Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY
Kočka jako výtvarný projekt Diplomová práce
Brno 2012
Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Lefteris Joanidis
Vypracoval: Bc. Petra Henková Plšková
Obsah
1. Teoretická část ………………………………….…………………………….........4 1.1 Úvod ……………………………………………………………………………………..4 1.2 Tvorové pololidští, polozvířecí …………………………………………………….......6 1.2.1
Křídla dávají moţnost létat …………………………………………………………10
1.3 Zvíře dokonale ztvárněné ……………………………………………………….........12 1.3.1
Zvíře vyjadřující sebe samo …………………………………………………….….12
1.3.1.1 Komiksová podoba Josefa Mţyka ……………………………………………..........21 1.3.1.2 Počítačová vizualizace ………………………………………………………….…..22 1.3.1.3 Poezie Petra Nikla …………………………………………………………………..23 1.3.1.4 Smečky Michala Gabriela …………………………………………………...….…..24 1.3.1.5 Recese Davida Černého ……………………………………………………...….….25 1.3.2
Naivní malba …………………………………………………………………….....26
1.4 Zvířata přefiltrovaná umělcovým nitrem ………………………………………......27 1.4.1
Bajka, lidská komedie ……………………………………………………………...29
1.4.2
Noční můry, „Goyovy přízraky“ …………………………………………………..31
1.4.3
Fantazie, exprese, vlastní výraz ………………………………………………....…36
1.4.4
Minimalismus ……………………………………………………………………...39
1.4.5
Surrealistická nadsázka …………………………………………………....………40
1.5 Přínos současných umělců ………………………………………………………......42 1.5.1
Hračky, exponáty, aneb „Podívej, to je krásný medvídek“ ……………………..…42
1.5.1.1 Umělé hmoty a jiné moderní materiály ………………………………………....…46 1.5.2
Kdyţ umělci dávají lekci v zoologii ……………………………………………….50
1.5.3
Fotografie, video ……………………………….…………………………………..55
1.6 Zvíře jako emblém ……………………………………………………………….......59 1.7 Závěr ……………………………………………………………………………….…64 1.8 Pouţité zdroje …………………………………………………………………….......65 1.9 Seznam vyobrazení ………………………………………………………………......70
2. Praktická část………………………………………………………………...….73 2.1 Úvod ………………………………………………………………………………......73 2.2 Zpracování ………………………………………………………………………...…74 2.2.1
Literatura ………………………………………………………………………......74
2.2.2
Studijní kresby …………………………………………………………………….74
2.2.3
Modelace, hledání tvaru ……………………………………………………...…....76 2
2.2.4
Konečné řešení ……………………………………………………….………….78
2.2.5
Kresby ……………………………………………………………………..……..81
2.3 Závěr ……………………………………………………………………………......83 2.4 Pouţité zdroje …………………………………………………………………........84
3
1. Teoretická část Motto: „Pokud jde o chod planety, hmyz je daleko důležitější než my. Kdyby všichni lidé na zeměkouli do zítřka zmizeli, svět by normálně běžel dál. Ale kdyby zmizel všechen hmyz, brzo by zanikl veškerý život – během jedné generace. Nejdřív by vyhynuly rostliny, potom živočichové a nakonec by se Země opět proměnila v jeden velký kámen.“ Roman Franta
1.1 Úvod V teoretické části své diplomové práce se zabývám současnými umělci pracujícími s animálním motivem. Navazuji tak na svou bakalářskou práci, v níţ jsem se zabývala animálním motivem vyskytujícím se v dějinách umění. Zajímá mne, zda se stále zvířecí motivy vyuţívají, jak jejich vyuţití navazuje na historickou tradici, případně jaké nové tendence se objevují. Mým cílem není vytvořit úplný přehled všech současných umělců pracujících s animálním motivem. Nejde mi o výčet umělců, ale spíše o to představit na několika autorech určité tendence, které se v dané tématice objevují. Výběr autorů jsem také omezila na vesměs české autory; vzhledem k hledání materiálu bylo pro mne nejdostupnější volit autory z mého blízkého jazykového a kulturního prostředí. Kdyţ se podíváme do dějin umění a zaměříme se na animální motivy, najdeme dvě základní tendence. Je moţné je objevit jiţ v pravěkém umění. Mám na mysli jednak realistický záznam skutečnosti, běţné denní reálie, ale vedle toho také jakousi magii. Reálné zobrazení bylo sdělovacím médiem, ale zároveň posilovalo sebevědomí člověka, který si mohl myslet: dokáţu zvíře přesně spodobnit, dokáţu jej i ulovit. Zvířata slouţila lovecké magii. Nasvědčuje tomu mnohé: umístění kreseb, stopy po lidských nohou před kresbami, stopy po šípech na tělech zobrazených zvířat. Kosterní nálezy z určitého období svědčí dokonce o tom, ţe bylo hojně zobrazováno i zvíře v té době jiţ vzácné či na pokraji vyhynutí. Realismus a vedle něj magika, symbolika, mystika. Tyto dva póly provází v podstatě celé umění. Podívejme se dále do starověku, ale i středověku. Například ve starověkém Egyptě nalézáme v palácích nebo hrobkách panovníků vedle reálných záznamů zvířat i široký panteon boţstva, který přejímá mnohé ze zvířecí říše. Vznikají tvorové napůl lidští, napůl zvířecí. Stejné principy nalézáme v řecké a římské mytologii. Někde slouţí zvířata jako atributy. A kdyţ se přesuneme do dalšího období, vidíme jak hojně vyuţívá zvířat křesťanská symbolika. Kdeţto v období renesance sílí díky humanismu postavení člověka a spolu s ním se i zvíře dostává do umění jako ţivý tvor 4
vyjadřující sám sebe. Tedy uţ to je přirozený tvor zbaven všech symbolů, významů, výkladů. Barokní umělci, v duchu zachycení pomíjivosti ţivota, umísťují do zátiší mrtvá zvířata. Najednou je zde zvíře prostředkem k zobrazení nějaké idey. Tento princip byl a je vyuţíván dodnes. V některých obdobích se setkáváme také s umělci, kteří si všímají pudovosti ţivočichů a v případě, ţe chtějí zachytit u lidí pudy, vášně, sexualitu, apod. vyuţijí zvíře či animální motiv. Stejně tak, pokud chtějí zachytit lidský strach. S nástupem moderny se stala zvířata také symbolem rychlosti, zběsilosti doby, podle šelem byl pojmenován směr známý jako fauvismus. Jiný význam dával zvířatům Franc Marc, dle něj jsou zvířata spjata s univerzem úţeji neţ člověk. Toto shrnutí naznačuje vývoj animálních motivů v minulosti. Co se týče koncepce mé diplomové práce. Kapitola Tvorové pololidští, polozvířecí je řazena za úvodem jako návaznost na staroegyptské boţstvo a řeckořímskou mytologii. Skrze třetí a čtvrtou kapitolu se snaţím připomenout odvěký rozdíl v přístupu k animálnímu umění a vlastně umění vůbec, tedy realismus versus exprese, symbolika, magika, mystika, fantazie. Třetí kapitolu proto nazývám Zvíře dokonale ztvárněné a soustředím v ní umělce, kteří dodrţují reálnou podobu zvířat, kdeţto čtvrtá kapitola nazvaná Zvířata přefiltrovaná umělcovým nitrem obsahuje umělce, řekněme nedrţícími se realistického výrazu. Tato kapitola je nejširší, dále ji dělím na mnoho dalších podkapitol dle různých tendencí, které jsem u současných umělců vysledovala. Pátá kapitola nazvaná Přínos současných umělců by se lépe mohla jmenovat přínos současné doby. Objevují se v ní umělci pracující se zvířaty z umělé hmoty, z plyše apod. Na závěr vkládám podkapitolu Když umělci dávají lekci v zoologii. Řadím do ní umělce, o nich by se dalo říci, ţe překračují hranice výtvarného umění aţ do oblasti zoologie. Krátce se věnuji fotografii. Poslední šestá kapitola Zvíře jako emblém sleduje umělce, kteří si z určitého zvířete vytvořili svůj vlastní znak.
5
1.2 Tvorové pololidští, polozvířecí Tvory stojící na hranici mezi říší lidskou a zvířecí nacházíme jiţ ve starověkém Egyptě, v řeckořímských mýtech, či později v křesťanské symbolice. Skrz starověká a středověká díla promlouvají tito tvorové k dalším umělcům, v umění se objevují neustále. Ve starověkém Egyptě představovaly tyto bytosti především bohy. „Tito bohové měli často podobu zvířat, kterých se lidé báli nebo která jim přinášela uţitek, vysoko létajících ptáků, jimţ se obdivovali anebo i zvířat, jejichţ ţivot a zejména rozmnoţování pro ně bylo nevysvětlitelným tajemstvím.“ 1 Povýšena na boha tam byla mnohá zvířata, například lev, býk, krokodýl, pavián, divoký pes, kráva aj. „Postupně probíhal v celé zemi proces polidšťování boţstev. V jejich zobrazování se to projevuje dvojím způsobem. Buď dostal bůh lidskou podobu a zvíře (nebo nějaký charakteristický znak zvířete, v jehoţ podobě byl uctíván) mu bylo přidáno jako poznávací znak – atribut. Tak například bohyni Hathor zůstaly nejdříve kravské rohy a uši a později jen rohy, mezi nimiţ skvěl sluneční kotouč. Selket zase nosila svou někdejší podobu škorpióna na hlavě. Anebo se uţilo druhého způsobu, jednoduššího a srozumitelnějšího: na lidské tělo byla prostě nasazena zvířecí hlava.“ 2 Bohové starověkého Řecka byli zobrazováni jako lidé a měli lidské vlastnosti, zvíře jim mnohdy slouţilo jako atribut. Například atributem bohyně Lédy byla husa. Řecká mytologie stvořila několik podivných tvorů. Patřili k nim Giganti, Kentaur, Medúza, či Minotaurus. Všechny tyto tvory je moţné zařadit do skupiny tvorů pololidských a polozvířecích. Giganti měli místo nohou hady. Kentaur byl kůň, který měl místo hlavy část těla člověka (od hlavy po pas). Medúze na hlavě místo vlasů vyrůstali hadi. Minotaurus představoval muţe s býčí hlavou. Kůň, jemuţ byla přidána křídla, se nazývá Pegas.3 Ve středověku, kdy vůdčí postavení získalo křesťanství, začalo umění slouţit této víře. Na jedné straně mělo být toto umění konkrétní, protoţe obraz se stal jakousi „biblí negramotných“, na druhé straně postupně vznikala poměrně rozsáhlá křesťanská symbolika. Například ryba se stala ikonou Krista. „Zvířat, která mají v křesťanské ikonografii nějakou symboliku, je na osmdesát. Zastoupena jsou domácí uţitková zvířata i exotická zvěř, drobní ţivočichové i šelmy, savci i různé druhy ptáků. Na jedné straně svou symbolikou upozorňují na zlo, ďábla, nástrahy, které na člověka číhají ve světě i v něm samém, neboť křesťanský člověk je ve své podstatě hříšný tvor, který v sobě nese prvotní hřích, na druhé straně mnohá zvířata zastupují Krista, vzkříšení, dobro apod. Křesťanská symbolika, jak ji známe dnes, nevznikla ze dne na den, ale vytvářela se pomalu a postupně. Z antiky zpočátku přebírala její umělecké formy, dávala jim však nový význam. Tato kontinuita je patrná především na většině bájných bytostí, které se objevují i v křesťanské symbolice. Bájné bytosti představují v křesťanství prvotní chaos, děsivé přírodní
6
síly, hrůzu, nemoci, zlo a ďábla.“ 4 Konkrétně k středověkým tvorům pololidským a polozvířecím patří: Harpie, Kentaur, Manticora, nebo Sfinga. Přitaţlivost tématu dokazují někteří dnešní autoři. Patří k nim autor zápasů mezi člověkem a zvířetem Peter Oriešek, grafik Jakub Kándl, kočičí král Libor Krejcar, nebo Michal Gabriel a jiní autoři.
Peter Oriešek (1941) Vychází ve svém díle z dokonalé anatomické znalosti lidského a zvířecího těla. V jeho díle je patrná znalost řecké mytologie, kterou si přetváří ve svou vlastní mytologii. Orieškova těla působí silně animálně, neboť bývají svlečená z kůţe. Olga Badalíková k tomu poznamenává: „Dokonale modelovaná šokující těla zbavená svých povrchů a naplněná pulzujícími fyziologickými pochody hovoří o vypjaté fantazii, jeţ je esencí snových představ.“ 5
Orieškovým výstupem je často spodobnění jakéhosi zápasu dvou těl. Nebo jde o prolnutí? Byl
zápas mytologických bytostí zlem, či nezbytností nutnou k určitému posunu? Autor se realizuje jak na ploše v malbě či spíše kresbě, tak v prostoru. Jeho socha koně nazvaná Zánik (19871988) má aţ apokalyptický ráz.
Jakub Kándl (1973) Co se týká souvislosti s pololidskými a polozvířecími bytostmi, bude nás zajímat především Kándlova počítačová grafika. V jeho profilu na e-stránkách skupiny RASTR 6 je moţné zhlédnout jeho počítačové grafiky s příznačnými názvy: Sfinga, Anděl, Motýl, Medúza. V několika případech jde prostě o čisté převedení daného 7
námětu, které odpovídá Kádlovu stylu. Tato počítačová grafika je v celkovém pojetí skupiny spíše výjimkou, skupina se odkazuje především na klasickou realistickou malbu. Vznikla v roce 2007 společnou výstavou čtyř výtvarníků: Miloše Engelbertha, Jindřicha Hájka, Jakuba Kándla a fotografa Jiřího Machta.7 Neznamená to však, ţe by se v ţádném dalším díle těchto autorů neobjevovalo zvíře, pouze by bylo příhodnější je zařadit do kapitoly realistická malba. Přesto se ještě zmíním o obrazu „Filozof“ od Miloše Engelbertha (1974). Dílo je určitým zamyšlením se nad vývojem lidské mysli, jeho filozof je totiţ opice sedící u stolu a dumající nad knihou. Kdyţ malíř mluví o pozadí svých obrazů tvořených jakousi automatickou malbou, odkazuje se na magii sahající aţ k pravěkému umělci.8
Libor Krejcar (1961) Je především sochař, ale vytváří také vypalované kresby, a to pomocí zápalné šňůry, která v lepenkovém podkladu zanechává specifické otisky. Jiţ od počátku osmdesátých let se v jeho tvorbě objevuje motiv kočky, zvířete, které bylo ve starověkém Egyptě uctíváno. Četností tohoto animálního motivu v tvorbě Krejcara se autor blíţí tomuto egyptskému uctívání. V počátcích tvorby, kdy autor pracoval především se dřevem, vznikají kočky nejčastěji sedící a vzdušné. Kočky nejsou vyřezávané z kusu dřeva, ale jsou tvořeny pomocí dřevěné kostry. Kostra je vlastně skeletem, kopíruje vnější tvar zvířete. Později je tento přírodní materiál obměněn a vznikají nejprve kočky kovové a posléze kočky sádrové. Sádry se umělec drţí poměrně dlouhou dobu, ponechává ji čistě bílou a hladkou. Po tvarové stránce lze bílé kočky rozdělit do několika skupin. První z nich má totoţný tvar, jaký známe jiţ ze zpracování dřevěného. Hlavu má většinou zvrácenu a navíc z ní vychází zatočený roh, jaký mívají například buvoli. Dále vytvořil několik vysokých koček, kdy tělo tvoří vysoký válec zakončený kočičí hlavou, s tím, ţe na horní části válce jsou naznačena křídla. Autor většinou vystavuje takovéto kočky tři, sklánějící se nad koťátkem. Malé leţící kotě je tvarem eliminováno na hlavu a hřbet a navozuje dojem kočky stulené do klubíčka. Má toto sousoší představovat tři sudičky, tři stráţné anděly, tři elementy určující osud kotěte? Ohromující skupinou jsou sádrové busty, horní část těla by mohla být lidská, má ramena, je zahalena v plášti. Z pláště obvykle vystupují tlapy, které znázorňují nějaké gesto nebo něco drţí a přejímají tedy funkci lidských rukou. Hlava takové 8
busty je kočičí. Natočené hlavy představují různé grimasy. Oči jsou úzké, šikmo posazené obdélníkové otvory. Celá busta je dutá a mnoho koček má otvor nejen skrz oči, ale také kruhový či oválný otvor v hrudi. Do hrudního otvoru pak umělec vsazuje různé artefakty. Tyto zvláštní busty pak v sobě ukrývají kostry drobných ţivočichů, jindy hnízdo a podobné nalezené předměty. Kočky jsou vţdy nasvíceny zevnitř, světlo vychází z otvorů, tedy z očí anebo také osvětluje vnitřní část hrudi a případně tedy i to, co je umístěno v ní. Princip, kdy tělo je nekočičí, lidské a jen hlava je kočičí připomíná egyptský způsob, jak zobrazit boha. Krejcar sám nechává na divákovi, aby si vytvořil úsudek o jeho tvorech, jen někdy napovídá názvem cyklu či výstavy. Souhrnně označuje kočičí bytosti Patherie, mohou to být Madony a také Stráţci. Kritici Krejcarova díla mluví o kočičím Bohu, zmiňují souvislost s křesťanskou vírou nebo Krejcarovu snahu upozornit na současný stav světa a zároveň jeho snahu dát lidstvu stráţce a ochránce. Mnoho textů o této problematice je umístěno přímo na Krejcarově internetové stránce.
Michal Gabriel (1960) Tvory pololidské a polozvířecí vytvářel zejména v počátcích své tvorby také sochař Michal Gabriel. S lidským tělem kombinoval tělo ptáka, jinde hlavu kočky nebo račí klepeta (Houslista, 1985). Vliv starého Egypta prozrazuje například jeho Egypťanka (1985), jíţ sedí na klíně (spíše by se hodilo říci, ţe splývají v jeden celek) štíhlá kočka, strnulý elegantní tvor. K tématu kočky sedící na ţenině klíně se Gabriel bude vracet i v pozdější tvorbě. U Gabriela se dá mluvit o krátkém egyptském období. Je moţné do něj řadit také Kočku (1985). Hlava kočky spočívá na ţenském pozlaceném těle. Gabriel se pustil i do zpracování bájného Pegase, jeho okřídlený kůň se „vznáší“ nad dvěma pyramidami. „Bronzový Pegas Michala Gabriela je pojat jako kříţenec koně a leteckých křídel kluzáku. Jeho obludně protáhlá hlava prehistorického ještěra moţná připomene, ţe jeho řecký předchůdce vyskočil z těla neméně obludné Gorgony, jíţ uťali hlavu.“ 9 Pegas byl navrhován pro sídliště Nový Barrandov v roce 1988, kde dnes stojí před městskou knihovnou. Jiný bájný tvor, který pochází z Gabrielových rukou je Minotaurus. Tělo je velmi stylizované, mohutná býčí hlava dominuje celé plastice. Z roku 1987 pochází Gabrielův Pták. Téměř 160 cm vysoký pták s hlavou muţe. Vedle něj pak později vzniká Pták s kočičí hlavou (2000-2009). Součástí 9
Gabrielova výrazu jsou zvířata: především kočka, šelma, kůň, ale i pták. O další Gabrielově tvorbě bude zmínka v následující kapitole. (str. 24) Michalem Gabrielem nekončí výčet umělců zpracovávajících dávný motiv podivných tvorů, najdou se mnozí další. Někdy jde jen o jedno, dvě díla, například trpaslík Kurta Gebauera (1941) a další.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. PLŠKOVÁ, Petra. Zobrazování zvířat v dějinách umění. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2009. str. 8-9. 2. Tamtéţ, str. 9. 3. Tamtéţ, str. 12-13. 4. Tamtéţ, str. 18, 19. 5. BADALÍKOVÁ, Olga. Metamorfózy. Atelier : čtrnáctideník současného výtvarného umění, 2000, roč. 13, č. 5, str. 5. 6. Kándl, Jakub [online]. c2012, poslední revize 20.1.2012 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW
. 7. Rastr [online]. c2012, poslední revize 20.1.2012 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW <www.rastrart.cz>. 8. Engelberth, Miloš [online]. c2012, poslední revize 20.1.2012 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW . 9. OLIČ, Jiří. Příběhy Michala Gabriela.[online], c2005, poslední revize 31.5.2005 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW .
1.2.1 Křídla dávají možnost létat Zvláštní kapitolou mezi tvory tvořenými z různých částí těl různých tvorů jsou okřídlené bytosti. Z řecké mytologie vzpomeňme bohyni Níké a především bájného koně Pegase. Dle mého názoru představuje jakéhosi ideálního tvora schopného podívat se kamkoliv. Kůň byl pro člověka odedávna důleţitým „nástrojem pohybu“ a ve spojení s křídly splňoval nejtajnější přání. Létání bylo pro člověka, který není sám ani s pomocí ţádného zvířete schopen tohoto pohybu dosáhnout, vţdy lákavé. Je tomu tak dodnes. Proto se neustále objevují v dílech různých umělců lidé schopní létat, andělé, létající ďábelské bytosti aj. Ze současných umělců představím Australana Rona Muecka a Slovenku Xénii Hoffmeisterovou.
