Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra historie

Znalosti ţáků, ukončujících 9. ročník ZŠ, o dění v koncentračním táboře Osvětim v letech 1940 – 1945, se zaměřením na analýzu vědomostí ţáků na Brněnsku - ve městě a na venkově

(Bakalářská práce)

Brno 2011 Vedoucí bakalářské práce: prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc. Vypracovala: Kateřina Dalecká

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně s uţitím literatury a zdrojů uvedených v přiloţeném seznamu. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 19. 4. 2011

………………………..

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce, prof. PhDr. Jaroslavu Vaculíkovi, CSc., za vstřícný přístup a cenné metodické a teoretické rady, kterými přispěl k vypracování této práce.

OBSAH Úvod……………………………………………………………………………………str. 1 I. Koncentrační tábor Osvětim, Osvětim – Birkenau…………………………….str. 4 1.1 Obecná fakta……………………………………………………………………str. 4 1.2 Pamětníci……………………………………………………………………….str. 15 1.3 Popírání holocaustu…………………………………………………………...str. 16 II. Analýza současných učebnic moderních dějin pro ZŠ s ohledem na tematiku holocaustu……………………………………………………………………….....str. 17 III. Regionální moţnosti výuky ţáků 9. tříd ZŠ – se zaměřením na tematiku holocaustu………………………………………………………………………….str. 20 3.1 Brno – město…………………………………………………………………...str. 21 3.2 Brno – venkov………………………………………………………………….str. 25 IV. Současný fenomén na ZŠ – učivo moderních dějin se nestíhá mnohdy probrat……..............................................................................................................str. 26 V. Analýza dotazníků ZŠ Brno-město x ZŠ Brno-venkov………………………..str. 27 5.1 Text dotazníku………………………………………………………………....str. 27 5.2 Analýza dat…………………………………………………………………….str. 30 5.2.1 Obecné statistické údaje………………………………………………str. 30 5.2.2 Analýza jednotlivých otázek………………………………………… str. 31 5.3 Srovnání dotazníků dle pouţívaných učebnic a metod výuky. Výsledky výzkumu……………………………………………………………………………str. 43 Závěr………………………………………………………………………………….str. 48 Seznam pramenů a literatury………………………………………………………….str. 50 Resumé………………………………………………………………………………..str. 53

Úvod V dnešní době se rozšiřují různá extremistická hnutí, která propagují nacistická a rasistická hesla. Co to vlastně extremismus je? Extremismus je politický postoj, který na běţné pravo-levé politické stupnici zaujímá krajní pozici.(1) Zjednodušeně lze říci, ţe extremista je netolerantní člověk, který má posunuté morální cítění oproti většině. Odmítá základní lidské hodnoty a právní, popřípadě i etické normy. Encyklopedie nás odkazuje taktéţ na jiné slovo podobného významu, které nám naši definici více rozšíří. Radikalismus jsou radikální názory, či smýšlení, rozhodný postup, nebo rázné řešení. Ale je to také směr, teorie či hnutí usilující o zásadní, nekompromisní (často aţ extrémní) řešení problémů. Lze rozlišit hnutí, která jsou radikální buď svým cílem (teoretický radikalismus), nebo svými prostředky (praktický radikalismus).(2) Klasicky se extremismus dělí na pravicový a levicový. Pravicový se řídí teorií „čisté rasy“, kterou bohuţel nezavedli aţ nacisté, ale jiţ mnohem dříve (v 19. století) se tyto myšlenky objevovaly u antropologů po celém světě. Mohli bychom sem zařadit rasismus, antisemitismus, nacismus, fašismus, včetně novodobých projevů pravicového extremismu jako je neonacismus apod. Rasově nesnášenlivé jsou na příklad skupiny hnutí Skinheads. Avšak k těmto existuje i protipól. Pro levicový extremismus je typický naprosto sociální postoj, avšak opět ve vyhraněné podobě. Jeho příznivci jsou ochotni za všech okolností dojít k rovnosti všech lidí, všech sociálních vrstev a jsou zásadně proti rasismu. Do této skupiny se řadí na příklad anarchisté. Ale ultralevicové skupiny jsou schopny dojít aţ k teroristickým praktikám.(3) Extremistických skupin je ve světě i v naší republice hodně, avšak ne všechny jsou svou ideologií rasově netolerantní. Já se budu ve své práci zabývat pouze problematikou rasové nesnášenlivosti, ale mějme na paměti, ţe kaţdá tato skupina je nebezpečná svými vyhraněnými postoji, a proto by se ţádná z nich neměla nikdy dostat k moci.

(1)

Velký slovník naučný: Encyklopedie Diderot. 1. vydání. Praha: DIDEROT, 1999. s. 402.

(2)

Tamtéţ, s. 1211.

(3)

Sylva Štajnochrová. Základy společenských věd – Extrémistická hnutí [online]. [citováno dne 29. 12. 2010].

Dostupné na: http://www.imaturita.cz/referaty/zaklady-spolecenskych-ved/extremisticka-hnuti/37/

1

Počátek problému extremistických skupin nastal u nás po listopadu 1989. Mnozí lidé v devadesátých letech hovořili o projevech extremismu jako o důsledku rodící se a ještě nestabilní demokracie. Avšak fakt je takový, ţe demokracie nemá ţádné mechanismy pro úplné potlačení extremismu. To uţ by se stala diktaturou.(4) Projevy extremismu v českých zemích se přímo pojí na zahraniční organizace tohoto typu. Nejvíce k nám přicházejí tyto proudy zejména ze západu. S rozvojem mediálních a komunikačních sítí dochází samozřejmě ještě k většímu nárůstu extremistických příznivců.(5) Proto je nutné zamyslet se nad tím, z jakého důvodu mladí lidé upřednostňují členství v podobných organizacích, anebo jsou alespoň jejich sympatizanty. Proč mají lidé v současnosti potřebu vykřikovat na koncertech věty, které jsou jiţ za hranicemi lidskosti? Proč pořádají demonstrace, kde vyjadřují svou nesnášenlivost vůči Romům, Ţidům, homosexuálům, cizincům…? Kde se nachází ty kořeny zla, které se snaţila naše společnost v minulosti tak intenzivně vytrhat? Nepoučili jsme se snad dostatečně z druhé světové války? Odpověď je relativně prostá. Mladí lidé mezi 15. a 20. rokem ţivota se uchylují pod křídla radikálně vyhraněných skupin, protoţe mají problémy doma, scházejí se se špatnými lidmi, kteří je svádějí na scestí a navíc mají nedostatek informací o daných ideologiích. Mohlo taktéţ dojít nejen k výchovnému pochybení ze strany rodičů, ale také ze strany školy. Po zralé úvaze by tedy starší generace měla začít jednat a především apelovat na mladé jiţ od raného dětství, aby byla tolerantnější k odlišným lidem a ke světu vůbec. Ţijeme v multikulturní společnosti a musíme naučit i děti, aby se v ní uměli s rozumem pohybovat. Z výše uvedeného je jasné, ţe poskytnutí poučení a zásadních informací o veškerých projevech extremismu je jedním z nejdůleţitějších úkolů základního školství. Přece naše společnost nechce, aby se opakoval holocaust, ať uţ v jakékoli podobě! Ve své bakalářské práci se tedy budu zabývat tematikou holocaustu, konkrétněji koncentračním táborem Osvětim, o němţ uvedu nejdůleţitější informace. Avšak pilířem mé práce bude analýza dotazníků z 9. tříd základních škol. Tento průzkum proběhl v květnu a červnu 2010 na dvou ZŠ, v Brně - městě a v jedné vesnici z okresu Brno - venkov. (4)

Sylva Štajnochrová. Základy společenských věd – Extrémistická hnutí [online]. [citováno dne 29. 12. 2010].

Dostupné na: http://www.imaturita.cz/referaty/zaklady-spolecenskych-ved/extremisticka-hnuti/37/ (5)

Tamtéţ.

2

Ţáci zde odpovídali na otázky týkající se koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz (Osvětim). Nebyla jim povolena ţádná komunikace mezi sebou, nesměl jim radit učitel, nesměli se dopředu na dotazník nijak připravovat. Měly být ověřeny pouze jejich skutečné znalosti o osvětimském masovém a systematickém vyvraţďování a teroru. (A to jejich znalosti, které nabyli jak ve škole, tak také jiným způsobem. Tedy mohli je získat při jiné výukové aktivitě pořádané školou, anebo i při své osobní zájmové činnosti…) V této práci budu co nejvíce do hloubky analyzovat dané odpovědi. Dotazníky však nerozliším jen podle lokality školy, ale téţ podle pohlaví ţáků. Navíc bych chtěla dosáhnout i analýzy těchto škol podle pouţívaných učebnic. V neposlední řadě se budu zabývat moţnostmi učitele dějepisu, které má pro vyučování o holocaustu v daných lokalitách. V mé práci budu vycházet téţ z rozhovorů s učiteli dějepisu dotazovaných ţáků a moţností výuky, které vyuţívá. Coţ bude konfrontováno s výsledky jeho ţactva. Mimo jiné uvedu i konkrétní moţnosti, které má učitel na Brněnsku, pokud chce k výuce holocaustu přistupovat kreativnějším způsobem. Samozřejmě, ţe neopomenu zmínit ani problém, který je na našich základních školách jiţ určitým fenoménem, a to jak učitelé dějepisu stíhají probrat látku moderních dějin, popřípadě jakým způsobem a jestli vůbec ano. Pokud si to tedy shrneme – hlavním cílem mojí práce bude učinit jakousi menší sondu do základního školství, respektive do posledních ročníků základních škol na Brněnsku, s ohledem na vědomosti ţáků o holocaustu, které si mají odnést díky základnímu vzdělávání s sebou do ţivota. Chci zanalyzovat rozdíly na dvou konkrétních vybraných školách, aby tak mohlo na příklad v budoucnu dojít k podrobnějšímu zmapování výsledků základních škol v celém regionu, popřípadě i v celé republice, co se týče vědomostí ţáků o koncentračních táborech a holocaustu. Tyto poznatky totiţ mohou dopomoci v boji proti opětovně se rozrůstajícímu neonacismu a extremismu vůbec. Pokud naše děti nedostanou objektivní informace o dění za druhé světové války jiţ na základní škole, potom se nemůţeme divit tomu, ţe vůdci zmiňovaných extremistických stran fanatizují davy mladých a nevědomých lidí rasistickými hesly. Je především na učitelích a rodičích, aby vnukli dětem rozumné názory a vedli je k toleranci. A záleţí také pouze na kreativitě těchto dospělých, jak dětem a ţákům zprostředkují informace o holocaustu, aby uţ nikdy nedošlo k tomu, k čemu v minulosti. Dle mého názoru by toto zprostředkování mělo být co nejšokující. V nejlepším případě by měl celý 8. nebo 9. ročník ZŠ odjet na exkurzi do Osvětimi. Z výše uvedeného tedy předpokládám, ţe materiál mé bakalářské práce by mohl být dále rozšiřován a pouţíván jako zpětná vazba v základním školství.

3

I. Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim 1.1 Obecná fakta Malé městečko Osvětim (polsky Oświęcim, německy Auschwitz) bychom našli v Malopolsku (přesněji v Malopolském vojvodství),(6) tedy v jihovýchodním Polsku, na řece Visle, která o několik desítek kilometrů dál protéká i centrem Krakova. Osvětim je dnes centrem tzv. Osvětimského okresu. Minulost tohoto malého města sahá aţ do roku 1270. Neblaze se však proslavilo aţ v polovině 20. století kvůli nacistickému vyhlazovacímu táboru. Z tohoto důvodu sem v současnosti proudí davy turistů, aby si prohlédly památník holocaustu v polském Státním muzeu Auschwitz-Birkenau,(7) tedy v Osvětimi – Březince. Na počátku minulého století se jednalo o obyčejné malebné městečko, které bylo, jak jsem se jiţ zmínila, roku 1270 zaloţeno Němci, roku 1457 bylo vytrţeno z lůna Svaté říše římské a v roce 1772 připojeno k Rakousku. Mohlo proţívat osud běţného pohraničního města, nebýt posedlosti takzvaným německým Východem, která zachvátila Němce koncem 19. století.(8) Německý ministr propagandy Joseph Goebbels označoval tento Východ jako „nostalgii a naplnění německého národa“.(9) Nacisté si začali z historických důvodů nárokovat polský prostor. Ze začátku především proto, ţe potřebovali mít území, na které by mohli odsunout pro ně „rasově nečisté“ Ţidy. (A to jak ze svého území, tak postupně také z celé Evropy.) Později, kdyţ se tyto árijské ideje rozvinuly do obludnějších rozměrů, bylo pro ně nutné zajistit území, na kterém by mohli nerušeně připravovat o ţivot miliony „nečistých“ a neţádoucích lidí. (Nakonec byl totiţ zcela zamítnut návrh o převáţení Ţidů do zámoří - plán Madagaskar.) Za osvětimskou tragédií má prsty nejen Adolf Hitler, ale především říšský velitel SS Heinrich Himmler a v neposlední řadě velitel osvětimského koncentračního tábora Rudolf Höβ. Osvětim se bohuţel stala mezinárodním symbolem vraţedné mašinerie. (6)

Województwo Małopolskie: The Małopolskie Voivodeship invites. Tourist guide-book 2001. Kraków:

Wydawnictwo FORMA, 2001. s. 108. (7)

Tamtéţ, s. 109.

(8)

DWORK, D. – van PELT, R., J. Osvětim: 1270 aţ současnost. Edice historické myšlení – řada totalitarismus a

šoa. Praha: Argo, 2006. s. 15. (9)

Tamtéţ.

4

Zajímá nás tedy relativně nedávná minulost města Osvětimi – konkrétněji jeho minulost pod patronátem „Třetí říše“. Do prostoru takzvaného Generálního gouvernementu měli být na rozkaz Hitlera postupně koncentrováni všichni evropští Ţidé a neárijské obyvatelstvo obecně. Osvětim však původně neměla být koncentračním táborem. Tábor byl zde budován na několik etap a jeho funkce se v průběhu let 1940 – 1945 měnily. Roku 1940 byl na rozkaz Heinricha Himmlera na místě původních polských vojenských kasáren zřízen tábor Auschwitz I. v blízkosti městečka Osvětim, nad jehoţ bránu později vězňové museli umístit heslo: „Arbeit macht frei“ („Práce osvobozuje“). Velením tábora byl pověřen Rudolf Höβ.(10) Tábor Osvětim I. byl tedy zaloţen v roce 1940. Dne 20. května 1940 přišla prvá skupina vězeňských funkcionářů (kápů a blokových) z koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Asi měsíc nato přišel první transport politických vězňů z Polska.(11) Do tohoto tábora se tehdy mohlo vejít na 20 tisíc vězňů. Byl však s prvotním záměrem zamýšlen pouze jako věznice pro polské a později sovětské zajatce. Asi z 10 tisíců vězňů, s kterými bylo zacházeno velmi krutě, přeţila od roku 1940 do roku 1942 jen jedna tisícovka. Tato byla posléze přesunuta do druhého osvětimského tábora. V táboře Auschwitz I. byl v roce 1942 umístěn i ţenský tábor, který byl od muţského oddělený zdí. Po nějakém čase byly i ţeny přesunuty do druhého hlavního tábora – do Březinky. Aţ v roce 1941 nacisté přikročili k realizaci tzv. „Endlösung der Judenfrage“ („konečného řešení ţidovské otázky“). V té době došlo také k rozhodnutí, ţe se osvětimský tábor rozšíří o další oddíl – Auschwitz II. – Birkenau (Osvětim – Březinka). Byl nově zaloţen v blízkosti vesnice Březinka, jen pár kilometrů od Osvětimi. Tento nový tábor jiţ prvoplánově slouţil jako koncetračně a selektivně – vyhlazovací a ve své konečné fázi mohl „ubytovat“ aţ 90 tisíc vězňů. V roce 1942 bylo tedy v Osvětimi II. zahájeno masové vyhlazování ţidovského obyvatelstva z celé Evropy, respektive ze zemí, které si Adolf Hitler nárokoval. Nejednalo se však jen o Ţidy. Zabíjeny byly i jiné, pro nacisty nepohodlné, národnosti a etnika – Romové, Slované… Denně bylo moţné zabít a spálit na 10 tisíc obětí.(12) (10)

Koncentrační tábor Osvětim – Auschwitz [online]. eStranky. cz, 2005 – 2009. [citováno dne 14. 1. 2011].

Dostupné na: http://www.osvetim-auschwitz.estranky.cz/stranka/pocatky-auschwitz (11)

KRAUS, O. – KULKA, E. Továrna na smrt. Praha: Orbis, 1955. s. 15.

