MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě

Rozbor jednoročního cyklu sportovního tréninku v atletickém desetiboji Bakalářská práce

Vypracoval:

Vedoucí práce:

Tomáš Kopečný, ASAK + ZE

Mgr. Zuzana Hlavoňová

Brno 2014

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Rozbor jednoročního cyklu sportovního tréninku v atletickém desetiboji vypracoval samostatně na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích.

V Brně dne 20. dubna 2014

............................................... Podpis

Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat především vedoucí mé bakalářské práce paní Mgr. Zuzaně Hlavoňové za metodické vedení, cenné rady a připomínky k práci. Také bych rád poděkoval trenérovi Jiřímu Klinerovi za poskytnutí záznamů výkonů a cenných poznatků z doby jeho aktivního trénování v desetiboji. Velký dík patří mé rodině, která mě podporovala po celou dobu studia. V neposlední řadě děkuji za dobré rady a pomoc s korekturou svým kamarádům a známým.

Obsah Úvod........................................................................................................................ 6 1

Cíl práce .......................................................................................................... 7

2

Historie atletického desetiboje ...................................................................... 8 2.1

3

Desetibojaři v současné době ...................................................................... 12 3.1

4

5

Pojetí desetiboje v současnosti ............................................................... 13

Struktura sportovního tréninku ................................................................. 14 4.1

Disciplíny desetiboje .............................................................................. 15

4.2

Rozbor jednotlivých disciplín................................................................. 16

4.3

Stavba vícebojařského tréninku.............................................................. 23

4.4

Regenerace ............................................................................................. 26

4.5

Modelový roční tréninkový plán vícebojaře .......................................... 29

Periodizace ročních tréninkových cyklů .................................................... 31 5.1

Základy periodizace................................................................................ 31

5.2

Periodizace ............................................................................................. 32

5.3

Roční tréninkový cyklus (RTC) ............................................................. 33

5.4

Mikrocyklus (MiC) ................................................................................. 36

5.5

Mezocyklus (MeC) ................................................................................. 39

5.6

Makrocyklus (MaC) ............................................................................... 40

5.6.1

Přípravné období (PO) .................................................................... 41

5.6.2

Předsoutěžní období (PSO) ............................................................. 41

5.6.3

Soutěžní období (SO) ...................................................................... 42

5.6.4

Přechodné období (PřO) .................................................................. 43

5.7 6

Počátky desetiboje .................................................................................... 8

Detraining a dehydratace ........................................................................ 44

Rozbor konkrétního tréninkového a závodního cyklu desetibojaře ....... 46 6.1

Základní data konkrétního vícebojaře .................................................... 46

6.2

Hlavní cíle analýzy a formulace výzkumné otázky................................ 46

6.3

Zvolená technika výzkumu – analýza dokumentů ................................. 47

6.4

Analýza získaných dat a jejich interpretace ........................................... 47

6.5 7

Identifikace klíčových momentů a návrh optimalizace .......................... 51

Závěr ............................................................................................................. 54

Seznam použité literatury................................................................................... 56 Seznam příloh ...................................................................................................... 59 Seznam tabulek ................................................................................................... 59 Seznam obrázků .................................................................................................. 59 Resumé ................................................................................................................. 63 Summary .............................................................................................................. 63

Úvod Atletika bývá nazývána královnou sportu. Vzhledem k faktu, že atletika vychází z přirozených pohybových schopností člověka, patří k nejstarším sportovním odvětvím. Rozvíjí u sportovců tělesnou zdatnost, individuální výkonnost a upevňuje vůli. Atletika zahrnuje disciplíny, které jsou velmi rozdílného charakteru, což vyžaduje systematický trénink. Téma své bakalářské práce jsem volil právě s ohledem na svůj velmi blízký vztah k atletice. Aktivně se jí věnuji již mnoho let v rámci oddílu TJ Spartak Třebíč. Město Třebíč má za sebou úspěšnou atletickou historii, na kterou nyní navazují svými výbornými výkony dnešní závodníci. V juniorském věku jsem sám úspěšně absolvoval desetiboj, což mě obohatilo o vlastní zkušenosti, poznatky a postřehy nejen z průběhu tréninků, ale i samotného závodu. Pozitivně také hodnotím možnost konzultovat problematiku víceboje s atlety a trenéry našeho oddílu, kteří mají v tomto ohledu bohaté zkušenosti. V roce 2012 jsem úspěšně složil trenérské zkoušky třídy TŽ (Trenér žactva), mohu tedy zúročit metodické vedení trénovanosti žáků a modifikovat je na dospělé jedince. Bakalářská práce je zaměřena na rozbor jednoročního cyklu sportovního tréninku v atletickém desetiboji, neboť právě správné naplánování tréninkového a závodního cyklu je velmi důležité pro dosažení úspěchu atleta v desetiboji. Na rozboru konkrétního období jednoročního cyklu sportovního tréninku v atletickém desetiboji konkrétního atleta poukážu na klíčové momenty, které byly příčinou jeho neúspěchu při startu na MS juniorů v roce 2002 na Jamajce. Z tohoto důvodu považuji za nezbytnost jak pro atleta, tak i pro trenéra, poznat a pochopit tyto klíčové momenty v širších souvislostech.

6

1

Cíl práce Cílem bakalářské práce je analyzovat jednoroční tréninkový cyklus

desetibojaře. V rámci této analýzy se zaměřím na periodizaci cyklů v tréninku, které jsou pro každého atleta stěžejní a také individuální. Identifikuji příčiny neúspěchu desetibojaře v konkrétním závodu a navrhnu optimální postup ve zvolené fázi cyklu tréninku před hlavním závodním vrcholem. Podkladem pro analýzu poslouží data vícebojaře z oddílu TJ Spartak Třebíč. Práce je rozdělena do dvou základních částí. V teoretické části se zaměřím na historii atletického desetiboje, strukturu vícebojařského tréninku a periodizaci tréninku. V rámci historie světového víceboje popíšu jeho výkonnostní posun, který má vliv na úpravu bodovacích tabulek a především na celkovou přípravu desetibojařů i dnes. Zároveň připomenu české úspěchy, kterých jsme v historii dosáhli a které jistě podmiňují pohled a přípravu na desetiboj. To vše vede k novým poznatkům a názorům na podobu celoročního tréninku vícebojaře. Pozornost zaměřím zejména na periodizaci tréninku desetibojaře a rozboru jednotlivých cyklů, které mají přímý vliv na výkonnost a připravenost na důležité vrcholy, které si sám atlet se svým trenérem stanoví. V praktické části bakalářské práce se zaměřím na konkrétní příklad tréninku vícebojaře Jiřího Klinera, který byl českým juniorským reprezentantem v letech 2001/2002. Na základě dat z jeho tréninkového deníku podrobím analýze soutěžní přípravu na předem stanovený vrchol a identifikuji příčiny jeho zdravotních komplikací, které vážně narušily jeho další atletickou kariéru. Následně navrhnu prostřednictvím svých zjištění optimalizaci přípravné fáze tréninku, která poslouží jako prevence nežádoucích komplikací, jež mohou negativně ovlivnit budoucí kariéru atleta. Věřím, že výstupy z mé bakalářské práce budou přínosné jak pro současné, tak i budoucí trenéry vícebojařů. Pomohou jim při sestavování měsíčních a ročních tréninkových plánů jejich svěřenců. Zároveň poslouží desetibojařům jako ucelený zdroj informací k rozfázované podobě jejich tréninků a k pochopení nutnosti dodržování zvolených postupů při trénování.

7

2

Historie atletického desetiboje „Víceboje měly ve sportovním i kulturním světě většinou prioritní

postavení a jejich vítězové byli náležitě odměňováni.“ (Ryba & kolektiv 2002) Snaha dosáhnout harmonie ve sportu i v životě vedla již od nejstarších společenských kultur k soutěžím, při kterých musel jedinec prokázat zdatnost ve více disciplínách. Jeden z nejstarších závodů v tomto smyslu je zaznamenán u starých indických kultur, které vypisovaly desetiboj o pěti disciplínách vědních a pěti disciplínách tělesných. Do tělesných byl zařazen také skok, pravděpodobně skok do dálky nebo víceskok. S vícebojem ve sportovním smyslu se setkáváme poprvé u starých Řeků, kteří pořádali antický pentathlon v mnoha podobách. (HARRIS, 1992 in Ryba & kolektiv, 2002)

2.1 Počátky desetiboje Desetiboj byl zařazen do programu novodobých olympijských her ve Stockholmu v roce 1912. Po krátkém experimentování bylo zvoleno následující pořadí disciplín: 100 m, dálka, koule, výška a 400 m jako disciplíny prvního dne. Další den následoval běh na 110 m překážek, disk, skok o tyči, oštěp a běh na 1500 m. Švédové také vytvořili bodovací tabulky vycházející ze světových rekordů z roku 1908. Po olympijských hrách však bylo mnoho rekordů překonáno a tabulky musely být upraveny. (Ryba & kolektiv, 2002) Na hrách ve Stockholmu v roce 1912 bylo na startu dvacet devět závodníků. Byli to první desetibojaři, kteří závodili pod pěti olympijskými kruhy. Závod nakonec dokončilo jen tucet závodníků, tedy méně než polovina z úvodního stavu. (www.atletika.cz, 2012) Několik desetibojů se ve Švédsku konalo již před rokem 1912. Soutěže probíhaly v jeden den a při hodnocení se používalo bodovacích tabulek. První závody byly zaznamenány v Göteborgu 15. října 1911. Shodou okolností se ve stejný den (pouze s použitím jiných tabulek) konal desetiboj v Německu. První desetiboj měl tedy dva vítěze. Švéda Karla Wieslandera a Němce Karla Rittera von Halta. Švédovi byly později uznány čtyři světové rekordy. Karl Ritter von 8

Halt byl úspěšnější ve sportovní diplomacii a stal se předsedou Německého olympijského výboru. (Ryba & kolektiv, 2002) Ve dvacátých letech 20. století desetiboji dominovali především Švédové a Američané. Od roku 1920 se v USA začal konat každoroční závod v desetiboji. Avšak do kralování promlouvaly i ostatní státy a výborní desetibojaři. Například Nor H. Lövland, který vyhrál OH r. 1920 v Antverpách. O dva roky později Estonec Alexandr Klumberg vytvořil první světový rekord Mezinárodní atletické federace výkonem 7481 bodů (6087 dle současného bodování). Po zbytek dvacátých let kralovali v desetiboji Finové. (Ryba & kolektiv, 2002) Světové rekordy padaly takřka každým nadcházejícím vrcholem v následujících dekádách 20. století. V období 1930 – 1939 se desetiboj na světové úrovni stal jasnou záležitostí Američanů. Získali oba olympijské tituly a tři světové rekordy ze šesti. (Ryba & kolektiv, 2002) Zajímavostí bylo, že olympijský titul roku 1932 získal Američan James Bausch, a přitom jeho desetibojařská kariéra trvala pouze šestnáct měsíců. Jeho nástupce Glenn Morris rovněž vyhrál olympijské hry v roce 1936, a to jeho vícebojařská kariéra trvala pouhé čtyři měsíce. Stihl však vytvořit i světový rekord. (www.atletika.cz, 2012) Období 1940 – 1949 bylo poznamenáno druhou světovou válkou a musely být zrušeny OH v letech 1940 a 1944. V té době se v USA objevili další talentovaní atleti, kteří mohli ovlivnit tehdejší světové výkony. V roce 1948 byly pořádány první poválečné OH v Londýně. Do té doby převládal názor, že desetibojař musí být relativně starší a fyzicky mimořádně vybavený atlet. Robert Mathias, teprve sedmnáctiletý Američan, tento názor změnil a stal se olympijským vítězem. (Ryba & kolektiv 2002) Úvod dekády 1950 – 1959 ovládal R. Mathis, který se neustále zlepšoval. Vyhrál OH v Helsinkách a stal se tak prvním dvojnásobným olympijským vítězem. (www.atletika.cz, 2012) Navíc byly v roce 1952 celosvětově uznány nové tabulky. V Evropě se prosazuje mladý ruský talent Vasilij Kuzněcov, který na ruském mistrovství vytvořil světový rekord výkonem 8014 bodů (7652 dle současného bodování). 9

V květnu 1959 Kuzněcov v Moskvě opět posouvá rekord na 8357 bodů (7839 dle současného bodování). (Ryba & kolektiv, 2002) Období 1960 – 1969 bylo průlomové především ve vnímání desetiboje, jako komplexní a celistvé disciplíny. OH roku 1960 byly posledními hrami, kde se prosadili atleti s nevyrovnanými výkony. Protože tabulky příliš neoceňovaly běh na 1500 m, mnoho atletů tuto disciplínu ani netrénovalo. Chyběla jim vytrvalost a tak v Římě polovina atletů tuto distanci zaběhla pouze pod 4:48 min. Od té doby, se již začali prosazovat atleti, kteří sice nebyli tak vysoce talentovaní, ale byli vyrovnaní ve všech disciplínách. Po OH roku 1964 v Tokiu se desetibojařské výkony v jednotlivých disciplínách ještě více vyrovnávají. (Ryba & kolektiv, 2002) Sedmdesátá léta 20. století přinesla tři dramatické soutěže. OH roku 1972 v Mnichově, v roce 1975 soutěž týmů z USA, SSSR a Polska a OH v roce 1976 v Montrealu. Dva nejúspěšnější atleti té doby, Rus N. Avilov a Američan B. Jenner, se zúčastnili všech tří soutěží, z nichž první a třetí přinesla nový světový rekord. (Ryba & kolektiv, 2002) Osmdesátá léta 20. století byla ve znamení posouvání světových rekordů v desetiboji v podání Brita Daley Thompsona, Němce Jurgena Hingsena a Američana Dana O´Briena, který nakonec ustanovil světový rekord ve francouzském Talence na hodnotu 8891 bodů. Tento výkon se řadí v dnešní době na 4. příčku historických tabulek nejlepších výkonů v atletickém desetiboji. (Ryba & kolektiv, 2002) Postava Daleyho Thompsona byla pro celý svět známá. I přes bojkot olympijských her v Moskvě v roce 1980, zlomil světový rekord již dva měsíce před začátkem her v rakouském Götzisu, dnes známé Mekce vícebojů. Během své kariéry získal dva olympijské tituly, jeden světový, dva evropské a tři z her britského společenství. V letech 1978 a 1987 tedy neodešel se sklopenou hlavou – vybudoval si až auru neporazitelnosti. Stal se tak zároveň velkou postavou světového víceboje. (www.atletika.cz, 2012) Období 1990 – 2000 bylo průlomové naopak pro český desetiboj. V Barceloně na OH 1992 zvítězil český desetibojař Robert Změlík výkonem 8611

