MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Význam arktické oblasti v mezinárodních vztazích po skončení studené války - konfliktní potenciál surovinových zdrojů Bakalářská práce Tomáš Mezuláník

Vedoucí práce: Mgr. Petra Kuchyňková, Ph.D. UČO: 333080 Obor: Mezinárodní vztahy – Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2008

Brno 2010

Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně, pouze s použitím literatury a internetových zdrojů uvedených v seznamu použité literatury. …………………………. Tomáš Mezuláník

V Brně dne 3. května 2011

1

Na tomto místě bych rád upřímně poděkoval Mgr. Petře Kuchyňkové, Ph.D. za odborné vedení, podnětné rady a cenné připomínky při zpracovávání této bakalářské práce.

2

SEZNAM ZKRATEK .............................................................................................................. 4 1. ÚVOD .................................................................................................................................... 5 1.1. CÍL PRÁCE ........................................................................................................................ 6 1.2. STRUKTURA PRÁCE ........................................................................................................... 7 1.3. METODOLOGIE PRÁCE ...................................................................................................... 8 2. GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ ARKTIDY....................................................................... 8 3. MEZINÁRODNÍ PRÁVO VEŘEJNÉ VE VZTAHU K PROBLEMATICE ARKTICKÉ OBLASTI ......................................................................................................... 10 3.1. MOŘSKÉ PRÁVO A TERMINOLOGICKÉ VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ ........................... 12 3.2. PŘEKRÝVAJÍCÍ SE PRÁVNÍ NÁROKY STÁTŮ ...................................................................... 16 4. POTENCIÁLNÍ ZDROJE KONFLIKTU ....................................................................... 17 4.1. ZMĚNY KLIMATU A ENVIRONMENTÁLNÍ PROBLÉMY ARKTIDY........................................ 18 4.2. SUROVINOVÉ ZDROJE V ARKTICKÉ OBLASTI ................................................................... 19 4.3. TÁNÍ LEDU A NORTHWEST PASSAGE A NORTHERN SEA ROUTE...................................... 22 4.4. POTENCIÁLNĚ KONFLIKTNÍ JEDNÁNÍ AKTÉRŮ ................................................................. 23 4.4.1. Ruská federace ....................................................................................................... 23 4.4.1.1 Politická strategie Ruské federace pro arktickou oblast................................... 25 4.4.2. Kanada ................................................................................................................... 29 4.4.2.1. Otevření Severozápadní cesty a dopady pro Kanadu ...................................... 30 4.4.2.2. Politická strategie Kanady pro arktickou oblast .............................................. 32 4.4.2.3. Spor o Hansův ostrov ...................................................................................... 34 4.4.3. Spojené státy americké ........................................................................................... 34 4.4.3.1. Politická strategie USA pro Arktidu ............................................................... 36 4.4.3.2. Spor v Beaufortově moře ............................................................................... 37 4.4.4. Norsko .................................................................................................................... 38 4.4.5. Dánsko .................................................................................................................... 40 4.4.6. Další aktéři ............................................................................................................. 41 4.4.6.1. Evropská Unie ................................................................................................. 41 4.4.6.2. NATO .............................................................................................................. 43 4.4.6.3. Čína ................................................................................................................. 43 4.4.6.4. Arctic Council (Arktická Rada) ...................................................................... 44 5. ZHODNOCENÍ Z HLEDISKA STANOVENÝCH HYPOTÉZ .................................... 45 5.1. APLIKACE POZNATKŮ NA TEORII KONFLIKTU.................................................................. 46 6. ZÁVĚR ................................................................................................................................ 49 7. PŘÍLOHY ........................................................................................................................... 51 8. POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................................ 61

3

Seznam zkratek ADHR - Arctic Human Developement Report AEPS - Arctic Environmental Protection Strategy AMAP - Arctic Monitoring and Assessment Programme BBOE - Billions of Barrels of Oil Equivalent CARA - Circum-Arctic Resource Appraisal EEZ - Exklusive Economic Zones EU – Evropská unie IBRU - International Boundaries Research Unit ICJ - the International Court of Justice ISA – International Seabed Authority MVZ – Mezinárodní vztahy NATO – the North Atlantic Treaty Organization NORAD - North American Aerospace Defense Command OCS - Outer Continental Shelf RF – Ruská federace TCF - Trillion Cubic Feet UNCLOS – United Nations Conventions on the Law of the Sea USA – Spojené státy americké USGS - the United States Geological Survey

4

1. Úvod Konec studené války představoval zásadní změnu na celosvětové úrovni nejen v uspořádání mezinárodních vztahů. Ve spojitosti s arktickým regionem byl dopad především ve znamení snížení zájmu o oblast z hlediska bezpečnostního, vojensko-strategického i mocenského. Arktida byla zájmem spíše menší skupiny právníků řešících její právní status, ochránců přírody, ale v mezinárodní politice se zachovával význam pouze ve vztahu k systémům včasného varování a protiraketové obrany. Nicméně další globální, tentokrát neintencionální změny - klimatické změny - ve svém důsledku výrazně zvyšuje zájem o celé teritorium. Arktická oblast se tak v posledních letech stává stále více relevantní a diskutovanou otázkou nejen v prostředí mezinárodních vztahů. Tato proměna má několik základních příčin, kdy by bylo chybné posuzovat je jednotlivě bez přihlédnutí k ostatním. V prvé řadě se jedná o klimatické změny, jež mají v arktickém regionu značný dopad. Díky tání ledovců se stává celá oblast obecně přístupnější. Druhým základním kamenem vzrůstajícího významu jsou značná naleziště zdrojů nejen energetických surovin. To v kontextu se stále se zvyšující spotřebou energetických surovin ve světě a skeptickými prognózami o blížícím se vyčerpání stávajících zdrojů, zvyšuje zájem aktérů mezinárodních vztahů o celý region. Konečně třetím úhelným kamenem je suma existujících nedořešených sporných otázek mezi hlavními aktéry regionu tvořící tzv. arktickou pětku, do níž se řadí Kanada, Spojené státy americké, Ruská federace, Norsko a Dánsko.1 Vedle těchto pěti aktérů musí být zmíněny také Island, Švédsko a Finsko, jež však nehrají ve vztahu k nalezištím surovin a nároku na ně významnější roli a společně s „pětkou“ tvoří „arktickou osmičku“. Nedořešené otázky ať už z hlediska mezinárodního práva či z hlediska vztahů mezi státy regionu anebo i z pohledu mezinárodních vztahů (dále jen MVZ) v nejobecnější rovině, byly doslova u ledu. S postupujícím táním ledovců začínají odtávat také zamrzlé otázky a spory, objevují se spory nové, stejně jako nové otázky nejen bezpečnostní povahy, které musí být dříve či později vyřešeny. Růst významu arktické oblasti je, jak již bylo nastíněno, přímo úměrný rychlosti tání ledu (Chřásťanský, Jenne 2010, Science 2009), resp. míře globálního oteplování a de facto nepřímo úměrný pomalu, ale jistě se ztenčujícím zásobám strategických surovin – ropy a plynu. Právě surovinová naleziště jsou významnou hybnou silou vztahů mezi aktéry činnými v oblasti.

1

Huebert (2008: 17 – BTH65) uvádí jako třetí zdroj geopolitickou transformaci.

5

1.1. Cíl práce Klimatické změny postupně zpřístupňují dříve nedostupná území a s ní její naleziště surovin, především ropy a plynu. To, že Arktida stála dlouhou dobu mimo zájem většiny aktérů MVZ má nyní za následek existenci sporných nedořešených otázek. Hlavním cílem této bakalářské práce je analyzovat konfliktní potenciál surovinových zdrojů arktické oblasti z hlediska teorie konfliktu, a to v kontextu nesourodých postojů zainteresovaných aktérů v rámci daném platným mezinárodním právem Vzhledem k tomu, že téma zahrnuje široké spektrum problémových jevů, je obtížné stanovit pouze jedinou hypotézu. Z toho důvodu bude tato jediná nahrazena více hypotézami, jež se budu v průběhu práce snažit prokázat.  První výchozí teze zní, že došlo k výraznému vzestupu významu Arktické oblasti, především v souvislosti se zpřístupněním nejen celé oblasti, nýbrž i rozsáhlých nalezišť strategických surovin, jež jsou zároveň jednou z primárních příčin tohoto vzestupu. V tomto případě se jedná o pracovní hypotézu, pro níž je typické tvrzení předpovídající existenci souvislosti mezi dvěma a více proměnnými (Disman 2002). Proměnné jsou pak představovány táním ledovců, existencí nalezišť, možnostmi realizace těžby a v neposlední řadě také postoji aktérů.  Druhá hypotéza vychází z poznatků teorie konfliktu. Na jejich základě předpokládá, že současný stav v souvislosti s existencí potenciálních konfliktních zdrojů v oblasti lze považovat za stav odpovídající prvotním fázím konfliktu.  Třetí hypotéza vychází z předpokladu racionálního chování států. Jednotliví aktéři v podobě států podle ní nemají zájem na eskalaci konfliktu do fáze ozbrojeného střetu, předpokládá se proto, že budou usilovat o mírové řešení sporných otázek.

6

1.2. Struktura práce Z formálního hlediska je bakalářská práce rozčleněna do šesti tématických kapitol a jednotlivých podkapitol. Na úvodní část navazuje kapitola Geografické vymezení Arktidy. Vzhledem k tomu, že neexistuje jednotná definice Arktidy, nýbrž větší množství definic odpovídajících účelům, pro které byly vytvořeny (politická, zeměpisná, definice dle biodiverzity atp.), vznikla situace, kdy neexistuje ať již terminologické nebo geografické jasno ve vymezení Arktidy. Je tedy nutné také pro tuto práci definovat oblast, jíž se bude analýza týkat. Důležitou roli ve vztazích mezi aktéry mezinárodních vztahů sehrává mezinárodní právo. Vytváří jakýsi rámec chování, kdy reguluje vztahy mezi státy. Jeho cílem je v podstatě mírové soužití, resp. vytvoření pravidel pro mírové soužití. Významným pramenem jsou mezinárodní dokumenty, smlouvy, deklarace atd. Ty slouží také k analýze rozdílu mezi právem předvídaným a reálným stavem, případně také jako zdroj definic jednotných pro všechny smluvní aktéry (Mareš 2008 - 1). V neposlední řadě také obsahují metody řešení vzájemných sporů. Stejné nástroje a normy jsou vzájemně uplatňovány státy a dochází tak ke střetům a překrývajícím se právním nárokům. Mezinárodní právo a otázky s ním spojené jsou tedy obsahovou náplní třetí kapitoly. Vytváření pravidel mírového soužití mezi aktéry je žádoucí především kvůli existenci a častému výskytu konfliktů. Pojem konflikt může být charakterizován mnoha způsoby a chápán v různých obsahových rovinách. Každý konflikt má své zdroje. Potenciální zdroje konfliktu arktické oblasti jsou analyzovány v kapitole čtvrté. Ta zároveň představuje stěžejní část práce. Je rozdělena do několika podkapitol, kde jsou rozebrány hlavní proměnné s významem na vývoj arktických vztahů, a to Změny klimatu a environmentální problémy, Surovinové zdroje v arktické oblasti a Bezpečnostní aspekty tání ledu (Northwest Passage, Northern Sea Route). Kapitola 4.4. je věnována hlavním aktérům zapojeným do arktických vztahů a specifikům arktické politiky každého z nich. Vedle mezinárodního práva tvoří teoretický rámec práce teorie konfliktu, byť je netradičně řazena v pozdější části práce. Na teorii jsou aplikovány výsledné poznatky z předchozí analýzy v kapitole páté. Práce je ukončen závěrem, kde jsou shrnuty základní teze, přílohami a seznamem použitých zdrojů informací.

7

1.3. Metodologie práce Základní použitý metodologický přístup v této práci odpovídá empiricko-analytickému přístupu. Techniku sběru dat bude převážně představovat obsahová analýza dat relevantních dokumentů, případně sekundární analýza dokumentů. Nezbytnou součástí metodologie jsou také prameny. Knižních pramenů týkajících se přímo tématu je omezené množství v cizojazyčné literatuře, která je však spíše nedostupná v českém prostředí. Základním problémem dostupné literatury je fakt, že vychází z v podstatě stejných primárních pramenů, pracuje s podobnými daty, byť mohou být odlišně interpretovány. Základem tedy bude analýza akademických prací, vládních dokumentů, statí výzkumných center a článků z odborných periodik z oblasti politiky, mezinárodních vztahů a práva. Práce se zaměřuje na konfliktní potenciál surovinových zdrojů. Další neméně významné aspekty jako klimatické změny budou však analyzovány do míry nezbytné pro zadání, téma a cíl práce. Charakteristickým rysem bude nazírání na stát jako na tzv. black box. Tzn., že předmětem analýzy nebudou vnitrostátní procesy mimo těch, které mají výrazný dopad v mezinárodním prostředí. Konkrétně projevy předních státníků a představitelů aktérů mezinárodních vztahů v arktické oblasti.

2. Geografické vymezení Arktidy Pakliže se má práce zabývat konfliktním potenciálem arktické oblast, je více než nutné charakterizovat, co vlastně Arktida je ve smyslu území. Obecné povědomí, že se jedná o zaledněnou oblast Severního ledového oceánu okolo severního pólu, je nedostačující. Jednotlivé definice Arktidy jsou většinou tematické tzn. politické, biologické, zeměpisné aj. Základní přehled přístupů lze rozdělit do několika kategorií. 

Někdy je Arktida používána jako synonymum pro oblast severně od polárního kruhu, který je potom z geografického hlediska určitelný jako rovnoběžka na 66° 32´ severní šířky (National Oceanic & Atmospheric Administration 2011).



Méně přesné vymezení je pomocí klimatických faktorů, například definování oblasti dle nejjižnějšího dosahu ledu v zimním období nebo na základě poslední linie stromů2 (Tamtéž). Další z méně užitečných klimatických definic je postavena na teplotě, kdy je

2

Pro větší názornost viz. příloha č. 1.

8

Arktida ohraničena jako oblast, kde i v nejteplejších měsících je teplota nižší než -10° C či dle hranice ledu.3 Případně jako doplňující kritérium může být uvedeno, že zde nevychází slunce v době polární noci a naopak nezapadá v době polárního dne (NSIDC 2011). Takto nepřesná vymezení však odmítám, ať už kvůli své nestálosti (viz teplotní vymezení v kontextu globálního oteplování, proměna flory jako následek globálního oteplování, proměna úhlu dopadu slunečního svitu atd.) nebo i na základně rozdílné povahy takových definici a povahy práce. 

Americký kongres například stanovil, že Beringovo moře, jež sahá až k 53° severní šířky, bude chápat ve svém plánovaní jako arktickou oblast. Stejně tak i ostatní státy arktické oblasti definují Arktidu dle svého. Kanada se řídí 60° severní šířky jakožto jižní hranice. Obdobě je tomu i u Norska či Finska (Arctic Human Developement Report 2004).4 Zde je patrné, že i tak základní otázky jako administrativně stanovené hranice Arktidy jsou chápány odlišně. Skupina autorů Arctic Human Developement Report (dále jen ADHR) definuje oblast v souladu s administrativním uspořádáním oblasti, tedy se státními hranicemi všech států.5 Podobně jako ADHR využívá i Arctic Monitoring and Assessment Programme (AMAP) více přístupů k vymezení regionu. Především tak, aby toto vymezení odpovídalo výzkumným účelům. Výsledek je pak opět odlišný od předchozích, ačkoliv se s hranicí stanovenou ADHR velmi přibližují.6 Otázkou hranic se v globálním měřítku zabývá International Boundaries Research Unit (IBRU). IBRU je výzkumným pracovištěm Durham University a ve svém výzkumu se zaměřuje i na Arktidu. Ačkoliv je po vytyčení námořních hranic dle pravidel mezinárodního práva naprosto jasné, komu která území patří, je zde několik základních proměnných. Za prvé ne celá oblast je začleněna do jurisdikce toho kterého státu, za druhé zde nejsou zahrnuty proklamované nároky jednotlivých států. Za třetí se hranice mohou v budoucnu měnit. S těmito variantami však pracuje poměrně komplexní mapa IBRU, jež znázorňuje jak dohodnuté hranice, již známá nárokovaná území i možné nároky.7 Vytváří tak přehledné a aktuální grafické znázornění možných hranic.

3

Viz příloha č. 2. Pro bližší informace např. Arctic Coucil Protection Of The Arctic Marine Envrionment Working Group Arctic Offshore Oil And Gas Guidelines (2009). Dostupné na http://arcticcouncil.org/filearchive/Arctic%20Offhsore%20Oil%20and%20Gas%20Guidelines%202009.pdf. 5 Takto vymezená oblast zahrnuje asi 40 milionů km². Viz ADHR 2004. Viz. příloha č. 3. 6 Viz. příloha č. 4. 7 Viz příloha č. 5. Mapa dostupná na http://www.dur.ac.uk/resources/ibru/arctic.pdf 4

9



Nejvýhodnějším pro tuto práci je však ztotožnit se s vymezením, jež si definoval the United States Geological Survey (dále jen USGS) pro svůj výzkum surovinových zásob Arktidy. Výzkum byl prováděn v oblasti vymezené 66° 56´ severní šířky. Ačkoliv administrativní vymezení jsou přesnější, ve vztahu ke zkoumání konfliktního potenciálu surovinových zdrojů je vymezení USGS praktičtější.

3. Mezinárodní právo veřejné ve vztahu k problematice arktické oblasti Význam mezinárodního práva pro celou problematiku arktické oblasti je doslova zásadní. Tvoří nebo by přinejmenším mělo tvořit, rámec chování států a jednotliví zainteresovaní aktéři v arktické oblasti se snaží své nároky prokazovat právě na základě mezinárodního práva. A to především kvůli legitimitě a právní nenapadnutelnosti svých nároků. V současné době je pro určení hranic přímořských států8 rozhodující právě mezinárodní právo. Pokud tedy hranice státu, resp. jejich změny, jsou s ním v souladu, jsou právně nezpochybnitelné. V arktické oblast jde především o nároky na území, jež je logicky vymezeno hranicemi. Slovy bývalého kanadského ministra zahraničních věcí Petera MacKaye, již není možné v dnešních dnech chodit po světě a zapichovat vlajky kamkoliv se nám zachce,9 (Carter 2007), takový počin není možné chápat jako dostačující nebo i právně v pořádku. Takovýto akt je v současném světě takřka nerealizovatelný pro jakoukoliv zemi nebo i velmoc bez následků. A to i v případě „bezcenného“ území, natož pak v surovinově bohaté a strategicky významné oblasti, kde se nad to střetávají zájmy významných aktérů MVZ. A to nejen členů arktické pětky (osmičky), ale i dalších jako Čína, Evropská unie či NATO. Obecně je možné mezinárodní právo charakterizovat „jako systém právních norem, které upravují vztahy mezi státy a jinými mezinárodními subjekty“ (Scheu 2010). Z trojrozměrného chápání státní hranice (Potočný, Ondřej 2003) je pro arktickou oblast důležitý prostor vodní hladiny, konkrétně pobřežní neboli teritoriální vody. Jedna z platných definic říká, že „součástí státního území států, které hraničí se Severním ledovým mořem, jsou ty části pevniny a ostrovy, které leží v Arktidě uvnitř polárního sektoru příslušného státu. Polární sektor je trojúhelník, jehož vrcholem je severní pól, základnou severní hranice

8

Ve vztahu k arktické oblasti nemá větší význam zabývat se právním vymezením hranice státu obecně. 9 Tato slova pronesl po ruském „ovlajkování“ podmořského dna.