(12)


Dostupné na: http://www.osvetim-auschwitz.estranky.cz/stranka/pocatky-auschwitz

5

Zajímavé je, ţe Hitler a Himmler (jeden z jeho nejbliţších spolupracovníků) se zásadně lišili v názoru na ţidovskou otázku. Hitler chtěl všechny „Neárijce“ co moţná nejdříve zlikvidovat, naproti tomu Himmler si moc dobře uvědomoval lidský potenciál, a proto chtěl určité vyselektované silné jedince vyuţít na práci natolik, aby zemřeli vyčerpáním. K selekci docházelo od roku 1942 „na rampě“ („křiţovatce smrti“) – Judenrampe,(13) kdyţ začali do Osvětimi přijíţdět i staří nebo nemocní lidé a děti. Zde především lékaři (nejznámějším je bezpochyby Josef Mengele) rozhodovali, který jedinec je dost silný na práci a který nikoliv. Dále si vybírali i jedince pro své pokusy – především ţeny a dvojčata. Na ţenách se dělaly pokuy se sterilizací, ale nejatraktivnější byla pro tyto „lékaře“ dvojčata, protoţe se jednalo o totoţné osoby.(14) Existují i zprávy, ţe byly v Osvětimi (a předtím v koncentračním táboře Dachau) zmrazovány pokusné osoby zaţiva. V Osvětimi se také „vylepšoval“ nejefektivnější systém zabíjení. Ponejprv se popravovalo střelbou, později kdyţ byly zavedeny plynové komory, pouštěli členové SS obětem do „sprch“ výfukové plyny (CO). Nacisté však tento „systém smrti“ vylepšili natolik, ţe začali pouţívat granulovaný plyn cyklon B, který s sebou přinášel relativně rychlou smrt. Tento plyn navíc pro vyhlazovací tábory vyráběla přímo na zakázku německá společnost IG Farben. Nebyla ale jedinou společností, která s nacisty spolupracovala. Mnohé firmy se ucházely téţ o moţnost dodávat plynové komory apod. (15) Na tomto místě bych se však ještě chtěla zmínit o tom, co předcházelo přílivu neárijských transportů do Osvětimi. A to o diskriminačních a rasistických nařízeních, které Ţidy postihly jiţ od roku 1935. Dne 15. září toho roku byly oficiálně vyhlášeny Norimberské zákony, které s konečnou platností uvedly do tehdejšího německého právního řádu zásadu, podle níţ se rozsah občanských práv řídil „rasovým“ původem jejich nositelů. Platilo to zejména o dvou ze souboru tří norimberských zákonů: zákonu na ochranu německé krve a německé cti a zákonu o říšském občanství.(16) (13)

DWORK, D. – van PELT, R., J. Osvětim: 1270 aţ současnost. Edice historické myšlení – řada totalitarismus

a šoa. Praha: Argo, 2006. s. 16. (14)


Dostupné na: http://www.osvetim-auschwitz.estranky.cz/stranka/pocatky-auschwitz (15) (16)

Tamtéţ. HOŘÁK, M. – JELÍNEK, T. (ed.) Kolektiv autorů. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí: studijní

materiál pro učitele dějepisu. Obecně prospěšná společnost Ţivá paměť. Praha: Galén, 2006. s. 10.

6

Dále Ţidé museli začít nosit viditelně na oděvu ţlutou Davidovu hvězdu. Existovala pro ně i další poniţující opatření, jako třeba omezený přístup do obchodů, zákaz návštěv školských a kulturních zařízení apod. Z autobiografických zápisků se však můţeme dočíst i o tom, ţe Ţidé většinou vůbec nehodlali opustit své domovy a utéci do zahraničí. Lpěli příliš na majetku a své existenci a byli přesvědčeni, ţe nacistický reţim je pouze přechodnou hrozbou a dříve nebo později se stejně zhroutí. Svým způsobem sice měli pravdu, k tomuto zhroucení však došlo daleko později, neţ očekávali.(17) Diskriminační opatření vůči Ţidům však pokračovala a stupňovala se. Měli být oţebračeni, všestranně poníţeni a vyděleni z ostatní společnosti. Potom došlo k vyhánění a vystěhovalectví Ţidů z jednotlivých evropských zemí, dále téţ k dílčím transportům a vraţdám. Nakonec přišla nová etapa masových deportací a hromadného vyvraţďování. Evropské území ovládané nacisty se tak mělo zbavit „méněcenného a nepřátelského ţidovského národa“. Tuto poslední fázi naplánoval, z pověření Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa, SSObergruppenführer Reinhard Heydrich během roku 1941.(18) K Reinhardu Heydrichovi je nutné poznamenat, ţe se stal jiţ v září 1941 říšským zastupujícím protektorem v Protektorátu Čechy a Morava. Zřejmě za odměnu. Na českém území se navíc od roku 1942 začalo počítat i s Terezínem jako s přechodným, dočasným a sběrným táborem Ţidů z Protektorátu. Terezínské ghetto mělo slouţit jako „tranzitní shromaţdiště“, kam měly transporty nejen přijíţdět, ale také, a to především, odjíţdět do vyhlazovacích táborů na východě.(19) Sonderbehandlung (SB), česky tzv. „zvláštní zacházení“ bylo označení transportů do vyhlazovacích táborů, které vezly lidi na smrt. (20) Tato informace nás zavádí zpět do Osvětimi, jako největšímu vyhlazovacímu táboru v dějinách vůbec. Velitelem koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim byl Rudolf Höβ mezi lety 1940 a 1943. (21) (17)

HERRMANN, H., J. Můj boj proti konečnému řešení: z Opavy a Prostějova přes Terezín, Osvětim –

Birkenau a Dachau do Izraele. Brno, 2008. s. 12. (18)

BROD, T. – KÁRNÝ, M. – KÁRNÁ, M. (ed.) Terezínský rodinný tábor v Osvětimi – Birkenau. Sborník

z mezinárodní konference. Praha, 7. – 8. března 1994. Praha: Melantrich, 1994. s. 15 – 16. (19) (20)

Tamtéţ, s. 15 – 16. HERRMANN, H., J. Můj boj proti konečnému řešení: z Opavy a Prostějova přes Terezín, Osvětim –


HÖβ, R. Velitelem v Osvětimi: Autobiografické zápisky. Praha: Academia, 2010. s. 120.

7

Na podzim roku 1941 stál Höβ před čistě technicko-organizačním problémem, jak sám popisuje ve svých zápiscích. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler ho povolal do Berlína a v rozhovoru mezi čtyřma očima ho informoval, ţe Osvětim sehraje při takzvaném „konečném řešení ţidovské otázky“ zásadní úlohu. Do koncentračního tábora Osvětim měli být deportováni Ţidé ze všech částí Evropy a tam systematicky povraţděni. Höβ dostal za úkol toto vraţdění zorganizovat a realizovat. Celá záleţitost byla tajná. Adolf Eichmann, vedoucí „oddělení pro ţidovské záleţitosti“ Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, měl Höβovi předat další pokyny. (Eichmann vedl totiţ veškerá opatření proti ţidovskému obyvatelstvu v zemích obsazených Německem). (22) Kdyţ byl v roce 1941 Höβ touto operací osobně pověřen. Měl za úkol připravit v Osvětimi vše k hromadnému vyhlazování. Neměl podle svých slov na rozmyšlenou, čekalo ho pouze splnění rozkazu. Jeho rozhled údajně nebyl dostatečně široký, aby si dovedl utvořit vlastní úsudek o tom, zda je nutno všechny Ţidy vyhladit. Nemohl prý odmítnout Führerův rozkaz. To byla nemoţná a nemyslitelná věc. Z Himmlerovy vůle byla tedy Osvětim předurčena k tomu, aby se stala největším vyhlazovacím táborem v dějinách lidstva. (23) Osvětim I – IV byl celý koncern. Tvořila ho soustava 39 koncentračních táborů, které byly rozděleny do čtyř hlavních skupin: Osvětim I (hlavní řídící tábor, kde byla ústřední správa tohoto koncernu a ústředna jeho gestapa), Osvětim II (měla oficiální název Birkenau – hlavním účelem bylo hromadné ničení lidí v plynových komorách), Osvětim III (neboli Buna – koncentrační tábor pro výstavbu gigantických továrních komplexů na výrobu syntetické gumy v Monowicích – ve spolupráci s IG Farben), Osvětim IV (tábory zakládané na podzim roku 1944 v Hlivici, Hindenburgu… a jinde).(24) Krematoria byla nejdůleţitějšími budovami tábora Osvětim II. - Birkenau. Byla čtyři s 36 spalovacími pecemi, opatřená čísly I, II, III, IV, a měla celkem osm plynových komor. Dvě krematoria byla velká s podzemními plynovými komorami. Dvě další byla menší s přízemními plynovými komorami. Kromě těchto plynových komor byly za táborem ještě dvě adaptované budovy, které také slouţily jako plynové komory.(25) (22)

FRIEDLER, E. – SIEBERTOVÁ, B. – KILIAN, A. Svědkové z továrny na smrt: Historie a svědectví

ţidovského Sonderkommanda v Osvětimi. Praha: Nakladatelství Rybka Publishers, 2007. s. 19. (23)

TRUCKOVÁ, B. – TRUCK, R. - P. Lékaři hanby: Pravda o lidských morčatech v Osvětimi. Praha: Práce,

1984. s. 13 – 14. (24)


(25)

Tamtéţ, s. 20.

8

První hromadné plynování transportů v osvětimském koncernu začalo na jaře roku 1942 v jediném tenkrát krematoriu koncentračního tábora Osvětim I (…) První obětí hromadné popravy plynem byl transport 700 slovenských ţidů ze Ţiliny v květnu 1942 (…) Po prvním zdařilém pokusu začali stavět čtyři veliká krematoria s plynovými komorami v Birkenau (…) Velení Osvětimi však s plynováním neotálelo aţ do skončení stavby nových plynových komor a krematorií.(26) Byly vytvořeny provizorní plynové komory a mrtvoly se potom pálily na rozlehlé ploše venku. Po dostavění krematorií začalo být pro velení SS „konečné řešení“ jednodušší. Mohli tak transporty, které přijíţděly z celé Evropy okupované Němci, ihned roztřídit a většinu z těchto lidí poslat rovnou do plynových komor, které se spalovacími pecemi hned sousedily. Zpravidla uţ několik dní před příjezdem takového transportu se trousily zvěsti, ţe se čeká transport francouzský, holandský, český nebo jiný (…) Kaţdý transport byl před svým příjezdem hlášen veliteli sonderkommanda, který dal včas rozkaz k zatopení v pecích a ke všem ostatním přípravám…(27) Tyto transporty (vlaky s dobytčími vagony) přijíţděly do Osvětimi I, na zvláštní rampu, kde nešťastníky třídili. Toto třídění vězňové z tábora ani z jeho okolí neviděli (…) Jakmile vlak s 50 aţ 80 dobytčími vagony přijel k rampě, byl obklopen hustým řetězem SS-stráţí se psy, vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada otevřeli vagony a zmatení lidé byli s křikem vyháněni z vlaku. Oddíl Kanada byl pověřen tím, aby na nádraţí rychle vyloţil zavazadla vězňů a aby jim bylo odebráno všechno kromě příručních kabelek. Přijíţdějícím řekli, ţe jim zavazadla budou doručena v táboře. Tomu, kdo se vzpíral zavazadlo vydat, vzali je násilím (…) Nikdo z tohoto zvláštního oddílu vězňů („Kanada“) nesměl s přijíţdějícími mluvit, nesměl je varovat. Jinak by těmto vězňům hrozil trest smrti zastřelením.(28) Kdyţ muţi vystoupili z vagonů, byli odloučeni od ţen a dětí a SS-lékař a SS-důstojník je třídili. Prohlédli si povrchně kaţdého a potom ukázali palcem napravo nebo nalevo – na ţivot nebo na smrt… Děti šly na smrt a ţeny, které se od svých dětí nechtěly odloučit, šly na smrt i s dětmi. Z ostatních ţen vybrali pro tábor mladé a zdravé od 16 do 30 let, ostatní poslali do plynových komor.(29) (26)

Tamtéţ, s. 91.

(27)

Tamtéţ, s. 97.

(28)

Tamtéţ.

(29)

Tamtéţ.

9

Muţů, kteří byli vybráni jako práce schopní, bývalo 15 aţ 20 procent (…) Ti, kteří byli vybráni pro práci, měli jít do táborů pěšky. Kdo si netroufal dojít pěšky, byl vyzván, aby si nasedl do auta – to znamenalo smrt v plynu.(30) Kdyţ lidé přijeli automobily nebo přišli pěšky ke krematoriím, oddělili stráţe ţeny s dětmi od muţů a kaţdou skupinu zavedli do jiného krematoria. V krematoriu je nejdříve zavedli do „šatny smrti“. Tam je vyzvali, aby se svlékli, svůj oděv řádně sloţili, boty svázali a dobře si zapamatovali číslo věšáku, aby všechno po koupeli a po desinfekci zase snadno našli. Pak jim nařídili, aby vstoupili do koupelny, tj. do plynové komory. Potom dveře komory těsně uzavřeli, a místo aby pustili vodu, vsypali svrchu do ţelezných pilířů cyklonové krystalky (…) Umírání trvalo kratší nebo delší dobu, podle toho, kolik lidí bylo v komoře, a jak velká byla dávka plynu. Někdy trvalo 20, ponejvíce 30 minut. Stávalo se však, ţe se oběti pro nedostatek plynu trápily i několim hodin.(31) Höβ si jiţ přesné počty obětí v Osvětimi po svém zatčení nepamatoval. Vybavoval si pouze jen „větší akce“: Z Horního Slezska a Generálního gouvernementu 250 000, z Německa a Terezína 100 000, z Holandska 95 000, z Belgie 20 000, z Francie 110 000, z Řecka 65 000, z Maďarska 400 000, ze Slovenska 90 000. Avšak počet obětí přes 2,5 milionu povaţuje za nadsazený. Moţnosti likvidace měly prý i v Osvětimi své hranice.(32) Avšak vězňové, kteří byli ve stálém styku s přijíţdějícími transporty a vedli jejich evidenci, odhadují počet všech zavraţděných v Birkenau na 3 500 000 lidí. Z toho bylo asi 90 procent Ţidů.(33) Byla to hotová mašinerie smrti. Smrt jako program.(34) Zmínila jsem oddíl „Kanada“. To byla přezdívka pro Vyklizovací oddíl Aufräumungskommando(…) V tomto oddílu pracovali jenom Ţidé, muţi i ţeny, jeho vedoucími byli také vězňové – říšští Němci a říšské Němky. Vznikl v létě roku 1942 v Osvětimi I. (35) (30)

Tamtéţ, s. 98.

(31)

Tamtéţ, s. 99.

(32)

HÖβ, R. Velitelem v Osvětimi: Autobiografické zápisky. Praha: Academia, 2010. s. 214 – 215.

(33)


(34)

Tamtéţ, s. 89.

(35)

Tamtéţ, s. 101.

10

S tímto oddílem souvisí i „Akce Reinhard“. Ta byla krycím označením pro evidenci, vytřídění a zuţitkování všech věcí, které se naskytly v souvislosti s transporty Ţidů a jejich likvidací. Zavazadla zůstala na „rampě“ aţ do té doby, neţ byli Ţidé vyselektováni a odebrali se vstříc svému osudu. Potom aţ byla zavazadla převezena do třídírny zvané „Kanada“.(36) V Birkenau působila i jiná zvláštní skupina vězňů. Označovala se Sonderkommando, (zvláštní ţidovské komando). Tito vězni měli za úkol odklízet mrtvoly z plynových komor a nosit je do krematorií. Navíc jim měli i vytrhat případné zlaté zuby apod. K této skupině přidělili jednotky SS mezi lety 1942 – 1945 celkem více neţ 2100 muţů. Z těchto osvětimské peklo přeţila zhruba stovka. Vedení tábora toto komando izolovalo, (…) proto většina vězňů v Osvětimi Sonderkommando znala – pokud vůbec, tak jen z dálky, coţ přispívalo k šíření nejrůznějších pověstí. Jeden bývalý vězeň z tábora v Osvětimi se o Sonderkommandu vyjádřil jako o vţdy špinavých, naprosto zpustlých, úplně zdivočelých, nesmírně brutálních a bezohledných lidech (…) Aţ doposud přetrvává často v lidech představa, ţe šlo o nejtěţší zločince, kteří se byli ochotni za lepší stravu a oblečení podílet na záhubě statisíců lidí. Není tomu ale vůbec pravda.(37) K přeţití ve zvláštním komandu člověk musel zaţívat zoufalství, apatii a odpor. Vězni zvláštního komanda sdíleli jedno trauma: byli nejen na milost a nemilost vydanými svědky masového vyhlazování, ale ţili rovněţ s neustálým vědomím, ţe také je Němci předurčili k záhubě. Oni sami se proto cítili jako ţivé mrtvoly…Vězni Sonderkommanda ţili jen pro daný moment. Časový horizont muţů totiţ sahal nanejvýš několik málo hodin do budoucnosti v důsledku svévolných ukrutností SS… Bývalý vězeň zvláštního komanda Lemke Pliszko to zformuloval takto:“Zpočátku to bylo hodně zlé, ale víte, člověk si zvykne. Věděli jsme, ţe je to práce, a ţe budeme pracovat, dokud nás nezabijí, a ţe to bude konec (…) Člověk si zvykne na všechno (…) Kaţdý chtěl ţít ještě jeden den.“ (38) Höβ se ve svých autobiografických zápiscích zmiňuje o této události: „Při vytahování mrtvol z komory externího zařízení se jeden ze zvláštního komanda náhle zarazil, na okamţik zůstal stát jako uhranut, ale pak se hned zas přidal k ostatním a mrtvé tělo odtáhl. Otázal jsem se kápa, co se tomu chlapíkovi stalo. Ten mi sdělil, ţe onen zaraţený Ţid objevil mezi mrtvolami svou ţenu. Ještě chvíli jsem toho Ţida pozoroval. Ale nepostřehl jsem na něm nic nápadného. Odtahoval dál ty své mrtvoly, tak jako předtím. (…) (36) (37)

HÖβ, R. Velitelem v Osvětimi: Autobiografické zápisky. Praha: Academia, 2010. s. 215. FRIEDLER, E. – SIEBERTOVÁ, B. – KILIAN, A. Svědkové z továrny na smrt: Historie a svědectví

ţidovského Sonderkommanda v Osvětimi. Praha: Nakladatelství Rybka Publishers, 2007. s. 7. (38)

Tamtéţ, s. 164.

