MASARYKOVA UNIVERZITA. Etický kodex v ošetřovatelství a jeho dodržování v praxi

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Etický kodex v ošetřovatelství a jeho dodržování v praxi Bakalářská práce

Brno 2016

Vypracovala:

Vedoucí práce:

Lucie Drápelová

Mgr. Slavomír Lesňák, PhD.

Anotace Bakalářská práce s názvem „Etický kodex v ošetřovatelství a jeho dodržování v praxi“ se věnuje problematice dodržování vybraných etických kodexů v ošetřovatelství v praxi. Práce je zaměřena na názory pacientů a zdravotních sester na danou problematiku a zabývá se etickými kodexy: Etický kodex Práva pacientů, Etický kodex ICN a Etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě. Bakalářská práce se skládá ze dvou částí: teoretické a empirické. Teoretická část se věnuje pojmům: etika, etika v ošetřovatelství, etický kodex a ošetřovatelství. Pozornost je zaměřena především na popis etických kodexů, popis vybraných oblastí etických kodexů. Také se zabývá osobností zdravotní sestry, pacienta a jejich vzájemnou interakcí. Empirická část obsahuje (kromě předvýzkumu) samotné výzkumné šetření, které probíhalo v nemocnici v Novém Městě na Moravě formou kvalitativní metody polostrukturovaného rozhovoru se čtyřmi pacienty a čtyřmi zdravotními sestrami. Před samotným šetřením byla provedena pilotní studie zkoumající vhodnost

zvolené

metody. Výzkum

je

zaměřen

pouze

na

názory

hospitalizovaných pacientů chirurgických oborů a sestry, které tam pracují. Rozhovory s konkrétními respondenty jsou následně analyzovány.

Klíčová slova etika, etický kodex, ošetřovatelství, zdravotní sestra, pacient, práva pacienta, etický kodex sester, Nemocnice Nové Město na Moravě, chirurgické oddělení

Annotation The Bachelor´s thesis called “Code of Ethics in Nursing and its Observance in Practice“ deals with the topic of observance of selected codes of ethics in nursing in practice. The work focuses on the opinions of patients and nurses on the given issue and deals with codes of ethics: Code of Ethics and Patients’

Rights, Code of Ethics ICN and Code of Ethics of the hospital: Nemocnice Nové Město na Moravě. The Bachelor´s thesis consists of two parts: theoretical and empirical. The theoretical part deals with terms such as: Ethics, Nursing Ethics, Code of Ethics and Nursing. Attention is focused especially on a description of codes of ethics and a description of selected areas from codes of ethics. It also deals with the personality of nurses, patients and their mutual interactions. The empirical part besides a pilot study consists of a research survey which took place at the hospital in Nové Město na Moravě in the form of qualitative methods of a semi structured interview with four patients and four nurses. A pilot study was conducted before the research survey to see whether the selected method is suitable for the survey. The research focuses only on the opinions of inpatients from the Surgery department and of nurses who work at this department. Interviews with specific respondents are subsequently analysed.

Key words Ethics, Code of Ethics, Nursing, Nurse, Patient, Patients´ Rights, Code of Ethics for Nurses, Hospital Nemocnice Nové Město na Moravě, Surgery department

Prohlášení „Prohlašuji,

že

jsem

závěrečnou

bakalářskou

práci

vypracovala

samostatně, s využitím pouze citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“ V Brně dne Podpis autora práce: ……………………..

Poděkování Děkuji panu Mgr. Slavomíru Lesňákovi, PhD. za odborné vedení mé práce. Ráda bych poděkovala i pacientům a zdravotním sestrám, kteří se účastnili výzkumného šetření a také své rodině za podporu, pochopení a důvěru.

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 8 Teoretická část ...................................................................................................... 10 1.1. 1.1.1. 1.1.2. 1.1.3.

1.2. 1.2.1. 1.2.2. 1.2.3.

1.3.

Etika ........................................................................................................ 10 Profesní etika ........................................................................................................... 13 Bioetika .................................................................................................................... 16 Historie etiky ........................................................................................................... 17

Etika v ošetřovatelství .............................................................................. 21 Zdroje ošetřovatelské etiky ..................................................................................... 22 Představitelka moderního ošetřovatelství .............................................................. 23 Aspekty etického jednání zdravotních sester .......................................................... 24

Etický kodex ............................................................................................. 25

1.3.1. Etický kodex v ošetřovatelství ................................................................................. 26 1.3.1.1. Etický kodex sester ........................................................................................ 28 1.3.1.2. Etický kodex Práva pacientů .......................................................................... 29 1.3.1.3. Etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě ......................................... 31 1.3.2. Porušení etického kodexu / sankce ......................................................................... 32

1.4.

Ošetřovatelství ........................................................................................ 34

1.4.1. Ošetřující personál a pacient ................................................................................... 35 1.4.1.1. Lékař .............................................................................................................. 35 1.4.1.2. Zdravotní sestra ............................................................................................. 36 1.4.1.3. Pacient ........................................................................................................... 36 1.4.2. Vztah zdravotní sestra - pacient .............................................................................. 37 1.4.3. Vybrané aspekty etického kodexu v ošetřovatelství ............................................... 39 1.4.3.1. Právo na informace ........................................................................................ 39 1.4.3.2. Informovaný souhlas...................................................................................... 40 1.4.3.3. Povinnost mlčenlivosti ................................................................................... 41

2.

Empirická část .............................................................................................. 42 2.1. 2.1.1. 2.1.2. 2.1.2. 2.1.3. 2.1.4.

2.2. 2.2.1.

2.3.

Výzkum.................................................................................................... 42 Předvýzkum ............................................................................................................. 43 Výzkumný cíl ............................................................................................................ 44 Výzkumná otázka..................................................................................................... 45 Výzkumný vzorek ..................................................................................................... 45 Výzkumné pracoviště .............................................................................................. 46

Metodika ................................................................................................. 47 Charakteristika položek v rozhovoru ....................................................................... 48

Analýza dat .............................................................................................. 52

2.3.1. 2.3.2. 2.3.3. 2.3.4. 2.3.5. 2.3.6. 2.3.7. 2.3.8. 2.3.9. 2.3.10. 2.3.11.

2.4.

Celoživotní vzdělávání sester .................................................................................. 53 Etický kodex ............................................................................................................. 54 Osobní přístup lékaře a ošetřujícího personálu....................................................... 56 Důstojnost ............................................................................................................... 57 Právo na informace ................................................................................................. 58 Informovaný souhlas ............................................................................................... 59 Práva pacientů a práva zdravotníků ........................................................................ 60 Povinnost mlčenlivosti............................................................................................. 61 Právo na soukromí ................................................................................................... 62 Kontakt s rodinou ............................................................................................... 63 Největší problémy v souvislosti s dodržováním etických kodexů ....................... 63

Diskuze .................................................................................................... 65

Závěr ..................................................................................................................... 68 Literatura .............................................................................................................. 71 Přílohy .................................................................................................................. 76

Úvod „Odchází-li pacient nespokojen, hovoří o tom v průměru s dvanácti dalšími lidmi. Je-li spokojen, nemluví o tom s nikým.“ Radkin Honzák Každý jedinec prochází během svého života morálním vývojem. Na stanovení morálních zásad má vliv především prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. Jelikož od narození vyrůstám v rodině zdravotníků, jsem touto profesí do značné míry ovlivněna. Rozhodla jsem se tedy spojit tématiku ošetřovatelství s etikou, která mě během studia na vysoké škole zaujala. Název mé bakalářské práce je Etický kodex v ošetřovatelství a jeho dodržování v praxi. Každý z nás, aniž bychom si to někdy uvědomovali, je v průběhu života v kontaktu se zdravotníky. Potkáváme se

s nimi v rámci periodických

preventivních prohlídek, které se prolínají od narození až do dospělosti. Považuji za důležité toto téma řešit, protože každý z nás se může v budoucnu ocitnout na nemocničním lůžku v roli pacienta. Chování sester se nás tedy bude přímo dotýkat. Domnívám se, že je nutné ověřit, zdali je etický kodex opravdu živým dokumentem a splňuje svoji funkci. Nároky na lékaře, ale hlavně na nelékařský zdravotnický personál, se v poslední době zvyšují. Dříve bylo úkolem zdravotníků pomáhat pacientovi v léčbě nemoci, zmírnit jeho utrpení. Nyní je jejich úkolem mnohem komplexnější činnost. Sestry jsou nejenom ošetřujícími subjekty, ale měly by pacientovi naslouchat. Jsou v neustálém kontaktu s nemocnými, které určitým způsobem i vzdělávají – edukují; očekává se od nich aktivní, empatický přístup. Mají několik rolí a realizují je v primární, sekundární i terciální péči. Už se ale nepoukazuje na fakt, že zdravotní sestry jsou také pouze lidé a na vykonávání těchto činností nemají často dostatečný časový prostor ani sílu. K léčení pacienta se nyní navíc přistupuje z holistického hlediska. Již není dostatečné zaměřit se pouze na jednu část ošetřovatelského procesu, pacienta uzdravit. Nemocný potřebuje povzbudit, utěšit, být informován o všech úkonech, které ho čekají, měl by mít možnost rozhodnout se, zdali určitý zákrok chce nebo

8

nechce podniknout. Může si vybrat z různých typů léčby a má také právo být obeznámen s tím, jaká rizika s sebou určitá terapie nese. Zdravotní sestry se po etické stránce řídí etickým kodexem, který upravuje rámec jejich etického chování. Hlavní roli v mé práci hrají etické kodexy v ošetřovatelství. Přitom jsem svoji pozornost zaměřila především na etický kodex sester ICN (Mezinárodní rada sester), etický kodex Práva pacientů a etický kodex Nemocnice v Novém Městě na Moravě. Ve své práci se soustředím na práci zdravotních sester na chirurgických odděleních Nemocnice v Novém Městě na Moravě. Cílem mé práce je zmapovat, zdali se vybrané oblasti etických kodexů v ošetřovatelství dodržují. Záměrně jsem využila rozhovorů s pacienty i se zdravotními sestrami, aby došlo ke střetu jejich názorů a pohled na tuto problematiku nebyl pouze jednostranný. Dalším cílem práce je zjistit v čem vnímají sestry překážky v naplňování etických kodexů. Svoji práci zaměřuji na určité aspekty etického kodexu: etický kodex obecně, informovaný souhlas, informace, povinnost mlčenlivosti. Bakalářská práce je rozdělená na dvě části: teoretickou a empirickou. Teoretická část je členěna do čtyř kapitol, které se zabývají etikou, etikou v ošetřovatelství, etickým kodexem a ošetřovatelstvím. Praktická

část

je

zaměřena

na

výzkum.

Prostřednictvím

polostrukturovaného rozhovoru s respondenty jsem zjišťovala, jaké oblasti etického kodexu se dle pacientů a sester dodržují a jaké ne. Vzhledem k tomu, že je moje bakalářská práce zaměřena na práci zdravotních sester na chirurgických odděleních, zahrnuje teoretická i praktická část mé práce převážně informace o těchto zdravotních sestrách. Dosud se nevymezilo označení profese zdravotní sestry pro osoby mužského pohlaví, v mé práci jsou tedy všichni souhrnně označováni jako zdravotní sestry.

9

Teoretická část 1.1.

Etika

Úvod kapitoly obsahuje obecné informace o etice jako filozofické disciplíně: její definice, předmět a dělení. Následující podkapitoly se pak věnují historii etiky, etice profesní a bioetice. Etika, která by se jinými slovy mohla též nazývat vědou o morálce: je věda, která „zkoumá, proč se člověk chová tak či onak, je filozofickou vědou o správném způsobu života, vychází z racionálních přístupů a snaží se nalézt, popřípadě zdůvodnit společné a obecné základy, na nichž morálka stojí“1. Etika zkoumá, jaké chování je morální či nemorální, dobré či špatné. Etika představuje soubor norem, pravidel a hodnot, která jsou přijímána obecně společností. Jedná se o formální souhrn norem, který by měl sloužit člověku k tomu, aby se byl schopen orientovat v tom, jaké chování je společností přijatelné a jaké nikoli. Měl by být schopen odlišit dobré od zlého. Morálka je předmětem zkoumání etiky: představuje určité záměry, motivy, souhrn hodnot, podle nichž se člověk chová. Na vytváření a formování mravních norem člověka se však podílí i jeho rodina, přátelé, učitelé, média nebo náboženství. V případě etiky je cílem dobro o sobě samém, přičemž morálka směřuje k dobru, na kterém se shodla společnost. Primárně však odpovídá hodnotám, kterými je vázán jedinec osobně. Naše morální jednání musí být ve shodě s naším svědomím.2 V praxi to znamená, že každý člověk má své zásady, své hodnoty a co je pro někoho přijatelné, nemusí být přijatelné pro ostatní. Hodně se hovoří například o eutanázii a interrupci. Prostřednictvím etiky můžeme dojít k závěru, že vzhledem k vysokému počtu věřících v určité zemi jsou tyto praktiky společensky absolutně nepřijatelné, ovšem pro některé jednotlivce mohou být morálně přijatelné. Záleží tedy na mnoha faktorech, které formují etické chování: například náboženství či kultura, která „je propracované, sdílené a předávané chápání hodnot, životního

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 12. BUŽGOVÁ, Radka. Etika ve zdravotnictví [online]. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013, s. 11. 1 2

10

stylu, přesvědčení určité osoby nebo skupiny osob.“3 Všechny kultury světa mají svoje etické normy a stejně tak i v rámci různých firem, institucí, rodin existují etické zásady, podle kterých se určitá skupina lidí chová. V mnoha zemích se musí kultuře podřídit celý systém (například i v rámci zdravotnictví). Všude tam, kde spolu lidé přicházejí do vzájemných interakcí, je nutné řídit se podle určitého kódu chování. V rámci ošetřovatelství je to pak právě morálka, která představuje „reálné mravní vztahy lidí, … vztahy mezi jednotlivci, mezi jednotlivcem a skupinou a také vztahy k sobě samému.“4 Existují různé druhy morálky jako například morálka hedonistická, kdy je člověk ovládán slastí; morálka eudaimonistická, kdy jsou pohnutky člověka ovlivněny jeho touhou po blaženosti nebo v neposlední řadě morálka utilitaristická, kdy člověka jistým způsobem ovlivňuje užitek (užitek ve smyslu prospěchu pro společnost, ne pro samotného jedince).5 Vždy záleží na tom, co přesně člověka motivuje k tomu, aby se choval určitým způsobem. Původ našich pohnutek, rozhodnutí, zkoumá etika. Kromě morálky pak etika rozebírá termíny jako dobro, zlo, svoboda, spravedlnost nebo právo, přičemž jejich vymezení je z pohledu jednotlivce a jeho morálky relativní. Existuje mnoho typů rozdělení samotné etiky. Etiku můžeme dělit na deskriptivní, normativní, aplikovanou či metaetiku. Funkcí deskriptivní rozumíme popis a srovnávání různých mravních rozhodnutí určité skupiny lidí, společnosti. Nejsou vynášeny žádné soudy, je pouze popisována realita. Etika je popisovaná taková, jaká je. Naproti tomu v rámci normativní etiky už jsou vyvozovány určité normy. Normativní etika vytyčuje hranice toho, jaká by etika měla být. Tento typ etiky zkoumá, jaké hodnoty ovlivňují mravní rozhodnutí člověka. Prostřednictvím normativního typu etiky dostáváme představu o tom, jak se chovat. Podřazeným

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 12. Tamtéž, s. 12. 5 VYSOKÁ ŠKOLA EVROPSKÝCH A REGIONÁLNÍCH STUDIÍ. Etika v sociální práci: K naplnění předpokladů pro výkon činnosti v sociálních službách [online]. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 3 4

11

typem normativní etiky je například etika deontologická, což je koncepce zakládající se na povinnosti, klademe si otázku: Co bychom měli dělat?6 Právě deontologie – tedy nauka zakládající se na povinnosti, je v případě ošetřovatelství a obecně zdravotnictví důležitá. Již první etický kodex, tzv. Hippokratova přísaha, byl formován deontologicky a byly tak jasně dány povinnosti, jež lékař má vůči svým pacientům a potažmo i kolegům.7 Dalším typem normativní etiky je etika ctnosti, což je koncepce, jež vyzdvihuje ctnosti (vlastnosti) člověka; ukazuje, jaké by tyto vlastnosti měly být. Například jaké ctnosti by měli mít lékaři a zdravotní sestry, aby mohli vykonávat svoje povolání.8 Aplikovaná etika je typ, který lze považovat za ten nejdůležitější. Zkoumá různé etické problémy, které v dnešní době souvisí především s oblastmi etiky života a smrti, bioetiky či lékařské etiky. Úkolem etiky je zaměřit se na rozhodnutí, která byla učiněna; na jakých základech a teoriích bylo rozhodnutí založeno. Posledním typem etiky je metaetika, která zkoumá samotný jazyk morálky a prožila největší boom ve 20. století.9 „Metaetika představovala zoufalou snahu zjistit, co lidé svými výroky míní.“10 Úkolem je také zkoumání významu mravních soudů, zabývá se tím, co znamenají určité etické termíny. Například pojmy jako spravedlnost, zlo nebo dobro.11 V podstatě nám pomáhá rozšifrovat jazyk morálky a přijít na to, co stojí za výroky, které říkáme. Zabýváme se tím, co vlastně znamená, když říkáme, že je něco morálně správné či nesprávné, dobré či špatné. Mimo jiné rozdělujeme etiku i na autonomní a heteronomní, kde záleží na tom, odkud plynou etické zásady: - autonomní typ - zdali jsou dány člověkem (potažmo společností),

THOMPSON, Mel. Přehled etiky [online]. 1. vyd. Praha: Portál, 2004, s. 11-12. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Informovaný souhlas: proč a jak?. 1. vyd. Praha: Galén, 2007, s. 21. 8 HEŘMANOVÁ, Jana. Etika v ošetřovatelské praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 40. 9 THOMPSON, Mel. Přehled etiky [online]. 1. vyd. Praha: Portál, 2004, s. 12. 10 Tamtéž, s. 12. 11 Tamtéž, s. 12. 6 7

12

- heteronomní typ - zásady našeho mravního jednání jsou odvozeny od nějaké vyšší autority. Mravní zásady jsou v případě heteronomního typu dány například Bohem, v rámci křesťanství pak například Desaterem přikázání.12 Pojem etika pochází z řeckého slova ethos. Existují tři jazykové roviny, z nichž můžeme na původ pojmů spojovaných s etikou nahlížet: řecký, latinský a slovanský pohled. Řecké slovo ethos pravděpodobně vzniklo z místa, jež bylo vyhrazeno na pastvu. Nyní se na ethos pohlíží spíše jako na způsob vymezení jednání člověka, jeho postoje a smýšlení. Latinský základ má slovo mos, které představuje morálku. „Znamenalo původně vůli, označovalo především vůli uloženou člověku bohy nebo panovníky, tedy předpisy a zákony, a pak tradiční mravy a obyčeje (mores).“13 Postupem času se pak význam slova mění a je chápán spíše jako osobní způsob života člověka. Mrav pak pochází ze staročeského slova nrav, které pochází z ruského slovesa: „nraviťsja“, což znamená líbit se. Mrav pasován na něco, co se líbí většině, co většina považuje za vhodné a přijatelné.14

1.1.1. Profesní etika Profesní etika je druh aplikované etiky, který je zaměřen na zkoumání etických problémů nebo zkoumání různých situací v rámci určitého oboru: například právo, management, lékařství,

policie nebo v tomto případě

ošetřovatelství.15 V rámci profesní etiky upravuje etické chování většinou etický kodex. Téměř každá profese má svůj etický kodex. Typické je to především pro obory, kde se pracuje s lidmi; tedy tam, kde spolu lidé přichází do kontaktu. Je tak vhodné jejich vztah jistým způsobem usměrňovat. Etický kodex pomáhá zaměstnancům zorientovat se v tom, co je správné a jakým způsobem by se měli na svém pracovišti chovat.

