MASARYKOVA UNIVERZITA

MASAR MASARYKOVA UNIVERZITA IVERZITA Přírodovědecká fakulta Geografický ústav

Jan BLAŽEK PERMAKULTURA A KOMUNITA PER trvalá udržitelnost itelnost na příkladu socioenvironmentálních álních komunitních komun projektů

Diplomová práce

Vedoucí práce:: Mgr. Ivan Andráško, A PhD.

Brno 2013

Bibliografický záznam Autor:

Ing. Jan Blažek Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Geografický ústav

Název práce:

Permakultura a komunita - trvalá udržitelnost na příkladu socioenvironmentálních komunitních projektů

Studijní program:

Geografie a kartografie

Studijní obor:

Sociální geografie a regionální rozvoj

Vedoucí práce:

Mgr. Ivan Andráško, PhD.

Akademický rok:

2013

Počet stran:

70

Klíčová slova:

Permakultura, trvalá udržitelnost, záměrná komunita, ropný zlom, Dánsko, Portugalsko

Bibliographic Entry Author:

Ing. Jan Blažek Faculty of Science, Masaryk University Department of Geography

Title of Thesis:

Permaculture and Community – Sustainability in the Case of Socioenvironmental Intentional Communities

Degree Programme:

Geography and Cartography

Field of Study:

Social Geography and Regional Development

Supervisor:

Mgr. Ivan Andráško, PhD.

Academic Year:

2013

Number of Pages:

70

Keywords:

Permaculture, sustainability, intentional community, peak oil, Denmark, Portugal

Abstrakt Cílem diplomové práce „Permakultura a komunita - Trvalá udržitelnost na příkladu socioenvironmentálních komunitních projektů“ je odpovědět na otázku, jaký je přínos socioenvironmentálních komunitních projektů z hlediska řešení problémů energetické krize, tak, jak tato řešení představuje permakultura. V první části práce nejprve vymezujeme pojem permakultura a následně odhalujeme, co stojí za permakulturní představou o cestě za nízkoenergetickou udržitelnou budoucností a jaká řešení permakulturní myšlení nabízí. Ve druhé části práce potom definujeme, co rozumíme pod pojmem komunita a záměrná komunita a vysvětlujeme její fungování na základě konceptů liminality, heterotopie a kolektivní identity. Ve třetí části práce potom představujeme tři případové studie fungujících socioenvironmentálních komunitních projektů a hodnotíme, jakým způsobem se tyto projekty blíží permakulturní představě o energeticky udržitelném způsobu organizace.

Abstract The goal of diploma thesis „Permaculture and Community – Sustainability in the Case of Socioenvironmental Intentional Communities“ is to answer, what is the contribution of socioenvironmental community projects to the solution of problems of energy crisis from the view of permaculture. In the first part of the thesis we define the concept of permaculture and reveal the permacultural conception of low-energy sustainable future and the solution which permaculture offer. In the second part we define the concept of community and intentional community and explain its functioning on the base of concepts of liminality, heterotopy and collective identity. In the third part we present three case studies of existing socioenvironmental community projects and discuss how close are these projects to the permacultural conception of energy sustainable way of organization.

Masarykova univerzita Přírodovědecká fakulta

ZADÁ DIPLOMOVÉ PRÁCE ZADÁNÍ Student: Studijní program: Studijní obor:

Jan Blažek Geografie a kartografie Regionální geografie a regionální rozvoj r

Ředitel Geografického afického ústavu ústa Přírodovědecké fakulty MU Vám ve smyslu smys Studijního a zkušebního řádu du MU určuje diplomovou práci s tématem:

Permakultura

Permaculture

Zásady pro vypracování: Permakultúra predstavuje (nielen) ( myšlienkový a aplikačný ý koncept, orientovaný or na trvalo udržateľný spôsob ôsob života ľudskej spoločnosti na Zemi. Napriek tomu, tom že v súčasnosti koncepcia permakultúry ry nie ni je veľmi známa, už v neďalekej kej budúcnosti budúcno tomu môže byť celkom inak. Prispieť rispieť by k tomu mala i navrhovaná diplomová ová práca. Jej J cieľom by malo byť prehľadnéé zhodnoten zhodnotenie problematiky permakultúry v širšom spektre s parciálnych kontextov (napr. pr. produkcia potravín, nakladanie s odpadmi, i, objavovanie objavovani nových spôsobov súžitia človeka s prírodou atd.). V empirickej rovine by práca mala taktiež zhodnotiť vybrané prípadové ové štúdie , a to jak na území ČR, ako aj v iných ých krajinách. krajinác Predpokladaná štruktúra práce pr (podľa potreby môže byť upravená): 1. úvod, ciele práce, základná základ špecifikácia vybraných pojmov 2. literatúra, zdroje roje informácií informá 3. permakultúraa vo svete, permakultúra p v Českej republike (príp. v SR) 4. prípadové štúdie 5. diskusia a závery

Rozsah grafických prací:

podle potřeby

Rozsah průvodní zprávy:

cca 60 až 80 stran

Seznam odborné literatury: Holmgren, D. (2006): Permakultura: principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti. Svojanov, PermaLot, 296 s.

Vedoucí diplomové práce:

Mgr. Ivan Andráško, PhD.

Podpis vedoucího práce:

..............................................................

Datum zadání diplomové práce: Datum odevzdání diplomové práce:

říjen 2011 do 10. května 2013

RNDr. Vladimír Herber, CSc. pedagogický zástupce ředitele ústavu

Zadání práce převzal(a): ............................................................. dne .................................

Prohlášení Prohlašuji tímto, že jsem zadanou diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Ivana Andráška, PhD. a uvedl v seznamu literatury veškerou použitou literaturu a další zdroje.

V Brně dne v l as t n o ru čn í p o dp i s au t o ra

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Ivanu Andráškovi, PhD. za jeho přístup k vědě i ke mně osobně, přeji mu vše dobré. Všem zaměstnancům školy děkuji rovněž. Mým rodičům a dalším blízkým lidem děkuji za podporu, kterou mi poskytovali po 21 let ve vzdělávacím systému. Dále děkuji všem dobrým lidem, které jsem na projektech obsažených v této práci potkal a diskutoval nejen o permakultuře a komunitě, jmenovitě Xaně, Gándhímu a Anně, Wallaymu, Line, Larsovi, mnoha Emilům, Steenu Møllerovi, Tove, Karolovi, Bohušovi a mnoha dalším. Jsou mi velkou inspirací. Rovněž děkuji fosilním palivům desítek řidičů, kteří mne za mým poznáním vozí stopem a já tak z permakulturního hlediska nezvyšuji svou ekologickou stopu.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................................................... 9 1

ŽÍT PERMAKULTURU: RECEPT NA ENERGETICKÝ PŘECHOD? ........................................ 15 1.1

1.1.1

Čtyři cesty budoucího vývoje ................................................................................................... 16

1.1.2

Čtyři cesty poklesu ................................................................................................................... 18

1.1.3

Role permakultury ve scénářích energetického poklesu .......................................................... 19

1.2

Ekologické modely sukcese ...................................................................................................... 20

1.2.2

Klasická sukcese lidské společnosti ......................................................................................... 22

1.2.3

Puls fosilních paliv ................................................................................................................... 22

1.2.4

Uchovaná energie .................................................................................................................... 23

PERMAKULTURNÍ PRINCIPY .............................................................................................................. 25

1.3.1

Etické principy ......................................................................................................................... 25

1.3.2

12 principů permakulturního designu ...................................................................................... 26

1.3.3

Energetické principy ................................................................................................................ 28

1.4

DOSAH PERMAKULTURY ................................................................................................................... 29

1.5

SHRNUTÍ ........................................................................................................................................... 30

ŽÍT KOMUNITU: UDRŽITELNOST ZÁMĚRNÝCH KOMUNIT................................................. 31 2.1

KOMUNITA JAKO SOUNÁLEŽITOST .................................................................................................... 33

2.1.1

Komunita a stát ........................................................................................................................ 33

2.1.2

Komunita a společnost ............................................................................................................. 33

2.1.3

Komunita a město 1 – ztráta identity ....................................................................................... 34

2.1.4

Komunita a město 2 - urbánní hnutí ........................................................................................ 34

2.1.5

Komunita a sociální hnutí - vznik záměrných komunit............................................................ 35

2.2

ZÁMĚRNÁ KOMUNITA ....................................................................................................................... 35

2.2.1

Záměrná komunita a útěk od společnosti ................................................................................. 36

2.2.2

Záměrná komunita a hledání identity ...................................................................................... 38

2.2.3

Záměrná komunita jako organizační struktura ........................................................................ 39

2.2.4

Opravdová komunita? .............................................................................................................. 41

2.3

TYPY ZÁMĚRNÝCH KOMUNIT A JEJICH UDRŽITELNOST ..................................................................... 43

2.3.1

Ekovesnice ............................................................................................................................... 44

2.3.2

Cohousing ................................................................................................................................ 45

2.4 3

SUKCESNÍ VÝVOJ SPOLEČNOSTI A UCHOVANÁ ENERGIE .................................................................... 20

1.2.1

1.3

2

SCÉNÁŘE BUDOUCÍHO VÝVOJE ......................................................................................................... 15

SHRNUTÍ ........................................................................................................................................... 47

ŽÍT SOCIOENVIRONMENTÁLNÍ KOMUNITNÍ PROJEKTY .................................................... 48

3.1

MAKVÄRKET: A CULTURAL AND ENVIRONMETAL COLLECTIVE ........................................................ 50

3.1.1

Jádro ........................................................................................................................................ 50

3.1.2

Vnitřní kruh .............................................................................................................................. 51

3.1.3

Tok energie .............................................................................................................................. 51

3.1.4

Environmentální udržitelnost a řešení energetického poklesu ................................................. 53

3.2

VALE DA LAMA ................................................................................................................................ 54

3.2.1

Jádro ........................................................................................................................................ 55

3.2.2

Vnitřní kruh .............................................................................................................................. 55

3.2.3

Tok energie .............................................................................................................................. 56

3.2.4

Environmentální udržitelnost a řešení energetického poklesu ................................................. 56

3.3

EKOVESNICE FRILAND ...................................................................................................................... 57

3.3.1

Charakter ................................................................................................................................. 57

ZÁVĚR ........................................................................................................................................................... 59 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .............................................................................................................. 61 SEZNAM OBRÁZKŮ ................................................................................................................................... 69 SEZNAM TABULEK .................................................................................................................................... 69 SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................................................... 69 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .......................................................................................................... 70 PŘÍLOHY........................................................................................................................................................ A

ÚVOD „I feel deeply grateful to have lived through the Age of Cheap Oil and all the opportunities it has brought me, but it’s time to move on.“ Rob Hopkins1

Ropný zlom nastal.2 Jakkoli můžeme věřit v nové neobjevené zásoby ropy, je zřejmé, že době „levné ropy“ je ceteris paribus konec. Stejně tak se hovoří o zlomu produkce plynu a dalších fosilních paliv, na kterých je naše industriální společnost závislá. Neudržitelnost současného systému netkví v samotné závislosti na fosilních zdrojích, historický nárůst relativního blahobytu a technologického pokroku vznikl právě na jejich základě. Problémem je ovšem nerespektování základní ekonomické poučky o vzácnosti zdrojů.3 V neoliberální doktríně růst výroby generuje zaměstnanost, a tím i individuální spotřebu domácností. Ekonomové se snaží očistit rostoucí spotřebu surovin efektivitou výroby (produktivitou práce) a technologickým pokrokem, nicméně jak upozorňují mnozí v našich kruzích např. JOHANISOVÁ (2011), jinde ve světě Boulding či SCHUMACHER (1973), spotřeba roste rychleji, než tyto proměnné. Pokud jsme schopni se zadlužit v době energetického rozmachu, jak tomu bude v době poklesu? Samotná produkce energetický zdrojů má navíc mnoho geopolitických, socioekonomických a environmentálních dopadů.4 Jakkoli jsou znečištění životního prostředí či exploatace území a obyvatel rozvojových zemí významnými prvky debaty, zásadní je z ekonomického hlediska fakt, že trh ropy je ve vzájemné korelaci s agroprůmyslem, a to díky biopalivům, pesticidům a hnojivům či technizaci zemědělství. Volatilita a růst cen ropy tak ovlivňuje nejen globální ekonomiku a finanční trhy (8 z 10 největších korporací jsou ropné a energetické společnosti5), ale také individuálního spotřebitele při uspokojování základních potřeb jako je jídlo (např. potravinová krize v roce 2008). V době, kdy se znakem modernity mimo jiné chápe pokles zaměstnanosti v zemědělství a agrární průmysl se vyznačuje značnou koncentrací, monokulturizací a závislostí v energetických vstupech i ve výstupu - exportech/importech, můžeme při přijetí premisy o poklesu produkce fosilních zdrojů hovořit nikoli pouze o ekonomické, ale o civilizační energetické krizi. Není úlohou této práce rozebírat velké množství parciálních kontextů energetické a ekonomické krize, ani charakterizovat trhy energetických zdrojů a potravin. Rovněž se systematicky nesnažím o dekonstrukci neoliberálního paradigmatu, byť v textu a priori vycházím z předpokladu, že současné paradigma není v době energetického poklesu 1

HOPKINS (2009). Rob Hopkins je zakladatel Transition Initiative a permakulturní designér. V dubnu 2011 hlavní ekonom IEA (International Energy Agency) Fatih Birol oznámil, že tzv. ropný zlom, tedy situace, kdy lidstvo vytěžilo a zpracovalo polovinu dosažitelných zásob ropy, globálně nastal pravděpodobně v roce 2006 (GRUBB, 2011). 3 Autor je ekonom. 4 Problematikou energetických zdrojů jsem se věnoval v bakalářské práci „Konflikt v deltě Nigeru, ropná implikace“ (BLAŽEK, 2011) i v diplomové práci „Environmentální a sociálněekonomické dopady produkce biopaliv v mezinárodním měřítku“ (BLAŽEK, 2012). Dovoluji si tudíž krátce uvést svou pozici v debatě. 5 WIKIPEDIA (online). Kromě energetických společností se v žebříčku čelně umisťují také finanční instituce, výrobci automobilů a dodavatelé spotřebního zboží a potravin. 2

9

udržitelné.6 Kromě energetické a ekonomické krize žijeme navíc v krizi environmentální. I zde bychom mohli dlouze vysvětlovat a zkoumat antropogenně podmíněné změny v atmosféře či hydrosféře ovlivňující globální klima, pokles biodiverzity, znečištění vod, půd, ovzduší, degradaci půd způsobenou zemědělskými praktikami či deforestaci na lokální úrovni. Všechny zmíněné problémy jsou samozřejmě provázány, koncepce této práce však není nastavena pro studium jednotlivých dopadů. V předmluvě knihy Permakultura: Principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti, spoluzakladatele permakulturního konceptu Davida HOLMGRENA (2006), Stuart B. Hill přiznává permakultuře vlastnost, která jí zvýhodňuje oproti jiným více rigidním možnostem řešení civilizačního přechodu: „umožňuje nám vyhnout se problémům na konci systému a minimalizovat je tím, že se zaměřuje na začátek, na vytváření designu.“ HOLMGREN (2006) dodává v úvodu knihy slovy Billa Mollisona, kolegy a druhého „otce“ permakultury, že permakulturu musíme chápat jako pozitivistickou odpověď na environmentální krizi: „Je spíše o tom, co chceme a můžeme udělat, než o tom s čím nesouhlasíme a chceme, aby ostatní změnili.“ Ve skutečnosti byl permakulturní koncept těmito dvěma australskými ekology vytvořen v 70. letech 20. století jako odpověď na ropné šoky a zprávu Římského klubu - Meze růstu. Přestože se jedná o poměrně známý a používaný termín, dodnes se vedou mezi permakulturisty spory, co vlastně permakultura je a co zahrnuje. GREER (2010) toto komentuje: „One of the reasons I tend to be a bit wary about permaculture is that I have yet to hear a simple, clear, jargon- and promotion-free description of what permaculture, as a contemporary social movement, actually means.“ Slovo permakultura bylo Holmgrenem a Mollisonem vymyšleno pro integrovaný, vyvíjející se systém trvalek a sebeobnovujících se rostlinných a živočišných druhů, které jsou užitečné pro člověka, resp. v širší definici jako uvědoměle přeměněná krajina, napodobující přirozené vztahy a vzorce z přírody, která poskytuje dostatek potravy, vlákna a energie k uspokojení místních potřeb, k vytvoření udržitelných lidských obydlí a životního prostředí. Tato definice zdála se být široká již samotným autorům, Holmgren ji přetransformoval na použití systémů a designových principů vedoucích k přiblížení se uvedené vizi. V této koncepci tak permakultura neznačí krajinu či ekologické zahradničení, udržitelné farmaření, energeticky efektivní stavby či ekovesnice jako takové. Je to způsob navrhování, zakládání, řízení a vylepšování těchto snah o udržitelnou budoucnost, o udržitelné lidské obydlí a jeho okolí, o udržitelné živobytí. Pro tento účel bylo zakladateli vytvořeno 12 principů permakulturního designu. Slovo permakultura (permaculture) vzniklo ze spojení slov PERMAnent agriCULTURE, v obecném používání, stejně však již ve zmíněných 6

Krátkou poznámku si neodpustím, byť bych se nerad na úzkém rozsahu dostal k bezpředmětné normativnosti. Nebezpečí vidím z ideového pohledu v politickém konstruktu záměny kapitalismu a svobody, vytváření hodnotového rámce materiální spotřeby a individualismu, představě amerického snu ve smyslu everyone can make it či self-made man a na druhé straně v nerovnoměrném ohodnocení práce a kapitálu, deformaci motivačního faktoru k práci alokovaného v orientaci na zisk, nikoli na kvalitu a v chybějící kolektivní zodpovědnosti za lokální i globální nerovnoměrnost spotřeby zdrojů. V technické rovině se jedná o neschopnost reagovat na společenské změny, (ne)neutralitu peněz, racionalitu aktérů, i přesouvání problémů a krizí v prostoru příp. čase.

10

definicích se používá i ve smyslu PERMAnent CULTURE. FERGUSON (2012) se ve své studii ptá permakulturních designérů, co pro ně permakultura znamená. Výsledky jsou značně široké – koncepce pro designování a plánování, filozofický náhled na svět, sociální hnutí, množina farmářských a zahradnických postupů, ale i profese. Stejně jako si dodnes prochází definiční polysémií paralelní koncept trvalé udržitelnosti, permakultura, byť vznikla na akademické půdě, není ve vědeckých kruzích výlučně definována a každý ji chápe trochu jinak v různých kontextech. Lepšímu ukotvení zřejmě nepomohli ani autoři zakladatelé. Začněme tedy od definice udržitelného rozvoje dle OSN7 – rozvoj, který je schopen uspokojit potřeby současné generace, aniž by potlačoval schopnosti generací budoucích uspokojit své potřeby. Jinými slovy, lidská kultura se považuje za udržitelnou, pokud má schopnost reprodukovat se a zabezpečit materiální potřeby bez hrozby úpadku. Tezi nad rámec udržitelnosti z Holmgrenovy knihy pak chápeme tak, že současná vysoce energetická společnost udržitelná není a my nejsme schopni naplnit potřeby (pro nás stejně neznámé) budoucích generací. Permakulturou pak chápeme principy a cesty vedoucí k poznání, které ve světě změn a nejistot aplikujeme při postupném přizpůsobování se energetickému poklesu vedoucímu rovněž k poklesu populačnímu. Všimněme si citátu Greera, permakulturu pak můžeme chápat jako kulturu poklesu, cestu k budoucí nízkoenergetické udržitelné struktuře. „Vývoj technické společnosti pravděpodobně směřuje ke vzniku udržitelné společnosti tím, jak vyčerpáme limitované zásoby fosilních paliv.“ J. M. Greer8 Dle mého názoru nejšťastněji se šíři pojmu podařilo vysvětlit HEMENWAYI (2012b) pomocí Kuhnova paradigmatu. Základní cíl společnosti se mění z „uspokojování lidských potřeb“ na „uspokojování lidských potřeb a zlepšování kvality ekosystému“ - jedná se tedy o přesun z degenerativní na regenerativní fázi – nikoli zachování statusu quo, ke kterému se hlásí trvale udržitelný rozvoj – tedy o změnu paradigmatu. Dle Hemenwaye je nepraktičnost permakulturní definice v tom, že ji nelze jako designový přístup k naplnění těchto cílů plně chápat a ani jako nástroj používat, zůstaneme-li v paradigmatu starém. Velká část sociálně-ekologického hnutí se snaží na podobných základech o paradigmatickou změnu, proto permakulturu často zaměňujeme za hnutí či filozofický směr. Jedná se však o designový přístup, vedoucí k řešení problémů v novém paradigmatu, který může sociální hnutí a filozofie použít k naplnění cílů a nadesignovat svět, ve kterém jsou lidské potřeby uspokojeny a zdraví ekosystému zlepšeno.9 Rámcově podobných či doplňkových definic je nespočet, a to i díky tomu, že se informace, zkušenosti a hodnoty přesouvají mezi lidmi horizontálně, resp. zdola nahoru. To je pro šíření permakultury sice

7

Jednalo se o zprávu A/42/427 tzv. Brundtlandovy komise Valnému shromáždění OSN v roce 1987 (UN, 1987, 43). GREER (2009). Autor je spisovatel, blogger a futurolog. 9 GREER (2010) má však na takovou definici svůj názor: „Permaculture is a design system. It can therefore be compared with other design systems, some of which will be more useful for specific applications than it is. No design system is universally applicable to all problems, and anyone who claims that their design system is universally applicable demonstrates, by that claim, that they don't actually understand the design system they're promoting; you don't actually know how to use something until you can name three worthwhile things that it can't do.“ 8

11

velkou výhodou, ale i základním kamenem zranitelnosti celého permakulturního systému založeném na holistickém myšlení shora dolů. Holismus a rozsah měřítka od pozorování a navrhování lokálních mikroekosystémů po celospolečenský design je největší výzvou badatele snažícího se permakulturu uchopit. Byť se z australských pionýrských iniciativ koncept rozšířil po celém světě, zakládají se permakulturní akademie a vyučují se kurzy permakulturního designu (PDC – Permaculture Design Courses), akademickou obcí nebyl koncept do dnešní doby veskrze přijat. Jak říkají mnozí praktikanti, permakultura se nestuduje, permakulturně se žije. Na základě permakulturní etiky, principů a vzorů se lidé snaží často experimentálně vytvářet podhoubí znalostí, které se šíří povětšinou horizontálním směrem. V závislosti na lokálních zdrojích, místních podmínkách i vlastnostech lidí se pak přetransformovávají dále. Mnohé z nástrojů, které byly ozkoušeny a mají své opodstatnění např. v Austrálii (např. mulčování), je obtížné uplatnit v mírném klimatu střední Evropy, základní principy a pohled na ekosystém ale zůstávají stejné. Upřímně, veskrze permakulturně žily mnohé komunity v předindustriální době a i dnes bychom našli jedince i celé tradiční kultury, které vyznávají podobné principy, aniž by měly o permakultuře ponětí. Permakultura si tedy nečiní nárok na originalitu, „copyright“10 všech technik. Rozdílem je ale holistický pohled a systémové myšlení postmoderny u dnešních experimentátorů. Domnívám se, že právě systémové myšlení má z permakulturního konceptu největší potenciál akademického uplatnění, jakkoli bych si přál, aby designování permakulturních zahrad bylo součástí studia zemědělských univerzit, stavění hliněných domů akceptováno fakultami architektury a stavebními a odrůstová teorie přijata mainstreamovou ekonomií. Na předchozích řádcích jsem nabídl poněkud problematicky stanovenou definici permakultury a uvedl čtenáře do debaty. V této práci budu zkoumat, jak se permakultura „žije“. Pro svůj etnografický výzkum jsem se rozhodl permakulturu také žít. Nejsem sociolog ani krajinný ekolog, domnívám se ale, že v debatě sociální geografie má permakultura své důležité místo. Jako v tradičním geografickém přístupu objevování „slepých míst na mapě světa“ se mi podařilo objevovat méně či více viditelné projekty. Vyjdeme-li z předpokladů, že permakulturu chápeme jako designový přístup pro cestu k nízkoenergetické udržitelné lidské společnosti, dle mého názoru zásadním faktorem je sdílení zdrojů, vytváření lokálních ekosystémů a lokálních ekonomik založených na kolektivizaci a kooperaci. Nejsilněji je takový vzorec patrný u tzv. záměrných komunit (intentional communities), nicméně o podobný přístup se snaží i družstevní spolky, komunitní prostory a zahrady, systémy komunitou podporovaného zemědělství či LETS (Local Exchange Trading Systems). Nejorganizovanější je z tohoto pohledu síť Transition Initiatives.11 Já se však budu věnovat záměrným komunitám. Osobně se mi horizontálním tokem informací podařilo dostat na několik sociálně-environmentálních komunitních

10

Copyright pojmu permakultura je ale poměrně diskutovaným tématem. Pro používání pojmu pro komerční účely, je třeba mít alespoň PDC kurz (PECHOVÁ, 2011, 10). 11 Transitionnetwork.org (online)

12

projektů. Na základě nabídnuté teorie a případových studií se snažím odpovědět na otázku: Jaký je přínos socioenvironmentálních komunitních projektů z hlediska řešení problémů energetické krize, tak, jak tato řešení představuje permakultura? Toto´považuji za cíl práce. V práci vycházím z předpokladu, že zkoumané projekty mohu považovat za komunity permakulturní, jelikož nastupují a hledají cestu k nízkoenergetické udržitelné společnosti12 – na základě širší definice permakultury - nikoli proto, že se a priori snaží pouze o design permakulturních zahrad a ekosystémů. V průběhu let 2011-2013 jsem strávil zhruba 5 měsíců dobrovolnictvím a navštěvováním projektů v Dánsku a Portugalsku Najel jsem více než 11000 km autostopem a utratil (bez započtení zdravotního pojištění a podobných poplatků) méně než 7000 Kč. Nejen geograficky, ale také svou strukturou a zaměřením aktivit se jedná o poměrně rozdílné projekty. Hloubka etnografického výzkumu zásadně koreluje s rozdílnou dobou strávenou na projektech pohybující se od několikadenní po 3 měsíční aktivitu. Jmenovitě v práci zkoumám níže zmíněné projekty: -

-

environmentální a kulturní kolektiv Makvärket - projekt přestavby továrny na komunitní centrum v rurálním prostředí ostrova Sjælland v Dánsku; a v širší rovině sociálněenvironmentální komunitní projekty v Kodani vzdělávací permakulturní centrum Vale da Lama v regionu Algarve v jižním Portugalsku; ekovesnici Friland na severu poloostrova Jutland v Dánsku zabývající se experimentálními technikami ekologického stavění, bydlení a hospodaření;13

Pro etnografickou metodiku je nutné důsledně usměrnit výzkumný prostor. Proto v práci nejprve deduktivní metodou odvozuji, co stojí za permakulturní představou o cestě za nízkoenergetickou udržitelnou budoucností. Z těchto představ pak poukazuji na permakulturní principy jako možnosti řešení. V druhé kapitole přináším teoretický rámec 12

Je nutné si uvědomit, že trvalá udržitelnost je rozměrné téma, kterého se dotýkají jak krajně neudržitelné mocenské struktury přijímáním různých kritérií a „udržitelných“ politik, tak i aktéři ekosociálního hnutí, formující a aplikující etické platformy hlubinné ekologie, levicového biocentrismu, ekoanarchismu, ekosocialismu, ekofeminismu, aj. Tyto platformy jsou vzhledem k předpokladům práce v úzkém vztahu k permakultuře i komunitě. Bylo by však mylné je mezi sebou zaměňovat (markantní je např. rozdíl v radikálním biocentrismu hlubinné ekologie, oproti výrazným vlivům antropocentrismu v permakulturním designu). Jak již ale bylo zmíněno, permakulturu bychom neměli brát jako hnutí samu o sobě, ale spíše jako přístup, který má nástroje vedoucí ke změně. Ekosociálnímu hnutí by pak tento přístup měl pomáhat plnit své cíle. V případových studiích tak nenalezneme pouze experimentální permakulturní projekty (zkoumající nové techniky a možnosti designu zahrad a lidských obydlí či se zaměřením na vzdělávání), ale také projekty, které se základními permakulturními principy a etikou řídí, nejedná se však o experty na designování pozemků. Tyto projekty jsou součástí ekosociálního hnutí, které s permakulturou sympatizuje. Více o ekosociálních hnutích nabízí např. WALL (2010) či RUMAN (2006). 13 Nejprve jsem měl v plánu hodnotit i ekovesnici Zaježovou. Tu jsem však navštívil v průběhu neočekávaného místního letního festivalu, nemohu zde tedy hovořit o etnografickém výzkumu. Je třeba říci, že „Zaježka“ je v našem okolí nejznámější ekovesnicí, o níž bylo mnohé napsáno a o níž se nejen v českých kruzích hovoří. Kupříkladu je zajímavé, že obyvatelé Zaježové nejsou s přijetím termínu komunita ztotožněni (stejně jako mnohé další komunitní projekty). Jeden víkend dobrovolnictvím jsem strávil také na rodinné usedlosti v Jindřichovicích pod Smrkem, a byť nese tato obec některé rysy ekovesnice, nelze již ji považovat za záměrnou komunitu vytvořenou aktivitami zdola (podobně jako např. obec Hostětín), proto součástí výzkumu nebude. Rovněž jsem navštívil projekt DVP (Different Vision Point), který je zajímavý tím, že se z potenciální komunitního prostoru stal prostorem experimentálním, a poněvadž na něm dnes pracuje 1 člověk jako správce a 1 člověk na rozšíření projektu, nejedná se o záměrnou komunitu, a tudíž součástí práce nebude. Nepodařilo se mi totiž zjistit důvod neúspěchu projektu jako komunity.

