Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Cizinci v Českých Budějovicích (soubor story pro Českobudějovický deník)

Foreigners in České Budějovice (the collection of stories for Českobudějovický deník)

Bakalářská práce Tomáš Fišer

Brno 2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 16. 5. 2016

…………………………………… Tomáš Fišer

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce Mgr. Jaroslavu Čuříkovi Ph.D., za cenné rady a připomínky. Také děkuji redakci Českobudějovického deníku za zkušenosti získané během praxe a za výpomoc při psaní práce. Rád bych poděkoval i

rodičům za podporu při studiu a své přítelkyni za dodávání motivace tuto bakalářskou práci dokončit.

Anotace Cílem této bakalářské práce na téma Cizinci v Českých Budějovicích je napsat sérii publicistických story pro Českobudějovický deník s lidmi pocházejícími ze zahraničí, kteří se rozhodli dlouhodobě usadit v tomto městě. V rámci teoretické části tato bakalářská práce pomocí odborné literatury nastíní podmínky pro cizince přicházející do Českých Budějovic s cílem usadit se a vymezí publicistický žánr story. Empirická část se na základě žurnalistické metody polostrukturovaného rozhovoru popsané v metodologické části věnuje charakteristice cílového média a způsobům, jakým toto médium zpracovává žánr story. Výsledné poznatky jsou pak aplikovány při tvorbě série sedmi tvůrčích textů. Součástí práce jsou kritické reflexe vytvořených textů. Klíčová slova tvůrčí práce, story, feature, cizinci, publicistika, Českobudějovický deník, žánr, migrace

Annotation The aim of this bachelor thesis on the topic “Foreigners in České Budějovice” is to write a series of journalistic stories for Českobudějovický deník with people, who came abroad and decided to stay in this city for a long time. In the theoretical part of this thesis with help of reference books this thesis focused on the conditions for foreign people, who come to České Budějovice with aim to stay there and it defines the journalistic genre story – feature. The empirical part, based on the journalist method of semi-structured interview, which is described in methodological part, focused on the characteristic of the target medium and the ways, which this medium processes the genre of the story. The results are used for series of creative texts. Thesis also contain critical reflexes of written texts. Keyword creative thesis, story, feature, foreigners, journalism, Českobudějovický deník, genre, migration

Obsah 1

Úvod .....................................................................................................................8

2

Kontextuální část ..................................................................................................9

3

4

5

2.1

Přistěhovalectví a migranti .............................................................................9

2.2

Migrace do České republiky ........................................................................ 11

2.3

Vývoj počtu cizinců v České republice ........................................................ 11

2.4

Integrační proces.......................................................................................... 13

2.5

Imigrační politika ........................................................................................ 14

2.6

Imigrační politika České republiky .............................................................. 15

2.7

Počty a národnostní složení cizinců na Českobudějovicku............................ 16

2.8

Přínos kontextuální části .............................................................................. 18

Teoretická část .................................................................................................... 19 3.1

Žánr ............................................................................................................. 19

3.2

Proměny a prolínání žánrů ........................................................................... 21

3.3

Publicistika .................................................................................................. 22

3.4

Žánr story .................................................................................................... 23

3.5

Feature......................................................................................................... 24

3.6

Charakteristika story .................................................................................... 26

3.7

Zásady a stavba story ................................................................................... 27

Metodologická část ............................................................................................. 29 4.1

Kvalitativní versus kvantitativní ................................................................... 30

4.2

Výzkumná metoda ....................................................................................... 31

4.3

Výběr respondentů ....................................................................................... 32

4.4

Okruhy témat pro polostrukturovaný rozhovor ............................................. 33

4.5

Žurnalistické metody ................................................................................... 34

4.6

Autorizace ................................................................................................... 37

Empirická část .................................................................................................... 38

5.1

Historie Českobudějovického deníku ........................................................... 38

5.2

Současnost a postavení na trhu ..................................................................... 40

5.3

Struktura redakce a organizace práce v redakci ............................................ 42

5.4

Cílový čtenář Českobudějovického deníku ................................................... 44

5.5

Publicistika v Českobudějovickém deníku ................................................... 45

5.6

Žánr story v Českobudějovickém deníku...................................................... 46

5.7

Postup při psaní story ................................................................................... 48

5.8

Témata story a téma cizinců ......................................................................... 50

5.9

Etika a autorizace ......................................................................................... 51

6

Kritická reflexe tvůrčích výstupů ........................................................................ 51 6.1

Výběr respondentů ....................................................................................... 52

6.2

Příprava na rozhovory a jejich průběh .......................................................... 55

6.3

Proces tvorby ............................................................................................... 59

6.4

Autorizace ................................................................................................... 63

7

Závěr .................................................................................................................. 65

8

Použitá literatura ................................................................................................. 66

9

Seznam grafů a obrázků ...................................................................................... 70

10

Jmenný rejstřík ................................................................................................ 71

11

Přílohy ....................................................................................................... - 74 -

11.1

Tvůrčí texty......................................................................................... - 74 -

Nepálec podporuje svoji vlast i z ciziny ............................................................ - 74 Z Krymu odešla s tím, že už se nikdy nevrátí .................................................... - 76 Latinskoamerickou salsu začal Peruánec tančit až v Česku ............................... - 79 Při kázáních se slovenský kněz snaží lidi povzbudit k samostatnému myšlení ... - 82 Přijel za studiem. Dnes Vietnamec podniká a vede místní komunitu ................. - 84 První den v Budějovicích dostal pokutu ............................................................ - 87 Senegalského učitele přivedla do Česka láska ................................................... - 89 -

11.2

Rozhovory se členy redakce ................................................................ - 90 -

11.2.1 Rozhovor s Martinem Trösterem ......................................................... - 91 11.2.2 Rozhovor s Klárou Skálovou ............................................................... - 99 11.2.3 Rozhovor s Radkem Gálisem ............................................................ - 102 11.3

Etický kodex Deníků VLP ................................................................. - 108 -

Celkový počet slov: 19 020 Rozsah

tvůrčí

části:

5

163

1 Úvod Současnou celospolečenskou diskusi už skoro rok ovládá téma přistěhovalectví a emigrace ze zemí Blízkého východu a střední a severní Afriky. Cizinci, kteří přijíždějí do Evropy, jsou často spojováni s potenciálním nebezpečím pro západní kulturu (Postoje veřejnosti k cizincům a k důvodům jejich přijímání v ČR, 2015). Cílem této práce je prostřednictvím životních příběhů poukázat na skutečnost, že mnozí cizinci, už mezi námi žijí a podařilo se jim začlenit se do společnosti. Zároveň by měly dokumentovat jejich často obtížnou cestu, která je zavedla do Českých Budějovic a překážky, které jim zde byly a jsou kladeny. Předmětem této tvůrčí bakalářské práce je vypracování souboru publicistických story s cizinci žijícími v Českých Budějovicích. Texty se budou zaměřovat především na ty cizince, kteří se rozhodli ve městě dlouhodoběji usadit a vybudovali si již určité zázemí. Tvůrčí zpracování tématu se bude řídit pravidly a zvyklostmi žánru story ve vybraném cílovém médiu. Vzhledem k regionálnosti tématu vymezené už v názvu práce bude cílovým médiem, jehož standardy budou při psaní textů dodrženy, Českobudějovický deník. Přidanou hodnotou těchto story je kromě jejich zjevné souvislosti s aktuálním tématem i snaha vyvracet některé předsudky o cizincích a zprostředkovat čtenářům pozadí přistěhovalectví. Zároveň poukázat na blízkost tématu, o kterém mnozí nemají ani tušení. Celá práce je rozdělena do několika tematických kapitol. Na začátku je nezbytné vysvětlit kontext přistěhovalectví a definovat termíny jakou migrace nebo migrant. Další je teoretická kapitola o problematice žánru, která se podrobněji zaměřuje na konkrétní žánr story, který analyzuje na základě odborné literatury. Následuje metodologická kapitola, která se zabývá jak žurnalistickými postupy potřebnými k vypracování tvůrčích výstupů, tak postupy nutnými k uskutečnění dotazování v redakci cílového média. V empirické části jsou pak výsledky tohoto dotazování shrnuty do výsledného přehledu toho, jak je pojímán žánr story v cílovém Českobudějovickém deníku. Závěrečná kapitola na základě zjištěných informací v redakci a s pomocí odborné literatury kriticky hodnotí vzniklé tvůrčí výstupy, jež jsou součástí příloh této práce.

8

2 Kontextuální část V této kapitole vytyčím základní kontextuální rámec, kterého se má bakalářská práce dotýká. V první řadě se zaměřím na témata migrace a integrace a stručně je vysvětlím. Následně podrobněji popíšu aktuální stav přistěhovalectví do Českých Budějovic potažmo do Jihočeského kraje a porovnám jej s celorepublikovými daty. Tyto výsledky by měly ukázat, nakolik je Jihočeský kraj pro cizince zajímavý jakožto jejich cílová destinace pro dlouhodobý pobyt, a zároveň ukázat, jaké národnostní menšiny jsou v kraji nejhojněji zastoupené. Pro řadu cizinců znamená změna prostředí významný kulturní šok. Překonat ho a začlenit se do české společnosti jim má pomoci a pomáhá řada opatření a státních i nevládních institucí. Druhá část této kapitoly pojedná o tom, jakým způsobem stát konceptualizuje svou integrační politiku. Zároveň představuje konkrétní situaci a možnosti integrace na lokální úrovni Českých Budějovic.

2.1 Přistěhovalectví a migranti Stěhování obyvatelstva z místa na místo, ať už v rámci jednoho státu nebo v globálním měřítku, není nová záležitost. Lidé se vždy stěhovali z ekonomických, politických nebo například rodinných důvodů. Mobilitu obyvatelstva můžeme zkoumat a rozlišovat mnoha způsoby. Jedním z nejzákladnějších rozdělení, které uvádí například Roubíček v Úvodu do demografie, je to na migraci vnitřní a vnější (Roubíček, 1997). Vzhledem k tématu této práce, která se zaměřuje na cizince žijící v zahraničí, se budeme soustředit výhradně na migraci vnější resp. přeshraniční. Pojem migrace podle Koschina v nejširším slova smyslu označuje dobrovolný nebo nucený odchod z prostředí dosavadního dlouhodobého pobytu a na to navazující potřebu vybudování nového domova na novém místě (Koschin, 2005). Alternativní a možná ještě obecnější definici lze nalézt na portálu mezinárodní organizace UNESCO. Ta migraci chápe jako „překročení administrativní nebo politické jednotky na určitý blíže neurčený čas (Migrant/Migration, 2016).“ Více konkrétně a podrobně se UNESCO a Organizace spojených národů, pod kterou UNESCO spadá, věnuje popisu toho, koho lze považovat za migranta. Stěžejním dokumentem je v tomto případě konvence OSN o právech migrantů, ta definuje

9

migranta jako osobu, která dočasně nebo trvale žije v zemi, kde se nenarodila, a vytvořila si na ni několik významných společenských vazeb (International Migration Convention, 2016). UNESCO nabízí základní kategorizaci, která rozlišuje nejčastější druhy a příčiny migrace. Celkem rozlišuje šest druhů migrace: Dočasná pracovní migrace – do této skupiny patří lidé, kteří přišli do cizí země za účelem výdělku na určitou omezenou dobu, přičemž obvykle část výdělku posílají domů rodinám. Migrace vysoce kvalifikovaných specialistů a podnikatelů – specialisté pohybující se na mezinárodním trhu práce přicházející do země na základě konkrétní pracovní nabídky. Vlády takovéto migranty často vítají a mají speciální programy na podporu tohoto druhu migrace. Nelegální migrace – lidé přicházející bez nezbytných dokumentů a povolení. Nucená migrace – lidé, kteří z různých příčin museli opustit své domovy, například kvůli živelným katastrofám nebo politickým důvodům. Sjednocení rodiny – rodinní příslušníci jedinců, kteří už dříve do země přesídlili. Ne všechny státy však uznávají tento druh migrace jako právo na sjednocení rodiny. Navrátilci – lidé vracející se do země svého původu po delším čase stráveném v jiné zemi. (Migrant/Migration, 2016) Stejně jako Koschin (2005) upozorňuje i Roubíček, že migrace může být buď dobrovolná, nebo nedobrovolná (Roubíček, 1997). Toto rozdělení umožňuje ještě dále definovat, koho mezinárodní společenství resp. Organizace spojených národů považuje za migranta. Migrantem se rozumí osoba, která se o své vlastní vůli rozhodla kdy odejít a kam, přičemž k tomu nebyla přímo přinucena. Naopak lidé, kteří byli nuceni nedobrovolně opustit svůj domov a svou vlast nejčastěji z politických nebo humanitárních důvodů, jsou považováni za uprchlíky a mají odlišná práva na základě mezinárodních konvencí vyplývajících z tohoto statutu (Migrant/Migration, 2016). V současnosti žijí na celém světě desítky až stovky milionů lidí, kteří dlouhodobě pobývají mimo svou rodnou zemi a jejichž počet neustále narůstá. V první polovině devadesátých let se jejich počet odhadoval na 150 milionů (Šišková, 2001, s. 18). Podle posledních dat Organizace spojených národů, která počty migrantů eviduje, žilo na konci roku 2015 mimo stát, jehož občanství vlastní, přes 240 milionů osob (Statistika mezinárodní migrace OSN, 2016). Významnou skupinu, která se navíc neustále zvětšuje, tvoří uprchlíci. 10

Zatímco v roce 2011 jich evidoval Úřad vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) 10,4 milionu, v roce 2015 toto číslo přesáhlo patnáct milionů (UNHCR Mid-Year Trends 2015, 2015).

2.2 Migrace do České republiky Dvě světové války a komunistická minulost České republiky se svou izolovanou politikou nedávaly příliš prostoru pro příliv migrantů z jiných zemí. Dlouhá léta tak ze země lidé z ekonomických nebo politických důvodů spíše odcházeli, než by ji vyhledávali jako cílovou migrační destinaci. Příliv cizinců do Československa řídily centrálně státní orgány. Příchozí tak byli většinou občané pocházející ze zemí východního bloku, případně z jiných spřátelených socialistických států. Jak uvádí Brouček, tato cílená migrace obyvatel mezi socialistickými státy byla organizována především za účelem studia nebo získávání pracovních

zkušeností.

Na základě mezistátních dohod takto do Československa migrovali například Vietnamci, kteří tvořili jednu z nejpočetněji zastoupených menšin (Brouček, 2003). Mezi dalšími pak šlo o studenty a pracovníky z Polska, Maďarska, Kuby, Angoly nebo Koreje (Drbohlav, 2008, s. 58). Tento řízený způsob migrace nicméně zahrnoval jen poměrně malé množství příchozích cizinců. „Počty imigrantů byly až do počátku devadesátých let poměrně nízké a také podíl cizinců na celkové populaci byl víceméně zanedbatelný (Rákoczyová, 2009, s. 16).“ Celospolečenské změny po roce 1989 a otevření hranic mělo samozřejmý vliv na uvolnění migračních proudů. Pád železné opony a o něco později rozpad Sovětského svazu umožnil tisícovkám lidí opustit své domovy a vydat se za lepšími pracovními a životními podmínkami. Československo jakožto země, která byla součástí východního bloku, proto zpočátku fungovala spíše jako tranzitní koridor, kterým se migranti přesunovali z východu na západ. Vlivem dalšího vývoje a stabilizující se společenské i ekonomické situace se postupem času ale Česká republika měnila i v zemi cílovou. Jak dále uvádí Drbohlav a kol. v knize Migrace a (i)migranti v Česku, dalšími významnými mezníky v tomto období bylo rozdělení Československa a vznik samostatné České republiky k 1. 1. 1993 a její vstup do EU k 1. 5. 2004 (Drbohlav, 2010, s. 77).

2.3 Vývoj počtu cizinců v České republice

11

Jak plyne z předchozí podkapitoly, imigrace do České republiky má několik historických mezníků, které souvisí s politickými událostmi. Pád režimu v listopadu 1989 pohyb osob odstartoval a umožnil migraci osob, která byla do té doby řízena jen mezistátními dohodami mezi socialistickými státy. Dalším mezníkem se stalo rozdělení Československa, kdy tisíce lidí pocházejících ze Slovenska dlouhodobě žijících na území nově vzniklé České republiky požádaly o přidělení občanství (Drbohlav, 2010, s. 73). Nejvýznamnějším impulsem, který významně zjednodušil imigraci do České republiky, byl vstup do Evropské unie v roce 2004. Jak názorně ukazuje následující Graf č. 1, pozvolný příliv migrantů začal strmě narůstat právě po roce 2004. Zatímco za osm let v rozmezí 1996 až 2004 přišlo do Česko republiky přibližně 55 tisíc cizinců, stejný počet se přistěhoval po vstupu do EU za pouhé dva roky. Jak vyplývá z dat Českého statistického úřadu, příliv cizinců pokračoval až do roku 2008, kdy se počet legálních migrantů žijících na českém území ustálil na počtu přesahujícímu 440 tisíc (Cizinci v ČR podle oblasti, kraje a okresu v letech 1996, 2002–2014, 2015). Dynamika růstu počtu cizinců žijících na českém území se promítla do podílu cizinců na celkovém počtu obyvatel České republiky. V roce 1990 tvořili cizinci pouze 0,3 procenta celkové populace tehdejšího Československa (Drbohlav, 2010, s. 31). Díky masivní imigraci zejména po vstupu země do EU na konci roku 2013 se podíl zvýšil na 4,2 procenta. Jak si však všímá Kaczor, toto procento je stále v porovnání s ostatními zeměmi EU relativně nízké (Kaczor, 2013, s. 133). Srovnatelné procento cizinců podle posledních dostupných dat za rok 2013 žije například ve Finsku (3,8 %) nebo v Nizozemí (4,9 %). Podstatně menší podíl pak tvoří cizinci v dalších postsocialistických státech jako je Slovensko (1,1 %) nebo Maďarsko (1,4 %) (Foreign population, 2015).

Graf č. 1: Vývoj počtu cizinců v České republice

12

POČET CIZINCŮ (ZAOKROUHLENO V TISÍCÍCH)

VÝVOJ POČTU CIZINCŮ V ČESKÉ REPUBLICE (V TIS.) 500 438

450

433

424

434

436

439

449

392

400 350

321 278

300 231

250

241

254

199 200 150 1996 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

(Cizinci v ČR podle oblasti, kraje a okresu v letech 1996, 2002–2014, 2015)

2.4 Integrační proces Odchodem z původní vlasti a rozhodnutím opustit své dosavadní zázemí začíná pro většinu lidí složitý proces, při kterém ztrácí velkou část životních jistot a čelí zcela novému prostředí. Jsou vystaveni potřebě adaptovat se na novou společnost. Musejí si zvyknout na nové životní standardy a naučit se novým zvyklostem, které jsou v cílové zemi běžné. Přizpůsobení a zapojení se do nové společnosti označujeme slovem integrace. Přesto definice tohoto pojmu, jak uvádí Klvačová, je velmi problematická. Podle ní mnozí akademici upozorňují na vágnost používání slova migrace a na neschopnost přesně vymezit, co všechno pod proces integrace spadá (Klvačová, 2012, s. 16). Integrace zahrnuje nespočetnou škálu nejrůznějších činností, které se nedají dohromady postihnout. Definice integrace také podle Klvačové naráží na různé pojetí integrační politiky v různých státech. Jinými slovy, každý stát má jinou představu o tom, co proces integrace obnáší a kdo na něm participuje (tamtéž). Na úspěšné integraci mnohdy závisí úspěšnost a uplatnění daného jedince. Integraci ale nelze chápat jako jednosměrný proces od migranta ke státu. Integraci ovlivňují i další faktory, které ale jedinec o své vůli nemá možnost ovlivnit. Podle Drbohlava kromě vůle migranta závisí také na míře kulturní blízkosti mezi novou zemí a zemí původu a také na povaze a ochotě majoritní společnosti (Drbohlav in Šišková, 2001, s. 23). Velmi důležitou roli v procesu integrace cizinců hraje stát a jeho migrační politika, neboť úspěch začlenění se do 13

společnosti není jenom úspěch pro migrujícího, ale úspěšně začleněný cizinec je velkým přínosem pro stát. Naopak neúspěšná integrace může vést k vytváření uzavřených etnických komunit a jejich radikalizaci. „Úspěšnost integračního procesu je předpokladem pro rozvinutí pozitivního potenciálu, který je s migrací spojen. V ideálním případě je migrace přínosná pro samotného migranta, zemi jeho původů i hostitelskou společnost (Rákoczyová, 2009, s. 14).“ Při pokusu alespoň obecně vymezit a kategorizovat jednotlivé prvky integračního procesu Klvačová odkazuje na práci německého sociologa Friedricha Heckmanna. Ten definoval čtyři klíčové dimenze integrace – strukturální, kulturní, sociální a identifikační. „Strukturální integrace spočívá především v nabývání práv a přístupu k pozicím a statusům v klíčových institucích přijímající společnosti… Kulturní integrací nebo akulturací má Heckmann na mysli proces a stav týkající se kognitivní, kulturní a subjektivní změny jednotlivců. Akulturace se podle něj týká především imigrantů a jejich potomků, zároveň jde však o interaktivní, vzájemný proces, který mění stejně tak přijímající společnost. Sociální integrace zahrnuje zapojení imigrantů do nové společnosti skrze privátní sféru. Poslední dimenzi integrace nazývá Heckmann identifikační, ta souvisí zejména s pocity přináležitosti a identifikace imigrantů, zvláště formou etnické nebo národní identifikace.“ (Klvačová, 2012, s. 17)

2.5 Imigrační politika Odchod z jedné země a usazení se v jiné není nekontrolovaný proces. Pohyb osob – imigrace a emigrace – podléhá legislativě jednotlivých států, které vůči příchodu cizinců nebo odchodu svých obyvatel zaujímají různé postoje. Migrační politika je tak řízena množstvím zákonů upravujících pohyb přeshraničních migrantů a jejich následný pobyt v cílové zemi. Podle Baršové a Barši je migrační politika souhrnem více druhů různých politik a jejich praktickou realizací. Kromě pravidel pro imigraci a emigraci kontrolujících příchod a odchod osob na/z státní území migrační politika zahrnuje i integrační politiku, vízovou politiku nebo například politiku ochrany státních hranic (Baršová, 2005). Vzhledem k tématu této práce se budeme dále soustředit výhradně na politiku imigrační. Při velké míře zobecnění a zjednodušení můžeme vycházet z následujícího dělení imigrační politiky, jak ji popsal Castles ve své eseji How nation‐states respond to immigration and ethnic diversity. Castles rozlišuje tři výchozí modely imigrační politiky, které lze v různých modifikacích nalézt v každém státu – model diskriminační, asimilační a 14

multikulturní (pluralitní). Diskriminační model počítá pouze s dočasným pobytem cizinců na území daného státu a jejich budoucím návratem do země původu. Diskriminační model umožňuje migrantům vstup pouze do určité sféry, například na trh práce. Naopak jim znemožňuje nebo velmi znesnadňuje přístup do sfér dalších jako například školství, zdravotnictví nebo politika. Stejně tak je překážkou pro získání povolení k trvalému pobytu nebo státního občanství. Asimilační model předpokládá nutnost plného přizpůsobení se zvyklostem cílové země bez možnosti zachování vlastních tradic, jazyka i dalších specifických kulturních rysů. Výměnou za to stát nebrání migrantovi v získání státního občanství či povolení k trvalému pobytu a zároveň mu poskytne veškerá práva a povinnosti domácího občana. Poslední, pluralitní model poskytuje cizincům stejná práva, jaká má většinová

společnost,

zároveň

však

podporuje

odlišnosti

a specifika minorit daná jejich odlišným původem (Castles, 1995). Jak upozorňuje Drbohlav, jednotlivé modely se prakticky ve výše uvedené podobě nikde nevyskytují. Každý stát preferuje jeden z modelů více, ale současně užívá prvky i z ostatních dvou (Drbohlav in Šišková, 2001, s. 25).

2.6 Imigrační politika České republiky Do listopadu 1989 panovala přísná imigrační pravidla a příchod cizinců probíhal jen na základě bilaterálních mezistátních smluv za účelem studijních pobytů nebo získávání pracovních zkušeností. Po revoluci se hranice otevřely a stejně tak se otevřelo Československo cizincům. Bylo nutné vypracovat novou legislativu, která by migraci dala právní

rámec

a nahradila zákon o pobytu cizinců z roku 1965. Nový zákon o pobytu cizinců přijatý v roce 1992 byl velmi liberální a nekladl legálnímu pobytu cizinců téměř žádné překážky. Podle Drbohlava byla při tvorbě zákona upřednostněna rychlost nad propracovaností a zákon tak obsahoval řadu chyb a postrádal jakoukoliv dlouhodobější koncepci (Drbohlav, 2010, s. 72). „Do země mohl přijet téměř kdokoliv, avšak neexistovala žádná zákonná možnost trvalého pobytu nebo naturalizace, výjimkou manželství s českým občanem.“ (tamtéž) První propracovanější koncepce imigrační politiky se tak Česká republika dočkala až v roce 1999. Její vznik byl vynucen okolnostmi, protože bylo třeba regulovat pracovní povolení v důsledku zvyšující se nezaměstnanosti (Kaczor, 2013, s. 141). Výchozí listinou koncepce imigrační politiky se stal dokument Zásady integrace cizinců na území České republiky přijatý vládou 7. 7. 1999 (Usnesení vlády České republiky o Zásadách koncepce 15

integrace cizinců na území České republiky a o přípravě a realizaci této koncepce, 1999). Ten stanovuje patnáct stěžejních bodů, kterými se má řídit česká imigrační politika. Integrace cizinců je zde brána jako přirozený důsledek migrace a proces „začleňování imigrantů do struktur a vazeb společnosti domácího obyvatelstva.“ Zásada č. 7 pak zdůrazňuje aktivní roli státu v procesu začleňování „směřující k odstranění jejich diskriminace a umožňující využití hodnot dostupných všem obyvatelům České republiky. Umožňuje rozvoj imigrační komunity a rozvíjí pocit její sounáležitosti a vzájemného respektování se ve vztahu k domácímu obyvatelstvu a k ostatním imigračním komunitám.“ (tamtéž) Tato koncepce byla v roce 2006 aktualizována a doplněna o popis role cizinců na procesu integrace a zároveň o popis integrace jakožto dvoustranného procesu, který vyžaduje pochopení z obou stran (Klvačová, 2012, s. 19). Poslední platná vládní koncepce migrační politiky pochází z prosince 2015. Deklarovaným cílem koncepce je „podpořit začlenění cizinců do společnosti, docílit klidné soužití s cizinci, zamezit vzniku negativních sociálních jevů a zajistit ochranu práv a bezpečnost všech obyvatel České republiky.“ (Aktualizovaná „Koncepce integrace cizinců-Ve vzájemném respektu“, 2015) Celá koncepce je postavena na pěti stěžejních bodech, kterých chce vláda dosáhnout. Hlavním cílem koncepce je umožnit cizincům, aby: znali svá práva a byli schopni dostát svým povinnostem, orientovali se v novém prostředí, poznali zvyklosti a způsob života v přijímající zemi, kterou si zvolili za svůj nový ať už dočasný či trvalý domov, rozuměli a byli schopni komunikovat v češtině, byli samostatnými a soběstačnými po stránce sociální i ekonomické, měli dostatek informací o tom, kde v případě potřeby naleznou pomoc a podporu Česká republika se svou vstřícnou imigrační politikou snaží především zvyšovat resp. stabilizovat počet pracovních sil a vyrovnat tak vlivy stárnutí a úbytek vlastního obyvatelstva (Kaczor, 2013).

2.7 Počty a národnostní složení cizinců na Českobudějovicku České Budějovice a jejich okolí nepatří mezi nejčastější cílové lokality cizinců migrujících do České republiky. Většina cizinců volí raději velká města, jako jsou Praha nebo Brno. 16

Stejně jako na celorepublikové úrovni zaznamenalo Českobudějovicko zvýšený příliv migrantů po vstupu České republiky do Evropské unie. Mezi lety 2004 až 2008 narostl podle dat Českého statistického úřadu počet cizinců žijících na Českobudějovicku téměř na dvojnásobek, z původních 2 826 na 4935 a jejich podíl na celkovém počtu obyvatelstva dosáhl na 0,8 procenta, což výrazně zaostává za celorepublikovým průměrem (Cizinci v ČR podle oblasti, kraje a okresu v letech 1996, 2002–2014, 2015). Graf č. 2: Vývoj počtu cizinců na Českobudějovicku

VÝVOJ POČTU CIZINCŮ NA ČESKOBUDĚJOVICKU POČET CIZINCŮ

6000

4970 5121 5130 4716 4935 4737 4726 4855

5000 4000

3932

3741 2954

3243

2826

3075

3000 2000 1996 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

(Cizinci v ČR podle oblasti, kraje a okresu v letech 1996, 2002 –2014, 2015)

Naopak národnostní složení celorepublikovému průměru prakticky odpovídá. Jak je patrné z následujícího grafu, nejvíce zastoupeni jsou v okrese České Budějovice cizinci pocházející z Ukrajiny. První trojici doplňují občané se státním občanstvím Vietnamu a Slovenska (Cizinci 3. zemí se zaevidovaným povoleným pobytem na území České republiky a cizinci zemí EU, 2016). V porovnání se zbytkem České republiky jsou na Českobudějovicku výrazněji zastoupeni pouze Rakušané, což je s největší pravděpodobností dáno blízkostí Rakouska a jeho relativní dostupností.

Graf č. 3: Počty cizinců v okrese České Budějovice podle země původu

17

POČTY CIZINCŮ V OKRESE ČESKÉ BUDĚJOVICE PODLE ZEMĚ PŮVODU (TRVALÝ I PŘECHODNÝ POBYT) Počet cizinců k 31. 1. 2016

1600 1400

1394 1243

1200 1000 800

642

622

600 400 200

285

283

269 98

85

82

73

67

63

60

48

42

40

0

(Cizinci 3. zemí se zaevidovaným povoleným pobytem na území České republiky a cizinci zemí EU, 2016)

2.8 Přínos kontextuální části Tato práce si klade za cíl na několika víceméně náhodně vybraných jedincích představit různorodost cizinců v Českých Budějovicích a pestrost jejich životních osudů. Nelze ale a priori vycházet z předpokladu, že cizinci v Českých Budějovicích a v České republice prostě jsou a nezabývat se okolnostmi, za jakých do Česka přicházeli, jaké měli po příchodu možnosti a jaké je jejich národnostní složení. Práce nese název Cizinci v Českých Budějovicích a tvůrčí výstupy vyprávějí osudy lidí, kteří se rozhodli ve městě dlouhodoběji usadit. Nezabývá se tedy všemi cizinci jako například zahraničními turisty nebo studenty na krátkodobých studijních pobytech. Proto se první část této kapitoly věnuje problému migrace a imigrace, jejímu členění a tomu, kdo je to migrant. Zároveň popisuje historické okolnosti a novodobý vývoj české imigrační politiky, která se největší měrou podílí na příchodu a usazování cizinců v České republice. Všechny tyto informace jsou podstatné pro pochopení širšího kontextu životních osudů cizinců zpovídaných v tvůrčí části práce. Jedná se vlastně o část rešerše na rozhovory s jednotlivými respondenty. Přehled o migračních vlnách, možných důvodech migrace a 18

imigrační politiky České republiky umožní lépe se orientovat ve vyprávění respondentů a přesněji

cílit

doplňovací

otázky

na okolnosti jejich příchodu a jejich začátků v pro ně cizím státě. Druhá část kapitoly mapuje vývoj počtu cizinců na území České republiky a Českobudějovicka a ukazuje, jaké národnosti jsou v tomto počtu nejčastěji zastoupeny. Tyto informace

jsou

opět

důležité

k vytvoření

širšího

povědomí

o

migrační

situaci

na Českobudějovicku a k přesnějšímu vedení rozhovorů s respondenty. V neposlední řadě budou znalosti o nejčastěji zastoupených národnostech na území Českých Budějovic částečně reflektovány při výběru respondentů, při kterém bude mým cílem vyvažovat častěji zastoupené národnosti těmi méně obvyklými.