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 14. Tamtéž, s. 14. 14 Tamtéž, s. 14. 15 Tamtéž, s. 14. 12 13

13

Sestry se ve své profesi nestarají pouze o pacienta jako jednotlivce, nýbrž poskytují pomoc i jeho rodině. „Při procesu podporování zdraví, prevence, obnovy zdraví a zmírnění utrpení může sestra někdy cítit etický konflikt.“16 Znalost etiky může sestře pomoci vyřešit jistá dilemata. Sestra by měla především konat tak, aby podporovala zdraví pacienta či rodiny a zabraňovala jeho poškozování.17 Dále upravuje etické zásady, jimiž by se měla řídit. V rámci ošetřovatelství existuje mnoho etických kodexů, kterým se podrobněji věnuje kapitola č. 1.3.1. Nabízí se otázka, zdali má zdravotní sestra nějakou možnost autonomie v rámci své profese. Vzhledem k tomu, že jsou na sestry kladeny vyšší nároky v oblasti celoživotního vzdělávání, rozšiřují se jejich vědomosti a dovednosti. Sestry samy požadují větší autonomii spojenou nejenom s tím, že budou moci o určitých věcech samostatně rozhodovat, ale zároveň jsou ochotny přijmout odpovědnost, která se s touto možností pojí. V posledních letech se mění pohled na jejich profesi a sestra získává větší možnost autonomie i z důvodu zvyšující se prestiže jejího povolání.18 Změny v ošetřovatelství jsou reflektovány v kapitolách 1.3. a 1.4. „Povolání sestry je registrované, ošetřené profesními a technickými standardy a etickými normami, což je důležitý aspekt profesní autonomie.“19 Sestra by měla být schopna určit, kde končí autonomie pacienta a kde, popřípadě kdy, začíná ta její. Pochopení těchto hranic, vztahů, podmiňují její zkušenosti, znalosti a dovednosti.20 Mimo to, že jsou vytvářeny různé etické kodexy, které upravují etické chování sester, by měly mít také povědomí o právech pacientů a o svých kompetencích. Ty jsou v posledních letech podrobně specifikované. Sestra má být schopna se sama rozhodnout, vědět, zdali je nemocný určité činnosti schopen či nikoli. Vzhledem k tomu, že s ním přichází v rámci ošetřujícího týmu do kontaktu

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 39. Tamtéž, s. 39. 18 VÉVODA, Jiří. Motivace sester a pracovní spokojenost ve zdravotnictví. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013, s. 25. 19 HALMO, Renata. Sebepéče v ošetřovatelské praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014, s. 22. 20 Tamtéž, s. 22. 16 17

14

nejčastěji, má adekvátní množství informací. Na jejich základě je pak schopna poskytovat kvalitní ošetřovatelskou péči.21 V určitém slova smyslu je stále zdravotní sestra, tedy nelékařský pracovník, závislá na lékaři. Lékař i zdravotní sestra mají v rámci svých profesí určité kompetence. Sestra také zastává funkci ochránce pacienta v případech, kdy je ohroženo zdraví pacienta lékařem.22 Tato práce je zaměřena na etiku v ošetřovatelství, která je sama o sobě typem profesní etiky, vychází však z jiné disciplíny. Na vrcholu hierarchie stojí bioetika, která není primárně zaměřená na určitou profesi. Veřejností je ovšem často spojována s lékařskou nebo zdravotnickou problematikou. Bioetika řeší problémy jak v oblasti lékařské praxe, tak i ve výzkumu. Z ní pak vychází lékařská etika, která je někdy ztotožňována s pojmem bioetika. Tyto oblasti jsou však odlišné. Lékařská etika je profesní etikou. Z tohoto typu pak vychází zdravotnická etika a ta se zabývá problémy v rámci zdravotnictví. Zahrnuje i výše jmenovanou etiku ošetřovatelství, která se zabývá problémy v ošetřovatelství.23

BEŇADIKOVÁ, Daniela. Sestra jako poskytovatelka ošetřovatelské péče a její postavení ve zdravotnickém týmu. Tatiana Rapčíková. Sestra [online]. 2009, 2009(12). 22 PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, s. 478 480. 23 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002, s. 15 - 16. 21

15

1.1.2. Bioetika Tato práce je zaměřena na konkrétní profesní problémy v širším kontextu bioetiky. Tato podkapitola vysvětluje, co bioetika je. Pojem bioetika pochází od Van Pottera, jež ho použil v roce 1971.24 V minulosti se tento termín používal v přímé souvislosti s etikou lékařskou. Bioetika představovala její zkrácený výraz. Dnes je však tento termín nadřazen lékařské etice a tyto pojmy bychom od sebe měli odlišovat. Základ má v latinském slově bios, jež znamená život a ve slově etika, kterou často ztotožňujeme se slovem mravnost.25 Na definici bioetiky se ale odborníci neshodnou: Helena Haškovcová ve své knize popisuje bioetiku jako disciplínu, jež se zaobírá etickými problémy spojenými nejenom s lékařskou praxí, nýbrž i s etickými problémy vyskytujícími se ve výzkumu. Bioetika se zaměřuje kromě lékařství i na obory jako biologie, biofyzika, chemie či farmacie. Už ze samotného pojmu bioetika můžeme vyvodit, že život hraje velmi důležitou roli v této disciplíně. V nejširším vymezení by tento pojem zahrnoval veškeré etické problémy, které se pojí se samotným životem na zemi.26 Petr Jemelka se snaží poukázat na problém s nahlížením na bioetiku pouze jako na disciplínu, jež se zabývá problémy ve sféře lékařství. V případě, že se zaměříme na etické problémy spojené celkově se životem na zemi, musíme samozřejmě zohledňovat i problémy environmentální etiky. Ta se podrobněji zabývá morálními aspekty vztahu mezi lidmi a nelidskými organismy, jež na zemi žijí. V dnešní době se objevuje mnoho etických problémů spojených s rozmachem technologie, díky níž má nyní lidstvo možnosti, o kterých se jim dříve ani nesnilo. Pokrok má ovšem dvě strany mince a řeší se například, zdali je interrupce, eutanázie či umělé oplodnění po etické stránce v pořádku. Nebo jak vymezit počátek a konec života.27

24

MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, s. 16. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 1. vyd. Praha: Galén, 1994, s. 12. 26 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002, s. 15. 27 JEMELKA, Petr. Kapitoly z aplikovanej etiky. 1. vyd. Prešov: Michal Vaško, 2012, s. 9-10, 51, 53, 60, 64. 25

16

1.1.3. Historie etiky Tato podkapitola je zaměřena na historii etiky v souvislosti s lékařskou, potažmo ošetřovatelskou etikou. Kapitola stručně zmiňuje první etické dokumenty, kodexy: Chammurapiho zákoník a Hippokratovu přísahu. Zároveň se kapitola věnuje filozofům jako je Sokrates, Aristoteles, Akvinský, More, Hume a Kant. Prvním dokumentem, jež se týkal lékařské etiky, je tzv. Chammurapiho zákoník, jenž pochází přibližně z 18. století před naším letopočtem. Tento zákoník byl závazný především pro lékaře v Babylonské říši.28 Etika na evropském kontinentu má svoje kořeny již v předsokratovském období. V období 6. – 4. století před naším letopočtem etika, stejně tak i filozofie, nebyly nazývány jmény, pod kterými je známe nyní. Etikou se tehdy zabývali filozofové. Avšak pouze okrajově, zajímalo je „hľadanie analógie medzi životom kozmu a životom človeka “29. Etika tehdy fungovala jako součást filozofie, jako její podřazená složka. Dalším podstatným dokumentem v oblasti lékařské etiky je Hippokratova přísaha, jež vznikla přibližně kolem roku 400 před naším letopočtem.30 Ve starověku se dále medicínskou etikou zabývali například myslitelé Sokrates a Aristoteles. Filozof Sokrates (469 před n. l. – 399 před n. l.), který, ačkoli nenapsal žádný spis, je považován za zakladatele etického zkoumání. Jeho myšlenek se nám dostává z děl jeho žáka Platona. Sokrates se zabývá na poli etiky především tím, jak se má člověk chovat, aby dosáhl štěstí, blaženosti (eudaimonia). Člověk by se měl, jako individuální bytost, raději starat o svoji duši než o tělo, bohatství nebo slávu. Sokrates je prvním filosofem, který se orientuje pouze na etiku, protože ji vnímá jako prostředek k vyvarování se strachu ze smrti, prostředek k pochopení toho, co je dobré a špatné.31 Jestliže Sokrata považujeme za zakladatele etického zkoumání, tak Aristoteles je považován za systematizátora etiky. Aristoteles ze Stageiry (384 – KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 27. SUVÁK, V. Etické myslenie v predsokratovskom období. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 26. 30 KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 27. 31 SUVÁK, V. Etické myslenie v období klasickej gréckej filozofie. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 45 – 51. 28 29

17

322 před naším letopočtem) je tou nejdůležitější postavou historie etiky právě proto, že položil její základy. Právě Platonův žák začal používat termín etika. Aristoteles navštěvoval Platonovu školu Akadémia dvacet let, než si po Platonově smrti založil svoji vlastní, Lykeion. Byl vychovatelem Alexandra Makedonského a napsal dva významné etické spisy: Etika Nikomachova a Etika Eudémova. Z nich první je často využívaným zdrojem jeho myšlenek. Etika v podání Aristotela je především zaměřená na podstatu a cíle lidského konání.32 Cílem práce lékaře či jiného zdravotnického pracovníka, by mělo být pacientovo uzdravení. Měl by se brát zřetel i na to, jak ošetřující personál s pacienty jedná. Tuto problematiku v podstatě Aristoteles rozpracovává v rámci rozdělení tří lidských činností: teoretická, tvořivá a praktická. Poukazuje na to, že je důležité poznat svět kolem sebe, poznat samotnou etiku. Toto je činnost teoretická neboli poznávací. Ta není součástí výbavy každého člověka, každý z nás si musí tuto disciplínu osvojit. Pro činnost tvořivou platí, že netvoříme věci pro samotnou činnost, nýbrž pro výsledný výrobek. Cesta k cíli není tak důležitá, jako samotný cíl naší činnosti.33 „Zdravie je účelom lékarstva, tak jako je loď účelom lodiarstva.“34 Třetí činností je činnost praktická, jenž se projevuje naším jednáním. Měli bychom jednat tak, aby naše jednání bylo cílem samo o sobě. Je tou nejdůležitější činností z pohledu etiky, jelikož se v rámci etiky orientujeme převážně právě na jednání člověka.35 V dnešní době už se ovšem odhlíží od jeho pohledu na to, jaký by měl člověk být. Řeší se spíše to, jak by se měl správně chovat, což upravují například etické normy a kodexy, které jsou předmětem následujících kapitol. V období středověku byl nejdůležitějším myslitelem Tomáš Akvinský (1225 – 1274), jenž pokřesťanštil Aristotela. Pro toto období je typický především SUVÁK, V. Etické myslenie v období klasickej gréckej filozofie. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 69 – 72. 33 HEŘMANOVÁ, Jana. Etika v ošetřovatelské praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 15. 34 SUVÁK, V. Etické myslenie v období klasickej gréckej filozofie. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 72. 35 HEŘMANOVÁ, Jana. Etika v ošetřovatelské praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 16. 32

18

rozpuk křesťanství a s tím se pojí víra lidí v Boha, v jeho všemocnost. Vzniká křesťanská etika, která ukazuje, jak by měl člověk žít, co je správné. Tomáš Akvinský se podrobněji věnoval ctnostem jako víra, naděje či láska, které lidé dostali darem od Boha.36 Židovsko-křesťanská tradice jako zdroj ošetřovatelské etiky je dále rozpracována v kapitole 1.2.1. Z období novověku stojí za zmínku anglický myslitel Thomas More (1477 – 1535), jenž v rámci svého nejznámější díla Utopie zdůrazňoval, že se mají lidé starat o svoje zdraví, pečovat však nejenom o tělo, ale také o svoji duši. Především si ale lidé mají vážit toho co mají a mít úctu k lidské důstojnosti, jenž je důležitým bodem užívaných etických kodexů v ošetřovatelství dnešní doby.37 Dalším myslitelem novověku je například David Hume (1711 – 1776), jenž přispěl se svojí empiristickou etikou. „Každé lidské konání je určené smyslovými efekty, sklony a city.“38 Hume považoval city za nadřazené rozumu. Mimo jiné rozvíjel i myšlenku altruismu, kdy se domníval, že je velmi důležité, aby člověk byl ohleduplný a nemyslel tak jenom na svoje blaho, nýbrž na prospěch celé společnosti.39 Posledním myslitelem této kapitoly je Immanuel Kant (1724 – 1804), který napsal dílo Základy metafyziky mravů a popsal zde tři tzv. kategorické imperativy. První z nich se zaobírá myšlenkou, že by se člověk měl chovat tak, jak by chtěl, aby se chovali ostatní. Druhý imperativ poukazuje na zodpovědnost, kterou lidé jakožto svobodné, racionálně uvažující bytosti mají za své činy. Neměli bychom k dosažení cíle využít jiného člověka, protože mu tím pádem bereme právo se svobodně rozhodnout. Třetí imperativ pak slučuje předchozí dva imperativy a ukazuje, že by člověk měl konat tak, jak by jakýkoli člověk chtěl, aby se chovali všichni. Kant chtěl svým kategorickým imperativem poukázat na

HREHOVÁ, H. Etika v období stredoveku. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 144 - 146. 37 BOHUNICKÁ, L. Etické myslenie v období renesancie. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 158 - 160. 38 BILASOVÁ, V. Etika moral sense. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 266. 39 BILASOVÁ, V. Etika moral sense. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 263 – 269. 36

19

to, že by člověk měl být ohleduplný k druhým, respektovat to, že na světě není sám.40

MURÁNSKY, M. Kantova deontologická etika In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 345 – 350. 40

20

1.2.

Etika v ošetřovatelství

Tato kapitola se věnuje ošetřovatelské etice. Kapitola obsahuje informace o tom, jak ošetřovatelská etika vůbec vznikla, jaké jsou její zdroje, kdo je zakladatelkou moderního ošetřovatelství a v neposlední řadě se kapitola zabývá i tím, jaké jsou aspekty etického jednání sester. Ošetřovatelská etika dříve vycházela převážně z etiky lékařské, nyní, přibližně od poloviny 20. století fungují tyto dva typy profesní etiky paralelně vedle sebe a navzájem se doplňují. Role zdravotní sestry se během let výrazně změnila a bylo tedy nutné, aby se tomu přizpůsobil i vývoj etiky. Aby byl vhodně přizpůsoben sestře takového postavení. Nejdůležitější funkcí sestry je samozřejmě péče o pacienta. V rámci této funkce je nutné dodržovat jistý rámec etického chování, jak v oblasti zdraví, života, tak například i důvěry. Předmětem ošetřovatelské etiky je „vztah a postoje sestry-ošetřovatelky k pacientovi/klientovi. Projevuje se etickým chováním a komunikací verbální i neverbální“.41 Dále se také ošetřovatelská etika zaměřuje na vztah zdravotních sester s jejich spolupracovníky (zdravotními sestrami či doktory a doktorkami). Cílem ošetřovatelské etiky je především zlepšovat vztahy mezi pacienty a zdravotními sestrami nebo mezi doktory a sestrami.42 Je také důležité usilovat vhodným způsobem o „uspokojení terapeutických, psychických, sociálních, kulturních, duchovních potřeb pacientů a klientů, pomoci nalézt smysl osobní existence“.43 Pacient by měl být podporován ve všech oblastech a ošetřující pracovníci by se neměli zaměřovat pouze na zlepšení jeho fyzického stavu, nýbrž nahlížet i na jeho psychiku a emoční stav. K léčbě se přistupuje tzv. holistickým přístupem. Holismus pochází z řeckého slova holos, což znamená celek a ve spojení s ošetřovatelstvím tento přístup vyjadřuje potřebu na pacienta nahlížet jako na celek, jenž se skládá

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 22. Tamtéž, s. 22. 43 Tamtéž, s. 22. 41 42

21

z různých částí.44 Přičemž následně právě „soulad těchto částí je smyslem osobního růstu i terapie – léčby“45.

1.2.1. Zdroje ošetřovatelské etiky Původ novodobé ošetřovatelské etiky bychom mohli hledat ve třech různých zdrojích: Hippokratova přísaha, hippokratovská tradice a židovsko-křesťanská tradice.46 Lékařská etika, ze které vychází ošetřovatelská etika, je však mnohem starší a za jeden z jejích zdrojů bychom mohli označit i Chamurappiho zákoník. I přesto, že dosud není potvrzeno, zdali je dílo Corpus Hippocraticum dílem Hippokrata, můžeme si udělat představu o tom, jaká morální pravidla tento starořecký lékař uznával. Ačkoliv Hippokratova přísaha je primárně určena lékařům, je zdrojem také pro morální pravidla, podle kterých by se měly chovat i zdravotní sestry. Mezi nejvýznamnější body patří: zdravotníci by se měli chovat ke svým pacientům slušně, měli by v první řadě chtít pomoci pacientovi uzdravit se a mimo jiné přísaha zahrnuje i povinnost zachovat mlčenlivost. Na principech židovsko-křesťanské tradice stojí i současná morálka. Dle židovské tradice je důležité lpět na povinnosti člověka zachovat život a pečovat o zdraví.47 „Lékař je povinen přijít a zachraňovat postiženého bližního a provést jakýkoliv zásah, který považuje za důležitý na záchranu života pacienta, a to i tehdy, když jej pacient odmítá a dává přednost smrti.“48 Z křesťanského pohledu pak je důležitým prvkem Desatero přikázání a z tohoto zdroje vyplývá například to, že bychom měli pečovat o naše zdraví a zdraví našich blízkých, stejně tak jako bychom měli přebírat zodpovědnost nejenom za naše životy, ale opět i za životy lidí nám blízkých. Především je poukazováno na to, že člověk má hodnotu sám o sobě, nehledě na jeho vnější kvality.49

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 34 – 35. Tamtéž, s. 35. 46 ZVONÍKOVÁ, Alena. Základy posuzování invalidity. 1. vyd. Libuše Čeledová a Rostislav Čevela. Praha: Grada, 2010, s. 333. 47 KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 27 – 31. 48 Tamtéž, s. 30. 49 Tamtéž, s. 30 – 31. 44 45

22

1.2.2. Představitelka moderního ošetřovatelství Za

zakladatelku

moderního

ošetřovatelství

se

považuje

Florence

Nightingaleová (1820 – 1910). Tato Angličanka založila první moderní ošetřovatelskou školu a ve své knize vypracovala soupis etických zásad, podle kterých by měly ošetřovatelky přistupovat ke svým pacientům. V podstatě se jedná o první etický kodex určený pro zdravotní sestry, jejichž práci považovala za velmi důležitý faktor ve zlepšování péče o pacienty. Ošetřovatelství je podle Nightingaleové povolání pro ženy, které se jeho prostřednictvím mohou vzdělávat a realizovat. Díky tomu, že jsou ošetřovatelky dostatečně vzdělané, jsou pak schopny pomáhat tam, kde je potřeba a standard péče se rapidně zvyšuje.50 Nightingaleová se zaměřila na zlepšení péče v nemocnicích a aktivně bojovala za to, aby ošetřovatelství bylo považováno za „autonomní povolání“51. Ve své knize Notes on Nursing zmiňuje velké množství povinností, které by měla sestra plnit. „Ošetřovatelka musí být osobou, na kterou se lze úplně spolehnout, že v každém ohledu musí být důvěryhodná, spolehlivá a svědomitá, střídmá, počestná a také zbožná.“52 Ošetřovatelka je pro pacienta tím nejbližším článkem v procesu ošetřovatelské péče a je tedy důležité, aby mu pomáhala v mnoha ohledech. Jejím úkolem je tedy zajistit, aby se pacient měl během doby léčení dobře, musí o něj pečovat, pomoct mu, když potřebuje a v neposlední řadě i poskytnout pacientovi prostor k tomu se vyzpovídat.53

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 24. Tamtéž, s. 24. 52 Tamtéž, s. 24. 53 Tamtéž, s. 24 – 25. 50 51

23

1.2.3. Aspekty etického jednání zdravotních sester Etické jednání zdravotních sester ovlivňuje mnoho faktorů. V první řadě morální přesvědčení sester formuje jejich víra a jejich filozofické postoje. Vliv na ni ovšem mají i její charakterové vlastnosti. Dalším faktorem je samotné ošetřovatelství, jež se zvláště během posledních pár let mění. Role sestry se transformuje, již není pouze zodpovědná za ošetřovatelskou práci, nyní hraje také zároveň důležitou roli pro pacienta jako jeho opora, pomáhá mu nejenom po fyzické ale i psychické stránce. Samozřejmě se vyvíjí i samotné požadavky na zdravotní sestry po stránce etické. Na etický přístup zdravotních sester k pacientovi se v resortu ošetřovatelství v dnešní době klade velký důraz. Zdravotní sestra je samozřejmě do jisté míry ovlivněna i právním systémem, z něhož vychází zákonné normy, kterými se zdravotní sestry musí řídit. Zdravotní sestra by si měla být vědoma toho, jaké chování zákony akceptují a jaké nikoli. Některé etické normy jsou kodifikovány a nefungují tedy pouze jako mravní normy, ale jsou právně postihnutelné. Na to si sestry musí dát pozor. Etické jednání sester je ovlivněno i prostředím, v kterém sestry pracují, záleží na tom, jak je pracoviště vybaveno. Podstatné jsou ovšem i vztahy, jež na pracovišti panují mezi personálem. V neposlední řadě je nutno poukázat i na fakt, že každá sestra má v rámci své profese jisté postavení, liší se dosaženým stupněm vzdělání i způsobem, jakým se nadále vzdělávají. S tím se samozřejmě pojí i jejich práva a povinnosti.54

54

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 37 – 40.

