MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Morální hodnoty a životní styl žáků 2. stupně Bakalářská práce Brno 2011

Vedoucí práce:

Autor práce:

PhDr. Milan Valach, Ph.D.

Tereza Bařinová

Bibliografický záznam

BAŘINOVÁ, Tereza. Morální hodnoty a životní styl žáků 2. stupně: Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2011. 101 s. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Milan Valach, Ph.D.

Anotace Tématem bakalářské práce je životní styl a morální hodnoty současné mládeže. Pozornost zaměřuji na žáky 2. stupně základní školy. Cílem práce je posouzení životního stylu současné mládeže. Zabývám se jejich přístupem ke vzdělání, vztahy k okolí, způsobu trávení volného času a jejich představami o vlastním životě a budoucnosti. Na základě těchto zkoumaných bodů srovnávám žáky 6. a 9. tříd. Pozornost věnuji také jejich životním postojům. Práce sestává z prostudované odborné literatury a z vlastního dotazníkového šetření. Teoretická část se zabývá vymezením základních pojmů a přiblížení tematiky obecně. Východisky práce jsou teorie zabývající se mládeží, výchovou v rodině, výchovou ve škole, faktory působící na hodnotovou orientaci mládeže a vliv prostředí. V praktické části práce se zaměřuji na sběr dat týkajících se životních postojů současných pubescentů, k čemuž mi posloužilo písemné dotazníkové šetření. Otázky jsou jak uzavřené, tak otevřené. Vždy se snažím, aby byly jednoznačné, jelikož kombinování několika skutečností komplikuje otázku. Dotazovaní jsou žáci 6. a 9. ročníků. Získané výpovědi jsou zhodnoceny a zakresleny v grafech. Předem stanovené hypotézy jsou poté potvrzeny či vyvráceny. Dotazníkové šetření názorně ukazuje shody a rozdíly u žáků vstupujících na 2. stupeň základní školy a žáků již ukončujících základní školu a připravujících se na další volbu studia či povolání. Snažím se tak podat přehled o vývoji postoje pubescentů k otázkám týkajících se životních hodnot. V závěru práce vycházím z výsledků vlastního výzkumu a z vyhodnocení dotazníku.

Klíčová slova Pubescence, mládež, socializace, sociální prostředí, rodina, životní styl, morální hodnota.

Annotation The bachelor thesis depicts subject of life style and ethical values of contemporary teen-agers. It is focused on second-grade student sof a basic school. The aim of thesis is a life-style review of contemporary teen-agers. The thesis examines their approach to education, relationship tobackground, way of spending leisure time and their ideas of their own lives and future. Comparison of 6th and 9th classes is used for this purpose. Attentions is held also to life attitudes of adolescents. The thesis is based on studying of related literatre and own questionnary research. The introduction is dedicated to theory, defining of basic therms and detail explanation of subject in general. Starting point of the thesis is theories dealing with teenagers, family upbringing, school education, factors effecting value inclination and background influence. The practical part is dedicated to collecting data concerning life approaches of contemporary teen-agers for which a questionnare research was used. Questions were both closed as well as opened. Questions were designed to be clear-defined due to avoiding combining several facts that make question diffucult to understand. Questioners were student sof 6th and 9th classes. Obtained statements of each student were compared together. It was supposed 10 theories. Afterwards, this 10 theories were disproved or confirmed. Resulting finding, identical and different elements serve for designing graph that illustratively shows similarities and differencies of students entering second grade of a basic school and students finishing it and preparing for choice of future career or studies. There is an attemp to give an overview of adolescents’ ideas for questions concerning ethical and life-style values.

Keywords Pubescence, teen-agers, socialization, social background, family, life-style, moral value.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

Brno, 17. říjen 2011

Tereza Bařinová

…………………………………………………

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Milanu Valachovi, Ph.D. za jeho odbornou pomoc,

kterou

mi

poskytl

při

zpracování

této

bakalářské

práce.

Obsah Úvod ....................................................................................................................................... 8 Teoretická část ...................................................................................................................... 10 1. Vymezení základních pojmů .............................................................................................. 10 2. Hodnoty............................................................................................................................ 16 2.1 Výzkum a dělení hodnot ......................................................................................................... 16 2.2

Hodnotová orientace ........................................................................................................ 17

3. Morální a hodnotový vývoj ................................................................................................. 19 3.1 Morální postoje ....................................................................................................................... 19 3.2 Morální volba .......................................................................................................................... 19 4. Socializace ......................................................................................................................... 21 4.1 Sociální zrání ........................................................................................................................... 22 5. Prostředí vychovávaného ................................................................................................... 23 5.1 Rodinné prostředí ................................................................................................................... 23 5.1.1 Atmosféra v rodině .......................................................................................................... 24 5.2 Sociální prostředí .................................................................................................................... 25 6. Úkoly dospívání ................................................................................................................. 27 6.1 Klíčové kompetence ................................................................................................................ 28 6.2 Životní cíle ............................................................................................................................... 29 6.3 Postoj k budoucnosti ............................................................................................................... 30 6.3.1 Budoucí zaměstnání ......................................................................................................... 30 6.4 Postoj ke studiu ....................................................................................................................... 32 6.4.1 Domácí příprava ............................................................................................................... 33 6.4.2 Záškoláctví ........................................................................................................................ 33 7. Autority ............................................................................................................................. 35 7.1 Systém odměn a trestů ........................................................................................................... 36 7.2 Vliv rodiny ............................................................................................................................... 37 7.2.1 Problém komunikace v rodině ......................................................................................... 38 7.2.2 Problém nedostatku času................................................................................................. 38 7.3 Působení školy a učitelů .......................................................................................................... 39 7.3.1 Preference hodnot na školách ......................................................................................... 40 7.4 Vliv okolí a party ...................................................................................................................... 41 7.5 Vliv masových médií ................................................................................................................ 43 6

7.5.1 Média jako prostředek manipulace ................................................................................. 43 7.5.2 Média jako zdroj zábavy................................................................................................... 45 8. Životní styl mladého člověka .............................................................................................. 46 8.1 Konzumní způsob života.......................................................................................................... 47 8.2 Způsob chování ....................................................................................................................... 48 8.3 Způsob trávení volného času .................................................................................................. 49 8.4 Vrstevnická skupina ................................................................................................................ 51 8.4.1 Hodnoty vrstevnických skupin ......................................................................................... 51 8.4.2 Vliv vrstevnické skupiny ................................................................................................... 52 8.5 Asociální chování ..................................................................................................................... 53 Empirická část........................................................................................................................ 55 9. Formulace výzkumného problému ...................................................................................... 55 9.1 Stanovení cíle a hypotéz ......................................................................................................... 55 9.2 Metodologie výzkumu............................................................................................................. 57 9.3 Charakteristika výzkumného vzorku ....................................................................................... 58 10. Vlastní šetření a interpretace výsledků ............................................................................. 59 10.1 Průběh šetření ....................................................................................................................... 59 10.2 Vyhodnocení výzkumu .......................................................................................................... 60 10.3. Vyhodnocení hypotéz .......................................................................................................... 89 10.4 Závěr výzkumného šetření .................................................................................................... 91 Závěr ..................................................................................................................................... 94 Resumé ................................................................................................................................. 96 Summary ............................................................................................................................... 96 Bibliografický seznam ............................................................................................................ 97 Přílohy ..................................................................................................................................102

7

Úvod Už delší dobu se do středu pozornosti dostává zas a znova otázka: „Co se vlastně s našimi dětmi a mladými lidmi děje?“ Děti uvádějí svým chováním jak rodiče, tak celé sociální okolí do rozpaků a vytváří v nás pocit nejistoty. O problematice hodnot a životního stylu se hodně mluví i píše. Způsob života mladých lidí je neustále v centru pozornosti jak u pedagogů, tak psychologů i sociologů. Je tomu tak, protože právě na dětech závisí vývoj společnosti v budoucnu. Hodnoty, hodnotová orientace, morálka mládeže a jejich životní styl, to vše jsou témata, na která již bylo napsáno nespočet různých prací a studií. Některé se zabývaly vývojem morálních hodnot v rozmezí několika let, jiné zkoumaly žáky základních škol a poté je srovnávaly s žáky na středních školách. Většina prací se však zabývala jedním tématem. Zkoumány byly zájmy mládeže, hodnoty, kriminalita, drogy, šikana. Každý na to máme svůj vyhraněný názor. Každý na to máme svůj vyhraněný názor a já pubertu vnímám jako jednu z nejsložitějších etap v životě člověka. Je to období hledání a přehodnocování. Patří k nejkritičtějším a nejobtížnějším obdobím ve vývoji jedince. Právě proto je toto téma z mého pohledu velice zajímavé. Hlavní inspirací se mi stal pobyt na základních školách díky oborové praxi. Neustále se hovoří o významu hodnot v životě lidí, a především právě u mladého člověka. Základní otázky jak rodičů, tak učitelů i odborníků jsou: Jaká je současná mládež? Jak máme k mládeži přistupovat? Mladí lidé neustále probouzí reakce u starších generací, a právě odlišnost životního stylu dospívajících vyvolává pocit nepochopení. Kam to spěje? Proč jsou dnešní děti tak nezdvořilé? Proč je nic nezajímá? Vždyť právě prostřednictvím mládeže dochází k vývoji hodnotového systému společnosti. V následujících řádcích věnuji pozornost problematice hodnot a orientaci mladých lidí na ně, ale hlavně jejich životnímu stylu, který bývá označován jako konzumní. Konzumní proto, že dospívající se zaměřují na hodnoty materiální a ztrácí zájem o hodnoty duchovní. Není to však jen problém dětí, neboť i jejich rodiče dávají přednost kariéře. Trh práce je nejistý, a každý se musí snažit být co nejvíce flexibilní. Společnost klade stále stoupající nároky. Část teoretická je rozdělena do osmi kapitol, v nichž věnuji pozornost vysvětlení základních pojmů, zaobírám se hodnotami, hodnotovým a morálním vývojem. Vysvětluji průběh socializace, zabývám se prostředím vychovávaného, popisuji úkoly 8

dospívání. Dále se zajímám o autority a vlivy působící na jedince. V poslední části shrnuji životní styl mladého člověka. V praktické části práce se zaměřuji na průzkum způsobu života dětí na 2. stupni základní školy. Pozornost je věnována rodině, škole i volnému času a v neposlední řadě zjišťuji i preferenci hodnot v jejich životě.

9

Teoretická část 1. Vymezení základních pojmů Významným vývojovým obdobím mezi dětstvím a dospělostí je puberta. Pubertě předchází prepuberta. „Je to přípravné období a zastihuje naše děti zhruba v 6. a 7. ročníku základní školy. Bývá spojeno s prudkými změnami tělesnými i duševními. V této době se pozornost dětí začíná obracet k sobě. Hlavním znakem tohoto nového vztahu je potřeba citového porozumění. Děti se odpoutávají od autority dospělých lidí, především od autority vlastních rodičů. Kamarádství se stává pro dítě velkou hodnotou, jeho bezprostřední vznik podporují zájmy dětí, jejich oblíbené hry, touha po dobrodružství“ (Prchal, 1988, s. 139).

Puberta je období, kdy se pubescent rozhoduje, kam má směřovat a čeho chce dosáhnout. Je to období dospívání. V odborné literatuře jsem se setkala se třemi přístupy. „1. Tradiční pedagogicko-psychologický, který setrvává u označení pubescence, puberta. Rozlišuje období prepubescence (11-13 let) a vlastní pubescence (13-15 let). Dospívání nastupuje dříve u dívek, u chlapců začíná později. Celkově nejbouřlivější období ve vývoji jedince. Jedinec se nerovnoměrně vyvíjí po anatomicko-fyziologické stránce (včetně sexuálního zrání a schopnosti reprodukce), po intelektové stránce (rozvoj abstraktního myšlení), emocionálně i sociálně. Pro pubescenta je typická snaha vymanit se ze závislosti na autoritách (konflikty s rodiči, učiteli), vyvzdorovat si větší samostatnost myšlenkovou i sociální. Rizikem tohoto období je příklon k nekonformním hnutím, asociálním

činnostem,

experimentování

s psychotropními

látkami,

u

dívek

experimentování s dietami. 2. Novější psychologický přístup (např. Macek), který pod vlivem zahraniční literatury vypouští označení pubescence, puberta a nahrazuje je šířeji chápaným pojmem adolescence. 3. Pediatrický přístup, který kombinuje oba předchozí tím, že používá širšího označení adolescence pro celé věkové období dospívání, zatímco výraz puberta rezervuje pouze pro hormonálně podmíněný proces fyzického zrání a růstového výšvihu“ ( Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 236). 10

„Mládí je životní období, které sahá od dětství až po dospělost, tato definice odpovídá méně etapě fyzického a psychického vývoje než statutu sociálnímu. To totiž, co se nazývá mládež, se značně liší od jednoho typu společnosti ke druhému, od jedné skupiny k jiné, a stalo se hromadným sociálním faktem teprve před několika posledními desetiletími. V tradičních společnostech označuje mládí krátké a přesně vymezené období, zdůrazněné iniciačními ceremoniály, které dávají subjektu jasný a uznávaný statut. Proměny společnosti citelně změnily zkušenost mladistvých. Doba přípravy na povolání a školní docházky se prodloužila a povinnosti dospělých jsou odloženy až za dvacátý rok věku a pro studující ještě dále, zatímco trestní zletilost je 16 let a občanská zletilost 18. Jako hromadná a dlouhá zkušenost je mládí produktem modernosti a hodnot autonomie, rozvoje, individuální svobody. Nicméně, doba mládí se jeví jako období dvojznačné a anomické, během něho není aktér ani dítětem, ani dospělým. Je to také období zkoušek, během něhož se získává statut dospělého v rámci projektů budoucnosti, strategií a často přestupků, více nebo méně dospělými tolerovaných. Od padesátých let se vytváří kultura mládeže, která jí umožňuje uvědomit se jako věková skupina. Móda a hudba jsou opory zálib a stylů, vlastní sensibility a často vazeb solidarity. Stává se také, že tato kultura mládeže přesahuje prostou logiku spotřeby a že přináší kritiku a požadavky. Ve druhé polovině šedesátých let mládež, jmenovitě studující, vytvořila protestní hnutí, kritizující hodnoty a způsoby života dospělých, odvolávajíc se při tom na hodnoty proti normám. Mládež lidových tříd, méně zaměřená na kulturní kritiku, manifestuje však specifické problémy a potíže prostřednictvím vytváření skupin nebo tlup více nebo méně delikventních, dříve než ji řád dospělých stačí integrovat. Jako období svobody, ale také křehkosti statutů a identit, je mládež citlivá ke krizím a proměnám společnosti, vždycky se jeví jako spojená s mechanizmy změny. Mládež však není homogenní sociální kategorie. Existuje tolik mládeží jako sociálních skupin“ (Jochman, 2004, s. 112).

Nejdůležitější sociální institucí je rodina. Rodina je základním článkem sociální struktury. „Nejstarší společenská instituce. Plní socializační, ekonomické, sexuálně regulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu. Z hlediska sociologického je formou začlenění jedince do sociální struktury. Nejběžnějším modelem rodiny je tzv. nukleární rodina, kterou tvoří nejbližší příbuzní, tj. oba rodiče a děti. V posledních desetiletích se model rodiny, který je historicky flexibilní, významně 11

proměňuje. Zvyšuje se variabilita rodinných typů, zahrnujících nejen rodinu vlastní a úplnou, ale také rodinu neúplnou, nevlastní a náhradní. Současné pojetí směřuje k chápání rodiny jako sociální skupiny nebo společenství, žijícího ve vlastním prostoru domově, uspokojující potřeby, poskytující péči a základní jistoty dětem. Rodina spolu se školou plní významné výchovné funkce, které lze chápat jako komplementární“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 248). Z hlediska socializace je však rodina skupinou primární. Rodina zabezpečuje prvotní socializaci dítěte.

Socializace je proces postupného začleňování člověka do společnosti. „Socializace je celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti. Realizuje se hlavně sociálním učením, sociální komunikací a interakcí, i nátlakem. Socializace dítěte se obvykle člení do tří etap: 1. etapa, v níž se dítě identifikuje s matkou a nachází tak stabilitu vztahů ve společnosti; 2. etapa, v níž se dítě snaží osamostatnit, najít své místo v síti sociálních vztahů a v níž se vytváří základ vlastností jedince a jeho hodnot; 3. etapa, v níž se dítě začleňuje do širších sociálních vztahů a systému sociálních rolí, které již nejsou vymezeny pouze životem v rodině, ale vstupem dítěte do dalších sociálních skupin. Socializace se odehrává především v rodině, ve skupině vrstevníků a přátel, ve škole, prostřednictvím masmédií a práce. Socializace ve škole má přitom specifickou podobu. Žáci se musí přizpůsobovat podmínkám institucionalizované výchovy a vzdělání, naplánovanému kurikulu i požadavkům učitelů, což některým žákům přináší problémy a klade nároky na profesionalitu i lidské vlastnosti učitelů. Nedostatky v procesu socializace, ať již způsobené vrozenými dispozicemi nebo vlivem prostředí, se odrážejí v deviantním chování jedince, kterého je nutno pomocí resocializace, např. pomocí výchovných a vzdělávacích programů, individuální péče, vězení aj., včlenit zpět do společnosti“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 267). Základním bodem socializace jsou sociální skupiny, které předávají svoje hodnoty a normy jednotlivci. V socializačním procesu má nezastupitelnou úlohu skupinové prostředí. Jak již bylo řečeno, z těchto skupin je rodina nejdůležitější. Socializace se však uskutečňuje také ve škole či v zájmových organizacích. Významnou roli v socializačním procesu hrají hromadné sdělovací prostředky. V průběhu socializace si děti osvojují a poznávají kulturní normy a hodnoty.

12

„Etika se zabývá normami lidského chování, rozhodnutími, která lidé činí, a způsoby, jimiž svou volbu odůvodňují“ (Thomson, 2004, s. 27). „Etika je odvětvím filozofie a jako takovou ji ovlivňují obecné otázky o životě a jeho smyslu, které si filozofové kladou. Na jejím utváření se podílí také sociální, politická a náboženská kultura, ve které se vyvinula. V nejširším pojetí je etika studiem lidského chování. Otázky týkající se toho, co lidé „mají“ dělat, proto vedou k základním otázkám o povaze a účelu lidského života. Stejně tak ovšem různá pojetí života, ať už se rodí ve filozofii, nebo v náboženství, mají vliv na lidské chování, a tedy na etiku. Etika se nezabývá pouze průměrnými standardy chování. Jde v ní spíš o hledání toho, co je správné a dobré a jak nejlépe žít“ (Thomson, 2004, s. 14). Etika a morálka jsou slova, která označují souhrn mravních norem a zásad. „Etika zkoumá morálku a hledá všeobecnou zásadu, která by člověku ukazovala, co má dělat, o co má v životě usilovat, jak se má chovat k jiným lidem“ (Kratochvílová, 1996, s. 17). Etika je teorií morálky. Je to věda zabývající se morálním jednáním. Zabývá se zkoumáním hodnot, které usměrňují lidské jednání v takových situacích, ve kterých je možnost volby prostřednictvím vůle. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy. A právě na těchto základech stojí morálka.

Oblast morálky se týká nás všech. Všichni jsme odpovědni za své jednání. „Morálku můžeme charakterizovat jako souhrn kladných hodnot, které vyznáváme a o které ve svém životě usilujeme. Jsou to i pravidla, která nás vedou ke kladným hodnotám a nabádají nás vystříhat se zlých skutků“ (Kratochvílová, 1996, s. 13). Morálka je subjektivní, protože vychází z našeho vnímání světa, které zase vychází z našeho žebříčku hodnot. Je to soubor pravidel, hodnot a postojů, které regulují a ovlivňují lidské jednání

„Morální vývoj je vývoj morálních postojů, morálního usuzování a morálního jednání jedince během života. Je ovlivněn věkem, zvláštnostmi osobnosti, výchovou (zejm. rodinnou), sociálním prostředím, normami dané společnosti. Probíhá patrně ve stádiích, přičemž v jejich počtu a označení není shoda. Existuje několik teorií morálního vývoje. Jean Piaget rozlišoval tři stadia přechodu od heteronomní k autonomní morálce. Lawrence Kohlberg odlišil šest vývojových stádií přechodu od nekonvenční přes konvenční 13

až k postkonvenční morálce. Carol Gilliganová upozornila na kvalitativní rozdíly ve vývoji morálního usuzování (u žen je těžištěm morálky péče o druhé lidi, u mužů spravedlnost). Albert Bandura se zajímal o případy, kdy jedinec nejedná morálně, a vytvořil teorii morální svázanosti. George Lind vytvořil kognitivně - afektivní vývojovou teorii morálky a ověřil ji u vysokoškoláků“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 158). Morální vývoj je vývoj morálního charakteru a svědomí jedince během života. Je ovlivněn věkem, zvláštnostmi osobnosti, výchovou, sociálním prostředím a normami dané společnosti. Postupně se učíme posuzovat, co je a co není dobré.

Naše volby a rozhodování se řídí hodnotami. Existují tzv. univerzální hodnoty. To jsou principy, na kterých jsme se všichni shodli a podle nich žijeme. „V sociálně psychologickém pojetí představují hodnoty subjektivní ocenění nebo míru důležitosti, kterou jedinec přisuzuje určitým věcem, jevům, symbolům, jiným lidem aj. Hodnoty (hodnotové orientace) jsou osvojovány v procesech socializace a enkulturace. Některé hodnoty jsou sdíleny celými skupinami nebo celou společností. Určité hodnoty (např. morální) mají trvalou, „absolutní“ platnost, jiné jsou proměnlivé a mají krátkodobé trvání. Z pedagogického hlediska jsou důležité: 1. hodnotové systémy mládeže; 2. vzdělání samo jako společenská hodnota, tj. významnost, kterou společnost přisuzuje roli vzdělání pro život jedince a pro rozvoj společnosti; 3. hodnoty a postoje jako součást cílů a obsahů školní edukace vymezovaných ve vzdělávacích programech“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 91).

Z hodnotové soustavy člověka vychází postoje, které bývají zaměřeny na volbu. „Postoj je hodnotící vztah zaujímaný jednotlivcem vůči okolnímu světu, jiným subjektům i sobě samému. Zahrnuje dispozici chovat se či reagovat určitým relativně stabilním způsobem. Postoj je získáván na základě spontánního učení v rodině a v jiných sociálních prostředích. Postoje souvisejí s hodnotovými systémy, a jsou tudíž závislé na kulturních, etnických a vzdělanostních faktorech. Ačkoli školní edukace je v mnohém zaměřena na utváření žádoucích postojů žáků (např. v oblasti multikulturní výchovy), sociální psychologie dokládá, že k změnám naučených postojů dochází velmi obtížně či nedochází vůbec“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 210). Postoje získáváme v průběhu života, například vzděláváním nebo sociálními vlivy. Jsou součástí osobnosti, souvisejí s chápáním, myšlením, ale i cítěním. „Postoj mládeže je vztah mládeže k společnosti, 14

přírodě, hodnotám, událostem atd. Postoje mládeže se vytvářejí v průběhu socializace. V období dospívání se většina mládeže vyznačuje vyhraněnými postoji k normám a hodnotám předchozích generací“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 210). Dalším významným postojem je postoj ke škole. „Komplexní vztah jedinců, skupin či celé společnosti k instituci školy či ke konkrétní škole. Vyplývá ze subjektivního hodnocení školy ve srovnání s potřebami a zájmy lidí, kteří přicházejí se školou do kontaktu. Důležité jsou postoje žáků, postoje rodičů, postoje učitelů a odborníků a postoje politiků“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 210).

