MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura
Mgr. Pavla Ondrušková
POHLEDY DO ŽÁNRU TATÍNKOVSKÝCH POHÁDEK Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc. Brno 2011
1
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ...................................................... Pavla Ondrušková
2
Poděkování Děkuji především vedoucímu své práce doc. PhDr. Vlastimilu Válkovi, CSc. za cenné rady a připomínky a za vstřícnou pomoc při psaní této práce. Děkuji také své rodině a partnerovi za podporu.
3
Obsah
1 Úvod .................................................................................................................................................................. 5 2 Materiálová a teoretická východiska práce ....................................................................................... 7 3 Tatínkovské pohádky .............................................................................................................................. 10 3. 1 Nonsensově-parodický typ autorské pohádky..................................................................... 10 3. 1. 1 Tatínkovské pohádky Arnošta Goldflama ..................................................................... 11 3. 1. 2 Tatínkovské pohádky Ludvíka Středy ............................................................................ 23 3. 1. 3 Tatínkovské pohádky Zdeňka Svěráka ........................................................................... 33 3. 2 Imaginativní typ autorské pohádky ......................................................................................... 43 3. 2. 1 Tatínkovské pohádky Petra Piťhy .................................................................................... 43 3. 3 „Povídačky“ – na pomezí mezi pohádkou a příběhovou prózou ze života dětí ....... 57 3. 3. 1 Tatínkovské pohádky Jiřího Stránského ........................................................................ 58 3. 4 Ilustrace tatínkovských pohádek............................................................................................... 70 4 Závěr .............................................................................................................................................................. 79 5 Literatura ..................................................................................................................................................... 93
4
1 Úvod V literatuře pro děti a mládež vydané po roce 1989 se objevuje nápadná skupina knih, v jejichž názvu je použito slovo „tatínek“. Jedná se o knihy: Tatínku, ta se ti povedla (1991) Zdeňka Svěráka, Tatínkovy pohádky (1997) Ludvíka Středy, Tatínkovy pohádky (1997) Erbena, Kuldy a Říhy, Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002 (2006) Arnošta Goldflama, Tatínek se vyplatí (2005) Františka Nepila, Tatínkovy pohádky (2009) Petra Piťhy. Při hlubším prozkoumání mezi nimi najdeme skupinu knih se shodnými rysy. Jde o knihy Svěráka, Středy, Goldflama a Piťhy.1 K nim, ačkoli v názvu „tatínka“ nemají, řadíme ještě dvě knihy Jiřího Stránského Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002). Tuto skupinu knih označujeme jako tatínkovské pohádky. Problematika tatínkovských pohádek zatím příliš prozkoumaná není. Existují dílčí studie, které se věnují některým aspektům tohoto okruhu literatury, ale monografie o tatínkovských pohádkách stále chybí.
Proto jsem se touto prací rozhodla přispět k poznání zatím málo
probádané oblasti tatínkovských pohádek. Z tatínkovských pohádek jsem se jako s první seznámila s knihou Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla. Zaujalo mě, že Svěrák staví do pozice vypravěče pohádek postavu do té doby nezvyklou – tatínka. Oslovil mě také jeho postoj k ústnímu vyprávění. To Svěrák postavil na piedestal všech schopností. Nejenže se v knize ústnímu podání pohádky přiblížil, ale také vybídl všechny rodiče k tomu, aby svým dětem pohádky vyprávěli. Na rozdíl od častého nešvaru jen kritizovat a nenabízet řešení, se Svěrák k problematice vyprávění a kontaktu dětí s rodiči vyjadřuje komplexně a konstruktivně, přesně nabízí návod, jak se mohou rodiče dětem přiblížit. Toto vše vložil do textu autorské pohádky tak, že didaxí nenudí, neobtěžuje, ale vyvažuje ji komikou, aniž by poslání knihy upozadil. Propracovanost Svěrákova textu a myšlenka návratu k pohádkovému povídání, které se v moderní uspěchané době vytrácí, mě zaujala natolik, že jsem začala pátrat po dalších podobných knihách a ukázalo se, že po roce 1989 jich v české literatuře máme hned několik. Tatínkovské pohádky jednotlivých autorů spojuje jejich vize o významu rodiny a komunikace mezi rodiči a dětmi. Tyto autorské pohádky překvapují svou výjimečností, invenčně tvořivým přístupem, imaginací a zároveň univerzálností. K tatínkovským pohádkám
Tatínkovy pohádky (1997) Erbena, Kuldy a Říhy jsou souborem vybraných pohádek zmíněných autorů. K postavě tatínka se vztahují pouze názvem. Jsou součástí ediční řady nakladatelství Knihy nejen pro bohaté, které vydalo i Maminčiny, Babiččiny a Dědečkovy pohádky. Do specifické kategorie neřadíme ani knihu Františka Nepila Tatínek se vyplatí (2005). Ani ta nemá společné rysy s vymezenou kategorií pohádek. Jedná se o knihu, která vysvětluje předškolním dětem a začínajícím čtenářům, kdo jsou členové rodiny, co je to město apod. 1
5
řadíme nově také knihu Petra Piťhy, která se v odborné literatuře o této skupině knih dosud neobjevila. Je to dáno zejména tím, že byla vydána až v roce 2009. Cílem této práce je prozkoumat problematiku tatínkovských pohádek z několika hledisek. Na tatínkovské pohádky se zaměříme z hlediska návratu k tradičnímu vyprávění pohádek, z hlediska role tatínka v těchto pohádkách. Zkoumat budeme také obraz rodiny a motiv odloučení. Zaměříme se na kompozici pohádek, vyhodnocovat budeme i žánr jednotlivých útvarů a to, jak autoři pracují s didaxí a komikou. Zmíníme se také o adresátovi jednotlivých textů.
6
2 Materiálová a teoretická východiska práce V této práci vycházíme z hlediska primární literatury vždy z prvního vydání knih: Tatínku, ta se ti povedla (1991) Zdeňka Svěráka, Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002) Jiřího Stránského, Tatínkovy pohádky (1997) Ludvíka Středy, Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002 (2006) Arnošta Goldflama, Tatínkovy pohádky (2009) Petra Piťhy.
K autorské pohádce přistupujeme na základě definice Jaroslava Tomana, kterou uvádí v knize Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (1992). Jeho definice zohledňuje problematičnost žánru autorské pohádky a dovoluje nám k autorské pohádce řadit i knihy Jiřího Stránského Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002), které stojí na pomezí žánru pohádky a příběhové prózy ze života dětí. Klasifikovat budeme autorskou pohádku také podle Jaroslava Tomana. Ten ve studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století (2003) vymezuje její tři typy: imitativně-inovační, nonsensově-parodická a imaginativní.2 Problematika tatínkovských pohádek zatím příliš prozkoumaná není. Jedinou samostatnou studií, která se zabývá některými aspekty tatínkovských pohádek, je Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století (2005) Naděždy Sieglové. Větší pozornost věnovala některým tatínkovským pohádkám ve studii Role vypravěče v pohádkách pro malé čtenáře (2004)3 Milena Šubrtová. Informace o tatínkovských pohádkách se ale objevují zatím spíše jen sporadicky. Kategorie tatínkovských pohádek se dotýká Věra Vařejková v publikaci Česká autorská pohádka (1998). Jaroslav Toman se o nich zmiňuje ve své studii Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století (2003) jako o specifické typologické variantě. Svatava Urbanová poukazuje na tatínkovské pohádky Arnošta Goldflama a Jiřího Stránského ve studii Magnetická pole české literatury pro děti a mládež na začátku 21. století (2009).
Podrobněji viz Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Ed.: Jiří Poláček. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003. 3 In Urbanová, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004. 2
7
V rámci své diplomové práce Podoby autorské pohádky na počátku 21. století (2007) uvádí tatínkovské pohádky jako jednu z kategorií současné autorské pohádky Dagmar Pinďáková. Informace o autorech knih jsme čerpali z literárních slovníků, z rozhovorů s autory, z odborných článků, které o jednotlivých autorech a jejich dílech byly napsány, popř. z jejich odborných studií a jiných publikací. Okolnosti vzniku jednotlivých knih jsme zjišťovali buď při rešerši výše uvedeného materiálu, nebo v předmluvách či doslovech knih. Žánrové rysy jsme určovali na základě srovnání moderní autorské pohádky s pohádkou lidovou a také autorské pohádky s příběhovou prózou ze života dětí. Drželi jsme se v tomto ohledu knih Jaroslava Tomana Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (1992) a Současná česká literatura pro děti a mládež (2000). Využili jsme také knihy Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury (2006) Jany Čeňkové a kol., Luisy Novákové Proměny české pohádky (2009) a definic žánrů ze Slovníku literární teorie (1977) Štěpána Vlašína a kol. Pro vyhodnocení toho, zda určité prvky v knize směřují spíše k dospělému nebo k dětskému adresátovi (popř. k jakému dětskému adresátovi), jsme vycházeli ze specifik jednotlivých vývojových etap dětského čtenářství, které uvádí Jaroslav Toman v knize Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury (1992). Přínosná byla z hlediska problematiky dětského čtenáře také Tomanova kniha Dětské čtenářství a literární výchova (1999). Z ní jsme čerpali zejména informace o vztahu dítěte ke komice a didaxi. Vycházeli jsme také z článku Svatavy Urbanové Magnetická pole české literatury pro děti a mládež na začátku 21. století (2009), v němž se věnuje tématu přesahu adresáta v moderní autorské pohádce. Významná z hlediska vyhodnocování vlivu pohádek na dětského recipienta byla pro nás kniha psychologa Michala Černouška Děti a svět pohádek (1990). Jako východisko pro charakteristiku komiky v tatínkovských pohádkách jsme zvolili dvě knihy. Základní rysy jazykové komiky jsme čerpali z práce Bohuslava Brouka Jazyková
8
komika (1941).4 Komiku situační a jazykovou5 jsme také charakterizovali podle přístupu francouzského filozofa Henriho Bergsona v knize Smích (1993). K ilustraci v tatínkovských knihách jsme přistupovali na základě knížky Blanky Stehlíkové Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež (1984).
Jeho podrobnému rozpracování jazykové komiky na dílčí typy se v této práci nevěnujeme. Z hlediska zaměření práce není totiž podrobné vystižení komiky jednotlivých tatínkovských pohádek naším hlavním cílem. Proto zůstáváme v této práci u základní charakteristiky komiky v díle. Vyhodnocujeme komiku jazykovou a situační. 5 V českém překladu knihy je užíváno označení komika slovní namísto komika jazyková. Protože je však v odborných pracích týkajících se naší problematiky užívanější označení komika jazyková, budeme se pro lepší srozumitelnost držet tohoto termínu. 4
9
3 Tatínkovské pohádky Tatínkovské pohádky dělíme v této práci do tří kategorií, které vychází z Tomanovy klasifikace autorské pohádky. Toman rozlišuje imitativně – inovační, nonsensově – parodickou a imaginativní autorskou pohádku.6 Tatínkovské pohádky se však v mnohých případech ocitají na pomezí žánrů, proto při jejich dělení pracujeme také s Tomanovou charakteristikou prózy ze života dětí.7 Tatínkovské pohádky tedy podle převládajících rysů rozlišujeme na nonsensověparodické, imaginativní a ty, které jsou spíše prózou ze života dětí - tzv. „povídačky“.
3. 1 Nonsensově-parodický typ autorské pohádky Nonsensově-parodický typ autorské pohádky je podle Jaroslava Tomana8, z jehož klasifikace vycházíme, založen na humorné parodii archetypální poetiky žánru pohádky. Parodický přístup, spjatý s absurdním viděním světa, s fantazijní hrou a improvizací, deformuje tradiční látky, náměty, motivy, syžetová schémata i jazyk pohádky. Tento typ autorské pohádky staví na humorné mystifikaci, nonsensu, hyperbole, paradoxu či situační a jazykové komice. Parodie zasahuje jak tradiční pohádkový svět, tak i ten dnešní. „Osobitou modifikaci tohoto typu znamenají příběhy osnované na dětské představově fantazijní a naivní interpretaci skutečnosti, v níž se prolíná fiktivní s reálným, takže nezřídka oscilují mezi pohádkou a povídkou ze života dítěte.“9 K nonsensově-parodickým autorským pohádkám řadíme knihy Arnošta Goldflama Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002 (2006), dále knihu Ludvíka Středy Tatínkovy pohádky (1997) a knihu Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla (1991).
Podrobněji viz Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Ed.: Jiří Poláček. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003. 7 Podrobněji viz Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992. 8 Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. Století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Ed. Jiří Poláček. Slavkov u Brna: BM Typo 2003. 9 Tamtéž, s. 50. 6
10
3. 1. 1 Tatínkovské pohádky Arnošta Goldflama Arnošt Goldflam Abych vám vyprávěl o svých neobvyklých úspěších, které mám, díky své pilnosti, pracovitosti, obrovské erudici a komunikační schopnosti, nevyjímaje ani řadu dovedností – ale to už není tak dáno studiem a prací – jako talentem; a to se nedá naučit. Otec v Goldflamově hře Já je někdo jiný
Arnošt Goldflam se narodil 22. 9. 1946 v Brně. Po maturitě krátce na přání otce studoval medicínu, poté v sedmdesátých letech režii na brněnské JAMU. Prošel řadou zaměstnání, pracoval jako pomocný dělník ve slévárně, na brněnském výstavišti či jako úředník. Byl členem brněnské recesistické bohémy. Arnošta Goldflama lze považovat za všestranného umělce. Věnuje se výtvarnému umění10, divadlu, filmu a literatuře. Od roku 1993 je ve svobodném povolání. Jako režisér působí v několika českých i zahraničních divadlech (nejdéle v brněnském HaDivadle). Divadelní hry také píše. Jeho divadelní tvorba je charakteristická čerpáním námětů z rodinného života, řeší problematiku vztahů mezi generacemi, dětství či vztah k otci (např. hra Návrat ztraceného syna, 1983). Goldflam píše také pro televizi a rozhlas. V televizi i ve filmu se uplatňuje i jako herec. Od nového tisíciletí se Arnošt Goldflam projevuje stále výrazněji jako prozaik. Typickým znakem Goldflamovy tvorby je autobiografičnost. Ta prostupuje celým jeho dílem, projevuje se ve výtvarném umění, divadelní tvorbě i literatuře.
Goldflam a tvorba pro děti Arnošt Goldflam je autorem tří knih určených dětem: Tatínek není k zahození (2004), Tatínek 002 (2006) a Standa a dům hrůzy (2008). Jeho zatím nejúspěšnější knihou je Tatínek není k zahození. Za ni získal Goldflam v roce 2005 ocenění Magnesia Litera za nejlepší knihu pro děti a mládež. Kniha Tatínek 002 byla Goldflam není jako výtvarník příliš známý, avšak několikrát samostatně vystavoval. Věnuje se zejména grafice, malbě a keramice. 10
11
oceněna v anketě Suk 2006 – čteme všichni. Tyto dvě knihy řadíme do kategorie tatínkovských pohádek a budeme se jim věnovat podrobněji v následující kapitole. V knize Standa a dům hrůzy není hlavním hrdinou tatínek, jako ve dvou knihách předchozích, ale chlapec Standa a jeho dva malí kamarádi. Ti spolu prožívají strašidelná, místy až hororová dobrodružství. Tento příběh byl zdramatizován brněnským divadlem Polárka.11
Goldflamovy tatínkovské pohádky K tatínkovským pohádkám Arnošta Goldflama řadíme dvě knihy. Ta první, Tatínek není k zahození, vyšla v Nakladatelství Andrej Šťastný v roce 2004. O dva roky později bylo vydáno její volné pokračování v podobě knihy Tatínek 002. Obě pohádkové knížky ilustrovala manželka autora Petra Goldflamová Štětinová. Knihy obsahují shodně 15 autorských pohádek. První knihu o tatínkovi věnoval Arnošt Goldflam svým dětem Sylvě a Otoníčkovi, druhou Sylvě, Otoníčkovi a Mimi Ireně. Goldflamovy děti byly totiž prvními recipienty těchto pohádek. Autor příběhy o tatínkovi vyprávěl nejprve svým dětem, poté dostal nabídku k rozhlasové dramatizaci těchto pohádek a teprve pak byly vydány knižně. Vyprávění a kontaktovost textu Věra Vařejková uvádí, že autorská pohádka „na rozdíl od folklorní pohádky, která ve své nejvlastnější podobě představuje vypravěčský výkon, je od okamžiku svého vzniku literárním textem.“12 Toto však v případě Goldflamových tatínkovských pohádek neplatí. Na počátku jeho knih byl vypravěčský akt. Jak si ukážeme později u dalších autorů, toto pravidlo je porušeno i u nich. Jeho popření se tak stává charakteristickým společným rysem tatínkovských pohádek. Obě tatínkovské knihy Arnošta Goldflama vychází z toho, že pohádka se vypráví. Procesu vyprávění přikládá Goldflam značnou důležitost. Proto v knižním vydání pohádek usiloval o to, aby se co nejvíce přiblížil jedinečnosti ústního podání. Jedním z prostředků, který text mluvenému projevu přibližuje, je kontaktovost. Té je dosaženo oslovováním recipientů. K němu dochází prostřednictvím ustálených formulací, které otevírají a uzavírají jednotlivé pohádky. Úvodních formulací je několik variant: „Dobrý večer, milé děti“13; „Dobrý večer, moje milé děti“14; „Milé děti“15; „Milé moje děti“16. Z formulací je tedy patrný adresát pohádky – dítě,
V květnu 2010 ji divadlo uvedlo v režii Konráda Popela. Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 6. 13 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 5, 11, 17, 22, 28, 62, 72, 77. Viz také: Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s. 43, 48, 54, 61, 68, 74. 14 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 38, 43, 47, 52, 57, 67. Viz také: Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s. 5, 11, 31. 11 12
12
ale také to, kdy si má pohádku číst, nebo kdy mu má být předčítána. Pokud autor dostál co nejpravdivějšímu zachycení původně ústně vyprávěných pohádek, dozvídáme se z těchto formulací, že pohádky vyprávěl svým dětem před spaním. Uvození pohádky, ačkoli je spíše oslovením recipienta, navázáním kontaktu s ním, můžeme chápat také jako moderní inovaci klasického pohádkového úvodu bylo – nebylo. Závěrečných formulí se v knize objevuje také více druhů, ale v zásadě jsou obměňovány jen formulačně, nikoli obsahově. Vypravěč se vždy s dětmi loučí, vyzve je k tomu, aby už šly spát a byly tak šikovné jako jejich tatínek. Jedná se například o tyto varianty: „Teď ale jděte spát, ať jste zítra tak šikovní a silní jako ten váš tatínek. Dobrou noc!“17 „A vy běžte už taky, ať jste zítra tak šikovní a silní a stateční jako ten váš tatínek! Dobrou noc!“18 „A vy už dneska běžte taky, ať jste zítra zrovna tak šikovní a silní jako ten váš tatínek! Dobrou noc! A nezapomeňte! Tatínek není k zahození!“19 Recipienti jsou v úvodních a závěrečných formulích oslovováni přímo, tedy v 2. osobě množného čísla. Toto explicitní oslovování čtenářů zvyšuje kontaktovost knihy a otevírá, popř. uzavírá, komunikační kanál mezi vypravěčem a malým čtenářem. Kontaktovosti je užíváno i v průběhu vyprávění, a to tak, že malí recipienti mohou nabýt dojmu, že se popisovaný příběh stal přímo v jejich rodině: „A tatínek s maminkou šli taky domů. Uložili vás do postýlky a protože byli unavení, tak šli taky brzy spát.“20 Kontaktovost v obou Goldflamových knihách je univerzální a záměrná. Pokud by autor nechtěl malého recipienta do příběhu zahrnout, mohl by jednoduše vyprávět v 1. osobě o své rodině, nebo využít 3. osobu. Goldflam fabuluje tak, aby kromě kontaktních prvků i další aspekty vyprávění podpořily dojem, že příběh se skutečně v rodině recipienta udál. Tento záměr naplňuje tím, že hlavní postavy nemají jména. Jsou označovány pomocí svého statusu v rodině jako maminka, tatínek, děti, kluk, holka. 21 Těmito mechanismy Goldflam dosahuje jedinečného efektu: na jedné straně se stává vypravěčem pro všechny děti, na druhé straně přitom zachovává kouzelnou intimitu vyprávění právě oním vztažením příběhu ke konkrétnímu recipientovi. Goldflamův příběh se svou formou stává jakýmsi univerzálním příběhem a zároveň intimním světem přístupným komukoli. Intimita zůstává při vkročení recipienta do světa vyprávění zachována.22 Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s. 17, 25, 82. Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 33. 17 Tamtéž, s. 10. 18 Tamtéž, s. 76. 19 Tamtéž, s. 81 20 Tamtéž, s. 37. 21 Pouze jednou se v knize Tatínek 002 objeví jméno Goldflamova syna Toníčka. 22 K tomuto procesu právě díky užití 2. osoby dojde v případě, že si recipient čte knihu sám, i pokud mu ji rodič předčítá. 15 16
13
Aby byly Goldflamovy příběhy o tatínkovi a jeho heroických činech pro malého čtenáře uvěřitelnější, předkládá autor důkazy, že se skutečně staly. Například tatínek je za uzdravení prezidenta odměněn samotnou hlavou státu: „A napsal tatínkovi pěkný dopis, že mu moc děkuje, a poslal mu krásný dárek. Byla to jeho vlastní fotka, sám ji podepsal neocumlaným perem a pak nechal zarámovat.“23 Aby však Goldflam dostál svému záměru mystifikovat malého čtenáře, zamaskuje vzápětí tento důkaz slovy: „Jenomže při stěhování se vám asi nějak ztratila nebo co, takže nikdo neví, kde teď je. Škoda.“24 A opět podnítí dětskou fantazii a podpoří reálnost příběhu tvrzením: „Ale když je pan prezident v televizi, tak se vždycky dívá rovnou na tatínka a trošku jakoby mrkne. Však někdy si toho všimni.“25 Právě takovým předkládáním důkazů a jejich následným maskováním společně s kontaktovostí se snaží autor fikcí zasáhnout a obohatit svět recipienta a přesvědčit ho o tom, že se příběhy opravdu staly.26 To je díky povaze dětské psychiky možné. Svět malého dítěte se právě onomu světu pohádky velmi podobá, a proto mu také pohádka jako žánr recepčně vyhovuje.27 K žánru autorské pohádky Tematicky čerpá Arnošt Goldflam z nejbližší reality, která obklopuje malého čtenáře. Příběhy zasazuje do rodiny, jejíž chod je stanoven obyčejnými úkony, jako je jídlo, spaní nebo nákup bot. Podle Mileny Šubrtové hrozí tematizace rodinného života rizikem, že vyprávění sklouzne k trivialitě: „Nezřídka právě traktování každodenního rodinného provozu s autentizačními prvky stojí za publikačními pokusy začínajících autorů, kteří se domnívají, že vyprávění, s nímž sklízeli před spaním úspěch u vlastních dětí, je hodnotnou uměleckou literaturou.“28 To se však v případě Goldflamových tatínkovských pohádek nestalo. Goldflam každý příběh ozvláštňuje originálními zápletkami a také užíváním pohádkových prvků. Prvků typických pro tradiční pohádku najdeme v Goldflamově díle několik. Dodržována je zde místní a časová neurčitost. Časová neurčitost je však často vztažena k dítěti, ale nikdy ne tak konkrétně, aby bylo možné určit, kdy přesně se událost stala: „Jednou, to už je dávno, to jste ještě nebyli na světě, šel tatínek do města, do obchodu, něco koupit.“29 „Poslyšte, co se zas jednou Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 16. Tamtéž. 25 Tamtéž. 26 O reálné možnosti obohacování světa malého čtenáře prostřednictvím fantazie autora příběhu píše např. Věra Vařejková. Více viz: Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 6. 27 Více viz: kapitola Vývojové etapy dětského čtenářství v knize: Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992.; Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros, 1990. 28 Šubrtová, M. Autenticita, intimita a osobní prožitek v literatuře jako jedna z tendencí polistopadové prózy pro děti a mládež. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 70. 29 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 28. 23 24
14
přihodilo, když jste byly úplně malinké, právě nedávno jste se narodily, ještě vás museli vozit v kočárku a dávali vám plínky, no prostě nemluvňata.“30 Jedná se tedy vždy o dobu či věk recipienta, který si ještě nemohl pamatovat, tudíž je otevřena cesta k jakékoli fabulaci. Výjimku z hlediska místní neurčitosti tvoří pohádka Tatínek a strašidelné Brno. V ní se objevuje několik reálných míst, jako město Brno či hrad Špilberk. Pohádková neurčitost místní a časová podporuje univerzálnost příběhu a také dojem, že se opravdu stal v rodině recipienta. Dalším pohádkovým prvkem, který se v Goldflamových knihách objevuje, jsou pohádkové postavy. V reálném světě, který slouží vždy jako východisko příběhu, se v průběhu děje objevují antropomorfizovaná zvířata a typicky pohádkové postavy, jako víly, čerti nebo draci. Ty se obvykle postarají o vytvoření zápletky, určitého problému, který pak tatínek jako hlavní hrdina řeší. Namísto kouzelných pohádkových předmětů však užívá vlastní rozum a nápady. Kupříkladu v pohádce Tatínek a drak lidožrout zachrání maminku ze spárů draka. Klasický pohádkový námět (drak sežere všechny krásné panny z města a zbývá už jen ta nejhezčí, kterou se vydává zachránit nejodvážnější muž) je zde ozvláštněn rozuzlením. Tatínek sice tak, jako v tradičním pojetí tohoto pohádkového motivu krásku – maminku31, zachrání, ovšem provede to moderními prostředky. Lidožravého draka rozřeže na kousky motorovými pilami. Ačkoli se jedná o poměrně důvtipný a originální nápad, jeho realizace je poněkud drsná. V tomto podání se autor přibližuje drsnosti až morbidnosti folklorních pohádek. Do moderní autorské pohádky se tedy dostávají věci v pohádkách dosud neužívané. U Goldflama je to například již zmiňovaná motorová pila, nafukovací lehátko nebo robot. Souhlasíme s Lucií Markovou, že takovou aktualizací pohádkového prostředí se autoři přibližují současnému dětskému čtenáři.32 Goldflam nejenže čerpá prvky z moderního světa, ale také se k němu ve svých tatínkovských pohádkách vymezuje. Například v pohádce Tatínek a zlí bacilové tatínek zachrání a vyléčí velmi nemocné děti, ale pak mu přijde dopis: „Pak přišel ještě tatínkovi dopis z ministerstva zdravotnictví, kde mu děkovali za přínos ke zdraví národa, zvláště dětí, a za to, že to všechno vyzkoušel na svém vlastním těle. To že se ale nesmí, a tak že zároveň musí zaplatit velkou pokutu.“33 Absurdnost počínání různých úřadů paroduje Goldflam v několika pohádkách. Takovéto ironizování nesmyslných předpisů však směřuje spíše k dospělému adresátovi. Dětský čtenář by stěží pochopil ironii, protože s fungováním podobných institucí nemá žádné zkušenosti. Naopak u dospělého adresáta může tento trefný postřeh vyvolat komický efekt.
Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 33. Máme na mysli maminku jako postavu Goldflamových pohádek, tedy partnerku tatínka. 32 Marková, L. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 110. 33 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 66. 30 31
15
Goldflam ve svých tatínkovských pohádkách tedy mísí realitu s fikcí. Pohádkové prvky zde obohacují reálný svět a tvoří tak kompaktní celek. Takový pohádkový svět může být velmi podobný světu, který vytváří dětská fantazie, v níž realita od fantazie nebývá zcela jasně oddělena. Goldflamovy pohádky jsou svým přístupem velmi demokratické. Velké příběhy totiž nejsou určeny jen vyvoleným princům a princeznám, ale obyčejným lidem, jako je tatínek. Ten letí do vesmíru, aby tam napravil čas, léčí hlavu státu, ačkoli není doktor, nebo zachrání planetu před vzbouřenými roboty. Významné úkoly tedy připadají tatínkovi, který k jejich řešení přistupuje na první pohled nesmyslně, jeho metody však fungují. Princip demokratičnosti ve volbě hrdinů má však i druhou stránku. Kromě toho, že se obyčejnému člověku může stát výjimečná událost, tzv. významné osobnosti nejsou nad ostatní lidi vyvýšeny. Svět „celebrit“ tak autor zbavuje aury výjimečnosti a stahuje je zpátky mezi obyčejné lidi. To se stalo například v případě, kdy tatínek po neúspěchu našich sportovců šel sám soutěžit na olympiádu, aby napravil republice reputaci a vyhrál čtyři zlaté medaile. Několikaletá snaha a tréninky tedy nebyly našim sportovcům k ničemu a tatínek je mohl bez jakékoli přípravy, navíc dobře najedený, snadno překonat. Tatínek například také řídí tryskáč, když pilot omdlí, ačkoli k tomu nemá žádnou kvalifikaci: „ ,Inu býval jsem v mládí tak trochu leteckým modelářem, i nějakého toho draka jsem dětem udělal, tak se snad v tom létání trochu vyznám!ʻ “34 Opět je zde tedy využit princip nonsensu a také částečně parodie35. Goldflam staví příběhy tak, že autority v nich nejsou hodny takového respektu, jak se jim často ve společnosti, někdy neodůvodněně, dostává. K podobnému závěru dochází i Lubomír Sůva, který se věnoval Goldflamově divadelní tvorbě. Ve studii Příběhy brněnského voyeura uvádí, že základním rysem Goldflamových příběhů je to, že velké příběhy jsou určeny obyčejným lidem. Tato charakteristika tedy spojuje tatínkovské pohádky s dramatickou tvorbou Arnošta Goldflama.36 Obraz rodiny V moderní autorské pohádce dochází v souvislosti se zobrazováním soudobé reality také k proměně hlavních hrdinů. Těmi se stále častěji stávají obyčejní lidé. V Goldflamových tatínkovských pohádkách je hlavním hrdinou tatínek a vedlejšími postavami maminka a děti. V některých příbězích se také objevují pohádkové postavy. Rodina však hraje v Goldflamových pohádkách výsadní roli.37 Zobrazena je na pozadí každého příběhu. Děje všech pohádek také Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 74. V tomto případě lze uvažovat o parodii chování „všeználků“. 36 Více o tématu viz: Sůva, L. Příběhy brněnského voyeura. In: Písek a jiné kousky. Arnošt Goldflam. Brno: Větrné mlýny, 2010, s. 539. 37 Rodina je pro Goldflama typickým východiskem. Velmi často ji zobrazuje také ve svých divadelních hrách. Více viz Kovalčuk, J. Arnošt Goldflam (náčrt k portrétu). In: Písek a jiné kousky. Arnošt Goldflam. Brno: Větrné mlýny, 2010, s. 17,18. 34 35
16
směřují k tomu, aby byla rodina kompletní a spokojená. Rodina je také tím, kdo hodnotí tatínkovy činy. Její ocenění je nejvyšší možné, kterého může tatínek dosáhnout. Rodina je v Goldflamových pohádkách zobrazena jako malý svět, jakási základna, z níž se vše odvíjí. Jako červená nit se všemi příběhy tatínkovských pohádek proplétá rodinná soudržnost, harmonické soužití rodičů a jejich láska k dětem. Opakované zobrazování tohoto motivu utvrzuje malého recipienta v tom, že takové fungování rodiny je správné. Rodina je vždy na straně dobra. „Pohádka svou jednoduchou fabulí, jasnou polarizací dobra a zla, pochopitelnými zápletkami a krásou jazyka předvádí chaotický a nesrozumitelný svět před vyvíjející se dětskou duší ve srozumitelných obrazech. To je asi ta nejdůležitější funkce pohádky: strukturovat skutečnost.“38 Rodina se v Goldflamových pohádkách stává předobrazem celé společnosti a vzorem, jak by měla fungovat (lidé by si měli nezištně pomáhat, mít se rádi, žít v harmonii s ostatními). Rodinu staví Goldflam ve svých tatínkovských pohádkách na pomyslný piedestal společnosti. Pomyslný boj o rodinu se odehrává v pohádce Tatínek a roboti. Tato pohádka testuje smýšlení dětí o rodině. Mohou si totiž vybrat nové rodiče, pokud jim ti staří již nevyhovují. „Američani poslali zase takovou stavebnici a ty děti, které nebyly spokojeny se svými rodiči, tak si mohly sestavit nové, klidně i oba, nebo jenom jednoho [...] A nebyli ani tak moc drazí, protože jako protihodnotu brali právě ty maminky nebo tatínky staré, co už je ty děti nechtěly [...] Kdo chtěl, mohl se podívat dozadu a tam mu ukázali, jak se nepotřební rodiče šrotují.“39 Toto nemorální východisko je prezentováno jako přirozený stav, nikdo se nad ním nepozastavuje. Když nabídne tatínek dětem, aby ho vyměnili, nechtějí. Opět tedy Goldflamova rodina funguje jako vzor. Děti nepodlehnou líbivé možnosti a nechají si rodiče své, protože je mají rády. Aby bylo jasné, že toto je správné rozhodnutí, za nemorální chování ostatních dětí dochází k trestu. Roboti se vzbouří a chtějí zničit lidstvo. V kritické chvíli se však objeví hrdina, který všechny zachrání – tatínek. Tento motiv pohromy za nemorální chování působí až biblicky a je pro všechny, kdo si neváží rodiny, výstrahou. Rodina je v Goldflamově podání vždy harmonická, kompletní a funkční, jednoduše taková, která zajistí dítěti spokojené dětství a je mu oporou a ochranou v každé situaci. Taková rodina, v čele s hlavním hrdinou tatínkem, pak dokáže zvítězit nad jakýmkoli, i nadpřirozeným, problémem. Postava tatínka Tatínek je v Goldflamových pohádkách hlavním hrdinou. Jeho charakter je formován jednak prostředím, ve kterém se vyskytuje (tedy rodinou), jednak překážkami, které musí překonávat. 38 39
Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros, 1990, s. 9. Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s. 27.
