MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA Ústav experimentální biologie Oddělení fyziologie a imunologie ţivočichŧ
Klíště obecné a jím přenášené patogeny ve středoevropském prostoru Bakalářská práce
2011
Tereza Rašovská Školitel: doc. RNDr. Helena Nejezchlebová, Ph.D. Konzultant: doc. RNDr. Alena Ţákovská, Ph.D.
Prohlášení o samostatném vypracování práce.
Prohlašuji, ţe jsem uvedenou bakalářskou práci vypracovala sama pouze s pouţitím uvedené literatury. Tereza Rašovská
Poděkování:
Ráda bych poděkovala Všem, kteří mě podpořili při psaní bakalářské práce. Zejména děkuji vedoucí mé bakalářské práce, paní doc. RNDr. Heleně Nejezchlebové, Ph.D. za cenné rady, týkající se tématu. Dále bych ráda poděkovala doc. RNDr. Aleně Ţákovské, Ph.D. za rady a poskytnutí literatury. V neposlední řadě děkuji své rodině za podporu, kterou mi poskytli a bez které by bylo psaní práce o mnoho těţší.
Obsah ABSTRAKT…………………………………………………………………………………... 5 ÚVOD…………………………………………………………………………………………. 7 1
KLÍŠTĚ OBECNÉ……………………………………………………………………….. 8 1.1 ZAŘAZENÍ DO SYSTÉMU………………………………………………………………... 9 1.2 VÝSKYT………………………………………………………………………………... 9 1.3 ETOLOGIE…………………………………………………………………………….. 10 1.4 MORFOLOGIE…………………………………………………………………………. 10 1.5 ŢIVOTNÍ CYKLUS KLÍŠTĚTE…………………………………………………………… 11 1.6 GEOGRAFICKÉ ROZŠÍŘENÍ DRUHU IXODES RICINUS…………………………………… 13 1.7 PŘÍJEM POTRAVY……………………………………………………………………... 13 1.8 KLÍŠTĚ JAKO PŘENAŠEČ ONEMOCNĚNÍ………………………………………………... 14
2
NEMOCI ZPŦSOBENÉ KLÍŠŤATY………………………………………………….. 16 2.1 LYMESKÁ BORRELIÓZA……………………………………………………………….. 16 2.1.1 Lymeská borrelióza u hospodářských zvířat…………………………………….17 2.2 EHRLICHIÓZA-LIDSKÁ GRANULOMATOZNÍ ANAPLAZMÓZA (HGA)…………………....19 2.2.1 Ehrlichióza-anaplazmóza u hospodářských zvířat……………………………... .21 2.3 KLÍŠŤOVÁ ENCEFALITIDA (KE)………………………………………………………. 23 2.4 BARTONELLÓZA (BACILÁRNÍ PELIÓZA A ANGIOMATÓZA)…………………………….. 26 2.4.1 Bartonellóza u hospodářských zvířat…………………………………………… 27 2.5 BABESIÓZA…………………………………………………………………………… 27 2.5.1 Babesióza u hospodářských zvířat……………………………………………… 28 2.6 RICKETTSIÓZA………………………………………………………………………... 29 2.6.1 Rickettsióza u hospodářských zvířat……………………………………………. 30 2.7 Q HOREČKA……………………………………………………………………………31 2.7.1 Q horečka u hospodářských zvířat……………………………………………… 32 2.8 KLÍŠŤOVÁ PARALÝZA………………………………………………………………… 33
3
OCHRANA PŘED ONEMOCNĚNÍMI………………………………………………... 35 3.1 OČKOVÁNÍ……………………………………………………………………………. 35 3.2 REPELENTY…………………………………………………………………………… 35
3.2.1 Testy na vyuţití účinnosti repelentŧ…………………………………………… 37 ZÁVĚR………………………………………………………………………………………. 39 SEZNAM ZKRATEK……………………………………………………………………….. 42 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY……………………………………………………….. 43 INTERNETOVÉ ZDROJE A ČLÁNKY…………………………………………................. 44 OBRÁZKY…………………………………………………………………………………... 46
Abstrakt
Klíště obecné a jím přenášené patogeny ve středoevropském prostoru Klíště obecné je významným přenašečem nebezpečných zoonóz. Z mnoha zdrojŧ je známo, ţe nejvíce onemocnění je vyvoláno řadou patogenních mikroorganismŧ, jenţ jsou přenášeny mezi lidskou i zvířecí populací vektorem, kterým je nejčastěji klíště. Klíště
obecné
zpŧsobuje
řadu
onemocnění,
z
nichţ
na
našem
území
a ve středoevropském prostoru je nejznámější Lymeská borrelióza a klíšťová encefalitida. Přenáší i řadu dalších onemocnění, jako je babesióza, ehrlichióza, rickettsióza a bartonellóza. Onemocnění mohou být bakteriálního, ale i virového pŧvodu, některá mohou být zpŧsobena i prvokem. Nemoci se mohou jak u lidí, tak i u zvířete projevovat rŧznými příznaky a jsou léčeny odlišnými zpŧsoby. U člověka se lze chránit před napadením klíštěte zvolením vhodného oblečení nebo pouţitím repelentŧ. Jsou to velice dŧleţité chemické přípravky dostupné převáţně ve všech drogeriích a lékárnách. Obsahují určité látky, jejichţ cílem je ochránit hostitele. Výzkumu repelentŧ je neustále věnována pozornost z dŧvodu vzrŧstu onemocnění zpŧsobených klíšťaty. Sheep Tick as Vector of Pathogens in Middle Europe Ixodes ricinus tick is the major vector of many infectious agents. Many relevant studies suggest that many illnesses are caused by pathogenic microorganisms who are transmitted between population of people and animals by vector which is called as a Sheep tick (Ixodes ricinus). Ixodes ricinus causes a lot of diseases. The most known disseases in our country and in the middle of Europe are Lyme disease and encephalitis. There are a lot of other disseases as babbesiosis, ehrlichiosis, rickettsiosis and bartonellosis. The causative agents of illnesses can be bacterias, viruses or protozoons. Disseases of animals and people can have different symptoms and treatment.
5
People can protect themselves by wearing appropriate clothes and by using repellents. Repellents are very important chemical preparations which are available in drogeries and pharmacies. They contain substances which repel ticks. The research of repelents is in progress because of growth of illnesses caused by ticks.
6
Úvod
Klíště obecné (Ixodes ricinus) je roztoč patřící do čeledi klíšťákovití (Ixodidae). Roztoči obecně mají tělo sloţené z přední části - gnathosoma a zadní části - idiosoma. Imaga a nymfy roztočŧ mají 4 páry nohou, larvy pak 3 páry. Klíšťata jsou velcí roztoči s dorzoventrálně zploštělým tělem a zřetelně vyvinutou přední částí těla, jsou to obligátní ektoparaziti sající krev u savcŧ, plazŧ a ptákŧ. Patří do starobylé skupiny známé po několik let. Existují dvě velké skupiny klíšťat: Argasida „měkká“ klíšťata (soft ticks) a Ixodida „tvrdá“ klíšťata (hard ticks). Tyto skupiny klíšťat jsou odlišné jak ve stavbě, tak vývojem. Obě dvě skupiny zpŧsobují rŧzná onemocnění, která mohou být i velice závaţná. Celkově je známo několik desítek onemocnění. Na území České republiky je jich daleko méně, ale přesto mohou být tyto nemoci velice závaţné. Mezi nejobávanější onemocnění náleţí klíšťová encefalitida a Lymeská borrelióza, ale klíšťata mohou přenášet i tularemii, anaplasmózu, rikettsiózu, babesiózu či horečku Q. Před onemocněními zpŧsobenými klíšťaty je doporučena ochrana. Existuje více moţností, jak se ochránit. Dŧleţitá je dŧkladná prohlídka celého těla po pobytu v přírodě, zvolení vhodného oděvu, pokud se chystá člověk do přírody, kde by mohlo dojít ke styku s klíštětem. Nejvýznamnější ochranou před nemocemi jsou repelenty. K ochraně slouţí i očkování proti nemocem zpŧsobených klíšťaty. Literární rešerše se týká klíštěte Ixodes ricinus. Tento druh přenáší řadu onemocnění ve středoevropském prostoru. V této práci jsou zmíněny nemoci, které patří mezi nejčastější. Práce je přínosná z dŧvodu shrnutí diagnostiky a příznakŧ onemocnění, se kterými se kaţdý člověk mŧţe setkat.
7
1
Klíště obecné
Ixodida: Tělo klíštěte se nazývá idiosoma, které je kryto štítkem scutum. Tělo samce je celé pokryto štítkem, ale u samice je pokryta jen přední část těla. Zbytek těla samice, který není pokryt štítkem, se nazývá alloscutum, které se mŧţe aţ několikrát zvětšit při sání. Horní okraj štítu vybíhá po stranách v lopatky scapulae. Pohlavní otvor leţí v první třetině těla jak u samcŧ, tak i u samic. Před řitním otvorem se tvoří anální rýha, coţ je determinační znak pro zařazení klíšťat do druhŧ. Na článcích těla klíštěte se nachází zubce, trny a ostny, které slouţí klíštěti k přichycení k hostiteli. Na hřbetní straně chodidla 1. páru je umístěn Hallerův orgán se smyslovými čípky, který je velmi dŧleţitým čichovým orgánem pro vyhledávání hostitele. Na břišní straně zadečku, po straně 4. páru nohou, je jeden pár dýchacích otvorŧ stigmat. Mají gnathosoma, která nese ústní orgány, chobotek (hypostom), chelicery a makadla (palpy). Na hřbetní straně límce (hlavičky) leţí oválné smyslové plošky. Chobotek hypostom je vyzbrojený několika příčnými řadami drobných, dozadu směřujících zoubkŧ a představuje bodavě sací ústní ústrojí. Po stranách chobotku jsou v pouzdrech uloţeny párové chelicery, které u volně se pohybujících klíšťat nejsou patrné. V klidu jsou ústní ústroje zakryty mohutnými makadly. Chobotek hypostom klíšťat má také funkci rozmnoţovací. Samice jsou oplodňovány schránkami spermatofory obsahujícími spermie, které samec předává právě chobotkem. Argasida: Tělo není kryto štítkem scutum, mají měkké tělo (soft ticks). Ústní ústrojí mají na spodní straně těla. Vývojové stadium je larva, nymfa N1-N3, moţné je i N5, coţ znamená, ţe po stadiu larvy následuje stadium nymfy 1, poté nymfy 2 a pak nymfy 3, někdy nymfy 5, teprve potom se vyvíjí v dospělce. Vyskytuje se zde větší mnoţství instarŧ nymf. Tento typ klíšťat dokáţe hladovět i několik let. Patogeny nepřenáší jenom slinami, ale i koxální tekutinou z koxálních ţláz. Klíšťata mohou přenášet velké mnoţství patogenŧ jak na člověka, tak i na zvíře. Proto je tato skupina hmyzu velice nebezpečná z hlediska rizika přenosu onemocnění.
