Masarykova univerzita. Zeměpisné označování výrobků v právu a praxi EU (ES)

Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra mezinárodního a evropského práva

diplomová práce

Zeměpisné označování výrobků v právu a praxi EU (ES)

Vojtěch Peštuka 2008/2009

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Zeměpisné označování výrobků v právu a praxi EU“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.“

1

1.

Obsah

1.

Obsah.............................................................................................................................................................................2

2.

Úvod...............................................................................................................................................................................4

3.

Zeměpisná označení výrobků..............................................................................................................................7 3.1.

Obecně o zeměpisném označování výrobků .......................................................................................7

3.2.

Význam zeměpisných označení původu ............................................................................................10

3.2.1. Rozšířenost zeměpisných označení ve světě a v EU ...................................................................10 3.2.2. Specifika výrobního a distribučního řetězce .................................................................................12

4.

3.3.

Historie zeměpisného označování výrobků......................................................................................14

3.4.

Mezinárodní instituty smluvního práva z oblasti zeměpisného označování výrobků....17

Zeměpisné označování výrobků v právu Evropské unie ......................................................................20 4.1. unie

zeměpisná označování výrobků jako součást společné zemědělské politiky Evropské 20

4.2.

Komunitární legislativa z oblasti zeměpisného označování výrobků....................................22

4.2.1. Oblast působnosti......................................................................................................................................24 4.2.2. Označení původu a zeměpisné označení .........................................................................................24 4.2.3. Zeměpisné názvy způsobilé k zápisu ................................................................................................26 4.2.4. Registrace označení původu a zeměpisných označení podle Nařízení Rady (ES) 510/2006..................................................................................................................................................................27 4.2.5. Účinky zápisu do rejstříku označení původu a zeměpisných označení..............................29 4.2.6. Zeměpisné označování vína a lihovin ...............................................................................................32 4.2.6.1.

Zeměpisné označování vína......................................................................................................33

4.2.6.2.

Zeměpisné označování lihovin ................................................................................................34

4.2.7. Zaručená tradiční specialita..................................................................................................................36 4.3.

Recepce práva EU v oblasti zeměpisného označování českým právem................................36

4.3.1. Zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele.........................................................................................................................38 4.4.

Bilaterální smlouvy a zeměpisná označení původu ......................................................................40

4.4.1. Bilaterální smlouvy z oblasti zeměpisného označování výrobků a Česká republika....41 5.

Praxe EU v oblasti zeměpisného označování výrobků...........................................................................43 5.1.

Praktické aspekty otázky „zdruhovění“ chráněného zeměpisného označení ....................44

5.2.

Zeměpisná označení výrobků a ochranné známky........................................................................47

5.2.1 Gorgonzola v. Cambozola.......................................................................................................................48

2

5.2.2. Gerolsteiner Brunnen GmbH & Co proti Putsch GmbH – znemožnění užití zeměpisného označení výrobku ochrannou známkou ..........................................................................51 5.3.

Praxe zeměpisného označování výrobků v České republice .....................................................54

5.3.1 Zeměpisné označení „České pivo“ ......................................................................................................55 6.

Závěr ...........................................................................................................................................................................58

7.

Seznam použité literatury..................................................................................................................................61

8.

Abstract .....................................................................................................................................................................63

3

2.

Úvod Zeměpisné označování výrobků je jedním z nejstarších institutů ochrany

průmyslových práv ve světě s počátky sahajícími až do období středověku. Jeden z prvních zákonů chránicích zeměpisná označení byl přijat v Srbsku králem Štěpánem a je datován k roku 12221. Má své kořeny v Evropě a její historii a i v současné době je zde silně reflektováno jak na úrovni mezinárodní, tak komunitární a národní. V souvislosti s prudkým rozvojem průmyslu a technologií sice došlo k přesunu pozornosti na ochranné známky a další podobné instituty průmyslového vlastnictví, stejně tak, jako došlo k jejich masovému rozšíření a významu. Evropa, potažmo Evropská unie si je však vědoma svých tradic a hodnot. Navíc jsou zeměpisná značení výrobků bytostně spjata s oblastí zemědělské produkce. A zemědělství stále zaujímá v politikách Evropské Unie čelní pozici. Zejména z tohoto důvodu si proto zeměpisné označování produktů zachovává své do určité míry privilegované postavení v právu EU. Tato práce si neklade za cíl jednoznačně rozhodnout o užitečnosti zeměpisných označování v právu a praxi Evropské unie, neboť se jedná o příliš široké a složité téma, které by mimo práva předpokládalo důkladný výzkum v oblastech ekonomie a politiky. Jejím cílem je spíše shromáždit, uspořádat a přehledně prezentovat poznatky evropských i tuzemských autorů, týkající se zeměpisného označování výrobků v právu EU s přihlédnutím k aktuálním problémům aplikace a interpretace – čili právní praxe. To vše za reflexe současné situace v České republice – jak v právu tak v praxi. Název práce zní „Zeměpisná označení výrobků v právu a praxi EU (ES)“. Abychom se mohli zabývat touto problematikou z hlediska EU bude nejprve potřeba vymezit si pojem „zeměpisných označení“ obecně – tzn. ve světle historie a vývoje tohoto institutu a to v celosvětovém měřítku. Touto cestou dosáhneme dostatečné úrovně vymezení předmětu práce z hlediska práva EU, protože v oblasti zeměpisných označení navazuje komunitární úprava na předcházející úpravu mezinárodní, aby byla následně reflektována právními řády členských států. V další části práce bude těžiště pozornosti upřeno na zeměpisné označení v právu Evropské unie. Bude se tedy jednat o kapitolu, pojednávající především o právu komunitárním. A to jak právu primárnímu, tak sekundárnímu. Jak jsem již předznamenal, zeměpisné označování výrobků jsou součástí zemědělské politiky Evropské unie. Důvody proč tomu tak je, stejně tak jako důsledky z tohoto faktu plynoucí, budou rozebrány právě v části, zabývající se primárním právem EU a zeměpisnými označeními. Tato část práce poslouží také pro zdůvodnění smyslu existence zeměpisných označení v komunitárním právu. Následující část bude věnována nejpodstatnější části legislativy zeměpisných označení výrobků EU, tj. oblasti sekundárního práva, konkrétně Nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 1

O`Connor, B.: The EC need not to be isolated on GIs. European Intellectual Property Law Review, 2007, č. 7, s. 303: „One of the first law designated to protect GIs was promulgated by King Stephen of Serbia and dates from 1222“. Pokud nebude u cizojazyčných citací dále uvedeno jnak, jedná se o překlad autora práce.

4

a Nařízení Rady (ES) 510/2006 a legislativě vinných produktů a lihovin2. Zabývat se budu především koncepcí této úpravy a její vnitřní podobou, strukturou zeměpisných označení a klasifikací výrobků, stejně jako otázkou registračního řízení a možným problematickým ustanovením této legislativy. Jelikož má sekundární právo ES přímý vliv na právní řád národní, bude se další část práce zabývat zeměpisnými označeními výrobků v českém právu. V České republice existuje v této oblasti poměrně silná právní tradice v návaznosti na skupinu tradičních výrobků3, takže stávající právní úprava byla obsahově a výkladově přizpůsobena požadavkům práva ES. Poslední oblastí, které bych se v rámci zkoumání zeměpisných označení výrobků v právu EU chtěl věnovat, jsou vnější vztahy EU a zeměpisná označení původu. Protože se u zeměpisných označení původu jedná svou povahou (jakožto jeden z druhů práv duševního vlastnictví, která mají monopolistickou povahu) vlastně o „netarifní překážky mezinárodního obchodu4“, mohou do určité míry fungovat jako nástroj obchodní politiky ES a jak nám ukazuje praxe posledních let5, má tato koncepce stále své zastánce. V oblasti zeměpisného označování výrobků také ES vstoupily do několika bilaterálních smluv s velkými světovými producenty vína (USA, JAR, Austálie), současně s tím je možno sledovat podporu pro vytváření systémů ochrany zeměpisných označení původu v tzv. rozvojových zemí (zejména Indie a Brazílie) ze strany EU. Všechny tyto akce a postoje mají své právní zakotvení a jeho přehled a stručná analýza je obsahem této kapitoly. Nejdůležitější částí práce je však část praktická. V ní bude věnována pozornost třem tématům. První dvě se týkají zeměpisných označení výrobků obecně, třetí se týká České republiky, a podle autora jde o stěžejní otázky v praxi zeměpisného označování výrobků. Prvním je otázka zdruhovění, která provází zeměpisná označení i ochranné známky o prvopočátků jejich existence. V této práci bude soustředěna na současnou situaci, zejména v souvislosti s případem „Feta“. Druhým je konflikt zeměpisných označení a ochranných známek, hojně reflektovaný v zahraniční literatuře. Ilustrativním případem tohoto vztahu a možnosti případné koexistence v Evropské unii je spor o ochrannou známku „Cambozola“, resp. zapsané označení původu „Gorgonzola“.

Příčiny tohoto konfliktu, jakož i praktické rozlišování mezi zeměpisnými

2 Nařízení Rady (ES) č. 479/2008 ze dne 29. dubna 2008 o společné organizaci trhu s vínem, o změně nařízení (ES) č. 1493/1999, (ES) č. 1782/2003, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 3/2008 a o zrušení nařízení (EHS) č. 2392/86 a (ES) č. 1493/1999 a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 110/2008 ze dne 15. ledna 2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1576/89. 3 Jedná se zejména o označení různých druhů piva jako „Pilsen“, „Pils“, „Pilsener“ atp., dále např. „Budweiser“, nebo o označení z kategorie dekorativních předmětů a vybavení domácnosti: „karlovarský porcelán“, „český křišťál“, či další ze skupiny zemědělských produktů. 4 Dobřichovský, T. Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WIPO. Praha: Nakladatelství Linde Praha a.s., 2004, s. 26 5 zejména v souvislosti s členstvím ES ve WTO a jeho postoji k obchodu se zemědělskými produkty při tzv. „Doha round“

5

označeními a ochrannými známkami, budou obsahem této kapitoly. Posledním tématem jsou zeměpisná označení výrobků v České republice. Zde se zaměřím především na zeměpisná označení, registrovaná Českou republikou a na některé aktuální otázky, související s těmito označeními a s řízeními o nich, zejména v souvislosti s posledním zaregistrovaným chráněným zeměpisným označením „České pivo“. V závěru této práce budou poznatky, obsažené v ní, shrnuty, za účelem posouzení výhod a nevýhod úpravy zeměpisného označování výrobků v Evropské unii, resp. v České republice.

6

3.

Zeměpisná označení výrobků

3.1.

Obecně o zeměpisném označování výrobků Právní úprava ochrany zeměpisného označování výrobků je do značné míry

ovlivněna „velmi rozdílným přístupem jednotlivých států k právní úpravě“6.

V důsledku

historického vývoje existuje v současnosti celá řada regionálních úprav, zejména na úrovni států. V Evropské unii došlo v posledních dvou k jejímu sjednocení. Přesto se však nejedná o sjednocení úplné. Rozdíly zůstávají i v tak zásadních otázkách, jako jsou požadavky na poskytnutí ochrany při národní fázi řízení o zapsání . Pokud jde o formu právní ochrany, může být formální i právně neformální. V zásadě platí, že ať už je forma jakákoliv, ochranu lze poskytnout, je-li označení pro konkrétní zboží, jemuž jsou přičítány zvláštní vlastnosti kvůli jeho původu, vžité. Kromě speciální ochrany zeměpisných označení výrobků se lze setkat i s ochranou prostřednictvím jiných právních institutů – např. známkový právem, právem na ochranu spotřebitele, nebo ochranou proti nekalosoutěžnímu jednání. V současné době můžeme na komunitární a národní úrovni vysledovat rozdělení forem ochrany zeměpisného označování výrobků na dvě skupiny. První jsou tzv. označení původu (protected appellation/designation of origin) a druhou tzv. zeměpisná označení (protected geographical indications). Na úrovni mezinárodní nalezneme úpravu zeměpisného označování v TRIPS, a to sice formou multilaterální smlouvy. Zde jsou označení původu i zeměpisná označení souhrnnou kategorií zeměpisných označení7. Tato kategorie představuje jakýsi kompromis mezi vymezením zeměpisných označení v evropském pojetí a zeměpisných označení světově. Klíčovým rozdílem mezi označením původu a zeměpisným označení je v evropském kontextu vazba mezi původem výrobku a jeho kvalitativními znaky. Označením původu se rozumí název určité oblasti, místa nebo země (v zákoně shrnuté pod legislativní zkratkou „území“), který se používá pro označení určitého zboží z tohoto místa pocházejícího, přičemž kvalita tohoto zboží musí být výlučně nebo převážně dány zvláštním zeměpisným prostředím s jeho charakteristickými přírodními a lidskými faktory. Navíc musí výroba, zpracování a příprava tohoto zboží probíhat v takovémto území. První podmínkou je způsobilé území: vzhledem k definici tato podmínka není nijak omezující – místo je pojmem širokého 6

Dobřichovský, T. Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WIPO. Praha: Nakladatelství Linde Praha a.s., 2004, s. 111 7 Čl. 22 odst. 1 TRIPS: „Geographical indications are, for the purposes of this Agreement, indications which identify a good as originating in the territory of a Member, or a region or locality in that territory, where a given quality, reputation or other characteristic of the good is essentially attributable to its geographical origin.“

7

významu. Druhou je spojitost kvality zboží a území při současném uvážení přírodních i lidských faktorů. Přitom důraz je zde kladen zejména na slova „musí“ a „výlučně a převážně“. K požadavku výlučného nebo převážného spojení kvality zboží se specifickými podmínkami území lze uvést, že není nikde přesně vymezen, ale v procentuálním vyjádření by se mohl pohybovat od 60% nahoru. Tento poždavek je klíčovým rozdílem mezi označením původu a zeměpisným označením. Třetí podmínkou je výroba, zpracování a příprava zboží, proběhnuvší v rámci území. Pokud jsou tyto podmínky kumulativně splněny, může se výrobek ucházet získání ochrany označení původu prostřednictvím zápisu do rejstříku označení původu a zeměpisných označení. U zeměpisného označení je vazba mezi původem výrobku a jeho kvalitativními znaky mnohem volnější, než u označení původu. Zeměpisnému označení postačí, zda kvalitu, pověst, či jiné vlastnosti „lze přičíst“ pvůdou v určitém zeměpisném území, pokud výroba, zpracování, nebo příprava probíhají na tomto území. Není potřeba, aby příslušné zboží mělo vlastnosti výlučně, nebo převážně dané určitým zeměpisným prostředím, postačí „pouze“, lze-li je tomuto původu přičíst. Ostatní požadavky na ochranu prostřednictvím zápisu jsou stejné a věcně shodné. I poskytnutá ochrana je stejná jako v případě označení původu. Z hlediska práva duševního vlastnictví připomíná zeměpisné označování výrobků ochranné známky v tom, že je používáno při označování zboží a slouží k jeho rozlišení oproti jinému zboží stejného nebo podobného druhu. Zde ovšem veškerá podobnost končí. Zeměpisná označení se vztahují především na potraviny a nápoje, které jsou vyráběny podle standardizovaných pravidel, které kladou vysoké nároky na jejich kvalitu. Důsledkem je tak vysoká cena, účtovaná konečnému spotřebiteli. Charakteristiku zeměpisných označení původu nám pomůže vystihnout letmé srovnání s ochrannými známkami prostřednitcvím následujících kritérií: Z hlediska předmětu ochrany zeměpisnými označeními lze říci následující: Předmětem ochrany jsou zemědělské výrobky, potraviny, nápoje a jednoduché řemeslné výrobky (narozdíl od ochranných známek, které jsou poskytovány zboží a službám v rozsahu třídy 1-45 Niceské klasifikace8). K ochraně jsou způsobilé ty předměty, které splňují kritéria vazby původu výrobku a jeho kvality (viz výše, oproti tomu u ochranných známek je nutná existence graficky ztvármitelného označení, pokud je způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb druhé osoby). Pokud je o délku trvání, tak ochrana výrobků prostřednictvím zeměpisných označení je časově neomezená (narozdíl od ochranných známek – ochrana trvá po dobu 10 let a je následně obnovitelná na stejnou časovou periodu).

8

Tj. kvalifikace výrobků do tříd podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957

8

Při posouzení subjektu přihlašovatele se u zeměpisných označení vždy musí jednat o skupinu subjektů – sdružení výrobců nebo zpracovatelů výrobku, požadujícího ochranu (je tedy svou povahou kolektivní, narozdí, od klasické ochranné známky, kde je přihlašovatelem a následně subjektem, který má práva z ochranné známky, vlastník této „značky“9). Platí také, že označení výrobku, které se má stát zeměpisným označením, musí být těmito subjekty užíváno před tím, než je o zápis požádáno (oproti ochranným známkám, u kterých lze zapsat ochrannou známku i k označení, které je nově vymyšlené a neváže se k žádnému konkrétnímu produktu). Dalším důležitým kritériem je zeměpisné označení z pohledu vlastnického práva. Z hlediska převoditelnosti práv jsou zeměpisná označení značně omezující – nejsou převoditelná z toho důvodu, že zeměpisné označení není majetkovým právem (u ochranných známek je převod v zásadě možný). Dalším kritériem je možnost licencovat zeměpisná označení. Tento postup je také nemožný, respektive jej nelze uplatnit pro výrobek, chráněný zeměpisným označením. V úvahu přichází registrovat jiný druh výrobku jako ochrannou známku, obsahově shodnou se zeměpisným označením, kde by pak již žádná překážka licencování nestála (ochranné známky jsou obecně licencovatelné). Dalším kritériem, charakteristickým pro oblast označování zboží a služeb, je možnost „zdruhovění“, tedy procesu, při kterém se zeměpisné označení odpoutá od konkrétního výrobku a v povědomí veřejnosti se stane označením pro učitý druh, či skupinu výrobků. Zatímco ochranná známka zdruhovět může, chráněné označení ne. Z hlediska napadnutelnosti chráněného označení lze zkoumat, kdo a za jakých podmínek může ochranu napadnout – v Evropské unii jsou to pouze členské státy, které mohou namítat zápis chráněného zeměpisného označení Evropské komisi (narozdíl od ochranných známek, kde je okruh subjektů, které mohou namítat zapsání známky širší). Podstatný rozdíl mezi ochrannými známkami a zeměpisnými označeními můžeme spatřovat také ve faktu, že zatímco většina „nejproslulejších“ ochranných známek pochází původně z USA, nebo je přímo vlastněna v USA domicilovanými subjekty, drtivá většina zeměpisných Označení výrobků pochází z Evropy. V rámci Evropské unie je skutečně agendě zeměpisných označení věnována značná pozornost – zejména v rámci společné zemědělské politiky. Ovšem zatímco navenek zaujímají orgány Evropské unie jednotný postoj a zejména při jednání v rámci WTO prosazují rozšíření a zpřísnění režimu ochrany pro zeměpisná označení výrobků, mezi členskými státy Evropské unie již takováto solidarita nepanuje a každá nová přihláška do Rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných Označení je vystavena šestiměsíční lhůtě, ve které mohou oprávněné subjekty podávat námitky proti 9

Určitou podobnost s chráněnými označeními z hlediska subjektu, který může o ochranu požádat, můžeme vysledovat u tzv. kolektivních ochranných známek, nicméně rozdíly, platné pro klasické ochranné známky a chráněná zeměpisná označení zůstávají i zde zachovány.

9

zápisu takovéhoto označení, která bývá zhusta využívána členskými státy k prosazování jejich politicko-ekonomických cílů.

Také proto tedy

zeměpisná označení výrobků stále „odráží

kulturní různorodost dřívější éry, kterou se dnešnímu homogenizovanému pan-Evropskému vkusu doposud nepodařilo zcela překlenout“10. Hrají tedy navíc kulturní roli, silně provázanou se stále existujícím evropským nacionalismem. A nejsou proto pouze předmětem zájmu spotřebitelů, potažmo labužníků a gurmánů, ale také obchodníků, výrobců a politiků.

3.2.

Význam zeměpisných označení původu

3.2.1. Rozšířenost zeměpisných označení ve světě a v EU V diskuzi nad zeměpisným označováním výrobků se často ozývají hlasy, volající po omezení jejich významu, případně jejich úplném zrušení. Argumenty odpůrců jsou založeny především na tom, že zeměpisná označení jsou zastaralým způsobem ochrany, který je dnes plně překonán ochrannými známkami. Mezi dalšími argumenty bývá uváděno, že pouze slouží jako netarifní překážka mezinárodnímu obchodu a umožňuje státům obcházet své závazky z členství ve WTO a uplatňovat protekcionistickou obchodní politiku. A v neposlední řadě bývá upozorňováno na fakt, že kvantita zeměpisných označení je celosvětově velice nízká, neporovnatelná s četností např. ochranných známek a tím pádem, že celý systém (ve smyslu veřejných registrů) je nastaven neefektivně. Jaké je realita? Argumenty skalních odpůrců jsou poměrně značně citově podbarvené, navíc se do určité míry míjejí s podstatou zeměpisných označení. Renomovaná právní kancelář O`Connor & Company, která se specializuje mj. i na právo zeměpisných označení provedla průzkum, týkající se četnosti výskytu zeměpisných označeních ve všech jeho formách ve světě11. Výsledky ukázaly, že k roku 2007 uznává zeměpisná označení jako samostatnou formu duševního vlastnictví 84 zemí světa. V případě, že ES nepovažujeme za jeden subjekt, číslo se vyšplhá na konečných 110 zemí. Z těchto 84 zemí má 77 registrační systémy12. Za nejrozvinutější systém je považován ten, který lze nalézt v rámci ES, Švýcarska a Číny, a to přesně v tomto pořadí.

10 Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 603. „(...) also reflect the cultural variety of an era from which the homogenized pan-European palate had not yet emerged“. 11 Výsledky byly spolu s dalšími informacemi a úvahami o postaveni zeměpisných označení publikovány v článku The EC need not to be isolated on GIs, který byl publikován v European Intellectual Property Law Review v č. 29(8)/2007. 12 Článek ovšem nespecifikuje, kolik z nich je v jednotlivých zemích ES, případně jakou formu mají – veřejné rejstříky, či nějaký jiný, méně typický mechanismus.