10
Ron Mueck (1958) Tento australský umělec je znám především jako hyperrealista. Jeho hlavní doménou je lidské tělo zvětšené do nadţivotních rozměrů. Přesto i v jeho tvorbě najdeme dílo patřící do tohoto pojednání. Snad právě proto, ţe je pro něj vlastně netypické, dokazuje, jak je člověk dodnes fascinován křídly. Mám teď na mysli jeho Anděla z roku 1997. Nebýt křídel na zádech, je to vlastně obyčejný muţ sedící na barové ţidli. Jenţe ta křídla zde jsou a dílo dostává nové souvislosti.
Xénia Hoffmeisterová (1958) Výtvarnice vytvořila v letech 2000-2002 celý cyklus nazvaný Andělé. Tento cyklus tvoří jen část jejího díla, uceleněji je autorka zpracována v následující kapitole. (str. 17) Cyklus Andělé není oslavou schopnosti létat, Hoffmeisterová se soustředí spíše na pád, na mláďata, která se ještě létat nenaučila nebo na drůbeţ, které bylo otrháno peří. Malí andělíčci jsou v jejím podání plačícími miminky, dosud neokřídlenými. Na některých obrazech jsou to jakási embrya umístěná v bublinách, jinde stačí autorce pro vyjádření myšlenky zobrazit pouze okřídlenou hlavu miminka. Úsměv na jejich tvářích hledá divák marně. Dospělí andělé nejčastěji vyjadřují pád. Obraz Mucholapka (2002) strhává anděla do víru spolu s brouky. Moţnost záchrany má anděl z obrazu Naděje (2001), jenţ se vznáší těsně nad ostrými hroty vystupujícími z mraků. Celým cyklem je poukazováno na temnou stránku létání. Andělé jsou tvorové zobrazovaní nesčetněkrát v historii a jistě ještě mnohokrát zobrazováni budou. Stejně tak různá zvířata, kterým umělci dodávají křídla.
11
1.3 Zvíře dokonale ztvárněné Další kapitolu mého pojednání jsem nazvala „Zvíře dokonala ztvárněné“, protoţe v ní představuji současné umělce pracující s reálnou podobou zvířete. Někteří zachází se zvířetem jako samo o sobě krásným tvorem. Mnozí však skrz danou podobu zvířete, danou symboliku či vlastní symboliku přidanou konkrétnímu zvířeti vyjadřují nějaký záměr. Liší se tedy vizí, vyzněním, záměrem apod. Někteří autoři, které uvádím, jsou natolik specifičtí nebo rozporuplní (z hlediska zařazení), ţe je řadím do zvláštních podkapitol.
1.3.1 Zvíře vyjadřující sebe samo Podkapitolu začínám zvířetem v historii nejzobrazovanějším, koněm. Koně si za své téma vybrala Monika Havlíčková. V souvislosti s její tvorbou připomínám barokního malíře George Stubbse. Následně řadím dva autory zabývajícími se především vysokou lesní zvěří, Zdeňka Daňka a Tomáše Lahodu. Celou zoologickou zahradu představuje ve své tvorbě Michal Cihlář. Na psa jako věrného druha člověka poukazuje dílo Luciana Freuda. Stručně se zmiňuji o Elišce Pokorné, za níţ řadím dvě autorky vynikající svou keramickou tvorbou, Xénii Hoffmeisterovou a Catrin Howell. Dále představuji „slepičí dílo“ Jany Ţelibské. Jan Merta zjemňuje vyznění tvorby mého výběru umělců a s Otakarem Hudečkem se přesouvám na dno mořské. Do zvláštních podkapitol pak řadím Josefa Mţyka, Michala Novotného, Petra Nikla, Michala Gabriela a Davida Černého. O povaze jejich děl napovídají názvy podkapitol. Komiksová podoba Josefa Mţyka odkazuje na jeho výtvarný styl, stejně tak Počítačová vizualizace na styl Michala Novotného. Petra Nikla řadím do zvláštní podkapitoly pro jeho poetický výraz. Výčet autorů zakončuji Smečkami Michala Gabriela a Recesí Davida Černého. Umělce, kteří pracují s reálnou podobou zvířete, ale jejich tvorba přechází do naivistického výrazu, pak řadím do podkapitoly Naivní malba.
Monika Havlíčková (1975) Je to autorka, která díky své sochařské tvorbě patří v této podkapitole na první místo. Svou sochařskou tvorbou vytváří spojnici mezi současností a antickou či renesanční tvorbou. Trvale se zaměřuje na zvíře spodobňované v celých dějinách umění snad nejčastěji, na koně. Velkou část své tvorby
12
vystavila v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem v roce 2009 v příznačném prostoru bývalé zámecké jízdárny. Pohled do výstavního prostoru na sochy koní v ţivotní aţ nadţivotní velikosti, zachycené „v pozoru“ s hlavou vztyčenou, opravdu dýchal na diváka něčím minulým, aţ antickým. Je to právě formou, kterou autorka zvolila. Kurátorka výstavy Alena Potůčková k tomu napsala: „Vybrala si obtíţný obor, který je postaven na dokonalé kresbě, drobných studiích a voskových modelech, jejich zvětšování do podoby definitivních verzí, odlévání a finálních úpravách povrchu včetně pokrývání plátkovým stříbrem, které dodává sochám efekt odlesku věčnosti, dobra a ušlechtilé krásy.“ 1 Svou sochařskou tvorbu Havlíčková současně dokresluje kresebnou tvorbou, která je naopak velmi expresivní. Autorce se podařilo přenést do dnešního umění staré téma, které se ukazuje být stále ţivé. Zde jistě stojí za připomínku barokní malíř Georg Stubbs (1724 -1806). Byl to ve své době expert na koně. „Pocházel z Liverpoolu, kde měl jeho otec dílnu na zpracování kůţí, takţe byl od dětství zvyklý vídat mrtvá zvířata. Proto bez odporu studoval mrtvé koně, a tak se o nich dozvěděl více, neţ kterýkoliv jiný malíř v dějinách. V nemocnici v Yorku se zabýval téţ anatomií člověka, zato jeho výtvarné vzdělání (kromě ryteckých technik) bylo téměř nulové. Učil se sám. Sepsal téţ Anatomii koně (1776) doplněnou jeho vlastními vynikajícími rytinami. Stubbs však nemaloval jen přesně, byl také velikým a citlivým umělcem s bohatou fantazií a úţasně lehkými tahy štětcem. Po zveřejnění knihy chtěli nejbohatší angličtí vlastníci, aby maloval jejich koně. Koně maloval nejčastěji zcela bez postroje a do prostoru je umisťoval jen pomocí zcela nepatrných stínů, jak o tom svědčí obraz Whistlejacket. Někdy ovšem maloval koně i s podkoními nebo s trenérem, jak je tomu na plátně Hřebelcování Hambletoniana. Na nádherném plátně Rodina Milbankových a Melbournových vytvořil celkové portréty příslušníků několika různých generací a doplnil je nádhernými kočárovými koňmi, dvěma krásnými loveckými psy a kokršpanělem, rýsujícími se na rozmlţeném pozadí pod fantasticky vystiţeným dubem. Zvířata i lidé tvoří přirozené skupinky. Stubbs dokonce dokázal vymalovat i koňské drama a tragédii, jak dokazuje obraz Kůň napadený lvem, líčící umělcův osobní záţitek z Maroka.“ 2
Zdeněk Daněk (1977) Podíváme-li se na zvířata na obrazech tohoto autora, uvidíme dokonale aţ hyperrealisticky zachycenou lesní zvěř. U Daňka je však důleţitý celkový děj obrazu. Zvíře je vţdy součástí nějaké krajiny a pozoruje dění kolem sebe. Někdy se dívá jen na další členy stáda, na další zvířata ţijící v jeho teritoriu, jindy vyhlíţí ven z lesa a sleduje pohyb lidí. Zajíc
13
na obraze Noční hlídka sleduje sráţku dvou automobilů. Lidé zde často působí vlastně jako vetřelci. „Pomíjivost okamţiku, tajemné záchvěvy kdesi v dáli, nezvyklý záběr, neurčitost v kontrastu s precizně vyvedeným detailem nebo tragikomická scéna, to je atmosféra Daňkových obrazů.” 3 Myslím, ţe můţu říct, ţe Daněk se dokonale vciťuje do dnešního lesního tvora.
Tomáš Lahoda (1954) Jiný pohled na lesní zvěř přináší Lahodova série Jeleni.
Jedná se o jednu z jeho sérií, které mají za úkol kritizovat konzumní část dnešní společnosti. Konkrétně série Jeleni je spíše reakcí na kýč. Jeleni jsou realisticky ztvárnění, některá pozadí jsou naopak tvořena abstraktní formou. Mnohé obrazy působí na oko velmi lahodně a mohou se neprozíravému divákovi zdát jako vyznání autorovy lásky k vysoké zvěři. Myslím, ţe tato interpretace je docela moţná u rozměrných pláten, na kterých jelen stojí v zasněţené krajině. Jednak to způsobují velké rozměry pláten, neboť zvětšení nedovoluje divákovi spojovat si obrazy s klasickými obrazy z hájenek a mysliven a na druhou stranu netradiční poloţení jelena do zimní zasněţené krajiny. Avšak, jeleni stojící na horizontu v rozlehlé krajině s hlavou zdviţenou a tlamou otevřenou, naznačující troubení, jsou poměrně výmluvným jasným odkazem ke kýčové tvorbě. Zajímavá je Lahodova série Virtualita, kde hlavními postavami jsou andělíčci – typická barokní miminka a jejich virtuální vize – prasata. Je to poměrně vtipná kritika virtuální reality. Aby byl výčet zvířat, která se objevují v Lahodových dílech kompletní, zmíním ještě sérii Ţánrové obrázky a z ní vybírám dvě malby, jejichţ aktérem je pes (většinou nějaké typické „pokojové“ plemeno), které má u tlamy bublinu s nějakým prohlášením vztahujícím se k umění.
14
Michal Cihlář (1960) Grafik Michal Cihlář je ve svém oboru zcela výjimečnou osobností. „Jiţ v roce 1981 vynalezl originální techniku barevného linorytu, kterou pak dále rozvíjel. Jeho grafické listy fascinovaly rozměry a s ní spojenou pracností. Výjimkou nebyly grafické listy velikosti postavy nebo dvaadvacetibarevný linoryt (v roce 1997 vytvořil i linoryt s 42 barvami).“ 4 Jeho vlastní volná tvorba se zpočátku točila kolem motivů lidských tváří nebo novinových výstřiţků. Dalo by se říci, ţe díky veřejným zakázkám se do jeho tvorby dostávají animální motivy. Velmi zásadní byla Cihlářova téměř desetiletá (1997-2006) spolupráce s praţskou zoologickou zahradou, pro kterou během několika let vytvořil celkový jednotný výtvarný styl. Je však třeba upozornit na fakt, ţe součástí Cihlářova světa jsou a byla zvířata i mimo spolupráci se zoologickou zahradou. Cihlář si tuto spolupráci nechtěně vyţádal vlastně jiţ v době svých studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Studium totiţ ukončil sérií plakátů navrţených právě pro praţskou zoologickou zahradu. Zvířecí motivy se objevili i na obalech kompaktních disků, které navrhoval. Díky spolupráci s Jarkem Nohavicou známe například Cihlářova prasata z alba Tři čuníci. Pozoruhodná je také Cihlářova kniţní tvorba. Například v roce 2004 ilustroval a upravoval dětskou knihu Kvik pluje na jih. Kníţka vypráví příběh alky, vodního ptáka, který se samozřejmě setkává i s dalšími zvířaty. Náhledem do Cihlářovy animální tvorby byla výstava Zvěrstvo – Zvěrosnubnost Michala Cihláře a Veroniky Richterové, kterou v roce 2007 uspořádalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Díky této výstavě je moţné pohlédnout na Cihlářovu animální tvorbu z širší perspektivy. Cihlář je neúnavný pozorovatel. Během let vytvořil mnoho papírových plastik drobných ţivočichů, zejména ptáčků, vţdy věrných replik svých ţivých předloh. Později svá papírová zvířata oţivoval tím, ţe je umísťoval do přírody do míst pro ně přirozených a celkové scenérie fotografoval. Zdá se, jako by se pokoušel zakonzervovat kus ţivota.
15
Lucian Freud (1922-2011) Vnuk psychoanalytika Sigmunda Freuda (pocházejícího z Příbora), realista s nadsázkou nazývaný jako výtvarný psychoanalytik. „Proslavil se realistickými portréty a akty. Na obrazech lze nalézt jeho rodinu a přátele, později příslušníky panovnické rodiny. Freud byl sice v počátcích ovlivněn surrealismem, ale posléze proslul coby zastánce klasického realistického portrétu - někdy aţ "příliš realistického".“ 5 Na úvod k tomuto autorovi uvádím tuto citaci, zdá se mi, jako by byla opsána z dobové kritiky o Goyovi. Opět malíř, který byl kritizován pro svůj velmi realistický pohled na člověka. Irena Goldscheider napsala: „V pozorování a často syrovém zachycení psychiky malovaného modelu jako by umělec pokračoval v psychoanalýzách svého slavného dědečka, obrazy jsou do velké míry také autorovou autobiografií.“ 6 Na Freudových obrazech nalezneme jeho ţeny, milenky, ale také například anglickou královnu Alţbětu II. Podobně jako Goya neměl jednoduchý ţivot. Jako dítě musel emigrovat z rodného Rakouska do Velké Británie, kde vystudoval. Dlouhou dobu ţil po stránce umělecké vlastně ve stínu Francise Bacona, dnes je však povaţován za velkého britského portrétistu. Zajímavá je i souvislost, díky které o Freudovi píšu, jedná se o portrét člověka se psem. V Goyově době to byl docela častý portrét, vzpomeňme na všechny aristokratické slečny spodobněné s něţným psíkem. I v díle Freudově najdeme několik takových portrétů, které stojí za zmínku. Pes je však málokdy jemný něţný psík, je to spíš středně velký, vychrtlý, avšak věrný společník. Na reprodukcích vidíme muţe a ţenu unavené a odpočívající stejně jako jejich pes, který se ač se staţeným ocasem k svému pánovi věrně tiskne. Jednoduchá barevnost či lépe tónování umocňuje vyznění obrazu. Jde vlastně o moderní dvojportréty, v nichţ jsou na roveň postaveni člověk a pes.
Eliška Pokorná (1970) Zvířecí obrazy této autorky podávají zvláštní svědectví. V roce 2003 byly v praţské kavárně a galerii Obratník k vidění její čtyři obrazy. Díky neutrálnímu pozadí na nich vyniká 16
samotný motiv, který je vţdy zvláštně groteskní. Můra topící se na dně sklenice, slepice klovající do jediného kamene či krocani bijící se o jedinou rybu na bílém talíři.7 Obrazy evokují realismus, ovšem ten má vţdy nějaký háček daný prázdným prostorem ve kterém se aktéři děje nachází.
Xénia Hoffmeisterová (1958) Výraznou autorkou je tato Slovenka ţijící dnes v Praze. Její tvorba čerpá z přírody a dávných mýtů. „Její imaginace navazuje na tradici naturalisticky viděných dávnověkých oblud a bestií, ovšem s tím, ţe člověku celkem přirozená démonizace zla
má u ní zcela logické zázemí v přírodě. A právě tento všudypřítomný element přírody je východiskem k moudré duchovní transcendenci.“ 8 Co se týče animálních motivů, vyskytují se v jejím díle motivy ptáků, ryb, krtků, šneků, brouků a dalšího hmyzu, ţíţal, kostí, peří, drápů, pařátů a koţek. Mnohé prvky jejích obrazů připomínají kokony, nebo housenky; dokonce i její klíčky semen nebo jazyky připomínají masité housenky. Zejména první polovina umělecké tvorby této autorky působí temně, trýznivě. Aţ kolem roku 2000 se její paleta projasňuje a více neţ dříve se zapojuje humor. Jistá dávka humoru je však patrná i v ranější tvorbě, jedná se ale častěji o humor černý. Například obraz Nedokončený rozhovor z roku1994 zachycuje dvě kostry ryb s celými hlavami leţící na pusté zemině, z půdy vylézají ţíţaly. V roce 1996 vytvořila Hoffmeisterová pozoruhodný cyklus Vítězství tmy. Hlavní roli má v cyklu krtek. Zvíře, které obývá prostor pod zemí a je v přeneseném slova smyslu podzemním králem, v podání Hoffmeisterové vylézá z půdy a vypíná se k nebi. Krtkovo vypnutí připomíná vítězný postoj. Jeho rozevřená tlama ukazující zuby připomíná spíše škleb, oči jsou neznatelné. Cyklus tvoří malby a keramické plastiky. Plastiky jsou instalovány ve skutečné zemině. Nejvíce humoru vykazují její asambláţe. Objekty jsou tvořeny nalezenými přírodninami nebo různými prvky technické civilizace. Například Psi z roku 2007 jsou tvořeni z drţáků na umyvadlo, 17
vnitřní části mlýnků na maso nazývá Hoffmeisterová myši, drţák na slunečník asociuje ptáčka a podobně. Později autorka umisťuje své objekty do dřevěných vitrínek. Jana Chytilová je popisuje jako krabičky. „Krabičky jsou kombinace koláţí, asambláţí, pouţívá zbytky akrylových barev, kterými v té době maluje. Zbytky akrylů se mísí a vytvářejí podivné fleky a zároveň příběhy.“ 9 Skutečné vyjasnění palety se objevuje aţ v pozdější tvorbě autorky, představuje je rozsáhlý cyklus střevíčků. Hlídačem těchto bot se stává pes, velmi barevně ztvárněný. V této době se také do tvorby autorky dostávají plyšové hračky. Hoffmeisterová si vybírá jedno zvířátko za svého kritika. Kritik v obraze Můj kritik je stále se mnou poţírá jedny z jejích střevíčků. Krásný příklad sebereflexe.
Catrin Howell (1969) Britská keramička Catrin Howell se několikrát objevila v České republice například na Mezinárodní výstavě keramické tvorby v Českém Krumlově v roce 2002 nebo na sympoziu keramiky v Bechyni v roce 1996. Z její tvorby zaujmou vlčí plastiky. Vlky staví na sebe do různých věţí nebo stěn.
Někteří stojí na střeše domu, hlídají
nebo chtějí loupit? Její tvorba má mytologickou povahu. Někdy dává vlku nebo psovi křídla. Lesní divoká zvěř ji zřejmě fascinuje.
Jana Ţelibská (1941) Jana Ţelibská se ve svém díle nezabývá zvířaty, ale představím jedno dílo, kde pouţila zvíře jako prostředek k vyjádření své myšlenky. Nejprve stručná charakteristika, sepsaná dle Slovenské národní galerie: „Ţelibská patří k progresivní generaci 18
akčních a konceptuálních autorů z druhé poloviny šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě specificky přehodnocovala podněty neoavantgardních tendencí, zejména francouzského Nového realismu a pop-artu. Na bývalé československé scéně stála při zrodu environmentálního umění šedesátých let, postmoderního objektu a instalace na konci osmdesátých let a videoartu v devadesátých letech 20. století. Ţelibská otevřeným feministickým přístupem tematizuje ţenské tělo; v její tvorbě se tyto záměry prolínají s dobově příznačnými tématy alternativní scény a neoficiálního umění na Slovensku.“ 10 Ţelibská se tedy hojně zabývá ţenským tělem, postavením ţeny ve společnosti. Vedle toho stojí instalace, kde postavila proti sobě dvě zvětšené fotografie zachycující hlavu slepice a před tyto fotografie postavila vypouklé ţluté kuţely (částečně evokující polovinu vejce) s ţárovkami na vrcholu. Dílo nazvala Poslední krmení. Moţná opravdu chtěla upozornit na problematiku těchto ptáků, ale zdá se mi nepravděpodobné, ţe by alespoň nepomyslela na „své“ téma. Dvě slepice podané jako krásné, a to pomocí zvětšení a upozornění tak na ně samé vydané napospas krmiteli, jiţ předem oplakávané ţárovičkami evokujícími gigantické svíce. Myslím, ţe je moţné za tímto dílem hledat i jiné významy, neţ je jen pocta slepici.