11

Kdyţ jsem se ke komandu po chvíli vrátil, seděl mezi ostatními a jedl, jako by se nic nestalo. Dokázal své rozrušení tak ovládat, anebo ho tento záţitek zastihl uţ ve stavu aţ příliš otupělém? Co dávalo Ţidům zvláštního komanda sílu vykonávat ve dne v noci tuto hrůznou práci? Doufali v nějakou zvláštní náhodu, ţe snad smrti o vlásek uniknou? Anebo byli vší tou příšerností uţ natolik otupělí…?“

(39)

Sám osvětimský velitel se tedy pozastavuje nad

houţevnatostí vězňů z tohoto oddílu, pro které byla smrt, více neţ pro kohokoliv jiného z tábora, denním chlebem. Kdyţ byli vězňové na práci vyselektováni, museli projít desinfekční a „odvšivovací“ procedurou. Toto přijímání nových vězňů se však skládalo z více úkonů: Zadrţený občan byl zaregistrován, potetován, obrán o všechen majetek, vydezinfikován, oholen a na konci dveřmi, vedoucími přímo k bráně s nápisem „Arbeit macht frei“, vyšel vězeň v pruhovaných šatech. Svědectví těch, kteří přeţili, dokazují, jak zdrcující účinek měl tento rituál, jako by to byl jakýsi poniţující „křest“ před vstupem do království smrti. Člověk (Mensch) se zde změnil v podčlověka (Untermensch).(40) Nově příchozí vězni byli potetováni. Zprvu byla vězeňská čísla vytetována na levé předloktí pouze Ţidům, Cikánům (s písmenem Z – Zigeuner před číslem) a snad i Rusům. Asi po roce, po zdařilém útěku polských vězňů, se teprve započalo s tetováním všech vězňů s výjimkou německých. Ţidům pak byl k číslu navíc vytetován malý trojúhelníček.(41) Důstojníci SS, v čele s Hauptsturmführerem dr. Josefem Mengelem,(42) vybírali silné jedince pro rozličnou práci, jak jsem jiţ výše popsala. Ale někteří, pro Mengeleho zajímaví, jedinci neměli takové „štěstí“. Většinou dvojčata, lidi s trpasličím vzrůstem, anebo některé ţeny si tento „doktor - vědec“ vybíral pro své laboratorní pokusy. Vězňové ho pojmenovali Andělem smrti (…) Proti rozhodnutí Josefa Mengeleho totiţ není odvolání. Je pánem před bohem, má právo na ţivot a smrt kaţdého příchozího.(43) (39)

HÖβ, R. Velitelem v Osvětimi: Autobiografické zápisky. Praha: Academia, 2010. s. 168 – 169.

(40)


a šoa. Praha: Argo, 2006. s. 351. (41)



TRUCKOVÁ, B. – TRUCK, R. - P. Lékaři hanby: Pravda o lidských morčatech v Osvětimi. Praha: Práce,

1984. s. 18. (43)

Tamtéţ, s. 19.

12

Zdraví muţi doprava, směr: tábor. Budou pracovat pro velkoněmeckou říši. Starci a nemocní doleva. Půjdou do plynu. Stejný ceremoniál platí pro ţeny a děti.(44) Dle svědectví dvojčat Zděňka a Jiřího Steinerových byli tito hoši v květnu 1944 odloučeni od rodičů, Mengele si je vybral. Byli autem převezeni do tábora cikánů, kde měl Mengele svou laboratoř. Tam jim vzal míry. Změřil a zváţil vše, co se jen na jejich tělech dalo. Umístil je potom v nemocnici, kde měli denně dva litry polévky. Pak je fotografoval a rentgenoval. Ţidovští lékaři, kteří za přesná měření ručili svými ţivoty, jim vyšetřili nervy, zrak, zuby a uši… Stejné je to s trpaslíky. Vybírají je (dvojčata a trpaslíky) a všechny posílají napravo. Ponechají jim civilní oděv. Berou se na ně určité ohledy. Mají pohodlná lůţka. Zachází se s nimi slušně… V cikánském táboře na nich pak provádějí všechny moţné lékařské pokusy, které je lidské tělo schopno snášet. Odběry krve, lumbální punkce, výměny krve mezi bratry dvojčaty a nespočetná vyšetření, všechny unavující a deprimující… Pořizují se srovnávací kresby lebek, ušních boltců, nosů, úst, rukou a nohou dvojčat. Po výzkumech „in vivo“ (zaţiva) Mengele zkoumal dvojčata z hlediska anatomického a anatomicko – patologického, a proto potřeboval mrtvoly těchto jedinců. Dvojčata musela ale umírat současně, aby při pitvě mohlo dojít k simultánnímu posouzení anomálií. Dělo se tak v baráku KZ v Osvětimi, v táboře B.(45) Ţeny byly nejen často sterilizovány, ale také dávány do sádry, aby se získaly odlitky určené k rasovým výzkumům.(46) Vězňové v tomto koncentračním táboře umírali mnohdy nejen kvůli pokusům, nelidskému zacházení a týrání, ale rovněţ i na tyfus a nejrůznější průjmy. Negativně na ně totiţ působila uhlovodanová strava, přepracování, špatné zacházení, nedostatek spánku. Během pár dnů se tak z vězně mohla stát doslova „kost a kůţe“. Mrtovy se během dne hromadily v zadních částech baráků. A mimoto, pokud se vězeň poranil a potřeboval od lékaře ošetření, nacističtí lékaři při sebemenším škrábnutí vězňovu končetinu okamţitě amputovali…(47) Lékařská péče byla tak strašná, ţe byla-li některá ţena těhotná, těhotenství jí přerušovali ne ve třetím, ale aţ v sedmém měsíci.(48) (44)

Tamtéţ, s. 20.

(45)

Tamtéţ, s. 36 – 38.

(46)

Tamtéţ, s. 69.

(47)

Tamtéţ, s. 55.

(48)

Tamtéţ, s. 68.

13

Koncem roku 1944 bylo jiţ vedení i vězňům koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi jasné, ţe přichází konec. Nikdo z vězňů nevěděl, co se s nimi v nejbliţších dnech stane… 17. ledna 1945 přišel příkaz k vyklizení celého osvětimského komplexu. Den poté (18. ledna) začaly pochodovat kolony tří aţ pěti tisíc vězňů různými cestami směrem na západ… Při těchto pochodech smrti zahynuli i mnozí ti, kteří se aţ dosud statečně drţeli…(49) Koncentrační tábor Osvětim osvobodily 27. ledna 1945 jednotky Rudé armády. Masové vraţdění nevinných lidí bylo u konce. Varšavský nejvyšší tribunál odsoudil Höβe za mučení a násilné usmrcení milionů lidí, za hromadné olupování, spojené se znesvěcováním mrtvol, za pokusy na ţivých lidech a za zneuctění lidské důstojnosti (…) Tam, kde dříve hynuly miliony nevinných lidí, na místě zřícených krematorií, byl v dubnu 1947 jejich vrah pověšen. (50) Po válce na místě, kde tento „tábor smrti“ stával, zřídili Poláci muzeum. Rozhodli se soustředit hitorii celého komplexu pouze do jedné z jeho součástí. A protoţe nechvalně proslulá krematoria, kde byly prováděny hromadné vraţdy, leţí tři kilometry v troskách v Březince, bylo zrekonstruováno to nejstarší, jeţ má připomínat i Březinku, a rekonstrukce byla vskutku důkladná. (51)

(49)




(51)


a šoa. Praha: Argo, 2006. s. 352.

14

1.2 Pamětníci Lidé na Západě dlouho dobu za války nevěřili tomu, ţe by mohlo ze strany nacistů docházet ke genocidě neárijských ras. Avšak jiţ uprchlíci z koncentračních táborů hovořili o hrůzách, které se tam dějí. Později po osvobození byl šokován svědectvími těch, kteří přeţili, doslova celý svět. Přeţivší i pozůstalí začali vydávat knihy a deníky, ve kterých autobiografickým způsobem zaznamenali ţivot, utrpení a smrt v koncentračních a vyhlazovacích táborech za druhé světové války. Jiní lidé vydávali své paměti jako výpovědi autentických svědectví, které měly za úkol pomáhat ochránit svět před opakováním podobné katastrofy. (52) Nejznámějšími takovými knihami u nás, jsou ty od Arnošta Lustiga, anebo Deník Anny Frankové, který vydal po válce její otec. Existuje však i mnoho dalších publikací tohoto rázu. Kaţdá z nich je příběhem lidské tragédie, nenaplněných ţivotních snů, přání, nebo i nerozvinutých schopností. Jelikoţ v koncentračních táborech často umírali mladí a nadaní lidé. Tyto deníky a osobní zápisky nám dnes slouţí jako svědectví lidských neštěstí kvůli průmyslovému vyvraţďování. Mnozí lidé však bohuţel zemřeli v koncentračních táborech anonymně. (53)

(52)



PRESSBURGER, CH. Deník mého bratra. Praha: Trigon, 2004. s. 1.

15

1.4 Popírání holocaustu Popírání holocaustu se ukazuje v současnosti jako historicko – morální jev. Stále více se o něm ve světě hovoří. Tato myšlenka spočívá v tvrzení, ţe k vyvraţdění asi 6 milionů Ţidů během nacistické genocidy za druhé světové války zkrátka nedošlo.(54) Stoupenci tohoto hnutí nepopírají, ţe existoval nějaký holocaust. Nesouhlasí pouze s tím, ţe zde byl plán nebo snaha vyhladit ţidovský národ. (…) Popírači připouštějí, ţe nějací Ţidé byli uvězněni na takových místech, jako byla například Osvětim, dodávají ale, ţe tam pro ně bylo připraveno „veškeré pohodlí venkovského společenského klubu“, včetně plaveckého bazénu, tanečního sálu a rekreačních zařízení. Někteří Ţidé snad zemřeli, to ale bylo přirozeným důsledkem strádání v době války. (55) Tito lidé, kteří vystupují často výrazně protiţidovsky, nevěří ani v to, ţe existovaly nějaké plynové komory. Celý holocaust je podle nich jen jakási iluze, vytvořená aţ po válce, aby byli nacisté co nejvíce očerněni. V této souvislosti bylo v nedávné době (koncem devadesátých let) nejvíce slyšet o procesu profesorky ţidovských studií Deborah Lipstadtové a autora populárně-historických knih Davida Irvinga. Lipstadtová Irvinga totiţ označila za nebezpečného propagátora hnutí popírajícího holocaust. To se Irvingovi nelíbilo, protoţe byla pošpiněna jeho čest a dobré jméno, a proto Lipstadtovou zaţaloval (i s jejím vydavatelem) u londýnského soudu. Soudce však po několika letech, kdyţ byly zváţeny všechny důkazy z Osvětimi, rozhodl ve prospěch Lipstadtové a Irvinga označil za rasistu a antisemitu. Nová generace by se však neměla nechat zlákat pofiderními „důkazy“ těchto „badatelů“. Je totiţ aţ příliš mnoho svědků, kteří nacistické masové vyvraţďování mohou potvrdit. Neměli bychom nechat tento proud, aby se stal vědeckým. Je to aţ příliš nebezpečné pro budoucnost. Popřeli bychom tím, ţe někdy byla takovým ohromným způsobem odebrána nějakému národu lidská práva. A mohli bychom tím dopustit, aby se podobný scénář opakoval. (54)

EAGLESTONE, R. Postmodernismus a popírání holocaustu. Postmodernistická setkávání. Praha: Triton,

2005. s. 13. (55)

LIPSTADTOVÁ, D., E. Popírání holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001.

s. 46 – 47.

16

II. Analýza současných učebnic moderních dějin pro ZŠ s ohledem na tematiku holocaustu Jedna z nejlepších učebnic dějepisu pro 9. ročník základní školy, která se vyskytuje v současnosti na trhu, se nazývá „Dějepis. Novověk, moderní dějiny.“ (56) Jedná se o učebnici, jejímţ autorem je František Čapka a byla v červnu 2010 schválena MŠMT pro vzdělávací obor Dějepis na dalších šest let. V této učebnici jsou věnovány celé tři strany tématu ţidovské a romské otázky za druhé světové války. Můţeme si zde vyhledat informace o ţidovské hvězdě, omezeném společenském ţivotě Ţidů a o koncentračním táboře Terezín. Za nejpřínosnější povaţuji samostatnou stranu, která se zabývá holocaustem. V textu najdeme termíny jako šoa, konečné řešení, rampa… Autor uvádí jména nejznámějších vyhlazovacích táborů – Osvětim, Treblinka, Majdanek. V knize se objevuje mnoho doplňujících otázek, které by měly děti a jejich učitele stimulovat k dalšímu vyhledávání informací. Pod čarou se nachází literatura (k tématu holocaust např. Sofiina volba), nebo německé a anglické překlady některých základních slov a slovních spojení z probíraného učiva. Jediná věc, kterou bych k této problematice snad doplnila, je mapka s evropskými koncentračními a vyhlazovacími tábory. Rovněţ informace o osvoboditelích Osvětimi chybí. Ovšem za velmi edukativní povaţuji přidané fotografie a tabulky, které pěkně doplňují celý text. Úryvek ze šokujícího svědectví Rudolfa Höβe se jistě také setká se vzdělávacím úspěchem, neboť můţe v mladých lidech podnítit touhu po literatuře zabývající se holocaustem. Další novější učebnicí pro ZŠ ke zmiňovanému tématu je např. „Dějepis 9 - Nejnovější dějiny pro ZŠ“

(57)

od autorky Veroniky Válkové, anebo učebnice pro oblast Člověk a

společnost – „Dějepis 9 - Moderní dějiny“ (58) od Jany Burešové a Ondřeje Hýska.

(56)

ČAPKA, F. Dějepis. Novověk, moderní dějiny: Učebnice vytvořená v souladu s RVP ZP. Doporučeno pro 9.

ročník ZŠ a kvartu víceletých gymnázií. Brno: Nová škola, 2010. s. 62, 63, 71. (57)

VÁLKOVÁ, V. Dějepis 9: Nejnovější dějiny pro základní školy. Praha: SPN, 2009. s. 70 – 74.

(58)

BUREŠOVÁ, J. - HÝSEK, O. Dějepis 9: Moderní dějiny. (Člověk a společnost.) Praha: Prodos, 2008. s. 59,

64 - 66.

17

Válková pojala svou učebnici tak, aby v ţácích vyvolala co nejpřesnější představu o zvrácenosti vyvraţďování neárijských „ras“ nacisty. Svůj vyčerpávající výklad doplňuje fotografiemi, na nichţ jsou zobrazeni vychrtlí lidé z koncentračních táborů apod. Nejvíc mne upoutaly fotografie s nohami ţen, na kterých byly páchány zvěrské pokusy. Autorka zmiňuje téţ státy, které odmítly s Německem spolupracovat na konečném řešení. Informace o Nikolasi Wintonovi a Ireně Sendlerové rovněţ ve všech vzdělávacích materiálech pro základní školy nenajdeme. Zde však ano. Tuto učebnici povaţuji v současnosti, stejně tak jako tu Čapkovu (2010), za jednu z nejkvalitnějších. Moderní dějiny od Burešové a Hýska pokládám za klasickou, poctivou učebnici. Takové se vyznačují svou střídmostí a vyváţeností, co se textu a obrazového materiálu týče. Vyzdvihuji mapku německých koncentračních a vyhlazovacích táborů. Dále jsou důleţité i poznámky o Terezínu jako o tranzitním

(59)

koncentračním táboře, z něhoţ byli vězni

nejčastěji přepravováni do Osvětimi. Nad vchodem do terezínské Malé pevnosti visí nápis „Arbeit macht frei“, coţ dosvědčuje spolupráci s tímto vyhlazovacím táborem. Mezi jinými se také stále pouţívá učebnice z roku 2004 od jiţ zmiňovaného Františka Čapky – Dějepis 9 (Od roku 1918 do současnosti).(60) Učebnicí, která je podle mého spíše knihou anebo souhrnnou dějepisnou encyklopedií nových dějin, jsou dozajista Dějiny 20. století.(61) Není však výjimkou, ţe školy nemají finance na zakoupení nejmodernějších učebnic dějepisu, a proto vyuţívají nadále ještě těch z 90. let. Takovými učebnicemi jsou Nejnovější dějiny pro 9. ročník ZŠ a 4. ročník osmiletého gymnázia

(62)

od autorů Kuklíka a Kociana,

(včetně pracovního sešitu), anebo Dějiny nové doby, 1850 – 1993 (63) od Věry Olivové. K učebnici Nejnovější dějiny bych chtěla podotknout, ţe je velmi kvalitně zpracovaná a pracuje s ní dodnes mnoho základních škol - vzhledem k tomu, ţe se jim nemusí dostávat financí na modernější verzi od Válkové (2009). Nejnovější dějiny (1999) obsahují všechny důleţité informace, včetně slovníčku pojmů a důleţitých mapek. (59)

Přechodný, průchozí.

(60)

ČAPKA, F. Dějepis 9: Od roku 1918 do současnosti. Praha: Scientia, 2004.

(61)

MANDELOVÁ, H. - KUNSTOVÁ, E. - PAŘÍZKOVÁ, I. Dějiny 20. století. Liberec: Dialog, 2005. s. 62 –

65. (62)

KUKLÍK, J. - KOCIAN, J. Nejnovější dějiny: Dějepis pro 9. ročník ZŠ a 4. ročník osmiletého gymnázia.

Učebnice zpracovaná podle osnov vzdělávacího programu Základní škola. Praha: SPN, 1999. s. 28, 79. (63)

OLIVOVÁ, V. Dějiny nové doby, 1850 – 1993. Praha: Scientia, 1995.

18

Pokud hovoříme o učebnicích zpracovaných ještě podle starších metod, dozajista je nutno zmínit taktéţ sérii publikací pro dějepis základních škol - Nová doba.(64) Má celkem čtyři díly, avšak bohuţel naprosto neodpovídá normám RVP.(65) Ačkoliv vyuţívá relativní dostatek obrazového materiálu, přesto působí jako přesycená textem, který je navíc ne příliš přehledně uspořádán. Co se tematiky holocaustu týče (3. díl),(66) osobně hodnotím informace v této knize za nedostačující pro ţáky 9. tříd. Pouze malý odstavec zde hovoří o rasové perzekuci za druhé světové války ze strany nacistů. Tento odstavec se ve stručnosti zmiňuje o utlačování Ţidů, zabavování jejich majetku a také o konečném řešení ţidovské otázky, která měla tento lid zcela vyhladit. Na okraj se autor dotkne i perzekuce Romů, které mělo postihnout to stejné neštěstí jako Ţidy. Ţádné další informace o tragédii, zvané Ţidy také šoa, v této učebnici popsány nejsou. Srovnání těchto učebnic mělo za úkol učinit čtenáři zběţný přehled o tom, co se v dnešní době vyskytuje na trhu jako výukový materiál pro tematiku holocaustu. Je především důleţité si uvědomit, ţe ne všechny školy mají moţnost pracovat s těmi nejnovějšími publikacemi. A mnohé starší bohuţel neodpovídají normám RVP. V řadách učebnic najdeme nedostačující informace o námi probírané problematice. Proto se kaţdý učitel musí přizpůsobit dané situaci po svém. Často nahradí nevyhovující výklad v učebnici promítáním dokumentu, návštěvou muzea, besedou s pamětníkem, anebo v nejlepším případě exkurzí. Dále bych se těmto moţnostem výuky chtěla věnovat v následující kapitole. (64)

JOŢÁK, J. Nová doba. 3. díl. Praha: SPL – Práce, 2001.