10

V ES

bylo

k datu

výzkumu

registrována

751

zeměpisných

označení

potravinářských výrobků, přičemž v různých stádiích registračního procesu bylo v téže době přes 300 dalších navrhovaných zeměpisných označení. Vinných zeměpisných označení je v ES více než 4500. Ve Švýcarsku je registrováno přes 400 zeměpisných označení pro potravinářské a tradiční výrobky, následuje Čína s 323 označeními. V Rusku je to 93 zeměpisných označení z oblasti potravin a řemeslných výrobků. Chile má registrováno 80 zeměpisných označení pro vína a lihoviny, Turecko 79 pro různé výrobky. V rozvojových zemích je četnost zeměpisných označení mnohem menší. Například v Indii pouhých 14. Ovšem nelze pominout fakt, že tyto země mají o ochranu prostřednictvím zeměpisných označení zájem. Je totiž realitou, že členové WTO si stále více uvědomují, že „zeměpisná označení jsou užitečným tržním nástrojem a proto mají komerční význam v prostředí mezinárodního obchodu“13. Důkazem může být poměrně strmý nárůst počtu sui generis registračních systémů pro zeměpisná označení v posledních osmi letech. V Asii se jedná o 13 zemí (mezi jinými např. Mongolsko, Thajsko, Vietnam, nebo dokonce Severní Korea), které zavedly tyto systémy během posledních 5 let. V Latinské Americe takto od roku 2000 vzniklo 12 sui generis systémů. Tento vývoj jednoznačně ukazuje, že o zeměpisná označení jakožto formu ochrany duševního vlastnictví je stále zájem, zejména na rozvíjejících se trzích. A je tomu mimo jiné také díky iniciativě ES. Ovšem i země, které nemají obecně upravenou ochranu zeměpisných označení původu, uplatňují speciální formu ochrany, zejména pro vína. Například v USA je to 830 zeměpisných označení pro vína, v Austrálii 427, na Novém Zélandu více než 550 a v JAR 174. Pro ES jsou důležité zejména z hlediska vzájemného obchodu s těmito zeměmi. Většinou se jedná o kolektivní známky, které vzhledem k povaze ochrany, vyplývající z bilaterálních smluv mezi těmtio státy a ES, jsou považovány za zeměpisná označení. Dohromady tedy můžeme hovořit zhruba o 5250 zeměpisných označeních v rámci ES (nepočítáme-li 300 přezkoumávaných). 1108 dalších v zemích, které nejsou členy ES, ale mají určitý registrační systém. A konečně 1981 zeměpisných označení vína na základě bilaterálních smluv, uzavřených mezi ES a těmito státy. To dává dohromady 8339 zeměpisných označení původu v právem slova smyslu celosvětově. Bernard O`Connor ve své studii vyslovuje názor, že na světě existuje mezi 9000 a 10 000 zeměpisných označení z nichž něco mezi 8 a 9 tisíci požívá určitou formu právní ochrany. To není zase až tak vysoké číslo. Ovšem pouze zdánlivě. Jakoby se zvětší při zohlednění faktu, že zeměpisná označení jsou svou povahou

13

Agdomar, M. Removing the Greek from Feta and Adding Korbel to Champagne: The Paradox of Geographical Indications in International Law. Fordham Law Journal, 2008, č. 2, s. 574 : (..)increasingly recognizing that geographical indications are valuable marketing tools and thus have commercial importance in the global economy.“

11

kolektivní a na jejich produkci se obvykle podílí mnoho lidí na všech úrovních výrobního a distribučního řetězce. Ovšem posuzovat zeměpisná označení z hlediska jejich četnosti a na tomto kritériu zpochybňovat jejich právo na existenci je nevhodné. Svou podstatou jsou určeny k tomu, aby rozlišovaly výrobky s vyšší mírou kvality od ostatních. Jsou tedy jakousi známkou exkluzivity. Při zvýšení počtu chráněných produktů bychom se nevyhnuli devalvaci hodnoty ochrany, protože skutečná kvalita takto chráněných produktů spočívá zejména ve specifických geografických podmínkách. Ty jsou dostupné pouze na některých místech naší planety a v současné době není v lidských silách je uměle vytvářet a možnosti jejich modifikace jsou omezené. Jedná se tedy o jakési konstanty výrobnío procesu, které jsou nezastupitelné a jejich absence či změna podstatným způsobem změní charakter výsledného produktu. Nutně by tak muselo docházet ke snižování minimálního požadovaného standardu za účelem dosažení ochrany prostřednictvím zeměpisných označení původu a tím by ochrana zemědělských produktů zeměpisnými označeními zcela pozbyla svůj smysl.

3.2.2. Specifika výrobního a distribučního řetězce Přestože zeměpisné označování výrobků slouží především ke zdůraznění určitých kvalit výrobku pro konkrétního spotřebitele, jejich dopad, plynoucí z charakteristiky a způsobu ochrany, můžeme sledovat v celém výrobním a distribučním řetězci. Výroba a distribuce produktů, chráněných zeměpisnými označeními má svou specifickou podobu, která je charakteristická zejména malými objemy produkce, vysokým počtem zainteresovaných subjektů14, které jsou ovšem svým rozsahem a výrobní kapacitou malé15. Důležitým faktorem je také jakási „obecná akceptace“ produktu jako tradiční hodnoty, zejména ze strany politiků (v České republice se jedná zejména o Ministerstvo zemědělství, blíže k tomu v kapitole 5.3. této práce), která je k dosažení žádané ochrany zpravidla nezbytná, protože obecné povědomí veřejnosti o výjimečnosti konkrétního produktu, spolu s patřičným politickým tlakem subjektů výrobního a distribučního řetezce, zpravidla iniciuje politickou aktivitu, směřující k návrhu na zápis tohoto výrobku do Rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných označení16.

14 Například při výrobě sýra, který je chráněn nějakou formou zeměpisného označení (typicky „Feta“ nebo „Parmezán“) se jedná o: producenty specifického mléka – farmáře, dále mlékarny vybavené patřičnými zpracovatelskými zařízeními, distribučních společností, které jsou oprávněny výrobek prodávat spotřebitelům. 15 Ve srovnání s obvyklými výrobními a distributorskými subjekty na trhu potravin. 16 O proceduře zápisu do Rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných Označení více obecně v kapitole 4.2, o konkrétních případech aktivity českých institucí veřejné správy v otázkách zápisu do Rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných Označení více v kapitole 4.3.1. této práce.

12

Zatímco v posledním bodu (politická podpora transformována do veřejného zájmu na ochraně těcho produktů) jsou výrobní a distribuční procesy, chráněné zeměpisnými označeními shodné s „obyčejnými“ potravinářskými výrobními a distribučními procesy, v otázce produkce zboží a jeho distribuce zůstávají poměrně osobité17. Přestože „v současném kontextu globalizace a standardizace musí potravinářské podniky čelit rostoucí tržní síle maloobchodníků a velkých mezinárodních korporací, což vede k efektivizaci podnikání a sjednocování různých výrobních procesů do hierarchizovaných systémů“18, výrobky, produkované za účelem prodeje v rámci zeměpisných označení původu si převážně ponechávají tradiční historické výrobní a distribuční postupy. Uchovávají si zejména značně „ (...) diferencovanou strategii na kolektivní úrovni, která umožňuje uchování původních vlastností výrobků, které jim zaručuj přístup na trh s exkluzivním zbožím“19. Vysoké výrobní náklady, které při takovéto produkci vznikají je potom nutno pokrýt vysokými tržními cenami. Jinými slovy staré metody a techniky, které by v dnešním konkurenčním prostředí neobstály, jsou uchovávány, protože je jimi dosahováno ojedinělých výsledků. Aby však jejich výroba byla dlouhodobě rentabilní, je potřeba pokrýt její náklady, které jsou vyšší než u „moderní“ produkce, u níž patří nízké výrobní náklady k jednomu z hlavních kritérií. Tohoto je dosaženo nasazením vysokých cen. Aby však spotřebitel měl za své peníze pocit pořízení kvalitního výrokbu, jsou označeny zeměpisným označením, které zaručuje jejich kvalitu a vysvětluje jejich cenu. Tento mechanismus je poměrně ojedinělý (určitou paralelu můžeme hledat v současné legislativě ekologického zemědělství a výrobě tzv. bio potravin), ovšem z hlediska měřítek práva duševního vlastnictví se jedná o neobvyklý postup, protože ochrana práv z duševního vlastnictví obvykle postupuje opačným směrem – tzn. snaží se chránit nové, inovující a originální technologie a výrobky tak, aby tomu, kdo je díky své originalitě a invenci přivedl na trh, byla zajištěna řádná odměna. Nutno podotknout, že výše uvedené se vztahuje především k zeměpisnému označování výrobků jak jej známe v Evropské unii, která v této oblasti patří k předním světovým producentům. Zvýšené pozornosti se pak mechanismům ochrany prostřednictvím zeměpisných

17

Výjimkou je například pivovarnictví – samotné vaření piva tradičním způsobem je lehce adaptovatelné moderním technologiím, čímž může dojít ke zvýšení výroby. Ovšem zpracování surovin pro výrobu piva – např. chmele a sladu – už tak flexibilní není. 18 Barjolle, D. – Chappuis, J. M. Transaction costs and artisanal food products [citováno 12. února 2009]. Dostupný z: http://www.isnie.org/ISNIE00/Papers/Barjolle-Chappuis.pdf. „In the present context of globalization and standardization, the food processing enterprises must face the increasing market power of the retailers and the competition of large multinational companies.“ 19 Barjolle, D. – Chappuis, J. M. Transaction costs and artisanal food products [citováno 12. února 2009]. Dostupný z: http://www.isnie.org/ISNIE00/Papers/Barjolle-Chappuis.pdf. „(...)differentiation strategy driven at a collective level. This permits a maintenance of the artisanal and traditional character of the product and to position it on the premium market.“

13

označení dostává v tzv. rozvojových zemích a zemích tzv. třetího světa, přestože motivace k zavedení ochrany prostředncitvím zeměpisných označení se od těch evropských liší20.

3.3.

Historie zeměpisného označování výrobků Jak již bylo zmíněno výše, zeměpisné označování výrobků má svůj původ ve

středověké Evropě. V této době byly předmětem zahraničního obchodu zejména „primární produkty, jako minerály, zemědělské výrobky a jednoduché řemeslné výrobky, jako například keramika či tkaniny“21. V konkurenci mezi stejným zbožím z různých oblastí se ukázalo, že výrobky z některých lokalit jsou lépe prodejné, než výrobky z lokalit jiných, zejména díky své nadprůměrné, či rovnou výjimečné kvalitě. Důvodem těchto rozdílů byly specifické podmínky v místě původu, spočívající zejména v klimatu, složení půdy (typicky zemědělské produkty – např. Sevillské pomeranče), recepturách a zpracovatelských technologiích (např. Frankfurtské párky), nebo ve zvláštních řemeslných postupech (např. Toledská ocel). Obchodníci těchto rozdílu využili a začali takovéto specifické produkty odlišovat značkami, odkazujícími na místo původu. Dělo se tak různým způsobem – využíváním lokální fauny a flóry, významných památek, osobností, heraldických znaků, nebo přímo názvem oblasti původu. Účelem těchto značek bylo zaručení vysoké kvality zboží. A aby mohlo být efektivní ochrany dosaženo, začali zákonodárci (většinou feudálové) vydávat právní akty, jejichž obsahem byly jednak specifika výrobních postupů tak, aby nedocházelo ke snižování kvality přidáváním nekvalitních surovin, či používáním nepatřičných postupů. Dále stanovovaly sankce za porušení těchto postupů, stejně jako za napodobování chráněných produktů a parazitování na jejich pověsti. V souvislosti se specializovaným procesem výroby se pak v takovýchto oblastech koncentrovaly výrobní spolky, vyvíjející se později do cechovním společenství. Jejich znalosti a organizace daly předpoklad pozdějšímu vzniku manufaktur a ještě později průmyslové společnosti. Vládcové tento fakt reflektovali monopolizací výroby prostřednictvím různých koncesí a zvláštních daní. Základ ochrany výrobků prostřednictvím zeměpisných označení byl položen.

20

Příkladem budiž snaha indické vlády ochránit rýži „Basmati“ a „Jasmínovou rýži“ zeměpisným označením tak, aby nedocházelo k jejím chemickickým a genetickým modifikacím ze strany „západních“ potravinářských psolečností. 21 Blakeney, M. Geographical Indications and Trade. International Trade Law & Regulation, 2000, č. 6, s. 48: “…primary products, such as minerals and agricultural produce and simple manufactured goods, such as pottery and woven fabrics.”

14

Někteří autoři se domnívají, že zeměpisná označení byla nejstarším typem ochranných známek22. Není předmětem této práce zkoumat, zda tomu tak skutečně je, či jaký byl obsah královských patentů a monopolů, udělovaných výrobcům takovýchto produktů ve feudální Evropě. Jednoznačné je, že se dnes ochranné známky a zeměpisná označení výrobků liší značnou mírou. Od svého vzniku až do doby průmyslové revoluce v Británii v 18. století se zahraniční obchod soustředil na zemědělské a jednodušší průmyslové výrobky. Průmyslová výroba jako taková byla na nízké úrovni. Do této doby v podstatě nebylo potřeba vytvářet právní prostředky ochrany obchodního jména jako takového. S rozvojem průmyslové revoluce se ovšem tato potřeba objevuje, protože průmyslová produkce už není vázána na specifické podmínky, ale spíše na technické vybavení, technologické postupy a kapitál. Zhruba v tomto období se přesouvá těžiště ochrany průmyslového vlastnictví ze zeměpisných označní výrobků na nově vznikající ochranné známky. A zeměpisná označení si uchovávají dominantní postavení v oblasti trhu s potravinářskými produkty a alkoholickými nápoji. Tradičně silnou zemí v této oblasti je Francie, která má „nejkomplexnější systém ochrany zeměpisných označení“23. Díky své propracovanosti a komplexitě měl tento systém velký vliv na podobu mezinárodní ochrany zeměpisných označení v Pařížské úmluvě. Také v právu EU (ES) je vliv této úpravy stále patrný. Postupem času lze sledovat rozdělení přístupů k označením původu v Evropě a ostatních kontinentech, zejména v severní Americe. USA se po svém vzniku a prudkém rozvoji přeorientovávají na ochranu indiviuální a dávají ve svém právu přednost ochranným známkám. Důvody jsou pochopitelné – USA postrádá mnohasetletou kulturní tradici Evropy, evropská zeměpisná označení jsou v USA často používána k označení míst bez nějakých větších souvislostí. Koncepčně se pak americký systém stává principielně účelovým. Má zajistit dočasný monopol tvůrci, či producentovi výrobku, za účelem motivace a podpory tvůrčí činnosti. Systém je nastaven tak, že producent má dočasně zajištěnu ochranu zisků a společnost jako celek z produktu profituje po uplynutí této doby. Oproti tomu v Evropě, přes dopady průmyslové revoluce, zůstala zeměpisná označení zachována.

Trh s potravinářskými výrobky a alkoholickými nápoji je totiž už v této

době spojen s dlouhodobým užíváním označení původu. Navíc „v rámci Evropy hrají zeměpisná označení původu nezanedbatelnou kulturní roli“24. Na těchto historických základech se formuje postoj evropských států k zeměpisnému označování. A stejně tak, jako v evropské koncepci 22

Blakeney, M. Geographical Indications and Trade. International Trade Law & Regulation, 2000, č. 6, s. 48 Blakeney, M. Geographical Indications and Trade. International Trade Law & Regulation, 2000, č. 6, s. 50: “…The most comprehensive system for the protection of geographic indications of origin is that developed by France.” 24 Blakeney Blakeney, M. Geographical Indications and Trade. International Trade Law & Regulation, 2000, č. 6, s. 48: “…within Europe geographical indications play an important cultural role.” 23

15

autorského práva nalezneme prvek trvalého a nepřerušitelného spojení mezi autorem a jeho dílem (vyjádřený v pojmu droit d`auteur) za účelem zamezení možnému zneužití, poškození či změny, v oblasti zeměpisného označování výrobků stojí evropská teorie na principu terroir25. Tento původně francouzský termín používaný ve vinařství znamená určitou specifickou kvalitu vína, založenou specifickými zeměpisnými podmínkami v místě původu. Čili přibližně se dá vyjádřit jako souhrn efektů, které mělo přírodní prostředí na výrobu finálního produktu. Podle některých autorů26 je tento koncept někde na pomezí přírodních podmínek, trhu a lidské psychiky. Každopádně však zůstává „v centru spojení mezi obchodem a kulturou“27. Terroir jako právní forma ochrany duševního vlastnictví je tedy v přímém rozporu s americkou liberální ekonomikou a důrazem na soukromé vlastnictví. V těchto historických souvislostech tkví přetrvávající konflikty mezi ochrannými známkami a zeměpisnými označení (ta jsou rozebrána samostatně v kapitole 5.2 ). Dokonce se v souvislosti s tímto tématem hovoří o pomyslném rozdělení na „Starý svět“ reprezentovaný Evropou a „Nový svět“28 reprezentovaný zejména USA a dalšími zeměmi amerického kontinentu (povětšinou bývalými koloniemi evropských zemí). V posledních letech bylo možno na půdě WTO zaznamenat

obviňování

Evropy

z přílišného

protekcionismu

v obchodu,

prováděného

prostřednictvím zeměpisných označení (například v souvislosti s jednáními v rámci WTO v tzv. Doha Round, kde zejména při jednání o otázkách zemědělství vystoupily tyto rozdíly na povrch). Přes rozpory však nadále narůsta povědomí o nexu pojícím obchod a kulturu a „mezinárodní komunita se snaží vyvíjet právní mechanismy k zachování kultury, jelikož stávající podoba globalizace vede k nárůstu homogennosti“29. Zeměpisné označování proto zůstává důležitou agendou na jednáních o zemědělských otázkách na mezinárodní úrovni. Ochrana zeměpisného označování výrobků se ovšem nevyvíjela pouze na institucionální úrovni v podobě samostatných zákonů. Protože zásahy do práv chráněných zeměpisných označení produktů byly nejčastěji prováděny formou klamavého označování výrobků a parazitování na pověsti zavedených označení, historie vývoje právní ochrany označení původu zboží je spjata taktéž s ochranou proti nekalé soutěži. Například v meziválečném Československu měla označení původu svou speciální úpravu v rámci

25

Terroir: 1)půda, země 2) (venkovský n. rodný) kraj i rodná hrouda; Velký francouzsko-český slovník II. LZ, Academia, Praha, 1992 26 Wilson, J.E. Terroir: The role of geology, climate, and culture in the making of French wines. Berkeley : University of California Press, 1998, s. 55 27 Agdomar, M. Removing the Greek from Feta and Adding Korbel to Champagne: The Paradox of Geographical Indications in International Law. Fordham Law Journal, 2008, č. 2, s. 572 28 Agdomar, M. Removing the Greek from Feta and Adding Korbel to Champagne: The Paradox of Geographical Indications in International Law. Fordham Law Journal, 2008, č. 2, s. 572 29 Agdomar, M. Removing the Greek from Feta and Adding Korbel to Champagne: The Paradox of Geographical Indications in International Law. Fordham Law Journal, 2008, č. 2, s. 574 „...develop a legal mechanism to preserve culture as globalization leads to increased homogeneity.“

16

nekalosoutěžních předpisů30. Druhou formou je pak speciální úprava, týkající se konkrétních označení původu31. Jejich nevýhody oproti institucionální úpravě jsou zřejmé – přílišná konkrétnost, absence vymezení obecných znaků, omezená možnost aplikace daná úzkým vymezením chráněných produktů, často podzákonný charakter. V první polovině 20. století už ovšem existovaly mezinárodní smluvní instrumenty, které v rámci ochrany práv průmyslového vlastnictví definovaly zeměpisná označení výrobků na obecné úrovni. Těmito mezinárodními dokumenty, jakož i jejich moderními následovníky se budu zabývat v následující kapitole.

3.4.

Mezinárodní instituty smluvního práva z oblasti zeměpisného označování výrobků V souladu s obecným trendem internacionalizace, provázejícím právo duševního

vlastnictví (zejména v oblasti průmyslových práv) v 2. polovině 19. století, došlo i v oblasti zeměpisného označování výrobků k přenesení jejich výnamu na mezinárodní úroveň, zejména v důsledku rozvoje výrobních technologií a mezinárodního obchodu. Přímým výsledkem těchto snah byla úprava v tzv. Pařížské úmluvě32 (v r. 1883) a Madridské úmluvě33 (v r. 1891), které později následovala Lisabonská úmluva34 z roku 1958 a úmluva TRIPS35 z roku 1994. Pařížská úmluva zařadila zeměpisná označení do oblasti průmyslových práv a poskytla jim prostřednictvím článku 2 režim národního zacházení. Samotná zeměpisná označení byla upravena tak, že ochrana průmyslových práv je poskytována též „označením původu nebo zeměpisným označením“36, které však nebyly přesně pojmově vymezeny. Úmluva navíc nijak blíže tuto ochranu nespecifikovala, čímž ji odkázala na použitelnou úpravu prostřednictvím ochrany proti nekalé soutěži37. Dalším praktickým problémem se ukázalo znění článku 10

30

Např. §4-9 zák.č. 111/1927 Sb., o ochraně proti nekalé soutěži Například Třeboňský kapr byl chráněn vl.nař. č. 54/1936 Sb., o okrskovém pojmenování „Třeboňský kapr“ 32 Její oficiální název zní: Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. Března 1883, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1890, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a Stockholmu dne 14. července 1967 (vyhl. Č. 64/1975 Sb., ve znění vyhl. Č. 81/1985 Sb. ) 33 Její oficiální název zní: Madridská dohoda o potlačení falešných nebo klamavých údajů o původu zboží ze dne 14. dubna 1891, revidovaná ve Washingtonu dne 2.června 1911, v Haagu dne 6.listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934 a v Lisabonu dne 31. října 1958 (vyhl. Č. 64/1963 Sb.) 34 Její oficiální název zní: Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu ze dne 31. října 1958, revidovaná ve Stockholmu dne 14. července 1967 (vyhl. Č. 67/1975 Sb., ve znění vyhl. Č. 79-1985 Sb.) 35 Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, ve znění sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb. 36 Pařížská úmluva, čl. 1 (2), „indication of source or appellations of origin“ 37 ibid, čl. 10ter 31

17

Pařížské úmluvy – zejména z toho důvodu, že se v něm hovoří o „falešných“ označeních a nikoliv „zavádějících“38. Přestože byla tato úprava od počátku považována za nedostačující a smluvní strany se snažily znění článku 10 změnit (např. na Římské konferenci v r. 1889), nebyly jejich snahy úspěšné až do roku 1890, kdy proběhla tzv. Madridská konference, jejímž výsledkem byla Madridská úmluva z roku 1891. Ta v otázce falešného či zavádějícího označení původu udělala podstatný krok kupředu, když z ochrany prostřednictvím zeměpisných označení nevyňala víno a vinné výrobky, které byly považovány za druhové, narozdíl od ostatních výrobků, které zdruhovění vylučovalo z ochranného spektra zeměpisných označení. „Tento rozdíl je důležitý, protože popisuje způsob, jakým Madridská úmluva posloužila jako můstek mezi Pařížskou úmluvou, s uznáním zeměpisných označení ovšem bez vlastních prostředků ochrany, a Lisabonskou úmluvou, která je kompletně založená na konceptu unikátních práv na ochranu označení původu“39. Celkově pak úprava dostala následující podobu: všechno zboží, označené klamavým nebo zavádějícím způsobem může být členským státem Úmluvy zabaveno při dovozu; každá země je oprávněná odmítnout poskytnutí ochrany těm označením, které jsou druhové pro určité zboží v této zemi. Toto pravidlo se ovšem neuplatní na víno a vinné produkty, které musí požívat ochrany, i když budou označeny způsobem, který bude považován za druhový. Jedná se ovšem o ochranu relativní, protože o „druhovosti“ výrobku měly v konečné fázi rozhodovat soudy země, do níž byly tyto produkty dováženy40. V Madridské úmluvě se také poprvé objevila ochrana před označovaním výrobků formulacemi typu „druh“, „typ“, či „na způsob“. Lisabonská úmluva z roku 1958 je jedinou existující multilaterální smlouvou, jejímž předmětem jsou výlučně zeměpisná označení výrobků. Shrnuje v sobě dosavadní úpravu, obsaženou v Pařížské a Madridské úmluvě a poskytuje zeměpisným označením vlastní prostředky ochrany. V čem se oproti dvěma předchozím úmluvám liší, je vymezení pojmu zeměpisného označení, které je v Lisabonské úmluvě užší, než v těchto úmluvách. Podle čl . 2 Lisabonské úmluvy je zeměpisným označením „zeměpisný název země, oblasti nebo místa

38

Heath, C., Kamperman, A., Geographical Indications: Internatonal, Bilateral and Regional Agreements. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 98, „(...) is confined to „false“ indicatons, not „misleading“ ones. 39 Heath, C., Kamperman, A., Geographical Indications: Internatonal, Bilateral and Regional Agreements. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 99, The difference is important because it demonstrates how the Madrid Arrangement serves as the bridge between the Paris Convetion, with its recognition of geographical indications without proprietary protection, and the Lisbon Agreement, that is solely based on the concept of proprietary rights for appelations of origin. 40 V této souvislosti působí zajímavě první případ „absolutní ochrany“, který se poněkud překvapivě objevil ve Versailleské mírové smlouvě z roku 1919. Zde se Německo, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko v čl. 275 zavázaly k tomu, že jejich soudy nebudou rozhodovat o tom, zda některé ze zeměpisných označení alkoholu je v zemi dovozu druhového charakteru, jestliže je podle zákona země původu, či podle soudního rozhodnutí soudu země původu toto zeměpisné označení skutečným zeměpisným označením, vážícím se k určitému výrobku z konkrétního regionu. Vzhledem k tomu, že Rakousko ani Německo nebyly v té době členskými státy Madridské úmluvy, se ze strany Francie jednalo o rafinovaný tah.