17
Řeší problémy dvojí druhu: ty, které jsou vystavěné na pohádkovém základě, a ty, které vychází z moderní reality. Tatínek se tedy utkává s vílami, čerty a draky, ale řeší i nemoc prezidenta nebo neúspěch českých olympioniků. S každým úspěchem je jeho sebevědomí posíleno a troufá si nebojácně v dalších pohádkách na obtížné úkoly a soupeře. Tatínek je hrdina, který se rozhoduje zachraňovat ve chvíli, kdy už si nikdo jiný netroufá. Obvykle je o pomoc požádán, jako například v pohádce Tatínek a tryskáč: „ ,A co vy, interesantní pane statné postavy, inteligentního pohledu a mužného zevnějšku, vy byste si nevěděl rady? Nemohl byste pomoci nám bezbranným a slabým?ʻ “40 Někdy se tatínek rozhodne zakročit sám od sebe: „Všichni si lehli na zem, pokladní hned dávaly do pytle peníze a tatínek si říkal, že je to špatné, protože už všechny peníze utratil a teď nemá na dárky a jestli ti lupiči všechno odnesou, tak bude zle! Rozhodl se, že je zkusí přesvědčit.“41 Motivace tatínkova jednání jsou často velmi nesmyslné a směřují k nonsensovému vyznění pohádky. K překonání vzniklého problému užívá tatínek výhradně svého rozumu a svých nápadů. Ke zneškodnění soupeře využívá jen moderních pomůcek, nikdy ne pohádkově kouzelných. Takto tatínek vždy uspěje a zapříčiní vítězství dobra nad zlem, jak je tomu v klasické pohádce. Stejně jako tradiční pohádkový hrdina je pak za své vítězství oceněn – v našem případě maminkou a dětmi. Campbell v knize Tisíc tváří hrdiny uvádí, že hrdina je člověk, „kterému se podařilo probojovat přes svá osobní a místní historická omezení ve prospěch všeobecně platných lidských forem. Vize, ideje a inspirace takového jedince pocházejí z primárních zdrojů lidského života a myšlení. Nevypovídají pak o současné rozpadající se společnosti a duši, ale o neuhasitelném zdroji, skrze nějž se obrodí společnost.“42 Goldflamův tatínek je přesně takovým hrdinou. Nezachraňuje pouze svou rodinu, ale zasahuje i ve prospěch celé společnosti stejně tak bezelstně, jako když bojuje o své nejbližší. Goldflamův tatínek se však také značně blíží pohádkovému typu hloupého Honzy43. Úspěchu stejně jako Honza tatínek dosáhne vlastní chytrostí, občas je ale spíše lenivý než aktivní. Stejně jako hloupý Honza je tatínek prostého původu. Goldflam však typ hloupého Honzy posouvá dál, místy postavu tatínka směřuje až k typu akčního hrdiny. V případě Goldflamova tatínka se nejedná o tradičního pohádkového hrdinu, jehož charakteristiky jsou pouze kladné. Jedná se spíše o reálnou postavu. Tatínek je sice neuvěřitelně statečný, ale někdy se i bojí, občas je mu třeba připomenout, že by se měl víc věnovat dětem. Nejde o žádného autoritativního muže, nýbrž o hodného a veselého tatínka, který ochrání svou Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 74. Tamtéž, s. 78. 42 Campbell, J. Tisíc tváří hrdiny. Praha: Portál, 2000, s. 33. 43 Tatínka přirovnáváme k pohádkovému typu hloupého Honzy tak, jak jej vykresluje Karel Čapek v knize Marsyas čili Na okraj literatury. Více viz Čapek, K. Marsyas čili Na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 122. 40 41
18
rodinu. Je to postava, která je jakousi jedinečnou směsí pohádkové hrdinnosti a zároveň zcela obyčejného trochu ospalého muže, který sám sebe ironizuje. Naděžda Sieglová popisuje Goldflamova tatínka jako postavu, která vybočuje z pohádkového schématu tím, že autor umožní čtenáři „ ,sesaditʻ tátu z piedestalu a přiblížit ji reálné, ovšem nedehonestující realitě.“44 Tatínek sice působí při svém počínání komicky, ovšem ne tak, že by se mu jiné postavy smály. Postava tatínka v podání Arnošta Goldflama má určité autobiografické rysy. Goldflam přiznává, že postavu tatínka vytvořil podle sebe. „Když bylo mé dceři Sylvě asi deset let, vyprávěl jsem jí smyšlené pohádkové příběhy. V nich jsem já coby tatínek vždy nějakým nedopatřením vykonal záslužný čin.“45 To, že Goldflamův hrdina tatínek je z velké míry autor sám, respektuje i ilustrátorka knih, Petra Goldflamová Štětinová. Hlavního hrdinu kreslí tak, že skutečně vypadá jako Arnošt Goldflam: hrdinovu kulatou hlavu zakrývají spíše fousy než vlasy, nosí malé brýle a je silnější postavy. Autor si tak děláním legrace z hlavního hrdiny vlastně dělá legraci sám ze sebe. Autobiografičnost je pro Goldflamovu tvorbu typická. Objevuje se i v jeho výtvarných a divadelních dílech. Didaxe Postava tatínka je v obou knihách nositelem komična i didaxe. Didaktické prvky začlenil do svých pohádek Goldflam citlivě a nenápadně. Hlavním poselstvím, které chce malému recipientovi Goldflam předat, je obraz harmonicky fungující rodiny, který se objevuje ve všech pohádkách. Prostor, jaký fungující rodině věnuje, svědčí o tom, jak velkou důležitost Goldflam rodině přikládá. Další prvky didaxe jsou dílčího charakteru. Malý čtenář je poučen o tom, že důležitá moudra lze najít v knihách (tatínek vítězí nad strašidly poté, co si o nich přečte v knihách), že je lepší řešit problémy domluvou než násilím (tatínek také vítězí nad rozzlobenými mimozemšťany nikoli násilím, ale domluvou). Také postava maminky je nositelkou didaxe. K poučení přispívá například tím, že nedovolí dětem dívat se na reklamy a kupovat si věci z nich, protože jsou to podvody. Didaxe tedy směřuje jak k obecným zásadám chování, tak také ke konkrétním problémům moderní reality a je tak pro dítě velmi dobře využitelná. Poučení se dostává dětem také o fungování rodiny. Dozvídají se to, jak se jejich rodiče seznámili nebo jak se děti narodily. Prezentovány jsou také úkony běžné denní reality, jako je snídání, že se jede na dovolenou nebo že se musí koupit nové boty, když dětem noha vyroste. Didaktická stránka je v obou knihách tatínkovských pohádek spíše upozaděna, vytlačuje ji dobrodružství. To často působí spíše opačným než didaktickým způsobem. Například v pohádce Tatínek a lupiči do bytu po odchodu rodičů přijdou zloději a děti místo zavolání Sieglová, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005, s. 70. 45 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, přebal knihy. 44
19
policie si s lupiči poradí samy. Takový postup by jistě neměl dětem sloužit jako postup hodný nápodoby. Upozaděná didaktická funkce pohádek pravděpodobně vychází z původu vyprávění. Goldflam pohádky vyprávěl svým dětem zejména pro pobavení. Výchovné prvky nemusel do pohádek příliš vkládat, protože didakticky mohl na své děti působit přímo i v jiných situacích než při vyprávění pohádek. Komika Nejvýraznějším prvkem Goldflamových tatínkovských pohádek je humor. Autor pracuje s komikou jazykovou46 a komikou situační47. Jazyková komika se projevuje například v pohádce Tatínek a strašidelné Brno. Zde komický efekt vyvolává specifická mluva lidí a různých strašidelných postav, které hovoří brněnským hantecem.48 Například brněnský drak říká: „ ,Já su brněnské drak a každýho sfutruju, kdo se bude nějak šprajcovat!ʻ “49 Goldflam k vytvoření komického efektu užívá také doslovnosti. Například v pohádce Tatínek a bankovní lupiči přisuzuje označení „útvar rychlého nasazení“ tomu, že rychle nasazují pouta. V obou Goldflamových knihách však převládá komika situační. Ta se takřka vždy váže na situaci, v níž figuruje tatínek. Komický efekt vzniká kupříkladu z nedorozumění. V pohádce Tatínek a divadlo si nedorozumění uvědomuje jen recipient příběhu, nikoli postavy ve fiktivním světě. Tatínek se rozhodne zabránit tragédii v divadelní hře Romeo a Julie. Vstoupí do představení, hlavní hrdiny rychle obeznámí s tím, kdo vlastně je a kdo není mrtev, odvrátí tak tragédii a nakonec celé divadlo tleská tatínkovi, že hrdiny zachránil. Takovéto a podobné bizarní tatínkovy činy vyvolávají komický efekt. Situační komika se rodí také z nadsázky. V pohádce Tatínek a olympijské hry si tatínek do hlediště vezme tolik jídla, že je nereálné, aby je unesl, natož pozřel. Kumulací dalších a dalších potravin je umocněno komické vyznění jeho počínání. Velký podíl na tvorbě humoru má u Goldflama nonsens. Nesmyslná řešení situací vedou sice ve fiktivním světě k úspěchu, ale na recipienta působí spíše humorně než heroicky. Příkladem nonsensového řešení je například tatínkovo počínání v pohádce Tatínek a velryba, v níž hlavní hrdina zachraňuje děti, které na širé moře velryba odnesla: „Tatínek trochu brblal, jak byl rozespalý: ,Proč musím všechno dělat já?ʻ Ale už si přitom nasazoval ploutve, na oči potápěčské brýle, od sousedů si půjčil druhé lehátko a vytahoval ze
Pod pojmem jazyková komika chápeme komiku, kterou vytváří jazyk. Je nepřeložitelná a závisí na větné stavbě a výběru slov. Více viz Bergson, B. Smích. Praha: Naše vojsko, 1994. 47 Pod pojmem situační komika rozumíme tu, kterou sice jazyk vyjadřuje, ale je přeložitelná do cizího jazyka. Komicky se vztahuje k lidem a situacím. Více viz Bergson, B. Smích. Praha: Naše vojsko, 1994. 48 Hantec je nespisovná varieta češtiny, která je užívána na území města Brna a jeho okolí. V knize je zohledněno, že ne všichni čtenáři budou této varietě rozumět, a proto pohádka začíná malým ilustrovaným slovníčkem. 49 Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004, s. 40. 46
20
země slunečník. Na záda si hodil batůžek s řízky, které maminka nasmažila na cestu a první dny pobytu. Rozkročil se každou nohou na jedno lehátko, takže pevně stál na mořské hladině, roztáhl slunečník tak, aby vítr do něj foukal jako do plachty. A tak ujížděl jako blesk, vstříc vlnám, za velrybou. Během cesty nožíkem ořezával špici slunečníku, ostřil ji, aby v případě potřeby zaútočil harpunou.“50 Následně tatínek nalákal velrybu ke břehu na maminčiny řízky a děti byly zachráněny. Prostředky, které jako hrdina pohádky tatínek k záchraně využil, působí ve spojení s jeho obtloustlou postavou pohybující se ve stoje na nafukovacích lehátkách značně komicky. Tatínek, ačkoli je takřka superhrdinou, je pro recipienta postavou komickou. Komika ve spojení s hrdinskými činy tatínka odlehčuje závažnost jeho vítězství a dodává Goldflamovým pohádkám specifický ráz a vyznění. Nonsensová řešení situací a také v některých případech parodie heroických činů pohádkových hrdinů prostřednictvím postavy tatínka řadí Goldflamovy knihy k typu nonsensově-parodických autorských pohádek.
Závěr Knihy Tatínek není k zahození a Tatínek 002 vychází z Goldflamova ústního vyprávění. Na jeho základě autor pohádky zapsal a vydal knižně. To, jaký význam ústnímu podání Goldflam přikládá, je patrné ze specifických formulací textu. Psanou pohádku se snažil co nejvíce ústnímu vyprávění přiblížit, proto v textu přímo oslovuje čtenáře a užívá 2. osobu množného čísla. Díky těmto prvkům kontaktovosti a tomu, že postavy v příbězích nemají jména, ale jsou označovány jako maminka, tatínek a děti, získává příběh univerzální rozměr. Přitom si však díky kontaktu, který navazuje vypravěč s recipienty, zachovává kouzelnou intimitu ústního vyprávění. Žánrově odpovídají obě knihy Arnošta Goldflama autorským pohádkám. Na pozadí reálného světa se v nich objevují i postavy tradičně pohádkové. Hlavním hrdinou je však postava „nepohádková“ – tatínek. Ten není autoritativní hlavou rodiny, ale hodným a kamarádským rodičem. Místy se postava tatínka blíží až pohádkovému typu hloupého Honzy. Ke světu, námětu i hrdinovi se Goldflam staví osobitým způsobem. Užívá prvků nonsensu a parodie, aby zlehčil tatínkovy heroické činy a vytvořil komický efekt. V knihách je kladen velký důraz na dobrodružství a komiku. Didaxe je zde spíše jen náznaková. Kniha oslovuje dva typy adresátů. Kontaktní prvky směřují sice k dětskému recipientovi, ale tomu je přístupná jen jedna rovina textu. Druhá rovina, která je skrytější a k jejímuž dekódování je třeba hlubší znalosti reálného světa, je přístupná jen dospělému čtenáři. Ačkoli tuto rovinu dítě neodhalí, neznamená to pro něj menší estetický zážitek z četby. Druhá rovina textu, v níž se objevují ironické narážky na soudobou realitu, totiž netvoří velkou část díla, je spíš 50
Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006, s. 14.
21
jen jeho doplňkem, který je do knihy patrně vložen proto, aby se při předčítání bavil i rodič. Díky tomuto propojení světů dosahuje autor pevnějšího sepětí dítěte a rodiče při předčítání knihy. O to Goldflam usiloval pravděpodobně i proto, že jemu jako dítěti se takového kontaktu ze strany otce nedostávalo. Goldflamův táta neuznával četbu beletrie a malý Goldflam si musel knihy číst tajně a schovávat si je. Goldflam tedy od dětství věděl, o co by dítě nemělo přicházet. Proto vyprávěl pohádky nejen svým dětem, ale napsal tatínkovské knihy tak, aby o vyprávění nepřišly žádné další děti. Nezaměnitelná dikce, komika a forma, která je založena na bezprostředním podání příběhu čtenářovi, společně s jedinečným hlavním hrdinou, dělá z knih Tatínek není k zahození a Tatínek 002 výjimečné knihy současné autorské tvorby pro děti. Goldflam se těmito knihami zařadil do tradice nonsensově-parodické autorské pohádky.
22
3. 1. 2 Tatínkovské pohádky Ludvíka Středy Ludvík Středa
Lehával jsem s otcem na jednom polštáři, a tak jsem se naučil milovat oheň, oheň v člověku. Ludvík Středa v básni Krize (sbírka Už to v nás zůstane)
Ludvík Středa se narodil v Úpici (okres Trutnov) 24. 7. 1928 do dělnické rodiny. Poté, co mu zemřel otec, byl vychováván jen matkou, milovnicí divadelního umění, herečkou a režisérkou ochotnického divadelního spolku. Středa vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Ústí nad Orlicí a do roku 1966 pracoval jako dělník a technik v textilních továrnách. V letech 1966 – 69 působil v Liberci jako kulturně-politický pracovník a také externě vedl kulturní rubriku okresních novin Vpřed. V nich byl později zaměstnán jako vedoucí redaktor. Od roku 1967 dálkově studoval žurnalistiku na Střední knihovnické škole v Praze. Po prověrkách v době normalizace byl Středa vyloučen z KSČ a pracoval až do roku 1984 jako dělník. V témže roce odešel kvůli srdeční chorobě do invalidního důchodu. Zemřel 15. 10. 2006. Ludvík Středa byl básník, prozaik, dramatik a žurnalista. Od 60. let přispíval do novin a časopisů (Tvorba, Plamen, Host do domu, Dialog atd.). V básnické tvorbě pro dospělé se Středa blíží poezii všedního dne (Už to v nás zůstane, 1962), existenciálním tématům (Období slunovratu, 1968) a zaznamenává proměny kraje a životních hodnot lidí (Domovský list, 1978; Místo u stolu, 1983).
Středova tvorba pro děti Ludvík Středa vstoupil do literatury jako básník, teprve později začal psát pohádky a příběhové prózy pro děti. Díla určená dětem nakonec ve Středově tvorbě převládla. Ludvík Středa spolupracoval s různými médii. Přispíval do dětských časopisů Mateřídouška,
Zlatý
máj
a
Sluníčko.
V sedmdesátých
letech
navázal
spolupráci
s Československým rozhlasem. Pro něj vytvořil několik desítek autorských pohádek, které byly 23
odvysílány v pořadu pro děti Hajaja. Československá televize natočila podle Středovy předlohy kreslené večerníčky Kosí bratři (1980), které měly úspěch ve dvanácti zemích světa. Středa napsal také čtyři loutkové hry pro děti, nejznámější hra Pohádky s hvězdičkou (1982) byla uvedena v mnoha evropských zemích. Středova tvorba pro děti je typická častými náměty z běžného života, které autor ozvláštňuje prvky paradoxu a nonsensu. Charakteristickým rysem Středovy tvorby je také rytmizování textu, které se projevuje nejen v jeho poezii, ale i v próze. Mezi Středovy knihy určené dětem patří například Pohádky pro kočku (1986), Babička na inzerát (1990), Proč pláčou světlušky (1990). Za knihu Slonům vstup zakázán byl Ludvík Středa oceněn roku 1993 Zlatou stuhou v kategorii prvního čtení. Středa je autorem také několika čítanek pro základní školy. Netradičně představil literaturu v knihách Čítanka plná humoru pro 8. a 9. ročník ZŠ (1997) a Čítanka pro nejmenší s obrázky J. Lady (1998).
Středovy tatínkovské pohádky Kniha Tatínkovy pohádky vyšla roku 1997 v nakladatelství Albatros v edici První čtení. Ilustrovala ji Marie Tichá. Knihu tvoří rámcový příběh a do něj vložené pohádky. Rámcový příběh Rámcový příběh slouží v knize jako prostředek pro uvedení pohádek a jejich podání na společném pozadí. Tematizuje život rodiny složené z tatínka, maminky a malé Veroniky. Motivací pro vznik pohádek je zde odloučení otce od rodiny. Ten, aby nebyla porušena pravidelnost jeho vyprávění, posílá z lázní dceři pohádky poštou. Do rámcového příběhu, který je v knize zastoupen čtyřmi kapitolami51, je vloženo třináct pohádek. Příběh je od pohádek oddělen jak formálně označením nové kapitoly, tak narativně. Pohádky se s příběhem neprolínají, pouze v případě třinácté pohádky od ní není rámec zřetelně oddělen. Pohádky nejsou až na dvě výjimky uvozovány vyprávěcí situací, jsou řazeny za sebe bez tematické či dějové souvislosti. Tematicky vychází rámcový příběh z motivu odloučení rodiče od jeho potomka. Tento motiv je však jen zdůvodněním vzniku vložených pohádek a nenese v knize žádné skryté poslání. Daleko významnějším motivem rámcového příběhu je přerod dítěte z posluchače na čtenáře. Toto téma záměrně odráží to, komu je kniha určena - začínajícím čtenářům. Středa zpracoval Rámcový příběh je zařazen na začátku knihy, za čtvrtou, devátou a dvanáctou pohádkou a na konci knihy. 51
24
téma takto: na konci rámcového příběhu se tatínek vrací z lázní a vypráví dceři poslední pohádku. Dosáhla totiž věku, kdy je schopna si pohádky číst sama. Tatínek ukončení vyprávění pohádek zdůvodnil takto: „ ,Proč bych ti měl pohádky vypravovat, když už umíš docela dobře číst,ʻ “ začal nakonec bez vytáčení. ,Každou novou pohádku ti napíšu a ty si ji před spaním přečteš.ʻ “52 Takovému řešení se Veronika nejprve bránila, protože nechtěla být ochuzena o akt vyprávění, nakonec ale na tento nový systém přistoupila. „Veronice se zpočátku do čtení moc nechtělo, později se na ně těšila. Za čas se pustila i do knížek. Čím víc jich přečetla, tím víc ji čtení bavilo.“53 Konec posluchačské etapy, ačkoli je pro dítě její ukončení nepříjemné, Středa tematizoval tak, aby nebylo traumatizující, ale přirozené. Dochází tedy nikoli k ukončení styku dítěte s pohádkou, ale jen ke změně v její percepci. V tomto ohledu lze Středův přístup považovat za citlivý a znalý dětské psychiky. Rámcový příběh tedy prezentuje konkrétní stádium, kdy je podle Tomana „zprostředkovaná percepce postupně nahrazována bezprostřední estetickou interakcí dětského čtenáře s textem, osvojovaným nejprve hlasitým, později tichým čtením.“54 Tato etapa reprezentuje významné období individualizace malého čtenáře prostřednictvím osamostatnění se v percepci literárního díla. Znamená také osamostatnění se dítěte od rodiče právě prostřednictvím schopnosti číst.“55 Postavu Veroniky lze tedy v rámcovém příběhu považovat za referenční hrdinku, která zpodobňuje určitý konkrétní věk dítěte a k němu se vztahující problematiku. Typ referenčního hrdiny je typický pro žánr příběhové prózy ze života dětí. Toman uvádí, že referenční hrdina je hlavním nositelem děje a autorova záměru a že vůči malému čtenáři vystupuje na rozdíl od pohádkových postav jako rovnocenný partner, který má shodné životní pocity, prožitky, zkušenosti a obdobnou mentalitu. Díky tomu dochází ke ztotožnění dítěte s referenčním hrdinou a malý čtenář jeho postoje, jednání a myšlení napodobuje.56 Středova Veronika tedy působí na malé recipienty jako vzor a podle jejího přijetí samostatného čtení mohou děti také přistupovat k četbě s radostí. Tento mechanismus je v knize hlavním nositelem didaktické funkce.
Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997, s. 81. Tamtéž, s. 82. 54 Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992, s. 51. 55 Vývoj jednotlivce od posluchače ke čtenáři (ontogeneze) je shodný s vývojem člověka od posluchače ke čtenáři (fylogeneze). Totiž teprve s vynálezem knihtisku a rozšířením schopnosti číst se člověk v percepci literárního díla osamostatňoval. Docházelo nejprve k hlasitému a později tichému čtení, které člověka individualizovalo. Více viz Köpplová, B. Dějiny světové žurnalistiky. Praha: Novinář, 1989. 56 Více viz Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992, s. 73, 74. 52 53
25
Postava tatínka v rámcovém příběhu Postava tatínka, na niž název Středovy knihy odkazuje, není hlavní postavou. Je fiktivním tvůrcem vložených pohádek. Je také vypravěčem, ale vyprávěcí situace v knize zobrazená není, je na ni jen odkazováno. Středův tatínek byl vypravěčem ještě předtím, než odcestoval do lázní. Odloučením se z něj tedy vypravěč a tvůrce pohádek nestává. O tom, že byl kvalitním vypravěčem, svědčí reakce jeho dcery na to, že odjíždí na delší dobu z domova. „Čím víc se přibližoval den tatínkova odjezdu do lázní, tím byla Veronika smutnější. ,A co bude s pohádkami?ʻ ptala se.“57 Středa tedy mohl pohádky zařadit i do jiné rámcové situace. K tomu, aby tatínek vyprávěl, nebylo třeba, aby se vzdálil z domova. Středa však zvolil právě odloučení otce od rodiny a tím se zařadil k typu tatínkovských pohádek, které tento motiv tematizují. K této kategorii pohádek řadí Středovu knihu také to, že jako vypravěče a tvůrce pohádek zvolil právě tatínka, nikoli maminku nebo babičku. Středa tak neguje tradiční rozdělení rolí v rodině, kde byla vypravěčkou obvykle její ženská část (maminka nebo babička). Zde maminka pouze předčítá tatínkovy pohádky. Jádro intimního předávání pohádek v rodině tedy zůstává zachováno. Přestože je postava tatínka v závěru knihy nositelem didaktické funkce, na začátku rámcového příběhu se jeví značně komicky. Dokonce natolik, že postava v závěru příběhu působí až příliš vážně na to, aby šlo o téhož člověka. V úvodu rámcového příběhu je tatínek představen jako nešikovný popleta. Vypravěč jeho počínání ironizuje. Říká o něm, že je šikovný a vzápětí popisuje, jak nemotorně a neúspěšně si při manuálních pracích počíná. Tatínek je tedy v úvodu zejména nositelem komické funkce. Tomuto aspektu se budeme věnovat v rámci podkapitoly Komika. Obecně lze tedy tatínka ve Středově podání charakterizovat jako hodného, veselého, majícího zájem o děti. Tatínek zároveň tím, že je vypravěč pohádek, pomyslně boří genderové rozdělení funkcí v rodině. Pohádky vložené do rámcového příběhu Do rámcového příběhu je vloženo třináct krátkých pohádek. Jedná se o samostatné uzavřené celky na rámcovém příběhu nezávislé.58 Některé pohádky, které Středa do knihy zařadil, vyšly už dříve, jako součást jiných knih.59 Proces vyprávění pohádek není v knize zobrazen.
Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997, s. 10. Ne všechny pohádky jsou uvozeny rámcovým příběhem. Obvykle jsou tři až čtyři pohádky zařazeny za sebe a teprve pak je vložena část rámcového příběhu. 59 Některé pohádky byly vydány také jako součásti výborů pohádek různých autorů. Kupříkladu pohádky Světový nápad a O hvězdách a lidech vyšly již dříve v antologii Strach o moudivláčka (1996). 57 58
26
Žánrově se nejedná o pohádky v tradičním slova smyslu. Středa vědomě zasahuje do ustálené podoby tohoto žánru. Do pohádky vnáší prvky moderního světa, využívá principů parodie a nonsensu a dělá si legraci z nejrůznějších jevů. Hlavními hrdiny pohádek jsou zejména personifikovaná zvířata. Takováto volba postav odpovídá věku adresáta.60 Stonožka, velryba či had mají v příbězích stejné společenské postavení jako lidé. Chodí spolu do práce či do restaurace. Dalšími hrdiny jsou v pohádkách personifikované věci či jevy. Kupříkladu hvězdy. „Hvězdy na nebi brebentily jedna přes druhou. Stačilo, aby některá z nich řekla: ,To jsem se dneska báječně vyspala!ʻ A ostatní hned vyzvídaly. ,A jestlipak se vám něco zdálo?ʻ61 Hlavními postavami jsou v pohádkách také dospělí lidé (malíř, zloděj), ale i děti. Ty zde však neplní tak jako v příběhové próze ze života dětí funkci referenčního hrdiny, ale zůstávají pohádkovými postavami. Na rozdíl od tradiční pohádky, v níž je dodržována časová a místní neurčitost, se ve Středových pohádkách objevují reálie našeho světa: Kanárské ostrovy, Český ráj, město Náchod nebo řeka Metuje. Na realitu odkazuje také pohádka Žirafa v biografu, v níž je ironicky vykresleno moderní umění. Vůči jeho absurditě se otevřeně postaví malé děvče, které moderní umění zparoduje. „Doma si Alenka zalezla do svého pokojíčku. K prostřené večeři přiběhla s obrazem. Byla na něm černá plocha a v rohu podpis – A. Nováková 3. C. Nic víc. ,Jak jsi ten obraz nazvala?ʻ zeptala se maminka. ,Žirafa v biografu.ʻ ,Jenomže já tu žirafu nemohu najít,ʻ řekl tatínek. Alenka se nenechala zaskočit. ,Maluju pouze to, co vidím,ʻ odpověděla. ,V biografu zrovna vypnuli elektrický proud. V té tmě žirafu neviděl nikdo.ʻ “62 Nonsensovým principem tedy dosáhl Středa kritického pohledu na moderní umění. Tento princip však dítě, kterému je kniha určena, dokáže jen stěží odhalit. Nemá takové znalosti světa, aby dovedlo posoudit, jaké je moderní umění. Tato ironická narážka tedy spíše než k dětem směřuje k dospělým, kteří by mohli knihu svým dětem předčítat. Pohádky jsou shodně vystavěny na principu nonsensu. Kupříkladu v pohádce Zachráněný král svolá ředitel zoo zvířata, aby jim řekl, že zoo už nemá na jejich stravu peníze. Zvířata se tedy rozhodnou vydělávat sama. Zoo zachrání tím, že na nich mohou lidé jezdit. „Opice uvazovaly menší děti na želvy, na lišky a na jezevce, větším pomáhaly na pštrosy a na jeleny. Dědečkům Více viz Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992, s. 51 – 55. 61 Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997, s. 16. 62 Tamtéž, s. 42. 60
27
a babičkám nepomáhal nikdo. Projížděli se na pohodlných krokodýlech a za jízdy rošťácky výskali a vykřikovali: ,To to drandí, to to houpá!ʻ “63 V pohádce Pepan a Pepánek se nonsens projevuje například tak, že zloděj je tak nadšený, že si vykrade sám svůj byt. „Když se ještě rozhlédl, jestli na něco nezapomněl, zděsil se. ,Vykradli mě!ʻ Podle nacpaného pytle, který držel v ruce, poznal, kdo má to nekalé dílo na svědomí. Chytil se a křičel. ,Auvej, jauvej, jéjeje, držím za nos zloděje!ʻ64 Z tohoto textu vystavěného na principech nonsensu je patrné také to, co je pro Středovu tvorbu typické obecně - směřuje k rytmizování textu i v próze. V téže pohádce zveršoval dokonce celý odstavec: „Pepan učil Pepánka chodit po špičkách, z koček a kocourů nemít strach, ukrývat se ve stínu, nekýchnout celou hodinu, potichu odemykat zámky, z obálek odlepovat známky, na poli uříznout hlávku zelí, aby to zajíci neviděli, přelézat po tmě přes ploty, neroztrhat si o ně kalhoty, ve spíži najít hrnec s povidly a přitom, přitom si vzpomněl na židli.“65 Podle Tomana nonsens podněcuje imaginaci, hravost a kreativitu dětí předškolního a prepubescentního věku.66 Nonsensová alogičnost a směšování prvků reálného světa s fantazijními se přibližuje myšlení dětí předškolního a mladšího školního věku. Proto je zejména u nich nonsensová tvorba oblíbená. Pohádky vložené do rámcového příběhu tedy obsahují prvky nonsensu a parodie, odkazy na soudobou realitu, vyjadřují se kriticky k věcem z reálného světa a odráží se v nich osobnost autora. Jedná se tedy o moderní autorské pohádky, které se řadí do kategorie nonsensověparodických. Výjimku však tvoří pohádka Kopýtkovo tajemství. V ní ztvárňuje Středa příběh mladé krasojezdkyně a jejího koně, který se zraní tak, že už ho v manéži nechtějí. Tragičnost příběhu je zde prohloubena tím, že krasojezdkyně měla koně ráda jen proto, že jí přinesl slávu, po zranění už ne. „Tím byl Kopýtkův osud zpečetěný. Naučil se tahat vůz s gumovými koly, přivážel a odvážel, co cirkus přivézt nebo odvézt potřeboval. Když ho někdy náhodou potkala Eliška, dělala, že ho nevidí. Zato Kopýtko se za ní díval a díval. Co si o slavné Eli Pampelini myslel, to se nikdo nikdy nedověděl.“67 Takový závěr pohádky je svým vyzněním v protikladu k ostatním pohádkám, které jsou především komické. Špatný konec, tragičnost a určité hlubší morální poselství svědčí o tom, že se jedná o imaginativní typ autorské pohádky. Tento typ se v knize objevuje pouze jednou. Středa patrně přihlédl k věku čtenáře, kterému je kniha určena, a žádnou jinou imaginativní autorskou pohádku, která je recepčně náročnější, do knihy nezařadil.
Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997, s. 46. Tamtéž, s. 61. 65 Tamtéž, s. 62. 66 Toman, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. Brno: CERM, 2000, s. 12. 67 Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997, s. 53. 63 64
28
Autorka recenze Tatínkových pohádek Jitka Zíková68, považuje pohádku Kopýtkovo tajemství za méně zdařilou. Své stanovisko zdůvodňuje tím, že v pohádce je zahrnut výchovný prvek. S jejím názorem nesouhlasíme. Pohádka sice vybočuje z typu ostatních pohádek, ovšem má v knize své hlubší morální poslání - na rozdíl od ostatních pohádek nechce jen bavit. To považujeme z hlediska působení na dětského čtenáře za daleko hodnotnější než pouze zábavu. Komika a didaxe Pro Tatínkovy pohádky je charakteristický humor. Ludvík Středa pracuje v knize jak s komikou jazykovou, tak s komikou situační. V rámcovém příběhu je užita zejména komika situační. Jejím nositelem je postava tatínka. Tomu se například stává, že odejde do práce v pyžamu. „Když maminka zkontrolovala, jestli neodchází v pantoflích a v pyžamu, což se stávalo dost často, uháněl na autobus.“69 Komika obvykle vychází se situací, v nichž se tatínek věnuje manuálním pracím: „Tatínkova šikovnost se projevovala hlavně na chalupě. Když zatloukal do zdi háčky na zavěšení nové poličky, nejdřív si zavázal palec a teprve pak sáhl po kladívku. Časté výkřiky Jauvej! Au! a To kladívko nestojí za nic! však svědčily o tom, že si palec zavázal málo.“70 Komicky působí tatínek nejen na čtenáře, ale také uvnitř fikčního světa. Nad jeho počínáním se baví maminka i dcera: „Výměna prasklé žárovky byla zážitkem pro celou rodinu. Tatínek nestoupl na štafle, dokud nesnesl všechny peřiny, které na chalupě byly, a nerozložil je po podlaze.“71 Tatínek působí komicky zejména nesmyslnými opatřeními, která provádí, aby se nezranil. V rámci své rodiny se však také snaží působit dojmem, že vše zvládne. Je sice domácí kutil, ale neúspěšný. Z jeho pokusů něco opravit nebo vylepšit tedy vznikají komické situace. Rychleji totiž činí, než přemýšlí. „Dokud si zpíval svoji zamilovanou písničku Už mně koně vyvádějí, už mně koně sedlají [...], bylo všechno v pořádku. Najednou ale zařinčelo sklo a písničku vystřídalo zaklení: ,Krucináldudyfagot!ʻ Maminka kývla na Veroniku. ,Jdeme pro lékárničku, tatínek vypadl z okna.ʻ Ukázalo se, že oknem prolétl pouze zapatlaný štětec. [...] O tom, že se štětcem v prstech švihl po komárovi, nepadlo ani slovo. Okenní rámy pak natírala maminka.“72 73 Postava tatínka se charakteristikou, která neustále upozorňuje na jeho nešikovnost a nonsensová řešení, stává až jakousi karikaturou.
Zíková, J. Pohádky Ludvíka Středy. Ladění, 1997, roč. 2, č. 4, s. 15. Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997, s. 7. 70 Tamtéž, s. 8. 71 Tamtéž. 72 Tamtéž, s. 9. 73 Maminka obvykle napravuje tatínkovy nezdary. Když neuspěje při natírání okenních parapetů, maminka práci udělá. Když tatínek přijede z lázní a omylem si vezme cizí kufr a nemůže tak rodině předat lázeňské oplatky, sežene maminka jiné. 68 69
29
Ve vložených pohádkách převládá komika jazyková. Patrná je v originálních jménech hlavních hrdinů. Jedná se například o hada Plazínka či piráta Pilapila, jejichž jména vychází z toho, co nejčastěji dělají. Jazykové komiky dosahuje Středa také karikováním cizí řeči: „ ,Ten obraz se jmenuje Mravenec v obilí,ʻ řekl malíř. Obchodník pokýval hlavou. ,Was ist das – mrafenec?ʻ ptal se, co je to mravenec.74 ,Mravenec ist... taková blecha. Ale ne hop a hop.ʻ ,Aha, mrafenec! Ne hop a hop!ʻ zazářil obchodník a obraz si odvezl.“75 Středa při tvorbě komického efektu vychází také z neznalosti. Například v pohádce Pan Vrkoč a jeho stín z neznalosti jedné z postav. „Po jednom nedělním obědě pan Vrkoč povídá: ,Nejdřív si trochu zdřímnu a potom půjdeme do botanické zahrady.ʻ ,V botanické zahradě rostou boty?ʻ zeptal se stín Bedřich.“76 Komický efekt vyvolává také záměna významů jednoho slova. Například v pohádce Pepan a Pepánek malý kluk na po pokyn otce krade věci, ale vychází z jiného významu slova než otec. Místo stoličky ve smyslu židle tedy donese zuby – stoličky, místo domovního zvonku donese květinu – zvonek apod. Ludvík Středa klade na komické vyznění textu velký důraz. Někdy je však komiky nakumulováno v jedné pohádce až příliš. Komická složka textu pak působí dojmem, že ji autor chtěl vložit do knihy za každou cenu co nejvíce. Za povedený a propracovaný humor, který je vyvážen didaktickými prvky, považujeme ten v pohádce Není počítání jako počítání. V ní učenec Doubrava vymyslí nové, zábavnější počty. Inovované číslovky od jedné do desíti vypadají takto: „Raz, dva, švec, čtyři, pět, šest, mravenec, osm, devět, lívanec.“77 Jejich užívání je sice pro žáky zábavnější, ale funkce číslovek se ztrácí a dochází k neřešitelným situacím. Například, když má babička v obchodě zaplatit lívanec78. Ta ale lívanec nemá a nemůže si ani koupit nic, dokud nenasmaží lívance. Středa tedy pomocí nonsensu a komiky názorně vysvětlí, co by se stalo, kdyby učení ve škole bylo jen zábavné a nikoli funkční. Upozorní také na to, proč existují určitá pravidla a obecné domluvy, které není dobré měnit, protože jinak by společnost těžko mohla fungovat. Středa volí pro prvňáky, kterým je kniha určena, dobré téma, protože přesně něco takového by je mohlo zajímat a trápit. Zde se však nabízí úvaha nad tím, komu je skutečně kniha určena. Ačkoli by se mohlo z většiny pohádek zdát, že se jedná o děti předškolního a mladšího školního věku, u této pohádky tomu tak není. Neumějí-li děti počítat, tuto mohou pohádku pochopit jen stěží. Středa v textu neustále dbá na to, aby malý čtenář všemu porozuměl. Zde tedy vysvětlí, co německá část věty znamená. 75 Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997, s. 39. 76 Tamtéž, s. 54. 77 Tamtéž, s. 66. 78 Tedy částku ve výši lívanec, neboli deset korun. 74
30
Didaxe se ve vložených pohádkách objevuje méně, v nich dominuje komická složka textu. Didakticky působí Středa zejména v rámcovém příběhu. Kupříkladu když Veronika vyslechne jedinou smutnou pohádku v knize (Kopýtkovo tajemství), rozpláče se. Maminka ji však upozorní na to, že ne vše vždy v životě dopadne dobře. „Maminka ji pohladila. ,Ty to ještě nevíš, holčičko, ale ani v opravdovém životě není pořád jen veselo,ʻ pronesla konejšivě.“79 Ve Středových pohádkách sice vítězí dobro nad zlem, ale touto jednou vážněji laděnou pohádkou také upozorňuje na to, že ne vše se bude v životě malého čtenáře odehrávat jako v pohádce. Didakticky působí Středa zejména v závěru rámcového příběhu, kde, jak jsme se již zmínili výše, vyzývá malé posluchače k tomu, aby se osamostatnili a začali číst pohádky sami. Tuto proměnu posluchače ve čtenáře tematizuje a vysvětluje tak, aby dítě pochopilo, že nejde o nic nepříjemného, ale o přirozený proces, na jehož konci budou děti spokojenými a nadšenými čtenáři. Závěr Kniha Tatínkovy pohádky se nejen svým názvem, ale i kompozicí a postavou tatínka řadí k tradici tatínkovských pohádek. Knihu tvoří rámcový příběh, který žánrově odpovídá příběhu ze života dětí, a třináct pohádek. Pohádky vložené do rámcového příběhu posílá tatínek své dceři z lázní, aby jí nebylo smutno. Motiv odloučení otce od rodiny a jeho korespondence s dítětem, které se objevují i v dalších tatínkovských pohádkách80, je v případě Středovy knihy fabulací, nevychází z jeho životní reality. Pohádky se vyznačují zejména funkcí zábavnou. Na principu nonsensu a parodie je v nich vytvořen komický efekt. Ten však zastiňuje a vytlačuje funkci didaktickou. Žánrově lze tyto útvary zařadit k autorské pohádce. Většina z nich nese rysy nonsensově-parodických pohádek, pouze jedna se řadí k typu imaginativní pohádky. Postava tatínka se ve Středově knize nevyvíjí. Vypravěčem a tvůrcem pohádek byl tatínek ještě předtím, než odjel od lázní. Tatínek je v podání Ludvíka Středy postavou komickou, se kterou je legrace zejména díky její nešikovnosti a nesmyslným opatřením proti zranění. Tatínek je také hodný a má rád děti. Nejedná se o autoritativní hlavu rodiny, ale o kamarádského a komického člověka. Tím, kdo se v rámcovém příběhu vyvíjí, je postava malé Veroniky. Z posluchačky pohádek se z ní stane čtenářka. Tento významný přerod v životě dítěte je hlavním motivem rámcového příběhu. Veronika je referenční hrdinkou a vzhledem k věku čtenářů, kterým je kniha určena, je autorův záměr jasný: prostřednictvím Veroniky chce děti vyzvat k tomu, aby se 79 80
Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997, s. 54. V knihách Jiřího Stránského Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002).
31
v percepci knih osamostatnily a začaly číst samy. Rámcový příběh tedy není jen náhodně vybraným společným pozadím pro uvedení pohádek, ale je záměrně zvolený tak, aby měl pro malé čtenáře určité poselství. V rámcovém příběhu se nejprve projevuje zejména funkce zábavná, v závěru převládá funkce didaktická. Ačkoli rámcový příběh odpovídá spíše próze ze života dětí, lze celou knihu zařadit k žánru autorských pohádek. V nich se totiž právě rysy těchto dvou žánrů často mísí. Typické je pro ně také prolínání světů reálných a pohádkových, narušování pohádkové místní neurčitosti či odkazy na prvky moderní reality. To vše najdeme také ve Středově knize Tatínkovy pohádky.
32
3. 1. 3 Tatínkovské pohádky Zdeňka Svěráka
Zdeněk Svěrák Jedině psaním se něco napíše. Zdeněk Svěrák v dokumentárním filmu Tatínek
Učitel, dramatik, scenárista, prozaik, autor písňových textů a herec Zdeněk Svěrák se narodil 28. 3. 1936 v Praze. Vyrostl v rodině zámečníka a elektrikáře. Jeho otec si přál, aby Zdeněk Svěrák nebyl pouze vyučený jako on, ale aby se stal inženýrem. Po střední škole však Svěrák šel studovat český jazyk a literaturu na Vysokou školu pedagogickou v Praze. Již během studií účinkoval ve studentském ochotnickém souboru a spřátelil se s Ladislavem Smoljakem. Jako učitel působil Zdeněk Svěrák v Žatci a Měcholupech. Protože se však chtěl věnovat zejména psaní, ze školy odešel a roku 1961 nastoupil do Československého rozhlasu. Roku 1969 si zvolil svobodné povolání. V roce 1977 nastoupil do FS Barrandov a začal pracovat jako scenárista. Tato spolupráce stála za několika úspěšnými filmy (např. Vrchní, prchni, 1981; Obecná škola, 1991). Svěrák ve FS Barrandov působil do roku 1991, kdy se vrátil ke svobodnému povolání. Od října 1966 Svěrák připravoval pravidelný měsíční rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž se poprvé objevila fiktivní postava Járy Cimrmana, nejprve jakožto soudobého řidiče parního válce a zároveň naivního sochaře. Poté vzniklo Divadlo Járy Cimrmana. Roku 1994 založil Svěrák charitativní Nadaci Paraple na pomoc invalidním lidem. V roce 1999 udělil Zdeňku Svěrákovi prezident ČR Václav Havel Medaili Za zásluhy.
Tvorba Zdeňka Svěráka určená dětem Velká část tvorby Zdeňka Svěráka je určena právě dětem. Svěrák, který byl učitelem, získal dostatek zkušeností na to, aby se věrohodně dokázal přiblížit světu a psychice dětí a aby uměl děti zaujmout. První psaný příspěvek byl Zdeňku Svěrákovi otištěn roku 1958 v měsíčníku Květen, poté publikoval pohádky a povídky pro děti a mládež mj. v: Mladém světě, v humoristickém týdeníku pro děti Ježek či v Dramatickém umění. 33
K dětskému recipientovi směřovala také Svěrákova rozhlasová tvorba. Napsal několik rozhlasových her a pohádek (mj. Tři auta, 1963; Tiché šlapací království, 1964; To jeli dva ve vlaku, 1965; Posel hydrometeorologického ústavu, 1992; Podzemnice olejná, 1993). Pohádkově zaměřenou tvorbu najdeme i mezi inscenacemi Divadla Járy Cimrmana (zejm. Dlouhý, Široký a Krátkozraký). Svěrák vytvořil také tvůrčí adaptace pohádkových příběhů, jako jsou Tři veteráni (1983) nebo Lotrando a Zubejda (1997). Pro dětské recipienty píše Zdeněk Svěrák písňové texty,81 ke kterým skládá hudbu Jaroslav Uhlíř. Jejich písně vyšly na hudebních nosičích pod názvy Není nutno (1993), Zpěvník (1997), Dělání (1999). Svěrákův osobitý smysl pro humor a didaktické zaměření se objevuje také v prozaické tvorbě pro děti. Za knihu Jaké je to asi v Čudu (2003) získal Svěrák Magnesii Literu za rok 2004 v kategorii Cena čtenářů. V cyklu pohádek o Radovanovi (Radovanovy radovánky, 2008) vyvažuje komika didaktizující tendence. Na humorném efektu je vystavěna kniha Pan Buřtík a Pan Špejlička (2010). Pro Svěráka je tvorba pro děti potěšením: „Pro děti píšu dlouho a rád. Bavilo mě psát nedělní rozhlasové pohádky, televizní večerníčky, texty k písničkám. Dlouho jsem pro dětské publikum také hrál.“82 Ačkoli by se mohlo zdát, že na dětský aspekt neklade v tvorbě pro děti Svěrák velký ohled, není tomu tak. Jeho tvorba je promyšlená. Kupříkladu užívání cizích slov v textu. Svěrák se jejich užití v tvorbě pro děti nevyhýbá záměrně. Usiluje totiž o to, aby se dítě muselo na význam slova zeptat rodiče. Svěrák tak podněcuje komunikaci mezi rodiči a dětmi. Tu totiž považuje za velmi důležitou. Zdeněk Svěrák si je vědom specifičnosti tvorby pro malé čtenáře. „Psaní pro děti vede člověka k vyjadřování oproštěnému od zbytečnosti, adresát ho má k tomu, aby řeč nenudila a hezky se poslouchala. Vlastně si myslím, že se tak má psát i pro dospělé, a tak není velkého rozdílu v tom, co píšu pro děti a co pro rodiče.“83
Svěrákovy tatínkovské pohádky Kniha Tatínku, ta se ti povedla vyšla poprvé v roce 1991 v nakladatelství Albatros. Od té doby byla v témž nakladatelství vydána ještě dvakrát, a to v letech 2000 a 2005. Knihu ilustroval Adolf Born.
Písňové texty Zdeněk Svěrák uveřejňoval i pod pseudonymem Emil Synek. Autor neuveden. Tatínku, ta se ti povedla. Nové knihy, 1991, roč. 31, č. 1/2, s. 6. 83 Tamtéž. 81 82
34
Cesta knihy Tatínku, ta se ti povedla ke čtenářům byla dlouhá. Svěrákův rukopis totiž nakladatelství nejprve odmítlo. Autor se o prvotních peripetiích s vydáním knížky zmínil v Nových knihách: „Knížka (útlá) ,Tatínku, ta se ti povedlaʻ má zvláštní historii. Napsal jsem ji, když byly mé děti malé. Bavilo je před spaním, když jsem pro ně vymýšlel ad hoc (z fleku) příhody o obyčejných věcech, jako je ramínko na šaty nebo hasicí přístroj. Z toho jsem vyvodil, že by to mohlo bavit i děti jiných rodičů, a nabídl jsem rukopis nakladatelství Albatros. Ale tam se nelíbil. Nějaký čas jsem tedy počkal (patnáct let) a pak jsem si to s odstupem přečetl a napsal do téhož nakladatelství dopis přibližně tohoto znění: Po patnácti letech jsem si po sobě přečetl text, který se Vám pranic nelíbil, a zjistil jsem, že se mi pořád líbí. Co s tím budeme dělat? A oni si dali říct. Trochu na tom se mnou zapracovali, a tak až vyjde, budu ji snad moci dát k narozeninám svým vnoučatům.“84 Kniha tedy vyšla až o generaci později. Pohádky, které do knihy Tatínku, ta se ti povedla Svěrák zařadil, původně vyprávěl svým dětem. V psané formě se chtěl tomuto ústnímu vyprávění co nejvíce přiblížit. Kromě jednotlivých pohádek tedy do knihy vložil také rámcový příběh, který vyprávěcí situaci tematizuje. Rámcový příběh a vyprávěcí situace V rámcovém příběhu knihy nejde Svěrákovi jen o uvození vložených pohádek, ale o skutečné zachycení onoho procesu vyprávění a reakcí na něj. Ve fikčním světě tak rodiče vypráví dětem pohádky a děti do jejich vyprávění volně zasahují. Svěrák se snaží dosáhnout co nejautentičtější podoby vypravování. „ ,Byl jeden hotel,ʻ začala maminka. ,Co je to hotel?ʻ zeptal se Petřík. ,Hotel je dům, ve kterém přespávají lidé, co přijedou z daleka. V tom hotelu byl pokoj, v pokoji stál šatník a v šatníku visela tři dřevěná ramínka.ʻ ,V šatníku je tma,ʻ řekl Petřík. ,Ano, ale i když tam byla tma, ta tři ramínka se dobře znala. Občas totiž někdo šatník otevřel a ramínka se vzájemně prohlédla.ʻ ,Petruška mě zavřela do šatníku a já jsem se bál,ʻ žaluje Petřík. ,Ano, ale nepřerušuj.ʻ (Ta maminka má ale trpělivost, pomyslel si tatínek. To já už bych klukovi jednu přišil.) ,První ramínko se jmenovalo Josef Berka. To proto, že si ho nějaký pan Berka inkoustovou tužkou podepsal a pak ho v tom hotelu zapomněl.ʻ “85
84 85
Autor neuveden. Tatínku, ta se ti povedla. Nové knihy, 1991, roč. 31, č. 1/2, s. 6. Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 24 – 25.
35
Přiblížení se opravdovému vyprávění napomáhá také využití hovorového jazyka v přímé řeči. Svěrák užívá nespisovných koncovek u sloves: „ ,Mám takový dojem, že naše děti pohádky nepotřebujou,ʻ usoudil tatínek Šíma.“86 Nebo úžení é v í, které je typické pro česká nářečí v užším slova smyslu: „ ,Jednoduše. Rozhlídneš se kolem sebe.ʻ“87 Nebo univerbizace, která je v tomto případě nespisovná: „ ,Kde je hasičák?ʻ “88 Autentičnost vyprávění podporují tedy zejména: vhodně zvolené jazykové prostředky, které vystihují mluvenou řeč, a zobrazení vyprávění jako nepřipraveného aktu komunikace, do něhož volně zasahují děti. Malému čtenáři je akt vyprávění zprostředkován v jeho skutečné, syrové podobě, není mu jen předložena pohádka.89 Takovéto podání příběhu může malému čtenáři sloužit také jako náhrada za skutečné vyprávění, kterého se mu mnohdy od příliš zaneprázdněných rodičů nedostává. Důležitost vypravovat dětem Svěrák v knize několikrát zdůraznil. Prostřednictvím dětí vyjádřil jejich touhu poslouchat vymyšlené příběhy v podání rodičů: „ ,Lepší je, když se nečte. Lepší je, když se povídá,ʻ řekl Petřík. ,To je pravda,ʻ přidala se Petruška. ,Maminka vypravuje z hlavy, a ne z knížky.ʻ “90 Děti tedy poznají, že ve vyprávění, které se nečte, je určitá přidaná hodnota. Přejí si, aby rodič nebyl jen prostředníkem mezi knihou a dětmi, ale aby se stal tvůrcem příběhu. Ve fikčním světě knížky Tatínku, ta se ti povedla vypráví příběhy nejprve maminka a pak také tatínek. Maminka je zde znamenitá vypravěčka. Prezentace ženy jako vypravěčky vychází z tradice, kdy právě ženská část rodiny dětem před spaním povídala pohádky. Svěrák tradiční genderové rozdělení rolí v rodině ale popře tím, že maminčino umění vyprávět zdůvodní tím, odkud pochází (nikoli tím, že je žena). Maminka se totiž narodila v Českém ráji. „Tatínek Šíma zůstal stát s tužkou uprostřed čáry. Cože to řekl kolega Machatý? Přímo pohádkový kraj? Ano! Maminka se narodila v pohádkovém kraji. V tom to vězí.“91 Tatínek však není dobrý vypravěč, protože pochází ze špatného místa. „On se totiž narodil v Praze – Vršovicích. A to není pohádkový kraj. Tam jsou jen šedivé ulice, seřaďovací nádraží, továrna na zipy a dopravní inspektorát. Kdo je z Vršovic, ten pohádku nevymyslí. Ani nemůže.“92 Umění vypravovat je však ve Svěrákově fikčním světě natolik nutné a žádané, že je tatínek nucen se mu naučit. Když se dozví, že neexistuje žádná příručka, která by mu pomohla, trápí se. „Dnes má špatný den. Každou chvíli mu ujede ruka a musí gumovat. Je to tím, že se zase Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 14. Tamtéž, s. 13. 88 Tamtéž, s. 47. 89 Středa na rozdíl od Svěráka akt vyprávění netematizuje, do rámce pohádky jen vkládá. 90 Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 13. 91 Tamtéž, s. 36. 92 Tamtéž. 86 87
36
špatně vyspal. Že mu ty pohádky dělají takové starosti.“93 Neschopnost vyprávět je zde vystavěna za závažný problém. Dokonce natolik závažný a nosný, že z něj Svěrák vytvořil hlavní zápletku knihy. Tím také vyjádřil, za jak důležité ono vypravování považuje. V rámcovém příběhu tedy tatínek bojuje o to stát se dobrým vypravěčem. K tomu ovšem nevede cesta čtením a nacvičováním vypravování, ale cesta pohádková. Tatínek se jako pohádkový hrdina vydává do světa a tam najde kouzelný předmět (polodrahokam), který mu pomůže zvítězit nad neschopností vyprávět. Tatínek tedy nad problémem vítězí a je oslavován. Toto tradiční schéma pohádky naplňuje Svěrák velmi osobitě. Tatínek se vydává do světa – do Českého ráje, nejede na koni, ale autobusem. Potkává kouzelného dědečka v podobě vyléčeného kardiaka pana Sojky. Ten vezme tatínka do míst, kde mu udělí radu, která slouží k získání kouzelného předmětu, a jeho prostřednictvím také k překonání tatínkova problému. Děj má sice pohádkové pozadí, ovšem je zasazen do moderního světa. O tom, zda je kouzelný předmět skutečně kouzelný, lze také pochybovat. Nikde totiž není jasně řečeno, zda má polodrahokam kouzelné účinky, nebo slouží jen jako talisman, jehož přítomností je člověk posílen v určitém výkonu. Tedy ačkoli je děj vystavěn podle pohádkového schématu, využité prostředky a reálie vychází ze soudobé skutečnosti. Věra Vařejková v publikaci Česká autorská pohádka uvádí, že „narativnost i v pohádkových kreacích, které se vzdalují folklorní inspiraci, slouží těsnějšímu sepětí s dětským vnímatelem“94. Svěrák tedy promyšleným mechanismem zobrazení autentického vyprávění pohádek a zároveň jeho zařazením do moderního světa přibližuje příběh dětskému čtenáři. V jeho pojetí se tedy jedná o uplatnění dětského aspektu v knize. Boj tatínka za schopnost vymýšlet a vyprávět pohádky by ve Svěrákově podání mohl být symbolickým bojem všech tatínků za popření tradičních rolí v rodině. Svěrák totiž vychází z toho, že žena vypravěčka je a muž není. Ovšem toto genderové předurčení k určitým rolím popře právě tím, že tatínek se snaží a dokáže to, co jeho žena, a v roli vypravěče se pak také cítí přirozeně. Svěrák tak tímto vloženým poselstvím přesahuje fikční svět své knihy. Myšlenkou popření tradičních rolí matky a otce se stává příběh moderním. Žánrové zařazení rámcového příběhu Žánrově není rámcový příběh jednoznačně zařaditelný. Nese totiž rysy více žánrů. Tomu, že se jedná o pohádku, nasvědčuje vystavění děje na pohádkových motivech cesty do světa, nálezu kouzelného předmětu a s jeho pomocí překonávání překážek. Toto tradiční schéma je však naplněno prvky moderního světa, v němž se nedějí zázraky, nemluví v něm zvířata, ani věci. 93 94
Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 35. Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998, s. 10.
