Masarykova univerzita Brno Pedagogické fakulta Katedra výtvarné výchovy
Plocha v prostoru
Ornament
Diplomová práce
Brno 2012 Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
doc. ak. mal. Blanka Růžičková
Bc. Hana Davidová
Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně 2012
Hana Davidová ...…………………. podpis
2
Poděkování Ráda bych vyjádřila své upřímné poděkování vedoucí své diplomové práce doc. ak. mal. Blance Růžičkové za odborné vedení, pomoc i za cenné rady a připomínky při zpracování práce. Dále bych ráda poděkovala své rodině a přátelům za pomoc a podporu.
3
Anotace DAVIDOVÁ, Hana. Plocha v prostoru, Ornament, Brno: Pedagogická fakulta MU, 2012, s. 70. Diplomová práce V teoretické části diplomové práce se zabývám popisem aplikace ornamentu do prostoru. Typ ornamentu vychází z tradičních maorských motivů. Jednotlivé body osnovy vymezují a vysvětlují pojem ornament a jeho použití v dnešním světě. Následně je popsána maorská kultura a její důraz na tradice. Konečné provedení a aplikace ornamentu do prostoru je doloženo dokumentací v praktické části diplomové práce. Klíčová slova: ornament, tradice, prostor, maorská kultura, Nový Zéland
Annotation DAVIDOVÁ, Hana. The Surface in Space, Ornament, Brno: Faculty of Education MU, 2012, pp. 70. Master Thesis Teoretical part of my Master Thesis deals with ornament application to the space. The kind of ornament comes from typical Maori motives and traditions. Each parts of outline explaning the concept of ornament and his application in actual world. After that the description of Maori culture and accent on traditions. The final accomplishment and application of ornament to the space is documented in a practical part of my Master Thesis. Key words: ornament, tradition, space, Maori culture, New Zealand
4
Obsah: 1 Úvod
7
2 Ornament
9
2.1 Vymezení pojmu ornament
9
2.2 Historie a význam
11
2.3 Spirála
12
2.4 Petr Kvíčala
14
2.4.1 Život
14
2.4.2 Tvorba
15
2.4.3 Výstavy
19
3 Tetování
21
3.1 Historie a význam
21
3.2 Maorské tetování
22
3.2.1 Současné maorské tetování 4 Maorská kultura 4.1 Maorská historie
23 26 26
4.1.1 Původ maorských obyvatel
26
4.1.2 Mýty a legendy
27
4.2 Maorské umění a kultura
28
4.2.1 Písně a tance
29
4.2.2 Umělecká řemesla
30
4.3 Maorské umění a současná umělecká scéna
37
4.3.1 Gordon Walters
38
4.3.2 Dick Frizzell
40
4.3.3 Shane Cotton
41
5 Nový Zéland
43
5.1 Dějiny
43
5.2 Geografie
44
6 Praktická část
48
6.1 Inspirace
48
6.2 Obhajoba
49
6.3 Pracovní postup a realizace
50
5
7 Fotodokumentace
53
7.1 Stíny jako tetování
53
7.2 Ornamenty v prostoru
58
7.3 Plocha v prostoru – Ornament
60
8 Závěr
66
9 Resumé
67
10 Použitá literatura a jiné prameny
68
6
1 Úvod
Pro svou diplomovou práci jsem zvolila téma Plocha v prostoru s podtitulem Ornament. Ve své práci se věnuji zasazení motivu ornamentu do současného prostředí. Cílem práce je tedy poukázat na širokou škálu možností použití ornamentálních prvků v současnosti. První kapitoly teoretické části se věnují vymezení a vysvětlení pojmu ornament. Následuje představení Petra Kvíčaly, českého umělce, který se ve své tvorbě ornamentem inspiruje a vychází z něj, a svou prací ho posouvá a dává mu další rozměr. Jako výchozí zdroj jsem si zvolila ornamentální prvky z maorské kultury na Novém Zélandu. Jedním z důvodů, proč jsem tak učinila, je, že jsem měla možnost Nový Zéland osobně navštívit a s touto kulturou se setkat osobně. Proto jsou další kapitoly mé práce věnované stručnému popisu, historii a geografickému umístění Nového Zélandu. V
následující
kapitole
se
věnuji
rozboru
maorské
kultury.
V podkapitolách se zabývám popisem a úvodem do maorské historie. Dále následuje bližší seznámení s maorskou kulturou a uměním. Poslední částí této kapitoly jsou sami původní obyvatelé – Maoři. Ve zkratce je zde představen jejich jazyk, zvyklosti a tradice. Při definici a vymezení pojmů vycházím z dostupné literatury, encyklopedií a slovníků, týkajících se výtvarné kultury, ornamentu a symboliky.
7
V následující praktické části, která obsahuje zdroj inspirace, obhajobu práce a fotodokumentaci, se snažím
pozorovateli přiblížit
svůj
záměr
rozpracování ornamentu do prostorové instalace.
8
2 Ornament 2.1 Vymezení pojmu ornament Pochází z latinského slova ornare – zdobit. Je používaný v grafice, malířství a sochařství, ale také v architektuře a užitém umění jako zdobný prvek stejného druhu. Ornament je vždy spojen s dílem, ať už plošným jako například kresba, malba, mozaika a intarzie nebo s dílem trojrozměrným (architektura, sochařství a plastické prvky nebo součásti užitého umění), do jehož struktury je začleněn. Ornament se podrobuje jakémukoliv materiálu – kameni, dřevu, slonovině, keramice, kovu, textilu, kůži apod. Ornament bývá někdy považován za vůbec nejstarší výraz uměleckého odrazu skutečnosti a uměleckého sebevyjádření. Má funkce zdobné (členění plochy), významové (symboly) a také praktické (zářezy na rukojeti nástroje pro lepší držení). Všechny jsou ale historicky podmíněné a proměnné. Původně praktická a významová funkce se může postupem času proměnit ve funkci estetickou. Ornament odráží představu světa a význam elementárních sil (svastika – slunce; zalomená linie – blesk), životních projevů (rytmus ornamentu). Může mít schopnost zabránit vlivu zla a zlé moci a mít rituální význam – motiv mořské vlny, často zobrazovaný v podobě půlkruhů na kobercích před vstupem do obydlí. V dnešní době je zaznamenáno kolem pěti tisíc ornamentů, které lze na základě různých hledisek a zákonitostí dělit podle použitých motivů, struktury základního tvaru (kruh, čtverec, trojúhelník), způsobu řazení, rytmizace, symetrie nebo asymetrie, techniky provedení nebo podle použitého materiálu, atd. Podle motivu se člení do dvou hlavních skupin, jejichž hranice není vždy úplně
jasná.