8
1.1
Zařazení do systému kmen: členovci (Arthropoda) podkmen: klepítkatci (Chelicerata) třída: pavoukovci (Arachnida) řád: roztoči (Acarina) podřád: klíšťata (Ixodides) čeleď: klíšťákovití (Ixodidae) rod a druh: klíště obecné (Ixodes ricinus) (Sedlák, 2000)
1.2
Výskyt
Klíšťata se nejčastěji vyskytují v biotopech lesŧ, křovin, pastvin, ale i v městských parcích a zahradách. Výskyt je ale vázán hlavně na přítomnost hostitelŧ, zvláště větších savcŧ nutných pro vývoj imag. Z tohoto dŧvodu mŧţeme rozdělit stanoviště na divoká (teriodická) a pastvinná (boskematická). Teriodická stanoviště jsou stanoviště, kdy hostitelem je převáţně zvěř (srnčí, vysoká zvěř, zajíc, liška, jezevec, jeţek). Boskematická stanoviště jsou taková, kde hostiteli jsou pasená domácí zvířata (skot, ovce, kozy). Existují i smíšená místa "zaklíšťění". Z hlediska zeměpisného se Ixodes ricinus nachází hlavně v oblastech celé Evropy a části severní Afriky. Na východě a severovýchodě Evropy se nejčastěji vyskytuje druh Ixodes persulcatus, který se vyskytuje také v Pobaltí. Klíšťata se začínají vyskytovat a být aktivní na přelomu března a dubna, výskyt vrcholí v květnu. Některé druhy mohou být nalezeny i na podzim (Hubálek & Rudolf, 2007).
9
1.3
Etologie Klíšťata se vyznačují především napadáním hostitele. Hostitele mohou napadat
z rŧzných výšek v závislosti na stupni vývoje. Larvy a nymfy napadají většinou z trávy nebo hrabanky, imaga pak na keřích, vyšších travinách, nebo bylinách. K indikaci hostitele vyuţívají Hallerŧv orgán (Hubálek & Rudolf, 2007).
1.4
Morfologie Tělo klíštěte je členěno na gnathosoma a idiosoma. Gnathosoma neboli hlavička nese
ústní orgány a idiosoma nese pohybové končetiny. Roztoči obecně: -
dýchací soustava je tvořena vzdušnicemi, ale mŧţe být vyuţito i celé tělo pro dýchání,
-
cévní soustava chybí, exkreční soustava je sloţena z malpigických trubic nebo koxálních ţláz, oplození se děje obvykle přenosem spermatoforu, vývoj je nepřímý přes několik larválních stadií (Sedlák, 2000). U klíšťat je patrná pohlavní dvoutvárnost. Samice je větší neţ samec, z dŧvodu
přítomnosti štítku u samcŧ, který pokrývá celou plochu těla. Štítek (scutum) u samic kryje jen třetinu těla, a proto také samice při nasátí krve mnohonásobně zvětšuje své tělo. Tělo u samice mimo štítek se nazývá alloscutum. Tělo klíšťat je oválné, jeho přední část je tvořena štítkem. Je rozděleno na gnathosoma a idiosoma, jak jiţ je zmíněno. Idiosoma nese končetiny. Larvy klíšťat mají 3 páry končetin, zatímco nymfy a dospělci mají 4 páry končetin. Rozměry těla klíštěte se pohybují v rozmezí 2-20 mm, ale samice mŧţe zvětšit svŧj objem aţ 100 x, coţ znamená, ţe mŧţe měřit 25-30 mm. Na hlavičce se nacházejí dvě palpy sestávající ze čtyř článkŧ. Na posledním článku se nachází chemoreceptory. Palpy jsou vyuţívány při sání klíštěte, zpŧsobují boční a horizontální tlak proti kŧţi hostitele. Dále se na hlavičce nachází dvě sklerotizované chelicery, které sestávají ze dvou článkŧ. Chelicery
10
slouţí k proniknutí kŧţí do hostitele, jelikoţ obsahují po stranách ostré a pohyblivé články (Anderson & Magnarelli, 2008). Ústní ústrojí je tedy tvořeno chelicerami a chobotkem neboli hypostomem (obr. 1.4). Na středu hlavičky je umístěn hypostom se zpětnými zoubky na povrchu, pomocí nichţ se klíště pevně přichytí v ráně. Sliny klíštěte obsahují trávicí enzymy, které natráví a rozpustí tkáň hostitele. Vznikne tak kanál, jímţ se dostávají sliny klíštěte do těla hostitele a naopak hostitelova krev do těla klíštěte. Přední část vlastního těla klíštěte nese končetiny a také genitální otvor. Na zadní části se nachází vzdušnice a řitní otvor. Ve vývojovém stadiu larvy a nymfy je genitální otvor uzavřen a skryt a otevírá se aţ v období dospělosti (Anderson &Magnarelli, 2008).
Obr. 1.4 Ústní ústrojí klíštěte (URL 1).
1.5
Životní cyklus klíštěte Vývoj klíštěte probíhá od vajíčka, přes larvu, nymfu a končí imagem. Mŧţe trvat
i několik let, většinou od 1,5 do 4,5 let. Oplozená samice samečkem a nasátá krví klade 500-10 000 vajíček v hrabance (Hubálek & Rudolf, 2007). Z vajíček se následně začnou líhnout šestinohé larvy, které sají většinou na ptácích a ještěrkách. Po sání se v pŧdě svlékají a mění se na osminohé nymfy, které sají na hlodavcích a poté se opět svlékají. Poté se nymfa přemění v imago, kdy se dokončuje vývoj klíštěte.
11
Dospělé samice pak sají skot, jeleny, psy a další savce. Samci obvykle krev nesají (Anděra, 2003). Vývojový cyklus mŧţe probíhat na jednom či několika hostitelích. Jednohostitelský cyklus je znám např. u rodu Boophilus, jehoţ druhy vyuţívají hostitele od larvy aţ po imago. Hostitelem bývá u tohoto cyklu skot. Dvojhostitelský cyklus je typický pro druhy Rhipicephalus bursa a Hyalomna marginatum. Nasáté larvy zŧstávají na hostiteli a mění se na něm v nymfy, poté nymfa odpadne a po metamorfóze napadají jiného hostitele uţ jako dospělci. Pro většinu našich klíšťat platí trojhostitelský cyklus, kdy kaţdé vývojové stadium cizopasí na jiném hostiteli. Toto střídání hostitelŧ má epidemiologický a epizootologický význam (Hubálek & Rudolf, 2007). Vývoj klíštěte v přírodě vrcholí v období jara a pak také na podzim. V létě probíhá u klíštěte přeměna ve vyšší vývojové stadium a pohlavně zralé samičky, které na podzim nakladou vajíčka, přezimují stejným zpŧsobem jako larvy, nymfy a neoplodněné samičky.
Obr. 1.5 Vývojová stádia klíštěte s vyznačením období, v nichţ dochází k sání na dočasných hostitelích (URL 2).
12
1.6
Geografické rozšíření druhu Ixodes ricinus Ixodes ricinus mŧţeme najít po celé Evropě, v severní Africe a na středozápadě, ale
i na severu směrem aţ k Islandu po východ v oblasti Ruska. Limity rozšíření jsou ovlivněny okolními podmínkami a faktory, zahrnující teplotu, klima, vlhkost a flóru. Ixodes ricinus nejvíce osídluje zalesněná teplá stanoviště, která jsou bohatá na hostitele. Jejich pŧsobení převládá v lidských obydlích, a naopak neobývají území, kde jsou léta suchá.
1.7
Příjem potravy Klíště potřebuje potravu jako kaţdý jiný organismus na světě. Potravou klíštěte je
krev, kterou nasává z hostitele, a bez kterého by nemohl existovat. Potrava je dŧleţitá pro rŧst, pro přeměnu v další vývojové stadium, pro rozmnoţování a hlavně pro přeţití. Příjem potravy probíhá v následujícím sledu událostí, které vedou k nasycení klíštěte. Nejdříve musí klíště vyhledat hostitele, protoţe „touţí“ po potravě. Jakmile najde hostitele, tak se přichytí na pokoţku nebo na srst hostitele. Dále vyhledá nejvhodnější místo na pokoţce, kde se následně přisaje, ústní ústrojí proniká kŧţí hostitele a hypostom se zafixuje v ráně. V této chvíli klíště začne sát krev, nejprve v malém mnoţství, poté ve velkém mnoţství, kterému říkáme hltání. Poté klíště uvolní ústní ústrojí z pokoţky hostitele a odpadává. Klíště mŧţe během sání krve poškodit svého hostitele z dŧvodu přenosu patogenních organismŧ z infikovaného hostitele nasáním na jiný organismus. Při hledání potravy klíště nejvíce vyuţívá pachŧ, otřesŧ, ale i stínŧ (Anderson & Magnarelli, 2008). Některé druhy klíšťat mají oči, ale většina druhŧ je nemá. Klíště má snahu se přisát na hostitele, pokud cítí teplo a má kontakt s kŧţí. Na hostiteli se drţí pomocí drápkŧ na končetinách. Při kontaktu s kŧţí klíště pomocí palp vyhledá nejvhodnější místo k přisátí a pomocí chelicer vytvoří ranku na kŧţi hostitele, kterou proniká následně hypostom se zpětnými háčky slouţící k pevnému zachycení klíštěte. Dále dochází k vpravení látky zvané cement do ranky, a poté se vytvoří pouzdro kolem ranky.
13
Larvy a nymfy sají v prŧměru 2,5 – 8 dní, zatímco dospělci 5 – 12 dní. Po nasátí většina klíšťat opouští hostitele. Během prvních 24 hodin sání dochází k mírnému váhovému přírŧstku klíštěte. V prŧběhu několika dalších dní hmotnost pomalu roste a v poslední den sání dojde k prudkému navýšení hmotnosti (Anderson & Magnarelli, 2008).
1.8
Klíště jako přenašeč onemocnění Klíšťata patří mezi významné přenašeče infekčních onemocnění. Celkově je jich
známo několik desítek. Na území České republiky je jich daleko méně, ale přesto mohou být tyto nemoci velice závaţné. Mezi nejobávanější onemocnění náleţí klíšťová encefalitida a Lymeská borrelióza, ale klíšťata mohou přenášet i tularemii, anaplasmózu, rikettsiózu, babesiózu či horečku Q. Nejvýznamnějšími přenašeči jsou klíšťata dvojhostitelská a trojhostitelská, která nebývají pŧvodcem onemocnění nijak poškozena a mohou se dále vyvíjet a zŧstat infikována. Nákaza zpŧsobuje nejen poškození slinných ţláz, ale i vaječníkŧ, coţ mŧţe mít za následek přenos nákazy na potomstvo. Těmto infekcím se říká transovariální infekce. Ty se nachází asi jen u 1 procenta. Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom počítat s promořeností klíšťat danými onemocněními (Hubálek & Rudolf, 2007). Klíšťata přenáší nemoci pŧvodu bakteriálního, virového, ale i protozoální nákazy. Většina virŧ zpŧsobujících nákazu patří do skupiny flavivirŧ. Mezi nejvýznamnější a nejznámější virové onemocnění zpŧsobené klíšťaty patří klíšťová encefalitida. Pŧvodci těchto infekčních onemocnění se vyskytují pouze v tzv. endemických oblastech, které jsou zjistitelné rŧznými zpŧsoby. Za nejsnazší zpŧsob lze povaţovat registraci a lokalizaci klinických případŧ onemocnění. Tento zpŧsob je však pouţitelný pouze při nízké míře očkovanosti obyvatelstva, poněvadţ při vysoké míře očkovanosti klesne počet klinických případŧ onemocnění a vzniká tím domněnka, ţe nebezpečí infekce je nepatrné. Dalším epidemiologickým zpŧsobem je zjišťování přítomnosti specifických protilátek proti pŧvodcŧm infekce. Zpŧsob zjišťování prevalence protilátek se provádí u člověka nebo u zvířecích hostitelŧ. Třetím postupem je vyšetření klíšťat, zda neobsahují určité pŧvodce. Zjištění procentuálního mnoţství infikovaných klíšťat je jedinou metodou, která vypovídá o riziku nakaţení člověka. Navíc výsledky nejsou ovlivněny nebo zkresleny očkováním.
