Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií
Foodblogging (série publicistických interview pro časopis Instinkt) Foodblogging (collection of interviews for Instinkt magazine) Bakalářská práce
Veronika Pořízková
Brno 2013
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 29. května 2013
…………………………………… Veronika Pořízková
Poděkování V prvé řadě bych ráda poděkovala Ing. Rudolfu Burgrovi za všechny podnětné připomínky a rady, dále pak Darině za to, že si udělala čas a poskytla mi množství podstatných informací, Petrovi, že mě přesvědčil změnit téma, Julianě, Mai a Thuy, Honzovi, Báře a Markétě za příjemně strávený čas u rozhovorů a v neposlední řadě Davidovi za všechny rady a pečlivou korekturu.
Anotace Bakalářská práce pojednává o fenoménu blogování o jídle, pro které se ustálil anglický název foodblogging. Autorka téma přibližuje prostřednictvím série pěti publicistických rozhovorů pro společenský týdeník Instinkt. Práce se skládá ze dvou částí. V první, teoretické části, autorka popisuje proměny fenoménu jídla, blogování a teoreticky ukotví zvolený žánr rozhovor. Empirickou část tvoří popis cílového média na základě oficiálních dat a kvalitativního průzkumu v redakci. Tvůrčím výstupem práce je pět publicistických rozhovorů s českými foodbloggery, které jsou podrobeny autorské reflexi. Cílem práce je poskytnout čtenáři informace o fenoménu jídla a foobloggingu v širším kontextu a vytvořit sérii autorských textů pro časopis Instinkt. Klíčová slova blogy, blogování, foodblogging, jídlo, rozhovor, publicistika, Instinkt, produktová práce Annotation The bachelor thesis deals with the phenomenon of foodblogging. Author brings the series of five publicistic interviews for the Instinkt magazine. In the first, theoretical part, changes in food culture, blogging and genre of interview are explained. The empirical part consists of description of the chosen target magazine based on both official data and qualitative research within the magazine. Creative output represents the serie of five interviews with Czech foodbloggers, which are critically reflected. The aim of the thesis is to provide information about phenomenon of food and blogging in broader context and to create the serie of interviews for Instinkt magazine. Keywords blog, blogging, foodblogging, food, interview, opinion journalism, Instinkt, creative work
Obsah ÚVOD A CÍL PRÁCE ................................................................................................................. 7 1.
2.
JÍDLO A SPOLEČNOST ........................................................................................................ 9 1.1.
Proměna fenoménu jídla ........................................................................................... 9
1.2.
Jídlo jako předmět sociálních věd ............................................................................ 11
FENOMÉN BLOGOVÁNÍ ................................................................................................... 14 2.1.
Občanská žurnalistika .............................................................................................. 14
2.2.
Blogování ................................................................................................................. 15
2.2.1. Úvod ......................................................................................................................... 15 2.2.2. Definice .................................................................................................................... 15 2.2.3. Typologie blogů ........................................................................................................ 17 2.2.4. Blogování a historie blogů ....................................................................................... 18 3.
ŽÁNR INTERVIEW .......................................................................................................... 20 3.1.
Definice žánru .......................................................................................................... 20
3.2.
Interview .................................................................................................................. 21
3.2.1. Definice interview .................................................................................................... 21 3.2.2. Respondenti ............................................................................................................. 22 3.2.3. Typologie rozhovorů ................................................................................................ 22 3.2.4. Role novináře a příprava .......................................................................................... 23 3.2.5. Fotografie................................................................................................................. 25 3.2.6. Vedení a zpracování rozhovoru ............................................................................... 25 3.2.7. Autorizace ................................................................................................................ 27 4.
METODIKA .................................................................................................................. 28 4.1.
5.
Výběr respondentů pro kvalitativní rozhovory........................................................ 28
CÍLOVÉ MÉDIUM ........................................................................................................... 30 5.1.
Základní informace .................................................................................................. 31
5.2.
Čtenáři a témata ...................................................................................................... 31
5.3.
Žánr rozhovor v časopisu Instinkt ............................................................................ 33
5.3.1. Příprava na rozhovor ............................................................................................... 33 5.3.2. Vedení rozhovoru ..................................................................................................... 34
5
5.3.3. Zpracování rozhovoru .............................................................................................. 35 5.3.4. Autorizace ................................................................................................................ 36 6.
VLASTNÍ INTERVIEW A JEJICH KRITICKÁ REFLEXE ..................................................................... 38 6.1.
Výběr respondentů pro publicistická interview ...................................................... 38
6.2.
Autorská reflexe ....................................................................................................... 39
6.2.1. Sjednání rozhovorů .................................................................................................. 39 6.2.2. Příprava a vedení rozhovoru .................................................................................... 40 6.2.3. Zpracování rozhovoru .............................................................................................. 41 6.2.4. Autorizace ................................................................................................................ 43 6.2.5. Shrnutí ...................................................................................................................... 45 ZÁVĚR .............................................................................................................................. 47 LITERATURA ....................................................................................................................... 48 JMENNÝ REJSTŘÍK ................................................................................................................ 53 SEZNAM FOTOGRAFIÍ ............................................................................................................ 56 PŘÍLOHY ............................................................................................................................ 57 Vlastní rozhovory .................................................................................................................. 57 Příloha č. 1: Rozhovor s Mai Huong Nguyen a Thuy Duong Trinh .................................... 57 Příloha č. 2: Rozhovor s Julianou Fišerovou ...................................................................... 63 Příloha č. 3: Rozhovor s Janem Hladem ............................................................................ 68 Příloha č. 4: Rozhovor s Barborou Rektorovou ................................................................. 72 Příloha č. 5: Rozhovor s Markétou Pavleje Šimrovou........................................................ 76 Výzkumné rozhovory ............................................................................................................ 81 Příloha č. 6: Rozhovor s redaktorem Vojtěchem Varyšem ................................................ 81 Příloha č. 7: Rozhovor s redaktorem Janem Dědkem........................................................ 85 Příloha č. 8: Rozhovor s redaktorkou Darinou Křivánkovou ............................................. 88 Vyjádření cílového média ..................................................................................................... 92 Příloha č. 9: E-mail od redaktorky Instinktu Dariny Křivánkové z 26. května. 2013 ......... 92
Celkový počet slov: 13 787 Rozsah tvůrčí části: 7 336 slov
6
Úvod a cíl práce Fenomén jídla a s ním spojená gastronomická témata ovládla současná média. Téměř každý časopis má rubriku zaměřenou na vaření, v denících se objevují recenze nově otevřených podniků a televizní pořady pro kulináře lámou rekordy sledovanosti. Internet obsahuje nepřeberné množství receptů, které jsou soustředěny buď na specializovaných severech pro vyhledávání receptů, nebo na relativně nových místech – na foodblozích. Podle serveru Technocrati.com, jenž se mimo jiné zabývá statistikou existujících blogů, které řadí do několika kategorií, je v současné době 1 kolem devatenácti tisíc foodblogů, tedy blogů, jejichž hlavním tématem je jídlo. Tento údaj je však spíše orientační, protože nové blogy vznikají každým dnem a není tak možné určit jejich přesné číslo (Technocrati, 2013). V zahraničí se z autorů blogů často stávají celebrity, které vystupují v televizních pořadech, přispívají do časopisů o jídle a hojně využívají nabídek k reklamám. Už v roce 2008 se hned dva foodblogy dostaly do žebříčku padesáti nejvlivnějších světových blogů deníku Guardian. Na osmnáctém místě byl blog s názvem Chez Pim, kde autorka popisuje zážitky z restaurací od nejnižší cenové kategorie až po luxusní podniky a na osmatřicátém místě blog Chocolate and Zucchini. Autorka vydala stejnojmennou kuchařku, která se stala jednou z nejprodávanějších knih tohoto žánru ve Velké Británii (Guardian, 2008). Podle průzkumu blogovací platformy Blog Her z roku 2012 hledá recepty na internetu až devadesát procent Američanů a třicet procent jich na internet nahrává fotografie svého jídla (Blog Her, 2012). To dokazuje, že se lidé dnes spíše než ke klasickým knižním kuchařkám ubírají k vyhledávání receptů na internetu. Není to výjimkou ani v České republice. Vyhledávač receptů Toprecepty.cz je k únoru roku 2013 v žebříčku nejnavštěvovanějších webů na 45. místě (SiteInfo, 2013). Světový fenomén blogování o jídle, pro které se ustálil anglický název foodblogging, se v posledních letech rozšiřuje čím dál více i v České republice. V roce 2013 byl spuštěn web Foodblogy.cz, který představuje seznam českých foodblogů. V květnu roku 2013 databáze obsahovala kolem sto třiceti blogů a každý den přibývají tři až čtyři další (Foodblogy, 2013). Prvním a zřejmě i nejznámějším českým foodbloggerem je Martin Kuciel vystupující pod 1
Únor 2013.
7
jménem pan Cuketka ze stejnojmenného blogu. Rok 2006, kdy spustil své stránky, se tak dá považovat jako start českého foodbloggingu. V roce 2012 pak založil příbuzný web Scuk, který se zaměřuje na recenze restaurací a maloobchodních prodejen čerstvých potravin (Cuketka.cz, Scuk.cz). Jeho vliv je patrný i v tom ohledu, že pokud na svém webu zveřejní odkaz na jiné foodblogy, jejich autorům se takřka automaticky zvedne čtenost i popularita. Svědčí o tom například autorka blogu Chez Lucie, která má dnes na své facebookové stránce přes 2 600 fanoušků, již několikrát publikovala své recepty v časopisech Ona Dnes a Instinkt, navázala spolupráci s pražskou kavárnou I Need Coffee a stala se členkou poroty Svatební dort roku 2013 (Chez Lucie). Domnívám se, že téma kvalitního stravování je v poslední době velmi oblíbené, což potvrzuje i množství a popularita gastronomických pořadů jako je Ano, šéfe! s průměrným počtem 924 tisíc diváků na díl, S Italem v kuchyni s průměrně 372 tisíci diváky, nebo Kluci v akci, které průměrně sleduje 330 tisíc diváků. Příjmy z reklam v průběhu gastronomických pořadů mezi roky 2010 a 2012 stouply o patnáct procent, a to i navzdory klesajícím reklamním rozpočtům (iHned.cz, 2012). Dále mohu zmínit Peklo na talíři, projekt Romana Vaňka z Pražského kulinářského institutu, který má varovat před nekvalitními potravinami. Na internetové televizi Stream.cz, kde je každý díl vysílán, má nejoblíbenější příspěvek přes 1,9 milionu zhlédnutí2 (Stream.cz). I přes zjevnou atraktivitu foodbloggingu ještě na toto téma žádná bakalářská práce zpracována nebyla. Cílem práce je vytvořit sérii rozhovorů s českými foodbloggery pro společenský týdeník Instinkt a představit fenomén jídla a blogování v širším kontextu. V první, teoretické části práce, se budu zabývat tématem jídla a jeho proměnami, blogováním a ukotvím zvolený žánr na základě odborné literatury. V empirické části představím cílové médium na základě oficiálních dat i kvalitativních rozhovorů s redaktory a předložím sérii pěti publicistických rozhovorů, které podrobím kritické autorské reflexi. V celé práci budu využívat citační normu dle standardů APA.
2
K datu 24. 5. 2013.
8
1. Jídlo a společnost 1.1. Proměna fenoménu jídla Jídlo hraje ústřední roli v lidské společnosti už od nepaměti. Nejde jen o samotný fakt, že jeho příjem je nutný pro přežití, ale i o jeho sociální aspekt a rituály s jídlem spojené. Fenomén jídla prošel mnohými změnami. Zatímco nejprve sloužilo výhradně jako prostředek obživy, postupně se stalo samotným předmětem trávení volného času. Dříve volný čas fungoval spíše jako regenerace pracovních sil, v konzumní společnosti je však kladen důraz na užívání si, získávání nových zážitků a seberealizaci, což znamená přesun volných chvil mimo domov (Opaschowski, 1999). S tím souvisí i fakt, že lidé začali častěji jíst venku3, než aby si jídlo připravovali v prostředí domova (Beardsworth, Keil, 2003). Určitým potvrzením zvýšeného zájmu o volnočasové aktivity v České republice může být i výzkum Ladislava Rabušice a Jany Hamanové (2009), který porovnává hodnoty a postoje v zemi od roku 1991 do roku 2008. Zatímco v roce 1991 považovalo práci za velmi důležitou oblast ve svém životě třiapadesát procent lidí, tak o sedmnáct let později už toto číslo kleslo na třiačtyřicet procent. Práce je tedy pro Čechy v postindustriální společnosti méně důležitá, než tomu bylo dříve a do popředí se dostávají i jiné hodnoty, jako je právě trávení volného času (Rabušic, Hamanová, 2009). Volný čas ve výzkumu Akademie věd České republiky z roku 2004 zaujímal čtvrté místo v hodnotovém žebříčku české populace, předstihla ho jen hodnota rodiny, přátel a práce (Sociologický ústav Akademie věd, 2004). S nárůstem důležitosti volného času a hledání aktivit na jeho využití souvisí i fakt, že v devadesátých letech 20. století v České republice klesl počet uzavřených sňatků, když největší změna byla mezi lety 1990 a 1994. Počet sňatků uzavřených na tisíc obyvatel středního stavu4 se tehdy snížil z 8,8 na 5,7, zvýšil se průměrný věk ženy při porodu prvního dítěte a díky celkové změně životního stylu se snížila celková porodnost, čímž více lidí 3
V odborné literatuře se pro tento fenomén ustálil přímo výraz „eating out“ (například Sociology on the Menu, 2009). 4 Počet obyvatel území v okamžiku, který byl zvolen za střed sledovaného období. Za střední stav obyvatelstva v kalendářním roce je považován počet obyvatel daného území o půlnoci z 30. 6. na 1. 7. sledovaného roku, za střední stav obyvatelstva v kalendářním pololetí nebo čtvrtletí je považován průměr středních měsíčních stavů za dané období, přičemž měsíční střední stav je průměrem z počátečního a koncového stavu daného měsíce. Střední stav obyvatelstva je používán nejen pro výpočet ukazatelů demografické, ale např. i ekonomické statistiky. Míra sňatečnosti, porodnosti, rozvodovosti apod., stejně jako hrubý domácí produkt, jsou udávány v přepočtu na 1 000 obyvatel (resp. 1 obyvatele) a při jejich výpočtu se zásadně vychází ze středního stavu (Český statistický úřad).
9
zůstávalo delší dobu bez závazků (Český statistický úřad, 2013). Odpadl tak čas, který byli dříve lidé nuceni věnovat péči o rodinu, a zvýšil se prostor pro vlastní zájmy. Ve výzkumu z roku 2005, který se zabýval přímo způsoby trávení volného času, vyšlo najevo, že více než polovina Čechů5 navštěvuje kavárny, restaurace a vinárny minimálně jednou měsíčně, z toho jedenadvacet procent dokonce jednou týdně. (Sociologický ústav Akademie věd, 2005). Právě tato změna, kdy lidé začali jídlo konzumovat jinde, než v domácím prostředí v souvislosti s trávením volného času, je důvodem, že dvacáté století literatura nazývá revolucí ve stravovacích návycích (Gabriel, 1988). Po éře fast foodového stravování se dnes nacházíme ve fázi, kdy vítězí zdravý životní styl. Lidem záleží na tom, jaké jídlo jí, odkud pochází a z čeho se skládá a pátrají po lokálních surovinách. To dokazuje i dnešní fenomén farmářských trhů. Stánky, na kterých drobní farmáři prodávají svoje produkty, se v České republice začaly poprvé objevovat v roce 2010 (Krbcová, 2013). Internetový sever Vitalia, zaměřený na zdravý životní styl, pravidelně farmářské trhy sleduje už od jejich počátků. Zatímco v červenci roku 2010 bylo farmářských trhů pořádaných s týdenní pravidelností třiatřicet, o dva roky později jich již bylo devadesát. Kvůli obrovskému zájmu veřejnosti a jejich následnému nárůstu byla v roce 2012 dokonce založena Asociace farmářských trhů, která dohlíží na kvalitu prodávaných potravin (Krbcová, 2013). Mezi dlouhodobé trendy v oblasti stravování Čechů patří snaha o pestřejší jídelníček a důraz na kvalitní a zdravější suroviny. Svědčí o tom i to, že nákup potravin v bio kvalitě nezastavila ani finanční krize (Český trh s biopotravinami, 2008). Se zvýšeným zájmem společnosti o jídlo a jeho kvalitu logicky roste i zájem o jeho přípravu. Přestože cena kurzů v kulinářských studiích se pohybuje od tisíce až do čtyř tisíc korun6, zájem o ně je velký a bývají s předstihem vyprodány do posledního místa. Majitelé studií se shodují, že velký zájem je zejména o kurzy exotických kuchyní (Lidovky.cz, 2012). V dnešní době se tak stále více lidí dá zařadit do kategorie „adventurous food consumer“, což lze volně přeložit jako skupinu nadšenců, kteří se v oblasti gastronomie nebojí zkoušet nové věci. Tito lidé mají nadprůměrný zájem o jídlo a jeho kvalitu, jsou zběhlí ve vaření, rádi používají nové suroviny a experimentují. Pohodlnost při přípravě jídla a časová náročnost pro ně není důležitá a do vaření často zahrnují celou rodinu. Muži z této kategorie odmítají 5
53 procent. Pražský kulinářský institut (http://www.prakul.cz/course/), Chefparade (http://www.chefparade.cz/cs/kurzyvareni/), Divoká vařečka (http://www.divoka-varecka.cz/kurzy). 6
10
názor, že vaření je ryze ženská záležitost. Jídlo a vše kolem něj je důležitou součástí jejich života, kde vaření je bráno jako kreativní a socializující proces (Frewer, Riswik, Schiferstein, 2001). Právě tento typ konzumentů logicky zahrnuje i většinu foodbloggerů. Jídlo se tak posunulo od fyziologické potřeby k jednomu z hlavních volnočasových zájmů.
1.2. Jídlo jako předmět sociálních věd Kult jídla a s ním spojená témata vaření, kvality surovin a stravovacích návyků, se dnes v médiích objevují stále častěji a není tak divu, že se jídlo, ač velmi pomalu, stalo předmětem zkoumání i v sociálních vědách. V následující kapitole proto fenomén jídla zařadím i do kulturně-společenského kontextu. Problematika jídelní kultury a sociologie jídla není příliš tradičním tématem na poli vědy. Potvrzuje to i Věra Dvořáková-Janů (1999), podle níž jde mnohdy o takové činnosti a rituály, které si člověk ani neuvědomuje a dlouho tak nebyl důvod se touto problematikou vůbec zabývat. Existují spíše dílčí pohledy, které jsou úzce zaměřené. Obvykle se jedná buď o studie medicínského charakteru, které se zabývají obezitou či nutričními vlastnostmi jídla, nebo o studie zaměřené etnograficky, které představují pohled na jídlo z hlediska sociálního statusu či analýzy receptů pokrmů podle regionu. Další vědeckou oblastí, která s jídlem souvisí, je pak psychologie výživy, zaměřená na ontogenezi výživových zvyklostí. Později, v roce 2006, Duran a MacDonald přidávají ještě ekonomický pohled na jídlo, tedy jídlo jako prostředek směny, a pohled antropologický. Takovéto ohraničené dělení je však sporné, protože pokud bych analyzovala konkrétní situace s jídlem spojené, zjistila bych, že tyto aspekty nelze jednoduše oddělit. Vývoj stravování, ať už z jednoduchého pohledu, tedy toho, co vlastně jíme, nebo z komplexnějších pohledů celkové proměny kultury stravování v postmoderní společnosti, je zřejmý. Důvody jsou však mnohdy nejasné. Jak uvádí Dvořáková-Janů (1999), ve většině evropských zemí pijí lidé ráno kávu, přestože je širší skupině obyvatel dostupná jen kolem sedmdesáti let. Otázkou je, co tedy lidé pili k snídání dříve. Analyzovat, jak k této změně došlo,
je
problematické
a
možná
právě
proto
se
věda
od
komplexnějšího
a nediferencovaného pohledu lehce distancuje. Lze spoléhat spíše na teoretické úvahy, než na empirické poznatky.
11
Prvními studiemi na poli vědeckého přístupu k jídlu, které nebyly orientované medicínsky nebo etnograficky, ale využívaly právě sjednocujícího sociologického a psychologického pohledu, se objevily v devadesátých letech minulého století. Předmětem zkoumání byly například postoje a názory na stravovací zvyklosti nebo symbolika jídla. Průnik sociálních věd do tématiky výživy byl ale poměrně náročný, protože jídlo jako takové bylo vždy předmětem přírodovědných disciplín. Aspekty sociálně-psychologické se na světlo dostávaly jen velmi pomalu a spíše aditivně spíše jako určitá zajímavost navíc, než jako svébytný přístup (Dvořaková-Janů, 1999). Situace se začala měnit na začátku 21. století, kdy se poprvé objevil výraz „food studies“, jenž představoval první samostatný, avšak stále interdisciplinární obor. Studie zabývající se tak širokým tématem, jako je jídlo, se stále daly najít v odborné literatuře takřka jakékoliv vědní disciplíny (Duran, MacDonald, 2006). S touto roztříštěností, která přetrvává dodnes, souvisí i to, že každý obor čerpá ze svého vlastního a pro něj typického okruhu literatury. Stále tak tedy nevznikají ucelenější propojené studie, protože autoři nevyužívají zdroje mimo jejich obor. To vede mimo jiné k obtížnému hledání informací, protože jednotlivé studie se objevují jen v úzce zaměřeném odborném periodiku, popřípadě databázi, a do jiné se vůbec nedostanou (Duran, MacDonald, 2006). Celá problematika posunu od roztříštěného zkoumání jídla ke komplexnímu pohledu tak tvoří začarovaný kruh. Podle Korra a Broussarda (2004) jde právě o nutnost autorů zaměřit se i na zdroje nad rámec jejich primárního předmětu zájmu, aby se zvýšila celková kvalita studií o jídle. Díky globalizaci a rostoucí možnosti přístupu k informacím se dnes lidé o tuto problematiku začínají zajímat stále více, a to analogicky vede i ke vzniku vícero studií týkajících se sociologie jídla. Souvisí to však i s činností médií, které mnohdy rozpoutají náhlý zájem, ne-li strach veřejnosti z toho, co vlastně jedí (Knight, Holdswort, D. Mather, D., 2007). Například v Austrálii v roce 2004 se zásadním způsobem zvedl zájem o tyto informace potom, co se v médiích pravidelně objevovala témata související s využitím pesticidů, aditiv a hnojiv (Williams, P. Stirling, E., Keynes, N. 2004). Dalším důvodem, proč se jídlo stalo ve 21. století předmětem velkého zájmu, je rostoucí cena jídla a jeho různý, mnohdy nejasný původ. S větším množstvím informací se pak logicky zvyšují nároky spotřebitelů na kvalitu (Stoeckel, 2008). Lidé mají strach o své zdraví, které si chtějí udržet právě konzumováním vhodných potravin a zdravým životním
12
stylem. Specifickým problémem je potom strach z obezity, kdy jen na studie na toto téma bylo v Austrálii mezi lety 2005 a 2009 vyhrazeno třicet miliónů australských dolarů (McMillan, Coveney, 2010). Dalším důvodem zvýšeného zájmu o tématiku související s jídlem a stravováním jsou etické pohledy na produkci, konzumaci a transport potravin (Ward, 2010).
13
2. Fenomén blogování V předchozích kapitolách jsem se věnovala novým trendům v oblasti jídla, stravování a jeho proměnám. Vzhledem k možnostem, které nabízí fenomén občanské žurnalistiky prostřednictvím nových médií, se tyto oblasti propojují dohromady. Lidé se zájmem o gastronomii mají potřebu se o své znalosti dělit a chtějí své zážitky a zkušenosti sdílet s ostatními. Jednoduchým prostředkem, který umožňuje tento typ sdělení, jsou bud sociální sítě, nebo blogy – fenomén vycházející z občanské žurnalistiky.
2.1. Občanská žurnalistika Se vznikem a rozvojem internetu došlo i k významným změnám na poli žurnalistiky a vznik digitálních technologií, potažmo online médií, dal prostor také amatérským novinářům. Fenomén občanské žurnalistiky zahrnuje participaci čtenářů na tvorbě obsahu, která by měla vést k nezávislému, odpovědnému, přesnému a širokému relevantnímu informování. Jedná se o zapojení diváků, čtenářů nebo posluchačů prostřednictvím komentářů a blogů, kterým se budu více věnovat v následujícím oddílu. Kromě toho existují i nezávislé informační amatérské weby, kam mohou zájemci přispívat například se zprávami z lokální komunity (Waschková Císařová, 2012). Tuto možnost nabízejí i mnohé zpravodajské servery, například společný internetový portál serveru Seznam a deníku Právo Novinky.cz obsahuje rubriku Vaše zprávy, kde je jednoduchým kliknutím na odkaz „napsat článek“ možné přispět k lokálnímu zpravodajství (Novinky.cz). Stejný přístup se objevuje i v tištěných médiích, například v Denících vydavatelství Vltava Labe Press se rubrika Čtenář-reportér objevuje už od roku 2006 (Čuřík et al., 2012). V zahraničí stojí za zmínku projekt iReport, který spustila americká zpravodajská stanice CNN v roce 2008. Amatérští novináři natáčí celé reportáže a fungují tak jako protipól k profesionální žurnalistické práci (Waschková Císařová, 2012). Občanská žurnalistika tedy dává prostor i amatérským novinářům a rozšiřuje tak žurnalistické pole působnosti.