3 Teoretická část Hlavní náplní této tvůrčí bakalářské práce je vytvořit sérii publicistických textů pro Českobudějovický deník pojednávající o cizincích na Českobudějovicku. Kromě společného tématu a publicistického stylu všechny texty spojuje použitý žánr. Před tvůrčí prací je nejprve nutné definovat některé základní žurnalistické termíny, kterým se budu v práci dále věnovat, a představit použitý žánr. Poznatky získané v odborné žurnalistické literatuře spolu s výsledky výzkumné části následně zužitkuji při tvorbě tvůrčích textů. Tato kapitola v první části definuje, co termín žánr v žurnalistické teorii znamená, jak je využíván a jaké jsou jeho limity. Vzhledem k tomu, že předmětem práce je vytvoření publicistických textů, je nezbytné vymezit, jaká specifika má publicistický styl, jak se liší od zpravodajství, a uvést žánry, které jsou považovány za publicistické. Druhá část této kapitoly se pak věnuje představení zvoleného žánru story. Za pomoci odborné literatury vymezuje základní náležitosti tohoto žánru a jeho užití v českém prostředí a odlišení od podobného žánru feature používaného v anglosaské žurnalistice.

3.1 Žánr Volba žánru by měla předcházet tvorbě každého žurnalistického textu. Novinář by v ideálním případě měl vědět nejen to, o čem bude psát, ale i jaký žánr zvolí. Podle Tušera charakteristické znaky žánru vedou autora k dodržování určitých pravidel, zavedených 19

metodických postupů, zaznamenávání informací nebo užívání určitých jazykových prostředků (Tušer, 1999, s. 80). Přesto, že termín žánr se běžně v novinářské praxi i teorii užívá, neexistuje přesná shoda jak jej charakterizovat. Jedna z obecných definic v podání Burgra říká, že žánr je označení pro soubor děl, která se vyznačují společnými kompozičními, formovými a námětovými znaky (Burgr In Čuřík a kol., 2012, s. 58). Velmi podobnou definici nabízí i Osvaldová s Haladou v publikaci Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Charakterizují žánr jako souhrn označení pro žurnalistická díla, která vykazují podobné charakteristické prvky, na jejichž základě je lze identifikovat (Osvaldová, 2007, s. 243). Trochu dál jdou Burton s Jirákem (2001, s. 170). Nechápou žánr jen jako tvůrčí výsledek, který vykazuje společné s rysy s dalšími žurnalistickými produkty, ale pojímají jej jako vzorec podle, kterého lze tyto produkty vytvářet. Jatz pak doplňuje popis žánru o přítomnost tzv. žánrové dominanty, kterou chápe jako nejvýraznější prvek žánru vedoucí k jeho rozpoznání (Jacz, 1982, s. 546). Burton s Jirákem si všímají, že povědomí o určitém žánrovém vzorci není důležité jenom pro tvůrce sdělení, ale i pro příjemce. „Povědomí o žánrovém vzorci pomáhá publiku orientovat se v ději a dopřává příjemcům potěšení z pocitu, že se pohybují na známé půdě. Pokud povědomí o ustáleném vzorci dává publiku návod v orientaci, dává současně výrobci návod k tomu, jak takový produkt vyrobit – a mít jistotu, že nabízí něco, na čem je schopen se s publikem shodnout.“ (Burton – Jirák, 2001, s. 176–177) Na stejnou věc poukazuje i Tušer, ten tvrdí, že žánry adresáti rozpoznají, a podle toho očekávají, jaký druh sdělení se k nim dostane a jakou bude mít formu (Tušer, 1999, s. 80).1 Když propojíme všechny předcházející definice, dostaneme se velmi blízko k tomu, jak pojímá žánr Rončáková. Podle ní je žánr určitá norma zahrnující soubor pravidel, kterými se řídí tvorba žurnalistických produktů. Konkrétní žánry jsou podle ní spjaty s konkrétním kulturním prostředím2 a jsou součástí místní komunikační kompetence (Rončáková, 2011, s. 15).

1

Z premisy, že žánr je založen do značné míry na komunikaci mezi autorem a adresátem vychází například i McQuail. Žánr vnímá jako praktický vynález, který pomáhá zachovávat médiím určitou konzistenci a vycházet vstříc očekávání svých zákazníků (McQuail, 2009, s. 381). 2 Toto tvrzení dokládá Čuřík, když upozorňuje, že i v českém prostředí nechápou všichni novináři všechny žánry stejným způsobem a ještě větší rozdíl panuje při porovnání v Česku používaných žánrů se zahraničím (Čuřík a kol., 2012, s. 40).

20

3.2 Proměny a prolínání žánrů Vzhledem k předchozím značně obecným definicím je zřejmé, že chápání žánru rozhodně není nijak dogmatické. V zásadě můžeme tvrdit, že žánr je určitý úzus či diskurz, který se vyvíjí v čase a v závislosti na praxi autorů a očekávání příjemců. Z toho plyne, že i jednotlivé konkrétní žánry nepodléhají neměnným pravidlům, ale vyvíjejí se a mění spolu se společností. S přihlédnutím k politickému vývoji a technologickému pokroku, který možnosti žurnalistiky značně rozšířil, je logické, že praxe a poučky, které platily před padesáti lety, budou dnes již značně nepřesné. Na nemožnost ustálit jednotnou definici konkrétních žánrů upozorňuje například Tušer (1999, s. 77), který poznamenává, že žánr musíme chápat jako určitou kategorii, která se „historicky vyvíjí a také časově mění. Je to magické slovo, které nás denodenně obklopuje.“ Jak dále vysvětluje, navzdory tomu, že typologie žánrů je předmětem dlouholetého žurnalisticko-vědního výzkumu, který sice stanovil určité žánrové podobnosti, ale celý proces vymezení a charakteristiky zůstává neustále v pohybu (tamtéž). Mediální teoretici se nicméně shodují alespoň na základním rozdělení žánrů na dvě poměrně soudržné skupiny podle jejich funkce a subjektivního vkladu autora. Žánry tak podle jejich charakteristických vlastností můžeme dělit na zpravodajské a publicistické. Toto dělení zmiňuje

například

Burgr

(in

Čuřík

a

kol.,

2012,

s.

58)

nebo

Osvaldová

(Osvaldová, 2001, s. 14) 3. Zpravodajské žánry se snaží především poskytnout širokému publiku aktuální vyvážené informace bez komentujících či subjektivních prvků. Naproti tomu publicistické žánry jsou založené na vyjadřování autorových názorů, komentování událostí a není tolik důležitá jejich aktuálnost. Liší se i ve své primání funkci, zatímco hlavním cílem zpravodajství je informovat, cílem publicistiky je poskytovat čtenáři vysvětlení, komentovat události nebo i zptostředkovávat zábavu. „Nebo zjednodušeně – vztah mezi zpravodajstvím a publicistikou je vztahem mezi faktem a názorem na něj.“ (Osvaldová, 2001, s. 14) S rozšiřováním žurnalistických platforem například o online média a z nutnosti přizpůsobovat se poptávce čtenářů po novém a čtivém obsahu však často dochází nejen ke smazávání hranice mezi jednotlivými žánry, ale i k prolínání mezi výše zmiňovanými skupinami. Tohoto faktu si všímá například Čuřík a kol. (2012, s. 36) v publikaci Nové trendy v médiích I: Online a tištěná média, kde sbližování mezi publicistickými a zpravodajskými 3

Bartošek pak přidává ještě žánry beletristické (Bartošek, 1997), nicméně tato kategorii nebývá běžná a pro potřeby této práce ji můžeme vynechat.

21

žánry chápe jako trend současné žurnalistické praxe. Ve stejné publikaci pak tento trend do jisté míry obhajuje Burgr, když tvrdí, že „žánr není pro autora rigidní normou, kterou musí bezpodmínečně dodržovat. Takový postup by jen posiloval už tak fungující modelovost a automatizaci, omezoval by autora samotného a způsobil ztrátu zájmu čtenářů.“ (Burgr in Čuřík a kol., 2012, s. 59)4 K prolínání žánrů jsou častěji náchylné žánry publicistické, v kterých má autor větší možnost uplatnit různé stylistické prostředky a volit formu tak, aby výsledné sdělení bylo co

nejpůsobivější

a

nejpoutavější.

Jak

ale

správně

upozorňuje

Burgr

(in Čuřík a kol., 2012, s. 60), míra prolínání žánrů není závislá jen na autorovi, ale i na příjemcích. Právě ti totiž určují jaká hranice je přípustná, jaký žánr je zastaralý, a ve výsledku se tak přímo podílí na vzniku žánrů nových. Prolínání a míšení různých stylů a žánrů je v současné žurnalistice trendem, kterému je nutné se přizpůsobit. Poptávka čtenářů a společensko-technologický vývoj si žádá překračování zažitých způsobů a co největší přístupnost a atraktivnost mediálních sdělení. Ani v akademické sféře se tak nedají jednotlivé žánry s přesností definovat. Vědci, kteří se zabývají typologií žánrů, se proto uchylují k popisu určitých charakteristických prvků, které mají jednotlivé žánry společné. I dle názoru Osvaldové s Haladou (2007, s. 243), akademici přestávají na rozlišování jednotlivých žánrů klást důraz.

3.3 Publicistika Předmětem této bakalářské práce je série publicistických textů, která by měla odpovídat žánru story. Rozdělení žurnalistických stylů na publicistické a zpravodajské už jsem naznačil výše, přesto je nutné ještě podrobněji ukotvit, co je to publicistika resp. publicistický styl a jak je chápán v kontextu této práce. Představení story se pak budu věnovat v následující podkapitole. Význam slova publicistika se může lišit podle národních zvyklostí nebo podle oboru, kde může být použit. Jak upozorňuje Burgr (in Čuřík a kol., 2012, s. 57) v řadě odborných publikací se lze setkat s termínem publicistika jakožto označením pro veškerou žurnalistickou činnost. V žurnalistickém kontextu a pro žurnalistické teoretiky však termín publicistika

4

Stejně se vyjadřuje například i Tušer. „Život si žádá operativní přístup a autor často nachází a přináší nové pohledy i nové metody na zobrazování skutečnosti (Tušer, 1999, s. 80).“

22

označuje jen určitý způsob novinářské tvorby (tamtéž, s. 58) a přesně v tomto významu bude publicistika chápána v této práci. Jak už jsem naznačil, hlavní rozdíl mezi zpravodajskými a publicistickými žánry spočívá v jejich funkci. Hlavním úkolem zpravodajství je informovat o aktuálních událostech. Zpravodajské žánry by se měly snažit poskytnout odpovědi na základní žurnalistické otázky kdo, co kdy, kde, jak a proč a to co možná nejobjektivněji a vyváženě (Bartošek, 1997, s. 45). Naproti tomu funkcí publicistiky je podle Osvaldové a kol. (2001) přesvědčovat, hledat a poskytovat souvislosti nebo komentovat. „Předmětem publicistické činnosti může být stejně událost jako pouhá myšlenka, tedy věc, která se udála, ale také podnět duchovní povahy.“ (tamtéž) Na rozdíl od zpravodajství, publicistika je z velké části postavena na osobním vkladu autora, který do textu může promítnout své subjektivní názory, postoje a hodnocení. Tušer (1999, s. 100–115) publicistické žánry ještě dále rozlišuje podle toho, jestli jsou založené na racionálním nebo spíše emocionálním úsudku autora. Mezi racionální řadí žánry, jejichž doménou je komentování a analyzování. Řadí sem například komentáře, publicistické interview nebo úvodníky. Pro publicistické žánry postavené na emocionálním prožitku autora je typické beletristické vyjadřování, zevšeobecňování, alegoričnost nebo expresivita, obecně mají velmi blízko k uměleckému stylu (tamtéž s. 100). Do této kategorie pak řadíme například reportáž, fejeton nebo story5.

3.4 Žánr story Žánr story je v prostředí české žurnalistiky poměrně novinkou6 a většina teoretiků, s jejichž prací jsem se měl možnost seznámit, tak má problém s jeho zařazením a definicí. Jako samostatný žánr, který začal být reflektován v odborné literatuře, se story prosadilo teprve nedávno7. Asi nejlépe to ilustruje fakt, že jej mnoho autorů ve svých pracích z konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století stále opomíjí. Pro příklad zde můžeme uvést například Tušerovo Ako sa robia noviny (1999), kde se autor o story v rámci publicistických ani beletristických žánrů vůbec nezmiňuje, nebo například Slovník mediální komunikace od Reifové (2004), kde rovněž heslo story chybí.

5

Reportáž a story mohou ale někdy směřovat i ke stylu zpravodajskému. Jak uvádí Burgr, žánr se do českého prostředí dostal až po roce 1989 a užívat se začal až v polovině 90. let (Burgr in Čuřík a kol., 2012, s. 67). 7 Na příklad Bartošek (1997, s. 65) jej řádi mezi nové publicistické žánry, které se začaly užívat v 90. letech. 6

23

Naopak žánr, který ve většině odborných publikací nechybí, je feature8. Publicistický žánr feature pochází z angloamerické žurnalistiky a žánr story, jak je užíván v tuzemské žurnalistické praxi, z něj prakticky vychází. Následující podkapitola tak bude nejprve pojednávat o charakteristice featuru a jeho vlivu na utváření samostatného žánru story. Následně shrne hlavní charakteristické znaky, kterými se v kontextu lokální žurnalistiky vyznačuje žánr story, a na závěr představí obecnou strukturu a tvůrčí postup vycházející z featuru, který by měla story dodržovat.

3.5 Feature Žánry story a feature jsou v tuzemské žurnalistice často brány jako synonyma označující obecně článek, jehož námětem je lidský příběh (Burgr in Čuřík a kol., 2012, s. 67). Původní význam v angloamerické žurnalistice, odkud oba termíny pocházejí, je však poněkud odlišný. Výrazu story se nejčastěji užívá ve spojení „news story,“ které souhrnně zastřešuje všechny žurnalistické žánry a formáty (Čuřík a kol., 2012, s. 50). Itule s Andersonem news story spojují s dělením žurnalistických výstupů na hard news a soft news. Poukazují na to, že news story může označovat jak seriózní zpravodajské žánry a témata založená na odpovědích na základní žurnalistické otázky, tak tzv. soft news uvádějící události do kontextu, vysvětlující a zprostředkovávající lidské příběhy (Itule–Anderson, 2007). Feature také v anglicky psané žurnalistice u některých autorů neoznačuje konkrétní jasně definovatelný žánr, nicméně má k němu blíže než news story. Feature Itule s Andersonem (2007) řadí k tzv. soft news, tedy k žánrům poskytujícím souvislosti a doplňujícím „tvrdé“ zpravodajství. Feature sice neoznačuje žánr sám o sobě, je však souhrnným označení pro určitě charakteristické prvky typické právě pro soft news. „Featury portrétují lidi, kteří utvářejí dění; vysvětlují události, které hýbají děním; analyzují, co se děje; učí publikum jak co dělat; ukazují různé způsoby života v komplikovaném světě; zkoumají trendy v neustále se měnící společnosti; berou lidi na místa, kde nebyli, nebo jim ukazují něco, co předtím neviděli; baví publikum.“ (Itule – Anderson in Čuřík a kol., 2012, s. 68) Ve velmi zjednodušeném pohledu Pape a Faetherstone (2006) feature definují jako cokoliv co nemůžeme označit jako zprávu, nicméně jsou k zprávám přímo vázané. Featury tak označují veškerá nezpravodajská mediální sdělení, jejichž autorem je novinář. Týká se to i natolik 8

Problematikou žánru feature se zabývá například Malá encyklopedie žurnalistiky od Jatze (1982), Osvaldová s Haladou v Praktické encyklopedii žurnalistiky (2007) nebo Ruß-Mohl v díle Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou (2005).

24

specifických žánrů jako jsou televizní programy, horoskopy, recenze, tipy na zahradu nebo například profily celebrit (Harcup, 2004, s. 116). Právě kvůli obrovskému rozsahu featuru jej většina autorů dále dělí na další podtypy. Wheelerová tak například uvádí dvanáct kategorií featuru, přičemž se podle jejích slov nejedná o dělení vyčerpávající, ale spíše základní, vhodné pro proniknutí k významu featuru. Uvádí například kategorii news feature – podrobnější pohled na zpravodajskou událost, profil – hloubkové interview s vybranou osobou, názorové sloupky nebo recenze (Wheeler, 2009, s. 4). Další možné dělení nabízí Itule s Andersonem, kteří mimo jiné přirovnávají feature k deštníku, pod který se schová řada soft news žánrů s rozličnými funkcemi9, rozlišují kategorií celkem pět. Human interest story – neobyčejné lidské příběhy; trend story – pokrývá aktuální společenská témata; personality profiles – komplexní představení člověka; in-depth story – důkladné až investigativní zaměření na jedno konkrétní téma zahrnující výzkum a hloubkové rozhovory; a backgrounder – analýza současných událostí (Itule–Anderson, 2007, s. 133–36). Jak si všímá Burgr, z výše uvedeného dělení je možné konstatovat, že feature v angloamerickém kontextu spojuje podobné prky jako publicistika v kontextu českém (Burgr in Čuřík a kol., 2012, s. 69–70) V české žurnalistice se feature etabloval jako samostatný publicistický žánr, byť jeho vymezení je vzhledem k jeho novosti poměrně neurčité. Bartošek (1997) jej řadí mezi žánry nové, které dle jeho názoru obohacují žánry tradiční. Feature je podle něj dramatizovaný příběh, který spojuje rozhlasovou publicistiku s uměním a přirovnává jej dokonce k výtvarné koláži (tamtéž s. 65). Trochu více při zemi a praktičtěji se vyjadřují Osvaldová s Haladou. Podle nich je feature „reportáž s hloubkovou analýzou, jež dění zařazuje a interpretuje. Spojuje názornost a abstrakci, předpokládá uměleckou metodu objevování nových informací a souvislostí použitelných pro žurnalistickou tvorbu. Jako druh publicistického textu se používá v souvislosti s investigativní žurnalistikou a jako druh reportážní tvorby, kdy se jeho tvůrce snaží získat jedinečná fakta z archivů, odborných pramenů či vlastního pozorování a kdy skládá zevrubný obraz konkrétní události se všemi možnými dopady na veřejnost.“ (Osvaldová – Halada, 2007 s. 70) S chápáním featuru jako analytické reportáže souhlasí i Russ-Mohl a Bakčičová (2005). Podle nich se nejlépe hodí ke zpracování složitých abstraktních témat, která dokáže zjednodušit svou názorností. Za základ featuru, kolem kterého

se

dá

vystavět

informativní

9

Itule s Andersonem vyjmenovávají celkem šest funkcí, které mohou soft news mít: profilovací, osvětlovací, humanizující, edukativní, zábavnou nebo dovysvětlovací (Itule-Anderson, 2007, s. 133).

25

a analytické pozadí, považují ilustrační story zpracovávající osud jednotlivce spjatého s tématem. Burgr v následujícím přehledu velmi názorně shrnuje základní charakteristiky featuru, které z něj dělají samostatný žánr (Burgr In Čuřík a kol., 2012, s. 71). Tématem je vybraný společenský problém – trend, jev, fenomén, případně událost, daný problém je ilustrován na příběhu či osudu konkrétních osob, příslušníků sociální skupiny, které se problém týká, téma musí být zobecněno a vztaženo na celou sociální skupinu, příběhy aktérů, jichž se problém týká, se prolínají celým textem, téma musí být zasazeno do kontextu, nesmí chybět potřebný background, text obsahuje citace aktérů i kompetentních expertů.

3.6 Charakteristika story Publicistický žánr story má v české kontextu nejblíže k jeho doslovnému překladu – příběh. Řadí se mezi styly, jejichž účelem není přinášet čerstvé informace, ale má spíše denní zpravodajství doplňovat, ilustrovat a dávat do širších souvislostí. V české žurnalistice se žánr story etabloval v devadesátých letech, ale pod jiným označením se používal pravděpodobně již dříve. Bartošek (1997) jej stejně jako feature, který je v jeho pojetí doménou spíše rozhlasové publicistiky, řadí mezi nové publicistické žánry. Podle něj žánr story získal v žurnalistické praxi významnou pozici na hranici mezi zpravodajstvím a publicistikou. Bartoškův názor na novost žánru story úplně nesdílí Burgr, který poukazuje na skutečnost, že story čeští žurnalisté spíše převzali od svých západních kolegů a upravili si jej podle vlastních potřeb

(Burgr

in

Čuřík

a kol., 2012, s. 67). Burgrovo tvrzení podporují výše uvedená fakta o charakteristice featuru, který je vždy vystavěn okolo ilustrujícího lidského příběhu. Čeští žurnalisté z featuru vypustili onen background a ponechaly jen samostatně stojící lidský příběh, který začali nazývat story. Story tak má vlastně nejblíže k human interest story, které popisují Itule s Andersonem (2007), k formátu soft news, jehož hlavní funkcí je zábava nebo doplnění zpravodajských témat poukázáním na výjimečnost člověka nebo jeho emocionální či zábavní hodnotu. Předmětem story jsou tak podle Markové nejčastěji „příběhy obyčejných lidí na pokraji velkých událostí, 26

tedy lidí, kteří se dostali do bezprostředního kontaktu se specifickými fakty, ocitli se v nevšední situaci či lákají svým nevšedním povoláním nebo koníčkem.“ (Marková, 2000, s. 11) Mohou doplňovat zpravodajská témata, ale mohou stát též samostatně. Marková v roce 2000 provedla v rámci své klauzurní práce poměrně důkladnou analýzu žánru story, v které se zaměřila jak na kořeny tohoto žánru v zejména západní žurnalistice, tak na vývoj a současnost v žurnalistice české. Marková na závěr své práce shrnula charakteristiku story do následujících bodů: Story je beletrizující žurnalistický žánr stojící na pomezí zpravodajství a publicistiky. Jsou v něm patrné vlivy beletrizující a zábavné žurnalistiky. Story vždy obsahuje příběhovou linku a užívá narativní postup. Je to žánr poměrně subjektivní. Nabízí tzv. human aspect neboli zlidštěné vidění reality, což má za následek větší blízkost tématu pro čtenáře. Využívá bohatých stylistických postupů. Do story se promítá jistým způsobem i autor prostřednictvím zvoleného stylu a užitých jazykových prostředků. (Marková, 2000, s. 51)

3.7 Zásady a stavba story Neexistuje jeden určitý způsob, který by bylo nutné při psaní story dodržovat. V odborné literatuře lze nalézt pouze určitá doporučení, jakých se držet, aby byl výsledek co nejlepší. Díky tomu, že žánr story je částečně žánrem beletristickým, velmi v něm záleží na osobní vkladu autora a jeho osobním přístupu. Žánr story tak může mít nespočet podob, v závislosti na tom, jaké jazykové a kompoziční prostředky autor zvolí. Námětem story bývají většinou zajímavé lidské příběhy, které mají potenciál zaujmout a obohatit čtenáře, případně ilustrovat nějakou aktuální zpravodajskou událost. Na rozdíl od zpravodajství se ve story zpravidla používá přítomný čas, aby děj lépe plynul a text působil čtivěji (Harcup, 2004). Někteří autoři zachovávají strukturu obrácené pyramidy, někteří raději vyprávějí chronologicky a jiní dávají přednost psaní v první osobě 10

10

(Itule-Anderson, 2007,

Psaní žánru story v první osobě se v českém prostředí nepoužívá.

27

s. 163). Přes veškerou žánrovou benevolentnost se Russ-Mohl pokusil sestavit obecnou strukturu, kterou dle jeho názoru každá story dodržuje, aniž by to bylo záměrem autora. V podstatě se jedná o obecnou strukturu eseje, podle jehož vzoru by každá story měla mít úvod, stať a závěr. Úvod by měl upoutat a nastavit základní tematickou linii, ve stati bychom měli nechat promlouvat osobu, o které story je, a zároveň citlivě střídat důležité informace s detaily, v závěru by se pak měla objevit pointa (Ruß-Mohl, 2005). Poměrně obsáhlý devítibodový návod k napsání featuru, který můžeme použít i v případě story, nabízejí Itule s Andersonem v publikaci News Writing and Reporting for Today´s Media: 1. Zvolit si téma a ujistit se, že není příliš široké, anebo příliš přímočaré. 2. Napsat poutavý úvod, který čtenáři řekne, o čem text bude a vtáhne jej do děje. 3. Užívat jednoduché věty a srozumitelný jazyk, prokládat detaily a povzbudit čtenářovu představivost. 4. Nevynechat background a poskytnout čtenáři dostatek informací. 5. Jednotlivé části na sebe musejí navazovat. 6. Používat spojovací prvky při přecházení mezi odstavci, díky kterým se čtenář v textu neztratí. 7. Využít dialog a propojit tak čtenáře s aktérem. 8. Zanechat v textu něco z autora a jeho stylu. 9. Zakončit

rozplynutím,

vyvrcholením,

návratem k začátku textu nebo

závěrečnou citací. (Itule-Anderson, 2007, s. 136-137) Alternativní návod, který se už týká konkrétně žánru story, zpracovali Burgr, Čuřík a Waschková-Císařová11. Oproti Itulemu s Andersonem zdůrazňuje jejich desatero beletrizující a emocionální stánku story, klade důraz na jazyk a zaujetí čtenáře. 1. Pamatuj, že story je příběh zajímavého člověka nebo charakterizuje trend či jev. 2. Hned v úvodu vtáhni čtenáře do děje. 3. Používej živý jazyk, hodně citací. 4. Přitáhni pozornost čtenáře zajímavým titulkem. 5. Nezapomínej na barvitý popis detailů.

11

Příručka byla původně sepsána přímo pro vydavatelství VLP a sloužila jako jeden z využívaných návodů pro jejich redaktory. Návod tak nemá parametry odborného textu.

28

6. Snaž se co nejvíce přiblížit atmosféru. 7. Věz, že popis bez účastníků děje na story nestačí. 8. Nabídni čtenáři originální pohled i na známou věc. 9. Ukaž čtenáři živý pohled do života společnosti. 10. Nezapomeň na překvapivý závěr, čtenáře pobav, dojmi, či donuť k zamyšlení. (Burgr, Čuřík, Waschková Císařová 2006, s. 11) Vzhledem ke skutečnosti, že story má plnit funkci ilustrační, má probouzet představivost a zároveň by měla vzbuzovat částečné ztotožnění se s osobou v textu, měla by každá story obsahovat fotografii – nejlépe takovou, na níž dotyčná osoba je.

4 Metodologická část Záměrem této bakalářské práce je vytvořit soubor autorských publicistických textů žánru story se zaměřením na cizince žijící na Českobudějovicku. Cílovým médiem, kde by tyto tvůrčí výstupy měly být publikovatelné, je regionální Českobudějovický deník. Aby výsledné texty co nejvíce splňovaly kvalitativní požadavky zvoleného média, je nejprve nutné provést průzkum, jenž by měl objasnit, jaké postupy jsou při psaní story v Českobudějovickém deníku obvyklé. Zjištění z tohoto dotazování pak budou využita při tvorbě výsledných tvůrčích prací. Nejedná se o klasický výzkum v běžném akademickém významu, ale jsou využívány podobné či stejné metody. V této kapitole se budu zabývat metodami uplatnitelnými při charakterizování cílového média. S pomocí odborné literatury nejprve definuji zvolený metodologický postup – kvalitativní výzkum – a objasním jeho výhody oproti výzkumu kvantitativnímu. Dále se pak budu věnovat konkrétní metodě, kterou využiji při dotazování v redakci Českobudějovického deníku s cílem zodpovědět výzkumnou otázku a podotázky. Tématem empirické části je způsob, jakým redaktoři Českobudějovického deníku píší žánr story, a zároveň popsaní jeho charakteristiky. Z tohoto zadání vyplývá následující hlavní výzkumná otázka a podotázky: Jakým způsobem a podle jakých principů a zásad zpracovává Českobudějovický deník žánr story? o Jaké charakteristiky má cílové médium? 29

o Jakým způsobem by cílové médium zpracovalo téma cizinců žijících v Českých Budějovicích?

4.1 Kvalitativní versus kvantitativní V sociálních vědách se můžeme setkat v zásadě se dvěma druhy výzkumů, kvalitativním a kvantitativním. Každý z nich má svoje přednosti ale i nevýhody, kvůli kterým nejsou univerzálně zaměnitelné. Při návrhu výzkumu je proto zásadní si rozmyslet, jaký typ je pro konkrétní práci nejvhodnější. Kvalitativní výzkum je na rozdíl od kvantitativního nenumerický, to znamená, že se primárně nezakládá na přesných měřeních, tabulkách a grafech. Jeho hlavním záměrem je podle Dismana (2011, s. 288) vytváření hypotéz a teorií, ne jejich ověřování. Kvalitativní výzkum pracuje s redukovaným počtem sledovaných jedinců, ale oproti kvantitativnímu výzkumu si klade za cíl získat všechny dostupné informace a nejen se zaměřit na konkrétní jev nebo hypotézu (Hendl 2008, s. 56). Vychází především z toho, čemu sami respondenti přikládají největší důraz. Kvantitativní výzkum je díky své přímočarosti a standardizaci do jisté míry velmi univerzální a lze jej snadno generalizovat na celou populaci. Oproti tomu výzkum kvalitativní je interpretací sociální reality na konkrétním místě v daný čas. Dalším rozdílem je pak podle Hendla (2008, s. 50) skutečnost, že kvantitativní výzkum vychází z poměrně pevně stanovené metodologie. Naopak výzkum kvalitativní se o přesnou metodologii opřít nemůže, jeho hypotézy a teorie vznikají až v terénu a jsou ovlivněny jak respondenty, tak výzkumníkem. Posledním rozdílem jsou používané výzkumné metody. Zatímco dotazník a strukturovaný rozhovor jsou základními prvky kvantitativního výzkumu, kvalitativní se opírá především o rozhovor nestrukturovaný a terénní pozorování. Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky, která se ptá na to, jakým způsobem zpracovává Českobudějovický deník žánr story, je nejvhodnější použít výzkum kvalitativní. Podstatou tohoto výzkumu už ze znění otázky nemůže být ověřování hypotéz, jak by tomu bylo u výzkumu kvantitativního, ale naopak jeho cílem je získat všechny dostupné informace, které umožní hypotézu o tom, jak žánr story v deníku funguje, vytvořit. Při výzkumu v redakci nevadí ani hlavní omezení kvalitativního výzkumu, tedy nemožnost zobecnit závěry výzkumu na širší vzorek (Disman 2011, s. 289). Redakční praxe je v každém médiu značně odlišná, 30

proto

by

i jakákoliv snaha přenášet závěry byla zbytečná.