Jan Merta (1952) Merta je zvláštní typ postmoderního malíře. Formálně jej řadím do této kapitoly, protoţe se v jeho obrazech tu a tam objevuje nějaké zvíře. Například kočka v obraze Neboj se!, silueta jelena v obraze Na lovu (1996), pes na obraze Mám rád Ameriku? Má ráda Amerika mě? (2003), a jiná. Mertovy obrazy však ze sebou skrývají víc, neţ jen pouhý obraz skutečnosti. Často jsou to jen takové střípky, které mají ukázat na to, co je za nimi. Mertovy obrazy bývají označovány jako transcendentní, kritici o nich často mluví, jako o hotových vizuálních zprávách, kterým by další slova mohla jen ublíţit. Jiří Priban napsal: „Málo o čem se píše tak obtíţně, jako o obrazech malíře Jana Merty. Samozřejmě se lze obsáhle rozepisovat o tom, jak jsou současně poetické i analytické, konkrétní i abstrahující nebo soustředěně váţné i frivolně ironické. To vše je 19
sice pravda, ale také skličující banalita, která jen překáţí vyjádření toho, co je na Mertově umění to podstatné a co se skrývá za jednotlivými obrazy.“ 11 Autor se dále rozepisuje o dílech Jana Merty, tvořených v duchu postmoderní estetiky. Díla promlouvají sama se sebou, mají vlastní řeč, významná je vertikální linie a schopnost komponovat z části celek a celek brát jako fragment dalšího sdělení. Například obraz Vyhlídka zobrazující skálu mluví spíše o moţnosti rozhlédnout se do dálky, neţ o skále samotné.12 Tak i v obraze Neboj se!, nevidím jen kočku, ale zvláštní napětí, polemiku o pocitu strachu a bezpečí. Kde je vlastně ta hranice. Je kočka leţící na lidské ruce opravdu v bezpečí? Existuje opravdové bezpečí nebo je to jen o pocitu? Jelen v obraze Na lovu je vlastně jen částí neurčité siluety. Moţná to ani není jelen, jen jeho zdání, moţná, ţe to, za čím se honí lovec, je jen přelud. Mertovy obrazy vyvolávají mnoho otázek a je třeba dívat se na ně nejen citem, ale i rozumem, skrz zkušenost, očima otevřenýma.
Otakar Hudeček (1954) Syn stejnojmenného otce, výtvarníka. Vytváří fantaskní krajiny, zvláštní portréty. Pro mou studii je důleţité především jeho dílo nazvané Období mořských hlubin z roku 2003. Mořské hlubiny jsou obývány různými ţivočichy, mořskými koníky, rybami, kraby a podobně. Mořská zvířata mají realistický tvar, mozaikovitý způsob malby umoţňuje ozvláštnit tvory pestrými barvami. Celkově jde o drobné fantazie autora, podloţené však znalostí reálných podob mořských tvorů.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. POTŮČKOVÁ, Alena. Monika Havlíčková [online]. c2009, poslední revize 14.8.2009 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 2. PLŠKOVÁ, Petra. Zobrazování zvířat v dějinách umění. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2009. str. 35. 3. BILOVÁ, Jana. Valašské Meziříčí, Galerie Sýpka [online]. c2009, poslední revize 29.11.2009 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW <www.agenturavia.eu/ic/akce/zdenek-danek-jan-krticka>. 4 POSPYZSIL, Tomáš. Michal Cihlář [online]. c2011, poslední revize 1.9.2011 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 5. Aktuálně.cz [online]. c2011, poslední revize 22.7.2011 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW .
20
6. GOLDSCHEIDER, Irena. Lucian Freud. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění, 2002, roč. 15, č.18, str. 8. 7. VAŃOUS, Petr. Podobenství. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění, 2003, roč. 16, č. 24, str. 3. 8. KŘÍŢ, Jan. Xénia Hoffmeisterová. 1. vyd. Praha: Kalich, 2008, Kapitola I, Obrazy z let 1987 – 1994,.str. 6. 9. CHYTILOVÁ, Jana. Xénia Hoffmeisterová. 1. vyd. Praha: Kalich, 2008, Kapitola XVI, Asambláţe, krabičky, str. 254. 10. Slovenská národní galerie [online]. c2012, poslední revize 14.1.2012 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 11. PŘIBÁŇ, Jiří. Hlasy za obrazy Jana Merty [online]. c2011, poslední revize 31.3.2011 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 12. Tamtéţ.
1.3.1.1 Komiksová podoba Josefa Mžyka Josef Mţyk (1944) Opavský rodák Josef Mţyk studoval v Uherském Hradišti a v Praze, a také v Paříţi. Vedle kresby a malby je ilustrátorem, grafikem a zabývá se i architekturou. Dalo by se říci, ţe je především kreslířem, jehoţ kresby se někdy rozvinou do malby. Silná obrysová linie je pro něj poměrně typická, alespoň, co se jeho konkrétní podoby tvorby týče. Má také podobu abstraktní, která je mnohem ţivelnější. „A pokaţdé se v pracích Mţyka objevuje zajímavá syntéza. Kresba a malba, figurální a abstraktní se harmonicky propojují do vysoce estetického uskupení.“ 1 Jak uvedl Engholm na Mţykově vernisáţi v kostele St. Petri v Lübecku. Mţikovo dílo se poměrně vymyká, někteří kritici hovoří aţ o jeho soukromé mytologii. Viz další Engholmova slova: „Mţyk dospívá k syntéze prvků klasické moderny (Blízké duchu H. Matisse) a prvků pop a opartu (jak je nacházíme u Warhola nebo Lichtensteina). Daří se mu zajímavé a neobvyklé propojení vysoké a triviální kultury. Jiţ téměř třicet let z jeho ateliéru vychází jistý druh anticyklické malby, malby formující se mimo proud klasického realismu stejně jako mimo jakýkoliv přemítavý racionalismus a technicitu současnosti. Přináší obrazy, které jsou vzdálené jak ztěţklému realismu, tak módním tendencím postmoderny.“ 2 Jeho obrazy tedy nejsou „současné“, jsou to Mţykovy vlastní reality, zahrady Harmonie, rajské či pohádkové prostory. K Mţykově vlastní mytologii: tvoří ji jakési jeho ikony, symboly. Některé jsou podobné secesním symbolům: labutě a ţeny s dlouhými vlasy. Všeobecně ptáků najdeme v jeho obrazech dost, ať uţ zmíněné labutě, kachny, husy, čápy či jiné,
21
které často umísťuje do zahrady. Vedle zahrady je oblíbeným prostorem také les, najdeme v něm opět ţeny a některá zvířata, jelena, nebo také vlka (obraz Červená Karkulka z roku 1995). V obrazech je skryto mnoho erotiky, ptáci mohou symbolizovat volnost, jelen majestátnost a váţnost výpovědi. Společné zobrazení ţeny a ptáka se objevuje jiţ v starověku, vzpomeňme například na mnohokrát spodobňovanou Lédu s labutí. Labuť byla v době secese symbolem erotiky a exkluzivnosti. Jelen je pro člověka jakýmsi králem lesa s majestátní korunou na hlavě. Mţykovi nejsou jen komiksovou formou podané známé látky a témata, vynikají i svou vlastní myšlenkou. Není útěk do elektronického světa v něčem podobný „útěku“ do světa komiksu? -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. ENGHOLM, Björn. Retrospektiva Josefa Mţyka v St. Petri. Atelier: čtrnáctideník současného českého umění, 2004, roč. 17, č. 19, str. 16. 2. Tamtéţ.
1.3.1.2 Počítačová vizualizace Podkapitola počítačová vizualizace je zastoupena jedním autorem, Michalem Novotným. Část Novotného tvorby vyvolává dojem obrazu komponovaného na počítači. Michal Novotný (1969) Michal Novotný se prezentuje téţ pod pseudonymem MICL. Věnuje se malířské i sochařské tvorbě. Autor má dvě malířské podoby. První z nich je „ovocně barevná“ etapa. Autor vytvářel hutné struktury virtuálního světa tvořené buňkami ve tvaru jahod, banánů a mandarinkových srpků. Svět obývaný zasněnými skauty, staviteli nekonečných ţebříků, po kterých je moţno dostat se aţ k mrakům a nebi, krávami či labutěmi. Druhá etapa je jakási počítačová či měsíční krajina nebo také podzemní svět, v němţ se pohybují bez přímého osvětlení a bez modrého horizontu podivní robotičtí manekýni. Létají v nich prasata, útočí jeleni, poskakují 22
pudlové či se povalují krávy, ale také andělé či ďáblové, čili lidské okřídlené bytosti. Barevný svět stojí proti světu jednoho valéru, ve své celistvosti je Novotného dílo velmi pozoruhodné, plné kontrastů. Co se týče jeho sochařské tvorby, pracuje především s pryskyřicí a vytváří z ní například létající slony. Tento mohutný tvor schopný vznášet se ve vzduchu působí také velmi rozporuplně.
1.3.1.3 Poezie Petra Nikla Petr Nikl (1960) Zdá se, ţe Petr Nikl se svou tvorbou částečně navrací do krajiny neposkvrněného dětství, v níţ vládne klid, milo a tajemná fantazie. Kdyţ se podíváme na záběr jeho tvorby, najdeme v ní autorské knihy pro děti, kresbu, grafiku, divadelnickou činnost, fotografii či práci na hravých výstavních projektech. Svět dětství je často spojován se zvířátky. Děti mají rády zvířátka, protoţe běhají, vydávají různé zvuky, které jim dospělí reprodukují a které mohou snadno napodobit. Z Niklových kreseb je evidentní, ţe má zvířata také rád, zajímá jej jejich reálná podoba, ale také si rád pohrává s jejich tvary a vymýšlí různé výtvarné hříčky, vtípky apod. Poměrně rád skládá zvířata do kruhovitého tvaru nebo je jako puzzle skládá do sebe. Pro tyto účely si tvary zvířecích těl náleţitě upravuje. Vyuţívá principu zmenšování motivu. Například na paroţí soba navazuje menší sob a na jeho paroţí opět menší sob. Niklovy fotografie zachycují autora v různých převlecích na netypických místech. Maska se zvířecí tématikou je například speciální helma, z níţ trčí dlouhé hadice. Člověk s touto helmou pak evokuje chobotnici, navíc Nikl postavu – chobotnici vyfotil na kopci nad mořem. Nejvíce Niklových zvířat je zachyceno v jeho knihách a ilustracích.
23
Vydal devět knih pro děti. (Vyhnání z ráje, 1998; Atlas saltA, 2002; Pohádka o Rybitince, 2001; O Rybaně a Mořské duši, 2002; Lingvistické pohádky, 2006; Záhadky, 2007; Jělěňovití, 2008; Niklův blázníček, 2009)1
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
1. Portál české literatury [online]. c2010, poslední revize 1.1.2010 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW .
1.3.1.4 Smečky Michala Gabriela
Michal Gabriel (1960) O počátcích Gabrielovy tvorby jiţ byla zmínka v kapitole Tvorové pololidští, polozvířecí. (str.9) Jiţ jsem naznačila výběr animálních motivů, kterými se Michal Gabriel zabývá; jsou to především kočky, také obecně šelmy, koně, případně ptáci, později přibývá do výčtu ţralok. Od konce devadesátých let se začínají v autorově tvorbě objevovat sousoší. Tendence k tvorbě skupin je naznačena jiţ v polovině osmdesátých let prostřednictvím sochy Tři psi (1985). Tehdy postavil sochař zmenšující se psy na sebe. Princip zmenšování motivu je u autora téţ podstatný. Název sousoší Příběh z roku 2001 naznačuje umělcův sklon k vyprávění. Jeho pozdější smečky kočkovitých šelem a stáda koní jsou ohromující. Naznačují myšlenku: „V mase je síla“. Současně se smečkami a stády vytváří Michal Gabriel skupiny muţů. Sochař současně s animální a lidskou tématikou experimentuje s geometrickým tvaroslovím, které později proniká i do přírodních objektů. Vţdy je
24
schopen nalézt syntézu a ideální tvar. Sochy muţů začínají být ukotvovány k zemi prodlouţením horních končetin. Dokonce i muţ, sedící na hřbetu koně je takto spojen se zemí. Člověk se tak v sousoší Sousoší s jezdcem stává součástí stáda. Je však otázkou, zda jeho ruce sahající aţ k zemi mají naznačovat sounáleţitost lidského pokolení s přírodou nebo naopak, zda člověk není brzdou pohybu vpřed. Kočka na ţenském klíně se znovu objevuje v tvorbě Michala Gabriela v dílech Sourozenci (2000-2008) a Milada, Marie, Michael a Martin (2009). Zde jsou postavy opět upevněny k zemi pomocí svých rukou, díky kterým nepotřebují ţidli. Kočka vytváří zdání volné bytosti, jeţ náhodně zůstala na ţenině klíně. O tom, ţe Michal Gabriel je experimentátorem svědčí i práce s různým materiálem. Sochař vyzkoušel tvarosloví snad všech materiálů, od papíru, textilu, drátu, přes dřevo, sádru aţ k bronzu, laminátu nebo specifické práci se skořápkami či peckami a pryskyřicí. Zajímavým experimentem byla práce se světlem. Gabriel musel spolupracovat s počítačovým technikem a společně vytvořili dvě světelné sochy. Jde o ţenské figury zaujímající jogínské postoje, kterým po povrchu těla sjíţdí světelný obraz. U ţeny stojící na jedné noze je to ještěrka, kdeţto po ţeně stojící na hlavě se pohybuje malý had. Michal Gabriel je autor, který má co říct a jistě má stále čím překvapovat.
1.3.1.5 Recese Davida Černého David Černý (1967) Sochař David Černý se rozhodně stará o to, aby nepatřil k zapomínaným autorům. Jeho díla jsou součástí veřejného prostoru a často jsou také medializována. Co se týče animálních motivů, obrátíme pozornost na dílo Sv.Václav. Závěsná socha vznikla v roce 1999 pro poštovní halu v Praze v Jindřišské ulici. Socha však byla natolik kontroverzní, ţe si ještě nějakou dobu hledala své místo. Nejprve byla umístěna v dolní části Václavského náměstí, aţ později byla přemístěna na její současné místo, do paláce Lucerna. Patron svatý Václav sice sedí dál hrdě na svém koni, ale David Černý tohoto koně obrátil hlavou dolů a pověsil jej za nohy do vzduchu. Zdá se, ţe dílo vyţaduje diváka, který je schopen se na něj dívat s notnou dávkou humoru a nadsázky. Postmoderní pohled je také nutný u díla Ţralok. David Černý zde odkazuje na tvorbu Damiena Hirsta. Podobně jako Hirst naloţil svůj objekt do formaldehydu. Oním objektem je ovšem hyperrealistická postava muţe. Z díla je zřejmé, ţe Černý si libuje ve skandálech.
25
1.3.2 Naivní malba Naivní malba bývá charakterizována přibliţně jako precizní malba neškolených malířů vyuţívajících realistické prvky či postupy. Měřítko určuje sám autor podle toho, co je pro něj v obraze důleţité. Skutečnost si upravuje podle toho, jak si ji pamatuje, co se mu zdá důleţité, či co se líbí jeho vkusu. Typickým představitelem je Henri Rousseau (1844-1910) jako pravý naivista povaţoval za své nejoblíbenější ţánry podobizny a krajiny. V posledním období ho stále více lákala tématika dţungle, tajuplné lesy s fantastickou bujnou vegetací se pro něho staly i obrazem podvědomých sil člověka, které se uvolňují ve snu. V Rousseauových dţunglích kvetou fantastické fialové květy, rostou modré kapradiny, létají pestrobarevní papoušci a vykukují šelmy – je to kouzelný svět, jak si ho umělec vysnil ve své fantazii.1 Celkově se dá říci, ţe k naivistickým malbám zvířata či zvířátka víceméně patří. V následujícím textu stručně představím několik autorů, jejichţ realistická tvorba vyznívá aţ naivisticky. Nejprve krajináře Martina Kuriše, následně harmonika Antonína Stříţka, Jana Knapa a jeho obrazy klidu a míru, Milana Kunce pohrávajícího si s tématikou kýče a zmíním ještě Romana Traburu a Laco Terena.
Martin Kuriš (1973) Martina Kuriše jistě lze řadit mezi naivisticko – realistické malíře. Svět, v němţ se pohybuje, je jednak jiţ od Rousseaua známá dţungle nebo také rajská krajina, ale naopak také zasněţená krajina či rybník. Krajiny, v nichţ jsou umístěni lidé, působí poměrně prostě, nebýt zvířat, která do ní vstupují. Jsou to většinou srnky, veverky, či rybky (podle typu krajiny). Postavy působí smutně, jsou často méně oděny nebo oděny do oblečení, které nosíme jen doma. Typické jsou tepláky. Zdá se, ţe zvířata jsou v obrazech Martina Kuriše jediným pozitivním prvkem.
26
Antonín Stříţek (1959) Antonín Stříţek se dle Hlaváčka snaţí o naprostou harmonii obrazu. Této harmonii přizpůsobuje formální stránku obrazu, barevnost, tvary, kompozici a také obsahovou stránku obrazu. Vytváří i harmonické příběhy. Touto snahou o dokonalou harmonii se řadí mezi naivistické malíře.2
Jan Knap (1949) Malíř, kreslíř, grafik. Hlavní tématikou jeho obrazů je venkovská rodina a biblické náměty. Rodina je pro něj velmi důleţitá, zdá se, ţe ji často spojuje se svatou rodinou. Rodinní příslušníci jsou nejčastěji venku před domem nebo v sadu a kolem nich pobíhají domácí zvířata a andělíčci. „Jan Knap tvoří okouzlující svět obestřený „pohádkovým“ oparem, se závanem radosti, spočinutí míru a klidu. Umělec je věrný vlastnímu výtvarnému projevu, hledá krásu a harmonii, spojuje středověkou a předrenesanční malbu, meditativní vize. Jeho obrazy vyznívají jako něco mezi snem a realitou. Kaţdý obraz má vynalézavou svěţest, vţdy nový pohled, i kdyţ téma je stále stejné – Boţí přítomnost. Knapovy obrazy „připomínají léta štěstí, kdy jsme si uţívali rodičovskou lásku.“ 3
Jan Knap spolu s Milanem Kuncem zaloţili v roce 1979 skupinu Normal.4
Milan Kunc (1944) Milan Kunc spolu s Janem Knapem a Němcem Peterem Angermannem se se svou skupinou Normal přihlásili k odkazu klasické malby a celníka Rousseaua. Zejména u 27
Kunce se humor pojí s kýčem. „Kýč, jehoţ ustálená ikonografie se stala důleţitou komponentou Kuncovy tvorby, je zajímavé intelektuální téma s mnoha fasetami – společensko-kritickou, psychologickou, kulturně-historickou. První desetiletí Kuncovy tvorby se neslo ve znamení „trapného realismu“ a „ostpopu“, jakési východoevropské parafráze pop artu, v níţ pracoval se symboly a obrazovými schématy komunistické totalitní ideologie. Postupně však tyto persifláţe opustil a jeho postmoderní alegorie se proměnily v osobní verzi klasicismu, kde kritické hledisko ustoupilo pozitivním obsahům a obraz zbaven všech mimovýtvarných aspektů se stal estetickým záţitkem an sich.“ 5
Roman Trabura (1960) Výraz Romana Trabury je téţ naivistický, alespoň v té části tvorby, kdy uţívá výraznou barevnost, tématizuje přírodní motivy. Má však i druhou stránku, temné vize, v nichţ mizí jásavá barevnost a milá přírodní tématika jde stranou.
Laco Teren (1960) Výtvarný výraz Laco Terena je obdobný jako u předchozích malířů. Zajímají jej především lidské portréty a akty. Oblíbeným námětem je ţenský akt s hadem.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. PLŠKOVÁ, Petra. Zobrazování zvířat v dějinách umění. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvrné výchovy, 2009. str. 52. 2. HLAVÁČEK, Ludvík. Antonín střížek [online]. c2011, poslední revize 1.2.2011 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 3. SCHUBERT, Miroslav. Knap/Kunc. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění, 2006, roč. 19, č. 24, str.8. 4. Tamtéţ. 5. FIŠER, Marcel. Milan Kunc [online]. c2011, poslední revize 1.2.2011 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW .
28
1.4 Zvířata přefiltrovaná umělcovým nitrem Kapitolou Zvířata přefiltrovaná umělcovým nitrem nastavuji protipól umělcům, kteří pracují s čistou reálnou podobou zvířat. V úvodu celé diplomové práce jsem zmínila termíny: exprese, symbolika, magika, mystika, fantazie. Jsou to pojmy, které korespondují s obsahem této kapitoly. Lidská fantazie je velmi široká a řadit autory jen dle hlediska „nerealismu“ by bylo velmi chaotické. Proto umělce dále dělím do jednotlivých podkapitol. Část Bajka, lidská komedie představuje umělce vyjadřující alegorii lidského rodu. Strach a pudovost jsou hlavními tématy okruhu autorů zařazených do podkapitoly Noční můry, „Goyovy přízraky“. Silně expresivní umělce jsem shrnula pod název Fantazie, exprese, vlastní výraz. Následuje podkapitola Minimalismus a po ní Surrealistická nadsázka, která završuje celkový náhled.