10

bodů. Jeho výkon i mimořádné zaujetí pro tuto disciplínu zřejmě inspiroval zájem dalších českých atletů o desetiboj. (Ryba & kolektiv, 2002) OH v Atlantě v roce 1996 přinášejí opět úspěch českým desetibojařům. V první dvacítce byli tři Češi, což dokázali už jen Američané. Zvítězil O´Brien s 8824 body, druhý byl F. Busemann s 8706 body a třetí Tomáš Dvořák s 8664 body. Robert Změlík obsadil sedmé místo, dosáhl 8422 bodů a K. Damašek šestnácté místo s 8229 body. (Ryba & kolektiv, 2002) Světový rekord vrací do Evropy v roce 1999 český desetibojař Tomáš Dvořák, který ho v Praze posunul na hodnotu 8994 bodů a i dodnes se řadí jeho výkon na 3. místo dlouhodobých tabulek nejlepších vícebojů světa. Svoji hodnotnou a úspěšnou aktivní kariéru atleta ukončil v roce 2008 po nedokončeném desetiboji na MČR ve vícebojích v Houšťce. (www.wikipedie.cz, 2014) Od roku 2000 se začal psát skvostný příběh dalšího a dosud nejlepšího českého desetibojaře Romana Šebrleho. OH 2000 v Sydney mu přinesly radost v podobě stříbrné olympijské medaile za výkon 8606 bodů. Hned následující rok 26. a 27. května 2001 se v Rakouském Götzisu díky českému vícebojaři přepisovaly dějiny, kdy jako první desetibojař pokořil magickou hranici 9000 bodů. Roman Šebrle stanovil nový světový rekord, jenž měl hodnotu 9026 bodů podle aktuálních bodovacích tabulek a to na dobu jedenácti let. (www.atletika.cz, 2014) Asi tu největší radost mu však přinesly OH v Aténách roku 2004, kdy se stal olympijským vítězem za výkon 8893 body. (www.wikipedie.cz, 2014) Mezi významné desetibojaře let 2000 - 2010 musíme určitě zařadit i Šebrleho soupeře a zároveň kamaráda Američana Bryana Claye, který byl na OH v Aténách stříbrný a OH v Pekingu v roce 2008 dokonce vyhrál. Dále mezi elitní vícebojaře té doby patřil například Dmitrij Karpov z Kazachstánu, Andrej Kavčenko z Běloruska či Leonel Suaréz z Kuby. (www.atletika.cz, 2014)

11

3

Desetibojaři v současné době Poslední čtyři roky patří světový desetiboj Američanům, kteří se umisťují

pravidelně na předních příčkách vrcholných akcí. MS v atletice v roce 2009 v Berlíně a MS v atletice v roce 2011 v Tegu ovládl a zvítězil Američan Trey Hardee. Navíc na posledních OH v Londýně v roce 2012 vybojoval stříbrnou medaili. (www.ceskatelevize.cz, 2014) Tyto skvělé úspěchy však zastínil jeho krajan a rekordman Ashton Eaton. Tento mimořádný atlet začal překvapovat od roku 2010, kdy poprvé posunul světový rekord v halovém sedmiboji, který do dnešní doby stačil vylepšit na hodnotu 6645 bodů a stal se prvním vícebojařem, který překonal hranici 6500 bodů. Samozřejmě se čekalo, že tento počin musí mít odraz i v desetiboji, ve kterém však Eathon zprvu nebyl tak suverénní, jak v halovém sedmiboji. To vše se ale změnilo 23. června 2012

v Eugene na americké kvalifikaci pro OH

v Londýně. Tam Ashton Eaton složil desetiboj s konečným součtem 9039 bodů a stanovil tak nový a dosud platný světový rekord. Vystřídal tak po jedenácti letech českého vícebojaře Romana Šebrleho. Po vydařené kvalifikaci zužitkoval formu a stal se olympijským vítězem na hrách v Londýně v roce 2012. Naposledy se představil na HMS 2014 v atletice v Sopotech, kde znovu útočil na svůj halový světový rekord, který by vylepšil už počtvrté. Navzdory jasnému vítězství se mu to však nepodařilo o pouhých 13 bodů. (www.wikipedie.cz, 2014) Co se týče českého desetiboje, tak ten v současnosti zažívá menší ústup ze světové extratřídy. Roman Šebrle se v červnu roku 2013 rozhodl po vleklých zdravotních problémech ukončit aktivní atletickou kariéru, a tak se čeká na jeho nástupce. Naštěstí budoucnost vůbec nevypadá špatně. Už o sobě dává vědět mladý vícebojař Adam Sebastian Helcelet, který vybojoval bronzovou medaili na Mistrovství Evropy v atletice do 23 let. Zlepšuje se také Marek Lukáš. A velký příslib pro český víceboj je i Jiří Sýkora, který je čerstvým juniorským národním rekordmanem v halovém sedmiboji, když 9. února 2014 složil 5838 bodů a už nahlédl mezi dospělé vícebojaře na mezinárodním mítinku v Sheffieldu, který se konal v lednu 2014. (www.atletika.cz, 2014)

12

3.1 Pojetí desetiboje v současnosti „Atletika je označována za královnu sportů a je jí bezesporu i v programu olympijských her. Vítěz desetibojařské soutěže je na olympijských hrách vnímán jako atletický král. Obdobně je ceněno i vítězství v ženské soutěži atletické všestrannosti.“ (Ryba a kolektiv, 2002) Přes všechny tyto hodnoty se však sportovní veřejnost mimo olympijské hry či mistrovství světa příliš o víceboje nezajímá. Soutěž je pro laika moc složitá a především pro diváka časově náročná ve srovnání s hokejovým či fotbalovým zápasem. Také tomu všemu přispívá enormní psychická a fyzická zátěž, která neumožňuje atletům častější závodění. Desetibojaři startují v letní sezóně 3 – 5x. Finanční ohodnocení vícebojařů také nepatří mezi světlé stránky toho druhu sportu. Zabezpečení sportovní přípravy na světové výkony vyžaduje nemalé náklady. A přitom vítěz desetiboje v rámci Grand Prix, vyhraje daleko menší částku v porovnání s atletem soutěžícím v jedné disciplíně, přičemž se „nadře“ na svůj výsledek doslova 10x víc. Například atleti v současné Diamond League si přichází na značně větší částky, než desetibojaři v Challenge Cupu IAAF. (Ryba & kolektiv, 2002) Nicméně desetiboj a vůbec víceboje stále přitahují publikum a pozornost na hlavních akcích typu OH, MS, ME, ME do 23 let, MSJ, MEJ, Světové univerziády a jiné. A pro samotné vícebojaře je to jedině dobře, vždyť výkony, které někteří desetibojaři předvádí, by mnohdy s přehledem stačily na skvělé umístění mezi specialisty konkrétních disciplín. Jeřábek (2008) upozorňuje, že „víceboj není souhrnem jednotlivých disciplín, ale je to samostatná disciplína, která má své zákonitosti. Vyžaduje zvláštní druh vytrvalosti, neboť vícebojař musí být schopen koncentrovat se dynamické disciplíny i v únavě. Podle složení víceboje je zřejmé, že i pro vícebojaře jsou podstatné rychlostně-silové schopnosti.“(Jeřábek, 2008)

13

4

Struktura sportovního tréninku Pod pojmem trénink si každý vybaví dřinu. Malá encyklopedie atletiky

definuje trénink nebo tréninkový proces jako: „Organizovaný proces rozvoje výkonnosti sportovce, zaměřený na dosahování nejvyšších sportovních výkonů.“ (Jirka & Poper & kol., 1990) Podle nejvyšší české sportovně-vědecké autority doc. PhDr. Josefa Dovalila, CSc. je trénink definován takto: „Sportovní trénink je složitý, záměrný a cílený účelně organizovaný proces rozvoje specializované výkonnosti sportovce ve vybraném sportovním odvětví nebo disciplíně.“ (www.sportvital.cz, 2010) V rámci tréninku atlet využívá různé typy sil. Při každé disciplíně je zapotřebí užití konkrétní síly a tu je nutné rozvíjet v průběhu celoročního tréninku specializovaně a cíleně. „Sílu člověka definujeme jako schopnost překonávat odpor vnějšího prostředí pomocí svalového úsilí.“ (www.jindrichpolak.wz.cz, 2007) Jindřich Polák (2007) dělí silové schopnosti následovně: Tabulka 1: Dělení sil podle silových schopností (www.jindrichpolak.wz.cz) Hlavní skupiny sil

Podskupiny sil Krátkodobá (jednorázová) staticko-silová schopnost –

Statická síla

udržení těla (břemena) po krátkou dobu (několik sekund) Vytrvalostní staticko-silová schopnost – udržení těla (břemena) po delší dobu (nejčastěji v řádu minut) Maximální síla – vysoký až maximální odpor je překonávaná malou rychlostí Vytrvalostní síla – nízký odpor je překonáván nevelkou stálou

Dynamická síla

rychlostí Rychlostní síla – nízký odpor je překonáván nemaximální zrychlením Výbušná (explozivní) síla – nízký odpor je překonáván maximálním zrychlením

14

Možnosti atleta využívat různé typy sil zároveň úzce souvisí s jeho somatotypem. Termín somatotyp zavedl poprvé Wiliam H. Sheldon, který dělí lidské tělo do třech základních skupin (www.sportvital.cz, 2010):

-

Endomorfní - má tendence k nadváze; oblý tvar těla; dobrý potenciál k nabírání svalstva i tuku, kterého se obtížně zbavuje (vzpírání, zápas, vodní sporty).

-

Mezomorfní – svalnatý typ se silnou kostrou, širokými rameny a úzkými boky; rychlý energetický výdej; na silový trénink reaguje rychlým přírůstkem svalové hmoty (atlet, gymnastika, sprint).

-

Ektomorfní – štíhlý; hubený; slabě vyvinuté svalstvo a slabá kostra; špatně nabírá svalovou hmotu (vytrvalostní sporty, skok vysoký). (www.sportvital.cz, 2010) Z výše uvedených charakteristik jednotlivých somatotypů vyplývá, že pro

tak komplexní disciplínu, jako je desetiboj, je nejvhodnější mezomorfní typ. V této souvislosti Vindušková (2003) uvádí ideální somatické předpoklady u desetibojaře následovně: Tabulka 2: Somatické předpoklady (Vindušková & kol., 2003) Tělesné znaky

Tělesné hodnoty

Tělesná výška

185 – 190 cm

Tělesná hmotnost

82 – 90 kg

Rozpětí paží

190 – 200 cm

4.1 Disciplíny desetiboje Desetiboj je unikátní atletický závod, při němž musí vícebojař absolvovat deset rozličných disciplín ve dvou dnech. Každá disciplína má své specifické 15

nároky na přípravu, čemuž musí být uzpůsoben i trénink jedince s přihlédnutím k jeho schopnostem a dovednostem. První den víceboje začíná sprintem na 100 metrů, následuje skok do dálky, vrh koulí, skok do výšky a na závěr běh na 400 metrů. Druhý den závodu začíná během na 110 metrů přes překážky, dále je na pořadu hod diskem, skok o tyči, hod oštěpem a závěrečný běh na 1500 metrů. Náročnost celého závodu vyžaduje i náročnou přípravu v tréninku. To proto, aby byl atlet schopen podávat v každé disciplíně své nejlepší výkony na úrovni osobních rekordů. Následně se detailněji zaměřím na každou disciplínu desetiboje a její nároky na přípravu v rámci tréninku.

4.2 Rozbor jednotlivých disciplín 100 metrů V úvodní disciplíně desetiboje je kladen největší důraz na rozvoj výbušné síly (při startu) a rychlostní síly. Vyběhnutí ze startovních bloků je jednou ze základních dovedností, kterou musí atlet dovést téměř k dokonalosti. Často totiž o závodu a především o výsledném čase rozhoduje buď dobře zvládnutý, nebo naopak špatně zvládnutý start. Je proto na místě věnovat této části disciplíny zvýšenou pozornost a zařazovat tak různé variability startů do tréninkových plánů (např. polohové starty na sluchový podnět). Z bližšího úhlu pohledu závod začíná startovním výstřelem hlavního startéra. Musíme proto rozvíjet reakční schopnosti jedince. Jedná se především o reakci na sluchový podnět. Tuto reakci lze rozvíjet takřka kdekoliv, například při nějaké hře či soutěži za pomoci tlesknutí, písknutí apod. Jakmile atlet zaznamená startovní výstřel, následuje výběh ze startovních bloků. Zde se dostává na řadu výbušná síla dolních končetin a technika výběhu (jako například náklon trupu, délka kroku, doba kontaktu s podložkou a jiné). Po zvládnutém startu následuje samotný sprint. Zde je kladen důraz především na rychlostní sílu a frekvenci běhu. 16

Skok do dálky Po sprintu se vícebojaři přesouvají do dálkařského sektoru. Tato disciplína se skládá z rozběhu a samotného skoku z odrazového prkna do písku. Délku rozběhu si každý atlet volí sám, popřípadě se radí a konzultuje vše s trenérem. Důraz je kladen na synchronizovanost každého rozběhu z důvodu možnosti přesně určit, jak posunout rozběh v závodu, aby odraz vycházel přesně na odrazové prkno. Rozběh by měl mít stupňující se frekvenci běhu, která vyústí v samotný odraz. Při odrazu atlet využívá výbušné síly z pevného a rychlého kotníku, který spolu s rychlostí z rozběhu a správným náklonem trupu přispívá k dlouhému skoku. Ve vzduchu se délka skoku ovlivnit nijak nedá, avšak i tam je důležitý pohyb paží a dolních končetin. Poslední možnost, jak ovlivnit délku skoku, tak nastává v jeho závěru, kdy přednožením a správným dopadem může atlet získat další centimetry navíc. Pro trénování skoku do dálky je vhodné využívat skokové cviky jako například: skok přes švihadlo, amortizační odrazy a jiné. Vrh koulí Třetí disciplínou je vrh koulí. Provádí se v koulařském sektoru, kde se nachází odhodový kruh s výsečí pro dopad náčiní. Pro vrh koulí je zapotřebí výbušná síla jak dolních končetin, tak horních končetin. Doposud jsou známy dva styly, kterými je možné provádět odhod. A to buď sunem, nebo otočkou. I když jsou tyto styly na první pohled velice odlišné, princip využívání síly je podobný. Základ pro správný odhod vychází ze síly nohou. Energie je dále vedena rotací trupu do paží, kde prochází přes loket a zápěstí do směru, kterým je koule vržena. Lze tedy konstatovat, že pro trénování je dobré využívat veškeré posilovací cviky celého těla.