14
2.2. Blogování 2.2.1. Úvod Blog lze zjednodušeně popsat jako prostor na webu, kde je možno opakovaně publikovat vlastní příspěvky. Jejich vkládání a všechna administrátorská práva jsou umožněna jen konkrétnímu autorovi, popřípadě autorům. Blog má tedy charakter jakéhosi zápisníku, deníku, či diáře na internetu. Podle Lenky Waschkové Císařové (2012) patří blogy do žánru názorové publicistiky, kde přestavují její specifickou formu. Jedná se o poměrně nový fenomén a slovo blog7 podle Rettberga (2008) před šestnácti lety ještě ani neexistovalo. Dnes je blogování jedním z hlavních fenoménů internetu a občanské žurnalistiky.
2.2.2. Definice Žurnalistické, nebo i filmové žánry, jsou obvykle charakterizovány svým obsahem a podobně tomu je i u blogů, nicméně zde se jedná o mnohem větší diverzitu. Většina definicí blogu se týká spíše formální stránky věci, například: „Blog je internetová stránka, kde jsou příspěvky zobrazovány v chronologickém sledu a zobrazeny retrospektivně.“ (Rettberg, 2008, s. 19)8, nebo definice z Encyklopedie narativní teorie: „Blog je často obnovovaná internetová stránka, která se skládá z datovaných článků v retrospektivním sledu, kdy poslední příspěvek se na stránce zobrazuje jako první“ (Walker 2005, s. 54)9. Tyto definice blogu je možné považovat jako základní, nicméně jsou natolik široké, že do nich mohou spadat i další webové stránky, jako jsou například online zpravodajské servery. Proto je možná lepší blogy vnímat spíše jako médium, než jako žánr. Rozdíl mezi těmito termíny se totiž v prostředí internetu stírá. Bere-li se tedy blog jako médium, lze v něm pak vnímat i určité žánry a subžánry (Rettberg, 2008).
7
Slovo blog bylo poprvé použito v roce 1997 a má původ ve spojení anglických výrazů „web“ a „log“, kdy log má význam navigace, v přeneseném významu pak navigace na webu. Později byl výraz zkrácen pouze na slovo „blog“, což se dá volně přeložit jako zápisník (Rettberg, 2008). V devadesátých letech byl výraz weblog chápán jako pohyb návštěvníků na síti. Administrátorovi serveru ukazoval počet unikátních návštěvníku a množství přenesených dat. V roce 1997 vznikla stránka s názvem Robot Wisdom: A Weblog by Jorn Barger, kdy se výraz weblog, potažmo blog poprvé využil způsobem blížícímu se tomu, jak ho chápeme dnes. (Blood, 2000) 8 „Blog is a web site where entries are written in chronological order and commonly displayed in reverse chronological order.“ 9 „Blog is a frequently updated Web site consisting of dated entries arranged in reverse chronological order so the most recent post appears first.“
15
Podle zakladatele platformy Blogger.com, poskytující hostování blogů, charakterizují blogování tři body, a to pravidelnost, stručnost a osobitost (Turnball in Rettberg, 2008), což podle Lanhama (1993) odpovídá i triádě pravidel pro kvalitní texty. Tyto tři body ale dle mého názoru poměrně dobře shrnují i způsob psaní na foodblozích – většina blogů je obnovována minimálně jednou za týden a články bývají spíše stručné. Třetí bod, tedy osobitost, je z mého pohledu nejdůležitější charakteristikou blogu. Bloggeři mají obvykle konzistentní styl psaní, díky kterému pak mají určitou skladbu čtenářů. S posledním bodem souvisí i to, že blogy bývají psány v první osobě. Další podstatnou vlastností blogů je možnost čtenářské interaktivity. Většina bloggerů umožňuje a podporuje možnost komentářů pod každým článkem. Sociální aspekt blogu je zahrnut i v definici z Oxfordského výkladového slovníku (Oxford studijní slovník, 2010, s. 132). „Často obnovovaná webová stránka, která se skládá z osobního pozorování, úryvků z jiných zdrojů, komentářů, atd. Typicky ji píše jedna osoba, obvykle s odkazy na jiné stránky. Online deník nebo zápisník.“10 Existují také definice od samotných poskytovatelů platforem pro blogování, které už ale počítají s jistou předchozí znalostí pojmů a spíše se snaží vysvětlit, proč je dobré si založit blog a využívat tak jejich služeb. Například definice blogu z roku 2000 platformy LiveJournal vypadala takto: „Online deník, který lze aktualizovat krátkými příspěvky mnohokrát denně, nebo delšími příspěvky několikrát týdně.“ (Boyd In Rettberg, 2006, s. 25). Definici blogování, která by obsahovala vše podstatné a zároveň neumožňovala zahrnutí i jiných webových stránek, zřejmě ještě nikdo nevymyslel a s rychlostí vývoje této problematiky asi ani nevymyslí. Obvykle je ale intuitivně poměrně jednoduché odlišit blog od jiných internetových stránek. Z výše zmíněných definic tak lze odvodit: 1) Blog je stránka na internetu, kde jsou příspěvky zveřejňovány v obráceném chronologickém sledu a mají tak deníkový základ. 2) Blog je obvykle psán jednou osobou, výjimečně menší skupinkou autorů, kteří se střídají. 3) Blog je interaktivní, čtenáři mohou zanechávat komentáře.
10
„A frequently updated Web site consisting of personal observations, excrepts from other sources, comments, etc. Typically run by a single person, usually with hyperlinks to other sites. An online journal or diary.“
16
K těmto bodům bych ještě doplnila vlastní poznatky, které jsem vypozorovala při rešerši tématu. 1) Na blozích se objevují odkazy na další podobně zaměřené blogy. 2) Autoři často vkládají krátký medailonek o sobě, popřípadě o zaměření blogu.
2.2.3. Typologie blogů Jak vyplývá z výše zmíněných definic, blog je poměrně široké označení a jednotlivé typy se od sebe liší. Podle jejich zaměření je blogy možné rozdělit do několika kategorií (Blood, 2000). 1) Filtrovací blogy11 jsou nejstarším typem blogů, které jsou pro čtenáře výhodné jejich organizovaností a snadnou orientací. Podle Bloodové (2000) je využívají zejména lidé, kteří nemají čas dlouze surfovat na Internetu a potřebují se rychle dostat k určité informaci. K tomuto třídění slouží právě filtry, které obsah blogu rozdělují do různých kategorií. Tato definice dnes odpovídá spíše zpravodajským serverům, kde jsou například rozdělené rubriky. V úplně původní formě se jednalo o stránky, na kterých se zveřejňovaly odkazy. 2) Deníky 12 se svou formou podobají klasickým deníkovým zápisům, kde autor sděluje zážitky a příběhy ze svého života, proto jsou také psány v první osobě. Mohou být zaměřením různé, vždy se v nich však silně promítá osobnost autora. 3) Znalostní blogy13, kde jde podle Bloodové (2000) spíše o poskytování informací technického charakteru. Domnívám, se že dnes bychom do této kategorie mohli zařadit i takzvané DIY, tedy Do It Yourself blogy, které poskytují návody na výrobu vlastního oblečení, šperků, nábytku apod. 4) Smíšené blogy14 kombinují rysy předchozích typů. 5) Jiné, ostatní blogy15 nespadají ani do jedné z kategorií. Protože se blogová sféra vyvíjí takřka každým dnem, může již tato typologie z roku 2000 působit zastarale, nicméně je to stále nejnovější ucelená kategorizace blogů 11
Filter-style weblogs. Diary-style blogs. 13 Knowledge style blogs. 14 Combined blogs. 15 Other blogs. 12
17
a s drobnými úpravami může obstát i dnes. Blogy o jídle by se daly zařadit jako kombinace deníkového a znalostního typu. Z deníku si foodblogy berou zejména jistou osobitost, autorský styl, okolnosti vzniku jednotlivých receptů a popis příležitostí, ke kterým byly připraveny. To jsou i hlavní znaky, kterými se liší od receptových vyhledavačů, kde se objevují recepty bez jakékoliv přidané hodnoty. Znalostní složka je potom ve sdílení schopnosti připravovat jídlo – vařit, péct, kombinovat nebo i nakupovat suroviny.
2.2.4. Blogování a historie blogů Historie blogování spadá do období samotného vzniku Internetu a najít konkrétní mezník je náročné. Rettberg (2008) považuje jako prvopočátek blogování už první autobiografické texty, za kterými pak následovaly deníky, kroniky a paměti. Z toho se postupně vyvinula až dnešní forma blogování deníkového stylu. Hlavní rozdíl v blozích tak, jak je známe dnes, spočívá v proměnlivosti. V devadesátých letech byly všechny internetové stránky, včetně blogů, tvořeny primárně jako stálé a dokončené produkty. V roce 1994 se začaly objevovat první internetové deníky, nicméně jejich vzhled se výrazně lišil od těch, které vznikají dnes. Může se to zdát jako paradox, ale dnešní blogy jsou obvykle méně propracované, jak vizuálně, tak obsahem, ve srovnání s jejich staršími předchůdci. Dá se to zčásti vysvětlit tím, že s rozšířením internetu do domácností má možnost založení blogu takřka každý. Ne všichni však v psaní pokračují a mnoho blogů tak zůstává stále nedokončených (Rettberg, 2008). Podle Rettberga (2008) je blogování součástí většího kontextu, než jen samotným sdílením svých myšlenek na webu. Jedná se o významný mezník v historii komunikace a gramotnosti a zejména o posun od direktivního masového typu média k médiu, na němž se podílí jak tvůrci sdělení, tak jeho příjemci. Osobní blogy jsou nedílnou součástí a jednou z hlavních změn nejen dnešní žurnalistiky, ale i marketingu. Hodně patrné je to například u módních bloggerek, které stále častěji navazují spolupráce s řetězci prodávající oblečení a kosmetiku, nebo s podobně zaměřenými elektronickými obchody. Vedle módních blogů, které zažívají boom právě i díky nabízející se možnosti marketingového propojení, existuje množství dalších typů blogů, které se od sebe zásadně liší. Pohybují se od online zápisníků až po plnohodnotný žurnalistický obsah. Liší se také svou formou: mikroblogy slouží pouze ke krátkým příspěvkům s omezeným počtem znaků
18
(například Twitter), photoblogging pak zahrnuje pouze sdílení fotografií s krátkými popisky (například Instagram), dále pak videoblogging (Youtube), popřípadě audioblogging. Blogy a blogování zasahují do mnoha různých sfér a existuje množství pohledů, ze kterých na ně lze pohlížet. Jsou to mediální studia, historie technologií, sociologie, etnologie, marketing a v neposlední řadě žurnalistika. Pro dostatečné porozumění blogům je nutné si číst jeden konkrétní blog po určitou dobu. Podle Lenky Waschkové Císařové (2012) by pro novináře, kteří se zabývají online médii, mělo být běžné blogy nejen číst, ale i vlastní blog psát. Vzhledem k tomu, že proces tvorby blogu má kumulativní charakter (Rettberg, 2008), tak většina postů16 předpokládá určitou předchozí znalost, protože jeden příspěvek zapadá do celkového kontextu blogu. Z mého pohledu tomu tak ale nemusí být vždy. Konkrétně u foodbloggerů, kde se jednotlivé příspěvky skládají převážně z receptů nebo recenzí restaurací, není předchozí znalost blogu nutná, popřípadě se na související informaci odkáže přes hypertextový odkaz. Jedním z důvodů obrovské popularity blogů je to, jak lehké je jejich založení. Existuje několik platforem, které dávají možnost bezplatného hostování blogu, z nichž první a nejrozšířenější je Blogger.com. Z ostatních mezinárodních systémů pro správu obsahu je to pak například Wordpress, Livejournal.com, nebo v českém prostředí oblíbený Blog.cz. K oblibě zakládání blogů přispívá i to, že nejsou nutné znalosti programovacích jazyků. Na výběr je z několika předdefinovaných šablon, které určují výslednou vizuální podobu stránky. Ovládání programovacích jazyků však může být výhodou v možnosti větší personalizace blogu a v přístupu k dalším funkcím.
16
Pojmenování pro článek na blogu. 19
3. Žánr interview 3.1. Definice žánru Definování žánru je těžší, než by se mohlo zdát, protože dochází k jejich neustálému vývoji a proměňování. Základní charakteristiky žánrů se však příliš neliší. Veľas (2000, s. 11) chápe žánr jako „konkrétní uzavřený jazykový celek, ve kterém se jako základní východisko a základní metoda uspořádání obsahových prvků realizoval určitý slohový postup.“ Mistrík (1988, s. 223) žánr popisuje takto: „Textová jednotka, která je uzavřena formálně i textově je komunikát. Pokud má takový komunikát specifické formální a obsahové vlastnosti, kterými se odlišuje od jiného komunikátu, tak potom mluvíme o žánru.“. Hvížďala (2009, s. 9) tvrdí, že „každý novinářský žánr je de facto jen pouhá konstrukce, ne otisk skutečnosti, která je vždy mnohem komplikovanější.“ Všechny tyto přístupy můžeme shrnout pod encyklopedickou definici žánru, která říká, že „… jde o typ textu daný stavbou a obsahem, očekávaným způsobem fungování a opakovaným výskytem textů s týmž souborem žánrotvorných vlastností, např. žádost, esej, fejeton, disertační práce. Některé žánry mají vlastnosti volné (román), některé striktně vyžadované (rozsudek).“ (Všeobecná encyklopedie Diderot, 1999, s. 582). Žurnalistické žánry se tedy postupně vyvíjejí, což je ovlivněno mimo jiné čtenáři, celkovým rozvojem společnosti a techniky, a tedy i žurnalistickou praxí. Veľas (2000) dělí žánry ve dvou rovinách, jednak na tradiční trojici žánrů zpravodajských, beletristických a analytických a dále zmiňuje dichotomické dělení na žánry publicistické17 a zpravodajské18, které dále dělí na emocionální a racionální poddruhy. Podobné, více rozpracované dělení zastává i Tušer (2003). Ze základního dělení na žánry publicistické a zpravodajské se lze dostat podle novinářského záměru k dalším subkategoriím. V publicistice může jít o žánr analytický, který označuje jako publicistiku racionálního typu a žánr beletristický, který je publicistikou emocionálního typu. Typické znaky žánrů je možné nacházet na základě charakteru tématu, míry zkoumání, hodnocení
17
Publicistika je vedle zpravodajství základní složka novinářských celků. Je hodnotící, akceptuje umělecké vyjadřování, alegoričnost, expresivitu nebo zevšeobecnění. Od zpravodajství se liší i volbou jazykových prostředků. (Tušer, 2003) 18 Zpravodajství je souhrn novinářských projevů, které věcně, stručně a přesně přibližují aktuální či neznámou událost širší veřejnosti. (Tušer, 2003)
20
a zevšeobecnění a způsobu ztvárnění (Tušer, 2003). Tušer (tamtéž) dále zdůrazňuje, že žánry, a tedy i jejich definice a kategorizace, jsou neustále v pohybu. Podle Tušera (2003) si žánry žádají operativní přístup, protože autoři často přinášejí novátorské pohledy, pomocí kterých mohou reflektovat skutečnost a přispívají tak k rozvoji žurnalistiky. Mnozí novináři se podle Tušera (2003) brání dodržování vyhraněných žánrů, protože mají svazující pocit, který připodobňuje k uvěznění ve svěrací kazajce. Nicméně žánr není vodítkem jen pro autora, ale i pro příjemce sdělení. Čtenáři ví, jak by měly jednotlivé žánry vypadat a co od nich očekávat. Pokud hledají zprávu, očekávají stručné a objektivní shrnutí informací, pokud je zajímá názor nebo stanovisko média, popřípadě konkrétního novináře, přečtou si komentář. I z toho důvodu je tedy nutné se snažit o určité zachování čistoty žánrů a jejich kategorizaci.
3.2. Interview 3.2.1. Definice interview Podle Veľase (2000) jsou kořeny interview ve filozofických dílech myslitelů, jako byl například Platón, kteří dialog uplatnili jako textovou formu. Jako žurnalistický žánr se interview poprvé objevilo v polovině 19. století ve Spojených státech amerických, kde se rozvíjelo zejména ve formě politických rozhovorů, potom se rozšířilo v Anglii a v dalších evropských zemích. Podle Hvížďaly (2009) je interview nejmladším žurnalistickým žánrem a největšího rozvoje dosáhlo ve 20. století (Jacz, 1982). Interview se vyznačuje určitou dualitou, je bráno jako základní metoda shromažďování informací o zvoleném tématu, které jsou pak potřebné pro žánr interview, tedy k vytvoření žurnalistického projevu. (Jacz, 1982) Stejně jako u definice žánru, i u rozhovoru existuje velké množství definicí. Na rozdíl od žánru je však charakterizování interview o něco snazší, protože hlavní znaky jsou zřejmé na první pohled. Podle Jacze (1982) je interview osobitý druh rozhovoru mezi dvěma, nebo i více osobami, který je určený k publikování. Rozhovor je zaměřený na získávání informací, které mohou mít také podobu argumentů nebo názorů na aktuální událost. Ruß-Mohl (2005) charakterizuje interview jako cílenou výměnu otázek a odpovědí. Veľas (2000) popisuje rozhovor jako dialogickou formu, která se zabývá významnou aktuální událostí, nebo se vyjadřuje ke společenské situaci či k aktuálním otázkám.
21
Stejně jako nadřazený žánr, i interview prochází mnohými proměnami tak, aby stále splňovalo svoji funkci pro novináře a cílové publikum. Přestože je interview ze své podstaty střídání otázek a odpovědí vyhraněným žánrem, i tak dochází k jeho mísení s ostatními typy žánrů (Ruß-Mohl, 2005). V posledních letech jsou podle Hvížďaly (2009) rozhovory mnohem kratší, než tomu bylo na začátku, jsou více tematicky ohraničené a zaměřené na osobnost respondenta. Hlavním rozdílem proti „běžnému“ rozhovoru, tedy rozhovoru, který chápeme jako základní formu lidské komunikace, je, že účastníci nejsou ve stejném postavení. Při novinářském interview vede rozhovor dotazující a respondent zpravidla jen odpovídá a nepokládá otázky (Jacz, 1982). To potvrzují i Osvaldová a Halada (2002), kteří tvrdí, že rozhovor má jasně stanovené role tazatele a odpovídajícího. Podle Ruß-Mohla (2005) je interview dokonce určitým měřením sil.
3.2.2. Respondenti Podle Jacze (1982) rozhovor zprostředkovává tazateli informace, argumenty a stanoviska odborně vzdělané, kompetentní a často prominentní osobnosti. S tím už by se dnes dalo polemizovat, protože vzhledem k množství mediálních titulů a jejich odlišnému zaměření se mnohdy o odborně vzdělané nebo prominentní osoby nejedná. Veľas (2000) tvrdí, že respondent musí být kompetentní osobnost, která disponuje fakty, jež nelze jinde získat, nebo osobnost atraktivní, která zaujme bez další přidané hodnoty. Jedná se zejména o mediálně známé osobnosti, případně osobu, kterou si část společnosti, respektive čtenářů, bere za vzor.
3.2.3. Typologie rozhovorů Publicistické interview je podle Malé encyklopedie žurnalistiky možné rozdělit na pět základních typů. Jde o rozhovor klasický, který má formu otázek a odpovědí bez dalších dodatků, dále pak rozhovor zpracovaný, který obsahuje myšlenky respondenta včetně citátů a poznámek novináře a rozhovor monologický, který otázky neobsahuje vůbec. Mezi poslední dva typy patří rozhovor vedený rozpravou, kdy je tazatel a respondent ve stejné pozici a nakonec reportážní rozhovor, kde jde o odpovědi s reportážním popisem (Jacz,1982). Veľas (2000) dělí současný rozhovor na tři typy. Zaprvé se jedná o dialogické interview, ve kterém jde o získání informací na základě otázek a odpovědí a je založeno na 22
schopnosti novináře klást otázky. Dále je to rozprava, kterou lze označit jako diskusní interview, v němž jde o živější formu rozhovoru, kde tazatel a respondent zaujímají stejnou úroveň a informace si vyměňují navzájem. Tato forma se nejvíce podobá běžnému rozhovoru v mezilidské komunikaci, nicméně odporuje názoru Ruß-Mohla (2005) i Jacze (1982) v tom, že tazatel a respondent nejsou v novinářském rozhovoru nikdy na stejné úrovni. Posledním typem je rozhovor monologický, kde novinář nechá respondenta mluvit a pokládá pouze usměrňující otázky. S tímto typem dělení se ztotožňují i Osvaldová a Halada (2002), kteří dodávají ještě autointerview, neboli nepravý rozhovor, kde jsou odpovědi vybrány z dříve publikovaných textů. Štorkán (1980) dělí rozhovor na tři typy, a to interview vedené rozpravou, interview ve formě čistého dialogu a monologické interview. Upozorňuje však, že dělení má pouze pomocný charakter, protože žánr interview musí autorovi poskytnout i určitou volnost. Rozhovory pak dělí i podle obsahu na osobnostní rozhovory, které zachycují rysy a názory respondenta, biografické rozhovory zaměřené na činy a filozofii zpovídaného, skupinové rozhovory a nakonec rozhovory založené na skutečných zprávách, které představují názor autority na konkrétní téma (tamtéž).
3.2.4. Role novináře a příprava Od jiných žurnalistických žánrů se rozhovor liší způsobem ztvárnění skutečnosti. Základem interview je vždy dialog. Tvůrcem rozhovoru je tazatel, obvykle novinář, který v něm má významnou organizační úlohu, kdy je to on, kdo vybírá témata a pokládá otázky, které jsou, anebo by mohly být, otázkami příjemců sdělení, tedy čtenářů. V době rozmachu sociálních sítí si lze všimnout, že se novináři na profilech daného média ptají čtenářů předem, jaké otázky by zvolenému respondentovi kladli, kdyby měli tu možnost. Podle Veľase (2000) umožňuje rozhovor živější pohled na danou problematiku, než monologické formy. Keeble (2005) roli novináře v interview popisuje tak, že „dobré interview je spíše o naslouchání, než o kladení otázek. Jde více o poslouchání toho, co respondent neříká, než toho co skutečně vysloví. Umění rozpoznat, kdy odpovídá nenuceně a kdy naopak s rozpaky. Příliš promyšlené otázky jsou ztrátou času, protože ta nejchytřejší a zároveň nejkratší otázka je prosté proč?“ Novinář také usměrňuje rozhovor v souladu s jeho záměrem
23
a zvoleným okruhem témat, individuálně se zaměřuje na dotazovaného a na komunikační situaci (Jacz, 1982). Podle Hvížďaly (2009) prošla role novináře zásadními změnami. Podle něj se dnes nehledají protiargumenty a nevytváří se konflikt, což bylo naopak v 50. letech 19. století v USA nevyhnutelné a vzhledem k povaze politických interview i žádoucí. Dnes jde spíše o nalezení společného tématu, které se pak probírá více do hloubky. Konfrontační styl propagovala například italská novinářka Oriana Fallaciová, která rozhovor považovala za souboj dvou silných osobností (Hvížďala, 2009). V mém případě se přikláním spíše k takovému přístupu, jak ho výše popisuje Hvížďala. Vzhledem k tomu, že téma gastronomie a blogování není ze své povahy konfrontační, nevyžaduje ani takový přístup při vedení rozhovoru. Naopak je nutné probírání témat více do hloubky a nalezení spolčené řeči. Aby bylo interview kvalitní, předpokládá se důkladná příprava, která zahrnuje získání všeobecných a speciálních vědomostí o předmětu rozhovoru a o osobách respondentů. V mém případě to tak kromě samotných osob respondentů znamenalo i ponoření se do tématu jejich zájmu a nastudování konkrétních informací z oboru respondentů. Nutná je také jasná koncepce, přesně formulované a konkrétní otázky, vhodná je i bystrost reagování a psychologická obratnost, když dojde na citlivá témata (Jacz, 1982). To se ale projeví spíše u emotivních témat, jako je například rozchod, nemoci, nebo i smrt blízké osoby. V případech rozhovorů zaměřených na konkrétní specifické téma, jako je tomu i v případě foodblogů, se citlivá témata zpravidla neprobírají. Zde je nutná spíše ona bystrost v reagování, kdy novinář musí vycítit zajímavý moment a věnovat se mu pak více do hloubky. Keeble (2005) také dodává, že za potřebí je též trpělivost, slušnost, ochota poslouchat a viditelný zájem o dotazovanou osobu. Gaus (in Ruß-Mohl, 2005) s nadsázkou tvrdí, že novinář by měl o osobě, se kterou bude vést rozhovor vědět víc, než ona sama, a americký novinář Cornelius Ryan říká, že nemá smysl dělat interview, pokud už předem neznáme čtyřicet procent odpovědí na naše otázky (Ruß-Mohl , 2005). S tím ale mohu souhlasit pouze v případě, že je rozhovor veden s mediálně známou osobností, nejlépe opakovaně. V případech, kdy je respondentem osoba s žádnými nebo minimálními zkušenostmi s médii, to považuji za nereálné. Podle Veľase (2000) je příprava na publicistické interview náročnější, než na zpravodajské, které je možné dělat ad hoc bez větší přípravy. To potvrzuje i Tušer (2003), 24
který zdůrazňuje, že se při publicistickém interview volí i jiný typ otázek. Zatímco ve zpravodajském rozhovoru pokládáme spíše jednoduché otázky typu kdo? co? kdy?, v publicistické verzi jsou potřeba více promyšlené dotazy na konkrétní a předem zvolené téma. Na druhou stranu by otázky měly být ale stručné a jasné a pro čtenáře tak snadno pochopitelné (Adam, Hicks, 2009).