10

příslušného státu a stranami poledníky probíhající krajními body státních sektorů. Polární sektory mají Dánsko, Kanada, Norsko, Ruská federace a Spojené státy americké“ (Potočný, Ondřej 2003: 102-103). Tyto státy se navíc sešly v květnu 2008 v Grónsku a deklarovaly, že mořské právo je pro řešení otázek spojených s proměnou arktické oblasti rozhodující. Tato deklarace známá jako the Ilulissat Declaration je významná ve dvou rovinách. První je již zmíněné uznání současného právního režimu jako dostačujícího. Druhou je potvrzení proměny vztahů v Arktidě s nutností na tyto změny reagovat (the Ilulissat Declaration 2008, Rothwell 2008, Howard 2009: 20). Tato deklarace nadále zvyšuje význam, jež bude i v budoucnu mezinárodní právo sehrávat při řešení svárných otázek. Problém však spočívá v tom, že celá oblast není pokryta státním územím jednotlivých státu.10 Takto nedořešené územní nároky mají dvě příčiny. První byla trvalá ledová pokrývka. Druhou pak technologické omezení, což společně znesnadňovalo vytyčení hranic (Howard 2009: 19). Nadto se státy snaží svá státní území v oblasti ještě rozšířit na úkor ostatních. Motivací jsou hlavně naleziště surovin a bezpečnostní otázky.11 Pravidla mezinárodního práva o nabývání a pozbývání státního území, tedy i se zdroji, jsou jasně stanovena. Nabývat území může pouze subjekt, jenž je způsobilý vykonávat suverénní moc, tedy stát, přičemž existují dva základní způsoby. Prvotní, originální, způsob se „týká území, které v době nabytí nepodléhalo suverénní moci žádného státu“ (Tamtéž). Stát by tak získal plnou suverenitu, neomezenou žádnými závazky. Dříve se mnohdy jednalo o tzv. prvotní okupaci.12 Derivativní způsob se pak váže na nabytí území, které dosud podléhalo suverénní moci jiného státu.13 (Potočný, Ondřej 2003: 105-106). Pro Arktidu jsou relevantní oba způsoby.

10

Graficky znázorněno na již zmíněné příloze č. 5. Viz dále. 12 „Prvotní okupací se rozumí nabytí suverénních práv k území, které nepodléhá suverénní moci žádného státu tím, že dojde k trvalému obsazení tohoto území a k faktickému dlouhodobému vykonávání státní moci nad ním. (Potočný, Ondřej 2003: 113). Potočný a Ondřej (2003) pak označují takový způsob nabývání státního území za typický pro dobu kolonialismu. Domorodé kmeny nepovažovali za civilizované a jejich území pak za „zemi bez pána“ (terra nullius). Takový způsob nabývání je již dnes minulostí, protože de facto žádné terra nullius neexistuje, snad s výjimkou Antarktidy a mořského dna. Antarktida má zvláštní právní režim a mořské dno je pak považováno za dědictví lidstva. Prvotní okupace je zakázána i v případě kosmických těles či kosmického prostoru obecně. 13 Derivace nese několik podob. Zakládá se buď na smlouvě s dosavadním suverénem (tzv. cese), na rozsudku stranami oprávněného arbitrážního nebo soudního orgánu (tzv. adjudikace), nebo vydržení. Dochází k přijetí některých práv a povinností. V tradičním pojetí mezinárodního práva, které považovalo válku za legitimním prostředek dosahování cílů, resp. řešení sporů, uznávalo také jako derivativní způsob nabytí území anexí. Současné mezinárodní právo však zakazuje používat vojenskou 11

11

Z pohledu mezinárodního práva a ve vztahu k deklarovaným nárokům států je také důležitá přirozená akcese. Konkrétně pak situace, kdy dojde k přírodnímu odtržení části země od jednoho státu a spojení s územím jiného (tzv. alluvio). Tzn., že i pokud by byla některá část pod suverenitou státu X a stát Y by prokázal, že se jedná o odtrženou část jeho území, rozšířila by se tak suverenita státu Y na úkor státu X. Na první pohled se jedná o zcela irelevantní až nepoužitelné ustanovení mezinárodního práva, avšak právě tento argument použila Ruská federace. Naskýtá se pak otázka, komu patří Grónsko, nad nímž vykonává v současnosti suverenitu Dánsko a ostatní ostrovy a souostroví a zda se teoreticky nemůže spirála právních nároků roztočit i k nim. 3.1. Mořské právo a terminologické vymezení základních pojmů Ve vztahu k územním nárokům v arktické oblasti je signifikantní hlavně mořské právo. Základním pramenem práva je Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982 (UN Convention on the Law of the Sea, dále jen UNCLOS) zabývající se dnem moří a oceánů a jejich podzemím za hranicí národní jurisdikce, „často označovaná za ústavu pro oceány a je považována za jeden z nejucelenějších nástrojů mezinárodního práva.“ (Informační centrum OSN v Praze 2005). Na základě Úmluvy vznikl také Mezinárodní úřad pro mořské dno, do jehož agendy spadá činnost související s těžbou nerostných surovin na mořském dně v oblastech přesahujících pravomoci národních jurisdikcí (Tamtéž). 

Teritoriální vody „je pásmo mořských vod, které přiléhá k pevninskému území a vnitřním vodám pobřežního státu (…), každý stát má právo stanovit šíři svého pobřežního moře až po hranici nepřesahující 12 námořních mil“ (Potočný, Ondřej 2003: 127, Úmluva OSN o mořském právu čl. 3). Na toto území, včetně mořského dna i vzdušného prostoru se vztahuje suverénní moc daného státu (Potočný, Ondřej 2003: 131, Úmluva čl. 2). S teritoriálními vodami se však pojí tzv. „kvazi-suverenita“, tedy suverenita omezená právem pokojného průjezdu (right of innocent passage) lodí všech států na pokojné proplutí pobřežním mořem (Úmluva čl. 17 Úmluvy). Pokojný průjezd musí být nepřerušený, rychlý a nesmí ohrožovat mír, veřejný pořádek a bezpečnost pobřežního

sílu proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiných států, a to v souladu s článkem 2 odst. 4 Charty OSN. (Potočný, Ondřej 2003: 106-107).

12

státu (Úmluva čl. 18 - 19). V rámci teritoriálních vod má pobřežní stát právo předepsat plavební trasy, čehož využila Kanada. 

Přilehlá zóna je chápána jako „pásmo moře, které přiléhá bezprostředně k teritoriálnímu moři a nepřesahuje šířku 24 námořních mil“ (Tamtéž, Úmluva čl. 33). Přilehlá zóna však spadá do volného moře a není spojena s právem pokojného průjezdu. Pokud však tudy vede mezinárodní námořní trasa (z geografického hlediska musí spojovat dvě otevřená moře/oceány, z funkčního hlediska musí být využívána pro mezinárodní plavbu) mají všechny státy právo ji využívat (McRae 2007: 4). O tento argumenty se opírají aktéři jako USA či EU ve snaze stanovit status severní cesty (Northwest Passage a Northern Sea Route) jako mezinárodní na úkor požadavku Kanady a Ruska.



Výlučnou ekonomickou zónou (Eklusive Economic Zones – EEZ) se rozumí „oblast nacházející se za pobřežním mořem a oblast k němu přilehlá. Může sahat nejdále 200 námořních mil od základní čáry pobřeží“ (Potočný, Ondřej 2003: 131, Úmluva čl.56, čl.57). Takové vymezení je důležité především proto, že zde svrchovaný stát může uplatnit práva za účelem průzkumu a těžby přírodních zdrojů, zejména ryb a nerostného bohatství. Stát může provádět „průzkum a využívání, uchovávání přírodních zdrojů (..) a hospodaření s nimi, mořského dna a podzemí a vod nad nimi ležících. Vykonávat jiné činnosti týkající se hospodářského využívání a průzkumu zóny(..)“ (tamtéž). Arktický oceán je kompletně uzavřen EEZ pěti států – Kanady, Dánska (resp. Grónska), Norska, Ruska a USA (Macnab, Neto, van de Poll 2001). S EEZ se nepojí právo kontroly mezinárodní námořní dopravy, který se netýká těžby surovin.



Pevninská mělčina, často označována jako kontinentální šelf pobřežního státu, je na základě Úmluvy14 definována jako „mořské dno a podzemní podmořské oblasti, jež leží za hranicemi jeho (tzn. pobřežního státu) pobřežního moře po celém přirozeném prodloužení jeho pevninského území k vnější hranici kontinentálního okraje nebo mořské dno a podzemí sahající do vzdálenosti dvou set námořních mil od základní čáry na pobřeží, jestliže vnější hranice kontinentálního okraje nedosahuje této vzdálenosti. (Tamtéž, Úmluva čl. 76). Pro Arktidu a její surovinové bohatství je důležité, že pobřežní

14

Blíže k vývoji vztahu suverénních států k mořskému dnu Mezinárodní právo veřejné (Čepelka, Šturma 2008: 245-249)

13

státy zde (na dně, příp. v jeho podloží) „vykonávají svrchovaná práva za účelem průzkumu a využívání jejích přírodních zdrojů, zejména ropy, zemního plynu aj. prvků“, tedy těžby15 (Potočný, Ondřej 2003: 131-132, Kopal 1983: 79). Vnější hranice šelfu nesmí překračovat vzdálenost 350 námořních mil od základních čar pobřežního moře nebo vzdálenost sta námořních mil od isobaty 2500m (čára spojující hloubku 2500m) (Kopal 1983: 79-80). Rozhodě není bez zajímavosti, že těžba neživých zdrojů, tzn. i ropy a plynu, je v takto rozšířeném (z 200 na 350 námořních mil) prostoru mělčiny spojena s povinností odvodů v penězích či naturáliích, a to do rukou Mezinárodního úřadu pro mořské dno. Navíc stát v tomto prostoru uplatňuje svou výsostnou pravomoc, protože je k tomu oprávněn mezinárodněprávní normativou (ne z důvodu výsostných práv jako atributu územní suverenity k pobřežní mělčině), ale jen ve vztahu k výzkumné a těžební činnost (Čepelka, Šturma 2008: 248). K takovémuto rozšíření pak může dojít na základě prokázání, že šelf je pokračováním pevninské části státu. Význam kontinentálních šelfů zvyšuje tvrzení geologů z výzkumného centra USGS, že „rozsáhlé kontinentální šelfy v Arktidě mohou představovat geograficky nejrozsáhlejší zatím neobjevná zbývající naleziště ropy na Zemi“ (USGS 2008). Šelfy se tedy dostávají do centra pozornosti díky svému značnému významu jak v rámci mezinárodního práva, tak i z hlediska surovinových zdrojů. Právě šelfy a s nimi spojené rozšíření suverenity států k těžbě jsou aspektem, který v sobě skrývá možnost střetu nároků, zájmů a názorů aktérů (Rothwell 2008). V oblasti můžeme identifikovat několik pevninských prodloužení a to the Chukchi Borderlands, the Mendeleev Ridge (Mendělejevův hřbet), the Lomonosov Ridge (Lomonosův hřbet), the Siberian extrermity of the Lomonosov Ridge (Sibiřský konec Lomonosova hřbetu) a the North American extermity of the Lomonosov Ridge (Severoamerický konec Lomonosova hřbetu), the Yermak

Plateau, the Morris Jesup Plateau, a the Sloha Ridge (Macnab, Neto, van de Poll 2001).16 Nejvíce pozornosti přitahuje Lomonosův hřbet, který je obecně považován za odlomenou část pevniny Skandinávie a severozápadního Ruska, což se snaží Moskva prokázat všemi dostupnými prostředky. Rusko také již oblast okolo Lomonosova hřbetu neúspěšně 15

Úmluva z roku 1982 nahrazovala kritéria zahrnutá ve čtvrté ženevské úmluvě z roku 1958. Nová opatření upravují právní režim šelfu tak, že bude „sahat až k vnější mezi kontinentálního okraje , nebo do vzdálenosti 200 námořních mil od základních čar, od nichž se měří šíře pobřežního moře, tam, kde vnější mez kontinentálního okraje nesahá do této vzdálenosti.“ Kontinentální okraj zahrnuje jak dno a podzemí šelfu, svah a úpatí, ne však hlubokomořské dno.( Kopal 1983: 79). 16 Viz příloha č. 6.

14

nárokovalo a s ním i většinu sporného území (Tamtéž). To opět dokazuje význam mezinárodního práva pro prokazování nároků a ochotu států řídit se jejími ustanoveními. Z toho je možné usuzovat racionalitu aktérů založenou na přístupu v souladu s ustanoveními právních norem, nikoliv na jednostranném (silovém) postupu. Ovládnutí hřbetu se v podstatě rovná ovládnutí Severního ledového oceánu a severního pólu. UNCLOS poskytuje také nástroje pro řešení sporů, především však ve vztahu k aplikaci a výkladu Úmluvy. Ve spojitosti s arktickou oblastí jsou ovšem tyto nástroje významně oslabeny. To je způsobeno hlavně neúčastí Spojených států amerických na Úmluvě. Pouze zbývající státy jsou tak právně vázané jejími ustanoveními. Jako první ratifikovaly UNCLOS Rusko a Norsko a de facto tyto dva státy udělaly největší pokrok z celé arktické pětky ve stanovení hranice jejich kontinentálních šelfů. Dokladem je uzavřená bilaterální smlouva i vznesené nároky. Pro USA samotné to však přináší spíše problémy, protože nemohou nárokovat oblast na základě úmluvy, kterou neratifikovaly a nemohou se tedy domáhat území za linií 200 námořních mil na jejím základě, nemají zástupce v komisi pro posuzování nároků ad. Deklarace zásad platných pro mořské dno a jeho podzemí za hranicemi národní jurisdikce (dále jen Deklarace) je dalším z významných dokumentů.17 Deklarace mimo jiné stanovuje, že mořské dno, jeho podzemí i zdroje jsou společným dědictvím lidstva a nesmí být přivlastněny státy, nárokovat si je nemůže ani fyzická či právnická osoba. Z toho vyplývá, že pakliže státy chtějí nárokovat oblasti za hranicemi jejich národní jurisdikce, musí prokázat, že se jedná o oblast takového nároku adekvátní (OSN 1970, Potočný a Ondřej 2003: 136). Zóna, která je za hranicí národní jurisdikce celé arktické pětky skutečně existuje. Státy si ji nemohou nárokovat bez patřičného právně relevantního argumentu, čímž se vracíme zpět ke kontinentálním šelfům. Ačkoliv právně je mořské dno detailně ošetřeno Deklarací, není možné vytyčit přesné hranice území, jež se nacházejí pod trvalou ledovou pokrývkou, a tak je bez možných výhrad aplikovat. Tento problém se postupně odstraňuje např. v souvislosti s průzkumem USGS z roku 2008 a z iniciativy jednotlivých států. Výše bylo nastíněno, že celý severní pól je ohraničen EEZ přilehlých států. Výjimku představuje rozsáhlejší území obklopující Gakkelův hřbet. Toto území spadá pod jurisdikci Mezinárodního úřadu pro mořské dno (International Seabed Authority, dále ISA) (Macnab, Neto, van de Poll 2001). Je tedy na místě se ptát, zda i

17

Kodifikace problematiky mořského dna je poměrně rozsáhlá a složitá. Blíže je vymezena v Deklaraci zásad platných pro mořské dno a jeho podzemí za hranicemi národní jurisdikce, případně Kopál (1983), Potočný, Ondřej (2003) apod.

15

toto území nebude nárokováno jednotlivými aktéry na základě práva vztahujícího se ke kontinentálním šelfům a druhou, zda se v této otázce platné mezinárodní právo nestane druhořadým z důvodu nemožnosti aplikace, resp. nemožnosti dojít shody mezi aktéry díky nedostatečnému zmapování mořského dna (příp. nemožnosti vydání autoritativního rozhodnutí příslušným orgánem pro nedostatek podkladů). 3.2. Překrývající se právní nároky států Význačným faktorem zvyšujícím napětí mezi aktéry jsou překrývající se nároky států na kontinentální šelfy za hranicí 200 námořních mil (Macnab, Neto, van de Poll 2001,18 Rothwell 2008) a neexistence konkrétního režimu pro Arktidu v podobě, v jaké byl vytvořen pro Antarktidu, byť je tato varianta mnohými odmítána. Na počátku 90. let se již začalo diskutovat o potřebě takového režimu. Prvním krokem bylo přijetí Arctic Environmental Protection Strategy (AEPS). AEPS však nikdy nebyl zamýšlen jako nástroj k vytváření právně závazných aktů. Relativní úspěch vedl k vytvoření Arctic Council (Arktická Rada) jakožto diskusního fóra pro řešení společných zájmů arktických států. Rada nicméně trpí stejným nedostatkem pravomocí, aby mohla své členy právně vázat. V otázce právního režimu je zajímavá také diskuze geografů a právníků, kteří si nejsou jisti, zda považovat permanentně ledem pokryté části Arktidy za pevninu či moře (Howard 2009: 47). Požadavky států jsou nejlépe znázorněny na mapě vytvořené IBRU. Jeden ze známých mechanismů pro uplatnění nároků je zanesen v článku 76 v UNCLOS, kdy státy překládají své návrhy subkomisi LOCS, která posoudí relevanci nároku a posune jej zpět vrcholnému orgánu složenému ze všech členů. První, kdo uplatnil své nároky, byla Ruská federace v roce 2001, následně pak Norsko roku 2006 (Rothwell 2008). Je možné očekávat, že aktéři jako Čína budou prosazovat, aby území mimo jurisdikci států nadále spadalo pod ISA, protože tak by se stalo mezinárodním dědictvím. S tím je spojen princip rovnosti přístupu všech států k ziskům z těžby surovin. Za předpokladu, že státy arktické pětky mají stále možnost prokázat vědecky podloženými materiály, že kontinentální šelf je přirozeným prodloužením jejich pevniny, je možnost nalezení konsenzu oslabena.

18

Autoři zde ještě pracují s velmi nejasnými odhady surovinových zdrojů, což může snižovat jejich vnímání konfliktního potenciálu. Navíc dokument pracuje s dnes již neaktuálními údaji.

16

4. Potenciální zdroje konfliktu Studium konfliktů se stalo nedílnou součástí mezinárodních vztahů. Z podoborů MVZ zabývajících se konflikty je možné zmínit podobor řešení konfliktů nebo bezpečností a strategická studia. Bylo by však mylné považovat konflikt za pojem čistě politologický. Naopak, jedná se o pojem multidisciplinární, používaný v sociologii, psychologii, filosofii i dalších vědách a jehož přesné a jednoznačné vymezení je složitým úkolem. V kontextu práce je však nejdůležitější vymezení mezinárodně vztahové, přičemž není cílem pojmout konflikt uceleně ve smyslu komplexního vymezení teorii konfliktu. Samotný pojem konflikt je z etymologického hlediska odvozen z latinského výrazu conflictus neboli srážka. Při definování pojmu konflikt narážíme na velký počet proměnných, které ovlivňují výstupní podobu definice. Je konflikt patologický stav nebo přirozená realita? Jak posoudit, zda se skutečně jedná o konflikt? (Šmíd 2010). Pojem konflikt může evokovat chápání obsahu ve smyslu války, resp. ozbrojeného střetu, což není úplně správně. „Konflikt můžeme chápat jako typ chování nebo jako druh činnosti, která nemusí nutně obsahovat prvky ozbrojeného násilí,“ tvrdí Waisová (2005: 136). Obecně můžeme říci, že konflikt má čtyři základní charakteristiky: 1.aktéry, kteří 2. jednají, aby 3. prosadili své zájmy a hodnoty, které jsou 4. neslučitelné. Např. Pšeja (2003) zařadil konflikt do širšího rámce bezpečnosti, označil jej jako neshodu ohledně preferovaných výsledků a střet mezi jasně definovatelnými aktéry, kteří usilují o uplatnění svého zájmu v jedné nebo více shodných oblastech, přičemž tito aktéři pociťují vzájemný střet jako situaci, kdy zisk jedné strany znamená ztrátu druhé (terminologií MVZ zero-sum game). Potenciál pro vznik konfliktu existuje v každém prostředí, v němž nalezneme aktéry s odlišnými hodnotami a stejnými cíly (Waisová 2005). Velmi často se jedná o kombinaci několika důvodů (zdrojů), jež jsou spolu v úzké souvislosti a nelze je posuzovat odděleně bez patřičného zkreslení. Takto stanovená kritéria splňuje také střet zájmů v Arktidě. Je možné identifikovat několik hlavních faktorů. Prvním a zřejmě nejzásadnějším spouštěcím mechanismem zvýšeného zájmu je proces klimatických změn, jež činí oblast přístupnou a ve svém důsledku vede k odtávání ledové pokrývky. Spolu s tím se stávají dostupnějšími surovinová naleziště. Suroviny můžeme označit za druhý faktor. Je však nezbytné zasadit otázku nalezišť do kontextu globální surovinové, resp. energetické bezpečnosti,19 jež je stále více skloňovaným termínem. A to především ve vztahu k ztenčujícím se zásobám současných nalezišť. To zvyšuje význam prozatím nevyužívaných zdrojů Arktidy. Oblast, často nazývána

19

Terminologickým vymezením se v české literatuře zabývá např. Šmíd (2010, 2011).