17

Skok do výšky Následuje čtvrtá disciplína, a to skok do výšky. Zde se využívá výškařský sektor, který se skládá z rozběhu a molitanového doskočiště, kam atlet dopadá. Pro rozběh platí stejné pravidlo jako pro rozběh skoku do dálky, což znamená, že musí být frekvenčně vyrovnaný a stupňovaný. Rozběh se však provádí po obloukové trajektorii až před laťku, kde je zakončen odrazem do výšky. Způsobů, jak překonat laťku ve výšce, je hned několik. Hojně používaný se v minulosti stal tzv. valivý boční styl (strédl). Ve 2. polovině 20. století byl však nahrazen mnohem efektivnějším stylem – flopem. Dnes platí jediné pravidlo, a to takové, že se atleti musí odrazit od země pouze jednou nohou. Přesto se ukázalo, že flop je stále nejúčinnější technika, jak překonávat vysoké výšky. Pro trénink této disciplíny volíme odrazová cvičení jako například amortizační odrazy přes švédské bedny. Věnujeme se také gymnastickým cvikům, které pomáhají udržovat tělo pružné a pevné, což je zapotřebí při přechodu přes laťku. Běh na 400 metrů První závodní den uzavírá běh na 400 metrů. Je to velmi specifická disciplína, neboť se sprintuje až do cíle a na taktické rozvržení sil již nezbývá mnoho prostoru. Míra laktátového zakyselení svalů je u této disciplíny vysoká, což je pro atlety po namáhavém dni velmi bolestivé. Tomáš Dvořák ji v publikaci hodnotí přímo jako „strašnou disciplínu“. (Dvořák & Kolář, 2001) Kvůli své náročnosti je disciplína správně zařazena na závěr závodního dne. Následuje nutná regenerace sil potřebných pro další závodní den. Trénování na „čtvrtku“ (běh na 400 metrů) je velmi náročné a zdlouhavé. Spočívá v tzv. „naběhávání“ úseků. To znamená, že atlet běhá maximálním až submaximálním úsilím delší tratě, aby si tělo zvykalo na zakyselení a dokázalo rychleji tento stav odbourávat a regenerovat. Každý jedinec má rozdílné předpoklady a schopnosti tyto stavy snášet a proto jsou voleny i různé přístupy v trénování. Některým atletům stačí běhat 300 18

metrové úseky a naopak pro jiné je vhodné běhat 500 či 600 metrové úseky. Velmi často se do tréninkových plánů začleňují pyramidy (200, 300, 400, 300, 200 m). 110 metrů překážek Touto disciplínou začíná druhý den desetiboje. Distance je sprinterského charakteru stejně jako první disciplína v úvodním dnu. Avšak na rozdíl od sprintu na 100 metrů, stojí v cestě do cíle atletovi překážky, čímž se stává tato disciplína sprintersko – technickou. Zmíněné aspekty přípravy na sprint (např. start z bloků, výběh z bloků) jsou sice totožné, ale samotný styl běhu se ve velké míře liší. Důležitý moment nastává v náběhu na první překážku, kdy musí být atlet v optimální vzdálenosti od překážky, aby ji co nejlépe přeskočil a navedl rytmus běhu. Z toho plyne, že náběhu na první překážku ze startovních bloků je potřeba věnovat zvýšenou pozornost v tréninku. Jakmile atlet překoná první překážku, je před ním úkol zvládnout všechny zbylé až do cíle a nejlépe ve správném frekvenčním rytmu. Zároveň musí atlet být schopen reagovat a koordinovat pohyby při kontaktu s překážkou. Samotný přechod přes překážku je velice složitý. Spočívá v náběhu, přechodu švihové nohy, posléze přetahové nohy a zašlápnutí za překážkou. Atlet nesmí zapomínat na vysoké zvedání kolen a zároveň držet postoj vždy na špičkách. I při této disciplíně je potřeba mít pevné a rychlé kotníky. Častou chybou je právě neudržení postavení na špičkách a došlap na patu, nebo nesprávná poloha těžiště atleta nad překážkou. „Chodidlo by mělo došlapovat co nejblíže tělesnému těžišti. To znamená, že chodidlo automaticky došlapuje na střední nebo přední část.“ (Wöllzenmüller, 2006) V případě nedodržení tohoto pravidla je velice složité udržet správnou polohu těla a frekvenci pro další náběh na překážku. Pro trénování se hojně využívá abeceda překážek, kdy jsou překážky postaveny za sebe v rozestupu několika stop a atlet provádí za rytmického poskakování přechody přes ně. Vybírat si může z několika variant přechodů a přeskoků. Například se mohou rozestavit překážky dále od sebe a atlet je 19

přeskakuje za poklusu. Přeskoky přes švihadlo či jiné odrazové činnosti by neměly v tréninku rovněž chybět.

Hod diskem Šestou disciplínou v pořadí je hod diskem, pro který je vymezen diskařský sektor. Ten se skládá z odhodové klece, kde je ve středu umístěn odhodový kruh a výseče pro odhod náčiní. Odhod disku se provádí otočkou, která je stejná jako při vrhu koulí. Stejně tak se využívá následné rotace trupu, která dá správný švih pažím a tím i dostatek síly pro odhod. Důležitá je prostorová orientace atleta v kruhu a zautomatizovaný pohyb při otočce. Těmito aspekty dává správný směr odhodu náčiní a zabrání tak nechtěnému hodu do sítě odhodové klece, či mimo výseč. Zároveň musí správně vyhodnotit klimatické podmínky, jež v tu danou chvíli panují. Zejména směr a síla větru má podstatný vliv na let disku. Atlet musí správně zvolit výšku odhodu a usměrnit disk tak, aby byl správně „položený“ ve zvoleném směru. Pro trénování této disciplíny je vhodné využívat všechny možné posilovací cvičení. Zaměřit se především na výbušnou sílu dolních končetin, sílu trupu a sílu paží. Stejně tak dobré provádět cvičení na prostorovou orientaci a gymnastické průpravné cviky pro zlepšení koordinace pohybu. Skok o tyči Jako sedmá disciplína je na pořadu skok o tyči. Vymezen je pro ni tyčkařský sektor, který se skládá z rozběhu a molitanového doskočiště, kam atlet dopadá. Tato disciplína je technicko-silového charakteru. Atlet při ní využívá především výbušnou sílu. Jedná se o nejnáročnější technickou disciplínu z celého desetiboje. Mnohdy rozhoduje o zdařilém či nepovedeném víceboji. Skok je prováděn pomocí tyče, která vynese atleta do požadované výšky, od ní se přenese přes laťku a tyč odhodí. I když na první pohled se zdá celý mechanismus vcelku jednoduchý, je ve skutečnosti velmi složitý. 20

V první fázi skoku je důležitý rozběh prováděný s tyčí, čímž je narušen mechanismus přirozeného běhu. Tento nevyvážený stav je způsoben tím, že ruce a celé paže jsou zaměstnány úchopem tyče a celá horní partie těla tak není v přirozeném stavu. Proto je vhodné pravidelně zařazovat do tréninku atletickou abecedu s tyčí, aby si atlet mechanismus běhu osvojil. Další těžkost spočívá v zápichu tyče do skříňky v zemi pod laťkou. Tento proces

se

provádí

v rychlém

náběhu.

Práce

paží

a

tyče

musí

být

zesynchronizována tak, aby tento pohyb atleta výrazněji nevychýlil. Zároveň atlet musí být v dobrém postavení pro odraz. Nejtěžší fáze nastává po odrazu, kdy musí být atlet v ideálním postavení, mít správnou rychlost a udržet úchop tyče za pomocí silných napnutých paží. Následně za pomocí švihu dolních končetin, zvratu (poloha, kdy je otočen hlavou k zemi) a propnutí tyče je atlet katapultován vzhůru k laťce. Před kulminací pohybu ještě musí sportovec stihnout obrat, aby laťku přeskočil nohama napřed a čelem k ní. Důvodem je plně kontrolovaný odhod tyče a bezpečný dopad do doskočiště. Při trénování této disciplíny se využívá různých variací a průpravných cviční, například zvraty na kruzích, či obraty na podlaze pomocí žíněnek a tyče, kterou se odstrkujeme od zdi. Opět je velmi vhodné využívat posilovacích cviků celého těla. Velkou pozornost je třeba věnovat i cvikům gymnastickým a cvikům orientovaným na koordinaci těla v prostoru. Hod oštěpem Předposlední, devátou disciplínou, je hod oštěpem, pro který je vymezen oštěpařský sektor skládající se z prostoru pro rozběh a travnaté výseče, kam náčiní dopadá. Jedná se o technickou disciplínu, „patří k nejatraktivnějším závodním disciplínám. Sportovní divák obdivuje spojení rychlého rozběhu s bleskovým odhodem náčiní, které je doslova vystřeleno.“ (Vomáčka & kol., 1980) Aby byl hod povedený, musí atlet zvládnout technické nároky při odhodu oštěpu. Při provádění celého odhodu se využívá výbušné síly nohou a především odhodové paže, která dá směr i razanci oštěpu. 21

Hod oštěpem začíná rozběhem, který musí být dynamický a frekvenční. V závěrečné fázi rozběhu se provádí střihový běh neboli přeskok, kterým se oštěpař připravuje na odhodovou pozici. Při této změně z čelního rozběhu na rozběh boční se mění zároveň poloha odhodové ruky, která drží oštěp. Ta se z původně pokrčeného stavu dostává do natažené pozice, kdy hrot oštěpu, který je těsně u hlavy, směřuje ve směru běhu a odhodu. Atlet v rámci rozběhu vyvine počáteční rychlost, kterou stupňuje až k odhodové čáře, kde tato rychlost musí kulminovat. V ten moment přichází zastavení pohybu přes napnutou přední nohu. Tímto se docílí přenesení síly z dolní části těla do části horní. Následuje rotace a prohnutí trupu a vytočení boků ve směru odhodu. Poté paže předává veškerou sílu oštěpu a koriguje směr letu. Odhod oštěpu je výsledkem součtu dílčích sil. Od rychlostní síly nohou, přes rotační sílu trupu, sílu paže, švihové síly lokte až ke konečkům prstů, které udají směr letu oštěpu. Je žádoucí využívat posilovacích cviků celého těla. Zaměřit se především na dynamické posilování, protože je zapotřebí dynamické výbušné síly, nikoliv statické. Obdobně jako u trénování skoku o tyči, je i zde důležité začlenit do průpravy gymnastické cviky a atletickou abecedu s oštěpem v ruce, aby si atlet přivykl na nepřirozenou pozici horní části těla při rozběhu. K trénování odhodu slouží několik dílčích variant cviků, jako například odhody z čelního postavení (obouruč či jednoruč), odhody z bočního postavení, odhody z místa, odhody z poskoku, odhody ze zátahu apod. Běh na 1500 metrů Závěrečnou disciplínou desetiboje je běh na 1500 metrů. Tuto distanci vnímá většina vícebojařů jako nepříjemnou z důvodu fyzického vyčerpání z dosavadních absolvovaných disciplín a psychického tlaku souvisejícím s konečným výsledkem závodu. Jak již bylo zmíněno v historii desetiboje (kapitola 2.1), dlouho se na tento vytrvalostní běh atleti vůbec nepřipravovali a netrénovali. Vše se změnilo až změnou bodovacích tabulek, kdy rozdíly začaly být markantnější. 22

Jedná se o jedinou disciplínu v desetiboji, která je vytrvalostního charakteru. Pro trénování je tedy zapotřebí zlepšovat výkon v aerobním pásmu. Důvodem je, aby nedocházelo k rychlému zakyselení svalů, tuhnutí a bolesti, ale docházelo ke správnému okysličování pohybového aparátu. Jako trénink na tuto disciplínu je dobré provádět časté výběhy 1-2x týdně. Nejvhodněji je volit běh v přírodě, neboť sportovec zde vnímá intenzivněji své okolí než únavu a lépe tak snáší uběhnuté kilometry. Vzhledem k individuálním schopnostem atleta je obtížné určit optimální počet kilometrů, které by měl desetibojař uběhnout v rámci výběhu. „Neplatí tedy ono často používané „čím více, tím lépe“…Otázky typu „kolik naběháš za rok, měsíc ap.“ jsou častě a zcela zbytečné, nejsou – li doprovázeny dotazem typu „jak“?“(Kučera & Truksa, 2000) K trénovanosti této distance, přispívá trénink na jiné disciplíny. Zejména trénink běhu na 400 m pomáhá rozvíjet u vytrvalosti i potřebnou rychlost, která je mnohdy nezbytná pro zvládnutí rychlejšího konce závodu.