Skupina
geometrických
ornamentů
a
skupina
přírodních
(naturalistických) ornamentů. Přírodní ornamenty lze dále rozdělit na lidské (figurální), zvířecí (zoomorfní) a rostlinné (vegetabilní). Ornament provází uměleckou tvorbu na střídavě zdánlivě podřadné nebo naopak nadřazené pozici (islámské umění). Stejně tak je i nestejně proměnná struktura ornamentu. Může ustrnout, původní význam přestane být
9
díky vývoji zcela patrný. Takže poté plní jen estetickou funkci. Tvarovými změnami může odpovídat i proměnnosti významu ve vývoji umění. Tato variabilnost je obzvláště patrná v arabské ornamentice, poměrně malá v antice. K jejímu prosazení dochází při přebírání ornamentu jinou oblastí; řecké palmetě předcházel složitý vývoj od egyptského lotosového ornamentu, z palmety byl posléze odvozen ornament rybí měchýř. Dále se u ornamentu setkáme s charakteristikou pro dané údobí, kulturní oblast, pro světový a umělecký názor (islámské umění). Pro antiku byl například charakteristický meandr, palmeta, akant. V germánských námětech převažují zvířecí prvky, v gotice vegetabilní listoví a v renesanci ornament květinový.1 „Ornamentem jsou prvky, motivy nebo články navzájem spjaté určitou rytmickou, proporční, symetrickou a ve své formě rozmanitě pojatou souvislostí, vytvářející plošné, plastické nebo lineární systémy.“
2
Základní pojmy ve vztahu k ornamentu: Prvek: je v souvislosti s ornamentem jeho elementárním prvkem. Je dílčí částí motivu, zjednodušeným obrazem jednoho předmětu nebo jedné věci. Motiv: je soustavou prvků nebo celkovým obrazem předmětu. V různých formách transformace je východiskem tvorby ornamentu. Motiv je vždy vázán na daný předmět, techniku provedení, materiál a na konkrétní místo. Bod: je jedním ze základních prvků výtvarného vyjádření. Jeho konkrétní podoba vzniká jako záznam po zásahu do materiálu, stopa pracovního nástroje. Plocha: vzniká rozvedením linie do dvou rozměrů.3 Prostor: Je realizován dvěma způsoby, buď iluzivně – malba, nebo reálně – plastika, objekty. Prostor býval různě chápán a ztvárňován.
4
1
srov. BALEKA, 1997, s. 256-257 ELIŠKA, 1984, s. 5 3 srov. ELIŠKA, 1984, s. 7 2
10
Pro ornament je také důležitá symbolika. Existují dva symboly, které se objevují v různé formě už po tisíciletí napříč všemi kulturami. Jedná se o symboly spirály a slunce. Není jen domněnkou, že symboly neměly pouze funkci dekorativní, ale i filosofickou. Spirála je vyjádřením představy o hybných silách přírody. Jejími dalšími významy jsou snaha o harmonii a dialektický vztah člověka ke světu, univerzu, času, prostoru a životu vůbec. Spirála je též vyjádřením slunce. 5 2.2 Historie a význam Pokud se řekne historie a význam ornamentu, tak si pokládám otázku: „Co vlastně vedlo člověka k tomu, aby začal pokrývat plochy předmětů nějakými motivy?“ Odpovědí se nabízí hned několik. Mohlo to být proto, že chtěl jednoduše vyčlenit svůj předmět, zanechat na něm svojí značku. Aby ho lépe poznal nebo aby ostatním ukázal – tohle je moje. Může to být také tzv. horor vacui, strach z prázdnoty. Čím jiným by měl člověk zaplnit prázdné plochy okolo sebe než tím co vidí všude kolem. Motivy vytěžené ze skutečnosti. Tyto motivy představují především prvky ze světa přírody. A to hlavně proto, že v dávných dobách byl člověk s přírodou spjatý více než nyní. Jsou to stylizované mořské vlny, které se uplatňují v řadě kultur od antických řeckých váz po japonské umění. Plameny, šlehající z aury některých buddhů; nebeská tělesa, z nichž nejznámější je motiv slunce, a to od starého Egypta až po Ludvíka XIV., měsíc, často zobrazovaný jako půlměsíc, který nalezneme jak v islámském umění, tak i pod postavou Diany z Poitiers. Velmi dekorativní hvězdy s různým množstvím cípů podle zemí nebo dob; a v neposlední řadě blesk, stylizovaný někdy až k nepoznání. Jako další motiv uveďme rostliny. Zjednodušené stylizováním nebo až realisticky věrně podané se všemi detaily. Stromy se objevují často na tkaninách, listy se objevují jednotlivě nebo v souborech – například listy papyru v Egyptě nebo listy akantu a vavřínu v Řecku. Někdy jsou natolik
4 5
srov. ELIŠKA, 1984, s. 8 srov. Eliška, 1984, s. 20
11
zdeformované a stylizované, že ztrácejí svou původní podobu a stávají se pouhou hrou křivek. Velice rozšířené jsou květy, jako např. lilie v egejském umění, růže v gotickém umění nebo hyacint v turecké fajánsi. Plody se uplatňují nejčastěji
v kombinaci
s listy,
jako
např.
hrozny
vína
a
révové
listy
v křesťanském umění. Motivy čerpané z flóry se objevují především tam, kde převládá křivka; jsou to úponky a voluty, jež se rozvinují a zavinují ve spirály. Nebo motiv mladé, rozvíjející se kapradiny, hojně používaný na Novém Zélandu, jako symbol počátku nového života.6 2.3 Spirála Z široké škály ornamentálních námětů jsem si vybrala k bližšímu rozpracování motiv spirály. Důvod je prostý, spirála může být vykládána jako symbol nekonečna, což je podle mého názoru, silný význam. Může též představovat spojení nebe a země, což je velice důležitý moment. To ze spirály činí jeden z nejsilnějších a nejdůležitějších prvků v maorských tradičních motivech. „Spirála jako přírodní tvar je považována za symbol života a růstu, dechu, rozpínání, pokroku, vývoje a obnovy, směřování k moci a jejího budování.“7 Příklady vysvětlení motivu spirály uvádím vlastním, volným překladem z angličtiny, z knihy E. Wilson (1994, s. 27-29). V prvních obrazcích, vytvořených člověkem jsou abstraktní vzory, objevující se po boku zobrazovaných lidí a zvířat, které jsou více realistické. Mezi hlavní vzory se řadí vlnovky, spirály a svitky. Tyto ležérní tvary byly v minulosti vykládány i jako sexuální symboly – vše, co bylo lineární, bylo přirovnáváno k mužskému principu a vše, co bylo oblé a zakřivené, k ženskému principu. Tyto motivy se objevují na předmětech denní potřeby a na nástrojích, to mohlo být nicméně odvozeno z jejich dekorativní funkce. Zdobná funkce, stejně tak jako jejich magická nebo symbolická hodnota, je zachována v podobě srov. DE MORANT. Dějiny užitého umění: Od nejstarších dob po současnost. Praha: Odeon, 1983., s. 18 7 KENNER, 2007, s. 154 6
12
amuletů. Byly nalezeny exempláře, které zjevně sloužily k rituálním účelům. Dle použitého ornamentu – hluboko vyřezávané motivy obsahující linie ve formě pravidelných spirál, soustředných kruhů nebo kruhů se středovými body – se předpokládá, že tyto objekty sloužily k jistému záměru, ať už praktickému nebo rituálnímu, jisté je, že konkrétní ornament mohl být použit zcela záměrně. Někteří si jejich symboliku mohou vykládat jako motivy sloužící pro úspěch z lovu, nebo jako symboly pro plodnost, ale existuje také názor, že mohou být „ uměním pro umění“. Rannou známkou lidské radosti z tvoření vzoru, který vzniká
opakováním
a
skládáním
ornamentu,
je
překračování
omezení
jeho symbolického nebo rituálního účelu. Spirála
je
univerzálním
prvkem
ve
všech
formách
zdobení.
