MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA DIDAKTICKÝCH TECHNOLOGIÍ
Výukové metody v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby
Bakalářská práce
Brno 2011
Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Bc. Pavla Dvořáková
Vypracovala: Eliška Holasová
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 18. dubna 2011
Eliška Holasová
Poděkování Děkuji Mgr. Bc.Pavle Dvořákové za odborné vedení a poskytnutou pomoc při zpracování mé bakalářské práce. Za podporu děkuji své rodině.
Bibliografický záznam HOLASOVÁ, Eliška. Výukové metody praktického vyučování oboru kosmetické služby : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, 2011.77 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Bc. Pavla Dvořáková.
Anotace Téma bakalářské práce se zaměřuje na vhodnou volbu výukových metod v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby. Jedná se o pomocný didaktický materiál, obzvláště pro začínající učitelé praktického vyučování oboru kosmetické sluţby. Cílem bakalářské práce je popsat vhodné a nejčastěji pouţívané výukové metody tohoto oboru. V teoretické části vymezuji pojem kosmetika a kosmetologie. Dále se zabývám charakteristikou oboru kosmetické sluţby, profilem a kompetencemi absolventa a současně jeho uplatněním v praxi. Popisuji materiální a technické prostředky v praktickém vyučování, zejména bezpečnost a hygienu při práci, vybavením provozovny a pouţíváním přístrojů v kosmetice. Teoretickou část uzavírám vymezením pojmu a charakteristikou výukových metod. V praktické části se věnuji zaváděním a realizaci výukových metod jejich volby, postupy a moţných problémů při realizaci do praktického vyučování oboru kosmetické sluţby. Dále popisuji vhodné výukové metody tohoto oboru. Součástí praktické části je i příprava učitele na výuku a didaktický test.
Klíčová slova: kosmetika, kosmetologie, výukové metody, praktické vyučování, absolvent, pedagog, kosmetické sluţby, hygiena
Annotation Bachelor work theme is concentrated on suitable preference of educational methods in object teaching in the cosmetics service. It is dealing with auxiliary didactic material, especially for trainee teachers of the cosmetics service. The goal of my bachelory work is to describe appropriate and most frequently used teaching methods of this branch. In the theoretical part I am specifying the cosmetics and cosmetology concept. Further, I am dealing with characteristics of the cosmetic service, the profile and competences of the trainee both with coming into his own. I am describing material and technical facilities in practical teaching, particularly safety and hygiene at work, workroom equipment and
working devices. Theoretical part is closed by the
definition and characteristics of the teaching methods. The practical part is addressed to emplementing and realization of teaching methods of their choice, procedures and possible problems in practical teaching the cosmetics service branch. Further on, I describe suitable teaching methods of this branch. Teacher’s preparation for the lessons and didactic test is a component of the practical part.
Key words: cosmetics, cosmetology, teaching methods, object teaching, graduate, pedagogue, cosmetic services, hygiene
Obsah Úvod ............................................................................................................................. 8 1. Charakteristika studijní oboru kosmetické sluţby 69-41-L/01 ................................ 9 1.1 Kosmetika a kosmetologie ............................................................................... 10 1.2 Profil absolventa ............................................................................................... 11 1.3 Kompetence absolventa .................................................................................... 13 1.4 Uplatnění absolventa ........................................................................................ 19 2. Materiální a technické prostředky v praktickém vyučování .................................. 20 2.1 Poţadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a hygiena práce ............. 20 2.2 Prostorové členění a vybavení provozovny ...................................................... 22 2.3 Přístroje a stroje v kosmetice............................................................................ 26 3. Pojem a charakteristika výukových metod ............................................................ 30 3.1 Pojetí výukové metody ..................................................................................... 31 3.2 Funkce metod ................................................................................................... 32 3.3 Klasifikace metod ............................................................................................. 33 4. Zavádění a realizace výukových metod do praktického vyučování....................... 35 4.1 Volba výukových metod................................................................................... 35 4.2 Postup při zavádění výukových metod ............................................................ 40 4.3 Moţné problémy při realizaci výukových metod ............................................. 42 4.4 Příprava učitele na výuku ................................................................................. 44 5. Aplikace výukových metod v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby ... 45 5.1 Klasické výukové metody ................................................................................ 45 5.2 Aktivizující výukové metody ........................................................................... 53 5.3 Komplexní výukové metody ............................................................................ 57 6
5.4 Metoda názorně demonstrační – formování obočí a barvení obočí a řas ......... 59 5.5 Didaktický test .................................................................................................. 64 Závěr .......................................................................................................................... 66 Resume ....................................................................................................................... 68 Summary .................................................................................................................... 69 Seznam pouţité literatury........................................................................................... 70 Přílohy……………………………………………………………………………….72
7
Úvod Téma mé bakalářské práce jsem zvolila „Výukové metody praktického vyučování oboru kosmetické sluţby.“ Práce se zaměřuje na důleţitost vhodné volby výukových metod, které mají významný vliv na kvalitu výuky a vědomosti i dovednosti ţáků. Zvolené téma je neustále aktuální a to v důsledku modernizace výuky, kdy se ustupuje od klasických metod, a hledají se kreativnější přístupy k podání výuky ţákům. Zpracování této oblasti je uţitečné, jak pro začínající, tak i praktikující učitele. V této práci se zaměřuji na obor kosmetické sluţby, který mám vystudovaný, a tudíţ bych v budoucnu mohla ţákům tohoto oboru předávat získané vědomosti a dovednosti. V teoretické části se nejdříve věnuji charakteristice obsahu oboru kosmetické sluţby, vymezuji pojmy kosmetika a kosmetologie, dále se zabývám profilem, kompetencemi a profilem absolventa. Poté se zaměřuji na materiální a technické prostředky, které jsou nezbytné pro praktické vyučování, s tím souvisí i bezpečnost a hygiena práce i prostorové členění provozovny. V závěru teoretické části se podrobněji věnuji výukovým metodám, vymezením pojmu metoda, jejich charakteristiku, pojetí, funkcí i klasifikací. Praktická část se věnuje zavádění a realizaci výukových metod do praktického vyučování, zejména volbou výukových metod, spolu s postupem zavádění. Je důleţité zvolit si takové výukové metody, které odpovídají podmínkám výuky, obsahu vyučování a obzvláště výchovně – vzdělávacímu cíly. Pro splnění těchto poţadavků je podstatná i příprava učitele na vyučování. Dále se zaměřuji na aplikaci vhodných výukových metod oboru kosmetické sluţby, podrobněji rozebírám vybrané výukové metody k realizaci jednotlivých témat. Zpracovala jsem ukázku zvolené výukové metody vybraného tématu – Formování obočí, barvení obočí a řas. Praktickou část uzavírá didaktický test, který je pro učitele diagnostickou metodou.
8
1. Charakteristika studijní oboru kosmetické sluţby 69-41-L/01 Kosmetické sluţby je čtyřletý studijní obor určený pro dívky i chlapce a je zakončený maturitní zkouškou. Vzdělávací program zabezpečuje získání odborných vědomostí a praktických dovedností potřebných k profesionálnímu vykonávání kosmetických sluţeb. V průběhu studia ţáci absolvují teoretickou přípravu (např. předměty: kosmetika, materiály, zdravověda, estetická výchova) a praktickou sloţku přípravy (odborný výcvik - praktické vyučování). Předpokladem přijetí na obor kosmetické sluţby je úspěšné ukončení povinné školní docházky, splnění podmínek přijímacího řízení (individuálně dle školy), zdravotní stav vyhovující poţadavkům stanoveným pro tento studijní obor, fyzické a osobnostní předpoklady a zájem o obor. Podmínkou nástupu pro přijetí ke studiu je doklad o zdravotním stavu – zdravotní průkaz. Zájemci oboru kosmetické sluţby nejsou zdravotně způsobilí, jestliţe trpí zejména: nemocemi pohybového ústrojí znemoţňujícími práci ve vynucené poloze; poruchami jemné motoriky horních končetin; prognosticky závaţnými alergickými onemocněními kůţe, dýchacích cest a spojivek; poruchami zraku (centrální ostrost 5/5, Jč. 1 moţno s korekcí, poruchami barvocitu). Charakteristikou oboru kosmetické sluţby se rozumí, ţe se ţáci naučí poskytovat kosmetické sluţby. Mezi tyto kosmetické sluţby patří: Kvalifikovaně ošetřovat pleť obličeje, krku, dekoltu a ostatních částí těla Provádět denní, večerní a slavnostní líčení Manikúra a pedikúra Dokonale obsluhovat přístrojové vybavení kosmetické, pedikérské nebo manikérské provozovny Poskytovat poradenskou sluţbu a doporučovat zdravý ţivotní styl 9
Rozeznávat závaţné onemocnění pokoţky, nehtů rukou i nohou a včas doporučit návštěvu lékaře Posoudit moţnost poskytnutí kosmetických sluţeb z hlediska vyskytujících se chorob pokoţky a nehtů Volit a vhodně pouţívat kosmetické přípravky a uplatňovat zdravotní a estetické poţadavky a zásady hygieny při poskytování kosmetických sluţeb Dodrţovat pracovní kázeň, zásady osobní a provozní hygieny a samostatně organizovat svoji práci Zhotovovat kreslené studie denního, večerního a fantazijního líčení Vyhotovovat obchodní písemnosti Zhotovovat ceníky úkonů Sjednávat nákup přípravků pouţívaných ke kosmetické péči a kalkulovat spotřebu a prodejní cenu nabízených přípravků Osvojit si zásady společenského chování a profesionálního jednání
1.1 Kosmetika a kosmetologie Kosmetika jako slovo pochází z řeckého kosmétiké, coţ znamená umění krášlit. Nejspíše proto byla kosmetika definována v dřívějších dobách jako umění uchovat, zlepšit, získat nebo obnovit krásu lidského těla, a byla povaţována za umění. Nyní je kosmetika definována jako věda a nazývaná kosmetologií. Obor kosmetika úzce spolupracuje s vědními disciplínami, přírodovědeckých i lékařských. Hlavně mezi tyto vědní disciplíny řadíme dermatologii. Kůţe je nejen hraničním orgánem mezi organismem a zevním prostředím, ale má i z hlediska mezilidské komunikace zcela mimořádné postavení. Také chemie je pro kosmetickou praxi významná, hlavně pro produkci kosmetických přípravků. Kosmetologii tedy bereme jako komplexní vědu, na jejíchţ výsledcích se podílejí vědečtí a odborní pracovníci mnoha vědních oborů. Jak uţ jsem zmiňovala, důleţitá je účast dermatologů, protoţe sloţení a funkce kůţe je v hlavním zájmu kosmetologie. Vzhledem k tomuto zájmu k ní dále přistupuje biologie, fyziologie, mikrobiologie a mnoho dalších dílčích oborů (Feřtková a kolektiv, 2005).
10
Jaký je rozdíl mezi kosmetikou a kosmetologií? Kosmetika je praktická činnost, při které se bude ţena sama, nebo kosmetička v rámci své profese vyuţívat výsledky kosmetologii ku svému prospěchu nebo ku prospěchu svých klientů. Nedílnou součástí této praktické činnosti tvoří, také estetická a módní hlediska. Kosmetologie je věda, která zahrnuje biologii kůţe, výzkum a přípravu kosmetických přípravků, také ověřování jejich vlastností a způsobu pouţití. Kosmetologie bez kosmetiky by tudíţ byla stejně neúčelná, jako je nesmyslná nezřídka poškozující kosmetika bez kosmetologie (Feřtková a kolektiv, 2005). Kosmetika se od dávných let aţ do současnosti neustále vyvíjí, snaţí se stále „zdokonalovat“. Přibývají nové metody a prostředky, jiné se zase přestávají pouţívat. Ideál krásy se měnil a nadále mění, některé dřívější i nynější metody jsou těţko pochopitelné, například uměle vytvořené jizvy na těle, deformované nohy Japonek, propichované části těl, umělé „vylepšování“ částí těla pomocí plastických operací a mnoho dalších. Kaţdý rok, ne-li roční období, přibývají nové trendy, které by měla kaţdá kosmetička znát, aby mohla vyhovět a plnit všechna přání zákaznice. Z toho vyplývá, ţe pokud se kosmetička chce odpovědně věnovat kosmetice, musí se neustále vzdělávat, postupně si dodělávat vzdělávací kurzy, které se obnovují a jsou různorodé. Určitě by také měla číst odborné časopisy, ale také časopisy udávající módní trendy, popřípadě se zúčastňovat sjezdů kosmetiček.
1.2 Profil absolventa Po ukončení přípravy v oboru kosmetické sluţby a po úspěšném vykonání maturitní zkoušky absolvent umí: Navrhnout a zajistit zařízení a vybavení provozovny Volit pracovní postupy s ohledem na dodrţování technologických postupů a ekonomickou náročnost s přihlédnutím k individuálním přáním klienta Připravit pracoviště, zvolit a připravit potřebné nástroje, pomůcky a kosmetické přípravky vzhledem k volbě pracovních postupů
11
Uplatňovat při kosmetickém ošetření zdravotně hygienické poţadavky a estetická hlediska, být zručný, pečlivý a kreativní Vyuţívat znalostí z patologie, mikrobiologie, imunologie, epidemiologie a hygieny Určit koţní choroby vyskytující se běţně na obličeji, rukou a nohou a rozhodnout, kdy je moţné provést při nich kosmetickou péči Dodrţovat zásady osobní hygieny a hygieny provozovny Dokonale obsluhovat přístrojové vybavení provozovny Profesionálně se chovat a vystupovat ve vztahu k zákazníkům Zhotovovat ceníky úkonů a kalkulovat prodejní cenu nabízených přípravků Orientovat se v sortimentu kosmetických přípravků a jejich pouţitelnosti, uplatňovat nové technologické postupy Orientovat se v trţním prostředí a aktivně vyuţívat ekonomické znalosti Komunikovat s klientem v cizím jazyce (www.sousto.cz) Okruhy pracovní činnosti: Určit aktuální stav pleti a v souladu se stavem volit vhodný způsob kosmetického ošetření Připravit zákazníka pro kosmetické ošetření dle zdravotně hygienických poţadavků Povrchové čištění Napařování pleti a hluboké čištění pleti Peeling Kosmetická masáţ obličeje, krku, dekoltu s přístrojem i bez přístroje Aplikace obkladů a masek Samostatné kosmetické úkony: Barveni řas a obočí, úprava obočí Epilace, depilace Odborné denní, večerní a fantazijní líčení Péče o tělo 12
Manikúra: Upravování nehtů Změkčování kůţe Peeling rukou Masáţ rukou Nanášení masek, provádění zábalů a parafínu Lakování a zdobení nehtů Pedikúra klasická: Změkčování a odstraňování ztvrdlé kůţe Ošetření nehtů Odstraňování mozolů, zrohovatělé pokoţky a kuřích ok Peeling nohou Masáţ nohou
1.3 Kompetence absolventa Kompetence je pojem, který se uplatňuje v české i zahraniční pedagogice a kurikulárních dokumentech. Snaţí se postihnout, ţe cíl vzdělávání není pouze osvojení poznatků a dovedností, ale i vytváření způsobilostí potřebných pro ţivot nebo pro výkon povolání. Kompetence jsou ohraničené struktury schopností a znalostí a s nimi spojené dovednosti, postoje a hodnotové orientace, jsou předpokladem pro výkon ţáka – absolventa v určité činnosti. Vyjadřují jeho způsobilost nebo schopnost něco dělat a jednat určitým způsobem. Klíčové kompetence: Klíčové kompetence jsou souborem poţadavků na vzdělání, zahrnují vědomosti, dovednosti, postoje a hodnoty, které jsou významné pro osobní rozvoj ţáka, jeho aktivní zapojení do společnosti a pracovní uplatnění. Jsou univerzálně pouţitelné, ve výuce se neváţí na konkrétní vyučovací předměty, lze je tedy rozvíjet v teoretickém i praktickém vyučování, ale také v dalších aktivitách doplňujících výuku.