3.2.5. Fotografie U rozhovorů jsou fotografie nedílnou součástí, protože zobrazují tvář respondenta a přibližují ho tak, společně s textem, čtenářům ještě více. Adam a Hicks (2009) upozorňují, že na pořízení fotografie novinář nesmí zapomínat a na její kvalitu by měl dbát podobně jako na kvalitu samotného textu. Podle Malletta (1994) by měla fotografie vždy zobrazovat akci, nicméně to se dle mého názoru týká spíše reportážních fotografií. Mallette (tamtéž) dále říká, že by fotografie neměly být uměle aranžované, ale naopak přirozené. To je však u portrétových fotografií dnes naopak vyloučené, protože za výslednými fotografiemi stoji především práce vizážistů, kostymérů a grafiků. Podle Malletta (tamtéž) by fotografie měla obsahovat lidi a naopak nezobrazovat hluchá místa a prázdný prostor. Pokud by taková fotografie vznikla, je možné pořídit výřez a zdůraznit tak to, co je na fotce důležité. Fotografie musí také obsahovat popisek, který by měl podle Malletta (tamtéž) být stručný, výstižný a v přítomném čase, protože fotografie zachycuje zastavený časový úsek.
3.2.6. Vedení a zpracování rozhovoru Keeble (2005) vytvořil manuál, jak postupovat při rozhovoru. Na začátek zmiňuje, že je třeba představit sebe a médium, které novinář zastupuje, a připomenout důvod, proč jsme se rozhodli dělat rozhovor. Množství lidí může být zahrnuto ve více kauzách a je tak nutné zdůraznit téma, kterému se budeme věnovat. Podle Keebla (2005) musí všichni novináři ovládat tzv. small talk, což představuje nezávaznou konverzaci na začátku ještě před samotným interview. Kromě samotné schopnosti vést tento typ konverzace je dále nutné vědět, kdy ji využít, protože se může jednat o velmi zaneprázdněného člověka, který si na rozhovor vyhradil jen pár minut. Veľas (2000) potvrzuje, že základem dobrého interview je vytvořit příjemnou atmosféru a být kultivovaným partnerem. 25
Keeble (2005) doporučuje během interview zároveň nahrávat na diktafon a dělat písemné poznámky, přičemž zdůrazňuje, že pouhé použití diktafonu prodlužuje čas nutný na přepsání rozhovoru kvůli neustálému zastavování a opětovnému spouštění nahrávky. RußMohl (2005) dodává, že záznam funguje také jako důkazní materiál při případných sporech. Vždy je ale nutné respondenta předem upozornit na použití nahrávacího zařízení. Co se týče kladení otázek, doporučuje Keeble (2005) spíše formu doplňovací, než zjišťovací. Cílem novináře je dozvědět se v interview více, než jen pouhé ano nebo ne. Zároveň je nutné se ptát přímo, ne oklikou. Pokud respondent odpovídá vágně, není od věci doptávat se na konkrétní detaily. Tušer (2003) naopak tvrdí, že pokud je zřejmé, že respondent na některé dotazy odpovědět nechce, tak není vhodné vyvíjet přílišný tlak. Pokud se respondent rozmluví, je lepší ho nechat mluvit a nepřerušovat dalšími otázkami. Tvorba otázek je velmi důležitá podle Veľase (2000), který doporučuje vytvořit předem jejich konkrétní podobu a během rozhovoru se přizpůsobovat doplňujícími otázkami, pokud respondent nereaguje uspokojivě. Při ukončení rozhovoru je vhodné ještě pár minut nenuceně konverzovat, popřípadě se zeptat, zda respondent nechce něco dodat. Pokud je čas, doporučuje Keeble (2005) rekapitulaci rozhovoru a případný návrat k nejasným pasážím. Podle Veľase (2000) je před publikováním potřeba vždy dát respondentovi odsouhlasit výsledný text. Tušer (2003) zmiňuje několik pravidel, kterých je vhodné se při vedení rozhovoru držet. Zdůrazňuje, že respondent není nepřítelem, ale partnerem, tedy doporučuje spíše přátelský, než konfrontační přístup. Dále je třeba usilovat o porozumění a neodbíhat od tématu. Novinář by se neměl snažit mít poslední slovo a neměl by za žádných okolností snižovat osobnost respondenta, nebo ho donutit cítit se nepříjemně. Posledním pravidlem je, že rozhovor není monologem novináře, ale dialogem. Rozhovor by se měl ze své podstaty dělat vždy ústně. Jen při výjimečných situacích, jako je přílišná vzdálenost respondenta nebo velká zaneprázdněnost, je možné přistoupit k písemné nebo telefonické formě (Tušer, 2003). Zpracování rozhovoru zahrnuje přepis nahrávky a následnou úpravu textu, což Osvaldová a Halada (2007) označují jako redigování. Jde o opravy faktických i pravopisných chyb, ale také o úpravu formálních nedostatků, zkracování textu a vynechání zbytečných slov nebo i celých pasáží. Přípustné je také hledání synonym pro opakující se výrazy. Podle Adamse a Hickse (2009) je vhodné si co nejdříve po skončení rozhovoru projít poznámky 26
a zaznamenat jakékoliv postřehy a detaily. Při přepisu je možné, že novinář neporozumí některým pasážím a bude nutné respondentovi položit doplňující otázky. To podle Keebla (2001) nepředstavuje nedostatek novinářských kompetencí, ale naopak známku pečlivosti. Ke zpracování rozhovoru patří i volba titulků, perexy, popřípadě mezititulky a popisky k fotografiím (Osvaldová, Halada, 2007). Jakmile novinář text dokončí, měl by zkontrolovat, zda se v rozhovoru neobjevují nezodpovězené otázky nebo vynechané údaje (Mallette, 1994) a zda se nevyskytly chyby ve faktických informacích (Adams, Hicks, 2009). Důležitá je však i zvuková harmonie celého interview (tamtéž).
3.2.7. Autorizace Podle Ovaldové a Halady (2007) je autorizace schválení textu ze strany respondenta k publikování rozhovoru. Nebývá výjimkou, že se respondenti domnívají, že autorizace je povinná a text ke schválení požadují automaticky. Podle tiskového zákona je však v České republice autorizace dobrovolná a je jen na uvážení autora, zda text k autorizaci poskytne. (Osvaldová, Kopáč, 2009). Podle Osvaldové (2009) autorizace představuje jakousi ochranu před případným sporem v případě, že by se v textu vyskytla faktická chyba. Na druhou stranu se ale autor v případě, že k autorizaci nesvolí, vyhne případným změnám ze strany respondenta, který se snaží výpověď zpětně zmírňovat nebo jinak formulovat. Podle Neffa (In Osvaldová, Kopáč, 2009) se jako nejlepší postup jeví text k autorizaci předložit, ale případnými změnami se řídit dle vlastního uvážení.
27
4. Metodika V této části práce se budu zabývat metodami, které jsem využila pro pomocný výzkum o cílovém médiu, jejž jsem zvolila pro tvůrčí výstupy. Jde především o informace týkající se žánru rozhovor v týdeníku Instinkt a způsobu redakční práce. Tyto informace jsem následně využila při tvorbě publicistických rozhovorů. Pro výzkum v cílovém médiu jsem zvolila kvalitativní metodu, kde se jedná o nenumerické šetření a interpretaci sociální reality s důrazem kladeným spíše na slova, než na kvantifikaci ve sběru a následné analýze dat (Disman, 1993). Protože mým cílem bylo dozvědět se co nejvíce informací o jednom konkrétním médiu, nebyl by kvantitativní přístup vhodný. Pro získání informací o cílovém médiu jsem se rozhodla využít kvalitativních polostrukturovaných rozhovorů se třemi redaktory týdeníku Instinkt. Podle Hendla (2005) je nutné se předem rozhodnout, s jakými lidmi rozhovor provedeme a z jakých skupin budou pocházet. Proto jsem některé otázky pro jednotlivé redaktory volila rozdílně. Podle Hendla (2005) není nutné se držet přesně stanovených otázek, ale je možné je měnit, což je vhodné při polostrukturovaných rozhovorech. To, jakým způsobem jsem respondenty volila, popisuji v oddílu níže. Techniku, která využívá polostrukturovaný rozhovor považuji za vhodnou z toho důvodu, že je možné doptávat se na určité otázky a tazatel není svázán přesnou strukturou. Může tak začlenit i takové otázky, které vzniknou samovolně v průběhu vedení rozhovoru. Vhodnost kvalitativního výzkumu potvrzuje i to, že se nejedná jen o samotný sběr dat, ale rozhovor může mít také intervenční charakter (Hendl, 2005). V mém případě pak ovlivnil přístup k tvorbě vlastních rozhovorů do tvůrčí části práce.
4.1. Výběr respondentů pro kvalitativní rozhovory Respondenty pro kvalitativní rozhovory jsem vybírala různým způsobem. Redaktorku Darinu Křivánkovou, se kterou jsem vedla první rozhovor, jsem oslovila cíleně. V Instinktu působí dva roky a aktivně se zde věnuje právě tématu gastronomie a foodbloggingu. Sepsala mimo jiné sérii Vaření s foodbloggery v létě 2012 a často zveřejňuje tipy na nově otevřené restaurace a kulinářské akce v České republice. Vystudovala filmovou vědu a film je tak po jídle další stálá tématika, které se věnuje. Darina Křivánková mi pak doporučila další dva
28
respondenty, takže má technika výběru by se dala považovat za tzv. snowball technique, neboli techniku sněhové koule, kdy se na prvotní osobu nabalují další. Ve výzkumech se obecně využívá zejména v situacích, kde je náročné se dostat do uzavřené komunity. (Disman, 1993) Druhým respondentem byl redaktor Vojtěch Varyš, který působí současně v časopisech Instinkt a Týden a věnuje se rozhovorům v kulturní sféře. Zvolila jsem ho tedy jak z důvodu stanovení možných rozdílů mezi těmito dvěma médii, přes které bych se mohla více dozvědět o specificích v týdeníku Instinkt, tak z důvodu dlouholetých zkušeností s vedením rozhovorů. Vhodné mi připadalo i jeho kulturní zaměření, protože způsob vedení rozhovoru je spíše otevřený a přátelský, stejně jako to bývá u vedení rozhovorů s lidmi z oblasti gastronomie. Třetím respondentem byl redaktor Instinktu Jan Dědek, kterého jsem zvolila kvůli jeho výhradní specializaci na rozhovory, které tvoří více než pětadevadesát procent jeho pracovní náplně. Dříve působil v týdeníku Reflex, pro Instinkt píše od října roku 2012. Se všemi respondenty jsem vedla rozhovor osobně přímo v redakci vydavatelství Empresa media, kde sídlí redaktoři týdeníků Instinkt, Týden, jejich internetových verzí a televize Barrandov. Rozhovory byly polostrukturované s tím, že otázky pro Darinu Křivánkovou byly více zaměřené na samotné téma gastronomie a foodbloggingu. Pro kvalitativní výzkum je nutné stanovit základní výzkumné otázky, od kterých se potom v mém případě odvíjely další podotázky. Výzkumné otázky jsem zvolila tak, abych se dozvěděla co nejvíce o žánru rozhovor v časopise Instinkt, tedy od výběru respondentů až po úpravu nasbíraného materiálu. Dále jsem se zajímala o témata, která jsou pro časopis atraktivní a otisknutelná, o způsob práce v redakci a o obecné charakteristiky týdeníku Instinkt. Výzkumné otázky: 1) Jaké jsou obecné charakteristiky časopisu Instinkt? 2) Jakým způsobem přistupují redaktoři Instinktu k žánru rozhovor? 3) Jak zapadá téma foodbloggingu do profilu týdeníku Instinkt?
29
5. Cílové médium V této části práce přiblížím cílové médium, které jsem zvolila pro tvůrčí výstupy, tedy společenský týdeník Instinkt. Při charakteristice budu vycházet z oficiálních webových stránek časopisu i z poznatků které mi poskytli jednotliví redaktoři. Zaměřím se na základní informace o časopisu Instinkt, na témata, která se v něm objevují, a na redakční postupy. Časopis Instinkt je podle svých webových stránek „společensko-reportážní týdeník, přináší profilové a exkluzivní rozhovory, domácí i zahraniční reportáže, příběhy zajímavých a neobyčejných lidí, zavede vás do všech koutů naší planety, seznámí s předními trendy civilizace, ukáže svět stylového oblékání. INSTINKT doprovází texty výpravnými a jedinečnými fotografiemi a maximálně využívá velikosti svého formátu k posílení vizuální stránky časopisu. Velikost obrazové plochy patří k jeho největším přednostem. Ambice INSTINKTU je jasná: nabídnout čtenáři kvalitní čtenářský zážitek, o který je na trhu čím dál větší nouze. Reportáže, rozhovory a všechna ostatní témata zpracovávat neotřele, zajímavě a nově a tím čtenáře přesvědčit, že o jeho zájem není nutné soutěžit obvykle volenými prostředky, jakými jsou kupříkladu průměrnost, plytkost, vulgarita a šok.“ (Instinkt, 2013) Časopis Instinkt jsem zvolila z toho důvodu, že se jedná o společenský týdeník, kde se téma gastronomie a konkrétně i blogování o jídle objevuje pravidelně. První větší projekt byl seriál o českých foodbloggerech, který se objevil ve všech červencových, srpnových a zářijových číslech z roku 2012, kde se představovaly jednotlivé osobnosti z této oblasti. Této problematice se v Instinktu věnuje zejména redaktorka Darina Křivánková a aktuálně existuje v Instinktu pravidelná rubrika s názvem „Vaříme s foodbloggery“, kam svými recepty přispívají přední čeští foodbloggeři. Podle Křivánkové navíc společenský týdeník Instinkt cílí, jako většina časopisů tohoto typu, především na ženy (2013). Přestože téma gastronomie, foodblogování a jídla obecně je v dnešní době populární napřič pohlavími, při mapování české foodbloggerské scény jsem dospěla k závěru, že autory českých blogů o jídle jsou stále především ženy a jejich čtenáři taktéž. I z tohoto důvodu se jedná o atraktivní téma, které zapadá do celkového zaměření časopisu.
30
5.1. Základní informace Společenský týdeník Instinkt vyšel poprvé v roce 2002 (Empresa media, 2013) a do roku 2011 jej vlastnila společnost Mediacop. V roce svého vzniku byl Unií vydavatelů oceněn jako „Hvězda roku“, což je cena, kterou získá nejlepší nový titul na trhu a v roce 2004 se pak dostal mezi šest nejlepších titulů ve své kategorii (Instinkt, 2013). Pravidelnými rubrikami časopisu Instinkt jsou Rozhovor, Téma, Reportáž, Fotoeditorial, Svět na dosah, Osud, Bez obalu, Scéna a Styl (Empresa media, 2013). Od ledna roku 2011 vydává časopis Instinkt společnost Empresa Media, která vlastní i další tituly. Kromě zpravodajského týdeníku Týden vlastní časopisy zaměřené na mladší publikum – Top dívky a hudebně orientovaný Popcorn. V roce 2012 firma Empresa Media odkoupila i ztrátovou televizi Barrandov a regionální týdeník Sedmička, který se změnil na bulvární titul. Vzhledem k tomu, že v jedné redakci s redaktory týdeníku Instinkt sídlí také redaktoři Týdne a televize Barrandov, působí novináři mnohdy ve více médiích najednou. (Aust, 2013) Týdeník Instinkt vychází každý čtvrtek a cena je stanovena na 20 korun. Sleva z původních 32 korun z října roku 2012 způsobila nárůst prodeje, kdy si hned první číslo po zlevnění koupilo 29 151 čtenářů. V porovnání se zářijovým číslem téhož roku, ještě za původní cenu, je to o 6 166 výtisků více (ABC ČR, 2013). Podle nejnovějších dat byla čtenost Instinktu za období od října roku 2012 do března následujícího roku 129 tisíc (Unie vydavatelů, 2013), prodaný náklad za březen roku 2013 byl 26 317 výtisků. (ABC ČR, 2013). V porovnání s ostatními společenskými týdeníky se Instinkt pohybuje na dvanáctém místě z celkových patnácti sledovaných společenských titulů. Na nejprodávanější týdeník Rytmus života ztrácí 566 tisíc čitatelů a jeho hlavními konkurenty jsou časopisy Enigma, Nedělní Aha!, Panorama 21. Století a Reader’s Digest. (Unie vydavatelů, 2013)19
5.2. Čtenáři a témata Čtenáři, jakožto cílová skupina, jsou stěžejní součástí charakteristiky každého média. Od čtenářů se odvíjí to, jakými tématy se titul bude zabývat a jak je bude zpracovávat. Podle 19
Data za období posledního čtvrtletí roku 2012 a prvního čtvrtletí roku 2013.
31
redaktorky Instinktu Dariny Křivánkové (2013) kupují týdeníky z téměř tří čtvrtin ženy, a to bez ohledu na konkrétní titul, s výjimkou těch, které jsou úzce zaměřené. Muži podle ní čtou časopis až zprostředkovaně, a proto se i témata Instinktu přizpůsobují tomu, aby byla atraktivní zejména pro ženy. S tím souhlasí i redaktoři Varyš a Dědek (2013), kteří v tomto kontextu zmiňují témata, jako je móda a vztahy. Co se týče věkové kategorie čtenářů, tak podle Křivánkové se pohybuje mezi třiceti a padesáti lety (2013). Oficiální data, která by mapovala rozložení čtenářů časopisu Instinkt, bohužel nejsou k dispozici od roku 2008. Tehdy časopis Instinkt četly z 62 procent ženy. Šestašedesát procent čtenářů mělo středoškolské a vyšší vzdělání a dvaašedesát procent bylo ve věku od dvaceti do padesáti let. Sedmasedmdesát procent čtenářů žilo ve městě nad sto tisíc obyvatel, z toho třetina v Praze. Polovina čtenářů tehdy spadala do vyšší socioekonomické klasifikace a sedm procent představovalo rodiče na mateřské dovolené (Empresa media, 2008). Přestože jsou data již pět let stará, domnívám se, že rozložení čtenářů by bylo podobné i dnes. Témata i respondenty k rozhovorům navrhují redaktoři ve většině případů sami. Podle slov Jana Dědka (2013) má každý z redaktorů svůj okruh zájmů a svoji specializaci, které se dlouhodobě věnuje a není tak potřeba témata nuceně rozdělovat. V případech rozhovorů navrhují redaktoři výběr respondenta vedení redakce, které ho obvykle schválí. Ve výjimečných situacích, které se například vážou k aktuální události, doporučí téma a osobu vhodnou k interview přímo vedení redakce (Dědek, 2013). Témata, která jsou pro časopis Instinkt atraktivní, se podle Jana Dědka (2013) týkají životního stylu, například problematiky vztahů a sexu, protože se dotýkají všech potenciálních čtenářů. Když ale srovnává Instinkt s časopisem Reflex, kde dříve působil, zdůrazňuje, že Instinkt se o tento typ textů neopírá v tak velké míře. S tím souhlasí i Varyš (2013), který dále zmiňuje témata, jako je móda, jídlo, cestování a vztahy. Co se týče respondentů pro rozhovor, tak je podle Dědka (2013) vhodná mediálně známá osoba, nebo neznámý člověk s příběhem. V dnešní době je podle něj velmi populární téma gastronomie. To potvrzuje i Křivánková (2013), která říká, že gastronomická témata už jsou v oblibě několik let a stále se objevují další pohledy. I proto se této problematice dává v Instinktu velký prostor a téma foodbloggingu tak podle všech zpovídaných redaktorů zapadá do profilu
32
časopisu (Dědek, Křivánková, Varyš, 2013). Podle Vojtěcha Varyše se dokonce jedná o jeden z typických příkladů vhodného tématu pro Instinkt (Varyš, 2013).
5.3. Žánr rozhovor v časopisu Instinkt Rozhovory jsou podle Dariny Křivánkové (2013) v Instinktu rozděleny na tři typy. První rozhovor bývá obvykle profilový, kde je respondentem mediálně známá osobnost a bývá většinou spojen s titulní stranou, na níž je zobrazena dotazovaná osoba a jejímž cílem je nalákat čtenáře ke koupi. U tohoto typu rozhovoru jsou podle Křivánkové (2013) velmi důležité kvalitní fotografie, které ve všech případech pořizují fotografové, nikoliv novináři. Přestože je tento typ rozhovoru rozsahem zdánlivě nejdelší, bývá to způsobeno zejména lámáním textu, větším množstvím fotek a grafických prvků. Reálně může být delší rozhovor druhý, kde je zpovídanou osobou mediálně nepříliš známá tvář, například z řad lékařů nebo jiných odborníků. Přestože podle Křivánkové (2013) může být druhý rozhovor tematicky zajímavější, nejedná se o tvář, která by byla schopna „prodat“ časopis na titulní straně. Třetí typ rozhovoru, jiným názvem provozní, se týká užších oblastí, jako jsou například gastronomická témata. V rozhovorech třetího typu je podle Křívánkové náročnější představit respondenta, protože se nejedná o mediálně známou tvář. Děje se tak obvykle v perexu nebo v medailonku, které se ale u tohoto typu rozhovoru nevyskytují vždy. Do třetího typu rozhovoru podle ní zapadá i téma foodbloggingu. Pro rozhovory obecně neplatí podle ani jednoho z redaktorů žádná specifická pravidla, pouze u výběru respondentů, kdy Instinkt obvykle nepublikuje rozhovory s politiky (Dědek, 2013).
5.3.1. Příprava na rozhovor Podle redaktorů Instinktu je příprava na rozhovor velmi důležitá, avšak u novinářů, kteří se v mediálním světě pohybují delší dobu, je usnadněna tím, že se s mnohými respondenty setkávají opakovaně. Varyš (2013), který se věnuje zejména kulturní oblasti, říká, že jeho příprava nezabere příliš času, právě proto, že většinu osobností zná a nesetkává se s nimi poprvé. Často si tak pouze ověřuje faktické informace a dále se nepřipravuje. Vedení rozhovorů se stejnými respondenty se může zdát jako výhoda právě kvůli snazší přípravě, na druhou stranu pak podle Varyše (2013) rozhovor často probíhá až příliš neformálně a je tak náročnější textovou verzi upravit do formální podoby. Dědek (2013) jako nevýhodu vidí to, 33
že novinář nemá k dispozici tolik témat, kterým by se mohl věnovat, protože se už objevila v dřívějších rozhovorech. Varyš (2013) v rozhovorech rád improvizuje a otázky si nepřipravuje dopředu. Dědek (2013) se naopak obvykle připravuje den předem, kdy si zvolí okruhy témat k rozhovoru, vyhýbá se však přípravě konkrétních otázek. Křivánková (2013) přistupuje k přípravě nejzodpovědněji a dělá podrobné rešerše, ve kterých zjišťuje, která témata se u dřívějších rozhovorů často opakují, nebo o čem naopak respondent odmítá mluvit. Přípravě věnuje od hodiny až po celý den a stejně jako Dědek volí spíše cestu tematických okruhů, než předem připravených otázek.