1.4.1 Bajka, lidská komedie Zde jsem zařadila autory, kteří nějakým způsobem vypráví, performují, ironizují lidské příběhy, kriticky pohlíţí na člověka. Jazykem těchto autorů je bajka, v níţ obvykle zvířata přejímají lidské vlastnosti. Literární pojem bajka se však liší od výtvarného pojetí. Divák z našeho sociokulturního prostředí v sobě má zakódovány jisté zvyklosti, liška je pro něj lstivá, vrána se nechá opít rohlíkem a podobně; avšak výtvarná díla promlouvají pouze vizuálně. Zobrazovaná zvířata tak bojují především svým výmluvným tělem, postojem, svou ţivočišností danou přírodními zákony. S jistou dávkou exprese je také autor schopen narušovat vţité zvyklosti. Takovýmto autorem se jeví Michael Rittstein, kterého uvádím jako prvního zástupce, za ním pak následuje Karel Pauzer.
Michael Rittstein (1949) Specifické expresivní výbuchy v malbě Michaela Rittsteina jsou nepřehlédnutelné, najdeme v nich také úţasnou zvířecí přehlídku. Zvěř domácí i exotická se prohání po plátnech. Barevnost je silně expresivní, nánosy barev jsou pastózní. Rittstein bývá často označován za mistra lokální grotesky, který staví na ironii a humoru ve svých dílech. Zajímají jej především příběhy. Jde o příběhy lidské, nicméně v pozdější tvorbě se do jeho obrazů silně prolíná vztah člověka a zvířete, zájem o zvířecí animalitu, pudovost. Příběhy mohou tedy tvořit nejen lidé, ale také zvířata, případně tvorové sloţení z částí zvířat a lidí. A světy všech tvorů se prolínají. Kočky jsou zobrazeny jako fintivé ţeny, nalíčené, oblečené do líbivých svršků, ověšené korálky, náramky a podobnými ţenskými lákadly. Tučňák si osedlává koně, klokan s papouškem na rameni kolo, husa má často tři hlavy, muţi mají vlčí hlavu, lidé
29
mají křídla, ţena můţe být otečkovaná jako beruška atd. Svět zobrazený na plátnech je naprosto neuvěřitelný. Bylo by zajímavé podrobně zkoumat, čemu jaký význam přikládá autorova mysl.
Karel Pauzer (1936) Sochař, keramik, grafik a kreslíř Karel Pauzer je umělec, který má blízko k přírodě a vyuţívá ve své tvorbě rostlinných a zvířecích motivů. Bývá označován jako tvůrce české grotesky. „Zvířecí svět i s jeho hrozivými a obludnými stránkami byl pro Karla Pauzera zdrojem podobenství o člověku, o lidské společnosti. Tvary těl zvířecích exponátů, zachycených vţdy v pohybu a s nápadným výrazem, jsou bizarně vyostřené. Autor zdůrazňuje jejich hybnost, pózy, gesta i mimiku. Sousoší jsou komponována do společenství či rodin a představují tak parafrázi lidského světa, kruté i hloupé projevy lidské smečky. Představují ironickou metaforu pudové podstaty člověka, jeho rozmanitých vztahů a pocitů od agrese a děsu aţ po něhu.“ 1
------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. Unipetrol [online]. c2006, poslední revize 16.10.2006 [cit. 15. 4. 2012]. Dostupný z WWW: .
30
1.4.2 Noční můry, „Goyovy přízraky“ V úvodu diplomové práce jsem zmiňovala umělce, kteří chtějí zachytit pudy, vášně, sexualitu či strach, vyuţívají k tomu animální motivy, protoţe si všímají pudovosti ţivočichů, vybírají si zvířata spojená s nočním ţivotem, zvířata, ze kterých mají lidé strach. Mají v oblibě vyuţívat grotesku či nadsázku. Ze současných autorů jsem vybrala depresivního Josefa Bolfa a Lubomíra Typlta, dětské přízraky Louise Bourgeois, noční přízraky Barbory Bálkové a ponurá díla Viktora Karlíka. Nejprve se obrátím do historie a připomenu typického představitele. Francisco Goya y Lucientes (1746-1828) začínal náboţenskými tématy, uţ v jeho obraze Sv. František Borgiáš u loţe umírajícího lze spatřit démonické a zvířecí tváře. Od roku 1786 působil u dvora, královským malířem byl snad více neţ čtyřicet let. Byl znám tím, ţe královskou rodinu portrétoval „pravdivě“. Uzdu své fantazie však nejvíce popouštěl ve svých grafických pracích. „Cyklus Caprichos vyšel v roce 1799, zahrnoval osmdesát listů a jeden autoportrét provedený leptem. Listy představují lidské bytosti podobné zvířatům, vidiny z popraviště a čarodějnické scény stejně jako spousty různých krásek, kuplířek, šejdrů a ţebráků. Jednotlivé listy uvádějí jako motta krátké, kousavé věty násobící sţíravost obrázků a konkretizující tu více, tu méně umělcův záměr. V letech 1808-1814 vytvořil druhý cyklus leptů Hrůzy války v dramatickém stylu a drsném realismu. O rok později začal pracovat na cyklu leptů Býčí zápasy. Dalším cyklem grafik jsou Nesmysly. Pochází z období, kdy mu jiţ bylo přes sedmdesát let a měl za sebou kruté zkušenosti s válkou, smrt ţeny a prodělával další těţkou nemoc. Tehdy koupil v madridském okolí dům, kterému se údajně říkalo Dům hluchého. Zůstaly v něm jím vytvořené takzvané černé malby. Je pro něj typický barokní vzmach, klasicistická jasnost, originální barevnost, sklon k deformaci tvarů. Dokázal vyjádřit hrůzy ţivota a smrti.1
Josef Bolf (1971) Temné stránky či tabu, která Bolf tematizuje, jsou smrt a sebedestrukce. Jeho obrazy působí temně, ponuře, melancholicky, aţ depresivně. „Bolfovy malby zalidňují podivné figury, napůl zvířata, napůl lidé, v nichţ se komiksová stylizace setkává s všudypřítomným smutkem a zranitelností. Bolfovi hrdinové v sobě spojují infantilní zjev, nostalgii a nevysvětlitelné nutkání k sebedestrukci. Při pohledu na růţového pejska s očima jak z dívčího památníku s hlavní pistole zastrčenou do úst, se vnucuje pocit, ţe Bolf vystihl jistou rozpolcenost, která není jen projevem autorovy osobní posedlosti, ale do jisté míry pojmenovává charakteristický rys doby. 31
Bolf zachycuje svět, kde si melancholie podává ruku s neurózou.“ 2 Bolfovi je vlastní černá barva v kombinaci s barvami jemnými, podivné bytosti s krásnýma očima, stékající barva, šokující spojení krásna a temna vyvolávající v divákovi odpor. „ Jeho zatím nejnovější série vyuţívá techniku, kterou si snad kaţdý pamatuje z hodin výtvarné výchovy. Proškrabává tuš nanesenou na vrstvě barevných voskovek. Tento postup a asociace s ním spojené ještě umocňují divákovo znepokojení. Připomínka dětství, které si mnozí idealizují a projektují do něj touhu po bezstarostnosti a bezpečí, se jeví jako kacířská v kontrastu s neutěšenými a depresivními náměty. V případě Bolfových zvířátek, připomínajících Pifa nebo postavičky ze Čtyřlístku, totiţ není ve hře jen oblíbený dětský komiks, ale hodnoty, které si s dětstvím spojujeme, zejména nevinnost. Bolfovy obrazy vpouštějí do tohoto světa důvěřivé jistoty vykořeněnost, úzkost a smrt.“ 3 V roce 2007 se uskutečnila v Klatovech výstava Lovci lebek. Hlavními vystavujícími malíři byli Vladimír Skrepl, Josef Bolf, Luděk Rathouský a Lubomír Typlt. Radek Wohlmut o nich napsal: „Na naší výtvarné scéně představují malířský výkvět, minimálně v oblasti subjektivního emocionálního expresionismu. Nemalují „lehké“ obrazy a jejich hodnocení se běţně pohybuje na škále od skvělé, zajímavé přes divoké a psychedelické po úchylné, a přestoţe se setkávají jak s nekritickým obdivem, tak s rozpaky, aţ po naprosté nepřijetí – je rozhodně na co se dívat.“ 4 Dalším malířem, kterého zde představím je poslední zmiňovaný Lubomír Typlt.
Lubomír Typlt (1975) Část tvorby, na kterou chci u Typlta upozornit, by se dala nazvat dle jednoho titulu článku pojednávajícím o tomto umělci: Jak namalovat mrtvou kočku.5 Typltovo malířské dílo je příznačné svou formální syrovostí a obsahovou surovostí. Rozvíjí svůj mýtus o lidském jedinci pomocí malířských prostředků: vytříbené kresebnosti i absurdních prostorových objektů. S oblibou pouţívá techniku kvaše, které mu propojí výrazové přechody mezi kresbou a malbou a jsou charakteristické spontánností, gestickou ţivostí a formální vytříbeností. Příleţitostně se věnuje také hip hopové skupině WWW.6 Mrtvé zvíře se v jeho obrazech objevilo několikrát. Jedním z prvních je nejspíš obraz „Modrý pták, bílá hlava“,kde je mrtvý pták leţící na barelu. Barel se stal pro Typlta zvláštní výrazovým prostředkem, který jej zřejmě fascinuje a má pro něj specifický význam. Dalším mrtvým zvířetem v Typltových obrazech je dříve zmíněná kočka.
32
Kočka oběšená, kočka utopená ve vodě, kočka zabalená v igelitu. Toto zvíře zobrazené jako mrtvé působí silně negativně a vyvolává odpuzující, aţ depresivní pocity. Myslím, ţe je to způsobeno právě daným zvířetem. Kdyţ se ohlédnu do období barokního zobrazování ve stylu natura morta, kde vadnou květiny, kde se kazí jídlo, či kde nejdeme i mrtvá zvířata, musím říci, ţe jsem se na těchto obrazech nikdy nesetkala s mrtvou kočkou nebo psem. Vţdy šlo o divoká lovená zvířata, domácí uţitková zvířata či různé ryby. A zdá se mi, ţe evropsky myslící civilizace má respekt k zvířatům – mazlíčkům, jako je pes a kočka. Vzpomeňme všechny ty nahé ţeny zobrazované s psíkem či kočičkou, symboly krásy, něhy, erotické lásky. V tomto smyslu Typlt narušuje určité vţité stereotypy a je tím působivější. Třetí zvíře, které se v Typltově tvorbě objevuje, je hlemýţď. Většinou se jedná o více hlemýţďů, kteří zaplňují plochu plátna. Na jednom z obrazů například hlemýţdi vlastně útočí na chlapce stojícího uprostřed. Je však na místě zmínit, ţe Typltovi „chlapci“ jsou mnohdy „zlí trapiči“. Děsivé je mnoţství hlemýţďů, chlapečků, barelů atd., které Typlt zobrazuje. Zdá se, ţe je v tom jakýsi morální apel, útok na stádnost.
Louise Bourgeois (1911-2010) Tuto původem francouzskou umělkyni řadím do této podkapitoly pro její část tvorby zabývající se zhmotňováním traumat z dětství. Hlavním zdrojem traumat byl otec, který podváděl svou ţenu se sluţebnou. Rodina se zabývala tkaním tapisérií, coţ se projevilo i v umělčině tvorbě. Jejím velkým dílem je Mamam, obrovský pavouk o velikosti několikapatrového domu. Pavouk jako zvíře, z něhoţ má člověk odvěký strach se stalo její oblíbeným způsobem, jak vyjádřit své pocity. Dle Ireny Goldscheider autorka pavouka chápe jako lovce, ale téţ jako pilného a prospěšného tkáče, proto je pro ni pavouk také vzpomínkou na matku a domov, na restaurování tapisérií.7
33
Barbora Bálková (1978) Malířka a fotografka Barbora Bálková často tvoří v cyklech. Hodně se zabývá identitou a její proměnou, je jí vlastní humor a nadsázka. „V roce 2008 se její dílo Masky stalo logem mezinárodní fotografické přehlídky Identite, Lyon septembre de la photographie ve Francii.“ 8 Na jednu z masek pouţila zvířecí chlupy, na jiné masky uţila různých předmětů, které našla v domácnosti. Do této kapitoly ji řadím zejména pro cykly Denní a Noční přízraky. „Denní a Noční přízraky jsou imaginativní sondou do raných dětských vzpomínek. Noční přízraky znázorňují situace a činnosti, které nejsou běţné v zachycené noční hodině, ani neodpovídají fyzickému stáří jejich protagonistů. Jsou jakoby zmrazené v čase, v momentu překvapení, podobně jako kdyţ reflektory auta osvítí přes vozovku přebíhající zvěř a po oboustranném překvapení zůstane jen vzpomínka - vjem, jehoţ skutečnost se dá zpochybnit a nahradit moţnou iluzorností mikrospánku, či povaţovat za výplod fantazie. V Denních přízracích otázku po reálnosti daného výjevu navíc rozostřuje fakt, ţe se vše odehrává na ploše dopravních pouličních zrcadel, které zrcadlící se události odkazují spíše na realitu snu, bludu, či dětské imaginace. Zneklidňující je i osamělost „přízračných jedinců“. Ti se své podivné činnosti věnují příliš samozřejmě. Jsou plně zaujati sami sebou ve své simultánní realitě, dokud si do ní ovšem nezasvítíme baterkou a jako divák vyplašené přízraky na okamţik neprolneme s realitou naší.“ 9 Zvířata najdeme především v Nočních přízracích.
Nelze zde nepřipomenout Johana Heinricha Füssliho (1741-1825) Umělec, jenţ ve své době propagoval klasicismus, sám však byl spíše výbušný a citlivý romantik. Jeho sadomasochistické fantazie vyvrcholily v obraze Noční můra. Pro porovnání jej uvádím v ilustraci spolu s Přízrakem koně Barbory Bálkové.
Za povšimnutí stojí důraz na hlavu zvířete a na oči, které svítí.
34
Viktor Karlík (1962) je malíř, grafik, autor plastik a objektů. V roce 1985 spoluzaloţil časopis Revolver Revue (původní název Jednou nohou), dnes jiţ legendární undergroundové periodikum, v roce 1995 časopis Kritická Příloha RR, stál u zrodu týdeníku Respekt (původně Informační servis) v roce 1990. Vydavatelskou, redakční a rovněţ kurátorskou prací na vybraných projektech, zaměřených především na neznámé, opomíjené, zakázané či nepohodlné osobnosti a díla, se vedle vlastní tvorby zabývá dodnes. Graficky upravil řadu publikací, některé z nich ilustroval. Za grafickou práci získal několik ocenění.10 Maluje fantaskní vize a přízračně stylizované autoportréty odkazující i k dílu Josefa Váchala, samorostlého umělce a heretika, vycházejícího ze symbolismu a expresionismu. Vytváří magické idoly a fetiše, oltáře a schránky, barbarsky divoké, ornamentální aţ psychedelické objekty kombinující náročné klasické technologie, jako je enkaustika, řezby a zlacení, s asambláţemi profánních materiálů a nalezených předmětů.11 Podívejme se nyní blíţe na autorovu tvorbu. Bylo ji moţné shlédnout v roce 2001, kdy se konala retrospektivní výstava v Klatovech. Zajímavá je tvorba z 80. let. Expresivní a figurativní malba je mnohdy doplňována textem vepsaným přímo do malby. Výraz je často umocněn uţitím vlastního barevného rámu. Tematický okruh je zhruba dvojí, portréty a zvířata jako ryby, ptáci a psi. Tváře vyvolávají spíše dojem masek, neţ konkrétní podoby člověka, jde z nich na diváka úzkost aţ pocit sebeironie. O motivech zvířat píše Fišer v textu komentujícím zmiňovanou výstavu. „Ryby a ptáci zde prezentují ţivly a lze říci i jakousi ţivelnost. Jejich symbolika vychází z pocitu neomezeného pohybu ve volném prostoru. Souvislost s ţivly je umocněna i v případě odpoutání zvířat od jejich vlastního prostředí v obraze Ryby – ptáci s textem „Ryby letí ke slunci, ptáci plovou ke dnu.“ 12 K motivům zvířat se Karlík vrací v letech 1995-1996 cyklem Nature morte. Ryby a ptáci jsou zde součástí zátiší, v něm je citelný rozklad a zánik. Zvířata jsou zobrazována jako mrtvá. Zde Fišer mluví o prostupování krásného a ošklivého, vznešeného a nízkého v Karlíkově tvorbě. V následujícím cyklu Centrum periferie pak v Karlíkových ulicích potkáváme toulavého psa.13 Stejně jako tento pes se Karlíkova tvorba nacházela vţdy spíše na okraji, ale má schopnost rozběhnout se i dále. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. PLŠKOVÁ, Petra. Zobrazování zvířat v dějinách umění. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2009. str. 28-40. 2. ŠTEFKOVÁ, Zuzana. Josef Bolf [online]. c2007, poslední revize 2.1.2007 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW: . 3. Tamtéţ. 4. WOHLMUT, Radek. Lovci lebek. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění, 2007, roč. 20, č. 8, str. 1.
35
5. HOROVÁ, Anděla. Jak namalovat mrtvou kočku. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění, 2001, roč. 14, č. 14-15, str. 5. 6. Wikipedia [online]. c2012, poslední revize 10.2.2012 [cit. 15. 4. 2012]. Dostupný z WWW: . 7. GOLDSCHEIDER, Irena. Louise Bourgeois. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění, 2007, roč. 20, č. 23, str. 7. 8. Wikipedia [online]. c2012, poslední revize 19.3.2012 [cit. 15. 4. 2012]. Dostupný z WWW: . 9. Tamtéţ. 10. Západočeská galerie v Plzni [online]. c2012, poslední revize 19.8.2012 [cit. 15. 4. 2012]. Dostupný z WWW: . 11. Tamtéţ. 12. FIŠER, Marcel. K retrospektivní výstavě Viktora Karlíka. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění, 2001, roč. 14, č. 12, str. 12. 13. Tamtéţ.
1.4.3 Fantazie, exprese, vlastní výraz Podkapitola Fantazie, exprese, vlastní výraz shrnuje umělce vyjadřující se pomocí expresivního výrazu. Jde o umělecké vyjádření, které se v umění projevuje jiţ od pravěku, jeho podstatou je zachycení vnitřních pocitů, nálad, stavů. Vyuţití animálních motivů k vyjádření emocí je velmi lákavé, pro zvířata je vlastní absence rozumu, jednají na základě svých pudů. Na úvod bych ráda připomněla dvě silně emotivní díla od velikána Pabla Picassa a následně modré koně France Marka. Ze současných umělců představím psy Františka Mertla, malby Bedřicha Budila a Ireny Křivánkové.
Pablo Picasso (1881-1973) Pabla Picassa připomínám pro jeho díla: Guernica a soubor dvou maleb Kočka chytající ptáka a Kočka poţírající ptáka. Obě díla vznikla jako reakce na válečné události. Projevuje se v nich silný emocionální náboj, animální motivy jsou symbolické. Guernicu namaloval Pablo Picasso po vybombardování stejnojmenného města v roce 1937. Z obrazu prchají dvě jindy silná a neohroţená zvířata; býk, symbol Španělska a kůň jako symbol apokalypsy. Výrazy děsu i potlačená barevnost umocňují hrůzný záţitek. Obrazy Kočka chytající ptáka a Kočka poţírající ptáka připomínají obsazení Československa nacistickou armádou v roce 1939. Polapení drobného opeřence nepředvídatelnou šelmou, jeţ vydrţí číhat tak dlouho, aby byl zásah konečný, snad ani nepotřebuje další vysvětlování. Kopie obrazů jsou k vidění v Praze ve Veletrţním paláci. Autorem kopií je Josef Ryzec (1942).
36
Franc Mark (1880-1916) Franc Mark byl duchovně zaměřený člověk. Studoval nějaký čas teologii a filozofii, následně výtvarné umění. Ve svých obrazech se pokouší o nalezení prvotní harmonie, spojení s univerzem. Vytváří krajiny zaplněné zvířaty a lidmi, pohybujícími se pokojně vedle sebe. Snad nejznámější jsou jeho modří koně. Koně jsou pro něj poměrně typičtí, paleta zvířat je však u Marka mnohem širší.
František Mertl - Franta (1930), je český autor, respektive dnes jiţ česko-francouzský umělec. Obecně se řadí spíše do oblasti nové figurace, umění těla. Přesto i v tomto pojednání má své místo, jednak svým expresivním výrazem a také díky svému obrazu Zuřivost z roku 1995. Pro své skvělé vyjádření zuřivosti si vybral právě zvíře, konkrétně dva psy. Zachytil je v pohybu s vyceněnými zuby, nakrčenými tlamami a ušima staţenýma dozadu. Expresivní provedení i barevnost znásobují účinek obrazu vzteklých psů. Franta je schopen vyjadřovat silné lidské emoce a také lidský úděl.