(65)

Rámcový vzdělávací program.

(66)

JOŢÁK, J. Nová doba. 3. díl. Praha: SPL – Práce, 2001. s. 27.

19

III. Regionální moţnosti výuky ţáků 9. tříd ZŠ – se zaměřením na tematiku holocaustu Kromě klasické třídní frontální výuky (67) mají dnes učitelé mnoho zajímavých moţností, jak zprostředkovat svým ţákům právě probírané učivo. To stejné platí samozřejmě i o tematice holocaustu. Učitel, mimo svého osobního výkladu, nechává samosebou ţáky, aby vystoupili před třídou se svými referáty. Jezdí s nimi na výlety a exkurze do muzeí a na památná místa druhé světové války, zve do školy pamětníky – „ty, kteří přeţili“. Je to navíc téma, o kterém bylo jiţ mnohé napsáno a sděleno různými mediálními technologiemi. Kaţdý učitel dějepisu v 9. ročníku ZŠ by měl mimo učebnice a osnov, ze kterých vychází, vyuţívat taktéţ těchto médií. Látka druhé světové války a holocaustu můţe být více zpestřena nějakým televizním dokumentem, videem, interaktivní tabulí k této problematice, dále mimo promítání obrázků a dobových fotografií je moţné pouţít i počítačovou encyklopedii apod. V této kapitole bych se tedy chtěla zabývat těmito zmíněnými moţnosti výuky holocaustu. Protoţe je to téma, které si zaslouţí hlubší záţitek, neţ jen poslech učitele a následný krátký zápis do sešitu. Navíc z učebnic pro ZŠ se děti spoustu věcí o této etapě lidstva nedozví. Autoři učebnic na tomto místě značně spoléhají na kreativitu a aktivitu učitelů, avšak také na osobní zájem ţáků, kteří by si měli sami prostudovat literaturu, sami by měli sledovat různé dokumentární pořady o druhé světové válce a nacistickém vyhlazování. Problémem však v dnešní době je, ţe mladí lidé tento zájem ani o dobu nedávno minulou zkrátka nemají, a proto ani podobné aktivity neprojevují. Proto musíme spoléhat v současnosti co moţná nejvíce na školní vzdělávání. Ne všechny základní školy v republice mají však stejné moţnosti. Ředitelé škol jsou často omezeni finančně, anebo alespoň po personální stránce. V zásadě platí, čím menší škola v odlehlejší lokalitě, tím méně moţností na kreativní výuku. Pojďme se tedy zamyslet nad tím, jak se od sebe těmito moţnostmi liší okresy Brno – město a Brno – venkov. (67)

Z latinského frons, frontis, f. - čelo. Tzv. frontální výuka tedy „čelem“ ke třídě, nebo také tváří v tvář –

převaţuje zde výklad učitele nad aktivitami ţáků, v moderní pedagogice by však měla ustupovat více do pozadí.

20

3.1 Brno – město V městě Brně má samozřejmě učitel, v porovnání s vesnickým, mnohokrát více moţností, co se týče aktivit k dané problematice. A má je především více nadosah, tudíţ i levněji, protoţe s dětmi nemusí tolik cestovat. Na třídě Kpt. Jaroše 3, přímo v centru Brna, sídlí od roku 2006 pobočka Vzdělávacího a kulturního centra Ţidovského muzea v Praze. Návštěvníkům z celého moravského regionu nabízí toto Vzdělávací centrum pestrou paletu aktivit, které poslouţí školám, stejně jako široké veřejnosti, k získání informací o ţidovské historii. A to od nejstarších časů aţ po období šoa. Člověk se zde dozví mnoho zajímavých věcí o ţidovské kultuře. Z programu zmíněného centra můţe zaujmout interaktivní výstava, besedy, pracovní dílny, vzdělávací a kulturní pořady, nebo některá z přednášek. Záměrem pořadatelů těchto akcí je rovněţ seznámit návštěvníka s nemovitými památkami ţidovské komunity na Moravě a ve Slezsku, které dokumentují ţidovské osídlení v těchto oblastech. Prozatím se jejich vzdělávací činnost upírá pouze na Brno a okolí. Ovšem do budoucna tato organizace plánuje spolupracovat i s jinými moravskými a slezskými městy. Přednáškový sál brněnské pobočky Ţidovského muzea v Praze pojme 30 - 80 posluchačů a je vybaven audiovizuální technikou. Učitelé, kteří mají zájem o podobný vzdělávací program pro své ţáky, se mohou blíţe informovat na výše zmíněné adrese, na webových stránkách Ţidovského muzea (www.jewishmuseum.cz), anebo na stránkách měsíčníku KAM v Brně.(68) Dějiny 20. století

(69)

by mohly být dozajista zdrojem mnoha informací o holocaustu -

pro děti mezi 12 – 15 lety. Ţáci se v této spíše encyklopedické knize dočtou něco více o ţivotu v ghettu Terezín, ale také o konečném řešení ţidovské otázky, masových vraţdách v Osvětimi, plynových komorách, Josefu Mengelem, obětech holocaustu, nebo téţ o Deníku Anny Frankové. Velmi povedená je kapitola, ve které se mají ţáci vcítit do osoby vězněné v terezínském táboře, a to díky fiktivnímu rozhovoru s dívkou, která tam ţila. Učitelé snadno načerpají náměty pro práci do hodin dějepisu v Metodické příručce pro 6. – 9. ročník ZŠ.(70) (68)

Brněnská pobočka Vzdělávacího a kulturního centra Ţidovského muzea v Praze [online]. Ţidovské muzeum,

2004 – 2009. [citováno dne 25. 3. 2011]. Dostupné na: http://www.jewishmuseum.cz/cz/czvkcbrno.htm (69)

MANDELOVÁ, H. - KUNSTOVÁ, E. - PAŘÍZKOVÁ, I. Dějiny 20. století. Liberec: Dialog, 2005. s. 62 –

65. (70)

PARKAN, F. - a kol. Metodická příručka pro učitele pro 6. – 9. ročník ZŠ a niţší ročníky víceletých

gymnázií. Praha: SPN, 2005. s. 157, 158.

21

Tato metodická příručka odkazuje na pracovní sešit,(71) jenţ by měl děti ponoukat k samostatné práci a učiteli i pomoci s ohledem na zadávání (domácích) úkolů v probíraném učivu. Ţáci se mají zabývat perzekucí Ţidů, dále zjistit, proč nebylo během okupace zničeno bývalé Ţidovské město v Praze. Jako úloha poslouţí práce v podobě dotazu na prarodiče, aby dětem prozradili, jak byli Ţidé a jiné neárijské národnosti za jejich mladých let perzekuováni. Mohou také nahlédnout do obecní kroniky, či literatury týkající se jejich regionu, pokud existuje. K tomu by se měli ţáci naučit pracovat s mapou, případně s historickým atlasem. Jako studnice moţností pro učitele poslouţí i Metodické inspirace

(72)

Podle této knihy

by se v oblasti vzdělávací měli ţáci seznámit především s termíny: koncentrační tábory a holocaust.

Odsouzení

metod

vedoucích

k

utrpení

obyvatelstva

(Ţidů

či

Romů

v koncentračních a vyhlazovacích táborech), odsouzení plánů na likvidaci českého národa, obdiv k událostem jako byly povstání v ghettech, schopnost rozpoznat a posoudit fanatismus v průběhu války, dále seznámit ţáky s dobovým uměním (politickými plakáty, letáky proti nacismu, karikaturami), historickými metaforami, a anekdotami – to se řadí do oblasti výchovně-etické. Exkurze na místech spojených s druhou světovou válkou a dobou nacistické perzekuce, to je další forma výuky v této oblasti. A podle mého názoru zcela nepostradatelná, protoţe v opačném případě by se ţáci nemuseli vůbec vcítit do tehdy pronásledovaných lidí. Na mladé lidi však mají tyto exkurze působit natolik, aby si uvědomili hrůzu a nelidskost podobných rasistických činů. Nabízí se nám proto Památník Terezín, Památníky Lidice a Leţáky, nebo Ţidovské muzeum v Praze, kde se konají také semináře pro školní výpravy. Nesmíme opomenout ani Ţidovský hřbitov v Praze a především Památník v Osvětimi. Navíc pamětní desky a pomníčky k připomenutí těchto událostí se nacházejí na mnoha místech republiky. Pro brněnské občany, by bylo nejpříhodnější navštívit Romské muzeum v Brně, coţ je další moţností, kam s ţáky zajít, kdyţ se máme zabývat rasovou otázkou. A jedno z nejbliţších památných míst se nachází na Kounicových kolejích na Kraví hoře. Zde bylo nacistické popraviště.

(71)

PARKAN, F. – HAVLŮJOVÁ, H. – STOLÁROVÁ, L. – MIKESKA, T. Dějepis. Nejnovější dějiny:

Pracovní sešit. Pro 9. ročník ZŠ a 4. ročník osmiletého gymnázia. Praha: SPN, 2002. s. 23. (72)

Metodické inspirace: Náměty ke zpracování ŠVP dějepisu – II. RVP dějepisu pro 8. a 9. ročník, úkoly výuky,

nabídka podnětů a nápadů a zkušeností z praxe pro ŠVP. Edice Inspirace. Milevsko: ASUD, 2007. s. 88 – 109.

22

Daly by se pouţít i některé zvukové dokumenty z CD Hlasy XX. století,(73) coţ také uvádějí zmíněné Metodické inspirace. Z filmových dokumentů by však měl učitel vybrat jen určité pasáţe, neboť tyto dokumenty nejsou zpracovány didakticky a pro ţáky ZŠ obsahují často nadbytečné a aţ moc detailní informace. Ovšem dokument ČT Holocaust

(74)

by mohl být pro děti relativně vhodný. Metodické

inspirace dále doporučují hraný film. Např. Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou, nebo Obchod na korze. Tento film je slovenský a o slovenské perzekuci Ţidů. Avšak domnívám se, podle své vlastní zkušenosti s tímto filmem, ţe na děti zapůsobí tím správným způsobem. V neposlední řadě by bylo dobré motivovat ţáky k četbě beletrie, zabývající se holocaustem. Tato literatura by měla být ve spolupráci s češtináři zahrnuta do osnov pro 9. ročník ZŠ. Jedná se např. o jiţ několikrát zmíněný Deník Anny Frankové, Lustigovu Collete – dívku z Antverp apod. Z autobiografické literatury by to mohly být Tri roky bez mena od slovenské autorky Júlie Škodové, či Můj boj proti konečnému řešení od H. J. Herrmanna. K tomuto literárnímu pododdílu bychom mohli zařadit i osobní zápisky Rudolfa Höβe – Velitelem v Osvětimi. Písemné dokumenty, tisk, beletristická literatura, či vzpomínky pamětníků tvoří základ kaţdé výuky na tematiku šoa.(75) Kaţdý učitel by měl tyto materiály zahrnout do svých hodin, alespoň formou úryvků. Základní školy často vyuţívají i besedy s pamětníky holocaustu. V současnosti se k holocaustu rozbíhají různé projekty. Podle Metodických inspirací jsou to: Čím mne dojímá osud Ţidů, Romů a dalších obětí nacismu – úvahy a diskuse podepřená historickou argumentací, Obraz utrpení Ţidů v literatuře, Zmizelí sousedé. Dramatizace ţáků podle „Rozhovoru s terezínskou dívkou“,(76) to je jedna z dalších metod, jak ozvláštnit edukaci v této oblasti. (73)

CD zvukových dokumentů z archivu Českého rozhlasu, příloha učebnice Dialogu, 2005.

(74)

Holocaust, Dokumentární film, 2 díly, ČT, 1999.

(75)

Hebrejský výraz pro holocaust.

(76)

MANDELOVÁ, H. - KUNSTOVÁ, E. - PAŘÍZKOVÁ, I. Dějiny 20. století. Liberec: Dialog, 2005. s. 64, 65.

23

Tyto naposledy zmíněné aktivity bychom mohli s ţáky realizovat např. v historickém krouţku. Protoţe v kaţdé třídě se najde několik dětí, které zajímá historie. (V tomto krouţku si ţáci mohou zavést zvláštní sešity, kam si budou shromaţďovat výstřiţky s historickými zajímavostmi. Tyto si pak utřídí podle témat a budou tak vyuţity k obohacení a doplnění učiva, k různým výročím a příleţitostem.(77) – Toho by se dalo vyuţít také v případě Památky obětí holocaustuu – 27. ledna.) V době počítačů a internetu by bylo vhodné, aby učitelé dějepisu zařadili i tuto metodu práce v problematice koncentračních a vyhlazovacích táborů. Avšak k tomu musí mít škola vyřešeno technické zázemí v podobě počítačových učeben, podporu vedení školy a ţáci by jiţ měli umět zacházet s vyhledávačem a textovým editorem.(78) Základní školy v současnosti zavádějí i tzv. projektové dny, kdy se ţáci podrobněji pět dní v týdnu zabývají určitým tématem. Pro starší ročníky 2. stupně ZŠ by bylo vhodné zařadit i problematiku holocaustu. Pracují v malých skupinkách napříč ročníky. Mohou se tak např. blíţe seznámit s ţidovskou kulturou, zjistí si více informací o jednotlivých ţidovských pogromech, seznámí se s pojmy jako arizace, genocida, xenofobie, norimberské zákony, rasismus, antisemitismus apod. Poté se jim zde naskýtá prostor i pro film nebo dokument o holocaustu. Jistě se během těchto hodin ţáci dozvědí i podrobnější informace o vyhlazovacím táboře Osvětim.(79) (77)

Metodické inspirace. Dějepis ve škole: Ze zkušeností učitelů základních a středních škol. Edice Inspirace.

Milevsko: ASUD, 1998. s. 106 – 107. (78) (79)

Tamtéţ, s. 153 – 156. VACULÍK, J. – MIHOLA, J. (ed.) Místo historie a úloha učitele dějepisu při formování multikulturní

společnosti. Sborník příspěvků z mezinárodní konference. Brno: MU, 2003. s. 280 – 281.

24

3.2 Brno – venkov Školy v okolí Brna jsou na jednu stranu znevýhodněny tím, ţe pokud chtějí jet se ţáky na seminář do Ţidovkého muzea (s pobočkou v Brně), nebo do Muzea romské kultury, potom musí vypravit celý autobus. Kaţdopádně tato cesta bude děti stát více času a peněz, neţ by stála ty městské. Na druhou stranu, na exkurzi k památníkům Osvětim, Terezín, Lidice, Leţáky atd. mají tyto školy podobně dlouhou cestu. Venkovské školy dostávají stejnou příleţitost objednat si besedu s pamětníkem holocaustu – s člověkem, který přeţil koncentrační tábor ve čtyřicátých letech. Také k ostatním moţnostem výuky rozebírané problematiky mají školy v regionu Brno venkov podobný přístup jako školy z Brna. Mluvím tady o výše zmíněných projektech, filmových a zvukových dokumentech, literatuře, internetové technologii, či historickém krouţku. Rovněz dramatizace ţidovské perzekuce by zde děti jistě zaujala. Na to by si ostatně škola mohla vyhradit prostor i během projektových dnů. Kromě školních a třídních projektů bych ráda vyzdvihla moţnost nahlédnutí do obecní kroniky, či literatury týkající se regionu Brno – venkov. Více komunikace se staršími spoluobčany, s ohledem na dotazy, jak se ţilo za války, by této záleţitosti taktéţ napomohlo. Ţáci by se tak mohli dozvědět mnoho zajímavých informací. A budou si jich mnohem více cenit, neţ kdyby jim je sdělil pouze učitel ve třídě.

25

IV. Současný fenomén na ZŠ – učivo moderních dějin se nestíhá mnohdy probrat V dnešní době se stále častěji setkáváme s problémem, ţe učitelé dějepisu nestihnou s ţáky 9. tříd ZŠ řádným způsobem dobrat látku moderních dějin. To můţe potvrdit řada absolventů základních škol. Jedná se především o dějiny po druhé světové válce aţ do současnosti. Avšak mnohdy se vyskytnou nesnáze s výukou jiţ u období, které je předmětem této práce. Oním „řádným probráním látky“ myslím minimálně učitelův výklad k textu v učebnici. Často kantoři volí jinou cestu. Zdálo by se, ţe šalamounskou, avšak není tomu zcela tak. Zadají v 9. třídách témata seminárních prací, které se mají zabývat nejmodernějšími dějinami. Tato látka je potom jednotlivými ţáky zpracována. Kaţdý dostane však jiné téma a většinou jiţ nedojde k tomu, aby byly práce před spoluţáky referovány. Pokud si tedy ţáci všechny seminární práce nepošlou přes internet nebo nerozkopírují, potom jim nezbývá nic jiného, neţ si tuto poměrně sloţitou a náročnou látku dostudovat sami. Je tedy pochopitelné, ţe něco není v tomto smyslu v pořádku. Na jednu stranu jsou učitelé jiţ od svých studií nabádáni, aby svým svěřencům a ţákům zprostředkovávali učivo co nejkreativněji a nejzajímavěji. Avšak na druhou stranu v praxi mnoho hodin dějepisu odpadá a učitel nejen, ţe nemá čas probrat učivo standardním způsobem, on je dokonce nucen zadat ho dětem jako samostatnou práci na doma. Hlasy veřejnosti naznačují, ţe by zde jedno řešení být mohlo. Historie počátků planety Země by se dala přenechat učitelům zeměpisu a učitelé dějepisu by navíc měli zkrátit učivo pravěku a starověku. Tak by zde vznikl prostor a čas pro moderní dějiny, které jsou mladým lidem při vstupu do ţivota uţitečnější neţ např. látka doby kamenné. Naše společnost by se měla zamyslet také nad faktem, ţe výuka dějepisu na středních školách do jisté míry sice navazuje na znalosti ţáků ze ZŠ, avšak učivo je opakováno v podstatě od prvopočátků lidské historie, a to znovu dokola. Existuje tu však stále moţnost rozdělení celých dějepisných osnov mezi ZŠ a SŠ. Jak? To uţ je otázkou odborníků.