24

1.3.

Etický kodex

Třetí kapitola teoretické části se věnuje problematice etického kodexu. Úkolem této kapitoly je představit etické kodexy v ošetřovatelství. Podrobněji jsou vysvětleny: Etický kodex sester, Etický kodex Práva pacientů a Etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě. Poslední podkapitola se zabývá tím, jaké sankce hrozí zdravotníkům za porušení etického kodexu. Etický kodex je soubor etických norem, který slouží buď jako doporučení nebo jako právní norma, jež se musí dodržovat v rámci určitého oboru. „Etické kodexy jsou normou, která by měla být v legalitě s příslušnými právními dokumenty. Etika, tedy i morální pravidla a normy jsou určeny lidské společnosti jako všeobecné dokumenty. Konkrétním profesním skupinám jsou určeny etické kodexy, které rozpracovávají požadavky kladené na konkrétní profesi v reakci na potřeby společnosti.“55 Na poli lékařství a ošetřovatelství je tím nejstarším kodexem bezpochyby Hippokratova přísaha. Dalším etickým kodexem užívaným na území České republiky v oblasti lékařství je Etický kodex České lékařské komory. Etický kodex pro zdravotní sestry vznikl později.56 Etický kodex obsahuje pravidla, která by měli lidé na různých pozicích a různých pracovištích dodržovat. Kodex nabízí pracovníkům jisté vodítko, podle kterého mají jednat. Avšak většina pravidel v rámci etického kodexu jsou pravidla, která by měla být pro pracovníka samozřejmá. Většina z nich je obsažená ve vnitřních předpisech institucí. „Vlastní etické kodexy vydávají někdy i zdravotnická zařízení či poskytovatelé sociálních služeb. Tyto předpisy jsou vnitřními předpisy závaznými pro zaměstnance daného subjektu, s výjimkou situace, kdy by byly v rozporu s právními předpisy.“57 Aby se předešlo problémům na pracovišti, každý pracovník a pracovnice má být s etickým kodexem obeznámen a měl by vědět, zdali je pro ně právně závazný, jaké důsledky případně mohou plynout z jeho neplnění.

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika pro zdravotně sociální pracovníky. 1. vyd. Martina Cichá a Radoslav Goldmann. Praha: Grada, 2011, s. 81. 56 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 1. vyd. Praha: Galén, 1994, s. 91-94. 57 PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, s. 479. 55

25

V případě, že je nějaká etická norma kodifikována, stává se normou právní. Právní normy obsahují pravidla, která musí být nutně dodržovaná nehledě na osobní názor člověka, jehož se právní norma přímo týká. Z etického hlediska tedy nesejde na tom, zdali je norma špatná či správná, vhodná či nevhodná, člověk musí tuto normu dodržet navzdory svému přesvědčení. Zároveň ale existují i právní předpisy, jež vydávají různé profesní společnosti, organizace a občanská sdružení. Jejich dodržování se pak vztahuje pouze na členy těchto subjektů a tyto právní předpisy už můžeme označit za etické normy. Etická norma se vyznačuje tím, že nelpí na tom, aby byla pravidla v ní obsažená slepě dodržována, ale funguje spíše jako příručka pro ty, jež hledají odpověď na to, jak se v určitých situacích zachovat správně.58

1.3.1. Etický kodex v ošetřovatelství Zdravotní sestra je velmi důležitou osobou v ošetřovatelském procesu. Je pravou rukou lékařů a nejbližším článkem pro pacienta. Její role je tedy velmi významná a její profese velmi složitá. Zdravotní sestry by měly mít jisté povědomí o kodexech jako například: „Všeobecná deklarace lidských práv (1948), Ženevská deklarace (1948), Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod (1950), …, Helsinská deklarace (1964), Mezinárodní pravidla pro chování sestry (1964), Deklarace práv duševně postižených lidí (1971), Úmluva o právech dítěte (1989), Kodex sester předložený Českou asociací sester (1991), Etické normy v ošetřovatelství (1991), Práva pacientů (1992), … “.59 Kromě toho, že jsou základy etického přístupu sester k pacientům a jejich blízkým dány etickým kodexem, se na pracovní povinnosti zdravotníka vztahují i právní předpisy. Mezi nejdůležitější právní předpisy, kterých by si měly být ošetřující sestry vědomy, patří:

58 59

PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, s. 79-80. KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 19.

26



zákon č. 372/2011 Sb., je zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve kterém například můžeme najít práva a povinnosti pacientů a jejich blízkých60,



zákon č. 96/2004 Sb., který upravuje podmínky pro získání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání61,



zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., jenž představuje zákoník práce62. Existuje i dokument, který leč má pouze charakter doporučení, může být

považován za etický kodex pro všechny nelékařské pracovníky, kteří nejsou členy žádných profesních organizací. Etický kodex pro všechny nelékařské pracovníky vydalo Ministerstvo zdravotnictví ČR jako svůj metodický pokyn v roce 2004.63 Tento etický kodex se strukturou velmi podobá etickému kodexu sester (popsán v následující kapitole), obsahuje úvod a pět článků, jež zahrnují oblasti spoluobčan, praxe, společnost, spolupracovníci a profese. V úvodu jsou body týkající se povinnosti mlčenlivosti, ochraně informací, respektu k pacientům bez rozdílu. První článek (spoluobčan) se věnuje například bodům jako důvěra, kterou má zdravotnický personál budovat a soukromí pacienta, které má pracovník respektovat. Druhý článek pojednává o zdravotnickém pracovníkovi a jeho praxi, tedy co by měl dělat, aby se ve své profesi ještě více zdokonalil. Třetí článek zdůrazňuje, že by měl zdravotnický personál aktivně bojovat za zdravý životní styl. Vštěpovat svým pacientům a spoluobčanům informace, jež je vedou k následování zdravého života a ochrany životního prostředí. Čtvrtý článek upravuje, jak by se k sobě měli chovat kolegové navzájem a objevuje se zde i bod upozorňující na to, že zdravotnický pracovník vystupuje jako ochránce pacienta.

ČESKO. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 139. 61 ČESKO. Zákon č. 96 ze dne 4. února 2004 o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činnosti souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). In: Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 30. 62 ČESKO. Zákon č. 365 ze dne 6. listopadu 2011, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 128. 63 PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, s. 479. 60

27

Poslední článek se už se věnuje profesi zdravotního pracovníka, kdy je úkolem pracovníka budovat dobrou image této profesi a zároveň pracovat na tom, aby se pacientům dostávalo jen té nejlepší péče.64

1.3.1.1. Etický kodex sester Na území České republiky existuje etický kodex určený sestrám, jenž byl vypracovaný nadnárodní organizací zvanou Mezinárodní rada sester v roce 1973. Měl se vztahovat na všechny zdravotní sestry na světě a v rámci České republiky jej akceptovala největší národní sesterská organizace Česká asociace sester. Tento kodex je platný od 29. 3. 2003.65 Česká asociace sester je tou největší národní asociací sester, která sdružuje, jak zdravotní sestry, tak i jiné odborné pracovníky. Členem může být každá zdravotní sestra i jakýkoli jiný pracovník působící ve zdravotnictví, v oblasti sociální péče nebo školství, který vykonává nelékařské zaměstnání v České republice. Česká asociace sester je členem mezinárodních sesterských organizací Mezinárodní rada sester a Evropská federace sesterských asociací. Cílem České asociace sester je hlavně spolupráce na změně systému zdravotnických služeb v České republice, soustřeďuje své síly především na to, aby došlo k uznání nelékařských profesí společností.66 Samotný kodex byl naposledy novelizován v roce 2005 a je rozdělen do čtyř článků: Sestry a spoluobčan, Sestry a jejich ošetřovatelská praxe, Sestry a profese, Sestry a jejich spolupracovníci. V každé z těchto sekcí je blíže specifikováno, co je od zdravotní sestry očekáváno. V prvním článku se pozornost zaměřuje na termíny jako: povinnost mlčenlivosti, informace, zodpovědnost či respekt. Zdravotní sestra by měla stejně jako ostatní ošetřující personál chránit pacientovy údaje, měla by se snažit pacienta dostatečně informovat o jeho stavu, postupu jeho léčby, aby mohl podepsat informovaný souhlas a byl plně srozuměn s tím, co ho čeká. Rodina pacienta, jeho blízcí i samotný pacient si zaslouží, aby se s nimi jednalo

ČESKO. Ministerstvo zdravotnictví. Věstník 7/2004. In: Věstník Ministerstva zdravotnictví České Republiky. 2004, částka 7, s. 12 - 13. 65 PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, s. 239. 66 ČAS. O společnosti [online]. [Praha]: ČAS, [2008]. 64

28

s respektem a sestra má zabezpečit, aby tomu tak bylo. Zároveň také sestra nese za pacienta určitou zodpovědnost, o kterou se dělí s ostatním ošetřujícím personálem. Druhý článek je zaměřen na sestru jako osobnost. Měla by se stále nějakým způsobem vzdělávat, aby byla schopna se o pacienta co nejlépe postarat. Sestra se však musí v první řadě postarat o to, aby byla zdravá a byla schopná vykonávat svoji práci kvalitně. Sestra by se také měla ke svým pacientům chovat slušně a dbát na to, aby dělala pozitivní reklamu své profesi. 67 Třetí článek kodexu je zaměřen na profesi sestry v obecnějším měřítku. „Sestra hraje rozhodující roli při určování, vytváření a realizaci norem ošetřovatelské praxe, řízení, výzkumu a vzdělávání. Sestra se aktivně podílí na rozvoji základní soustavy odborných znalostí vycházejících z vědeckého poznání. Sestra se prostřednictvím profesní, odborové nebo jiné organizace podílí na vytváření a zachování spravedlivých sociálních a ekonomických pracovních podmínek v ošetřovatelství.“68 Poslední článek etického kodexu sester upravuje její vztahy s kolegy, s kterými by měla v první řadě spolupracovat a v druhé řadě mít pod kontrolou jejich práci, aby byla schopná zabránit případné újmě na pacientovi z jejich strany.69 Plné znění etického kodexu naleznete v příloze č. 1. 1.3.1.2. Etický kodex Práva pacientů Vzhledem k tomu, že mají svůj kodex lékaři i nelékařští pracovníci bylo otázkou času, než vznikne etický kodex pro pacienty. I přes nevoli některých lékařů, kteří se báli toho, že budou v určité míře omezeny jejich pravomoci a kteří nechápali, k čemu by pacient potřeboval mít nějaká práva. Ve druhé polovině 20. století se začala tato problematika rozebírat a došlo se k závěru, že by pacienti nějaká práva mít přece jenom měli.

67

MEZINÁRODNÍ RADA SESTER. Etický kodex vypracovaný Mezinárodní radou sester. [online]. ČAS: 2012. 68 Tamtéž, ČAS: 2012. 69 Tamtéž, ČAS: 2012.

29

K tomuto závěru samozřejmě dopomohly i další faktory jako například demokratizace společnosti, která kladla důraz na dodržování lidských práv, zvyšování vzdělanosti lidí a jejich požadavky na informace o jejich zdravotním stavu a jejich léčbě.70 Na tomto místě je důležité zdůraznit, že se postupem času mění statut zdravotních sester, pacienta i lékaře. Dříve bylo samozřejmostí, že lékař má hlavní slovo, sestra je jeho podřízeným spolupracovníkem a pacient by se měl zcela podřídit jeho vůli, protože lékaři ví nejlépe, co mu může pomoci. Využívalo se tzv. paternalistického přístupu k pacientům. Nyní se od tohoto přístupu odhlíží a přechází se na přístup partnerský, který se nevztahuje pouze na vztah lékař – pacient, nýbrž i na vztah lékař – sestra, popřípadě sestra – pacient, je kladen velký důraz na komunikaci mezi subjekty a na vzájemnou spolupráci.71 Otevírají se tedy zcela nové možnosti pro pacienta, který má nyní možnost se na své léčbě jistým způsobem podílet, má větší pravomoci a má mimo jiné i právo být plně informován o svém zdravotním stavu a svých možnostech, což jsou body, jež dále rozpracovává Etický kodex práv pacientů. Úplně první kodex práv pacientů je představen Davidem Andersonem v roce 1971. Později vznikají další kodexy, které jsou specializované na určitou skupinu lidí, například: Práva starých lidí nebo Práva imobilních osob. U nás byl podán návrh na vypracování etického kodexu práv pacientů v roce 1990 Prof. PhDr. RNDr. Helenou Haškovcovou, CSc. Tento návrh byl přijat a od roku 1992 je na světě česká verze etického kodexu Práva pacientů, kterou vyhlásila Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví ČR (CEK MZ ČR). Etický kodex Práva pacientů není právně závazný, ale vhodným způsobem doplňuje etický kodex lékařů. Vzhledem k tomu, že si pacientova práva a lékařovy povinnosti vzájemně neodporují, měli by lékaři tato práva respektovat.72 Podobně se s tímto etickým kodexem prolíná i Etický kodex sester či Etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě.

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002, s. 95 – 96. PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, s. 306 307. 72 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002, s. 96 – 99. 70 71

30

Kodex se skládá z 11 bodů, které jsou v rámci kodexu vysvětleny. Kodex zmiňuje například: právo pacienta na informace, na soukromí, na odbornou péči, kterou provádí profesionálové ve svém oboru; má také právo na ochranu svých osobních dat, na rozhodnutí zdali léčbu podstoupí či nikoli, na případné zvážení nějaké alternativní možnosti léčby. Etický kodex Práva pacientů zohledňuje i léčbu po odchodu z nemocnice, kdy má pacient právo na to být informován o tom, kdo bude jeho lékařem, kdy tohoto lékaře navštívit a jakým způsobem ho tento lékař bude informovat o dalších krocích v jeho léčbě.73 Poslední bod kodexu se už nezaměřuje pouze na práva pacienta, nýbrž i na povinnost „znát a řídit se platným řádem zdravotnického institutu, kde se léčí (tzv. nemocniční řád).“74 Plné znění tohoto etického kodexu je uveden v příloze č. 2. 1.3.1.3. Etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě V případě zdravotních sester pracujících v Nemocnici Nové Město na Moravě se sestry podpisem pracovní smlouvy zavazují k tomu, že budou dodržovat etický kodex vypracovaný touto příspěvkovou organizací. Etický kodex této příspěvkové organizace, jež sídlí v Novém Městě na Moravě, je volně přístupný na webových stránkách této nemocnice. Pacient by však měl mít možnost si tento etický kodex přečíst na všech odděleních v nemocnici. Etický kodex zahrnuje desatero zásad a předpokládá se, že zaměstnanci nemocnice tyto zásady dodržují. Každý bod desatera je podrobněji vysvětlen, aby nedošlo k nedorozumění. Z etického kodexu Práva pacientů vyplývají povinnosti ošetřovatelského personálu. Personál by se měl pacientovi při prvním kontaktu představit, měl by pacienta informovat o jeho zdravotním stavu a možnostech léčby, měl by být k pacientovi milý, ochraňovat jeho osobní data a dbát na to, aby nebylo zanedbáno jeho právo na soukromí. V etickém kodexu je také 45 minutami specifikována doba, po kterou může pacient maximálně čekat na ošetřující personál, jenž by ho měl po uplynutí doby obeznámit z důvody pro své zpoždění.

73 74

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Práva pacientů. [online]. 1992. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Práva pacientů. [online]. 1992.

31

Některé body etického kodexu nemocnice se prolínají s vnitřním řádem. Podoba etického kodexu se v posledních letech nezměnila. Byl schválen ředitelkou nemocnice JUDr. Věrou Palečkovou.75 Úplné znění kodexu je uvedeno v příloze č. 3.

1.3.2. Porušení etického kodexu / sankce Se zvyšujícími se nároky na lékaře a zdravotní sestry a se zvýšením odpovědnosti jejich osob za pacienty se hromadí i stížnosti na jejich práci. Objevují se žaloby z důvodů nedostatečné komunikace, nedostatečného obeznámení pacienta se všemi aspekty jeho léčby nebo stížnosti na nevhodné zacházení s pacientem. Pacient má právo na ochranu lidské důstojnosti, což v praxi znamená, že může podat žalobu na zdravotnický personál v případě, že má pocit, že mu bylo ubližováno.76 Porušení povinností zdravotnického personálu samozřejmě nemusí být reflektováno pouze v důsledku žaloby, ale i nadřízení pracovníci mohou v práci svých podřízených shledat nedostatky a pracovníka čekají sankce. Dodržování etických zásad chování ve vztahu k pacientům a jejich blízkým je právní povinností zdravotnického personálu. Důsledky porušení těchto povinností nemusí znamenat pouze sankce pro dotyčného člověka, ale pro celou instituci, jež může dostat pokutu od příslušného orgánu státní správy a v nejhorším případě může tato instituce přijít o registraci. Všichni lékaři jsou členy České lékařské komory. Jejich profesní komora má svůj etický kodex a každý člen se tedy při porušení etických zásad musí zodpovídat příslušné komoře. Zdravotní sestry ale nemají povinnost stát se členkami jakéhokoli občanského sdružení a nejsou tak vázány k dodržování etického kodexu, který určité občanské sdružení vypracuje. Ve většině případů jsou nelékařští pracovníci vázáni k dodržování vnitřních předpisů nemocnice, kde jsou etické zásady ve vztahu k pacientovi zdůrazňovány a ošetřující personál by je měl dodržovat. Porušení takových předpisů může

75 76

Etický kodex. Nemocnice Nové Město na Moravě. [online]. PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, s. 475.