15

2. Hodnoty Pod tímto pojmem si každý z nás vybaví něco jiného. Všichni si jej však spojujeme s něčím, co je pro nás významné a důležité. Hodnotné je to, co má pro jedince cenu. Hodnotou se může stát i chtěný cíl. Něco, čeho chceme dosáhnout a o co budeme usilovat. Ne všechny hodnoty mají stejný význam. Hodnoty se vytvářejí v průběhu celého lidského života. Mění se. Některé se stávají důležitějšími, jiné na své důležitosti ztrácí. Morální hodnoty se vytvářejí pod vlivem různých faktorů. V průběhu dětství a dospívání si je osvojujeme nejprve od rodičů, v době školní docházky také od učitelů a neopomenutelný vliv na utváření hodnot má i vrstevnická skupina a kamarádi, s nimiž trávíme svůj volný čas. V neposlední řadě nás ovlivňují i sdělovací prostředky. Média nám zprostředkují hodnoty, které naše společnost pokládá za důležité a staví je do středu pozornosti. Tím ovlivňují chování jak jedince, tak skupiny. V období dospívání mládež uznává zejména hodnoty skupiny vrstevníků. Ty pro ně mají větší cenu než hodnoty rodičů. Tato skutečnost vyvolává nemalé konflikty. Rodiče se snaží dětem zprostředkovat hodnoty, které však pro pubescenta nepřesahují význam hodnot vrstevnické skupiny. Hodnota jedné skupiny není vždy v souladu s hodnotou skupiny jiné a požadavky dospělých často nejsou v souladu s požadavky vrstevníků. Hodnoty se mohou stát zdrojem motivace, avšak například ve školním prostředí se nepředávají hodnoty vždy morálně žádoucí. Uznává se opisování domácích úkolů od spolužáka o přestávce. Ten, kdo úkol splní, je označen za „šprta“. Je zesměšňován. Možná si při dalším plnění domácího úkolu rozmyslí, kdy a kde jej bude dělat, jestli není skutečně lepší jej psát během přestávky s ostatními, aby se nestal obětí posměchu. Vytrácí se snaha a s ní ustupuje do pozadí také aktivita.

2.1 Výzkum a dělení hodnot „Lidské hodnoty se podle obsahu dělí na materiální a nemateriální. Dále je můžeme rozdělit na osobní a sociální, zahrnující jiné lidi. Existují také hodnoty duchovní, morální a ideály“ (Vágnerová, 2010). Pokud chceme zkoumat hodnoty a vytvořit si hodnotový žebříček, musíme je seřadit podle důležitosti. Tak je tomu i v mém průzkumu.

16

Ve společnosti existují hodnoty, které by pro každého člena měly být stabilní. Mezi stabilní, tedy základní hodnoty, řadíme zdraví a lásku. Tyto dva pojmy se nejčastěji objevují na vrcholu hodnotových žebříčků. Jsou to hodnoty trvalé, nepodléhají žádným změnám a nemění se. Bývají uznávány v každé době. „Zdraví je připisována největší hodnota ve všech věkových skupinách. Česká společnost si uvědomuje, že zdraví je naprosto prvotní. Zdraví je předpokladem všech ostatních aktivit a základního životního pocitu spokojenosti. Bez zdraví ztrácí plno věcí svůj význam, láska nemůže být plně prožita, materiální statky se stávají bezcenné, na rozličných životních událostech se nelze podílet“ (Sak; Saková, 2004, s. 10). Druhé místo v žebříčku hodnot zaujímá láska. Dále se zařazuje hodnota rodiny a přátel. Hodnoty morální, kulturní a duchovní stojí v opozici k hodnotám hmotným. U hmotných hodnot je hlavní orientace směřována na majetek. Jako prostředek k získání majetku slouží peníze, které zařazujeme k materiálním hodnotám. V takovém případě jsme orientováni na spotřebu. Právě kvůli konzumnímu způsobu života význam peněz stále roste. K morálním hodnotám patří například pravda či svoboda. Jsou to hodnoty, které tvoří limity pro život ve společnosti. Neexistují odděleně a nezávisle a mohou se i vzájemně kombinovat.

2.2 Hodnotová orientace Hodnota představuje to, co je žádoucí. Je to pojem, o jakém se diskutuje snad ve všech vědních oborech. „V průběhu života se vytváří systém hodnot, které představují něco žádoucího, ale i systém antihodnot, tj. toho, co člověk nechce a čeho si necení. Struktura hodnot a antihodnot představuje komplex žádoucích a nežádoucích cílů, které ovlivňují celkové směřování osobnosti“ (Vágnerová, 2010, s. 292). „Hodnoty lze chápat i jako kritéria, jejichž prostřednictvím lidé posuzují jak okolní svět, tak sebe sama a své vlastní jednání. Žebříček hodnot odpovídá hierarchii potřeb, protože potřeby motivují aktivity zaměřené na získání toho, co má pro daného jedince nějakou cenu“ (Vágnerová, 2010, s. 292). Pod pojmem hodnotová orientace se skrývá preference určitých hodnotových postojů. Na hodnotové orientaci se projevují naše životní cíle. Navenek je dáváme najevo svým chováním a jednáním. „Normy sociálního života, zákony, systémy hodnot společnosti jsou dítěti v průběhu jeho vývoje předávány přímou výchovou a nepřímým působením prostředí (od rodičů jako sociálních modelů počínaje, přes působení vrstevnické skupiny, autority 17

učitele a dalších reprezentantů společenského vědomí, hrdinů a ideálů, až k referenční skupině a pracovnímu kolektivu). Soustavy názorů a hodnocení spjaté s normami chování předává dítěti prostředí, v němž vyrůstá, různými mechanismy“ (Kotásková, 198, s. 36). „Termínem hodnota se označuje to, co společnost nebo určitá společenská skupina považuje a hodnotí jako důležité k životu. V současnosti se považují za důležité hodnoty zdraví, mír, spolupráce mezi lidmi a mezi národy, ekonomický rozvoj, lidský život, životní prostředí aj., jsou však sociální skupiny, které kladou nejvýše individuální prospěch a bohatství, moc a nadvládu nad druhými, dobrodružství aj. Když jedinec přijal určitou společenskou hodnotu za svou a řídí se jí, mluvíme o jeho hodnotové orientaci. Hodnotová orientace zahrnuje důležité postoje jedince, cíle, emoce i další motivy“ (Čáp, 1993, s. 86). „Hodnotová orientace se může v průběhu života měnit. Ke změně preference některých hodnot dochází v závislosti na vývojově podmíněných proměnách osobnosti. Jejich význam není po celý život stejný. V mladé dospělosti je nejdůležitější dosažení žádoucích cílů, od středního věku jde zpravidla víc o udržení získaných hodnot a ve stáří nabývá na významu nutnost vyrovnat se s jejich ztrátou. Jestliže v životě nějakého člověka dojde k zásadnímu a osobně významnému zlomu, může se změnit i hodnotový systém“ (Vágnerová, 2010, s. 293). To se týká jak jednotlivců, tak skupin i celé společnosti.

18

3. Morální a hodnotový vývoj 3.1 Morální postoje „Morálně důležité postoje se osvojují v průběhu života, do značné míry již v dětství a mládí, interakcí jedince se společenským prostředím, především nejbližším. Vznik těchto postojů se vysvětluje napodobováním, identifikací a dalšími formami sociálního učení, ale také vyrovnáváním se s životními událostmi a zvládáním zátěže. Na morálně důležité postoje působí větší počet osob a jiných podmínek, přitom však u různých dětí a mladistvých jsou v popředí jiné z nich, a ty se dále v průběhu ontogeneze mohou měnit, takže dosavadní výzkumné výsledky neposkytují s obecnou platností údaje o rozhodujícím vlivu některé osoby či podmínky“ (Čáp; Mareš, 2001, s. 345). „Zpravidla se rozlišují dvě hlavní stadia ve vývoji morálních a příbuzných postojů. První stadium zahrnuje dětství přibližně do prepuberty. Dítě si v každodenním životě, nenápadně, „latentní formou“ osvojuje počáteční názory a hodnocení různých způsobů chování a jednání osob, skupin, popřípadě ideologií. Podstatnou úlohu přitom má rodina, dále pak škola, skupina vrstevníků, nejbližší prostředí, pohádky a příběhy, modely sdělovacích prostředků komentované a hodnocené významnými druhými. Tak vznikají elementární, předběžné formy morálních a příbuzných jim postojů. Na podkladě uvedených základů pokračuje vývoj postojů zvláště v adolescenci. Do tohoto vývoje již více zasahuje širší společenské prostředí, včetně společenských institucí a organizací“ (Čáp; Mareš, 2001, s. 345). Člověk se postupně stává morálním. Osvojování si mravních norem je hlavní úlohou socializace. Morálka se v dětech buduje výchovou. Rodiče by měli být zodpovědní a stát se pro své děti vzorem. Rodiče své hodnoty na děti přenáší v každodenním soužití. Dítě si vytvoří soustavu hodnot, kterých chce dosáhnout. Stejně tak si vytvoří určitou morálku. Může však také docházet ke změnám v postojích jedince. Za těmito změnami většinou stojí kamarádi nebo má vliv parta, které je dospívající členem.

3.2 Morální volba Neustále musíme mezi něčím volit, vybírat si. Rozhodovat se, co pro nás má hodnotu. Někdo se rozhoduje sám za sebe, jiný podléhá různým tlakům z okolí, ať již tlaku 19

vrstevníků či médií. „V prepubertě nutí respektovat své „skupinové normy“ také třída a parta. Ty se postupně stávají podstatně významnější než „normy světa dospělých“. Vliv těchto skupinových tlaků je charakteristický znak daného vývojového stadia“ (Čačka, 2009, s. 140). Každé rozhodnutí je pro nás morální volbou. U jednotlivců se preference hodnot může lišit. To, zda je nějaké chování či jednání posuzováno jako morální nebo nemorální, se hodnotí podle vztahu k druhým lidem. Za nemorální se považuje ubližování druhým, nejen lidem. Mezi další nemorální jednání patří například krádeže. Svou významnou roli zde hraje svědomí. „Z psychologického hlediska už přitom není rozhodující, zda subjekt považuje za správné to, co je užitečné, efektivní, či co je prostě vnímáno jako příjemné a obohacující. Důležité je, že zvolenou verzi člověk přijímá za svou – a to i s vědomím jejich rizik a slabin“ (Macek, 2003, s. 33). Morální je to, co nikomu neškodí, současně pomáhá anebo vede ke spokojenému a harmonickému soužití.

20

4. Socializace Do socializace spadají všechny podněty, které na nás působí z prostředí, ve kterém žijeme. Socializace spojuje člověka se společností. Jedinec je nucen jednat podle pravidel, která společnost uznává, a tak se stává sociální bytostí. Osvojováním si věcí z našeho okolí se stáváme lidmi. Každé působení na člověka jej zároveň přetváří. Socializace tak na dospívajícího jedince vyvíjí nátlak. „Socializace a sociální role nejsou záležitostí jen vnějšího působení na jedince. Dítě a mladistvý dříve nebo později přejímá určitý požadavek druhých (jednotlivých osob nebo skupiny) za svůj. Dochází ke zvnitřnění, interiorizaci požadavku, sociální normy, role. Jedinec pak sám, i bez okamžitého pobízení zvenčí a bez vnější kontroly, chce dodržovat požadavek, normu, řídit se rolí. To je důležitý moment ve vývoji charakteru, svědomí a morálních aspektů osobnosti. Interiorizace společenských požadavků a norem, zvláště morálních, se však narušuje působením rušivých podmínek, jako jsou nedostatky v modelu rodičů, nepříznivý styl rodinné výchovy, absence skupiny vrstevníků s příznivými cíli a osobními vztahy, působením nepříznivých modelů a skupin, mnoha televizních pořadů či interakce uvedených i dalších podmínek“ (Čáp; Mareš, 2001, s. 58). V dětství je základním prostředkem socializace vrstevnická skupina. Především v období puberty vliv vrstevníků převyšuje vliv dospělých. Stejně tak se uplatňuje vliv masmédií. „Pro pedagoga má studium problematiky socializace osobnosti obzvláštní důležitost: 1. Osvětluje, jak sociální okolnosti života jeho žáků ovlivnily jejich vlastnosti, postoje ke vzdělávání a výchově, předpoklady pro školní úspěšnost. Učitel, zorientovaný v problematice socializace, tedy svým žákům lépe rozumí, ale také na základě toho může působit na nápravu negativních jevů, které předchozí socializace navodila. 2. Pomáhá pedagogovi překonávat zjednodušené chápání edukace jenom jako vyučování

vědomostem

a

adaptaci

na

příkazy.

Pedagog,

zorientovaný

v problémech socializace osobnosti, zajišťuje edukaci jako komplexní začleňování do společnosti a uplatnění v ní“ (Helus, 2007, s. 71).

21

4.1 Sociální zrání Socializace probíhá po celý život za pomoci rodičů, učitelů a dalších institucí. V období dospívání má však její působení největší vliv. „Člověk je tvor společenský a společností je nejen formován či socializován, ale v průběhu celé životní dráhy je veškerý jeho život výslednicí a průsečíkem faktorů, které vyplývají z jeho individuality a z vlivu společnosti“ (Sak; Saková, 2004, s. 156). „Sociální zrání je proces vývojových změn jedince, který probíhá pod tlakem měnící se sociální pozice a rolí, vedoucí k postupné proměně objektu společenské péče ve společenský subjekt. Sociální zrání probíhá ve dvou základních rovinách, v oblasti vědomí a v rovině osvojování si sociální kompetence. Důsledkem vývojových změn ve vědomí a sociální kompetenci jsou proměny sociálního chování elementárních aktů až po životní styl“ (Sak, 2000, s. 35). Sociální zrání je děj, ve kterém se jedinec stává subjektem. Dochází k tomu například tím způsobem, že se o něj druzí už nemusí starat a pečovat, ale že je již schopný si spoustu věcí obstarat sám. Zrání vede k osvojování sociálních rolí, které se od něj očekávají vzhledem k věku. Musí se vyrovnat s určitými požadavky, které na něj mohou být kladeny. Zrání souvisí i s vytvořením hodnotové orientace. Tento proces je významný tím, že si během něj osvojujeme různé postoje, normy a vzory. „V rámci socializace a sociálního zrání si jedinec osvojuje a zvnitřňuje sociální realitu „své společnosti“ úměrně svému sociálnímu statutu a sociálnímu poli. Osvojovaná sociální realita obsahuje hodnoty, sociální normy, vzorce chování a další abstraktní entity, jejichž platnost je nadčasová jak v sociálním časoprostoru společnosti, tak jedince“ (Sak; Saková, 2004, s. 146). „Je to v podstatě proces sociálního učení, tj. učení, které se odehrává v sociálních situacích a vyžaduje osvojení žádoucích způsobů chování. Rozlišuje se primární socializace, probíhající v rodině, a sekundární socializace, uskutečňovaná takovými činiteli jako škola, prostředky hromadné komunikace, různá sdružení, kluby, ale i zaměstnání a další“ (Nakonečný, 2009, s. 61). Člověk může sociálním vlivům podléhat, vyrovnávat se s nimi, nebo jim odolávat.

22

5. Prostředí vychovávaného Dítě už svým narozením přichází do určitého prostředí. „I když se rodiče nesnaží předat svému dítěti žádné vlastní hodnoty, dítě je i přesto ještě v předškolním věku vědomě i nevědomě získá. Pochytí je od svých vrstevníků, z televize, ale nejvíce v rodině. Tyto hodnoty projdou určitou zkouškou a možná se změní při nástupu do školy. Dospívající pak začnou bojovat o samostatnost a utvoří si vlastní hodnotový systém, který je sice nezávislý na systému rodičů, ale obvykle se od něj příliš neliší“ (Eyre, 2000, s. 10). Výchova prostředím se od výchovy rodičů liší. Rodiče své dítě vychovávají vědomě. Prostředím je dítě vychováváno nevědomě. Všichni máme schopnost přizpůsobovat se vnějším podmínkám a zvláště mládež tvoří v naší společnosti skupinu, která je nejvíce citlivá ke změnám probíhajícím v jejich životě. Dospívající je svým prostředím ovlivňován a formován. Může však do něj také zasahovat a v rámci možností si jej podle svých představ přetvářet. Názory a postoje, které považujeme za naše vlastní, jsme nevědomě převzali od společenství, ve kterém žijeme. Jsme ovlivněni dobou.

5.1 Rodinné prostředí Rodiče jsou odpovědni za celkovou výchovu svých dětí. „Rodina, jak říkají sociologové, je malá společenská skupina. Vztahy mezi členy této skupiny mají svůj řád a svou formu. A poněvadž i děti jsou podstatnou součástí této společenské skupiny, má mít i chování dospělých vůči nim určitou společenskou formu. Nejde však jen o jakousi domácí etiketu, ale o to, aby forma projevu a jeho obsah byly v souladu. Aby to, co od dítěte chceme a co vůči němu cítíme, nebylo podáváno odpudivě nebo zakukleně v tajemných náznacích nebo s falešně přepjatými citovými přízvuky. Vždyť i forma našeho chování vůči dítěti má svou výchovnou hodnotu“ (Matějček, 1989, s. 149). Ve výchově rodičů se odráží jejich zkušenosti z vlastního dětství. „Rodinné prostředí působí na základní psychické, tělesné a sociální charakteristiky vývoje dítěte od narození až mnohdy do období dospělosti, zejm. ovlivňuje jazykovou komunikační kompetenci dítěte, jeho kognitivní a emoční vývoj, postoje, předsudky a hodnotové orientace aj. Četnými empirickými výzkumy, jak v zahraničí, tak provedenými na české populaci, je potvrzováno, že sociokulturní profil rodiny a zejm. úroveň vzdělání rodičů, významně 23

determinuje vzdělávací výsledky žáků, jejich postoje vůči škole a vzdělávání aj. Sociologické výzkumy potvrzují vlivy rodinného prostředí na utváření životního stylu lidí, na jejich profesní a životní dráhy, příjmy a ekonomické postavení aj. Někteří odborníci proto soudí, že různé negativní jevy v soudobé společnosti (násilí, drogová závislost, uvolněná sexualita aj.) jsou zapříčiněny především nekvalitním rodinným prostředím působícím na jedince“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 249). Dítě by mělo vyrůstat v milující rodině, v prostředí, které bude stálé, bude mu dáván pocit, že je milováno. Mělo by mu být poskytnuto láskyplné prostředí. „Dobrý domov je jednou z podmínek šťastného dětství. A šťastné dětství je jednou z podmínek pro dobré, zdravé utváření lidské osobnosti“ (Matějček, 1989, s. 175). Prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, se může značně lišit od těch ostatních. Vždy záleží na zvycích rodiny. Rozdílné životní prostředí nabízí rozdílné životní situace. Každá rodina se vyznačuje jiným životním stylem, má tzv. svůj denní program. Mládež má svá práva, ale zároveň musí mít i své povinnosti. Dospívání je správná doba, aby si každý zvykl na to, že v životě je potřeba umět respektovat požadavky. Společnost má právo na nás klást pravidla. A my se jim musíme dokázat přizpůsobit.

5.1.1 Atmosféra v rodině „Vzorce mezilidských vztahů stanovené rodiči se nazývají „rodinná atmosféra“. Tato atmosféra může být soutěživá nebo součinná, přátelská nebo nepřátelská, ovládající nebo shovívavější, spořádaná nebo chaotická. Rodinná atmosféra vytváří pro děti model mezilidských vztahů“ (Dinkmeyer, 1996, s. 31). Na utváření osobnosti jedince má atmosféra v rodině neopomenutelný vliv. Je třeba věnovat pozornost i vztahům v rodině. Důležité je, aby tyto vztahy byly kvalitní. Pokud je rodina nefunkční, je zřejmé, že takové ovlivnění povede negativním směrem a jedince nasměruje ke špatnému chování. Toto negativní ovlivnění se nemusí projevit ihned, reakce mohou přijít až v dospělosti, například při vytváření vlastní rodiny. Vznikají pak různé odchylky od společenských norem, projevující se v násilném jednání, v agresivitě, neschopnosti se ovládat.

24

5.2 Sociální prostředí Nestačí děti vychovávat pouze v rodinném prostředí, výchova musí mít mnohem rozšířenější prostor. „Dospívající je formován i řadou výchovných a vzdělávacích institucí. Jsou to zvláště poslední ročníky druhého stupně ZŠ, na kterou pak navazují různé typy škol odlišné úrovně a orientace vzdělávání (gymnázia, odborné školy, učiliště atp.). Samo zařazení do některé z nich se spolupodílí na utváření osobnosti i představách o budoucím životním stylu“ (Čačka, 2009, s. 309). Působení rodičů a učitelů k výchově dětí nestačí. Nejvíce na něj působí prostředí sociální, tedy lidé, s nimiž se stýká. „Sociální prostředí je souhrn jevů, situací, procesů a vztahů, které člověka obklopují v rodině, sociální skupině, společenské vrstvě a v celé společnosti. Toto prostředí působí na jedince od narození a podmiňuje jeho socializaci. Z pedagogického hlediska je důležité edukační prostředí se svými specifickými charakteristikami. Působením sociálního prostředí na rozvoj jedince se zabývá řada pedagogických a sociologických teorií, které mu přisuzují větší či menší závažnost ve srovnání s rolí záměrné výchovy a vzdělávání. Podle kvality a intenzity podnětů je rozlišováno prostředí zdravé, optimální, na rozdíl od prostředí podnětově chudého, znevýhodňujícího vývoj dětí a mládeže“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 270). Dospívající čerpají podněty pro své chování z mnohem širšího okolí. Patří sem například kamarádi, spolužáci a vlastně všichni lidí, kteří se kolem nich pohybují. Dále televize, filmy, internet a hudba. Dítě se zajímá o vše, co kolem sebe vidí. Tak získává vzory pro své chování. Chování lidí musíme vždycky chápat i s podmínkami, ve kterých probíhá, které na něj působí a ovlivňují jej. Proto by takové podněty měly být dobré kvality. Každý člověk reaguje na podněty z okolí. Tyto reakce se projevují v jeho chování, v preferencích hodnot, v postojích. „Harmonická osobnost se rozvíjí především v harmonickém prostředí“ (Čačka, 2009, s. 305). Dítě většinu svého času tráví v prostředí školní třídy. I toto prostředí může mít na jeho chování zásadní vliv. Denně zde tráví spoustu hodin, takovému působení se nedá zabránit. Škola je prostředím, které jednoznačně zasahuje do života jedince. Sociální prostředí školy tvoří nejen učitelé a žáci, ale všichni zaměstnanci, ti všichni mají na žáky vliv. Každé prostředí, ve kterém se pohybujeme, v nás zanechává stopy. Dále bych se chtěla zmínit o rozdílu mezi prostředím města a vesnice. Myslím si, že za posledních pár let se tyto rozdíly zmenšily, přetrvávají jen ve způsobu trávení volného času. Mladí lidé mají na vesnici většinou možnost starat se o zahrádku a pečovat 25

o zvířata – a to může tvořit hlavní náplň právě jejich volného času. Vesnice poskytuje méně prostoru k špatnému chování, neboť je zde větší možnost kontroly a dohledu nad dospívajícími. A naopak město skýtá různá zákoutí, která lákají. Ve městech je také více lidí, a to podporuje jejich anonymitu.

