Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Ostrava: Barvy černého města Ostrava: Colours of the black city Bakalářská práce Zuzana Salvetová

Brno 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 26. 5. 2014 Zuzana Salvetová 2

Poděkování Děkuji vedoucímu práce Ing. Rudolfu Burgrovi za odborné vedení a cenné rady, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout, redaktorům Víkendu Mladé Fronty DNES za náhled do praxe a všem, kteří se svými názory podíleli na tvůrčí části práce.

3

Anotace Výstupem této bakalářské práce je soubor publicistických článků, spojených žánrem feature. Články se zabývají historii i současností Ostravy, a to prostřednictvím míst, staveb či fenoménů, které jsou spojeny s jednotlivými historickými milníky. Na tomto historickém základu mají články za cíl čtenáři ukázat Ostravu tak, jak se od té doby proměnila a jaká je dnes a prokázat, že skutečnost je v mnohém jiná, než zažité představy. Součástí práce je kromě historické, architektonické, kulturní a sociologické charakteristiky města Ostrava i teoretické vymezení žánru feature a cílového média, kterým je magazín Víkend deníku Mladá Fronta DNES.

Klíčová slova Ostrava, postindustriální město, historie, architektura, kultura, MF DNES, publicistika, feature, tvůrčí práce.

Annotation The output of this bachelor thesis is a set of publicistic articles, connected by the journalistic genre feature. These articles look into both history and presence of Ostrava through places, building or phenomenons, which are connected with particular historical milestones. The purpose of these articles is to show the reader, based on this historical grounds, the city of Ostrava and the ways in which it has changed, how it is today and why is it different from the common stereotypes. Apart from historical, architectural, cultural and sociological characteristic of the city, this work also includes a theoretical specification of feature and the target medium, a component of daily newspaper Mlada Fronta DNES, the Víkend magazine.

Keyword Ostrava, postindustrial city, history, architecture, culture, MF DNES, journalism, feature, creative work.

4

Obsah 1. Úvod

7

2. Teoretická část

9

2.1 Ostrava

10

2.1.1 Nejstarší historie

11

2.1.2 Průmyslová revoluce

12

2.1.3 Velká Ostrava

13

2.1.4 Ocelové srdce republiky

14

2.1.5 Postsocialistická éra

16

2.1.6 Kultura

18

2.1.7 Architektura

20

2.2 Sociologie města

22

2.2 Shrnutí

25

2.3 Teorie žánru

25

3. Metodologická část

32

3.1 Kvalitativní výzkum 4. Empirická část

32 35

4.1 Cílové médium

35

4.2 Redakční praxe

38

4.3 Zařaditelnost článků

41

5. Tvůrčí část 5.1 Článek o Landeku 5.1.1 Reflexe článku o Landeku 5.2 Článek o Dolních Vítkovicích 5.2.1 Reflexe článku o Dolních Vítkovicích 5.3 Článek o Karolině 5.3.1 Reflexe článku o Karolině 5.4 Článek o kavárnách 5.4.1 Reflexe článku o kavárnách 5.5 Článek o Sorele 5.5.1 Reflexe článku o Sorele 5.6 Shrnutí kritické reflexe

42 44 49 51 57 58 64 65 71 72 77 78

6. Závěr

79

7. Seznam literatury

81

8. Jmenný rejstřík

84 5

9. Přílohy

85

9.1 Rozhovor s Janem Švédem, vedoucím redakce Víkendu

85

9.2 Rozhovor s Petrem Čermákem, editorem Víkendu

89

9.3 Rozhovor s Petrou Pospěchovou, redaktorkou Víkendu

92

Celkový rozsah práce od úvodu po závěr: 23 512 slov Z toho rozsah tvůrčí části: 8 265 slov

6

1.

Úvod

„Ostrava, vždy příliš daleko od hlavního města, si vytvořila svébytného genia loci, jehož základem se stala nutnost spoléhat se především na sebe samu. Stále ovšem přežívá jako synonymum těžkého průmyslu a černého uhlí, nikoli jako centrum kultury či vzdělání. Někdejší nevýhody ale přinášejí i nové naděje na revitalizaci míst, která dosud odolala sociálnímu inženýrství, kolektivizaci i tlaku globalizace.“ 1 Město, které bylo dlouho známé jako ocelové srdce republiky, má neblahou pověst domova horníků se znečištěným ovzduším a vysokou nezaměstnaností. Dědictví zlatých časů první republiky překryla doba socialismu, kdy se z Ostravy stalo skutečné město uhlí a oceli, a kdy jakákoliv kultura neměla příliš prostoru k rozvoji. Po sametové revoluci se celý region v čele se svým centrem potýkal s řadou problémů spojených s útlumem průmyslu a potřebou vyrovnání se s dědictvím po něm, s již zmíněnou nezaměstnaností či špatnými životními podmínkami. Dnes, dvacet pět let po pádu socialismu, Ostrava bojuje o své místo mezi českými metropolemi. Dodnes o ní existuje řada představ a klišé, které jsou mnohdy velmi vzdálené od pravdy, bývá vnímána jako černé, průmyslové město kdesi daleko na východě, ve kterém se většinu roku nedá dýchat a vzduch je vidět. Mnoho lidí si myslí, že Ostrava je škaredá a špinavá, nekulturní a zaostávající. Místa, která by stála za návštěvu, v představách většiny zastupuje pouze Stodolní. Ostrava přitom už dlouho není tím městem uhlí a oceli, kterým byla za minulého režimu. Po revoluci nutně musela projít velkou proměnou, a i když zde dnes rozhodně není vše ideální, Ostrava má již dnes dost, co nabídnout a hlavně se neustále rozvíjí dál. Záměrem této práce je proto pomocí článků, tvořících její tvůrčí část, nastínit historii i současnost Ostravy, a to prostřednictvím míst, staveb či fenoménů, které jsou spojeny s jednotlivými historickými milníky. Na tomto historickém základu bych chtěla postavit obraz Ostravy tak, jak se od té doby proměnila a jaká je dnes a ukázat čtenáři, že skutečnost je v mnohém jiná, než zažité představy. Vyvracení letitých stereotypů je samozřejmě úkol, který nelze splnit napsáním několika článků, ráda bych se však pokusila tomuto procesu, ve kterém se angažuje mnoho Ostravanů, kterým jejich město není lhostejné, aspoň trochu pomoci. Dosáhnout bych chtěla toho, aby se čtenář po přečtení článků zamyslel nad tím, že na Ostravě 1

Václav Havel ke kandidatuře Ostravy na hlavní město kultury 2015. (www.ostrava2015.cz)

7

možná není všechno tak špatné, jak si myslel, že má toto město potenciál a že by se do míst, v článcích zmíněných, třeba i rád podíval. Protože: „Každý z nás, kdo zrovna tady spařil světlo světa, se bude alespoň ve vzpomínkách často vracet. Není tak silných míst mnoho…“2 Cílem práce je tedy napsat sérii publicistických textů určených pro přílohu Víkend deníku Mladá fronta Dnes a sjednocených žánrem feature, a to tak, aby odpovídaly formě, kterou Víkend vyžaduje, aby byly tak v něm potenciálně publikovatelné. Zároveň bych chtěla na svých textech ukázat různé podoby zvoleného žánru a možnosti jeho použití. V teoretické části práce vymezím základy, ze kterých budu vycházet při psaní článků. Budu se věnovat historii, specifikům kultury a architektury Ostravy, dále sociologickému pohledu na město a procesům, které tato disciplína popisuje, a které lze v Ostravě a její minulosti sledovat. Na závěr teoretické části se zaměřím na teorii žánru feature a pravidla jeho psaní. V následujících dvou částech vymezím metody, které při psaní této práce využiji a cílové médium, pro které jsou určeny výstupy práce. V části tvůrčí se pak kromě samotné tvorby zaměřím na kritickou reflexi každého článku, ve které rozeberu silné a slabé stránky článků a porovnám použité postupy s teorií, vymezenou v teoretické části práce.

2

Kolář, Žila 1995: 126

8

2. Teoretická část Výstupem mé bakalářské práce bude soubor publicistických textů pro Víkend, přílohu deníku Mladá Fronta DNES. Předpokladem pro vytvoření těchto textů je teoretické vymezení základů, ze kterých budu při jejich psaní vycházet. Předpokládaná série článků se týká Ostravy a jejího historického vývoje, pro jejich tvorbu je proto nezbytně nutné ve stručnosti vyložit dějiny tohoto města, a nejvýznamnější milníky, které ovlivnily jeho vývoj a kterými se články budou zabývat. Historii Ostravy se tedy budu věnovat v prvním oddílu této části, který se pak stane výchozím bodem pro tvůrčí část práce. Ostrava byla ještě na konci devatenáctého století malou nevýznamnou osadou, navíc zdecimovanou požáry, morem, válkami a jinými katastrofami. Situace se diametrálně změnila po nálezu uhlí, kdy se v regionu začaly otvírat první doly a postupně i navazující průmyslové podniky. Ostrava brzy nestačila pokrývat nová pracovní místa, a proto sem začalo přicházet velké množství nových obyvatel. Město se tak ve velmi krátkém čase ohromně rozrostlo a rozvinulo. Tento vývoj byl zpomalen zejména druhou světovou válkou, ale krátce po ní byl průmysl v Ostravě obnoven a s nástupem komunistického režimu byla Ostravě určena role centra těžkého průmyslu. Po revoluci v roce 1989 došlo k mnoha významným změnám, těžba se omezovala, až byla ukončena úplně, taktéž průmysl byl významně utlumen. Ostrava se musela vyrovnat s výraznou změnou své ekonomické orientace, a také s dědictvím ve formě rozsáhlých brownfieldů a jiných pozůstatků své průmyslové minulosti. V historii Ostravy tak lze spatřovat několik významných ér, které určovaly její vývoj, a právě jejich význam bych chtěla zdůraznit v tvůrčí části, když budu psát o místech, která jsou s těmito historickými milníky a souvisejícím vývojem Ostravy spojena. Kromě historie budu ve článcích vycházet také z dalších základů, v teoretické části proto popíši i specifika ostravské architektury a kultury, kterých se články budou týkat. Poslední bude hledisko sociologické, popisující procesy, kterými se zabývá disciplína sociologie města, a které jsou pro vývoj Ostravy a jeho pochopení důležité. Většina míst, kterými se budu zabývat, je totiž spojena s průmyslovou minulostí města, a jako takové prošly nejpozději po roce 1989 významnými změnami spojenými s deindustrializací a celkovou restrukturalizací hospodářství. Dva ze článků se budou zabývat přímo tím, jak se Ostrava vypořádala s průmyslovým dědictvím v podobě rozsáhlých brownfieldů v centru města, proto je definice těchto pojmů důležitá.

9

Druhým nezbytným předpokladem, který musím naplnit, než přikročím k vlastní tvorbě, je charakteristika žánru, který bude články spojovat, tedy žánru feature, a publicistiky, do které žánr spadá. V teoretické části tedy tento žánr vymezím podle odborné literatury a stanovím jeho specifika a pravidla psaní, podle kterých pak budu postupovat v tvůrčí části.

2.1 Ostrava Oblast, ve které se nachází dnešní Ostrava, nebyla až do konce 18. století nijak významná. Její rozvoj přišel až s nástupem industrializace a zejména s nálezem uhlí. Právě těžba uhlí a navazující průmysl utvářely další směřování Ostravy, její rozvoj, stavby i složení obyvatel. Ačkoliv Ostrava prošla od roku 1989 mnohými změnami a již dávno není ocelovým srdcem republiky, stále je s ní spojeno mnoho klišé. Je známa jako hornické město, i když se zde uhlí už téměř dvacet let netěží. Je nazývána černou a špinavou, i když zeleň zde tvoří větší část rozlohy, než ve většině velkých měst v České republice.3 Mluví se o ní jako o městě na severovýchodě, i když ve skutečnosti leží jižněji než Praha. Ostrava je těžko definovatelný fenomén. Malíř Jiří Surůvka ji nazývá mucholapkou4 a říká, že Ostrava je jiná, než většina evropských měst, které typicky vypadají jako hvězdice. Ostrava totiž „vypadá jako černý pavouk, jehož každá nožka si žije vlastním životem.“5 Fotograf Viktor Kolář označuje Ostravu za jediné americké město v České republice, protože je tavícím kotlíkem, otevřeným prostorem, ve kterém se odjakživa mísí mnoho kultur a národností.6 V Ostravě vedle sebe různé národnosti žily opravdu již od dob vrcholné kolonizace, kdy převažovala národnost německá. Ta se posléze stala opět menšinou, zato do Ostravy začali přicházet zástupci jiných národností, mezi nimi například italští stavitelé.7 Dnes mezi jinými vyniká zejména menšina vietnamská. Režisér a scénárista Radovan Lipus Ostravu nazývá městovárnou. „Ostrava – město. Městovárna. Ostrá i tupá. Fascinující. Marná.“8 Viktor Kolář páchnoucím koutem světa. To 3

„Ostrava, přesto že je všeobecně vnímána jako „černé město“, má ve skutečnosti v rámci ČR jeden z nejvyšších podílů zeleně na jednoho obyvatele (30 m2).“ (Ostrava 2015. (Nedatováno). Věděli jste, že… In: Ostrava 2015. www.ostrava2015.cz (19. 5. 2014)) 4 Surůvka vidí podobnost Ostravy s mucholapkou, která mouchu přitahuje, a jakmile ji chytí, už nepustí. Stejné pocity jako lapená moucha má Surůvka ke svému rodnému městu: „proklínám je, nenávidím a opovrhuji jím, a na druhé straně mám strach, že definitivní pokus o odtržení se z tohoto místa by znamenal vytržení mého jádra – duše.“ (Podle Lipus 2006: 8) 5 Podle Lipus 2006: 9 6 Lipus 2006: 7 7 Barcuch 1998: 15 8 Lipus, R. Předmluva In Zrození Velkoměsta. (Vybíral, J. 1997. Zrození velkoměsta: architektura v obraze Moravské Ostravy 1890-1938. Brno: ERA.)

10

všechno jsou slova lidí, kteří v Ostravě žijí, věnují se jí ve své umělecké tvorbě, a přiznávají, že je toto zvláštní město fascinuje.

2.1.1 Nejstarší historie Území, na kterém dnes leží město Ostrava, bylo osídleno už ve starší době kamenné, před přibližně dvaceti pěti tisíci lety. Přítomnost lovců mamutů na vrchu Landek dokládá množství archeologických nálezů, mezi nimi známá Petřkovická venuše. Z archeologického zkoumání také vyplývá, že tito osadníci jako první na světě používali černé uhlí zde nalezené jako palivo.9 První zmínka o Ostravě pochází z roku 1229, kdy se z listiny papeže Řehoře IX. dozvídáme o potvrzení Slezské Ostravy jako majetku benediktýnského kláštera v Týnci u Krakova. Osada dostala své jméno podle řeky Ostravice. Moravská Ostrava je poprvé uvedena v závěti olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku z roku 1267. Zakládací listina města se nedochovala, z pozdějších kronik však víme, že Ostrava získala statut města zcela určitě před rokem 1279, a to s největší pravděpodobností právě od Bruna ze Schauenburku.10 Město bylo založeno nejspíše z důvodu jeho výhodné polohy, přičemž mělo sloužit jako obchodní centrum nově osídlované oblasti, do které v té době díky kolonizaci přicházelo množství nových obyvatel. Jádrem této sídelní osady se stalo čtyřúhelníkové náměstí, dnes známé jako Masarykovo, kolem kterého se soustřeďovaly domy původních měšťanů. Velká plocha náměstí přispívá k teoriím, že nové město mělo mít, pro blízkost obchodních stezek, významnou ekonomickou úlohu. Význam těchto obchodních tras však klesal a město v tomto ohledu nesplnilo očekávání.11 Již ve třináctém století prokazatelně stál slezskoostravský hrad, ve čtrnáctém století byla vybudována soustava městských hradeb. Ostrava zřejmě nebyla příliš zasažena husitskými válkami ani válkou mezi Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem. Od patnáctého století se rozvíjela řemeslná výroba, zejména soukenictví a tkalcovství, později krejčovství, začaly se zakládat rybníky. Ve středověku došlo v Ostravě k několika požárům, z nichž nejničivější vypukl v roce 1556, kdy byla poškozena radnice i kostel, shořely městské písemnosti a řada domů. Nová výstavba města trvala zhruba deset let. 9

„Podle dosavadních poznatků jde o první doložené použití černého uhlí na světě.“ (Jiřík a kol. 1993: 17) Jiřík a kol. 1993: 31 - 33 11 Barcuch 1998: 6 10

11

Po porážce českého stavovského povstání na Bílé Hoře do života Ostravanů zasahovaly střídavě různé vojenské oddíly, které procházely krajem. Další katastrofa postihla město v roce 1625, kdy vypukl mor, který zabil okolo pěti set lidí, což byla tehdy téměř polovina obyvatel. O rok později byla Ostrava v rámci třicetileté války obsazena dánským vojskem, v roce 1642 pak švédským. V roce 1715 přišla další vlna moru, která opět zdecimovala obyvatelstvo města, přesný počet obětí však není znám.12 Za vlády Marie Terezie byla pak Ostrava opět poničena pruskými vojsky. Všechny tyto katastrofy způsobily úbytek obyvatelstva, obydlených domů, i celkové zchudnutí města a úpadek řemesel. V roce 1754 byla Ostrava nejmenším městem na hukvaldském panství, ačkoliv ještě na začátku století byla tím největším a zároveň byla prestižním kulturním centrem regionu.13 Tento úpadek změnil až nález uhlí.

2.1.2 Průmyslová revoluce První přesně lokalizovaný nález černého uhlí učinil v roce 1763 mlynář Jan Augustin v údolí Burňa na území Polské Ostravy.14 O čtyři roky později byl tento nález odborníky potvrzen. Druhý nález uhlí učinil v roce 1780 důlní měřič Scholze na Landeku. I přes výzvy vrchnosti však dlouho nikdo nezačal se systematickou těžbou, protože poptávka po uhlí byla v té době nízká. Teprve v roce 1787 zahájil soustavnou těžbu majitel Polské Ostravy, hrabě Wilczek. V roce 1828 olomoucký arcibiskup Rudolf Habsburský založil ve vesničce Vítkovice železárnu, která se podle něj začala nazývat Rudolfova huť. V září roku 1830 zde byla zahájena práce v první pudlovací peci v celé habsburské monarchii. Závod dále rostl, několikrát se měnilo vlastnictví, až roku 1843 získal železárny baron Salomon Meyer von Rothschild. Produkce železa začala stoupat a spolu s ní rostl i počet pracovních míst. Hornictví a jemu příbuzné profese se stalo významným způsobem obživy obyvatel Ostravy. V roce 1840 se začalo s hloubením prvního velkého dolu Šalamoun, po něm následovaly další a v roce 1858 koksovna vedle jámy Karolina.15 V roce 1849 byla Ostrava napojena na železniční dráhu z Vídně, zvanou Severní dráha Ferdinandova, a poté na další důležité tratě. Množství vytěženého uhlí začalo rychle růst, v osmdesátých letech devatenáctého století představovalo uhlí zde vytěžené již téměř 40 % 12

„Počet obětí na životech nelze zjistit, matrika se nevedla.“ (Jiřík a kol. 1993: 98) Barcuch 1998: 18 14 Dnešní Slezská Ostrava, tehdy nazývaná Polská. 15 Barcuch 1998: 31 13

12

produkce českých zemí16 a ostravský region tak zaujal významné místo v ekonomice celé habsburské monarchie. Díky těmto příznivým faktorům počet obyvatel Ostravy během devatenáctého století rapidně vzrostl. Při sčítání lidu v roce 1829 měla Moravská Ostrava s předměstími pouhých 1752 obyvatel, v roce 1880 už to bylo 13 448.17 Velká část nově přistěhovalých obyvatel byla německé nebo polské národnosti. Ostravu v té době tvořilo jakési volné sdružení obcí, které se rozprostíraly do všech stran od centrální Moravské a Slezské Ostravy. Prudký růst města sebou přinášel i problémy, chyběly komunikace, školy, zdravotní péče, město bylo neúnosně špinavé, což mělo za následek šíření epidemií a vysokou úmrtnost.18 Představitelé města se snažili špatnou situaci řešit, avšak změny byly pomalé a nedostatečné.

2.1.3 Velká Ostrava K 1. 1. 1924 se sedm obcí – Moravská Ostrava, Přívoz, Mariánské Hory, Vítkovice, Hrabůvka, Nová Ves a Zábřeh nad Odrou spojily v jednu pod názvem Moravská Ostrava. Rozloha města se zvětšila pětinásobně, počet obyvatel rázem vyskočil na více než 113 tisíc a Moravská Ostrava se stala jedním z největších měst v Československu. Rozvoj již v té době pokračoval rychlejším tempem. V roce 1935 byla už hustota vodovodů a kanalizace větší, než ve kterémkoliv jiném velkoměstě v Československu, včetně Prahy, zlepšovalo se také zásobování plynem, dláždily se cesty. Byla postavena nová radnice, krematorium, koupaliště, nové školy, město také investovalo do rozšiřování sadů, hřbitovů, ale i veřejných záchodků.19 Stavěly se nové banky, obchodní domy a hotely, město se stalo sídlem krajského soudu a státního zastupitelství. Meziválečné období „lze tedy […] považovat pro Ostravsko za velmi úspěšné.”20 Problémy však přišly již po Mnichovské dohodě, kdy se v roce 1938 posunuly hranice Německa až k tehdejším městským čtvrtím. Součástí Německa se staly také některé obce, které dnes spadají pod Ostravu, jako Poruba, Svinov nebo Třebovice. Už dva dny předtím, než byl v roce 1939 vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, obsadila 14. března Moravskou Ostravu německá vojska. Největší průmyslové podniky byly rychle převedeny pod německou

16

Jiřík a kol. 1993: 132 Jiřík a kol. 1993: 143. 18 Jiřík a kol. 1993: 157 19 Jiřík a kol. 1993: 279 20 Kuta, Ferko 2009: 13 17

13

správu a přeorientovaly se na válečnou výrobu. Okupaci vítalo německé obyvatelstvo, které město považovalo za „od věků německé“.21 Ostravsko mělo pro nacisty velký význam, nejen z důvodů průmyslových, ale také díky své strategické geografické poloze jako vstupní brány na Moravu a do Čech. Ke konci války zde proto byl vybudován silný obranný systém, ani ten však postup Rudé armády nezadržel. Moravská Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945. Ke konci války město utrpělo velké škody při náletech spojenců. Celkem bylo zničeno 233 budov a 20 % všech domů na území Moravské Ostravě bylo poškozeno. Byly zničeny mnohé dopravní komunikace a poškozeny průmyslové závody. Jen během nejhoršího náletu v srpnu 1944 přišlo o život 409 osob22, areál Vítkovických železáren zasáhlo 240 bomb.23 Ještě za okupace byly k Moravské Ostravě připojeny další čtyři moravské a osm slezských obcí, tento stav byl potvrzen dekretem prezidenta číslo 121/1945 Sb. V roce 1946 pak město definitivně získalo název Ostrava.

2.1.4 Ocelové srdce republiky Československá vláda si byla vědoma významu ostravského regionu, který byl po válce jediným producentem koksovatelného uhlí v republice, a Vítkovických železáren, které byly největším hutním podnikem na území obnoveného státu.24 Znárodňovacími dekrety z října 1945 bylo na stát převedeno vlastnictví všech dolů a průmyslových podniků s více než pěti sty zaměstnanci, což znamenalo převážnou část ostravského průmyslu. Znárodněny byly také elektrárny a chemické závody, banky a pojišťovny i jiné podniky. Znárodněný sektor tak v Ostravě významně převážil nad soukromým. Po volbách v roce 1946 vyhlásila vláda v čele s Klementem Gottwaldem dvouletý hospodářský plán, který Ostravě přidělil významnou průmyslovou úlohu. Výkon, kterého měl ostravský průmysl dosáhnout, znamenal stálé přetěžování zaměstnanců a zvýšenou nemocnost a úrazovost. Největším zahraničním odběratelem výrobků z Ostravska, tak jako z celé republiky, se stal Sovětský svaz.

21

Jiřík a kol. 1993: 362 Barcuch 1998: 47 23 Machotková 2003: 117 24 Jiřík a kol. 1993: 417 22

14

K druhé vlně znárodňování došlo po převratu v roce 1948, tentokrát se týkalo několika desítek průmyslových podniků, které měly více než 50 zaměstnanců, obchodních domů, hotelů, aj. Národní hospodářství se pod vlivem SSSR přeorientovalo na těžký a zbrojní průmysl. Ostravě, která byla již tehdy nazývána ocelovým srdcem republiky nebo městem uhlí a železa, byly již od roku 1948 přidělovány obrovské úkoly, které přerůstaly její možnosti. Druhá světová válka rozšířila průmysl v regionu o těžkou chemii, což sice zvýšilo jeho výrobní potenciál, avšak také posílilo jednostranné průmyslové zaměření regionu. Pro řešení problémů Ostravy byla vytvořena speciální komise, která se měla zabývat zajištěním dostatku pracovních sil, řešit výstavbu a zlepšení životních podmínek v Ostravě.25 Jelikož možnosti Vítkovických železáren byly limitované, v roce 1951 byla v Ostravě Kunčicích otevřena Nová Huť Klementa Gottwalda. Rozvoj průmyslu znamenal také příliv nových pracovních sil a s ním zvýšenou potřebu nové obytné výstavby. První oblastí výstavby bylo sídliště v Zábřehu nad Odrou, jehož stavba byla zahájena v roce 1947, a které bylo později přejmenováno na sídliště Stalingrad. Poté bylo rozhodnuto o komplexnějším řešení a v roce 1951 byl schválen plán na výstavbu tří nových satelitních měst – Poruby a Jižního Města (dnešní městský obvod Ostrava - Jih), tedy oblastí, které byly již od konce války nedílnou součástí města Ostrava a zcela nového města Havířov, všech mimo území s výskytem uhlí. Kromě tohoto kritéria bylo při volbě lokalit přihlíženo také k přiměřené vzdálenosti od průmyslu, tak aby obyvatelé nových čtvrtí neměli daleko do práce, ale aby zde přesto byl čerstvý vzduch.26 O rok později byla zahájena výstavba prvních obvodů Poruby, největšího sídliště v republice, budovalo se také občanské vybavení – školy, koupaliště, sportovní hala a jiné. Poruba byla vystavěna v monumentálním stylu, inspirovaném Sovětským svazem, později však kvalita výstavby poklesla, a v 70. letech již v dalších obvodech vyrůstaly nevzhledné panelové domy. Pouze ve fázi návrhu zůstaly také některé megalomanské projekty, jako například 150 metrů vysoká budova krajského národního výboru nebo vodní kanál, v němž by se nové město odráželo.27 Porubská Sorela, stejně jako nejstarší jádro Havířova, byla v roce 1992 vyhlášena chráněnou památkovou zónou, a spolu s ním patří k nejrozsáhlejším ukázkám socialistickou realistické výstavby v České republice.