32

vyústit v ukončení pracovního poměru pro určitého nelékařského pracovníka, jenž tyto předpisy nedodržuje. Chovat se k pacientům slušně a s respektem, dodržovat etické zásady, je nejenom povinností morální, nýbrž také povinností právní, což v praxi znamená, že porušením této normy se nelékařský pracovník může dopustit porušení zákona.77 Jak již ale bylo výše zmíněno. Sestry pracující v nemocnici v Novém Městě na Moravě podpisem pracovní smlouvy stvrzují mimo jiné i to, že budou dodržovat etické zásady popsané v etickém kodexu nemocnice. Jeho porušení by se tedy klasifikovalo jako porušení pracovní kázně. Při porušení etického kodexu mohou následovat různé možnosti sankcí: napomenutí od nadřízeného či vedení, snížení osobního hodnocení nebo například výpověď. Při porušení nebo podezření na porušení etického kodexu se dělá audit v rámci oddělení, sejdou se zástupci vedení, oddělení, případně se schůzky účastní i dotyčná osoba. V některých případech podává stížnost rodina pacienta a ta mnohdy požaduje informaci o tom, jak byl dotyčný člen personálu potrestán.78

PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, s. 472 479. 78 MAREČKOVÁ, Bohdana. Osobní rozhovor. Nové Město na Moravě, 04. 03. 2016. 77

33

1.4.

Ošetřovatelství

Čtvrtá kapitola se věnuje ošetřovatelství jako vědní disciplíně a v neposlední řadě i hlavním zprostředkovatelům ošetřovatelské péče - zdravotním sestrám, v menší míře i lékařům a objektům ošetřovatelské péče - pacientům. Kapitola se také věnuje vztahu sestra – pacient; jsou zde blíže specifikovány faktory, které tento vztah ovlivňují: komunikace (naslouchání, empatie), respekt, důvěra a další. Zároveň jsou v této kapitole popsány vybrané aspekty etických kodexů v ošetřovatelství: informovaný souhlas, právo na soukromí, povinnost mlčenlivosti a právo na informace. Ošetřovatelství je vědní disciplína, jenž je charakterizovaná péčí o zdraví. Předmětem zkoumání je člověk, ošetřovatelská činnost, zdraví a prostředí. Což znamená, že by se ošetřovatelství dalo charakterizovat jako péče o určitou osobu s určitým stupněm zdraví, která se nachází v určitém prostředí.79 „Moderní ošetřovatelství má svoji vlastní koncepci, je realizováno formou ošetřovatelského procesu a vychází z vědeckých poznatků.“80 Na přelomu 20. a 21. století dochází v oblasti ošetřovatelství ke změnám. Mění

se

nároky

na

zprostředkovatele

ošetřovatelské

péče;

pracovníci

v ošetřovatelství by měli být schopni pohotově reagovat na změny a přizpůsobit se změně ve vývoji péče o pacienta. Mezi nejvýznamnější změny patří samotný vývoj ošetřovatelství, s nímž přichází i přesně definované kompetence zdravotnického personálu, jež se postupně navyšují. Péče o pacienta už se netýká pouze péče v nemoci, nově by se zdravotníci měli soustředit i na prevenci nemoci. S vývojem ošetřovatelství a změn v postavení lékaře, sester i pacienta, se mění statut zdravotních sester, které už nepředstavují pouze ošetřující element, nýbrž jsou nyní pasovány do role edukátorek svých pacientů. Jejich úkolem je vzdělávat je bez ohledu na jejich víru, národnost, věk, pohlaví či jiné faktory.81

BUŽGOVÁ, Radka. Ošetřovatelství I. 1. vyd. Ilona Plevová. Praha: Grada, 2011, s. 58. Tamtéž, s. 58. 81 Tamtéž, s. 13 – 14. 79 80

34

1.4.1. Ošetřující personál a pacient O pacienta se stará tzv. zdravotnický tým. „Tým tvoří lékaři, sestry, zdravotničtí asistenti, fyzioterapeuti, nutriční terapeutky, ošetřovatelky a sanitárky.“82 Tento tým má za úkol jediné a to postarat se o pacienta ve všech možných situacích, které mohou nastat. Nejsou zde pouze od toho, aby pacienta vyléčili od nemoci, nýbrž aby mu poskytli potřebnou útěchu, když trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí nebo aby eliminovali problémy, které pacient má v případě nějakých chronických onemocnění. Nesmírně důležitá je spolupráce a koordinace v rámci týmu. Existuje i ošetřovatelský tým, který je součástí toho zdravotnického a tento tým už je zaměřen pouze na ošetřovatelskou péči. Tento tým tvoří velká část zdravotnického týmu: sestry, zdravotničtí asistenti, ošetřovatelky a sanitárky. 83 1.4.1.1. Lékař Lékař je odborníkem na boj s nemocí. Lékařská činnost se zaměřuje především na „ochranu a upevňování zdraví, na diagnostiku a odstraňování nemoci,

na

záchranu

ohroženého

života“84.

Lékař

měl

a

stále

má

v ošetřovatelském procesu velmi důležitou a nezastupitelnou roli. Je to právě lékař, jehož úkolem je diagnostikovat jakou nemocí pacient trpí a určit jakým způsobem by se mělo dále postupovat, aby se pacient vyléčil. Jak již bylo zmíněno výše, dříve měl lékař statut nadřízeného zdravotních sester, nyní se jejich role vyrovnávají. Moderní je přístup založený na tom, že lékaři a zdravotní sestry spolupracují a navzájem se doplňují.85

KELNAROVÁ, Jarmila. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty - 1. ročník. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, s. 53. 83 Tamtéž, s. 53. 84 BÁRTLOVÁ, Sylva. Sociologie medicíny a zdravotnictví. 4. přepracované vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2002, s. 107. 85 Tamtéž, s. 107 – 109. 82

35

1.4.1.2. Zdravotní sestra V současnosti je zdravotní sestra považována za nadčlověka. Nároky, které jsou na sestry kladeny, jsou v mnoha případech nesplnitelné. Zdravotní sestry musí věnovat čas nejenom svým pacientům, ale i administrativním záležitostem. Vše musí dělat tak, aby na sebe kladly, jak praví Etický kodex sester, nejvyšší požadavky.86 Zdravotní sestra nefunguje pouze jako ošetřovatelka, ale i jako poradkyně, advokátka nebo manažerka svých pacientů. Cílem ošetřovatelského procesu je především pomoci pacientovi od problémů.87 „Zdravotní sestra poskytuje péči jednotlivci, rodině a společnosti.“88 „Mezi čtyři základní povinnosti zdravotní sestry patří: pečovat o zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví a zmírňovat utrpení.“89 Povinnosti zdravotních sester a další rady, jakým způsobem by se měly chovat, upravuje Etický kodex ICN a etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě, jež byly popsány výše.

1.4.1.3. Pacient Pacientem se může stát kdokoliv z nás. Podle zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování je pacient „fyzická osoba, které jsou poskytovány zdravotní služby“90. Slovo pacient pochází z latinského slova patior, což v překladu znamená trpět. Existují ovšem dva rozdílné významy, jak slovo trpět chápat: jako trpět bolestí či trpět v souvislosti s trpělivostí. V anglickém jazyce používají pro pacienta slovo patient, které má samo o sobě dva významy a to podstatné jméno: pacient nebo přídavné jméno: trpělivý. Za pacienta považujeme člověka, jenž potřebuje nějakou zdravotnickou péči, čeká na ni nebo ji už dostává.91

86

MEZINÁRODNÍ RADA SESTER. Etický kodex vypracovaný Mezinárodní radou sester. [online]. ČAS: 2012. 87 KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 22. 88 ČEVELA, Rostislav. Výchova ke zdraví pro střední zdravotnické školy. 1. vyd. Libuše Čeledová a Hynek Dolanský. Praha: Grada, 2009, s. 91. 89 MEZINÁRODNÍ RADA SESTER. Etický kodex vypracovaný Mezinárodní radou sester. [online]. ČAS: 2012, s. 1. 90 ČESKO. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 139. 91 MEDICINENET. Definition of Patient [online]. 2012.

36

1.4.2. Vztah zdravotní sestra - pacient Existuje pět oblastí, jež jsou velmi důležité při péči o pacienta. Tyto oblasti také vymezují vztah mezi sestrou a pacientem. Jedná se o „důvěru, respekt, profesní intimitu, empatii a sílu“92. Zdravotní sestry by měly budovat důvěru ve vztahu s pacientem. Důvěra v sestru může pacientovi psychicky pomoci a cítí se v nemocnici mnohem lépe. Sestra si může získat důvěru díky své upřímnosti, dodržování slibů, naslouchání, v neposlední řadě i například díky tomu, že k pacientovi přistupuje s respektem a neodsuzuje ho.93 Respektem se rozumí, že by měly sestry respektovat pacientovu důstojnost bez ohledu na to, jaký má pacient zdravotní problém, společenské postavení nebo v jaké ekonomické situaci se nachází. Důležitým bodem ve vztahu pacient – zdravotní sestra je také profesní intimita. Sestry by měly brát ohledy na pacientův stud, například při koupání či jiných aktivitách, při nichž je pacient odhalen. Profesní intimitou také rozumíme, že sestra nakládá s pacientovou dokumentací profesionálně a ochraňuje ji. Sestra má ze své pozice vůči pacientovi větší moc; je vzdělanější v této oblasti, má větší vliv na průběh péče a dokonce vystupuje jako ochránce práv pacienta a jeho blízkých. Sestra by měla pacientovi pomoci. Může však tuto převahu moci využít v neprospěch pacienta a dopouští se tak zneužívání.94 Dalším faktorem, jenž hraje velmi důležitou roli ve vztahu mezi pacientem a zdravotní sestrou je komunikace. Je ovšem podstatné, aby komunikace splňovala svůj účel a docházelo tak ke zlepšení důvěry mezi sestrou a pacientem, k celkovému zlepšování jejich vztahu a v neposlední řadě ke zlepšení pacientova zdraví. Ze zdravotnického personálu jsou to právě zdravotní sestry, které přicházejí do styku s pacientem nejčastěji. Musí být schopny umění komunikovat, musí brát do úvahy pacientův psychický a fyzický stav, jeho hodnoty, potřeby; mimo jiné je důležitý i faktor času, tedy zdali je pacient na nějaký typ rozhovoru vůbec připraven nebo zdali je vhodná chvíle na probírání určitých témat. Pacient 92

COLLEGE OF NURSES OF ONTARIO. Therapeutic Nurse-Client Relationship: Revised 2006. Toronto: College of Nurses of Ontario, 2013, s. 3. 93 SHELDON, Lisa Kennedy. Janice B. Foust. Establishing a Therapeutic Relationship. In: Lisa Kennedy Sheldon and Janice B. Foust. Communication for Nurses: Talking with Patients [online]. 3. vyd. Jones and Bartlett Learning, 2014, s. 65. 94 COLLEGE OF NURSES OF ONTARIO. Therapeutic Nurse-Client Relationship: Revised 2006. Toronto: College of Nurses of Ontario, 2013, s. 3.

37

potřebuje být akceptován takový, jaký je. Sestra by mu měla naslouchat, v žádném případě ho ale nesmí odsuzovat.95 Ve vztahu sestry s pacientem není důležitá pouze verbální komunikace, důraz je kladen i na neverbální komunikaci. Především pak schopnost naslouchání a empatie jsou velmi důležité schopnosti, které by měly sestry ovládat. Sestry skrze naslouchání a pozorování mohou z pacientovy mimiky vyčíst zdali to, co říká, opravdu odpovídá tomu, jak se cítí. Podstatné je tedy nejenom naslouchání ve smyslu toho, co pacient říká, ale vnímat i to, jakým způsobem se pacient vyjadřuje. Naslouchání nemá být pouze o tom něco slyšet, je důležité pozornost směřovat i na vnímání toho, co pacient říká, také na vnímání jazyka jeho těla. Schopnost naslouchání nemá každý a někteří lidé se jí musí naučit. Sestra by měla být schopna poznat, kdy se pacient chce s něčím svěřit a měla by být schopna zajistit podmínky k určitému typu rozhovoru. Vyústěním schopnosti naslouchání je empatie. Empatií se rozumí schopnost sestry vcítit se do pocitů pacienta. Aby byla sestra schopna vcítit se do toho, co pacient prožívá, měla by s pacientem mluvit a vnímat to, co jí říká, neměla by ho soudit, právě naopak by ho měla akceptovat takového, jaký je. Díky umění empatie pak sestra umí poznat, jak se její pacient cítí a co v danou chvíli prožívají. Empatie neznamená, že sestra absorbuje pacientovy pocity a prožívá je také, pouze je schopna v určité míře pochopit, čím pacient prochází a tomu také přizpůsobit ošetřovatelskou péči.96

95

SHELDON, Lisa Kennedy. Janice B. Foust. Establishing a Therapeutic Relationship. In: Lisa Kennedy Sheldon and Janice B. Foust. Communication for Nurses: Talking with Patients [online]. 3. vyd. Jones and Bartlett Learning, 2014, s. 60. 96 KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 47.

38

1.4.3. Vybrané aspekty etického kodexu v ošetřovatelství Existují oblasti, jež jsou společné etickým kodexům v ošetřovatelství, zároveň jsou i hlavními body výzkumné části této práce a je tedy vhodné upřesnit, co tyto pojmy znamenají v kontextu ošetřovatelství.

1.4.3.1. Právo na informace Pacient by měl být dostatečně informován o svém zdravotním stavu. Ovšem právo na informace mají i jeho blízcí a rodina v případě, že s tím pacient souhlasí. V opačném případě, při nesouhlasu s podáváním informací, se jeho rozhodnutí musí zaznamenat do zdravotnické dokumentace a musí se na něj brát ohledy. Je zcela na pacientovi určit, komu budou informace sděleny a komu nikoli. V případě, že pacient není schopen zvolit osoby, již mohou dostávat od zdravotnického personálu informace o jeho stavu, mají na informace právo blízcí pacienta a to dle zákona č. 111/2007 Sb. Tento zákon mimo jiné dává pacientovi právo na změnu osoby, které právo na informace umožnil. Pacient má také právo na to vybrat si, na jaký typ informací má zvolená osoba právo. Osoby, kterým mohou být podány informace, mají možnost je získat osobně nebo telefonicky. Je však podstatné vědět, kdo jim informace může sdělit. Zdravotní sestra má v podávání informací kompetence hlavně k tomu, aby sdělila pacientovi, jaký zákrok bude ona osobně provádět. Závažnější informace pak podává pacientovi lékař a ten ho také může informovat o tom, jaké zákroky bude dělat sestra, ne naopak. Zdravotní sestra by měla blízké, rodinu či samotného pacienta odkázat na lékaře v případě, že informace, které po ní tito lidé chtějí, překračují její kompetence.97 Nemocný by měl být patřičně informován nejenom o tom, jak bude pokračovat jeho léčba, ale případně o tom, zdali má na výběr nějaké alternativy, jaká rizika se s takovou léčbou pojí. Pacient má také právo nebýt informován o svém zdravotním stavu.98

HAŠKOVCOVÁ, Helena. Informovaný souhlas: proč a jak?. 1. vyd. Praha: Galén, 2007, s. 55 56. 98 KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 53 – 54. 97

39

1.4.3.2. Informovaný souhlas S právem na informace úzce souvisí problematika informovaného souhlasu. Ten je důležitý především proto, že tímto souhlasem dává pacient najevo, že ví, jaké kroky budou v jeho léčbě následovat a ví o tom, jaký je jeho zdravotní stav. Každý pacient by měl dát souhlas s léčbou. Samozřejmě existují i případy, kdy pacient není schopen takový souhlas dát, ať už ústně nebo písemně, v těchto případech zdravotnický personál předpokládá, že pacient k léčbě svolil (užívá se termín tzv. presumpce souhlasu). Pro zdravotnický personál z tohoto jednání pak vyplývají další povinnosti a to například, že musí informaci o tom, že pacient nebyl schopný souhlas s léčbou dát, zaznamenat a případně dokonce nahlásit na soud; v případech, kdy pacient není schopen souhlas personálu poskytnout do 24 hodin. V případě pacientova zotavení musí být informován o tom, jaké kroky zdravotnický personál podnikl a měl by poskytnout dodatečně informovaný souhlas.99 „Souhlas pacienta musí splňovat tři základní náležitosti: musí být poučený, kvalifikovaný a svobodný.“100 Neexistuje, aby pacient podepisoval informovaný souhlas s léčbou, kterou nechce, nerozumí tomu, co ho čeká a je k podepsání takového dokumentu donucen. Informovaný souhlas nemusí mít pouze povahu písemnou, nýbrž i ústní nebo konkludentní formu, která se vyznačuje tím, že pacient mlčí, ale nějakým gestem naznačí, že s určitým výkonem souhlasí. Nejjistější pro zdravotnický personál je samozřejmě písemný souhlas, který může v případě potřeby sloužit jako důkaz. Podepsání souhlasu by však mělo předcházet důsledné vysvětlení a pacient by měl mít prostor k tomu si souhlas promyslet. Pacient by si měl být vědom toho, co podepisuje a co ho čeká.101 Pacient může odmítnout navrhovanou léčbu, měl by být obeznámen s riziky, která se pojí s jeho rozhodnutím. Takový nesouhlas je pak označován za tzv. negativní revers a v souvislosti s ním vyvstává spousta etických problémů.102 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Informovaný souhlas: proč a jak?. 1. vyd. Praha: Galén, 2007, s. 25. Tamtéž, s. 25. 101 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Informovaný souhlas: proč a jak?. 1. vyd. Praha: Galén, 2007, s. 27 - 28. 102 HAŠKOVCOVÁ, Helena. Informovaný souhlas: proč a jak?. 1. vyd. Praha: Galén, 2007, s. 49 – 50. 99

100

40

1.4.3.3. Povinnost mlčenlivosti Lékaři a nelékařský personál by měli dodržovat povinnost mlčenlivosti. Povinnost mlčenlivosti byla již součástí Hippokratovy přísahy a od té doby se objevila i v dalších etických kodexech, které nejsou určeny pouze lékařům. Zdravotnický personál by nikomu, kdo nemá právo na takové informace, neměl sdělit informace o zdravotním stavu pacienta, jeho osobní data a citlivé údaje.103

103

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 54 - 56.