17

terra nullius, je místem střetu právních nároků arktických států. To je umožněno jednak velkým množstvím kontinentálních šelfů, nezmapovaným dnem i pravidly mezinárodního práva, stejně jako nezájmem států řešit otázky Arktidy v minulosti. Tyto již zmíněné prvky společně vytváří prostor pro právní argumentaci států při nárokování země nikoho a tvoří třetí faktor. 4.1. Změny klimatu a environmentální problémy Arktidy Odhaduje se, že v posledních pětadvaceti letech již kompletně a pravděpodobně trvale zmizelo až 41% permanentní ledové pokrývky v regionu. Každý kalendářní rok pak mizí přibližně další milion čtverečních mil. Takto mizející ledová pokrývka odpovídá zhruba polovině stavu z 50. let 20. století (Borgenson 2008, Titley, St. John 2010).20 Problematika vztahu změn klimatu a surovinových zdrojů je reflektována i v řadě významných politických dokumentů na mezinárodní úrovni. Evropská bezpečnostní strategie (The European Security Strategy) doslova vidí spojitost mezi globálním oteplováním a soutěžením o přírodní zdroje. Dokument EU The Climate Change and International Security se touto tématikou zabývá přímo.

V důsledku

klimatických

změn

tento

dokument

předpokládá

zvýšenou

pravděpodobnost vzniku sporů (nejen) ve vztahu k energetickým zdrojům v polárních oblastech, „jež se stanou dostupné pro těžbu v důsledku globálního oteplování“ (European Commision 2008: 6). Soupeření o přístup a kontrolu energetických surovin má pak podle EU největší konfliktní potenciál, přičemž již dnes jsou chápány jako zdroj nestability v regionech výskytu, kdy se předpokládá, že nestabilita bude vzrůstat. To může ve svém důsledku ještě zvýšit soupeření mezi aktéry. Arktická oblast je zde postavena vedle Afriky či Středního Východu, což není v MVZ úplně běžné a jen to opět dokazuje vzrůstající význam regionu. Evropská komise zde výslovně tvrdí, že „enormní uhlovodíkové zdroje mění geostrategickou dynamiku regionu s možnými dopady pro mezinárodní stabilitu a pro evropské bezpečnostní zájmy“ (Tamtéž: 12). Otevírání se oblasti má i druhý zásadní dopad, a to je otevírání se tzv. severní cesty.21 V důsledku těchto změn zvažuje EU rozvoj Arktické politiky s cílem více ovlivňovat tamější dění (Tamtéž: 12-16). Dokument Impacts of Warming Arctic pojímá dopady oteplování v daleko širších souvislostech a detailně analyzuje dopady na faunu i floru,

20

Snímky ze satelitu komparující stav z let 1979 a 2003 nabízí dokument Executive Summary: Impacts Of a Warming Arctic. Dostupný na http://dust.ess.uci.edu/smn/smn_arc_mlt_olli_200610.pdf. Tento dokument příjemně graficky zpracovává a vysvětluje příčiny a dopady oteplování Arktidy. 21 Viz později.

18

tamější obyvatelstvo i na globální úrovni.22 Potvrzuje mimo jiné tezi, že redukce ledu povede velmi pravděpodobně k nárůstu námořního využívání oblasti a přístupu k surovinám. Varuje pak před vzrůstem problémů v otázkách suverenity, bezpečnosti, jakožto výsledku přímé úměry zpřístupnění končin po moři (Hassol 2004: 17). Ochrana unikátního životního prostředí je také zanesena v klíčových dokumentech arktických států. 4.2. Surovinové zdroje v arktické oblasti Bohatství oblasti, jež přitahuje pozornost aktérů MVZ, je doslova ukryto pod povrchem. V éře energeticky vysoce náročných průmyslových odvětví a tzv. uhlovodíkových ekonomik (hydrocarbon economy) je pak stabilní přísun dostatečných dodávek energetických surovin, především ropy a zemního plynu, vnímán jako jedna ze základních otázek národní bezpečnosti (Chřásťanský, Jenne 2010). Zajištění takových dodávek může být do budoucna významným zdrojem konfliktu. Dostatečné zdroje mají z pohledu státu dvě základní výhody – bezpečnost dodávek a zisky z exportu.23 Na konci 70. let proběhly pokusy najít ropu v oblasti Grónska (úspěšně až v roce 1992). Zlom však přinesl až průzkum možných nalezišť vedený vědeckou organizací USGS. To uveřejnilo v létě 2008, tedy v době, kdy barel ropy stál až 150 amerických dolarů, dokument pod názvem Circum-Arctic Resource Appraisal (CARA), který shrnoval poznatky získané v průběhu čtyřletého výzkumu. Dle CARA se v oblasti nachází až 400 nalezišť ropy a plynu, která ukrývají až 240 miliard barelů (BBOE) ropy či ropného ekvivalentu. Tento stav se rovná asi 10% (dle ArcticPortalu dokonce 12%) v přítomnosti známých ropných zásob (dle Borgersona se pak jedná až o čtvrtinu u obou komodit), a zhruba 30% u plynu.24 Odhady všech zásob oblasti jsou vyčísleny na 90 BBOE, 1669 bilionů kubických stop (TCF) plynu a 44 BCF kapalného zemního plynu (USGS 2008: 1-4, Howard 2009: 63-86).25 V listopadu 2008 byl zveřejněn report USGS, ve kterém tamější vědci

22

Cílem této práce není zkoumat dopady oteplování v širších souvislostech, nýbrž ve vztahu k surovinovým zdrojům. Dokument Impacts of Warming Arctic je však v tomto ohledu detailní a kvalitně zpracovaným zdrojem relevantních informací. Těmito otázkami se zabývá také Howard (2009). 23 Analýza konceptu energetické bezpečnosti není předmětem této práce, proto nebude toto více rozebíráno. 24 Více než 70% z celkových neobjevených zásob ropy je alokováno v pěti provinciích Arctic Alaska, Amerasia Basin, East Greenland Rift Basins, East Barents Basins, and West Greenland–East Canada. Také 70% zásob plynu je ve třech provinciích a to the West Siberian Basin, the East Barents Basins, and Arctic Alaska. 25 USGS také vytvořila mapku jednotlivých nalezišť dle odhadovaného množství jednotlivých surovin. Díky tomu se nabízí možnost porovnat surovinově bohatá naleziště s politickou mapou oblasti a posoudit, kterým státům jednotlivá naleziště připadají. Viz příloha č. 8 a Příloha č. 9.

19

oznámili, že na Aljašce je vytěžitelných (jak technologicky, tak dostupností) až 85,4 bilionů kubických stop zemního plynu (Tamtéž). Pro srovnání je možné uvést, že denní produkce OPEC byla v roce 2009 30,65 milionů barelů ropy, světová produkce pak 72,26 milionů barelů ropy denně. Produkce Ruské federace byla ve stejném období 9,50 milionů barelů ropy, v USA je to potom 5,31 milionů barelů ropy (U.S. Energy Information Administration, Independent Statistics and Analysis: 2010 – 1).26 Produkce plynu RF za rok 2009 je 23,386 kubických stop, v USA 20,377 kubických stop (Independent Statistics and Analysis: 2010 – 2). Prvotní odhady surovinového bohatství Arktidy se oproti konci roku 2007 zdvojnásobily. Science (2009) stanovuje 50% pravděpodobnost, že více než 1547 TCF bude nalezeno, přičemž současná světová spotřeba je 110 TCF za rok. Výzkumníci z USGS tuto tezi potvrzují. Výše uvedené hodnoty totiž neodpovídají celkovému objemu, ale jen zkoumaným oblastem.27 Z uvedeného množství ropy leží až třetina (zhruba 30 BBOE) u pobřeží Aljašky. Dalších 3,6 miliard barelů se nachází u pobřeží provincie West Siberian Basin. Oblast okolo Grónska pak slibuje dle odhadů až 17.5 miliard barelů ropy.28 U plynu jsou naleziště velmi podobná. Až 70% je alokováno ve třech oblastech - the West Siberian Basin (Západosibiřská pánev), the East Barents Basin (Východní Barentsova pánev) a Arctic Alaska (arktická Aljaška). Americká EIA odhaduje, že mezi léty 2007 a 2035 vzroste spotřeba energetických surovin o 49%. Světová spotřeba plynu by dle EIA měla vzrůst za stejný časový úsek ze 108 bilionu kubických stop na 156 bilionů. V roce 2007 dosáhla denní spotřeba ropy na 86 milionů barelů, což představuje růst 23% za posledních patnáct let. Do roku 2020 se předpokládá nárůst na 92.1 milionů, 103.9 milionů v 2030 a 110.6 milionů barelů v roce 2035 pokud vydrží současné trendy (EIA 2010). To může vést k výraznému zostření vztahů na straně poptávky.

26

Byl uveden časový údaj odpovídající co nejblíže uveřejnění dokumentu. Současná produkce Ruska je 9.9 milionů barelů ropy denně, USA 9.1 milionů (EIA 2011) 27 Kvantitativní kritérium pro zkoumané oblasti bylo stanoveno na 10% úrovně pravděpodobnosti, že se v dané lokalitě nachází naleziště ropy nebo plynu. Dalším kvantitativním kritériem pro výzkum bylo to, zda jsou naleziště zpřístupnitelná současnými technologiemi a představují alespoň 50 milionů barelů ropy a/nebo plynu. Geografickým kritériem se pak rozumí tzv. offshore areas, tzn. oblasti mimo pevninu a to včetně těch, které jsou přístupné s pomocí současných technologií i přes permanentní ledovou pokrývku a hloubku moře/oceánu. Dalším nevýznamný faktem je, že nebyly zkoumány jiné zdroje suroviny než ropy a zemního plynu, stejně jako onshore areas. Polární kruh představuje asi 21 milionů km2, z 8 milionů jsou onshore areas, 7 milionů šelfová moře s hloubkou nepřesahující 500m. Je tedy patrné, že takřka třetina oblasti je co se hloubky týče relativně dostupná. Takto dostupné mělčiny mohou představovat z geografického hlediska nejrozsáhlejší neobjevené zásoby ropy na Zemi (USGS 2008). 28 World Petroleum Assessment publikované v roce 2000 odhadovalo zásoby na cca 46 miliard barelů. (Howard 2009: 75).

20

Data uveřejněná v CARA v době, kdy se ropa pohybovala na historickém maximu, vyvolala obavy z nárůstu napětí ve světě. Při podrobném zkoumání politických map a map nalezišť však můžeme dojít k závěru, že většina nalezišť neleží ve sporných oblastech, ale v rámci národních hranic. To snižuje možnost propuknutí otevřeného konfliktu s podtextem nevyjasněného vlastnictví. Nicméně není možné tvrdit, že neexistují sporné oblasti, o které by mohly být vedeny pře. Příkladem může být oblast Beaufortova moře, kde leží sporná hranice mezi Kanadou a USA, Hansův ostrov či spory o šelfy, které mohou stávající uspořádání hranice výrazně změnit. Otázkou zůstává, zda by státy změny akceptovaly. Nadto může dojít k proměně území, pokud budou uznány územní nároky států. Ropou a plynem surovinové zásoby Arktidy nekončí, ačkoliv jsou nejvíce diskutované. Relativně tradiční je již těžba uhlí. V Kanadě jsou naleziště diamantů a v neposlední řadě je potřeba zmínit také rybolov,

29

naleziště niklu, zinku, železné rudy ad. Pojem dostupnost zdrojů lze v kontextu Arktidy chápat ve dvou významových rovinách. V prvním případě se jedná o dostupnost ve smyslu odtávání ledu. Ve druhé rovině je pojem chápán jako schopnost člověka tyto suroviny těžit buď za pomoci již existujících technologií nebo ve schopnosti vyvinout kapacity potřebné k těžbě. Výzkumníci USGS v CARA tato kritéria respektovali. Na druhou stranu je potřeba brát v úvahu tamější klimatické a tedy pracovní podmínky jako extrémní zimu, plující led a polární noc. V současnosti je těžba omezena pouze na období, kdy dojde k výrazné redukci ledu. To znamená, že není prozatím možná nepřetržitá těžba. Pokud by však led ustoupil trvale, tento problém by odpadnul a těžba by se stala ekonomičtější. Odhad z roku 2009 říká, že cena arktické ropy by se v nákladech za barel pohybovala ne níže než na hranici 46 dolarů (Huebert dokonce pracuje s odhadem 80 dolarů, u podmořských nalezišť je cena asi 66 dolarů, aby byla těžba rentabilní) a po ústupu ledu okolo 20 dolarů. Ve srovnání s náklady +/pět dolarů v Saudské Arábii (Koplík 2011) je i tato cena poměrně vysoká (CARA 2008, Howard 2009, Hassol 2004: 14). Nadto je potřeba odečíst povinné odvody Mezinárodnímu úřadu pro mořské dno v případě těžby v rozšířené oblasti do 350 mil. Přístup ke zdrojům po souši bude zase ztížen v důsledku toho, že země nebude dostatečně zmrzlá díky povolení

29

O tom, že se nejedná o úplně irelevantní aspekt svědčí např. incidenty mezi Ruskem a Norskem z roku 2005 a 2007 (Howard 2009: 100).

21

permafrostu (Hassol 2004: 50).30 Z toho je čitelné, že těžba je daleko komplikovanější než dosavadní způsoby těžby. 4.3. Tání ledu a Northwest Passage a Northern Sea Route31 Ústup ledové pokrývky může do budoucna vést k výrazným změnám v námořní dopravě a k proměně bezpečností situace na severu a může tak být do budoucna zdrojem problémů. Dlouhodobě pokusy komerčního využití severní cesty nenaplňovaly očekávání možných investorů. To se nyní mění.32 V roce 2008 dosáhl objem počtu 6000 jednotlivých plavidel. Přírodní zdroje, regionální obchod a bezpečnostní aspekty jsou tři klíčové aspekty námořních aktivit do budoucna (AMSA 2008). Samotná plavba má však své limity pro velké lodě nesoucí velké náklady kvůli šelfovému typu moře s malou hloubkou ve většině oblastí. Další limitou je prozatím neexistující infrastruktura a stále trvající tvrdé klimatické podmínky. Oproti tomu současné cesty skrze Suez či Panamu jsou výrazně finančně zatíženy, podstatně delší a v případě Suezu hrozí také nebezpečí pirátství v Adenském zálivu, což u Arktidy odpadá. Otevírání severní mořské a severozápadní cesty má však daleko širší spektrum důsledků včetně možných environmentálních problémů, které se přímo a citelně dotýkají především USA, Kanady a Ruska. S tím, jak se stávají vody arktického oceánu schopné plavby, mohou se tito aktéři cítit po právu ohroženi vzrůstající přítomností cizích lodí, včetně válečných, jež mohou využívat právo pokojného průjezdu. Ačkoliv je přítomnost válečných plavidel cizích států v různých částech světa běžná, Howard (2009: 21) spojuje zvýšenou nervozitu s nalezišti surovin a snahou vlád „zakotvit se“ u nich. Rusko i Kanada považují trasy severní cesty za vlastní historické vody. Otevřením těchto tras se otevírá také možnost zisku na jedné straně, na druhé však přináší řadu problémů. Pakliže hovoříme o zisku, je tím myšlen článek 234 Konvence z roku 1982, který umožňuje vybírat poplatky od lodí projíždějících EEZ jiného státu. Za předpokladu značného nárůstu využívání tras severní cesty by příjmy z poplatků byly enormní.33 Odvrácenou stranou mince jsou spory a problémy,

30

I přes zřejmé obtíže spojené s těžbou se naleziště stávají zajímavé pro těžební společnosti. V roce 2007 společnost Exxon a někteří partneři nabídla 585 milionů amerických dolarů za pět let těžby v oblasti the MacKenzie Delta a Beaufortově. British Petroleum v následujícím roce přišlo s nabídkou $1.2 miliard za stejný časový úsek ve stejné oblasti (Huebert 2009: 13). 31 Viz příloha č. 10. 32 Viz příloha č. 11. 33 Rusko např. za využívání již dnes přístupných částí Northern Sea Route vybírá poplatky. V roce 2009 tak RF účtovala 16 amerických dolarů za každou převáženou tunu ropy. Howard (2009: 116).

22

které jsou s otevřením tras spojeny. Moskva například argumentovala, že Northern Sea Route protínající pobřežní vody je ruská, nikoli mezinárodní (tamtéž: 103-119). Takové „podmínky“ se však nebudou zamlouvat lodním společnostem ani ostatním aktérům. Profesor Li Zhenfu z Dalian Maritime poznamenal: „Kdo drží kontrolu nad arktickou cestou, bude kontrolovat budoucí cestu světových hospodářských a mezinárodních strategií“ (Jakobson 2010). Zvýšená přítomnost lodí a otevření dříve nedostupného pobřeží má však výrazné dopady na otázky národní bezpečnosti jednotlivých států. Pro USA, RF a Kanadu to znamená vytvořit patřičnou infrastrukturu,34 hlídat hranice a pobřeží před převaděči a imigranty, pašeráky, piráty a v neposlední řadě před invazí cizích vojsk, byť se to zdá nadsazené. U všech států to rozhodně nebude banální, lehce a levně zvládnutelný úkol, což jen posílí jejich snažení získat naleziště surovin, držet kontrolu nad cestou a financovat z toho tyto nevyhnutelné projekty. 4.4. Potenciálně konfliktní jednání aktérů 4.4.1. Ruská federace Nejaktivnějším z pětice arktických hráčů je bezesporu Ruská federace (dále jen Rusko, RF). Moskva dlouhodobě otevřeně projevuje zvýšený zájem o polární sever. Má k tomu dobré důvody pramenící především z otázek národní bezpečnosti, ať už ji chápeme ve smyslu energetické bezpečnosti nebo ve spojení s otevřením severní cesty. Severní hranice byla „tradičně“ bezpečná díky nepřístupnosti. Otevření Northern Sea Route přiblížené výše i se svými dopady v obecné rovině, představuje pro Moskvu značný politický, ekonomický i bezpečnostní problém. Energetickou bezpečnost je u Ruska potřeba chápat v jiném světle. U spotřebitelů energetická bezpečnost v podstatě znamená dostatek nepřetržitých dodávek za přijatelnou cenou po neomezenou dobu. Pro RF jakožto producenta ale vyjadřuje spíše

34

Problém se netýká pouze v budoucnu potřebné infrastruktury, ale také té současné. Tající permafrost vyvolává např. pohyby půdy, domy vystavěné na pilotech nebo zmrzlé zemi ztratí stabilitu, přírodní silnice pevné právě díky permafrostu budou muset být nahrazeny atp. (Hassol 2004: 82-91)

23

dostatek odbytišť a maximální možnou cenu (Yergin 2006),35 protože příjmy z ropy a plynu představují značné sumy.36 Politické kroky Kremlu je možné charakterizovat jako nejvýraznější. Ruská federace je nejaktivnější také z časového hlediska. Již v prosinci roku 2001 poprvé prosazovala své zájmy na základě norem mezinárodního práva u komisi OSN (nazývána the UN Commission on the Limits of the Continental Shelf), kdy navrhovala využít princip sektorové metody.37 Nárok RF byl odmítnut a komise požádala o další důkazy, jež by potvrdily ruský nárok. V roce 2004 byl Moskvou vytvořen tzv. Arctic Directorate, jehož cílem bylo získat podklady pro právní nárok RF. V následujícím roce RF provedla sběr dat v rámci podmořského průzkumu Mendělejevova podmořského hřbetu (the Mendeleyev Underwater Chin). Nejvýraznější akce ale proběhla v roce 2007. RF vyslala expedici se dvěma miniponorkami na dno moře v oblasti Lomonosova hřbetu. Expedice z roku 2007 hrála významnou roli ve dvou rovinách. 1. V prvé řadě byly odebrány vzorky z mořského dna, které mají přinést důkaz, že oblast Lomonosova hřbetu skutečně patří Rusku. To by umožnilo postupovat Moskvě v souladu s mezinárodním právem a rozšířit svou EEZ o dalších 150 mil (Outer Continental Shelf‟ - OCS). Původně RF nárokovala navíc oblast Mendělejevova hřbetu. RF by tak získala oblast s rozlohou okolo 8 milionů čtverečných mil (dále sq. mi.). Nicméně v současnosti má Rusko v hledáčku pouze část tohoto území. 2. Expedice měla naplno a otevřeně vyjádřit ruský nárok na region. Symbolem celé expedice se stalo umístění ruské vlajky na dno v hloubce 13 980 stop (Howard 2009:6), které vyvolalo v mezinárodních kruzích značné pozdvižení. Pro následující rok Vladimír Putin zmínil záměr obnovit praktiky studené války s vysíláním strategického letectva do celé oblasti. Letouny měly prolétávat co nejblíže vzdušných hranic sousedních států. Letů bylo provedeno více než 80 v roce 2007 a 200838

35

Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 definuje energetickou bezpečnost v článku 60. „Základní obsah energetické bezpečnosti tvoří stabilní zajištění zásobováním dostatečným množstvím energetických surovin standardní kvality, efektivní využití energetických zdrojů cestou zvýšení konkurenceschopnosti vlastních výrobců, předcházení možnému deficitu palivově-energetických zdrojů, vytvoření strategických palivových rezerv, rezervních kapacit doplňkového zařízení, zajištění stability fungování systémů zásobování energií a teplem.“ 36 Podle Howarda to je až 65% ze zisků ze zahraničního obchodu. EIA odhaduje vývoz až 9 milionů bbl/d (barelů/den). Z toho 80% směřuje do Evropy. Není tedy divu, že dánské a norské snahy získat arktická naleziště vyvolávají obavy. Mohly by totiž představovat nežádoucí konkurenci. 37 Viz příloha č. 7. Je zajímavé, že použili princip, který je výhodnější spíše pro USA. 38 Howard (2009: 158) uvádí, že v roce 2007 vyslala Moskva 12 strategických bombardérů Tu 95 na cvičení s cílem „ukázat sílu“, což jen potvrzuje provokativní charakter letů.