18

sloužící k označení, odkud pochází výrobek, jehož jakost anebo znaky jsou dány výlučně nebo podstatně zeměpisným prostředím, čítaje v to činitele přírodní a činitele lidské“. Na konferenci v Lisabonu bylo také dosaženo změn ve stávajících úmluvách. Ovšem asi nejdůležitějšími výsledky jsou zavedení jednotného systému pro získání ochrany označením výrobků, vymezením práv z tohoto zápisu plynoucích, a úprava konfliktů mezi zeměpisnými označeními a ochranných známek. Základní rysy právní úpravy ochrany zeměpisných označení v Lisabonské úmluvě lze charakterizovat takto: subjektem, oprávněným podat přihlášku k registraci je pouze členský stát úmluvy, přihláška je podávána WIPO, po jejím přijetí Mezinárodním úřadem je zveřejněna a členské státy úmluvy mají po dobu jednoho roku možnost namítat její oprávněnost (námitka musí vznést orgán veřejné správy nesmí se jednat o orgán soudní). Po uplynutí této lhůty je označení původu zapsáno a je chráněno ve všech členských státech. Dlužno podotknout, že Lisabonská úmluva se výrazněji neprosadila, do dnešního dne ji ratifikovalo 19 zemí, zejména evropských a některých rozvojových. Některé z těchto zemí se staly členy za účelem registrace jen jednoho označení41. Česká republika má se svými 73 registracemi podíl 9,5 % na celkovém počtu registrovaných označení a je druhá za první Francií, která má registrovaných označení 508. Posledním z multilaterálních mezinárodních smluvních instrumentů, který se věnuje úpravě označování zboží je tzv. TRIPS. Narozdíl od výše uvedených smluv má TRIPS poměrně širokou členskou základnu a v oblasti zeměpisných označení se musel vypořádat s celou řadou protichůdných zájmů42. Jednalo se zejména o dlouhotrvající nerozhodný spor mezi Evropskou unií, obhajující koncept zeměpisných označení, a USA, prosazující ochranné známky. Výsledkem je kompromis, obsažený v čl. 22 až 24 TRIPS. Pododbně jako v Madridské úmluvě i v TRIPS je činěn rozdíl mezi víny a lihovinami a ostatním zbožím. Těm prvním je poskytnut zvláštní režim ochrany v čl . 23. Článek 22 odst. 1 pak definuje zeměpisná označení jako „označeními, která určují zboží jako zboží, pocházející z území Člena, nebo oblasti, nebo místa tohoto území, jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat v podstatě jeho zeměpisnému původu.“43.

41 Jako například Izrael s „jaffskými pomeranči“, Česká republika orientovala své přihlášky zejména na pivo a minerální vody. 42 Heath, C., Kamperman, A., Geographical Indications: Internatonal, Bilateral and Regional Agreements. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 119. „Unlike the abovementioned agreements, the TRIPS Agreement comprises a relatively large membership and in the field of geographical indications had to accomodate the most diverse interests. 43 „(...)indications which identify a good as originating in the territory of a Member, or a region or locality in that territory, where a given quality, reputation or other characteristic of the good is essentially attributable to its geographical origin.“ Tato definice je širší než v Lisabonské úmluvě a a vztahuje se i na průmyslové a řemeslné výrobky, které vykazují nadstadardní vlastnosti a reputaci v důsledku specifického výrobního know-how. Typickým případem může být karlovarské sklo, nebo míšeňský porcelán.

19

Z úpravy zeměpisných označení v TRIPS stojí za zmínku zejména úprava obsažená v čl. 24 odst. 4 a 24 odst. 6. Článek 24 odst. 4 je zajímavý zejména svým vymezením ochrany proti klamavému označování a nekalé soutěži. Je poskytována pouze vínům a lihovinám. Ovšem s výjimkou takových zeměpisných označení některého z členských států, která byla v některém z jiných členských států používána jeho občany či domicilovanými osobami alespoň 10 let před 14. dubnem 1994 jako označení zboží a služeb, pokud byla před tímto datem používána v dobré víře. Úroveň ochrany zeměpisných označení vín a lihovin je tímto snížena, neboť nelze požívat ochranu dle TRIPS, pokud je toto označení v jiném členském státě již zdruhovělé. Článek 24 odst. 6 ustanovuje to, co bývá nazýváno také jako „Champagnská výjimka“44. Členské státy dle tohoto ustanovení nejsou povinny chránit zeměpisné označení (pro jakýkoliv druh zboží), které je totožné s termínem, který se obvykle používá v jazyce tohoto státu jako označení pro zboží nebo služby v rámci území tohoto členského státu. Jinými slovy, jestliže je „šampaňské“ považováno v rámci území určitého členského státu za druhové označení šumivého vína, tento členský stát není povinen zeměpisné označení „šampaňské“ chránit. Tato dvě ustanovení jsou určitým průlomem do standardu ochrany, požadovaným a poskytovaným Evropskou unií. Proto také ze strany Evropské unie můžeme stran TRIPS sledovat další iniciativu, sledující rozšíření ochrany zeměpisných označení. V souvislosti s TRIPS je třeba také podotknout, že ochrana v této úmluvě poskytnutá má být jakýmsi minimálním standardem ochrany práv z duševního vlastnictví obecně (vzhledem k tomu, že se jedná o kompromis celé řady států a protichůdných zájmů). Kromě multilaterálních úmluv existuje celá řada úmluv bilaterálních, které na principu reciprocity zajišťují státům vzájemnou ochranu pro konkrétní zeměpisná označení. Zatímco multilaterální smlouvy, obsahující obecné mechanismy zamezení dovozu klamavého zboží mají především chránit spotřebitele, bilaterální smlouvy sledují především cíle hospodářské politiky států, které je uzavírají. Jejich forma i obsah není jednotná a z pohledu této práce nejsou nijak zvlášť zajímavé. Za zmínku a další rozbor stojí zejména ty, které jsou platné pro Českou republiku, kterým bude věnována zvláštní pozornost v kapitole 4.4. této práce.

4.

Zeměpisné označování výrobků v právu Evropské unie

4.1. zeměpisná označování výrobků jako součást společné zemědělské politiky Evropské unie

44

Heath, C., Kamperman, A., Geographical Indications: Internatonal, Bilateral and Regional Agreements. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 120. „The „Champagne“ exception“

20

Evropská úprava zeměpisných označení výrobků, obsažená v Nařízení Rady (EHS) 2081/92 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, je přímým důsledkem zařazení do agendy tzv. společné zemědělské politiky45 Evropské unie. Ta prostřednictvím tzv. Společných organizacích trhu (což jsou v podstatě soubory regulačních opatření v oblasti zemědělské výroby) reguluje značnou část zemědělské produkce v Evropské unii. Původním smyslem této politiky byla ochrana evropského zemědělství, které nepostačovalo pokrývat poptávku evropských států, před riziky, vyplývajícími ze závislosti na exportu. Po úspěšném překonání tohoto problému se však společná zemědělská politika stala nejnákladnější politikou Evropských společenství, a přestože od 70. let 20. století, kdy výdaje na společnou zemědělskou politiku tvořily až 70% výdajové strany rozpočtu Evropských společenství, došlo k jejich poklesu, se její podíl dodnes pohybuje kolem 40%46. V současné době je legislativním východiskem úprava čl. 32 až 38 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství. Z hlediska zeměpisných označení je zajímavá zejména formulace článku 33 (ex článek 39) odst. 1 písm. a), které konstatuje, že cílem společné zemědělské politky je „zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje zemědělské výroby a originálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly“. Toto ustanovení jde svým obsahem proti smyslu úpravy zeměpisných označení výrobků, které jsou založeny především na konzervaci technologických postupů a ochraně tradičních výrobků. Nicméně jak stojí v článku 33 (ex článek 39) odst. 2 písm. a) „při vypracování společné zemědělské politky a zvláštních metod pro její zavádění se bude přihlížet k zvláštní povaze zemědělské činnosti vyplývající ze sociální struktury v zemědělství a ze strukturálních a přírodních rozdílů mezi různými zemědělskými oblastmi“. Úprava zeměpisných označení je tak jakousi výjimkou z pravidla, a to i v modernizované podobě společné zemědělské politiky. V důsledku kritiky byla společná zemědělská politika několikrát reformována. Jedna z těchto reforem připadá právě na rok 1992, ve kterém vstoupila v platnost výše zmiňovaná nařízení, upravující zeměpisná označení výrobků. Kritice, vedoucí k reformě, byl podroben zejména fakt, že v důsledku subvencí a dotací zemědělství došlo v 70. a 80. letech 20. stol. K výraznému navýšení na straně nabídky potravin a zemědělských produktů, který v důsledku neodpovídající poptávky znamenal vysoké přebytky zemědělské produkce, jichž se pak Evropská společenství musela nákladně zbavovat. 45

Common agricultural policy v angličtině, nebo také politique agricole commune ve francouzštině – jedna z tzv. společných politik Evropské unie, spadající pod 1. pilíř – Evropská společenství. Základní charakteristiku vymezuje část 3. Hlava II., články 32-38 Římské smlouvy z roku 1957. 46 V současné době začíná v podobě výdajů v rozpočtu vést tzv. evropská regionální politika, jejímž cílem je vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými evropskými regiony. Tato politika převzala některé původní cíle a funkce společné zemědělské politiky.

21

V preambuli Nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 o ochraně zeměpisných označení původu zemědělských produktů a potravin je tento důvod reformy také přímo zmíněn: „(...) vzhledem k tomu, že v rámci nové orientace společné zemědělské politiky by měla být podporována rozmanitost zemědělské produkce, aby bylo na trhu dosaženo lepší rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou (...)“. Nutnost reformy si vyžádaly jednak vnitřní problémy v rámci Evropských společenství, jako například výše zmíněný nepoměr nabídky a poptávky. Svou roli ovšem sehrál i tlak na poli mezinárodním. Zejména tzv. Uruguayské kolo GATT, které bylo zahájeno v roce 1986, a kde otázky obchodu se zemědělskými výrobky tvořily podstatnou část agendy, vystavilo protekcionistickou politiku Evropských společenství tvrdé kritice. V konečném výsledku došlo k celosvětové liberalizaci obchodu se zemědělskými produkty, zejména formou redukce vývozních dávek a domácích podpor. Evropské zemědělství, závislé na na podpoře Evropských společenství a velmi špatně konkurenceschopné, bylo těmito změnami značně ohroženo. V důsledku toho došlo v roce 1992 k reformě celkové koncepce společné zemědělské politiky. V souvislosti s výše popsanými událostmi tak můžeme úpravu, obsaženou v Nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin považovat za jakési protiopatření, které má zmírnit dopady závěrů Uruguayského kola GATT a ochránit zejména tradičně hospodařící zemědělce před riziky liberalizovaného trhu se zemědělskými produkty. Výrobky jsou tímto nařízením chráněny na celém území Evropské unie a výrobci mohou konečnému spotřebiteli účtovat cenu, překračující svou výší standardní tržní cenu podobných produktů, zdůvodněnou zvýšenou kvalitou tohoto výrobku. Vytvoření jednotného registračního systému zeměpisných označení pro celé Evropské společenství, ke kterému v důsledku reforem jednotné zemědělské politiky došlo, tak zavedlo do stávajícího systému zeměpisného označování výrobků novou, komunitární, úroveň. Po systémech, založených na multilaterálních a bilaterálních smlouvách a národních registračních systémech se objevuje nový prvek, který velmi záhy dosahuje zásadního významu.

4.2.

Komunitární legislativa z oblasti zeměpisného označování výrobků Komunitární systém ochrany zeměpisných označení výrobků byl vytvořen

v legislativním rámci, který mu poskytlo Nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 ze dne 14. července 1992 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin. Od počátku byl nastaven tak, že umožňoval členským státům „rozhodnout kterým ze zeměpisných označení, chráněných národním právem, má být poskytnuta ochrana na

22

komunitární úrovni a posléze je registrovat ve spolupráci s Evropskou komisí47. Účelem jeho existence byla především ochrana spotřebitele48 a určitých skupin zemědělských výrobců. Aktivní role při prosazování ochrany prostřednictvím registrace zeměpisných označení však byla přenechána členským státům (a to přesto, že samotným iniciátorem návrhu zápisu chráněného zeměpisného označení původu je „skupina“, kteroužto legislativní zkratkou je označováno sdružení producentů nebo zpracovatelů stejného zemědělského produktu nebo potraviny, bez ohledu na jeho právní formu nebo složení). V rámci systému, vytvořeného na základě Nařízení Rady (EHS) č. 2081/92, byla registrována celá řada zeměpisných označení původu a zeměpisných označení. Za dobu platnosti Nařízení v letech 1992 až 2006 to bylo přibližně 700 zapsaných názvů. Dne 20. března 2006 však vstoupilo v platnost Nařízení Rady (ES) č. 510/2006 o ochraně zeměpisných označní původu zemědělských produktů a potravin, které Nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 zcela zrušilo a nahradilo. Důvodem přijetí nové právní úpravy byla zejména snaha zmodernizovat řízení o zápisu chráněných názvů a přesunout těžiště tohoto procesu na řízení v členských státech. Obě dvě nařízení definují zeměpisná označení stejně, a celkově jsou si značně podobná, jak z hlediska systematiky členění, tak z hlediska obsahu. Nově se v Preambuli Nařízení Rady (ES) 510/2006 objevuje proklamace rovných podmínek hospodářské soutěže49 (což je odůvodněno rovným přístupem k producentům). Zohledněn je také fakt, že stále větší počet spotřebitelů přikládá při stravování větší význam jakosti potravin spíše než jejich množství. Následující kapitola bude obsahovat podrobný rozbor úpravy zeměpisných označení z hlediska platného práva, tzn. Nařízení Rady (ES) č. 510/2006 s tím, že případné signifikantní odlišnosti od předcházející právní úpravy budou patřičným způsobem zmíněny a porovnány. Nařízení Rady (ES) 510/2006 navazuje na registrační systém, vytvořený předchozí právní úpravou a rozšiřuje jej a doplňuje. Z toho důvodu „názvům, které již byly zapsány podle nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 ze dne 14. července 1992 o ochraně zeměpisných označení a označení původů zemědělských produktů a potravin ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost, by měla být nadále poskytována ochrana podle tohoto nařízení a měly by být automaticky zapsány do rejstříku“50. Tímto ustanovením je zajištěna kontinuita systému ochrany zeměpisných označení.

47 Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 608. „(...) to determine which Gis protected under national law should attract full pan-Union protection and then to register them accordingly with the European Comission“. 48 Jak je patrné například z preambule Nařízení Rady (EHS) č. 2081/92, kde stojí, že „(...) s ohledem na rozmanitost produktů na trhu a při přebytku informací o nich musí spotřebitel dostat jasné a stručné informace o původu produktu, aby si mohl vybrat co nejlépe (...) 49 Prambule Nařízení Rady (ES) 510/2006 odst. (6) 50 Preambule, odst. (20) Nařízení Rady (ES) 510/2006

23

4.2.1. Oblast působnosti Oblast působnosti je v obou nařízeních vymezena různě: v současné době sice Nařízení Rady (ES) 510/2006 upravuje ochranu označení původu a zeměpisných označení zemědělských produktů určených pro lidskou spotřebu, které jsou uvedeny v příloze I Smlouvy51 (míněna Smlouva o založení Evropského společenství) a potravin, které jsou uvedeny v příloze I tohoto nařízení, jakož i zemědělských produktů, které jsou uvedeny v příloze II52 tohoto nařízení, přesně tak, jak tomu bylo u předcházejícího nařízení. Ovšem přílohy obou nařízení, ač číslovány shodně, nemají stejný obsah. Oproti předchozí úpravě ubyly v novém nařízení přírodní minerální vody a pramenité vody, naopak přibyly těstoviny a hořčičná pasta. V Příloze č. II došlo oproti dřívější úpravě k rozšíření chráněných zemědělských výrobků o korek, košenilu, květiny a okrasné rostliny a vlnu, proutí a třený len. Změny nicméně v souladu s výše uvedeným znamenají, že již zaregistrovaným zeměpisným označením původu a označením původu je ochrana poskytována i nyní. Vně i nadále stojí vinařské produkty (s výjimkou vinných octů) a destiláty. Ty mají svou vlastní úpravu, která je rozebrána v kapitolách 4.2.6.1. a 4.2.6.2. této práce. Oblast působnosti, určená Přílohami č. I a II tohoto nařízení může být měněna. Použije se k tomu ustanovení čl. 15 odst. 2 nařízení, který odkazuje na Rozhodnutí Rady 1999/468/ES o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi. Změna potravin a zemědělských produktů, vymezených v Přílohách č. I a II nařízení je tedy v kompetenci Komise, která při ní spolupracuje s tz. regulativním výborem. Vzhledem k tomu, že změny ve spektru chráněných potravin a zemědělských výrobků byly učiněny při přijímání nového nařízení, můžeme počítat s tím, že k další rekvalifikaci oblasti působnosti v dohledné době nedojde.

4.2.2. Označení původu a zeměpisné označení Obě dvě nařízení definují v čl. 2 shodně dvě kategorie ochrany: označení původu a zeměpisná označení.

51 Jedná se o: čerstvé maso (a droby), masné výrobky (vařené, solené, uzené atd.), sýry, ostatní produkty živočišného původu (vejce, med, různé mléčné výrobky kromě másla atd.), oleje a tuky (máslo, margarin, olej atd.), ovoce, zelenina a obiloviny v nezměněném stavu nebo zpracované, čerstvé ryby, měkkýši a korýši a výrobky z nich získané, ostatní produkty přílohy I Smlouvy (koření atd.) 52 Dle Přílohy I těmito potravinami jsou: pivo, nápoje vyrobené z rostlinných výtažků, pečivo, cukrářské výrobky, cukrovinky a jiné pekařské výrobky, přírodní gumy a pryskřice, hořčičná pasta a těstoviny. Dle Přílohy II se jedná o následující zemědělské produkty: seno, vonné silice, korek, košenila (surovina žvočišného původu), květiny a okrasné rostliny, vlna, proutí a třený len.

24

Zeměpisným označením i označením původu se rozumí název regionu, určitého místa nebo ve výjimečných případech země53, který se používá k označení zemědělského produktu nebo potraviny, které pocházejí z tohoto regionu, určitého místa nebo země a jejichž produkce, zpracování probíhá ve vymezené oblasti. Potud jsou si definice označení původu a zeměpisného označení podobné. Liší se ovšem ve dvou faktorech – vztahu kvality výrobku a jeho původu a místě přípravy. Zatímco u označení původu musí být u zemědělských produktů nebo potravin jejich zvláštní jakost převážně nebo výlučně dána zvláštním zeměpisným prostředím, zahrnujícím přírodní a lidské činitele, u zeměpisných označení postačí, lze-li určitou jakost, pověst nebo jinou vlastnost, kterou tyto zemědělské výrobky nebo potraviny mají, přičíst tomuto zeměpisnému původu v určité oblasti. Dalším je rozdílem je místo přípravy – u označení původu musí produkce, zpracování a příprava chráněných zemědělských produktů a potravin probíhat v této zeměpisné oblasti. U zeměpisných označení pak musí produkce, zpracování nebo příprava probíhat ve vymezené zeměpisné oblasti. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že nároky na ochranu prostřednictvím zeměpisných označení jsou menší, než nároky na ochranu prostřednictvím označení původu – postačí, když je jen jedna z činností při výrobě produktu prováděna na daném zeměpisném území a přírodní kvality tohoto území jsou jakýmsi „bonusem“ ke kvalitě potraviny, ovšem nejsou pro kvalitu podmínkou sine qua non. Je tedy zřejmé, že „požadavky pro registraci zeměpisného označení jsou menší, než pro označení původu, což znamená, že všechna označení původu jsou zároveň zeměpisnými označeními (což ovšem neplatí naopak)“54. Rozdíly mezi oběma druhy zeměpisného označení výrobků jsou tedy poměrně malé, navíc v nich nehraje roli kvalita. Což znamená, že stejný typ zemědělského výrobku, nebo potraviny může být pro dva odlišné produkty (např. dva sýry stejného charakteru z různých členských států) chráněn označením původu i zeměpisným označením, přičemž ten, chráněný označením původu může mít lepš i horší kvalitu než ten, chráněný zeměpisným označením bez toho, aniž by to nějak ovlivňovalo jejich ochranu po právní stránce. Úroveň právní ochrany je stejná, ať je poskytována zeměpisnému označení, či označení původu. Vyvstává tedy otázka proč je nutné toto dělení i nadále udržovat, když v laickém spotřebitelském povědomí těžko najdeme schopnost rozeznat rozdíl mezi označením původu a zeměpisným označením.

53

V souvislosti s možností použít název země se jeví zajímavý případ zeměpisného označení „České pivo“. Při striktním jazykovém výkladu dojdeme k závěru, že přídavné jméno „české“ neodkazuje na stát jako takový, tzn. že například ve vztahu k pivu vyráběnému na Moravě by toto označení původu nebylo možno uplatnit, ovšem je použitelné pro všechna piva z České republiky. Více k chráněnému zeměpisnému označení „České pivo“ v kapitole 5.3.1. 54 Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 610. „(...) requirements fr establishing the existence of a PGI are less onerous than thos for PDO, which means that all PDOs are also PGIs (but not vice versa)“.