37
Příběh popisuje život běžné kompletní rodiny a zaměřuje se na večerní rituál vyprávění pohádky. Odklonem od tradičního pojetí pohádky jsou kritické výtky vůči určitým problémům soudobé společnosti. Například maminka se kriticky vyjádří o své úloze v domácnosti. „ ,Nezlob se tatínku, ale já také chodím do práce a kromě toho peru, žehlím, zašívám, vařím, myju nádobí, utírám prach, vysávám koberce, vodím Petříka do školky, chodím na nákupy a na rodičovská sdružení, zavařuji ovoce, zalévám květiny, sama si promazávám šicí stroj [...], a tak si myslím, že by sis mohl vzít na starost aspoň to vyprávění pohádek, co říkáš?ʻ “95 Svěrák v rámcovém příběhu nedodržuje ani pohádkovou místní neurčitost. Do textu vkládá reálná toponyma jako Praha – Vršovice, Český ráj, Lomnice nad Popelkou a další. O tom, že rámcový příběh má být spíše obrazem našeho světa než pohádkou, svědčí také odsunutí pohádkových prvků (např. personifikovaných předmětů) z běžného života rodiny do tatínkova polospánku. V polospánku je totiž možné, aby spolu polštář a peřina mluvili. Rámcový příběh tedy nese rysy pohádkové, ale i rysy povídky. Za tímto mísením žánrů vidíme promyšlenou strukturu, která má konkrétní funkci. Svěrák totiž pomocí pohádkových mechanismů, na nichž vystavěl děj, ukázal, jak by mělo vyprávění pohádek vypadat (že vyprávět by měl i tatínek a že ústní vyprávění a vymýšlení pohádek je hodnotnější než předčítání) a pomocí jejich zařazení do reálného světa, tedy přiblížením se povídce, jasně sděluje, že pozorné chování rodiče k dětem nepatří jen do pohádky. V knize je patrné, že Svěrák pracuje promyšleně, že ví, co děti chtějí a potřebují (chtějí kontakt s rodičem, chtějí poslouchat jeho a ne cizí pohádky). Svěrák také tematizací vyprávěcího aktu upozorňuje na důležitost ústního vyprávění a staví ho jako jednu z nejdůležitějších věcí vůbec. Svěrák chce rodiče naučit vyprávět pohádky a v tom je jeho záměr originální a hodnotný. Postava tatínka Hlavní postavou knihy je tatínek. Ačkoli ho lze považovat za pohádkového hrdinu díky tomu, že se vydává do světa a bojuje s překážkami, jedná se spíše o reálnou postavu. Tatínek ráno nerad vstává, zprvu se málo věnuje dětem a nechtějí se mu vyprávět pohádky. „ ,Mám takový dojem, že naše děti pohádky nepotřebujou,ʻ usoudil tatínek Šíma. Ale s tím maminka nesouhlasila: ,Všechny děti potřebují pohádky. Víš, co by z nich vyrostlo bez pohádek? Hloupí lidé, kteří by ani nevěděli, že se má pomáhat princezně, a ne drakovi.ʻ [...] ,Ty hlavní pohádky už znají,ʻ trval na svém tatínek, ,takže ty základy mají a dalšími pohádkami už bych je nezatěžoval.ʻ 96 95 96
Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 8 – 10. Tamtéž, s. 14.
38
Tatínek je postavou, která se v průběhu děje na rozdíl od pohádkového hrdiny proměňuje. Jak uvádí k tradičním pohádkovým postavám Toman: „Jejich vlastnosti jsou apriorně dány, jednoznačně vymezeny a zveličeny, v průběhu děje se nemění.“97 Tatínek v podání Svěráka je tak skutečně spíše reálnou postavou. Do jeho proměny v průběhu děje (z lenivého tatínka ve skvělého vypravěče pohádek) vkládá Svěrák didaktický záměr. Usiluje prostřednictvím tatínka o to, aby recipienti knihy z řad rodičů považovali tuto proměnu za možnou a žádoucí. Tatínek je tedy v knize vystavěn na principu referenčního hrdiny, jak ho známe z příběhové prózy ze života dětí, jen s tím rozdílem, že jako vzor má působit nikoli na děti, ale na jejich rodiče. Obraz rodiny v rámcovém příběhu Rodina je v knize Tatínku, ta se ti povedla vyobrazena na jedné straně realisticky, na druhé straně velmi idylicky. Realističnost vyznění je podpořena kritickým vykreslením maminčiných povinností a také tatínkovým počátečním nezájmem o vyprávění dětem. Reálně je vykreslen i vztah mezi sourozenci, kteří během vyprávění na sebe žalují, ale přitom se mají velmi rádi. Rodina je ve Svěrákově podání zobrazena realisticky, ale důraz je kladen na pozitivní emoce, zejména na harmonický vztah mezi rodiči a dětmi. Vždyť i trápení tatínka, že neumí vyprávět pohádky, a jeho snaha tento problém vyřešit, svědčí o jeho lásce k potomkům. Rodina je nakonec tím, kdo tatínkův um vyprávění ocení, a to je v knize nejvyšší možné ohodnocení. „ ,Ta byla hezká,ʻ řekla Petruška. Tatínka to zahřálo.“98 Věta, kterou po tatínkově vyprávění pronesla maminka, se pak stala názvem pro Svěrákovu knížku: „ ,Tatínku, ta se ti povedla.ʻ “99 Realistický a zároveň harmonický obraz rodiny podporuje Svěrákův záměr oslovit rodiče a podnítit je k tomu, aby byli jako ti ve fiktivním světě – pečující a milující. Pohádky vložené do rámcového příběhu Do rámcového příběhu jsou vloženy dvě pohádky. První, Hotelová pohádka, je maminčiným dílem, druhá, O hasicím přístroji, je dílem tatínka. U těchto útvarů není vymezení žánru tak obtížné. Vyznačují se totiž tradičními pohádkovými rysy. Vystupují v nich personifikované předměty, jako například mluvící ramínko na šaty nebo hasicí přístroj, objevují se zde antropomorfizovaná zvířata, která si povídají. Vítězí zde vždy dobro nad zlem a do příběhu je vloženo určité morální poselství. Objevují se v nich však také prvky moderního světa, jako hotel, televize nebo hasicí přístroj. Jedná se tedy o moderní autorské pohádky. Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992, s. 64. Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 58. 99 Tamtéž. 97 98
39
Vzhledem k tomu, že vložené pohádky vychází z ústního vyprávění Svěráka jeho dětem, můžeme soudit, že morální poselství, které nesou, se vztahovalo k jeho aktuálním potřebám své děti poučit. První pohádka vyzývá zejména k tomu, že by nikdo neměl být pro svoji vizáž odsuzován, a upozorňuje také na to, že kdo je nafoukaný, bude potrestán. Druhá pohádka vybízí k tomu, aby se nikdo nikomu neposmíval. Tedy ačkoli se jedná o konkrétní didaktické prvky směřující původně ke Svěrákovým dětem, jde o natolik univerzální pravidla morálního chování, že fungují pro jakéhokoli adresáta knihy. Didaxe Svěrák svou původní profesi učitele neskrývá. Didaxe prostupuje jeho díla pro děti i dospělé a ne jinak je tomu v knize Tatínku, ta se ti povedla. Didaxe je zde přímá i nepřímá. Prostřednictvím postavy tatínka je Svěrák explicitně edukativní: „Pak přijde na tatínka zívání a říká: ,Všimněte si, děti, slušný člověk si vždycky dá ruku před ústa.ʻ “100 Skrytě didakticky působí prostřednictvím toho, na co si tatínek vzpomene: „Když tatínek ty skály uviděl, vzpomněl si, že tu byl jako chlapec na školním výletě, ale protože se tenkrát přejedl třešní a zapil to malinovkou, neměl ze skal ten požitek jako dnes.“101 Didakticky působí Svěrák také obrazem rodiny a chováním jejích členů. To má čtenářům sloužit jako příklad. Edukativně vystavěné jsou i vložené pohádky, jejichž děj směřuje k závěrečnému ponaučení. Svěrák v knize nesměruje didaktickou funkci jen k dětem, ale i k rodičům. Několikrát zdůrazní, nakolik je důležité dětem vyprávět pohádky a co se jejich prostřednictvím učí. Maminka připomíná tatínkovi: „ , Víš, co je to pohádka? To je vláha pro dětskou duši. To bys měl jako rodič vědět.ʻ “102 Jako návod k chování tatínků slouží ve své podstatě i rámcový příběh, který vyzývá otce, aby se dětem také věnovali a vyprávěli jim pohádky. Záměrné působení na dítě i dospělého adresáta není v moderní autorské pohádce ničím neobvyklým. Jak uvádí Marková, „s žánrovou proměnou pohádky souvisí proměna jejího adresáta. Současná autorská pohádka neoslovuje pouze dětského čtenáře, ale i dospělého“103.
Komika Ačkoli didaxe prostupuje celou knihou, ještě výrazněji se v ní projevuje komika. Svěrák pracuje s komikou jazykovou a situační.
Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 8. Tamtéž, s. 39 – 40. 102 Tamtéž, s. 16. 103 Marková, L. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 115. 100 101
40
Jazykovou komiku, vystavěnou na doslovném chápání slovesa, užívá například ve spojení: „v Poděbradech na náměstí, kde sedí král Jiřík na koni a chytá měděnku“104. Komický efekt vytváří také spojením základního a přeneseného významu slova – například nafukovací ramínko je nafoukané, tedy pyšné. Doslovnost funguje také v komice situační, kde je dovedená až k nonsensu: „Tatínek Šíma rýsuje vždycky čárky tenké jako nitky a přesně tak dlouhé, jak mají být. Kdyby přetáhl, tak by potom z domů čouhaly cihly nebo traverzy, to podle toho, jak moc by přetáhl.“105 Nositelem situační komiky je také postava tatínka. Ten je sice šikovný u rýsovacího prkna, ale jinak se mu spíše komicky nedaří. Například když se holí, vždycky se pořeže. „Potom si kamencem zastavuje krev a volá ú, ó někdy i é.“106 Tedy tatínek místo aby použil nadávku, užívá samohlásek, které se děti učí ve škole. Ačkoli jeho nešikovnost vyvolává komický efekt, je k němu navázán didaktický prvek. Takové propojování komiky a didaxe je pro knihu typické. Svěrák tak na žádném místě knihy nepůsobí zcela komicky ani zcela didakticky. Tyto dvě složky vždy propojuje. S komikou a didaxí pracuje Svěrák v knize Tatínku, ta se ti povedla promyšleně a vyváženě. Komikou často zakrývá svůj didaktický záměr a ke komickému efektu vždy řadí alespoň malé poučení. Komika směřující místy až k nonsensu však v knize není nikdy násilná a váhu poučení nijak nesnižuje. Takovýmto vyváženým přístupem Svěrák dosahuje přijetí didaktického prvku recipientem, přičemž zároveň naplňuje i funkci zábavnou. Závěr Svěrákova kniha Tatínku, ta se ti povedla vychází tematicky z běžné reality. Tu však přetváří v duchu pohádky do tvaru, který oslovuje dětské i dospělé čtenáře. Knihu lze označit jako moderní autorskou pohádku, která se blíží nejvíce typu nonsensově-parodickému. Kniha je složena z rámcového příběhu a dvou pohádek. V rámcovém příběhu Svěrák dosahuje iluze spontánního vyprávění. Tatínek jako hlavní hrdina v knize bojuje o to stát se dobrým vypravěčem pohádek. Boří tak mýtus ohledně tradičního rozdělení rolí, kdy vypravěčkami byla vždy jen ženská část rodiny. Umění vyprávět je v knize zobrazeno jako nejvyšší a nejnutnější schopnost. Svěrák tak apeluje na rodiče, aby si z pohádkového tatínka vzaly příklad a věnovali se také svým dětem smysluplným způsobem. Ne jen poučováním. Právě vyprávěním pohádek totiž propojí funkci zábavnou a didaktickou. Stejně postupuje Svěrák při tvorbě knížky. Zkušeně propojuje komiku s didaxí tak, aby dosáhl požadovaného záměru představit určité morální hodnoty a zároveň recipienta pobavit. Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 37. Tamtéž, s. 34 – 35. 106 Tamtéž, s. 7. 104 105
41
Do humorné polohy posouvá knihu jazyková hravost, nečekaná sémantická spojení a komické vyznění situací. Svěrák však v duchu svého prvního povolání neopomíjí působit na malého čtenáře také didakticky. Celková koncepce knihy je velmi propracovaná, je patrné, že Svěrák do ní nevložil nic náhodně a samoúčelně. Svěrák nenapsal knihu Tatínku, ta se ti povedla proto, aby zaznamenal příběhy, které vyprávěl svým dětem, nepsal je pro sebe, ale proto, aby působil na široký okruh recipientů od malých dětí až po dospělé. Jim chce prostřednictvím knihy předat poselství o tom, že rodiče se mají svým dětem věnovat, a přímo říká jak. V knize je tedy patrný Svěrák – tatínek i Svěrák – učitel. O tom, že Svěrákovi se kniha opravdu „povedla“, svědčí její opětovné vydávání (vyšla už třikrát) a její namluvení na zvukové nosiče (2003).
42
3. 2 Imaginativní typ autorské pohádky Imaginativní typ autorské pohádky je její recepčně náročnou variantou. „Představuje poetické, kontemplativní, sémanticky bohatě vrstvené texty, přinášející prostřednictvím aktualizujícího podobenství, symbolu nebo metafory a v návaznosti na archetypální estetiku, etiku a noetiku pohádkového žánru závažné poselství dnešnímu člověku a lidské společnosti.“107 Imaginativní pohádky sdělují závažné myšlenky, proto se v nich komika objevuje jen velmi málo. Svou tematikou i skladbou vyžadují přemýšlivého a kultivovaného čtenáře. Pohádky tohoto typu jsou navíc velmi rozsáhlé. Směřují tedy spíše než k dětskému adresátovi, k dospělému čtenáři. K imaginativnímu typu autorské pohádky řadíme knihu Petra Piťhy Tatínkovy pohádky (2009).
3. 2. 1 Tatínkovské pohádky Petra Piťhy Petr Piťha Utváření šťastného života vyžaduje vždy dvě zásadní hodnoty: mravnost a racionalitu. Petr Piťha
Petr Piťha se narodil 26. 3. 1938 v Praze. Jeho otec byl advokát a matka gymnaziální profesorka. Piťha vystudoval češtinu, obecný jazykozpyt a historii na FF UK a matematickou lingvistiku na MFF UK. Současně studoval soukromě katolickou teologii. Roku 1969 byl v Holandsku tajně vysvěcen na kněze.
Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. Století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Ed. Jiří Poláček. Slavkov u Brna: BM Typo 2003, s. 51. 107
43
Od roku 1962 do roku 1990 pracoval Petr Piťha v týmu matematické lingvistiky MFF UK108 a přednášel bohemistiku na Masarykově univerzitě. Na začátku sedmdesátých let působil na univerzitě v holandském Leidenu. V roce 1992 byl jmenován univerzitním profesorem. Mezi léty 1992 až 1994 byl ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. „Jako ministr školství jsem pochopil dvě věci. První je, že být ministrem války je v závěru našeho století podstatně mírovější úkol než být ministrem školství. Druhá je pro naše zamyšlení podstatnější. Ministr školství se zabývá něčím zcela jiným než škola, učitelé a žáci.“109 Z funkce odstoupil v dubnu 1994 ze zdravotních důvodů. Petr Piťha je autorem několika desítek vědeckých studií, řady recenzí či populárních článků. V současné době se věnuje publikační činnosti, zejména pak náboženským tématům.
Piťhova tvorba pro děti a mládež Petr Piťha začal pro děti a mládež tvořit až v posledních letech. Je autorem útlé knihy Dvě pohádky (2000) a knihy Paměť a naděje: Z pověstí Čech a Moravy (2003)110. Piťha publikuje také filozofická a náboženská zamyšlení o moderním způsobu života, o jeho sepětí s tradicemi apod. Publikace nemají přesně vymezeného adresáta, jsou však určeny spíše starším dětem, mládeži a dospělým. Jedná se o sešitové knížky s názvem: Velikonoce (2000), Jedeme na pouť (2007), Vánoce (2008). V poslední zmíněné knize publikoval Piťha také básně svého otce. Je tedy patrné, že jeho otec nebyl jen advokátem, ale byl také literárně činný.111 Zatím nejnovější Piťhovou knihou určenou dětem jsou Tatínkovy pohádky (2009). Piťha se jako kněz otcem nikdy nestal. „To, že nemám děti, není důsledkem mých zkušeností se školami, učiteli, ministry, je to důsledkem rozhodnutí být knězem.“
112
Přestože Petr Piťha není
tátou, dětem rozumí a věnuje se jim i ve svých odborných studiích a úvahách. Důraz klade především na výchovu, zejména pak na tu školní.113 Piťha poukazuje také na problematiku vztahu mezi dítětem a knihou. Velmi důležité je podle něj, aby si dítě ke knize vytvořilo vztah. „Je třeba také obnovovat vztah ke knize, ukázat její hodnotu jako zdroje poučení a zábavy a naučit Spolu s a E. Hajičovou, J. Panevovou a P. Sgallem pomohl obor matematické lingvistiky u nás vybudovat. Piťha. P. Učitelé, společnost a výchova. Praha: Karolinum. 1999, s. 54. 110 V této knize Piťha umělecky zpracoval pověsti známé, i méně známé. Nejedná se o intencionální tvorbu pro děti a mládež, knihu lze spíše považovat za publikaci určenou jak dětem, tak dospělým. Více viz Piťha, P. Paměť a naděje: Z pověstí Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. 111 O literární činnosti otce Petra Piťhy se zmiňujeme, protože právě on vyprávěl Petru Piťhovi pohádky, které pak byly zpracovány do knihy Tatínkovy pohádky. 112 Piťha, P. Učitelé, společnost a výchova, Praha: Nakladatelství Karolinum, 1999, s. 54. 113 Více viz Piťha, P. – Helus, Z. Návrh pojetí obecné školy. Praha: Portál, 1993 nebo Piťha, P. Učitelé, společnost a výchova. Praha: Nakladatelství Karolinum, 1999. 108 109
44
děti s knihami zacházet.“114 Protože právě kniha, zejména pak kniha pohádková, dokáže podle Piťhy dítěti vysvětlit svět kolem něj a naučit ho základním etickým pravidlům. „Právě skrze příběhy si dítě mladšího školního věku nejlépe uvědomuje biografickou celistvost souvislostí, etický náboj, velikost osobností.“115
Piťhovy tatínkovské pohádky Kniha Tatínkovy pohádky vyšla v roce 2009 v nakladatelství Poustevník. Ilustroval ji Jaroslav Šerých. Název knihy se vztahuje k tatínkovi Petra Piťhy, podle jehož vyprávění pohádky napsal. „Když se člověku začnou prodlužovat večery jeho životního dne, vrací se k těm ze svého dětství. Naše dětství probíhalo v době světové války, která se u nás zakrátko změnila v revoluční hrůzovládu. Snad právě proto se nám rodiče tak věnovali a nikdy jim nemůžeme být s bratrem dost vděčni za to, že naše dětství bylo šťastným a skutečným dětstvím. K úžasným vzpomínkám na ně patří tatínkovy pohádky.“116 Ačkoli, jak tvrdí Petr Piťha,117 jeho otec František Piťha byl literárně nadaný, pohádky sám nikdy nenapsal. „Ani ve stáří nechtěl. Nejspíše proto, že by mu chyběla inspirace zářících dětských očí.“118 Kniha Tatínkovy pohádky tedy vznikla tak, že Petr Piťha společně s bratrem nejprve rekonstruoval otcovy pohádky a poté je literárně zpracoval. „Ke svému údivu jsme hodně zapomněli a podařilo se nám u některých rekonstruovat skoro všechno, u jiných bezpečně téma a hlavní osnovu. Jinde zbyly opravdu jen zlomky.“119 K pěti původně otcovým pohádkám přidal Petr Piťha ještě tři své. Motivace napsat knihu na základě pohádek, které vyprávěl otec, vznikla z vděčnosti k němu. „Touto knihou [...] chceme tatínkovi vyjádřit svou vděčnost a svůj obdiv. Obdiv proto, že čelil nepřízni doby s takovou pevností, a vděčnost za to, že nám ochránil dětství a otevřel nekonečné oblasti fantazie, obraznosti a bohatství jazyka.“120
Piťha, P. – Helus, Z. Návrh pojetí obecné školy. Praha: Portál, 1993, s. 8. Tamtéž, s. 4. 116 Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 189. 117 Tamtéž, s. 190. 118 Tamtéž. 119 Tamtéž. 120 Tamtéž. 114 115
45
Kniha obsahuje celkem osm pohádek. Které tři jsou původně Petra Piťhy, však není v knize uvedeno. S jistotou můžeme určit jen jednu pohádku. Své autorství zmiňuje Piťha ve Vzpomínce na závěr121, v souvislosti s pohádkou O krásné Markétě. Jeho druhou autorskou pohádkou je s největší pravděpodobností ta s názvem Proč se stal králem Jan. Tyto dvě pohádky vyšly v Piťhově knize Dvě pohádky (2000). Od pohádek v knize Tatínkovy pohádky se liší pouze v některých pasážích. Novější verze byla totiž částečně přepracovaná. Do děje však úpravy nezasahují. Například v pohádce O krásné Markétě pozměnil Piťha úvod. V roce 2000 v knize Dvě pohádky zní takto: „Janův tatínek byl lékař. Celý rok pracoval ve městě. Přes den byl ve špitálu, odpoledne chodil za nemocnými a ani večer nebýval doma.“122 V knize Tatínkovy pohádky z roku 2009 úvod pohádky formuluje takto: „Celý rok pracoval Janův tatínek ve městě. Hodně často tam musel zůstat i přes noc, byl to svědomitý lékař. Přes den byl ve špitálu, odpoledne chodil za nemocnými. Ani večer nebýval doma.“123 Třetí pohádku od Petra Piťhy nelze jednoznačně určit. Z charakteristik útvarů Tatínkových pohádek by bylo možné usoudit, že Piťhova třetí pohádka je buď O Zelené hoře, nebo O poctivých botách. Tyto pohádky se totiž nevyznačují rozvolněnou kompozicí, která nasvědčuje původnímu ústnímu vyprávění. Mají také propracovaný konec, což pohádky Piťhova otce nemají. Vycházejí také z moderní reality, stejně jako dvě pohádky Petra Piťhy. Jiná vodítka však nemáme, proto nemůžeme s jistotou určit, která je ona třetí pohádka. Stopy ústního vyprávění v kompozici pohádek Texty v knize Tatínkovy pohádky jsou velmi rozsáhlé. Svou délkou odpovídá jedna Piťhova pohádka přibližně celé Svěrákově knize Tatínku, ta se ti povedla. Značný rozsah pohádek souvisí s jejich původem. Pět z nich totiž vzniklo v procesu ústního vyprávění, a to se promítlo do jejich kompozice. Nejvíce patrné je původní ústní vyprávění na pohádce O zázračném deštníku a dýmce. Kompozice je zde rozvolněná a děj je vystavěn na principu kumulace motivů. Odehrává se tímto způsobem:124 Východiskem pohádky je začarovaný hrad. Kolem něj jedou dva muži, rytíř a jeho starší druh. Rytíř v hradu pozná hrad ze svého obrazu. Krajem putuje pověst o zakleté dívce v hradu, ale muži ji nemohou zachránit. Hrad je totiž nepřístupný, jedou tedy dál. Doputují až k moři, kde se v hostinci dozví, že v přístavu je prázdno, protože je úplněk, se kterým přichází tajemné nebezpečné proudy. Ty každou loď odnesou pryč a už se nikdy nevrátí. Na to hlavní hrdina, rytíř Mojmír, reaguje slovy: „ ,Bez pomoci kouzel se do kouzelného hradu nedostanu. Vzpomínka na závěr je zařazena na konec knihy a Piťha se v ní věnuje vzpomínkám na své dětství a vysvětluje motivaci k napsání Tatínkových pohádek. 122 Piťha, P. Dvě pohádky. Praha: Comdes, 2000, s. 6. 123 Piťha, P. Tatínkovy pohádky. Praha: Poustevník, 2009, s. 167. 124 Popis děje považujeme v tomto případě za nutný. Má sloužit jako názorná ukázka kumulace motivů a je zde také možné vysledovat pravděpodobný postup vyprávění původního vypravěče – otce Petra Piťhy. 121
46
Odpluji na moře s kouzelným odlivem. Když se do roka nevrátím, odejdi zpět se zprávou o mém skonu do našeho království.ʻ “125 Taková motivace jeho odchodu na moře není příliš věrohodná a působí v ději spíše jako odbočka. Rytíř přesvědčí dva lodníky a společně se vydají na moře. Jim se však brzy podivný výlet znelíbí a svrhnou rytíře do moře. Tím však hlavního hrdinu zachrání, protože loď je záhy roztříštěna o skaliska. Do motivu putování po moři je vložen další motiv. Mojmír na širém moři dlouho plave, už si myslí, že zemře. V bouři ztratí vědomí a probere se až na břehu neznámého ostrova, kde ho křísí stařec. Mojmír se rozhodne na místě nějaký čas zůstat a pomáhat starci. Zároveň si staví loď. Od starce dostane první kouzelný předmět, který se v pohádce objevuje, kouzelný deštník. Stařec záhy umírá. Mojmír ho pohřbí a opět se vydává na moře. Do jeho putování je vložen další motiv. Na moři ho v mrákotách po několika dnech najdou námořníci a zachrání ho. S nimi pak delší dobu pluje. Jednoho dne se objeví na obzoru množství nepřátelských lodí. Do této části textu je vložen kratší příběh vysvětlující, proč jsou lodě nepřátelské. Mojmír se rozhodne neopustit v kritické chvíli loď, která se pokusí převaze protivníků čelit. Kouzelným deštníkem přivolá rytíř na protivníky bouři a oni zemřou. Kapitán lodi je Mojmírovi vděčný a daruje mu druhý kouzelný předmět - svou dýmku. Ta dokáže zneviditelnit osobu, která ji kouří. Pak nechá kapitán rytíře dopravit do přístavu, odkud se Mojmír vydal na moře. Tam ho čeká sešlý druh. Plynutí času v jejich realitách je totiž odlišné. Zatímco Mojmírovi uběhl rok, jeho druhovi uplynulo sedm let. Zde se vypravěč vrací k motivu ze začátku pohádky – začarovanému hradu. Druhové se tedy vydávají k hradu. Mojmír se do něj pomocí dýmky bez potíží dostane. Na nádvoří najde dvě strašidla, která hlídají uvězněnou dívku Annu. Mojmír jedno strašidlo zneškodní pomocí dýmky, druhé ho ale promění v kámen. Zde začíná další komplikace příběhu, ta však již není více rozvinuta. Anna deštníkem přivolá bouři, ta rozbije zkamenělého Mojmíra, Anna zachrání jeho kousek a z něj se stane zase člověk. V pohádce tedy nejsou motivy řazeny mechanicky za sebou. Do motivů jsou vkládány motivy další a je zde využita rámcová kompozice. Pokud bychom měli proces kumulace motivů v pohádce O zázračném deštníku a dýmce znázornit, vypadal by takto: A - B – b1 – b2 – b3 – B – A – a1 – a2 – A A....motiv začarovaného hradu B....motiv moře b1...Mojmír putuje se dvěma lodníky b2...Mojmír na ostrově se starcem b3...Mojmír na lodi s námořníky B...konec motivu moře – Mojmír se vrací na souš 125
Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 34.
47
A...návrat k původnímu motivu začarovaného hradu a1...úspěšný boj Mojmíra s prvním strašidlem v hradu a2...neúspěšný boj Mojmíra s druhým strašidlem A...Mojmír je zachráněn Annou
Mojmírovo putování po moři, které působí spíše jako odbočka z příběhu, je rozpracováno velmi podrobně. Naproti tomu jeho původní zájem zachránit zakletou dívku působí jako vedlejší motiv, protože je mu v pohádce věnován menší prostor. Důležitější je tedy z hlediska propracování Mojmírovo putování než jeho zachránění princezny. V pohádce jsou kumulovány jednotlivé motivy. Text tak často působí dojmem, že ústní vyprávění bylo na žádost dětí prodlužováno, prohlubováno. Pravděpodobně se odvíjelo z toho, jaká byla oblíbená témata posluchačů. Lze tedy soudit, že větší zájem než o zachraňování princezny měli synové Františka Piťhy o námořní dobrodružství. Kompozice pohádky O zázračném deštníku a dýmce tedy odpovídá tomu, co uvádí na konci knihy Petr Piťha: „Jen jedno se nestalo nikdy, že by pohádka vedla k uspání dětí. Právě naopak si pamatuji, jak na nás v sobotu máma chodila a my škemrali o další půlhodinu, čtvrthodinu a pár minut. Až to nakonec vedlo k výroku: ,Franto, ty nemáš rozum, dyť neusnou do rána – pojď spát!ʻ Následoval rychlý formální konec vyprávění anebo přerušení.“126 Jak Piťha uvádí, často docházelo k situacím, kdy musel otec vyprávění ukončit. To se promítlo do několika nepropracovaných závěrů pohádek, a to i v psané podobě v Tatínkových pohádkách. Petr Piťha tedy patrně usiloval o co nejvěrnější zpracování otcova vyprávění. Například závěr pohádky O zázračném deštníku a dýmce, který tvoří jen několik řádek, působí vzhledem k rozsáhlosti pohádky nepoměrně až skoro odbytě. Nepropracovaný závěr je patrný také v pohádce Dům U modré štiky. Propracovaný závěr je typický pro pohádky Jak se stal králem Jan a O krásné Markétě. Tyto pohádky napsal Petr Piťha a v porovnání s těmi, které převzal od svého otce, je patrné, že nevznikly v procesu vyprávění. Tyto pohádky se totiž vyznačují kompoziční uceleností a
celkovou
propracovaností
stavby
textu.
Z této
skutečnosti
můžeme
usuzovat,
že nepropracované konce některých pohádek byly záměrem Petra Piťhy. Chtěl se jimi co nejvíce přiblížit otcovu vyprávění.
126
Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 190.
