde byli přijímáni hlavně starší pacienti, u kterých bývá rekonvalescence rizikovější a hlavně dlouhodobější záleţitostí.(Baštecká, B. a kol., 1994, Vágnerová, M. 2007). Hospicová péče a jeho koncepce fungování je v poskytování pomoci umírajícím a jejich příbuzným proţít obtíţné chvíle ţivota bez bolesti, v klidu, v bezpečí a za přítomnosti druhých lidí – rodina, profesionální pracovníci, laičtí pomocníci. Hospicová péče neuzdravuje, ani neprodluţuje ţivot, nýbrţ se snaţí zkvalitnit poslední chvíle umírajícího ( Haškovcová,H. 1990). Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu ţivota orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Sociální péče je v domácí péči zastoupena pečovatelskou sluţbou, kterou poskytují, organizují a zajišťují orgány státní správy a samosprávy pro těţce zdravotně postiţené občany, kteří nejsou schopni si sami obstarat nutné práce v domácnosti a další ţivotní potřeby. Nemohou ani vyuţít pomoci rodiny. Pečovatelská sluţba je dle platných právních norem poskytována za plnou nebo částečnou úhradu klienta s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu, příjmu klienta a jeho rodinných příslušníků.

23

2.3. Sluţby pro seniory a jejich rodiny Hlavním a stěţejním bodem je zákon o sociálních sluţbách č. 108/2006, který v tomto roce novelizován a přinesl mnoho změn podstatných pro ţivot osob ohroţených závislostí, pro jejich blízké a v neposlední řadě i pro pracovníky v sociálních sluţbách. JEdná se především o sociální příspěvky. Od 1.1.2011 se sniţuje částka příspěvku na péči náleţící ve stupni I (lehká závislost) pro osoby starší 18 let, a to konkrétně z částky 2000,- Kč na 800,- Kč.

Denní stacionář Dle zákona 108/2006 o sociálních sluţbách §46 se v denních stacionářích poskytují ambulantní sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postiţení, a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. poskytuje ambulantní sociální sluţby. Jsou určeny seniorům se sníţenou soběstačností, kteří nemohou zůstávat během dne ve svých domácnostech. Umoţňuje rodinným příslušníkům pečujícím o seniora i nadále zůstat v pracovním procesu, bez nutnosti umístit seniora v pobytovém zařízení. Nabízí pomoc pečujícím rodinám i krátkodobě v případě odjezdu na dovolenou, v době nemoci apod. Péče o klienty zahrnuje sociálně-zdravotní sluţby, terapeutické, aktivizační a vzdělávací činnosti, včetně kulturních programů (Novotná, L. 2006).

24

Týdenní stacionář Dle zákona 108/2006 o sociálních sluţbách §47 se v týdenních stacionářích poskytují pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postiţení a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Sluţba podle odstavce 1 osahuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. (Zákon o sociálních sluţbách 108/2006) Sociálně aktivizační sluţby pro seniory a osoby se zdravotním postiţením Dle zákona 108/2006 o sociálních sluţbách §66 jsou sociálně aktivizační sluţby ambulantní, popřípadě terénní sluţby poskytované osobám v důchodovém věku nebo osobám se zdravotním postiţením ohroţeným sociálním vyloučením. Sluţba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. (Zákon o sociálních sluţbách 108/2006) Ostatní ze sluţeb pro seniory Nestátní zařízení Nestátní poskytovatelé sociálních sluţeb vznikají jako právnické osoby od roku 1990, do té doby nebylo poskytování sociálních sluţeb ze strany nestátních subjektů moţné – nestátní subjekty v podstatě neexistovaly. (Matoušek, O. 2007)

25

Tyto nestátní subjekty mohou na svůj provoz získávat dotace z veřejných rozpočtů (tj. z rozpočtů obcí, krajů a ministerstev). Do první poloviny devadesátých let vznikaly téměř všechny nestátní subjekty ve formě občanských sdruţení. S postupně se vyvíjející legislativou od druhé poloviny devadesátých let začaly tato subjekty vznikat v těchto formách: občanské sdruţení, obecně prospěšné společnosti ,církevní právnické osoby a nadace. (Matoušek, O. 2007) Obecně prospěšné společnosti Činnost obecně prospěšných společností je legislativně ošetřena zákonem číslo 248/1995Sb. o obecně prospěšných společnostech. Zákon definuje obecně prospěšnou společnost jako právnickou osobu zaloţenou podle zákona číslo 248/1995Sb., která poskytuje veřejnosti obecně prospěšné sluţby za předem stanovených a pro všechny uţivatele stejných podmínek a jejíţ hospodářský výsledek musí být pouţit na poskytování obecně prospěšných sluţeb (§2 citovaného zákona). (Matoušek, O. 2007) Zakladatelem obecně prospěšných společností můţe být jednak fyzická osoba, ale také právnická osoba, jakoţ i stát. Její zaloţení můţe vzniknout dvěma způsoby. První moţností je zakládací listina a tou druhou moţností je zakládací listina vyhotovená ve formě notářského zápisu a to v případě, ţe je jediný zakladatel. Po vzniku musí zakladatel stejně tak jako u občanských sdruţení zaţádat o zápis do rejstříku obecně prospěšných společností. Na podání návrhu má devadesátidenní lhůtu. Rejstříky jsou vedeny u krajského soudu. Obecně prospěšná společnost vzniká dnem, kdy je proveden zápis do registru. (Zákon o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů 248/1995) Občanská druţení Vznik, činnost a zánik občanského sdruţení je upraven zákonem o sdruţování občanů číslo 83/1990Sb. Občanské sdruţení vzniká ve dvou fázích. V první fázi dochází ke vzniku sdruţení a ve druhé k řádné registraci. Registrovat sdruţení musí tři občané, ti tvoří přípravný výbor, kdy je alespoň jeden starší osmnácti let. Návrh na registraci se podává Ministerstvu vnitra České republiky. Podle statistik patří občanské sdruţení mezi nejstarší formy nestátních subjektů, které poskytují sociální sluţby. (Zákon o sdruţování občanů 83/1990) 26

Církevní právnické osoby Tuto formu, která poskytuje sociální sluţby zakládají církve a náboţenské společnosti. Jejich činnost je zakotvena v zákoně číslo 3/2002Sb., o svobodě náboţenského vyznání a postavení církví a náboţenských společností. Registrované církve a náboţenské společnosti podávají návrh na evidenci svého orgánu jako církevní právnické osoby. Návrh se podává do deseti dnů ode dne

vzniku církevní právnické osoby

na Ministerstvo kultury. To do pěti pracovních dnů od doručení evidenci provede.

(Zákon o svobodě náboţenských vyznání a postavení církví a náboţenských společenství 3/2002)

Nadace Nadace a nadační fondy jsou formou účelového sdruţení majetku. Zřizují se

na základě zákona číslo 227/1997Sb. o nadacích a nadačních fondech. Při zaloţení

nadace je podmínka minimální výše nadačního jmění v hodnotě 500.000,-Kč. Mezi výhody nadace patří osvobození výnosů nadačního jmění zapsaného v nadačním rejstříku od daně z příjmů a právo nadace podílet se na podnikání akciových společností. Co se týká sociálních sluţeb mohou nadace činnost poskytovatelů sociálních sluţeb pouze financovat, nemohou sami sluţby poskytovat. Nadace jsou velmi často spojeny se jménem nějaké slavné osobnosti. (Zákon o nadacích a nadačních fondech 227/1997)

27

3. Aktivizace seniorů 3.1

Pojem a cíle aktivizace Aktivizace je specifická metoda vstupu do ţivota člověka s cílem naplnit jeho

fyzické, psychické i společenské potřeby. Podporuje růst a udrţení schopností a dovedností v rámci jedincových stávajících moţností. Cílem aktivizace je pomáhat starým lidem ţít plnohodnotný ţivot podle jejich maximálních moţností s ohledem na míru jeho moţností. V aktivizaci se pojí s naplněním volného času, kdy je konaná aktivita zlepšujícím prostředkem pro soběstačnost a posílení psychické i fyzické kondice seniora. (Klimeš, L.1983) Aktivizací také můţeme rozumět tvoření podmínek, které mají za cíl člověka podporovat v činnostech a udrţení si dosavadních schopností. Nabízejí varianty smysluplného trávení času, přispívající k udrţení či zlepšení fyzického a psychického stavu, nebo alespoň udrţení soběstačnosti. Snaha o aktivizaci starých lidí však musí plně respektovat individuální moţnosti a přání kaţdého člověka, důleţité je pomoci mu nalézt motivaci pro vytváření krátkodobých i delších cílů, umoţnit mu proţít záţitky úspěchu a posilovat jeho sebeúctu.(Langmaier, J. 1998). Do komplexního hodnocení starého člověka patří také posouzení jeho aktivity. Aktivitu je moţno chápat jako konkrétní činnost – (z lat. actio = jednání, činnost, opatření, akce, praktická činnost) nebo jako proces, během něhoţ reagujeme na určité podněty z vnějšího nebo vnitřního světa. Mají-li být staří lidé aktivní, nesmí jim takovéto podněty chybět (Pacovský, V. 1994). Na základě zákona o sociálních sluţbách a standardů kvality, se vytvářejí individuální programy péče, které jiţ určitou aktivizaci obsahují. Aktivizace můţe být preventivní (zaměřeny na zdravou stárnoucí populaci), nebo léčebná – vlastní terapie (např. kognitivní rehabilitace po cévních mozkových příhodách) i sekundární prevence (např. u lidí s počínající demencí můţe totiţ přiměřená aktivizace značně zlepšovat kvalitu ţivota a zpomalit postup choroby.“(Langmaier, J. 1998, s. 195)

