MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav experimentální biologie Oddělení fyziologie a imunologie ţivočichů EQUINNÍ INFLUENZA

MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav experimentální biologie Oddělení fyziologie a imunologie ţivočichů

EQUINNÍ INFLUENZA

Brno 2009

autor: Hana Blaţejová vedoucí práce: Mgr. Karel Vostal

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: „Equinní influenza“ vypracovala samostatně za použití příslušné odborné literatury a internetových zdrojů, které cituji a uvádím v soupisu použité literatury. Datum: …………………………

Podpis:

2

………………………………………………..

Poděkování Chtěla bych velmi poděkovat svému školiteli, Mgr. Karlu Vostalovi, za veškerou poskytnutou pomoc a podporu při psaní této práce. Dále chci poděkovat svému konzultantovi, Doc. MVDr. Petru Lány, Ph.D., za užitečné rady a literaturu.

3

OBSAH ABSTRAKT ................................................................................................................................... 6 ÚVOD ............................................................................................................................................. 7 1. HISTORIE ONEMOCNĚNI .................................................................................................... 8 2. IMUNITNÍ SYSTÉM KONĚ A JEHO ZVLÁŠTNÍ ZNAKY .............................................. 8 2.1 Buňky imunitního systému a jejich povrchové znaky ............................................................ 8 2.2 Hlavní histokompatibilní komplex (ELA) ............................................................................. 9 2.3 Cytokiny ................................................................................................................................. 9 2.4 Imunoglobuliny ...................................................................................................................... 9 2.5 Imunita respiračního traktu ..................................................................................................... 9 3. VIRY INFLUENZY ................................................................................................................ 10 3.1 Stavba viru ............................................................................................................................ 10 3.1.1 Obalové glykoproteiny ................................................................................................... 10 3.1.1.1 Hemaglutinin (HA) ................................................................................................... 10 3.1.1.2 Neuraminidáza (NA) ............................................................................................... 11 3.1.2 Dvojitá vrstva lipidů (lipidový bilayer) .......................................................................... 11 3.1.3 Matrixové (M) proteiny ................................................................................................. 11 3.1.4 Nukleokapsida ................................................................................................................ 11 3.2 Subtypy 1 a 2 ....................................................................................................................... 12 3.2.1 H7N7 .............................................................................................................................. 12 3.2.2 H3N8 .............................................................................................................................. 12 3.3 Antigenní drift virů equinní influenzy .................................................................................. 13 3.4 Kultivace virů ....................................................................................................................... 14 3.5 Vliv fyzikálních a chemických faktorů ................................................................................ 15 4. PATOGENEZE ONEMOCNĚNÍ .......................................................................................... 15 4.1 Reakce hostitele na viry influenzy ..................................................................................... 17 5. PŘÍZNAKY .............................................................................................................................. 17 6. MOŢNÉ NÁSLEDKY INFLUENZY .................................................................................... 18 6.1 COPD – chronická bronchitida (dušnost)......................................................................... .18 6.2 EIPH (Exercise Induced Pulmonary Hemorrhage) .......................................................... .19 7. DIAGNOSTIKA ...................................................................................................................... 20 7.1 Průkaz protilátek ................................................................................................................... 20 7.2 Průkaz viru............................................................................................................................ 21 4

8. PREVENCE A PROFYLAXE ............................................................................................... 22 8.1 Vakcinace ............................................................................................................................. 22 8.1.1 Vedlejší účinky ............................................................................................................... 23 ZÁVĚR ......................................................................................................................................... 25 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ....................................................................................... 27 SEZNAM ZKRATEK ................................................................................................................. 32

5

ABSTRAKT Equinní influenza (chřipka koní) je virové onemocnění dýchacích cest, které je vysoce nakažlivé v rámci citlivé koňské populace. Závažnost influenzy pro sportovní a dostihové koně vyplývá z klinického průběhu nemoci, rychlého šíření infekce a z trvalých následků, které může prodělané onemocnění na dýchacím aparátu koně zanechat. Koně, kteří chřipkou onemocní, musí být ihned vyřazeni z tréninku a při dostatečné rekonvalescenci se za pár týdnů vrátí do plné sportovní formy. Chřipku koní způsobují orthomyxoviry rodu A, které se na základě jejich povrchové struktury dělí na dva subtypy. Jejich důležitou vlastností je schopnost měnit se v čase. Tento antigenní drift je příčinou výskytu onemocnění také u vakcinovaných koní. Na trhu je sice množství vakcín proti koňské chřipce, ale ne všechny obsahují aktuální rody virů influenzy ohrožující danou koňskou populaci. Ve své bakalářské práci shrnuji dosavadní poznatky o equinní influenze a jejích možných následcích.

ABSTRACT Equine influenza is the virus disease, which is very contagious in sensitive horse population. Importance of influenza for sport-horses or race-horses arise from clinical course of disease, fast dissemination of the infection and from possible chronic consequences on respiratory system. Diseased horses may not be in training and after couple of weeks the horses are back in regular condition. Equine influenza is caused by orthomyxoviruses of genus A. There are two subtypes with different surface structure. Their important characteristic is the ability to change their antigenic structure in time. This antigenic drift is the reason, why the vaccinated horses can be infected by influenza viruses as well. There are many types of vaccines, but not each of them involves actual types of viruses. The aim of this work is to resume present knowledge about equine influenza and about possible consequences of this disease.

6

ÚVOD

Domestikovaní koně byli dříve využíváni převážně na práci, ale v posledních letech prudce vzrostl počet těchto zvířat ve využití ke sportovním účelům a tím i jejich pohyb v celosvětovém měřítku. Nákazy infekčními chorobami proto představují vetší nebezpečí než v minulosti. Influenza equorum je akutní virové onemocnění dýchacích cest koní, oslů a jejich kříženců. Jedná se o nemoc s velice malou úmrtností, přesto je chřipka koní kvůli vysoké nakažlivosti obávaným onemocněním zvláště ve velkých chovech. I když je vakcinace proti chřipce rozšířena po celém světě, vyskytuje se tato nemoc stále častěji. Viry influenzy se totiž mění v čase (antigenní drift). Po mnoho let pravidla FEI (Fédération Equestre Internationale - Mezinárodní jezdecká federace) vyžadovala jedno přeočkování ročně, ale současný výzkum prokázal, že mnoho vakcín ztrácí svou účinnost již po několika měsících. To znamená, že ke konci očkovacího období nejsou koně proti chřipce chráněni a mohou se nakazit, aniž by přitom vykazovali klinické příznaky nemoci. Tyto případy jsou obzvláště nebezpečné, protože mohou dále šířit virus a tak zapříčinit závažné rozšíření této infekce. Po zvážení těchto rizik se stalo pravidlem, že pokud se kůň účastní závodu nebo je převážen, musí mít v průkazu uvedeno, že byl očkován podle vakcinačního schématu výrobce vakcíny a je tudíž imunní proti influenze. Onemocnění koní s příznaky chřipky je popisováno již několik století, ale původce infekce byl poprvé izolován až v roce 1956 týmem pracovníků v bývalé Československé republice. V současné době způsobuje influenza ve světě malé či velké epizootie (obdoba epidemie u lidí) u koní s různě vyjádřeným klinickým průběhem.