26

V. Analýza dotazníků ZŠ Brno-město x ZŠ Brno-venkov 5.1 Text dotazníku Dotazník pro ţáky 9. tříd ZŠ (téma: Koncentrační tábor Osvětim) Milí ţáci, do rukou se Vám dostává dotazník, který by měl anonymně poukázat na Vaše znalosti v oblasti osvětimského koncentračního tábora a holocaustu obecně. Vyplněné dotazníky budou zpracovány v mojí bakalářské práci. Věřím, ţe budete odpovídat na jednotlivé otázky svědomitě a samostatně. (Samostatnost je pro tento průzkum nejdůleţitější. Jde o Vaše jiţ nabyté znalosti, a proto byste neměli otázky s nikým dopředu konzultovat, ani pouţívat pro odpověď internet apod.) Přeji Vám mnoho úspěchů a radosti ve Vašem osobním i budoucím pracovním ţivotě. Kateřina Dalecká, studentka PdF MU M/Ţ 1) Kde asi na přiloţené mapě Osvětim leţí? Udělej kříţek.

2) Jak se také Osvětimi říká? 3) Ve kterém roce vznikl první koncentrační tábor v Osvětimi? 4) Co je to Březinka (Birkenau)?

27

5) Co znamená tzv. „konečné řešení“ („Endlösung“)?

6) Byl/a jsi na exkurzi v Osvětimi? Pokud ano, kolik ti bylo let? 7) Četl/a jsi nějakou knihu na téma holocaust (vzpomínky / beletrie)? Pokud ano, jakou?

8) Viděl/a jsi fotografie, případně nějaký dokument o osvětimském koncentračním táboře? (Nebo o jiném takovém táboře? O jakém?) Pokud ano, jaké pocity to v tobě vyvolává?

9) Víš, jaký nápis byl (a dodnes na památku je) umístěn nad hlavní branou osvětimského kmenového tábora? 10) Které národy byly Němcům za druhé světové války nepohodlné?

11) Kdo to byl Josef Mengele?

12) Kdo měl hlavní velení nad osvětimskými koncentračními tábory? 13) Jak byli většinou tamní vězni zabíjeni?

14) Co ti v tomto smyslu říká pojem „rampa“?

28

15) Kdy a kým byl koncentrační tábor v Osvětimi osvobozen? 16) Jak souvisí Terezín s Osvětimí?

17) Napiš svými slovy, co znamená „holocaust“.

18) Jak se liší rasismus od antisemitismu?

19) Stihli jste v hodinách dějepisu probrat druhou světovou válku a holocaust? Pokud ano, jakým způsobem (klasická výuka s přednesem učitele / referáty / prezentace / projekt / exkurze / popř. jinak)?

20) Myslíš, ţe základní školy věnují tomuto tématu dostatek času?

21) Bavili jste se na toto téma i doma?

22) Slyšel/a jsi o tzv. „popírání holocaustu“ / „osvětimské lţi“? Pokud ano, co na toto tvrzení říkáš?

23) Myslíš, ţe je důleţité, abychom si neustále připomínali holocaust? Pokud ano, proč?

24) Kdy je den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti?

29

5.2 Analýza dat 5.2.1 Obecné statistické údaje Z výše uvedeného textu dotazníku vyplývá, ţe ţáci 9. ročníků základních škol byli testováni ze svých všeobecných znalostí o holocaustu a koncetračním táboře Osvětim, a to anonymní formou. Pouze měli zakrouţkovat, zda jsou muţ či ţena. Anonymitu budu dodrţovat také vzhledem k přesné lokalizaci obou škol, na které výzkum proběhl. A téţ co se týče jmen učitelů, kteří dotazované ţáky vyučují (vyučovali) dějepisu. Na škole v okresu Brno – město (dále pouze „ZŠ BM“) bylo vyplněno ţáky 9. tříd ZŠ celkem 29 dotazníků. Na škole v okresu Brno – venkov (dále pouze „ZŠ BV“) bylo vyplněno pouze 12 dotazníků, protoţe tato ZŠ nemá tolik ţáků a navíc hodně dětí nebylo v červnu 2010 ve škole přítomných (z důvodu nemoci, dovolené s rodiči, anebo absence po škole v přírodě). Kromě toho na venkovské škole bývá obecně méně ţáků ve třídách neţ ve městě. Kompletně tedy budu ve své analýze zpracovávat 41 dotazníků. Z toho tvoří tedy ZŠ BM 70,73 % a ZŠ BV zhruba 29,27 %. Poměry mezi venkovskou a městskou školou by se mohly zdát neobjektivní, avšak nám jde o pouhou sondu do znalostí náctiletých na venkově a ve městě. Proto budeme více přihlíţet spíše k statistickým hodnotám v rámci té které konkrétní školy, abychom je tak mohli na závěr exemplárně porovnat. Respondenti byli po vyplnění dotazníku rozděleni podle pohlaví. Odpovídalo dohromady 26 chlapců (tj. zhruba 63,42% z celkového počtu 41 respondentů), 13 dívek (tj. 31,70 %) a 2 respondenti (asi 4,88 %) své pohlaví neuvedli. (Tyto dvě osoby se vyskytly pouze na škole ZŠ BM.) Na ZŠ BM odpovídalo z 29 ţáků celkem 19 chlapců (tj. 65,52 % z respondentů na ZŠ BM; 46,34 % z celkového počtu 41 respondentů), 8 dívek (tj. 27,58 % z respondentů na ZŠ BM; 19,51 % z celkového počtu všech respondentů) a u 2 vyplněných dotazníků nebylo specifikováno, zda jde o chlapce či dívku (tj. 6,90 % z respondentů na ZŠ BM; 4,88 % z celkového počtu všech respondentů). Z tohoto počtu dotazovaných se 3 ţáci (2 chlapci a 1 dívka) podepsali. Z toho nevyvozuju nějaké zvláštní závěry. Pouze to svědčí o tom, ţe tito 3 ţáci dostatečně pozorně nečetli úvodní text dotazníku, anebo jednali roztrţitě. Kaţdopádně zachovám jejich anonymitu.

30

Na ZŠ BV vyplnilo dotazník (z celkového počtu 12 ţáků) 7 chlapců (tj. zhruba 58,34 % z respondentů na ZŠ BV; 17,07 % z celkového počtu všech respondentů) a 5 dívek (tj. asi 41,66 % z počtu respondentů na ZŠ BV; asi 12,20 % ze všech dotazníků kompletně). To znamená, ţe kaţdý z dotazovaných uvedl své pohlaví. A ţádný z nich se nepodepsal (oproti ZŠ BM).

5.2.2

Analýza jednotlivých otázek

V následujícím textu bych se chtěla zabývat výsledky jednotlivých otázek dotazníku. Moje otázky byly formulovány otevřeně, respektive odpovídající nedostali ţádné moţnosti na výběr. Museli napsat, co vědí. Proto se analýzou těchto dotazníků budu zabývat poněkud detailněji, neţ by tomu bylo u uzavřených otázek. Jiţ první otázka se stala pro mnohé respondenty velmi zapeklitou. Obecně musím říci, ţe dopadla lépe škola ZŠ BM. V této otázce bylo mým cílem zjistit, zda mají mladí lidé, vstupující do ţivota, povědomí o tom, kde vůbec Osvětim, jakoţto symbol nejhorších masových zvěrstev druhé světové války, leţí. Ţáci měli na mapě Polska zakříţkovat, kde se zhruba Osvětim nachází. Bylo těţké tyto odpovědi vůbec hodnotit, avšak nakonec jsem si vytvořila čtyři kategorie moţných odpovědí, a to následující: 1) nezakříţkoval/a nic 2) kříţek udělal/a naprosto jinde, neţ kde bychom Osvětim hledali 3) kříţek udělal/a s lehkou odchylkou, nicméně u české SV hranice a v oblasti ohraničené městy Krakov, Katovice, Čenstochová, Gliwice 4) kříţek udělal/a víceméně správně (J)Z od Krakova, resp. mezi Katovicemi a Krakovem V případě ZŠ BM jsem musela respondenty rozdělit navíc do třech skupin, a to na chlapce, dívky a respondenty s neuvedeným pohlavím. V první kategorii, tedy mezi těmi, co nezakříţkovali nic, se ocitli 1 chlapec a 1 dívka. Ve druhé, tedy také naprosto neúspěšné kategorii, bylo mezi těmito ţáky celkem 6 chlapců a 6 dívek. Třetí kategorie, těch, kteří měli v odpovědi lehkou odchylku, patřila 6 chlapcům, 0 dívkám a 1 nespecifikovatelné osobě. A konečně ve čtvrté kategorii se umístili ti, kteří kříţkovali zcela správně – 6 chlapců, 1 dívka a 1 nespecifikovatelné individuum (to je tedy 8 31

lidí, resp. asi 27,6 % z 29 dotazovaných na této škole). Kdyţ připočteme ještě respondenty z předchozí kategorie, abychom dostali penzum kladných výsledků z této otázky na škole ZŠ BM, jedná se o 15 ţáků z 29, tedy téměř 52 % z dotazovaných na této škole, z toho 12 chlapců, 1 dívka a 2 další. Jak je vidět, u této geografické otázky dopadli lépe chlapci. Pokud budeme hovořit o škole ZŠ BV, tam výsledky nedopadly vůbec růţově. Děti zde bohuţel obsazovali pouze kategorie (první a druhou), které svědčí o jejich naprosté nevědomosti toho, kde Osvětim leţí. Jeden chlapec zde nezakříţkoval vůbec nic a ostatní ţáci odpovídali zcela špatně. Tedy 100 % dětí odpovědělo na této škole špatně. Ve druhé otázce jsem se ţáků ptala, jak se také Osvětimi jinak říká. Očekávala jsem, ţe na ni odpoví „Auschwitz“, jak zní její německý název, který se stal celosvětově známým. Respondenti mohli uvést také její polské jméno – „Oświęcim“, slovenské - „Osvienčim“, anebo kterékoliv jiné přízvisko tohoto koncentračního tábora. Na ZŠ BM ţáci dopadli u této otázky poměrrně dobře. 13 dětí uvedlo, ţe Osvětimi se říká „Auschwitz“ – z toho bylo 9 chlapců a 4 dívky. Jeden ţák (chlapec) dokonce napsal odpověď „Oswiedčim“, čímţ zřejmě myslel slovenské „Osvienčim“, proto mu tuto odpověď taky uznám za správnou. Mile překvapili 2 respondenti (taktéţ hoši), kteří ve své odpovědi uvedli „Tábor smrti“. Jeden respondent muţského pohlaví dokonce napsal „Největší masový hrob“. Tyto odpovědi tedy povaţuji za korektní. Jedná se o 17 respondentů (52,6 %), z čehoţ tvoří 13 chlapců a 4 dívky. (Polovina ze všech respondentek na této škole a téměř 70 % z chlapců.) U 4 ţáků nevyhodnocuji jejich odpověď kladně, neboť uvedli pouze odpověď „koncentrační tábor“. Jedná se o 2 chlapce, jednu dívku a 1 nespecifikovatelného. Na tuto otázku neodpovědělo 7 lidí vůbec – 3 chlapci, 3 dívky a 1 nespecifikovaný. Jeden chlapec dokonce napsal, ţe Osvětimi se jinak také říká „holocaust“, coţ mu bohuţel nemůţu v tomto smyslu uznat za správné. V případě ZŠ BV bohuţel nikdo neodpověděl podle mého očekávání, ţe pro Osvětim se uţívá označení „Auschwitz“, ani ţádný z jejích dalších cizích jmen. Dokonce 8 ţáků nevyplnilo tuto odpověď vůbec (z toho 6 chlapců a 2 dívky). 3 dívky alespoň napsaly, ţe se jedná o koncentrační tábor, ačkoliv tuto odpověď povaţuji za nedostačující. Pouze jeden jedinec (chlapec) napsal, ţe se jedná o „továrnu na smrt“.

32

Třetí otázka je poměrně jednoznačná. Ţáci měli napsat, kdy vznikl první koncentrační tábor v Osvětimi. Předpokládala jsem odpověď „1940“. Avšak na ZŠ BV byla 100 % neúspěšnost u této otázky (6 ţáků neodpovědělo vůbec a 6 špatně). Na ZŠ BM byla úspěšnost o něco málo lepší – 11 z 29 respondentů odpovědělo správně. To je asi 38 %. Jednalo se o 8 chlapců (42 % chlapců) a 3 děvčata (37, 5 % dívek). Špatně nebo vůbec odpovědělo na této škole 18 lidí z 29. Bylo to 11 hochů, 5 dívek a 2 nespecifikovaní. Čtvrtá otázka se respondentů táţe, co je to Březinka (neboli Birkenau). Přičemţ za bezchybnou odpověď lze povaţovat pouze tu, která hovoří o vyhlazovacím či likvidačním táboře, anebo alespoň o jedné části osvětimského koncentračního tábora. Na ZŠ BM odpovědělo správně pouze 19 ţáků (15 chlapců, 2 děvčata a 2 nespec.). Zbytek neodpověděl buď vůbec, anebo neuspokojivě. 9 respondentů ze ZŠ BV k tomuto bodu nic nenapsalo (5 hochů a 4 slečny). Ačkoliv další 3 lidé odpověděli, jejich snahu však nemohu povaţovat za korektní, jelikoţ mluví na příklad pouze o „koncentračním táboře“, anebo o „Osvětimi“. Taktéţ mne velmi zajímalo, zda budou ţáci 9. tříd vědět, co to bylo tzv. „konečné řešení“. Jako hodnotící kritérium jsem udala, ţe v odpovědích musí zaznít slova jako: „vyhlazení“, „vyvraţdění“, nebo „likvidace“. Respondenti mohli zvolit téţ odpověď „ukončení ţidovské otázky“. Pátý dotaz však přinesl na ZŠ BM k mému překvapení více neţ 50 % neúspěch. 12 osob nenapsalo do kolonky naprosto nic. K tomuto počtu ještě další 2 lidé uvedli, ţe se jedná o pouhý transport Ţidů do koncentračních táborů, coţ je téţ nesprávná odpověď. 2 chlapci a 1 dívka do dotazníku sice napsali, ţe „konečné řešení“ znamená „posílání lidí na smrt“, či „vyhlazení“, ale nespojili tento údaj s ţidovskou otázkou. Proto ani tuto odpověď nepovaţuji za správnou. Pro mne lehce zaráţející bylo taktéţ vysvětlení 2 dívek, ţe nějací vězňové byli zastřeleni, jiní posláni na pochod smrti. To se nedá povaţovat za „konečné řešení“, ačkoliv to s ním souvisí. Pojem v tomto případě není řádně vysvětlen. Především tyto dívky neuvedly, jaké vězně mají vůbec na mysli. Avšak 10 odpovědí z 29 bylo zcela správných (9 chlapců a 1 dívka, tedy 47 % z tamních respondentů muţského pohlaví a pouze 12 % tamních respondentek). (Většina z těchto správně respondujících byla navíc dokonce v Osvětimi na exkurzi – aţ na jednu dívku. Povaţuji za velmi pozitivní, ţe jim tento poznatek utkvěl v paměti.)