26

6. Úkoly dospívání Dospívání je doba, kdy se pubescenti již snaží připravovat na svou dospělou roli. Dospívající děti začínají mít potřebu cítit se schopní vést si samy svůj život a být nezávislí. Najednou se chtějí co nejrychleji osamostatnit. „Obtížným úkolem dospívání je získat pocit vlastní totožnosti a dopracovat se k nezávislosti. Aby se to mohlo podařit, musí zákonitě dojít k určitému odstupu dospívajících od jejich rodičů a zbytku rodiny. To je jedním z důvodů, proč vaše děti v pubertě už nechtějí sdílet všechno s vámi, jak tomu bylo až dosud“ (Raser, 2000, s. 71). Na jednu stranu cítí potřebu být nezávislými, na druhou stranu však mají ještě větší potřebu podpory. Dalším úkolem je získat pocit vlastní totožnosti. Přemýšlí o tom, kdo jsou a jací jsou, jaké mají schopnosti a dovednosti, co dokáží a co ne. Obtížným úkolem tohoto období je rozhodování o své budoucí profesi. „Profesionální příprava je jedním ze základních úkolů dospívání. Pubescenti si ještě ale na konci základní školy často plně neuvědomují její význam. Pracovní povinnosti jsou pro ně dosud příliš vzdálené“ (Čačka, 2009, s. 314). Raději poslouchají názory vrstevníků než svých rodičů. Například při volbě povolání na konci 9. třídy se již chtějí vydat svou vlastní, nezávislou cestou. Mají pocit, že jsou toho již schopni, což ještě zdaleka není možné. V tomto věku se pubescenti již necítí být dětmi. Čím dál častěji odmítají pomoc rodičů. Především starší generace vnucuje dospívajícím své moudré rady, názory, morální normy a postoje. Nejdůležitějším cílem, kterého by mladí lidé měli dosáhnout, je ten, aby se z nich stala harmonická osobnost. Jedinec si utváří svou vlastní identitu. Přemýšlí o tom, kdo je, jaké vztahy zaujme k sobě a jaký k ostatním lidem. Klade si otázky a hledá na ně odpovědi. Hlavní téma v období dospívání je zaměřeno na budoucnost. „Období dospívání, kdy jedince současně ovlivňují změny v tělesné, sociální a psychické oblasti, je charakterizováno typickými vývojovými úkoly, mezi něž patří například zvládnutí proměny těla od dětského vzhledu k dospělému, navazování vztahů s vrstevníky stejného a opačného pohlaví, odpoutávání se od rodičů a příprava na povolání“ (Smékal; Macek, 2002, s. 147). Pubescenti si chtějí o svém životě rozhodovat sami. Chtějí být více nezávislí. Optimální je ukázat jim možnou cestu. Zda nás poslechnou, nebo si vymyslí svou vlastní, už je lepší nechat na nich. Musí být schopni si umět sami poradit a ujasnit si směr své cesty. Nemají tak pocit, že je na ně vyvíjen tlak, zároveň jim tím umožníme, aby si získali své zkušenosti. Období dospívání je velice složité a patří snad k nejtěžším v životě 27

člověka. Každý jsme jedinečnou osobností. I děti jsou různé. A život s pubescenty vyžaduje velkou trpělivost od okolí. Jsou náladoví, názory mění ze dne na den. Někdy se zdá, že nepřemýšlí o ničem. Jindy, že snad řeší vše, i věci neřešitelné. Někteří působí nejistě, jiní jsou si sami sebou jisti až moc. Většina z nich působí zmateně. I když by chtěli, ještě svůj život nemůžou držet pevně ve svých rukou. Je to doba konfliktů, vnitřních i vnějších. Nemají ještě plně ujasněny své normy, postoje, hodnoty a cíle. Právě na konci 2. stupně přichází doba, kdy by měli řešit otázku smyslu života a měli by začít přemýšlet o hodnotách, které jsou pro ně významné. Bojují o to, aby se rodiče i učitelé stali jejich rovnocennými partnery. V takových chvílích může docházet k rozporům. Rodiče by se o své děti měli zajímat, to však, ale neznamená dávat jim příkazy a očekávat, že je budou plnit a že je budou krok po kroku následovat.

6.1 Klíčové kompetence Mezi hlavní úkoly dospívání patří dosažení klíčových kompetencí. Řadí se sem kompetence k učení, k řešení problémů, komunikativní, sociální a personální, občanské a pracovní. Získání těchto kompetencí je nutné k tomu, abychom byli schopni vést kvalitní život ve společnosti. Osvojování klíčových kompetencí je však dlouhodobý proces, který trvá po celý život. Žádné z klíčových kompetencí neexistují odděleně, souvisí spolu a prolínají se. Mezi kompetence k učení se řadí například to, že by žák měl být schopný plánovat si své učení, vyhledávat informace v různých zdrojích, dokázat si věci spojit a uvádět do souvislostí. Měl by již chápat smysl učení, mít k němu kladný vztah a považovat jej za hodnotné pro svou budoucnost. Kompetencí k řešení problémů mám na mysli to, že si žák uvědomí příčinu problému a snaží se ji odstranit. Je schopný naplánovat efektivní způsob řešení. Komunikativní kompetence obsahují schopnost vyjadřovat se a správně formulovat své myšlenky a názory. Důležité je umět naslouchat druhým lidem, být schopný s nimi vést rozmluvy a vhodně na ně reagovat. Mezi sociální a personální kompetence patří například schopnost spolupráce ve skupině, umět jednat s ostatními lidmi, respektovat jejich nápady, ovládat své chování. Uvědomění si svých práv a povinností patří k občanským kompetencím. Chovat se zodpovědně, vědět, že ve společnosti existují zákony a normy chování, které musíme dodržovat, být připraven

28

nést důsledky svého jednání. To vše by mělo vést k dosažení zdravého sebevědomí o své osobě.

6.2 Životní cíle „Životní cíle jsou neodmyslitelně spjaty s věkem a s životní fází jedince. Jednotlivé věkové skupiny mají své dominantní cíle, každá životní etapa je spojena s určitými konkrétními cíli vyjadřujícími funkce a potřeby člověka v dané životní fázi. Dosažení jednoho cíle do značné míry podmiňuje vymezení a pozdější dosažení dalšího cíle. Ve společnosti existují poměrně ustálené a společensky akceptované životní scénáře - získání vzdělání, kvalifikace, uplatnění v zaměstnání, partner, manželství, založení rodiny. Tomuto scénáři odpovídají i dominantní cíle jednotlivých věkových skupin“ (Sak; Saková, 2004, s. 159). „Předchozí doba se řídila ideálem člověka, který má přísné svědomí, pevné zásady, je šetrný a má rozvinuté volní vlastnosti; nová doba, konzumní společnost produkuje lidi povrchnější, kteří oceňují konzum, jsou si méně jisti ve svých hodnotových orientacích, řídí se spíše názorem druhých, tlakem skupiny a veřejného mínění než vnitřním přesvědčením a svědomím“ (Čáp; Mareš, 2001, str. 59). Snad všichni rodiče mají se svým dítětem stejné plány. Chtějí, aby bylo zdravé, aby úspěšně dostudovalo, poté si našlo lukrativní zaměstnání, založilo rodinu a bylo schopno vést svůj vlastní spokojený život. Rodiče by měli být ohleduplní k individualitě svého dítěte. Každé dítě je originál a stejně tak má každé své potřeby a životní zaměření. Požadavky na dítě jsou zprostředkovány především rodinou. V největší míře působí na vývoj dítěte rodina a škola. Předávají mu přijatelné normy chování a jednání. Každý pubescent by si měl vytvořit své vlastní cíle, které jsou pro něj žádoucí, ale také takové, aby se dalo předpokládat jejich reálné dosažení. Ke spokojenému životu je potřeba znát své cíle, poskládat si svůj hodnotový žebříček. Je potřeba však dokázat volit přiměřené cíle a odhadnout své schopnosti. Tím, že naše cíle realizujeme, naplňujeme náš život, který tak získává na hodnotě. Každý má touhu dosáhnout nějakého úspěchu, ať již v zaměstnání, či ve sportu. Všichni jsme svědky toho, že například dochází k odkladu rodinného života. Velký důraz je kladen na cíle, které jsou spojeny s profesí. Jedním z hlavních cílů je mít dostatek peněz. Dalším cílem může být dosažení uznání.

29

6.3 Postoj k budoucnosti Otázka zní: Kdy je dobré začít přemýšlet o svém místě ve světě? „Potřeba budoucnosti je specificky lidskou, jelikož se s ní u žádných jiných živočichů nesetkáme“ (Matějček, 1989). „Každý máme svůj osobní čas. Máme svou minulost, která do značné míry určuje náš život v současnosti, a máme svou budoucnost, své plány a naděje, které naše dnešní jednání ovlivňují. Mladý člověk je převážně zaměřen do budoucnosti a pozoruhodně málo se zajímá o svou minulost“ (Matějček, 1989, s. 324). Mládež svou budoucnost nemá jasně naplánovanou. I přesto si své představy již snaží vytvářet. Větší hodnoty u nich dosahuje to, co bude nebo co by být mohlo. U starších generací je tomu naopak. Ty se vracejí do minulosti a hodnotu přiklání tomu, co již bylo. „Děti žijí svět současnosti“ (Pekařová, 2006). A budoucnost souvisí s tím, jak žijeme dnes. Dospívající se snaží zachovat si bezstarostnost. „Klesl i zájem o politické dění a ochota společensky a politicky se angažovat. V posledních letech se nejvíce politicky projevují skupiny mládeže, které společnost vnímá spíše jako extremistická hnutí. Jedná se především o hnutí skinheads a o anarchisty“ (Sak; Saková, 2004, s. 30). Nikdo však nechce vychovat nezodpovědného člověka, který utíká od povinností. Všichni máme možnost volby, ale pak musíme být schopni za tuto volbu nést zodpovědnost. Svou úlohu zde hraje také sebekázeň. Rozhodující význam mají ambice, ty je důležité podporovat. Měli by být přesvědčeni o tom, že budou-li chtít, mohou svých cílů dosáhnout. Vše se nemusí podařit na první pokus, je potřeba být vytrvalý a pracovat svědomitě. Oni sami musí být přesvědčeni o tom, že jsou toho schopni. Stačí mít víru, že to má smysl.

6.3.1 Budoucí zaměstnání „Jedinec se v moderní době často dostává do situací, kdy prožívá tzv. vnitřní konflikt rolí a cítí, že plnění jedné role narušuje plnění požadavků plynoucích z jiné role“ (Havlík; Koťa, 2002, s. 162). Čeho chcete v životě dosáhnout? A co k tomu budete potřebovat? Co podle vašeho názoru stačí člověku ke štěstí? Zajímavý je postoj mládeže k budoucnosti z hlediska zaměstnání. Na jednu stranu uvádí, že budoucnost neřeší, neplánují. Je to pro ně bezvýznamné. Jelikož neví, co se stane druhý den, je nesmyslné budoucnost plánovat. Nechtějí své myšlenky věnovat tomu, co by mohlo být. Žijí tím, co je v daný okamžik. Na druhou stranu většinou již všichni mají 30

jasno, čeho by chtěli dosáhnout i jakým způsobem. Některé cíle jsou reálné více, jiné méně. Jakému zaměstnání dává dnešní mládež přednost? Jak v nich vypěstovat pracovní návyky? Jak je naučit správné pracovní morálce? Dospívajícím ještě nedochází problémy spojené s uplatněním se v zaměstnání. Neví, co která práce obnáší, mají jen své neurčité sny. Většinou se chtějí stát lékaři, právníky. Dívky tíhnou k učitelství a lékařství. Chlapci se nejčastěji vidí jako policisté, hasiči a vojáci. Spíše jejich rodiče přemýšlejí nad budoucím zaměstnáním svých dětí a mají obavy o to, co je uživí. Takové rozhodování ovlivňuje spousta faktorů. Mezi hlavní faktory patří vzdělání a zaměstnání rodičů, a samozřejmě nesmíme opomenout ani ekonomické podmínky rodiny. Rodiče mají obavy, že jejich dítě není schopné vést samostatný život. Dospívající jakoby čekali, že jim rodiče odstraní všechny možné překážky a že jim bude cesta vyšlapána. Oni sami by však měli být schopni uvažovat o tom, co je hodnotné. Sami se musí rozhodnout, zda se již chtějí připravovat na povolání, nebo zda chtějí jít dále studovat. Pak nastupují další a další otázky. Co jít studovat? Kde studovat? Jaké si vybrat povolání? Kam jít za prací? Jak si utvořit ten správný hodnotový systém? Děti si chtějí vytvářet život podle vlastních představ. Každý touží být úspěšný. Uvědomují si, že k dosažení úspěchu ve sportu je třeba tréninku a k prestižním povoláním je třeba úspěšně studovat. Uvědomují si, že atraktivní povolání mohou získat díky vyššímu vzdělání. Takový fakt by mohl zvýšit jejich zájem o vzdělání i motivaci k učení. Perspektivní zaměstnání se odvíjí od vzdělání. Čím vyššího vzdělání dosáhnou, tím snazší bude jejich uplatnění na trhu práce. „Trh práce představuje soubor určitých pracovních nabídek, které ve svém úhrnu představují také úhrn určitých pracovních dovedností, znalostí a kompetencí. Čím větším souborem požadovaných dovedností a kompetencí jedinec, který vstupuje na tento trh práce, vládne, tím má větší šanci na trhu práce uspět“ (Sak; Saková, 2004, s. 179). Bohužel dnes už neplatí pravidlo, že bez vzdělání není možné si vybudovat úspěšnou budoucnost. Proto dále uvádějí, že je potřeba mít štěstí a dostatek známých, kteří nám k dosažení vysněného cíle dopomohou. „Povzbuzujte samostatnost. Vaše děti budou lépe připraveny pro zodpovědnou a šťastnou dospělost, jestliže jim umožníte stát se nezávislými. Čím více jim pomůžete, aby spoléhaly samy na sebe, tím schopnější se budou cítit“ (Dinkmeyer, 1996, s. 95).

31

6.4 Postoj ke studiu Vyučování je záměrná aktivita, při níž učitel poskytuje žákům poznatky, aby rozvíjel jejich znalosti a dovednosti. Vyučování by stejně tak mělo být i morální aktivitou, neboť se během něj utváří morální postoj žáků ke škole. Děti si vytváří kritické postoje a vlastní názory. Škola svým způsobem slouží společnosti, neboť připravuje jedince na povolání a ukazuje mu možné sociální role. V dětech bychom měli pěstovat základní pravidla soužití, vést je k odpovědnosti, starostlivosti, trpělivosti a k ochotě spolupracovat. Tvorba kvalitních postojů ke škole je převážně věcí školy, ale také rodinné výchovy. „Vyučování se stručně označuje jako proces předávání informací, zvláště dětem a mladistvým, k jejich přípravě pro budoucí život. Ve skutečnosti je vyučování mnohem více. Je to součást přítomného života dítěte, mladistvého a učitele, zahrnuje velkou část jejich dne a týdne. Obsahuje nejen poznávání a učení, ale také sociální komunikaci (žáka s učitelem, se spolužáky a po návratu ze školy následuje komunikace s rodiči), únavu a volní úsilí (popřípadě tresty za nedostatek úsilí), řešení konfliktů: rozmanité emoce: radost z nového poznatku a z osvojení nové dovednosti, naopak nelibost z nezdaru, strach z neúspěchu, ze špatné známky, z trestu. Pro mnoho žáků i jejich rodičů je vyučování zdrojem problémů, konfliktů, stresu. Připomeňme případy nechuti k učení, chození za školu, útěky dětí z domova před vysvědčením, sebevražedné pokusy dětí a mladistvých“ (Čáp, 1993, s. 171). Je těžké přesvědčit mládež o důležitosti vzdělání. Jak je naučit sebekázni? To, co školnímu vyučování škodí nejvíce, je fakt, že žáci neumějí udržet pozornost. Myslí si, že stačí si to ve vyučování jen „odsedět“. Měli by být neustále soustředěni. Stále častěji se ukazuje, že spousta učitelů není dostatečně zajímavá. Učitelé, především starší generace, velmi těžko mění své návyky zaběhnuté po dobu několika let ve školství. A podle učitelů je čím dál těžší děti zaujmout. Žáci uvádí, že se ve škole nudí, kolikrát ani neposlouchají, co učitel vykládá. Vztah dítěte ke škole je ovlivňován jak osobností učitele, tak celkovou organizací výuky. I v mém dotazníkovém šetření se často vyskytovaly názory, že je ve škole nuda. Když se jich zeptáte, co se jim ve škole nelíbí, vyhrknou ze sebe výčet předmětů. Na otázku, do které hodiny se těší, musí dlouho přemýšlet a nakonec se dozvíte, že je to tělesná nebo výtvarná výchova. Dospívající se bouří proti každodennosti ve škole, kdy se jim škola zdá nezáživná. Motivace k učení neustále klesá. Nechtějí mít přesný rozvrh hodin, nechtějí být zkoušeni 32

a psát písemné práce. Stejně tak by vyučování nemělo být založené pouze na učebnicích. Žákům se zdá zajímavé, když jsou učitelem uváděny příklady z praxe, ze skutečného života. Najednou má každý co říct k tématu. Chtějí se vyjádřit a dát najevo svůj vlastní názor. Musíme je zlákat k přemýšlení. Tak vzniká spolupráce. Chlapec v šesté třídě vyjádřil svůj postoj touto větou: „Ve škole je hrozná nuda. Vždyť my jen čteme z učebnice, pak odpovídáme na otázky na konci článku. To, co nestihneme, máme za domácí úkol a za týden je z toho písemka. Je to pořád dokola.“ Až časem pochopí, že nucení do určitých činností a respektování některých zásad, které se jim zdají nesmyslné, mělo také svůj význam. Za zmínku stojí také to, že ne každý učitel dokáže být tou správnou autoritou. Ptám se: „Jak může někdo po dítěti požadovat, aby ve třídě sedělo již za deset minut osm, když sám vyučující přijde do hodiny deset minut po osmé?“ Ve třídách nastává hluk a neklid. Žáci mají rádi, když se kolem nich něco děje. Možná také proto vytváří spoustu situací, aby se nenudili. V každé třídě existuje skupinka tzv. hlavních herců, kteří hýří nápady, co, kde, komu provést a jak uškodit. Zbytek spolužáků jen přihlíží. Vymýšlí si různé hry, posměšky, škádlení, hecování a provokování, které ne vždy končí smíchem.

6.4.1 Domácí příprava Dalším problémem je plnění domácích úkolů. Děti je odkládají až na poslední chvíli nebo se jim snaží úplně vyhnout. Učitelé si stěžují, že se vymlouvají a často je zapomínají. Dětem se úkoly nechtějí plnit, někdo je bere jako zbytečnou ztrátu času. Proč by je dělaly doma a musely nad nimi přemýšlet, když je snadnější je opsat od poctivého spolužáka o přestávce před hodinou? Dnešní děti jsou neposlušné. Svou úlohu sehrává také to, že ve třídě jsou uznávány spíše děti, které si domácí úkoly neplní, než ty, které jsou aktivní a vše mají splněno. Žáci by neměli domácí úkol vnímat jako trest. Měli by pochopit jejich hodnotu. To, že jim pomáhají se danou látku naučit, a tím lépe zvládnout učivo. Výsledkem a odměnou pak bude pěkná známka. Motivace jistě vede k povzbuzení.

6.4.2 Záškoláctví Stále přibývá dětí, které nedodržují školní docházku a chodí „za školu“. Najdou se i případy, kdy je rodiče kryjí a zmeškané hodiny jim ochotně omlouvají. Děti jsou málo 33

ambiciózní. Jakoby nechtěly ničeho dosáhnout, nechtějí nic plánovat, žijí okamžikem. Musí se naučit znát hodnotu studia a musí pochopit to, že vše dělají pro sebe a pro svou budoucnost. Je důležité jim vysvětlit, že se celý život budou muset učit něčemu novému. Neustále na ně budou kladeny požadavky, dnes od učitele, za pár let od zaměstnavatele. Učení se musí stát součástí jejich života. Sem spadá známá a snad v každé hodině prohlášená otázka: „Proč to mám vědět a k čemu mi to bude?“ Žáci si musí z vyučování odnášet pocit, že to, co se dnes učili, je pro ně užitečné. Škola musí podporovat schopnost dále se učit a rozvíjet, prosazovat se. Úspěšné zvládnutí základní školy je důležitým krokem pro přechod na střední školu. Dalším cílem vzdělávání je příprava na budoucí profesi. Žáci musí pochopit, že nároky, které jsou na ně ze stran učitelů kladeny, nejsou za trest, ale pro jejich dobro. Pomáhají například k dosažení vysněného pracovního cíle, a budoucnost se tak jeví jasnější.

34

7. Autority Co je vlastně autorita? „Je to vážnost, jíž se těší někteří rodiče, učitelé a starší lidé, kteří mají pak silný vliv na dítě a jimž se dítě dobrovolně podřizuje, vědomí jejich převahy založené na vědomostech, životních zkušenostech, mravní síle, pevnosti charakteru a důslednosti v jednání. Autorita každého člověka vychází tedy především z jeho vlastní osoby, tj. z jeho morálních a charakterových vlastností, z jeho vědomostí, zkušeností a znalostí“ (Prchal, 1988, s. 84). Kam se poděla úcta? „Dítě potřebuje pro své chování a jednání vzor, který má zprvu jen ve svých rodičích. Měli by si toho být proto stále vědomi. Jejich autorita musí být založena na poctivém, pravdivém a upřímném vztahu k dítěti, na dobrém příkladu práce i chování. Nejlepší výchova je výchova přirozená, samozřejmá, nenucená“ (Prchal, 1988, s. 39). Autority mají v životě člověka své pevné místo. Autoritou by měl být každý rodič, po dobu školní docházky pracovníci školy a v pozdějších letech vedoucí v zaměstnání. Je to vlastně převaha jedné osobnosti nad druhou. V průběhu dospívání se vztahy k autoritám mění. Dospívající požadují větší samostatnost. Někdy je opravdu těžké slepě se řídit nějakým příkladem, který je jim podáván. Pubescent by se však měl dokázat zbavit své sobeckosti a snažit se ochotně spolupracovat. Za takových podmínek je vždy možná domluva, která povede k tomu, že obě dvě strany budou spokojeny - jak děti, tak jejich autority. Zastávám názor, že mládež v dnešní době působení autority neuznává. Odmítají jejich názory, zákazy a příkazy. „Již v období prepuberty se děti necítí být dětmi, proto se brání slepé poslušnosti“ (Prchal, 1988, s. 140). Chtějí být svobodné a dělat si především to, co oni sami považují za důležité. Dospívající se neztotožňují s názory svých rodičů nebo učitelů. Stačí k tomu jeden prostý důvod. Každá generace žije trochu odlišným životním stylem, ale zvláště v období puberty má jedinec zcela odlišné hodnoty od hodnot svého vychovatele. Mládež často autority kriticky hodnotí, ať už jde o rodiče, nebo učitele. Domnívají se, že je vůbec nechápou, nerozumí jim. Myslí si, že jim chtějí dát najevo pouze svou moc, něco jim zakázat nebo naopak nařídit. Je pro ně velice obtížné podřizovat se, a tak často vůči autoritě zaujímají vzdorovitý postoj. „Mnoho rodičů, učitelů i ostatních výchovných pracovníků vychovává především svým příkladem. Děti napodobují jejich chování a jednání, způsob života, řešení náročných životních situací, vztahy k druhým lidem. Dítě si vybírá svůj vzor mezi členy rodiny, 35

učiteli, dalšími osobami nejbližšího prostředí, mezi postavami z uměleckých děl i dějin. Vybírá si bez přinucení, dobrovolně, často s obdivem a nadšením, s přáním nalézt řešení nejasných životních problémů, jako je volba povolání, přátelské a erotické vztahy, konflikty mezi lidmi, životní cíle, morální problémy. Napodobování a identifikace s modelem zajišťuje formování osobnosti často účinněji než odměny a tresty nebo přesvědčování“(Čáp, 1993, s. 322).

7.1 Systém odměn a trestů Děti v pubertě potřebují hlavně vedení a jasná pravidla. Někteří rodiče činnosti svých dětí kontrolují až přehnaně, jiní mu naopak dopřávají přehnanou volnost. Když chceme někoho ovlivnit, musíme jej motivovat, zvýšit svůj výchovný vliv. Nejčastějším prostředkem k ovlivnění dítěte je bohužel odměna nebo trest. Rodiče mají mít své zásady. Rozhodně není dobrá nekompromisní výchova. Nekompromisní výchovou mám na mysli takovou, která je plná zákazů a příkazů. Postačí, když rodiče budou důslední. Pokaždé však není třeba dítě trestat. Většině problémů se může předejít dohodou vhodných pravidel. Rodiče musí stanovit pravidla, která budou pro dítě závazná. „Rodičovská autorita je hodnota nesmírně živá a citlivá, vázaná na kvalitu rodičů, na jejich morální vlastnosti. Rodiče ji mohou v průběhu svého výchovného působení získat, popřípadě i ztratit“ (Prchal, 1988, s. 90). Když chceme docílit toho, aby nás děti poslouchaly, slíbíme jim odměnu. Pokud jsou neposlušné, dáme jim trest. Odměny i tresty mají skutečně svou účinnost. Problémem je však to, že děti pak často vykonávají určitou činnost jen proto, že bude následovat odměna. Spoléhají na tento systém a začínají klást stále větší nároky na odměny. „Čokoládová tyčinka pro pětiletého se tak může snadno stát automobilem v pubertě“ (Dinkmeyer, 1996, s. 13). Nemusíme se snažit být co nejpřísnější, dávat dětem najevo svou moc. Stačí, když si zvolíme účinnější prostředky k výchově. Děti nevychováme tím, že je budeme trestat nebo na ně křičet, ale vychováváme je vlastním příkladem. A přirozená autorita se nedá vynutit.