7

1. HISTORIE ONEMOCNĚNÍ Klinické příznaky a epidemiologické rysy influenzy jako takové jsou dostatečně charakteristické, aby bylo možno identifikovat epidemie tohoto onemocnění v dějinách. Jeden z prvních záznamů o epidemii chřipky pochází od Hippokrata z roku 412 před naším letopočtem. První velmi dobře zaznamenaná pandemie pak byla popsána v roce 1580, pravděpodobně se tehdy rozšířila z Asie. Zpočátku se věřilo, že onemocnění vzniká vlivem (influence) hvězd, podle čehož vznikl italský název influenza, který byl později převzat do angličtiny a tudíž i do vědecké literatury. Velkým pokrokem ve studiu viru influenzy bylo v roce 1940 Burnetovo zjištění, že se množí v buňkách alantoidní membrány kuřecích embryí. Vše završil v roce 1941 Hirst, když zpozoroval, že alantoidní tekutina obsahující virus je schopna aglutinovat kuřecí erytrocyty. Tím byly vytvořeny základní podmínky pro další studium, jednak možnost získat vysoce koncentrovaný virus k antigenním studiím a k výrobě vakcín a jednak pomocí hemaglutinace studovat imunitní reakce infikovaných a vakcinovaných lidí a zvířat. Gottschalkův objev enzymaticky aktivního povrchového proteinu neuraminidázy (NA) v roce 1957 potom umožnil další subtypizaci viru influenzy, což pomohlo při následných epidemiologických a epizootologických studiích (Lány, 2000). 2. IMUNITNÍ SYSTÉM KONĚ A JEHO ZVLÁŠTNÍ ZNAKY Poznatky o imunologii tohoto druhu jsou místy fragmentární, je však zřejmé, že imunitní systém koní se vyznačuje určitými odlišnostmi oproti jiným živočišným druhům . 2.1

Buňky imunitního systému a jejich povrchové markery

V krvi zdravého dospělého koně je kolem 10x109 leukocytů v 1l. Počet neutrofilních granulocytů mírně převažuje nad počtem lymfocytů. Povrchové molekuly buněk imunitního systému u koní jsou označovány zkratkou EqCD a příslušným číslem. Dosud byly definovány EqCD2, 3, 4, 5, 8, 11 a 18, 13, 28 a 44, přičemž pouze u EqCD2 a EqCD44 byla na základě nukleotidových sekvencí definována homologie s příslušnými CD znaky ostatních druhů živočichů. Byly také popsány monoklonální protilátky definující povrchové molekuly koňských NK buněk nebo granulocytů. Charakteristickým rysem lymfocytů koní je exprese molekul MHC třídy II na T buňkách, a to jak na CD4+, tak CD8+ subpopulacích. Tyto buňky jsou tedy schopny opracovat a prezentovat antigen pomocí molekul třídy II, avšak využití této schopnosti je primárně závislé na schopnosti příslušný typ antigenu internalizovat, tedy přijmout jej (Toman, 2000). 8

2.2

Hlavní histokompatibilní komplex (ELA)

MHC je u koně uložen na 20. chromozomu. Byly zde identifikovány geny třídy I a II. Pomocí polymorfismu C4 složky komplementu byla identifikována v koňském MHC i oblast třídy III. Polymorfismus ELA (equine leukocyte antigen) třídy I byl definován zejména sérologicky, u genů třídy II byl původní sérologický polymorfismus postupně detailněji charakterizován molekulárně genetickými technikami (Toman, Hořín, 2000). 2.3

Cytokiny

Také většina poznatků o cytokinech u koní byla získána metodami molekulární biologie a genetiky, méně jsou popsány jejich funkční projevy. Dosud byly identifikovány interleukiny 1, 2, 4, 6 a 10, TNF-α, interferony typu I i typu II. Jejich geny jsou homologní genům jiných druhů živočichů a předpokládá se i homologie jejich funkce. Dosud popsané funkční manifestace těchto molekul tyto předpoklady potvrzují. 2.4

Imunoglobuliny

Imunoglobuliny koní jsou poměrně dobře popsány vzhledem k využívání hyperimunních koňských sér v humánní i veterinární medicíně. U koní byly popsány IgA, IgG, IgM, IgE, nejsou známy IgD. IgG jsou dále děleny na IgGa, IgGb, IgGc a pro koně specifické IgG(T). Ostatní izotopy imunoglobulinů mají u koní podobnou strukturu i úlohu jako u jiných druhů. Teoreticky i prakticky významnou skupinou jsou IgG(T). Nevážou komplement, inhibují fixaci komplementu pomocí IgGa a IgGb a jsou zodpovědné za reakci flokulačního typu (srážení, vločkování), protože upřednostňují intramolekulární vazby. Nejsou vázány mikrofágy a neutrofily, kterým chybí specifický Fc receptor. Zdá se, že IgG(T) jsou primárně určeny k přímé neutralizaci toxinů a méně využívány v jiných imunologických reakcích (Toman, Hořín, 2000). 2.5

Imunita respiračního traktu

Obrana sliznic respiračního traktu je, vedle bariéry vytvořené mukociliárním aparátem a plicním surfaktantem (povrchově aktivní látka), zajišťována těmito imunitními mechanismy: sekrečními protilátkami sIgA, produkovanými společným slizničním imunitním systémem, protilátkami izotopu IgG produkovanými buď lokálně nebo pronikajícími ze séra do bronchoalveolárních prostor v průběhu místních zánětlivých reakcí,

9

alveolárními mikrofágy, které infekční agens nejenom fagocytují, ale indukují místně omezenou obrannou zánětlivou reakci, přechodnou zánětlivou reakcí doprovázenou vycestováním neutrofilů a některých obranných proteinů krevního séra do plicních alveol (Toman, Krejčí, 2000). 3. VIRY INFLUENZY Viry influenzy jsou řazeny do samostatné čeledi Orthomyxoviridae. Dělí se na rody A, B a C, přičemž onemocnění zvířat způsobuje pouze rod A. Povrchová struktura se skládá z hemaglutininu (HA), který se vyskytuje ve 13 známých typech a z neuraminidázy (NA), u níž je známo 9 typů. Viry influenzy koní se v současné době rozdělují do dvou subtypů s rozlišným hemaglutininem a neuraminidázou (Lány, 2004). 3.1

Stavba viru

Virus se skládá z jádra a obalu. Genetická informace je uložena v jednovláknové RNA (sssingle stranded) s negativní polaritou (Toman, 2000), 70-75% proteinů, 20-24% lipidů a 5-8% glycidů. Složení virových partikulí: vnější obalové glykoproteiny lipidový bilayer matrixové proteiny M1 a iontový kanál M2 nukleokapsida Rozhodující úlohu v patogenezi a epizootologii chřipkového onemocnění mají povrchové glykoproteiny, které také determinují vlastnosti subtypů virů influenzy (Lány, 2000). 3.1.1 3.1.1.1

Obalové glykoproteiny Hemaglutinin (HA)

HA je označován za hlavní povrchový protein, je to také zároveň protein transmembránový (Webster, 1992). V obalu viru je přítomno asi 500-1000 molekul hemaglutininu. Jeho jednotlivé monomery se skládají ze dvou polypeptidových řetězců HA1 a HA2 spojených disulfidickou vazbou tyčinkovitého tvaru. Tyto monomery se skládají do prostorové struktury trimeru. Na vnějším vrcholu hemaglutininu jsou umístněny čtyři antigenní determinanty, které podle pořadí aminokyselin určují vlastnosti jednotlivých kmenů. Tato čtyři vazebná místa hrají roli při antigenních změnách, ke kterým u virů influenzy dochází (Lány, 2000).