33

Na ZŠ BV polovina dětí odpověděla kupodivu naprosto správně. Oproti tomu však bohuţel 5 respondentů nenapsalo nic a k tomu 1 dívka se domnívá, ţe „Endlösung“ („konečné řešení“) znamená „úplné poraţení nacistů“. Šestý bod mého dotazníku se ţáků tázal, zda byli někdy v Osvětimi na exkurzi, popřípadě kdy. (Kolik jim bylo let.) Ze ZŠ BV ţádný z dotazovaných ţáků Osvětim nenavštívil. ZŠ BM, na které tento výzkum probíhal, exkurzi do Osvětimi podnikla v tomtéţ roce, kdy jsem své dotazníky roznášela. Celkem 19 osob z 29 tamních respondentů na zmíněné exkurzi byla přítomna. (15 chlapců, 2 dívky, 2 nespec.) V té době jim bylo 15 – 16 let. Sedmá otázka chtěla zjistit, jestli ţáci četli nějakou literaturu o holocaustu, či ne. Obě dvě školy v tomto bodě neuspěly. Ţádný z dotazovaných ţáků nic podobného nikdy nečetl. Ovšem jeden hoch ze ZŠ BM uvedl, ţe se o problematiku druhé světové války zajímá. V osmém bodě dotazníku se ţáků ptám, zda uţ někdy viděli fotografie z Osvětimi, anebo v nejlepším případě, jestli jim byl promítán nějaký dokument o „táboře smrti“, potaţmo o koncentračních táborech obecně. Aţ na 2 chlapce ze ZŠ BM a 3 chlapce ze ZŠ BV všichni nějaký takový hrůzný záběr viděli. Zajímala jsem se rovněţ o pocity dotazovaných dětí, kdyţ tyto snímky viděly. Velmi mile mne překvapil fakt, ţe jsem se během procházení všech dotazníků nesetkala s jediným projevem rasismu, nebo snad sympatií s praktikami, které se ve vyhlazovacích táborech děly. Ba právě naopak. Ţáci během jejich prohlíţení zaţívali nejrůznější negativní pocity. Uváděli, ţe to v nich vyvolává zděšení a hrůzu, pobouření, zlost, lítost, smutek, je jim z toho do pláče a mají sevřený ţaludek… Povaţují něco takového za nespravedlnost, utlačování a krutost, ţe nacisté nebrali ohled ani na děti. Někteří pokládají Hitlera za krutého a nelidského „sobce“ za to, co způsobil. A jedna dívka do odpovědi napsala velmi duchaplnnou věc. Totiţ to, ţe všichni lidé by měli mít stejná práva bez ohledu na rasu. Devátá otázka se ptá na nápis, který visí nad branou do osvětimského hlavního tábora. V tomto případě jsem akceptovala jak německé, tak české ekvivalenty. Překvapilo mne však, ţe i kdyţ mnoho dětí ze ZŠ BM do Osvětimi jelo na exkurzi, přesto skoro polovina z dotazovaných nevěděla, co tam dodnes mohou nalézt. Konkrétně to nevědělo 5

34

respondentek, 5 respondentů a 2 nespecifikovatelní. Tedy asi 41 % správnou odpověď neznalo. Na ZŠ BV dopadla tato otázka pochopitelně hůře, neboť ţádné z těchto dětí Osvětim reálně nenavštívilo. Proto 66 % neodpovědělo (4 dívky a 4 chlapci). Ale přes mnohé špatné výsledky ZŠ BV, co se týče tohoto výzkumu, je nutno říci, ţe 2 chlapci z této venkovské školy velmi dobře znali znění nápisu – „Arbeit macht frei“ („Práce osvobozuje“). A poslední dva se o správný název alespoň pokusili. Je tedy patrné, ţe danou věc jiţ někde alespoň zaslechli. Respondentů jsem se v desátém bodě ptala, které národy byli pro nacisty za druhé světové války nepohodlné. Stanovila jsem si kritérium, ţe za správně zodpovězené otázky budu povaţovat všechny, kde bude zmínka o Ţidech, Romech (respektive „Cikánech“), popřípadě i Slovanech – Polácích, Češích apod. Setkala jsem se však s odpověďmi, kdy respondenti zaměňovali nacistům nepohodlné národnosti za státy, s kterými Německo vedlo tehdejší válku. Tento problém nastal u hrstky ţáků ze ZŠ BM (7 respondentů). Pouze 1 chlapec a 1 dívka na této brněnské škole neuměli tuto otázku zodpovědět vůbec. Ostatní měli své odpovědi dobře a někteří mluvili dokonce o „neárijských rasách“. Mnozí jedním dechem dodávali, ţe nacisté netolerovali ani homosexuály, postiţené a likvidovali je stejně jako „ vyšší inteligenci“. Dokonce i ZŠ BV neměla tentokráte s odpovědí větší problémy. 10 respondentů z 12 bylo úspěšných. Jednalo se o všechny chlapce a 3 dívky. Ostatní dívky neuvedly buď ţádnou odpověď, anebo opomněly zmínit ty nejdůleţitější – Ţidy a Romy. Následovala celkem těţká otázka (číslo jedenáct) pro ZŠ – „Kdo to byl Josef Mengele?“. Avšak domnívám se, ţe toto jméno přece jen mohli i ţáci 2. stupně základních škol zaslechnout. Také jeho přízvisko „doktor Smrt“ se stále drţí v povědomí lidí jiţ po několik desetiletí. Proto jsem i do dotazníku tuto otázku zařadila. Na ZŠ BM byla úspěšnost téměř 90 %, takţe to nebyl tak náročný dotaz, jak se ponejprv zdálo. Většina věděla, ţe doktor Josef Mengele byl německý vědec - lékař, který prováděl pokusy na lidech v koncentračním táboře Osvětim. A byl fascinován převáţně dvojčaty. Mnoho ţáků ze ZŠ BM dokonce vědělo, ţe se mu přezdívá „doktor Smrt“, jak jsem jiţ výše zmínila. Pár osob také správně napsalo, ţe Josef Mengele nikdy nebyl za své zločiny potrestán. Neúspěšní ve svých odpovědích byli pouze 2 ţáci a 1 ţákyně. Oproti převaze pozitivních výsledků školy ZŠ BM, ohledně této otázky, respondenti ze ZŠ BV lehce zklamali má očekávání. Většina neví, kdo to doktor Mengele byl. Jen 1 chlapec 35

a 1 dívka napsali, ţe se jednalo o německého lékaře a válečného zločince. Dívka z této dvojice rovněţ věděla, ţe Mengele páchal zvěrstva na lidech v koncentračním táboře. Dvanáctý dotaz byl poloţen ve snaze zjistit, jestli děti znají jméno vrchního velitele koncentračního tábora Osvětim. Respektive toho velitele, který je nejznámější, nejdéle v Osvětimi působil a za jehoţ vedení došlo k masové a mašinerní likvidaci statisíců Ţidů a Romů, kteří sem byli přiváţeni z celé Evropy. Byl to Rudolf Höβ. Ze ZŠ BM bylo pouze 7 odpovědí zcela dobře (od 5 chlapců a 2 dívek). To znamená pouze 24 % z těchto ţáků. (Ale 26 % z 19 chlapců a přesně 25 % z 8 dívek na této škole. To tedy znamená, ţe obě dvě pohlaví mají na dané škole asi jen čtvrtinovou úspěšnost.) 3 ţáci si myslí, ţe vrchní velení v Osvětimi náleţelo přímo Adolfu Hitlerovi. Dále bylo uváděno na příklad gestapo, SS nebo také Eichmann. Na ZŠ BV více neţ polovina respondentů vůbec neví, kdo v Osvětimi velel - 4 chlapci a 3 děvčata raději do odpovědi nic nevepsali. 1 dívka se alespoň pokusila o velmi obecný termín – „Němci“. A 4 respondenti uvedli, ţe Hitler. Celkově se mi zdá, ţe kdyţ děti neví, kdo za nějakou věc během druhé světové války můţe, tak napíšou automaticky Adolf Hitler. Třináctý otázka se ţáků 9. tříd ptala, zda vědí, jak byli většinou vězni v Osvětimi zabíjeni. Zde je nutno říci, ţe všichni respondenti (z obou škol – z Brna-města i ze základní školy v okresu Brno-venkov) zodpověděli tento bod dobře. (Aţ na jednu jedinou výjimku – kupodivu ze ZŠ BM, která na exkurzi v Osvětimi byla. Tato výjimka - dívka totiţ na exkurzi nejela.) Jinak všichni respondenti správně uváděli plyn (někteří i jeho název – cyklon B), mnozí popisovali i přesněji způsob takovéhoto hromadného zabíjení ve sprchách a následné spálení v krematoriích. Mnozí byli zřejmě ještě plni dojmů z exkurze, takţe hovořili i o upalování zaţiva apod. Dokonce i na ZŠ BV uváděli plyn, ale i jiné způsoby hromadné likvidace. Věděli, ţe dříve byla tato vraţedná mašinerie pomalejší a vězni byli zezačátku většinou stříleni, mnozí zemřeli vysílením, hlady, nebo na nějakou nemoc. Čtrnáctý bod se zabýval pojmem „rampa“, samozřejmě zase v souvislosti s koncentračním táborem Osvětim. Za správnou odpověď jsem povaţovala takovou, která se co nejvíce blíţila této větě: „Rampa je výstupiště z vlaků, kterými přijíţděli Ţidé, ale i jiné

36

národnosti, a byli zde rozřazováni, kdo půjde rovnou na smrt (do plynu), anebo bude ještě vyuţit k práci či pokusům.“ Na ZŠ BM mělo 10 respondentů z 29 odpověď zcela dobře. Jednalo se o 9 chlapců a 1 dívku. 4 ţáci uvedli bohuţel nepřesné nebo zcela nesprávné odpovědi a 15 lidí z 29 (tedy zhruba 51 %) vůbec nevědělo, co to „rampa“ byla. Těchto 51 % respondentů tvořilo 8 chlapců, 6 dívek a 1 nespecifikovatelný jedinec, který své pohlaví neuvedl. Respondenti ze ZŠ BV většinou ţádnou odpověď na tento dotaz neměli. Buď to nevěděli, nebo o tom spíše nikdy neslyšeli v tomto kontextu. Dokonce 2 chlapci a 1 děvče se domnívalo, ţe by se mohlo jednat o hromadné hroby, do nichţ byla těla mrtvých vězňů házena. Pouze jedna dívka, z celkových 12 jedinců, správně vyvodila, ţe je to nějaký nákladní, respektive zde výkladní prostor u vlaků, kterými Ţidé do Osvětimi přijíţděli. Takto výtečně uvaţovala díky tomu, ţe věděla, co to „rampa“ obecně znamená. Patnáctá otázka mého dotazníku chtěla od respondentů vědět, kdy a kým byla Osvětim osvobozena. Správná odpověď je přesně 27. ledna 1945 vojsky Rudé armády (SSSR). Postačil mi však pouze rok a uvedené vojsko. Na ZŠ BM oba dva údaje uvedlo 9 lidí – 7 chlapců a 2 dívky. Dále 9 osob odpovědělo pouze částečně dobře. Buď napsali pouze rok osvobození, anebo ruskou armádu. 11 dětí neodpovědělo vůbec nebo špatně – to je asi 38 %. Ţáci ze školy ZŠ BV z poloviny nevěděli vůbec (3 hoši, 3 dívky). Pouze jedna dívka odpověděla zcela správně. Zbylých 5 většinou zmínili pouze sovětské vojsko, anebo naopak jenom letopočet 1945. Tudíţ znalosti ţáků na obou školách nejsou valné, co se tohoto údaje týče. Šestnáctý bod dotazníku směřoval ke koncentračnímu táboru Terezín. Ptala jsem se ţáků, jak Terezín souvisí s Osvětimí. Terezín nebyl vyhlazovacím táborem, pouze koncentračním a pracovním. Děti mohly také napsat, ţe to bylo ţidovské ghetto na českém území, z kterého se vězni převáţeli do Osvětimi, odkud se většinou jiţ nikdy nevrátili. I zde však mnoho lidí zemřelo na nejrůznější nemoci z nedostatku zdravotnické péče a často i hlady. Bohuţel, o termínu „ghetto“ se ţádný z respondentů nezmínil. Na škole ZŠ BM nedovedlo celkem 13 dětí z 29 k Terezínu nic napsat. Vůbec Terezín nedali do souvislosti s Osvětimí. Tuto otázku tedy nezodpovědělo 9 chlapců, 3 dívky a 1 nespec. jedinec. 10 lidí (2 dívky, 7 chlapců a 1 nespec. jedinec) pouze uvedlo, ţe Terezín i Osvětim jsou oba koncentrační tábory, avšak bohuţel nic bliţšího. Jenom 4 respondenti (3 37

hoši, 1 děvče) napsali, ţe Terezín byl pouhou přechodnou stanicí a ţe z Terezína byli vězni posíláni na smrt do Osvětimi. Za správné povaţuji i odpovědi 2 ţáků (1 chlapec, 1 dívka), kteří se zmínili o tom, ţe Terezín nebyl vyhlazovacím táborem, nýbrţ koncentračním a pracovním táborem (na českém území), ačkoliv o jeho souvislosti s Osvětimí zhola nic neuvedli. Ţáci ze školy ZŠ BV měli procentuelně (v porovnání se ZŠ BM) lepší výsledky. 2 chlapci a 1 dívka uvádějí, ţe z Terezína byli vězni transportováni do vyhlazovacího tábora Osvětim. Tato zmíněná dívka dokonce doslova napsala, ţe Terezín byl jen „čekárnou “. Pouze jedna čtvrtina (3 z 12) zdejších respondentů nedovedla ke vztahu Terezína a Osvětimi nic napsat. Konkrétně to byli tři chlapci. Dále 4 dívky a 2 hoši mluvili v této souvislosti jen o koncentračních táborech. Pokud budeme povaţovat naposledy výše zmíněné odpovědi za nedostatečné a přiřadíme je k počtu respondentů, kteří otázku nezodpověděli vůbec, vyjde nám 75 % neúspěšných u tohoto bodu. (Kdeţto na ZŠ BM to bylo aţ přes 79 %.) Proto je tedy v tomto směru lepší výsledek ZŠ BV. V sedmnácté otázce jsem se ptala na termín „holocaust“. Respektive, co znamená. Za správnou odpověď se z mé strany dala povaţovat taková, která se co nejvíce blíţila následujícímu: „vyhlazení asi 6 milionů Ţidů, ale i jiných neárijských národů, za druhé světové války“. Ze ZŠ BM 10 lidí vůbec tento pojem neznalo, anebo ho definovali špatně (5 dívek, 4 chlapci, 1 nespecifikovaný jedinec). K počtu neúspěšně odpovídajících musím připočíst i 3 respondenty, jejichţ odpovědi nepovaţuji za přesné. 15 ţáků však napsalo správně, ţe se jedná o „nacisty prováděné systematické či masové vyvraţďování Ţidů (nebo nečistých a nepohodlných národů, popřípadě ras)“. Bylo to přesněji 12 hochů, 3 dívky a 1 nespecifikovaný ţák. Mezi těmito se však vyskytl jen jeden ţák muţského pohlaví, který byl ve své odpovědi natolik přesný, ţe nanejvýš splňoval má původní kritéria na správnou odpověď. Uvedl totiţ, oproti ostatním, ţe ono masové vyhlazování Ţidů se dělo za druhé světové války. Značný rozdíl u ZŠ BV oproti ZŠ BM, který bych vyzdvihla, je, ţe na ZŠ BV všichni respondenti mou sedmnáctou otázku zodpověděli. Odpovědi 4 chlapců a 3 dívek se dají povaţovat za správné, protoţe napsali, ţe holocaust je „(systematické) vyvraţďování ţidovského národa“. K tomu mohu ještě odpověď další jedné dívky povaţovat za uspokojující, neboť podle ní jde o „masové vyhlazování nepohodlných národů“. Bohuţel 38

zbylé odpovědi tak korektní nebyly. 1 dívka mluvila o ţidovském utlačování a nadřazování některých ras nad jinými. Avšak nepadlo u ní v souvislosti s holocaustem ani jedno slovo o ţidovském vyvraţďování. Ovšem pravdou zůstává, ţe utlačování a diskriminace ţidovského národa se staly předstupněm ke konečné fázi jeho likvidace. A 3 chlapci na této škole odpověděli nesprávně. Uvedli jen „masové a systematické zabíjení“, ale opomněli napsat koho, kým a kdy. Bohuţel ani jeden ţák z těchto škol na Brněnsku nezmínil, ţe pro řecké slovo „holocaust“ existuje také hebrejský termín „šoa“. Tento původně znamenal tzv. zápalnou oběť. Později se volně přenesl do významu genocidy ţidovského etnika. Osmnáctý dotaz se zaměřil na pojmy rasismus a antisemitismus. K mému velkému překvapení děti, které vycházejí 9. třídu ZŠ, ať uţ v městě Brně, anebo na vesnici poblíţ této moravské metropole, většinou nevědí, co to antisemitismus je! Naštěstí pojem rasismus dopadl v tomto případě lépe. Rozdíl mezi rasismem a antisemitismem nevědělo na ZŠ BM 12 respondentů z 29 (7 chlapců, 3 dívky a 2 nespecifikovatelní ţáci). Zcela korektní odpověď se vyskytla pouze u 13 jedinců z této školy (4 dívky a 9 hochů). Tedy jen u 44 %. Co se ZŠ BV týče, jenom 1 dívka dokázala oba dva dané pojmy vysvětlit a rozlišit! 2 chlapci a 2 dívky věděli jen, co je rasismus, ale antisemitismus jim není znám. O rasismu tito napsali: „nenávist vůči jiným rasám“ / „nadřazování jedné rasy nad jinými“. 2 dívky a 5 hochů neuměli naprosto vůbec tuto otázku zodpovědět. Devatenáctý bod mého dotazníku se ţáků tázal, zda stihli ve škole probrat učivo druhé světové války a holocaustu. A pokud ano, jakým způsobem. Na obou základních školách na Brněnsku, kde můj výzkum probíhal, se zmíněné učivo stihlo probrat. To vychází jak z odevzdaných dotazníků, tak i z rozhovorů s učiteli dějepisu na těchto školách. Nyní je ještě třeba zjistit, jakými metodami tato výuka probíhala, abychom mohli lépe srovnávat. Na ZŠ BM se konal klasický přednes učitele, ale i referáty, dále se promítala videa, prohlíţely se fotografie a obrazový materiál z koncentračních táborů a někteří ţáci se dobrovolně mohli zúčastnit exkurze v Památníku Osvětim. Jelikoţ se dotazník rozdával na této ZŠ v obou paralelních třídách, kde vyučují různí učitelé, tudíţ některé odpovědi ţáků se také odlišovaly. Ve druhé (paralelní) třídě se podle všeho konal pouze klasický výklad učitele a ţáci si připravovali referáty. K tomu pár dětí jelo i na, výše jiţ několikrát zmiňovanou, exkurzi. Jeden ţák do dotazníku napsal, ţe se mu zdál být výklad učitele nudný. Jiný ţák zase 39

očekával, ţe se budou o druhé světové válce (jako o jedné z nejzásadnějších v dějinách vůbec) učit více, avšak prý si řekli ve třídě pouze pár dat a k nim, co se událo. (Ten samý hoch si téţ myslí, ţe se ZŠ tomuto tématu dostatečně nevěnuje. – To je ovšem ale aţ následující otázka v dotazníku.) Klasická výuka s učitelským přednesem proběhla i na ZŠ BV. Do tohoto je samozřejmě začleněna i práce s textem v učebnici. Na této škole se konaly i referáty ţáků, prezentace a ţáci zde vypracovávali i nejrůznější projekty. Za velmi důleţitý poznatek pokládám fakt, ţe na tuto ZŠ přišla na přednášku a následnou besedu téţ pamětnice holocaustu – paní Felixová. Tito respondenti se tedy sice nezúčastnili zájezdu do muzea v Osvětimi, přesto pro ně však mohlo povídání této ţeny rovněţ znamenat velké pohnutí mysli. Nikdo však nechce tvrdit, ţe beseda s pamětnicí holocaustu se můţe pocitově a záţitkově vyrovnat návštěvě míst, kde se všechny ty hrůzy děly. Zprostředkované vyprávění bude v tomto směru vţdy jakoby o stupeň níţe, ačkoliv se v kaţdém případě jedná o silný osobní příběh. Zda základní školy věnují učivu druhé světové války a holocaustu dostatek času, byla moje dvacátá otázka, kterou jsem poloţila těmto mladým respondentům. Mé původní předpoklady se však nenaplnily. Byla jsem přesvědčena, ţe většina ţáků nebude spokojena s časovou dotací hodin věnovaných problematice holocaustu. Opak byl pravdou. Na ZŠ BM si 18 dětí z 29 myslí, ţe základní školy se tomuto učivu věnují dostatečně. Odpověděly tak 4 dívky, 12 chlapců a 2 nespecifikovaní ţáci – tedy 62 % tamních respondentů. Kdyţ k této procentuelní cifře připočteme dalších 5 ţáků (3 chlapce a 2 dívky), kteří jsou na vahách, ale spíše si myslí, ţe dnešní stav ZŠ je v tomto ohledu ucházející a dostačující, dostaneme se na 79 %. Zbytek respondentů s dnešním stavem na základních školách spokojena není. Na ZŠ BV se taktéţ pouhá třetina respondentů domnívá, ţe základní školy nevěnují tematice holocaustu dost výukových hodin. Konkrétně to tvrdí 2 chlapci a 2 dívky. Jeden hoch se k této otázce nevyjádřil. Ale i přes to většina ze zdejších respondentů hodnotí dnešní situaci na záklaním školství po této stránce kladně. Zaujaly mne názory 3 dívek, které bych zde chtěla zmínit. Jedna ke své souhlasné odpovědi dodala, ţe „ta jejich škola se tomuto tématu určitě věnuje dost“. Jiná dívka si myslí, ţe „celý rok je akorát a pokud jsou ţáci vnímaví, tak se to dá stihnout“. Třetí z nich napsala, ţe „se tomuto učivu ve škole věnují dostatečně, ale kdyţ nějaká hodina odpadne, potom jsou trochu pozadu“.