36

7.2 Vliv rodiny „Primární vliv kultury zprostředkovává člověku rodina, do níž se jako dítě rodí. Jednou z jejich funkcí je uvést ho do života v rámci konkrétního kulturního prostředí, tj. naučit ho orientaci ve světě symbolů, ale i předmětů denní potřeby, ve světě společenských zvyklostí a hodnot, naučit ho kulturním návykům slušného chování, sebeobsluhy, tělesné hygieny atd. Rodina je transkulturální instituce, je přítomna ve všech kulturách světa“ (Nakonečný, 2009, s. 61). „Od narození dítě žije zpravidla v rodině, v ní získává základní zkušenosti ve styku s lidmi. Rodina je prvním zdrojem uspokojování jeho potřeb a také mu přináší jeho první omezování, frustrování. Bez péče rodiny (nebo institucí a osob, které rodinu zastupují u dětí osiřelých, nemocných apod.) by dítě nemohlo žít a vyvíjet se. To vše působí, že vliv rodiny na dítě a jeho psychiku je velmi silný. Rodina může vývoj dítěte příznivě stimulovat, ale také může být brzdou tohoto vývoje, zdrojem zanedbání, utlumení, narušení vývoje schopností, charakteru, celé osobnosti dítěte“ (Čáp, 1993, s. 271). Rodina hraje ve výchově dospívajícího klíčovou roli. Na výchovu dětí je potřeba mít trpělivost. To platí zvláště pro období puberty, kdy se rodič často dostává do zoufalství. Rodiče by měli znatelně určit, co je dobré a co nikoliv. Jejich zásady by měly být platné a pevné. Dobré morálce se naučíme příkladem. Rodina vychovává příkladem, ne kázáním. Rodiče jsou tu od toho, aby svým dětem ukázali, kterou cestou se mají dát. Poskytli jim pocit bezpečí a jistoty. Příklady mají ještě větší vliv, pokud je rodina nabízí nevědomě. Každá rodina by měla mít svůj pevný řád a stanovit si, kdy je čas na učení, kdy na zábavu, kdy na odpočinek a samozřejmě také na pomoc v domácnosti. Velkou chybou je, když jsou rodiče přesvědčeni, že svému dítěti musí poskytnout vše, o co si zažádá. Tak vznikají rodiny, kde jsou pány děti. Když dětem dáme vždy vše, na co si vzpomenou, nikdy se nenaučí být trpěliví. Nikdy se nenaučí být pracovitými a odpovědnými, když pokoj, který si neuklidí, jim přijde uklidit maminka. Dítě dostává od rodiny požadavky a přijetí těchto požadavků se podporuje odměnami a tresty. Pracovní návyky bude dítě potřebovat po celý život. Rodina dává dětem zkušenosti, ukazuje jim, jaké chování je správné a jaké špatné. Dítě sleduje jejich postoje k práci, jak tráví svůj volný čas, jak relaxují, co je úkolem tatínka, co dělá maminka, rozdělení domácích prací. Rodina dává dítěti vzor k napodobování. Dalším úkolem je zabezpečit dítěti potravu a ošacení, pečovat o jeho 37

zdraví a vytvořit domov, harmonické prostředí. Neméně podstatným úkolem je také vštípit dětem správné morální postoje. Pro dítě musí být rodina oporou. Děti své zkušenosti pro vlastní život čerpají ze svého nejbližšího okolí, a právě to je tvořeno jejich rodinou. Škola působí znatelně silným vlivem, i tak však nepřekračuje vliv rodiny. Rodiče jsou v životě dětí těmi nejdůležitějšími osobami, které by měli ovlivnit jejich postoje a způsoby chování, naučit jej takovým způsobům jednání, aby mu v životě umožnily dosáhnout úspěchů. Pomoci mu vypěstovat si návyky k učení, které v pozdějších letech tvoří základ pro pracovní návyky. Stanovit si cíle, o jejichž splnění bude schopné samostatně usilovat. Pěstovat a podporovat jeho zájmy. Děti své vzory spatřují všude v okolí, odkoukávají chování od lidí a učí se především napodobováním. Primárním vzorem však mají být jeho rodiče. Způsob života rodičů je pro dítě názornou ukázkou. Nic nemá tak pozitivní vliv, jako dobré příklady. Denní režim dítěte je nastaven tak, aby doma trávilo více času než ve škole. To je potřeba si uvědomit. Rodina je v životě dospívajícího nejvýznamnějším činitelem a měla by to být právě ona, kdo nejvíce ovlivní jeho vývoj. Rodina je tu od toho, aby nám pomohla vytvořit si vztah jak ke společnosti, tak k celému světu.

7.2.1 Problém komunikace v rodině Děti tuto komunikaci nevyhledávají. Jen v nejnutnějších případech. Jako by nechtěly s rodiči spolupracovat. Kázání a napomínání, to je jen záplava slov. Komunikace pubescentů vypadá spíše jako nějaké odsekávání a bručení. V každé rodině, kde je dospívající dítě, se vyskytují neshody a spory. Děti odmítají rodičovské chytrosti. To je normální. Je to způsobeno pocitem dospívajícího, že je už dost starý na to, aby si dělal, co uzná za vhodné, neřídil se žádnými nesmyslnými pokyny, jen proto, že je dostal od rodičů. Cítí se být schopný a samostatný.

7.2.2 Problém nedostatku času Jako velký problém mnoha rodin vidím to, že rodiče na své děti nemají čas. Prostě na ně zapomínají. Nejsou schopni se zastavit a věnovat jim pozornost. I sami rodiče si tuto skutečnost přiznávají a stěžují si na nedostatek času. Zvyšují se nároky na dobu, kterou rodiče tráví v zaměstnání. Rizikem může být také podnikání. Rodiče podnikatelé spoustu své energie věnují práci. Není divu, že jim pak na výchovu svých dětí nezbývá čas, 38

jsou zaneprázdnění a nestačí kontrolovat, čím se jejich dítě zabývá. Mnoho dnešních profesí vyžaduje neustálé pracovní vytížení. Přesčas je v zaměstnáních stálým pojmem. Zaměstnavatelé volají po flexibilitě. To se často neslučuje s úlohou rodiče. Ještě horší vliv má to, když dítě pak zahrnují věcmi, které jim mají nahradit jejich pozornost. Může to vést k tomu, že jejich dítě nabude pocitu, když o něj nejeví zájem, že jej nemilují. To vede dítě k deprivaci, začne se cítit znuděně. Prožívání těchto pocitů vede dítě k tomu, že se stává náchylnějším k různým patologickým jevům. Rodiče ztrácí svůj vliv na dítě a z dětí nemohou vyrůst schopné osobnosti, pokud se jejich dospívání věnuje málo pozornosti. Každý rodič má málo času, avšak důležitost chvil s dětmi nelze slovy vyjádřit. Další příčina, vedoucí k problémům, je volný typ výchovy. Výchova, kde chybí kázeň a smysl k dodržování pravidel. Každá rodina má svoje hodnoty. Někteří rodiče dbají spíše o kulturu, chtějí, aby jejich dítě četlo knihy a chodilo do divadla, jiní rodiče preferují sport. To je v pořádku. „Jestliže mají rodiče nebo děti schopnosti ke sportu, hudbě, vědě, mohou se jejich zájmy stát rodinnými hodnotami“ (Dinkmeyer,1996, s. 31). Co však v pořádku není, je to, když je rodiči jedno, jak jejich děti tráví svůj volný čas. Nezabývají se tím, co dělá pubescent celé dny. Nezajímají se ani o jeho vzdělání. To vše se musí na jedinci negativně promítnout. Rodina by měla být dítěti základnou. Místo, kde vždy najde pocit bezpečí a jistoty. Pocit, že se má o koho opřít, že právě zde mu bude vždy poskytnuta potřebná pomoc. Pro správný výchovný vliv by se v každé rodině měly objevovat činnosti, které ve volném čase budou společné pro všechny členy rodiny. Jelikož však pracovní týden je pro rodiče vyčerpávající, spadá sem čas trávený o víkendech. Funkčnost rodiny se promítá právě do jejich společně stráveného času.

7.3 Působení školy a učitelů Škola je základní institucí v socializaci mládeže. Je neoddělitelnou součástí výchovy člověka. Je společenskou institucí. Společnost od školy očekává, že bude dětem přibližovat normy společnosti, ve které žijí. Rodiče očekávají, že škola bude dohánět něco, co oni sami zanedbali. Není tomu tak. Úkolem školy je děti především vzdělávat. V neposlední řadě vychovávat, vštípit dětem základní morální hodnoty, vytvářet vhodné návyky a postoje, formovat osobnost. Učí je navazovat komunikaci, nebo chápat odlišnost lidí. Musíme je vést k vzájemné toleranci a k porozumění, aby byly schopné nést 39

zodpovědnost za své chování, být schopní adaptovat se na změny ve společnosti. Nikdo nikdy nemůže nahradit rodinu. Rodina nese největší zodpovědnost. Když se snažíme dětem vštípit hodnotové vzorce, měly by mu být vštípeny neformálně. Škola se může snažit učit dítě vést ke správným morálním hodnotám, učitelé tu jsou od toho, aby takové morální hodnoty u dětí upevňovali. Škola má působit na formování osobnosti. „Vedle osvojování vědeckých poznatků a teorií škola usiluje o zformování světového názoru a předává mladým lidem poznatky o sociálním a politickém uspořádání a o tom, jaká je struktura vlády a co tvoří základ politických procesů. Učitelé informují žáky o základních právech občanů, seznamují je s významem loajality a úcty k národu. V této souvislosti lze hovořit jak o otevřených, tak i o tzv. skrytých osnovách, zvláště když škola usiluje o vytvoření respektu k druhému, o poslušnosti vůči autoritě, o poctivosti v jednání, o úpravnosti vzhledu či úhlednost v projevu, ale i o porozumění zákonům a právům každého jedince“ (Havlík; Koťa, 2002, s. 136). Učitelé jsou důležitými osobami ve výchově dětí, avšak hlavní vliv vždy bude mít rodina. Nemyslím si, že učitelé mají schopnost vyvážit nedostatky výchovy v rodině. Rodiče jsou největšími učiteli v životě dětí. „Učitelům je nejen připisována odpovědnost za veškerá aktuální i budoucí selhání žáků, ale vychovatelé tento požadavek zvnitřňují a přijímají na sebe odpovědnost i v záležitostech, které daleko překračují reálné možnosti školy. Mladý člověk není pouhým produktem školy, ale jeho vývoj ovlivňuje celá řada faktorů, jako jsou dědičné vlivy, rodina a širší komunita, v níž vyrůstá, společenské klima, různé nešťastné náhody a okolnosti jeho života mimo školu a mnohé další“ (Havlík; Koťa, 2002, s. 139).

7.3.1 Preference hodnot na školách Každá škola má své hodnoty, které preferuje a propaguje. Ty se promítají například do řízení školy nebo do chování učitelů. Základní školy, které jsem mohla navštívit a lépe se s nimi seznámit, byly orientovány určitým směrem. Jedna byla zaměřena matematicky, druhá sportovně, třetí svou pozornost věnovala jazykům. V mnoha publikacích jsem se setkala s pojmem „kultura školy“. Ta představuje hodnoty a postoje školy, které se projevují ve školním klimatu. „Ať je na dané škole sebelepší morální výchova, pokud učitelé neuplatňují její zásady ve svém každodenním kontaktu s dětmi, něco z jejího účinku se ztrácí. Takový 40

kontakt je jistě snazší v malé škole než ve velké, děti však vždy potřebují cítit, že jsou součástí instituce, která má jasně vymezený soubor hodnot“ (Fontana, 2003, s. 241). V dnešní době se školy snaží prosadit partnerský vztah s rodiči. Chtějí, aby rodiče byli informováni o průběhu studia jejich dítěte. Naráží však na fakt, že ne každý rodič je ochotný komunikovat se školou. Vzájemná spolupráce rodičů a učitelů by dnes měla být samozřejmostí. Nesdílím názor, že by bylo dobré, aby měli rodiče možnost vstupovat do vyučování. Ale rozhodně by bylo přínosem navázat rozumnou formu spolupráce. Rodiče by měli být informováni například o hodnocení žáka a o jeho chování. Tyto informace rodič získává formou třídních schůzek. Avšak není to omezeno pouze na takové setkání. Pokud rodič projeví zájem, jsou učitelé ochotni si s ním domluvit individuální konzultace. Stejně tak je potřebné, aby učitel byl seznámen se situací v rodině. Jako příklad bych uvedla rozvod rodičů. Je to změna, která může způsobit změny v chování žáka. U někoho více, u někoho méně nápadné. Musíme se naučit brát na vědomí takto stresující situace v životě člověka. Je vhodné, aby byl učitel obeznámen s daným problémem a lépe pak chápal možné výkyvy v přístupu k výuce. Málo dětí je schopných přijít za rodiči a svěřit se, s čím mají problém. Rodičovská intuice by měla problémy vycítit. Dítě má stát v centru pozornosti. Rodiče musí věnovat pozornost školním výsledkům, kontrolovat postoj k učivu i plnění všech školních povinností, pomoci s domácími úkoly. A školu navštívit pro svou informovanost. Je pozdě zájem projevit, až když problém nastane, a oni jsou vyzváni k návštěvě. Mají-li rodiče zájem komunikovat se školou, je pro ně nejsnadnějším řešením používání internetu.

7.4 Vliv okolí a party Dnešní společnost přináší mnohá nebezpečí. Je čím dál snadnější přijít do styku s alkoholem, cigaretami i různými drogami, které jsou stále více dostupné. V dospívání stále narůstá význam vrstevníků. Být členem jakékoliv party může mít pro někoho veliký význam. Každý touží někam patřit. Přirozenou vlastností člověka je potřeba sdružovat se. V období dospívání je potřebou intenzivní. Být členem party může mít pozitivní přínos do života mladého člověka. Je to místo, kde se naučí znát hodnotu kamarádství, kde je mu poskytnuta opora. Místo, kde mohou pomáhat druhým, spojovat síly a spolupracovat. Získávají pocit sounáležitosti. Ten mu poskytují vrstevníci, kteří mají stejné problémy. Trápí se i radují z podobných věcí. Takové přátelství je pak založeno 41

na hodnotě porozumění. „Dospívající ve svém každodenním životě bývají konfrontováni s řadou starostí a problémů. Týkají se rodinného života, školy, vztahů s vrstevníky, patří sem i obtíže související s trávením volného času a starosti, které zažívá dospívající sám se sebou (zdravotní problémy, nespokojenost s vlastním chováním atd.)“ (Macek, 2003). Kde se to v těch dětech bere? Proč jsou tak neslušní? Proč se chovají agresivně? Členství v partě jim bere vlastní názory, protože jsou nahrazeny názory vůdce party a často také dochází k jejich přehodnocování. Mládež je velmi citlivá na vliv okolí a rozhodující roli tak má parta, která zasahuje do morálky jedince. Normy, které uznává parta, se dostávají do rozporu s normami, které jsou uznávány ve společnosti. V takovém případě členství v partě přináší negativní dopady. Nevhodné využití volného času podněcuje mládež k delikvenci. Jeden se snaží být lepší než druhý. Předhánějí se v různých aktivitách, burcují se. Z původní sounáležitosti a spolupráce se stává spíše soupeření. Člen party bývá ohrožen negativními vlivy. Většího uznání dosahuje ten, koho již naháněla policie. Hlavně hoši dostávají pocit, že musí vynikat, a tak se předvádějí. Cílem takového chování může být pouze upoutání pozornosti. Zkoušet kouřit, pít alkohol a dál jej nabízet. S cigaretou v ruce si připadají dospěle. Krůček k tomu, jak přijít do styku s tvrdými drogami a dalšími návykovými látkami. Chtějí být „in“. Musíme se snažit je před takovým sklouznutím uchránit. Zákazy je nezastaví, a tak se musí naučit nést zodpovědnost za své činy. Nejdřív si musí uvědomit, co jejich jednání může způsobit. Ne vždy a ne ve všem jim bude poskytnuta další šanci. Kolikrát jim to může projít? Jak dlouho to chtějí zkoušet? Varování jim nestačí. Chtějí si vše vyzkoušet a prožít sami, zakusit na vlastní kůži. Asi proto i spousta dobře vychovaných dětí tyto negativní vlivy přijímá. Varování, která se jim od starších generací dostávají, považují za nedůvěryhodné a směšné. Naopak se začínají proti radám zkušenějších bouřit. To, co je zakázané, je zároveň více přitažlivé. Hodnocení okolím nabývá největšího vlivu. Pokud odmítnou, jsou „slaboši“. Nikdo nechce mít pozici zbabělce a být pozadu za ostatními. A následné vyloučení z party může způsobit pochyby o vlastní hodnotě. Dovolávají se svobody a volnosti, ale když ji dosáhnou, neumí ji využít. Pubescenti chtějí žít rozmařile a chovat se uvolněně, potulovat se po ulicích, navštěvovat restaurace a jiné podniky. Míst pro scházení skupin mládeže je několik. Většinou to však bývají odlehlejší místa, například v parku, ve sklepech panelových domů, v garážích, v prázdných prostorech. 42

Kam se poděla úcta? Generace dětí žije v jiné kultuře než jejich rodiče či ostatní dospělí. Oni si totiž sami svou kulturu vytváří, vyznávají jiné hodnoty a mají jiný vkus. Chybí jim správný žebříček hodnot. Silný je ten, kdo odporuje rodičům a učitelům, kdo zesměšňuje starší lidi a tyranizuje mladší. Co mě zaráží, je to, že když procházím parkem nebo pozoruji skupinky mladých lidí, nevidím je, jak se baví, nehrají žádné hry a nesmějí se. Jediným společným rysem je to, že sedí, mlčí, koukají jeden na druhého a předávají si cigaretu. Tráví čas obyčejným poflakováním. Převládá negativní nálada a pocit nechuti ke všemu. Je to smutný pohled, jestli právě tohle je pro ně pocit pochopení.

7.5 Vliv masových médií Masovými médii se zpravidla rozumí periodický tisk, rozhlasové a televizní vysílání a v neposlední řadě internet. Právě internet za poslední dobu dosahuje největší popularity. Média pronikají do všech oblastí našeho života. Stala se neodmyslitelnou součástí kultury. Podávají nám rychlý přehled informací z celého světa. Dosáhla neuvěřitelného pokroku a jsou významnou součástí života lidí. Prostřednictvím sdělovacích prostředků se přenáší na jedince názory i způsob života společnosti. Konzumní kultura, ve které žijeme, vyvíjí tlak na dospívající mládež. Neustále nám ukazuje nové trendy, podává nám svědectví o světě, předává informace, baví nás a vzdělává. Masová média jsou významným socializačním faktorem. Patří k hlavním prostředkům socializace jednotlivce se společností. Dávají nám možnosti různých způsobů komunikace, kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv. Taková komunikace nejčastěji probíhá formou „chatu“. I to, jak komunikace probíhá, také mnoho vypovídá o hodnotách společnosti.

7.5.1 Média jako prostředek manipulace „Média mají bezesporu vliv na to, jak příjemce vnímá vysílané poselství, ovlivňují nejen svobodu jeho vnímání tím, že ho připoutávají ke zdroji projevu (např. televize, tisk), ale i svobodu časovou. Vlastně jen tištěný projev dovoluje příjemci vybrat si dobu vnímání, u ostatních sdělovacích prostředků určuje dobu sdělovatel“ (Komárková; Vysekalová, 2001, s. 21). Média také slouží jako prostředek manipulace s lidmi. Mají

43

významný dopad jak na jednotlivce, tak na celou společnost. Ovlivňují naše chování, postoje či názory. Dominantní pozici zaujímá sledování televize. Televize vstupuje do života každého jedince. Zvláště mladí lidé jsou prostřednictvím reklamy, filmů a videí bombardováni propagací všech možných produktů. Nejčastějším prostředkem takové komunikace bývají reklamy. Jsou nástrojem masové manipulace. Přesvědčují nás o správnosti určitého chování, o platnosti hodnot a pomáhají nám k vytváření názorů. Mají velkou moc. Ovlivňují nás. Říkají nám, jak se máme oblékat i jak se máme chovat. Nabádají nás k vytvoření určité image. Podávají nám představu o tom, co je a co není atraktivní. „Všichni se denně setkáváme s mnoha projevy reklamy a dalších nástrojů marketingové komunikace, které nám radí, jak nejlépe trávit volný čas. Přesvědčují, že jedině tato vůně nám pomůže okouzlit naše okolí, jedině tento prostředek vypere naše prádlo „běleji než do běla“ a pomocí dalšího prostředku bude naše domácnost svítit čistotou bez nejmenší námahy“ (Komárková; Vysekalová, 2001, s. 11). Ohrožují postoje a chování mladé generace. „Na to, zda podnět z reklamy ovlivní motivaci či nikoliv, mají vliv především všechny osobnostní charakteristiky daného jedince, především to, jaká je jeho motivační struktura. Jde o celkový souhrn relativně stálých dispozic k určitému jednání, který závisí na vrozených dispozicích člověka, na jeho temperamentu, schopnostech a také na získaných zkušenostech, na způsobu, jak byl vychován, jakých hodnot si váží, které zájmy si vypěstoval, jak jsou pro něj důležité rozmanité potřeby, jaké návyky si vytvořil a do jaké míry jsou pevné nebo proměnlivé“ (Komárková; Vysekalová, 2001, s. 97). Reklama se již stala neodmyslitelnou a každodenní součástí našeho života. Ovlivňuje životní styl společnosti. Často nás však může uvádět v omyl. Jejím problémem je věrohodnost. Tato skutečnost bývá označována jako tzv. mediální smog. Přirozené prostředí je vytěsňováno. Nahrazuje jej prostředí méně reálné, mediální. Média nám nabízejí obraz světa, který však bývá ve zjednodušené podobě. Převážná část mladé generace se snaží s touto konzumní společností identifikovat. Další část však toto identifikování odmítá, a to se promítá do různých životních stylů. Mám na mysli různá hnutí mládeže, která protestují například proti globalizaci.

44

7.5.2 Média jako zdroj zábavy Je smutným faktem to, že spousta dětí spěchá ze školy domů kvůli počítači nebo televizi. Snaží se využít chvilky, kdy například rodiče ještě nebudou doma z práce, aby jim tuto činnost zakázali. A pravdou je, že ji dětem ani nezakazují. Spousta rodičů se po těžkém dni z práce vrací domů unavena. Jsou tedy většinou rádi, když vidí, že jejich dítě je zabavené nějakou činností. Je to pro ně ulehčení situace, neboť se mu nemusí věnovat. Mládeži je tak poskytována svoboda a čím dál méně rodičovského vedení. Tak začíná převažovat jakékoliv bezvýběrové sledování televizních programů. Děti sledují vše, co zrovna běží, nevybírají si. Vrací ze školy ne k někomu, ale k něčemu, k televizi a počítači. Tak se média stala zdrojem zábavy a naplňováním volného času. Nesmíme opomenout ani jazyk, který je v médiích používán. Dnes je zcela běžným faktem to, že z televize znějí vulgarismy, nadávky a nevhodné výrazy. Vysílání nevhodných programů kazí výchovné úsilí rodičů i školy. A u mládeže s problémovým rodinným zázemím mohou mít média negativní dopady na jejich chování. Právem jsou často obviňována, že nabádají k násilí a přispívají k vzestupu zločinnosti. Měli bychom mít čas trávený u televize i počítače pod kontrolou. Je velice snadné, zvláště u zaneprázdněných rodičů a znuděných dětí, že sklouznou k tzv. počítačové závislosti. Ta se projevuje především nutkavým trávením času u počítače či internetu. U mladších je to většinou formou různých her, kdy dochází ke ztrátě pojmu o čase, který u počítače tráví. Myslím si, že by se větší pozornost měla věnovat četbě knih. Děti nejsou vedeny k tomu, aby četly. Je to aktivita, která se vytrácí. Spousta knih je zfilmovaná a nejen mladší generace volí tuto formu seznámení se s dílem. Je to škoda. Filmy nám naservírují jejich zpracování obsahu a my jen slepě přijímáme něčí myšlenky. Je nenahraditelné držet knihu v ruce a svou vlastní fantazií si vytvářet příběh. Televize tak slouží jako prostředek lenosti a pasivity. Stává se pomůckou pro ty, kteří jsou pohodlní a jen slepě konzumují to, co je jim nabídnuto. Mládež se tak baví bez vynaložení jakékoliv námahy. Dnešní život si bez počítače nedokážeme představit.