25

Vládní komise pro výstavbu Ostravska. (Jiřík a kol. 1993: 457) Lipus 2006: 103-104 27 Lipus 2006: 105 26

15

V roce 1945 se Ostrava stala sídlem Vysoké školy báňské, která sem přesídlila z Příbrami, během 40. a 50. let byla založena některá divadla, která fungují dodnes (Divadlo Petra Bezruče, Divadlo Loutek) a také Janáčkova filharmonie. Na rozvoj města doplatily některé jeho starší dominanty, které byly zejména v 60. a 70. letech bourány. Tak byl zničen Šalamounův důl, nebo například zcela unikátní kubistická budova krematoria. Při plánování nové výstavby v 50. a 60. letech bylo uvažováno se strhnutím většiny staré zástavby, k čemuž však naštěstí nedošlo.28 Kuta a Ferko uvádějí, že v poválečném období došlo ke sjednocení sídelní struktury, „Současně se však dále prohlubovala jednostrannost výrobní základny a hluboké zaostávání terciárního sektoru.“29 Tyto faktory přispěly k problémům spojeným s deindustrializací po roce 1989.

2.1.5 Postsocialistická éra Po revoluci roku 1989 došlo v Ostravě k mnohým změnám. Ostrava se stala statutárním městem

s primátorem,

v roce

2000

pak

sídelním

městem

Ostravského,

dnes

Moravskoslezského kraje. Byl obnoven historický vzhled centra, zahájeny mnohé potřebné rekonstrukce obytné výstavby, škol i vodovodních sítí.30 K nejvýznamnějším změnám však došlo v průmyslu. Těžba černého uhlí byla silně utlumena, až nakonec v roce 1994 úplně ukončena. Utlumena byla také metalurgická výroba, Vítkovické železárny se začaly více orientovat na strojírenskou výrobu, ocelářství se soustředilo do Nové Huti. Na území města vzniklo mnoho, často i velmi rozsáhlých, brownfieldů31, a zároveň začaly být na okraji budovány nové průmyslové zóny, které byly esenciální pro využití uvolněné pracovní síly. Nový územní plán, schválený v roce 1994, se kromě zajištění dostatku vhodných ploch pro příchod nových investorů výrazněji soustředil na ochranu životního prostředí. Na rozdíl od předrevoluční doby se město začalo soustředit na zachování a rozšiřování zeleně, na rehabilitaci životních podmínek obyvatelstva. „Bylo nutno odstranit dosavadní průmyslovou jednostrannost doprovázenou nezbytností restrukturalizace celé výrobní základny aglomerace

28

Lipus 2006: 77 Kuta, Ferko 2010: 13 30 Barcuch 1998: 70 31 Dle dokumentu Ministerstva průmyslu a obchodu s názvem Národní strategie regenerace brownfieldů je brownfield „nemovitost (pozemek, objekt, areál), která je nedostatečně využívaná, zanedbaná a může být i kontaminovaná. Vzniká jako pozůstatek průmyslové, zemědělské, rezidenční, vojenské či jiné aktivity. Brownfield nelze vhodně a efektivně využívat, aniž by proběhl proces jeho regenerace.“ (Ministerstvo průmyslu a obchodu 2008: 3) 29

16

a současně překonat dosavadní nedostatečnost terciárního sektoru, zejména pak nedostatečnost v oblasti vysokého školství, vědy, výzkumu a kultury.“32 Po roce 2000 vznikly průmyslové zóny v Hrabové, v Mošnově i ve vzdálenějších Nošovicích. Regionu se podařilo upoutat investory, a tato skutečnost napomohla překonat problémy spojené s restrukturalizací průmyslu. Ostrava zažila ekonomický boom, díky kterému došlo i k poklesu vysoké nezaměstnanosti.33 Na podzim roku 2013 byly zveřejněny výsledky průzkumu Eurobarometr, který si nechává sestavovat Evropská komise, a který se tentokrát zabýval kvalitou života ve městech. Eurobarometr zkoumal kvalitu života v 79 evropských městech, a Ostrava patří podle odpovědí svých obyvatel mezi pouhých osm, ve kterých je méně než 80 procent respondentů spokojeno, že žijí právě v tomto městě.34 V celkovém pořadí skončila Ostrava až 76., respondenti nejhůře hodnotili stav ovzduší, možnost získání práce a nezaměstnanost.35 Dalším problémem Ostravy je její vylidňování, kdy často právě z uváděných důvodů mnoho lidí odchází za lepším životem. Ostrava se v současné době rozvíjí z hlediska kulturního i stavebního, avšak důležité jsou kroky, které musí být učiněny pro zlepšení životní úrovně jejich obyvatel. Ve fázi návrhu je zatím několik projektů, mezi nimiž vyniká studie Lesoparku Benátky a okolí. Tento projekt, pokud dojde k jeho realizaci, by proměnil rozsáhlou chátrající a nevyužívanou lokalitu v atraktivní novou část města, nabízející mnoho možností trávení volného času.36 Řešení znečištěného ovzduší se snaží dosáhnout představitelé Ostravy ve spolupráci s hlavními znečišťovateli regionu, velká část znečištění však přichází z nedalekého Polska. V tomto ohledu došlo k pokroku v nedávné době, když dne 20. března 2014 podepsali primátor Ostravy Petr Kajnar a primátor Katovic Piotr Uszok memorandum o společném zájmu na zlepšení čistoty ovzduší v česko-polském příhraničí. Ostravský primátor se k tomuto aktu vyjádřil: „Věřím, že podpis tohoto dokumentu nás opět posune dál v jednáních směřujících ke zlepšení stavu ovzduší nejen v Ostravě.“37

32

Kuta, Ferko 2010: 14 Vltavský 2010: 7 34 „In all except 8 cities (Athina, Athens surroundings, Napoli, Palermo, Miskolc, Marseille, Istanbul and Ostrava), at least 80% of respondents say that they are satisfied to be living in their city.“ (TNS Political & Social 2013: 7) 35 TNS Political & Social. 2013. Quality of life in cities. Luxembourg: European Union. 36 V Lesoparku Benátky by měla vzniknout například obora, rekreační rybník, lesní lázně apod. Kromě samotného Lesoparku Benátky se studie zabývá také čtyřmi navazujícími oblastmi a několika dalšími menšími projekty. (benatky.ostrava.cz) 37 Dýchám pro Ostravu!!!. (Nedatováno). Ostrava a Katovice stvrdily společný postup při ochraně ovzduší. In: Dýchám pro Ostravu!!!. https://dycham.ostrava.cz/aktuality (4. 4. 2014) 33

17

Ani druhý z nejvýznamnějších problémů Ostravska, nezaměstnanost, nemá jasné a jednoduché řešení, naději však skýtá například stále se rozvíjející Podnikatelský inkubátor Vysoké školy báňské38 nebo růst již zmíněných průmyslových zón v Hrabové a Mošnově, které společně zaměstnávají necelých deset tisíc lidí.39 K průmyslové zóně Ostrava-Hrabová uvádí Adamčík, že: „Projekty zde umístěné zásadním způsobem přispívají k ekonomické atraktivitě města.“40

2.1.6 Kultura „Ostrava nebývá používána jako příklad kulturního města. […] Podle útlocitných salónních představ by tu kultura vůbec neměla být. Jenže ona je.”41 V průběhu historie zde žily a působily i takové osobnosti, jako malíř Oskar Kokoschka, hrál zde Igor Stravinskij nebo Sergej Prokofjev. Na Ostravsku žil a své básně o něm psal Petr Bezruč, jedním z jeho v současnosti nejznámějších obyvatel je „ostravský bard“ Jaromír Nohavica. Dalším známým ostravským zpěvákem je Richard Krajčo, z Ostravy pocházejí také zpěvačky Hana Zagorová a Marie Rottrová. Asi nejznámějším z ostravských kulturních fenoménů je Stodolní, ulice, která je snad tím jediným, co z Ostravy zná opravdu každý. Ulice, která nikdy nespí, byla ještě na začátku devadesátých let jen opuštěnou oblastí mezi Nádražní ulicí a železniční tratí. Zde v roce 1994 z antikvariátu Černý pavouk vznikl první klub, po kterém následovala záplava dalších. Černý pavouk dnes již neexistuje, na Stodolní a v jejím okolí je však více než šedesát restaurací, klubů a barů, které tvoří jakousi zábavní čtvrť.42 I mimo Stodolní není Ostrava chudá na kluby, kavárny a jiné podniky, které prezentují kvalitní kulturní program. Mezi takovými vyniká například „nezávislý prostor“43 Stará aréna, ve které se konají divadelní představení, promítání filmů, večery poezie nebo tance. Pouze na kinematografii je pak zaměřeno Minikino-kavárna, které pravidelně promítá kvalitní staré i aktuální filmy, a ve kterém pravidelně probíhají malé filmové festivaly.44 Mezi nejstarší hudební kluby patří například klub Parník, původně zaměřený na jazz, dnes již na široké rozpětí hudebních žánrů. Parník

38

Podnikatelský inkubátor nabízí své služby začínajícím podnikatelům a pomáhá jim s realizací jejich podnikatelských záměrů. 39 Obořilová 2014 40 Adamčik 2009: 39 41 Redakční úvod In Bílá kniha Ostravy (Ivo Kaleta a kol. 2009: 5) 42 Lipus 2006: 46 43 Jak je prezentována na svých webových stránkách (www.staraarena.cz) 44 Např. Festival francouzského filmu, Minifestival tibetských filmů, festival Jeden svět.

18

navíc sídlí v architektonicky významné budově vily Hanse Ulricha.45 V souvislosti s hudbou nelze opomenout Janáčkovu filharmonii, která existuje již od roku 1954 a dlouhodobě patří mezi přední česká symfonická tělesa. Nová kulturní oblast vyrostla poněkud překvapivě v opuštěném areálu Dolních Vítkovic, který byl revitalizován, a stal se z něj prostor, ve kterém se koná řada kulturních akcí, v prvé řadě hudební festival Colours of Ostrava nebo také ostravský Majáles. Rovněž zde byla z bývalého plynojemu vystavěna multifukční aula Gong, která se stala stavbou roku 201346 a rovněž v ní se odehrává řada koncertů, divadelních představení a jiných akcí. Od roku 2008 se v Ostravě každoročně konají Letní Shakespearovské slavnosti a rovněž festival Dreams factory, prezentující činoherní soubory z České republiky i ze zahraničí. Ve městě v současné době sídlí čtyři divadla a navíc alternativní umělecké sdružení Bílé divadlo, které již hrálo i v pražském Národním divadle. Ostrava se díky svému unikátnímu vzhledu, kombinující městskou zástavbu s průmyslem, objevila v mnoha filmech, mezi jinými jde například o: Rok Ďábla, Skřivánci na niti, Sluneční stát, Karamazovi a další. Vyhledávanou lokací pro filmování jsou zejména Dolní Vítkovice, ale například pro film Babylon A.D. natáčel francouzský režisér Mathieu Kassovitz několik scén i v Porubské sorele. V roce 2010 Ostrava s Plzní prohrála soutěž o evropské hlavní město kultury. V souvislosti s touto soutěží vznikla řada projektů, které měly kulturu v Ostravě dále rozvíjet, a i přesto, že se Ostrava hlavním městem kultury nestala, organizátoři kandidatury se snaží o realizaci alespoň některých z nich. Jedním z takových projektů je Klastr47 Černá louka, jeden z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejší z celé kandidatury. Černá louka je tradičně kulturní lokalitou v bezprostřední blízkosti centra Ostravy. Stojí zde Výstaviště, Divadlo Loutek a Divadlo Antonína Dvořáka, na druhém břehu řeky Ostravice pak Slezskoostravský hrad. Projekt Klastru počítal s výstavbou koncertní síně, městské galerie, centra moderní hudby, školy a dalších objektů. Společně s titulem město přišlo i o evropské dotace na tyto stavby, přesto je však vůle k jejich realizaci. V článku o Černé louce, který vyšel v roce 2012 v Moravskoslezském deníku se primátor Petr Kajnar vyjádřil: „Když jsme se nestali evropským

45

Viz kapitolu 2.1.7 Stavba roku. (Nedatováno). Stavba roku 2013 – seznam vítězů. In: Stavba roku. http://stavbaroku.cz/printSites.do?Dispatch=ShowContestList&coid=48&group=onlyWinners (4. 4. 2014) 47 „Kulturní klastr je definován jako území města, na kterém je umístěna velká koncentrace kulturních a společenských institucí.“ (www.ostrava2015.cz) 46

19

městem kultury, tak nás přestal tlačit čas na realizaci našich projektů. Pokračujeme v nich, ale volnějším tempem.“48

2.1.7 Architektura Ostrava je označována za aglomeraci, a jako taková je poměrně odlišná od dalších českých velkoměst. Během překotného vývoje bylo do jednoho celku sloučeno mnoho různorodých obcí, a tak se Ostrava ani trochu nepodobá klasickému městskému celku. Co je zde centrem, a co předměstím, je těžké určit nejen z mapy. Kromě lidnatých a jaksi samostatných okrajových čtvrtí, jako je Poruba nebo Ostrava - Jih, je zde netradičně situovaný průmysl, který lze nalézt téměř všude včetně centra.49 Popisuje to výstižně Milan Kundera ústy Ludvíka, hrdiny románu Žert, který prochází Ostravou a říká: „snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak různorodých prvků jednotu a řád“.50 Například Vítkovice nebo Přívoz byly zcela samostatnými městy dlouho předtím, než byly sloučeny s Moravskou Ostravou, Poruba pak byla projektována jako samostatné město. Samotná Moravská Ostrava byla málem zlikvidována, aby nebránila těžbě uhlí pod ní uloženého, tento plán však naštěstí nebyl zrealizován.51 Moravská Ostrava byla až do konce 19. století podle Vybírala „nezajímavým, venkovským městem, jež nedbá příliš na vnější reprezentaci, ba co hůř, ani o pohodlí svých obyvatel.“52 Na přelomu 19. a 20. století se však situace začala zlepšovat. V Přívoze byla dle návrhu vídeňského architekta Camilla Sitteho postavena radnice, fara a kostel, další známý architekt Arthur Streit navrhl budovu německého gymnázia. Začaly se objevovat nové obchody, hotely a kavárny, většinou v secesním stylu, jeden architektonický skvost vedle druhého. Secese se uplatňovala i na dalších budovách, obytných domech a vilách, z nichž se do dnešního dne dochovala například vlastní vila ostravského stavitele Hanse Ulricha, vila doktora Julia Eisnera nebo vlastní vila Františka Grossmana, rovněž ostravského stavitele, který realizoval řadu významných staveb v regionu.53 Další vily na území Ostravy zahrnují například funkcionalistickou vilu právníka Eduarda Lisky, kterou realizovalo úspěšné duo architektů bratří Šlapetů nebo vilu stavitele Paula Hawlika v anglickém romantickém stylu, jejíž 48

Pleva 2012 Lipus 2006: 72-73 50 Kundera 1969: 62 51 Lipus 2006: 77 52 Vybíral 1997: 8 53 Vybíral a kol. 2008: 27, 34, 70 49

20

autorství není zcela jisté, avšak bývá přičítáno samotnému majiteli objektu54. Většina z těchto staveb stále stojí, a je udržována v dobrém stavu, široké veřejnosti však nejsou příliš známé ani v rámci Ostravy, natož mimo ni. Naopak většina hotelů a kaváren se do dnešního dne nedochovala, ať již byly vytlačeny jinými podniky, nebo zmizely i se svými budovami. Jedinou slavnou prvorepublikovou kavárnou, která dnes funguje, je kavárna Elektra, která však znovu otevřela teprve v roce 2012 a to v silně změněné podobě. Přesto však právě tradice prvorepublikových kaváren dnes v Ostravě zažívá obrození, když nové a kvalitní podniky vznikají doslova na každém rohu, a není výjimkou, že jejich věhlas překračuje hranice Ostravy. Mezi takovými kavárnami lze jmenovat například kavárnu Daniel, zařízenou právě ve stylu první republiky, nebo kavárnu Ostravanka, která si zakládá především na kvalitní kávě, a o její oblibě svědčí fakt, že ačkoliv funguje teprve čtyři roky, má dnes v Ostravě již tři pobočky. V těchto i jiných kavárnách lze spatřovat přímé pokračování tradice první republiky, což byla pro Ostravu éra rozvoje a prosperity, a je tedy jedním z významných milníků v její historii. Další výraznou kategorií nových staveb byly banky a pojišťovny, o jejichž podobu se zasloužili prominentní architekti jako Josef Gočár (Anglo-československá banka) nebo Kamil Hilbert (Živnostenská banka). Ve dvacátých letech byl postaven Dům umění a také zcela unikátní kubistické krematorium, které bylo v roce 1979 zbořeno. Ve stejné dekádě jako krematorium byla vystavěna také monumentální Nová radnice, vzniklo městské koupaliště v Hulvákách, byl rozšířen park Komenského sady. Na jejím konci se také objevilo několik výrazných funkcionalistických staveb Karla Kotase, mezi nimi budova Moravskoslezské spořitelny, obchodní dům Brouk a Babka a další. Ve dvacátých letech se Ostrava stala velkoměstem nejen formálně, ale i vzhledem.55 Další růst omezila hospodářská krize a druhá světová válka, po ní již nastoupila výstavba socialistická, jak byla zmíněna v kapitole 2.1.4. Ačkoliv období socialismu znamenalo pro Ostravu ztrátu některých cenných staveb, v prvé řadě kubistického krematoria, jeho nesporným přínosem je porubská Sorela, jakožto unikátní městská čtvrť postavená ve stylu socialistického realismu, která nemá v České republice obdoby.56 Tento architektonický sloh lze podle Peřinkové „zjednodušeně […] považovat za styl klasicistní odvolávající se k novorenezanci s výraznými, zejména dekorativními symboly komunismu.”57 Peřinková navíc 54

Vybíral a kol. 2008: 48 Vybíral 1997: 48 56 S výjimkou nedalekého Havířova, který byl vyprojektován společně s Porubou. 57 Peřinková 2011: 98 55

21

uvádí, že porubský celek je “vysoce ceněn zejména zahraničními odborníky právě pro svou rozsáhlou jednotu stylu” a že “bydlení v tzv. Staré Porubě je považováno za jednu z nejlepších adres v Ostravě”.58 Porubská Sorela se tedy nesporně řadí mezi ostravské unikáty a nejzajímavější místa, zároveň je památkou na jednu éru historie, která Ostravu nevratně změnila. S obnovou tržního hospodářství se v roce 1989 vrátila i volná výstavba, a zejména v posledních letech nových kvalitních staveb v Ostravě přibývá. Velkým projektem je revitalizace území pro koksovně Karolina, na jejímž místě vzniklo nákupní centrum, obytná zástavba i kanceláře. V současné době se také dokončuje rekonstrukce Trojhalí, jediné budovy, která zbyla z průmyslové minulosti Karoliny, a ve které má vzniknout multifunkční kulturní prostor. Významný je také projekt revitalizace Dolní oblasti Vítkovice, ve které byla z bývalého plynojemu vybudována multifukční aula Gong, která se stala stavbou roku 2013.59 Mezi nejnovější výrazné stavby patří kancelářská budova Tieto Towers, nebo obytný dům Městská brána, obě postavené v prolukách mezi stávající zástavbou v blízkosti centra města. Mnoho dalších projektů zástavby proluk je zatím ve fázi plánu. Úspěch sklidila přestavba vlakového nádraží a později mostů ve Svinově, nové budovy Vysoké školy báňské. V současné

době

je

velkolepě

rekonstruován

stadion

ve

Vítkovicích.

K dosud

nezrealizovaným projektům patří několik staveb spojených s kulturou, v prvé řadě nová budova vědecké knihovny zvaná Černá kostka, rozšíření Domu umění či rekonstrukce Domu kultury. Kolik těchto projektů zůstane pouze na papíře, není jisté, avšak i přesto je zcela jistě možné říct, že se Ostrava rozvíjí i z architektonického hlediska.

2.2 Sociologie města Podle Musila je město „složitým sociálním systémem, vyznačujícím se rozvinutou dělbou práce a velkou hustotou obyvatelstva, které je sociálně velmi různorodé, nezabývá se zemědělstvím a vytvořilo si soustavu interakcí, charakterizovanou distancí v meziosobních vztazích, partikulárností sociálních rolí a nepřímými způsoby sociální kontroly.“60 Město se od vesnice liší společenskou organizací, strukturou i sociálními vztahy, na jeho sociální organizaci nutně působí jejich velikost a typ. Definice města je však problematická, není zcela

58

Peřinková 2011: 98-99 Stavba roku. (Nedatováno). Stavba roku 2013 – seznam vítězů. In: Stavba roku. http://stavbaroku.cz/printSites.do?Dispatch=ShowContestList&coid=48&group=onlyWinners (4. 4. 2014) 60 Musil 1967: 16 59

22

jasné, jaké sídlo lze pro potřeby sociologie označit již za město a jaké pouze za venkovskou obec.61 Města lze rozlišovat podle velikosti, polohy, půdorysu či způsobu jejich vzniku, také dle vývoje podle toho zda jsou rostoucí, stagnující či upadající. 62 Podle Dickinsona mají pak evropská města tři hlavní soustředná pásma: centrální zónu, zahrnující historické město; střední zónu na ni navazující, kde většinu prostoru zabírají velké nájemní domy, a vnější částečně zastavěnou zónu, která zahrnuje staré venkovské obce a městečka, přičleněné většinou po roce 1990.63 S konceptem postsocialistického města je spojeno několik procesů. V prvé řadě je to urbanizace, kterou se podle Musila rozumí „jednak zvětšování relativního počtu obyvatelstva, které bydlí ve městech, jednak stále rostoucí okruh lidí, kteří žijí městským způsobem života.“64 Podle Horské, Maura a Musila nejde v prvé řadě o změnu měst, ale spíše o změnu společnosti.65 Lidé se stěhují z venkovských obcí do měst, ve kterých roste koncentrace obyvatel a vzniká nový druh společnosti. Musil se domnívá, že po pádu socialismu se bude městské osídlení vracet k předsocialistické podobě, k vývoji osídlení, který byl érou socialismu narušen. Dojde zejména k návratu k tržnímu hospodářství a restrukturalizaci průmyslu, k privatizaci a restituci, k obnově trhů s půdou a nemovitostmi, k obratu k ekologii. Privatizace a obnova trhů s půdou a nemovitostmi má významný vliv na vnitřní strukturu města. Restrukturalizace hospodářství vede ke zvýšení podílu služeb.66 S tím souvisí další proces, spojený s konceptem postsocialistického města, a to deindustrializace, jelikož podíl služeb se zvyšuje zejména na úkor podílu průmyslu. Deindustrializace sebou přináší také problém brownfields, starých průmyslových areálů, které často zabírají velké plochy na území města a možnosti jejich využití jsou problematické. Musil označuje za problém spojený s deindustrializací vznik celých problémových průmyslových oblastí, tedy průmyslových regionů z 19. století.67

61

Horská, Maur, Musil 2002: 9 Musil 1967: 66-67 63 Musil 1967: 171 64 Musil 1967: 36 65 Horská, Maur, Musil 2002: 8 66 Horská, Maur, Musil 2002: 299 67 Horská, Maur, Musil 2002: 300 62

23

Po roce 1989 a konci centrálního plánování také začalo v mnoha městech docházet k ubývání pracovních příležitostí, růstu nezaměstnanosti, a tím i k úbytku obyvatelstva.68 Ostrava představuje podle literatury zcela ukázkové postsocialistické město, ve kterém došlo ke všem zmiňovaným procesům. Výrazná deindustrializace způsobila odklon Ostravy od těžkého průmyslu i posílení sektoru služeb. Na území města po ní zůstalo mnoho brownfieldů, často v samém centru města, v posledních letech se však množí případy jejich rekultivace a úspěšného nového využití. Stejně tak dochází k zástavbám proluk novou výstavbou. Na druhou stranu industrializace způsobila také úbytek pracovních míst a zvýšenou nezaměstnanost, která vedla k odlivu obyvatel. To je spojeno s dalším z fenoménů postsocialistického vývoje, a to s mobilitou. Po roce 1989 se stalo snadnějším stěhování v rámci země, a v posledních letech se také výrazně usnadnila migrace v rámci Evropy i celého světa. 69 Podle Musila bude „i nadále ubývat obyvatel vnitřních částí českých měst“70, tedy bude docházet k suburbanizaci, což je proces, který v Ostravě probíhá velmi silně, a z důvodu kterého lze dnes centrum města označit za téměř vylidněné. Většina obyvatel žije na periferiích, z toho ve velké míře na socialistických sídlištích, která však často stagnují či přímo upadají. Rozvíjejí se naopak často příměstské zóny, kam se k původnímu venkovskému obyvatelstvu stěhují movitější obyvatelé města.71 Sýkora upozorňuje na nebezpečí opomíjení některých lokalit, jejichž „stagnace či úpadek mohou vést k jejich úplné devastaci. […] Mohou jen zůstávat ve stínu a vyčkávat na příležitost, anebo se definitivně stát periferií bez šance.”72 Po roce 1989 v Ostravě, stejně jako v celé republice, došlo k návratu k tržnímu hospodářství a zejména k restrukturalizaci průmyslu. Některé provozy byly uzavřeny již před revolucí, další následovaly. Na území Ostravy vznikla řada brownfieldů, se kterými bylo nutné se vyrovnat, aby nedošlo k vývoji, před kterým varuje Sýkora73, a to je téma, kterému se budu věnovat ve dvou článcích v tvůrčí části práce. Procesy privatizace a restituce vedly k mnohým změnám vlastnických vztahů, které ovlivňují dnešní charakter nové výstavby, i osudy zástavby staré, o nichž obou se budu v tvůrčí části zmiňovat. 68

Ostrava byla v letech 1991-1998 jediným městem kde „migrační ztráty více než dvojnásobně převyšovaly ztráty způsobené nízkým přirozeným přírůstkem“ (Horská, Maur, Musil 2002: 306) 69 Tvrdík 2007: 58 70 Horská, Maur, Musil 2002: 329 71 Sýkora 2007 :55 72 Sýkora 2007 :57 73 Viz předchozí odstavec.