24

(Howard 2009, Huebert 2009). Takové jednání je možno označit za cílenou provokaci, na kterou velmi striktně odpovědělo jak britské, tak norské letectvo. V polovině roku 2008 ruský generál Vladimir Šamanov zdůraznil, že ozbrojené síly musí být připraveny pro vedení bojových operací v Arktidě a k obraně oblasti, jež Rusko považuje za zónu jeho kontinentálního šelfu. Vedle Ruska (oficiálně) nárokují Lomonosův hřbet také Dánsko a Kanada. V případě, že by se těmto státům podařilo skutečně prokázat spojení, byla by do značné míry rozbita ruská koncepce energetické bezpečnosti a strategie rozvoje země postavená na příjmech z arktických surovin tak, jak ji předpokládají strategické dokumenty RF, přestože na těchto zdrojích není RF aktuálně existenčně závislá. Za předpokladu, že Rusko zvládlo krizi devadesátých let právě díky příjmům z energetických zdrojů a že představují velmi silný nástroj ruské zahraniční politiky, mohla by se Moskva cítit značně ohrožena, což se projevilo po uznaném nároku Norska. Vytvořila by se také silná konkurence pro dodávky do Evropy, byť by doprava surovin byla technologicky náročná v porovnání s existujícími cestami pro dopravu surovin z Ruska. Z tohoto úhlu pohledu by Moskva mohla vidět situaci jako zero-sum game. 4.4.1.1 Politická strategie Ruské federace pro arktickou oblast V září 2008 schválil prezident Medveděv dokument Základy státní politiky Ruské federace v Arktidě na období do r.2020 a dále (Основы государственной политики Российской Федерации в Арктике на период до 2020 года и дальнейшую перспективу).39 Tento nepříliš rozsáhlý dokument upřesňuje postoj RF k Arktidě. Mezi hlavními národními zájmy RF řadí dokument: 

užívání zóny jako zdroje strategických surovin, které umožňuje řešení problémů socio-ekonomického rozvoje,



ochrana Arktidy jako zóny míru a spolupráce



využívání Severozápadní cesty jako národního přepravně-komunikačního kanálu RF v oblasti,



udržení unikátního ekosystému.

39

K 27. březnu 2009 byl schválen (en.rian 2009, Sieff 2009) a 13. května publikován (timesonline 2009).

25

Takto stanové národní zájmy výrazně ovlivňují cíle a strategické priority RF, které jsou rozdělené do vybraných40 sfér: 

socio-ekonomický rozvoj, který je úzce spojen s rozmachem surovinové základny Arktidy, a to v kontextu uspokojení ruských potřeb v otázce uhlovodíkových a jiných zdrojů,



sféra vojenské bezpečnosti, obrany a udržení bezpečnosti státní hranice RF hovoří o schopnosti vydržování vhodného operačního režimu v arktické zóně, který však zahrnuje nezbytný bojový potenciál v oblasti,



environmentální bezpečnost v podstatě odpovídá národním zájmům,



ve sféře vědy a technologií jsou hlavními úkoly RF vytvoření dostatečné vědecké základy k výzkumu a sběru informací, včetně takových, které jsou nezbytné pro správu arktických teritorií a to i v oblasti obrany a bezpečnosti.



Ve sféře mezinárodní spolupráce dokument stanovuje za cíl vytvoření vzájemně výhodného režimu bilaterální a multilaterální spolupráce mezi RF a arktickými státy a to na základě mezinárodních dohod a smluv, jichž je RF členem.

Strategické priority politiky RF v Arktidě jsou: 

zavedení systému aktivní spolupráce RF s ostatními aktéry v Arktidě za účelem vytyčení námořních hranic na základě mezinárodního práva a dohod s přihlédnutím k ruským národním zájmům,



zintenzivnění snahy na vytvořit regionální pátrací a záchranný systém (Search and Rescue System),



posílení vztahů s ostatními státy regionu za pomoci smluv i Arktické Rady a Barentsovy euroartické rady (the Barents Euro-Arctic Council). Systém by měl pojímat ekonomickou, vědecko-technologickou, kulturní a přeshraniční spolupráci zahrnující management surovinových zdrojů a ochrany přírody.



Spolupráce při využívání tras severní cesty, včetně Severozápadní cesty, mezinárodní lodní dopravou pod jurisdikcí RF,



spolupráce s EU,



vymezení námořních hranic a zajištění vzájemně výhodné přítomnosti RF na Špicberkách.

40

Tématicky důležitých pro zaměření práce.

26

Dokument také identifikuje problémy, jež překážejí Rusku v implementaci stanovených úkolů a které mají být vyřešeny v různých časových intervalech. Z hlediska mezinárodních vztahů a možného konfliktu jsou nejrelevantnější: 

V socio-ekonomické sféře je to důraz na mezinárodní spolupráci zahrnující management přírodního bohatství ruské arktické zóny aj. Mělo být splněno v letech 2008-2010.



Pro období 2010-2015 jsou definovány např. formalizace vnějších hranic na základě mezinárodního práva, vytvoření ekonomické aj. infrastruktury ve vztahu k tamějším surovinovým zdrojům.



Ve třetím období 2016-2020 požaduje dokument vytvoření stavu, kdy RF bude hrát roli „vedoucí arktické síly“, upevnit bezpečnost a podporovat mír a stabilitu regionu.

Je možné identifikovat několik charakteristických rysů. V prvé řadě se jedná o důraz na mezinárodní právo, které je v dokumentu (i v následující Strategii) často zmiňováno. Značný význam je položen na propojení surovin, hospodářského rozvoje a národní bezpečnosti. Prezident Medvěděv prohlásil, že arktický šelf je zárukou ruské energetické bezpečnosti, přičemž Arktida by se měla stát zdrojem surovin RF pro toto století (RIAnovosti 2009). RF působí v dokumentu velmi sebevědomě, nepřímo argumentuje rozmístěním bezpečnostních sil a vytyčení hranic má být v souladu s ruskými zájmy, což může vyvolávat znepokojení a různé interpretace. Na druhou stranu však otevřeně deklaruje zájem na bilaterálních a multilaterálních jednáních. Navíc je potřeba vydání dokumentu zasadit do rámce události roku 2008. Především se jedná o rusko-gruzínskou válku, v níž byla RF poměrně často stavěna do role agresora a také o cenovou hladinu ropy za barel, jež dosáhla tehdejšího historického maxima. Dalším z významných ruských dokumentů zabývající se také Arktidou je Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 (стратегия национальной безопасности Российской Федерации до 2020 года).41 Strategie schválená výnosem prezidenta č. 537 ze dne 12. května 2009 je základním dokumentem, který nahradil koncept Národní bezpečnosti z roku 1997 (aktualizován v roce 2000) a měla by odrážet změny v mezinárodním

41

Strategie v původním znění dostupná na http://merln.ndu.edu/whitepapers/Russia2009.pdf.

27

bezpečnostním prostředí42 (McDermott 2009) včetně Arktidy. Strategie bude reflektována ve dvou rovinách, a to ve vztahu k Arktidě a/nebo k přírodním zdrojům. Článek 9 tvrdí, že potenciál ruských přírodních zdrojů (mimo jiné faktory), umožní upevnit RF postavení ve světě. Článek 11 tvrdí, že „pozornost mezinárodní politiky bude v dlouhodobé perspektivě soustředěna na ovládání energetických zdrojů, a to také na Blízkém Východě, na šelfu Barentsova moře a na dalších místech v Arktidě, v Kaspickém moři a ve Střední Asii“ (Dolejší 2009, Rustrans 2009). Ustanovení koresponduje s dlouhodobým plánem RF zaneseným v předchozím dokumentu a doslovně zmiňuje oblast pnutí - Arktidu a šelf Barentsova moře. Přírodní zdroje jsou ve Strategii chápány také jako riziko. Článek 55 přímo konstatuje, že „hlavními strategickými riziky a hrozbami národní bezpečnosti v hospodářské sféře jsou v dlouhodobé perspektivě zachování modelu rozvoje národního hospodářství založeného na exportu surovin (..).“ Dále pak článek 57 („přímý negativní vliv na zajištění bezpečnosti v hospodářské sféře mohou vyvíjet deficit palivově-energetických, vodních a biologických zdrojů“) a článek 60 („Jedním z hlavních směrů zajištění národní bezpečnosti v hospodářské sféře je v dlouhodobém výhledu energetická bezpečnost“) (Tamtéž). Strategie konstatuje, že jednou z podmínek zajištění národní bezpečnosti je spolehlivá obrana a ochrana státní hranice Ruské federace. Za hrozby v pohraniční sféře jsou považovány výskyt a možná eskalace ozbrojených konfliktů poblíž státní hranice, nedokončený proces uznání státní hranice RF s jednotlivými hraničními státy z hlediska mezinárodního práva. Dále pak článek 41 tvrdí, že „negativní vliv na zajištění spolehlivé obrany a ochrany státní hranice Ruské federace má nedostatečná úroveň rozvoje pohraniční infrastruktury a technické vybavenosti pohraničních orgánů.“ Tuto situaci se snaží řešit článek 42, jež si dává za cíl „..zvýšením účinnosti ochrany státní hranice, jmenovitě v arktické zóně Ruské federace (..).“ Problém řešení strategických úkolů rozvoje hospodářství a dokončení tvorby základní dopravní, informační a vojenské infrastruktury, zejména v arktické zóně, na východní Sibiři a na Dálném Východě Ruské federace je zanesen v článku 62 (Dolejší 2009, Rustrans 2009). K obraně severní hranice Moskva plánuje vytvoření speciálních vojenských bezpečnostních struktur, které budou přímo podléhat FSB (Grajauskas 2009: 4). Součástí

42

Javier Morales stručně srovnává oba dokumenty v práci Russia‟s New National Security Strategy: Towards a „Medvedev Doctrine‟? Dostupné z: http://www.realinstitutoelcano.org/wps/wcm/connect/0558db804fb4cfd6a6f7ff8bf7fc5c91/ARI1352009_Morales_Russia_New_National_Security_Strategy_Medvedev.pdf?MOD=AJPERES&CACHEI D=0558db804fb4cfd6a6f7ff8bf7fc5c91

28

zvýšené vojenské přítomnosti Ruska jsou také ponorky na jaderný pohon. Moskva nicméně ujistila, že nehodlá region militarizovat (tedy v souladu s chápáním regionu jako zóny míru a spolupráce), což potvrdil i Sergej Lavrov (RIAnovosti 2009). Snaha vytvořit bezpečnostní infrastrukturu se jeví jako logický krok, který je odpovědí na otevření severní hranice země, nicméně to může být různě interpretováno mezinárodním společenstvím. Ke zvýšení napětí přispěli také přední představitelé Ruska svou konfrontační argumentací v médiích. Například Vladimir Putin mimo obnovení letů bombardérů obvinil Západ tvrzením, že mnoho konfliktních postupů v rámci zahraniční politiky a diplomatických kroků doslova „smrdí“ ropou a plynem (Halpin 2009). Za tím vším pak Putin vidí touhu zajistit si přístup ke zdrojům. Pozadu nezůstal ani Nikolai Patrushev, v současnosti stojí v čele Bezpečnostní Rady RF, dříve ředitel (a nástupce Putina u) FSB v době vydání dokumentu Základy státní politiky Ruské federace v Arktidě na období do r.2020 a dále, kdy je považován za hlavního autora dokumentu. Patrushev znovu umístil ruskou vlajku v Arktidě (tentokrát na pevnině) a deklaroval tak znovu ruské nároky. Ruský diplomat při NATO Dmitri Rogozin varoval Alianci před vměšováním se do arktických záležitostí s tím, že zde není nic, co by Alianci mohlo zajímat. Ministr zahraničí Sergej Lavrov kritizoval Norsko za vojenské cvičení, jehož podtextem měl být konflikt o přístup k surovinám (Tamtéž). 4.4.2. Kanada V současné době věnuje Kanada Arktidě více pozornosti než kdykoliv dříve v dějinách (Government of Canada 2). Dopady zpřístupnění severního regionu se jí velmi citelně dotýkají. V rámci politických soubojů kanadský ministr zahraničních věcí deklaroval, že Kanada se nenechá tlačit k čemukoliv ruskými kroky a zemi prohlásil za arktickou supervelmoc. A to s tím, že Kanada bude bránit své nároky na suroviny. Dále uvedl tři hlavní priority: ekonomický rozvoj, ochranu životního prostředí a národní suverenitu (Severské listy 2007). Je nezbytné také zmínit značný kanadský zájem na ochranu původního obyvatelstva a jejich životního stylu a prostředí. V souvislosti s prohlášením ministra začala Ottawa více tlačit na výzkum mořského dna, aby na základě dohod OSN mohla nárokovat teritoria (Newman 2010) severně od pevniny. Kanada ratifikovala UNCLOS v roce 2003. Dle pravidel musí tedy vznést nároky do roku 2013.43 Vzhledem ke složitosti prokazování je zvýšený

43

Tuto snahu potvrzuje v dokumentu Canada‟s Northern Strategy Our North, Our Heritage, Our Future z roku 2009, přičemž zdůrazňuje, že se rozhodně nejedná o nepřátelsky motivované kroky ani o závody. Naopak vyzdvihuje spolupráci s ostatními státy.

29

zájem Kanady o Arktidu pochopitelný. Je nutné, stejně jako u RF, reflektovat bezpečnostní a environmentální aspekty otevírání se severní cesty, v případě Kanady se jedná o Northwest Passage. Nutno zmínit, že Ottawa reflektuje tyto dvě oblasti velmi silně. U Kanady a RF můžeme nalézt řadu podobných kroků. V roce 2008 provedla společnou misi s USA na zmapování oblasti Beaufortova moře. Kanadská vláda vyslovila argument, že Lomonosův hřbet je prodloužením severoamerického pevninského masivu. Na podporu svých argumentů chystala vyslat dvě miniponorky do oblasti západně od ostrova Ellesmere s cílem, stejně jako u RF, získat nezbytné geologické a vědecky ověřitelné informace ze sedimentů, jež by tento argument potvrdily. Výrazný rozdíl však spočívá v tom, že u kanadských nalezišť surovin se předpokládá, že jsou takřka vyčerpány, kdežto ruská jsou stále v relativně dobré kondici. Nová naleziště by tak byla velmi žádoucí k pokrytí alespoň domácí spotřeby (Howard 2009: 5,182-199).44 Z oficiálních dokumentů vyplývá, že kanadská administrativa se tolik nespoléhá na výsledky USGS a plánuje vlastní průzkum, o nějž bude opírat své další kroky. Určitou skepsi nepřímo vyjadřuje také Rob Huebert (2009: 8). 4.4.2.1. Otevření Severozápadní cesty a dopady pro Kanadu S ještě větším důrazem než u surovin se skloňuje otevření Severozápadní cesty.45 V době studené války představoval hrozbu především Sovětský svaz. Po pádu železné opony byly hlavním bezpečnostním problémem (v rámci širšího pojetí bezpečnosti) environmentální hrozby. Nicméně v posledních letech dochází k nárůstu hrozeb spadajících do oblasti „měkké bezpečnosti“ (soft security), typu ilegální migrace46 (Huebert 2009:7). Kanadské oficiální dokumenty včetně akademického prostředí seriózně pracují s ochranou původního obyvatelstva jakožto ochrany zdroje národní identity. Ottawa se snaží, stejně jako Moskva, prosadit, resp. udržet status Severozápadní cesty v rámci vnitrostátních vod na úkor mezinárodního statusu. Svou argumentaci staví na tvrzení, že Severozápadní cesta prochází kanadským souostrovím, kde vykonává tradičně svou suverenitu. Kanadské snahy mají delší historii i větší intensitu než je tomu u RF.

44

Mary River na Baffinově ostrově by mohlo být za jedno z takových nalezišť považováno, byly zde objeveny značné zásoby železa (Huebert 2009). 45 Například Suzanne Lalonde tvrdí, že Northwest Passage není o tom, kdo vlastní vodu, ale kdo vykonává kontrolu nad plavbou v těchto vodách (Lackenbauer 2008: 24). Nehovoří zde tedy o kontrole surovin. 46 V roce 2007 překročila skupina ilegálních migrantů hranici v oblasti Cambridgeského zálivu, údajně za pomoci Hell Angels, ačkoliv to nebylo nikdy oficiálně prokázáno (Huebert 2009: 7).