48
Žánrové vymezení O tom, že se v případě Piťhovy knihy jedná o žánr pohádky, svědčí mnoho rysů: Piťhovy pohádky začínají ve dvou případech tradičně pohádkově: „Bylo jednou jedno království.“127„Bylo kdysi jedno království.“128 Obvykle je úvod pohádky zastřen nějakým tajemstvím. Například: „V jedné přímořské zemi stál starý začarovaný hrad.“129 V některých pohádkách je úvod inovativní a naopak nasvědčuje tomu, že se jedná o moderní autorskou pohádku: „Celý rok pracoval Janův tatínek ve městě. Hodně času tam musel zůstat i přes noc, byl to svědomitý lékař. Přes den byl ve špitálu, odpoledne chodil za nemocnými.“130 Charakteru tradiční pohádky odpovídá i časová a místní neurčitost. Místní neurčitost zobrazuje Piťha například takto: „v jedné přímořské zemi“131; „v daleké zemi žil v hlubokém lese“132. V knize se neobjevují žádná místní označení, názvy krajů apod. Časovou neurčitost vyjadřuje Piťha častěji. Jedná se například o formulace typu: „jednoho dne“133; „bylo kdysi jedno království“134; „v dobách, kdy město bylo ještě docela malé“135 apod. V duchu tradiční pohádky pracuje Piťha také s číselnou symbolikou. Užívá zejména symbolických číslovek tři a sedm. Číslovka tři je užita pro počet sourozenců, v první pohádce jsou to tři dcery, ve čtvrté pohádce tři synové. Často užívaná je v knize také číslovka sedm: „Kapitán nařídil, aby loď byla dána do pořádku, a pak pluli sedm dnů a sedm nocí stále jedním směrem.“136; „Je to sedm let, co tady čekáš.“137 apod. V Piťhových pohádkách se objevují také kouzelné předměty. S jejich využitím pracuje autor různě. V pohádce O zázračném deštníku a dýmce je patrné už z názvu, o jaké kouzelné předměty se jedná. Zde pomohou hlavnímu hrdinovi zachránit zakletou dívku, a vyřešit tak hlavní zápletku příběhu. V pohádce O pěti brejlích jsou patery kouzelné brýle hlavním hybatelem děje. Kouzelný předmět užit i v pohádce O poctivých botách, kde se u vedlejší postavy objeví tzv. třímílové boty.138 Vedlejším motivem je kouzelný nápoj v pohádce O třech marnivých princeznách. Kromě kouzelných předmětů se v Piťhových pohádkách objevují také kouzla, jejichž původcem není kouzelný předmět, ale nějaká osoba. Například v pohádce Proč se stal králem Jan Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 95. Tamtéž, s. 147. 129 Tamtéž, s. 31. 130 Tamtéž, s. 167. 131 Tamtéž, s. 31. 132 Tamtéž, s. 125. 133 Tamtéž, s. 31. 134 Tamtéž, s. 147. 135 Tamtéž, s. 59. 136 Tamtéž, s. 43. 137 Tamtéž, s. 45. 138 Kouzlo třímílových bot spočívá v tom, že kdo si je obuje, chodí co krok, to tři míle. Zde Piťha vychází z kouzelného předmětu tzv. sedmimílových bot, které plnily tutéž funkci, ale člověka nesly co krok, to sedm mil. 127 128
49
začaruje spravedlivý král dva nafoukané Janovy bratry v osla a kozla za to, že se chovali špatně. Kouzlí také čarodějové či stará babička. Postavy, které v Tatínkových pohádkách vystupují, jsou jak tradiční pohádkové, tak ty, které bychom zařadili spíše do moderní autorské pohádky. K tradičním pohádkovým postavám patří králové, princezny, čarodějové či strašidla. K těm moderním bychom zařadili lékaře či námořníka. Tradiční pohádkové postavy však v knize převažují. Charakter postav je v Tatínkových pohádkách vystavěn na základech tradiční pohádky. Postavy jsou buď černé, nebo bílé. Jak uvádí Toman, postavy v tradičním pojetí pohádky jsou „založeny na principu protikladnosti. Kladné typy mívají obvykle své záporné protějšky. V kontrastu jednání a chování pak lépe vynikne jejich odlišný, tj. dobrý a špatný charakter. Kladné a záporné pohádkové postavy zpravidla symbolizují dobro a zlo. Jejich etické a mravní hodnocení lidovým tvůrcem je vyjádřeno jasně: vždy vítězí hrdina spravedlivý, poctivý, čestný, statečný, nezištný, obětavý, pravdomluvný nad antihrdinou.“139 Zápornými postavami jsou v Piťhových pohádkách často sourozenci kladných postav princů a princezen. Jsou ztělesněním marnotratnosti, povýšenosti, nafoukanosti, hamižnosti či lenivosti. Velmi výrazně vykreslenou zápornou postavou je tzv. Bezzubák v pohádce O Zelené hoře. Tato postava jako jediná je ve městě zlá a když se na protějším kopci usadí čaroděj, je ochotna kolaborovat s ním. Stává se tak poslem špatných zpráv a škodí městu. Dokonce je často Bezzubák ještě podlejší než zlý čaroděj, u kterého slouží. V případě pohádky O krásné Markétě je zápornou postavou hlavní hrdinka. Markéta je natolik krásná, že vším ostatním pohrdá. Vše musí podléhat jejímu rozmaru. Za svou pýchu je nakonec potrestána tak, že se promění v ošklivou ženu s hrbem. Dobré skutky pak dělá jen proto, aby získala zpět svou krásnou podobu. To však nepomáhá. Teprve až upřímná pokora a láska ji zachrání. Markéta se tedy na rozdíl od tradičních pohádkových postav, jejichž vlastnosti jsou apriorně dány, částečně charakterově proměňuje. Hlavními hrdiny Tatínkových pohádek jsou především postavy kladné. Kladní hrdinové mají v pohádce svůj protějšek v podobě záporných postav. V případě urozených sourozenců vždy jeden nad ostatními vyniká svými morálními kvalitami, které jsou testovány různými nástrahami. Kupříkladu v pohádce Jak se stal králem Jan jsou princové prověřováni převlečeným králem, zda pomohou obyčejným lidem. Hrdina, který nezištně pomůže, je po zásluze odměněn, a ten druhý je právem potrestán. Kladní hrdinové Piťhových pohádek jsou také rytíři (Mojmír v pohádce O zázračném deštníku a dýmce) či obyčejní lidé (lékárník, krejčí a kovář v pohádce O Zelené hoře). Kladné postavy v Tatínkových pohádkách slouží jako morální vzory. Kladné hrdiny pohádka podle Piťhy potřebuje. Slouží totiž dětem jako názorné příklady a vzory: Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992, s. 64 – 65. 139
50
„Je třeba zbudovat např. princip čistoty hygienické a estetické, principy rytířství, jako např. úctu k ženám, zásadu ochrany slabšího, vědomí o vztahu muže a ženy, princip cudnosti aj. jednání. [...] Podobné principy lze budovat poukazem na světlé vzory jednání. Jakkoli ve své dospělosti můžeme mít výhrady k příkladným hrdinům, jsou to postavy, které pomáhají vybojovat zápasy, o nichž mluvíme, i mnohé další. Seznámit děti s příběhy, v nichž spravedliví hrdinové (s nimiž se vnímavý posluchač ztotožňuje) vítězně překonávají zlo, je jednou z cest, jak děti připravit na jejich budoucí zápasy.“140 Nevyhraněnost charakteru postavy se v knize objevuje pouze jednou, a to v pohádce O třech marnivých princeznách. Zde je nejmladší princezna někdy hodná, ale spíše se projevuje jako nafoukaná a hamižná. Stejně jako její sestry ji za zlé chování stihne trest a zkamení. Protože si ale své činy uvědomí a napraví je, jako jediná se opět promění v člověka. Toman uvádí141, že v lidové pohádce a její literární adaptaci se pohádkový hrdina v průběhu děje nemění. Postavu princezny lze tedy z tohoto hlediska považovat za moderně pojatou, svým ztvárněním odpovídá přístupu autorské pohádky, v níž není charakter hrdinů černo-bílý. Klasické pohádkové principy fungují v Tatínkových pohádkách spolehlivě: dobro vítězí nad zlem. Zlo je vždy potrestáno, oslavena je láska, moudrost a spravedlnost. Piťha neužívá žádné násilné a kruté scény pro potrestání zla. Například v pohádce O zázračném deštníku a dýmce jsou potrestáni vraždící námořníci pomocí deštníku. Jejich záhuba, kterou zapříčiní bouře přičarovaná deštníkem, zde není zobrazena nijak krvelačně, vyřeší ji podle slov kapitána vyšší síly: „ ,Ať náš spor vyřeší nebesa, aniž by padl jediný výstřel.ʻ “142 Piťha v Tatínkových pohádkách vychází z motivů a principů tradiční pohádky. Pracuje však také s prvky, které jsou pro jeho pohádky specifické. Typické jsou poměrně exotické náměty a prostředí. Děj pohádky O třech marnivých princeznách se odehrává v zemi Gótů a Ulfů, někde na severu – jména hlavních hrdinů napovídají, že inspirace pochází v tomto případě ze Skandinávských zemí (hlavní hrdinky se jmenují Ingrid, Selma a Nora). V pohádce O zázračném deštníku a dýmce se děj odehrává v přímořské zemi a na moři. Hlavní hrdinka v pohádce O krásné Markétě se dostane až do země emíra, která je patrně inspirována Blízkým Východem. Často se v Piťhových pohádkách objevují námořnické motivy: moře, lodě, námořníci apod. Tyto motivy jsou vloženy i do zdánlivě nezapadajícího kontextu. Pokud budeme uvažovat podle toho, že pohádky původně vyprávěl otec Piťha svým dětem, a víme, že se často řídil podle jejich přání, je pravděpodobné, že exotická prostředí Piťha, P. – Helus, Z. Návrh pojetí obecné školy. Praha: Portál, 1993, s. 11. Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992, s. 64. 142 Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 41. 140 141
51
a námořnické motivy zajímaly děti nejvíce. Struktura témat vyprávění tedy vyplývá z toho, že do vyprávění zasahovaly děti. V Piťhových pohádkách se také objevují předměty, které se vymykají pohádkovému světu. Kupříkladu v pohádce O Zelené hoře jsou to tramvajové koleje: „Poslední požadavek čaroděj škrtl, protože věděl, že se Pepíčkovi kulička ztratila, když ji pouštěl po svahu v tramvajové
koleji.“143
V téže
pohádce
nebydlí
král
v zámku,
ale
v prvním
patře
obyčejného domu s názvem Královský dvůr. Kritickou poznámku, která může směřovat k reálnému světu, vložil Piťha do pohádky O poctivých botách: „Ten se hodí leda na předvolební kampaň, ale zem spravovat nemůže.“144 V pohádce O krásné Markétě je úvod také inspirován moderní dobou: otec je lékař, pracuje ve městě a malý Jan je nemocný, jeho rodina tedy jezdí na prázdniny k moři. Jan později studuje na vysoké škole. Piťha využívá náměty a motivy lidové pohádky, ale pracuje s nimi volně, volí nová prostředí, inspiruje se moderní skutečností. V jeho knize se tedy propojují rysy pohádky tradiční s rysy moderní autorské pohádky. Tatínkovy pohádky řadíme k typu imaginativních autorských pohádek. Jedná se totiž o rozsáhlé texty, které jsou nositeli morálního poselství. Komika Z povahy autorovy osobnosti vyplývá způsob komiky a didaxe. Piťha v některých pohádkách komiku neužívá vůbec, například v pohádce O třech marnivých princeznách. Tato pohádka se vyznačuje vážnou atmosférou a nese zejména morální poselství. Protikladem k tomuto typu pohádek je z hlediska užití komiky pohádka O Zelené hoře. V ní autor pracuje s komikou nejvíce ze všech Tatínkových pohádek. Piťha užívá komiky jazykové a situační. V pohádce O Zelené hoře používá Piťha situační komiku například v této pasáži: „V neděli před obědem tam nemohl hladový člověk vůbec na ulici, protože by nestačil polykat sliny. Taková se tam vznášela vůně připravovaných obědů. Ale ulice byly neděli co neděli plné lidí. Sousedé byli trochu zvědaví a patřilo se vědět, co měl kdo k obědu. Zatímco maminky chystaly oběd, všichni tatínkové a dědečkové chodili na čmuchanou.“145 Komické je i celé městské zřízení: „Vládu neměli, ale král se radil se sedmi nejchytřejšími lidmi z města. Říkalo se jim sedmička a vybírali se jednou do roka v hádankářské soutěži. Hlavní náplní práce sedmičky bylo přichystat tuto soutěž. [...] Protože opravdu chytrých lidí je málo, střídal se v tom království chytrý a hloupý rok. V hloupém roce se král většinou o ničem neradil a všechny vážné věci se odložily.“146 Jazyková komika je užita v této pohádce v souvislosti se jmény hrdinů: „Jeden z generálů se jmenoval Bombardimento a měl na starosti ohňostroje, druhý se jmenoval Bumtarata a měl Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 99. Tamtéž, s. 158. 145 Tamtéž, s. 95. 146 Tamtéž, s. 96. 143 144
52
na starost fanfáry.“147 Komicky působí i záporná postava Bezzubáka. Má totiž tak málo zubů, že nedokáže správně vyslovovat. Jeho mluva vychází z komiky jazykové: „ ,Fláva, fláva – ať žije. Flává.ʻ “148 „ ,Obr vv-vítězil, ó veličenstvo, nefl chafníka jako kotě.ʻ “149 Komický efekt mohou mít i nadávky, kterými čaroděj Peprník častuje Bezzubáka: „ ,Ty ničemo, ty bačkoro zatuchlá, plesnivá, ty si myslíš, že jsi mi nejmilovanější? Pavoučka jsem miloval a ne tebe, dědku vyuzenej.ʻ “150 V této pohádce se díky využití komiky situační a jazykové odehrává boj dobra se zlem ve veselém tónu. V ostatních pohádkách se naopak komika objevuje sporadicky. Komický prvek spíše ozvláštňuje text, než aby určoval celou jeho atmosféru, jako je tomu u pohádky O Zelené hoře. Například v pohádce O poctivých botách je vytvořen komický efekt tímto obrazem: „Kouzelník se odstrojil, vlezl do postele, obtočil si své dlouhé vousy okolo hlavy, aby mu nebylo zima na pleš, a odříkával večerní motlitbu.“151 V téže pohádce propracoval Piťha do detailu fungování třímílových bot. Díky tomu docílil situační komiky: vykutálený princ, který si boty obul, po prvním kroku skončil v žabincích, po druhém kroku v kopce hnoje. Piťha užívá také sofistikovaný humor například v následujícím originálním spojení: „Člověk se nikdy nesmí vzdát a zcela určitě nesmí věšet hlavu, když mu voda sahá až k bradě.“152 Komický efekt však v tomto případě spíše směřuje k dospělému recipientovi, dítě nemá dostatek zkušeností, aby ocenilo originální vyjádření autora. Komiku neužívá Piťha v Tatínkových pohádkách nikdy ve spojení s hlavním hrdinou. Jeho činy i povaha jsou ušlechtilé, nikoli komické. Komicky působí vedlejší postavy, často postavy záporné. Didaxe V každé Piťhově pohádce se v duchu tradiční pohádky vyskytuje ponaučení. To vyplývá z děje pohádky: obecně lze říci, že zlo v jakékoli podobě je vždy potrestáno. Názorná a didaktická je zejména první pohádka O třech marnivých princeznách. Zlá povaha princezen se opakovaně projevuje, mnohé vedlejší postavy vyjadřují obavy nad tím, jak princezny dopadnou, budou-li se tak i nadále chovat. Obavy vyjadřuje chůva princezen: „ ,Děti, děti, vy se budete tak dlouho parádit, až se vám stane neštěstí,ʻ spustila, ale Selma s Ingrid ji ani domluvit nenechaly. ,Koukej, ty babo stará, zmizet. Máme toho akorát dost! Jsme dospělé a ty nás pořád hlídáš a poučuješ.ʻ “ 153 Nebo princ z vedlejšího království: „ ,Od chvíle, co zjistily, že jsem nepřivezl šaty ani šperky, ba Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 96. Tamtéž, s. 102. 149 Tamtéž, s. 109. 150 Tamtéž, s. 117. 151 Tamtéž, s. 154. 152 Tamtéž, s. 36. 153 Tamtéž, s. 12. 147 148
53
ani vzácné voňavky, se o mě přestaly zajímat. Naše společné dětství je pro ně mrtvé. Nikdo je tu nemá rád a mnozí jim předpovídají trest za nezměrnou marnivost a pýchu.ʻ “ 154 Princezny se pomění v kámen a dvě z nich pak puknou, třetí se napraví. Piťha se nesnaží metaforizovat zlo záporných postav, ukazuje ho napříkladech, je názorný. Z tohoto hlediska je patrné, že chce působit didakticky na malé čtenáře tak, aby jeho poselství snadno pochopili. Morální poselství je v textu sdělováno také prostřednictvím kladných pohádkových postav. Například princ Jan říká: „ ,Ušlechtilost, Kryštofe, měří se dobrotou srdce, ne majetkem, šperky nebo šaty. A král se měří moudrostí, ne zlatem. Ty bys mohl být králem hned, jak jsem tě poznal.ʻ “155 Král prohlašuje o svém nástupci: „ , Zde máte krále. Rok u mne pracoval jako sedlák. Živil se jako kterýkoli z vás. Ví, co je každodenní chléb, a rozumí vašemu životu. Je pracovitý, laskavý a moudrý. Cení si ušlechtilosti víc, než zlata královské koruny, a o dceru mě požádal, když se mu zdálo, že jsem dobrý hospodář a ona ušlechtilá dívka.ʻ “156 Piťha představuje svět v Tatínkových pohádkách jako černo-bílý. Taková modelace světa pohádek je podle něj velmi důležitá z hlediska malého recipienta pohádek: „Přestože zkušenost dospělého člověka nám říká, že svět není černo-bílý, je na obecné škole třeba narýsovat, nakolik to ve společnosti s tak zrelativizovanou morálkou jde, co možná jasnou hranici mezi dobrem a zlem. Dítě s naivně jednoduchou, ale jasnou představou této hranice postupně najde její komplikovanost. Naopak dítě se zdánlivě moudrou představou o plynulém přechodu od dobrého ke zlému, lehce překročí bod, za nímž je postihnou důsledky chyby ve formě otevřeného zla, utrpení a bolesti.“157 Pohádky podle Petra Piťhy slouží k názornému odlišení dobra od zla, podle kterého se pak dítě naučí tyto aspekty vnímat. „Zcela zásadní význam pro poznávání světa a ujasňování si vlastního místa v něm mají příběhy, které dítě slyší vyprávět, které čte, které vidí v divadle či ve vhodně zvoleném filmu. [...] Právě skrze příběhy si dítě mladšího školního věku nejlépe uvědomuje biografickou celistvost souvislostí, etický náboj, velikost osobností.“158 Pohádka má podle Piťhy aktivizovat v dítěti morálku a svědomí. „Mělo by být kultivováno zdravé svědomí jako potřebné čidlo, které člověka chrání a vede. Proto je třeba jasně a vždy děti upozorňovat na krásné a ošklivé, čisté a špinavé, pravdivé a lživé.“159 Přesně to ve svých pohádkách Piťha dělá. Za ideový základ jeho pohádek lze považovat zdravou morálku a slušné chování.
Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 15. Tamtéž, s. 85. 156 Tamtéž, s. 89. 157 Piťha, P. – Helus, Z. Návrh pojetí obecné školy. Praha: Portál, 1993, s. 12. 158 Tamtéž, s. 4. 159 Tamtéž, s. 12. 154 155
54
V knize Tatínkovy pohádky převládá didaxe nad komikou. V pohádce O Zelené hoře se však Piťhovi podařilo tyto dva aspekty textu vyvážit. Jako příklad slouží následující úryvek: „Soudy tam rovněž spíš neměli, než měli, protože všechny spory rozhodoval král sám a rozsudky proti přestupníkům vynášel rovněž sám. Zákony tam spíš nebyly, protože se všichni řídili samozřejmou slušností a s neslušnými lidmi, popřípadě s taškáři, kteří to nějak přehnali, byli rychle hotovi. Několik zákonů stanoveno bylo a ty byly chráněny velmi přísně. Tak například bylo každému dovoleno kouřit, jak chtěl, ale bylo zakázáno, aby nějaký kuřák otravoval ostatní svým smrděním. Jestliže z nějaké hospody, kde se hodně hulilo, vyšel někdo a zamířil si to třebas jen na poštu [...] ihned ho čapli, odvedli ke králi a ten ho bez milosti dal pověsit. Takoví provinilci viseli v popruzích na větrném náměstí tak dlouho, dokud nevyvětrali. [...] Zlé byly rovněž tresty za ošklivý vtip a za to, když se někdo urážel. Prví byli přivázáni na lavici s bosýma nohama. Pak jim byla namaštěna a posolena chodidla a pustili k nim kozy. Ty samozřejmě ucítily sůl a začaly lízat, což strašně šimralo.“160 Piťha tedy nejprve formuluje to, že lidé by se měli chovat podle pravidel slušnosti, a poté vymezuje, jaké chování už je nepřípustné. Tresty za nedodržení pravidel jsou však komické. Piťha ve svých pohádkách pravděpodobně usiloval o to, aby komika nevytlačovala morální poselství, a proto jí užíval málo. Adresát Tatínkových pohádek To, jakému čtenáři jsou Piťhovy pohádky určeny, nelze s jistotou říci. Z hlediska didaxe je patrné, že autor chce působit na malého čtenáře, ovšem ne vždy se mu přibližuje. Pohádky jsou velmi dlouhé, tudíž pro malého čtenáře percepčně náročné. Starší děti, které by s delším textem neměly takový problém, však žánr pohádek už obvykle neoslovuje.161 Často zde také didaxe převládá nad komikou. U některých komických prvků není jasné, zda by je děti pochopily. Narážky a kritické odkazy na současnost jsou v knize funkční také spíše pro staršího čtenáře. Například zmínku v pohádce O poctivých botách: „Ten se hodí leda na předvolební kampaň, ale zem spravovat nemůže.“162 dítě patrně nepochopí, naopak dospělého může svou výstižností pobavit. Kniha je tedy podle našeho názoru určena jak dětem, tak dospělým. Piťha takovým zpracováním možná usiloval o to, aby dospělí pohádky dětem předčítali a alespoň částečně tak spolu interagovali v procesu vyprávění, kterého si autor knihy velmi cení.
Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 96 – 97. Více viz Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeská univerzita 1992. (kapitola: Vývojové etapy dětského čtenářství) 162 Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009, s. 158. 160 161
55
Závěr Kniha Tatínkovy pohádky vznikla z pohádek, které Petru Piťhovi vyprávěl v dětství jeho otec. Piťha příběhy literárně zpracoval a přidal k nim tři své. To, že se Petr Piťha v dospělosti rozhodl otcovy příběhy, které znal jen z ústního podání, zapsat a vydat, se podobá tomu, jak pracovala s pohádkou například Božena Němcová, která zaznamenávala a literárně zpracovala to, co bylo tradováno pouze ústně. Ústnímu vyprávění pohádek se Piťha přiblížil pomocí rozvolněné kompozice, usiloval také o postižení všech motivů, které do pohádky otec během ústního vyprávění vložil. Naproti tomu se pohádky, které jsou čistě pohádkami Petra Piťhy, vyznačují kompoziční uceleností a propracovaností. V knize Tatínkovy pohádky jsou zpracovány tradiční pohádkové náměty. Piťha tak navazuje na lidovou pohádku, ale s jejími motivy a principy pracuje volněji, vymýšlí originální pojetí tradičního pohádkového světa. V pohádkách se objevují postavy princezen, králů, čarodějů či strašidel a také kouzelné předměty. Pohádky se vyznačují časovou a místní neurčitostí typickou pro tradiční pohádku. Do pohádek se však dostávají předměty nepohádkové, jako je například tramvaj. V příbězích najdeme také odkazy na moderní svět. Piťhovy pohádky se až na výjimečné případy drží ve vážné rovině. Upozadění komiky považujeme za záměrné, protože právě díky tomu může v pohádkách vyznít jejich morální poselství. Pohádky jsou rozsáhlé. Jedná se tedy o recepčně náročnější útvary, které by mohly být určeny spíše starším dětem či dospělým. Výše zmíněná charakteristika nasvědčuje tomu, že Tatínkovy pohádky jsou typem imaginativních autorských pohádek.
56
3. 3 „Povídačky“ – na pomezí mezi pohádkou a příběhovou prózou ze života dětí Problematiku Stránského „povídaček“ rozebereme podrobně v kapitole věnované tomuto autorovi a jeho tatínkovským knihám. Stránského autorské pohádky se vyznačují částečně rysy pohádkovými, částečně rysy typickými pro příběhovou prózu ze života dětí. Pohádkové prvky jeho povídaček se přibližují typu imaginativní a imitativně-inovační autorské pohádky. Charakteristiku imaginativní pohádky jsme uvedli v předchozí kapitole. Imitativně-inovační typ pohádky se vyznačuje pestrou variabilitou, snaží se folklorní pohádku obměnit a inovovat ji. Do textů tohoto typu jsou včleňovány nové motivy, svérázně je modifikována filozofie textu, příběh je jak obsahově, tak formálně aktualizován a odráží postoje a pocity člověka 20. století. V tomto typu pohádky tak například vodník není zlým vodním živlem, ale je to polidštěný prostředník mezi člověkem a přírodou, který se chová na podle pravidel dnešní ekologie.163 Příběhová próza ze života dětí zobrazuje podle Jaroslava Tomana164 pravděpodobné události z reálného života dítěte, které představují základní a typické modely mezilidských vztahů a životních situací. Jejich prostřednictvím pomáhá autor malému čtenáři zorientovat se a pochopit svět kolem sebe. Klíčové postavení v tematickém plánu tohoto žánru má dětský hrdina – tzv. referenční hrdina. Ten je nositelem děje a autorova záměru. Malý čtenář se s referenčním hrdinou identifikuje a hrdina tak může recipientovi poskytnout náhradu za emocionální, představové, fantazijní a poznávací stimuly, které mu v životě chybí nebo jsou mu odepřeny. „V tomto případě dokáže četba kompenzovat nedostatek citových a komunikativních podnětů v rodině i ve škole.“165 Vzhledem k věku čtenáře jsou příběhy s dětským hrdinou plné harmonie, konflikty jsou řešeny smírně, příhody mají humorné ladění, vyznívají optimisticky a
končí
happy
endem.
Příběhová
próza
s dětským
hrdinou
náleží
k významným
a frekventovaným žánrům žákovské četby na 1. stupni základní školy.
V díle Marie Kubátové Pohádky vodnického dědečka (1990). Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 1992. 165 Tamtéž, s. 74. 163 164
57
3. 3. 1 Tatínkovské pohádky Jiřího Stránského Jiří Stránský
Asi jsem špatný umělec, pro mě je rodina přednější než moje umění. Jiří Stránský
U jména Stránský by měla být ve slovnících českých spisovatelů dvě hesla. Za dob komunismu však jedno z nich bylo vyškrtnuto - jméno Jiřího Stránského, rytíře ze Stránky a z Greifenfelsy. Jiří Stránský se narodil v Praze 12. 8. 1931. Vyrostl v rodině advokáta šlechtického původu a funkcionáře České obce sokolské, rytíře Karla Stránského. Matka byla dcerou ministerského předsedy a později předsedy poslanecké sněmovny Jana Malypetra. Od roku 1939 byl Stránský členem a později funkcionářem skautingu (jeho vzdálený strýc byl zakladatelem skautingu u nás). Jiří Stránský studoval na pražských gymnáziích od roku 1942, ovšem v dubnu 1950 mu bylo z politických důvodů znemožněno vykonat maturitní zkoušku. Podepsal se na tom nejen jeho původ, ale i jeho studijní a skautské cesty do zahraničí. Po nuceném ukončení studií pracoval Jiří Stránský jako tesař, poté jako úředník v tiskovém oddělení Čedoku. V roce 1952 nastoupil Stránský k PTP a sloužil v Ralsku a Janovicích nad Úhlavou. V roce 1953 byl Jiří Stránský zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen za velezradu k osmiletému vězení. Jako vězeň pracoval v uranových dolech v západních Čechách a na Příbramsku. „Moje štěstí bylo, že v té době seděl duchovní výkvět národa, takže jsem se bez vlastní zásluhy dozvěděl spoustu důležitých věcí. Setkal jsem se s ministry, historiky, poslanci, generály, biskupy. [… ] S lidmi vynikajícími a velice zkušenými.166 Po podmínečném propuštění v květnu 1960 vystřídal několik manuálních zaměstnání. Spolupracoval však také s Martinem Fričem jako asistent filmové režie a s televizním studiem jako externí dramaturg. Po srpnových událostech roku 1968 se Stránský rozhodl pro exil. Přebýval s rodinou v Rakousku a Francii, ale nakonec se vrátil zpět do ČSSR a navázal dramaturgickou 166
Kačab, J. Večerní rozmluvy s hosty Univerzity Palackého. Olomouc: Votobia, 1998, s. 261.
58
a scenáristickou spolupráci s divadlem Semafor. V prosinci 1973 byl ale opět zatčen a odsouzen. Podmínečně byl propuštěn na konci roku 1975. V roce 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra PEN klubu. V jeho čele působil až do roku 2005. Stránský je autorem příběhů o osudech politických vězňů, je básník, překladatel a filmový scenárista. Literárně činný byl již během středoškolských studií a rozhodnutí stát se spisovatelem v něm sílilo i za let strávených ve vězení a v pracovních táborech. Svou knižní prvotinu Štěstí, cyklus povídek z vězeňského prostředí, mohl vydat teprve roku 1969. Následujících 20 let nesměl publikovat, pracoval však na svém dalším životním tématu – na vylíčení poměrů v západočeském pohraničí po roce 1945 (román Zdivočelá země vyšel až roku 1991, byl zfilmován do podoby televizního seriálu a celovečerního filmu). Opožděně vyšly jeho vězeňské verše Za plotem (1999). „Z života politických vězňů zachytil výjimečné okamžiky jejich mravní houževnatosti a solidarity, vtiskující životu zbavenému svobody neokázalou, vyvzdorovanou optimistickou perspektivu.“167 Své fejetony, glosy a publicistické příspěvky uveřejňuje Stránský v Literárních novinách, Listech, Akordu, Tvaru, Lidových novinách apod.
Stránský a tvorba pro děti Jiří Stránský vstoupil do literatury pro děti a mládež v roce 1996, kdy byla vydána jeho kniha Povídačky pro Klárku. Později vyšly ještě další jeho knihy určené dětem. Stránského tvorba pro děti stejně jako jeho ostatní tvorba vychází z jeho pobytu ve vězení. V tomto případě však jinak: příběhy určené dětem Stránský ve vězení psal, avšak vězeňskou realitu tyto příběhy nepopisují, naopak se jí vyhýbají. Stránský prostřednictvím dopisů, v nichž příběhy posílal, komunikoval se svými dětmi. Teprve později vznikl nápad vydat příběhy knižně. Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002) jsou složené z příběhů, které psal Jiří Stránský dceři Kláře. Těmto dvěma knihám se budeme věnovat v následující kapitole. Stránský ovšem psal i pro svého staršího potomka Martina. V roce 2005 vyšla v nakladatelství Meander kniha Perlorodky složená z příběhů pro něj. Jedná se o napínavý román o malém Ivanovi, který uteče z dětského domova a dostane se mezi skauty, kteří ho naučí to, že nejlepší, co může na světě člověka potkat, jsou dobré vztahy s lidmi. Kniha získala literární cenu Zlatá stuha za rok 2005. Novotný, V. Jiří Stránský. In: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2 M-Ž. Red. Pavel Janoušek. Praha: Nakladatelství brána, 1998, s. 426 – 427. 167
59
Jiří Stránský tvoří pro děti rád. Fabulace a pohádkové principy jsou mu vlastní. Chce být rodičem, který je dítěti vzorem a přítelem zároveň. To se projevuje také v jeho tatínkovských povídačkách, které psal dceři Kláře.