10

3.1.1.2 Neuraminidáza (NA) NA má několik známých funkcí. Při pronikání viru k cílovým buňkám dýchacího epitelu enzymaticky rozkládá glykoprotein mucin, takže virus lépe penetruje přímo k receptorům. Neuraminidáza také umožňuje vznik nových virionů z infikovaných buněk. NA tvoří výběžky, po čtyřech vzájemně spojené disulfidickými vazbami. Na vrcholu tvoří kulovitý útvar. Obal viru obsahuje asi 100-200 molekul (Matera, 2008). 3.1.2 Dvojitá vrstva lipidů (lipidový bilayer) Je složena z lipidů plazmatické membrány hostitelské buňky a tvoří asi 20-24 % virionu. 3.1.3 Matrixové (M) proteiny Matrixový protein M1 tvoří vrstvu širokou 3-4 nm a integruje obal viru s nukleokapsidou. Ve virionu je asi 3000 molekul M1, které tvoří 35-45% jeho hmotnosti. Iontový kanál M2, součást virového obalu, je důležitý při tvorbě nového viru (Grambas a kol., 1992). M2 je obsažen v každé virové částici v počtu asi 14-68 molekul. 3.1.4 Nukleokapsida Nukleokapsida je složena z virového geonomu, nukleoproteinu a komplexu RNAtranskriptázy. Virový genom je u typů A a B rozdělen na 8 segmentů, u typu C pouze na 7 segmentů. Takto početná segmentace je známá pouze u čeledi Orthomyxoviridae a Reoviridae. Nukleoprotein je typově specifický antigen, obaluje segmenty virového genomu. Virus obsahuje asi 1000 molekul nukleoproteinu a asi 50 molekul každého enzymu komplexu RNAtranskriptázy (Lány, 2000).

11

Obr.1: Stavba viru influenzy (URL1) 3.2

Subtypy 1 a 2

3.2.1 H7N7 Virus izolovaný v roce 1956 patří k subtypu 1 s povrchovou strukturou H7N7 a na celém světě je používán jako referenční kmen pod označením A/Eq 1/Prague/56. Virus subtypu H7N7 byl po objevení následně zaznamenán v evropských severských zemích a v Americe. Je stále obsažen ve vakcínách většiny zemí, přestože záznamy za posledních 20 let ukazují, že subtyp H7N7 přetrvává jen na velmi málo místech světa nebo již zcela zanikl (Webster, 1993). Virus influenzy koní subtypu 1 se po introdukci do populace evropských koní rozšířil po celém světě a na území naší republiky byl izolován ještě v roce 1978. Od toho roku se také datuje jeho poslední potvrzená izolace ve světě (Lány, 1997). 3.2.2 H3N8 Virus izolovaný v roce 1963 patří k subtypu 2 s povrchovou strukturou H3N8 a je používán jako referenční kmen pod označením A/Eq 2/Miami/63. Subtyp 2 equinních virů influenzy se rychle šířil po USA a z nich po celém světě a postupně nahradil předchozí subtyp 1. Více různých antigenních variant těchto virů zvýšilo riziko masové epidemie, jak se nakonec stalo v letech 1979 a 1991 (Daly, 2001).

12

V roce 1987 byla pozorována divergence na evropskou (v literatuře také někdy označována za euroasijskou) a americkou větev, ve kterých dále dochází k dalším antigenním driftům (Daly a kol., 1996). 3.3

Antigenní drift virů equinní influenzy

Všechny antigenní varianty virů influenzy jsou důsledkem vlivu driftových změn. Tyto driftové změny vznikají na základě bodových mutací sekvencí nukleotidů jednotlivých genomů. Taková mutace může vést ke změně kódovaných aminokyselin. Principem antigenního driftu je změna nukleotidu v řetězci RNA. Tři nukleotidy kódují vždy jednu aminokyselinu (AMK), přičemž jedna AMK může být kódována i několika trojkombinacemi. Řetězec AMK v určitém pořadí tvoří specifickou bílkovinu s určitou funkcí. U povrchových bílkovin – H a N se jedná o schopnost průniku viru k hostitelské buňce, jeho navázání před vniknutím a uvolnění po namnožení. Řetězce aminokyselin u povrchových antigenů jsou prostorově uspořádány a některé jejich části jsou důležité pro kontakt s imunitním systémem hostitelů. K antigennímu driftu však dojde pouze v případě, že změna nukleotidu vede ke změně AMK ležících právě na důležitých místech hemaglutininu nebo neuraminidázy (Lány, 2004). U obou subtypů virů equinní influenzy se antigenní změny vyvíjely rozdílně. Zatímco u subtypu 1 došlo pouze k malým driftovým změnám a jeví se tudíž antigenně poměrně stabilní (Gibson, 1992), subtyp 2 se postupně výrazněji měnil, sekvenční analýzou byly potvrzeny odlišnosti v antigenní struktuře hemaglutininu H3 (Lány, 2000). Provedené studie subtypu H3N8 potvrdily, že přibližně roku 1987 došlo k divergenci viru do dvou evolučních linií označovaných jako evropská (A/eq/Suffolk/89-like) a americká (A/eq/Newmarket/1/93-like), zatímco nejstarší typy virů H3N8, cirkulující mezi zvířaty v letech 1970-1980 (A/eq/Fontainebleau/76-like) a po roce 1960 (Miami/63-like) pravděpodobně již zcela zanikly (Martella, 2007). Kontinentální geografické rozdělení bylo zpočátku markantní, ale později byly některé euroasijské typy izolovány v Kanadě a řada amerických subtypů byla zjištěna u evropských koní, například ve Velké Británii, Švýcarsku i Švédsku (Oxburgh, 1998). Bylo také zjištěno, že v koňské populaci jednoho regionu může současně cirkulovat několik druhů virových subtypů, které pocházejí z různých částí světa (Sedlinská, Jahn, 2005).

13

Obr. 2: Fylogenetický strom antigenního driftu H3N8 viru (Daly, Newton, Mumford, 2004)

3.4

Kultivace virů

Pro kultivaci je nejčastěji používána infekce kuřecích embryí. Infekce se provádí do alantoidního a amniotického vaku, nebo pouze do alantoidního vaku. Viry se uchovávají při teplotě kolem -80°C (Gimsa, 1996).