30

Velmi významným dokumentem je the Arctic Waters Pollution Prevention Act, který stanovil přísná kritéria pro plavbu Severozápadní cestou na základě ochrany tamější přírody, avšak s širšími důsledky.47 Byly stanoveny trasy, které de facto nutily všechny projíždějící lodě plout v rámci kanadských vnitrostátních vod. To logicky dalo Ottawě do rukou nezbytné nástroje pro úplnou kontrolu všech lodí. Iniciativa šla až do té míry, kdy se snažili to, co dříve bylo vnímáno jako teritoriální moře, zahrnout do oblastí, v níž vykonává úplnou suverenitu, a to včetně odmítnutí vstupu pro cizí lodě. Vláda (Government of Canada -2) upravila a rozšířila působnost dokumentu ze 100 na 200 námořních mil, a to v souladu s článkem 234 UNCLOS, který umožňuje omezení v rámci zamezení znečištění životního prostředí.48 V rámci Canada Shipping Act z roku 2001 zavedla povinnost ohlašování vstupu do kanadských vod. Je zřejmé, že Kanada těmito kroky směřovala k posílení svého postavení na úkor mezinárodního statusu vod. Současná kanadská snaha se zaměřuje především na arktické souostroví, jež obklopují možné budoucí varianty Severozápadní cesty. Svou argumentaci staví především na historickém nároku.49 Kontrola Severozápadní cesty je chápána jako základ kanadské suverenity (McRae 2007) v severních oblastech.50 Základním úkolem pro Kanadu je tak uhájit status Severozápadní cesty v rámci vnitrostátních vod, a to přes zjevný fakt, že splňuje výše uvedená kritéria, aby byla považována za mezinárodní cestu. Díky tomu se dostává do sporu s USA. Ve volební kampani z roku 2006 současný premiér Stephen Harper slíbil výrazné investice do kanadské Arktidy. Měnící se dynamika (nejen) klimatické a bezpečnostní situace nutí Kanadu k zajištění severní hranice. V souvislost s tím a po ruském ovlajkování mořského dna, ministr obrany Gordon O‟Connor a premiér Harper uveřejnili záměr vybudovat novou školu Kanadských ozbrojených sil pro zimní boj v arktické oblasti s tím, že nová zařízení deklarují světu vzrůstající a dlouhodobou přítomnost Kanady v Arktidě. Dále představili plán

47

Kanada zde využila možnosti regulovat právo pokojného průplavu přímořskými státy a to v souladu s mezinárodním právem (McRae 2007). 48 Neplatí však pro válečné lodě a jiné lodě „vládního typu“. 49 McRae (2007: 7) zde odkazuje k dlouhodobému výkonu okupace, správy a v neposlední řadě odkazuje na pobyt Inuitů, kteří nikdy nerozeznávali zamrzlou pevninu a zamrzlé moře. To se týká také Hudsonského zálivu. 50 Nabízí se zde debata, zda se nejedná pouze o názor autora. Avšak zdroj je dostupný přímo na oficiálních stránkách kanadské administrativy, tzn. že dokument lze chápat jako důvěryhodný zdroj relevantních informací. V podstatě všichni autoři, jejichž práce jsem uveřejněny na stránkách kanadské administrativy operují se status v rámci vnitrostátních vod s důrazem na to, že je to součást kanadské suverenity (McRae, Huebert a další). Suverenitu státu lze chápat jako jeho nejzákladnější atribut. Je tedy zřejmé, jaký význam statusu Severozápadní cestě Kanada přiznává.

31

výstavby vojenské základy v Cambridge Bay. Mělo by také dojít k posílení tzv. Arctic Rangers, což jsou vojenské jednotky sestavované převážně z původního obyvatelstva. V následujícím roce byl ohlášen záměr nakoupit 6-8 lodí pro vojenské námořnictvo k zajištění bezpečnosti arktických vod. V argumentaci pak šli ještě dále s vyjádřením, že kanadská vláda chápe princip suverenity v duchu “use it or lose it” s tím, že se ztotožňuje se záměrem “use it”. Typickým příkladem slíbených investic je město Nanisivik, jež leží na vstupu do cesty a představuje významný strategický bod (Tamtéž, Huebert 2009: 18). Kanada nedisponovala dlouhodobě jediným ledoborcem schopným operovat na Severozápadní cestě po celý rok mimo několik sezónních lodí. Lodě pro námořnictvo by měly stát až 3 miliardy kanadských dolarů a dalších 4,3 miliardy jejich provoz plánovaný na 25 let. Pořízení nezbytných ledoborců pro celoroční použití bude představovat další náklady. Vybudovat vojenské kapacity a civilní infrastrukturu nezbytnou k trvalému osídlení představují značnou zátěž státního rozpočtu. Snaha Kanady dostat lodě proplouvající Arktidou do vnitrostátních vod je tedy logická – možnost permanentní kontroly bez omezení a vybírání poplatků. Stejně tak by mohly investice pokrýt surovinová naleziště. Určitý precedent představují tři diamantonosná naleziště v Severozápadních teritoriích (the Northwest Territories), díky nimž se Kanada stala třetím největším producentem diamantů (Huebert 2008: 18). Aktivní přístup kanadské vlády je tedy v tomto ohledu velmi pragmatický, smysluplný a na rozdíl od ruské argumentace není tolik výbojný, ačkoliv se oba státy nacházejí v částečně podobné situaci. 4.4.2.2. Politická strategie Kanady pro arktickou oblast Kanadská administrativa přijala několik významných dokumentů upřesňujících postoj k Arktidě. Mimo již zmíněný the Arctic Waters Pollution Prevention Act, to byl v roce 2009 vládní text Canada‟s Northern Strategy Our North, Our Heritage, Our Future. Už samotný název naznačuje kanadský postoj, nejen však k surovinám. Naopak, jedná se o komplexní dokument představující vizi vlády a více či méně se dotýká většiny palčivých problémů. Právě svou komplexitou se odlišuje od přístupu USA. Sever je chápán jako zdroj národní identity, jehož obyvatelé osidlovali pevninu i moře po celé staletí. Zde je citelný odkaz na historický nárok Kanady, což je pro změnu výrazný rozdíl od Ruska, které k „svému“ severu přistupuje pragmatičtěji. Kanadská vláda si zde stanovuje čtyři základní pilíře arktické strategie: 1. výkon suverenity, 2. podpora ekonomického a sociálního rozvoje, 32

3. ochrana přírodního dědictví, 4. zlepšení a rozvoj výkonu vlády (Governmant of Canada -2). Výkon suverenity je označen za primární bod v zahraniční politice země vůči Arktidě. Kanadská národní suverenita v regionu je chápána jako dlouhotrvající, založená na historickém základě. Východiskem je vyřešení hraničních sporů, zajištění mezinárodního uznání kanadské části rozšířeného kontinentálního šelfu v plném rozsahu. Zaměřuje se na posílení přítomnosti a strážení teritoria, kde vykonává suverenitu. Kanada, ačkoliv není ve svém projevu tak bojovně naladěná, považuje svou suverenitu v jí vymezené oblasti za nespornou a to včetně Hansova ostrova. Spor s USA v Beaufortově moři rozhodně nepovažují za výzvu národní suverenitě či bezpečnosti. Základem ekonomického rozvoje regionu jsou surovinové zdroje. Těžba diamantů v současnosti představuje obrat až do výše 2 miliard amerických dolarů. Mackenzie Gas Project se dnes odhaduje na 16 miliard amerických dolarů. Tyto projekty tvoří většinu příjmu severních částí Kanady, jež vyjádřila odhodlání je nejenom udržet, ale zvýšit možnosti rozšířením těžby na podmořské zásoby. V rámci tohoto úsilí zahájila projekt Geo-Mapping for Energy and Minerals, jež má rozbít informační mlhu o „kanadské Arktidě“ a jejich zdrojích surovin (Tamtéž). Je zřejmé, že odhad USGS je chápán jako nedostačující a většinu oblasti označuje dokument jako region s nedostatkem informací. V loňském roce byl vydán dokument Statement On Canada‟s Arctic Foreign Policy vycházející z předchozí strategie. Ačkoliv se jedná o velmi krátký dokument shrnující Severní strategii, výpovědní hodnota je vysoká. Rozhodně není bez zajímavosti, že naprosto stejně jako u RF kanadský dokument hovoří o správě oblasti (s Kanadou v čele) ve spolupráci s ostatními, ale s ohledem na kanadské zájmy. Určité varování je skryto za ustanovením, ve kterém vláda konstatuje, že „Kanada bude i nadále kontrolovat svou arktickou pevninu i vody a odpoví, pokud kdokoliv jiný bude chtít ohrozit naše národní zájmy“ (Government of Canada -1). Nicméně následně uvádí za charakteristické znaky kanadského přístupu spolupráci, diplomacii a zřetel na mezinárodní právo. Typickým příkladem bilaterálních vztahů je Memorandum o porozumění mezi ruským ministrem regionálního rozvoje a Oddělením pro záležitosti Indiánů, které zahrnuje nové obchodní vztahy, přepravní trasy, ochranu přírody a problémy původního obyvatelstva. Navazuje tak na předcházející dohody (Protocol of Consultation a Agreement on Cooperation in the Arctic and the North) podepsané se SSSR (Howard 2009: 198). V rámci tzv. Severního dialogu jedná Kanada s Norskem, s Velkou Británií podepsala memorandum o spolupráci v polárním výzkumu (Memorandum of 33

Understanding for cooperation in polar research) (Government of Canada - 2). Důraz je položen na Arktickou Radu. Až do roku 2013 předsedá Kanada a jejím cílem je posílení role a nástrojů, jež má Rada k dispozici. Tuto snahu ovšem dlouhodobě blokují Spojené státy americké, které jakékoliv navýšení pravomocí odmítají. 4.4.2.3. Spor o Hansův ostrov Typickým příkladem nedořešených sporů je svár mezi Kanadou a Dánskem o Hansův ostrov (Hans Island) ležící přímo uprostřed mezi Kanadou a Grónskem v Naresově průlivu. Historie sporu začíná na počátku 70. let, kdy se oba státy rozhodly stanovit námořní hranici Naresova průlivu. Státy však nebyly schopny dojít konsenzu ohledně Hansova ostrova. Smlouva podepsaná roku 1973 se jej tedy netýkala. V současné době se v oblasti ostrova předpokládají naleziště surovin, která možnost dohody vzdalují. Kanadská strana provedla v blízkosti ostrova několik vojenských cvičení, které jsou svou povahou charakterizovány jak výrazná provokace (Howard 2009: 194). Význam neobydleného kamenitého ostrova o rozloze 1.3km² (Drexhage a Murphy 2010) leží právě v surovinových zdrojích v přilehlých vodách. McRae (2007) i Huebert (2009) označují při o Hansův ostrov za jediný skutečný spor v otázce kanadské suverenity, což je ve vztahu k výzvám celé arktické oblasti poměrně silné tvrzení. Kanadská vláda ve svém oficiálním dokumentu odmítá, že by spor byl veden o přilehlé vody (a tedy i suroviny), mořské dno či právo na kontrolu průjezdu (Government of Canada: 13 – 2). Otázkou pak zůstává, proč se tedy státy tolik přou o jinak nevýznamný ostrov. Sadler (2005) identifikoval tři cesty řešení sporu. Strany mohou prosazovat svůj nárok buď unilaterálně, což je značně riskantní, ve spolupráci s protistranou politickou cestou, a nebo jej přenést na půdu Mezinárodního soudního dvora (the International Court of Justice, ICJ). Prvá alternativa se jeví mezi spojenci z NATO jako nereálná. Druhá alternativa poměrně složitá. Třetí by pak mohla být objektivním a definitivním rozhodnutím, záleží však na vůli stran sporu, zda jej předloží ICJ nebo ne. Byť to strany popírají, suroviny mohou hrát v řešení sporu významnou roli. 4.4.3. Spojené státy americké Prezident Harry S. Truman se v roce 1945 vyjádřil v tom smyslu, že Amerika bude uplatňovat jurisdikci nad všemi zdroji, které budou nalezeny na jejím kontinentálním šelfu. Prezident Obama zase slíbil snížit závislost USA na ropě ze Středního Východu (Climate Progress 2008). Přístupovým bodem Spojených států amerických (dále jen USA) do arktické pětky, resp. celého surovinově bohatého regionu, je Aljaška. V době studené války byla 34

Arktida v permanentní pozornosti. USA zajišťovaly ve spolupráci s Kanadou bezpečnost oblasti před možným vpádem Sovětských vojsk. Po jejím skončení se však pozornost Washingtonu přesunula jinam a až v posledních několika letech se znovu oživuje. V soupeření o kontinentální šelfy naráží USA na dva základní problémy. V prvé řadě Aljaška leží spíš na okraji a je relativně nevelká v porovnání s kanadským či ruským územím. Druhou a výraznější překážkou je neúčast na UNCLOS. Ačkoliv ji prezident Clinton podepsal roku 1994, nikdy nebyla ratifikována.51 To znamená, že třebaže by byla prokázána spojitost šelfu s americkou pevninou, musely by USA v prvé řadě ratifikovat UNCLOS a přijmout její pravidla. UNCLOS má také řadu vlivných kritiků, kteří by mohli případnou ratifikaci zkomplikovat. Asi nejznámější je předseda Výboru pro zahraniční vztahy (Foreign Relations Committee) Jesse Helms. Otázkou však zůstává, zda USA přistoupit chtějí. Professor Jeremy Rabkin zdůrazňuje, že ačkoliv jsou státy v době války vyjmuty z dodržování pravidel UNCLOS, pouze tribunál soudců rozhoduje o tom, co válka je a co ne a díky tomu může rozhodnout odlišně od amerických zájmů. Náměstek ministra zahraničí John Negroponte argumentoval tím, že neúčast staví USA do situace, kdy nemají ani zástupce, jež by kontrolovat data předkládaná ostatními státy v podkomisi UNCLOS (Howard 175-176). John Bellinger, bývalý poradce Condoleezzi Rice, prosazoval názor, že podpis UNCLOS pomůže lépe chránit bezpečnost a zájmy USA (Hansen 2008). Na druhou stranu USA zůstávají participantem Ženevské konvence o kontinentálním šelfu z roku 1958, který teoreticky rozšiřuje práva státu ještě více než UNCLOS (Howard 2009: 164-181). Pakliže energetická bezpečnost u RF znamená dostatek odbytišť s co nejvyššími možnými příjmy, u USA nabývá právě druhého významu. A to i přesto, že americké zásoby ropy a plynu jsou poměrně velké. Pokud bylo výše uvedeno, že současnost lze označit za éru energeticky vysoce náročných průmyslových odvětví a uhlovodíkových ekonomik, u USA toto tvrzení platí doslova dvojnásob. U ropy přesahuje spotřeba vlastní produkci dvojnásobně. U plynu spotřeba překračuje vlastní produkci jen asi o 13%. A to se USA řadí na třetí místo ve světové produkci ropy, drží se i na špici producentů plynu díky těžbě břidlicového plynu. Domácí produkce i tak není schopna pokrýt poptávku a nová bohatá naleziště by snížila

51

Ratifikaci se velmi opatrně pokoušel přednést Senátu také prezident Bush. Dopučil Senátu přijetí UNCLOS v rámci NSPD-66, kde považuje ratifikaci za možnost upevnění suverenity, možnost využívat případné rozšířené zóny 350 mil a zajistí suverénní práva na suroviny v oblasti. Současná administrativa se cítí, slovy Hillary Clintonové, zavázaná k její ratifikaci (Howard 2009). Do dnešního dne však k ratifikaci nedošlo.

35

závislost na cizí produkci i zranitelnost v rámci energetické bezpečnosti. Oblast Aljašky je poměrně surovinově (i energeticky) bohatá, nicméně velmi zranitelná. Aljaška je významným strategickým územím v bezpečnostním a obranném systému USA. Zpřístupnění bude vyžadovat větší přítomnost sil, které by ji bránily a tedy větší investice.

4.4.3.1. Politická strategie USA pro Arktidu Spojené státy se v současné době řídí směrnicí National Security Presidential Directive and Homeland Security Presidential Directive z ledna 2009. Tato směrnice upravuje vztah čistě k Arktidě a nahrazuje, resp. rozšiřuje dokument Presidential Decision Directives/NSC26 US Antarctica Policy z roku 1994, která zahrnovala obě polární oblasti. Antarktida má svůj vlastní stabilní právní režim, jež neprochází takovou změnou dynamiky vztahů jako je tomu na opačnému pólu. V porovnání s jinými aktéry USA přistupují k této změně opatrněji, čehož je důsledkem dlouhodobě nespecifikovaná politika vůči oblasti okolo severního pólu v podobě, v jaké ji představili např. Kanada a Rusko. Současná úprava také není příliš rozsáhlá ani tak komplexní a zahrnuje tyto hlavní oblasti: 

národní bezpečnost a národní bezpečnostní zájmy v Arktidě,



mezinárodní správa,



prodloužení kontinentálními šelfy a spory o hranice,



podpora mezinárodní vědecké spolupráce,



námořní přeprava v arktickém regionu,



otázky ekonomického charakteru zahrnující energetické suroviny,



ochrana životního prostředí a zachování přírodních zdrojů,



zdroje surovin (NSPD-66 2009).

Na první místě stanovuje dokument národní bezpečnost a národní bezpečnostní zájmy v Arktidě. Ty zahrnují protiraketový systém, systém včasného varování, strategické odstrašování, přítomnost v pobřežních vodách, námořní operace bezpečnostního charakteru a zajištění svobody plavby a přeletu ad. USA zdůrazňují, že jsou odhodlány jednat i nezávisle při zajišťování těchto zájmů, přičemž prosazují větší aktivitu a vliv, jež k tomu má vést (také za přítomnosti námořní síly). Jako hlavní priorita je označena svoboda moří. To, spolu s výše uvedenou svobodou plavby, může být chápáno jako vzkaz Kanadě. V rámci mezinárodní správy Arktidy vyzdvihuje roli Arktické Rady, ale zdůrazňuje, že by nemělo dojít k transformaci na mezinárodní organizaci ani k vytvoření právního režimu podobného tomu 36

v Antarktidě. Bush zde nabádal k přijetí UNCLOS a využití z toho plynoucích výhod. Hlavní přednost je spatřována v možnosti aplikovat ustanovení o rozšíření oblasti na základě propojení s kontinentálním šelfem. A to v duchu národních zájmů energetické bezpečnosti. V rámci hraničních sporů je dotčen spor s Kanadou. Významnější ustanovení však představuje závazek, byť bývalého prezidenta, ratifikovat smlouvu o námořních hranicích mezi USA a Ruskem z roku 1990. Surovinové zásoby budou podle direktivy hrát významnou roli v rámci zvyšování světové poptávky, jakožto oblast s největšími neobjevenými zásobami energetických surovin (Tamtéž). Zvýšený zájem USA znamená posun z role, kterou Rothwel nazval “minor power” a začíná postupně prosazovat své postavení supervelmoci.52 Z prezidentské direktivy je cítit zvýšené napětí především kvůli pravděpodobnému zvýšení aktivit v Severním ledovém oceánu. USA sice prosazují, aby status Severozápadní cesty byl mezinárodní, na druhou stranu by to umožňovalo všem ostatním státům využívat vody s odkazem na právo pokojného průjezdu bez toho, aniž by si mohly Kanada či USA stěžovat na porušení norem. Jaká by byla reakce USA na zvýšený pohyb např. čínských lodí je otázkou, která prozatím zůstává nezodpovězena. 4.4.3.2. Spor v Beaufortově moře Kanada i USA mají v rámci arktické politiky hodně společných zájmů.53 V roce 1988 podepsali Arctic Cooperation Agreement. Výjimku tvoří především výše popsaný spor o status Severozápadní cesty a neshody v Beaufortově moři. Výsek Beaufortova moře je oběma státy považován za oblast jejich národní suverenity. Spor vychází z odlišného přístupu obou státu. Kanada staví svůj nárok na Saint Petersburgské smlouvě z r. 1825 mezi Ruskem a Velkou Británií (VB), do níž Kanada vstoupila namísto VB. USA prosazují moderní přístup uplatňující pravidlo, že by námořní hranice měla být ve stejné vzdálenosti od pobřeží obou států na půl cesty mezi jakýmikoliv dvěma pevninskými body obou států (Lewis-Koskinen 2010).54 Kvůli neúčasti USA na UNCLOS není možné posunout spor příslušnému tribunálu.

52

Huebert označuje USA spolu s RF za dva nejvýznamnější aktéry arktických vztahů, avšak s ohledem na aktivitu za spíše váhavého hráč (2009: 8), čímž dává Rothwelovi za pravdu. 53 Howard (2009: 2) zmiňuje především „search and rescue“ systém, bezpečnost, environmentálním bezpečnost, udržitelný rozvoj a další. 54 Sporné území je znázorněno na mapě vytvoře Lewis-Koskinenem. Viz příloha č. 13.