4.2 Výzkumná metoda Existuje několik výzkumných metod, které jsou pro kvalitativní výzkum typické. Například Disman (2011, s. 298) uvádí, že mezi nejběžnější techniky patří zúčastněné pozorování, analýza osobních dokumentů a nestandardizovaný rozhovor. Vzhledem k tomu, že předmětem tohoto výzkumu je princip tvorby textů žánru story v cílovém médiu, zúčastněné pozorování není vhodnou metodou. Stejně tak se nehodí studium osobních dokumentů, protože předmětem zájmu nejsou sami redaktoři ale pouze jejich činnost. Naopak nestandardizovaný rozhovor, který je podle Barbbieho definice (1979, in Disman, 2011, s. 308) interakcí mezi tazatelem a respondentem, pro kterou má tazatel jen obecný plán, je pro tento typ výzkumu ideální. Nestandardizovaný rozhovor vedený v souladu s principy kvalitativního výzkumu s členy redakce umožní nejlépe odhalit vnitřní motivace redaktorů a porozumět jejich zkušenosti (Hendl, 2008, s. 161), která ovlivňuje jejich přístup ke zpracovávání zvoleného žánru. Výhody výzkumného rozhovoru velmi dobře ilustračně shrnuje citát Jamese P. Spradleyho. „Chci porozumět světu z vašeho úhlu pohledu. Chci vědět to, co víte vy, a chápat to způsobem, jakým to chápete. Chci porozumět významu vašich zkušeností, obout si vaše boty, abych vnímal okolí tak jako vy a vysvětloval si jej stejným způsobem. Budete mým učitelem a pomůžete mi porozumět?“ (Spradley, 1979)12 Polostrukturovaný rozhovor byl zvolen z toho důvodu, že na rozdíl od strukturovaného dává respondentům šanci se k tématu plně vyjádřit. Navíc umožňuje tazateli podrobněji se doptávat na nepředpokládané informace, které z rozhovoru vyplynou. Polostrukturovaný rozhovor zároveň však eliminuje nevýhody nestrukturovaného rozhovoru, který má podle Hendla (2008, s. 164) často podobu spíše vyprávění a je při něm těžké neodchýlit se od hlavního tématu, které vyplývá ze stanovených výzkumných otázek.

12

Překlad autora, znění v originále: I want to understand the world from your point of view. I want to know what you know in the way you know it. I want to understand the meaning of your experience, to walk in your shoes, to feel things as you feel them, to explain things as you explain them. Will you become my teacher and help me understand?

31

Při přípravě na rozhovor uvádí Bruce Berg (2001, s. 74–75) několik kroků, podle kterých by měl výzkumník postupovat. Předně by si měl určit cíl výzkumu, který stanový výchozí bod, z kterého budou vytvářeny okruhy témat a jejich pořadí. Druhým krokem je vytvoření okruhů témat, nikoli konkrétních otázek, kterým se chce výzkumník v rozhovoru věnovat. Na cvičné vytvoření otázek by se měl výzkumník podle Berga zaměřit až ve třetím kroku, ne ale proto, aby je pak v přesném znění použil v rozhovoru. Posledním krokem je pak logické seřazení tematických okruhů a přizpůsobení náročnosti otázek respondentovi. Podobný náhled na polostrukturovaný rozhovoru nabízí i Hendl (2008, s. 174–175). Hendl u rozhovoru pomocí návodu (jak označuje polostrukturovaný rozhovor) navíc doporučuje uspořádat tematické okruhy nejen logicky ale i podle emocionální náročnosti. Doporučuje začít obecnějšími tématy a ke sporným nebo citlivým otázkám se dostat až ke konci rozhovoru. Při vedení rozhovoru by si měl tazatel podle Hendla (2008, s. 169) dávat pozor především na neutralitu otázek. Role tazatele nesmí být v rozhovoru patrná a tazatel by měl udělat vše proto, aby minimalizoval možné ovlivňování respondenta. Dalším nezbytným požadavkem je, aby všechny položené otázky byly otevřené, tedy aby si respondent nevybíral z možností a mohl tak poskytnout co největší množství relevantních dat. Čeho se při kladení otázek vyvarovat popisuje Berg (2001, s. 78–80). Podle něj by se otázka kladená respondentovi nikdy neměla týkat více témat. Respondent by se měl vždy věnovat pouze jednomu problému. Zároveň by tazatel při rozhovoru neměl pokládat více otázek naráz, aby nedošlo ke zmatení respondenta. V neposlední řadě je pak podle Reichela (2009, s. 116) výzkumníkova schopnost kritické sebereflexe. Cílem výzkumu je dosáhnout úplné saturace (Disman, 2011, s. 304), tedy stavu, kdy se informace získávané z rozhovorů začnou opakovat a přestanou se objevovat nová zjištění.

4.3 Výběr respondentů Na rozdíl od kvantitativního výzkumu není nutná absolutní vyváženost respondentů. Jak píše Hendl, pro volbu respondentů v kvalitativním výzkumu je důležitá především odbornost respondentů vztahující se k výzkumné otázce (Hendl, 2008, s. 153). Jako respondenty pro výzkumné rozhovory jsem proto logicky zvolil členy redakce Českobudějovického deníku. Abych dosáhl plné saturace výzkumu (Disman, 2009, s. 304) a reflektoval co možná nejširší

32

spektrum názorů, vybral jsem osoby na různých úrovních redakční hierarchie. Každý z nich se ve své práci věnuje i žánru story. Martin Tröster – šéfredaktor okresní redakce Českobudějovického deníku. V médiích pracuje

od

roku

2001,

kdy začínal

jako

externí

spolupracovník

tehdejších

Českokrumlovských listů (dnes Českokrumlovský deník). Od roku 2006 byl stálým redaktorem týdeníku Jihočeský kurýr. V roce 2009 se vrátil zpět do redakce Deníku. Tři roky

pracoval

jako

stálý

redaktor

v Českém

Krumlově,

následně

přešel

do českobudějovické okresní redakce, kterou od jara 2013 vede jako šéfredaktor. Vystudoval Vysokou školu evropských a regionálních studií. Radek Gális – kmenový redaktor Českobudějovického deníku. Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově. V médiích začínal v roce 1987 v podnikových novinách Severočeských cihelen, postupně vystřídal řadu redakcí, mimo jiné i večerník Večerní Praha. V Českobudějovickém deníku začal pracovat na pozici redaktora krajské redakce v roce

2006.

Tématem

cizinců

se

ve

svých

textech

dlouhodobě

zabývá.

Je držitelem několika ocenění udělovaných českým zastoupením úřadu pro uprchlíky Organizace spojených národů (UNHCR). Klára Skálová – nejmladší kmenová redaktorka okresní redakce Českobudějovického deníku. Vystudovala Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity a obor Bohemistika na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V médiích začala pracovat v roce 2013, kdy se stala stážistkou Českobudějovického deníku. Od roku 2014 pak pracuje na pozici redaktorky na plný úvazek.

4.4 Okruhy témat pro polostrukturovaný rozhovor Nejčastější témata story Definice story Příprava na story a zpovídání respondenta Výstavba a jazyk story Zpracovávání story Místo žánru story v Českobudějovickém deníku Místo žánru story v novinovém zpravodajství Etika a autorizace 33

Obsah Českobudějovického deníku – rubriky, přílohy, seriály Struktura redakce a rozdělení činností jejích členů Předchozí zkušenosti redakce s tématem cizinců Cílový čtenář Českobudějovického deníku Postavení na trhu

4.5 Žurnalistické metody V této podkapitole za pomoci odborné literatury vysvětlím některé základní žurnalistické metody, které jsou nezbytné k vlastní tvorbě zpravodajského či publicistického textu. V kontextu této práce a zvoleného žánru půjde od dvě hlavní metody – získávání informací pomocí důkladné rešerše a rozhovory s respondenty. Při psaní story je totiž nejprve důležité zjistit

si

co

možná

nejvíce

informací

o

tématu,

které

chceme

zpracovávat,

a respondentovi a následně získat dostatek informací od respondenta samotného. Jak uvádí Ruß-Mohl (2005, s. 63), přestože je rozhovor etablovaným žurnalistickým žánrem, často se z různých důvodů využívá jako součást rešerše. „Vyhledávání informací, jejich správná interpretace, selekce a zapracování do textu článku je základem pro vznik kvalitního, vyváženého a věrohodného textu.“ (Čuřík a kol., 2012, s. 38) Stejným způsobem se vyjadřuje i Burns (2004, s. 91), který tvrdí, že primárním novinářovým cílem pro napsání přesného a smysluplného článku je shromáždit dostatek informací. Rešerši neboli vyhledávání informací pro tyto účely rozděluje na primární a sekundární. Přičemž primární informace jsou ty, jež novinář získá z první ruky a osobně přímo od zdroje. Jako sekundární informace pak chápe ty získané v archivech, na internetu nebo z ostatních veřejně dostupných sdělovacích prostředků (tamtéž). Toto rozdělení ale neurčuje, že primární informace musí novinář získávat jako první. Právě naopak, pro potřeby tvorby story je nejvhodnější začít od informací sekundárních. Tedy zjistit všechny dostupné informace o tématu z veřejně dostupných zdrojů a až s těmito znalostmi uskutečnit rozhovor s respondentem. Za hlavní a nejpřístupnější zdroj informací o tématu a respondentovi považuje Ruß-Mohl internet (2005, s. 110). Hlavní výhodu spatřuje především v nízké časové náročnosti oproti jiným zdrojům. Zmiňuje také neexistenci bariér, neboť informace je možné vyhledávat prakticky z celého světa a jejich společným pojítkem je angličtina, kterou pasuje 34

do role lingua franca neboli jazyka, který je používán pro současnou globální komunikaci. Využití internetu pro rešerši s sebou však přináší několik úskalí. Na první z nich upozorňuje novinář Ondřej Neff (in Osvaldová a kol. 2000, s 42), podle něho při vyhledávání na internetu hrozí, že dostaneme velké množství relevantních výsledků, které však mohou být příliš úzce zaměřené. Uvádí příklad, že pokud je respondent nadšený do papoušků, je to o něm notoricky známé, proto se ho všichni na papoušky ptají. Když při rešerši pak narazíme pouze na papoušky, může nám uniknout, že má zálibu i v něčem jiném, co není na první pohled tak patrné

a

nevyskytuje

se to v prvních deseti odkazech. Ruß-Mohl (2005, s. 117) pak upozorňuje ještě na paradox, že čím více je na internetu dostupných informací, tím větší množství je i dezinformací. Varuje, že existuje jen velmi málo spolehlivých zdrojů. Na to, jak obsáhlá by měla být rešerše k tématu, neexistuje mezi novináři ucelený konsensus. Například Příručka pro novináře střední a východní Evropy doporučuje přečíst a zjistit všechno dostupné, co bylo o tématu napsáno (Mallette, 1994, s. 15). Podobný názor má i Ruß-Mohl (2005, s. 63), který cituje výrok amerického novináře Corneliuse Ryana, že novinář by neměl dělat interview, pokud už dopředu nezná alespoň čtyřicet procent respondentových odpovědí. Richard Keeble dokonce tvrdí, že čím informovanější v důsledku rešerše novinář je, tím větší má šanci dostat se k nové zajímavé informaci (Keeble, 1994, s. 67). Naopak částečně před příliš důkladnou rešerší varuje Ondřej Neff (in Osvaldová a kol., 2000, s 41), který tvrdí, že přehlcení informacemi může vést ke ztrátě zájmu klást otázky, u kterých

tazatel

už předpokládá, že zná odpovědi. Druhou částí získávání podkladů pro story je to, co Burns nazývá osobní rozhovor (2004, s. 92). Vzhledem k tomu, že žánr story se nejčastěji zaměřuje na výrazné lidské příběhy, je cílem osobního rozhovoru od respondenta tento příběh slyšet, případně získat dostatek informací k tomu, aby novinář mohl vykreslit jeho osobu se všemi charakterovými vlastnostmi. Významnou roli hraji i pozorování, na základě kterých by mohl novinář zpovídanou osobu v textu dostatečně vylíčit. Aby tazatel získal co nejvíce relevantních informací, měl by se držet určitých doporučení a zásad. Ty se týkají nejen toho, jak se na rozhovor připravit, ale i toho, jak by měl tazatel vystupovat, vypadat a přizpůsobovat se svému respondentovi. Protože, jak píše

35

Osvaldová, „je komické, když si nějaký reportér myslí, že stačí, když před zpovídaného položí diktafon, v pravou chvíli otočí kazetu a přepíše obsah.“ (Osvaldová a kol., 2000, s 5) Přehledný návod, jak by měl novinář při rozhovoru postupovat, nabízí například Příručka pro novináře střední a východní Evropy. Některá doporučení relevantní pro tuto bakalářskou práci zde vypíšu. Tazatel by si měl sepsat seznam otázek vzniklých z rešerše a mít jej během rozhovoru při sobě. Seznam by však neměl rozhovor limitovat a tazatel by měl být schopný vycítit zajímavé téma a změnit směřování rozhovoru mimo připravené otázky. Rozhovor by měl začít několika zdvořilostmi, aby se mezi tazatelem a respondentem prolomily ledy. První otázky rozhovoru by pak měly být pro respondenta méně náročné a nekonfliktní. Pokud má tazatel pochybnosti o respondentově důvěryhodnosti, může ze začátku položit několik otázek, na které zná odpovědi, s úmyslem ověřit si jeho pravdomluvnost nebo případně odhalit postranní úmysly. Tazatel by si měl být jistý, že všem odpovědím správně porozuměl a neměl by se bát zeptat znovu. Kladené otázky by měly být otevřené, tak aby na ně respondent mohl odpovídat více než jen ano/ne. Tazatel by měl pokládat i otázky „jak“ a „proč“, díky kterým získá možnost více nahlédnout na osobnost respondenta a na jeho vnitřní motivace. Tazatel by měl povzbuzovat respondenta, aby vyprávěl o sobě. Pokud se respondent vyhýbá odpovědi, tazatel může otázku přeformulovat a položit ji znovu později. Nejtěžší otázky by měly přijít na řadu na konci rozhovoru. Rozhovor může pokračovat i po „zaklapnutí notesu“, kdy je velká pravděpodobnost, že respondent řekne ještě něco zajímavého. Tazatel by měl respondentovi poděkovat, že mu věnoval svůj čas a zároveň si domluvit případné telefonické upřesnění nejasností (Mallette 1994, s. 17–18). Keeble uvádí (1994, s. 65) ještě několik doporučení, které jsou spíše etického rázu. Podle jeho názoru by tazatel měl respondentovi dopředu vysvětlit, jaký účel má uskutečňované interview a čemu se rámcově bude věnovat. Zároveň by měl tazatel vědět, v jakém médiu 36

se rozhovor nebo jím poskytnuté informace objeví. Těchto několik informací podle Keebla pomůže vytvořit mezi tazatelem a informátorem určitý pocit důvěry, který se pak zhodnotí v uvolněnější atmosféře a otevřenějších odpovědích během rozhovoru. Aneb jak trochu cynicky poznamenává Brady (in Burns, 2004, s. 92): „Novinářský rozhovor usiluje pouze o dvě věci – o důvěru a informace. A o důvěru usiluje jen proto, aby získal informace.“ Nezbytnou součástí sběru informací i následného vytváření textu je neustálá kritická sebereflexe. Novinář by se měl neustále snažit dívat se na svoje jednání z odstupu a hledat chyby, které by mohly vést ke zkreslení jeho práce. Zkreslení by se mohlo projevit například nepřesností nebo i nepravdivostí některých dílčích informací, nebo by mohlo vést k opomenutí významného tématu. Burns (2004, s. 94) uvádí dvě nejčastější příčiny zkreslení. První nazývá „mlčení“, čímž chápe situaci, kdy respondent důležitou informaci neřekne a tazatel se nezeptá. Druhým nebezpečím je kladení zavádějících otázek, které mají šanci ovlivnit respondentovu odpověď. Takovýchto otázek by se měl tazatel vyvarovat stejně jako ovlivňování otázek vlastním názorem. Na závěr zde uvedu několik okolností, jež popisuje Keeble (1994, s. 62) a které ovlivňují odpovědi respondentů, ale tazatel je nemá příliš šanci ovlivnit. Jediným řešením je vzít tyto okolnosti do úvahy při výsledném zpracovávání textu. Keeble mluví například o potřebě některých respondentů vylíčit se do médií v lepším světle, než jací skutečně jsou. Další překážkou může být fakt, že informace, které by poskytly, mohou být natolik citlivé, že kdyby se objevily na veřejnosti, mohly by dotyčné osobně velmi uškodit. Poslední příklad se týká tématu této práce o cizincích. Keeble v něm upozorňuje ne to, že respondenti, kteří neposkytují rozhovor ve svém mateřském jazyce, nemusí být schopni přesně vyjádřit, co chtějí říct.

4.6 Autorizace Při práci se zdroji může během novinářské práce nastat situace, kdy má novinář potřebu ověřit si správnost použitých informací, nebo naopak, kdy zdroj požaduje kontrolu toho, jakým způsobem novinář jím poskytnuté informace využil. Tento postup se nazývá autorizace a v žurnalistické praxi se názory na jeho užívání značně liší. V České republice je autorizace ze zákona nenároková. To znamená, že pokud osoba dobrovolně novináři určitou informaci nebo výpověď poskytne, je pouze v kompetenci 37

novináře, jak s informací naloží, zda ji vůbec použije, případně zda využije informaci beze zbytku nebo jen její část. V praxi se však novináři i žurnalističtí odborníci v názoru na autorizace rozcházejí. Zatímco Ruß-Mohl (2005, s. 63) považuje autorizaci za běžný postup, který má zamezit zbytečným chybám novináře, Wheelerová (2009, s. 38) ji striktně odmítá a považuje ji za element, který má potenciál znehodnotit celé novinářovo dílo. Proti autorizaci vystupuje na příklad i komentátor Jindřich Šídlo (in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 66), který ji vnímá jako přežitek a neužitečný opravný prostředek pro někoho (zejména politiky), kdo se při rozhovoru zbytečně předváděl. Ve výsledku je tak poskytnutí nebo neposkytnutí autorizace závislé na vůli autora textu, který pro své rozhodnutí může mít různé důvody.

5 Empirická část Předchozí kapitoly ukázaly, jak žánr story a žurnalistické metody pojímá odborná žurnalistická literatura. Vzhledem k tomu, že cílem této práce je vytvořit soubor publicistických textů pro vybrané cílové médium a vytvořit jej podle jeho standardů, je nutné zaměřit se na to, do jaké míry je žurnalistická teorie využívána v praxi redaktory Českobudějovického deníku. Cílové médium je nejprve nutné představit, proto se první část této kapitoly věnuje základní charakteristice Českobudějovického deníku, stručným způsobem popisuje jeho historii, strukturu a věnuje se i cílovému čtenáři a volbě témat. Druhá část pak na základě provedených rozhovorů reflektuje praktické užívání žurnalistického žánru story třemi různými členy

redakce.

Závěr

kapitoly

pak

popisuje,

jakým

způsobem

se

redaktoři

Českobudějovického deníku věnují tématu cizinců. Vzhledem k tomu, že redakce okresního Českobudějovického deníku je částečně propojena s redakcí krajskou, týkají se některé informace v následující kapitole i této redakce.

5.1 Historie Českobudějovického deníku Českobudějovický deník je zavedeným periodikem, které má v Jihočeském kraji dlouhou, byť nepříliš slavnou tradici. Deník je faktickým pokračovatelem Jihočeské pravdy, která poprvé vyšla po sloučení několika dalších lokálních titulů devatenáctého května 1945 (Novotný, 2006, s. 72). V prvních letech noviny nevycházely s pravidelnou denní periodicitou, ale jednalo se pouze o několikastránkový týdeník. Během padesátých let minulého století se 38

periodicita postupně zvyšovala, až roku 1960 se Jihočeská pravda stala deníkem vycházejícím šestkrát týdně kromě neděle, měla průměrně okolo šesti až osmi stran a na jihu Čech prakticky monopolní postavení (Klimeš, 1969). Zřizovatelem Jihočeské pravdy byla od samého počátku Komunistická strana Československa a noviny tak plně podléhaly stranické vůli. Kromě toho, že straně sloužily k šíření komunistické ideologie, kladly noviny od svého vzniku důraz i na regionální zpravodajství. Od svého vzniku se velmi soustředily na události v regionu, které postupně začaly rozčleňovat do jednotlivých rubrik podle okresů (tamtéž). Tak vznikl půdorys pro pozdější okresní redakce, které se zachovaly dodnes. Jihočeská pravda spadající pod krajský výbor Komunistické strany Československa vycházela až do začátku prosince 1989. Politické změny měly důsledky i na fungování do té doby stranických novin. Jihočeská pravda krátkodobě přešla pod vydavatelství Rudé právo a o několik dní později, druhého ledna 1990 pod vydavatelství DELTA Praha (Volfová, 2012). Ve stejné době rezignovalo dosavadní stranické vedení deníku a redaktoři zvolili nového šéfredaktora. Následně se Jihočeské pravda s novým podtitulem Deník Jihočeského kraje plně stala součástí transformace českých médií, která byla po změně režimu nevyhnutelná (tamtéž). Finanční a personální situace novin byla dlouhodobě neudržitelná a mohl ji vyřešit jen vstup nového investora, který by Jihočeskou pravdu odkoupil. Spolu s dalšími regionálními deníky, které po ztrátě vlivu KSČ přešly pod vydavatelství DELTA Praha, Jihočeskou pravdu odkoupila v roce 1991 německá vydavatelská skupina Verlagsgruppe Passau. Tím, že získala nejenom Jihočeskou pravdu ale i další regionální deníky, skupina prakticky ovládla trh regionálního zpravodajství na území celých Čech mimo Středočeský kraj a Prahu (Benda, 2007, s. 137). Spolu s příchodem nového vlastníka se rozrostl počet stran a začala vycházet pravidelná denní příloha Českobudějovické listy, která byla základem pro vznik samostatných redakcí v jednotlivých okresech (Volfová, 2012). V roce 2001 se společnosti Verlagsgruppe Passau podařilo odkoupit zbylé původní regionální deníky v České republice, které zastřešila pod vydavatelstvím Vltava-Labe-Press. V roce 2006 pak všechny sjednotila pod společným názvem Deník (Macků In Waschková Císařová, 2007, s. 101). Okresní mutace v Českých Budějovicích tak získala název Českobudějovický deník.

39

5.2 Současnost a postavení na trhu V současnosti lze Českobudějovický deník zařadit do kategorie regionálního tisku. Termínem regionální označuje Osvaldová (2007, s. 207) ta média, která jsou svým působením vázána ke konkrétní oblasti, jež je pro ně zdrojem informací a zároveň se v této oblasti nacházejí cíloví čtenáři. Podrobnější rozdělení nabízí Tušer (1999), který ještě dále rozlišuje média na regionální a lokální v zásadě podle toho, zda působí pouze v jedné konkrétní obci či celém regionu, jakým je například kraj nebo okres. V tomto případě je tedy Českobudějovický deník médiem

regionálním,

neboť

se

svým

obsahem

snaží

oslovit

čtenáře

v celém

českobudějovickém okrese. Českobudějovický deník patří spolu s dalšími sedmdesáti regionálními deníky a třiadvaceti týdeníky do mediální skupiny Vltava-Labe-Press, a. s. Společnost má fakticky hegemonní postavení na trhu s regionálními periodiky. Kromě Deníků do mediální skupiny patří ještě časopisecké vydavatelství Astrosat media, vydávající například českou mutaci National Geographic nebo life-stylové časopisy Glanc a Květy. Dohromady má společnost více než 16% podíl na českém mediálním trhu (Mediální skupina VLP, 2016). V roce 2015 se německý vydavatelský dům Verlagsgruppe Passau rozhodl celou společnost VLP se všemi tituly prodat. Novým vlastníkem se stala česko-slovenská investiční skupina Penta (Mikulka, 2015). Bohužel nelze z veřejných zdrojů zjistit, v jakém nákladu13 se konkrétně Českobudějovický deník tiskne a kolik se jej prodá14. Ucelená čísla existují pouze za všechny regionální mutace Deníků dohromady. Podle posledních (zatím neověřených) dat společnosti ABC ČR, která se dlouhodobě zabývá ověřováním nákladu u českých periodik, dosáhl prodaný náklad za leden 2016 sto třiceti dvou tisíc výtisků, což jej řadí na druhé místo mezi seriózními deníky. Více se prodalo pouze Mladé fronty Dnes se všemi jejími suplementy. Pokud bychom srovnávali všechny deníky včetně bulvárních, první místo by obsadil deník Blesk před Mladou frontou Dnes a Deníky VLP by byly třetí (Prodaný náklad - Leden 2016, 2016). Na následujícím grafu lze vidět pokles prodaného nákladu všech mutací Deníku od roku 2007. S podobně sestupnou bilancí se potýkají všechna česká tištěná periodika.

13

Šéfredaktor Martin Tröster při rozhovoru uvedl, že má přístup k datům o čtenosti nikoli o prodaném nákladu. 14 Čísla o prodaném nákladu nemá k dispozici ani redakce, ani inzertní oddělení Českobudějovického deníku. Inzerce je nabízena pouze na základě dat o čtenosti.

40

Graf č. 4: Denní průměr prodaného nákladu

PRODANÝ NÁKLAD V TISÍCÍCH

DENNÍ PRŮMĚR PRODANÉHO NÁKLADU (ÚDAJE VŽDY ZA LEDEN DANÉHO ROKU) 350 300 250 200 150 100

331

315 261

229

211

190

171

154

143

132

(Prodaný náklad - Leden 2016, 2016)

Dalším údajem vypovídajícím o postavení Deníků na trhu je údaj o čtenosti, který poskytuje Unie vydavatelů. Na rozdíl od předchozí statistiky prodaného nákladu je čtenost zjišťována na úrovni krajů. Českobudějovický deník je jednou ze sedmi mutací Deníku vycházejícího v Jihočeském kraji. Dalšími jsou Jindřichohradecký, Prachatický, Písecký, Strakonický, Táborský a Českokrumlovský deník. Čtenost všech těchto titulů dohromady dosáhla v roce 2016 šedesáti devíti tisíc (Výzkum čtenosti, 2016). Stejně jako prodaný náklad klesá logicky i čtenost tištěných periodik. Na následujícím grafu je vidět porovnání úbytku čtenářů jihočeských Deníků a všech mutací Deníku dohromady.

41

Graf č. 5: Vývoj průměrné roční čtenosti (údaje za jihočeský kraj a celou ČR)

VÝVOJ PRŮMĚRNÉ ROČNÍ ČTENOSTI (ÚDAJE ZA JIHOČESKÝ KRAJ A CELOU ČR) Deník - Jihočeský kraj 1,200,000

Deník celkem

1,005,000 899,000

1,000,000

847000

809,000

773,000 679,000

800,000

632,000

600,000 400,000 200,000

104,000

96,000

113,000

112,000

86,000

80,000

69,000

2009

2010

2011

2012

2013

2014

2015

0

(Výzkum čtenosti, 2016)

5.3 Struktura redakce a organizace práce v redakci Českobudějovický deník má mezi ostatními Deníky vydávanými na jihu Čech poměrně specifické postavení. Zatímco ostatní okresní redakce fungují a vytvářejí svůj obsah samostatně pro vyhrazenou část své regionální mutace, redakce Českobudějovického deníku se částečně prolíná a spolupracuje s redakcí krajskou, se kterou sdílí i společné prostory. Oblastní

krajskou

šéfredaktorkou

je

Alena

Pancerová

a

funkci

regionálního

českobudějovického šéfredaktora zastává od jara 2013 Martin Tröster. Krajská redakce, která má na starost výrobu krajských stran Deníku, zastřešuje sportovní redaktory, oddělení editorů, grafiky, dva redaktory publicistiky, redaktora černé kroniky a fotografy. Redakce 42

Českobudějovického deníku má pak čtyři píšící redaktory a šéfredaktora. Jak vysvětluje Martin Tröster, okresní redaktoři často přispívají do krajské části a redaktoři kraje naopak vypomáhají okresní redakci (Tröster, 2016). Redakce se pak společně dělí o služby fotografů a editorů. V okresní redakci neexistuje žádná detailnější hierarchie. Českobudějovický deník řídí šéfredaktor, který má pod sebou pět podřízených. Zástupce šéfredaktora není pevně určený, tato pozice je vykonávána podle aktuálních personálních možností redakce zpravidla v daný den či týden. „Záleží spíše na dohodě a časových možnostech jednotlivých redaktorů. V případě pevně určených pozic by se klidně mohlo stát, že daný člověk budu mít dovolenou zároveň se mnou. Takže mám spíš užší okruh lidí, kteří mě mohou zastupovat podle potřeby.“ (tamtéž) Hlavní činností šéfredaktora Českobudějovického deníku je plánování vydání a zpracovávání týdenních, měsíčních i ročních plánů. Mimo to se stará o to, aby redakce fungovala i po personální stránce a má tak na starosti prakticky manažerské činnosti. Šéfredaktor je zároveň píšícím redaktorem a navíc editorem své redakce 15. V porovnání s ostatními redaktory píše šéfredaktor textů méně, aby se mohl věnovat i všem ostatním činnostem (tamtéž). Okresní redakce vytváří obsah pro průměrně pět stran z denního šestnáctistránkového vydání Českobudějovického deníku 16, další strany má na starosti krajská redakce a třetí blok tvoří celostátní zpravodajství společné pro všechny mutace Deníků. O čem se bude psát, diskutuje redakce na pravidelné týdenní poradě, která se koná vždy v pondělí ráno. Obsahem porady jsou především plánovaná hlavní témata, která by se v následujícím týdnu měla objevit na titulní straně. Redakce si toto na noviny dlouhodobé plánování může dovolit, většina okresních událostí je totiž poměrně předvídatelná a i s odkazem na existenci týdenních a měsíčních plánů lze plánovat v dlouhodobějším horizontu než ze dne na den. Naplánovaná témata na pondělní poradě ale nejsou neměnným dogmatem. „Samozřejmě když se objeví něco aktuálního, tak to píšeme okamžitě ten den bez ohledu na plán.“ (Tröster, 2016) Na pondělní poradě se zároveň domlouvá rozdělení pravidelně vycházejících rubrik mezi jednotlivé redaktory. Jednotlivá dílčí témata, o kterých se bude psát, se většinou projednávají 15

Editoři z editorského oddělení spadajícího pod krajskou redakci editují hlavní článek na titulní straně, zbytek produkce okresní redakce má na starosti sám šéfredaktor. Kromě něho čte všechny texty ještě korektor. 16 Konkrétně se jedná o hlavní článek na titulní straně, strany dva a tři, stranu servisu obsahující nejrůznější tipy a pozvánky pro čtenáře a stranu U nás doma skládající se převážně z příspěvků čtenářů. V sobotu pak ještě vychází pravidelná strana zachycující právě narozené děti na Českobudějovicku.

43

a plánují v rámci běžného provozu. Každé téma schvaluje šéfredaktor, který zároveň většinu témat do redakce přináší. Jak plyne z výzkumného rozhovoru s redaktorkou Klárou Skálovou, většinu témat dostávají redaktoři přímo od šéfredaktora zadanou (Skálová, 2016).