4.3 Stavba vícebojařského tréninku Trénink vícebojaře je pojatý jako komplexní příprava k jedné disciplíně, případně jako konkrétní zaměření na určité specifikum. Je třeba brát v úvahu pozitivní vazby, které jsou propojené jako např. sprint – skok do dálky – skok o tyči – překážkový běh a naopak negativní vazby jako např. vrhačské disciplíny – vytrvalostní běh. (Vindušková & kol., 2003) Tento přístup znamená, že je žádoucí u desetibojaře určit základní princip tréninkového zaměření na jeho specifické potřeby. To znamená určit, zda atlet potřebuje rozvíjet rychlost, vytrvalost, výbušnost či pouze motorické schopnosti. U vícebojařů platí, že od zahájení pravidelné sportovní činnosti k dosažení jejich nejvyšší výkonnosti uplyne obvykle 8 – 12 let. (Vindušková & kol., 2003) Z těchto důvodů je trénování desetibojaře velmi dlouhodobá záležitost, a pokud se nejedná o ryzí vícebojařský talent, jeho příprava začíná už od žákovských kategorií.

23

Co však platí pro všechny kategorie, je termínová listina závodů, podle které se trénink sestavuje a plánuje. Podle ní se periodizují jednotlivé cykly a období tréninků. Trvání jednotlivých období se často liší. Je to kvůli různým aspektům, jako individuální přístup atleta, jiné zkušenosti trenéra apod. Podle Vinduškové a kol., 2003, by stavba ročního tréninkového cyklu vypadala následovně: Tabulka 3: Roční tréninkový cyklus (Vindušková a kol., 2003) Druhy období

Doba trvání

Všeobecná část zimního přípravného období

6 – 8 týdnů

Speciální část zimního přípravného období

5 – 6 týdnů

Zimní závodní období

6 – 8 týdnů

Všeobecná část jarního přípravného období

5 – 6 týdnů

Speciální část jarního přípravného období

7 – 8 týdnů

Letní závodní období I

7 – 8 týdnů

Letní přípravné období

3 – 4 týdny

Letní závodní období II

5 – 6 týdnů

Přechodné období

2 – 3 týdny

Po vymezení takovýchto časových úseků je zapotřebí skloubit jednotlivé cykly a období tak, aby na sebe plynule navazovaly, a zároveň vše vedlo k požadovaným výkonům. Proto trenér musí do detailu naplánovat a spojit jednotlivé tréninkové jednotky, mikrocykly a mezocykly v celistvý roční cyklus desetibojaře. K tomu slouží tréninkové plány. Tréninkový plán může mít spoustu podob. Od tabulkové podoby sepsané na počítači po ručně sepsaný plán na papíře do odrážek. Nicméně musí v každém případě splňovat určitou periodickou návaznost na následující plán. Pro ukázku, 24

jak takový tréninkový plán vypadá, přikládám jeho podobu viz Příloha 1. Jedná se o osobní tréninkový plán, který mi sestavil můj trenér Jiří Kliner. Plán pochází z doby, kdy jsem trénoval na vícebojařský závod, který jsem absolvoval v květnu roku 2010. Na konkrétním příkladu tohoto tréninkového plánu je patrné rozdělení jednotlivých tréninkových jednotek a popis jejich náplně. Ty následně tvoří jednotlivé týdenní mikrocykly (součástí toho plánu je i správně zvolený regenerační den na konci týdenního mikrocyklu). Celý plán zároveň tvoří mezocyklus nebo část kratšího makrocyklu. Tento konkrétní plán je situován na trénování v podmínkách, které byly k dispozici pro oddíl TJ Spartak Třebíč. To znamená, že v pondělí a ve středu bylo naplánováno cvičení v posilovně. Úterý, čtvrtek a pátek byl věnován atletickým tréninkům v prostorách budovy a pozemku s atletickým oválem Základní školy Benešova v Třebíči. Sobota byla vyhrazena trénování v terénu a neděle následné regeneraci. Ke správnému trenérskému vedení patří znalost svého svěřence a kontrola dodržování tréninkového plánu. Je však také nezbytné dostávat zpětnou vazbu od svěřence - pocity z tréninků, pocity ze závodů, zdravotní problémy a částečně i jeho osobní problémy. Klíčové informace získává trenér prostřednictvím tréninkového deníku, který by měl být součástí každého sportovce. Tréninkový deník je typem záznamníku, do kterého sportovec zapisuje své činnosti ať už v tréninku nebo mimo něj. Zapisují se do něj i jednotlivé výkony ze závodů, různé osobní údaje a jiné. Je koncipován jako kalendář a po každém týdnu je na stránce vymezen prostor na poznámky, kde sportovec zmíní své pocity z tréninků, závodů, či údaje o svém zdravotním stavu. Tréninkový deník je velmi důležitým zdrojem informací pro trenéra. Slouží k porovnání, zda sestavený tréninkový plán je funkční, a zároveň ukazuje, jestli zvolený postup sebou nese i požadované zlepšení ve výkonnosti jedince. V Příloze 2. předkládám podobu konkrétního tréninkového deníku.

25

Náročnost přípravy Z popisu jednotlivých disciplín desetiboje (kapitola 4.2) vyplývá velmi vysoká fyzická náročnost v rámci tréninku. S časem, který je zapotřebí věnovat každé disciplíně zvlášť, je nutné nakládat velmi citlivě a vždy důkladně promyslet a naplánovat jeho efektivní využití. Při každodenním trénování může dojít k chybnému úsudku ve smyslu dostatku času v tréninku, avšak ani při dvoufázovém tréninku tomu tak není. Proto je kladen důraz na promyšlený a vyvážený tréninkový plán tak, aby měl vždy sportovec dostatek sil. Každý desetibojař má různé předpoklady a talent pro určitou disciplínu. Proto se u každého vícebojaře liší zaměření a čas tréninku u jednotlivých disciplín, kterým se musí věnovat více pro požadované zlepšení. Z vlastní zkušenosti vím, že rozvoj rychlosti se pozitivně projevuje při všech disciplínách desetiboje. Stejně tak je důležité systematické posilování celého těla. Desetiboj je univerzálním typem závodu, kdy je namáháno celé tělo rovnoměrně. Z tohoto důvodu se nemusí tolik dbát na kompenzační cviky, které jsou zapotřebí u atletů specialistů, kteří se věnují pouze konkrétní disciplíně. Na co se však nesmí zapomínat ani u víceboje je kvalitní regenerace, která je stejně důležitá jako trénink samotný. Bez správné a důkladné regenerace by bylo nemožné provádět sport na vrcholové úrovni, proto následně objasním, co je to regenerace, typy a čas nutný k regeneraci.

4.4 Regenerace „Regenerace je trvalý proces, který probíhá v každém organismu. Každá činnost vede k únavě většího či menšího charakteru a vyžaduje určitou dobu a určité metody k zotavení. Z tohoto hlediska dělíme regeneraci na dvě základní složky, a to na regeneraci pasivní a regeneraci aktivní.“ (Hansgut & Kapounková, 2009) Pod pojmem pasivní regenerace rozumíme samoregulativní zotavování organismu. Jedná se o proces, kdy je rovnováha všech fyziologických funkcí, včetně vnitřního prostředí narušena. To má za následek, že organismus má 26

tendenci vrátit tyto negativní stavy na úroveň výchozích hodnot. Jedná se tedy o zcela přirozenou vlastnost probíhající bez našeho vnějšího zásahu. Byla-li aktivita příliš intenzivní nebo delšího trvání, navozuje centrální nervový systém ochranný útlum umožňující jednotlivým postiženým systémům dokonalé postupné zotavení, aby nedošlo k jejich poškození. Tato regenerace neprobíhá až po skončení zátěže, ale celá řada zotavovacích procesů probíhá trvale i během zátěže. (Hansgut & Kapounková, 2009) V těle se během pasivní regenerace odehrává spousta biochemických procesů a pochodů. Dochází například k vyrovnání hospodaření s vodou v těle, k přesunům iontů draslíku a sodíku mezi buňkou, k postupné likvidaci všech rozpadlých látek (katabolitů). Jednoduše řečeno se pochody v organismu postupně uzpůsobují tak, aby bylo dosaženo původního výchozího stavu a byla tím likvidována vzniklá únava. Celý organismus se tak dostane do rovnováhy a je připraven k další aktivitě. (Vindušková & kolektiv, 2003) Naopak regenerace aktivní je dosažena pomocí všech invazních prostředků, metod a procedur, které používáme cíleně k urychlení celého složitého pochodu pasivní regenerace. Hlavním cílem aktivní regenerace je urychlení zotavovacích procesů, které následně umožňují zvyšování tréninkového úsilí a tím možnost dosažení kvalitnějších sportovních výkonů. Zatěžováním bez dostatečné regenerace lze časem vyvolat poruchy až degenerativní změny pohybového systému. Výsledkem jsou chronická poškození, zpočátku vyznačující se bolestivostí, později až trvalými změnami. Mezi prostředky aktivní regenerace patří například sportovní masáž, whirlpool bazén, sauna nebo i strečink po sportovním výkonu. (Hansgut & Kapounková, 2009) Regeneraci můžeme dělit i z jiných hledisek, kde hraje roli čas a odstup od skončení zátěže. V tomto případě dělíme regeneraci buď na časnou, nebo pozdní. Časná regenerace sil je součástí každodenního režimu a jejím hlavním cílem je rychlá eliminace akutní únavy. Pozdní regenerace sil je součástí přechodného tréninkového období. Jedná se o formu regenerace, která následuje po skončení hlavního tréninkového období, tzn. po skončení hlavní sezóny. Cílem tohoto procesu je zotavení a celková fyzická a psychická regenerace. (Vindušková & kolektiv, 2003) 27

Trenéři by proto neměli zapomínat na začlenění regenerace do tréninkových plánů svých svěřenců. Z výše uvedených informací vyplývá, že je vhodné zařazovat aktivní regeneraci průběžně, nejlépe po každém náročnějším tréninku, či na konec týdne a uzavřít tím týdenní tréninkový cyklus. Samozřejmostí by měla být po závodu, ale často je třeba i v jeho průběhu ve formě masáže či autoregenerace. Zvláště u desetibojařů je únava vysoká a riziko následné zdravotní komplikace vyšší, než u specialistů. Doba regenerace je opět individuální a odvíjí se od míry zatížení či doby, po kterou zátěž trvala. Následně uvádím doporučené doby regenerace po zátěži: Tabulka 4: Přibližná doba regenerace po různých typech zátěže (Zahradník & Korvas, 2012) Typ zatížení

Hodiny

Po náročném tréninku maximální síly

48-72 h

Po náročném a dlouhém aerobním tréninku

48 h

Po lehkém aerobním tréninku

24 h

Po náročném anaerobně- vytrvalostním tréninku

48 h

Po lehkém anaerobním vytrvalostním tréninku

24 h

Po náročném rychlostním tréninku

24 h

Po lehkém rychlostním tréninku

12 h

Jak je z výše uvedených hodnot patrné, opět se jedná o časově náročnou proceduru. Každý uvědomělý trenér, by i přes časovou náročnost měl svého svěřence vést k návykům, že regenerace je nedílnou součástí tréninku a zařazovat ji do tréninkových plánů. Samotný atlet by měl pak chápat, že důslednou regenerací napomáhá především sobě samému zvládat těžké tréninky a zároveň minimalizovat rizika zranění. 28

4.5 Modelový roční tréninkový plán vícebojaře Složení ročního tréninkového plánu desetibojaře by mělo vycházet ze základů roční periodizace tréninků. Stejně tak by ale plán měl obsahovat i základní složky, kterými podle Vinduškové (2008) jsou:  Tělesná (kondiční příprava)  Technická příprava  Takticko – teoretická příprava  Psychologická příprava  Regenerace Pro plánování jsou stěžejní především vrcholy, které si atlet a jeho trenér vymezí a kterým trénink uzpůsobí. Faktem je, že atletická sezóna má dvě části, a to halovou a venkovní. Nejčastěji to bývá Mistrovství České republiky jak ve víceboji, tak i v jednotlivcích (pokud vícebojař vyniká v některé z disciplín, aby mohl konkurovat specialistům), dále Mistrovství Evropy či Světa (pokud se jedná o talentovaného sportovce). Taktéž atlet závodí v různých ligových kolech, nebo speciálních mítincích. Pro lepší představu jsem na základě svých osobních zkušeností a pozorování systému závodů ČAS (Český atletický svaz) sestavil roční kalendář, kde jsou vyčleněny typy závodů a vrcholů, které atlet absolvuje nebo může absolvovat.  Leden – Hala – lehčí tréninky + závody  Únor – Hala – pilování techniky, lehčí tréninky + závody (MČR)  Březen – Hala – lehčí tréninky + závody v první půlce (HME, HMS), ve druhé půlce odpočinek a regenerace  Duben – Hala/Venek – objemový náročný trénink  Květen – Venek – pilování techniky, lehčí tréninky + závody (ligové)  Červen – Venek – lehčí tréninky + závody (MČR, ligové)  Červenec – Venek – lehčí tréninky + závody (OH, ME, MS, ligové) 29

 Srpen – Venek – lehčí tréninky + závody (OH, ME, MS)  Září – Venek – lehčí tréninky + závody (ligové)  Říjen – Venek – lehčí tréninky – unavenost ze sezony, regenerace  Listopad – Hala – objemový náročný trénink  Prosince – Hala – objemový náročný trénink

30

5

Periodizace ročních tréninkových cyklů Při koordinaci veškerých aktivit jako trénink, závody a regenerace, nastává

hlavní zlom v plánování. Z tohoto důvodu se využívají roční tréninkové plány, ve kterých se veškeré tréninkové cykly důkladně a dopředu rozfázují a následně zkompletují. Cílem je, aby všechny cykly na sebe navazovaly a dosáhlo se tím požadované kvality v tréninku a výkonu v závodu. Tento postup plánování se nazývá periodizace tréninkového cyklu.