41

2. Empirická část 2.1. Výzkum Praktická část mé bakalářské práce je věnována výzkumu. Šetření je zaměřeno na názory pacientů a zdravotních sester na etický kodex v ošetřovatelství a jeho dodržování v praxi. Svoji práci jsem soustředila především na tři kodexy: Etický kodex sester ICN, Etický kodex Práva pacientů a Etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě. Samotnému šetření předcházel výběr odborné literatury, ve které jsou interpretované výsledky některých studií. V rámci přípravy jsem studovala odbornou literaturu i závěrečné práce týkající se ošetřovatelského provozu (tři vybrané jsou popsány níže). Tématu ošetřovatelské etiky se věnuje v České republice především doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc. Oblasti lékařské i ošetřovatelské etiky se věnuje Prof. RNDr. PhDr. Helena Haškovcová, CSc. Za velmi důležitou publikaci považuji i knihu Etika a komunikace v medicíně autorů Radka Ptáčka, Petra Bartůňka a kol.. Problematika dodržování etických kodexů v ošetřovatelství je rozpracována v několika bakalářských a diplomových pracích. Součástí bakalářské práce Petry Guznarové z roku 2011 s názvem „Naplňování vybraných etických kodexů ve zdravotnické praxi očima studentů“ je výzkum, který je zaměřen na dodržování etických kodexů v ošetřovatelství ze stran sester, jenž je posuzováno očima studentů 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V práci jsou rozebírány především kodexy: Etický kodex Práva pacientů a Etický kodex zdravotnického pracovníka nelékařských oborů. Výzkum byl proveden formou dotazníku a bylo zjištěno například, že 68,55% studentů ze 124 si je vědomo existence Etického kodexu zdravotnického pracovníka nelékařských oborů, 58,87% studentů si myslí, že sestry respektují pacientovo právo na soukromí a snaží se tedy zajistit prostředí, v němž by byl brán ohled na pacientův stud.104 Dále se dodržováním etických kodexů v ošetřovatelství zabývala Bc. Martina Hrubešová v diplomové práci s názvem „Realizace prvků etického GUZNAROVÁ, Petra. Naplňování vybraných etických kodexů ve zdravotnické praxi očima studentů. Praha, 2011. 104

42

kodexu sester a Práv pacientů v praxi“ z roku 2010. Hrubešová ve své práci využívá kvalitativní metody rozhovoru, který vede se sestrami a kvantitativní metody dotazníku pro pacienty. Součástí výzkumného vzorku bylo deset sester, již pracují ve čtyřech různých nemocnicích; dále bylo ve výzkumu vyhodnoceno 78 dotazníků vyplněných pacienty těchto nemocnic. Hrubešová ve své práci zpracovává i překážky, jež sestrám brání v dodržování etického kodexu a zjistila, že největšími překážkami jsou nedostatek času a únava.105 Diplomová práce s názvem „Názory zdravotních sester na etický kodex“ z roku 2014 byla napsaná Bc. Evou Hlávkovou a tato práce, jak už název napovídá, se zabývá pouze pohledem sester na Etický kodex sester. Hlávková svoji práci zaměřila na sestry z Fakultní nemocnice Olomouc a věnuje se ve své práci zkoumání všech čtyř článků kodexu a všem normám. Názory sester zjišťuje skrze kvantitativní metodu dotazníku. Ve výzkumu bylo zohledněno 179 respondentů,

přičemž

Hlávková

porovnávala

názory

sester

působících

v chirurgických a nechirurgických klinikách Fakultní nemocnice Olomouc.106

2.1.1. Předvýzkum Před samotným výzkumným šetřením jsem provedla předvýzkum. Výzkumný vzorek byl dán dostupností osob a jejich ochotou spolupracovat. Mým záměrem bylo porovnat názory respondentů z řad zdravotníků, tedy lékařů a zdravotních sester. Na druhé straně názory hospitalizovaných pacientů. Bohužel už při pilotním ověřování výzkumného plánu jsem se setkala s fenoménem dnešního zdravotnictví. Nemocný je v kontaktu se svým ošetřujícím lékařem během hospitalizace minimálně. Terapie je sice ordinována lékařem, ale plnění ordinací a veškeré ošetřovatelské činnosti jsou ve velké většině u pacienta plněny ze strany nelékařského zdravotnického personálu. Z tohoto důvodu jsem záměrně vyřadila z výzkumu lékaře, i když považuji kontakt a správnou komunikaci mezi lékařem a pacientem za zásadní v účinné terapii.

HRUBEŠOVÁ, Martina. Realizace prvků Etického kodexu sester a Práv pacientů v praxi. České Budějovice, 2010. 106 HLÁVKOVÁ, Eva. Názory zdravotních sester na etický kodex. Olomouc, 2014. 105

43

Prvotní myšlenkou bylo využít kvantitativní metodu dotazníkového šetření, tato metoda ovšem omezuje respondenta v rozvinutí daného tématu. Nakonec jsem tedy pro předvýzkum a samotný výzkum použila metodu rozhovoru. V polostrukturovaném

rozhovoru

částečně

určuji

kladenými,

předem

připravenými otázkami, směr k cíli. Ovšem vývoj rozhovoru je plně v kompetenci respondenta, což považuji za velkou výhodu této metody. Na základě studia odborné literatury a příslušných etických kodexů jsem vytvořila soubor důležitých otázek, které tvoří kostru rozhovoru. V předvýzkumu jsem se snažila ověřit, zdali jsou otázky dobře formulované a jasně srozumitelné. V předvýzkumu jsem také dané otázky konzultovala s odborníky z řad zdravotních sester. Při pilotním rozhovoru se zdravotníky jsem se opakovaně setkala s použitím odborné terminologie, která může být pro laika, tedy i pro mě, nesrozumitelná. Proto jsem při úvodním setkání s respondentem z řad zdravotníků požádala o minimalizaci těchto výrazů, popř. o jejich vysvětlení. Což je mimochodem i cesta k dobré komunikaci ve vztahu nemocný - zdravotník. Původní počet respondentů na každou skupinu byl tři: tři lékaři, zdravotní sestry i pacienti. Po provedení předvýzkumu jsem výzkumný vzorek zúžila pouze na zdravotní sestry a pacienty, protože ti jsou přímými účastníky poskytované péče. Výzkumný vzorek jsem navýšila na čtyři zdravotní sestry a čtyři pacienty.

2.1.2. Výzkumný cíl Prvním cílem mé práce je zjistit, zdali jsou vybrané aspekty etických kodexů v ošetřovatelství dodržovány z pohledu sester. Druhým cílem mé práce je vyzkoumat, zdali si pacienti myslí, že jsou vybrané body etických kodexů v ošetřovatelství dodržovány v praxi zdravotními sestrami. Třetím cílem mé práce je zjistit, v čem sestry vnímají překážky v dodržování etického kodexu.

44

2.1.2. Výzkumná otázka Na základě předvýzkumu jsem stanovila tři hypotézy, které jsem se snažila během vypracovávání své bakalářské práce potvrdit či vyvrátit. Hypotéza č. 1.: Pacienti mají představu o tom, co je etický kodex. Hypotéza č. 2.: Zdravotní sestry nedodržují vybrané body etických kodexů v ošetřovatelství. Hypotéza č. 3.: Zdravotní sestry nemají dostatek času na splnění zásad kladených etickým kodexem.

2.1.3. Výzkumný vzorek Svoji práci jsem zaměřila na pacienty a zdravotní sestry. Respondenti jsou hospitalizovaní, nebo pracují na chirurgických odděleních v Nemocnici Nové Město na Moravě. Pro rozhovor jsem měla k dispozici 8 respondentů. Výzkumný vzorek sestával ze čtyř hospitalizovaných pacientů s různou diagnózou a délkou doby hospitalizace. Výběr byl v rámci pacientů zcela náhodný, nejdůležitějším faktorem byla schopnost pacienta rozhovor zvládnout a jeho ochota spolupracovat. Pacienti leželi na různých typech oddělení: Chirurgie I, II, III a jednotka intenzivní péče (dále jen JIP). Všichni pacienti jsou ve věku 23 až 73 let. Pacienti byli vybráni náhodně, shodou okolností jsou všichni mužského pohlaví. Rozdíl v jejich věku může znamenat rozdílné názory. Čtyři respondentky z řad zdravotních sester jsou ženy. Sestrám je v rozmezí 30 až 44 let. Jsou tedy proti sobě postaveny názory pacientů/mužů a zdravotních sester/žen. Respondentky se liší věkem, délkou praxe, oddělením, na kterém pracují i funkcí, jakou zastávají. Jak bylo výše zmíněno, pacienti jsou muži a zdravotní sestry ženy. Respondenti jsou genderově rozděleni.

45

2.1.4. Výzkumné pracoviště Pro svůj výzkum jsem si vybrala nemocnici v Novém Městě na Moravě, kde jsem získala povolení k výzkumnému šetření. Ve výběru hrálo roli především to, že tato nemocnice je blízko mému bydlišti, ordinují zde lékaři, za nimiž pravidelně dojíždím a mám k této nemocnici jistý osobní vztah. Celý název nemocnice zní: Nemocnice v Novém Městě na Moravě, příspěvková organizace. Tato nemocnice zahájila ambulantní provoz již v roce 1940. Od roku 2003 spadá nemocnice do vlastnictví kraje Vysočina. Nemocnice má třináct lůžkových a sedm nelůžkových oddělení. Moje práce je zaměřena na chirurgická oddělení. Celkově má chirurgické oddělení k dispozici 82 lůžek. V této nemocnici můžeme najít čtyři chirurgická oddělení, z čehož tři jsou lůžková oddělení (Chirurgie I. – III. s celkovým počtem sedmdesáti lůžek) a dále je v nemocnici jedna jednotka intenzivní péče tzv. JIP. Zatímco na odděleních se standardními lůžky můžeme najít pacienty s různými chirurgickými infekcemi či pacienty po úrazech, na JIP leží pacienti v závažném stavu, kteří potřebují důslednější dohled. Na oddělení JIP je 11 lůžek, která jsou podle potřeby rozdělena do čtyř boxů. Na standardním oddělení leží na pokoji jeden až maximálně čtyři pacienti.107

107

NEMOCNICE NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ. Chirurgické oddělení. [online]. [2014].

46

2.2. Metodika Cílem empirické části bylo zmapovat problematiku dodržování etického kodexu v praxi z pohledu sester. Ve výzkumu jsem řešila pacientův pohled na problematické oblasti hospitalizace v souvislosti s etickým kodexem. Názory nemocného na vzájemnou interakci se zdravotníky. Použité metody: - Studium literárních pramenů - Konzultace - Sestavení otázek - Vlastní výzkum – předvýzkum, polostrukturovaný rozhovor - Analýza dat - Zpracování získaných informací a údajů. Ve své práci jsem využila kvalitativní metody: polostrukturovaný rozhovor. V rámci takového rozhovoru má tazatel předem připravené otázky, jejichž pořadí může libovolně měnit, má možnost nějaké otázky úplně vypustit nebo se spontánně zeptat na otázky, jež ho napadnou při rozhovoru. Výhodou tohoto typu kvalitativní metody je možnost rozšířit otázky na věci, které nás zajímají, možnost nasměrovat rozhovor k detailům, možnost bezprostředně komunikovat se subjektem aniž by měl pocit, že jde o výzkumný typ rozhovoru. Tento typ rozhovoru také zároveň dává respondentovi prostor na projevení jeho subjektivních názorů. Vzhledem k tomu, že jsou odpovědi respondentů v práci užity anonymně, mohli během rozhovoru říct, co si opravdu myslí. Rozhovory jsem si nahrávala a následně pro přehlednější práci s analýzou dat jsem si rozhovory doslovně přepsala do počítače. Rozhovory jsou však upraveny do spisovné češtiny. Po přepsání rozhovorů jsem selektivně vybrala do své práce pouze ty části, které byly relevantní svým obsahem.

47

2.2.1. Charakteristika položek v rozhovoru Jelikož jsem vedla rozhovor, jak se zdravotními sestrami, tak s pacienty, bylo nutné vytvořit dva sety otázek, z nichž jsem jeden využila pro pacienty a druhý pro zdravotní sestry. Otázky jsem strukturovala tak, aby v obou případech byly namířeny na stejnou věc, ale byly podány jiným způsobem. Základní otázky v rozhovoru s pacientem: 1, Kolik je vám let? 2, Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání? 3, Na jakém oddělení ležíte? 4, Jak dlouho jste pacientem tohoto oddělení? 5, Co si představíte pod pojmem etický kodex? 6, Co si představíte pod pojmem informovaný souhlas? 7, Máte pocit, že jste dostatečně informován o vašem stavu? 8, Představil se vám váš ošetřující lékař a další ošetřující personál při prvním kontaktu? 9, Chovají se k vám ošetřující sestry s respektem k vaší osobě? 10, Oslovují vás ošetřující sestry familiárně nebo formálně? 11, Je respektováno ze strany sester vaše právo na soukromí a jsou brány ohledy na váš stud? 12, Máte možnost denně vídat své rodinné příslušníky či známé? 13, Zdravotnický personál má povinnost mlčenlivosti a musí ochraňovat vaše osobní data. Setkal jste se někdy se situací, kdy byla povinnost mlčenlivosti porušena? Při rozhovoru s pacienty jsem se snažila zjistit, zdali sestry dle jejich názorů dodržují etický kodex. Svoji pozornost jsem zaměřila na určité oblasti etických kodexů, jež se prolínají mezi třemi určenými, výše zmíněnými, kodexy. První dvě otázky jsou zaměřeny na sociodemografické údaje – věk a dosažené vzdělání. Oba tyto údaje jsou důležité, protože odkrývají rozdíly mezi tím, co si myslí respondenti starší nebo naopak mladší věkové kategorie, lidé s vysokoškolským či základním vzděláním. Prostřednictvím třetí a čtvrté položky jsem se snažila zjistit, na jakém oddělení pacient leží a jak dlouho. Samozřejmě i tyto faktory hrají podstatnou roli ve výzkumu, protože na každém oddělení 48

pracuje jiná skupina sester a informace o délce doby, po kterou pacient v nemocnici leží, odkrývá, jak dlouho měl doposud možnost chování sester pozorovat. Pátá a šestá otázka – etický kodex, informovaný souhlas – mapuje, zda mají pacienti povědomí o těchto pojmech. Od šesté položky se zaměřuji na dodržování etických kodexů v praxi. Otázka na informovaný souhlas odkazuje na třetí bod Etického kodexu Práva pacientů, na třetí normu prvního článku Etického kodexu ICN a na třetí bod Etického kodexu Nemocnice Nové Město na Moravě (dále jen NMnM). S položkou se pak pojí i následující otázka na pocit dostatečné informovanosti o zdravotním stavu pacienta. Další položky mapují, jak pacient vnímá péči a přístup zdravotníků ke své osobě a zdravotnímu stavu. Konkrétně osmá zkoumá, zdali se ošetřující personál pacientovi představuje, na což má právo dle druhého bodu Etického kodexu Práva pacientů a dle prvního bodu Etického kodexu Nemocnice NMnM. Devátá přímo souvisí s desátou otázkou. Tyto otázky zkoumají, zdali je s pacientem nakládáno s respektem, zdali se k němu sestry chovají slušně, na což má právo dle prvního bodu Etického kodexu Práva pacientů, podle druhého bodu prvního článku Etického kodexu ICN a podle šestého bodu Etického kodexu Nemocnice NMnM. Na to, aby byli oslovováni jménem mají právo podle bodu číslo jedna Etického kodexu Nemocnice NMnM. Jedenáctá položka je zaměřena na soukromí pacienta, která odkazuje na dodržování bodu pět Etického kodexu Práva pacientů, na bod sedm Etického kodexu Nemocnice NMnM. Otázka číslo dvanáct, zjišťuje, zdali má pacient možnost denně vídat své blízké. Odkazuje na bod číslo dvě Etického kodexu Práva pacientů, na bod číslo osm Etického kodexu Nemocnice NMnM. Poslední otázka číslo třináct zkoumá, zdali je dodržována povinnost mlčenlivosti ze stran sester. Na ochranu osobních dat má pacient právo dle bodu šest Etického kodexu Práva pacientů, bodu čtyři prvního článku Etického kodexu ICN a bodu sedm Etického kodexu Nemocnice NMnM. Tyto předem připravené otázky byly během rozhovoru doplněny o další otázky, které dále rozvíjely ty předem stanovené. 49

Vzhledem k tomu, že jsou etické kodexy strukturovány tak, že spolu určité body nesouvisí, ani otázky v rámci rozhovoru na sebe ve velké většině nenavazují.

Základní otázky v rozhovoru se zdravotní sestrou: 1, Kolik je vám let? 2, Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání? 3, Jak dlouhá je vaše praxe v této profesi? 4, Co si představíte pod pojmem etický kodex? 5, Máte představu o tom, jaké vám hrozí sankce za porušení etického kodexu? 6, Jste obeznámena s právy pacientů? 7, Oslovujete pacienty formálně či familiárně? 8, Představujete se pacientovi při prvním kontaktu? 9, Kolik pacientů máte průměrně denně na starost? 10, Máte dostatečný časový prostor informovat všechny pacienty o plánovaných výkonech? 11, Setkala jste se někdy s tím, že byla porušena povinnost mlčenlivosti? 12, Co považujete za vůbec největší překážku v dodržování etického kodexu? První tři položky zahrnují sociodemografické údaje – věk, vzdělání, délku praxe, případně funkci sestry. Tyto otázky tedy odkrývají rozdíly mezi sestramiRozdíly mezi délkou praxe či rozdíl ve vzdělání může hrát určitou roli v jejich názorech a chování. Záměrem čtvrté otázky je zjistit, co si sestry pod pojmem etický kodex představují. Následně zjistit, jak vnímají etický kodex v rámci své profese. Podotázkou je, zdali se nějakým etickým kodexem řídí, pokud ano, jakým. Pátá už zkoumá, zdali jsou si sestry vědomy toho, co jim hrozí za porušení kodexu, protože neznalost sankcí by mohla spět k nedodržování etických zásad. Další otázka mapuje, zdali sestra vůbec zná práva pacientů. Z neznalosti těchto práv by mohlo vyplývat její nevhodné chování. Sedmá položka už je zaměřená na dodržování etického kodexu v praxi, je zaměřena na čtvrtou normu druhého článku Etického kodexu sester, zároveň na 50

druhou normu čtvrtého článku Etického kodexu sester a na body dva, pět, šest Etického kodexu Nemocnice NMnM. Osmá otázka zkoumá, zdali je dodržován bod číslo jedna Etického kodexu Nemocnice NMnM – pacient je oslovován svým jménem. Pro někoho samozřejmě může být familiární oslovení ponižující a nevhodné. Tato otázka souvisí i s respektem, který by sestry měly vůči pacientovi mít. Na to, aby se s pacientem zacházelo slušně má právo dle prvního bodu Etického kodexu Práva pacientů, podle druhého bodu prvního článku Etického kodexu ICN a podle šestého bodu Etického kodexu Nemocnice NMnM. Aby se pacientovi představil ošetřující lékař a další ošetřující personál má pacient právo dle druhého bodu Etického kodexu Práva pacientů a dle prvního bodu Etického kodexu Nemocnice NMnM. Zdali je tomu v praxi opravdu tak, zkoumá otázka číslo devět. Otázka číslo deset a jedenáct spolu úzce souvisí, jelikož počet pacientů, o které se sestra stará, značně ovlivňuje jak vysoká či nízká je informovanost pacientů. Stejně tak zdali mají sestry dostatek či nedostatek času na to, aby pacientům poskytly informace, na které mají právo. Otázka číslo dvanáct odkrývá, jak je dodržována či nedodržována povinnost mlčenlivosti, kterou zdravotnický personál má. Poslední připravená otázka by měla každý rozhovor se sestrou završovat. Prostřednictvím této otázky se snažím zjistit, v čem sestry spatřují problémy v dodržování etického kodexu a jaké oblasti by se tedy měly nějakým způsobem dále upravovat, řešit.

51

2.3. Analýza dat Jak už bylo výše zmíněno, ve výzkumném šetření jsem se zaměřila na pacienty, kteří jsou hospitalizováni na chirurgických odděleních Nemocnice Nové Město na Moravě a na zdravotní sestry, již na těchto odděleních pracují. Rozhovory se sestrami proběhly v jejich volném čase po práci v nemocnici. Rozhovory

s pacienty

proběhly

také

v nemocnici.