Obrázek č. 1: Struktura redakce v Českých Budějovicích Sportovní redakce

Editoři

Krajská redakce

Grafici a fotografové

Redaktoři publicistiky Oblastní šéfredaktorka Alena Pancerová

Redaktoři příloh

Redaktoři

Edwin Otta Okresní šéfredaktor Martin Tröster

Hana Svítilová Klára Skálová Radek Papáček

(Fišer, 2016)

5.4 Cílový čtenář Českobudějovického deníku

44

Každé noviny mají určitou cílovou skupinu čtenářů, na kterou se zaměřují a které přizpůsobují svůj obsah. Regionální periodikum jakým je Českobudějovický deník, tak má čtenářskou základnu v obyvatelích Českobudějovicka. Podle šéfredaktora Martina Tröstera, by cílovými čtenáři měli být všichni obyvatelé tohoto regionu. „Situace je ale taková, že noviny čtou lidé spíše produktivní, ve věkové kategorii čtyřicet let a více.“ (Tröster, 2016) Cílovému publiku, ke kterému se Českobudějovický deník dostává, přizpůsobuje redakce podle Tröstera i obsah a tematické spektrum novin. „Obsah samozřejmě cílíme na tuto skupinu. Přinášíme proto témata různých výročí, populární

jsou například

retrotémata.“(tamtéž) Jeho slova potvrzuje Klára Skálová, podle které nejenže se noviny svými tématy čtenářům přizpůsobují, ale dokonce sami čtenáři často posílají náměty a témata, o kterých by si chtěli přečíst (Skálová, 2016). Trochu odlišný přístup zastává třetí respondent, publicista krajské redakce Radek Gális. Zná cílové publikum, pro které píše, přesto se mu odmítá přizpůsobovat. „Vím, že funguje, že když si lidé koupí noviny, tak si je dítě nebo někdo další z rodiny třeba jenom znuděně prolistuje a něco ho zaujme. Takže je super psát mimo naši cílovou skupinu. Chtěl bych, abychom byli rodinné noviny, v kterých si každý něco najde.“ (Gális 2016) Vzhledem ke stále se snižujícímu počtu čtenářů souhlasí se snahou rozšiřovat čtenářskou základnu o mladší ročníky i šéfredaktor Tröster. Českobudějovický deník má svoji verzi i na internetových stránkách a sociálních sítích. Tam se podle Tröstera (2016) snaží oslovovat mladší čtenáře. V novinách pro témata, která by mohla oslovit i mladší čtenáře, není v současnosti příliš prostoru. Deník tak alespoň informuje o pořádání nejrůznějších studentských akcí a sportovních soutěží.

5.5 Publicistika v Českobudějovickém deníku Českobudějovický deník na svých pěti stranách nemá pevně stanovený prostor, který by byl vyčleněn výhradně pro publicistiku. Podle šéfredaktora Martina Tröstera je ale nějaký komentující prvek zastoupen v každém vydání. Jak uvádí ve výzkumném rozhovoru (Tröster, 2016), na denní bázi se nejčastěji jedná o rozhovor nebo glosu. Rozhovory jsou podle něj nejčastějším publicistickým prvkem v Českobudějovickém deníku a často bývají součástí

45

i dlouhodobějších koncepcí. 17 Klára Skálová pak uvádí, že ona kromě rozhovorů velmi často zpracovává i žánr story (Skálová, 2016). V okresní redakci není určený žádný redaktor, který by se na publicistiku specializoval. Stejně univerzálně, jako se redaktoři střídají u jednotlivých rubrik, se může kdokoliv z nich ujmout psaní publicistického textu. „Ten, kdo se k tématu dostane, by měl být schopný jej zpracovat.“ (Tröster, 2016) Českobudějovický deník se věnuje převážně zpravodajským tématům a publicistika v něm má spíše menšinové zastoupení. Podle šéfredaktora Tröstera je to dáno především tím, že českobudějovický okres je poměrně bohatý na události, o kterých je potřeba informovat. Publicistika je podle něj zastoupena ve větší míře v menších okresech, kde snáze vyplňuje prostor novin (tamtéž). Na skutečnost, že publicistika v Deníku je nejenom v menšině, ale ještě jí ubývá, upozorňuje Radek Gális z krajské redakce, který má psaní publicistiky v popisu práce a kromě krajské redakce občas vypomáhá i v té okresní. „V Deníku je zpravodajství ve velké převaze na úkor publicistiky. Je to dáno hlavně tím, že v rámci úspor ubylo stránek z čtyřiadvaceti na šestnáct a na publicistiku nezbývá místo.“ (Gális, 2016)

5.6 Žánr story v Českobudějovickém deníku V první řadě je důležité popsat, jakým způsobem přistupuje redakce Českobudějovického deníku k jednotlivým žurnalistickým žánrům, aby bylo možné popsat, jak se staví k žánru story. Ukotvení jednotlivých žánrů je v redakci velmi nejednoznačné. Redaktoři pracují se základním rozdělením na zpravodajství a publicistiku. Hlavním prvkem, podle kterého tyto žurnalistické styly od sebe rozlišují, je přítomnost či absence autorova názoru. Na tomto pravidle se shoduje jak šéfredaktor Martin Tröster, tak Klára Skálová. Na podrobnější rozlišování a dodržování žánrů už takový důraz kladen není. Podle Martina Tröstera není rozlišení a definování žánrů jako komentář nebo rozhovor není pro jednotlivé redaktory složité. U složitějších žánrů typu glosy, fejetonu nebo reportáže se ale často stává, že výsledný text neodpovídá žánrovým pravidlům. Podle Tröstera se stává, že do vydání se dostane text označený jako určitý žánr, přestože tomuto žánru neodpovídá (Tröster, 2016). „Hodně materiálu se zpracovává ze dne na den, není tak prostor text nechat přepsat tak, aby žánrově odpovídal. Osobně si myslím, že čtenář to ve výsledku stejně nepozná.“ (tamtéž) 17

V současné době vychází například pravidelná rubrika Host Deníku, která přináší pravidelně jednou týdně celostránkový rozhovor.

46

V redakci Českobudějovického deníku neexistují přesně stanovená pravidla, jak by měly jednotlivé a především publicistické žánry vypadat, jakou by měly mít stavbu, použitý jazyk či titulek. Existuje určitá obecná představa o konkrétním žánru, kterou jednotliví redaktoři naplňují podle svých subjektivních představ. „Story a rozhovory jsou čistě subjektivní. Už výběr člověka, s kterým bude redaktor mluvit, o něčem vypovídá. Každý má určitou vlastní představu, jak by měl rozhovor nebo story vypadat, a tu se snaží naplňovat.“ (Gális, 2016) Vzhledem k předchozímu je poměrně obtížně přesně charakterizovat

story

v Českobudějovickém deníku. Obecně lze říci, že všichni redaktoři se shodují na tom, že story je publicistický žánr, věnující se příběhu osoby, která je nebo se stala určitým způsobem výjimečnou. Podle šéfredaktora Tröstera (2016) redakce nerozlišuje a ani nepoužívá žánr feature, považuje jej za určitou modifikaci žánru story. Jako story redakce označuje i článek na způsob news-featuru, který obsahuje jak základní příběhovou linku, tak rozsáhlejší zpravodajský background. Takováto zpravodajská story se může objevit i jako hlavní článek na titulní straně. Story je v Českobudějovickém deníku menšinovým publicistickým žánrem. Nejvíce prostoru dostávají rozhovory, které redakce podle šéfredaktora upřednostňuje. Story se tak v Deníku objevuje přibližně dvakrát až třikrát týdně. Nejčastěji má velikost podvalu, tedy šesti nízkých stomilimetrových sloupečků. Mohou být i delší, klidně půlstránkové, naopak kratší se vyskytují výjimečně (tamtéž). Půlstranu na obsáhlejší profilovou story považuje za obvyklou a ideální Radek Gális (2016). Story bývá často užívána jako doplňující prvek k aktuálnímu zpravodajskému tématu nebo jako samostatně stojící prvek informující o zajímavém člověku (Skálová, 2016). Z hlediska stavby má story v Českobudějovickém deníku několik základních náležitostí. Titulek story by měl vyzdvihovat největší zajímavost z celého článku a nemělo by se v něm objevit jméno zpovídané osoby. Stejně tak by titulek neměl obsahovat přímou citaci, která bývá obvyklá u rozhovorů (Tröster, 2016). Story v Českobudějovickém deníku nikdy nemá podtitulek. Ani v případě delších textů story nemá perex. Na začátku textu je domicil, který v případě story nejčastěji označuje celý region, z kterého osoba pochází. Součástí story musí být také fotografie s popiskem. „ (…) ideálně by na ní měl být člověk, o kterém story je. Současně je dobré, aby se vázala k úspěchu, o kterém článek informuje. Když je to story 47

o životě člověka, stačí fotka portrétní.“ (Tröster, 2016) Text story je členěn klasicky do dstavců. Podpis autora se umisťuje na začátek textu nebo v podobě autorské zkratky na jeho konec.

5.7 Postup při psaní story Postup při psaní story je značně individuální a každý redaktor má odlišně preference. Přesto lze stanovit určité obecné styčné body, kterých se všichni redaktoři drží. Prvním bodem při psaní story je důvod, proč ji psát, a shánění osoby, s kterou by si redaktor mohl promluvit. „Jsou dvě možnosti. Buď mám jenom téma a musím náhodně najít někoho, kdo by se mi do toho tématu hodil, nebo mám rovnou tip na konkrétního člověka a přibližně tuším, o čem se budeme bavit.“ (Gális, 2016) Obdržení tipu na osobu, se kterou by se story dala udělat, popisuje jako prvotní impuls i Klára Skálová (2016), dále se však už proces tvorby story v jejich pojetí trochu rozchází. Zatímco Klára Skálová, pokud se nemá jednat o rozsáhlejší text, nejčastěji zvedne telefon a vyzpovídá dotyčného člověka po telefonu, Radek Gális preferuje osobní setkání. Vytvoří si tak na zpovídaného člověka osobní vzpomínku, která mu pomáhá při psaní a promítne se do výsledného textu (Gális, 2016). Podle šéfredaktora Martina Tröstera (2016) se velmi často stává, že na začátku story není nic víc než telefonní číslo a obecná informace, čím je konkrétní člověk zajímavý a proč by o něm měl být článek napsán. Rozhovoru by vždy měla předcházet určitá příprava, seznámení se s tématem, případně sepsání několika tematických okruhů, o kterých se chce redaktor s dotyčným člověkem bavit. V případě regionálních story je příprava na rozhovor poněkud obtížnější. „Snažíme se najít vždy co nejvíc, ale pokud to není vyloženě známý člověk a jde o lokální téma, bývá velmi těžké provést jakoukoliv rešerši.“ (tamtéž) Stejné problémy popisuje i Radek Gális (2016). Podle jeho názoru, když není možné zjistit dostatek informací o konkrétní osobě, je dobré zjistit si co nejvíc alespoň o tématu, kterému se bude story věnovat. Při rozhovoru s dotyčným člověkem si pak Radek Gális i Martin Tröster pořizují audionahrávku. Martin Tröster (2016) upozorňuje, že ne vždy s tím daný člověk souhlasí a je dobré se nejprve zeptat, zda mu to nebude vadit. Kromě toho si už během rozhovoru zapisuje klíčová slova, z kterých pak vytvoří základní kostru textu. Nahrávku používá k opravení nepřesností u citací a případně ke kontrole faktických údajů. V případě, že se jedná o delší rozhovor, nahrávku si přepíše do počítače, ale už při přepisu se snaží text trochu 48

stylizovat. Radek Gális (2016) si pak na daného člověka bere telefonní kontakt, aby se mohl případně doptat na další informace, které ho napadnou při psaní článku. Při psaní a stylizování story se všichni tři novináři shodují, že story by měla na začátku upoutat čtenáře. „Snažím se vždy začít tématem, kvůli kterému story píšu.“ (Skálová, 2016) Další postup se u každého trochu odlišuje. Šéfredaktor Martin Tröster používá klasickou pyramidovou strukturu užívanou ve zpravodajství, přičemž řadí informace od té nejdůležitější nebo nejzajímavější po méně důležité. Po poutavém začátku se dostává k dalším informacím, které zapříčinily mimořádnost daného člověka, nebo mapuje cestu, kterou si prošel, než daného úspěchu dosáhl. Klára Skálová také užívá pyramidovou strukturu, ale trochu ji modifikuje. „V celém článku se snažím člověka průběžně představovat, snažím se vyhnout tomu, popsat ho v jednom odstavci a radši informace dělím do celého článku.“ (Skálová, 2016) Radek Gális pak při psaní story používá dva odlišné postupy. „Někdy je lepší něčím zajímavým článek otevřít a pak postupovat chronologicky, nechat člověka co nejvíc mluvit v přímé řeči a moc do toho nezasahovat, třeba při vyprávění pamětníků. Jindy si to poskládám,

jak

se

to

hodí

mně.“

(Gális, 2016) Různé názory mezi novináři panují na míru užívání přímých citací ve story. Martin Tröster zastává názor, že story by měla obsahovat přímých citací méně než zpravodajský text. Před pravidelným prokládáním odstavců citacemi preferuje užívání parafrází (Tröster, 2016). Naopak Klára Skálová se přímým citacím nebrání. „Mám radši, když to podstatné říká osoba v přímé řeči, než abych se to snažila nějakým způsobem opsat. Řekla bych, že ve story nechávám lidi promlouvat více než v běžném zpravodajství.“ (Skálová, 2016) Podobný názor zastává i Radek Gális, který nechává osoby se silným příběhem promlouvat v přímé řeči bez toho, aby do vyprávění výrazněji zasahoval (Gális, 2016). Žánr story se vyznačuje uvolněnějšími pravidly v užívání jazyka a možnosti používat emoční prvky. Na rozdíl od zpravodajství story nemusí být neutrální a spisovná a může obsahovat autorovy emoce, které se rozhodl přenést do textu. „Publicistika dovoluje přiblížit se ve větší míře čtenáři za použití obecné češtiny, než to dovoluje zpravodajský text, protože tam samozřejmě nějaká pravidla jsou. U story se snažíme vycházet z toho, jak člověk mluví, jaké subjektivní výrazy používá a podobně. I já jako autor textu mohu do textu dostat své pocity a emoce, což ve zpravodajství nelze.“ (Tröster, 2016) Podle Radka Gálise by se story neměla držet jen jednoho tématu. Story by měla mít přesah a být i jistým způsobem nadčasová. Zároveň doporučuje dostat do story co nejvíce 49

jmen. Podle jeho názoru jsou vzhledem k regionálnosti Českobudějovického deníku lidé rádi, když nacházejí sebe a své známé na stránkách novin (Gális, 2016).

5.8 Témata story a téma cizinců V Českobudějovickém deníku se žánr story vyskytuje nejčastěji v souvislosti s nějakou mimořádnou událostí v životě konkrétního člověka. Může se jednak o úspěch v soutěži, pracovní úspěchy nebo mimořádné dovednosti. Tématy story bývají ale také pohnuté příběhy pamětníků nebo obětí různých neštěstí. „Jedná se o nějaký počin člověka, případně skupiny, která něčeho dosáhla. Převážně se jedná o úspěchy a netradiční zážitky.“ (Tröster, 2016) Témata jsou velmi často spojena i s aktuálními událostmi, svátky nebo výročími. Story tak doplňuje například informování o Velikonocích příběhy lidí, kteří je slaví tradičně a dodržují lidové zvyky. Žánr story se ale může věnovat i vážnějším tématům, která mají širší přesah. Radek Gális (2016) se v rámci své publicistické činnosti v deníku věnuje například mapování vzpomínek pamětníků, válečných veteránů nebo obětí komunistického režimu. Vzhledem k tématu této práce jsem považoval za nutné zjistit, jak Českobudějovický deník přistupuje k tématu cizinců, a jakým způsobem jej nejčastěji zpracovává. Podle šéfredaktora Martina Tröstera (2016) se redakce tomuto tématu v současnosti nijak systematičtěji nevěnuje. Před více než pěti lety vycházel seriál o cizincích v Českých Budějovicích, který se zaměřoval na známější osobnosti veřejného života pocházející ze zahraničí. Téma cizinců se v Deníku nejčastěji objevuje, pokud je vázáno na nějaké aktuální téma. Podle Kláry Skálové se téma cizinců objevuje také v souvislosti s informováním o Jihočeské univerzitě a jejích zahraničních studentech a pedagozích. Také se podle ní objevují tematické články vycházející u příležitosti zahraničních oslav a svátků, jako byla například oslava nového čínského roku (Skálová, 2016). Podle Radka Gálise je téma cizinců naprosto relevantní pro to, aby se o něm v novinách psalo. Už skutečnost, že člověk nepochází z České republiky, je podle něj dostačující k tomu, aby o něm mohl vzniknout článek. „My jsme hodně xenofobní společnost a už tím, že ten člověk pochází odjinud, vzniká určitý střet. Čechům se žije v Česku dobře, ale cizinec už má určitý handicap (Gális, 2016).

50

5.9 Etika a autorizace Etika je velmi závažnou hodnotou v práci každého novináře. Novinář je denně stavěn před otázky, které vyžadují posouzení z morálního i etického hlediska. Mezi základní etické normy žurnalistické profese patří například nezávislost a objektivita. Redaktoři Českobudějovického deníku jsou vázáni interním etickým kodexem18 platným pro celé vydavatelství VLP. Seznámení a souhlas s tímto kodexem je podmínkou pro podpis pracovní smlouvy (Tröster, 2016). Autorizace neboli souhlas s přesným zněním uveřejňovaného textu není ze zákona nároková. Osoba, která poskytne novináři informace tak nemá právo dožadovat se kontroly, jakým způsobem novinář informace využil. „Autorizaci poskytujeme jenom u větších rozhovorů, pokud si ji respondent sám vyžádá. (…) Za nějakých podmínek samozřejmě možná je, ale dotyčný člověk by měl autorizovat výhradně své sdělení a i přes autorizaci by měla být zachována autentičnost původního sdělení.“ (Tröster, 2016) S možností autorizace souhlasí i Radek Gális (2016), který ji odůvodňuje jako snahu vyvarovat se špatné interpretaci zvláště v případě delších rozhovorů.

6 Kritická reflexe tvůrčích výstupů Tato tvůrčí práce obsahuje sedm vypracovaných autorských textů žánru story, které byly napsány na základě teoretických poznatků načerpaných studiem odborné literatury o daném žánru a především v souladu se standardy, které jsou obvyklé v cílovém médiu. Každý ze sedmi textů přináší v návaznosti na téma práce příběh jednoho konkrétního cizince, který dlouhodobě žije v Českých Budějovicích, v takové podobě, aby byl publikovatelný v Českobudějovickém deníku. Obsahem této kapitoly je kritické zhodnocení vytvořených tvůrčích textů. Kromě jejich porovnání s pravidly žánru obsaženými v teoretické části a užívanou praxí v cílovém médiu, se tato kapitola bude věnovat i popsání a zhodnocení tvůrčího postupu, který zahrnoval přípravu rozhovorů s jednotlivými respondenty, rešerši, vedení rozhovorů a následnou tvorbu textu.

18

Etický kodex VLP je součástí příloh této práce.

51

6.1 Výběr respondentů Při výběru respondentů pro tvůrčí texty jsem se řídil několika kritérii. V první řadě bylo nutné naplnit požadavky regionálního média a tématu této práce. Právě regionálnost, která je definována už v názvu práce a je i stěžejní pro Českobudějovický deník (Tröster, 2016), tvořila hlavní síto, podle kterého jsem cizince pro rozhovory vybíral. Nebylo nezbytně nutné, aby všichni působili výhradně v Českých Budějovicích, protože cílovým publikem Českobudějovického deníku je celý českobudějovický okres (tamtéž). Další dvě kritéria vznikla na základě mého autorského záměru. Ten přímo vyplynul z kontextové kapitoly a z rozhovorů se členy redakce. Jak uvedl v rozhovoru šéfredaktor Martin Tröster, Českobudějovický deník již před více lety seriál o cizincích na Českobudějovicku zpracovával. „(…) jednalo se hlavně o sportovce, vědce a zahraniční studenty.“ (Tröster, 2016) Redakce si tedy v době zpracovávání seriálu vybírala veřejně známější jednotlivce, ke kterým měla snadnější přístup, osoby často vysokoškolsky vzdělané nebo veřejně aktivní. Tomuto postupu jsem se chtěl záměrně vyhnout. Mým cílem nebylo vybírat

respondenty

podle

toho,

jak moc jsou známí, ale podle zajímavosti jejich vyprávění (Wheeler, 2009: 59). V souladu s hlavní myšlenkou této práce jsem chtěl představit životní příběhy cizinců, které Češi denně potkávají v rámci běžného života. Vlastně tak bylo mým záměrem čtenářům představit různorodost a výjimečnost životních osudů „běžných“ cizinců. Tento výběr byl jak v souladu s teorií žánru, ve kterém jsou podle Markové (2000, s. 11) aktéry story nejčastěji obyčejní lidé zažívající nevšední situace, tak s užívanou praxí, kterou v rozhovoru popsala Klára Skálová. Podle té jsou častým tématem story obyčejní lidé, kteří mají nějakou souvislost s aktuálním tématem (Skálová, 2016). K dalšímu postupu mě navedl redaktor Radek Gális, který radil vybrat respondenty na základě odlišných způsobů, jakými se do Českých Budějovice dostali, a podle jejich současné činnosti. „Určitě bych zvolil jednoho studenta, jednoho zaměstnance nějaké menší firmy nebo neziskovky, jednoho uprchlíka a pak někoho trochu známého, kdo je inspirativní a je kladně přijímán majoritním obyvatelstvem, ideální by byl třeba nějaký sportovec. Ostatní bych pak asi nechal na náhodě.“ (Gális, 2016) Respondenty jsem se proto snažil volit tak, aby zastupovali nejrůznější společenské skupiny a proudy. Chtěl jsem a podařilo se mi, aby byli

52

zastoupeni jak muži, tak ženy, různé věkové kategorie i společenská postavení, všechny úrovně vzdělání i odlišné důvody příchodu do Českých Budějovic. Poslední autorské kritérium výběru respondentů vzniklo na základě kontextové kapitoly a důrazu na blízkost a regionálnost cílovým médiem přinášených témat. Mým záměrem bylo, aby většina respondentů pocházela ze zemí, jejichž občané jsou na Českobudějovicku zastoupeni nejčastěji a místní obyvatelé tak mají největší šanci se s nimi setkat19. Ve výběru jsem ale oproti názoru šéfredaktora Martina Tröstera (2016) nezohledňoval cílového čtenáře a přiklonil jsem se raději k postupu Radka Gálise (2016), podle kterého by témata story měla mít možnost oslovit všechny potenciální čtenáře, kteří se mohou s periodikem setkat. V praxi jsem se tak nezamýšlel nad tím, které příběhy by pro čtenáře mohly být atraktivnější než příběhy zvolené. Při hledání respondentů by měl novinář spoléhat především na své zdroje, které získal během praxe (Wheeler in Keeble, 2005, s. 56). Za tři měsíce praxe v Českobudějovickém deníku jsem měl poměrně omezenou možnost vytvořit si kontakty, které by mi shánění cizinců usnadnily. Přesto jsem využil například poradnu pro cizince při diecézní charitě, se kterou jsem se poprvé dostal do kontaktu právě při vykonávání své tříměsíční stáže. Dále mi pomohla orientace v místním domovském prostředí a znalost lidí, kteří mě mohli dále na případné respondenty nasměrovat. V následující části krátce představím jednotlivé respondenty, na kterých budu demonstrovat výše zmíněná kritéria výběru. Elena Edelbauerová pocházející z Krymu zastupuje nejpočetnější ukrajinskou menšinu na území Českobudějovicka. Krym kvůli nedávným událostem, kdy se poloostrov za nejasných okolností odtrhl od Ukrajiny a připojil se k Rusku, zvyšuje celkovou atraktivitu a aktuálnost jejího vyprávění. K jejímu odchodu z vlasti nejvíce přispěl rozpad Sovětského svazu a následná nezaměstnanost, která Krym zasáhla. Elena Edelbauerová vystudovala střední polytechnickou školu a v současné době se živí jako montážní dělnice v továrně. V České republice je patnáct let. Díky sňatku získala možnost trvalého pobytu. Peter Madár je katolický kněz pocházející ze Slovenska, který zastupuje druhou nejpočetnější menšinu na Českobudějovicku. Zároveň se jedná o člověka vysokoškolsky 19

První šestici nejvíce zastoupených národností tvoří Ukrajinci, Slováci, Vietnamci, Rakušané, Rusové a Němci. V tvůrčí části jsou zastoupeny čtyři z těchto národností.

53

vzdělaného – vystudoval teologii na Jihočeské univerzitě. Do České republiky jej přivedla volba vstoupit do církevního řádu bratří Nejsvětější svátosti. V České republice žije šestnáct let a má zde trvalý pobyt. Hung Manh Ha pochází z Vietnamu a zastupuje tak třetí nejpočetnější menšinu v Českých Budějovicích. Do České republiky přišel na základě studijního víza už v osmdesátých letech díky smlouvě mezi tehdejšími socialistickými státy sdruženými v Radě vzájemné hospodářské pomoci. Navštěvoval zde jen učiliště, protože revoluce v roce 1989 mu znemožnila ve studiu pokračovat. Kromě vlastního podnikání předsedá českobudějovické vietnamské komunitě. V České republice žije dvaatřicet let a má zde trvalý pobyt. Javier Jesús Escobar Castillo pochází z Peru a ve výběru zastupuje mladou generaci. Do České republiky jej spíše než studium přivedla touha cestovat a poznávat svět. Vystudoval Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity, v současnosti se ale věnuje především výuce jazyků a latinskoamerického tance salsa. V České republice žije jedenáct a má zde trvalý pobyt. Baikuntha Bahadur Rayamayad utekl před občanskou válkou z rodného Nepálu. Před příchodem do České republiky pracoval v Indii a v Bosně. Živí se jako kuchař v indické restauraci, ale ve svém volném čase řídí neziskovou organizaci, která pomáhá nepálské vesnici, ze které pochází. V České republice je pět let na základě pracovního víza. Norbert Gottschalk zastupuje německou, na Českobudějovicku šestou nejpočetněji zastoupenou národnost. Pracuje jako vysoce postavený manažer firmy na výrobu automobilových dílů a jako jediný se v České republice neplánuje usadit natrvalo. V České republice žije dva roky. Aly Djiba se narodil v Senegalu. V rodné zemi vystudoval geografii a následně několik let studoval ve Francii. V Českých Budějovicích zastává pozici vysokoškolského pedagoga. Oženil se s Češkou a mají spolu dvě děti. V České republice žije osm let, má zde ženu a dvě děti. Svým výběrem jsem tak naplnil jak doporučení Radka Gálise (2016) na skladbu respondentů, tak svá autorská kritéria na relativní neznámost dotazovaných a zastoupení nejvýznamnějších českobudějovických menšin. Výběr jednotlivých respondentů nenaplňoval kritérium aktuálnosti, které podle šéfredaktora Martina Tröstera (2016) ani není nutné, pokud je aktuální pojící téma. Také se mi bohužel nepodařilo i přes veškerou snahu dosáhnout

54

alespoň částečné genderové vyváženosti respondentů20, až na jednu výjimku jsou tak všichni zpovídaní cizinci muži.

6.2 Příprava na rozhovory a jejich průběh Respondenty jsem oslovoval postupně, podle toho jak se mi na ně dařilo shánět kontakty. Výběr několika z nich jsem konzultoval se členy redakce, kteří jej schválili. Na doporučení Radka Gálise (2016) jsem se snažil, abych vždy byl tzv. doporučen, tedy aby o mém záměru byli respondenti dopředu informováni a věděli, od koho mám na ně kontakt, aby byli vstřícnější a nezalekli se žádosti o rozhovor. Tento postup se mi podařilo naplnit ve více než polovině případů. U zbylých tří jsem měl pouze kontakt v podobě telefonního čísla nebo e-mailové adresy. Elenu Edelbauerovou jsem oslovil na základě kontaktu z českobudějovické poradny pro cizince. Poradnu jsem nejprve kontaktoval e-mailem, v kterém jsem žádal o výpomoc se zprostředkováním cizinců. V jeho textu jsem podle doporučení vysvětlil, kdo jsem, k čemu rozhovor potřebuji, co studuji a samozřejmě to, že se výsledný text může objevit v Českobudějovickém deníku (Wheeler in Keeble, 2005, s. 65). Na jeho základě pracovnice poradny kontaktovala paní Edelbauerovou a s jejím souhlasem mi na ni předala kontakt. Petera Madára jsem vyhledal na internetu ve veřejně dostupném seznamu kněží českobudějovického biskupství a kontaktoval jsem jej pomocí podobného e-mailu jako poradnu pro cizince. Ostatní jsem kontaktoval telefonicky a během rozhovoru jim poskytl všechny důležité informace týkající se mé bakalářské práce a případného publikování vzniklého textu v Českobudějovickém deníku. Ne všichni souhlasili ihned, například s Hungem Manh Ha jsem hovořil celkem asi pětkrát, než se nám podařilo nalézt společný termín, ve kterém bychom se mohli osobně setkat. Vzhledem k choulostivému tématu, jakým je profilová story, jsem se také často setkal u potencionálních respondentů s odmítnutím. Jeho často příčinou byla neochota veřejně se svěřovat, strach o vlastní soukromí nebo o podnikání. Klára Skálová (2016) preferuje při přípravě story telefonický rozhovor s respondenty oproti osobnímu setkání, kterému dávají přednost Radek Gális s Martinem Trösterem (2016). Při domlouvání všech rozhovorů jsem upřednostňoval osobní kontakt, který poskytuje více času na rozmýšlení otázek a odpovědí ale i na rozhovor samotný. Osobní setkání doporučuje 20

Oslovil jsem celkem čtyři další cizinky s žádostí o rozhovor, bohužel však žádná z osobních důvodů nesouhlasila.