45

8. Životní styl mladého člověka „Způsob života se dá vztahovat na jedince, rodinu, skupinu osob, celou populaci. U jedince a malé sociální skupiny jde o ustálenou formu života v určité životní etapě. Projevuje se ve zvyklostech, v charakteru vykonávaných činností, v používaných postupech, v množství času, které je různým činnostem věnováno, ve způsobech mezilidské interakce. Je determinován zvláštnostmi společnosti, (politickým uspořádáním, ekonomickou úrovní), zvláštnostmi dané komunity, rodiny, ale i lokality, v níž člověk žije. Životní způsob je determinován též kulturou dané společnosti, sociálními normami, zvyklostmi, módou, převažujícím životním stylem, dále materiálními podmínkami, vzdělaností, věkem, individuálními zvláštnostmi. Životní způsob rodiny silně ovlivňuje postoj žáků ke škole a vzdělávání, a tím i průběh a výsledky edukačního procesu. Rozlišuje se životní způsob zdravý, nezdravý, konformní, nekonformní, konzumní, nekonzumní, udržitelný, neudržitelný. U dospívajících je vyšší pravděpodobnost rizikového způsobu života, projevujícího se ve stravování (experimentování s dietami, snahou hubnout), sportování (adrenalinové sporty), sdružování se v partě (extremistická hnutí, sekty), vyhledávání mimořádných zážitků (experimentování s psychotropními látkami, odchod z domova a život ve specifických společenstvích)“ (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 390). Životní způsob je tedy způsob života společnosti. U jednotlivců se spíše hovoří o životním stylu. To je soubor různých názorů a postojů, které jsou pro každého individuální, a tak vystihují jedinečnost osobnosti. Životní styl souvisí s hodnotami, které jsou v životě daného člověka uznávány. Hodnotová orientace se vytváří během jeho celého života. Může zde zapůsobit spousta vnějších činitelů z okolí, které mohou tuto orientaci značně ovlivnit. A tím může dojít i ke změně životního stylu. „Způsob života zahrnuje jak způsob výroby, tak spotřebu materiálních a duchovních hodnot, péči o děti, o nemocné a staré lidi, vztahy mezi lidmi v místě bydliště, odpočinek, sebevzdělávání, volný čas. Způsob života může být chápán jako projev určitého názoru, životní filozofie, ale také naopak: názory mohou být verbálním vyjádřením způsobu života, popřípadě zdůvodněním, racionalizací reálného způsobu života“ (Čáp, 1993, s. 269). „V dětství a v mládí se utváří hodnotový systém jedince a hledají se cesty jeho uplatňování a objektivizace reálným chováním a činnostmi. Dynamizace hodnotového systému a jeho promítnutí do sociálního časoprostoru můžeme považovat za základ utváření životního způsobu. Jeho významnou součástí je způsob 46

trávení volného času a propojení pracovních a volnočasových aktivit“ (Sak; Saková, 2004, s. 59). Ze všech stran slýcháme, že se lidé nechovají tak, jak by měli. To jsou debaty o tzv. morálním chaosu. Nastoupila doba morální paniky. Všichni jsme hnáni touhou po úspěchu. Propaguje se rychlé životní tempo. Každý někam neustále spěchá. Kolem panuje nervozita a napětí. To způsobuje stres. Ústřední roli v jejich životě má práce. I nezaměstnanost způsobuje stres. Uvědomění si materiálních starostí může vést ke kritickým psychickým stavům. Jsou na nás kladeny stále větší nároky. Zaměstnání hraje v životě člověka významnou úlohu. Motivací je jim především mzda. Díky mzdě jsou schopni zabezpečit si materiální podmínky, o nichž se domnívají, že jsou nezbytné pro jejich šťastný život. Kromě zaměstnání se prohlubuje pasivnost a konzumnost, vyhledávají činnosti co nejméně náročné. S tím souvisí i pasivní volby trávení volného času, jako je sledování televize nebo internetu. Málokdo volí formu aktivního odpočinku.

8.1 Konzumní způsob života Životní způsob, kde se více pozornosti věnuje materiálním hodnotám, financím, novým autům a cestování se nazývá konzumním. Každý touží po kvalitním materiálním zabezpečení. Zapomíná se na hodnoty duchovní. Dochází k ohrožení morálních hodnot. Mezi duchovní hodnoty zařazuji například vzdělání a umění. „Ve druhé polovině 20. století se často užívá termínu konzumní způsob života, popřípadě v protikladu k tvůrčímu způsobu života. Konzumní způsob života preferuje spotřebu, zábavu (hromadění materiálních předpoklad pro uspokojování potřeb, často jde o demonstrativní konzum, tj. o spotřebu řídící se především cílem „ukázat druhým, že si to mohu dovolit, že se jim vyrovnám“). Ve srovnání s tím ustupuje do pozadí tvoření hodnot, práce, radost z činnosti, uspokojení z plnění povinností. Konzumní způsob života je spjat s hodnotovými orientacemi“ (Čáp, 1993, s. 269). „Dnešní dospívající se od generací předchozích odlišují především jinou osobní zkušeností. To, co bylo na počátku devadesátých let mladými lidmi oceňováno jako nové možnosti, např. svoboda názorů a postojů, možnost kvalitního vzdělání, cestování do zahraničí, prostor pro seberealizaci, je současnými adolescenty vnímáno jako samozřejmá realita“ (Macek, 2003, s. 116). Stalo se běžnou záležitostí vydávat se na studijní cesty do zahraničí. „Životní styl současného člověka je významně ovlivněn 47

hromadnými sdělovacími prostředky. Využívání masmédií je neoddělitelnou součástí života člověka v práci i ve volném čase“ (Sak; Saková, 2004, s. 89). Nakupujeme luxusní věci z internetových obchodů z pohodlí domu. To je vymoženost dnešní doby. Pokud máme peníze, můžeme si splnit snad vše. Avšak tyto věci jsou hodnotami jen krátkodobými, které podléhají rychlým změnám. Móda se může změnit za půl roku, stejně tak i mladý člověk může během tohoto půl roku změnit své hodnoty. Kde však máme brát správné životní hodnoty pro náš životní styl? „Styl života současné mládeže rovněž charakterizuje vysoká míra individuální svobodné volby, je však také doprovázena vyšší mírou osobní a sociální nejistoty“ (Macek, 2003, s. 116). Všichni máme svoje sny. To, čeho chceme dosáhnout, kam směřujeme, tomu musíme svůj životní styl podřídit. „Už od nejranějších dnů svého života si vytváříme přesvědčení o tom, jací jsme, jací jsou ostatní lidé, co je v životě důležité a jak máme jednat, abychom někam patřili. Podle toho žijeme, určuje to náš životní styl“ (Dinkmeyer, 1996, s. 30).

8.2 Způsob chování Mladiství se odtahují od rodičů. Odmítají jejich pozornost, podporu i pomoc. Stadiu dospívání odpovídá určitá životní filosofie, kam patří určitý způsob projevů a vyjadřování, způsob komunikace a řeči, dále také móda v oblékání, účesy, hudební vkus a způsob trávení volného času. Životní styl je vždycky určitý pro nějakou životní etapu. Dospívající se chtějí oddělit od světa dospělých. Mít všechno své a originální. Mají svou subkulturu, ta se týká především oblékání, účesu a hudby. Chtějí na sebe upoutat pozornost. K tomu je nejsnadnější cesta právě díky vnějším znakům. Vymýšlejí neustále nová gesta. Pocitu výjimečnosti dosahují také díky svému účesu či oděvu. Zároveň tím dosáhnou pocitu příslušnosti k určité skupině vrstevníků se stejnou hodnotovou orientací. I oděv je výrazovým prostředkem mezi vrstevníky. Úkolem je jít s módou. Oděv, účes, hudba, vše musí být dobové. V dnešní době používá mládež své vlastní výrazové prostředky. Starší lidé jim přestávají rozumět. „Mnoho slov adolescentů jsou zkratkami jejich běžného chování a běžné zkušenosti. Zejména při vyjadřování postojů k druhým lidem a jejich hodnocení mají tendenci používat specifické výrazy, kterým rozumí (tj. pociťují je) v rámci své komunity (subkultury) stejně. Typické zkušenosti a životní situace, do kterých se dostávají, mají často specifické označení. Svoji zkušenost považují často za unikátní, a proto se jim 48

běžné vyjádření v jazyce zdá neadekvátní a příliš formální. Užívání slangu a specifických výrazů je kritériem pro získání statusu a prestiže ve vrstevnické skupině. Některá slova a specifické vyjádření fungují jako posilovače a zpevňovače skupinové či vrstevnické solidarity. Uslyší-li člověk „svůj slovník“ v neznámém prostředí, nalézá okamžitě „spřízněnou duši“ a ve zvýšené míře si uvědomuje svoji příslušnost k určité komunitě. Specifický slovník reprezentuje určitou hodnotovou orientaci a jeho užití se stává určitou podmínkou pro hodnocení vztahů, chování a konkrétních situací“ (Macek, 2003, s. 40). Své nenahraditelné místo v životě dospívajícího má také hudba. Pomocí ní mládež vyjadřuje své názory a pocity. Svou hodnotu pro ně má i prezentace hudby, díky ní mají možnost navštěvovat různé diskotéky a koncerty. V takovém prostředí se ztotožňují se skupinou lidí kolem sebe a navazují přátelské vztahy. Hudba umožňuje seberealizaci, proto se také spousta mladých lidí snaží hudbě a tanci aktivně věnovat.

8.3 Způsob trávení volného času Zásadní součástí našeho života je volný čas. Je to prostor, kdy se každý jedinec může svobodně rozhodnout, čemu se bude věnovat. Jde o dobu, kdy nemusí plnit žádné povinnosti. Je nám nabízena spousta možností, sportovních či kulturních. Využití volného času mnoho vypovídá o hodnotové orientaci člověka. Do volného času však nezahrnujeme čas, kdy je již dítě ze školy doma, ale věnuje se školní přípravě na další den. Volný čas je pro dítě čas mimoškolní a pro rodiče mimopracovní. Stejně tak by se do volného času neměla započítávat doba, strávená například na nákupu, příprava jídla či různé práce v domácnosti. Volný čas by neměl být závislý na jakýchkoliv povinnostech, měl by mít pouze funkci relaxační. Nejčastěji je spojován s potřebou zábavy, kdy se věnujeme svým zájmům. Děláme to, co nás baví a co nám přináší radost. Zájmy dělají náš život smysluplnějším. Zájmová činnost vede mládež k aktivnímu životnímu stylu. Všechny aktivity v životě člověka by měly být vyvážené. Každé dítě by mělo věnovat část dne návštěvě školy a následné přípravě na další den, plnění domácích úkolů a učení. Avšak stejně tak by každý měl mít svůj volný čas, prostor pro svobodnou volbu, co bude dělat. Důležitý je také odpočinek, ať již aktivní nebo pasivní. Pasivním činnostem je věnováno rozhodně více času. Právě vyváženost všech denních aktivit vede k harmonickému životnímu stylu. Samozřejmě v popředí by měl stát pohyb. Nejlepší jsou 49

různé sporty a pohybové aktivity. Ty bývají u pubescentů oblíbenou formou zábavy. U chlapců bývá dominantním sportem fotbal, hokej a poslední dobou i rugby. Zde si mohou vybít svou agresi. U děvčat jsou to tance, nejen společenské, ale i moderní, dále mažoretky a roztleskávačky. Jsou to pohybové zájmové činnosti, díky nimž získávají možnost naučit se vést kolektivní život. Sféra volného času může také kompenzovat různé nedostatky ve školním vyučování. Aktivity prováděné ve volném čase mohou osobnost dále formovat. Mám na mysli to, že se tak do nich vštěpí hodnoty jako čestnost, odvaha, sebekázeň a spolupráce. Pak jde o kvalitně strávený čas. Problémem je, když se doma každý stará jen sám o sebe a o svoji vlastní zábavu. K úspěšné rodinné výchově je potřeba spolu trávit pěkné chvíle. To však není vždy možné kvůli pracovnímu vytížení rodičů. V rychlém životním tempu, ve kterém žijeme, snadno zapomeneme na to, že právě společná zábava patří k základním prvkům budování kladného vztahu rodičů s dětmi. Děti pro své aktivity potřebují společníky, a pokud ne ty, tak alespoň vhodné příklady. Zájmy jedince i jeho aktivity navazují na způsob života jeho rodiny. Realizované zájmy jsou tak zobrazením jejich hodnotové orientace. Čas věnovaný zájmům souvisí s naším hodnotovým systémem. Mládež napodobuje své rodiče a přebírá tak i způsob trávení volného času. Rodiče by se měli starat o to, aby děti svůj volný čas prožívaly smysluplně. Rodina by je měla inspirovat a podporovat. Avšak k dominantní aktivitě ve volném čase celé rodiny patří sledování televize a aktivity spojené s počítačem. Většina dospělých si stěžuje na nedostatek volného času. Problémem je však to, že jej pouze nedokáže efektivně využít. Významnou skupinou, která ovlivňuje zájmy mládeže, jsou samozřejmě vrstevníci. Chce-li si rodič udržet kontrolu nad svým dítětem, musí vědět, kde a s kým tráví svůj volný čas. Rodiče by měli projevovat zájem o to, s jakými kamarády a kde jejich dítě tráví volné chvíle. U pubescentů nedostatek zájmu často souvisí s výchovnými problémy. Pubescent má v tomto případě vždy jasno, úkolem je nebýt doma s rodiči. Odpoledne chce trávit v okruhu svých vrstevníků. Bojí se volné chvíle a nudy. Jestliže bude mládeži poskytnuta možnost kvalitně stráveného volného času, bude chráněna před možným sklouznutím k asociálnímu chování. Nenaplněný čas má tendenci k patologickému chování. Dospívající jej tráví potulováním po ulicích. „Pro děti a mládež je důležité kvalitně trávit volný čas. Je předností, jestliže mohou trávit volný čas organizovaně. V takovém případě jsou aktivity připraveny odborníky, v kolektivu jedinců zaměřených stejným směrem. Volný čas takto připravený a strávený má velice pozitivní dopady. Rozvoj sociální stránky osobnosti 50

působí jako nejefektivnější prevence sociální deviace“ (Sak; Saková, 2004, s. 70). Dalším subjektem, který bychom neměli opomenout, jsou různé sportovní kluby a umělecké školy. Své místo zaujímají také organizace, které se věnují aktivitám mládeže.

8.4 Vrstevnická skupina „Skupina vrstevníků poskytuje mladistvému příležitost k získání zkušenosti v interakci a komunikaci s osobami, které mu nejsou nadřazeny jako rodiče a učitelé. Mladiství se učí komunikaci s osobami různých názorů a vlastností osobnosti, plnit rozmanité sociální role: vedeného i vedoucího, smiřovatele aj. Učí se prosazovat určitý názor a také ho korigovat, řešit konflikty, diskutovat, argumentovat, vyjednávat, seznámit se s hlediskem druhého, hledat kompromis, bránit se, vyrovnávat se i s nespravedlností a nezdarem“ (Čáp; Mareš, 2001, s. 279). Vrstevnická skupina přispívá k tomu, že se mládež naučí schopnosti vcítit se, umět se do druhého vžít. Vrstevníci pomáhají mladistvému, aby se osamostatnil od rodiny. Takové vztahy jsou důležité a bývají velice pevné.

8.4.1 Hodnoty vrstevnických skupin Vrstevníci jsou pro člověka obvykle rovnocenní partneři. V jeho životě se objevují především autority, s kým si není tak rovný, jako právě s vrstevníky. Od dospělých se liší především tím, že mají stejné problémy. Kde jinde by našli takové porozumění, jako právě u kamarádů, kteří prožívají podobné, ne - li stejné radosti a strasti. Mají shodné názory, spojují je stejné zájmy. Ve vztazích s vrstevníky dochází k identifikaci. Od skupiny přejímá názory, způsob oblékání, gesta. Dává jim to pocit příslušnosti. Tyto skupiny bývají stabilní. Projevují si sympatie, obdivují se. Skupina vrstevníků dává pocit rovnoprávnosti, poskytuje jim uvolnění, bez dohledu autorit, bez omezování zákazy a příkazy, slyší slova pochopení, volné debatování. Vždy si k sobě hledáme někoho, kdo nám bude blízkým, kdo bude stejně uvažovat a mít stejné přemýšlení. Jsou schopni si naslouchat. Rodiče jsou také schopni naslouchání, ale pubescenti cítí, že jsou jeho problémy bagatelizované, že je na ně nazíráno s určitým nadhledem, jako by je nebrali dost vážně. U vrstevnické skupiny nalezne vždy spolehlivé zastání. Přátelství má neskutečnou hodnotu. A pro mladé lidi převážně. Opravdoví přátelé jsou v našem životě důležití. Hned po rodině jsou nám nejbližší. A v období dospívání jsou 51

nám často mnohem bližší než rodina. Skrz vrstevníky se ověřuje stupnice hodnot. Spolužáci slouží jako prostředek srovnávání. Potřebují mít pocit uznání, že je jejich parta tzv. bere. Vrstevníci jsou součástí davu. Nechtějí být odlišní, nechtějí vybočovat. Každý člen se musí přizpůsobit normám ve skupině. Avšak právě kvůli skupinám často ztrácí svou osobitost a originalitu. Snaží se přizpůsobit davu. Dav na ně působí tlakem, nikdo nesmí vynikat. Dávají si pozor, jakým dojmem působí na okolí. Nechovají se přirozeně. Ani nemůžou, nepůsobili by tak atraktivně.

8.4.2 Vliv vrstevnické skupiny Vrstevnické skupiny vznikají přirozeně, například ve školní třídě. Tyto vztahy mají pro

dospívající

nezastupitelnou

hodnotu.

Charakterizuje

je

věková

blízkost.

Jsou to skupiny neformální s bezprostředním kontaktem. Pro pubescenta je důležité, aby byl přijímán skupinou vrstevníků a aby jej kladně hodnotili. To mu dává pocit uspokojení. Podle toho, co si o něm myslí vrstevníci, si vytváří své vlastní hodnocení. Dospívající se cítí dobře, když jsou ve své skupině oceňováni, tím dostávají pocit vlastní hodnoty. Hodnocení skupinou vrstevníků tvoří základ k vlastnímu sebehodnocení. Většina vrstevníků však oceňuje jiné schopnosti než je například dobrá známka z písemky nebo zodpovědně vypracovaný domácí úkol. V takových skupinách mládež tráví mnoho času. Vrstevnická skupina na jednotlivce působí vlivem. Je důležité, aby tento vliv byl pozitivní. Musí být podporovány kladné hodnoty, což se u mnoha skupin neděje. Čím je dítě starší, tím více vliv rodiny klesá a na významu nabírají různé vlivy z jeho okolí. Nedostatek projevených citů v rodině vede dospívajícího k tomu, že pak tyto emoce hledá u vrstevníků. Spousta rodičů se věnuje soukromému podnikání nebo většinu svého času tráví v zaměstnání, z důvodu finančního zajištění rodiny. Rodiče jsou pracovně zaneprázdnění, a tak jim na výchovu svých dětí nezbývá nejen čas, ale také chuť, síla a energie. To pak s sebou nese následky určitého zanedbání výchovy. Takový jedinec pak hledá životní hodnoty ve skupinách u svých vrstevníků. Vliv vrstevníků se zvětšuje, to s sebou nese následek zeslabení vlivu rodiny. Smutným faktem je to, že taková skupina mladému člověku často nahrazuje zájem rodičů. Když rodina svou výchovnou funkci plní dobře a zodpovědně, je pro ně vrstevnická skupina méně důležitá.

52

8.5 Asociální chování Asociální chování je takové, které neodpovídá normám společnosti. Společnost by měla chování mladistvých regulovat tak, aby ovlivnilo jejich chování v budoucnu. Chránit mládež vyvarovat se škodlivým vlivům a nebezpečným kontaktům. „Delikvence není kategorií patopsychologickou, ale právní, zahrnuje takové formy poruch socializace osobnosti, kdy se jedinec dostává do rozporu s právními normami dané společnosti. Asociálními projevy ve věku puberty a adolescence jsou hlavně krádeže, podvody, přepadení, příživnictví, sexuální delikty, rvačky a výtržnictví. Podporujícími okolnostmi jsou při tom obvykle: alkohol, drogy, snížený intelekt, citová nezralost, uvolněné pudové tendence, sexuální deviace, „falešné hrdinství“ před partou, ztížená interiorizace sociálních norem, nízká sebekontrola i sebevýchova, nerozvinutý sociální cit, nedostatky hodnotové orientace atp.“ (Čačka, 2009, s. 342). Zejména období puberty bývá nejčastěji spojováno s rizikovým chováním. „Dnes paměť nezkušených hochů a dívek ohrožuje na první pohled lákavější struktura hodnot s leskem snadného úspěchu, nezaslouženého přepychu a existencí drog – vstupenek do imaginárního ráje“ (Marhounová, 1996, s. 152). Drogy jsou dnes snadno dostupné. Mnoho dětí se již s nabídkou drogy setkalo, i když ji přímo nezkusilo. Takhle to ale není u všech. Den za dnem přibývá mladistvých narkomanů. „Právě závislost je jedna z příčin vzniku tzv. já generace. Tito lidé totiž nevidí, jak by mohli být ostatním užiteční nebo proč by se o to vůbec měli pokoušet. Těmto lidem chybí nejen schopnosti, ale i sama touha po schopnostech nutných k tomu, aby se z nich stali plně fungující dospělí. Přestože se rodíme zcela odkázáni na druhé, všichni v sobě neseme potřebu vyrůst a stát se nezávislými“ (Bettner, 1995, s. 9). Dochází k nárůstu kriminality a dalších patologických jevů, k odchylkám od společenské normy. Aby nedocházelo k asociálnímu chování, je potřeba zabránit hned jeho počínajícím projevům, například věnovat více pozornosti záškoláctví. Svou úlohu zde sehrává atmosféra v rodině. Převládají konfliktní způsoby jednání. Jednání je agresivní a surové. „Agresivní chování a jednání má negativní vliv na interpersonální vztahy, rodinnou atmosféru, socializaci a vývoj osobnosti. Jsme svědky toho, že vzrůstá počet násilných trestných činů, objevují se stále více případy vandalismu, šikanování a terorizování mezi mladistvými i ve školním prostředí“ (Dařílek; Kusák, 1998, s. 214). Chybí úcta k autoritě. Není divu, všude kolem nás se projevuje násilí. Říká se, že rodiny mladistvých delikventů jsou buďto sociálně slabé, nebo rozpadlé. 53

Já takový názor nesdílím. Televize a každodenní seriály, které sleduje nespočet lidí, propaguje takové chování. Sdělovací prostředky jsou právem obviňovány, že podporují agresivitu a poukazují na důležitost materiálních hodnot. Dochází k posunu hodnot a morálních norem. Snadno se tak dostávají do styku s negativními vlivy, které ohrožují jejich mravní vývoj. Sledování televize, internet, po večerech návštěva hospod a diskoték, to všechno jsou činnosti spojené s užíváním alkoholu a kouřením cigaret. Tak si začínají osvojovat jejich konzumaci. V době dospívání je rozšířeným jevem experimentování. Pubescent si často neuvědomuje rizika svého počínání. Proti patologickému chování mládeže může zapůsobit pouze rodina. Pokud dospívajícímu nic nechybí, měl by být odolný vůči nepříznivým vlivům. Snadněji škodlivostem podléhá ten, jemuž chybí kladný emoční vztah. Podíl na projevech chování mají jak vlastnosti osobnosti, tak charakter výchovy. „Kromě nedostatků v rodinné výchově spočívají příčiny kriminality mládeže i v dalších faktorech, jako je nízká úroveň až absence vhodných aktivit využitelných zejména ve volném čase mládeže, nedostatečná výchovná práce a vliv školy, problém kvalifikace a vzdělání, nedostatečná mravní a citová výchova, absence právního vědomí a další. Svou negativní roli rovněž sehrává nedostatek životních zkušeností, neschopnost adaptace mladého člověka v novém odstředí, změna stylu života, neschopnost rychle a správně reagovat na některé situace a podněty, to vše je doprovázeno častými chybami v jednání“ (Chmelík, 1998, s. 7). Problémy dospívajících jsou spojené s volností, která je jim poskytována. Jejich čas není organizován, mají ho příliš mnoho volného a není divu, že sami nevědí, co s ním. Chybí jim činnost, která by byla smysluplná. Vždy je to však individuální a je to otázka k přístupu. Nemůžeme se vymlouvat na společnost a dávat vinu za to, co poskytuje. Kompletně celá situace, ve které se nacházíme, rozhoduje o našem chování. Za hlavní příčiny způsobující asociální chování bývají uváděny dědičnost, poruchy osobnosti, patologie rodiny a v neposlední řadě vliv masových médií. Mezi nejčastější projevy asociálního chování se řadí záškoláctví, šikana, krádeže a závislosti. Další projevy jsou sprejerství, vandalismus a kriminalita. Rodiče si nevědí rady, dochází jim trpělivost a učitelé ztrácí snahu. Vše zklamalo a na dítě nic neplatí. Snižuje se vliv rodiny i školy. Správně vychovat děti není jednoduché. Příznivá výchova jak v rodině, tak ve škole, podpora a komunikace mohou pomoci čelit špatným vlivům a závislostem.