5.1 Základy periodizace Náznaky plánování tréninku sahají hluboko do historie. První systematické principy v tréninku pravděpodobně použil řecký sportovec Milon, který aplikoval náznak systematického plánování už v 6. století př. n. l. Stanovil tréninkový cyklus tím, že každý den nosil na zádech tele až do té doby, než vyrostlo v dospělého jedince. Tím ukázal, že tělo je schopno snášet postupně vyšší objem zátěže a adaptovat se na ni. Samozřejmě musí být přímo úměrná silovým schopnostem sportovce. (Zahradník & Korvas, 2012) Většího rozmachu periodizace tréninku dosahovala od poloviny 19. století, kdy se začaly objevovat první studie o lidské svalové činnosti. Později na přelomu 19. a 20. století vznikly další studie o lidské únavě při práci a cvičení. Tímto moderní vědecké teorie položily základy plánování tréninku – periodizaci. Do tréninkové praxe byla plánovaná periodizace zavedena v 50. a na počátku 60. let 20. století. Zasloužil se o to především Hanse Selye a jeho model známý jako Všeobecný adaptační syndrom. V něm Selye pojmenoval zdroje biologické námahy jako eustress, což označuje prospěšnou svalovou sílu a růst, a distress, což je námaha, která může vést k poškození, zničení či odumření tkáně. Trenéři si tak uvědomili, že je mnohem efektivnější a lepší připravovat sportovce na důležitou soutěž (vrchol) a soustředit se na určité zaměření v tréninku, než jej připravovat na celoroční soutěžní program. (Zahradník & Korvas, 2012)

31

5.2 Periodizace Periodizaci můžeme označit za organizovaný přístup v trénovanosti jedince. Jedná se o plánovaný tréninkový program, který je závislý na čase a biologické adaptaci sportovce. Jednoduše řečeno periodizace spočívá v tom, aby se za určitý čas, který je předem určen vymezením vrcholné akce, co nejvíce sportovec přiblížil svému optimálnímu adaptačnímu potenciálu těsně před důležitým závodem. (Zahradník & Korvas, 2012) Hlavní důraz tedy spočívá v odhadu trenéra, který musí zvolit trénink v takové míře a intenzitě, aby forma jeho svěřence měla vzestupnou tendenci, nikoliv stagnující či dokonce klesající. Na závodech pak můžeme z médií od trenérů a atletů slýchat, že správně načasovali formu. To znamená, že zvolili správně periodizovaný tréninkový plán, který v kombinaci se správným odhadem adaptačního potenciálu sportovce, měl za následek, že atlet podal výkon na hranici jeho aktuálních maximálních možností. „Periodizace je koncept, ne model. Je to systematický pokus získat kontrolu nad tréninkovými adaptačními reakcemi v přípravě na soutěž. Tento koncept se vytvoří pomocí několika klíčových složek, které můžete rozdělit do dvou částí: makrostruktura a mikrostruktura plánování.“ (Zahradník & Korvas, 2012). Základní složky makrostruktury podle Zahradníka a Korvase (2012): -

Systematický přístup.

-

Strategie rozložení zátěže v závislosti na cílech soutěže.

-

Stanovená struktura postupu.

-

Přístup navazující výstavby tréninkových bloků.

-

Stanovení časového rámce pro uskutečnění plánu.

-

Komplexní trénink obsahující všechny složky.

-

Respektování nestálé povahy adaptačního procesu.

-

Systematická práce s proměnnými tréninku (velikost, intenzita, frekvence).

-

Zvolení metody monitorování tréninku a vyhodnocování soutěžních výsledků.

32

Základní prvky mikrostruktury podle Zahradníka a Korvase (2012): 

Kalendář soutěží.



Vstupní trénovanost sportovce nebo skupiny, ohled na výkonnostní úroveň a biologickou zralost.



Organizace tréninkových efektů v optimální době, v důsledku to znamená zvládnutí únavy, čímž zabráníme stagnaci, přetížení a přetrénování.



Biologický rytmus sportovce.



Různorodost podnětů.



Vhodnost cvičení ve vztahu k věku, výkonu, období atd.



Časové

možnosti

pro trénink,

sociální

a ekonomické

podmínky,

optimalizace časové délky tréninku. 

Úroveň pohybových dovedností a schopností sportovce nebo týmu.



Úroveň sportovcova zájmu, motivace a psychologické vlastnosti. Při periodizaci je tréninkový proces rozdělen do časových úseků, které se

mohou pohybovat v rozpětí od dnů, měsíců nebo dokonce let (například příprava na OH, kdy mluvíme o čtyřletém cyklu). V této práci se ale zaměřím na jednoroční tréninkový cyklus.

5.3 Roční tréninkový cyklus (RTC) Cílem RTC je plánovaný rozvoj kondice, dovedností a schopností jedince. Vše v něm je přizpůsobeno charakteristickým vlastnostem atleta, aby docházelo k pozitivním změnám v jeho výkonnosti. Úkolem RTC je také udržet tyto nabyté stavy a účelně je směřovat k vrcholným akcím, které si sportovec s trenérem vytyčili na začátku při sestavování plánu. Pro snadnější a přehlednější mechanismus v plánování se využívá rozdělení RTC do menších a lépe zvládnutelných částí. Zde je možnost tréninky důkladněji rozvrhnout nebo s nimi pracovat a manipulovat při nečekaných událostech ať už zdravotních či osobních. Roční tréninkový cyklus se z těchto důvodů dělí na cykly a období. Cykly rozlišujeme na tři kategorie a to makrocyklus (MaC), mezocyklus (MeC) a mikrocyklus (MiC). Období v RTC pak dělíme na přípravné (PO), předsoutěžní 33

(PSO), soutěžní (SO) a přechodné (PřO). Všechny tyto kategorie si postupně vysvětlíme níže. Při sestavování RTC se však setkáváme ještě s dalšími pojmy, jako monocyklus, bicyklus a tricyklus. Jedná se o pojmenování tréninkového plánu podle toho, kolik vrcholných akcí sportovec plánuje. Jako základní schéma tohoto principu se uvádí monocyklus viz tab. č. 5, ve kterém jsou zmíněny všechny čtyři tréninkové období. (Zahradník & Korvas, 2012)

Tabulka 5: Základní schéma ročního tréninkového plánu (roční tréninkový cyklus), (Zahradník & Korvas, 2012) Období

Hlavní úkol období

Přípravné

Rozvoj kondice, trénovanosti

Předsoutěžní

Zvyšování výkonnosti (tapering)

Soutěžní

Udržení vysoké úrovně výkonu

Přechodné

Fyzická a psychická regenerace

Můžeme se setkat i s více propracovanou podobou monocyklu, která znázorňuje jak jednotlivá období, tak i jednotlivé délky cyklů včetně počtu týdnů v mikrocyklu (každá číslice znázorňuje počet týdnů) viz Tabulka 6. Nejjednodušší podobou znázornění monocyklu je schéma viz Obrázek 1, kdy buňka „soutěžní období“ zahrnuje v sobě i období předsoutěžní. Při více vrcholech je pak systém a postup v utváření RTC stejný viz Obrázek 2, který popisuje dvouvrcholový tréninkový cyklus, a viz Obrázek 3, který popisuje třívrcholový tréninkový cyklus.

34

Tabulka 6: Periodizace monocyklu (Bompa a Cerrera, 2005) Roční plán Fáze tréninku

Podfáze

Přípravná

Obecná příprava

Závodní Specifická

Předzávodní

příprava

Přechodná

Závodní

Přechodná

Makrocyklus Mikrocyklus

4

3

2

3

2

5

3

3

3

5

Monocyklus PŘÍPRAVNÉ OBDOBÍ

SOUTĚŽNÍ OBDOBÍ

PŘECHODNÉ OBDOBÍ

Obrázek 1: Monocyklus jednoročního tréninkového cyklu (Zahradník & Korvas, 2012)

Bicyklus Přípravné

Soutěžní

Přechodné

Přípravné

Soutěžní

Přechodné

období

období

období

období

období

období

Obrázek 2: Bicyklus jednoročního tréninkového cyklu (Zahradník & Korvas, 2012)

Tricyklus Přípravné Soutěžní Přechodné Přípravné Soutěžní Přechodné Přípravné Soutěžní Přechodné období

období

období

období

období

období

období

období

období

Obrázek 3: Tricyklus jednoročního tréninkového cyklu (Zahradník & Korvas, 2012)

35

5.4 Mikrocyklus (MiC) Mikrocyklus

je

tou

nejmenší

cyklickou

fází

a

pravděpodobně

nejdůležitějším nástrojem v tréninkovém plánování. Může to být období dlouhé v rozpětí od 3-10 dnů, ale nejčastěji se jedná o jeden týden. Základní strukturou mikrocyklu jsou tréninkové jednotky, jež představují jednotlivé tréninky. Jedná se o nejnáročnější plánování, protože zde trenér musí poskládat trénink od úplného začátku a postupně směřovat k vytyčenému cíli. (Zahradník & Korvas, 2012) Struktura stavby týdenního mikrocyklu desetibojaře může vypadat různě a vždy záleží na dobrém odhadu a zkušenostech trenéra. Podle Vinduškové a kolektivu autorů (2003), by se měly při sestavování týdenních mikrocyklů dodržovat tyto postupy:

-

v jedné jednotce by měly být maximálně tři disciplíny (obvykle jeden běh, jeden skok, jedna vrhačská disciplína)

-

cvičení zaměřená na rozvoj rychlosti by měla být zařazována po dnu odpočinku a vždy hned po úvodním rozcvičení

-

do každé tréninkové jednotky zařazovat běžecký program, buď formou 5-10krát 60 až 100 metrů středním až submaximálním úsilím nebo delších úseků 3-7krát 120 až 250 metrů nízkým až submaximálním úsilím

-

po posilovacím tréninku (odrazových cvičeních, silových cvičeních s vlastním tělem) běhat buď delší úseky 3-5krát do 250 metrů volně, nebo krátké úseky 5-7krát do 60 metrů lehce stupňovaně (vhodné je tyto postupy po 2-3 týdnech střídat)

-

prvky z odrazové přípravy zařazovat tak, aby po těžších odrazech následoval lehčí trénink (ne rozvoj rychlosti nebo nové technické prvky)

-

nové prvky z atletických dovedností nebo nové atletické dovednosti řadit za úvodní rozcvičení, dokud jsou atleti schopni účelně vnímat nové pohybové struktury

-

pěstovat návyk na dvoudenní zatížení (i po závodním dnu zařadit trénink 1-2 disciplín)

36

-

téměř do každé tréninkové jednotky zařazovat speciální běžecká cvičení (2-4 cviky)

-

ve speciálních přípravných obdobích a v zaměřovacím tréninku řadit disciplíny tak, jak jdou po sobě v příslušném víceboji (Vindušková & kol., 2003) V plánování mikrocyklů je také důležité si předem vyjasnit s atletem, kolik

času je schopen a ochoten tréninkovým fázím věnovat. Je to mnohdy složitá část plánování tréninku, protože sportovci mají také své soukromé životy a povinnosti, v podobě školy, práce, nebo rodiny. Pokud ovšem chce atlet dělat sport na vrcholové úrovni, musí mu obětovat veškerý volný čas a přizpůsobit mu i osobní život. U vícebojařů to platí automaticky, protože časová náročnost je maximální. Četnost tréninků v mikrocyklu Často se liší tréninkové plány atletů, kteří trénují jednofázově (jedenkrát denně), dvoufázově (dvakrát denně), nebo dokonce trojfázově (třikrát denně). Jednofázově trénují atleti, kteří mají převážně atletiku jako svůj koníček a věnují se tak dalším činnostem a povinnostem. Zato dvoufázově trénují sportovci, kteří atletiku berou jako hlavní náplň svých dnů a trojfázově trénují většinou atleti profesionálové, kteří se atletikou živí. Důležité je opět pamatovat na potřebnou regeneraci mezi jednotlivými fázemi, aby nedocházelo ke kumulaci únavy a tudíž k nekvalitnímu tréninku.

Struktura mikrocyklu Obsah a struktura mikrocyklu je určena hlavním tréninkovým úkolem daného období RTC, jeho typem, kvantitou, kvalitou a povahou tréninkového podnětu. (Zahradník & Korvas, 2012) Mikrocyklus tak můžeme dělit podle různých typů:

37

Tabulka 7: Základní typy mikrocyklů (Zahradník & Korvas, 2012) Typ MiC

Hlavní úkol

Obsah

Velikost zátěže

Příprava na Zahajovací

náročnou

Všeobecná nebo

tréninkovou

specifická zátěž

Rozvíjející (intenzivní)

kondice, trénovanosti

ATC Začátek PO, po

Malá

delší přestávce v tréninku

zátěž Stimulace

Aplikace během

PO, během SO Všeobecná nebo specifická zátěž

Velká

podle potřeb udržet výkonnost na vysoké úrovni PO, během SO

Stabilizující

Udržení úrovně

(akumulační)

adaptace

Specifická zátěž

Střední

pro udržení výkonnosti na vysoké úrovni

Kontrola aktuálního stavu Kontrolní

kondice, trénovanosti nebo výkonu

Zaměřovací (vylaďovací)

Dosažení vysoké výkonnosti nebo sportovní formy

Specifické nebo nespecifické testy kondice, trénovanosti

Malá až střední

PSO, PSO

Malá až střední

PSO, SO

Střední

SO

Malá

Všechna období

nebo výkonu, kontrolní závod Specifická zátěž, závod Účast v soutěžích,

Závodní

Předvedení výkonnosti

udržení výkonnosti na vysoké úrovni a dosažení sportovní formy

Regenerační

Odpočinek po náročném období

Jiné druhy sportů

38

5.5 Mezocyklus (MeC) Tento cyklus je středně dlouhodobého charakteru. Jedná se o časový úsek, který trvá několik týdnů. Skládá se z mikrocyklů a má vyšší hierarchickou úroveň v plánování. Délka jednotlivých mezocyklů se vždy liší od plánů a od typů tréninků podle toho, v jaké roční fázi se atlet nachází. Jednotlivé mezocykly by tak měly mít za cíl zlepšovat výkonnost jedince a z fyziologického hlediska vést ke zlepšení specifických aspektů funkčních ukazatelů sportovce. (Zahradník & Korvas, 2012) Mezocyklus má také podle Zahradníka a Korvase, 2012 podobné typy jak tomu bylo u mikrocyklu a to: -

Zahajovací mezocyklus se používá pro začátek ročního tréninkového cyklu.