Jak v primitivním, tak ve velice sofistikovaném umění. Kreslení a propojování jednoduchých spirál bylo užíváno v úzkých seskupeních a může být dále rozšířeno do velmi propracovaného dekorativního systému. Například složitá maorská výzdoba na Novém Zélandu je z velké části založena na spirálovitých prvcích (viz. obr. 1) nebo propojená keltská spirála (viz. obr. 2).
Obr. 1
Obr. 2
Vyřezávaná maorská maska ze štítu,
Keltská propojená spirála
Nový Zéland
Motiv spirály vychází z přírody. Ze zakřivených úponů a stonků rostlin. Je to velice nápadný motiv, hodící se k mnoha dekorativním a obrazným účelům. J. C. Cooper (1978, s. 156) sepsal některé z obrazných významů, připisované spirále:
13
„Zastupuje oba elementy, sílu měsíce a slunce; vzduch; vodu; blížící se bouři a blesky; je to také vír. Může zobrazovat vycházející či zapadající slunce nebo dorůstání a ubývání měsíce. Podobu růstu a rozpínání nebo smrti a zániku, zavíjení a rozvíjení, narození a smrt…“8 2.4 Petr Kvíčala 2.4.1 Život Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl průkopníkem v objevování a prosazování ornamentu jako jedinečného fenoménu. Zjistil, že tento ozdobný detail může být velice nosným tématem obrazu. Patří k významným osobnostem české abstraktní, nezobrazující malby. Byl členem dnes už neexistujícího sdružení Měkkohlaví, jehož členové vedli bohatou a svéráznou činnost. Maloval stěnu, před kterou seděl během mše papež Benedikt XVI. při své návštěvě Brna.
9
Petr Kvíčala se narodil roku 1960 ve Svitavách. Během svého studia na Chemické průmyslové škole v Brně byl inspirován k tomu, aby se umění věnoval trochu hlouběji. Aby mohl profesionálně rozvíjet vlastní uměleckou tvorbu, chtěl přestoupit na umělecky zaměřenou školu. To se mu však nepodařilo. Přestoupit chtěl ve třetím ročníku střední školy a to nebylo v té době možné. K umění se Kvíčala dostal během vojenské služby. Kreslení a malování se věnoval již dříve, na vojně začal kreslit vojáky a dění okolo sebe. Kolegové, kteří přišli z pražské AVU, prohlíželi jeho tvorbu a říkali mu, že má talent na objektivní tvorbu. Což byla část jeho prvotní tvorby – portréty. Po vojně tedy Kvíčala nastoupil na večerní studium Střední školy uměleckých řemesel v Brně. Další záměr, studovat na AVU v Praze, nemohl být bohužel rovněž realizován, a to pro změnu kvůli angažovanosti rodičů, i své COOPER, J.C.: An Illustrated Encyclopaedia of Traditional Symbols, 1978, p. 156. Citováno dle: WILSON, 1994, p. 27-29 9 srov. Před půlnocí: Od ornamentu k malbě v architektuře [online]. 27.12.2011 [cit. 2012-0402]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-predpulnoci/311281381940103/ 8
14
vlastní, během minulého režimu. Kvíčala byl tedy nucen uchýlit se k činnosti, která neměla s jeho oborem mnoho společného. Od roku 1982 až do roku 1990 se živil jako topič. Toto zaměstnání si Kvíčala vybral záměrně, protože chtěl mít čas na rozvoj své vlastní tvorby a četbu samizdatové literatury, která ho v té době velmi oslovila. Po roce 1989 začal být Kvíčala zastupován ve státních i veřejných sbírkách a jeho práci pravidelně reflektoval odborný tisk. Roku 1991 získává Kvíčala cenu Jindřicha Chalupeckého. Od roku 1994 působí na FAVU v Brně, zpočátku v ateliérech konceptuálních tendencí a intermédia, později jako vedoucí jednoho z malířských ateliérů (mezi Kvíčalovy úspěšné žáky patří např. laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Barbora Kímová, Pavel Ryška, Matěj Smetana, Anežka Hošková, Petr Dub, Jana Babincová, Václav Kočí aj.). V roce 2001 byl na pražské AVU habilitován docentem v oboru malířství.10 2.4.2 Tvorba Petr Kvíčala – malíř a pedagog, se od poloviny osmdesátých let až do současnosti zabývá ornamentem. Základním prvkem jeho výtvarného vyjádření jsou ornamentální linie, nejčastěji vlnovky, lomené linie a smyčky, které různým způsobem kombinuje, zmnožuje, překrývá a vrství. „Nalézá nové podoby ornamentální skladby v rámci pravoúhlého obrazu nebo radikálně přesahující tento prostor (malby na zeď nebo na podlahu v rámci dané architektury). Jeho díla je možné vnímat i jako hudební záznamy, netradiční partitury.“11 Inspirací k tomuto abstraktnímu a redukovanému jazyku byla původně krajina, skrze niž si Kvíčala okolo roku 1985 uvědomil výrazové možnosti geometrických
lineárních
prvků
rytmicky opakovaných v ploše obrazu.
Od přelomu 80. a 90. let dávali teoretici Kvíčalovu malbu do souvislosti s projevy mimo okruh avantgardního moderního umění. Kvíčalovi ale v první Petr Kvíčala. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. 1.4.2012. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-04-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Kv%C3%AD%C4%8Dala 11 Pavliňák, 2001, Ostrava 10
15
řadě nejde o postmoderní hru s prolínáním různých jazyků, ale spíše o rehabilitaci ornamentu jako takového. Oceňuje jeho vizuální účinnost, racionální řád a v neposlední řadě možnost neustálého variování a opakování. V rámci úmyslně redukovaného výrazového slovníku Kvíčala projevil velkou invenci a chuť experimentovat. Tvorbu portrétů vystřídala tvorba zaměřená na ornament. K večernímu studiu na průmyslové škole Petr Kvíčala říká: „ Že možná díky tomu, že mi to tak mimořádně šlo, tak jsem začal přemýšlet, čím je vlastně pro mě malování. A co to je obraz. A začal jsem si klást tady takovéhle hloupé otázky. A přestal jsem vlastně dělat portréty vůbec. A začal jsem experimentovat s různými věcmi. Takže jsem si třeba jenom míchal komplikovanej tón barev a tím jsem natíral ty destičky, který sem věšel jako na zeď. Tehdy sem vůbec ještě netušil, že existuje něco jako monochromy. Ale já jsem si jen tak říkal, co je to ten obraz, jestli je to něco víc, než ta placka, pomalovaná na zdi a takhle sem začal o věcech přemejšlet.“12 Svou tvorbu se Kvíčala snaží laické veřejnosti přiblížit slovy: „ Představ si, že si na břehu moře, už je po západu slunce, už to není ten kýčovej obrázek. Seš tam na té duně, tam sedíš. Máš flašku vína, popíjíš. Až tu flašku vína vypiješ, za hodinu. Pořád ještě hledíš na hladinu moře, odcházíš. A máš intenzivní pocit, že ses možná něco dozvěděl, podstatnýho vo sobě a vo světě. A že bys tohle měl udělat víckrát. Akorát vůbec nevíš, co to bylo, co ses dozvěděl a už to asi nikdy neuděláš. A něco podobného já zkouším namalovat.“ 13 Mimo jiné svou tvorbu nazývá experimentem a pokusem. Při své tvorbě se řídí intuicí. Správná volba je prý taková, že náhodně zvolíte pro štětec barvu z palety. Jeho obrazy vznikají spojením intuice a záměru nebo konceptu. Z toho pak vzniká varianta, která je silná. Pokud se to nepodaří, udělá jinou. Už obohacen o předchozí zkušenost.