28

Kvalitní program je podle Rheinwaldové, E. (1999) nejen nutným doplňkem péče o seniory, ale je vysoce terapeutický a důleţitý pro jejich duševní i fyzický stav. Poskytuje lidem nutnou fyzickou činnost, adekvátní mentální stimulaci a příleţitost pro vzájemné sbliţování a společenský ţivot, který je pro psychiku člověka nutný. Kategorie programů podle Rheinwaldové, E. (1999) rukodělné práce, tvořivé činnosti společenské programy, diskuse, hry, hudba, tanec, cvičení, sporty, sportovní hry, činnosti venku v přírodě, náboţenské programy, vzdělávací činnost, Existují tvrzení, ţe vzdělání lidé jsou údajně spokojenější neţ lidé s niţším vzděláním. Vzdělaný člověk by měl mít větší filozofický nadhled, který by mu měl pomáhat při zvládání náročných situací a ţivotních obtíţí ( Blatný, 2006, Křivohlavý, 2004). Poţadavek aktivity vychází z názoru, ţe jestliţe má ještě stárnoucí člověk funkční předpoklady, má mí moţnost zachovat si své dosavadní role a aktivity (Pacovský, V. 1997). Plnohodnotnému stáří samozřejmě prospívá cvičení, procházky, chůze – vše, co zpomaluje úbytek svalové hmoty, namáhání kloubů i mozku, to vše můţe nastartovat zdravý ţivotní styl, s nímţ máme perspektivu kvalitního a aktivního proţití takzvaného třetího věku. Pravděpodobně kaţdý z nás se potřebuje nějakým způsobem realizovat a dosáhnout pocitu naplnění prostřednictvím svých schopností. I toto je cesta jak nezůstat uzamčený mezi čtyřmi stěnami své domácnosti. Důleţitým momentem je nezůstat jen u přání, ale pokusit se je realizovat. (Klimeš, L.1983) .

29

3.2. Moţnosti aktivizace Senioři jsou sociální skupinou, k jejímţ rysům patří stejnorodost i rozdílnost současně. Stejnorodá je tato skupina proto, ţe většina jejich členů je vyvázána z pracovního procesu a diferencovanost se projevuje např. takovými znaky, jako jsou dosaţená úroveň vzdělávání, sociální zařazení i finanční moţnosti. Proto je důleţité hledat pro skupinu občanů v postproduktivním věku specifické vzdělávací formy různého charakteru. Můţe jít zejména o Kluby aktivního stáří, Akademie třetího věku, Univerzity volného času nebo Univerzity třetího věku. (Pokorná, A. 2010, s.57) Vzdělávací programy pro seniory K zachování duševní svěţesti je zapotřebí přiměřený příliv informací. Motivací prováděných činností je jejich prospěšnost. Nepotřebný člověk se jeví sám sobě zbytečným, ztrácí zájem o okolí a tím i duševní svěţest. Důleţitý kompenzační

mechanismus

je

spatřován v rozvíjení

systému

vzdělávání pro starší populaci. Vzdělávací aktivity u seniorů přispívají k pocitu důstojnosti a ţivotního uspokojení, k začlenění do společnosti i k fyzickému a duševnímu zdraví. Prostřednictvím nových informací je seniorům zprostředkována moţnost volby, jak uspořádat vlastní ţivot, a jak být psychicky vyrovnanější. Podle E. Livečky (1982), má aktivizace tyto funkce: Preventivní funkce spočívá v naplňování různých opatření, která pokud jsou prováděna v určitém předstihu, pozitivně ovlivňují proces stárnutí. Anticipační funkce přispívá k pozitivní připravenosti na změny ve stylu ţivota, ke kterým dochází zejména při odchodu do důchodu. Rehabilitační

funkce

je

spojována

se znovuobjevením

a

udrţováním

psychických i fyzických sil a s přípravou činností pro další existenci jedince.

30

Posilovací funkce je povaţována za nejvýznamnější. Přispívá k rozvoji zájmů, potřeb a schopností seniorů, k podpoře jejich aktivity a ke kultivaci jejich zájmů a potřeb.

Akademie třetího věku Akademie třetího věku nabízejí vzdělávací příleţitost především v regionech, kde nejsou sídla vysokých škol. Jsou organizovány pod záštitou různých organizací, např. Červeného kříţe. Výuka probíhá formou rozhlasových relací, klubových setkání nebo také formou týdenního studijního pobytu. Akademie třetího věku se vyznačují přístupností výkladu a přizpůsobováním obsahu místním potřebám i individuálním zájmům studentů v seniorském věku. Programy akademií jsou pestré a jsou určeny široké veřejnosti. Kluby aktivního stáří Kluby aktivního stáří se snaţí nabídnout mnoţství kulturních akcí a vytvořit tak platformu pro vzájemné seznamování a setkávání. Proto se na rozdíl od výše zmíněných forem vyznačují neformálními vztahy, rozvíjením osobních zájmů i uspokojováním potřeby vzájemného kontaktu. (Petříková, A. 1999) Univerzity volného času Další moţnost vzdělávání představuje mezigenerační Univerzita volného času. Tento typ studia představuje otevřenou formu rozšiřování obzorů a můţe ji navštěvovat kaţdý nezávisle na předchozím vzdělání. Univerzita není

určena pouze seniorům,

ale vlastně kaţdému, kdo má o studium zájem. Přednášené obory jsou většinou velice atraktivní a těší se velkému zájmu. Jedná se například o dějiny umění, hudby a literatury, světové i české dějiny, o psychologii a další obory. (Petříková, A. 1999) Univerzity třetího věku Univerzity třetího věku jsou nejnáročnějším typem studia pro seniory. Jedná se o oficiálně uznané instituce, které umoţňují občanům v postproduktivním věku studium vysokoškolské úrovně v nejrůznějších oborech. V roce 1993 u nás vznikla Asociace U3V. 31

Univerzity třetího věku nenahrazují vysokoškolské vzdělání, přestoţe se konají na vysokých školách, resp. jejich pořadateli jsou v rámci celoţivotního vzdělávání příslušné fakulty jednotlivých vysokých škol. (Haškovcová, H. 1990) Dle všeobecných informací je dnes hlavním posláním Univerzit jejich společenská role, která je povaţována za nejméně stejně významnou, jako role vzdělávací. U nás, stejně jako ve světě procházely Univerzity třetího věku určitým vývojem a byly různě chápány, například jako forma hodnotné zábavy nebo vyplnění volného času. Rozsah a formy seniorského vzdělávání na Univerzitách třetího věku jsou velice rozmanité. Od jednotlivých přednášek, přes tématicky zaměřené cykly lekcí, seminářů i laboratorních cvičení, aţ k paralelnímu studiu bakalářských a magisterských studijních programů, určených pro řádné studenty denního studia. Studium je bezplatné a posluchač, kterým se můţe stát kaţdý občan důchodového věku se středoškolským vzděláním, hradí kaţdoročně pouze zápisné. Seniorská centra a kluby důchodců Nejčastější formou společenského ţivota seniorů jsou kluby. Lidé se v nich seskupují dobrovolně na základě společného zájmu a proto také tyto kluby mají nejrůznější zaměření. Důleţitou roli hraje i samotná moţnost mezilidských kontaktů. Členové klubů se scházejí na zájmových akcích, uspořádávají přednášky ze všech oblastí, hudební pořady nebo vystoupení dětí z mateřských školek. Tato centra nabízejí i další zajímavé programy, např.výuku jazyků, práce s počítačem, taneční kurzy, besedy s odborníky na zajímavá témata třeba týkající se prevence onemocnění a podpory zdraví ve vyšším věku. (Petříková, A. 1999) Jak píše Pacovský, V. (1997) mnozí odborníci zastávají názor, ţe aktivní ţivot zlepšuje stav mozku. Čím více jej pouţíváme a namáháme ustavičným tréninkem, tím více předcházíme zakrňování a zmenšování mozkových neuronů. Dobré paměti ve stáří napomáhá duševní aktivita, sociální kontakty, ale také cvičení a zdravý ţivotní styl. Jsou aktivity, které v sobě pojí udrţování i rozvoj duševních schopností i sociálních kontaktů v jednom. Mám na mysli různé druhy vzdělávacích přednášek a kurzů, nejrůznější typy kolektivního vzdělávání zahrnující univerzity třetího věku i kluby 32

seniorů. Dalším vhodným způsobem pro posílení paměti je například učení cizímu jazyku, luštění kříţovek a hlavolamů nebo setkání u stolních her. Člověk se tak také dostane do kontaktu a interakce s dalšími lidmi. Mluvit a psát o aktivním stáří je pravděpodobně snazší, neţ samotná realizace. Takţe jak být tedy aktivní? Je třeba si uvědomit, ţe aktivita není jen fyzická zátěţ, ačkoli bývá často chápána s jednostranným zaměřením na sport. Fyzická aktivita je bezesporu významnou součástí aktivního přístupu k ţivotu, „neboť ve zdravém těle zdravý duch“ , ale na druhou stranu bez dobré nálady a pozitivního naladění nebudeme mít pěkný ţivot, i kdyţ budeme zdraví jako řípa. Mimo těla je třeba udrţovat aktivní i svůj mozek, emoce a společenské aktivity. Nejdůleţitější je zvolit si takovou činnost, kterou budeme dělat rádi, nejlépe z vlastního rozhodnutí, nejen proto, ţe je to tak správné, ţe se to od nás očekává. Činnosti zvolené s radostí mají daleko větší přínos, jsou trvalejší a člověku se nezprotiví. Také při nich snadněji dosáhne pocitů zadostiučinění, radosti, uspokojení a naplnění.