13

komunity jako společenského fenoménu. Nabízím teoretické představy o vzniku záměrné komunity na základě konceptů liminality, heterotopie a kolektivní identity. Vysvětluji, jakým způsobem se záměrná komunita jako entita utváří a jaké vlastnosti, které ovlivňují její udržitelnost, jsou pro ni obvyklé. Pomocí typologie záměrných komunit se snažím diskutovat význam komunity, jako řešení energetické krize. V empirické rovině aplikuji teoretické kontury na etnograficky nabyté informace a zkušenosti, text doplňuji dalšími příklady a v závěru práce diskutuji základní otázku práce. Jak již jsem zmínil, permakultuře se v akademickém prostředí nevěnuje mnoho pozornosti, kromě dostupných knih zakladatelů HOLMGRENA a MOLLISONA bych doporučil knihu People & Permaculture od Looby MACNAMARA (2012), k pochopení rozsahu permakulturního učení mimo rámec zemědělství a ekologie.14 Z geografického a českého pohledu je zajímavou práce PECHOVÉ (2011), která permakulturu nabízí jako alternativu současné silně lobbované zemědělské produkce s mnoha důsledky. Navíc poskytuje studii permakulturních projektů a zahrad v ČR a na Slovensku. Většina informací týkajících se praktických technik řešení je obsažena v knihách, článcích a videích zkušenějších permakulturistů, např. v Permaculture Magazine. Problematika komunit je sociology poměrně probírané téma, já vycházím např. z publikace DELANTYHO (2003), studie MEIJERINGA (2006), a dále pak z knih vydaných v New Society Publishers, např. Diany Leafe CHRISTIAN (2003; 2007), a také z Community Magazine od instituce Fellowship for Intentional Community (FIC). Obecně lze říci, že tématem se zabývají většinou lidé, žijící permakulturní život v některé z komunit. Ti jsou poté často propojení místními a národními organizacemi, jejich webové stránky a blogy tvoří významnou sít znalostí.15 Touto prací bych chtěl napomoci k vytvoření akademického prostoru pro permakulturu a záměrnou komunitu, stejně jako se podělit a aplikovat získané zkušenosti i ve vědeckých kruzích.

14 Např. knihovna české organizace Permakultura CS nabízí velké množství praktických permakulturních manuálů, od designování pozemků po kompostování. 15 Pokud není u citace zdroje uvedena strana, značí to buď použití zdroje online, nebo aplikaci tezí z předmluvy díla. V některých případech si autor vypůjčil knihy přes systém ebrary, omezená doba výpůjčky online mu správnou citaci stran znesnadnila. Jinak jsou citace v textu i ve vysvětlivkách standardní.

14

1

ŽÍT PERMAKULTURU: RECEPT NA ENERGETICKÝ PŘECHOD?

„If something cannot go on forever, it will stop.“ Herb Stein16 Permakulturní koncept vychází z kontinuální práce Davida Holmgrena a Billa Mollisona. Obsáhlý svou šíří jako myšlenkový směr vychází ze tří základních etických principů (péče o lidi, péče o Zemi, určení hranice spotřeby a přerozdělování přebytků), jež byly vypozorovány studiem tradičních kultur žijících v harmonii se svým okolním prostředím.17 MACNAMARA (2012, 1) principy transformuje do cíle: vytvořit harmonii vnitřní, mezilidskou a k Zemi. Mohli bychom namítnout, že se jedná o universální recept na hodnotný a udržitelný život, na udržitelnou kulturu, jehož nenaplnění tíží mnoho obyvatel této planety. Permakultura však vychází z předpokladu, že současná vysokoenergetická postmoderní společnost udržitelná není a je třeba kreativně reagovat na změny, které společnost do stavu udržitelné kultury dovedou. K tomu bylo vytvořeno 12 principů permakulturního designu. Ambicí této části práce není podat kritický pohled na konkrétní nástroje designového systému, ani hodnotit jejich ekologickou efektivitu, spíše čtenáři poskytnout hodnotový rámec, z něhož permakulturně myslící a jednající člověk vychází. Již v úvodu práce jsme si všimli, jak rozdílné úhly pohledu permakulturisté zaujímají. Dokonce zakladatelé Mollison s Holmgrenem se časem ve svém studiu rozešli. Mollison se nadále věnuje úzkému konceptu designování udržitelných systémů lidských obydlí a zahrad, Holmgren využívá permakulturních principů v systémovém myšlení hledajících vztahy mezi lidskou společností a přírodním prostředím. Pro koncepci této práce je vhodné vycházet z Holmgrenova měřítka a orientovat se na vztah permakultury k energetické krizi, byť si uvědomuji, že čtenáře ochudím o mnohé zajímavé myšlenky a víceúrovňovost permakulturního učení. V této kapitole nejprve naznačím možné scénáře vývoje společnosti ropného zlomu a funkci permakultury v jednotlivých situacích, dále se pokusím vysvětlit, z čeho pramení permakulturní předpoklad energetického poklesu, abych mohl na závěr představit reakci v podobě principů permakultury.

1.1 Scénáře budoucího vývoje Chápeme-li vizi permakultury jako cestu k nízkoenergetické udržitelné společnosti, je třeba nejprve dekódovat představy jejich představitelů o budoucím vývoji. Tab. 1 porovnává základní vlastnosti mezi průmyslovou a udržitelnou kulturou. Jakkoli uměle je

16 Herb Stein byl ekonomický poradce prezidenta Nixona. Poukazoval na fakt, že některé situace skončí samy o sobě, a není tak potřeba vynakládat politického úsilí k jejich ukončení. 17 Zadáte-li do Googlu výmluvné hesla „people, Earth, care“, v prohlížeči se objeví permakulturně zaměřené odkazy.

15

Holmgrenem tento soubor vlastností polarizovaný, můžeme si všimnout, kam permakultura směřuje a vůči čemu se v moderní době distancuje.18 Tab. 1. Charakteristika kulturních systémů Charakteristika

Průmyslová kultura

Udržitelná kultura

Energetická základna

neobnovitelná

obnovitelná

Tok hmoty

lineární

cyklický

Přírodní bohatství

spotřeba

uchování

Organizace

centralizovaná

rozložená síť

Měřítko

velké

malé

Pohyb

rychlý

pomalý

Zpětná vazba

pozitivní

negativní

Zaměření

na centrum

na okraj

Aktivita

epizodické změny

rytmická stabilita

Myšlení

redukcionistické

celostní

Rod

mužský ženský Pramen: HOLMGREN (2006)

Cílovou situaci, kdy je lidská populace v rovnováze se svými obnovitelnými zdroji, můžeme považovat za udržitelnou kulturu. Kdy k tomu dojde, a jak bude tato cesta vypadat, je však mnohem náročnější předpovědět. 1.1.1

Čtyři cesty budoucího vývoje

HOLMGREN (2011) naznačuje 4 cesty budoucího vývoje na základě dostupnosti a množství energetických zdrojů (obr. 1).

Obr. 1. Čtyři cesty budoucího vývoje na základě dostupnosti energetických zdrojů Pramen: HOLMGREN (2011)

18 Futurismus permakultury je zřejmý z mnoha nót. Např. HOLMGREN (2011) apeluje na permakulturní designéry a aktivisty, aby permakulturní principy efektivněji využívali na základě očekávaných nikoli předchozích (současných) podmínek.

16

Techno-exploze: scénář předpokládá nový koncentrovaný zdroj energie, díky němuž bude lidská společnost růst kvantitou obyvatel i množstvím materiální statků pro uspokojování jejich potřeb. Techno-optimismus ve svém sci-fi scénáři předpokládá vytvoření nových zdrojů i v meziplanetárním měřítku. V reálných konturách a kratším časovém horizontu můžeme techno-optimismus vidět v neoliberální představě o postupné konvergenci rozvojových ekonomik k vyspělým v materiální i energetické spotřebě.19 Techno-stabilita: předpokládá souvislý přechod k ustálenému stavu ve spotřebě zdrojů a lidské populaci založeném na systémovém přesunu k obnovitelným zdrojům. Očekává, že až bude přechod k udržitelnému systému dokončen, bude i lidská společnost trvale udržitelná. Reálně je tento vývoj patrný ve snahách o politické aranžmá ve stylu Rio+20 či EU 20-20-20, většímu uplatnění fotovoltaických technologií, apod. Energetický pokles: očekává pokles ekonomické aktivity, komplexnosti společnosti i lidské populace v důsledku vyčerpání fosilních paliv. Takové změny budou často přicházet ve skocích (krizích). Rostoucí závislost na obnovitelných zdrojích menší energetické kapacity bude v čase tlačit na změnu sociální struktury v mnohých designových pravidlech podobným předindustriální společnosti. Ekosystémy budou na mnoha místech ve svých klimaxových stadiích, lesy budou opět brány jako symbol bohatství. Odpovědi na tyto skokové změny hledá permakultura. Kolaps: pokud nebude společnost schopna reagovat na změny spojené s vyčerpáním fosilních paliv a s klimatickými změnami, dojde k rychlému kolapsu vedoucímu k nenávratné ztrátě mnohých znalostí a infrastruktury industriální společnosti.20 Všechny 4 scénáře jsou futurology zmiňovány, nejméně diskutovanou verzí je překvapivě energetický pokles.21 Představa o vědomém snižování energie je v dnešním paradigmatu ve veřejné debatě neprůchodná. HOLMGREN (2006) permakulturu přirovnává k modernistické kultuře průmyslového růstu, byť tedy jako její protipól - kulturu poklesu. 19

BIRKELAND (2002, 7) argumentuje, že pokud by měly být lidské potřeby uspokojeny na planetě rovnoměrně (na úrovni tzv. nosné kapacity planety - biokapacity), musela by spotřeba zdrojů klesnout o 90 %. Již dnes tzv. ekologická stopa (lidská poptávka po přírodních zdrojích měřena v globálních hektarech) dosahuje úrovně 1,5 planety země. Při celosvětové úrovni spotřeby průměrného Američana by bylo třeba kapacity 5 planet (Global Footprint Network, 2012). BIRKELAND (2002, 33) si všímá ještě alarmujícího srovnání v konzumaci jídla. Při průměrné potřebě 2 ha úrodné půdy a pastvin pro Američana a 7 mld. lidí na planetě, bychom k dosažení celosvětově vyrovnané spotřeby na této úrovni potřebovali 14 mld. ha (plocha souše je 14,9 mld. ha). 20 Kolaps společnosti je nevyhnutelný, pokud nezmění své myšlení z tradičního-lineárního na komplexní-holistické. Takto argumentují i JACKSON (2006, 3) a KVAPIL (2010) - oba vycházející z historika J. A. Taintiera a známé parafráze tvrdící, že problémy mohou být řešeny pouze na vyšší úrovni vnímání, než byly vytvořeny. Společnosti (např. ta průmyslová), které problémy transformují do větší úrovně složitosti, mají tendence kolabovat. Mezní produkt se zvyšující se složitosti postupně klesá (přílišné zdanění, přebujelá byrokracie, apod.), což může vést až do stádia, kdy jsou výnosy z investic do složitosti také klesající, dochází tedy k celkovému poklesu či kolapsu. Jak taková křivka složitosti souvisí s ropným zlomem? Rostoucí spotřeba fosilních zdrojů měla za následek, že naše společnost byla schopna čelit poklesu mezní produktivity tímto vnějším zdrojem. Ve chvíli, kdy dojde k poklesu spotřeby, složitost systému může být za stávajících podmínek neudržitelná. Příkladem z historie jsou ropné krize 70. let, kdy se průmyslový systém zachvěl, což dle Taintiera vedlo k tzv. vyhledávacímu chování společnosti, tedy hledajícímu možné alternativy, jak složitost systému snížit. Permakultura je tohoto chování typickým vzorem. 21 HOPKINS (2009) jemně alternuje zmíněné scénáře do 4 situací: business as usual (v budoucnu se budeme chovat nadále stejně, jen bude všeho více); hitting the wall (kolaps); technology solution (vzdělanostní ekonomie vytvoří nový zdroj energie); transition movement (iniciativy reagující na změnu).

17

Společnou však mají dynamiku, evoluci a adaptaci na změnu. Výhodou permakulturní dynamiky je, že může v postmoderním světě nadesignovat a integrovat prvky modernity i tradiční kultury a reagovat tak kreativně na změnu. Prozkoumejme teď blíže, jak by dle Holmgrena energetický pokles mohl vypadat. 1.1.2

Čtyři cesty poklesu

HOLMGREN (2011) vytváří 4 scénáře poklesu na základě dvou kritérií a rychlosti jejich degenerativního vlivu – k nedostatku zdrojů přidává klimatickou změnu. Na rozdíl od předchozích futuristických scénářů, tyto jsou ukotveny ve střednědobém měřítku, řádově v desetiletích. -

hnědá technologie (pomalý ropný pokles; rychlá klimatická změna) zelená technologie (pomalý ropný pokles; pomalá klimatická změna) správcovství Země (rychlý ropný pokles; pomalá klimatická změna) záchranný člun (rychlý ropný pokles; rychlá klimatická změna)

Kurz hnědé technologie můžeme charakterizovat mocenstvím národních politik a korporací, jež chápou energetický pokles jako hrozbu a příležitost zároveň. Centralizované investice vedou do drahé infrastruktury paliv alternativních surové ropě (ropné písky, jádro, uhlí, biopaliva). Klimatické změny podporují volatilitu monokulturní produkce potravin. Radikální zábory půdy vedou k radikálním land-use změnám. Celková situace eskaluje v konfliktech o zdroje. Mocenské struktury v tomto scénáři tak zachovávají svou spotřebu zdrojů pro udržení síly. Přirozeným vývojem je tragická eskalace popsaná v situaci záchranného člunu. K zelené technologii bychom mohli přirovnat současné ideály zelené politiky. Charakteristická je diverzifikace a zvyšující se podíl obnovitelných zdrojů. V hlavních zemědělských oblastech je typická high-tech produkce, v okrajových systémech s rozvrstvenou vlastnickou strukturou jsou obvykle polykulturní systémy založené na permakulturních principech obhospodařující místní komunity. Mocenské struktury jsou založeny na větším egalitářství a decentralizaci, sílicí občanská společnost podporuje přechod k stále udržitelnějším systémům. Přirozeným vývojem tohoto scénáře je při neodvratné konečné ztrátě fosilních zdrojů transformace ke správcovství země.22 Správcovství Země je krizový scénář, kdy rychlý ropný pokles povede ke kolapsu finančního systému, ekonomickým krizím a politickým tlakům. Elektrické, dopravní i informační sítě přestávají fungovat, dochází k problémům s výrobou a distribucí potravin, ekonomická aktivita a sociální kapacita obyvatel klesá, dochází k masivnímu odchodu městských obyvatel na venkov. Ruralizací prochází suburbánní oblasti, lidé mění své postoje, budují záměrné komunity, lokální systémy LETS, družstva, podporují lokální farmáře. V okolí velkých měst vznikají nekooperující gated communities obchodující např. 22 Při pomalém ropném poklesu (hnědá technologie, zelená technologie) se scénáře částečně kryjí s předpokladem techno-stability, Holmgren to vysvětluje populismem elit na jedné straně a vágním energetickém „účetnictví“ na straně druhé.

18

se zbytkovými palivy. Tento scénář je založen na novém růstu z biologických a komunitních zdrojů. Permakultura se zde ze své alternativní linie stává mainstreamovým přístupem. Záchranný člun je pro lidskou civilizaci nejtragičtějším scénářem vedoucím k rapidnímu poklesu lidské populace. Devastovaná krajina znemožňuje systémově polykulturně a permakulturně pěstovat obživu. Na nejvhodnějších místech vznikají komunity, které udržují lidskou kulturu a znalosti. Permakultura zde má vzdělávací funkci vedoucí k postupné regeneraci krajiny a lidské společnosti. Na obr. 2. si můžeme všimnout, jak spolu mohou zmíněné 4 scénáře souviset. Vlevo je znázorněna cyklická situace vyplývající z předchozího textu. Holmgren si je však vědom, že na základě dnešních struktur se jednotlivé scénáře mohou objevovat v různých intencích v jednotlivých regionech. Současně se také mohou v rámci jednoho regionu objevovat na různých úrovních paralelně všechny situace (obrázek vpravo).

Obr. 2 Scénáře energetického poklesu v čase (vlevo) a prostoru (vpravo) Pramen: HOLMGREN (2011); Pozn.: M. K. Hubbert byl americký geolog, který jako první v 50. letech 20. století předpověděl a modeloval ropný zlom, tzv. Hubbert’s Peak (GRUBB, 2011)

1.1.3

Role permakultury ve scénářích energetického poklesu

Predikovat budoucí scénář je vždy spekulativní. Situace, které nastínil Holmgren, jsou modelovými představami, mohou nám však pomoci zorientovat se ve sférách vlivu a reakcích jednotlivých aktérů na změnu. Jakou roli by v HOLMGRENOVÝCH (2011) scénářích hrála permakultura? Ve správcovství země by permakulturní design (principielně) hrál stěžejní roli v novém paradigmatu. V záchranném člunu by permakulturisté fungovali jako ochránci znalostí, zejména pak semen rostlin. Rovněž by sdíleli základní potřeby pro lidi v nouzi. V zelené technologii je hlavním paradigmatem trvalá udržitelnost, permakultura je všeobecně velmi ceněna. Vlády i soukromé společnosti aktivistům poskytují zdroje k dalšímu výzkumu a k vytvoření struktur lokálních ekonomik a potravinových kanálů. V hnědé technologii zůstává permakultura alternativní a

19

marginální. Permakulturní aktivity mají společenský přínos v pomoci sociálně slabším a handicapovaným.23

1.2 Sukcesní vývoj společnosti a uchovaná energie Všimli jsme si, že koncept permakultury přijímá různé scénáře poklesu respektující časovou nesouslednost, prostorovou rozmanitost i komplexitu struktur vlivu. Uvědomme si, že permakultura je proti současnému diskursu v opozici a hledá své potenciální místo v diskursu budoucím. Ve futuristických scénářích představovala více či méně radikální směr vedoucí k udržitelnosti, který reaguje s předstihem na budoucí změny. Jak je tedy možné, že permakulturisté stále využívají osobních aut, letecky se dopravují na konvergence (permakulturní konference), apod.? Ve fundamentální rovině se pak neptáme na otázku, který ze zmíněných scénářů se projeví nejsilněji, ale z čeho permakulturní představa o nutné změně vychází. Odpovědi hledejme v pojmech sukcese a uchovaná energie. Nejprve si přiblížíme některé z modelů sukcese, které pak budeme aplikovat na společenský přechod po klesající energetické křivce tak, jak s modely pracuje permakultura. 1.2.1

Ekologické modely sukcese

Koncept ekologické sukcese vychází primárně z proměny druhové skladby a struktury vegetace ekosystému daným směrem, čímž se mění i struktura a množství uchované energie (embodied energy - EMERGY) v biomase ze slunečního záření. Klasická sukcese hovoří o ekosystému, ve kterém se postupně od jeho narušení zvyšuje množství biomasy a odolnost až do stadia ekosystémového klimaxu. Vegetačně můžeme zjednodušeně hovořit nejprve o kolonizaci bylin a travin (tzv. r-stratégů), které jsou postupně vytěsňovány primárními dřevinami, keři a pomalu rostoucími stromy (tzv. kstratégy). Po narušení (např. v podobě ohně) dochází často přirozeně k současné regeneraci všech druhů, dlouholeté dřeviny však postupně vytlačují krátkodobou vegetaci. Situaci klasické sukcese si můžeme znázornit: jednoleté byliny

vytrvalé byliny

keře

raně sukcesní druhy stromů

pozdně sukcesní druhy stromů

Pulsní model vysvětluje, že velká část ekosystémů je na příležitostné narušení (např. oheň, přemnožení hmyzu) adaptována a jedná se o jeden z prvků dynamické stability. Z pohledu jednotlivých druhů můžeme hovořit o katastrofě, z pohledu ekosystému se jedná o 23

Zajímavým příkladem využití permakultury v době nedostatku ropy je Kuba, která po rozpadu Sovětského svazu a za současného embarga obchodu s USA musela rapidně snížit spotřebu ropy (ze 13 na 6 mil. tun během jednoho roku). Lidé museli změnit své návyky ve spotřebě, dopravě a také v zemědělské produkci (do té doby silně industrializované, např. chemických hnojiv používali na hektar 2x více než USA). Stát zareagoval poměrně pružně a vytvořil podmínky, ve kterých lidé začali hospodařit na městských plochách, v suburbiích, domácích i městských zahradách, tzv. organopónicos. Australští permakulturisté přijeli na Kubu učit designu, vznikly lokální systémy distribuce, apod. V současnosti je jen v Havaně více než 26 tis. zahrádkářských jednotek, které na 2400 ha vyprodukují až 25000 tun jídla (viz dokumentární film The Power of Community: How Cuba Survived Peak Oil – MORGAN, 2006 a ASSADOURIAN, 2008, 158). Ve své dobrovolné formě je zajímavým příkladem přechod na permakulturní formu produkce potravin ve městě Todmorden v Anglii (WARHURST, 2012). Tyto příklady silně korelují s konceptem ruralizace města, ve kterém permakultura hraje stěžejní roli (NEWMAN; BEATLEY; BOYER 2009, 35). Autoři představují další 3 možné scénáře založené na předpokladu energetické změny podobně jako Holmgren – kolaps, rozdělené město a odolné město.