12
Před půlnocí: Od ornamentu k malbě v architektuře [online]. 27.12.2011 [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-pred-pulnoci/311281381940103/ 13 Před půlnocí: Od ornamentu k malbě v architektuře [online]. 27.12.2011 [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-pred-pulnoci/311281381940103/
16
Jeho inspirace vychází z krajiny předhůří Vysočiny, kterou se cítí osloven a
fascinován.
Zaujat
je
především
opakováním
a
řádem.
Opakování
nestrojového charakteru. (viz. obr. 1 a obr. 2)
Obr. 1
Obr. 2
Petr Kvíčala, Pole s mladou kukuřicí,
Petr Kvíčala, Obilí v zimě,
1985
1985
V jeho díle najdeme procesuální malbu (60 dní červené, modré a žluté, 1996, viz. obr. 3), monochromy i malířské instalace (Okraje, 1994, viz. obr. 4). Od první čtvrtiny devadesátých let vytváří i pomalované objekty, náměty svých obrazů přenáší i na užitkové předměty, vytváří návrhy oděvů, realizoval několik autorských koberců. (viz. obr. 5 a obr. 6)
Obr. 3
Obr. 4
Petr Kvíčala
Petr Kvíčala
60 dní červené, modré a žluté (detail), 1997
Okraje, 1994
17
Obr.5
Obr. 6
Petr Kvíčala, NO. 4, koberec
Petr Kvíčala ve spolupráci s Denisou Novou
Od druhé poloviny devadesátých let začal spolupracovat s architekty. Je autorem několika výmaleb interiérů, podílí se i na koncepci daných prostorů (Nástěnná malba na Sportovní hale v Litomyšli, 2001 (obr. 7), dekor potahu sedacího nábytku pro Dům U závoje v Praze, 2003, Nástropní malba pro Deutsche Bundesbank Chemnitz, 2004, Slavnostní sál Reduty v Brně, 2005 (obr. 8)).
Obr. 7
Obr. 8
Petr Kvíčala, Sportovní hala v Litomyšli
Petr Kvíčala, Slavnostní sál Reduty, Brno
Tvorba posledního desetiletí nebo spíše posledních pěti, šesti let, se váže k tvorbě s papírovou lepicí páskou, vyřezávání skalpelem a opětovným přetíráním barvou. K této technice se uchýlil ze dvou důvodů, jak sám říká: „ Za prvé sem si myslel, že si tím ulehčím práci, to sem se hodně spletl a druhý důvod byl, že sem chtěl provést špičky, detail nějakých tvarů, aby byly úplně
18
čisté. Ten štětec je přece jen chlupatej, já sem trochu myslel na Miese van der Rohe a jeho citát, že v detailu se pozná Bůh.“14 Paralelně rozvíjená Kvíčalova malba v letech 2003-5 prošla obdobím zájmu o optické efekty paralelně vedených linií a v posledních měsících směřuje ke klasičtější poloze současné abstrakce.
15
Ukázky z tvorby posledních let doplňuji citováním části z anotace k cyklu Cities (viz. obr. 9). „V roce 2007 jsem byl v Mali jako člen výpravy, která se zabývala architekturou přírodních národů. Jde většinou o dvou až třípatrové stavby z hliněných stěn. Jsou budovány na kruhovém či pravoúhlém půdorysu. Přidáváním a přilepováním dalších staveb postupně vzniká půdorysně bohatý tvar. (…)“16 Současná tvorba je zastoupena ukázkou tvorby z cyklu Mariny. ( viz. obr. 10)