3.3. Techniky práce se seniory Arteterapie V uţším slova smyslu se zde jedná o terapii prostřednictvím výtvarného média. (V širším slova smyslu znamená arteterapie pouţití uměleckých prostředků, kterými se pacient můţe vyjádřit navenek. Podstatným faktorem arteterapie je výsledek pacientovy tvorby. Pro mnoho klientů je snazší komunikovat s terapeutem prostřednictvím uměleckého objektu neţ přímo, verbálně. Arteterapeutická tvořivá činnost je vědomý a aktivní proces, zapojují se do něj jak klient, tak i terapeut. Výtvarné vyjádření vede k uvolnění svalů i psychiky a důsledkem toho je redukce psychické tenze a úzkosti. Arteterapeutické výtvory odráţejí pacientovu minulost, současnost i budoucnost (Liebmanová, M. 2005).

33

Muzikoterapie Mnoho lidí dnes hledá způsoby, jak ozdravit nejen přírodu vnější, ale i vnitřní krajinu duše. Slova nás při tom matou. Existuje ovšem řeč beze slov. Je jako tajemství, které se otevírá a umí obohatit komunikaci a proţitky. Je to hudba, která nám dovoluje slyšet, co se děje v duši druhého a v našem srdci, a rozumí… jeden ze seniorů v dotazníku napsal: ,,Hudba nás má ráda takové, jací jsme.“ (Šimanovský, Z. 2007) Hudba byla odedávna povaţována za prostředek k sebereflexi a je spjata s působením na člověka. Jednotu všech proudů a směrů v současné muzikoterapii zajišťuje nabytá zkušenost, ţe hudba a její elementy mohou vcelku a zároveň diferenciovaně ovlivňovat lidské proţitky. Specifické vlastnosti a moţnosti hudby ji umoţňují vyuţít k terapeutickým účelům. Způsoby vysvětlování účinků hudby na člověka – magický, matematický, medicínský a psychologický poloţily základy vývojovým a badatelským tendencím v muzikoterapii. Dnes je moţné evidovat tři základní koncepty muzikoterapie: pedagogický, medicínský, psychoterapeutický. Muzikoterapie vyuţívá jako léčebného prostředku hudbu, a to jak jejího poslechu, tak i aktivní provozování. Podněcuje tvořivost, fyzické, psychické, emocionální, rozumové a duchovní síly člověka (Vymětal, J. 2000). Ergoterapie Ergoterapie prováděná u seniorské populace je velmi přínosná a sami klienti se k ní staví pozitivně. Moţnost ergoterapeuta věnovat se klientovi či skupině klientů naplno je důleţitá z hlediska psychiky seniora. Ergoterapeutické postupy přispívají k navození pocitů uţitku, jistoty, klidu, spokojenosti a řádné kvalitě ţivota. Má také značný vliv na udrţení či rozvoj soběstačnosti, která se v důsledku stárnutí často mění. Pro skupinu geriatrických klientů je také velmi důleţitý nácvik kognitivních funkcí, který udrţuje a rozvíjí myšlení, a to seniorům pomůţe „udrţet krok“ s moderní dobou. (Jelínková,J. 2009)

34

Aromaterapie Geriatrického jedince musíme pojímat jako holistickou, komplexní osobnost, u níţ nelze léčit pouze nemoci a řešit viditelné či vyřčené problémy. Je potřeba se zaměřit i na psychickou stránku osobnosti. V tomto nám můţe pomoci obor rostlinného lékařství, nazývaný aromaterapie. Doslovný překlad slova zní léčba pomocí V léčbě se pouţívá čistých esenciálních (éterických) olejů, které jsou

vůní.

základními nástroji aromaterapie. Esenciální oleje mohou být získávány z listů, květů, plodů, dřeva, stonků a kořenů bylin a stromů. Mají pomalejší účinek neţ klasické medikamenty a proto se vyuţívají spíše jako prevence či doplňková léčba (komplementární terapie). V aromaterapii se vyuţívá jiţ téměř 150 olejů s různými účinky, o kterých se zmíním dále. Nejčastější pouţití je při masáţích, uţívají se do koupele (jak nohou, tak i celkové koupele), k inhalaci, sprchování, účinné jsou také jako obklady, či v aromalampách k odpařování, můţeme je také kloktat (ale nepolykat), často se vmíchávají do šampónů, krémů a pleťových vod či do ústních vod. Oleje mají tedy mnohostranné vyuţití.

Canisterapie Canisterapie je nová forma psychoterapie, která se zabývá uplatněním psů v psychoterapii dětí, adolescentů, dospělých, seniorů, lidí tělesně i mentálně postiţených, epileptiků i vězňů. Vztah člověk – zvíře dokáţe vyvolat pozitivní sociální a emocionální, terapeutické efekty, které mohou přispět ke zlepšení zdravotního stavu (Pipeková, J. 1998). Zvíře napomáhá stimulaci jedince, zlepšuje verbální komunikaci, napomáhá schopnosti empatie, uspokojuje potřebu bezpečí a citové jistoty, mění vnější podmínky jedince a zvyšuje moţnost adaptace, uspokojuje některé ze základních psychických potřeb, přebírá roli stabilního partnera, zlepšuje sociální interakci, zvyšuje sebejistotu a hlavně je pes partnerem, který přijímá svého pána takového, jaký je, není kritický, je vţdy ochoten se pánovi věnovat a vyjadřuje svou radost z kontaktu s ním (Galajdová, L. 1999). Zvíře je speciálně vycvičeno tak, aby jedinci pomáhalo tam, kde to potřebuje, a tak mu umoţnil nezávislost na jeho prostředí. Stává se tak součástí ţivota jedince.

35

Reminiscenční terapie Reminiscenční terapie je zaloţena na poznání toho, ţe v mozku zůstávají nejdéle zachovány ty vědomosti, vzpomínky a návyky, které jsou fixovány v dlouhodobé paměti. Klient si s sebou k nám do zařízení přináší drobné předměty, fotografie, obrázky, vysvědčení, medaile apd, které byly kdysi součástí jeho ţivota. Z nich mu je sestaven tzv. vzpomínkový kufřík a album, se kterými s pomocí reminiscenčního terapeuta pracuje. Rodiny mají často pocit, ţe brát s sebou klientovi všechny drobnosti z jeho ţivota je zbytečné a odůvodňují to tím, ţe jejich blízký jiţ tyto věci jiţ nevnímá a nepotřebuje je. Mýlí se. Ve skutečnosti kaţdý vnímáme do té doby, dokud dýcháme. A praxe nás naučila, ţe i klient, který na první pohled nereaguje na podněty, vnímá. Jen nedává najevo své pocity a ţije ve vlastním světě, do kterého my nemáme přístup. My bezpečně víme, ţe nemocný mozek stále pracuje a nejlépe reaguje na známé podněty, které má uloţeny v dlouhodobé paměti a na tom je zaloţena naše terapie. Reminiscenční terapie nečerpá pouze ze vzpomínkových alb nebo kufříků. Je to celá škála terapie, vycházející z dlouhodobých paměťových drah, ke které patří i tzv. vzpomínky. Vzpomínky na proţitý ţivot klientů nebo jejich blízkých sepisujeme a jsou součástí kufříků i terapie. Čerpáme z nich informace o našich klientech a můţeme tak mnohem efektivněji s klientem pracovat, protoţe historii jeho ţivota alespoň trochu známe. (Tesařová, P. 2010)

Dechová cvičení Dechová cvičení opět slouţí ke zklidnění organismu, uvolnění, relaxaci, odpočinku, obnově sil a sníţení tlaku. Provádí se v krátkých asi 3 - 5 minutových cvičeních, kdy se klient plně soustředí na svůj dech, nádech i výdech. Nádech je hluboký, pomalý, pak nastává krátké zadrţení dechu a výdech je opět pomalý. U správného dýchání má být výdech alespoň tak dlouhý, jako nádech, nesmí být kratší. Jedině tak se zajistí kvalitní, zdravé dýchání. Klient, který je poučený o technice dechového cvičení, jej můţe provádět sám. Správné dýchání má u seniorů velký význam nejen ve vztahu ke kvalitě ţivota (zdraví, věk, intelekt), ale působí pozitivně také na psychiku seniora. Předpokládáme-li 36

u geriatrického jedince involuční změny v dýchacím systému a v procesu dýchání, slouţí nám dechová cvičení k provzdušnění plic (Peterková, M. 2008). Relaxační techniky Jednou z dalších metod navození psychické pohody a vyrovnanosti geriatrického klienta je relaxace. Existuje několik jednoduchých a často uţívaných metod relaxace. Metody jsou uplatňovány zejména v domovech pro seniory či v klubech seniorů, také při návštěvě terapeuta. Mezi nejčastěji vyuţívané metody patří autogenní trénink, dechová cvičení, Jacobsonova relaxace (Peterková, M.2008). Tréninky paměti Jsou velmi oblíbené kurzy, jejichţ náplní je trénování paměti a sociálních dovedností, neboť „negativní vlivy nečinnosti nebo podnětové, ale i emoční deprivace jsou ve starším věku daleko výraznější neţ dříve a vedou k urychlení přirozených involučních změn. Výzkumy ovšem ukazují, ţe při přiměřené aktivizaci – např. i po jen krátkém tréninku pruţnosti myšlení a řešení nových problémů – dosahují mnohé starší osoby výkonů v testech fluidní inteligence plně srovnatelných s výkony mnoha lidí mladých (Langmeier, J. 2000).Ve svém programu má nabídku těchto tréninků i brněnské Centrum pro rodinu a sociální péči na Josefské ulici. Taneční večery Pro seniory je to velice oblíbená činnost, nehledě na to, ţe je to kulturní a pohybová akce v jednom. „S věkem klesá míra tolerance vůči frustraci, sebemenší stres vyvolává negativistické pocity. Proto se říká, že potřebuje jen dobré zprávy. V důchodu je třeba se vyhnout izolaci a tanec je skvělá volba. Stejně jako kterákoliv jiná činnost, při níž se lidé setkávají. Bývá to tak, že pokud někdo umí žít, obvykle umí i stárnout“ (Romaňáková, M. 2009).