55

například i Tušer (2003, s. 106) nebo Wheelerová (In Keeble, 2005: 69), která upozorňuje, že po telefonu se lidé příliš nerozpovídají. Ke zvýšení šance na úspěšný rozhovor přispívá také prostředí schůzky, které by mělo vyhovovat hlavně respondentovi. Ve všech případech jsem proto navrhoval pouze schůzku v centru města, ale konkrétní výběr místa jsem nechal na respondentech, aby se cítili pokud možno co nejkomfortněji a měli větších chuť odpovídat (Wheeler, 2009, s. 65). Jedině s Baikunthou Bahadurem Rayamayadem jsem se setkal na jeho žádost u něj doma. Nejenže to bezesporu přispělo k jeho větší výřečnosti, ale zároveň jsem jej mohl vyfotografovat v tematickém prostředí plném nepálských suvenýrů. Rozhovory s ostatními jsem vedl v různých kavárnách v centru Českých Budějovice, které vybrali převážně respondenti. Vzhledem k mé snaze výběr místa neovlivňovat se dvakrát stalo, že ve zvolené kavárně hrála velmi hlasitě hudba, která značně snížila srozumitelnost pořízeného audiozáznamu. Při přípravě článku a před kontaktem s respondentem je obvyklou žurnalistickou praxí provést důkladnou rešerši a získat o dotyčném a o tématu co možná nejvíce informací. Například Burns (2004, s. 91) tvrdí, že poctivá rešerše je základem každého dobrého článku. Pape a Faetherstone (2006, s. 26) pak upozorňují, že rešerše by měla proběhnout ještě před rozhovorem s respondentem. Nicméně provést rešerši k rozhovoru s člověkem, který není nijak veřejně známý, je velmi obtížné. Jak přiznává i šéfredaktor Martin Tröster, základem velkého množství story v Českobudějovickém deníku je pouze telefonní kontakt, všechny ostatní informace se i přes vynaloženou snahu redaktoři dozvídají až od respondenta v okamžiku schůzky (Tröster, 2016). Radek Gális (2016) doporučuje v okamžiku, kdy není možné zjistit informace o respondentovi, zjistit něco alespoň o kontextu tématu, s kterým je dotyčný spojen. U většiny vybraných cizinců nebyla možnost dohledat jakékoliv informace o jejich osobě. Internet, který Ruß-Mohl (2005, s. 110) považuje za nejpřístupnější zdroj, jsem využil alespoň k vyhledání informací o zemích původu jednotlivých respondentů. Dohledal jsem si tak například informace o politické situaci v Nepálu nebo o řádu bratří Nejsvětější svátosti, které jsem následně využil při vedení rozhovoru k přesnějšímu cílení otázek. Kromě pokusu o rešerši bylo nutné si před rozhovorem rozmyslet, o čem bych se chtěl s respondentem bavit a na co se jej budu ptát. Na základě rešerše ke každému rozhovoru a své představy jsem sestavil vždy několik tematických okruhů, o kterých jsem chtěl s respondentem během rozhovoru mluvit. Dodržel jsem tak rady Malletta (1994, s. 17), podle kterého by si novinář před rozhovorem měl vždy sepsat seznam otázek vzešlých z rešerše a měl by jej 56

mít při rozhovoru u sebe. Neměl by však na něj spoléhat ani se jej striktně držet. Mým osobním záměrem bylo zaměřit se při rozhovorech s cizinci zejména na okolnosti, které je do Českých Budějovic přivedly, na cestu a jejich začátky v cizí zemi. Vzhledem k jednotnému zaměření rozhovorů byly tematické okruhy velmi podobné. U každého rozhovoru se opakovaly otázky na důvody odchodu z rodné země, na začátky života v České republice, vyrovnávání se s cizím jazykem nebo na náboženství. V souladu s Mallettem (1994, s. 17) jsem měl tyto okruhy vždy při rozhovoru u sebe, ale zpravidla jsem podle nich nepostupoval a nechával vždy rozhovor volně plynout. Seznamem jsem si ve dvou případech vypomohl až v závěru rozhovoru, kdy už jsem nemohl vymyslet další otázky a překontroloval jsem, zda byla vyčerpána opravdu všechna témata. Všechny rozhovory jsem vedl osobně v respondenty vybraném prostředí. V souladu s radou Malleta (tamtéž) jsem vždy konverzaci začal několika zdvořilostmi, aby se mezi mnou a respondentem „prolomily ledy“. Většinou jsem poděkoval, že si respondent našel na rozhovor čas a ptal se, jestli mu rozhovor nepřekazil jiné plány. Nevyužil jsem rady Radka Gálise (2016), který doporučoval pozdravit cizince v jejich rodném jazyce, neboť respondenti uměli ve většině případů dobře česky a považoval jsem to tak za nepatřičné a možná až příliš podlézavé. Na začátku rozhovoru jsem vždy každému z respondentů znovu vysvětlil cíle rozhovoru a představil jsem téma své bakalářské práce. Stejně tak jsem všechny informoval, že výsledný článek se může objevit v Českobudějovickém deníku. Zároveň jsem pokaždé položil dotaz, zda se nechtějí na něco zeptat či vysvětlit případné nejasnosti. Postupoval jsem tak v souladu s doporučením Keebla (1994, s. 65), podle kterého by zpovídaný člověk měl znát všechny okolnosti rozhovoru, což by mělo přispět k větší vzájemné důvěře. Pokud mohu soudit, snaha dopředu vše vysvětlit vedla jednoznačně k větší otevřenosti ze strany respondentů. Například Elena Edelbauerová působila zpočátku trochu vyděšeně a bylo znát, že představa, že bude vyprávět část svého života naprosto cizímu člověku, ji zneklidňovala. Uklidnit a přesvědčit se mi ji podařilo právě na základě podrobného vysvětlení cílů práce a plánovaných témat rozhovoru. Rozhovory s cizinci se dají považovat v kontextu Deníku za rozsáhlejší. Pokud redaktoři předpokládají, že se bude jednat o delší rozhovor, používají k jeho zaznamenání nahrávací zařízení. Jak Radek Gális (2016), tak Martin Tröster (2016) využívají diktafon, aby se u delšího vyprávění nespletli a nezměnili význam některých citací. Martin Tröster ale 57

upozorňoval, že s nahráváním musí vždy dotyčná osoba souhlasit. O souhlasu se zmiňuje i Mallette (1994, s. 16) a je výslovně uveden i v etickém kodexu VLP21. Postupoval jsem tedy přesně podle výše zmíněných doporučení a každého z respondentů na diktafon upozornil a zeptal se, zda s nahráváním rozhovoru souhlasí. Ani v jednou případě jsem se nesetkal se zamítavou reakcí, přestože na příklad Peter Madár měl z diktafonu viditelný respekt a občas se potýkal s problémem, zda odpovídat mně nebo mluvit do nahrávacího zařízení. Šéfredaktor Martin Tröster (2016) si kromě nahrávky dělá v průběhu rozhovoru poznámky a zapisuje klíčová slova, z kterých potom většinu textu napíše. Mně se tento postup neosvědčil. Tvorba byť krátkých poznámek narušovala průběh rozhovoru, vedla ke ztrátě koncentrace a plynulosti. Na druhou stranu jsem pak byl před začátkem psaní textu nucen si vzhledem k absenci poznámek nejdříve celý rozhovor poslechnout a připomenout si jeho klíčové body. Myslím, že zapisovat si poznámky a rozhovor tím nerušit, je schopnost, která se dá vytrénovat delší praxí, a vidím to tak jako svůj osobní nedostatek. Při vedení rozhovoru jsem se řídil radami Malletta (1994, s. 17). Začínal jsem od nenáročných a nekonfliktních otázek, které měly sloužit k tomu, aby se respondent rozmluvil. Snažil jsem se klást otevřené otázky, co možná nejvíce nechávat zpovídanou osobu mluvit a rozhovor korigovat spíše doplňujícími dotazy. V případě nejasností jsem vždy poprosil respondenta, aby svou myšlenku zopakoval a podrobněji vysvětlil. Nestalo se, že by se někdo vyhýbal odpovědi a musel bych se znovu ptát na položenou otázku jiným způsobem. Na zajímavější témata zpravidla docházelo až v závěru rozhovoru, kdy se respondenti více uvolnili a začali popisovat větší podrobnosti. V několika případech se mi stalo, že respondenti sami rozšiřovali moje doplňující otázky, ve snaze povědět toho co nejvíce o svém životě. Sami tak upozorňovali na maličkosti, které jsem přehlédl a nezeptal se na ně. Ve většině případů to nebylo na škodu, výjimečně se však stalo, že jejich snaha vedla k zamrznutí rozhovoru na jednom z mého pohledu vyčerpaném tématu. Rozhovory zabraly okolo hodiny času, v závislosti na výřečnosti respondentů. Neplatilo, že delší rozhovor poskytl více materiálu, spíše záviselo na schopnosti respondentů mluvit k věci. Na konci každého rozhovoru jsem se na radu Radka Gálise (2016) s respondenty domluvil na možnosti případného doplnění informací prostřednictvím telefonu.

21

Etický kodex je součástí příloh.

58

Součástí každé story v Českobudějovickém deníku je ilustrační fotografie. Podle šéfredaktora Martin Tröstera (2016) je ideální, pokud je na ní zachycen člověk, o kterém story je a nejlépe pokud je vyfocen při činnosti, která se váže k jejímu tématu. „Když je to story o životě člověka, tak stačí fotka portrétní.“ (Tröster, 2016) Kromě fotografie Norberta Gottschalka22 se jedná o mnou během rozhovoru pořízené fotografie. S většinou cizinců jsem se setkal v kavárně. Prostředí fotografií tak bohužel nemá žádnou souvislost s jejich vyprávěním. Tyto parametry splňuje jen fotografie Baikunthy Bahadura Rayamayada, kterého jsem zpovídal u něj doma. Na fotografii je tak kromě jeho obličeje i „nepálský kout“ plný tradičních nepálských předmětů.

6.3 Proces tvorby Rozhovory s jednotlivými respondenty trvaly nejčastěji okolo jedné hodiny. To znamenalo hodinový audiozáznam, který bylo nutné před začátkem psaní story zpracovat. Podle Wheelerové

(2009, s. 70) je nejlepší nahrávky přepsat v co nejkratší době po uskutečnění rozhovoru, kdy má novinář rozhovor ještě v živé paměti. Šéfredaktor Martin Tröster (2016) v případě delších rozhovorů nahrávku vždy přepisuje celou, ale už při přepisu se snaží vytvářet základní stylistickou osu textu. Snažil jsem se postupovat stejným způsobem, ale text se mi většinou při přepisování uspořádávat nedařilo. Přepisoval jsem všechny významnější pasáže, o kterých jsem se domníval, že bych je při psaní článku mohl využít. I přes relativně malý, často jednodenní časový odstup jsem si nepamatoval jednotlivé úseky rozhovoru a musel jsem jej tak vždy poslouchat celý. To bylo v případě téměř hodinových rozhovorů značně vyčerpávající. Pravděpodobně by mi pomohly krátké poznámky pořízené na radu Martina Tröstera (2016) během rozhovoru, ale jak už jsem popsal výše, žádné poznámky jsem si nepořizoval. Zároveň jsem při přepisování rozhovoru stylisticky upravoval jednotlivé věty do takové podoby, aby byly použitelné v případné citaci. Klíčové body rozhovoru jsem si vypsal vždy až na základě přepsaných nahrávek a s jejich pomocí jsem začal strukturovat text. Oslovení redaktoři nemají ve zvyku vytvářet si před začátkem psaní osnovy, kterých by se drželi a které by jim pomáhaly s orientací v nabraném materiálu. Například pro Radka Gálise (2016) je důležitější vědět, kolik má v novinách prostoru, podle čehož až následně text vytváří. Pro mě byla osnova 22

Při rozhovoru s Norbertem Gottschalkem jsem nepořídil fotografii, protože jsem zapomněl fotoaparát a raději než bych použil mobil, jsem se s respondentem domluvil, že mi nějakou svou fotografii poskytne.

59

nepostradatelným pomocníkem, díky kterému jsem se v textu neztrácel. Na základě klíčových bodů jsem vždy vytvořil osnovu a podle ní následně přesunoval jednotlivé významové bloky v počítačovém textovém editoru. Při vytváření osnovy jsem se se nedržel žádné pevné struktury. Snažil jsem se ale dodržovat některá doporučení redaktorů a rady z odborné literatury a novinářských příruček. V Českobudějovickém deníku neexistuje jedna výchozí struktura story, kterou by měli redaktoři dodržovat. Podle šéfredaktora Martina Tröstera (2016) je věcí každého redaktora, jakým způsobem se story rozhodne zpracovat. Že je způsob, jakým story vystavět, individuální volba každého autora, potvrzuje i odborná literatura. Itule s Andersonem (2007, s. 163) uvádějí, že každý novinář se může rozhodnout, zda užije strukturu chronologickou nebo strukturu obrácené pyramidy. Metoda obrácené pyramidy se dle mého názoru pro profilové story, v kterých je cílem představit kus životního příběhu daného člověka, příliš nehodí. Životní příběh směřuje vždy odněkud někam a je proto vhodné i s ohledem na přehlednost textu tuto posloupnost zachovávat. Chronologický postup jsem s drobnými výjimkami

dodržoval

ve všech tvůrčích textech. Snažil jsem se zpravidla nejprve nastínit okolnosti odchodu daného cizince, následně popsat jeho příchod do České republiky a na závěr jsem umisťoval informace týkající se budoucnosti. Jistým způsobem jsem tak dodržoval i postup Radka Gálise (2016) při psaní story o pamětnících, který rovněž zachovává chronologickou posloupnost a nechává jejich vyprávění v takovém pořadí, v jakém jej vyprávějí. Přestože neexistuje jednotná struktura story, všichni oslovení novináři se shodují na tom, jak by měl vypadat její úvod. „Říká se, že na začátku je důležité čtenáře zaujmout.“ (Gális, 2016) Stejné rady se drží i šéfredaktor Martin Tröster. „Je dobré tím mimořádným začít, abych upoutal čtenářovu pozornost.“ (Tröster, 2016) Klára Skálová pak ještě dodává, že kromě poutavého začátku, který donutí čtenáře číst dál, by se v úvodu měla objevit i hlavní informace, kvůli které se o daném člověku píše (Skálová, 2016). Tyto rady jsem se snažil respektovat, proto jsem vždy v prvním odstavci textu vybočoval z chronologické osy vyprávění. Do leadu článku jsem se vždy snažil dostat to nejzajímavější z celého textu nebo alespoň něco, o čem jsem se domníval, že má potenciál zaujmout čtenáře. V textu s Elenou Edelbauerovou jsem tak v prvním odstavci shrnul její zkušenosti s pobytem v Česku. „Devětačtyřicetiletá Ukrajinka Elena Edelbauerová pocházející z Krymu přijela do České republiky za prací před patnácti lety. V Česku poznala nenávist, strach, ale i vlídnou tvář místních obyvatel.“ V textu o Alym Djibovi jsem zdůraznil zajímavý a tak trochu románový 60

důvod, proč se v České republice usadil. „O tom, že studijní pobyty v zahraničí často přinášejí víc než nové vědomosti a zdokonalení v cizím jazyce, se přesvědčil dnes dvaačtyřicetiletý Senegalec Aly Djiba. Před osmi lety se při postgraduálním studiu ve Francii seznámil se sympatickou Češkou, vzal si ji za ženu a přestěhoval se za ní do jižních Čech.“ Shrnující prvek byl obecně hlavním pojítkem mezi leady všech textů. Ostatně napsat takový úvod, který čtenáři řekne, o čem text bude, a vtáhne jej do děje, doporučují i Itule s Andersonem (2007, s. 136–137) Vždy jsem se navíc snažil akcentovat národnost respondenta, protože podle Radka Gálise (2016) už skutečnost, že se jedná o cizince, je pro čtenáře dostatečně zajímavá, aby si mohl chtít text přečíst. Vzhledem k tomu, že se jedná o osobní profilové story týkající se soukromí respondentů, rozhodl jsem se, nechat je v textu co nejvíce vyprávět svůj příběh vlastními slovy. Kromě úvodního odstavce je tak v téměř každém dalším to nejpodstatnější vyjádřeno přímou řečí. Místo toho, abych se například snažil vyjádřit dojem, jaký má z Čechů Jesús Escobar Castillo, jsem raději použil jeho vlastní slova. „Všiml si také, že velká část českých rozhovorů má jedno společné. ‚Rádi si stěžujete na různé věci. Vnímám to jako způsob komunikace: Pojďme si stěžovat a odreagovat se,‘ říká Jesús Escobar Castillo.“ Dodržel jsem tak rady Ituleho a Andersona (2007, s. 138–139), kteří užívání velkého množství citací doporučují. Stejně tak citace pro oživení doporučuje i novinářská příručka od Burgra, Čuříka a Waschkové Císařové (2006, s. 11). Takto jednoznačná shoda na používání citací ale nepanuje v redakci Českobudějovického deníku. Šéfredaktor Martin Tröster přílišné užívání přímé řeči nepodporuje. „Snažím se, aby ve story bylo oproti zpravodajskému textu citací méně. Raději používám parafráze na vyjádření dotyčného než vkládání citací do každého odstavce.“ (Tröster 2016) Jeho rady jsem tímto nedodržel a rozhodl jsem se raději postupovat podle Radka Gálise a Kláry Skálové, kteří časté užívání přímé řeči doporučují (Gális, Skálová, 2016). Citace zároveň slouží k lepšímu propojování čtenáře s aktérem příběhu (ItuleAnderson 2007, s. 136–137). Umožňují čtenáři přiblížit se k osobě respondeta a snáze pochopit jeho sdělení. K zachování autentičnosti projevu respondenta přispívá i jazyk užitý v textech. „U story se snažíme vycházet z toho, jak člověk mluví, jaké subjektivní výrazy používá a tak podobně.“ (Tröster, 2016) Ve většině případů jsem vyprávění respondentů stylisticky upravit a do spisovné češtiny převést musel. V souladu s doporučením šéfredaktora jsem ale 61

v několika případech nechal citaci v originální podobě, abych zachoval autenticitu vyjádření nebo dokreslil osobu respondenta. Nespisovnou citaci jsem použil například jako zakončení story o Hungu Manh Haovi. „Říká se, že člověka to ve stáří táhne tam, kde se narodil, ale já se o tom zatím nechci bavit. Ještě nejsem tak starej.“ V tomto případě jsem chtěl ukázat určitou lehkost, s jakou si ze sebe respondent dělá legraci, a zároveň zdůraznit, že i přes vietnamský původ užívá v běžném hovoru nespisovnou češtinu a pro jižní Čechy typické zakončování slov koncovkou -ej. I přesto, že Itule s Andersonem (2007, s. 136–137) doporučují užívat co nejsrozumitelnější jazyk, nechal jsem ve story o Peteru Madárovi citaci „(…) za těmi jsem se jel nejprve do Budějovic podívat. Jak se tak říká na čumendu.“ Slovo čumenda

mě

u slovenského faráře poněkud zarazilo a domnívám se, že je to slovo, které by se v běžném zpravodajském textu asi nemělo šanci objevit. Přesto jsem považoval za nutné jej v této citaci ponechat a ukázat tak, že i velmi vzdělaní kněží používají poměrně lidové výrazy. Autor může ve story pracovat i s emočními prvky, aby prohloubil celkovou atmosféru příběhu. Může jednak zaznamenávat emoce respondenta při rozhovoru a podle šéfredaktora Martina Tröstera (2016) do textu promítnout i emoce vlastní. Ve svých textech jsem se tento postup rozhodl příliš nevyužívat. Více jsem souhlasil s Klárou Skálovou (2016) a Radkem Gálisem (2016), kteří se přehnanému vyjadřování emocí spíše vyhýbají. V textech se tak omezuji převážně na uvozovací věty k citacím zdůrazňující význam dané věty – směje se, usmívá se, uvažuje, pochybuje apod. Jak už jsem popsal výše, texty jsem psal s chronologickou posloupností, která se nevyhnula ani závěru. Itule s Andersonem doporučují několik možností zakončení – rozplynutím, vyvrcholením, návratem k začátku textu nebo závěrečnou citací (Itule-Anderson, 2007, s. 136–137). Ve většině případů text zakončuji jakýmsi zhodnocením situace nebo výhledem do budoucna, z hlediska předchozích možností se tak nejpravděpodobněji jedná více o rozplynutí než o závratnou pointu. Například ve story o Norbertu Gottschalkovi text zakončuji naprosto neutrálně informací o tom, jak v současnosti tráví svůj volný čas s kolegy. S odstupem to vidím částčně jako svou chybu, ale vzhledem k chronologické posloupnosti většiny textů jsem nenalezl způsob, jakým závěr ozvláštnit. Po napsání každého článku bylo potřeba vymyslet padnoucí titulek. Ty nebývají v Českobudějovickém deníku příliš dlouhé, většinou jednořádkové, musel jsem se proto vypořádat s rozsahem okolo šesti slov. V Českobudějovickém deníku platí pro titulek ale i další ustálená pravidla, která bylo nutné dodržet. V souladu se zvyky redakce jsem se tak při 62

psaní titulku vyhýbal užití jména respondenta a přímé řeči, která je podle Martina Tröstera obvyklá spíše u rozhovorů (Tröster, 2012). „Snažíme se raději vyzdvihnout výjimečnost toho příběhu, případně nějakou místní příslušnost dotyčného.“ (tamtéž) Proto jsem použil například titulek „Senegalského učitele přivedla do Česka láska.“ Je v něm zvýrazněna jak určitá

zajímavost

a výjimečnost, tak místní příslušnost. Titulek „Latinskoamerickou salsu začal Peruánec tančit až v Česku“ pak poukazuje na zvláštnost, že respondent z latinskoamerické země se začal latinskoamerickému tanci věnovat až po příjezdu do České republiky. Název státu nebo národnost jsem se snažil vměstnat do každého titulku a vytvořit tak spojovací prvek všech textů seriálu. Tento záměr se ukázal být vzhledem k nemožnosti použít do titulku citaci a uvozovací větu velmi obtížný. V titulku story o Norbertu Gottschalkovi se proto národnost neobjevuje, neboť se mi nepodařilo nalézt způsob, jakým ji do něho začlenit. Zvláštností Českobudějovického deníku je užívání domicilu 23 u publicistických textů. Domicil bývá totiž obvykle doménou zpravodajství a jednoduše se jím odlišují zpravodajské texty od těch publicistických (Čuřík a kol., 2012, s. 42). V souladu s praxí v cílovém médiu jsem proto každý text opatřil domicilem „Českobudějovicko“, který bývá pro žánr story v periodiku nejobvyklejší. Rozsahem jsem většinou překročil obvyklou délku story v Českobudějovickém deníku, kterou šéfredaktor popsal jako rozsah podvalu (Tröster, 2016) a rozhodl jsem se vytvořit delší texty, které jak uvedl, se objevují spíše výjimečně. Na druhou stranu mě v tomto povzbudil Radek Gális, podle kterého je ideální, i když výjimečně používaný, rozsah na story zhruba novinová půlstrana (Gális, 2016). Pět ze sedmi textů tak naplňuje spíše jeho představu, která se i mně jeví jako optimálnější, jelikož lze v tomto rozsahu člověka obstojným způsobem představit. Ve story o Norbertu Gottschalkovi a Alym Djibovi jsem se rozhodl zvolit kratší formát a dodržet tak délku, která je v Českobudějovickém deníku obvykle okolo 2 500 znaků včetně mezer.

6.4 Autorizace 23

„Označení místa, kde se popisovaná událost stala, regionu, jehož se téma týká, nebo méně často místa zpracování zprávy. Obvykle jde o název města, například Praha, Brno, Ostrava, pokud jde o region, může to být jižní Morava, střední Čechy a podobně.“ (Čuřík a kol., 2012, s. 42)

63

Všichni oslovení redaktoři se shodují, že autorizaci v některých případech poskytují. Podle Radka Gálise (2016) může autorizování článku pomoci v případě, kdy si redaktor není jistý absolutní správností některých částí textu. Martin Tröster pak autorizaci poskytuje jen v případě větších texů a jen pokud si ji respondent sám vyžádá (Tröster, 2016). V případě story o cizincích se jednoznačně jednalo o rozsáhlejší texty, navíc velmi osobního rázu. Chápal jsem proto požadavek na autorizaci a v jistém ohledu jsem i ocenil, že díky ní nezveřejním informaci, která by respondentovi mohla neúmyslně uškodit. Možnost nahlédnout do konečného textu si vyžádala Elena Edelbauerová, Peter Madár a Norber Gottschalk. Na základě zaslání textu ale ani jeden z nich nežádal jakékoliv úpravy. Problém s autorizací článku nastal u jedné z respondentek, která v této práci nakonec nefiguruje. V okamžiku, kdy měla na svou žádost možnost nahlédnout do hotového textu, si uvědomila, že nechce, aby její životní příběh byl kdekoliv publikován. Autorizace sice není ze zákona nároková, ale přesto jsem se rozhodl text, který v respondentce zjevně otevřel hluboké rány z minulosti, nepublikovat.

64

7 Závěr Předmětem této tvůrčí bakalářské práce bylo vytvořit sérii publicistických story na téma Cizinci v Českých Budějovicích. Texty měly kromě pravidel žánru splňovat i náležitosti, které jsou pro story obvyklé v cílovém médiu – Českobudějovickém deníku. Záměrem bylo představit životy několika cizinců, které okolnosti nebo jejich volby zavedly do Českých Budějovic,

kde

se rozhodli na delší čas nebo trvale usadit. Před tvůrčím procesem bylo potřeba získat teoretické pozadí, které by mi důsledné zpracování tématu a dodržení žánru umožnilo. V první řadě bylo nutné téma zařadit do širšího teoretického kontextu mezinárodní migrace. První kapitola proto definuje termíny migrant a migrace a představuje vývoj české imigrační politiky, která příchod cizinců do České republiky umožňuje. Zároveň se tato kapitola věnuje národnostnímu složení a aktuálním počtům cizinců v tuzemsku a v Jihočeském kraji. Získané informace byly nezbytné pro výběr a oslovování potenciálních respondentů, utváření koncepce celého seriálu a zároveň pomohly při rozhovorech s cizinci. Následující kapitola se pak věnuje definování žánru story podle odborné literatury. Popisuje jak původ a etablování žánru story v českém prostředí, tak jeho současné využívání a doporučené tvůrčí postupy. Výsledné tvůrčí texty měly splňovat předpoklady pro uveřejnění v cílovém Českobudějovickém deníku. Před kontaktem s redaktory deníků bylo nejprve nutné objasnit metodologický postup, kterým se má při dotazování v cílovém médiu postupovat. K tomuto účelu slouží metodologická kapitola, která se kromě výzkumných rozhovorů věnuje i žurnalistickým metodám použitelným ke zpracování tvůrčích textů. Empirická kapitola pak shrnuje získané poznatky od redaktorů Českobudějovického deníku, které jsou dodrženy ve výsledných textech. V této práci je stěžejní kapitola reflexivní. V ní je s pomocí odborné literatury a poznatků z redakce kriticky hodnocen tvůrčí postup a celková podoba tvůrčích výstupů. Výsledný soubor sedmi story o cizincích žijících na Českobudějovicku si klade za cíl malou měrou přispět k aktuálnímu tématu mezinárodní migrace a na prezentovaných příbězích ukázat často různé a někdy pohnuté osudy lidí, které je vedou k odchodu do cizí země.

65

8 Použitá literatura BARŠOVÁ, Andrea a Pavel BARŠA. 2005. Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. ISBN 80-210-38756. BARTOŠEK, Jaroslav. 1997. Žurnalistika: úvod do studia. Vyd. 1. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FF UP. BENDA, Josef. 2007. Vlastnictví periodického tisku v České republice v letech 1989-2006. Vyd. 1. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1387-1. BERG, Bruce L. 2001. Qualitative research methods for the social sciences. 4th ed. Boston: Allyn and Bacon. ISBN 02-053-1847-9. BROUČEK, Stanislav. 2003. Český pohled na Vietnamce: (mediální obraz Vietnamu, Vietnamců a vietnamství). Praha: Etnologický ústav AV ČR. Imigrace, adaptace, majorita. ISBN 80-850-1046-1. BURGR, Rudolf, Jaroslav ČUŘÍK a Lenka WASCHKOVÁ CÍSAŘOVÁ. Novinářské minimum (stručná příručka). 2006. Brno: Institut regionální ţurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. BURNS, Lynette Sheridan. 2004. Žurnalistika: praktická příručka pro novináře. Vyd. 1. Praha: Portál. ISBN 80-717-8871-6. BURTON, Graeme a Jan JIRÁK. 2001. Úvod do studia médií. 1. vyd. Brno: Barrister. Studium. ISBN 80-859-4767-6. CASTLES, Stephen. 1995. How nation‐states respond to immigration and ethnic diversity. Journal of Ethnic and Migration Studies. 21(3), 293-308. DOI: 10.1080/1369183X.1995.9976493. ISSN 1369-183x. Dostupné také z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/1369183X.1995.9976493 ČUŘÍK, Jaroslav a kol. 2012. Nové trendy v médiích I. Online a tištěná média. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-5825-5. DISMAN, Miroslav. 2011. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 4., nezměn. vyd. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1966-8. DRBOHLAV, Dušan (ed.). 2008. Nelegální ekonomické aktivity migrantů: (Česko v evropském kontextu). Vyd. 1. V Praze: Karolinum. ISBN 978-80246-1552-3. DRBOHLAV, Dušan. 2010. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Studie (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-7419-039-1. HARCUP, Tony. 2004. Journalism: principles and practice. Thousand Oaks, Calif.: Sage Publications. ISBN 07-619-7499-7. HENDL, Jan. 2012. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0219-6. ITULE, Bruce D a Douglas A ANDERSON. 2007. News writing and reporting for today's media. 7th ed. Boston: McGraw-Hill. ISBN 978-0-07-110676-4. 66

JACZ, Ľudovít. 1982. Malá encyklopédia žurnalistiky. 1. vyd. Bratislava: Obzor. Malé encyklopédie vydavateľstva Obzor. KACZOR, Pavel. 2013. Trh práce, pracovní migrace a politika zaměstnanosti ČR po roce 2011. Vyd. 1. Praha: Oeconomica. ISBN 978-80-245-1930-2. KEEBLE, Richard. 1994. The newspapers handbook. 3rd ed. London: Routledge. ISBN 04-152-4083-2. KEEBLE, Richard. 2005. Print journalism: a critical introduction. Abingdon [England]: Routledge. ISBN 04-153-5881-7. KLIMEŠ, Vladimír. 1969. Jihočeská pravda 1967: portrét krajského deníku: průzkum čtenářů a obsahová analýza. Praha: Univerzita Karlova - Ústav pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků. KLVAČOVÁ, Petra. 2012. Biografie a identity cizinců usilujících o integraci do české společnosti: od "samozřejmé nerovnosti" k "nesamozřejmé rovnosti". Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky. Studie (Národohospodářský ústav Josefa Hlávky). ISBN 978-80-86729-79-4. KOSCHIN, Felix. 2005. Demografie poprvé. Vyd. 2., přeprac. Praha: Oeconomica. ISBN 80-245-0859-1. KOSCHIN, Felix. 2005. Kapitoly z ekonomické demografie. Vyd. 1. Praha: Oeconomica. ISBN 80-245-0959-8. MALLETTE, Malcolm F. 1994. Příručka pro novináře střední a východní Evropy. Praha: Lidové noviny. ISBN 80-710-6045-3. MCQUAIL, Denis. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. 4., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-574-5. NOVOTNÝ, Miroslav (ed.). 2006. Encyklopedie Českých Budějovic. 2., rozš. vyd. České Budějovice: Statutární město České Budějovice. ISBN 80-2396706-1. OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. 2007. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri. ISBN 978-80-7277-266-7. OSVALDOVÁ, Barbora a kol. 2001. Zpravodajství v médiích. Vyd. 1. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0248-2. OSVALDOVÁ, Barbora a Radim KOPÁČ. 2009. Rozhovory o interview. Vyd. 1. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1618-6. PAPE, Susan a Sue FEATHERSTONE. 2006. Feature writing: a practical introduction. 1st pub. London: SAGE Publications. ISBN 14-129-0800-0. RÁKOCZYOVÁ, Miroslava, Robert TRBOLA a Ondřej HOFÍREK. 2009. Sociální integrace přistěhovalců v České republice. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Studie (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-7419-023-0. REIFOVÁ, Irena. 2004. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál. ISBN 80-717-8926-7. REICHEL, Jiří. 2009. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Vyd. 1. Praha: Grada. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-3006-6. 67

RONČÁKOVÁ, Terézia. 2011. Žurnalistické žánre: učebnica pre poslucháčov vysokoškolského štúdia. Ružomberok: Verbum. ISBN 978-80-8084-729-6. ROUBÍČEK, Vladimír. 1997. Úvod do demografie. Vyd. 1. Praha: Codex Bohemia. ISBN 80-859-6343-4. RUß-MOHL, Stephan. 2005. Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. 1. vyd. Překlad Hana Bakičová. Praha: Grada. ISBN 80-2470158-8. SPRADLEY, James P. 1979. The ethnographic interview. Belmont: Wadsworth Publishing Company. ISBN 00-304-4496-9. ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.). 2001. Menšiny a migranti v České republice: [my a oni v multikulturní společnosti 21. století]. Vyd. 1. Praha: Portál. ISBN 80717-8648-9. TUŠER, Andrej. 1999. Ako sa robia noviny. 1. vyd. Bratislava: SOFA. ISBN 80-857-5266-2. WASCHKOVÁ CÍSAŘOVÁ, Lenka (ed.). 2007. Regionální média v evropském kontextu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita. Média, kultura, komunikace. ISBN 978-80-210-4473-9. WHEELER, Sharon. 2009. Feature writing for journalists. New York, NY: Routledge. Media skills. ISBN 978-0-415-33635-2. Diplomové a bakalářské práce: MARKOVÁ, Petra. 2000. Analýza žánru story, jeho charakteristika a užití v českém kontextu. Brno: [s.n.]. VOLFOVÁ, Eliška. 2012. Transformace československého regionálního denního tisku: na příkladu deníku Jihočeská pravda. Praha. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Katedra mediálních studií. Vedoucí práce Doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc. Zdroje dostupné online: Aktualizovaná „Koncepce integrace cizinců - Ve vzájemném respektu“. 2015. In: Mvcr.cz

[online].