13
Kompetence k učení -
Mít pozitivní vztah k učení a vzdělávání
-
Naslouchat mluveným projevům a umět si pořizovat poznámky
-
Ovládat různé techniky učení, umět si uspořádat studijní podmínky a reţim
-
Umět efektivně vyhledávat a zpracovávat potřebné informace a umět pracovat s textem
-
Vyuţívat ke svému učení také informační zdroje i zkušenosti jiných lidí
-
Sledovat a hodnotit vypracování se při dosahování stanovených cílů svého učení
-
Umět přijímat hodnocení výsledků svého učení od učitele či jiných lidí
-
Znát moţnosti dalšího vzdělání v oboru a povolání Kompetence k řešení problémů
-
Porozumět zadání úkolu či určit jádro problému
-
Umět získat informace potřebné k řešení problému, dokázat navrhnout způsob řešení problému nebo varianty řešení a umět jej zdůvodnit
-
Vyhodnotit si sám správnost zvoleného postupu a dosaţené výsledky a umět jej ověřit
-
Volit správné prostředky a způsoby, které jsou vhodné pro splnění jednotlivých aktivit
-
Uplatňovat při řešení problémů různorodé metody myšlení a myšlenkové operace
-
Umět spolupracovat při řešení problémů i s jinými lidmi
-
Pracovat v týmu a podílet se na realizaci společných pracovních i jiných činnosti Komunikativní kompetence
-
Umět se vyjadřovat a vystupovat v souladu se zásadami kulturního projevu chování
-
Vyjadřovat se účelně v jednání a komunikační situaci v mluvených i psaných projevech a umět se vhodně prezentovat 14
-
Formulovat své myšlenky dostatečně srozumitelně a souvisle, v písemných projevech přehledně a jazykově správně
-
Účastnit se aktivně diskuzí, správně formulovat a obhajovat své názory a postoje
-
Umět zpracovávat administrativní písemnosti, souvislé texty, atd. na běţná i odborná témata
-
Dodrţovat správně jazykové normy i odbornou terminologii
-
Zaznamenávat písemně důleţité myšlenky a údaje z projevů jiných lidí (například přednášky, porady, školení, atd.)
-
Dosáhnout jazykové úrovně potřebné pro komunikaci a pracovní uplatnění v cizojazyčném prostředí dle potřeb příslušné odborné kvalifikace – porozumět odborné terminologii
-
Chápat výhody znalosti cizích jazyků pro ţivotní a pracovní uplatnění Personální a sociální kompetence
-
Předsevzít si cíle a priority dle svých osobních schopností, zájmové a pracovní orientace
-
Posuzovat reálně své fyzické a duševní schopnosti a odhadovat důsledky svého jednání či chování v různých situacích
-
Mít odpovědný vztah ke svému zdraví, pečovat o svůj fyzický i duševní rozvoj
-
Reagovat adekvátně na hodnocení ze strany jiných lidi a přijímat radu i kritiku
-
Pracovat v týmu a podílet se na uskutečnění společných pracovních i jiných činností
-
Podněcovat práci v týmu a podílet se vlastními návrhy na zlepšení práce
-
Přispívat k vytváření mezilidských vztahů a předcházet osobním konfliktům Kompetence k pracovnímu uplatnění a podnikatelským aktivitám
-
Mít odpovědný postoj ke své profesní budoucnosti i vzdělávání, přizpůsobovat se měnícím se pracovním podmínkám
-
Mít reálnou představu o pracovních, platových a jiných podmínkách v oboru 15
-
Znát obecná práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců
-
Rozumět podstatě a principům podnikání (například právní, ekonomické, administrativní, osobní, atd. aspekty soukromého podnikání)
Odborné kompetence Odborné kompetence se vztahují k výkonu pracovních činností a vyjadřují profesní profil absolventa oboru, vzdělání a i jeho způsobilost pro výkon povolání. Vyplývají
z kvalifikačních
poţadavků
na
výkon
konkrétního
povolání
a
charakterizují způsobilost absolventa k pracovní činnosti. Je to soubor tvořený odbornými vědomostmi, dovednostmi, postoji a hodnotami potřebnými pro výkon pracovních činností daného povolání nebo skupiny příbuzných povolání. Vykonávat odborné činnosti při poskytování kosmetických sluţeb -
Zvolit vhodný způsob kosmetického ošetření s přihlédnutím k typu pleti a aktuálnímu stavu pleti, poţadavkům zákazníka, zdravotně-hygienickým předpisům, technologickým postupům a estetickým zásadám, základním znalostem z dermatologie, módním trendům
-
Kvalifikovaně provádět celkové ošetření pleti, samostatné kosmetické úkony, manikúru a pedikúru
-
Provádět denní, večerní a fantazijní líčení s ohledem na přání zákazníka
-
Profesionálně obsluhovat přístrojové vybavení provozovny a umět provádět běţnou údrţbu pouţívaných zařízení a pomůcek
-
Poskytovat poradenskou sluţbu, propagovat nové postupy a přípravky pro kosmetické ošetření
-
Dodrţovat pracovní kázeň, samostatně organizovat svoji práci Volit a pouţívat přípravky v souladu s technologickými postupy
-
Správně volit přípravky dle jejich vlastností a moţností pouţití s ohledem na aktuální stav pleti
-
Bezpečně manipulovat s přípravky a dodrţovat správné podmínky a způsoby jejich uskladnění 16
-
Dodrţovat doporučené dávkování přípravků a způsoby bezpečné likvidace po skončení jejich ţivotnosti
-
Neustále sledovat nové technologie, nabídku nových přípravků a moţnosti jejich pouţití a vhodným způsobem propagovat nové přípravky zákazníkům
-
Doporučovat zákazníkům nákup přípravků odborným zdůvodněním potřeby kaţdodenní domácí péče o pleť, ruce a nohy Uplatňovat zdravotní a estetické poţadavky a zásady hygieny při poskytování kosmetických sluţeb
-
Poznat závaţné onemocnění kůţe, nehtů na rukou i nohou a chorobné stavy horních a dolních končetin a zavčas zákazníkovi doporučit návštěvu lékaře
-
Posoudit, zda poskytnout kosmetickou péči z hlediska vyskytujících se chorob kůţe, nehtů a celkového interního onemocnění
-
Dodrţovat zásady osobní a provozní hygieny
-
Správně dodrţovat zdravotně-hygienické předpisy
-
Rozvíjet estetické cítění a uplatňovat estetická hlediska při poskytování kosmetických sluţeb Jednat se zákazníky, spolupracovníky a obchodními partnery
-
Vystupovat
profesionálně
a
kultivovaně
ve
vztahu
k zákazníkům,
spolupracovníkům a obchodním partnerům -
Vhodně navazovat kontakt se zákazníky, umět s nimi kultivovaně hovořit a naslouchat
-
Zvládat řešit problémové situace se zákazníky, spolupracovníky i obchodními partnery
-
Umět se správně vyrovnat se stresovými situacemi, regulovat své chování, pečovat o své duševní zdraví
-
Neustále pečovat o rozvoj své osobnosti i o svůj vzhled a osobní hygienu
17
Vykonávat obchodně – podnikatelské aktivity v kosmetických sluţbách -
Vyuţívat marketingové nástroje k propagaci firmy a nabídce kosmetických sluţeb, sledovat průzkum trhu
-
Orientovat se v ekonomicko-právním zabezpečení provozu
-
Zhotovovat ceníky úkonů a počítat spotřebu a prodejní cenu nabízených přípravků
-
Sepisovat obchodní písemnosti v souladu s normalizovanou úpravou Dbát na bezpečnost práce a ochranu zdraví při práci
-
Chápat bezpečnost práce jako důleţitou součást péče o zdraví své i spolupracovníků a zákazníků
-
Znát a dodrţovat základní právní předpisy, které se týkají bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a poţární prevence
-
Osvojit si zásady bezpečné a zdraví neohroţující pracovní činnosti, rozpoznat moţnost nebezpečí úrazu a být schopni zajistit odstranění závad
-
Znát systém péče o zdraví pracujících, znát vědomosti o poskytování první pomoci Usilovat o nejvyšší kvalitu své práce, výrobků a sluţeb
-
Uvědomovat si kvalitu jako významný nástroj konkurenceschopnosti a dobrého jména podniku
-
Drţet se stanovených norem a předpisů, týkajících se systému řízení jakosti, zavedeným na pracovišti
-
Dbát na zabezpečování standardů kvality procesů, výrobků a sluţeb Jednat ekonomicky a v souladu se strategií udrţitelného rozvoje
-
Uvědomovat si význam, účel a uţitečnost vykonané práce i její finanční ohodnocení
-
Zvaţovat při plánování určité činnosti moţné náklady, výnosy a zisk
-
Efektivně hospodařit s finančními prostředky
-
Nakládat s materiálem, energiemi, vodou, odpady a dalšími látkami ekonomicky 18
Výše uvedené kompetence jsem čerpala z publikace Rámcově vzdělávací program pro obor vzdělání kosmetické sluţby - 69-41-L/01 (vydaného Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy).
1.4 Uplatnění absolventa Obor kosmetické sluţby absolventy připravuje tak, aby se rychle a snadno přizpůsobili podmínkám na trhu práce. Dle vzdělávacího programu se absolvent tohoto oboru uplatní v povolání kosmetička, manikér, pedikér a vizáţista, při poskytování profesionální kosmetické péče. Také v kosmetických sluţbách prováděných náročnými technologickými postupy v souladu s individuálními poţadavky
zákazníka,
módními
trendy,
zdravotně-hygienickými
hledisky,
estetickými zásadami a novými vědeckými poznatky. Tyto sluţby bude moci vykonávat v kosmetickém salonu či kosmetické provozovně, studiích, v obchodě s drogérií a parfumérií, zdravotnických zařízení, wellness centrech a fit centrech. Kosmetika má především společensky-komunikační a reprezentační funkci. Většinou se definuje jako umění uchovat, zlepšit, získat nebo obnovit krásu lidského obličeje a celého těla. Absolvent oboru kosmetické sluţby je středoškolsky vzdělaný odborník se vzděláním všeobecným i odborným, má vytvořený základ pro budoucí uplatnění v ţivnostenském podnikání. Po vykonání úspěšné maturitní zkoušky se mohou absolventi ucházet o studium na vysokých školách, na vyšších odborných školách a případně
absolvovat
prohlubující
kurzy
v konkrétní
problematice
(www.obchodskolazr.cz).
19
2. Materiální a technické prostředky v praktickém vyučování K úspěšné realizaci efektivně řízeného výchovně-vzdělávacího procesu nesmí v praktickém vyučování chybět materiální a technické prostředky. Je to soubor materiálních prostředků určených k vyuţití v praktickém vyučování, např. výukové prostory, speciální zařízení školy, pomůcky, atd. Obsahová analýza procesu učení můţe učiteli ukázat optimální moţnosti volby vhodných výukových metod a forem výuky (Drahovzal. Kilián, Kohoutek, 1997). Kreativním způsobem aplikovaná názornost ve výuce jak odborných předmětů, tak praktického vyučování zvyšuje zájem ţáků o učivo a rozvíjí pozornost a aktivitu. Kreativní názornost určitým způsobem přispívá k trvalému osvojování probírané látky. Pokud se zásady názornosti při výuce nedodrţují, způsobují formální vědomosti, které se projevují v neschopnosti ţáků aplikovat teorii v praxi. Názornost je však nutno uplatňovat diferencovaně a hlavně přiměřeně jak v teorii – v odborných předmětech, tak i v praxi – v praktickém vyučování. Přemíra názornosti můţe brzdit abstraktní myšlení ţáka (Drahovzal, Kilián, Kohoutek, 1997).
2.1 Poţadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a hygiena práce Poţadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a hygiena práce jsou pro obor kosmetické sluţby velice důleţité. Obzvláště v praktickém vyučování, posléze v kosmetických salónech, se tyto poţadavky musí vţdy dodrţovat. Musíme dbát hlavně na to, abychom nepoškodili z nedbalosti své zákazníky. Porušení některých těchto poţadavků by mohlo vést aţ k zaţalování kosmetičky poškozenou zákaznicí. Takové soudní řízení můţe kosmetičku odsoudit k vyrovnání odškodnění a dovést do vězení. Kosmetičky by se tudíţ měly soustavně vzdělávat i se zaměřením na hygienické a epidemiologické poţadavky, související s vykonávanou prací, aby se těmto nepříjemnostem předešlo.
20
Vychází z plnění: -
Metodického pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví ţáků ve školách a školských zařízení vydaných MŠMT
-
Metodického pokynu MŠMT k prevenci a řešení šikanování mezi ţáky školy
-
Školního řádu
-
Vnitřní směrnice k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví ve školách a školských zařízeních a přehledu rizik ve škole
-
Vyhlášky č. 64/2005 Sb. O evidenci úrazů ţáků
-
Vyhlášky č. 410/2005 Sb. O hygienických poţadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výkon a vzdělání ţáků
-
Vyhlášky č. 288/2003 Sb. O pracích zakázaných mladistvým
-
Proškolení
z poţární
ochrany
a
výkladu
o
poţárním
nebezpečí
(www.obchodskolazr.cz) Povinnosti ţáků v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby: Mít krátké nenalakované nehty (většinou v 1. někdy 2. ročníku, kvůli učení se úkonům, tudíţ by mohlo dojít k poranění) Na rukou nesmí být ţádné šperky, řetízky ani dlouhé náušnice Pokud mají delší vlasy, musí je nosit svázané, aby nezavazely Pracovní oděv musí mít ve vzorném pořádku – čistý a vyţehlený (bílé zdravotnické oblečení a bílou zdravotní obuv) Před kaţdou zákaznicí si umýt ruce mýdlem a pouţít desinfekci na ruce Nenabírat přípravky rukama, ale pouze špachtlí kvůli hygieně Musí mít vzorný pořádek na stolku, se kterým pracují – manikúrní nebo pro celkové ošetření Pouţité tampónky a ubrousky ihned házet do nádoby k tomu určené Nádobku s odpadky vynášíme po kaţdé zákaznici Na kaţdou zákaznici musí pouţít čisté prádlo (perlan na lehátko, ručník pod hlavu a pláštěnku na ochranu oblečení – u krku papírový ubrousek) Kontrolovat u přípravků záruční lhůtu, v ţádném případě nepouţívat přípravek s prošlou záruční lhůtou 21
Před kaţdou zákaznicí musí vydezinfikovat nástroje, které budou pouţívat, a po kaţdé zákaznici musí tyto pouţité nástroje sterilizovat Pouţité prádlo nesmí přijít do styku s čistým prádlem, proto jej ihned odnášet do příslušné místnosti pro pouţité prádlo, které se poté vypere Hygienické minimum – hygiena je nauka, která si všímá vlivu ţivotního a pracovního prostředí na zdraví člověka (Rozsívalová a kolektiv, 2000). Desinfekce Je záměrné ničení choroboplodných zárodků a virů. Desinfekce je soubor opatření zneškodňujících mikroorganismy pomocí fyzikálních a chemických postupů nebo kombinací postupů, které mají za cíl přerušit cestu nákazy od zdroje k vnímavému jedinci (Rozsívalová a kolektiv, 2000). Sterilizace Je ničení všech ţivých forem mikroskopických hub a jejich spor a červů. Sterilizace je soubor postupů vedoucích ke zničení všech ţivých forem mikrobů na předmětech a v prostředí včetně mikroskopických hub a jejich spor, helmintů (červů) a jejich vajíček. Sterilizace celokovových nástrojů a pomůcek je prováděna horkovzdušnými sterilizátory (Rozsívalová a kolektiv, 2000).