20

pozitivní faktor or vedoucí k efektivnímu využívání limitovaných vaných zdrojů zdroj (celkový příjem energie se maximalizuje). ximalizuje). Model M je typický svou dlouhodobou obou fází akumulace aku biomasy a následným krátkým átkým intenzivním intenz pulsem spotřeby (ať užž ohněm či faunou). Množství biomasy výrazně klesáá a živiny živ se navracejí do půdy (HOLMGREN: MGREN: 2006, 20 257). Čtyřfázový model adaptivní adaptiv změny,24 jak jej navrhl C. S.. Holling (obr. 3), představuje rozšířenou variantu riantu pulsního puls modelu. Soustředí se na fázii klimaxu a nejistou dynamiku mezi narušením m a obnovou ekosystému. Charakterizujeme 4 fáze: -

využití (exploitatio xploitation) – postupná tvorba biomasy (vázání dostupné do energie) z pionýrských ských druhů směrem s ke stabilnějším společenstvím; uchování (conserva conservation) – vysoce komplexní stadium m klimaxu, malý m únik živin; uvolnění (creative creative ddestruction) – puls narušení; přeměna (renewal) renewal) – nestabilní fáze, ve které jsou živiny a energie en v otevřených nikách náchylné ke k ztrátě, což může vést k „ekologickému „ekologickém odnosu k nižší produktivitě“;; stejně ste tak může ekologickou ou invazí dojít k přesunu k produktivnějším uktivnějším ssystémům

Obr. 3. Čtyřfázový model adaptivní změny Pramen: n: HOLLING H (1986) In: MITUSOVA; CACARES; TETTEH (2006) (200

Konceptů ekologické logické sukcese suk je celá řada, tyto nejjednodušší ednodušší nám n však poslouží k pochopení jejich ejich permakulturního permak využití v reakci na energetickou nergetickou krizi. Vyhledávání vzorců fungování ání systémů v přírodních ekosystémech a aplikování je j na antropogenně vytvořené struktury ktury je pro permakulturu typické. HOLMGREN REN (2006, 263-266) aplikuje modely sukcese se na různé společenské změny (sociální sukcese), kcese), např. např na sociopolitické cykly (keynesiánská ká ekonomika ekono x puls ropných krizí x thatcherismus) thatcherismu i na osídlovací 25 procesy jako je např. gentrifikace gent (čtyřfázový model). My si ale rozebereme ro sukcesní vývoj společnosti na základě zákl poklesu změny energetických zásob, nejprve v modelu klasickém a pak pulsním m (resp. (r v jeho modifikované čtyřfázové zové podobě). podobě)

24 25

The Resilience Alliance nce (2002) DELANTYHO (2003, 56-63) 63) pojmenovaný po vývoj gentrifikace rovněž připomínáá model sukc sukcese.

21

1.2.2

Klasická sukcese lidské společnosti26

V úvodu této práce jsem parafrázoval J. M. Greera, který předpokládá, že klimaxové stadium společnosti (tedy dlouhodobě udržitelná struktura) nastane při spotřebování fosilních paliv. Předpokládá, že lidé jsou generalisté, tzn., nejsou vázáni na jeden typ vývojového stádia. 4 fáze od raného do klimaxového stádia můžeme znázornit: Průmyslová společnost společnost

nedostatkový průmysl

sběrná společnost

ekotechnická (udržitelná)

V průmyslové společnosti se lidé chovají jako r-stratégové, rychle se rozrůstá hmotné bohatství společnosti, ale rovněž se spotřebovávají zdroje pro tento růst. Greer27 předpokládá, že v současnosti jsme v počáteční fázi nedostatkového průmyslu. Ten je charakteristický postupným upuštěním od některých odvětví (např. turismus či osobní doprava), zdroje začínají být příliš nákladné. V neustálém poklesu zdrojů se přejde na sběrnou společnost, která bude využívat suroviny z recyklovaných materiálů, budou se recyklovat celé industriální komplexy. V závěrečné fázi již nebude co recyklovat, a společnost se dostane do svého klimaxu. Greer se domnívá, že v různých společnostech budou fáze probíhat různou dobu. Navíc, v rámci jednoho regionu budou chudší vrstvy ve velkém mnohem dříve odkázány na sběrnou společnost. KVAPIL (In: HAUSEROVA; VLASINOVA; VARJANOVA, 2011) přiznává permakulturistům možnost designovat své životy na základě jednotlivých stadií – v některých krocích blíže klimaxovému stadiu, někde být nablízku možností naší vysokoenergetické společnosti. 1.2.3

Puls fosilních paliv

Posouzení vztahu pulsního modelu sukcese a ropného zlomu se věnoval samotný HOLMGREN (2006, 266). Přeměna sociálního a kulturního kapitálu musí vzniknout v kontextu energetického poklesu. V důsledku světového kapitalismu došlo k poškozování složek kulturních a ekologických, došlo k narušení, k pulsu. Globalizace ale poskytuje nový prostor pro sociální přeměnu, živiny pro nové bioregionální kultury přizpůsobené současné energetické situaci. Pokud vnímáme kapitalismus jako faktor, který způsobuje uvolnění světových obnovitelných a neobnovitelných zdrojů, pak je permakultura možným novým činitelem fáze přeměny. Podívejme se na ropný zlom jako na vrchol pulsu blíže. Holmgren vycházel v mnohém z práce systémového ekologa Haralda Oduma,28 který byl

26

KVAPIL, M. Jak vytvořit udržitelný svět. In: HAUSEROVÁ; VLAŠÍNOVÁ; VARJANOVÁ (2011, 32-39) Greer je těmito názory znám. Argumentuje tak v knize The Ecotechnic Future: Envisioning a Post-Peak World (GREER, 2009), na svém blogu i v mnoha článcích – převzato např. Blisty (online). Já zde však používám argumentační linii Kvapila, jež Greera dobře reflektuje. 28 Odum historicky analyzuje, že lidský rozvoj silně koreluje s množstvím využité energie. Systém je závislý nejprve na využití obnovitelných zdrojů (agrární revoluce) a poté na neobnovitelných zdrojích (průmyslová revoluce), což ústí v populační explozi a informační revoluci. Uchovaná energie ve městech a informačních technologiích je ovšem závislá na fosilních zdrojích, které dle něj nebudou schopny dále systém udržovat. Očekává tedy přesun systému do nižší agrární zóny (MACLEOD, 2012). HEMENWAY (2010) reaguje, že zemědělství, jak jej známe dnes jako součást naší civilizace, není tradičním prvkem lidské kultury, humanity. Zapomíná se, že před zemědělstvím, neexistovaly pouze společnosti lovců/sběračů, ale také společnosti hortikulturní (tedy zahrádkářské). Nadbytek zdrojů (resp. půdy) v té době však měl za následek zemědělskou revoluci. Hemenway tvrdí, že chceme-li mi mít na ekosystémy regenerativní zpětnou vazbu v dnešní době nedostatku zdrojů, musíme se učit z těchto hortikulturních společností, nikoli se vracet k zemědělství. 27

22

toho názoru, že všechny systémy na všech úrovních pulsují. Role pulsu tkví v maximalizaci přenosu živin (výměnných energetických toků) ve fázi uvolnění a přeměny a jejich udržitelnosti pro další cyklus. Potřeba systému maximalizovat přesun těchto energetických toků musí vyrovnávat potřebu o co nejmenší adaptivní změnu (MACLEOD, 2012).29 Společenskou výzvou je pak tento přesun adekvátně reflektovat, umožnit přesun dostupné energie k novému cyklu a nikoli podporovat další růst v době energetického poklesu. Jinými slovy, bylo naprosto přirozené využít možností energetického růstu, avšak k umožnění udržitelných podmínek pro život na konci pulsu je třeba vytvořit opatření plynoucí z energetického poklesu. Některé charakteristiky ropného pulsu jsou zobrazeny níže:30

Obr. 4. Hubbertova křivka a vybrané charakteristiky ropného pulsu Pramen: MACLEOD (2013)

1.2.4

Uchovaná energie

Charakteristiky z obr. 4. jsou obecně známé, ale tvorbu opatření v kultuře, jež zná pouze levou část Hubbertovy křivky, kterou navíc nechce opustit, je náročné ztělesnit a kvantifikovat. HOLMGREN (1994) vycházející z Oduma31 navrhuje, že vhodnou metodou a měřítkem naší závislosti na prostředí je kritérium uchované energie.32 Sluneční energie se na základě termodynamických zákonů přetváří v další druhy energie a koná práci, v průběhu procesů se uvolňuje teplo a vytváří biomasa (život). Tento proces je z energetického hlediska neefektivní (např. pouze 0,1 % energie zůstává ze sluneční energie ve vzrostlém stromě), jelikož energie v řetězci přeměny degraduje ve své kvalitě

29 Tento předpoklad odráží logický princip vrcholu – systém je v rovnováze, pokud se míra růstu zdrojů před vrcholem rovná míře poklesu těchto zdrojů za vrcholem. 30 Např. HOPKINS (2009) si všímá současných tendencí v číslech. Na každý 1 barel nově objevené ropy připadají 4 barely spotřebované. V roce 1930 jsme získali 100 energetických jednotek z 1 jednotky potřebné k těžbě. Dnes je jich pouze 11. Navíc, z 98 zemí produkujících ropu již 65 je za hranicí ropného zlomu. 31 Odumův ekosystémový přístup, na němž pracoval v době ropných krizí, je charakteristický používáním kritéria uchovaná energie, jejím přesunem a transformací v čase. Do studia ekosystému integruje nejen neživé prvky, ale také lidské systémy a ekonomiky (ABEL, 2012). 32 Základním východiskem jsou 2 termodynamické zákony. 1. zákon zachování energie – energie samovolně nevzniká a nezaniká, může se pouze měnit na jiný druh energie. 2. zákon degradace energie – v průběhu přeměny energií dochází k částečné degradaci (část energie se mění na teplo), což je nevratný proces v dané soustavě. Množství vykonané práce se postupnou degradací snižuje až na disperzní teplo. Rozdílem energií je entropie.

23

(uniká teplo). Tzv. uchovaná energie tělesa (produktu) je celkovou energií, kterou vynaložíme řetězcem prací k vytvoření tohoto tělesa. Při následné spotřebě (např. jako paliva) si celkovou uchovanou energii těles neuvědomujeme a neuvědomujeme si tak proces postupné degradace kvality energie (typickým příkladem je využití nukleární energie). Rovněž zapomínáme na uchovanou energii lidské práce a dalších vstupních zdrojů. Nejvyšší kvalitu má logicky energie sluneční. Snahou permakulturistů je tedy získávat a uchovávat tuto energii v jejím počátku. Primárním uchovatelem sluneční energie jsou přírodní ekosystémy, a primární předpokladem permakultury je, že designováním land-use systémů jsme schopni tuto energii získávat a udržet.33 Miliony let uchované solární energie ve fosilních palivech však systémy nemohou nahradit, a proto je třeba z vysokoenergetické společnosti ustoupit. Uchovaná energie v infrastruktuře, znalostech, myšlenkách i kultuře nám na této cestě k nízkoenergetické udržitelné společnosti pomůže. HOLMGREN (1994) přiznává, že jeho a Mollisonovy původní předpoklady o celkovém energetickém vrcholu se o několik dekád opozdily, a to právě díky nezapočtení uchované energie v infrastruktuře, technologii a znalostech. Vysvětlit si to můžeme tím, že energetické účetnictví EMERGY bylo v té době v zárodcích, uplatnění pro globální výpočty se vyznačuje značnou složitostí a mimo jiné, oba autoři se v původní verzi designu zaměřovali zejména na energetickou a ekosystémovou udržitelnost zahrad a lidských obydlí, Holmgren se až později ve svém studiu začal věnovat rozvoji společnosti a systémovému myšlení. V této kapitole jsme se snažili ve zjednodušené formě pochopit, z čeho vychází permakulturní představa o neudržitelnosti vysokoenergetické společnosti a na jakém principu bude možné využít současnou uchovanou energii k vytvoření systémů nízkoenergetických. Odpovědí na otázku, proč permakulturisté využívají např. letadel (jakkoli skromně a uvědoměle) je v prvé řadě rovněž uchovaná energie (v ideální situaci uchovaná energie v idejích, činech či vytvořených systémech v průběhu cesty převyšuje energii spotřebovanou pro tuto cestu). V trochu složitější verzi tohoto systémového myšlení hraje roli i čas – v dlouhém období, resp. v dlouhém cyklu může tento „výlet“ nabýt uchovanou energii (např. předáním myšlenek o permakultuře). Navíc, permakulturisté svými činy zohledňují více rozměrů (uchovaná energie je tvořená i lidskými vztahy, kulturou, spiritualitou), každý jejich čin je tak ideálně založen na komplexním vyhodnocení. Je nutné si uvědomit, že sic jsme pro uchopení permakultury v této práci využili ropný zlom, jakožto významný faktor současného pulzu změny, permakultura vychází z víceúrovňového chápání, z holismu, vidícího celek a jeho jednotlivé prvky v rámci dlouhého časového období. Permakultura přijímá také jednotlivé cykly a rytmy planety Země. Jak píše HOLMGREN (2006, 280) v závěru své knihy, permakultura se nachází na rozhraní dvou přístupů. Na straně jedné je udržení života

33 Dle permakultury je třeba jednat na základě tzv. maximum EMPOWER principle, jenž říká, že samoorganizující se systémy, které maximalizují svůj uchovaný výkon (EMPOWER je tok energie EMERGY za jednotku času), zvítězí nad ostatními systémy (MARE: 2012, 5).

24

v rámci sezónních cyklů, na straně druhé abstraktní koncepce a emočně nabitá kreativita pro tvorbu. Jinými slovy, permakultura si je vědoma spirituálního hlubokého svazku s přírodou, ale také dynamicky a kreativně reaguje a vytváří nové systémy.

1.3 Permakulturní principy34 Předchozí text nabízí myšlenkové předpoklady permakulturisty pro cestu k nízkoenergetické společnosti. Nyní si uvedeme, jak v ideálním případě jedná. Opět se budeme držet širší roviny permakultury (diskuzi některých postupů nabídnou případové studie). Podkapitola nabídne základní přehled principů permakultury (etiky a designu). Je nutné mít na paměti, že tyto principy, jakožto základní učení permakultury, jsou aktéry aplikovány na širokou škálu parciálních kontextů a celek lidského života, resp. planety Země. Byť vznikly jako principy designování udržitelných ekosystémů zahrad a lidských obydlí, jsou používané i pro designování lidských osobností a vztahů ve společnosti. Schémata v kapitole nám pomohou znázornit, jaký rozsah permakulturní učení má.35 1.3.1

Etické principy36

Designové principy vycházejí v prvé řadě z permakulturního etického rámce: -

-

péče o Zemi: obrazně řečeno se jedná o péči o půdu a její kvalitu, jakožto nosnou složku organického růstu. Hlavním mottem je pak snižování spotřeby veškerých zdrojů, jakožto nejlepší způsob redukce dopadů našich činů. Permakultura si je vědoma, že správcovství země, ve smyslu dohledu nad celou planetou, je nad lidské možnosti, eticky hovoří spíše o péči o každé lidské obydlí, o každý malý přírodní ekosystém. Permakultura je však přesvědčena, že správa země za účelem regenerace a zvyšování úrodnosti půdy (nejen za materiálními účely) je možná, a to na co nejmenší ploše; péče o lidi: začíná u každého jedince, který by se měl snažit o osobní zodpovědnost svých činů a soběstačnost resp. samostatnost v dostupných mezích. Chápeme ji jako snahu o osobní rozvoj, jež vede ke snižování materiálního konzumu a

34 Měli bychom si uvědomit, že principy ekologického designu se zabývá mnoho dalších přístupů, které se liší principielně váhou, kterou dávají lidskému bytí v přírodních ekosystémech, a tedy i sociokulturní a socioekonomické stránce udržitelnosti: antropocentrismus – příroda je zde pro člověka, aby ji využíval; ekocentrismus – příroda a sociální systémy jsou na sobě závislé (např. permakultura); biocentrismus – lidé jsou součástí přírody, a neměli by nijak narušovat přirozenost systému (např. Gaia Theory), teocentrické – harmonické soužití s přírodou. Z nich pak vychází široké spektrum principů: principy hlubinné ekologie NAESSE a SESSIONSE (1995), Earth Charter, Hannover Principles, Sanborn Principles, Biomimicry Principle, aj. Permakultura je ovšem v designovém přístupu se svými principy z roku 1978 pionýrskou. O jednotlivých principech nabízí více např.: EDWARDS (2005). O přístupech, z nichž principy vychází, se dočteme např. v ESPINOSA, WALKER (2011). SMITH (2000, 35) pak nabízí alternativní postavení permakultury blíže k antropocentrismu, přestože přiznává, že v mnoha ohledech se protíná s myšlením hlubinné ekologie. To jen potvrzuje komplexní pohled permakultury na nutnost stabilního a udržitelného ekosystému a na člověka, jako kreativního tvůrce designu. 35 Není úkolem této práce vysvětlovat, jak se jednotlivé principy aplikují. HOLMGREN i MOLLISON podali ve svých publikacích rozměrnou a uchopitelnou teorii, a mnoho permakulturistů ve svých článcích, videích i v kurzech permakulturního designu ukazují praktické využití těchto principů. Jelikož jsou ale základem permakurního učení, je nutné si je zde alespoň ve zkratce uvést. 36 HOLMGREN (2006, 1-12)

25

-

závislosti na globální ekonomice, ale také jako snahu o skupinový rozvoj, komunikaci a vytvoření harmonického soužití - komunitní závislosti;37 určení hranice spotřeby a reprodukce a přerozdělování přebytků:38 na jedné straně se permakulturní etika zaměřuje na omezené možnosti, omezený vliv i omezené (regulované) potřeby lidí. Člověk by si měl uvědomit své limity a limity své spotřeby – ve smyslu dobrovolné skromnosti39- ale také chápat lidstvo jako celek i jeho jednotlivé členy. Dobrovolná skromnost pak značí i redukci reprodukce na základě osobní zodpovědnosti. Na druhé straně permakultura ví, že žijeme v době hojnosti, a proto bychom se měli snažit, o co nejefektivnější přerozdělování mezi lidmi (peněz, zdrojů, informací i dovedností). Všimněme si, že permakultura vkládá důraz jak na jednotlivce, tak na hodnoty egalitářské.

Obr. 5. Permakulturní etika a 12 principů permakulturního designu Pramen: Permacultureprinciples (online)

1.3.2

12 principů permakulturního designu40

Všimli jsme si, jak je permakulturní etika zaměřená na uvážlivou spotřebu zdrojů. Nyní se podívejme blíže na jednotlivé principy designu, které z etiky vychází (obr. 5.). Pozoruj a jednej: je principem, jenž hovoří o designérově přístupu, který by měl být založen na důkladném a dlouhodobém pozorování přírody, z různých úhlů a ve své

37

HEMENWAY (2012a) si všímá, že myšlenka absolutní soběstačnosti je v mnoha permakulturistech silně zakořeněná, často brána jako základní cíl projektu a designu. To Hemenway dešifruje jako nepochopení/nerespektování základů permakulturní etiky. Absolutní soběstačnost je mýtus a neměla by být ani hlavním cílem projektu. Jakkoli cesta vede k vědomému potlačování závislosti na vnější ekonomice, závislost na lokální komunitě je naprosto přirozená. Permakulturní člověk se pak má věnovat vztahům v těchto komunitách. 38 V anglickém originále fair share – vedou se spory o správný název a výklad tohoto principu. 39 O dobrovolné skromnosti více např. LIBROVÁ (1994). 40 Na základě HOLMGREN (2006); Permacultureprinciples (online) a Permaculture Association (online).

26

komplexitě, jakkoli je toto pozorování relativní. Chápe krajinu jako učebnici a řešení našich akcí je často v nejbližší krajině (např. léčivé účinky některých plevelů). Zachytávej a uchovávej energii: v prvé řadě se permakultura vhodnou prací s terénem a orientací snaží zachytávat sluneční energii, má pozitivní vztah k vodním rezervoárům ve formě přehrad,41 v menších měřítkách v tzv. akvaponních systémech a swejlech (systémy jezírek a koryt k zachytávání dešťové vody), snaží se o zlepšování kvality půdy, kompostování, uchování semen, apod. Fosilní paliva je třeba použít (dokud zde jsou), k designování udržitelných krajinných systémů. Získávej výnos: každý z vytvořených systémů by měl být výnosný (dle účetnictví EMERGY). Tím, že designujeme podle tohoto pravidla, snižujeme svou závislost na ostatních. Příkladem je zahradničení - permakulturní zahrada nemusí být extrémně biodiverzní. Základem je v prvé řadě pragmatické řešení, měla by přinášet energii, plody. Usměrňuj sama sebe a přijímej zpětnou vazbu: hovoří o osobní zodpovědnosti, potlačení sklonů k jakémukoli destruktivnímu řešení, jež vyvedou systém z rovnováhy. Vyjadřuje schopnost jedinců modifikovat své chování k progresu celého systému. Cílem permakultury jsou totiž soběstačné – samoudržitelné systémy. Využívej obnovitelných zdrojů a služeb a važ si jich: spolupracovat s přírodou je lepší než ji využívat. Princip vyzdvihuje hodnotu ekologických služeb, jako např. kořenových čističek vody, tažné síly koní, či divokých plodin. Uvědomuje si vzácnost zdrojů. Nevytvářej odpad: snahou je vytvářet cyklické, nikoli lineární systémy, a to ve smyslu „one man’s trash, another men’s treasure.“ V prvé řadě je potřeba v procesu snížit vstupy, a poté s výstupy dále naložit, např. vytvořit kompost. Navrhuj od vzorů k detailům: navazuje na první princip a snaží se v prvé řadě využívat přírodní vzorů (např. designování potravinových lesů). Důležité je chápat situaci v různých měřítcích. K tomu slouží např. zónová a sektorová analýza a svahovitost.42 Dej přednost začleňování před oddělováním: je princip založený na relacích mezi prvky systému. Designér se řídí hesly: každá důležitá funkce je podporována mnoha prvky; každý prvek vykonává mnoho funkcí. V prvé řadě je třeba designovat prvky systému tak, aby mohly více funkcí vykonávat (např. využití tzv. slepičího traktoru – posuvný kurník, díky němuž jsou slepice krmeny např. natí kořenové zeleniny v době odrostu lodyhy, půdu kypří, hnojí a sbírají škůdce). Tento princip klade důraz také na sociální rovinu – tvorbu komunit.

41 HOLMGREN (1994) při získávání a uchovávání energie často zmiňuje vodu, jakožto velký problém Austrálie. Permakultura je typická svým soubojem s gravitací – tzn. - na místo ztráty vody, odplavení živin a eroze půdy v podobě povrchového odtoku, se snaží o vytváření lokálních i regionálních vodních systémů. 42 Zónová analýza (viz Příl. A. se využívá k plánování usedlostí. Každá zóna by měla mít specifické charakteristiky a účel na základě vzdálenosti od domu. Zóna 00 – člověk; zóna 0 – usedlost; zóna 1 – intenzivní zahrada; zóna 2 – sad a malý dobytek; zóna 3 – pole, komerční plodiny, oseté pastviny a velký dobytek; zóna 4 – obhospodařované lesy, pastviny a mokřiny; zóna 5 ekologický odkaz divočiny. Součástí zón je také divoká výseč, vhodná pro pozorování přírodních procesů. Sektorová analýza slouží k pozorování sluneční, větrné a vodní aktivity na daném místě/sektoru).

27

Využívej malých a pomalých řešení: lokální a malé = stabilní a udržitelné. Tento princip je i propagačním, snaží se angažovat společnost do malých aktivit lokálního významu (jako jsou např. komunitní zahrady ve městech). Funguje rovněž jako brzdný mechanismus, designér by měl pomalu a uvědoměle navrhovat malá řešení dle současných možností. Využívej rozmanitosti a važ si jí: ať už se jedná o multikulturalismus nebo biodiverzitu v přírodě, permakulturista ji bere jako pozitivní vlastnost. Hovoří však o tom, že důležitější než diverzita je počet funkčních spojení. Diverzitu chápe i v rozmanitosti energetických zdrojů, pěstovaných plodinách na stanovišti, apod. Využívej krajů a važ si okrajových systémů: v ekosystémech jsou okraje často nejhodnotnějšími prvky s největším počtem funkčních spojení. Permakultura právě v nich vidí velký potenciál pro stabilitu systému. Klade důraz na periferní části území a společnosti, které jsou v současnosti neefektivně využívané. Typickým prvkem je stírání a sdílení hranic, aplikace metod tradičních kultur s moderními technologiemi, apod. Využívej změnu tvořivě a tvořivě na ni reaguj: poslední princip, reakce na změny, ať už predikované či sezónní, je v permakultuře obsažen ve fundamentální rovině. Důsledným pozorováním a včasnou reakcí se permakultura snaží potlačit nejistotu. Permakultura se tedy ve své úzké formě (permanentní agrikultura) snaží o vědomý design a údržbu zemědělsky produktivních systémů, které jsou diverzitní, stabilní a odolné jako přírodní ekosystémy. Integruje krajinu a člověka, systém ve své udržitelné formě poskytuje dostatek jídla, energie, přístřeší a dalších potřeb. Klade důraz jak na přirozené niky, tak na uvážlivé designování výnosných ekosystémů bez potřeby vložení přílišné energie (ať už lidské, materiální či energetické). Akceptuje roli ekosystémové sukcese.43 Klade důraz na jednotlivé prvky systému i na systém jako celek. Učí se z přírody, z různých vědeckých směrů, z tradičních kultur. Učí se z vlastních chyb. Uplatňuje se v rurálních i urbánních oblastech, v periferii i centru, atd. 1.3.3

Energetické principy

Předchozí odstavec ve zkratce shrnul, jak permakulturní člověk jedná při designování svého obydlí a okolních ekosystémů. Designové principy permakultury vycházející z 3 etických bodů mají v prvé řadě za cíl vytvořit udržitelný systém, díky němuž budou uspokojeny lidské potřeby, a přírodní prostředí zregeneruje. Z předchozího textu je zřejmé, nakolik nosná je v permakultuře myšlenka energetického poklesu, jakým způsobem je třeba energii hodnotit, i jak s energetickými zdroji v designu zacházet. Pro koncepci této práce je ale vhodné, abychom si konkrétní energetické principy vyjmenovali. Podobně

43

Např. NORTH (1996) vysvětluje, jak permakulturista nakládá v dlouhém období s ekologickou sukcesí designovaného systému. Na jedné straně reaguje na změny, na druhé straně přenechává systém, aby sám „dozrál“. Často trvá 15-20 let až takový nadesignovaný systém do stádia zralosti dospěje. V té chvíli by v ideální podobě měl být samoregulujícím se systémem (bez nutných zásahů z vnější). Povětšinou se jedná o tzv. potravinový les. KVAPIL (2012) nicméně přemýšlí, že ve stupňujícím se nedostatku půdy a zvyšující se poptávce po ní, bude potřeba vytvářet nové techniky, zejména biointenzivní a vhodně tak jedlé lesy, jakožto současnou majoritní techniku doplnit.