5.3.2. Vedení rozhovoru Redaktoři časopisu Instinkt rozhovory dělají takřka vždy osobně, jen výjimečně po telefonu, a to pouze v případě, že je respondent z jiné země a osobní setkání by bylo problematické. Jen Vojtěch Varyš (2013) připouští, že občas přistoupí i na rozhovor vedený přes e-mail v případě, že jde pro respondenta o příjemnější formu komunikace. Naopak Darina Křivánková a Jan Dědek (2013,3) rozhovory vedené e-mailovou cestou kategoricky odmítají a na tuto formu nepřistupují i za cenu toho, že rozhovor vůbec nevznikne. Při vedení rozhovorů se redaktoři snaží o přátelský přístup. Do jisté míry je to zřejmě způsobeno tím, že se v Instinktu neobjevují rozhovory s politiky. Potvrzuje to i Jan Dědek (2013), který říká, že veřejně známé osobnosti, jako jsou herci nebo zpěváci, není s čím konfrontovat, protože na rozdíl od politiků nic neslibují. Varyš (2013) doplňuje, že výsledný rozhovor má být pro čtenáře zábavný a zajímavý a že nejlépe toho dosáhne právě přátelským přístupem. Nebojí se toho, že by volbou přátelského přístupu přišel o zajímavé informace, protože podle něj se tak děje pouze v případech, kdy respondent něco tají. Ke kvalitě rozhovoru podle něj může přispět i to, zda novinář přijde na smluvenou schůzku včas, od čehož se odvíjí nálada respondenta a následná dynamika rozhovoru. Ideální dobu trvání rozhovoru vidí každý z redaktorů jinak. Varyšovi (2013) stačí pouze dvacet minut a ani pak často nevyužije veškeré informace, naopak Jan Dědek (2013) obvykle vede rozhovor hodinu a půl. Tento rozdíl může být způsoben tím, že Dědek se specializuje na profilové rozhovory prvního typu, zatímco Varyš se věnuje kratším rozhovorům z kulturní oblasti, které se často týkají konkrétní události. 34
5.3.3. Zpracování rozhovoru Redaktoři Instinktu s textem hodně pracují a výsledný rozhovor tak není přímým přepisem nahrávky, což by byl podle Dědka (2013) špatný a nevhodný postup. Tvorbu rozhovoru připodobňuje k natáčení filmu: „S rozhovorem je to jako s filmem, netočí se jednotlivé scény za sebou, ani na první pokus, ale mnohdy je nutné je opakovat. Stejně tak je to s rozhovorem, často je nutné se ptát jinak, nebo doptávat, než se člověk dostane k takové odpovědi, která je použitelná. Rozhovor v tištěném médiu tedy není jako divadlo, kdy se všechno odehrává v reálném čase na jednom jevišti, takhle vypadají rozhovory v rozhlasu“ (Dědek, 2013). Podle Křivánkové (2013) je rozhovor přemýšlením nahlas, které musí novinář zpracovat do souvislého textu. Záleží také na způsobu vyjadřování respondenta, zda dokáže mluvit v souvislých větách s pointou, nebo zda přebíhá mezi tématy a novinář se tak musí často vracet zpět. Stejně jako Dědek často nenechává otázky v původním sledu, ale jejich pořadí upravuje tak, aby byl výsledek pro čtenáře co nejvíce čtivý a pochopitelný. Souhlasí s tím i Varyš (2013), který při rozhovoru velmi improvizuje a rozhovor tak často nemá pevně danou strukturu, tudíž až při přepisu musí dát rozhovoru tvar a srozumitelnou formu. Nešvar, kterého se Varyš (2013) dopouští a doporučuje se ho vyvarovat, je pozdní zpracování textu. Pokud novinář přistoupí k přepisu rozhovoru až po delší době, často zapomene, čeho se rozhovor týkal a finální úprava mu tak zabere více času. Dědek (2013) doplňuje, že v textové podobě by se v rozhovoru nikdy nemělo objevit tykání, slang a hovorová čeština. Naopak není nutné se ze zásady vyhýbat neslušným výrazům, které, pokud jsou ojedinělé, mohou v určitých případech text ozvláštnit. I podle Křivánkové (2013) může být každé slovo vhodné, pokud je správně použité. Říká, že v Instinktu neexistuje žádný soubor pravidel nebo seznam zakázaných slov. Tvrdí, že pravidla a příručky jsou ku prospěchu začínajícím novinářům, po letech praxe si ale každý obvykle vytvoří specifický styl. Zatímco Varyš (2013) často už při přepisu vypouští nezajímavé informace, Dědek (2013) postupuje tak, že nejprve přepíše celý rozhovor, jehož kopii si uloží do archivu, a až poté text upravuje. Většina redaktorů nemá problém naplnit požadovaný rozsah výsledného textu, naopak se častěji stává, že materiálu je příliš a je nutné rozhovor zkracovat. Pokud by však přece jen kratší byl, dá se podle Varyše (2013) problém řešit jednak graficky, větším počtem fotografií a jiným zalomením textu, nebo delším perexem a medailonkem. Pokud je čas, dají se zpětně položit další otázky.
35
Pokud redaktoři zjistí, že se výsledný text nepovedl podle jejich představ, nedělají obvykle rozhovor znovu, ale text nezveřejní. Poslední slovo v tom, zda rozhovor půjde do tisku, má obvykle vedení redakce a editoři, kteří tak mnohdy zachrání některé texty (Dědek, 2013). Křivánková (2013) doplňuje, že to, kdo má u výsledných textů poslední slovo, je ale velmi individuální. Někteří novináři odevzdávají články, které vyžadují minimum úprav, za jinými naopak stojí hodiny editorské práce. Podle Varyše (2013) bývá u editace rozhovorů problematické, pokud se do textu zasahuje příliš, protože se tak obvykle děje až po autorizaci. Mnohdy se proto využívá obrácený postup, kdy rozhovor nejprve projde editací a až po té je odeslán k autorizaci. Perexy a titulky jsou podle redaktorů jednou ze stěžejních částí rozhovoru. Podle Křivánkové (2013) by titulek měl obsahovat citaci z textu, s čímž souhlasí i Varyš (2013), který dodává, že je náročné zvolit takovou citaci, aby na první pohled čtenáře zaujala, ale zároveň shrnovala celý rozhovor. Titulek má podle něj být úderný a vtipný, může obsahovat i slovní hříčku. Křivánková (2013) zdůrazňuje vhodnost použití slovesa v činném rodu, které titulku dodá dynamiku. V určitých případech se v titulku nevyhýbá ani otazníku, nebo vykřičníku. Mezititulky se v Instinktu v rozhovorech zpravidla nevyužívají, podle Křivánkové (2013) jde o grafický prvek, který má text rozdělovat tak, aby byl pro čtenáře přehlednější. V žánru rozhovor to ale nahrazuje členění na otázku a odpověď, která text rozděluje dostatečně. Naopak prvek, který se v rozhovorech v Instinktu využívá, jsou tzv. výkřiky neboli repliky z rozhovoru, což je opět prací grafiků. U profilových rozhovorů mediálně známých osobností se také objevují „čtyři oči“, kde novinář reflektuje vlastní dojmy z rozhovoru a čtenářovi tak dovoluje nahlédnout do zákulisí (Křivánková, 2013).
5.3.4. Autorizace Co se týče autorizace, zastává většina redaktorů Instinktu podobný názor – k autorizaci přistupují vždy. Interní pravidla časopisu Instinkt v této oblasti sice neexistují, ale podle slov redaktorky Dariny Křivánkové (2013) se vedení redakce přiklání k tomu, aby texty autorizované nebyly. Přesto je autorizace pro většinu redaktorů Instinktu nedílnou součástí novinářské praxe. Podle Vojtěcha Varyše (2013) autorizaci vyžadují téměř všichni respondenti, přestože sám preferuje ty, které na ní netrvají. To jsou ale podle něj až na výjimky cizinci, kteří nad
36
autorizací kvůli jazyku nemají kontrolu. Podle Varyše (2013) je to právě autorizace, která zabere při tvorbě rozhovoru nejvíce času a probíhá obvykle přes e-mailovou komunikaci, výjimečně osobně. Přiznává, že po autorizaci vzejde z rozhovoru mnohdy zásadně odlišný text, než před zásahem respondenta. Podle něj mají respondenti tendenci později zjemňovat své výpovědi. Varyš (2013) tvrdí, že autorizace je slušnost a její neposkytnutí by mohlo mít ve výsledku negativní vliv, obzvláště pokud má novinář úzký tematický záběr. Mnozí respondenti by v budoucnu nemuseli být ochotní rozhovor poskytnout. Varyš (2013) tedy autorizaci poskytuje i s vědomím toho, že výsledný text bude nižší kvality a do popředí staví vztahy s dotazovanými osobnostmi. Rozhovor k autorizaci vždy předkládá i redaktor Jan Dědek (2013). Kromě podobných důvodů, jako uvedl Vojtěch Varyš (2013), týkající se budování vztahů s respondenty, zmiňuje také ochranu před faktickými chybami. Ať už jde o odborné výrazy, nebo jen o samotné výpovědi, které mohly být špatně pochopeny. Podle Dědka (2013) zkušený novinář autorizuje už sám při přepisování rozhovoru, kdy záměrně vypouští pasáže, u kterých očekává, že by je respondent z textu vyškrtl. Darina Křivánková (2013) sice texty k autorizaci předkládá také, nicméně se jimi neřídí bezvýhradně. Autorizování chápe podobně jako Jan Dědek, čili jako praktickou věc, která novináře ochrání před nepochopením a případnými chybami (Křivánková, 2013). Na rozdíl od Vojtěcha Varyše (2013), který přiznává, že ke zpětnému zjemňování výrazů přistupuje, pro Křivánkovou je to za hranicí přípustnosti. Pokud chce respondent pouze lépe působit, tak změny neodsouhlasí. Stejně jako její dva zmiňovaní kolegové ale souhlasí s autorizací jako s prostředkem budování vztahů (Křivánková, 2013).
37
6. Vlastní interview a jejich kritická reflexe V této kapitole zdůvodním výběr respondentů pro publicistická interview, která jsou součástí příloh. V další části pak srovnám použité postupy při tvorbě rozhovorů s poznatky z odborné literatury a kvalitativních rozhovorů s redaktory časopisu Instinkt. Na závěr zhodnotím, zda jsem uspěla ve stanovených cílech práce.
6.1. Výběr respondentů pro publicistická interview Respondenty pro publicistická interview jsem vybírala podle poznatků vzniklých na základě rešerše teoretické části. Snažila jsem se také volit autory různě zaměřených blogů, aby okruhy témat byly diferencované. Volbu respondentů schvalují i v cílovém médiu: „Moc chválím výběr, je to pestré a smysluplné.“ (Příloha č.9) Jedním z trendů 21. století je na jednu stranu návrat ke kořenům a zájem o kvalitní lokální suroviny, na druhou stranu však touha experimentovat a implementovat prvky exotických kuchyní. Stále více lidí je možné zařadit do kategorie adventurous food consumer tak, jak ji vidí Frewer, Riswik a Schiferstein (2001). Pro tuto skupinu nadšenců je jídlo hlavním zájmem a vaření přestává být vnímáno jako ryze ženský koníček. Z výše popsaných důvodů jsem proto zvolila následující respondenty: Juliana Fišerová, autorka blogu Maškrtnica Blog, který se zabývá pečivem v jeho původní formě, tedy pečením z kvasu, který vznikne reakcí mouky a vody. Jedná se o původní způsob pečení chleba, který dnes znovu ožívá, mimo jiné právě díky činnosti Juliany Fišerové a dalších foodbloggerů. Pečení domácího chleba, které je časově velmi náročné, přesto stále oblíbenější, dokazuje, že lidem záleží na kvalitě toho, co jí. Stovky lidí jsou ochotny obětovat pečení chleba svůj čas, přestože je konzumní chléb možné sehnat v každém obchodě. Markéta Pavleje Šimrová, autorka blogu Kitchenette Markéta Pavleje Šimrová se řadí mezi foodbloggery, kteří se aktivně věnují zdravému životnímu stylu, nakupují na farmářských trzích a vaří ze surovin v bio kvalitě. V teoretické části jsem zmiňovala, že i přes finanční krizi jde trh s biopotravinami stále dopředu a stále více lidí se zajímá o původ potravin a jejich složení. Na blogu Kitchenette se kromě několika
38
tradičních receptů objevují i recepty na bezlepkové, vegetariánské, veganské a nevařené pokrmy. Barbora Rektorová, autorka blogu Sushiqueen Blog, který se věnuje pouze přípravě a historii japonského pokrmu suši píše Barbora Rektorová, která vlastní stejnojmennou cateringovou firmu pořádající firemní večírky a kurzy suši. Zastupuje tak exotickou kuchyni, která se v České republice prosazuje stále víc. Její blog funguje jako doplněk k oficiálním webovým stránkám a představuje podstatný přínos v podnikatelské činnosti. Spuštění blogu významně dopomohlo k propagaci firmy a Barbora Rektorová se objevila v několika televizních i tištěných rozhovorech. Mai Huong Nguyen a Thuy Duong Trinh, autorky blogu Viet Food Friends Blog Viet Food Friends, který společně píší vietnamské studentky žijící v Česku, je opět ukázkou průniku exotické kuchyně do českého prostředí. Na rozdíl od blogu Sushiqueen je, vzhledem k národnosti obou autorek, naprosto autentický. Mai Huong Nguyen a Thuy Duong Trinh se kromě receptů věnují celkové propagaci vietnamské kuchyně v České republice, pořádají kulinářské kurzy a provádějí po největší české vietnamské tržnici. Jan Hlad, autor blogu Sweetlittlesomething.cz Jan Hlad je zástupcem stále větší skupiny mužských kulinářů, pro něž je koníčkem nejen vaření, ale i pečení sladkých pokrmů. Blog Jana Hlada se zaměřuje téměř výhradně na cukrářství. Čtenářsky atraktivní je kontrast profese programátora a záliby ve francouzské cukrářské výrobě, kdy se střetává mužský a ženský svět.
6.2. Autorská reflexe 6.2.1. Sjednání rozhovorů Všechny respondenty jsem oslovila prostřednictvím e-mailu, který jsem zjistila na blogu každého z nich. Odezvy od všech byly pozitivní, nikdo neodmítl a na schůzce jsme se vždy domluvili do několika dní. Volbu času i místa jsem nechala na respondentech, sama jsem v tomto ohledu nebyla limitovaná a považovala jsem to za vstřícný krok. V úvodním e-mailu jsem zvolila postup, který doporučuje Keeble (2005). Respondentům jsem se představila včetně svého studijního oboru a informovala je, že
39
rozhovory budou primárně sloužit pro účely bakalářské práce. Zároveň jsem však upozornila, že existuje možnost jejich publikování v cílovém médiu. Vzhledem k tomu, že téma mé práce nebylo kontroverzního charakteru, respondenti souhlasili s případným publikováním. Fakt, že se jedná o studentskou práci, tak nijak neovlivnil jejich odpovědi. Nemám tak, na rozdíl od Keebla (2001), pocit, že bych se od respondentů z pozice studentky dozvěděla více informací, než profesionální novinář zastupující časopis Instinkt. Kromě Markéty Pavleje Šimrové, jež mě pozvala k sobě domů, proběhlo setkání se všemi respondenty v kavárně. Tato volba se ukázala jako vhodná, přestože by se mohlo zdát, že ruch v kavárnách zapříčiní problémy s nahrávacím zařízením. V tomto ohledu jsem však žádný problém nepociťovala a všechny nahrávky byly kvalitní a srozumitelné. Kavárnu jako vhodné místo pro vedení rozhovoru popisuje i Keeble (2005), který tvrdí, že neformální prostředí napomůže uvolnění a upevnění důvěry mezi novinářem a zpovídaným, s čímž musím souhlasit. Pokud srovnám vedení rozhovoru v kavárně a v prostředí domova, jako tomu bylo u Šimrové, upřednostňuji neutrální prostředí kavárny. Respondent i novinář se tak mohou cítit na stejné úrovni. Všechny rozhovory trvaly od hodiny do hodiny a půl, podobně jako u redaktora Instinktu Jana Dědka (2013), a tento čas považuji za adekvátní. Je dostačující na navázání kontaktu s respondentem a na získání požadovaného materiálu pro tvorbu vlastního rozhovoru. Zároveň však jeho trvání není natolik dlouhé, aby vybízelo k odbíhání od tématu a zkomplikovalo následné redigování.
6.2.2. Příprava a vedení rozhovoru Přípravu na rozhovor jsem vždy provedla den před plánovaným rozhovorem, stejně jako redaktor Jan Dědek (2013). Základem pro mě bylo pročíst blogy všech respondentů a zjistit, na co přesně se specializují, z čehož posléze vycházely moje otázky. Pokud již respondent v minulosti nějaké rozhovory poskytl, což se týkalo všech, kromě Jana Hlada, pečlivě jsem je přečetla. Zjišťovala jsem, na která témata se rozhovor zaměřoval, podobně jako k tomu v rešerších přistupuje i Křivánková (2013). Díky čtení jednotlivých blogů jsem se snáze zorientovala v problematice, kterou se respondenti zabývají, což mi pomohlo v tvorbě otázek. Na základě jejich žurnalistického stylu jsem také získala bližší představu o jejich osobnosti, a to pak aplikovala na způsob vedení rozhovoru. Pročítání starších rozhovorů jsem
40
naopak příliš nevyužila, obvykle se jednalo o velmi krátká interview, jež se zaměřovala pouze na základní otázky. Na základě těchto informací jsem vždy vytvořila soubor dvaceti až třiceti otázek, který však sloužil spíše jako podpůrný materiál. Snažila jsem se, aby otázky byly krátké a výstižné, což doporučují i Adams a Hicks (2009). Ve všech případech ale rozhovor probíhal formou volného dialogu, kdy respondenti po otevření konkrétního tématu sami odpovídali na otázky, které bych posléze kladla i já. Pokud na některá témata nedošlo ani ve chvíli, kdy se rozhovor blížil k závěru, využila jsem připravený seznam. Některé otázky jsem naopak nevyužila, protože jsem se již dozvěděla jiné informace. Podle Keebla (2001) není nutné, aby se novinář zcela držel plánu, a stejně tak jsem postupovala i já. Otázky jsem vždy nosila s sebou, což doporučuje i Adams a Hicks (2009), ale při vedení rozhovoru jsem jim, až na výjimky, nevěnovala pozornost. Dělo se tak pouze v případech, kdy dialog neplynul přirozeně, což se stávalo zejména tehdy, když bylo vyčerpáno konkrétní téma. To pro mě bylo impulsem k nahlédnutí do připravených otázek a otevření dalšího tematického okruhu. Kladené otázky a vedení rozhovoru hodnotí pozitivně i v cílovém médiu: „Rozhovory jsou vedené smysluplně, dobře se čtou a mají informační hodnotu. Je důležité mít dokonalou přípravu, hodně o tématu vědět, ale pak se ptát, přestože to vlastně víte. Je moc dobře, že se ptáte se zájmem o věc, a přesto vlastně nepoučeně.“ (Příloha č.9) Protože se sama pohybuji v komunitě foodbloggerů, některé z respondentů jsem znala zprostředkovaně již dříve. Měla jsem obavy, aby se můj pozitivní vztah k tématům a respondentům neprojevil v přístupu k vedení rozhovoru. Tento fakt se však projevil spíše pozitivně, neboť díky společnému zájmu o téma vznikaly další otázky a rozhovor plynul přirozeně. Věřím, že můj pozitivní vztah k respondentům způsobil jejich větší otevřenost a sdílnost.
6.2.3. Zpracování rozhovoru U rozhovorů jsem využívala jak nahrávání na diktafon, na což jsem respondenty předem upozornila, tak zapisování na papír, které jsem využívala spíše jako seznam záchytných bodů, jak to doporučuje i Keeble (2005). Při redigování jsem postupovala stejně jako Dědek (2013), když jsem přepsala celé interview z nahraného souboru a teprve potom přistoupila k dalším úpravám. Adams a Hicks (2009) naopak tvrdí, že není zapotřebí zaznamenávat vše, co 41
zaznělo a novinář může text upravovat již během přepisování. Já jsem však možnost srovnání přepisu a výsledného rozhovoru považovala za vhodnou. Dbala jsem pak více na to, abych se úpravami příliš neodchýlila od původního znění. Stejně jako všichni redaktoři Instinktu, kteří se podíleli na pomocném výzkumu, jsem do rozhovorů hodně zasahovala, zejména jsem měnila pořadí otázek. Jak říká Křivánková (2013), rozhovor se reálně často začíná jinými otázkami, než by se skutečně hodily na úvod. Hovorové výrazy jsem převáděla do spisovné češtiny (například dobrej na dobrý), vycpávková slova jsem eliminovala (no, tak, jako kdyby, jako že, něco jako) a dbala na to, aby věty měly podmět i přísudek tak, jako radí i Burns (2004). Rozhovory jsem často krátila, a to buď zkracováním jednotlivých odpovědí, nebo vyškrtnutím celé otázky. Pokud například Markéta Pavleje Šimrová několikrát zmínila, že by Češi měli jíst méně masa, nezařadila jsem do textu všechny tyto odpovědi. Barbora Rektorová zase potřebovala příliš času na vysvětlení její cesty k suši, z čehož jsem vybrala jen podstatné informace. Perex i titulek jsem vytvářela vždy až jako poslední část rozhovoru, řídila jsem se dle slov Křivánkové (2013) a v perexu se snažila představit respondenta společně s blogem, jehož je autorem. Původní perexy však byly příliš dlouhé a z grafických důvodů by nebylo možné je v Instinktu takto zachovat. Upravila jsem je tedy na délku čtyř řádků, což je pro cílové médium optimální (Příloha č.9). V titulku jsem vždy použila citaci z textu. Jak poznamenal Dědek (2013), bylo náročné vybrat takovou citaci, aby vystihla rozhovor jako celek. Stejně tak Hodgson (in Burns, 2004) tvrdí, že je potřeba zvolit takový titulek, aby shrnoval podstatu textu a lákal čtenáře k jeho přečtení. Medailonky se v cílovém médiu u třetího typu rozhovoru neobjevují (Křivánková, 2013). Přestože Keeble (2005) i Adams a Hicks (2009) doporučují rozhovor přepisovat co nejrychleji po jeho skončení, dopustila jsem se v tomto ohledu stejné chyby, jako redaktor Vojtěch Varyš (2013) a rozhovory přepisovala až s velkým časovým odstupem. Neměla jsem však pocit, že by se odložený proces redigování projevil na výsledných textech. Doslovnost přepisu díky kvalitním nahrávkám, ze kterých jsem vycházela, nijak neutrpěla. Fotografie jsou podle Křivánkové (2013) důležitým prvkem. Instinkt si dle popisu na svých internetových stránkách na fotografiích velmi zakládá a dbá na vizuální podobu časopisu (Instinkt, 2013). V případě Markéty Pavleje Šimrové a Juliany Fišerové jsem však byla limitována světlem. Kvůli nedostatečně kvalitnímu fotoaparátu tak obrazové přílohy ani 42
po postprodukci neodpovídají jak mým představám, tak ani kvalitě fotografií v Instinktu. Stejně tomu bylo i u Jana Hlada, Barbory Rektorové a autorek blogu Viet Food Friends, se kterými jsem se ale později setkala znovu a pořídila fotografie nové. Vzhledem k tomu, že časopis Instinkt využívá práci profesionálních fotografů, nepovažuji toto pochybení za velký nedostatek. V případě publikování textů by byly nafoceny profesionální snímky jak respondentů, tak doprovodné fotografie zachycující jídlo, kterému se na blogu věnují.