Stránského tatínkovské pohádky Kniha Povídačky pro Klárku vyšla v roce 1996 v nakladatelství Sedistra,168 v roce 2002 vydalo nakladatelství Meander pokračování této knihy pod názvem Povídačky pro moje slunce. Obě knihy ilustroval Matěj Forman. První kniha obsahuje 18, druhá 15 povídaček. Knihy jsou sestaveny z příběhů, které napsal Jiří Stránský v sedmdesátých letech minulého století ve vězení své dceři Kláře. Knižně vyšly příběhy Stránského až na popud jeho dětí a spisovatele Františka Nepila. Rámcový příběh a jeho vazby na realitu V první knize se rozhodl autor pozadí vzniku povídaček zamlčet. Obával se totiž přijetí takových příběhů zejména rodiči dětí. Až v roce 2002 v druhé knize okolnosti, které provázely napsání příběhů, zveřejnil i s vysvětlením, proč jejich původ nejprve tajil: „Když v roce 1996 vyšly Povídačky pro Klárku, navzdory naléhání přátel jsem se o tom, jak povídačky vznikly, v knize nezmínil. Zdálo se mi tehdy, že rodičům dětí, jimž byly určeny, by v jejich zahledění do budoucnosti mé vlastně osobní důvody, proč jsem povídačky psal, mohly připadat nepatřičně. Během následujících šesti let se však stalo leccos, a rodiče dětí, pro které povídačky vyšly, jste vystřídali Vy, zase o něco mladší. Vaše pohledy zpátky do minulosti už snad nejsou zkresleny ani ovlivněny vlastním špatným svědomím. Také tím se stala potřeba nezapomenout na všecko, čím jsme v posledních desetiletích prošli, mnohem naléhavější. I moje vlastní zkušenost spisovatele a scenáristy mě utvrdila v přesvědčení, že vyrovnat se s minulostí můžeme jen tehdy, když o ní budeme vědět všechno.“169 Okolnosti vzniku povídaček se vztahují k roku 1973. Tehdy byl Stránský z politických důvodů opět uvězněn. Oproti předchozímu vězení však byla tato vazba horší v tom, že byl již otcem dvou dětí. „Martin170 se s tím jakžtakž vyrovnal – jako jediný mužský v rodině nabyl správného sebevědomí právě s mým zmizením kamsi za mříže. Nejhůř z naší rodiny, která vždy držela pospolu, na tom byla Klára171, jíž bylo při mém zatčení osm a půl. Má nepřítomnost pro ni byla V roce 2004 byla v téže podobě znovu vydána, tentokrát v nakladatelství Meander. Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 8. 170 Syn Stránského. 171 Dcera Stránského. 168 169
60
tvrdou a nefér ranou, s níž se zarputile odmítala smířit, a po svém dětském způsobu s ní bolestně zápasila.“172 Stránský věděl, že Klára trpí jejich odloučením nejvíc, proto vymyslel povídačky, které měly její smutek zmírnit. „Jako odsouzený [...] jsem mohl napsat čtyři stránky týdně. Dvě z nich musely patřit povídačce pro Kláru.“173 Stránský pro snadnější smíření se s nepříznivým osudem vymyslel pro Kláru analogii ke svému odloučení od rodiny. Přirovnal ho k odloučení, které postihuje několikrát do roka rodinu kapitána zámořské lodi. Na tom pak vystavěl řadu příběhů, zejména ty, které pak zařadil do první knihy povídaček. „Myslím, že se mi těmi povídkami alespoň částečně podařilo ji 174 přesvědčit, že moje nepřítomnost zaviněná vězením je velice podobná nepřítomnosti například kapitána zámořské lodi - ten také bývá nadlouho vzdálen od své rodiny. Klárka si je začala sama ilustrovat a – jak mi psala žena – byla smutná čím dál míň.“175 Stránský v knize Povídačky pro Klárku uvádí malého čtenáře přímo do fiktivního světa, který pro svou dceru vytvořil - do světa námořníků. Skutečný rámec příběhů tak v první knize povídaček vyměnil za vymyšlený. Ostatní fakta zanechal tak, jak je v 70. letech minulého století napsal. Pravdivě uvádí jména svých dětí i frekvenci, s jakou jim dopisy posílal. V úvodní kapitole prozrazuje také to, jaké povídačky si Klára přála. Byly to zejména ty, kde se objevují zvířata a holky jako ona. Formálně užívá Stránský v první knize dvě varianty vyprávění. První variantou je vyprávění vložené do dopisu (v této podobě dostávala povídačky jeho dcera Klára), tedy zobrazení jak dopisu, tak příběhu. Druhou variantou je samostatný příběh, který dopisem uvozen není. Samostatné příběhy bez dopisového rámce v knize Povídačky pro Klárku převládají. Dopisový rámec se v první knize objevuje jen u tří povídaček, dopisem kniha také končí. Úvod povídačky s dopisovým rámcem vypadá například takto: „Ahoj Klárko, holka moje modrooká, ráno jsem poslouchal v rádiu, že se tam u vás snad ztratilo jaro, nebo co. Že pořád prší a je zima, ačkoliv už dávno mělo být krásně teplo. My tady na moři zase máme až moc veliké horko, že bych ti – kdyby to šlo – do dopisu s chutí trochu horka přiložil a hned bychom oba byli spokojenější. To ale nejde a já si hezkou chvíli lámal hlavu, jak tě i přes to nějak ohřát.“176 Stránský se v dopisech v první knize stylizuje vždy do postavy námořního kapitána. Vyprávění pak ukončí opět s odkazem na své povolání slovy:
Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 9. Tamtéž, s. 9. 174 Dceru Kláru. 175 Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 9. 176 Stránský, J. Povídačky pro Klárku. Praha: Sedistra, 1996, s. 24. 172 173
61
„Namaloval jsem ti nové slunce. Zatím ti ještě musí stačit místo tátovy teplé náruče se zlatými námořnickými knoflíky. Pac a pusu. Tvůj táta.“177 V knize Povídačky pro moje slunce, která pracuje s layoutem a grafikou jinak než první kniha, je část dopisová a část příběhová graficky oddělena. Dopis, který uvozuje příběh, případně ho uzavírá, je vyznačen kurzívou. Převážná většina příběhů je zde doplněna úryvkem z dopisu, který Stránský psal své dceři. Druhá kniha se tedy daleko více přibližuje realitě vzniku příběhů a zobrazuje kontakt otce s dcerou v komplexnější podobě. Dopisy v druhé knize na rozdíl od příběhů nejsou fabulovány a svědčí tak o skutečném vztahu autora k jeho dceři. Z dopisů je zřejmé, jak moc Stránský svoji dceru miloval a jak mu záleželo na tom, aby spolu zůstali v kontaktu i přes to, že jsou odloučeni. Stránský vymýšlel pro Kláru nejrůznější originální a velmi osobní pojmenování: „Slunce moje milovaný, moje statečná Klárko, v mém srdci taky zvaná Mašulko nebo Můco, nebo Kačí, už dlouho jsem Ti nepsal.“178; „Ty moje slunce, co mi svítí, i když teď máme na moři mlhu jako mlíko.“179; „Sluníčko moje milovaný.“180 V dopisech Jiří Stránský explicitně vyjadřuje svoji lásku k dítěti nejen v osloveních. Je patrné, že ví, co malá dcera potřebuje slyšet, a snaží se ji ujistit o svých citech. „Jsem tak rád, že Tě mám, Ty moje sluníčko s modrýma očima – takové slunce nikdo nemá!“181 V dopisech z druhé knihy je Stránský otevřený, nic čtenáři nezamlčuje. Dopisy jsou tak velmi intimním vyznáním lásky otce k dítěti. Právě dopisy z první a druhé knihy jsou tím, čím se knihy od sebe liší. Prostřednictvím dopisů a také povídaček se Stránský snažil udržet se svou dcerou kontakt. Byl si totiž vědom toho, jak důležité je i nadále komunikovat s rodinou. Přesvědčila ho o tom také zkušenost z jeho první vazby. „Neustále jsem viděl, jak se hroutí rodinné svazky. Z těch nejnicotnějších i z těch nejvážnějších důvodů. Ženy už třeba nevydržely ústrky od estébáků a vzdávaly to. A když jsem to viděl, přísahal jsem si tehdy, že jestliže kdy budu mít rodinu, nesmím se nikdy dopustit něčeho, co by způsobilo její rozpad.“182 Jiří Stránský dokázal udržet komunikační kanál s rodinou otevřený a dočkával se pravidelné odezvy. Jeho dcera Klára mu do vězení posílala nejen dopisy, ale také věci, které Stránský, J. Povídačky pro Klárku. Praha: Sedistra, 1996, s. 26. Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 10. 179 Tamtéž, s. 18. 180 Tamtéž, s. 53. 181 Tamtéž, s. 66. 182 Kovařík, P. Psaní ze štěstí i vzteku. Týden, 1997, roč. 4, č. 9, s. 72-77. 177 178
62
podle jeho povídaček vyrobila - strašidýlko Gogo, Rufiříky, obrázky různých postav a zvířat. Stránský si její výtvory ve vězení vystavoval. Tedy ačkoli jejich komunikace nemohla probíhat ústně, byla velmi kvalitně nahrazena komunikací psanou a také výtvarnou. To, jak si Stránský zpětné vazby od své dcery vážil, jí v dopisech nezatajoval: „Dneska nejdřív ze všeho Ti musím říct, že pořád opečovávám ten malinký holandský dřeváček, cos mi poslala, a namalovala mu pusu a nos a oči a culíky. Taky mám jako poklad tu záložku do knížky, cos mi vyrobila, i tu upletenou panenku. A až konečně přijedu domů, někam si ty věci od Tebe dám, abych je měl na očích, abych si připomínal, jak jsi mě díky nim navštěvovala i přes tu dálku.“183 Terapeutický účinek má Stránského fantazie nejen na jeho dceru, ale Stránský umí využít svou fantazii také ve svůj prospěch. Svoji dceru, ač nevíme, zda tomu tak bylo už před jeho uvězněním či ne, oslovuje jako slunce. Vtělením své dcery do slunce si ji Stránský přisouvá blíž k sobě. Slunce totiž na rozdíl od rodiny může být přítomno i ve vězení. „Nevím, jak u Vás, ale tady je toho pošmourného podzimu nějak moc, a tak jsem rád, že Tvoje sluncovaté paprsky dosahují až sem a hřejí mě už od chvíle, co ráno otevřu oči.“184 Žánrové vymezení Stránského tatínkovské knihy jsou tvořeny prozaickými útvary, které označuje jako povídačky. Povídačka však není literární žánr. Stránský se tímto označením patrně snažil postihnout to, že se příběh povídá, a chtěl tak patrně evokovat živé vyprávění. O tom svědčí také synestezie, které v povídačkách užívá. Místo, aby napsal: tak tedy čti, napíše: „Tak tedy poslouchej.“185 Sémanticky tedy vychází z toho, že příběh je vypravován a ne psán. Vyprávěnost je podpořena v první knize také užíváním hovorového jazyka. Jedná se například o použití nominativu místo vokativu: „Ahoj Klárko, holka moje pačesatá.186 Nebo užití nespisovných koncovek: „Jestli je Twiggy nabarvenej.“187 Označit svou povídačku jako povídku či pohádku se Stránský zdráhal. Jeho příběhy totiž nesou rysy více žánrů. V povídačkách se objevuje několik rysů typických pro pohádku. Kupříkladu v povídačce O strašidýlku Gogovi nalezne hlavní hrdinka v lese studánku s živou vodou. Tento motiv je užívaný už v lidových pohádkách. Kouzelnou vodou oživí dívka své strašidýlko vyrobené z ručníků. Dalším příkladem, který pracuje s pohádkovými motivy, je povídačka O kolečkové brusli. V případě brusle se také jedná o personifikovaný předmět, který mluví: „ ,Za to, Bohunko, žes mě nenechala ležet a rezivět na smetišti, tě povozím tak, jako ještě nikdy žádná kolečková
Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 53. Tamtéž, s. 66. 185 Stránský, J. Povídačky pro Klárku. Praha: Sedistra, 1996, s. 24. 186 Tamtéž, s. 6. 187 Tamtéž, s. 12. 183 184
63
brusle nikoho nepovozila.ʻ “188 Brusli lze také díky jejím schopnostem považovat za kouzelný předmět. Na rozdíl od předmětů zvířata v povídačkách nikdy nemluví. Vždy ale rozumí, co jim člověk říká. Zvířata se také mohou pohádkově zrodit. Například poník Twiggy je růžový a zrodil se z obrázku holky Verunky. Tomuto vzniku nového člena rodiny se doma nikdo nediví. „ ,Tak je to nejspíš ten poník z mýho obrázku.ʻ Táta chvilku pokyvoval hlavou. Pak řekl: ,Tak ne, abys teď nakreslila žirafu – museli bychom kvůli ní dělat díry do stropu a nevím, nevím, co by tomu nad námi říkala paní Pecháčková, kdyby se jí uprostřed pokoje objevila žirafí hlava.ʻ “ 189 Kouzla jsou tedy přirozenou součástí fikčního světa povídačky. Zvířata také umí věci, které by v reálném světě neuměla: sova místo psa hlídá dům, pozná zloděje, zaútočí na něj a pomůže ho tak dopadnout; jelen vozí jako kůň po lese malou holku; lvice chodí s hajným a se psy do lesa. Ve Stránského fikčním světě je možné doma chovat slona, bobra nebo lva. Tyto aspekty by nasvědčovaly tomu, že povídačky jsou žánrově pohádky. V povídačkách Stránského se však mísí pohádkové prvky s prvky moderního světa. Jak uvádí Toman, „do reálného rámce dětských příběhů stále výrazněji vstupuje fantastický prvek nebo pohádkový motiv“190. Na druhou stranu se v knihách objevují povídačky, které bychom spíše než k žánru pohádky zařadili spíše do příběhové prózy ze života dětí. Fikční svět zde odpovídá našemu světu, objevují se v něm skutečné reálie, jako například Šumava nebo Tatranský národní park, nedějí se v něm žádné zázraky, nefungují v něm kouzla. Například v povídačce O basetovi Robovi vypráví Stránský o psovi, který vypadal tak smutně, že se lidi kolem něj přestali mračit, aby ho rozveselili. V povídačce O rejskovi Josefovi si děti ochočí rejska a chovají ho doma. V těchto typech příběhů vypravěč bere malého recipienta do rodiny, která zažije něco zajímavého, nikoli však kouzelného. Právě příběhové próze ze života dětí se Stránského povídačky přibližují více než pohádce. Hlavním hrdinou příběhu se totiž stává malé děvče ve věku jeho dcery. Jedná se tedy o referenčního hrdinu, který, jak uvádí Toman, je pro recipienta rovnocenným partnerem: „Mívá shodné motivace, potřeby a zájmy, životní zkušenosti, obdobnou mentalitu a jako typ se vyznačuje identickými, důvěrně známými vztahy k rodičům, sourozencům, prarodičům, kamarádům, spolužákům, učitelům, k živé a neživé přírodě i ke společenskému dění.“191 Mentalita referenčního hrdiny je velmi podobná té recipientově. Takováto spřízněnost literární postavy a malého čtenáře vede k tomu, že se hrdina stává pro recipienta vzorem. Myšlení, chování a postoje hrdiny pak může recipient napodobovat. Příběhy s referenčním hrdinou Stránský, J. Povídačky pro Klárku. Praha: Sedistra, 1996, s. 47. Tamtéž, s. 11. 190 Toman, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. Brno: CERM, 2000, s. 15. 191 Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992, s. 73. 188 189
64
mohou malého čtenáře obohatit nejen dobrodružstvím, které prožije s hlavním hrdinou, ale mohou mu pomoci se zorientovat ve světě, pochopit a přijmout určité životní hodnoty, ale také fungování rodiny či společnosti. Jak poznamenává Milena Šubrtová k referenčnímu hrdinovi, děti mají nejraději příběhy o sobě.192 Identifikační vazba recipienta s postavami textu, které se mu podobají, je pak totiž snazší a přenos autorových záměrů na recipienta úspěšnější. Toman uvádí, „že fiktivní dětský hrdina může dětskému čtenáři poskytnout i náhradu za emocionální, představové, fantazijní a poznávací stimuly, jež mu v reálném životě chybějí nebo mu jsou odpírány“193. Právě tuto možnost příběhové prózy pro děti Stránský záměrně využil a prostřednictvím svých povídaček tak mohl skutečně svojí dceři nahradit to, o co kvůli jeho uvěznění přicházela. Prostorem pro jejich společná dobrodružství se tak stal fikční svět povídaček, ve kterém příhody zažívá buď sama Klára, nebo jí ho zprostředkují její vrstevnice. Tím, že příběhy psal přímo její otec, působil prostřednictvím fiktivní hrdinky na svoji dceru tak, jak si přál on sám. Hlavní hrdinky povídaček obou knih jsou dívky ve věku Stránského dcery. V některých povídačkách vystupuje jako hlavní hrdinka přímo Klára, tyto příběhy jsou ale v menšině. Pouze jednou, a to v knize Povídačky pro moje slunce, je hlavním hrdinou malý chlapec. Stránský nezapomíná také zdůraznit, že se hlavní hrdinky jeho dceři podobají. Povídačku začíná například takto: „To byla jedna taková holka jako ty a jmenovala se Evka.“194 Upozorňuje také na to, že rodina z povídačky je jako ta jejich: „Jednou na začátku podzimu se vracela jedna taková rodina podobná naší z výletu na Šumavu.“195 Těmito formulacemi může Kláře a také čtenářům knihy pomoci identifikovat se s rodinou, s hrdinkou. Přenos určitých mravních hodnot a poučení, která Stránský do příběhů vkládá, pak díky identifikaci s referenčním hrdinou může působit nejen na jeho dceru, jak původně zamýšlel, ale také na ostatní čtenáře. Formulace příběhů jsou tedy univerzální. Tematicky čerpá Stránský ve svých povídačkách z toho, co má jeho dcera nejraději: přírodu a zejména zvířata. Zároveň je toto zaměření vlastní také Stránskému, který je skaut. V povídačkách je patrné, jaký má v přírodovědných tématech rozhled. Jeho znalosti vložené do příběhů tak mohou sloužit jako relevantní zdroj poučení o zvířecí říši. Za povšimnutí stojí i to, jaké zástupce zvířecí říše Stránský do povídaček nejčastěji vybírá. Jsou to ptáci. Tento motiv je možná symbolem toho, po čem Stránský ve vazbě velmi toužil – po svobodě a možnosti volného pohybu. Šubrtová, M. Autenticita, intimita a osobní prožitek v literatuře jako jedna z tendencí polistopadové prózy pro děti a mládež. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009. 193 Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992, s. 74. 194 Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 11. 195 Tamtéž, s. 62. 192
65
V obou knihách jsou nejpočetněji zastoupeny příběhy, v nichž se hrdinka skamarádí se zvířetem. Kouzla a zvířecí přátele si ovšem musí nejprve zasloužit tím, že zvířeti nějak pomůže a projeví mu lásku. Je tedy nesporné, že Stránského příběhy mají i didaktickou funkci. Obraz rodiny Rodiny v povídačkách Jiřího Stránského jsou kompletní, spokojené a jednotliví členové si nezištně pomáhají. Vztah mezi sourozenci je v příbězích, pokud zrovna není hlavní hrdinka jedináček, vykreslen realisticky a přitom láskyplně. „Josefina měla brášku skoro o čtyři roky staršího, takže když jí bylo devět, jemu bylo třináct a už byl pěkný klacek. Jako všichni takoví sourozenci se i ona s Darkem často hádala a škorpila, navzájem se všelijak pošťuchovali a dělali si schválnosti. Když ale spolu něco podnikali nebo když byli odkázáni jeden na druhého, teprve potom se ukázalo, jak se mají rádi.“196 Vypravěč zde nejenže popisuje, jak se k sobě chovají sourozenci, ale v podstatě je předkládá jako vzor. Obraz rodiny a vztahů mezi jednotlivými členy má tedy také didaktický podtext. Harmonické zobrazení rodiny v příběhové próze ze života dětí podle Jaroslava Tomana převládá.197 Má podle něj také formativní charakter. Postava tatínka Tatínek se ve Stránského povídačkách objevuje jako vedlejší postava. Tatínkové v jednotlivých příbězích jsou si charakterově velmi podobní. Věnují se dětem, jsou hodní, chytří, spravedliví a je s nimi legrace. Jako příklad pro vykreslení tatínkovy postavy může sloužit povídačka O velké odměně. Jedná se o příběh, kde děti za záchranu dcery indického velvyslance dostanou slůně. Když se to stane, děti nemají obavy z reakce otce, ale matky: „ ,To je teda bomba,ʻ řekl Darek a to znamenalo, že je to zároveň paráda, ale zároveň pěkný malér, protože až se máma vrátí a tohle slůně uvidí, nejspíš ji trefí šlak.“198 Když se pak má rozhodnout, zda si slona nechají, je tatínek na straně dětí, které slona vrátit nechtějí. Nakonec otec matku přesvědčí, že slon zůstane doma. Tatínek i v dalších příbězích stojí na straně dětí a pomáhá jim plnit jejich sny. Je také chytrý a spravedlivý. Nechce, aby se někdo nad někoho vyvyšoval, protože každý má právo na respekt ostatních. A to jak lidi, tak zvířata. Táta je ten, který je často spojnicí mezi zvířetem a hlavní hrdinkou. V několika povídačkách přinese domů zraněné zvíře, které se pak s dívkou skamarádí. Tak se dají dohromady i labuť Hedvika a Bětuška v povídačce O labuti Hedvice. Labuť učí Bětušku plavat. „Jakmile to vypadalo, že Bětuška začne polykat andělíčky, Hedvika ji popadla jako zkušený plavčík za triko, nadzdvihla ji, Bětuška se jí chytla za krk, aby se mohla vydýchat, a za chvíli zase plavala dál. Když to maminka viděla poprvé, málem na ni z toho pohledu šly mrákoty, když to uviděl tatínek, rozhodl se vyrobit pro Hedviku speciální postroj a Bětušce Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 18. Toman, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. Brno: CERM, 2000, s. 14. 198 Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 20. 196 197
66
podobný pás, jaký používají při výuce plavání. Hedvika pak tahala Bětušku po rybníku za sebou.“199 Tatínek je tedy také zručný. Tento příběh je však pro dítě špatným příkladem, protože by mohlo hrozit, že by jej dítě napodobovalo. Toho je si autor vědom, a proto buď tatínek v příběhu, nebo Stránský v dopise upozorní na to, že není správné se tak chovat a proč je to nebezpečné. Jedná se kupříkladu o povídačku O plovoucím ostrově, kde se hlavní hrdinka tak nakláněla z lodi, až spadla do moře. Naštěstí ji pak zachránila velryba a dívka s ní zažila dobrodružství. Stránský si je vědom, že příběhy, vzhledem k tomu, že pohádkově působí jen částečně, že čerpají spíše z reality, by mohly svádět k tomu, aby je dítě napodobovalo. Proto připojuje upozornění: „Jenom Tě prosím, abys nikdy nezkoušela vypadnout z nějaké lodi – laskavé velryby, přátelští delfíni a moudří ptáci marabuové by tam zrovna nemuseli být.“200 Didaxe Didaktická funkce je zřetelná v obou knihách Stránského povídaček. Dokládá také to, že autorovou původní snahou bylo vychovávat na dálku svoji dceru. Stránský prostřednictvím povídaček vysvětluje dítěti svět kolem něj, zákony přírody a pravidla života. Malý čtenář se tak poutavou formou dozvídá informace o světě, který ho obklopuje. Kupříkladu v povídačce O Sněžence pracuje s didaxí následujícím způsobem: „Rybník nebyl chovný, takže byl čistý a v létě tam bylo moc prima koupání. A v zimě se zase bruslilo. Všechno se ale muselo provádět dost opatrně, protože rybník Lučina byl chráněným územím - to rákosí totiž na jaře ožívalo kachňátky, lysčátky, vodními kuřátky, i malými roháčky a bukáčky. Na jaře a na podzim táhli nad rybníkem ptáci: špačkové, vlaštovky, ale i kachny, čápi a jeřábi. Nejkrásnější však byly tahy husí. Bylo jich pokaždé spousta a jejich hejna tvořila obrovská letící písmena V, špičkou dopředu.“201 V této ukázce je patrné, jak Stránský zkušeně pracuje s dětskou pozorností. Nejprve problém přiblížil dětskému úhlu zájmu, tedy že v rybníce se plave a v zimě bruslí. Vzápětí, když vzbudí dětskou pozornost, přidá poučení - na co se musí dávat pozor a vysvětlí proč. Dítě se navíc dozví mnoho nových názvů ptáků a může se dál o tyto tvory zajímat. Aby však nebylo didaxe příliš, Stránský přidá svůj názor na to, co se mu jeví jako nejkrásnější a popíše to. Nic důležitého tedy nezůstává nedořečené. Stránský jakoby dokázal skvěle vystihnout, na co by se ho dítě doptávalo, kdyby bylo u rybníku s ním, nebo kdyby mu o něm jen vyprávěl. Právě díky tomuto vynikajícímu uvedení všech možných okolností a názorů mohl Stránský dceři komunikaci s ním nahradit. V této celistvosti totiž byla, byť psaná, taková komunikace plnohodnotná. Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 54. Tamtéž, s. 31. 201 Stránský, J. Povídačky pro Klárku. Praha: Sedistra, 1996, s. 31. 199 200
67
Didakticky působí nejen skrze vypravěče, ale také prostřednictvím postav příběhu: „A on to byl jelen! Obrovský parohatý jelen. Přední nohy měl nějak divně zabořeny do sněhu a jako by nemohl z místa, i když se mu námahou kouřilo z čumáku, jak se moc snažil. A teď, když se jeden druhému podívali do očí, ještě výhružně zafuněl a sklonil proti ní tu parohatou hlavu, že se jako bude bránit. To ale na Majdu moc neplatilo – táta i máma ji vždycky učili, že každé zvíře hned pozná, kdo mu chce ublížit, proto věděla, že jelen taky už ví, že nic takového nechce ani ona.“ 202 Hlavní hrdinka Majda s tím, co ji rodiče naučili, uspěje, jelena se nebojí a pomůže mu, protože je zraněný. Obecně rady a poučky od rodičů pomáhají dětem překonávat překážky a jejich uplatnění je zárukou úspěšného řešení problému. Toto ověření funkčnosti pouček v praxi fiktivního příběhu pak slouží jako důkaz, že rodiče měli pravdu. Komika Ve Stránského povídačkách se objevuje kromě didaxe také komika. Ta však není natolik výrazná jako didaxe. Využita je komika situační a jazyková. Komika jazyková se objevuje například v příběhu o jelenu Burýškovi. Zde je komický efekt založen na slově, z něhož vzniklo ustálené slovní spojení, slovo se zde objevuje jak v primárním významu, tak v přeneseném významu: „Pan Burýšek z toho byl chvíli jelen“203 (tedy jelen z toho byl jelen). Komika je v obou knihách spíše upozaděná nebo jsou zde jen její náznaky. V povídačce O Michalovi a Míšovi pozorují děti s tatínkem medvídě. To, co medvídě vyvádí, je však komické jen uvnitř příběhu, ve fikčním světě. Stránský totiž situaci nelíčí komicky, spíše se ji snaží jen popsat a její komické vyznění vyplývá až z reakce dětských hrdinů. „Míša byl hravý jako všechna medvíďata, každou chvíli přepadával na záda, pokoušel se útočit na medvědici, přeprat velký balvan nebo vyšplhat na jiný. Ať dělal, co dělal, pokaždé skončil na zádech. Martina si nacpala do pusy skoro všechny prsty, aby neprskala smíchy.“204 Stejně silný komický efekt tedy situační komika v tomto případě nemá na hrdiny příběhu a na čtenáře. Stránský nepřikládá vytvoření silného komického efektu takový důraz, vytváří spíše jemné komické vyznění. To je pro jeho příběhy typické. Komika v podání Jiřího Stránského je spíše upozaděna. Hlavní roli v jeho příbězích hraje dobrodružství a didaxe. To odpovídá primárnímu záměru autora nahradit své dceři otce. Za důležité, jak je patrné z jeho povídaček, považoval zejména naučit dceru určitým morálním pravidlům, ukázat jí přírodu, naučit ji lásce a pokoře ke všemu kolem. Nositelem těchto pravidel se stala dobrodružství malých hrdinek ve věku jeho dcery. Způsob a zaměření Stránského vypravování odpovídá jeho osobnosti. Je milé, pokorné a edukativní. Ačkoli by se mohlo zdát, že Stránský, J. Povídačky pro Klárku. Praha: Sedistra, 1996, s. 68. Tamtéž, s. 71. 204 Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002, s. 38. 202 203
68
Stránského povídačky jsou až příliš idealistické, nelze mu to v případě tvorby pro děti vytknout. Harmonické prostředí a fungující rodina má totiž pro malého čtenáře zásadní význam. Závěr Knihy Povídačky pro Klárku a Povídačky pro moje slunce byly sestaveny z dopisů a příběhů, které psal Jiří Stránský své dceři z vězení. Označení povídačky odkazuje na snahu o co nejvěrnější přiblížení se opravdovému živému vyprávění. Stránský totiž chtěl své dceři vynahradit to, o co kvůli jejich násilnému odloučení přicházela. V povídačkách tak pravidelně Kláře posílal nejen dobrodružství malých hrdinek, ale také poučení. Kromě pobavení chtěl na dálku svou dceru také vychovávat. Proto Stránský v povídačkách upřednostňuje didaxi před komikou. Jeho poučení vyplývají z příběhů a jsou do nich umě zakomponovaná. Tatínek v nich vychovává zejména k respektu a lásce k rodině a přírodě. Příběhy obou knih jsou univerzální, ovšem často čerpají z reality, kterou Stránského dcera Klára dobře znala. Vyprávění je tak přizpůsobeno jejímu chápání a jejím tužbám. Proto je častým motivem povídaček to, že se malá hrdinka skamarádí s nějakým zvířetem. O tomto zvířeti je pak čtenář také prostřednictvím příběhu poučen. Příběhy Povídaček pro Klárku a Povídaček pro moje slunce jsou sice původně adresovány jednomu konkrétnímu recipientovi, ale v podobě, v jaké vyšly, jsou přístupné komukoli. Adresátem těchto povídaček je dle referenčního hrdiny zejména děvče ve věku kolem osmi let, které se zajímá o přírodu. Příběhy však mohou zaujmout i dospělé a sloužit i jako svědectví o konkrétním osudu otce a jeho dcery za dob komunismu. Žánrově jsou Stránského povídačky obtížně zařaditelné. Objevují se v nich totiž jak pohádkové rysy, tak rysy příběhové prózy pro děti. Vymezení moderní autorské pohádky podle Jaroslava Tomana205 však vyhovují, a proto je řadíme do této kategorie. Kromě povídaček jsou v knize také částečně uveřejněny dopisy, které autor své dceři z vězení zasílal. O kontaktu otce a dcery vypovídá spíše druhá kniha, v níž se na rozdíl od té první Stránský rozhodl nezamlčet původ příběhů a dopisů. Zveřejnil tak velmi intimní vyznání lásky ke své dceři a také smutek z jejich odloučení. Druhá kniha nese tedy svědectví o době, která se snažila narušit rodinné svazky. U Stránského a jeho dcery se jí to však nepodařilo. Tatínkovské pohádky, které jí posílal, totiž alespoň částečně dokázaly Kláře jejího otce vynahradit.