37

Systém bazální stimulace Základním mostem v komunikaci mezi dvěma světy jsou doteky. Tato forma komunikace je velmi náročná. Základem je vţdy schopnost komunikanta porozumět stylu komunikace klienta. Při komunikaci se vyuţívá zachovaných schopností klienta. Metoda bazální stimulace je řazena mezi psychologické aktivity. Bazální komunikace nám umoţňuje stylizovat kulturu kontaktu mezi lidmi s těţkým zdravotním postiţením a jejich okolím. Pokud by nebyly klientovi poskytnuty profesionální, kvalifikované a kontrolovatelné ošetřovatelské intervence, klient by se dostal do psychosomatického útlumu, coţ není ţádoucí. Nejnáročnějším úkolem ošetřovatelské péče je pochopit potřeby pacienta, poznat a porozumět jeho stylu komunikace a na základě toho mu poskytnout prostor pro orientaci, jistotu a další rozvoj jeho osobnosti. Taková ošetřovatelská péče, která umoţní pacientovi integraci do současného ţivota s maximálním přihlédnutím a vyuţitím jeho dřívějších ţivotních návyků a zkušeností a navíc akceptuje jeho budoucí ţivotní potřeby, je péče vysoce profesionální, kvalitní a humánní (Friedlová, K. 2007).

38

4. Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti 4.1. Stanovení cíle, hypotéz a metod výzkumného šetření Výzkum se zabývá vybranými faktory, které do značné míry mohou ovlivnit volný čas seniorů a následně tak rozmanitost jejich aktivizace. Výzkum byl realizován v období říjen 2010 - březen 2011. Cíl výzkumu Cílem výzkumné části diplomové práce bylo zjistit, které faktory nejvíce ovlivňují celkovou aktivizaci seniorů a jaké mají v současné době senioři moţnosti aktivizace. Uvedený cíl práce jsem formulovala do dvou výzkumných otázek: 1) Které faktory nejvíce ovlivňují aktivizaci seniorů? (H1-H4) 2) Jaké volnočasové aktivity jsou nejvíce využívány? (H4) Zajímalo mne především, jak tyto sluţby vnímají a hodnotí sami senioři. Co je vede k rozhodnutí vyuţívat těchto sluţeb a co od nich očekávají. Proto jsem se rozhodla zjistit faktory, které mají na aktivizaci vliv a to na základě kvantitativního výzkumu s kvalitativními prvky. Stanovila jsem si pro posouzení vysokou a nízkou míru aktivizace, která je závislá na těchto mnou vybraných proměnných: věk, pohlaví, vzdělání, rodinná podpora, stupeň závislosti a délka pobytu v zařízení. Hypotézy: H1: Senioři, kteří s někým sdílí pokoj, jsou více aktivizováni neţ ti, kteří ţijí sami. H2: Senioři, kteří bydlí v domově krátce, jsou aktivizováni stejně jako ti, kteří bydlí v domově dlouhou dobu. H3: Senioři, kteří mají dobrý vztah s rodinou, jsou více aktivizováni neţ ti, kteří se se svojí rodinou často nevídají. H4: Senioři se stupněm závislosti 3 a 4 jsou aktivizování stejně, jako ti se stupněm závislosti 1 a 2.

39

Metodologie výzkumu Výzkumná část diplomové práce je zaloţena na statistickém zpracování dat z dotazníku doplněným o rozhovory jak se samotnými klienty, tak i s ošetřujícím personálem. Bylo vyuţito explorační metody kvantitativního výzkumu. Statistické zpracování dat z dotazníku bylo provedeno v programu Microsoft Excel pomocí kontingenčních tabulek a grafů. Disman (1998) uvádí jako nejběţnější techniky sběru dat v kvalitativním výzkumu: Zúčastněné pozorování, nestandardizovaný (polostandardizovaný) rozhovor a analýza osobních dokumentů. Tyto techniky jsem pouţila jako doplňující ke kvantitativnímu výzkumu. Sběr dat probíhal před a během mé pedagogické praxe, kterou jsem realizovala v Domově pro seniory a v Domě s pečovatelskou sluţbou v Mohelnici, okres Šumperk, období prosinec 2010 - březen 2011. Zvolila jsem formu dotazníku, který jsem v Domově pro seniory rozdala na pokojích a v Domově s pečovatelskou sluţbou vyplňovala společně s klienty a doplňující informace získala od ošetřujícího personálu. Dalo by se říci, ţe mi spíše dotazník slouţil jako záznamový arch během strukturovaného rozhovoru. I přes občasnou neochotu poskytnout rozhovor, se klienti alespoň svěřili sociální pracovnici, kterou dobře znají a mají v ní důvěru. Získané poznámky z polostandardizovaných rozhovorů byly následně připsány k dotazníku. Ty byly nadále zpracovány v tabulky a grafy. Časový harmonogram: Příprava výzkumu

říjen 2010

Předvýzkum

listopad 2010

Výzkum

prosinec 2010 – únor 2011

Vyhodnocení a interpretace

březen 2011

40

4.2. Charakteristika techniky výzkumného šetření Dotazník obsahoval celkem 11 otázek (viz příloha č. 1) zaměřených především na frekvenci a rozmanitost volnočasových aktivit. Obsahoval jak otázky uzavřené, tak otázky otevřené, které zjišťovaly postoj respondenta k volnočasovým aktivitám a také druh aktivit, který je nejčastěji vyuţíván. V první části jsem zjišťovala sociodemografické údaje o respondentovi, týkající se jeho pohlaví, věku, vzdělání a bývalé profese. V druhé části uţ jsem zjišťovala, jaké má moţnosti aktivizace a čeho nejčastěji vyuţívá. Pomocí kontingenčních tabulek jsem také určila vysokou a nízkou míru aktivizace. Výzkumu této diplomové práce předcházel předvýzkum, dle kterého byly modifikovány či přeformulovány určité otázky a moţné volby odpovědi na základě reakcí respondentů. Polostandardizovaný rozhovor u předvýzkumu se velice podobal dotazníku výzkumu diplomové práce. Fáze operacionalizace - stanovila jsem si parametry co je nízká a vysoká míra aktivizace, tudíţ jsem se v dotazníku ptala na volný čas, zájmové činnosti, kulturní vyţití a jiné. s vyšší úrovní aktivizace a dozvím se, podle čeho se posuzuje. Výběr zkoumaných osob Dotazníkový soubor šetření měl celkem 52 respondentů z předem určených zařízení - Domov pro seniory a Domov s pečovatelskou sluţbou Mohelnice. Dotazník diplomové práce byl respondentům předkládán v papírové formě. Věková kategorie respondentů byla od 55 let výše.

41

4.3. Interpretace výsledků výzkumného šetření Pro zpracování dotazníku byla zvolena univariační a bivariační

analýza.

Univariační analýza slouţí převáţně k vyhodnocení sociodemografických otázek dotazníku. Ve druhé části jsem provedla bivariační analýzu, kdy jsem analyzovala rozdíly v aktivizaci

seniorů z hlediska pohlaví, dosaţeného vzdělání, věku, vztahu

k rodině a stupni závislosti. Pomocí bivariační analýzy tak budou vztahy mezi těmito závisle a nezávisle proměnnými ověřovány a stanovené hypotézy potvrzeny či vyvráceny. Vysoká míra aktivizace v závislosti na určitých faktorech Univariační metoda Graf č.1 - Věk 40% 35% 30% 25% vysoká míra aktivizace

20%

nízká míra aktivizace

15% 10% 5% 0% Věk do 60 let

61-70 let

71-80 let

Nad 80 let

Věkové kategorie respondentů byly rozděleny do čtyř skupin, kdy první skupinu tvořili respondenti ve věku do šedesáti let a poslední skupinou byla věková kategorie respondentů ve věku nad 80 let. Nejvyšší počet respondentů měla věková kategorie 71 – 80 let. Z tohoto grafu vyplynulo, ţe senioři vyuţívají nejvíce aktivit ve věku 71-80 let, zatímco ve věku 61-70 vyuţívají aktivizačních technik nejméně. Je to podmíněno tím, ţe ve věku 61-70 let senioři mají více moţností trávit volný čas mimo zařízení a tak nabízených sluţeb vyuţívají méně častěji. Zároveň ale neplatí, ţe s věkem klesá míra aktivizace, ta je v kaţdém věku opravdu velice individuální a závisí na osobnosti a moţnostech seniora, ne na jeho věku.