24

2.3 Shrnutí V předchozích kapitolách jsem vymezila teoretické základy, na kterých budu stavět tvůrčí část práce. Jde zejména o historii Ostravy a její nejvýznamnější éry, kterými se budou zabývat jednotlivé články. Na těchto základech stojí dnešní podoba Ostravy, se kterou souvisí různé podoby kultury, které lze ve městě najít, kulturní akce, které jsou pro Ostravu významné. Na ty nejvýznamnější i méně známé se chci v tvůrčí části zaměřit. Do kategorie kultury zařazuji také možnosti trávení volného času v Ostravě spojené s poznáváním jejich unikátů, jako je zejména Dolní oblast Vítkovice nebo Hornické muzeum Landek. Historie i současnost je spojena s architekturou, ať už je to historické dědictví či moderní stavby, které dnes mění podobu města. V tvůrčí části se chci věnovat oběma polohám, jak historické, tak současné, které jsou často propojeny, když jsou historické stavby přestavovány na moderní. Sociologie města pak popisuje procesy, které v Ostravě od sametové revoluce, či již déle, působí, a mají významný vliv na její dnešní podobu. Zejména deindustrializace dala městu unikátní prostory, které jsou dnes nově využívány a na které se v tvůrčí části zaměřím.

2.4 Teorie žánru Pro témata, která jsem si zvolila pro tvůrčí část práce, bylo nutné vybrat vhodnou formu zpracování. Od začátku bylo jasné, že nemůže jít o zpravodajství, jelikož nejde o témata vysoce aktuální, o nejnovější zprávy. Co je důležitější, v rámci zvolených témat budu pokládat otázky, které nemají jasné faktické odpovědi, ale spíše se na ně budu snažit získat názory co největšího počtu relevantních a zainteresovaných osob. Taková témata tedy musím zpracovat některým z publicistických žánrů, které umožňují vyjadřovat hodnocení, soudy a také dojmy, které nesporně patří k psaní o místech. Publicistických žánrů se nabízelo více, uvažovala jsem tedy nad tím, který by byl nejvhodnější pro zpracování každého jednotlivého tématu. V některých z nich půjde zcela evidentně zejména o názory, jiné budou stát v prvé řadě na dojmech. Nechtěla jsem se proto omezit žánrem, který by se posléze pro některý článek ukázal příliš limitující. Z těchto důvodů jsem se rozhodla pro žánr feature, který mi umožňuje zahrnout vše potřebné, a to v míře, která bude vhodná pro každý konkrétní článek. Vzhledem k tomu, že definice i podoby featuru se liší, a tento žánr je vymezen poměrně volně, umožní mi všechny články

25

spojit jedním žánrem, ale na druhou stranu napsat každý s určitými odlišnostmi, čímž se zároveň budu moci pokusit ukázat různé podoby tohoto poměrně nového žánru. Publicistika je část žurnalistiky, která na rozdíl od zpravodajství podle Praktické encyklopedie žurnalistiky obsahuje „názor, hodnocení a subjektivní přístup, zahrnuje pojmy, soudy, postoje“74. Bartošek uvádí, že funkcí publicistiky je přesvědčovat, komentovat a hodnotit informace. Ze seriózních typů publicistiky rozlišuje publicistiku analytickou, beletrizující a úvahovou. Typ beletrizující, který nejlépe odpovídá žánru feature, na který se budu zaměřovat, je pak podle Bartoška charakteristický obrazným líčením, lehkým stylem.75 Tušer se domnívá, že publicistické žánry jsou typické pro média s delší periodicitou a pro přílohy deníků. Publicistice podle něj dominuje hodnocení a na rozdíl do zpravodajství je zde kladen větší důraz na autentičnost.76 Burgr uvádí, že „Zatímco zpravodajství má být prosté jakýchkoliv subjektivních postojů, názorů a stanovisek, publicistika naopak osobní angažmá autorů vyžaduje.“77 Publicistika má podle něj „funkci přesvědčovací, hodnotící a získávací, ale i zábavnou a informační.“78 Do kategorie publicistiky spadá mnoho žánrů79, které se často prolínají a překrývají, a také vznikají zcela nové. Podle Burgra toto v českém prostředí souvisí s obnovou svobody slova a projevu po roce 1989, kdy „vedle již klasických, zavedených žánrů, kterými byly například reportáž, sloupek, fejeton, glosa či komentář, se na stránkách novin a časopisů i v mluvě žurnalistů objevují slova editorial, diář, story či feature.“80 Podle většinového názoru nevznikly žádné nové žánry, „jedná se pouze o varianty již známých formátů, domácích nebo zahraničních.“81 Často jde o formy názorové publicistiky a „žánry, které pracují s lidským příběhem nebo reflektují nějaké společenské téma.“82 Mezi takové patří například story nebo právě feature. Feature tedy v každém případě patří k novým formám žurnalistické tvorby. Najít jeho definici není jednoduché, na rozdíl od typických žánrů, jako například reportáže či rozhovoru, nemá feature natolik jasně daná pravidla, a vyplňuje tak pomyslný prostor mezi dalšími publicistickými žánry. Podobu feature lze poskládat spíše ze střípků, roztroušených v odborné 74

Osvaldová, Halada a kol. 2002: 146 Bartošek 1991: 46, 63-64 76 Tušer 1999: 100 77 Čuřík a kol. 2012: 58 78 Čuřík a kol. 2012: 58 79 Dle Burgra je žánr „označení pro soubor děl, která se vyznačují společnými námětovými, kompozičními nebo formovými znaky.“ (Čuřík a kol. 2012: 58) 80 Čuřík a kol. 2012: 65 81 Čuřík a kol. 2012: 66 82 Čuřík a kol. 2012: 66 75

26

literatuře, než ji najít v jedné univerzální definici. Například Bartošek v tomto duchu uvádí, že „Členění na žánry se dnes zpochybňuje, protože neexistují rigorózní hranice ani mezi zpravodajstvím, publicistikou, beletrií, vzděláváním a zábavou, natož pak mezi jejich žánry.“83 Burgr uvádí, že „anglické slovo „feature“ označuje v žurnalistickém slova smyslu zvláštní článek s charakteristickými rysy.“84 Ještě šířeji feature definuje Harcup: „V novinách slovo feature většinou zahrnuje veškerý redakční obsah kromě zpráv, sportovních zpráv a sportovních reportáží.“85 Přesněji Harcup feaure zmiňuje dále: „Běžný cyklus je, že zprávy jsou následovány dalšími zprávami, pak featury přibližující pozadí“86. Zde již tedy Harcup pojem feature používá pro označení úžeji vymezené skupiny publicistických textů. Itule uvádí, že rozdíly mezi zprávami a featury se rozostřují, feature však většinou „vysvětluje události, které pohnuly nebo otřásly zprávami, analyzuje co se děje ve světě, ve státě nebo komunitě, […] někam čtenáře bere nebo jim ukazuje něco, co nikdy předtím neviděli.”87 Itule uvádí několik různých variací žánru feature, který je podle něj „zastřešujícím výrazem pro řadu soft news.“88,89 Podle Russ-Mohla a Bakičové je feature reportáž s pozadím, a je nejvhodnějším žánrem pro abstraktní a těžká témata, která může oživit, objasnit a přiblížit. Reportáž podle nich podává obraz, reportérovi jde zejména o atmosféru, kterou se snaží čtenáři zprostředkovat.90 Podle této definice je tedy feature podobný reportáži, od které se však liší větší hloubkou. Praktická encyklopedie žurnalistiky uvádí, že feature je „umělecká metoda objevování nových informací a souvislostí použitelných pro žurnalistickou tvorbu. Jako druh publicistického textu se používá […] jako druh reportážní tvorby, kdy se jeho tvůrce snaží získat jedinečná fakta […] a kdy skládá zevrubný obraz konkrétní události se všemi možnými dopady na veřejnost.”91

83

Bartošek 2002: 45 Čuřík a kol. 2012: 68 85 „On newspapers, the word features usually covers all editorial content apart from news, sport news, and reports of sporting fixtures.“(Harcup 2004: 116) 86 „A common cycle is that a news story is followed up with more news stories, then background features.“ (Harcup 2004: 119) 87 „Features that […] explain events that moved or shook the news, analyze what is happening in the world, nation or community […] take people someplace or let them see something they haven’t seen before” (Itule 2006: 125) 88 „Feature is an umbrella term for a number of soft news stories“(Itule 2006: 127) 89 Termín soft news zde jako protiklad hard news, kterými se rozumí klasické zpravodajské žánry. 90 Russ-Mohl, Bakičová 2005: 57 91 Osvaldová, Halada a kol. 2002: 60-61 84

27

Feature se tedy i podle tohoto zdroje podobá reportáži, kterou se rozumí “publicistický žánr, svědecká výpověď konkrétního zážitku v písemné, slyšené či vizuální podobě.” Reportáž spojuje informace s názory a vychází z osobního prožití situace autorem.92 „Slovem reportáž ostatně bývají v českém tisku texty naplňující spíše charakteristiku žánru feature často označovány, přitom ovšem někdy nesplňují ani elementární charakteristiky reportáže,“ domnívá se Burgr.93 Tušer se o featuru vůbec nezmiňuje, reportáž pak řadí mezi publicistiku emocionálního typu, ačkoliv zároveň dodává, že toto zařazení není zcela jednoznačné. Opět zdůrazňuje jako primární rys autentičnost, dale pak děj a atmosféru, které jsou dominantními prvky reportáže.94 Feature zcela opomíjí také publikace Tušera a Follrichové, která opět hovoří pouze o reportáži, kterou rozumí “osobní svědectví reportéra o významných a aktuálních životních skutečnostech”. Jako důležitou pro její tvorbu zdůrazňují pečlivou přípravu a znalost problematiky.95 Claytonová se domnívá, že i pro feature jsou důležité citace, názory zainteresovaných osob či expertů.96 Nemělo by tedy jít pouze o strohé vyprávění autora. Novinář by sice měl jít k rozhovoru a již vědět padesát procent informací, kromě nich však potřebuje získat vyjádření vlastními slovy zainteresovaných osob.97 Základní charakteristiky žánru feature jsou podle Burgra tyto: „Tématem je vybraný společenský problém – trend, jev, fenomén, případně událost.“98 Tento problém je zasazen kontextu a má potřebný background. „Daný problém je ilustrován na příběhu či osudu konkrétních osob, příslušníků sociální skupiny, které se problém týká, téma musí být zobecněno a vztaženo na celou skupinu, příběhy aktérů, jichž se problém týká, se prolínají celým textem.“99 Text také musí obsahovat citace, a to jak aktérů, tak expertů.100 Jak již bylo řečeno, feature je žánrem silně variabilním a umožňuje tak autorovi tvořit různé jeho podoby. „Například použití reportážních postupů a větší důraz na dějovost může feature posunout právě k reportáži, s níž ho někteří autoři spojují. Naopak velký důraz na

92

Osvaldová, Halada a kol. 2002: 154 Čuřík a kol. 2012: 71 94 Tušer 1999: 110 95 Tušer, Follrichová : 38 96 Clayton 1994: 37 97 Clayton 1994: 53 98 Čuřík a kol. 2012: 71 99 Čuřík a kol. 2012: 71 100 Čuřík a kol. 2012: 71 93

28

příběh, osud aktérů, jejich výrazné portrétování a stavění textu na jejich osobních výpovědích může feature posunout směrem k žánru story, který je vystavěn právě na příběhu.“101 V literatuře bývají zmiňovány určité typy featurů, z nichž nejvíce se pro téma, které jsem si zvolila pro svou práci, nabízí tzv. backgrounder.102 Keeble o tomto typu uvádí: „Tento typ featuru nabízí delší pohled, často se dostává k příčinám problému […] a historickým souvislostem.“103 Keeble také říká, že žánr feature je velice variabilní, když uvádí, že „téměř z čehokoliv, co vás napadne, lze udělat téma pro feature.“104 Backgrounder zmiňuje i Itule, ačkoliv jej vykládá s jistou odlišností: „Backgrounder – také nazýván analytický článek – dává význam aktuálním událostem ve zprávách tím, že je dále vysvětluje.“105 Pro mé téma se tedy hodí spíše backgrounder jak ho popisuje Keeble, tedy feature, zaměřující se na historické pozadí a příčiny dnešního stavu. Zatím co definice featuru se v literatuře silně liší, postupy jeho psaní uvádějí autoři podobné. Články většinou dělí na začátek, střed a konec a pro každou z nich uvádějí jiné zásady. Itule k úvodu uvádí: „Feature často začíná úvodním blokem dvou nebo více odstavců. Spíše než aby do tohoto úvodu dal prvky zpráv, využívá autor těchto odstavců k tomu, aby udal tempo, navnadil čtenář, pozval je dál.“106 Harcup se domnívá, že: „Hlavním účelem úvodu je přesvědčit čtenáře, aby chtěl číst dál“107 Je několik možností, jak může feature začít, Harcup nabízí například tyto: „Někdy to může být obecné sdělení […] Některé featury jdou přímo k věci odvážnou větou […] Občas můžete feature začít i citací […] Jindy autoři volí méně přímou cestu, když doufají, že čtenáře přitáhnou popisným začátkem […] Často používaným nástojem je zahrnout do příběhu sebe.”108 Často se úvod zaměřuje na detaily a

101

Čuřík a kol. 2012: 71 Backgrounder je feature, který popisuje pozadí událostí ve zprávách. (Keeble 2006: 121) 103 „This type of feature takes a longer view, often digging down into the origins of an issue […] and plumbing relevant historical concerns.” (Keeble 2005: 121) 104 „Virtually anything you can think of could be turned into the subject of a feature.“(Keeble 2005: 140) 105 „Backgrounder – also called an analysis piece – adds meaning to current issues in the news by explaining them further.“ (Itule 2006: 129) 106 „A lead block of two or more paragraphs often begins a feature. Rather than put the news elements of the story in the lead, the feature wrtiter uses the first two or three paragraphs to set a mood, to arouse readers, to invite them inside.“ (Itule 2006: 131) 107 „The main purpose of the intro is to make the reader want to read on“ (Harcup 2004: 120) 108 „Sometimes it might be a general statement […] Some features begin by getting to the point directly with a bold statement […] Occasionally you might even begin a feature with a question […] At other times, though, writers take a more oblique route, hoping to draw in the reader with a piece of descriptive writing […] A frequently used device is to include the presence of the journalist in the story” (Harcup 2004: 120-121) 102

29

čtenář ne vždy od začátku ví, o čem celý článek bude.109 Jak uvádí Keeble: „Úvod může objasnit o čem článek je. Ale také nemusí.“110 Ke středu článku říká Itule: „Mezi úvodem a závěrem musí být příběh zorganizován tak, aby bylo jednoduché ho sledovat a pochopit.“111 Harcup se domnívá, že: „Pokud je úvod tou nejdůležitější částí při psaní featuru […] pak střed je tou hlavní.”112 V této části se objevují zejména fakta „Všechny featury potřebuj fakta.”113 a Keeble dodává: „Když máte velké množství faktů […] můžete udělat feature čtivější tím, že je zahrnete do příslušných částí v průběhu celého článku, spíše než v nestravitelných kusech.”114 Dále jsou často používány citace: „Přímé citace mohou dodat autoritu, drama a výraz.“115 avšak jak uvádí Keeble: „Pečlivě uvažujte nad tím, které části vašeho výzkumu citovat a které přepsat vlastními slovy, jelikož základní fakta většinou nemusí být řečena přímými citacemi.“116 Využívají se popisy: „Použijte popis k vyjádření toho, co vidíte a nechte čtenáře, aby sami přišli na to, co si o tom myslí.“117 a podobně říká Keeble: „Nechte čtenáře vidět, co vidíte vy, slyšet, co slyšíte vy a cítit, co cítíte vy – se specifickými detaily raději než vágním zobecněním – a váš příběh ožije.“118 A v neposlední řadě názory: „Spíše než tradiční obě strany příběhu, používané ve zpravodajství, feature často poskytuje prostor pro jemnější rozdíly v názorech.“119 Ve featuru

109

Harcup 2004: 121-122 „In the proces, the intro might make it clear what the article is about. But, then again, it might not.“ (Keeble 2005: 143) 111 „Between the lead and the ending, the story must be organized so that it is easy to follow and understand.“ (Itule 2006: 131) 112 „If the beginning is the single most important element in feature writing […] then the middle is the point of it all.“(Harcup 2004: 122) 113 „All features need facts.“ (Harcup 2004: 123) 114 „When you have a large number of facts to include […] you may wish to make the feature more readable by including them at appropriate points throughou the text ratther than in indigestable chunks.“ (Keeble 2005: 144) 115 „Direct quotes can add authority, drama and powerful expression to an account.“ (Harcup 2004: 123) 116 „Think carefuly which bits of your research to quote and which bits to translate into your own words, as the simple facts of a story do not normally need to be told through direct quotes.“ (Keeble 2005: 144) 117 „Use description to express what you see, and let readers make up their own minds what to think about it.“ (Harcup 2004: 123) 118 „Let the reader see what you are seeing, hear what you are hearing and smell what you are smelling – with specific details.“ (Keeble 2005: 145) 119 „Rather than the traditional both sides of a story adopted in much news, features often allow room for more subtle or nuanced differences of opinion to emerge.“ (Harcup 2004: 124) 110

30

může být prostor i pro názor autora, ovšem neplatí to vždy: „Některé publikace budou předpokládat, že zahrnete vlastní názor, některé rozhodně ne.“120 Poslední částí featuru je závěr. Itule uvádí: „Feature má závěr. Nemusí to být rozřešení, ale měl by čtenáře nechat spokojeného, jako závěr dobrého filmu.121 Podle Harcupa může být závěr „shrnutí toho, co se stalo předtím, návrat ke scéně z úvodu, anebo nový zvrat, nad kterým bude čtenář dále uvažovat.“122 Také Keeble uvádí jak možný závěr „souhrn, zvrat, citace nebo návrat ke scéně z úvodu.“123 Podle odborné literatury tedy lze vymezit základy psaní žánru feature. Pro takový text jsou důležité detaily, popis, a to jak míst, tak atmosféry a barvitý jazyk. Důležitou součástí featuru jsou citace, vyjadřující názory zainteresovaných osob. Dobrý feature musí být čtivý a musí čtenáře zaujmout, měl by mít poutavý úvod a pointu na závěr. Na rozdíl od reportáže jde feature více do hloubky a poskytuje čtenáři pozadí příběhu, zasazuje popisované skutečnosti do kontextu.

120

„Some publications will expect you o include your own opininon, others certainly will not.“(Keeble 2005: 145) 121 „Yes, a feature has an ending. It doesn’t have to be a conclusion, but it should leaver the reader feeling satisfied, like the ending of a good movie.“ (Itule 2006: 135) 122 „a summary of what has gone before, a return to the scene of the intro, or a new twist to leave the reader pondering.“ (Harcup 2004: 124) 123 „a summary, twist, quote or a return to the scene of the intro.“ (Keeble 2005: 145)

31

3. Metodologická část Cílem mé práce je vytvoření souboru publicistických textů pro Víkend Mladé Fronty DNES. V předchozím textu jsem popsala historická a sociologická východiska, o která se budou mé články opírat, a také žánr, který pro jejich zpracování použiji. Než však přikročím k jejich samotné tvorbě, musím charakterizovat cílové médium, a metody práce jeho redaktorů, abych následně mohla vymezit postupy pro svou tvorbu. Pro získání těchto informací využiji kvalitativního rozhovoru, jakožto metody kvalitativního výzkumu.

3.1 Kvalitativní výzkum Kvalitativní výzkum je druh výzkumu, který se dle Hendla „provádí pomocí delšího a intenzivního kontaktu s terénem nebo situací jedince či skupiny jedinců. […] Výzkumník se snaží získat integrovaný pohled na předmět studie.”124 Na rozdíl od kvantitativního výzkumu, který se podobá metodám přírodních věd, v případě kvalitativního výzkumu Hendl uvádí: “Používají se relativně málo standardizované metody získávání dat. Hlavním instrumentem je výzkumník sám.”125 Data v kvalitativním výzkumu představují přepisy poznámek z pozorování a rozhovorů, fotografie, videozáznamy, deníky či úřední dokumenty, tedy “všechno to, co nám přibližuje všední život zkoumaných lidí.”126 Počet zkoumaných lidí v kvalitativním výzkumu je pak malý, výzkum přináší „Mnoho informací o velmi malém počtu jedinců.“127 Cílem kvalitativního výzkumu je podle Hendla zejména “objasnit, jak se lidé v daném prostředí a situaci dobírají pochopení toho, co se děje, proč jednají určitým způsobem a jak organizují své všednodenní aktivity a interakce.”128 Při analýze a interpretaci dat výzkumník „spíše konstruuje obraz, který získává kontury v průběhu sběru a poznávání jeho částí.“129 Disman jako cíl kvalitativního výzkumu uvádí „vytváření nových hypotéz, nového porozumění, vytváření teorie.“130 Výzkumník by podle Dismana „neměl očekávat žádnou

124

Hendl 2008: 49-50 Hendl 2008: 50 126 Hendl 2008: 50 127 Na rozdíl od výzkumu kvantitativního, jehož výstupem je „Omezený rozsah informace o velice mnoha jedincích.“ (Disman 2002: 286) 128 Hendl 2008: 50 129 Hendl 2008: 50 130 Disman 2002: 286 125

32

určitou konfiguraci.“131 Neměl by si tedy ověřovat předem stanovenou teorii, nýbrž vytvořit ji až na základě sesbíraných dat. Kvalitativnímu výzkumu bývá podle Hendla vytýkána přílišná subjektivita výsledků, na druhou stranu tento typ výzkumu umožňuje hloubkovou analýzu případů.132 Je pro něj typický těsný vztah výzkumníka k subjektu a jeho postoj uvnitř situace, teorie při něm často vzniká a výsledky přinášejí porozumění.133 K plánu samotného výzkumu Hendl uvádí: „Plán výzkumu má pružný charakter. To znamená, že plán výzkumu se z daného základu rozvíjí, proměňuje a přizpůsobuje podle okolností a dosud získaných výsledků.“134 Při navrhování plánu je třeba zejména určit účel výzkumu, konceptuální rámec, což je „teorie předmětu, který chceme zkoumat.“135, dále výzkumnou otázku a metody, pomocí kterých budeme získávat a analyzovat data.136 Důležitý je také výběr subjektů výzkumu, který je třeba si důkladně promyslet a odůvodnit.137 V rámci kvalitativního výzkumu existuje množství různých metod, ze kterých je nutné vybrat tu nejvhodnější. Hendl uvádí, že „Volba metody se má řídit výzkumným problémem. […] Výběr metody pro sběr dat se zakládá na požadovaném typu informace i na tom, od koho ji budeme získávat a za jakých okolností se tak bude dít.”138 Hendl rozlišuje tři skupiny metod; pozorování, interview a dokumenty, přičemž v rámci skupiny interview, která se pro mé potřeby zdá nejvhodnější, uvádí interview s návodem, narativní interview, skupinové interview, neformální rozhovor a fenomenologický rozhovor.139 Ke kvalitativnímu rozhovoru obecně uvádí: „Je třeba určit řadu rozhodnutí ohledně obsahu otázek, jejich formy i pořadí. Dále se musí uvážit možná délka rozhovoru.“ 140 Zvláštní pozornost je pak podle Hendla nutné věnovat zejména začátku a konci rozhovoru: „Na začátku dotazování je třeba prolomit případné psychické bariéry a zajistit souhlas se záznamem. […] Právě na konci rozhovoru nebo při loučení můžeme ještě získat důležité informace.”141 131

Disman 2002: 288 Hendl 2008: 50-51 133 Na rozdíl od kvantitativního výzkumu, při kterém má výzkumník od subjektu odstup, stojí vně situace, při analýze výsledků jde o zobecnění a cílem je potvrzení již vytvořené teorie. (Hendl 2008: 55) 134 Hendl 2008: 61 135 Hendl 2008: 143 136 Hendl 2008: 143 137 Hendl 2008: 151 138 Hendl 2008: 161 139 Hendl 2008: 162 140 Hendl 2008: 166 141 Hendl 2008: 167 132

33

Disman uvádí několik různých technik rozhovoru, z nichž nejvhodnější pro mou práci se jeví nestandardizovaný interview142, tedy „interakce mezi tazatelem a respondentem, pro kterou má tazatel jen velice obecný plán. […] Takový plán je jen pouhý skeleton, kterému dá obsah a živou formu teprve interakce s respondentem.“143 Hendl uvádí podobnou metodu s názvem rozhovor pomocí návodu, který opět dává výzkumníkovi poměrně velkou volnost rozhovor přizpůsobit dle potřeby. „Návod k rozhovoru představuje seznam otázek nebo témat, jež je nutné v rámci interview probrat. […] Je na tazateli, jakým způsobem a v jakém pořadí získá informace, které osvětlí daný problém. Zůstává mu i volnost přizpůsobovat formulace otázek podle situace.”144 Pro tento typ rozhovoru má tedy výzkumník nachystán pouze nástin otázek, jejichž podobu i pořadí přizpůsobuje svým potřebám a odpovědím respondenta. Důležitou součástí výzkumu je analýza získaných dat. Dle Hendla „V mnoha případech analýza směřuje výzkumníka k novým zdrojům dat. Proto je analýza částí sběru dat. Proces sběru dat a analýzy pokračuje iterativně až do okamžiku, kdy výzkumník rozhodne, že bylo dosaženo výzkumného cíle.“145 Podobně uvádí Disman: „Rozhodnout o tom, který případ budeme studovat jako další, můžeme tehdy, když jsme interpretovali prvý případ.“ a dále: „V kvalitativním výzkumu je vzorek nasycen tehdy, když další data nepřinášejí nic nového.“ 146 Výsledkem analýzy má být „nějaký typ syntézy vyššího řádu, integrovaný obraz, který může být určitým souhrnem složité problematiky, popisem pravidelností a témat, identifikací fundamentální struktury, vyslovením podložených hypotéz, vymezením nového konceptu nebo zobrazením substantivní teorie.“147 Disman se domnívá, že „Výzkumníkovou úlohou je pak nalézt významné struktury v množině všech proměnných, které respondent považuje za relevantní.“148

142

Jako další metody Disman uvádí zúčastněné pozorování a analýzu osobních dokumentů. (Disman 2002: 298) Disman 2002: 308 144 Hendl 2008: 174 145 Hendl 2008: 223 146 Disman 2002: 304 147 Hendl 2008: 271 148 Disman 2002: 290 143

34

4. Empirická část V teoretické části této práce jsem vymezila základy pro tvůrčí část. Posledním předpokladem pro to, abych mohla napsat články, které by bylo možné vydat v cílovém médiu, je jeho charakteristika. V následujícím textu se tedy budu věnovat rozboru Mladé Fronty DNES a zejména pak její přílohy Víkend, pro kterou budou mé články určeny. V prvé řadě charakterizuji toto médium z hlediska jeho postavení na českém mediálním trhu a také z hlediska jeho vlastnictví, vymezím jeho typ, zaměření a cílovou skupinu. V druhé části této kapitoly se pak již budu věnovat zejména Víkendu, když prostřednictvím kvalitativního výzkumu, který jsem popsala v předcházející kapitole, charakterizuji tuto část média a praxi a postupy práce v jeho redakci. Ke kvalitativnímu rozhovoru, prostřednictvím nějž jsem získávala data, jsem si vybrala tři zástupce redakce Víkendu, a to vedoucího Jana Švéda, editora Petra Čermáka a redaktorku Petru Pospěchovou. Tím způsobem jsem postihla všechny tři úrovně tvorby a kontroly v redakci.