-

Základní je hlavním typem přípravného období.

-

Předsoutěžní zahrnuje celou dobu předsoutěžního období.

-

Závodní mezocyklus je základním typem pro soutěžní období.

-

Regenerační typ obsahuje větší počet odpočinkových MiC. Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, stavba a délka mezocyklu se

mění a liší podle typu zaměření a roční fáze, ve které se atlet nachází. Charakter stavby vícetýdenních mezocyklů u vícebojařů podle Vinduškové a kolektivu 2003:

-

vytyčovat 2 – 4 typické úkoly a na konci mezocyklu je vyhodnotit

-

celkové zatížení v týdenních mikrocyklech stupňovat a v polsedním týdnu jej snížit, nebo vlnu zkrátit tak, že každý druhý týden je na hranici velikosti zatížení a zbylé týdny 60 – 75% zatížení

-

velikost zatížení stupňovat nejen zvyšováním kvantity tréninkových prostředků, ale také jinou organizací tréninkových jednotek (např. zkrátit pauzy mezi běžeckými úseky, či běhat rychleji, skákat dál nebo výš apod.)

-

schéma týdenního mikrocyklu zachovávat po celý cyklus, aby se dala kontrolovat jeho účinnost 39

-

pravidelně zařazovat kontrolní měření a dle jeho výsledků upravovat tréninkový plán

-

sledovat pravidelně úroveň tělesné pohyblivosti Podle dostupných informací a zkušeností se však ukazuje, že optimální

trvání mezocyklu jsou tři týdny a po tuto dobu je vhodné zvyšování tréninkové zátěže. Poté by měl následovat mikrocyklus, v němž se objem tréninku sníží a přispívá zároveň k urychlení regenerace mezi jednotlivými mezocykly. Zabrání se tak nahromadění únavy a dochází tím ke zlepšení trénovanosti jedince na další postupné cykly.

5.6 Makrocyklus (MaC) Makrocyklus je nejdelším cyklem v plánování tréninku. Může trvat od několika měsíců až po celý rok. Základní MaC se nazývá roční tréninkový cyklus (zkráceně RTC) viz kapitola 5.3. Kratšími makrocykly v RTC jsou jednotlivá období (PO, PSO, SO, PřO) které budou popsány níže. Kratší MaC je tak tvořen z jednotlivých mezocyklů, které plní konkrétní stanovené cíle. Podle Zahradníka a Korvase 2012, je nutno brát při tvorbě makrocyklu v úvahu následující prvky:

-

vytvořit systém ročního tréninkového plánu na základě kalendáře soutěží, určit délku jednotlivých období

-

vytvořit soubor úkolů pro jednotlivá období RTC a pro kratší časové intervaly

-

určit

poměr

všeobecných,

speciálních

a soutěžních

tréninkových

prostředků (pro RTC i pro období) -

stanovit počet tréninkových jednotek

-

určit objem a intenzitu zátěže pro celý RTC a rozložení zátěže do jednotlivých období

-

zvážit progres ve velikosti zátěže, který bude následovat po minulém RTC (Zahradník & Korvas, 2012) 40

Celý makrocyklus neboli roční tréninkový cyklus by tak měl být naplánovaný podle závodní termínovky vícebojaře. Podle ní by měl být správně periodizačně uzpůsoben tak, aby se v konečném součtu dosáhlo požadovaných výkonů.

5.6.1

Přípravné období (PO) První část krátkého MaC patří přípravnému období. Zároveň je tou

nejdůležitější a často nejnáročnější částí RTC. Během této doby získává atlet potřebnou kondici, trénovanost a úroveň techniky pro nadcházející období. Přípravné období má podle Zahradník a Korvase 2012, analytickosyntetický charakter a může obsahovat dvě nebo tři kratší tréninková období. První část je obvykle analytická a režim tréninku je všeobecný. Míra zátěže se v této fázi pohybuje směrem od nízké ke střední s cílem soustavného rozvoje trénovanosti. Ve druhé části tohoto období se začleňují speciální tréninkové prostředky a zátěž je více intenzivní. Třetí část období je více orientována na speciální tréninkovou formu za použití prostředků, které musí být v souladu s vlastními soutěžními pohyby, délkou trvání a intenzitou. Z tohoto členění tedy vyplývá, že sportovec v průběhu přípravného období mění poměr specifických a všeobecných tréninkových prostředků a cviků. V první fázi převažují všeobecné tréninkové prostředky, naopak ve druhé a třetí fázi je trénink orientován spíš na specifické tréninkové prostředky. Také poměr trénování objemu a intenzity se v průběhu tohoto období mění. Zatímco na začátku se tréninkový proces zaměřuje na objem, ke konci naopak narůstá intenzita. (Zahradník & Korvas, 2012)

5.6.2

Předsoutěžní období (PSO) Na přípravné období navazuje období předsoutěžní. Zařazuje se 2 – 4

týdny před soutěžním obdobím a zároveň by nemělo být příliš dlouhé, aby nedocházelo k poklesu či problémům s udržením dosažené výkonnosti. Naopak hlavním úkolem je zvýšení výkonnosti sportovce. (Zahradník & Korvas, 2012) 41

Kondiční příprava je v tomto ohledu specifická a všechny činnosti směřují ke stabilizaci pro soutěžní zátěž a vyladění různorodosti závodních pohybů. Hlavními

principy

tréninku

v předsoutěžním

období

podle

Zahradníka

a Koravase, 2012, jsou:

-

snížení objemu tréninku

-

vysoká kvalita tréninkového procesu

-

dostatek času na odpočinek a regeneraci

-

většina tréninkových cvičení je specifická

-

kontrolní závody nebo soutěže Velká pozornost je věnována také zdravotnímu stavu atleta. Jedná se totiž

o období těsně před závody a rozsáhlejší zdravotní komplikace a následné zdlouhavější léčení by znemožnilo účast v závodu.

5.6.3

Soutěžní období (SO) Hlavním cílem soutěžního období je podávat výkonnost na maximální

úrovni. Během tohoto období sportovec soutěží ve vrcholných, prioritních nebo ostatních soutěžích. Celé toto období je závislé na termínech jednotlivých závodů a určení hlavního vrcholu. Může být buď jednoduché, nebo komplexní. Jednoduché soutěžní období trvá 2 – 3 měsíce, zatímco komplexní 4 – 5 měsíců. (Zahradník & Korvas, 2012) Dále se dělí soutěžní období do dvou částí. První část je určena rozvoji požadované úrovně výkonnosti. Atlet se účastní druhořadých nebo přípravných soutěží, aby se tzv. rozzávodil (první soutěžní fáze). Druhá část je zaměřena na udržování vysoké úrovně výkonnosti. Sportovec by tak měl dosahovat svých nejlepších výsledků a zároveň být v nejlepší formě (druhá soutěžní fáze). (Zahradník & Korvas, 2012) Můžeme se tak setkat s pojmem „vyladění na závod“. Tento pojem se používá pro označení posledních tréninků před závodem a atlet se snaží správně namotivovat a vyladit poslední technické nedostatky. Vyladění na soutěž by se 42

mělo uplatňovat pouze před hlavním závodem, z důvodu udržení vysoké sportovní formy, kterou lze udržet po dobu 2 – 4 týdnů. Ladění formy na soutěž se může provádět i dvakrát během dlouhé závodní sezony. Tam je ale potřeba vyplnit období mezi těmito dvěma přípravami regeneračním blokem. U vícebojařů je však většinou jen jeden vrchol, protože náročnost závodů je maximální. Plánování tréninku během soutěžního období musí brát v úvahu vyváženost mezi vysokou kvalitou zatížení sportovce a dostatečným časem potřebným pro regeneraci. (Zahradník & Korvas, 2012)

5.6.4

Přechodné období (PřO) Závěr celého závodního procesu patří přechodnému období.

Hlavním

cílem tohoto období je kompenzace tréninkové a soutěžní činnosti. To se děje za pomocí relaxačního období. Tato fáze trvá standardně 2 – 6 týdnů v závislosti na délce přípravného a soutěžního cyklu a jejich náročnosti. Frekvence tréninku je nízká a tréninkové jednotky krátké. (Zahradník & Korvas, 2012) Přechodné období by nemělo trvat déle jak šest týdnů z důvodu, aby se nedostavil nechtěný detraingový syndrom. (Bompa & Carrera, 2005) Často se zařazují místo klasických tréninkových jednotek, nebo přímo do nich činnosti, které nesouvisí s daným sportem, ale přispívají k psychické regeneraci. Mohou to být různé míčové hry, hry s frisbee, vyjížďky na kole, plavecké hry apod. Trénink v přechodném období by měl mít většinou všeobecnou formu a musí podporovat fyzickou a psychickou regeneraci. Zahradník a Korvas, 2012, charakterizují přechodné období těmito aspekty:

-

Snížení tréninkové zátěže (intenzita, objem, frekvence).

-

Trénink je založen na všeobecných tréninkových prostředcích, ale měl by být rozmanitý.

-

Bez soutěžní činnosti.

-

Snaha o udržení dostatečné úrovně kondice.

-

Psychologická regenerace. 43

Přechodné období přestavuje přechod od jednoho ročního plánu do druhého. Většinou ale atlet mívá více vrcholů, a tak je to přechod mezi jednotlivými závodními cykly. (Bompa & Carrera, 2005)

5.7 Detraining a dehydratace Detraining V různých sportech je dobré omezit na nějaký čas silový trénink v průběhu sezony. Ale u atletů toto tvrzení platí jen do určité míry. Pokud jej omezí příliš, může se dostavit tzv. „Detrainingový efekt“. (Bompa & Carrera, 2005) Znamená to pokles výkonnosti v důsledku většího vynechání silových cvičení (dochází k oslabení svalové složky těla). Podle Bompy a Carrery, 2005, by měly být během týdne 2 – 4 fáze silového zaměření, aby nedocházelo k oslabení výkonnosti. Skončit se silovým tréninkem by se pak mělo pět dní před závodem, aby došlo k úplné regeneraci, a to vše vedlo k maximální silové výkonnosti. Když přestane atlet trénovat, ztráta síly se v prvním týdnu může pohybovat kolem 3 – 4 %. (Appel, 1990 in Bompa & Carrera, 2005). To může být pro specialisty zlomový okamžik. Detraingový syndrom však není patologického charakteru a může být zvrácen, pokud atlet zahájí včas vhodný trénink. (Bompa & Carrera, 2005) Určit dobu, která je už za hranicí únosnosti pro trénování organismu, je velice obtížné a hlavně individuální. Často dochází k přerušení tréninku z různých příčin, ať už zdravotních či osobních. Je – li přerušení jen týdenního charakteru, můžeme jej brát jako období vhodné pro potřebnou regeneraci organismu. Přerušení tréninku na dva týdny z důvodu nachlazení, různých kurzů či rodinných nebo služebních cest, nemá větší dopad na trénování. Stačí pak obvykle jeden týden zapracovat na fyzické adaptaci a můžeme znovu přistoupit k plánovanému systematickému tréninku. Teprve doba čtyř týdnů klidu od tréninku je stěžejní a můžeme pozorovat pokles trénovanosti jednotlivých orgánů a organismu jako celku. (Vacula & kol. 1983) 44

V takový moment se přistoupí na upravení tréninkového plánu a začne se s opětovnou a postupnou přípravou těla na vyšší zatížení. Po určitě době, až si tělo sportovce plně navykne na tréninkové tempo, se naváže na původní plán toho určitého období či cyklu.

Dehydratace Dehydratace představuje narušení vnitřní rovnováhy organismu v důsledku snížení obsahu vody v těle. Snížení nastává v rámci nevyváženosti příjmu a výdajů vody. (www.wikipedie.cz, 2014) „Dehydratace působí velice reálné změny v organismu…Pokud jste dehydratování, objem tělesných tekutin se zmenšuje. Jelikož většinu obsahuje krev, stává se hustší a pro srdce je pak horší ji napumpovat…Tepová frekvence se zrychluje, protože srdce musí pracovat tvrději, aby krev mohla cirkulovat a kyslík i živiny se dostaly k pracujícím svalům. Proto se poté trénink zdá obtížnější.“ (Skolnik & Chernus, 2011) Redukuje se objem krve, tělo vysílá signály k zadržení tekutin, snižuje se pocení, což znamená, že se tělo hůře ochlazuje, cvičení je obtížnější a namáhavější a sportovec je vystaven většímu riziku zranění. (Skolník & Chernus, 2011) S dehydratací úzce souvisí trénování a závodění při vysokých teplotách prostředí, kdy může dojít k různým komplikacím v lidském těle. „Vlivem vysoké teploty na organismus vznikají křeče ve svalech, což je způsobeno ztrátou tekutin a minerálů. Vyčerpáním z horka dochází k poklesu výkonnosti, zpomalení tempa, žízni, zhoršení koordinace pohybů a pocitu únavy. „(www.fsps.muni.cz, 2011)

45

6

Rozbor

konkrétního

tréninkového

a

závodního

cyklu

desetibojaře V úvodu této kapitoly představím konkrétního desetibojaře - Jiřího Klinera, jehož tréninkový cyklus budu analyzovat. Vysvětlím cíl své analýzy a formuluji hlavní výzkumnou otázku. Následně popíšu a zdůvodním výběr výzkumné metody, kterou jsem pro svůj záměr použil. Po provedení analýzy interpretuji získaná data. Závěrem navrhnu optimální postup ve zvolené fázi cyklu tréninku před hlavním závodním vrcholem. Písemný souhlas se zveřejněním osobních údajů Jiřího Klinera včetně dat z tréninkového deníku přikládám v Příloze 3.