42

Graf č.2 - pohlaví 80% 70% 60% 50% vysoká míra aktivizace

40%

nízká míra aktivizace

30% 20% 10% 0% ženy

muži

Z tohoto grafu vyplynulo, ţe častěji jsou aktivizovány ţeny, ve výzkumu tvořily i většinu respondentů a v zařízeních tvořily zhruba 80% obyvatelstva. Moţná by neměla být srovnávána aktivizace ţen a muţů, ale po poskytnutých rozhovorech s klienty a pracovníky zařízení opravdu vyplynulo, ţe muţi jsou více uzavřenější a mají menší chuť se zapojit, neţ ţeny. Ţeny mají větší zájem se sdruţovat se svými vrstevníky a jsou častěji pozitivně naladěné k volnočasovým aktivitám. Graf č. 3 - stupeň závislosti 45% 40% 35% 30% 25%

vysoká míra aktivizace

20%

nízká míra aktivizace

15% 10% 5% 0% Stupeň 1

2

3

4

Z tohoto grafu plyne ţe míra aktivizace je vyšší u stupně č.1 a 2, jelikoţ soběstačný a mobilní senior má více moţností vyuţití volného času. Ale na kvalitu aktivizace tento výsledek nemá vůbec vliv, pouze na její druh. Pracovníci ve zkoumaných domovech mi potvrdili, ţe se snaţí věnovat všem klientů stejnou pozornost a umoţnit jim stejné podmínky pro vyuţití jejich volného času.

43

Graf č. 5 - vzdělání 50% 45%

45%

40% 35%

29%

30%

Vysoká m.a.

25% 20%

Nízká m.a.

15%

10%

10%

8%

6% 2%

5% 0% 1

2

3

Tento graf jednoznačně ukazuje, ţe výše vzdělání nemá na aktivizaci vliv, rozhodně neplatí, ţe více vzdělaní lidé jsou více aktivizováni. 1 - základní vzdělání, 2 SŠ,SOU, 3 - VŠ. Míra aktivizace není závislá na vzdělanosti respondenta, pouze se v některých případech mění druh aktivizace. U respondentů s VŠ se objevily takové druhy aktivizace, jako jsou umění a dění ve světě, zatímco u respondentů se základním vzděláním převaţovalo sledování televize a četba. Také byli respondenti se základním vzděláním více spokojeni s nabídkou sluţeb domova, zatímco respondenti v vysokoškolským vzděláním navrhovali různé změny, především více přednášek. Rozbor jednotlivých otázek dotazníku: Věk: méně jak 60 let 61 - 70 let 71 - 80 let 81 a více let

3 4 22 23

Tato tabulka ukazuje, ţe věkové kategorie respondentů byly rozděleny do čtyř skupin, kdy první skupinu tvořili respondenti ve věku do šedesáti let a poslední skupinou byla věková kategorie respondentů ve věku nad 80 let. Nejvyšší počet respondentů měla věková kategorie 71 – 80 let.

44

Pohlaví: ţeny muţi

43 9

Tato tabulka ukazuje, ţe častěji jsou aktivizovány ţeny, ve výzkumu tvořily ţeny většinu respondentů a v zařízeních tvořily zhruba 80% obyvatelstva. Dosaţené vzdělání Základní Sš, Soš Vš

29 19 4

Nejvíce respondentů v této věkové kategorii má pouze základní vzdělání, jak mi bylo řečeno samotnými klienty, museli jít brzo pracovat, např. na pole, nebo měli velice brzo děti a především ţeny se musely starat o domácnost. Berme také v potaz tu skutečnost, ţe v té době nebylo lehké vystudovat, jako teď. Především se v dnešní době dá studovat v kaţdém věku úspěšně. Bývalá profese Dělník, dělnice Prodavač, prodavačka Administrativní pracovník, pracovnice Učitel, učitelka Kuchař,kuchařka

33 8 6 3 2

Nejvíce se jako bývalé profese objevovaly spíše dělníci, dále prodavačky a administrativní dělníci. Je to zapříčiněno tím, ţe v té době nebylo tak snadno umoţněné studium, tudíţ byla dělnická třída silnější neţ nyní. Co se týká samotné aktivizace, bývalé profese nemají vliv na její rozmanitost ani frekvenci. Nabízí Vám místo bydliště nějaké volnočasové aktivity? Ano Ne

52 0

Všichni respondenti odpověděli, ţe jim místo bydliště - domov pro seniory a domov pro seniory s pečovatelskou sluţbou nabízejí určité volnočasové vyţití. 45

Pokud ano, jaké? Náboţenská setkání Muzikoterapie, zpěv Cvičení Přednášky Kulturní akce Taneční hodiny s posezením Zahrádkaření

8 28 42 31 38 36 16

Tato tabulka mluví za vše, rozmanitost nabízených sluţeb je vskutku vysoká, zahrnuje téměř vše, co mohou domovy pro seniory nabídnout. Některé prováděné terapie a aktivity byly zrušeny z nedostatku finanční podpory státu. Jsou tyto aktivity pro vás finančně dostupné? Ano Ne Nevyuţívám je

43 9 10

Většina respondentů má ceny sluţeb zaúčtované v poplatku za ubytování, tudíţ se nemusí starat o to, kde vzít na nabízenou aktivitu peníze. Moţná protoţe rejstřík aktivit o některé podstatné činnosti ochuzen.

Uvítali byste více společných výletů, přednášek, cvičení a jiných? Ano Ne

5 47

Většina respondentů odpovědělo, ţe jsou spokojeni v těmi aktivitami, co mají, pouze 5 z nich chtělo více společných akcí.

46

Pokud ano, čeho je nedostatek? Nic mi nechybí Více kultury, soutěţí Více přednášek, vzdělávacích akcí

41 7 4

U této otázky si někteří vzpomněli, co jim vlastně chybí a proč, a tak vyšlo, ţe nic nechybí pouze 41 respondentům, ostatní by uvítali více soutěţí a kulturních akcí, několik respondentů s vyšším vzděláním by raději více přednášek a vzdělávacích akcí.

Co nejčastěji děláte ve svém volném čase? čtení kříţovky tv rádio vycházky spánek umění, malba, návštěvy výstav

51 48 50 43 29 19 8

dění ve světě, vzdělávání se

5

Z této tabulky je opět jasné, které aktivity jsou u seniorů nejoblíbenější a tudíţ nejdostupnější. Opravdu vítězí televize, respondenti bedlivě sledují program a mají zaţité své doby pto jimi oblíbený seriál. Jak často se stýkáte se svojí rodinou? Kaţdý den Jednou týdně Jednou měsíčně Málokdy

0 37 13 2

U této otázky nadpoloviční většina respondentů odpověděla, ţe se se svojí rodinou vidí pravidelně jednou týdně, sociální pracovnice mi tato tvrzení potvrdila. Proto je tak vysoká míra aktivizace, jelikoţ dobré rodinné vztahy ji do jisté míry ovlivňují.

47

Účastníte se rodinných setkání - oslavy, svatby, svátky? Ano Ne

39 13

Většina rodin si bere seniory na svátky či oslavy domů, není to ale pravidlem. Někdy ani samotný senior nechce být na obtíţ a zůstává raději v domově se svými známými. Bydlíte sám, sama? Ano Ne

6 46

Většina respondentů sdílí svůj pokoj s někým jiným, jsou ţenská a muţská oddělení. Páry spolu ale také bydlí, své pokoje mají zařízené téměř jako byt. Od pracovníků mají dovolené přizpůsobit si vlastní pokoj sobě. Máte se svým spolubydlícím společné zájmy? Ano Ne

18 34

Nadpoloviční většina respondentů odpověděla, ze se svým spolubydlícím společné zájmy nemá. Pouze 18 respondentů odpovědělo, ţe má, ale byly to takové aktivity, které má téměř kaţdý senior. Televize, knihy a kříţovky.

Pokud ano, jaké? Tv Poslech hudby Zahrádka

17 13 4

Pozn. imobilní klienti se nemohou sami přidat třeba ke společné vycházce, bez doprovodu ošetřovatelky, nechtějí ji obtěţovat, tudíţ raději zůstanou na lůţku a koukají např. na televizi, nebo si čtou knihy, denní tisk, který mají k dispozici.

48

Jak dlouho bydlíte ve zdejším zařízení? Méně jak 1 rok

8

1 - 5 let

31

5let a více

13

U této otázky se potvrdilo, ţe klientela domova pro seniory stále narůstá. Věk se prodluţuje a tak třináct respondentů odpovědělo, ţe bydlí v domově poměrně dlouhou dobu - do pěti let. Zjišťovala se míra aktivizace a měla skutečně vliv na celkovou činnost seniora v domově.

Jaký je hlavní důvod rozhodnutí, bydlet právě zde? Úmrtí partnera, partnerky Zdravotní stav, imobilita Neschopnost postarat se sám o sebe Jiné důvody

14 25 6 7

Nejčastější důvod přemístění respondenta z jeho domácího prostředí, je zdravotní stav a většinou a tím spojena imobilita. O takové respondenty se jejich rodiny většinou nemohou starat, tak je umístí do domova pro seniory. Dokonce se i čtrnáctkrát objevila odpověď, ţe do domova pro seniory přišli, protoţe jim zemřel partner a najedou si uvědomili, ţe to sami nezvládnou.