205
Viz Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992,
s. 69 – 73.
69
3. 4 Ilustrace tatínkovských pohádek Jak si povšiml již Josef Lada, „obraz školí dětskou fantazii, dráždí lidské mládě k pohybu, ke hře, k napodobení, divadelnímu předvádění“.206 Obraz podněcuje dítě k mnohostranné činnosti a stává se tak důležitou součástí dětské knihy. Pro děti, které ještě neumí číst, jsou ilustrace jedinou částí knihy, kterou mohou vnímat samostatně. Ilustrace mají v dětské knize podobné funkce jako text. Jsou nositeli estetické, poznávací, výchovné, zábavné aj. funkce. Záleží však stejně jako u textu na autorovi, jaké funkce bude ve svém výtvarném doprovodu knihy akcentovat. Vztah textu a ilustrace může nabývat různých podob. V některých případech ilustrace vyznění textu podtrhuje, jindy text doplňuje, někdy může stát jako svébytná část knihy, která s textem příliš nekomunikuje. Ilustrace v knize lze také považovat za jeden ze způsobů interpretace textu. Pro ilustrátory je jedním z nevděčnějších literárních žánrů právě pohádka. Díky její čtenářské oblibě a opětovnému vydávání dostávají výtvarníci příležitost vyjádřit se k pohádkovým látkám svým specifickým způsobem. Zajímavá je pro ně pohádka svými snovými výjevy, kouzly, specifickými pohádkovými bytostmi. Jak uvádí Blanka Stehlíková, „vznikají typy okouzlující, jsou-li nositeli dobra, odpuzující – a v Čechách vždy ještě pro posměch, ztělesňující princip zla“207. V tom je podle Stehlíkové pedagogický význam ilustrací. Ilustrace se staly nedílnou součástí také tatínkovských pohádek. Knihy Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002
(2006)
Štětinová.208
ilustrovala Tato
Petra
výtvarnice,
Golflamová scénografka,
loutkářka a ilustrátorka209 je manželkou Arnošta Goldflama. Kniha tedy jak z hlediska textu, tak z hlediska ilustrací pochází z rodiny Goldflamů. Srovnáme-li ilustrace zobrazující tatínka a jeho rodinu s fotografiemi členů rodiny Arnošta Goldflama, zjistíme, že se nápadně podobají. Goldflamová Štětinová tedy tímto způsobem záměrně podtrhla biografičnost knihy. Lada, J. Kronika mého života. Praha: Českomoravský Kompas, 1942, s. 362. Stehlíková, B. Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984, s. 93. 208 V charakteristice ilustrací budeme postupovat podle kategorií, do jakých jsme knihy zařadili v předchozích kapitolách. Nejprve se tedy budeme věnovat ilustracím k nonsensově-parodickým pohádkám Goldflama, Středy a Svěráka, poté ilustracím k imaginativním pohádkám Piťhy a nakonec ilustracím k povídačkám Jiřího Stránského. 209 Petra Golflamová Štětinová se příležitostně věnuje také tvorbě divadelních plakátů a volné tvorbě, zejména kamenné plastice. 206 207
70
Zobrazení
rodiny
v podání
Goldflamové
Štětinové vychází z textu. V něm je rodina vyobrazena harmonicky, pospolu. Ilustrace však více než rodinu akcentují strašidelnou tematiku, ačkoli ta v knize dominantní postavení nemá. Znázorňují například usekané končetiny, ze kterých vytéká fialová krev, noční příšery, nejasné mlhavé postavy nebo lupiče se zakrváceným nožem. Strašidelné vyznění je ještě podpořeno využitím tmavých barev. Zatímco v první knize strašidelné výjevy převažují, v druhé knize jsou s těmi ostatními v rovnováze. Ilustrace tedy nepodtrhují komické vyznění textu, ale naopak jeho strašidelnost. Komicky vyznívajících ilustrací je v obou knihách velmi málo.
71
Goldflamovy tatínkovské pohádky jsou typické kontaktovostí. Ilustrace také usilují o navázání kontaktu s recipientem. V knihách jsou například nakresleny rámečky, do kterých si má čtenář nalepit fotku svojí rodiny. V druhé tatínkovské knize je pak také stránka s vystřihovací panenkou, úchytek
na kterou lze
připevňovat
pomocí
různé
druhy
oblečení. Malý čtenář si může panenku vystřihnout a hrát si s ní. Goldflamová
Štětinová
tvoří
převážně pomocí obrazové zkratky. Vybírá si konkrétní výjevy z děje, zejména pak detaily, a ty zobrazuje. V některých
případech
také
děj
příběhu rozkreslí a přibližuje se tak komiksovému pojetí. V těchto málo případech je narace obrazová takřka soběstačná a dokázala by „odvyprávět“ část děje. První kniha Goldflamových pohádek je označena jako pohádky pro malé i velké, druhá jako pohádky pro celou rodinu. Tomuto zaměření odpovídají i ilustrace. Některé směřují spíše k dětem, ty morbidnější se stopami krve spíše k dospělému recipientovi. Citlivější děti by mohly hůře snášet někdy až přílišnou strašidelnost a neurčitost kreseb. Ilustrace Goldflamové Štětinové neodpovídají příliš nonsensově-parodickému vyznění Goldflamových pohádek. Zobrazují zejména strašidelné výjevy, komických prvků se v nich objevuje málo.
Středovu knihu Tatínkovy pohádky (1997) ilustrovala Marie Tichá. Tato výtvarnice ilustrovala desítky dětských knih.210 Několikrát byla nominována na Zlatou stuhou za výtvarnou část knihy.211 Zlatou stuhu za rok 1997 získala právě za ilustrace knihy Tatínkovy pohádky. Tímto dílem začala její spolupráce s Ludvíkem Středou. Od té doby spolupracovali na dalších třech knihách. Tichá ilustrovala Středovy Kosí bratry (2000), Kosí bratry a větrného kohouta (2002) a Kosí bratry na výletech (2004).
210 211
Spolupracuje s nakladatelstvím Albatros, Alter, Knižní klub, Sid a Nero, Fragment a Egmont. V roce 1999 získala Zlatou stuhu za ilustrace knihy Tatjany Hlavaté Drak (1999).
72
Marie
Tichá
v ilustracích
Tatínkových pohádek akcentuje zejména komickou
stránku.
Tím
podporuje
celkové vyznění textu, který je vystavěn zejména na principech komiky. Ilustrace Tiché
jsou
především
figurativní,
i abstraktním jevům dává konkrétní podobu. Kupříkladu mráz vypadá jako člověk. Pomocí ilustrací Marie Tichá pomáhá recipientovi představit si méně známé věci, jako například podchod nebo námořní
koráb.
Tichá
pracuje
také
s výtvarnou zkratkou - do jednoho obrázku vkládá více dějů, jejich prostřednictvím pak charakterizuje osobu, která je hlavním motivem ilustrace. V jednom obrázku například charakterizuje tatínka hned z několika stránek (má sako a k němu pyžamové kalhoty, běží do práce a u toho snídá, má jednu botu a jednu papuč – tedy tatínek je popleta, jak je psáno v textu). Obrázky jsou názorné, na popis děje se zaměřují méně. Celkově odpovídají ilustrace Marie Tiché věku čtenáře, kterému je kniha určena. Starší děti by ilustrace pro jejich jednoduchost a názornost patrně příliš neoslovily. Kresby tedy
nejsou
s ohledem
univerzální,
na
specifika
jsou věku
tvořeny dětského
recipienta a podtrhují nonsensově-parodické vyznění pohádek.
Svěrákovu knihu Tatínku, ta se ti povedla (1991) ilustroval Adolf Born. Jeho typické obrázky, jak je známe například z knih Miloše Macourka, podtrhují humorné vyznění Svěrákova příběhu. Born kupí do jednoho obrazu více motivů a ty navzájem propojuje. Například z ocasu myši se stávají fousy trpaslíka a z jeho fousů stromy. Motivy částečně vybírá z textu knihy, ale přidává k nim další postavy. Ty vybírá podle žánru – jedná se o postavy pohádkové.
73
Abstraktní jevy a neživé věci Born
antropomorfizuje.
Polštář
a peřina mají v jeho pojetí obličej a lidské končetiny, sen má podobu člověka. Takové prezentování jevů a
věcí
odpovídá
specifikům
psychiky dětského čtenáře. V této podobě je pro něj svět pochopitelný a snadněji uchopitelný. Bornovy ilustrace v knize také pomáhají představit si některé výjevy z knihy. Například tvary hor v Českém ráji, které jsou podobné slonovi či žabákovi. Bornovy ilustrace vychází z textu a obrazotvornosti Zdeňka Svěráka. Ten přirovnává usnutí a sny k tomu, že tatínek nasedne do loďky a musí se odrazit od břehu. Přesně takto doslovně tuto scénu Born vyobrazil. V ilustracích pracuje Adolf Born často i s popiskami. Ty zde mají funkci vysvětlovací. Kupříkladu těžko by malý čtenář poznal, že člověk představuje sen, proto mu na čelo slovo „sen“ napíše. Ilustrace Adolfa Borna vychází z textu Zdeňka
Svěráka.
V duchu
nonsensově-
parodickém zobrazují vybrané výjevy z textu a akcentují jeho komické vyznění.
74
Piťhovu knihu Tatínkovy pohádky (2009) ilustroval akademický malíř a grafik Jaroslav Šerých. Ten se ilustraci dětských knih věnuje od 60. let 20. století. Ilustrací je v Piťhově knize v poměru k textu velmi málo. Na ploše takřka dvou set stran se nachází pouze osm celostránkových ilustrací. Ty uvádí vždy novou pohádku. Z hlediska malého recipienta lze tak malý počet ilustrací považovat za nedostatečný. V Piťhově knize užívá Jaroslav Šerých kombinace
grafických
technik
a
malby.
Zobrazuje jak postavy, tak přírodu. Blíží se však spíše lyričnosti, nevypráví prostřednictvím ilustrací děj. Někdy jsou jeho ilustrace až snové, nedodržují pravidla prostoru, nechávají volný průběh
fantazii.
Svým
zaměřením
tak
odpovídají celkovému vyznění Piťhovy knihy. Přibližují se jeho imaginativním pohádkám, jsou vážné a tajemné. Z hlediska adresáta je obtížné určit, zda ilustrace
směřují
spíše
k dítěti
či
k dospělému. Pokud budeme soudit dle věku dítěte, které zajímají pohádky, jsou někdy ilustrace příliš abstraktní, figurativní výjevy
ale
adresáta. vzhledem
odpovídají Množství
věku
ilustrací
k dětskému
dětského je
však
recipientovi
problematické. Proto i ilustrace posouvají Piťhovu knihu spíše do literatury pro dospělé.
75
Knihy Jiřího Stránského Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002) mají odlišnou výtvarnou podobu. Obě však ilustroval Matěj Forman.212 Kniha Povídačky pro Klárku je specifická tím, že ilustrace je umístěna přes celou stránku. V místech, kde je přes ilustraci vysázen text, se neobjevují žádné výrazné motivy, barevné pozadí tak neruší při čtení textu. Figurativní výjevy jsou umístěny vždy mimo text. Některé stránky knihy se blíží až bilderbuchu, kde ilustrace převládá a
textem
je
doplněna.
jen
Taková
dvoustrana
ve
Formanově podání je celá ilustrovaná, text je umístěn
přes
část
obrázku a zabírá jen jednu
šestinu
dvoustrany. tvoří
Ilustrace
podklad
textu
a hlavní motivy text obklopují. Formanovy ilustrace jsou velmi propracované. Do detailu například zobrazují chodby a místnosti v červotočově obydlí nebo náměstí. Ilustrace jsou obrazotvorné, podporují dětskou fantazii a také zvídavost. Kupříkladu náměstí z ptačí perspektivy přímo vybízí k tomu si ho dlouhou dobu prohlížet, protože je stále co objevovat. Ilustrace vychází z textu Jiřího Stránského a nejčastějšími motivy se tak stejně jako v pohádkách stávají příroda a zvířata. Často se v knize také
objevují
lidští
hrdinové
v interakci se zvířetem, opakujícím se motivem
v různých
variacích
je
i přátelství lidí nebo člověka se zvířetem.
Matěj Forman je mužem mnoha profesí. Je divadelník, malíř, filmový herec, loutkoherec, scénograf a ilustrátor. Spolupracuje na knihách s Jiřím Stránským, ilustroval i knihu Zdeňka Svěráka Pohádka o princezně Jasněnce, kterou Luftbaba zaklela v želvu (1994). 212
76
Matěj Forman si vybírá konkrétní výjevy z příběhu a ty zobrazuje. Vzhledem k tomu, že ilustrací k jedné povídačce je mnoho, se mu často daří postihnout skoro celý děj. Pracuje také s rozkládáním pohybu. Kupříkladu zobrazuje, jak se bobr kutálí nebo vrabec padá – na jednom obrázku zobrazí zvíře v pěti polohách, které zobrazují postupný vývoj pohybu.
Druhá kniha Povídačky pro moje slunce (2002) je ilustrována dřevoryty Matěje Formana. Ilustrací je v této knize méně než v předchozí. Ke každé povídačce patří jedna až dvě ilustrace. Jejich barevnost je na rozdíl od knihy předchozí specifická. Forman užívá zejména přírodních barev, jako jsou zelená, hnědá, oranžová, žlutá a podtrhuje tak přírodní tematiku textu. Ilustrace zobrazují zejména zvířecí hrdiny jednotlivých povídaček, někdy ve společnosti malé dívky. V knize převládají figurativní výjevy, pokud je zobrazena příroda, tak jen jako součást obrázku, který zpodobňuje člověka nebo zvíře. I pohyb zobrazuje Forman v této knize jinak. Namísto předchozího rozkládání ho naznačuje pomocí čar ve směru pohybu. Je zde tedy patrné, že na rozdíl od předchozí malby se do podoby ilustrací promítla technicky a časově náročnější technika dřevorytu. V obou knihách Forman originálním způsobem vystihnul hlavní tematiku a atmosféru povídaček.
77
Stránského povídačky mohly být v knižní podobě ilustrovány jeho dcerou. Ta mu totiž do vězení posílala obrázky (ale i figurky) hrdinů z jeho příběhů. Tyto výtvory však Stránský nezveřejnil a jako ilustrátora si zvolil svého letitého přítele Matěje Formana. Původ povídaček částečně zobrazuje druhá kniha, v níž jsou otištěny části původních dopisů, které Stránský dceři posílal. K tatínkovským pohádkám přistupují ilustrátoři svébytným způsobem. Výtvarná stránka knih je odrazem specifických a originálních přístupů jednotlivých ilustrátorů. Kromě Goldflamové Štětinové však všichni shodně usilují o to, aby ilustracemi vystihli hlavní tematiku a atmosféru knih. Zatímco Stránského první kniha povídaček se částečně blíží až bilderbuchu, Piťhova kniha obsahuje velmi málo ilustrací. Tím se přibližuje spíše dospělému recipientovi. K dospělému recipientovi směřují také některé výjevy v podání Petry Goldflamové Štetinové. Jsou totiž pro citlivější děti možná až příliš morbidní. Ilustrace tedy do určité míry odráží hledisko adresáta v textu. U knih, které jsou částečně (Goldflamovy pohádky) nebo takřka výhradně pro dospělé (Piťhovy pohádky) se toto zaměření projevuje i ve výtvarné stránce. Ilustrátor se tedy snažil zaujmout i dospělého recipienta. Knihy, které se snaží primárně zaujmout dětského adresáta (Stránského a Středovy pohádky) ilustrací oslovují právě dětské recipienty. Svěrákova kniha je v tomto ohledu specifická tím, že ačkoli text směřuje jak k dětem, tak k dospělým, její ilustrace jsou určeny zejména dětem. Dospělé však mohou oslovit tím, že jim Bornovy ilustrace připomínají jejich dětství.
78
4 Závěr V moderní autorské pohádce se vyděluje specifická skupina knih, které bývají označovány jako tatínkovské pohádky. Naděžda Sieglová k nim řadí následující knihy: Tatínku, ta se ti povedla (1991) Zdeňka Svěráka, Tatínkovy pohádky (1997) Ludvíka Středy, Tatínek není k zahození (2004) Arnošta Goldflama, Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002) Jiřího Stránského.213 Od roku 2005, kdy byla publikována její studie, vyšly další dvě knihy, které svou charakteristikou odpovídají kategorii tatínkovských pohádek: Tatínek 002 (2006) Arnošta Goldflama a Tatínkovy pohádky (2009) Petra Piťhy. Všechny tyto knihy spojuje postava tatínka a také to, že se obrací ke kořenům pohádky, jakožto žánru ústní lidové slovesnosti, k tomu, že pohádka se povídá. Jak uvádí Karel Čapek: „Pohádka totiž není původně literatura; pohádka je povídání [...] Skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci je povídání v kruhu posluchačů. Rodí se z potřeby vypravovat a rozkoše naslouchat.“214 Pohádka je od původu především vypravování navazující kontakt mezi vypravěčem a recipientem. Tvůrci moderní autorské pohádky k tomuto specifiku také přihlížejí a pracují s ním. „Dějovost a vypravěčská spontaneita přirozeně charakterizuje pohádku folklorní; pohádka autorská, třebaže fixovaná písmem, obojí významně aktualizuje. Neprochází sice kolektivním výbrusem generací, ale poutavost děje, objevný nápad a potěchu z vypravování, ba povídání oceňuje a nezřídka zdůrazňuje nápadnými výrazovými prostředky.“215 Pohádka jako vypravování Tatínkovské pohádky vychází z toho, že pohádka je především vypravování. Toto specifikum se do knih promítlo různými způsoby. Některé tatínkovské pohádky akt vyprávění tematizují, další se mu chtějí formálně přiblížit, některé předtím, než byly zapsány, byly vyprávěny ústně. Reálná vypravěčská situace výrazně ovlivnila podobu Goldflamových pohádek. Ty jako otec nejprve vyprávěl svým dětem, pak pohádky zpracoval pro rozhlas a následně vydal ve dvou knihách. Původní ústní podání je v jeho tatínkovských pohádkách patrné zejména zachováním kontaktovosti. Vypravěč užívá 2. osoby množného čísla, oslovuje recipienta ustálenou podobou v úvodech a závěrech pohádek, nahodile i v průběhu vyprávění pohádek. Vypravěč se snaží často až mystifikovat čtenáře využitím výše zmíněných kontaktových prvků, a také tím, že místo jmen hrdinů užívá jejich označení statusu v rodině (máma, táta, kluk, holka). Vyvolává tak dojem, že se příběh stal v rodině čtenáře. Tímto mechanismem se Goldflam přibližuje archetypální podobě
Sieglová, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005. 214 Čapek, K. Marsyas čili Na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 100-101. 215 Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM 1998, s. 4. 213
79
vyprávění pohádek nejvíce. Ačkoli netematizuje vyprávěcí situaci, vyvolává dojem, že skutečně probíhá vyprávění v kruhu posluchačů. Svěrák a Středa vyprávěcí situaci tematizují. Oba shodně volí kompozici rámcového příběhu, v němž vyprávěcí situace probíhá, a do něj vložených pohádek. Zatímco Středa zůstal u mechanického vkládání pohádek do vyprávěcího rámce, Svěrák vyprávěcí situaci propracoval. Rámcový příběh a jednotlivé pohádky propojil autenticky tak, že vyvolávají dojem opravdového vyprávění. Svěrák tohoto efektu dosáhl zobrazením kontaktu vypravěče s naslouchajícími, tedy vstupováním dětí do vyprávění pohádek a jejich ovlivňováním vyprávějícího rodiče. Svěrák také schopnost vyprávět zvolil jako hlavní motiv rámcového příběhu, a tím významnost vyprávění podtrhnul: Svěrákův tatínek pohádky vyprávět neumí, a tak jako pohádkový hrdina bojuje s překážkami, aby to dokázal. Stránský své tatínkovské pohádky stejně jako Goldflam a Svěrák původně vyprávěl svým dětem. Na rozdíl od nich ale na dálku - jako politický vězeň totiž pohádky posílal v dopisech. Jeho texty ze 70. let se dočkaly knižního zpracování až po revoluci. Stránský se chtěl také reálnému vyprávění co nejvíce přiblížit. Příběhy psal tedy tak, jako by zapisoval ústní vyprávění. Živé vyprávění chtěl evokovat pomocí synestezie: místo „čti“ psal „poslouchej“, a také oslovováním recipienta v druhé osobě jednotného čísla. Stránský však v knižní podobě nevyužil oslovování univerzálního čtenáře, ale ponechal původní oslovení své dcery, které pohádky z vězení posílal. Evokovat proces vyprávění chtěl patrně také označením žánru svých textů jako povídačky. Piťha ve své knize také vychází z reálné vyprávěcí situace. Vypravěčem pohádek však nebyl on sám, ale jeho otec. Piťha zpracoval pohádky, které si pamatoval z dětství, a tři své k nim přidal. I v jeho knize je původ pohádek patrný. Ústní vyprávění se promítlo do textů původně vyprávěných v tom, že je v nich dodržena rozvolněná kompozice, vršení pohádkových motivů a také jsou často dodrženy nepropracované konce pohádek. Piťhův tatínek totiž často musel na pokyn maminky přestat vyprávět (obvykle vyprávěl příliš dlouho a byla již pozdní večerní hodina). Proto musel pohádku rychle ukončit. Tatínkovské pohádky nápadně spojuje návrat k pohádkovým kořenům ústního vyprávění. Autoři na něj odkazují různými způsoby. Středa a Svěrák proces vyprávění tematizovali, Stránský se mu v psané podobě snažil co nejvíce přiblížit. Svěrák zvolil schopnost vyprávět jako hlavní motiv příběhu. Zatímco Středa o vyprávěcí situaci pouze fabuloval, Piťha, Goldflam a Svěrák vycházeli ve svých knihách ze skutečné vyprávěcí situace. Motivace různých zpracování vypravování tedy vychází z autorovy reality a svébytného přístupu k ní.
80
Proč právě „tatínkovské“ pohádky Jak je z názvu tatínkovské pohádky patrné, jedná se o knihy, které se nějak vztahují k postavě tatínka. Každá však jiným způsobem. U Piťhy je jeho tatínek původním vypravěčem pohádek. U Goldflama je tatínek hlavním hrdinou příběhů. U Středy je tatínek vedlejší postavou, která má však na hlavní postavu zásadní vliv. Svěrák, Goldflam a Stránský jsou jako tatínkové původními vypravěči pohádek, které do knih zařadili. Shodně se však označení tatínkovské pohádky vztahuje k tomu, že tatínek je jejich vypravěč. Ať už pouze v reálném světě (Piťha, Goldflam), v reálném světě i jako postava v příběhu (Svěrák, Stránský), nebo pouze jako postava v příběhu (Středa). Tatínkovské pohádky tedy v literatuře zvýrazňují postavu otce. To je vzhledem k pohádkovým tradicím inovativní. Dosud nebyl statut otce samostatně v pohádkách příliš zdůrazňován. Otcové vystupovali v pohádkách jako nositelé jiných funkcí, zejména jako králové. Až moderní autorská pohádka si všímá otce jako samostatného fenoménu. Za předchůdce tatínkovských pohádek lze v tomto ohledu považovat knihu Jaromíra Johna z roku 1921 Tátovy povídačky.216 V ní je spíše formou povídek než pohádek dítěti představován svět. Vypravěčem je zde také tatínek. Za mnohem vzdálenějšího předchůdce tatínkovských pohádek je možné pokládat knihu Tomáše Štítného ze Štítného Řeči besední (kolem roku 1390).217 Ta je psána formou rozhovoru otce a dětí a věnuje se výkladu základních křesťanských pravidel. Tedy podobně jako v pohádce usiluje autor o přenos určitých morálních hodnot do povědomí dítěte. Také vzhledem k tradicím je tatínek v pozici vypravěče pohádek novinkou. Už Platon označil pohádky jako povídačky chův. Obvykle totiž vyprávěla dětem pohádky ženská část rodiny, babička či maminka.218 Tatínka jako vypravěče lze v tomto ohledu považovat za moderní narušení tohoto trendu. Tatínek jako vypravěč pohádek tedy popírá zažité genderové stereotypy. Moderní pojetí rolí v rodině podporuje i celkové vyznění příběhu, kdy maminky často korigují tatínky a umí je zastoupit v manuální práci (např. u Středy maminka za tatínka natře okna). Postava maminky je moderní v tom ohledu, že dokáže to, co muž, přitom ale zůstává láskyplnou maminkou. V Piťhových pohádkách se genderové vymezení ve prospěch moderní společnosti neobjevuje.