6.1 Základní data konkrétního vícebojaře Realizaci svého plánu provést rozbor ročního tréninkového cyklu provedu na příkladu Jiřího Klinera narozeného 10. 10. 1984. Jeho tréninkový deník, který je předmětem mé analýzy, pochází z roku 2001/2002, v tu dobu bylo atletovi sedmnáct let. Atletickou kariéru začal, když byl ještě v žákovských kategoriích. Avšak již tam začal sbírat své první úspěchy a pomalu rozvíjel svůj všestranný talent na jednotlivé disciplíny. Jeho trenérem byl zkušený Pavel Svoboda (v současné době trénuje dalšího českého talentovaného vícebojaře Jiřího Sýkory). Zároveň s Jiřím Klinerem byl pod vedením Pavla Svobody také náš elitní český překážkář Petr Svoboda. V té době oba tito atleti začínali svoji sportovní kariéru vícebojem. Možná právě díky zdravé kamarádské rivalitě a jejich talentu dosahovali tak pozoruhodných výsledků již v mládeneckých kategoriích.

6.2 Hlavní cíle analýzy a formulace výzkumné otázky Cílem mého výzkumu je podrobně analyzovat vybranou fázi ročního tréninkového cyklu desetibojaře Jiřího Klinera. Jedná se o fázi soutěžního období tréninku. Při analýze se zaměřím zejména na periodizaci cyklů tréninku a identifikuji možné příčiny neúspěchu v konkrétním závodu. 46

Formulace výzkumné otázky: „Jaké jsou možné příčiny neúspěchu Jiřího Klinera v závodu na MS juniorů na Jamajce roku 2002?“

6.3 Zvolená technika výzkumu – analýza dokumentů Svůj výzkum jsem vybral techniku analýzy dokumentů. „Cílem analýzy může být pouhé získání určitých informací, zahrnutých v dokumentech, či může jít o hlubší analýzu spojenou se snahou porozumět významu znaků, které byly v dokumentech identifikovány.“(Lukášová & Nový, 2004) Podle Hendla (2005) může analýza dokumentů posloužit jako doplňkový zdroj k datům získaným pozorováním či rozhovorem. (Hendl, 2005) Analýze podrobím tréninkový deník vedený Jiřím Klinerem v roce 2001/2002.

6.4 Analýza získaných dat a jejich interpretace Při analýze vycházím z dat z tréninkového deníku atleta Jiřího Klinera doplněné o jeho poznatky a vlastní zážitky z té určité doby. Zaměřím se konkrétně na jeho kratší makrocyklus, přesněji na soutěžní období před jeho hlavním venkovním závodním vrcholem, kterým bylo MS juniorů na Jamajce roku 2002. Předmětem analýzy nebude přípravné období, kdy atlet absolvoval náročný objemový trénink, ani předsoutěžní období, které probíhalo dle plánu pouze s běžnými subjektivními stavy (např. bolest zad, třísla). Analýze podrobím období od mikrocyklu, ve kterém splnil požadovaný limit na MS juniorů. Tomuto mikrocyklu předcházela celá řada přípravných závodů. Data z tréninkového deníku budu postupně analyzovat po jednotlivých týdnech a doplňovat je o analýzu dat v podobě interpretace výzkumníka. Dle dat z deníku dne 25. 5. 2002 v Třinci začal svůj útok na limit. První den závodu, kdy bylo krásné počasí, byl spokojený po výkonech 11,29; 699; 14,58; 189 a 51,04. Výsledky prvního dne závodu nasvědčovaly tomu, že se splněním limitu by neměl být problém. Druhý den však počasí víceboji vůbec nepřálo a pršelo. Navzdory tomu Jiří Kliner po výkonech 16,35; 39,33; 410; 60,01 47

a 4:55,2 to dokázal a limit splnil výkonem 7115 bodů. Sám vše nakonec zhodnotil v pozitivním smyslu s výhradami ke svým výkonům v určitých disciplínách. Interpretace výzkumníka: Podle slov, kterými atlet zhodnotil svůj výkon, cítí jisté rezervy svých výkonnostních možností, což je příslibem do dalších závodů. Další týden následovalo lehčí trénování v úvodu mikrocyklu, následně dva dny volna a cesta do Mariboru na závody. Znovu byl na programu desetiboj. Důvodem bylo splnění limitu jeho tréninkového kolegy Petra Svobody, který to nakonec také dokázal a mohl se zúčastnit MS juniorů společně s Jiřím. Tento závod však Jiří nedokončil z důvodu neúspěchu v běhu na 110 metrů překážek. Závod je v deníku zhodnocen těmito slovy: „Zjistil jsem některé věci a poučil jsem se. Ale co? Jsem spokojen, limit mám a závodit na Jamajku pojedu“. Interpretace výzkumníka: Důvodem neúspěchu mohla být únava po dlouhé cestě a krátký čas na aklimatizaci po příjezdu do Mariboru. Navzdory neúspěchu je však Jiří pozitivně naladěn ze splněného limitu, kterého dosáhl v předchozím týdnu. Následující týden se skupina atletů vrátila ze závodů a začala s přípravou na nadcházející MČR juniorů, do kterého od tohoto okamžiku scházely tři týdny. Z dat v deníku vyplývá, že začal trénovat a ladit formu i techniku k nadcházejícímu MČR juniorů. Vzhledem k tomu, že nesmělo dojít k poklesu výkonnosti v ostatních disciplínách desetiboje (které neabsolvuje na republikovém šampionátu) nezapomínal na jejich trénování. Dle zápisků se jednalo o skok o tyči, či naběhávání úseků na „čtvrtku“ nebo výběhy jako trénink na patnáctistovku. V této přípravné fázi (před MČR juniorů) absolvoval jeden závodní den, a to 8. června, ve kterém dosáhl těchto výkonů: disk – 42,22 m, tyč – 400 cm, koule – 13,01 m, oštěp – 52,90 m. Tyto závody a týden sám pak zhodnotil v deníku takto: „Potěšil mě disk, ale bolí mě šlacha na dlani“. Interpretace výzkumníka: Závodník zvolil správnou přípravu v tréninku, kde neopomněl ostatní disciplíny, které desetiboj obsahuje a věnoval jim s trenérem náležitou pozornost. Celý tento mikrocyklus je završen závodem, se 48

kterým až na povedený výkon v disku, nemohl být Jiří spokojený. Například výkon v oštěpu byl o 7 metrů horší než v závodu, kde splnil limit na MS juniorů. Nadcházející dobu dvou týdnů, které zbývaly do republikového šampionátu, se Jiří věnoval intenzivnímu tréninku (podle deníku kombinoval jedno a dvoufázový systém tréninků) a technické přípravě. Mistrovství České republiky juniorů se konalo v Plzni dne 22. června 2002. Jiří Kliner zde závodil v těchto disciplínách s výkony: 110 m př. – 15,89 s; koule – 14,58 m (3. místo); disk – 40,87 m. Ze záznamu z deníku se při běhu nad překážkami projevila zdravotní komplikace v podobě bolavého třísla. V hodnocení týdne pak komentoval stroze: „Štve mě to tříslo“. Interpretace výzkumníka: Podle deníku zvládal trénink bez komplikací. V této fázi přípravy na šampionát vhodně zvolil kombinaci jedno a dvoufázového tréninku včetně regenerace. Na republikovém šampionátu se bohužel opět projevila bolest třísla, což se negativně projevilo při hodu diskem. Hned další týden se konalo reprezentační soustředění v Nymburku, na němž měli atleti vyladit formu před odletem na Jamajku. V deníku Jiří popisuje své tréninkové trápení a stálou bolest v tříslu. Zkoušel tak s trenérem improvizačně zařazovat plavání, masáž či saunu k rychlejšímu zotavení. Postupně bolest začala ustupovat a mohl tak ke konci týdne zařadit do přípravy dvoufázový trénink a zvýšil míru zatížení. Na konci týdne své problémy a pocity popisuje v deníku takto: „Už mě přestává bolet to tříslo, musím se někde vybít. Strašně se těším na Jamajku, ale musím být zdravý“. Interpretace výzkumníka: V tomto týdnu se Jiří potýkal s bolestí třísla, kterou se snažil co nejrychleji odstranit, aby mohl kvalitně trénovat a připravovat se na nadcházející hlavní závodní vrchol venkovní sezóny. Tím, že pravidelně zařazoval po celý týden regenerační prvky jako saunu, masáž a plavání, značně přispěl k urychlení léčení bolesti v tříslu. V úvodu posledního týdne před odletem na mistrovský šampionát, se Jiří podle dat z jeho deníku stále věnoval tréninku, posilování a pilování techniky. 49

Poté následoval jeden den volna a cesta do Prahy. Nadcházející den v sobotu 7. července odletěli do Kanady a následně na Jamajku, kam dorazili 8. července. Interpretace výzkumníka: V závěrečném týdnu před odletem se Jiří v jeho první polovině věnoval posilování a pilování techniky. Druhá část týdne byla věnována přesunu do místa konání MS juniorů na Jamajce. Cestování je náročné jak z fyzického tak i z psychického hlediska (časový posun, změna klimatu apod.) Je tedy vhodné při přesunu nespěchat a rozplánovat jej do více dnů, jak tomu bylo i v tomto případě. Po příletu na místo dějiště světového šampionátu bylo podle dat z deníku, ale i podle Jiřího slov strašné vedro. Teploty v noci se údajně pohybovaly kolem 30°C. Přes den se pak pohybovaly kolem 40°C a na přímém slunci prý teploty atakovaly hranici až 60°C! Strava sportovců se skládala především z kuřecího masa a přílohy v podobě rýže a zeleniny. Pitný režim zahrnoval vodu a Coca-colu. Samotný závod byl na programu až osm dnů po příjezdu, a tak do té doby střídal dny volna se dny lehčích a dynamických tréninků. Interpretace výzkumníka: Podle výpovědi Jiřího, sužovaly závodníky velmi vysoké teploty, které neklesaly ani v noci. Tato klimatická situace měla zásadní vliv na veškeré tréninkové, ale i volnočasové činnosti. Strava sportovců byla jednostranná (pouze kuřecí maso), pitný režim diskutabilní. Den před jeho závodem měl Jiří opět volnější trénink formou rozcvičení a protažení. 16. července 2002 konečně nastal jeho závodní den. Úvodní disciplína, sprint na 100 metrů, mu vyšla báječně, protože si v ní vytvořil jeho nový osobní rekord výkonem 11,21 s. Forma se zdála být načasována perfektně. Bohužel hned v další disciplíně se Jiřímu přihodilo vážnější zranění a po výkonu 651 cm v dálce, musel kvůli natrženému stehennímu svalu víceboj ukončit. Následovalo vyšetření zdravotního stavu, určení diagnózy a léčení. Nicméně celý proces uzdravování byl velice narušen přesunem z Jamajky zpět do Česka. Domů letěli až sedm dní po zranění s třídenním zdržením v kanadském městě Toronto.

50

Interpretace výzkumníka: V tomto týdnu došlo ke zlomovému momentu v podobě natrženého stehenního svalu. Z jakých příčin mohlo dojít k tomuto stavu, se pokusím identifikovat v navazující kapitole. Jiří začal podle tréninkového deníku s plným tréninkem od 2. 8. 2002. Během léčení natrženého svalu se pokoušel udržovat v kondici různými posilovacími cviky a výběhy. Podle záznamu z deníku toto období okomentoval takto: „Sem tam jsem běhal a posiloval, když jo tak pořádně. Myslím, že jsem zhubl, nebo spíš shodil tuky“. Jiří se pak v dalších týdnech postupně vrátil k vyšší tréninkové zátěži a začal opět závodit. Interpretace výzkumníka: Tento komentář atleta poukazuje na dobrý vývoj v jeho léčení a prozrazuje i pozitivní přístup k dalším tréninkům, na které se těší.

6.5 Identifikace klíčových momentů a návrh optimalizace V této podkapitole se zaměřím na konkrétní momenty soutěžního období Jiřího Klinera, které považuji za klíčové. Tyto momenty na základě analýzy dat a interpretací výzkumníka identifikuji a následně navrhnu nápravná opatření. Klíčový moment č. 1 – období kolem splnění limitu na MS juniorů Z tréninkového deníku Jiřího Klinera jasně vyplývá vysoká míra zatížení (vysoký počet závodů v krátkém časovém úseku v kombinaci s náročnými tréninky), které byl v průběhu soutěžního období vystaven. Například období po splnění limitu na MS juniorů na Jamajku, kdy absolvoval dva desetiboje v odstupu jednoho týdne. Následně uskutečnil individuální závod v opětovném krátkém časovém sledu. Optimalizace: Jako řešení bych v této popsané situaci navrhoval upravení tréninkového plánu atleta. Již po závodu, kdy splnil Jiří limit, by bylo vhodné dopřát tělu delší čas na regeneraci a zotavení po náročném a kvalitním výkonu, tak, jak doporučuje Vindušková (2003) viz kapitola 4.4. Závod v Mariboru Jiří 51

nedokončil a navíc v deníku avizoval vzniklou bolest v kotníku. Z výše uvedených důvodů by bylo vhodné závod v Mariboru úplně vynechat. Stejně tak měl učinit v souvislosti s dalším závodem, který absolvoval znovu po jednotýdenní pauze. Klíčový moment č. 2 – MČR juniorů - bolest třísla Z analýzy dat vyplývá, že příprava na republikový šampionát probíhala bez problémů. Klíčový moment nastal až v průběhu samotného závodu na šampionátu.