Bedřich Budil (1943) Jindřichohradecký rodák s výrazným specifickým uměleckým rukopisem. Skrz své vidění divákovi zprostředkovává svět, který vidí kolem sebe a ke kterému dokáţe být velmi kritický. Tím světem mám na mysli naši lidskou společnost, kterou je však schopen vidět v celkovém kontextu celosvětovém i přírodním. Mnohé obrazy působí aţ nadčasově.
37
Irena Křivánková (1974) Nad dílem brněnské rodačky Ireny Křivánkové se mi v hlavě rodí silná polemika s Jiřím Šimáčkem, který ve svém článku (Ne)uvěřitelný Dusty o autorčině malbě píše: „ Je důsledná v demonstraci toho, ţe předmětem malby má být viděné a všední a výsledkem pak estetizace viděného a všedního. Autorčiny obrazy jsou nespekulativní a představují pouze v neuvěřitelných barvách re-designovanou verzi všední reality či nenápadně anekdotického ţánru.“ 1 Šimáček dále píše také o tom, ţe nad obrazy Ireny Křivánkové nemůţe být divák zaraţen a uvrhnut do přemýšlení. Dle mého názoru tuto formulaci napadá soubor maleb nazvaný „Inside out“. Křivánková vytvořila čistě abstraktní soubor maleb, které stále mohou být pro některé diváky velmi nečitelné. Působí harmonicky a oku lahodí, není to však pouze záznam všední reality. Další soubor nazvaný „Butterfly“ je tvořen pomocí „kolářovské koláţe“, na malbách se prolínají dva obrazy jakoby rozstříhané na úzké podélné pruhy a pak střídavě poskládané vedle sebe. Myslím, ţe soubor krásně vyjadřuje dané téma, motýli zde působí vzdušně a lehce a především je to znovupřipomenutí díla Jiřího Koláře. Ano, o těchto dvou souborech je moţné říct, ţe jejich primárním účelem je estetické působení na diváka, podívejme se však na další dva soubory „Bull pup“ a „Goat does“. Bull pup je série obrazů, jehoţ ústředním motivem je pes, v sérii Goat does tvoří tento ústřední motiv koza. Obě série jsou určitou alegorií na lidské jednání, často jde o konfrontaci zvířat mezi sebou, v případě pejska také o konfrontaci s člověkem. Obraz Líbanec představuje dvě líbající se kozy, je evidentní, ţe se jedná o ţenu a muţe, koza – ţena má ruce přitisknuté k tělu a má oblečené malé červené kalhotky, koza – muţ ji majetnicky objímá a vystrkuje svůj pyj. Obrazy Zkrocení zlé kozy I, II Křivánková vytvořila parafrázi na známou Shakespearovu hru. Sérií Bull pup vyjadřuje Křivánková vztah, které k tomuto zvířeti lidé chovají. Nemůţu tedy souhlasit s tím, ţe v těchto obrazech jde pouze o estetické zachycení viděného, dokonce bych spíše mluvila o bajce. Co se týče formy, opravdu lze vysledovat něco mezi neoexpresionismem a graffitovým stylem, jak uvádí Šimáček.2 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. ŠIMÁČEK, Jiří. (Ne)uvěřitelný Dusty. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění. 2002, roč. 15, č. 8, str. 5. 2. Tamtéţ.
38
1.4.5 Minimalismus Do podkapitoly Minimalismus řadím dva umělce, Jana Koblasu a Jiřího Kubového, kteří podobně jako minimalisté omezují formální prostředky na minimum. Nelze zde však jiţ mluvit o potlačení individuálního výrazu.
Jan Koblasa (1932) V počátcích své tvorby byl Jan Koblasa zaujat abstraktním expresionismem a informelem. „Později Koblasa v emigraci dochází spíše k oproštěnosti a zjednodušení plastické formy. Sochy vyznívají střídmostí a jednoduchostí tvaru. Mizí existenciální naléhavost, vyjádřená destruováním hmoty a vyznívající expresivně dramaticky. V některých dílech dospívá geometrizací tvaru aţ k velmi redukované a oproštěné sochařské formě. Ve své tvorbě se zabývá nadčasovými náměty se symbolickým významem.“ 1 O symbolickém významu jeho tvorby vypovídá jeho plastika představující hlavu jelena či srnce. Jde vlastně o kus opracovaného dřeva připomínajícího hlavu zvířete a k tomu jsou přidělané růţky. Je to jednoduchá minimalistická koncepce, která však říká vše, co potřebuje. Jelen sám o sobě je vlastně mýtické zvíře vyvolávající určité archetypální představy. Je to jistě způsobeno jeho mohutností a zejména jeho paroţím, které si hrdě nese na své hlavě.
Jiří Kubový (1950) „Tvorba Jiřího Kubového, vznikající od konce 60. let minulého století, se vzpírá kunsthistorickému či teoretickému škatulkování. Můţeme v ní sice objevit minimalistické a konceptuální prvky či postupy, které odpovídají progresivním uměleckým tendencím období, v němţ se jeho tvorba formovala, ale současně autor tyto prvky dále zpochybňuje. Geometrizující tvarosloví je například zpochybněno důkladnou a detailní olejomalbou, zakomponováním konkrétního předmětu (pírka, klíče, kamene, apod.), které podtrhuje poetické vyznění díla. Obrazy Kubového tak můţeme vnímat spíše jako svébytný a soustavný dialog vedený nejen s výtvarným uměním (především s formou klasického závěsného obrazu), ale také s literaturou 39
(poezií) a světem kolem nás (přírodou, krajinou a jejími elementy, atmosférickými jevy, vesmírem). Právě tyto prvky jsou klíčovými motivy, které jak po obsahové, tak i formální stránce jeho dílo definují.“ 2 Ze zvířecích motivů zaujme především motiv ptáka. Ptáky zaznamenává většinou pomocí jednoduché obrysové linie, v rámci zachování vzdušnosti své ptáky zavěšuje ke stropu. Zaráţející je z toho pohledu série ptáků, ke kterým je přivázán kámen a visí z jejich těla dolů. Celkově se však Kubovému daří vyvolat dojem lehkosti a vzdušnosti.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. RAIMANOVÁ, Ivona. Jan Koblasa. [online]. c2010, poslední revize 6.1.2010 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW: . 2. FREMLOVÁ, Vendula. Jiří Kubový. [online]. c2010, poslední revize 6.1.2010 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW: .
1.4.6 Surrealistická nadsázka Podkapitolu Surrealistická nadsázka reprezentuje jediná autorka Dagmar Šimková a její zvířata ve snových nereálných obrazech. Původní poválečný směr Surrealismus inicioval básník André Breton (1896-1966). Velkým přínosem pro rozvinutí směru byla psychoanalýza Sigmunda Freuda (1856-1939). Surrealistickým umělcům šlo o naprosté omezení vlády rozumu a logiky, přednost měl psychický automatismus. Myslím, ţe je naprosto přirozené, ţe v dílech takto „uvaţujících“ umělců se objevují animální motivy. Za největšího představitele veristického surrealismu je pokládán Salvador Dalí (1904-1989), v jehoţ obrazech se objevují exotická zvířata (ţirafa, tygr a další), zvířata deformovaná nebo sestavená z různých těl různých ţivočichů (sloni na ţirafích nohách), či zvířata zasazená do nepatřičných rolí (motýl místo lodní plachty) atd.
Dagmar Šimková (1955) Na internetových stránkách Dagmar Šimkové je moţné se z ţivotopisu dozvědět, ţe její posametová tvorba se zaměřuje na pomoc fauně a flóře. 1 Šimková podporuje různé ohroţené druhy zvířat. Animální motivy se promítají do její výtvarné činnosti,
40
tedy do kreseb, maleb, plastik. Vytvářela také loutky. Z jejích maleb má divák pocit, ţe prochází evolučním vývojem od počátku věků. Hojně se vyskytují motivy zvířat evolučně starších, jako různé ryby či paryby, plazy, obojţivelníci. Častý je motiv kostí, ţivočišných schránek. Kostry a lebky také evokují dobu evolučně starší, tento dojem podporuje i barevnost zmíněných zvířat, koster nebo patvorů, které Šimková vytváří. Prostředí, do něhoţ jsou motivy zasazeny, je surrealistické, stejně jako celkové kompozice. Oblíbeným motivem jsou oční bulvy. Šimková zastává názor, ţe zasahování člověka do přírody nekončí dobře. Usuzuji, ţe to je jejím motivem k tomu, proč obrazy naznačují dobu předcházející před vývojem homo sapiens. Navíc je to doba neprobádaná a tedy otevřená fantazii, které má Šimková dostatek.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. Dagmar Šimková [online]. c2011, poslední revize 26.10.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: .
41
1.5 Přínos současných umělců V předchozích kapitolách jsem hledala jistou souvislost mezi zobrazováním zvířat v historii výtvarného umění a zobrazováním zvířat v současném umění. Zmiňovala jsem umělce, kteří zachovávají kontinuitu ke středověkému vytváření tvorů pololidských a polozvířecích. Dále jsem se drţela odvěkého rozporu umělců, kdy jedni se drţí realismu a druzí jej překračují. V této kapitole se odpoutávám od historické kontinuity a představím umělce reagující na čistě současné poměry. Představím umělce, kteří pracují s podobou různých plyšových či plastových zvířat či vycpaných exponátů. Představím také umělce, kteří přesahují hranice umění a zabíhají do zoologie.
1.5.1 Hračky, exponáty, aneb podívej, to je krásný medvídek Umělci a skupiny, která řadím do podkapitoly Hračky, exponáty, aneb podívej, to je krásný medvídek, nepracují se zvířaty jako takovými, ale se „zvířátky“ vytvořenými člověkem. Důleţitou roli zde hraje materiál. Konkrétně především plyš a plast. Někteří umělci řazení do této podkapitoly budou pracovat s hračkami, které evokují dětský svět. S tím pak svým způsobem dále pracují, podle toho co chtějí vyjádřit. U umělců pracujících s plastovým materiálem můţe jít o prosté uţití tohoto moderního materiálu k dalším vlastním potřebám, ale také o kritiku konzumní společnosti. Začnu právě umělci, kteří zobrazují jiţ zmíněné hračky. Svět plastových nafukovacích hraček zachycuje Miroslava Zychová, ústředním tématem maleb Jana Spěváčka je plastová ţlutá kačenka, Mike Kelley se zaměřuje na textilní hračky a Ivo Scudai na plyšové medvědy. Zvlášť pak odděluji umělce nebo skupiny pracující s plastem a jinými moderními materiály.
Miroslava Zychová (1945) Malířka Miroslava Zychová by se dala souhrnně označit jako malířka zátiší. Tématy její malby jsou vţdy věci, které se nacházejí v jejím nejbliţším okolí. Jan Kříţ k tomu píše: „Miroslava Zychová vţdy vycházela z přesvědčení, ţe si jako malířka vystačí se světem, který ji bezprostředně obklopuje. Byla to jistě svým způsobem záleţitost nouze – působení
42
okolností ţivota v odloučení od jejího praţského ateliéru, ţivota plného rodinných a často nelehkých starostí. Z této situace však malířka dovedla vytvořit ctnost svého umění – maximální soustředění na pozorování a porozumění věcem, které dobře zná. Postupem let tak vznikla neobyčejně působivá, právě pro svou zvláštní melancholii rozhodně jedna z nejosobitějších variant světového pop-artu. Zvláštní a jiţ svou četností významnou kapitolu tvoří u Miroslavy Zychové svět hraček. Všech moţných obecně a nafukovacích zvláště.“ 1 Mnohdy vyfouklá nafukovací zvířátka obývají svět jejích obrazů. Je zajímavé, ţe i obyčejnými věcmi dokáţe autorka tolik vypovědět.
Jan Spěváček (1973) Malíře krajináře dlouhou dobu zajímali především vodní
hladiny. Postupem doby se na jeho vodních hladinách začaly čas od času objevovat kachny. A revolucí jeho krajin je nepopíratelně cyklus Evoluce z let 2005-2009. Jeho vodní hladiny dříve především šedomodrých valérů se rozšiřují barevně o ţluté kačeny, a také obsahově. Na vodních hladinách se začínají rozehrávat příběhy kačen a ţlutých plastových kačenek. „V prvních dílech několik ţlutých kachniček s roztomilými rysy reagovalo na hejno šedavých a hnědých kachen, později se poměry obrátily. Vyvíjel se i kachniččin charakter. Do kontrastu se dostala její personifikovaná podoba s faktem početnosti, se kterou je v průmyslovém provozu
vyráběna. Tato nechtěná vlastnost se promítla do stádovosti, se kterou hejno zářivě ţlutých hraček jedná.2 Podívejme se konkrétně na některé obrazy. Na mnoha z nich je patrný následující 43
rozdíl mezi kačenami a kačenkami. Kaţdá z kačen je individualita, kačeny se volně pohybují po vodě, oproti kačenkám můţe působit jejich pohyb chaoticky. Ţluté plastové kačenky jsou naopak všechny stejné, s neměnným nevinným výrazem. Často vplouvají na scénu ve velkém počtu, jsou dokonale organizované, mají mezi sebou přesné rozestupy. Někdy jsou v spartakiádních postaveních, například vytváří pravidelné kruhy na hladině. Vztah mezi kachnami a kačenkami se opravdu proměňuje. V obraze Odvaha (2006) pozoruje hejno kačen proplouvající kachničky a jejich kačer si na ně otvírá zobák, jako by jim spílal. Kačenky s neměnnou tváří proplouvají menší částí obrazu. Kdeţto v obraze Rozvaha jiţ plují kačenky ke kačenám, zabírají větší místo v obraze a kačeny před nimi prchají. Kačer tentokrát ţene své druţky s otevřeným zobákem, jako by říkal „prchejte“. Mnoho dalších obrazů pak jiţ představuje vítězné taţení plastových kachniček (Frííídom, Průkopníci). Spěváček však tímto nekončí, jeho výpověď jde ještě dál. Obraz Modrá napříč jistotami ukazuje opět stádní houf ţlutých plastových kachniček, ale z levého dolního rohu proti nim vyplouvá modrá plastová kachnička. Spěváček zde nejspíš parafrázuje obchodní boj. Obraz Drby a šuškanda (2007) dle mého názoru reaguje na bulvární časopisy. Plastové kačenky najednou mohou mít jinou barvu zobáku a některé mají nasazeny černé brýle. Výrazný je také obraz Benátky (2007), kde se kachničky pohupují v kaluţi vytvořené na městské ulici. Umělé kačeny na uměle vytvořené hladině. Jan Spěváček má jistě co říci a jeho malba je stále ve vývoji.
Mike Kelley (1954-2012) výtvarník a hudebník Mike Kelley taktéţ pracuje s hračkami, a to zejména hračkami vyrobenými z textilu. Do svých děl zpracovává různé látkové panáčky, ale někdy také plyšové hračky. Kromě textilních koláţí vytváří objekty, videa a kresby a také performance a různé instalace. Dle různých kritiků bylo jeho umění mnohdy temné a rozervané a mapovalo místa, kde je normou špína a „nenormalita“. Zároveň však nacházel v těchto zákoutích i křehkou krásu, soucit i humor. Byl tedy jakýmsi objevitelem lidskosti.
44
Ivan Scudai (1959) Do tvorby slovenského malíře a kreslíře Ivana Scudaie se v druhé polovině devadesátých let dostává motiv plyšového medvěda. Medvěd se stává silným a častým motivem, stejně tak i motiv paroţí. Vedle toho se objevují další obyvatelé zvířecího světa, tučňák, zajíc, divoké prase a další. A postavička z dětských pohádek – Mickey Mouse. Motivy dětského světa jsou většinou konfrontovány s realitou světa dospělých. Od banálních a všedních záleţitostí, jako je posezení u kávy aţ po scény evokující druhou světovou válku. Obrazy jsou většinou jednoduše tónovány. Jednobarevný podklad zakrývá černá kresba evokující spíše grafické zpracování. Vedle obrysu plyšového medvěda se často objevují černé bubliny představující právě hlavu medvěda nebo obrys Mickey Mouse. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. KŘÍŢ, Jan. Miroslava Zychová. [online]. c2006, poslední revize 21.5.2006 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW: . 2 TUČKOVÁ, Kateřina. Jan Spěváček (r)evoluce 2005 – 2007, Brno: Galerie Dolmen, 2008, 1.kapitola, str. 5-6.
45
1.5.1.1 Umělé hmoty a jiné moderní materiály Moderní materiál jako takový vyuţívá ve své tvorbě poměrně mnoho současných tvůrců, ve spojení s animální tématikou pak mohou vzniknout pozoruhodná díla. Patří k nim zvířata Veroniky Richterové, představitelky ojedinělého PET-artu, či velká barevná zvířata umělecké skupiny Cracking art group. Připomínám také projekt Cow Parade a kontroverzního umělce Jeffa Koonse.
Veronika Richterová (1964) Výtvarnice, která vyrůstala na jihočeském venkově a v dětství se tak setkávala s domácím zvířaty, zůstala zvířatům věrná dodnes. Je známa především jako jedinečná autorka rozvíjející svůj PET-art, v němţ pracuje s odpadovým plastovým materiálem. Z PET lahví vytváří neskutečné, hravé a půvabné plastiky. Hlavním inspiračním zdrojem je pro Veroniku Richterovou fauna a flóra. Z PET lahví dokáţe vytvořit tvory velmi blízké aţ nerozeznatelné s těmi, které můţeme potkat v přírodě. Velmi přesný je text z katalogu Zvěrstvo – Zvěrosnubnost Michala Cihláře a Veroniky Richterové: „Pro obraz zvířete v podání této dvojice je charakteristický obdivuhodný realismus, zaloţený na abstrahování klíčových detailů, které umoţňují zobrazené tvary spolehlivě druhově určit. Je to kvalita velmi nesamozřejmá, jíţ je moţné dosáhnout jedině nekonečným pozorováním a především pochopením smyslu vizuálního kódu přírody tak, jak se zjevuje v jejích jednotlivinách.“ 1 Svá díla fotografuje ve volné přírodě podobně jako její manţel Michal Cihlář. Její práce se neomezuje jen na jeden materiál, vedle plastů, pracuje se smaltem, s mozaikou či s různými nalezenými předměty nebo přírodninami. Tématika zůstává obdobná.
46
Cracking art group Italská umělecká skupina Cracking art group funguje od roku 1993. Mezi její členy patří Marco Veronese, Renzo Nucara, Kicco, Carlo Rizzetti, William Sweetlove a Alex Angi. Materiál, se kterým umělci pracují, je recyklovaný plast. Skupina si zakládá na snaze upozornit na lidské jednání vůči přírodě. Proto byla celá skupina pojmenována od části výrobního procesu recyklovaných plastů. „Krakování“ je vlastně proces tepelného štěpení organických látek na jednodušší, čili proces přeměny přírodních materiálů v materiály umělé. V České republice nám tuto skupinu přiblíţilo praţské Muzeum Kampa, kdyţ v roce 2008 uspořádalo jejich výstavu. Ţlutí plastoví tučňáci pochodující směrem k muzeu jsou ostatně na náplavce dodnes. Celkově lze říci, ţe skupina ráda vystavuje svá zvětšená zvířata v historických centrech měst, kde vyuţívá přirozeného kontrastu. Například nad náměstím v Miláně zavěsili do prostoru desítky zlatých delfínů nebo v Benátkách nechali z vody vylézat zástupy obrovitých ţelv. Vedle instalací těchto zvířat vytvářejí jednotliví umělci svá vlastní díla, která představují na společných výstavách. Jejich realizace spojuje především odlehčení a smysl pro ironii. Vyuţívají zjednodušených tvarů a zkratek. Velice často také volně citují jiné umělecké směry, mezi jinými například pop-art, surrealismus, lyrickou 47
abstrakci, dadaismus a další. Kaţdý umělec si z nich vybírá to podstatné pro sebe, coţ pak přenáší do své tvorby. Zvířecí tematice se někteří členové skupiny věnují také ve své vlastní tvorbě. William Sweetlove vytváří klony koní, psů, ţiraf, antilop, či slonů, které kombinuje s přírodními materiály. Vyjadřuje se tak k problematice genetického ovlivňování přirozeného vývoje přírody. Další umělec Kicco se zabývá podobnou tematikou, konkrétně globálnímu oteplování. Jeho plastické obrazy tučňáků se liší způsobem provedení a působí spíše jako designový doplněk do moderního interiéru. Alex Angi vytváří plastové viry z barevných trubiček.2
CowParade CowParade je ojedinělý projekt, který vznikl v roce 1996 ve Švýcarsku. Tehdy navrhli a vytvořili otec a syn, Walther a Pascal Knappovi první krávu pro Výstavu umění v Curychu. Záměrem bylo, aby kráva slouţila umělcům, kteří se výstavy zúčastní, jako trojrozměrné plátno. Projekt však nezůstal jen u jedné výstavy, postupně se rozrostl a dnes jiţ krávy znají lidé po celém světě. Krávy se objevily zhruba v padesáti světových městech. Důleţitým bodem pro takové rozšíření bylo propojení světů umění, obchodu a charity. Zpravidla má kaţdá kráva svého sponzora, který platí její výrobu. Výtěţek pak jde na charitativní činnost. V roce 2004 byl projekt realizován mimo jiná města i v Praze. V současné době existuje kráva ve třech modifikacích, stojící, leţící a pasoucí se.