25

Důvod je zřejmě možno hledat ve snaze poskytnout ochranu i zemědělským výrobkům a potravinám, které by jinak nesplnily přísné podmínky pro označení původu, přesto však je jejich ochrana žádoucí55. Tato otázka však zůstává v samotných Nařízeních i literatuře nezodpovězená. Článek 2 odst. 2 Nařízení Rady (ES) 510/2006 dále stanoví, že i tradiční zeměpisné nebo nezeměpisné názvy pro zemědělský produkt, které splňují podmínky, stanovené pro označení původu nebo zeměpisná označení, jsou považovány označení původu nebo zeměpisná označení. Výjimku z požadavku původnosti surovin v daném zeměpisném regionu tvoří čl. 2 odst. 3 Nařízení Rady (ES) 510/2006, který určuje, že za označení původu se považují i určitá zeměpisná označení v případě, kdy suroviny pro dotyčné produkty pocházejí ze zeměpisné oblasti širší nebo jiné, než je oblast zpracování, pokud je zvlášť vymezena oblast produkce surovin, existují zvláštní podmínky produkce těchto surovin a existuje režim kontroly, zajišťující dodržování podmínek této kontroly. Výjimka se vztahuje pouze na označení původu, uznaná před 1. květnem 2004. Což znamená, že se nevztahuje na přihlášky členských států, které přistoupily do Evropské unie v letech 2004 a 2007, podané těmito státy až po jejich vstupu. Účelem této výjimky je zajištění dostatečné produkce zboží, která by jinak byla kvůli omezeným kapacitám výroby surovin limitována (otázkou je do jaké míry je tento zásah v rozporu s filozofií zeměpisného označování výrobků). 4.2.3. Zeměpisné názvy způsobilé k zápisu Článek 3 Nařízení Rady (ES) 510/2006 upravuje problematiku zeměpisných názvů, způsobilých k zápisu. Tedy těchto názvů regionů, určitých míst nebo ve výjimečných případech země. Řeší otázky tzv. „zdruhovění“ těchto názvů, překrytí s názvy odrůd rostlin, plemen zvířat, homonymními názvy a ochrannými známkami. Podle současné právní úpravy platí, že název, který zdruhověl, nesmí být zapsán. „Názvem, který zdruhověl“ se přitom rozumí název zemědělského produktu nebo potraviny, který, přestože se váže k místu nebo regionu, kde byly tento produkt nebo potravina původně vyprodukovány nebo uvedeny na trh, se stal ve Společenství běžým názvem zemědělského produktu nebo potraviny. Při rozhodování, zda došlo ke zdruhovění či nikoliv je potřeba zohlednit široké spektrum faktorů, zejména stávaící situaci v členských státech a v oblastech spotřeby a k příslušným vnitrostátním předpisům nebo právním předpisům Evropských společentví. Problematika zdruhovění je v souvislosti se zeměpisným označováním výrobků a

55

V čemž můžeme opět spatřovat realizaci cílů společné zemědělské politiky EU prostřednictvím ochrany domácích výrobců.

26

poměrně často řešena před soudy nejrůznějších instancí i druhů, proto jí bude věnována pozornost samostatně v kapitole 5.1. této práce. Ve vztahu zeměpisného označování a odrůd rostlin a plemen zvířat platí, že jako označení původu nebo zeměpisné označení nesmí být zapsán název, který se shoduje s označení plemene zvířat nebo odrůdy rostlin, v důsledku čehož by mohl uvést spotřebitele v omyl ohledně skutečného původu názvu. Homonymní názvy, které by uváděly spotřebitele v omyl a vzbuzovaly dojem, že se jedná o produkty z jiného území nesmějí být taktéž zapsány. Výjimku tvoří případ, kdy v praxi existuje dostatečný rozdíl mezi názvem již zapsaným a názvem zapisovaným. Kritérii je rovné zacházení s producenty a neuvedení spotřebitele v omyl. V souvislosti s ochrannými známkami platí, že nesmí být zapsáno označení původu, nebo zeměpisné označení, pokud by vzhledem k pověsti ochranné známky, její proslulosti a době jejího používání mohl zápis uvést spotřebitele v omyl ohledně skutečné identity produktu. Nařízení Rady (ES) 510/2006 podobně jako jeho předchůdce dále podrobně vymezuje vztah ochranných známek a chráněných zeměpisných označení v článku 14. Tato problematika je významným způsobem reflektována v praxi práva na zeměpisné označování výrobků a proto jí bude věnována pozornost samostatně v kapitole 5.2 této práce. 4.2.4. Registrace označení původu a zeměpisných označení podle Nařízení Rady (ES) 510/2006 V případě označení původu i zeměpisných označení je popis zboží, pro něž je požadována ochrana, do určité míry podobný s vymezením patentu56. Produkt, který je přihlašován, musí být patřičně vymezen, přičemž podmínky této specifikace stanovuje čl. 4 Nařízení formou minimálního standardu. Uvedeno na příkladu, specifikace označení původu, chránící italský sýr Parmigiano Reggiano obsahuje: „výčet surovin, postup zpracování mléka, rozsahy teplot, metodu výroby, metodu zrání, údaje, vymezující možný tvar, velikost, vůni, chuť, konzistenci a celkový vzhled, stejně tak jako zeměpisný původ“57. Důležitou součástí těchto specifikací je důkaz o tom, že takovýto výrobek pochází z vymezené zeměpisné oblasti a o tom, že mezi jakostí a nebo vlastnostmi tohoto produktu a jeho původem je souvislost ve smyslu definice označení původu a zeměpisných označení podle čl. 2 Nařízení. Pokud výrobek splňuje podmínky specifikace, vyplývající z čl. 4 Nařízení a zároveň podmnky, stanovené v čl. 1-3 Nařízení, může příslušný subjekt podat žádost o zápis do

56

Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 610. „In the case of both PDOs and PGIs, the description of products for which CI protection is accorded is somewhat reminiscent of a patent specification“. 57 Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 611. „ingredients, milking instructions, ranges of temperature, method of production, method of maturation, data pertinent to shape, size, smell, taste, consistency and general appearance as well as geographical origin.“

27

rejstříku. Z hlediska subjektu navrhovatele je koncepce upravena tak, že o zápis do rejstříku může požádat skupina, kterou je v tomto případě sdružení producentů nebo zpracovatelů stejného zemědělského produktu nebo potraviny, bez ohledu na jejich právní formu nebo složení. Tato zvláštní množina zahrnuje producenty, kteří mohou jednak tvořit jednotlivé části produkčního řetězce, ale mohou se také nacházet na jeho stejném stupni a být „v soutěžitelském poměru s ostatními, pokud se však domnívají, že oni sami a jejich konkurenti jsou oprávněni užívat zeměpisná označení a označení původu“58. Složení skupiny se v průběhu přihlašování může měnit. Tato skupina může podat žádost o zápis do rejstříku pouze těch výrobků, které produkuje, nebo získává. Pokud takovýto produkt splní požadavky specifikace, vymezené v úvodu této subkapitoly, může pro něj skupina prostřednictvím žádosti o rejstřík zažádat o registraci zeměpisného označení a označení původu. Žádost, obsahující přílslušné specifikace se podá příslušnému orgánu členského státu, na jehož území se daná zeměpisná oblast nachází. V případě přihlášky zeměpisného označení či označení původu, které se vztahuje k přeshraniční oblasti, se postupuje podle čl. 16 písm. a) Nařízení. Ten postřednictvím článku 15 odst. 2 Nařízení odkazuje (obdobně jako v případě změny Příloh Nařízení) na Rozhodnutí Rady 1999/468/ES. Žádost je tak podána přímo Komisi, která ji zpracovává ve spolupráci s regulativním výborem v souladu s pravidly, určenými v čl. 5 Rozhodnutí Rady 1999/468/ES. Kromě této výjimky tedy skupina podává žádost příslušnému orgánu členského státu, který je určen vnitrostátními předpisy59, Nařízení v této části používá pouze termínu „členský stát“ bez nějakého bližšího určení. Úkolem členského státu, resp. jeho příslušného orgánu, je přezkoumat, zda je žádost oprávněná a zda splňuje podmínky, stanovené Nařízením. K tomu má k dispozici nástroj vnitrostátního řízení o námitce. Pokud je návrh na zápis do rejstříku v pořádku a nejsou podány námitky, žádost je předána Evropské komisi. K podávání námitek určuje příslušný státní orgán dostatečnou lhůtu, rozhodnutí o přijetí přihlášky a jejím postoupení Evropské komisi je možno podrobit přezkoumání v odvolacím řízením, či jiném obodobném řádném opravném insitutu. Členský stát má v případě akceptace přihlášky možnost poskytnou ochranu, která by jinak byla poskytnuta dle Nařízení na národní úrovni po dobu postoupení přihlášky Evropské komisi a po rozhodnutí o ní. Komise zkoumá oprávněnost této žádosti a splnění podmínek Nařízení. Maximální doba přezkumu je 12 měsíců. Po dobu šesti měsíců ode dne zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie může každý členský stát nebo třetí země nebo fyzická či právnická osoba, která je usazená mimo území členského státu, jež přihlášku podal, nebo třetí země, a má

58

Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 610. „(...) whom may be in competition with the others but who believe that they and their fellow producers alone are entitled to use the GI concerned“. 59 V České republice je příslušným orgánem Úřad průmyslového vlastnictví

28

na věci oprávněný zájem, vznést námitku proti navrhovanému zápisu tak, že Komisi předloží řádně odůvodněné prohlášení. „Hlavní odpovědnost Komise tkví v ochraně před zápisem zdruhovělých označení“60. V zásadě je možno namítat nezpůsobilost zápisu dle čl. 2 (tzn. nedostatek kvalifikace produktu na ochranu formou označení původu nebo zeměpisného označení – viz čl. 4.2.2.), rozpor s článkem 3 (druhovost, rozpor s ochrannou známkou atp. viz kapitola 4.2.3.). Komise posuzuje přípustnost těchto námitek ve vztahu k území Společenství. V případě, že shledá některou z námtiek oprávněnou, vyzve zúčastněné strany (členský stát podávající přihlášku a namítajícího), aby zahájili příslušná jednání. Těmi se rozumí zejména snaha o dohodu. Pokud je dosažena dohoda při níž nedojde ke změně přihlášky, Komise název zapíše, jako by žádná námitka podána nebyla. V ostatních případech je Komise povinna zopakovat přezkumnou proceduru. V případě, že dohody dosaženo není, Komise je opět odkázána na postup Rozhodnutí Rady 1999/468/ES a v součinnosti s regulativním výborem rozhodne o oprávněnosti napadené přihlášky. Rozhodnutí, přijaté dle tohoto postupu je potřeba provést s přihlédnutím ke spravedivým a tradičním zvyklostem a ke skutečné pravděpodobnosti záměny. Pokud Komise neobdrží ve výše specifikované lhůtě žádné přípustné námitky, zápíše název do rejstříku. Zápis do rejstříku se zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie. Účinky ochrany počínají běžet dnem zápisu do rejstříku.

4.2.5. Účinky zápisu do rejstříku označení původu a zeměpisných označení Z hlediska účinků zápisu můžeme rozlišit dva důsledky: první obsahuje možnost určitých subjektů označovat zemědělské produkty patřičnými názvy a symboly a druhým je ochrana takto zapsaných produktů proti zneužití či nepřiměřenému použití v nejširším slova smyslu. Platí, že název, zapsaný do rejstříku podle Nařízení může použít každý hospodářský subjekt, který uvádí na trh zemědělské produkty nebo potraviny, jež vyhovují specifikaci zapsaného označení původu nebo zeměpisného označení původu. Zboží, pocházející ze zemí Společenství, které jsou na trh uváděny pod názvem, zapsaným v rejstříku je možno opatřit „chráněné označení původu“ nebo „chráněné zeměpisné označení“, nebo symboly společenství, které jsou jim přiřazeny. U zemí, prodáváných na trhu Společenství původem z třetích zemí přichází v úvahu označení názvem, zapsaným v rejstříku.

60

Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 611. „The main responsibility for the Commission is that of guarding against the protection of generic terms(...)“

29

Používané symboly vypadají následovně: Obr. 1: chráněné označení původu61:

Obr. 2: chráněné zeměpisné označení:

Ochrana zapsaných názvů je upravena v článku 13 Nařízení. Názvy jsou chráněny proti jakémukoliv přímému či nepřímému obchodnímu použití zapsaného názvu pro produkty, na něž se název vztahuje. To v případě, pokud jsou tyto produkty srovnatelné s produkty zapsanými pod tímto názvem, nebo pokud používání tohoto názvu umožňuje těžit i z dobré pověsti chráněného názvu62. Dále jsou zapsané produkty chráněny proti jakémukoliv zneužití, napodobení nebo připomenutí. I v případě, je-li uveden skutečný původ produktu nebo je-li chráněný název přeložen nebo doprovázen výrazy jako „druh“, „typ“, „metoda“, „na způsob“, „napodobeno“ nebo podobnými výrazy63. Jedná se o demonstrativní výčet, aby byla ochrana skutečně široká, v opačném případě by brzy došlo ke klamavému označování způsoby, které nejsou v tomto odstavci upraveny. Dalším konkrétním způsobem ochrany je ochrana proti jakémukoliv jinému lživému nebo zavádějícímu údaji o místu původu, původu produktu, povaze nebo základních vlastností, pokud jsou použity na vnitřním nebo vnějším obalu, na reklamním materiálu, nebo dokladech, týkajících se produktu. Ochrana se vztahuje i na použití obalů, které by mohly vyvolat mylný dojem, pokud jde o původ produktu64. Článek 13 odst. 1 písm. d) přidává ochranu zapsaných názvů proti všem ostatním praktikám, které by mohly spotřebitele uvést v omyl, pokud jde o skutečný původ produktu. Ochrana, která je tak zapsaným názvům prostřednictvím

61 Na základě Nařízení Komise (ES) č. 628/2008 ze dne 2. července 2008 byl změněn symbol označení původu ze žluto-modrého na výše ukázaný žluto-červený. Předchozí žluto-modré provedení je možno používat po přechodné období (do 1.května 2010). Důvodem byla zřemě snaha o lepší rozlišení označení původu a zeměpisných označení. 62 Čl. 13 odst. 1 a) 63 Čl. 13 odst. 1 b) 64 Čl. 13 odst. 1 c)

30

čl. 13 odst. 1 poskytnuta, je skutečně široká a záleží na jejím výkladu v kontextu konkrétního případu (k tomu blíže viz. Kapitola 5. této práce). Důležité je i ustanovení čl. 13 odst. 2, podle nějž nesmí zapsané názvy zdruhovět. Ochrana může být po přechodné obodobí také poskytnuta názvům, proti jejichž zápisu byla podána námitka a po výzvě Komise došlo k jednání zúčastněných stran. Ochranu je možno poskytnout po přechodné období, které může mít délku až pět let. Ovšem pouze za předpokladu, že vznesená námitka byla prohlášena za přípustnou z důvodu, že by zápis ohrozil existenci zcela nebo částečně totožného názvu nebo existenci produktů, které byly v souladu s právem uváděny na trh po dobu nejméně pěti let před datem zveřejnění. Zvláštní úpravu koexistence zapsaných a nezapsaných totožných názvů obsahuje čl. 13 odst. 4 Nařízení. Komise může v tomto případě ve spolupráci s regulativním výborem rozhodnout o možnosti současné existence zapsaného a nezapsaného názvu. Podmínkou je kumulativní splnění těchto třech podmínek: totožný nezapsaný název byl v souladu s právem používán nepřetržitě a poctivě po dobu nejméně 25 let před 24. červencem 1993; je prokázáno, že cílem tohoto používání nikdy nebyla snaha těžit z pověsti nezapsaného názvu a toto používání neuvedlo ani nemohlo uvést spotřebitele v omyl, pokud jde o skutečný původ produktu a problém, který vznikl v důsledku totožného návu vznikl před zapsáním názvu. Současná existence zapsaného i nezapsaného názvu však v žádném případě nesmí překročit dobu patnácti let a po jejím uplynutí se nezapsaný název přestane používat. Současně musí být země původu nezapsaného názvu jasně a viditelně uvedena na označení. Ochrana je poskytována na časově neomezenou dobu. Článek 12 Nařízení stanovuje podmínky, za kterých může být zapsaný chráněný název zrušen a vymazán z rejstříku označení původu a zeměpisných označení. Pokud Komise dojde k závěru, že zemědělský produkt nebo potravina nesplňuje podmínky specifikace pro chráněný název, rozhodne opět ve spolupráci s regulativním výborem o zrušení zápisu. Toto rozhodnutí je následně zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. Kromě Komise může požadovat zrušení zápisu každá fyzická nebo právnická osoba s oprávněným zájmem, pokud tento požadavek náležitě odůvodní. Nařízení výslovně neupravuje, jaké má zápis účinky, nicméně z povahy jeho ustanovení vyplývá, že se jedná o púčinky konstitutivní. Dále také není nikde stanoven okamžik, kterým zaniká ochrana zapsaného názvu při jeho zrušení. Nicméně z povahy ustanoven Nařízení vyplývá, že tímto dnem bude den výmazu názvu z rejstříku. V souvislosti s problematikou změn a rušení chráněných názvů se jeví zajímavou otázka, zda je možno změnit zeměpisné území chráněného názvu. Odpověď na tuto otázku dává rozhodnutí ve věci německého sýra „Altenburger Ziegenkäse“65, které kromě této otázky

65

Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Altenburger Ziegenkäse – Molkerei Groddbraunshain GmbH and Bene Nahrungsmittel GmbH v Commission, ze dne 26.10.2000 ve věci C-447/98 P, resp.

31

přehledně formuluje vztah národní a komunitární části řízení o zápisu. Altenburger Ziegenkäse se tradičně vyrábí v německých oblastech Altenburska a Wurzenu, a byla mu poskytnuta ochrana zeměpisného označení na německé národní úrovni. Následně došlo k registraci tohoto názvu jako označení původu. Toto rozhodnutí Komise bylo ovšem napadeno několika výrobci, kteří se domnívali, že vymezení oblasti bylo příliš široké, zahrnující oblasti, které neleží v Altenburgu. Tito výrobci se domnívali, že oblast výroby by měla být omezena na okrsek Altenburger Land v Durynsku, neboť produkt „Altenburger Ziegenkäse“ může pocházet pouze z oblasti, která mu dala název. Evropský soudní dvůr tento návrh zamítnul a svoje rozhodnutí zdůvodnil zejména tím, že „správnou metodou namítání zápisu označení původu je námitka vznesená příslušnému státnímu orgánu na národní úrovni podle vnitrostátních pravidel, pokud by namítající prokázal, že mu nebylo umožněno vznést námitku proti zápisu v souvislosti s nekalou soutěží ze strany ostatních výrobců Altenburger Ziegenkäse na národní úrovni, bylo možno zápis namítat přímo Komisi“66. Otázky vztahů ochranných známek a označení původu a zeměpisných označení jsou upraveny v článku 14 Nařízení. Vzhledem k poměrně rozsáhlé judikatuře jim bude věnována pozornost v kapitole 5.2. této práce. 4.2.6. Zeměpisné označování vína a lihovin Vína a lihoviny mají v Evropské unii zvláštní právní úpravu, která stojí mimo úpravu označování ostatních zemědělských výrobků. Je obsažena Nařízení Rady (ES) č. 479/2008 ze dne 29. dubna 2008 o společné organizaci trhu s vínem, o změně nařízení (ES) č. 1493/1999, (ES) č. 1782/2003, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 3/2008 a o zrušení nařízení (EHS) č. 2392/86 a (ES) č. 1493/199967 a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 110/2008 ze dne 15. ledna 2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1576/8968. I tyto Nařízení „mají centrální registrační mechanismus, který je aktivován v jednotlivých členských státech a poskytuje

Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci T-109/97 ze dne 15.9.1997, kterou byla původní žaloba zamítnuta. 66 Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 611. „(...) the correct method of challenging the specification of a PDO is through an action brought against the relevant national authority under national laining, could prove that it was impossible for them to bring proceedings against allegedly unfairly competing manufacturers of Altenburger Ziegenkäse under national law, could proceedings be brought against the Commission. “ 67 Jedná se výsledek dva roky trvající reformy, která zásadním způsobem proměnila úpravu výroby a obchodování s víny v Evropské unii. 68 Tyto základní dokumenty jsou doplněny celou řadou dalších právních dokumentů. Protože však dvě výše uvedená nařízení upravují otázku vinných produktů a lihovin komplexně a ne pouze v oblasti jejich označování, tyto doplňující předpisy se týkají problematiky zeměpisných označení pouze okrajově.

32

podobnou úroveň ochrany jejich názvům, jaká je poskytována registrací zemědělských výrobků a potravin“69. Právní regulace vín a lihovin v rámci Evropské unie je velmi rozsáhlou oblastí, která navíc souvisí se zeměpisným označením pouze částečně. Nastíním proto v hrubých rysech úpravu zeměpisného označování těchto výrobků do té míry do jaké koresponduje s tématem této práce a jejími cíly.

4.2.6.1.

Zeměpisné označování vína Nařízení Rady (ES) č. 479/2008 vneslo do úpravy označování vín převratnou

změnu, když bylo upuštěno od používání původního samostatného rejstříku pro zeměpisné názvy vín a úprava zeměpisného označování byla zcela podřízena režimu Nařízení Rady (ES) 510/2006. Tato změna souvisí zejména se závazky, vyplývajícími z členství ve WTO a z posledních mezinárodních jednání v oblasti zemědělské výroby. Bod 27 z úvodních ustanovení Nařízení k tomu uvádí: Koncepce jakostních vín ve Společenství se mimo jiné zakládá na zvláštních vlastnostech souvisejících se zeměpisným původem vína. Tato vína spotřebitel rozeznává pomocí chráněných označení původu a zeměpisných označení, i když současný systém není v tomto ohledu plně rozvinut. Aby se požadavek na jakost příslušných výrobků mohl opřít o průhlednější a propracovanější rámec, je třeba zavést režim, podle něhož se žádosti o označení původu nebo zeměpisné označení přezkoumávají v souladu s přístupem, který se uplatňuje v horizontální politice Společenství v oblasti jakosti potravin jiných než vín a lihovin podle Nařízení Rady (ES) č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin. Proto nyní najdeme úpravu zeměpisného označování vín v Hlavě III (Regulační opatření) Nařízení Rady (ES) č. 479/2008, Kapitolách IIIVI. Při důkladnějším prozkoumání zjistíme, že se úprava, obsažená v Nařízení Rady (ES) 510/2006 byla převzata téměř doslova, resp. byla upravena pro potřeby regulace označování vín. Zůstává zachované rozdělení na označení původu a zeměpisná označení i vymezení jejich definice. U označení původu (čl. 34 odst. 1 písm. a) je stanoven požadavek, aby hrozny, používané k výrobě vína pocházely výlučně z oblasti, jejíž jméno je součástí označení původu a aby bylo toto víno získáváno z odrůd druhu réva vinná (Vitis vinifera L.). U zeměpisných označení (čl. 34 odst. 1 písm. b) musí alespoň 85 % hroznů pocházet výlučně z oblasti, jejíž název je součástí zeměpisného označení a víno musí být získáváno z odrůd druhu réva vinná (Vitis vinifera L.) nebo z křížení révy vinné s jinými druhy rodu Vitis.

69

Phillips, J. Trade mark law: a practical anatomy. New York : Oxford University Press, 2003, str. 614. „(...) have centralized registration mechanisms which are activated within individual Member States and they confer a similar standard of protection upon the names which are covered by such registration.“ – To už ovšem neplatí doslova, s ohledem na reformu v oblasti označování vín.