14

Množení viru trvá 48 až 72 hodin, často se inkubuje 3 dny při teplotě 33-35°C a namnožený virus je poté testován na hemaglutinační aktivitu (Daly, Mumford, 2001). Při negativním výsledku se infekce opakuje, v případě vzorků z vakcinovaných koní dokonce až pětkrát (Lány, 2000). 3.5

Vliv fyzikálních a chemických faktorů

Vliv okolního prostředí na viry influenzy je značný. Infekčnost viru je nejvíce zachována při nízkých teplotách, vybalancovaném iontovém prostředí a neutrálním pH. Virus influenzy A je maximálně stabilní při pH 7-8, v rozmezí 5-6 ztrácí infekčnost, subtypy virů influenzy koní až při pH 4-5 (Lány, 2000). Nebezpečí nákazy koně hrozí i z pitné vodě, viry influenzy totiž přežívají v napájecí vodě až dva týdny při teplotě 4°C. Ovšem při teplotě vyšší, (kolem 37°C) vydrží pouze dva dny. Vliv teploty zde hraje velkou roli, ponechání viru 30 minut při 56°C dostačuje ke zničení infekčních vlastností většiny virů influenzy. Naopak teplota pod -60°C udržuje virus dlouhodobě infekční. Viry influenz jsou citlivé na působení oxidačních činidel a halogenů, zvláště jódu. Jsou odolné vůči působení fenolů a těžkých kovů, s výjimkou působení dusičnanu stříbrného (Webster, 1992). 4. PATOGENEZE ONEMOCNĚNÍ Equinní influenza se šíří kapénkovou infekcí. Ačkoliv nejvíce patrné jsou příznaky chřipky v zimních měsících, nejčastější výskyt pro severní polokouli je uváděn od dubna do října, tj. v závislosti na dostihové sezóně (Mumford, 1998). Virus je nemocným koněm vylučován už v průběhu inkubační doby a ještě několik dní po projevu prvních klinických příznaků. Faktorem umožňujícím rychlé šíření nemoci je úzký kontakt mezi koňmi, proto je za rizikovou populaci považován chov s velkým pohybem koní, jako jsou hřebčíny v připouštěcím období nebo chovy účastnící se dostihů a sportovních akcí (Lány, 2000). Vysoké nakažlivosti influenzy napomáhá silný kašel, který způsobuje vylučování velkého množství infekčního aerosolu. Do dýchacích cest se viry influenzy dostávají v závislosti na velikosti aerosolových částic. Pokud jsou částice menší než 5 m, dostávají se až do plicních alveolů. Infekční aerosol je však nejčastěji zachycen v horních cestách dýchacích, zvláště v nosohltanu a průdušnici. Viry influenzy patří mezi viry množící se v cytoplazmě (replikace RNA probíha v jádře) a obalující se částmi cytoplazmatické membrány hostitelské buňky. 15

K tomu, aby v infikované buňce došlo k replikaci virů, musí tyto přenést svoji nukleovou kyselinu z jedné hostitelské buňky do druhé a využít jejího enzymatického aparátu k vlastnímu pomnožení (Toman, Krejčí, 2000). Virus se může množit i ve spojivkovém vaku a spolu se slzami se dostává do dutiny nosní a hlouběji do dýchacích cest. Influenzové viry se dostávají do kontaktu s hlenem, který tvoří film na slizničních buňkách dýchacích cest. V hlenu jsou obsažené glykoproteiny, které mají podobnou strukturu jako buněčné receptory, a tak mohou virus vyvázat a spolu s hlenem odstranit ciliárním pohybem pryč. Virová neuraminidáza však tyto glykoproteiny rozkládá a tím uvolňuje cestu až k buněčným receptorům. Viry influenzy adherují pomocí hemaglutininu na buňky s příslušnými receptory, například k cylindrickému řasinkovému epitelu dýchacích cest.

Obr. 3a: zdravý dýchací řasinkový epitel

Obr. 3b: 3 dny po infekci

Obr. 3c: 6 dnů po infekci, větší oblasti poškozeného epitelu Obr. 3( a, b, c): Vliv equinních virů influenzy na řasinkový dýchací epitel koně (Daly, Mumford, 2001) Po proniknutí do buněk dýchacích cest se viriony pomnožují a přitom poškozují hostitelské buňky s následnou deskvamací epitelu, což je jeho odlupování v drobných šupinkách. Zvýšená produkce hlenu s odumřelými epiteliemi, potencována zastavením ciliárního pohybu, je 16

vhodným prostředím pro množení bakterií a vzniká tak nebezpečí sekundární infekce (Lány, 2004), která může vést k postihnutí koně plicní chorobou (Matera, 2008). Fyzická zátěž v průběhu klinického onemocnění může zhoršit vlastní onemocnění, ale nebyl pozorován její vliv na délku onemocnění. Sekundární bakteriální infekce se vždy projevuje střídáním normální a zvýšené teploty a hnisavým výtokem z nozder (Lány, 2004). 4.1 Reakce hostitele na viry influenzy Hostitel reaguje na přítomnost virů především tvorbou humorálních protilátek, které jsou na sliznicích reprezentovány sekrečními imunoglobuliny třídy IgA a v krvi pak nejdříve imunoglobuliny třídy IgM a následně třídy IgG. V obraně proti virům influenzy hrají rozhodující roli protilátky proti hemaglutininu a neuraminidáze. Protilátky proti hemaglutininu zabraňují vazbě viru na buňky, mají neutralizační efekt a zabraňují vzniku infekce. Protilátky proti neuraminidáze inhibují uvolňování viru z buněk a následné rozšiřování viru do dalších buněk nebo jiných hostitelů. Buněčná imunitní odpověd má význam především při eliminaci viru z organismu (Toman, Hořín, 2000). 5. PŘÍZNAKY Klinický obraz influenzy bývá poměrně uniformní. Příznaky nemoci, které se vyskytují v populaci postižených koní, však výrazně závisí na jejich imunitním stavu. Zde je důležité nejenom datum poslední vakcinace, ale i charakteristika viru v dané oblasti a jeho antigenní příbuznost s viry vakcíny (Wintzer, 1999). Klinické příznaky u koní se objevují většinou po 1 až 3 denní, vyjímečně až 10 denní inkubační době. Prvním z nich bývá malátnost, která je následována inapetencí a nechutí k pohybu. Zjistitelné je zarudnutí nosní sliznice s doprovodnou konjunktivitidou a zvýšenou nosní a oční sekrecí. Častý bývá také edém faryngeálních mízních uzlin a rychlý nástup horečky, která je udávána v rozmezí 39,5 až 41,5 C (Lány, 2000), přičemž normální tělesná teplota koně je 37,8-38,5˚C (Edwards, 1991). Horečka přetrvává asi 36 hodin a je doprovázena suchými a drsnými záchvaty kašle. V některých případech je viditelný třes svalstva a vyskytuje se edém pysků. V nekomplikovaných případech dochází k vymizení všech klinických příznaků během jednoho až dvou týdnů, ovšem zařazení koní do plné pracovní zátěže by mělo být postupné a dlouhodobější (Lány, 2004). Při dostatečně dlouhé rekonvalescenci dojde k úplnému vymizení příznaků, v opačném případě mohou nastat vážné komplikace. 17