2.2 Prostorové členění a vybavení provozovny Prostorové členění a vybavení provozovny v praktickém vyučování by se nemělo podceňovat. Ve srovnání s teoretickou výukou v učebnách má organizace praktického vyučování specifické zvláštnosti. Vyplývají z toho, ţe se uskutečňují ve speciálně zařízených pracovnách, kde je potřebné určité zařízení, pomůcky apod. a mají diferencované uspořádání a vybavení cvičné provozovny. Praktické vyučování vyţaduje rozdělení třídy na skupiny o menším počtu ţáků. Celková organizace praktického vyučování se řeší z výchovně-vzdělávacích, výrobních a zdravotněhygienických hledisek. Musíme také plánovat racionální rozmístění hlavního
22
vybavení a pomocných zařízení a vhodné uloţení nástrojů i materiálů (Drahovzal, Kilián, Kohoutek, 1997). Je ţádoucí, aby škola ţákům zajistila takovou podobu praktického vyučování neboli cvičných provozoven, které nejvíce odpovídají kosmetickým salónům v praxi. Ţák by měl být v praktickém vyučování seznámen i s vybavení cvičné provozovny (salónu), aby si posléze umět navrhnout svůj vlastní salon. Čekárna V čekárně musí být sedadla pro zákaznice, skříň nebo stojanový věšák na odkládání svršků a vitrína s propagačním materiálem. V těsné blízkosti je vyvěšený seznam úkonů, které v provozovně provádíme, včetně ceníku. V blízkosti čekárny je WC pro zákaznice. Tam, kde čekárna není, musí být sedadla pro zákaznice, vzdálená od pracovních křesel 1,5 m. Pracovní prostor (pracovní box) Provozovna musí mít dobře větratelný a osvětlený pracovní prostor. Zařízení pracovního boxu: Kovové
lehátko
na
celkové
ošetření,
snad
omyvatelné,
povlečené
prostěradlem a perlanem Křeslo na barvení obočí a řas, nebo polohovatelné lehátko Pojízdný, vybavený stolek -
Dóza na vatu (vatové tampónky) s víkem
-
Označené přípravky pro kosmetické ošetření (pleťové mléko, pleťová voda dle typu pleti a borová voda)
-
Plátěná pláštěnka na ochranu oděvu zákaznice
-
Plátěné a papírové ubrousky
-
Obinadlo nebo čelenka
-
Miska na odpadky
-
Zrcátko, jednorázové injekční jehly, párátka
Otáčecí kulatá ţidlička Hygienický kbelík (odpadkový koš) Stojanová lampa 23
Umyvadlo Zrcadlo Skříňka na líčící přípravky a prádlo Manikúrní stolek Pracovna pro klasickou pedikúru Místnost, kde se provádí pouze pedikúra, musí být zvlášť od pracovního prostoru nebo musí být dostatečně oddělená. Křeslo pro klientku Vaničku pro koupele se směsnou baterií Podnoţka Ţidlička (otáčecí) pro kosmetičku Pedikérský stolek -
Koupelová sůl
-
Mýdlo
-
Zásyp na nohy
-
Masáţní krém
-
Přípravky na ošetření nohou
-
Desinfekční přípravky
-
Jednorázové ubrousky
-
Ručníky
-
Obvazová a buničitá vata
-
Vatové tyčinky
-
Náplast
-
Lak na nehty, odlakovač a ozdoby
-
Evidenční kniha
Nástroje -
Skalpel
-
Škrabky
-
Štipky
-
Kleštičky na nehty
-
Pilníky 24
-
Pinzety
-
Nůţky
Odpadková nádoba Umyvadlo Osvětlovací lampa Zásuvka Horkovzdušný sterilizátor Přípravna Je to místnost, ve které se připravují masky, materiál, desinfekční pomůcky, myje nádobí, připravují se zde bylinné odvary a vykonávají se jiné pomocné práce. Musí být vţdy umístěna v těsné blízkosti pracovního boxu. Denní kout nebo denní místnost Provozovna musí mít k dispozici pro pracovníky denní kout s umyvadlem. Denní místnost se zřizuje pouze u provozoven, které mají větší počet zaměstnanců. Slouţí jako shromaţďovací místnost. Skladové prostory Musí být odděleny pro pouţité prádlo, zvlášť pro nástroje, kosmetické přípravky. Dále musí být skladové prostory pro úklidové prostředky. Šatny, umývárny a WC Zřizování se řídí směrnicí č. 46, O hygienických poţadavcích na pracovní prostředí, svazek č.39/1979. Lékárnička první pomoci V provozovně nesmí chybět vybavená lékárnička první pomoci, její vybavení uvádí ON 84 66 35. Za lékárničku zodpovídá určený učitel praktického vyučování.
25
2.3 Přístroje a stroje v kosmetice Pokud si kosmetička správně zvolí technické vybavení, můţe si tím ulehčit práci, popřípadě zlepšit výsledky ošetření. Také pro zákaznice mohou být přístroje a stroje v kosmetice přitaţlivé, neboť je jim nabízeno něco, co si v domácím ošetření nemohou udělat samy. U všech přístrojů je nutné, aby hlavně splňovaly normy České republiky a byly u nás registrovány. Výrobce je povinen poskytnout návod a u některých přístrojů seznámit zájemce s veškerými údaji týkajícími se přístroje i manipulace s ním, s pracovním postupem a výsledným účinkem. Některé přístroje mohou obsluhovat pouze kosmetičky, které absolvovaly kurs nebo školení se závěrečným testem. Kosmetičky by si také měly uvědomit, ţe přístroje a stroje zákroky (Rozsívalová a kolektiv, 2000). Evapor (viz. Příloha 1 – obr. č. 1) -
Neboli napařovací přístroj, pro parní lázeň obličeje
-
Působí na pokoţku svým vlhkem a má léčebné účinky
-
Můţe být konstruován na vodu uţitkovou (z vodovodu) nebo destilovanou vodu
-
Některé přístroje se sytí ozónem, který má desinfekční účinek (hubí bakterie)
-
Do napařovacího přístroje se mohou přidávat byliny
-
pouţívá se pro mastnou, smíšenou a normální pleť
-
doba aplikace je 10 – 15 minut
IR zářič (viz. Příloha 1 – obr. č. 2) -
IR paprsky tvoří 59 % slunečního záření a mají vlnovou délku větší neţ viditelné světlo
-
Účinky – prokrvení tkáně, urychlení metabolismu, urychluje hojení chronických procesů, sniţuje pocit bolesti svalů a kloubů
-
Pouţívá se u napářek zábalem, parafínem a v některých případech i změkčovadel
-
Dále se pouţívá u výţivných a protizánětlivých masek, kde zvyšuje jejich účinek
-
Doba aplikace je 15 – 20 minut 26
UV zářič (viz. Příloha 1 – obr. č. 3) -
Horské slunce UV záření tvoří jen 1 % slunečního spektra, vlnová délka je kratší neţ viditelné světlo
-
Při delším působením na neopálenou kůţi vzniká sluneční úţeh
-
Účinky – léčebné, desinfekční, pigmentotvorné, zvyšuje počet červených a bílých krvinek, vyvolává tvorbu vitamínu D, urychluje hojení (akné, koţní TBC, vitiliga)
-
Nesmí se pouţívat u osob citlivých na UV záření
-
Doba aplikace 30 sekund – 30 minut
Epilační jehla (viz. Příloha 1 – obr. č. 4) -
Při fyzikální epilaci je pouţívána tzv. elektrolýza
-
Zavádějí se elektrokoagulační jehly do vlasových kořínků
-
Slouţí k trvalému odstranění chloupků
-
S epilační jehlou mohou pracovat pouze speciálně vyškolené kosmetičky nebo lékař
Laserové přístroje (viz. Příloha 1 – obr. č. 5) -
Laserový paprsek při styku s ţivou tkání podporuje zdravý vývoj buněk
-
Velkou roli hraje také polarizace (částice světla jsou pouze jedním směrem)
-
Světlo působí jednak povrchově, ale proniká i do tkáně do hloubky 1 - 2,5 cm
a) Biolampa -
Má regenerační účinky (odstraňuje vrásky a zpomaluje jejich tvorbu)
-
Pouţívá se na drobné poranění a bradavice
b) Ošetření barevným světlem -
Lze aplikovat buď samostatně, nebo ve spojení s celkovým kosmetickým ošetřením
-
Nejčastěji se pouţívá ve spojení s pleťovými maskami
-
Doba aplikace je 3 – 20 minut, nejlépe jako kůra 10 – 15 procedur
27
Působení jednotlivých barev: Červená – podporuje prokrvení, krevní oběh a látkovou výměnu -
Pouţívá se při celulitidě, při ekzémech a akné Oranţová – normalizuje zásobování kůţe Ţlutá – aktivuje lymfatický tok, tonizuje a stimuluje vaziva Zelená – vytváří rovnováhu a harmonii, v kosmetice se pouţívá k všeobecné přípravě na kosmetické ošetření, zmenšuje stres Tyrkysová – podporuje lymfatický tok, zlepšuje látkovou výměnu Modrá – má uklidňující, chladící a antiseptický účinek, utišuje bolesti, podporuje uklidnění a spánek Fialová – podporuje lymfatický tok, tvorbu leukocytů, působí antidepresivně a na jizvy
Polarizační filtr -
Pouţívá se na spojení, přičemţ zesiluje jejich účinek
-
Ve spojení se ţlutým filtrem lze dosáhnout stejných účinků, jako u biolamp s polarizovaným světlem (biostimulační účinek)
-
Pouţívá se na koţní onemocnění, akné, herpes, lupenku, hojení jizev, vředů, zkrácení hojení, při bolestech kloubů, páteře
c) Tuţkový terapeutický laser -
Pouţívá se na vrásky okolo očí, na akné, jizvičky a růst vlasů
Masáţní přístroje (viz. Příloha 1 – obr. č. 6) -
Doplňují ruční masáţe
Dělíme je: Poklepové – sportovní masáţe Podtlakové – bacupress Vibrační – elektrodin Elektrická kosmetická ţehlička – pouţívá se k přípravě pleti před masáţí Darsonbolizační přístroje – výboje vysokofrekvenčních střídavých proudů Tryskací přístroje – sprchy 28
Elektrický suchý kartáč – k suchému čištění obličeje i celého těla Třepací aparáty – kmitační tuţka (probuzení sedacích partií) jsou doplňkem léčby obezity Peeling – nahrazuje krouţivými pohyby rukou, kosmetickým rotačním pohybem kartáčků při obrušování pleti Elektrolýza (elektrolipolýza) (viz. Příloha 1 – obr. č. 7) -
Neboli Skine – line
-
Tento přístroj je řízený pomocí počítače, jako aktivních elektrod je uţíváno drobných mikrojehliček, které se zcela bezbolestně zasunou pod kůţi
-
Pouţití – odstranění tukových polštářků, omlazení pleti, likvidace drobných jizev, odstranění vrásek, léčba při padání vlasů, při teleangiektáziích, pavoukovitý krevní névus, hypertrichóza
Face – myolifting (viz. Příloha 1 – obr. č. 8) -
Neboli zdvihání obličejových svalů
-
Pří face – miolitingu s pomocí dvou elektrod přivádějí do pokoţky elektrické impulzy, které stimulují mikrosvaly v podkoţí
-
Pouţití – proti vráskám, odstraňuje drobné jizvy, dvojitou bradu, pokleslá víčka, podpůrná léčba celulitidy
-
Ošetření trvá 5 – 60 minut
-
Musí se provádět 1 – 3 krát týdně (celkově 10 – 15 aplikací)
Ozonizace (viz. Příloha 1 – obr. č. 9) -
Provádí se pomocí speciálních vysokofrekvenčních střídavých výbojů
-
Pouţití – prevence u teleangiektázií, při lomivosti nehtů, padání vlasů, u akné, u stárnoucí povadlé pleti
-
Pouţívá se na odlíčenou pleť 1 – 2 krát denně
-
Při preventivním ošetření stačí pouţití 2 – 3 krát týdně
-
Jedno ošetření trvá 5 – 10 minut, výsledky jsou velmi viditelné
29
Permanentní make – up (viz. Příloha 1 – obr. č. 10) -
Provádí se pomocí speciálního pera zakončeného vibrující jehličkou
-
Barva se aplikuje pod pokoţku 0,5 – 0,7 mm
-
Pouţití – zvýraznění obočí, kontury rtů, oční linky, tetování
-
Doba trvání je 3 – 5 let
Parafínová vana (viz. Příloha 1 – obr. č. 11) -
Rozehřátí parafínu na určitou teplotu
-
Pouţití – parafínový zábal na ruce, zbavování tukové vrstvy a vyrovnání koţního povrchu, dobré prokrvení
Epilační přístroj (viz. Příloha 1 – obr. č. 12) -
Rozehřátí epilačního vosku
-
Pouţití – epilace nohou, třísel, podpaţí, rukou a hypertrichózy
3. Pojem a charakteristika výukových metod Metoda (z řeckého met-hodos – „za cestou“, cesta za něčím) je postup nebo návod, který nám umoţní získat správné poznatky a prostředky poznání. Metoda a systém tvoří podstatu vědy, kde systém představuje obsahovou stránku a metoda stránku formální. Metodu lze chápat jako cestu k cíli, výukovou metodu potom lze definovat jako cestu dosaţení stanovených výukových cílů (Kalhous, Obst, 2002). Výukovou metodu lze také vymezit jako uspořádaný systém vyučovacích činností učitele a učebních aktivit ţáků, směřujících k dosaţení stanovených výchovněvzdělávacích cílů (Maňák, Švec, 2003). Výukové metody nám tedy usnadňují postup při výuce, a také zprostředkovávají a zajišťují, jak nejefektivněji dosáhnout předem stanovených výchovně-vzdělávacích cílů. Podstatou výukové metody je takovéto řízení aktivní součinnosti ţáků s učitelem.