Obr. 9
Obr. 10
Petr Kvíčala, Cities, 2010
Petr Kvíčala, Mariny, 2012
2.4.3 Výstavy Níže uvádím výběr ze samostatných výstav Petra Kvíčaly, od počátku jeho tvorby až do současnosti.
14
Před půlnocí: Od ornamentu k malbě v architektuře [online]. 27.12.2011 [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-pred-pulnoci/311281381940103/ 15 POSPISZYL, Tomáš. Petr Kvíčala. In: Www.artlist.cz [online]. [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://artlist.cz/?id=173 16 Cities. In: Www.petr-kvicala.com [online]. 2.4.2012 [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://www.petr-kvicala.com/paintings.html
19
2009: The Flow, Galerie 5. patro, Praha 2008: Vlny, Wannieck Gallery, Brno 2007: Not For Eyes Only, Centre d’art la real, Palma de Mallorca Capo Vaticano, Galerie U Dobrého Pastýře, Brno 2006: Povrch architektury, Centrum architektury, Brno 2005: Jen pro Tvé oči - For your eyes only, galerie ARS, Brno Petr Kvicala, galerie Steinle, Mnichov 2003: Prostor pro jedno dílo, Moravská galerie, Brno 2001: Ornament, galerie Aspekt, Brno 1998: 60 dní červené, modré a žluté, Veletržní palác - NG, Praha 1997: galerie Milana Zezuly, Městské divadlo, Brno 60 dní červené, modré a žluté, galerie Nová síň, Praha 1995: Karolinum - ČMVU (s J.Ambrůzem), Praha galerie Na bidýlku, Brno galerie Aspekt, Brno 1991: foyer Divadla pracujících, Zlín 1985: Galerie mladých, Brno
20
3 Tetování 3.1 Historie a význam Tetování má kořeny daleko v historii, existuje ho nespočet druhů, ať už ho dělíme po stránce vizuální nebo třeba po stránce technického provedení. Když se podíváme do minulosti, zjistíme, že první podněty k tomu, nějak se odlišit či ozdobit, začínají u jeskynního muže. „Co vlastně stojí za obecnou touhou „tetovat a barvit“ či jinak modifikovat svá těla, tento prvotní majetek každého člověka? Touha zalíbit se druhým a k tomu účelu „se vylepšit“, je možná jedním z typických atributů, kterými se lidský rod odlišuje od svých zvířecích předků.“ (Rychlík, 2005, s. 14) Motivy, na kůži zpočátku kreslené pouze přírodními barvivy, posléze vystřídaly permanentní znaky a symboly. Nejdříve bylo tetování výsadou šamanů, víra v to, že dané symboly pomohou dosáhnout cíle, po kterém jeho nositel touží. Například u válečníků, rozsah tetování značil, jak udatný bojovník jeho nositel je. Později se jistý motiv stal znakem pro daný kmen a měli ho postupně všichni jeho členové, už jen proto, aby vyjádřili svou příslušnost ke kmeni. Hierarchii a své postavení ve společnosti. Funkce a význam tetování můžeme zhruba rozdělit na rituální, estetickou,
magicko-náboženskou,
léčebně-preventivní,
komunikační
a identifikační, funkce sociální a statutárně-hierarchická. Jinak tomu bude například u kmenů z Afriky, kde některé symboly ovlivňovaly lidské osudy – například panenky woodoo. Jiné rozdílné významy mají tetování z asijského kontinentu, Číny a Japonska. Tady lidé naopak stavěli víru v přírodu nad cokoliv jiného. Dokonce i nad víru v sebe sama, lidskou bytost. Tetování může být bráno z pohledu ryze účelného a funkčního, z důvodu vyjádření příslušnosti, z touhy ovládnout síly, z víry v magickou moc symbolů. Na druhou stranu za ním může stát pouhá touha ozdobit své tělo, bez nějakého hlubšího smyslu, s čím se v současnosti setkáváme častěji než v minulosti. Ne vždy je to ale pravidlem. „Za zdobením (a také mutilací) lidského
21
těla však nestojí pouhá touha po líbivosti. Člověk se odedávna toužil vymanit ze své přirozenosti, překonat přírodu a její omezení. Zdobení mu tak dávalo pocit jinakosti, zvláštnosti a osvobození, pocit vítězství a kultury nad přírodou, a také změnu předem daného stavu.“17 Možná právě touha po vyčlenění se a odlišení, vede lidi k tomu nechat se tetovat. 3.2 Maorské tetování Jak již bylo řečeno výše, maorskou ornamentiku jsem si vybrala z důvodu, že jsem měla možnost navštívit Nový Zéland a strávit zde rok svého života. Ornamentálnost je významnou součástí jejich kultury, je to něco, s čím jsem se setkávala všude kolem sebe, ať už jsou to řezby jejich totemů či vstupní brány do marae (kmenové vesnice) nebo válečné kánoe waka, s bohatě zdobenou přídí. Ornament se nevyskytuje pouze v sochařství a řezbářství, je používaný i v malbě, a to především u dozdobování vyřezávaných objektů. Kde je ale charakteristická lineární ornamentálnost nejvíce patrná, je tetování. Klasické
maorské
tetování
moko dnes spatříte na současných
obyvatelích už jen zřídka, a když přece, budí opravdu pozornost (obr. 1,
obr.
2). Jde totiž o tetování především v oblasti obličeje u žen, u mužů také v oblasti stehen a hýždí. Tetování bylo dříve prováděno technikou vyřezávání
do kůže,
prakticky odvozené od vyřezávání do dřeva, a napouštěním rány barvivem. Byl to zdlouhavý a bolestivý proces, který mohl absolvovat pouze udatný válečník. Rozsah tetování tedy určoval něco jako hierarchii ve společnosti. Teprve tetováním získával příslušník kmene svou pravou tvář. Celý obřad tetování byl posvátný a jeho proces utajovaný. Tetování moko, jak ho popsal objevitel James Cook ve svých zápiscích z roku 1769: „Znaky jsou většinou ve tvaru spirály, kresleny s precizní jemností, ba dokonce elegancí. Jedna strana koresponduje s druhou. Znaky na těle připomínají 17
listy
ze
starých
ozdob
zapomenutých
filigránských
prací.
Rychlík, 2005, s. 18
22
Ale zde mají tak vznešenou podobu, že při bližším prozkoumání nenajdete ze sta ani dva podobné.“18 Není divu, že se v minulosti staly hlavy maorských bojovníků žádanými trofejemi a obchodním artiklem. Sami Maorové si ozdobených lebek vážili a přikládali jim posvátnou důležitost.
obr. 1 Neznámý maorský muž
obr. 2 Maorský náčelník z roku 1784
3.2.1 Současné maorské tetování Původní tetovací techniky dnes nahradila klasická tetovací jehla a s tradičním způsobem vyřezávání kůže se lze setkat pouze v Oceánii, na odlehlých ostrovech. Na Novém Zélandu se tetování maorskými motivy těší velké oblibě. Pro mě osobně bylo velice milým zjištěním, že se zde tetování nepovažuje za známku nějakého rebelství, či dokonce zločinu nebo kriminální minulosti. Přestože se od tradičního moko v současnosti již ustoupilo, neznamená to, že kult maorského tetování upadl v zapomnění. Právě naopak. Ve dvacátých 18
Vlastní překlad z:Tā moko. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-04-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/T%C4%81_moko
23
letech došlo ke značnému oživení zájmu a hodnoty předešlých generací.
19
„Například současný tohunga-ta-moko jménem Rangi Skipper říká, že inkoust, který vpravuje do kůže, symbolizuje vzkříšení unikátního umění a maorskou touhu po suverenitě, vytaženou z minulosti a přetvořenou pro dnešek. Je to důležitý krok k tomu, co to znamená být Maorem.“
20
Tetovaný motiv se přesunul na jiné části těla, především na záda, hrudník a paže. (viz. obr. 3 a obr. 4) Protože mě samotnou tetování s námětem maorkých
motivů
fascinovalo,
začala
jsem
se
ptát
místních
Maorů
na podrobnosti. Z rozhovorů o tetování si pamatuji, jak mi říkali, že ornamenty přecházejí nejčastěji z levé části hrudníku na levou paži. Levou proto, že je to od srdce. Z toho mi vyplynulo, že tetování má pro ně stále silný význam. Další Maoři mi ukazovali svá tetování a vysvětlovali, co jaký motiv znamená. Často je v tetování obsažen původ, odkud jedinec pochází, mohou tam být jeho děti, rodiče, jeho sny a cíle, to za čím jde a čemu věří. Vše se dá krásně vyjádřit symboly a ornamenty. „Tetování, to nejsou jen ornamenty, nejsou to jen značky, důkazy vznešenosti a postavení v sociální hierarchii, ale jsou to zároveň výpovědi duchovního charakteru a nesou duchovní poučení. Maorské tetování není určeno jen k tomu, aby vrylo kresbu do těla, ale hlavně aby vrylo do mysli všechny tradice, filosofii rasy…“
Obr. 3
21
Obr. 4
Ukázka současného tetování s maorským motivem
srov. Rychlík, 2005, s. 115 srov. Rychlík, 2005, s. 115 (Stephen Pritchard: „Essentials Marking. Maori Tattooing and the Properties of Identity“, in Theory, Culture and Society, Volume 18(4), 2001, s. 34) 21 Claudie Lévi-Strauss: Štrukturálna antropológia I., Bratislava 2000, s. 268 19 20
24
Tato filosofie se mi zalíbila natolik, že jsem se rozhodla pro své vlastní tetování. 22 Dostalo se mi doporučení na místního maorského mistra a po návštěvě jeho studia jsem musela uznat, že je opravdu kapacitou ve svém oboru. Quentin, jak se tatér jmenoval, mi ukazoval celou řadu svých prací a rozplýval se nad svými rozsáhlými díly, která často pokrývala celá záda nebo paže. Musela jsem uznat, že jsou opravdu znamenitá, a tvrzení, že čím větší, tím lepší, zde rozhodně platí. Já jsem ovšem motiv přes celá záda nechtěla a tak jsme se začali bavit o ornamentu, který by pasoval mezi moje lopatky. Fascinoval mě jeho přístup, a celý způsob, jakým jsme se společně dobrali výsledné podoby mého tetování. Quentin se mě ptal na mou rodinu, záliby, cíle a podobně. Potom ho jen zajímala přibližná velikost tetování a místo. To bylo vše. Ptala jsem se, jestli bude dělat návrh, abych viděla, co budu nosit po zbytek života. Řekl mi, že návrhy nedělá, že je to zbytečné a že se nechává unášet tím, co ho napadá při tvorbě. Trochu mi při tom ztuhnul úsměv, nicméně jsem se rozhodla to podstoupit. Výsledek se mi zdá perfektní a svého rozhodnutí nelituji. Už jen proto, že to není „jen“ obrázek. Rozhovor o mé rodině a zájmech předcházel samotnému tetování z jednoho důvodu. Moje rodina, sny, cíle, přání a záliby – to vše je v mém tetování obsaženo. Každá linka má své opodstatnění, své místo a význam. Quentin přísahal, že už nikdy nepoužije stejný motiv. Ostatně to nedělá nikdy. Každé tetování je originál a nelze jej opakovat. Stejně jako jeho nositelé, každý je individuální osobností.