[cit.

2016-03-30].

Dostupné

z:

http://www.mvcr.cz/clanek/integrace.aspx Cizinci 3. zemí se zaevidovaným povoleným pobytem na území České republiky a cizinci

zemí

EU

[online].

2016.

In:

[cit.

2016-03-30].

Dostupné

z:

http://www.mvcr.cz/migrace/clanek/cizinci-s-povolenym-pobytem-cizinci-spovolenym-pobytem.aspx Cizinci v ČR podle oblasti, kraje a okresu v letech 1996, 2002 –2014. 2015. In: Czso.cz

[online].

[cit.

2016-03-29].

Dostupné

z:

https://www.czso.cz/documents/11292/38567852/c01R05_2014.pdf/4090280d-1790469c-8a9c-c1f2f35a7e23?version=1.0

68

Foreign population. 2015. In: Data.oecd.org [online]. [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: https://data.oecd.org/migration/foreign-population.htm International Migration Convention. 2016. In: Unesco.org [online]. [cit. 2016-03-28]. Dostupné

z:

http://www.unesco.org/new/en/social-and-human-

sciences/themes/international-migration/international-migration-convention/ Mediální skupina VLP. 2016. Vlp.cz [online]. [cit. 2016-04-13]. Dostupné z: http://www.vlp.cz/ Migrant/Migration. 2016. In: Unesco.org [online]. [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: http://www.unesco.org/new/en/social-and-human-sciences/themes/internationalmigration/glossary/migrant/

Postoje veřejnosti k cizincům a k důvodům jejich přijímání v ČR – říjen 2015. Centrum pro výzkum veřejného mínění [online]. [cit. 2015-11-27]. Dostupné

z:

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7445/f3/ov15 1113.pdf Prodaný náklad – Leden 2016. 2016. In: Abccr.cz [online]. [cit. 2016-04-13]. Dostupné

z:

http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk-

1/?filterYear=2016&filterMonth=1¬Verified=1 Statistika mezinárodní migrace OSN. 2016. In: Http://www.un.org/ [online]. United nations

[cit.

2016-03-28].

Dostupné

z:

http://www.un.org/en/development/desa/population/migration/publications/wallchart/ docs/MigrationWallChart2015.pdf UNHCR Mid-Year Trends 2015. 2015. In: Unhcr.org [online]. [cit. 2016-03-29]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/56701b969.html Usnesení vlády České republiky o Zásadách koncepce integrace cizinců na území České republiky a o přípravě a realizaci této koncepce. 1999. In: Kormoran.vlada.cz [online].

[cit.

2016-03-30].

Dostupné

z:

https://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/C0665259AEE14CA4C12 571B6006D8A70 Výzkum čtenosti. 2016. In: Unievydavatelu.cz [online]. [cit. 2016-04-13]. Dostupné z: http://www.unievydavatelu.cz/cs/unie_vydavatelu/medialni_data/vyzkum_ctenosti

Polostrukturované rozhovory: TRÖSTER, Martin. 15. 3. 2016. Rozhovor s Martinem Trösterem SKÁLOVÁ, Klára. 23. 3. 2016. Rozhovor s Klárou Skálovou 69

GÁLIS, Radek. 31. 3. 2016. Rozhovor s Radkem Gálisem

9 Seznam grafů a obrázků Graf

č.

1:

Vývoj

počtu

cizinců

v České

republice……………………………………12 Graf č. 2: Vývoj počtu cizinců na Českobudějovicku………………………………. 16 Graf č. 3: Počty cizinců v okrese České Budějovice podle země původu….………..17 Graf č. 4: Denní průměr prodaného nákladu………………………………………....40 Graf č. 5: Vývoj průměrné roční čtenosti (údaje za jihočeský kraj a celou ČR)……..41 Obrázek

č.

1:

Struktura

redakce

v Českých

Budějovicích……...…………………....43

70

10 Jmenný rejstřík A

Čuřík Jaroslav, 19, 20, 21, 23, 24, 27, 33, 59

ABC ČR, 39 Astrosat media, 39

D B

DELTA Praha, 38 Disman, 29, 30, 31

Baršová Andrea, 13 Bartošek Jaroslav, 20, 22, 24, 25 Benda Josef, 38

Djiba Aly, 52, 58, 61 Drbohlav Miroslav, 10, 11, 12, 13, 14, 15

Berg L. Bruce, 30

E

Brno, 15

Edelbauerová Elena, 52, 53, 55, 58, 61,

Brouček Stanislav, 10

Evropa, 7

Burgr Rudolf, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25,

Evropská unie, 11, 15

27, 59 F

Burns Lynette Sheridan, 33, 34, 35, 54 Burton Graeme, 19

Faetherstone Sue, 23, 54 C

Castillo Javier Jesús Escobar, 52, 59 Castles Stephen, 13

G Gális Radek, 32, 43, 45, 46, 47, 48, 49, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61

Č

Gottschalk Norbert, 52, 57, 60 H

Česká republika, 7, 10, 11, 12, 14, 15, 17, 55, 62 České Budějovice, 7, 8, 15, 17, 28, 32, 38, 42, 50, 51, 54, 55, 62 Českobudějovický deník, 7, 18, 28, 29, 32, 37, 38, 39, 41, 42, 43, 44, 48, 50, 53, 55,

Ha Hung Manh, 52, 53, 59 Halada Jan, 19, 21, 23, 24 Harcup Tony, 24, 26 Heckmann Friedrich, 13 Hendl Jan, 29, 30, 31

56, 58, 60, 62 I

Československo, 10, 11, 37 Český Krumlov, 32 Český statistický úřad, 11

Itule s Andersonem, 23, 24, 25, 26, 58, 59, 60

71

J

Pape Susan, 23, 54

Jatz Ľudovít, 19, 23

Penta, 39

Jihočeská pravda, 37, 38

Peru, 52

Jihočeský kraj, 37, 40

Praha, 15

Jirák Jan, 19

R K

Rákoczyová Miroslava, 10, 13

Kaczor Pavel, 11, 14, 15

Rayamayad Baikuntha Bahadur, 52, 54, 57

Keeble Richard, 34, 35, 36, 54

Reifová Irena, 22

Klimeš Vladimír, 37

Reichel Jiří, 31

Klvačová Petra, 12, 13, 15

Rončáková Terézia, 19 Roubíček Vladimír, 8, 9

Komunistická strana, 37 Koschin Felix, 8, 9

Rudé právo, 38

Krym, 52

Ruß-Mohl Stephan, 23, 24, 26, 33, 54 S

M Madár Peter, 52, 53, 56, 59, 61 Mallette F. Malcolm, 34, 35, 54, 55, 56

Skálová Klára, 32, 42, 43, 45, 46, 47, 49, 51, 53, 58, 59, 60

Marková Petra, 26, 50

Slovensko, 11

McQuail Denis, 19

Spradley P. James, 30

Mladá fronta Dnes, 39

Š N

Šišková Tatjana, 9, 14

Neff Ondřej, 33

T

Nepál, 52, 54

Tröster Martin, 31, 41, 42, 43, 44, 45, 47,

Novotný Miroslav, 37

48, 49, 50, 51, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, O

60, 61 Tušer Andrej, 18, 19, 20, 21, 22, 38, 53

OSN, 9, 10 Osvaldová Barbora, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 34, 38

Ukrajina, 52 P

Pancerová Alena, 41

U

UNESCO, 8, 9 UNHCR, 10 - 72 -

V Verlagsgruppe Passau, 38, 39 Vietnam, 52 Vltava-Labe-Press, 38, 39, 55

Volfová Eliška, 38 W Waschková Císařová Lenka, 27, 59 Wheeler Sharon, 24, 50, 51, 53, 54, 57

- 73 -

11 Přílohy 11.1

Tvůrčí texty

Nepálec podporuje svoji vlast i z ciziny Českobudějovicko – Ze své země poprvé odešel, když mu bylo osmnáct. Před pěti lety přijel dnes jedenačtyřicetiletý Nepálec Baikuntha Bahadur Rayamayad pracovat do České republiky, aby jako mnoho jeho krajanů uživil rodinu. Přestože manželce a svým dvěma dětem posílá většinu výplaty, zbývá mu ještě na podporu rodné vesnice. V polovině devadesátých let na tom nebyl Nepál příliš dobře. Země byla zaostalá a zmítala jí vleklá hospodářská krize částečně způsobená absolutistickou vládou. Mezi obyvatelstvem panovaly obrovské ekonomické rozdíly a lidé v menších vesničkách roztroušených v hornaté krajině Nepálu jen těžko hledali práci. V době, kdy se Baikuntha Rayamayad rozhodl domov opustit, se schylovalo k občanské válce mezi zastánci stávajících pořádků věrných králi a maoisty, kteří zbídačenému obyvatelstvu slibovali zlepšení životní úrovně. „Pokud bych zůstal ve vesnici, musel bych se k některé straně konfliktu přidat,“ říká Nepálec a popisuje, že vojáci chodili od vesnice k vesnici a rekrutovali každého, komu bylo přes osmnáct. Více sympatizoval s pokrok slibujícími komunisty, jít za ně bojovat ale nechtěl. Stejně jako mnoho dalších Nepálců raději vycestoval. I přes začínající válku neměl problém přejet hranice do vedlejší Indie. Díky tomu, že se k maoistům nepřidal, mu úřady při žádosti o cestovní vízum nekladly žádné překážky. Věděl, že v Indii práci sežene a bude moci posílat peníze své rodině. Začínal jako umývač nádobí v jedné z restaurací, na lepší pozici se musel vypracovat. Nebylo to ale jednoduché. Navzdory blízkosti obou zemí je nepálština úplně jiný jazyk než hindština. Osmnáctiletý mladík tak zpočátku nerozuměl ani slovu a ostatní jej proto odstrkovali. Nevzdal se, řeč se naučil a díky své šikovnosti mohl už za čtyři roky místo umývání nádobí samostatně vařit. Indii bral jenom jako přestupní stanici. Jeho plánem bylo vydělat nějaké peníze a poté pokračovat do Evropy. Měl štěstí, jeho strýc mu přenechal místo kuchaře v indické restauraci v Sarajevu. Znamenalo to pro něj znovu se učit nový jazyk a znovu si budovat pracovní pozici. Nové místo se mu ale příliš nelíbilo. „Cítil jsem se hodně osamělý,“ vypráví, jak mu bylo, když zjistil, že v Sarajevu nejsou žádní další Nepálci, s kterými by mohl vzpomínat na domov. S místními obyvateli se nesžil. „Nepotkal jsem na světě horší lidi, než Bosňany, - 74 -

nemají ani základní úctu k druhému člověku,“ popisuje svou trpkou zkušenost Baikuntha Rayamayad. Zemi, se kterou se nedokázal sžít, opustil až po dlouhých pěti letech, kdy se na krátký čas vrátil do Nepálu za rodinou. „Věděl jsem, že se vracím jenom na chvíli, protože jsem měl domluvené, že pojedu do České republiky,“ vzpomíná. Přestože válka skončila v roce 2006, Nepál se ze zaostalé, válkou poničené země měnil jen velmi pomalu. Proto, když dostal nabídku odjet dělat kuchaře do nepálské restaurace v Česku, bez váhání souhlasil. Kromě lepších pracovních podmínek i výdělku se může spolehnout na poměrně početnou nepálskou komunitu, která na jihu Čech žije. Oproti Bosně si oblíbil i místní obyvatele, kteří jsou podle jeho slov přátelští, otevření a nikdy mu neváhali s čímkoliv pomoct. Vytvořil si mezi nimi řadu přátel a zamiloval si českou přírodu. Na češtinu ale částečně rezignoval. „Tím, že jsem většinu času mezi Nepálci, nemám takovou motivaci naučit se dobře česky a taky jsem trochu zlenivěl,“ směje se provinile. Běžný rozhovor ale zvládá, jen se složitějšími formulacemi mu vypomáhá kamarád. I když téměř celý svůj dospělý život zatím strávil mimo Nepál, na to, odkud je, nezapomíná. S několika kamarády z vesnice, kteří cestují za prací jako on, založili charitativní fond, do kterého přispívají. „Je mnohem lepší, když Nepálec odjede do ciziny, odkud svoji vesnici podporuje, než když se na stejném místě snaží pomáhat zahraniční organizace,“ naráží na snahu neziskových organizací v Nepálu poskytovat pomoc, například po nedávném ničivém zemětřesení. „Komunita má lepší povědomí o tom, co kdo potřebuje,“ říká Baikuntha Rayamayad. Kromě fondu organizuje přímo v Nepálu i různé charitativní akce. Nedávno například pořádal soutěž ve folklórním zpěvu a tanci, o které informovala i tamější celostátní televize. Program vynesl přes milion nepálských rupií, tedy skoro čtvrt milionu korun, který investovali do opravy škol poničených zemětřesením. „Do škol obecně investujeme hodně peněz. Platíme opravy nebo je vybavujeme počítači,“ popisuje priority charity a pochvaluje si, že za relativně krátký čas je ve vesnici vidět ohromný pokrok. Podle něj hodně pomáhá i zdravá soutěživost mezi jednotlivými emigrantskými komunitami. „Každý se chce tak trochu předvést a ukázat, co se díky jeho podpoře mohlo uskutečnit,“ směje se sympatický kuchař, který těmto činnostem věnuje téměř veškerý svůj volný čas. Všechny aktivity ale musí organizovat z České republiky. Za manželkou a dvěma dětmi do Nepálu jezdí jen jednou za dva roky, kdy dostává dvouměsíční placené volno. Zbytek času chodí šestkrát týdně do práce a o nedělích se schází s přáteli, kteří mu tady - 75 -

nahrazují rodinu. Domů posílá manželce a rodičům většinu své výplaty a jeho hlavní starostí je, aby jeho děti vystudovaly dobré školy, které jim platí. Na stáří by se do Nepálu rád vrátil. Tomáš Fišer

Baikuntha Rayamayad odešel z Nepálu za prací v osmnácti, na stáří se plánuje vrátit. Foto: Tomáš Fišer

Z Krymu odešla s tím, že už se nikdy nevrátí Českobudějovicko – Devětačtyřicetiletá Ukrajinka pocházející z Krymu Elena Edelbauerová přijela do České republiky za prací před patnácti lety. V Česku poznala nenávist, strach, ale i vlídnou tvář místních obyvatel. Česká mentalita se podle ní příliš neliší od té ukrajinské. „Je vidět, že je to taky slovanská zem. Neříkám, že Češi jsou stejní jako Ukrajinci, ale hodně podobní,“ hodnotí Elena Edelbauerová rozdíly mezi obyvateli obou zemí. Překvapilo ji, že Češi umějí vypít velké množství alkoholu a pořád se dokáží ovládat a nedělat problémy. „U nás, když se chlapi napijou, tak se to mele, začnou lítat stoly a zrcadla. Rozhodně není pravda, že Ukrajinci nebo

- 76 -

Rusové hodně pijí, natož, že by to uměli. Oproti tomu Češi mají určitou picí kulturu,“ shrnuje jeden z hlavních rozdílů, který ji zaujal. Českou republiku si nevybrala náhodou. Byla jednou mála zemí, kam mohla vycestovat a zároveň zemí, kde byla práce. „V té době vládnoucí ČSSD začala ve velkém podporovat automobilový průmysl a fabriky potřebovaly spoustu pracovních sil,“ vysvětluje Elena Edelbaurevá okolnosti, za kterých přijela. Na Ukrajině v té době působili agenti, kteří vyhledávali dělníky a zprostředkovávali jejich cestu do České republiky. „Vysvětlovali nám pracovní podmínky, vyřizovali papíry, víza a povolení. Dopředu jsme tak poměrně přesně věděli, za jakou prací jdeme,“ vypráví Ukrajinka. Po příjezdu už tady čekali další zprostředkovatelé, kteří ji odvezli na ubytovnu a zařadili do práce. Doma v Sevastopolu totiž nebylo příliš o co stát. Krym se od rozpadu Sovětského svazu potácel v bídě a ocitl se na okraj zájmu jak Ruska, tak Ukrajiny. „Devadesátá léta byla takové zvláštní období. Když se svaz rozpadl, všude byl děsný zmatek, nefungovala elektřina, plyn, netekla ani voda. Lidé byli najednou bez práce, zvlášť ti, kteří jako já pracovali pro vojenský průmysl,“ popisuje absolventka střední polytechnické školy divoký začátek devadesátých let, kdy spolu s Rusy odešly z Krymu i peníze a z tisíců lidí se stali ze dne na den nezaměstnaní. Rozmohla se korupce a poloostrov se dostal do nezadržitelné spirály úpadku. „Krym byl tou nejzbídačenější oblastí na celé Ukrajině. Byla tam nejhorší životní úroveň. Hodně lidí říkalo, že Rusko nás zradilo, ale i pro Ukrajinu jsme byli jak nevlastní děti, říkali jsme jí macecha,“ vzpomíná. Přestože přišla o výdělek v továrně na výrobu vojenského materiálu, úplně bez práce nezůstala. Vyhledávala nejrůznější příležitostné přivýdělky a brigády, protože nic dlouhodobějšího se nenaskýtalo.

Za vděk brala i občasným letním prodejem zmrzliny.

„Vzpomínám si, jak nemít stálou práci bylo ponižující,“ popisuje. Proto když se objevila možnost odjet, ani na moment neváhala. „Hned jsem se rozhodla, že odejdu navždycky. Odcházelo nás víc a já jsem byla jediná, která říkala, že se nikdy nevrátím,“ říká Ukrajinka, která doma nechala rodinu i staršího bratra, který s ní odejít nechtěl. „Kdysi byl na vojně ve východním Německu a do zahraničí už znovu nechtěl, nemyslel si, že by se někde jinde mohl cítit doma,“ vysvětluje. Začátky v Česku ale zdaleka nebyly tak dobré, jak by si bývala přála. Práci dostala v Benešově nad Černou v továrně na autodíly, která v ukrajinské komunitě měla velmi špatnou pověst. „Říkalo se tomu koncentrák pro Ukrajince a taky, že kdo tou fabrikou prošel, ten už vydrží všechno. Byla tam nejhorší práce a nejhorší podmínky,“ vysvětluje důvody, - 77 -

proč z dílen v Benešově šel takový strach. Bydlela v bývalém kravínu, který zahraničním dělníkům sloužil jako ubytovna. Pracovala dvanáct až šestnáct hodin denně a ne vždy to bylo úplně dobrovolně – kdo pracovat nechtěl, toho donutili. Odejít se také nedalo, protože všichni byli vázáni smlouvou a navíc pracovní povolení k pobytu se vztahovalo pouze na tuto konkrétní společnost. Každý den se setkávala s nenávistí místních i přímo ve firmě. „Tihle lidé nás nenáviděli, protože nás nechápali. Byli to většinou vesničané zvyklí na určitý způsob života. A když člověk něco nechápe, bojí se toho a snaží se bránit. Odstrkovali nás a nadávali. Viděli, že jsme emocionálnější, temperamentnější, živější a měli z toho strach,“ popisuje Elena Edelbauerová prostředí, které jí svou uzavřeností bránilo v jakémkoli kontaktu s vnějším světem. Přestože ji místní obyvatelé zdaleka neměli rádi, začala se učit jejich řeč. „Říkala jsem si, že když už jsem v Česku a chci tu zůstat, měla bych se učit česky. Nechtěla jsem na zastávce neustále někomu složitě vysvětlovat, kam chci jet, aby mi musel poradit,“ říká. Koupila si proto knížku, jejíž četbou se plánovala česky naučit. Kromě slovníku jí pomáhaly i dvě Slovenky, které bydlely ve stejné ubytovně. „Jedna mi pomáhala číst, druhá mi vysvětlovala rozdíl mezi měkkým a tvrdým i,“ vypráví. I přesto, že se nezbavila ruského přízvuku, lze jí nyní bez problémů rozumět. Všechno zlé ale bylo nakonec pro něco dobré. Po půl roce práce v Benešově se díky náhodnému setkání seznámila se svým manželem. Po krátké známosti se za něj vdala, čímž získala trvalý pobyt. Konečně tak mohla výrobnu autodílů opustit a přestěhovat se za ním do Českých Budějovic. Kromě manžela zde byly i neporovnatelně lepší životní podmínky. Po špatné zkušenosti s obyvateli Benešova si začala všímat, že v Budějovicích je to jiné. „Tady lidé na sebe nejsou tak vázaní a nemají tolik předsudků vůči cizincům,“ vysvětluje své zkušenosti. Bez problému sehnala i práci. „Obešla jsem firmy, které mi někdo doporučil, a hned mě v jedné továrně vzali,“ vzpomíná Elena Edelbauerová, která se tak ani jednou za patnáct let, co v České republice žije, neocitla bez práce. Jak si na začátku předsevzala, zpátky na Krym se na rozdíl od mnoha svých známých nevrátila. Občas jezdí navštívit rodinu, o trvalém přestěhování ale neuvažuje. „Už uplynulo moc let, cítím se tady míň cize než tam. Navíc tady mám manžela a syna, který přestože umí perfektně rusky už je stoprocentní Čech,“ dodává. Tomáš Fišer - 78 -

Na rozdíl od Krymu nebyla Elena Edelbauerová v Česku nikdy nezaměstnaná. Foto: Tomáš Fišer

Latinskoamerickou salsu začal Peruánec tančit až v Česku Českobudějovicko – Javier Jesús Escobar Castillo měl krátce po střední škole, když mu zranění překazilo sen stát se fotbalistou. Dnes jedenatřicetiletý Peruánec se proto rozhodl splnit si jiný sen. Od malička toužil cestovat a opustit alespoň na nějaký čas hlavní město Peru Limu, kde bydlel s rodiči. Proto když se mu naskytla možnost jet studovat do zahraničí, bez váhání ji využil. „Doma mi řekli, že jestli chci do světa, ať jedu,“ vzpomíná na otevřený přístup rodičů. Nejprve rok pracoval jako dobrovolník v Anglii, kde pomáhal hendikepovaným. Naučil se anglicky a vrátil se domů. Roky, které strávil přípravou na nakonec nenaplněnou fotbalovou kariéru, se podepsaly na jeho přístupu ke střední škole. „Jak jsem se celé ty roky moc neučil, musel jsem najít něco přijatelnějšího než univerzity v Peru. Těch je málo a kvůli vysokému zájmu je velmi obtížné se na ně dostat,“ říká Jesús Escobar Castillo. Problém se studiem vyřešil množstvím žádostí o stipendia na zahraničních vysokých školách. První mu - 79 -

vyšla vstříc univerzita v Argentině, do které i odjel. Po příjezdu ale dostal zprávu z české ambasády, že může jet studovat také do České republiky. „Byla to možnost naučit se nový jazyk a poznat úplně jinou kulturu. Ta argentinská se totiž příliš neliší od peruánské. V Argentině jsem proto studium přerušil a přijel jsem sem,“ říká mladý cestovatel, který ani po jedenácti letech svého rozhodnutí nelituje. Pořád je mu trochu zima, slunných třicet stupňů jako doma v Peru ale ani nečekal. Češi podle něj působí uzavřeně, ale když je člověk pozná, otevírají se. Taky pozoruje, že nejsou tolik hluční jako Peruánci a nemají sklon se pořád objímat. Žádné větší rozdíly však nevidí. „Možná že se bavíte jiným způsobem a spíše než za tancem, chodíte za pitím,“ směje se. Všiml si také, že velká část českých rozhovorů má jedno společné. „Rádi si stěžujete na různé věci. Vnímám to jako způsob komunikace: Pojďme si stěžovat a odreagovat se,“ říká Jesús Escobar Castillo. Nemyslí si ale, že by Češi kolem sebe chtěli šířit špatnou náladu. „Stěžování je prostě jen téma,“ shrnuje plynulou češtinou. Studijní

stipendium

kromě

možnosti

vystudovat

celou

vysokou

školu

zahrnovalo intenzivní roční kurz českého jazyka a přípravu na přijímací zkoušky. Mohl si vybrat, na jakou školu se chce přihlásit, a podle toho se odvíjela i jeho výuka. Chtěl se na medicínu v Praze, ale nakonec vystudoval rehabilitaci pro postižené na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. V oboru ale nikdy nepracoval. Aby si přivydělal, začal už při studiu pracovat jako učitel španělštiny. „Postupem času se ta práce stávala stále více seriózní. Dostával jsem nabídky učit na gymnáziu i na univerzitě. Po dokončení vysoké školy jsem ani jinou práci nehledal,“ říká mladý Peruánec, který dnes vyučuje španělštinu na plný úvazek. Kromě výuky jazyků po večerech ještě dává lekce tance. Vede kurzy a pořádá latinskoamerické večery, na kterých spolu se svou taneční partnerkou učí zájemce salsu. Hudbu měl rád už dětství. Bratři jej často braly na různé párty, na kterých se především tančilo. K výuce tance se ale dostal až v Česku a úplnou náhodou. „Kamarádi se mě ptali, proč netancuji, a říkali, že bych to měl zkusit. Tušili, že mi to půjde a vlastně mě tak k tomu přivedli,“ vypráví o začátcích své taneční kariéry. Nejdříve organizovali různé taneční večírky, k vlastní výuce se Jesús Escobar Castillo dostával postupně. Časem pro něj salsa začala být něco víc než pouhá zábava na párty. Spolu s partnerkou začali objíždět mezinárodní salsové kongresy, kde se společně v tanci zdokonalovali. Před třemi lety pak začali pořádat vlastní kurzy. Své umění na soutěže ale - 80 -

předvádět nejezdí. „Potřebovali bychom více tréninků, na které ale zatím nemáme čas. Soutěžní salsa má navíc určité pevně dané parametry a my spíš tančíme uvolněnější salsu vhodnou na neformální akce,“ vysvětluje, proč doma na poličce nemá žádné poháry z tanečních klání. Kromě kurzů pořádají čtyřikrát měsíčně taneční večírky, kam může přijít kdokoliv, kdo má o salsu zájem. Z koníčku se tak postupně stává další zaměstnání. Do budoucna by Jesús Escobar Castillo rád založil taneční školu. Podle jeho slov je to ale složité, protože nikdy není jistota, že se do kurzů přihlásí dostatek lidí. Z jeho plánů je patrné, že se nikam dál do světa už nechystá. V Českých Budějovicích má spoustu aktivit, které ho baví, a spoustu přátel, kteří jsou pro něj tím nejdůležitějším. „Myslím si, že člověk vždy najde lidi s podobnou náturou, jakou má sám. Když jsem si přál mít dobré kamarády, vždycky jsem je našel,“ chválí si usměvavý Peruánec. Tomáš Fišer

- 81 -

Jesús Escobar Castillo chápe českou zálibu ve stěžování jako jedno z témat běžného hovoru. Foto: Tomáš Fišer

Při kázáních se slovenský kněz snaží lidi povzbudit k samostatnému myšlení Českobudějovicko – Aby mohl vstoupit do kongregace bratří Nejsvětější svátostí, rozhodl se odejít z rodného Slovenska. Nyní je rektor kostela Panny Marie Růžencové Peter Madár jedním z jejích deseti členů. Rozhodnutí vstoupit do řádu nebylo jen spontánním zábleskem v jeho životě. Vyrůstal ve věřící rodině v katolickém prostředí východního Slovenska a o tom, že by se rád stal členem nějakého církevního řádu, uvažoval dlouhou dobu. Po maturitě na gymnáziu v Michalovcích se shodou náhod dostal do kontaktu kongregací bratří Nejsvětější svátosti neboli Petríny, jak se členům řádu říká podle jejich zakladatele Václava Klementa Petra. Jeden z bratrů kongregace, která byla za komunismu donucena rozptýlit se po celém tehdejším Československu, sloužil jako farář v sousední farnosti. „Jeho prostřednictvím vstoupilo do řádu několik mých kamarádů a za těmi jsem se jel nejprve do Budějovic podívat. Jak se tak říká na čumendu,“ vypráví s úsměvem pětatřicetiletý kněz. Společenství bratří jej natolik zaujalo, že se rozhodl stát jejich členem. Znamenalo to ale přestěhovat se do Českých Budějovic, protože řád na Slovensku v současnosti nepůsobí. „Odchod nebyl úplně snadný jednak kvůli rodině, a jednak kvůli odlišné míře religiozity na Slovensku v porovnání s Českem,“ vysvětluje. Přistěhoval se do společného domu kongregace, kde se rok připravoval na přijetí. Se vstupem do kongregace zároveň podal přihlášku na teologickou fakultu. „Jít studovat ale nebyla povinnost. Členem může být buďto klerik nebo řekněme laický bratr,“ vysvětluje mladý řeholník, který si vybral dráhu kněze. Hlavní náplní řádu, který byl založen v Českých Budějovicích roku 1888, je podle něj hlavně práce s mládeží. „Na začátku bratři vytvořili něco, čemu se říkalo azyl. Nebyl to přímo internát, ale prostě bydlení v klášteře. Zvláště pro kluky, kteří měli nějaký problém nebo pocházeli ze sociálně slabších rodin, které jim nemohli platit studium. Bratři byli často řemeslníci, tak svoje zkušenosti předávali dál,“ vypráví Peter Madár, který se sice sám žádnému řemeslu nevyučil, ale ve volném čase zkouší ze dřeva vyřezávat lžíce. - 82 -

Řád se nikdy kdovíjak nerozrostl, v největším rozmachu čítal nanejvýš pár desítek bratrů. V současnosti jich je deset, tři z toho v Budějovicích. „Momentálně působíme hlavně jako faráři, neboť v nynějším počtu nemáme sílu, abychom se plně věnovali té původní myšlence,“ říká Peter Madár, který sám dělá faráře v českobudějovickém kostele Panny Marie Růžencové a pomáhá s fungováním křesťanskému rodinnému centru Petrklíč, které kongregace provozuje. Knězem se stal v roce 2007, sedm let po příchodu ze Slovenska. Skutečnost, že je cizinec, přijetí do českobudějovické farnosti nijak nekomplikovalo. „V české církvi působí mnoho cizinců – Poláků, Slováků a dalších národností. Farářů je málo a tak biskupové dávají najevo, že by rádi, aby kněží ze zahraničí přicházeli,“ říká Peter Madár, který v tu dobu už navíc mluvil prakticky bez přízvuku a málokdo by poznal, že se v Česku nenarodil. Cizincem se nejvíce cítil v prvních týdnech po příjezdu. Musel si zařídit pobyt a další úřední záležitosti. Dnes už si cize nepřipadá, kdyby mu ale někdo chtěl upřít to, kým je, hrdě by se k svému původu přihlásil. „Mrzí mě přístup některých lidí k cizincům kvůli tomu, co se teď děje. Mívám chuť je zarazit a říct, že jsem taky cizinec. Přinejmenším ty, kteří mě znají, by to mohlo přivést k zamyšlení,“ uvažuje. Slováci na východě jsou podle Petera Madára o poznání horkokrevnější než Jihočeši. Ze začátku tak měl problém poznat, co si kdo myslí. „Měl jsem pocit, jako bych ztratil nějaký smysl, něco jako čich. V prvních chvílích mě to dost mátlo. Byly okamžiky při jednání s některými lidmi, kdy jsem jim prostě nerozuměl. Chovali se jinak, než jsem byl zvyklý,“ popisuje slovenský kněz. V tom, že Češi nejsou oproti Slovákům tolik věřící, se nespletl. Zjistil ale, že to nemusí být na škodu. „Jako vesničan mám radši menší společenství. Vlastně se mi zdá sympatické a takové osobnější, když církev v Česku funguje většinu času jako menší společenství,“ uvažuje farář, který zná alespoň od vidění většinu pravidelných návštěvníků chodících na mše. V neděli si jej chodí vyslechnout až sto padesát věřících. Ve všední dny je jejich počet však podstatně menší. Nechce, aby jeho kázání nutně kopírovala aktuální společenská témata. „Nerad bych dával nějaké návody jak chápat konkrétní věci. Spíše se snažím své posluchače povzbudit k tomu, aby sami přemýšleli a aby dění okolo sebe uměli porovnat s evangeliem,“ vysvětluje farář, jehož celé jméno zní Peter Jan Maria Vianney Madár.