28

přemýšleli i Mollison s Holmgrenem a ve svých pozdějších studiích přišli s následujícími radami na cestu k energetickému poklesu: MOLLISON:44 - systémy, které vytvoříme, by měly vydržet co nejdéle, a to s co nejmenší údržbou; - tyto systémy jsou udržitelné, protože udržují samy sebe i ty, kteří je vytvořili (měly by uspokojovat nejen své vlastní potřeby, ale i potřeby lidí - tvůrců); - pro vytvoření těchto systémů můžeme využít fosilních zdrojů, ale jen pokud tyto po dobu své životnosti absorbují (uchovají) více energie, než kolik jsme vynaložili k jejich konstrukci. HOLMGREN (1994): - omezuj, znovu používej, recykluj - pěstuj na zahradě a konzumuj své produkty - vyvaruj se dováženým zdrojům - používej raději svou práci a znalosti, nežli materiál a technologie - designuj, buduj a kupuj pro dlouhodobost a opravitelnost - používej zdroje tam, kde mají největší potenciál - používej obnovitelných zdrojů, i když jsou lokální environmentální náklady vyšší (např. lokálního dřeva ke spalování i konstrukci domů) - používej neobnovitelných zdrojů a uchované energie k tvorbě udržitelných systémů - nepoužívej nejnovější high-tech produkty - vyvaruj se dluhu a dalekého dojíždění - snižuj zdanění svým nižším příjmem - udržuj domácký způsob života.

1.4 Dosah permakultury Jakým způsobem permakulturní člověk jedná? Jedná koncepčně, komplexně, s ohledem na místo, s ohledem na etiku. Opět se vraťme na začátek. Pokud člověk neuvažuje v novém paradigmatu, nemůže permakulturu plně pochopit. Permakulturní květ (obr. 6.) je vhodné schéma, které vysvětluje, proč permakulturu nemůžeme brát a hodnotit pouze z úrovně úspěšnosti permakulturního designéra v kreativní tvorbě ekosystému. V centru jsou etika a design, které pak provázejí jednání permakulturisty po spirále od lokálního měřítka (sebe resp. svého obydlí) po interakci s místní komunitou i vnějším světem. Pro udržitelnost systémů potřebuje permakulturista i udržitelnost sociální a ekonomickou. Schopnost sociální organizace je stejně důležitá jako vhodná technologie, zdraví, vzdělání či spiritualita a kultura. Na svém vnějším okraji nalézá designér síť lokálních řešení, které ve svém holistickém pojetí akceptuje či neguje. Permakulturní květ je v prvé řadě důkazem, jaký dosah permakulturní jednání má. Snaha o systémovou lokální soběstačnost resp. samostatnost a komunitní participaci, globální zodpovědnost a celkovou udržitelnost, tak bychom mohli shrnout motivaci v permakulturním jednání.

44

MOLLISON, B. Permaculture, A Designer’s Manual. Tagari, 1988, 574 s. In: (ARANYA, 2013)

29

Obr. 6. Permakultu Permakulturní květ – dosah permakulturního jednání Pramen: Do It Yourself. A Handbook for Changing Our World (2007, 18)

1.5 Shrnutí Snahou první kapitoly y práce bylo by čtenáři poskytnout teoretický cký rámec ve studiu permakultury, jakožto odezvy na energetickou krizi. Nejprvee jsem vysvětlil, vys jak permakultura vidí změnu ve směr měru energetického poklesu. Dálee jsem využil využ modelů sukcese a principu EMERGY ERGY účetnictví účet k dalšímu přiblížení permakulturní akulturní představy p o budoucím scénáři. V závěrečné části čá jsem přidal, jakým způsobem bem permakultura permak na energetický pokles reaguje. Vraťme se ale na úplný začátek a k problému paradigmatu. paradig V současném paradigmatu atu nelze permakulturu per plně pochopit, ale také ké ani plně ppraktikovat. Hodnotit její příspěvek k tématu řešení ře energetické krize tak není úplně jednoduché. jedno Na jedné straně poskytuje zajímavý pohled poh systémové ekologie k predikci kci budoucího budoucíh scénáře i jejího řešení, na straně druhé je např. nap energetické účetnictví, principielně velmi lmi příhodné, těžce však v běžné praxi využitelné. Vycházíme-li z etických, designových nových a energetických ene principů, jedná se bezesporu esporu o energeticky ene skromný přístup (zejména ména porovnáme-li porovn jej s konvenčním zemědělstvím, stvím, stavitelstvím, stavit apod.). Rovněž můžeme kladně dně hodnotit, ho že vkládá-li permakultura do člověka roli ro jakéhosi správce ekosystémů,, či aktivního údržbáře, dělá to v dostatečně malé alé úrovni, dělá d to vědomě tak, aby zůstala zachována homogenita h divočiny s člověkem designovaných esignovaných ekosystémů. Problém tak tkví v pojmu samostatnost, permakultura potřebuje komunitu pro pr její sociální služby, aby mohl permakulturista permakulturi naplnit svou vizi o udržitelnosti. osti. Problém komunity rozebere následující jící kapitola. kapitola Druhým problémem je dnešní paradigma aradigma a vl vlastnictví půdy. V obecním plánování, ať už rurálním r či urbánním, se permakultura může dostat d do problémů s osobním (státním)) vlastnictvím pozemků. Zato pro ekopartizánské tizánské i soukromé pěstování nabízí spoustu řešení a možností. m

30

2

ŽÍT KOMUNITU: UDRŽITELNOST ZÁMĚRNÝCH KOMUNIT

„Lidé žijící v komunitách mají dnes na výběr, mohou odejít, kdy se jim zlíbí.“ Hana Librová45 V předchozí kapitole jsme si všimli, že k naplnění permakulturních cílů je potřeba vytvořit dostatečný prostor pro sociální, kulturní i ekonomickou participaci. Jistě, ve svém úzkém vymezení se permakultura zabývá zejména designováním ekosystémů zahrádek a lidských obydlí a v České republice najdeme řadu domácích i ukázkových zahrad a vzdělávacích center, jež byly vytvořeny na základě permakulturních principů.46 Řada diplomovaných permakulturních designérů (DPD) navíc nabízí své služby s realizací permakulturních projektů, permakulturní kurzy, apod.47 Existují studie (v českém prostředí např. PECHOVÁ, 201148), které se zabývají environmentální a energetickou udržitelností takových usedlostí a projektů (celosvětová distribuce takových projektů viz Příl. B.) Můžeme předpokládat, že jsou si tyto osoby/projekty vědomy prvků permakulturního květu a tedy i participace v lokálním prostředí, a bylo by jistě zajímavé zkoumat, nakolik jsou samostatné resp. lokálně soběstačné v sociální a ekonomické rovině. K naplnění cílů z pohledu permakulturní etiky (tedy péče o Zemi, péče o lidi a přerozdělování přebytků), je však dle mého názoru nutné zajít mnohem dále, tedy za současné paradigma malých, byť relativně samostatných sociálních jednotek. Důvody jsou zřejmé: při nedostatečných sociálních, kulturních a ekonomických vztazích na lokální úrovni je snaha o samostatnost a soběstačnost lidského bydlí časově i pracovně velmi náročnou činností. Navíc, při stále zvyšující se poptávce po půdě, musí být permakulturní snahou tyto nároky snižovat, ať už formami pracovně náročnějších biointenzivních postupů nebo zvyšováním počtu osob půdu vlastnících.49 Vhodnou alternativou je samozřejmě využívání principů permakultury ve veřejných urbánních i rurálních prostorech, ať už ve formě komunitních zahrad, či tzv. guerilla gardeningu – ekopartizánství, stejně jako ve formě komunitou podporovaného zemědělství a dalších přístupů. Problémem z pohledu permakultury je však roztříštěnost a

45

(SMOLÍKOVÁ; ANDER, 2003) V ekomapě ekologického institutu Veronica nalezneme celou řadu přírodních zahrad, z nichž mnohé využívají principů permakultury (Veronica, online). 47 Např. servery Permanet.cz; Zelenycarodej.cz, Prirodnizahrady.cz či Ekozahrady.com 48 PECHOVÁ (2011: 45, 75-77) ve svém výzkumu vytvořila databázi permakulturních projektů pro ČR a Slovensko. Nejvíce jich nalezneme v Jihomoravském a Bratislavském kraji. Projekty rozdělila na soukromé usedlosti, vzdělávací centra, komunity/pozemkové spolky a ekonomické živnosti. Na základě kontroverzního avšak všeobecně uznávaného kritéria ekologické stopy byla zkoumána ekologická udržitelnost těchto projektů. Oproti průměrné ekologické stopě v ČR – 5,47 gHa/osoba, měly projekty v průměru pouze 2,19 gHa/osoba. 49 Kvapil ve svém textu také silně neguje častou představu o permakulturních systémech, jako o systémech bezúdržbových. Heslo minimální úsilí při maximálním užitku musí být vyváženo heslem maximální úsilí o minimální ekologickou stopu. To bude vést k častějšímu využívání biointenzivních postupů, apod. Jiný názor má ale Masanobu Fukuoka, jehož přístup přírodního farmaření se zkráceně dá popsat jako uvědomělé šíření semen rostlin, což v ideální verzi nevytváří tlaky na vlastnictví půdy a intenzivní práci. Na druhou stranu, tento způsob je silně ovlivněn rozsahem divoké přírody (přirozených ekosystémů) v krajině (KORN, 2003). 46

31

dezorganizovanost těchto iniciativ.50 Cesta k celkové samostatnosti a udržitelnosti je tak neúplná. V holistické formě se permakulturní představy ztělesňují ve formě tzv. záměrných společenství neboli záměrných komunit, tedy skupin lidí, kteří spolu záměrně žijí na daném místě a praktikují obvykle (zejména ve vztahu k místu) určitou formu společného vlastnictví (GOITIA, 2003, 9). Může, ale nemusí se jednat o permakulturní (ve smyslu používání designových technik) projekty. CHRISTIAN (2003) definuje záměrnou komunitu jako skupinu lidí, kteří se vědomě rozhodli žít spolu či dostatečně blízko sebe tak, aby mohli sdílet společný životní styl či společný cíl, a to buď ve formě residenční čí územní komunity. Organizace FIC (online) pak záměrnou komunitu popisuje jako skupinu lidí, kteří se rozhodli žít společně, s cílem vybudovat společnou prací životní styl, jenž by reflektoval jejich sdílené hodnoty. Byť např. v ČR či na Slovensku existuje několik projektů, jejichž cílem je vytvoření osad, kde v blízkosti žijí lidé se společnými zájmy o udržitelný způsob života, nelze tyto projekty považovat za záměrné komunity, jelikož byly vytvořeny principem shora dolů, tedy díky vhodné politice obce, apod. Krom toho, je otázkou, na kolik bude v praxi jejich činnost komunitní, budou mít společné vlastnictví určitého území, apod.51 Určit, který projekt se za komunitu může považovat, a který již ne, je ovšem problematické, sami lidé v některých záměrných společenstvích mají problém se vůči pojmu vymezit. Snad je to proto, že termín komunita je používaný v mnoha rozdílných kontextech. V této práci chceme diskutovat, jaké možnosti nabízí záměrné komunity v řešení energetické krize z pohledu permakultury. Proto musíme pojem dobře definovat, k čemuž slouží tato kapitola. V úvodní části reflektuji, v jakém významu se vyskytuje pojem komunita v teoretických konceptech i v reálných konturách jako společenský fenomén. Dále se již věnuji pouze záměrné komunitě. Zabývám se motivací ke vzniku i jejím vztahem k většinové společnosti. Nabízím rovněž přehled pro tuto práci relevantních typů záměrných komunit. Na závěr kapitoly hodnotím, zda je záměrná komunita udržitelnou alternativou pro nízkoenergetickou společnost. Pro permakulturu je totiž ideálně místem realizace, sociální sítí i vazbou k naplnění permakulturních principů o energeticky méně náročném životě.

50

Konsolidace a organizace jednotlivých aktivit je snahou např. již zmíněné Transition Network (v ČR zatím bez odezvy, více např. v KLENOVSKÁ, 2011). Je třeba říci, že tyto lokální aktivity mohou mít velký význam. Jejich největší výhodou je potenciál v napojení mnoha skupin obyvatel. Snaha o lokální propojenost existuje v západních zemích již několik dekád, nicméně v minulosti se jednalo spíše o plošné projekty (společné vlastnictví bloků budov, bank a institucí), dnes se aktivity zaměřují na jednodušší a lidem dostupnější metody. Oproti zmíněným bankám vznikají lokální měny LETS, apod. (ASSADOURIAN, 2008, 161), např. v Bratislavě (Občianský snem, online), oproti družstvům komunitní a sdílené zahrady (např. v Praze – Kokoza, Prazahrada). 51 Takové „shlukování“ lidí se společnými zájmy o udržitelný život se děje např. v Jindřichovicích pod Smrkem a Dětřichovci, či v osadě Sychrov v Mnichově Hradišti. Za komunitní projekt založený na permakulturních principech bychom naopak mohli považovat volné sdružení lidí Permalot ve Svojanově a Vilu Sklenářka v Kostelci nad Orlicí. Na Slovensku je velmi známou ekovesnicí Zaježová, nebo např. projekt Alter Nativa v obci Brdárka.

32

2.1 Komunita jako sounáležitost V dnešním individualistickém multikulturním globalizovaném světě52 se hovoří o krizi konceptu pospolitosti a sounáležitosti, krizi identity, krizi rodiny. Snad proto si nedokážeme plně definovat slovo komunita, aniž bychom se oprostili od utopistické či ideologické představy. Komunitou je v prvé řadě chápana skupina lidí mající sounáležitost k určitému prostoru (sousedství, vesnice, městské čtvrtě), patřící do stejné etnické, třídní či náboženské skupiny, mající společnou identitu, ale také kolektivní ideologii, či zájem.53 Vyjděme z jednotlivých konceptů komunity, které představil DELANTY (2003; citace v textu). Všimneme si tak některých významů, které komunita nabývá ve vztahu ke státu, společnosti a městu, a postupné degradace její funkce. Závěrem studujeme roli komunity v sociálním hnutí, jakožto významným fenoménem pro vznik záměrných komunit. 2.1.1

Komunita a stát

Nejstarší koncepce komunity vychází ze vztahu k určitému území, státu. Zatímco v antice měla komunita silný význam (ať už z partikulárního pohledu ve vztahu k polis, nebo z universálního Augustinova pojetí ve vztahu k Bohu), deformací institucí ve středověku došlo k poklesu významu komunity v občanském pohledu. V modernitě a raném kapitalismu jev pokračoval díky poklesu autonomie měst a rostoucímu významu centralizované vlády.54 V té době Hegel (Ibid, 15) naznačoval, že komunitou by se měla stát občanská společnost v celé své šíři (což je i jednou z myšlenek ideologie komunismu55). V době Pařížské komuny (1871) byl vytvořen koncept komunity na základě politické sounáležitosti a rovněž pro Marxe byl předpoklad politické komunity radikální a egalitářskou formou organizace. V té době však byly takové představy o autonomní komunitě, jakožto živoucím organismu, chápany krajně utopicky (dle myšlenek Morea, Campanelly, Harringtona56), byť byly později praktikovány Amiši, v Kubbitzech, apod. Takové komuny byly naopak pro Marxe naivní a idealistické.57 2.1.2

Komunita a společnost

Pro naše úvahy je však důležitější vztah komunity ke společnosti. Konceptem se zabýval např. Tönnies (In DELANTY: 2003, 28), jenž vymezuje pojmy Gemeinschaft – komunita; a Geselschaft – společnost. Komunita je zde tradiční strukturou (rodina, vesnice) 52

Bráno z pohledu západní civilizace. Hlavním kritériem pro vymezení komunity bylo tradičně prostorové ohraničení a její sociálně-kohezní role. Později se však přešlo ke konceptu identity a kulturní vzájemnosti, tedy symbolické struktury, byť v dnešní době mnozí apelují na akceptaci obou významů (např. Anderson In DELANTY:2003. 2). 54 Marx v tezích o poklesu významu komunity v raném kapitalismu akcentuje roli specializace a dělby práce ve výrobě, což vedlo k procesu odcizení (GOITIA: 2003, 15). 55 Komunismus ve své ideologické rovině předkládá vizi kooperující společnosti založené na vzájemném respektu a na ekonomice, ve které každý participuje prací na základě svých možností a získává statky a služby na základě svých potřeb (BOOKCHIN, online). V této práci bohužel není prostor na diskuzi politické filozofie. Autor tak pouze může doporučit bližší studium libertariánského socialismu, např. anarchokomunismu Kropotkina, anarchokolektivismu Bakunina či anarchofeminismu Goldmanové (např. v TOMEK, SLÁČÁLEK, 2007-2008); anebo také komunitarismus a aspekt sociálního kapitálu Putnama. 56 ENSLOW (2009, 12) 57 METCALF (2001, 12) 53

33

s organickým životem a přirozenými vztahy, společnost je pak v moderně jakýmsi imaginárním mechanickým konstruktem (město, národ, kosmopolita), jenž ovšem komunitu nahradil v primární rovině společenských vztahů.58 Durkheim (Ibid., 37) nicméně přesvědčuje, že společnost komunitu nahrazuje i v organické rovině – na základě občanské morálky, kooperace a solidarity rovněž vytváří živoucí přirozenost. Ta ovšem musí vycházet z přímého kontaktu lidí a mimořádné touhy po kolektivním jednání – tzv. communitas.59 Turner ovšem namítá, že taková přirozenost vychází z dočasných pocitů nezačleněnosti, anonymity a odloučení.60 Zajímavý je rovněž pohled Liepinse, který komunitu vidí jako neustále se vyvíjející dynamický proces, spíše než entitu. Tento proces je vytvářen lidmi, praktikami, úmysly, prostory a strukturami.61 2.1.3

Komunita a město 1 – ztráta identity

Všimněme si rovněž některých aspektů vedoucích k odloučení lidí od sounáležitosti k městu (Ibid. 50-62). Problém města tkví dle Webera v dezorganizaci aktivit. Tradičně bylo město obchodním trhem, kde občanská komunita tvořila silné vazby, dnes je otevřenou strukturou s různorodými sociálními vztahy a formami sounáležitosti. Konflikty mají integrační charakter (my vs. oni), zatímco v rurálním prostředí mají konflikty až přísnost ostrakizace. V postmoderní době se další fragmentací aktivit, procesy gentrifikace a třídními konflikty vytvořily nové segregované skupiny na základě kultury strachu (gated communities, ghetta). Těmto prostorově segregovaným skupinám však jen stěží můžeme přisoudit význam komunity. 2.1.4

Komunita a město 2 - urbánní hnutí

V předchozích odstavcích jsme si všimli, nakolik moderní město negativně ovlivňuje sounáležitost lidí ke komunitě. V postmoderní době se ovšem právě město stalo motorem sociálních hnutí, jejichž cílem je změna stávajícího společenského uspořádání. Základy pro sociální mobilizaci a kolektivní akci poskytují tradiční komunity (vesnice, dělnické třídy). Dalším článkem pro tvořené hnutí jsou alternativní sousedství a čtvrtě měst, které vzešly z eskalujícího komunitního aktivismu proti postmoderním materiálním a individuálním hodnotám, ale také z kulturní scény, ze vzestupu nových sociálních skupin (např. queer) i z procesu gentrifikace. Hnutí bývá v první fázi typické svým radikalismem (např. squatteři), postupně se díky občanské participaci hnutí stává součástí vládnoucích struktur radnic a municipalit. Cílem urbánních sociálních hnutí vzedmutých z těchto skupin je většinou požadavek na vhodné bydlení, kolektivismus ve spotřebě, podpora lokální ekonomiky a akceptování dané kulturní identity (Ibid, 63). Pro komunitu jako entitu není až tak zásadní, zda se hnutí podaří cíle naplnit, ale že je z těchto cílů vytvořena společná identita a vzájemnost. K následnému vývoji však hnutí potřebuje vytvořit strategii, kterou

58

MEIJERING (2006, 17) Antropolog TURNER (1969, 97) přejal Durkheimův termín communitas a vysvětluje jej na příkladu rituálního přechodu (v tradičních kulturách např. přechod do dospělosti), jenž vede k uznání jedince za člena komunity. 60 GOITIA (2003, 17) 61 MEIJERING (2006, 17-19) 59

34

by posílilo občanskou participaci a dlouhodobou udržitelnost. Vhodnou strategií je např. ekologická udržitelnost. Eko-aktivity (recyklace, komunitní kompostárny, odpor k autodopravě, územní plánování a podpora zeleně) zvyšují sílu i veřejnou podporu komunity. V té chvíli existuje velký potenciál k vytvoření záměrné komunity. 2.1.5

Komunita a sociální hnutí - vznik záměrných komunit

Urbánní hnutí má tendenci zvyšovat význam komunity ve městě v době silného individualismu a anonymity. Samotným aktem vzedmutí sociálního hnutí se však naplňují i kolektivistické vazby mezi jeho členy. Zajímavé je, že právě individualismus aktérů je silným prvkem aktivismu a sociální mobilizace posledních dekád. Seberealizace se totiž vhodně doplňuje s komunitní činností, komunita dává individualitám pocit kolektivní identity. Vytváří se tak samoorganizované dobrovolnické komunity (i kdyby konstrukce komunit nebyla součástí jejich politického manifestu). Jsou vytvořeny společné hodnoty, obývají se společné prostory, atd. V principu můžeme hovořit, že byla vytvořena záměrná komunita (Ibid. 120). V kap. 2.1 jsme si všimli, jaký význam (a nenaplněnost) má potřeba sounáležitosti v konceptech komunity. Problémové se zdá být vnímání komunity jako symbolické struktury (oproti tradičnímu přístupu sociální koheze v prostoru), kdy se klade důraz spíše na význam odlišnosti od ostatních, než na společné rysy. V praxi došlo díky vývoji globalizace, selhání role státu, občanské společnosti, či špatného urbánního plánování, v mnohých skupinách ke ztrátě sounáležitosti. Z eskalace sociálních hnutí je ale zřejmé, že lidé o komunitu a pospolitost stále jeví zájem. Zda jsou záměrné komunity vhodnou alternativou, nám nabídne následující kapitola.

2.2 Záměrná komunita Je pravda, že záměrné komunity často vycházejí z nových sociálních hnutí. Má-li takové hnutí silně revoluční charakter, jehož cíle se nedaří zcela naplnit, můžeme předpokládat, že vytváření záměrných komunit se děje „nezáměrně“, resp. neočekávaně v exponované situaci, v eskalaci doby (např. hippies). Zkreslená je ale představa o záměrných komunitách jako o pouze revolučních projektech. V jejich reáliích jednotek alternativního soužití je prvořadá udržitelnost. Manifestace pro společenskou změnu na základě poskytnutého vzoru je v tomto ohledu až druhořadou záležitostí.62 Jejich jednání, byť ideologických struktur, je vysoce pragmatické, proto bychom měli důsledně dodržovat rozdělení na záměrnou a utopickou komunitu. Utopické komunity jsou pokusy o dosažení perfektního uspořádání, ideálního světa. Takovou ambici záměrné komunity zcela jistě nemají. Za časté zaměňování pojmů záměrná resp. utopická komunita/komuna může zřejmě historický kontext a silná medializace takto pojmenovaných struktur sociálního

62

Zajímavý pohled na udržitelnost komunity nabízí např. estonský filmový dokument o tallinnském kolektivu The New World (TOOTSEN, 2011).