6.2.4. Autorizace Protože v časopisu Instinkt využívají autorizaci všichni oslovení redaktoři, postupovala jsem stejně. Považovala jsem to za vhodné i z důvodu ověření správnosti faktických informací. Ve všech případech se jednalo jen o drobné úpravy časových nebo odborných údajů a některých formulací bez změny významu. Problém nastal jen s Markétou Pavleje Šimrovou. V jejím případě se jednalo o jediné, relativně kontroverzní, téma týkající se bio stravy. Respondentka v autorizaci změnila v podstatě každou svoji odpověď. Zmírňovala některé výrazy a trvala na vypuštění několika vět. Ohradila jsem se s odkazem na to, že vše vychází pouze z materiálu, který mám k dispozici a že ji nahrávku mohu poslat. Právě pro tyto případy radí Ruß-Mohl (2005) rozhovor nahrávat na diktafon. Respondentka mi zaslala část rozhovoru s připomínkami, které se týkaly každé otázky. Přestože některé byly věcné, v drtivé většině případů se jednalo o téměř editorskou práci a Šimrová do textu zasahovala zásadním způsobem. Některé změny nebyly významové, podle mého názoru však stylisticky nevhodné. Například text „Investovala jsem tedy energii do něčeho, o čemž jsem doufala, že se nakonec zúročí.“ Šimrová změnila na: „Investovala jsem tedy energii do něčeho, co znamenalo cesta za mým snem, který ještě neměl konkrétní podoby.“. Původní přepis rozhovoru přitom zněl: „Investovala jsem energii do něčeho, o čemž jsem doufala, že se v konečném důsledku nějak zúročí.“ Dále pak chtěla vyškrtnout některé části, jako například: „Moje chuťové buňky byly rozvinutější než u ostatních.“ S odůvodněním, že se nechce vyvyšovat. Její původní slova byla: „Moje chuťové buňky byly o něco rozvinutější než ostatních.“
43
Některé odpovědi se snažila zmírňovat: „Když pak začaly první příkrmy, oddala jsem se naplno biostravě.“ Její zásah byl: „Nejsem oddaná bio stravě, začala jsem jen být mnohem obezřetnější k pesticidům a dalším negativním látkám obsažených v potravinách.“ Původní přepis zněl: „Když začaly příkrmy, oddala jsem se biostravě.“ Podobný případ byl nahrazení věty, ve které jsem neprovedla žádné úpravy: „Mladší lidé, pokud jsou intelektuálně dál, …“ změnila na: „Mladší lidé, pokud se zajímají…“ V některých případech měnila celé odpovědi, například na otázku na stravovací návyky Čechů. Původní odpověď zněla takto: „Je to špatné, i svoji mámu musím hodně posouvat. Přestože na tom finančně není špatně, tak běžně kupuje maso v supermarketech. Celý život na to byla zvyklá a těžko se to mění. Myslím ale, že lidé v našem věku, pokud jsou intelektuálně dál a uvědomují si rizika a rozdíly v potravinách, tak do toho jdou. Nemyslím si, že to je tolik o financích, samozřejmě kvalitní suroviny něco stojí, ale je to míň než si lidé často myslí.“ Po mé úpravě se v rozhovoru objevila takto: „Je to špatné, i svoje rodiče musím hodně posouvat. Přestože na tom finančně nejsou špatně, tak běžně kupují maso v supermarketech. Moje máma na to byla celý život zvyklá a tyto návyky se mění těžko. Mladší lidé, pokud jsou intelektuálně dál a uvědomují si možná rizika a rozdíly v kvalitě potravin, se o jídlo zajímají více. Není to jen o penězích, přestože kvalitní suroviny samozřejmě něco stojí. Je to ale často méně, než si lidé myslí.“ Šimrová tuto odpověď změnila na: „Odpovědí je, že jsem optimistická a věřím, že se tato situace zlepšuje, i když většinu spoluobčanů starší generace už asi nic nepřesvědčí. Jde hlavně o to se postavit takovémuto zacházení. Často také ve zprávách vidíme, že v německém supermarketu stejné sítě prodávají lepší rajčata za nižší cenu než v české pobočce stejného obchodu.“ Tento typ úprav se týkal každé otázky z první třetiny rozhovoru, kterou Šimrová zaslala s tím, že zbývající části ještě dodá. Nakonec vyjádřila nesouhlas s publikováním a vyjádřila se tak, že dobrý novinář dává text k autorizaci za všech okolností. Vysvětlila jsem, že autorizace ze zákona není povinná a je na uvážení každého novináře, zda k ní přistoupí či ne. Celý problém nejlépe ilustruje její vlastní věta: „Je to založeno na tom, co jsem řekla, ale takhle bych to nikdy neřekla.“
44
Domnívám se, a potvrzuje to i Křivánková (2013), že tento typ problému nastává v případech, kdy respondent nemá zkušenosti s médii a pokud své odpovědi poprvé vidí v textové podobě, bývá překvapen. Přestože Šimrová nějaké zkušenosti má, nikdy se nejednalo o velký rozhovor. Respondentce jsem oznámila, že opravím faktické chyby (např. dceři nejsou čtyři roky, ale tři a tři měsíce, nejezdí každý rok jen na Bali, ale i do jiných exotických zemí atd.), ale do konkrétních formulací zasahovat nebudu. Na to se mi již nedostalo odpovědi a považovala jsem tím věc za uzavřenou. Veškerá komunikace probíhala přes e-mail.
6.2.5. Shrnutí Vzhledem k problémům s autorizací rozhovoru s Markétou Pavleje Šimrovou bych příště zvolila jiný postup. Text bych k autorizaci sice zaslala kvůli případným faktickým chybám, ale hned ze začátku bych respondentovi oznámila, že jakékoliv změny formulací nebudu akceptovat. V e-mailové komunikaci jsem ze začátku byla příliš benevolentní a svolila k tomu, že se můžeme domluvit na drobných úpravách. Nicméně poté, co respondentka zaslala v podstatě úplně jiný text, jsem se musela ohradit a vysvětlit, že k těmto účelům autorizace neslouží. Další věc, které bych se příště vyvarovala, je zmiňované pozdní přepisování rozhovorů. Přestože jsem nenabyla dojmu nižší kvality, nepřetrvala ve mně již atmosféra rozhovoru, což se mohlo projevit například ve volbě titulku nebo perexu. Uvědomuji si, že všechny rozhovory jsou poměrně dlouhé, nicméně podle Křivánkové (2013) se výsledná délka rozhovorů v tištěné formě odvíjí spíše od typografie a grafických prvků a výsledné krácení je prací editorů. Z toho důvodu jsem v rozhovorech krátila pouze ty části, které jsem nepovažovala za zajímavé pro čtenáře. Protože jsem všechny respondenty zprostředkovaně znala, dostala jsem se do podobného problému jako redaktoři Instinktu, kteří rozhovory vedou opakovaně se stejnými lidmi. Respondenty jsem sice neznala osobně, ale s několika z nich jsem udržovala kontakt přes internet. Podle Adamse a Hickes (2009) si novinář musí dát při rozhovoru pozor, aby ho respondent nesvedl na svou stranu, kde jsem však vzhledem k nadprůměrnému zájmu o téma byla již od začátku. Nejednalo se ale o konfrontační typ rozhovoru, takže tento fakt
45
vnímám spíše pozitivně. S respondenty jsme byli podobně naladěni a dialog plynul nenuceně a přátelský přístup tak, jako ho vidí Tušer (2003), se mi vyplatil. Největší obavy jsem měla paradoxně právě v případě Markéty Pavleje Šimrové. Její tvorbu sleduji už dlouho a přístup, který volí, je mi sympatický. Protože je ale téma bio stravy vnímáno jako kontroverzní, nechtěla jsem, aby se do rozhovoru promítl můj souhlasný názor, což se vzhledem k zásahům Šimrové nestalo. Napadlo mě, zda jsem díky těmto obavám nebyla naopak příliš konfrontační, ale usoudila jsem, že ne. Rozhovor nevyznívá negativně, objevují se v něm otázky, které by mohly zajímat cílové čtenáře a čas, který jsme při rozhovoru strávily, byl oběma stranami vnímán pozitivně. Rozhovory cíleně neobsahují medailonky, představení jednotlivých respondentů se objevuje v perexu. Držela jsem se postupů v cílovém médiu, kdy třetí typ rozhovoru medailonek obvykle neobsahuje. Deskripce atmosféry a toho, jak respondent na novináře působí, se objevují jen v případech mediálně známých osobností. Tímto způsobem novinář osobnost více přiblíží a čtenářům poskytne atraktivní informace ze zákulisí rozhovoru. To by však nemělo v případě neznámých respondentů požadovaný efekt, protože čtenář nemá předem utvořený názor. Reakce respondenta jako je například „usmívá se“, „klopí oči“ atd. se v Instinktu nevyužívají. Výkřiky, tedy zajímavé repliky z rozhovoru jsou tvorbou editorů (Křivánková, 2013). Za nejvydařenější rozhovor považuji dvojrozhovor s Mai Huong Nguyen a Thuy Duong Trinh z blogu Viet Food Friends. Odlišná kultura respondentek dávala prostor pro zajímavá témata a díky jejich zkušenostem s médii a celkovému přístupu se rozhovor vedl snadno. Obě z dotazovaných se navzájem doplňovaly a na otázky odpovídaly jasně a s pointou. Naopak za nejméně podařený považuji rozhovor s Janem Hladem. Předpoklad, že kontrast mužské profese a převážně ženské záliby postačí jako svébytné téma, byl mylný a rozhovor tak může být pro čtenáře místy nezajímavý. Obzvláště v porovnání s ostatními texty, které jsou zaměřené na konkrétní gastronomická témata. Všechny rozhovory jsem se snažila vést i zpracovat tak, aby blogování fungovalo spíše jako pojítko v celé sérii, než jako základní téma rozhovorů, což hodnotí pozitivně i v cílovém médiu: „Některé rozhovory nakonec nejsou moc o samotných blozích, ale mají přesah ke konkrétním tématům, což je moc dobře.“ (Příloha č.9)
46
Závěr Hlavním cílem bakalářské práce bylo vytvoření série publicistických rozhovorů pro časopis Instinkt. Druhotným cílem bylo přiblížit problematiku jídla z pohledu společenských věd a fenoménu blogování na základě odborné české i zahraniční literatury. V první části práce jsem popsala proměny společnosti související se změnami v přístupu k jídlu, které se od pouhé fyziologické potřeby proměnilo v samotnou náplň volného času. Dále jsem se věnovala problematice blogování, kde jsem popsala vznik tohoto fenoménu a zasadila ho do kontextu občanské žurnalistiky. Dále jsem se věnovala ukotvení zvoleného žánru interview na základě relevantní odborné literatury. Domnívám se, že cíl přiblížit aktuální trend blogování o jídle a představit ho v širším kontextu a historicko-společenských souvislostech se mi podařilo splnit. V dalších částech práce jsem se věnovala metodice a přiblížila zvolené cílové médium za použití oficiálních dat a na základě kvalitativních polostrukturovaných rozhovorů vedených s vybranými redaktory. Popsala jsem přístup k žánru interview v časopise Instinkt, témata, která jsou pro zvolený titul typická a novinářské postupy jednotlivých redaktorů. Výstupem bakalářské práce je pět publicistických interview, která jsem zpracovala na základě poznatků, nabytých v odborné literatuře a zejména v průzkumu v cílovém médiu. Výsledné texty měly svým obsahem i formou naplňovat znaky cílového média. Pro stoprocentní naplnění cíle vytvořit sérii publicistických rozhovorů pro časopis Instinkt mi chybí zkušenosti a léta novinářské praxe, nicméně věřím, že jsem se dostala velmi blízko. Na základě zaslaných textů to potvrdila i redaktorka Instinktu Darina Křivánková, která rozhovory nabídne k publikování na redakční poradě. To, jestli skutečně budou otištěny, však záleží na celkové skladbě následujících čísel (Příloha č.9). Na základě výše zmíněných důvodů se domnívám, že jsem stanovené cíle bakalářské práce splnila.
47
Literatura Tištěné zdroje Adams, S., Hicks, W. (2009). Interviewing for journalists. London: Routledge. Beardsworth Alan, Keil Teresa. (2003). Sociology on the Menu: An Invitation to the Study of Food and Society. London: Routledge. Burns, L. S. (2004). Žurnalistika. Praha: Portál. Čuřík, J. et al. (2012). Nové trendy v médiích I. Brno: Masarykova Univerzita. Disman, M. (1993). Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. Dvořáková-Janů, V.(1997). Lidé a jídlo. Praha: ISV nakladatelství. Frewer, L., Riswik, E., Schifferstein, H. (Eds.). 2008. Food, People and Society A European Perspective of Consumers Food Choices. Berlin: Springer. Gabriel, Y. 1988. Working lives in catering. London: Routledge. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Hvížďala, K. (2009). Tázání je zbožnost myšlení. Stručné dějiny interview. In B. Osvadlová, R. Kopáč (Eds.). Rozhovory o interview. Praha: Karolinum. Jacz,L. et al (1982). Malá encyklopedie žurnalistiky. Bratislava: Obzor. Keeble, R. (2005). Print journalism a critical introduction.Bodmin: MPG Books Ltd. Kolektiv autorů. (1999). Všeobecná encyklopedie Diderot. Praha: Diderot. Křivánková, D. (8. 4. 2013). Praha. Redaktorka Instinktu. Mallette, F. M. (1994). Příručka pro novináře střední a východní Evropy. Praha: Lidové noviny. Opaschowski, H. (1999). Umwelt, Freizeit, Mobilität. Koflikte und Konzepte. Opladen: Leske und Budrich Osvaldová, G. Halada, J. (2002). Encyklopedie praktické žurnalistiky. Praha: Libri. Osvaldová, G., Kopáč, R. (2009). Rozhovory o interview. Praha: Karolinum.
48
Rabušic. L., Hamanová, J. (2009). Hodnoty a postoje v ČR 1991-2008. (Pramenná publikace European Values Study). Brno: Masarykova univerzita. Rettberg, J. W. (2008). Blogging: Digital Media and Society Series. Cambridge: Polity Press. Ruß-Mohl, S. (2005). Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada. Štorkán, K. (1980). Publicistické žánry. Brno: Vydavatelství a nakladatelství Novinář Tušer, A. (2003). Ako sa robia noviny. Bratislava: Sofa. Varyš, V. (8. 4. 2013). Praha. Redaktor Instinktu. Veľas, Š. (2000). Teória a prax novinárských žánrov II. Bratislava: Univerzita Komenského Bratislava. Vereš, J. (1968). Beletristické novinárské žánre. Martin: Matica slovenská. Waschková, Císařová, L. (2012). Proměna tradiční žurnalistiky a online žurnalistika. In J. Čuřík et al. Nové trendy v médiích I. Brno: Masarykova Univerzita.
Elektronické zdroje ABC ČR - Kancelář ověřování tisku. (2013). Periodický tisk – neověřená data: březen, 2013. [online].
Retrieved
from:
http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk-
1/?filterYear=2013&filterMonth=3¬Verified=1 ABC ČR - Kancelář ověřování tisku. (2013). Periodický tisk – neověřená data: září, 2013. [online].
Retrieved
from:
http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-
tisk1/?notVerified=1&filterMonth=9&filterYear=2012&filterNamePublisher=&filterType=&fil terNameTitle=&filterGenre ABC ČR - Kancelář ověřování tisku. (2013). Periodický tisk – neověřená data: říjen, 2013. [online].
Retrieved
from:
http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-
tisk1/?notVerified=1&filterMonth=10&filterYear=2012&filterNamePublisher=&filterType=&f ilterNameTitle=&filterGenre
49
Aust, O. (2012). Jaromír Soukup koupil televizi Barrandov, šéfem představenstva bývalý obchodní ředitel ČT Kvapil. [online]. Mediář. Retrieved from: http://www.mediar.cz/jaromirsoukup-koupil-televizi-barrandov-sefem-predstavenstva-byvaly-obchodni-reditel-ct-kvapil/ Blood, R. (2000). Weblogs: A History and Perspective. Rebecca´s Pocket. [online]. Retrieved from: http://www.rebeccablood.net/essays/weblog_history.html Chez Lucie. (n.d.). Blogspot. [online]. Retrieved from: http://luciedvorakova.blogspot.cz/ Collins, J. (2012). Food Facts 2012: A Blog Her Study. Blog Her. [online]. Retrieved from: http://www.blogher.com/food-facts-2012-blogher-study?page=full Český statistický úřad. (n.d.). Počet obyvatel – Metodika. [online]. Retrieved from: https://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/pocet_obyvatel_m Český statistický úřad. (n.d.). Ženy a muži v krajích ČR. [online]. Retrieved from: https://www.czso.cz/xp/redakce.nsf/i/analyza:_zeny_a_muzi_v_krajich_cr_demografi Český trh s biopotravinami. (2008). Green marketing. [online]. Retrieved from: http://www.bioinfo.cz/uploads/download/Cesky_trh_s_biopotravinami_2008_Obsah_Hlavni_udalosti.pdf Duran, N., MacDonald, K. (2006). Information Sources for Food Studies. [online]. Food, Culture
and
Society.
Vol.
9
Issue
2.
Retrieved
from:
http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=b99294fa-36e8-4a69-a4a2698c1ff2c584%40sessionmgr104&vid=1&hid=114 Empresa
Media.
(2008).
Čtenáři
Instinktu.
[online].
Retrieved
from:
http://instinkt.tyden.cz/priloha/497731eeb73c2/ctenari-4a1a86a1535d1.pdf Empresa Media. (2013). Instinkt-Profil. Retrieved from: http://instinkt.tyden.cz/inzerceprofil_5_stranka.html Foodblogy. (n.d.). [online]. Retrieved from: http://www.foodblogy.cz/
iHned.cz. (2012). Stále více peněz za reklamu inkasují televizní kuchařské show. Které lámou rekordy?. [online]. Retrieved from: http://life.ihned.cz/c1-57925870-stale-vice-penez-zareklamu-inkasuji-televizni-kucharske-show-ktere-lamou-rekordy
50
Knight, J., Holdswort, D. Mather, D. (2007). Determinants of Trust in Imported Food Produts. [online].
British
Food
Journal.
Vol.
109,
Issue
10.
Retrieved
from:
http://otago.ourarchive.ac.nz/bitstream/handle/10523/1236/TrustImportedFoodProducts.p df?sequence=4 Korr, J. L., Broussard, C. (2004). Challenges in the Interdisciplinary Teaching Food and Foodways.
[online].
Food,
Culture
and
society.
Vol.
7.
Retrieved
from:
http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=43&sid=ce4607ca-feef-4f77b64e-b446246c6136%40sessionmgr104&hid=114 Krbcová, L. (2013). Boom farmářských trhů. Za dva roky vyrostly dvojnásobně. [online]. Vitalia.cz. Retrieved from: http://www.vitalia.cz/clanky/boom-farmarskych-trhu-za-dvaroky-narostly-trojnasobne/#ic=gallery-header&icc=backlink Lanham, Richard. (1993). The Electronic World: Democracy, Technology and the Arts. [online].
Chicago:
University
of
Chicago
Press.
Retrieved
from:
http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=47&sid=ce4607ca-feef-4f77b64e-b446246c6136%40sessionmgr104&hid=114 Lidovky.cz. (2012). Kuchařské kurzy letí. Nejvíc sushi a steaky. [online]. Retrieved from: http://www.lidovky.cz/hitem-kurzu-vareni-jsou-sushi-a-ruzne-upravy-steaku-f9z-/dobrachut.aspx?c=A120215_105700_dobra-chut_glu McMillan, Coveney, J. (2010). What took you so long? Sociology´s recent foray into food. [online]. Health Sociology Review. Vol 19. Issue 3.
Retrieved from: http://hsr.e-
contentmanagement.com/archives/vol/19/issue/3/article/3732/what-took-you-so-longsociologys-recent-foray Novinky.cz. (2013). Vaše zprávy. [online]. Retrieved from: http://www.novinky.cz/vasezpravy/ Peklo
na
talíři:
Šmejdi.
(2012).
[online].
Stream.cz.
Retrieved
from:
http://www.stream.cz/peklonataliri/690572-peklo-na-taliri-smejdi Scuk. (n.d.). O Scuku. [online]. Retrieved from: http://www.scuk.cz/
51
Sociologický ústav AV ČR. (2004). Trávení volného času. [online]. Retrieved from: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a4013/f11/100119s_Trave ni%20volneho%20casu.pdf Sociologický Ústav AV ČR. (2005). Co děláme ve svém volném čase. [online]. Retrieved from: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a3081/f3/100351s_oz404 26.pdf Stoeckel A. (2008) High Food Prices Causes Implications and Solutions. [online]. Retrieved from: https.//rirdc.infoservices.com.au/downloads/08-100.pdf Site Info. (2013). Top weby. Retrieved from: http://www.siteinfo.cz/top-weby/ Technocrati
(2013).
Living/Foodblogs.[online].
Retrieved
from:
http://technorati.com/blogs/directory/living/food/ The Guardian (2008). The world’s 50 most powerful blogs. [online]. Retrieved from: http://www.guardian.co.uk/technology/2008/mar/09/blogsThe Unie vydavatelů. (2013). Výzkum čtenosti 4. Q 2012 - 1. Q 20132 [online]. Retrieved from: http://www.unievydavatelu.cz/Upload/1109.pdf Ward, P. (2010). Editorial: A sociology of food and eating. Why now? [online]. Journal of sociology. Vol 46. Retrieved from: http://jos.sagepub.com/content/46/4/347.full.pdf+html Williams, P. Stirling, E., Keynes, N. (2004). Food Fears: A National Survey on the Attitudes of Australian Adults about The Safety and Quality of Food Asia Pacific. [online]. Journal of clinical
nutrition.
Vol.
13.
Retrieved
from:
http://ro.uow.edu.au/cgi/viewcontent.cgi?article=1016&context=hbspapers Zápisník pana Cuketky. (n.d.). [online]. Retrieved from: http://www.cuketka.cz/
Výzkumné rozhovory Dědek, J. (8. 4. 2013). Praha. Redaktor Instinktu. Křivánková, D. (8. 4. 2013). Praha. Redaktorka Instinktu. Varyš, V. (8. 4. 2013). Praha. Redaktor Instinktu.
52
Jmenný rejstřík A
Encyklopedie narativní teorie, 15
Adams Sally, 26, 27, 41, 45
Enigma, 31
Akademie věd ČR, 9
F
Anglie, 21
Fallaciová Oriana, 24
Ano, šéfe!, 8
Fischerová Juliana, 38, viz také Maškrtnica
Asociace farmářských trhů, 10
Foodblogy.cz, 7
Austrálie, 12, 13
Frewer Lynn, 38
B
G
Barrandov, 29, 31
Gaus Wilhelm, 24
Blog.cz, 19
Guardian, The, 7
Blogger.com, 16 Blog Her, 7 Blood Rebecca, 17 Burns Lynette Sheridan, 42 C CNN, 14
H Halada Jan, 23, 26 Hamanová Jana, 9 Hendl Jan, 28 Hicks Wynford, 26, 27, 41, 45 Hlad Jan, 39, 43, 46
Cuketka, 8, viz také Kuciel Martin
Hvížďala Karel, 21, 22, 24
Č
Ch
Česká republika, 7, 9, 10, 27, 29, 39
Chefparade, 10
D
Chez Lucie, 8
Deník, 14
Chez Pim, 7
Dědek Jan, 29, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 41, 42
Chocolate and Zucchini, 7
Divoká vařečka, 10 Do It Yourself blog, 17 Dvořáková-Janů Věra, 11 E
I I Need Coffee, 8 Instagram, 19 Instinkt, 8, 28-48 iReport, 14
Empresa Media, 29, 31, 32
53
J
Popcorn, 31
Jacz Ľudovít, 21, 22, 23
Praha, 32
K
Právo, 14
Keeble Richard, 23, 24, 25, 26, 39, 40, 41, 42
Pražský kulinářský institut, 8
Kitchenette, 38
Rabušic Ladislav, 9
Kluci v akci, 8
Reader’s Digest, 31
Křivánková Darina, 28-37, 42, 45, 47
Reflex, 29, 32
Kuciel Martin, 7, viz také Cuketka
Rektorová Barbora, 39, 42, 43
L
Rettberg Jill Walker, 15, 18
Lanham, Richard, 16
Riswik Einar, 38
LiveJournal, 16, 19
Robot Wisdom, 15
M
Ruß-Mohl Stephan, 21, 22, 23, 26, 43
Mallette Malcolm F., 25, 27
Ryan Cornelius, 24
Maškrtnica, 38, viz také Fischerová Juliana
Rytmus života, 31
Mediacop, 31
S
N
S Italem v kuchyni, 8
Nedělní Aha!, 31
R
Scuk, 8 Schifferstein Hendrik, 38
Neff Ondřej, 27
Sedmička, 31
Nguyen Huong Mai, 39, 46
Seznam.cz, 14
Novinky.cz, 14
Spojené státy americké, 21
O
Stream.cz, 8
Ona Dnes, 8 Osvaldová Gabriela, 22, 23, 26 Oxfordský výkladový slovník, 16 P
Sushiqueen, 39 Svatební dort roku, 8 Sweet little something, 39 Š
Panorama 21. Století, 31
Šimrová Pavleje Markéta, 38, 40, 42, 43, 44, 45, 46
Peklo na talíři, 8
Štorkán Karel, 23
54
T Technocrati, 7 Top dívky, 31 Toprecepty.cz, 7 Trinh Duong Thuy, 39, 46 Tušer Andrej, 20, 21, 24, 26, 46 Twitter, 19 Týden, 29, 31 V Vaněk Roman, 8 Varyš Vojtěch, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 42 Vaříme s foodbloggery, 30 Vaše zprávy, 14 Veľas Šimon, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26 Velká Británie, 7 Viet Food Friends, 39, 43, 46 Vitalia.cz, 10 Vltava Labe Press, 14 W Waschková-Císařová Lenka, 15, 19 Wordpress, 19 Y YouTube, 19
55
Seznam fotografií Thuy Duong Trinh (vlevo) a Mai Huong Nguyen v prostorách kuchařského studia Chefparade, kde pořádají kurzy vietnamské kuchyně. Foto: Veronika Pořízková ........................................ 57 Juliana Fischerová se na blogu Maškrtnica.cz zabývá pečením chleba z žitného kvasu. Foto: Veronika Pořízková ................................................................................................................... 63 Jan Hlad se v kuchyni pohybuje už od mládí. Foto: Veronika Pořízková ................................. 68 Barbora Rektorová se do společného byznysu v suši pustila s japonským přítelem Yukim Omakim. Foto: Veronika Pořízková .......................................................................................... 72 Markéta Pavleje Šimrová se snaží nakupovat na farmách a v bio kvalitě. Foto: Veronika Pořízková .................................................................................................................................. 76
56
Přílohy Vlastní rozhovory Příloha č. 1: Rozhovor s Mai Huong Nguyen a Thuy Duong Trinh
Blog je pro nás mise Mai Huong Nguyen a Thuy Duong Trinh se seznámily před deseti lety na internetu, kde si psaly o Harrym Potterovi. Každá žila na jiném konci republiky a zprvu ani nevěděly, že jsou obě Vietnamky. Dnes už čtvrtým rokem studují v Praze,
píšou
blog
Viet
Food
Friends
a seznamují Čechy s autentickou vietnamskou kuchyní. Jak vás napadlo psát blog? Thuy: Nešlo o náhlé rozhodnutí, vyplynulo to ze situace. Hodně jsme zvaly domů kamarády, vařily jim a u toho vznikala spousta otázek. Zlomový okamžik přišel na akci Fóra imigrantů, což je organizace spadající pod Člověka v tísni. Tam jsme učily připravovat vietnamské závitky a lidé
Thuy Duong Trinh (vlevo) a Mai Huong Nguyen v prostorách kuchařského studia Chefparade, kde pořádají kurzy vietnamské kuchyně. Foto: Veronika Pořízková
se ptali na jednotlivé suroviny. Tehdy nás napadlo, že bychom něco podobného rády dělaly i pro širší veřejnost. Původně jsme měly v plánu jen založit blog a možná občas pořádat kurzy. Cuketka (foodblogger Martin Kuciel z blogu Cuketka.cz) nás přemluvil, abychom přidaly i další aktivity, jako je provádění po vietnamské tržnici SAPA. Čekaly jste, že blog bude mít takový úspěch? Mai: Vůbec. Sice jsme věděly, že se hodně lidí zajímá o vietnamskou kuchyni, ale neměly jsme velká očekávání. Spíše jsme chtěly být prvním blogem, který nechá Čechy nahlédnout do vietnamské komunity. Říká se o nás, že jsme hodně uzavření, tak nás napadlo, že přes jídlo by to mohlo jít lépe. S tím souvisí i název našeho blogu – Viet Food Friends.