- 83 -

Jméno Jan Maria Vianney, které si vybral při vstupu do řádu, odkazuje na francouzského faráře, jehož si Peter Madár zvolil za patrona. „Byl to vyhledávaný zpovědník, duchovní rádce a především obyčejný člověk. Když se snažil, aby jeho kázání byla teologicky vyšperkovaná, ztrácel se v nich. Teprve když přijal, že je synem sedláka a mluví k sedlákům, začal kázat poutavě a srozumitelně,“ líčí Peter Madár. I on se snaží, aby jeho kázání byla co nejsrozumitelnější. Například příliš časté používání latinských slov vede podle něj spíše ke ztrátě pozornosti než k prohloubení zájmu věřících. Zpočátku měl při kázání podobný problém jako jeho patron. Nechtěl mluvit za sebe a čerpal inspiraci z prací známějších farářů. „Někdy jsem si i uvědomoval, že mluvím hrozně kostrbatě. Když člověk vyjde z fakulty, má sklon pořád trochu mluvit tím akademickým způsobem a chvíli trvá, než se toho zbaví,“ vysvětluje. Pomohla mu právě ona domáckost kostela Panny Marie Růženecké. „Po nějaké době už navzájem znali, a postupně odpadal ostych říkat něco jen podle toho, jak to vnímám já,“ pochvaluje si.

Peter Madár je jedním z deseti členů řádu bratří Nejsvětější svátosti. Foto: Tomáš Fišer

Přijel za studiem. Dnes Vietnamec podniká a vede místní komunitu

- 84 -

Českobudějovicko – Do České republiky přijel studovat na začátku osmdesátých let. Absolvoval učiliště a chtěl pokračovat na vysokou školu. Plány mu ale překazila revoluce. Dnes padesátiletý Vietnamec Hung Manh Ha podniká, vede českobudějovickou vietnamskou komunitu a ve volných chvílích překládá pro cizineckou policii. V roce 1984 přijel do Brna díky mezistátní smlouvě mezi tehdejšími socialistickými státy sdruženými v Radě vzájemné hospodářské pomoci. První tři měsíce absolvoval intenzivní kurz jazyka, který jej měl připravit na následující studium. „Čeština je hodně složitá, ale když to musí jít, tak to prostě jde,“ vysvětluje, že i přes velké obtíže musel jazyk zvládnout. Maturita z učiliště se mu zdála být málo, proto chtěl pokračovat na vysokou školu. S revolucí ale mezinárodní smlouvy přestaly platit a on se musel přizpůsobit. „Musel jsem se rychle rozmyslet, co budu dělat dál,“ říká. Domů do Vietnamu se vrátit nechtěl. Z Brna tak odešel do Českých Budějovic za svou manželkou a na krátkou dobu si našel místo v jedné z českobudějovických továren. Viděl, že ostatní Vietnamci, kteří se také domů nevrátili, postupně začínají podnikat, tak to chtěl zkusit také. S kamarádem založil a několik let provozoval prosperující velkoobchod s textilním zbožím. „Říkal jsem si, že nejdřív něco vydělám a studovat půjdu, až bude čas. Jenže pak se narodily děti a čas už nebyl. Na druhou stranu jsem měl čas se jim věnovat a podporovat je ve studiu,“ říká hrdý otec dvou synů. Přestože měl možnost vrátit se do Brna, kde strávil prvních několik let, zůstal raději v Budějovicích. „Je tu klidný a pohodový život,“ chválí si Hung Manh Ha, který dnes vlastní mimo jiné krámek s oblečením poblíž náměstí. Ve městě získal spoustu přátel a předsedá tam místní vietnamské komunitě. „Pomáháme lidem zapadnout do společnosti,“ popisuje hlavní účel jejího fungování. Krajanům, kteří se tu stejně jako on nenarodili a často neumějí příliš dobře česky, komunita pomáhá třeba i komunikovat s úřady. „Hlavní myšlenkou ale je, že musíme dělat něco pro naše vyrůstající děti,“ říká. Vysvětluje při tom, že stejně důležité jako začleňování do společnosti je v dětech udržovat povědomí o tom, kde jsou jejich kořeny. „Oni už jsou Češi víc než Vietnamci, narodili se tady, chodí tu do škol, mluví perfektně česky. Ale my bychom byli rádi, aby nezapomněli, odkud pochází, aby pak někdy nepřijeli do Vietnamu a nepřipadali si jako turisté v cizí zemi,“ dodává a z jeho slov je cítit, že mu na tom opravdu záleží.

- 85 -

Se svými přáteli proto Hung Manh Ha vymýšlí nejrůznější akce, které děti mezi sebou sbližují a připomínají jim kus vietnamské kultury. Pořádají například vietnamský den dětí, který podle jimi užívaného lunárního kalendáře nepřipadá na první červen ale na začátek podzimu. V komunitě také společně oslavují příchod nového roku. „Rodiče na děti často kvůli práci nemají čas, tak jim dáváme možnost dostat se do kolektivu alespoň takto,“ říká předseda komunity, který kromě akcí spojených s vietnamskou kulturou organizuje dvakrát týdně i fotbal. Na něm se shází kromě Vietnamců všech věkových kategorií i několik Čechů. „Za to jsem obzvlášť rád, protože mým cílem je, aby lidé o nás věděli, viděli, že pracujeme a snažíme se zapadnout, jak se jen dá,“ vysvětluje předseda vietnamské komunity. Češi a Vietnamci si jsou podle něj v mnoha ohledech podobní. „Samozřejmě se spousta věcí liší, ale zdá se mi, že se mezi sebou dobře chápeme,“ myslí si. Vysvětluje si to tím, že Vietnamci tady ve větším počtu žijí už několik desítek let a Češi je proto nevnímají negativně. Svoji roli ve společném soužití podle něj hraje i to, za jakých okolností začali Vietnamci v šedesátých letech minulého století do České republiky přicházet. „Přicházeli jsme jako uprchlíci před válkou a vidíme Čechy jako ty, kteří nám nabídli pomoc,“ popisuje své pocity vietnamský obchodník. Obecně soudí, že místní obyvatelé jsou až na výjimky k Vietnamcům tolerantní a bez předsudků. Všiml si, že jediné problémy vytvářejí politici prostřednictvím médií. „Vždy když se v politice objeví nějaký problém, najde se většinou umělý problém u cizinců – Romů, Vietnamců, aby se odvedla pozornost. Stává se to i před volbami, přitom si nemyslím, že by Češi a Vietnamci mezi sebou měli nějaký problém,“ uvažuje. Hodně podle něj pomáhá, že většina jeho krajanů pracuje a nedělá problémy. „Jen mě mrzí těch několik problémů s prodáváním drog, zvlášť když se toho chytí média a najednou to vypadá, že všichni Vietnamci vaří a prodávají drogy. Někteří Češi také vaří drogy, ale není to vnímáno jako problém, za který by se odsuzovala celá společnost,“ stěžuje si. Domů se pravidelně vrací ať už za rodiči, které odsud finančně podporuje, nebo na dovolenou na chalupu, kterou ve Vietnamu vlastní. O tom, že by se vrátil natrvalo, zatím neuvažuje. Z rodné Hanoje odešel před více než dvaatřiceti lety, má tu rodinu a za tu dobu si v České republice vybudoval množství přátel, které by nerad opouštěl. „Říká se, že člověka to ve stáří táhne tam, kde se narodil, ale já se o tom zatím nechci bavit. Ještě nejsem tak starej,“ směje se. Tomáš Fišer - 86 -

Hung Manh Ha nemá rád, když se kvůli několika jedincům odsuzuje celá společnost. Foto: Tomáš Fišer

První den v Budějovicích dostal pokutu Českobudějovicko

–

V práci

se

od

Norberta

Gottschalka

cestování

očekává.

Jedenapadesátiletý německý manažer nadnárodní firmy na automobilové součástky za svou kariéru už krátkodobě pracoval v Mexiku, Španělsku, Turecku nebo například v Rusku. Před dvěma lety zamířil do České republiky, která se tak stala zatím jeho nejdelším zahraničním angažmá. V porovnání s Mexikem to nemá domů do německého Norimberku zas tak daleko. Přesto se před přijetím nové pracovní pozice dlouho rozmýšlel. „Musel jsem zvážit, jak se rodina vyrovná s tím, že se budu vracet domů jen na víkendy,“ vysvětluje. Všechny jeho předchozí výjezdy totiž měly spíše charakter delší pracovní cesty, oproti tomu práce v Českých Budějovicích je minimálně na několik let. Také se trochu bál nového prostředí, ve kterém měl delší dobu žít a pracovat, město si podle svých slov ale zamiloval. Firma mu zařídila pro přestěhování vše potřebné, takže po příchodu musel řešit jen maličkosti spojené s novým prostředím. „Kromě jazyka jsem se nepotýkal s ničím větším než - 87 -

s pravidly parkování ve městě,“ směje se manažer, který dostal botičku hned první den pobytu ve městě. Překvapilo ho, že Češi jsou velmi otevření zahraničním informacím. „Sledují situaci ve světě. Zajímají se o dění v jiných státech a o cizí kultury, přestože jsou přesvědčeni, že jen ta jejich je jediná správná,“ dodává Norbert Gottchalk. Lidé v Budějovicích jsou podle něj také velmi milí a je snadné navázat s nimi kontakt, který ale většinou nepřeroste v hlubší přátelství. „Je těžké dostat se do jejich srdcí. Vyžaduje to velké množství času a vzájemné důvěry,“ soudí. Přesto se mu podařilo si mezi Čechy pracujícími ve firmě mnoho přátel vytvořit. Přestože si v práci vystačí se svou rodnou řečí, začal se ihned po příjezdu učit česky. „Když člověk někde žije a stává se součástí místní kultury, měl by se zajímat o národní jazyk a zkusit se jej naučit,“ vyjadřuje své přesvědčení lámanou češtinou Norbert Gottschalk. Všiml si také, že lidé velmi oceňují alespoň snahu říci několik slov v jejich mateřském jazyku. Při rozhovoru ale raději užívá angličtinu, ve které se domluví zatím snáz. Naučit se česky dá podle jeho zkušeností hodně práce. Problémy mu dělá hlavně českých sedm pádů a správná výslovnost. Pochvaluje si ale, že běžnou komunikaci už zvládá a v restauraci si bez větších těžkostí objedná. Budějovice si oblíbil. Ve volném čase jezdí po okolí na kole a rád s kolegy navštěvuje místí bary a vinotéky. Všiml se, že na rozdíl od Německa jsou v Česku častěji propojené osobní vztahy s těmi pracovními, tak se je snaží rozvíjet. Tomáš Fišer

- 88 -

Přestože by nemusel, učí se Norbert Gottschalk česky. Foto: archiv Roberta Gottschalka

Senegalského učitele přivedla do Česka láska Českobudějovicko – O tom, že studijní pobyty v zahraničí často přinášejí víc než nové vědomosti a zdokonalení v cizím jazyce, se přesvědčil dnes dvaačtyřicetiletý Senegalec Aly Djiba. Před osmi lety se při postgraduálním studiu ve Francii seznámil se sympatickou Češkou, vzal si ji za ženu a přestěhoval se za ní do jižních Čech. Kromě svatby tehdy neměl vystudovaný geograf jasnou představu o tom, co bude dělat a čím se bude živit. „Jako mnoho jiných cizinců, kteří odejdou do zahraničí, jsem tak začal vyučovat jazyk,“ vysvětluje. V začátcích vedl kurzy francouzštiny v krumlovském domě dětí a mládeže, krátce na to ale získal místo na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Jazyk ale učí i v českobudějovické pobočce Francouzské aliance. Kromě francouzštiny, která je v Senegalu úředním jazykem, mluví Aly Djiba ještě rodným nářečím Diola. Cílené snahy naučit se ještě česky ale vzdal, v posledních letech se snaží řeč vstřebávat za pochodu. „V češtině mě vlastně trochu brzdí i mé okolí, v podstatě si tu s francouzštinou a základy češtiny vystačím,“ vysvětluje. Vysokoškolský učitel jazyků tak má sám v řeči rezervy, které si doplňuje třeba při psaní úkolů s dcerami. Ty s manželkou vychovávají dvě. Kromě dvou mateřských jazyků mají Anička s Marií odmalička přístup i ke dvěma odlišným kulturám. „Já jsem muslim a manželka křesťanka, do - 89 -

kostela chodí každou neděli. Děti ani s jedním nemají problém,“ popisuje rodinnou náboženskou toleranci. Rozdílné víry jsou ostatně akceptované i v Senegalu, odkud Aly Djiba pochází. Křesťané i muslimové jsou tam podle něj ve většině rodin. „I náš prezident je křesťan, přestože muslimů je v zemi kolem devadesáti procent,“ říká. U rodičů a sourozenců v Senegalu byl Aly Djiba naposledy před dvěma roky. Oni sami ho v Česku ještě nenavštívili. „Tvrdí, že se bojí zimy,“ směje se. Odchodu do Evropy ani usídlení v České republice nijak nelituje. Život v zahraničí byl ostatně jeho cílem ještě před odchodem z vlasti. Jazykově i kulturně mu sice byla bližší Francie, jako pár cizinců tam ale se ženou žít nechtěli. „Česko pro mě bylo úplně nové prostředí, v podstatě jsem ho znal jen z vyprávění o komunismu,“ vypráví senegalský učitel. V srdci Evropy se mu ale nakonec zalíbilo. Dokonce tak, že si myslí, že by Češi měli být na svou zemi a národ mnohem víc hrdí. „Všímám si, že místní lidé příliš nebojují za svá práva a ledacos si nechají líbit. Za těch sedm let ve Francii jsem poznal úplně jiný přístup. Tam se bojí stát lidí a ne opačně,“ dodává senegalský učitel. Tomáš Fišer

Češi by mohli být na svou zem mnohem více hrdí, myslí si Aly Djiba. Foto: Tomáš Fišer

11.2

Rozhovory se členy redakce

- 90 -

11.2.1

Rozhovor s Martinem Trösterem

Datum: 15. 3. 2016 Délka rozhovoru: 55 minut Místo: kavárna v Českých Budějovicích

Co přesně obnáší vaše práce šéfredaktora Českobudějovického deníku? Tím úplně nejzákladnějším je plánování. Jednak zpracovávám týdenní plány, jednak měsíční plány a pak roční plány. Kromě toho mám na starost v podstatě manažerskou činnost, rozdělování odměn, cestovní výkazy a podobně. A kromě toho ještě píšete otvíráky a děláte běžnou redaktorskou práci? Otvíráky dělám tak maximálně dva do týdne a celkově toho mám méně než ostatní.

Mluvil jste o plánování, co obnáší jednotlivé plány? Roční plány to jsou hlavně výročí, takže v redakci sledujeme nejrůznější mezní dny, kterým se s největší pravděpodobností budeme věnovat. Takže třeba už teď vím, že v září má výročí Jihočeská univerzita, takže k tomu bude nějaký seriál nebo budou mít výročí například českobudějovičtí hasiči. Tím pádem už připravujeme něco, co vyjde za několik měsíců. Hlavní složkou týdenních plánů jsou otvíráky a rámcově náplň stran dvě a tři. Týdenní poradu máme vždycky v pondělí, s tím že plánujeme dny od úterý do následujícího pondělí. Samozřejmě, když se objeví něco aktuálního, tak to píšeme okamžitě bez ohledu na plán. Součástí týdenního plánu je i rozdělní rubrik mezi jednotlivé členy redakce. Kdo rozhoduje, který redaktor bude dělat jakou rubriku. Má to na starost šéfredaktor nebo se pravidelně střídáte v tom, co kdo píše? Kdo bude psát jakou rubriku, mám na starost já, ale zároveň funguje i jakési střídání. Jaká je struktura redakce Českobudějovického deníku. Jsou kromě šéfredaktora rozdělené i jiné funkce například zástupce nebo editor? Jeden člověk je vždy určený jako zástupce. Není to ale stálá pozice, záleží spíše na dohodě a časových možnostech jednotlivých redaktorů. Protože se může stát, že ten člověk by měl

- 91 -

třeba dovolenou zároveň se mnou. Takže mám spíš užší okruh lidí, kteří mě mohou podle potřeby zastupovat. A jaká je struktura Českobudějovického deníku obecně, jaké redakce se podílí na vydání? Máme tu krajskou redakci a okresní redakci, s tím že tady v Budějovicích je to hodně specifické, protože práce krajské redakce se prolíná s tou okresní. Jsou určení redaktoři, kteří píšou na okresní stránky a redaktoři, kteří by měli psát krajské. Ale lidé z lokální redakce přispívají dost často do krajské části a naopak, když v lokální redakci je výpadek z důvodu dovolených nebo nemoci, tak redaktoři z krajské redakce výjimečné pomůžou okresu. Kolik členů mají jednotlivé redakce? Okresní redakce má šest stálých členů včetně mě. Pod krajskou redakci patří sportovní redaktoři, fotografové a dva, kteří píšou publicistiku – Václav Koblenc a Radek Gális. Součástí krajské redakce je ještě středisko editorů, kteří také přispívají do vydání.

V krajské redakci tedy vážně není žádný redaktor, který by měl na starost zpravodajství? Ještě tam spadá Veronika Pohanková, která má na starosti soudy a přílohy, ale nikdo, kdo by se věnoval vyloženě zpravodajství, tam v podstatě není. Jaké části vydání má okresní redakce na starost? Otvírák na titulce, pak strany dvě a tři. Poslední dobou si začínáme pomáhat v rámci okresů, tak že děláme společné tematické strany, které bývají na dvojce. Pak ještě stranu servisu a stranu U nás doma, která se skládá převážně z čtenářských příspěvků. A jednou týdně ještě stranu mimin, kvůli které chodíme do nemocnice a fotíme nově narozené děti. Kdo má v okresní redakci na starosti editaci, když jste říkal, že editoři spadají pod kraj? Lokální stránky má na starosti šéfredaktor, s tím že editaci otvíráku po něm ještě dělá editor z krajské redakce. A v Budějovicích je ještě kontrola ze strany korektorů. Ty teda needitují, ale občas objeví i nějakou faktickou věc, kterou je třeba upravit. V ostatních lokálech je ta odpovědnost přímo na šéfredaktorovi. Jaké jsou hlavní hodnoty, na kterých si Českobudějovický deník zakládá? - 92 -

Asi ta lokálnost. Jsme v tom místě, píšeme denně o tom, co ti čtenáři sami vidí, co zažívají a snad i o tom, co je zajímá. S tím souvisí i volba témat, kterým se věnujeme, hlavně musejí být blízká čtenáři. Jak by měl vypadat ideální adept na práci v Deníku? Minimálně by měl mít středoškolské vzdělání, ale teď snad v redakci (okresní) není nikdo, kdo by neměl vysokou školu. Dále musí zvládat češtinu, být časově flexibilní, komunikativní a mít zájem o dění v regionu. Je praxe nezbytná? Praxe nutná není, většinou přichází lidi bez praxe. Dost často se pak stává, že když získají praxi u nás, odejdou jinam. Tady v okrese je to ale naštěstí celkem stálé, někteří jsou tu i deset nebo patnáct let. V okresech je to trochu horší. Dá se říct, jaké má Českobudějovický deník cílové publikum? Tak měli by to být všichni obyvatelé tohoto regionu, ale situace je taková, že noviny čtou lidé spíše produktivní ve věkové kategorii 40+. To je ale asi podobné u všech médií. Na ty mladší se snažíme cílit přes web a sociální sítě.

Přizpůsobujete tomuto publiku obsah? Obsah samozřejmě cílíme na tuto skupinu. Přinášíme proto i témata těch výročí, hodně populární jsou retrotémata, což mladé asi úplně netáhne, ale od většinového publika máme odezvu dobrou. Na mladší se snažíme cílit tak, že se zúčastňujeme akcí, kde se mladší ročníky objevují, takže studentské akce, sportovní soutěže nebo třeba zápisy prvňáčků. Vyhýbáte se cíleně některým tématům, třeba kvůli snaze nenaštvat si lokální zdroje? Zpracováváme víceméně vše, ale nedá se mluvit o nějaké investigativně. Tím, že často připravujeme článek ze dne na den, tak není čas jít příliš do hloubky. Není tu nikdo, kdo by se mohl soustavně, byť třeba jenom týden, věnovat podrobněji jednomu tématu. Ale těch kontroverzních témat je jinak celkem dost, takže vždycky někoho naštveme. Jaké má práce v Deníku etická pravidla, existuje nějaký kodex? Ano, ten existuje, je součástí pracovní smlouvy. Jsou ještě nějaké další interní dokumenty, kterými by se měl redaktor řídit?

- 93 -

Na firemním intranetu nějaké letité příručky jsou. Něco jako novinářská kuchařka, jak psát jednotlivé žánry, jak na reportáž, jak na glosu. Elévové projdou školením a pak jsou nárazově různá školení ke specializovaným činnostem, třeba jak fotografovat. Jak se liší internetová verze Českobudějovického deníku od tištěné? Většinou se na web překlápí to, co vyjde v novinách o den později. Ale web má tu výhodu, že umožňuje rychle reagovat na aktuální situaci. Například teď text o sněhové kalamitě je už od rána na webu. Jak se stavíte v redakci k požadavkům na autorizaci? Tu poskytujeme jenom u větších rozhovorů, pokud si ji respondent sám vyžádá. Co si myslíte o autorizaci vy osobně. Za nějakých podmínek samozřejmě možná je, ale dotyčný člověk by měl autorizovat výhradně to své sdělení. Ale i přes autorizaci by měla být zachována autentičnost původního sdělení, dotyčný by neměl mít možnost zpětně mírnit nebo měnit, co řekl při rozhovoru.

Říkal jste, že krajská redakce má dva redaktory věnující se výhradně publicistice, jak a jak často je zastoupena v okrese? To je do značné míry necháno na redaktorech a šéfredaktorovi, kolik on vyčlení prostoru. Většinou by měl nějaký komentující prvek být zastoupen v každém vydání, to znamená buď anketa, nebo glosa. Také vychází rozhovory, ale ty jsou odvislé od aktuální koncepce, která se navíc liší okres od okresu. Jste na lokální úrovni poměrně ojedinělým médiem, jaká je vaše přímá konkurence? Konkurencí je pro nás krajské vydání MF Dnes. Oproti nim, ale máme více prostoru pro lokální témata a jsme tak blíž čtenářům. V onlajnu nám konkuruje Budějovická drbna a také MF Dnes. Vydavatelství VLP nedávno odkoupila finanční skupina Penta, zaznamenal jste nějakou změnu? O nějakých změnách se mluví, ale do naší práce se to zatím nepromítlo. Nezaznamenal jsem žádný signál, že bychom měli psát o nějakých tématech a o nějakých ne. Ani se nezměnil rozsah a vizuální podoba novin. - 94 -

Takže lokální redakce by měly zůstat zachovány? Z dosavadních vyjádření soudím, že ano. Ta unikátnost Deníku, která spočívá právě v těch lokálních redakcích, by měla zůstat zachována. Jak moc je v Deníku důležité přesné rozlišení žánrů? Tak jsou žánry, které je snadné rozlišit. Zprávu a komentář odliší každý, ale stává se, že když redaktor dostane zadanou reportáž, tak často to reportáž není. U složitějších žánrů, jako je glosa nebo fejeton, se občas text nazve jinak, než čemu žánrově odpovídá. Na to si myslím, že by se měl klást větší důraz, ale asi to souvisí s praxí redaktorů a jejich proškolením. Žánr článku, který má redaktor zpracovat, se tedy určuje už dopředu na poradě? Ten plán nějaký je, redaktor odchází s tím, že ví, na jaký žánr má shromáždit podklady, ale praxe je občas jiná než plán, žánr článků se proto dá upravit až podle toho, kolik informací redaktor přinese. Je možné v redakci dodržovat čistotu žánru? To souvisí s tím, co jsem říkal, že když je zadaná reportáž nebo fejeton, tak to ve výsledku může vypadat trochu jinak. Hodně materiálu se zpracovává ze dne na den, proto není prostor to nechat přepsat, tak aby text žánrově odpovídal. Osobně si myslím, že čtenář to ve výsledku stejně nepozná. Samozřejmě se do zpravodajství ale nesmí dostat subjektivní názor autora. Rozlišujete v redakci žánr feature od story? Myslím, že ne. Snažíme se sice background ke story dávat, ale více formou infoboxů než přímo do textu. Jak často se story nebo feature v Deníku objevují a může z nich být otvírák na titulce? To dost záleží na přístupu lokálních redakcí. V Budějovicích se storky píšou spíše méně, protože se tu toho poměrně hodně děje, proto převažují zpravodajské texty. V ostatních lokálech, kde toho aktuálního moc není, si pomáhají právě tímto způsobem. U nás vychází tak jedna nebo dvě storky týdně. Na otvírák se story dostane, ale spíše v té zpravodajské verzi s rozsáhlejším backgroundem. V čem vidíte přednosti story před ostatními publicistickými žánry? To asi úplně nedokážu zodpovědět, záleží to dost na osobních preferencích konkrétního redaktora, obecně se dá říct, že upřednostňujeme rozhovory. - 95 -

Jaká témata jsou pro story v Deníku nejčastější? Je to často nějaký počin člověka, případně skupiny, která něčeho dosáhla. Převážně se jedná o úspěchy nebo netradiční zážitky. Dá se nějak popsat, jakou má story, která vyjde v Deníku, stavbu? Nedá se říct, že bychom měli v redakci zažitý nějaký přesný model, jak by měla story vypadat, zase je to záležitostí každého redaktora. Jaký je tedy Váš postup při psaní story? Je dobré tím mimořádným začít, abych upoutal čtenářovu pozornost. Postupně se pak dostanu k tomu, co dalšího ten člověk dokázal, případně čím si prošel, než dosáhl toho úspěchu. V zásadě se jedná o podobnou pyramidovou stavbu jako u zpravodajství. Píšou v Českobudějovickém deníku story všichni redaktoři nebo je to práce například mladších členů redakce? To takhle nerozlišujeme. Ten, kdo se k tématu dostane, by měl být schopný jej zpracovat.

Jakou délku má obvyklá story v Českobudějovickém deníku? I to je poměrně individuální. Většinou se asi jedná o podval, a to mi tak přijde ideální. Delší bývají otvíráky a kratší se dělají spíše výjimečně. Jak by měl vypadat titulek u story, měl by obsahovat jméno? Jméno tam většinou nedáváme, snažíme se raději vyzdvihnout ten úspěch nebo výjimečnost příběhu, případně nějakou „místní příslušnost“ dotyčného, aby si to čtenář spojil s konkrétním místem. Stejně tak se snažíme vyhýbat přímým citacím. Všímáte si za dobu, kterou jste v Deníku, nějakého posunu v tom, jak se píše žánr story? Před deseti lety se psalo určitě jinak dnes. Větší posun je u zpravodajství, kde se snažíme odklánět od oficiálních zdrojů a dávat slovo i běžným lidem. V publicistice je ten posun pravděpodobně menší, ale nedokážu jej úplně popsat. Jak se liší jazyk u publicistických textů, jako je story, od běžného zpravodajství? Publicistika více dovoluje přiblížit se čtenáři za použití obecné češtiny ve větší míře, než to dovoluje zpravodajský text, protože tam samozřejmě nějaká pravidla jsou. U story se - 96 -

snažíme vycházet z toho, jak člověk mluví, jaké subjektivní výrazy používá a tak podobně. I já jako autor textu mohu do textu dostat své pocity a emoce, což ve zpravodajství nelze. Stane se, že děláte story o člověku, o kterém máte minimum informací, jako třeba jen jméno? Často. Snažíme se najít vždy co nejvíc, ale pokud to není vyloženě známý člověk a jde o lokální téma, bývá velmi těžké provést jakoukoliv rešerši. Pořizujete si z rozhovoru s respondentem audiozáznam i v případě kratších story? Pokud on to vyloženě nezakáže, tak si nahrávku dělám vždy. A jak s nahrávkou pracujete při následném psaní článku? Dělám si poznámky – klíčová slova už během rozhovoru, z kterých potom většinou text napíšu. Následně si záznam přehraju, abych zkontroloval faktické údaje a upřesnil citace. Pokud

jde

o delší povídání tak si rozhovor přepíšu a už při přepisu se snažím stylizovat si to do nějaké použitelné podoby.

Mělo by být téma story aktuální? Je to lepší, ale článek vyjde, i když se k někomu dostaneme až s delším časovým odstupem. Děláme i seriály, které se vážou k nějakému aktuálnímu tématu, ale jednotlivé story v nich být přímo aktuální nemusí. Věnuje se Českobudějovický deník tématu cizinců? Svého času jsme měli seriál, který se věnoval cizincům formou storek, jednalo se hlavně o sportovce, vědce a zahraniční studenty, ale to už je docela dávno. Systematicky se tématu nevěnujeme, spíše občas formou tematických stran, když je souvislost s nějakým aktuálním tématem. Musí být součástí story vždy fotografie? Fotka by měla být určitě a ideálně by na ní měl být ten člověk, o kterém story je. Je dobré, aby se vázala k úspěchu, o kterém článek informuje. Když je to story o životě člověka, tak stačí fotka portrétní.