40

Dvacátá první otázka byla velmi jednoduchá. Měla zjistit, zda se mladí lidé dozvídají informace o bývalých koncentračních táborech a genocidě nepohodlného obyvatelstva také z jiných míst neţ jen ze školního prostředí. Přesněji, jestli se o tomto bavili také doma. Na ZŠ BM jsem se dozvěděla, ţe asi 62 % ţáků (18 respondentů) si o tomto s rodiči nebo prarodiči někdy povídalo. Pár dětí také do dotazníku napsalo, ţe měli rodiče snahy zjistit, jak na ně zapůsobila exkurze v Osvětimi. Ostatní ţáci se o tom doma buď nebavili, anebo jen velmi málo. Ze školy ZŠ BV si o holocaustu doma povídala polovina z daného počtu respondentů – 1 chlapec a 5 dívek. Popírání holocaustu se v dnešní době stalo velmi viditelným názorem. Proto jsem se rozhodla zařadit tento dotaz i do své práce. Aby se také ţáci na prahu dospělosti vyjádřili k tomuto tématu ve dvaadvacáte otázce. Měli napsat, zda o popírání holocaustu jiţ někdy v minulosti slyšeli a popřípadě co si o tom myslí. Většina ţáků ze ZŠ BM o těchto názorech někdy slyšela. Někdo tvrdil, ţe ho to velmi zaujalo, ţe mu to přijde zajímavé. Jiný mluví o relativnosti tohoto tvrzení. Ale ostatní pokládají takové domněnky za „hloupé“ a zcestné, „kdyţ přece existuje spousta důkazů o tom, ţe holocaust byl“. Pouze 10 respondentů z 29 o popírání holocaustu nikdy neslyšelo. Na ZŠ BV slyšelo o teorii popírání holocaustu 6 dětí z 12 odpovídající. Tedy polovina. Tyto děti rovněţ tvrdí, ţe popírání holocaustu je „hloupost“, ţe „holocaust byl a nikdo to nezmění“, „ţe to nikdo nemůţe popřít, hlavně kdyţ tehdy umřelo tolik lidí“. Je tedy patrné, ţe na obou dvou vybraných školách na Brněnsku převládají k těmto kontroverzním „historickým“ teoriím podobné názory. Dvacátý třetí bod dotazníku měl posoudit, zda si ţáci, kteří ukončují základní školní docházku, uvědomují, jak je důleţité si neustále připomínat tragiku druhé světové války v jejím genocidním měřítku. Šoa neboli holocaust totiţ poznamenala miliony lidských ţivotů. Po ţácích jsem chtěla, aby uvedli, co povaţují za lepší – připomínat si holocaust, anebo jiţ příliš ne. Především měli své názory odůvodnit. Ne všichni tak učinili, avšak mnozí se rozepsali více. A tyto názory jsou značně zajímavé. Na ZŠ BV si kromě 3 chlapců všichni respondenti myslí, ţe je velmi důleţité si holocaust pořád připomínat. A to hlavně proto, „abychom se poučili z minulosti“ a „aby se nic podobného uţ nikdy neopakovalo“.

41

16 ţáků (3 dívky, 11 chlapců a 2 nespecifikovaní) ze ZŠ BM se taktéţ domnívá, ţe je jeho připomínání zásadní. Povaţují toto vzpomínání za „prevenci“ a „ponaučení“, „abychom uţ nikdy neudělali takovou chybu“. Ačkoliv je to mnohdy těmto mladým nepříjemné, „tak by se to mělo pořád připomínat, aby to zůstalo v povědomí“. Někteří napsali, ţe „bychom měli stále vzpomínat na to, jak byla válka hrozná“ a „aby se jiţ vţdycky jen zachovávala lidská práva“. Ostatní dotazovaní z této školy buď neví, anebo si myslí, ţe „by se to uţ raději příliš připomínat nemělo, (nebo jen v omezené míře), ţe uţ se stalo“. „Lidé totiţ na toto téma mohou začít být alergičtí“, „mnohým se z toho dělá špatně“. „Sice by se na to nemělo zapomínat, ale uţ by se o tom příliš mluvit nemělo. Spíš by si lidé měli váţit toho, ţe tam nebyli a jsou vůbec naţivu“. K poslední čtyřiadvacáté otázce mohu napsat bohuţel pouze tolik, ţe nikdo z respondentů přesné datum Dne památky obětí holocaustu nevěděl. Jedná se o 27. leden, kdy byl osvobozen koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim sovětskými vojenskými jednotkami (v roce 1945). Zřejmě jsem tento dotaz nemusela vůbec zařazovat, ale domnívala jsem se, ţe by toto významné datum mohlo patřit ke všeobecnému povědomí alespoň části mých respondentů. Jinak jsem si samozřejmě vědoma toho, ţe se tento údaj na základní škole děti zřejmě nedozví. Avšak v kalendáři je 27. leden jako významný den uveden.

42

5.3 Srovnání dotazníků dle pouţívaných učebnic a metod výuky ZŠ BM pouţívá v 9. ročníku, kam dochází tázaní ţáci, učebnici: JOŢÁK, J. Nová doba. 3. díl. Praha: SPL – Práce, 2001. Tato publikace však ve výše zmíněné analýze současných učebnic dějepisu nedopadla vůbec dobře. Neodpovídá totiţ naprosto RVP. Paní učitelka mimo klasické výuky, nechává ţáky zpracovávat především různé referáty. Dále 9. ročníky navštívily i brněnskou pobočku Ţidovského muzea v Praze na třídě Kpt. Jaroše a byli na exkurzi v Osvětimi. ZŠ BV pouţívá učebnici: KUKLÍK, J. - KOCIAN, J. Nejnovější dějiny: Dějepis pro 9. ročník ZŠ a 4. ročník osmiletého gymnázia. Učebnice zpracovaná podle osnov vzdělávacího programu Základní škola. Praha: SPN, 1999. To je poměrně dost kvalitní učební materiál, velmi dobře zpracovaný a pracuje s ním dodnes mnoho základních škol - vzhledem k tomu, ţe se jim nemusí dostávat financí na modernější verzi od Válkové (2009). Nejnovější dějiny (1999) však obsahují všechny důleţité informace, včetně slovníčku pojmů a důleţitých mapek. Pan učitel pro práci se ţáky v 9. ročníku vyuţívá i pracovního sešitu k této učebnici. Podle učitele dějepisu, který v daném ročníku vyučuje, jsou upotřebeny i audiomateriály – nejčastěji z řady „Hlasy 20. století“, anebo některé publikace s dobovými materiály – jako Dějiny 20. století (od nakladatelství Dialog). Avšak podle dotazníků to tomu nenasvědčuje. Alespoň respondenti o ţádných takových metodách nepsali (viz otázka č. 19). Dále měli besedu s pamětnicí holocaustu – paní Felixovou.(80) Takové příleţitostné besedy jsou na této škole pravidlem. Kromě

klasických

metod

(jako

je

frontální

výuka,

skupinová

práce

s

pracovními listy, referáty) se snaţí pan učitel zařazovat také projektovou výuku, naposledy zpracovávali ţáci 9. ročníku projekt na téma " Ţivot v protektorátu Čechy a Morava". Bohuţel zatím škola nepodniká exkurzní cesty do Osvětimi. To má v plánu aţ od příštího roku. Tyto informace nám poskytují dostatečný prostor k posouzení, jak si na tom s výukou holocaustu která škola stojí. Na následujících stránkách bych se chtěla věnovat závěrečné analýze dotazníků, kterou porovnám s informacemi od učitelů respondentů.

(80)

Vyplývá to z dotazníků a z rozhovoru s učitelem dějepisu na zkoumané škole.

43

Znalost toho, kde Osvětim leţí, je celkem důleţitá. Ostatně ve kvalitních učebnicích tuto informaci najdeme – mapy koncentračních a vyhlazovacích táborů. V první otázce výsledky ZŠ BM byly jednoznačně lepší. Přes polovinu dětí odpovědělo správně, přičemţ muţské pokolení má znalosti lepší neţ ţenské. Druhá otázka, která chtěla po ţácích znát přízvisko koncentračního tábora Osvětim, není z vědomostního hlediska tak důleţitá. A učebnice dějepisu tuto záleţitost nerozebírají. Avšak děti by měly mít alespoň povědomí o tom, ţe v Osvětimi zemřela spousta lidí, a to masově-průmyslovým způsobem. Tudíţ kdyţ někde uvidí název „továrna na smrt“, měly by být schopny si odvodit, o co se konkrétně jedná. I cizí název Osvětimi by se jim mohl v ţivotě hodit. Z mé analýzy opět vyplývá, ţe vědomosti ţáků ZŠ BV jsou nedostačující. Na škole ZŠ BM naopak zase přes polovinu respondentů odpovědělo dobře a chlapci znovu vedou nad děvčaty. Kdy vznikl koncentrační tábor Osvětim, to se také běţně z učebnic ţáci nedozvědí. Avšak z jiných výukových zdrojů by to mohli zjistit. Třetí otázka nebyla tedy nejjednodušší, ale ve škole by se mělo probírat alespoň to, odkdy byly neárijské národnosti perzekuovány. Znovu je ZŠ BM lepší neţ ZŠ BV. Procentuelně jsou správné odpovědi dívky – chlapci téměř vyrovnané. Čtvrá otázka – co je to Březinka – patří sice opět mezi těţší, ale ţáci se o tomto názvu mohli dozvědět z exkurze, nebo z nějakého filmového dokumentu. Výsledky ţáků jsou shodné s předešlými. U páté otázky, co je to „konečné řešení“, coţ je důleţitá informace, kterou obsahují všechny vyhovující učebnice, došlo ke zlomu. Polovina respondentů na ZŠ BV bylo úspěšných, kdeţto jen 34 % na ZŠ BM. Je to zřejmě důsledek toho, ţe ZŠ BM nemá vhodné učebnice pro výuku látky holocaustu. Šestá otázka byla pro mne čistě praktická. Potřebovala jsem zjistit, jestli respondenti navštívili památník v Osvětimi, abych potom mohla porovnat vědomosti těch, kteří tam byli, a těch, kteří ne. Z výskumu vyplynulo, ţe ze ZŠ BV do Osvětimi na exkurzi nejel nikdo, kdeţto ze školy ZŠ BM přes 65 % respondentů. Literatura o holocaustu nikoho z vybraných ţáků nezajímá. Pouze jeden chlapec se zabývá druhou světovou válkou. Zřejmě však z bojového hlediska. Sedmý bod dotazníku skončil tedy negativně pro obě dvě školy. Výsledky osmého bodu dotazníku dokládají, ţe děti jak ve městě Brně, tak v jeho okolí, mají velmi záporný přístup k holocaustu a rasismu vůbec. Alespoň tato „sonda“ do

44

dvou základních škol na Brněnsku zjistila, ţe ţákům se kruté záběry z vyhlazovacího tábora Osvětim bytostně příčí. V deváté otázce, kde se ptám na nápis „Arbeit macht frei“, dopadla ZŠ BV jen o něco málo hůře neţ ZŠ BM. A to i přesto, ţe Osvětim tato venkovská škola nenavštívila. Je tím pádem patrné, ţe o tomto nápisu děti někde musely slyšet. Nebo ho zahlédly v učebnici, neboť stejný visí i nad vchodem do pevnosti Terezín. Neárijskými národy se zabýval desátý bod dotazníku. Procentuelně tentokráte zvítězila škola ZŠ BV. A chlapci jou na tom vědomostně opět lépe neţ dívky. Povědomí o Josefu Mengelem mají více ţáci ze ZŠ BM, která navštívila Osvětim. To je pochopitelné. Avšak i hrstka respondentů ze ZŠ BV o něm věděla. Tato jedenáctá otázka byla sice těţká, protoţe v klasických učebnicích dějepisu pro ZŠ tuto informaci nenajdeme, avšak z jiných materiálů se o něm dozvíme – např. z výše uvedených encyklopedických Dějin 20. století.(81) Ve dvanáctém dotazu mi jde o jméno velitele Osvětimi – Rudolfa Höβe. Byla to jedna z posledních ze série těţších otázek. Ovšem pro děti, které toto dnešní památné místo navštívily, se mělo stát odpovězení hračkou. Nikoli však. Pouze čtvrtina respondentů ze ZŠ BM toto jméno znala. Dívky a chlapci procentuelně podobně. Na škole ZŠ BV byly výsledky horší. Třináctý bod dotazníku, o způsobech zabíjení v koncentračních a vyhlazovacích táborech, dopadl stejně dobře pro obě dvě školy. Čtrnáctá otázka, která se zabývala pojmem „rampa“, dopadla opět lépe pro ZŠ BM. Ale přesto ji dokázalo správně odpovědět pouze asi 35 % ţáků. Z toho tvořila větší část chlapců. Kdy a kým byla Osvětim osvobozena, je poněkud náročnější dotaz, avšak pokud ţáci shlédli nějaký dokument, anebo Památík v Osvětimi dokonce navštívili, jistě tuto znalost mohou mít. Tato patnáctá otázka však nedopadla zcela podle mých očekávání. Většinou respondenti zodpověděli pouze jednu část dotazu. A ani ţáci, kteří na exkurzi byli, nedopadli nejlépe. Z této školy znalo správnou odpověď jen 31 % respondentů a znovu dívky za chlapci procentuelně pokulhávají. Na ZŠ BV nebyl u tohoto bodu téměř ţádný úspěch. U šestnáctého bodu se karta obrátila a ZŠ BV vykazuje lepší výsledky, co se týče znalosti o souvislosti Terezínu s Osvětimí. Mají zde lepší výsledky chlapci neţ dívky. Avšak na ZŠ BM je tomu u této otázky naopak. (81)

MANDELOVÁ, H. - KUNSTOVÁ, E. - PAŘÍZKOVÁ, I. Dějiny 20. století. Liberec: Dialog, 2005. s. 62.

45

U pojmu holocaust v sedmnáctém dotazu dopadli lépe respondenti ze ZŠ BV a dívky měly procentuelně kladnější výsledky. Kdeţto na ZŠ BM slavili úspěch opět chlapci. Pojmy rasismus a antisemitismus dělaly značné problémy hlavně na ZŠ BV. Především s vysvětlením antisemitismu si respondenti neuměli poradit. V tomto osmnáctém bodě tedy značně vede ZŠ BM a prokazatelně lepší výsledky mají u těchto znalostí děvčata (na obou školách). Otázka číslo devatenáct se ţáků ptala na to, zda a jakým způsobem stihli učivo holocaustu probrat. Metoda výkladu učitele a referátů proběhla na obou školách. Avšak značně se od sebe liší tím, ţe ZŠ BM navštívila Památník holocaustu v Osvětimi (zájezd však byl nepovinný), kdeţto ZŠ BV absolvovala besedu s pamětnicí. Podle odpovědí respondentů je téţ moţno zjistit, ţe na ZŠ BV si zřejmě nepromítali ţádná videa a dokumenty k této problematice. To se však neslučuje s tím, co tvrdil jejich učitel. Většina respondentů na obou zkoumaných školách se domnívá, ţe je věnováno látce holocaustu ve vyučování dost času. (Dvacátý bod.) Více neţ polovina respondentů si doma o holocaustu s rodiči nebo prarodiči povídala. Ačkoliv čísla hovoří o tom, ţe ţáci ze ZŠ BM tak činili o něco málo více, přesto výsledky byly u jedenadvacátého dotazu podobné. U další, dvaadvacáté otázky, jsou výsledky téţ skoro stejné. Něco málo přes polovinu respondentů o popírání holocaustu slyšelo, přičemţ o pár procent lépe je na tom škola ZŠ BM. U tohoto bodu mi však šlo především o to, co si ţáci o popírání holocaustu myslí. Naprostá většina ţáků napsala, ţe holocaust byl, ţe jsou o tom nepopiratelné důkazy, a ţe nechápou ty, kteří o tom přesvědčeni nejsou. Třiadvacátý bod dotazníku zjišťoval názory respondentů na neustálé (ne)připomínání holocaustu. Jisté rozdíly se zde přece jen vyskytly. Ze ZŠ BV asi 75 % ţáků myslí (více dívky neţ chlapci), ţe by se holocaust neustále připomínat měl, aby uţ se nikdy nic podobného neopakovalo. Avšak ZŠ BM má k tomuto trochu jiný přístup. S pravidelným přopomínáním holocaustu souhlasí jen 55 % respondentů. Mnohým z nich ale připadá, ţe by se tak mělo dít jen v omezenější míře, protoţe to není pěkné téma a často to lidem přijde aţ odporné. Poslední, dvacátou čtvrtou otázku, bohuţel nikdo z respondentů nezodpověděl. Ţáci tedy nemají dostatečný všeobecný přehled. Nevědí, kdy je den památky obětí holocaustu.