49

Pravdivost hypotéz: H1: Senioři, kteří s někým sdílí pokoj, jsou více aktivizováni neţ senioři, kteří ţijí sami. 70% 60% 50% 40% Řada1 30% 20% 10% 0% Ne

Jen TV a čtení

společné procházky, kroužky

Tato hypotéza se nepotvrdila, pouze malý vzorek respondentů sdílí své zájmové činnosti i se spolubydlícím, a to především stejné televizní seriály, čtení či kříţovky. Pouhá 2% respondentů sdílí se svým spolubydlícím i jiné aktivity, například zahrádkaření a společné procházky. Můj názor byl takový, ţe by do jisté míry mohl spolubydlící ovlivnit respondentův postoj k aktivizaci, ale bohuţel většina seniorů je zatvrzelá, tvrdí, ţe nic nepotřebují a nehne s nimi ani nadšený spolubydlící. Kdyţ jsem se ptala pana L., proč se třeba nepřidá ke kolegovi, který chodí denně na procházku k řece, odpověděl mi, ţe ho to nebaví a nemají si se spolubydlícím co říct. Ţe si rozuměl pouze se svojí manţelkou a rozpovídal se o tom, jak mu chybí. Negativní postoj ke spolubydlícím měli většinou ti respondenti, kteří měli i špatné vztahy s rodinou. Pracovníci potvrdili, ţe právě tito klienti nejčastěji odmítají jakékoliv způsoby aktivizace. Nejraději tráví volný čas sledováním televize, nebo spánkem či čtením. Jejich celkový postoj je negativní, trápí se svým zdravotním stavem a samotou.

50

H2: Senioři, kteří bydlí v domově krátce, jsou aktivizováni stejně jako senioři, kteří bydlí v domově dlouhou dobu. 60%

50%

40% Řada1

30%

Řada2

20%

10%

0% Pobyt v zařízení do 1 roku

Pobyt v zařízení do 5 let Pobyt v zařízení nad 5 let

Tato hypotéza se nepotvrdila. Z dotazníku vyšlo, ţe čím déle jsou senioři v domově, tím více vyuţívají nabídek domova pro volnočasové aktivity. Pozorováním a rozhovory s některými klienty domova, jsem se dozvěděla, ţe je pro ně velmi těţké se ze začátku zapojit do kolektivních aktivit, mají strach, ţe nebudou stačit, nebo ţe budou někomu na obtíţ. Můj názor, ţe délka pobytu v zařízení nemá vliv na rozsah a kvalitu aktivizace byl špatný. Spousta nových klientů se cítí zavrţena, hůře si zvykají na nové prostředí a systém, kterým jsou domovy řízeny. Při ranním tělocviku, jsem některým respondentů rozdala dotazník. Paní K. však striktně, aţ zděšeně odmítla, i kdyţ ostatní jí konejšili, ţe se nic neděje, ţe to vyplní společně. Paní K. se odmlčela a řekla sociální pracovnici, která hodinu vedla, ţe se chce vrátit na pokoj. Po rozhovoru se sociální pracovnicí jsem se dozvěděla, ţe paní K. je v domově teprve týden, a ţe zatím téměř nemluví.

51

H3: Senioři, kteří mají dobrý vztah s rodinou, jsou více aktivizováni neţ senioři, kteří se se svojí rodinou často nevídají.

80% 70% 60%

Řada1

50%

Řada2

40% 30% 20% 10% 0% ANO

NE

Účast na rodin. setkáních

Hypotéza se potvrdila, skutečně má respondentův kladný vztah s rodinou velký význam v častosti a rozmanitosti aktivizace. Znamená to větší motivaci, chuť do ţivota a především psychickou pohodu. Jsou mnohem pozitivněji naladěni, více komunikativní, a také více motivováni k dalším činnostem. Např. paní R. se účastní všech kurzů a rukodělné dílny, protoţe chce potěšit své blízké originálními dárky, má pro koho tyto věci vyrábět. Opakem je pan B., který všechny tyto aktivity zamítá, jelikoţ nemá pro koho a pro sebe to dělat nebude. Stálo by to, realizovat další výzkum, který by srovnával např. co je příčinou nestýkání s rodinou? Např. senioři jsou apatičtí, a proto se nestýkají s příbuznými, anebo nemají vazbu na rodinu a z toho plyne jejich apatie. Návrhů na další výzkum je u tohoto tématu opravdu mnoho.

52

H4: Senioři se stupněm závislosti 3 a 4 jsou aktivizování stejně, jako senioři se stupněm závislosti 1 a 2. 1. televize 2. čtení 3. kříţovky 4. rádio 5. vycházky 6. spánek 7. umění - malba, výstavy 8. dění ve světě, vzdělávání se 120% 100%

1

2

3 4

80%

5

60%

6

40% 20%

7

8

7

8

0% 1

2

3

4

5

6

Z tohoto grafu plyne, ţe nejvíce oblíbené činnosti jsou televize, čtení a kříţovky. Tyto činnosti můţe vykonávat jak klient se stupněm závislosti č. 1 stejně tak dobře, jako klient se stupněm závislosti č. 4. Rozhodně neplatí, ţe má stupeň závislosti vliv na aktivizaci seniora.

53

4.3. Závěry výzkumného šetření Ve výsledcích výzkumu máme, ţe 20 % respondentů vykazuje nízkou míru aktivizace. Tato poměrně nízká míra je určena podle výsledků z tohoto výzkumného šetření, v tabulkách a grafech jde jasně vidět, ţe ti, kteří mají nízkou podporu rodiny, jsou méně aktivizováni a podobně. Prvním cílem výzkumu bylo zjistit, které faktory nejvíce ovlivňují míru aktivizace u seniorů. Nejvíce ovlivňuje klienta jeho rodina, která je velikou oporou a motivuje seniora k jiným činnostem, neţ jen čtení nebo sledování televize. Dalším podstatným faktorem je délka pobytu v zařízení. Můj názor byl, ţe se na míře aktivizace nepodepíše, ale opak je pravdou. Lidé, kteří byli v zařízení déle, intenzivněji vyhledávali volnočasové aktivity a byli lépe informováni o všech moţnostech, jak svůj volný čas vyuţít. Druhým cílem bylo zjistit, jaké jsou nejčastěji vyuţívané moţnosti aktivizace, očekávala jsem sice více zájmových krouţků nebo např.venkovní aktivity jako je zahrádkaření, ale ne všechny domovy pro seniory mají tu moţnost vyuţít pozemku pro tyto účely. Výzkum ukázal, ţe nejčastěji je ve volném čase seniorů vyuţívána televize, rádio a čtení či luštění kříţovek. Výzkum dále odhalil, ţe stupeň závislosti nemá absolutně vliv na celkovou aktivizaci klienta, odborný personál se snaţí s imobilními klienty pracovat individuálně a poskytuje jim co největší moţnosti ve zkvalitnění ţivota. Výsledky výzkumu byly zhodnoceny formou univariační a bivariační analýzy.

54

Hypotéza 1: Senioři, kteří s někým sdílí pokoj, jsou více aktivizováni neţ senioři, kteří ţijí sami. Tato hypotéza nebyla potvrzena. Z výzkumu vyplynulo, ţe pouhá 2% respondentů sdílí se svým spolubydlícím i jiné aktivity, například zahrádkaření a společné procházky. Můj názor byl takový, ţe by do jisté míry mohl spolubydlící ovlivnit respondentův postoj k aktivizaci, ale bohuţel většina seniorů je zatvrzelá, tvrdí, ţe nic nepotřebují a nehne s nimi ani nadšený spolubydlící. Kdyţ jsem se ptala pana L., proč se třeba nepřidá ke kolegovi, který chodí denně na procházku k řece, odpověděl mi, ţe ho to nebaví a nemají si se spolubydlícím co říct. Ţe si rozuměl pouze se svojí manţelkou a rozpovídal se o tom, jak mu chybí. Negativní postoj ke spolubydlícím měli většinou ti respondenti, kteří měli i špatné vztahy s rodinou. Pracovníci potvrdili, ţe právě tito klienti nejčastěji odmítají jakékoliv způsoby aktivizace. Nejraději tráví volný čas sledováním televize, nebo spánkem či čtením. Jejich celkový postoj je negativní, trápí se svým zdravotním stavem a samotou. Hypotéza 2: Senioři, kteří bydlí v domově krátce, jsou aktivizováni stejně jako senioři, kteří bydlí v domově dlouhou dobu.. Tato hypotéza nebyla potvrzena. Z výzkumu vyplynulo, ţe čím déle jsou senioři v domově, tím více vyuţívají nabídek domova pro volnočasové aktivity. Pozorováním a rozhovory s některými klienty domova, jsem se dozvěděla, ţe je pro ně velmi těţké se ze začátku zapojit do kolektivních aktivit, mají strach, ţe nebudou stačit, nebo ţe budou někomu na obtíţ. Můj názor, ţe délka pobytu v zařízení nemá vliv na rozsah a kvalitu aktivizace byl špatný. Spousta nových klientů se cítí zavrţena, hůře si zvykají na nové prostředí a systém, kterým jsou domovy řízeny. Při ranním tělocviku, jsem některým respondentů rozdala dotazník. Paní K. však striktně, aţ zděšeně odmítla, i kdyţ ostatní jí konejšili, ţe se nic neděje, ţe to vyplní společně. Paní K. se odmlčela a řekla sociální pracovnici, která hodinu vedla, ţe se chce vrátit na pokoj. Po rozhovoru se sociální pracovnicí jsem se dozvěděla, ţe paní K. je v domově teprve týden, a ţe zatím téměř nemluví.