35

hnutí 60. -70. let.63 HARVEY (2000, 85), byť sám pro námi definované záměrné komunity používá termín utopický komunitarismus, se domnívá, že tyto ztělesněné utopické představy o navrácení tradiční hodnoty komunity nemohou mít politický efekt, jako např. mělo radikální hnutí hippies. Dle mého názoru toto ovšem není zcela intencí záměrných komunit, jako spíše živoucích urbánních sociálních hnutí. Je však nutné zmínit, že jakýsi prvek depolitizace resp. demedializace nalézt můžeme. Důvodem může být stav společnosti, která je na podobné alternativy navyklejší, než v době hippies, nebo více rodinný, mezigenerační přístup nových komunit nevynikající svým radikalismem. KOZENY (1995) navíc dodává, že změnou prošly i komunity vzešlé z radikálních skupin hippies. Ty, které vydržely, se po několik dekád transformovaly do udržitelnějších jednotek. Obvykle buď dlouhodobým organizačním procesem, nebo více životně, díky prostému faktu, že přechodem členů komunit do střední věku přešli z radikalismu k výchově dětí, apod. Na jedné straně tedy vidíme snahu záměrných komunit o udržitelnost, na straně druhé snahu o vymezení se vůči mainstreamové společnosti a nabídnutí alternativy. Co je důvodem k takovému jednání a jakým způsobem se vlastně záměrná komunita z většinové společnosti utváří? 2.2.1

Záměrná komunita a útěk od společnosti

Záměrné komunity jsou vědomým pokusem o alternativní životní styl mimo mainstreamovou společnost (MEIJERING, 2006, 19). Povětšinou jsou charakterizovány na základě těchto kritérii:64 vztahy nejen na rodinné úrovni, minimálně 3 dospělí členové,

63 Poukažme raději na historickou souslednost. Záměrné komunity se objevují již v době říše Římské. Později vznikají monastické, heretické a protestantské komunity. První sekulární komunity vychází z představ New Harmony socialisty Roberta Owena a dalších na počátku 19. století. Později na základě představ Kropotkina či Tolstého vznikají anarchistické komunity. První polovinu 20. století můžeme charakterizovat jako období bez viditelných formací nových komunit (kromě židovských Kibbutzů), v 60.-70. letech přišly komunity sympatizantů hnutí hippies. Takové komunity byly známé především jako subkultura, užíváním drog, podporou kulturní scény a konceptu polyamorů či free love, ale také svým blízkým vztahem k přírodě, udržitelnosti a soběstačnosti. Od 90. let 20. století přichází významný nárůst záměrných komunit, a to zejména vlivem ekovesnic a cohousingů (viz kap. 2.3.). Více o utváření komunit v minulosti nabízí např. KOZENY (online). Všímá si faktu, že většina z historických typů komunit nadále existuje, byť prošla mnoha změnami. Navíc, 21 z 25 zmíněných typů vzniklo dříve, než 60. letech. Jedná se tudíž o dlouhodobý fenomén. 64 Záměrné komunity jsou v prvé řadě velmi různorodé. Většina sdílí obydlí nebo půdu (prostor). Jsou různé velikostí, organizační strukturou i společnými hodnotami. Ty mohou být sociální, ekonomické, spirituální, politické či ekologické. Liší se v přístupu ke sdílení zdrojů – obvyklé jsou společné náklady, méně obvyklé pak společné příjmy (v komunách či spirituálních komunitách – asi 10 % komunit dle FIC In CHRISTIAN, 2007, 73). Existují v urbánním (41 %) i rurálním prostředí (59 %), společnou spiritualitu sdílí 45 % (Ibid., 13). Lidé žijí společně rezidenčně nebo v oddělených domácnostech. Liší se i v pohledu na sexualitu, výchovu, liší se svou otevřeností atd. Celkově bylo v roce 2006 v databázi FIC 1228 záměrných komunit (Ibid.). DELLORCO (2011) si i přes tuto diverzitu všímá demografického faktu – existuje relativně malá kulturní rozmanitost v záměrných komunitách. Typickou strukturou jsou (autor je Američan) dobře vzdělaní běloši střední třídy. Tato sociální skupina prochází dle autora krizí pospolitosti, rodiny, ztrátou kulturní identity; a na druhou stranu se může historicky identifikovat s elitářským a materiálně zabezpečeným životním stylem, vůči němuž se vymezuje. Použijeme-li teorii migrace, jsou toto zřejmé push faktory. Naopak, historicky marginalizované skupiny jiných etnicit, byť se z relatativní chudoby a oprese dostanou, vidí pojmy jako společné vlastnictví, sociální útlak či mír v jiných konturách. Navíc jsou často mnohem závislejší na sociálních sítích, udržují tradiční rodinné vazby i vztah ke své kulturní identitě. Pull faktory vstupu do záměrných komunit tedy nemají zdaleka tak silné. Navíc, jsou dle autora více konzervativní, což při mediální představě „velmi alternativních“ hippie komunit vytváří další negativní vazbu ke vstupu do záměrné komunity. Tyto skupiny obyvatel se pak spíše starají o zlepšení života v komunitě ve smyslu např. urbánního hnutí kap. 2.1.4., viz např. environmentální aktivity Majory CARTER (2006) v jižním Bronxu.

36

dobrovolné členství, geografická a psychologická separace od mainstreamové společnosti, společná ideologie,65 alespoň částečné společné vlastnictví, sdílená práce, zájmy skupiny převažují nad zájmy jednotlivce, zodpovědnost jednotlivce ve vztahu ke skupině, sebeorganizace, apod. Záměrné komunity jsou tedy místa s kolektivním významem a velkou mírou sociální interakce mezi svými členy.66 Putnam (In ASSADOURIAN:2008, 154) hodnotu této interakce a důvěry nazývá sociálním kapitálem komunity. Bezesporu také můžeme členy komunit nazvat idealisty, byť ve svém naplňování cíle o lepším životě postupují značně pragmaticky. MEIJERING (2006, 20) k popisu záměrných komunit jako alternativních míst vyčleňujících se od společnosti používá 2 koncepty – liminality a heterotopie: Liminalita neboli prahovost vychází z TURNEROVY (1969, 95) představy o stavu či pozici, která je na pomezí, resp. ji nelze umístit do stávajících klasifikací. Tato pozice je dle něj vhodná pro vytvoření communitas. Také Brown (In MEIJERING, 2006, 20) záměrnou komunitu chápe jako místo prahu. Tyto komunity se v prvé řadě snaží o prostorovou segregaci, často na periferii či na venkově (liminálním místě). Samy však chápou liminálním místem město jako betonovou džungli. Prahovost tak získává na obousměrném významu. MEIJERING (2006, 22) tento proces vysvětluje na příkladu rurálních záměrných komunit vzešlých z urbánního prostředí. Ty pak jsou ve stavu nesounáležitosti se společností venkovskou i společností městskou (obr. 7). Záměrné komunity se navíc často vyčleňují vůči dominantním kapitalistickým normám a hledají únik ve formě ekonomické soběstačnosti a peněžní nezávislosti. Liminalitu můžeme nalézt také v rozdílném pohledu na sexuální role, ideologii či náboženství.

Obr. 7 Prahový (liminální) stav záměrné komunity mezi rurální a urbánní společností Pramen: MEIJERING (2006, 24)

Komunity jsou v Turnerově teorii liminality charakteristické svou nestrukturovaností. Když lidé přestanou zažívat pocit communitas, snaží se navrátit do většinové společnosti. GOITIA (2003, 18) ale s takovou generalizací nesouhlasí. Dle ní je proces liminality a reintegrace běžným společenským (a tak i komunitním) jevem, nelze však hovořit o záměrných komunitách jako o a priori liminálních a dočasných, jsou naopak strukturované do formy trvale udržitelných jednotek. Interpretace je tak silně hermeneutická. Z úhlu 65

Ideologie je zde chápána jako vysoce artikulovaný systém vědomé kolektivní představy o tom, co v komunitě existuje, co je dobré a co je možné. 66 Zjednodušeně se záměrné komunity chápou jako reakce na neudržitelnost současné rodiny a hledání nových způsobů nukleárního uspořádání. Kozeny (In. GOITIA: 2003, 2) připomíná, že příchod nukleární rodiny je fenoménem poslední doby korelujícím s příchodem industrializace, resp. vysokorychlostní dopravy.

37

pohledu dominantní skupiny můžeme vznik komunity charakterizovat jako únik, zánik komunity jako reintegraci. Z úhlu pohledu členů komunity je však vznik aktem společenství, sounáležitosti, zánik je pak brán jako neúspěch, rozpad. Heteropia jsou dle FOUCALTA (1998, 178) místa opozice vůči uspořádání společenských vztahů, v nichž jsou zasazena. Byť reálně existují uvnitř dominantní struktury, simultánně se vůči ní vymezují a transformují ji. Alternativní sociální uspořádání tak vychází pouze z existence mainstreamu, z něhož členové komunit vychází, kritizují jej a konvertují. Dle MEIJERINGA (2006, 21) heteropie snižuje význam záměrných komunit pro změnu uspořádání dominantního proudu. Komunity dle této definice nenabízí reálné řešení, jsou pouze v opozičním vztahu. Jak již bylo řečeno, je otázkou, nakolik se komunity snaží o změnu struktury společnosti do tvaru samostatných udržitelných jednotek, jimiž jsou. Spíš bychom měli brát v potaz jejich experimentální, alternativní a edukativní rozměr. Snaží se poukázat na hodnoty, které nejsou v dnešním kapitalistickém světě nosné – tedy kooperace, sdílení majetku i zkušeností, soužití ve více členech, než je obvyklé, apod. 2.2.2

Záměrná komunita a hledání identity

V předchozím textu jsme mohli vyčíst poměrně protichůdný pohled na: -

komunitu ve smyslu „patřit k“ – tedy v tradiční sounáležitosti s prostorem nebo v kolektivní identitě (např. vesnická komunita) záměrnou komunitu, ve smyslu „nepatřit k“, jakožto entitu podvratnou, resp. vyčleňující se ze společnosti.

Dle mého názoru tato abstrakce vychází z roztříštěného teoretického vymezení pojmu komunita (kap. 2.1.1.) a identita (viz dále) a obecné komunitní dysfunkce postmoderní společnosti. Můžeme hovořit o fenoménu exkluzivní záměrné komunity, která se vymezuje vůči exkluzivním stavům a procesům ve společnosti. Abychom lépe pochopili tuto tezi, následujme MEIJERINGA (2006, 24-26), jenž inkluzivitu a exkluzivitu záměrných komunit hodnotí na základě identity. Osobní identita je určována nejen vnímáním osoby samotné, ale také okolní společností. Identita je tudíž ve své komplexnosti zejména sociálním konstruktem. Konstruována je nikoli pouze na základě sounáležitosti (jako v kap. 2.1.1.), ale také na základě rozdílnosti od ostatních. Z toho plynou časté společenské jevy – ztráta identity z pocitu izolace, nepochopení, nepatřičnosti, nemožnosti změnit společnost, apod. Tyto pocity společenského odsunutí dominantní skupinou pak mohou být následovány migrací jedinců do záměrných komunit. V nich se pak utváří kolektivní identita, jakožto množina společných charakteristik jednotlivců v komunitě.67 Můžeme tedy hovořit o inkluzivitě záměrných komunit k podobně smýšlejícím lidem, ale také o opačném procesu – relativní

67

Castells In MEIJERING (2006, 25) identifikuje 3 typy kolektivní identity. Legitimní identita posiluje dominantní skupinu; odbojová identita vychází ze snahy minoritních skupin potlačit dominantní skupinu; projektovou identitu mají skupiny, které vůči dominantní skupině vytváří alternativu a snaží se o společenskou změnu. Odbojová a projektová kolektivní identita je velmi častým jevem v záměrných komunitách.

38

netoleranci k lidem, kteří tyto hodnoty nesdílí.68 Kolektivně pak vytváří prostředí, které členům vyhovuje. Jejich postoj vůči mainstreamové společnosti leží na škále: vytváření strategií pro společenskou změnu (zůstat součástí společnosti a sociálního hnutí)  izolace od společnosti. Obecně řečeno, komunity ze společnosti přijímají, co opravdu potřebují, a oprošťují se od ní dle svých možností.69 Podobnou škálu můžeme nalézt v přístupu k nečlenům. Členové mají z pozice insidera oproti nečlenům vliv na rozhodování o komunitních záležitostech (zpravidla konsenzem v nehierarchickém uspořádání, viz kap. 2.2.3). Typickým příkladem je přijímání nových členů. Také mohou využít síly teritoriality - outsiderům může být např. zakázán přístup do komunity. Na druhou stranu, přijmou-li insideři-zakladatelé nového člena, nehierarchické uspořádání komunity je ohroženo změnou distribuce relativní moci ve skupině (power dynamics70). Podobný efekt má výstup či vstup charismatických „vůdců“ skupiny, nebo lépe, změna „kolektivního charisma“.71 Komunity jsou na tyto a podobné jevy připraveny svou otevřeností ke změně kolektivní identity na jedné straně, případně strategiemi vedoucími k adaptaci nových členů na straně druhé. Zajímavým prvkem je také relativní otevřenost vůči členům či sympatizantům jiných komunit, tímto horizontálním pojetím jsou komunity součástí širšího sociálního hnutí. Obecně řečeno, otevřenější komunity mají zpravidla větší vliv na většinovou společnost, ale také větší náchylnost ke změně struktury, hodnot a kolektivní identity, a tedy i k ohrožení vlastní udržitelnosti. Explicitní formulace těchto a dalších problémů je proto dennodenní součástí komunitních aktivit. 2.2.3

Záměrná komunita jako organizační struktura

Všimli jsme si některých problémů při utváření kolektivní identity. Její definování a neustálé dynamické utváření z hodnot jednotlivců, je dle mého názoru nejdůležitější charakteristikou v organizaci záměrné komunity, jakožto sociální struktury. Úspěšnost komunity je podle GOITIA (2003, 7) hodnocena její schopností akceptovat diverzitu a reagovat flexibilně na změny, ztráty, tragédie a konflikty. Udržitelnost závisí na zachování dialektického rozhovoru s dominantní skupinou, otevřenosti ke změně a vytvoření existenciálního významu a solidarity mezi členy. Neměli bychom ale podléhat ideologickým či utopickým představám o komunitě jako bezkonfliktní společnosti. Byť je jejich základním mottem snaha o „lepší život“, musíme si uvědomit, že členové vychází z podmínek většinové společnosti, a do komunity si tak berou všechny dobré i špatné vlivy z předchozího života (ego, citové bolesti, apod.). Těmto vlivům pak v komunitě musí čelit kolektivně. Pro utváření kolektivní identity slouží povinné i dobrovolné komunitní aktivity

68

DELLORCO (2011) Librová tvrdí, že uzavřenost komunity vůči společnosti je nebezpečným signálem, Vytváření těchto komunit je dle ní umělým konstruktem, odsouzeným buď k deformaci, nebo rozpadu. 70 Power dynamics se objevuje i v nehierarchické struktuře díky rozdílné představě jednotlivých členů sociální skupiny o jejich mocenské pozici (Seeds for Change, 2013, 126). 71 Kolektivní charisma komunity můžeme chápat podobně jako fenomén genius loci. Tento aspekt samozřejmě na charismatických vůdcích závisí, může být dlouze budovaný či „magický“, avšak také pomíjivý a prchlivý. 69

39

(kulturní program, hromadné adné stolování, stolov apod.), pro omezení strukturálních rálních konfliktů konfl slouží organizační zasedání (pléna, léna, evaluační evaluač mítinky, aj.).72 Tab. 2 Formy organizace a kolektivního tivního rozhodování rozh v záměrných komunitách Nehierarchie

867

konsensus nsensus

747

majoritní hlasování

120

Hierarchie

213

Vůdce

65

skupina starších členů

148

Jiná forma organizace

148

Pramen: Dle databáze FIC, In CHRISTIAN TIAN (2007; (20 13)

Nejčastější formou kolektivního olektivního rozhodování v nehierarchické záměrné komunitě ko je konsenzus (tab. 2). Jedná ná se o dynamický dynam a kreativní proces založený ý na stejné m moci všech zúčastněných členů. Všechny šechny návrhy náv a připomínky jsou brány v potaz a výsledné rozhodnutí by mělo mýtt akceptováno akceptován všemi členy. Volitel se může rozhodnout pro p aktivní podporu, podporu s výhradami, hradami, odstoupení ods bez výhrad, a blokaci. Pokud se nenajde nen člen, jenž by rozhodnutí blokoval, okoval, je návrh n přijat. Konsenzus tedy není ení kompromisem, komprom ani jednomyslným hlasováním ním (Seeds for Change, 2013, 6). Ve větších ích skupinách se užívá valného shromáždění, pro ro efektivnost efektivno se však často přechází k forměě rad mluvčích mluvčíc (obr. 8).

Obr. 8. Rada mluvčích ve formě fish bowl Pramen: Seeds for Change (2013, 73) 73

Obr. 9. Organizační struktura uktura sociokracie socio Pramen: RIOS (2011)

Je zřejmé, že konsenzuss vytváří dobré dob podmínky pro tvorbu kolektivní ivní identity, avšak pro efektivitu a potlačení strukturálních strukturálníc konfliktů ani členská participace ipace na ro rozhodování nemusí mít kýžený efekt. ekt. Problémem Problém je v prvé řadě časová náročnost očnost procesu. proce Navíc, stejnou pravomoc rozhodování odování ve specifických (např. technických h záležitostech) záležitoste mají i lidé, kteří danému tématu atu nemusí rozumět. ro Pokud jsou členové komunity unity příliš zafixovaní ve svých sociálních rolích, olích, ani zpětná zp vazba ve formě sdílení informací nemusí n být dostačující. Alternativníí formou organizace org je tzv. sociokracie (sociocracy; RIOS, 2011; obr. 9). Je založena na malých skupinách - kruzích, které se zabývají danou da částí programu. Pokud je potřeba otřeba řešit nový specifický úkol, je stávajícím jícím kruhem navržen zástupce pro novou skupinu, v jehož jeho pravomoci je i zvolení jejích členů. Z nich je zvolen 72

CHRISTIAN (2003) se věnuje řešením struk strukturálních konfliktů vycházejících ze špatně nastavené stavené kolektivní kolek identity i místa (vize, rozhodovací proces,, prostorové uspořádání a vnější vlivy, neschopnost zakladatele, atele, právní prá a finanční podmínky, atd.), ale také z nefungující ující organizační organiz činnosti, která by měla tyto problémy redukovat. kovat. CHRISTIAN CHRI (2003, 207) poukazuje na některé aspekty, z nichž strukturální stru konflikty vychází: rozdíly ve vizi a hodnotách, odnotách, power po dynamics, neproduktivní mítinky, nedostatek informací, rozdílné r chápání verbálních dohod, nedostatečněě nastavené normy chování a komunikace, chybějící koncepce odpovědnosti, odpovědnos chybějící kritéria pro přijetí nových členů, příliš říliš mnoho nových členů a velká fluktuace členů). Dle CHRISTIAN STIAN (Ibid., (Ibid 5) se až 90 % všech komunit nepodaří udržet, et, a to především přede z důvodů špatné organizace, špatně nastavenéé kolektivní identity a neschopnosti řešit strukturální konflikty.

40

rovněž zástupce vůči stávající skupině. Tato vzájemná provázanost je jakýmsi zpětným chodem vůči hierarchické formě utváření kruhů. Problémem této formy organizace však mohou být nedostatečné informační toky mezi skupinami, jež spolu provázané nejsou. 2.2.4

Opravdová komunita?

Vhodná organizace usnadňuje rozhodování i strukturální konflikty. Ty však eskalují v každé sociální skupině, a proto mnozí (MACNAMARA, 2012; STARHAWK, 2011) navrhují používání permakulturních principů pro „ošetřování“ sociálních vztahů a designování komunikační a informačních metod. PECK (1995, 46) představuje komunitu, jakožto maximálně akceptující, tolerující a naslouchající skupinu, která umí „pojmout vše“. Dle něj lze „ducha komunity“, tedy kolektivní identitu vytvořit zejména dobrými komunikačními schopnostmi. Hovoří o opravdové komunitě,73 tedy skupině, u které není až tak důležité, co mají její členové společné, jejím stmelovacím prvkem je schopnost přijímat a oslavovat odlišnosti. Takové komunity nemají problémy s power relations, každý je dle Pecka vůdcem a každý je v této roli podporován. U záměrných komunit je z tohoto pohledu reálná situace často odlišná. Důvodem je samozřejmě dynamika, snad i přílišná blízkost hodnot a cílů u lidí různých charakterových vlastností, mnohdy idealistické představy členů, anebo naopak pragmatismus či vnik mimokomunitních záležitostí do komunitní atmosféry. Librová vysvětluje (SMOLÍKOVÁ; ANDER, 2003), že v záměrných komunitách se většinou o situaci opravdové komunity nejedná, lidé fluktuují, mají možnost kdykoli odejít a na komunitu tak nejsou opravdově vázáni. Dle ní je pospolitost v komunitě umělá. Na obranu komunit je však třeba říci, že díky neustálé tvorbě komunitních a organizačních aktivit se k takové opravdové komunitě nutně přibližují. Osobně se domnívám, že velmi záleží na typu komunity, např. v komunitách utopických či spirituálních (pokud nemají stanoveného vůdce) se na opravdovou pospolitost klade velký důraz. Naopak, např. u socioenvironmentálních komunit je pospolitost brána mnohdy více pragmaticky – jejich životní styl komunitu potřebuje, komunita nabízí mnohé sociální služby, utváří sociální hnutí, nabízí lepší ochranu proti nejisté budoucnosti, apod. Snaha o

73

Jak píše PECK (1995, 47), komunita vyžaduje, aby v ní lidé setrvali i v eskalaci problémů. Chápe ji ve smyslu manželství. Tzv. rock polisher effect má za následek postupné „vyhlazení ostrých míst“. Komunita je pak podle něj skupina, která se naučila přesáhnout své individuální rozdíly. V procesu utváření komunity definuje 4 fáze: pseudokomunitu – kdy se lidé snaží vyvarovat sporů; chaos – kdy se lidé navzájem snaží změnit; prázdnotu – odložení bariér; komunitu – přijetí ostatních. Více o procesu utváření opravdové komunity nabízí server komunity.vsieti.sk (online). Všimněme si, jak vypadá reálná situace zakládání záměrné komunity, jak ji popisuje DAWLING (1993, 12-13). Přichází rovněž s čtyřfázovým procesem, tentokrát však cyklickým: vzduch – společné vize a cíle vytváří z podobně smýšlejících lidí dynamickou skupinu s energií; oheň – situace, kdy členové bojují s tímto nadbytkem energie; voda – členové mají emociální konflikty; země – pokud tyto konflikty vyprchají na základě rock polisher efektu, definují se hranice, vytváří se hodnoty a charakter skupiny. V další fázi utváření komunity (či při přijetí nového člena) se proces opakuje, byť oheň eskaluje díky konfliktům o moc. Voda a země poté dále prohlubují strukturu a organizaci komunity a cyklus se dále opakuje. Dodejme, že právě emocionální konflikty vedou velmi často k rozpadu. STARHAWK (Dreaming the Dark, Miriam Simos, 1982 In. DAWLING, 1993, 13) přichází s na první pohled přízemními, ne však irelevantními 3 zákony malých skupin – 1. v každé skupině, ve které se mezi lidmi vytvoří sexuální vazby, se dříve či později vytvoří konflikty. 2. v každé skupině se dříve či později mezi lidmi vytvoří sexuální sexuální vazby (byť třeba jen v představách). 3. Malé skupiny mají tendenci se rozpadat.

41

udržitelnost takové struktury je bezesporu na prvním místě, avšak i zde často z důvodů pragmatických – lepší život, vložené investice, čas a energie. Na druhou stranu, lidé ze socioenvironmentálního hnutí mají tendence k aktivismu, cestování, experimentům, což může opravdu vést k „falešné pospolitosti“. Kupříkladu jsou schopni (díky relativní materiální i časové nenáročnosti) postavit více domů ze slámy či hlíny v různých komunitách, apod. Experimentují a hledají jim nejvíce vyhovující komunitu, případně zakládají vlastní. Přijmeme-li tyto teze, mohli bychom dojít k závěru, že záměrné komunity lze chápat jako entitu, jejímž hlavním efektem je, že existuje. Je třeba se o ni starat, jakkoli se členové komunity mohou měnit. Potom bychom záměrnou komunitu definovali jako místo pro život s kolektivní identitou nebo jako udržitelnou strukturu sociálního hnutí. Z předchozího textu nám však musí být zřejmé, že aspektů, které ovlivňují proces vytvoření komunity, její cíle i přístup členů ke komunitě jsou velmi různorodé. V této kapitole jsme si zdůraznili, že záměrnou komunitu bychom neměli chápat jako utopickou formu pospolité společnosti. Došli jsme k závěru, že se jedná o pragmaticky vytvořenou sociální strukturu. Koncept liminality bychom mohli vztáhnout na mnohé členy komunit, kteří hledají alternativu a mnohdy se po nabytí pocitu sounáležitosti vracejí do běžné společnosti. Pohlížíme-li však na komunitu jako na entitu, její hlavním charakteristikou je snaha o udržitelnost. Jak zmiňuje KOZENY (1995), díky příhodné rovnováze mezi kooperací a soukromím, kolektivismem i individuální seberealizací, je komunita kompatibilní a dostupnou alternativou mainstreamové společnosti. Ať už díky pejorativnímu chápání komunity jako finální fáze hnutí hippies, utopické představě či formálnímu přijetí jako alternativní rodinné struktury, se nedá hovořit o přímém politickém vlivu komunity na společnost. Její role však tkví spíše v poskytování zázemí pro sociální hnutí, experimentování s organizačními metodami, formami spolupráce a rodinným soužitím. Z tohoto pohledu bychom měli kriticky pohlédnout na koncept heterotopie, jakožto v našem vymezení irelevantním. Všimli jsme si také zásadního aspektu v komunitě - dynamického formování její kolektivní identity, a také množství strukturálních konfliktů, které z metody organizace vychází. Obecně můžeme říci, že jsme hodnotili sociokulturní udržitelnost komunity, jakýsi vnitřní kruh komunity. Ten je ovšem silně ovlivněn vztahem vnější společnosti ke členům komunity. Život v nehierarchicky uspořádané společnosti je samozřejmě velkou výzvou, ale také velkou možností pro řešení mnoha sociálních problémů, např. pro obnovení kolektivních hodnot, a to i jako příklad pro většinovou společnost. Abychom však mohli hodnotit celkovou udržitelnost komunity a její roli v řešení energetické krize, v čemž nám pomohou případové studie, měli bychom si vymezit jednotlivé (pro nás relevantní) typy komunit a zhodnotit jejich praktické možnosti při cestě energetického poklesu, tedy jejich socioekonomickou a environmentální udržitelnost.

42

2.3 Typy záměrných komunit a jejich udržitelnost V předchozí kapitole apitole jsme vysvětlili, jakým způsobem záměrná ěrná komunita komun vzniká a jakými problémy prochází. hází. Díky svému sv kolektivnímu uspořádání i menšímu či většímu vymezení se vůči hodnotám tám materiální materiál společnosti mají tyto komunity ity bezesporu vliv na snižování energetických nároků jednotlivce. jed Abychom si lépe představili, jaké reálie autor v závěrečné etnografické nografické části č práce zkoumá, je třeba typologicky vyjmenovat vyj jednotlivé komunity a dojít k obecným předpokladům jejich energetické ké udržitelnosti. udržitelno Všimli jsme si historického historické kontextu vedoucího k přijímání mání záměrných záměrn komunit jako utopických či „hippie“ struktur. Byť mnohé z dlouhotrvajících socioenvironmentálních socio 74 komunit sahají jí až do doby dob 60. let (např. známá Findhorn orn Foundation), Foundat naše studie pozoruje současný asný fenomén. fenomé Dnes jsou nejčastější strukturou urou různé formy f ekovesnic (v rurálních oblastech) a cohousingu coho (zejména v urbánních oblastech). lastech). Dodejme, Dod že komunity se mohou objevovat evovat ve formě for většího počtu domů, v klastrech,, ale také ta jako samostatné jednotky (vily, haly, továrny) továr – komunitní usedlosti. Všimněme imněme si ttaké geografického vymezení. V dnešní nešní době se v západním světě (v dalších h regionech je výskyt komunit 75 marginální ) vyskytuje zzhruba 1000 záměrných komunitt (MEIJERING, (MEIJE 2006, 30; porovnej s daty FIC, kap. 2.2.1). Na obr. 10 sledujme prostorové rostorové rozložení záměrných komunit v Severní Americe merice a Evropě, hlavních regionech výskytu. Můžeme Můž říci, že zhruba na každý 1 mil. l. obyvatel západního zá světa existuje 1 komunita ita (MEIJERING, (MEIJER 2006, 30).