14
Tento zpŧsob šetření však dosud musel čelit metodickým bezpečnostně - technickým problémŧm. Např. kultivace virŧ klíšťové encefalitidy a borrelií je sice principiálně moţná, ale pro rozsáhlé výzkumy klíšťat příliš nákladná. Aţ vyvinutí polymerázové řetězové reakce (PCR) umoţnilo velkoplošné zkoumání klíšťat v praxi (Kimmig et al., 2003).
15
2
Nemoci způsobené klíšťaty
2.1
Lymeská borrelióza Onemocnění zpŧsobené prŧnikem vláknitých bakterií (spirochet) přes kŧţi
do krevního oběhu. Tyto bakterie se nazývají Borrelia burgdorferi, které jsou typické pro toto onemocnění. Bakterie se poté mohou usazovat v rŧzných orgánech. Borrelia se přenáší jak na člověka, tak na zvíře klíštětem, ve kterém se zmíněná bakterie pomnoţí a při sání klíštěte se přenáší velké mnoţství bakterií do těla postiţeného přes kŧţi. Bakterii mŧţeme nalézt v těle jak v kŧţi, tak i v kloubech, srdci a nervovém systému. Prevencí je rychlé odstranění přisátého klíštěte, desinfekce ranky a okolí nejlépe jodovými preparáty, a vyšetření ţivého klíštěte na přítomnost spirochét (URL 3).
Klinicky Významným znakem této nemoci je centrální zarudnutí kŧţe v místě přisátí klíštěte, vţdy větší neţ 5 cm, tzv. erythema migrans (EM). Tato skvrna je viditelná 2-3 týdny. Kromě skvrny je zjevným znakem potvrzujícím tuto nemoc i zvětšení mízních uzlin, bolesti svalŧ, horečka a migrující arthritida. V tomto případě je nutná laboratorní diagnostika a léčba antibiotiky (URL 3). Laboratorně Pro úspěšný prŧkaz nemoci je třeba odběr krve a vzorku tkáně z místa EM pro kultivaci a přímý prŧkaz DNA ještě před léčbou. Pokud je onemocnění prokázáno, tak po dvou týdnech dochází ke zvýšení titrŧ IgM časných protilátek, později i skupin protilátek IgG. Dŧleţitá je konfirmace specifických protilátek pomocí imunoblottu např. Western blottem. Borrelióza je především akutní onemocnění s dobrou prognózou na vyléčení. Nezdaří-li se však brzy eradikovat bakterii Borrelia z těla pacienta, mŧţe borrelióza přecházet do chronického, těţko běţnými antibiotiky léčitelného stavu. Poté pomáhá jen intravenózní dlouhodobá léčba speciálními antibiotiky. Jedním následkem nedŧsledné léčby mŧţe být i vznik autoimunních reakcí s poškozením kloubŧ, srdce i nervového aparátu.
16
Léčba Léčba nemoci se provádí nasazením vhodného typu antibiotik. Mezi nejvýznamnější a nejúčinější ATB patří Doxycyklin, Amoxicillin, Erythromycin, Ceftriaxon, Cefuroxim a Chloramphenicol. Dále lékař léčí postiţené oblasti na těle v závislosti na jeho odbornosti. Lymeská borrelióza mŧţe napadat nejenom člověka, ale i zvířata. Spirochety bakterie Borrelia byly detekovány Andersonem u rŧzných druhŧ savcŧ a ptákŧ.
2.1.1 Lymeská borrelióza u hospodářských zvířat Menší savci jsou často napadeni hlavně larvou nebo nymfou klíštěte. Bylo zpozorováno, ţe vhodnými rezervoáry borrelií jsou hlavně myši, hraboši, krysy a rejsci. Jako rezervoáry mohou pŧsobit i jiní hlodavci, zejména veverky šedé z Velké Británie, ale i veverky červené ze Švýcarska. Bakterii Borrelia také udrţují a zachraňují jeţci zejména v Irsku, kteří patří také mezi významné rezervoáry. Ptáci hrají také dŧleţitou roli k udrţení spirochet. První nahlášený případ výskytu borrelií u ptákŧ byl nahlášen Humairem v roce 1993. Poté ve stejném roce byla prokázána existence přenosného cyklu v koloniích ptákŧ. Spirochety byly přenášeny klíšťaty mezi ptáky v koloniích, kteří migrovali do jiných krajin. Největší promořenost borrelií byla nalezena u vrabcŧ, kosŧ a u ptákŧ kurovitých. Dále jako rezervoáry mezi plazy pŧsobí ještěrky, které jsou napadány larvami a nymfami klíštěte a hrají dŧleţitou roli v cyklu borrelií. Dále zajíci a lišky napomáhají k údrţbě borrelií v přírodě. Ovce byly pozorovány ve Velké Británii a téţ byly nakaţeny borreliemi. V klinické formě se borrelióza projevuje téţ i u domácích zvířat, především u psŧ, koní a u hovězího dobytka. Nejvíce poznatkŧ týkajících se borrelií máme u psŧ a koní, aţ poté je méně poznatkŧ u ovcí, koček a hovězího dobytka. Protilátky proti borreliím byly nalezeny v řadě druhŧ domácích zvířat. Lymeská borrelióza u psŧ byla poprvé ohlášena v USA v roce 1984. Typickými příznaky nemoci jsou kulhavost, malátnost, únava, lhostejnost s chřipkou. Příznaky bývají stejné jako u člověka. Psí borrelióza nejčastěji postihuje lymbická spojení, mŧţe zpŧsobovat arthritidu. Diagnóza nemoci vyţaduje přítomnost typických příznakŧ společně s přítomností protilátek k borrreliím. Dále vyţaduje PCR detekci a záznam o tom, jak často se nakaţený dostal do kontaktu s klíštětem.
17
Lymeská borrelióza u koní byla poprvé zpozorována také v USA několik let po identifikaci Borrelia burgdorferi. Objevením séra došlo k velkému rozmachu v USA, ale i v Evropě. Typickými příznaky je chřipka, chromost, malátnost a otoky. U hovězího dobytka byla borrelióza objevena v roce 1980 v USA. Příznaky byla chromost, hubnutí a potraty. Tato nemoc u hovězího dobytka není tak častá, proto je těţké tuto nemoc diagnostikovat. Specifita sérologie je nepřesná. Výskyt infikovaných klíšťat je pravděpodobně zapříčiněn přítomností jiných hostitelŧ na stejném stanovišti. Borrelióza u koček nebyla nalezena v přírodě, ale protilátky na borrelie byly detekovány. Kočky mohou být nakaţeny, pokud jsou vystaveny těţké invazi klíšťat (Kybicová, 2010).
Obr. 2.1 Erythema migrans (URL 4).
Zajímavost Doba trvání, kterou vyuţívá klíště k nasávání krve, je velice dŧleţitý indikátor k posouzení rizika přenosu Borrelia burgdorferi sensu lato. Tato doba trvání mŧţe být posouzena štítkovým indexem, poměrem mezi délkou těla a šířkou štítku. Byly odděleny nymfy a dospělci samičky klíštěte v předurčených intervalech z těl laboratorních myší a králíkŧ a byl spočítán index. Začaly se rozvíjet rovnice k determinování doby trvání uchycení klíšťat na hostitele. Začaly se také rozvíjet epidemiologické studie týkající se subklinických a klinických infekcí po kousnutí klíštětem ve Švýcarsku na území Neuchâtel. Tyto studie probíhaly od roku 2003 do roku 2005. Doba trvání zachycení klíštěte na hostiteli byla posuzována na všech klíšťatech, která se zúčastnila této studie. Nymfy byly zachyceny v prŧměru 31,6 hodiny a samice dospělci 29,6 hodiny. Většina nymf se začaly přemísťovat po 24 hodinách nasávání, kdeţto samice dospělci se začaly přemisťovat uţ při kratší době nasávání. Nejvíce klíšťat nasávalo po anatomické stránce jak u ţen, tak i u muţŧ na nohou.
18
Pouze děti byly pokousány v oblastech hlavy a krku. Největší aktivita klíšťat byla zaznamenána v období mezi březnem a červencem. K prevenci proti této nemoci přispívá dŧkladná prohlídka těla a odstranění klíštěte po pokousání, po pobytu v lese nebo při styku s přírodou (Hügli et al., 2008).
2.2
Ehrlichióza-Lidská granulomatozní anaplazmóza (HGA) Ehrlichióza
a
anaplazmóza
jsou
zoonózy
zapříčiněné
bakteriemi
z
čeledi
Anaplasmataceae, kam patří druhy patogenní pro lidi i zvířata. Pro člověka jsou patogenní Ehrlichia chaffeensis, pŧvodce lidské monocytární ehrlichiózy (human monocytic ehrlichiosis – HME), Anaplasma phagocytophilum, pŧvodce lidské granulocytární anaplazmózy (ehrlichiózy) (human granulocytic anaplasmosis, ehrlichiosis – HGA, HGE), E. ewingii zpŧsobující granulocytotropickou ehrlichiózu a Neorickettsia sennetsu zpŧsobující monocytotropickou ehrlichiózu. Ehrlichie jsou malé, gram negativní, obligátní intracelulární bakterie. Replikují se v
cytoplazmatických
vakuolách
hostitelských
buněk,
především
v
granulocytech
a monocytech, ve kterých vytváří moruly. Ehrlichie jsou přenášené po aktivním kontaktu s infikovaným klíštětem. V Evropě je primárním vektorem Ixodes ricinus. Pramenem nákazy v Evropě mohou být hlodavci, jeleni, srnci, lišky, hovězí dobytek, ovce, kozy, koně, psi a pravděpodobně i další zvířata. V roce 1935 bylo v Alţírsku poprvé popsáno onemocnění zpŧsobené tímto patogenem jako psí ehrlichióza, charakterizovaná přítomností shlukŧ malých mikroorganizmŧ uvnitř monocytŧ. Infekce zpŧsobená druhem Ehrlichia sennetsu (monocytotropická) je povaţovaná za první lidskou ehrlichiózu popsanou v roce 1954, vyskytující se v oblasti Japonska a Malajsie. První diagnostikovaný případ lidské monocytární ehrlichiózy v USA se vyskytl v roce 1986 v Arkansasu. Později se ukázalo, ţe lidské onemocnění bylo vyvolané druhem Ehrlichia chaffeensis. V roce 1994 bylo v USA popsáno další onemocnění, lidská granulocytární ehrlichióza, s nálezem shlukŧ bakterií (morul) v neutrofilních granulocytech v periferní krvi. PCR analýza ukázala, ţe se jedná o nový druh bakterie Ehrlichia. První evropský případ granulocytární ehrlichiózy byl popsaný v roce 1997 na Slovinsku.