54

Empirická část 9. Formulace výzkumného problému 9.1 Stanovení cíle a hypotéz V praktické části bakalářské práce se zabývám životním stylem žáků 2. stupně základní školy. Výzkum je orientován na žáky 6. a 9. tříd a byl proveden za účelem zjištění informací o životním stylu a kvalitě morálních hodnot dětí na 2. stupni základní školy. Cílem mého výzkumu je vytvořit práci, která bude uceleným shrnutím o postoji k životu lidí ve věku 11 - 15 let. V tomto věku je vývoj dětí ovlivněn především pubertou. Dalším cílem je potvrzení či vyvrácení mnou formulovaných hypotéz.

1. Hypotéza: Postoj k budoucnosti Řadí se sem otázky 1. – 4., které se týkají postoje k budoucnosti. Dle mého názoru žáci 6. ročníku budoucnost neplánují. U žáků v 9. třídě by se však již měly objevit úvahy o budoucnosti a o plánech, které by chtěli uskutečnit.

2. Hypotéza: Vztah ke škole Patří sem otázky 5. – 8. zabývající se školou. U těchto otázek předpokládám, že žákům 6. i 9. ročníku se ve škole líbí z důvodu velkého počtu kamarádů a nebude se jim líbit psaní písemných prací a zkoušení.

3. Hypotéza: Příprava na vyučování S touto hypotézou souvisí otázky 9. – 12., které zjišťují, jak se mládež na školní vyučování připravuje doma. V 6. ročníku budou nejčastěji odpovědi, že se toho nejvíce dozví ve vyučování, domácí úkoly píší hned po příchodu ze školy. Přípravě do školy věnují tolik času, kolik je potřeba ke splnění domácího úkolu. Pokud si neví rady, požádají o pomoc jednoho z rodičů. V 9. třídě se toho nejvíce dozví ve vyučování, domácí úkoly píší kdykoliv během dne. Čas strávený přípravou na domácí vyučování bude minimální. U obtížnějších domácích úkolů vyhledávají pomoc kamarádů a spolužáků. 55

4. Hypotéza: Vztah k rodičům K této hypotéze se vztahují otázky 13. – 18., které jsou zaměřené na zjištění vztahu s rodiči. To vyplývá ze způsobu trávení volného času, kterého je v dnešní době velice málo, alespoň toho společného. Spousta rodičů tráví většinu času ve svém zaměstnání, dělají přesčasy nebo si berou práci domů, tudíž volného času na rodinu moc nezbývá. Mládež 6. ročníku se ve svém volném čase bude věnovat kamarádům, víkendy budou trávit s rodiči nebo prarodiči. Žáci 9. třídy své volné chvíle prožívají venku s kamarády a víkendy taktéž tráví ve společnosti rodičů. Obě skupiny dětí rodičům pomáhají se základními domácími prácemi.

5. Hypotéza: Zájmy a koníčky K 5. hypotéze patří pouze dvě otázky, 19. a 20., týkající se zájmů a koníčků. U těchto otázek by odpovědi mohly být srovnatelné. Pokud má mládež nějakého koníčka, týká se většinou sportu. Dále se domnívám, že většina z dotazovaných nenavštěvuje žádný zájmový kroužek.

6. Hypotéza: Volný čas a média Otázky 21. – 24. nám podávají přehled, o tom, jakou roli v životě pubescentů hrají média. I v těchto otázkách by si mohli být všichni podobní. Sledování televize bude věnována značná část odpoledne. Pokud nemají žádnou činnost, sednou si k počítači a jsou schopni u něj strávit i celé odpoledne. Rozdíl bude v tom, že žáci 6. ročníku navštěvují počítač z důvodu zábavy a her. V 9. třídě je mnohem větší pozornost věnována sociálním sítím.

7. Hypotéza: Rozdílnost odpovědí pro význam pojmu „štěstí“ Otázka č. 25., poskytne odpověď na to, co člověku stačí ke štěstí. I zde nebude výraznější rozdíl mezi 6. a 9. ročníkem. Ve všech věkových skupinách by člověku ke štěstí mělo stačit „zdraví“ vlastní i jeho celé rodiny, „mít milující rodinu“, „mít spoustu přátel“, „být zaměstnaný“ a až nyní by měly následovat odpovědi týkající se majetku. Například „mít dům“, „auto“, „luxusní dovolená“ apod.

56

8. Hypotéza: Preference hodnot I. K této hypotéze se řadí pouze otázka 26., kde je úkolem seřadit hodnoty podle důležitosti. Číslem 1 je označena položka, která má největší důležitost. Postupně k číslu 10 tato důležitost klesá. Největší hodnotou v životě člověka je „zdraví“. Tudíž to, by se mělo objevit u všech dotazovaných stejně, označeno 1. Dále hodnoty „láska“, „rodina“, „přátelé“ a „práce“ budou mít shodné pořadí. Rozdíl v seřazení hodnot bychom mohli shledat u materiálních hodnot řazených ke konci žebříčku, například „mít rodinný dům“, „mít nové auto“ nebo „dovolená u moře“.

9. Hypotéza: Seřazení životních situací K 9. hypotéze patří otázka 27., zde je úkolem seřadit různé životní situace. Číslem 1 se značí nejhorší situace. Jak u předchozí otázky, tak i zde se vyskytuje odpověď, která by se měla ukázat u všech stejná, označená číslem 1, a to je položka „ztráta blízkého člověka“. Dále „vážné onemocnění“, „závislost“, „ztráta přátel“ a „dluhy“ by měly zaujímat přední místa.

10. Hypotéza: Význam vybraných pojmů

U otázky 28. jde o pouhé vysvětlení základních pojmů, které v našem životě tvoří nejdůležitější místo. Těmito pojmy jsou slova jako „rodina“, „přátelství“, „práce“, „škola“, „volný čas“. Pro každého z nás by v životě měly znamenat to samé. Jsem přesvědčena, že se dozvím spoustu zajímavých definic.

9.2 Metodologie výzkumu Při provádění výzkumu k této bakalářské práci byla použita dotazníková metoda. Dotazník byl anonymní, žáci uváděli pouze ročník základní školy, který navštěvují. Dotazník se skládá z 28 otázek vlastní konstrukce. Otázky jsou rozděleny do 10 okruhů, korespondujícími se stanovenými hypotézami. Tyto okruhy se zaměřují na postoj žáků k budoucnosti, vztah ke škole, přípravu na vyučování, vztah k rodičům. Pozornost je věnována také zájmům a koníčkům, volnému času a médiím. V neposlední řadě se otázky věnují také problematice preferencí hodnot v životě dospívajícího člověka. 57

18 otázek je uzavřených, avšak vždy poslední možností je volba vlastní odpovědi. Zvolené odpovědi se značí zakroužkováním. U každé otázky je možné označit pouze 1 odpověď. Dále je v dotazníku 8 otevřených otázek a 2 otázky na seřazování hodnot. U těchto 2 otázek požaduji přiřazení číselné hodnoty podle jejich osobní důležitosti. Každá uvedená hodnota má pro člověka jiný význam, to jim dává subjektivní ráz. Cílem těchto otázek bylo získat názory od dotazovaných dvou skupin žáků. Jak je známo, tato metoda se vyznačuje výhodami, mezi které patří získání počtu dat od většího počtu respondentů, kteří reagují na většinu otázek jednoduchým zaškrtáváním mnou formulovaných odpovědí nebo napsáním vlastního názoru do poslední možnosti. Ve velké většině jsem zaznamenala zájem a snahu o upřímné vyplnění dotazníku.

9.3 Charakteristika výzkumného vzorku Výzkum probíhal na podzim roku 2011. O pomoc s realizací dotazníku jsem požádala tři základní školy v okrese Vyškov. Dotazník byl proveden na Základních školách Letní pole, Nádražní 5 a Tyršova 4. Ředitelé škol jsem poprosila o pomoc, a pokud projevili souhlas, domluvili jsme se na další schůzce, kde jsem jim předala dotazníky i s pokyny k jejich vyplnění, podle počtu nahlášených žáků v ročnících. Základní škola Letní pole je základní škola s 1. - 9. ročníkem. Leží na okraji Vyškova. Ke škole patří rozsáhlý venkovní sportovní areál. V zahradním areálu najdeme zahradu se skleníkem a učebnu v přírodě. Škola se dlouhodobě zaměřuje zejména na rozvoj v oblasti tělesné výchovy a v oblasti matematiky a přírodovědných předmětů. Výuka probíhá dle vlastního školního vzdělávacího programu s názvem Škola pro všechny. V oblasti tělesné výchovy se škola zaměřuje na atletiku. Škola by se díky svému sportovnímu zázemí měla v následujících letech stát sportovním centrem pro sportovně nadané žáky. Základní škola Nádražní 5 stojí blízko centra města Vyškova. Tuto školu navštěvuje 645 žáků, z více než 50 okolních obcí. Ve všech třídách se učí podle školního vzdělávacího plánu Otevřený svět. Tyršova 4 je základní škola s rozšířenou výukou cizích jazyků, která se snaží nabídnout svým žákům kvalitní základní studium. Vyučují podle školního vzdělávacího programu “SVěT” – “Schopnost, vědět a tvořit”. Bylo rozdáno 303 dotazníků, 147 pro 6. ročník a 156 pro 9.ročník, podle počtu nahlášených studentů. Data byla posbírána celkem od 252 osob. Vrátilo se mi 111 dotazníků od 6. ročníku a 141 dotazníků od 9. ročníku. 51 lidí tedy dotazník nevyplnilo. 58

10. Vlastní šetření a interpretace výsledků 10.1 Průběh šetření Bohužel, mi nebylo umožněno, ani v jedné ze tří škol, vyplňovat dotazník s žáky osobně, z důvodu narušení vyučování. Žáci v 6. třídách dotazníky vyplňovali za pomocí svého učitele v hodině občanské výchovy. Učitel jim zprotředkoval informace i mé požadavky k jeho vyplnění a pomáhal s vysvětlováním otázek, které byly složitější a obtížnější na pochopení. V 9. třídách byl dotazník žákům předán třídním učitelem a ti jej vyplňovali doma.

59

10.2 Vyhodnocení výzkumu 1. Co je to budoucnost? Plánuješ ji? Graf č. 1:

V 6. třídách nejčastěji odpovídali, že pro ně „budoucnost znamená i další den, jsou rádi, když vědí, co je čeká“. Skoro stejný počet odpovědí byl zaznamenán v tom, že „budoucnost je za pár let, ať už ji plánují či ne“. Nejméně žáků se přiklonilo k odpovědi, že „se o budoucnost nezajímají“. V 9. třídě se nejvíce žáků přiklonilo k odpovědi, kdy budoucnost pro ně znamená „to, co je za pár let a plánují ji“. Podstatně menší část se k budoucnosti vyjádřila tak, kdy „je to i další den a nezajímají se o ni“. Zbylé dvě možné odpovědi byly srovnatelné. Jeden žák však využil volné odpovědi, kde uvedl svůj názor. Napsal mi: „Budoucnost se nedá naplánovat, jelikož se vše může změnit během jedné jediné minuty.“ U obou skupin 2 lidé neodpověděli.

60

2. Jaké by mělo být tvé budoucí zaměstnání ? Graf č. 2:

V 6. třídě jednoznačně převládl názor, že jejich budoucím zaměstnáním by měla být „práce, která je bude bavit“. Na druhém místě je odpověď, aby „si vydělali spoustu peněz“. Další odpovědi jsou zanedbatelné. V 9. třídě je tomu stejně, první je volba, aby „zaměstnání bavilo“, poté „peníze“. Rozdíl mezi těmito odpověďmi již však není tak znatelně velký. K této otázce se nevyjádřilo 32 žáků 9. ročníku.

61

3. Čeho chceš v životě dosáhnout? Graf č. 3a:

Graf č. 3b:

V 6. třídách má nejvíce dětí sen „dosáhnout úspěchu ve sportu“. Byli zde uváděni přání stát se fotbalistou, hokejistou, tanečnicí či mažoretkou. Vysněným povoláním je pro ně „být lékařem“, „zubařem“ a „zvěrolékařem“. Líbila se mi odpověď, kdy se žák touží stát lékařem, aby vymyslel lék na všechny nemoci. Dalším zajímavým povoláním jsou pro ně „policisté“, „vojáci“ a „hasiči“. Vynikla zde odpověď, kde bylo napsáno, že si chlapec chce koupit nějaké opuštěné ostrovy a na nich bude chovat chráněná zvířata. „Mít dobré zaměstnání“ bylo nejčastější odpovědí v 9. třídách. „Úspěch ve sportu“, který převládl v 6. třídě, se zde neobjevil. Jako zodpovědné se mi jeví odpovědi, že by chtěli „dosáhnout vyššího vzdělání“. Někomu postačí maturita, ale spousta dospívajících uváděla, že by chtěli „studovat vysokou školu“. Přiznávám se, že tyto odpovědi mě překvapily. Mezi zmiňované povolání byli uváděni „učitelé“, „právníci“ a „lékaři“. I zde se našla odpověď, která vynikla nad ostatními. Žák zde napsal: „Chtěl bych mít obyčejný život, takový, jaký mají moji rodiče. A jsou šťastni.“ 62

4. Co budeš potřebovat k tomu, abys toho mohl/-a dosáhnout? Graf č. 4a:

Graf č. 4b:

U této otázky se shodli pouze u odpovědi, že je potřeba „vzdělání“. Jelikož nejčastější odpovědí u předchozí otázky v 6. třídách bylo, že chtějí „dosáhnout úspěchu ve sportu“, logicky z toho vyplývá, že se zde musela objevit odpověď „tréninku“. Převážná část však volila různé odpovědi. U těch nebylo možné najít žádný slučující prvek. Například dívka, která se touží stát modelkou, bude potřebovat hezké fotky. Chlapec zde uvedl, že chce ulovit největšího sumce a potřebovat k tomu bude návnadu a trpělivost. Další přání se zde objevilo u chlapce, který chce tvořit PC hry, tudíž k tomu bude potřebovat dobré nápady. I 9. třída se shodla pouze u odpovědi, kdy bude potřeba „vzdělání“. Další odpovědi byli následující, například „inteligenci“, „trpělivost“, „vytrvalost“, „podporu“ či dokonce „sex-appeal“.

63

5. Proč chodíš do školy? Graf č. 5:

Zde se obě skupiny dotazovaných shodují v tom, že školu navštěvují, „aby byli vzdělaní“. Rozdíl je u druhé nejčastější odpovědi. Kdy 6. třída volila volbu, kdy do školy chodí, „protože je to potřebné k zaměstnání“. Avšak u 9. třídy je na druhém místě odpověď, „protože do školy chodit musí“. V 6. třídě se v možnosti „jiné odpovědi“ objevily názory, kdy žáci do školy chodí kvůli kamarádům. Mezi možnostmi vlastního názoru 9. třídy bylo, že „do školy chodí, aby měli lepší práci, protože pak budou mít víc peněz“. 2 lidé se k této otázce nevyjádřili.

64

6. Co se ti na vyučování líbí? Graf č. 6:

Dle mého očekávání, se obě skupiny dotazovaných shodly v odpovědi, že na vyučování se jim líbí to, že „zde mají spoustu kamarádů“. Druhé místo opět shodně označily, líbí se jim „probírání zajímavého učiva“. Stejně shodně odpověď, „když máme málo domácích úkolů“, obsadila třetí místo. Jeden žák 6. třídy uvedl názor, kdy se mu vyučování líbí tehdy, až když odpadne. Dva dotazovaní žáci na otázku neodpověděli.

V 9. třídě se našly 3 odpovědi, ve kterých se jim líbí, když nic nedělají.

65

7. Co se ti na vyučování nelíbí?

Graf č. 7:

Z výsledku výzkumu je zřejmé, že jako nelíbivé se jeví „psaní písemných prací a zkoušení“. Stejně tak, se obě skupiny shodly, že se jim hned po psaní písemných prací nelíbí „psaní domácích úkolů“. Ostatní odpovědi byly vyrovnané a nedošlo k žádným velkým rozdílům. Žáci 6. třídy využili možnosti vlastní odpovědi. Sem patřilo například to, že se jim nelíbí, když na ně učitel křičí, anebo nervozita, kterou ve škole prožívají. 6 žáků uvedlo, že se jim na škole všechno líbí a jsou spokojeni. 3 žáci 6. ročníku neodpověděli. Z 9. ročníku neodpověděli 2 žáci.

66

8. Kdybys mohl/-a, co bys změnil/-a? Graf č. 8:

Žáci 6. třídy by „neměnili nic“. Vyrovnané jsou odpovědi, kde by „chtěli školu bez známek“, „učit se čtyři hodiny denně“ a „nedostávat domácí úkoly“. Mezi jinými odpověďmi bylo například, nechtějí být zkoušeni, chtějí více hodin tělesné výchovy, více přestávek a méně učiva. Neodpověděl 1 člověk. V 9. třídě zvítězila odpověď, kde „chtějí školu čtyři hodiny denně“. Nejblíže se pak přiblížila odpověď, kde „nechtějí nic měnit“. Možnosti volné odpovědi využilo deset dětí. K těmto odpovědím patřily názory, kde nechtějí psát písemné práce, nechtějí angličtinu nebo chtějí školu až na 9 hodin. A kdyby mohli, změnili by vlastně úplně všechno. Nedopověděli 3 žáci.

67

9. Kde se toho více dozvíš a naučíš, doma nebo ve vyučování? Graf č. 9:

Zde jednoznačně převládla odpověď „ve vyučování“. Poté odpověď, že se toho „nejvíce naučí doma“, avšak mezi těmito odpověďmi došlo k razantnímu rozdílu. Ve srovnání s první odpovědí jsou zbylé možné volby zanedbatelné. U možnosti jiné odpovědi se vyskytovaly různé kombinace zmiňovaných odpovědí. Někdo se toho nejvíce naučí ve škole, poté sám doma, vlastním samostudiem. Někdo všechny možnosti spojil. 2 žáci 9. třídy uvedli, že se učí jen to, co je zajímá. Z mladší skupiny dotázaných neodpověděli 4 lidé, ze starší skupiny neodpovědělo 8 lidí.

68

10. Kdy si děláš domácí úkoly? Graf č. 10:

Z tohoto grafu jednoznačně vyplývá, že žáci v 6. třídě mají ještě pevný režim. Nejdříve domácí úkoly, poté zábava. To vyplývá z první odpovědi, kde jich 65 % označilo, že „domácí úkoly dělají ihned po příchodu ze školy“. V 9. třídě zvítězila odpověď, která uvádí, že „domácí úkoly píší kdykoliv během dne, až když se jim chce“. Odpovědi „hned, když přijdu ze školy“ a „večer před spaním“ jsou téměř vyrovnané. Avšak zde již neopomenutelnou část tvoří sloupec s odpovědí „o přestávce ve škole“.

69

11. Kolik času doma věnuješ přípravě do školy? Graf č. 11:

Výsledky výzkumu ukázaly, že je naprosto logické, že nejvíce času se domácí přípravě věnuje právě, když se očekává písemná práce či zkoušení, nebo když je více domácích úkolů. Na 2. místě v 6. třídě je odpověď „30 minut“ a o něco méně procent odpověď „jednu hodinu“ zaujímá 3. místo. Vyskytla se zde 1 odpověď u možnosti vlastního názoru, kde byly domácí přípravě přiznány 3 minuty. Výsledky dále vykázaly, že v 9. třídě je taktéž na 2. místě odpověď „30 minut“, ale u 3. místa došlo ke změně, neboť na rozdíl od 6. třídy s odpovědí „jednu hodinu“, se zde objevila odpověď, „do školy se nepřipravuju vůbec“. V porovnání s odpovědí na 1. místě je to sice výrazně menší část žáků, avšak jelikož si tuto odpověď vybralo asi 8 % dotazovaných z 9. tříd, není to zanedbatelná část.

70

12. Pokud si nevíš rady s domácími úkoly, kdo ti s nimi pomáhá? Graf č. 12:

V 6. třídě dětem jednoznačně pomáhá „maminka“. Ve volných odpovědích se vyskytovaly názory, kdy se to střídá a pomáhá zrovna ten, kdo má volnou chvíli. Anebo jednoduše, pokud si s domácími úkoly nevědí rady, tak je prostě neudělají. Další místa zaujímají odpovědi „jiný rodinný člen“ nebo „tatínek“. Každopádně žákům v 6. třídě nejvíce pomáhá rodina V 9. třídě však hlavním pomocníkem jsou „kamarádi“. Mezi dalšími volnými odpověďmi bych chtěla zmínit, stejně tak jako v předchozí skupině, i zde jim s domácími úkoly pomůže zrovna ten člověk, který má čas. 4 lidé domácí úkol, s kterým si neví rady, neudělají a stejně tak 4 lidé hledají pomoc na internetu. Neodpovědělo 36 dotázaných žáků.

71

13. Co nejčastěji dělají rodiče, když jsou doma? Graf č. 13:

Je smutným faktem to, že dnešní rodiny neumí volné chvíle trávit společně. I z tohoto grafu vyplývá, že volný čas tráví odděleně, kdy se každý věnuje něčemu jinému. V 6. třídě ještě 18 % žáků volilo odpověď, že „doma volný čas tráví společně“, avšak s porovnání s odpovědí „každý se věnuje něčemu jinému“ je to trojnásobně menší počet. Ostatní odpovědi jsou vyrovnané a nedošlo k žádným výkyvům.

72

14. Jak trávíte volné chvíle? Graf č. 14:

U obou skupin byla zvolena odpověď, že volné chvíle „tráví venku s kamarády“. 2. místo bylo voleno shodně, zaujímá jej odpověď „nejdřív se učím, pak si dělám to, co chci“. 3. místo „jsem doma a hraji na počítači“. Smutným faktem je to, že odpověď „sportuju, čtu si a dělám své koníčky“, je na posledním místě. V obou případech se k ní přiklonilo asi 10 % žáků jak 6. ročníku, tak žáků 9. ročníku.