33

Žadatelem o zápis takovéhoto označení zůstává nadále skupna výrobců (a ve výjimečném případě výrobce jednotlivý). Námitkové řízení (čl. 40) je v případě zápisu chráněných názvů vín kratší – pouhé 2 měsíce. Způsob podávání námitek a oprávněné subjekty jsou stejné jako v Nařízení Rady (ES) č. 510/2006. Rozsah ochrany zapsaného názvu je také stejný. Článek 46 stanoví Komisi za povinnost vedení samostatného rejstříku pro zapsaná zeměpisná označení a označení původu vín. Článek 51 stanovuje právní režim dosavadních názvů vín: chráněny budou dále podle Nařízení Rady (ES) č. 479/2008 a budou zapsány do rejstříku chráněných názvů, vedenému Komisí v souladu s článkem 41. Vinaři z České republiky před touto reformou používali na několik stovek označení pěstitelských oblastí a postoj českých výrobců i politiků proti této reformě je značně kritický. Kritika je směřována proti regulaci dochucování vín a mísení vín s vinnými mošty, ale také proti nové úpravě zeměpisného označování vína: ČR dále nepodporuje přechod zeměpisných označení vína na systém PDO/PGI (tj. Protected designation of origin (PDO), protected geographical indication (PGI), dle nařízení Rady 510/2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin). Tradiční způsob značení vín podtrhuje výjimečnost evropských vín a jejich původu. V případě přechodu značení vín na systém PDO/PGI by se v ČR jednalo řádově o stovky zeměpisných označení a s tím spojenou velkou administrativní zátěž70. Domnívám se, že sjednocení zeměpisného označování vín a zemědělských a dalších produktů je dobrý krok, zejména s ohledem na spotřebitele, nicméně jsem toho názoru, že k jeho realizaci mělo dojít v době zavádění jednotného registračního systému už v souvislosti s přijetím Nařízení Rady (EHS) 2081/92 a veškeré protesty a komplikace, spojené s jeho zaváděním dnes, téměř po 20 letech, jsou důsledkem tohoto zpoždění. 4.2.6.2.

Zeměpisné označování lihovin

Jak již samotný název Nařízení Rady (ES) č. 110/2008 napovídá, stanovuje pravidla o „definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin“. Předmětem úpravy jsou tedy názvy, pod nimiž je možno uvádět lihoviny na trh Společenství. Důvod reformy označování lihovin je stejný jako v případě vín – výsledky posledních jednání ve WTO. Podle bodů 14 a 15 úvodních ustanovení: Nařízení Rady (ES) č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin se nevztahuje na lihoviny, a proto by pravidla pro ochranu zeměpisných označení lihovin měla být stanovena tímto nařízením. Zeměpisná označení by měla

70

Tisková zpráva Ministerstva zemědělství, Gandalovič: v sázce je budoucnost českého vinařství, ze dne 26.9.2007, [citováno 27. února 2009]. Dostupný z http://www.mze.cz/Index.aspx?ch=288&typ=1&val=39293&ids=0&katId=2930

34

být zapsána, přičemž lihoviny by se identifikovaly jako výrobky pocházející z území určité země, určitého regionu nebo z určitého místa na tomto území, jestliže lze určitou jakost, pověst nebo jinou vlastnost lihoviny přičítat v podstatě jejímu zeměpisnému původu. V tomto nařízení by měl být stanoven nediskriminující postup pro zápis, shodu, změnu a případné zrušení zeměpisných označení ze třetích zemí a z EU, v souladu s dohodou TRIPS a s přihlédnutím ke konkrétnímu statusu již zavedených zeměpisných označení. Zeměpisné označování lihovin v tomto Nařízení tvoří jen jednu z podmnožin, vymezenou v Kapitole III, článcích 15 až 23 tohoto Nařízení v návaznosti na přílohu III. Podobně jako u úpravy zeměpisného označování vín po poslední reformě, i v úpravě zeměpisného onačování lihovin nalezneme vliv úpravy používané pro zemědělské výrobky a potraviny. Pro lihoviny však Nařízení v čl. 15 vymezuje pouze jednu kategorii, zeměpisné označení. Zeměpisným označením se rozumí označení identifikující lihovinu jako pocházející z území určité země, určitého regionu nebo určitého místa na tomto území, jestliže lze určitou jakost, pověst nebo jiné vlastnosti takové lihoviny přičítat v podstatě jejímu zeměpisnému původu. Výčet zapsaných zeměpisných označení obsahuje zmiňovaná příloha III a označení v ní uvedená nesmějí zdruhovět a naopak zdruhovělá označení sem nesmí být zapsána. Rozsah ochrany, vymezený článku 16 Nařízení je shodný jako ten, upravený v Nařízení Rady (ES) 510/2006. Další podstatnou odlišností je, že žádost o zápis označení se podává přímo Komisi (a je tedy zcela vynechána národní úroveň71). Lhůta pro podávání námitek činí 6 měsíců. Shodně jako u zemědělských výrobků a potravin jsou vymezena pravidla pro zápis homonymních názvů, zrušení zapsaného názvu a pro vztah s ochrannými známkami. Zapsaná zeměpisná označení, použitelná pro jednotlivé druhy lihovin, jsou vymezena v příloze III. Členské státy, jež mají tyto názvy zapsány, jsou povinny dodat jejich specifikace nejpozději do roku 2015. V souvislosti s přijetím nového nařízení byla již zapsaná označení převedena do přílohy III a byla jim poskytnuta ochrana podle nového nařízení. Postup podle nového nařízení se vztahuje výlučně nově zapisovaná zeměpisná označení. Česká republika má v příloze III zapsáno pouze jedno zeměpisné označení v kategorii 32. (likér) a je jím „Karlovarská Hořká“. Reforma označování lihovin nebudila v České republice v souvislosti se zeměpisným označováním větší odezvu, tak jako tomu bylo v případě označování vín. Pozornosti se však dočkala úprava slivovice z České republiky, která málem kvůli legislativní chybě pozbyla oprávnění označovat slivovici, vyráběnou v České republice jako slivovici podle kategorie 9 – ovocné destiláty. Řešením bylo její zařazení do kategorie „ostatní lihoviny“.

71

Je tomu tak proto, že většina zapsaných zeměpisných označení je vztažena na území státu, tzn., že je lze produkovat na celém jeho území. Kvůli několika výjimkám z pravidla by nebylo efektivní zavádět do řízení národní prvek.

35

4.2.7. Zaručená tradiční specialita V souvislosti s problematikou zeměpisného označování výrobků je potřeba, byť jen okrajově, zmínit institut tzv. zaručené tradiční speciality. Je upraven v Nařízení Rady (ES) 509/2006 a výrobky, na něž se vztahuje, vymezuje Příloha č. I Smlouvy a tohoto nařízení72. Může se jednat pouze o výrobky se zvláštní povahou, kterou se jasně odlišují od jiných podobných výrobků, s tradicí minimálně 25 let. Platnost a účinky ochrany jsou shodné s ochranou označení původu nebo zeměpisných označení73. Jedná se o označení zemědělských produktů a potravin, které jsou vyrobeny z tradičních surovin, nebo jsou význačné tradičním způsobem výroby, nebo zpracování. Výrobek musí být tradiční a musí mít zvláštní vlastnosti, kterými se odlišuje od jiných výrobků stejné kategorie74. Podstatným rozdílem je, že se tento výrobek neváže ke konkrétní zeměpisné oblasti, což znamená že je možno jej, za předpokladu dodržení výrobních procedur, vyrábět všude. Obr. 3: symbol zaručené tradiční speciality:

Registrační řízení probíhá obdobně jako u označení původu či zeměpisných označení, tzn. že je zahájeno na úrovni členského státu a ukončeno rozhodnutím EK. Žádosti o registraci včetně potřebných náležitostí se předkládají Ministerstvu zemědělství, resp. jeho Úřadu pro potraviny, odboru potravinářské výroby, který zajistí přezkoumání věcné správnosti žádosti a umožní, aby se k žádosti mohly vyjádřit oprávněné osoby z České republiky a mohly vznést námitky či připomínky vůči této žádosti. Následně předá žádost Evropské Komisi ke konečnému rozhodnutí. Další procedura je shodná jako u žádostí o registraci označení původu nebo zeměpisných označení. Rejstřík zaručených tradičních specialit vede Evropská Komise.

4.3.

Recepce práva EU v oblasti zeměpisného označování českým právem

72

K výrobkům dle Přílohy č. I Smlouvy – viz kapitola 4.2.1., v Příloze č. I. Nařízení Rady (ES) 509/2006 jsou uvedeny: pivo, čokoláda a ostatní potravinové přípravky obsahující kakao, cukrovinky, pečivo, cukrářské výrobky a sušenky, těstoviny, též vařené nebo plněné, předvařené pokrmy, hotové kořenící omáčky, polévky a vývary, nápoje vyrobené z rostlinných výtažků, zmrzliny a šerbety 73 Politika kvality – označování zemědělských výrobků a potravin [citováno 19. února 2009], Dostupný z: www.mze.cz/attachments/8.12.2008_WSLAST.doc 74 Politika kvality – označování zemědělských výrobků a potravin [citováno 19. února 2009], Dostupný z: www.mze.cz/attachments/8.12.2008_WSLAST.doc

36

Zeměpisné označování výrobků má na území České republiky poměrně dlouhou a kontinuální tradici. Některé tradiční výrobky požívaly ochrany již ve druhé polovině 19. stol. v rámci Pařížské unijní úmluvy, či později Madridské úmluvy. Právní ochrana zeměpisných označení systematicky byla a je řazena do ochrany průmyslového vlastnictví. K jejímu úplnému odstranění nedošlo ani za doby komunismu, protože některá chráněná označení měla příliš vysokou hodnotu na mezinárodní úrovni a tak zůstala jejich ochrana zachována, přestože byla značně přizpůsobena centrálně řízenému hospodářství a vyšší inherenci státu do ekonomiky před rokem 1989. „Česká republika a její právní předchůdce nejen že byli od začátku účastni na systému mezinárodní ochrany označení původu zboží, ale upravili svůj národní zákon veřejnoprávní ochrany označování původu již v 70. letech (20. stol.) zákonem č. 159/1973 Sb., o ochraně označení původu výrobků, nicméně jeho obsah je v mnoha ustanoveních poplatný době svého vzniku“75. Tato právní úprava měla zajistit splnění závazku tehdejší Československé socialistické republiky, vyplývající z její účasti na tzv. Lisabonské dohodě z r. 1958 (k ní blíže v kapitole 3.4. této práce). Přes tento účel a ustanovení, nezbytná k jeho naplnění, byla úprava zeměpisných označení poplatná době svého vzniku a projevovaly se na ní značnou měrou tehdejší společenské poměry, zejména v „direktivním řízení ekonomiky a administrativních zásazích státu do právního postavení soutěžitelů v obchodně právních vztazích“76. Tento zákon byl platný a účinný ještě dlouhou dobu po pádu komunistického režimu v rce 1989. Nahrazen byl až zákonem č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, ze dne 29. listopadu 2001. Kromě snahy nahradit zastaralý zákon č. 159/1973 Sb. modernějším předpisem se v nové úpravě promítla snaha harmonizovat české vnitrostátní předpisy s právem komunitárním77. Vytvoření záruk, vyžadovaných nařízením pro zeměpisné označování původu, mělo zajistit ochranu příslušného zboží, pocházejícího z České republiky. V souvislosti s přijetím Nařízení 510/2006 došlo k přijetí novely v zák. č. 375/2007 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který do původního zákona promítnul změny, které s sebou toto nové nařízení přineslo78. 75 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele [citováno 20.února 2009]. Dostupný z: http://isap.vlada.cz/Lexdata/lex_zv.nsf/4ff4e0d773832dc4c1257467002f7b23/fec529d3b97fd3df41256 b50004e95e6?OpenDocument 76 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele [citováno 20.února 2009]. Dostupný z: http://isap.vlada.cz/Lexdata/lex_zv.nsf/4ff4e0d773832dc4c1257467002f7b23/fec529d3b97fd3df41256 b50004e95e6?OpenDocument 77 Především se způsobem ochrany, stanoveným v tehdy platném a účinném Nařízení Rady (EHS) 2081/92 78 Zejména ty, vyplývající z přenesení těžiště řízení o zápisu na národní úroveň – tzn. členským státům.

37

4.3.1. Zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele Tento zákon je v současné době platnou právní úpravou, zajišťující úpravu zeměpisných označení

a označení původu pro Českou republiku. Jeho hlavním účelem a

obsahem je vymezení národního rámce pro zápis zeměpisných značení a označení původu pocházejících z České republiky podle Nařízení Rady (ES) č. 510/2006. Z toho vyplývá, že určitá část zákona se shoduje s nařízením. Jedná se především o oblasti věcného vymezení, vymezení působnosti a účinků ochrany. Tzn. označení původu a zeměpisná označení mají stejnou definici v zákoně (§ 2) i v nařízení, shodná s nařízením je i úprava absolutních výluk ze zápisu (§ 4). Obsahově stejně jsou vymezeny také specifikace přihlašovaného výrobku (§ 6) a účinky zápisu označení původu do rejstříku (§ 7). Další otázky jsou ovšem upraveny podrobněji, resp. rozvádějí příslušná ustanovení nařízení. Z hlediska systematiky je zákon uspořádán tak, že veškeré otázky, týkající se přihlašování názvů výrobků jsou upraveny v Hlavě II – označení původu a Hlavě III – zápis označení původu. Hlava IV – zeměpisná označení potom odkazuje přiměřeným způsobem na použití dvou hlav předcházejících. Zákon je důležitý zejména tím, že ustanovuje orgán, který je příslušný a pravomocný ke spravování rejstříku označení a k řízení v rejstříkových věcech79, stanovuje přesně náležitosti žádosti o zápis označení do tohoto rejstříku (§ 5), a to jak z hlediska subjektu (zde se zákon shoduje s nařízením oprávněna je „skupina“). Pokud má žádost o zápis označení všechny patřičné náležitosti podle § 5 a 6 zákona a nejsou podány námitky proti tomuto zápisu podle § 21 zákona, Úřad průmyslového vlastnictví zapíše toto označení do rejstříku a zápis oznámí ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví. Narozdíl od Nařízení upravuje zákon v § 9 výslovně změnu specifikace. Oprávněným subjektem je žadatel, který může o změnu specifikace zažádat zejména se zřetelem k vývoji v oblasti vědeckých a technických znalostí nebo z důvodu nového vymezení území. Zákon také upravuje možnost zrušení zapsaného označení. Dle § 11 rozhoduje o zrušení Úřad průmyslového vlastnictví z vlastního podnětu, na návrh dotčené osoby, nebo příslušného kontrolního orgánu. A to v případech, kdy onačení původu bylo zapsáno, aniž vyhovovalo podmínkám stanoveným tímto zákonem (pak se na něj hledí, jako by nebylo zpasáno), nebo pokud podmínky stanovené pro zápis odpadly, nebo výrobek, pro nějž je označení původu zapsáno, podle nález příslušného kontrolního orgánu nesplňuje požadavky stanovené specifikací na zemědělský výrobek nebo potravinu a tyto požadavky nebyly splněny ani v dodatečné lhůtě, kterou tento orgán stanovil. 79

§ 3 zák. č. 510/2007 Sb., jedná se o Úřad průmyslového vlastnictví

38

Který orgán je příslušný ke kontrole specifikace a jaké jsou jeho pravomoci určuje § 10 zákona. Jedná se o Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci nebo Státní veterinární správu. Další, důležitou část tvoří ustanovení o řízení v § 13 až 15 zákona, resp. § 18 až § 22c, projdnání a postoupení žádosti o zápis označení původu a zeměpisných označení podle přímo použitelného předpisu společenství, protože jak je uvedeno výše, přenesení těžiště řízení o zápisu z komunitární úrovně na úroveň národní bylo jedním z hlavních motivů přijetí Nařízení Rady (ES) 510/2006. V řízení o zápis označení původu a zeměpisných označení se použije správní řád80. Žádost o zápis je podávána Úřadu průmyslového vlastnictví, přičemž osoby, které nemají na území České republiky trvalý pobyt, nebo sídlo, musejí být v řízení zastoupeny patentovým zástupcem. Je-li Úřadu průmyslového vlastnictví podána řádná přihláška, tento požádá Ministerstvo zemědělství o vyjádření k žádosti, zda předmětné označení neobsahuje název, který zdruhověl, název odrůdy rostlin nebo plemene zvířat81, nebo název homynymní, k čemuž stanoví Ministerstvu zemědělství lhůtu ne kratší než 10 dní. Pokud se Ministerstvo zemědělství ve stanovené lhůtě nevyjádří, má se za to, že nemá připomínky. Pokud jsou zjištěny zapisované označení podle vyjádření Ministerstva zemědělství obsahuje některé z výše uvedených skutečností, Úřad průmyslového vlastnictví žádost o zápis zamítne. Jestliže však žádost touto fází řízení projde, Úřad průmyslového vlastnictví ji zveřejní ve svém Věstníku a od tohoto okamžiku počíná běh lhůty pro podání námitek má každá fyzická nebo právnická osoba usazená nebo fyzická osoba s bydlištěm na území České republiky s oprávněným zájmem právo vznést u Úřadu proti žádosti o komunitární zápis námitky. Lhůta pro podávání námitek má délku 3 měsíce. Námitky musí obsahovat důvody a musí v nich být označeny důkazy, že označení, jehož zápis je požadován, nesplňuje podmínky stanovené přímo Nařízením Rady (ES) 510/2006 pro zápis do Rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných označení vedeného Komisí. Přijaté námitky postoupí Úřad průmyslového vlastnictví žadateli o zápis a vyzve žadatele a namítajícího k urovnání sporu dohodou. V případě, že k ní nedojde, Úřad námitky postoupí Ministerstvu zemědělství a to se ve lhůtě ne menší než 10 dnů vyjádří. Pokud se ve lhůtě, stanovené Úřadem Ministerstvo nijak nevyjádří, má se za to, že k podané žádosti nemá připomínky. V případě, že se námitky týkají specifikace zemědělského výrobku nebo potraviny, například souvislosti mezi zemědělským výrobkem nebo potravinou a zeměpisným prostředím, v němž je zemědělský výrobek nebo potravina vyrobena nebo zpracována anebo připravena, požádá Úřad kontrolní orgán o vydání závazného nálezu pro účely postoupení žádosti o

80 81

§ 13 odst. 1 zák. č. 452/2001 Sb., zák. č. 500/2004 Sb., Správní řád, ve znění pozdějších předpisů Přestože v České republice nejsou plemena zvířat upravena zákonem

39

komunitární zápis. Kontrolní orgán (viz výše) je povinen vydat tento závazný nález do dvou měsíců od požádání Úřadem. Jestliže námitky podané proti žádosti o komunitární zápis jsou podle přímo použitelného předpisu Společenství důvodné, Úřad žádost o komunitární zápis zamítne a k dalšímu řízení Komisi (viz kapitola 4.2.) ji nepostoupí. Pokud žádot o komunitární zápis všechny zákonné podmínky splňuje a nebyli-li podány námitky, nebo k nim nebylo přihlíženo, Úřad rozhodne o postoupení žádosti o komunitární zápis spolu s prohlášením vyžadovaným přímo použitelným předpisem Společenství Komisi k dalšímu řízení. Rozhodnutí o postoupení žádosti o komunitární zápis Úřad doručí veřejnou vyhláškou. Dnem po vyvěšení na úřední desce Úřadu se rozhodnutí považuje za doručené. Proti tomuto rozhodnutí může podat rozklad každá fyzická nebo právnická osoba usazená nebo fyzická osoba s bydlištěm na území České republiky, která prokáže oprávněný zájem. Lhůta pro podání rozkladu počíná dnem uveřejnění rozhodnutí. Obodobná procedurální pravidla (zejména v oblasti oprávněných subjektů, lhůt pro podávání námitek a rozhodování) má taktéž změna specifikace zapsaných zeměpisných označení či označení původu a zrušení zápisu zeměpisných označení a ozačení původu. Český zákon 452/2001 Sb. je tedy určen především k úpravě národní části řízení o zápisu označení původu či zeměpisného označení a je tedy jakýmsi rovedením a doplněním komunitární úpravy pro Českou republiku. Zákon doznal poměrně zásadních změn v souvislosti s novelou zák. č. 375/2007 Sb., a je nyní plně konformní s úpravou, obsaženou v Nařízení 510/2001.

4.4.

Bilaterální smlouvy a zeměpisná označení původu Jak již bylo uvedeno výše82, multilaterální mezinárodní smlouvy v oblasti

zeměpisného označování výrobků mají za účel především ochranu spotřebitelů, resp. konečných zákazníků. Oproti tomu bilaterální úmluvy sledují především zájmy zahraničního obchodu členských států a snahou smluvních stran zde je prosadit co nejvýhodnější podmínky pro uvádění výrobků chráněných zeměpisnými označeními na trh země, která je druhou smluvní stranou takovéto mezinárodní smlouvy. Přestože Evropská unie není státem83, můžeme v poslední době sledovat snahu uzavírat dvoustranné smlouvy, upravující otázky zejména exportu a importu vína mezi Evropskou unií a významnými producenty vína84. V případě

82

Kapitola 3.4. této práce A přestože je nepochybně iniciátorem těchto aktivit, smluvní stranou zůstávají Evropská společenství z důvodu své subjektivity. 84 Už na počátku 90. let tak došlo k uzavření těchto smluv s Rakouskem a později dalšími zeměmi – např. Bulharskem či Maďarskem, které se ovšem postupem času staly s ohledem na vstup těchto zemí do Evropské unie obsolentní. Z mimoevropských pak ES uzavřela smlouvy s Tuniskem, Jihoafrickou republikou, Marokem, Chile, Mexikem, Kanadou a Austrálií a od roku 2006 také USA. 83

40

Evropské unie se tak však jedná pouze o reakci na stávající situaci na poli mezinárodního obchodu v souvislosti se závazky, učiněnými v rámci katarského kola jednání WTO. Bilaterální smlouvy tvořily od počátku důležitou součást právních pramenů úpravy zeměpisného označování výrobků a Česká republika nebyla v této oblasti výjimkou. Na úrovni komunitární pro účely této práce může posloužit smlouva Evropských společenství s Austrálií85. Je konstruována podobně jako harmonizována úprava zeměpisných označení původu v rámci Evropských společenství. Proto je postavena na následujících principech86: Ochrana zeměpisných označení původu pro vína je poskytnuta na základě reciprocity. Ochrana na základě reciprocity je podmíněna ochranou označení ve státě původu. Smluvní strany brání používání tradičních pojmenování, nebo označení zeměpisných označení, označujících vína jako vína, která nepocházejí z místa, určeného tímto označením. Ochrana je poskytována také výrazům jako „druh“, „typ“, „metoda“, „na způsob“, „napodobeno“ nebo podobným výrazům. Ochranné známky totožné s označeními vín nebudou registrovány nebo budou způsobilé ke zrušení, v případě, že budou označovat vína, která z oblasti, jejíž název je součástí ochranné známky, nepocházejí. Smlouva určuje tři odlišná přechodná obodobí, první do 31. prosince 1993 pro označení „Beaujolais“, druhé do 31. Prosince 1997 pro „Chianti“. Třetí není doposud stanovená, přestože se v ní má jednat o důležitých označeních jako „Chablis“, Champagne“ a „Sherry“. Je patrno, že obsah smlouvy, zejména ve vztahu ke způsobu ochrany a ochranným známkám, je velmi podobný komunitární úpravě označení zemědělských produktů a potravin, přestože se jedná o smlouvu, upravující obchod s vínem. Podobný princip byl uplatněn i při uzavírání dalších smluv s mimoevropskými státy. Z praktického hlediska měla tato smlouva pozitivní dopad zejména na italské výrobce vína pod označením „Chianti“, protože „Austrálie byla nucena přestat toto označení, jehož hodnota pro vývoz je samozřejmě velmi vysoká, přestat používat“87 . V otázce koexistence bilaterálních smluv a komunitární legislativy judikoval Evropský soudní dvůr, že bilaterální smlouvy mohou nadále existovat vedle komunitární úpravy88.

4.4.1. Bilaterální smlouvy z oblasti zeměpisného označování výrobků a Česká republika

85

EC/Australia Bilateral Wine Agreement, účinná od 1. března 1994. V letech 2002 až 2006 obě smluvní strany společně podnikly pokusy o její revizi, ovšem zatím k žádnému posunu nedošlo. 86 Heath, C., Kamperman, A., Geographical Indications: Internatonal, Bilateral and Regional Agreements. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 122 87 Heath, C., Kamperman, A., Geographical Indications: Internatonal, Bilateral and Regional Agreements. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 122 (...)Australie were obliged to cease use of the indication „Chianti“, the value of which is of course very high in export rate. 88 Viz rozsudek ESD ve věci C-3/91, Touron Alicante

41

Česká republika, resp. její právní předchůdci uzavřeli několik bilaterálních dohod, upravující zeměpisné označování výrobků, které jsou dnes stále účinné a aplikovatelné mezi členskými státy. Jedná se o Smlouvu mezi Švýcarskem a ČSSR o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných zeměpisných označení, Smlouvu mezi Rakouskem a ČSSR o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných označení týkajících se původu zemědělských a průmyslových výrobků a Smlouvu mezi vládou Portugalska a vládou ČSSR o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných zeměpisných označení89. Proč byly takovéto smlouvy uzavřeny zrovna s těmito třemi evropskými státy není zcela jasné. Jasný je ovšem motiv české strany – poskytnout nadstandardní ochranu zeměpisným označením českých (resp. československých výrobků). Systematicky pak úprava vypadá tak, že strany si navzájem určí seznam chráněných zeměpisných označení (ze všech oblastí – tedy širší rámec, než současná legislativa EU) a těmto chráněných zeměpisným označením navzájem poskytnout národní režim zacházení, tak, aby ochrana zeměpisných označení druhé strany byla efektivně prováděna na území „přijímajícího“ státu. Zajímavým způsobem se pak tato koncepce promítla v praxi při aplikaci Smlouvy mezi Švýcarskem a ČSSR o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných zeměpisných označení. Jednalo se o spor Budějovického Budvaru a amerického konglomerátu AnheuserBusch o zeměpisné označení/ochrannou známku Budweiser90. Tato bilaterální smlouva se tak stala jedním z mála bilaterálních nástrojů v oblasti zeměpisného označení, k níž existuje judikatura. V souladu s výše uvedeným tvrzením, a to sice, že česká chráněná označení, specifikovaná ve smlouvě, jsou podle jejich ustanovení poskytnuta pro území Švýcarska výhradně českým výrobkům a jejich používání se na území Švýcarska řídí (až na výjimky – viz. Čl. 2 odst. 1 ii) českým právem. Totéž platí obráceně pro švýcarská chráněná označení. Tím dochází k výše zmíněnému přesunu ochrany do země dovozu. Dále z toho vyplývá, že k ochraně jsou zůsobilá i značení, která v zemi dovozu nejsou jako zeměpisná označení známa a tudíž nemůže docházet k jejich zneužití. Naopak, smlouva může „neznámost“ (resp. „neproslulost“) označení do určité míry změnit.

89

Ve znění Vyhlášky Ministerstva zahraničních věcí 13/1976 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Švýcarskou konfederací o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných zeměpisných označení, Vyhlášky Ministerstva zahraničních věcí 19/1981 Sb. o o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných označení zemědělských a průmyslových výrobků odkazujících na původ, Protokolu ke Smlouvě a o Dohodě o provádění Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných označení zemědělských a průmyslových výrobků odkazujících na původ a Vyhlášky Ministerstva zahraničních věcí č. 63/1987 Sb., o Dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Portugalské republiky o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných zeměpisných a obdobných označení 90 Švýcarský Nejvyšší soud, 15. Února 1999, GRUR Int. 1999, 1072, 1073 – „BUD“

42

Švýcarský Nejvyšší soud pak došel ve výše zmíněném sporu ke dvěma důležitým závěrům: jednak, že zeměpisná označení podle těchto smluv nemohou být posuzována jako druhová, přestože za taková mohou bý považována v zemi, kde je jim podle této smlouvy poskytována ochrana a dále také, že soudy v zemi, kde je o věci rozhodováno nejsou oprávněny odmítnout ochranu označení, které je platně začleněno do dvoustranné smlouvy91. Jinými slovy, přestože podle vnitrostátních předpisů by zeměpisné označení, uvedené v této mezinárodní smlouvě nesplňovalo podmínky ochrany, ochrana mu musí být přiznána z titulu mezinárodní smlouvy. Akcentován je tedy zejména vztah zákonů a předpisů nižší právní síly a mezinárodních smluv jako pramenů práva. Tuto koncepci uplatnil i portugalský Nejvyšší soud, když při sporu Budějovického Budvaru a Anheuser-Busch92 odůvodnil zamítnutí přihlášky ochranné známky „Budweiser“ pro Anheuser – Busch aplikací bilaterální úmluvy na úkor Lisabonské úmluvy (byť se zde situace liší v tom, že v kolizi jsou dvě mezinárodní smlouvy. Bilaterální smlouvy jsou tedy účinným nástrojem ochrany a exportní politiky. Určitou nevýhodu můžeme shledávat ve dvou základních faktech: jednak, že silná ochrana vlastních označení je vyvážena obdobně silnou ochranou označení protistrany (otázka je do jaké míry je tento fakt nevýhodou – může se jí stát v případě, že existuje sporné zeměpisné označení, které je v jedné ze zemí považováno za zdruhovělé), jednak tím, že tato silná ochrana je poskytována pouze na území státu, který je druhou smluvní stranou.

5.

Praxe EU v oblasti zeměpisného označování výrobků Právní úprava Evropské unie v oblasti označování výrobků je sledem postupně

zaváděných opatření, jejímž cílem je harmonizace označování výrobků pocházejících z určitých zeměpisných území pro celou Evropskou unii. Vzhledem k dlouhé a rozmanité historii zeměpisného označování v Evropě je však tento proces nucen vypořádat se s celou řadou praktických otázek. A to jednak těch, které si s sebou nese historie zeměpisných označování – především problematiku zdruhovění a věčný konflikt s ochrannými známkami, a dále také těch, které plynou z aplikace harmonizované úpravy. Následující kapitola se bude věnovat otázce zdruhovění a vztahu zeměpisného označování výrobků na konkrétních příkladech z praxe. Patřičná pozornost bude také věnována stavu ochrany označování výrobků zeměpisnými názvy na území České republiky, zejména s přihlédnutím k poslednímu vývoji v oblasti a přímému vlivu komunitárního práva.

91

Heath, C., Kamperman, A., Geographical Indications: Internatonal, Bilateral and Regional Agreements. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 124 92 Portugalský Nejvyšší soud tak rozhodl dne 23. ledna 2001, 34 IIC 682 (2003) – „Budweiser III“

43

5.1.

Praktické aspekty otázky „zdruhovění“ chráněného zeměpisného označení Zdruhověním chráněného zeměpisného označení se rozumí situace, kdy určité

zeměpisné označení ztratí v očích veřejnosti, zejména spotřebitelů, svou vazbu mezi původem zboží a vlastnostmi zboží. Takovéto zboží je pak považováno za druh, jež je možno v přibližně stejné kvalitě vyrobit prakticky kdekoliv. Na komunitární úrovni se jako „název, který zdruhověl“ rozumí název zemědělského produktu nebo potraviny, který, přestože se váže k místu nebo regionu, kde byl tento produkt nebo potravina původně vyprodukován nebo uveden na trh, se stal ve Společenství běžným názvem zemědělského produktu nebo potraviny93. Při posuzování zdruhovění se tak vychází nejen k situaci v členských státech a v oblasti spotřeby, ale také k vnitrostátním právním předpisům, nebo právním předpisům Společenství. Evropský soudní dvůr se otázkou zdruhovění zabýval v tzv. případu „Feta“, který projednával ve spojeném řízení pod sp. zn. C-465/02 a C-466/02 se stranami Spolková rebublika Německo a Dánské království v. Komise Evropských Společenství. Slovem feta (Φέτα) se v Řecku označuje zvláštní typ bílého ovčího sýra ve slaném nálevu, jehož česká varianta se běžně prodává pod názvem „balkánský sýr“. Etymologicky má slovo „feta“ původ v italském „fetta“, které znamená plátek a do řečtiny se dostalo díky italskému vlivu zhruba v 17. století. V žádném případě se tedy nejedná o název území, nebo jakékoliv zeměpisné oblasti, ať už v Řecku, nebo kdekoliv jinde. Dne 12. června 1996 přijala Komise Nařízení Rady (ES) č. 1107/96 o zápisu zeměpisných označení a označení původu podle postupu stanoveného v článku 17 nařízení Rady (EHS) č. 2081/92. Podle prvního pododstavce článku 1 tohoto nařízení byl název „Feta“, uvedený v příloze tohoto nařízení v části A pod položkou „Sýry“ a pod názvem členského státu „Řecko“, zapsán jakožto chráněné označení původu94. Zápis byl napaden Dánskem a dalšími státy a Evropský soudní Dvůr následně v této věci95 rozhodl tak, že zrušil Nařízení Rady (ES) č. 1107/96 a označení „Feta“ tak pozbylo své dosavadní ochrany. Ve svém rozsudku ze dne 15. března 1999 v odůvodnění mj. uvedl, že Komise při rozhodování o zápisu označení „Feta“ nezohlednila situaci na spotřebitelském trhu v dalších členských státech kromě Řecka a tím se dopustila porušení třetí odrážky článku 3 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) 2081/92. Následně na podzim téhož roku provedla Komise formou dotazníku, zaslaného členským státům průzkum mezi spotřebiteli, přičemž zkoumala zejména proslulost názvu „Feta“. Informace, získané tímto průzkumem předložila Komise vědeckému výboru, který ve svém stanovisku vyjádřil dne 21. dubna 2001 názor, že „Feta“ druhovým názvem není.

93

Čl. 3 odst. 1 Nařízení Rady (ES) 510/2006 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. října 2005 ve věci C-465/02 a C-466/02 95 Rozsudky Soudního dvora pod sp. zn. C-289/96, C-293/96 a C-299/96 94

44

Na základě tohoto stanoviska byl Nařízením Rady (ES)1829/2002 ze 14. října 2002 název „Feta“ znovu zapsán do rejstříku chráněných označení jako označení původu pro výše popsaný typ sýra, vyráběný v Řecku. V řízení bylo postupováno podle původního Nařízení Rady (EHS) 2081/92. V článku 2 odst. 3 tohoto nařízení je stanoveno, že za označení původu se rovněž považují určitá „tradiční nezeměpisná označení“ pro zemědělský produkt, pokud pocházejí z určitého regionu, který převážně nebo výlučně určuje jejich vlastnosti. Proto byl zápis umožněn i nezeměpisnému názvu. V odůvodnění opětovného zápisu bylo mj. uvedeno: Podle informací zaslaných členskými státy obaly sýrů skutečně nesoucích název „Feta“ na území Společenství často obsahují přímé nebo nepřímé odkazy na řecké území, kulturu nebo tradici přidáním textu nebo kreseb s patrným řeckým významem, i když jsou tyto sýry vyrobeny v jiném členském státě než v Řecku. Spojení mezi názvem „Feta“ a Řeckem je tak záměrně naznačováno a vyhledáváno jakožto součást prodejní strategie těžící z pověsti původního výrobku, což nese nebezpečí uvádění zákazníka v omyl96. Řecká strana navíc v zájmu udržení ochrany tohoto označení původu zpřísnila své požadavky na výrobu sýra. Podle Ministerské vyhlášky č. 313025 ze dne 11. ledna 1994, o uznání chráněného označení původu (CHOP) sýru „Feta“ musí sýr „Feta“ pocházet výhradně z Makedonie, Trákie, Epiru, Thesálie, centrálního Řecka, Peloponésu, a oblasti Lesbos97. Navíc jsou k jeho výrobě způsobilá pouze mléka přesně definovaných plemen řeckých koz a ovcí. Na základě hodnocení průzkumu vědeckým výborem a specifikace označení „Feta“ tak byl Komisí tento název znovu zapsán jako zeměpisné označení. Už v době vydání Nařízením Rady (ES)1829/2002 však „byla tato otázka považována v rámci EU za kontroverzní“98. Registraci následovala žaloba proti Komisi podaná u Evropského Soudního Dvora Dánskem (C-466/02) a Německem (C-465/02). Oba státy shodně požadovaly zrušení Nařízení Rady (ES)1829/2002, oproti tomu Komise požadovala zamítnutí žaloby. Jako vedlejší účastníci byli k řízení připuštěni Francie a Spojené království na podporu návrhů žalobců a Řecko na podporu návrhů Komise. Jedním z tvrzení, o které žalobci opírali svůj požadavek zrušení ochrany pro název „Feta“ bylo, že se jedná o název druhového charakteru. Pro podporu tohoto svého tvrzení použily mj. následující argumenty: podle dánské vlády sýr „Feta, ať už se jedná o název nebo o produkt, nepochází specificky z Řecka. Tradiční oblast spotřeby a produkce je rozšířena ve vícero balkánských zemích. Řecká republika sama dovážela, produkovala, spotřebovávala a vyvážela sýr pod názvem „Feta“, což zahrnovalo sýr „Feta“ vyráběný z kravského mléka. Je pravděpodobné, že řečtí spotřebitelé mají po mnoha letech název za 96

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. října 2005 ve věci C-465/02 a C-466/02 EU Food Update [citováno 22.února.2009]. Dostupný z: http://www.hhlaw.com (...)must come exclusively from the defined geographical area comprised of Macedonia, Thrace, Epirus, Thessaly, Central Greece, Peloponnese and the department (Nomos) of Lesbos. 98 EU Food Update [citováno 22.února.2009]. Dostupný z: http://www.hhlaw.com (...)the issue was already controversial in the EU. 97

45

druhový. Kromě toho v jiných členských státech v rámci i mimo Společenství, ve kterých je sýr „Feta“ spotřebováván a produkován ve velkém množství, mají spotřebitelé název „Feta“ za druhový. Mimo svou oblast původu je sýr „Feta“ v řadě členských států a třetích zemí předmětem legální produkce a uvádění na trh“99. Evropský soudní dvůr zhodnotil tento argument tak, že se sice zakládá na pravdě, ovšem pouze do určité míry – výše zmíněnou vyhláškou a dalšími řeckými vnitrostátními normami totiž došlo k patřičnému zpřísnění požadavků na výrobu sýru „Feta“ a od roku 1988, resp. 1994 Řecko systematicky pracovalo na tom, aby sýr, vyráběný a prodávaný jako „Feta“ splňoval všechny podmínky, požadované pro zápis chráněného označení. Do té doby mohly být sýry, označované jako „Feta“ původem z ostatních členských států dodávany i do samotného Řecka. Dalším argumentem byl fakt, že podobné typy sýra se vyrábí v celém východním Středomoří. Je ovšem pravdou, že název „Feta“ je používán výhradně v Řecku100. Dánská varianta sýru „Feta“ byla navíc vyráběna pod názvem „Dánská feta“, což znamená, že bez spojení s přídavným jménem „Dánská“ si označení „feta“ ponechává svou původní, řeckou konotaci. Soud přo rozhodování zohlednil také existující bilaterální dohody mezi Řeckem a Rakouskem z roku 1972, podle níž bylo zonačení „Feta“ vyhrazeno pro uvádění na trh Rakouska výlučně řeckým produktům. Motivace žalob byl především ekonomická. Zkoumána proto byla také produkce sýru, označovaného jako „Feta“ ve Evropské unii. Komise tak došla ke zjištění, že Řecká republika vyrábí kolem 115 000 tun ročně. V roce 1998 bylo v Dánsku vyrobeno téměř 27 640 tun. V letech 1988 až 1998 se francouzská výroba pohybovala mezi 7 960 tunami a 19 964 tunami. Co se týče německé výroby, tato se od roku 1985 pohybovala mezi 19 757 a 39 201 tunami101. Přičemž výroba sýru Feta byla zahájena v roce 1972 v Německu, v roce 1931 ve Francii a ve třicátých letech v Dánsku102. Výroba i spotřeba (cca 85% celosvětově) sýru „Feta“ tak nadále zůstává soustředěna především v Řecku. Na základě těchto argumentů došel Eropský soudní dvůr k závěru, že název „Feta“ není druhovým názvem a žalobu zamítnul103. Při svém rozhodování o tom, zda je název druhový či nikoliv musel zvážit široké spektrum skutečností a posoudit situaci nejen v kontextu Evropské unie ale i nečlenských států. Článek 3 Nařízení Rady (EHS) 2081/92 je tedy nutno interpretovat tak, aby byla zohledněna jednak historická situace stran sporného označení, a to nejen ve vztahu ke státu původu (tzn. historické vazby označení a vlastností výrobku – v tomto případě vztah Řeků k sýru „Feta“), ale také historickou situaci ve všech státech, kde je výrobek podobného charakteru produkován (i mimo Evropskou unii) a sledovat vazby mezi výrobou 99

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. října 2005 ve věci C-465/02 a C-466/02 Tento argument odkazuje na první pododrážku čl. 3 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 2081/92, resp. Na jeho formulaci „přihlíží se ke všem činitelům, zejména (...) ke stávající situaci v oblastech spotřeby 101 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. října 2005 ve věci C-465/02 a C-466/02 102 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. října 2005 ve věci C-465/02 a C-466/02 103 V důsledku čehož je dřívější „Dánská feta“ nyní označována jako „apetina“ 100

46

v těchto zemích a v zemi, která si nárokuje ochranu názvu (byť v případě „Feta“ byla situace modifikována a pro ostatní státy zjednodušena faktem, že název „Feta“ není zeměpisným názvem). Kromě historických okolností a vazeb je při posuzování zdruhovění sledovat také aktuální ekonomické ukazatele – tedy zejména výrobu a spotřebu v kontextu zemí původu a především spotřebitelské reakce v souvislosti s předmětným názvem. Osobně se domnívám, že žaloba by v případě otázky zdruhovění chráněného názvu „Feta“ měla šanci na úspěch, pokud by byla věc předložena soudu do roku 1988, resp. 1994 (čistě teoreticky, neboť v té době neexistovala komunitární úprava chráněných zeměpisných označení). Do tohoto okamžiku by oba žalobci měli značně zjednodušenou situaci při prokazování zdruhovění, protože v Řecku samotném nebyl název „Feta“ nijak vymezen, ani specifikován a jeho ochrana probíhala vyloženě v neformální rovině, vycházející z tradice. Tradice by sice v tomto případě mohla svědčit ve prospěch ochrany názvu pro Řecko, ovšem při formálním uplatňování práva před soudy by se zřejmě těžce hledaly argumenty na podporu tohoto tvrzení, vezmeme-li v úvahu, že tradičně je podobný druh sýra vyráběn i v zemích, sousedících s Řeckem, byť pod jinými názvy, a k nárokování ochrany těchto názvů nedochází.

5.2.

Zeměpisná označení výrobků a ochranné známky Ochranné známky a zeměpisná označení sdílejí skutečnost, že obojí slouží ke

zprostředkování informace původu zboží zákazníkovi104. Zatímco u ochranných známek má tato informace za účel odlišit zboží jednoho výrobce od stejného druhu zboží od druhého výrobce, při zeměpisném označování je hlavním účelem informovat zákazníka o zeměpisném původu zboží. Zatímco zeměpisné označování se v převážné většině odehrává v pouze rovině zeměpisných názvů určitých oblastí, které je přiřazováno výrobkům z těchto oblastí pocházejících, pouhý název zeměpisné oblasti obecně není způsobilý k zápisu ochranné známky. V teoretické rovině by tedy konflikt mezi ochrannými známkami a zeměpisným označováním neměl existovat105. Obě dvě formy ochrany práv z duševního vlastnictví se tedy značně liší, ať už svým účelem, nebo koncepcí. V praxi však dochází ke konfliktům ochranných známek a zapsaných zeměpisných označení nebo označení původu podle evropské legislativy ke sporům a pravděpodobně k ni bude docházet i nadále. Zdá se také být obecným postojem (Evropských) společenství, že zeměpisná označení budou nadřazena ochranným známkám106. Ve vztahu zeměpisného 104

Corte-Real, A. The Conflict Between Trade Marks and Geographical Indications – The Budweiser Case in Portugal. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 149, „Trade marks and geographical indications share the fact that they both serve to communicate certain information to consumers about the origin of goods.“ 105 O`Connor, B.: The EC need not to be isolated on GIs. European Intellectual Property Law Review, 2007, č. 7, s. 303: „In theory there should be no real conflict between trade marks and GIs“. 106 Søndergaard, L., Britt Hansen, J. A contrast with trade mark law: the permitted use of geographical indications v Trade Marks at the Limit, Cheltenham : Edward Elgar Publishing, , 2006, s. 41., „It seems to be the general Community position that PGIs will be superior to trade marks“.

47

označování výrobků a ochranných známek se nám tak nabízí široká škála judikatury, tvořící dnešní praxi ochrany práv z duševního vlastnictví těmito dvěma formami. Z judikatury jsem se rozhodl rozebrat dva případy, které jsou zajímavé z hlediska tématu této práce. Prvním je spor italského sdružení Consorzio per la tutela del formaggio Gorgonzola proti rakouským společnostem Käserei Champignon Hofmeister GmbH & Co. KG a Eduard Bracharz GmbH, které se týká sporu mezi zapsaným označením původu „Gorgonzola“ a ochrannou známkou „Cambozola“ a Evropský soudní dvůr se v něm vyjadřuje k otázce zda vůbec, popřípadě jak má členský stát jednat za účelem dosažení efektivní ochrany zapsaného zeměpisného označení, a to i v případě vyvolání nebezpečí záměny podle čl. 13 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) 2081/92. Druhým je spor německé společnosti Gerolsteiner Brunnen GmbH & Co proti společnosti Putsch GmbH o ochrannou známku, resp. označení původu pro minerální vodu Kerry, které je zajímavé především z hlediska posuzování možnosti zaměnitelnost v případě, že názvy, obsažené v ochranné známce a označení původu, jsou si pouze podobné a nikoliv stejné.

5.2.1 Gorgonzola v. Cambozola Gorgonzola je italský plísňový sýr z kravského mléka, pocházející ze severní Itálie, zejména Lombardska a Piemontska107. Specifickou chuť, která je využívána zejména v tradiční italské kuchyni, získává sýr originálním způsobem zpracování, kdy jsou do něj při jeho výrobě postupně dodávány různé mikrobiologické kultury. Gorgonzola byla jako označení původu registrována v červnu 1996, Nařízením 1107/96. Cambozola je sýr obdobných vlastností jako Gorgonzola, který vzniknul kombinováním Gorgonzoly a jiných plísňových sýrů z Francie. Jako ochranná známka pro sýr bylo jméno Cambozola zaregistrováno rakouskou společností Käserei Champignon Hofmeister GmbH & Co. KG v 70. letech, aby byla následně v roce 1980 uvedena na trh. Oba dva sýry mají společnou charakteristickou modrou plíseň (Penicillium roqueforti, která je mj. obsažena i ve francouzském roquefortu) a obdobné vzhledové a chuťové vlastnosti. V roce 1997 se na Evropský soudní dvůr obrátil vídeňský Handelsgericht (obchodní soud), s požadavkem na předběžné rozhodnutí podle článku 177 Úmluvy EU ve dvou otázkách k výkladu článku 30 a 36 Úmluvy, tedy k volném pohybu zboží. Důvodem pro položení této předběžné otázky byl spor, který mu byl předložen italským sdružením Consorzio per la tutela del formaggio Gorgonzola jako žalobcem, v němž se tento dožadoval zákazu uvádění modrého sýra pod označením Cambozola na rakouský trh a požadoval zrušení obchodní značky Cambozola. Tento svůj nárok žalobce pvůodně opřel o rakouské vnitrostátní předpisy na

107

Gorgonzola je název města, ležícího poblíž Milána, kde byl v roce 879 tento sýr údajné poprvé vyroben.