46

Z mé analýzy vyplývá, ţe ţáci ze zkoumané ZŠ BM (Brno – město) mají lepší výsledky, co se týče základních informací o Osvětimi, neţ ZŠ BV. Vědí lépe, kde Osvětim leţí, jak se jí jinak říká, kdy zde vznikl koncentrační tábor, vědí také většinou, kdo to byl Rudol Höβ a Josef Mengele. Někteří z nich mají téţ poznatky o tom, co to byla rampa a kdy byla Osvětim osvobozena. To nasvědčuje tomu, ţe exkurze do Osvětimi přinesla své ovoce. Znalosti chlapců byly na této škole procentuelně lepší neţ znalosti dívek, ale u mnohých otázek jsem zaznamenala výsledky, s ohledem na pohlaví respondentů, vyrovnané. Domnívám se, ţe ZŠ BM svou exkurzí v Osvětimi a návštěvou Ţidovského muzea v Brně vykompenzovala nedostatečný výukový materiál v podobě zastaralé učebnice JOŢÁK, J. Nová doba. 3. díl. Praha: SPL – Práce, 2001. Tato totiţ nevyhovuje RVP a škola nemá momentálně finanční prostředky na nové (pro 9. ročník). Zřejmě na ţáky – respondenty zapůsobily i referáty spoluţáků a promítané videodokumenty. Jejich znalosti o holocaustu všeobecně by však mohly být o něco lepší. Výsledky této školy jsou uspokojující, pokud hovoříme o znalostech dění v Osvětimi mezi lety 1940 – 1945. Škola ZŠ BV (Brno – venkov) dopadla v tomto ohledu hůře, avšak tamní respondenti projevili hlubší znalosti o holocaustu obecně. Věděli lépe neţ ţáci na ZŠ BM, co je to např. konečné řešení, které to byly neárijské národnosti, jak souvisí koncentrační tábor v Terezíně s Osvětimí a rovněţ dokázali lépe popsat, co je to holocaust. Část těchto respondentů uměla taktéţ zodpovědět poměrně těţkou otázku - kdo to byl Josef Mengele. Aniţ by byli na exkurzi v Osvětimi, prokázali všeobecné znalosti o dané problematice, které mohli nabýt jedině z učebních materiálů. Tyto mají, jak uţ jsem výše naznačila, mnohem lepší neţ škola ZŠ BM. Snad je to dáno i snahou pana učitele, který zve pravidelně do této venkovské školy pamětníky holocaustu na besedy. Znalosti ţáků byly (oproti ZŠ BM) poměrně vyrovnané, s ohledem na pohlaví. Jinak mají však respondenti z této ZŠ (Brno – venkov) nedostačující znalosti, s ohledem na hlavní téma, kterým se zabývá tato práce. Pozastavila bych se ještě nad faktem, ţe ţáci nejsou ani na jedné ze škol dostatečně motivováni k četbě literatury o holocaustu a osvětimské tragédii. To je poznatek, který je patrný z dotazníků. Nikdo z respondentů také nemá dostatečně všeobecný přehled, aby věděl, kdy je Den památky obětí holocaustu, který připadá na den osvobození Osvětimi - 27. ledna. Avšak kladně hodnotím to, ţe snad díky hodinám, které učitelé na těchto školách holocaustu věnují, zastávají ţáci obou dvou ZŠ na Brněnsku negativní postoj k dění v Osvětimi mezi lety 1940 – 1945 a k holocaustu. 47

Závěr Analýza dotazníků ukázala mnohé rozdíly mezi oběma zkoumanými školami na Brněnsku. Základní škola z okresu Brno – město prokázala lepší znalosti ţáků v 9. ročníku o „táboře smrti“ (Osvětimi), neţ škola z okresu Brno – venkov. (Naopak však právě venkovská škola zajistila svým ţákům z posledního ročníku lepší přehled v otázce holocaustu obecně, coţ je podle mého názoru dobrý základ do budoucna pro rozvíjení jejich vědomostí v této oblasti.) Tyto rozdíly vyplynuly z pouţívaných učebních materiálů a učebních postupů. První zmíněná škola měla nevyhovující učebnici, ale navštívila Ţidovské muzeum v Brně a Památník v Osvětimi, kdeţto druhá škola absolvovala pouze besedu s pamětnicí. A i přes poměrně kvalitní učební materiál, nebyli schopni respondenti z této druhé školy zodpovědět některé základní dotazy na koncentrační tábor v Osvětimi. Taktéţ se vyskytly jisté odchylky mězi vědomostmi chlapců a dívek, s ohledem na téma Osvětim v letech 1940 – 1945. Avšak byly nejmarkantnější v případě základní školy v okresu Brno – město. Tam chlapci ukázali lepší znalosti neţ děvčata ze stejného ročníku. Ve své práci jsem se nevyhla tomu, abych osvětimskou tematiku nezařadila do širšího kontextu holocaustu, jak bylo naznačeno jiţ výše. Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim totiţ pod tuto učební látku v 9. třídách ZŠ spadá. Pro tento účel jsem pouţila i metodu srovnání současných výukových materiálů, které mají učitelé v posledním ročníku ZŠ na Brněnsku k dispozici. Do této záleţitosti jsem zahrnula i srovnání učebnic pro 9. třídy, které jsou momentálně na trhu, nebo s kterými alespoň dnešní základní školy pracují. Zjistila jsem, ţe tyto učebnice se od sebe v mnohém liší. A některé dokonce neodpovídají RVP a jsou celkově nedostačující. Proto si musí učitelé pomoci ve výuce jinými metodami a postupy. Velmi potěšující bylo zjištění, ţe na obou školách, na kterých má „sonda“ proběhla, se látka druhé světové války a holocaustu stíhá probrat. A učitelé se zde věnují relativně dostatečně i konkrétním informacím o Osvětimi 1940 – 1945. Na některé škole více, na některé méně. Ale oba dva učitelé pouţívají ve výuce multimediální technologii, promítají ţákům dokumenty k této látce a dělají s nimi různé projekty. Mohli by však, podle mého zjištění, své ţáky ještě více motivovat k četbě beletrie a autobiografických zápisků, či deníků k tomuto tématu. Protoţe tito ţáci moc sečtělí nejsou. Jako velmi dobré zjištění povaţuji fakt, ţe jsem se ani na jedné zkoumané škole nesetkala s projevy rasismu či antisemitismu. Dětem přišly záběry z Osvětimi nehezké a odpudivé. A uţ vůbec se s rasovými projevy neztotoţňovaly. Dokonce ani s popíráním 48

holocaustu by „vědci – popiratelé“ u těchto ţáků příliš neuspěli. Ačkoliv některým respondentům se tyto „vědecké poznatky“ zdály zajímavé. Stejně jako v úvodu, i nyní musím konstatovat, ţe jsem došla ve své práci k závěru a přesvědčení, ţe nejefektivnější a nejúčinnější pro boj s rasismem ve společnosti je navštívit s ţáky Památník holocaustu v Osvětimi. Poněvadţ právě zde se ţáci dozvědí mnoho informací o tzv. „konečném řešení“, a to velmi šokujícím způsobem. Tím se nám podaří děti v této oblasti vzdělávat a navíc působit i na jejich citové rozpoloţení a rozum, které jako jediné mohou ovlivnit to, jestli se mladý člověk později postaví na stranu extremistických organizací, či nikoliv.

49

Seznam pramenů a literatury A) Prameny  dotazníky z května a června 2010 na školách v Brně a jeho okolí  rozhovory s učiteli dějepisu na těchto školách; (na ZŠ BM 2. a 21. června a 13. října 2010, na ZŠ BV 27. května a 24. června 2010) B) Literatura  ARENDTOVÁ, H. Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. Praha: Mladá fronta, 1995.  BROD, T. – KÁRNÝ, M. – KÁRNÁ, M. (ed.) Terezínský rodinný tábor v Osvětimi – Birkenau. Sborník z mezinárodní konference. Praha, 7. – 8. března 1994. Praha: Melantrich, 1994.  DWORKOVÁ, D. – van PELT, R., J. Osvětim: 1270 aţ současnost. Edice historické myšlení – řada totalitarismus a šoa. Praha: Argo, 2006.  EAGLESTONE, R. Postmodernismus a popírání holocaustu. Postmodernistická setkávání. Praha: Triton, 2005.  EPSTEINOVÁ, H. Děti holocaustu. Praha: Volvox Globator, 1994.  FRANKOVÁ, A. Deník. Praha: Triáda, 2004.  FRIEDLER, E. – SIEBERTOVÁ, B. – KILIAN, A. Svědkové z továrny na smrt: Historie

a

svědectví

ţidovského

Sonderkommanda

v Osvětimi.

Praha:

Nakladatelství Rybka Publishers, 2007.  HERRMANN, H., J. Můj boj proti konečnému řešení: z Opavy a Prostějova přes Terezín, Osvětim – Birkenau a Dachau do Izraele. Brno, 2008.  HOŘÁK, M. – JELÍNEK, T. (ed.) Kolektiv autorů. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí: studijní materiál pro učitele dějepisu. Obecně prospěšná společnost Ţivá paměť. Praha: Galén, 2006.  HÖβ, R. Velitelem v Osvětimi: Autobiografické zápisky. Praha: Academia, 2010.  CHMELÍK, J. Symbolika extremistických hnutí. Praha: Armex ve spolupráci s Trivis, 2000.  CHMELÍK, J. Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha: Linde a. s., Právnické a ekonomické nakladatelství Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2001. 50

 KANTOR, A. Svědectví: Terezín – Osvětim – Schwarzheide, prosinec 1941 – květen 1945. Velké Bílovice: Nakladatelství TeMi CZ, 2007.  KRAUS, O. – KULKA, E. Továrna na smrt. Praha: Orbis, 1955.  LIPSTADTOVÁ, D., E. Historie před soudem: Můj den u soudu s Davidem Irvingem. Praha: Epocha a SPHV, 2006.  LIPSTADTOVÁ, D., E. Popírání holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001.  LUSTIG, A. Colette: dívka z Antverp. Praha, 1992.  Metodické inspirace. Dějepis ve škole: Ze zkušeností učitelů základních a středních škol. Edice Inspirace. Milevsko: ASUD, 1998.  Metodické inspirace: Náměty ke zpracování ŠVP dějepisu – II. RVP dějepisu pro 8. a 9. ročník, úkoly výuky, nabídka podnětů a nápadů a zkušeností z praxe pro ŠVP. Edice Inspirace. Milevsko: ASUD, 2007.  PARKAN, F. - a kol. Metodická příručka pro učitele pro 6. – 9. ročník ZŠ a niţší ročníky víceletých gymnázií. Praha: SPN, 2005.  PARKAN, F. – HAVLŮJOVÁ, H. – STOLÁROVÁ, L. – MIKESKA, T. Dějepis. Nejnovější dějiny: Pracovní sešit. Pro 9. ročník ZŠ a 4. ročník osmiletého gymnázia. Praha: SPN, 2002.  PRAŢÁK, J., M. – NOVOTNÝ, F. – SEDLÁČEK, J. Latinsko- český slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií. 12. nezměněné vydání. Praha: nákladem Československé grafické unie a.s., 1939.  PRESSBURGER, CH. Deník mého bratra. Praha: Trigon, 2004.  ŠKODOVÁ, J. Tri roky bez mena. Bratislava: Osveta, 1962.  TRAVERZO, E. Trhlina v dějinách: Esej o Osvětimi a intelektuálech. Praha: Academia, 2006.  TRUCKOVÁ, B. – TRUCK, R. - P. Lékaři hanby: Pravda o lidských morčatech v Osvětimi. Praha: Práce, 1984.  Velký slovník naučný: Encyklopedie Diderot. 1. vydání. Praha: Diderot, 1999.  VACULÍK, J. – MIHOLA, J. (ed.) Místo historie a úloha učitele dějepisu při formování

multikulturní

společnosti.

Sborník

příspěvků

z mezinárodní

konference. Brno: MU, 2003.  Województwo Małopolskie: The Małopolskie Voivodeship invites. Tourist guide-book 2001. Kraków: wydawnictwo Forma, 2001.

51

 ZUDOVÁ – LEŠKOVÁ, Z. Ţidé v boji a odboji: Rezistence československých Ţidů v letech druhé světové války. Praha, 2007. C) Učebnice dějepisu  BUREŠOVÁ, J. - HÝSEK, O. Dějepis 9: Moderní dějiny. (Člověk a společnost.) Praha: Prodos, 2008.  ČAPKA, F. Dějepis. Novověk, moderní dějiny: Učebnice vytvořená v souladu s RVP ZP. Doporučeno pro 9. ročník ZŠ a kvartu víceletých gymnázií. Brno: Nová škola, 2010.  ČAPKA, F. Dějepis 9: Od roku 1918 do současnosti. Praha: Scientia, 2004.  JOŢÁK, J. Nová doba. 3. díl. Praha: SPL – Práce, 2001.  KUKLÍK, J. - KOCIAN, J. Nejnovější dějiny: Dějepis pro 9. ročník ZŠ a 4. ročník osmiletého gymnázia. Učebnice zpracovaná podle osnov vzdělávacího programu Základní škola. Praha: SPN, 1999.  MANDELOVÁ, H. - KUNSTOVÁ, E. - PAŘÍZKOVÁ, I. Dějiny 20. století. Liberec: Dialog, 2005.  OLIVOVÁ, V. Dějiny nové doby, 1850 – 1993. Praha: Scientia, 1995.  PARKAN, F. – HAVLŮJOVÁ, H. – STOLÁROVÁ, L. – MIKESKA, T. Dějepis. Nejnovější dějiny: Pracovní sešit. Pro 9. ročník ZŠ a 4. ročník osmiletého gymnázia. Praha: SPN, 2002.  VÁLKOVÁ, V. Dějepis 9: Nejnovější dějiny pro základní školy. Praha: SPN, 2009. D) Internetové stránky  Brněnská pobočka Vzdělávacího a kulturního centra Ţidovského muzea v Praze [online]. Ţidovské muzeum, 2004 – 2009. [citováno dne 25. 3. 2011]. Dostupné na: http://www.jewishmuseum.cz/cz/czvkcbrno.htm  Koncentrační tábor Osvětim – Auschwitz [online]. eStranky. cz, 2005 – 2009. [citováno dne 14. 1. 2011]. Dostupné na: http://www.osvetimauschwitz.estranky.cz/stranka/pocatky-auschwitz  Sylva Štajnochrová. Základy společenských věd – Extrémistická hnutí [online]. [citováno dne 29. 12. 2010]. Dostupné na: http://www.imaturita.cz/referaty/zaklady-spolecenskych-ved/extremistickahnuti/37/ 52

Resumé Tato bakalářská práce se zabývá vědomostmi, které mají současní ţáci vycházející poslední ročník ZŠ na Brněnsku o koncentračním a vyhlazovacím táboře Osvětim v letech 1940 – 1945, coţ je téma, které spadá pod tematiku holocaustu. Dotazníková malá sonda probíhala na jaře 2010 na dvou základních školách v okresu Brno – město a v okresu Brno – venkov. Je moţné se v této práci dočíst i o obecných faktech z Osvětimi, o pamětnících doby holocaustu a jeho dnešních popiratelích. Avšak základem této práce zůstává analýza dotazníků na zmíněných základních školách a porovnání současně pouţívaných učebních materiálů, stejně jako zkumání moţností výuky, a to především na těchto školách. Autorka došla k závěru, ţe lepší znalosti o Osvětimi v letech 1940 – 1945 vykazují ti ţáci, kteří navštívili Památník holocaustu. Avšak k poměrně uspokojivým znalostem v této oblasti se dá dojít i jinými výukovými metodami – návštěvou muzeí, besedami, promítáním filmů a dokumentů, prací s kvalitními učebnicemi a atlasy, internetem, anebo četbou autobiografické literatury, která se zabývá obdobím šoa. Podle této sondy, učitelé dějepisu na Brněnsku probírají učivo Osvětimi a holocaustu řádným způsobem a ţáky tak vedou k tomu, aby neměli rasistické postoje. Jedině takovým působením školy je totiţ moţné dojít k tolerantnější multikulturní společnosti vůči odlišnostem. Multikulturalita se totiţ stává čím dál viditelnějším sociálním fenoménem.

53

Summary This thesis deals with the knowledge of today's pupils, who finish Brno basic School, that they have about the concentration and extermination camp of Auschwitz in the years 1940 - 1945, an issue that falls under the topic of the Holocaust. Questionnaire small probe was realized in spring 2010 at two primary schools in the district Brno - Brno city and district - countryside. It is possible to read this work as well as general facts of Auschwitz, the Holocaust survivors and his contradicters today. But the foundation of this work remains the analysis of these questionnaires to elementary school and comparing currently used materials, as well as examination possibilities of teaching, especially in those schools. The author concludes that a better knowledge of Auschwitz in the years 1940 - 1945 recognized those students who visited the Holocaust Memorial. However, the relatively satisfactory knowledge in this area can be reached by other teaching methods - visiting museums, talks, screenings of films and documentaries, working with high-quality textbooks and atlases, the Internet, or reading the autobiographical literature that deals with the period of the Shoah. According to this research, teachers of history at the Brno discuss curriculum Auschwitz and the Holocaust in an orderly manner and to lead pupils to not have racist attitudes. Only by action of schools, it is possible to be more tolerant multicultural society towards differences. Multiculturalism in fact becoming increasingly more visible social phenomenon.

54

Masarykova univerzita

Recommend Documents