73

15. Co děláte o víkendech? Graf č. 15:

Jednoznačně, alespoň u 6. třídy, převládla odpověď „víkendy trávím s rodiči“. Vyrovnané jsou odpovědi „na víkendy odjíždím z domu“ a také odpověď se zcela opačným významem „víkendy se nijak neliší od školního týdne“. Mezi jiné volby odpovědí patřilo poflakování, a to u 16 dotázaných. 9. třída nejvíce využila možnosti „jiné odpovědi“. Zde se vyskytovaly odpovědi, že se poflakují, nebo nakupují. Tato odpověď se objevila u 47 dotázaných osob. V obou skupinách na otázku neodpověděl 1dotázaný žák.

74

16. Jaké máš doma povinnosti? S čím pomáháš rodičům? Graf č. 16a:

Graf č. 16b:

Mezi 3 nejčastější odpovědi patří „umývání nádobí“, „úklid svého pokoje“ a „vysávání“. Tyto činnosti v obou skupinách zaujaly první 3 místa. Dalšími srovnatelnými odpověďmi byly „pečování o zvíře“ a „hlídání mladšího sourozence“. V 9. třídě se již objevila činnost „vaření“. V menší míře zde své zastoupení našly odpovědi jako „zálévání květin“ či „vynášení odpadků“. V 6. třídě rodičům s ničím nepomáhá 6 % dětí, v 9. třídě tomu jsou 4 % dospívajících. U starší skupiny dotázaných tuto otázku 3 lidé nezodpověděli. 75

17. Co rodiče udělají, když tě chtějí potrestat? Graf č. 17a:

Graf č. 17b:

Tento graf nám ukazuje, že největší trest se pro děti stal „zákaz PC“. Tato odpověď se u obou skupin dotazovaných objevuje na 1. místě, a to s podstatným náskokem. Odpovědi „křičí na mě“, „domácí vězení“ či „zákaz TV“ jsou skoro vyrovnané, nedochází k velkým výkyvům. Rozdílné je to, že u žáků 6. třídy se k pohlavku uchyluje 9 % rodičů, v 9. třídě jsou to již jen 3 % rodičů. Další rozdíl ukazuje poslední odpověď. Své děti v

6. třídě netrestá 6 % rodičů. V 9. třídě je to již 8 % rodičů. 76

18. A naopak, co je pro tebe odměnou? Graf č. 18a:

Graf č. 18b:

Odměnou pro děti z 6. třídy je to, když jim rodiče povolí zůstat „déle venku“ nebo „přespat u kamaráda“. „Dárek“ i „pochvala“ jsou skoro shodné. Nemalý počet uvedl odpověď „kapesné“, bylo tomu tak u 13 % dotazovaných. Další odpovědi byly například „jedeme na výlet“, „dostanu sladkost“ nebo „jdeme na večeři“. V 9. třídě je tomu již jinak. Odměnou je pro ně „večírek“. Sestupný ráz mají odpovědi „dárek“, „kapesné“ a když mohu být „déle venku“. 77

19. Jakého máš koníčka, čemu se věnuješ, co tě baví? Graf č. 19:

Za velmi příznivé považuji, že velký počet respondentů uvedl, že sportuje. U obou skupin s velkým náskokem zvítězila odpověď „sport“. V 6. i 9. třídě se sportu věnuje nad 50 % dotázaných. Asi 25 % u obou skupin zaujímá „hudba. 8 % žáků 6. třídy „nemá žádného koníčka“. V 9. třídě se ničemu nevěnuje asi 13 % žáků a 3 žáci neodpověděli. Mezi jinými odpovědi se v 6. třídě projevil zájem o přírodu a četbu. V 9. třídě k těmto vyjmenovaným zájmům přibylo ještě divadlo a péče o zvířata.

78

20. Navštěvuješ nějaký zájmový kroužek? A jaký? Graf č. 20a:

Graf č. 20b:

Méně pozitivní, než u předchozí odpovědi, je však fakt, že nejvíce dětí „nenavštěvuje žádný zájmový kroužek“. U 6. třídy je to 32 %, v 9. třídě ještě o 10 % více. Mezi navštěvovanými zájmovými kroužky se objevil „sport“, „tanec“ a „zpěv“. Mezi stále rozšiřující aktivity patří „jízda na koni“, která se v obou skupinách objevila u 4 % dětí.

79

21. Kolik hodin denně sleduješ televizi?

Graf č. 21:

Nejfrekventovanější byla odpověď „2-3 hodiny“. Na jednu stranu to není mnoho, když si vezmeme, že doba trvání jednoho filmu může být dvě hodiny. Na druhou stranu, i to je podstatná část dne. Nelichotivá je odpověď procentuelně u obou skupin na 3. místě „televize u nás hraje neustále“. V 6. třídě se v jiných odpovědích vyskytly názory, že „televize nesledují vůbec“ nebo ji „sledují jen, když nemají co dělat“. Tato odpověď byla u 10 dotázaných. V 9. třídě se ke stejné odpovědi, kdy televizi nesledují vůbec, vyjádřilo 9 žáků.

80

22. Na co se nejčastěji díváš? Jaký je tvůj oblíbený televizní pořad? Graf č. 22:

Nejčastěji mládež sleduje „seriály“. To je pochopitelné, neboť je to pro ně odpočinková činnost, která nevyžaduje mnoho pozornosti a přemýšlení. U obou skupin 2. místo shodně zaujímá odpověď „koukám na vše, co zrovna běží“. Toto bezvýběrové sledování všeho, co televize vysílá, nepůsobí pozitivním dojmem. Velká část mládeže také volí „sledování filmů na DVD“. V 6. třídě byla zaznamenána 1 jiná odpověď, a to „nemám TV“.

81

23. Kolik času trávíš u počítače? Graf č. 23:

37 % obou dotazovaných skupin uvedlo, že „u PC jsou jen, když nemají nic jiného na práci“. To znamená, že pokud by měly nějakou zájmovou činnost, netrávily by takový čas u PC. V 9. třídě však 33 % dospívajících uvedlo, že u PC sedí „klidně i celé odpoledne“. U dalších odpovědí se neobjevuje podstatný rozdíl. 2 dotázaní žáci 6. třídy uvedli, že nemají PC.

82

24. Co tam děláš? Graf č. 24:

Mladší skupina dotazovaných „navštěvuji PC se zálibou v hrách“. U starší skupiny vítězí „chatování“, tedy odpověď „dopisuju si s kamarády“. Hry tvoří již podstatně menší část času stráveného u PC. Zhruba kolem 10 % dotazovaných u obou skupin volilo odpověď „stahuji písničky nebo koukám na filmy“. Stejně tak s 10 % odpovědí je volba „jen tak brouzdám po internetu“.

83

25. Co podle tvého názoru stačí člověku ke štěstí? Graf č. 25a:

Graf č. 25b:

První 2 místa zaujímají hodnoty „láska“ a „mít rodinu“. Na 3. pozici je v 6. třídách hodnota „přátelství“, avšak v 9. třídě toto místo zaujímá hodnota „peněz“ a „přátelé“ jsou až po hodnotě „peněz“. 9. třída je již více materiálně orientovaná. Peníze zvolilo 8,5 % dotazovaných, kdežto v 6. třídě tomu tak bylo pouze u necelých 3 % žáků. Na druhou stranu je pro 9. třídu lichotivé, že si na rozdíl od mladší skupiny dotazovaných vzpomněli na hodnotu „zdraví“. 84

26. Seřaď následující pojmy podle důležitosti v životě: (číslem 1 bude označeno slovo, které má pro tebe největší hodnotu, s klesající důležitostí se dostaneš až k číslu 10, jímž bude označen pojem nejméně potřebný pro spokojený život) -

Nejnovější auto

-

Zdraví

-

Peníze

-

Dobrá práce

-

Založit rodinu

-

Mít spoustu přátel

-

Mít moc

-

Mít rodinný dům

-

Dovolená u moře

-

Láska

Nejčastěji byly tyto pojmy seřazeny následovně:

6. třída

9. třída

1.

Zdraví

1.

Zdraví

2.

Láska

2.

Láska

3.

Založit rodinu

3.

Založit rodinu

4.

Mít spoustu přátel

4.

Mít práci

5.

Mít práci

5.

Mít spoustu přátel

6.

Peníze

6.

Peníze

7.

Mít rodinný dům

7.

Mít rodinný dům

8.

Dovolená u moře

8.

Nejnovější auto

9.

Nejnovější auto

9.

Dovolená u moře

10.

Mít moc

10.

Mít moc

85

Při tomto seřazování hodnot jsem zvolila následující postup. Hodnota, která má pro nás největší cenu, bude označena číslem 1. Se stoupajícími přiřazenými čísly, klesá důležitost hodnoty. Pokud je hodnota na 2. místě, v pořadí ji označíme číslem 2. Je tomu naopak od většiny takto prováděných výzkumů. Častěji se volí opačný směr, tedy od 10, která má největší hodnotu, s klesající důležitostí k číslu 1. K výsledku jsem se dopracovala sečtením všech bodů u každé hodnoty zvlášť a následným vypočítáním, kolik procent zaujímají z celkového počtu bodů u všech přiřazených hodnot. Tyto 2 skupiny dotazovaných se liší ve dvou místech. U 6. třídy je na 4. místě hodnota „mít spoustu přátel“ na 5. místě hodnota „mít práci“. V 9. třídě je tomu naopak. Nejdříve hodnota „mít práci“, poté následuje hodnota „mít spoustu přátel“. Ke stejné výměně hodnot došlo mezi 8. a 9. místem. U 6. třídy „dovolená u moře“ na 8. místě je u 9. třídy na 9. místě. Hodnota „nejnovější auto“ u 6. třídy na 9. místě se v 9. třídě posouvá o pořadí výš, tedy na 8. místo.

86

27. Seřaď následující životní situace podle toho, která je nejhorší: (nejhorší situaci označ číslem 1, tu nejméně bolestivou číslem 8) -

Závislost (alkohol, drogy, automaty)

-

Ztráta zaměstnání

-

Krádež majetku

-

Ztráta blízkého člověka (úmrtí v rodině)

-

Vážné onemocnění

-

Dluhy (těžké finanční podmínky)

-

Ztráta přátel

-

Stěhování se, změna bydliště (vše opustit a zvyknout si na jiné prostředí)

Podle přiřazeného pořadí vypadají tabulky následovně:

6. třída

9. třída

1.

Ztráta blízkého člověka

1.

Ztráta blízkého člověka

2.

Závislost

2.

Závislost, Onemocnění

3.

Onemocnění

3.

Ztráta přátel

4.

Ztráta přátel

4.

Dluhy

5.

Dluhy

5.

Krádež majetku

6.

Krádež majetku

6.

Ztráta zaměstnání

7.

Ztráta zaměstnání

7.

Stěhování se, změna bydliště

8.

Stěhování se, změna bydliště

8.

_

Při sestavování tohoto žebříčku situací byl stanoven stejný postup, jako v předchozí otázce č. 26. Jak u 6. tříd, tak u 9. tříd je výsledné seřazení stejné. Jako nejhorší v životě člověka se jim jeví „ztráta blízkého člověka“, pak „závislost“, následuje „onemocnění“, které v 9. třídě je shodně na 2. místě se závislostí. Pokračuje „ztráta přátel“, pak „dluhy“, poté „krádež majetku“, dále „ztráta zaměstnání“. Na posledním místě je „stěhování se, změna bydliště“. 87

28. Co pro tebe znamenají tyto pojmy? 6. třída A. Rodina

Vše

Blízkost

Bezpečí

Základ života

B. Přátelství

Věrnost

Podpora

Důvěra

Zábava

C. Zaměstnání

Dřina

Povinnost

Výplata

-

D. Škola

Úkoly

Utrpení

Mučení

Nuda

E. Volný čas

Volnost

Klid

Odpočinek

Nicnedělání

A. Rodina

Blízkost

Ochrana

Nenahraditelnost Domov

B. Přátelství

Porozumění

Důvěra

Upřímnost

Pomoc

C. Zaměstnání

Budoucnost

Povinnost

Výplata

-

D. Škola

Stres

Učení

Nuda

Přestávky

E. Volný čas

Volnost

Klid

Odpočinek

Přátelé

9. třída

Tato tabulka je názornou ukázkou toho, co se mládeži vybaví pod následujícími pojmy. Nejčastější odpovědi měly shodný charakter. Rodina v životě dospívajícího představuje „blízkost“, „ochranu“ a „nenahraditelnost“. Je to „základ života“ a jednoduše „vše“. Od přátelství se očekává „věrnost“, „porozumění“, „důvěra“, „upřímnost“. Zaměstnání se spojuje s „povinností“ a s „výplatou“. Škola znamená „úkoly“, „učení“, „nudu“. Zároveň však „stres“ a „utrpení“. Pojem volný čas má shodnou „volnost“, „klid“ a „odpočinek“.

88

10.3. Vyhodnocení hypotéz Na základně výzkumného šetření mohu konstatovat platnost všech stanovených hypotéz.

1. Hypotéza: Postoj k budoucnosti Tato hypotéza byla potvrzena jen z části. Žáci 6. ročníku budoucnost plánují, ale jen tu blízkou. Budoucností je pro ně i další den a jsou rádi, když vědí, co je čeká. Žáci 9. ročníku jsou již schopni přemýšlet i o vzdálenější budoucnosti a plánují ji. U otázky týkající se zaměstnání se mladší skupina dotazovaných přiklonila k variantě, kdy chtějí, aby je zaměstnání bavilo. Dále se ukázalo, že starší skupina dotazovaných neřeší jen to, aby je práce bavila, ale uvědomují si i důležitost výdělku. Zde je již kladen větší důraz na hodnotu peněz. Většinou všichni vědí, čeho v životě chtějí dosáhnout. Mají své sny a plány. U dětí ze 6. třídy převládá cíl dosáhnout úspěchu ve sportu a při vyjmenování povolání se objevilo ještě dost opravdu vysněných zaměstnání, spíše nereálných nebo těžko dosažitelných.

V 9. třídě je již jejich pohled reálnější, ve velkém počtu se zde objevuje

cíl udělat si maturitu či studovat na vysoké škole. Všichni chtějí mít dobrou práci. Při otázce, co bude potřeba k dosažení jejich vysněných cílů, si odpovědně uvědomují hodnotu vzdělání a při úspěchu ve sportu potřebu tréninku. Z výzkumu vyplynulo, že žáci v 9. třídě mají zodpovědnější a rozumnější přístup k volbě budoucího zaměstnání. Je pochopitelné, že v 6. třídě na to mají ještě čas, proto u nich převládají sny, touhy a přání. Otázky týkající se zaměstnání v převážné míře skutečně ještě neřeší.

2. Hypotéza: Vztah ke škole Tato hypotéza byla potvrzena. Ve škole se z důvodu velkého počtu kamarádů líbí jak 6., tak 9. ročníku. Předpoklad, že se jim nelíbí psaní písemných prací a zkoušení se vyplnil opět u obou skupin dotazovaných. Na závěr bych chtěla uvést, že 6. ročník by na chodu školy nic neměnil. 9. ročník by změnu provedl v tom, aby se vyučovalo jen 4 hodiny denně.

89

3. Hypotéza: Příprava na vyučování I tato hypotéza byla potvrzena. Co se týká 6. ročníku, žáci se nejvíce informací dozví ze školního vyučování. Úkoly si skutečně dělají hned po příchodu ze školy. Domácí přípravě věnují takový čas, jaký je potřeba ke splnění domácích úkolů. Roli zde hraje také to, zda se připravují na písemnou práci či zkoušení. A pokud si neví rady, požádají o pomoc mámu. V 9. třídě se žáci nejvíce informací dozví ve školním vyučování. Domácí úkoly si dělají kdykoliv během dne nebo večer před spaním. 8 % dotazovaných uvedlo, že se na další vyučování nepřipravuje vůbec. Dokonce zde byla přiznána i školní přestávka, jako doba, věnovaná dopisování domácích úkolů. Čas věnovaný domácí přípravě tak můžeme skutečně považovat za minimální. U obtížnějších či nesplněných domácích úkolů vyhledávají pomoc spolužáků a kamarádů.

4. Hypotéza: Vztah k rodičům Hypotéza byla potvrzena. Společně stráveného času je skutečně minimum, plynoucího z pracovního vytížení rodičů. Ve svém volném čase se každý věnuje jiné činnosti. Obě skupiny dětí svůj volný čas tráví venku s kamarády. Víkendy jsou tráveny ve společnosti rodičů. Rodiče od nich vyžadují pomoc s umýváním nádobí a podlahy, či uklízením pokoje.

5. Hypotéza: Zájmy a koníčky Tato hypotéza byla zcela potvrzena. Mládež se nejčastěji ve svém volném čase věnuje sportu. Většina všech dotazovaných nenavštěvuje žádný zájmový kroužek.

6. Hypotéza: Volný čas a média Hypotéza byla potvrzena. Žáci 6. i 9. ročníku bez rozdílu tráví u televize 2-3 hodiny denně. Což je dle mého názoru podstatná část z jejich volného času. Nejvíce sledují seriály, filmy, anebo vše, co televize právě vysílá. U počítače jsou jen tehdy, pokud nemají nic jiného na práci. Velké procento se přiznalo k tomu, že jsou na počítači i celé odpoledne. To svědčí o tom, že jejich čas je opravdu nevyužitý. 6. ročník se na počítači věnuje převážně hrám, u 9. ročníku je hlavní pozornost věnována sociálním sítím. 90

7. Hypotéza: Rozdílnost odpovědí pro význam pojmu „štěstí“ Hypotéza byla z větší části potvrzena. Pojem „zdraví“ se objevuje pouze u 9. ročníku. Dle předpokladu, u obou skupin převládl pojem „lásky“, „rodiny“, které přináší štěstí do jejich života. K rozdílu došlo mezi pojmy „přátelství“ a „peníze“, kdy v 6. třídě je „přátelství“ na 3. místě, v 9. třídě je „přátelství“ posunuto na 4. místo. 3. místo zde totiž zaujímá pojem „peníze“.

8. Hypotéza: Preference hodnot I. I tato hypotéza byla potvrzena. Nejvyšší hodnotou je „zdraví“. Následují hodnoty „láska“, „založit rodinu“,“ mít přátelé“ a „mít práci“. Až na 2 menší odlišnosti byl žebříček hodnot seřazen shodně.

9. Hypotéza: Seřazení životních situací Hypotéza byla potvrzena. Źáci 6. i 9. třídy uvedli shodně, jako nejhorší situaci v životě „ztrátu blízkého člověka“. Poté následuje „závislost“, „onemocnění“, „ztráta přátel“ a „dluhy“. I zde byl žebříček hodnot sestaven shodně.

10. Hypotéza: Význam vybraných pojmů I tuto hypotézu považuji za potvrzenou. Mládež se k předepsaným pojmům vyjádřila shodně, nebo jen použila jiná slova, avšak stejného významu.

10.4 Závěr výzkumného šetření Pohled na dnešní mládež nebývá pozitivní. Rodiče i učitelé se shodují v tom, že jsou děti drzé a neznají hranice, které by ve svém chování neměly překračovat. Musím však konstatovat, že podle provedeného výzkumu, se nezdá být obraz dospívajících nijak zdrcující. Děti v 6. třídě svou budoucnost vidí i jako další den. V otázce povolání je pro ně důležité to, zda je práce bude bavit. Výběr jejich povolání byl méně reálný, spíše se zaměřovali na dosažení úspěchu ve sportu. Ve škole se jim líbí především to, že zde mají 91

spoustu kamarádů. Samozřejmě se jim nelíbí psaní písemných prací a zkoušení. Avšak kdyby měli možnost něco změnit, neměnili by nic. Díky vyučování se dozví nejvíce informací a domácí úkoly píší ihned po příchodu ze školy. Pokud si neví rady s domácími úkoly, o pomoc požádají jednoho z rodičů, častěji maminku. Čas věnovaný přípravě na vyučování záleží na tom, zda se připravují na písemnou práci a zkoušení, či nikoliv. Volný čas tráví venku s kamarády a víkendy s rodiči. Rodičům pomáhají s jednoduchými domácími prácemi, jako je například úklid vlastního pokoje či umývání nádobí. Nejčastějším trestem za prohřešky je zákaz užívání počítače. Naopak odměnou je pro ně to, když mohou být déle venku s kamarády. Největším koníčkem je sport, zároveň však uváděli, že nenavštěvují žádný zájmový kroužek. Televizi sledují 2 – 3 hodiny denně a dívají se na různé seriály. Pokud tráví čas u počítače, hrají na něm hry. V 9. třídách pohlížejí na budoucnost jako na dobu, která je vzdálená od přítomnosti několik let. Od svého budoucího zaměstnání očekávají nejen to, že je bude bavit, zároveň však požadují také dobré platové podmínky. Zde již svou roli hraje výdělek. Většina z dotázaných usiluje o dobré zaměstnání nebo je jejich cílem dosáhnout vyššího vzdělání. I v této skupině zvítězila odpověď, že na vyučování se jim líbí velká část kamarádů a stejně tak, jako u mladší skupiny, se jim nelíbí psaní písemných prací a zkoušení. Žáci 9. třídy nejčastěji uváděli, že kdyby měli možnost něco změnit, chtěli by se učit jen 4 hodiny denně. Nejvíce informací se dozví ve škole a domácí úkoly píší kdykoliv během dne, o pomoc s nimi žádají kamarády. I při volbě způsobu trávení volného času je kamarádům věnována největší pozornost. Víkendy jsou věnovány rodičům. K domácím povinnostem patří umývání nádobí nebo úklid vlastního pokoje. I pro ně je trestem zákaz užívání počítače a odměnou je dárek či kapesné. Jako největší zálibu uvedli sport a stejně tak se shodli v tom, že většina z nich nenavštěvuje žádný zájmový kroužek. Televizi sledují 2 – 3 hodiny denně. Pokud tráví čas u počítače, věnují se dopisování si s kamarády pomocí „facebooku“ a „chatu“. Obě tyto skupiny, 6. i 9. ročník, se shodují v tom, že člověku ke štěstí stačí „mít lásku“ a „rodinu“. I při seřazování hodnot podle důležitosti se shodli, že hodnoty „zdraví“, „láska“ a „založit rodinu“ zaujímají první 3 místa v jejich životě. O další místa se dělí hodnoty „přátelství“, „práce“ a „peněz“. Stejnou volbu měli i při sestavování 2. žebříčku. Zde se shodli v názoru, kdy největším neštěstím v životě člověka je „ztráta někoho blízkého“, poté „závislost“, „onemocnění“ a dále „ztráta přátel“ a „dluhy“.

92

Každý rodič si přeje, aby se z jeho dítěte stal slušný člověk. Je potřeba děti navést na správnou cestu, zejména vlastním příkladem, vytvářet v nich pocit zodpovědnosti za jejich chování a podpořit je dobrým vzorem.