48

ochranu proti nekalé soutěži, italské vnitrostátní předpisy, chránící Gorgonzolu jako zeměpisné označení a bilaterální smlouvu mezi Itálií a Rakouskem108. Národní soud nejprve předběžným opatřením z 24. června 1994 zakázal žalovanému uvádět na trh modrý sýr pod názvem „Cambozola“ po dobu trvání celého procesu a následně vyslovil otázku, otázku, zda po přístupu Rakouské republiky do Evropské unie využívaná opatření jsou slučitelná s pravidly Společenství o volném pohybu zboží. Součástí otázky bylo také kvalifikované rozlišení mezi kvantitativním omezením dovozu a legitimní ochranou zeměpisného označení. Z toho důvodu soud řízení zastavil a obrátil se na ESD s předběžnou otázkou: Je slučitelné se současným stavem zákonodárství Společenství a se zásadami volného pohybu zboží (články 30 a 36 Úmluvy EU), že sýr, který byl zákonně vyráběn v členském státu od roku 1977 a určen názvem „Cambozola“, a který byl uveden na trh dalšího členského státu od roku 1983, nemá oprávnění být uváděn na trh druhého členského státu pod názvem „Cambozola“ na základě národních opatření, která odkazují na mezinárodní dohodu o ochraně geografického určení původu a názvů určitých produktů (která chrání název „Gorgonzola“…) a odkazuje na národní zákaz zavádějících označení? Vytváří nějaký rozdíl odpověď na uvedenou otázku, pokud balení sýru označeného „Cambozola“ nese zřetelný údaj o zemi výroby ("Deutscher Weichkäse"), pokud tento sýr není vystavován a prodáván zákazníkům ve formě celých sýrů, ale v kusech, někdy bez původního balení?“109 . Žalobce argumentoval tím, že pokud ochrana poskytovaná členským státem pro určení původu má širší rozsah, než ochrana poskytnutá podle zákonů Společenství, pokračuje národní ochrana i poté, co byl název registrován v souladu s Nařízením Rady (EHS) 2081/92. Tato argumentace je však v protikladu s článek 17 odst. 3 Nařízení, který povoluje členským státům zachovat národní ochranu názvu pouze po takovou dobu, jak bylo rozhodnuto při registraci názvu chráněného na úrovní Společenství. Vídeňský soud ale zejména zjišťoval, zda zákony Společenství vylučují národní opatření, která zajišťují ochranu označením původu „Gorgonzola“ mohou zabránit distribuci modrého sýru pod názvem „Cambozola“ i v případě, že balení předmětného produktu uvádí skutečný původ, tedy zejména na vztah ustanovení čl. 13 odst. 2 a 14 odst. 2 Nařízení rad (EHS) 2081/92 v návaznosti na výše zmiňované čl. 30 a 36 Úmluvy. Soud zkoumal skutečnost, zda užívání ochranné známky „Cambozola“ nespadá pod ustanovení čl. 13 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) 2081/92, resp. zda její užívání neporušuje práva ze zaregistrovaných zeměpisných označení. Zejména zda se nejedná o porušení písm. b tohoto ustanovení, tzn. zda nedochází k jakémukoliv zneužití, napodobení nebo vyvolání domněnky, i když je skutečný původ produktu uveden nebo je chráněné označení přeloženo 108

Dohody mezi vládou Rakouska a vládou Itálie o geografickém určení původu a názvech některých produktů 109 Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 4. března 1999 ve věci C-87/97

49

nebo doprovázeno výrazem jako "druh", "typ", "metoda", "na způsob", "napodobeno", nebo "podobným výrazem". Vzhledem k tomu, že předmětný produkt je měkký modrý sýr, který není neodlišitelný vzhledově typu „Gorgonzola“, tak došel k závěru, že chráněný název je napodobován, když použitý výraz k určení tohoto produktu končí dvěma stejnými hláskami a obsahuje stejný počet hlásek s tím závěrem, že zvuková a vizuální podobnost mezi dvěma výrazy je naprosto zřejmá. Jedinou možností, která tedy ochranné známce „Cambozola“ pro její zachování zůstala bylo ustanovení čl. 14 odst. 2 Nařízení. 2. Podle něj může s přihlédnutím k právu Společenství užívání ochranné známky zapsané v dobré víře přede dnem podání žádosti o zápis označení původu nebo zeměpisného označení odpovídající některé ze situací uvedených v článku 13 pokračovat bez ohledu na zápis označení původu nebo zeměpisného označení, pokud tu nejsou důvody k prohlášení ochranné známky za neplatnou nebo k jejímu zrušení. V souvislosti s tímto zaujal Evropský soudní dvůr stanovisko, že je vždy na národním soudu, aby zvážil, při zohlednění předpisů, platných v rozhodné době (tzn. při registraci ochranné známky), zda tato známka byla registrována v dobré víře a tak (při současném splnění ostatních požadavků, stanovených v čl 14 odst. 2 Nařízení) může být nadále používána i přes existující zeměpisné označení či označení původu. Přesně tuto myšlenku formulovala Komise ve svém stanovisku k případu, když v něm uvedla, že „na koncepci dobré víry, jak je stanovena článkem 14 (2) směrnice číslo 2081/92 je nutné nahlížet z pohledu celkové legislativy a to jak národní, tak mezinárodní, která byla platná v době, kdy byla předložena žádost k registraci ochranné známky. Vlastník ochranné známky v zásadě nesmí mít výhody z předpokladu dobré víry, pokud legislativa, která byla platná v příslušné době, jasně vylučuje přijetí jeho žádosti“110. Na předloženou předběžnou otázku tedy Evropský soudní dvůr odpověděl tak, že současný stav zákonů Společenství se zásadou volného pohybu zboží nebrání členským státům přijímat opatření za účelem ochrany pojmenování původu registrovaného podle Nažízení Rady (EHS) 2081/92. Používání názvu jako „Cambozola“ lze tedy považovat, podle čl. 13 odst. 1 písm b tohoto Nařízení za vyvolání záměny s chráněným názvem původu jako je „Gorgonzola“, bez ohledu na skutečnost, že balení uvádí skutečný původ produktu. Je také na národním soudu, aby rozhodl na základě relevantních skutečností, jištěných v řízení, zda podmínky stanovené článkem 14 odst. 2 tohoto Nařízení umožňují používání dříve zaregistrované ochranné známky bez ohledu na registraci chráněného názvu původu jako je „Gorgonzola“, přičemž je třeba brát v úvahu zákon, který byl platný v době registrace ochranné známky tak, aby mohlo být rozhodnuto, zda tato registrace byla provedena v dobré víře a na základě toho rozhodnout, zda užívání názvu, jako je „Cambozola“ není jako takový pokus o matení zákazníka. Za současného stavu zákonodárství Společenství zásady volného pohybu zboží nebrání členským státům 110

Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 4. března 1999 ve věci C-87/97

50

přijímat opatření, ke kterým jsou povinováni z důvodu zajištění ochrany označení původu registrovaných podle směrnice Rady (EEC) číslo 2081/92 ze 14. července 1992 o ochraně geografických údajů a označení původu u zemědělských produktů a potravin111. Z rozhodnutí Evropského soudního dvora se může zdát, že soud odpověděl na něco jiného, než byl dotázán. Musíme si ovšem uvědomit, že v průběhu řízení došlo k jedné podstatné změně – „Gorgonzola“ byla zaregistrována jako označení původu (proto také v původním řízení žalobce uvádí na podporu svých tvrzení „pouze“ národní předpisy a mezinárodní úmluvy). Evropský soudní dvůr tedy fakticky rozhodoval o tomtéž (volný pohybu zboží), ovšem s přihlédnutím k novým faktům v řízení se musel zabývat interpretací ustanovení, která jsou s předmětem původního sporu v bližším spojení. Podle mého názoru toto rozhodnutí podporuje výše uvedené tvrzení, že v dlouhodobé perspektivě podporují orgány Evropských společenství chráněná označení původu na úkor ochranných známek. Evropský soudní dvůr svým výkladem potvrdil poměrně rozsáhlou ochranu označení původu a zeměpisných označení vůči ochranným známkám, tím že rozhodl o nutnosti přezkoumání každého individuálního případu národním soudem. Dobrá víra jako požadavek trvání ochranné známky, která se byť jen podobá zapsanému chráněnému označení může být snadno zpochybněna, zejména, když (podobně jako v tomto případě), uplynulo mezi registrací ochranné známky a chráněného označení 30 či více let. Domnívám se také, že je potřeba posuzovat nejenom situaci v době zápisu známky, ale také v onom „mezidobí“, kdy ochranná známka již je registrována, ovšem chráněný název nikoliv. Vývoj tržního postavení výrobce, prosluslost ochranné známky a zejména reference spotřebitelů v této době jsou podle mého názoru další neopomentelnou složkou posuzování možnosti koexistence ochranné známky a chráněného zeměpisného názvu.

5.2.2. Gerolsteiner Brunnen GmbH & Co proti Putsch GmbH – znemožnění užití zeměpisného označení výrobku ochrannou známkou V tomto svém rozsudku, vydaném pod č. j. C-100/02 se Evropský soudní dvůr zabýval zejména otázkou „za jakých okolností může vlastník ochranné známky zabránit užití zeměpisného označení původu na výrobku jiné osoby“112. Rozsudek je zajímavý tím, že spor je posuzován z hlediska právní úpravy ochranných známek ve Společenství, a tím, že sporované označení není zapsáno podle Nařízení Rady (EHS) 2081/92, ale na základě směrnice Rady

111

Rozsudek odkazuje na nyní již neplatnou právní úpravu, přesto však, i s novým Nařízením Rady (ES) 510/2006 zůstává v oblasti chráněných zeměpisných označení relevantním rozhodnutím, mj, i proto, že v diskutovaných ustanoveních se osbahově shodují 112 Can Geographical Indications of Origin infringe trade mark rights?, EU Focus 2004, 137, str. 18 „(...) on the circumstances in which the owner of a trade mark could prevent the use of a geographical indication of origin on another`s product.”

51

kterou se sbližují právní předpisy členských států o využívání a prodeji přírodních minerálních vod. Německá společnost Gerolsteiner Brunnen GmbH & Co vyráběla a lahvovala minerální vody a různé další nealkoholické nápoje za účelem jejich prodeje v Německu. Pro tyto účely měla společnost od roku 1985 registrovánu slovní ochrannou známku „GERRI“. V 90. letech začala společnost Putsch GmbH dovážet do Německa nealkoholické nápoje, označené etiketami, nesoucími mimo jiné název „KERRY Spring“. Voda, která byla k výrobě používána, pocházela z irského hrabství Kerry, kde je stáčena z „pramene Kerry“ (čili anglicky „Kerry Spring“)113. Gerolsteiner Brunnen GmbH & Co považovala toto chování Putsch GmbH za zásah do svých práv z ochranné známky, a proto podala žalobu u příslušného německého soudu. Dožadovala se zákazu jednání společnosti Putsch GmbH, které ve vztahu ke své ochranné známce pokládala za nekalosoutěžní. Svůj nárok mimo jiné odůvodnila svým vzrůstajícím podílem na trhu minerálních vod a nealkoholickcýh nápojů, díky němuž si známka „GERRI“ vydobyla určité nezanedbatelné reputace. Věc byla v prvním stupni rozhodnuta ve prospěch Gerolsteiner Brunnen GmbH & Co a ochranné známky „GERRI“, odvolací soud však toto rozhodnutí zrušil a povolil společnosti Putsch GmbH užívání zeměpisného zonačení „KERRY Spring“. Celá věc skončila před německým Nejvyšším soudem (Bundesgerichtshof), který se rozhodnul položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru ohledně výkladu čl. 6 odst. 1 Směrnice Rady 89/104 ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách114. Podle tohoto ustanovení neopravňuje ochranná známka jejího majitele k tomu, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodním styku údaje, týkající se (mj.) zeměpisného původu zboží. Evropský soudní dvůr k tomu dodává, že za předpokladu, že tyto jsou užívány v souladu s poctivým obchodním jednáním a obchodními zvyklostmi. Označení „KERRY Spring“ a způsob jeho užívání německou společností Putsch GmbH v Německu podmínky čl. 6 odst. 1 Směrnice Rady 89/104 bezpochyby splňoval. Tvrzením, které však bylo v řízení o předběžné otázce rozhodující, byl důkaz Gerolsteiner Brunnen GmbH & Co o tom, že při objednávání nápojl v restauraci je název „KERRY Spring“ zákazníky zkracován na „KERRY“, v kterémžto případě je riziko záměny mnohem větší. Z tohoto důvodu bylo otřeba rozhodnutí o předběžné otázce doplnit o výklad vztahu k článku 5 odst. 1 Směrnice Rady 89/104, ve kterém je uvedeno, že majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby v obchodním 113

Název „KERRY Spring“ je výslovně zahrnut v seznamu minerálních vod uznaných Irsku pro účely směrnice Rady 80/777/EHS z 15.června 1980, kterou se sbližují právní předpisy členských států o využívání a prodeji přírodních minerálních vod 114 Článek 6 – omezení ochranných známek. Odst.1 : Ochranná známka neopravňuje majitele, aby zakázal třetí osobě užívat v obchodním styku písm. b) údaje týkající se druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu, doby výroby zboží nebo poskytnutí služby anebo jiných jejich vlastností

52

styku užívaly (písm.b) označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a totožnosti či podobnosti zboží nebo služeb označovaných ochrannou známkou a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí asociace označení s ochrannou známkou. Evropský soudní dvůr proto v rozhodnutí o předběžné otázce uvedl, že „článek 6 odst. 1 písm. b) Směrnice Rady 89/104 ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách je potřeba vykládat tak, že tam, kde existuje pravděpodobnost sluchové záměny mezi slovní ochrannou známkou v jednom členském státě a chráněným zeměpisným označením ze státu druhého, vlastník ochranné známky může v souladu s čl. 5 Směrnice 89/104 zabránit užití chráněného zeměpisného označení jen tehdy, jestli toto užívání není v souladu s poctivým obchodním stykem. Je přitom na národním soudu, aby provedl obecné zvážení všech příslušných okolností konkrétního případu.“ 115 Rozhodnutí je zajímavé z několika důvodů. Jednak ilustruje relativní ochranu zapsaných ochranných známek a dává přesná vodítka pro rozhodování národním soudům členských států v případě podobných sporů116. Dále také dobře ilustruje vztah ochranných známek a chráněných zeměpisných označení v Evropské unii: užívání označení v dobré víře a v souladu s poctivým obchodním stykem může být zakázáno, jestliže je i takovéto označení způsoblé vyvolat záměnu s ochranou známkou pouhým chováním zákazníka/spotřebitele, který jej mění, upravuje, či jinak přetváří pro potřeby běžné komunikace117. Třetím důvodem je praktický dopad tohoto rozhodnutí, který je poměrně velký, uvědomíme-li si, kolika jazyky se na území Evropské unie mluví: „ve Společenství, tvořeném 15 členskými státy s různorodými jazyky byla šance vzniku fonetické podobnosti mezi ochrannou známkou zaregistrovanou v jednom státě a chráněným zeměpisným označením ve státě druhém značná a bude ještě větší po jeho rozšíření“118. Tyto odhady zatím nebyly ztvrzeny žádným dalším rozhodnutím, pocházející z členských států, přistoupivších v roce 2004 a 2007, nic však nemění na tom, že spor 115

Rozsudek Evropského soudního dvora ze 7. ledna 2004 ve věci C-100/02 „Article 6(1)(b) of First Council Directive 89/104/EEC of 21 December 1988 to approximate the laws of the Member States relating to trade marks is to be interpreted as meaning that, where there exists a likelihood of aural confusion between a word mark registered in one Member State and an indication, in the course of trade, of the geographical origin of a product originating in another Member State, the proprietor of the trade mark may, pursuant to Article 5 of Directive 89/104, prevent the use of the indication of geographical origin only if that use is not in accordance with honest practices in industrial or commercial matters. It is for the national court to carry out an overall assessment of all the circumstances of the particular case in that regard.“ 116 Přesto zůstává s podivem, že k německý Nejvyšší soud nezohlednil znění čl. 5 příslušné směrnice, protože potom by byl zcela jistě schopen dobrat se podobného závěru sám. 117 Pro mě poměrně zajímavý závěr neboť se promítá do hodnoty samotného zapsaného chráněného názvu – jestliže veřejnost tento název v jeho původním znění neakceptuje a přetvoří jej do hovorové podoby, může to být, v závislosti na míře rozšíření, důvod ke změně zapsaného názvu. Zejména proto, že proslulost určitého výrobku je takto spojena s jiným než zapsaným názvem. 118 Can Geographical Indications of Origin infringe trade mark rights?, EU Focus 2004, 137, str. 19 „In a Community of 15 Memeber States, with great lignuistic diversity, the chance that there existed some phonetic similarity between a trade mark registered in one Member State and an indication of geographical origin from another was already substantial and would be even greater after enlargement.“

53

Gerolsteiner Brunnen GmbH & Co proti Putsch GmbH dobře ilustruje vztah ochranných známek a označení původu v praxi výkladu práva Evropské unie .

5.3.

Praxe zeměpisného označování výrobků v České republice Ochrana výrobků prostřednictvím chráněných zeměpisných názvů má na území

dnešní České republiky poměrně dlouhou a kontinuální tradici. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie k 1. květnu 2004 došlo v oblasti úpravy zeměpisného označování výrobkům ke značným změnám, resp. harmonizaci s evropskou právní úpravou. Okruh chráněných názvů se však v důsledku tohoto přistoupení změnil poměrně málo. Současně se vstupem České republiky do Evropské unie byla ochrana podle komunitárních předpisů poskytnuta označením původu „Českobudějovické pivo“, „Budějovické pivo“ a „Budějovický měšťanský var“. Vyjednána byla v rámci tzv. Přístupové smlouvy, která upravovala individuální podmínky vstupu České republiky do Evropské unie. Ochrana těchto označení původu byla prosazena jednak proto, že Budějovický Budvar, který je předním producentem výrobků pod tímto označením je národním podnikem a okamžitá ochrana těchto názvů po našem vstupu do Evropské unie je v určitém ohledu „národním zájmem“. Ostatní chráněná zeměpisná označení a označení původu, registrována pro ochranu v České republice musela projít registračním procesem za účelem získání komunitární ochrany podle Nařízení Rady (EHS) 2081/92, resp. později Nařízení Rady (ES) 510/2006. K 8. prosinci 2008 měla Česká republika úspěšně zaregistrováno těchto 14 označení původu nebo zeměpisných označení (vyjma tří výše uvedených): Štramberské uši (zeměpisné označení, ochrana přiznána NK(ES) č. 240/2007), Pohořelický kapr (označení původu, ochrana přiznána NK(ES) č. 503/2007), Žatecký chmel (označení původu, ochrana přiznána NK(ES) č. 503/2007), Hořické trubičky (zeměpisné označení, ochrana přiznána NK(ES) č. 989/2007), Karlovarský suchar (zeměpisné označení, ochrana přiznána NK(ES) č. 982/2007), Lomický suchar (zeměpisné označení, ochrana přiznána NK(ES) č.1018/2007), Třeboňský kapr (zeměpisné označené, ochrana přiznána NK(ES) č. 1407/2007), Nošovické kysané zelí (označení původu, ochrana přiznána NK(ES) č.112/2008), Pardubický perník (zeměpisné označení, ochrana přiznána NK(ES) č.112/2008), Český kmín (označení původu, ochrana přiznána NK(ES) č.433/2008), Chodské pivo (zeměpisné označení, ochrana přiznána NK(ES) č.483/2008), Chamomilla Bohemica (označení původu, ochrana přiznána NK(ES) č.656/2008), Všestarská cibule (označení původu, ochrana přiznána NK(ES) č.676/2008) a České pivo (zeměpisné označení, ochrana přiznána NK(ES) č.1014/2008). K 8. prosinci 2008 Komise doposud nerozhodla o těchto návrzích České republika na registraci těchto označení původu nebo zeměpisných označení: Karlovarské oplatky,

54

Mariánsko-lázeňské oplatky, Olomoucké tvarůžky, Karlovarské trojhránky, Jihočeská zlatá niva, „Brněnské pivo“ nebo „Starobrněnské pivo“, Březnický ležák, Znojemské pivo, Černá Hora (pivo), Chelčicko-Lehnické ovoce a Jihočeská Niva. Osobně se domnívám, že s výjimkou názvů „České pivo“, „Český kmín“ a „Chamomilla Bohemica“ budou ostatní zapsané chráněné názvy těžko rozlišitelné pro zákazníky a spotřebitele mimo Českou republiku, možná ještě tak na Slovensku. Jejich dopad na komunitární úrovni povžuji za minimální a těžko srovnatelný s proslulostí např. výše rozebíraného označení „Feta“. Určitý význam mohou mít ve vztahu k výrobě a distribuci na území České republiky, protože jejich specifikace přesně vymezuje výrobní postupy a především území, kde je možno tyto produkty vyrábět. Nicméně takto byla vtšina z výše zapsaných cháněných názvů definována a chráněna již před vstupem České republiky do Evropské unie. Komunitární zápis těchto označení je tedy dle mého názoru pouze důsledkem harmonizace českého práva, přičemž význam těchto označení zůstává v rámci společného trhu omezen a hraje roli pouze na vnitrostátní úrovni. Jsem toho názoru, že je tomu tak i proto, že v České republice není dostatek zeměpisných oblastí, které by byly natolik proslulé, aby byly uznávány za hranicemi našeho státu (samozřejmě až na výjimky – zejména v oblasti zeměpisného označování piva). Proto jsem toho názoru, že z komunitárního hlediska mají v současné době šanci na úspěch prostřednictvím identifikace názvu území s kvalitou výrobku pouze výrobky, nesoucí přídomek „české“, zejména zeměpisné označení „České pivo“. 5.3.1 Zeměpisné označení „České pivo“ Zeměpisné označení České pivo bylo zapsáno do rejstříku chráněných zeměpisných označení pro Evropskou unii na základě Nařízení Komise (ES) č.1014/2008 dne 16. října 2008. Źádost o registraci původně podalo „Sdružení České pivo“ (Český svaz pivovarů a sladoven, Výzkumný ústav pivovarsko – sladařský, Pivovar Holba, Pivovar Litovel, Pivovar Zubr, Pivo Praha119) prostřednictvím Úřadu průmyslového vlastnictví a Stálého zastoupení ČR v EU v polovině října 2004120. Následovala zdlouhavá vyjednávání s Evropskou Komisí, která k této žádost vznášela celou řadu námitek: „Kvůli původně značně rezervovanému stanovisku Evropské komise absolvovala Česká republika dlouhá a náročná vyjednávání. Přestože Evropská komise opakovaně vznášela požadavky na vypuštění řady důležitých kritérií obsažených v naší žádosti, podařilo se je obhájit a zasadit se tak o možnost ochrany původního tradičního a vysoce

119

Nemělo by zůstat bez povšimnutí, že Pivovary Holba, Litovel a Zubr jsou v rukou jednoho vlastníka a jejich obchodní politika je centrálně řízena z ovládající společnosti PMS Přerov a.s. 120 Ministerstvo průmyslu a obchodu: Národní chráněné zeměpisné označení České pivo, [citováno dne 25.února 2009]. Dostupný z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/srpen-2008/narodni-zemepisneoznaceni-ceske-pivo/1001744/49739/