4.1 Cílové médium Mladá Fronta DNES (dále jen MF DNES) je celostátní deník, který v České republice dlouhodobě patří k těm nejčtenějším. Deník začal pod nynějším názvem vycházet v roce 1990, kdy navázal na deník s názvem Mladá Fronta, který do roku 1990 formálně vydával Socialistický svaz mládeže (reálným vydavatelem byl stát).149 Původní deník Mladá Fronta byl založen po druhé světové válce v roce 1945 společně se stejnojmenným nakladatelstvím právě Svazem československé mládeže, který se později v duchu socialismu přejmenoval.150 Kolektiv redaktorů původního deníku Mladá Fronta si v roce 1990 pro vydávání MF DNES založil společnost M a F a.s. Z té postupně s příchodem zahraničních investorů vznikla mediální skupina MAFRA, ve které v roce 2013 získal majoritní podíl Andrej Babiš prostřednictvím své společnosti AGROFERT a.s. Tato změna ve vlastnictví podnítila stále trvající diskuze o nezávislosti MF DNES a o možnosti jejího ovlivnění Andrejem Babišem, jehož politické hnutí ANO 2011 je dnes součástí vládní koalice. MF DNES však na svém internetovém profilu zdůrazňuje, že není 149 150

Nepil 1997 Halada 2007: 212

35

závislá na žádné politické straně, neupřednostňuje žádnou ideologii, odmítá extremismus, snaží se o nestrannost a pluralitu názorů. Dále uvádí, že „Vydavatel netvoří názorovou linii, ovšem jmenuje šéfredaktora a schvaluje přijímání redaktorů.“151 Mladá Fronta DNES se prezentuje jako největší seriózní celostátní deník v České republice.152 Dle údajů Media Projektu za rok 2013 je MF DNES z hlediska čtenosti i prodaného nákladu na druhém místě za deníkem Blesk. Čtenost za rok 2013 činí 797 tisíc, prodaný náklad pak necelých 192 492.153 V obou kategoriích MF DNES výrazně ztrácí na vedoucí Blesk, zároveň má za sebou velký odstup před dalšími celostátními deníky. Podobných hodnot jako MF DNES dosahuje pouze součet čtenosti i prodaného nákladu Deníku za všechny regionální mutace.154 MF DNES a její redaktoři získali v minulosti řadu prestižních ocenění, jedním z posledních úspěchů je Cena Karla Havlíčka Borovského, kterou v roce 2010 získal Jaroslav Kmenta, před ním v roce 2008 Luděk Navara. Deník také získal několik cen za grafiku a jeho fotografové jsou často oceňováni v soutěži Czech Press Photo. MF DNES vychází šestkrát týdně ve čtrnácti mutacích podle krajů České republiky. Čtyřikrát týdně je součástí vydání jeden z Magazínů, v pondělí Ona, ve středu Doma, ve čtvrtek Magazín + TV a v sobotu Víkend, kterému se budu dále věnovat podrobněji. Obsah samotného deníku se během týdne také mění, například v pondělí je rozšířena příloha Sport, v sobotním vydání jsou navíc přílohy Scéna a Kavárna. Nepravidelně v deníku vycházejí také další speciální přílohy, které se věnují různým aktuálním událostem (např. příloha o státních maturitách, volbách, apod.). Víkend dosáhl v roce 2013 čtenosti 548 tisíc, prodaný, respektive v tomto případě vkládaný, náklad činil 249 229.155 Mezi suplementy MF DNES zaujímá třetí místo za Magazínem DNES a Ona DNES, před všemi suplementy MF DNES v žebříčku čtenosti i vkládaného nákladu stojí Magazín TV deníku Blesk a TV magazín, který je součástí všech regionálních Deníků. Podle profilu Víkendu, který vydavatelství prezentuje na svém webu, 151

MF DNES. (Nedatováno). Otázky a odpovědi k MF DNES. In: MF DNES. https://mfdnes.cz/sites/default/files/obrazky/u42/mf_dnes/redakce/otazky_a_odpovedi_mfd.pdf (4. 4. 2014) 152 „Mladá fronta DNES je největší seriózní celostátní deník v České republice.“ (MF DNES. (Nedatováno). Co je součástí MF DNES. In: MF DNES. https://mfdnes.cz/mfdnes/co-je-soucasti(4. 4. 2014) ) 153 Media Projekt. (Nedatováno) Media projekt 2013. In: Median http://www.median.cz/docs/MP_2013_zprava.pdf (4. 4. 2014) 154 Deník celkem: čtenost 773 000, prodaný náklad 164 972 Median. 2014. (Media Projekt. (Nedatováno) Media projekt 2013. In: Median http://www.median.cz/docs/MP_2013_zprava.pdf (4. 4. 2014) ) 155 Media Projekt. (Nedatováno) Media projekt 2013. In: Median http://www.median.cz/docs/MP_2013_zprava.pdf (4. 4. 2014) )

36

má magazín vysoký podíl středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných čtenářů. Vysoké je také procento čtenářů s vyššími příjmy156, největší podíl čtenářů Víkendu žije ve velkých městech nad sto tisíc obyvatel. Vedoucí redakce Víkendu, Jan Švéd, uvádí, že cílovou skupinou čtenářů je „věková skupina 35 – 70 let, více žen než mužů.“157 Víkend několikrát získal Evropskou cenu za grafiku158, v roce 2008 společně s přílohou Scéna v kategorii titulní strany příloh, v roce 2009 v kategorii suplementy. Každé vydání Víkendu má čtyřicet stran a je rozděleno na čtyři části, které jsou nazvány postupně: Čtení na víkend, Inspirace, Scéna & knihy a Zábava. Poslední část Zábava vždy obsahuje televizní program na víkend, křížovku a sudoku nebo rébusy. Složení ostatních částí je proměnlivější, každá vždy obsahuje dva až tři články na různá témata. Nejčastěji jsou využívány žánry rozhovor, reportáž, recenze. Podle vedoucího redakce, Jana Švéda, je cílem Víkendu poskytnout čtenáři tři věci: zábavu, příjemné čtení na víkend, a inspiraci na jeho prožití. Od toho se odvíjí skladba Víkendu. V prvé řadě chce být vrcholně aktuální, což je podle Švéda to hlavní, čím se liší od konkurenčních magazínů: „Všechny ostatní podobné média jsou schopné aktuality zpracovat až do příštího týdne, my je můžeme mít ještě tento týden.“ 159 Víkend tedy svému čtenáři poskytuje čtení o aktuálních věcech. Lidé se hodně zajímají o módu, proto je ve Víkendu módní rubrika. Velkým trendem poslední doby je gastronomie, té jsou proto věnovány celé dvě strany. Oblíbená je také historie, a tak se často píše i o ní. Víkend chce svým čtenářům nabízet možnosti, jak volné dny aktivně prožít, píše tedy o sportovních aktivitách a rovněž o cestování. V této kategorii jde zejména o cestování domácí, které v poslední době nabývá na popularitě. Redakce Víkendu se kromě vedoucího a editora skládá pouze ze tří redaktorů, není však výjimkou, že do něj přispívají i externisté. Dvě externistky, které píší o módě a o historii, jsou stálé, další lidé pak do Víkendu přispívají nahodile. Tato spolupráce funguje oběma směry, někdy redakce osloví člověka, aby pro ni článek napsal, někdy se autor s článkem ozve sám, a pokud se do Víkendu hodí, je vydán.

156

S čistým měsíčním příjmem domácnosti vyšším než 30 tisíc. (Mafra. (Nedatováno). Čtenáři magazínu Víkend DNES. In: Mafra. http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A140311_TVE_VIKEND1334.PDF (4. 4. 2014) ) 157 Rozhovor s Janem Švédem, 19. 2. 2014 158 European Newspaper Award 159 Rozhovor s Janem Švédem, 19. 2. 2014

37

Články z Víkendu se rovněž mohou objevovat na online verzi deníku MF DNES, idnes.cz, a to zejména v případě zájmu ze strany iDnes. Podle Švéda by to však mělo být oboustranně výhodné, tedy čtenář by neměl dostat plný text na internetu, aby už nemusel číst tištěnou verzi.

4.2 Redakční praxe S návrhy na články přicházejí samotní redaktoři, rozhodující slovo má vedoucí redakce. Do podoby vydání pak ještě může zasáhnout vedoucí všech magazínů Monika Binarová, kterou vedoucí jednotlivých redakcí informují o stavu aktuálního čísla a výhledu na čísla další, jako poslední instance také šéfredaktorka, kterou je v současné době Sabina Slonková. Nápadů je mnoho, podle Švéda je však důležité myslet na vyváženou skladbu výsledné kombinace. V jednom vydání nesmí být příliš mnoho těžkých témat, či článků zaměřených jen na muže nebo na ženy. I z tohoto důvodu musí být občas některá dobrá témata zamítnuta. Kromě vyložených aktualit se ve Víkendu uplatňuje široké spektrum témat, záleží především na fantazii redaktorů. Pospěchová uvádí jako největší zdroj témat každodenní inspiraci: „Člověk na něco narazí, nějaký jev ho dlouhodobě zaráží. Je to něco, co mě trkne a když to vrtá hlavou mě, tak to nejspíš vrtá hlavou i jiným lidem a stálo by za to se na to podívat, prozkoumat to.“160 Ve Víkendu se podle Švéda objevují tři základní typy článků: rozhovor, reportáž a téma. Editor Víkendu Petr Čermák uvádí s mírným rozdílem rozhovor, reportáž a sondu, kterou považuje za jakousi hlubší reportáž.161 Redaktorka Petra Pospěchová dodává črty a glosy, které se objevují na začátku magazínu.162 Redakce se nedrží žádných striktních dělení na žánry a pravidel z toho vycházejících. Existují formální pravidla, která říkají, jak má který článek vypadat, například rozhovor musí mít perex o určitém rozsahu a infobox. Pro podobu samotného článku však mnoho pravidel není, a to platí pro všechny kategorie. Pro reportáž podle Švéda o to víc: „Reportáž je autorská věc, tam nikoho neomezuju. […] Ten novinář to buď umí, nebo neumí.“163 Čermák uvádí, že reportáž musí být zejména čtivá a poutavá. „Mělo by to být živé, reportáž rozhodně nemůže být psaná od stolu, musíte vyrazit do terénu,

160

Rozhovor s Petrou Pospěchovou, 5. 3. 2014 Rozhovor s Petrem Čermákem, 26. 2. 2014 162 Rozhovor s Petrou Pospěchovou, 5. 3. 2014 163 Rozhovor s Janem Švédem, 19. 2. 2014 161

38

popsat dojmy.“164Pospěchová zdůrazňuje přímou řeč, které však nesmí být mnoho. „Je tam několik momentů, které je třeba vybalancovat, vtáhnout [čtenáře], ale nebýt patetický a moc zaťatý pro tu věc a zároveň nebýt banální, ale zas toho člověka nezničit hromadou informací, cizích slov, což souvisí i s výběrem tématu.“ Domnívá se také, že v reportáži zejména je třeba být neutrální a zdržet se hodnocení.165 Žánr feature Švéd považuje za typ reportáže, která se ve Víkendu uplatňuje hojně, avšak články, které by byly speciálně označeny jako feature, zde podle něj nenajdeme. „Vidím to jako reportáž a dál to nedělím. Hrozně nerad to hrotím do nějakých žánrů. Rozlišuju tři typy článků, kterými se zabýváme: téma, rozhovor a reportáž.“166 Podle Čermáka by se za feature daly označit články, které nazývá sonda, a které jsou v souladu s definicí žánru feature jakousi hlubší reportáží.167 I Pospěchová připouští, že řada reportáží, které ve Víkendu vychází, by definici featuru odpovídaly.168 Stejně tak podle v redakci neexistují žádná pevná pravidla psaní. Jediným takovým materiálem je etický kodex, ten se však formy článků netýká. „Já obecně nesázím na nějaké vyhraněné pravidla,“169 říká Švéd a svým redaktorům se tak naopak snaží dávat co největší volnost. V minulosti existovala v redakci příručka, která říkala, jak psát jednotlivé žánry, ale dnes již MF DNES nic podobného nemá. Tato příručka s názvem Dobré noviny: Jak a co děláme v MF DNES, považuje feature za synonymum story: „Story (neboli feature, jak se říká v anglosaské žurnalistice, odkud tento žánr dorazil i k nám) je v podstatě určitý druh kratší reportáže či velmi živě napsané zprávy. Ale důraz je ve story daleko více kladen na jednotlivý příběh člověka, na skupiny lidí, ale také na určitý fenomén nebo trend ve společnosti.“170 Slovo feature se podle tohoto materiálu dá přeložit jako charakterizovat, což je výstižné, protože: „Story totiž prakticky vždy podrobněji "charakterizuje" nějaký trend, jev či lidi. Na tom bývá celá story postavena.“171

164

Rozhovor s Petrem Čermákem, 26. 2. 2014 Rozhovor s Petrou Pospěchovou, 5. 3. 2014 166 Rozhovor s Janem Švédem, 19. 2. 2014 167 Rozhovor s Petrem Čermákem, 26. 2. 2014 168 „Když říkám reportáž, tak dost často zahrnuju asi i to, čemu říkáte feature, protože čistě popisné reportáže podle mně skoro neděláme.“ Rozhovor s Petrou Pospěchovou, 5. 3. 2014 169 Rozhovor s Janem Švédem, 19. 2. 2014 170 Dobré noviny. Jak a co děláme v MF DNES: 32 171 Dobré noviny. Jak a co děláme v MF DNES: 32 165

39

Pro feature je podle tohoto materiálu důležité zejména: „velký důraz na detaily, dále citace (bez nich story nemůže existovat) a snaha o barvitý jazyk.“172 Dále je pak třeba „zařazení do kontextu a vysvětlení souvislostí. A podobně jako u reportáže, má přijít na závěr pointa.“ Na závěr kapitoly příručka uvádí desatero dobrého feature, respektive story: „1. Titulek je přitažlivý svojí neobvyklostí, tiskneme kurzívou 2. Za každou cenu se snažíme na úvod vtáhnout čtenáře do děje 3. Jazyk je živý, používáme hodně citátů 4. Klademe velký důraz na nejrůznější detaily 5. Snažíme se co nejvíce přiblížit atmosféru, aby ji čtenář mohl až vycítit 6. Nestačí pouhý (třeba i krásný) popis bez účastníků děje 7. Nabízí originální pohled i na velmi známou věc 8. Je určitým malým "okénkem" do života společnosti 9. Story charakterizuje nějaký trend, jev či popisuje příběh člověka (lidí) 10. Překvapivý závěr, aby se čtenář zamyslel, dojal či pobavil“173 V minulosti také Akademie DNES, výukové centrum v rámci MF DNES, dělala různé prezentace o tom, jak psát a podobně, ale ani tyto kurzy se už dnes nepořádají.174 Redaktorka Petra Pospěchová se domnívá, že pravidla se vytváří spíše v procesu tvorby novin, a to zejména zásahy editora.175 Chyby, kterých se autoři ve svých textech dopouštějí, jsou samozřejmě často gramatické. „Obecné věci, čárky, tvrdé měkké i, to občas ujede každému,“ říká Čermák.176 Jako editor ví, jaké problémy který autor mívá a na ty se zaměřuje v prvé řadě. Dál se na text snaží dívat očima čtenáře: „Kolikrát to udělám tak, že si od grafika nechám vytisknout ty stránky, doma si večer uvařím čaj nebo otevřu víno a čtu to očima čtenáře. Pak to vidím jinak a padnou mi do oka věci, které často tady v počítači ani na papíře nevidím.“177 Kontrolu jazykových chyb zajišťuje i lektorna, tým češtinářek, které texty čtou po editorovi. Občas se vyskytne i chyba faktická, přestože se redakce snaží všechny informace co možná nejlépe ověřit. 172

Dobré noviny. Jak a co děláme v MF DNES: 32 Dobré noviny. Jak a co děláme v MF DNES: 35 174 Rozhovor s Petrem Čermákem, 26. 2. 2014 175 Rozhovor s Petrou Pospěchovou, 5. 3. 2014 176 Rozhovor s Petrem Čermákem, 26. 2. 2014 177 Rozhovor s Petrem Čermákem, 26. 2. 2014 173

40

4.3 Zařaditelnost článků Ačkoliv primárním cílem mé práce není články reálně vydat, ale pouze je napsat tak, aby odpovídaly formě. Víkendem vyžadované, podle Jana Švéda by jejich vydání možné bylo. Seriály se ve Víkendu neuplatňují, avšak mé články budou spíše volnou sérií, z nichž každý může vyjít dle potřeby nezávisle na ostatních. Téma, které jsem si pro tvůrčí část vybrala, se týká historie, o které Víkend píše, a podle Jana Švéda by bylo možné jej zařadit také do rubriky cestování. V tom případě by nevadilo, že nejde o vysoce aktuální věc: „Tam je úkolem představovat Čechy, města, místa, dávat inspirace na výlet, a to se může dát kdykoliv.“178 Druhou možností by bylo načasovat vydání k nějaké aktuální události, která se Ostravy týká. V tomto případě by se nabízel festival Colours of Ostrava, který se koná v polovině července, je pro Ostravu významný, a budu se o něm minimálně v jednom z článků zmiňovat.

178

Rozhovor s Janem Švédem, 19. 2. 2014

41

5. Tvůrčí část Tvůrčí část práce tvoří pět publicistických článků, spojených žánrem feature. Tyto články se zabývají místy či fenomény spojenými s významnými milníky v historii Ostravy, s jejich dnešní podobou, novým využitím a potenciálem do budoucna. První z článků pojednává o Landeku, jakožto o místě, kde celá historie Ostravského regionu začala již v pravěku, ale zejména pak v osmnáctém století, kdy zde bylo nalezeno uhlí a otevřen první důl, který předznamenal budoucí význam hornictví pro ostravský region. Na Landeku se netěží již od roku 1991, v dnešní době zde sídlí hornické muzeum, které je jediným svého druhu v republice a nabízí řadu unikátních a atraktivních expozic. Vrch Landek a jeho okolí jsou navíc významné z mnoha dalších důvodů, ať je to sídliště pravěkých lovců, vzácná fauna a flora, díky které je Landek národní přírodní památkou, či uhelné sloje vycházející na povrch, taktéž úkaz, který nelze jinde vidět. Ze všech těchto důvodů je Landek jednou z nejnavštěvovanějších lokalit na území Ostravy. Druhý článek navázuje na text o Landeku historií začátků průmyslové výroby, bude pojednávat o Vítkovických železárnách. Ty byly již od začátku devatenáctého století významným faktorem v rozvoji Ostravy, když díky jejich založení a dalšímu růstu do Ostravy přišlo množství nových obyvatel, z vesnice Vítkovice se stalo prosperující město a rozrostla se díky nim i Moravská Ostrava. Dnes je v areálu Vítkovických železáren unikátní industriální skanzen, díky kterému jsou „Ostravské Hradčany“ známy po celé republice. Třetí článek pojednává o novém využití brownfieldu, který vznikl demolicí koksovny Karolina, průmyslového areálu navazujícího na Vítkovické železárny. Na této ploše vznikla celá nová část města, jejíž podoba v Ostravě vzbuzuje žhavé diskuze o tom, zda je či není ideální. Karolina stále není dokončená a spolu s ní se mění celé centrum Ostravy. Dalším milníkem v historii Ostravy je období první republiky, které bylo dobou všestranného rozvoje a také výstavby. Výkladními skříněmi tohoto rozvoje byly v Ostravě kavárny, ve kterých se scházela elita i obyčejní lidé a soustředil se do nich kulturní život. Z toho důvodu jsem se rozhodla téma, které bude pojednávat o dědictví této doby, zaměřit právě na kavárny, které hrály v prvorepublikové Ostravě významnou roli. Článek kromě přiblížení této historie nastiňuje další osudy těchto míst a dále se zaměřuje na to, jakým způsobem tradice pokračovala a co na ni dnes navazuje. Píšu tedy o tom, co se s původními kavárnami stalo. Některé z nich dnes, ať už v původní či nové podobě, fungují, na místě 42

některých z nich jsou dnes zcela jiné stavby či podniky. V neposlední řad se v článku zaměřuji na nové kavárny, které na tuto tradici dnes navazují, a popisuji proč a jak. Poslední významnou érou před sametovou revolucí je éra socialistická, která je obecně vnímána negativně, avšak přinesla Ostravě i pozitiva. Jedním z nich je nepochybně část ostravské čtvrti Poruba, vystavěná ve stylu socialistického realismu, architektonicky cenný celek, který nemá v republice obdoby. Tzv. Sorela je dnes v Ostravě jedním z nejžádanějších míst k bydlení a zejména její Hlavní třída je dějištěm mnoha sportovních i kulturních akcí. Proto se v posledním článku věnuji právě Sorele, její hodnotě a dnešní podobě.

43

5.1 Článek o Landeku Landek: Výlet až k počátkům Ostravy „Vítám vás, horníci, na naší šachtě!“ Důlní výtah jede jen pět metrů pod zem, ale díky povedené vizualizaci na jeho dně i realistickému skřípění a rachocení, vycházejícímu z reproduktorů, se to zdá jako stovky. Když se s vrzáním otevřou mříže, jsme dole v dole, přesně v takovém jaký byl, když se na Landeku ještě těžilo uhlí. Průvodce nám dělá vysloužilý horník, se kterým nás čeká procházka důlními prostory, při které nikdo nemůže nudit. „Jste na jedné z nejstarších šachet v našem revíru, 622 metrů pod zemí,“ dostává se nám uvítání s rázným pokračováním, „No blbost, ve skutečnosti je to 485, ale centimetrů.“ Prohlídka začíná.

Prohlídková trasa vede původním dolem. Foto: Landek Park

Vrch Landek, podle kterého se místní areál jmenuje, není žádný Říp ani Vyšehrad. Neční do daleka ani se o něm příliš neví, přesto ho lze bez přehánění nazvat středobodem ostravských dějin. Ty jsou s Landekem úzce spjaty už od dob lovců mamutů, kteří byli před pětadvaceti tisíci lety prvními, kdo zde objevil a používal černé uhlí. Toto použití je navíc dle současných znalostí první doložené nejen v Ostravě, ale na celém světě. Novodobé osídlení je na Landeku prokázáno už v osmém století, kdy zde stálo slovanské hradiště, které bylo posléze nahrazeno středověkým přemyslovským hradem. V 18. století byla pod Landekem 44

zahájena soustavná těžba uhlí a opět to bylo první místo v ostravském regionu, kde se tak stalo. Landek je však jakousi opomíjenou součástí Ostravy, pravděpodobně proto, že k ní byl s obcí Petřkovice připojen až v osmdesátých letech minulého století a historicky vždy patřil k Opavsku. Mnoho lidí o něm neví víc, než že je to jakýsi kopec na kraji města, kde žili lovci mamutů a našla se tam Venuše. Landek je však místem mnoha významů. Pravěká historie, počátky hornictví a průmyslu, cenná fauna a flora na ploše národní přírodní památky. To vše lze na Landeku vidět na jednom místě a to vše se v jeho okolí mísí dohromady. „Landek byl už na začátku dvacátého století oblíbeným předměstím Moravské Ostravy, chodilo se sem na vycházky, stála tu výletní restaurace,“ vypráví historik Jiří Sovadina. K ruinám restaurace umístil v loňském roce Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu naučnou ceduli, která tvrdila, že: „Právě před sto lety psal ostravský tisk o stovkách obyvatel černého města, které každou sobotu v podvečer či v neděli odpoledne zamíří do hostinců na Landeku a blízkém okolí s cílem občerstvit se a užít si „výhledy na průmyslové Ostravsko i vzdálené vrcholky Beskyd s obrovitými jehličnany.“ Výletní restaurace na Landeku byla zbořena v devadesátých letech, dnes ji připomínají jen zbytky základů zarostlé vegetací a kusy talířů a jiného nádobí, které lze najít v jejich okolí. V době těžby uhlí život na Landeku nikdy neutichal díky stovkám horníků, kteří zde ve dne v noci kutali. Dnes je zde o poznání klidněji, pokud tedy areál zrovna neslouží svatbě či jiné soukromé akci, pro které si lze pronajmout třeba prostory bývalé průmyslové haly zvané Kompresorovna, secesní budovy s pozůstatky původního technického vybavení, ve které lze připravit akci až pro šest set účastníků. Jinak si ale návštěvník může všechno, co Landek nabízí, vychutnat většinou v poklidu. Lákadel je zde mnoho, největším z nich je však nepochybně hornické muzeum, jediné v Česku. „Důlní expozice je v Česku jen zde. Expozice důlního záchranářství je dokonce největší svého druhu na světě,“ tvrdí tisková mluvčí sdružení Dolní oblast Vítkovic, která Landecký areál spravuje, Karolína Rycková. „Líbí se mi, že se Ostrava nezbavuje své historie,“ říká Ostravan David Kolář, „Navíc si myslím, že na takové místo se člověk jinde nepodívá.“ Unikátnosti odpovídá i návštěvnost: „Stejně jako do Dolních Vítkovic, i na Landek se sjíždějí turisté z celého světa,“ říká Rycková. „Pro návštěvníky je zcela jistě nejatraktivnější prohlídka podzemí, kdy jedou původní těžní klecí do dolu, a následně se procházejí po bývalém dole Anselm,“ uvádí Rycková. Sfárání do 45

dolu je největším lákadlem, tvoří ovšem jen část prohlídkové trasy, která zahrnuje také unikátní expozici důlního záchranářství, jež přibližuje historii i současnost tohoto povolání, které je v Ostravě stále živé. Tato expozice začíná pietně, v místnosti věnované památce báňských záchranářů, kteří zahynuli při výkonu svého povolání. Z černé zdi tlumeně svítí jména zemřelých a naproti ní znak této profese. „Je to kříž maltézských rytířů, každý výstupek symbolizuje rytířskou ctnost, kterou by i báňský záchranář měl mít,“ vypráví průvodce. Statečnost, skromnost, rozvážnost, chytrost… Povolání báňského záchranáře je skutečně jen pro vyvolené, to návštěvník při prohlídce, zahrnující historické i moderní přístroje, postupy práce i její nástrahy, brzy pozná.