93

Závěr „Při narození jsme jako čistý bílý list, na nějž postupně píší rodiče, učitelé, skupiny vrstevníků, média a řada dalších ideologických sil. Vliv společnosti na naši morální osobnost je neporovnatelně větší než jakékoli genetické dědictví a téměř plně odpovědný za vše, díky čemuž jednáme lidsky a morálně“ (Garrat; Robinson, 2004, s. 16). Taková socializace nebývá nikdy dokončena. Je to vývoj osobnosti a ten probíhá neustále. Nejvíce však na člověka působí právě během dospívání, v době puberty. Jen díky úspěšné socializaci se z nás mohou stát lidé, kteří jsou schopni fungovat ve společnosti. Práce představuje praktické poznatky a názory. Hlavně však nabízí výsledky z vlastního výzkumného šetření. Výzkum byl proveden za účelem vyvrácení či potvrzení stanovených hypotéz. A samozřejmě také ke splnění cílů, které jsem si zadala v úvodu práce. Zastávám názor, že je třeba dětem věnovat neustálou péči a pozornost. Využívám zde vlastních zkušeností z náslechů při hodinách občanské výchovy, z diskuzí s dětmi, se kterými jsem měla možnost pohovořit si, ať již na půdě školy nebo v prostředí domova. V nespolední řadě se mi také velkou oporou staly názory a zkušenosti pedagogů, kteří se mnou na toto téma promluvili a poskytli mi informace. Bylo mi ochotně dovoleno nahlédnout do této problematiky a to se mi stalo opěrným bodem. „Existuje několik způsobů, kterými se vysvětluje chování dětí. Někteří lidé věří, že chování dětí je v prvé řadě výsledkem dědičnosti. Jiní jsou přesvědčeni, že závisí především na vlivech prostředí – na lidech a událostech, které dítě obklopují“ (Dinkmeyer, 1996, s. 14). Existuje způsob, jak děti naučit jednat morálně? „Chápat hodnoty lidského života nás naučí sám život, rodina, prostředí, ve kterém vyrůstáme, zkušenosti, které nabýváme, knihy, které čteme, filmy, které vidíme“ (Kratochvílová, 1996, s. 10). Všechny generace se od sebe navzájem liší. Společnost se proměňuje. Díky moderní technice je dnešní svět jiný a také proto, jsou jiné i dnešní děti. Základní hodnoty, normy a pravidla by však měla zůstat pořád stejná. Život je složitý a nejde žít podle pouček, ale abychom byli schopni existovat jeden vedle druhého, potřebujeme pár základních pravidel. Je důležité poskytnout dítěti pevné zázemí, které je pro ně v tomto věku tolik potřebné. Tímto zázemím může být jen správně fungující rodina. Musíme přijmout systém hodnot dané společnosti, znát jejich hierarchii. Dokázat rozlišit hodnoty důležité od méně důležitých, avšak ne všechny považujeme za stejně významné. Mládež hledá vlastní ideály a hodnoty pro ně opravdové. Na životní styl dětí působí rodinná atmosféra a jimi uznávané hodnoty. Všichni se orientují 94

na přítomnost. Většina pozornosti mladých lidí je zaměřena především na volný čas. Přitom ve většině případů nejsou schopni jej efektivně trávit. Důraz se klade na vše, co je moderní. Chtějí mít to, co je vidět v časopisech a v televizi. Televize nás nabádá, kterým směrem máme jít. Každý se snaží být „in“. Musíme se ubránit a takovému konzumu nepodlehnout. Na svět, který nás obklopuje, nějakým způsobem reagujeme. Buď jej přijímáme za svůj, anebo vždy máme možnost, jej odmítnout. Hlavním nepřítelem dnešních dospívajících je pocit nudy, nedostatek snahy a nasazení ke studiu. Jak v nich vzbudit snahu? Jakým způsobem je donutit, aby se nespokojili s průměrem, ale aby chtěli víc? Jako hlavní úkol výchovy spatřuji naučit mladé lidi mít zájmy. Ty dotváří osobnost a pomáhají k vytvoření hodnotové orientace. Hodnotový systém jedince se projevuje právě v jeho zájmech. Podstatnou složkou života pubescentů je vzdělání, zábava však tvoří složku neméně podstatnou. Podle mého názoru do výchovy mládeže zasahuje nemalou měrou finanční situace rodiny. Zaměstnání rodičů ovlivňuje výchovu zásadním způsobem z hlediska časového. Rodiče se vrací z práce vyčerpaní. Nezbývá čas na společnou zábavu. Jsou stresovaní a nemají náladu, tudíž je pro ně polehčující fakt, když vidí dítě sedět u počítače či televize a nemusí se mu věnovat. Nervozita a uspěchanost jsou pojmy, které by se v rodinném životě neměli objevovat. Na závěr práce mohu konstatovat, že jsem si osvojila mnoho nových poznatků, které mi budou přínosem k vlastní pedagogické praxi. Doufám, že budu mít možnost je uplatnit. Hlavní úkol pedagogů spatřuji v navázání komunikace. Navázat s dětmi upřímný vztah. Naučit je překonávat překážky, žít vlastní spokojený život. Komunikace je předpokladem k tomu, abychom si mohli porozumět a společně žít. Učitelé, nejen na 2. stupni, by této problematice měli věnovat pozornost. Každý člověk, který s dětmi pracuje, vychovává je, by měl především být schopný s nimi komunikovat. To je základní předpoklad k úspěšnému vztahu. Na úplný závěr si dovolím citovat větu spisovatele Johna Graye, který ji uvedl v knize Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti z nebe. „Děti budou naslouchat svým rodičům, když se rodiče naučí, jak naslouchat svým dětem“ (Gray, 2000, s. 25).

95

Resumé Tématem bakalářské práce je životní styl a morální hodnoty současné mládeže. Pozornost byla věnována žákům 2. stupně základní školy. Zabývala jsem se přístupem ke vzdělání, vztahy k okolí, způsobem trávení volného času i o jejich představách o vlastní budoucnosti. V práci vycházím z odborné literatury a z vlastního dotazníkového šetření. Úvodní část je věnována teorii, vymezení základních pojmů a přiblížení tematiky obecně. V praktické části práce jsem se zaměřila na sběr dat, týkajících se životních postojů současných pubescentů, k čemuž mi posloužilo písemné dotazování. Tazatelé byli žáci 6. a 9. ročníků. Předpokládala jsem deset hypotéz, které jsem poté potvrdila či vyvrátila. Snažila jsem se podat přehled o životním stylu a postoji pubescentů k otázkám týkajících se hodnot.

Summary The bachelor thesis depicts subject of life style and ethical values of contemporary teen-agers. It is focused on second-grade student sof a basic school and examines their approach to education, relationship tobackground, way of spending leisure time and their ideas of their own lives and future. The thesis is based on studying of related literatre and own questionnary research. The introduction is dedicated to theory, defining of basic therms and detail explanation of subject in general. The practical part is dedicated to collecting data concerning life approaches of contemporary teen-agers for which a questionnare research was used. Questions were both closed as well as opened. Questions were designed to be clear-defined due to avoiding combining several facts that make question diffucult to understand. Questioners were student sof 6th and 9th classes. It was supposed 10 theories. Afterwards, this 10 theories were disproved or confirmed. There is an attemp to give an overview of adolescents’ ideas for questions concerning ethical and life-style values.

96

Bibliografický seznam 1. ARTLOVÁ, Marianne. Puberta je, když začínají s rodiči potíže: Deník jedné matky. Praha: Portál, 1994. 134 s. ISBN 80-7178-020-0. 2. BAUMAN, Lawrence. Jak přežít pubertu: průvodce pro rodiče a děti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 142 s. ISBN 80-7106-440-8. 3. BAUMANN, Zykmunt. Úvahy o postmoderní době. 2.vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2002. 165 s. ISBN 80-86429-11-3. 4. BECK, Ulrich. Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. 1.vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. ISBN 80-86429-32-6. 5. BETTNER, Betty Lou. Odvaha žít svůj život. 1.vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1995. 99 s. ISBN 80-901773-2-8. 6. CAMPBELL, James Reed. Jak rozvíjet nadání vašich dětí. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. 172 s. ISBN 80-7178-516-4. 7. CAMPBELL, Ross.; LIKESOVÁ, Pat. Znáte mě vůbec? Praha: Návrat domů, 1999. 137 s. ISBN 80-7255-000-4. 8. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 378 s. ISBN 80-7239-060-0. 9. ČÁP, Jan.; MAREŠ, Jiří. Psychologie pro učitele. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. 656 s. ISBN 80-7178-463-X. 10. ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. 1.vyd. Praha: H+H, 1993. ISBN 80-7066534-3. 11. DAINOWOVÁ, Sheila. Jak přežít dospívání svých dětí. Praha: Portál, 1995. 142 s. ISBN 80-7178-420-6. 12. DAŘÍLEK, Pavel.; KUSÁK, Pavel. Pedagogická psychologie. 1.vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1998. ISBN 80-7067-837-2. 13. DINKMEYER, Gary.; McKay, Don. Step: efektivní výchova krok za krokem. Praha: Portál, 1996. 143 s. ISBN 80-85282-92-5. 14. ERIKSON, Erik. Dětství a společnost. 1.vyd. Praha: Argo, 2002. 383 s. ISBN 80-7203380-8. 15. EYRE, Richard.; EYRE, Linda. M. Jak naučit děti hodnotám. 1.vyd. Praha: Portál, 2000. 156 s. ISBN 80-7178-360-9.

97

16. FONTANA, David. Psychologie ve školní praxi: Příručka pro učitele. 2.vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-626-8. 17. GARRATT, Chris.; ROBINSON, Dave. Seznamte se…Etika. 1.vyd. Praha: Portál, 2004. 176 s. ISBN 80-7178-941-0. 18. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. 207 s. ISBN 80-85931-79-6. 19. GRAY, John. Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti jsou z nebe: Zásady pozitivního rodičovství, vedoucí k výchově spolupracujících, sebevědomých a citlivých dětí. 1.vyd. Praha: Práh, 2000. ISBN 80-7252-031-8. 20. GREGG, Michael; SHALE, Erin. Puberťáci a adolescenti: Průvodce výchovou dospívajících. 1.vyd. Praha: Portál, 2010. 200 s. ISBN 978-80-7367-662-9. 21. HAVLÍK, Radomír.; KOŤA, Jaroslav. Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál, 2002. 174 s. ISBN 80-7178-635-7. 22. HEIDBRINK, Horst. Psychologie morálního vývoje. 1.vyd. Praha: Portál, 1997. 176 s. ISBN 80-178-154-1. 23. HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 280 s. ISBN 978-80-247-1168-3. 24. CHMELÍK, Jan. Trestná činnost mládeže a páchaná na mládeži. Policie ČR, Úřad pro vyšetřování pro Českou republiku, Ministerstvo vnitra ČR – obor personální práce a vzdělávání. Praha, 1998. 122 s. 25. INDRI DE CARLI, Mercedes. Nechce se mi učit: Jak řešit problémy s učením. 1.vyd. Praha: Portál, 1995. 136 s. ISBN 80-7178-076-6. 26. JEDLIČKA, Richard. a kol. Děti a mládež v obtížných životních situacích. 1.vyd. Praha: Themis, 2004. 478 s. ISBN 80-7312-038-0. 27. JIRÁK, Jan.; KOPPLOVÁ, Barbara. Masová média. 1.vyd. Praha: Portál, 2009. 416 s. ISBN 978-80-7367-466-3. 28. JOCHMAN, Vladimír. Sociologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. 1.vyd. ISBN 80-224-0735-3. 29. KARNSOVÁ, Michelle. Jak budovat dobrý vztah mezi učitelem a žákem: zásady a cvičení. 1.vyd. Praha: Portál, 1995. 149 s. ISBN 80-7178-032-4. 30. KOMÁRKOVÁ, Růžena.; VYSEKALOVÁ, Jitka. Psychologie reklamy. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. 228 s. ISBN 80-247-9067-X.

98

31. KOSTELECKÝ, Tomáš.; LEBEDA, Tomáš.; MAŘÍKOVÁ, Hana.; ŠKODOVÁ, Markéta. Jaká je naše společnost?: Otázky, které si často klademe…1.vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN 978-80-7419-025-4. 32. KOTÁSKOVÁ, Jarmila. Socializace a morální vývoj dítěte. 1.vyd. Praha: Academia, 1987. 144 s. 33. KOUKOLÍK, František.; DRTILOVÁ, Jana. Zlo na každý den: Život s deprivanty I. Praha: Galén, 2001. 390 s. ISBN 80-7262-088-6. 34. KOVALIKOVÁ, Susan. Vzdělávání pro 21. století. Kroměříž: Spirála, 1995. ISBN 80901873-1-5. 35. KRATOCHVÍLOVÁ-MIEDZGOVÁ, Jana. Etika pro střední školy. 1.vyd. Praha: Kvarta, 1996. ISBN 80-85570-73-4. 36. KRAUS, Blahoslav. Člověk, Prostředí, Výchova. Brno: Paido, 2001. 198 s. ISBN 807315-004-2. 37. KRAUS, Blahoslav.; POLÁČKOVÁ, Věra a kol. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. 216 s. ISBN 978-80-7367-383-3. 38. LANGMEIER, Josef.; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 3.vyd. Praha: Grada publishing, 1998. 433 s. ISBN 80-7169-195-X. 39. LANGOVÁ, Marta.; VACÍNOVÁ, Marie. Jak se to chováš? 1.vyd. Praha: Empatie, 1994. ISBN 80-901618-5-5. 40. LAŠEK, Jan. Sociálně psychologické klima školních tříd a školy. 2.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2001. ISBN 978-80-7041-699-2. 41. LIEDLOFF, Jean. Koncept kontinua: hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti. 1.vyd. Praha: DharmaGaia, 2007. 174 s. ISBN 978-80-86685-79-3. 42. MACEK, Petr. Adolescence. 1.vyd. Praha: Portál, 2003. 207 s. ISBN 80-7178747-7. 43. MACEK, Petr.; SMÉKAL, Vladimír. Utváření a vývoj osobnosti: Psychologické, sociální a pedagogické aspekty. 1.vyd. Brno: Barrister&Principal, 2002. ISBN 80-8594783-8. 44. MACHONIN, Pavel.; TUČEK, Milan. Česká společnost v transformaci: K proměnám sociální struktury. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. 364 s. ISBN 80-85850-17-6. 45. MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém nebo po zlém? Praha: Portál, 2000. 109 s. ISBN 807178-486-9. 46. MATĚJČEK, Zdeněk. Praxe dětského psychologického poradenství. Praha: SPN, 1991. 335 s. ISBN 80-04-24526-9. 99

47. MATĚJČEK, Zdeněk. Rodiče a děti. 2.vyd. Praha: Avicenum, 1989. 335 s. 48. MATĚJKA, Marek. Sám sobě slušným člověkem. 1.vyd. Praha: Grada, 1999. 160 s. ISBN 80-7169-516-5. 49. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1.vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993. ISBN 80-901424-7-8. 50. MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. 1.vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. 51. MARHOUNOVÁ, Jana. Dospívání. Praha: Empatie, 1996. 165 s. ISBN 80-9016-1871. 52. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. 2.vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1680-5. 53. NEŠPOR, Karel. Vaše děti a návykové látky. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. 157 s. ISBN 80-7178-515-6. 54. NICHOLS, Michael. Jak se přestat hádat s dětmi. 1.vyd. Praha: Návrat domů, 2005. ISBN 80-7255-118-3. 55. ONDREJKOVIČ, Peter. Základy sociologie výchovy a mládeže. Bratislava: Veda, 1998. 386 s. ISBN 80-224-0679-5. 56. PEKAŘOVÁ, Lidmila. Jak žít a nezbláznit se: Psychologie dítěte od předškolního věku do dospělosti. Olomouc: Poznání, 2006. 193 s. ISBN 80-86606-49-X. 57. PRCHAL, Josef. Vychováváme děti. 2.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988.192 s. 58. PREKOPOVÁ, Jiřina.; SCHWEIZEROVÁ, Christel. Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. Praha: Portál, 1995. 151 s. ISBN 80-85282-77-1. 59. PROKEŠ, Josef. Nečítankové dospívání: Průhledy do adolescence perspektivou krásné literatury a psychologie (čtení pro učitele, vychovatele i rodiče). Brno: Jota, 1994. 206 s. ISBN 80-85617-26-9. 60. PRUCHA, Jan. Pedagogická encyklopedie. 1.vyd. Praha: Portál, 2009. 936 s. ISBN 978-80-7367-546-2. 61. PRUCHA, Jan.; WALTEROVÁ, Eliška.; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 1.vyd. Praha: Portál, 2009. 400 s. ISBN 978-80-7367-647-6. 62. RASER, Jamie. Jak vychovávat děti, se kterými se dá žít. Praha: Portál, 2000. 139 s. ISBN 80-7178-459-1. 63. RICKEN, Friedo. Obecná etika. 1.vyd. Praha: Oikúmené, 1995. 100

64. ROGGE, Jan Uwe. Děti potřebují hranice. Praha: Portál, 2007. 136 s. ISBN 978-807367-634-6. 65. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie – Příručka pro studenty. Praha: Portál, 2005. 288 s. ISBN 80-7178-923-2. 66. SAK Petr.; SAKOVÁ Karolína. Mládež na křižovatce. Praha: Svoboda servis, 2004. 240 s. ISBN 80-86320-33-2. 67. SAK, Petr. Proměny české mládeže. 1.vyd. Praha: Petrklíč, 2000. 291 s. ISBN 807229-042-8. 68. SERFONTEIN, Gordon. Potíže dětí s učením a chováním. Praha: Portál, 1999. 152 s. ISBN 80-7178-315-3. 69. SEVERE, Sal. Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly. Praha: Portál, 2000. 200 s. ISBN 80-7178-368-4. 70. SHEEDYOVÁ, Mary. Problémové dítě v rodině a ve škole. 1.vyd. Praha: Portál, 1998. 284 s. ISBN 80-7178-174-6. 71. SMITH, Charles. Třída plná pohody. 1.vyd. Praha: Portál, 1994. 226 s. ISBN 8085282-82-8. 72. SPAEMANN, Robert. Základní mravní pojmy a postoje. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0484-2. 73. THOMPSON, Mel. Přehled etiky. 1.vyd. Praha: Portál, 2004. 168 s. ISBN 80-7178806-6. 74. VACEK, Pavel. Morální vývoj v psychologických a pedagogických souvislostech. Hradec Králové: Gaudeamus, 2000. 103 s. ISBN 80-7041-148-1. 75. VÁGNEROVÁ, Kateřina a kol. Minimalizace šikany, Praktické rady pro rodiče. Praha: Portál, 2009. 152 s. ISBN 978-80-7367-611-7. 76. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie osobnosti. Praha: Karolinum, 2010. 467 s. ISBN 978-80-246-1832-6. 77. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000. 522 s. ISBN 807178-308-0.

101

Přílohy 1. Dotazník (6. třída – 9. třída) Jmenuji se Tereza Bařinová a jsem studentkou pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Studuji program s názvem Pedagogické asistenství pro 2. stupeň základních škol, v oborech český jazyk a občanská výchova. Píši bakalářskou práci, která nese název Morální hodnoty a životní styl žáků 2. stupně. K posouzení životního stylu a uznávaných morálních hodnot mi poslouží tento dotazník. Prosím Vás tedy o jeho vyplnění. Takto získané informace budou použity pouze pro zpracování mé bakalářské práce.

1. Co je to budoucnost? Plánuješ ji? a.) Budoucnost je to, co bude za pár let - neplánuju ji, nedá se naplánovat b.) Budoucnost je to, co bude za pár let - plánuju ji, vím, co bych chtěl/-a c.) Budoucnost je pro mě i další den - nezajímám se o ni, žiju tím, co je dnes d.) Budoucnost je pro mě i další den - plánuju ji, rád/-a vím, co mě asi čeká a připravuji se na to e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

2. Jaké by mělo být tvé budoucí povolání ? a.) Měla by to být práce, která mě bude bavit b.) Povolání, kde si vydělám spoustu peněz c.) Povolání, které slouží (pomáhá) lidem a je potřebné pro uspokojení životních potřeb d.) Každé povolání je smysluplné e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

3. Čeho chceš v životě dosáhnout?

4. Co budeš potřebovat k tomu, abys toho mohl/-a dosáhnout?

5. Proč chodíš do školy? a.) Protože musím b.) Protože je to potřebné k dobrému zaměstnání c.) Abych byl/-a vzdělaný/-á d.) Nevím, co jiného bych dělal/-a e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

6. Co se ti na vyučování líbí? a.) Že probíráme důležité a zajímavé učivo b.) Když máme málo úkolů c.) Že mám ve třídě spoustu kamarádů, se kterými bývá zábava d.) Dobrý učitel e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

7. Co se ti na vyučování nelíbí? a.) Že si musíme dělat zápisky do sešitu b.) Když pracujeme s učebnicí c.) Když píšeme písemku nebo když nás pán/paní učitel/učitelka zkouší d.) Když máme moc domácích úkolů e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

8. Kdybys mohl/-a, co bys změnil/-a? a.) Neměnil/-a bych nic b.) Chtěl/-a bych školu bez známkování c.) Chtěl/-a bych se učit jen 4 hodiny denně d.) Nechci dostávat domácí úkoly e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

9. Kde se toho více dozvíš a naučíš, doma nebo ve vyučování? a.) Určitě ve vyučování, výkladem pana/paní učitele/učitelky b.) Nejvíc se toho naučím doma sám nebo četbou knih c.) Nejvíc se toho dozvím od rodičů d.) Nejvíc věcí si pamatuji z televize e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

10. Kdy si děláš domácí úkoly? a.) Hned, když přijdu ze školy b.) Večer před spaním c.) O přestávce ve škole d.) Až když se mi chce, kdykoliv během dne e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni).

11. Kolik času doma věnuješ přípravě do školy? a.) 30 minut b.) 1 hodinu c.) Podle počtu úkolů, nebo pokud se musím učit na písemku d.) Do školy se nepřipravuji vůbec e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

12. Pokud si nevíš rady s domácími úkoly, kdo ti s nimi pomáhá? a.) Maminka b.) Tatínek c.) Jiný rodinný člen (sestra, bratr, babička, dědeček, teta, strýc) d.) Kamarád e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

13. Co nejčastěji dělají rodiče, když jsou doma? a.) Dívají se na televizi b.) Dále se věnují svému zaměstnání c.) Doma volný čas trávíme společně d.) Každý se věnuje něčemu jinému e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

14. Jak trávíte volné chvíle? a.) Jsem venku s kamarády b.) Sportuju, čtu si a dělám své koníčky c.) Nejdříve se učím, poté si můžu dělat to, co zrovna chci d.) Jsem doma a hraji na počítači e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

15. Co děláte o víkendech? a.) Víkendy trávím s rodiči a věnuji se svým koníčkům b.) Na víkendy odjíždím pryč z domu, například k babičce a k dědečkovi c.) Víkendy se nijak neliší od školního/pracovního týdne d.) O víkendu se většinou učím nebo uklízím e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

16. Jaké máš doma povinnosti? S čím pomáháš rodičům?

17. Co rodiče udělají, když tě chtějí potrestat?

18. A naopak, co je pro tebe odměnou?

19. Jakého máš koníčka, čemu se věnuješ, co tě baví? a.) Sport b.) Hudba c.) Filmy, sledování TV, počítač d.) Nemám žádného koníčka e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

20. Navštěvuješ nějaký zájmový kroužek? A jaký?

21. Kolik hodin denně sleduješ televizi? a.) 1 hodinu b.) 2-3 hodiny c.) Klidně i 5 hodin d.) Televize u nás hraje neustále e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

22. Na co se nejčastěji díváš? Jaký je tvůj oblíbený televizní pořad? a.) Nejčastěji si pouštím filmy na dvd b.) Nejvíc se dívám na různé seriály c.) Mám ráda vědomostní soutěže a dokumentární pořady d.) Koukám na vše, co zrovna běží e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

23. Kolik času trávíš u počítače? a.) Asi 1 hodinu b.) 2-3 hodiny c.) Klidně celé odpoledne d.) U počítače jsem jen, když nemám nic jiného na práci a mám volnou chvíli. e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

24. Co tam děláš? a.) Dopisuju si s kamarády b.) Hraji hry c.) Stahuju písničky nebo se koukám na filmy d.) Jen tak brouzdám po internetu e.) Jiná možnost - jaká? (dopiš, upřesni)

25. Co podle tvého názoru stačí člověku ke štěstí?

26. Seřaď následující pojmy podle důležitosti v životě:

(číslem 1 bude označeno slovo, které má pro tebe největší hodnotu, s klesající důležitostí se dostaneš až k číslu 10, jímž bude označen pojem nejméně potřebný pro spokojený život) -

Nejnovější auto

-

Zdraví

-

Peníze

-

Mít práci

-

Založit rodinu

-

Mít spoustu přátel

-

Mít moc

-

Mít rodinný dům

-

Dovolená u moře

-

Láska

27. Seřaď následující životní situace podle toho, která je nejhorší:

(nejhorší situaci označ číslem 1, tu nejméně bolestivou číslem 8)

-

Závislost (alkohol, drogy, automaty)

-

Ztráta zaměstnání

-

Krádež majetku

-

Ztráta blízkého člověka (úmrtí v rodině)

-

Vážné onemocnění

-

Dluhy (těžké finanční podmínky)

-

Ztráta přátel

-

Stěhování se, změna bydliště (vše opustit a zvyknout si na jiné prostředí)

28. Co pro tebe znamenají tyto pojmy? A. Rodina B. Přátelství C. Zaměstnání D. Škola E. Volný čas

Děkuji Vám za čas, který jste byli ochotni věnovat vyplnění dotazníku.