19
V roce 2001 Dumler a spol. navrhl reklasifikaci čeledi Anaplasmataceae na základě analýz sekvencí genu pro 16S rRNA. Čeleď Anaplasmataceae obsahuje čtyři rozdílné rody: Anaplasma, Ehrlichia, Neorickettsia a Wolbachia. Do rodu anaplasma patří druhy Anaplasma phagocytophilum (předtím HGE agens, Ehrlichia phagocytophila a Ehrlichia equi), Anaplasma platys (předtím Ehrlichia platys) a Anaplasma marginale. Do rodu ehrlichia pak patří druhy Ehrlichia chaffeensis, Ehrlichia canis, Ehrlichia ewingii, Ehrlichia muris a Ehrlichia ruminantium (předtím Cowdria ruminantium). Rod neorickettsia obsahuje druhy Neorickettsia ristcii (předtím
Ehrlichia
risticii),
Neorickettsia
sennetsu
(předtím
Ehrlichia
sennetsu)
a Neorickettsia helminthoeca. Rod wolbachia obsahuje druh Wolbachia pipientis (Kalinová, 2009).
Klinicky Onemocnění se projevuje změnami na kŧţi. Objevují se podobné příznaky jako u Lymeské borreliózy, zejména erythema migrans, častěji vyráţka makulopapulární nebo hemorrhagie -krvácení do kŧţe ve středu EM. Onemocnění se projevuje únavou, zvětšením uzlin a jater se slezinou, prŧjmem, bolestí svalŧ, hlavy, břicha, horečkou, nauzeou, kašlem, gastroenteritidou nebo meningitidou. U postiţeného mŧţe docházet i ke zvracení a abdominálním potíţím, zejména k parézám a také mŧţe dojít ke znemoţnění funkce ledvin. Mŧţe vzniknout i exantém, někdy s petechiálními projevy. Klinické příznaky se rozvinou většinou do jednoho týdne po zákusu klíštěte (Havlík et al., 2002). . Laboratorně Pro úspěšný prŧkaz nemoci je nutné zejména vyšetření bílých krvinek. Laboratorně se nemoc projevuje anemií, sníţeným mnoţstvím krevních destiček a bílých krvinek, především neutrofilŧ. Bakterie ţije uvnitř bílých krvinek, kde vytváří charakteristické agregáty - moruly. Dalším znakem nemoci je zvýšená sedimentace erytrocytŧ. Při podezření na ehrlichiózu je nutné vyšetřit sérum pacienta na přítomnost specifických protilátek (IFA) a provést přímý prŧkaz bakterie tak, ţe se zjišťuje přítomnost nebo nepřítomnost DNA bakterie v nesráţlivé krvi pacienta. V jaterních testech bývají zvýšené hodnoty alkalické fosfatázy, dehydrogenázy atd. V diagnostice se vyuţívá metody detekce nukleových kyselin, tzv. PCR (Havlík et al., 2002).
20
Léčba Léčba pomocí antibiotik (Doxycyklin, u chronického prŧběhu Chloramfenikol). Někdy je moţná léčba pomocí Rifampinu při alergii pacienta na tetracykliny (Goddard, 2000). Doba podání antibiotik trvá minimálně tři týdny, při komplikovaném prŧběhu se prodluţuje (Havlík et al., 2002). Doporučená léčba u dospělých i u dětí je podání Doxycyklinu orálně nebo vnitroţilně. Celková dávka by měla být minimalizována, aby se předešlo problémŧm se zubní sklovinou (Goddard, 2000).
2.2.1 Ehrlichióza-anaplazmóza u hospodářských zvířat Anaplasma phagocytophilum mŧţe také infikovat zvířata. Zejména ovce pŧsobí jako přírodní rezervoáry, především ve Velké Británii. Anaplasma se nachází velmi často v tělech hlodavcŧ. Z hlodavcŧ patří mezi nejvýznamnější rezervoáry dlouhoocasé myši, myši se ţlutým osrstěním na hrudi, běţní rejsci a hraboši. Pro rozptýlení nemoci po Evropě výrazně přispěli stěhovaví ptáci. Výzkum na Slovinsku prokázal pomocí PCR, ţe vysoká lovná zvěř, především srny a jeleni jsou infikováni ve velké míře, a to v 86 % případŧ. Dále lišky a kanci byly nalezeni jako pozitivní pomocí PCR testu. Nemoc postihuje i řadu jiných zvířat, jako jsou evropští bizoni, osli, losi. Protilátky byly rozpoznány u zajícŧ a u rysŧ. Je známo, ţe Anaplasma phagocytophilum zpŧsobuje granulocytární anaplazmózu u lidí, ale i u domácích zvířat, jako jsou koně, psi, kočky, skot a lamy. Anaplasma přeţívá i v ovcích. Příznaky anaplazmózy zahrnují horečku, únavu, lhostejnost, kulhavost, poruchy trávícího a nervového systému. Hematologické a biochemické abnormality se objevují v tělech nakaţených. Mezi tyto abnormality patří hlavně anémie, trombocytopenie, leukocytopenie a zvýšení aktivity séra alkalické fosfatázy. Anaplasma phagocytophilum často postihuje psy a zpŧsobuje chronické onemocnění s nespecifickými klinickými nálezy. Mezi příznaky patří především horečka, otoky a bolest, kulhavost, ztuhlost, neurologický zánět, trombocytopenie a neutropenie. Psí anaplazmóza byla nahlášena z rŧzných evropských státŧ, především z Polska, Švédska, Řecka, Itálie, Slovinska, Rakouska, Švýcarska a České republiky.
21
Tato nemoc se vyskytuje i u koňŧ zejména ve Velké Británii, v Dánsku, Švédsku, Švýcarsku, ve Francii, Německu, v Itálii a České republice. Nemoc byla zjištěna díky sérologickým a molekulárním metodám, a také díky skvrně objevující se na těle ze sraţených leukocytŧ, coţ je nejznámější příznak nemoci. Příznaky jsou také trombocytopenie a leukocytóza. U
domácích
přeţvýkavcŧ,
především
u
ovcí,
je
nemoc
známa
jako
tick-borne fever (TBF). Příznaky jsou horečka, omezené výdeje mléka, a potraty. Objevuje se neutropenie a dochází ke shluku infikovaných neutrofilŧ (Kybicová, 2010).
Obr. 2.2 Kokobacil (Anaplasma phagocytophilum) ve vakuole v cytoplasmě buněk (neutrofilu). Vlevo barveno Giemsa, vpravo elektronmikroskopický snímek (URL 3).
Zajímavost Ixodes scapularis je druh klíštěte, který dokáţe přezimovat v severovýchodní a středozápadní Americe a přenáší lidskou granulocytární anaplazmózu mezi populaci. Byla zjištěna vzrŧstající schopnost přeţití bakterie Anaplasma phagocytophilum u Ixodes scapularis. Toto přeţívání je zajištěno díky přítomnosti nemrznoucího glykoproteinu v tělech infikovaných klíšťat. Tento glykoprotein byl označen jako IAFGP a zajišťuje přeţívání jak 22
klíšťat, tak i kvasinkových buněk v chladném prostředí. Anaplasma phagocytophilum tedy indukuje expresi IAFGP, a tím i toleranci vŧči chladným teplotám. Mŧţe tedy existovat i pozitivní reakce této bakterie na organismus. Existuje tedy symbióza mezi patogenními bakteriemi a členovci (Neelakanta et al., 2010).
2.3
Klíšťová encefalitida (KE) Klíšťová encefalitida je závaţné onemonění zpŧsobené RNA virem ze skupin
klíšťových encefalitid, arbovirem rodu Flavivirus, čeledí Flaviviridae. Hlavním přenašečem je klíště obecné. Klíšťová encefalitida patří mezi zoonózy a je přenosná na člověka přes přenašeče klíště. Nákaza byla prokázána jak u savcŧ, tak i u ptákŧ. Dále u pasených koz, ovcí, krav a psŧ. Z infikovaných pasených a laktujících zvířat se mŧţe vir vylučovat do mléka, které je poskytováno. Konzumací tepelně nezpracovaného mléka a mléčných výrobkŧ se dostává vir do těla jiného organismu, a tím je organismus infikován alimentární cestou. Nejrizikovější je pití nesvařeného kozího a ovčího mléka a konzumace z nich podomácku připravených sýrŧ. Nelze však vyloučit ani přenos tepelně neupraveným kravským mlékem. Ixodes ricinus má tři vývojová stádia. Virus KE přechází mezi všemi stádii (transsatdiální přenos), ale také mezi generacemi transovariálním přenosem, přes kladená vajíčka. Člověk mŧţe být nakaţen všemi třemi stadii a jimi být také infikován (URL 3).
Klinicky Onemocnění má většinou dvě fáze. První příznaky se projevují po inkubační době (7-14 dní). V první fázi má nemoc chřipkový charakter. U této fáze mŧţe nemoc zŧstat abortivní forma nemoci - projevuje se jako chřipkové onemocnění s horečkou, bolestmi hlavy, artralgiemi a myalgiemi (URL 3), ale také mŧţe přejít do druhé fáze po několikadenním odeznění prvních příznakŧ. Tato druhá fáze je o mnoho váţnější, a mŧţe poškodit centrální nervovou
soustavu
-
forma
meningitická,
meningoencefalitická
nebo
meningo-
encefalomyelitická. Pokud jde o formu meningitickou, jde o zánět mozkových blan, pokud o formu meningoencefalitickou, jde o poškození šedé a bílé hmoty mozkové, a pokud o formu meningomyelitickou, jde o postiţení předních míšních nervŧ. Nemoc probíhá u akutnějšího prŧběhu nemoci mírněji u dětí, u dospělého pak probíhá léčení obtíţněji, kdy by pacient měl
23
leţet na jednotce intenzivní péče. Někdy je potřeba i řízené dýchání. Bulbocervikální forma nemoci je nejvíce závaţná, dochází u ní k poruše míchy a segmentŧ krční páteře. Tato forma mŧţe vést k selhání ţivotně dŧleţitých funkcí a následnému úmrtí. Laboratorně Dŧkaz nemoci se projevuje středně zvýšenou sedimentací erytrocytŧ. V krevním obrazu je normocytóza, ale někdy se projevuje leukocytóza. Mŧţe docházet k lehkému zvýšení transamináz. U člověka s porušenou centrální soustavou mŧţe nastat pleyocytóza v likvoru, s nálezem desítek aţ stovek buněk, zejména lymfocytŧ. Bílkoviny bývají zvýšeny jen mírně, cukry jsou v normě, nebo jen lehce zvýšené, chloridy v normě. Přítomnost protilátek IgM se stanovuje pomocí metody ELISA, případně pomocí NIF (nepřímá imunofluorescence). U pacientŧ recentně očkovaných proti ţluté zimnici, japonské encefalitidě a u pacientŧ vracejících se z endemické oblasti, je nutné potvrdit sérologické výsledky pomocí virusneutralizačního testu. Diagnóza nemoci je zaloţena na izolaci viru z krve nebo z mrtvých tkání pomocí serologických testŧ nebo projevem specifického IgM v seru. Izolace viru mŧţe být uskutečněna pouze v nemocnicích nebo vládních institucích. Vyuţívá se i metod ELISA, které vedou ke zjištění přítomnosti specifického IgM. Specifická léčba není dostupná, léčba je jen podporujícího typu (Goddard, 2000). Proti onemocnění KE se lze chránit očkováním. Existují vakcíny jak pro děti, tak i dospělé, ale očkování nebývá vyuţíváno ve velké míře (URL 3).