30
3.1 Pojetí výukové metody V dnešní době je velice obtíţné učit a hlavně zaujmout ţáky. Ţáci jsou tedy více nároční a je potřeba je dostatečně „vtáhnout“ do výuky a k tomuto nám můţou poslouţit výukové metody, které si kaţdý učitel volí individuálně. Ve výuce je důleţitý výběr vhodné výukové metody a zavádění odpovídající výukové metody do praxe neboli do vyučování. Tato činnost záleţí na kaţdém učiteli, jak se k této situaci postaví a zvládne ji. Výuková metoda je operativním nástrojem učitelovi vzdělávací kompetence, metoda nepůsobí izolovaně, ale je součástí komplexu četných činitelů. Je také důleţité vyčlenit výukovou metodu z kontextu sloţitých vazeb a poznat její charakteristické vlastnosti, potencionální funkci, podmínky pro její optimální nasazení. Jen tak můţeme konkrétní výukovou metodu vyuţít jako účinný nástroj ke splnění předem vytyčených cílů, buď samostatně, nebo v kombinaci s jinými metodami (Pecina, Zormanová, 2009). Do popředí by měl tudíţ vstupovat vztah metody k obsahu výuky a k cílům. Ve většině případů máme představu, ţe metoda určuje obsah a má ve výukovém dění sluţební funkci, protoţe převáţně zprostředkovává výukový obsah. Toto pojetí by bylo oprávněné jen v případě, ţe by se sledovalo pouze osvojování vědomostí. Pokud zahrnují například rozvoj schopností, dovedností, myšlenkových operací, vytváření postojů, přesvědčování a sociální kompetence, nelze výukovou metodu přiřadit jednostranně k obsahu v lineární jednosměrné závislosti. Protikladná koncepce udává, ţe pokud výuková metoda určuje obsah, nemůţe odpovídat výchovněvzdělávací skutečnosti. Univerzální výuková metoda, která by splňovala všechny cíle, není, tudíţ musíme výukové metody kombinovat (Maňák, Švec, 2003). Vztah mezi učitelem a ţákem je velice důleţitý ve všech ohledech, jejich pedagogické interakce. Učitel má ovšem nad ţáky určitou moc, v pedagogické, sociální a právní kompetenci, ale můţe ji uplatňovat pouze v souladu s humanistickou koncepcí, vzhledem k poslání edukačního procesu. Jestliţe se učitel snaţí dosáhnout výchovně-vzdělávacích cílů, úzká spoluúčast ţáka je nezbytná a nepostradatelná. Výuková metoda se především vyznačuje jako cesta, po které se ţák ubírá, a další činitelé mu tuto cestu spíše usnadňují. Jedním z hlavních poslání výukové metody je také zřetel k osamocení ţáka. Ţák si postupně utváří svůj osobní 31
učební styl, učí se učit a hlavně si buduje pozitivní postoj k trvalému vzdělávání. Bohuţel na spoustě škol se tento aspekt málo zdůrazňuje a z toho vyplývají další nedostatky. Ţák si tudíţ neosvojí racionální metody studia a následují nedostatky, například nedovedou účelně vyhledávat, zpracovávat informace, a proto raději spoléhají na pamětní postupy (Maňák, Švec, 2003). Moderní pojetí výukové metody vychází z nového pohledu na edukační proces, který odráţí změny současné civilizace. Mluví se o změnách perspektiv a o nových kontextech, ze kterých vyplývají nové kulturní učení. Pokud by se pro řešení hledalo východisko pouze v „progresivních“ metodách, bylo by jednostranné, tudíţ neúčinné, protoţe metoda je pouze jedním prvkem celkového vzdělávacího systému, kde prvořadá úloha má směřovat k cíli, postavení, osobnosti člověka. Edukace je mnohostranně podmíněna ekonomickými, sociálními a kulturními faktory, ve kterých probíhá její vývoj. Maňák a Švec uvádějí, ţe i výukové metody by měly být koncipovány a aplikovány z těchto širších perspektiv, které udávají některé studie (Skalková, 2002, Švec, 1993 aj.).
3.2 Funkce metod Mezi nejvýraznější funkce výukových metod patří zprostředkovávání vědomostí a dovedností. Neměli bychom ovšem zanedbávat ostatní funkce výukových metod, ochuzovali bychom je o charakteristiky, které jsou v zájmu harmonického rozvoje. Další funkcí výukových metod je také funkce aktivizační, tato funkce je prostředníkem k motivaci ţáka, učí zvládat postup a úkony a také si osvojovat techniky práce a myšlení. Významná je také funkce komunikační, která je předpokladem pro smysluplnou a efektivní interakci (Maňák, Švec, 2003). Tři výše uvedené hlavní funkce výukových metod samozřejmě nejsou jediné. Výukové metody mají spoustu dalších funkcí, například v praktickém vyučování je velmi důleţitá propojenost teorie s praxí. Bohuţel v některých odborných školách se stále setkáváme s nepropojeností teorie a praxe, a tudíţ je tato funkce podceňována. Domnívám se, ţe tato funkce by měla na odborných školách být mezi prioritami.
32
3.3 Klasifikace metod Klasifikace výukových metod není snadná, musí se vytvořit vyhovující a s odpovídajícími vědeckými postupy. Je nutno logicky utřídit jevy velmi sloţité a různorodé, tudíţ uplatnění jednotného dělidla je značně obtíţné. V dřívějších didaktikách třídili často podle logického postupu na metody analytické, syntetické, induktivní, deduktivní, genetické, atd. Dále se metody z hlediska fází výukového procesu dělí na motivační, expoziční, fixační, diagnostické a aplikační. Někteří autoři při klasifikaci metod uplatňují, k větší samostatnosti a tvořivosti ţáka, kritérium stupně aktivity a heurističnosti. Rozdělují se na informačně-receptivní, reproduktivní, problémového výkladu, heuristické a výzkumné. J.Muţík (in Maňák, Švec, 2003) uvádí, ţe Při klasifikaci výukových metod se uplatňují ještě další kritéria, například vztah k praxi, avšak vzhledem k bohatosti a různorodosti metod se často pouţívá kritérií několik, takţe vznikne komplexní přehled metod, který jedině je s to obsáhnout pestrou paletu metod relativní úplnosti. Přehled výukových metod 1. Klasické výukové metody Metody slovní -
Vyprávění
-
Vysvětlování
-
Přednáška
-
Práce s textem
-
Rozhovor Metody názorně-demonstrační
-
Předvádění a pozorování
-
Práce s obrazem
-
Instruktáţ Metody dovednostně-praktické
-
Napodobování
-
Manipulování, laborování a experimentování
-
Vytváření dovedností 33
-
Produkční metody
2. Aktivizující metody Metody diskusní Metody heuristické, řešení problémů Metody situační Metody inscenační Didaktické hry 3. Komplexní výukové metody Frontální výuka Skupinová a kooperativní výuka Partnerská výuka Individuální a individualizovaná výuka, samostatná práce ţáků Kritické myšlení Brainstorming Projektová výuka Výuka dramatem Otevřené učení Učení v ţivotních situacích Televizní výuka Výuka podporovaná počítačem Sugestopedie a superlearning Hypnopedie
34
4. Zavádění a realizace výukových metod do praktického vyučování Je důleţité efektivní zavádění vhodných výukových metod do výuky. Zásadní je vztah učitele k novinkám, aby měl odvahu hledat nové postupy a ověřovat si je v praxi, je také potřeba originální přístup. Na tento přístup má určitý vliv i věk učitele a délka jeho praxe. Větší problémy se zaváděním výukových metod mají spíše učitelé staršího věku, kteří mají svůj navyklý způsob výuky a necítí potřebu jej měnit nebo se dále vzdělávat. Ovšem zavádění a realizaci výukových metod činnostně zájmové výuky zvládne kaţdý učitel, hlavní faktor - chtít je pouţívat. Kaţdý učitel vyučuje svým osobitým způsobem. Ze stylu výuky dokáţou ţáci rozpoznat přístup učitele k výuce, proto je velmi důleţité, aby učitel dával najevo svůj zájem o učivo a ţe se mu věnuje s oblibou. Od zaujetí učitele vede přímá cesta i k zaujetí ţáka. Bohuţel v současné době učitelům komplikuje jejich práci spousta okolností, například zhoršující se kázeň ţáků, špatná spolupráce s rodiči ţáků, přetíţenost mnoha povinnostmi – příprava na výuku, opravy písemek, porady, péče o třídní knihy, třídní výkazy a další povinnosti. I přes všechny okolnosti a povinnosti je učitelovo pojetí výuky rozhodujícím činitelem v efektivnosti výuky a v motivaci ţáků. Učitel by se měl neustále vzdělávat a vyuţívat rozličné výukové metody a organizační formy výuky. Pokud tedy učitelé chtějí motivovat ţáky, musí je vést aktivní činností k zájmu o určitý obor, a proto musí do výuky nasadit příslušné strategie (Pecina, Zormanová, 2009).
4.1 Volba výukových metod Při volbě výukových metod spatřujeme strategickým prvkem výukové cíle. Skalková, Švec, Filová, Šimoník (in Pecina, Zormanová 2009) definují výukový cíl jako ujasněný zamýšlený výsledek učební činnosti, ke kterému učitel společně s ţáky směřuje. Kalhous, Obst (in Pecina, Zormanová, 2009) vyjadřují cíl jako představu o kvalitativních a kvantitativních změnách u jednotlivých ţáků v oblasti kognitivní, afektivní a psychomotorické. V pedagogice a didaktice je jeden z pilířů právě výukový cíl. Vymezování hierarchií a taxonomií výukových cílů se věnují i jiné studie. Hierarchie výukových 35
cílů jsou od nejvyššího postaveny: cíle školy, cíle předmětu, cíle ročníku, cíle tematického celku, cíle tématu, cíle vyučovací hodiny. V druhé polovině 20. století se odborníci zaměřili spíše na operacionalizaci cílů učení, z čehoţ vznikly podrobnější taxonomie cílů v oblasti kognitivní, afektivní a psychomotorické. Bloomova taxonomie vzdělávacích cílů je v kognitivní oblasti nejznámější. Hierarchie se skládá z šesti základních kategorií cílů, tyto cíle jsou uspořádány dle náročnosti od nejjednodušších po nejnáročnější. Tato taxonomie můţe pomoci jako nástroj logického propojení učiva a činností ţáků, abychom zajistili nejlepší zpětnovazební informace, zda ţák zvládl zadaný úkol (Pecina, Zormanová, 2009). Výše uvedené uvádím v přehledné tabulce č. 1 s. 33 – 34. Tabulka č. 1 (Pecina, Zormanová, 2009, s. 52 – 53) Cílová kategorie (úroveň Typická slovesa a osvojení) jejich vazby pouţívané k vymezení cílů Definovat, doplnit, Zapamatování napsat, opakovat, (znalost): popsat, terminologie a fakta, pojmenovat, přiřadit, reprodukovat, klasifikace, vybrat, kategorizace, obecné seřadit, vysvětlit, určit. poznatky, a generalizace v oboru teorie a struktur
Metody vhodné k naplňování příslušné kategorie cílů Metoda výkladu, dialog, názorně demonstrační metody
Pochopení (porozumění): překlad z jednoho jazyka do druhého, jedné formy komunikace do druhé, jednoduchá interpretace.
Dokázat, jinak Metoda výkladu, formulovat, ilustrovat, demonstrace interpretovat, objasnit, experimentů, názorné odhadnout, opravit, demonstrační metody, převést, vyjádřit dramatizace. vlastními slovy, vysvětlit, vypočítat, zkontrolovat.
Aplikace: pouţít abstrakci a zobecnění (teorie, zákony, principy, metody) v konkrétních situacích.
Aplikovat, demonstrovat, diskutovat, interpretovat, načrtnout, navrhnout, pouţít, prokázat, registrovat, řešit, uvést vztah, uspořádat.
Výklad, názorně demonstrační metody, řešení problémů, problémový výklad, didaktické hry
36
Analýza: rozbor komplexní informace (procesu, systému) na prvky nebo části, stanovení hierarchie prvků, principů jejich organizace, interakce mezi prvky.
Analyzovat, provést rozbor, rozhodnout, rozlišit, rozčlenit, specifikovat.
Řešení problémů, skupinová práce, brainstorming, projektová výuka, didaktické hry, metoda lodní porady.
Syntéza: sloţení prvků a jejich částí do dříve neexistujícího celku (ucelené sdělení, plán operací, nutných k vytvoření díla nebo projektu, odvození souboru abstraktních vztahů k účelu klasifikace nebo objasnění jevů)
Kategorizovat, klasifikovat, kombinovat, modifikovat, napsat sdělení, organizovat, reorganizovat, shrnout, vytvořit obecné závěry.
Řešení problémů. Skupinová práce, brainstorming, projektová výuka, metoda lodní porady.
Hodnotící posouzení: posouzení podkladů, materiálů, metod, technik z hlediska účelu podle kritériích, která jsou dána nebo která si ţák navrhne sám
Argumentovat, obhájit, ocenit, oponovat, podpořit názor, porovnat, provést kritiku, posoudit, prověřit, srovnat s normou, uvést klady a zápory, zdůvodnit, zhodnotit.
Řešení problémů, skupinová práce, brainstorming, projektová výuka, metoda lodní porady, experimentální činnost.
Velmi rozmanitá nabídka výukových metod nutně vede k výběru aktuálního cíle, který by měl vycházet z objektivních kritérií. Volbu optimální výukové metody samotný přehled a popis metod nezajistí. Kritéria pro volbu výukových metod můţe usnadnit přehledné a promyšlené uspořádání (Maňák, Švec, 2003).
37
Nejčastěji uváděná kritéria pro volbu výukových metod (Maňák, Švec, 2003): Zákonitosti výukového procesu, a to obecné i speciální (logické, psychologické, didaktické) Cíle a úkoly výuky, vztahující se zejména k práci, interakci, jazyku. Obsah a metody daného oboru zprostředkovávaného konkrétním vyučovacím předmětem. Úroveň fyzického a psychického rozvoje ţáků, jejich připravenost zvládat poţadavky učení. Zvláštnosti třídy, skupiny ţáků, například hoši – dívky, různá etnika, formální a neformální vztahy v kolektivu. Vnější podmínky výchovně – vzdělávací práce, například geografické prostředí, společenské prostředí, hlučnost okolí, technická vybavenost školy, atd. Osobnost učitele, jeho odborná a metodická vybavenost, zkušenosti, pedagogické mistrovství, atd. Výše uvedené základní faktory určitým způsobem ovlivňují volbu výukové metody, jsou odrazem objektivních podmínek, ve kterých vzdělávací proces probíhá. Avšak učitel tímto není omezen ve výběru výukových metod, neboť směřuje k předem určenému cíli, kterému své postupy přizpůsobuje. Učitel by také měl brát na zřetel subjektivní zájmy a potřeby ţáka – jeho učební styl, stupeň rozvoje samostatnosti a kreativity. Ve výuce jde také o celkové formování osobnosti ţáků, o spojení práce hlavy a rukou, o zajišťování předpokladů k radostné, zajímavé a příjemné spolupráci učitele a ţáků, atd. Rozhodování při volbě nejvhodnější metody by se nemělo stát mechanickou záleţitostí, ale mělo by vyplynout z podrobné analýzy edukační situace. Avšak rozhodování není jednoduchý akt, učitel musí zváţit celou řadu parametrů a ukazatelů, které ovlivňují volbu vhodných výukových metod. Učitel by měl stanovit jejich váhu v hierarchii všech působících faktorů. Ovšem rozhodování není nejobtíţnější činnost, tu zastává realizace vhodných výukových metod. Realizace výukových metod vyţaduje – změnu prostorových dispozic, časových nároků, 38
zajištění rozmanitých pomůcek, atd. Při zavedení výukových metod do výuky musíme počítat i s narušením předešlého způsobu vyučování, obzvláště pokud zvolíme novou nebo neobvyklou výukovou metodu. Učitel by tedy měl být vytrvalý a hlavně odváţný, aby byla realizace zavedených výukových metod úspěšná (Maňák, Švec, 2003). Lubomír Mojţíšek (1975) ve své knize Vyučovací metody uvádí obecně uznávaná kritéria pro volbu výukových metod, za které pokládá: Počet ţáků, s nimiţ učitel pracuje Logický postup, který učitel volí při výkladu učiva Charakter zdroje poznatků Psychické zřetele utváření vědomostí, dovedností a návyků, postojů, emotivních a volních vlastností Míra vedení a samostatnosti ţáků Perspektivy výuky Charakter práce učitele a ţáka Výchovné cíle a úkoly Obsahové a metodické zřetele Jiná hlediska (např. podle hlediska autora vyučovacího systému, podle národa, kde se metody pouţívají nebo kde byly objeveny) Činitelé ovlivňující volbu výukových metod Při vytváření vnějších podmínek výuky má učitel pouze malý vliv, avšak vnitřní podmínky učitel významně spoluvytváří, obzvlášť prostřednictvím výukových metod. I kdyţ učitel o volbě výukových metod rozhoduje sám, nemůţe být jeho rozhodnutí náhodné nebo libovolné. V učitelově výběru se odráţí jeho celková klasifikační úroveň. Musí mít určitý přehled, který je zaloţen na úspěšném zvládnutí pedagogicko-psychologických vědních disciplín (Drahovzal, Kilián, Kohoutek, 1997).