Všichni

respondenti

s rozhovorem a jeho nahráváním souhlasili. V rámci analýzy dat se pokusím rozebrat rozhovory, které jsem s respondenty vedla. Analýza je dokončena v rámci diskuze, kde jsou vyhodnoceny hypotézy. Analýza je rozdělena do oddílů: - Celoživotní vzdělávání sester - Etický kodex - Osobní přístup lékaře a ošetřujícího personálu - Důstojnost - Právo na informace - Informovaný souhlas - Práva pacientů a práva zdravotníků - Povinnost mlčenlivosti - Právo na soukromí - Kontakt s rodinou - Největší problémy v souvislosti s dodržováním etických kodexů. Pacienti jsou v analýze označeni jako P1 až P4 a zdravotní sestry Z1 až Z4. První otázky byly zaměřeny na sociodemografické údaje. Jak již bylo výše zmíněno, pacienti se lišili věkem: 23, 32, 45 a 73 let. I jejich nejvyšší dosažené vzdělání se liší: dva pacienti jsou vyučeni, jeden pacient je absolventem střední školy s maturitou a jeden pacient má vysokoškolské vzdělání. Respondentkám z řad sester bylo: 30, 35, 42 a 44 let. I u zdravotních sester se liší jejich nejvyšší dosažené vzdělání: dvě respondentky mají bakalářský titul, dvě z nich jsou diplomované specialistky. Liší se i délka jejich praxe ve zdravotnictví: 8, 12, 25 a 26 let. 52

2.3.1. Celoživotní vzdělávání sester V etických kodexech, které jsem si pro svoji práci vybrala, se často opakuje, že by sestry měly dbát na svoje vzdělání, rozvíjet svoje znalosti a schopnosti, aby mohly pacientům poskytnout co možná nejlepší péči. Zajímalo mě, zdali a případně jak se v praxi zdravotní sestry vzdělávají a zdali mají na takové mimo pracovní aktivity čas. Na druhé straně mne zajímal názor pacienta na tuto problematiku, tedy zdali si myslí, že je důležité, aby se zdravotní sestry celoživotně vzdělávaly. U pacientů s kladnou odpovědí mě také zajímalo proč. Z rozhovoru vyplynulo, že se všechny zdravotní sestry dále vzdělávají. Z1: „Každá zdravotní sestra se musí dál vzdělávat formou celoživotního vzdělávání. Sbírají se kredity. Nezahrnuje to pouze ARIP nebo vysokou školu. Chodím na různá školení, semináře a i jezdíme někam. Něco se organizuje i v rámci nemocnice. V Brně je také nabídka celoročních kurzů a vzdělávacích programů.“ Další zdravotní sestry zmínily, že chodí na semináře, všechny respondentky mají za sebou také splnění pomaturitního specializačního studia: ARIP (Specializační vzdělávání v oboru Ošetřovatelská péče v anesteziologii, resuscitaci a intenzivní péči). V rozhovoru také zdůvodnily, proč si myslí, že je důležité, aby se stále nějakým způsobem vzdělávaly. Respondentky poukazovaly především na to, že se medicína vyvíjí a je nutné, aby se s vývojem medicíny zvyšovala i jejich vzdělanost a přehled o novinkách v oblasti péče. Z2: „Zdravotnictví postupuje dopředu, je zde spousta různých odborných novinek, nové způsoby léčby a je potřeba, aby sestry držely krok. Jsou nové metody ošetřovatelské péče, léčebné péče a tak. Aby byly schopné poskytovat kvalitní péči, tak musí být vzdělané.“ Z1: „Myslím si, že je důležité, aby se sestry vzdělávaly, protože si rozšiřují obzory. Vidí i věci z jiných odvětví a ta medicína se prostě vyvíjí.“ Co se týká otázky na časové možnosti a finanční prostředky na další vzdělávání se sestry v názorech moc neshodují. Některé sestry zmiňují rodinu, která je trávením volného času vzděláváním se odsunuta na druhou kolej. Zároveň také upozorňovaly na to, že vzdělávat se sestra musí nejenom ve svém volném 53

čase, ale mnohdy i na své náklady. Z4: „Upřímně si myslím, že čas na to sestry nemají. Mám rodinu a nechci ji tímhle způsobem zanedbávat. Možná bych změnila názor, když bychom mohly studovat místo práce, ale takhle? O víkendech se mi nikam teda nechce.“ Z1: „Většinou sestry studují nebo se účastní takových seminářů ve svém volnu a času prostě není. Vždycky je to na úkor rodiny. Není to tak, že místo práce se jedete někam školit nebo studovat, protože pokud to nepotřebuje zaměstnavatel a nevyšle vás zaměstnavatel na nějaké školení nebo seminář nebo na ta pomaturitní specializační studia, tak si to děláte ve svém volnu a ještě si to kolikrát platíte.“ Další respondentka nevidí problém v nedostatku času a poukazuje na fakt, že každá ze sester má jiné priority. Z2: „Já si myslím, že záleží na každém individuálně. Stejně jako se někdo vymlouvá, že nemá čas na cvičení, tak nemají čas na vzdělání. Takže určitě to záleží na tom, jak si chce kdo čas udělat. Kdo si chce čas udělat, tak si ho udělá.“ Pacienti mají také na tuto problematiku svůj názor. Všichni se shodli na tom, že by se sestry měly celoživotně vzdělávat, domnívají se, že je to důležité. Stejně jako zdravotní sestry upozorňují na vývoj medicíny. P3: „Je nutné, aby měly a doplňovaly nové poznatky z oboru.“ P1: „Medicína jde poslední dobou hrozně dopředu a je potřeba, aby se zdravotnický personál pořád posouval a uměl nejnovější metody léčby.“ P2: „Medicína (zdravotnictví) se pořád vyvíjí a existují nové poznatky, které třeba i sestrám mohou usnadnit práci, když o nich ví.“

2.3.2. Etický kodex Otázka směřující na to, co si pod pojmem etický kodex představují pacienti a sestry ukázala, že v tomto ohledu mají všichni respondenti stejnou představu. Pacienti ihned směřovali svoje odpovědi na etický kodex ve zdravotnictví. P3: „Tak zejména to, že by měli doktoři, obecně veškerý zdravotnický personál, dodržovat určité standardy, pravidla a neměli by se vyjadřovat o mém zdravotním stavu, obecně o mě, kdekoli jinde než mimo nemocnici. A v nemocnici jenom v rámci jejich pracovních vztahů.“ P2: „Jsou to nějaká pravidla, systém chování, podle kterého se řídí pracovníci špitálu.“ P1: „Souhrn pravidel, které musí zdravotnický personál dodržovat vůči pacientovi, jeho soukromých informacích o 54

zdravotním stavu.“ P4: „Nějaký soubor pravidel, spíš třeba pokynů než pravidel, jakými by se zdravotní pracovníci měli řídit.“ V rámci této otázky se zdravotní sestry rozdělily do dvou skupin. Dvě sestry se vyjádřily k etickému kodexu obecně. Z1: „Etický kodex si představuji jako určité normy. Norma nebo návod na to, jak se člověk má chovat.“ Z3: „Etický kodex to jsou nějaké zásady, které se týkají morálky a jakoby etického přístupu obecně.“ Další dvě respondentky okamžitě vztáhly představu o etickém kodexu na svoji profesi. Z2: „Existuje spousta etických kodexů, ale zrovna ten, co mám na mysli, tak je etický kodex chování, tak jak by měli zdravotníci přistupovat k pacientovi a co mohou naopak pacienti očekávat od nich. Ale jsou samozřejmě etické kodexy, které se týkají sestry, kolegů, jakoby ty vztahové intervence.“ Z4: „Etický náhled na to, jak by se měli chovat jak pacienti, tak sestry, všeobecně i lidé. Morální hledisko na danou věc.“ Zdravotní sestry také vyjádřily důležitost etického kodexu ve své profesi. Domnívají se, že existence etického kodexu zajišťuje kvalitu péče o pacienty. Z1: „Myslím si, že by mělo být dané, jak se kdo má chovat a jak by to mělo vypadat. Ta norma by měla být ta nejnižší příčka, jak udržet nějakou kvalitu. Stejně jako sledujeme kvalitu, indikátory kvality, hodnotíme péči po stránce odborné, její kvalitu. Tak by se mělo hodnotit i to (…) je to nedílná součást ošetřovatelství, to jak k pacientovi přistupujeme, otevírá to dveře pro další léčbu a často to hrozně ovlivní tu úspěšnost té léčby, ten přístup personálu zdravotnického k pacientům.“ Z2: „Spousta věcí by se měla řídit citem a nejenom právní stránkou.“ Z3: „Existence etického kodexu zajišťuje kvalitu a úroveň péče pro lidi, o které sestra pečuje.“ Jedna z respondentek upozorňuje na to, že existují situace, kdy by právní pohled na věc měl jít stranou. Z2: „Spousta věcí je přehnaných. Například, že se nenahlíží na případy nevyléčitelně nemocných lidí a zachraňují se lidi, kteří by se zachraňovat neměli, přijde mi to jako trápení. Z etického hlediska mi to přijde strašné. Mělo by se na to nahlížet eticky, že když zachráníme život babičky, která stejně umře a o týden jí prodloužit život. Raději bych jí nechala z etického hlediska v klidu umřít, umřít krásně a ne, že se ještě týden trápí.“ 55

2.3.3. Osobní přístup lékaře a ošetřujícího personálu Ošetřující lékař a další členové zdravotnického týmu by se měli pacientovi při prvním kontaktu představit. Pacient by zároveň také měl být oslovován svým jménem. Na tom, zdali bude oslovován formálně či familiárně by se měli pacient a sestra dohodnout. Tento oddíl se zabývá tím, zdali se sestry pacientům představují a jakým způsobem je oslovují. Je konfrontován názor pacientů a sester. Pacienti nemají zkušenost s tím, že by se jim představoval ošetřující personál. Zmínili pouze představení lékaře. Zdravotní sestry jejich názory v podstatě jenom potvrzují. Samy přiznávají, že se víceméně nepředstavují. Z1: „Jak kdy, spíš ne. Nosím jmenovku, vždycky jí mám na sobě. Všichni máme jmenovky.“ Z3: „Nepředstavuji se. Nejsem na to zvyklá.“ Další respondentky se vyjádřily pouze stručným ne. Všichni vybraní pacienti byli oslovováni formálně a s touto formou oslovení byli spokojení. P3: „Asi to pro mě je lepší, přece jenom jsou to cizí lidé. A když to jsou starší sestry, tak mi to připadá i nevhodné trošku.“ P1: „Já jsem spokojený. Chovají se ke mně slušně, to ano.“ P4: „Přišlo by mi dost blbé, aby na pacienta volaly něco ve stylu, vy támhle s tím poškozením mozku, pojďte za mnou. Trval bych na tom, aby opravdu vykaly. Jedině, když se jedná o pacienta v raném věku, tak mi to přijde v pořádku. Mně vykají, takže to je v pořádku.“ Zdravotní sestry mají na oslovování pacientů jiný názor. Dvě respondentky uvedly, že užívají pouze formální oslovení. Další dvě respondentky ve většině případů užívají formálního oslovení, ale uvádějí i případy, ve kterých by uznaly druhou možnost oslovení.

Z1: „Pouze v ojedinělých a indikovaných u

kraniocerebrálních poranění nebo lidé, kteří jsou v kómatu. Existují prostě případy, kdy lze v rámci bazální stimulace používat familiární oslovení a dá se říct, že je to i doporučováno a je to v pořádku a je to vlastně lege artis, když se používají i křestní jména. Pokud to jsou adolescenti třeba, to se taky často stává, že sestry, kterým je přes padesát, mají automaticky tendenci tykat pacientům, kterým je sedmnáct osmnáct. V těchto případech vždycky vyžaduji, aby se na začátku domluvili, jestli mu má vykat nebo tykat, co je mu příjemnější. To jsou případy, kdy to míním tolerovat.“ Z2: „Já si myslím, že formálně tak na 99%. 56

Výjimky jsou takové ty babičky před smrtí, tak jim neříkám paní …, ale babí, protože jsou takové úzkostné a bojí se, jsou to někdy lidé vytržení z pečovatelského domova, kteří nebyli nikdy v nemocnici.“

2.3.4. Důstojnost Kromě toho, že by měl ošetřující personál pacienta oslovovat pouze jménem, nejlépe formální formou oslovení, měli by se k pacientovi chovat také s respektem k jeho osobě. Otázky rozhovoru byly zaměřeny na to, zdali pacienti mají pocit, že s nimi je jednáno s respektem. Tato otázka byla mířena na pacienty i zdravotní sestry. Rozhovor ukázal, že pouze jeden pacient měl s chováním sester vůči pacientovi špatnou zkušenost. Pacient uvedl situaci, kdy se nevhodný způsobem zachovala sestra k jeho sousedovi na pokoji. Problém tkví především v nekomunikaci s pacientem. P1: „No, on to byl takový děda. On si nepamatoval, tak ho nechávali tak nějak. On zapomínal hodně, takže ona sestřička…jsem se ani nedivil. Nebyla na něj nějak moc sprostá. (…) Když pouštěli toho souseda domů, tak to mu to řekl primář při vizitě velký a druhý den přišla sestra asi po obědě a položila papíry na stůl. A nic mu neřekla. Bylo mu 86 let. (…) Měl vývod na moč, zavedenou kanylu a vůbec nevěděl, co s tím má jako dělat. Nikdo mu nic neřekl.“ Ohledy se ovšem musí brát i na sestru, která pacienta, který často zapomíná, dříve několikrát upozornila na to, co ho čeká. Sám pacient v rozhovoru uznal, že by sestra musela být s pacientem stále. Zdravotní sestry měly také možnost se vyjádřit k tomu, zdali ony samy nebo jejich kolegyně se někdy chovaly k pacientům nevhodně, neslušně. Dvě respondentky uvedly příklady, kdy dochází k porušení tohoto bodu etického kodexu. Z1: „Když je psychický pres v kombinaci s tím časovým tlakem, tak je hrozně těžké pak adekvátně reagovat na ostatní spolu-pacienty a neděje se to vždycky tak, jak bych si představovala. Něco se například nevysvětlí dobře, nebo se u někoho dělá něco akutního a člověk se soustředí víc na něj. Musíte mít pod kontrolou všechno. Občas jsou to v uvozovkách banální věci pro personál, ale pro toho jedince, pro toho člověka to v tu chvíli tak není, neuvědomí si, že vlastně o nic nešlo a kolikrát se na to reaguje tak, že se mu odsekne nebo není čas mu 57

prostě něco vysvětlovat.“ Z2: „Když třeba je člověk vážně nemocný, chtěl si vzít život a přijde za ním kolegyně a ptá se ho, proč to jako udělal, co z toho jako má. Když zase přijde někdo opilý, tak to se na něj zase spustí, proč pije. No, je tohle etické? Není. A takových je tam spousta. Přiznám se, že i já se občas nechovám lege artis.“

2.3.5. Právo na informace S právem na informace se pojí problém nedostatečného časového prostoru. Tato otázka je zaměřena na podávání dostatečného množství informací pacientovi. Pacienti mají na informace právo, ale zdravotní sestry se nestarají pouze o jednoho pacienta. Zajímalo mě, zdali mají sestry dostatek času na to, aby informovaly všechny své pacienty o plánovaných výkonech a zdali se pacienti cítí býti dostatečně obeznámeni s tím, jaký je jejich zdravotní stav. Zdravotní sestry mají průměrně denně na starost dva až tři pacienty. Shodují se na tom, že je nutné pacienta informovat. Z1: „Snažím se. V rámci své profese a výkonu, které já u něj provádím, se snažím informovat, co to jde. Přitom, když něco dělám tak vysvětluji ten postup, co budu dělat teď a jak to budu dělat.“ V oblasti dostatečného časového prostoru se sestry v názorech neshodují. Jedna z respondentek má pocit, že má dostatek času na to informovat pacienta o jeho stavu, o zákrocích, kterými musí projít. Z2: „Ano. Na to, si s nimi o tomhle popovídat, je času spousta.“ Dvě respondentky uvedly, že časový nedostatek způsobuje, že musí rozlišovat mezi pacienty, kteří informace chtějí, pro ty si musí najít čas a ty, co informace nechtějí. Z3: „Pokud chci pacienta informovat důkladně a zajímá ho to, tak ho samozřejmě informovat musím. Pacienti, kteří to úplně nevyžadují, tak tam se to trošku odbyde.“ Z4: „Času je málo, takže se vážně věnuji jen těm, kteří ty informace vyloženě vědět chtějí.“ Pacienti mají pocit, že jsou dostatečně informováni o svém stavu. Svoje odpovědi doplňovali i o informace, kdo je o jejich stavu informoval. P2: „Jsem informován. Ale o tomhle se bavíme hlavně s doktorem.“ P1: „Sestry nám ale poskytovaly určitě víc informací. Jsou s námi více v kontaktu.“ P3: „Ty hlavní věci, tak to mi vysvětlují lékaři. A třeba nějakou maličkost mi vysvětlují sestry. 58

Třeba typu: kam mě povezou nebo jak mě tam povezou.“ P4: „Informován jsem od lékaře i sester…asi víc od sester. S nimi se vídám více.“

2.3.6. Informovaný souhlas Z rozhovorů je evidentní, že pacienti nemají jasnou představu o tom, co to informovaný souhlas je. Dokument, který by měl každý pacient při příjmu do nemocnice či později v rizikových případech podepsat, je pro ně velkou neznámou. Neví, co si pod tímto pojmem představit. P2: „Informovaný souhlas. No, tak ten si představuji, že vlastně po mně nemocnice chce souhlas s tím, že při operaci nebo při nějakém výkonu, že s tím hlavně souhlasím s tím výkonem a případně v podstatě jsem srozuměný s tím, že kdyby nastaly nějaké komplikace, tak prostě s tím jakoby počítám, že nic není bez nějakých možností, že se to může zvrtnout.“ P1: „No, když se na mě někdo může ptát, kdo se na mě vůbec může ptát, jestli mu můžou dát nějaké odpovědi.“ P3: „Hm, myslím si, že informovaný souhlas je souhlas s tím, že oni můžou zpracovávat moje osobní údaje, fotky z rentgenu a podobně. A ještě souhlas s tím, že souhlasím s postupem jejich péče o mě.“ P4: „To je dokument, kterým se zavazuji k tomu, že když nastanou komplikace, doktoři si to udělají po svém.“ Problém spočívá nejenom v tom, že pacienti nejsou dobře informováni o tom, co vlastně při příjmu podepisují, k čemu ten podepisovaný dokument slouží, ale také v tom, že pacient nemá dostatek času a síly k tomu, aby si informovaný souhlas prostudoval, případně se doptal na něco, čemu nerozumí. P2: „Asi jo. Čas asi byl, ale to bylo asi před operací. Jako měl, ale člověku létají hlavou jiné myšlenky, takže nevím, jestli tomu člověku v té hlavě toho tolik zůstane. No, tak jak říkám, člověk ví, že to stejně podepsat musí, takže jako tak nějak jsem to přečetl, snad jsem tomu rozuměl.“ P1: „Ne, ani jsem neměl chuť, protože jsem byl ještě takový, protože mi nasadili kapačky a brali mi krve, ještě jsem byl takový, že jsem neměl ani chuť to číst, ale ukazovala mi to sestra, abych pravdu řekl.“ Třetí pacient například zase tvrdí, že při příjmu ani později nic nepodepisoval. Byla mu nabídnuta pouze možnost podepsání reversu. P3: „Ne. Při příjmu jsem nepodepisoval vůbec nic. Jediné, co jsem mohl podepsat, byl 59

revers, tedy že tam už nechci být. Jinak nic jiného. Jenom kdybych chtěl odejít, tak měli nachystaný papír.“ S jednou z respondentek jsme na toto téma došly a zmínila, že dochází i na situace, ve kterých nemohou pacienti informovaný souhlas s léčbou dát. Z1: „Je také možné, že začne detenční řízení, protože mi pacient není schopen nic odsouhlasit. Když je v kómatu nebo v bezvědomí, tak nejen že mi to třeba nepodepíše, protože má obě ruce v sádře, ale není schopen mi dát souhlas ani kývnutím hlavou. Musí za něj rozhodnout někdo jiný. Neodkladné výkony se u něj musí udělat, aby se vůbec zajistil jeho život, ale je to hospitalizace bez souhlasu pacienta.“