24
Obr. 2.3 Graf popisující nakaţenost pacientŧ klíšťovou encefalitidou v závislosti na letech 1980-2009, (URL 5). Zajímavost Zajímavostí jsou výhody ve vakcinaci proti klíšťové encefalitidě. Klíšťová encefalitida představuje rostoucí zdravotní problém v mnoha zemích Evropy, ale i částí severní Asie. Proto byla vakcinace povaţována za velmi uţitečný objev, byla úspěšně rozvinuta, a vyuţívána v endemických oblastech po mnoho let. Dlouholeté zkušenosti získané z celosvětového rozšíření vakcín povzneslo výzvu k rozvoji zlepšených vakcín. Navíc nedávné klinické pokusy zjistily vysoké hladiny postvakcinačních neutralizačních protilátek po delší dobu, neţ se očekávalo. Nedávné výhody v DNA technologii otevřely do budoucna novou příleţitost pro rozvoj ţivých atenuovaných vakcín proti viru KE a dalším flavivirŧm. Experimenty na zvířatech nám ukazují bezpečnost a vysokou imunogenicitu pro tyto mutanty. TBE případ dohlíţí na zvýšený problém s vědomím, ţe nemoc je nebezpečná a měli bychom se proti ní bránit. Nemoc mŧţe být rozšířena jak v endemických, tak i neendemických
25
oblastech. Dochází také ke zlepšení dŧkazu, ţe vakcíny jsou velmi úspěšné a jsou doporučeny i do budoucna (Wagner et al., 2008).
2.4
Bartonellóza (bacilární pelióza a angiomatóza) Bakteriální onemocnění přenášené klíšťaty a také blechami na člověka. Onemocnění je
vyvoláno přítomností bakterie Bartonella henselae, která zpŧsobuje u oslabených pacientŧ proliferaci endotelových buněk. Bartonella je aerobní gram negativní bakterie, která pomalu roste. Onemocnění postihuje především osoby imunodeficitní, pacienty s jiným váţným onemocněním, chovatele koček a v neposlední řadě osoby ţijící ve špatných hygienických podmínkách, jako jsou alkoholici, bezdomovci atd. (URL 3).
Klinicky Nemoc se projevuje vytvořením tmavého příškvaru podobnému strupu v místě vpichu zhruba po pěti aţ deseti dnech po zákusu. Dochází ke zduření nejbliţších uzlin. Dále se nemoc projevuje horečkou, bolestí hlavy, svalŧ a kloubŧ, závratěmi, bolestmi zad a očí. Mŧţe dojít k zánětu spojivek, nystagmu (samovolné oční pohyby). Dále dochází ke zvětšení jater (URL 3). Laboratorně Nemoc se projevuje zvýšeným mnoţstvím bílých krvinek, sníţeným mnoţstvím trombocytŧ, anemií. V séru bývá typické zvýšení alkalické fosfatázy. Pro diagnostiku je nutná řada dalších vyšetření. Dochází k prŧkazu specifických protilátek, dále se izolují bakterie z krve pomocí ţivného agaru. DNA bakterie v krvi mŧţe být prokázána díky PCR metodě, ale také stříbřením v biopsii. Dále na histologických preparátech je nápadná velice častá proliferace kapilár (URL 3). Léčba Probíhá
antibiotiky
(Doxycyklin,
Tetracyklin,
Erythromycin,
Clarithromycin, Ciprofloxacin, Trimethoprim, Chloramphenicol, Gentamycin).
26
Azitromycin,
2.4.1 Bartonellóza u hospodářských zvířat Bartonellóza se mŧţe objevit i u koček (URL 3). K nejznámnějšími druhŧm patří Bartonella henselae, Bartonella quintana a Bartonella elizabethae. Tyto druhy většinou zpŧsobují endokarditidu. Velký počet těchto dalších druhŧ bylo nalezeno v tělech přeţvýkavcŧ, kočkovitých druhŧ, hovězího dobytka a dalších druhŧ (Mabey, 2002). Zajímavost U 50 švédských bezdomovcŧ v centru Stockholmu byly zajišťovány krevní vzorky a epidemiologická data. Séra byla analyzována z dŧvodu přítomnosti protilátek k B. henselae, B. quintana, B. elizabethae a B. grahamii. Celá krev byla kultivována a vyuţita při testu PCR specificky připraveném pro Bartonella spp. DNA. 61 krevních sér od donorŧ zdravých bylo pouţito
jako
kontrola.
Bezdomovci
byly
ve
výsledku
významně
seropozitivní
na Bartonella spp. neţ ke kontrolám (Ehrenborg et al., 2007). K posouzení rizika bartonellózy se testovali i malí exotičtí savci, kteří byli importováni do Japonska z Evropy, Asie, severní Ameriky. Z 546 případŧ se izolovalo 407 izolátŧ Bartonella. Izoláty byly zjištěny díky molekulární analýze specifické k citrát synthásovému genu gltA . Tato zvířata mohou přenášet nemoc i na člověka a zpŧsobovat lidskou endokarditidu a neuroretinitidu. Exotická malá zvířata mohou být povaţována za rezervoáry Bartonella spp. (Inoue et al., 2009).
2.5
Babesióza Onemocnění přenášené klíšťaty, které je zpŧsobené prvokem rodu Babesia patřící
k druhu Babesia divergens nebo Babesia bovis. Tyto druhy bakterií ţijí v erytrocytech pacienta (URL 3). První zaznamenaný případ nemoci je zaznamenán u člověka v roce 1957 v Evropě druhem Babesia divergens (Goddard, 2000). Existuje i mnoho jiných druhŧ babesií, které zpŧsobují lidské infekce. Onemocnění postihuje osoby imunodeficitní a osoby bez sleziny. U osob bez sleziny mŧţe onemocnění končit aţ úmrtím. Často je tato nemoc nošena pacientem trpícím Lymeskou borreliózou.
27
Klinicky Klinicky je babezióza velmi podobná malárii (Goddard, 2000). Projevem je horečka, nachlazení, zvětšení jater, bolesti svalŧ a hlavy, anemie trvající několik dnŧ, ale i měsícŧ, třesavka, ţloutenka, únava, nechutenství, bolesti kloubŧ a svalŧ, kašel, deprese, nevolnost, zvracení, roztroušená vnitroţilní koagulace, hypotenze, respirační úzkost a ledvinové potíţe (URL 3). Laboratorně Nemoc se projevuje tmavou močí, coţ mŧţe být zapříčiněno hemoglobinurií nebo proteinurií. Při barvení krevního nátěru Giemsou se nalézají uvnitř červených krvinek stopy po parasitech, erytrocyty mohou být kulaté, jsou obsaţeny nepigmentované zóny, teratrády připomínající Maltézský kříţ aj. Dalšími příznaky jsou hemolytická anemie, sníţení počtu bílých krvinek a trombocytŧ, atypické lymfocyty. V jaterních testech jsou zvýšené transaminázy, je zvýšená sedimentace erytrocytŧ stejně jako lactodehydrogenázy (LDH) a bilirubinu v séru. Je třeba zjistit specifické protilátky (URL 3).
Léčba Antibiotiky (Clindamycin, Azitromycin, Atovaquone, Quinine sulfat).
2.5.1 Babesióza u hospodářských zvířat Babesióza se mŧţe objevit i u zvířat. Projevuje se u hovězího dobytka, ovcí, koz, koní, dále pak u psŧ. Existuje velké mnoţství druhŧ babesií, ale nejvýznamnější je Babesia divergens, která přeţívá v teplotách evropských, ale byla nalezena v severní Africe. Je přenášena klíštětem rodu Ixodes ricinus. Tyto bakterie, které se dostávají do hostitele, tak se nejvíce shromaţďují na periferii červených krvinek. Infikované červené krvinky jsou koncentrovány v kapilárách vnitřních orgánŧ, jako je mozková kŧra. Babesia bovis je také známý druh, který je nebezpečný a mŧţe být i částečně patogenní pro hovězí dobytek. Babesióza postihuje i ovce a kozy, ale více náchylnými k infekcím jsou ovce. Babesióza u koní je poměrně dŧleţitá překáţka pro mezinárodní stěhování koní. Nejznámnější druh u koní je Babesia caballi. Několik zemí vyţaduje, aby koně byly testovány na protilátky k parazitŧm, zpŧsobující tuto nemoc, neţ se povolí převoz koní. Nemoc koní by mohla ovlivnit sportovní události ve špatném slova smyslu.
28
U psŧ se nemoc vyskytuje ve všech kontinentech. Babesia canis je nejznámnějším druhem. Nemoc mŧţe být fatální, ale nemusí. Záleţí na druhu bakterie Babesia (Goddard, 2000). Zajímavost Babesióza je běţné onemocnění zvířat i člověka a je mu věnována zvýšená pozornost z hlediska nebezpečí. První případ babeziózy byl zaznamenán v Německu u 63 letého pacienta, u kterého byl objeven Hod Hodgkinsŧv lymphom. Po léčbě, dodáním protilátek, byl pacient hospitalizován z dŧvodu anémie a tmavé moči, v dŧsledku hemoglobinurie. Domnělá diagnóza této nemoci byla stanovena objevením parazitických inkluzí v krevních stěrech. Potvrzením nemoci je přítomnost 18S rDNA, která je typická pro tuto nemoc a je zjištěna pomocí PCR. Navzdory léčení Quininem nebo Clindamycinem, pacient potřebuje i následné přeléčení a dlouhotrvající terapii na to, aby byl parazit z těla vyhnán (Häselbarth et al., 2007). Babesióza se dostala do Evropy z USA. Nemoc se začala rozšiřovat po napadení dobytka. Dobytek byl napaden parazitem Babesia divergens (Nohýnková et al., 2003).
2.6
Rickettsióza Nemoc je zpŧsobena malými pleomorfními coccobacilly nebo tyčkami, jsou to gram
negativní bakterie, a jsou vidět pod elektronovým mikroskopem. Jsou to obligátní intracelulární paraziti s výjimkou Coxiella burnetti, která je extracelulární. Jsou dále resistentní vŧči teplotě, vysušení, slunečním paprskŧm. Přenáší se inhalací kontaminovaného prachu. Vyskytují se především v buňkách cév (endotéliích), v makrofázích, lymfocytech a granulocytech. Diseminují krví a v místě pokousání vektorem vzniká vyráţka (URL 3).