48
„Jaké jsou krávy? Stojící kráva – délka 220cm x šířka 60cm x výška 140 Pasoucí se kráva – délka 200cm x šířka 60cm x výška 120cm Leţící kráva – délka 200cm x šířka 90cm x výška 100cm Plastika krávy váţí přibliţně 65 kg. Při umístění je plastika připevněna k betonovému podstavci váţícímu přes 250 kilogramů. Plastiky krav jsou vyrobeny ze směsi ohnivzdorné laminující pryskyřice třídy II a sekaných pramenů skleněných vláken nanesených na základní vrstvě polyesterového gelu. Na tuto vrstvu se potom ručně přidává několik vrstev hrubé tkaniny ze sekaného pramenného skleněného vlákna, namočených laminační pryskyřicí aţ do stavu plné saturace. Výtvarný umělec můţe základní polohu plastiky krávy pozměnit, pokud plastika zůstane konstrukčně nedotčena. Kaţdá plastika krávy je dodána se základním nátěrem provedeným výrobcem.“ 3 Umělci krávy zdobí vţdy svým svérázným způsobem. Někdy ke krávě připevňují různé komponenty. Jindy si hrají s umístěním krávy, jako například Yvona Maříková, která v roce 2004 nechala svou krávu „Beruška“ lézt po sloupu poblíţ letiště Ruzyně.
49
Jeff Koons (1955) Kontroverzní umělec Jeff Koons téţ zpracovával tématiku uměle vytvořených zvířat - hraček. Vytvořil zvláštní posun, převedl nafukovací zvířátka do ocelového materiálu. Dříve lehké hračky se tak proměnily v nevyfouknutelné těţké objekty. Koons pracuje s kýčem, jemuţ je motiv zvířátek vlastní, neboť všechna zvířátka jdou zobrazit jako milá a krásná. Takových zvířecích motivů najdeme v Koonsově díle poměrně dost. Vţdy je to však určitá parafráze na kýč. Jiný princip vyuţil na několika plastikách vytvořených z květin. Zde jsou konečné plastiky na rozdíl od ocelových hraček křehké a netrvalé. Květiny podléhají přírodním zákonitostem, po čase vadnou a hynou. Z celé plastiky tak můţe po čase zbýt jen drátěná kostra. Jeff Koons údajně tvrdí, ţe jeho dílo nemá ţádný skrytý smysl. Dle mého názoru zvěčnění hraček, zvířat nebo naopak ponechání je svému osudu má svůj morální smysl a nabádá k zamyšlení se nad trvalými a mizejícími hodnotami.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. VLČKOVÁ, Lucie. Zvěrstvo – Zvěrosnubnost Michala Cihláře a Veroniky Richterové. Praha: Gallery, 2007, str.7. 2. A2 [online]. c2008, poslední revize 26.6.2008 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW: . 3. Kravky a krávy-Praha [online]. c2004, poslední revize 12.9.2004 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW: .
1.5.2 Když umělci dávají lekci v zoologii Názvem této podkapitoly jsem chtěla naznačit, ţe umělci, o nichţ bude nadále řeč, nezobrazují zvířecí motivy, nýbrţ přímo pracují se zvířaty. Konkrétně jde o přímé vyuţití zvířecího „materiálu“ jako jsou kůţe, rohy, pařáty nebo i celých zakonzervovaných či preparovaných zvířat. Kořeny tohoto způsobu tvorby můţeme nalézt jiţ u pravěkého člověka, který vyrýval své kresby do klů a kostí, sbíral kůstky, zuby či schránky měkkýšů a vytvářel z nich různé ozdoby. Současný umělec má však mnohem více moţností a je schopen vyuţívat i dalších částí zvířecího těla. A konečně, umělci moderní doby jsou schopní jít ve svém umění mnohem dál. Vřazením ţivého zvířete do nějaké své performance rozšiřují hranice toho, co ještě pokládáme
50
za umění. Neţ přistoupím k současným umělcům, připomínám dílo Meret Oppenheim a Josepha Heinricha Beyuse.V dalším výčtu umělců pak uvádím Damiena Hirsta, Nam June Paika, Ondřeje Brodyho a Janu Kasalovou.
Surrealistická umělkyně Meret Oppenheim (1913-1985) se zaobírala kromě zvířecích motivů i práci s kůţí. Zvířecí koţešinu vyuţila na svůj hrníček s talířkem.
Joseph Heinrich Beuys (1921-1986) byl německý performer, sochař, malíř, estetik, filozof a teoretik umění, pedagog Kunstakademie Düsseldorf.1 Jeho oblíbeným materiálem byla plsť a tuk. (Za války léčili tukem a plstí kozáci jeho popáleniny.) V některých jeho performancích hrál důleţitou roli mrtvý králík, v jedné také ţivý kojot. Přikládám popis jeho akcí Jak vysvětlíme obrazy mrtvému zajíci, EURASIA a Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mne. „Jak vysvětlíme obrazy mrtvému zajíci 1965: Ve Schmelově galerii v Düsseldorfu publikum sleduje přes sklo Josepha Beuyse. Ten s hlavou potřenou medem a pokrytou plátkovým zlatem vysvětluje cosi zastřelenému zajíci, kterého si poloţil na klín. Volba materiálu není náhodná. Med má být symbolem tepla a bratrství, zatímco zlato jako kov a materiál alchymistů symbolizovalo maskulinní rozumářský princip. EURASIA v roce 1965: Roku 1961 byla postavena Berlínská zeď. Beuyse se to bolestně dotýká. Vidí v tom symbol oddělení západního racionálního a východního intuitivního člověka. Zkusí najít ztracenou rovnováhu tím, ţe si zopakuje záţitek z mládí. Roku 1964 stráví devět hodin v Blockově galerii v Západním Berlíně zavinutý do plstěné deky, jejíţ konce "střeţí" dva mrtví zajíci. Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mne: V roce 1974 uskutečnil jednu ze svých nejslavnějších akcí. Odlétá do New Yorku. Přesouvá se bez zastávky do galerie Reného Blocka. Zde po tři dny zavinutý v plášti z plsti, jak jinak, a s chodeckou holí Beuys tráví svůj čas jen v přítomnosti hromady slámy a ţivého kojota. Kojotovi, který je uznáván za novodobý panindiánský symbol, předčítá poezii nebo ho naopak svým chováním napodobuje. Motem bylo zrušení bariéry mezi posvátným indiánským zvířetem a bílým člověkem z industrializované civilizace. Nakonec Beuys shazuje svůj hábit a zařve, nastupuje do auta, odjíţdí na letiště a
51
odlétá do Evropy. To vše na znamení, ţe kromě indiánské kultury a tohoto kojota ho v Americe nic jiného nezajímá.“ 2
Damien Steven Hirst (1965) Na některých výstavách Damiena Hirsta se návštěvník můţe cítit jako v expozici zoologického muzea. Jeho ţralok naloţený ve formaldehydu je dnes jiţ legendární. Tento představitel mladých britských umělců vytvořil celou sérii zvířat naloţených do formaldehydu. Kromě jiţ zmíněného ţraloka například krávu či koně. Hlavním tématem tohoto umělce je smrt. Rozměrné zvíře naloţené ve vitríně je přímou připomínkou smrti. Se zvířaty ve vitrínách umělec dále osobitě pracuje. Některá zvířata před naloţením do formaldehydu rozpůlil. Jinde vyuţil principu, kdy zvířatům něco přidal. Jednou to byl rovný roh
umístěný na čelo koně, čímţ vznikla iluze naloţeného, dříve ţivého jednoroţce. Podruhé například krávě pozlatil rohy a dílo nazval Zlaté tele. V Hirstově tvorbě nalezneme i práci se ţivými zvířaty, v roce 1991 zaplnil prostor galerie ţivými tropickými motýly, bylo jich kolem stovky. Výstava nesla název Vevnitř a vně lásky.
Nam June Paik (1932-2006) Americký umělec jihokorejského původu Nam June Paik ve svém díle tematizoval fenomén zvaný televize. Byl průkopníkem video artu a jedním z hlavních představitelů hnutí Fluxus. Nejpouţívanějším prvkem jeho instalací je televize. Vyuţívá však i tvory z říše zvířat. Tv fish je pozoruhodná instalace, kde před 52
televizní obrazovky umístil akvária s ţivými rybičkami. Pustil se také do jezdecké sochy osedlané robotem vytvořeným z televizí. Ondřej Brody (1980) Provokativní umělec Ondřej Brody vyuţívá části zvířecích těl, konkrétně kůţe. „Brody se zaměřuje na témata manipulace a často pracuje se záměrnou provokací. Jeho akce mívají konfrontační charakter, ať uţ jde o střet s institucí, s veřejností nebo s jednotlivci.“ 3 Série Dog carpet představuje psí a kočičí kůţe zpracované stejně jako bývají zpracovány medvědí kůţe, které známe z hradů a zámků či hájoven. Vystavení takto zpracovaných koţek v evropském prostředí jasně demonstruje Brodyho záměrnou provokaci. Nehledě na jeho „animální chování“, v Národní galerii, kde se defekoval na protest proti vedoucímu galerie. Zvířecí kůţe jsou pro něj stále aktuální. Například v roce 2007 vystavil soubor syrových, vysušených kravských kůţí.
Jana Kasalová (1974) Vystoupila před pár lety se svým projektem Jako ty, jímţ se pokusila o prolnutí člověka a zvířete. Projekt bylo moţné zhlédnout například v roce 2008 v Olomouci. Poměrně výstiţný je následující komentář: „Výstava s názvem „Jako ty“ se zabývá pojmem zvíře a proměny v něj, zkoumá hranice mezi člověkem a zvířetem, aby dospěl ke stavu vzájemného svazku a splynutí nestejnorodých těl a myslí. Tento projekt je sloţen z fotografií, videoinstalace a oboustranných kreseb velkých formátů na transparentním papíře, které jsou pokračováním předchozí řady Tabulae Terrae. Autorka se ve své současné tvorbě opírá o myšlenky filozofů Deleuze a Guattariho: Proměna ve zvíře není sen ani přízrak. Je zcela skutečná. Ale o jakou skutečnost se jedná? Stávání se zvířetem neznamená jednat jako zvíře či jej napodobovat. Je také zřejmé, ţe člověk se nestává „opravdu“ zvířetem, stejně jako se zvíře „opravdu“ nestává něčím jiným. Z této proměny nevzniká nic jiného, neţ je proměňovaný sám. To, co je skutečné, je stávání se sám sebou, celek té proměny…“ 4 Ústředními aktéry celého projektu Jako ty se stala autorka, zastupující člověka a jelen zastupující zvíře. Kresby projektu nápadně připomínají pravěké jeskynní malby. Nejčastěji kreslenou siluetou je právě jelen, nebo jiná vysoká zvěř. Ale také shluk čar evokující faunu, zejména lesní porost. Autorku jiţ dlouho
53
fascinují mapy a i mnohým kresbám z projektu Jako ty byla podkladem nějaká mapa. Jistou roli zde hraje skutečnost, ţe kresby začaly vznikat na autorčiných cestách Evropou. Vedle kreseb můţeme sledovat malby s obdobnou tématikou. Fotografie zachycují autorku, vţdy zbavenou veškerého oblečení, která se chová jako zvíře. Prochází se v poloze na čtyřech končetinách po mýtině, pije vodu z potoka bez pomoci rukou, nebo sedí na větvi stromu, případně fotografie zachycují autorku přeţvykující trávu. Autorka se pohybuje v přirozeném prostředí zvířete a chová se jako ono. V druhé části fotografií nalézáme autorku leţící v pozici „kůţe staţené ze zvířete“ uprostřed loveckého salonku plného trofejí, autorku stojící mezi vycpanými jeleními hlavami nebo fotografii lebky zvířete či vycpané lišky. Autorka se snaţí vcítit do zvířete, které se stalo lidským triumfem. Videa jsou v obdobném duchu. Video Consolation (2008) uvádí diváka do atria, jehoţ celá jedna stěna je zdobena řadou vycpaných jeleních hlav. Nahá ţena jedné z nich „nabízí“ trávu, jiţ má v ústech. Even Like You (2007) je záběr na lidská ústa pojídající trávu. Duality (2008) představuje pokus o polibek mezi ţenou a vycpaným jelenem. Mýtinou ve videu The Tide (2007) prochází nahá ţena v poloze jelena a následně pije z potoka jen pomocí úst. Všechna videa doprovází specifický palčivý, zneklidňující zvuk houslí. Celý projekt završují objekty: voskové paroţí a figurky umístěné na pozlacené desce pod skleněným poklopem. Myslím, ţe ţádná část projektu není jeho slabým místem, celkově jde o projekt velmi osobitý a ojedinělý.
Sarah Lucas (1962) Britská umělkyně Sarah Lucas tématizuje ve svých dílech především lidskou sexualitu. Vyuţívá poměrně hodně nábytek, různé nalezené předměty, ovoce a zeleniny, ale také vejce, kuřata, ptáky. Důleţité je pro umělkyni zdůraznění pohlavních orgánů, která provádí humorně a s nadsázkou.
54
Například vlastní autoportrét, na němţ sedí v křesle a na prsou má volská oka. Nebo fotografie, na níţ je z fotografované osoby vidět část od břicha po stehna a pohlavní orgán je zakryt vykuchaným kuřetem. Dílo Sarah Lucas dokládá určitou souvislost mezi lidskou sexualitou a zvířecími pudy.
Carsten Höller (1961) Experimentátora Carstena Höllera představuji pro jeho projekt Čarovný nápoj, který realizoval v Berlíně v bývalé nádraţní hale na přelomu let 2010 a 2011. Do tohoto prostoru umístil ţivá zvířata: sobi, kanárky, myši a mouchy. Celý prostor přitom rozdělil na dvě oddělené poloviny tak, aby zvířata z jedné poloviny prostoru nemohla za druhými. Polovině sobů pak přidával do stravy muchomůrky. Moč muchomůrkami krmených sobů pak servíroval kanárkům a myším umístěným v klecích nad nimi a také mouchám zavřeným v prosklené vitríně. Šlo o experiment, který pak mohli návštěvníci pozorovat během dne nebo za poplatek měli moţnost strávit v hale celou noc. Proč zrovna muchomůrky? Ve starých hinduistických knihách je údajně ukryt recept na nápoj, který vyvolává stavy euforie. Jiţ přes dvě století se vědci snaţí přijít na jeho sloţení. Carsten Höller navazuje na myšlenku Roberta Gordona Wassona, dle něhoţ je oním hledaným nápojem moč zvířat, která snědla muchomůrky. Celý projekt Carstena Höllera je dle mého názoru důleţitým pojítkem mezi zoologií a výtvarným uměním. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. Wikipedia [online]. c2012, poslední revize 21.9.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 2. Tamtéţ. 3. ŠTEFKOVÁ, Zuzana. Ondřej Brody [online]. c2009, poslední revize 21.5.2009 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://artlist.cz/?id=142>. 4. Artalk [online]. c2008, poslední revize 10.10.2008 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: .
1.5.3 Fotografie, video Novějšími médii v umění je fotografie a video. Fotografie, jejíţ počátky spadají do doby předcházející impresionismu, silně ovlivnila moderní umění. Na impresionisty měly vliv fotografie klusajícího koně od Eadwearda Muybridgea z roku 1878. Důleţitou roli hrála 55
fotografie pro futuristy, Marcel Duchamp zachytil na fotografii pomocí dlouhé expozice v roce 1952 muţe sestupujícího ze schodů. Fotografie si prošla svým vývojem a dnes jiţ je plnohodnotnou uměleckou disciplínou. Později se k ní přidal i videoart. Fotografii jako takovou řadím do své práce spíše formálně, jde mi o doplnění výčtu oblastí, v nichţ se vyskytují umělci zabývající se animálním motivem. Pokud se zaměřím na zvířata v současné fotografii, mohu je nalézt v díle dokumentárních fotografů, případně v dílech autorů, kteří se na zvířata speciálně zaměřují. V dokumentární fotografii se zvířata objevují samo sebou. Zvíře je věčným společníkem člověka, je zdrojem jeho obţivy nebo jeho přítelem. Z dokumentárních fotografů krátce představím Andreje Bána. Andrej Bán (1964) Andrej Bán od roku 1987 fotografuje pro slovenská a česká periodika. (Mladé rozlety, Plus 7 dní, Mladý svět, Reflex, Týţdeň).1 Často se vydává do méně civilizovaných oblastí nebo do míst, jimiţ prošla nějaká pohroma.
Z fotografů, kteří se ve své tvorbě zaměřují speciálně na zvířecí motivy, jsem vybrala Andreu Lhotákovou a Robo Kočana. Andrea Lhotáková (1977) Fotografka Andrea Lhotáková zaujme dvěma svými soubory zaměřenými na zvířata: Jako ţivý a Psíma očima. Soubor Jako ţivý z roku 2002 zachycuje vycpaná zvířata, která autorka „navrací“ do přírody. Zajímavý je také soubor Psíma očima, datovaný do roku 2001. Autorka se sklání k psovi a okolí zaznamenává z jeho výšky, tedy z výšky těsně nad zemí. V městském prostředí zaznamenává nohy kolemjdoucích lidí, snímá holuby, v přírodě její pohled prochází trávou, hledá kočky a podobně. Soubor vypovídá o schopnosti autorky vcítit se do zvířecí kůţe. Oba soubory prozrazují autorčino zaujetí přírodou a jejími zákonitostmi.
56
Robo Kočan (1968) Studoval výtvarné umění v rodném Slovensku i v zahraničí. Dnes se prezentuje jako umělecký fotograf. Zvířata nejsou jeho hlavní doménou, objevují se v cyklech Světlem do tmy, Příběhy noční lampy.2 Fotograf si rád své okolí uzpůsobuje, v cyklu Světlem do tmy z let 1993-1997 umísťuje objekty do krajiny. Takovými objekty jsou například zvířata vytvořená z neonových trubic nebo z papíru. Objekty vytváří v krajině jakési ozvláštnění, dalo by se říci, ţe do ní přináší své světlo.
Příběhy noční lampy z roku 2003 rozehrávají hru stínů. Autor si hraje s moţností vytvářet různá bájná zvířata.
Na závěr ještě zmíním manţelskou dvojici: Michala Cihláře (1960) a Veroniku Richterovou (1964). Do podkapitoly Fotografie, video se řadí svým fotografickým dílem. Svá uměle 57
vytvořená zvířata zachycují fotoaparátem v přírodním prostředí. Více o Michalu Cihláři je uvedeno v podkapitole Zvíře dokonale ztvárněné. (str. 14) Tvorba Veroniky Richterové je podrobněji popsána v podkapitole Přínos současných umělců. (str. 45)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. Wikipedia [online]. c2012, poslední revize 8.2.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 2. Robo Kočan. [online]. c2011, poslední revize 16.6.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: .
58
1.6 Zvíře jako emblém Poslední kapitolu své práce nazývám Zvíře jako emblém. Představuji v ní současné autory, jeţ je moţné rozpoznat dle určitého zvířete, které se v jejich díle objevuje opakovaně. Pro Romana Frantu je zvíře brouk – jakýmsi výrazovým prvkem, skrz který vnímá skutečnost a vypovídá o svých názorech. Obdobně je tomu u Zorky Ságlové, u ní je však moţné mluvit o zvířeti – králíkovi – průvodci. Posledního zmiňuji Václava Stratila, u něhoţ je moţné zastavit se nad částí jeho tvorby zaměřené na motiv lišky.