37

4.4.4. Norsko Na poli energetických surovin a těžby v Norském moři je severská země již tradičním hráčem. V 60. letech byly objeveny značné zásoby energetických surovin, jejichž těžba začala ve velkém o dvě desetiletí později. Za tu dobu se Norsko stalo významným dodavatelem energetických surovin nejen do Evropy, kde vytváří konkurenci ruským dodávkám. Podle některých odhadů dosáhla norská naleziště svého maxima na konci 90. let, resp. na přelomu tisíciletí. Představitel Norwegian Petroleum Bente Nyland odhaduje, že k rapidním poklesu dojde nejpozději do roku 2013. Ačkoliv se norské vlády chovaly poměrně zodpovědně a velké investice byly vedeny do neropného průmyslu v rámci diverzifikace a snížení závislosti, příjmy tvoří stále velkou část zdrojů státního rozpočtu. Howard (2009) je odhaduje až na jednu třetinu s tím, že průmysl spojený s těžbou zaměstnává až 250.000 osob. I z toho důvodu se Norsko začalo dívat na možná nová naleziště s nadějí udržitelnosti dosavadní úrovně příjmů z „petrodolarů“ a zaměstnanosti. Norsko je však také tradiční rybářskou zemi. Udržitelnost obou odvětví se ale dostává do vnitřního společenského střetu. Nová naleziště by údajně zdecimovala loviště, což vede k odporu části společnosti k jejich otevření (Tamtéž). Norsko se stalo signatářem UNCLOS roku 1996. Z výše uvedených pravidel vyplývala Norsku povinnost předložit své územní nároky již v roce 2006. Tedy před velmi vlivným dokumentem USGS. Své požadavky předložili subkomisi za minutu dvanáct, nutno dodat, že úspěšně. Rusko je sice nejaktivnějším, Norsko však prozatím nejúspěšnějším z arktické pětky. Usilovalo o získání zóny o rozloze 250 000 km² zahrnující oblasti Norského moře známé jako Herring Loophole nebo také Banana Hole ležící za EEZ, resp. mezi EEZ Ruska a Norska a dále Západní Nansenovu pánev (the Western Nansen Basin) severně od Svalbardů. Komise OSN požadavek akceptovala v roce 2009 a to v rozsahu 235.000 km². Vytvořil se tak precedent, který Moskva jen velmi těžce akceptovala. Mezi oběma zeměmi se vedl spor o tzv. šedou zónu – jedná se o přilehlé vody Svalbard, kde se mají nacházet značené zásoby ropy a plynu (Tamtéž). Při pohledu na mapu severu je více než jasné, že suroviny nejsou jedinou bernou mincí souostroví. Svalbardy představují významný geopoliticky a vojensky strategický bod v Severním ledovém oceánu, jež umožňuje nejen efektivní kontrolu oblasti jako celku a Severovýchodní cesty, ale může sehrávat svou roli i v obranném plánování jak Ruska, tak Norska. Základními politickými dokumenty Norska jsou strategie

38

The Norwegian Government‟s High North Strategy z roku 2006 a New Building Blocks in the North z roku 2009.55 Ruské stupňování napětí vedlo k výraznému ochlazení vzájemných vztahů. Na přelety reagovaly politické špičky prohlášením, že Moskva první používá sílu, až následně diplomacii. Norský generál Sverre Diesen však odmítl tvrzení, že zde bylo bezprostřední nebezpečí války. Významný politický střet se týkal právě Svalbard. Na základě smlouvy z roku 1920 může Rusko nárokovat zdroje surovin nalezené na pevnině. Smlouva se však netýká přilehlých vod ani mořského dna. Norský ministr zahraničních věcí Jonas Gahr Stoere vyjádřil zájem uplatnit EEZ v rozsahu 200 mil od pevniny Svalbard (Howard 2009). Rusko odpovědělo prostřednictvím dvou ruských válečných lodí plujících do oblasti, na kterou Norsko chtělo uplatnit vliv v souladu s mezinárodním právem EEZ (Huebert 2009: 22).56 Odpověď to byla více než výmluvná. Norsko v reakci na rostoucí napětí reagovalo navýšením obranného rozpočtu. V důsledku toho bylo námořnictvo modernizováno o novou třídu fregat (Huebert 2008: 20 bth vol65). V roce 2008 byl podepsán kontrakt na 48 nových letounů F-35s (Huebert 2009: 32). Více než 40 let přetrvávající spory a zvyšující se napětí byly ukončeny v září 2010, kdy byla podepsána smlouva o demarkaci vzájemné hranice, nahradila tak předcházející hraniční dohodu z 50. let a ukončila moratorium z 80. let na těžbu v této oblasti (Durham University 2011, Jagran Josh 2010).57 Ta vede ještě v rámci zóny 200 námořních mil od norské pevniny a je za stejnou vzdáleností od pevniny RF (Durham University 2011). Ruská část tak zasahuje do EEZ Norska a tedy zvýhodňuje Rusko. BBC (2010) uvádí, že otázka těžby suroviny bude založena na principu „společného nakládání“ s ohledem na stanovenou hranici. Norsko ve spolupráci s Ruskem tak stanovilo další precedent řešení arktických sporů. Po vyhrocené situace byli oba aktéři ochotni a schopni nalézt kompromisní řešení. Otázkou zůstává, zda bylo hlavní motivací ukončení moratoria na těžbu nebo ne.

55

Vzhledem k tomu, že oba dokumenty byly přijaty před podepsáním dohody s Ruskem o stanovení hranice, nebudou detailněji rozebírány. Dokumenty jsou dostupné na oficiálních stránkách norského ministerstva zahraničních věcí na http://www.regjeringen.no/en/dep/ud/Documents/Reportsprogrammes-of-action-and-plans/Action-plans-and-programmes/2006/strategy-for-the-highnorth.html?id=448697. 56 Howard (2009: 16) tvrdí, že v této oblasti se nepohybovalo ruské válečné námořnictvo od kolapsu SSSR. 57 Viz příloha č. 12.

39

4.4.5. Dánsko Dánské zájmy a nároky v arktické oblasti vycházejí z grónské enklávy. Na základě průzkumu USGS jsou pobřežní vody Grónska bohaté na naleziště plynu i ropy. Dánsko však vyvíjí dlouhodobou snahu sahající před výzkum USGS na podložení svého nároku na oblast nejen okolo Severního pólu. Vedle Kanady a Ruska nárokuje Lomonosův hřbet jakožto pevninské prodloužení Grónska. Dánsko ratifikovalo k UNCLOS roku 2004. Ve svém nároku se mimo Lomonosův hřbet překrývají v malé oblasti v řádech několika stovek čtverečních mil s nárokem ruským. V letech 2004-2010 vynaložila dánská vláda 42 milionů dolarů ve snaze najít nezbytné důkazy (Howard 2009:210). Pro Dány skvělé informace však přinesl kanadský vědecký tým. McNab, jež stál v jeho čele, přišel s poznatkem, že Severní pól pravděpodobně patří právě Dánům, a to na základě dlouhodobého vědeckého výzkumu v oblasti (CBCNews 2009). Dánský kabinet jakoukoliv snahu o vytvoření komplexní arktické smlouvy odmítá, oficiálně proto, že stávající rámec je dostačující. Neoficiálně se mluví o tom, že případný nový právní režim by mohl negativně ovlivnit možnosti těžby surovinových zdrojů (Huebert 2009). Takto dvoukolejný přístup je patrný v rámci celé politiky Dánska i ostatních aktérů, typicky Ruska. Na jedné straně se Dánové aktivně podílí na výzkumné spolupráci s Kanaďany a USA, na straně druhé je zde vleklý spor s Kanadou o Hansův ostrov a zvýšená militarizace Arktidy. Stejně jako u RF a Kanady je částečná militarizace nezbytnou reakcí na zvýšený pohyb lodí a předpoklad dalšího nárůstu počtu plavidel v oblasti, jakožto důsledek otevírání se regionu. Bude nezbytné zvýšit bezpečnost pobřeží na jižní části Grónska, podél níž vede Severozápadní cesta, nově vybudovat potřebnou infrastrukturu na severní části za předpokladu vymizení ledové pokrývky. Od 80. let je na ostrově také americká základna Thule, jež je součástí North American Aerospace Defense Command (NORAD). Právě zde má dojít k umístění velitelských struktur dánských jednotek. Součástí zvýšené vojenské přítomnost jsou i Arctic Response Force a bojové letouny, tedy všechny tři složky, jež „budou chránit a prosazovat dánskou suverenitu nad Grónskem“ (BBC 2009). Otázka dánské suverenity nad Grónskem bude velmi pravděpodobně do budoucna vystavena dalšímu tlaku. V roce 2008 proběhlo referendum, v němž si Inuité odhlasovali rozsáhlou autonomii. Ta se týká také nakládání se surovinovými zdroji (Severské listy 2008, BBC 2008,NYTimes 2008). Nabízí se otázka, zda budou ostrované do budoucna usilovat o úplnou samostatnost a Dánsko

40

tak ztratí přístupový bod do Arktické pětky.58 Politicky adekvátní dokument stanovující limity dánského přístupu byl vydán v roce 2008 pod názvem Arktis i en brydningstid.59 Rozsáhlé investice do zbrojení v Arktidě byly schváleny parlamentem v červnu 2009 jako plán pro léta 2010-2014 v rozsahu 600 milionů dánských korun (Barents Observer 2009). Je zřejmé, že grónská autonomie by nebyla schopna takové investice utáhnout samostatně. Zajišťování bezpečnosti i zahraniční politika tak stále spadají pod kodaňské mocenské centrum. 4.4.6. Další aktéři 4.4.6.1. Evropská Unie Lisabonská smlouva mimo jiné vytváří funkci Vysokého představitele pro společnou bezpečnostní a zahraniční politiku. O společné nebo jednotné zahraniční politice se ale hovořit nedá. Dánsko tedy vede svou politiku samostatně, Norsko stojící mimo EU také. Společenství jako celek přijalo značné množství komplexních dokumentů reflektujících probíhající změny v širších souvislostech,60 které deklarují zájmy EU jako celku. V říjnu 2008 byla zveřejněn dokument pro Arktidu Evropským parlamentem, v listopadu 2008 následovala Komise a v prosinci 2009 Rada EU. V roce 2008 byl vydán již zmíněný dokument Climate Change and International Security. Motorem zájmu Společenství jsou především klimatické změny, zvyšující se dynamika geostrategických vztahů a bezpečnostní zájmy EU s cílem vytvořit oficiální politiku EU pro Arktidu. Nejrelevantnějším dokumentem je pak zřejmě The European Union and the Arctic Region z roku 2008,61 jež stanovuje tří základní pilíře:

58

V současné se jeví úplná samostatnost Grónska spíše nereálně. Dánské dotace představují dvě třetiny grónského rozpočtu, přičemž závislost na těchto příjmech by měla snížit částečná autonomie v nakládání se surovinovým bohatstvím. Navíc celá grónská populace nedosahuje ani 60.000 obyvatel, není zde tradice samostatného vládnutí a ve vztahu k arktickým nárokům představuje Kodaň daleko lepší vyjednávací pozici. 59 Dokument v době přípravy práce nebyl na oficiálních stránkách k dispozici v jiném než dánském jazyce. V originálním znění dostupné např. na http://arcticportal.org/images/stories/pdf/DANSK_ARKTISK_STRATEGI.pdf 60 Dokumenty se převážně dotýkají námořních cest (dokument An Integrated Maritime Policy for the European Union), environmentálních otázek, dopadů tání ledovců na pobřežní státy EU, rybářský průmysl, práva a životní podmínky Inuitů apod. 61 Oficiální název je Communication From the Commission to the European Parliament and the Council the European Union and the Arctic Region. Západoevropská unie (ZEU) přijala „arktické dokumenty“ v červnu 2007 a v listopadu 2008. Nejdůležitějším je Europe‟s Northern Security Dimension právě z roku 2008.

41



Ochrana a zachování Arktidy v souladu s původním obyvatelstvem,



podpora udržitelného využívání zdrojů surovin,



přispět k posílení multilaterální správy Arktidy (Rada EU 2011).

V politické oblasti je hlavním záměrem zajištění: 

bezpečnosti a stability,



striktní pojetí ochrany životního prostředí s důrazem na prevenci,



udržitelný způsob využívání nerostného bohatství a otevřený a rovný přístup k nim (Tamtéž).

Evropská komise (2008) tvrdí, že „surovinové zdroje mohou přispět k posílení surovinové bezpečnosti EU.“ Evropská nejednost se právě v otázce dodávek surovin projevuje velmi výrazně. Větší zdroje Norska či Dánska by do budoucna znamenaly snížení závislosti na Rusku a otupění tohoto nástroje ruské zahraniční politiky. Není tedy divu, že z dokumentů vyplývá podpora rozvoji těžby v Arktidě, kdy je zmíněna možnost investic ze strany Evropské investiční banky. EU má také největší světovou námořní flotilu. Její zájem na mezinárodním statusu severních cest je tedy totožný s USA na úkor Kanady a Ruska. Stejně jako Dánsko EU spatřuje dosavadní právní režim za dostačující, nicméně by to však nemělo bránit rozvoji nových vztahů s tím, že multilaterální dohody ve vztahu k Arktidě jsou potřeba. EU chce tímto posílit své postavení. Jako první krok si stanovila získat pozorovatelský status u Arktické Rady (Taméž).62 V lednu letošního roku Michael Gahler, poslanec Evropského parlamentu, urgoval za posunutí arktické otázky do hlavních oblastí zájmů EU, což poslanci Evropského parlamentu odsouhlasili. Došlo tak k vyrovnání ochrany životního prostředí a snahy nezůstat mimo „soutěž o ropu, plyn a rybářský průmysl“ (Evropský parlament 2011 I).63 Je zřejmé, že EU reagovala poměrně pozdě i přesto, že má tři arktické státy (Finsko, Švédsko, Dánsko), klimatické změny se jí citelně dotýkají a spory se odehrávají v blízkosti hranice EU, což by měla být její zájmová oblast. EU reagovala v podstatě až na zvýšenou aktivitu ostatních světových aktérů a snaží dohnat ztrátu ve svém postavení v arktické aréně.

62

Tento požadavek byl původně odmítnut v roce 2009 z iniciativy Kanady (Phillips 2009). Rozhodování poslanců bylo výrazně ovlivněno havárií v Mexickém zálivu a volali po přísných mezinárodních podmínkách těžby, aby se takové události v Arktidě předešlo. 63

42

4.4.6.2. NATO Čtyři členové arktické pětky jsou současně členy Severoatlantické aliance. Jaap de Hoop Scheffer (2009 – I) vyjádřil myšlenku, že NATO by se mohlo stát fórem pro řešení sporů mezi členy jak Aliance, tak arktické pětky. Nedávno přijatá strategie Active Engagement, Modern Defence se však vzrůstajícím napětím v oblasti „High North“, jak je v NATO region označován, nezabývá. Zvýšení vojenské přítomnosti ze stran arktických států, především RF, by mělo být reflektováno také Aliancí. Otázkou zůstává, zda Aliance disponuje nebo bude v brzké době disponovat dostatečnými kapacitami odpovídajícími arktickým proměnlivým podmínkám tak, aby byla schopna odstrašit RF od případných unilaterálních akcí.64 Arktida byla v NATO součástí plánování v rámci spolupráce s Ruskem na pátracím a záchranném systému,65 intenzivnější zájem se však objevuje až v poslední době. V lednu 2009 byla pod záštitou NATO uspořádána konference Security Prospects in the High North: Geostrategic Thaw or Freeze? zaměřená čistě na proměňující se dynamiku vztahů v Arktidě a z toho vyplývající konsekvence. Důvodů, proč by se měla Aliance angažovat, je několik. Za prvé NATO je základním garantem bezpečnosti západních států. Pokud tedy Kanada hovoří o ohrožení suverenity, USA argumentuje obranou Aljašky, RF se navrací k praktikám studené války a dochází k zvýšení přítomnosti vojenských prostředků v oblasti, Arktida logicky musí být objektem zájmů Aliance. Pokud má NATO zájem na udržení svého postavení v rámci MVZ, měla by se angažovat tam, kde dochází k zvýšenému napětí a nadto se přímo dotýká členských států. Bailes (2009) doplňuje ještě rozsáhlé kapacity a zkušenosti v rámci záchranného a pátracího systému. Problém spočívá v tom, že rozhodování v NATO musí být jednotné. Pokud ale členské státy nebudou schopny nalézt společnou řeč mimo prostředí Aliance, je pravděpodobné, že se tak stane i na její půdě. Tím může být její role značně oslabena. 4.4.6.3. Čína Země středu se v současné době řadí mezi energeticky velmi „hladové“ země. Zajištění dostatečný dodávek energetických surovin je nezbytným předpokladem pro udržení ekonomického růstu. Ruské zdroje jsou dopravovány vybudovanými dopravními trasami, arktické zdroje jsou však v hledáčku Pekingu taktéž. Bylo by však chybné dávat čínský zájem

64 65

V podobném duchu se také vyjádřil britský premiér. Příkladem je cvičení Arctic-sarex 96 Khabarovsk z roku 1996.

43

do souvislosti čistě s nerostným bohatstvím. V roce 1999, 2003 a 2008 vedla Čína expedice,66 oficiálně z vědeckých účelů (Lasserre 2010), v současné době ale zkoumají také dopady sezónního uvolnění Arktidy v hospodářské, politické a bezpečnostní oblasti (Jakobson 2010). Investovali také do nákupu ledoborců vhodných právě pro arktické vody a zintenzivňují svůj zájem o Arktidu. V roce 2008 požádali o pozorovatelský status při Arktické Radě. Lasserre (2010) stanovuje dvě základní příčiny čínského zájmu: suroviny a otevření severní cesty, které by výrazně zkrátilo trasy obchodních lodí a zrychlilo tak přesun zboží, což je pro Čínu jako silně proexportní zemi v centru pozornosti. Lze tedy očekávat, že Čína bude prosazovat mezinárodní status na vrub Kanady a RF. Přítomnost čínských lodí v blízkosti amerického, resp. severoamerického pobřeží vyvolává nejen na straně USA, ale i ostatních aktérů značné znepokojení, především z hlediska bezpečnostního. Wade (2008) pracuje s tezí, že se Peking připravuje do budoucna na Arktidu bez ledu. Podkládá své tvrzení výraznými investicemi např. na Islandu, kde již nepůsobí americké jednotky. Ty byly vystřídány právě čínským kapitálem. Přístup ke zdrojům má však do značné míry ztížen jakožto nearktický stát bez možnosti suverénních práv ke kontinentálním šelfům. Pro Čínu se otevírá cesta k surovinám skrze investice. RF již dnes není schopna financovat modernizaci těžebních zařízení samostatně, není pochyb, že Peking bude v tomto ohledu projevovat iniciativu. Z asijských zemí však není Čína jediná. Pro Japonsko či Jižní Koreu, které také otevřeně projevily zájem, znamená otevření kratší severní cesty velmi zajímavou alternativu současným trasám. 4.4.6.4. Arctic Council (Arktická Rada) Již bylo uvedeno, že prvním krokem k vytvoření Rady byl podpis AEPS v roce 1991. Arktická Rada pak vznikla v září 1996 podpisem tzv. Ottawské deklarace (the Declaration on the Establishment of the Arctic Council) v Ottawě67 jakožto mezivládní fórum pro zajištění spolupráce a koordinace vycházejíc z pozitivního odkazu AEPS. Nejedná se však o mezinárodní organizaci s pevným právním postavením. I přesto je ale nejvýznamnější fórem zaměřeným na problematiku arktického regionu. V současné době tvoří členskou základnu arktická osmička. Samostatnou kapitolou jsou tzv. Permanent Participants. Tento statut mohou získat pouze organizace vytvořené původními obyvateli. Pozorovatelský status je

66

Čína má obecně jeden z nejrozsáhlejších vědeckých výzkumů v polárních oblastech. Od roku 1984 provedla 26 expedic do Antarktidy. K severnímu pólu se obrátila v polovině 90. let. 1997 se Čína připojila k the International Arctic Science Committee (IASC), což je nevládní organizace zabývající se multidisciplinární výzkumem v Arktidě (Jakobson 2010). Obecně je možné říci, že výzkum Arktidy má v Číně poměrně silné zázemí. 67

Plné znění dokumentu dostupné na http://arctic-council.org/filearchive/ottawa_decl_1996-3..pdf.

44

přiznávám nearktickým státům (dnes jej mají Francie, Německo, Nizozemí, Polsko, Španělsko, Velká Británie) dále je určen pro IGO i

NGO. V rámci Rady funguje šest

pracovních skupin,68 zajímavostí je, že každá pracuje pod svým vlastním specifickým mandátem. Předsednictví v Radě je založeno na rotačním principu (Arctic Council 2007). Původní úkoly byly ochrana unikátního životního prostředí, udržitelný rozvoj a spolupráce a podpora původního obyvatelstva. Zvyšující se intenzita vztahů tato témata však již přesahuje, což se projevilo také v počtu pracovních skupin. Proměna si také žádá intenzivnější kooperaci, nicméně státy, USA především, odmítají rozšířit mandát Rady k přijímání závazných rozhodnutí a k řešení právních otázek.