Obr. 10. Prostorové Prosto rozložení záměrných komunit v Severníí Americe a Evropě Pramen: MEIJERING (2006, 30)

Existují různé přístupy k vymezení typů komunit, my použijeme typologii typo CHRISTIAN (2007): -

o ekovesnice (rurální oblasti)

74

Findhorn.org (online) Např. JACKSON, R. (2004, 30 30) ale poukazuje na relativně výhodnou situaci k šíření záměrných zám komunit v zemích globálního jihu – sociální iální struktury struktur místních obyvatel jsou totiž často fungujícíí udržitelné komunity, které využívají lokálních zdrojů. Problémy tak mohou mo být spíše v relativní technologické zaostalosti. osti. Kupříkladu Kupříkl Senegal je první zemí, která do svého strategického ického rozvojového rozvo plánu zahrnuje ekovesnice. Na světě je dle odhadů odhad zhruba 1500 ekovesnic, mnoho z nich jsou tradičními dičními vesnicemi vesn v globálním jihu, které ale nejsou založeny eny „záměrně“, „záměrn takže je do naší studie nezahrnujeme (DAWSON ON In SEVIER, SEVI 2008, 36-38). 75

43

-

cohousing (urbánní oblasti) komunitní usedlosti (komunitní projekty) + vzdělávací centra (ekologická) a léčebná centra (celostní medicína) kooperující skupiny (Co-ops)76 – družstva a sdílené domácnosti, sdílené náklady na bydlení, sdílené vlastnictví, často specifické skupiny (studenti, důchodci) komuny – ideologie sdíleného života, sdílené příjmy spirituální komunity (buddhistické meditační centra); křesťanské komunity77

Z hlediska řešení energetické krize nás zajímají zejména první 2 typy struktur, jakožto současný fenomén. Komunitní usedlosti pak mají prvky společné s oběma typy, rozdíl je hlavně v jejich velikosti (a také větší míře soužití, podobné komunám). Ostatní typy kooperují ze specifických důvodů (finančních, sociálních a duševních). Přesto můžeme předem říci, že díky určité formě sdíleného bydlení a zdrojů (statků a služeb) jsou energeticky méně náročné, než obvyklé rodinné, resp. individuální bytové jednotky.78 Z mého pohledu však nenabízí tak velký přínos k řešení energetické krize dle přístupu permakultury. Co je třeba dodat, tato typologie je často smíšená, spirituální komunita může být i ekovesnicí, ekovesnice zakládají různé typy co-ops, apod. Stejně tak sociální a další služby vycházející ze života v komuně se objevují, byť ne v takové míře, ve všech typech komunit (tedy i např. ve skupinových domácnostech, jejichž cíle jsou naplňovány hlavně v praktické-finanční rovině). 2.3.1

Ekovesnice

Pojem ekovesnice vymyslel Robert Gilman v roce 199179 (In KESSLER, 2008, 62-63): „a human-scale, full-featured settlement in which human activities are harmlessly integrated into the natural world in a way that is supportive of healthy human development and can be successfully continued into the indefinite future.” Raději si definici vysvětleme: -

ekovesnice musí být ve své velikosti udržitelná (cca 100-500 lidí); každodenní potřeby (přístřeší, zaměstnání i volný čas) jsou uspokojovány uvnitř ekovesnice; využívá obnovitelných zdrojů, kompostuje odpad a brání se toxickým materiálům; snaží se o fyzický, emocionální, mentální a spirituální růst svých obyvatel;

76 Co-ops nejsou pouze jednotkami bydlení. Existují co-ops spotřebitelské i producentů, zdravotní pojišťovny, úvěrové banky či marketingové společnosti. Záměr je zřejmý, nebýt závislý na globální ekonomice a velkých MNCs (DAWSON, 2006b, 58). 77 Spirituální záměrnou komunitu a nové sociální hnutí zkoumala např. OBROVSKÁ (2011). Buddhismus a další východní náboženství jsou obecně založena na vztahu k přírodě. Křesťanství a jeho vztah k ekologii rozebírá např. LIBROVÁ (1994, 26) či ENSLOW (2009, 7). Křesťanství bylo často bráno jako antiekologické (antropocentrické), nicméně obecně nemateriální hodnoty křesťanů můžeme považovat za ekologicky a energeticky příznivé. V dnešní době dle Librové existují snahy o „ozelenění“ církve, přijímání vlivů z buddhismu aj. 78 Dle METCALFA (2001, 12-15) spotřebují komunardi (členové komun) na osobu o 36 % méně benzínu, o 82 % méně elektřiny a celkem pouze 2/3 zdrojů běžné domácnosti. Metcalf, jakožto podporovatel komun, hovoří o menších možnostech cohousingů a ekovesnic v úspoře energetických zdrojů. Na druhou stranu se stávají mnohem oblíbenější, než radikálně komunitní struktury komun. 79 JACKSON, R a JACKSON, H. (2004) paralelně založili nejprve Gaia Trust (1987), Danish Ecovillage Network (1994), a nakonec GEN (Global Ecovillage Network, 1995). GEN nejenže sjednocuje mnohé ekovesnice, hodnotí také jejich udržitelnost na základě komplexního Community Sustainability Assessment - CSA (GEN online).

44

-

musí být udržitelná – tzn., neměla by být závislá na neudržitelných praktikách, a stejně tak by neměla být exklusivní vůči dětem, starcům, atd.80

Ekovesničané se tedy snaží o udržitelný život s důrazem na ekologickou rovinu. Cílem je snižování ekologické stopy, experimentování s novými technikami, materiály a designem, lokální soběstačnost, alternativní výchova a výuka, permakulturní design, regenerace přírodního habitatu, aj. Paralelním cílem je pak samozřejmě vysoká kvalita života, duševní naplnění, komunitní aktivita a sebepoznání. Ekovesnici budují většinou sami obyvatelé, nikoli za pomoci developerů. Jejich experimentální poznání pak šíří pomocí výukových programů či workshopů. Samozřejmostí jsou komunitní praktiky jako společné vaření, carpooling, lokální měny (tzv. minutos – hodnota měny je množstvím minut strávených smysluplnou činností) či systémy komunitou podporovaného zemědělství. Z mého pohledu je ekovesnice nejblíže permakulturnímu učení. Je totiž v blízkosti půdy a ve snaze o vysokou míru soběstačnosti využívá holistického náhledu. Velkou výhodou pro udržitelnost je také malá spádovost obyvatel za službami, prací či studiem. Přidejme data z některých studií. DAWSON (2007, 43) představuje studii dvou německých ekovesnic (Sieben Linden a Niederkaufungen). Jejich emise CO2 byly o 72 % resp. 58 % menší, než u běžné německé domácnosti, Podobně ekovesnice Ithaca v USA má ekologickou stopu o 40 % menší, než je americký průměr; dánská ekovesnice Munkesoegaard spotřebuje o 38 % méně vody a o 25 % méně elektřiny, než je dánský průměr.81 Autor však vzápětí dodává, že zmíněné vesnice nejsou v současnosti schopny svou ekologickou stopu snížit pod hodnotu globální udržitelnosti (jedné planety na lidstvo). Je to zřejmě díky poměrně značné rozloze vesnic. Mimo to, ekonomická udržitelnost ekovesnic ve velké míře závisí na placených vzdělávacích kurzech, jejichž účastníci se do ekovesnic dopravují z daleka, často letadlem, což nepřímo ekologickou stopu vesnic rovněž zvyšuje. Dokonale udržitelná vesnice tak v dnešní době neexistuje.82 2.3.2

Cohousing

Byť existují rovněž urbánní projekty ekovesnic (např. BedZed v jižním Londýně; SEVIER, 2008, 38), tyto povětšinou nejsou vytvářeny systémem zdola nahoru.83 Městskou alternativu nabízí cohousingy. První komunita cohousingového typu vznikla v roce 1968 rovněž v Dánsku.84 Obvykle se jedná o komunitní proces začínající designováním a plánováním pozemků, V typickém případě se utváří klastr 10-35 domů, v jejichž centrální 80

Např. zmíněná Findhorn Foundation je dnes ze 70 % soběstačná v jídle, produkuje více elektrické energie, než sama spotřebuje (KESSLER, 2008, 62) a její ekologická stopa na osobu je o 40 % menší, než u běžné britské domácnosti. 81 CHRISTIAN (2007) 82 Z permakulturního hlediska bychom na základě předchozího uvažování mohli namítnout, že let letadlem za účelem poznání energeticky schůdných cest rozvoje by se dal dle EMERGY ohodnotit pozitivně. Toto není jednoduché posoudit, nicméně je třeba uvážit, kolik účastníků kurzů skutečně podstoupí cestu k energetické změně. Domnívám se také, že permakulturní snaha o soběstačnost by neměla být z etického pohledu naplňována prodejem kurzů, nicméně realita je jiná. Z druhé strany - když se permakulturista či člen socioenvironmentálního hnutí vydá letecky na jiné místo, smyslem je osvěta, nikoli následné již praktické kroky. Takové cesty bychom mohli posuzovat přeci jen pozitivněji. 83 Samozřejmě se najdou výjimky. Např. v Bilbau je „zdola“ vytvořená „urbánní vesnice“ Zorrozaurre rozložená podél řeky na 57 ha v prostorách opuštěných továren (území podobné toku brněnské Ponávky). Jedná se o typický příklad využití technik permakultury v městském (betonovém) prostředí (ALCOCK, 2005, 3-6). 84 Až 5 % obyvatel Dánska žije v současnosti ve strukturách typu cohousing (HEEKS, 2007, 26).

45

pozici je komunitní centrum se společnými prostorami, zdroji, apod. Zásadním rozdílem od ekovesnice je, že žijete-li ve městě, vaše interakce s okolním prostředím je mnohem různorodější, a také že členové cohousingů často mají osobní profese mimo cohousing. Členové cohousingů šetří na energetických zdrojích např. carpoolingem, společným nakupováním, společným používáním elektřiny (spotřebiče, sdílení jídla, společenské místnosti – komunitní centra), ale také vhodnou infrastrukturou a plánováním – společné zdi, nižší úniky tepla, menší bytové jednotky, atd. (WALKER, 2005, 55). WALKER (2006, 1) klade důraz zejména na aspekt klastrů, vysokou hustotu zástavby a komunitního využití společných vnějších prostor (auta jsou odstaveny mimo cohousing), jakožto prvku, který nutně snižuje nároky na půdu ve městě. Cohousingy rovněž experimentují s ekologickými technologiemi – speciální topné systémy, používají obnovitelné zdroje k ohřevu vody, používají solární panely. Co se týče organizace, cohousingy jsou většinou formami smíšeného vlastnictví (komunitní centrum a veřejné prostory jsou vlastněny společně, bytové jednotky vlastní lidé osobně).85 K ucelení obrazu přidejme některá data: cohousing vytváří až 50% úspory plochy, 20 % nárůst recyklace a kompostování; cohousingy jsou sociálně a demograficky diverznější, než běžná sousedství (METCALF, 2001, 13). GOITIA (2003, 23) přiznává cohousingu ještě jeden typický prvek. Obyvatelé cohousingů se nemusí ztotožňovat s jedním kolektivním politickým přesvědčením. Hybnou silou participace na komunitě je tak často pouze socioenvironmentální a ekonomický aspekt. Dodejme, že ekovesnice i cohousingy, i když jsou většinou vybudovány nově, nabízí svou strukturou i zkušenostmi řešení i pro opuštěné průmyslové objekty ve městech či domy v periferních regionech. V takovou chvíli je však třeba velmi dobře promyslet design území.86 Druhou možností je pak využívání těchto objektů k vybudování menších komunitních usedlostí. Pro dosažení ekonomické a environmentální udržitelnosti by však bylo třeba vytvořit síť takových komunit, případně více zorganizovat aktivity permakulturních zahrad, komunitou podporovaného zemědělství, lokálních měn, apod. Pro tyto aktivity by v budoucnu právě cohousingy a budování nezávislých komunitních center mohly vytvářet vhodné podmínky. Cohousingy navíc mají roli v užívání alternativní energetických zdrojů, mohou se kolektivně dohodnout a nakoupit nové technologie, stejně jako užívat technik tradičních a úsporných. Z environmentálního hlediska jsou tedy přínosem, avšak ne tak velkým hybatelem dění v podobě experimentování i permakultury. Navíc je nutné zmínit, že byť mají určitou možnost vytvářet komunitní zahrady, ekonomicky soběstační nejsou a lidé v těchto komunitách jsou silně napojení na mnoho složek systémů. Co se týče ekovesnic, nelze jim upřít jejich experimentální, technologická, vzdělávací i energetická pozitiva. Na druhou stranu, použijeme-li názoru DAWSONA (2006a, 48), jejich častá finanční závislost na účastnících kurzů je nejen principiálním

85

(SCOTTHANSON, C; SCOTTHANSON, K; 2004, 5) JACKSON (2004a) navrhuje, že by měl být používán tzv. integrovány design ekovesnic. Z autorova pohledu by se permakulturní design měl starat o ekosystém a lidské obydlí, ale pro designování společenství lidí ve struktuře vesnic, klastrů, apod., by měl být pohled integrovanější (kombinující více designů) – viz Příl. C. 86

46

problémem při energetické krizi, ale také potlačuje snahu vytvořit lokální udržitelný systém, kdy je ekovesnice zapojena do vztahů s místním regionem a jeho subjekty. DAWSON (2006b, 56-61) se domnívá, že ekovesnice by se měly vydat cestou napojení se nejen na struktury alternativního socioenvironmentálního hnutí, ale spíše na ekonomicky stabilní lokální aktéry, jako jsou eticky vhodné firmy, co-ops, organizace Transition a podobně. Jejich ekonomická udržitelnost dnes dle autora závisí na drahých statcích, službách a workshopech, jež nabízí. Ceny jsou důsledkem trhu, ale tento obchod trhu napomáhá dále a vede k jistému elitářství na poli znalostí. Na druhou stranu, musíme říci, že kurzů se lze často zúčastnit na základě dobrovolného příspěvku, stejně jako kdykoli získat praktické znalosti dobrovolnictvím, apod.

2.4 Shrnutí Kap. 2. přinesla teoretický rámec nutný pro pochopení záměrné komunity jako entity resp. jako sociální struktury. Všimli jsme si, že je nutné důsledně definovat pojem záměrná komunita, aby nedošlo k záměně za komunitu utopickou. Členové záměrných komunit se chovají spíše pragmaticky, byť se rovněž svou komunitní činností i etickým přístupem snaží o vytvoření opravdové komunity. Domnívám se, že záměrná komunita může mít dnes i v budoucnu 2 funkce. Jako první jsem ji zhodnotil jako místo pro život s kolektivní identitou. Život v takové komunitě je výzvou, ale rovněž velmi obohacující zkušeností. Sic je komunita vůči mainstreamové společnosti alternativní entitou, domnívám se, že je dosažitelná a otevřená pro mnoho jednotlivců i rodin, mladých i starých. Zejména princip cohousingu není zdaleka tak futuristický, naopak, podobné struktury měly být dle mého názoru již dávno podporovány státem i městským plánováním před dlouhou dobou. Bude zajímavé sledovat, zda se podobně jako ve Skandinávii, UK či USA stane komunita v českém prostředí fenoménem. Osobně se domnívám, že v naší zemi mají největší šanci různé formy co-ops, a byť zde existují snahy o plánování budoucích ekovesnic, není jednoduché získat dostatečný počet lidí. Faktorem je mimo jiné zpoždění vývoje – lidé, kteří by v ČR rádi žili v komunitě, se emigrací stahují do prostředí pro komunity příhodnějších. Druhou funkcí je komunita jako udržitelná struktura socioenvironmentálního hnutí. Přináší možnost usídlení aktivistů i zázemí pro jejich následovníky, přichází často s experimenty a alternativami, které si mnozí ze sociálního hnutí nemohou dovolit, rurální komunita nabízí sociální i environmentální služby, různé městské komunitní usedlosti živoucnost, cohousingy pak snad i potřebnou sílu občanské veřejnosti. Politická funkce komunity však zdaleka není tak silná, jako v hnutí 60. let, apod. Dle permakulturní představy o budoucím vývoji energetického poklesu bychom zjednodušeně mohli říci, že cohousing nejvíce připomíná děj scénáře green tech; ekovesnice pak správcovství země; komuna, křesťanské a spirituální komunity pak scénář záchranný člun. Podobně dle klasického modelu sukcese je cohousing ve své nynější podobě spíše podobou nedostatkového průmyslu, ekovesnice i komunitní usedlosti spíše strukturou dalších fází vývoje. Dle energetických permakulturních principů je tedy ekovesnice nejefektivnější.

47

3

ŽÍT SOCIOENVIRONME NVIRONMENTÁLNÍ KOMUNITNÍÍ PROJEKT PROJEKTY

„How to write about harmony ony if my life is not sustainable in its definition.“

čten přiblížit, co znamená „žít permakulturu“ permakultu a „žít V této části práce se snažím čtenáři komunitu.“ Na základě dat získaných získan z etnografického výzkumu hledám odpověď od na hlavní otázku celé práce: „Jaký Jaký je přínos socioenvironmentálních komunitníc munitních projektů z hlediska řešení problémů mů energetické ene krize, tak, jak tato řešení představuje p permakultura?“ Pokusím ím se rovněž aplikovat některé z konceptů nabídnutých abídnutých v teoretické části. V teoretické rovině ině jsme se dozvěděli, jakým způsobem se může permakultura per uplatnit při situaci energetického rgetického poklesu po – adekvátní reakcí na změny. ěny. Na jedné je straně předjímá budoucí vývoj oj společnosti společnos dle teorií sukcese, a také je připravena na situace dle předpokladů jednotlivých livých scénářů scéná energetického poklesu. Obecně cně řečeno, etickými e a designovými principy se snaží regenerovat rege ekosystém a společnost. st. Praktičtější Praktičtěj pro náš výzkum bude za pomoci energetických energetick principů Holmgrena a Mollisona ollisona popsat, pops jakým způsobem jednotlivé komunitní projekty p jednají v rámci předpokládané pokládané energetické e změny. V kap. 2 jsme se navíc dozvěděli, doz že pro plnění permakultury v celé své s šíři, je vhodné být součástí lokálních álních sociálních sociá a ekonomických sítí. Náš předpoklad bbyl, že toto je nejjednodušší v tzv.. záměrné komunitě. k První dvě studie jsou ou atypické ve formě vlastnictví – prostory (příklad 1), případně i projekt samotný (příklad říklad 2) to totiž vlastní právnické osoby, nikoli li členové komunit. k Proto objekty výzkumu u nazývám komunitní projekty. V etnografickém kém výzkumu výzkum rovněž zkoumáme, na kolik lik jsou tyto tyt sociální jednotky udržitelné. Pro lepší přiblížení přib situace bylo připraveno schéma udržitelnosti ud projektu – jádro (core),, a to ve své sv sociokulturní rovině – vnitřní kruh (inner (inn circle), socioekonomické rovině - tok energie energ (energy flow), a také v roviněě environmentální environmen (obr. 11.)

Obr. 11.. Schéma Sché udržitelnosti komunitních projektů Pramen: vlastní schéma

Na obr. 12 si všimněme me jednotlivých jednotliv problémových oblastí, které eré jsem při výzkumu komunitních projektů zohlednil. V jádru komunity je typ, místo,, velikost a účel. Pro udržitelnost vnitřního kruhu jsem stanovil 6 kategorií, a dále je rozdělil na jednotlivé

48

prvky. Stejně jsem postupoval postu v rovině toku energie. e. Přerušovaná Přerušova čára znamená ovlivnitelnost těchto struktu uktur mezi sebou a z vnějšku projektu. ktu. Permakulturní Permaku design je pak označen za základ klad environmentální environ udržitelnosti, z něhož vychází dalších dal 6 kategorií. V příloze D. pak k nalezneme tematické otázky, s nimiž jsou sou jednotlivé jednotliv prvky kategorií spojené. Schéma i otázky sloužily ve výzkumu pro lepší orientaci (výzk výzkumníka i čtenáře), 87 a jako vodítko pro výzkumné výzkumn rozhovory. .

Obr. 12.. Schéma Schém udržitelnosti komunitních projektů v jednotlivých otlivých obl oblastech Pramen: vlastní schéma

Je zřejmé, že etnografický etnografick výzkum je v prvé řadě závislý islý na autorově auto připravenosti, odstupu od výzkumného zkumného objektu, ob i času stráveném na projektu jektu výzkumnou výzkum prací. Obecně mohu říci, že se jedná o mou m první zkušenost s etnografickým kým výzkumem, výzkum a hlavně první zkušenost s komunitními nitními projekty. p Některé reálie jsem proto oto nemusel odhadnout nejlépe, byť se snažím vyvarovat nejistým či jinak nepodloženým ým závěrům. závěrům Jsem rozhodnut případně tyto závěry konzultovat konzu s jednotlivými projekty, a případnou chybu c napravit. Čas strávený na projektech ektech se výrazně v liší, od 2 dní do 3 měsíců, ů, rozsah i hl hloubka jednotlivých výzkumů se tak k značně liší. liš Druhým faktorem je čas strávený vený na projektech proj výzkumem. Rozhodl jsem se pro zúčastněné zúča pozorování, a to v konturách nturách socioenvironmentálních socio komunitních projektů rojektů znamená znam dobrovolnickou činnost pro o projekt, v těchto případech od 6 do 12 hodin denně. Vlastní Vla výzkum tedy probíhal jako volnočasová aktivita. Nesmíme zapomenout dodat, odat, že jednotlivé jedno projekty se mezi sebou značně ačně liší geo geografickou polohou, velikostí, cílem i typem. Co mají společného je permakultura ra a kolektivní kolektivn identita.

87

Otázky byly odeslány ny ve formě dotazníku také členům projektů, na kterých jsem sem během výzkumu v strávil více času. Bohužel, odpovědi nebyly ebyly dodány před stanoveným ukončením práce. Předpokládám, okládám, že tyto podklady bych měl v dohledné době získat, t, ať už při opětovné op návštěvě projektů, či e-mailem. Mohou tedy sloužit pro případnou dodatečnou práci s daty

49

3.1 Makvärket: A cultural and environmetal collective

Obr. 13. Poloha projektu Makvärket Pramen: maps.google.com (online); vlastní úpravy

Makvärket88 je záměrnou komunitou (kulturním a environmentálním kolektivem) na severozápadu ostrova Sjælland v Dánsku ležící v rurálním prostředí u malé obce Knabstrup asi 70 km západně od Kodaně. Jedná se o bývalý průmyslový projekt (továrna na keramiku), jehož zavření v roce 1988 mělo významný strukturální dopad na místní obyvatele. Později byl odkoupen místní municipalitou a dále prodán za 1DK stavební firmě, která jej dodnes vlastní. Projekt Makvärket má pak smlouvu s touto firmou o možnosti nakládat s objektem. Projekt vznikl v roce 2008. V současnosti mnoho obyvatel z okolí dojíždí za prací do místních měst (největší Holbæk - 27000 ob. ležící asi 30 km severně od oblasti). Důležitá je dopravní dostupnost do Kodaně – na kole či vlakem. Typická krajina intenzivního zemědělství je v blízkosti továrny přerušena lesem a jezerem, zvlněný krajinný ráz přerušují každý kilometr malé vesnice či osady. Nedaleko továrny leží usedlost, jejímuž vlastníkovi patří i jezero a blízké pole. V přímém sousedství se neorganizovaně nachází několik domů – o sousedství se hovoří mezi 15 usedlostmi. Část továrny patřící projektu (2000 m2) je oddělena plotem od zbývající plochy (8000 m2), kde má místní člověk asi 2 zaměstnance a prodává dřevo a zřejmě i jiný materiál. 3.1.1

Jádro

Továrna tvoří hlavní část rozlohy projektu, u hlavního vstupu na jihu je malé parkoviště, permakulturní design ve tvaru lavic, jurta a stan na spaní. Na severní straně továrny je menší permakulturní zahrada a budoucí větší permakulturní plocha. Samotná továrna je pak 4 patrová, nachází se v ní velká tovární kuchyň, společenská místnost, několik vytvářených ubytovacích jednotek, art studio, hudební studio, sportoviště, truhlářská dílna a kovodílna, venkovní kuchyň, multihala (6 metrů vysoká hala na cirkus a další události) a mnoho dalších prostor pro ukládání různých materiálů. Účelem projektu je přestavět továrnu na kulturní a environmentální centrum. V současnosti byla dokončena práce na multihale, která je tak připravena k prvním kulturním akcím 88

Makvaerket (online)

50

(oficiální otevření multihaly má proběhnout v květnu 2013). Práce však probíhají na mnoha dalších místech, v dílnách i při vytváření nutné infrastruktury (zateplování, vstup, bezbariérové toalety, apod.). Na velké ploše objektu (v horních patrech) se však nepracuje. Dlouhodobou vizí kolektivu je založení komunitního a vzdělávacího centra, díky němuž by na venkov přitáhli mnoho dalších osob nejen z Kodaně a založili další kolektivy v okolí jako ekovesnici s permakulturními zahradami. Jedná se dle naší typologie o komunitní usedlost, jejíž velikost variuje od 15 členů úzkého kolektivu po desítky dobrovolníků, kteří zde tráví čas. Strukturou se jedná o mladou komunitu (lidé mezi 20-30 lety, obvykle studenti či řemeslníci) Díky chladnému podnebí a nedokončenému zateplování však zde práce/život probíhají pouze ¾ roku. Většina členů kolektivu fluktuuje mezi továrnou a Kodaní, často se stává, že je v komunitě více dobrovolníků, než členů kolektivu. 3.1.2