Klinicky Bakterie je přenášena prachem na hostitele. Je přenášena většinou z členovcŧ. Dále diseminují krví a v místě pokousání vektorem se začne tvořit vyráţka, provázená hemorrhagií a tvořením strupŧ. Dochází k obstrukci cév, nemoc se dále projevuje kašlem, chřipkovými příznaky, horečkou, vyráţkou, zánětem plic a mŧţe se objevit i delirium šok (URL 3).
29
Laboratorně Nemoc se zkoumá ze všech směrŧ rŧznými metodami, především se vyuţívá metody imunofluorescence, PCR se specifickými primery, sekvenace vţdy. Hostiteli této nemoci jsou většinou ptáci a hlodavci. Pŧsobí lymfadenitidy, zápal plic, meningitidy a v chronické fázi endomyokarditidy. Léčba Léčba pomocí antibiotik tetracyklinŧ.
2.6.1 Rickettsióza u hospodářských zvířat U zvířat byly izolovány druhy R. rhipicephali, R. mossiliae, R. montana, R. parkeri, R. heilongjanji a R. belli, které nejsou známy svou patogenicitou k člověku. Další druhy jako R. helvetica, R. mongolotimonae, R. slovaca, R. honei, R. africae a R. felis mohou vzácně infikovat člověka (Mabey, 2002). Rickettsia prowazeki mŧţe zpŧsobovat epidemický tyfus. Rickettsia typhi zpŧsobuje endemický tyfus, je ale přenášena krysími blechami. Většina rickettsií je ale přenášena klíšťaty. Rickettsia rickettsii zpŧbuje horskou horečku tzv. Rocky Mountain fever nebo Brazilian fever (Mabey, 2002). Zajímavost Dva pacienti s bolestí hlavy a pleyocytózou byli diagnostikováni, a byla u nich zjištěna infekce zpŧsobena Rickettsia felis. Infekce byla zjištěna pomocí PCR za vyuţití cerebrospinální tekutiny a serologických testŧ (Lindblom et al., 2010). Patogenicita Rickettsia helvetica je relativně neznámá. Byla izolována skupina rickettsiálních organismŧ z pacienta s akutní meningitidou. Při kombinaci těchto dvou onemocnění mŧţe dojít u pacienta aţ k poruchám centrálního nervového systému (Nilsson et al., 2010).
30
2.7
Q horečka Q horečka je zoonóza s celosvětovým rozšířením. Pouze Nový Zéland je zemí
nepromořenou touto nemocí, protoţe přítomnost nemoci není specifikována, a proto je nerozpoznána. E. H. Derrick poprvé popsal Q horečku v roce 1937, kdy došlo k prošetření pracovníkŧ pracujících na jatkách v Austrálii, kteří trpěli touto nemocí. Derrick začal studovat tuto nemoc, ale nebyl schopen vyizolovat příčinný organismus, a proto také pojmenoval nemoc jako Q neboli query horečka. Query znamená otazník. F. M. Burnett a M. Freeman následovně izolovali bakterii Rickettsia burnetti z guinejských prasat. Prasata byla naočkována krví a močí z Derrickových pacientŧ. Ve stejném období pak G. E. Davis a H. R. Cox izolovali látku z klíšťat v USA. Organismus byl tedy přejmenován na Coxiella burnetii zásluhou Coxe a Burnetiho. Coxiella burnetii je povaţována za příbuznou bakterii Rickettsia, ale studie prokázaly, ţe je mnohem více příbuzná bakteriím Legionella. Coxiella burnetii je obligátní intracelulární organismus, který sídlí v kyselém prostředí lysozomŧ v eukaryotické buňce (Mabey, 2002).
Klinicky Ačkoliv infekce zpŧsobené bakterií Coxiella vyvolávají potraty nebo porození mrtvých dětí, většina zvířat mají infekce bez výrazných symptomŧ. Infekce u lidí je často nespecifická a mŧţe se projevovat jako jiná horečnatá onemocnění, především pneumonie, hepatitida atd. Příznaky nemoci jsou horečka, nevolnost, bolest svalŧ, pocení, únava a kašel. Pacienti mohou trpět i bolestí hlavy, coţ pŧsobí jako vodítko k diagnóse. Mŧţe dojít i ke zvýšení hladiny transamináz v játrech. U akutní Q horečky mŧţe dojít i k perikarditidě, myokarditidě nebo meningoencefalitidě (Mabey, 2002). Laboratorně Coxiella burnetii je povaţována za velmi obtíţnou k rozpoznání pro většinu laboratoří. Dochází většinou k převodu sera do protilátek bakterie Coxiella mezi akutní a zotavující se formou sera, coţ patří mezi obvyklé diagnostické metody. Vyuţívá se i rŧzných fixací, metody ELISA, a metody IFA. PCR byla také vyuţita k potvrzení přítomnosti C.burnetii v seru, ve tkáních atd. (Mabey, 2002).
31
Léčba Léčba záleţí na formě nemoci. Akutní forma nemoci je rozpoznána zhruba během patnácti dnŧ ve většině případŧ. Pacienti s příznaky jsou léčeni v závislosti na serologické diagnostice. Pro léčbu akutní formy nemoci se pouţívají tetracykliny a doxycykliny. Chronická forma nemoci vede ve většině případŧ ke smrti. Ačkoliv Doxycyklin se pouţívá pro léčbu akutní formy, nebyla prokázána léčba chronické formy pomocí tohoto léku. Kombinace Rifampinu a Doxycyklinu byla pouţita s rŧznými výsledky. Někdy se vyuţívá i kombinace Rifampinu a Ciprofloxacinu. Je velice těţké diagnostikovat tuto nemoc. Coxiella burnetii mŧţe být izolována dokonce aţ po roce léčení antibiotiky. Většina pacientŧ vyţaduje aţ tříroční terapii k dokončení léčby (Mabey, 2002).
2.7.1 Q horečka u hospodářských zvířat Tato nemoc se mŧţe vyskytovat jak u divokých, tak i u domacích zvířat, především u psŧ, u divokých zajícŧ, u losŧ, u mývalŧ, ptákŧ, lišek a u vysoké zvěře. Coxiella byla izolována z členovcŧ, především z klíšťat. Nejběţnějším rezervoárem pro infekci v člověku jsou kočky, farmářská zvířata, jako jsou ovce, kozy a hovězí dobytek. Coxiella se nachází v děloze, v prsních ţlázách a dostává se ven z těla hostitele močí, výkaly nebo v mléce. Mŧţe být nalezena i v placentě a v amniotické tekutině poměrně ve velkém mnoţství, coţ ukazuje, ţe tato nemoc mŧţe být nebezpečná pro ţivot jedince. Onemocnění se mŧţe rozšiřovat i transfuzí infikované krve (Mabey, 2002). Zajímavost Q horečka se objevila v Chorvatsku v období Vlastenecké války. Nemoc se začala objevovat uţ před válkou, kdy bylo zaznamenáno 1053 případŧ Q horečky. Zhruba 16,2 % případŧ se nacházelo na ostrovech a přímořských oblastech. V období po válce se zaznamenalo 654 případŧ. Po válce byla zaznamenána velká morbidita z dŧvodu stěhování ovcí za účelem pastvy z Bosny Hercegoviny do Chorvatska. Ovce byly nakaţené a rozšiřovaly nemoc (Mulić et al., 2010). Studie byly prováděny i v Dánsku, kde byly zaznamenány případy Q horečky v poměrně malém mnoţství. Coxiella burnetii, která zpŧsobuje onemocnění, byla nalezena ve
32
vzorcích mléka, které je poskytováno dánskými ovcemi. Byly šetřeny i vzorky sér farmářŧ, veterinářŧ, inseminátorŧ, kovářŧ a celé populace, která je ve styku se zvířaty. Tyto vzorky byly testovány na přítomnost IgG antigenŧ Coxiella burnetii. Výsledkem bylo 39 pozitivních případŧ z 359. Nejvíce nakaţených bylo veterinářŧ. Tento výzkum nám ukazuje, ţe je moţné velice rychlé rozšíření infekce (Bosnjak et al., 2009).
2.8
Klíšťová paralýza Paralýza patří mezi akutní a oslabující nemoci zpŧsobené klíšťaty, která mŧţe být
aţ fatální, pokud klíště není zavčas lokalizováno a odstraněno. Onemocnění je zapříčiněno slinnými ţlázami, které klíště vylučuje do rány hostitele při sání. Paralýza nepatří přímo mezi zoonózy, je indukována neinfekčními činiteli, jako jsou toxiny a otravy. Tato nemoc se vyskytuje v Severní Americe, jihovýchodním USA, ale je také běţná v Austrálii. Ojedinělé případy se vyskytují i v Evropě, Africe a jiţní Africe (Goddard, 2000). Klinicky a laboratorně Umístění a vzhled kousnutí klíštěte v případě paralýzy není nijak odlišný od kousnutí nezpŧsobujícího ţádnou nemoc. V případě paralýzy po kousnutí klíštětem mŧţe dojít po 4-6 dnech k objevení prvních příznakŧ. Mezi ně patří neklidnost a popudlivost pacienta. Během 24 hodin se začne projevovat akutní forma paralýzy, tzv. Landry typ paralýzy. Obvykle u akutního typu dochází ke slabosti v dolních končetinách, dochází ke vzrŧstání slabosti a k nekoordinovanosti, která je zpŧsobena slabostí ve svalech. Zřídka se zde mŧţe objevit i ataxie, coţ je porucha koordinace pohybŧ. Dochází i k lebeční nervové slabosti se zastoupením disarthrie a disphagie, které vedou aţ k bulbární paralýze, k selhání dýchání, nevolnosti, někdy ke zvracení a anorexii. Disarthrie je porucha řeči charakterizovaná špatnou artikulací a disphagie je termín pro označení potíţí při polykání. V případech paralýzy bývá klíště nalezeno především na krku nebo na hlavě. Je zde třeba zmínit, ţe se klíště v případech paralýzy mŧţe nacházet i na jiných částech těla (Goddard, 2000). Léčba Závaţnost paralýzy závisí na stupni vývoje. Pokud je klíště zavčas odstraněno, všechny symptomy velmi obvykle vymizí. V počátku nemoci po odstranění klíštěte
33
symptomy vymizí, ale pokud uţ je nemoc rozvinutá, pacienti bojují o přeţití i po odstranění klíštěte. V dnešní době existuje antiparalytické serum, které bylo testováno na psech a poprvé oznámeno v Austrálii (Goddard, 2000). Tato nemoc postihuje jak člověka, tak i jiné savce a ptáky. Nemoc u člověka je zpŧsobena především třemi typy klíšťat. V severozápadní části USA a v severní Americe je známo Rocky mountain klíště Dermacentor andersoni. V jihovýchodním USA je znám druh velice podobný D.andersoni, zvaný D.variabilis, známý jako americké psí klíště. I.holocyclus je druh klíštěte, který také přenáší paralýzu, ale je známý v Austrálii. Ixodes cornuatus je druh, který napadá především člověka v Austrálii. Mnoho výzkumŧ věří v to, ţe tato nemoc je zpŧsobena toxinem, který je obsaţen ve slinných ţlázách samice klíštěte, která při sání tento toxin vylučuje do rány. Další výzkumy uvaţují o tom, ţe toxiny mohou být produkovány v ovariích samice klíštěte a následné propouštěny do slinných ţláz. Jsou ale známy i případy zpŧsobené samci klíšťat, kdy je vyvrácena předešlá teorie s ovarii (Goddard, 2000).