Historické vybavení báňských záchranářů je jen malou částí expozice. Foto: Landek Park

Letos na jaře se na Landeku otevřela také nová expozice s názvem Historie důlní dopravy. „Tato expozice seznamuje návštěvníky s dopravou materiálu v dole od začátků pomocí koní až po současnou techniku,“ přibližuje Rycková. Návštěvníci hornického muzea vítají zejména jedinečnou možnost pocítit na vlastní kůži, jaké to v dole bylo. „Člověk tady opravdu zažije, jak se horníkům pracovalo,“ říká Lucie Burianová, „A asi to nebylo nic příjemného, ta tma, hluk,...“ Podobné dojmy má Josef Navrátil: „Když jsem se podíval do rubání a představil jsem si, že si tam lehnu a ještě mám něco dělat, navíc je mi horko a je tam takový randál, to bych asi nezvládl.“ 46

Budovy z červených cihel, tvořící dědictví po těžbě uhlí na Landeku a zároveň areál Hornického muzea, už dnes nejsou osamocené. Při rozšíření Hornického muzea na areál Landek Park vedle nich vyrostly kurty na tenis i plážový volejbal, zahrajete si zde bowling nebo badminton, pro děti je v létě v provozu mini zoo. Největším lákadlem zůstává hornická expozice, avšak Landek je víc než jen uhlí. Už od zastávky autobusu nebo od vstupní brány do areálu můžete vyrazit na naučnou stezku, která se vine po kopcích nad areálem. Ovšem žádný strach, nejde o vysokohorskou turistiku. Samotný vrch Landek má pouhých 267 metrů nad mořem. Po prvním výstupu už stezka vede převážně po rovině. Je to sama o sobě příjemná procházka. Příroda kolem je divoká, místy se svými popadanými kmeny a větvemi a pokroucenými stromy trochu připomíná džungli. Na jaře, když začnou rozkvétat všechny vzácné, i ty obyčejné rostliny, a na rozdíl od léta zde ještě není moc návštěvníků, je to ideální místo, kde si v blízkosti Ostravy protáhnout nohy. Naučná stezka ale samozřejmě nabízí víc. Hned v její první části se projdete kolem míst, kde se nacházelo sídliště paleolitických lovců a kde byla nalezena Landecká Venuše. V bezprostřední blízkosti stojí majestátní vila, která kdysi sloužila řediteli dolu, a na které dnes probíhají horečné rekonstrukční práce. Venuši tady už připomíná jen posprejovaná tabule v místě nálezu, reprodukci sošky samotné si lze prohlédnout dole v areálu muzea. Podél stezky jsou rozesety informační tabule, vyprávějící historii osídlení i těžby na Landeku a přibližující místní faunu a floru. Kolem nesčetných výchozů bývalých důlních jam a štol lze dojít v poklidu až na samotný vrch Landek, na němž kromě místa, kde býval ve středověku hrad, stojí také dřevěná rozhledna. Po výstupu na její vrchol, což nestojí příliš námahy, protože tato rozhledna má velikost zhruba vyššího posedu, a když je zrovna dobré počasí, se otevírá pohled na celou Ostravu, za kterou se v dálce rýsuje panorama Beskyd. Tedy pokud zrovna není smog a z výhledu nezbývají pouze komíny, nořící se z bílošedého oparu. Ale to už je Ostrava. I za horší smogové situace je Landek právě na tom rozhraní, kde už se z bílošeda pomalu noří modré nebe, a tak si zde můžete užívat alespoň pocitu čistého vzduchu.

47

Příroda na vrcholu Landeku, který se tyčí nad řekou Odrou a jen kousek od jejího soutoku s Ostravicí, připomíná na začátku jara se svou záplavou květin pod lipami lužní les. Od rozhledny stezka pokračuje mírným klesáním až do vsi Koblov a pak zase zpátky podél Odry. Lze se odtud ovšem vydat také po nenápadné pěšince přímo dolů z kopce. Když překonáte prudký svah a několik popadaných stromů, ocitnete se za malou chvíli přímo pod výchozy uhelných slojí, které vyčnívají ze svahu kousek od bývalé vrátnice Dolu Anselm. Landek je jediným místem na Ostravsku, kde uhelná ložiska takto vycházejí na povrch, díky čemuž zde bylo uhlí tak brzo nalezeno a těženo.

Budovy bývalého dolu Anselm, ve kterých dnes sídlí Hornické muzeum. Foto: Landek Park

Kousek dál po cestě se již nachází původní brána do areálu s vrátnicí, jen pár metrů vedle slepého ramene Odry. To vše je dnes zarostlé různorodým houštím, stejně jako halda, vyrůstající téměř od břehu. Kdyby se na druhé straně vody nerýsovala dálnice a za ní průmyslový areál, člověk by si i tady připadal trochu jako v džungli. Možná taky nebýt těch plastových lahví a papírů poházených kolem. Ale za branou už zase začíná Landek Park. Za třemi budovami, které zde pustnou v ústraní bokem od hlavních částí areálu, zase začíná civilizace. Na louce jsou rozesety důlní stroje a jiné exponáty, o kousek dál loví pravěký člověk mamuta. Mezi mírně zašlými cihlovými

48

budovami razí růžově kvetoucí třešeň a před Harendou u Barborky sedí na kyblíku kuchař a pokuřuje cigaretu. Okolí vrchu Landek má potenciál, který zatím nebyl využit zcela na sto procent. V areálu Landek Parku stojí několik nevyužitých historických budov, některé projekty na rozšíření Hornického muzea dosud nebyly realizovány. I v současném stavu je ale místem, na jaké se jinde než v Ostravě nepodíváte, a také je jednou z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí v regionu. Kromě toho, že expozice jsou atraktivní a zábavné, je Landek místem, kde v Ostravě všechno začalo… a vlastně taky skončilo. Tedy alespoň co se týče jedné slavné éry. Zuzana Salvetová

5.1.1 Reflexe článku o Landeku Volba Landeku, jakožto místa souvisejícího s prvním milníkem Ostravských dějin, byla od začátku jasná. Historie Ostravy se zde začala formovat již s pravěkými lovci mamutů a Landek zůstal významným místem i v době největšího ostravského rozvoje. Dnes je hornické muzeum na Landeku jednou z turisticky nejvyhledávanějších lokalit na Ostravsku, toto místo tedy splňuje předpoklad jak významné minulosti, tak i současnosti. První fázi psaní tohoto textu tvořil sběr informací. Většinu historických údajů jsem převzala z teoretické části práce, dále jsem se snažila zjistit, jaký je aktuální stav a plány do budoucna. Tyto informace jsem získala z webové prezentace areálu a od tiskové mluvčí. Druhým krokem byla osobní návštěva místa, kterou jsem podnikla třikrát, navštívila jsem Hornické muzeum a prošla jsem si celý areál i jeho okolí. Z těchto poznatků jsem vytvořila text, který jsem v poslední fázi doplňovala o sesbírané dojmy návštěvníků a také vyjádření historika. Článek o Landeku jsem psala stylem blízkým klasické reportáži, když jsem popsala jednotlivé atrakce, které se v areálu a jeho okolí nabízí. Tento postup jsem zvolila proto, že význam i současný stav Landeku je poměrně jasně pozitivní, nebylo tedy třeba zkoumat názory na něj, protože ty jsou téměř výhradně kladné. Přesto nejde o klasickou popisnou reportáž, jelikož je článek doplněn o pozadí, vysvětlující nejen historický význam Landeku, ale významy jiné, využila jsem citace přibližující dojmy návštěvníků i oficiální vyjádření.

49

Článek jsem zahájila citací, což je jedna z možností, kterou nabízí Harcup179, a kterou jsem se snažila o zaujetí čtenáře hned v úvodu, opět v souladu s Harcupem: „Hlavním účelem úvodu je přesvědčit čtenáře, aby chtěl číst dál“ 180 V úvodu jsem se také zaměřila na detaily spíše než na celek. Historická fakta jsem se snažila rozdělit tak, aby dlouhé pasáže čtenáře zbytečně nenudily, a méně čtenářsky atraktivní části jsem se snažila proložit například dojmy návštěvníků a podobně. Zbytečně dlouhá se může zdát pasáž popisující naučnou stezku, přesto se domnívám, že je zajímavá a důležitá, protože Landek není jen Hornické muzeum a právě tato část popisuje místa spojená s jeho dalšími významy. K závěru uvádí Itule : „Feature má závěr. Nemusí to být rozřešení, ale měl by čtenáře nechat spokojeného, jako závěr dobrého filmu.181 Článek o Landeku jsem se tedy snažila zakončit uzavřením celého vyprávění a pointou, a s tímto závěrem podle mého názoru čtenář spokojený být může.

179

Harcup 2004: 120-121 „The main purpose of the intro is to make the reader want to read on“ (Harcup 2004: 120) 181 „Yes, a feature has an ending. It doesn’t have to be a conclusion, but it should leaver the reader feeling satisfied, like the ending of a good movie.“ (Itule 2006: 135) 180

50

5.2 Článek o Dolních Vítkovicích Dolní Vítkovice: Nejen industriální poklad Ostravy Žlutou přilbu na hlavu a jde se. Proskleným výtahem na vysokou pec, kolem žlutých zábradlí až na její vrchol a pak zase dolů. V nejvyšším místě, které je šedesát pět metrů nad zemí, se otevírá pohled na celý areál, který nostalgicky připomíná časy, kdy průmyslová architektura byla krásná, ale také na Ostravu, její okolí, i v dálce se tyčící Beskydy. Jsme na vrcholku Ostravských Hradčan, na vysoké peci přímo v srdci Ostravy. Jsme v Dolní oblasti Vítkovice.

Typický pohled z každého vyvýšeného místa v Ostravě. Foto: Boris Renner

Průmyslová historie Dolních Vítkovic skončila v roce 1998, kdy byla poslední ze zdejších vysokých pecí odstavena. V centru Ostravy tak vznikl brownfield, nevyužívané území po ukončeném průmyslu na ploše větší než třicet sedm Václavských náměstí, s nejasným osudem. Zpočátku zastupitelé města uvažovali o zbourání průmyslových staveb, revitalizaci celého areálu a jeho novém zastavění, k tomu však naštěstí nedošlo. Místo toho byly Dolní Vítkovice prohlášeny národní kulturní památkou a započala cesta za jejich zpřístupněním veřejnosti a přeměnu v industriální skanzen, průmyslové muzeum pod širým nebem. „Podle mně je to skvělý projekt, který naplno využívá potenciálu Ostravy,“ myslí si Ostravanka Sára Nováková. „Oproti původním plánům, mezi kterými bylo třeba celé to rozebrat a prodat to do 51

šrotu do Itálie, je rozumné zachovat takový unikát,“ říká Ostravan Jiří Palička a dodává, „Průmyslový areál přímo v centru města, to není moc časté. A když už tady je a naštěstí pro zdraví všech obyvatel už nefunguje, je dobře, že z toho udělali tohle multikulturní centrum.“ Studentka architektury Veronika Landová pak hodnotí povedenou přeměnu areálu: „Dolní Vítkovice jsou velmi povedeným příkladem toho, jak hodnotný výsledek mívá spolupráce prvotřídního architekta s osvíceným klientem. Tahle kombinace dala Ostravě prostory, na které může být právem hrdá.“ Když sem člověk o víkendovém dopoledni vyrazí na prohlídku, na rozlehlé ploše sloužící jako parkoviště, nad kterou se do všech směrů táhnou rezavějící trubky a potrubí, najde místo bez problému. Výjimkou však nejsou situace, kdy je zde beznadějně plno. Stačí k tomu třeba zajímavý program v multifunkčním centru Gong, přestavěném z bývalého plynojemu, a o ten není nouze. Střídají se zde koncerty, výstavy, divadelní představení, veletrhy, kongresy i hudební festivaly. Před tou největší akcí parkoviště zmizí úplně. Nahradí jej podium, stánky s občerstvením a davy lidí. Festival Colours of Ostrava přesídlil do Dolních Vítkovic před třemi lety, a toto spojení světové hudby a průmyslového prostředí se ukázalo jako extrémně vydařené. Lidé, schovávající se před sluncem ve stínu starých trubek, hudba rozléhající se mezi rezivějícími průmyslovými stavbami, tyčícími se k nebi všude okolo. „Překvapila mě velikost toho areálu a hlavně využití různých starých hal, ve kterých byly pódia, bary…“ popisuje své dojmy z loňského ročníku festivalu Jan Kiša. „V pro Ostravu typičtějším prostředí to nemohlo být,“ doplňuje jej Martin Kostřica, „Atmosféra byla skvělá, zvuk taky, všichni jen chválili.“ Spojení Dolních Vítkovic s Colours of Ostrava vystihuje, dalo by se říci, nakonec celou dnešní Ostravu – neznámé, ale nečekaně dobré v surovém obalu, trochu opotřebeném časem, ale pořád fascinujícím. V loňském roce do areálu Dolních Vítkovic přesídlila i další tradiční akce, Ostravský Majáles. V druhém květnovém týdnu zde letos již podruhé na drsném štěrku mezi starým průmyslem vyrostla malá verze Colours of Ostrava. Hlavní pódium bylo umístěno přímo pod vysokou pec, stánky s pivem a občerstvením se táhly okolo rezivějících zdí. U stěny Gongu napnula batikované plachty, ostře kontrastující s temným plynojemem, čajovna. Studenti i další návštěvníci se tentokrát pod trubkami a jinými pozůstatky průmyslu schovávali spíše před deštěm, nikdo ale nevypadal, že by mu nepřízeň počasí příliš vadila. „Mělo to dobrou atmosféru,“ hodnotí účastník Filip Tomanka, „Vážně zajímavé prostředí už jen pro koncert, natož pro takovou velkou akci. To člověk taky jen tak někde nezažije.“ Prostředí Dolních Vítkovic kladně hodnotí i Vojtěch Koubek: „Výběr místa byl skvělý, určitě bych to 52

nepřesouval jinam.“ K výběru místa je kritičtější Gabriela Komárková: „Areál mi přišel malý, člověk občas slyšel hudbu třeba ze tří míst najednou. Nevím, jestli je to zrovna místo, které bych pro Majáles vybrala.“ Většina návštěvníků však přesun z předchozího místa konání, kterým bylo okolí Slezskoostravského hradu, chválí.

Návštěvníci loňského ročníku Colours of Ostrava před budovou Malého světa techniky. Foto: Boris Renner

Psal se rok 1828, když olomoucký arcibiskup Rudolf Habsburský založil ve vesničce Vítkovice železárnu, která se podle něj začala nazývat Rudolfova Huť. Vítkovice v té době byly malou zemědělskou vesničkou v blízkosti nevýznamného města Moravská Ostrava. Vítkovické železárny, které o patnáct let později koupil baron von Rotschild, však rychle nabývaly na významu a zcela bez přehánění lze říct, že se díky nim Vítkovice staly průmyslovým centrem s významem pro celou monarchii. Do regionu přicházeli noví obyvatelé za pracovními místy, kterých zde rychle přibývalo, a v okolí vyrůstal další navazující průmysl. Vítkovické železárny tak výrazně přispěly k rozvoji celé ostravské oblasti. Železárny silně utrpěly za druhé světové války, když byly nejdříve zabaveny nacisty a posléze silně poničeny při náletech. Jen při jednom, tom nejhorším v srpnu 1944 areál zasáhlo 230 bomb. Po skončení války přešel podnik spolu s většinou ostravského průmyslu do vlastnictví státu a rychle mu byla přidělena významná role v rámci dvouletého hospodářského plánu. Ostrava se stala ocelovým srdcem republiky a jejím úkolem bylo vyprodukovat velkou část průmyslové výroby celého státu. Výkon, kterého měl ostravský průmysl dosáhnout už 53

krátce po válce, nutně znamenal stálé přetěžování zaměstnanců a zvýšenou nemocnost a úrazovost. Vítkovice jsou dnes jednou z částí třetího největšího města v republice a areál Vítkovických železáren ve své nové podobě je chloubou Ostravy, turistickým lákadlem i pravým centrem kultury. „Areál navštívil od otevření v březnu 2012 již více než jeden milion lidí,“ uvedla tisková mluvčí sdružení Dolní oblast Vítkovic, Karolína Rycková, „Patříme mezi nejnavštěvovanější památkové oblasti v Česku a jezdí k nám turisté z celého světa.“ Že areál dojde dnešní podoby, však nebylo vždy jasné. Kromě jeho demolice se uvažovalo i s jinými variantami. „Památkový ústav chtěl areál zachovat tak, jak vypadal v době posledního odpichu. Tato myšlenka by však nemohla být dlouhodobě realizována a navíc by neumožňovala využít areál jinak než jako skanzen, a to by byla veliká škoda,“ vypráví Rycková. V roce 2003 získala areál i s přilehlým dolem Hlubina společnost Vítkovice Holding a. s. v čele s ostravským podnikatelem Janem Světlíkem a práce v areálu začaly. Od té doby v Dolních Vítkovicích vznikly tři unikátní celky. Svého druhu naučná stezka na vysoké peci číslo jedna, tedy samotný industriální skanzen. Ten návštěvníky láká nejvíce. Kromě unikátní možnosti podívat se na vysokou pec i do ní nabízí poutavé vyprávění průvodce o historii Vítkovic a navíc výhledy do daleka. „Z vysoké pece je hezká vyhlídka, k tomu navíc zajímavý výklad,“ vyjmenovává zážitky z prohlídky návštěvník Jiří Palička Multifunkční

aula

Gong,

vyprojektovaná

architektem

Josefem

Pleskotem

na

základech bývalého plynojemu, stavba založená na kontrastu lehkosti skla a světel a hutnosti průmyslové konstrukce překvapuje svými rozměry – vnitřní prostor působí mnohem větší, než se jeví zvenku. „Architekt Pleskot dokázal velmi nenásilným způsobem dát rezavému průmyslovému areálu funkci, kterou si málokdo uměl v zarostlých prostorách představit,“ myslí si studentka architektury Veronika Landová a podobného názoru je i odborná veřejnost. „Gong je mimořádný a velmi zdařilý architektonický počin srovnatelný s projekty mezinárodního věhlasu,“ říká ostravská architektka Helena Večerková, „Snad bude první vlaštovkou ohlašující další projekty podobného charakteru, tedy nové využití bývalých průmyslových staveb, kterých je v Ostravě mnoho.“

54

Prostoru Gongu využili i organizátoři letošního Majálesu. Foto: Boris Renner

Poslední částí nového areálu je interaktivní prostor Svět techniky v prostorách původní energetické ústředny, který bude do plného provozu otevírat v září. Do té doby si návštěvníci mohou prohlédnout Malý svět techniky, menšího bratra slibného projektu, který však také rozhodně stojí za návštěvu. Obrovskou halu přetínají napříč dvě dmychadla, která zde zbyla z původní výroby. Všude kolem nich jsou rozesety exponáty. Jestli se tak tedy dá říkat něčemu, co má motto: „Dotýkat se přísně přikázáno.“ Od začátků techniky, kde si vyzkoušíte například fungování parního stroje, se přes více než stovku netradičních exponátů dostanete až do ponorky, která je vybavena plně zařízeným obývacím pokojem i s funkčními varhanami. Možná nereálné, ale rozhodně působivé. „Nejvíc mě bavily trenažéry, možnost vyzkoušet si řídit škodovku, autobus, ale i letadlo,“ říká návštěvník Richard Nemeth. Malý svět techniky je častým cílem dětských výletů, ale i dospělý člověk zde bude nadšeně běhat od jednoho exponátu ke druhému a zkoušet si tu odeslat zprávu v morseovce, tam řídit favorita. Vyzkoušeno. „Je to skvělé místo pro trávení deštivého dne a taky pro děti, aby se něco naučily o historii Ostravy a o technice,“ myslí si Sára Nováková. Propagační materiál, přibližující návštěvníkovi ve zkratce celý areál, se nedrží při zemi: „Co je našim cílem? Vytvořit jedinečné nadregionální vzdělávací, kulturní a společenské centrum, které bude dennodenně sloužit malým i velkým, obyvatelům Ostravy i turistům ze 55

všech koutů světa. Kde se budou učit žáci a studenti od mateřských až po vysoké školy, kam budou díky špičkovému vybavení a kapacitě směřovat obří kongresy nebo mezinárodní konference a kam se za skvělým společenským programem vydají rodiny s dětmi i party kamarádů.“ Takové jsou ambice zájmového sdružení Dolní oblast Vítkovice, které je iniciátorem realizace projektů nejen v tomto areálu, ale také v Trojhalí Karolina, hornickém muzeu Landek a na přilehlém dole Hlubina. Původní Vítkovické železárny, samy o sobě o obrovské rozloze, jsou jen začátkem. Bezprostředně na ně navazuje areál uzavřeného dolu Hlubina, na který zase navazuje oblast Karolina, kdysi místo koksovny, dnes nová moderní čtvrť s nákupním centrem, byty a kancelářemi. A právě zde se dokončuje přeměna Trojhalí, poslední budovy, která po bývalé koksovně zbyla, a ve které se má veřejnosti brzo otevřít prostor kultury, umění i sportu. V centru Ostravy se tak nachází město ve městě, celý svět vyhaslého průmyslu. Práce na Trojhalí rychle spějí k závěru, proměňuje se i Hlubina. „Pilně pracuje na zpřístupnění objektů v areálu dolu Hlubina, kde bude probíhat bohatý kulturní program,“ říká tisková mluvčí Rycková,

„Na začátku

června

zde

tradičně

proběhne

divadelní

festival Dream Factory Ostrava, v průběhu června plánujeme otevření letního kina Hlubina.“ Do veřejnosti dosud nepřístupných částí areálu Dolních Vítkovic budou mít šanci se podívat i návštěvníci Colours of Ostrava. „V rámci Colours of Ostrava se otevře Velký svět techniky a návštěvníci festivalu budou moct již vyzkoušet první instalované exponáty,“ vypráví Rycková. „Dospěl jsem k neochvějně přesvědčivému názoru, že v Dolní oblasti může vzniknout nejen sestava solitérů, ale opravdové město,“ říká architekt Josef Pleskot. Ostravské Hradčany. Stejně nepřehlédnutelné a stejně symbolické jako ty pražské. Nakonec i významem pro své město se podobají. Vítkovice nastartovaly rozvoj Ostravy, byly tahounem jejího průmyslového zaměření a dnes jsou centrem kultury. Tak takový je jeden z ostravských unikátů, který nemá široko daleko obdoby. Zuzana Salvetová

56

5.2.1 Reflexe článku o Dolních Vítkovicích Volba Dolní oblasti Vítkovice byla stejně jasná jako volba Landeku, jelikož měl tento průmyslový areál zcela zásadní vliv na rozvoj Ostravy. Stejně tak patří v dnešní době k široce známým, turisty vyhledávaným a navíc zcela unikátním prostorem nejen v Ostravském, ale i v celorepublikovém měřítku. Kromě pozadí, přibližujícího zejména historický význam místa, jsem se u tohoto místa více zaměřila také na jeho budoucnost, což je důležitá stránka, protože se areál stále rychle rozvíjí a rozrůstá. Dojmy návštěvníků jsem zde mohla doplnit také o dojmy z akcí v areálu konaných, jelikož se jich zde koná čím dál tím více. Ptala jsem se proto Ostravanů na názory na velké akce loňského roku a využila jsem také Ostravského Majálesu, který se konal právě v době, kdy jsem text psala. Všechny tyto citace podle mého názoru text oživují a zejména mi umožnily nechat mnohé skutečnosti popsat ty nejpovolanější, tedy obyvatele Ostravy. Názory jsem se snažila získat od co nejširší škály Ostravanů, od odborníků přes studentku architektury až po „běžné“ návštěvníky. I při psaní tohoto článku jsem nejdříve sestavila faktický základ, pak jsem vyrazila na místo osobně, a to opět několikrát, abych si prošla všechny místa a atrakce. Pomohla mi také možnost zúčastnit se Majálesu zde konaného. Z těchto osobních zkušeností jsem do článku doplňovala popisy a prožitky. Co se nepovedlo zcela podle mých představ je rozsah a kvalita popisu areálu, který je natolik specifický, že se mi nepodařilo zachytit jej tak dobře, jak by si zasloužil. Historickou část článku jsem rozdělila na několik částí, aby nerozdělený úsek čtenáře nenudil. V úvodu jsem využila jednu z metod, kterou nabízí Harcup, a to zaměření na detaily, v závěru pak návrat k motivu z úvodu. 182

182

Harcup 2004: 121-124

57

5.3 Článek o Karolině Karolina: nové centrum Ostravy, rozšíření starého nebo jeho zhouba? I dva roky po svém otevření budí Forum Nová Karolina mezi Ostravany emoce. Odpůrci ji nazývají Nová Fukušima a kladou jí za vinu, že způsobila vylidnění centra. Příznivci oceňují, že pustá plocha po koksovně Karolina konečně našla využití. Obrovský oplocený pozemek v dálce s chátrajícím Trojhalím, jedinou budovou, která po původní Karolině zbyla, byl opravdu dlouho ostudou Ostravy. Dnes už je těžké si Karolinu v této podobě vybavit, po smutné pustině není ani památky a na jejím místě vyrostla celá nová část města. Bílé krabice nákupního centra jsou vidět z daleka. Vedle nich se tyčí skleněný kancelářský objekt Nová Karolina Park a trochu zastíněné těmito monumentální stavbami se za nimi až k Trojhalí táhnou bytové domy. Koksovna Karolina byla postavena v roce 1858, o necelých padesát let později k ní byla přistavěna elektrárna. Celý komplex se postupně rozšířil ve vskutku monstrózní průmyslový areál, navíc navazující na Vítkovické železárny a důl Hlubina. V osmdesátých letech zde byl provoz ukončen a na rozdíl od Vítkovic bylo rozhodnuto o téměř okamžité demolici. V devadesátých letech byl pozemek dekontaminován a připraven k novému využití, počítalo se s ním jako s místem, kam se rozšíří centrum Ostravy. Byla uspořádána architektonická soutěž, avšak pro vítězný návrh se nedařilo najít investory, ještě dlouho poté proto Karolina zarůstala plevelem. Až teprve v roce 2008 byla započata stavba Nové Karoliny podle vítězného projektu, tentokrát již vytvořeného ve spolupráci s developery. Zde lze spatřovat počátek problémů. „Prostor měl být využit podle návrhu vzešlého z architektonické soutěže,“ říká architektka Milena Vitoulová, „Ten se zaměřil nejen na řešení vlastní plochy, ale také na její propojení s památkově chráněným areálem Vítkovic, a to zelenou městskou třídou obklopenou po obou stranách novou výstavbou.“ Místo toho se však byla největší část plochy určena pro výstavbu nákupního centra, komplexu, který zvenku vypadá jako by byl složen z několika obrovských bílých kostek. Pro zeleň mnoho prostoru nezbylo, k propojení s Vítkovickým areálem zatím také nedošlo. Výsledné realizaci je vytýkán necitelný zásah do městského prostoru a zabrání plochy, která mohla lépe sloužit veřejnosti. „V této unikátní lokalitě vyrostlo jen běžné obchodní centru, které je sice řemeslně kvalitně odvedenou prací, ale jinak postrádá další ambice a hlavně ducha,“ domnívá se architektka Helena Večerková.

58

Forum Nová Karolina a obytné domy z pohledu od Trojhalí. Foto: Forum Nová Karolina

S Karolinou se změnilo i její okolí. Přibyla zastávka tramvaje, zcela se změnila organizace dopravy. Mnoho obchodů z centra přesídlilo do Karoliny, svou pobočku poblíž náměstí zavřel i McDonald. Ulice, tvořící historické jádro města, jsou většinu času téměř pusté, firmy přesouvají svá sídla jinam, domy chátrají. Jestli za to však může Karolina, není vůbec tak jasné, jak to někteří podávají. Názory se jako obvykle různí. Odpůrci Karoliny tvrdí, že centru zasadila poslední ránu a že peníze, které do ní byly investovány, mohly pomoci ke zlepšení žalostného stavu historických budov. „Karolina centru dala smrtelnou ránu, a jestli byla šance na jeho záchranu, tak po otevření Fukušimy je s ní totální amen,“ vyjadřuje jasně svůj názor Ostravanka Marie Kliková. Nemálo obyvatel města se však domnívá, že centrum bylo mrtvé již před vybudováním Karoliny, a jeho současný stav tedy není vinou tohoto komplexu. „Ostravskému centru by prospěla kulturní podpora,“ říká Jan Horváth, „zákaz stánkového prodeje životu v centru taky moc nesvědčí, parkování je hrůza.“ Spolu s vysokými nájmy v historických budovách a přeměně mnohých prostor na nebytové přispěly tyto faktory k pozvolnému umírání okolí Masarykova náměstí již předtím, než se na Karolině vůbec začalo stavět. „Ostravské centrum je vylidněné, protože je pro komplexní využití a trávení volného času naprosto nevhodné,“ domnívá se další Ostravan Andreas Papadopulos. Podle hlavního architekta Ostravy Cyrila Vltavského však město připravuje plán, který by měl pomoci obnovit život v centru, „ Nosnou myšlenkou je pokusit se, aby se centrum chovalo jako známé shopping parky,“ vysvětluje, „aby své návštěvníky lákalo, chystalo pro ně důvody 59

proč jej navštívit, nabídlo jim potřebné zázemí, například parkování, bezpečnost, možnost příjemného posezení, zeleň a podobně“ V podobném duchu se vyjadřuje i ostravský primátor Petr Kajnar. Podle něj je vylidňování centra dlouhodobou záležitostí, ke které dopomohlo přemístění radnice z Masarykova náměstí, budování sídlišť za socialismu či právě změna využití domů v centru, které po revoluci získali soukromníci a z bytů udělali prostory pro kanceláře a jiné nebytové prostory. „Základem je dostat do centra lidi, kteří tam budou žít. Drobné obchůdky, hospody a služby se mohou uživit jedině v prostoru, kde bydlí lidé. To znamená, že centrum potřebuje hlavně byty, ale třeba i koleje pro studenty,“ uvedl Kajnar v březnu 2014 pro iDnes.cz. Studentské koleje by měly v centru vzniknout v příštím roce, kdy bude dokončena přestavba bývalého hotelu Palace na moderní ubytování pro 350 studentů. „Aby lidé chodili do centra města, musí k tomu mít víc než jeden důvod. A úkolem města je takové důvody vytvořit nebo umožnit. Proto se například znovu chystáme zavést víkendové parkování vedle Ostravského muzea zdarma. A velmi by pomohl i návrat dopravy a úředníků do centra,“ vyjmenovává Kajnar. Úkoly města jsou tedy zdá se jasné, otázkou je, jak se jich jeho představitele zhostí. Ale zpět ke Karolině. Forum, které je polohou i oblibou srdcem celé oblasti, je na rozdíl od centra stálé plné života. V poledne se plní stolečky před prodejnami rychlého občerstvení, kromě nich lze zamířit do klasické restaurace, kde se přes skleněnou stěnu naskýtá ničím nerušený výhled na Trojhalí i Dolní Vítkovice. Se sklem a průhledy nakonec pracuje celá budova. Středem se od přízemí až do druhého patra táhne široké schodiště, které tak vytváří velký otevřený prostor pod nejvyšší kostkou. I zbytek střechy je prosklený a vpouští tak do celého prostoru množství světla. Kromě středové části je zde i několik dalších míst, kde mezi vámi a dvoupatrovou propastí stojí jen tenké skleněné zábradlí, což v někom vzbuzuje nadšení, ale v jiném závratě. „Architekt, který to navrhoval, tam nechal zbudovat kráter, který jen láká k tomu, aby vás tam někdo shodil,“ komentuje tuto skutečnost Iva Kubánková. Druhou dominantou prostoru Karoliny je nesporně Nová Karolina Park, skleněná kancelářská budova tvaru čtverce se zaoblenými hranami. Dva protilehlé rohy zde tvoří mohutné průchody, které vedou na nádvoří, ve kterém je zeleň, lavičky a nečekaný klid. Průchody směřují od Karoliny přímo k historickému centru města a celá budova tak má symbolizovat bránu do něj. A pak je zde samozřejmě Trojhalí. Trojhalí ční za Karolinou viditelně už při příjezdu, jen řidič odbočí do areálu, má jej před očima. A zvýraznit se má ještě víc. Zvenku se nic nemění, ale uvnitř finišují práce na 60

rekonstrukci objektu. Pod střechou bývalé elektrárenské ústředny se má veřejnosti již brzy otevřít multifunkční prostor s náměstím, galerií i sportovištěm. „V Trojhalí je navrženo takzvané otevřené náměstí, spojující společenský život se sportovním,“ popisuje hlavní architekt Vltavský.

Trojhalí ještě před začátkem rekonstrukčních prací. Foto: Adolf Horsinka

Už od doby dávno před zahájením prací, když se v Ostravě poprvé začalo vážně mluvit o novém využití Karoliny, je toto téma předmětem vášnivých diskuzí. Najít člověka bez názoru na něj je v Ostravě těžké. Naopak, kdykoliv na Novou Karolinu přijde řeč, rozdělují se Ostravané na dva nesmiřitelné tábory a může začít diskuze dlouhá celé hodiny. Ano nebo ne? Dobře nebo špatně? Že bylo nutné s tímto prostorem něco udělat, to nepopírá snad nikdo. Smutná zaplevelená plocha ohraničená plotem polepeným plakáty hyzdila Ostravu příliš dlouho. Názory na to, jak úspěšná byla její přeměna, se však liší diametrálně. „Můj názor na využití prostoru Karoliny je negativní, je to promarněná šance a nevidím způsob, jak by se dal stav zlepšit,“ říká architektka Milena Vitoulová. Zajímavým fenoménem je fakt, že většina obyvatel Ostravy si Karolinu spojuje pouze s Fórem Nová Karolina, tedy s obchodním centrem, bílou kostkou, či Novou Fukušimou, jak ji s oblibou nazývají její odpůrci. Zbylé části současné výstavby, tedy bytový komplex a kancelářská budova, zůstávají jaksi stranou. „Karolina mimo obchoďák je podle mně fajn, bohužel je to spíše Karolina rovná se obchoďák,“ vystihuje tuto skutečnost studentka Lucie Burianová. „Nijak vzhledově se mi nelíbí, ale už jsem si zvykla, když kolem ní téměř denně jezdím do školy nebo do práce. Osobně bych tam rozhodně přidala nějakou zeleň. Nechtěla bych bydlet někde, kde se z okna můžu dívat jen na kanceláře nebo na 61

obchoďák,“ dodává Tereza Balcárková. Ke kancelářím se vyjadřuje také Iva Kubánková: „Nepochopím, jak může někdo začít budovat megakomplex kanceláří aniž by měl zájemce o pronájem minimálně poloviny z nich. Jinak se mi ta stavba docela líbí.“ Oba objekty, jak nákupní centrum, tak kancelářský komplex jsou přitom dílem renomovaných architektů. Koncept Fora Nová Karolina navrhl nizozemský architekt Rem Koolhaas, který vyučuje architekturu na prestižní Harvardově univerzitě a americký týdeník Time ho v roce 2008 zařadil do celosvětového žebříčku 100 nejvlivnějších lidí. „Shrnul bych to do takového povzdechu, že se někdy rozevírají nůžky mezi vnímáním architektury architekty a veřejností, které je určena,“ říká k negativním názorům na stavbu hlavní architekt Vltavský. Kancelářský objekt Nová Karolina Park má na svědomí pražský ateliér CMC Architects a mezi odbornou veřejností sklízí převážně kladné ohlasy, chválí jej i Vltavský. Přesto zatím kancelářský komplex zeje z velké části prázdnotou a jediné, co na něm svítí, je nepochopitelně anglický nápis „To lease“. Primátor Petr Kajnar se však na tuto situaci dívá s optimismem. „Jsem si jistý, že až zase začne ekonomický rozvoj, kanceláře i byty se naplní,“ uvedl pro iDnes.cz.

Kancelářský objekt Nová Karolina Park. Foto: Forum Nová Karolina

S Karolinou se něco udělat muselo, vítězná podoba se v součtu názorů nezdá ideální. Jak by to tedy bylo lepší? „Z hlediska mého zatížení z oboru by to byl park,“ říká studentka 62

zahradní architektury Radka Matuzsková, „když se na to ale podívám komplexně, Ostrava má velké zelené plochy a jsou rozjeté projekty pro její další zazelenění.“ Na místě dnešních staveb by si tak dokázala představit prostor, který by lépe sloužil všem Ostravanům. „Napadají mě nejrůznější sportoviště, komunitní zahrady, kavárničky, venkovní divadla a kina,“ vyjmenovává. Park na místě obchodů by se líbil i Aleně Maláskové: „Na jednu stranu se mi budova Fora sama o sobě líbí, nicméně si říkám, že ten prostor se dal skvěle využít ke vzniku nějakého parku pro aktivní vyžití a relax obyvatel. Centrum by podle mně mělo být spíše symbolem kultury, Forum, pokud už by mělo v Ostravě být, bych si spíš představila někde mimo centrum.“ Představa oázy klidu a zeleně je lákavá, avšak jde o realistickou představu? V okolí Karoliny převažují kanceláře, většina Ostravanů bydlí na okrajích města, kde už mají blíž do lesa, k řece nebo zkrátka kamkoliv do volné přírody. Kdo by tedy park využíval? Přesun života do Karoliny je logický. Nakupování v „obchoďáku“ je jednodušší. Bydlení v novostavbě je pohodlnější. Sídlo v kancelářském komplexu je modernější. Historické centrum v těchto funkcích ztrácí, a tak z něj život mizí. Než marně volat po zbourání nákupního centra, jako strůjce všeho zla, je třeba se zamyslet nad tím, jak centru opravdu pomoci. Podle slov Kajnara i Vltavského má město plán, nezbývá tedy než doufat, že dojde k jeho realizaci a žádaným výsledkům. A Karolina? I přes množství odpůrců si už příznivců našla dost, to je člověku jasné kdykoliv ji navštíví. Brzy se veřejnosti otevře Trojhalí a chystá se také projekt, který by měl k novému využití přeměnit důl Hlubina. Až budou všechny tyto projekty hotové, Karolina a přes ni i centrum se spojí s Dolními Vítkovicemi. Plánovaná druhá a třetí etapa výstavby zase Karolinu rozšíří až k řece Ostravici a také k tradičnímu ostravskému centru kultury, Černé louce. „Na to, co tam dnes stojí, je vždy nutné dívat se jako na součást něčeho, co bude hotové třeba za dvacet až třicet let,“ říká primátor Kajnar. Karolina se tak stane plnohodnotnou a neopominutelnou částí Ostravy, novým centrem vedle starého historického, chloubou, ne zmařenou příležitostí. Chce to jen věřit. Co taky zbývá jiného? Zuzana Salvetová

63

5.3.1 Reflexe článku o Karolině Prostor Karolina jsem pro třetí článek zvolila zejména z důvodu, že jde o téma, které v Ostravě vzbuzuje silné vášně. Na jednu stranu zde byla efektivně využita pustá plocha v centru města, na stranu druhou byly zrealizovány spíše představy developerů než architektů a výsledná podoba rozhodně nesklízí jen pozitivní ohlasy. Sběr názorů nebyl složitý, protože ke Karolině se v Ostravě rád vyjádří každý. Tento článek jsem tedy pojala zejména formou polemiky mezi jednotlivými názory a snahou o dobrání se celkového obrazu dnešního stavu. Snažila jsem se získat názory jak běžných obyvatel Ostravy, tak i odborníků a kompetentních osob. Podklady pro tento text jsem sbírala odlišným způsobem, když jsem nejprve sbírala názory Ostravanů, ty jsem pak kriticky rozebírala a snažila jsem se dobrat skutečného stavu. Tyto názory mě navedly k několika podtématům, která jsem pak dále zkoumala a zahrnula jsem je do článku. V souvislosti s Karolinou se často zmiňuje také negativní vliv na centrum Ostravy, v článku jsem se tedy zaměřila i na něj, jakožto na jednu ze stránek problému. Ačkoliv názory byly převážně negativní, snažila jsem se najít i pozitivní stránky věci, zejména pak ve výhledu do budoucnosti. Harcup uvádí: „Spíše než tradiční obě strany příběhu, používané ve zpravodajství, feature často poskytuje prostor pro jemnější rozdíly v názorech.“183 V souladu s tím jsem se snažila dát prostor i mírným odlišnostem v názorech. Ve featuru může být prostor i pro názor autora, ovšem neplatí to vždy: „Některé publikace budou předpokládat, že zahrnete vlastní názor, některé rozhodně ne.“184 Jako autor jsem se snažila svůj názor nevyjadřovat, což jsem podle mého názoru porušila pouze v závěru, kde jde ale spíše o vyjádření optimismu do budoucna. Zejména v souvislosti s podtématem umírání centra, ale také celkově je podle mého názoru slabinou článku absence jasného závěru či řešení, to však vyplývá z reality. Bylo by možné situaci dále analyzovat a řešení hledat, ale to by již vyžadovalo práci zcela jiného rozsahu.

183

„Rather than the traditional both sides of a story adopted in much news, features often allow room for more subtle or nuanced differences of opinion to emerge.“ (Harcup 2004: 124) 184 „Some publications will expect you o include your own opininon, others certainly will not.“(Keeble 2005: 145)

64

5.4 Článek o kavárnách S kávou zpět do první republiky: tradice žije „Plná je síly, urve ti žíly,“ je motto kavárny Ostravanka, vyvedené velkými písmeny nad barem. A plná síly je celá ostravská kavárenská scéna. Ostravanka Coffeeshop se za čtyři roky své existence rozrostla z jedné malé kavárničky na tři, ve kterých je téměř v jakoukoliv denní dobu problém najít místo k sezení. Každý Ostravan zná „Daniela“, kavárnu ve stylu třicátých let, kde si připadáte jako u babičky v obýváku. Do první republiky se vrací i Industrial Café, vybavené originály i reprodukcemi dobového nábytku. Kousek Francie do Ostravy přinesla kavárna a palačinkárna Au Pére Tranquille nebo belgická kavárna La Petite Conversation. A to je jen začátek výčtu. Z kvalitních podniků lze vybírat a bývá to volba nelehká. Není náhodou, že se ostravské kavárny často snaží oživit právě atmosféru první republiky. Toto období bylo totiž zlatými časy pro celou Ostravu. Stavělo se, modernizovalo se, podnikalo se, a jako výkladní skříně ostravského úspěchu vznikaly hotely, restaurace a právě kavárny, ve kterých se scházeli páni i dámy, herci i literáti. „Existovaly kavárny splendidní, pro vyšší vrstvy, kavárny středostavovské, ale i kavárny, které měly blíž k barům a jiným zábavním podnikům,“ říká Martin Strakoš, pracovník Národního památkového ústavu v Ostravě, „kavárny sloužily ke schůzkám jednotlivců i celých společností. Tomu odpovídaly jednotlivé podniky - kavárna Elektra, kavárna Fénix, kavárna Habsburg, posléze kavárna Praha, kavárna hotelu National, kavárna Opera.“ Kavárna Habsburg fungovala, jak je vcelku jasné z jejího jména, ještě za Habsburků. V roce 1902 byla otevřena v secesní budově na Masarykově náměstí, tedy v úplném středu města. Nový název Praha získala jen krátce po vzniku samostatného českého státu. Konec války vyrazil do města oslavovat Oldřich Nový a další herci, kteří v té době v Ostravě působili. „V samém středu Ostravy byla tehdy jediná větší česká kavárna a ta měla jako ironií osudu přiléhavé jméno Habsburg,“ vyprávěl Nový ve svých pamětech, „Jedeš mi dolů, řekli jsme si, v několika minutách jsme byli nahoře na balkóně a jali jsme se zručně odstraňovat ten provokační název.“ Z kavárny Habsburg se tak rychle stala Praha. Dnes v budově sídlí knihkupectví Academia s literární kavárnou, tradice zde tedy pokračuje, i když v pozměněné podobě.

65

To kavárna Fénix byla otevřena až v roce 1930. Byla vybavena nábytkem ze vzácného dřeva, mramorovými deskami stolů, automatickými kuchyňskými stroji a na svou dobu vysoce moderním větracím zařízením, pro to všechno se zařadila mezi nejluxusnější podniky v Ostravě. Kavárna dokázala pojmout až 1500 návštěvníků, pořádaly se zde koncerty a čaje o páté, tančilo se zde. Kavárna Fénix se i přes mnohé změny ve vlastnictví udržela dlouho, avšak v roce 1997 byla definitivně uzavřena a nahrazena prodejnou domácích potřeb. Rovněž kavárna Savoy vznikla v roce 1930, kdy už se v jejím nejbližším okolí nacházelo kaváren dalších patnáct. Jak v té době uvedlo Společenstvo hostinských a kavárníků, protestující proti udělení koncese pro tento podnik, „V republice není žádného druhého města ani v samotné Praze, kde by tolik kaváren na jedné, poměrně malé rozloze bylo umístěno.“ Kavárna Savoy přesto neměla nouzi o zákazníky, v prvních dnech po otevření pro většinu zájemců ani nestačilo místo. Tento podnik však, na rozdíl od jiných, nebyl obnoven po druhé světové válce a do jeho prostor se nastěhoval módní dům. Rozvoj Ostravy začal s těžbou uhlí a rozvojem průmyslu už v devatenáctém století, ale ta opravdová zlatá léta zažil region až po první světové válce. V roce 1924 se sedm obcí spojilo v jednu s názvem Moravská Ostrava, která se tak zařadila mezi největší města v republice. Ostrava se navíc stále rozrůstala díky průmyslu a na tento rozvoj bylo třeba reagovat. To se po válce dařilo, dláždily se cesty, stavěly vodovody a kanalizace, vyrůstaly nové veřejné budovy a prostory jako koupaliště, sady, školy. Postavena byla například také nová radnice a mnoho bank, největší vliv na život obyvatel Ostravy však měla výstavba a otevírání mnohých obchodních domů, hotelů a kaváren, do kterých se nejvíce ze všech soustředil společenský život.

66

Kavárna Elektra za první republiky. Foto: Archiv města Ostravy

Nejznámější kavárnou z éry první republiky je v Ostravě nepochybně Elektra, kam chodil i Oldřich Nový nebo Voskovec s Werichem, kteří zde měli otevřený účet. Kavárna, která za první republiky vznikla v nově postaveném Hornickém domě, hovorově zvaném „hornický reprezenťák“, spolu s kinem, bankou i knihovnou, byla zařízena ve stylu art deco. „Takového něco Praha nemá. Obrovská kavárna, neustále přeplněná, dole v soutereinu obrovský bar s 'Jazzbandem' a blaseovanými hejsky a jich 'dámami',“ podělil se o své dojmy v dobovém tisku návštěvník kavárny. Kavárna Elektra fungovala s malými přestávkami až do roku 2001, kdy byla jako prodělečná uzavřena. Na jejím místě nejprve téměř vznikl autosalon, nakonec byly tyto unikátní prostory bez povolení památkářů necitlivě přestavěny na mexickou restauraci. Po několika letech však došlo k obratu, když se restaurace odstěhovala do nových prostor, a kavárna Elektra byla na podzim roku 2012 opět otevřena. Novým provozovatelem Elektry se stala J&T Banka, vznikla zde tedy jakási bankokavárna, přesto byly původní prostory, tentokrát ve spolupráci s památkáři a městem Ostrava, zdařile zrekonstruovány. Nová podoba má navozovat prvorepublikovou atmosféru, přenesenou do jedenadvacátého století. „Současný návrat kavárny je ku prospěchu prostoru,“ domnívá se Strakoš, „Samozřejmě už to není bývalá Elektra, kam se chodilo na obědy, kde

67

hrávaly kapely a chodilo se tam tančit, a kam si zašly i chudé maminky s dětmi nebo důchodkyně na kávu a zákusek. Současná Elektra se snaží působit luxusním dojmem.“

Elektra v moderní podobě. Foto: Jet Set Caffe

Elektra má výhodu rozlehlého prostoru, který by bez stolků a replik prvorepublikových křesílek připomínal více než kavárnu hotelovou halu nebo taneční sál. Rozloha však nepůsobí nepříjemně. Interiér je vybaven v uklidňujících bílých, krémových a hnědých tónech, doplňují jej kubistické obrazy a sošky. Nad barem se táhne řada balkónů, které připomínají původní rozsah kavárny. „Interiér je pole mně podařenou rekonstrukcí prvorepublikového stylu, ale zároveň působí nově, moderně. Povedlo se to,“ hodnotí dnešní podobu kavárny návštěvnice Magdalena Glosová. Iluzi první republiky mírně narušuje moderní hudba, ale jinak se v Elektře úspěšně povedlo dosáhnout zamýšleného cíle, tedy oživit první republiku v moderním provedení. Elektra

ovšem

není

jedinou

ostravskou

kavárnou,

která

navazuje

na

svého

prvorepublikového předchůdce. Také Industrial Cafe se hlásí k odkazu stejnojmenné kavárny, která ve třicátých letech stála ve Vítkovicích. Kávu vám zde naservírují do porcelánu ve stylu art deco a osladit si svou návštěvu můžete některým z domácích dezertů podle receptů z první republiky. „Na období první republiky, ve kterém fungovala původní kavárna, navazujeme interiérem ve stylu art deco, který v té době vznikl, snažíme se mu také přiblížit nabídkou tradičních dezertů, které sami pečeme,“ říká majitelka kavárny, Šárka Hrdá. „Industrial Cafe má přání vrátit Ostravě úctu k tradici,“ píše se na webových stránkách kavárny, a přestože 68

nesídlí ve známé historické budově, ani nefunguje již desítky let, ona tradice zde dýchá z každého koutu.

Prvorepublikový je v Industrial Cafe nábytek i porcelán. Foto: Industrial Cafe

Jiný případ je kavárna Daniel, která vznikla zcela nově, krátce po revoluci, v druhém patře secesního obytného domu trochu stranou centra. Interiér je vybaven pohodlnými křesílky a gauči, stěny zdobí staré fotky „Fotografie svatebčanů, veselých děvčat a šviháků lázeňských přinesli hosté sami. Je tam i můj děda s babičkou. Tak jestli máte doma taky dědu s babičkou, klidně je přineste,“ píše na webových stránkách kavárny její majitel, Daniel Skeřil. Pokud ne jako u babičky, když se usadíte v jednom z pokojů, které kavárnu tvoří, rozhodně si zde budete připadat jako na návštěvě. A ta návštěva bude velmi milá. To Ostravanka představuje mezi ostravskými kavárnami zcela nový vítr. Je to však vítr silný a dravý. Na rozdíl od předchozích podniků jsou všechny tři provozovny Ostravanky zařízeny moderně, jejich originální interiéry navrhoval ostravský grafik a designer Georgi Stojkov. Ostravanka si zakládá na kvalitní kávě, kterou si zde můžete odnést namletou v sáčku k domácímu použití i v papírovém kelímku jako vaše oblíbené espresso či cappuccino. Stejně tak La Petite Conversation, která má navíc podtitul Café & sandwicherie, ale nejčastěji se jí říká zkráceně LaPeCo, patří k ostravským novinkám. V roce 2011 si ji otevřel Belgičan David Girten, který se na Moravu přistěhoval za svou českou přítelkyní. Kromě 69

kvalitní kávy, sladkostí a malých jídel nabízí Lapeco i večery francouzské konverzace, jazzové hudby či poezie.

Ostravanka Coffeeshop využívá i ostravského loga tří vykřičníků. Foto: Antonín Dvořák

Ve výčtu kvalitních kaváren by se dalo pokračovat ještě dlouho. V některých z nich si opravdu připadáte jako zpátky ve třicátých letech, když sedíte v historickém křesle a upíjíte kávu z kubistického hrnečku, k tomu vám hraje jazz, v ruce chybí jen cigareta ve stylové špičce. V jiných si beze studu necháte udělat cappuccino do papírového kelímku, se kterým odejdete do auta nebo se usadíte na plastovou židličku barvy zvýrazňovače. Na tom tolik nezáleží. Důležitý je fakt, že jsou Ostravské kavárny stále tím místem, kde se schází všechny sociální vrstvy i generace, kam se chodí na kávu, koncert, přednášku a celou škálu dalších akcí. Zkrátka že prvorepubliková tradice žije a je plná síly. Zuzana Salvetová

70

5.4.1 Reflexe článku o kavárnách Období první republiky jsem si pro předposlední článek vybrala při psaní teoretické části, kdy jsem zjistila, jak úspěšná tato doba pro Ostravu byla. Stejně jako pro celou republiku, i pro Ostravu znamenala zejména třicátá léta dobu rozvoje a rozkvětu, zkrátka zlatý věk. Většina významných budov a míst, které se z té doby dochovaly, si však neudržely své tehdejší využití, ani nezískaly využití významnější. Z toho důvodu jsem přikročila k tématu mírně odlišnému od tématu ostatních článků, když jsem se rozhodla psát o fenoménu prvorepublikových kaváren a jejich tradici, která podle mého názoru v Ostravě dodnes trvá. V tomto článku jsem se tedy snažila popsat význam kaváren v období první republiky a významné podniky, ve kterých se soustředil Ostravský život. Dále jsem se zaměřila na další osudy těchto podniků a případně jejich současnou podobu. V neposlední řadě jsem se pak věnovala dnešním kavárnám a zejména jsem se snažila čtenáři ilustrovat, proč se domnívám, že v nich prvorepubliková tradice pokračuje. V tomto případě nejde o unikátní místo, které nelze jinde než v Ostravě navštívit, avšak myslím si, že je to další věc, která ne-Ostravana překvapí a která je čtenářsky atraktivní. Prvním krokem k napsání tohoto článku byl sběr informací o prvorepublikových kavárnách, druhým pak sběr informací o kavárnách současných a výběr těch, které nejvíce splňují mou představu pokračování tradice. Do všech kaváren, které dnes fungují, jsem se poté šla osobně podívat. Dalším krokem měl být sběr vyjádření kavárníků a historiků, zde jsem však narazila na absolutní neochotu a musela jsem tedy improvizovat především s vlastními a převzatými informacemi. V tomto spatřuji slabou stránku textu, avšak bez možnosti ji svépomoci napravit. Na druhou stranu článek podle mého názoru oživují dobové historiky a citace. V tomto textu jsem opět dle Harcupa využila úvod citací a návrat k tomuto motivu i v závěru.

185

Článek jsem navíc, v souladu s interním materiálem MF DNES, uzavřela

pointou. 186

185 186

Harcup 2004: 121-124 Dobré noviny. Jak a co děláme v MF DNES: 32

71

5.5 Článek o Sorele Porubská Sorela: Perla mezi dědictvím socialismu Budovatelská, Dělnická. Jen názvy ulic a ozdoby na domech dnes připomínají okolnosti vzniku. Z ocele pěstí, vzdělání silou, hajte svá práva, světa mír, je vyvedeno na komplexu budov zvaném Věžičky. Na Oblouku, majestátní vstupní bráně do Poruby, se zase mezi sochami dělníků skví dvě velká překřížená kladiva. Jinak je zde ale socialismus zapomenut. Jsme v Sorele, části ostravské čtvrti Poruba, vystavěné ve stylu socialistického realismu.

Oblouk, vstupní brána do Nové Ostravy. Foto: Radim Kolibík

Poruba se měla stát Novou Ostravou, novým centrem místo nemoderního historického, domovem tisíců budovatelů socialismu. Výkladní skříní socialistických úspěchů, komplexem postaveným podle nejnovějších sovětských trendů. Ne všechny plány byly naplněny, výsledná podoba se od původních návrhů v mnohém liší. I přesto dnes část Poruby tvoří unikátní celek vysoké urbanistické hodnoty, který obdivují odborníci, tentokrát už nejen z Moskvy. „V zahraničí to berou jako jistou formu klasicismu, což je uznávaná klasika“ říká Martina Peřinková, vyučující na katedře architektury Vysoké školy báňské, „Porubská Sorela je jedinečná v komplexnosti stylu, byla stavěna jako nové město na zelené louce, což se málo kdy a málo kde zopakovalo.“ Podobnou čtvrť jako je Poruba má i Polský Krakow. Tato okrajová část s názvem Nowa Huta byla stavěna ve stejné době i duchu, její kvalita však za Porubskou Sorelou výrazně zaostává. Podle Peřinkové je vedle celistvosti stylu důležitá také urbanistická stránka Sorely: „Je to tradiční městská struktura, s tradičními dvory, s množstvím zeleně.“

72

Dnešní Poruba je okrajovou částí Ostravy, lepší adresou, která svými prostornými byty i právě množstvím zeleně, stromů a parčíků láká zájemce o bydlení. „Je tady klid, málo aut, hodně zeleně,“ vyjmenovává klady svého bydliště Poruban Filip Tomečka. „Bydlí se mi tady hrozně dobře, líbí se mi historická část Poruby,“ říká Adam Bystroň, Ostravan bydlící v nejstarší části Sorely „Určitě bych se nechtěl přestěhovat do jiné části Ostravy.“ Architektonickou hodnotu Sorely hodnotí kladně i další Ostravané: „Líbí se mi to, protože to nejsou ty klasické paneláky,“ říká Věra Šeděnková. Najdou se však i negativní názory: „Myslím si, že kdyby sem přijel někdo ze zahraničí, tak si bude připadat jako ve východním bloku,“ domnívá se Jan Cichý a dodává, „všechny ty prvky mi připadají hrozně socialistické.“ To je klasický rozpor. Někteří oceňují vyšší kvalitu a estetiku než lze najít na klasickém panelovém sídlišti, druzí v Sorele vidí pozůstatek socialismu. „Problém je v tom, že je to tady chápáno jako symbol totalitní moci,“ domnívá se Peřinková. První stavební obvody Sorely zdobí budovy jako Oblouk, půlkruhový dům s dvěma průjezdy, přičemž tím hlavním z nich vede cesta přímo do středu Poruby. Oblouku kromě průjezdu, sahajícího až do pátého patra, ve kterém chodník od silnice odděluje sloupořadí a nad tím vším se skví reliéf pracujícího lidu s názvem „odchod do práce a opětný návrat domů“ vévodí věž s hodinami. Oblouk byl navržen tak, aby připomínal Palácové náměstí v Petrohradu, ačkoliv ve výrazně zmenšeném měřítku. Navíc z leteckého pohledu tvoří spolu s navazujícími domy tvar srpu, socialistická tématika je zde tedy hned několikanásobná. Když projedete Obloukem, za malou chvíli jste u Věžiček. Tento komplex bytových domů ohraničují dvě dominantní budov. První z nich nabízí přijíždějícímu návštěvníkovi kromě barokního štítu se slunečními hodinami i budovatelský nadpis vyzývající k hájení práv a míru, a množství malých andělíčku – pionýrů. Hlavní Věžička se pak nachází o pár vchodů dál, při jejím navrhování se architekt inspiroval již neexistujícím renesančním domem U Lhotků, který stával na Václavském náměstí. I součástí tohoto domu je monumentální průjezd, ačkoliv tentokrát vedoucí pouze do dvora. Pak už jen kousek a jsme ve středu a srdci Sorely, na Hlavní třídě, kdysi zvané Leninova, na širokém bulváru se čtyřmi pruhy vozovky, oddělenými pěší zónou se stromořadím, cyklostezkou a lavičkami. Autem se na ni však zrovna dnes nedostanete. Před velkým kruhovým objezdem v jejím středu stojí zátarasy a za nimi se po silnici míhají bruslaři. Poprvé v tomto roce se zde koná akce Ostrava na kolečkách, při které se Hlavní třída na celý den uzavře pro auta a otevře pro kolečkové bruslaře. Takových příležitostí bude v tomto roce 73

ještě pět, jedna z nich u příležitosti World inline cupu, závodu světového poháru kolečkového bruslení. Na Hlavní třídě tradičně závodí i cyklisté, na náměstí u kruhového objezdu se konají poutě, farmářské trhy nebo třeba přehlídky vojenské techniky. „Je fajn, že se přímo v centru Poruby dějí takové akce, hlavně sportovní, děti aspoň nesedí doma a něco dělají,“ myslí si Poruban David Kolář, „Stalo se příjemnou tradicí, že se tam pořád něco děje, na závody chodí čím dál tím víc lidí, přijíždí i známé osobnosti. Líbí se mi, že Ostrava takhle přispívá ke sportovnímu vyžití.“ Stejného názoru je i Adam Bystroň, který však dodává: „Jedinou nevýhodou je, že to docela omezuje dopravu.“

Hlavní třída je velkolepý bulvár, tvořící osu a centrum Sorely. Foto: Boris Renner

Horní část Hlavní třídy, která byla postavena dříve než část spodní, je celá v jednotném stylu socialistického realismu. Na domech se zde opakují stejné sloupy, římsy, budovatelské reliéfy a sochy, obloukové podchody. Zajímavostí však je, že zdobení lze najít spíše jen na jedné straně Hlavní třídy. Na jejím začátku stojí dva téměř identické rohové domy, jen z toho levého, patřícího do prvního stavebního obvodu a tedy postaveného dříve, však dolů shlíží sochy se srpy přes rameno. „Když se stavěl druhý obvod, už bylo dávno po Chruščovově projevu, kterým odsoudil stalinismus a s ním i tuhle architekturu,“ vypráví Zdeněk Kupka, který se jako projektant ostravského Stavoprojektu na plánování Sorely podílel. „Pak už jsme si nemohli dovolit v tom zdobném duchu pokračovat. Sochy byly hotové a zaplacené, tak jsme je rozmístili po prvním obvodu.“ Plán na výstavbu nové Poruby (nad vesnicí stejného jména) společně s dalšími dvěma celky, sídlištěm Jižní město a zcela novým městem Havířov, byl schválen v roce 1951, kdy byl rovněž otevřen nový průmyslový závod Nová Huť Klementa Gottwalda. Vzhledem 74

k průmyslovým výkonům, kterých měla Ostrava jako ocelové srdce republiky dosahovat, přibývalo pracovních míst a tak i pracovníků, pro které bylo třeba zabezpečit dostatek bytů. Všechny lokality byly zvoleny tak, aby dělníci neměli daleko do práce, ale aby jejich nové domovy přesto byly mimo dosah průmyslu a s ním spojeného znečištěného ovzduší. V době, kdy byla výstavba Poruby zahájena, se architekti řídili sovětskou teorií, podle níž mělo umění sloužit propagaci socialismu, ale zároveň být realistické, tedy přístupné všem. Podle těchto zásad vyrostl první a částečně druhý porubský obvod, než však došlo k výstavbě dalších částí, poměry se změnily a honosné stavby už nebyly žádoucí. „Po Chruščovovi začala typizace, začalo se stavět z cihlových bloků,“ vypráví Kupka, „Přibývalo horníků a tak se muselo stavět rychle, čehož šlo dosáhnout jedině prefabrikací.“ V dalších etapách se pak začaly stavět panelové domy a od socialistického realismu bylo, ke škodě Poruby, zcela upuštěno.

Věžičky, jedna z nejvýraznějších staveb Porubské Sorely. Foto: Pavel Kopec

V porubské architektuře lze najít mnoho různorodých prvků. „Nová politická éra vždycky v architektuře začíná navázáním na klasiku,“ vysvětluje Kupka antické základy sorely, „Podle ideologie měla mít výstavba taky národní prvky, proto se mohlo navazovat na klasicismus a českou renesanci, jihočeské baroko.” Barokní prvky se objevují například

75

v blocích blízko Oblouku, které vznikaly jako první z celé Sorely, a které, na rozdíl od dalších částí, projektovali ještě architekti z Prahy. Z původních plánů dnes v Porubě stojí spíše jen zlomek. „Hlavní třída měla dole končit obrovskou radnicí, i na opačném konci u VŠB jsme měli navržený vysoký blok, tam měl navíc stát velký Lenin,“ vypráví Kupka. Socha Lenina nakonec vyrostla u kruhového objezdu na tehdejší Leninově třídě. „Tam měla zase původně stát radnice Porubská. Její autor se nechal inspirovat Michelangelovým Palácem senátorů na římském Kapitolu.“ Radnice však patří k těm stavbám, které nikdy nebyly zrealizovány, a místo ní i odstraněného Lenina je zde dnes pouze náměstí, na kterém se konají kulturní a sportovní akce všeho druhu. V plánu bylo například také vybudování zrcadlového kanálu, ve kterém se mělo nové socialistické město odrážet. Jediné, co tento velkolepý projekt dnes připomíná, je ulice Nábřeží SPB, která se dá považovat za nábřeží maximálně pro potok Porubka, a to ještě, vzhledem k vzdálenosti od něj, jedině s velkou dávkou představivosti. Architektonickou hodnotu Sorely neocení každý, bydlení v Porubě si však její obyvatelé převážně chválí. Kritika přichází spíše z ostatních částí města. „V Porubě nebydlím a nechtěl bych bydlet. Mám pocit, že tam nic není, žádný život. Centrum je centrum,“ vyjadřuje tento názor Petr Lacina. „Bydlím ve Výškovicích, kde se mi líbí víc než v Porubě, je tady třeba lepší přístup do přírody,“ říká Jiří Palička, „Když jsme byli malí, Porubě jsme říkali Ostravské Stínadla, protože je tam spousta dvorku, úzkých uliček, je to takové spletité. Ten architektonický styl se mi ale líbí, paneláky jsou mnohem horší.“ Poruba je okrajová čtvrť, od centra města poměrně vzdálená. Život tady přesto je, i když klidnější. Podle Porubanů to zde žije naopak víc než v centru, které se vylidňuje a umírá. Hlavní třídou se prohánějí bruslaři a cyklisté, na zahrádkách před hospodami a kavárnami se scházejí všechny generace. Ve dvorech je naopak klid, pobíhají tady děti a na lavičkách posedává mládež. Dělníci ani budovatelé už v Porubě nebydlí, zůstalo však po nich dědictví, které je v jednom nesporně pozitivní. Bez něj by na tomto místě byla dodnes jen zelená louka. Zuzana Salvetová

76

5.5.1 Reflexe článku o Sorele Jako poslední milník jsem zvolila éru socialismu, jakožto poslední období před revolucí, které Ostravu výrazně změnilo. Najít místo či fenomén s tímto obdobím spojené bylo pro mě jednoduché, jelikož jsem v Sorele prožila bezmála dvacet let, a její architektura mě vždy fascinovala. Při psaní článku jsem se navíc dozvěděla mnoho nových informací a začala jsem si více všímat jednotlivých prvků a jevů, které se zde objevují. Porubskou Sorelu považuji za pozitivní přínos doby socialismu, protože jde o komplex kvalitních staveb, které vytvořily místo, kde se dobře žije. Porubu jsem vždy považovala, v souladu s názorem v Ostravě převládajícím, za nejpříjemnější místo k životu, které v tomto městě lze najít. To vše jsem se v tomto článku pokusila vystihnout. V tomto textu jsem se nejvíce obávala ztráty objektivity, a být přísně neutrální se mi pravděpodobně zcela nepodařilo. Na druhou stranu si však myslím, že nejde o přehnaný patriotismus, protože Sorela je oceňovaná a chválená odborníky. Při jeho psaní jsem vycházela zejména z informací získaných z rozhovoru s architektem Kupkou a inženýrkou Peřinkovou, tedy s nespornými odborníky. To byl první krok při sběru informací, kromě úplného teoretického základu jsem si další dohledávala až po těchto rozhovorech, ze kterých jsem získala velké množství materiálu. Citace architekta, který se na projektování Sorely podílel, jsou podle mého názoru silnou stránkou textu. Dále jsem se snažila získat škálu názorů od obyvatel Poruby, ale i zbytku Ostravy, názory však byly, jak jsem ostatně očekávala, poměrně konzistentní. V tomto článku jsem opět použila zahájení detailem a zakončení návratem k motivu z úvodu187, v souladu s doporučeními odborné literatury jsem se také snažila o přiblížení dojmů z tohoto místa a popis jeho specifik. Podle Harcupa: „Použijte popis k vyjádření toho, co vidíte a nechte čtenáře, aby sami přišli na to, co si o tom myslí.“188 a Keebla: „Nechte čtenáře vidět, co vidíte vy, slyšet, co slyšíte vy a cítit, co cítíte vy – se specifickými detaily raději než vágním zobecněním – a váš příběh ožije.“189 V tomto ohledu jsem mohla postihnout detailněji větší části Sorely, ale prostor mi vyšel bohužel pouze k popisu těch nejvýraznějších míst.

187

Harcup 2004: 121-124 „Use description to express what you see, and let readers make up their own minds what to think about it.“ (Harcup 2004: 123) 189 „Let the reader see what you are seeing, hear what you are hearing and smell what you are smelling – with specific details.“ (Keeble 2005: 145) 188

77

5.5 Shrnutí kritické reflexe K psaní většiny textů jsem se připravovala obdobným způsobem. Fakta jsem převzala z teoretické části, dohledala jsem detaily. Poté jsem vyrazila na místo, vše jsem si prošla, prožila na vlastní kůži a zapsala dojmy. Z těch jsem poté skládala další části textů. Kde moje kompetence nestačily, snažila jsem se získat vyjádření odborníků či kompetentních osob. V neposlední řadě jsem sbírala názory, dojmy a zážitky vlastně všech Ostravanů, kteří mi přišli do cesty, a ty jsem se do článků snažila použít v co možná největší míře. Tyto názory mě mnohdy navedly do dalších směrů a iniciovaly většinou návrat na místo a další osobní zkoumání. Právě množství autentických vyjádření, které zdůrazňuje odborná literatura190 je podle mého názoru silnou stránkou tvůrčí části. Popisovaná místa jsem chtěla podat v pozitivním světle (protože pozitivní jsou), ale děje se tak ústy Ostravanů, ne mně jako autora. Ani při psaní ani ve výběru citací, které použiji, jsem se podle mého názoru neodchýlila od neutrality. Myslím si, že všechny články obsahují dostatečné pozadí, a to zejména historické, ale také vysvětlení dnešního stavu a výhledů do budoucna. Tato fakta jsem se, jak radí Keeble, snažila rozdělit do menších a čtivějších částí.

191

Proto si myslím, že jsou výsledné texty čtivé a

čtenářsky atraktivní.

190 191

Harcup 2004: 123 Keeble 2005: 144

78

6. Závěr Cílem této práce bylo pomocí článků v tvůrčí části nastínit historii i současnost Ostravy prostřednictvím míst, staveb či fenoménů, které jsou spojeny s jednotlivými historickými milníky. Ve svých pěti článcích jsem se postupně věnovala místům či fenoménům, které měly vliv na formování Ostravy do její dnešní podoby, byly významné v minulosti a jsou významné i dnes. Těmito články jsem se snažila potenciálnímu čtenáři ukázat Ostravu jinou, než jaká je v obvyklých představách a stereotypech. Podle mého názoru jsou místa, o kterých jsem psala, dostatečně zajímavá a unikátní, aby bylo čtení o nich pro člověka, který v Ostravě nikdy nebyl, atraktivní. Na druhou stranu i čtenář, který v Ostravě žije, se z nich může dozvědět nové informace, které jsem se ostatně při jejich psaní dozvěděla i já sama. Články se nesou převážně v pozitivním duchu, snažila jsem se v nich dát prostor celé škále názorů, nešlo mi však o kritiku, ale o optimistické zobrazení současného stavu a výhledů do budoucnosti. Přesto si myslím, že výsledné texty jsou objektivní. Nejrizikovějším případem byl text o Sorele, ve které jsem prožila většinu života a mám na ni až nekriticky pozitivní názor, avšak domnívám se, že to není v rozporu s realitou, protože je Sorela oceňována i mnohými kompetentnějšími osobami, než jsem já, a jde k ukázku kvalitní klasické architektury. Přesto jsem se snažila svůj názor do článku promítnout co možná nejméně. Výběr míst jsem kromě teoretické části zdůvodnila i v kritické reflexi každého článku, stejně jako výběr metod, které jsem při jeho psaní použila. V článcích jsem se snažila dát slovo zejména těm, kterých se vybraná témata týkají nejvíce – tedy Ostravanům – a ukázat čtenáři popisované skutečnosti jejich očima. Než jsem přistoupila k psaní samotných článků, v teoretické části jsem charakterizovala Ostravu zejména z hlediska historického, ale věnovala jsem se i její architektuře a kultuře. Těchto charakteristik jsem pak využila při psaní tvůrčí části, zejména pro potřeby pozadí popisovaných míst. V teoretické části jsem se rovněž věnovala vymezení žánru feature, z něhož jsem při psaní článků, které tento žánr spojuje, vycházela. Tento žánr jsem využila v různých podobách, od stylu blízkému reportáži až po článek silně se zaměřující na názory, a ukázala jsem tedy, jaké variace může mít. Důležitou částí teorie bylo vymezení cílového média. Pro tuto kapitolu jsem získala informace pomocí kvalitativních rozhovorů se členy redakce, rovněž tyto informace jsem se

79

snažila co nejvíce zúročit při tvorbě článků tak, aby jejich výsledná podoba odpovídala požadavkům Víkendu. Při tvorbě této práce jsem spojila vědomosti, nabyté při studiu, s náklonností ke svému rodnému městu, jehož osud mi není lhostejný, a jehož budoucnost nevidím, na rozdíl od mnoha lidí, v černých barvách. Cílem mé práce bylo ukázat Ostravu v jejích skutečných barvách, a věřím, že toho se mi podařilo dosáhnout. Pro svou práci jsem si vybrala ty nejvýraznější Ostravské fenomény, je však mnoho dalších, která jsou neprávem opomíjena a mimo Ostravu neznámá, a o kterých by stálo za to psát. Rovněž některá z témat, která jsem si zvolila, by si zasloužila rozpracování, které přesahuje možnosti této práce. V těchto směrech tedy vidím možnost pokračování pro další Ostravany s nákloností ke svému městu.

80

7. Seznam literatury Adamčík, D. 2010. Průmyslová zóna Ostrava – Hrabová. In Město, region a velké průmyslové zóny. Brno: Ústav územního rozvoje. Barcuch, A. 1998. Kapitoly z historie Moravské Ostravy a Přívozu. Ostrava: Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz. Bartošek, J. 1991. Žurnalistika - Úvod do studia. Olomouc: FF UP. Bartošek, J. 2002. Základy žurnalistiky. Olomouc: FF UP. Clayton, J. 1994. Interviewing for journalists. London: Piatkus. Čuřík, J. a kol. 2012. Nové trendy v médiích I. Online a tištěná média. Brno: Masarykova univerzita. Disman, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. Halada, J. 2007. Encyklopedie českých nakladatelství 1949 – 2006. Praha: Libri. Harcup, Tony. 2004. Journalism: Principles and Practice. Londýn: Sage. Hendl, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. Horská, P., Maur, E., Musil, J.. 2002. Zrod velkoměsta. Litomyšl: Paseka. Itule, Bruce. 2006. News Writing and Reporting for Today’s Media. New York: McGrawHill Higher Education Jiřík, K. a kol. 1993. Dějiny Ostravy. Ostrava: Sfinga. Keeble, R. 2005. Print Journalism: A Critical Introduction. Londýn: Routledge Kolář, V., Žila, J. 1995. Ostrava - obležené město. Ostrava: Sfinga. Kundera, M. 1969. Žert. Praha: Československý spisovatel. Kuta, V., Ferko, M. 2010. Rozvojové podněty Ostravy a Ostravské aglomerace. In Město, region a velké průmyslové zóny. Brno: Ústav územního rozvoje. Lipus, R. 2006. Scénologie Ostravy. Praha: KANT. Machotková, J. 2003. Společnost Vítkovice v dokumentech 1828-2003. Ostrava: Tilia. Musil, J. 1967. Sociologie soudobého města. Praha: Svoboda. Osvaldová, B., Halada, J. a kol. 2002. Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri. Peřinková, M. 2011. Půdní vestavby. Praha: Grada Publishing. Russ-Mohl, S. Bakičová, H. 2005. Žurnalistika. Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada Publishing. Sýkora, L. 2007. Výzvy postsocialistického města. In ERA 21, 3/07. Šafr, P. a kol. 2002. Dobré noviny. Jak a co děláme v MF DNES. Praha: Mladá fronta DNES. 81

Tušer, A. 1999. Ako sa robia noviny. Bratislava: Sofa. Tušer, A., Follrichová, M. 2001. Teoria a prax novinarskych žanrov I. Bratislava: Univerzita Komenského. Tvrdík, D. 2007. Města v éře redukce. In ERA 21, 3/07. Vltavský, C. 2010. Město Ostrava a jeho urbanistický vývoj. In Město, region a velké průmyslové zóny. Brno: Ústav územního rozvoje. Vybíral, J. 1997. Zrození velkoměsta: architektura v obraze Moravské Ostravy 1890-1938. Brno: ERA. Dýchám pro Ostravu!!!. (Nedatováno). Ostrava a Katovice stvrdily společný postup při ochraně ovzduší. In: Dýchám pro Ostravu!!! https://dycham.ostrava.cz/aktuality (4. 4. 2014) Mafra.

(Nedatováno).

Čtenáři

magazínu

Víkend

DNES.

In:

Mafra.

http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A140311_TVE_VIKEND1334.PDF (4. 4. 2014) Median. 2014. (Media Projekt. (Nedatováno) Media projekt 2013. In: Median. http://www.median.cz/docs/MP_2013_zprava.pdf (4. 4. 2014) MF

DNES.

(Nedatováno).

Co

je

součástí

MF

DNES.