55

Hypotéza 3: Senioři, kteří mají dobrý vztah s rodinou, jsou více aktivizováni neţ senioři, kteří se se svojí rodinou často nevídají. Tato hypotéza se potvrdila. Z výzkumu vyplynulo, ţe jsou více aktivizováni právě ti senioři, kteří mají opravdu dobré vztahy s rodinou. Jsou mnohem pozitivněji naladěni, více komunikativní, a také více motivováni k dalším činnostem. Např. paní R. se účastní všech kurzů a rukodělné dílny, protoţe chce potěšit své blízké originálními dárky, má pro koho tyto věci vyrábět. Opakem je pan B., který všechny tyto aktivity zamítá, jelikoţ nemá pro koho a pro sebe to dělat nebude. Stálo by to, realizovat další výzkum, který by srovnával např. co je příčinou nestýkání s rodinou? Např. senioři jsou apatičtí, a proto se nestýkají s příbuznými, anebo nemají vazbu na rodinu a z toho plyne jejich apatie. Návrhů na další výzkum je u tohoto tématu opravdu mnoho. Hypotéza 4: Senioři se stupněm závislosti 3 a 4 jsou aktivizování stejně, jako senioři se stupněm závislosti 1 a 2. Tato hypotéza se potvrdila. Z výzkumu vyplynulo, ţe nejvíce oblíbené činnosti jsou televize, čtení a kříţovky. Tyto činnosti můţe vykonávat jak klient se stupněm závislosti č. 1 stejně tak dobře, jako klient se stupněm závislosti č. 4. Rozhodně neplatí, ţe má stupeň závislosti vliv na aktivizaci seniora. Pracovníci se velice snaţí zapojit klienty všechny, bez ohledu na jejich handicapy. Moţnosti jsou pro všechny téměř stejné, pouze se obměňuj í varianty. Líbilo se mi, ţe u imobilních klientů sociální pracovnice podnikla všechny potřebné kroky, aby mohli být plnohodnotně aktivizováni. Jediný problém je např. s fyzioterapeutem, který by byl opravdu velmi potřebný, ale kterého si domov nemůţe z finančních důvodů dovolit.

Návrhy a doporučení Proč seniory v domovech aktivizovat? Aktivizace umoţňuje kontakt lidí stejného věku, zprostředkuje výměnu poznatků, záţitků, dá příleţitost sdílet s někým svoje radosti i strasti, nabízí vhodné prostředí pro upevňování sociálních dovedností a moţnost seberealizace. Dalo by se říct, ţe aktivizace naplňuje sociální potřeby. 56

Staří lidé často trpí zdravotními problémy (špatně slyší, vidí, chodí…), mají pocit neuţitečnosti, neschopnosti (nenaplňují své psychické potřeby) my jim můţeme pomoci získat pocit, ţe něco dokázali, zvýšit jim sebevědomí. Snaţíme se objevit co klienty baví a naplňuje. Jaké činnosti tedy klienty baví? Určitě je to velmi individuální, proto by měl být program co nejpestřejší, aby dal prostor realizovat se všem klientům. Problémy se kterými se u klientů setkala: nízké sebevědomí, orientace na výkon, skepse, nízká motivace. Prostřednictvím dobře zvolených a připravených aktivit se nám můţe podařit zapojit postupně většinu členů do nabízených činností v domově pro seiory a v domově s pečovatelskou sluţbou. Příjemně mne potěšila pozitivní odezva na cvičení a ostatní pohybové aktivity. Ukázalo se, jak je pohyb důleţitý a zábavný. S klienty se pracovníci snaţí cvičit kaţdý den. Cvičí se v tělocvičně, která je příslušně vybavena, dokonce zde najdeme i masáţní přístroje, rotoped, a především gymbally, se kterými je cvičení velmi zábavné a klienti se ho doţadují. Méně mobilní klienti cvičí v sedě na ţidlích, ale rozhodně se pouţívá velké mnoţství pomůcek jako míčky, činkami, šátky. Oblíbený je také hromadný zpěv s tancem na závěr odcvičené hodiny. Programy by měly být co nejpestřejší, aby jeden den nesplýval s druhým. Při všech aktivitách by se měl personál snaţit podporovat klienty, dát jim dostatečný prostor, nabídnout pomoc, oceňovat.

57

Závěr Neměli bychom stárnutí vnímat a přijímat jako nějakou prohru, či konec našeho ţivota. Někteří senioři mají to štěstí, ţe jsou i v tomto vyšším věku samostatní a zachovávají si dobrou psychickou a fyzickou kondici. U jiných dochází ke ztrátě soběstačnosti, pocitům osamění, závislosti na péči jiné osoby nebo k nutnosti ústavní péče. Člověk by měl zůstat aktivní, protoţe to, co se nepouţívá, upadá a schází. Staří lidé by měli uţívat své nabyté pozdní svobody ke kvalitnímu a hodnotně naplněnému ţivotu, nejen pro vlastní pocit štěstí a naplnění, ale také proto, ţe svým přístupem jsou vzorem a příkladem pro druhé. Tématem této diplomové práce byla „Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti.“ Cílem bylo zjistit, co vše má vliv na seniory při jejich rozhodování o volném čase, jaké zaţívají pocity, jestli se snaţí aktivně zapojit do dění v domovech seniorů, popř. jestli se necítí vyloučeni ze společnosti. Zajímal mě také přístup personálu, který jsem si ověřila doplňujícím dotazníkem právě pro tyto zaměstnance. Jelikoţ hlavně na nich závisí i motivace seniorů k dalším aktivizačním činnostem. V teoretické části jsem se snaţila poukázat na změny přicházející během stárnutí i na samotný fakt, ţe projevům stárnutí jde do jité míry předcházet. Dále jsem se zabývala koncepty sociální exkluze, jejich rozměry a zejména jsem se snaţila vztáhnout tento negativní jev dnešní společnosti k jedné z bezpochyby ohroţených skupin obyvatelstva, mám na mysli samozřejmě seniory. Poslední velká kapitola teoretické části je věnována aktivizaci a aktivitám, které jsou seniorům nabízeny. Také v ní poukazuji na vliv, který má společenská účast na chodu společnosti na sebehodnocení a kvalitu ţivota seniorů. Rozepsala jsem zde v hodné druhy terapií a další jiné techniky, jak seniorům zpříjemnit dlouhé a volné chvíle. Ve výzkumné části jsem zkoumala faktory, které mají vliv na častost a rozmanitost aktivizace. Jedním z podstatných zjištění výzkumu bylo prokázání určitého vlivu některých faktorů na způsob trávení volného času seniorů. Pomocí 58

předem stanovených hypotéz jsem se dopracovala prospěšného výzkumu, který můţe mít vliv na další aktivizaci seniorů. Hlavním přínosem při zpracování diplomové práce bylo pro mě hlubší proniknutí do dané problematiky (teoretické poznatky) a pochopení některých skutečností. Některé hypotézy byly pravdivé, některé naopak ne. Celkově by se měla zlepšit hlavně finanční situace domovů pro seniory, jelikoţ i díky právě nedostatku finančních prostředků nemohou být senioři aktivizováni tak, jak si zaslouţí.

59

Shrnutí Ve své závěrečné práci jsem věnovala pozornost problematice nedostatečné aktivizace seniorů a tématem: „Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti.“ Diplomová práce je rozdělena do dvou hlavních částí: teoretické a praktické části. Celá vychází z odborné literatury a zjištěných informací týkajících se této problematiky. V teoretické části se zabývám problematikou stáří v kontextu společnosti, změnami jedince ve stáří na úrovni fyzické, psychické, sociální. Také jsem se dotkla problematiky ageismu a sociálního vyloučení. Poslední kapitola je věnována aktivizaci a aktivitám. Praktická část vychází z kvantitativního výzkumu s kvalitativními prvky na základě dotazníků, doplněných o rozhovory. Cílem bylo zjistit : Co ovlivňuje míru a častost aktivizace seniorů?

Summary In my final work I have paid attention to dilema unsatisfactory activation od seniors and the topic was: „Activation of seniors as a future topic“ Diploma thesis is divided into two main parts: theoretical and practical part. The whole thesis is based on special literature and the information related to this topic. In theoretical part I have dealt with problems of elderly in context with community, individual physical, mental and social changes during elderly. I also have mentioned dilemma about ageism and social exclusion. The last chapter is paied to activation and activities Practical part comes out from quantitative research with qualitative elements based on information from questionaries with interviews. Target of thesis is to discover : What is the reason of size and frequency of activation in elderly age?

60

Pouţitá literatura 1.

ALAN, Josef. Etapy života očima sociologie. Praha : Panorama, 1989. 439 str. ISBN 80-7038-044-6

2.

BAŠTECKÝ, J.; KUMPEL, Q.; VOJTĚCHOVSKÝ, M. a kolektiv Gerontopsychiatrie. Praha: Grada Avicenum, 1994. ISBN 80 - 7169 - 070 - 8

2.

FRIEDLOVÁ, K., Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007, 168s. ISBN 978-80-247-1314-4

3.

GALAJDOVÁ, L. Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. Praha: Grada Publishing, ISBN 8071697893

4.