57
Thuy: Stravovací zvyky totiž obecně souvisí s kulturou národa, z pouhého stolování se dá vypozorovat spousta vlastností. Neexistuje hranice mezi kulturou jídla a kulturou obecně, vše je provázané. Jídlo samotné zajímá hodně lidí a od toho se můžeme plynule dostat k představování vietnamské kultury. A přesně takhle to na našich kurzech je, od jídla se dostaneme až k rolím muže a ženy ve Vietnamu. Jak to tedy je, vaří ve Vietnamu i muži? Mai: Je to podobné jako tady v tom, že žena by měla umět vařit každodenní jídla a postarat se o rodinu, muž má vaření spíše jako koníček. U vietnamských mužů to ale příliš časté není. Výjimkou jsou velké rodinné oslavy, kde vaří muž a manželka mu spíše asistuje, je to výraz toho, že muž rodinu řídí. Thuy: Někteří mladí kluci vařit umí, ale nemají to jako hlavní zájem. Kdyby muž vařil běžně, bude to pro okolí zvláštní. Ve Vietnamu by se o rodinu měla primárně starat žena, v tomhle stále přetrvávají tradiční role. Muž má vydělávat peníze a žena se starat o domácnost. Jak se žena naučí vařit, předává se to z generace na generaci? Mai: V tradičních rodinách ano, ale to se mění. Ve velkých městech je už život ovlivněný západní kulturou a mladé ženy se tradičním hodnotám brání. Dřív bylo běžné, že kolem jedenácti let se dívky naučily vařit základní jídla. V osmnácti by už měly zvládnout velkou večeři s několika chody. Mladé Vietnamky žijící v Česku vařit umí? Thuy: Jak které, záleží to mimo jiné na profesi rodičů. Většina z nich jsou obchodníci, nebo majitelé večerek. Ti jsou v práci od brzkého rána dlouho do večera a jejich dcery tak umí často uvařit jen rýži a jednoduchá jídla, protože na učení složitějších věcí není čas. O vietnamských rodičích se říká, že jsou velmi přísní. Mohly byste si domů přivést českého přítele? Mai: Generaci našich rodičů by to stále ještě vadilo, protože naše kultury jsou hodně odlišné. Většina našich rodičů navíc nemluví česky a nemohou si tak se svým budoucím zetěm nebo snachou nikdy promluvit. Bojí se, že bychom pak své děti nevychovali ve vietnamském duchu. To se asi změní, až se rodiči stane naše generace.
58
Mají podobně odmítavý vztah i k české kuchyni? Thuy: Moji rodiče jsou schopni sníst smetanové omáčky, což je u hodně starších Vietnamců vyloučené. Naše rodina si oblíbila třeba španělské ptáčky. Když je ale vaříme doma, trochu si je přizpůsobíme. Mai: V Česku jsem vyrůstala, zdejší jídlo je pro mě běžné a chutná mi, nejradši mám dršťkovou polévku a pečenou kachnu se zelím a knedlíkem. Platí to ale spíše pro mou a mladší generaci, moji rodiče si česká jídla dávají jen občas. Je možné v Česku sehnat suroviny pro přípravu autentické vietnamské kuchyně? Thuy: Většina ingrediencí se sehnat dá, ale jsou drahé. Například listy podobné banánovým používané pro takzvaný rýžový koláč, který se připravuje na Nový rok. Ve Vietnamu by se nám vysmáli, kdyby věděli, jaké za to jsme schopni dát peníze. Mai: To, co je v Česku považováno za něco extra, je ve Vietnamu jídlo chudých. Banánové listy se tam válejí na zemi a spalují. V Praze v posledních době vzniklo množství vietnamských restaurací a bufetů. Vaří tam stejné jídlo jako vaše babičky ve Vietnamu? Thuy: Ne, restaurace se pořád snaží vyhovět českým chutím a bojí se představit autentickou vietnamskou kuchyni. Pokud někdo chce ochutnat jídlo, které se nejvíce blíží tomu, co skutečně jíme, doporučujeme tržnici SAPA. Mai: A ani tam nevaří úplně to nejtradičnější. Proč myslíte, že tomu tak je? Mai: Protože se v restauracích bojí, že by pravé vietnamské jídlo Čechům nechutnalo. Tady se nepoužívají bylinky jako je koriandr, thajská bazalka, nebo perila. Všechny jsou hodně aromatické, a když na ně člověk není zvyklý, často mu skutečně chutnat nebudou. Navíc to souvisí i s tím, že jako ve většině vnitrozemských států, ani zde není tradice vaření mořských plodů. Thuy: Nemusí jít jenom o ty mořské plody, i ryby se tu jí velmi málo, většina Čechů zná pstruha a kapra a tím to končí.
59
Mai: Neplatí to ale jen o vietnamské kuchyni. Kromě těch, co se o gastronomii skutečně zajímají, je česká populace vůči novým chutím stále trochu nedůvěřivá. Jak si tedy stojí vietnamská kuchyně v Česku? Thuy: Jsme teď v takové fázi, v jaké byla třeba italská nebo francouzská kuchyně v devadesátých letech. Dnes máme k dispozici mraženou pizzu, takže třeba jednou dospějeme k tomu, že se bude prodávat mražené pho, což je hustá vietnamská polévka. To se potom zase v televizi vystřídají pořady o vaření, které budou naopak propagovat autentické vietnamské jídlo. My se ho snažíme představovat už teď a při vaření na kurzech vůbec nešetříme v dochucování. Dáváme hodně i velmi aromatické rybí omáčky, která je pro vietnamskou kuchyni typická. Bývají lidé na kurzech překvapeni výsledkem? Mai: Ano a hodně. Nepoužíváme glutamát, který do jídla dávají úplně všude, což má zásadní vliv na chuť, a používáme mnohem více bylinek. Hlavně ale představujeme jídla, o kterých ještě většina lidí nikdy neslyšela. Jsou to tradiční pokrmy, jako je třeba kaprobůček, kdy se kapr s bůčkem dusí dlouho na mírném plameni. Kapr a bůček – to je skutečně tradiční vietnamské jídlo? Thuy: Ano, ale to, co je typické, je spíše způsob přípravy pomalým dušením. Dříve se jídlo touto cestou udělalo hodně slané, protože ve Vietnamu byla chudoba. Slaného masa si pak každý vzal jen kousek a dal si více rýže. Maso tak zbylo na víc dnů. Sůl měla ještě jednu výhodu, rybu přirozeně konzervovala, což se před dvaceti lety, kdy ve Vietnamu téměř nikdo neměl ledničku, opravdu hodilo. V České republice se jako určitý symbol vietnamské kuchyně objevuje spíše polévka pho. Jak to tedy je? Mai: To je právě velký omyl, kaprobůček, neboli pomalu dušená ryba cá kho, má ve Vietnamu dlouho tradici a recept se předává z generace na generaci. Pho se vaří méně než dvě stě let. Základem je hovězí vývar, který pochází z Francie. Dříve se ale hovězí maso ve Vietnamu vůbec nejedlo, dobytek fungoval jen jako tažná zvířata a teprve, když přišli Francouzi, se to změnilo. Vývar jsme si pak upravili pomocí bylinek a koření po svém. Pho je pro nás tedy spíše moderní jídlo.
60
Thuy: Kaprobůček a celkově tento způsob úpravy ryb se považuje spíše za jídlo chudých, je skutečně tradiční a vařily ho už naše prababičky. Pho si dávaly spíše při speciálních příležitostech a zajely si na něj do bistra. Jaké jsou ve Vietnamu dezerty? Thuy: Nemáme jídlo rozdělené na jednotlivé chody, vše je na stole najednou a každý si do své misky vezme to, na co má zrovna chuť, takže dělení na předkrm, hlavní chod a dezert neexistuje. Až se všichni najedí, nakrájí se pro ženy ovoce, muži pijí zelený čaj. Ovoce ve Vietnamu je něco úplně jiného. Je natolik sladké, že není třeba jíst žádný dezert. Thuy: V Česku se hodně peče, ale ve Vietnamu není běžné mít troubu, tu mívají jen ty nejbohatší rodiny ve městech. Běžnou výbavou v kuchyni je vařič se dvěma plotýnkami. Z pečiva se prodávají jen bagety, které nám tu opět zůstaly po Francouzích. Ve velkých městech se začínají otevírat cukrárny a pekárny amerického typu, kde se prodávají třeba muffiny. To si ale kupují spíše mladší lidé. Muffiny jsou typická americká snídaně, existuje něco podobného i ve vietnamské kuchyni? Mai: Není to přímo rozdělené, ale třeba polévka pho je spíše snídaňové jídlo, zatímco v Česku se jí jako hlavní jídlo na oběd i na večeři. Taky se dá jíst jako vyprošťovák, hodně stánků s pho je proto vedle nočních podniků. Ve Vietnamu je pití alkoholu natolik běžné? Thuy: U žen je přípustné pití jen lehkého alkoholu, žena, která by si dala s muži kořalku, bude považovaná za zkaženou. Na vesnici to je ještě horší, všichni by si hned šuškali, což by byl velký problém. Ve Vietnamu se hodně dbá na rodinnou reputaci. Vietnamci se napřed zabývají tím, jak by reagovalo okolí a až potom tím, co skutečně chtějí. U nás už je to trochu jiné, ale u generace našich rodičů je to stále patrné. Jak se tedy rodiče dívají na vaši aktivitu? Mai: Podporují nás a jsou rádi, že představujeme vietnamskou pýchu. Thuy: Jsou hrdí, že představujeme vietnamskou kuchyni, která je celosvětově proslulá a v Česku byla dlouho přehlížená.
61
Chtěly byste se tomu věnovat i na profesionální úrovni? Thuy: Vidíme v tom potenciál, ale necháváme to otevřené. Zatím se chceme spíše prosadit v oborech, které studujeme. Mai: Kdybychom se do toho pustily naplno, zřejmě by nás to uživilo už teď, ale naším cílem je v tuhle chvíli spíše mise. Chceme se otevřít české společnosti a seznámit veřejnost s vietnamskou kulturou. Až se tohle povede, bude možná následovat něco dalšího. Chtěly byste se do Vietnamu vrátit? Thuy: Ne, už jsme si zvykly na život tady, jak na podnebí, tak na mentalitu. I když jsme původem Vietnamky, žijeme už dlouho v Evropě a máme tak jiné smýšlení, než kdybychom žily ve Vietnamu. Když jedeme na návštěvu, mezi námi a místními Vietnamci jsou velké rozdíly. Když jsem tam byla naposled, snažila jsem se obléct a učesat přesně jako ostatní dívky v mém věku, ale stejně to poznaly. V Hanoji už ženy žijí evropským stylem, nebo se o to aspoň pokoušejí, ale v místě, odkud pocházím já, je život stále hodně konzervativní. Když jsem v létě v obrovském parnu nosila šortky, babička mě posílala zpátky převléct. Mai: Vietnamci na nás hned poznají, že žijeme v Evropě, mluvíme velmi spisovně, máme omezenější slovní zásobu a nepožíváme slangové výrazy. Když jdeme na místní trh, tak nepůsobíme tak přirozeně jako ostatní a trhovci to na nás hned poznají. Zkrátka jsem poevropštěly. Veronika Pořízková
62
Příloha č. 2: Rozhovor s Julianou Fišerovou
Mysleli si, že jsem blázen Juliana
Fischerová
je
dvaadvacetiletá
studentka žurnalistiky, na kterou se ale obrací i o dvě generace starší lidé. Chtějí poradit, jak doma upéct chleba. Maškrtnica, což je přezdívka, pod kterou vystupuje ve světě foodbloggerů, stojí za projektem kváskové mapy, díky které je možné jednoduše získat základní surovinu nutnou pro pečení chleba. Na začátek je potřeba položit základní otázku, co to je kvásek? Kvásek je základem pro přípravu chleba. Je to prokvašená mouka s vodou, správně se tomu říká kvas, který vznikne smícháním vody a mouky. Když má člověk štěstí, stane se
Juliana Fischerová se na blogu Maškrtnica.cz zabývá pečením chleba z žitného kvasu. Foto: Veronika Pořízková
z moučné kaše po čase kvas, kterým se pak očkuje další a další mouka. Závisí to na konkrétní mouce a na vzduchu, kde jsou mikroorganismy, které mají kvašení na svědomí. V České republice je kvásek obvykle žitný, jinde třeba pšeničný. Má kyselou chuť, což je dáno tím, že ho kromě kvasinek obývají taky bakterie mléčného kvašení, které žijí s kvasinkami v relativní harmonii. Kvasinek i bakterií je v kvásku velké množství, což dělá pečivo o dost aromatičtější. Klasické droždí je oproti tomu jen velká dávka jednoho velmi výkonného druhu kvasinky. Zní to jako alchymie, je nutné tomu rozumět takto do hloubky? Určitě to pomůže, člověku se pak nestane to, co mně s prvním kváskem, který moc dlouho nevydržel. Existuje spousta materiálu na odborné úrovni, protože tradice kváskového chleba je v Česku opravdu vyspělá. Je možné to nastudovat od druhů obilí až po způsoby vedení kvasu. Tyto zdroje jsou ale v technologické rovině a pro domácí pekaře tolik materiálu není.
63
Já čtu hlavně anglicky a německy psané knihy, které píšou pekaři pro menší provozy a domácí pečení. Na facebookových stránkách i na vašem blogu lidem radíte, jak na domácí chleba. Jak to celé vzniklo? Občas se mě někdo zeptal, kde je možné sehnat kvásek a jak to celé funguje. Založit kvásek je jednoduché, když to ale někomu nevyšlo ani napotřetí, tak přicházely dotazy, kde by se dal kvásek koupit, což je v Praze v podstatě nemožné. Pekárny dnes už z kvásku pečou výjimečně a právě při jeho shánění si člověk uvědomí bídu dnešního pekařství. Člověk je odmala zvyklý na křupavý nakyslý chleba a teď zjistí, že chleba se z kvásku nepeče, přitom má podobnou chuť. V tom je samozřejmě něco špatně. Řekli jsme si tedy s Martinem Kucielem z blogu Cuketka.cz a Michalou Gregorovou, že před Vánoci uděláme kváskovou nadílku. A skutečně někdo přišel? Sešli jsme se v kavárně s mísami kvasu a k našemu překvapení přišlo více než sto lidí. Na internetu se pak ozývala spousta dalších, na které nevybylo, nebo že nejsou z Prahy a mají to daleko. Nakonec nás napadlo, že když my jsme schopni se podělit o svůj kvásek, tak by to stejně mohli udělat i ostatní. Vymysleli jsme jednoduchou mapu na Googlu, kde se každý označí na určitém místě, řekne, jaký kvásek nabízí a lidé si tak mohou vybrat, kam to mají nejblíže. K tomu jsme založili skupinu na Facebooku s názvem Pečem Pecen.cz, kde je dnes více než dva a půl tisíce lidí, kvásek jich nabízí kolem šesti set. Čekali jste takový úspěch? Vůbec. Sice jsme věděli, že zájem je, ale tohle bylo překvapující. Prvních tisíc lidí se do facebookové skupiny přidalo za několik dní a pořád přibývají další. Proč myslíte, že tomu tak je? Na to existuje více odpovědí, Češi jsou národem kutilů, takže když můžeme být soběstační, zkoušíme to, jak jen to jde. Český chleba je určitý symbol, každý národ má něco takového a ten náš, kváskový pšenično-žitný chleba, se už v dobré kvalitě skoro nedá sehnat. Lidé tak zprvu zkoušeli péct chleba z droždí, a když zjistili, jak snadno se dá kvásek sehnat, šli do toho. Dalším důvodem je, že je to zábavné a uklidňující. Někdo si připadá jako neumětel a najednou z trouby vytáhne chleba, tu nejposvátnější potravinu.
64
Na druhou stranu, není to zvláštní, že ve 21. století, kdy je možné koupit skoro všechno, si lidé dávají námahu s pečením chleba? Chleba je archetypální potravina a my jsme v dnešní době obklopeni moderní technikou. Celý den sedíme za počítačem a děláme fiktivní práci bez viditelných výsledků, což je velký kontrast s klasickým řemeslem. Nepracujeme rukama a chybí nám to. Do chleba se člověk může upřít, cítit ho a kompenzuje si tak moderní život. Jak se někdo ve vašem věku dostane k pečení chleba? Byla to asi podobná cesta jako u většiny lidí, co se pečivem zabývají. Rodiče si kdysi koupili domácí pekárnu, která dlouho stála v kuchyni, a nikdo ji nepoužíval. Jednou jsem si s tím začala trochu víc hrát, založila jsem první kvásek a postupně jsem se zdokonalovala. Jak vás ale napadlo založit kvásek? Domácí pekárny přece byly primárně od toho, aby se pekl chleba z různých připravených směsí. My jsme sice odstartovali mediální zájem, ale vlna pečení chleba z kvásku běží už od devadesátých let. Z předpřipravených směsí se peklo spíše výjimečně, naopak většina lidí pekárnu používala kreativně – na jogurty, marmelády nebo třeba sekanou. Dodnes funguje internetové fórum domácích pekáren, kde se tito nadšenci sdružují. Někteří se zaměřili více do hloubky, objevili kvásek a podělili se o to s ostatními. Podle toho jsem ho založila i já, i když jsem zprvu moc nechápala, jak se o kvásek starat. Bylo to, jako když malé děti dostanou domácí zvíře a neví, co s ním. Hlavní zlom přišel, když se ke mně dostal kvásek z vyhlášené dánské pekárny v Kodani. Tehdy mě to opravdu chytlo a už přes rok peču z toho stejného. Rok? Kvásek vydrží tak dlouho? Ano, protože se neustále obnovuje. K jedné lžičce se přidá třeba desetkrát více mouky a vody, ze které se zase odebere další lžička nového kvásku, takže se vlastně při každém pečené obnoví z devíti desetin. Pokaždé je tak těsto trošku jiné. Kvásek tak může vydržet napořád, když se o něj člověk stará. Jde o to pochopit, co se děje uvnitř. Závisí to ale hodně i na vzdušných kvasinkách, takže třeba stěhování nemusí přežít. Jak často se o něj musíte starat? Stačí ho jednou za týden nakrmit, není to nijak náročné.
65
Krmit, starat se, zemřít. Mluvíte o něm skoro jako o živé bytosti, není to zvláštní? Kvásek je opravdu živý organismus, skutečně se krmí a může i umřít. Někteří lidé ho dokonce mají pojmenovávaný, což ale není můj případ. S kváskem rozhodně žádný intimní vztah nemám. Když je kvásek tak snadné udržovat, proč s ním nepečou i v pekárnách? Jde o peníze, na suroviny by byl sice chleba levnější, ale je s tím mnohem více práce. Každý chleba se sice musí uhníst, ale kvásek je mnohem pomalejší, než droždí. Když pečete doma, tak je jedno, pokud chleba praskne, nebo nemá ideální tvar. Pekárna ale musí zajistit konzistentní kvalitu, na což je potřeba mít vyškoleného pekaře, který by kvásek a chleba hlídal vlastně čtyřiadvacet hodin denně. Kvásek je živý, takže je vždy potřeba odhadnout správnou chvíli, kdy už je potřeba ho začít zpracovávat nebo dát péct. Dá se z kvásku upéct i něco jiného než chleba? Ano, existuje i sladký kvásek, používá se například při výrobě italských specialit, jako je třeba pannettone. Kdysi lidé droždí vůbec neměli, objevilo se až na konci 19. století, takže buď chodila bába s pivovarskými kvasnicemi, nebo lidé pekli právě s kváskem. Italský kvásek je ale náročnější, musí se krmit každé čtyři hodiny, a to už trochu naruší život. Kynoucí schopnosti má ale stejné. Takže kvásek není typicky česká záležitost? Se žitným kváskem se peče chléb ve všech germánských zemích, ve Skandinávii i v Rusku. Pro nás je specifický chléb typu Šumava, což je obyčejný konzumní chléb ve tvaru šišky, složený z pšeničné a žitné mouky a kmínu. Chleba se ale peče z kvásku všude, jen je pokaždé trochu jiný. Na jihu Evropy není žito populární, zatímco ve Skandinávii mají často chleby čistě žitné. Pečení domácího chleba není ve dvaadvaceti letech úplně obvyklé, co na to říkali vaši vrstevníci? Asi si říkali, že jsem trochu blázen, ale chleba jim chutnal. Teď už si spíše dělají legraci, že mě nevídají fyzicky, ale jen v novinách v souvislosti s kváskovou mapou. Začal někdo z nich podle vás péct? Ti, kteří to ze začátku nechápali, tak teď pečou taky. A třeba dokonce z mého kvásku, který se k nim oklikou dostal. I na tomhle je vidět, jak jsme malý svět. 66
Chtěla byste se pečením živit? Možná jednou ano, ještě ani nevím, co přesně budu dělat. Prozatím bych ráda dostudovala, ale určitě by se mi líbilo mít malou krásnou pekárnu. Myslíte, že je to reálné? Všechno je reálné, když se do toho člověk pustí, má kapitál a dobrou myšlenku. Pekárna je ale těžký byznys, nevím, jestli je český trh připravený na to, aby kilo chleba stálo sto korun. Teoreticky by to jít mělo, když ho některé zahraniční franšízové pekárny už teď prodávají dokonce dráž a vydělávají. Je to paradox, někteří lidé jsou schopni koupit malou makrónku za šedesát korun, ale stejná cena za bochník chleba by jim přišla moc. Není to už nuda péct pořád jen chleba? Kvásek je živý organismus, takže člověk nikdy předem neví, jak vše bude fungovat. Pokaždé to trvá jinak dlouho a s různou moukou se dá dosáhnout různých výsledků. Ze tří surovin, mouky, soli a vody se dá udělat nekonečně mnoho chlebů. Takže nuda to rozhodně není. Veronika Pořízková
67
Příloha č. 3: Rozhovor s Janem Hladem
Na blogu si nechci postavit byznys Že nejdou dohromady makrónky a informační technologie? Dvaatřicetiletý ajťák Jan Hlad dokazuje pravý opak. Na cestách po Francii objevil kouzlo tamních cukráren a rozhodl se k domácí přípravě obávaných makrónek. Cukroví z bílků a mandlové mouky teď zažívá boom i v České republice. O své recepty se rozhodl s ostatními amatérskými pekaři dělit na blogu Sweet little something. Jste muž a pečete, což není úplně obvyklé. Jak jste se k tomu dostal? Obecně je málo věcí, které jsem nevyzkoušel a cukrařina je zkrátka jednou z nich. Ptám se
Jan Hlad se v kuchyni pohybuje už od mládí. Foto: Veronika Pořízková
občas sám sebe, co jsem ještě nedělal a stejně tak to bylo i v tomto případě, nějak to vyplynulo. Jednou jsem se třeba naučil pracovat s hrnčířským kruhem nebo vázat knihy a teď se zrovna zabývám pečením. To přišlo úplně znenadání? Sladké jsem dlouho vůbec nejedl, ale ke kuchyni mě to táhlo už odmalička. Brzy jsem totiž přišel na to, že co si uvařím sám, je stejně nejlepší. Pečení sladkého a cukrařina se pak přidaly přirozeně. Sladké totiž nemusí chutnat vůbec tak, jak ho známe z restaurací, kaváren a mnohdy i z domova. Jak to myslíte? Když přijde člověk v Česku do cukrárny, to, co nabízejí, se nedá jíst. Nemá to žádnou chuť, ani nic společného s tím, co by cukrařina měla dávat. Zjistil jsem, že když se všechno začne dělat podstatně lépe, tak to potom i úžasně chutná.