5. Zhodnocení z hlediska stanovených hypotéz Pracovní hypotéza zněla, že došlo k výraznému vzestupu významu Arktické oblasti. Hypotéza předpokládala vzestup za splnění dvou podmínek – zpřístupnění oblasti, jež je zároveň podmínkou druhého předpokladu a to zpřístupnění nalezišť. Oficiálních vládní i mezivládní dokumenty, projevy EU, NATO, IGO‟s i NGO‟s deklarují značný nárůst pozice Arktidy v politice zainteresovaných států. Rusko, USA i Kanada ji z různých důvodů spojují s problematikou národní bezpečnosti. U všech aktérů nabírá na intenzitě řešení otázek především environmentální, národní i energetické bezpečnosti. Spory jsou také do značné míry medializovány napříč světovými deníky. To, že se nejedná pouze o regionální otázku, ale otázku s globálními dopady (především, ale nejen v souvislosti s klimatickými změnami) potvrzuje zájem států jako je Čína, Jižní Korea či Japonsko, které si hodně slibují od otevření severních cest. Je velmi pravděpodobné, že pokud by nedošlo k redukci ledové pokrývky, dynamika vztahů by byla odlišná. A to z několika důvodů. Oblast by nebyla přístupná, což by znemožnilo průzkum typu USGS. Ohledně nalezišť by dále panovala spíš představa než vědecky podložená argumentace, výzkum podmořského dna a kontinentálních šelfů by nebyl možný, stejně jako případná těžba. Severní cesty by zůstaly po většinu roku neprůjezdné, pro obchodní země ne tak zajímavé, severní hranice USA, Kanady a Ruska by tím pádem zůstaly

68

Arctic Contaminants Action Program (ACAP), Arctic Monitoring and Assessment Programme (AMAP), Conservation of Arctic Flora and Fauna (CAFF), Emergency Prevention, Preparedness and Response (EPPR), Protection of the Arctic Marine Environment (PAME), Sustainable Development Working Group (SDWG) (Arctic Council 2007).

45

v bezpečí. Nicméně vytvoření či vytváření arktické politiky, která dříve de facto i de iure neexistovala, je nejpádnějším důkazem zvýšeného zájmu. Arktida se postupně dopracovala mezi hlavní témata zainteresovaných států, které ji věnují začnou pozornost. První hypotéza je tedy potvrzena. Musí však být doplněna dalším aspektem a tím je již analyzované otevření regionu pro námořní plavbu, které v počátku neobsahovala. Oblast Arktidy se tak dostala mezi hlavní politické otázky významné skupiny aktérů mezinárodní politiky. V porovnání s nezájmem z průběhu 90. let zaznamenala oblast enormní nárůst politického zájmu v širokém spektru otázek. 5.1. Aplikace poznatků na teorii konfliktu Charakteristiku konfliktu, tak jak ji nastínili Pšeja i Waisová, situace v Arktidě zcela splňuje – státy arktické pětky (osmičky) jsou doplněny EU, Severoatlantickou Aliancí, Čínou ad. Aktéři své, do značné míry neslučitelné, zájmy i prosazují, když jednají v duchu své arktické politiky, kterou povětšinou nadefinovaly v oficiálních dokumentech významné povahy (dokumenty strategické povahy RF, Kanady, prezidentská direktiva v USA atd.). Neslučitelnost zájmů je typická pro úvodní fáze konfliktu. V průběhu jeho vývoje však může dojít k ustoupení z některých požadavků jakožto prostředku dosažení dohody. Nicméně projevy jednotlivých státníků, nejvýrazněji RF a Kanady, prozatím tuto možnost vylučují. Přiblížit obsahové pojetí termínu konflikt lze pomocí jednotlivých kategorií či úrovní. Rozlišujeme konflikty ozbrojené a neozbrojené, násilné a nenásilné, symetrické a asymetrické atp. Nejzákladnější kategorií je geografické, resp. prostorové vymezení. Bjørn Møller (2004) rozlišuje v této úrovni konflikty mezinárodní, transnacionální, vnitrostátní, přičemž u každého rozlišuje, zda jsou násilné nebo nenásilné. V kontextu arktické oblasti a nazírání na stát jako na black box, jsou pak relevantní konflikty mezinárodní (resp. mezistátní).69 Situace v Arktidě naplňuje také znaky politického konfliktu dle Franka Pfetsche a Christophera Rohloffa:70 1. existuje zde střet překrývajících se zájmů o území, naleziště či status severní cesty,

69

Pro mezinárodní konflikty je „symptomické, že se odehrávají mezi dvěma či více státními celky a většinou se pro ně používá termínu válka. Válka je ovšem termín, ohledně něhož nepanuje terminologické jasno“ (Šmíd 2010: 24). Opět by však bylo chybné stavět rovnítko mezi pojmy mezistátní konflikt a válka. Většina mezistátních konfliktů (politické, ekonomické aj.) válkou nekončí. 70 Teoreticky jej vymezila Waisová (2005: 136) a byl rozšířen autorem o body 6,7 a 8.

46

2. střet trvá již delší dobu, při reflektování i historických sporů, které nabyly nové intenzity a obsahu v souvislosti s proměnou mezinárodního prostředí, se doba ještě více prodlužuje. 3. Střet má také svůj rozsah, 4. probíhá mezi několika stranami, jež deklarovaly prosazovat svůj zájem zcela otevřeně, 5. přičemž tyto strany představují hlavně státy či IGO. 6. Je možné přesně identifikovat oblast, ve které se střet odehrává, 7. stejně jako příčiny (zdroje) a 8. vývojové tendence střetu. Vývojové tendence je možné jinak označit jako dynamiku konfliktu. To znamená, že konflikty v různém čase nabývají odlišné intenzity a díky tomu je můžeme rozlišovat. Waisová (2005: 139) rozeznává sedm stupňů intenzity konfliktu, přičemž pro zájmový region jsou aktuální první tři fáze – latentní, fáze manifestace a dále eskalace konfliktu.71 Latentní fáze vyznačující se uvědoměním si neslučitelnosti zájmu, kdy ale nedosahují intenzity, jež by vedla aktéry k rozhodnému jednání, již byla překročena. Za rozhodné jednání je možné označit jak artikulaci takových neslučitelných zájmů, což je základním rysem druhé fáze, tak např. zvýšené zbrojení (byť se jedná o dvousečnou zbraň), umístění ruské vlajky na dno i na povrch apod. Do této fáze se dostaly všechny státy arktické pětky. Z hlediska teorie se v malé míře přesunuly i do fáze eskalace, byť se to může zdát nadsazené, protože byly splněny jen některé rysy jako snaha dosáhnout svých cílů, neochota ustoupit z požadavků, hledání podpory (především u OSN, resp. její komise pro posuzování nároků) a zvýšení výdajů na zbrojení. Ostatní (polarizace politických elit, převzetí moci armádou, nárůst počtu sporných témat, narušení komunikace ad.) však splněny nebyly. Obzvláště komunikace se naopak zintenzivňuje, pořádají se summity a státy projevují zájem na řešení otázky. Norsko je typickým příkladem, že nemusí dojít k dalším fázím a spor může být ukončen dohodou. Nicméně kritéria prvotních stádií jsou splněna a je tak možné označit situaci jako konfliktní, čímž je potvrzena druhá hypotéza.

71

Heidelberský institut pro výzkum míru a konfliktu pracuje se základním dělením konfliktů na násilné a nenásilné a dle toho přisuzuje konfliktu intenzitu. Arktida by v tomto teoretickém rámci zastávala pozici nenásilného konfliktu a tedy nízké intenzity.

47

Nabízí se otázka, o jaký konflikt se jedná z hlediska typologie. Realisté vysvětlují vznik konfliktů v MVZ jako důsledek anarchické povahy uspořádání mezinárodního systému. Šmíd (2010: 32-33) pracuje se dvěmi základními (hrubými) děleními možných příčin konfliktů.72 Jedná se o konflikt zájmů a konflikt hodnot. Konflikt zájmů představuje rozpor vedený o hmotný statek v podobě ekonomického profitu, zdrojů, surovin. Do konfliktů zájmů řadí především konflikty o území, ekonomický a politický konflikt. Zde by tedy spadala arktická otázka. Přímo konflikty o zdroje zahrnuje ve své typologii Rupesinghe, dle kterého jsou založeny na soupeření o ekonomickou moc a přístup k přírodním zdrojům (Šmíd 2010, Rupesinghe 1996). V Rupesingheho teoretickém rámci by bylo možné klasifikovat intenzitu konfliktu jako stálý mír (Šmíd 2010). Jednoznačná bezchybná kategorizace není možná ve většině konfliktů. U Arktidy je třeba vnímat také bezpečnostní aspekty otevírání severní cesty, otázky suverenity zdůrazněné Kanadou ad. Ottawou prosazované historické nároky a názor, že vzdálený sever je zdrojem národní identity by už totiž spadaly do kategorii konfliktů hodnot. Nedílnou součástí konfliktů je také fáze řešení, resp. vyřešení. Ve vývoji konfliktu nemusí k vyřešení vůbec dojít jako u zamrzlých konfliktů (např. Náhorní Karabach), stejně jako může tato fáze nastat v podstatě ihned po objevení se konfliktu. Třetí hypotéza předpokládala racionalitu aktérů a zájem na mírovém, nenásilném a neozbrojeném řešení sporů. Potvrzení či vyvrácení hypotézy trpí určitou mírou relativity ve vztahu k budoucnosti. Může vycházet z analýzy známých faktů a dosavadního vývoje událostí. Ty naznačují, že v současné době vedou aktéři dvoukolejnou politiku. Na jedné straně prosazují mírové řešení, systém bilaterálních a multilaterálních smluv a zdůrazňují zájem na politickém řešení situace. Druhou kolej představuje proces zvýšené militarizace regionu, provokativní akce a ostré projevy čelních státníků. Zvýšená vojenská přítomnost je sama o sobě dvousečnou zbraní. Primární důvod je spatřován především v zajištění bezpečnosti, které je nezbytným a logickým krokem, na něž mají státy plné právo. Na druhou stranu silná medializace tohoto procesu, míra zkreslení a cílená interpretace, jež je s tím spojena je i dobře využitelná pro politické špičky a jejich argumentaci - na mezinárodním poli si tak mohou připravovat půdu pro další jednání, ve vnitrostátní politice tak mohou ovlivňovat veřejné mínění. To pak dále roztáčí spirálu mediálně dobře prodejných titulků a podporuje dojem, že se stahují mračna

72

Ačkoliv je autor přímo spojuje s ozbrojeným střetem, pro tuto práci byly převzaty v širším pojetí konfliktu.

48

ozbrojeného konfliktu. To však není úplně na místě. Přítomnost vojsk má primárně obranný charakter. Sled událostí spíše ukazuje na diplomatická řešení deklarovaná snad ve všech oficiálních textech. Nejvýraznějšími důkazy jsou vyřešení několik desítek let starého sporu mezi Norskem a RF, summit všech aktérů na dané téma z roku 2010 v Moskvě,73 ministerská setkání v rámci Arktické Rady, společné vědecké expedice ad. Ostrá argumentace a využití budování obranných perimetrů jako politického nástroje slouží k vytvoření co nejlepší vyjednávací pozice a k demonstraci odhodlaného politického postupu. Střet pětice aktérů, z nichž čtyři jsou členy NATO, tři jsou významně provázáni v EU nebo i samotný střet mezi USA a RF by představoval ztráty vždy převyšující zisky.

6. Závěr Posledních dvacet let je pro Arktidu obdobím znovu obnoveného zájmu. V době studené války jí dominovala vojensko-strategická dimenze. S jejím koncem byl i tento zájem oslaben a pozornost mezinárodní politiky byla soustředěna na jiné oblasti. Arktida byla na vedlejší koleji. Klimatické změny a jejich dopady v Arktidě však postupně začaly upoutávat stále větší pozornost. Staly se spouštěcím mechanismem doposud neukončeného procesu zvýšeného zájmu o celou oblast. Vývoj nekopíroval situaci studené války a nezůstalo ani u jediné dimenze. V rámci mezinárodní politiky se životní prostředí a jeho změny staly jednou z mnoha otázek. Mezi ně patří bohatá surovinová naleziště, bezpečnostní aspekty, otázky námořní dopravy, otázky právního statusu Arktidy, právních nároků na poslední místo na Zemi, kde nebyla definitivně ustanovena státní moc ať už kvůli nezájmu nebo do značné míry ztíženým podmínkám pro vytyčení hranic. S postupným mizením ledové pokrývky mizí i překážky, které tomu bránily. Na druhou stranu se objevují překážky nové jako nedávno objevená bohatá naleziště surovin. Pětka arktických států (USA, Kanada, Rusko, Norsko a Dánsko) se střetává v nárocích na rozšíření svých území a EEZ, jež uzavírají okolí Severního pólu, především ze dvou důvodů - kvůli surovinám a geostrategickým a bezpečnostním dopadům otevírání se regionu. Základní rámec chování států je dán mezinárodním právem, především Konvencí OSN o mořském právu. Uplatnit však ustanovení UNCLOS bez

73

Z této konference není dostupný oficiální výstup, o jednání informovala převážně světová média. Např. BBC, viz Arctic summit in Moscow hears rival claims, dostupné na: http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-11387175

49

komplikací je složité. Mořské dno polárního regionu je doslova poseto kontinentálními šelfy, jejichž výzkum je značně komplikovaný a náročný a význam zásadní. Pokud by státy prokázaly, že šelf je prodloužením právě jejich pevniny, mohou posunout svou EEZ na 350 námořních mil. Často zmiňované otevření tras severní cesty má význam i pro nearktické státy jako obchodní trasa budoucnosti. To s sebou obnáší značné obtíže především pro Rusko, Kanadu a USA, jež budou nuceny zabezpečit svou severní hranici. Není tedy divu, že prvé dva státy prosazují status severní cesty v rámci teritoriálních vod, kde mohou vykonávat svou suverenitu. Tím se dostávají do střetu s USA, Čínou, EU ad. Vedle toho se pře vedou o již zmíněné kontinentální šelfy (a tedy naleziště surovin). Nový náboj dostaly nevyřešené územní nároky z minulosti. Napětí stupňují projevy politiků, kontroverzní kroky a rozhodnutí jednotlivých vlád, zvyšující se vojenská přítomnost a celková medializace. Kombinace faktorů, jimž dominují naleziště, vede k tomu, že situaci v oblasti je možno označit za konfliktní. Dosavadní vývoj však spíše ukazuje na politické řešení místo hrozby ozbrojeného konfliktu, jíž často zmiňují média. Vedle ostrých projevů ujišťují státy, že mají zájem na řešení neshod v rámci politické arény. Do budoucna bude rozhodující, zda některý z aktérů prokáže, že Lomonosův hřbet, nejdůležitější z kontinentálních prodloužení, je prodloužením právě jeho pevniny a zda to ostatní aktéři akceptují nebo zůstane Arktida terra nulius. Velký vliv bude mít i rychlost tání ledu; čím více bude ustupovat, o to více bude sílit tlak aktérů na dosažení řešení. Existuje předpoklad, že dynamika vztahů a intenzita jednání bude mít zvyšující se tendenci úměrně neschopnosti nalézt právně relevantní a pro aktéry akceptovatelné řešení. Z pohledu dalšího výzkumu je možné dále studovat vývojové tendence konfliktu, proces exploatace surovin, environmentální dopady i vývoj bezpečnostní situace podél pobřeží arktických států. Většina aktérů svou arktickou politiku již rozvinula. U Spojených států a EU je teoreticky možné očekávat zvýšený zájem, pokud chtějí hrát roli odpovídající jejich postavení v MVZ. Pokud se naplní předpovědi vědců o ústupu ledu, Arktida bude značně frekventovanou oblastí námořní přepravy; lze tedy předpokládat, že si Arktida znovunabytý význam udrží i do budoucna. Jaká dimenze mezinárodních vztahů jí bude dominovat však záleží na aktérech MVZ, převážně na státech arktické pětky.

50

7. Přílohy Příloha č. 1

Zdroj: Athropolis. (2011). Online text. Dostupné na: (http://www.athropolis.com/map2.htm).

51

Příloha č. 2

Zdroj: National Snow and Ice Data Center. (2001). Online text. Dostupné na: (http://nsidc.org/arcticmet/basics/arctic_definition.html).

52

Příloha č. 3

Zdroj: Stefansson Arctic Institute. (2004): Arctic Human Developement Report. On line text. Dostupné

na:

(http://www.svs.is/AHDR/AHDR%20chapters/English%20version/Chapters%20PDF.htm). Příloha č. 4

Zdroj: Brigham, L.W. (2008): Arctic Marine Shipping Assessment: What Is Driving Arctic Marine Use?? Opening the Arctic Seas: Envisioning Disasters & Framing Solutions.. (2003). Online. Dostupné na: (http://www.amap.no/). 53

Příloha č.5

Zdroj: International Boundaries Research Unit Durham University. (2011): Maritime jurisdiction and boundaries in the Arctic region. Online text. Dostupné na:

54

Příloha č. 6

Příloha č.7

Zdroj: Howard, R. (2009): The Arctic Gold Rush The New Race for Tomorrow’s Natural Resource,.s. 11. Příloha č.8 55

Zdroj: USGS. (2008): Circum-Arctic Resource Appraisal: Estimates of Undiscovered Oil and Gas Boryt of the Actic Circle. Online text. Dostupné na: (http://pubs.usgs.gov/fs/2008/3049/fs2008-3049.pdf).

56

Příloha č. 9

Zdroj: USGS. (2008): Circum-Arctic Resource Appraisal: Estimates of Undiscovered Oil and Gas Boryt of the Actic Circle. Online text. Dostupné na: (http://pubs.usgs.gov/fs/2008/3049/fs2008-3049.pdf).

57

Příloha č. 10

Lawson W. Brigham. (2008): AMSA U.S. Arctic Research Commission Arctic Marine Shipping Assessment: What Is Driving Arctic Marine Use?? New England Center, UNH ~ Coastal Response Research Center.

58

Příloha č. 11:

Zdroj: Lasserre Frederic. (2010): China and the Arctic: Threat or Cooperation Potential for Canada? Canadian International Council and Center of International Relations The University of British Columbia.

Příloha č. 12

Zdroj: BBC. (2010): Russia and Norway sign maritime border agreemen. http://www.bbc.co.uk/news/business-11316430

59

Příloha č. 13:

Zdroj: Baker, B. Filling an Arctic Gap- Legal and Regulatory Possibilities for Canadian-U.S. Cooperation in the Beaufort Sea. Vermont Law Review, Vol. 34, s. 58-120. Online verze. Dostupné na: (http://lawreview.vermontlaw.edu/articles/v34/1/baker.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

60

8. Použitá literatura Primární zdroje Arctic Council. (2009): Arctic Marine Shipping Assessment 2009 Report. On line text. Dostupné

na:

(http://arcticportal.org/uploads/4v/cb/4vcbFSnnKFT8AB5lXZ9_TQ/AMSA2009Report.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Baker, B. Filling an Arctic Gap- Legal and Regulatory Possibilities for Canadian-U.S. Cooperation in the Beaufort Sea. Vermont Law Review, Vol. 34, s. 58-120. Online verze. Dostupné na: (http://lawreview.vermontlaw.edu/articles/v34/1/baker.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Borgerson, S. G. (2008): Arctic Meltdown. Foreign Affairs 87, č. Mar/Apr2008. Budzik, P. (2009): Arctic Oil and Natural Gas Potential. U.S. Energy Information Administration Office of Integrated Analysis and Forecasting Oil and Gas Division. Online text.

Dostupné

na:

(http://www.eia.doe.gov/oiaf/analysispaper/arctic/pdf/arctic_oil.pdf).

Ověřeno ke dni 20.4.2011. Drexhage, J. – Murphy, D. (2010): Climate Change and Foreign Policy in Canada: Intersection and Influence. Canadian International Council. Energy Report No. 2. Georgescu, I. (2010): Arctic Geopolitcs-Time For a New Regime. Institut Eropeen Des Hautes Etude

Internationales.