Zorka Ságlová (1942-2003) Dnes jiţ neţijící umělkyně Zorka Ságlová je neodmyslitelně spjata s postavou králíka nebo chcete-li zajíce. Králík je jakýmsi jejím průvodcem uměním světovým i vlastním. Jak Ságlová uvádí, vybrala si jej sama. "V roce 1980 jsem si vybrala jako průvodce v této práci a studiu králíka - jako symbol neustálé obnovy ţivota, vázaný se symbolikou lunární a symbolikou matky-země, dále jako hrdina civilizátor a jako prostředník mezi člověkem a transcendentnem" 1 Dílo Zorky Ságlové je poměrně široké, snad nejpodstatnější je to, ţe vytvářela akce, tkala gobelíny, věnovala se malbě a také fotografii. Jistou předtuchou vstupu králíka do díla Zorky Ságlové, mohla být jiţ akce nazvaná Seno-sláma. Akce uskutečněná v roce 1969 ve Špálově galerii znamenala navezení uschlých travin do prostoru galerie a jejich následné přeskupování. Mimo specifický přínos k land-artové problematice je zde zřetelný autorčin vztah k selskému venkovu. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracovala na cyklu tapisérií. Z této dlouhodobé práce vznikly tři rozměrné práce postihující umělecký vývoj lidstva. První tapisérie Krajina se sfingou (1979) odkazuje k starověku, druhá Krajina s modrým králíkem (1980) se obrací ke středověku, moderní dobu pak charakterizuje třetí tapisérie Pocta Rudolfu Schlattauerovi - Batman (1981-1982). Jistě díky jemnému citu a vzdělání vybrala pro starověk právě charakteristického tvora pololidského a polozvířecího, pro středověk králíka a pro moderní dobu předlohu s netopýrem, kterého modifikovala na jednoho z moderních hrdinů, Batmana. Současně s tímto cyklem vznikaly další tapisérie: Králíkárna, Velká králíkárna, Krajina s měsícem, Velký králík. Textilní práci má Zorka Ságlová vţitou 59
v sobě; její matka byla vyučená švadlena, sama absolvovala roční praxi v textilním podniku a posléze na vysokoškolských studiích prošla textilním ateliérem. Určité zásady textilní tvorby později přenášela i do svých maleb. Princip atlasové vazby převedla do králičích rastrů. Nejprve dle tohoto postupu uţívala králíky tří barev, ale postupně se její práce rozrůstala do dalších rozměrů. Mnohé obrazy jsou pak nazvány počtem králíků (2384 králíků a podobně). Velkým posunem byl objev razítek. Vybrala si razítko králíka z dětských hraček, následně hledala další razítka nebo si je nechala vyrábět. Pro autorku je také typické nalézání králíka v historii i současnosti. Pracovala například s motivem Venuše, jejímţ atributem byl králík, nositel plodnosti a vášně, nebo zpracovávala portrét rytíře Richarda von Kralik. Obírala se symbolem jing-jang, který přetvářela do série jin-jin, dvě totoţné ţenské části, to byl většinou králík opakující se v kruhu. Z moderní doby si pak vybírala všemoţné králíky, např. různé velikonoční figurky a nafukovací hračky, které nejčastěji fotila. Zpracovala motiv králíka z časopisu Playboy, playboyoví králíci spolu zapřádají různé rozhovory. Později se ještě vrátila k akcím, díky projektu Jindřicha Štreita Vítr vznikla v roce 1988 akce 40 králíků, kdy králíci nakreslení na plátna povlávali ve větru. Cestou na vrchol kopce, na němţ byla akce uskutečněna, ještě vznikla náhodná akce Signování králíkárny. Pro dokreslení autorčiny tvorby zbývá ještě zmínit, ţe se nevyhnula ani práci s ţivým králíkem. Králíkům natřela tlapičky barvou a nechala je procházet se po papíře. Výsledné malby jsou označovány jako akční kresby.
60
Roman Franta (1962) Znakem Romana Franty je nepochybně brouk, který v jeho tvorbě tvořil velmi dlouhou dobu základní stavební prvek a stal se autorovým nositelem postojů. Obdobně jako Zorka Ságlová i Roman Franta začínal strukturami. U Franty jsou obrazy zaplněny těly hemţících se brouků. O hru se strukturou však jde především tam, kde si umělec hraje s barevností a kompozicí. Například v obraze MOB: Brouci jsou na celé ploše obrazu titíţ, ale tři čtvrtiny obrazu zaplňují brouci s oranţovýma nohama a jednu čtvrtinu brouci s modrýma nohama. Obraz je tak opticky rozdělen na široký oranţový a úzký modrý pruh. Názvy obrazů pak vznikají z počátečních písmen barev brouků (MOB jsou modro oranţoví brouci). Soubor Geometrie brouka také vypovídá o zaujetí kompozicí a strukturou. Vedle čistě strukturálních obrazů však vznikají i díla, kterými autor vyjadřuje určitou myšlenku. Svědčí o tom i názvy těchto děl například: Noví brouci, Různé druhy, Otcové nebo obraz Love Group představující brouky, jejichţ krovky pokrývají vlajky různých států. O Frantově myšlení vypovídají také obrazy tvořené nápisy. Například obraz Text 1 – O nás nese text: „Pokud jde o chod planety, hmyz je daleko důleţitější, neţ my. Kdyby všichni lidé na zeměkouli do zítřka zmizeli, svět by normálně běţel dál. Ale kdyby zmizel všechen hmyz, brzo by zanikl veškerý ţivot – během jedné generace. Nejdřív by vyhynuly rostliny, potom ţivočichové a nakonec by se Země opět proměnila v jeden velký kámen.“ 2 Nebo text obrazu Text 2: „Ve chvílích zoufalství si můţeme vzít příklad z důmyslnosti a vytrvalosti hmyzu a nalézt v něm útěchu i ztracenou víru.“ 3 Brouky hledá docela vtipně Roman Franta i v naší kultuře a civilizaci. Zpracoval díla inspirovaná autem řady Volkswagen, Beetle. Vytvořil sérii obrazů, odkazující k legendární kapele, nesoucí slovo brouci ve svém názvu - Beatles. A později vytvořil sérii maleb, jejichţ hlavním aktérem je Brouk Pytlík. Tato série vzbudila poměrně velký ohlas, jak negativní, tak pozitivní. Brouku Pytlíkovi totiţ dělá společnost vţdy nějaká nahá 61
ţena zobrazená v provokativní erotické poloze. Snad jde o autorovu snahu upozornit na jistý morální nedostatek dnešní společnosti. Pozoruhodné jsou portréty, jejichţ základním stavebním prvkem je skupina brouků nahrazující linii nebo plochu. Roman Franta vytvářel takovéto portréty svých přátel, nebo známých osobností, vstoupil také do politiky dvojicí portrétů Václava Havla a Václava Klause. Vedle brouka se v jeho díle vyskytuje mnoho dalších animálních motivů. Někdy mezi brouky vlézá had, jinde jde o strukturu zvířat jako je had, zebra a podobně. V letech 2008-2009 vytvořil sérii obrazů, v nichţ exotické zvíře stojí před nějakou významnou architekturou.
Václav Stratil (1950) Velice svéráznou postavou naší výtvarné scény je olomoucký rodák Václav Stratil. Neţ přistoupím k „liščímu“ období je nutností alespoň heslovitě připomenout Stratilovy předchozí umělecké výstupy. S obdobím normalizace se vyrovnával velkými rastrovými kresbami, přiléhavý je název několika z nich: Nuda. Koncem osmdesátých let začíná vkládat do svých děl slovo, tehdy začíná jeho hra s českým jazykem. Souběţně začíná hrát hru, v níţ jeho vlastní podoba hraje velkou úlohu. Výrazný je jeho cyklus Řeholní pacient vznikající zhruba v rozmezí let 1991-1995. „Václav Stratil navštěvoval komunální fotoateliéry a s různými účesy, výrazy a rekvizitami se nechával fotografovat. Na jednotlivých snímcích najdeme náboţenské motivy, ironické provokace i výrazy šílenství.“ 4 Dle Jiřího Ptáčka tímto začínají jeho vstupy na výtvarnou scénu v transformovaných podobách. Měnil se na Adolfa Hitlera, pankáče, demlovského melancholika, stárnoucího klauna s plesnivými líčidly a další. Stratilova práce se stala totální performancí.5 Tématem lišek se vrací k malbě jako takové. Původních sedm obrazů vzniklo pro Galerii České spořitelny. U obrovských lišek s milýma očima 62
však zůstal déle. Jiří Valoch k nim později napsal: „Malby s tématy liščích figur mohou být vnímány jako prezentace různých konotací, které si postava lišky do našeho vnímání přináší. Zároveň je to – a moţná podstatněji – zkoumání různých jazyků moderního a postmoderního umění, kaţdá liška je především jinak výtvarně artikulována.“ 6 Skutečně kaţdá liška nese v sobě jiné významy a odkazuje na něco jiného, jednotící je právě postava lišky a její upřený pohled. U Stratila nemůţu hovořit o jednom zvířeti, které by procházelo podstatnou částí jeho tvorby podobně jako je tomu u Zorky Ságlové nebo u Romana Franty, nicméně souborem maleb s tématem lišky se jeho liška blíţí označení zvířete – emblému Václava Stratila. Ještě upozorním na jeho cyklus označovaný jako Zatoulaný pes. Vznikl v devadesátých letech po období strukturálních kreseb. Tehdy se do jeho kreseb dostala figura zvířete, které je mnohdy zahaleno v mnoţství čar.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------1. BUČILOVÁ, Lenka. Zorka Ságlová: Úplný přehled díla. 1. vyd. Praha : Kant, 2009, str. 26. 2. Roman Franta [online]. c2012, poslední revize 30.3.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: 3. Tamtéţ. 4. POSPIZSYL, Tomáš. Václav Stratil. [online]. c2009, poslední revize 3.5.2009 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 5. PTÁČEK, Jiří. KINO NOKI TOKIO. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění. 2004, roč. 17, č. 13, str. 16. 6. VALOCH, Jiří. Šlovo. Ateliér: čtrnáctideník současného výtvarného umění. 2006, roč. 19, č. 13, str. 4.
63
1.7 Závěr Vzhledem k faktu, ţe praktickou část své diplomové práce zaměřuji na motiv zvířete – kočky a vhledem k tomu, ţe tuto práci jsem teoreticky připravovala jiţ svou bakalářskou prací (zabývala jsem se v ní animálním motivem v dějinách umění), byl cílem mé teoretické práce především průzkum animálních motivů u současných výtvarných umělců. Na počátku práce stál úkol, který si kladl za cíl objevit mnou vymezené autory. Prvním zdrojem informací byly především časopisy se zaměřením na českou výtvarnou scénu. Na počátku jsem objevila poměrně velké mnoţství autorů a vyvstala nutnost nějak je třídit. Postupně jsem se seznamovala s jejich díly a vytvářela si v hlavě koncept. Základním dělením byla reálná podoba zvířete versus podoba nereálná, tímto dělením jsem mohla navázat na bakalářskou práci, neboť je to základní rozdíl objevující se v celých dějinách výtvarného umění. Toto základní dělení však bylo nutné ještě dále členit. Zejména autoři, které jsem souhrnně zařadila do kapitoly Zvířata přefiltrovaná umělcovým nitrem, se od sebe natolik lišili, ţe rozdělení do podkapitol se stalo nutností. Dále jsem objevila autory vytvářející si vlastní tvory - pojítko s egyptským boţstvem a podobnými tendencemi vyskytujícími se v umění od starověku. Překvapením bylo, kolik autorů vyuţívá různé plastové a plyšové hračky (často představující zvířátka). Zpočátku jsem chtěla autory pracující s hračkami vynechat, ale tato tendence se ukázala být poměrně výraznou a silnou v zastoupení současných umělců pracujících s animálním motivem, ţe nebylo moţné je opomenout. Kdyţ k tomu přidám sklon k práci se ţivým zvířetem, je můj výčet téměř kompletní. Zvlášť jsem oddělila fotografii, video, přestoţe se těmito médii nezabývám nijak podrobně. Zdálo se mi nevhodné pouze zařadit fotografii k výčtu umělců pracujících s reálnou podobou zvířete, ač ve fotografii jde většinou o zvíře reálné. Díky dominujícímu zvířeti v dílech některých autorů jsem na závěr vymezila kapitolu Zvíře jako emblém. Některé autory jsem rozdělila do více kapitol, například Michal Gabriel částí své práce spadá do podkapitoly Tvorové pololidští a polozvířecí a částí své tvorby pod podkapitolu Zvíře dokonala ztvárněné. Takto jsem postupovala u autorů, kdy jejich dílo bylo opravdu pomyslně děleno na dvě výrazné a odlišné části. U autorů, kde třeba jen jedno, dvě díla spadají pod jinou kapitolu či podkapitolu, jsem takové dělení neprováděla, neboť by bylo zbytečně matoucí. Dělení autorů na různé skupiny dle mého názoru slouţí vţdy především lepší orientaci v celkové situaci na poli výtvarného umění, zejména toho současného. Jistě by bylo moţné dělit autory i dle jiných měřítek, neţ která jsem si stanovila. Zpracování jednotlivých autorů záviselo na informacích, které jsem o nich získala a především na mém pohledu na autory. Vţdy mne zajímal pohled na část tvorby, v níţ se vyskytují animální motivy, tudíţ je moţné, ţe mnohé autory jsem zpracovala výběrově. Mým cílem nebylo vytvořit 64
celý přehled autorů, ale spíše na několika autorech poukázat na určité tendence. Můj zájem se upíral pouze na tvorbu spojenou s animálními motivy. Neuvádím tedy všechna ţivotopisná data, podstatné je datum narození, přiřazení do skupiny a ukázka díla. Fotografie děl vkládám přímo do textu k jednotlivým autorům. Základním zdrojem informací mi tedy byly současné časopisy, katalogy z výstav, případně monografie. Velkým zdrojem informací byl internet, nejvíce Artlist – databáze současných českých umělců, dále zprávy o výstavách a instalacích a osobní internetové stránky jednotlivých umělců. Převáţně tyto stránky poskytovaly nejvíce vizuálního materiálu a tedy nejvíce prostoru k vytvoření vlastního názoru. Dále jsem pracovala se svou bakalářskou prací, příručkami pojednávajícími o moderním umění. Čerpala jsem i z vlastní zkušenosti, jde o současné autory a díla mnohých jsem znala z galerií. Vytvořila jsem tedy teoretické východisko k praktické části mé práce, poznání autorů pracujících s obdobným motivem, jako je tomu u mé praktické části, je pro mou práci i pro mne samotnou velkým přínosem.
65
1.8 Použité zdroje 1. Ateliér : čtrnáctideník současného výtvarného umění. Praha : Svaz československých výtvarných umělců. 1988-. ISSN 1210-5236 2. A2 : Kulturní týdeník. Praha : Společnost kulturní týdeník A2. 2007 -. ISSN 1803-6635 3. BINDER, Ivo. Miroslava Zychová : o věcech. Hodonín : Galerie výtvarného umění v Hodoníně, 2004, 6 str. 4. CeramicsArt : Časopis pro keramiku a umění. Praha : AdAm studio, 2002 --. ISSN 12137464 5. CIHLÁŘ, Michal a kol. Zvěrstvo – Zvěrosnubnost Michala Cihláře a Veroniky Richterové. 1. vyd. Praha: Gallery, 2007, 126 str. ISBN 978-80-86990-13-2 6. CONTADINO, Luigi. Skvosty českého umění. 1. vyd. Olomouc : Rubico, 2009, 207 str. ISBN 978-80-7346-097-6 7. DIVIŠ, Stanislav. Dva světy : obrazy. Kutná Hora : Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory. 2001, 1 l. 8. FIŠER, Marcel. Viktor Karlík. Klatovy : Galerie Klatovy-Klenová, 2001, 117 str. ISBN 8085628-57-0 9. JŮZA, Jiří a kol. Pauzer Karel. Ostrava : Galerie výtvarného umění. 2004, 48 str. ISBN 8085091-63-1 10. JŮZA, Jiří. Michael Rittstein : lesklá alej. Ostrava : Galerie výtvarného umění v Ostravě, 2008, 47 str. ISBN 978-80-85091-82-3 11. KOBLASA, Jan a kol. Šmidrové : jednou Šmidrou, Šmidrou na věky. Olomouc : Fontána, 2005, 184 str. ISBN 80-7336-218-X 12. KŘÍŢ, Jan a kol. Miroslava Zychová : ta realita. Havlíčkův Brod : Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, 2001, 6 str. 13. KŘÍŢ, Jan a kol. Michael Rittstein : Vlhkou stopou. Praha : Gallery, 2007, 488 str. ISBN 978-80-86990-27-9 14. KŘÍŢ, Jan. Xénia Hoffmeisterová. 1. vyd. Praha: Kalich, 2008, 301 str. ISBN 978-80-7017078-6 15. MAJER, David. Michael Rittstein : Místo činu. Ostrava: Šmída-Print, 2010, 35 str. ISBN 978-80-904336-9-4 16. NIKL, Petr. Orbis pictus, aneb, Brána do světa tvořivé lidské fantazie : obrazový atlas nástrojů a herních objektů. 1. vyd. Praha : Wald Press, 2008, 270 str. ISBN 978-80-903931-1-0 17. ONDRAČKA, Pavel. Miroslava Zychová : Plastic animals a jiné věci. Hlinsko : Městské muzeum a galerie Hlinsko, 2005, 8 str., ISBN 80-239-6437-2 18. PLŠKOVÁ, Petra. Zobrazování zvířat v dějinách umění. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2009. 69 l. vedoucí bakalářské práce Lefteris Joanidis. 19. SŮVA, Josef. Václav Stratil : nové kresby. Hradec Králové : Galerie moderního umění, 1994, nestr. ISBN 80-85025-11-6 20. TETIVA, Vlastimil. Michael Rittstein : Vlhkou stopou. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2009, 8 str., ISBN 978-80-86952-29-1 21. TOKOŠ, Vlastislav. Kubina David : Cestou inspirace. Náchod : Galerie výtvarného umění, 2008, 91 str. ISBN 978-80-87069-10-3 22. TUČKOVÁ, Kateřina. Michael Rittstein : Práce na papíře. 1. vyd. Praha : Vltavín, 2005, 57 str. ISBN 80-86587-14-2 23. TUČKOVÁ, Kateřina a kol. Jan Spěváček : (re)evoluce 2005 – 2007. Brno : Galerie Dolmen, 2008, 57 str. ISBN 978-80-254-1500-9 24. VÁVRA, Jiří. Od impresionismu k postmoderně : Dějiny vizuálního umění. 1. vyd. Olomouc : Olomouc, 2001, 127 str. ISBN 80-7182-120-9
66
25. Agentura českého keramického designu. [online]. c2011, poslední revize 14.4.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://www.virtual-gallery.cz/cz/index.htm >. 26. Aktuálně.cz [online]. c2012, poslední revize 15.4.2012 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW < http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/>. 27. Andrea Lhotáková [online]. c2011, poslední revize 19.9.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 28. Andrej Bán [online]. c2011, poslední revize 21.5.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 29. Artalk [online]. c2012, poslední revize 16.4.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 30. Artlist : databáze současného umění. ]. c2012, poslední revize 1.1.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . 31. Artmuseum. [online]. c2009, poslední revize 20.5.2009 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 32. A2 [online]. c2012, poslední revize 14.4.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . 33. BILOVÁ, Jana. Valašské Meziříčí, Galerie Sýpka.[online], c2009, poslední revize 29.11.2009 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW <www.agenturavia.eu/ic/akce/zdenek-danekjan-krticka>. 34. Cracking art group [online]. c2012, poslední revize 4.3.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 35. Česká televize [online]. c2012, poslední revize 16.4.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 36. Dagmar Šimková [online]. c2011, poslední revize 26.10.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 37. Deník Referendum [online]. c2012, poslední revize 14.4.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . 38. David Černý [online]. c2011, poslední revize 12.11.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 39. EISENHAMMEROVÁ, Jitka. Chová doma lišku, je jediná v metropoli. [online]. c2011, poslední revize 17.3.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 40. FARNÁ, Kateřina. PETartová hra Veroniky Richterové. [online]. c2009, poslední revize 16.5.2009 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 41. Galerie Caesar. [online]. c2012, poslední revize 2.4.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 42. Galerie Havelka [online]. c2012, poslední revize 12.3.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 43. Galerie lazarská [online]. c2012, poslední revize 10.4.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.galerie-lazarska.cz>. 44. Galerie Petr Novotný [online]. c2012, poslední revize 14.4.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . 45. Galerie Rudolfinum [online]. c2012, poslední revize 1.4.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 46. Galerie XXL [online]. c2012, poslední revize 30.3.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 47. Irena Křivánková. [online]. c2009, poslední revize 20.7.2009 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 48. Ivan Scuday [online]. c2011, poslední revize 10.3.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://www.ivancsudai.sk/>. 49. Jan Spěváček [online]. c2012, poslední revize 4.3.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 67
50. Jana Kasalová. [online]. c2012, poslední revize 6.3.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://www.kasalova.eu>. 51. Jeff Koons [online]. c2011, poslední revize 4.11.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 52. JŮZA, Jiří. Karel Pauzer-Ivan Komárek [online]. c2004, poslední revize 9.4.2004 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 53. Kravky a krávy-Praha [online]. c2004, poslední revize 12.9.2004 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW: . 54. KŘÍŢ, Jan. Miroslava Zychová. [online]. c2006, poslední revize 21.5.2006 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW: . 55. KŘÍŢOVÁ, Kristýna. Malířka Xénia Hoffmeisterová představuje svou novou výstavu. [online]. c2011, poslední revize 14.7.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://www.novinky.cz/kultura/239002-malirka-xenia-hoffmeisterova-predstavuje-svou-novouvystavu.html >. 56. Laco Teren. [online]. c2007, poslední revize 13.10.2007 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 57. Libor Krejcar [online]. c2012, poslední revize 28.3.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: < http://liborkrejcar.com>. 58. Lubomír Typlt. [online]. c2011, poslední revize 12.7.2011 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: 59. Martin Kuriš. [online]. c2006, poslední revize 15.10.2006 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: <www.kuris.cz>. 60. Michal Gabriel [online]. c2012, poslední revize 12.1.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://michal-gabriel.cz/>. 61. Michal Novotný [online]. c2011, poslední revize 26.10.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 62. Moravská galerie v Brně [online]. c2012, poslední revize 14.2.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 63. Novinky.cz/kultura Brně [online]. c2012, poslední revize 15.4.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://www.novinky.cz/kultura/ >. 64. OLIČ, Jiří. Příběhy Michala Gabriela.[online], c2005, poslední revize 31.5.2005 [cit. 15.4.2012]. Dostupný z WWW . 65. OPOLDUSOVÁ, Jena. Neúnavný experimentátor Jiří Kubový je samouk. [online]. c2011, poslední revize 8.10.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 66. Otokar Hudeček [online]. c2008, poslední revize 4.10.2008 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://www.otakarhudecek.com/album/obdobi-morskych-hlubin-2003/#zamilovanimorsti-konici-jpg>. 67. OTTOVÁ, Zuzana, Veronika Richterová [online]. c2012, poslední revize 6.2.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 68. Petr Nikl [online]. c2008, poslední revize 14.11.2008 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 69. PIVODA, Petr. Michael Rittstein. [online]. c2006, poslední revize 15.4.2006 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 70. Portál české literatury [online], c2010, poslední revize 1.1.2010 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 71. POTŮČKOVÁ, Alena. Monika Havlíčková.[online], c2009, poslední revize 14.8.2009 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 68
72. PŘIBÁŇ, Jiří. Hlasy za obrazy Jana Merty. [online], c2011, poslední revize 31.3.2011 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 73. Rastr [online]. c2012, poslední revize 8.3.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . 74. Robo Kočan. [online]. c2011, poslední revize 16.6.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 75. Roman Franta. [online]. c2012, poslední revize 14.1.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 76. ŘEHÁČKOVÁ, Kristýna. Italští umělci zaplavili Kampu barevnými sochami zvířat. [online]. c2009, poslední revize 25.8.2009 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 77. Slovenská národní galerie [online]. c2012, poslední revize 14.1.2012 [cit. 15.4.2012] Dostupný z WWW . 78. SOLDÁN, Tomáš. Brno uctí Jana Koblasu . [online]. c2011, poslední revize 14.4.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://brnensky.denik.cz/kultura_region/brno-ucti-janakoblasu20110414.html >. 79. Stránky Václava Stratila. [online]. c2012, poslední revize 1.2.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . 80. Tomáš Lahoda. [online]. c2011, poslední revize 16.5.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: < http://www.lahoda.com/ >. 81. Unipetrol [online]. c2006, poslední revize 16.10.2006 [cit. 15. 4. 2012]. Dostupný z WWW: . 82. URBAN, Václav. Bedřich Budil. [online]. c2008, poslední revize 24.7.2008 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 83. VANÍČKOVÁ, Barbora. Provokatér a nejbohatší žijící umělec Damien Hirst vystavuje v Praze. [online]. c2009, poslední revize 20.5.2009 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 84. Veronika Richterová[online]. c2012, poslední revize 6.2.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 85. VOSTRÁ, Jindra. Zoolof Michal Cihlář. [online]. c2010, poslední revize 20.10.2010 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 86. WEWERKA, Olga. Berlín, čarovný nápoj. [online]. c2011, poslední revize 21.11.2011 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 87. Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. c2012, poslední revize 28.3.2012 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . 88. Xénia Hoffmeisterová [online]. c2011, poslední revize 12.11.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 89. Západočeská galerie v Plzni [online]. c2012, poslední revize 16.3.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: . 90. Zemřel punkový umělec a provokatér Mike Kelley. [online]. c2012, poslední revize 2.2.2012 [cit. 16.4.2012]. Dostupný z WWW: .
69
1.9 Seznam vyobrazení str. 7 Peter Oriešek - V bahně, 1986 str. 7 Jakub Kándl – Medúza, 2009 str. 7 Jakub Kándl – Sfinga, 2007 str. 8 Libor Krejcar – Pantheria, 1992-3 str. 8 Libor Krejcar – Pantheria – Guards, 2006 str. 9 Libor Krejcar – Pantherie str. 9 Michal Gabriel – Houslista, 1985 str. 10 Michal Gabriel – Pták, 1987 str. 11 Ron Mueck – Anděl, 1997 str. 11 Xénia Hoffmeisterová – Ty můj andílku, 2002 str. 12 Monika Havlíčková - koně str. 13 Monika Havlíčková - koně str. 14 Zdeněk Daněk – Na čekané str. 14 Tomáš Lahoda – Jelen ve sněhu, 2000 str. 14 Tomáš Lahoda – Los, 2000 str. 14 Tomáš Lahoda – Jelen u rybníka, 2000 str. 14 Tomáš Lahoda – Virtualita, 1993 str. 15 Michal Cihlář – logo ZOO Praha str. 15 Michal Cihlář – Papoušci str. 16 Lucian Freud – Eli a David str. 16 Lucian Freud – Dvojitý portrét str. 16 Eliška Pokorná – Slepice str. 17 Xénia Hoffmeisterová – Vítězství tmy, 1996 str. 17 Xénia Hoffmeisterová - Vítězství tmy II, 1996 str. 18 Catrin Howell – Psi str. 18 Catrin Howell - Vlci str. 19 Jana Ţelibská - Poslední krmení, 1992 str. 19 Jan Merta – Neboj se! str. 20 Jan Merta – Duch a hmota str. 20 Otokar Hudeček – Období mořských hlubin, 2003 str. 21 Josef Mţyk str. 21 Josef Mţyk str. 22 Michal Novotný – Uzdravení nemocného, 2011 str. 22 Michal Novotný – Krávy, 2009 str. 22 Michal Novotný – Poslední setkání, 2010 str. 23 Petr Nikl – bez názvu str. 23 Petr Nikl - bez názvu str. 23 Petr Nikl – bez názvu str. 24 Petr Nikl – bez názvu str. 24 Michal Gabriel - Milada, Marie, Michael a Martin, 2009 str. 24 Michal Gabriel – červení koně, 2005-7 str. 25 Michal Gabriel – Zvířata, 2005-7 str. 25 David Černý – Kůň, 1999 str. 26 Martin Kuriš – bez názvu str. 26 Martin Kuriš – Balada o lásce a zradě, 1999 str. 27 Antonín Stříţek – Děti s labutěmi, 1998 str. 27 Antonín Stříţek – Páv, 1990 str. 27 Jan Knap – bez názvu, 2001-7 str. 28 Milan Kunc – Presto, 2000 str. 28 Roman Trabura – Mlok, 1992 str. 28 Laco Teren – Malířův sen, 2001 70
str. 30 Michael Rittstein – Dominantní tučňák (kapitán Korkorán) str. 30 Karel Pauzer - při práci str. 31 Josef Bolf – V lese, 2006 str. 32 Lubomír Typlt – Oběšená kočka s dvěma barely, 2003 str. 33 Lubomír Typlt – bez názvu, 2008 str. 33 Louise Bourgeois – Mamam, 1999 str. 34 Johan Heindrich Füssli – Noční můra str. 34 Barbora Bálková – Přízrak – kůň, 2009 str. 35 Viktor Karlík – Štědrý večer, 1991 str. 36 Pablo Picasso – Kočka poţírající ptáčka, 1939 str. 37 Franc Marc – Velcí modří koni str. 37 František Mertl – Zuřivost, 1995 str. 37 Bedřich Budil - Diogenes na trţišti hledající člověka při světle lucerny, 1984 str. 38 Irena Křivánková – Plačka, 2000 str. 39 Jan Koblasa str. 39 Jiří Kubový – Pták a šípy, 1990 str. 40 Jiří Kubový – Pták a dva kameny, 2004 str. 40 Jiří Kubový – Dva ptáci, 2000 str. 41 Damgmar Šimková – Lidmi zpustošená zem str. 41 Dagmar Šimková – Konec hrocha str. 42 Miroslava Zychová – Spřeţení, 2006-7 str. 43 Miroslava Zychová – Terárium, 1998 str. 43 Jan Spěváček – Exodus, 2007 str. 43 Jan Spěváček - Mise, 2007 str. 43 Jan Spěváček – Komu fandíš, 2009 str. 44 Jan Spěváček – Drby a šuškanda, 2007 str. 44 Mike Kelley str. 45 Mike Kelley – Frankenstein, 1989 str. 45 Mike Kelley - More Love Hours Than Can Ever Be Repaid, with a related work, The Wages of Sin, both 1987 str. 45 Mike Kelley – Arena str. 45 Ivan Scudai str. 46 Veronika Richterová – Šidélka, 2007 str. 46 Veronika Richterová – Langusta obecná, 2005 str. 47 Veronika Richterová – Ještěrky, 1990 str. 47 Veronika Richterová – Anakondy, 1991 str. 47 Cracking art group – tučňáci na Kampě str. 48 Cracking art group str. 48 Stanislav Diviš – Body mého těla, 2004 str. 49 stojící, pasoucí se, leţící kráva – nárys str. 49 Roman Franta – Broučí kráva, 2004 str. 49 Yvona Maříková – Beruška, 2004 str. 50 Jeff Koons - Balloon Dog (Blue) str. 50 Jeff Koons - Split-rocker str. 51 Meret Oppenheim - Breakfast in Fur, 1936 str. 52 Damien Hirst - Fyzická nemoţnost smrti v mysli někoho ţivého, 1991 str. 52 Nam June Paik – TV fisch str. 53 Ondřej Brody str. 53 Jana Kasalová - Útěcha str. 54 Jana Kasalová – Jako ty, 2008 str. 54 Jana Kasalová – Jako ty, 2008 str. 54 Jana Kasalová – Jako ty, 2008 str. 54 Jana Kasalová – Jako ty, 2008 str. 54 Jana Kasalová – Jako ty, 2008 71
str. 54 Sarah Lucas str. 54 Sarah Lucas – Zajíček byl poraţen str. 55 pohled do Habmburger Bahnhof, Berlín str. 56 Andrej Bán str. 57 Andrea Lhotáková –ze souboru Psíma očima, 2001 str. 57 Andrea Lhotáková –ze souboru Psíma očima, 2001 str. 57 Andrea Lhotáková –ze souboru Psíma očima, 2001 str. 57 Andrea Lhotáková –ze souboru Psíma očima, 2001 str. 57 Robo Kočan str. 57 Robo Kočan str. 57 Robo Kočan str. 57 Robo Kočan str. 57 Robo Kočan str. 57 Robo Kočan str. 57 Robo Kočan str. 58 Veronika Richterová – Krabi, 2006 str. 59 Zorka Ságlová – Velká králíkárna, 1981-2 str. 60 Zorka Ságlová – 2412 králíků, 1987-9 str. 60 Zorka Ságlová – Trojice, 1993 str. 60 Pocta Rudolfu Schlattauerovi – Batman,1981-82 str. 61 Roman Franta – Různé druhy, 2005 str. 61 Roman Franta – Beatles, 2006 str. 61 Roman Franta – VW a Brouci, 2007 str. 62 Václav Stratil – Liška, 2006 str. 62 Václav Stratil – Liška, 2004 str. 62 Václav Stratil – Liška, 2006 str. 62 Václav Stratil – Liška, 2006 str. 63 Václav Stratil – Liška, 2005 str. 63 Václav Stratil – Liška, 2005 str. 63 Václav Stratil – Zatoulaný pes
72
2. Praktická část Praktickou částí mé diplomové práce je umělecký výkon: prostorová a kresebná práce na téma Kočka jako výtvarný projekt.
2.1 Úvod Text k praktické diplomové práci slouţí jako komentář praktického výkonu. Popisuji v něm výběr tématu, způsob práce a její postupný vývoj. Kočka jako výtvarný objekt je název obecný, proto je nejprve nutné jej specifikovat. Má práce vychází z fascinace záchranným reflexem, který tento ţivočich má, konkrétně jde o schopnost otočit se během pádu z výšky do náleţité polohy, uvolnit svaly a dopadnout na zem bez zranění. Proč jsem si vybrala právě toto téma? Odpověď by nám snad mohli poskytnout jiţ staří Egypťané, kteří kočku uctívali nebo například současný výtvarný umělec Libor Krejcar 1, jehoţ práce s tímto ţivočichem se blíţí onomu egyptskému uctívání. Myslím, ţe odpověď by mohla znít asi takto: kočka jako šelma je pro člověka tajemným nepochopitelným tvorem, který je schopen díky svým pudům a reflexím přeţívat v těţkých podmínkách. Snad i proto si kočka vyslouţila pověst zvířete, které má devět ţivotů. Jsem navíc přesvědčena o tom, ţe záchranný reflex, který jsem si zvolila pro zpracování své praktické části diplomové práce, můţe člověku přinést své poselství. Vycházím z myšlenky, ţe kočka, která je jiţ v pádu, tedy na cestě znamenající konec, je ještě schopna tento proces otočit a vyváznout naprosto bez úhony. Zdá se mi to jako poselství záchrany pro člověka „padajícího ke dnu“. V tomto ohledu je mi velmi blízký projekt Vítězství tmy současné umělkyně Xénie Hoffmeisterové 1, která se taktéţ díky určitému přirozenému znaku zvířete snaţí vypovědět určitou ideu.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------1 Autory pracující s animálním motivem jsem zpracovala v teoretické části diplomové práce, poznání jejich práce mi slouţilo jako teoretické hledisko vztahující se k dané problematice. Libor Krejcar je zpracován v kapitole Tvorové pololidští a polozvířecí. Xénia Hoffmeisterová je podrobněji zpracována v kapitole Zvíře dokonala ztvárněné.
73
2.2 Zpracování V kapitole Zpracování nejprve obecně popisuji celý proces výtvarné práce, v dalších podkapitolách pak podrobněji rozepisuji jednotlivé fáze pracovního postupu. Zachytit padající kočku, která se během pádu správně otočí a hladce dopadne, si ţádalo prostorové ztvárnění. Vzhledem k tomu, ţe je mi velmi blízká práce s keramickou hlínou, první myšlenky se ubíraly touto cestou. Začala jsem pracovat na prvních modýlcích, vytvářela jsem jednotlivé části pohybu. Od počátku však bylo nutné vyřešit problematiku instalace, zdálo se mi nezbytné, aby byly kočky instalovány nad sebou. V případě koček z keramiky se ukázalo téměř nemoţným zavěšení do prostoru. Musela bych dlouho zkoumat těţiště, na jeho základě vymyslet úchyty k zavěšení a navíc keramický materiál si ţádá nutnost vydlabání hmoty. Bylo by nezbytné vyřešit, kde vytvořit otvor pro vydlabání, aby plastika působila esteticky. Moţnost nainstalovat jednotlivé plastiky na zem nebo jen na schody pod sebe jsem zavrhla. Přistoupila jsem k moţnosti pouţít jiný materiál. A začala jsem experimentovat s drátem. Tento způsob práce se mi zalíbil a navíc začal zapadat do idey, kterou jsem chtěla vyjádřit. Zvolila jsem drátěné plastiky koček, které zachycují jednotlivé fáze pohybu ve vzduchu a keramickou hlínu jsem se rozhodla pouţít aţ na poslední fázi, na dopad. Symbolicky tak drátěné kočky představují fázi záchranného reflexu a keramická, tedy jiţ jaksi zhmotněná kočka fázi konečné záchrany.
2.2.1 Literatura K praktické části své diplomové práce jsem vyuţila především zoologicky zaměřených knih a knih populárně naučných, určených pro chovatele koček.
2.2.2 Studijní kresby Po studiu zoologické literatury jsem si rozkreslila jednotlivé fáze pohybu, kterými kočka během pádu projde. Studijní kresby jsou spíše schematické, zachycují vţdy konkrétní fázi pohybu.
74
.
75
2.2.3 Modelace, hledání tvaru Modýlky slouţí vţdy k tomu, aby se našel ideální tvar, který bude pouţit na finální plastiku. Modýlky pro keramické kočky jsem vytvořila z plastelíny, vytvořila jsem všechny fáze pohybu. 76
Zkoušela jsem moţnost vytvořit z jednotlivých fází pohybu jakýsi sloup, ale jen jsem si potvrdila nutnost zavěšení plastik do prostoru. Drátěné modýlky vznikly uţ jen pro fáze pohybu ve vzduchu, pro kočku dopadnuvší na zem jich nebylo třeba. Vytvářela jsem je z měděného drátu.
77
2.2.4 Konečné řešení Konečné drátěné plastiky bylo nutno pro zvýraznění linie natřít. Kvůli oddělení jednotlivých fází pohybu jsem zvolila tři různé barvy. Hliněnou plastiku jsem po přeţahu natřela oxidem pro zvýraznění modelace. Hliněná plastika je o něco menší neţ drátěné plastiky ze dvou důvodů, jednak kvůli velikosti pece a dále proto, aby vyniklo její umístění v dolní části zamýšlené instalace. Na drátěné plastiky jsem pouţila hliníkový drát o tloušťce 3 mm. Drátěné plastiky jsem natřela univerzálními barvami Maimeri. Tyto barvy italské výroby jsou určeny na papír, dřevo, kovy, keramiku. Pouţila jsem barvy blízké hliníkovému materiálu: Light Gold, Primary Blue Cyan, a Platinum White. Na keramickou plastiku jsem pouţila šamotovou hlínu, označení SK (světle hnědou) určenou na teplotu přeţahu 900-1000 oC a s doporučenou maximální teplotou výpalu na 1200 oC. Kočku jsem po přeţahu natřela oxidem manganičitým, nazývaným burel a opět vypálila na nízkou teplotu 900 oC.
78
79
80
2.2.5 Kresby Současně s konečným řešením vznikaly kresby uhlem. Expresivnější způsob práce, který je mi blízký a umoţňuje mi zachytit citové rozpoloţení, v tomto případě dynamický záznam pádu.
81
82
2.3 Závěr Podařilo se mi vytvořit sérii kreseb a plastik vypovídající o tématu. Dodrţela jsem prvotní ideu. Lehká a vzdušná drátěná kočka padá a bojuje o záchranu, poslední kočka dopadla, zachránila se a symbolicky se zhmotnila díky keramickému materiálu. Přeji si, aby plastiky vyjadřovaly určitou naději pro všechny „padající“ a vnukávaly touhu k boji a záchraně.
83
2. 4 Použité zdroje 1. BRADLEY, Viner. Kočka : Kniha otázek a odpovědí. 1. vyd. Bratislava : Perfekt, 1999, 160 str. ISBN 80-8046-114-7 2. REESOVÁ, Yvonne. Kočky. 1. vyd. Praha : Svojtka a Vašut, 1996, 61 str. ISBN 80-7180148-8 3. SKŘIVANOVÁ, Eva a kol. Od agamy po žraloka : Velký ilustrovaný slovník zvířat. Praha : Artia spolu s Albatros, 1962, 547 str.
84
Bibliografický záznam práce: HENKOVÁ PLŠKOVÁ, Petra. Kočka jako výtvarný objekt. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2012. 84 l., Vedoucí diplomové práce Lefteris Joanidis.
Resumé: Má diplomová práce se skládá ze dvou částí, z teoretické části a praktické části. Teoretická část slouţí praktické umělecké části jako doprovodný text. Praktická část je komentářem praktického uměleckého výkonu na téma Kočka jako výtvarný objekt. V teoretické části popisuji současné umělce, v jejichţ díle se vyskytují animální motivy. Autory třídím dle kritérií, která jsem si stanovila. Základním dělením je zobrazení zvířete reálně versus nereálně. Toto základní dělení však dále rozvádím, odděluji autory vytvářející tvory pololidské a polozvířecí, zobrazující noční můry, autory vyjadřující alegorii lidské společnosti, autory s expresivním, surrealistickým, minimalistickým výrazem. Za přínos současných umělců povaţuji vyuţití moderních materiálů a médií, propojení výtvarného umění a zoologie. Zvlášť odděluji autory, kteří si ze zvířete vytvořili emblém. Snaţila jsem se o výběr různorodých autorů, abych mohla podat obecný přehled současného výtvarného umění zaměřeného na animální motivy. Teoretická část je spíše komentářem uměleckého výkonu. Obsahuje popis volby tématu, způsob zpracování a fotodokumentaci. Celá práce vznikla z fascinace záchranným reflexem kočky – schopností otočit se během pádu a dopadnout bez zranění na čtyři nohy. Cílem je vyjádření myšlenky: pád nemusí znamenat konec i padající se můţe zachránit.
85