22
viz. kapitola 7 Fotodokumentace, 7.1 Stíny jako tetování, s. 54
25
4 Maorská kultura 4.1 Maorská historie 4.1.1 Původ maorských obyvatel Maoři chovají ke svým předkům velkou úctu, a protože dříve neměli k dispozici písmo, veškeré tradice se dochovávaly ústně. Tato tradice se nazývá
whakapapa. Tradice sahá až do doby, kdy na svých kánoích waka přijeli první Maoři z oblasti Hawaiki. Rodové tradice
whakapapa, předávané ústně,
vymezovaly rodinné svazky a přesně určovaly, jakou pozici kdo v kmenu zastával. Typickým znakem maorského kmene je, že nikdo se nechápe jako jednotlivec, ale jako kolektivní součást znalostí a zkušeností, které vycházejí od jejich předků.23 Maorové, kromě toho, že neměli žádné písmo, také neovládali opracování žádných kovů. Ale jejich duchovní život a kultura byly výrazné a bohaté. Nejvyššími bohy byl Nebeský otec (Ranginui) a Matka země (Papatuanuku) s celým zástupem bohů země, lesa a moře, jejichž řady se rozrůstaly o zemřelé předky. Významnou roli hrál polobůh Maui. Legenda praví, že dokázal ovládnout slunce a vylovit z hlubin oceánu Severní ostrov. Zemřel mezi stehny bohyně Hine-nui-te-po, když hledal lidskou nesmrtelnost, jež v ní byla vtělena. Maorská kultura tedy přetrvává do dnešní doby v podobě tradičních představení kapa haka, při kterých se tančí a zpívá.24 Jako zvláštnost se může jevit to, že se při těchto představeních nepoužívá žádný hudební nástroj a vše je doprovázeno pouze zpěvem a výkřiky.
23 24
srov. KUČERA, WURM, 2007, s. 56 srov. KUČERA, WURM, 2007, s. 30
26
4.1.2 Mýty a legendy Vznik světa podle Maorů Na začátku všeho byl otec Ranginui (Nebeský otec) a Papatuanuku (Matka Země), kteří byli spojeni (viz. obr. 1 a obr. 2). Měli řadu dětí, nejdůležitější z nich byli Tawhira-matea (bůh větru a bouří), Tangaroa (bůh oceánů), Tane-mahuta (bůh lesů), Haumia-tike-tike (bůh přírodních jídel) a Tu-matauenga (bůh války a lidských bytostí).
Obr. 1
Obr. 2
Ranginui
Papatuanuku
Otec nebes a matka země byli k sobě tak pevně přimknuti, že se mezi ně nedostalo žádné světlo. Jejich děti tedy žily v neustálé tmě. Jednou už to nemohly vydržet a zatoužily po světle tak silně, že se rozhodly oba rodiče od sebe oddělit. Aby se světlo mohlo dostat do světa. Každé z dětí se o to pokoušelo, ale bez úspěchu. Až přišel na řadu Tane-mahuta. Ten se vzepřel mezi zemi a nebe a tlačil je od sebe tak dlouho, až se mu podařilo matku s otcem rozdělit. Tak nakonec světlo přece jen zaplavilo svět.25
25
srov. HUNT, 2007, s. 53
27
Vznik Aotearoa26 Polobůh Maui, který se objevuje v legendách a mýtech celého Tichomoří,
obydlel
ostrovy
světa
až
dlouho
po
jeho
stvoření.