Online

text.

(http://www.iehei.org/bibliotheque/memoires2010/Georgescu.pdf).

Dostupné Ověřeno

na: ke

dni

20.4.2011. Hassol, S. J. (2004): Impacts of a Warming Arctic. Arctic Climate Impact Assessment. Cambridge

university.

Online

verze.

Dostupné

na:

(http://www.cambridge.org/gb/knowledge/isbn/item1157675/?site_locale=en_GB). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

61

Heininen, L. (2008): Geopolitics of a Changing North. Online text. Dostupné na: (http://www.nrf.is/Open%20Meetings/Anchorage/Position%20Papers/Heininen_5thNRF_posi tion_paper_session1.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Hiromitsu Kitagawa. (2001): The Northern Sea Route –The shortest sea route linking East Asia and Europe. Tokio: Yoshio Kon. Holtsmark, S. G. – Brooke, A, S. W. (eds. 2009): Security Prospects in the High North: Geostrategic Thaw or Freeze? NATO Defense College. Online text. Dostupné na: (http://www.isn.ethz.ch/isn/Digital-Library/Publications/Detail/?ots591=0C54E3B3-1E9CBE1E-2C24-A6A8C7060233&lng=en&id=102391). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Huebert, R. (2008): Canadian Arctic Security: Preparing For a Changing Future. Behind The Headlines: Canada‟s Arctic Interests and Responsibilities. Canadian International Council. Vol. 65, No. 4, s. 14-21. Huebert, R. (2009):

Canadian Arctic Sovereignty and Security in a Transforming

Circumpolar World. Foreign Policy For Canada‟s Tomorrow. Canada International Council. No 4. Online text. Dostupné na: (http://www.onlinecic.org/research/research_areas/arctic). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Huebert, R. (2010): The Newly Emerging Arctic Security Environment. Canadian Defence & Foreign Affair Institute. International Boundaries Research Unit Durham University. (2011): Maritime jurisdiction and

boundaries

in

the

Arctic

region.

Online

text.

Dostupné

na:

(http://www.dur.ac.uk/resources/ibru/arctic.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Komise EU. (2008): Communication From Tthe Commission To The European Parliament And The Council. Commission of the European Communities. On line text. Dostupné na: (http://eeas.europa.eu/arctic_region/docs/com_08_763_en.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Lasserre, F. (2010): China and the Arctic: Threat or Cooperation Potential for Canada. China Papers. Canadian International Council. No. 11. 62

Mager, D. (2009): Climate Change, Confl icts and Cooperation in the Arctic: Easier Access to Hydrocarbons and Mineral Resources? The International Journal of Marine and Coastal Law 24/2009. Nationa Snow and Ice Data Center. (2011): What is the Arctic? Online text. Dostupné na: (http://nsidc.org/arcticmet/basics/arctic_definition.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Komise EU. (2008): Communicaton From The Commission to The European Parliament And Tthe Council, The European Union And the Arctic Region. Online text. Dostupné na: (http://eeas.europa.eu/arctic_region/docs/com_08_763_en.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Rada EU. (2009): Council conclusions on Arctic issues. Online text. Dostupné na: (http://ec.europa.eu/maritimeaffairs/pdf/arctic_council_conclusions_09_en.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Science. (2009): Assessment of Undiscovered Oil and Gas in the Arctic. Vol. 324, 29 May. Stefansson Arctic Institute. (2004):

Arctic Human Developement Report. On line text.

Dostupné

na:

(http://www.svs.is/AHDR/AHDR%20chapters/English%20version/Chapters%20PDF.htm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. The

Ilulissat

Decleration.

(2008).

Online

text.

Dostupné

na:

(http://arctic-

council.org/filearchive/Ilulissat-declaration.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. USGS. (2008): Circum-Arctic Resource Appraisal: Estimates of Undiscovered Oil and Gas Boryt

of

the

Actic

Circle

Online

text.

Dostupné

na:

(http://pubs.usgs.gov/fs/2008/3049/fs2008-3049.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Wade, R. (2008): A Warmer Arctic Needs Shipping Rules. Financial Times, January 16. Yergin, D. (2006): Ensuring Energy Security, Foreign Affairs, Vol. LXXXV, No. 2, pp. 7082.

63

Sekundární zdroje: Arctic Council. (2007): Canadian naval build-up in Arctic. On line text. Dostupné na: (http://arctic-council.org/article/2007/11/1194728141.68). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Arctic Council. (2008): An Arctic War is Getting Closer. On line text. Dostupné na: (http://www.arctic-council.org/article/2008/3/an_arctic_war_is_getting_closer). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Arctic Progress. (2010): Russia’s Arctic Policy To 2020 And Beyond. Online text. Dostupné na:

(http://www.arcticprogress.com/2010/11/russias-arctic-policy/).

Ověřeno

ke

dni

20.4.2011. Athropolis. (2011). Online text. Dostupné na: (http://www.athropolis.com/map2.htm). BarentsObserver. (2009): Danish militarization of Arctic. Online text. Dostupné na: (http://www.barentsobserver.com/danish-militarization-of-arctic.4614115-116320.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. BBC News. (2007): Arctic neighbours draw up battle lines. BBC online verze. Dostupné na: (http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/6941569.stm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. BBC News. (2009): Denmark plans forces for Arctic. BBC online verze. Dostupné na: (http://news.bbc.co.uk/2/hi/8154181.stm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. BBC News. (2010): Arctic summit in Moscow hears rival claims. BBC online verze. Dostupné

na:

(http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-11387175).

Ověřeno

ke

dni

20.4.2011 BBC News. (2010): Canada to strengthen Arctic claim. BBC online verze. Dostupné na: (http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/6941426.stm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. BBC News. (2010): Russia and Norway sign maritime border agreement. BBC online verze. Dostupné na: (http://www.bbc.co.uk/news/business-11316430). Ověřeno ke dni 20.4.2011. 64

BBC News. (2010): The struggle for Arctic riches. BBC online verze. Dostupné na: (http://www.bbc.co.uk/news/world-11381773). Ověřeno ke dni 20.4.2011. BBC. (2008): Greenland votes for more autonomy. BBC online verze. Dostupné na: (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7749427.stm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Bennet, M. (2009): Russia plans military and economic development in Arctic. Online text. Dostupné na: (http://arctic.foreignpolicyblogs.com/2009/03/31/russian-development-plans-inarctic/). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Brigham, L.W. (2008): Arctic Marine Shipping Assessment: What Is Driving Arctic Marine Use?? Opening the Arctic Seas: Envisioning Disasters & Framing Solutions.. (2003). Online. Dostupné na: (http://www.amap.no/).

Byers, M. (2009). There’s little real conflict so far over Arctic sovereignty. Who Owns The Arctic? č. September/2009.

Carter, L. (2007): Arctic neighbours draw up battle lines. BBC online verze. Dostupné na: (http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/6941569.stm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. CBC News. (2009): North Pole may belong to Denmark, early mapping data suggests: scientist.

On

line

text.

Dostupné

na:

(http://www.cbc.ca/news/canada/north/story/2009/03/12/north-pole.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. CisOilGas. (2010): The battle for the Arctic oil and gas reserves. On line text. Dostupné na: (http://www.cisoilgas.com/news/oil-gas-reserves-in-the-arctic/). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Climate Progress. (2008): Obama convention speech on energy. On line text. Dostupné na: (http://climateprogress.org/2008/08/28/obama-convention-speech-on-energy/). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

65

Custers, P. (2010): Growing Conflict Over Arctic Resources And The Threat Of A Climate Catastrophe. Online test. Dostupné na: (http://www.countercurrents.org/custers161010.htm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Gautier, D. L. (et al. 2009): Assessment of Undiscovered Oil and Gas in the Arctic. Science. Vol. 324, 29 MAY. Geopoliticy in High North. (2011): Arctic strategy documents. Online text. Dostupné na: (http://www.geopoliticsnorth.org/index.php?option=com_content&view=article&id=84&Item id=69&limitstart=5). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Global Research. (2009): Militarization of the Arctic. Canada: Battle Line In East-West Conflict

Over

The

Arctic.

Online

text.

(http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=13836).

Dostupné Ověřeno

ke

na: dni

20.4.2011. Global Research. (2010): Canadian Jets Repel Russian Bomber. Online text. Dostupné na: (http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=20392).

Ověřeno

ke

dni

20.4.2011. Global Security. (2009): Russia to deploy special Arctic force by 2020 - Security Council. Online

text.

Dostupné

na:

(http://www.globalsecurity.org/wmd/library/news/russia/2009/russia-090327rianovosti02.htm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Griffiths, F. – BTH65 (2008): Introduction. Behind The Headlines: Canada‟s Arctic Interests and Responsibilities. Canadian International Council. Vol. 65, No. 4. Griffiths, F. (2009): Towards a Canadian arctic Strategy. Foreign Policy for Canada‟s Tomorrow.

Canadian

International

Council.

Online

text.

Dostupné

na:

(http://www.onlinecic.org/research/research_areas/arctic). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Gunitskiy, V. (2008): On the thin ice: Water rights and Resources ind the Arctic Ocean. Journal of international affairs. Spring/Summer I. 66

Halpin, T. (2009). Russia warns of war within a decade over Arctic oil and gas riches. The Sunday

Times.

On

line

verze.

Dostupné

na:

(http://www.timesonline.co.uk/tol/news/environment/article6283130.ece). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Hansen, J. (2008): After the Ilulissat Declaration. Online text. Dostupné na: (http://arcticcouncil.org/article/2008/6/after_the_ilulissat-declaration). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

Howard, R. (2009): The Arctic Gold Rush The New Race for Tomorrow’s Natural Resources. Londýn: Continuum. Chřásťanký, F. - Jenne, D. (2010): Geopolitika Arktidy. Online text. Dostupné na: (http://www.globalpolitics.cz/clanky/geopolitika-arktidy). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Informační centrum OSN. (2005): Mořské právo. On line text. Dostupné na: (http://www.osn.cz/mezinarodni-pravo/?kap=66). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Jabour, J. - Weber, M. (2008): Is it Time to Cut the Gordian Knot of Polar Sovereignty? Journal compilation. Oxford: Blackwell Publishing Ltd. Jagran Josh. (2010): Russia and Norway Signed Maritime Border Agreement. On line text. Dostupné

na:

(http://www.jagranjosh.com/current-affairs/Russia-and-Norway-Signed-

Maritime-Border-Agreement-1286430137-1). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Jakobson, L. (2010): China Prepares For An Ice‑Free Arctic. SIPRI Insights on Peace and Security.

No.

2010/2.

On

line

text.

Dostupné

na:

(http://books.sipri.org/files/insight/SIPRIInsight1002.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Koplík, M. (2011): Ropa nad 90 USD. Kam dál? Online text. Dostupné na: (http://www.investicniweb.cz/fx-komodity/komodity/2011/1/4/clanky/ropa-nad-90-usd-kamdal/). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

67

Lackenbauer, P. W. (2008): An Integrated Approach To Canada‘s Arctic. Behind The Headlines: Canada‟s Arctic Interests and Responsibilities. Canadian International Council. Vol.

65,

No.

4,

s.

14-26.

Online

text.

Dostupné

na:

(http://www.onlinecic.org/research/research_areas/arctic). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Lackenbauer, P. W. (2009): From Polar Race to Polar Saga: An Integrated Strategy for Canada and the Circumpolar World. Foreign Policy for Canada's Tomorrow. No 3. Online text. Dostupné na: (http://www.onlinecic.org/research/research_areas/arctic). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Lalonde, S. (2008): Arctic Waters: Cooperation Or Conflict? Behind The Headlines: Canada‟s Arctic Interests and Responsibilities. Canadian International Council. Vol. 65, No. 4, s. 8-14. Lewis-Koskinen, S. (2010): U.S. - Canada Dispute Over Offshore Territory. American University,

Washington

D.C.

Online

text.

Dostupné

na:

(http://www1.american.edu/ted/ice/BEAUCANUS.htm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Macnab, R. - Neto, P. - van de Poll, R. (2001): Cooperative preparations for determining the outer limit of the juridical continental shelf in the arctic ocean: A model for regional Collaboration in other parts of the world? Boundary and Security Bulletin. Spring. Mareš, M. (2008): Konflikt, krize, válka, mír apod. BSS 101 Úvod do bezpečnostních a strategických studií. Brno. Fakulta sociálních studií. Mareš, M. (2008): Příbuzné obory bezpečnostních a strategických studií. BSS 101Úvod do bezpečnostních a strategických studií. Brno. Fakulta sociálních studií. - 1 McRae, D. (2007): Behind The Headlines. Arctic Sovereignty? What is at Stake? Canadian Institute of International Affairs. The Centre for International Governance Innovation Vol. 64, No 1. Online text. Dostupné na: (http://www.onlinecic.org/research/research_areas/arctic). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Møller, B. (2004). Conflict Theory. Online text již není dostupný. Citováno ze Šmíd (2010). 68

National Oceanic & Atmospheric Administration. (2011): Frequently asked questions about the Arctic. Online text. Dostupné na: (http://www.arctic.noaa.gov/faq.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. National

Snow

and

Ice

Data

Center.

(2001).

Online

text.

Dostupné

na:

(http://nsidc.org/arcticmet/basics/arctic_definition.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Official Documents System of the United Nations. (1970): United Nation Convention Law of Sea.

On

line

text.

Dostupné

na:

(http://daccess-dds-

ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/350/14/IMG/NR035014.pdf?OpenElement). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Phillips, L.(2009): Arctic Council rejects EU's observer application. Online text. Dostupné na: (http://euobserver.com/9/28043). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Potočný, M. – Beránek, M. (1985): Vybrané dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného – I. díl. Praha: Univerzita Karlova. Potočný, M. – Beránek, M. (1987): Vybrané dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného – II. díl. Praha: Univerzita Karlova. Potočný, M. – Beránek, M. (1989): Vybrané dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného – III. díl. Praha: Univerzita Karlova. Potočný, M. – Ondřej, J. (2003): Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. Praha: C. H. Beck. Pšeja, P. (2003): Konflikt. In: Česká bezpečnostní terminologie. Ed. Zeman, P. Brno: Masarykova univerzita. Renner, M. (2002): The Anatomy of Resource Wars. Worldwatch Paper 162. Online text. Dostupné na: (http://www.worldwatch.org/system/files/EWP162.pdf). s. 5-22. Ověřeno ke dni 20.4.2011.

69

Report to the European Council on Climate Change and International Security. (2008). Population and Development Review, Vol. 34, No. 3, s. 587-593. RIA Novosti. (2009): Russia against increasing military presence in Arctic – Lavrov. On line text. Dostupné na: (http://en.rian.ru/world/20090429/121374139.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. RIA Novosti. (2009): Russia to deploy special Arctic force by 2020 - Security Council. Online text. Dostupné na: (http://en.rian.ru/russia/20090327/120769411.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. RIA Novosti. (2009): Russian strategic bombers perform Arctic patrol mission. Online text. Dostupné na: (http://en.rian.ru/mlitary_news/20091120/156917585.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Rothwell, D. (2008): The Arctic in International Affairs: Time for a New Regime? The Brown Journal of World Affairs 15, Fall/Winter. Rupesinghe, K. (1996): Civil War, Civil Peace. London, Sterling: Pluto Press.

Russia‟s profile. 2010. PATRUSHEV, Nikolai Platonovich. On line text. Dostupné na: (http://russiaprofile.org/bg_people/resources_whoiswho_alphabet_p_patrushev.html) Ověřeno ke dni 20.4.2011. Rustrans: Useful translations. (2009): Russia's National Security Strategy to 2020. Online text. Dostupné na: (http://rustrans.wikidot.com/russia-s-national-security-strategy-to-2020). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Sadler, C. (2005): Staking A Claim: Hans Island and Canada's Arctic Sovereignty. The Canadian

Institute

of

Strategic

Studies.

Toronto.

Online

text.

Dostupné

(http://www.onlinecic.org/research/research_areas/arctic). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

70

na:

Severské listy. (2007): Boj o severní pól či o dno arktických moří? On line text. Dostupné na: (http://www.severskelisty.cz/kaleido/kale0307.htm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Severské listy. (2009): Grónsko chce větší autonomii. Online text. Dostupné na: (http://www.severskelisty.cz/noviny/uda0700.htm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Scheu, H. Ch. (2010): Úvod do mezinárodního práva veřejného. Praha: Auditorium. Sieff, Martin. (2009): Russia determined to boost its power in a dangerous world. Online text. Dostupné

na:

(http://www.upi.com/Business_News/Security-Industry/2009/06/05/Russia-

determined-to-boost-its-power-in-adangerous-world/UPI-30381244215662/2/). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Šmíd, T. (2010): Suroviny a energetická bezpečnost – pojem, vymezení, subdisciplína. In: Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. ed. Šmíd, T. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. Šmíd, T. (2010): Suroviny a ozbrojený konflikt. In: Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. ed. Šmíd, T. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. Šmíd, T. (2010): Teoretické koncepty výzkumu konfliktu – terminologie, příčiny a dynamika. In: Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Ed. Smolík, J. - Šmíd, T. Brno: Masarykova univerzita. The New York Times. (2008): Greenland votes for more autonomy. The New York Times online

verze.

Dostupné

na:

(http://www.nytimes.com/2008/11/26/world/europe/26iht-

denmark.1.18165196.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. The Sunday Times. (2009): Russia sends troops to frozen north to claim Arctic resources. Online

text.

Dostupné

na:

(http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/europe/article5989257.ece). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

71

Titley, D.W. – St. John, C. C. (2010): Arctic Security Consideration and the U.S. Navy’s Roadmap for the Arctic. Naval War College Review, Spring 2010, Vol. 63, No. 2. U.S. Energy Information Administration: Independent Statistics and Analysis. (2010): Annual Energy Review. Online text. Dostupné na: (http://www.eia.doe.gov/aer/txt/ptb1105.html). – 1. Ověřeno ke dni 20.4.2011. U.S. Energy Information Administration: Independent Statistics and Analysis. (2010): International

Energy

Statistics.

Online

text.

Dostupné

(http://tonto.eia.doe.gov/cfapps/ipdbproject/IEDIndex3.cfm?tid=3&pid=26&aid=1).

na: –

2.

Ověřeno ke dni 20.4.2011. U.S. Energy Information Administrtion (2009): Arctic Oil and Natural Gas Potential. Online text. Dostupné na: (http://www.eia.doe.gov/oiaf/analysispaper/arctic/index.html). Ověřeno ke dni 20.4.2011. U.S. Energy Information Administrtion (2010): International Energy Outlook. Online text. Dostupné na: (http://www.eia.gov/oiaf/ieo/pdf/0484%282010%29.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011. U.S. Energy Information Administrtion (2010): United States. Online text. Dostupné na: (http://www.eia.gov/countries/country-data.cfm?fips=US). Ověřeno ke dni 20.4.2011. U.S. Energy Information Administrtion (2011): Top World Oil Producers, 2009. Online text. Dostupné na: (http://www.eia.doe.gov/countries/index.cfm). Ověřeno ke dni 20.4.2011. U.S. Energy Information Admnistration. (2010): Countr y Analysis Briefs: Russia. Online text. Dostupné na: (http://www.eia.doe.gov/countries/cab.cfm?fips=RS). Ověřeno ke dni 20.4.2011. Vlček, T. (2007): Arktida - budoucí oblast konfliktů o suroviny? Sekuriťáci. Studentský portál (ne)jen o bezpečnosti. On line text. Dostupné na: (http://www.sekuritaci.cz/arktidabudouci-oblast-konfliktu-o-suroviny/cs/). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

72

Waisová,Š. 2005. Úvod do mezinárodních vztahů. Plzeň: Aleše Čeněk. Yergin, D. (1992): The prize: the epic quest for oil, money, and power. New York: Free Press. Zender, C. (2006): Arctic Melt. Department of Earth System Science. University of Kalifornia.

Online

verze.

Dostupné

(http://dust.ess.uci.edu/smn/smn_arc_mlt_olli_200610.pdf). Ověřeno ke dni 20.4.2011.

73

na: