MASARYKOVA UNIVERZITA. Romský holocaust

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Romský holocaust Diplomová práce

Brno 2014

Vedoucí práce: PhDr. Jana Skácelová

Autor práce: Bc. Ivo Jašek

Bibliografický záznam JAŠEK, Ivo. Romský holocaust: Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2014. 84 l., 46 l. příl. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jana Skácelová

Anotace Diplomová práce „Romský holocaust“ se zabývá perzekucí, vězněním a vyhlazováním Romů, žijících v Evropě, zejména na území dnešní České republiky, během druhé světové války. Teoretická část pojednává o romské historii, jejich příchodu do Evropy a společenském postavení v průběhu staletí. V této části práce je věnována pozornost i nacistickému režimu vedoucímu ke druhé světové válce a holocaustu Romů, jehož průběh je zde rovněž popsán. Praktická část obsahuje zpracované přípravy výuky tématu romského holocaustu v hodinách Občanské výchovy na druhém stupni základních škol, které je možné k výuce použít.

Annotation Diploma thesis „Romani Holocaust“ deals with persecution, imprisonment and extermination of Roma living in Europe, especially in the area of today´s Czech Republic, during the World War II. The theoretical part deals with history of Roma, their arrival to Europe and their social status in the course of centuries. There is attention devoted to the Nazi regime leading to World War II and the Holocaust of Roma, whose course is also disclosed in this part of the thesis. The practical part includes elaborated preparation of teaching of topic Romani Holocaust in classes of civics, which can be used in upper primary school.

Klíčová slova Romové, holocaust, nacismus, Protektorát Čechy a Morava, koncentrační tábor, multikulturní výchova

Keywords Romanies, Holocaust, Nazism, Protectorate of Bohemia and Moravia, concentration camp, multicultural education

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne

….……………………………….. Ivo Jašek

Poděkování Děkuji paní PhDr. Janě Skácelové za vedení diplomové práce, poskytnutí odborných připomínek i cenných rad. Dále bych rád poděkoval své přítelkyni a rodině za veškerou podporu, kterou mi po celou dobu poskytovali a v neposlední řadě patří mé díky i panu PhDr. Milanu Valachovi, Ph.D., který stál u počátku této práce a panu Mgr. Slavomíru Lesňákovi, PhD., který byl u jejího závěru.

Obsah Úvod .........................................................................................................................................8 TEORETICKÁ ČÁST 1 Vymezení základních pojmů ............................................................................................... 11 Holocaust ........................................................................................................................ 11 Šoa .................................................................................................................................. 12 Porajmos ......................................................................................................................... 12 2 Stručné dějiny Romů do roku 1939 .................................................................................... 13 Pravlast Romů ................................................................................................................. 13 Romové v Evropě............................................................................................................. 15 3 Nacistická rasová ideologie ................................................................................................ 20 4 Situace Romů za Protektorátu Čechy a Morava .................................................................. 23 5 Kárné pracovní tábory ........................................................................................................ 26 Tábor v Letech ................................................................................................................. 27 Tábor v Hodoníně ............................................................................................................ 30 6 Romové v Osvětimi ............................................................................................................ 33 Komplex koncentračních táborů ...................................................................................... 33 Transporty Romů do Osvětimi ......................................................................................... 34 „Život“ v Osvětimi............................................................................................................ 36 7 Situace Romů v letech 1945 -1989 ..................................................................................... 41 8 Odraz minulosti dnes ......................................................................................................... 43 9 Pedagogické východisko pro praktickou část ...................................................................... 50 Multikulturní výchova...................................................................................................... 50 Multikulturní výchova v dokumentech MŠMT .................................................................. 51 Principy multikulturní výchovy......................................................................................... 54 PRAKTICKÁ ČÁST 10 Příprava na vyučovací hodinu ............................................................................................. 59 11 Příprava na vyučovací blok průřezového tématu ................................................................ 67 Závěr ...................................................................................................................................... 77 Resumé................................................................................................................................... 80 Summary ................................................................................................................................ 80 Bibliografický seznam.............................................................................................................. 81 Seznam příloh ......................................................................................................................... 84 Přílohy

Úvod Ve své bakalářské práci s názvem „Rasismus v České republice“, jsem se okrajově zabýval i tématem romského holocaustu. Tato problematika pro mě byla v podstatě nová a neznámá, o to více jsem se však snažil dozvědět se o ní co nejvíce. Postupně jsem odkryl fakt, že znalost porajmos, jak zní označení holocaustu v romštině, není v české společnosti tak vysoká, jako například povědomí o židovském holocaustu. Přitom stejně tak, jako jsou spjaty s českými dějinami za druhé světové války osudy některých Židů, tak byly do naší historie hluboko vryty i úděly těch Romů, kteří žili na tehdejším území našeho státu. Společná historie tvoří podstatnou část národní identity, která je vlastní každému národu a je stejně významná jako individuální identita každého jedince. Proto by nemělo být opomíjeno ve výuce tak významné téma, jakým je holocaust, které je navíc svým charakterem tématem nanejvýš přesahujícím hranice jednotlivých vzdělávacích oborů. Tak se začala rodit myšlenka předkládané diplomové práce, a sice zpracovat námět romského holocaustu, zahrnující základní informace i s historickými souvislostmi tak, aby byl srozumitelný i pro toho, kdo se s ním nikdy předtím nesetkal. Jelikož jsou většinou učitelé ti, kteří vedou žáky k získávání znalostí a formování postojů, je část této práce věnována možnostem výuky porajmos v rámci vzdělávacího oboru Výchova k Občanství, a to jednak formou kompletní připravené vyučovací hodiny, kterou je možné ihned použít a jednak formou vyučovacího pětihodinového bloku, coby průřezového tématu Multikulturní výchova. Romský holocaust je ve srovnání s židovským holocaustem zmapován o poznání méně. Přesto však můžeme nalézt v zahraniční i domácí literatuře několik děl, zabývajících se tímto tématem. Příkladem za všechny může být zahraniční dílo autorů Donalda Kenricka a Grattana Puxona „The Destiny of Europe´s Gypsies“, vydané roku 1972 ve Velké Británii, nebo knihu od francouzského autora Christiana Bernadaca „L'holocauste oublié. Le massacre des Tsiganes“ z roku 1979. V českém prostředí můžeme řadit k nejstarším, publikaci „Dějiny našich cikánů“ autorky Zdeňky Jamnické z roku 1955, ve které se autorka romského holocaustu okrajově dotýká a knihu z roku 1969 od Růženy Bubeníčkové, Ludmily Kubátové a Ireny Malé s názvem „Tábory utrpení a smrti“. První ucelená monografie, zaměřená na perzekuci českých a slovenských Romů během druhé světové války, vychází v roce 1981 pod názvem „Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945“. Jejím autorem je prof. PhDr. Ctibor 8

Nečas, DrSc., dosud nejvýznamnější český odborník na romské dějiny, včetně romského holocaustu. Profesor Nečas nezůstal jen u této publikace, ale vydal řadu dalších monografií, zaměřených na porajmos. Jmenovat můžeme například knihy „Andr´oda taboris: tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně“, „Českoslovenští Romové v letech 1938-1945“, „Nemůžeme zapomenout: Našti esteras: nucená táborová koncentrace ve vyprávění romských pamětníků“, v níž shromáždil výpovědi přeživších Romů, kteří byli nuceni projít hrůzami koncentračních táborů, „Romové v České republice včera a dnes“ či dílo „Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942 – 1943“, v němž uveřejnil seznamy vězňů cikánských táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. To je samozřejmě jen strohý výčet děl profesora Nečase, neboť k nim patří další řada knih, studií, článků, recenzí a přednášek, navíc se nejedná pouze o tématiku romského holocaustu, ale zabývá se i významnými romskými osobnostmi, vzděláváním romských dětí a podobně. Jeho práce vychází nejen u nás, ale i v zahraničí. Z dalších autorů, věnujících se romským dějinám a holocaustu, můžeme jmenovat prof. PhDr. Dušana Holého, DrSc., PhDr. Vlastu Kladivovou, PhDr. Janu Horváthovou, Mgr. Petra Lhotku a další. Významnou roli v udržování i šíření romských dějin a kultury zastává brněnské Muzeum romské kultury. Toto muzeum funguje již od roku 1991 a dnes spravuje fondy tradičních řemesel a profesí, typů obydlí, vybavení interiéru, oděvů a šperků, výtvarného umění a písemného materiálu. Všechny sbírkové fondy jsou navíc k dispozici badatelům, i z řad veřejnosti. Od roku 2011 je v muzeu pro návštěvníky zpřístupněna stálá expozice s názvem „Příběh Romů“. O uchování vzpomínek na holocaust se stará i příspěvková organizace Památník Lidice, která se, mimo jiné, zasloužila o zbudování a udržování kulturní památky a pietního místa v Letech, kde dříve stával tzv. cikánský tábor. Cílem organizace je dosažení toho, aby se pietní území Lety stalo důstojným místem, jaké si oběti nacismu zaslouží. Od roku 2010 je otevřena expozice s názvem „Lety – život za plotem“. Popsat romský holocaust tak, aby i úplný laik pochopil jeho podstatu a dokázal se vžít do pocitů členů národa, který byl pronásledován a decimován, nelze bez začlenění této události do širších historických souvislostí. Proto jsou do práce zahrnuty i stručné dějiny Romů od starověku až do nastolení Protektorátu Čechy a Morava. Popsané putování Romů, včetně příčin odchodu z rodné vlasti a příchodu do Evropy, je podstatné pro pochopení jejich často se měnícího sociálního postavení i dalších spojitostí s nucenou táborovou koncentrací. Pozornost je věnována táborům, které se 9

nacházely na protektorátním území i, patrně nejznámějšímu, koncentračnímu táboru v polské Osvětimi. Stejně tak je důležité zmínit i totalitní ideologii, která stála v pozadí druhé světové války a holocaustu – nacionální socialismus, zkráceně nacismus. I když od období druhé světové války uplynulo bezmála sedmdesát let, situace kolem holocaustu zůstává stále citlivým a otevřeným problémem. Jedná se zejména o nevyřešené spory týkající se místa v Letech u Písku, kde stával cikánský tábor. Přestože zde každoročně probíhají pietní akce k uctění obětí holocaustu, stále zde stojící vepřín je neutuchajícím ohniskem sporů. I tomuto tématu, označovanému některými romskými aktivisty za hanobení holocaustu, je věnována část této práce. Z teoretických základů práce je možné vycházet při přípravě výuky romského holocaustu i její aplikaci na druhém stupni základní školy. Navíc lze, díky charakteru tématu, propojit Výchovu k Občanství s dalšími vzdělávacími obory, například s Dějepisem, Zeměpisem či Výtvarnou výchovou, a učinit tak výuku komplexnější a pro žáky zajímavější. Podobně je možné zahrnout romský holocaust i do průřezového tématu Multikulturní výchova. Při plánování i realizaci vyučování takto citlivého tématu je však nutné pamatovat nejen na kognitivní a konativní složku osobnosti žáka, ale především i na složku emotivní zahrnující emoce, neboť empatie a soucit s lidmi a jejich osudy, jsou vhodným prostředkem k formování postojů žáků. To je i jeden z principů, který jsem respektoval při přípravách vzorové výuky romského holocaustu. Cílem této diplomové práce je popis vývoje historických událostí, významných souvislostí a průběhu holocaustu se zaměřením na romský národ. Přesto, že je hlavním tématem práce porajmos, v žádném případě není cílem upřednostňování romského holocaustu před holocaustem židovským. Oběma fenoménům je přikládána stejná váha, nicméně práce se zaměřuje na méně známé události již zmíněného holocaustu Romů. Neopomenutelným cílem je praktické využití zpracovaných příprav na výukové hodiny a v neposlední řadě skrovný příspěvek k rozšíření znalostí a formování postojů žáků, učitelů i dalších členů společnosti.

10

TEORETICKÁ ČÁST 1 Vymezení základních pojmů „Historické události nejsou uzavřenou kapitolou naší kulturní historie, zejména pokud si z nich můžeme vzít ponaučení pro současnost a budoucnost.“ Jednoduchý a přesto moudrý výrok, který v sobě skrývá ohromnou hloubku. Jednou z takovýchto historických událostí, která nesmí být zapomenuta, a to nejen kvůli své děsivé podstatě zahrnující na jedné straně nelidské chování a na straně druhé nesmírné lidské utrpení, ale i z důvodu, aby k něčemu podobnému již nikdy nemohlo dojít, je druhá světová válka a s ní neodmyslitelně spjatý nacismus a holocaust. Přestože tato temná kapitola lidských dějin vyvolává ve většině lidí silné emoce, tak i v dnešní demokratické společnosti se stále najdou tací jednici, kteří jsou schopni popírat tyto činy, kterých se bylo dopouštěno na nevinných lidech, či dokonce oslavují ty, kteří toto páchali a provolávají stejná hesla. S nárůstem rasismu, a to i mezi mládeží, roste i nutnost posilovat toleranci ve společnosti. Proto je nutné se tématu holocaustu a jemu podobným stále věnovat a vracet se k nim, přestože to s sebou přináší znovu a znovu se otevírající hluboké psychické rány. Proto mají tato témata své opodstatněné místo ve výchovně-vzdělávacím procesu.

Holocaust Termín holocaust pochází ze spojení řeckých slov holos – celý a kaustos – zapálený, výrazem holocauston se poté v Řecku označovala oběť bohům, která se celá spálila. Dnes tímto pojmem označujeme především systematické, státem posvěcené a prováděné pronásledování a masové vyvražďování přibližně šesti miliónů Židů nacisty a jejich spojenci v letech 1933 – 1945 v Německu a okupované Evropě. Často bývá pojem holocaust používán i pro označení vyvražďování dalších etnických a náboženských skupin, lidí tělesně postižených či homosexuálů. „V minulém století postříleli, otrávili a spálili budovatelé Nového světového řádu, který naplánovali nacisté, přibližně šest milionů Židů a podle některých údajů téměř milion Rómů a mnoho tisíc homosexuálů a mentálně postižených, protože tito lidé se do zamýšleného řádu nehodili.“1 I když je holocaust termínem mnohdy zastřešujícím, a to pro jakoukoli

1

Bauman, Zygmunt. Modernita a holocaust. Praha: 2003. s. 17.

11

spáchanou genocidu, národy, které holocaust zasáhl nejsilněji, pro něj mají vlastní výrazy, které budou dále v práci, vzhledem k jejímu obsahu, používány.

Šoa Šoa znamená v hebrejštině katastrofu či velkou pohromu. Tento výraz používají sami Židé, pokud hovoří o již zmíněném hromadném vraždění svého národa během druhé světové války, neboť tato hrůzná skutečnost nebyla žádnou náboženskou obětí. Slovo šoa bylo užíváno Židy k označení vyhlazování nacisty již během průběhu samotné války.

Porajmos Porajmos je romské označení pro holocaust a doslova znamená zničení. Nacisté se v průběhu druhé světové války snažili rovněž o vyhlazení evropských Romů. Na rozdíl od šoa, není porajmos tak dobře zdokumentován a patrně se tak ani nikdy nestane, jelikož komunity východoevropských Romů byly velmi neorganizované a proto se liší i odhady o počtu romských obětí.

Ať již hovoříme o holocaustu obecně či jen o šoa nebo porajmos, vždy je nutné mít na paměti, že v každém ohledu šlo o vraždy kategoriální. Oběti, bez ohledu na věk, pohlaví, fyzický stav nebo jakoukoli vinu či nevinu, byly zařazeny do kategorie osob určených k likvidaci. Toto zařazení bylo provedeno jednostranně a oběti neměly sebemenší možnost jakýmkoli způsobem tento ortel ovlivnit, natož zvrátit. O jednostrannosti kategoriálních vražd svědčí i fakt, že zde v drtivé většině chyběl alespoň náznak střetu dvou protichůdných sil. Naopak bylo učiněno vše, aby oběti zůstaly pasivní.2 Kategoriální vraždy zbavují lidské oběti samé podstaty lidského bytí, a to práva na samostatné jednání, neboť oběť ztrácí jakoukoli subjektivitu, a tedy i lidství. Pak ztrácí i život.

2

Srv. Bauman, Zygmunt. Modernita a holocaust. Praha: 2003. s. 18-19.

12

2 Stručné dějiny Romů do roku 1939 Než se budeme věnovat období holocaustu Romů, zmíníme alespoň základní historické milníky v dějinách romského národa, které osvětlí jejich příchod do Evropy i postavení ve společnosti. Studium romské historie je však poměrně obtížné, neboť na jedné straně chybí samotnými Romy psané prameny, ze kterých by bylo možné čerpat, a na straně druhé stojí fakt, že ještě donedávna byla tato oblast, zahrnující i jazyk a kulturu Romů, zkoumána a popisována především „neromy“.3 „Písemné záznamy o romské historii nacházíme v archivech a kronikách středověkých evropských měst a klášterů, sami Romové svou historii nezapisovali a to, co tradovali ústně, mělo spíše mytologickou povahu.“4 Bohužel smutnou skutečností je, že tyto prameny bývají zatěžkány předsudky a nepochopením a Romové jsou v nich zobrazováni spíše negativně, převážně stojící vně tehdejších společností. Proto je důležité ke zdrojům přistupovat kriticky a objektivně.

Pravlast Romů O pravlasti Romů dnes panují mezi různými autory víceméně shody. Už na konci 18. století, díky studiu romského jazyka a následných vzájemných srovnávacích procesů bylo prokázáno, že Romové pocházejí z indického subkontinentu. Mnohem nejasnější však zůstávají příčiny odchodu předků Romů z jejich vlasti. Existuje několik různých hypotéz, které jsou stále zkoumány a ověřovány, avšak nejčastěji se autoři přiklánějí k sociálním podmínkám a motivům k migraci. K bližšímu objasnění těchto důvodů odchodu nastíníme alespoň základní historické milníky oblasti dnešní Indie. Na území Indie se již ve 3. tisíciletí př. n. l. vyvinula jedna z nejstarších civilizací, tvořená vyspělou kulturou původního obyvatelstva, označovaná jako mohendžodáro-harappská.5 Toto původní obyvatelstvo bylo ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. podmaněno výbojnými kočovnými indoevropskými kmeny z Persie – Árijci. Dobyvatelé přijali vyspělejší kulturu za svou, zároveň si však potvrdili svou vítěznou pozici, a to převážně zavedením nového společenského systému, kde horní společenské příčky patřily právě jim. Tím byly položeny základy dnešního kastovního systému.6 „Dobyvatelé rozdělili společnost na čtyři základní varny – stavy, 3

Srv. Kalejda, Martin – Knejp, Jan. Mluvme o Romech. Ostrava: 2009. s. 21. Sekyt, Viktor. Romové. In Menšiny a migranti v České republice. Praha: 2001. s. 119. 5 Pozn. Mohendžodáro a Harappa byla nejstarší městská centra, objevená v roce 1922. 6 Srv. Horváthová, Jana. Kapitoly z dějin Romů. Praha: 2002. s. 5. 4

13

stav bráhmanů – kněží a učenců, kšatrijů – bojovníků, vajšjů – obchodníků a zemědělců a stav šudrů – řemeslníků a dělníků.“7 Původně měly varny oddělit Árijce od neárijců, ovšem postupem času za přispění růstu dělby práce a specializace, se začaly varny rozpadat na další příbuzensko-profesní skupiny, nazývané džáti neboli kasty.8 Úskalím takovéhoto kastovního systému je i monoprofesnost, kdy členové kast vykonávají určité rodové řemeslo, což v důsledku vede k tomu, že všichni dospělí příslušníci skupiny produkují stejné výrobky nebo služby. Mezi taková řemesla patřilo zejména kovářství, košíkářství, korytářství a další. „S rozmnožením každé příští generace se zvyšoval počet kovářů, muzikantů atd.“9 Nevyhnutelně se tedy posléze vyvinula tzv. kočovná řemesla, kdy s vyčerpáním poptávky bylo nutné přesunout výrobu na jiné místo s vyšším odbytem. Toto se poté opakovalo v dalších nových oblastech, kde probíhalo další dělení na podkasty. Jednotlivé skupiny se přesouvaly stále více na západ, až se nakonec dostaly za hranice indického subkontinentu. Doprovodnými důvody k migraci i jejímu směru, byly bezpochyby trvalé obavy z období sucha či pravidelných hladomorů, postihujících pravidelně určité oblasti, a v neposlední řadě také nízké sociální zařazení v kastovním systému. Exodus předků dnešních Romů z jejich pravlasti neproběhl jednorázově, ale naopak se odehrál v dlouhých časových etapách. Daniel dokonce hovoří o údobích sahajících až do pravěku.10 Migrační proudy, větší či menší, probíhaly v relativně dosti vzdálených časových obdobích, a to od 3. až 5. století do 9. až 10. století n. l.11 Hlavním zdrojem pro popis cesty Romů i míst, kterými procházeli a kde se zastavovali na různě dlouhý čas, zůstává srovnávací lingvistika a zejména tedy studie romského jazyka. V romských dialektech můžeme totiž nalézt převzatá slova z místních jazyků a na základě toho je potom možné určit oblasti, kde se Romové na svých cestách pohybovali. O pobytu Romů v Persii, respektive na území dnešního Íránu, svědčí nejen mnoho romských slov perského původu, ale i dílo Šáh-náme od perského básníka Fidrausího z počátku 11. století, kde popisuje muzikanty z Indie. Další početná skupina romských slov je převzata z balkánských jazyků, zejména poté z řečtiny. Přes Balkán proudil jeden ze dvou hlavních migračních proudů, a to 7

Daniel, Bartoloměj. Dějiny Romů. Olomouc: 1994. s. 26. Pozn. Kasta je uzavřená společenská skupina s vlastními příkazy a zákazy (tabu). Její rodem určení příslušníci smějí uzavírat sňatky jen mezi sebou (endogamie), nemohou přestoupit do jiné kasty a smějí se jen omezeně stýkat se členy jiných kast. 9 Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: 1993. s. 11. 10 Srv. Daniel, Bartoloměj. Dějiny Romů. Olomouc: 1994. s. 34. 11 Srv. Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: 1993. s. 11. 8

14

zejména v období 10. století. Druhý nejvýznamnější proud migrace směřoval přes severoafrické pobřeží do Evropy. Na Pyrenejském poloostrově se objevili Romové již v 9. století n. l. Romové postupující do Evropy přes Balkán vytvořili v podstatě dnešní populaci evropských Romů a díky jejich dlouhodobému pobytu v Byzanci měli již osvojeny různé jazyky a byli poměrně dobře seznámeni s pro ně novou a neznámou kulturou i křesťanstvím.12 Dnešní jazykové studie rovněž prokázaly, že část Romů se z Evropy vrátila zpět do Asie a někteří dokonce přesídlili i do Afriky.

Romové v Evropě S určitostí

nelze

tvrdit,

kdy

se

Romové

v Evropě

poprvé

objevili,

z dobových pramenů není možné totiž jednoznačně potvrdit, že se skutečně jednalo o Romy. Je však možné s relativně velkou pravděpodobností datovat přítomnost Romů v Evropě na 12. století. Romové se po příchodu z Byzance do Evropy štěpili na řadu samostatných skupin. Většina z nich putovala podél řeky Dunaje směrem do Uher, kde se o nich ve 14. století objevují historické zmínky. „Rok 1417 je rokem, o kterém s jistotou víme, že Romové již byli na našem území. Pražský kronikář zaznamenávající počátky husitského hnutí píše stejně nelichotivě o táboritech jako o v Praze přechodně přítomných Romech.“13 Z Uher se dále rozšiřovali Romové do západní Evropy, a to převážně během 15. století, patrně v důsledku expanzí Turků do Evropy. V průběhu 15. století se dostali někteří Romové do Francie, Německa, Holandska i do severní Evropy – Dánska, Norska, Finska a Švédska. Do Ruska se dostávají především Romové z Arménie a nejpozději se Romové objevují na Ukrajině a v Bělorusku. Koluje mnoho pověstí o tom, jak bylo vykládáno putování Romů světem. Nečas předkládá myšlenku, že Romové zaměnili tehdejší Malý Egypt, který se nacházel na Peloponésu, s Egyptem severoafrickým a udávali jako místo svého původu právě Egypt.14 Klíčovou roli zde sehrál Řím, který „tehdy uvěřil vyprávění, že se tento národ provinil (snad tím, že neposkytl pomoc Svaté rodině na její cestě do Egypta) a touží dosáhnout odpuštění.“15 Podle jiných vyprávění byli romští kováři ti, kteří vykovali hřeby, kterými byl ukřižován Ježíš Nazaretský a jejich pouť je proto pokáním za tento čin. Můžeme se jen dohadovat, která z pověstí v sobě skrývá pravdu, avšak důležité je, 12

Srv. Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: 1993. s. 12. Horváthová, Jana. Kapitoly z dějin Romů. Praha: 2002. s. 14. 14 Pozn. Evropané často Romy nazývali Egypťané. Můžeme se tak setkat například s označením Gypthoi (řečtina), Evgit (albánština), Egyptenarin (holandština), (E)gypsies (angličtina), Egiptianos (španělština). 15 Říčan, Pavel. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: 1998. s. 14. 13

15

že díky této pouti získávali Romové od panovníků ochranné listy, tzv. glejty. Tyto glejty jim zajišťovaly ochranu a bezpečnou cestu daným územím, nárok na almužny a v neposlední řadě poskytovaly veliteli skupiny, tzv. vajdovi, svrchovanou soudní moc nad členy své komunity. Glejty se také Romové prokazovali na dalších místech jejich cesty. Romové byli vesměs vítáni a přijímáni na panovnických a šlechtických dvorech, neboť přinášeli informace o odlehlých zemích i nové technologie používané při zpracování kovů. „Byli rovněž vyhlášenými zvěrolékaři a léčiteli, romským ženám se přisuzovalo umění předpovídat budoucnost.“16 Toto příznivé období však nemělo dlouhého trvání. Již v roce 1427 pařížský arcibiskup exkomunikoval Romy z církve, čímž se postoje majoritní společnosti vůči romskému obyvatelstvu začínají zhoršovat. Důvodem pro vyloučení z církve byl argument, že jejich chování prý neodpovídá tomu, jaké se očekává od poutníků činících pokání za hříchy svých předků. Ze strany církve byli viněni z čarodějnictví a bezvěrectví, ze strany světské moci ze špionáže, sabotáže, loupežnictví a nekalé konkurence pro řemeslné cechy.17 K negativnímu vztahu obyvatelstva k Romům přispěl i „parazitický“ způsob života některých Romů. I když byli Romové obdarováváni almužnami, tak bez vlastnictví půdy a v podstatě i bez stálého místa pobytu, nebyli schopni uživit celou skupinu. Samozřejmě toto neplatilo pro všechny romské skupiny. Někteří provozovali řemeslo a přemisťovali se jen v rámci obchodu. Avšak skutečnost, že nebyli nikdy plně začleněni do evropské ekonomické struktury a měli v ní v podstatě roli cizího elementu, čas od času nutila Romy uchylovat se k drobným krádežím, pytláctví či žebrotě.18 Konec 15. století představuje počátek vyhánění a pronásledování Romů. Po vyhnání Arabů ze Španělska, dochází po roce 1492 k vyhánění Židů i Romů. Nenahlášení přítomnosti Romů je trestáno pokutami, chyceným Romům hrozí trest smrti. Velkou roli v této skutečnosti sehrál i rozvoj ekonomické struktury a strach z konkurence pro řemeslníky, obchodníky a další profese. Dokladem tohoto jsou i pogromy na Židy, kteří žili v podstatě opačným způsobem života než Romové, a proto nemohli tímto způsobem popuzovat obyvatelstvo. „V Čechách je nejstarší známý doklad o úředním zákroku proti Romům z roku 1545. Je to královský list adresovaný hejtmanu Slánského kraje…v kraji se zdržuje nemalý počet Cikánů, 16

Sekyt, Viktor. Romové. In Menšiny a migranti v České republice. Praha: 2001. s. 120. Srv. Jašek, Ivo. Rasismus v České republice: bakalářská práce. Brno: 2012. s. 34. 18 Srv. Horváthová, Jana. Kapitoly z dějin Romů. Praha: 2002. s. 17. 17

16

kteří prohlašují, že mají privilegia na svobodný pobyt v zemi.“19 Ferdinand I. poté nařizuje, aby byly Romům odebrány všechny ochranné listy. Romové byli vyháněni nejen z českých zemí, ale i z Polska a Horních Rakous. Bohužel pronásledování a vyhánění bylo doprovázeno i vražděním Romů, a to zpočátku včetně žen a dětí. Během třicetileté války (1618 – 1648) byl omezen postup proti Romům, což jim dalo možnost vrátit se na české území, avšak o to horší byla pro ně situace posléze. Po válce se objevilo velké množství různých loupežníků na silnicích i potulných Romů, proto byla vydána císařskými úřady přísná opatření, kvůli kterým byli Romové „hubeni jako lovná zvěř.“20 Dalším krokem bylo prohlášení všech Romů za psance dne 11. července 1697. Tím byli postaveni mimo zákon. „Muže směl kdokoli při pronásledování beztrestně zastřelit jako ptáky nebo škodnou zvěř a po zadržení byli pak trestáni smrtí, zatím co ženy a děti byly trestány uříznutím uší a vyhnáním za hranice.“21 Počátkem 18. století se začínají objevovat výstražné cedule proti vstupu Romů na území Českého království a přísněji jsou trestáni ti, kteří poskytují úkryt či jakoukoli pomoc Romům. Pronásledování Romů dosahuje svého neblahého vrcholu v roce 1726, kdy císař Karel VI. sjednotil v dědičných českých zemích trestání romské potulky. Situace byla pro Romy o to horší, že vesměs stejně proti nim postupovala většina zemí, především západní Evropy, proto se mohli pohybovat spíše v bludných kruzích do té doby, než byli dopadeni. „Byly položeny základy hluboké nedůvěry mezi většinovou společností a romskou minoritou, tehdy se začaly budovat pevné základy vzájemných patologických vztahů.“22 Nicméně 18. století se zároveň stalo i obdobím, kdy se začínají objevovat první snahy o akceptaci Romů, legalizaci jejich přítomnosti a začlenění do společnosti. Nejdříve jsou úředně tolerování zejména kováři, kterým je, vzhledem k povaze trhu a poptávce po kovářském zboží, umožněno i kočování. Prvním, kdo začal prosazovat asimilační politiku, se stala Marie Terezie, a sice roku 1761, kdy vydala zákon, podle něhož mají Romové „pracovat v zemědělství, oblékat se jako ostatní, plnit povinnosti nevolníků vůči vrchnosti a náboženské povinnosti vůči církvi – a pod trestem 25 ran holí nemluvit romsky.“23 Romové měli být rozptylováni tak, aby v jedné vesnici byla jen jedna romská rodina a celkově byly potlačovány veškeré odlišnosti, které je 19

Daniel, Bartoloměj. Dějiny Romů. Olomouc: 1994. s. 75. Tamtéž. s. 83. 21 Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: 1993. s. 17. 22 Horváthová, Jana. Kapitoly z dějin Romů. Praha: 2002. s. 23. 23 Říčan, Pavel. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: 1998. s. 15. 20

17

identifikovaly jako etnikum. Důvody pro akceptaci Romů, jakožto členů společnosti však nehledejme až toliko v humanitě, nýbrž v ekonomických, politických a kulturních aspektech, neboť Marie Terezie plánovala vybudovat jednotný a centralizovaný stát, ve kterém budou pozice i úkoly každého jedince přesně určeny a plnění bude kontrolováno. V této politice pokračoval po Marii Terezii i její syn Josef II., avšak tyto snahy většinou nepřežili o mnoho let smrt svých tvůrců. Navíc tato asimilace neprobíhala všude stejně, proto například Čechy nezasáhla vůbec a Moravu jen okrajově, naproti tomu v Uhrách došlo k usazení větší části Romů. Postupem času, zejména v průběhu 19. století, usilovali sami Romové o získání trvalého sídliště. Dělo se tak především na střední, jižní a jihovýchodní Moravě. Tak vznikaly romské osady. V některých místech se Romové dobře sžili s obyvateli obcí, děti navštěvovali školy a obyvatelé obcí se stávali pro Romy zákazníky i zaměstnavateli. Stále se však někteří Romové drželi kočovného způsobu života i jejich tradičních řemesel. Rostoucí industrializace však vytlačovala tato řemesla a nutila Romy k pochybným způsobům obživy, jako například hádání z karet či z ruky, žebrotě, krádežím. Z těchto kočovných Romů se stávali spíše obtížní a nežádoucí tuláci.24 Toto se samozřejmě odrazilo v nových nařízeních rakouské vlády, která vydala roku 1885 zákon, podle kterého je tuláctví trestné. Ne jinak tomu bylo i za první republiky. Roku 1927 byl vydán zákon jednak proti kočujícím Romům a jednak i proti tulákům žijícím „po cikánsku“. „Dle nového zákona se měli kočovní Romové starší 14 let prokazovat cikánskými legitimacemi namísto občanských. Vedle osobních údajů obsahovaly např. i otisky prstů nositele.“25 Jak lze vidět, stát se snažil dostat kočování pod svou kontrolu. Zákon také zakazoval Romům kočovat bez dočasně platných povolení, tábořit ve větších skupinách či vlastnit jakékoli zbraně. Zákon s sebou přinesl i zákazy vstupu kočovných Romů do velkých měst, lázeňských měst i rekreačních oblastí. Na tuto skutečnost upozorňovaly četné cedule u cest do těchto míst. Další mezník v historii nastává v druhé půlce třicátých let 20. století. Z hitlerovského Německa a násilně připojeného Rakouska přicházeli Romové na naše území. Tento živelný příliv ještě více podnítil negativní postoj obyvatel vůči Romům, a to zejména na venkově, kde byl nejvíce pociťován drobný parazitický způsob života romských obyvatel. Dne 15. 3. 1939 došlo k okupaci našeho území nacisty a byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Předtím však, než bude popsána situace Romů za 24 25

Říčan, Pavel. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: 1998. s. 16. Horváthová, Jana. Kapitoly z dějin Romů. Praha: 2002. s. 43.

18

protektorátu, musíme objasnit důležitý fenomén, které přímo vedl k pronásledování, internaci a vyvražďování Romů, Židů a dalších osob – nacismus.

19

3 Nacistická rasová ideologie V souvislosti s šoa či porajmos je nutné zmínit ideologii, která stála v pozadí těchto hrůz. Ideologie německého národního socialismu byla založena na víře v nadřazenost německé árijské rasy vůči ostatním národům. Základem se pro nacisty stala tradice evropského rasismu i novodobého antisemitismu, který se vyvinul ve druhé polovině 19. století. Své místo zde mají i četné pseudovědecké teorie o nutnosti udržování čistoty německé rasy a celkové rasové hygieny.26 Tento vědecký rasismus má své kořeny již v první polovině 18. století, není tedy novou myšlenkou nacistů.27 Nacisté označili Židy za hlavní protivníky, kterých se je potřeba zbavit, aby německá rasa mohla zvítězit. Ve skutečnosti se jednalo pouze o to, učinit z někoho obětního beránka. „„Beránek“ má odůvodnění všude tam, kde si lidé neuvědomují zaměření své frustrace, nevnímají pravé viníky anebo si jsou vědomi nebezpečí skutečné příčiny v případě, že by proti ní obrátili svoji agresi. Výběrem obětního beránka se zesilují již existující předsudky. Předsudky jsou častokrát nejsilnější v sociálně deprivovaných oblastech, podmínkou je však existence sociálního klimatu, které předsudky toleruje.“28 Tak tomu bylo i v Německu, které se nedokázalo smířit s porážkou v první světové válce. Adolf Hitler považoval Židy za podřadný národ, parazitující na árijských národech a snažící se o ovládnutí celého světa a zotročení si ostatních národů. Rovněž byli Židé obviňováni ze zrady Německa v první světové válce a tedy i z celkového výsledku této války. Rasismus se stal jedním z pilířů nacistické ideologie a byl všeobecně v tehdejší společnosti přijímán. Zároveň byli nacisté přesvědčeni, že německá rasa je ztělesněním odvahy a charakteru, a to se následně snažilo mnoho vědců dokázat. Snažili se zejména o to, aby nalezli spolehlivou metodu, prostřednictvím které by bylo možné rozeznat jednotlivé rasy, především tzv. židovskou. „Avšak ani měřením sklonu lebky, ani analýzou složení krve, ani žádnou jinou metodou se to nedařilo.“29 I přesto hrály biologie a lékařské vědy stále důležitou roli v ideologii nacistů a posléze se staly nástrojem pro holocaust. Jedním z kroků k tomu bylo

26

Srv. Nacistická ideologie [online]. 2011. [cit. 2014-02-15]. Dostupné z 27 Srv. Proctor, Robert. Rasová hygiena: lékařství v době nacismu. Praha: 2009. s. 17. 28 Jašek, Ivo. Rasismus v České republice: bakalářská práce. Brno: 2012. s. 26-27. 29 Nacistická ideologie [online]. 2011. [cit. 2014-02-15]. Dostupné z

20

Hitlerovo pověření německých lékařů, aby se plně věnovali řešení rasové otázky, učiněné 5. dubna 1933.30 Jedním z prvních dopadů fanatické potřeby čisté rasy byl tzv. „Zákon o sterilizaci“, aby se údajně předcházelo rození geneticky postižených jedinců. O tom, zda dotyčný trpí nějakou genetickou nemocí, rozhodoval ustanovený soud genetického zdraví. Zákon vešel v platnost 14. července 1933 a výčet genetických nemocí zahrnoval mimo jiné schizofrenii, epilepsii, dědičnou slepotu či hluchotu a další.31 „Význam německého zákona spočíval v tom, že si kladl za cíl eliminaci celé generace osob považovaných za geneticky defektní. V tom smyslu byl Zákon o sterilizaci předzvěstí pozdějších, ještě drastičtějších opatření.“32 Již 2. listopadu 1933 jeden z nacistických zdravotních inspektorů prohlásil, že Zákon o sterilizaci není dostatečnou ochranou před slaboduchými osobami a „podřadnými typy“. Požadoval zavedení razantnějších opatření, které na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat. O dva roky později Adolf Hitler schválil tři opatření, která jsou známá jako tzv. „Norimberské zákony“. Zákony měly vést k očištění německé rasy od zmíněných „podřadných typů“. Prvním z nich byl „Zákon o říšském občanství“, který rozděloval obyvatelstvo na říšské občany a státní příslušníky. Stačí dodat, že státní příslušníci tvořili nižší kategorii německého obyvatelstva a řadili se sem Židé, Romové a další „cizí rasy“. Státním příslušníkům byly odpírány některá privilegia, která od teď náležela pouze říšským občanům.33 Druhý zákon, „Zákon o ochraně německé krve a německé cti“, zpočátku zakazoval sňatky mezi Židy a nežidy, později byl však rozšířen na veškeré obyvatelstvo neárijského původu, tedy i na Romy. Třetí z Norimberských zákonů byl „Zákon o ochraně genetického zdraví německého národa“. Pro jedince trpící jakoukoli vadou, která byla vymezena v Zákoně o sterilizaci, bylo zakázáno uzavřít sňatek a všichni ostatní se před sňatkem museli podrobit lékařskému vyšetření. Cílem zákonů bylo zbavit osoby „neněmecké krve“ politických i občanských práv. „Snad nejvíce šokující ovšem je, že Norimberské zákony byly obecně vnímány jako opatření na ochranu veřejného zdraví.“34 I když se častěji hovoří o nenávisti nacistů k Židům, pravdou je, že ušetřeni rasové politiky nezůstali ani Romové. Romové byli považováni za neárijce od samého 30

Srv. Proctor, Robert. Rasová hygiena: lékařství v době nacismu. Praha: 2009. s. 73. Srv. Tamtéž. s. 108. 32 Tamtéž. s. 131. 33 Srv. Tamtéž. s. 147-148. 34 Tamtéž. s. 158. 31

21

počátku nacistického období. „V Evropě mají všeobecně naprosto cizí krev jenom Židé a Cikáni.“35 Stejně jako nacisté „vědecky“ zkoumali Židy, podobně tomu bylo i u studie Romů. Nacisté chtěli prokázat studií jejich protispolečenskou povahu. Jak již bylo zmíněno, Romové byli kategorizováni spolu s Židy jako státní příslušníci, proto se i na ně v plné míře vztahovaly Norimberské zákony. První výzkumy Romů v Německu sahají až do roku 1899, kdy Alfred Dillmann založil v Mnichově „Informační službu o Cikánech“, ta byla později přejmenována na „Říšský úřad kriminální policie pro boj proti cikánskému zlořádu“. Další a hlavní instituci zabývající se výzkumem Romů založil Dr. Robert Ritter roku 1936 s názvem „Výzkumné pracoviště pro rasovou hygienu a biologii obyvatelstva“. „Zabývali se sestavováním genealogických tabulek německých Cikánů a klasifikovali je buď jako čisté, doslova „rodově pravé Cikány“, nebo cikánské míšence.“36 Ritter považoval za naléhavý úkol včasné rozpoznání kriminálního chování, které by bylo možné určit na základě určitých společných znaků. Obecně kriminální biologové v Německu zastávali názor, že kriminalita je geneticky podmíněna a rasově specifická.37 Ve svých výzkumech nakonec vědci dospěli k závěru, že nejvíce jsou za kriminalitu odpovědní míšenci. Ritterova definice nám ukazuje, že pojem míšenec je pojem nanejvýš široký: „Cikánský míšenec je osoba, která má mezi svými prarodiči méně než tři Cikány. Jako cikánský míšenec platí dále ten, kdo má mezi svými prarodiči jako předky nejméně dva cikánské míšence.“38 Podle Rittera tedy míšenci představovali pro tehdejší německou společnost nebezpečí. Za míšence bylo označeno asi 18 000 německých Romů, ti poté mohli být, na základě této klasifikace, posláni do koncentračního tábora v Osvětimi. Fanatická rasová politika sehrála i v následných přípravách konečné otázky židovského a romského obyvatelstva jednu ze zásadních rolí.

35

Kenrick, Donald – Puxon, Grattan. Cikáni pod hákovým křížem. Olomouc: 2000. s. 18. Tamtéž. s. 18. 37 Srv. Proctor, Robert. Rasová hygiena: lékařství v době nacismu. Praha: 2009. s. 222. 38 Kenrick, Donald – Puxon, Grattan. Cikáni pod hákovým křížem. Olomouc: 2000. s. 22. 36

22

4 Situace Romů za Protektorátu Čechy a Morava O Protektorátu Čechy a Morava můžeme mluvit jako o historickém státním útvaru zahrnujícím české země okleštěné o pohraničí po jejich obsazení nacistickou armádou 15. března 1939. Protektorát byl zřízen Hitlerovým výnosem 16. března 1939 bez jakékoli účasti české strany. Protektorát Čechy a Morava zanikl 5. května 1945 tzv. „Květnovým povstáním“. Na tehdejším protektorátním území lze vymezit tři skupiny obyvatel. Skupinu, postavenou na tehdejším sociálním žebříčku nejvýše, tvořili čeští Němci, kteří se díky norimberským zákonům stali říšskými občany a dále říšští občané, kteří se na toto území přistěhovali po vpádu okupačního vojska. Češi, tvořící druhou skupinu, získali s přidělenou protektorátní příslušností méněcenné postavení v porovnání se skupinou předchozí. Skupinu bez základních práv a svobod i právní ochrany tvořili občané tzv. neárijského původu, zahrnující převážně Židy a Romy.39 Koncem třicátých let se zvýšil počet romských obyvatel na území Protektorátu v důsledku přesunů Romů z říšské říše, „anšlusovaného“ Rakouska, ale i ze Sudet a Slovenska. Tento nárůst romského obyvatelstva však bohužel posílil již tak značně negativní postoj většinové společnosti. Byl uměle nadhodnocován skutečný stav počtu Romů, žijících na území Protektorátu, vše doprovázeno zprávami o nárůstu kriminality v důsledku asociálního způsobu života Romů. Útoky na Romy v podobě urážek, nadávek a obvinění přicházeli i z tisku a posilovaly návrhy o nuceném vyhoštění těch, „kteří na naše území nepatřili.“40 Z celé situace nakonec vzešlo 30. listopadu 1939 opatření nařízené ministerstvem vnitra, které ukládalo všem podřízeným úřadům a orgánům, aby vyzvali Romy k trvalému usazení a úplnému vzdání se kočování, a to nejpozději do konce ledna roku 1940. Ti, kteří by neuposlechli nařízení a zákaz, měli být navrženi k zařazení do kárných pracovních táborů.41 Celé toto opatření mělo jeden prozaický důvod, a sice docílit násilného usazení Romů a zároveň získat přehled o romské menšině, který měl později vést k usnadnění řešení konečné otázky. Pravidelné čtvrtletní zprávy o usazování vypracovávaly okresní a státní policejní úřady pro ministerstvo vnitra. Ve větších městech bylo pro Romy snazší přejít k usedlému způsobu života, neboť zde pro ně bylo více pracovních i ubytovacích příležitostí. Hůře tomu bylo však v menších obcích, kde bylo pracovní i ubytovací 39

Srv. Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. Brno: 1994. s. 34. Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. s. 24. 41 Srv. Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. Brno: 1994. s. 33-35. 40

23

uplatnění značně nižší a zdejší úřady, aby se vyhnuli odpovědnosti za řešení situace Romů, zaváděly různá protiromská opatření. Příkladem mohou být návrhy na umístění Romů – mužů do kárných pracovních táborů v důsledku blížícího se konce sezónních prací a obavy z páchání trestné činnosti z důvodu nezaopatření v zimě.42 Nešťastně pro Romy dopadlo úřední rozhodnutí, podle nějž měli kočovní Romové zůstat trvale tam, kde se budou nacházet v noci z 31. ledna na 1. února 1940. Většina obcí se bránila proti tomu, aby na jejím katastru Romové zůstali a stali se tak trvalými obyvateli obce, proto dělaly vše proto, aby se tak nestalo a Romy vypudily. Paradoxně tak nedocházelo k usazování Romů, ale naopak k jejich dalšímu pohybu, neboť byli vykazováni neustále z jednoho katastru do druhého. Sami Romové se k zákazu kočování stavěli různě. Někteří z nich projevili kladný úmysl usadit se a přizpůsobit se životu majority a činili tak, zapojovali se do pracovního procesu, posílali děti do škol. Někteří z Romů se k situaci stavěli lhostejně a zkrátka zůstali na místě, kde se nacházeli v již zmíněnou dobu, tedy v noci z 31. ledna na 1. února a čekali, jak se bude situace vyvíjet dál. Z tohoto důvodu ani neměli snahu hledat si práci, jelikož nevěděli, „kdy a kam se budou z rozhodnutí úřadů stěhovat.“43 Poslední skupinu tvořili Romové, kteří se i přes zákaz drželi svého dosavadního kočovného způsobu života. Tito Romové se dostali do hledáčku úřadů i bezpečnostních složek, byli zadržováni, trestáni soudy a posléze umisťováni do kárných pracovních táborů. „Díky tomuto radikálnímu postupu podařilo se omezit kočování natolik, že podle nařízené kontroly 8. října 1941 zjistila zemská četnická velitelství v Čechách pouze 8 a na Moravě jenom 10 případů táboření Romů, při čemž byly ještě některé z těchto případů způsobeny bytovou nouzí a nikoliv jako důsledek zakázaného územního pohybu.“44 Celý akt násilné změny romského způsobu života z kočovného na usedlý měl tehdejší protektorátní vládě poskytnout informace o počtu Romů, žijících na tomto území. Výkaz byl poměrně přesný a k 1. dubnu 1940 bylo zaevidováno 6 540 Romů nepočítajíc vězněné osoby. Následně byla evidence zpřesněna 30. září 1941, uvedeno bylo 946 romských rodin ve 464 obcích. Jaro roku 1942 přineslo nařízení protektorátní vlády o preventivním potírání zločinnosti. Obsahem tohoto nařízení byla preventivní policejní vazba pro zločince 42

Srv. Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. s. 26-27. Tamtéž. s. 28. 44 Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. Brno: 1994. s. 38. 43

24

a osoby, které údajně ohrožovaly veřejnost svým asociálním chováním. Mezi asociály byli explicitně uvedeni „Cikáni a osoby žijící po cikánsku“.45 Osoby spadající do této kategorie mohli být zatčeni a uvězněni preventivně, tedy nemuseli se dopustit žádného zločinu. Stačilo, aby byla daná osoba přistižena mimo své úředně přikázané místo pobytu. Romové, kteří byli zvyklí často navštěvovat své příbuzné, proto byli mnohdy takto zadržováni. „Policejní preventivní vazba se vykonávala v donucovacích pracovnách v Praze, Pardubicích a Brně, stejně tak i v bývalých kárných pracovních táborech, které byly mezitím změněny na sběrné.“46 Po atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942 dochází k radikalizaci a je vydán policejní výnos o potírání cikánského zlořádu, jehož součástí je i soupis veškerého romského obyvatelstva, a to bez ohledu na jejich způsob života, sociální postavení i míru integrace. Dokonce byly odebrány občanské legitimace usedlým Romům a nahrazeny za cikánské, kterými se museli všichni Romové nad 14 let prokazovat. Takto byli všichni Romové, včetně míšenců, označeni a izolováni od zbytku společnosti. Evidované osoby byly rozděleny na dvě skupiny. Jedna z nich, méně početná a označená za společensky problémovější, byla okamžitě odeslána do nově otevřených tzv. „cikánských táborů“ v Letech a Hodoníně, včetně žen, starých lidí i dětí. Druhá skupina, považována za méně problematickou byla ponechána v klidu, nicméně již v této době probíhaly přípravy pro jejich pozdější koncentraci.

45 46

Srv. Horváthová, Jana. Kapitoly z dějin Romů. Praha: 2002. s. 45. Tamtéž. s. 46.

25

5 Kárné pracovní tábory V roce 1939 vystoupil nacistický režim proti osobám vyhýbajícím se práci, označovaných jako tzv. asociálové. Pozornost bohužel padla i na Romy. Zahájeny byly jednání o této otázce a začaly se vydávat první ze směrnic týkající se dalšího postupu. „Při projednávání otázky deportace Židů z území říše navrhl Heydrich v rozhovoru s vedoucími

funkcionáři

21.

září

1939,

aby

se

současně

s tím

počítalo

i s odtransportováním 30 tisíc cikánů z říšského území na území Polska.“47 „Cikánská otázka“ a její řešení se nevyhnula ani českým zemím. Protektorátní vládní nařízení z 2. března a 28. dubna roku 1939 daly podnět ke zřizování kárných pracovních táborů. Ty měly být určeny pro osoby starší 18 let, které se údajně štítily práce a nemohly bezpečně prokázat zajištění své obživy spořádaným způsobem. V táborech měla platit velmi přísná kázeňská opatření a náročná práce vedoucí k fyzickému vyčerpání, to vše za účelem vzbudit v lidech strach z dalšího umístění do těchto zařízení. Okresní i státní policejní úřady začaly ihned po vydání nařízení sepisovat evidence osob, které připadaly v úvahu pro umístění do táborů. „V Čechách bylo takto podchyceno 1852 zdravých a 383 ostatních osob, na Moravě 1348 zdravých a 266 ostatních osob.“48 Za účelem využití těchto pracovních sil byly 10. srpna 1940 otevřeny kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Tábor v Letech čítal 50 dřevěných baráčků pro letní ubytování a 1 velký barák pro zimní období. Celková kapacita ubytovaných čítala 240 osob v létě a 80 osob v zimě. Tábor v Hodoníně sestával z 3 dřevěných baráků pro 300 osob v letním a 200 osob v zimním období. Řízením i správou táborů byli pověřeni tehdejší četničtí důstojníci. Takřka okamžitě po otevření táborů požadovalo ministerstvo po zemských úřadech zprávu o Romech, kteří by mohli být zařazeni do táborů. „Jednalo se zvláště o takové, kteří prý neuposlechli zákazu kočování nebo se sice usadili, ale nejevili ochotu k práci a dopouštěli se různých trestných činů.“49 Úřady, které problémy s Romy nechtěly nebo nedovedly řešit, tuto možnost vítaly a využívaly. Bohužel nadšenost a snaživost úřadů měly za následek to, že byli navrhováni k umístění do táborů i Romové, kteří se žádných přestupků nedopustili.

47

Bubeníčková, Růžena – Kubátová, Ludmila – Malá, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: 1969. s. 189. Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. s. 30. 49 Tamtéž. s. 30. 48

26

Ministerstvo vnitra vydalo 24. července 1942 výnos o zřízení cikánských táborů a následně 1. srpna téhož roku byly tyto tábory zřízeny. Cikánské tábory vznikly přeměnou dosavadních kárných pracovních táborů v Letech a v Hodoníně. Účelem, podle výnosu, bylo vyloučit Cikány i míšence a osoby žijící cikánským způsobem života ze společnosti a vychovat je k práci, kázni a pořádku.50

Tábor v Letech Cikánský tábor v Letech vznikl na místě bývalého kárného pracovního tábora. Dosavadní kapacita čítala zmíněných 240 osob v letním a 80 osob v zimním období, avšak s rozhodnutím o přestavbě na cikánský tábor, byla provedena přístavba baráků a kapacita navýšena na 300 osob. Do tábora začaly 2. srpna 1942 přicházet pod dohledem četnických stanic početné skupiny Romů z celých Čech. Do srpna 1942 zde byli vězněni pouze muži, od srpna zde ve zcela neuspokojivých podmínkách živořily i ženy a děti. Během srpna bylo umístěno do tábora čtyřikrát více mužů, žen a dětí, než jaký byl maximální limit pro ubytování. Došlo k dalšímu rozšíření tábora, tentokrát již do konečné podoby. „Jeho základem zůstaly barákové stavby bývalého sběrného tábora, k nimž byly postupně přistavěny 3 nové velké dřevěné baráky.“51 Tím se kapacita navýšila dvojnásobně, z 300 na 600 ubytovacích míst pro vězně. Počet vězňů měl v prvním měsíci kolísavý charakter. Na jedné straně Romští vězni do tábora přicházeli, na straně druhé byli někteří z nich propuštěni, jiní uprchli, část vězňů v táboře zemřela a mnoho dalších bylo transportováno do donucovacích pracoven a koncentračního tábora v Osvětimi. Celkový počet vězňů měl spíše klesající tendenci. V následujících měsících se počty příchozích Romů snížily. Mezi novými vězni byli vedením tábora vyžádaní řemeslníci, dopadení uprchlíci, vězňové z nemocnic a v neposlední řadě se v táborových krutých podmínkách rodily romské děti. Celkem prošlo táborem zhruba 127252 vězňů, narodilo se tu 30 dětí.53 „Jedním z účelů nuceného táborového soustředění Romů měla být jejich převýchova k práci.“54 Z tohoto důvodu museli všichni vězni podle táborového řádu pracovat. Nikdo, ani děti, nebyl od práce osvobozen. Muži pracovali většinou mimo tábor, stejně tak některé ženy, ty však převážně pracovaly uvnitř tábora s dětmi od 10 50

Srv. Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. s. 38-39. Tamtéž. s. 42. 52 Pozn. Někteří autoři (Petr Lhotka) uvádějí až 1309 osob. 53 Srv. Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. Brno: 1994. s. 52. 54 Tamtéž. s. 53. 51

27

do 14 let. Děti do 10 let se měly zabývat drobnými pracemi. Pracovní doba činila minimálně 10 hodin v létě a minimálně 8 hodin v zimě, skupiny na pracích mimo tábor však většinou pracovaly ještě déle. Za práci dostávali vězni odpovídající mzdu, která však byla velitelem tábora odesílána na ministerstvo vnitra. Vydělané peníze měly sloužit k úhradě nákladů na provoz tábora. Strava sestávající ze snídaně, oběda a večeře, byla podávána pouze v tom nejnutnějším množství.55 Ve skutečnosti vězni dostávali jídla méně, než potřebovali, docházelo i k případům rozkrádání potravin četnickým personálem. Vězni pracovali zejména na stavbě silnice v trase Plzeň – Ostrava. Dále byli přiřazováni k práci v lesním hospodářství, například odklízení polomů a vynášení dřeva z lesů. Tato práce byla v drtivé většině vykonávána pro místní podnikatele, kteří si objednávali tuto levnou pracovní sílu u velitelů tábora. Pracovní i ubytovací podmínky na dislokovaných pracovištích byly více než obtížné. Vězni nosili pouze lehký pracovní oděv a výstroj, vše zcela opotřebované. Ubytování bylo zřízeno pouze provizorně a neodpovídalo okolním přírodním podmínkám. Vysoká koncentrace vězněných Romů, nedostatečná vybavenost tábora, těžké pracovní i životní podmínky si brzy vyžádaly svou daň. Vězni trpěli častou až chronickou nemocností spojenou s úmrtností vězňů. Dřevěné a rozpadající se baráky bez podezdívky byly příčinou stále se objevujících vší a díky této skutečnosti byly jakékoli desinfekční opatření neúčinné.56 Škodlivé důsledky podílející se na špatné zdravotní situaci mělo i hospodaření s pitnou vodou. „Jediná studna nestačila dodávat potřebnou pitnou vodu, která se musila do otevření nové studny v prosinci 1942 zdaleka dovážet.“57 Do této doby bylo v táboře málo vody a její výdej byl častokrát v menší míře, než bylo únosné. V táboře byla sice zřízena nemocnice, avšak její vybavenost byla žalostná. Chyběly zde jakákoli séra i léčebné prostředky, které by zabraňovaly šíření nemocí. Tábor se zpočátku rovněž potýkal s nedostatkem zdravotnického personálu. Až v lednu roku 1943 byli ustaveni dva táboroví lékaři a dvě ošetřovatelky, kteří zde působili trvale. Mezi nejčastější choroby patřily již v srpnu 1942, kromě tělesné slabosti, žaludeční a střevní katary, revmatismus, kostní záněty, nemoci dýchacích cest, svrab a kožní choroby. Výjimkou nebyly ani případy záškrtu. „Dokladem špatného stavu 55

Srv. Lhotka, Petr. Cikánský tábor v Letech [online]. 2011. [cit. 2014-02-21]. Dostupné z 56 Srv. Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. Brno: 1994. s. 56. 57 Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. s. 48.

28

vězňů byla v srpnu r. 1942 také první úmrtí. Zemřely vesměs děti ve věku do 2 let. Příčinou jejich úmrtí byly ve 3 případech záněty plic, v 1 případě tělesná slabost a v 1 případě srdeční slabost.“58 Na tomto místě je třeba zmínit pana MUDr. Bohina, židovského lékaře působícího v Letech, který je považován za obětavého zachránce mnoha onemocnělých vězňů, zejména pak dětí.59 Špatná zdravotní situace v táboře byla vedením podceňována, stejně jako varovné signály prvních výskytů závažného onemocnění břišním tyfem. První podezření na tuto chorobu se objevilo v listopadu 1942 a díky zmíněnému přístupu a záměrnému zlehčování situace, se již na konci prosince téhož roku hovořilo o epidemii a nemocní, včetně dvou dozorců, museli být hospitalizováni ve veřejných nemocnicích. Až poté, velitel tábora nahlásil výskyt tyfu.60 Zdravotní poměry se stále zhoršovaly, umíraly zejména ženy – matky, a děti tak zůstávaly naprosto opuštěny. „Táborová evidence o těchto osamělých dětech ztrácela přehled a teprve dodatečně je objevovala nebo ex post konstatovala jejich smrt.“61 Zhruba o měsíc později, v lednu 1943, propukla další epidemie, tentokrát skrvnitého tyfu. Z rozkazu velitele protektorátní policie byl celý areál tábora uzavřen a byly zvýšeny ostrahy k eliminaci možných útěků vězňů. Tato karanténa platila až do doby, kdy byli vězňové deportováni a celý tábor zlikvidován. Vzhledem k rostoucí úmrtnosti a omezenému počtu míst na hřbitově v Mirovicích, došlo k rozhodnutí o zřízení provizorního táborového hřbitova, asi 300 metrů od táborového areálu. Podle věku je možné konstatovat, že převládala úmrtnost dětí nad dospělými, zvláště vysoká byla novorozenecká a kojenecká úmrtnost. Z 36 dětí, které se v táboře narodily, jich nepřežilo minimálně 28.62 O některých dětech záznamy chybí a není tedy možné zjistit, jaký osud je potkal. Pro většinu vězňů končil pobyt v letském táboře deportací do Osvětimi. První transport se uskutečnil 3. prosince 1942 a odvezeno bylo 93 lidí, zejména starších osob. „Nikdo z těchto starých lidí neodjížděl do koncentračního tábora Auschwitz I za prací, jak se jim snažili namluvit, nýbrž na co nejrychlejší smrt.“63 Do transportu však byly zařazeny i ženy, jejichž děti v Letech zůstaly osamocené. Druhý transport byl z tábora 58

Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. s. 49. Srv. Valenta, Jaroslav. Mediální debata o táboru v Letech očima historika. In Historikové a kauza Lety. Praha: 1990. s. 13. 60 Srv. Nečas, Ctibor. Andr´oda taboris: tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Brno: 1995. s. 44. 61 Tamtéž. s. 45. 62 Srv. Tamtéž. s. 46-47. 63 Tamtéž. s. 51. 59

29

odeslán 4. května 1943 a směřoval do cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau. Transport přijíždějící do Osvětimi nakonec čítal 853 českých a moravských Romů, nejen však pouze letských vězňů, ale i integrovaných romských rodin. Po tomto hromadném transportu zůstalo v táboře několik vězňů určených k likvidaci tábora. Po této práci byli přemístěni do donucovací pracovny v Praze-Ruzyni nebo do tábora v Hodoníně. Cikánský tábor v Letech byl oficiálně uzavřen 6. srpna 1943.

Tábor v Hodoníně Podobně jako cikánský tábor v Letech, tak i ten v Hodoníně u Kunštátu vznikl přeměnou původního kárného pracovního a následně sběrného tábora. Tábor, označovaný jako cikánský, začal existovat na přelomu července a srpna roku 1942, kdy sem začali být umisťováni první romští vězni. V průběhu několika dní, kdy počet vězňů narůstal exponenciálně, byla již kapacita ubytovacích míst tábora překročena takřka dvojnásobně. Z tohoto důvody sloužily do zimy jako provizorní ubikace i zabavené kočovné vozy a stany. Opatření v podobě prací na rozšiřování tábora a zejména snížení počtu vězněných lidí různými úbytky, vedlo k přiblížení se ubytovacím možnostem tábora.64 K ubytování sloužily dřevěné baráky, rozdělené na mužské, ženské a dětské. Každý takovýto barák měl dvě místnosti, z nichž jedna sloužila ke spaní a druhá byla zřízena jako umývárna. V umývárnách, sloužící k mytí vězňů i praní osobního prádla, byla k dispozici pouze studená voda, které však byl nedostatek, jelikož k zásobování vodou sloužila pouze jedna studna. Po nuceném příchodu do tábora, museli všichni lidé projít vstupním procesem: umytí, desinfekce šatů, popřípadě při výskytu vší i ostříhání vlasů. Vězni museli odevzdat své doklady i veškerý svůj majetek, včetně cenných předmětů, vkladních knížek a peněžní hotovosti. Výbavy, sestávající z přikrývek, prostěradel, slamníků a oděvů s obuví, nebylo pro všechny vězně dost a navíc se některé části tohoto příslušenství rychle znehodnocovaly a bylo jich čím dál méně. Některým vězňům, zejména ženám, které pracovaly v táboře a dětem, byl ponechán jejich oděv, avšak i ten v táborových podmínkách podléhal rychlému zničení. Zlepšení této situace nastalo s návrhem zhotovování oděvů přímo v táboře, i když i to bylo omezeno zejména dovozem potřebného materiálu, a následně v roce 1943, kdy byl zrušen cikánský tábor

64

Srv. Nečas, Ctibor. Andr´oda taboris: tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Brno: 1995. s. 61-62.

30

v Letech a bylo z něj dovezeno zbylé vybavení pro vězně.65 I přes to však mnoha vězňům některé důležité kusy oblečení chyběly. K úbytku oděvů nedocházelo pouze jeho obnošením či zničením při práci, ale docházelo i ke krádežím, které díky neustálému nepořádku v táboře nebyly žádnou zvláštností. Ti vězni, kteří byli schopní práce, byli rozděleni do pracovních skupin: muži, ženy, mladiství (10 – 14 let). „Pracovní skupiny pracovaly buď na vnějších pracovištích, nebo v bezprostřední blízkosti a také přímo uvnitř táborového areálu.“66 Vnější pracoviště zahrnovaly zejména stavbu nové silnice Plzeň – Moravská Ostrava, a to od lámání kamene, až po úpravu terénu. Zde měly práce převážně sezónní charakter, takže nejvíce se pracovalo v letních měsících a začátkem podzimu. V blízkosti tábora probíhala těžba písku, uvnitř tábora probíhaly nejrůznější stavební úpravy a ženy a mladiství se věnovali zejména úklidovým pracím. Pracovní doba trvala v závislosti na ročním období 8 – 10 hodin denně. „Za vykonávanou práci vězňové nedostávali žádnou odměnu. Mzdu, která jim podle platných tarifů náležela, přejímal provozovatel tábora.“67 Nebylo přihlíženo na to, zda vězni těžce pracují a všichni tak dostávali tzv. trestanecké příděly potravin, jako v trestnicích a donucovacích pracovnách. Podobně jako v letském táboře i zde dostávali věznění lidé jídlo třikrát za den. Ale stejně tak docházelo k tomu, že jednotlivé příděly neodpovídaly daným normám. I zde totiž docházelo k rozkrádání potravin personálem tábora a ke krádežím ze strany samotných vězňů. Vězni tak permanentně trpěli nedostatkem jídla, který je vedl k tomu, že si kradli jídlo mezi sebou navzájem, a to i v rámci jednotlivých rodin. Toto

nedostatečné

stravování

se

spolu

s nevyhovujícími

ubytovacími

podmínkami podílely na špatném zdravotním stavu vězňů. „Vězňové nejčastěji trpěli trachomem, tuberkulózou plic a kostí, pohlavními chorobami, mezi dětmi se šířila onemocnění spálou, spalničkami, planými neštovicemi, černým kašlem a jednotlivě i záškrtem.“68 Úřady se sice zajímaly o tuto neblahou situaci, nicméně hlavní důvod pro to, byla obava o práceschopnost vězňů. Přeplněnost baráků vytvořila příhodné podmínky pro šíření nakažlivých nemocí. Nebezpečnými se staly zejména epidemie břišního tyfu. Epidemie vypukla na přelomu let 1942 a 1943 a šířila se hlavně mezi 65

Srv. Nečas, Ctibor. Andr´oda taboris: tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Brno: 1995. s. 79-82. 66 Tamtéž. s. 89. 67 Tamtéž. s. 92. 68 Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. s. 57.

31

dětmi a ženami. Přestože byla učiněna opatření v podobě karantén i doplnění lékařského personálu, se epidemie šířila mezi lidmi dál. Proto byl tábor 17. února 1943 uzavřen, vězni ani dozorci nesměli tábor opustit, a stejně tak byl zakázán vstup cizím lidem do tábora. Zpřísněny byly i zákroky proti možným útěkům. Tato celková karanténa trvala v podstatě až do likvidace tábora. Situaci může nastínit vysoká úmrtnost vězňů. „V době od 26. srpna 1942 do 23. srpna 1943 tu zemřelo celkem 194 vězňů.“69 Dokonce musel být, kvůli vysoké úmrtnosti, zřízen provizorní hřbitov v blízkosti tábora. Romové věznění v hodonínském táboře sdíleli stejný osud jako ti z tábora v Letech a stovky dalších, neboť vyvrcholením dosavadního utrpení se stal transport do Osvětimi. První transport 75 osob byl poslán již 7. prosince 1942. Další transport se měl uskutečnit po skončení karantény, avšak v době příprav deportace dalších Romů, bylo říšským úřadem kriminální policie ustaveno dočasné zastavení dodávání vězňů do Osvětimi. Druhý plánovaný transport odjel tedy 21. srpna 1943 a byl tvořen takřka všemi Romy z tábora. Jednalo se o celkem 767 osob všech věkových kategorií. V táboře zůstalo 31 vězňů, kteří nebyli pro svůj zdravotní stav schopni převozu, a 26 vězňů ustavených k zajištění vyklizovacích prací.70 Úplně likvidován byl tábor s platností od 1. prosince 1943. Cikánským táborem v Hodoníně prošlo dohromady na 1300 romských mužů, žen a dětí. Následkem nemocí (především v době tyfové epidemie) a špatných životních podmínek zahynulo přímo v táboře necelých 200 lidí.71 Dvě třetiny romských vězňů hodonínského tábora bylo transportováno do koncentračního tábora Auschwitz IIBirkenau, odkud pro většinu lidí nebylo návratu. Cikánské tábory v Letech a v Hodoníně sloužily k nucené koncentraci českých a moravských Romů. Tito označení lidé měli být takto izolováni od zbytku společnosti. Tyto tábory nebyly vyhlazovací, přesto v nich zemřela podstatná část mužů, žen a dětí. To vše následkem nelidských životních podmínek a krutého zacházení. Smrt však čekala i na většinu těch, kteří odtud byli transportováni do Osvětimi.

69

Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. s. 57. Tamtéž. s. 58-59. 71 Srv. Lhotka, Petr. Cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu [online]. 2011. [cit. 2014-02-23]. Dostupné z < http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/hodonin> 70

32

6 Romové v Osvětimi Komplex koncentračních táborů Osvětim je hromadné označení pro komplex bývalých koncentračních táborů. Tento komplex se rozkládal v Polsku, západně od Krakova mezi řekami Vislo a Solou. Celý komplex sestával ze tří částí. Nejstarší z nich, koncentrační tábor Auschwitz, byl zřízen na jaře roku 1940 z rozkazu říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera. Již 20. května téhož roku přijelo do tábora 30 německých vězňů, 14. června pak první transport polských politických vězňů. V březnu 1941 bylo v Auschwitz vězněno více než 10 000 osob. „Auschwitz měl být táborem průchozím, odkud by Poláci byli posíláni do jiných koncentračních táborů v Říši. Ale jeho poslání se brzy změnilo, stal se normálním koncentračním táborem, později hlavním nebo kmenovým (Stammlager), později oficiálně nazvaným K. L. Auschwitz I.“72 Tábor byl nechvalně známý pro svou krutost, zejména pak blok 11, tzv. bunkr, kde byli vězňové velmi krutě trestáni. Před tímto blokem stála tzv. černá zeď, před níž probíhaly časté popravy.73 Další symbol nelidského zacházení v táboře představovaly lékařské pokusy na vězních. Experimenty, zahrnující například sterilizaci židovských žen či pokusy na dětech – dvojčatech, prováděli nacističtí lékaři v čele s Josefem Mengelem. V březnu roku 1941 přijel Himmler na inspekci do mužského tábora Auschwitz a přivezl příkazy, z nichž nejdůležitější byl o vybudování komplexu táborů, určených pro válečné zajatce, cca 200 000 osob. Velitel tábora, Rudolf Höss, měl tento příkaz vyplnit co nejdříve. Začala tedy výstavba druhé části komplexu, která nesla název Auschwitz II-Birkenau. Název je odvozen od obce Brzezinka (německy Birkenau), jejíž obyvatelstvo bylo vysídleno a domy buď přestavěny či rozebrány a na jejich místě vybudován nový tábor. Místo bylo z hlediska nacistických potřeb vhodné – jednalo se o rovinu nedaleko tábora Auschwitz, navíc na trati do Katovic, které byly v tehdejší době výhodným železničním uzlem. Z pohledu pro život, jaký měl věžně čekat, však prostředí pro nový tábor bylo naprosto nevyhovující. „Okolní bažinatý a vodou prostoupený terén nevysychal a byl příčinou stálých vlhkých výparů. Výběr místa nevyhovoval ani z klimatického hlediska, neboť podnebí se vyznačovalo značnými 72

Kladivová, Vlasta. Konečná stanice: Auschwitz-Birkenau. Olomouc: 1994. s. 27. Srv. Štěpková, Tereza – Brösslerová, Růžena – Petr Bednařík. Osvětim. [online]. 2013. [cit. 2014-0227]. Dostupné z 73

33

teplotními výkyvy přes den a ostrými rozdíly v průběhu roku, kdy panovala nesnesitelná vedra v létě, veliký chlad v zimních měsících a husté mlhy nebo vichřice na jaře a na podzim.“74 Ve výčtu třetí částí Osvětimi byl tábor Auschwitz III v nedalekých Monovicích, zřízený roku 1942. Tento tábor a především tedy jeho levnou pracovní sílu využívaly německé firmy, největší z nich firma I. G. Farben, která v Monovicích zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku, kde pracovali vězni tábora. V roce 1941 bylo vedením SS a státu rozhodnuto, že se Birkenau stane hlavním vyhlazovacím zařízením pro Židy, Romy, asociály a politické odpůrce. Následující rok, 20. ledna 1942, se uskutečnila konference v zámečku na břehu jezera Wannsee poblíž Berlína, kde se setkali vysoce postavení představitelé nacistického Německa. Jediným bodem jednání byla koordinace „konečného řešení židovské otázky“. I když se o Romech nemluvilo, byly, již od konce září 1939, proti nim činěny německými úřady konkrétní opatření – přípravy na jejich likvidaci. Postupně se tábor rozrůstal, jako první byl zbudován mužský tábor, na přelomu července a srpna 1942 již stál i tábor ženský. Od konce roku 1942 stavěli vězni krematoria. Jejich součástí byly i podzemní plynové komory, dvě s kapacitou 2 000 - 3 000 osob každé z nich a tři s kapacitami 1 500, 800 a 150 osob. „Plynové komory byly maskovány jako sprchy, které měly oběti přesvědčit, že jde o desinfekční opatření, kterým musejí projít dříve, než budou posláni na práci v táboře.“75 Všechny krematoria byla uvedena do provozu na konci července 1943. Cikánský tábor byl zřízen v Auschwitz II-Birkenau mezi mužským táborem a nemocnicí pro muže. Byl ohrazen ostnatými dráty do výše půl druhého metru, od večera do rána byl tento plot pod vysokým elektrickým napětím.

Transporty Romů do Osvětimi Po nuceném usazení roku 1938 a soupisu Romů z let 1939 a 1942 došlo k závěrečnému rozhodnutí o osudu Romů v prosinci 1942. Rozkaz vydaný Himmlerem se sice nedochoval, ale jeho parafrázovaný obsah lze nalézt v příkazu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, vydaném 29. ledna 1943, který byl v podstatě vyhláškou k deportaci

74

Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 17. Štěpková, Tereza – Brösslerová, Růžena – Petr Bednařík. Osvětim. [online]. 2013. [cit. 2014-02-27]. Dostupné z 75

34

Romů do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau.76 Na území protektorátu projednávala deportace romských obyvatel nejprve celostátní porada přednostů jednotlivých oddělení kriminální policie a obecní kriminální policie, konající se 28. ledna 1943 v Praze a dále v podstatě totožné porady v Čechách a na Moravě. Ta moravská se uskutečnila v Brně na policejním ředitelství.77 „Bylo mj. rozhodnuto, že vzhledem ke zdravotní situaci v obou protektorátních tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu (od 15. 1. 1943 byla nad tábory vyhlášena karanténa kvůli tyfové epidemii) budou jako první deportováni Romové žijící dosud na svobodě.“78 Romové obdrželi oznámení, aby se i s rodinami dostavili na určené shromaždiště. S sebou přitom měli mít pouze nejnutnější vybavení. Ze shromaždišť byli odvedeni nebo odvezeni v doprovodu bezpečnostních orgánů na tzv. sběrná místa. Příklady sběrných míst v Čechách: bývalé donucovací pracovny v Praze-Ruzyni a v Pardubicích, škola na Denisově nábřeží v Plzni. Moravská sběrná místa byly například

ve

stájích

městských

jatek

v Brně,

hostinec

u

Ostrčilů

v Olomouci-Chválkovicích, sokolovna ve Starém Městě u Uherského Hradiště. „Romové tam byli shromažďováni jen několik dnů, než se uskutečnil jejich výběr, při kterém německá kriminální policie posuzovala jejich rasovou čistotu a stupeň míšení.“79 Nacističtí rasoví „vědci“ nepovažovali české, moravské ani slovenské Romy za „rasově čisté“, tudíž neplatila výjimka ze zařazení do transportu. Určitou možnost, jak se vyhnout deportaci poskytovala světlejší barva pleti nebo jakási vysoká míra integrace. Takto bylo ušetřeno první deportace zhruba 600 osob, bohužel osud těchto lidí se v ničem nezměnil, byl pouze oddálen. „Rodiny, dočasně osvobozené z první vlny chystaných deportací a pocházející výhradně z integrované romské populace na jižní a jihovýchodní Moravě, byly za dva měsíce znovu soustředěny do sběrných míst.“80 Díky tomuto posuzování rasových znaků se často stávalo, že někteří členové rodiny byli určeni k deportaci a ostatní mohli zůstat na svobodě. Romové se raději dobrovolně přidali k deportaci, než aby zpřetrhali rodinné vazby. 76

Srv. Lhotka, Petr. Himmlerův výnos o deportaci Romů do Osvětimi. [online]. 2011. [cit. 2014-02-27]. Dostupné z 77 Srv. Holý, Dušan – Nečas, Ctibor. Žalující píseň: O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: 1993. s. 22. 78 Lhotka, Petr. Himmlerův výnos o deportaci Romů do Osvětimi. [online]. 2011. [cit. 2014-02-27]. Dostupné z 79 Holý, Dušan – Nečas, Ctibor. Žalující píseň: O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: 1993. s. 23. 80 Tamtéž. s. 23-24.

35

Na základě Himmlerova rozkazu z 16. prosince 1942 tak bylo do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau deportováno nejméně 22 000 osob označených jako Romové či romští míšenci. Deportace do koncentračních táborů a následná sterilizace Romů sledovala cíl, který již v roce 1941 prosazoval nacistický rasový teoretik Robert Ritter, a sice „eliminaci cikánů“. Romové byli nacisty označeni, v rámci nepodložených rasových pseudovědeckých teorií, za kriminální a asociální jedince (to vše jako projev dědičné genetiky) a uvalovali na ně v rámci nacistického právního systému preventivní policejní vazby.81 V mnoha případech dnešní společnosti můžeme spatřovat paralelu v obdobném smýšlení či názorech na Romy, a v podobném označování a stereotypizaci Romů založených na nepodložených tvrzeních. Přesný důvod deportací či cíl cesty Romům znám nebyl. Panovaly domněnky o jakési krátkodobé práci a z tohoto důvodu si většina Romů s sebou vzala jen potřebný oděv, omezené množství peněz a potravin. Jejich opuštěný majetek včetně domů byl rozprodán ve veřejných aukcích, případně konfiskován gestapem. Přestože byla plánována co možná nejrychlejší deportace Romů, ve skutečnosti se z této akce stala zdlouhavá záležitost. „V první etapě byla odvlečena podstatná část Romů z protektorátu v hromadných transportech 7., 8., 11. a 19. března 1943.“82 Druhá etapa hromadného přesunu romských obyvatel se uskutečnila 7. května 1943, kdy byli deportováni vězni z likvidovaného cikánského tábora v Letech spolu s těmi Romy, kteří byli v první etapě transportu ušetřeni a vráceni do svých domovů. Do druhé etapy dále spadá transport uskutečněný 22. srpna 1943. Zde byli převáženi zejména vězni z rušeného cikánského tábora v Hodoníně. Poslední etapa proběhla 19. října 1943 a 28. ledna 1944, popřípadě také v několika případech jednotlivě a šlo hlavně o osoby, které byly v průběhu předešlých etap hospitalizovány v nemocnicích, zadržováni ve vyšetřovací vazbě či vězeních, a v neposlední řadě také o uprchlíky dopadené na útěcích.

„Život“ v Osvětimi Vlaky s transporty přijížděli do Auschwitz II-Birkenau v různou denní dobu. „Zastavovaly na vedlejší koleji proti vchodu do ženského tábora, kde byly brutálně vykládány na tzv. židovské rampě, pojmenované podle obětí odváděných odtud

81

Srv. Lhotka, Petr. Himmlerův výnos o deportaci Romů do Osvětimi. [online]. 2011. [cit. 2014-02-27]. Dostupné z 82 Holý, Dušan – Nečas, Ctibor. Žalující píseň: O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: 1993. s. 25.

36

zpravidla přímo do plynových komor.“83 Vězni, znavení dlouhou nepříjemnou cestou a vyčerpaní hladem a žízní, museli ihned opouštět vagóny, v opačném případě byli častováni nadávkami a fyzickými útoky strážných SS. „Vše se odehrálo ve velmi rychlém tempu a bylo provázeno křikem lidí a štěkotem psů.“84 Všichni nově příchozí vězni museli projít evidenčním příjmem, sestávajícím z několika procedur. Tou první byla ponižující hromadná koupel. Muži, ženy i děti se sprchovali všichni společně, během tohoto procesu byli slovně i fyzicky napadáni dozorčími, kteří rovněž úmyslně střídavě pouštěli horkou a ledově studenou vodu. Každý vězeň následně obdržel proužek bílé látky, kterou musel nosit přišitý na oděvu v místě levého prsu, muži navíc i na vnitřní straně nohavice kalhot. Tento kus látky zahrnoval trojúhelník85, písmeno a číslo. Všichni Romové bez rozdílu byli označeni černými trojúhelníky pro asociály. „Vězeňské číslo nahrazovalo jméno každého vězně po celou dobu jeho pobytu v táboře.“86 V důsledku vysoké úmrtnosti a obtížnému rozpoznávání mrtvých těl, bylo vězňům od jara roku 1943 číslo vytetováno na levé předloktí, malým dětem na nožičku. Vězeňská čísla spolu s osobními nacionáliemi byla zapisována do táborových evidenčních knih. „K 21. červenci 1944, kdy byly provedeny poslední záznamy nových vězňů, byla v evidenčních knihách mužů a žen zapsána jména celkem 20 934 osob.“87 Toto číslo však není zdaleka konečné, neboť zde například není uveden transport asi 1 700 polských Romů, v němž se vyskytl skvrnitý tyfus. Tito lidé neprošli evidencí, nýbrž byli, po několikadenní karanténě, odvezeni do plynových komor. Z celkového počtu evidovaných Romů jich na protektorátní území, tedy Čechy a Moravu, připadalo celkem 4531. Z českého a moravského území bylo deportováno 4531 romských obyvatel, z toho 2337 žen a 2194 mužů. I tato čísla však nemusejí být, a s velkou pravděpodobností ani nejsou, konečná. Romové z protektorátu tak činili více než pětinu všech vězňů cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau. Početnější už byla jen skupina vězňů z nacistického Německa zahrnující i území okupovaných oblastí Rakouska a Sudet.

83

Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 19. Tamtéž. s. 19. 85 Pozn. Trojúhelník se používal k obecnému označení vězňů a jeho barva označovala příslušnou vězeňskou kategorii: červená – političtí vězni, zelená – zločinci z povolání, černá – protispolečenské živly, fialová – duchovní, růžová – homosexuálové, žlutá v kombinaci s některou z předchozích barev – Židé 86 Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 20. 87 Holý, Dušan – Nečas, Ctibor. Žalující píseň: O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: 1993. s. 29. 84

37

Každodenní život byl pro drtivou většinu vězněných lidí utrpením. S každým dalším dnem ubývaly obětem věznění životní síly, zhoršoval se jejich zdravotní stav, naopak přibývalo různých onemocnění i mrtvých. Některým mladým zdravým jedincům se podařilo získat práci v sousedním mužském táboře či v Auschwitz I, kde panovaly o něco lepší hygienické podmínky, spočívající zejména v menší přeplněnosti bloků a v poněkud vydatnějších, leč stále nedostatečných, přídělů potravin. Romové a Židé byli určeni v táborech na tu nejtěžší práci. „Z Berlína bylo určeno, aby zahynuli. Těžká práce, surové zacházení s nimi ze strany kápů a jejich pomocníků a fyzické vyčerpání mělo splnění tohoto úkolu urychlit.“88 Byli pouze bezohledně považováni za levnou pracovní sílu na další stavební práce v komplexu táborů. Většina vězňů však nepracovala na „výhodnějších“ pracích, tudíž byli bez jakýchkoli, byť alespoň malých, výhod a ochrany. K celkovému vyčerpání vězňů výrazně přispívaly i naprosto nedostačující příděly jídla. Ačkoli byly potraviny přidělovány třikrát denně – ráno, v poledne a večer – žádný z přídělů neodpovídal stanoveným, už tak velmi nízkým, normám. Jednou z hlavních příčin enormního rozdílu mezi předepsanými normami a skutečnou velikostí porce jídla bylo rozkrádání, kterého se účastnila nejen správa tábora, ale i vězni samotní. Esesmani některé potraviny určené pro táborové vězně bez výčitek vyváželi a obohacovali tak zásoby ve vlastních zařízeních. Dalšími, kdo ochuzovali vězně o denní příděly jídla, byli nejnižší vězeňští funkcionáři na obytných blocích a pracovních skupinách. Záměrně snižovali porce chleba a polévky a takto „ušetřené“ přebytky jim poté sloužily buď pro vlastní spotřebu, nebo k různým machinacím. Na rozkrádání potravin se podíleli i sami vězni, zejména ti, kteří pracovali v kuchyních, a měli tudíž přístup k potravinám ještě před ostatními. Krádeže však nebyly jediným důvodem pro nedostatek potravin. Špatné skladování, zejména zeleniny, vedlo k tomu, že se potraviny kazily a vyhazovaly se, často však nebyly ani nahrazovány. Tato lhostejnost měla jeden prozaický a tragický důvod – s uchováním života zde nacisté nepočítali, naopak. Nelidské podmínky, které panovaly v koncentračních táborech, si, kromě těch, kteří je pocítili na vlastní kůži, nedokáže představit žádný člověk. Kromě nedostatku jídla, trpěli věznění lidé i nouzí o pitnou vodu. Nevhodné ubytovací podmínky, kdy byly kapacity jednotlivých baráků překračovány o jednou tak veliký počet osob,

88

Kladivová, Vlasta. Konečná stanice: Auschwitz-Birkenau. Olomouc: 1994. s. 41.

38

nedávaly prostor pro důležitý odpočinek a pohodlný spánek po fyzicky náročné a vyčerpávající práci, která probíhala za každého počasí i každého ročního období. „Bloky byly postaveny bez jakékoliv izolační vrstvy přímo na podmáčeném podloží, takže uvnitř trvala stálá vlhkost. Střechami, které neměly stropní konstrukci, zatékalo.“89 To vše mělo za následek častou nemocnost vězňů. Mezi takřka stálé nemoci patřily svrab, úplavice a průjmová onemocnění. Výjimkou nebyly ani epidemie závažných chorob, zejména pak břišního a skvrnitého tyfu, které zabíjely desítky lidí denně. „Táborová nemocnice nestačila přijímat všechny nemocné a tak umírali i na blocích. Nosiči vynášeli mrtvoly k zadním vratům bloku, odkud je po odečtení ze stavu odnášeli do „márnice“ u nemocničního bloku. Odtud je nákladní auto odváželo do krematoria.“90 Pokud přesto přese všechno v trýzněných lidech zůstala nějaká hrdost či naděje, nemilosrdné chování ze strany esesmanů je patrně připravily i o tyto poslední zbytky. Krutému zacházení byli vězni vystavováni prakticky od rána do večera. Velmi časté bylo bití holí či obuškem, kterým se trestaly všechny provinění proti nesmyslným rozkazům, byť sebemenší a dokonce i smyšlené. Trestání bitím probíhalo před zraky ostatních spoluvězňů a trestaní nezřídka upadali do bezvědomí nebo hůře – umírali.91 Vězni museli za trest také vykonávat tzv. trestná cvičení. „Skládala se z cviků, jako bylo válení po zemi, poskakování, setrvávání v dřepu s rukama zkříženýma za hlavou, chození v dřepu, točení v kruhu, lehání a vstávání, poklus aj.“92 V neposlední řadě trestali dozorci vězně další prací ve dnech volna a také vězněním v záměrně malých celách, kde vězni setrvávali dlouhou dobu v nepřirozených a velmi nepohodlných pozicích. Je třeba však zmínit i ty světlejší okamžiky z táborového života. I v neustálé bezprostřední blízkosti smrti dokázali lidé zapomenout na svou těžkou situaci, dokázali se radovat z maličkostí, smát se, milovat jeden druhého. Lidé žili, jako by každý den mohl být ten poslední, hráli karty, kupovali pašovaný alkohol, pili. Z cikánského tábora byla slyšet i hudba. Vznikla tu romská kapela, která hrála esesmanům a vězeňským funkcionářům při různých příležitostech. Posléze bylo uspořádáno i představení pro všechny vězněné obyvatele tábora. Vězni po večerech hráli, zpívali a tančili. Skládaly 89

Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 30. Kladivová, Vlasta. Konečná stanice: Auschwitz-Birkenau. Olomouc: 1994. s. 45. 91 Srv. Holý, Dušan – Nečas, Ctibor. Žalující píseň: O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: 1993. s. 33. 92 Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 24. 90

39

se i básně a písně zachycující prožitky z táborového života. Alespoň na několik prchavých okamžiků mohli lidé zapomenout na smutek okolo nich. Okolnosti probíhající války, zejména rok 1944 a bombardování Německa, donutily nacisty změnit svá stanoviska a na výstavby podzemních továren hodlali využít vězně z koncentračních táborů. Tak byli vězni, včetně Romů, transportováni do jiných koncentračních táborů. „15. dubna 1944 bylo vypraveno 883 mužů do Buchenwaldu a 473 žen do Ravensbrücku, 24. května 1944 82 mužů do Flossenbürgu a 144 žen do Ravensbrücku a konečně 2. srpna 1944 918 mužů do Buchenwaldu a 490 žen do Ravensbrücku.“93 Pro některé však vyhlídky na možnou svobodu trvaly jen krátce. Špatné podmínky z Birkenau si vyžádaly svou daň a vězňové buď na následky nemocí a vyčerpání umírali, jiní byli posláni zpátky do Osvětimi. Zde lidem zbývalo už jen jediné – smířit se se svým osudem. Staří lidé, děti a nemocní na tom byli po zdravotní stránce nejhůře a smrt si je vyžádala mezi prvními. Jednou z nejhorších nocí se stala ta z 2. na 3. srpna 1944, kdy byl v plynových komorách ukončen život asi 3 000 Romů, převážně matek s dětmi a práceneschopných osob. Když se v lednu roku 1945 začala přibližovat sovětská vojska, byli ti, co byli ještě schopni chůze, přinuceni k evakuaci. Začaly tak pochody smrti, při kterých zahynulo mnoho vězňů, zejména hlady. Tyto pochody končily v Německu v některém dalším koncentračním táboře. Dne 27. ledna 1945 byly Auschwitz I i Auschwitz II-Birkenau osvobozeny.94 Během dalších měsíců roku 1945 byly osvobozeny i další koncentrační tábory, věznění lidé získali těžce zaplacenou svobodu. V Osvětimském cikánském táboře zahynulo 19 833 lidí, z toho takřka 5 000 Romů pocházejících z českých zemí. „Nucenou koncentraci v cikánském táboře v Auschwitz II-Birkenau přežila jenom každá devátá až desátá osoba a všechny ostatní tam zahynuly.“95 tato čísla dokazují, že nacisty prováděné tzv. potírání cikánského zlořádu bylo ve shodě s postupným vyvražďováním s jediným cílem – likvidace romské etnické skupiny. Nesmíme ovšem zapomínat i na další oběti tohoto zločinu proti lidskosti. Podle odhadů ztratilo v Osvětimi život až 1,6 milionů nevinných lidí.

93

Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 35. Srv. Kladivová, Vlasta. Konečná stanice: Auschwitz-Birkenau. Olomouc: 1994. s. 96. 95 Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 36. 94

40

7 Situace Romů v letech 1945 -1989 Po skončení druhé světové války byla romská populace v Evropě velice oslabená. Na české území se, v důsledku rasové politiky a fyzické likvidace nacisty, vrátilo přibližně 500 českých a moravských Romů. Situace byla pro některé o to horší, že své domovy, které byli nuceni opustit, nalezli ve zdevastovaném stavu, v některých případech byla dokonce jejich obydlí úplně srovnána se zemí. Po strašlivých zážitcích, které tito lidé museli během holocaustu protrpět, se tak neměli kam vrátit. Romské rodiny ze Slovenska, kde situace byla poněkud napjatější a nejistější, se stěhovali do českých zemí, zejména za prací, novým domovem a vidinou lepšího života. „První spontánní vlna migrace proběhla bezprostředně po válce, další – podporované zájmem státu na mobilizaci pracovních sil a dále poválečné obnově vysídleného pohraničí – následovaly v pozdějších letech.“96 V padesátých letech minulého století přistupovalo komunistické Československo k Romům jako ke specifické a problematické sociální skupině a celou situaci označilo za tzv. cikánskou otázku. V souvislosti s tímto byla za řešení zvolena politika asimilace Romských obyvatel. Roku 1958 byla vydána Ústředním výborem KSČ „Směrnice pro práci s cikánským obyvatelstvem“ a rovněž v témže roce vstoupil v platnost „Zákon o trvalém usídlení kočujících osob“. „Politika asimilace znamenala v těchto letech vytváření dočasných komisí a výborů na lokální a celostátní úrovni správních orgánů, na které byly přenášeny dílčí pracovní úkoly.“97 Tato situace trvala až do roku 1968, kdy došlo k jistému uvolnění politických poměrů a Romům se dostalo možnosti podílet se na řešení svých problémů. Tento rok byl na Slovensku založen „Zväz českosovenských Cigánov“, pomocí kterého chtěli řešit dlouhodobě neudržitelné problémy ve společnosti. Obdobná organizace byla založena i v Brně, a to roku 1969 pod názvem Svaz Cikánů – Romů. Obě organizace spolu udržovali jak styky, tak i spolupráci a jejich zástupci se zúčastnili i prvního mezinárodního romského kongresu v Orpingtonu u Londýna. Bohužel se svazům nepodařilo uskutečnit několik iniciativních myšlenek, mezi kterými byly například podpora romské vzdělanosti, založení muzea romské kultury, uctění piety obětí genocidy za druhé světové války a další, neboť byly oba z politických důvodů v roce 1973 zrušeny. V započaté práci bylo

96 97

KALOVÁ, J. – ZÁVODSKÁ M. Druhá směna. Praha: 2012. s. 49. Tamtéž. s. 50.

41

možné pokračovat až po roce 1989. Pádem totalitního režimu začala nová éra naděje na zlepšení společenské situace Romů v nové demokratické společnosti.

42

8 Odraz minulosti dnes Důkazy toho, že porajmos není doposud uzavřenou epochou dějin, můžeme nalézt ve stále trvajících rozporech, týkajících se zejména místa, kde v minulosti stával letský cikánský tábor. Kontroverzních témat se zde setkává hned několik a všechny se často těší zájmu médií, i díky emocionalitě problematiky. Zřejmě nejpalčivější z nich je stále zde stojící vepřín, o jehož odstranění se část veřejnosti snaží. Dalším problémem je rozpor v definování tohoto tábora, kdy na jedné straně stojí ti, jež tábor označují za koncentrační a na straně druhé ti, kteří jej nazývají kárným pracovním táborem. Vyvstávající otázka, která se dotýká šířeji holocaustu, je i ohledně české kolaborace a podílu na likvidaci spoluobčanů ve spolupráci s cizí mocí. Všechny tyto sporné oblasti jsou podporovány i zavrhovány mnoha argumenty a neexistuje na ně pouze jeden úhel pohledu. Proto je třeba k nim přistupovat kriticky a hledat přijatelné řešení s ohledem na zúčastněné strany. Nutno ještě zmínit, že spory i mediální publicita, jsou více směřovány na bývalý tábor v Letech u Písku, kdežto analogický tábor v Hodoníně u Kunštátu bývá pozornosti spíše ušetřen. Patrně hlavní důvod této situace můžeme hledat v osudech, které místa po skončení druhé světové války potkaly. Hodonínský tábor byl později přestavěn a dnes zde jsou rekreační objekty a koupaliště a zachovaný zůstal i jeden původní barák. Ovšem tábor v Letech, který byl promořený skvrnitým tyfem, byl spálen, srovnán se zemí a desinfikován vápnem. Od sedmdesátých let minulého století zde, v těsné blízkosti místa, byla postupně zbudována velkovýkrmna vepřů, právem vnímaná jako provokující faktor na místě poznamenaném utrpením nevinných lidí. Nyní nastíníme charakteristiku výše zmíněných problémů. Začneme tím nejvíce obecným, a sice otázkou viny. Umístění táborů v Letech a v Hodoníně a fakt, že personál obou táborů sestával z českých četníků i účast dalších osob na porajmos, které byly českého občanství, dává prostor pro mnoho podnětů a diskuzí na citlivé téma české spoluúčasti a tedy viny na romském holocaustu. Neexistuje jednotný názor a z těch, které jsou různými lidmi prezentovány a hájeny, je patrně nemožné označit některý za jednoznačně pravdivý. Zřejmě jedním z prvních, kdo mediálně označil Čechy za spolupachatele genocidy Romů, byl americký historik Paul Polansky, jež v květnu roku 1994 v článku amerického časopisu Decorah Journal, došel, mimo jiné, k závěru, že: „Češi během druhé světové války vyhlazovali Cikány

43

za blahovolného přihlížení Němců a podobný osud jim chystají i dnes.“98 Celá situace, do které bylo zapojeno muzeum holocaustu ve Washingtonu i dva členové amerického Kongresu, skončila příslibem českého ministerstva vnitra o zpřístupnění veškerých archivních dokumentů o „řešení romské otázky“ za protektorátu. Ačkoli se ukázaly výroky Polanského jako nepravdivé a postrádající jakékoli relevantní důkazy, byla tím otevřena doposud méně známá kapitola českých dějin. Dalším z těch, kdož vystupují s myšlenkou jasné spoluúčasti Čechů na holocaustu, je Markus Pape, původem Němec, nyní novinář a publicista působící v České republice. V článku s názvem „Spor o Lety - boj o smysl českých dějin“, uveřejněném 1999 v Mladé frontě DNES, hovoří o „spoluvině českého národa na genocidě Romů.“99 Narazit můžeme i na argumenty, že tábory pro Romy vznikly z iniciativy českých protektorátních úřadů a že velitelé i dozorci byli Češi. Je však třeba podívat se na celou situaci i z jiného hlediska. Nemůžeme automaticky ztotožňovat pojmy český a protektorátní. Zde se nejedná o slovíčkaření, neboť historická fakta jasně udávají rozdíly v poměrech v období okupace. Například vláda, tedy protektorátní vláda, byla sice složena z Čechů, nicméně

je

na

zamyšlenou,

zda

ji

můžeme

označit

jako

českou

vládu,

když si ji v podstatě český národ nezvolil. Cílem není danou skutečnost zjednodušovat, ale nemělo by se upozaďovat, že protektorátní vláda byla ve své podstatě kolaborantský nástroj okupujících nacistů a veškerá rozhodnutí měla platnost pouze tehdy, když získala schválení říšského protektora. Nemělo by se ani zapomínat, že někteří přeživší členové této vlády, byli po válce za své činy souzeni.100 Problémem zůstávají někdy až ukvapené a nezodpovědně formulované výroky a slovní spojení publicistů i obecně médií, které pak mohou zkreslovat skutečnosti a to na obou stranách těchto sporů. Malinko odbočíme a podíváme se na danou problematiku viny odlišným pohledem, prostřednictvím knihy „Otázka viny“ německého filosofa Karla Jasperse. Ten se v ní zabývá především vinou Německa za druhou světovou válku, avšak rovina v jaké se nese celé dílo, je natolik teoretická, že poznatky je možné aplikovat i na jiné události. „Zavazuje nás naše lidská důstojnost. Už to, co si o nás svět myslí, nám nemůže být lhostejné; neboť víme, že patříme k lidstvu, jsme nejprve lidmi, a pak teprve 98

Brabec, Jan – Šídlo, Jindřich. Konečné řešení na česko-německý způsob. [online]. 2012. [cit. 2014-0301]. Dostupné z 99 Pape, Markus. Spor o Lety. Mladá Fronta DNES. březen 1999, roč. 10, č. 57, s. 15. 100 Srv. Valenta, Jaroslav. Mediální debata o táboru v Letech očima historika. In Historikové a kauza Lety. Praha: 1990. s. 13-14.

44

Němci.“101 Německá národnost na tomto místě nehraje žádnou roli, mohli bychom ji nahradit kterýmkoli jiným národem a smysl myšlenky by byl stále stejný, tedy to, že pocit sounáležitosti bychom měli pociťovat nejen ke svému národu, ale i k lidstvu obecně. Každý člověk by měl mít, v jistém slova smyslu, pocit viny při prohřešku vůči jakémukoli člověku či skupině lidí, a to bez rozdílu barvy pleti, národnosti či náboženství. Jaspers dělí vinu na čtyři základní druhy. První z nich je „vina kriminální“. Tato vina je v podstatě nejjednodušší formou viny, spočívající v jasném porušení zákona a je na soudu, aby rozhodl o tom, zda se trestný čin stal, a případně za něj udělil patřičný trest. „Politická vina“ je zaměřena na činy vlády, respektive politiků. Vinu však nesou všichni občané daného státu, neboť jak píše Jaspers: „Všichni občané společně odpovídají za to, jakou mají vládu.“102 Každý člověk je za všechny své činy „morálně vinný“ – třetí kategorie Jaspersova dělení. Stejně jako v případě politické viny, není možné se od viny morální oprostit, jelikož člověk vždy jedná ze své vlastní vůle, byť by jednal na rozkaz někoho jiného. Zde rozhoduje svědomí každého jedince. Poslední ve výčtu je „vina metafyzická“, která se váže na solidaritu mezi všemi lidmi. Ve smyslu metafyzické viny je každý člověk odpovědný za veškeré bezpráví a nespravedlnost na světě. Člověk je takto spoluvinen, pokud neučiní vše, co může, aby tomuto zabránil. Tuto vinu nelze postihnout ani právně, politicky či morálně. Tato vina v nás nesmazatelně přežívá a souzení jedince je pouze na Bohu. Jak tedy přistupovat k oné vině Čechů v souvislosti s porajmos, pokud bychom využili teorii Karla Jasperse? V případě kriminální viny, tedy s předpokladem, že se stal zločin a má jej řešit soud, je možné vinit a trestat pouze jednotlivce. Na holocaustu se nepodílel celý český národ, a kolaborace s nacismem nebyla tehdy postavena mimo zákon. Proto za konkrétní zločiny lze trestat konkrétní pachatele, samozřejmě včetně těch, kteří zločiny plánovali nebo k nim vydávali rozkazy. To se i stalo, jak jsme zmínili výše. Na úrovni politické viny bychom mohli přičítat vinu celému tehdejšímu českému národu. Jak víme, nelze se od politické viny oprostit, nicméně situace za protektorátu, a možnost, respektive nemožnost, zásadně ovlivnit či změnit stav protektorátní vlády, dává tomuto názoru jiný úhel pohledu. Morální vina je patrně nejvíce subjektivně pociťovaná. S morální vinou se musí každý člověk vypořádat sám. A ne každý tuto vinu pociťuje, jelikož jakýmsi soudcem v tomto případě je svědomí člověka. „Morální vinu 101 102

Jaspers, Karl. Otázka viny. Praha: 2006. s. 20. Tamtéž. s. 25.

45

mají ti, kdo jsou schopni pykat…“103 Nelze nikomu přikázat, aby měl svědomí, popřípadě vymezit, jaké by jeho svědomí mělo být. Proto nelze uvalit morální vinu na celý národ. Vinu metafyzickou, podle Jasperse, má každý člověk postřehnout ve vlastní proměně. Tento Jaspersův druh viny asi nejvíce souvisí s oním pocitem sounáležitosti a soucitu se všemi lidmi. Můžeme však tuto vinu skutečně připisovat všem lidem na světě? Pokud ano, tak za holocaust nesou jistou vinu všichni. Dá se namítat, jak je možné obvinit člověka, který žije na druhém konci planety? Odpověď by mohla znít například nějak takto: Je to vina, kterou by člověk měl pociťovat z principu, že je člověkem, a členové jeho společenství páchají bezpráví na někom jiném. S tímto filosofickým výkladem a určením viny nemusí mnoho lidí souhlasit. Cílem však bylo poukázat na subjektivní vnímání viny, osobní i kolektivní. Je velmi obtížné jasně ukázat prstem na viníky, respektive spoluviníky, ať už porajmos či holocaustu obecně, neboť doba a životní podmínky za druhé světové války byly nesrovnatelné s těmi, ve kterých žijeme dnes. Záleží na každém člověku, jak vnímá vinu českého národa. Těžko můžeme vrátit čas zpět, abychom napravili minulé křivdy, co ale můžeme, je nedopouštět se dalších ve smyslu odmítat přiznat skutečné události, které se v naší historii udály. Faktem zůstává, že český národ byl součástí holocaustu a na českém území byly zřízeny sběrné tábory pro Židy, Romy a další lidi. Dnes bychom o to více měli náležitě projevovat úctu obětem této „mašinérie smrti“. Osobně pociťuji vinu a lítost za to, co se dělo nevinným lidem za druhé světové války v našem státě a stejně tak i cítím vinu za dnešní, vesměs negativní, přístup české společnosti k menšinám, které žijí v České republice. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí.“104 Druhým významným problémem jsou dlouhodobé roztržky, které se vedou v otázce

označování

letského

tábora

jako

tábora

koncentračního.

Definici

koncentračního tábora, podle encyklopedie Britannica, lze přeložit takto: „Internační centrum pro politické vězně či příslušníky národnostních a menšinových skupin, kteří jsou zadrženi z důvodu státní bezpečnosti, jako pracovní síla nebo z důvodu výkonu trestu. K umístění do koncentračního tábora dochází především na základě identifikace s určitou 103 104

etnickou

či politickou

skupinou,

než z individuální

pozice

jedince

Jaspers, Karl. Otázka viny. Praha: 2006. s. 67. Tamtéž. s. 135.

46

a podstatným znakem je absence obžaloby či spravedlivého soudu.“105 Toliko k definici, ovšem otázkou je, jak je většinově nahlížen tento pojem. Když se řekne koncentrační tábor, většině se vybaví Osvětim, Mauthausen, Majdanek. Možná i to přispívá k jakémusi snižování významnosti či závažnosti táborů v Letech a v Hodoníně. Koncentrační tábor nerovná se jen a pouze tábor vyhlazovací. Vyhlazovací tábor je v určitém slova smyslu jedna z podkategorií koncentračních táborů. Další dvě bychom mohli označit jako tábory internační a tábory pracovní. Ke každému „typu“ bychom v dějinách lidstva nalezli mnoho příkladů. Nicméně kategorizování táborů je v podstatě hra se slovíčky. Historik Jaroslav Valenta kupříkladu míní, že nelze letský tábor označit za koncentrační zejména k odlišným panujícím poměrům, které spatřuje například v tom, že sem dojížděli praktičtí lékaři z okolí a nemocní byli posíláni i do nemocnic mimo tábor a dále pak zmiňuje i mnoho uskutečněných útěků z tábora, což podle něj nebylo v případě koncentračních táborů vůbec myslitelné.106 Opačný názor zastává český politolog Ondřej Slačálek: „Tábor v Letech byl koncentračním táborem, kam byli lidé soustředěni (koncentrováni). Nejen, že zde zemřely stovky osob, ale především se jednalo o přestupní stanici do vyhlazovacího tábora Osvětim.“107 V českém mediálním prostředí (myšlena i monografická literatura) je možné nalézt více podobných protichůdných argumentů, zastávající to či oné stanovisko spojené s letským táborem. Patrně nejznámější, zároveň však poněkud nevybíravý až bezohledný, je výrok bývalého prezidenta České republiky Václava Klause, který v rozhovoru pro Lidové noviny, na otázku týkající se odstranění vepřína z pietního místa, odpověděl následovně: „Ukazuje se, že to s tím táborem je složitější. Že to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat...Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor...Rozumím-li ale tomu, tak oběti toho tábora byly primárně spojené s epidemií skvrnitého tyfu, a nikoli s tím, co bývá tradičně chápáno jako oběť koncentračního tábora.“108 Není divu, že takováto tvrzení vyvolala a stále vyvolávají pobouření v mnoha lidech a to nejen v Romech samotných, ale i v dalších českých občanech a dokonce i u některých 105

Encyclopædia Britannica, Inc. [online]. 2014. [cit. 2014-03-01]. Dostupné z 106 Srv. Valenta, Jaroslav. Mediální debata o táboru v Letech očima historika. In Historikové a kauza Lety. Praha: 1990. s. 14. 107 Slačálek, Ondřej. S jakými myšlenkami si zahrává Václav Klaus?. Britské listy [online]. 2005. [cit. 201403-02]. Dostupné z 108 Kolář, Petr. Rozhovor týden: Václav Klaus. Lidové noviny. květen 2005, roč. 18, č. 113, s. 11.

47

zahraničních osob. Předseda Ústřední rady německých Sintů a Romů, Romani Rose, se na pražském semináři o menšinové politice zemí EU ve vztahu k Romům vyjádřil k těmto výrokům bývalého prezidenta takto: „Prezident Václav Klaus zachází cynicky s genocidními zločiny spáchanými na Sintech a Romech za nacismu a zkresluje historickou skutečnost, že jejich systém spočíval právě v tom, vytvořit podmínky vedoucí k smrti lidí a zvlášť dětí.“109 Jedním z možných důvodů neochoty označit tábor v Letech za koncentrační je patrně domněnka že, nebude-li tábor označen jako koncentrační, nebude nutné přemístit velkovýkrmnu vepřů, která zde stále stojí. Avšak přít se o definici koncentračního tábora a hledat jakýkoliv, byť sebemenší, byrokratický důvod pro zamítnutí argumentů pro toto označení, není v situaci letského ani hodonínského tábora na místě. Smutným faktem zůstává, že zde byli vězněni nevinní lidé, kteří umírali v důsledku otřesných hygienických podmínek, nedostatku jídla a nelidského zacházení. Oběti táborů se počítají na stovky. Navíc se jednalo o přestupní místa na cestě vstříc takřka jisté smrti v plynových komorách. Z lidského hlediska není vůbec důležité, zda je naplněn teoretický výklad pojmu koncentrační, pracovní či vyhlazovací tábor. Naopak by měla být projevována všem obětem i těm, kteří holocaust přežili, úcta a ohleduplnost, které se jim však, díky trvajícím sporům, nedostává. Václav Miko, mimo jiné romský aktivista, říká, že pro Romy není citlivější téma nežli památka zemřelých. Jistě nejsou Romové jediným národem, pro který je uctění památky svých předků důležitou součástí života, nicméně specifikem romského národa je až neobvyklý respekt a úcta k zesnulým, která se přibližuje a hraničí s určitou pověrčivostí. „Romové totiž obecně věří, že duše zemřelých navštěvují své rodiny a přátele. Už z toho vyplývá, že Romové mají zcela odlišný přístup k mrtvým.“110 Existence vepřína v místě, kde mnoho Romů přišlo o život, je o to více pro Romy osobní. Napětí mezi částí veřejnosti, usilující o odstranění vepřína, a českou vládou trvá bezmála již dvacet let. Vepřín nejenom zneucťuje památku pietního místa, ale znepříjemňuje zápachem i každoroční pietní akty, které se zde konají. Doposud k vyřešení situace nepomohly ani výzvy Evropského parlamentu směrem k Česku, aby byl vepřín odstraněn, ani obdobná výzva výboru OSN pro lidská

109 110

Miko, Václav. Anticikanismus v Čechách. České Budějovice: 2009. s. 60. Tamtéž. s. 58.

48

práva111 z roku 2013. Ten uvedl, že by Česká republika měla více usilovat o respektování dějin romské kultury prostřednictvím symbolických činů. Jedná se však o doporučení, takže za jejich nerespektování nehrozí státu žádné sankce, proto je vyjádření se a zaujmutí stanoviska výhradně v kompetenci vlády České republiky. Zatím poslední vyjádření k otázce odstranění vepřína ze strany vlády podal v roce 2012 tehdejší premiér Petr Nečas při vzpomínkové akci k uctění obětí romského holocaustu konané v Letech u Písku: „Vláda nyní nemá peníze na to, aby odkoupila vepřín u Let u Písku poblíž místa, kde za druhé světové války stával sběrný tábor pro Romy.“112 Odhadem by se cena za odkoupení farmy mohla vyšplhat na 400 milionů korun, což je částka, od které zatím každá vláda ustoupila. Ano, je to nemalá suma, ale pokud by se celá akce pojala jako něco více než jen „nutné zlo“ a výsledný projekt by byl nejen uctěním památky zemřelých, ale i přínos pro kulturu a vzdělávání, vynaložené finance by jistě nepřišly nazmar. Nicméně dnes je situace stále neměnná a v nejbližší době ani není v plánu vlády cokoli s vepřínem učinit. I přes to, že mnoho Čechů navštěvuje pietní akce, konané každý rok v místě bývalého tábora, a aktivně se zapojuje do snah o zrušení tohoto objektu, je trvající neochota vepřín odstranit bohužel vnímána jako lidský zločin a obecný postoj české společnosti k Romům. Navíc celá situace i její občasný mediální ohlas přilévají onen pověstný olej do ohně už tak vypjatých dnešních Česko-Romských vztahů. Může se to zdát jako jednostranná obvinění směrem k českému národu, ale v momentální chvíli drží klíč k vyřešení celé situace česká vláda a každé další prodlení zanechává další jizvy ve svědectví Romů. „Nikdo si nedokáže představit, tak značnou touhu, nenávist a zároveň trpělivost, kterou musí snášet řada Romů, kteří v onom pietním a Čechy zhanobeném místě mají pochované své členy rodiny, příbuzné a známé.“113 Pro někoho možná silná slova, pro jiného naopak ještě zdrženlivá. Ať tak či tak, faktem zůstává, že nelze tuto situaci ignorovat, neboť se týká celé naší společnosti, a přístup k menšinám žijících v České republice odráží naši kulturu a hodnoty. Opravdu chceme, abychom v očích ostatních vypadali takto?

111

Pozn. Výbor OSN pro lidská práva je skupinou nezávislých expertů, kteří monitorují zavádění principů Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech v členských státech OSN. Tyto státy mají povinnost zasílat pravidelné zprávy o této problematice výboru, zpravidla jednou za čtyři roky. 112 Lidovky.cz. Nečas v Letech: Na koupi vepřína nemá vláda peníze. Lidovky.cz [online]. 2012. [cit. 201403-02]. Dostupné z 113 Miko, Václav. Anticikanismus v Čechách. České Budějovice: 2009. s. 61.

49

9 Pedagogické východisko pro praktickou část Multikulturní výchova Výuku romského holocaustu můžeme pojmout různými způsoby i zaměřením. Svým charakterem a obsahem je toto téma široké, lze jej uchopit jak dějepisným, tak i třeba politickým či filosofickým pojetím. Dalším přístupem a zároveň oblastí pedagogiky, jakým bychom tuto problematiku také mohli nahlížet, je multikulturní výchova, která se v posledních několika letech stala společensky velmi aktuální a významnou disciplínou. Nejinak tomu bude i do budoucna, neboť se ve společnosti dostáváme stále více do interakcí s příslušníky jiných národů a etnických skupin. Multikulturní výchova umožňuje, abychom se s jedinečnostmi ostatních kultur, včetně jejich tradic a hodnot, dokázali seznámit a zároveň si uvědomovali kulturní identitu vlastní. V případě porajmos zde máme události, které se dotýkají Romů i Čechů, a které z minulosti stále vyvěrají do současných dnů. Navíc česko-romské vztahy prožívají

neustálou

„krizi“,

pramenící

z nepochopení,

negativních

zkušeností

i mediálního obrazu, který není vždy zcela pravdivý. „Multikulturní (interkulturní) výchova je edukační činnost zaměřená na to, aby učila lidi z různých etnik, národů, rasových a náboženských skupin žít spolu, vzájemně se respektovat a spolupracovat.“114 Označení „multikulturní výchova“ evokuje v představách mnoha lidí pouze onu „výchovu“, což není tak docela přesné. Toto slovní spojení bylo převzato z anglického „multicultural education“, nicméně slovo „education“ má v angličtině vícero významů, jednak je to „edukace“, zahrnující v sobě výchovu i vzdělávání, a jednak je to „pedagogika“. V českém prostředí je dominantním významem výchova, avšak stejně důležitá je v multikulturní výchově složka vzdělávání, tedy proces osvojování poznatků, dovedností a postojů. „V průběhu vyučovacího procesu jsou naplňovány tři obecné základní cíle: předávání znalostí, předávání dovedností (vzdělávání) a předávání společenských hodnot (výchova).“115 Jinými slovy jsou pro naplnění společného soužití a respektu lidí potřebné znalosti o jevech odlišných kultur, národů a etnik. Proč má tedy multikulturní výchova své opodstatněné místo ve škole i ve společnosti? Svět se neustále mění, neustále se zmenšují vzdálenosti, geografické 114

Průcha, Jan. Multikulturní výchova. Praha: 2011. s. 15. Kocourek, Jiří. O čem je multikulturní výchova? In Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: 2008. s. 35. 115

50

i časové a mění se i lidé okolo nás. Pro Českou republiku je z tohoto hlediska významný rok 1989, respektive rok 1990, kdy se země po několika desetiletích otevřela světu kolem ní. Došlo k intenzívnějšímu seznamování se se zbytkem planety, ať už přímo, například cestováním, nebo zprostředkovaně prostřednictvím lidí, přicházejících k nám. Ti s sebou samozřejmě přinášeli jiný jazyk, jiné zvyky a chování, jiné kultury. „Je zcela přirozené, že ten, kdo je nám podobnější, kdo se chová jako my…je nám bližší a nebojíme se ho tolik jako „těch druhých“, jiných, odlišných.“116 Xenofobie neboli strach z cizího se v minulosti, díky přírodním i životním podmínkám a snaze o zachování života i rodu, vyvinul do podoby jakéhosi ochranného instinktu. Dnes bychom mohli toto chování označit za přežitek, jelikož nám bezprostřední nebezpečí od cizích lidí nehrozí v tak vysoké míře, pokud vůbec v nějaké, jak tomu bylo v časech dávno minulých. Namísto toho bychom měli svět kolem nás poznávat, být otevření k jiným lidem a kulturám, porozumět jim a obohacovat se jimi, respektovat je. Významná role je v tomto směru po právu připisována mladým generacím, které mají „mnohem větší prostor pro přijímání nových informací a dovedností a právě díky multikulturní výchově se mohou nové informace a dovednosti naučit rychleji a porozumět jim.“117

Multikulturní výchova v dokumentech MŠMT Nejdůležitějším dokumentem české vzdělávací politiky je Národní program rozvoje vzdělávání v České republice – Bílá kniha. Tento dokument vytyčuje obecné cíle vzdělávání v českých školách, v jejichž rámci věnuje pozornost i multikulturní výchově:  „Vzdělávací soustava je jednou z nejvýznamnějších integrujících sil…především zajištěním rovného přístupu ke vzdělávání, vyrovnáváním nerovností sociálního a kulturního prostředí…a podporou demokratických a tolerantních postojů ke všem členům společnosti bez rozdílu. Tyto úkoly se koncentrují do výchovy k lidským právům a multikulturalitě, která na základě poskytování věcných informací o všech menšinách, zejména romské, židovské a německé, jejich osudech a kultuře, utváří vztahy porozumění a sounáležitosti s nimi.

116 117

Šišková, Tatjana. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: 2008. s. 176. Tamtéž. s. 176.

51

 …usilovat o život bez konfliktů a negativních postojů ve společenství nejen druhých lidí, ale i jiných národů, jazyků, menšin a kultur, být schopen přijmout a respektovat i značné odlišnosti mezi lidmi a kulturami dnešního propojeného světa.“118 Bílá kniha v tomto směru však určuje zejména ideový záměr. Mnohem více konkrétní a nápomocné učitelům je vymezení obsahu multikulturní výchovy, formulované v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV). RVP ZV je dokument celostátně závazný, a to zejména pro tvorbu školních vzdělávacích programů všech českých základních škol. Proto je toto vymezení multikulturní výchovy určující a zásadní pro učitele na základních školách. Multikulturní výchova však není vymezena v RVP ZV jako samostatný vyučovací předmět, nýbrž jako tzv. průřezové téma. „Průřezová témata reprezentují v RVP ZV okruhy aktuálních problémů současného světa a stávají se významnou a nedílnou

součástí

základního

vzdělávání.“119

Neopomenutelným

významem

průřezových témat je přínos do rozvoje osobnosti každého žáka, zejména pak v oblasti postojů a hodnot. Obsah průřezových témat je rozčleněn do tematických okruhů, které procházejí napříč vzdělávacími oblastmi a dovolují propojit vzdělávací obory a tím nejen přispívají k rozvoji klíčových kompetencí žáků, ale rovněž umožňují žákům uplatňovat širší spektrum znalostí a dovedností a utvářet si integrovaný pohled na danou problematiku.120 Průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání a je povinností každé školy zařadit všechna průřezová témata, uvedená v RVP ZV, do vzdělávání na 1. i 2. stupni. „Podmínkou účinnosti průřezových témat je jejich propojenost se vzdělávacím obsahem konkrétních vyučovacích předmětů a s obsahem dalších činností žáků realizovaných ve škole i mimo školu.“121 Z celkového popisu multikulturní výchovy, uvedené v RVP ZV, jmenujme alespoň tyto vlastnosti:  umožňuje žákům seznamovat se s rozmanitostí různých kultur, jejich tradicemi a hodnotami,  umožňuje žákům lépe si uvědomovat svoji vlastní kulturní identitu, tradice a hodnoty,  rozvíjí smysl pro spravedlnost, solidaritu a toleranci,  u menšinového etnika rozvíjí jeho kulturní specifika, 118

Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: bílá kniha. Praha: 2001. s. 14-15. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: 2013. s. 104. 120 Srv. Tamtéž. s. 104. 121 Tamtéž. s. 114. 119

52

 majoritní většinu seznamuje se základními specifiky ostatních národností žijících ve společném státě,  hluboce se dotýká i mezilidských vztahů ve škole, vztahů mezi učiteli a žáky, mezi žáky navzájem, mezi školou a rodinou, mezi školou a místní komunitou,  přispívá k odstraňování nepřátelství a předsudků vůči „nepoznanému“.122

Pro úplnost charakteristiky multikulturní výchovy, coby průřezového tématu, uvádíme i její přínos k rozvoji osobnosti žáka, jak je vymezen v RVP ZV. V oblasti vědomostí, dovedností a schopností jsou to:  základní znalosti o různých etnických a kulturních skupinách žijících v české a evropské společnosti,  orientace v pluralitní společnosti a využívání interkulturních kontaktů k obohacení sebe i druhých,  komunikace a soužití ve skupině s příslušníky odlišných sociokulturních skupin, uplatňování svých práv a respekt k právům druhých, tolerance odlišných zájmů, názorů i schopností druhých,  přijímání druhého jako jedince se stejnými právy, uvědomování si, že všechny etnické skupiny a všechny kultury jsou rovnocenné a žádná není nadřazena jiné,  poznávání a tolerance odlišností jiných národnostních, etnických, náboženských, sociálních skupin a spolupráce s příslušníky odlišných sociokulturních skupin,  rozpoznávání projevů rasové nesnášenlivosti a napomáhání prevenci vzniku xenofobie,  uvědomování si možných dopadů svých verbálních i neverbálních projevů a připravenost nést odpovědnost za své jednání,  znalost některých základních pojmů multikulturní terminologie: kultura, etnikum, identita, diskriminace, xenofobie, rasismus, národnost, netolerance aj.

V oblasti postojů a hodnot:  utváření postojů tolerance a respektu k odlišným sociokulturním skupinám, reflektování zázemí příslušníků ostatních sociokulturních skupin a jejich uznávání,  uvědomování

si

vlastní

identity,

být

sám

sebou,

reflektování

vlastního

sociokulturního zázemí,

122

Srv. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: 2013. s. 111.

53

 stimulace, ovlivňování a korigování jednání a hodnotového systému žáků, vnímání odlišností jako příležitostí k obohacení, nikoli jako zdrojů konfliktů,  uvědomování si neslučitelnosti rasové (náboženské či jiné) intolerance s principy života v demokratické společnosti,  vedení k angažovanosti při potírání projevů intolerance, xenofobie, diskriminace a rasismu,  vnímání sebe sama jako občana, který se aktivně spolupodílí na utváření vztahu společnosti k minoritním skupinám. 123

Principy multikulturní výchovy Někteří autoři se však shodují v názoru, že se v českém školském prostředí spíše hovoří o tom, proč učit multikulturní výchovu a čeho dosáhnout, než o tom, co učit a jak těchto cílů skutečně dosahovat. S tím se i často pojí fakt, že učitelé nebyli v dřívějších dobách dostatečně, jestli vůbec, připravováni na výuku multikulturní výchovy. Dnes, poté, co bylo toto průřezové téma zařazeno do RVP ZV, se rozšiřují okruhu předmětů na pedagogických fakultách a multikulturní výchova je součástí povinné výbavy každého budoucího učitele, tu ve větší, tu v menší míře. Dalším úskalím multikulturní výchovy je společenská situace, nebo lépe řečeno jakési klima společnosti, kdy se k problematice střetu různých kultur vyjadřují členové společnosti – odborníci, laici, politici – a jejich názory prezentované veřejně jsou diagonálně odlišné od těch, které zastupuje právě multikulturní výchova a učitel, který ji vyučuje. „Uvažujeme-li o dětech a mládeži a jejich výchově, nemůžeme pominout společenskou situaci, ve které vyrůstají.“124 Při realizaci multikulturní výchovy nemůžeme opomíjet doposud vytvořené etnické povědomí žáků, jejich dosavadní znalosti, postoje a hodnoty vztahující se k této problematice. Každý žák, i ten začínající svou povinnou školní docházku, má určité povědomí o etnické odlišnosti lidí, se kterými se ve společnosti setkává. Zároveň k nim zaujímá jisté postoje. Znalosti i postoje žáci získávají nezáměrně, spontánně, od svého okolí, od rodičů, vrstevníků, z médií a podobně. Při snaze předat žákům vědomosti, postoje a hodnoty předepsané v RVP ZV, se učitelé setkávají s „bariérou“ ve formě žákovských etnických povědomí, které může, ale také nemusí korespondovat s obsahem 123

Srv. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: 2013. s. 111-112. Široňová, Táňa. Děti a mládež a výchova k toleranci In Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: 2008. s. 177. 124

54

multikulturní výchovy. „Tyto stavy etnického vědomí mládeže nelze opomíjet, nýbrž naopak je nutno z nich při výuce vycházet.“125 Etnické povědomí a postoje jsou velmi často formovány na základě vlastních zkušeností, o to těžší je poté didaktické působení, snažící se o dosažení jejich žádoucího stavu. Pokud tedy chceme vychovávat žáky k toleranci vůči ostatním lidem, stejné národnosti či té odlišné, musíme si uvědomit, že budeme ovlivňovat jejich postoje. „Postoj je hodnotící vztah, respektive pohotovost hodnotit, případně vyjadřovat hodnocení nějakého objektu, jímž může být cokoli (věc, bytost, idea, událost atd.). Hodnocení je komplexní proces, v němž se na základě integrace kognitivních a emočních procesů dospívá k pojetí hodnoty daného objektu, obecně vzato jako dobrého, špatného nebo neutrálního.“126 Jak vyplývá z definice, každý postoj obsahuje složku kognitivní (poznatky a názory o předmětu postoje), emotivní (emoce zaujímané k předmětu

postoje)

a

konativní

(sklony

chování

vůči

předmětu

postoje).

Při ovlivňování postojů je třeba působit na všechny tyto složky, ne pouze na některé z nich. Postoje závisí i na hodnotách jedince a jejich osobním významu, stejně tak jako na kulturním stupni společenské skupiny, do které se jedinec zařazuje. Utváření postojů probíhá v procesu zvaném sociální učení. Zdroji v sociálním učení jsou:  specifické zkušenosti (např. setkání se sympatickým/nesympatickým člověkem)  sociální komunikace (přejímání postojů rodičů, kamarádů atd.)  modely (napodobování osob, se kterými se jedinec identifikuje)  institucionální faktory (společenské instituce, politické strany, církve) Jak můžeme vidět, cesta utváření postojů není nekomplikovaným procesem a je třeba mít na paměti, že co člověk, to odlišné postoje. Nesmíme se tedy ukvapovat a žáky s více či méně negativními postoji k lidem jiné národnosti, považovat za „rasisty“ nebo „xenofoby“. Tyto postoje totiž nemusejí být primárně založeny na rasových odlišnostech, ale například na špatných osobních zkušenostech, neznalosti a následného nepochopení kulturních zvyklostí a způsobu života. K podobným výsledkům jsem došel i ve výzkumu své bakalářské práce „Rasismus v České republice“, kde převážná většina respondentů zakládala své názory a postoje právě na negativních zkušenostech a nikoli na příslušnosti lidí k jinému etniku.

125 126

Průcha, Jan. Multikulturní výchova. Praha: 2011. s. 47. Euromedia Group. Encyklopedie Universum 5. [CD-ROM]. Ver. 5.1. Praha: 2011

55

Na otázku „Jak tedy postupovat v multikulturní výchově?“ patrně neexistuje jedna odpověď, natož pak nějaký univerzální návod. Uvedeme však soubor „doporučení“, který je možné při přípravě na výuku i její realizaci dodržovat.  Pokud uvádíme informace o jiných kulturách, je vhodné je porovnávat s kulturou vlastní – českou – a nacházet výchozí znaky, které mají tyto kultury společné,  neomezovat se pouze na teoretické poznatky o jiných kulturách, ale naopak je propojovat s osobními zkušenostmi žáků ze života, z médií a podobně,  nepovažovat žáky různých kultur automaticky za její typické zástupce, avšak využít jeho zkušenosti, pokud je má,  zásadní pojmy (láska, rodina, …) nahlížet z pohledů různých kultur a kriticky o nich myslet,  neopomíjet tradiční a rurální (venkovské) způsoby života, kterými dnes stále mnoho lidí žije,  nevyvracet negativní zkušenosti žáků, nýbrž je vést k tomu, aby nezobecňovali tyto zkušenosti na všechny členy dané kultury,  xenofobii brát jako přirozenou reakci a nechat žákům dostatek času, aby s ní pracovali a změnili svá stanoviska,  nikdy neopomíjet vlastní kulturu,  zmiňovat, jak se kultury vzájemně ovlivňují a obohacují,  vycházet z toho, co žáci již mohou alespoň trochu znát,  jako učitel být interkulturně senzitivní, nepovažovat náhledy vlastní kultury za jediné a samozřejmé.127

Multikulturní výchova je tedy pedagogickou disciplínou, která zkoumá a reaguje na probíhající změny ve společnosti a je jakousi odpovědí na potřebu rozvíjet schopnosti jedinců v oblasti interkulturních kompetencí a komunikace, které si tyto změny vyžádaly. Multikulturní výchova je tak provázána s děním ve společnosti, s její strukturou i složením. Společnost multikulturní výchovu do určité míry formuje a multikulturní výchova i samotná vzdělávací praxe reagují na aktuální proměny společnosti, ale mají i svůj vědecký základ. Postupem času se tak objevuje potřeba řešit otázky soužití různých skupin ve společnosti, stejně jako připravovat další generace na život v globalizovaném světě. Dochází k proměně v celkovém zaměření 127

Srv. Kocourek, Jiří. O čem je multikulturní výchova? In Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: 2008. s. 183-184.

56

multikulturní výchovy coby výchovy budující vztah jak k lokálním, tak ke světovým rámcům.

57

PRAKTICKÁ ČÁST Tato část práce je zaměřena na různé možnosti výuky tématu romského holocaustu ve vyučovacím předmětu Občanská výchova na druhém stupni základních škol, popřípadě v nižších ročnících víceletých gymnázií. Jako první je uvedena příprava na dvě vyučovací hodiny, ve kterých se žáci seznámí s touto problematikou v Občanské výchově. Tato příprava je koncipována tak, aby ji bylo možné okamžitě využít ve výuce, to znamená, že obsahuje cíle výuky, širší zařazení do tematického okruhu, očekávané výstupy, seznam potřebných pomůcek a tak dále. Jako podklad pro další informace, slouží učitelům teoretická část této diplomové práce. Stejně tak je tomu i u druhé přípravy na výuku, avšak tato výuka je rozpracována na pět vyučovacích hodin a lze ji využít jako výuku průřezového tématu Multikulturní výchova. I v této přípravě nechybí výše zmíněné náležitosti. Doplňující texty či pracovní listy jsou uvedeny v příloze práce. Příprava na výuku průřezového tématu zahrnuje, kromě části samotného holocaustu, i důležité etapy romských dějin, kdy každá hodina je tematicky zaměřená na některou z epoch historie. Výuka začíná ve starověku a postupně se žáci dostávají přes středověk do let nedávno minulých. Do obou příprav jsou zařazeny i širší historické souvislosti pro komplexnější pohled žáků na téma. Úmyslem však není jakékoli upozaďování šoa, naopak jsou v obou zpracovaných návrzích výuky zařazeny i informace o židovském holocaustu a vzájemná provázanost osudů lidí, které tyto hrůzy zasáhly nejvíce. Hlavním záměr byl ten, aby i učitelé, kteří se s romským holocaustem a jeho výukou nesetkali nebo se setkali jen okrajově, byli schopni aplikovat připravené aktivity prakticky jen s minimální přípravou. Cílem připravené výuky je, aby se žáci seznámili s romským holocaustem a aby si uvědomili, že za druhé světové války byly pronásledovány,

vězněny

a

systematicky

likvidovány

i

další

národy,

neboť se ve spojitosti s holocaustem hovoří především o národu Židů. Ve výuce je kladen důraz i na prožitky žáků, aby se lépe dokázali vcítit do dané problematiky i osudů lidí a nepřijímali pouze informace od učitele. Obě přípravy jsou určeny spíše pro starší žáky, osmých a devátých ročníků, jelikož je vhodné se opírat o jejich dosavadní znalosti, zejména z vyučovacího předmětu Dějepis.

58

10 Příprava na vyučovací hodinu Vyučovací předmět: Občanská výchova

Téma hodiny: Porajmos – romský holocaust

Ročník: devátý

Časová dotace: 2 x 45 minut

Tematický okruh: Člověk a společnost

Mezipředmětové vztahy: Dějepis – Druhá světová válka Zeměpis – Obyvatelstvo světa

Cíle vyučovací hodiny:  Žák charakterizuje pojem holocaust.  Žák zaujme vlastní stanovisko k holocaustu.

Dílčí cíle vyučovací hodiny:  Žák si uvědomuje důležitost solidarity a tolerance ve společnosti.  Žák zhodnotí následky diskriminujících politických rozhodnutí a porovná jejich projevy v minulosti a současnosti.

Očekávané výstupy RVP:  Žák objasní potřebu tolerance ve společnosti, respektuje kulturní zvláštnosti i odlišné názory, zájmy, způsoby chování a myšlení lidí, zaujímá tolerantní postoje k menšinám.  Žák rozpoznává netolerantní, rasistické, xenofobní a extremistické projevy v chování lidí a zaujímá aktivní postoj proti všem projevům lidské nesnášenlivosti.

59

Obsah učiva: Učivo – romský holocaust, historické souvislosti, role České republiky v holocaustu Opěrné pojmy – Romové, holocaust, druhá světová válka, nacismus, Norimberské zákony Nové pojmy – porajmos, „cikánské tábory“ v Letech a v Hodoníně

Organizační forma výuky: Hromadná výuka, skupinová výuka

Výukové metody: Vysvětlování, diskuse, výukový rozhovor, didaktická hra, participativní metoda, práce s textem

Učební pomůcky: Tabule, sešity, kartičky s rolemi, úryvky příběhů, celé příběhy, barevné odznaky, svíčky

Rozvoj klíčových kompetencí: Kompetence sociální a personální – žák přispívá k vytváření a udržování hodnotných mezilidských vztahů založených na vzájemné úctě, toleranci a empatii. Kompetence k učení – žák využívá různých strategií učení k získání a zpracování poznatků a informací, hledá a rozvíjí účinné postupy v učení, reflektuje proces vlastního učení a myšlení. Kompetence občanské – žák respektuje přesvědčení druhých lidí, jejich vnitřní hodnoty, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí. Kompetence k řešení problémů – žák kriticky myslí, činí uvážlivá rozhodnutí, je schopen je obhájit, uvědomuje si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotí. Kompetence komunikativní – žák naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje.

60

Scénář výuky V úvodu hodiny je vhodné žáky jednak seznámit s cílem hodiny, aby žáci mohli v hodině zaměřovat svou pozornost na to, k čemu je směřováno a mohli tak svou činnost v hodině seberegulovat a rovněž žáky motivovat pro nové učivo. Můžeme začít například takto: „Dnes se budeme v hodině věnovat romskému holocaustu, který se odehrál, stejně jako holocaust Židů, během druhé světové války. Kromě toho, že se dozvíme, co se tehdy odehrálo, se seznámíme i s autentickými příběhy, které vyprávěli lidé, kteří holocaust přežili. Věděli jste, že tábory, kde byli Romové vězněni, stávaly i na území České republiky?“ Po takovémto úvodu je zařazena aktivita V. CH. D. neboli „Víme, Chceme vědět, Dozvěděli jsme se“, kdy žáci pracují se slovem či tématem holocaust, popřípadě romský holocaust. Žáci jako první napíší vše, co vědí o tomto tématu (je možné omezit informace na minimální nebo maximální počet), dále zformulují otázky k tématu, a to tím způsobem, aby odrážely to, co se žáci chtějí o tématu dozvědět a nakonec napíší to, co se o tématu dozvěděli. Tato aktivita je prokládaná výkladem učitele, odpověďmi na otázky žáků i prezentacemi žákovských odpovědí. Tato činnost uvede žáky hlouběji do tématu výuky a učitel díky této činnosti může zjistit prekoncepty žáků, jejich zájmy, postoje a stanoviska vztahující se k dané problematice. K výkladu a odpovědím na otázky žáků může sloužit teoretická část této diplomové práce. Další činnost má název „Krok vpřed“. Předpokladem jsou základní znalosti žáků o situaci před a během 2. světové války. Cílem této činnosti je vžití se žáků do odlišných rolí a jejich postavení v nerovné společnosti. Žákům jsou náhodně rozdány kartičky s názvy různých rolí. Své role žáci ostatním spolužákům neukazují. Žákům je ponechán dostatek času, aby se mohli do své role vžít, pomoci jim k tomu mohou návodné otázky učitele. Otázky mohou znít například takhle: „Jak vypadáte? Jaké jste měli dětství? V jakém domě žijete? V jakém státě žijete? Co děláte ráno, odpoledne, večer? Čeho se bojíte? Jaké je vaše zaměstnání?“ Příklady rolí k činnosti „Krok vpřed“:  Žid hodinář žijící v Německu roku 1938  nacistický armádní důstojník  romské dítě kočující rodiny na Moravě roku 1939  německý bohatý obchodník roku 1938  vězeň koncentračního tábora  český pivovarský sládek 61

Žáci se následně seřadí vedle sebe do jedné řady a učitel čte otázky, nebo spíše příklady běžných situací, pokud je odpověď žáka v jeho přidělené roli ANO, udělá krok vpřed, pokud je jeho odpověď NE, zůstane stát. Všechny příklady se týkají historického období mezi lety 1938 – 1939. Příklady otázek k činnosti „Krok vpřed“:  Můžete se volně pohybovat po městě.  Máte slušné bydlení.  Váš dům/byt stojí v honosné části města.  Máte práva jako všichni ostatní.  Nikdy jste nebyli diskriminováni pro svůj původ.  Můžete studovat.  Nebojíte se útoku na sebe a svou rodinu.  Můžete volit ve volbách.  Můžete se oženit/provdat za koho chcete.  Nebojíte se o svůj život.  Máte vždy dostatek jídla.  Jste ve městech vždy vítáni.  Nebojíte se, že budete zastaveni policií.  Jste respektováni.  Máte možnost kvalitní lékařské péče.  Nemusíte nosit hanebné viditelné označení. Po položení všech otázek následuje diskuse s Žáky. S žáky můžeme probírat zejména to, jak se cítili ti, kteří nedělali kroky vpřed, ti, kteří často postupovali vpřed a kdy si začali všímat, že ostatní nepostupují tak rychle jako oni, můžeme se ptát, jak těžké pro žáky bylo vžití se do role a jak si představovali osobu, kterou hráli nebo zda se cítili pohodlně či ne, když museli odpovídat na otázky. Poukazujeme na to, jak byla společnost postavena nespravedlivě a že ne všichni lidé měli stejné šance na důstojný život, práci, bezpečí, a to vše jen proto, že je většinová společnost vyčlenila kvůli jejich odlišnosti. Můžeme s žáky hledat podobné příklady i v dnešní společnosti. Výše popsané činnosti vyplní čas zhruba jedné vyučovací hodiny. Vzhledem k následujícím aktivitám a jejich délce, je vhodné je realizovat až hodinu následující, aby žáci nemuseli činnost přerušovat a vracet se k ní po uplynutí určité doby. Ideálním případem by byly dvě po sobě jdoucí vyučovací hodiny.

62

Práce s autentickými příběhy. Nejprve rozdělíme žáky do tří až čtyřčlenných skupin. Rozdělení může proběhnout například podle znamení zvěrokruhu, barvy některého kusu oblečení, nebo lze použít techniku, kdy žáci se mlčky seřadí do řady podle měsíce svého narození, potom jsou rozpočítání v závislosti na celkovém počtu prvý, druhý, třetí, čtvrtý, prvý, druhý atd. Skupiny žáků si vyberou a upraví místo pro sou práci tak, aby se skupiny vzájemně nerušily. Každá skupina poté dostane úryvek příběhu (každý příběh je jiný), ve skupině si jej přečtou a jejich prvním úkolem je zamyslet se a pokusit se popsat vypravěče příběhu – kdo to asi je, jaké je národnosti, věku, pohlaví, profese a podobně a jak se při vyprávění příběhu mohl cítit.

Úryvky příběhů: Příběh č. 1 „V Hodoníně byl tyfus. Věděli jsme, že jedeme do Osvětimi, kde nás čeká smrt. V Brně nám řekli, že tam jedem bydlet, že budeme mít všechno, aby jsme si prádlo a jídlo vzali jenom na dva dni, že tam dostaneme všechno, že tam budeme mít svůj domov. Jeli jsme asi dvanáct hodin, přímý vlak až tam, stavěl v Přerově a v Bohumíně. Jelo se v nákladních uzavřených vagónech, tzv. zetkách, v nichž bylo v každém asi padesát osob. Na hranice nás doprovázela česká policie, od hranic němečtí esesáci, chovali se k vězňům špatně. Na cestě jsme nedostali nic, jídlo ani pití. Můj transport si ponechal náhodou věci - to byl druhý transport. Jídlo aspoň na dva dni a vodu, kterou jsme si vzali z Brna do nádobí. S sebou jsme si mohli vzít prádlo, šatstvo, obuv. Tyto věci jsme si pak vyměňovali s Poláky za jídlo.“

Příběh č. 2 „Věděli sme, kde půjdeme a žit že stejně nebudeme. Odvezli nás na autech na nádraží, naložili nás do nákladního vlaku a vezli jak ten dobytek. Vlak zastavil v Osvěnčíně a už tam čekali SS. Oni nás hlídali, flinty nabité tak na nás drželi a my sme šli pěšky až do lágru. Byli sme jak šílení. Ona třeba byla tenkrát tak malé děcko (ukazuje na přítomnou neteř Adélu). Šli sme hodinu lebo dvě. V lágru nás dali na takový blok, stáli sme jeden za druhým a už nám to tady pichali. Nevím, jaké to mám číslo. Co já znám na to, prosím vás? My sme už věděli, že dávajú do teho plynu a že každý dostane mydlo a ručnik. Oni nám to dávali a my sme hrůzú už byli tentovaní. To víte, enom u tej mamy sme byli skrčení. Mama brečela a my všecí sme taky brečeli. Dyž nás vykúpali, dali nám páskové hadry takové a potom nás odvedli na blok.“ 63

Příběh č. 3 „V květnu 1944 se maminka dostala do transportu a já se dobrovolně přihlásila k ní. Zůstaly jsme už samy - tatínek byl po smrti a bratr byl pryč. Do vlaku jsem se málem nedostala. Neměla jsem žádné číslo a esesáci, kteří tam stáli, mě dvakrát vrátili. Maminka na mě volala, abych tam zůstala a přijela za ní později, ale nakonec jsem se do vlaku dostala. Za tři dny jsme přijeli do Osvěčimi. Původně jsme měly jet do Birkenau, ale bylo nám jedno, kam vlastně dojedeme, hlavně když budeme spolu. Bydlení bylo hrozné. Spalo nás na prkně asi deset a z boku na bok jsme se musely obracet na povel. Náš pobyt zde trval asi šest týdnů. Po náletu na Hamburg nás z Osvěčimi pustili a dali nás na čtyři nebo pět dní do fraeunlagru [ženského tábora]. Všichni říkali, že nás posílají do plynu a ne do Hamburku. Když jsme se pak šly sprchovat, velmi jsme se bály a když ze sprch začala téct voda, měly jsme velkou radost a věděly jsme, že opravdu jdeme pryč. Musela jsem projít selekcí. Tam maminka nešla.“

Příběh č. 4 „V tom Maria Lanzendorfu jsem byl asi 1 rok. K jídlu jsme dostávali ráno chleba s teplou vodou, v poledne kvačkovou polévku, chleba a kousek kunerolu (náhražka za máslo). Vo jídle se teda mluvit nedá. Na cimře nás bylo asi 30-40, samo Češi. Byly tam dvě pryčny nad sebou po celé délce zdi, takový prkna, ne postele. Ale moc dobrá parta tady byla, dobří kluci. Dyž byl někdo marod, tak do práce šel raději, než aby dostal nářez, ale v práci za něho chlapi dělali. Nepožíral jeden druhýho… To byl pracovní lágr, tam se likvidovalo hladem a úplavicí. Četníci, co nás hlídali, byli hrozní volksdeutschové, většinou Chorvati, esesmani - darebáci. Akorát jeden, říkali jsme mu Panenka, Rakušák, ten na nás nekřičel, nikoho nebil. Jinak tady byly všecky národnosti - nejvíc Řeků a Rusů.“

Dalším úkolem žáků je doplnění příběhu, respektive pokusit se popsat, co vyprávěným událostem předcházelo a co následovalo po nich. Poté, co žáci úkoly vypracují, je prezentují ostatním skupinám. Ostatní žáci mohou pokládat otázky, doplňovat své názory a postřehy, diskutovat. Po odprezentování všech smyšlených návrhů příběhů, učitel předloží žákům skutečné údaje o vypravěčích i jejich osudech. Kompletní příběhy jsou uvedeny v příloze této diplomové práce a lze je, v případě potřeby, dohledat i v literatuře. První příběh je příběhem Roma, pana Tomáše Šubrta (příběh je převzat z knihy Ctibora Nečase Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras, 64

str. 214-216, lze jej nalézt i na webových stránkách www.holocaust.cz). Druhý příběh vypráví Romka, paní Anastázie Bystřická (příběh pochází z téže knihy jako předchozí, str. 85-88 a i tento lze nalézt na www.holocaust.cz). Třetí příběh vypráví židovka, paní Věra L. (www.holocaust.cz). Poslední příběh se týká Roma, pana Eduarda Holomka (převzato z knihy pana Ctibora Nečase Nemůžeme zapomenout, str. 130-139). Žáci porovnávají své smyšlené příběhy s těmi skutečnými. Můžeme vést s žáky debatu o tom, zda se nějak změnilo vnímání příběhů a jejich vypravěčů poté, co se dozvěděli jejich pravou totožnost a celé vyprávění. Poukážeme i na podobné zkušenosti vypravěčů i přes to, že byly odlišného pohlaví, věku i národnosti. V závěrečné aktivitě se vše jakoby vrací na začátek. Činnost je nazvána „Musíme si pomáhat?“ a jejím cílem je posílit solidaritu v žácích, naučit se spolupracovat a pomáhat si ve skupině. Každý žák si vylosuje jeden odznak, ty jsou různých barev, charakterizující určitou národnostní skupinu za dob nacismu. Ten si žák připevní viditelně na oděv. Žáci si opět stoupnou do řady vedle sebe a každý dostane jednu svíčku do rukou. Ta symbolizuje život. Při hře žáci nemluví. Cílem této hry je dostat se s hořící svíčkou na druhou stranu místnosti, kde se zachrání zazvoněním na zvonek, dotknutím se určitého místa nebo jakkoli jinak, záleží na konkrétních možnostech. Ovšem aby situace nebyla tak jednoduchá, ve hře je „Vůdce“, dospělá osoba, která se volně mezi žáky pohybuje a komukoli, koho přistihne při pohybu, může zhasnout svíčku. Se zhaslou svíčkou se musí žák vrátit na start a znovu hrát může jen v případě, že mu jeho svíčku zapálí některý spolužák. Žáci se tak musí rozhodnout, zda budou sledovat cíl a svůj úspěch nebo se vrátí a pomohou ostatním. „Vůdce“ je nespravedlivý, schválně se zaměřuje na určité skupiny rolí (Romové, Židé), naopak ostatním odpouští i viditelné pohyby a zvýhodňuje tak některé jiné skupiny. Hra končí, buď když se všichni dostanou ke zvonku, což je časově náročnější, uplynutím vyhrazené doby, popřípadě poté, co se jeden z žáků dostane do cíle. Je vhodné, aby roli vůdce převzal někdo jiný než učitel vedoucí výuku (např. některý z kolegů učitelů), který tak může lépe sledovat chování žáků a celkový průběh aktivity. Příklady národnostních skupin:  Žid  Němec  Rom  Čech  Ital 65

Po aktivitě žáci volným psaním píší vlastní reflexi z aktivity ať už celkově nebo se zaměřením na některou situaci. Dobrovolníci mohou své reflexe přečíst, popřípadě je možné je dále rozvést a navázat diskusí s žáky. V diskuzi je dobré se zaměřit na určité výrazné momenty, které se v průběhu činnosti udály. V závěru hodiny, popřípadě v další hodině před započetím výuky nového tématu, můžeme v krátkém okamžiku jednoduše shrnout a upevnit téma prostřednictvím například aktivity „Kostka“, kdy žáci píší k pojmu holocaust své návrhy dle následujícího modelu:  popiš (obecně vnější stránku jevu neboli, jak se projevuje)  porovnej (obecně čemu se daný jev podobá, popřípadě odlišuje)  asociuj  analyzuj (obecně z čeho se skládá, jakou má strukturu)  aplikuj (na co to lze využít, na co je to potřebné)  argumentuj (zaujmutí stanoviska, postoje)

nebo aktivity „Pětilístek“ s modelem:  námět – 1 slovo (zde je to námět holocaust)  popis námětu – 2 přídavná jména  3 slovesa  čtyřslovná věta (neměly by se opakovat žádná předchozí slova)  synonymum (1 slovo)

Výuku romského holocaustu můžeme propojit s návštěvou Muzea romské kultury v Brně, které má stálou expozici zaměřenou na dějiny Romů, zahrnující právě i holocaust. Expozice je doprovázena důležitými historickými okamžiky, bohatými popisnými texty i autentickými atributy romského etnika. Žáci si tak mohou dát do souvislosti další důležité informace, nahlížet komplexněji na danou problematiku a dále formovat své postoje. (webové stránky Muzea romské kultury: www.rommuz.cz)

66

11 Příprava na vyučovací blok průřezového tématu Vyučovací předmět: Občanská výchova

Průřezové téma: Multikulturní výchova

Téma bloku: Porajmos – romský holocaust

Ročník: osmý/devátý

Časová dotace: 5 x 45 minut

Mezipředmětové vztahy: Dějepis Zeměpis Český jazyk Výtvarná výchova

Cíl vyučovací hodiny:  Žák vyvodí obecné závěry dopadu holocaustu na životy Romů a dalších národů.

Očekávané výstupy RVP:  Žák objasní potřebu tolerance ve společnosti, respektuje kulturní zvláštnosti i odlišné názory, zájmy, způsoby chování a myšlení lidí, zaujímá tolerantní postoje k menšinám.  Žák rozpoznává netolerantní, rasistické, xenofobní a extremistické projevy v chování lidí a zaujímá aktivní postoj proti všem projevům lidské nesnášenlivosti.

Organizační forma výuky: Skupinová výuka

Výukové metody: Výukový rozhovor, vysvětlování, práce s textem, práce s obrazovým materiálem, inscenační metoda

Učební pomůcky: Pracovní listy, volné listy papíru, provázek (stuha), tabule 67

Rozvoj klíčových kompetencí: Kompetence sociální a personální – žák přispívá k vytváření a udržování hodnotných mezilidských vztahů založených na vzájemné úctě, toleranci a empatii. Kompetence k učení – žák využívá různých strategií učení k získání a zpracování poznatků a informací, hledá a rozvíjí účinné postupy v učení, reflektuje proces vlastního učení a myšlení. Kompetence občanské – žák respektuje přesvědčení druhých lidí, jejich vnitřní hodnoty, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí. Kompetence k řešení problémů – žák kriticky myslí, činí uvážlivá rozhodnutí, je schopen je obhájit, uvědomuje si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotí. Kompetence komunikativní – žák naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje.

Scénář výuky 1. hodina – Původ Romů Dílčí cíle:  Žák popíše situaci Romů ve starověku.  Žák oceňuje význam dějin pro národ.

Na začátku výuky má každý žák za úkol napsat si na kousek papíru pět hodnot, které jsou podle něho důležité pro soužití lidí ve společnosti. Postupuje v pořadí od 1, jakožto nejdůležitější hodnoty až po číslo 5. Své odpovědi žáci nikomu nesdělují a papírek s hodnotami si schovají. Nyní rozdělíme žáky do čtyř skupin. K rozdělení můžeme použít například barevné kartičky, které si žáci náhodně vyberou a barva určí jejich zařazení do té či oné skupiny (můžeme použít i kartičky s čísly od 1 do 4, různé obrázky a tak podobně). Každá skupina si zvolí svůj název. Je vhodné připravit třídu tak, aby každá skupinka měla své pracoviště, ideálně v každém rohu třídy spojíme několik lavic, na kterých budou žáci posléze pracovat. Pro každou skupinu jsou vypracovány pracovní listy s texty, obrázky, úkoly atd. Pracovní listy jsou uvedeny v příloze.

68

Když jsou žáci ve skupinkách na svých pracovištích, přejdeme k výuce a žáky motivujeme do dalších okamžiků a činností: „Dnes pojmeme naši výuku trochu jinak, než jak jste zvyklí a zažijeme společně výlet napříč historií Romů. Jelikož Romové přišli do Evropy již před mnoha staletími, zjistíte, že i naše historie je s nimi velmi spjatá a leckdy i v něčem podobná. Náš výlet započne v dávné minulosti a na dalekém místě, často budete řešit zapeklité úkoly, a abyste to zvládli, budete muset zapojit všechny své znalosti a dovednosti. Teď už však dost řečí, začínáme.“ Nyní každé skupince rozdáme pracovní listy. Žáci začínají s legendou o příchodu Čechů na naše území. Necháme žákům čas, aby si mohli příběh přečíst, a následně jim dáme pokyn k vypracování úkolů uvedených pod příběhem. Po vypracování skupiny prezentují své odpovědi. Můžeme klást doplňující otázky, například co je to legenda, jaké žáci znají další české legendy či pověsti, kdo je známým autorem knihy s českými pověstmi. Poté žáci stejně postupují u druhého příběhu o romském zrcadlu. Následuje opět představení odpovědí jednotlivých skupin. Příklady doplňujících otázek: Jaké plyne poučení z příběhu pro každý národ? Můžeme najít něco, co mají oba příběhy společné? Proč je historie důležitá pro každý národ? Žákům vysvětlíme, že Romové své dějiny nezapisovali, pouze předávali ústně, popřípadě se o nich dozvídáme z dobových kronik, které se v minulosti ve městech vedly. Odkud však předkové Romů pochází? Podle čeho bychom to mohli určit? Na tyto otázky se pokusí žáci ve skupině odpovědět. Vedeme s žáky rozhovor o tom, jakými způsoby je možné určit původní vlast Romů. Jednou ze spolehlivých metod je studium jazyka, podobnost slov naznačuje stejný původ. Pokud žáci ještě nepřišli s návrhem Indie, pomůžeme jim nápovědou, že romština spadá do skupiny indo-íránských jazyků. Abychom žákům ukázali podobnost romštiny a hindštiny, která je jedním z nejvíce užívaných jazyků v Indii, pokusí se v dalším úkolu spojit několik slov v romštině a hindštině a přiřadit k nim i jejich české překlady. Poté následuje společná kontrola a případné opravení chyb. Když nyní známe pravlast Romů, vysvětlíme žákům okolnosti, které se udály před jejich odchodem z této oblasti. Ve druhé polovině 2. tisíciletí si výbojné kmeny z Persie podmanili původní obyvatelstvo Indie a zavedli kastovní systém. S žáky vedeme rozhovor na téma kastovního systému: co o něm ví, co je jeho podstatou, jak jsou členové jednotlivých kast omezeni. Jedním ze znaků kast byla i typická řemesla.

Žáci

podle

obrázků

určí,

která

řemesla

byla

typická

pro

kastu, ve které se nacházeli i předkové Romů. Žáky případně v názvech řemesel 69

opravíme a můžeme jim doplnit i informace o nich. Poukážeme na podobu mezi romskými a dómskými řemeslníky (na některých obrázcích jsou Dómové a na některých Romové). To je další možný důkaz toho, že Romové pochází z Indie. Tím, že se Romové v rámci kasty živili stejnými řemesly, začalo být mnoho řemeslníků a málo práce, a tak začali kočovat. Postupně se dostávali stále více na západ, až se nakonec dostali za hranice Indie. Nyní můžeme s žáky vést diskusi v souvislosti s prvním příběhem o odchodu Čechů z jejich dávné vlasti, žáci se zamyslí nad podobnými znaky a událostmi. Také můžeme hledat podobnosti s dějinami Židů.

2. hodina – Příchod Romů do Uher a na území českých zemí Dílčí cíle:  Žák porovná různé společenské postavení Romů v historii.

Nyní se s žáky přesouváme do 15. století. Z tohoto období pochází první a zaručené zmínky o Romech na našem území. Žáci si připomenou, kdo na přelomu 14. a 15. století vládl v českých zemích. Ve skupinách vytvoří myšlenkovou mapu z toho, co se o Zikmundovi Lucemburském učili a co znají (např. otec Karel IV., matka Alžběta Pomořanská, uherský král, římský král, římský císař, český král, bratr Václav IV., „liška ryšavá“, atd.) Poté si žáci přečtou ochranný glejt Zikmunda Lucemburského, vydaný roku 1423. Vydání glejtu si mohou dopsat do myšlenkové mapy. Po přečtení mají žáci čas na vypracování otázek týkající se textu glejtu. Poté skupiny přednesou své odpovědi a případné otázky. Můžeme doplnit stávající informace o to, proč vlastně Romové glejty získávali, a sice že klíčovou roli zde sehrál Řím, který věřil vyprávění, že se tento národ provinil (snad tím, že neposkytl pomoc Svaté rodině na její cestě do Egypta) a touží dosáhnout odpuštění. Podle jiných vyprávění byli romští kováři ti, kteří vykovali hřeby, kterými byl ukřižován Ježíš Nazaretský a jejich pouť je proto pokáním za tento čin. Glejty jim zajišťovaly ochranu a bezpečnou cestu daným územím, nárok na almužny a v neposlední řadě poskytovaly veliteli skupiny, tzv. vajdovi (vojvoda), svrchovanou soudní moc nad členy své komunity. Glejty se také Romové prokazovali na dalších místech jejich cesty. Romové byli vesměs vítáni a přijímáni na panovnických a šlechtických dvorech, neboť přinášeli informace o odlehlých zemích i nové technologie používané při zpracování kovů. Byli rovněž vyhlášenými zvěrolékaři a léčiteli, romským ženám se přisuzovalo umění předpovídat budoucnost. 70

Poté každá skupinka vytvoří živý obraz historické události předávání glejtu. Živý obraz je nehybné seskupení lidí představující skutečné nebo fiktivní postavy při určité činnosti. Jedná se o druh zobrazení, který stojí na pomezí umění výtvarného a dramatického. Od obrazu zachyceného na plátně se liší tím, že je zde jako materiálu použito živých lidí a reálných předmětů. Žáci při této činnosti nemluví, ani se nehýbou, pouze zaujmou postavení, na němž se předem domluvili. Ostatní žáci mohou obraz, který vidí popsat: kdo představuje jakou roli, co se děje v dané situaci, jaké pocity mají postavy. Tato přívětivá situace Romů však netrvala příliš dlouho. Již v roce 1427 pařížský arcibiskup exkomunikoval Romy z církve a postoje společnosti vůči Romům se začaly zhoršovat. Důvodem pro vyloučení z církve byl argument, že jejich chování prý neodpovídá tomu, jaké se očekává od poutníků činících pokání za hříchy svých předků. Ze strany církve byli viněni z čarodějnictví a bezvěrectví, ze strany světské moci ze špionáže, sabotáže, loupežnictví a nekalé konkurence pro řemeslné cechy. K negativnímu vztahu obyvatelstva k Romům přispěl i „parazitický“ způsob života některých Romů. S žáky vedeme diskusi, zda byly důvody církve oprávněné, proč se museli Romové uchylovat k žebrotě a krádežím, jak se změnil jejich život a zda měli jinou možnost. Následuje práce žáků na úkolu srovnání života po udělení glejtu a po jeho odebrání. Žáci si ve skupinách prohlédnou obrázek výstrahy pro Romy z 16. století. Český překlad nápisu zní: „Toto je trest pro vluzující se Cikány!“ Žáci na základě obrázku diskutují ve skupinách, jaká měli Romové práva a postavení ve společnosti.

3. hodina – Holocaust Dílčí cíle:  Žák vhodně argumentuje a dodržuje pravidla skupinové diskuse.  Žák přijímá odpovědnost za své chování.

Nyní se dostáváme do období 2. světové války. S žáky zopakujeme, co to byl nacismus, projevy nacismu vůči některým národům, kdo byl nacismem pronásledován a proč. Jako další je zařazena aktivita s názvem „Hrdina? Zbabělec?“ (převzato a upraveno

z http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/2839/romsky-holocaust.html/)

Nejprve

rozdělíme třídu na dvě poloviny, posloužit k tomu může dlouhý provázek či stuha, popřípadě lepicí páska. Každá polovina představuje jednu z variant odpovědi (jednání) 71

ANO – NE, tím pádem i názory a postoje. Postupně čteme několik skutečných situací pojících se s romským holocaustem. Po každé situaci přejdou žáci do té části třídy, která vyjadřuje jejich odpověď. Vždy si musí každý žák zvolit jednu z možností. Po každém přečtení situace a projevení názoru všech žáků následuje vždy krátká diskuse, vedená buď učitelem, anebo si mohou žáci klást otázky sami navzájem. Otázky do diskuse mohou znít například takto: Proč ses rozhodl/a pro tuto možnost? Bylo pro tebe těžké se rozhodnout nebo jsi měl hned jasno? Když jsi slyšel/a jiné argumenty, změnil/a bys svou odpověď? Co jsi bral/a při rozhodování v potaz a co nejvíce ovlivnilo tvé rozhodnutí?

Modelové situace a odpovědi: 1. Jsi Rom. Tvoje rodina dostala povolávací rozkaz k transportu, ty však ne.  Zůstaneš na svobodě - to bude nejlepší pro tebe i pro tvou rodinu.  Dobrovolně nastoupíš do transportu, chceš být s rodinou. 2. Jsi starosta obce, kde žijí i Romové. Jedna rodina je právě povolána do transportu. Teoreticky máš jako starosta právo Romy „vyreklamovat“ - žádat o jejich vyřazení z transportu. Pravděpodobně to ale nepomůže a dáš tím možná záminku nacistům, aby dělali problémy celé vesnici.  Požádáš o vyjmutí Romů z transportu.  Nebudeš se angažovat. 3. Jsi spořádaný občan, žiješ na vesnici na jižní Moravě. V noci k tobě přijde tajně Rom, který utekl z „cikánského tábora“ v Hodoníně u Kunštátu. Před válkou jste se znali, víš, že je to slušný člověk.  Ukryješ ho, i když tím riskuješ velké problémy (koncentrační tábor pro celou rodinu, možná i popravu).  Pošleš ho rychle pryč, aby svou přítomností neohrozil tvou rodinu. 4. Jsi vězeň v „cikánském táboře“. Je večer, dostal jsi svou denní dávku jídla (1/4 plesnivého, nebo tvrdého chleba). Máš hrozný hlad. Víš, že tvoje kamarádka je těžce nemocná a musí mít vydatnou stravu. Na druhou stranu i ty potřebuješ jídlo na přežití. Když nebudeš jíst, zeslábneš a nezvládneš nelidskou dřinu přes den.  Dáš jí svůj chleba.  Necháš si ho pro sebe, abys přežil. 5. Jsi obyvatel jedné slovácké vesnice. Ve vesnici žije také několik romských rodin. Jedna z nich je opravdu moc milá, často se vídáte na hodech, na svatbách i jinak. 72

Rodina dostane povolávací rozkaz do transportu. Starosta ti navrhne, že po odjezdu této rodiny můžeš dostat jejich domek.  Nabídku přijmeš.  Nabídku odmítneš. 6. Jsi vězeň v „cikánském táboře“. Při odchodu z nucené práce zpět do tábora tvůj kamarád uteče. Strážní ho chtějí chytit, proto tě vyslýchají a chtějí vědět, kam by šel. Hrozí ti strašným bitím, pokud jim to neřekneš.  Řekneš jim, co chtějí vědět.  Budeš dál mlčet.

Po této aktivitě vede učitel s žáky rozhovor o „cikánských táborech“ na území Čech a Moravy. Sloužit k tomu může text z teoretické části této práce. V závěru hodiny si každý žák zpracuje metodou „Pětilístku“ klíčové téma „Cikánský tábor“. Žáci si pak v rámci skupiny porovnají své vypracování. Postupují takto:  Na prvním řádku je sousloví Cikánský tábor  Charakterizujte dvěma přídavnými jmény ústřední pojem a napište tato slova do druhého řádku.  Uveďte tři slovesa, vystihující činnosti vyjadřující život a podmínky v cikánském táboře.  Na čtvrtý řádek napište výraz o čtyřech slovech, vyjadřující pocit.  Na poslední řádek napište shrnutí, synonymum v podobě jednoho podstatného jména.

4. hodina – Holocaust (pokračování) Dílčí cíle:  Žák popíše perzekuci Romů během druhé světové války.

Práce s autentickým příběhem Jaroslava Heráka a jeho rodiny (převzato a upraveno z http://www.holocaust.cz/cz/education/units/herak) Nejprve uvedeme žáky do následující aktivity: „Nyní budete pracovat s příběhem, který se skutečně udál v průběhu druhé světové války. Příběh se týká Roma Jaroslava Heráka a jeho rodiny. Každá skupinka však bude pracovat s jeho jinou částí a teprve až všechny poskládáte dohromady, zjistíte celou pravdu. Než začnete pracovat, podívejte se všichni na mapku, kterou máte v pracovních listech a najděte městečko 73

Luhačovice. Zde náš příběh začíná.“ Žáci vyhledají a zaznačí do mapy město Luhačovice. Doplní si odpovědi na otázky k Luhačovicím. Každá skupina pracuje samostatně. Skupina č. 1 má k dispozici fotografii romského osídlení z dob konce 19. století, kdy Romové přestávali kočovat a začali se usazovat v Luhačovicích. Žáci se zamyslí nad způsobem bydlení i života romských rodin a své názory napíší do pracovního listu. Jako další mají žáci fotografii rodiny Emila Heráka z roku 1940 a odhadní posudek na jejich dům. Na základě těchto dvou materiálů popíší život této romské rodiny, jejich dům, styl oblékání atd. Poté porovnají situaci z 19. století s tou z roku 1940 a vše zapíší. Skupina č. 2 pracuje s kopií vysvědčení a legitimace Jaroslava Heráka. Podle vysvědčení se žáci pokusí charakterizovat osobu Jaroslava Heráka. Jaké předměty mu ve škole šly a jaké ne, mohou napsat, čeho si na vysvědčení všimli zajímavého, co je překvapilo. Z legitimace mohou žáci vyčíst popis Jaroslava Heráka a popíší chování tehdejších českých úřadů (rasismus). Opět vše zaznamenají do pracovních listů. Skupina č. 3 má v pracovním listu Vyhlášku omezující pohyb Romů v Luhačovicích a Protestní dopis proti usazení Romů. Žáci napíší, o co se v dokumentech jedná, a hledají důvody, proč byly tyto dokumenty sepsány. Pojmenují jev, který se v dokumentech vyskytuje (stereotypizace, nálepkování). Žáci mohou diskutovat nad tím, zda se s podobným chováním můžeme v dějinách setkat i někde jinde (např. Norimberské zákony) a zda se s ním můžeme setkat ještě i dnes. Skupina č. 4 se zabývá obdobím okupace českých zemí. Pracují s hromadným soupisem Romů, diskutují nad tím, k čemu sloužil, co z něj lze vyčíst. Zamýšlí se nad tím, která skupina lidí byla dále takto zapisována na hromadné seznamy (Židé) a uvažují nad podobným osudem těchto dvou skupin lidí. Dalším je dokument o dražbě majetku Romů. Žáci napíší, kdy byl vydán, a co je na něm zaujalo (dvojjazyčnost – němčina). Po studiu obou dokumentů mohou žáci doplnit, co se s Romy dělo dál. Když skupiny dokončí zadané úkoly, prezentují své vypracování ostatním skupinám v pořadí od skupiny 1 po skupinu 4. Během prezentace je prostor pro dotazy, diskusi, doplňování myšlenek ostatních žáků. Poté žákům přečteme, co se s rodinou Herákových stalo po jejich deportaci:

74

Osud rodiny Herákových Koncem 19. století se v Luhačovicích trvale usídlila početná skupina romského obyvatelstva. Přestože si svá obydlí museli budovat vždy mimo obecní zástavbu, dařilo se postupně odbourávat některé bariéry vzájemného soužití. Pozitivní tendence, které snad mohly v budoucnu vyústit v přirozenější soužití mezi Romy a ostatními obyvateli Luhačovic, násilně ukončila okupace republiky v roce 1939. Romové měli stejně jako Židé brzy poznat, že v nových poměrech pro ně není místo a čeká je jediné - deportace do koncentračních táborů a smrt. Podívejme se na život Romů v Luhačovicích očima jednoho z nich. Jaroslav Herák se narodil 11. dubna 1915 rodičům Václavovi a Magdaleně v místě jen obecně označeném "v poli". Teprve později si Václav Herák postavil skromný dům. O osudu Romů v protektorátu bylo definitivně rozhodnuto 16. prosince 1942, kdy Himmler vydal rozkaz k jejich deportaci do cikánského tábora v Osvětimi II - Březince. Jaroslav Herák se svojí manželkou Jaroslavou a syny Františkem a Aloisem, jemuž byly necelé tři roky, byl stejně jako všichni ostatní luhačovičtí Romové 15. března 1943 nahnán do místní Sokolovny, kde museli odevzdat veškeré osobní doklady a všechny "nadbytečné" svršky. Bez slova vysvětlení je druhý den ráno naložili na povozy a přepravili do Fuchsova dvora v Uherském Brodě. Celkem 68 Romů z Luhačovic bylo pak ve dvou transportech vypraveno do Osvětimi. Za branami tábora v sekci označené B II e se nám ztrácejí životní osudy manželky a dětí Jaroslava Heráka. Někteří Romové se nechtěli smířit s trpným čekáním na smrt a pokusili se o útěk. Jedním z těch, kdo se pokusili o nemožné, byl i Jaroslav Herák. Dne 27. listopadu 1943 podnikl zoufalý pokus o útěk z tábora, při němž byl chycen a uvězněn v pověstném bunkru. Odtud byl zanedlouho převeden do trestního oddílu v Březince, který se vyznačoval zpřísněným dozorem a zařazováním na zvlášť obtížné práce při radikálně snížených přídělech jídla. Nezdolná touha po svobodě přiměla Jaroslava Heráka, aby se znovu pokusil o útěk. Dne 1. února 1944 se pokusil s několika dalšími vězni proplížit ven z tábora kanalizací. Ani podruhé se však Jaroslavu Herákovi nepodařilo uniknout osudu - podle oficiální zprávy byl při pokusu o útěk zastřelen. Tak skončil jeden lidský život, tragicky poznamenaný příslušností k romskému etniku.

75

5. hodina – výstup Dílčí cíle:  Žák zaujme vlastní stanovisko k holocaustu.

Na začátku poslední hodiny si každý žák vezme opět kousek papíru a napíše si na něj opět pět hodnot důležitých pro soužití lidí ve společnosti v pořadí opět od 1 (nejdůležitější) po 5. Na své předchozí odpovědi se nedívá a papírek si opět schová. V poslední hodině je úkolem žáků vypracovat výstup z celého bloku. Stále pracují ve skupinkách a forma zpracování záleží na nich. Mohou využít výtvarné pomůcky a vytvořit obraz, plakát, napsat příběh a podobně. Využít mohou i pracovní listy. Jako námět jim slouží to, co se v průběhu výuky dozvěděli, co je zaujalo, co si zapamatovali a tak dále. Součástí tohoto výstupu je však prezentace výtvoru ostatním skupinám žáků. Poté následuje závěrečná reflexe s žáky v kruhu, kdy sdělí, jejich zážitky a pocity z výuky, co je bavilo, co naopak ne, co jim činilo potíže, jak celou problematiku vnímali před výukou a jak po ní, zda se změnili jejich postoje. Žáci si vytáhnou oba papírky a podívají se, zda se jejich hodnoty před a po výuce nějak liší, jestli mají buď některé jiné hodnoty, nebo se třeba změnilo jen jejich pořadí a zamyslí se proč tomu tak je.

76

Závěr Jedním ze znaků každého národa jsou společné dějiny, zahrnující období radostná i ty bolestná. Nenajdeme lid, jehož historie by byla zaplněna pouze světlými okamžiky. Spory a války doposud neušetřily snad žádnou část naší Země. Dvě největší a nejkatastrofálnější z nich se odehrály před sto, respektive pětasedmdesáti, lety. Ani hrůzy první světové války však nestačily k tomu, aby bylo zabráněno dalším a mnohdy horším událostem, které s sebou přinesla druhá světová válka. Válka zasáhla obyvatele na všech kontinentech a o život přišlo přes 62 milionů lidí. Počet obětí holocaustu nelze dnes bezpečně určit, nicméně se udávají čísla v rozmezí mezi 11 a 17 miliony lidí, z nichž největší část, skoro 6 milionů tvořili Židé. Mezi národy, které byly postiženy zločiny proti lidskosti během holocaustu, náleží i Romové. Životy mnoha z nich byly ukončeny v táborech stojících na okupovaném území Protektorátu Čechy a Morava a Polska. Pro nás se zde střetávají dvě důležité entity, český a romský národ, které napsali jednu z kapitol svých dějin. Ještě relativně nedávno se u nás o sběrných táborech pro Romy z dob druhé světové války příliš nemluvilo. Ale absence povědomí nebo mediálního ohlasu ve společnosti, neznamená neexistenci událostí, které se v minulosti odehrály. Je celkem pochopitelné, že se lidé chtějí distancovat od činů, které vedly ke smrti nevinných lidí, ale takovéto chování, by nemělo být vlastností občanů demokratické společnosti, kterou se Česká republika před pětadvaceti lety stala. Česko-romské vztahy jsou neustále podrobovány nelehkým zkouškám z obou stran. Jako Češi máme specifickou povahu a národní smýšlení, na jejichž formování se spolupodílely jak historické události, tak i situace posledních několika let. Ne zrovna ideální politická a s tím související sociální situace, doprovázené hospodářskými krizemi, vedou k hledání a usvědčování viníků ze současných problémů v národnostních menšinách. Dovolím si říci, že v České republice není národnostní menšina, vůči které by panovalo tolik negativních názorů a postojů majoritní společnosti, jako právě vůči Romům. Příčiny tohoto můžeme hledat v odlišném způsobu života a rozdílných hodnotových systémech obou kultur, nepříjemných osobních zkušenostech, ve zkreslených obrazech reality překládaných médii. V případě událostí holocaustu tu stojí mezi těmito dvěma národy velmi citlivé téma. Na jedné straně je to otázka přijetí faktu a zodpovědnosti, že jsme se jako český národ dopustili na Romech křivd a na straně druhé je to možná odpuštění romského 77

národa za tyto činy. Samozřejmě celá situace není takto jednoduchá, a to převážně díky zmíněným napjatým vztahům. Bohužel místo toho, aby se přistoupilo na společné vyřešení alespoň tohoto problému, a nyní narážím opět na situaci okolo pietního místa v Letech u Písku, stále se hledají důvody, proč to nejde. Podle mého názoru, se mnoho lidí brání tomu přiznat účast a vinu Čechů na porajmos už jen z principu, že dnes proti Romům zachovává odmítavé postoje a má na ně negativní názory. V podstatě omluvit se někomu, ke komu je chována zášť, to je pro člověka zřejmě nemyslitelná věc, možná v jeho pohledu i jakési zrazení sám sebe, rozpor v jeho postoji, který jen těžko psychicky překonává. Nemám v oblibě zobecňování a házení všech do „jednoho pytle“, proto zdůrazňuji, že je mnoho lidí, Čechů, Romů i dalších, kteří se usilovně a stále snaží jak o vypořádání se s minulostí, tak o zlepšení přítomnosti a stejně tak i o lepší vyhlídky soužití do budoucnosti. Jistě, život v období druhé světové války nebyl ani zdaleka tak jednoduchý, jako v dnešní době a ten, kdo tuto dobu nezažil, může jen stěží pochopit, jaké pocity lidé prožívali. Je proto obtížné hodnotit tehdejší chování českých občanů, ale v tomto případě to není až tak podstatné. Minulost dnes již nezměníme, můžeme ale změnit náš současný pohled na minulost, hledat v ní odpovědi a budovat své hodnoty. A tím, že nebudeme mluvit o společných historických epochách, byť byly jakékoli, dosáhneme pravého opaku a ne nadarmo se říká, že se historie opakuje. Ano, může se opakovat, ale ne pokud se z ní poučíme. Měli bychom se snažit být lepšími, než ti před námi a stejně tak bychom měli usilovat i o to, aby další generace byly lepší, než jsme my. Z těchto důvodů vidím jako jednu z nadějí pro změnu dnešního a budoucího stavu ve školní výuce. To se však netýká jen romské menšiny. Součástí multikulturního světa takového, jak jej dnes známe a jak se neustále vyvíjí, je i naše země a pokud zde mají vedle sebe žít lidé různých národností, je nezbytné posilovat toleranci a solidaritu ve společnosti. Nic z toho však nemůžeme činit izolovaně, bez toho aniž bychom nepoznávaly odlišné kultury, jejich zvyky, dějiny a specifika, které nás jednak oddělují, ale také která máme společná. Význam výuky spatřuji zejména v tom, že názory a postoje dospělých osob změníme jen velmi obtížně, ale u žáků máme velkou šanci na úspěch. Ano, učitel má o to těžší práci, jelikož se děti mohou setkávat s diagonálně odlišnými myšlenkami doma, na ulici, v médiích než ve škole. Na druhou stranu ale má dnes učitel více prostředků, jak vytyčených cílů dosahovat, ať už je to podpora ve školské politice a legislativě, rozšiřující se vzdělávací programy, nově vznikající vzdělávací předměty, vybavení škol i učeben a tak dále. 78

Multikulturní výchova dnes, podle mého, má své opodstatněné místo v českém vzdělávání. A stejně tak si myslím, že do multikulturní výchovy patří téma holocaustu. O významu této problematiky svědčí i mnoho projektů, které slouží ke vzdělávání žáků, například projekt „Zmizelí sousedé“ či „Hanin kufřík“. Já sám jsem se pokusil touto prací přispět k rozšíření možností, jak pro učitele, tak i pro žáky, osvojit si nové znalosti a povědomí o romském holocaustu. Samozřejmostí je dostupnost těchto informací nejen ve školství, ale i pro kohokoli s široké veřejnosti, kdo má o tuto problematiku zájem. „Není hanbou nic nevědět, ale je hanbou, nechtít se ničemu učit.“ (neznámý autor)

79

Resumé Diplomová práce „Romský holocaust“ je zaměřena na historii Romů, zejména tedy na období druhé světové války a s tím spojeného holocaustu. Cílem diplomové práce byl, pomocí studia literatury, popis tématu holocaustu Romů, včetně historických souvislostí a přesahem do dnešních dnů. Na základě teoretických východisek byly vypracovány přípravy na výuku této problematiky v rámci předmětu občanská výchova na druhém stupni základních škol. Jako jeden z možných nástrojů k realizaci výuky tohoto tématu a jemu podobných, se jeví multikulturní výchova, jejíž principy odpovídají cestám k naplnění výchovně vzdělávacích cílů. Výuka romského holocaustu může být vhodnou cestou k lepšímu pochopení Romů i ke zlepšení vzájemných vztahů Čechů a Romů.

Summary Diploma thesis „Romani Holocaust“ is focused on history of Roma, especially on period of the World War II and the Holocaust connected with it. The aim of the thesis was, through the study of literature, a description of the Holocaust of Roma, including historical context and overlap to the present. On theoretical bases were elaborated preparations of teaching this issue in civics in upper primary school. As one of the possible tools to realize this issue and others like it, seems multicultural education, whose principles are paths to fulfillment of educational goals. Teaching of Romani Holocaust can be suitable way to better understand Roma and to improve mutual relations between Czechs and Roma.

80

Bibliografický seznam Literatura: BAUMAN, Z. Modernita a holocaust. 1 vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. 332 s. ISBN 80-86429-23-7

BUBENÍČKOVÁ, R., KUBÁTOVÁ, L. MALÁ, I. Tábory utrpení a smrti. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969. 489 s. ISBN 25-041-69

DANIEL, B. Dějiny Romů: Vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a na Slovensku. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1994. 199 s. ISBN 80-7067-395-8

HOLÝ, D., NEČAS, C. Žalující píseň: O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1993. 151 s.

HORVÁTHOVÁ, J. Kapitoly z dějin Romů. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 84 s. ISBN 80-7106-615-X

JASPERS, K. Otázka viny. 1. vyd. Praha: Academia, 2006. 144 s. ISBN 80-200-1455-1

JAŠEK, I. Rasismus v České republice: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2012. 74 l., 3 l. příl. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Milan Valach, Ph.D.

KALEJA, M., KNEJP, J. Mluvme o Romech: Aven vakeras pal o Roma. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2009. 199 s. ISBN 978-80-7368-708-3

KALOVÁ, J., ZÁVODSKÁ M. Druhá směna: jak využívat dějiny Romů ve výuce na 2. stupni ZŠ. 1. vyd. Praha: Romea, 2012. 141 s. ISBN 978-80-904106-1-9

KENRICK, D., PUXON, G. Cikáni pod hákovým křížem. 1. české vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. 179 s. ISBN 80-244-0048-0

81

KLADIVOVÁ, V. Konečná stanice: Auschwitz-Birkenau. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1994. 125 s. ISBN 80-7067-393-1

NEČAS, C. Andr´oda taboris: tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1995. 163 s. ISBN 80-210-1092-4

NEČAS, C. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 220 s. ISBN 80-210-0945-4

NEČAS, C. Nad osudem českých a slovenských cikánů v letech 1939 – 1945. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1981. 180 s. ISBN 55-965-81

NEČAS, C. Nemůžeme zapomenout: Našti esteras: nucená táborová koncentrace ve vyprávění romských pamětníků. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1994, 244 s. ISBN 80-7067-354-0

NEČAS, C. Romové v České republice včera a dnes. 2. dopl. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1993. 99 s. ISBN 80-7067-310-9

PROCTOR, R. Rasová hygiena: lékařství v době nacismu. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. 425 s. ISBN 978-80-200-1763-5

PRŮCHA, J. Multikulturní výchova: příručka (nejen) pro učitele. 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha: Triton, 2011. 167 s. ISBN 978-80-7387-502-2

ŘÍČAN, P. S Romy žít budeme – jde o to jak. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 144 s. ISBN 80-7178-250-5

ŠIŠKOVÁ, T. (ed.) Menšiny a migranti v České republice: my a oni v multikulturní společnosti 21. století. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 200 s. ISBN 80-7178-648-9

ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu: multikulturní výchova v praxi. 2. aktualizované vyd. Praha: Portál, 2008. 273 s. ISBN 978-80-7367-182-2

82

Historikové a kauza Lety. 1. vyd. Praha: Academia, 1990. 57 s. ISBN 80-200-0748-2

Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: bílá kniha. Praha: Tauris, 2001. 98 s. ISBN 80-211-0372-8

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VÚP, 2013. 142 s.

Ostatní zdroje: Všeobecná encyklopedie Universum 5 [CD-ROM]

Mladá fronta DNES

Lidové noviny

Muzeum romské kultury v Brně

Internetové zdroje: Lidovky.cz

Blisty.cz

britannica.com

respekt.cz

83

Seznam příloh Příloha č. 1 – Příprava na vyučovací hodinu: kompletní příběhy Příloha č. 2 – Příprava na vyučovací blok: pracovní list – skupina 1 Příloha č. 3 – Příprava na vyučovací blok: pracovní list – skupina 2 Příloha č. 4 – Příprava na vyučovací blok: pracovní list – skupina 3 Příloha č. 5 – Příprava na vyučovací blok: pracovní list – skupina 4 Příloha č. 6 – Příprava na vyučovací blok: klíč k vybraným cvičením

84

Přílohy Příloha č. 1 – Příprava na vyučovací hodinu: kompletní příběhy Příběh č. 1 Tomáš Šubrt, narozen 2. 5. 1901, romský muž V Hodoníně byl tyfus. Věděli jsme, že jedeme do Osvětimi, kde nás čeká smrt. V Brně nám řekli, že tam jedem bydlet, že budeme mít všechno, aby jsme si prádlo a jídlo vzali jenom na dva dni, že tam dostaneme všechno, že tam budeme mít svůj domov. Jeli jsme asi dvanáct hodin, přímý vlak až tam, stavěl v Přerově a v Bohumíně. Jelo se v nákladních uzavřených vagónech, tzv. zetkách, v nichž bylo v každém asi padesát osob. Na hranice nás doprovázela česká policie, od hranic němečtí esesáci, chovali se k vězňům špatně. Na cestě jsme nedostali nic, jídlo ani pití. Můj transport si ponechal náhodou věci - to byl druhý transport. Jídlo aspoň na dva dni a vodu, kterou jsme si vzali z Brna do nádobí. S sebou jsme si mohli vzít prádlo, šatstvo, obuv. Tyto věci jsme si pak vyměňovali s Poláky za jídlo. Do Osvětimi jsem jel s manželkou Filomenou, synem Jaroslavem a dcerou Květoslavou. A s mojí matkou, tchánem a tchyní, třema bratry a jejich dvanácti dětmi, jednou sestrou a švagrem, jejich pěti dětmi a dalšími dvanácti dětmi. Jel jsem také s další sestrou z Kyjova, s rodinou Holomkových s pěti dětmi a dvěma vnuky. V jednom společném transportu. Odstavili nás na vedlejší koleji, nebylo to nádraží, byl to 3 - 4 metry vysoký násep a házeli nás z vagónů dolů, aby to bylo co nejříve prázdné. Načež, když nám děti plakaly, opřeli jsme se, takže nám jednoho esesmani zabili. Špatně se k nám chovali. Seřadili nás do pětistupů, jak staré, tak i děti. Kopali do nás. Museli jsme jít tři kilometry pěšky do Birkenau. Kápové, kteří uměli polsky a někteří česky, nám říkali, že se tam budeme mít dobře, že tam hraje hudba. Když jsme přišli k bráně tábora, sice hrála hudba vězeňská, ale jak jsme viděli, tu leží zabitý vězeň s krumpáčem v hlavě, tu zas byl oběšený na klice, onde byl zastřelený, a toto na nás strašně zapůsobilo, takže jsme byli velice překvapeni a vyvedeni z míry tou nesmyslnou bestiální hrůzou. Zavřeli nás do jednoho bloku (9. blok) a než jsme se trochu po táboře orientovali, bylo to v noci, asi kolem deváté hodiny, jeden chlapec, asi devatenáctiletý,

Jaroslav H. ze Svatobořic, vyšel ven z bloku a nemohl se již orientovat, odkud přišel. V zápětí ho asi napadlo, kde by to mohlo být, začal utíkat a v tom esesman po něm střelil a přímo ho usmrtil. Potom přišla hlídka do našeho bloku a ohlásila, že k nám utekl nějaký postřelený vězeň a když prý jej nevydáme, že nás všechny na bloku postřílí. Měli jsme v úmyslu jej nevydávat a připravit mu poslední cestu - poctu mezi námi. Muži, ženy a děti nebyli při přijímacích procedurách odděleni. Jelikož to byl rodinný tábor, byli jsme všichni pohromadě. Ostříhali nám vlasy a pak nás tetovali. Nebránili jsme se tetování, dostali by jsme bití. První jídlo nám dali až ráno, byl to čaj z březového listí (hrbata). Jídlo jsme dostávali dvakrát denně, ráno hrbata a v poledne polévka (řepa). Děti měly jídlo trochu lepší. Voda nebyla dostupná každému, někdo se myl až za týden; za půl roku to bylo lepší. Ze známosti s kápem se občas dělo přepírání prádla a oděvu. Nechali nás v civilu, ale nadělali nám na šatech červené kříže, na čepici, na klobouku, aby nás všude našli, když bychom utekli. To nám zůstalo asi tři čtvrtě roku, než jsme to roztrhali. Pak jsme neměli obuv ani šatstvo a museli jsme chodit bosí a polonazí. Když přijel nějaký transport, kterých chodilo denně několik, byli to Poláci, Češi, Rusové, Francouzi, vysvlékli je, dali jim vězeňské šaty a nám jako Cikánům dali jejich civil, ale zabarvený, označený. Apel jsme stáli dvakrát denně, za mrazu i deště, a to bosí. Museli jsme všichni, i malé děti. Když se některý vězeň ztratil, stálo se třeba až do rána. O útěk se pokusilo několik českých vězňů, mj. jeden můj příbuzný a několik dalších známých. Ponejprv uteklo jich šest, a to od sestry synek, z Hodonína, z Brna a dva bratři Holomkových, podruhé zas dva, na útěku zastřeleni. Uprchlí vězňové byli dovezeni zpět, kde byli mučeni a nakonec pro postrach ostatním oběšeni a vystaveni v táboře. Členové jejich rodin byli biti a ubiti. Pracovali jsme nuceně v různých komandech uvnitř tábora a mimo (na silnici) od půl sedmé do půl čtvrté. Z naší rodiny pracovali všichni. Při práci byli ubiti Vojtěch Š. a Marie Š, zemřelo také šest jejich dětí. Děti byly ze začátku po celý den s dospělými, pak v tzv. školkách. Děti v táboře plakaly. Hudební nástroj měli někteří němečtí Cikáni a Poláci. Karty se nehrály. Kouřit se smělo (brind tabák). Často jsme mluvili o tom, co s námi bude, kdy nás esesáci

vezmou do plynu, kdy na nás přijde řada, a proto jsme nemysleli na nic lepšího, jenom na smrt. Podotýkám, že přišel transport Poláků, byl tzv. Blocksperre, uzavřené bloky, a to nikdo nevěděl, z kterého bloku budou brát do plynu. Byl jsem svědkem, že osmý a šestý blok, přišly auta a SS otevřeli bloky a všichni vězňové se museli do aut dostat a řekli jim, že jich vezmou domů. Kdežto my jsme věděli od blokových Židů, kteří věděli česky, že jdou do plynu, aby jsme se bouřili; ráno jsme se dozvěděli, že byli spáleni. Podotýkám, že když jsem pracoval na silnici, po půl roce byly k nám poslány dva transporty. Nevím, jestli to byli Moravané nebo Češi. Řekli nám, že jdou pracovat, že budou pracovat a nyní jdou do koupelny a že budou krásně bydlet. Kdežto já jsem jim ukázal ty komíny, že půjdou do plynu a tajně jsem jim řekl, že to slibovali aj nám. Začali všechno házet pryč. My jsme si to posbírali, ale jak jsme přišli do tábora, tak nám to kápové sebrali. Můj nejstrašnější zážitek je ten, že na něj nezapomenu nikdy. Byl jsem svědkem, jak přijel transport a hned je vezli do plynu, matky s dětmi. Slyšel jsem, jak matka říkala na roštu: "Pane Bože, jestli můžeš se dívat na naše utrpení, mučení…“ esesáci brali od matek děti a chtěli je házet do ohně. Matky je tiskly k sobě a společně šly z roštu do ohně. Z cikánského tábora jsem byl vybrán esesmanem koncem srpna do transportu. Odešel jsem do Buchenwaldu, Dory, Ellrichu, Harzungen a Nordhausen, kde jsem byl v půli dubna 1945 osvobozen americkou armádou. Do Brna jsem se vrátil přes Prahu 19. července 1945 hromadným transportem vězňů Necikánů, organizovaným repatriační komisí. Z rodiny nepřežil Osvětim nikdo. Zdroj: Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 214-216.

Příběh č. 2 Anastázie Bystřická (rozená Adamová), narozena 27. 4. 1924, romská žena Tata se menoval František a mama Františka. Byli sme 2 kluci, to byly dvojky, a 4 děvčata. Nejstarší sestra Božena žila s Aloisem D., měli dvě děti, ale nebyli zezdaní. Tata chodil do práce a my ženské sme byly spíš doma. To víte, jak to tenkrát bylo, prácu dostal málokdo. Žilo se, jak se dalo. Pod Špičkama sme měli 2 komediantské voze, ale nejezdili sme, byli sme na místě. Přišli pro nás četníci z Černotína, to je u Špiček, tam byla četnická stanica. "Sbalte se, vemte si, co máte na sebe, a pojďte s nama! Hned se vrátíte", řekli a odvedli nás. V Černotíně začali všeckých fotit a všecko psat. Už nás ale ani na krok nepustili a dávali na nás pozor. Z tama nás potom lifrovali do kriminálu v Hranicích, tam dávali všeckých, neenom nás. Až nás všeckých okoličně pozbírali, tak nás z tama dali do Olomúca. Byl to tam taký veliký..., já si už nespomenu, co to bylo. Třeba jak na súdě, dyž máte kanceláře a místnosti veliké. Tam sme byli, nevím jak dlúho. A tam zas pozbírali eště víc lidí, z dalšího zas toho, až nás bylo moc. Teprv potom nás dali do Hodonína. Vezli nás osobním vlakem na nádraží a z tama sme šli do lágru pěšky, už jich tam bylo nejakých pár, ale moc ne, jak my sme došli. Napřed nás začli střihat, jak sme stáli na tým dvoře. Všecko, neenom vlasy. Potom sme museli všecko vysléct a dali nám jakýsi svoje šaty, černé mundůry. A tak nás potom poslali na baráky a tam sme byli. Dělali jsme přes les takovú cestu. Tam sme museli kopat s krompáčama a jezdit s vozíkama. Víte, jak třeba ve skále, kde se na ty vozíky nakládá kmeň, tak my sme tam nakládali hlinu, marast a to všecko. Planýrovali sme to. Chlapi, ženské, děcka, všecko dohromady. Já jsem tam byla dosekaná jak pes. Za co? Dyž ste jel s tema vozíkama a nebyly tam žádný brzdy, tak ste si musel zabrzdit kola enom takovým dřevem. A k temu vozíku mně dali jedneho starého dědka a moja sestra tam byla, Růžena, ta nejmladší. No a mně fčíl se to dřevo zlomilo a ten starý to pustil, on to nemohl udržet. My sme byly s Růženú až zadní a já sem křičela: "Pozor, běžte, utíkejte pryč!" Žádným se nic nestalo, enom ten vozík se vyvrátil. Dali sme ho zas na koleje. Jak sme vozík tlačili, měla sem strach o tú nejmladší sestru. Povídám si: "Rači já to snesu, jak ona". Dojely sme nahoru,

já sem to všecko svedla na sebe a řekla sem: "Proč ste me tady dali takového starého chlapa?" Byl tam takový starý vysoký pařez a položili mě na něj. Tady to bylo na pařezu (ukazuje přitom na břicho) a jeden mně sedl na hlavu, jeden na nohy. Jeden stál s pendrekem z tej strany a druhý z tej strany a ten, co to počítal, ten četník, dvě rany počítal za jednu. Tak mně dávali ty rany z tej strany aj z tej strany. Zadek sem měla úplně roztentovaný. Dyž mě mama viděla, enom ruky zalamovala. No a ráno sme zas stáli na ten apel. Musela sem tam taky. Drželi mě tam, abych mohla stát. Ale potom se šla na moródku a tam a tam jsem se hlásila, že su tak dobitá, že nedojdu do práce. Oni se mně ptali proč, tak sem jim to řekla. Maródovala sem potom ale tři dni. Po roce nám dali na cestu kúsek chleba a jakúsi marmeládu, ale my sme na to všecko kašlali. Věděli sme, kde půjdeme a žit že stejně nebudeme. Odvezli nás na autech na nádraží, naložili nás do nákladního vlaku a vezli jak ten dobytek. Vlak zastavil v Osvěnčíně a už tam čekali SS. Oni nás hlídali, flinty nabité tak na nás drželi a my sme šli pěšky až do lágru. Byli sme jak šílení. Ona třeba byla tenkrát tak malé děcko (ukazuje na přítomnou neteř Adélu). Šli sme hodinu lebo dvě. V lágru nás dali na takový blok, stáli sme jeden za druhým a už nám to tady pichali. Nevím, jaké to mám číslo. Co já znám na to, prosím vás? My sme už věděli, že dávajú do teho plynu a že každý dostane mydlo a ručnik. Oni nám to dávali a my sme hrůzú už byli tentovaní. To víte, enom u tej mamy sme byli skrčení. Mama brečela a my všecí sme taky brečeli. Dyž nás vykúpali, dali nám páskové hadry takové a potom nás odvedli na blok. Blokaři byli eště horší, jak esemani. Dělali to tí mezi nama. Many na nás nebyl tak zlý, ale na druhý jo. My sme se s ním trochu seznámili a s tú jeho manželkú. Nám tak neubližoval, ale ti druzí zas na nás šli. Blokař tam nebyl ani jeden dobrý. Z tama sme šly do Ravensbrűcku. Já jsem šla ten nejposlednější transport, až v létě. Z Ravensbrűcku nás dali eště, nespomenu si, jak se to menovalo. Takový malinký lágříček to byl, mezi lesem a u cesty, a byly v něm Židovky. Letadla enom tam přes nás jezdili a Němci povidali, že abychom byly ticho a ani světla nesměly byt a tak. Nevím, jak dlúho sme tam byly, co se s nama báli vyjít ven. Potom s nama z teho lágru trampovali enom pěšky, pěšky, pěšky a nocama ani nás nenechali jest. Enom dyž sme si sedly, tož sme si v hlině něco vyhrabaly. Alebo koně tam byli zastřelení a tož některé šly a ty masa syrový si tak tentovaly, ani nože

neměly. Ani vodu nám nenechali pit. Dyž sme se pohly, už nás chceli zastřelit, a to víte, člověk měl strach. Došly sme daleko, až do nějakého dvora. Aj oni už byli unavení, dyž s nama trampovali, ti Němci, ti SS. Řekli nám:"Tady se vypočnem". No tak dyž vypočnem, tak vypočnem. Byly sme 4, 5 holek nás bylo. A tak sme se navedly: "Aj tak zdechneme, tak už s něma nepůjdeme, ať nás třeba aj zastřelijá na místě." Na dvoře byly šibovací dveře a tam taková veliká toto. Povidám: "Víte co, holky, dostaneme se mezi ty barany a zostaneme tam. Ať na nás třeba aj ščijá lebo co všecko možné. Hlavně, abychom se zachránily!" A my sme to tak fakticky aj udělaly. Němci už nedávali pozor, věděli, že za nama idú Rusi. Dyž sme ráno vyšly, ani jednu z teho transportu sme tam neviděly. Enom co my sme se tak navedly, ty holky, že se tak schováme. Byly tam prázdné baráky, co ty lidi utíkali. Šly sme tam a první, co sme dělaly, že sme hledaly jídlo. Šly sme potom do malého lesíčka a tak sme si navařily. Ale co sme snědly, to z nás vyšlo ven. Spaly sme v šopě a enom so povidali: "Ježíšmarja, dyby to tak bylo pravda, že bysme Němcom už nedošly pod ruky." Ráno svítilo slunko a bylo teplučko. Vylezeme ze šopy ven a vidíme jakéhosi vojáka, šinul si to k nám přes pole. A ta jedna holka, Poldina se menovala, uměla německy, polsky a tak. Hneď s ním promluvila a byl to Rus. Povidal: "Buďte rády, že ste tady, ne aby vám napadlo púšťat se někde zpátky dom. Sú tady samí lese a v nich Němci, oni by vás zastřelili." Chodil s nama potom ke každému baráku, tí lidi se zatím vrátili, že každý jeden deň nám musijá vařit. Potom sme pomaličky trampovali dom. Kde přišla noc, tak sme šly u starosty, aby nám dal nocleh. Jídlo nám dávali lidi sami, dyž sme vykládali, co sme zažily. A tak sme došly až tady na Ostravu. Tam sme se rozdělily, každá, kde sme patřily. Já sem šla do Hranic a tam sem našla enom svoju tetu, od mamy sestru. Ta už tam byla první. Potom se dozvěděla Adéla, že tam su, přišla pro mě, a tak už sme byly pohromadě. Zdroj: Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s. 85-88.

Příběh č. 3 Věra L., narozená 1923, židovská žena Naše rodina nebyla velká. Můj otec pracoval jako úředník v karlovarské firmě Bloch a maminka byla v domácnosti. Doma jsme mluvili česky, ale s ostatními dětmi ze sousedství pouze německy. Chodili jsme také do českých škol, ale bratr později nastoupil do německé obchodní akademie. Byl o dva roky starší. Byl už přesvědčeným židem a chodil do Makabi. Byli jsme takoví typičtí čeští židé. Rodiče se na Jom Kipur přísně postili a na Simchas tora jsme chodili do kostela [synagogy]. Jako školáci jsme také navštěvovali hodiny židovského náboženství, které se konaly různě po Karlových Varech. Když v roce 1938 zesílilo v Karlových Varech henleinovské hnutí, začali jsme se s henleinovci rvát, plivali jsme po sobě a dělali všelijaké hlouposti. Spory jsme s nimi měli spíše kvůli tomu, že jsme Češi než kvůli našemu židovskému původu. Občas jsme je však také provokovali a prali se, ale po bitkách jsme raději rychle utíkali. Nakonec nás tatínek poslal pryč - mě do Pardubic k příbuzným a bratra do Prahy. Rodiče za mnou do Pardubic přijeli až v říjnu 1938, po zabrání Sudet. Za nějaký čas nám našli byt v Praze na Letné, kde jsme pak dva roky žili. Bratr, který už nemohl chodit do školy a ani se ničemu učit, se rozhodl pro emigraci do Palestiny, ale rodiče mu to nepovolili. Náš život v Praze byl velice chudý. Pamatuji se, jak maminka stále říkala, že musíme šetřit. Později přišel také zákaz vycházení po osmé hodině, takže jsme nemohli chodit do biografu. 24. dubna 1942 jsme jeli do Terezína. Měla jsem číslo Am 127, tatínek s maminkou měli 125 a 126. V Terezíně jsme mohli zůstat díky bratrovi. Byl mladý a svobodný, takže mohl zachránit svou rodinu před transportem do Osvěčimi. Mnoho ostatních lidí muselo okamžitě pryč. Tři dny byli ve šlojsce a pak šli do Osvěčimi. Bydlela jsem s maminkou v hamburských kasárnách a muži byli v sudetských kasárnách. Tatínek hned po příjezdu onemocněl a pak - přesně rok po našem odjezdu do Terezína - 24. dubna 1943, zemřel. Maminka byla v takové wärmeküche, kam lidé nosili zbytky jídla a ona jim je ohřívala, stejně jako vodu na mytí. V květnu 1944 se maminka dostala do transportu a já se dobrovolně přihlásila k ní. Zůstaly jsme už samy - tatínek byl po smrti a bratr byl pryč. Do vlaku jsem se málem nedostala. Neměla jsem žádné číslo a esesáci, kteří tam stáli, mě dvakrát vrátili. Maminka na mě volala, abych tam zůstala a přijela za ní později, ale nakonec jsem se do vlaku dostala. Za tři dny jsme přijeli do Osvěčimi. Původně jsme měly jet

do Birkenau, ale bylo nám jedno, kam vlastně dojedeme, hlavně když budeme spolu. Bydlení bylo hrozné. Spalo nás na prkně asi deset a z boku na bok jsme se musely obracet na povel. Náš pobyt zde trval asi šest týdnů. Po náletu na Hamburg nás z Osvěčimi pustili a dali nás na čtyři nebo pět dní do fraeunlagru [ženského tábora]. Všichni říkali, že nás posílají do plynu a ne do Hamburku. Když jsme se pak šly sprchovat, velmi jsme se bály a když ze sprch začala téct voda, měly jsme velkou radost a věděly jsme, že opravdu jdeme pryč. Musela jsem projít selekcí. Tam maminka nešla. V Hamburku jsme bydlely v přístavu Freihafen. Bydlely jsme v ohromných, prázdných skladech a pracovaly jsme v továrně Schindler. Rovnaly jsme tu veliké barely na naftu a protože skoro každý den byl nálet, rovnaly jsme je pořád dokola. Do práce jsme jezdívaly lodí a na ní do mě jednou někdo ze zadu šťouchal. Byl to lodník. Chtěl, abych za ním šla dolů, ale to jsem nemohla. Za chvilku mi přinesl noviny a chléb se sádlem, který nám pak dával při každé jízdě. Noviny jsme vždycky rychle zahodily, protože bylo nebezpečné mít je u sebe. Ten lodník mi potom psal psaníčka, ve kterých mi nabízel, jestli nechci někomu poslat vzkaz. Nechala jsem poslat vzkaz Serafínovým s prosbou, aby mi poslali něco k jídlu nebo oblečení. Až později jsem si uvědomila, jak to bylo nebezpečné. Že jim můj vzkaz doručil jsem se dozvěděla až po válce, protože hned druhý den nás poslali na jinou práci a tam jsme jely náklaďákem. Pak nás přestěhovali do čtvrti Tiefstak, kde jsme také pracovaly. V Tiefstaku jsme skládaly cihly z rozbořených domů na loď. Hamburk byl vybombardovaný po největším náletu, o kterém jsme slyšely ještě v Osvěčimi. Rozbité bylo všechno, takže práce jsme měly stále dost. Bylo to velice nepříjemné, protože jsme od těch cihel měly ruce celé odřené až do krve. První jarní den roku 1945 nás odvezli do Bergen-Belsenu. Jely jsme tři dny a tři noci vlakem a říkaly nám, že jezdíme kolem Hamburku. V Bergen-Belsenu to bylo hrozné. Nebyla zde voda, vlastně tam nebylo skoro nic. Skoro jako v Osvěčimi, dávali nám málo jíst a v barácích, které stály okolo silnice už ležely haldy mrtvol. Voda byla jedině ve velkém bazénu. Byla velice špinavá, ale přes to jsme se v ní myly a asi jsem se i napila, protože jsem dostala tyfus. Tam už záleželo jen na tom, kdo vydrží a kdo ne. Fasovaly jsme chléb v celku a pak jsme si z něj krájely tenké krajíčky, abychom toho měly víc. Těsně před osvobozením dostala Máňa Picková, se kterou jsem hodně kamarádila, velice silný průjem. Někdo mi poradil, že na to jsou dobré suché, opečené brambory. Věděla jsem, že za baráky vaří Polky ve velkých plechovkách od marmelády spousty brambor. Šla jsem je tedy požádat o tři brambory, ale nic mi nedaly. Až jedna

babka na druhém konci lágru mi slíbila brambory, když jí přinesu nějaké dříví z lesa. Při sbírání dřeva jsem došla až k tomu místu, kde se vařily brambory a zrovna u nich nikdo nebyl. Rychle jsem vzala tři brambory a běžela jsem domů. Byla jsem tak vzteklá, že mi je nechtěli dát, že jsem vůbec nevnímala jásající lidi, kteří utíkali k Angličanům. Děvčata mi pak řekla, že už je po všem, že už je konec. Takhle jsem prožila konec války. Bohužel naše trápení ještě nekončilo, protože osvoboditelé přivezli velice hutná a tučná jídla, díky nimž zemřelo ještě mnoho lidí. Já jsem je nejedla, protože jsem byla nemocná a neměla jsem chuť. Když jsem slezla v kavalce, oslepla jsem a později jsem sni neslyšela. Musela jsem si znovu lehnou a naštěstí se mi zrak vrátil. Vážila jsem 35 kg. Angličané nás rychle odvšivili (stříkali za límce DDT) a odvezli nás do Bergenu, jak se říkalo místu pod Bergen-Belsenem. Udělalo se mi zase velice špatně. Děvčata zavolala sanitku a odvezli mě do nemocnice. Nic z toho si ovšem nepamatuji, protože od 15. dubna až do 9. května jsem byla v bezvědomí. Pak už to bylo veselejší. Zdroj:

Vzpomínky.

[online].

2011.

[cit.

2014-03-10].



Dostupné

z

Příběh č. 4 Eduard Holomek, narozen 13. 9. 1922, romský muž Tatínek (František Holomek 1885-1943/44) pracoval v Kyjově ve sklárnách jako pomocný dělník, maminka (Františka, roz. Danhelová 1885-1943/44) chodila posluhovat do rodiny židovského řezníka jménem Strach. Oba dostávali za práci určité peníze, které však pro naši osmičlennou rodinu nestačily. Proto jsme chodili většinou bosí. Měl jsem 5 sourozenců: sestru Žanku (křtěná Terezie - 1911-1943/44), sestru Štefku (křtěná Rozálie 1914-1943/44), sestru Annu (1920-1943/44), bratra Václava (1924-1943/44) a bratra Drahoslava (1926-1943/44). V Kyjově jsme měli dřevěnej domek, takovou chaloupku, celkem 3 místnosti: jakýsi předbaráček nebo verandu, kuchyň a jednu místnost. Bydleli jsme na Brandlově ulici č. 92. Rodiče byli negramotní, ale my všichni sourozenci jsme už začali chodit do školy. Já jsem měl ve škole kamarády dobrý. Chodívali k nám a před domem jsme hrávali fotbal. Taky k nám domů chodil ten akademický malíř Josef Prokop a všecky nás maloval, zvláště sestru Annu - byla moc krásná, ještě dneska se o tom mluví. V roce 1936 jsem vychodil školu a začal jsem pracovat ve sklárnách v Kyjově jako pomocný dělník. Když prišel Hitler do Československa, tak začalo být zle. Jednou večer (asi rok 1941) za mnou přišel můj bývalý spolužák z německé rodiny Cyril Dufek - sedávali jsme vedle sebe v lavici - a ten mi řekl, že celá naše rodina půjde do koncentráku. Byl zaměstnaný na pracáku a mně to zařídil tak, že já jsem měl jet na práci do Vídně. Rozhodoval jsem se, protože do té doby jsem ještě nikde nebyl vlakem. Ale poslal se mnou do Hodonína ještě jednoho spolužáka, který mi řekl, do kterého vlaku mám nastoupit, tak jsem jel do Enzesfeldu na jih od Vídně.! Tam jsem potkal svého bratrance Rudolfa Daniela (1905), který sem uprchnul již dříve a pracoval tady. Tak jsem s ním chodil do Metallwerku - továrny na munici. To bylo jenom do té doby, než přišli na to, že jsme Romáci a odvezli nás do lágru, v Maria Lanzendorfu. Ještě před tím, než nás odhalili, jel jsem domů - do' Kyjova, abych vzal s sebou ještě mladšího bratra Václava a zachránil ho tak. Ale rodiče mě prosili, ať rychle odjedu, že mě hledají četníci. V tom Maria Lanzendorfu jsem byl asi 1 rok. K jídlu jsme dostávali ráno chleba s teplou vodou, v poledne kvačkovou polévku, chleba a kousek kunerolu (náhražka za máslo). Vo jídle se teda mluvit nedá. Na cimře nás bylo asi 30-40, samo Češi. Byly

tam dvě pryčny nad sebou po celé délce zdi, takový prkna, ne postele. Ale moc dobrá parta tady byla, dobří kluci. Dyž byl někdo marod, tak do práce šel raději, než aby dostal nářez, ale v práci za něho chlapi dělali. Nepožíral jeden druhýho… To byl pracovní lágr, tam se likvidovalo hladem a úplavicí. Četníci, co nás hlídali, byli hrozní volksdeutschové, většinou Chorvati, esesmani - darebáci. Akorát jeden, říkali jsme mu Panenka, Rakušák, ten na nás nekřičel, nikoho nebil. Jinak tady byly všecky národnosti - nejvíc Řeků a Rusů. Rusi byli zvlášť ve schutzhaftu (ve vězení). S bratrancem Rudolfem jsem potom ztratil kontakt, byl na jiným bloku. Na práci jsme chodili k sedlákovi, ale taky vyhazovat kameň z vlaku. Tam mě dávali nejvíce. Bylo to na nádraží v Majdlinku. S jedním kamarádem jsme využili okamžiku, kdy hlídač (hlídali nás pomocníci důchodci) se psem byl zrovna na druhým konci nádraží a utekli jsme. Jeli jsme do Vídně Nordbahnhof a odtud jsme chtěli jet do Břeclavi. Ovšem jednu stanici před Břeclaví byla paskontrol, tak jsme museli vystoupit a šli jsme lesem do Staré Břeclavi. V lese nás potkal německý financ, měl pistoli, a tak nás donutil vrátit se s ním zpátky do Pernitálu. Tam jsme na četnické stanici uváděli, že pracujeme ve Staré Břeclavi u sedláka, ale nevěřili nám to a po týdnu vyšetřování nás odeslali do Vídně do věznice na Elizabethpromenade do vazby. Vystupoval jsem zde pod cizím jménem - Oldřich Eduard Portyš, ale to nepomohlo a po několika měsících nás opět odvezli do Maria Lanzendorfu. Postavili nás do takové jedoraje a esesmann se ptá: "Tys tady byl, ty černej?" A já říkám, že ne, nikdy. No jo, co naplat, pořád jsem zapíral, až mě začali řezat: položili mě na kozlík a bičákama na zadek. A potom chodili chlapi z práce a jeden Romák šel z řady ven a říká: "Ty hňupe, přiznej žes tady byl!" No tak jsem to už musel přiznat. Dali nás do schutzhaftu, kde jsem byl 13 dní na samotce bez jídla, jenom mně jednou za 3 dny dali vodu. Pak jsem zase normálně začal chodit do práce. Zůstal jsem zde až do léta 1944. A potom najednou z ničeho nic jsme stáli na apelplacu a vyvolávali jména. Dali nás pracovat k firmám, potřebovali dělníky. Tam jsem od zedníků utekl v listopadu 1944, sedl na vlak a tehdy se mi podařilo projet. Jel jsem ke své sestřenici Rózce (Rozína Holomková 1903-1989) do Nesovic, kde jsem se potom skrýval až do konce války. Ti naši nebyli v Hodonínku (Hodonín u Kunštátu), ale vzali je přímo do Auschwitzu. Anička - moje sestra se mohla zachránit, protože v té době pracovala

v Brně jako služka. Provdala se za obchodníka s látkama (ne Rom). Když se dozvěděla, že jsou její rodiče shromáždeni na brněnských jatkách a připraveni k transportu, běžela za nimi a už zůstala. Válku jsem přežil z naší rodiny pouze já. Zdroj: Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Olomouc: 1994. s.

Příloha č. 2 – Příprava na vyučovací blok: pracovní list – skupina 1 PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 1 Název skupiny: ................................................................................................................

Členové skupiny: .............................................................................................................

Legenda o příchodu Čechů Podle starých pověstí žil Čech a jeho bratr Lech v Charvátské zemi při řece Visle, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ slunce. Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně, ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí. A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Po čase, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lid z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. S Lechem se těžko loučili, ale neodcházel daleko. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, a pak ho i s pozůstatky uložili do hrobu. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení. Vyhledejte v textu a napište: O kom legenda hovoří: .................................................................................................... ........................................................................................................................................ Proč opustili rodnou vlast: ............................................................................................... ........................................................................................................................................ Kde jejich pouť skončila:................................................................................................. ........................................................................................................................................ Jak pojmenovali svou novou zemi: .................................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 1 Zrcadlo Romů To, co vám teď budu vyprávět, se stalo dávno, před mnoha lety, kdy ještě Romové žili ve své zemi. Bylo jim dobře, protože jejich král o ně pečoval jako o své vlastní děti. Ale nadešel jeho den a král se musel odebrat na onen svět. Dal ke své loži zavolat všechny Romy a promluvil k nim: „Poslouchejte dobře, mé děti, co vám teď povím, a nezapomeňte na má slova. Až umřu, vy se rozejdete do všech stran. Přijdete do cizích krajů mezi různé lidi. Dám vám na cestu starobylé zrcátko. Pohlédnete-li do zrcadla, budete vědět, kdo jste, odkud pocházíte a kam jdete. Budete vědět, co bylo i co bude. Zrcadlo vám ukáže, co se kdy dělo na zemi, i to, co se teprve dít bude. Pokud budete držet pohromadě, bude vám zrcadlo ukazovat cestu. Kamkoli přijdete, dostane se vám úcty, protože budete mezi lidmi roznášet radost a dobro. Naučil jsem vás všemu, čemu mě naučili naši předkové. Budete-li si jejich zkušeností vážit, povede se vám dobře. Pokud ne, bude se vám těžko žít. Zrcadlo vám bude připomínat pravdu, proto je dobře opatrujte a dávejte pozor, aby se nerozbilo. Rozbije-li se, zapomenete všechno, co jste věděli a znali.“ Král domluvil a zemřel. Romové svého krále s velkým nářkem pohřbili, pak zabalili zrcadlo pečlivě do šátků, vzali děti a vydali se na cestu. Mnoho míst prošli společně. Všude, kam přišli, byli vítáni, protože měli dobré srdce a rozdávali ostatním všechno umění a vědění. Jak tak putovali, přišli do jedné krásné země, kde žili lidé stejně dobří a stejně tmaví jako Romové. A tu se stalo, že jeden romský rod odmítl jít dál. Všichni jeho členové se tu chtěli usadit. Ale kdo si vezme zrcadlo? Ti, co půjdou dál, nebo ti, kteří zůstanou? Rod, který zůstal, si chtěl zrcadlo ponechat. Ti, co putovali dál, si je chtěli vzít s sebou. A tehdy se Romové začali o zrcadlo handrkovat a tahat. Jak se tak tahali, upadlo zrcadlo na zem a rozbilo se na tisíc kousků. Když Romové viděli, co provedli, hádali a bili se ještě víc. Když jim došly síly, každý se snažil se brat alespoň kousek zrcadla. Potom se rozešli do všech stran světa. Romové pomalu zapomínali vše, co věděli a znali. Nikde nebyli vítanými hosty. Kdo měl u sebe kousek zrcadla, žil o něco lépe, ale těm, kterým se nepodařilo uchovat ani střípek, se vedlo špatně. Častěji plakali než jedli. Dnes chtějí Romové znovu poznat, kdo jsou, odkud jdou a kam jdou. Proto se hledají a vyptávají jeden druhého: „Lidé, kdo z vás má u sebe alespoň kousek zrcadla? Pojďme, složíme ty kousíčky dohromady! Vyhledejte v textu a napište: O kom pojednává příběh: ................................................................................................ ........................................................................................................................................ Co se stalo, že se vydali na cestu: .................................................................................... ........................................................................................................................................ Jaký předmět dostali s sebou: .......................................................................................... ........................................................................................................................................ Jak probíhala zprvu jejich pouť a co byl zlomový okamžik: ............................................. ........................................................................................................................................ Jaký následek mělo jejich chování: .................................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 1 Ze studií romského jazyka se zjistilo, že má mnoho společného s jazyky, jimiž se dodnes hovoří v Indii. Jedním z nich je hindština, která má s romštinou mnoho společných slov. Spojte slova, která jsou stejného významu, a pokuste se k nim přiřadit český překlad.

Romština

Hindština

Čeština

DAR

ANKH

PĚT

PANDŽ

GHAM

OKO

JAKH

DAR

PODÍVEJ SE

DIKH

PANČ

SLUNCE

KHAM

DEKH

STRACH

Některá typická řemesla, kterými se Romové v minulosti živili, jsou totožná s těmi, které můžeme nalézt i u Dómů, etnické skupiny obyvatel Indie. Určete z obrázků, o jakých řemeslech to mluvíme.

.........................................................................

......................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 1 Vytvořte myšlenkovou mapu z toho, co o Zikmundovi Lucemburském víte:

Zikmund Lucemburský (1364 – 1437)

Glejt Zikmunda Lucemburského Zikmund z milosti Boží, římský král, vždy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmátský, chorvátský atd. král věrným našim všem urozeným bojovníkům, kastelánům, úředníkům, poplatníkům, svobodným obcím, městečkům a jejich rychtářům, kteří jsou v našem království a pod naší vládou, pozdrav a milost. Věrni naši přišli k nám osobně Ladislav vojvoda Cikánů s jinými, kteří k našim přísluší, a podali nám sami nejponíženější prosby s naléháním, abychom je uznali za vhodnými postarati se o ně s hojnější milostí. Proto my na jejich prosbu jsme jim dali tuto svobodu, dle které kdykoliv na naše řečená panství, totiž obce neb městečka týž Ladislav vojvoda a jemu poddané Cikány beze vší překážky a rušení chovali, ano ode všech útoků a urážek ochraňovali. Jestliže však mezi nimi vypukne nějaký zmatek z číkoliv strany, od té doby ne vy ani kdokoli z vás, ale týž Ladislav vojvoda má právo souditi a osvobozovati. Nařizujeme, aby list po přečtení byl odevzdán ukazateli. Dáno na Spiši 18. dubna na neděli před svátkem sv. Jiřího mučedníka léta Páně 1423, kralování našeho v Uhrách 33., v říši římské 12., v Čechách 3.

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 1 Po přečtení glejtu odpovězte: Co je to glejt: ................................................................................................................... Kdo a kdy jej vydal: ........................................................................................................ Komu byl vydán: ............................................................................................................. ........................................................................................................................................ Kdo skupinu vede: ........................................................................................................... Jaké výsady jsou glejtem uděleny: ................................................................................... ........................................................................................................................................

Domluvte se ve skupině a všichni vytvořte živý obraz scény, kdy Zikmund Lucemburský jednal s Romy a předával jim glejt.

Srovnejte a napište, jak se změnil život Romů po roce 1423, kdy získali glejt a jak po roce 1427, kdy byli vyloučeni z církve:

Život Romů po r. 1423

Život Romů po r. 1427

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 1

Najděte na mapě město Luhačovice.

Do kterého kraje České republiky patří: ...........................................................................

Co víte o Luhačovicích, čím jsou proslavené: .................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 1

Počátky Romského osídlení v Luhačovicích, konec 19. století

Podívejte se na fotografii a popište romský způsob života a jejich bydlení: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

Rodina Emila Heráka, Luhačovice 1940

Podle fotografie popište život romské rodiny (pomoci vám může i odhadní posudek na jejich dům na další straně): ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 1

Nyní srovnejte životní podmínky obou romských rodin: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

Příloha č. 3 – Příprava na vyučovací blok: pracovní list – skupina 2

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2 Název skupiny: ................................................................................................................

Členové skupiny: .............................................................................................................

Legenda o příchodu Čechů Podle starých pověstí žil Čech a jeho bratr Lech v Charvátské zemi při řece Visle, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ slunce. Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně, ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí. A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Po čase, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lid z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. S Lechem se těžko loučili, ale neodcházel daleko. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, a pak ho i s pozůstatky uložili do hrobu. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení. Vyhledejte v textu a napište: O kom legenda hovoří: .................................................................................................... ........................................................................................................................................ Proč opustili rodnou vlast: ............................................................................................... ........................................................................................................................................ Kde jejich pouť skončila:................................................................................................. ........................................................................................................................................ Jak pojmenovali svou novou zemi: .................................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2 Zrcadlo Romů To, co vám teď budu vyprávět, se stalo dávno, před mnoha lety, kdy ještě Romové žili ve své zemi. Bylo jim dobře, protože jejich král o ně pečoval jako o své vlastní děti. Ale nadešel jeho den a král se musel odebrat na onen svět. Dal ke své loži zavolat všechny Romy a promluvil k nim: „Poslouchejte dobře, mé děti, co vám teď povím, a nezapomeňte na má slova. Až umřu, vy se rozejdete do všech stran. Přijdete do cizích krajů mezi různé lidi. Dám vám na cestu starobylé zrcátko. Pohlédnete-li do zrcadla, budete vědět, kdo jste, odkud pocházíte a kam jdete. Budete vědět, co bylo i co bude. Zrcadlo vám ukáže, co se kdy dělo na zemi, i to, co se teprve dít bude. Pokud budete držet pohromadě, bude vám zrcadlo ukazovat cestu. Kamkoli přijdete, dostane se vám úcty, protože budete mezi lidmi roznášet radost a dobro. Naučil jsem vás všemu, čemu mě naučili naši předkové. Budete-li si jejich zkušeností vážit, povede se vám dobře. Pokud ne, bude se vám těžko žít. Zrcadlo vám bude připomínat pravdu, proto je dobře opatrujte a dávejte pozor, aby se nerozbilo. Rozbije-li se, zapomenete všechno, co jste věděli a znali.“ Král domluvil a zemřel. Romové svého krále s velkým nářkem pohřbili, pak zabalili zrcadlo pečlivě do šátků, vzali děti a vydali se na cestu. Mnoho míst prošli společně. Všude, kam přišli, byli vítáni, protože měli dobré srdce a rozdávali ostatním všechno umění a vědění. Jak tak putovali, přišli do jedné krásné země, kde žili lidé stejně dobří a stejně tmaví jako Romové. A tu se stalo, že jeden romský rod odmítl jít dál. Všichni jeho členové se tu chtěli usadit. Ale kdo si vezme zrcadlo? Ti, co půjdou dál, nebo ti, kteří zůstanou? Rod, který zůstal, si chtěl zrcadlo ponechat. Ti, co putovali dál, si je chtěli vzít s sebou. A tehdy se Romové začali o zrcadlo handrkovat a tahat. Jak se tak tahali, upadlo zrcadlo na zem a rozbilo se na tisíc kousků. Když Romové viděli, co provedli, hádali a bili se ještě víc. Když jim došly síly, každý se snažil se brat alespoň kousek zrcadla. Potom se rozešli do všech stran světa. Romové pomalu zapomínali vše, co věděli a znali. Nikde nebyli vítanými hosty. Kdo měl u sebe kousek zrcadla, žil o něco lépe, ale těm, kterým se nepodařilo uchovat ani střípek, se vedlo špatně. Častěji plakali než jedli. Dnes chtějí Romové znovu poznat, kdo jsou, odkud jdou a kam jdou. Proto se hledají a vyptávají jeden druhého: „Lidé, kdo z vás má u sebe alespoň kousek zrcadla? Pojďme, složíme ty kousíčky dohromady! Vyhledejte v textu a napište: O kom pojednává příběh: ................................................................................................ ........................................................................................................................................ Co se stalo, že se vydali na cestu: .................................................................................... ........................................................................................................................................ Jaký předmět dostali s sebou: .......................................................................................... ........................................................................................................................................ Jak probíhala zprvu jejich pouť a co byl zlomový okamžik: ............................................. ........................................................................................................................................ Jaký následek mělo jejich chování: .................................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2 Ze studií romského jazyka se zjistilo, že má mnoho společného s jazyky, jimiž se dodnes hovoří v Indii. Jedním z nich je hindština, která má s romštinou mnoho společných slov. Spojte slova, která jsou stejného významu, a pokuste se k nim přiřadit český překlad.

Romština

Hindština

Čeština

DAR

ANKH

PĚT

PANDŽ

GHAM

OKO

JAKH

DAR

PODÍVEJ SE

DIKH

PANČ

SLUNCE

KHAM

DEKH

STRACH

Některá typická řemesla, kterými se Romové v minulosti živili, jsou totožná s těmi, které můžeme nalézt i u Dómů, etnické skupiny obyvatel Indie. Určete z obrázků, o jakých řemeslech to mluvíme.

.........................................................................

........................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2 Vytvořte myšlenkovou mapu z toho, co o Zikmundovi Lucemburském víte:

Zikmund Lucemburský (1364 – 1437)

Glejt Zikmunda Lucemburského Zikmund z milosti Boží, římský král, vždy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmátský, chorvátský atd. král věrným našim všem urozeným bojovníkům, kastelánům, úředníkům, poplatníkům, svobodným obcím, městečkům a jejich rychtářům, kteří jsou v našem království a pod naší vládou, pozdrav a milost. Věrni naši přišli k nám osobně Ladislav vojvoda Cikánů s jinými, kteří k našim přísluší, a podali nám sami nejponíženější prosby s naléháním, abychom je uznali za vhodnými postarati se o ně s hojnější milostí. Proto my na jejich prosbu jsme jim dali tuto svobodu, dle které kdykoliv na naše řečená panství, totiž obce neb městečka týž Ladislav vojvoda a jemu poddané Cikány beze vší překážky a rušení chovali, ano ode všech útoků a urážek ochraňovali. Jestliže však mezi nimi vypukne nějaký zmatek z číkoliv strany, od té doby ne vy ani kdokoli z vás, ale týž Ladislav vojvoda má právo souditi a osvobozovati. Nařizujeme, aby list po přečtení byl odevzdán ukazateli. Dáno na Spiši 18. dubna na neděli před svátkem sv. Jiřího mučedníka léta Páně 1423, kralování našeho v Uhrách 33., v říši římské 12., v Čechách 3.

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2 Po přečtení glejtu odpovězte: Co je to glejt: ................................................................................................................... Kdo a kdy jej vydal: ........................................................................................................ Komu byl vydán: ............................................................................................................. ........................................................................................................................................ Kdo skupinu vede: ........................................................................................................... Jaké výsady jsou glejtem uděleny: ................................................................................... ........................................................................................................................................

Domluvte se ve skupině a všichni vytvořte živý obraz scény, kdy Zikmund Lucemburský jednal s Romy a předával jim glejt.

Srovnejte a napište, jak se změnil život Romů po roce 1423, kdy získali glejt a jak po roce 1427, kdy byli vyloučeni z církve:

Život Romů po r. 1423

Život Romů po r. 1427

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2

Najděte na mapě město Luhačovice.

Do kterého kraje České republiky patří: ...........................................................................

Co víte o Luhačovicích, čím jsou proslavené: .................................................................. ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2

Vysvědčení Jaroslava Heráka

Podívejte se na kopii vysvědčení a pokuste se charakterizovat osobu Jaroslava Heráka (co mu ve škole šlo, co naopak ne atd.), co vás zaujalo či překvapilo na vysvědčení: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2

Legitimace Jaroslava Heráka

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 2 Napište, co můžete z legitimace vyčíst o Jaroslavu Herákovi a co naopak o úřadech, které legitimace vydávaly: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

Příloha č. 4 – Příprava na vyučovací blok: pracovní list – skupina 3

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 3 Název skupiny: ................................................................................................................

Členové skupiny: .............................................................................................................

Legenda o příchodu Čechů Podle starých pověstí žil Čech a jeho bratr Lech v Charvátské zemi při řece Visle, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ slunce. Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně, ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí. A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Po čase, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lid z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. S Lechem se těžko loučili, ale neodcházel daleko. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, a pak ho i s pozůstatky uložili do hrobu. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení. Vyhledejte v textu a napište: O kom legenda hovoří: .................................................................................................... ........................................................................................................................................ Proč opustili rodnou vlast: ............................................................................................... ........................................................................................................................................ Kde jejich pouť skončila:................................................................................................. ........................................................................................................................................ Jak pojmenovali svou novou zemi: .................................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 3 Zrcadlo Romů To, co vám teď budu vyprávět, se stalo dávno, před mnoha lety, kdy ještě Romové žili ve své zemi. Bylo jim dobře, protože jejich král o ně pečoval jako o své vlastní děti. Ale nadešel jeho den a král se musel odebrat na onen svět. Dal ke své loži zavolat všechny Romy a promluvil k nim: „Poslouchejte dobře, mé děti, co vám teď povím, a nezapomeňte na má slova. Až umřu, vy se rozejdete do všech stran. Přijdete do cizích krajů mezi různé lidi. Dám vám na cestu starobylé zrcátko. Pohlédnete-li do zrcadla, budete vědět, kdo jste, odkud pocházíte a kam jdete. Budete vědět, co bylo i co bude. Zrcadlo vám ukáže, co se kdy dělo na zemi, i to, co se teprve dít bude. Pokud budete držet pohromadě, bude vám zrcadlo ukazovat cestu. Kamkoli přijdete, dostane se vám úcty, protože budete mezi lidmi roznášet radost a dobro. Naučil jsem vás všemu, čemu mě naučili naši předkové. Budete-li si jejich zkušeností vážit, povede se vám dobře. Pokud ne, bude se vám těžko žít. Zrcadlo vám bude připomínat pravdu, proto je dobře opatrujte a dávejte pozor, aby se nerozbilo. Rozbije-li se, zapomenete všechno, co jste věděli a znali.“ Král domluvil a zemřel. Romové svého krále s velkým nářkem pohřbili, pak zabalili zrcadlo pečlivě do šátků, vzali děti a vydali se na cestu. Mnoho míst prošli společně. Všude, kam přišli, byli vítáni, protože měli dobré srdce a rozdávali ostatním všechno umění a vědění. Jak tak putovali, přišli do jedné krásné země, kde žili lidé stejně dobří a stejně tmaví jako Romové. A tu se stalo, že jeden romský rod odmítl jít dál. Všichni jeho členové se tu chtěli usadit. Ale kdo si vezme zrcadlo? Ti, co půjdou dál, nebo ti, kteří zůstanou? Rod, který zůstal, si chtěl zrcadlo ponechat. Ti, co putovali dál, si je chtěli vzít s sebou. A tehdy se Romové začali o zrcadlo handrkovat a tahat. Jak se tak tahali, upadlo zrcadlo na zem a rozbilo se na tisíc kousků. Když Romové viděli, co provedli, hádali a bili se ještě víc. Když jim došly síly, každý se snažil se brat alespoň kousek zrcadla. Potom se rozešli do všech stran světa. Romové pomalu zapomínali vše, co věděli a znali. Nikde nebyli vítanými hosty. Kdo měl u sebe kousek zrcadla, žil o něco lépe, ale těm, kterým se nepodařilo uchovat ani střípek, se vedlo špatně. Častěji plakali než jedli. Dnes chtějí Romové znovu poznat, kdo jsou, odkud jdou a kam jdou. Proto se hledají a vyptávají jeden druhého: „Lidé, kdo z vás má u sebe alespoň kousek zrcadla? Pojďme, složíme ty kousíčky dohromady! Vyhledejte v textu a napište: O kom pojednává příběh: ................................................................................................ ........................................................................................................................................ Co se stalo, že se vydali na cestu: .................................................................................... ........................................................................................................................................ Jaký předmět dostali s sebou: .......................................................................................... ........................................................................................................................................ Jak probíhala zprvu jejich pouť a co byl zlomový okamžik: ............................................. ........................................................................................................................................ Jaký následek mělo jejich chování: .................................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 3 Ze studií romského jazyka se zjistilo, že má mnoho společného s jazyky, jimiž se dodnes hovoří v Indii. Jedním z nich je hindština, která má s romštinou mnoho společných slov. Spojte slova, která jsou stejného významu, a pokuste se k nim přiřadit český překlad.

Romština

Hindština

Čeština

DAR

ANKH

PĚT

PANDŽ

GHAM

OKO

JAKH

DAR

PODÍVEJ SE

DIKH

PANČ

SLUNCE

KHAM

DEKH

STRACH

Některá typická řemesla, kterými se Romové v minulosti živili, jsou totožná s těmi, které můžeme nalézt i u Dómů, etnické skupiny obyvatel Indie. Určete z obrázků, o jakých řemeslech to mluvíme.

.........................................................................

......................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 3 Vytvořte myšlenkovou mapu z toho, co o Zikmundovi Lucemburském víte:

Zikmund Lucemburský (1364 – 1437)

Glejt Zikmunda Lucemburského Zikmund z milosti Boží, římský král, vždy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmátský, chorvátský atd. král věrným našim všem urozeným bojovníkům, kastelánům, úředníkům, poplatníkům, svobodným obcím, městečkům a jejich rychtářům, kteří jsou v našem království a pod naší vládou, pozdrav a milost. Věrni naši přišli k nám osobně Ladislav vojvoda Cikánů s jinými, kteří k našim přísluší, a podali nám sami nejponíženější prosby s naléháním, abychom je uznali za vhodnými postarati se o ně s hojnější milostí. Proto my na jejich prosbu jsme jim dali tuto svobodu, dle které kdykoliv na naše řečená panství, totiž obce neb městečka týž Ladislav vojvoda a jemu poddané Cikány beze vší překážky a rušení chovali, ano ode všech útoků a urážek ochraňovali. Jestliže však mezi nimi vypukne nějaký zmatek z číkoliv strany, od té doby ne vy ani kdokoli z vás, ale týž Ladislav vojvoda má právo souditi a osvobozovati. Nařizujeme, aby list po přečtení byl odevzdán ukazateli. Dáno na Spiši 18. dubna na neděli před svátkem sv. Jiřího mučedníka léta Páně 1423, kralování našeho v Uhrách 33., v říši římské 12., v Čechách 3.

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 3 Po přečtení glejtu odpovězte: Co je to glejt: ................................................................................................................... Kdo a kdy jej vydal: ........................................................................................................ Komu byl vydán: ............................................................................................................. ........................................................................................................................................ Kdo skupinu vede: ........................................................................................................... Jaké výsady jsou glejtem uděleny: ................................................................................... ........................................................................................................................................

Domluvte se ve skupině a všichni vytvořte živý obraz scény, kdy Zikmund Lucemburský jednal s Romy a předával jim glejt.

Srovnejte a napište, jak se změnil život Romů po roce 1423, kdy získali glejt a jak po roce 1427, kdy byli vyloučeni z církve:

Život Romů po r. 1423

Život Romů po r. 1427

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 3

Najděte na mapě město Luhačovice.

Do kterého kraje České republiky patří: ...........................................................................

Co víte o Luhačovicích, čím jsou proslavené: .................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 3

Vyhláška okresního úřadu

Určete z dokumentu, o jaký dokument se jedná, kdo a kdy jej vydal, proti komu je zaměřen a co nařizuje: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 3

Protestní dopis, 1931

Určete z dokumentu, o co se jedná, kdo a kdy jej napsal, proti komu nebo čemu byl napsán: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

Pokuste se pojmenovat myšlení a chování lidí, kteří dokument sepsali: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................

Příloha č. 5 – Příprava na vyučovací blok: pracovní list – skupina 4

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 4 Název skupiny: ................................................................................................................

Členové skupiny: .............................................................................................................

Legenda o příchodu Čechů Podle starých pověstí žil Čech a jeho bratr Lech v Charvátské zemi při řece Visle, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ slunce. Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně, ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí. A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Po čase, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lid z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. S Lechem se těžko loučili, ale neodcházel daleko. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, a pak ho i s pozůstatky uložili do hrobu. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení. Vyhledejte v textu a napište: O kom legenda hovoří: .................................................................................................... ........................................................................................................................................ Proč opustili rodnou vlast: ............................................................................................... ........................................................................................................................................ Kde jejich pouť skončila:................................................................................................. ........................................................................................................................................ Jak pojmenovali svou novou zemi: .................................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 4 Zrcadlo Romů To, co vám teď budu vyprávět, se stalo dávno, před mnoha lety, kdy ještě Romové žili ve své zemi. Bylo jim dobře, protože jejich král o ně pečoval jako o své vlastní děti. Ale nadešel jeho den a král se musel odebrat na onen svět. Dal ke své loži zavolat všechny Romy a promluvil k nim: „Poslouchejte dobře, mé děti, co vám teď povím, a nezapomeňte na má slova. Až umřu, vy se rozejdete do všech stran. Přijdete do cizích krajů mezi různé lidi. Dám vám na cestu starobylé zrcátko. Pohlédnete-li do zrcadla, budete vědět, kdo jste, odkud pocházíte a kam jdete. Budete vědět, co bylo i co bude. Zrcadlo vám ukáže, co se kdy dělo na zemi, i to, co se teprve dít bude. Pokud budete držet pohromadě, bude vám zrcadlo ukazovat cestu. Kamkoli přijdete, dostane se vám úcty, protože budete mezi lidmi roznášet radost a dobro. Naučil jsem vás všemu, čemu mě naučili naši předkové. Budete-li si jejich zkušeností vážit, povede se vám dobře. Pokud ne, bude se vám těžko žít. Zrcadlo vám bude připomínat pravdu, proto je dobře opatrujte a dávejte pozor, aby se nerozbilo. Rozbije-li se, zapomenete všechno, co jste věděli a znali.“ Král domluvil a zemřel. Romové svého krále s velkým nářkem pohřbili, pak zabalili zrcadlo pečlivě do šátků, vzali děti a vydali se na cestu. Mnoho míst prošli společně. Všude, kam přišli, byli vítáni, protože měli dobré srdce a rozdávali ostatním všechno umění a vědění. Jak tak putovali, přišli do jedné krásné země, kde žili lidé stejně dobří a stejně tmaví jako Romové. A tu se stalo, že jeden romský rod odmítl jít dál. Všichni jeho členové se tu chtěli usadit. Ale kdo si vezme zrcadlo? Ti, co půjdou dál, nebo ti, kteří zůstanou? Rod, který zůstal, si chtěl zrcadlo ponechat. Ti, co putovali dál, si je chtěli vzít s sebou. A tehdy se Romové začali o zrcadlo handrkovat a tahat. Jak se tak tahali, upadlo zrcadlo na zem a rozbilo se na tisíc kousků. Když Romové viděli, co provedli, hádali a bili se ještě víc. Když jim došly síly, každý se snažil se brat alespoň kousek zrcadla. Potom se rozešli do všech stran světa. Romové pomalu zapomínali vše, co věděli a znali. Nikde nebyli vítanými hosty. Kdo měl u sebe kousek zrcadla, žil o něco lépe, ale těm, kterým se nepodařilo uchovat ani střípek, se vedlo špatně. Častěji plakali než jedli. Dnes chtějí Romové znovu poznat, kdo jsou, odkud jdou a kam jdou. Proto se hledají a vyptávají jeden druhého: „Lidé, kdo z vás má u sebe alespoň kousek zrcadla? Pojďme, složíme ty kousíčky dohromady! Vyhledejte v textu a napište: O kom pojednává příběh: ................................................................................................ ........................................................................................................................................ Co se stalo, že se vydali na cestu: .................................................................................... ........................................................................................................................................ Jaký předmět dostali s sebou: .......................................................................................... ........................................................................................................................................ Jak probíhala zprvu jejich pouť a co byl zlomový okamžik: ............................................. ........................................................................................................................................ Jaký následek mělo jejich chování: .................................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 4 Ze studií romského jazyka se zjistilo, že má mnoho společného s jazyky, jimiž se dodnes hovoří v Indii. Jedním z nich je hindština, která má s romštinou mnoho společných slov. Spojte slova, která jsou stejného významu, a pokuste se k nim přiřadit český překlad.

Romština

Hindština

Čeština

DAR

ANKH

PĚT

PANDŽ

GHAM

OKO

JAKH

DAR

PODÍVEJ SE

DIKH

PANČ

SLUNCE

KHAM

DEKH

STRACH

Některá typická řemesla, kterými se Romové v minulosti živili, jsou totožná s těmi, které můžeme nalézt i u Dómů, etnické skupiny obyvatel Indie. Určete z obrázků, o jakých řemeslech to mluvíme.

.........................................................................

......................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 4 Vytvořte myšlenkovou mapu z toho, co o Zikmundovi Lucemburském víte:

Zikmund Lucemburský (1364 – 1437)

Glejt Zikmunda Lucemburského Zikmund z milosti Boží, římský král, vždy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmátský, chorvátský atd. král věrným našim všem urozeným bojovníkům, kastelánům, úředníkům, poplatníkům, svobodným obcím, městečkům a jejich rychtářům, kteří jsou v našem království a pod naší vládou, pozdrav a milost. Věrni naši přišli k nám osobně Ladislav vojvoda Cikánů s jinými, kteří k našim přísluší, a podali nám sami nejponíženější prosby s naléháním, abychom je uznali za vhodnými postarati se o ně s hojnější milostí. Proto my na jejich prosbu jsme jim dali tuto svobodu, dle které kdykoliv na naše řečená panství, totiž obce neb městečka týž Ladislav vojvoda a jemu poddané Cikány beze vší překážky a rušení chovali, ano ode všech útoků a urážek ochraňovali. Jestliže však mezi nimi vypukne nějaký zmatek z číkoliv strany, od té doby ne vy ani kdokoli z vás, ale týž Ladislav vojvoda má právo souditi a osvobozovati. Nařizujeme, aby list po přečtení byl odevzdán ukazateli. Dáno na Spiši 18. dubna na neděli před svátkem sv. Jiřího mučedníka léta Páně 1423, kralování našeho v Uhrách 33., v říši římské 12., v Čechách 3.

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 4 Po přečtení glejtu odpovězte: Co je to glejt: ................................................................................................................... Kdo a kdy jej vydal: ........................................................................................................ Komu byl vydán: ............................................................................................................. ........................................................................................................................................ Kdo skupinu vede: ........................................................................................................... Jaké výsady jsou glejtem uděleny: ................................................................................... ........................................................................................................................................

Domluvte se ve skupině a všichni vytvořte živý obraz scény, kdy Zikmund Lucemburský jednal s Romy a předával jim glejt.

Srovnejte a napište, jak se změnil život Romů po roce 1423, kdy získali glejt a jak po roce 1427, kdy byli vyloučeni z církve:

Život Romů po r. 1423

Život Romů po r. 1427

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

..........................................................

.............................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 4

Najděte na mapě město Luhačovice.

Do kterého kraje České republiky patří: ...........................................................................

Co víte o Luhačovicích, čím jsou proslavené: .................................................................. ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 4

Hromadný soupis Romů

Pokuste se určit, k čemu mohl takovýto soupis sloužit, co z něj můžeme vyčíst: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ Která skupina lidí byla podobně vedena na takovýchto seznamech: ........................................................................................................................................

PORAJMOS – ROMSKÝ HOLOCAUST Pracovní list – skupina č. 4

Dokument o dražbě

Určete z dokumentu, o jaký dokument se jedná, kdo a kdy jej vydal, proti komu je zaměřen a co je jeho obsahem: ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ ........................................................................................................................................ V čem je dokument zvláštní: ........................................................................................................................................

Příloha č. 6 – Příprava na vyučovací blok: klíč k vybraným cvičením

Úkol s romskými a hindskými slovy (řešení stejné pro všechny skupiny)

Romština

Hindština

Čeština

DAR

DAR

STRACH

PANDŽ

PANČ

PĚT

JAKH

ANKH

OKO

DIKH

DEKH

PODÍVEJ SE

KHAM

GHAM

SLUNCE

Úkol s určením řemesel z obrázků Skupina 1: Košíkář (Dóm), Korytář (Rom) Skupina 2: Kovář (Dóm), Košíkář (Rom) Skupina 3: Muzikanti (Romové), Kotlář (Rom) Skupina 4: Korytář (Rom), Kovář (Rom)