68
Jak vás pak napadlo začít psát blog? Když jsem na Facebooku sdílel fotky toho, co jsem upekl, tak se přátelé často zajímali, jak to dělám, a chtěli po mě recept. Když už bych ho tedy stejně musel někam psát, tak jsem si řekl proč ne rovnou na blog. Nechci na něm tedy postavit byznys, můj přístup by se dal shrnout jako – tady to máte a dělejte si s tím, co chcete. Myslím, že přesně takhle se to dělat má. Mým cílem je, aby to bavilo mě i ostatní a aby blog přinášel nějaký užitek. Na blogu Sweet little something máte především sladké recepty, proč? Cukrařina je na rozdíl od vaření přesná a exaktní. Špatně se vrací na začátek, ani to vlastně nejde. Není to jako omáčka, která se dá pořád dochucovat. Jsou jasně a pevně daná pravidla, a to se mi na tom strašně líbí. Peklo se u vás doma? Která babička nepekla, zvlášť na vesnici. Pekla ale buchty, vánočky, závin, nebo bábovku, což je česká klasika. Já si třeba o bábovce myslím, že se z ní spíše najím, než abych si pochutnal. Je dobrá k snídani, ale ne jako dezert, takže v tom ta inspirace nebyla. Pamatujete si, co jste upekl jako první? Já si nepamatuju ani to, co jsem pekl před měsícem, natož abych si pamatoval na svůj první výtvor. V kuchyni se motám od puberty, sice jsem se napřed zabýval hlavně vařením, ale trouba je hned pod sporákem, takže to k ní nebylo daleko. Pracujete v informačních technologiích, což je hlavně mužský svět. Co na váš koníček říkají kolegové? Zrovna dnes jsem jim donesl krabici čokoládových pralinek, takže je jasné, že se k tomu staví nadšeně. Máme v týmu i dvě kolegyně, které jsou už trochu nesvé z toho, že neustále něco nosím. Omlouvají se mi, že mi na oplátku nic podobného přinést nemůžou, protože to zkrátka neumí. Mně ale stačí, že jim chutná. Nikdo se nad tím tedy nepodivuje? Není to sice úplně běžné, ale mám kolem sebe spoustu různých individuí. Kolegové v práci sedí přes den za klávesnicí stejně jako já, ale jakmile odejdou domů, tak je všechno jinak. Myslím, že takhle nějak to funguje u lidí, kteří se pohybují v informačních technologiích.
69
Hledají úniky k něčemu jinému. Já peču, kolega sbírá nože, bojuje s nimi a pak ukazuje fotky, jak jsou vybroušené z obou stran. Myslím, že cukrařina je vedle toho úplně obyčejná. Jak jste se dostal k vaší hlavní zálibě – k makrónkám? Ještě nedávno v Česku příliš známé nebyly. Loni jsem se připravoval, že přejdu od Atlantiku ke Středozemnímu moři Pyreneje. Zareagoval jsem na inzerát na internetu, že někdo hledá spolucestovatele, tak jsem se rozhodl, že půjdu. Protože mě ale začaly trápit zdravotní problémy, po týdnu jsem to musel vzdát. Když už jsem ale měl dovolenou na sedm týdnů, rozhodl jsem se jen tak toulat po Francii. Skončil jsem v Paříži, kde jsem sice neviděl jedinou galerii, muzeum nebo pamětihodnosti, ale obcházel jsem kavárny a restaurace. Byl jsem tam sám, ochutnával každý den něco nového, chodil na trh a nikdo mě do ničeho netlačil. A tam jsem se zamiloval do makrónek. Makrónky teď zažívají boom i mimo Francii. Budou v české cukrárně stejné jako v Paříži? Když jsem je poprvé ochutnal v Česku, nijak mě nezaujaly a upadly v zapomnění. Nikdy mě nenapadlo, že bych se do nich vůbec sám pouštěl. Vzhledem k tomu, co je u nás prodáváno jako makrónka, si takovou pozornost nezaslouží. Všude se navíc mluví o tom, jak jsou makrónky náročné na přípravu. Ale když jsem je potom ochutnal v Paříži, řekl jsem si, že to je něco, co se musím naučit. Potom následovalo obrovské množství vyhozených plechů, než se jednou povedly. V čem je takový problém? Všechny moje pokusy se děly v plynové troubě, kde člověk může jen doufat. Jednou to vyšlo, podruhé jsem zachoval úplně stejný postup a celý plech popraskal. Teď už jsem ale vychytal všechno a od té doby to funguje. Vše se dá ovládat pomocí množství mandlové mouky a je potřeba si pořídit teploměr do trouby. Je dobré si i počítat kolikrát přesně zamícháte těsto, potom se dá eliminovat možnost chyby v dalších pokusech. Kde berete inspiraci? Mám nejradši kuchařky, které vysvětlují, co jak funguje. Není tam tolik receptů, ale je vysvětleno, jak fungují poměry ingrediencí a co mohou ovlivnit. To je pro mě to nejzajímavější, samotný recept už je vlastně nuda. Výsledek je jen smíchat věci dohromady. Na pečení mě nejvíce baví studium, vlastní příprava a to, že ostatním chutná. 70
Takže ostatní blogy nečtete? České blogy, až na pár výjimek, téměř nečtu. Pouze když se připravuji na pečení, předchází tomu několik dní studia včetně historického pohledu. Potom se občas podívám, jak to dělají ostatní. Třeba linecké těsto, ve kterém mají být oříšky a citronová kůra, se dnes prezentuje úplně jinak, než jak vypadalo původně a většina bloggerů přepisuje už novější verze. Nepřemýšlíte, že byste se pečení začal věnovat profesionálně? Až přijdu na to, jak mě gastronomie uživí stejně jako IT, tak do toho půjdu. Veronika Pořízková
71
Příloha č. 4: Rozhovor s Barborou Rektorovou
Chodila jsem po Praze a nabízela v krabičkách suši V době, kdy suši v České republice jedlo jen pár vyvolených, rozhodla se na něm Barbora Rektorová založit byznys. Dnes už je tomu osm let, co společně s japonským kolegou Yukim Omakim pořádají po celé republice firemní večírky a kurzy
suši
pod
názvem
Sushiqueen. Na stejnojmenném blogu publikuje články o sushi a radí, jak si ho připravit doma. Vystudovala
jste
fyzioterapii
Barbora Rektorová se do společného byznysu v suši pustila s japonským přítelem Yukim Omakim. Foto: Veronika Pořízková
a antropologii. To má ale k suši celkem daleko, ne? Celá moje rodina pracuje ve zdravotnictví, a to stejné se očekávalo ode mě. Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, ale i když mě studium bavilo, už na škole jsem zjistila, že bych to nezvládala. Jsem lítostivý typ, po pár letech práce v nemocnici bych vyhořela a neprospěla nikomu. Na brigádách jsem pracovala jako servírka a zjistila jsem, že mě tohle baví daleko více, než to, co studuji. Servírka se z vás ale nestala. Já jsem si sama nebyla jistá v tom, co chci dělat. V době studia jsem byla už pět let zaměstnaná jako letuška a taková představa mého budoucího života se mi taky nelíbila. Potom si můj dobrý kamarád otevřel restauraci, což byl první impuls. Byl pro mě velkou inspirací v tom, abych se odhodlala postavit na vlastní nohy a dělala to, co mě baví. Chtěla jsem dělat něco, kde by zákazník byl to nejdůležitější, a věděla jsem, že bych v tom byla dobrá. Pořád jsem si ale nebyla jistá, co přesně by to mělo být.
72
Kde se tedy vzalo suši? Zjistila jsem, že chci podnikat v gastronomii, ale zároveň jsem tušila, že jsem spíše typ na obsluhování, než na to, abych celý den trávila v kuchyni. Restaurace je velký risk a těžký byznys, spousta jich je dotovaná svými majiteli, kteří mají příjem z jiného zdroje a restaurace je pro ně jen koníčkem, což platí občas i u vyhlášených podniků. Od začátku jsem tedy mířila spíše do cateringu. A najednou mě napadlo suši. Jen tak z ničeho nic? Já mám neustále nápady na podnikání, takže celý koncept mě napadl už hotový tak, jak funguje dnes. Přemýšlela jsem nad tím, co všechno mě baví a vyšlo mi z toho suši. Rok jsem si všechno rozmýšlela a přesvědčovala sama sebe, že je to hloupost. Před osmi lety, když jsem začínala, nebylo suši v České republice rozšířené. Všichni lidé v okolí, kteří se o nápadu dozvěděli, mě odrazoval s tím, že je to šílený plán. Já sama jsem ho předtím jedla jednou v životě a od té doby jsem se ho chtěla naučit připravit i doma. Společná kamarádka mě seznámila s mým nynějším japonským kolegou Yukim a já ho pak stále přemlouvala, ať mě naučí suši. Jednou se mi to konečně povedlo a od té doby jsem k němu jezdila pořád, třeba s kusem lososa, ať mě ho naučí nařezat. Co vás nakonec přesvědčilo začít podnikat? Zmiňovaný kamarád byl jediný, kdo mi věřil a přesvědčoval mě, ať do toho jdu. Jeho manželka pak vymyslela název Sushiqueen, což mě natolik nadchlo, že jsem se definitivně rozhodla. To je poměrně zvláštní důvod. Teď zpětně sama sebe nechápu. Když jsem začínala, byla jsem mladá a naivní a řekla si, že zaměstnaná prostě nebudu. Udělala jsem jednou do krabiček suši a procházela se s ním po Praze. Chodila jsem do kaváren, vináren a ptala se, jestli nechtějí udělat večírek se suši. Obvykle řekli, že ne, i když se jim nápad mnohdy líbil. Samozřejmě jsem neměla žádné vizitky, takže když po mě chtěli kontakt, psala jsem na kus papíru svoje číslo. A najednou mi v jednom podniku řekli, že je to skvělé a že za dva týdny chtějí akci pro padesát lidí.
73
Byla jste na to připravená? Vůbec, poprosila jsem Yukiho, ať si vezme dovolenou a pomůže mi. Skoro nic jsme nevydělali. Pořád jsem si myslela, že na tom, abych uměla sama připravit dokonalé suši, záleží celý byznys. Až později jsem pochopila, že základem je naučit se vůbec podnikat. Zprvu jsem tedy udělala spoustu chyb, nic jsem nevydělávala, moje nadšení to ale pořád táhlo. Už tehdy jste začala psát blog? Blog jsem začala psát až později na radu marketingového poradce, na začátku jsem ani neměla webové stránky. Zprvu se mi do toho vůbec nechtělo, o internet jsem se nezajímala, nevěřila si a nevěděla jsem, jak psát. Začala jsem proto číst a komentovat jiné blogy, abych si zvykla na jejich atmosféru. Nakonec se mi díky němu povedlo oslovit masu lidí a zviditelnila jsem tak firmu. Nebýt blogu, neznal by mě nikdo. Proč je suši tak drahé? Spousta lidí by mohla namítnout, že je to jen trocha rýže a kousek ryby. To, co je na suši nejdražší, je práce. I když je výborně ochucená rýže a dobře naporcovaná kvalitní ryba, záleží hodně na tom, kdo ho nakonec sestaví. Samotná příprava je stěžejní, aby suši mělo správný efekt. Co je na tom tak těžkého? Důležité je zpracování ryb a vaření rýže, musí se to opravdu umět. Nejtěžší je typ nigiri, přezdívané král suši, které se člověk učí i několik let. Protože není zabalené do řasy, ale jde jen o rybu položenou na kousku rýže, musí mít dokonalou konzistenci. Ryba s rýží musí být spojená tak, aby se vytvořil jednotný chuťový zážitek. Ale kvalita přípravy se pozná i u maki suši, což je rýže a další suroviny zabalené do řasy, kde by správně mělo být až pětačtyřicet procent vzduchu. Liší se hodně české suši od asijského? Ano, ten rozdíl je velký, hlavně kvůli surovinám. Třeba sladkovodní úhoř se do Evropy dováží mražený, zatímco v Asii ho v sezóně dostanete čerstvého, což je úplně jiné maso. Další problém je, že některé nezbytné suroviny, jako je rýžový ocet, jsou v Česku velmi drahé. S jeho použitím se pak šetří, přestože kvalita suši na rýži stojí. Její kombinace s dalšími surovinami je zodpovědná za chuťový zážitek.
74
Dá se u suši vymyslet ještě něco nového? Experimentovat se dá, každý si do suši může dát, co chce, ale některé suroviny tolik nevyniknou. Často se teď objevují kombinace třeba se salámem, hlavně v Japonsku. Japonci si trochu paradoxně suši kazí nejvíce. Důvodem je i to, že suši bary existují v Japonsku na mnoha úrovních. Od nejlevnějších bufetových suši, až po luxusní podniky, takže tam je velká konkurence. Stále se pak snaží vymýšlet něco nového, až to skončí u salámu. Japonci jí suši denně? Tradiční suši je sváteční jídlo, na které Japonci chodí jen jednou za rok. Samotná rezervace do luxusních podniků bývá problematická a ne každý na to má peníze. Levnější suši ale jí relativně často, případně suši rýži využívají k jiným pokrmům. Mezi běžným a luxusním suši je takový rozdíl? Kdo jednou ochutná dobré suši, pozná to. Každý laik je schopen rozeznat dobré suši od špatného, ten rozdíl je zásadní, ale těžko popsatelný. Suši z fast foodů není gurmánským zážitkem, i když se dá sníst. Bývá připravené dlouho dopředu, rýže nemá optimální konzistenci a je spíše na zahnání hladu. Samozřejmě je to pořád lepší, než si dát hamburger, ale lidé si často mylně myslí, že je suši dietní. To ale platí v případě, že na oběd sní šest kousků tak, jako Japonci. Ryby, které se používají, jako je losos a tuňák, jsou velmi tučné, a když vidím, jaké množství jsou lidé schopni sníst, tak to má k dietě hodně daleko. Vám suši stále chutná, nebo už ho nemůžete vidět? Je to stále jedno z mých nejoblíbenějších jídel, asi se ho nepřejím nikdy. Doma suši příliš nedělám a na večírcích většinou není čas na ochutnání, takže je pro mě vlastně pořád vzácné. Veronika Pořízková
75
Příloha č. 5: Rozhovor s Markétou Pavleje Šimrovou
Co je blog jsem zjistila, až když jsem ho začala psát Markéta Pavleje Šimrová se deset let úspěšně živí jako vizážistka, vždy ji to ale táhlo spíš do kuchyně. Před rokem a půl se rozhodla o své recepty podělit s veřejností a spustila blog Kitchenette, který se zaměřuje především na zdravé suroviny. Každý den ho navštíví přes dva tisíce čtenářů, kteří se probírají sbírkou
více
než
sta
originálních
receptů. Váš blog se zaměřuje převážně na
Markéta Pavleje Šimrová se snaží nakupovat na farmách a v bio kvalitě. Autor: Veronika Pořízková
zdravá jídla, kde vznikl jeho název? Kitchenette znamená v angličtině kuchyňka. Zvažovala jsem hodně variant, jako je kabinet vaření, nebo organická kuchyňka, dokonce jsem si zaregistrovala tyto domény na internetu. V češtině se mi ale nic příliš nelíbilo, tak jsem zvolila kitchenette. Je něco, co v kuchyňce vaříte nejraději? Nebaví mě vařit pořád dokola to stejné, takže zkouším stále nové věci. Většinou se vracím k receptům třeba jen dvakrát do roka, jinak se snažím neustále obměňovat repertoár. To souvisí s tím, že mi pak nedělá problém přispívat na blog, protože málokdy opakuji stejná jídla. Proto jste ho začala psát? Ne, ale spousta mých známých říkalo, že bych se svou vášní pro jídlo měla něco dělat. Kamarádka byla šéfredaktorkou internetové verze časopisu Marie Claire, kam přispívají i bloggeři. Přesvědčila mě, ať si i já založím blog a ona mi pak dá možnost se prezentovat. Ač se mi do toho zprvu nechtělo, protože jsem dyslektik a k psaní nemám takový vztah, řekla
76
jsem si, že nemůžu nic ztratit. Investovala jsem tedy energii do něčeho, o čemž jsem doufala, že se nakonec zúročí. A zúročilo? Najednou mi začali ve velkém přibývat fanoušci na Facebooku. Pomocí statistik jsem zjistila, že na mě upozornil foodblogger Martin Kuciel alias Cuketka. Já jsem tehdy ale vůbec nevěděla, kdo to je, protože jsem žádné blogy nesledovala. Než jsem sama začala psát, ani jsem pořádně nevěděla, co to vůbec blog je. Měla jsem představu, že jde o psaní na internetu, ale to bylo všechno. Až teď získávám zkušenosti a začínám mít větší přehled. Novými recepty přispíváte i několikrát do týdne, je blog časově náročný? Jak kdy, některé recepty jsou otázkou pár hodin, jiné několika dní. Napoprvé se recept mnohdy nepovede tak, abych byla spokojená a chtěla ho předávat dál. Nejhorší jsou pro mě ale samotné texty, koncentrovat se na tvůrčí činnost je s dcerou často těžké. Tím, že některé recepty vytvářím a nejedná se tak jen o přepisování z jiných zdrojů, je potřeba textu dát formu, což zabere dost času. Publikovala jste už více než sto receptů, opravdu všechny vymýšlíte? Některé recepty jsou rodinný poklad a občas se inspiruji v časopisech nebo na internetu a vyměním ingredience tak, aby výsledné jídlo bylo zdravější. Hledám takové cesty, aby recept zůstal chutný a splňoval to, co od něj očekávám, ale s použitím jiných surovin. Je to i kvůli mé dceři Gretě, snažím se, aby alespoň domácí kuchyně byla kvalitní, když na to jinde spoléhat nemůžeme. I když to může znít jako klišé, skutečně se snažím pro svou rodinu vařit tak, abych jim dávala to nejlepší. Táhlo vás to k jídlu odmalička? Jídlo mě bavilo vždycky, vařila jsem s babičkami už jako malá holka, doma mě do kuchyně pouštěli často, ale v patnácti letech jsem neuvažovala o tom, že bych se tím mohla živit. Představovala jsem si, že člověk může být pouze kuchař nebo číšník, což by mě nebavilo. Přestože mě zajímá zdravá výživa, nechtěla jsem dělat nutričního poradce, takže jsem k oblasti stravování studijně netíhla.
77
Ke zdravému jídlu vás tedy přivedla rodina? Spíše naopak. Jsem z typické české rodiny, kde se jídlo tolik neřešilo. Doma jsme jedli kuřata ze supermarketu tak jako všichni a bio jsme vůbec neznali. Tehdy se nevědělo, že obyčejné kuře vůbec může být škodlivé. Na druhou stranu se u nás vařila třeba asijská nebo arabská kuchyně, takže moje chuťové buňky byly rozvinutější než u ostatních. Děti často tvrdí, že nemají rádi určitá jídla a rodiče si stěžují, že nic nesní, ale jde o zvyk. Vidím to na dceři, které dávám odmala ochutnat všechno a i když jí to poprvé nechutná, podruhé už si dá. Nesmí se to hned vzdávat, ale naopak zkoušet dál, chuťové buňky se dají vychovat. Co bylo tedy hlavním impulsem začít vařit zdravě a nakupovat bio potraviny? Zdravě jsem se snažila žít vždy, ale velký zlom nastal, když jsem otěhotněla. Když se do něčeho pustím, dělám to naplno a ani těhotenství nebylo výjimkou. Začala jsem studovat knihy o zdravé stravě a věnovat se jídlu na vyšší úrovni. Když se Greta narodila, dlouho jsem kojila, takže jsem dbala na to, co jím, ještě více, považovala jsem to za svou zodpovědnost. Když pak začaly první příkrmy, oddala jsem se naplno biostravě a stala se obezřetnější. Když máte malé dítě, které je neposkvrněné chemií, dobře si rozmyslíte, jakou mu dáte první lžičku jídla. Manžel mě v tom od začátku podporoval, ačkoliv sám pochází z rodiny, kde se na stravu nikdy příliš nehledělo. Projevilo se to někde? Greta do svých tří let nebyla nemocná, měla pouze rýmu, nic víc. Sama jsem z toho byla překvapená, protože je v tomhle věku běžné mít za sebou alespoň chřipku, mnoho dětí už bralo i antibiotika. Samozřejmě ale nemůžu tvrdit, že je to jen stravou. V lednu každoročně odjíždíme do exotických krajin, takže zimu lépe zvládáme i díky tomu. Většina pediatrů by to zřejmě neschválila, ale podle mě teplo, moře a čerstvé ovoce imunitě pomáhá. Dceři už je přes tři roky a chodí do školky, kde i obědvá. Nebojíte se, že všechno nebude úplně „košer“? Ve školce, kam chodí Greta, je biostrava a nevychází to o moc dráž než obědy v jiných soukromých školkách. Je to o tom, že se vaří z více různých surovin a strava je pestřejší. Kilo čočky v bio kvalitě stojí jen o dvě koruny více než té běžné, jde jen o to chtít. Chápu, že mimo Prahu a velká města to může být z hlediska dostupnosti složitější. Na druhou stranu, na vesnicích je možnost pěstovat vlastní zeleninu a dají se snáz najít lidé, kteří prodávají třeba
78
vajíčka. Přestože to nemusí být přímo bio kvalita, pořád je to lepší než vejce z obrovské farmy. Značku bio rozhodně nevnímám jako záruku kvality, více hodnotné jsou pro mne skutečně farmářské potraviny. Sehnat všechno jídlo v bio kvalitě ale není snadné. Kam chodíte nakupovat? Občas koupím v běžném obchodě kuře v bio kvalitě, ale můžu jen věřit tomu, že to tak skutečně je, takže je to spíše výjimka. Ve většině případů maso nakupuji na farmách ve velkém množství. Když pořídím celé jehně, musím se sice poprat s porcováním, ale mám maso na několik měsíců dopředu, nebo se domluvíme s rodinou ve více lidech. Co se týče ostatních potravin, ze supermarketů mi nejvíce vyhovuje Billa, která má široký sortiment biopotravin. Hodně věcí ale dělám sama, vyrábím vlastní jogurt, peču chleba. Dceru jsem odmalička učila jíst bílé neochucené jogurty. Radši jí do něj sama dám javorový sirup nebo ovoce. Jak se díváte na stravování v Česku, o kterém se často říká, že je popelnicí Evropy? Je to špatné, i svoje rodiče musím hodně posouvat. Přestože na tom finančně nejsou špatně, tak kupují běžné maso v supermarketech. Moje máma na to byla celý život zvyklá a tyto návyky se mění těžko. Mladší lidé, pokud jsou intelektuálně dál a uvědomují si možná rizika a rozdíly v kvalitě potravin, se o jídlo zajímají více. Není to tedy jen o penězích, přestože kvalitní suroviny samozřejmě něco stojí. Je to ale méně, než si lidé myslí. Skutečně myslíte, že potraviny v bio kvalitě nejsou pro mnohé příliš drahé? Podle mě jsou to výmluvy. Problém české kuchyně je příliš masa. Finanční rozdíl by se vyrovnal, kdybychom maso jedli méně a vařili více luštěnin a zeleniny. Nemám tendence k vegetariánství a nejsem v tomhle ohledu žádný fanatik, ale prapůvodně jsme maso nejedli vůbec, naše trávicí ústrojí bylo nastaveno jinak. Já se snažím poslouchat své tělo. Pokud mám na maso chuť, tak ho uvařím, ale ze zásady nepodporuji chovy, kde špatně zachází se zvířaty. Takové maso je nehumánní prodávat. Jde spíše o to, že sehnat kvalitní suroviny je v Česku práce na plný úvazek. Jakmile chce člověk nakupovat kvalitně, musí mít i organizační schopnosti. Zajdete si někdy od restaurace? Ano, ale pečlivě vybíráme. Tady člověk opravdu neušetří, je těžké najít restauraci, která není drahá, ale přesto nabízí kvalitní jídlo. Novým trendem, zejména v Praze, je, že restaurace 79
inzerují, odkud dováží maso a další suroviny, což je sympatické. Nejsem ani kategoricky proti fast foodům a bistrům, pokud vaří z dobrých surovin. Dne se objevují i místa, kde je možné si dát dobrý cheeseburger, což už ani není tak nákladné. Zhřešíte a uvaříte občas něco nezdravého? Samozřejmě, nejsem úplný fanatik. Když dostaneme chuť na svíčkovou s knedlíkem, tak ji uvařím. Nebo tradiční americké sušenky se spoustou cukru, které jsem i přidala na blog. Moji čtenáři se ale postupně vyprofilovali jako ti, kteří se také zajímají o zdravou výživu. Když si pak dovolím zveřejnit výborný, ale nezdravý recept, tak se objeví množství nesouhlasných komentářů. Pokud máte takovou odezvu, uvažujete nad tím, že by se blog stal prací na plný úvazek? Aby se na blogu dala postavit kariéra, je potřeba velká sledovanost, což je v malém Česku těžké. Přestože moje stránky navštíví kolem dvou a půl tisíc lidí denně, tak je to pořád málo. V anglicky mluvících zemích je snazší dostat se nahoru, tady se bohužel nedá mluvit o tom, že by se člověk blogováním živil. Od blogu bych se chtěla spíše odpíchnout dál. Beru to jako první krok v tom jít za svým cílem, o kterém si ještě nejsem jistá. Mám spoustu nápadů, tak uvidím, jak to nakonec dopadne. Veronika Pořízková
80
Výzkumné rozhovory Příloha č. 6: Rozhovor s redaktorem Vojtěchem Varyšem Jak vnímáte žánr rozhovor? Rozhovory jsou zejména hodně pracné, a to kvůli tomu, že se musíte domluvit s člověkem na termínu, který bude sedět vám oběma a navíc ještě na fotografovi. Přepisování rozhovoru, úprava a autorizace pak zabere skoro nejvíce času. Příprava v mém případě naštěstí není tak náročná. Jak tedy příprava vypadá? Většinou dělám rozhovory s lidmi, o kterých už něco vím z dřívějška, takže mám představu, o čem s nimi mluvit. Takže příprava je krátká, jen když si potřebuju ověřit nějaká data, nebo čísla. Navíc rád improvizuji, takže velkou přípravu nedělám. Občas ale dělám rozhovory ve dvou, kdy si kolega připraví předem otázky a já do toho nějak vstupuji s tím, co mě zrovna napadne. Děláte rozhovory vždy v terénu, nebo i přes telefon či e-mail? Jsou lidé, kteří dávají e-mailu přednost kvůli úspoře času, zejména pokud jsou z jiného města nebo země. Někteří lidé se radši vyjadřují písemně, takže tomu dávají přednost. Tam si tedy musíte připravit otázky dopředu a pak s nimi nějak pracovat. Do jaké míry s textem pracujete? Opravdu zásadně, protože hodně improvizuji. Když přepisuji ze záznamu, tak už rovnou něco vynechávám nebo upravuji. Vycpávková slova nepíšu vůbec a výpovědi upravuji, jedná se vlastně o jakési čištění textu. Další je dramaturgie pro čtenáře, takže málokdy rozhovor začíná tím, čím jsem skutečně začal. Je potřeba tomu dát tvar a srozumitelnou formu. Autorizujete rozhovory? Ano, protože devadesát procent lidí to vyžaduje. Mám samozřejmě jako většina novinářů radši ty, kteří autorizaci nevyžadují, nebo lidi z ciziny, kteří nad textem nemají kontrolu, protože není v jejich jazyce. Většinou to ale lidé požadují, takže jim výslednou verzi pošlu a čekám na reakce. Jsou případy, kdy je to jako ping pong, kdy si vyměňujeme třeba až třicet mailů a upravují se různé formulace. Když třeba s někým strávím celé odpoledne, kdy si povídáme, tak nakonec po přepsání a autorizaci z toho vzejde něco úplně jiného. Někdy je to 81
takové dobrodružství, ale takhle divoké je to málokdy. Bohužel jsou případy, kdy člověk řekne nějaký ostrý názor nebo něco vtipného a v autorizaci to potom velmi zjemňují. Musíte jim vyhovět? Nemusím, ale myslím si, že je to otázka slušnosti, když lidem předem autorizaci slíbíte. To, že vám někdo dá rozhovor, je na jejich benevolenci, takže když text chtějí předem vidět, tak jim ho ukážu. Navíc to má tu výhodu, že když se člověk pohybuje v nějaké konkrétní oblasti, tak rozhovory dělává opakovaně se stejnými lidmi a nechce si je rozházet. Už jenom proto, že je potřeba získávat mnohdy informace, které jinak neseženete. Takže i když kvůli tomu ten rozhovor bude třeba o něco horší, než by ve skutečnosti mohl být, tak to oželím, pokud to není nic skutečně zásadního. Snažíte se nějak vyjednávat? Ano, určitě to zkouším. Když chce někdo vyhodit třeba tři věci, smlouvám, aby z toho byla jenom jedna. Někdy se to podaří, někdy ne. Záleží hodně i na času. Jsou případy, kdy články vznikají velmi narychlo během několika dní, takže když chce někdo třeba osobní autorizaci, kdy si musíme nad textem společně sednout a upravovat ho, tak mezitím už musím rozhovor odeslat k editaci. Takže musím doufat, že respondent neprovede rozsáhlé změny, protože to už by byl problém. Co když děláte rozhovor s někým, koho znáte osobně? Výhoda je to kvůli tomu, že se do rozhovoru často dají zahrnout věci, o kterých už jsme se někdy bavili, takže se nemusí znovu vysvětlovat, protože už o nich vím. To, že se s nimi znáte, je pak vlastně forma přípravy. Když se s někým znáte až na takové úrovni, že si tykáte, tak jsou obvykle otevřenější a řeknou vám toho mnohem více a potom je práce s tím rozhovor upravit do formálnější podoby. Jak řešíte, když zjistíte, že je rozhovor moc krátký? Dá se to vyřešit tak, že člověku, se kterým jste dělala rozhovor, položíte dodatečně další otázky nebo do textu zahrnete delší text třeba o jeho životě nebo delší perex. Taky se to řeší lámáním textu, kdy se dá více fotografií, ale to se moc často nestává, protože rozhovor obvykle bývá spíše delší a musíte krátit. Jak dlouho obvykle rozhovor trvá?