39
Drahovzal, Kilián, Kohoutek povaţují za nejdůleţitější kritéria, kterými se musí učitel řídit při rozhodování o nejvhodnější výukové metodě, následující: Cíl výchovně-vzdělávací práce školy Specifičnost daného učebního předmětu Konkrétní obsah učiva v rámci daného tématu Výchovně-vzdělávací cíl dané vyučovací jednotky Pedagogicko-psychologické podmínky výuky v konkrétní třídě Materiální vybavení učebního kabinetu a školy Osobnost vyučujícího Časové moţnosti, jeţ má učitel k dispozici Situační podmíněnost výuky v daný okamţik
4.2 Postup při zavádění výukových metod Výukové metody jsou známy mnoho desetiletí. I přesto je potřeba navrhnout a posílit moţnost jejich aplikace ve výuce. Jak jiţ bylo zmíněno, výběr, příprava a realizace výukových metod je zcela v kompetenci učitele. Učitelova volba vhodných výukových metod se odvíjí od jeho osobnosti, pedagogických zkušeností, motivace učitele, vedení školy, sloţení jednotlivých tříd, atd. Nejjednodušší proces je převzetí konkrétního modelu nebo příkladu, který je ještě třeba přizpůsobit pro konkrétní podmínky výuky. Oproti tomu nejnáročnější proces je převzetí publikované výukové metody i jejího vyuţití pro danou situaci. Také vymyšlení nové metodiky a příkladů není vůbec jednoduché, jak časově, tak i intelektově. Velmi podstatné je přizpůsobení výukové metody pro danou potřebu výuky (Pecina, Zormanová, 2003). Při zavádění vhodných výukových metod do výuky je třeba stanovit jasný cíl vzdělávací i výchovný, pro jehoţ uskutečnění je výuková metoda prostředkem. Pokud vytváříme konkrétní model, jde hlavně o konkrétní obsah, který tvoří podklad pro realizaci ve výuce. Poté učitel s těmito podklady pracuje ve výuce. Také je vřele doporučován metodický list neboli písemná příprava, doporučuje se tyto přípravy i s poznámkami zakládat a opětovně je pouţívat.
40
Při realizaci výukových metod je třeba počítat i s tím, ţe v průběhu výuky dochází k poklesu pozornosti ţáků. Také brát v úvahu, jaký ţáci preferují styl předávání informací. Dále se doporučuje postupné nasazení problémových situací do výuky. Pokud učitel nasadí nové výukové metody, nastává situace, kdy mění vyzkoušené za něco nového. Je potřeba před zavedením nové výukové metody prostudovat potřebnou teorii a inspirovat se konkrétními modely. Poté nastává další fáze – vytváření vlastních postupů. Pro zajištění objektivních podmínek pro práci ţáků je potřeba vytvoření vhodného klimatu. Koţuchová, Pecina (in Pecina, Zormanová, 2009, s. 114, 115) mezi tyto podmínky řadí následující: Vytvoření příjemného prostředí – učitel by měl ţákům uzpůsobit prostředí tak, aby se v něm ţáci cítili dobře a mohli se soustředit na práci – akustické faktory, úprava prostředí (nástěnky, vybavení školy, úprava chodeb a tříd, atd.) Respektování osobnosti ţáka – kaţdý ţák je individuální a k práci potřebuje jiné podmínky – klid, diskuze s ostatními ţáky, atd., tyto potřeby by měl schopný učitel umět vnímat a rozpoznat Dobrý vztah mezi učitelem a ţáky – autoritativní učitel se většinou zaměřuje na vědomosti, tudíţ sděluje ţákům hotové poznatky, a ti nejsou vedeni k objevování a nevytvoří to dobré prostředí. Pokud je mezi učitelem a ţáky přátelský vztah, vnímají učitele jako člověka, který jim pomůţe, a tudíţ se nebojí diskutovat Atmosféra beze strachu – je velmi důleţitá, aby ţáci mohli v klidu přemýšlet, vymýšlet nové věci, při řešení problému se musí zcela soustředit a k tomu také potřebují atmosféru beze strachu Spravedlivé hodnocení – hodnocení je jeden z nejdůleţitějších prvků pro zpětnou vazbu, v našem školství se zaměřuje na vědomosti a dovednosti. V hodnocení je důleţité, aby učitel nehodnotil ţáka za něco, co předem nevěděl Podpora aktivních ţáků – učitel by je měl podporovat a dále rozvíjet, můţe ţákům zadávat i individuální úkoly 41
4.3 Moţné problémy při realizaci výukových metod Z podstaty a charakteru výukových metod mohou vyplývat moţné problémy při zavádění výukových metod do výuky. Mošna a Rádl (in Pecina, Zormanová, 2009) poukazují, ţe v problémově orientované výuce, pokud řešíme problémové situace, můţeme uplatnit mnoho poznávacích problémů a psychických funkcí (pozornost, paměť, intuitivní procesy, atd.). Ve výuce je důleţité, abychom vytvořili vhodné podmínky pro aktivní práci ţáků. Základní oblasti problémů při zavádění výukových metod do výuky: Problémy ze strany učitele, či jeho kolegů nebo vedení školy Jedním z činitelů ovlivňujících volbu metod je osobnost učitele, i v zavádění výukové metody do výuky osobnost učitele hraje roli. Můţe se jednat například o strach při zavádění něčeho nového, nedostatek zkušeností, ale také neochota učitelů tyto metody zavádět do výuky. Kotrba, Lacina (in Pecina, Zormanová, 2009) upozorňují, ţe častá výmluva pedagogů je, ţe nemají dostatek času na přípravu nově pojatých hodin. I kolegové pedagogové mohou mít na sebe velký vliv a s tím souvisí i pracovní prostředí. Mohou zpochybňovat a odrazovat ostatní pedagogy, kteří by chtěli změnit svůj styl výuky a postupy, které dodrţují. Vedení školy můţe učiteli práci znepříjemnit, ale také znemoţnit. Pokud vedení školy vyţaduje klasickou frontální výuku a nepřiklání se inovacím ve výuce, není učitel za svoji práci dostatečně ohodnocen. Moţné problémy při zavádění výukových metod (Pecina, Zormanová, 2009). Problémy ze stran ţáků Ze strany ţáků můţe nastat nedůvěra a odpor k něčemu novému. Tudíţ velkou váhu při zavádění výukových metod do výuky má vztah mezi učitelem a ţáky, zejména jakou učitel pro ţáky představuje autoritu. Pokud ţáci učitele vnímají spíše jako autoritu, změny snadněji přijmou. Zaleţí, i jaký k němu mají vztah jako k člověku. Ţáci mohou výuku s novými výukovými metodami vnímat jako méně náročnou a zneuţít toho na úkor například zkoušení nebo probírání nové látky. 42
Mohou tudíţ strávit výuku nenáročným způsobem, tato situace se můţe týkat například didaktických her, inscenačních metod atd. Problémy organizační a finanční povahy V případě zavádění nových výukových metod do výuky některé vyţadují speciální materiální vybavení a některé se obejdou bez finančně náročné techniky. Musíme se tedy dívat i na tato specifika a vybavení školy při volbě výukové metody. Některé vybavení je dnes stále relativně drahé, proto jej většina škol nemá. V dnešní době mají školy moţnost získat finanční prostředky, které mohou poslouţit k opatření příslušného vybavení. Z časového hlediska se snadno učitel můţe dostat do časové tísně, stále se musí dodrţovat učební plány. Některé výukové metody jsou časově náročnější na přípravu i realizaci, neţ v případě klasické výuky. Proto je dobré při tvorbě a realizaci výukových metod uvádět časové doporučení, které můţe být i orientací pro ostatní učitele. Tento čas se však můţe lišit, některé výukové metody vyţadují méně času, některé více, záleţí na organizaci výuky, na konkrétní třídě a samozřejmě záleţí i na osobnosti učitele. Problémy ze strany rodičů ţáků a veřejnosti Rodiče ţáků i veřejnost se mohou stát překáţkou při zavádění výukových metod. Z pohledu pedagogiky jsou ve většině případů rodiče a veřejnost „neodborníci“ v této oblasti, a tudíţ mohou některé výukové metody chápat mylně, například učitel vyuţívá ve výuce didaktické hry, proto z pohledů rodičů či veřejnosti to můţe působit spíše jako hraní neţ učení. Tato situace můţe vést k nepříjemné konfrontaci mezi učitelem a rodičem nebo veřejností, učitele můţe vést aţ k odrazení od výukových metod a vrátí se k tradiční výuce, kterou mnozí učitelé očekávají. Podobné situace mohou nastat i u ostatních výukových metod, které se budou spíše „ukazovat“ jako hraní neţ učení. Nejdříve bychom měli vyvrátit mýty a falešné představy o netradičních postupech a poté poukázat na správnost z hlediska jejich podstaty, přípravy a realizace ve výuce a jich přínosu pro rozvoj osobnosti ţáků. Proto je důleţité rodiče ţáků a veřejnost informovat o tom, co škola dělá a proč to dělá. V dnešní době je nejjednodušší cesta 43
prezentace škol na internetových stránkách, dále podávat informace rodičům na třídních schůzkách a veřejnosti na dnech otevřených dveří.
4.4 Příprava učitele na výuku Příprava na vyučování je nezbytnou a obzvláště důleţitou součástí výchovně – vzdělávací práce kaţdého učitele. Příprava na výuku je základní předpoklad racionálního a efektního řízení svého vyučovacího procesu. Je na kaţdém učiteli, jakou formu a rozsah přípravy na výuku zvolí, nejsou totiţ nijak předepsány. Doporučuje se písemná příprava na výuku, je snazší na orientaci a přehlednost a také umoţňuje učiteli dle potřeby se k ní vrátit, upravit, měnit a doplňovat postupy. Příprava na vyučování je základ přípravy na budoucí vyučování, neměli by ji tedy podceňovat ani zkušení učitelé (Čadílek, 2005). Hlavním cílem přípravy na výuku je promyšlení a vhodná volba výukových metod a postupů k dosaţení předem stanovených výchovně – vzdělávacích cílů. Na základě teoretických poznatků, ale také praktických zkušeností, se doporučuje rozvrhnout přípravu na výuku dvojfázově, to znamená uskutečnit dlouhodobou a aktuální přípravu na výuku. Dlouhodobá (perspektivní) příprava na výuku: Dlouhodobá příprava na výuku spočívá ve vypracování tematického plánu, v němţ by měl učitel vhodným způsobem časově rozvrhnout učivo tematických celků do jednotlivých výukových dní a základní učivo a jeho hlavní výchovně vzdělávací cíle. Tematický plán se vypracovává na delší časové období, na pololetí nebo na celý školní rok. Vypracovává se z osnov teoretického vyučování (určitý předmět) nebo z praktického vyučování příslušného oboru. Pokud bude takto zpracovaný tematický plán, umoţňuje přehledně uspořádat postup výuky, zabezpečit podmínky, potřebné prostředky a materiály. Na této úrovni je vhodné zabezpečit i správnou koordinaci teorie a praxe. Pro praktické vyučování a odborné předměty se osvědčilo vypracování koordinačních plánů. Do tematických plánů se doporučuje následovně doplňovat osvědčené výukové metody, názorné pomůcky, popřípadě sniţovat či zvyšovat počty hodin podle výsledků dosaţených při výuce. Je tedy 44
doporučováno, aby učitel svůj takto zpracovaný tematický plán dále následovně doplňoval a upřesňoval (Čadílek, 2005). Aktuální (bezprostřední) příprava na výuku, příprava na vyučovací den: Aktuální příprava na výuku vychází z dlouhodobé přípravy, z tematického plánu, případně koordinačního plánu. Platí zásada, ţe pokud mám důkladně promyšlený a zpracovaný tematický plán, tím více ušetřím čas na formální stránku aktuální přípravy na výuku a mohu více přemýšlet a připravovat vlastní postup výuky. Pokud máme stanovený konkrétní vyučovací cíl a obsah vyučování, můţeme se začít věnovat metodické části přípravy, ve které se stanovují výukové metody a vhodné učební pomůcky pro jednotlivé části učebního dne. Dále nesmíme podcenit materiální přípravu. Pro plynulý průběh vyučovací jednotky je důleţité dobře připravené pracoviště ţáků. Formu písemného záznamu přípravy na vyučovací jednotku si volí učitel individuálně, záznamy se poté mohou kaţdoročně doplňovat a upřesňovat na základě analýzy odučené vyučovací jednotky (Čadílek, 2005).
5. Aplikace výukových metod v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby V následujících podkapitolách se budu zabývat vymezením vhodných výukových metod v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby. Z výukových metod, které uvádí odborná literatura, se ve své práci věnuji nejčastěji pouţívaným v oboru kosmetické sluţby
5.1 Klasické výukové metody Metody slovní Verbální
projevy
řeči
patří
od
úsvitu
lidské společnosti
k důleţitým
pedagogickým postupům, které potvrzují význam slovních metod v dnešním edukačním procesu. Řeč je velmi efektivní nástroj myšlení, má schopnost integrovat i dezintegrovat jednotlivé vnímané senzorické vjemy. Je potřeba rozvoji jazykové komunikace ve škole věnovat mimořádnou pozornost. Učitel si musí hlídat zvukovou 45
stránku svého řečového projevu, měl by zvládat techniku řeči, členění promluvy, sílu hlasu, intonaci, funkčně rozloţené důrazy na významnější pasáţe. Ovšem důleţitá je i kinetická sloţka řeči, artikulace, mimika atd. Některé školy si uvědomují význam jazykové komunikace ţáků, obzvláště pro jejich budoucí uplatnění (Maňák, Švec, 2003). Přednáška Přednáška se vyznačuje jako delší ucelený projev zprostředkovávání závaţného tématu. Uplatňuje se zejména u důleţitých a obsáhlejších témat, kdy je třeba vysvětlit vzájemné souvislosti v přednášeném učivu. V přímé komunikaci vědomě vyuţívá síly ţivého slova pro získání, informování, popřípadě zaujetí posluchače. Jako vyučovací metoda byla ovšem přednáška kritizována a odmítána reformním hnutím, jelikoţ nepočítá s aktivitou účastníků. Pokud je přednáška správně uzpůsobená, můţe působit pozitivně jiţ zmiňovaným ţivým slovem a zanechává u posluchačů hluboké odezvy a proţitky. Aby přednáška zaujala, musí učitel, popřípadě jiný přednášející, zvládnout techniku řečového projevu. Předpoklady dobrého řečníka jsou například přiměřeně se pohybovat, přiměřeně zvolit sílu hlasu, měnit melodii i tempo řeči, zrakem posluchače sledovat, zaujmout vtipností atd. K vyvolání a udrţení pozornosti se vyuţívají osvědčené prostředky, například uvedení neočekávané informace, zadání vhodných otázek pro podněcování aktivity atd.