In:

MF

DNES.

https://mfdnes.cz/mfdnes/co-je-soucasti (4. 4. 2014) MF DNES. (Nedatováno). Otázky a odpovědi k MF DNES. In: MF DNES. https://mfdnes.cz/sites/default/files/obrazky/u42/mf_dnes/redakce/otazky_a_odpovedi_mfd.p df (4. 4. 2014) Ministerstvo průmyslu a obchodu. 2008. Národní strategie regenerace brownfieldů. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu. http://www.czechinvest.org/data/files/strategie-regeneracevlada-1079.pdf (Nedat.) Nepil, F. 1997. Jak to skutečně bylo s Mladou Frontou DNES. In Britské Listy. (http://www.britskelisty.cz/brit/97/0317brit.html) (4. 4. 2014) Obořilová, H. 2014. Ostrava pozve Amazon do Mošnova. In: Statutární město Ostrava – oficiální

portál.

http://www.ostrava.cz/cs/o-meste/aktualne/ostrava-pozve-amazon-do-

mosnova (4. 4. 2014) Ostrava 2015. (Nedatováno). Věděli jste, že… In: Ostrava 2015. www.ostrava2015.cz (19. 5. 2014) Pleva, M. 2012. Ostravská černá louka se připravuje na proměnu. Dojde i na kunsthalle. In: Moravskoslezský Deník (http://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/ostravska-cernalouka-se-pripravuje-na-promenu-20120612.html) (4. 4.2014)

82

Stavba roku. (Nedatováno). Stavba roku 2013 – seznam vítězů. In: Stavba roku. http://stavbaroku.cz/printSites.do?Dispatch=ShowContestList&coid=48&group=onlyWinners TNS Political & Social. 2013. Quality of life in cities. Luxembourg: European Union. http://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docgener/studies/pdf/urban/survey2013_en.pdf (Nedat.)

benatky.ostrava.cz www.idnes.cz www.ostrava2015.cz

83

8. Jmenný rejstřík Adamčík, Daniel 18 Babiš, Andrej 35 Bakičová, Hana 27 Barcuch, Antonín 10-12, 16 Bartošek, Jaroslav 25-26 Bezruč, Petr 18 Burgr, Rudolf 25-26, 28 Clayton, Joan 28 Čermák, Petr 35, 38-39 Čuřík, Jaroslav 26, 28-29 Dickinson, Robert E. 23 Disman, Miroslav 31-34 Eisner, Julius 20 Ferko, Martin 13, 16-17 Follrichová, Mária 28 Gočár, Josef 21 Gottwald, Klement 14 Grossman, František 20 Habsburský, Rudolf 12 Halada, Jan 25, 27, 35 Harcup, Tony 27, 29-30 Havel, Václav 7 Hawlik, Paul 21 Hendl, Jan 31-33 Hilbert, Kamil 21 Horská, Pavla 23-24 Itule, Bruce 27, 29-30 Jan Augustin 12 Jiřík, Karel 11-15 Kajnar, Petr 17, 19 Kassovitz, Mathieu 19 Keeble, Richard 29-30 Kmenta, Jaroslav 36 Kokoschka, Oskar 18 Kolář, Viktor 8, 10 Kotas, Karel 21 Krajčo, Richard 18 Kundera, Milan 20

Kuta, Vítězslav 13, 16-17 Lipus, Radovan 10, 15-16, 18, 20 Liska, Eduard 20 Machotková, Jana 14 Marie Terezie 12 Matyáš 11 Maur, Eduard 23-24 Musil, Jiří 22-24 Navara, Luděk 36 Nohavica, Jaromír 18 Obořilová, Hana 18 Osvaldová, Barbora 25, 27 Peřinková, Martina 22 Pleva, Martin 20 Pospěchová, Petra 35 Prokofjev, Sergej 18 Rottrová, Marie 18 Russ-Mohl, Stephan 27 Scholze 12 Sitte, Camillo 20 Stravinskij, Igor 18 Streit, Arthur 20 Surůvka, Jiří 10 Sýkora, Luděk 24 Šlapetovi 21 Švéd, Jan 35, 37-40 Tušer, Andrej 25,28 Tvrdík, Daniel 24 Ulrich, Hans 20 Uszok, Piotr 17 Vltavský, Cyril 17 von Rothschild, Salomon Meyer 12 Vybíral, Jindřich 10, 20-21 Wilczek 12 z Poděbrad, Jiří 11 Zagorová, Hana 18 ze Schauenburku, Bruno 11 Žila, Jaroslav 8

84

9. Přílohy 9.1 Rozhovor s Janem Švédem, vedoucím redakce Víkendu 19. 2. 2014 Máte v redakci nějaký materiál, který stanovuje pravidla, jak se mají články psát? Přímo jak se má psát jednotlivý článek? Ne. Pravidlo, jak se má psát článek, neexistuje. Nějaký materiál, který říká co ano a co ne? Typově jsou ve Víkendu 2-3 typy článků; rozhovory, témata a reportáže. To jsou základní prvky, na kterých to stavíme, pak jsou tam samozřejmě další rubriky, a všechny tyto kategorie mají nějaké své pravidla. Ale že bych to dokázal takhle shrnout do nějakého pevného pravidla, to nedokážu. Spíš jsou formální pravidla. Rozhovor například má perex, to znamená krátký úvod, který má řekněme rozměr 4-5 vět. V rámci rozhovoru je takzvaný infobox, který má zase nějaké pravidla, je tam datum narození toho zpovídaného, a tak dále. A jinak je to spíš o tom, že se bavíme číslo od čísla nebo téma od tématu. Ani v celé MF nějaký takový materiál není? Samozřejmě je kodex, který upravuje chování redaktorů, ale to bych řekl, že nesouvisí s kvalitou článků. Myslíte etický kodex? Ano, etický kodex, přesně tak. Ale jinak, já obecně nesázím na nějaké vyhraněné pravidla. U některých lidí, když vidíte, že ten autor je na takové tvůrčí výši, tak čím méně mu budu dávat omezení, tím větší hodnoty od něj dokážeme získat. Takže naopak se snažím tomu dát volnost. Pokud něco přesahuje nějaké hranice, tak mě na to upozorní editor, přes něhož ten text jde. To je takový první nárazník, který by měl odhalit, jestli tam něco není v pořádku a buď to sám upravit, nebo se poradit se mnou, abychom to doupravili společně. Jaké žánry se tedy pro články používají? Všechno je to postavené na tom, že se snažíme, aby ty věci byly vrcholně aktuální. Cílem Víkendu je reagovat na ty nejaktuálnější věci. Třeba úplně konkrétně teď jsme se rozhodli dělat až bych řekl monočíslo k olympiádě. Samozřejmě někdo může říct, že to je zaměřené na užší skupinu lidí, sport obecně je menšinový žánr. Na druhou stranu si myslím, že v tuto 85

chvíli, kdy ten národ tím takto žije, tak i lidé, kteří nesledují sport, tak ho začnou sledovat. Když na Letnou (do Olympijského parku, pozn. aut.) přijde za deset dní olympiády čtvrt milionu lidí, když tím ti lidi maximálně žijí, tak si myslím, že se z toho stává většinový žánr a v tu chvíli to děláme jako věc, která je aktuální a je zajímavá pro většinu. Takže takto se vybere nějaké téma, a co se děje dál? V každém Víkendu by měl být silný rozhovor s nějakou významnou osobností nebo zajímavé téma. Buď je to prvoplánově známá osobnost, třeba bychom dělali rozhovor s Jaromírem Jágrem nebo Bolkem Polívkou, tak to jméno osobnosti je tak nosné, že už jde jen o to, aby autor ten rozhovor nespackal. Pak jsou rozhovory, kde těžiště té zajímavosti musí být uvnitř něj. Například v nejbližší době vyjde rozhovor s Martou Slánskou. Myslím si, že širší veřejnost neví, kdo to je, ale ten silný příběh, který za tím je, si myslím, že je natolik zajímavý, že nemusí prvoplánově mít známé jméno, ale ta síla příběhu by to měla unést. K reportáži, máte nějaká kritéria, jak ta by měla vypadat? Ne. Speciálně bych řekl, že reportáž je autorská věc, tam nikoho neomezuju. Neřeknu mu, jak napsat reportáž. Ten novinář to buď umí, nebo neumí. Je x lidí, kteří umí dodržovat nějaké harmonogramy, pravidla, jak je to učí ve škole, ale nenapíšou to. Uplatňuje se ve Víkendu feature? Ten termín se poměrně hodně objevuje, ale já si sám neumím pořádně představit co pod tím je, představuju si to jako typ reportáže. Vidím to jako reportáž a dál to nedělím. Hrozně nerad to hrotím do nějakých žánrů. Rozlišuju tři typy článků, kterými se zabýváme: téma, rozhovor a reportáž. Kdo rozhoduje o tom, o čem se bude psát? Já.(smích) Ve středu mám poradu s mou nadřízenou, což je vedoucí všech magazínů, kterou informuju jaký je stav aktuálního čísla a informuju ji o výhledu na dvě, tři čísla dopředu. Takže se dohodneme, co zhruba bude v příštím čísle a jaký je výhled na ty další dvě. Ve čtvrtek máme už na oddělení poradu, kde si řekneme přesně, co se bude dělat do dalšího čísla, aby se na tom od pátku mohlo začít dělat. Kolegové přicházejí s nápady do dalších čísel i do aktuálního, které se ještě může jakkoliv upravit. Pak v pondělí mám poradu u šéfredaktorky, kde jí představuju, co děláme do nejbližšího čísla. Ona do toho může ještě zasáhnout a něco

86

změnit. Takže řekněme, že v pondělí je schváleno, jak to bude vypadat, ale samozřejmě do toho můžou vstoupit aktuality. Co je důležité, to je skladba. Každý autor má hromadu nápadů, co by se mohlo dělat a co je aktuální, ale musí se hledět na tu skladbu. Aby tam byly lehké i těžké témata, aby to bylo jak pro ženy, tak pro muže, a tak podobně. Oni na mě kolikrát koukají, že jsem se zbláznil, proč tam něco nechci, ale do skladby se to prostě nehodí. Jakmile si každý začne prosazovat to své, tak z toho vznikne guláš. Nesprávně namíchaný guláš. Jaká je podle vás cílová skupina Víkendu? Věková skupina 35-70, více žen než mužů, zaměření by mělo být takové, že jim jednak dodáme čtení plus něco, co bude inspirací jak aktivně využít víkend. Já říkám, že víkend by měl být takový, že si odpočinu, to znamená to čtení. Nebudu ale jen ležet, budu aktivní, to znamená, že budu přiměřeně sportovat, proto tam budou sportovní aktivity. Ne tedy vrcholový sport, ale něco pro lidi, kteří chtějí přirozený pohyb: kolo, turistika. Lidi se hodně baví o módě, proto máme módní rubriky. Fenomén je gastronomie, proto máme dvě stránky o gastronomii a najali jsme i specialistku, která nám tu gastronomii dělá. Máme historickou rubriku, ta je hlavně o výběru atraktivních témat, a pak si myslím, že taky ten fenomén historie táhne. Cílem je minimum politiky. Proto až na výjimky nechci, abychom dělali politiky, a když už ano, tak v jiné roli, než v té politické. Takže by to mělo být takové odlehčené čtení na víkend. Ano. S hromadou rubrik, kde budou lidi mít opěrné body a budou vědět, že jim to něco přináší. Hodně se chceme orientovat na cestování, a směřovat ho na domácí cestování. Jaké je složení redakce? Jsou to tři autoři, Filip Saiver a Lukáš Hron, kteří dělají témata, rozhovory, reportáže, a redaktorka Petra Pospěchová, která dělá gastronomii a některé další reportáže a témata. Pak jsem tam já a editor, Petr Čermák, který má za úkol editování a přípravu všech textů do nového čísla. Píší do Víkendu i externisté? Jak to funguje? Ano. Máme stabilně externistku, která nám dělá historii, druhou, která dělá módu. Sloupky píší naši zaměstnanci (zaměstnanci MF DNES, pozn. aut.) a pak máme další externisty 87

nahodile. Zbytek je vyloženě nárazově, když nám někdo něco nabídne, nebo když potřebujeme psát o oboru, kterému nerozumíme nebo v něm nemáme kontakty, tak nám to externista připraví. Taky se například stává, že někdo jede na nějakou atraktivní cestu nebo se ocitne na nějakém zajímavém místě, a my se s ním dohodneme, že o tom pro nás napíše. Objevují se někdy články z Víkendu na iDnes.cz? Pokud se dohodneme, tak ano. Pokud nás o to iDnes prosí, tak většinou vyhovíme, ale nemělo by to být tak, že si to čtenář přečte automaticky na iDnesu. Může se například stát, že připravujeme rozhovor, ve kterém ten člověk řekne něco zajímavého a je to nová informace. Tak to použijeme, vytáhneme to na iDnes, kde napíšeme, že to dotyčný řekl v tomto rozhovoru, který si člověk může v plném znění přečíst ve Víkendu. Takže je to oboustranně výhodné. Podle mě by to takhle mělo fungovat. Dneska noviny zažívají to, že internet jim schlamstne všechno, takže by to mělo být oboustranně výhodné. Otázka na závěr: jak byste charakterizoval Víkend jako médium? Když si to v sobotu ráno otevřete a máte plnou hlavu starostí, od první strany na vás musí dýchnout něco, co vás uvolní. Takže aby tam byla zábava, příjemné čtení, a aby tam byla inspirace, jak ten víkend prožít. Jak si myslíte, že se Víkend liší od konkurence? To hlavní je jak by se měl lišit od čtvrtečního Magazínu. Má to být v aktuálnosti, Víkend by měl mnohem víc reagovat na aktuální věci, které se odehrají před čtvrteční uzávěrkou. My máme ze čtvrtka na pátek uzávěrku a v sobotu vycházíme, čtvrteční magazín čeká od uzávěrky šest dní. To platí obecně, všechny ostatní podobné média jsou schopné ty aktuality zpracovat až do příštího týdne, my je můžeme mít ještě tento týden. Hodily by se tedy mé články do Víkendu, i když nejsou vrcholně aktuální? Články o Ostravě by šly do rubriky cestování. Tam je úkolem představovat Čechy, města, místa, dávat inspirace na výlet, a to se může dát kdykoliv. Nebo to může být při nějaké příležitosti, kdy by to zrovna aktuální bylo, například Colours of Ostrava.

88

9.2 Rozhovor s Petrem Čermákem, editorem Víkendu 26. 2. 2014 Co je náplní vaší práce? Když to hodně zjednoduším, je to výstupní kontrola. Měl bych vychytat všechny chyby, které projdou lektornou a podobně, to je jedna ze zásadních věcí. Dál ve spolupráci se šéfem Honzou Švédem se snažíme tvořit nějaký scénář, nějakou skladbu, aby to bylo co nejpestřejší. V podstatě dělám takové provozní řízení celého týdne od začátku do konce. Jaké chyby v článcích hledáte? Ne že bych je hledal, snažím se na to hledět čtenářovýma očima. Když to píšete i když to potom edituju, je do toho člověk tak pohroužený, že ty chyby nevidí. Kolikrát to udělám tak, že si od grafika nechám vytisknout ty stránky, doma si večer uvařím čaj nebo otevřu víno a čtu to očima čtenáře. Pak to vidím jinak a padnou mi do oka věci, které často tady v počítači ani na papíře nevidím. Když si to doma vezmu v pohodě tak, jako si člověk vezme do ruky noviny, tak tam spíš vidím překlepy, které jinak člověku uniknou, nebo nějaké neobratnosti. Jaké jsou nejčastější prohřešky, kterých se autoři dopouštějí? Každý autor má svoje libůstky. Vím, že jeden výborný autor má problém v tom, že se snaží najít nějakou neočtenou, neokoukanou formu vět, snaží se to stavět trošku literárně. To se mi líbí, ale občas se v tom zamotá, takže tam bývá problém se stylistikou. Druhý autor má zas problém se zájmeny, po deseti letech nedokáže rozeznat me, mne a i, y, tak z toho vždycky šedivím. Další autor má zase problémy s titulky. Autoři si dělají návrhy titulků sami, takže vím, že od některého autora nemůžu ten titulek vzít skoro nikdy. Takže to je první věc po které jdu, podle daných autorů. Pak jsou tam samozřejmě obecné věci, čárky, tvrdé měkké i, to občas ujede každému. A pak máme ještě lektornu, která tyhle věci chytá, takže na tu jazykovou stránku nejsem jediný, dokonce to ještě čte grafik, tu češtinu se snažíme chytat maximálně. Bohužel občas uteče nějaká faktická věc, což se pak dozvíme z ohlasů čtenářů. Snažíme se to maximálně ověřovat z otevřených zdrojů, ale občas bohužel něco ujede. Můžete přiblížit co je lektorna? To jsou dámy, které chodí na odpoledne, jsou to vystudované češtinářky nebo ještě studentky. Chodí tam dvě, nejdřív to čtou v počítači, kde vám ještě spousta věcí uteče, to by vám

89

potvrdily i ony, že v tom počítači spoustu věcí nechytíte, protože to prostě vypadá jinak. Pak si to taky nechají vyjet na papíře, čtou to a zaškrtávají chyby a pak se to opravuje. A to je proces, který probíhá předtím, než to dojde k vám. Ne, po mně. Ode mě ke grafikovi to jde přes ně, potom ještě než to jde do tiskárny tak to ony čtou znovu na papíře, a pak to ještě znovu čtu já. Jaký je postup když najdete chyby? Je těžké definovat chybu v textu, na to neexistuje měřítko. Já a můj šéf, nebo celkově ve Víkendu, máme nějaké představy o tom, jak by text měl vypadat, a když podle toho ten text nevypadá, tak to dám autorovi zpátky na doplnění. Na přepracování ne, myslím si, že u autorů, kteří píšou do Víkendu, už by to nemělo být ve fázi, že vám něco dají a musí to přepsat celé znovu. Jde spíš o to, že mi tam něco chybí, když se na to podívám tím čtenářským pohledem, a cítím, že by tam něco mělo být. Jaké žánry používáte pro články ve Víkendu? Základní žánry, které tam teď máme, jsou rozhovor, reportáž, pak něco co bych nazval sonda. Taková hlubší reportáž. Dalo by se to označit za feature? Myslím si, že asi ano. Jak by taková reportáž pro Víkend měla vypadat? Hlavně musí být čtivá a poutavá, ale ne za cenu toho, že bychom šli do bulváru. Čtivá, zajímavá, já preferuju, když je tam nějaká ústřední linka, která se vine od začátku do konce, což samozřejmě nejde vždycky, ale když tam něco takového je, je to dobré. Mělo by to být živé, reportáž rozhodně nemůže být psaná od stolu, musíte vyrazit do terénu, popsat dojmy na vlastní kůži. Když tam půjdete s blokem, je dobré zapisovat si takové ty dojmy, protože pak už si nevzpomenete, co vás tam tak zaujalo. Pak je dobré tyhle střípky mít a tím ten text kořenit. Máte v redakci nějaký materiál, který by říkal, co mají autoři při psaní dělat a co ne? Je tady materiál, Etický kodex, který se ale přímo netýká psaní. Jsou tam věci, které se týkají toho, že když někam jdete na reportáž nebo tak, tak vám kolikrát dají třeba nějakou dárkovou 90

tašku, a když to překračuje určitou hodnotu, tak to máte vrátit. Vyloženě co se týká psaní, to tady bylo kdysi, už to bude tak pět, možná i deset let. To sepsal Milan Vodička, což byl jeden z nejlepších autorů na psaní, co tady byl. To byla hodně dobrá příručka, bylo tam polopaticky napsáno jak psát reportáž, jak psát rozhovor, feature. To bylo výborné. Ale už to není závazné? To nebylo závazné nikdy, nebylo to něco, čeho se musíte držet. Taky tady existovalo něco, co se jmenovalo Akademie DNES, což měl pod palcem Tomáš Klvaňa, dnes z toho zůstaly už jen kurzy na PowerPoint a podobné věci, ale dřív tady dělali takové prezentace jak psát a jak pracovat novinářsky. Ale dneska už nic takového nefunguje, co se týká psaní, je to na nás editorech, abychom s novými autory, kteří přicházejí ze škol, pracovali a navedli je k tomu stylu, který tady v těch novinách je.

91

9.3 Rozhovor s Petrou Pospěchovou, redaktorkou Víkendu 5. 3. 2014 Co píšete pro Víkend? Moje specializace je už nějakou dobu gastronomie, takže mám dvoustránku, kde se tomuto tématu věnuju pravidelně. Potom píšu nějaké další materiály, ať už rozhovory, reportáže nebo nějaká témata, která se toho týkají. A potom si občas odskakuju i mimo tuto zónu. Takže co ještě dalšího? Vcelku cokoliv, rozhovory, portréty,… Co je třeba. Přesně tak. Takže to chodí tak, že je něco potřeba napsat a vy to dostanete zadáno nebo spíš sama s něčím přijdete? Spíš si ty témata vymýšlíme my sami. Jsou čísla, které jsou řekněme tematicky sevřenější, které spojuje nějaký light motiv, takže tam jsou ty témata tímhle způsobem determinovaná. Jinak s ohledem na to, co se děje nebo někdy i mimo to přinášíme ty témata my a Honza (vedoucí redakce Jan Švéd, pozn. aut.) si z nich vybírá. Málokdy je to tak, že by člověk dostal něco přidělené. Jak si témata vybíráte? To je strašně složitá otázka. Myslím, že největší zdroj je taková ta každodenní inspirace. Člověk na něco narazí, nějaký jev ho dlouhodobě zaráží. Je to něco, co mě trkne a když to vrtá hlavou mě, tak to nejspíš vrtá hlavou i jiným lidem a stálo by za to se na to podívat, prozkoumat to. Zajímaví lidé na rozhovory se vynořují v souvislosti s aktuálními událostmi. Když je nějaký festival, třeba teď bude Jeden svět, tak tam je skoro vždycky jistota, že člověk objeví někoho neokoukaného, zajímavého. Je to částečně tím, na co člověk naráží v každodenním provozu a aktuálními věcmi, ať už těmi, co se odehrávají pravidelně, nebo těmi, které přicházejí neočekávaně. Další věc, je to možná trochu nekorektní to tak říct, ale prostě to tak je, že musíme něco dát na obálku a věci, které na té obálce jsou, musí být přitažlivé, takže tam nemůžou být pořád dokola řekněme staří vrásčití chlapi. Takže čas od 92

času je fajn tam mít někoho mladého, někoho svěžího, prostě ty věci prostřídat. A já sama za sebe se snažím, aby ty témata nebyly úplná „popina“. Jsem z té generace novinářů, která si myslí, že noviny mají lidi i vychovávat a ne jim jít úplně naproti, takže máme lidem přinášet věci, které jsou zajímavé, které nevědí a ne jim jenom dokola opakovat to, co už ví. Jaké ve Víkendu používáte pro články žánry? Je to magazín, takže tady vůbec nenarazíte na zpravodajství. Pokud reflektujeme nějaké aktuální věci, tak jsou to spíš črty, glosy v té přední části, nebo portrét člověka, který je spjatý s nějakou aktuální událostí. Potom takové ty fokusy, rozsáhlejší téma, něco mezi analýzou a tématem. Určitě reportáže, to je taková magazínová klasika, i když z nějakého důvodu je na ústupu. Myslím, že to je cítit nejenom ve Víkendu, jak se čím dál víc práce dělá od počítače, tak ty reportáže čím dál víc mizí. Rozhodně jich není tolik, co bývalo. Pevnou součástí Víkendu jsou určitě rozhovory. To je, myslím si, taková královská disciplína magazínů a rozhovor je taky většinou obálkovou záležitostí. Objevuje se ve Víkendu žánr feature? Asi ano. Zrovna tenhle žánr má docela širokou definici, takže záleží, co přesně si pod tím představujete. Já si ho představuju jako takovou hlubší reportáž, reportáž s pozadím. Tak to stoprocentně. Když říkám reportáž, tak dost často zahrnuju asi i to, čemu říkáte feature, protože čistě popisné reportáže podle mně skoro neděláme. To jsou takové ty hraniční žánry. Třeba když jsem říkala rozhovor, tak to ne vždycky musí být klasický přepisovaný rozhovor otázka – odpověď, občas používáme takové ty anglosaské, kdy jsou v plynulém textu delší citace. Jsou lidi, u kterých je to vhodnější. Jak by taková reportáž respektive feature měla vypadat, aby se hodila do Víkendu? Tématicky určitě vynechat politiku, protože tím naše čtenáře mučí zbytek novin a tady je taková tichá dohoda, že tohle budeme vynechávat. Takže se tam podle mně vejde celkem cokoliv, od sportu po kulturu a potom i lehčeji zpracovaná zdánlivě těžká témata, řekněme ekonomická. Myslím si, že magazínům obecně sluší takový ten sociologický přístup, vezmu téma, může to být cokoliv a popíšu ho očima sociálního vědce. Je spousta extrémně zajímavých věcí kolem nás, které třeba působí banálně, ale přijít na to, proč to tak je, to je ten „challenge“, tohle popsat. Když člověk operuje na poli, které zná, tak to částečně může 93

odhalit on a zároveň je super obejít pár lidí, kterých se to týká a páčit to z nich, bavit se s nimi. Z toho pak vzniká to, co je zajímavé. Já si myslím, že to je základ novinařiny, vzít něco, co na první pohled ani není taková pecka a tu pecku z toho udělat. A stylisticky? Jak tu reportáž napsat? Hodně fungují přímé řeči, na druhou stranu jich nesmí být moc, aby to nevypadalo jako seznam citací v akademické práci. Myslím, že hodně funguje takové to vtahování čtenářů do děje. Popisy vjemů, čich, hmat, to, co dělá emoce. Na druhou stranu si myslím, že člověk nemá být patetický, nemá sklouzávat k laciným metaforám, dělat z toho červenou knihovnu. Což není snadné, spousta lidí, co píšou dobře, k tomu má trochu sklony. Od toho je editor, aby tohle vychytal. Je tam několik momentů, které je třeba vybalancovat, vtáhnout ho, ale nebýt patetický a moc zaťatý pro tu věc a zároveň nebýt banální, ale zas toho člověka nezničit hromadou informací, cizích slov, což souvisí i s výběrem tématu. A myslím si, že u té reportáže ještě víc než v jiných žánrech je důležité si hlídat jakousi zpravodajskou čistotu. Nehodnotit, těm lidem je jedno, co si o tom myslím já, já jim to nemám vnucovat. Samozřejmě že vždycky výběrem slov, formulací trošku ten význam posouvám. Někdy to člověk udělá vědomě, protože třeba vím, že pan A je trošku svině a pak B je ten hodný, a chci to tomu čtenáři říct, jen míň explicitně než takhle. Ale nemělo by z textu být cítit zaujetí autora pro jednu stranu. Vážně si myslím, že zrovna u tohoto žánru je strašně důležité být poctivý novinář ve smyslu objektivity, nehodnocení a jakési pokory. Máte v redakci nějaký materiál, který by stanovoval pravidla pro psaní? Je tady kodex (etický, pozn. aut.), z hlavy ho neodcituju, ale jsou tam takové běžné věci. Tím kodexem se spíš redakce kryje, aby někdo neřekl „to jsem nevěděl“. Ale myslím si, že každý dobrý novinář má tenhle kodex v hlavě. Většina z nás tuhle práci dělá, protože chce měnit svět k lepšímu, takže naše kodexy jsou myslím spíš v hlavě než na papíře. A nějaký materiál, který by se týkal přímo psaní? Jestli to tady je, tak jsem na to nenarazila. Možná je to tím, že už jsem v novinách hrozně dlouho a nikoho nenapadne mi takové věci říkat. Ale tohle spíš vzniká v každodenním procesu. Když třeba editor po čase zjistí, že autor má nějaký typ zlozvyku, tak mu to pravděpodobně nějak něžně vysvětlí.

94

Máte nějaký takový zlozvyk? Některé slova, ukazovací zájmena,.. Kolega má třeba výbornou zálibu v metaforách, jiná kolegyně je strašná perfekcionistka, která to hrozně brousí a pak se na to nesmí sahat a tak podobně. Já mám ještě zálibu v cizích slovech a v oprašování archaismů, což editor nemá moc rád, ale vždycky najdeme nějakou rozumnou dohodu, něco mi povolí a něco vymažu.

95