82
Na středně velký rozhovor stačí zhruba dvacet minut, ze kterých stejně nakonec použijete třeba jen patnáct. Ideální je půl hodiny. Jakmile máte rozhovor, který trvá dvě hodiny, textu už je opravdu příliš. Co když zjistíte, že se rozhovor nepovedl? Když se mi to nezdá, tak obvykle rozhovor znovu nedělám, spíše ho prostě nezveřejním. Když mám pocit, že text není dobrý, dám ho přečíst na posouzení někomu dalšímu a předložím ho editorům. Oni sami si řeknou, jestli je to použitelné nebo ne, uveřejnit se určitě nemusí za každou cenu. Editoři tedy mají poslední slovo? Ano, společně s celým vedením, tedy šéfredaktorem a jeho zástupci. Editor může do textu zasahovat, což bývá právě u rozhovorů problém kvůli autorizaci. V tomto případě tedy bývá obrácený postup, kdy jde rozhovor napřed k editaci a až potom k autorizaci. Může se novinář promítnout do rozhovoru? Záleží na typu rozhovoru, pokud je to profilový rozhovor, tak je to žádoucí. Záleží i na tom, jestli se s respondentem znáte blíže nebo ne, protože to mění celkovou dynamiku rozhovoru. Když jde ale o věcný rozhovor na ekonomické nebo politické téma, tak spíše ne, nejde totiž o člověka jako takového, ale o konkrétní téma. Jsou v rozhovorech Instinktu nějaká specifika? U rozhovorů ne, ty jsou podle mě stejné v každém médiu tohoto typu. U jiných žánrů se to projeví více, už třeba jinými rozsahy. Napadají vás nějaké nešvary novinářů související s rozhovory? Člověk by neměl být nepříjemný a měl by chodit včas, i když to se mi občas moc nedaří. Nešvar, který dělám já, je, že rozhovor sice udělám, ale dlouho mi trvá, než ho přepíšu. Potom trochu zapomenu, o čem vlastně byl a ztěžuje mi to práci, takže radím přepisovat hned.
83
Využíváte přátelský nebo konfrontační styl? Rozhovor má být zábavný a zajímavý pro čtenáře, což s přístupem souvisí, takže já volím ten přátelský, ale i tam se samozřejmě můžeme dostat do konfliktu. Konfrontační styl se dá využít spíše u rozhovorů s politiky. Nepřijdete pak o zajímavé informace? To je pouze v případech, kdy respondent nechce něco říct nebo to tají, ale to se opět týká zejména politiků. Jak by měl vypadat chytlavý titulek? Já si na nich dávám hodně záležet, hra s titulky i perexy mě baví. U rozhovoru je to těžší v tom, že by měl obsahovat citaci z rozhovoru, i když to není nutné. Ošemetné je to v tom, že vypíchnete jen jednu informaci z celého rozhovoru, která by ho ale měla shrnovat celý. Titulek tedy musí být zajímavý a čtenáře nalákat, ale zároveň se vztahovat k textu. Shrnout, jaký by měl titulek být je těžké, ale samozřejmě jde o to, aby byl úderný, vtipný, nebo i slovní hříčka. Používáte v titulcích otazníky a vykřičníky? Obecně by se používat neměly, ale u rozhovorů se to dá obhájit a využívá se to. Otazník by se ale podle mě využívat moc neměl. Přicházíte v Instinktu s tématy sami nebo jsou zadána od vedení redakce? Oboje. Základem je s něčím sám přijít a naplánovat to, ale třeba právě rozhovor obvykle souvisí s aktuální událostí, která se musí sladit s uzávěrkou. Takže jsou případy, kdy vedení navrhne nějaké téma, nebo přímo určí, že k této aktuální události by se mělo něco napsat. Jaká témata jsou pro Instinkt atraktivní? Jedná se o společenský časopis, takže je zaměřený primárně na ženy. Témata by se tedy měla týkat životního stylu, jako je třeba jídlo, cestování, móda a vztahy. Myslíte, že téma foodbloggerů do profilu Instinktu zapadá? Určitě, je to jeden z typických příkladů.
84
Příloha č. 7: Rozhovor s redaktorem Janem Dědkem Existují specifika rozhovorů v Instinktu? V porovnání s ostatními týdeníky jsou možná o něco kratší (například s Reflexem), jinak pro ně platí stejné věci jako v ostatních společenských týdenících, tedy aby šlo buď o mediálně známou, spíše mainstreamovou tvář, nebo o osobu s příběhem či spojenou s nějakým aktuálním tématem. Napadají vás chyby, kterých se novináři při rozhovorech dopouštějí? Myslím, že by se nikdy v rozhovoru v textové podobě nemělo tykat, ani pokud si redaktor a respondent v soukromém životě tykají. Někteří také na textu málo pracují a v podstatě jen přepisují výpovědi. Do jaké míry tedy s textem pracujete? Otištěný rozhovor by určitě neměl být přesným přepisem, což někteří novináři dělají ve snaze o dosažení co největší autenticity. Pak se v textu objevuje nespisovná čeština a slangové výrazy, což není správné. S rozhovorem je to jako s filmem, netočí se jednotlivé scény za sebou, ani na první pokus, ale mnohdy je nutné je opakovat. Stejně tak je to s rozhovorem. Často je nutné se ptát jinak nebo doptávat, než se člověk dostane k takové odpovědi, která je použitelná. Rozhovor v tištěném médiu tedy není jako divadlo, kdy se všechno odehrává v reálném čase na jednom jevišti, takhle vypadají rozhovory v rozhlasu. Jak nakládáte se slangovými nebo neslušnými výrazy? Jedno sprosté slovo není nikdy na škodu, naopak v textu zazvoní. Pokud to má své opodstatnění, tak jednou se určitě objevit může, víckrát ale ne, pak už to ztrácí vtip i smysl. Autorizujete rozhovory? Ano, vždy předkládám rozhovor k autorizaci. První důvod je ochrana před chybami, když někdo používá třeba odborné výrazy, tak je nutné se přesvědčit, že byly správně pochopeny. Občas jsou výpovědi nejasné, takže autorizace slouží jako určitá kontrola správnosti informací. Zadruhé, v České republice se novinář obvykle po čase setkává stále se stejnými lidmi, takže je potřeba k tomu přihlédnout. Takže autorizaci říkám rozhodně ano.
85
Do jaké míry si necháte do textu zasahovat? Mám štěstí, že se mi nestává, že by respondenti nějak zásadně měnili své výpovědi. Nicméně po pár letech praxe člověk zjistí, že musí trochu autorizovat už sám při přepisování. V dobré náladě vám mnohdy lidé sdělí informace, které ve skutečnosti nechtějí, aby se v textu objevili, a potom by vám je při autorizaci stejně pozměnili. Vybírají si redaktoři témata sami? Z devadesáti devíti procent si témata vybírám sám, návrh z vedení redakce přichází spíše výjimečně. U rozhovorů jde hodně o to, že vás ten člověk musí zajímat, projeví se to na výsledném textu. Jak vypadá porada v redakci? Na poradě každý předloží, co má v plánu, ale je to spíše formální záležitost, abychom se vůbec viděli. Mnohdy probíhá online, kdy svoje témata napíšu vedení redakce do mailu. V dnešní době porada v časopisech nevypadá tak, že bychom se všichni sešli u jednoho stolu. Každý má svůj okruh zájmů, kterému se věnuje a orientuje se v něm, takže se témata vždycky nějak přirozeně poskládají. Jak vypadá příprava na rozhovor? Většinou se připravuji asi den předem s tím, že si připravím okruhy témat, ne konkrétní otázky. Jak dlouho obvykle trvá rozhovor? U mě přibližně hodinu a půl. Jak pak vypadá přepis rozhovoru? Přepisuji úplně všechno a obvykle zjistím, že je toho moc a více než polovina textu musí jít pryč. Do archivu si vždy uložím původní přepis, a pak se rozhoduji, co vymažu. Stane se někdy, že by byl rozhovor po přepsání moc krátký? Výjimečně, mívám spíše opačný problém a pak vedení prosím, aby přidalo nějaké stránky, což se většinou moc nedaří.
86
Co když se rozhovor nepovede? Spíše se to stane už při samotném rozhovoru, kdy člověk vidí, že to nefunguje a radši to proto ukončí rovnou. Občas je taky problém s autorizací, kdy respondent přepíše téměř vše a výsledný text pak nemá nic společného s původním rozhovorem, což nemá význam publikovat. Přistupujete k rozhovorům spíše přátelským nebo konfrontačním způsobem? Určitě přátelsky, nedělám totiž rozhovory s politiky, takže to není nutné. Nemá smysl být konfrontační, protože například herci, zpěváci, nebo jiné osobnosti vám nic neslibují, tak, jako právě třeba politici. Nemáte tedy důvod je s něčím konfrontovat. Vnímáte jako výhodu, když děláte rozhovor s někým, koho znáte osobně? Výhoda je to v tom, že od takového člověka se toho obvykle dozvíte víc. Nevýhoda je, že už o něm příliš věcí víte, takže se nemáte tolik, na co ptát. Nakonec se tomu ale po nějaké době nevyhnete, protože jsme příliš malá země. Jaká témata jsou pro časopis Instinkt atraktivní? U rozhovorů je to hlavně všeobecně známá tvář s příběhem, nebo i mediálně neznámý, ale něčím zajímavý člověk. Obecně v hodně časopisech prodává sex a vztahová témata, protože se týkají všech. Ale není to vyloženě zaměřené na sex tak jako je Reflex. Zapadá do profilu Instinktu téma o foodbloggingu? To funguje úplně skvěle, zvlášť v poslední době. Děláte rozhovory vždy osobně, nebo i přes telefon či přes e-mail? Rozhovory přes e-mail nemám rád a odmítám je dělat. V případě, že bych musel dělat rozhovor přes e-mail, tak ho radši nebudu dělat vůbec. Přes telefon výjimečně ano, pokud se jedná o člověka ze zahraničí. V České republice ale nemá smysl dělat rozhovor jinak než osobně.
87
Příloha č. 8: Rozhovor s redaktorkou Darinou Křivánkovou Existují nějaká specifika rozhovorů v Instinktu? U všech společenských týdeníků je to velmi podobné a žádné zásadní rozdíly mezi nimi nejsou. Existuje určitý vzor, podle kterého se řídí všechny. Snad jen co se týče výběru respondentů – v Instinktu se nedělají rozhovory s politiky, pokud nejsou vysloveně zajímaví něčím jiným. Co se týče čistoty žánru, na to se v praxi tolik nehledí, jde o to, jak je téma komplexně zpracováno. Konkrétně u rozhovoru ale tento problém tolik nebývá. Jaké existují typy rozhovorů v Instinktu? Opět podobně jako ve většině společenských týdeníků jsou tři typy rozhovorů. Je to první, obvykle profilový rozhovor, který se často váže s obálkou a je nejdelší. Druhý rozhovor bývá podobný, ale není to prodejní téma. I když má téměř stejný rozsah, působí kratší, protože je text jinak nalámán než u prvního rozhovoru a obsahuje méně fotek. Jedná se i o mediálně méně známé tváře, třeba o lékaře nebo jiné odborníky. Není výjimkou, že druhý rozhovor bývá zajímavější než první, ale nejde o mediální tvář, která by časopis prodala. Třetí, provozní rozhovor, se dotýká nějaké užší oblasti, třeba gastronomických témat. Takové rozhovory bývají asi na dvě strany, rozsah je ale opět spíše prací grafiků. Kam by tedy zapadaly rozhovory s foodbloggery? Do třetího typu rozhovoru. Nejedná se o mediálně známé tváře, navíc jsou to hodně úzce zaměření lidé a je tedy nutné si dát záležet na jejich představení, ať už v perexu nebo v medailonku, který se ale u třetího typu rozhovoru obvykle vynechává. To bývá mnohdy náročné, proto se přistupuje občas k různým hybridním formám, kdy je propojen komentovaný rozhovor a reportáž. Při klasicky psaném rozhovoru by u neznámých tváří některé otázky měly čistě informativní hodnotu a působily banálně. Hodí se téma foodbloggingu do zaměření Instinktu? Toto téma je určitě vhodné a v Instinktu se už několikrát objevilo. V letních měsících roku 2012 o foodbloggingu vyšel celý seriál. Naprosto tedy zapadá, tématu gastronomie obecně se v Instiktu dává velký prostor. Konkrétně foodblogging je jedno z témat současnosti. Gastronomie obecně je teď velmi oblíbená a stále kulminují další pohledy.
88
Je žánr rozhovor vhodný pro téma foodbloggingu? Určitě ano, je to relevantní žánr, je to spíše otázka volby. Vybírají si redaktoři témata sami? Někteří redaktoři potřebují dostávat úkoly, někteří si témata vybírají radši sami. Na poradě každý nabídne to, čemu by se chtěl věnovat. S vedením se pak dohodneme, co se bude psát a co se třeba schová na další vydání. Člověk musí mít cit pro to, aby nabízel témata, která jsou pro dané médium smysluplná. Na jaké čtenáře Instinkt cílí? Všechny časopisy, kromě těch velmi úzce zaměřených, kupují ze sedmdesáti procent ženy a v Instinktu tomu není jinak. Muži to potom čtou až zprostředkovaně, pro nás je dominantní ženská čtenářka obec, věkově zhruba od třiceti do padesáti let. Této kategorii tedy témata přizpůsobujeme. Kdo má u výsledného textu poslední slovo? Texty procházejí kolečkem editor, korektor, šéfredaktor, ale to, kdo má poslední slovo, bývá individuální. Někteří novináři odevzdávají texty ve formě, které nejsou ke čtení, a editoři na nich stráví hodiny práce. U některých jsou naopak změny minimální. Do jaké míry s rozhovorem pracujete? Hodně záleží na tom, jak kdo mluví. Někteří zvládnou odpovídat hned s pointou a ve větách, které mají začátek i konec. Většina ale spíše neudrží nit a skáče od tématu k tématu a nedokončuje odpovědi. Já osobně s texty pracuji dost, někteří novináři rozhovor napíšou jako čistý přepis, což považuji za nesmyslné. Rozhovor je píše přemýšlení nahlas, které pak novinář musí zpracovat do souvislého textu. Pokud musím položit pět otázek, než se dostanu ke smysluplné odpovědi, tak první čtyři otázky ve výsledku vynechám, aby do rozhovoru šlo jen to, co má informační hodnotu. Otázky je nutné přehazovat také, protože citlivější témata je vhodnější dávat na začátek textu, ale v reálné situaci se k nim dostanete spíše ke konci, až se člověk více rozmluví.
89
Jak vypadá příprava? Dělám velmi podrobné rešerše, zjistím tak, která témata se opakují a o kterých tématech člověk naopak mluvit nechce. Nepřipravuji si předem otázky, ale spíše okruhy, o kterých chci mluvit. Délka přípravy závisí na obsáhlosti tématu, takže se to pohybuje od hodiny až do celého dne. Máte v Instinktu interní pravidlo o autorizaci? Ne, síla, která by novináře k autorizaci donutila, neexistuje, nicméně v Instinktu autorizují téměř všichni, přestože vedení redakce by radši vidělo opak. Často tak totiž vypadnou ty nejzajímavější informace. Jak přistupujete k autorizaci vy? Autorizace dělám vždycky, otázka je, do jaké míry se jimi řídím. Mnohdy je to praktická věc, kdy můžu něco špatně pochopit, nebo když chci předejít faktickým chybám. Někdy mají lidé pocit, že by věci dokázali říct krásněji a působit lépe, což je u mě už za hranicí přípustnosti, ale mnohdy se nezmění vůbec nic. Beru to spíše jako přispění k vzájemné důvěře, protože se spoustou lidí dělám rozhovor opakovaně. Máte nějaký interní soubor pravidel nebo metodickou příručku, podle které se řídíte? Na začátku kariéry každého novináře jsou pravidla a příručky určitě ku prospěchu, ale za roky praxe si každý vytvoří svůj vlastní styl. Potom je nutná jistá autokorekce, ale co se týče volby slov, tak žádný seznam zakázaných výrazů neexistuje. Podle mě neexistuje špatné slovo, pokud je dobře použité. Jak velkou roli hrají v Instinktu fotografie? Zásadní, zejména u rozhovorů, které se váží s obálkou, protože ta musí časopis prodat. V gastronomických tématech využíváte práci foodstylisty? Tohle se týká časopisů úzce zaměřených na jídlo, v Instinktu to nevyužíváme. Konkrétně u foodbloggerů jde spíše o jejich profilové fotky. Jak by měl vypadat titulek? Jde o klíčovou věc a podle mě by se v něm měla objevit replika z rozhovoru a vždy by měl obsahovat sloveso, které mu dodá dynamiku a činí ho zajímavějším a atraktivnějším.
90
Může se objevit v titulku otazník nebo vykřičník? Určitě může, pokud to má smysl. Využíváte mezititulky? V rozhovorech ne. U mezititulků jde obecně o grafickou záležitost, aby se text lépe četl. To v žánru rozhovor nahrazuje forma otázek a odpovědí, která text rozděluje dostatečně. Mezititulky se objevují spíše v tekoucích textech, jako jsou reportáže. Co se ještě do rozhovoru dává, jsou takzvané výkřiky, tedy repliky z rozhovoru, ale opět jde o grafickou záležitost. Dále je to medailonek a perex a v Instinktu se ještě objevují „čtyři oči“, které popisují pocit novináře z člověka a vkládají do textu osobnější pohled. To se ale využívá spíše u prvního rozhovoru, u mediálně známých osobností. Děláte rozhovory vždy osobně? Rozhovory po mailu nedělám nikdy, když je někdo navrhne, tak je odmítám. Rozhovory po telefonu dělám výjimečně, když jde o velmi krátký provozní rozhovor, nebo o člověka ze zahraničí a neexistuje jiná možnost.
91
Vyjádření cílového média Příloha č. 9: E-mail od redaktorky Instinktu Dariny Křivánkové z 26. května. 2013 Veroniko, posílám pár poznámek. Moc chválím výběr, je to pestré a smysluplné. Některé rozhovory nakonec nejsou moc o samotných blozích, ale mají přesah ke konkrétním tématům, což je moc dobře. Nejzajímavější jsou samozřejmě vietnamská děvčata a pak Juliana, tam je jasně dané a zajímavé téma. Jan Hlad je zajímavý prostě tím, že je to chlap, Bára je trochu zvláštní, nějak ve mně nebudí důvěru, a Markéta zas není moc sympatická. To jsou mé pocity, které nejsou pro vaši práci nijak podstatné, spíš to svědčí o tom, že jste ty lidi v rozhovorech docela vystihla a ponechala jim jejich projev. To je důležité. Rozhovory jsou vedené smysluplně, dobře se čtou a mají informační hodnotu. Některé bych v určité fázi směřovala jinudy, ale to je už v tuhle chvíli bezpředmětné. Je moc dobře, že se ptáte se zájmem o věc, a přesto vlastně nepoučeně, to je moc důležité a platí to obecně, pro každé téma. Je důležité mít dokonalou přípravu, hodně o tématu vědět, ale pak se ptát, přestože to vlastně víte. Ptáte se za čtenáře, který neví. A díky tomu, že vy víte, tak máte jasno, jak moc jasno v tom má ten zpovídaný. Navrhla jsem vám tam pár drobných stylistických úprav. Ohledně návaznosti na Instinkt: Perexy jsou opravdu moc dlouhé, to by v praxi neprošlo, prostě by se to graficky nevešlo, ale tím se asi netrapte. Samotné rozhovory by pak zabraly minimálně čtyřstranu, což je pro tento typ materiálu opravdu hodně. Už proto jsem tehdy volila spíš žánrový hybrid reportáž + komentovaný rozhovor, kam lze vpašovat i nějaké komentáře, atmosféru, pocit, popsat kuchyň zpovídaného i to, jak na vás působí atd. Nicméně: pro vaši bakalářku je to naprosto vyhovující. Rozhovory by v Instinktu teoreticky mohly vyjít stoprocentně. Prakticky by pak šlo o to, jestli by "se to zrovna hodilo", je to hodně otázkou náhody, prostě takový materiál najednou může přijít vhod. Ale 2-3 rozhovory s osobnostmi v čísle vždy obvykle jsou a na tohle téma by se spíš čekal článek. Každopádně vaše rozhovory nabídnu a uvidíme. Tak držím palce, ať se vám daří. Darina Křivánková
92