2.3.7. Práva pacientů a práva zdravotníků V oblasti práv pacientů a zdravotníků jsem se zaměřila u pacientů na to, zdali ví, že mají nějaká práva jako pacienti a zdali ví, kde se s nimi mohou seznámit. Ukázalo se, že pacienti vědí, kde hledat informace. Obrátili by se na webové stránky nemocnice nebo na stránky Ministerstva zdravotnictví. Všichni pacienti potvrdili, že mají povědomí o tom, že nějaká práva mají. Jeden z respondentů ale například zmínil, že nemá ponětí o tom, jaká jsou jeho práva. U sester jsem se zaměřila na otázku, zdali si myslí, že práva pacientů převyšují práva zdravotníků. Jsou si vědomy toho, že záleží, jestli pacient svých práv zneužívá či nikoli. Zdravotní sestry zmiňují případy, kdy pacienti zneužívali jejich péče a zneužívali toho, že mají větší práva než sestra. Z1: „Pacienti jsou daleko informovanější všeobecně, než byli dřív (…), hodně se jakoby diskutuje a polemizuje o těch postupech, což je dobře, to tak má být. Na druhou stranu prostě, když se ten pacient chová sobecky vůči okolí nebo ostatním pacientům, jsou kolikrát sprostí i na nás, na zdravotníky, jsou verbálně a někdy i fyzicky agresivní a potom když dojde k tomu, že se jim řekne, že takhle nemůžou, že to není vhodné chování, tak přijdou s tím, že si na nás budou stěžovat a že uvidíme. Ono to ve finále, v důsledku tak je, když si ten člověk bude stěžovat, nikdo mu právo na to si stěžovat neupírá a my máme s tím kolikrát velký problém.“ Z2: „Pacient má právo na všechno. Proč jste nebyl u svého praktického lékaře? Protože se tam čeká. Proč jdete ve dvě ráno s tím, že kašlete? Protože jdu z práce. Je to 60

zneužívání práva pacienta na 24- hodinovou péči.“ Z3: „Nedá se určitě říct tak jednoduše ano, ne. Pacienti mají svoje práva, tak pokud to vyloženě nezneužívají, tak v tom problém nevidím. Záleží na tom, jak to kdo zneužívá nebo nezneužívá. Myslím to z obou stran.“ Z4: „S pacienty je občas velký problém. Nemám pouze pocit, že mají více práv, tak to vážně je. Cokoliv se jim nelíbí, se obrátí proti nám a my se jen těžko ubráníme. Někteří se nechovají vůbec slušně, ale stejně to člověk musí přejít a dělat jakoby nic. Pacient napíše stížnost, podá žalobu a to že se ke mně choval sprostě, se nemusí vždy dokázat.“

2.3.8. Povinnost mlčenlivosti Zdravotnický personál má povinnost mlčenlivosti a měl by ji dodržovat. Mým záměrem bylo zjistit, zdali tomu tak opravdu je v praxi. Všichni pacienti mají zkušenost s tím, že byla povinnost mlčenlivosti porušena. P2: „Občas člověk slyší něco, co by asi úplně slyšet neměl.“ P1: „Takhle. Já mám takový pocit, že se někam došlo jako, že jsem mrtvý. Takže nevím, jak se to dostalo ven. Tak nevím, nějaký únik. To jsem se teď dozvěděl, že něco takového bylo. To nemohl být personál, proč by si z toho někdo dělal legraci? To bylo nějakou shodou okolností. Aspoň tady na světě budu dlouho.“ P3: „Při vizitě jsem samozřejmě od doktorů něco slyšel. Ne, že by mi ty informace vyloženě sdělili, ale když jsme byli na pokoji, tak samozřejmě něco slyšet bylo.“ P4: „Sem tam slyším něco na vizitě o sousedech. To ale mluví doktor hlavně.“ Na sestry směřovala jiná otázka a to zdali po nich někdy chtěl někdo informace, které překračovaly jejich kompetence. Z1: „To chtějí hrozně často. Já mám jako zdravotní sestra určité kompetence v podání informací a třeba informace o zdravotním stavu nemůžu říct ani tomu pacientovi, ani manželce, nejbližším příbuzným, ti co jsou uvedeni v souhlasu s poskytováním informací. Já mu řeknu, jak to bude teď po operaci, jak to teď bude postupovat.“ Z2: „Jo. Třeba, když volají rodiny pacienta a chtějí vědět, kde leží, co se mu dělalo, jak dopadl. Okamžitě říkám, že jsem sestra a předávám to doktorovi.“ Z3: „Určitě, to se stává často. Často chtějí pacienti informace ohledně svého zdravotního stavu a své diagnózy a vzhledem k tomu, že nejsme kompetentní k tomu je podávat…stává se to často. Někdy se to dá dobře vysvětlit a odvoláváme se na lékaře.“ Z4: 61

„Stává se to pořád. Snažím se jim vždy vysvětlit, že tu a tu informaci nemůžu sdělit a odkazuji je na lékaře, který jim je poskytnout může.“

2.3.9. Právo na soukromí V rámci této otázky jsem se ptala pacientů, zdali bylo respektováno jejich právo na soukromí. Všichni potvrdili, že ano. Položila jsem další otázku a to, zdali bylo respektováno právo jejich sousedů na pokoji. Pacient má samozřejmě jiný pohled na situaci, když ji vidí z pohledu třetí, nezúčastněné osoby. P2: „Myslím si, že jo. Jsou samozřejmě věci, které se nedají udělat jinak než prostě, že jak se dělají. To je normální. Že třeba, když jdete na operaci, tak se člověk musí svléct. Takže vás lidi v tom pokoji asi jako vidí, ale to asi jinak dělat nejde.“ P3: „Hm, jak se to vezme, že jo. Při tom počtu lidí tam, to zařídit úplně nejde. A také záleží na tom, jakým způsobem je to soukromí vůbec definováno, co to přesně znamená v nemocničním prostředí. Nemáte samozřejmě soukromí jako doma. V rámci možností jsem spokojen.“ Zdravotní sestry v souvislosti s respektováním soukromí několikrát zmínily JIP. Z1: „Soukromí si myslím, že se určitě dodržuje, ale na té JIP a na ARU (Anesteziologicko-resuscitační oddělení) je to trošku jiné než na standardních odděleních, ale určitě se to snažíme dodržovat. Ty informace v klidu a soukromí to je u nás (JIP) hrozný problém. Nejsem schopná toho pacienta odpojit od monitoru a odvézt ho někam, kde by byl sám, u nás jsou vždycky prostě spolupacienti.“ Z2: „Ano. Nahota, stud, soukromí – stává se, že na to my jako zdravotníci zapomínáme, ale je pravda, že spousta lidí přijde do nemocnice a o stud přijdou. Vidíte, kdo se stydí, nestydí a podle toho k tomu pak přistoupíte. Na JIP leží člověk proti proskleným stěnám, z boku je člověk chráněný, ale zepředu ne. Pro toho člověka, co tam leží, může být nepříjemné, že tam procházejí lékaři nebo sestry.“ Z3: „Samozřejmě v rámci možností, ale dá se to zařídit nějakým způsobem, ale ne vždycky se to respektuje. To si myslím, že je taky problém zdravotníků, hlavně těch, co tam jsou už vícero let. Na JIP jsou pacienti v takovém stavu, že si nestěžují, ale právě v těchto případech se to porušuje. Je to dané tím, že jsou ti pacienti úplně v takovém stavu, že to v tu chvíli neřeší. Z pohledu

62

člověka, co přijde zvenku, tak by se mu mohlo zdát, že se to porušuje. Tam to moc nejde. Jsou tam prosklené boxy a to není moc optimální.“

2.3.10. Kontakt s rodinou V rámci rozhovoru jsem s pacienty řešila i téma kontaktu s rodinou, všichni potvrdili, že rodina a blízcí je navštěvují denně. Tato norma se tedy podle jejich názoru dodržuje. P3: „Co jsem si všimnul tak to moc neomezují. Jenom pokud by měl pacient nějakou infekční nemoc nebo něco takového. Moje rodina za mnou může přijít téměř kdykoliv. Dokonce za mnou byli i v noci a pustili je.“ Zdravotní sestry z návštěv nejsou tak nadšené jako jsou pacienti. Dvě respondentky dokonce uvádí, že návštěvy komplikují jejich práci. Z2: „Právo rodiny je krásné, ale narušuje to práci. Lidé překážejí, potřebujete ho otočit, takže i odkrýt, před rodinou je nám to hloupé, tak je vyženete, oni stojí na středu a koukají okolo po ostatních pacientech. Někdy jsou to právě návštěvy, které narušují soukromí ostatních pacientů.“ Z1: „U nás sociální kontakty omezujeme, co nejméně. U nás je to trošku úspornější. Tady je z provozních důvodů problém ten, že když je někdo na návštěvě u jednoho pacienta, tak pouštíme i po dvou, ale snažíme se eliminovat i to množství. Není možné, aby jeden pacient byl po operaci, není mu dobře a druhý pacient tam měl šest lidí na návštěvě a všichni se smějí a jemu není dobře, tak to není možné. (…) Právo na léčbu a na to prostředí má úplně stejnou jak ten druhý pacient, který tu návštěvu chce mít.“

2.3.11. Největší problémy v souvislosti s dodržováním etických kodexů Poslední otázka rozhovoru se sestrami směřovala na překážky, které spatřují v dodržování etických kodexů. Sestry nejvíce zmiňují nedostatek času, málo personálu a hodně povinností. Zdravotní sestry se věnují pacientovi, zároveň ale musí trávit čas administrativou. Z2: „Za vůbec největší problém považuji strašně moc práce a málo personálu. Personál je unavený, vyhořelý, protože je toho čím dál víc, člověk nemá čas na ty lidi a jste naštvaná, protože toho máte i takhle moc a pak byste toho měla ještě víc. Já věřím tomu, že to potřebuje, ale místy se to zdá jako kravina, protože se člověk musí věnovat x dalším důležitějším věcem. Lidé jsou podráždění, unavení, přepracovaní, za celý den se nestihli najíst ani zajít na 63

záchod a někdo po vás něco chce, no nezakousla byste ho? Kdyby bylo více lidí, tak je člověk víc v pohodě a je i na ty pacienty milejší. Od vystresovaného personálu těžko může někdo očekávat, že se na pacienty budeme smát, když nám samotným je hrozně.“ Z1: „Málo se s pacienty komunikuje, ale nemyslím si, že to je problém sester jako spíš lékařů. Vadí mi i u vizity, že se lékaři nesoustředí na to, co by měli. Pacienti jsou málo informováni v důsledku času.“ Z4: „Za největší problém považuji nedostatek času na tolik povinností. Nedá se to všechno zvládat. Pacient, vyplňování papírů, další pacienti, dalších x papírů. A do toho je nás na oddělení dost málo. Takže hodně povinností, málo lidí a málo času.“ Z3: „Zdravotní sestry v rámci svých kompetencí mohou podávat informace jenom v omezené míře, ale lékaři nemají čas pacienty informovat. Pak může lehce dojít ke stížnosti ze strany pacientů na nedostatek informací.“

64

2.4. Diskuze Výzkum nelze zobecnit na celou populaci. Respondenti jsou genderově rozděleni na pacienty – muže a zdravotní sestry – ženy. Výsledky jsou proto zkreslené. Námětem na další výzkum by mohlo být porovnat názory pacientů – žen a mužů. Lze očekávat určitou rozdílnost názorů. V rámci analýzy dat i diskuze jsou pod slovem všichni, všechny zavrženi pouze respondenti/pacienti a respondentky/zdravotní sestry, kteří se účastnili výzkumného šetření. Hypotéza č. 1.: Pacienti mají představu o tom, co je etický kodex. První hypotéza se potvrdila. Pacienti si pod etickým kodexem souhlasně představují nějaké normy, pravidla, jež upravují aspekty chování zdravotnických pracovníků ve vztahu k pacientovi či kolegům. Hypotéza č. 2.: Zdravotní sestry nedodržují vybrané body etických kodexů v ošetřovatelství. (Z pohledu sester a pacientů.) Druhá hypotéza se nepotvrdila. Zdravotní sestry dodržují etický kodex v oblasti celoživotního vzdělávání. Sestry se vzdělávají formou seminářů, školení, vysoké školy nebo různých pomaturitních specializačních studií. Navíc považují celoživotní vzdělávání za důležité, v čemž se shodují s názory pacientů. Sestry si jsou vědomy určitých překážek na cestě: finanční náklady, obětování volného času, zanedbávání rodiny, nezájem o vzdělávání. Zdravotní sestry částečně nedodržují etický kodex v oblasti představování se ošetřujícího personálu. Pacientům se ošetřující personál nepředstavil. Zdravotní sestry samy přiznávají, že na představování nejsou zvyklé, nedělají to a pacientům se představuje hlavně ošetřující lékař, který paradoxně tráví s pacienty méně času než ony samy. Jedna z respondentek uvedla, že se někdy představuje. Ošetřující personál nosí jmenovky a pacient má tak má teoreticky vždy přehled o tom, jaká sestra ho ošetřuje. Zdravotní sestry částečně nedodržují etický kodex v oblasti důstojnosti pacienta. Jeden z pacientů uvedl příklad, kdy sestry zanedbaly péči o pacienta při jeho odchodu z nemocnice a také ho nedostatečně informovaly o tom, co ho bude čekat poté. Samy zdravotní sestry také uvedly příklady, při nichž jejich kolegyně i 65

ony samotné nedodržují tuto oblast etického kodexu. Tuto zásadu nedodržují především díky časovému a psychickému tlaku, který je na ně vyvíjen. Pacienti mají právo na informace a sestry by jim měly informace podat. Zdravotní sestry v rozhovorech přiznaly ve velké většině, že nemají moc časového prostoru informovat všechny pacienty. Věnují se především pacientům, kteří informace požadují. Právo na informace se dodržuje, protože pacienti, kteří o informace zájem mají, je dostanou. Pacienti uvedli, že jsou informováni o svém stavu a informují je jak lékaři, tak sestry. Další oblastí etických kodexů je povinnost mlčenlivosti. Každý z pacientů přiznal, že se již někdy setkal se situací, kdy byla porušena povinnost mlčenlivosti. Nejčastěji k tomuto porušení dochází na vizitách. Pacienti doplňují, že jsou to spíše lékaři, kteří povinnost mlčenlivosti porušují. Tato oblast se tedy dá považovat ze strany sester za dodržovanou. Zdravotní sestry se vyjadřovaly k tomu, zdali po nich někdy někdo chtěl informace překračující jejich kompetence. Ukázalo se, že všechny sestry se s touto situací setkaly. V této části rozhovoru se také ukázalo, že pacienti a jejich blízcí mnohdy nevědí, jaké informace může sdělovat sestra a jaké naopak ošetřující lékař. Zdravotní sestry povinnost mlčenlivosti dodržují. Právo na soukromí je problematická oblast etického kodexu, protože jak jeden

z respondentů

podotkl,

není

dostatečně

definováno

soukromí

v nemocničním prostředí. Pacienti si myslí, že právo na soukromí je dodržováno v rámci možností, které sestry v nemocnici mají. Zdravotní sestry v souvislosti s právem na soukromí zmiňovaly jednotku intenzivní péče, ve které se soukromí dopřává pacientům velmi těžko, jelikož jsou umístěni v průhledných boxech. Dle jejich názorů se právo na soukromí na JIP těžko realizuje, je nedodržováno. Dochází ke střetu názorů pacientů a sester. Z pacientů pouze jeden pacient ležel na JIP, v odděleném boxu sám a nestěžoval si na porušení práva na soukromí. V tomhle případě jsou pacienti mnohem shovívavější než samotné sestry. Pacienti uznávají, že umožnit člověku soukromí jaké může mít doma, je úkol nad jejich síly. Dalším bodem etických kodexů je kontakt s rodinou a blízkými pacienta. Pacient by měl mít právo na návštěvu svých blízkých denně, tato možnost by měla 66

být omezena pouze ze závažných důvodů. Pacienti se shodli na tom, že kontakt s rodinou a blízkými jim byl umožněn bez problémů. Tato oblast etického kodexu je tedy dodržována. Jedna z respondentek z řad zdravotních sester spatřuje v návštěvách překážku ve výkonu své práce. Toto právo je ale respektováno. Nedodržováno je pouze právo na soukromí z pohledu sester na JIP. Dodržováno je celoživotní vzdělávání sester, právo na informace, povinnost mlčenlivosti, právo na soukromí a kontakt s rodinou. Částečně nedodržováno je představování se sester pacientům a důstojnost pacienta. Hypotéza č. 3.: Zdravotní sestry nemají dostatek času na splnění všech zásad kladených etickým kodexem. Tato hypotéza byla potvrzena. Sestry považují za největší problém v dodržování etického kodexu především čas. K tomuto faktoru pak doplňují i nedostatek personálu, nepoměr povinností a času, málo komunikace s pacienty. V rozhovoru se dále ukázalo například to, že pacienti nevědí, co to je informovaný souhlas. Tři pacienti řekli, že nějaký dokument podepisovali, nevědí však jaký. Pacient by přitom v rámci práva na informace měl být informován o tom, co podepisuje, proč, zdali má možnost tento dokument nepodepsat a co z toho případně pro něj plyne za rizika. Čtvrtý pacient žádný dokument při příjmu ani později nepodepisoval. Další oblastí, jež byla zkoumána v rozhovoru, je nerovnoměrnost práv zdravotníků a pacientů. Tato otázka byla směřovaná pouze na zdravotní sestry a tři z nich uvedly, že pacienti mají v dnešní době mnohem větší pravomoci, než měli dříve. Jedna z respondentek uvedla, že záleží na tom, jak pacient či zdravotník zneužívá svoje práva. Zdravotní sestry si připadají proti pacientům bezmocné. Jediným východiskem, jež uvedla jedna z respondentek je zapsat chování pacienta do jeho zdravotní dokumentace. Pacient však může proti sestře, ošetřujícímu týmu či nemocnici podat stížnost nebo žalobu. Nikdo nehledí na to, že zdravotní sestry jsou primárně lidé a že i pacienti by měli dodržovat etické zásady ve vztahu k lékařům a ošetřujícímu personálu.