6. MOŢNÉ NÁSLEDKY INFLUENZY Možnou komplikací influenzy je chronická bronchitida (COPD) a existuje názor, že u dostihových koní, kteří prodělali tuto virózu, se zvyšuje prevalence zátěží indukovaného plicního krvácení (EIPH) (Sedliska, Jahn, 2005). 6.1 COPD – chronická bronchitida (dušnost) Nejzávažnějším následkem chřipky koní je chronický zánět průdušinek, který se často projevuje jako alergické onemocnění. Chronická obstruktivní plicní nemoc COPD (Chronic Obstructive Pulmonary Disease) je u našich chovatelů známá jako dušnost. Dušnost je definována jako dýchací potíže, zapříčiněné chronickým neléčitelným stavem onemocněním plic, srdce anebo obou orgánů společně. COPD je příčinou nejdříve pouze snížené výkonnosti koně, později i celkového zhoršení fyzického stavu a může končit vyřazením až utracením koně. Podle současných poznatků se jedná o opožděnou alergickou reakci na vdechnuté antigeny, především prachové částice sena nebo slámy, nebo také určité druhy plísní, které rostou na vlhkém seně. Také kryté jízdárny, které nemají zabezpečené vlhčení, mohou být významným zdrojem těchto částic, které kůň při intenzivním tréninku vdechuje. I nevhodně umístěné otevřené boxy v blízkosti průmyslové koncentrace produkující prachový spad nebo v blízkosti stavebních firem mohou být potenciálním zdrojem vzniku dušnosti. S tímto problémem se potýkají např. na západě jezdecká centra ve velkých městech situovaná v tzv. průmyslových zónách (URL 3). V časných stádiích COPD koně kašlou na začátku práce nebo během zátěže. Pokud zátěž pokračuje, kašel ustává. Právě v těchto stádiích má majitel šanci zabránit tomu, aby se onemocnění rozvinulo a způsobilo další problémy. Dýchací potíže se projeví změněným typem dýchání - dvojfázovým výdechem (kůň prudce dvakrát vydechne) a vyšší dechovou frekvencí. Vzhledem k obstrukčním změnám v plicích kůň není schopen při jednom nádechu přijmout a krví předat dostatečné množství kyslíku, dochází k hypoxii. Aby tento nedostatek vyrovnal, začne nadměrně prohlubovat dech. V plicích se hromadí abnormální množství vzduchu, které brání dalšímu nadechnutí. Proto se do výdechu zapojí i břišní svaly a ty jako pumpa tlačí vzduch z plic ven. Kůň dýchá velmi usilovně, dme se mu hrudník i břicho, nozdry se rozšiřují, až je vidět chřípí. Později se vyvíjí tzv. dýchavičná stružka - rýha za posledním žebrem. Dalším příznakem je bílý zpěněný výtok z nosu a chronický nebolestivý kašel, který se zhoršuje během krmení nebo krátce po zátěži. Dokonce lze pozorovat vytlačování konce 18

análního kanálu při expiraci směrem ven, tento fenomén je označován jako anální dýchání. U těžkých případů dochází k třesu žeber, protože i mezižeberní svalovina napomáhá výdechu. Takto postižení koně mají již v klidu a nápadněji při pohybu roztažené nozdry při výdechu (Wintzer, 1999). Koně nemocní COPD se nikdy nevyléčí a pouze prevence je jedinou spolehlivou cestou, jak se tomuto onemocnění vyhnout (URL 3).

Obr. 4: Následkem zvýšeného kašlacího reflexu a hromadění hlenu v dýchacích cestách kůň často kýchá a kašle (URL 2) 6.2 EIPH (Exercise Induced Pulmonary Hemorrhage) Jde o zátěží vyvolané krvácení do plic. Konkrétně se jedná o poškození plicních kapilár a prostupu krve do plicních sklípků a konečných průdušinek. Je to stav, který postihuje především dostihové koně při rychlém tréninku nebo přímo v dostihu a to jak cvalové koně, tak klusáky. Podle amerických statistik prý EIPH trpí až 60 % plnokrevných koní v tréninku a 30 % amerických klusáků (Švehlová, 2004). V Evropě taková statistika nebyla zatím provedena, ale zdá se, že procenta výskytu budou o něco nižší. Zatím nebylo nijak dokázáno, že se na vzniku tohoto onemocnění podílí typ dráhy, ustájení nebo tréninku koně. Zdá se však, že rozhodujícím faktorem je rychlost a to konkrétně přes 14 m/s = 840 m/min (jednotky používané trenéry a chovateli) = 50,4 km/hod (Wintzer, 1999). 19

Většinou koně nekrvácejí z nozder a diagnózu lze potvrdit pouze endoskopií. Ta zahrnuje aplikaci čoček na optických vláknech s malou kamerou nozdrami až do průdušnice koně. Vyšetření musí proběhnout do 90 minut po zátěži, protože krev (které není mnoho) je pak řasinkami dýchacích cest posouvána směrem k tlamě a kůň ji polkne.

Obr. 5: Endoskopie – krev v průdušnici indikuje EIPH (URL 4) Terapie EIPH je mimořádně kontroverzní nejen proto, že se jedná o ošetření chronického onemocnění, jehož patogeneze není jasná, ale také kvůli léku, kterým se léčí. Toto onemocnění se totiž ošetřuje lékem s názvem furosemid, který je v mnoha zemích (i v Evropě) považován za doping, používá se však legálně na některých místech Severní Ameriky. Furosemid se tam používá i preventivně před dostihem, protože snižuje krevních tlak v plicních kapilárách. Jeho vliv na výkonnost zatím nebyl spolehlivě potvrzen (Švehlova, 2004). Obecně se uznává, že kůň, který již jednou krvácel, bude krvácet během celé své dostihové kariéry. 7. DIAGNOSTIKA Je založena na sérologických metodách průkazu specifických protilátek nebo na průkazu viru, přičemž nejoptimálnější je kombinace obou přístupů. Pro spolehlivou diagnostiku je nutný správný odběr, skladování a transport vzorků do laboratoře. Vzorky pro průkaz viru se odebírají co nejdříve od začátku klinických příznaků, od čtvrtého dne je již malá šance na zachycení viru a po pátém dnu jen minimum koní vylučuje influenzové viry. Pro sérologické vyšetření je tedy nutné odebrat první vzorek co nejdříve od propuknutí klinických příznaků a druhý (párový) vzorek za 14 - 28 dní. 20

Je nutné viry udržovat v chladu a transportovat do laboratoře co nejdříve, nejlépe do 24 hodin, po této době totiž dochází k jeho stále rychlejší inaktivaci (Toman, 2000). 7.1 Průkaz protilátek Pro stanovení hladin protilátek proti influenze již byly použity tyto metody: Virus neutralizační test (VNT - Virus Neutralization Test) na kuřecích embryích nebo na buněčných liniích, Komplement fixační test (KFT - Komplement Fixation Test) s typově specifickými antigeny, Neuraminidáza inhibiční test (NIT - Neuraminidase Inhibition Test) proti neuramidázovému antigenu, Hemaglutinačně inhibiční test (HIT- Haemagglutination Inhibition Test) proti hemaglutininovému antigenu, Jednoduchá radiální hemolýza (SRH - Single Radial Hemolysis) proti hemaglutininovému antigenu, ELISA testy (Enzyme Linked Immuno Sorbent Assay) - detekce protilátek proti antigenu Agar gelový imunodifúzní test (AGIT - Agar Gel Immunodiffusion Test) - zaměřen na detekci nukleoproteinového a matrixovému antigenu (typově specifické antigeny). Pro potvrzení proběhlé infekce je požadován minimálně čtyřnásobný vzestup titru specifických protilátek v párových vzorcích sér při použití prvních pěti metod (Lány, 2000). Specifické sérové protilátky zjistitelné hemaglutinačně inhibičním testem (HIT) a virus neutralizačním testem (VNT) se objevují již 7. den po infekci s vrcholem ve třetím týdnu onemocnění a jsou detekovatelné i po 18 měsících. Protilátky prokazatelné komplement fixačním testem se vyvíjejí pomaleji a jejich hladiny jsou nízké (Lány, 2004). Pokud jsou k dispozici pouze postinfekční séra, je potvrzení infekce problematičtější. Postinfekční protilátky sledované metodou AGIT jsou zjistitelné mnoho měsíců po infekci (Lány, 2000). Protilátky zjistitelné metodou ELISA se ztrácí již za 1 až 3 měsíce po infekci (Morley, 1994). 7.2 Průkaz viru Identifikace viru se provádí jeho potvrzením v klinickém materiálu, čímž bývá nejčastěji výtěr z nozder nebo nazální či bronchiální laváž (Lány, 2004). Již použité metody: Imunofluorescence - založena na průkazu společných antigenů typu A pomocí 21

polyklonálních nebo monoklonálních protilátek, ELISA test - založen na průkazu společného antigenu typu A, pomocí vázaných polyklonálních protilátek proti celému viru a značených monoklonálních protilátek proti nukleoproteinu typu A, Metody RT-PCR (Real-Time Polymerase Chain Reaction) a nested RT-PCR - založeny na průkazu segmentu RNA pro subtypový hemaglutinin (Morley, 1994) Kultivace viru (Lány, 2000). Ve světě se také používají tzv. stájové, neboli rychlé metody na imunoenzymatických principech, které jsou však nákladnější (Lány, 2004). 8. PREVENCE A PROFYLAXE Prevence proti onemocnění obecně spočívá v zamezení kontaktu nakaženého jedince s ostatnímí koňmi zavedením třítýdenní karantény v chovu postiženém nákazou. I přes veškeré nedostatky je nejlepší profylaxí vakcinace. 8.1 Vakcinace V průběhu stoleté historie soustředěného úsilí o specifickou imunoprofylaxi infekčních chorob lidí a zvířat bylo vyvinuto mnoho vakcín různých typů. Dobře konstruovaná vakcína musí splňovat dva základní atributy: musí být účinná a neškodná. Primárním předpokladem je výběr vhodného antigenu, který navodí účinnou – protektivní imunitu. Používá se inaktivovaný typ vakcíny, obsahující usmrcený mikroorganismus, takže zcela ztrácí schopnost vyvolat infekční onemocnění (Toman, 2000). Problematika vakcinace koní proti chřipce byla dříve považována za zvládnutou. Protilátková odezva

proti

virům

subtypu

1

byla

dostatečně

vysoká

a

dlouhodobá.

Oproti tomu viry influenzy koní subtypu 2 již nejsou tak antigenní a po první vakcinaci je nutno ještě nejméně jednou revakcinovat. Další revakcinace je doporučována za 6 až 12 měsíců. K ochraně před infekcí byla vyvinuta řada vakcín obsahujících oba subtypy influenzy A/equi, případně i další virové patogeny respiračního traktu. Takové vakcíny byly účinné do prvních antigenních změn influenzových virů suptypu 2. V současné době doporučuje Mezinárodní úřad pro zdraví zvířat (OIE - World Organisation for Animal Health), aby každá vakcína obsahovala jeden kmen subtypu 1 a dvě různé linie virů subtypu 2. Ten by měl být zastoupen jednou linií aktuálně se vyskytujícího viru v oblasti plánovaného použití vakcíny a druhou linií viru z

22

rozdílné oblasti. Uvedeno na příkladu naší republiky - jeden virus by měl být z evropské linie a druhý z americké. Tyto viry by měly být co možná nejvíce aktuální (Lány, 2004). Vakcína proti equinní influenze se tedy skládá z reprezentativního vzorku obou subtypů viru H7N7 a H3N8 buď jako inaktivovaného celého viru, nebo jeho podjednotek. Poskytují ochranu proti influenze indukováním protilátek na povrch glykoproteinů, do části hemaglutininu, která je nezbytná pro přilnutí viru a jeho průnik do buňky. Primovakcinace se ve většině případů skládá ze dvou aplikací v odstupu 3-12 týdnů. Po druhé aplikaci se podle mezinárodně rozšířeného vakcinačního schématu doporučuje třetí vakcinace za 150-210 dní po druhé. Dále je předepsána každoroční revakcinace, která se má uskutečnit nejpozději za 365 dní po poslední vakcinaci. Exponovaní koně se v mnoha zemích přeočkovávají dvakrát ročně nebo i častěji (Winter, 1999). První injekci u hříbat je vhodné podat v šesti měsících stáří, ale podle nákazové situace lze začít i dříve. Imunita po vakcinaci trvá nanejvýš 6 - 8 měsíců, po přirozené infekci asi rok (Sedlinska, Jahn, 2005). Koně, kteří se v průběhu jednoho roku znovu nakazí, vykazují většinou jen subklinické nebo mírně klinické příznaky, nízkou horečku a kašel, které za den nebo dva odezní, a to za předpokladu, že terénní virus nebyl odlišný od viru vakcíny (Mumford, 2004). Existuje mnoho důkazů pro tvrzení, že povinná vakcinace pomáhá omezit riziko epizootie influenzy. Vakcíny byly velmi účinné při prevenci proti H7N7 virům, ale jakmile vypukla infekce virů H3N8, objevily se časté zprávy o selhání vakcíny. Tato selhání byla přisuzována nevhodným vakcinačním plánům, nedostatečné účinnosti vakcíny a zastaralým vakcinačním vzorkům, které se staly neaktuálními kvůli antigennímu driftu (Daly, Mumford, 2001). Dokonce ani dnes všechny vakcíny nezaručují dostatečnou ochranu zvířete před nákazou (Patel, 2009), takže po antigenním driftu virů je další příčinou výskytu influenzy v populacích koní také rozdílná kvalita vakcín a individuální odpověď koňského organismu na vakcinaci. Koně, kteří si nevytvoří dostatečnou hladinu protilátek, ať vinou nedostatečně imunogenní vakcíny nebo malé schopnosti produkovat protilátky, se mohou infikovat a stát se bezpříznakovými vylučovateli viru. Průběh onemocnění se u nich může projevit pouze sníženou výkonností. Důležitá je skutečnost, že i tito koně mohou virus vylučovat až po dobu několika týdnů (Sedlinská, Jahn, 2005). Nyní záleží jen na tom, zda výrobci vakcín budou v budoucnu schopni dostatečně rychle a pozorně

reagovat,

aby

nedošlo

k panzootii

zmutovaných

virů,

tedy

k rychlému

nekontrolovatelnému šíření nákazy postihující koně na velkém území. Problémem pro výrobce

23

vakcín je ale také složitá legislativa. Pro uvedení vakcíny s novým kmenem do prodeje se musí provést registrační řízení, které trvá i několik let. 8.1.1

Vedlejší účinky

Vakcinace může mít vedlejší účinky. Byly popsány anafylaktické reakce, může také dojít ke zhoršení předešlého onemocnění plic (Winter, 1999). Pokud vakcína obsahuje komponenty, které se v organismu jen těžko odbourávají, nebo místní dráždění přetrvává, bývá inokulum obvykle opouzdřeno granulační tkání za vzniku granulomu (Toman, Krejčí, 2000). Nežádoucí účinky, které často popisují majitelé a trenéři koní, se prozatím nepodařilo experimentálně reprodukovat.

24

ZÁVĚR Influenza equorum je onemocnění, které se velice rychle šíří. Po stránce kontagiozity (nakažlivosti) se dá dokonce srovnat s klasickým morem prasat či se slintavkou a kulhavkou. Třebaže klinický obraz byl dávno známý, nebylo dlouho jasné, co je původcem této choroby. Soudilo se, že katarální projevy v horních dýchacích cestách souvisí buďto s onemocněním způsobeným virem abortu klisen, s virovou arteritidou koní nebo s virovou rhinopneumonitidou koní. Přesto, že 2 viry byly označeny jako virus chřipky koní (Army 183 a Grayson I.), nakonec se prokázalo, že jsou totožné s virem působícím potraty u klisen. Nezjistila se příbuznost těchto virů s lidskou chřipkou. Teprve v roce 1956 byl virus chřipky koní příbuzný lidské chřipce objeven v tehdejším Československu. Tehdy sem respirační infekci zavlekli dostihoví koně z Německa, a ta se pak rychle rozšířila po celém státě. Nejprve bylo zjištěno, že koně, kteří chorobu přestáli, mají v krvi protilátky proti lidské chřipce typu A a pak se podařilo izolovat virus z výplachu nosu koně naočkováním do kuřecího zárodku. Po konečném určení, že jde skutečně o virus chřipky, bylo navrženo, aby označení „chřipka koní“ bylo vyhrazeno pro chorobu způsobenou tímto virem, a to bylo celosvětově přijato. Přes rozsáhlá protinákazová opatření uplatňovaná v chovech koní stále dochází, zejména v souvislostech s jejich přesuny, ke vzniku enzootií influenzy, tedy k nákazám zvířat místního rozsahu. Závažnost influenzy pro sportovní a dostihové koně vyplývá z klinického průběhu nemoci, rychlého šíření infekce ve vnímavé koňské populaci a z trvalých následků, které může prodělané onemocnění na dýchacím aparátu koně zanechat. Přenos chřipky koní na člověka nebyl pozorován, byl však zaznamenán přenos z koní na osly a na psy (Daly, 2008). Četné empirické i experimentální poznatky svědčí o tom, že revakcinace jednou ročně nechrání koně spolehlivě proti infekci po dobu jednoho roku. Tento fakt lze zobecnit na všechny komerčně dostupné vakcíny bez ohledu na výrobce. Svědčí o tom i praktická zkušenost, že většina případů influenzy bývá zaznamenána na podzim. V této době klesá imunita koní, kteří byli vakcinováni začátkem roku pod účinnou hranici a ti se stávají k infekci vnímavými. Proto lze doporučit vakcinaci sportovních a dostihových koní alespoň dvakrát ročně - jednou na začátku roku a podruhé v druhé polovině sezóny tak, aby kůň byl chráněn vysokou hladinou protilátek i v podzimním období. Zvážíme-li krátkodobé trvání postvakcinační imunity, není

25

tento požadavek vůbec přehnaný a u koní, kteří jsou vystaveni zvýšenému riziku infekce, se doporučuje vakcinovat ještě častěji (Sedlinská, Jahn, 2005). Ve své bakalářské práci shrnuji dosud nabité poznatky o equinní influenze, o jejích následcích a o možnostech prevence a profylaxe. V oblasti driftových změn virů influenzy je nutný další výzkum, aby byla vyřešena vhodné vakcinace. Tento problém je totiž stále otevřenou otázkou.

26

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY: COOKR F, SINCLAIR R, MUMFORD JA. Detection of influenza nucleoprotein antigen in nasal secretions from horses infected with A/equine influenza (H3N8) viruses. J Virol Methods 1988; 20:1–1

DALY J.M., BLUNDEN A.S., MACRAE S., MILLER J., BOWMAN S.J., KOLODZIEJEK J., NOWOTNY N., SMITH K.C.: Transmission of Equine Influenza Virus to English Foxhounds, Emerging Infectious Diseases, www.cdc.gov/eid, Vol. 14, No. 3, 2008 DALY, J.M., LAI, A.C., BINNS, M.M., CHAMBERS, T.M., BARRANDEGUY, M., MUMFORD, J.A.: Antigenic and genetic evolution of equine H3N8 influenza A viruses. J. Gen. Virol. 77(4), 1996, 661-671 DALY J.-M., NEWTON R., MUMFORD J. A.: Current perspectives on control of equine influenza, Vet. Res., 35, 2004, 411–423 EDWARDS E.H., The ultimate horse book, Dorling Kindersley Limited, London, 1991, ISBN 80-88700-45-0 GIBSON C.A., DANIELS R.S., OXFORD J.S., CAULEY J.W.: Sequence analysis of the equine H7 influenza virus haemagglutinin gene. Virus Research, 22, 1992, s.93-106 GIMSA U., GROTZINGER I., GIMSA J.: Two evolutionary strategies of influenza viruses to escape host non-specific inhibitors: alteration of hemagglutinin or neuraminidase specificity, Virus Research, 42, 1996, 127-135 GRAMBAS S., HAY A.J.: Maturation of influenza A virus hemagglutinin-estimates of the pH encountered during transport and its regulation by the M2 protein. Virology, 190, 1992, s.11-18 LÁNY P., Epizootologie influenzy koní v České republice, Dizertační práce doktorského studijního programu, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, 2000, 58 LÁNY P., JAHN P., ZENDULKOVÁ D., POSPÍŠIL Z., Veterinářství, 2004;54:24-2 27