Maui
je spodobněním polynéského hrdiny, který je chytrý a své nepřátele poráží silou a svou mazaností. Následující příběh je znám v celé Polynésii, téměř ve všech kulturách. Vše začalo, když se Maui, který žil v Hawaiki, rozhodl vydat se svými pěti bratry na rybolov… Maui pobízel své bratry jet lovit mnohem dál, než byli normálně zvyklí. Nakonec přijeli daleko za obvyklé loviště a zde spustili kotvu. Hned měli kánoi plnou ryb, avšak Maui nepřestával lovit. Všichni se smáli jeho háčku, který byl ovšem tajně posilněný kouskem čelisti jeho babičky, která byla čarodějnice. Bratři nechtěli dát Mauimu už žádnou návnadu, a proto se udeřil do nosu a potřísnil háček vlastní krví. Brzy zasekl rybu tak velkou, že se její hřbet táhl kolem celé lodě. Pomocí kouzelného zaklínadla rybu uklidnil a vytáhl na hladinu. Tady ji přeměnil na Severní ostrov označovaný jako Te ika a Maui, tedy Mauiho ryba. Když Maui odešel obětovat kus ryby bohům, jeho bratři začali rybu porcovat a jíst, čímž do těla vysekali hory a údolí. Dále pověst praví, že je Jižní ostrov označován jako Te waka a Maui, tj. Mauiho kánoe, a ostrov Stewart Island se stal její kotvou, Te punga o te waka a Maui. 27 4.2 Maorské umění a kultura
„Možno, že se mýlím, ale jsem čím dále tím více nakloněn mínění, že původ všeho umění je v magii! (...) Myslím tedy, že se zrodilo z magismu, který je obsažen v člověku a kterému se v divné souvislosti, v divuplném spříznění poddává i příroda. Totiž nejen příroda, lépe tu budiž řečeno život, neboť umění vychází a má vycházeti spíše ze života než jenom z přírody.‘‘28
Aotearoa – maorský název pro Nový Zéland, v překladu znamená „Země dlouhého bílého oblaku“ 27 srov. HARPER, MUDD, WHITFIELD, 2003, s. 1208 28 ČAPEK, 1938, s. 42-43 26
28
4.2.1 Písně a tance Jak již bylo zmíněno výše, Maorové nemají žádné písemné historické záznamy, a tak jsou celé jejich dějiny zaznamenávány v dlouhých písních a zpěvech s charakteristickou podobou. Díky ústní tradici nabyly tyto písně a zpěvy vysoké umělecké hodnoty a jsou charakteristické pro místní kulturu. Písně i tance mají několik nezaměnitelných a charakteristických rysů. Např. je nikdy nedoprovází žádný hudební nástroj. Oblíbené jsou ty písně, které vypráví o činech (waiata kori).29 Pro novozélandské Maory je typickým tancem haka, která je někdy nesprávně označována za válečný tanec. Jejího provedení se ujímají především muži. V průběhu tance divoce poulí oči, vyplazují jazyk, plácají se rukama do stehen, dupají, klekají na zem a bijí do ní pěstmi. Těchto tanců se někdy účastní i ženy, jejich provedení má ovšem mírnější podobu. Zaměřují se na podobu poi, při nichž rytmicky roztáčejí koule z rákosu, které jsou připevněné na provázku. Rytmické pohyby koule byly původně určeny ke zdokonalení se v koordinaci a obratnosti. Tance haka mají demonstrovat fyzickou zdatnost a obratnost válečníků. Verze, která je používaná a předváděná dodnes, je verze náčelníka Te Rauparaha (1768-1849) z kmene Ngati Toa. Nejlepší příležitostí jak tento tanec vidět, a přitom nenavštívit Nový Zéland je nejspíš přenos zápasů rugby (viz. obr. 1). Novozélandský tým All Blacks totiž tanec haka tančí před začátkem každého zápasu a kromě tradičních pohybů a mimického vyjádření je doprovázen i původním maorským textem: Ka mate, ka mate Je to smrt, je to smrt Ka ora, ka ora Je to život, je to život Tenei ta tangata puhuruhuru Vidím muže s dlouhými vlasy Nana nei i tiki mai i Whakawhiti te ra Který nechal slunce zářit Upane, aupane Do řady, zachovejte řadu Upane, ka aupane Držte se v řadě Whiti te ra Ve slunečních paprscích30 29
srov. KUČERA, WURM, 2007, s. 58
29
Obr. 1 Ukázka tanců haka
4.2.2 Umělecká řemesla Původ maorského umění můžeme hledat v umění východní Polynésie. Maoři však po svém osídlení Nového Zélandu tradiční postupy a provedení začali měnit. Tento proces se rozvíjel půl tisíciletí a vedlo k jedinečné rozmanitosti a bohatosti. Místo výroby hliněných předmětů soustředili svou pozornost na opracování dřeva, kamene a tkaní. Zdobení vychází z přírodních motivů, většinou se objevují i stylizované formy, které dělají maorské umění unikátní.31 Řezbářství Ruční řemesla došla k největšímu vyjádření při tvorbě dřevěných rytin. Kromě předmětů denní potřeby se výzdoba soustředila i na vstupní brány sněmovních domů whare whakairo (viz. obr. 1) a válečné kánoe waka (viz. obr. 2).
30 31
KUČERA, WURM, 2007, s. 59 srov. HARPER, MUDD, WHITFIELD, 2003, s. 1210
30
Obr. 1
Obr. 2
Sněmovní dům - whare whakairo
Kánoe - waka
Nejstarší vzory dřevěných rytin byly tvořeny řídkými a přímočarými liniemi, které byly původem ze starobylé východní Polynésie. Kolem 15. století byly tyto vzory nahrazeny plynulým stylem, používaným dodnes (viz. obr. 3).
Obr. 3 Ukázka používaných motivů
V severní části severního ostrova, nazývané Northland, se k řezbářství využívalo dřeva damaroní (kauri). Na zbylém území, kde se damaroně nevyskytují, posloužil jako materiál dřevo stromu totara.
31
Jako původní nástroje k opracování dřeva sloužily ulity a ostré kameny. Tyto primitivní prostředky byly nahrazeny výrobou nářadí, jehož ostrou a pevnou část tvořil pounamu (nefrit, tj. forma jadeitu). Pozice řezbáře byla od pradávna velice váženou funkcí. V současnosti se řezbářství mohou věnovat i ženy, na rozdíl od minulosti. Řezbářství na Novém Zélandu má velice osobitý styl. Kvalitě a tvaru materiálu se nekladou žádné ústupky. Reliéfní formy jsou vždy vyřezávané z jednoho kusu dřeva. Většinou je zaplněna celá plocha, jen zřídka se setkáme s nevyzdobeným kusem dřeva; řezbáři vytvářejí, ne tak symbolické, jako stylistické obrazce plné spirál, točitých přírodních tvarů s motivy rozvíjejících se kapradin a mušlí mořských živočichů. Nejčastěji je vyobrazována postava předka Hei tiki (viz. obr. 1), je to groteskně stylizovaná postava člověka neurčitého pohlaví. Ať už je to muž či žena, spojuje ji vždy charakteristický vyplazený jazyk a válečný kyj mere, který pevně svírá v jedné ruce. Skoro stejně obvyklý je motiv mýtické manaia, což je postava s téměř lidským obličejem a se zobákem, čímž připomíná ptáka. Někdy mezi motivy řezeb můžeme najít např. velrybu pakahe a ještěrku moko.32
Obr. 1 Podoby předka Hei tiki
32
srov. HARPER, MUDD, WHITFIELD, 2003, s. 1210
32
Nefritové rytiny Nefrit nebo také maorsky pounamu (zelený kámeny, green stone), byl další surovinou, která se zdobila. Hlavním místem, kde se nefrit nalézá dodnes, je region Fiordland, na jihozápadním pobřeží Jižního ostrova. Z tohoto kamene se nejčastěji vyřezávaly teslice, dláta a kyje, které se nejvíce využily v bojích muže proti muži. Tyto předměty postupem času získaly rituální význam, a proto musely být náležitě vyzdobeny. Tvrdost nefritu vyžaduje specifický styl vyřezávání, a proto jsou zejména mere a patu (válečné kyje) opracované jen z části (viz. obr. 1).33
Obr. 1 Válečný kyj mere
Válečný kyj patu
Zdobené předměty jako jsou náušnice, prsteny, náramky či přívěsky na krk se těší velké popularitě dodnes. V minulosti Maorové nejčastěji nosili přívěsek ve tvaru svého předka hei tiki. Sloužil jim jako talisman zajišťující jejich plodnost a jejich ženám měl přinést bezbolestný porod. Existuj další tvary přívěšků, nejde však jen o estetickou záležitost. Každý tvar přívěsku má svůj význam a pomáhá svému nositeli v různých oblastech. Pro názornost uvádím symboliku a význam nejčastěji se vyskytujících tvarů (viz. obr. 1).