67

Závěr Ve své práci jsem se zabývala dodržováním vybraných etických kodexů v ošetřovatelství. Zaměřila jsem se na určité oblasti kodexů a zkoumala, zdali se dodržují v praxi v nemocnici v Novém Městě na Moravě. Naplňování těchto zásad bylo zkoumáno z pohledu pacientů a zdravotních sester prostřednictvím rozhovoru. Těmi hlavními cíli práce bylo zjistit, zdali se určité body etických kodexů v ošetřovatelství dodržují. Dalším cílem mé práce bylo také zmapovat překážky v dodržování vybraných zásad etických kodexů. Cíle bakalářské práce byly splněny. V teoretické části jsem se věnovala objektivizaci pojmů souvisejících s etickým kodexem. Na základě studia odborné literatury specializující se na toto či podobná témata, jsem popsala vybrané etické kodexy, ošetřovatelství, etiku jako filozofickou disciplínu s její definicí a dělením. Součástí teoretické části je také charakteristika sester, pacientů a lékařů. Dále byly objasněny vybrané oblasti etických kodexů. Empirická část byla zaměřena především na předvýzkum, výzkumné šetření, analýzu dat a diskuzi. V práci jsou podrobněji vysvětleny cíle práce, popsán výzkumný vzorek, výzkumné hypotézy a uvedeny základní otázky rozhovoru s pacientem a sestrou. Analýza dat byla poměrně složitá vzhledem k tomu, že jsem zvolila metodu rozhovoru. Výstup je rozdělen do 11 oblastí, které jsou doplněny o citace pacientů a sester. Výzkumné otázky byly vyhodnoceny v diskuzi. Z výsledků vyplývá, že všichni respondenti mají povědomí o etickém kodexu, včetně pacientů, což je potěšující informace. Z výzkumu vyplynulo, že zdravotní sestry jsou vůči pacientovi v mnoha ohledech bezmocné a jejich práva nedosahují takové výše jako práva pacienta. Osobně se domnívám, že na zdravotní sestry jsou kladeny velké nároky a pacienti si mnohdy neuvědomují, že i sestry jsou lidé. Měla by se více propagovat jak práva pacientů, tak jejich povinnosti. Každopádně by si měla laická veřejnost uvědomit, že odpovědnost za svoje zdraví má každý sám za sebe. Mohlo by například pomoci, kdyby v nemocnici kromě etických pravidel pro zdravotníky byly vyvěšeny i základní 68

pravidla pro pacienty ve vztahu ke zdravotníkům. Pacienti by si pak možná více uvědomovali, že i oni by měli dodržovat základy slušného chování a zásady etických kodexů v ošetřovatelství, jejichž dodržování oni požadují ze strany zdravotníků. Zdravotní sestry v rozhovoru také udaly důvody, jež jim brání v naplňování vybraných etických zásad. Největší problémy spatřují v nepoměru času a povinností. Tento problém by se dle mého názoru vyřešil, kdyby v nemocnici pracovalo více nelékařského personálu. Činnosti by se tak mohly rozdělit mezi více lidí. Problém je v tom, že zdravotnického personálu je obecně na území České republiky nedostatek. Stát se snaží tuto situaci změnit a řeší i problematiku složitého a zdlouhavého vzdělávání sester. Některé nemocnice lákají nové pracovníky na zvýšení platu a různé benefity. Otázkou ovšem zůstává, zdali je toto finanční ohodnocení dostatečné v porovnání s tím, jaké má zdravotní sestra povinnosti. Ke zlepšení situace by mohlo dojít i v případě znovu zpoplatnění zdravotnického systému. Domnívám se, že by to zkvalitnilo péči, nedocházelo by k tomu, že pacienti zbytečně zneužívají zdravotnické péče. Zdravotníci by se měli chovat k pacientům, tak jak by sami chtěli, aby se k nim někdo choval, když budou v roli pacienta oni sami nebo jejich blízcí. Ke každému pacientovi se musí přistupovat individuálně. Zdravotníci jsou školení a měli by se vždy zachovat jako profesionálové; i když je to někdy těžké, zvláště u nespolupracujících, agresivních pacientů. Vždy by se měli snažit najít správnou cestu k účelné komunikaci a to jak s pacienty, tak se spolupracovníky. Námětem na další zkoumání by mohl být výzkum zaměřený na názory pacientů různého pohlaví v širším věkovém spektru, kvantitativní formou dotazníkového šetření a jejich analýza. Závěrem bych chtěla každého z vás oslovit, abyste přijali zodpovědnost za svoje zdraví a důsledně se věnovali prevenci.

69

Shrnutí Bakalářská práce s názvem „Etický kodex v ošetřovatelství a jeho dodržování v praxi“ je rozdělena na dvě části. Teoretická část se zaměřuje především na etický kodex, popis etických kodexů v ošetřovatelství a na ošetřovatelství, zde je popisována role sestry a vztah pacient – sestra. Empirická část se především věnuje předvýzkumu a následnému výzkumnému šetření. Součástí empirické části je metodologie, popis výzkumného vzorku, cíle, otázky a pracoviště. Výzkumné šetření je zaměřeno na názory sester a pacientů. Velká pozornost je věnována analýze dat z rozhovorů. Poslední část empirické části je věnována diskuzi, v níž jsou shrnuty závěry výzkumného šetření. Práce obsahuje náměty na další výzkumná šetření.

Summary The Bachelor´s thesis called “Code of Ethics in Nursing and its Observance in Practice“ is divided into two parts. The theoretical part focuses mainly on code of ethics, a description of the code of ethics in nursing and on nursing, when the role of a nurse and a relationship between a patient and a nurse is described. The empirical part mainly deals with the pilot study following a research survey. The part of the empirical part is the methodology, a description of the research sample, goals, hypotheses and the institution. The research survey is focused on the opinions of nurses and patients. The attention is payed to the analysis of the interviews. The last part of the empirical part is dedicated to the discussion summarizing the conclusions of the research. The thesis contains suggestions for further research investigations.

70

Literatura Publikace: BÁRTLOVÁ, Sylva. Sociologie medicíny a zdravotnictví. 4. přepracované vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2002, 167 s. ISBN 80-7013-355-4. BILASOVÁ, V. Etika moral sense. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 263 – 269. ISBN 978-80-8101-103-0. BOHUNICKÁ, L. Etické myslenie v období renesancie. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 152 – 160. ISBN 97880-8101-103-0. BUŽGOVÁ, Radka. Ošetřovatelství I. 1. vyd. Ilona Plevová. Praha: Grada, 2011, 285 s. ISBN 978-80-247-3557-3. HALMO, Renata. Sebepéče v ošetřovatelské praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4811-5. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Informovaný souhlas: proč a jak?. 1. vyd. Praha: Galén, 2007. ISBN 978-80-7262-497-3. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 1. vyd. Praha: Galén, 1994, 232 s. ISBN 80-85824-03-5. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002, 272 s. ISBN 80-7262-132-7. HEŘMANOVÁ, Jana. Etika v ošetřovatelské praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 200 s. ISBN 978-80-247-3469-9. HREHOVÁ, H. Etika v období stredoveku. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 118 - 151. ISBN 978-80-8101103-0. JEMELKA, Petr. Kapitoly z aplikovanej etiky. 1. vyd. Prešov: Michal Vaško, 2012, 92 s. ISBN 978-80-7165-905-1. KELNAROVÁ, Jarmila. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty - 1. ročník. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2830-8. KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika pro zdravotně sociální pracovníky. 1. vyd. Martina Cichá a Radoslav Goldmann. Praha: Grada, 2011, 189 s. ISBN 978-80247-3843-7. 71

KUTNOHORSKÁ, Jana. Etika v ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, 163 s. ISBN 9788024720692. MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-1024-2. MURÁNSKY, M. Kantova deontologická etika In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 330 – 351. ISBN 978-80-8101103-0. PTÁČEK, Radek. Etika a komunikace v medicíně. Petr Bartůněk. Praha: Grada, 2011, 528 s. ISBN 978-80-247-3976-2. REMIŠOVÁ, Anna. Dejiny etického myslenia v Európe a USA. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, 894 s. ISBN 978-80-8101-103-0. SUVÁK, V. Etické myslenie v predsokratovskom období. In: Remišová, A. Dejiny etického myslenia. 1. vyd. Bratislava: Kalligram, 2008, s. 23 – 85. ISBN 978-80-8101-103-0. THOMPSON, Mel. Přehled etiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178806-6. VÉVODA, Jiří. Motivace sester a pracovní spokojenost ve zdravotnictví. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4732-3. ZVONÍKOVÁ, Alena. Základy posuzování invalidity. 1. vyd. Libuše Čeledová a Rostislav Čevela. Praha: Grada, 2010, 357 s. ISBN 978-80-247-3535-1. Zákony a věstníky: ČESKO. Zákon č. 95 ze dne 29. ledna 2004 o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. In: Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 30. Dostupný z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-95. ČESKO. Zákon č. 96 ze dne 4. února 2004 o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činnosti souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). In: Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 30. Dostupný z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-96. 72

ČESKO. Zákon č. 365 ze dne 6. listopadu 2011, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 128. Dostupný z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011365. ČESKO. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 139. Dostupný z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372. ČESKO. Ministerstvo zdravotnictví. Věstník 7/2004. In: Věstník Ministerstva zdravotnictví České Republiky. 2004, částka 7, s. 78. Dostupný z: http://www.mzcr.cz/Legislativa/dokumenty/vestnik_3646_1778_11.html

Internetové zdroje: BEŇADIKOVÁ, Daniela. Sestra jako poskytovatelka ošetřovatelské péče a její postavení ve zdravotnickém týmu. Tatiana Rapčíková. Sestra [online]. 2009, 2009(12) [cit. 28. 02. 2016]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/sestrajako-poskytovatelka-osetrovatelske-pece-a-jeji-postaveni-ve-zdravotnickemtymu-448617 BUŽGOVÁ, Radka. Etika ve zdravotnictví. [online]. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2013. ISBN 978-80-7464-409-2. [cit. 02. 01. 2016]. Dostupné z: http://projekty.osu.cz/svp/opory/LF_Buzgova_Etika-ve-zdrav.pdf COLLEGE OF NURSES OF ONTARIO. Therapeutic Nurse-Client Relationship: Revised 2006. Toronto: College of Nurses of Ontario, 2013. ISBN 1-897308-06-X [cit. 09. 02. 2016]. Dostupné z: http://www.cno.org/docs/prac/41033_Therapeutic.pdf. ČAS. O společnosti [online]. [Praha]: ČAS, [2008]. [cit. 06. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.cnna.cz/o-spolecnosti/. MEDICINENET. Definition of Patient [online]. 2012. [cit. 06. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.medicinenet.com/script/main/art.asp?articlekey=39154 MEZINÁRODNÍ RADA SESTER. Etický kodex vypracovaný Mezinárodní radou sester. [online]. ČAS: 2012 [cit. 22. 04. 2015]. Dostupné z: http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/eticky_kodex_icn_2012.pdf. 73

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Práva pacientů. [online]. 1992. [cit. 17. 9. 2015]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/840 NEMOCNICE NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ. Etický kodex. [online]. [cit. 02. 09. 2015]. Dostupné z: http://www.nnm.cz/2011/?rezim=pacient&id=eticky_kodex NEMOCNICE NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ. Chirurgické oddělení. [online]. [2014]. [cit. 22. 02. 2016]. Dostupné z: http://www.nnm.cz/2011/index.php?id=oddelen__chi&kod=../2013/oddeleni/chi/c hi_01uvod.htm. SHELDON, Lisa Kennedy. Janice B. Foust. Establishing a Therapeutic Relationship. In: Lisa Kennedy Sheldon and Janice B. Foust. Communication for Nurses: Talking with Patients [online]. 3. vyd. Jones and Bartlett Learning, 2014. s. 60 – 6. ISBN 9781449691776. [cit. 10. 02. 2016]. Dostupné z: http://samples.jbpub.com/9781449691776/9781449691776_CH05_Pass2.pdf. VYSOKÁ ŠKOLA EVROPSKÝCH A REGIONÁLNÍCH STUDIÍ. Etika v sociální práci: K naplnění předpokladů pro výkon činnosti v sociálních službách [online]. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. ISBN CZ.1.04/3.1.03/22.00130 [cit. 20. 12. 2015]. Dostupné z: http://granty.vsers.cz/socialnisluzby/wp-content/uploads/2010/11/Etika-vsoci%C3%A1ln%C3%AD-pr%C3%A1ci.pdf. Bakalářské, diplomové práce: GUZNAROVÁ, Petra. Naplňování vybraných etických kodexů ve zdravotnické praxi očima studentů. Praha, 2011. 83 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, 2. lékařská fakulta. HLÁVKOVÁ, Eva. Názory zdravotních sester na etický kodex. Olomouc, 2014. 147 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. HRUBEŠOVÁ, Martina. Realizace prvků Etického kodexu sester a Práv pacientů v praxi. České Budějovice, 2010. 112 s. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta.

74

Rozhovory: rozhovor s Mgr. Bohdanou MAREČKOVOU, manažerka kvality (Nemocnice Nové Město na Moravě), etický kodex, Nové Město na Moravě, 04. 03. 2016. rozhovory s pacienty rozhovory se zdravotními sestrami

75

Přílohy Příloha č. 1.: Etický kodex ICN Příloha č. 2.: Etický kodex Práva pacientů Příloha č. 3.: Etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě

76

Příloha č. 1. Etický kodex sester vypracovaný Mezinárodní radou sester PŘEDMLUVA Mezinárodní etický kodex sester byl poprvé přijat Mezinárodní radou sester (ICN) v roce 1953. Od té doby byl několikrát revidován a opětovně schválen, tato poslední revize byla provedena v roce 2005. Sestry z České republiky se prostřednictvím České asociace sester hlásí k Etickému kodexu Mezinárodní rady sester, který byl projednán Sněmem předsedkyň a předsedů sekcí a regionů ČAS, přijat Etickou komisí ČAS a Prezidiem ČAS a je platný od 11. února 2012. ÚVOD Sestry mají čtyři základní povinnosti: podporovat zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví a zmírňovat utrpení. Potřeba ošetřovatelské péče je univerzální. Neodmyslitelnou součástí ošetřovatelské péče je respektování lidských práv, včetně kulturních práv, práva na život a možnost volby, práva na důstojnost a úctu. Ošetřovatelská péče nediskriminuje na základě věku, barvy pleti, vyznání, kulturních zvyklostí, postižení nebo nemoci, pohlaví, sexuální orientace, národnosti, politického přesvědčení, rasy a sociálního postavení, naopak výše uvedené charakteristiky pacienta / klienta respektuje. Sestry poskytují zdravotnické služby jednotlivcům, rodinám a komunitám a koordinují svoje služby se službami jiných skupin. KODEX ICN Etický kodex sester ICN má čtyři hlavní články, které vymezují normy etického chování. 77

Články Kodexu 1. Sestry a lidé Sestra má primární profesní povinnosti vůči lidem, kteří potřebují ošetřovatelskou péči. Při poskytování ošetřovatelské péče sestra vytváří prostředí, v němž jsou respektována lidská práva, hodnoty, zvyky a duchovní přesvědčení jednotlivce, rodiny a komunity. Sestra zajišťuje, aby jednotlivým osobám byly poskytnuty dostatečné informace, na jejichž základě mohou tyto osoby poskytnout souhlas s péčí a se související léčbou. Sestra dodržuje povinnost mlčenlivosti o osobních údajích pacienta a posuzuje nutnost sdílet tyto informace. Sestra a společnost mají povinnost zahájit a podporovat aktivity zaměřené na uspokojování zdravotních a sociálních potřeb veřejnosti, a zejména občanů patřících do ohrožených skupin. Sestra se také podílí na zachování životního prostředí a jeho ochraně před nadměrným spotřebováním, znečišťováním, zhoršováním a ničením. 2. Sestry a ošetřovatelská praxe Sestra nese osobní odpovědnost za ošetřovatelskou praxi a za udržování svých znalostí a dovedností na potřebné výši kontinuálním vzděláváním. Sestra pečuje o své vlastní zdraví, aby nebyla narušena její schopnost poskytovat péči. Sestra posuzuje individuální dovednosti a znalosti, když přijímá a deleguje konkrétní povinnosti. Sestra za všech okolností dodržuje pravidla slušného chování, což přispívá k dobré pověsti profese a zvyšuje důvěru občanů.

78

Sestra při poskytování péče usiluje o to, aby používání moderních technologií a uplatňování vědeckého pokroku bylo v souladu s bezpečností, důstojností a právy občanů. 3. Sestry a profese Sestra zaujímá rozhodující roli při vytváření a implementaci standardů klinické ošetřovatelské praxe, řízení, výzkumu a vzdělávání. Sestra

se

aktivně

podílí

na

rozvoji

odborných

znalostí

oboru

vycházejících z vědeckých poznatků. Sestra se prostřednictvím profesní organizace podílí na vytváření a zachování bezpečných a spravedlivých sociálních a ekonomických pracovních podmínek v ošetřovatelství. 4. Sestry a spolupracovníci Sestra udržuje kooperativní vztah s kolegy z oboru ošetřovatelství i s kolegy z dalších oborů. Sestra zvolí vhodný postup k ochraně jednotlivců, rodin a komunity, pokud je jejich zdraví ohroženo spolupracovníkem či jinou osobou.108

108

MEZINÁRODNÍ RADA SESTER. Etický kodex vypracovaný Mezinárodní radou sester. [online]. ČAS: 2012.

79

Příloha č. 2. Etický kodex Práva pacientů 1. Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky. 2. Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů. 3. Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní. 4. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. 5. V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral. 6. Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování. 7. Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen po té, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti 80

tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit. 8. Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče. 9. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí. 10. Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony. 11. Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen. Etický kodex "Práva pacientů" navrhla, po připomínkovém řízení definitivně formulovala a schválila Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví České Republiky. Tato práva pacientů jsou prohlášená za platná za dnem 25. února 1992109

109

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Práva pacientů. [online]. 1992.

81

Příloha č. 3. Etický kodex Nemocnice Nové Město na Moravě 1. OSOBNÍ PŘÍSTUP Náš pacient vždy ví, kdo je jeho ošetřující lékař a která sestra se o něj dnes stará. Každý člen týmu, který se podílí na léčbě či vyšetření a potkává se s pacientem poprvé, se osobně představí. Pacienta vždy oslovujeme jeho jménem, bez označení diagnózy. 2. VLÍDNOST Vlídnost neznamená přehnaná familiérnost. Nemocný člověk si zaslouží vlídné jednání i od unaveného zdravotníka. Úsměv nás nic nestojí a přesto dává hodně. 3. PRÁVO NA INFORMACI Právo pacienta na informaci o zdravotním stavu je absolutní. Náš pacient není nikdy podceňován ve schopnosti informaci pochopit. Informaci pacient dostává v klidu a soukromí. 4. PRÁVO NA VOLBU Náš pacient vždy ví, jaké jsou alternativy navrhovaného postupu. Respektujeme jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu se zákony. 5. SOUCIT Každý nemocný člověk si zaslouží soucit. Jeho přiměřený projev dává pacientovi jistotu, že není na své trápení sám. Dává mu současně naději. 6. DŮSTOJNOST Pacient cítí, že je pro nás konkrétní lidskou bytostí, zasluhující si individuální a důstojný přístup. Důstojnost zachováváme způsobem komunikace a chováním, a to bez ohledu na věk, pohlaví, rasu a sociální skupinu. 7. DISKRÉTNOST A SOUKROMÍ Pacientova zdravotní data vždy považujeme za důvěrná. Vyšetření a zákroky provádíme za přítomnosti jen minimálního nutného počtu osob. S nahotou a studem našich pacientů nakládáme jako s vlastními pocity. 8. ZACHOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ Pobyt v nemocnici neznamená automaticky vytržení z rodinných a

82

sociálních vztahů. Právo na sociální kontakty pacientů omezujeme co nejméně a jen v nejnutnějších případech. 9. CELKOVÝ DOJEM Pocit důvěry je formován i neverbálním projevem. Čistota a upravenost je projevem seriozního přístupu k pacientovi. 10. POKUD NESTÍHÁM ČI CHYBUJI - KOMUNIKUJI Pacient čeká jen nezbytně dlouhou dobu. Je-li čekání delší než 45 minut, je vždy osloven zdravotníkem s vysvětlením. Pacient je první, kdo se dovídá o našich komplikacích a chybách. Spolupráce a důvěra pacienta je jediná správná cesta k jejich odstranění.110

110

NEMOCNICE NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ. Etický kodex. [online].

83