- 97 -

Jak moc by se ve story měly objevovat přímé citace? Snažím se, aby ve story bylo oproti zpravodajskému textu citací méně. Raději používám parafráze na vyjádření dotyčného než vložit citaci do každého odstavce. Jaké jsou nejčastější chyby, které zároveň jako editor u story opravujete? Řekl bych, že nejčastěji úvod. Změním první odstavec, aby byl poutavější a zajímavější. A pak opravuji kolegy, kteří mají právě ve zvyku používat hodně citací a opakují jméno, to si myslím, že nepůsobí dobře. Používáte u story mezititulky? Ne, jen výjimečně u rozsáhlejších textů.

- 98 -

11.2.2

Rozhovor s Klárou Skálovou

Datum: 23. 3. 2016 Délka rozhovoru: 65 minut Místo: Českobudějovický deník

Jakým tématům se při své práci nejčastěji věnujete? Nejvíc píšu pravděpodobně Spolky24. A tak všeobecně bych řekla, že mám na starost spíše nenáročná témata a PR články. Téměř nikdy nepíšu o politice. A jak často píšete publicistiku? Dost často zpracovávám příběhy lidí formou storek nebo rozhovorů. Ty storky jsou částečně v rámci těch Spolků nebo pak různých charitativních témat. A každý týden dělám minimálně jeden půlstránkový rozhovor. Občas dělám i reportáž z nejrůznějších víkendových akcí. Jaká jsou nejčastější témata story, která zpracováváte? Zase to jsou převážné nenáročná témata. Často o zajímavých lidech, kteří něco dokázali nebo naopak o lidech obyčejných, kteří ale dělají něco, co se týká aktuálního tématu. Pro příklad, teď jsme hledali někoho, kdo plete pomlázky. Jsou častější story nebo rozhovory? Story vyjdou tak dvě za týden, takže rozhovory jsou určitě častější. Většinou ale nejde o to, kompletně konkrétního jednotlivce představit, ale spíše aby se tím doplnila nějaká aktuální událost ze zpravodajství. Kdo kromě vás se ještě ve větší míře v okresní redakci věnuje publicistickým žánrům? Tím jak jsem v redakci nejkratší dobu, tak to dělám nejvíce já. Ostatní kolegové, se věnují těžším zpravodajským tématům, jako je politika nebo například doprava. Oni víc vědí komu zavolat, kam šáhnout pro informace a pamatují si, kdo byl na radnici před pěti lety.

24

Pravidelná rubrika Českobudějovického deníku o lokálních spolkových organizacích.

- 99 -

Jak

byste

charakterizovala

hodnoty

a

přednosti,

na

kterých

si

zakládá

Českobudějovický deník? Hlavní předností je, že má třístránkový prostor na regionální témata. V porovnání s regionální MF Dnes, která má jednu stránku na celý kraj, máme daleko více prostoru. Takže se můžeme věnovat třeba i těm vesnickým spolkům a menším věcem. Snáze se dostaneme do menších obcí a snažíme se postihnout celý region, aby to nebylo jen o Budějovicích. Taky si myslím, že naší velkou předností je, že máme hodně šikovné lidi, kteří se v regionální problematice skvěle vyznají díky svým mnohaletým zkušenostem. Zároveň to jsou lidi, které baví psát noviny a nedělají to jenom kvůli výplatě. Jaké jsou vaše osobní etické zásady a pravidla, kterými se při psaní řídíte? Nezbytné je podle mě dát prostor oběma stranám, nikdy nepsat text jen z jednoho úhlu pohledu a snažit se o určitou vyváženost. Taková hloupost, na kterou si osobně dávám velký pozor, je snažit se nikdy nesplést jméno. Další věcí, s kterou trochu bojuji, je uvádění citací v nezměněném významu a nedat do textu emocionální kontext, v jakém ten člověk tu větu použil. Zároveň se snažím vyhýbat tématům, se kterými nesouhlasím, nebo s nimi mám nějaký osobní problém. Například jsem odmítla udělat reportáž z jednoho dne v krematoriu. Měla jsem s tím osobní problém a myslím si, že by se to výrazně projevilo na kvalitě článku. Takže je běžné, že redaktor může odmítnout napsat článek, s kterým nesouhlasí? Takhle se to úplně říct nedá. Spíše je to o společné diskuzi, kdy se zamyslíme, jestli by to téma nešlo zpracovat jinak. Nedá se proto říct, že by bylo běžné odmítnout článek, je to spíše výjimka, která ale je možná. Kdo přináší témata, o kterých se bude psát, je to věcí každého redaktora? Většinu řídí Martin (šéfredaktor). Člověk přijde ráno do práce a on mu řekne, co bude ten den dělat. Já bych řekla, že je to takový mozek novin. Samozřejmě každý přichází s vlastními tématy, ale o většinu se stará on. Taky vlastní témata mimo běžný provoz jsou většinou složitější a není na ně čas. Jaká je cílová skupina čtenářů Českobudějovického deníku? Z vlastní zkušenosti s čtenáři, s kterými přicházím denně do styku, se jedná většinou o seniory. Spousta z nich říká, že má předplatné i třicet let. Jim se zároveň přizpůsobuje do jisté

- 100 -

míry i obsah. Občas sami posílají náměty na články, o kterých by chtěli, abychom napsali.

Jsou nějaká témata, kterým se v redakci vyhýbáte? Řekla bych, že se snažíme vyhýbat kontroverznějším politickým tématům, ale není to pravidlem. Jaký máte názor na autorizaci? U osobností, ať už je to politik, herec nebo vědec, beru autorizaci jako automatickou věc. Stejně tak u větších celostránkových rozhovorů autorizaci sama nabízím. A opravujete následně vše podle přání respondenta? Ano, podle toho jak mi to pošlou zpět. Zároveň dělám už určitou předautorizaci při psaní, kdy se snažím mírnit kontroverzní výroky. Případně se už při rozhovoru ptám, jestli ten výrok, o kterém si myslím, že by mohl být kontroverzní, si daný člověk skutečně přeje uveřejnit. Jak často se Českobudějovický deník věnuje tématu cizinců? Kromě současné uprchlické krize, se objevují články související s univerzitou a zahraničními studenty nebo pedagogy. Také se snažíme všímat si zahraničních témat souvisejících s národnostní. Například jsme nedávno psali o čínském novém roce a v té souvislosti jsme dělali i krátkou story s jedním Číňanem. Jakým způsobem postupujete při psaní story? Většinou mám už na někoho tip i s telefonním číslem, takže zavolám a většinou po telefonu dotyčného vyzpovídám. Často, když volám, tak nevím víc než jméno a obor, kterému se ten člověk věnuje. Osobně se scházím jen kvůli rozsáhlejším článkům. Jakou strukturu volíte při psaní story? Snažím se vždy začít tématem, kvůli kterému tu story píšu. Takže, když píšu o Velikonocích story s paní, která plete vajíčka, začnu rovnou s tím. V další části se pak věnuji tomu, jak se člověk k té činnosti dostal a na závěr dávám nějaké osobní informace nebo obecný background. V celém článku se pak snažím toho člověka průběžně představovat, snažím se vyhnout tomu, popsat ho v jednom odstavci a radši ty informace dělím do celého článku. Jak podle vás má vypadat titulek u story, co z článku se snažíte zdůraznit?

- 101 -

Vždycky se snažím vyzdvihnout tu činnost nebo úspěch kvůli, kterému o tom člověku píšu. Občas bych ráda použila titulek bez slovesa, ale ještě mi to nikdy neprošlo.

Snažíte se zdůraznit ve story emoce? Vůbec ne, používám spíš jenom prosté popisy jako například „směje se“, „usmívá se“ a podobné. Jak při psaní story pracujete s přímou řečí? Mám radši, když to podstatné říká dotyčný v přímé řeči, než abych se to já snažila nějakým způsobem opsat. Řekla bych, že ve story nechávám lidi promlouvat více než v běžném zpravodajství. Jakým způsobem si děláte poznámky? Používáte při rozhovoru záznamník v telefonu nebo diktafon u sluchátka? Dělám si rychle poznámky na papír, snažím se psát celé věty nebo alespoň jejich nejdůležitější části. Když zavěsím, ještě chvíli dopisuji to, co mi zůstalo v paměti a nestihla jsem si to poznamenat. Diktafon používám jen na delší rozhovory a jen pokud se s tím člověkem sejdu osobně. Jakou délku mají obvykle vaše story? Tak přibližně dvoják nebo půl strany A4. Dělají se i delší, ale nejsou tak časté.

11.2.3

Rozhovor s Radkem Gálisem

Datum: 31. 3. 2016 Délka rozhovoru: 93 minut Místo: kavárna v Českých Budějovicích

Kdy jste začal pracovat v krajské redakci a jaká je vaše současná pozice? Nastoupil jsem před deseti lety jako redaktor, který se bude věnovat výhradně publicistice. Navrhl jsem tehdejšímu šéfredaktorovi témata, kterým bych se chtěl věnovat, a která do té - 102 -

doby nikdo nedělal, a on mě na základě nich přijal. Od té doby se hlavní náplň mojí práce prakticky nezměnila. Nastali ale různé změny organizace v redakci, kvůli kterým jsem během let měl na starosti kromě své běžné práce třeba černou kroniku nebo jsem jeden čas psal otvíráky na titul. Dá tedy říct, že se věnuji primárné publicistice a pak pomáhám, kde je to zapotřebí.

O jaká témata šlo? Hlavně o vzpomínky pamětníku na historické události spojené našimi dějinami například příběhy válečných veteránů nebo politických vězňů. V té době jsem pracoval ještě pro charitu, vedl jsem poradnu pro cizince, měl jsem kontakty na cizince a uprchlíky, kteří tady pracovali a studovali, takže jsem se chtěl věnovat i těmto tématům a samozřejmě i obecně psát o charitativních a církevních tématech. Krajská redakce má dva stále redaktory píšící publicistiku a prakticky žádného, který by se věnoval čistě zpravodajství. Odráží se to na zastoupení publicistických textů v novinách? Publicistika se z novin všeobecně vytrácí, což je podle mě velká chyba, protože čtenář potřebuje čtení, Klasické zpravodajství si rychle najde na internetu, kdyžto delší čtení ne. V deníku je zpravodajství ve velké převaze na úkor publicistiky. Je to dáno hlavně tím, že v rámci úspor ubylo stránek z 24 na 16 a na publicistiku nezbývá místo. Proto jsem často vůbec rád, že mám alespoň nějaký prostor, kam psát. Čemu se tedy věnuje krajská část novin, když na publicistická témata není místo? Na kraj je jedna stránka, kterou většinou zaberou zprávy z kultury, jedna stránka s černou kronikou a sport. Některé dny v týdnu vychází pravidelné publicistické rubriky, například Host deníku, což bývá stánkový nebo půl stránkový rozhovor, ale to zdaleka nestačí. Kolik prostoru by mělo být publicistice ideálně vyhrazeno? Stačila by denně půlstrana, ale aby byla vyhrazena jen pro publicistiku. Když jsem nastupoval, tak tenhle prostor tu byl. Byly prostory i pro fotoreportáže Jakým žánrům dáváte při psaní přednost?

- 103 -

Docela rád dělám rozhovory a baví mě psát i příběhy25. Lze nějak shrnout, jaká témata si vybíráte, když máte možnost? Když tu možnost mám, což bývají tak dvě třetiny textů, kdy mám možnost dělat vlastní témata, tak se snažím psát věci, které mají určitý přesah do budoucna. Pořád mě baví vyhledávat různé pamětníky, kteří zažili něco, o čem se už dnes učí ve školách a učit se o tom bude pravděpodobně stále. Ideální by bylo, kdybych měl každý týden k dispozici jednu stránku, kde bych se tomuto tématu mohl věnovat. Teď se hodně věnuji třeba vojákům z východní fronty, protože mám pocit, že jak se čtyřicet let nemluvilo o západu, tak teď se nemluví

o

východu.

On i ti lidé jsou často i překvapeni, že se o ně někdo zajímá. Zajímavé životní osudy mají také přidělenci k pomocným technickým praporům, ti takzvaní černí baroni. Jsou naopak témata, kterým se vyhýbáte? Určitě jsou. Dříve, když jsem vypomáhal se zpravodajstvím, tak jsem se konfliktním tématům nevyhýbal, dnes už se jim vyhýbám. Jsou to většinou témata, na která by bylo potřeba několik dní a tolik času prostě není. To je obecně asi problém Deníku, že se témata dělají ze dne na den a není prostor se jim věnovat více do hloubky. Většina čtenářů Českobudějovického deníku patří spíše ke starším ročníkům, uzpůsobujete podle toho výběr svých témat? Určitě ne. Vím, že funguje, že když si lidi koupí noviny, tak si je dítě nebo někdo další z rodiny třeba jenom znuděně prolistuje a něco ho zaujme. Takže je super mířit i mimo naši cílovou skupinu. Chci, aby to byly rodinné noviny, v kterých si každý najde něco. Jsou v deníku nějaká pravidla, jak mají vypadat jednotlivé publicistické žánry? Nejsou. Ty storky a rozhovory jsou čistě subjektivní. Už výběr člověka, s kterým bude redaktor mluvit, o něčem vypovídá. Každý má určitou vlastní představu jak by měl rozhovor nebo třeba storka vypadat a tu se snaží naplňovat. Jakých zásad se snažíte při psaní story vy sám držet? Vždycky se snažím, aby ty story nebo rozhovory měly větší přesah a nesoustředily se jen na jedno jediné téma. Kromě toho se snažím, aby tam byla jména. Tím, jak jsme regionální médium, tak se ti lidé znají a poznávají navzájem. V tom vidím největší výhodu regionálních

25

Má na mysli žánr story.

- 104 -

novin. Když Marie Jandová vzpomíná na Julii Hruškovou, tak si pak příbuzní Hruškové mohou říct, jak je hezké, že vzpomíná na babičku. Můžete popsat celý pracovní proces, jakým postupujete, když se rozhodnete napsat story? Jsou dvě možnosti. Buď mám jenom téma a musím náhodně najít někoho, kdo by se mi do toho tématu hodil, nebo mám rovnou tip na konkrétního člověka a přibližně tuším, o čem se budeme bavit. Ta první je rozhodně žurnalisticky zajímavější, když mám psát třeba o farmářských trzích, tak jdu na ten trh a náhodně si vyhlídnu člověka, s kterým tu storku udělám. Někdy stačí i pět minut, pokud si s tím člověkem padneme do oka, tak se bavíme klidně i přes hodinu.

Když víte, o koho půjde, děláte si dopředu rešerši? Ne vždy to jde, ale pokud je to alespoň trochu možné, tak se o to snažím. Třeba, když dělám článek o vítězi lokální modelářské soutěže, moc o něm asi nezjistím, ale zkouším zjistit co nejvíce informací alespoň o té soutěži, abych měl alespoň nějaký základ. Zaznamenáváte si poznámky na papír nebo používáte diktafon? Někteří si to pamatují, já radši používám diktafon. Hlavně, když vím, že to může být delší povídání a hlavně abych se nespletl. Ale pokud vím, že mám jenom čtyři sloupečky a je to v uvozovkách obyčejný člověk, tak diktafon nepotřebuji. Zapíšu si jen pár klíčových bodů a stačí mi to. Na každého si ale beru telefon, abych měl šanci se případně doptat nebo si některé informace pro jistotu ověřit. Než začnete psát, sepíšete si osnovu, několik hlavních bodů, podle kterých chcete postupovat? Ne, pro mě je důležité akorát vědět, kolik na to mám místa. Když mám čtyři sloupce, vím, že tam budu mít jednu fotku, která mi ubere místo a k tomu tak dvacet vět. Když dělám něco většího, je lepší tam mít fotky dvě. Říká se, že na začátku je důležité čtenáře zaujmout, někdy to tak dělám, ale ty příběhy lidí si o pozornost většinou řeknou samy. Držíte se při psaní story nějaké struktury?

- 105 -

Jak kdy. Někdy je lepší něčím zajímavým článek otevřít a pak postupovat chronologicky a nechat toho člověka co nejvíce mluvit v přímé řeči a moc to nekomentovat, třeba při vyprávění pamětníků. Jindy si to poskládám, jak se to hodí mně. Jaká je podle vás ideální délka pro story a jaká je nejčastější. Nejlepší je půlstrana, ale většinou je k dispozici jen čtverák. Do té půlstrany se alespoň kus života člověka vměstná. Dá se napsat profilová story na rozsah čtyř sloupců? Určitě, v redakci se vždycky smějeme, že se dá napsat i na jedňák. Když se to tam musí vejít, vejde se to. Čtenář by to samozřejmě chtěl delší, ale stává se, že to místo prostě není. Je pouhá skutečnost, že člověk pochází z jiné země dostačující důvod, abyste o něm napsal článek? Určitě. My jsme hodně xenofobní společnost a už tím, že člověk pochází odjinud, vzniká určitý střet. Čechům se žije v Česku dobře, ale cizinec už má určitý handicap. Jak byste zpracoval téma nebo seriál na téma cizinci na Českobudějovicku? Snažil bych se asi vybrat specifickou směsku lidí podle jejich činností a okolností, za kterých se k nám dostali. Určitě bych zvolil jednoho studenta, jednoho zaměstnance nějaké menší firmy nebo neziskovky, jednoho uprchlíka a pak někoho trochu známého, kdo je inspirativní a je kladně přijímán majoritním obyvatelstvem, ideální by byl třeba nějaký sportovec. Ostatní bych pak asi nechal na náhodě. Jakým způsobem postupujete při rozhovoru s cizinci, máte nějaký postup, jak „prolomit ledy“? Když vím, odkud je, tak pomáhá pozdravit v jejich jazyce a případně říct, že jste v jejich zemi byl, pokud je to pravda. Nejlepší je pokud mi toho člověka někdo doporučil a dopředu mu řekl, co jsem zač. Protože obecně se cizinci novinářů bojí, aby pak nevyšel článek, který by jim mohl přidělat problémy. Snažíte se používat ve svých story emoční prvky? Moc často to asi nedělám, hlavně kvůli tomu, že dopředu nevím, kolik budu mít prostoru. Ale snažím se vždy vykreslit toho člověka tak, aby byl k poznání. Děláte rozhovory osobně nebo i prostřednictvím telefonu?

- 106 -

Jednoznačně osobně, protože pak si na toho člověka uchovám vzpomínku, která se může promítnout do textu. Telefonicky dělám rozhovory jen, když opravdu není možné potkat se osobně. Poskytujete u článků autorizaci? Pokud ji někdo chce, tak ano. U storek asi ani ne, ale u těch delších rozhovorů bych nerad udělal chybu a napsal něco jinak, než to ten člověk myslel. Rozlišujete feature od story? Vím, že jsem se to před pětadvaceti lety i učil, ale dneska už nevím, čím by se měl od storky lišit. Kdo vám texty edituje. To je právě průser, my editora nemáme. Když jsem dělal v jiných redakcích, byl jsem zvyklý, že se mi na to editor podívá, a teprve pak jde článek do tisku. Tady v redakci nám takový člověk určitě chybí.

- 107 -

11.3

Etický kodex Deníků VLP26

Úvodem Cílem Etického kodexu je poskytnout každému členu redakcí Deníků VLP (dále jen Deníků) vodítko k tomu, jaké profesně-etické jednání se od něj očekává v rámci jeho pracovních povinností. Etický rozměr práce všech členů redakcí Deníků je důležitý sám o sobě i jako předpoklad společenského a hospodářského úspěchu listu. Serióznost všech listů a dobré jméno každého redaktora jsou podmínkou pro naplnění této funkce. Čtenáři mají jako občané právo na informace zaručené Základní listinou práv a svobod. Členové redakce přejímají osobní odpovědnost za to, že informace, které šíří prostřednictvím Deníků, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. V tomto vymezeném smyslu je každý člen redakce i celý list loajální především ke čtenářům "svého" Deníku. Prvotním zájmem členů redakce je zájem čtenářů, nikoliv skupinový zájem odborníků, politiků, zdrojů informací nebo inzerentů. Z tohoto důvodu má etický kodex zabránit zejména konfliktu zájmů. Protože otázky spojené s konfliktem zájmů jsou komplexní povahy a protože redakce nemůže po čtenářích žádat, aby se vyznali v detailech této komplexnosti, musí každý člen redakce udělat vše pro to, aby se vyhnul i zdání konfliktu zájmů, neboť i to poškozuje dobré jméno listu. Dodržování etického kodexu je významným kritériem, podle něhož je každý pracovník hodnocen. Porušení etického kodexu ze strany zaměstnance představuje porušení pracovní kázně zaměstnance, přičemž může vést ke ztrátě důvěry zaměstnavatele v zaměstnance a může být i důvodem pro rozvázání pracovního poměru. ETICKÝ KODEX Práce s informacemi 1. Při své práci se členové redakce řídí zákony České republiky. Zejména dbají na to, aby svými články nevyzývali k jakékoliv, zejména rasové, národnostní, třídní nebo náboženské diskriminaci, ani diskriminaci založené na příslušnosti k pohlaví či sexuální orientaci. 2. Členové redakce přinášejí čtenáři co nejpřesnější a nejúplnější informace. Zároveň nesmějí žádnou informaci vědomě zatajit či zkreslit.

26

Interní dokument VLP získaný od jednoho z členů redakce.

- 108 -

3. Členové redakce dále dbají na to, aby nezkreslili přesnost informací, a to ani použitím nevhodného titulku, doprovodnou fotografií a podobně. 4. Každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná a mohla by kohokoliv poškodit, musí být neprodleně opravena. 5. Členové redakce obecně nepublikují zpravodajské články vycházející pouze z informací jednoho zdroje. Existují samozřejmě výjimky. Tvoří je agenturní zprávy, statistické a věcné informace (policejní „svodky“, hlášení hasičů…), články statistického charakteru, zpravodajství o významných projevech politiků a podobné články. Ve výjimečných případech je možné čerpat pouze z informací jednoho zdroje. Publikování takovéto informace schvaluje šéfredaktor (jde o šéfredaktora, který je přímo nadřízený redaktorovi či editorovi – dále jen šéfredaktor). 6. Ve svých materiálech členové redakce rozlišují faktické údaje a osobní názory. Osobní názory se mohou objevit pouze v názorových článcích – komentářích, názorových analýzách, nikdy ne ve zpravodajství. 7. Ti, kterých se týká zveřejňovaná negativní informace, musí vždy dostat možnost vyjádření. Pokud se přes snahu redakce dotčenou osobu nepodaří zastihnout, zpráva může být publikována. Publikování takovéto informace schvaluje šéfredaktor. Ve zprávě pak musí být uvedeno, že se redakce snažila napadenou osobu zastihnout a zpravidla i důvod, proč se to nepodařilo. 8. Osobám, se kterými člen redakce mluví a přináší o nich informace, se musí představit jako novinář. Výjimky se týkají například testování kvality služeb a citlivé investigativní práce a musí je schválit šéfredaktor. 9. Členové redakce se nedopustí plagiátorství. Jsou povinni uvést zdroje, z nichž čerpali. Rozdělení redakčních a obchodních záměrů 10. V redakci i na stránkách listu je zřetelně oddělena redakční práce od inzertních ploch tak, aby čtenář nemohl obě tyto části zaměňovat. Členové redakce se nesmějí podílet na náboru inzerce. 11. Články napsané členy redakce jsou v listu zařazovány jen v místech, za něž nese odpovědnost redakce. Nemohou být využívány v inzerátech a zvláštních inzertních přílohách. Toto ustanovení se netýká redaktorů specializovaných na inzertní přílohy, které jsou však zřetelně označeny jako inzerce. Redaktor specializovaný na inzertní přílohy se zpravidla - 109 -

nepodílí na práci redakcí Deníků a nepublikuje v nich svoje články, pokud jeho nadřízený šéfredaktor nerozhodne jinak. 12. Inzertní části deníku jsou zřetelně odlišeny od redakčních, používají výrazně jiný typ písma, mají jinou grafickou podobu a jsou zřetelně označeny jako inzerce. 13. Člen redakce ani jiný zaměstnanec vydavatelství VLP nesmí slibovat článek výměnou za inzerci. Konflikt zájmů 14. Obecně platí zásada, že členové redakce píší o politických, společenských a zájmových organizacích a skupinách, v nichž jsou členy, pouze tehdy, pokud je o jejich členství informován nadřízený šéfredaktor a zároveň jsou při jejich psaní plně dodrženy zásady vyváženosti a nestrannosti. 15. Účast v politických a zastupitelských orgánech a záměr kandidovat ve volbách jsou členové redakce povinni oznámit šéfredaktorovi a dohodnout se s ním na případných pravidlech další práce v redakci. 16. Osobní investice členů redakce nesmějí ovlivnit nezávislost psaní. Obecně platí pravidlo, že člen redakce nepíše o podniku, na jehož hospodářských výsledcích má zájem. 17. Členové redakce se nemohou publicisticky věnovat podnikům, v jejichž statutárních, dozorčích nebo jiných orgánech působí. 18. Členové redakce nejsou oprávněni využívat jakoukoliv informaci, která není k dispozici veřejnosti, k vlastnímu obohacení nebo prospěchu nebo k obohacení nebo prospěchu třetích osob. K vlastnímu prospěchu nebo prospěchu třetích osob nejsou oprávnění ani využívat status novináře. 19. Členové redakce při své práci nepřijmou dary nebo jakékoliv jiné peněžité nebo nepeněžité výhody ať už přímo nebo nepřímo od lidí a firem, o nichž píší. Netýká se to symbolických dárků (tužka, poznámkový blok) či běžného pohoštění. Netýká se to ani recenzních kopií (kniha, CD, CD-ROM, katalog výstavy, apod.) Pokud by odmítnutí hodnotného daru bylo nezdvořilé, člen redakce tento dar může přijmout za redakci, která jej pak

věnuje

charitě.

V

tomto

případě

to člen redakce oznámí dárci. Služební cesty

- 110 -

20. Obecně platí pravidlo, že všechny služební cesty hradí redakce. Členové redakce mohou v některých, níže popsaných, případech cestovat na náklady třetích osob, každá taková cesta však vždy podléhá schválení šéfredaktora. 21. Členové redakce mohou v některých případech a na základě schválení šéfredaktora cestovat na náklady vlád a neziskových organizací. 22. Ve výjimečných případech a na základě schválení šéfredaktora může člen redakce cestovat za peníze firmy, jsou-li splněny všechny následující podmínky: a) Cesta má pro list jednoznačnou publicistickou hodnotu. b) Cestu schválil šéfredaktor. c) Šéfredaktor pošle příslušné osobě, která nese náklady na cestu, dopis, v němž přijme pozvání člena redakce a upozorní ji, že redakce si vyhrazuje právo na objektivní pohled včetně nezávislé kritiky. Respektování soukromí a práce se zdroji 23. Členové redakce respektují soukromí osob, o nichž přinášejí informace. Každý má právo na slušné zacházení. Veřejně známí lidé ale požívají menší ochranu soukromí než veřejně neznámí občané. Důvodem je zvýšená odpovědnost veřejně známých lidí za jejich jednání vůči společnosti, jejich možnost ovlivňovat životy spoluobčanů a také jejich snadný přístup ke sdělovacím prostředkům v případě poškození. Člen redakce je povinen brát zvláštní ohledy zejména na mladistvé, nemocné a sociálně "slabé" a jednat tak, aby jim nezpůsobil újmu. Vyžaduje-li investigativní práce narušení soukromí občanů, lze to zdůvodnit jen veřejným zájmem hledané informace. Narušení soukromí musí schválit šéfredaktor. 24. Vyžaduje-li investigativní práce nestandardní postup, který by mohl být interpretován jako porušení obecně závazných právních předpisů, lze takový postup ospravedlnit jen konkrétním veřejným zájmem, nikoliv však pouze obchodním zájmem. Takový postup podléhá schválení šéfredaktora, nikoli však šéfredaktora přímo nadřízeného redaktorovi, ale šéfredaktora stojícího o stupeň výše v hierarchii redakcí Deníků (u redaktora lokální redakce schválení uděluje šéfredaktor – kraje, u redaktora – kraje i redaktora centrální redakce Deníků toto schválení uděluje ředitel redakcí Deníků). Redaktor může výše uvedený nestandardní postup jako pracovní úkol odmítnout, aniž by mu hrozila jakákoli pracovněprávní sankce za neplnění pracovních úkolů. Poruší-li člen redakce Deníků platné obecně závazné právní přepisy, je za takové své jednání plně odpovědný. 25. Citace výroků a informace od občanů, kteří si nepřáli být jmenováni, používá redakce výjimečně. Zpravidla jen tehdy, není-li možné získat nebo potvrdit informaci z jiného zdroje, a neuveřejnění by postavilo list do konkurenční nevýhody. Čtenář má právo vědět, proč - 111 -

dotyčný nechce být citován. Každou citaci či informaci z nejmenovaného zdroje však musí schválit šéfredaktor nebo jím pověřený vedoucí pracovník redakce. I při publikování informací z nejmenovaného zdroje platí zásada pravdivosti a úplnosti. 26. Členové redakce chrání identitu zdrojů, přičemž postupují v souladu s obecně závaznými právními předpisy. V citlivých případech může vedoucí pracovník redakce a šéfredaktor požádat redaktora o sdělení jména zdroje informace. Redaktor má právo toto sdělení odmítnout bez nebezpečí postihu. V takovém případě však vedení redakce může odmítnout zveřejnění této informace. 27. Platí obecné pravidlo, že redakce neuznává institut autorizace rozhovoru. Pravidla vedení každého rozhovoru domluví člen redakce s interviewovaným předem. Jakékoliv informace poskytnuté redaktorovi mimo záznam musí být domluveny předem a člen redakce musí dohodu respektovat. Člen redakce nedovolí dodatečné zásahy do textu rozhovoru, které mají jiný než zpřesňující charakter. Nedovolí zejména zásahy, které pozměňují smysl původního vyjádření. Shlédnutí textu rozhovoru interviewovaným před publikací je zdvořilostí, kterou člen redakce může a nemusí poskytnout. 28. Členové redakce dodržují zásadu presumpce neviny. Jména obviněných a obžalovaných uvádějí pouze v případě, je-li to ve veřejném zájmu, nebo v případě, že jméno dotčeného je všeobecně známé, bylo již publikováno v médiích a nehrozí tak, že zveřejnění jména bude mít negativní dopady na dotčeného či jeho příbuzné. Redakce neidentifikují v článcích příbuzné obětí nebo delikventů bez jejich výslovného souhlasu. Spolupráce s jinými médii 29. Členové redakce nespolupracují s médii, která jsou přímými konkurenty (deníky, internetové servery, zpravodajské týdeníky, radniční noviny…), pokud zdůvodněnou výjimku písemně nepovolí šéfredaktor. V ostatních médiích mohou členové redakce vystupovat a mohou s nimi spolupracovat, pokud jsou identifikováni jako zaměstnanci Deníků VLP resp. konkrétního Deníku. I v tomto případě ale musí být o spolupráci s médiem předem informován nadřízený šéfredaktor. 30. Pokud se redaktor rozhodne vlastní materiál publikovat, např. v odborném časopisu, je povinen jej nejprve nabídnout k využití v médiích VLP. Až po odmítnutí publikuje jinde.

- 112 -

31. Členové redakce se nepodílejí na tvorbě PR materiálů firem, pokud by takováto práce mohla vystavit nebo zpochybnit nezávislé postavení člena redakce. I tento typ práce musí předem povolit nadřízený šéfredaktor. Závěrem Vedení redakce Deníků VLP na všech stupních řízení odpovídá za uplatňování principů etického kodexu a řeší případy jeho porušení.

- 113 -