Zkvalitnit přednášku také můţeme vizualizací obsahu neboli vyuţíváním
názorných pomůcek – obrazů, videozáznamů a podobně. Pro učitele je přednáška náročný řečnický výkon, na který se musí pečlivě připravit. Ve škole se přednáška jeví jako vhodný prostředek pro naslouchání mluvenému projevu a pořizování poznámek. Pro aktivitu ţáků se můţe přednáška spojit s diskuzí, pokud nenaruší plánovaný postup. Učitel by měl důleţité poznatky, odborné výrazy, termíny a podobně napsat na tabuli nebo promítnout, aby umoţnil ţákům vystihnout hlavní myšlenky přednášky. Přednáška by měla navazovat na probrané učivo. Zvláštním příkladem přednášky je ţákovský referát, jedná se o ţáky zpracovaný vymezený úsek učební látky nebo o obohacení zajímavými poznatky. Učitel musí s ţákem při přípravě referátu spolupracovat a poradit mu. Zdařilé 46
ţákovské referáty mohou pomoci ke kultivaci ţáka a mohou posílit jeho zdravé sebevědomí i chuť do studia (Maňák, Švec, 2003). Přednášku bych zvolila, jako výukovou metodu v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby, na všechna probíraná témata. Zopakovala bych tím znalosti z teoretické výuky, které jsou s praktickým vyučováním úzce propojeny. Také bych přednášku zvolila při rozšiřování učiva, ať jiţ pozvaným odborníkem nebo učitelem. Rozhovor Metoda rozhovoru představuje verbální komunikaci mezi ţáky a učitelem v podobě otázek a odpovědí na dané výchovně-vzdělávací téma, která se zaměřuje na stanovený cíl. Úroveň a charakter řízení rozhovoru se rozlišuje na volnější druh rozhovoru (například diskuse, debata atd.) a na vázanější druh rozhovoru (řízený rozhovor, zkušební atd.). Výukový rozhovor je prostředek aktivizace ţáků, protoţe ţáky povzbuzuje k pozornosti a vyzývá ke spolupráci. Náročnější rozhovor v podobě dialogu rozvíjí rozumové schopnosti ţáka, neboť se učí rozhodovat, argumentovat, obhajovat své názory a podobně. Významnou funkcí rozhovoru je motivace, neboť ţáky bezprostředně oslovuje a nabízí jim spoluúčast při řešení problémů. Učitele informuje o stavu vědomostí ţáků a poskytuje zpětnou vazbu při zkoušení. Otázka je v rozhovoru velmi významný strukturní prvek, neboť iniciuje komunikaci a usměrňuje její zaměření. Otázka ve výuce sleduje cíl vést ţáky k novému poznání. Při rozhovoru učitel nejen klade otázky, ale i pozorně ţákům naslouchá. Aktivní naslouchání podporuje povzbuzování a kladení pomocných otázek. Umět přesně zacílit otázku, dát ji patřičnou formu patří k základním učitelským kompetencím. Na učitelovu otázku navazuje ţákova odpověď, cílem výukového rozhovoru je správná odpověď, ale učitel se musí někdy spokojit i s částečně správnou odpovědí (Maňák, Švec, 2003). Rozhovor bych zvolila zejména při problémových tématech, aby si je ţáci lépe osvojili. Problémová témata jsou například, kdy neprovádíme kosmetická ošetření, posouzení pleti, kosmetické masky, zábaly a podobně. I kdyby se do rozhovoru zapojili pouze aktivní ţáci a pasivní pouze naslouchali, tak i tehdy to bude pro obojí účelné, neboť neustálým opakováním se vědomosti více prohlubují. Je dobré, pokud
47
se učitel snaţí do rozhovoru ţáky zapojit, mapuje tím i lépe jejich potřeby ve vztahu k výuce. Metody názorně-demonstrační V moderní
výuce
nemohou
chybět
metody
názorně-demonstrační
ani
dovednostně-praktické, protoţe spolu se slovními metodami představují komplexní systém interakce člověka s jeho přírodním a společenským prostředí v ubikační transformaci. Pedagogika uvedla do poznávacího procesu princip názornosti, který vychází ve výuce z předvádění jevů nebo z jejich zobrazení. Ve výuce by se měl vyuţívat celý rejstřík stupňů názornosti (například předvádění reálných předmětů a jevů, realistické zobrazování skutečných předmětů a jevů, jejich záměrně pozměněné zobrazování atd.), protoţe odráţí vzestupnou linii procesu poznání. Metody
názorně-demonstrační
se
uplatňují
spíše
v etapě
smyslového
zprostředkování učiva, tuto skupinu nelze chápat izolovaně, ale je třeba zdůraznit velmi úzké vazby s metodami dovedostně-praktickými a slovními. Jiţ Jan Amos Komenský zdůraznil, ţe poznání má komplexní povahu, zahrnuje ho takzvaný Trojúhelník moudrosti: řeč – mysl – ruka (Maňák, Švec, 2003). Předvádění a pozorování Metoda
předvádění
zprostředkovává
ţákům
prostřednictvím
smyslových
receptorů vjem a proţitky, které budou stavebním materiálem pro následné psychické úkony a procesy. Demonstrační metoda by neměla znamenat pasivní prohlíţení předváděného objektu, ale naopak by měla vést k aktivním postojům, k rozvoji fantazie, citovému zaujetí a podobně. Také poskytuje ţákům příleţitost učit se jevy pozorovat a vyvozovat závěry ze zjištěných faktů. Učitel musí předvádění metodicky správně organizovat a usměrňovat, také učit ţáky postihovat jevy podstatné. Učitel si musí uvědomit, ţe velmi důleţitý je výběr objektů a metodika jejich předvádění. Nedílnou součástí metody předvádění je i pozorování, jelikoţ demonstraci jevu doprovází a můţe být i samostatně. Pozorování je u předvádění velmi významné, neboť předvádění bez souběţného pozorování, vnímání a recipování ztrácí smysl. Ţáci většinou vnímají povrchně, proto pozorování je třeba soustavně nacvičovat.
48
Výcvik ve vnímání a pozorování by se měl rozfázovat do etap – celkové postiţení objektu, jeho analýza, zapojení do souvislostí, myšlenkové zpracování. Pokud má být demonstrace úspěšná, nesmíme podcenit ani význam slovního doprovodu. Správný slovní doprovod řídí vnímání a pozorování, upozorňuje na věci, které by zůstaly nepovšimnuty (Maňák, Švec, 2003). Metoda předvádění a pozorování se v praktickém vyučování aplikuje velice často. Vhodná je při probírání nového tématu, kdy se ţáci učí pozorovat a zapamatovávat si jednotlivé předváděné úkony. Tato metoda by měla následovat po přednášce probíraného tématu. Instruktáţ Instruktáţ je jedna z osvědčených a ve školní praxi hojně pouţívaných názorně – demonstračních metod. Nejvíce se uplatňuje při vytváření různých druhů dovedností, například pohybových, pracovních a podobně. Je tedy výukovou metodou, která zprostředkovává ţákům vizuální, auditivní, hmatové a podobné podněty k jejich praktické činnosti. Ke klasickým druhům instruktáţe patří slovní instruktáţ, je prezentována buď jako auditivní instrukce nebo instrukce textová. Slovní instrukce nenesou jenom informační náboj, plní i apelativní funkci. Náročné osvojované dovednosti bývají doplňovány dalšími druhy instrukcí, například předvedením činnosti učitelem. Spousta autorů potvrdila, ţe slovní instrukce prezentované spolu s demonstrací náročnější pohybové činnosti, nebývají příliš účinné. Doporučuje se nejdříve názorně předvést pohybovou činnost s nezbytným slovním doprovodem a teprve poté ţákům přednést podrobnější slovní instrukce. Spojení verbálních a statických obrazových instrukcí do textové podoby vytváří specifický druh instruktáţe, jde o písemnou instruktáţ (například návod). Vyuţívá se spíše u méně náročných pohybových činností nebo u náročnějších činností, které si ţíci jiţ osvojili, alespoň některé části. Forma a rozsah obrázkových instrukcí v instruktáţních návodech je závislá na náročnosti činnosti. Osvědčené jsou moderní audiovizuální prostředky, které prezentují statický obrázek dynamickým obrazem (například film).
49
U náročnějších pohybových a pracovních činností je účelná instruktáţ zaloţená na hmatových a pohybových instrukcích. Zajímavou variantou je také kognitivní (mentální) trénink, který se spíše uplatňuje například v tělesné výchově. Je zřejmé, ţe instruktáţ má řadu různých variant, záleţí tedy na učiteli, kterou variantu zvolí (Maňák, Švec, 2003). Všechny typy instruktáţe, výše uvedené jsou v praktickém vyučování důleţité, obzvláště pokud se propojují. Domnívám se, ţe u praktických úkonů je zvláště podstatná praktická instruktáţ, kdy přímo studentovi ukáţeme, jak se daný úkon provádí. Metody dovednostně-praktické Stará teze zní, učíme se nikoli pro školu, ale pro ţivot, ovšem potíţ je s jejím naplněním i v současné škole. Zvětšující se nároky na rozsah poznatků posouvají do pozadí jejich praktické uplatňování, které se nechává odsunuté aţ do skutečného ţivota.
Činnostně
orientované
výuky
umoţňují
ţákům
činnostní
přístup
k vyučovacím předmětům a k učivu. Výzkumy ukazují – z toho, co slyšíme, si pamatujeme 20 %, z viděného 30 %, z vlastní formulace si pamatujeme 80 % a dokonce si pamatujeme 90 % z toho, co sami děláme. Výuka zaměřená na zesílení praktických aktivit ţáků je reakcí na podmínky, ve kterých dnešní děti vyrůstají. Je to převáţně teoretický charakter výuky, méně příleţitostí
k vlastním
zkušenosti,
nahrazování
skutečného
světa
světem
elektronickým atd. Výukové metody dovednostně-praktické se kompetencí ţáků vztahují zejména na postupy, které vedou ţákovy činnosti k osvojování psychomotorické a motorické dovednosti a k tvorbě materiálních produktů. Metody dovednostně-praktické mají v instrumentáriu výukových metod nezastupitelné místo, protoţe vytvářejí základnu pro praktické, pracovní, technické a manipulační aktivity ţáků (Maňák, Švec, 2003). Vytváření dovedností Dovednosti (připravenost ţáka k činnosti) tvoří jednu z klíčových oblastí kurikula moderní školy, této připravenosti se dosahuje aplikací vědomostí (teoretických poznatků) pro řešení praktických úloh. Podle mínění mnoha autorů se dovednosti 50
vytvářejí opakováním, cvičením a popřípadě i drilem. Nezáleţí ani tak na počtu opakování a cvičení dovednostem, ale spíše je důleţité jejich pochopení, které narůstá z ţákových zkušeností vytvářených v situacích. Tyto situace většinou navozuje učitel, ale mohou nastat i v mimoškolním prostředí. Je tedy zřejmé, ţe utváření dovedností není nikdy ukončeno. Utváření dovedností je východiskem pro uvaţování o regulaci a autoregulaci a utváření jeho ideálního průběhu. Ideální průběh lze odvozovat z různých přístupů k učení, ten zahrnuje i osvojování dovedností. Dovednosti se utvářejí a zdokonalují v čase, ale praktické zkušenosti ţáka postupně nabývají a umoţňují hlouběji pochopit danou činnost, tím se také zdokonalují dovednosti. Volba výukových metod podporujících vytváření dovedností je ovlivněna reálným průběhem osvojovacího procesu. Výukové metody by také měly podněcovat ţáky k jiţ zmíněné autoregulaci učení dovednostem. Autoregulace je učení, které ţáky vybavuje alespoň základními metakognitivními dovednostmi, to jsou dovednosti uvědomovat si vlastní učební aktivity při osvojování různých druhů dovedností (Maňák, Švec, 2003). V rámci vytváření dovedností, vidím jako účelný didaktický test, který učitel průběţně ţákům zadává. Toto opakování teoretických znalostí je uţitečné i pro dobré provedení praktických úkonů. Například klasická kosmetická masáţ vyţaduje neustálé opakování jednotlivých tahů, pro jejich celkové zapamatování. Napodobování Napodobování je proces, který přebírá určité způsoby chování od jiných lidí. Projevuje se jako napodobování bezděčné nebo záměrné, z pedagogického hlediska je důleţité, pokud působí pozitivně nebo negativně. Učení pomocí napodobování se uznává z vývojového hlediska za druh učení ve škole, ale v didaktické teorii a praxi se s napodobováním jako metodou příliš nepočítá. Současná škola se jiţ nemůţe jednosměrně zaměřovat jenom na oblast kognitivního učení, ale musí se dívat na celou osobnost ţáka. V přirozené situaci praktického vyučování si ţáci osvojují potřebné profesní vědomosti a dovednosti společně s učiteli.
51
V edukačním procesu má napodobování důleţitou úlohu. Působení příkladů a vzorů, jejich záměrné vyuţití nemusí být pokaţdé předvídatelné, neboť výsledný efekt závisí na spoustě faktorů. Při senzomotorickém učení, ve kterém nelze dosáhnout poţadované činnosti pouze racionálními prostředky, se uplatňuje názorný příklad, přičemţ jeho napodobení pomáhá k rychlejšímu a dokonalejšímu osvojení učiva (například při zvládání různých operací s nástroji). Někdy se napodobování spojuje pouze s předváděním. I kdyţ spolu úzce souvisí, neměly by se spojovat nerozlučně, neboť napodobování plní ve výchově své vlastní, specifické funkce. V příznivém pedagogickém prostředí má zvláštní význam, který pozitivně ovlivňuje veškeré výchovně-vzdělávací procesy. Vytváření příznivého pedagogického prostředí bývá většinou ze začátku pedagogický záměr, avšak vlastní působení prostředí poté probíhá z větší části automaticky a to hlavně mechanismy napodobování. Metoda napodobování se uplatňuje v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby obzvláště při manipulaci s přístroji a nástroji. Učení napodobováním je důleţité zejména z hlediska prevence, kdy si ţák zafixuje chybný úkon nebo manipulaci s přístroji (Maňák, Švec, 2003). Produkční metoda by měla být v praktickém vyučování mezi nejvíce pouţívanými výukovými metodami. V praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby se učí a tudíţ i nacvičují motorické činnosti, které jsou součástí této výukové metody. Produkční metody Dovednostně-praktické metody doplňují instrumentárium klasických výukových metod o zřetel praktický, protoţe představují motorické aktivity, činnosti ruky a produktivní práci. V této kategorii metod vystupuje do popředí výsledek, produkt praktické činnosti. Určitý význam také zaujímá produktivní fyzická práce, prováděna rukama. Práce je jeden z nejstarších způsobů vzdělávání dětí a mládeţe. V moderní škole se pracovní kompetence ţáků povaţují za prvek všeobecného vzdělání. Součástí produkční metody jsou všechny postupy, úkony a operace, při kterých vzniká určitý smysl, produkt, výkon, výtvor atd. Produkčními metodami se nacvičují také různé pohybové dovednosti, patří sem i jemná motorika (například kreslení, modelování, psaní, hra na hudební nástroj), jelikoţ výsledkem těchto aktivit je určitý 52
výkon a základ tvoří motorické činnosti. Hlavní uplatnění produkčních metod je ve výchovně-vzdělávacích organizačních formách jako pracovní činnosti ve výrobě, ruční práce, výtvarná tvorba a podobně. Praktická činnost v ţádném případě neomezuje duševní práci, právě naopak je jejím završením, práce hlavou a rukou se ve výuce vzájemně doplňují a ovlivňují. Veškerá výuka by tedy měla zajišťovat vyváţený poměr činností hlavy a rukou, a to odpovídá spojení teorie a praxe (Maňák, Švec, 2003). Produkční metoda by měla být v praktickém vyučování mezi nejvíce pouţívanými výukovými metodami. V praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby se učí a tudíţ i nacvičují motorické činnosti, které jsou součástí této výukové metody.
5.2 Aktivizující výukové metody Aktivizujícími metodami rozumíme postupy zaloţené na řešení problémových situací ve výuce, proto se také označují jako metody problémové. V některých literaturách se také můţeme setkat s označením alternativní metody nebo inovativní metody. Pojmy alternativní a inovativní nemají doposud jednotný význam, neboť jsou chápány jako synonyma a ve svém významu se překrývají. Inovaci chápeme jako zavádění něčeho nového do tradiční výuky (například metody) a alternativa znamená moţnost volby jiného postupu neţ tradičního, standardního. Aktivizující metody přispívají k překonání stereotypů ve výuce a podporují tvořivost učitelů. Aktivní výuka podporuje ţáky k zapojení do výukových aktivit, coţ můţe vést k efektivnější výuce. Aktivizující metody můţeme vymezit jako postupy vedoucí výuku k dosaţení výchovně-vzdělávacích cílů hlavně na základě vlastní učební práce ţáků, kde se důraz klade na myšlení a řešení problémů (Maňák, Švec, 2003). Metody diskusní Metoda diskusní plynule navazuje na metodu rozhovoru a její další varianty. V aktivizujících metodách zastupuje diskuse významný prvek v edukačních situacích, do kterých se ţáci zapojují. Pozornost je jí záhodno věnovat proto, ţe na rozdíl od jiných zahraničních školských soustav, výrazně ovlivněných reformním 53
hnutím, se v našich školách málo vyuţívá. Některé publikace zabývající se výukovými metodami, které byly nedávno vydané, se o diskusi nezmiňují, připouštějí ji jenom v mimoškolní práci. Nyní uţ jsou k dispozici publikace, které diskusi povaţují za výukovou metodu a oceňují její přínos. Někteří učitelé diskusi povaţují za nepostradatelnou součást edukačního procesu. Diskuse má spoustu synonym – například rozprava, beseda, výměna názorů a podobně – vzájemně se odlišují svými cíly, ale v podstatě jde vţdy o komunikaci ve skupině zájemců, kteří řeší určitý problém. Správná diskuse by měla mít jasné zaměření na cíl a minimalizovat neuspořádané a k věci se nevztahující nápady. Při diskusi by se měli všichni účastníci soustředit na předem určené téma a projevit svůj názor. Diskuse je efektivní nástroj pro výcvik ţáků v komunikaci a utříbení svých myšlenek (Maňák, Švec, 2003). Metoda diskusní v praktickém vyučování důleţitou sloţkou ve výuce. V oboru kosmetické sluţby ţáci komunikují i se zákazníky, proto je podstatné zlepšování komunikace. Pomocí diskuse na určité téma si ţáci prohlubují vědomosti. Metody situační Metody situační se vztahují na širší zázemí problému, na reálné případy ze ţivota, které ukazují obtíţné jevy vyvolávající potřebu vypořádat se s nimi, a to vyţaduje angaţované úsilí a rozhodování. Vyuţívají se zejména k správnému rozhodování ve sloţitých případech a v nezvyklých situacích, při hledání optimálních variant technologických postupů a podobně. V kurikulum školy jsou ţádoucí hlavně proto, ţe nabízejí příleţitost překračovat akademický rámec školy, neboť v mnoha školách stále přetrvává pamětní učení bez vazeb na realitu ţivota. Podstatou situačních metod je řešení problémových případů odráţejících nějakou reálnou událost. Účelem tedy je, aby ţáci promyšleně jednali a zvládali problémy, které přináší praxe. Vyuţití situačních metod v edukačním procesu je úspěšné, pokud navazuje na méně komplexní výukové metody a ţáci mají téţ přiměřené vědomosti z oblasti řešeného případu. Za hlavní přednosti situačních metod se povaţuje zaměřenost na praxi, důraz na konkrétnost řešení, výcvik v rozhodování, aplikace teoretických poznatků a další. Jako nedostatky situačních metod se označují časová a materiální náročnost, určité zjednodušení a zkreslení řešeného problému a podobně. 54
K osvědčeným typům situačních metod patří metody rozboru situace, řešení konfliktní situace, řešení incidentu, řešení dynamické situace a další. Metoda rozboru situace je původní situační metodou a je zaloţena na pečlivém individuálním studiu písemných materiálů, po seznámení následuje diskuse třídy. Důraz se klade obzvláště na hodnocení situace, hledání moţných variant a výběr optimálního řešení. Řešení konfliktní situace probíhá poněkud odlišně, neboť těţiště je v osobních vztazích, které se mohou týkat například názorů (Maňák, Švec, 2003). Metoda situační má v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby své určité uplatnění. Ţáci oboru kosmetické sluţby mají povinnost si být navzájem k dispozici, jako modely, přičemţ jeden představuje zákazníka a druhý mu poskytuje kosmetické sluţby. Metody inscenační Podstatou inscenačních metod je sociální učení v modelových situacích, ve kterých jsou aktéři předváděných situací účastníci edukačního procesu. Jde o stimulaci určité situace, ve které se kombinuje hraní rolí a řešení problému v zobrazení reálných ţivotních situacích. Pro ţáky inscenační metoda můţe znamenat moţnost osvojit si adekvátní způsoby chování a jednání, seznámit se s formami vystupování typickými pro budoucí profesi a podobně. Inscenační metody poskytují velký prostor pro rozvoj osobnosti, ke kultivaci všech psychických procesů a podobně. Celkově jsou inscenační metody náročné na realizaci a to po všech stránkách. Někdy je hraní rolí obtíţné, proto se volí i hraní rolí ve dvojicích. Stejně jako u jiných výukových metod vznikly i u inscenačních metod některé varianty (například strukturované, nestrukturované). Strukturovaná inscenace se většinou drţí promyšlené stavby děje a opírá se o předem určený scénář. Obvykle se realizuje v jedné větší skupině a mělo by se počítat s rolemi pro všechny účastníky. Nestrukturovaná
inscenace
řeší
konkrétní
příklad z praxe
bez
předem
připraveného detailně zpracovaného scénáře. Ve výuce je vhodné ji pouţívat, kdyţ ţáci mají zkušenosti se strukturovanými inscenacemi.
55
Náročnější varianta inscenační metody je mnohostranné hraní úloh. V této metodě se účastníci na začátku seznámí s problémovou situací, ve které mají hrát, rozdělí se na několik skupin a v kaţdé skupině se zvolí „vedoucí“ dané skupiny. Kaţdému členu bude přidělena určitá role, kterou dle písemné instrukce ztvární. Po ukončení inscenace vedoucí skupiny zhodnotí průběh inscenace (Maňák, Švec, 2003). Inscenační metoda se uplatňuje na zkvalitnění komunikace probíhající mezi zákazníkem a kosmetičkou. Ţáci se učí zásadám slušného chování a principu efektivní komunikace, taktéţ respektujícímu přístupu k zákazníkovi. Didaktické hry Hra se z obecného pohledu rozumí jako podstatný rys celého evolučního procesu. Z pedagogických východisek se hra jeví jako specifický prvek aktivity. Je to jedna ze základních činností, při nichţ je aktivita svobodně volená, nesleduje se ţádný zvláštní účel a cíl a hodnotu má sama v sobě. V edukačním procesu by hra měla pro svůj význam v ţivotě být na důstojném místě, bohuţel tomu tak nebývá, spíše výchovně-vzdělávací instituce preferují učení jako namáhavou a většinou direktivně řízenou práci. Škola hrou Jana Ámose Komenského zůstává nerealizovaná a tudíţ i nepochopená. Za současného stavu je problematické podat nerozporný a úplný přehled didaktických her, neboť někteří autoři pod pojem hry řadí veškeré tvořivější simulace, vlastně všechno, co nabízí volnější, alternativní aktivity, které jsou zajímavější a přirozenější neţ tradiční postupy. Při pouţívání didaktických her ve výuce je potřeba si uvědomit, ţe mezi hrou a učením existuje určitý rozpor, neboť jestliţe hra nesleduje přesně stanovené cíle, výuka je vţdy ze své podstaty cílově orientována. Starý poţadavek spojovat práci a hru a ve škole nejlépe přirozeně přecházet od hry k učení a k práci platí i pro dnešní dobu. Prostřednictvím hry se ţáci následně dostávají do světa dospělých, také hry zvyšují zájem o učení a osvojené dovednosti, vědomosti a zkušenosti jsou trvalejší. Hra působí na celou osobnost a rozvíjí i stránky psychiky, na které tradiční výuka někdy zapomíná (například představivost, imaginace). Ze strany učitele jde ovšem o velmi náročnou činnost, při níţ je nezbytné
56
postupovat s opatrností a respektovat všechny okolnosti didaktických her ve výuce, které je mohou ovlivnit (Maňák, Švec, 2003). V praktickém vyučování se tato metoda vyuţívá k navození atmosféry například plesů, společenské události a soutěţí na dané téma, kdy se ţáci upravují na základě takto zvoleného tématu a prezentují formou hry výsledné ukázky své práce, v závěru učitelé vyhodnocují nejkreativnější provedení.
5.3 Komplexní výukové metody Komplexní výukové metody rozšiřují prostor výukových metod o prvky organizačních forem, didaktických prostředků a mnohem více reflektují celkové výchovně-vzdělávací cíle neţ klasické a aktivizující metody. Také poskytují na didaktickou kategorii metod praxeologický pohled, který je výrazně začleňuje do určitých situací edukační praxe. Komplexní výukové metody se odlišují od klasických a aktivizujících metod obzvláště tím, ţe jde o sloţité metodické útvary předpokládající různou, avšak vţdy ucelenou kombinaci a propojení několika základních prvků didaktického systému. Tyto metody jsou jako organizační formy výuky, didaktické prostředky nebo ţivotní situace, jejichţ účinnost potvrdila praxe. Předností komplexních výukových metod je postiţení většiny úseku didaktické reality ve výuce tak, jak se jeví na vnějšek. Hlubší proniknutí do struktury a teoretické uchopení se neobejde bez jeho analýzy a rozdělení na jednotlivé komponenty (Maňák, Švec, 2003). Frontální výuka Frontální výuka se vyznačuje společnou prací ţáků ve třídě s postavením učitele, který ţáky řídí, usměrňuje a kontroluje všechny aktivity ţáků. Výuka se orientuje většinou na kognitivní procesy a důleţitým cílem je osvojení co největšího rozsahu poznatků. Přímá spolupráce ţáků se podporuje jen omezeně, neboť hlavní pozornost se věnuje vysvětlování učitele a také komunikaci mezi učitelem a ţáky. V průběhu vyučovací hodiny nebo vyučovacího dne se můţou uplatnit různé výukové metody. Přes velkou nabídkou různých postupů a technik smíšeného typu, vede ke stereotypu neustále se opakujících fází. Pravidelně se opakující sled 57
didaktických situací poskytl edukační práci přesný systém, ale vedl i k formalismu a mechanickému provádění úkonů. Frontální výuka je synkretický metodický útvar vzniklý v praxi a také v praxi ověřený, ve kterém výchovně-vzdělávací cíle dosahuje v kombinaci s jinými metodami, například řízeným rozhovorem, předváděním, individuální prací ţáků. Za kladné stránky frontální výuky se povaţuje racionálnost a systematičnost, také velmi pozitivní je její časová ekonomičnost, posilování kázně a podobně. Častým argumentem ve prospěch je efektivnější forma zprostředkování učiva, protoţe umoţňuje dát ţákům ve vymezeném čase přehledně co nejvíce poznatků. Bohuţel ţák nemusí vţdy učivo pochopit, a tudíţ u něj učení neprobíhá, protoţe chybí aktivní spoluúčast ţáka (Maňák, Švec, 2003). Tato metoda umoţňuje propojení různých výukových metod, vyţaduje velkou kreativitu a komunikační dovednosti učitele. Frontální výuka napomáhá k obohacení a oţivení výuky i praktického vyučování, kde si ţák prohlubuje i teoretické znalosti. Učitelé by si měli dát pozor, aby do procesu byli zapojeni všichni ţáci, kteří se účastní výuky. Brainstorming Název brainstorming je anglické slovo a v překladu doslova znamená „bouři mozku“ nebo „útok“ na mozek (na myšlení). Hlavním smyslem je vyprodukovat co nejvíce nápadů a poté posoudit jejich uţitečnost. Nezajišťuje tedy úplné dořešení problému, naopak vytváření nápadů a návrhů řešení problému je účinným východiskem dalších fází. Metoda brainstormingu můţe být v různých variantách a v kombinaci s jinými výukovými metodami. Známou variantou brainstormingu je takzvaný brainwriting, je to písemná forma brainstormingu. Brainwriting je písemné často individuální vytváření nápadů na list papíru. Je zřejmé, ţe počet a někdy i kvalita nápadů je větší neţ u brainstormingu, doporučuje se tedy pouţít prvně tuto metodu, aby ţáci ztratili ostych (Maňák, Švec, 2003). Brainstorming je vhodný k opakování teoretického učiva, které se ţáci učí v odborných předmětech, a také přispívá k větší aktivizaci ţáků při skupinové práci.
58
Partnerská výuka Frontální výuka je převaţující forma vzdělávací práce současné školy, avšak v její sféře se z logiky edukačního procesu přirozeným způsobem tvoří situace, ve kterých se prosazují potřeby individuální práce ţáků. Učitelé by měli tyto příleţitosti vyuţívat a dle moţnosti prohlubovat, neboť učební postup má u kaţdého ţáka specifický charakter. Také hledisko skupinové dynamiky vede k poţadavku, aby se dle potřeby tradiční třída (velká skupina) členila na menší skupiny, kde by ţáci mohli individuálně a samostatně pracovat. Partnerská výuka je spolupráce ţáků při učení v dyadických (dvoučlenných) jednotkách. Představuje krátkodobé pracovní společenství dvou ţáků, usměrňuje je učitel a dle jeho instrukcí ţáci plní zadané úkoly. Podstatou partnerské výuky je spolupráce dvou ţáků, při které si ţáci vzájemně vyměňují názory, pomáhají si v obtíţných situacích, kompenzují své nedostatky, jsou si vzájemným modelem v praktickém vyučování, atd. (Maňák, Švec, 2003). G. Petty (1996) rozšiřuje partnerské vztahy ve výchovně-vzdělávacím procesu na vztah mezi učitelem a ţákem, obzvláště v řešení kázeňských problémů. Nejlepší metodou bývá rozmluva pojatá jako partnerský dialog, který je nejlépe vést po vyučování pouze s dotyčným ţákem. Důleţitým faktorem je, aby byl učitel ochoten ţáku naslouchat a stavět se k němu pozitivně. Partnerská metoda se v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby se vyuţívá ve velké míře. Ţáci ve dvojicích na sobě navzájem učí a procvičují různé kosmetické úkony. Je to důleţité před tím, neţ ţák přijde do kontaktu se zákazníkem.
5.4 Metoda názorně demonstrační – formování obočí a barvení obočí a řas Názorný postup formování obočí a barvení obočí a řas pro ţáky 1. Ročníku oboru kosmetické sluţby. Ţáci potřebují: -
Pinzetu
-
Špachtli
-
Mističku 59
-
Barvu na obočí a řasy
-
3% peroxid
-
Pleťovou vodu
-
Výţivný krém
-
Oční kapky
-
Vatové tampónky a ubrousky
-
Pláštěnku
-
Desident spray
Hygienické zásady a bezpečnostní předpisy: -
Před kaţdou zákaznicí si umýt ruce
-
Desinfikovat nástroje
-
Ochrana oděvu zákaznice
-
Dbát, abychom nezabarvili víčka
-
Obočí a řasy barvit tehdy, pokud nám to aktuální stav zákaznice dovolí
-
Dávat pozor, abychom neporanili při formování obočí
-
Dodrţovat opatrnost při barvení řas, oči propláchnout očními kapkami
-
Provést test citlivosti na barvu
Kdy neprovádíme barvení: -
Pokud nebyl proveden test citlivosti
-
Při přecitlivělosti na barvu
-
U častého zánětu spojivek
-
U citlivých očí
-
Při ječném zrnu
-
U virových a zánětlivých onemocnění
-
Při koţních změnách v okolí očí (ekzém, bradavice)
-
U krátkých řas
-
Při tiku očí
60
Formování obočí Formování obočí neboli tvar obočí konzultujeme se zákaznicí, které profesionálně poradíme. Řídíme se tedy přáním zákaznice, tvarem obličeje, posazením očí, módností a vlastním růstem obočí. Obočí se dělí na tři části – kořen, střed a konec obočí, které vyměříme pomocí špachtle. Po domluvě se zákaznicí vydesinfikujeme pinzetu, tampónek navlhčíme pleťovou vodou a začneme vytrhávat. Vytrháváme pouze ve spodní části obočí a to jednotlivě po směru růstu chloupků, začínáme vţdy u levého obočí. Pokud je obočí tzv. „střechovité“, můţeme vytrhávat i nahoře. Po ukončení vytrhávání obočí je nutná desinfekce pleťovou vodou. Barvení obočí Nejdříve se domluvíme zákaznicí na odstínu barvy a opět ji profesionálně poradíme, podle barvy vlasů a pleti, věku zákaznice, přání zákaznice a módnosti. Připravíme si zákaznici na barvení obočí, chráníme její oděv pláštěnkou. Do mističky si namícháme určitý poměr barvy (zvolený odstín) s 3% peroxidem. Odmastíme okolí obočí a obočí pleťovou vodou, poté nanášíme barvu špachtlí od kořene obočí, kde je nejširší, a pokračujeme směrem ke konci, opět od levého obočí. Doba působení je 2 – 15 minut. Po uplynutí doby setřeme suchým tampónkem, stejně jako u barvení začínáme u levého obočí. V případě, ţe barva zůstala na pokoţce a zákaznice si to nepřeje, navlhčíme tampónek pleťovou vodou. Barvení řas Připravíme si zákaznici na barvení řas, chráníme její oděv pláštěnkou. Pokud má zákaznice nalíčené oči, odlíčíme je. Do mističky si namícháme určitý poměr barvy na řasy a přidáme 3% peroxid. Těsně pod oči naneseme výţivný krém a přiloţíme půlky vatových tampónků. Barvu nanášíme špachtlí nebo štětečkem od středu oka, od kořínků ke konečkům řas. Nakonec přiloţíme vatové tampónky na oči a necháme 10 – 15 minut působit. Nachystáme si mokré tampónky, nejprve odstraníme tampónky s barvou z očí a postupně smýváme nachystanými tampónky. Dáme zákaznici čisté vatové tampónky, aby si sama protřela oči, neţ je otevře. Nakonec nakapeme oční kapky. 61
Tyto tři úkony můţeme provádět samostatně nebo zároveň. Pokud si zákaznice přeje všechny tři úkony, začínáme barvením řas, následuje barvení obočí a nakonec formování obočí. Můţeme je provádět i s celkovým ošetřením pleti, po nanesení pleťové masky. Tabulka č. 2 Ţák si nachystá tyto pomůcky na Ţák zvolí vhodný tvar obočí dle obrázku formování obočí: pinzetu, tampónky, a po domluvě se zákaznicí pleťovou vodu
Obr. č. 1
Obr. č. 2
Po zvolení tvaru obočí, začínáme Před bavením obočí a řas nejprve vytrhávat po směru růstu chloupků, jak zvolíme vhodnou barvu a smícháme s 3 je znázorněno na obrázku % peroxidem
Obr. č. 3 Obr. č. 4
62
Po namíchání barvy odmastíme obočí Zde je ukázka barvení obočí při pleťovou vodou a nanášíme barvu na celkovém kosmetickém ošetření obličeje obočí
Obr. č. 5
Obr. č. 6
Barvení řas – pod oči naneseme výţivný Poté začneme barvit špachtlí nebo krém a přiloţíme navlhčené tampónky, štětečkem s nachystanou barvou na řasy stejně jako na obrázku
Obr. č. 7
Obr. č. 8
Tabulka č. 21
1
www.kosmetika-peggysage.cz, www.minibazar.cz, www.kamoska.cz, www.kosmetika-novakova.cz, www.kosmetickestudiokarla.cz, www.nakupvakci.cz
63
5.5 Didaktický test Didaktické testy jsou pro učitele často vyuţívanou diagnostickou metodou. Zajišťují velmi účinnou a rychlou kontrolu ţáků. Učitelé si většinou didaktický test sestavují sami ve svém kvalifikovaném oboru. Moderní didaktické testy zjišťují nejen pamětní data, ale také úroveň pedagogicky rozvíjených racionálních dovedností a schopností, jak je ţáci dokáţou pouţívat v praxi. Didaktický test je ovšem především diagnostickým materiálem pro učitele, ale i pro ţáky, neboť mu podávají informace o stavu jeho vědomostí. Formování obočí a barvení obočí a řas se vyučuje v 1. Ročníku, tudíţ je vhodnější didaktický test sestavovat s moţnostmi výběru odpovědí. Postupně by se měly na konec testu přidávat otevřené otázky, pro zdokonalení vyjadřování a zlepšení vědomostí. Také by se mělo zavádět ústní zkoušení, aby se ţák procvičoval i v mluvení a uměl formulovat správně odpověď. Test: 1. Obočí se dělí: a) Začátek, prostředek, konec obočí b) Kořen, střed, konec obočí c) Kořen, prostředek, konec obočí 2. Kdy nesmíme provádět barvení obočí a řas a) Při častém zánětu spojivek b) Pokud zákaznice nosí brýle c) Při celkovém kosmetickém ošetření 3. Kdy provádíme test citlivosti na barvu? a) Před kaţdým barvením b) Před prvním barvením c) Nemusíme jej dělat 4. Pokud provádíme všechny tři úkony (formování obočí, barvení obočí a řas), v jakém pořadí postupujeme? a) Barvení obočí, formování obočí, barvení řas b) Formování obočí, barvení obočí, barvení řas 64
c) Barvení řas, barvení obočí, formování obočí 5. Jaké je doba působení při barvení řas? a) 10 – 15 minut b) 2 – 15 minut c) 15 – 20 minut 6. Popiš postup při barvení obočí Po kaţdém probraném tématu v rámci výuky, by měl následovat podobný didaktický test, aby se vědomosti ţáků prohlubovaly a fixovaly.
65
Závěr V teoretické části své bakalářské práce jsem se zabývala výukovýma metodami v obecné rovině, které jsem aplikovala na obor kosmetické sluţby. Nejdříve jsem popisovala mnou vybraný obor, kdy jeho volba se řídila zaměřením mého středoškolského studia, tedy oboru kosmetické sluţby. V práci se orientuji na praktické vyučování zvoleného oboru. Myslím si, ţe kvalita praktického vyučování se promítá do dovedností absolventa oboru kosmetické sluţby i do jeho teoretických znalostí, které získává z odborných předmětů a posléze je uplatňuje v praxi. Tyto dva výše uvedené aspekty jsou důleţité v rámci uplatnění absolventa v budoucím zaměstnání. Poté jsem se věnovala podrobněji charakteristice, pojetí, funkcí a klasifikací výukových metod. Praktická část se zaměřovala na zavádění výukových metod do praktického vyučování oboru kosmetické sluţby. Zde jsem povaţovala za důleţité věnovat se podrobněji vhodné volbě výukových metod, zejména kritériím, podle kterých by měl učitel tyto metody volit a postupovat. Za významné jsem povaţovala i činitele ovlivňující tuto volbu.
Při zavádění výukových metod můţe dojít k určitým
problémům, jak ze strany učitelů, tak i ţáků či veřejnosti. Dále se v praktické části zabývám aplikací vhodných výukových metod, které jsem vybrala pro praktické vyučování oboru kosmetické sluţby. Při jejich volbě jsem se řídila teoretickými znalostmi a svou osobní zkušeností získanou během studia na střední škole se zaměřením na tento obor. Vyuţila jsem i poznatků z průběhu praxe, které jsem absolvovala během současného studia na pedagogické fakultě. V závěru své bakalářské práce jsem vytvořila pro názornost praktickou ukázku zvolené výukové metody a vybraného tématu. Jedná se, o názorně demonstrační metodu, kterou popisuji a dokládám obrazovým materiálem. Pro tuto ukázku jsem si vybrala téma Formování obočí, barvení obočí a řas, protoţe tuto techniku se ţáci učí jiţ v 1. Ročníku a poté ji praktikují po dobu celého studia. Práci zakončuji didaktickým testem na výše uvedené téma.
66
Cílem bakalářské práce bylo popsat vhodné výukové metody praktického vyučování oboru kosmetické sluţby. Domnívám se, ţe tato práce můţe slouţit, jak pomocný materiál, jak začínajícím, tak i praktikujícím učitelům
67
Resume Tato bakalářská práce se zaměřuje na vhodnou volbu výukových metod v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby. Dále na vytvoření pomocného materiálu zejména pro začínající učitele. Teoretická část obsahuje tři kapitoly. V první kapitole je charakterizován obor kosmetické sluţby, vymezeny pojmy kosmetika a kosmetologie a popsán profil, kompetence a uplatnění absolventa. Druhá kapitola popisuje materiální a technické prostředky. Třetí kapitola se zabývá pojmem a charakteristikou výukových metod, jejich pojetí, funkcí i klasifikací. Praktická část je rozčleněna do dvou kapitol. První kapitola se věnuje a zavádění a realizaci výukových metod do praktického vyučování. Zabývá se hlavně volbou výukových metod, postup při zavádění a přípravě učitele na vyučování. Druhá kapitola se zaměřuje na aplikaci výukových metod v praktickém vyučování oboru kosmetické sluţby. Popisuje vybrané výukové metody k realizaci jednotlivých témat.
68
Summary The bachelor work is concentrated on the suitable choice of teaching methods in practical classes of cosmetic service specialization. Further on is focused on creating auxiliary material for trainee teachers. The theoretical part contains three chapters. In the first chapter is characterized cosmetic service specialization, conceptions of cosmetics and cosmetology are defined and is given an account of the profile, competences and application of the graduate. The second chapter describes material and technical devices. The third chapter is dealing with the conception and characteristics of teaching methods, their approach, function and classification. The practical part is divided into two chapters. The first chapter addresses to the implementing and realization of teaching methods to the practical classes. It is mostly dealing with the choice of teaching methods, process of implementing and teacher’s preparation for the classes. The second chapter is directed to the teaching methods applicated in practical classes of cosmetic service specialization. It describes chosen teaching methods used for implementing of particular subjects.
69
Seznam pouţité literatury ČADÍLEK, M. Didaktika praktického vyučování I. Brno: Masarykova univerzita, 2005, 114 s. FEŘTKOVÁ, V. Kosmetika v teorii a praxi. Praha: Maxdorf, 2005, 341 s. ISBN 807345-046-1. DRAHOVZAL, J., KILIÁN, O., KOHOUTEK, R. Didaktika odborných předmětů. Brno: Paido, 1997, 156 s. ISBN 80-85931-35-4. MAŇÁK, J. a kol. Alternativní metody a postupy. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 90 s. ISBN 80-210-1549-7. MAŇÁK, J., ŠVEC, V., Výukové metody. Brno: Paido, 2003, 219 s. ISBN 80-7315039-5. MOJŢÍŠEK, L. Vyučovací metody. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975, 328 s. ISBN 14-380-75. PECINA, P., ZORMANOVÁ, L. Metody a formy aktivní práce žáků v teorii a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 147 s. ISBN 978-80-210-4834-8. PETTY, R. Moderní vyučování. Praha: Portál, 1996, 384 s. ISBN 80-7178-070-7. ROZSÍVALOVÁ, V. a kol. Kosmetika I. Praha: Informatorium, 2000, 143 s. ISBN 80-86073-71-8. Www.sousto.cz [online]. 2006 [cit. 2011-02-26]. 69-41-L/01 Kosmetické sluţby. Dostupné WWW:
. Www.obchodskolazr.cz [online]. 2008-2009 [cit. 2011-02-26]. Školní vzdělávací program.Dostupné WWW. 70
Www.nuov.cz [online]. 2008 [cit. 2011-03-11]. Rámcový vzdělávací program. Dostupné WWW:. Www.kosmetika-peggysage.cz [online]. 2011 [cit. 2011-03-11]. Produkty. Dostupné z WWW:<www.kosmetikapeggysage.cz/deploy/img/products/2497/2497.jpg&imgrefurl=>. Www.kamoska.cz [online]. 2009-2011 [cit. 2011-03-12]. Jak mít pěkné obočí?. Dostupné
z
WWW:
oboci.html>. Www.kosmetika-novakova.cz [online]. 2011 [cit. 2011-03-12]. Barvení řas a obočí. Dostupné
z
WWW:
sluzby/barveni-ras-a-oboci/>. Www.mimibazar.c [online]. 2009 [cit. 2011-03-14]. Barvení obočí. Dostupné z WWW: . Www.kosmetickestudiokarla.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-16]. Barvení obočí a řas. Dostupné
z
WWW:
. Www.nakupvakci.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-15]. Ošetření pleti. Dostupné z WWW: . Www.mendeza.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-17]. Moderní kosmetické přístroje. Dostupné z WWW: . Www.cdbeautycare.com [online]. 2009-2011 [cit. 2011-03-16]. Parafínová vana. Dostupné
z
WWW:
program/1381.html>. 71
Www.akstudio.eu [online]. 2010 [cit. 2011-03-16]. Přístroje. Dostupné z WWW: . Www.mayabeauty.com [online]. 2009 [cit. 2011-03-18]. Ruby mate. Dostupné z WWW: . Www.emporiolashes.cz [online]. 2011 [cit. 2011-03-17]. Pemanetní make-up. Dostupné
z
WWW:
. Www.krasa.ornate.cz/ [online]. 2008 [cit. 2011-03-17]. Epilace. Dostupné z WWW: . Www.stroje.bazos.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-18]. Napařovací přístroj. Dostupné z WWW: . Www.eth.cz [online]. 2008 [cit. 2011-03-18]. Infračervené zářiče. Dostupné z WWW: . Www.aukcie.sk [online]. 2002-2011 [cit. 2011-03-18]. Biolampa. Dostupné z WWW: . Www.slevova.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-18]. Přístroj. Dostupné z WWW: . Www.nakupnicentrum.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-20]. Sanitas. Dostupné z WWW:
45.html>. Www.physiomed.cz [online]. 2011 [cit. 2011-03-20]. Epilace. Dostupné z WWW: 72
Přílohy Příloha č. 1
Obr č. 1 Evapor (www.bazos.cz)
Obr. č. 2 IR zářič (www.eth.cz)
73
Obr. č. 3 UV zářič(www.nakupnicentrum.cz)
Obr. č. 4 Epilační jehla (www.physiomed.cz)
Obr. č. 5 Biolampa (www.aukcie.sk)
74
Obr. č. 6 Masáţní přístroj (www.slevova.cz)
Obr. č. 7 Elektorlýza (www.akstudio.eu)
Obr č. 8 Face - myolifting (www.mayabeauty.com) 75
Obr. č. 9 Ozonizace (www.mendeza.cz)
Obr. č. 10 Permanetní make-up (www.emporiolashes.cz)
76
Obr. č. 11 Parafínová vana (www.cdbeautycare.com)
Obr. č. 12 Epilační přístroj (www. krasa.ornate.cz)
77