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. 407 str. ISBN 80-7038-158-2 .

5.

JELÍNKOVÁ, J; KRIVOŠÍKOVÁ, M. Koncepce oboru ergoterapie. [on line] http://www.ergoterapie.cz/Page.aspx?PageID=13 [citováno 2009-08-23].

6.

KALVACH, Zdeněk. Úvod do gerontologie a geriatrie: integrovaný text pro interdisciplinární studium. Díl 1, Gerontologie obecná a aplikovaná. Praha: Karolinum, 1997. 193 str. ISNB 80-7184-366-0

7.

KOTÝNKOVÁ, Magdalena, ČERVENKOVÁ, Anna. Začlenění seniorů v sociální struktuře soudobé společnosti. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2001. 31 str.

8.

KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha: Stání pedagogické nakladatelství, 1983. 816 str.

9.

KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001, ISBN 80-7178- 55

10.

LAVERYOVÁ, S. Aromaterapie v kostce. Praha: Slovart, 1998 ISBN 80 - 7123 - 512 - 21-2.

11.

LANGMEIER, Josef, KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie.. Praha: Grada Pulishing, 2006. 368 str. ISBN 80-247-1284-9

12.

LIEBMANNOVÁ, M. Skupinová arteterapie. Nápady, témata a cvičení pro skupinovou výtvarnou práci. Praha: Portál, 2005. 280 s. ISBN 80-7178-864-3.

61

13.

LIVEČKA, Emil. Výchova ke stáří a ve stáří. In. Wolf, J. a kol. Umění ţít a stárnout. 1. vyd. Praha: Svoboda 1982, 368 str.

14.

MAREŠ, Petr. Faktory sociálního vyloučení. 1. vyd. Praha : Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2006. 41 str. ISBN 80-87007-15-8 .

15.

MATOUŠEK, O. a kol. - Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. 380 s. ISBN 80 - 7178 - 548 - 2

16.

MÜHLPACHR, P. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 203s. ISBN 80-210-3345-2.

17.

NOVOTNÁ, D. Aktivizace seniorů v denním stacionáři: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky, 2006. 53l. Vedoucí bakalářské práce Ema Štěpařová

18.

ORT, Jiří. Kapitoly ze sociologie stárnutí. Ústí nad Labem : Univerzita J. E. Purkyně, Pedagogická fakulta, 2004. 106 str. ISBN 80-7044-636-6

19.

PACOVSKÝ, Vladimír. Geriatrická diagnostika. Praha: Scientia Medica, 1994. 150 str. ISBN 80-85526-32-8

20.

PACOVSKÝ, Vladimír. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum, 1999. 135 str. ISBN 80-201-0076-8

21.

PACOVSKÝ, Vladimír. Proti věku není léku?: Úvahy o stárnutí a stáří. Praha: Karolinum, 1997. 124str. ISBN 80-7184-486-1

22.

PETŘÍKOVÁ, Anna, ČORNAČIČOVÁ, Rozália. Gerontagogika : Úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, Filosofická fakulta, 2004. 92 str. ISBN 80-244-0879-1

23.

PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Terapie ve speciálně pedagogické péči. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-010-7

24.

POKORNÁ, A. 2010

25.

ROMAŇÁKOVÁ, M. Na parketě v Ořešíně válí jako zamlada. Mladá fronta DNES. 2009, XX/10.

26.

RHEINWALDOVÁ, E. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada Publishing, 1999. 88s. ISBN 80- 7169-828-8.

62

27.

ŠIMANOVSKÝ, Z. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha: PORTÁL, 2007, ISBN 978-88-0736-73390

28.

TOŠNEROVÁ, Tamara. Průvodce stereotypy a mýty o stáří. 1.vyd. Praha : Ambulance pro poruchy paměti Ústav lékařské etiky 3. LF UK Praha a FNKV Praha 10, 2002. 45 str. ISBN 80-238-9506-0

29.

VÁGNEROVÁ, M.. Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000. VYMĚTAL, J. Muzikoterapie. Praha: PORTÁL, 2000, ISBN: 80247-0723-3 522 s. ISBN 80-7178-308-0.

30.

WOLF, J. a kol. Umění žít a stárnout. Praha : Svoboda, 1982. ISBN 509-21-85

Internetové zdroje

31.

RYCHNOVSKÝ, D. Pečujete trvale o blízkého? Brněnský Metropolitan [online]. 2007. č.1 [cit.6. ledna 2009]. Dostupný z WWW: .

32.

MISCONIOVÁ, B. Klienti si někdy musí domácí péči vybojovat. CzechMed forum [online]. 2006. [cit.12. prosince 2008]. Dostupný z WWW: < http://forum.czechmed.cz/?q=node/702>

33.

Domácí péče o seniory a nemocné. Dřevospol. [online]. 2009. [cit.13. prosince 2009]. Dostupný z WWW:

34.

Pohybové studio pro seniory v Brně. [online] 2007. [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW:

63

35.

Zákon o sociálních službách [online] 2011. [cit. 2. Března 2011]. Dostupný z WWW:

36.

http://www.relaxace.psychoweb.cz/relaxace-uvod/dechova-cviceni

37.

BEDNÁŘ, J., KOHUTOVÁ, J. Škola stáří online . 2006 cit.25. dubna 2006 . Dostupný z www: http://www.stari.cz/ukaz_sekci.php?id=47 .

38.

PETERKOVÁ,

M.

online .

2006

z www: http://psychoweb.cz/?p=zmb/37>

64

cit.6.

února

2008 .

Dostupný

Přílohy: 1.Dotazník pro klienty domova seniorů 2.Doplňující dotazník pro ošetřující personál 3.Fotografie z některých aktivit DS a jeho prostředí 4.Vybraná dokumentace DS

65

Orientační dotazník Věk: Pohlaví: Nejvyšší dosaţené vzdělání: Bývalá profese: ------------------------------------------------------------------------------------------1. Nabízí Vám místo bydliště nějaké volnočasové aktivity? ANO

NE

Pokud ano, jaké?

2. Jsou tyto aktivity pro Vás finančně dostupné? ANO

NE

NEVYUŢÍVÁM JE

3. Uvítali byste více společných výletů, přednášek, kultury, cvičení či podobných aktivit? ANO

NE

NEZAJÍMÁM SE O TO

Pokud ano, čeho je podle Vás nedostatek?

4. Co by Vám zpříjemnilo zdejší pobyt, co byste vylepšili?

5. Co děláte nejčastěji ve svém volném čase, jaké jsou Vaše koníčky, záliby?

66

6. Jak často se stýkáte se svojí rodinou? Kaţdý den Málokdy

Jednou týdně

Jednou měsíčně

7. Účastníte se rodinných setkání - oslavy, svatby, svátky? ANO

NE

8. Bydlíte sám/sama ? ANO

NE

9. Máte se svým spolubydlícím společné zájmy? ANO

NE

Pokud ano, jaké?

10. Jak dlouho pobýváte ve zdejším zařízení?

11. Jaký je HLAVNÍ důvod Vašeho rozhodnutí, bydlet právě zde?

Děkuji za Váš čas a za pravdivé vyplnění tohoto dotazníku.

67

Orientační dotazník pro ošetřující personál seniorů Věk Pohlaví Nejvyšší dosaţené vzdělání Pracovní pozice ............................................................................................................................................. 1. Spolupracujete v rámci aktivizace s nějakými středisky či organizacemi? ano ne Pokud ano, s kterými? 2. Jaké aktivizační činnosti jsou nabízeny u Vás v DD? 3. Vyuţívají klienti DD nabízené sluţby? ano ne a, Pokud ne, jaký je nejčastější důvod jejich neúčasti? b, Pokud ano, které nejčastěji? 4. Rozšiřujete na přání klientů sortiment nabízených sluţeb? ano ne 5. Kolik času trávíte s klienty DD nad rámec vaší povinné prac.doby? 6. Jak dlouho pracujete v této oblasti?

Děkuji za Váš čas a vyplnění tohoto krátkého dotazníku.

68

Fotografie z ranní rozcvičky

69

70

Prostředí domova

71

72

73

Vybraná dokumentace zařízení Poskytované sluţby Domova pro seniory s pečovatelskou sluţbou celodenní strava s moţností diet (diabetická) praní prádla oprava šatstva pedikúra, kadeřnice úklid poskytování základní ošetřovatelské péče zdravotním personálem návštěva lékařů dle potřeb obyvatel Rehabilitace - ordinuje ústavní lékařka Léčebný tělocvik - individuální cvičení na lůţku, nácvik chůze, polohování, 1x týdně kondiční cvičení Kultura sledování televizních pořadů, poslech rozhlasu, sledování domácího kina (DVD) moţnost půjčování knih z ústavní knihovny vystoupení ţáků ZUŠ, základních a středních škol zábavné a hudební programy agentur, mohelnické dechovky besedy s obyvateli dárky klientům pod stromeček od sponzorů Zájmová činnost obyvatel Závisí na dobrovolnosti a zájmu obyvatel ruční práce (šití, háčkování, výroba vánočních ozdob) příprava jednoduchého občerstvení - pečení perníčků na vánoce, velikonoce výzdoba a výroba dekorací výtvarná činnost, malování, básně, povídky v letním období posezení klientů na terase DS a zahradě Během letního období s obyvateli pořádáme táboráky, opékání buřtů a poslech hudby na zahradě DS nebo posezení při dechovce, či jenom tak na krásné terase DS. 74

75