34
3
Ochrana před onemocněními
Před onemocněními zpŧsobenými klíšťaty bychom se měli chránit. Existuje více moţností, jak se ochránit. Měli bychom velice dŧkladně prohlédnout své tělo, pokud došlo ke styku s prostředím, zvolit vhodný oděv, pokud jdeme do přírody, kde by mohlo dojít ke styku s klíštětem. Nejvýznamnější ochranou před nemocemi jsou repelenty. K ochraně slouţí i očkování proti nemocem zpŧsobených klíšťaty.
3.1
Očkování Očkování slouţí podobně jako repelenty k prevenci proti řadě onemocnění. Existuje
pasivní nebo aktivní imunizace. Aktivní imunizace znamená, ţe se do těla vpraví usmrcený nebo oslabený patogen, popř. bakteriální toxin v koncentraci, která organismus nepoškodí ani nevyvolá onemocnění, ale iniciuje tvorbu protilátek. Pasivní imunizace je formou, kdy se vlivem očkování do těla vpraví hotové protilátky specifické vŧči danému patogenu. U této formy nedochází ke styku patogenu s organismem (Vácha et al., 2004). Proti klíšťové encefalitidě existuje očkování. Jsou dostupné dvě vakcíny, určené pro děti od prvního roku ţivota a dospělé. Základní očkovací schéma představují 3 dávky. K přeočkování dochází kaţdých 3-5 let. Nejvhodnější doba pro zahájení očkování je v zimním období, ale je moţnost očkování během roku (Mudr. Chlíbek, 2010).
3.2
Repelenty Repelenty jsou chemické přípravky dostupné ve všech drogeriích a lékárnách, které
byly vyvinuty za účelem odpuzení či usmrcení krevsajících členovcŧ. Repelentní přípravky jsou řazeny mezi profylaktická opatření, coţ znamená, ţe mají zabránit přenosu určitého onemocnění. Významným přenašečem takovýchto nebezpečných nemocí je klíště obecné
35
Ixodes ricinus. Nejlepší cestou, jak zamezit nákaze, je zabránit styku s jejími přenašeči slouţí právě repelenty. Ideální repelent by měl mít dlouhotrvající účinek proti široké škále členovcŧ či hmyzu. Dále by měl být po lokální aplikaci šetrný k pokoţce a oblečení, neměl by mít nepříjemný zápach, který by dráţdil sliznice, neměl by mít negativní vliv na oblečení, jako např. barvení, bělení,
oslabování
vláken.
Naproti
tomu
by
měl
ideální
repelent
být
odolný
proti opakovanému vyprání. Ideální repelent nezanechává mastné skvrny a je odolný proti otírání, praní a pocení. Velmi dŧleţitými vlastnostmi repelentu jsou také chemická stabilita a finanční dostupnost pro širokou veřejnost (Brown & Hebert, 1997). Cílem repelentŧ je ochrana proti náklonnosti klíštěte k hostiteli. WHO doporučuje uţívání těchto ochranných prostředkŧ proti nemocem přenášeným členovci hlavně v endemických oblastech. Velice účinnou ochrannou sloţkou repelentŧ je povaţována látka jménem DEET (N,N- diethyl- m- toluamide), která byla patentována a registrována k uţívání americkou armádou. Tato látka byla vyuţívána řadou civilistŧ a vojákŧ. Během let se ukázala opravdová účinnost repelentŧ a jejich bezpečnost k lidskému zdraví a ţivotnímu prostředí. Nicméně tato látka nebyla doporučena pro děti do dvou let. Tato látka byla součástí výzkumŧ prováděných u více druhŧ klíšťat. Kaţdý druh má i jinou citlivost k DEETu (Soares, 2009).
Obr. 3.2 Vzorec DEET (URL 6). Jsou pouţívány rŧzné metody ke stanovení účinnosti repelentŧ. Je nutno zjistit, jestli studovaná
látka
vykazuje
nějaké
odpuzovací
schopnosti
(Dautel
et
al.,
2004).
Mezi nejvýznamnější metody patří testování na Petriho miskách, testy se šplhajícími klíšťaty, terénní testy a moving - object bioassay.
36
3.2.1 Testy na využití účinnosti repelentů Testy na Petriho miskách Provádí se bez přítomnosti hostitele a atraktantŧ. Tyto testy patří mezi nejjednodušší metodu ověření účinnosti repelentŧ. Petriho miska je rozdělena na více zón, kdy určitá zóna je ošteřena repelentem a jiná zóna slouţí jako kontrola, ošetřena není. Účinek repelentu je pak detekován tím, ţe do ošetřené zóny vstoupí jen menší počet klíšťat neţ do zóny kontroly. Tyto testy jsou velice jednoduché a finančně nenáročné, nicméně motivace klíštěte dostat se do střetu s hostitelem je zde velmi malá, protoţe test probíhá bez přítomnosti hostitele. Proto mŧţe dojít k deklarování účinnosti i velmi slabých repelentŧ (Dautel et al., 2004). Testy se šplhajícími klíšťaty Jsou také účinné. Tyto testy probíhají na vertikálně poloţených filtračních papírech zavěšených na provázku. Jeden filtrační papír je ošetřen repelentem a druhý ne. Během tohoto testu se sleduje aktivita klíštěte. Klíště šplhá směrem k vrcholu papíru s účelem najít hostitele. Pokud je repelent účinný, klíště odpadne, zastaví se, nebo se zde projeví opačná orientace. Dochází zde ke srovnání filtračního papíru ošetřeného repelentem a kontrolou.
Moving-object bioassay Metoda MO - bioassay byla vyvinuta za účelem testování látek, které by mohly být v praxi pouţity jako repelenty proti klíšťatŧm. Tyto látky musí být účinné (tedy musí mít odpuzující účinky) i přesto, ţe je klíště vystaveno pŧsobení řady jiných podnětŧ pro něj atraktivních. Aby byly látky co nejlépe otestovány, je nutné vyvolat u klíštěte dojem skutečného hostitele. K tomuto účelu je součástí experimentu zařízení připomínající pohyb a tělesnou teplotu obratlovce. Teplo a pohyb jsou simulovány otáčivým bubnem, ke kterému se mohou klíšťata přiblíţit po skleněné tyčince umístěné asi 1 mm od vyvýšené plošky na povrchu bubnu. Klíštěti je umoţněno dosáhnout na vyvýšenou plochu, která jej občas míjí, zatímco zbytek povrchu bubnu je umístěn příliš daleko na to, aby se na něj klíště mohlo přichytit. Vyvýšená plocha pak představuje místo pro aplikaci atraktantu nebo studované látky – potenciálního repelentu. Zařízení se skládá z mosazného bubnu, který je naplněn vodou a na svrchní straně zŧstává otevřen, aby do něj mohl být ponořen ohřívač. Vytápění je řízeno termostatem, takţe
37
připomíná cirkulující vodní lázeň. Teplota je ustálena na 37°C s moţnou odchylkou + 0,1°C. Celý buben je pak poloţen na ploše, která se pomocí motorku otáčí kolem své osy. Pro standardní experimenty plošina vykonává pohyb s 12 aţ 15 otáčkami za minutu, coţ odpovídá rychlosti 5,9 – 7,3 cm/s na vnějším povrchu bubnu. Mosazný plech ve tvaru obdélníku se nalepí na povrch válce ve výšce přibliţně 9 cm. Tím se vyvýší povrch na tomto místě o asi 1 mm. Tento prouţek je místem, kam by se později mělo přichytit klíště. Tato kovová ploška, připevněná k otáčivému bubnu, je pokryta filtračním papírem, který je v prŧběhu experimentu impregnován testovanou substancí. K připevnění filtračnímu papíru slouţí 2 tenké kousky mědi o tloušťce 0,1 mm, které jsou přilepeny k bubínku. Jejich svrchní a spodní strana pak slouţí jako drţák pro filtrační papír. Celý bubínek a připevněné kovové plátky jsou natřeny bílou barvou, aby byl minimalizován optický kontrast mezi bílým filtračním papírem a kovovým bubínkem. Pro zviditelnění zadní strany bubínku pro experimentátora je pouţito zrcadlo. Studovaná klíšťata se mohou k bubnu přiblíţit pomocí skleněné tyčinky nebo zpilované dřevěné špejle o délce asi 50 mm. Tyčinka je k bubnu skloněna pod úhlem 45° nebo 90° . Klíšťata musí být vţdy schopna dostat se na vyvýšené místo, ale nesmí přitom dosáhnout na okolní povrch bubnu (Dautel et al., 1999). Na našem pracovišti se provádí i terénní sběr klíšťat v Brně v Pisárkách. Sběr se provádí metodou vlajkování, kdy se vyuţívá bílé látky z flanelu, na kterou se klíště přichycuje. Na těchto klíšťatech se následně provádí jiţ zmíněné pokusy testování repelentŧ. Provádí se i výzkumy zaloţené na stanovení nakaţlivosti klíšťat Lymeskou borreliózou. Vyuţívá se zde zástinové mikroskopie, kdy předmět je osvětlen paprsky pod takovým úhlem, aby nevnikaly přímo do objektivu. Do objektivu vstupuje pouze světlo odraţené, rozptýlené objektem. Sledovaný objekt, v našem případě vnitřní struktura těla klíštěte, v temném poli intenzivně září, a my mŧţeme sledovat, jestli se v těle klíštěte nenalézá spirálovitá bakterie. Pokračováním mé bakalářské práce je diplomová práce se zaměřením právě na repelenty, studium jejich účinnosti a na zástinovou mikroskopii.
38
Závěr
Vypracovala jsem literární rešerši týkající se Ixodes ricinus přenášející řadu onemocnění ve středoevropském prostoru. Tyto nemoci jsou zkoumány v laboratořích. V této práci jsem zmínila nemoci, které patří mezi nejčastější. Tato práce je podle mého názoru přínosná z dŧvodu shrnutí diagnostiky a příznakŧ onemocnění, se kterými se kaţdý člověk mŧţe setkat. S informacemi z této bakalářské práce bych ráda dále pracovala. Informace také mohu vyuţít v dalším studiu. Ve shrnutí zde uvádím nejčastěji přenášené patogeny, zřídka přenášené patogeny a nejčastější onemocnění přenášená klíšťaty příbuzných druhŧ na jiných kontinentech. Nejčastěji přenášené patogeny ve střední Evropě klíštětem obecným Mezi nejčastěji přenášené nemoci klíštětem obecným patří nemoci, které jsem zmínila. Především mezi tyto nemoci patří klíšťová encefalitida, Lymeská borrelióza, Anaplasmóza, Babesióza, Bartonellóza, Rickettsióza, Q horečka a klíšťová paralýza. Zřídka přenášené patogeny ve střední Evropě Mezi zřídka přenášené nemoci pak patří Tick borne relapsing fever (TBRF), Colorado tick fever (CTF) - klíšťové horečky, tularémie, Queensland nebo Siberian tick typhus – klíšťový tyfus, African tick - bite fever (ATBF), Boutonneuse fever (BF), Rocky mountain spotted fever (RMSF), (Goddard, 2000). Nejčastější onemocnění přenášená klíšťaty příbuzných druhů na jiných kontinentech Nemoci nepřenáší jen klíště obecné Ixodes ricinus, ale existuje i mnoho jiných druhŧ klíšťat, která mohou zpŧsobovat i velmi závaţná onemocnění. Uvedeme zde dŧleţité druhy, které bychom neměli opomenout. Ixodidae: Ixodes scapularis - je znám jako přenašeč flaviviru Powassan, Borrelia burgdorferi, Babesia microti, Ehrlichia ewingii a Anaplasma phagocytophilum. Tento druh pŧsobí na východě USA. Ixodes pacificus - přenáší Borrelia burgdorferi a pŧsobí na západě USA.
39
Ixodes hexagonus (klíště jeţčí) – rozšířeno v části severní Afriky, ale i v Evropě, vyskytuje se i v ČR. Hlavními hostiteli jsou jeţci a šelmy. Pŧsobí jako přenašeč Borrelia burgdorferi v Německu. Ixodes holocyclus – je australský zástupce Ixodes ricinus. Přenáší Rickettsia australis a vyvolává také klíšťovou paralýzu dobytka. Haemaphysalis puncata (klíšť stepní) – je rozšířen v Evropě, severní Africe a Přední Asii. Přenáší Coxiella burnetii a Babesia Theileria. Haemaphysalis spinigera – ţije v Indii. Napadá i člověka, přenáší virus KFD. Dermacentor marginatus (piják stepní) – je rozšířen v Eurasii. V ČR se nevyskytuje, ale na Slovensku ho najít mŧţeme. Je znám jako přenašeč virŧ Coxiella burnetii, Rickettsia sibirica, R. slovaca, R. conorii, Francisella tularensis. Velice příbuzný tomuto rodu je Dermacentor reticulatus, který přenáší stejné nemoci. Dermacentor nuttalli – ţije na Sibiři, ve střední Asii, severním Mongolsku a Číně. Přenáší Rickettsia sibirica a Francisella tularensis. Dermacentor andersoni – je rozšířen v severní Americe. Přenáší Rickettsia rickettsii, viry Powassan a Francisella tularensis. Dermacentor variabilis – ţije v USA, Kanadě a v Mexiku. Je vektorem Rickettsia rickettsii, Ehrlichia chaffeensis a Francisella tularensis. Vyvolává také klíšťovou paralýzu u člověka a u psŧ. Hyalomna marginatum – rozšířena v biotopech jiţní Eurasie a Afriky. Je přenašečem Rickettsia aeschlimanni. Rhipicephalus bursa, appendiculatus – africké druhy, přenáší Rickettsia conorii a Babesia bovis. Boophilus annulatus – ţije v Asii a Americe na skotu. Přenáší Babesia bigemina. Amblyoma americanum – ţije v USA. Je to vektor bakterií Ehrlichia chaffeensis, E.ewingii, Coxiella burnetii a Francisella tularensis. Amblyomma cajennense – ţije v Brazílii a přenáší Rickettsia rickettsii. Amblyomma
hebraeum
–
ţije
v
jiţní
Africe.
Přenáší
Rickettsia
africae
(Hubálek a Rudolf, 2007). Argasidae : Argas vulgaris (klíšťák obecný) - je rozšířen v jiţní Eurasii. Přenáší Coxiella burnetii. Argas Persicus (klíšťák zhoubný) - vyskytuje se v severní Africe, jiţní Eurasii a Austrálii. Přenáší Borrelia gallinarum, B. anserina a Aegyptianella pullorum.
40
Ornithodoros erraticus – přenáší Borrelia hispanica a B.crocidurae (Hubálek & Rudolf, 2007).
41
Seznam zkratek
ATB
antibiotika
ATBF
African tick-bite fever
BF
Boutonneuse fever
CTF
Colorado tick fever
ELISA
Enzyme-Linked ImmunoSorbent Assay
EM
Erythema migrans
HGE
human granulocytic Ehrlichiosis
HME
human monocytic Ehrlichiosis
IFA
Indirect Immunofluorescence Assay
Ig M, Ig G
imunoglobuliny
KFD
Kyasanur Forest Disease
LDH
Lactodehydrogenáza
NIF
nepřímá imunofluorescence
PCR
polymerase chain reaction (polymerázová řetězová reakce)
RMSF
Rocky mountain spotted fever
TBE
klíšťová encefalitida (tick borne encefalitis)
TBF
tick borne fever
TBRF
tick borne relapsing fever
WHO
World Health Organization
42
Seznam použité literatury
ANDĚRA, Miloš. Fauna. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 368 s. ISBN 80-7277-162-0. DOGEL, V. A. Zoologie bezobratlých. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961. 597 s. ISBN 80-7066-492-4. GODDARD, Jerome. Infectious diseases and arthropods. 1. vyd. Praha: Humana press, 2000. 240 s. ISBN 0-89603-825-4. HAVLÍK, Jiří. Infekční nemoci. 2. vyd. Praha: Galén, 2002. 186 s. ISBN 80-7262-173-4. HORKÝ, Karel. Lékařské repetitorium. 1. vyd. Praha: Galén, 2003. 788 s. ISBN 80-7262241-2. HUBÁLEK, Zdeněk, RUDOLF, Ivo. Mikrobiální zoonózy a sapronózy. 2. vyd. Brno, 2007.176 s. ISBN 978-80-210-4460-9. CHLÍBEK, Roman. Význam a výhody očkování. 1. vyd. Praha: AIFP, 2010. 21 s. ISBN 97880-247-3340-1. KALINOVÁ, Zuzana. Klinická mikrobiologie a infekční lékařství: Ehrlichióza/Anaplasmóza, 2009, roč. 15, č. 6, s. 210-213. KIMMIG, Peter. Klíšťata: Nepatrné kousnutí s neblahými následky. 1. vyd. Praha: Pragma, 2000. 114s. ISBN 80-7205-881-9. KYBICOVÁ, Kateřina. Borrelia burgdorferi sensu lato and Anaplasma phagocytophilum in the Czech republic: disertační práce. Praha: Karlova univerzita, Fakulta přírodovědecká, 2010. 213 s. Vedoucí disertační práce Hulínská Dagmar. MABEY, David. The encyclopedia of Arthropod-transmitted infections. 1. vyd. London:Ed M W Service. CABI publishing, 2002. 608 s. ISBN 0 85199 473 3. SEDLÁK, Edmund. Zoologie bezobratlých. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 336 s. ISBN 80-210-2892-0. SOARES, Sarah Fernandes. Repellent aktivity of DEET against Amblyomna cajennense nymphs submitted to different laboratory bioassays. 1. vyd. Brazil, 2009. ISSN 19842961. VÁCHA,
Martin,
BIČÍK,
Vítězslav,
PETRÁSEK,
Richard,
ŠIMEK,
Vladimír,
FELLNEROVÁ, Ivana. Srovnávací fyziologie živočichů. 1. vyd. Brno, 2004.156 s. ISBN 80-210-3379-7.
43
Internetové zdroje a články:
Anderson, J., Magnarelli, L. Prevention of Lyme dissease. Am J Hosp Pharm [online]. 1992, č. 5 [cit. březen 1992]. Dostupné na www:
. ISSN 1164-73. Bosnjak, E. et al. Emerging evidence for Q fever in humans in Denmark: role of contact with dairy cattle. Clin Microbiol Infect [online]. 2009, č. 8 [cit. 14. října 2010]. Dostupné na www: . ISSN 1285-8. Brown, M. et al. Insect repellents: an overview. J Am Acad Dermatol [online]. 1997, č. 2 [cit. únor 1997]. Dostupné na www: . ISSN 243-9. Ehrenborg, C. et al. High Bartonella spp. seroprevalence in a Swedish homeless population but no evidence of Trench fever. Scand J Infect Dis [online]. 2007, č. 3 [cit. 6. září 2008]. Dostupné na www: . ISSN 208-15. Häselbarth, K. et al. First case of human Babesiosis in Germany: Clinical presentation and molecular characterisation of the patogen. Int J Med Microbiol [online]. 2007, č. 3 [cit. 12. března 2007]. Dostupné na www: . ISSN 197-204. Hügli, D. et al. Tick bites in a Lyme borreliosis highly endemic area in Switzerland. Int J Med Microbiol [online]. 2008, č. 2 [cit. 21. srpna 2008]. Dostupné na www: . ISSN 155-60. Inoue, K. et al. Exotic small mammals as potential reservoirs of zoonotic Bartonella. Emerg Infect Dis [online]. 2009, č. 4 [cit. 15. dubna 2009]. Dostupné na www: . ISSN 526-32. Kříţ, B. et al. Nemoci přenášené hmyzem a členovci [online]. c2010 [cit. 21. května 2010]. Dostupné na www: .
44
Lindblom, A. et al. Rickettsia felis infection in Sweden: report of two cases with subacute meningitis and review of the literature. Scand J Infect Dis [online]. 2010, č. 11-12 [cit. 25. srpna 2010]. Dostupné na www: . ISSN 906-9. Mulić, R. et al. Q fever in Croatia: war-induced changes in epidemiological characteristics. Coll Antropol [online]. 2010, č. 3 [cit. 34. srpna 2010]. Dostupné na www: . ISSN 859-64. Neelakanta, G. et al. Anaplasma phagocytophilum induces Ixodes scaplularis ticks to express an antifreeze glycoprotein gene that enhances their survival in the cold. J Clin Invest [online]. 2010, č. 9 [cit. 25. Srpna 2010]. Dostupné na www: . ISSN 3179-90. Nilsson, K. et al. Rickettsia helvetica in patient with meningitis in Sweden 2006. Emerg Infect Dis [online]. 2010, č. 3 [cit. 16. března 2010]. Dostupné na www: . ISSN 490-2. Nohýnková, E. et al. A case of Babesia microti imported into the Czech Republic from the USA. Cas Lek Cesk [online]. 2003, č. 6 [cit. 2003]. Dostupné na www: . ISSN 377- 81. URL 3: Hulínská, D. et al. Onemocnění přenášená klíšťaty v České republice [online]. c2008 [cit. 7. května 2008]. Dostupné na www: . Wagner, R. et al. Advances in vaccination against tick-borne encefalitis. Expert Rev Vaccines [online]. 2008, č. 5 [cit. 7. července 2008]. Dostupné na www: . ISSN 589-96.
45
Obrázky
URL 1: Vrána, J. Clavis [online]. 1995, č. 10 [cit. 6. června 2010]. Dostupné na www: . ISSN 0830-1999. URL 2: Mevet et al. Bojujte proti klíšťatŧm [online]. c2008, [cit. 2008]. Dostupné na www: < http://www.frontlinecz.com/22-klistata.html>.
URL 4: Fritz et al. Zoonosis Update: Lyme borreliosis [online]. c2003,[cit. 2003]. Dostupné na www: . URL 5: Kříţ, B., Beneš, Č. Klíšťová encefalitida [online]. c2010 [cit. 21. května 2008]. Dostupné na www: < http://www.szu.cz/tema/prevence/klistova-encefalitida-1>.
URL 6: Lightle, K. Scientists Still Not Sure How DEET works [online]. c2008 [cit. 26. srpna 2008]. Dostupné na www: .
46