LÁNY P., POSPÍŠIL Z., ZENDULKOVÁ D., ČÍHAL P., JAHN P.: An epizootiologic study of an outbreak of equine influenza in the Czech Republic in the fall of 1995. Vet Med (Praha) 1997; 42,: 39-42. MATERA M.G., CALZETTA L.., SANDUZZI A., PAGE C.P., CAZZOLA M.: Effects of neuraminidase on equine isolated bronchi, Pulmonary Pharmacology & Therapeutics, 21, 2008, 624–629 MARTELLA V., ELIA G., DECARO N., TRANI L.D., LORUSSO E., CAMPOLO M., DESARIO C., PARISI A., CAVALIERE N., BUONAVOGLIA C.: An outbreak of equine influenza virus in vaccinated horses in Italy is due to an H3N8 strain closely related to recent North American representatives of the Florida sub-lineage, Veterinary Mikrobiology, 121, 2007, 56–63 MODLIŃSKA D., Koně a hříbata, Slovart: Praha, 1994, ISBN 80-85871-09-2 MORLEY P. S., GROSS D. K., FRENCH P. S., GOCLAN S. A., LAUDERDALE M., LAHMERS K. K., SLEMONS R. D. A HICHCLIFF K. W.: Exercise and influenza virus infections in horses. Equine Infectious Diseases VIII., Proceeding of the Eight International Conference, Dubai, 23rd – 26th March, 1998: 57-63. MORLEY P.S., LAURA K. H., BOGDAN J.R., TOWNSEND H.G.G., APPLETON J.A., HAINES D.M.: The relationship between single radial hemolysis, hemagglutination inhibition, and virus neutralization assays used to detect antibodies specific for equine influenza viruses, Veterinary Microbiology 45, 1995, 81-92 MORLEY P.S., TOWNSEND H.G.G., BOGDAN J.R., HAINES D.M.: Descriptive epidemiologic study of disease associated with influenza virus infections during 3 epidemics in horses. J Am Vet Med Assoc 2000; 216:535–44 MUMFORD J. A.: Control of influenza from an international perspective. Equine Infectious Diseases

VIII.,

Proceeding

of

the

Eight

23rd – 26th March, 1998: 11-24.

28

International

Conference,

Dubai,

MUMFORD J.A.: Progress in the control of equine influenza. In: PLOWRIGHT W., ROSSDALE P.D.,WADE J.F., editors.: Equine infectious diseases VI: proceedings of the sixth international conference on equine infectious diseases. Newmarket, UK: R&W Publications Ltd.; 1992. p. 207–17. MUMFORD J,WOOD J. Establishing an acceptability threshold for equine influenza vaccines. Dev Biol Standard 1993; 79:137–46. NEWTON J.R., TOWNSEND H.G.G., WOOD J.L.N., SINCLAIR R., HANNANT D., MUMFORD J.A.: Immunity to equine influenza: relationship of vaccine-induced antibody in zouny Thoroughbred racehorses to protection against field infection with influenza A/equine-2 viruses (H3N8). Equine Vet J., 2000, 65–74 OXBURGH L., AKERBLOM L., FRIDBERG T., KLINGEBORN B., LINNÉ T.: Identification of two antigenetically and genetically distinct lineages of H3N8 equine influenza virus in Sweden, Epidemiol. Infect. 1998; 120: 61 – 70. OXBURGH L., BERG M., KLINGEBORN B., EMMOTH E., LINNE T.: Equine influenza virus from the 1991 Swedish epizootic shows major genetic and antigenic divergence from the prototype virus. Virus Res., 28(3), 1993, 263-272. PARK A.W., WOOD J.L.N., DALY J.M., NEWTON J.R., GLASS K., HENLEY W., MUMFORD J.A., GRENFELL B.T.: The effect of strain heterology on the epidemiology of equine influenza in a vaccinated population, The Royal Society, 271, London, 2004, 1547-1555

PATEL J.R., HELDENS J.G.M: Immunoprophylaxis against important virus diseases of horses, farm animals and birds, Vaccine, 27, 2009, 1797–1810 , REVIEW PATEL J.R., HELDENS J.G.M.: Review of companion animal viral diseases and immunoprophylaxis, Vaccine, 27, 2009, 491–504 POSPÍŠIL Z., TŮMOVÁ B., ULMANN L., ZENDULKOVÁ D., FALTEJSEK J.: Epizootics of equine influenza in Czechoslovakia caused by the type A/equi 2(H3N8) and the effects of vaccination. Acta vet. Brno 1991; 60: 153-159. 29

SEDLINSKÁ M., JAHN P.: Základní imunizace koní, Herriot, 7, 2005

TOMAN M., TRIEBICHOVSKY I., KREJČÍ J., ŠÍMA P., KNOTEK Z., PLACHÝ J., POSPÍŠIL R., FALDYNA M., HOŘÍN P., VESELSKÝ L., DOSTÁL J., KOPECKÝ J., KOUDELA B., SMOLA J., RYBNIKÁŘ A., TLASKALOVÁ H., RYŠÁNEK D., HOLÁN V., HRUBAN V., BÁRTA O.: Veterinární imunologie, Grada Publishing Praha, 2000, ISBN 80-7169-727-3 WEBSTER R.G., BEAN W.J., GORMAN O.T., CHAMBERS T.M., KAWAOKA Y.: Evolution and ecology of influenza A viruses, Microbiol Rev. 56, 1993, 152–179 TOWNSEND H.G.G., MORLEY P.S., NEWTON J.R., WOOD J.L.N., HAINES D.M., MUMFORD J.A..: Measuring serum antibody as a method of predicting infection and disease in horses during outbreaks of influenza. In:Wernery U, Wade JF, Mumford JA, Kaaden O, editors. Proceedings of the eighth international conference on equine infectious diseases, Dubai 1998. R&W Publications; 1999. p. 33–7. VAN MAANEN C., BRUIN G., DE BOER-LUIJTZE E., SMOLDERS G., DE BOER G.F..: Interference of maternal antibodies with the immune response of foals after vaccination against equine influenza. Vet Q 1992;14:13–7. VAN OIRSCHOT J.T., BRUIN G., DE BOER-LUYTZE E., SMOLDERS G..: Maternal antibodies against equine influenza virus in foals and their interference with vaccination. Zentralbl Vet 1991;38:391–6 WINTZER H.-J., Nemoci koní, vydavatelství Hajko a Hajková: Bratislava, 1999, ISBN 80-85265-34-4 YATES P. J., DAILY J., MAIR C., MUMFORD J. A.: Surveillance of equine influenza virus, Equine Infectious Diseases VIII. 1998: 56 – 59.

30

INTERNETOVÉ ZDROJE: URL 1: 13.11.2005, Elektronická verze časopisu Herriot, Rubrika: Koně, číslo: 12 <www.cymedica.com/herriot/clanek.aspx?id=71> URL 2: Rachel J. Baker, Faculty of the Equine Pulmonary Laboratory, poslední revize: 10.6.2008, URL 3: Autor: MVDr. Jaroslav Dražan, 6.1.2000, Rubrika: Veterina a zdraví <www.equichannel.cz> URL 4: 19.6.2004, Todd D., Faculty of the Equine Pulmonary Laboratory,

31

SEZNAM ZKRATEK:

AMK ...…….... aminokyselina COPD ………. Chronic Obstructive Pulmonary Disease – chronická obstruktivní plicní nemoc EIPH ………... Exercise Induced Pulmonary Hemorrhage – zátěží vyvolané krvácení do plic ELA …………. Equine leukocyte antigen FEI …………... Fédération Equestre Internationale - Mezinárodní jezdecká federace HA …………… hemaglutinin NA …………… neuraminidáza

32