55

jakostního postupu výroby Českého piva“121. Návrh na registraci tohoto označení byl nakonec v Úředním věstníku zveřejněn 23. ledna 2008, lhůta pro podávání námitek tedy skončila dne 23. července 2008 aniž by byla vznesena jakákoliv námitka122. Od 16. října 2008 je tedy „České pivo“ zeměpisným označením, požívajícím ochrany v souladu s Nařízením Rady (ES) 510/2006 na území celé Evropské unie. „Kritéria specifikující označení „České pivo“ jsou přísná, označení bude možné použít například pro piva s objemovým procentem alkoholu v rozmezí 2,6 – 6% a piva vařená pouze v České republice. Takže třeba pivovary, které vaří pivo licenčně v zahraničí nebudou oprávněny toto označení pro pivo vyrobené jinde než u nás používat“123. Jedním z důležitých důvodů pro požádání o ochranu prostřednictvím zeměpisného označení byl fakt, že české pivo je skutečně specifickým výrobkem, který přes různost svých druhů vždy splňuje přísná tradiční kritéria výroby a surovin. „Používání tohoto zeměpisného označení bude informací zákazníkům v tuzemsku i v zahraničí, že výrobek pochází ze schváleného území, k jeho výrobě byly použity tradiční suroviny, že byl vyroben tradiční technologií a že výsledné senzorické i analytické charakteristiky odpovídají schváleným standardům. V tomto smyslu používání chráněného označení bude přinášet všem pivovarům významnou marketingovou výhodu“124. V rámci specifikace výrobku, zahrnutého pod chráněné označení „České pivo“ bylo zejména zdůrazněno, že je toto pivo charakteristické „vyšším podílem nezkvašeného extraktu, větším množstvím polyfenolů, vyšším pH, výraznější barvou, hořkostí a má větší říz. České pivo je natolik specifické, že pivovarští odborníci jsou schopni ho identifikovat i bez pomoci laboratorní techniky“125. Pokud tedy chce v současnosti výrobce v České republice označit svůj výrobek jako „České pivo“ (bez ohledu na to, zda má v úmyslu využívat tohoto označení jako chráněného zeměpisného označení či nikoliv), musí k němu nyní buď připojit symbol ES pro chráněná zeměpisná označení (viz kapitola 4.2.5.), nebo uvést, že se jedná o chráněné zeměpisné označní. Zároveň přitom musí dodržovat platné specifikace výrobku126. Dále pak výrobce podléhá úřední kontrole. Kontrolním orgánem je v tomto případě Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Výrobce má také právo na to, aby byl přijat do Sdružení České pivo (pokud v něm již nebyl 121

Vorlíček, P.: „ČR může brzy začít psát „České pivo“ velkým písmenem“, ze dne 23.1.2008, [citováno dne 25.února 2009]. Dostupný z: http://www.mze.cz/Index.aspx?ids=3082&ch=270&typ=1&val=39915 122 Což je poměrně překvapivé, protože podle vyjádření zástupců navrhujícího sdružení se očekávaly námitky ze strany Rakouska a Německa. 123 Vorlíček, P.: „ČR může brzy začít psát „České pivo“ velkým písmenem“, ze dne 23.1.2008, [citováno dne 25.února 2009]. Dostupný z: http://www.mze.cz/Index.aspx?ids=3082&ch=270&typ=1&val=39915 124 Vorlíček, P.: České pivo je jen naše, ze dne 31.7.2008, [citováno dne 25.února 2009]. Dostupný z: http://www.mze.cz/Index.aspx?ids=3082&ch=270&typ=1&val=41684 125 České pivo získá ochranné označení EU, [citováno dne 25.února 2009]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/news/around/080801_cz_cs.htm 126 Podle informací, poskytnutých mi Ministerstvem zemědělství lze úplnou verzi specifikace pro uvedené zeměpisné označení získat na Úřadu průmyslového vlastnictví, který je orgánem ČR zodpovědným za průmyslová práva a současně i za předávání žádostí o registraci zeměpisných označení/označení původu do Evropské komise. Dále má úplnou verzi specifikace vždy samozřejmě výrobce/zástupce výrobců, v daném případě Sdružení České pivo.

56

dříve). To však není nutnou podmínkou; označení může používat i bez členství v tomto sdružení. Vůči Ministerstvu zemědělství výrobci žádné povinnosti nemají. Ty existují pouze ve vztahu k Státní zemědělské a potravinářské inspekci, neboť se na ně vztahuje režim úředních kontrol. Kontrola ale musí být provedena již před uvedením výrobku na trh. Domnívám se, že zeměpisné označení „České pivo“ je dobrou cestou, jak vytvořit zeměpisné označení komunitární úrovně, které bude plnit účely podpory prodeje zboží takto označeného na trhu Společenství. De facto formalizuje ochranu reputace, kterou si již pivo, pocházející z České republiky, stihlo vydobýt v průběhu doby. Díky zachování přídavného jména „České“ tak zůstane v názvu prvek, který je způsobilý odlišit výrobek dostatečně na celoevropské úrovni. Díky formulaci čl. 13 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) 510/2006 tak budou tyto výrobky chráněny i proti používání tohoto označení ve spojení s výrazy jako „Druh“, „typ“, „metoda“, „na způsob“, „napodobeno“ nebo podobnými výrazy, kde doposud hrozilo parazitování. „Získání komunitární ochrany označení „České pivo“ se může stát významným impulsem k rozšíření marketingových aktivit českých producentů piv a k expanzi na trhy dalších členů EU.“127 Kromě toho přinese toto označení i pozitivní efekt pro sjednocení minimálních standardů pro výrobu piva v České republice. Z vlastních zkušeností z práce a z cest do zahraničí vím, že exportována jsou (kromě zavedených značek jako „Budweiser“ nebo „Pilsner Urquell“) povětšinou piva, pocházející z místních pivovarů, ovšem určená výhradně pro export pod různými značkami, které nejsou na českém trhu dostupné. Jejich kvalita tomu také odpovídá a zdá se, že exportéři v tomto bodě spoléhají na reputaci a nepoučené spotřebitele v zemích dovozu. Je možné, že tato piva nesplňují specifikace, určené pro zeměpisné označení „České pivo“, což ovšem nebrání jejich dalšímu exportu (používání zeměpisného označení „České pivo“ není povinné). Opatření značek, které jsou kvalitní a běžně dostupné na českém trhu, symbolem chráněného zeměpisného označení Evropské unie spolu s názvem „České pivo“ by tak mohlo posloužit k zefektivnění exportu těchto nákladnějších, ovšem i kvalitnějších výrobků.

127

Ministerstvo průmyslu a obchodu: Národní chráněné zeměpisné označení České pivo, [citováno dne 25.února 2009]. Dostupný z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/srpen-2008/narodni-zemepisneoznaceni-ceske-pivo/1001744/49739/

57

6.

Závěr Cílem této práce bylo analyzovat právní úpravu a praktické aspekty zeměpisného

označování výrobků v Evropské unii se zvláštním zaměřením na situaci v České republice jak po stránce teoretické tak po stránce praktické. Lze konstatovat, že cíl této práce byl splněn. V úvodní části této práce, v její třetí kapitole, jsem se zabýval obecnou charakteristikou a podstatou zeměpisného označování výrobků s ohledem na jeho tradici, formu, historii, ekonomická specifika a současný stav ochrany zeměpisného označování de lege lata zejména v globálním měřítku. Vymezil jsem základní definici zeměpisného označování a rozebral vztahy jednotlivých prvků v tomto procesu – zejména vztahy mezi zeměpisným územím, výrobkem samotným, a jeho výrobcem, potažmo tvořivou lidskou činností. Dospěl jsem k závěru, že zeměpisné označování výrobků má svoje nezastupitelné místo v ochraně průmyslových práv a že i přes časté kritiky je užitečným nástrojem jak pro producenty chráněného zboží, tak pro spotřebitele, zejména pro svou roli informační. Dospěl jsem k závěru, že pro legitimitu existence chráněného zeměpisného označování není rozhodující kvantita, čili počet zapsaných chráněných názvů, ale kvalita, kterou rozumím obsah chráněných názvů, zejména výjimečnost území původu, výjimečnost výrobku a výjimečnost zpracování. Domnívám se, že specifičnost zeměpisného označování dosahuje takové míry, že není možno od něj zcela upustit a podrobit jej režimu ochranných známek. Všímám si také postavení Evropy, potažmo Evropské unie, vůči zeměpisnému označování výrobků, v kontextu globální diskuze při zohlednění faktu, že Evropská unie je v současné době hlavním propagátorem rozšíření a posílení tohoto institutu. V další kapitole jsem se zabýval zeměpisným označováním výrobků na komunitární úrovni v rámci Evropské unie. Zhodnotil jsem významově fakt, že zeměpisné označování je vztaženo především na potraviny a zemědělské výrobky a jako takové je součástí společné zemědělské politiky Evropské unie. Uvědomuji si, že toto zařazení do značné míry ovlivňuje podobu legislativní úpravy zeměpisného označování výrobků, zejména v Nařízení Rady (ES) 510/2006. Domnívám se, že východiskem pro legislativu zeměpisného značování výrobků v EU byla v první fázi především snaha ochránit určité skupiny zemědělských výrobců, které by jinak byly v tržním prostředí značně znevýhodněny. S reformou zemědělské politiky a vývojem v oblasti práva potravin však došlo k posunu vnímání zeměpisného označování výrobků a v souladu se současnou politikou kvality je dnešní zeměpisné označování výrobků plně integrální součástí této politiky a jeho smyslem je především propagovat a chránit kvalitní zemědělské a potravinářské výrobky, kterých v dnešní době rapidně ubývá. Zhodnotil jsem právní úpravu zeměpisného označování na komunitární úrovni v návaznosti na úpravu národní, tzn. českou. Domnívám se, že rozdělení chráněných označení na označení původu a zeměpisná označení je problematické zejména v tom, že pro označení původu

58

jsou podmínky ochrany stanoveny výrazně přísněji, než pro zeměpisná označení, ale úroveň ochrany přitom zůstává u obou stejná. I z hlediska spotřebitele jsou obě dvě formu označení téměř nerozlišitelné. Domnívám se, že jediným důvodem pro zachování stávajícícho stavu je dlouhodobá praxe a stávající stav, při kterém je už o většině potenciálních chráněných označení rozhodnuto, resp. Jsou zapsána. Jsem toho názoru, že přesun jádra řízení o zápisu chráněného označení z komunitární úrovně na úroveň vnitrostátní je správným krokem za účelem zefektivnění zápisu, zároveň se ale domnívám, že v současnosti je již většina důležitých a proslulých chráněných názvů zapsána a ani v souvislost s rozšiřováním EU nemůžeme v budoucnu čekat větší nárůst počtu řízení. Věnoval jsem také pozornost bilaterálním smlouvám, upravujícím zeměpisné označování výrobků, a to jak na úrovni národní tak komunitární. Dospěl jsem k závěru, že tyto smlouvy mají význam zejména v oblasti označování vín a lihovin. V situaci, kdy má Evropská unie uzavřeny bilaterální smlouvy o označování v této oblasti s dalšími klíčovými světovými producenty vín, dopad takovýchto úmluv je mnohem větší, než dopad bilaterálních úmluv mezi dvěma státy, byť je okruh vzájemně chráněných výrobků širší. Ve třetí části práce, v její páté kapitole, jsem se zabýval praktickými aspekty zeměpisného označování výrobků, zejména těmi, která jsou signifikantní pro evropskou právní úpravu a která byla předmětem řízení Evropského soudního dvora. Věnoval jsem se otázce zdruhovění zeměpisného názvu a vztahu chráněných zeměpisných názvů a ochranných známek. Domnívám se, že otázka zdruhovění zeměpisného názvu již byla v Evropské unii uspokojivě zodpovězena a v současnosti existují výkladová pravidla pro její posouzení v případě, že by tomu bylo třeba. K tomu, aby zeměpisné označení mohlo zdruhovět je potřeba, aby bylo patřičně proslulé a známé co nejširší veřejnosti. Takováto označení jsou však předmětem zájmu členských států a proto byla jejich ochrana prioritou při zavedení jednotného systému ochrany zeměpisných označení. Potenciál konfliktu je tedy z větší části vyčerpán, resp. jeho těžiště se přesunulo na nové členské státy, kde problematických označení není tolik. V otázce vztahu chráněných zeměpisných označení a ochranných známek jsem dospěl k závěru, že rozdílnost obou institutů ochrany dosahuje takové míry, že nelze uplatnit nějaké obecné pravidlo jejich střetu a při posuzování oprávněnosti existence jednoho či druhého je v evropském měřítku potřeba vycházet vždy z co nejširšího kontextu, který může zasahovat i mimo členské státy a může vést i dlouho do minulosti. Teprve po patřičném podrobném prozkoumání a zvážení všech okolností konkrétního případu je možno spravedlivě rozhodnout. Čímž nijak nesnižuji hodnotu legislativní úpravy vztahu ochranných známek a chráněných zeměpisných označení v evropském právu. Jenom se ztotožňuji s rozebranou judikaturou, která také vyslovuje požadavek podrobného přezkumu konkrétních okolností a přidává k němu zodpovědnost národních soudů za toto rozhodování.

59

V této kapitole jsem se také zabýval významem českých chráněných zeměpisných názvů, a to jak v měřítku národním, tak na úrovni celého Společenství. Domnívám se, že až na výjimky nejsou chráněné názvy, zapsané Českou republikou, efektivním marketingovým nástrojem pro trh Společenství. Ne snad proto, že by poskytnutá ochrana nebyla postačující, ale pouze z toho důvodu, že jejich proslulost, potřebná k dosažení cíleného efektu, je ve většně případů velmi malá, neřkuli žádná. V souvislosti s tím zastávám názor, že poslední zeměpisné označení, zapsané Českou republikou, „České pivo“ tento potenciál má, ale že až čas ukáže, zda byl tento potenciál řádně využit, nebo byl naopak zneužit jako prostředek boje s vnitrostátní konkurencí. V souvislosti s Českou republikou a konkrétně jejím probíhajícím předsednictvím v Evropské unii také upozorňuji na to, že ve dnech 12.-13. března 2009 proběhla v Praze Konference k politice kvality zemědělských produktů a potravin. Jedna část konference byla tematicky věnována komunitární úpravě chráněných zeměpisných názvů, zejména v kontextu tzv. Zelené knihy Evropské Komise o jakosti zemědělských produktů, která na komunitární úrovni nastoluje otázky dalšího vývoje chráněných zeměpisných názvů. Musím bohužel konstatovat, že do data dokončení a odevzdání této práce nebyl publikován žádný výstup, který by tyto nové perspektivy přiblížil a objasnil. V oblasti chráněných zeměpisných názvů v rámci Evropské unie nás tedy čeká další vývoj, který budu sledovat i po dokončení této práce, problematika zeměpisného označování výrobků je totiž dle mého názoru mimo jiné i zajímavým indikátorem změn v politikách Evropské unie.

60

7.

Seznam použité literatury

Publikace: DOBŘICHOVSKÝ, T. Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví v kontextu evropského práva, dohody TRIPS a aktivit WIPO, Praha: Nakladatelství Linde Praha a.s., 2004, 225 s. ISBN 80-7201467-6. HEATH, C., KAMPERMAN, A. New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, 356 s. ISBN 1-94113-571-2. HORÁČEK, R. Zákon o ochranných známkách, zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení, zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví : komentář. 2. podst. dop. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008, 527 s., ISBN 97-8807-400-058-4. MURÍŇ, P., Právna úprava označovania výrobkov. Bratislava : EPOS. 2008. 239 s. ISBN 978-8080857-755-1. PHILLIPS, J. Trade mark law a practical anatomy, New York : Oxford University Press, 2003, 742 s. ISBN 0-9-19-926796-0. PHILLIPS, J. Trade Marks at the Limit, Cheltenham : Edward Elgar Publishing, Inc. 2006. 285 s. ISBN 1-84542-738-6. WILSON, J.E. Terroir: The role of geology, climate, and culture in the making of French wines. Berkeley : University of California Press. 1998. 340 s. ISBN 0-520-21938-8. Odborné časopisy: AGDOMAR, M. Removing the Greek from Feta and Adding Korbel to Champagne: The Paradox of Geographical Indications in International Law. Fordham Intellectual Property Media and Entertainment Law Journal, ISSN 1079-9699, 2008, č. 2, s. 541-608 BLAKENEY, M. Geographical Indications and Trade. International Trade Law & Regulation, ISSN 1357-3136, 2000, č. 6, s. 48-55 CAENEGEM, W. VAN Registered GIs: Intelletual Property, Agricultural Policy and International Trade. European Intellectual Property Review, ISSN 0142-0461, 2004, č. 4, s. 170-181 CORTE-REAL, A. The Conflict Between Trade Marks and Geographical Indications – The Budweiser Case in Portugal. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 149-159 HEATH, C., KAMPERMAN, A., Geographical Indications: Internatonal, Bilateral and Regional Agreements. In New Frontiers of Intellectual Property Law, Portland : Hart Publishing, 2005, s. 97-147 O`CONNOR, B.: The EC need not to be isolated on GIs. European Intellectual Property Law Review, ISSN: 0142-0461, 2007, č. 7, s. 303-306

61

Internet: BARJOLLE, D. – CHAPPUIS, J. M. Transaction costs and artisanal food products. Dostupný z: http://www.isnie.org/ISNIE00/Papers/Barjolle-Chappuis.pdf České pivo získá ochranné označení EU. Dostupný z: http://ec.europa.eu/news/around/080801_cz_cs.htm Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele. Dostupný z: http://isap.vlada.cz EU Food Update. Dostupný z: http://www.hhlaw.com Ministerstvo průmyslu a obchodu: Národní chráněné zeměpisné označení České pivo. Dostupný z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/srpen-2008/narodni-zemepisne-oznaceni-ceskepivo/1001744/49739/ Ministerstvo průmyslu a obchodu: Národní chráněné zeměpisné označení České pivo. Dostupný z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/srpen-2008/narodni-zemepisne-oznaceni-ceskepivo/1001744/49739/ Politika kvality – označování zemědělských www.mze.cz/attachments/8.12.2008_WSLAST.doc

výrobků

a

potravin,

Dostupný

z:

VORLÍČEK, P.: České pivo je jen naše. Dostupný z: http://www.mze.cz/Index.aspx?ids=3082&ch=270&typ=1&val=41684 VORLÍČEK, P.: „ČR může brzy začít psát „České pivo“ velkým písmenem“. Dostupný z: http://www.mze.cz/Index.aspx?ids=3082&ch=270&typ=1&val=39915 Tisková zpráva Ministerstva zemědělství, Gandalovič: v sázce je budoucnost českého vinařství. Dostupný z http://www.mze.cz/Index.aspx?ch=288&typ=1&val=39293&ids=0&katId=2930 Judikatura: Rozhodnutí Soudního dvora ze dne 26. října 2000 ve věci C-447/98 P Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. října 2005 ve věci C-465/02 a C-466/02 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. března ve věci1999 C-289/96 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. března 1999 ve věci C-293/96 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. března 1999ve věci C-299/96 Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 4. března 1999 ve věci C-87/97 Rozsudek Evropského soudního dvora ze 7. ledna 2004 ve věci C-100/02

62

8.

Abstract Aim of this diploma thesis is to analyze legal provisions and practical issues of

geographical indications of goods in the EU with special focus on situation in Czech Republic in both theoretical and practical aspects. It can be stated that this aim was successfully achieved. In third chapter of this thesis an overall characteristics and essentials of geographical indicating of goods including its traditions, forms, history, economical specifics and current state of protection in global measure is described. Author defines the term of geographical indication and analyses briefly single parts of this process – particulary links between selected geographical area and the final product, its producer and human activity involved in facilitating product with significant geographical origin. It can be stated that geographical indication of goods has its ireplaceable position in industrial property rights with benefits granted both to its producers and consumeres. Legitimity of existance of geographical indications is not based on quantity of registered products but on quality of such products registered. Thus they can not be fully replaced by trademarks. Position of Europe and European Union is also mentioned in above described characteristics. Next chapter deals with geographical indication of goods on community (EC) level. Geographical indication as such is a part of common agricultural policy which leads to certain conclusions about its recent forms of protection. Role of common agricultural policy in forming the shape of protection is analyzed here, as well as its recent changes that led EU officials to renew the legislation and brought many changes to geographical indications law in the EU. Conclusion made is that nowadays geogaphical indications are fully integrated into the quality policy of EU. Link between EC levels provided mainly by Council Regulation 510/2006/EC and Czech national legislation is analyzed further with conclusion that change of proceedings of registration of geographical indications and bringing them to national level due to recent reforms was a good choice in optimalizing the registration proceedins. Aspects of existence of two separate cathegories – protected geographical indications and protected designations of origin are also discussed. Conclusion made is that they resist mainly because of habit and tradition considering the fact that level of protection is the same in both cases and that general public and consumers have a little notion in distinguishing between them. In this chapter bilateral agreement and their role in geographical indications is discussed. Their importance is undisputed mainly because of importance as an international trade instrument. In third part of this thesis, its fifth chapter, practical issues of geographical indications in the EU is discussed, mainly those that are significant for EU law and those that have been somehow considered by ECJ in its rulings. The issue of „generic terms“ is discussed

63

and the issue of relation between trade marks and geographical indications as well. Concerning „generic terms“ a conclusion is made that this issue has been discussed and ruled sufficiently in the EU, which statement is supported with analysis of famous „Feta“ case and rules for further decisions on a questions whether a geographical indication became generic or not are set properly. It is also discussed in this chapter that the potential of a geographical indication becoming generic is very low nowadays, mainly because of the activities of Member States in last 15 years. Relation between trademarks and geographical indications is issue governing this area for a significant time period. In part of this chapter that deals with this relation decisions of ECJ on relation between trademark Cambozola and protected designation of orogin Gorgonzola is discussed, mainly the argumentation of Italian claimant and of ECJ. Next case discussed in this part of chapter is conflict of trademark „GERRI“ and geographical indication „KERRY Spring“ with similar approach. Author has the opinion that differences between both forms of protection are of such significance that in Europen measure it is always nescessary to concern all the possible circumstances concerned even if they have no direct link with European Union or it Member States to reach reasonable decision which is conform with relevant ECJ rulings and the fact that this responsibility lays on national courts. In this chapter the situation of Czech registered geographical indications or designations of origin is discussed. Author states that approx. 90% of both types o geographical indications registered within the EU by the Czech Republic are not effective marketing and sale instrument. Mainly because of the fact that their renown is low compared to other „old“ Member States registered indications. Protected geographical indication „Czech beer“ registered in October 2008 is also analyzed with its possibilities of overthrowing this negative fact. Author thinks that unlike most of registered indications „Czech beer“ has the possibility of becoming a useful marketing and sale instrument on the Community market. Mainly because of the fact that Czech beer already has a significant reputation amongst consumers all around Europe. Standardisation of making process might also lead to rise of already high quality of Czech beer products. Despite this fact we will see in some time if protected geographical indication „Czech beer“ is useful tool or if it was just used to beat local Czech competition. Last chapter resumes all goals and achievements of this diploma thesis as described above. In this part of diploma thesis author proposes the idea that EU will see a significant changes in geographical indicating of goods, mainly originating in the socalled „Green Book“ of the European Comission discussing the issues of policy of quality, because geographical indications of goods always reflected the changes in EU policies.

64