Vnitřní kruh

Jedná se o nehierarchický kolektiv, v němž dochází k nepravidelným stavebním mítinkům (s členy stavební firmy) a dále k týdenním mítinkům s kolektivem a obyvateli továrny. Navíc se každý měsíc schází plénum, které slouží k utváření dlouhodobé vize a struktury práce i komunity. Na tomto plénu je dobrovolníkům vstup uzavřen. Členové kolektivu zde rozhodují na základě konsenzu, širší komunita pak pomocí konsenzu jedná na týdenních mítincích. Členové užšího kolektivu (kteří chtějí) jsou placeni za pracovní činnost. Dá se říci, že každý má právo přijít do komunity a participovat, jak uzná za vhodné. Stejně tak je kolektiv otevřen ke svému rozšíření. Můžeme říci, že se jedná o velmi otevřenou komunitu, byť existují jisté strukturální konflikty na základě silných sociálních rolí a power dynamics (jsou zde 2-3 charismatičtí vůdci, jež znají nejlépe továrnu i konstrukční postupy). Kolektiv se však různými workshopy a komunikací snaží o snížení sociálních rolí a dlouhodobě, při rozšíření aktivit o kulturu, vzdělávání, apod., se očekává rozvrstvení důležitých rolí v komunitě. Co je důležité říci, kromě účasti na plénech téměř nejde rozpoznat rozdíl mezi členem a nečlenem kolektivu. Strukturálním konfliktem je však bezesporu různá míra informací jednotlivých členů, a to díky velké otevřenosti komunity a fluktuaci. Co se týče gender rolí, místo je typické významnou rolí žen v kolektivu, některé jsou rovněž součástí ekofeministického hnutí. Byť se na první pohled zdá, že je zde genderová vyrovnanost (bez rozdílu všichni vaří, každý si může vybrat, jakou práci bude dělat), jisté malé konflikty se zde vyskytují. Obecně lze však říci, že se jedná o komunitu, jež se svými problémy pracuje adekvátně, kohezně a bezesporu můžeme mluvit o specifickém kolektivním charismatu místa i lidí. 3.1.3

Tok energie

Nemůžeme hovořit o soběstačnosti projektu. Do dnešní doby nezačaly práce na budoucí velké zahradě (je v pronájmu) a 3 malé designy, byť zajímavé na pohled, do dneška nenabízí velké množství produkce. Členové komunity však očekávají vlastní soběstačnost v budoucích komunitách v okolí, zahrady továrny by tak měly sloužit pro společná jídla v době konání aktivit, apod. Z toho důvodu se jezdí po okolí pro jídlo freegan stylem, tedy dumpsterdivingem - vybírají se vyhozené potraviny místních supermarketů. Část potravin

51

(luštěniny, olej, čaj) se nakupují nejlépe v biokvalitě z lokálních zdrojů. Pro nákup těchto potravin slouží výtěžek z některých aktivit kolektivu (např. prodej veganského jídla na festivalech, apod.). Projekt však je v prvé řadě financován z fundraisingu. Pro výstavbu multihaly dostal projekt 1 mil. DK od dánského fondu na obnovu a rozvoj, další peníze získal od EU a místní municipality. Tyto peníze však slouží na provozní náklady a platby členům. Další peníze v současné době projekt dostává dobrovolnými příspěvky od členů a dalších jednotlivců a skupin pronajímajících si na určitou dobu prostory. Public relations továrny jsou smíšené. Projekt má významné spolupracovníky z dánských ekovesnic, jako je např. Flemming Abrahamsson. Díky nedůvěře několika sousedů má ale továrna problémy s vykazováním požárních směrnic a dalších legálních záležitostí. S ostatními sousedy má projekt naopak vztahy výborné, lidé si navzájem pomáhají. Několikrát za sezonu přijede do továrny policie očekávaje, že se zde pěstuje marihuana pro Freetown Christiania v Kodani, což je mylná představa. Nicméně s Christianií má projekt vztahy osobnostní i kulturní. Stejně tak jsou členové kolektivu v úzkém kontaktu s Do It Yourself (DIY) resp. Do It Together (DIT) projekty - Youth House, Candy Factory a Floating City: -

-

-

Christiania – je svobodné město v centru Kodaně s jistou formou autonomie v rámci Dánského království, jíž získalo postupem času po obsazení bývalých armádních doků squattery. V dnešní době je Christiania známá výrobou nákladních kol, legálním prodejem marihuany, ale také svou komunitní organizací čítající na 800 obyvatel, vlastní školou či mnoha biodynamickými a permakulturními zahradami;89 Youth House - je kulturní projekt domu mládeže v Kodani (dnes již druhého v pořadí), který je známý tím, že v roce 2007 byl zničen během ataku kolektivu policií. Následný týden nepokojů skončil zatčením 1000 osob;90 Candy Factory91 – je nezávislým komunitním centrem, založeným na kolektivismu, ležícím na místě bývalé továrny v Kodani; Floating City – je alternativním projektem stavby zámořských katamaránů z recyklovaných materiálů.

Můžeme tedy hovořit o silné provázanosti s levicovým ekosociálním a anarchistickým hnutím. To se projevuje nejen ve vzájemné kulturní a osvětové spolupráci, ale také v širokém množství kontaktů a obecném povědomí o projektu. Uvědomme si, že Dánsko je pro svůj levicový aktivismus velmi známé a existuje zde silná organizační i osobní provázanost jednotlivých struktur. Makvärket má tudíž oproti jiným projektům podobného typu ve světě velkou výhodu v cyklodojezdové vzdálenosti od Kodaně, a tedy i oboustranném toku osob i informací. Blízkost Kodaně je nejen obraznou blízkostí hnutí,

89

THÖRN; WASSHEDE; NILSON (2011) (Ibid., 63) 91 Bolsjefabrikken (online) 90

52

ale také velkou příležitostí pro projekt a jeho environmentální a kulturní aktivity v budoucnu. Obecně lze říci, že socioekonomická udržitelnost projektu v tuto chvíli závislá na veřejných zdrojích. Je zřejmé, že by přestavba velké továrny při vypracování projektu a práci profesionálů byla mnohem dražší, navíc projekt dává práci mladým lidem, i možnost živobytí nezaměstnaným a studentům. Výhodami projektu jsou v Dánsku povinná státní stipendia studentům vysokých škol, dumpsterdiving i vize budoucnosti. Můžeme očekávat nejen více financí z pronájmu prostor a pořádání různých akcí, ale také větší soběstačnost v jídle a energiích při další fázi rekonstrukce a tvorby permakulturní zahrady. Právě dostupnost jídla je, domnívám se, naprosto zásadní funkcí udržitelnosti tohoto projektu. Na stejné úrovni a při stejné velikosti by bez zásob z dumpsterdivingu nemohl projekt reálně fungovat, na druhou stranu, tlaky na vytvoření fungujícího permakulturního designu by byly mnohem větší. 3.1.4

Environmentální udržitelnost a řešení energetického poklesu

Z environmentálního pohledu je nutné nejprve zdůraznit, že se jedná o starý zchátralý objekt, tudíž energetická efektivita elektrických a vodních sítí je slabá. Postupnou výstavbou však můžeme očekávat zlepšení – např. budoucí kořenová a písková čistička vody, solární panely a úsporné nakládání s energetickými zdroji, apod. Továrna ve svém stavu ale nabízí velkou výhodu v podobě nepřeberného množství materiálu mnoha druhů vhodného k opětovnému použití či k recyklaci za utržené peníze. Tak se i děje - zejména cihly jsou zásadním artiklem k novému použití. Materiály se využívají lokální (recyklované dřevo, dřevo na podpal od místního lesníka, písek a jíl od lokálních producentů (jíl případně i z jezera), různé materiály ze sběru). Cement k betonování a toxické látky se ovšem používají v minimální míře. Největší spotřebu energie tak má zřejmě zateplování objektu za použití sádrokartonu. Je zde sprcha na solární ohřev vody, jsou zde solární nabíječky baterií a kompostovací toalety (ke stavbě se použily cihly, jíl a písek). Stejné materiály se používají ke stavbě masivních finských pecí a double rocket pece, ekologické či recyklované materiály se použily i na stavbu jurty. Zásadní myšlenkou projektu je, že každý může pracovat na čemkoli, experimentovat či tvořit umění, nicméně s vědomím, že materiálu je a vždy bude nedostatek. Menší problémy z energetického hlediska vidím ve velikosti celého projektu – při každodenní práci 15 až 50 lidí se spotřebuje mnoho energie a spousta malých potenciálních úspor není vidět. Stejně tak míra nakupování elektrických nástrojů se na první pohled může zdát nepermakulturní, avšak tak velký projekt je zřejmě potřebuje, chce-li být schopen v dohledné době fungovat udržitelněji. Obecně mohu říci, že se naplňuje permakulturní princip o využívání neobnovitelných zdrojů k vytváření udržitelných systémů, projekt je typickým příkladem snad všech fází poklesu dle klasického modelu ekologické sukcese, a proto bych jej zhodnotil jako vysoce permakulturní. Na projektu jsem strávil 2 týdny v létě 2011 a 2 a půl měsíce v roce 2012, navíc několik týdnů v Kodani v komunitách Christiania (1 týden), Floating City a Candy

53

Factory (2-3 dny) a na permakulturně designovaném obydlí Apokafet. Jedná se o specifický prostor genius loci s kolektivním charismatem.

3.2 Vale da Lama

Obr. 14 Poloha projektu Vale da Lama Pramen: maps.google.com (online); vlastní úpravy

Vale da Lama92 je farmou a 1. permakulturním institutem v Portugalsku – neziskovou organizací pod záštitou Project New Discoveries NGO. Farma se nachází se na západním břehu řeky Alvor v blízkosti jejího přílivového estuária a 3 km od středomořské pláže Meia Praia, nedaleko města Odiaxere v regionu Algarve v jihozápadním cípu Portugalska. Jedná se o chráněnou oblast Natura 2000. Region je známý zejména turismem, většina obyvatel pracuje zejména v sezóně, kdy je zde extrémní horko a sucho. V zimním období teplota málokdy klesne k nule, přes den může být i v prosinci přes 20 stupňů Celsia. Podnebí je také typické silnými větry od Atlantiku a v chladnější části roku také dešti, jež jsou zesílený orograficky díky pohoří Monchique. Vegetační sezóna je velmi dlouhá resp. nepřetržitá. Zajímavým faktem je, že díky příznivému klimatu a možnosti obživy „na ulici“ se do Algarve od 70. let sjíždělo velké množství alternativních umělců především ze západní Evropy. Ti se dnes usadili v okolí a po léta vytvořili specifikum – víkendové trhy, na nichž prodávají lokální výrobky vlastní produkce. V blízkosti farmy nalezneme nejen město Odiaxere, ale také větší a známější Lagos. V sousedství je pak pouze několik domů a letních sídel, kousek na jihozápad pak již začíná předměstí Lagosu. Farma se nachází zhruba kilometr od estuária, v jehož slepých ramenech místní lidé chovají škeble. Půda 42 ha farmy byla po celé 20. století intenzivně obdělávána, v posledních 10 letech byla nechána ladem. Nyní z ní zůstaly některé budovy a od roku 2011 je farma kultivována pomocí permakultury.

92

Valedalama.net (online)

54

3.2.1

Jádro

Místo můžeme označit jako záměrnou komunitu – vzdělávací centrum a komunitní usedlost, byť velmi specifickou, díky kontrole majitelů. Cílem farmy je poskytovat jídlo členům komunity, hostům a dobrovolníkům, zároveň experimentovat a vzdělávat ostatní, poskytovat kulturní atmosféru komunity a regenerovat půdy farmy. Na obr. 15 si můžeme všimnout prostorového vymezení území. Na vrcholu kopce leží residenční dům, vytvořený z lokálních materiálů (sláma, hlína), a také nových technologií jako pasivní representativní dům. Součástí jsou facility běžné pro hotel (bazén, mnoho pokojů, společenská místnost), jelikož residenční dům slouží jako komunitní centrum, a také ubytování pro až 20 dobrovolníků a hostů/studentů PDC kurzů, které institut nabízí. Za cestou na východní straně najdeme pastviny, využívané také pro letní kempy Project New Discoveries NGO. V prostřední části pozemku je plocha intenzivních designových systémů zahrady, plocha systémů akvaponních, skleník a „školka“ pro sazenice. Dále zde najdeme slepičí traktor a indické běžce, a dále 2 osly pro získávání trusu. Očekává se do budoucna chov krav. Designový systém je typický množstvím vyvýšených záhonů, mulčováním, kompostováním a širokou škálou rostlin od základní zeleniny (mrkev, zelí) po různé druhy mangoldu, xu xu, fíků a dalších středomořských plodin. Výše po svahu (blíže domu) najdeme jedlé lesy, jakožto prvky propojení různých pater jedlých rostlin. Na západní straně domu jsou pak sady citrusovníků a na jihu pás divočiny. Na jihozápadním cípu farmy najdeme kompostové toalety a 2 domy postavené ze slámy a jílu; resp. z hlíny. V nejvyšším bodě leží jurta. Tyto facility slouží pro členy užší komunity. Celkově v komunitě žije v mezidobí 5-10 členů užší komunity a až 15 dobrovolníků. Komunitní centrum využívají také hosté, pořádá-li se PDC kurz. 3.2.2

Vnitřní kruh

Uspořádání tohoto projektu je velmi specifické. Vlastníkem jsou Nita Barroca a Walt Ludwick, její muž. Mají tedy i práva vůdce skupiny. Na druhou stranu, tito se komunitních aktivit (kromě sdíleného jídla) většinou neúčastní, a žijí odděleně na svém pozemku. Mezi ostatními členy užší komunity nalezneme nehierachické uspořádání. K rozhodování používají konsenzus se svolením majitele. Častější je ovšem specifická forma sociokracie. Komunitní členové mají každý zvlášť (či v páru) na starost určitý technický aspekt organizace a permakulturního designu, o nějž se starají. Vybírají si do svých kruhů dobrovolníky, s nimiž (pokud jsou to dlouhodobí dobrovolníci, či stážisté) tvoří sociokratické kruhy. Dvakrát do roka se členové na 2 týdny uzavírají, hodnotí, a plánují další fázi projektu. Členové komunity jsou za svou práci placeni. Jedná se o místo s vnitřní spiritualitou, lidé často meditují, společně zpívají hare krišna, mantry, apod. Pro dobrou komunikaci ve skupině se každý týden konají mítinky a workshopy (non-violent communication). Na rozdíl od předchozího projektu zde nepanuje taková otevřenost – není snadné stát se plným členem komunity, dokonce není snadné se zde objevit jako dobrovolník. Stejně jako v předchozím projektu je těžké ohodnotit kritérium společného vlastnictví. Facility obou projektů jsou vlastněny právnickou osobou vnější, nikoli

55

projektem samotným. Nicméně lidé společně vaří, jedí, pracují, vzdělávají se, tak jako v záměrné komunitě. Místo je rovněž typické svou otevřeností k výchově, již dnes zde jsou vzájemné svazky a farmou se potulují se i děti. Power dynamics tu díky relativně hierarchickému systému (majitel; úzká komunita; široká komunita) v podstatě nenajdeme. Zhodnotíme-li sociokulturní udržitelnost, je zřejmé, že komunita má své zázemí jistější díky uzavřenosti, na druhou stranu dlouhodobě zde mohou vznikat strukturální konflikty s méně přizpůsobivými dobrovolníky. Prostředí mi přišlo spíše jako sociálně koheznější pracovní kolektiv, nežli komunita, na jakou jsem byl zvyklý z Dánska. 3.2.3

Tok energie

Pokud je mi známo, nezískává farma žádné významné dotace od veřejných orgánů. Většina příjmů přichází z poměrně drahých (450 € na osobu) 2 týdenních kurzů PDC, kurzů ekologického stavění, a dalšími, které probíhají zhruba 1x měsíčně. Oproti jiným projektům, o nichž je mi známo, že dobrovolníci mají vstup na různé workshopy a kurzy zdarma či se slevou, zde se neuplatňují výjimky ani pro dlouhodobé dobrovolníky. Na druhou stranu, členové jsou ochotni se o permakultuře bavit a po večerech i krátce vyučovat. Farma se snaží o co největší soběstačnost v jídle i v energetických zdrojích, stejně tak u vody. Potraviny, které nakupuje, jsou v biokvalitě a z lokálních zdrojů. S nakoupenými potravinami se zachází velmi šetrně. Farma je schopná zasytit až 40 lidí při denní spotřebě. Co se týče politické dimenze, tou Vale da Lama chápe v manifestu svých činností, regenerací půdy a vytvoření harmonického prostředí, není, jako celek, účastna žádných politických aktivit. Členové komunity však pravidelně se svými výrobky participují na již zmíněných lokálních trzích. V public relations je komunita pozitivně přijímána, a to zejména mediálně. Komunita navíc pravidelně pořádá dny otevřených dveří spojené s krátkou výukou permakulturních principů. Lidé v okolí farmu dobře znají, zejména díky dlouhodobým aktivitám majitelky Nity v neziskové oblasti. Projekt spolupracuje s komunou Tamera. V socioekonomické rovině se jedná o poměrně stabilní entitu, která je soběstačná v jídle a je/bude soběstačná i v elektrické energii. Navíc je schopna své náklady platit příjmy z PDC kurzů – jejím základním mottem je nemít dluh. 3.2.4

Environmentální udržitelnost a řešení energetického poklesu

Kromě typických přeletů letadlem permakulturních učitelů si dovolím tvrdit, že ekologická stopa Vale da Lama je nízká. Účastníci kurzů jsou povětšinou z místního prostředí, které, jak již bylo řečeno, je známé svým diverzním národnostním složením skupiny alternativních umělců, kteří dnes po letech začínají Portugalsko permakulturně obhospodařovat. Land-use je poměrně typickým permakulturním designem, jen intenzivní zahrada je poměrně daleko - v zóně 3. Důvodem jsou facility domu jako hotelu jako je bazén a trávník, artefakty velmi atypické permakulturnímu obydlí. Nicméně dům je postaven podle udržitelných (dle konceptu green tech) metod. Dva domy pro členy komunity, stejně jako kompostovací toaleta jsou pak již plně vytvořeny na základě permakulturního designu. Permakulturní institut se v mezidobí kurzů snaží o experimentování, nové metody designu, akvaponních struktur či kompostování. Oproti

56

energeticky náročné přestavby továrny je permakulturní designování prací čistě manuální. Za celou dobu (listopad 2012) na projektu jsem v práci nevyužil jediného elektrického nástroje, snad jen malý traktor je používaný k převozu materiálu po farmě. Environmentálně se jedná o systém kvalitně navrhnutý, dynamicky se rozvíjející, s velkými výnosy, a to i díky příhodnému podnebí. Z těchto ohledů je dle mého názoru typickým příkladem permakulturní udržitelnosti. Nedá se říci, že by nebyly naplněny 3 principy permakulturní etiky, přesto mám pocit, že forma nehierarchického uspořádání v tak malé skupině, jakou Vale da Lama je, může přinášet konflikty.

3.3 Ekovesnice Friland

Obr. 15. Poloha projektu ekovesnice Friland Pramen: maps.google.com (online); vlastní úpravy

Ekovesnici Friland jsem do svého výzkumu zařadil právě proto, že je ekovesnice. Přesně taková, jakou jsem si představoval, že ekovesnice bude. Strávil jsem v ní však díky nepřízni počasí (začátek léta 2011 byl ve Skandinávii extrémně deštivý) pouhých 5 dní. Na druhou stranu to bylo u „mistra“ Steena Møllera, který již postavil více než 40 domů ekologicky udržitelnou technikou. Byla to má první zkušenost s komunitou, s permakulturou a s ekologickým stavěním. V době návštěvy Frilandu jsem ani nevěděl, že o permakultuře a komunitě budu psát tuto práci, uvést ji však chci, byť bohužel znám jen základní charakteristiky této komunity. Proto ani nebudu více strukturovat svůj text. Friland se nachází v blízkosti vesnice Feldballe, asi 35 km severovýchodně od druhého největšího dánského města Aarhus na poloostrově Jutland. Krajina je zde podobná, jako u projektu prvního, snad jen je krajinný ráz méně zvlněn. Blízkost velkého města není pocitově tak exponovaná jako u kodaňské aglomerace. 3.3.1

Charakter

Ekovesnice Friland je bezesporu záměrnou komunitou. Jejím cílem je vytvořit koncept bydlení, u kterého by člověk měl čas a prostor k prožívání života – žít luxusní život. 57

Ekovesnice byla založena v roce 2002, a od té doby proběhly 3 fáze budování domů (obr. 15). V současnosti zde je na 30 domů. Ekovesnice má několik principů: -

lidé nesmí mít úvěr u banky domy nesmí vybudovat developer domy musí být z recyklovaných materiálů obyvatelé by měli pracovat z domu, nikoli dojíždět za prací koupíte-li si ve Frilandu půdu, koupíte i část společné půdy a komunitního centra

Domy jsou překvapivě malé, jsou často obklopeny skleníky a hlavně velkými zahradami, na kterých se využívá permakulturních principů (např. mé první setkání s lidskou močí jako hnojivem půdy). Uprostřed je jediný větší dům – komunitní centrum. Domy jsou vyráběné ze dřeva, zeminy, jílu, slámy, kamení, jako izolace se velmi často používají škeble, jakožto odpad z rybářského průmyslu. Uvnitř domů je povětšinou jedna hlavní místnost vytápěná finskou pecí (mass oven) a další menší místnosti. Steen Møller hovoří o tom, že na konstrukci těchto domů je potřeba zhruba 10 % zdrojů (energetických) běžného domu. Vesnice je specifická zejména svým experimentováním s různými materiály (izolace z medu a olivového oleje, která ovšem, nutno podotknout, nefungovala), a hlavně úžasnou architekturou domů. Někteří navíc v ekovesnici staví více než 1 dům (3-4). Ekovesnice využívá principů minutos, kdy si lidé navzájem pomáhají, ale zapisují si čas, kolik hodin prací strávili. Mají zde rovněž komunitní obchod, který funguje jako kolektivní metoda pro odběr potravin od lokálního dodavatele. Dle mé zkušenosti nelze říci (oproti např. portugalskému projektu), že v konzumaci jídla by byli lidé soběstační. Co je zajímavé, je zde velmi široká věková struktura; od starších lidí s odrostlými dětmi, kteří zde nežijí, po mladé páry s malými dětmi. Lidé jsou často rozvedení a odděleně vychovávají děti, případně mají malé děti s mladšími partnery. Mladší lidé zase hovoří o tom, že zde budou žít nějakou dobu, a pak klidně odejdou – není to poslední krok jejich života. Permakulturně udržitelné techniky se ve Frilandu bezesporu používají, určitě však nemají zcela využitý svůj potenciál v potravinové soběstačnosti. Co se týče sociokulturní struktury komunity, lidé dokážou žít oddělené životy, a zároveň udržovat dobré sousedské vztahy. Friland bych ohodnotil jako sociálně kohezní a environmentálně udržitelné prostředí s problematickou demografickou situací. Relativní nesoběstačnost si pak chtějí místní vynahradit postupnou industrializací výroby – chtějí vytvářet tyto domy na zakázky.

58

ZÁVĚR V této studii jsme se snažili propojit dva zdánlivě vzdálené avšak pro účely této práce vzájemně symbiotické koncepty - koncept permakultury a koncept komunity. Jako styčný bod jsme si určili aspekt energetické krize, jakožto současného fenoménu, ale hlavně jako futuristického předpokladu budoucího scénáře vývoje civilizace. V práci jsme kladli důraz na hledání odpovědí na otázku: „Jaký je přínos socioenvironmentálních komunitních projektů z hlediska řešení problémů energetické krize, tak, jak tato řešení představuje permakultura?“ Tato otázka nám vyjadřuje 3 věci: 1. počítáme s energetickou krizí 2. permakultura jako teoretický koncept s praktickými radami (principy) by měla nalézat řešení pro krizový vývoj 3. řešitelem těchto problémů by mohly být socioenvironmentální komunitní projekty Již z těchto bodů je patrné, že abychom se mohli připojit k diskuzi problematiky, čekal nás již z principu věci nelehký úkol. Nejdříve jsme si museli definovat permakulturu, a pro účely této práce jsme ji přijali ve své širší podstatě, jakožto koncept systémového myšlení. Nabídnuté předpoklady budoucího vývoje nás ujistily, že permakultura s energetickou krizí (ve smyslu vyčerpání fosilních zdrojů a nutného energetického poklesu) počítá, dokonce ji přijímá za zásadní věc. Předložili jsme rovněž představy permakultury o využití jejího učení v jednotlivých scénářích energetického poklesu. V závěru úvodní kapitoly jsme vysvětlili, jakým způsobem by měl člověk na základě permakultury jednat při cestě energetického poklesu za nízkoenergetickou udržitelnou společností. Rovněž jsme došli k závěru, že pro tyto účely potřebuje permakultura lokální komunitu. Předpokládali jsme, že nedostatečná socioekonomická sounáležitost osob v lokálních systémech není na úrovni, ve které by mohla permakultura poskytnout adekvátní řešení situace. Vymezili jsme si tudíž tzv. záměrnou komunitu, a na základě jednotlivých přístupů k ní – z hlediska liminality, heterotopie a kolektivní identity jsme došli k závěru, že záměrná komunita je jakýmsi místem pro život s kolektivní identitou, a zároveň udržitelnou strukturou socioenvironmentálního hnutí. V závěrečné části jsme představili 3 komunitní projekty, které mají co dočinění s permakulturním myšlením. Považovali jsme je za záměrné komunity a tedy možné řešení energetické krize. Obecně jsme došli k závěrům, že záměrné komunity, dle našich konceptů nejsou zdaleka idealistickými strukturami, a že pokud nenachází cesty, jak řešit strukturální konflikty, mohou se rozpadnout či být jednoduše neefektivní. Abstrahujeme-li od základních předpokladů záměrných komunit, tedy že jejich struktury jsou energeticky méně náročné, než struktury domácností nukleárních rodin, je nutné hledat odpovědi dle jejich specifických činů a motivace. Z tohoto pohledu je nutné nabízené komunity komentovat kladně, byť každá měla specifický rys, díky jemuž bychom jejich celkovou udržitelnost nemuseli plně přijat.

59

Komunitní usedlost Makvärket se svým ambiciózním plánem snaží o systémovou změnu ve struktuře staré velké továrny na environmentální a komunitní centrum. Hledá ty nejlepší možná a energeticky dlouhodobě nejudržitelnější řešení svých činů, sociokulturně se z mého pohledu jedná o velmi udržitelnou strukturu, problémem však je jejich současná finanční a potravinová nesoběstačnost. Z tohoto pohledu je však patrné, že přijmout veřejné peníze pro cestu změny nemusí být zcela nevhodné. Procesně pak vidím velký problém v dumpsterdivingu, jakožto zásadnímu prvku závislosti na systému. Komunitní usedlost a vzdělávací centrum Vale da Lama se, co se týče využívání energie, chová dle permakultury silně futuristicky (je to také permakulturní institut). Její překvapivě fungující ekonomickou nezávislost vytváří systém placených kurzu, což z dlouhodobého hlediska může být zajímavý business. Na druhou stranu sociokulturně má tato komunita dle autorova názoru své nedostatky, spíše by ji mohl ohodnotit jako velmi úspěšnou komunitní společnost se zaměřením na permakulturní design. Friland je zajímavým příspěvkem v textu hodnocené problematiky ekovesnic. Byť se autorovi nepodařilo vesnici studovat déle, její organizační struktura, nakládání s energetickými zdroji, principy i osvětová činnost byly na vhodné úrovni k cestě poklesu. Problémem, zdánlivě malým, může být aspekt demografické struktury. Mohu však říci, že všechny 3 studované záměrné komunity cestu energetického poklesu přijaly za své, a řešení nabízí. Ať už se jedná o osvětovou činnost, alternativní a experimentální činnost, spojenectví s ekosociálním hnutím či vzdělávání, ve všech těchto aspektech hraje komunita roli v nastoupení cesty energetického poklesu. Co je však opět nutné zdůraznit, nejedná se o nijak idealistickou strukturu pro malou část populace, záměrné komunity mají mnoho tvarů, od blízkých společenskému uspořádání (cohousingy), po silně alternativní formy, a stejně jak říkají ve Frilandu, nemusí to být konečná stanice. Pro lidi samotné komunita neznamená úprk před světem, ale místo kde mohou fungovat se snahou o udržitelný život tak, aby samotná komunita jako struktura byla udržitelná. Osobně si tudíž dokážu představit, že budou hrát v dalším vývoji společnosti důležitou roli.

60

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ PUBLIKACE [1] A Consensus Handbook. Co-operative decision making for activists, co-ops and communities. Seeds for Change, 2013, 226 s. ISBN: 978-0-9575871-0-6 [2] ALCOCK, R. 2005. Creating An Eco-community: In a Post-Industrial Wasteland. Permaculture Magazine, Autumn 2005, č. 45, s. 3-6. [3] ASSADOURIAN, E. 2008. Engaging Communities for a Sustainable World, Chapter II. In: State of the World: Innovations for a Sustainable Economy. The Worldwatch Institute, 2008, s. 151-165. [4] BIRKELAND, J. 2002. Design Sustainability. A Sourcebook of Integrated Ecological Solutions. Earthscan Publications, England, 2002, 288 s. ISBN: 1-85383897-7 [5] BLAŽEK, J. 2011. Konflikt v deltě Nigeru: ropná implikace. Bakalářská práce, Přírodovědecká fakulta, Masarykova Univerzita, Brno, 2011, 49 s. [6] BLAŽEK, J. 2012. Environmentální a socioekonomické dopady produkce biopaliv v mezinárodním měřítku. Diplomová práce, Ekonomicko-správní fakulta, Masarykova Univerzita, Brno, 2012, 72 s. [7] CHRISTIAN, D. L. 2003. Creating a Life Together. Practical Tools to Grow Ecovillages and Intentional Communities. New Society Publishers, Canada, 2003, 272 s. ISBN: 0-86571-471-1 [8] CHRISTIAN, D. L. 2007. Finding Community. How to Join an Ecovillage or Intentional Community. New Society Publishers, Canada, 2007, 256 s. ISBN: 9780-86571-578-3 [9] DAWLING, P. 1992/1993. What is the Communes Network? Diggers and Dreamers, 1992/93, s. 7-14. [10] DAWSON, J. 2006a. Are Ecovillages a Solution to the Coming Energy Famine? Permaculture Magazine, Spring 2006, č. 47, s. 47-48 [11] DAWSON, J. 2006b. How Ecovillages Can Grow Sustainable Local Economies. Communities Magazine, Winter 2006, č. 133, s. 56-61. [12] DAWSON, J. 2007. The Path To Surviving Peak Oil. The Power of Community. Permaculture Magazine, Winter 2007, č. 54, s. 42-45. [13] DELANTY, G. 2003. Community. Routledge, UK, 2003, 227 s. ISBN: 0-41523685-1 [14] Do It Yourself. A Handbook for Changing our World. 2007. The Trapese Collective. Pluto Press, London, 2007, 306 s. ISBN-13 978-0-7453-2638-2 [15] EDWARDS, A. R. 2005. The Sustainability Revolution. Portrait of a paradigma shift. New Society Publishers, Canada, 2005, 207 s. ISBN: 0-86571-531-9 [16] ENSLOW, S. 2009. Spirituality and Environmental Activities at a North American Intentional Community. Master Thesis, Purdue University, Indiana, 2009, 136 s.

61

[17] ESPINOSA, A.; WALKER, J. 2011. A Complexity Approach to Sustainability. Theory and Application. World Scientific Series on Complexity Science – Vol. 1., Imperial College Press, 2011, 361 s. ISBN-13: 978-1-84816-527-4 [18] FOUCAULT, M., 1998. Different spaces. In J. Faubion (ed.). Tr. Robert Hurley a další: Aesthetics, method and epistemology. The Essential Works of Michel Foucault 1954-1984. Volume Two. Harmondsworth, Middlesex: Allen Lane, Penguin, str. 175-186. [19] GOITIA, D. 2003. Intentionally Living: Ethnographic Perspectives of Intentional Communities as Sites for Cultural Critique. Senior Thesis, Justice and Peace Studies, 2003, 64 s. [20] GREER, J. 2009. M. The Ecotechnic Future: Envisioning a Post-Peak World. New Society Publishers, Canada, 2009, 271 s. ISBN: 9781550924398 [21] HARVEY, D. 2000. Spaces of Hope. Berkley, University of California Press, 2000, 303 s. ISBN-10: 0520225783 [22] HAUSEROVÁ, E.; VLAŠÍNOVÁ, H.; VARJANOVÁ, M. 2011. Letem světem permakultury: sborník příspěvků ze Setkání přátel permakultury, Praha Toulcův dvůr, 6.-7. srpna 2011. 1. vyd. Brno: Permakultura, 2011, 172 s. ISBN: 9788090510807 [23] HEEKS, A. 2007. Cohousing. Permaculture Magazine, Summer 2007, č. 52, s. 23-26. [24] HOLMGREN, D. 2006. Permakultura: Principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti. PermaLot, Svojanov, 2006, 296 s. ISBN: 80-239-8125-0 [25] JACKSON, R. 2004. The Ecovillage Movement. Permaculture Magazine, Summer 2004, č. 40, s. 25-30 [26] JOHANISOVÁ, N. 2011. Růst či nerůst? Sedmá generace, roč. 20, č. 1/2011, s. 35. [27] KESSLER, S. 2008. Eco-villages. Studying in sustainable communities throughout the world. A Broadview Magazine, Spring 2008, s. 62-63 [28] KLENOVSKÁ, H. 2011. Transition Towns ve Velké Británii: koncept a realita. Diplomová práce, Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita, Brno, 2011, 114 s. [29] LIBROVÁ, H. 1994. Pestří a zelení (kapitoly o dobrovolné skromnosti). Veronica, Hnutí Duha, Brno, 1994, 218 s. ISBN: 80-85368-18-8 [30] MACNAMARA, L. 2012. People & Permaculture. Permanent Publications, England, 2012, 295 s. ISBN: 978-1-85623-087-2 [31] MARE, E. C. 2002. Sustainable Settlement Energetics: EMERGY and Ecovillage. Village Design Institute, Summer 2002, 62 s. [32] MEIJERING, L. 2006. Making a place of their own. Rural intentional communities in Northern Europe. Faculty of Spatial Science, University of Groningen, Netherlands, Geographical Studies 349, 2006, 147 s. ISBN-10: 906809-390-8

62

[33] METCALF, B. 2001. Sustainable Communal Living Around the Globe. Diggers and Dreamers, 00/01, s. 5-19. [34] MOLLISON, B; HOLMGREN, D. 1978. Permaculture One. A Perenial Agriculture for Human Settlements. Corgi, 1978, 127 s. [35] MOLLISON, B. 1979. Permaculture Two. Practical Design for Town and Country in Permanent Agriculture. Tagari, 1979, 150 s. ISBN-10: 0908228007 [36] MOLLISON, B. 1981. Pamphlets in the Permaculture Design Course Series, IXV. Yankee Permaculture. Edited from: Transcript of the Permaculture Design Course. The Rural Education Centre, Wilton, USA, 1981 [37] NEWMAN, P.; BEATLEY, T.; BOYER, H. 2009. Resilient Cities. Responding to Peak Oil and Climate Change. Island Press, Washington DC, 2009, 178 s. ISBN13: 978-1-59726-498-3 [38] OBROVSKÁ, J. 2011. Spiritualita v nových sociálních hnutích: Případová studie neziskové organizace Embercombe. Diplomová práce, Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita, Brno, 2011. 64 s. [39] PECK, M. S. 1995. V jiném rytmu. Vytváření společenství. Votobia, Olomouc, 1995, 251 s. ISBN 80-85619-77-6 [40] PECHOVÁ, G. 2011. Permakultura jako způsob udržitelného rozvoje. Diplomová práce, Přírodovědecká Fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc, 2011, 92 s. [41] RUMAN, M. 2006. Teoretická analýza ekoanarchismu. Bakalářská práce, Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita, Brno, 2006. 56 s. [42] SCHUMACHER, E. F. 1973. Small is beautiful: a study of economics as if people mattered. Blond and Briggs, London, 1973, 288 s. ISBN: 978-0-06-091630-5 [43] SCOTTHANSON, C.; SCOTTHANSON, K. 2004. The Cohousing Handbook. Building a Place for Community. New Society Publishers, Canada, 2004, 291 s. ISBN: 0-86571-517-3 [44] SEVIER, L. 2008. Ecovillages: A model life? Ecologist, June 2008, s. 36-41 [45] SMITH, C. J. 2000. The Getting of Hope: Personal Empowerment through learning permaculture. September 2000, The University of Melbourne, 397 s. [46] THÖRN, H.; WASSHEDE, C.; NILSON, T. 2011. Space for Urban Alternatives?. Christiania 1971-2011. Gidlunds Förlag, Vilnius, 2011, 364 s. ISBN 978-91-7844830-2 [47] TOMEK, V.; SLÁČÁLEK, O. 2007-2008. Průvodce anarchismem. Myšlenky – proudy – osobnosti. A-kontra, Kyberprostor, 2007-2008, 54 s. [48] TURNER, V. 1969. The Ritual Process. Structure and Anti-structure. Routledge, London, 1969, 230 s. ISBN-10 0202011909 [49] WALKER, L. 2005. Ecovillage at Ithaca. Pioneering a Sustainable Culture. New Society Publishers, Canada, 2005, 257 s. ISBN: 0-86571-524-6 [50] WALKER, L. 2006. Stepping Stones to sustainability: What cohousing communities can learn from ecovillages. The Cohousing Association of the USA, June 2006, 8 s.

63

[51] WALL, D. 2010. The Rise of the Green Left. Inside the Worldwide Ecosocialist Movement. Pluto Press, England, 2010, 206 s. ISBN: 978-0-7453-3037-2 [52] World Energy Outlook. 2010. International Energy Agency. OECD, IEA, Paris, 2010, 731 s. ISBN: 978-92-64-08624-1

INTERNETOVÉ ZDROJE [1] ABEL, T. 2012. What is Special about „A Prosperous Way Down“. February 9, 2012. A prosperous Way Down [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [2] Adaptive Cycle. October 29, 2002. Resilience Alliance [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [3] ARANYA. 2013. What is Permaculture – Part 3: Design. February 6, 2013, Permaculture [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [4] Britské listy: Seznam článků – John Michael Greer. Blisty [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [5] Bolsjefabrikken [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [6] BOOKCHIN, M. What is Communalism? The Democratic Dimension of Anarchism. Anarchy Archives [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [7] CARTER, M. Greening the ghetto. Major Carter’s Tale of Urban Renewal. June 2006. Ted Talks [online]. [cit. 10. května 2013], 41 s. Dostupný z WWW: [8] Community Sustainability Assessment (CSA). Global Ecovillage Network (GEN) [online]. [cit. 10. května 2013], 41 s. Dostupný z WWW: [9] DELLORCO, A. 2011. Culture Clash. Cultural Diversity in Intentional Communities. Oberlin College Winter term project, 2011. Fellowship for Intentional Community [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [10] Kolektiv DVP [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [11] Ekomapa: přírodní zahrady. Ekologický institut Veronica [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [12] Ekozahrady [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW:

64

[13] Fellowship for Intentional Community [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [14] FERGUSON, R. S. 2012. Wait… you’re studying what again?: What do you mean by permaculture? November 14, 2012. Liberation ecology [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [15] Findhorn Foundation ecology [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: < http://www.findhorn.org/> [16] GREER, J. M. 2010. Waiting for the Millenium. Part Two: The Limits of Magic, June 16, 2010. The Archdruid Report [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [17] GRUBB, A. 2011. Peak Oil Primer. October 2011. Resilience.org [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [18] HOLMGREN, D. 1994. Energy and Permaculture. The Permaculture Activist, May 1994, č. 33. [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [19] HOLMGREN, D. 2011 Future Scenarios. Mapping the cultural implications of peak oil and chmate change [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [20] HEMENWAY, T. 2010. How Permaculture Can Save Humanity and the Planet, but Not Civilization. Nicholas School of the Environment, Duke University, February 12, 2010. Pattern Literacy [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [21] HEMENWAY, T. 2012a. The Myth of Self Reliance. March 6, 2012, Pattern Literacy [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [22] HEMENWAY, T. 2012b. What Permaculture Isn’t - and Is. November 29, 2012 Pattern Literacy [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [23] HOPKINS, R. 2009. Transition to a world without oil. Nov. 2009, TED Talks [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [24] JACKSON, H. 2004a. Integrated Ecovillage Design. A New Planning Tool for Sustainable Settlements. May 2004. Gaia Trust [online]. [cit. 10. května 2013], 8 s. Dostupný z WWW: [25] JACKSON, H. 2004b The Danish Ecovillage Network 1993-2004. Gaia Trust [online]. [cit. 10. května 2013], 6 s. Dostupný z WWW:

65

[26] JACKSON, H.; JACKSON, R. 2004. Global Ecovillage Network History 19902004. Gaia Trust [online]. [cit. 10. května 2013], 22 s. Dostupný z WWW: [27] JACKSON, R. 2006. Global Economics - There IS an Alternative. Paper presented at the Danish Social Forum, February 2006. Gaia Trust [online]. [cit. 10. května 2013], 6 s. Dostupný z WWW: [28] Komunity v sieti [online]. [cit. 10. května 2013], 6 s. Dostupný z WWW: [29] KORN, L. 2003. Masanobu Fukuoka’s Natural Farming and Permaculture. [online]. [cit. 10. května 2013], 6 s. Dostupný z WWW: [30] KOZENY, G. 1995. Intentional Communities: Lifestyle Based on Ideals. Fellowship for Intentional Community [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [31] KOZENY, G. Intentional Communities: Today’s Social Laboratories. Gaia Trust [online]. [cit. 10. května 2013], 10 s. Dostupný z WWW: [32] KVAPIL, M. 2010. Permakultura a chvění systému. Červenec 7, 2010. Energy Bulletin [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [33] KVAPIL, M. 2012. Permakulturní zahrada: Mýtus bezúdržbovosti. Duben 2012, Potravinové zahrady [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [34] MACLEOD, D. The Wave/Pulse of Human History. July 4, 2012. Integral Permaculture [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [35] MACLEOD, D. Principles for the Pulse that is Peak Oil. May 1, 2013. Integral Permaculture [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [36] Makvaerket [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [37] MITUSOVA, O.; CACARES, N.; TETTEH, A. 2006. Ecosystem Development. Ecology Centre Kiel [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW:

66

[38] NAESS, A.; SESSIONS, G. 1995. A Deep Ecology Eight Point Platform. The Council, Haven [online]. Excerpted from: SESSIONS, G. Deep Ecology for the 21st Century, Readings on the Philosophy and Practice of the New Environmentalism. Shambhala, Boston and London, 1995, 488 s. ISBN-13: 9781570620492. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [39] NORTH, B. 1996. Permaculture – The Path to a Sustainable Future. October 1996, Fellowship for Intentional Community [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [40] Občianský snem Bratislava [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [41] Our common Future: Report of the World Commission on Environment and Development, A/42/427, UN Documents [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [42] ORTON, D. 1998. Left Biocentrism Power. March 15, 1998. Fellowship for Intentional Community [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [43] PEABODY, L. 2011. The Sharing Gardens. Communities Magazine, Winter 2011, č. 153 [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [44] Permaculture Association [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [45] Permaculture Global [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [46] Permaculture Principles [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [47] Permanet [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [48] Přírodní zahrady [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [49] RIOS, M. 2011. Sociocracy. A Permaculture Approach to Community Evolution. Communities Magazine, Winter 2011, č. 153 [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [50] SMOLÍKOVÁ, D.; ANDER, M. 2003. Hledám důstojný životní styl. Rozhovor s Hanou Librovou. Sedmá generace. roč. 2003, č. 12. Prosinec 16, 2003 [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [51] STARHAWK. 2011. Social Permaculture. Communities Magazine, Winter 2011, č. 153 [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW:

67

[52] Transitionnetwork [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [53] Vale da Lama [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [54] WARHURST, P. 2012. How we can eat our landscapes? August 2012, TedTalks [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [55] Wikipedia: List of companies by revenue. May 5, 2013. Wikipedia [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [56] World Footprint. Do we fit on the planet? May 14, 2012. Global Footprint Network [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW: [57] Zelený čaroděj. [online]. [cit. 10. května 2013]. Dostupný z WWW:

FILMOVÉ DOKUMENTY [1] MORGAN, F. 2006. The Power of Community: How Cuba Survived Peak Oil. The Community Solution, 2006, 53 min. [2] TOOTSEN, J. 2011. The New World. Kuukulgur Film, 2011, 88 min.

68

SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1. Čtyři cesty budoucího vývoje na základě dostupnosti energetických zdrojů....................................... 16 Obr. 2 Scénáře energetického poklesu v čase (vlevo) a prostoru (vpravo) ...................................................... 19 Obr. 3. Čtyřfázový model adaptivní změny ..................................................................................................... 21 Obr. 4. Hubbertova křivka a vybrané charakteristiky ropného pulsu .............................................................. 23 Obr. 5. Permakulturní etika a 12 principů permakulturního designu ............................................................... 26 Obr. 6. Permakulturní květ – dosah permakulturního jednání ......................................................................... 30 Obr. 7 Prahový (liminální) stav záměrné komunity mezi rurální a urbánní společností .................................. 37 Obr. 8. Rada mluvčích ve formě fish bowl

Obr. 9. Organizační struktura sociokracie ............................... 40

Obr. 10. Prostorové rozložení záměrných komunit v Severní Americe a Evropě............................................ 43 Obr. 11. Schéma udržitelnosti komunitních projektů Pramen: vlastní schéma ............................................... 48 Obr. 12. Schéma udržitelnosti komunitních projektů v jednotlivých oblastech Pramen: vlastní schéma ....... 49 Obr. 13. Poloha projektu Makvärket Pramen: maps.google.com (online); vlastní úpravy ............................. 50 Obr. 14 Poloha projektu Vale da Lama............................................................................................................ 54 Obr. 15. Poloha projektu ekovesnice Friland ................................................................................................... 57

SEZNAM TABULEK Tab. 1. Charakteristika kulturních systémů ..................................................................................................... 16 Tab. 2 Formy organizace a kolektivního rozhodování v záměrných komunitách............................................ 40

SEZNAM PŘÍLOH Příl. A. Zónové plánování permakulturního obydlí ........................................................................................... a Příl. B. Regionální vymezení projektů zaměřených na permakulturní design ................................................... a Příl. C Příklad integrovaného designu ekovesnice Munksøgaard, Dánsko ........................................................ b Příl. D. Témata etnografického výzkumu .......................................................................................................... c

69

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK 1. CSA

-

Community Sustainability Assessment

2. DIT

-

Do It Together

3. DIY

-

Do It Yourself

4. DPD

-

Diplom permakulturního designéra

5. EMERGY -

Embodied Energy

6. FIC

-

Fellowship for Intentional Community

7. GEN

-

Global Ecovillage Network

8. IEA

-

International Energy Agency

9. KPZ

-

Komunitou podporované zemědělství

10. LETS

-

Local Exchange Trading Systems

11. MNC

-

Multi National Company

12. OECD

-

Organisation for Economic Co-operation and Development

13. PDC

-

Permaculture Design Course

70

PŘÍLOHY Příl. A. Zónové plánování permakulturního obydlí

Pramen: JACKSON (2004a, 1) Příl. B. Regionální vymezení projektů zaměřených na permakulturní design

Pramen: Permacultureglobal.com (online)

Příl. C Příklad integrovaného designu ekovesnice Munksøgaard, Dánsko

Pramen: JACKSON (2004a, 8. Pozn. 5 klastrů po 20 domech a se společným komunitním centrem. Uprostřed je stará farma, která dnes slouží jako pracoviště, dále je zde permakulturní design zeleninových záhonů, ovocných stromů, čistička vody s pískovým filtrem, slepičí farma a skleník. Okolo potoka vedou pastviny, vpravo je rotační systém permakulturně designovaný.

Příl. D. Témata etnografického výzkumu CORE

QUESTIONS

Community Purpose Place

Are you a community? If yes, why? How do you feel about that concept? What is missing to be one? What is your mission? Your goal? Your vision? How would you describe the place? Are you an Ecovillage, Commune, Cohousing, Co-ops, Community Homestead or any other community based structure? What is the size of your place? How many people live, attend, help there, etc.? HOW IS IN GENERAL YOUR SOCIOCULTURAL SUSTAINABILITY IN A PERMACULTURE MINDSET? ARE YOU REGENERATING IT?

Type Size SOCIOCULTURAL SUSTAINABILITY Organization: form methods legal structure Culture: spirituality communication morality ethics Openness: Inclusive/exclusive Belonging: wealth qol ownership LETS Social Structure: cohesion social (family) roles power dynamics gender/sex outer community Freedom: intimacy individuality turnover SOCIOECONOMIC SUSTAINABILITY Politics: towards against scale Education: know-how Workshops Sharing Info Production: sufficiency earnings Financing trade fundraising Donation/fee Promotion visibility activism/events PR ENVIRONMENTAL SUSTAINABILITY Permaculture design materials techniques land-use energy-use ecological footprint infrastructure

How do you organize yourself? Is it non-hearchical, anarchical, democratical, leader-based? What are the methods of organizing (consensus, voting, sociocracy etc.)? What is the legal structure? Who established it, ownes it. Is it co-op, ltd., ngo? Are you labored? Are you paid? Are you paying taxes by the project, by people? Is there any spiritual object in your community? Are there any common beliefs? How do you communicate, how do you share yourself? Are there any differencies between general morality of society and the one you practise in your place? Are there any forbidden or on the other side recommended ethical statements? Common or general values of the place? How inclusive are you? Is it possible to join? Who is excluded? Can you consider yourself wealthy? Do you want to grow, have more resources, people, etc.? Generally speaking, how is the quality of life of people? Are they happy to stay or do they feel like turn somewhere else? How do you do with personal/common owhership? How about sharing info/resources? How about ownership of a job? Are you part of some Local Economy Trade Systems? How would you describe the connection between people, between people and land? Are there any particular social roles? Are people classified in these roles? Are there any family roles? How do you raise children? How is the hierarchy if there is any? Are there leaders? Do you share the leadership? How would you describe your attitude towards gender issues, towards sex in your project? How is the relation towards outer community; towards volunteers, neighbours? How is the intimacy of one's personal life satisfied? How is the individual self-realization in your project satisfied? How big is the turnover of people? How people move and change by the time in the community? In outer community? HOW IS IN GENERAL YOUR SOCIOECONOMIC SUSTAINABILITY IN A PERMACULTURE MINDSET? ARE YOU REGENERATING IT? Is the project close to some movement; in its actions or values or people? What is its political statement? Is the project politically against certain issues? Are their any problems with it? On which scale (if) the political concerns are dealt with: local/communal/regional/national/global? How would you describe the knowledge/knowhow of people being part of the project, their background, their proffesional skills, their attitude? Are there workshops made for public, for private? How people involved are educated/how people outside are educated? How would you describe the structure and methods of sharing information between members and towards outer world? Do you make any output? Do you collaborate with anyone? At what point are you self-sufficient? On food, electricity, other resources… At what do you need to spend money on? Do you sell some of your stuff/knowledge? What share of your finances does trade (selling goods, services, festivals..) Do you have any grants, sponsors? Some other ways to get money, from people visiting, etc.? How do you work on your visibility? Attending of local gatherings, being on tv, writing articles, etc. Do you collaborate with some other projects? What kind of events are happening with your attention in a public place? How is your PR; with neighbors, town, police, state, civic society? HOW IS IN GENERAL YOUR ENVIRONMENTAL SUSTAINABILITY IN PERMACULTURAL MINDSET? ARE YOU REGENERATING IT? What materials do you use? What techniques do you use? Could you provide a land-use map of your area? Are there any big changes coming (being already done?) How is your energy grid? Have you measured your footprint? What is your opinion about it? How would you describe the infrastructure you have? Are you working on some ecological technological improvement?