Při běhu přes překážky pocítil bolest v tříslu, která přetrvávala

i během reprezentačního soustředění v Nymburku. Bolest třísla ustoupila až čtyři dny před odletem na MS juniorů, avšak výrazně ovlivnila průběh přípravy ve smyslu intenzity zatížení při tréninku. Optimalizace: Komplikace v podobě bolesti třísla je stavem, který nelze podcenit. Pokud takový stav nastane, jako se stalo v případě Jiřího po překážkovém běhu na MČR juniorů, je vhodná konzultace s lékařem a ve spolupráci s trenérem následná úprava tréninkového plánu. Tento způsob nakonec Jiří zvolil, přesto na soustředění odjel. Dalším řešením tohoto problému může být volba, kdy atlet na reprezentační soustředění vůbec nepojede. Návrh vyplývá z jistoty splněného limitu na MS, což umožňuje vynechat účast na soustředění, které není nezbytně nutné vzhledem ke zdravotnímu stavu atleta. Vhodnější variantou je úprava tréninku v kombinaci s léčením zdravotní komplikace v místě bydliště. Klíčový moment č. 3 – Aklimatizace před závodem na Jamajce Po příjezdu na Jamajku se musel Jiří vypořádat s vlhkým tropickým klimatem. V místě konání závodů panovaly extrémně vysoké teploty. Tamní stravování obsahovalo pouze různé úpravy kuřecího masa, rýži a zeleninu. K pití byla pouze Coca-cola nebo voda. Optimalizace: Jak již bylo zmíněno v analýze dat, doba mezi příjezdem a závodem byla osm dnů, což posloužilo, jako čas k aklimatizaci organismu na 52

prostředí. Do přípravy na závod negativně zasáhly extrémně vysoké teploty, což mohlo být dílčím faktorem vedoucím ke zranění. Servírování jednostranné stravy sportovcům je minimálně diskutabilní a mohlo být taktéž součástí negativních vlivů na sportovce. Domnívám se, že k optimalizaci stravování by přispěla větší pestrost v jejím složení. Při extrémních teplotách také považuji za nezbytnou správnou hydrataci organismu. Je zapotřebí se vyhnout dehydrataci, aby sportovec nebyl vystaven většímu riziku zranění, tak jak popisují Skolnik a Chernus (2011) viz kapitola 5.7. V rámci optimálního pitného režimu je vhodné kombinovat vodu s minerálními a iontovými nápoji. Vzhledem k extrémním podmínkám bylo nutné věnovat dodržení správného pitného režimu zvýšenou pozornost. Po provedení analýzy dat z tréninkového deníku a identifikaci tří klíčových momentů, které mohly zapříčinit neúspěch Jiřího Klinera, mohu odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaké jsou možné příčiny neúspěchu Jiřího Klinera v závodu na MS juniorů na Jamajce roku 2002?“ Podle mého názoru považuji jako možné příčiny neúspěchu v podobě zranění zejména:

-

vysokou míru zatížení v období kolem splnění limitu na MS juniorů

-

komplikace v přípravě na MS juniorů po problémech s tříslem

-

aspekty aklimatizace před závodem na MS juniorů

Na základě identifikace klíčových momentů, které byly příčinami neúspěchu v konkrétním závodu, jsem navrhnul optimální postup ve zvolené fázi cyklu tréninku. Tímto jsem splnil cíl bakalářské práce, který jsem si stanovil.

53

7

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo analyzovat jednoroční tréninkový cyklus

v atletickém desetiboji. Jedná se o rozsáhlou problematiku, proto jsem si pro svoji analýzu vybral soutěžní fázi u konkrétního vícebojaře. V teoretické části své práce jsem se nejdříve zaměřil na historii desetiboje. Mám za to, že k pochopení všech úskalí této atletické disciplíny, je zapotřebí znát i její složitý a zajímavý vývoj. V této části práce je tak stručně popsáno, jaké okolnosti a jaké osobnosti vedly desetiboj k jeho dnešní podobě. Samostatnou kapitolu jsem věnoval struktuře sportovního tréninku, kde jsem popsal všechny disciplíny desetiboje včetně jejich rozboru. Neopomněl jsem stavbu vícebojařského tréninku ani význam a důležitost regenerace u atletů. Na závěr této kapitoly jsem vytvořil stručný modelový roční tréninkový plán vícebojaře. Neméně důležitou kapitolou je periodizace ročních tréninkových cyklů včetně rozboru jednotlivých cyklů, které mají přímý vliv na výkonnost a připravenost atleta na stanovené závodní vrcholy. V rámci této kapitoly jsem uvedl a popsal detraining a upozornil na příčiny a rizika spojené s dehydratací. V praktické části jsem se zaměřil na konkrétní případ Jiřího Klinera, českého juniorského reprezentanta v desetiboji v letech 2001/2002. Uvedl jsem základní data o tomto vícebojaři, stanovil hlavní cíle analýzy a formuloval výzkumnou otázku. Následně jsem zvolenou technikou výzkumu analyzoval dokument v podobě jeho tréninkového deníku. Analyzovaná data jsem interpretoval a identifikoval klíčové momenty, které byly příčinami neúspěchu na MS juniorů na Jamajce v roce 2002. Po identifikaci klíčových momentů, kterým byla vysoká míra zatížení v období kolem splnění limitu na MS juniorů, dále pak komplikace v přípravě na MS juniorů po problémech s tříslem a aspekty aklimatizace před závodem na MS juniorů, jsem navrhnul optimální postup ve zvolené fázi cyklu tréninku. Domnívám se, že hlavní cíl mé bakalářské práce se podařil naplnit, neboť byla zodpovězena hlavní výzkumná otázka a byla provedena optimalizace ve zvolené fázi tréninku. 54

Přínos mé bakalářské práce vidím v podobě uceleného zdroje informací k tréninku v desetiboji, neboť odborných publikací věnujících se atletice, nebo vícebojařskému tréninku, je velmi málo. Přeji si, aby tato bakalářská práce byla návodným materiálem pro trenéry a zároveň pro atlety k pochopení nutnosti dodržování zvolených postupů při trénování.

55

Seznam použité literatury Tištěné publikace

1) BOMBA, O. Tudor & CARRERA, C. Michael, (2005). Periodization training for sports. 2nd ed. England: HUMAN KINETICS. 2) DVOŘÁK, Tomáš., & KOLÁŘ, Petr., (2001). Z vrcholu do propadliště a zpět. Příběh nejlepšího desetibojaře světa. 1st ed. Praha: Hart ve spolupráci s nakl. Formát. 3) HENDL, Jan., (2005). Kvalitativní výzkum. 1st ed. Praha: Portál. 4) JEŘÁBEK, Petr, (2008). Atletická příprava, děti a dorost. 1st ed. Praha: Grada Publishing, a.s. 5) JIRKA, Jan., POPPER, Jan. & kol., (1990). Malá encyklopedie atletiky. 1st ed. Praha: Olympia. 6) KUČERA, Vladimír. & TRUKSA, Zdeněk., (2000). Běhy na střední a dlouhé tratě. 1st ed. Praha: Olympia. 7) LUKÁŠOVÁ, Růžena. & NOVÝ, Ivan., (2004). Organizační kultura. 1st ed. Praha: Grada Publishing, a.s. 8) RYBA, Jiří & kolektiv, (2002). Atletické víceboje. 1st ed. Praha: Olympia. 9) SKOLNIK, Heidi. & CHERNUS, Andrea., (2011). Výživa pro maximální sportovní výkon, správně načasovaný jídelníček. 1st ed. Praha: Grada Publishing, a.s. 10) VACULA, Jindřich & kol., (1983). Abeceda atletického tréninku. 1st ed. Praha: Olympia. 11) VINDUŠKOVÁ, Jitka & kolektiv, (2003). Abeceda atletického trenéra. 1st ed. Praha: Olympia. 12) VOMÁČKA, Václav. & kol., (1980). Hody a vrhy. 1st ed. Praha: Olympia. 13) WÖLLZENMÜLLER, Franz, (2006). Běhání. 1st ed. České Budějovice: KOPP.

56

Internetové zdroje 1) HANSGUT, Vladimír & KAPOUNKOVÁ, Kateřina (2009). Regenerace. [ONLINE] Retrieved from: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/fsps/ps09/masaz/web/pages/regenerac e.html. [Last Accessed March 20, 2014]. 2) Neuveden (2010). Co je vlastně trénink?. [ONLINE] Retrieved from: http://www.sportvital.cz/sport/trenink/co-je-vlastne-trenink/. [Last Accessed April 8, 2014]. 3) Neuveden (2013). Roman Šebrle. [ONLINE] Available at: http://www.atletika.cz/reprezentace/medailony-atletu/roman-sebrle1/. [Last Accessed March 8, 2014]. 4) Neuveden (2014). Ashton Eaton. [ONLINE] Retrieved from: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ashton_Eaton. [Last Accessed March 8, 2014]. 5) Neuveden (2010). Co je to somatotyp a jak ho měříme?. [ONLINE] Retrieved from: http://www.sportvital.cz/zdravi/diagnostika/co-je-tosomatotyp-a-jak-ho-merime/. [Last Accessed April 8, 2014]. 6) Neuveden (2012). 100 let desetiboje. [ONLINE] Retrieved from: http://www.atletika.cz/tema-tydne/100-let-desetiboje/. [Last Accessed March 15, 2014]. 7) Neuveden (2014). Tomáš Dvořák. [ONLINE] Retrieved from: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Dvo%C5%99%C 3%A1k. [Last Accessed March 8, 2014]. 8) Neuveden (2014). VÍCEBOJE: MISTREM LUKÁŠ, JUNIORSKÝM REKORDMANEM SÝKORA. [ONLINE] Retrieved from: http://www.atletika.cz/aktuality/viceboje-mistrem-lukas-juniorskymrekordmanem-syko/. [Last Accessed February 9, 2014]. 9) Neuveden (2014). Roman Šebrle. [ONLINE] Retrieved from: http://cs.wikipedia.org/wiki/Roman_%C5%A0ebrle. [Last Accessed March 8, 2014].

57

10) Neuveden (2011). Atletika - MS v atletice 2011. [ONLINE] Retrieved from: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10151523196atletika/21147129823-ms-v-atletice-2011/. [Last Accessed March 15, 2014]. 11) Neuveden (2014). Dehydratace. [ONLINE] Retrieved from: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dehydratace. [Last Accessed March 15, 2014]. 12) Neuveden (2011). Fyziologie ASEBS. [ONLINE] Retrieved from: http://www.fsps.muni.cz/inovace-SEBSASEBS/elearning/fyziologie/fyziologie-a-patofyziologie. [Last Accessed April 15, 2014]. 13) NOVOTNÝ, Jan & kol. (2009). Výživa. [ONLINE] Retrieved from: https://is.muni.cz/do/fsps/e-learning/kapitolysportmed/pages/16-4vyziva.html. [Last Accessed April 5, 2014]. 14) POLÁK, Jindřich (2007). Síla. [ONLINE] Retrieved from: http://www.jindrichpolak.wz.cz/skola_sportsila.php. [Last Accessed April 9, 2014]. 15) VINDUŠKOVÁ, Jitka (2008). Složky vícebojařského tréninku. [ONLINE] Retrieved from: http://www.ftvs.cuni.cz/katedry/ka/trenink_a_zavodeni_ve_vicebojich.p df. [Last Accessed April 1, 2014]. 16) ZAHRADNÍK, David & KORVAS, Pavel (2012). Plánování sportovního tréninku. [ONLINE] Retrieved from: http://www.fsps.muni.cz/~tvodicka/data/reader/book-5/14.html. [Last Accessed March 29, 2014].

Jiné zdroje 1) Vlastní osobní trenérské a závodní zkušenosti 2) Trenérské a závodní zkušenosti Jiřího Klinera + jeho tréninkový deník 3) Metodické rady a postřehy z oddílu TJ Spartak Třebíč

58

Seznam příloh Příloha 1: Tréninkový plán.................................................................................... 60 Příloha 2: Tréninkový deník mladého sportovce, Aleš Tvrzník, Vít Rus, Grada Publishing, spol, s. r. o., 2001 ............................................................................... 61 Příloha 3: Souhlas s poskytnutím osobních údajů................................................. 62

Seznam tabulek Tabulka 1: Dělení sil podle silových schopností (www.jindrichpolak.wz.cz) ...... 14 Tabulka 2: Somatické předpoklady (Vindušková & kol., 2003) .......................... 15 Tabulka 3: Roční tréninkový cyklus (Vindušková a kol., 2003) .......................... 24 Tabulka 4: Přibližná doba regenerace po různých typech zátěže (Zahradník & Korvas, 2012) .................................................................................................... 28 Tabulka 5: Základní schéma ročního tréninkového plánu (roční tréninkový cyklus), (Zahradník & Korvas, 2012) ................................................................... 34 Tabulka 6: Periodizace monocyklu (Bompa a Cerrera, 2005) .............................. 35 Tabulka 7: Základní typy mikrocyklů (Zahradník & Korvas, 2012) .................... 38

Seznam obrázků Obrázek 1: Monocyklus jednoročního tréninkového cyklu (Zahradník & Korvas, 2012) ..................................................................................................................... 35 Obrázek 2: Bicyklus jednoročního tréninkového cyklu (Zahradník & Korvas, 2012) ..................................................................................................................... 35 Obrázek 3: Tricyklus jednoročního tréninkového cyklu (Zahradník & Korvas, 2012) ..................................................................................................................... 35

59

Příloha 1: Tréninkový plán

60

Příloha 2: Tréninkový deník mladého sportovce, Aleš Tvrzník, Vít Rus, Grada Publishing, spol, s. r. o., 2001

61

Příloha 3: Souhlas s poskytnutím osobních údajů

62

Resumé Tématem této bakalářské práce byl rozbor jednoročního cyklu sportovního tréninku v atletickém desetiboji. V práci jsou zmíněny hlavní historické mezníky, které ovlivnily vývoj víceboje do dnešní podoby. Dále jsou zde popsány hlavní principy pro utváření tréninků desetibojaře a zároveň objasněny všechny náležitosti, ze kterých je třeba při plánování vycházet. Následně je periodizován roční trénink na jednotlivá období a cykly. V praktické části je podroben analýze tréninkový deník desetibojaře Jiřího Klinera s cílem identifikovat klíčové momenty, které byly příčinami neúspěchu na MS juniorů na Jamajce v roce 2002. Na základě zjištění je navržena optimalizace zvolené fáze cyklu tréninku.

Summary The topic of this bachelor thesis was to analyse the one-year cycle of sports training in the athletic decathlon. The thesis covers the major historical milestones that influenced the development of combined events in its present form. It further describes the main principles for creating trainings for decathletes and also explains all the features on which the planning must be based. Subsequently, it contains periodization of the annual training on various periods and cycles. In the practical part the training diary of decathlete Jiří Kliner is analysed in order to identify key moments that led to his failure on the Junior World Championships in Jamaica in 2002. Based on the findings, an optimization of selected phase of the cycle of training is proposed.

63