John, J. Tátovy povídačky. Brno: Polygrafia, 1921. Tato kniha byla znovu vydána v přepracované verzi v roce 1934 pod názvem Narodil se. 217 Štítný ze Štítného, T. Řeči besední. Praha: Academia, 1992. 218 Ačkoli Svěrák maminku prezentuje ve své knize jako znamenitou vypravěčku, nezdůvodňuje její umění příslušenstvím k ženskému rodu, ale tím, že je z pohádkového kraje. Tedy už nastolením základní situace se snaží genderovým stereotypům vyhnout. 216
81
Role tatínka v tatínkovských pohádkách Ačkoli názvy knih mohou vyvolávat dojem, že hlavním hrdinou příběhů je tatínek, není tomu tak ve všech případech. Tatínek je hlavním hrdinou pouze v knihách Svěráka a Goldflama. Středa a Stránský zvolili referenčního hrdinu, tedy dítě ve věku čtenáře, a tatínka jako vedlejší postavu. Piťha pracuje pouze s klasickými pohádkovými hrdiny. U něj se postava tatínka neobjevuje. Tatínek jako postava v tatínkovských pohádkách má shodné základní rysy: není autoritativní hlavou rodiny, je kamarádský, hodný, spravedlivý a má zájem o děti, který projevuje vyprávěním pohádek. Sieglová dochází k podobnému závěru, totiž, že: „Táta je ve všech těchto knihách postava s pozitivní rolí, ne však s rolí tradičně autoritativní.“219 Ve Středově knize je tatínek až karikaturou, karikatuře se blíží i tatínek v podání Arnošta Goldflama. Karikaturní vyznění je v tomto ohledu dáno zejména nešikovností tatínků, která má vyvolávat komický efekt. Goldflamova postava tatínka je však propracovanější. Pokud bychom v literatuře hledali jemu podobný typ postavy, byl by to nejspíše hloupý Honza. „I hloupý Honza je téměř univerzální pohádkový typus. Jsou případy, kdy to není ani hrdina ani chytrák, nýbrž obyčejný, prostý a dobrosrdečný nádiva, který je pro smích všem a nehodí se k ničemu, ale jemuž vyšší spravedlnost a lahodná demokratičnost pohádek nadělí korunu královskou a veškeré dary života. Úspěchu je možno dobývat silnými činy, je možno jej vytaškařit vlastní chytrostí.“220 Goldflamův tatínek má v duchu hloupého Honzy prostý původ, je zároveň hrdina i chytrák, vítězí pomocí vlastního rozumu a nápadů, které jsou někdy velmi ztřeštěné. Ačkoli během záchran různých lidí působí komicky, nakonec vždy vítězí. Goldflam posouvá typus hloupého Honzy dál, až téměř k typu akčního hrdiny. Tatínek ve Svěrákově podání je jedinečný tím, že se z něj vyvine vypravěč až pod nátlakem dětí. Proměna tatínka je u Svěráka nejvýraznější. Z postavy, která se málo a neochotně věnuje dětem, se stává bystrý tatínek, který se s chutí naučí vyprávět pohádky. Stránského tatínek nese nejvíce autobiografických rysů autora. To je dáno původem jeho povídaček. Stránského tatínek tvoří v tomto ohledu protiklad k postavě tatínka ve Středově podání. Ten totiž nijak autorovým životem motivován nebyl. Tatínek, který se u Stránského objevuje v dopisových částech, je vlastně literární obraz autora. Je to láskyplný rodič, kterému je velmi smutno po jeho dceři, a proto, aby s ní udržel kontakt, jí píše povídačky. Jednotlivé tatínky v povídačkách lze také považovat za literární obraz autora. Stránský se do nich projektoval, protože pomocí nich vychovával a snažil se jejich prostřednictvím zastoupit své místo v rodině. Sieglová, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. A 21. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s. 69. 220 Čapek, K. Marsyas čili Na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 122. 219
82
Tatínkové u Stránského odpovídají společnému typu tatínka u všech autorů: jsou hodní, věnují se dětem, nejsou autoritativní. Navíc jsou zřetelnými nositeli didaxe, což odpovídá původu pohádek. V Piťhových pohádkách se objevují postavy otců pouze jako králové a jejich tatínkovská role zde stojí v pozadí. Vystihnout jejich specifika lze proto poměrně obtížně. Králové jsou však v Piťhových pohádkách vždy postavy kladné, které jsou spravedlivé a mají své děti rády. To, jací jsou tatínkové v jednotlivých knihách, zrcadlí záměry a osobnosti autorů. V knihách je tedy patrný zkušenostní komplex autora. Kromě Středy nepřevažuje u autorů tatínkovských pohádek tvorba pro děti. U Svěráka se tak v knize projevují jeho scenáristické zkušenosti (zejména v autentičnosti dialogů a navazování scén), ale také jeho původní povolání učitele (didaxe prostupuje celou knihu). V Piťhově knize je zřetelné to, že autor je knězem (objevují se motivy odpuštění, sebeobětování, pokory). Tatínkovské pohádky Arnošta Goldflama prozrazují částečně jeho divadelní tvorbu (kupení a zveličování motivů pro podtržení celkového vyznění, zaměřuje se na to, co je vidět). Stránský je v tomto ohledu také specifický. V knihách se v prvé řadě projevuje to, že byl politickým vězněm (příběhy psal, aby udržel kontakt se svou dcerou, snažil se ji na dálku vychovávat). Je zde také znatelné, že Stránský vyznával pravidla skautingu (ve vztahu k lidem i k přírodě). Tatínek jako nový typ literární postavy? Otázkou zůstává, zda postava otce v tatínkovských pohádkách je novým typem literární postavy s ustálenými rysy. Analýza jednotlivých hrdinů ukazuje, že částečně se opravdu zrodil nový typ literární postavy – táta. Tato postava odpovídá žánrové proměně pohádky. Moderní autorská pohádka totiž čerpá z každodenní reality, proto v ní mají tyto pohádkově netradiční postavy místo. Postava tatínka reprezentuje vlastnosti charakteristické pro určitou část jedné sociální skupiny. Jedná se o otce z kompletních rodin, kteří v duchu moderní společnosti boří mýty vztahující se k tradičním rolím v rodině. Nejsou autoritativními, despotickými otci, kteří pevnou rukou vládnou rodině, nýbrž kamarádskými tatínky, kteří mají zájem o děti, chtějí se jim věnovat, jsou hodní, spravedliví, umí pobavit i poučit. Zároveň s maminkou nemají pevně rozdělené role v domácnosti, navzájem jsou schopni se zastoupit. Postavu tatínka lze tedy podle našeho názoru považovat za novou typizovanou pohádkovou postavu. Obraz rodiny v tatínkovských pohádkách V tatínkovských pohádkách se děj odehrává ve vztahu k rodině. Jedinou výjimkou jsou pohádky Petra Piťhy, které s motivem rodiny pracují jen částečně. Piťha totiž volí tradiční pohádkové 83
postavy a jejich rodinnému zázemí se příliš nevěnuje. Ve všech ostatních knihách je rodina zobrazena velmi výrazně, a to jako harmonická a kompletní. Zvláštní pozornost zaslouží rodina v Goldflamově podání. Díky naraci ve 2. osobě a užívání statusů členů rodiny namísto jejich jmen, dosahuje Goldflam toho, že rodina v jeho fikčním světě je univerzální. Taková rodina se pak může stát rodinou přístupnou jakémukoli malému čtenáři, a může tak plnit i terapeutickou funkci. Malému recipientovi může nahradit kompletní rodinu i vyprávění v podání rodiče. Zajímavé z hlediska motivu rodiny v Goldflamových pohádkách je i to, že rodina a tatínek jsou vždy těmi, kdo vítězí nad nepříznivou situací, zlem a kouzly. Takovéto vystavění příběhu vyvolává u malého recipienta požadovaný dojem, že nikoli kouzly, ale prostřednictvím rodiny, resp. tatínka, se problémy vyřeší. Že rodina je mocnější než kouzla. Rodina v tatínkovských pohádkách slouží jako jisté a pevné zázemí pro děti. Je také spolehlivou oporou ve všech situacích a nejlepším základem pro různá dobrodružství. Její harmonické fungování a nezištná vzájemná pomoc jednotlivých členů rodiny jsou zde vystavěny jako vzor pro rodiny reálného světa. Harmonická a kompletní rodina se v tatínkovských pohádkách také stává jakýmsi ustáleným typem. Didaxe Do literárních útvarů pro děti patří didaxe. Zatímco dříve měla dětská kniha zejména právě didaktický charakter, dvacáté století tento trend změnilo. V knize pro děti namísto výchovné a poznávací funkce začala dominovat funkce estetická a zábavná. V moderní autorské pohádce jsou všechny zmíněné funkce zastoupeny. Didaxe v tatínkovských pohádkách je v jednotlivých knihách různě rozvinuta. Způsob práce s didaktickou stránkou je daný zejména autorovým záměrem a jeho výchozí situací. V Goldflamových tatínkovských knihách je didaxe upozaděna. Zaměříme-li se na původní Goldflamovo ústní vyprávění pohádek, je patrné, že děti prostřednictvím vyprávění nepotřeboval příliš vychovávat. Byl jim totiž i mimo vyprávění jako otec na blízku a mohl jejich chování korigovat přímo. Mohl si tedy ve svých pohádkách dovolit různé ztřeštěné nápady a dobrodružství. Například když postava tatínka vysvobodí maminku z břicha draka tím, že ho rozřeže motorovou pilou. Tento postup jistě neměl sloužit dětem jako návodný, nýbrž jako určité ozvláštnění tradičního pohádkového motivu, možná nesoucí určité komické prvky. Didaxe u Goldflama prostupuje celou knihou spíše nenápadně. Projevuje se zejména v tom, jak je vykreslena rodina: harmonická, kompletní, milující. Rodina je u Goldflama základem každého příběhu. Rodina je také tím, kdo oceňuje úspěchy svých členů. V Goldflamově podání se stává jakýmsi přirozeným vzorem. 84
V knize Petra Piťhy je didaxe naopak výrazná. Piťha svými příběhy vyzývá k ušlechtilosti, odpuštění, spravedlnosti, lásce. Hodnoty, které prostřednictvím knihy prezentuje, spíš než otce zrcadlí autorovo povolání kněze. Morálními poselstvími jsou protkané všechny jeho pohádky. Tím, že komika je zde upozaděna, dává didaxi vyniknout. Didaxe v knihách Jiřího Stránského také tvoří jejich podstatnou složkou. Stejně jako u Goldflama i zde je důležité podívat se na její reálnou motivaci. Stránský vycházel z toho, že chtěl zastoupit svoji roli v rodině a vychovávat svou dceru alespoň na dálku. Proto si jako Goldflam nemohl dovolit didaxi upozadit. Vzhledem k tomu, že Stránský ve svých povídačkách vychovává k obecně uznávaným principům jako je přátelství, slušné chování, pravdomluvnost, ochota, je didaktická stránka textu funkční pro jakéhokoli čtenáře (ne jen pro Stránského dceru, které byly povídačky určeny). Didaktickou funkci mají i Středovy pohádky. V rámcovém příběhu je výrazné nabádání dítěte k tomu, aby si už samo začalo číst a nepřijímalo text pouze zprostředkovaně. Ve vložených pohádkách je pak jasně rozlišeno dobro a zlo, přičemž dobro vždy vítězí. Didaktická funkce je zde oslabena velkým kladením důrazu na vytvoření komického efektu. Svěrákovi je didaxe už z pozice jeho původního povolání učitele vlastní. Didaxi směřuje jak k rodičům, tak k dětem. Rodiče nabádá k tomu, aby se svým dětem věnovali a vyprávěli jim pohádky. Didaxe určená malému čtenáři prostupuje nenápadně celou knihou. Vložené pohádky nesou morální poselství a snaží se vychovávat k tomu, co Svěrák při vyprávění svým dětem považoval za důležité či aktuální. Děti jsou tak opakovaně nabádány k tomu, aby neodsuzovaly druhé, nikomu se neposmívaly nebo si nehrály s ohněm. Z jiného úhlu přistupuje k didaktické funkci v pohádkách psycholog Michal Černoušek. Ten považuje pohádkové hrdiny za vzory, které podněcují malého recipienta buď k aktivnímu, nebo k pasivnímu řešení problémů. „Zatímco pasivní model vždy počítá ve vyprávění s nějakým ,deus ex machinaʻ - a takový činitel se zpravidla objevuje v podobě magických, tj. zázračných a nadpřirozených postav, představuje aktivní model autentickou myšlenkovou a nápaditou aktivitu hrdinů, kteří si, jednoduše řečeno, vědí rady i v zapeklité situaci. Vědí si rady všude a každou situaci vyřeší, a to bez přispění magicky působících sil.“221 Z tohoto pohledu tedy Goldflamův tatínek působí didakticky, ačkoli řeší problémy často nesmyslným způsobem. Důležité je, že jeho chování podněcuje dítě k aktivnímu přístupu k řešení problémů. Naopak hrdinové v Piťhových pohádkách, kteří řeší problémy pomocí kouzelných předmětů, působí podle Černouškovy teorie jako vzor, který dítě vyzývá k pasivitě a spoléhání na okolní svět či náhodu. 221
Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros, 1990, s. 165.
85
Z Černouškova úhlu pohledu je moderní autorská pohádka didakticky hodnotnější než pohádka tradiční. S jeho aktivním a pasivním principem souhlasíme, ale při hodnocení významu tradiční pohádky nelze opomíjet její přínos v podobě působení morálních vzorů a vzorců správného chování. Tradiční pohádka totiž také jasně zobrazuje dobro a zlo a názorně zobrazuje vítězství dobra nad zlem. Tento didaktický prvek je pro malého recipienta také velmi důležitý. Komika Tam, kde je v tatínkovských pohádkách výrazná didaxe, je komika v pozadí. Naopak přílišným kladením důrazu na komický efekt může dojít k upozadění didaktické funkce. V Goldflamových knihách dominuje komika spolu s dobrodružstvím. Autor se tedy snaží zejména bavit. Využívá k tomu komiku jazykovou a situační. Také hlavní postava tatínka je nositelem komiky. Svým specifickým a někdy trochu neobratným pojímáním úkolů však působí komicky pouze na čtenáře, na postavy uvnitř fikčního světa ne. Tam je pohádkovým hrdinou. I tento rozpor tvoří komický efekt. V některých Piťhových pohádkách chybí komika úplně, jinde je jen nepatrná. Pouze v pohádce O Zelené hoře je výrazná. Komický efekt vzniká v Piťhových pohádkách pomocí komiky jazykové a situační. Hlavní hrdina zde není nikdy komický. Tím, že jeho činy nezastiňuje komický efekt, dobré skutky a jeho ryzí povaha vynikají. Upozadění komiky považujeme u Piťhy za záměrné. V duchu imaginativní pohádky totiž především usiloval o to, aby vyniklo morální poselství textu. Také Stránský ve svých povídačkách usiloval o to vychovávat. Komika je v jeho knihách velmi jemná, spíše upozaděná. Projevuje se zejména komika v rovině jazykové, velmi zřídka se objevuje komika situační. Zatímco Goldflam klade důraz na komiku a dobrodružství, pro Stránského je hlavní didaxe a dobrodružství. Chce tedy bavit, ale i vychovávat. Stejně jako Piťha si Stránský nepřál, aby kvůli příliš výrazné komice zanikla didaktická funkce textu. Středova knížka se vyznačuje často až komikou „za každou cenu“. Postava tatínka je komická uvnitř fikčního světa a patrně tím, že se mu smějí maminka s dcerou, má být komický i pro čtenáře. Ve vložených pohádkách klade Středa také velký důraz na komický efekt. Komika u něj ve většině případů vychází z nonsensu a karikatury. Ať už je karikován tatínek nebo řeč některé z postav, má vyvolávat komický efekt. V knize se objevuje komika situační a jazyková. Komická složka textu zde může někdy působit až násilně. Středa spíše než o didaxi ve svých pohádkách usiluje o zábavu a snaží se tak vyhovět požadavkům dětí. Svěrákova knížka je z hlediska komiky a didaxe vyvážená. Komikou Svěrák umně zakrývá didaktickou funkci textu a přitom tím komický efekt neoslabuje. Objevuje se zde komika situační a jazyková. Stejně jako z hlediska didaxe, směřuje komika ke dvěma typům adresáta: k dětem a k rodičům. 86
Kompozice V kompozici děl nejsou autoři tatínkovských pohádek jednotní. Jedna skupina volí kompozici rámcovou a druhá kompozici řetězovou. Středa a Svěrák zvolili formu rámcového příběhu s vloženými pohádkami. Rámcové kompozici se přiblížil i Stránský. Specifické v jeho případě je to, že rámec tvoří části dopisů, které psal dceři z vězení. Kompozici řetězovou užívají ve svých knihách Goldflam a Piťha. Zatímco Goldflamovy pohádky spojuje jeden hrdina – tatínek, Piťhovy pohádky nemají stejného hlavního hrdinu. Motiv odloučení S kompozicí literárního díla v případě tatínkovských pohádek souvisí motiv odloučení. Ten se váže ke kompozici rámcové. V knihách Goldflama ani Piťhy k odloučení tatínka od rodiny nedochází. Motiv odloučení tematizují tedy Stránský, Středa a Svěrák. Z reálného základu vychází motiv odloučení pouze u Jiřího Stránského, který byl v 70. letech vězněn. V první knize povídaček pracuje Stránský s motivem odloučení volně. Namísto politického vězně se od rodiny ve fikčním světě vzdaluje námořní kapitán. V druhé knize už Stránský neužívá fiktivní postavy, ale sám se stává postavou. Odloučení je zde zdůvodněno vězněním tatínka. Středa odloučení tatínka od rodiny pouze tematizoval, nevycházel ze své životní situace. Stejně jako u Stránského, Středův tatínek odjíždí z domova a posílá dceři pohádky v dopisech. Toto odloučení je však jen krátké a nenásilné, protože Středův tatínek odjíždí do lázní. Odloučení motivuje v knihách Stránského a Středy tatínka k tomu, aby své dceři psal dopisy s pohádkami. Oba tatínkové usilují prostřednictvím korespondence o udržení kontaktu se svým potomkem. Výraznější je tato funkce psaného kontaktu ve Stránského povídačkách. Odloučení tatínka je zde totiž dlouhodobého charakteru. Jiným způsobem pracuje s motivem odloučení Svěrák. U něj se tatínek vzdálí od rodiny proto, aby získal zkušenosti a stal se vypravěčem. Vzdálení se od rodiny je zde tedy dáno pohádkovým motivem, kdy postava odchází do světa za účelem získání zkušeností a sebezdokonalení se. K odloučení zde dochází jen na krátkou dobu. Žánrové vymezení Knihy tatínkovských pohádek jsou v odborné literatuře222 řazeny k žánru autorské pohádky. Tomuto zařazení by odpovídalo také označení tatínkovské pohádky, které se pro skupinu knih
Např.: Sieglová, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005; Toman, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. Brno: CERM, 2000.; Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998. 222
87
užívá. Zaměříme-li se však na tuto problematiku podrobněji, zjistíme, že knihy nesou rysy více žánrů. Goldflamovy příběhy, ačkoli čerpají náměty z reality, využívají klasické pohádkové prvky: kouzla, vystupují v nich pohádkové postavy, je dodržena časová a místní neurčitost. V tomto případě se jedná o autorské pohádky. Piťhovo zpracování se žánru klasické pohádky přibližuje nejvíce. Prvky moderní reality jsou v pohádkách obsaženy jen sporadicky. O tom, že se jedná o pohádku, svědčí využití kouzelných předmětů, číselné symboliky, tradičních pohádkových postav (králové, princezny, čarodějové apod.) a motivů vítězství dobra nad zlem, překonávání překážek či pomoc neznámému. Jedná se tedy o autorské pohádky. Zařazení knih Stránského, Středy a Svěráka problematizuje kompozice tvořená rámcovým příběhem a do něj vložených útvarů. Stránský si byl vědom toho, že jeho příběhy vybočují z žánru pohádky, a proto je označoval jako povídačky. Snažil se tak v názvu postihnout to, že příběh se povídá. Povídačka ovšem není literární žánr. Rámcový příběh zde má formu dopisu, vložené příběhy se nejvíce přibližují próze ze života dětí, a to zejména díky referenčnímu hrdinovi, se kterým se malý čtenář identifikuje. Ačkoli obsahují některé povídačky kouzelné prvky typické pro pohádku, Stránského zpracování se přibližuje víc než pohádce příběhové próze ze života dětí. Hlavní hrdinkou rámcového příběhu Středovy knihy je děvče ve věku malého čtenáře, nikoli tatínek. Jedná se tedy opět o referenčního hrdinu. Rámcový příběh je tak prózou ze života dětí. Do něj vložené útvary už z hlediska specifikace žánru nejsou problematické. Jsou to pohádky. Ve Svěrákově knize jsou z rámcového příběhu odsunuty všechny pohádkové prvky, až na jeden. Hlavním hrdinou zde není dítě, ale tatínek. Vzhledem k tomu, že jeho „cesta do světa“ připomíná tradiční pohádkový motiv, se jedná autorskou pohádku, která čerpá námět z moderní reality a zpracovává ho pomocí tradičních pohádkových schémat. Příběhy vložené do rámce jsou pohádky. Ačkoli se v tatínkovských pohádkách mísí prvky více žánrů, definici autorské pohádky vyhovují všechny. Tatínkovské pohádky je možné také specifikovat v rámci této kategorie podle hlediska narativního přístupu a poetiky. Tuto klasifikaci autorských pohádek užívá Jaroslav Toman.223 Pohádky Arnošta Goldflama se vyznačují parodickým přístupem spjatým s absurdním viděním světa, s fantazijní hrou a improvizací. Blíží se grotesce, staví na humorné mystifikaci, Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost - inovace. Ed. Jiří Poláček, Slavkov u Brna: BM Typo, 2003. 223
88
nonsensu, situační a jazykové komice. Parodie zasahuje jak pohádkový, tak dnešní svět, který je v knihách zobrazen. Goldflamovy pohádky tak odpovídají typu nonsensově-parodických autorských pohádek. Pokud bychom však považovali hlavního hrdinu tatínka za inovovanou postavu typu hloupý Honza, bylo by možné z hlediska tohoto aspektu pohádky řadit částečně i k typu imitativně-inovačnímu, který aktualizuje tradiční pohádkové postavy a přibližuje je více reálnému světu. Pohádky Petra Piťhy navazují na tradiční pohádku. Zobrazují klasické pohádkové postavy typu král, princezna, čaroděj, dodržují časovou i místní neurčitost, využívají kouzelných předmětů. Drží se však na rozdíl od nonsensově-parodických pohádek ve vážné rovině. Upozadění komiky je zde záměrné, protože hlavní je vyznění určitého morálního poselství. Pohádky jsou také rozsáhlé a často percepčně náročné. Oslovují spíše „vnímavého, přemýšlivého a kultivovaného čtenáře univerzálního věku“224. Piťhovy pohádky lze tedy zařadit k typu imaginativních autorských pohádek. Povídačky, jak je označuje Jiří Stránský, jsou do typů autorských pohádek podle Tomanova členění obtížně zařaditelné. Hlavní hrdinky totiž nejsou pohádkové postavy, ale referenční hrdinky, které jsou typické pro prózu ze života dětí. Asi polovina povídaček také pohádkové motivy ani postavy neobsahuje a porušuje pohádkovou místní nedourčenost odkazováním na reálná místa v Česku a na Slovensku. Přesto se zvířata v těchto nepohádkových útvarech chovají jinak než ve skutečnosti a ačkoli nemluví, mají určité nereálné schopnosti. Povídačky Jiřího Stránského tak oscilují na ose mezi pohádkou a prózou ze života dětí. Některé texty, které bychom zařadili spíše do žánru pohádky, se blíží svým morálním vyzněním imaginativním pohádkám, nejsou však ani příliš rozsáhlé, ani percepčně náročné. Je v nich patrný dětský aspekt, protože se jedná o autorskou tvorbu intencionální. Některé pohádky se blíží typu imitativně-inovačnímu. „Jejich autoři vnášejí do vyprávění osobní zkušenost, morální postoj a světonázor, vypovídající o pocitech, tužbách i obavách moderního člověka na konci 20. století.“225 Typické jsou pro ně také nekonvečně pojaté iracionální bytosti jako jsou různí skřítkové či strašidla. Tyto postavy bývají demytizovány, zlidštěny a zcivilněny. Pohádky Ludvíka Středy vychází stejně jako Goldflamovy z principu nonsensu a parodie. Na jejich základě vzniká komický efekt. Rámcový příběh je však spíše prózou ze života dětí, protože zde není pohádkový, ale referenční hrdina. V rámcovém příběhu se žádná kouzla nedějí. Vložené pohádky představují nonsensově-parodický typ, až na pohádku Kopýtkovo tajemství. Její atmosféra není na rozdíl od ostatních humorná, ale vážná a nese určité morální poselství. Tato pohádka vybočuje z celkového vyznění knihy a řadí se k imaginativnímu typu.
Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost - inovace. Ed. Jiří Poláček, Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 51. 225 Tamtéž, s. 47. 224
89
Svěrákovo dílo, ačkoli ho tvoří také rámcový příběh a do něj vložené pohádky, není problematické z hlediska Tomanových typů charakterizovat. Rámcový příběh se blíží spíše pohádce a vložené útvary jsou pohádky. Ačkoli tedy Svěrák zvolil složitější kompozici, narativní přístup sjednotil. V jeho případě se také jedná o nonsensově-parodický typ. K typu nonsensově-parodické autorské pohádky tedy řadíme knihy Goldflama, Středy a Svěráka. Piťhovy Tatínkovy pohádky se vyznačují rysy typickými pro imaginativní pohádku. Stránského povídačky je obtížné zařadit, a to svědčí o tom, že se víc než o pohádky jedná o příběhovou prózu ze života dětí. Mísení žánrů však není v moderní autorské pohádce ničím neobvyklým. Právě naopak: lze jej považovat za charakteristický rys soudobé autorské pohádky. Jak uvádí Marková: „K charakteristickým rysům současné autorské pohádkové knihy patří především kontaminace literárních žánrů. Žánr pohádky se dostává do spojitosti s dobrodružnou prózou, příběhovou prózou s dětským hrdinou, legendou, pověstí, ale i fantasy.“226 Tatínkovské pohádky jsou tedy „kontaminovány“ žánrem příběhové prózy po děti. Adresát tatínkovských pohádek Na otázku, jakému adresátovi jsou tatínkovské pohádky určeny, není snadné odpovědět. Ale i to potvrzuje náš závěr, že ve všech případech tatínkovských pohádek se jedná o autorskou pohádku. U ní je totiž adresát často nejednoznačný nebo je jich více. Jak uvádí o autorské pohádce Urbanová: „Společným znakem je přesah adresáta, můžeme dokonce uvažovat o kolapsu věkovosti.“227 Věkovou nevyhraněnost autorské pohádky připisuje Marková tomu, že její témata i poetika jsou blízké všem věkovým skupinám: „Kvalitní autorská pohádková tvorba posledních let podávající originální pohled na všední realitu však ukazuje, že i mezi dospělými jsou takoví, kteří jsou schopni vidět svět dětskýma očima. Bezbřehá fantazie, hravost, radost ze samotného aktu tvoření patří k základním principům tvorby současných pohádkářů. Vlivem těchto principů vznikají díla, která jsou blízká čtenářům různých věkových kategorií.“228 Goldflamovy tatínkovské knihy jsou především určeny dětem. Soudíme tak z kontaktních prvků textu, které děti přímo oslovují (např. „Dobrý večer, milé děti.“). Některé aluze v knize však směřují k dospělému recipientovi. Jedná se například o narážky na absurdní praktiky Marková, L. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 111. 227 Urbanová, S. Magnetická pole české literatury pro děti a mládež na začátku 21. století. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 9. 228 Marková, L. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Praha: Obec spisovatelů, 2009, s. 111. 226
90
některých úřadů. Takovéto aluze nedokáže malý čtenář vyhodnotit, protože nemá s fungováním úředních institucí žádné zkušenosti. Naopak u dospělého může taková trefná narážka vyvolat požadovanou reakci. Goldflamovy pohádky jsou určeny zejména dětem, ale i dospělým. Piťhovy pohádky jsou naopak spíše pohádkami pro dospělé. Značný rozsah, zakódovaná morální poselství a zejména vážná atmosféra pohádek svědčí o tom, že se pravděpodobně nejedná o intencionální tvorbu pro děti. Ačkoli většina pohádek z jeho knihy pochází z ústního vypravování otce dětem, není v podobě, v jaké je Piťha publikoval, dětem mladšího školního věku snadno percepčně přístupná. Problém je také v tom, že starší děti, které by už byly schopny soustředit se na tak rozsáhlé texty a pravděpodobně i dekódovat většinu morálních poselství, už o žánr pohádky nejeví zájem. Proto považujeme Piťhovy Tatínkovy pohádky spíše za pohádky pro dospělé. Stránského povídačky byly psány původně pro jeho osmiletou dceru. Tomuto věku odpovídají i referenční hrdinky příběhů. Stránský přihlíží k psychickým specifikům a zvláštnostem malého adresáta ve všech oblastech. Prostřednictvím povídaček působí didakticky, zároveň však ozvláštňuje tvorbu humorem, přidává různé zajímavosti, občas i kouzla a děj staví na dobrodružství (zejména dobrodružství dítěte a zvířete, o které měla zájem jeho dcera). Dětský aspekt se u Stránského projevuje zřetelně. Jedná se tedy o knihy určené dětem. Vzhledem k okolnostem vzniku povídaček a odhalení jejich původu v druhé knize, může Stránského tatínkovská tvorba také sloužit jako autentický doklad o komunikaci politického vězně s jeho dítětem. Z tohoto hlediska může kniha zaujmout i dospělého. Středova kniha vyšla v edici První čtení nakladatelství Albatros. Z tohoto hlediska je tedy určena úzkému okruhu čtenářů – dětem, které se učí číst, zejména prvňákům. Adresátovi Středa přizpůsobil také tematiku knihy, která v závěru rámcového příběhu zobrazuje přerod dítěte – posluchače v dítě – čtenáře. Přestože vše nasvědčuje tomu, že kniha je určena začínajícím čtenářům, objevují se v pohádkách prvky dětem nesrozumitelné. Například ironické vykreslení abstraktnosti moderního umění dítě vzhledem ke svým zkušenostem dokáže pochopit jen částečně. Neznamená to však, že by kniha byla určena i dospělým čtenářům. Svěrákova knížka je určena jak dětem, tak dospělým (zejména rodičům). Didaxe i komika směřují k oběma adresátům. Struktura, rozsah, způsob vyprávění i jazykové prostředky jsou však přizpůsobeny dětem. Za tím, že tatínkovské pohádky mají nejasně vymezeného adresáta a zaměřují se na ústní vyprávění, je patrně ještě jeden záměr. Knihy totiž takovýmto mechanismem mohou usilovat o to, aby knihu děti s rodiči sdíleli a společnou percepcí se tak děti a jejich rodiče navrátili ke kořenům pohádky. Totiž k bezprostřednímu kontaktu a k tomu, že pohádka se povídá. Autoři tatínkovských pohádek, ať už explicitně (Svěrák) nebo méně nápadně, chtěli, aby rodiče a děti 91
sdíleli společnou vyprávěcí situaci. Ta totiž přináší nenapodobitelné kouzlo lidského hlasu a půvab společného prožitku vypravěče a jeho posluchačů. Ať už by dětem tatínkovské pohádky rodiče jen předčítali, nebo jim pak inspirováni další pohádky vymýšleli, došlo by v dnešní uspěchané době k velmi důležité a pro obě strany prospěšné proměně: rodiče by se svým dětem skutečně osobně věnovali. Protože jak říká maminka ve Svěrákově knize: „Všechny děti potřebují pohádky. Víš, co by z nich vyrostlo bez pohádek? Hloupí lidé, kteří by ani nevěděli, že se má pomáhat princezně a ne drakovi.“ [...] „víš, co je pohádka? To je vláha pro dětskou duši.“229 Tatíkovské pohádky tak nejsou jen probuzením zájmu otců o děti a vyprávění pohádek, ale jsou návratem k době, kdy děti nebyly „odkládány“ před televizní obrazovky, aby se bavily. Tatínkovské pohádky jsou revoltou proti odcizení rodičů a dětí v moderní společnosti.
229
Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991, s. 14 – 16.
92
5 Literatura Primární literatura Goldflam, A. Tatínek není k zahození. Praha: Andrej Šťastný, 2004. Goldflam, A. Tatínek 002. Praha: Andrej Šťastný, 2006. Piťha, P. Tatínkovy pohádky. České Budějovice: Poustevník, 2009. Stránský, J. Povídačky pro Klárku. Praha: Sedistra, 1996. Stránský, J. Povídačky pro moje slunce. Praha: Meander, 2002. Středa, L. Tatínkovy pohádky. Praha: Albatros, 1997. Svěrák, Z. Tatínku, ta se ti povedla. Praha: Albatros, 1991.
Sekundární literatura Autor neuveden. Tatínku, ta se ti povedla. Nové knihy, 1991, roč. 31, č. 1/2, s. 6. Bergson, H. Smích. Praha: Naše vojsko, 1993. Bettelheim, B. Za tajemstvím pohádek. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Brouk, B. Jazyková komika. Praha: Václav Petr, 1941. Campbell, J. Tisíc tváří hrdiny. Praha: Portál, 2000. Čapek, K. Marsyas čili Na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971. Čeňková, J. a kol. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. Černoušek, M. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros, 1990. Erben, K. J. – Kulda, B. M. – Říha, V. Tatínkovy pohádky. Havlíčkův Brod: Knihy nejen pro bohaté, 1997. Janoušek, P. a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1, A-L Praha: Brána, 1995. Janoušek, P. a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2, M-Ž. Praha: Brána, 1998. John, J. Tátovy povídačky. Brno: Polygrafia, 1921. Kačab, J. Večerní rozmluvy s hosty Univerzity Palackého. Olomouc: Votobia, 1998. Kovalčuk, J. Arnošt Goldflam (náčrt k portrétu). In: Písek a jiné kousky. Arnošt Goldflam. Brno: Větrné mlýny, 2010. Kovařík, P. Psaní ze štěstí i vzteku. Týden, 1997, roč. 4, č. 9, s. 72-77. Köpplová, B. Dějiny světové žurnalistiky. Praha: Novinář, 1989. Kroča, D. Pohádky o šikovném tatínkovi. Ladění, 2005, roč. 10, č. 1, s. 23 - 24. Marková, L. Cesty české autorské pohádky na začátku nového tisíciletí. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009. Nepil, F. Tatínek se vyplatí. Praha: Knižní klub, 2005. Nováková, L. Proměny české pohádky. Brno: Masarykova univerzita, 2009.
93
Piťha, P. Dvě pohádky. Praha: Comdes, 2000. Piťha. P. Učitelé, společnost a výchova. Praha: Karolinum, 1999. Piťha, P. – Helus, Z. Návrh pojetí obecné školy. Praha: Portál, 1993. Sieglová, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež. Brno: BM Typo, 2005. Stehlíková, B. Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984. Středa, L. Už to v nás zůstane. Praha: Mladá fronta, 1962. Štítný ze Štítného, T. Řeči besední. Praha: Academia, 1992. Šubrtová, M. Role vypravěče v pohádkách pro malé čtenáře. In: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004. Šubrtová, M. Autenticita, intimita a osobní prožitek v literatuře jako jedna z tendencí polistopadové prózy pro děti a mládež. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009. Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Jihočeské univerzita, 1992. Toman, J. Dětské čtenářství a literární výchova. Brno: CERM, 1999. Toman, J. Současná česká literatura pro děti a mládež. Brno: CERM, 2000. Toman, J. Česká autorská pohádka devadesátých let 20. Století. In: Cesty současné literatury pro děti a mládež: tradičnost – inovace. Ed. Jiří Poláček. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003. Urbanová, S. Magnetická pole české literatury pro děti a mládež na začátku 21. Století. In: Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí. Red. Luisa Nováková. Praha: Obec spisovatelů, 2009. Vařejková, V. Česká autorská pohádka. Brno: CERM, 1998. Vlašín, Š. a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977. Zíková, J. Pohádky Ludvíka Středy. Ladění, 1997, roč. 2, č. 4, s. 15. Žilka, T. Poetický slovník. Bratislava: Tatran, 1987.
94