Hei Matau - Rybářský háček Rybářský háček symbolizuje ochranu a prosperitu. Svému nositeli přináší přátelství, podporu v nouzi, lásku a snadný úlovek, pokud je nositel lovec či rybář. Také nositele ochraňuje při cestě přes vodu. 33
srov. HARPER, MUDD, WHITFIELD, 2003, s. 1211
33
Koru – Rozvíjející se list kapradiny Symbol nového začátku, nového života, míru a klidu. Koru dále zobrazuje náklonnost a spojení ve formě přátelství, vztahu rodiče a dítěte a v manželství.
Hei-Tiki – První muž Maoři věří, že Hei-Tiki byl první muž v maorském světě; přišel z hvězd. Hei-Tiki je symbol síly a štěstí. Nakloněná hlava je přemýšlející, v rukou je síla, ústa vyjadřují komunikativnost, srdce lásku a bedra plodnost. Jeho nositel bude přemýšlet s čistou hlavou, bude vnímavý, loajální a znalý.
Cesta života – Točitá osmička Jedno zatočení – Osmička – cesta života, symbol věčnosti. Dvojité zatočení – Nekonečno. Trojité zatočení – Spojení dvou lidí, dvou kultur, navěky. I když budou zažívat vzestupy a pády, tak jejich přátelství a věrnost zůstává na celý život.
Te Manaia – Strážný anděl Te Manaia má hlavu ptáka, tělo člověka a ocas ryby. Představuje rovnováhu mezi nebem, zemí a vodou. Te Manaia jako Strážný anděl, má v maorském světě speciální roli. Můžeme ho popsat jako neviditelné světlo, které obklopuje každého z nás. Každý člověk na zemi má svého Strážného anděla.
Patu a Mere Zbraně, které sloužily k vyjádření respektu a také jako varování. Současné použití vyjadřuje schopnost čelit a překonávat životní potíže a problémy.
Kruh nebo disk Kruh života, který vyjadřuje cestu stále probíhajícího života, bez začátku a bez konce.
Delfíni a velryby Jsou symboly ochránců. Tento symbol ochrany zahrnující přátelství a společnost nemůže slovem vystihnout složitý vztah mezi těmito savci a Maory. Velice často představuje harmonii a přátelství. 34
34
Vlastní překlad z angličtiny z http://www.newzealand-jewellery.co.uk/maori_symbols.php (čerpáno
16.4.2012)
34
Obr. 1 Hei Matau
Trojitá osmička
Koru
Te Manaia
Hei-Tiki
Velrybí ocas
Tkaní a odívání Zatímco muži se zabývali řezbářskými pracemi, ženy se zaměřily na tkaní a výrobu oděvů. Pro výrobu látek pěstovali novozélandský len (harakeke). Len nebyl jen základní surovinou pro výrobu látek, sloužil také k výrobě provazů, pomocí nichž se přivazovaly topůrka k hlavám seker, a jako rybářský vlasec. Další využití bylo na rohože a jako ochrana před nepřízní počasí. S příchodem bělochů si sice Maoři zvykli na oblečení, ale při slavnostních příležitostech stále nosí své pláště a dodnes tvoří základ současných stylů odívání.35 35
srov. HARPER, MUDD, WHITFIELD, 2003, s. 1211
35
Listy lnu, které byly skoro všude k dostání, se používaly při výrobě kete, což jsou košíky bez rukojeti. Tyto košíky se nejčastěji používaly ke sběru měkkýšů, korýšů a kumary. Listy sloužily také k výrobě plachet ke kánoím a k pletení sandálů. Vlákna byla používána ve své přírodní barevnosti, ovšem kvůli větší pestrosti a k vytvoření vzoru se část z nich barvila. Pro získání černé se vlákna máčela ve výtažku z kůry stromů hinau a pro větší sytost barvy se ještě potírala bahenním sedimentem. Červenohnědá barevnost byla docílena vařením vlákna v barvivu, získaného z kůry stromů tanekaha. Zejména kultovní a proslulou záležitostí jsou pláště. Ty vznikaly technikou ručního tkaní bez stavu. Složitou technikou lze dosáhnout střídání mnoha textur a okraje pláště bývají barevně lemovány. Do těchto lemů se ještě velice často přidávají barevná ptačí pírka (viz. obr. 1). Splétání a tkaní zaznamenalo svůj vývoj. Pláště jsou stále důležitým doplňkem všech slavnostních příležitostí. Ať už při návštěvě marae (vesnice se sněmovním domem, kde jsou předváděna představení) nebo u příležitostí přijímání akademických či státních ocenění. Staré formy se dnes beze změn kopírují a slouží i jako inspirace pro nové styly. Tím se tradiční prvky dostávají v nových souvislostech do současné módy.36
Obr. 1 Ukázky tradičního novozélandského lněného pláště zdobeného peřím
36
srov. HARPER, MUDD, WHITFIELD, 2003, s. 1212
36
4.3 Maorské umění a současná umělecká scéna Maorské umění se vyznačuje velmi výraznou vizuální stránkou s propracovanými motivy a detaily. Tyto motivy se pokusili převzít někteří současní „bílí“ umělci a dál je rozvést ve svých dílech. Za zmínku stojí elegantní modernismus maleb Gordona Walterse a trochu kontroverzní přístup Dicka Frizzelliho. Přední maorští tvůrci současnosti, jako například Shane Cotton a Peter Robinson, jsou naopak světštěji zaměřeni a nechybí jim cit pro politický humor.37 4.3.1 Gordon Walters Celým jménem Gordon Frederick Walters (24. 9. 1919 – 5. 11. 1995), narozen ve Wellingtonu, byl umělec a grafik, svou tvorbou typický pro kulturu Nového Zélandu. Byl také jejím představitelem v oblasti novozélandského moderního abstraktního umění.
38
V průběhu dospívání neměl Walters mnoho příležitostí ke studiu současného umění. Stejně tak v galeriích nebylo mezi válkami nic podnětného. Jedině wellingtonské muzeum obsahovalo skvostnou sbírku umění Polynésie a Melanésie. V té době nebylo mnoho umělců, se vzděláním v Evropě, kteří by mohli takovou sbírku umění vidět. Nebo měli šanci zaznamenat propojenost se současnou evropskou abstrakcí. Později Walters přiznává, že pro něj byla tato sbírka velice ceněným podkladem pro informace a především inspirací. Walters se zpočátku setkával s odmítnutím ze strany evropských umělců. Poté, ale nalezl inspiraci v tvorbě francouzského umělce Yvese Tanguyho. Pro svou tvorbu si vybíral místní scenérie, liduprázdné pláže, suché stromy, písečné duny a kameny. Chtěl představit Nový Zéland jako vylidněnou pustinu na okraji zmapovaného světa. Později tvořil v duchu surrealismu – obří kámen
37
38
srov. KUČERA, WURM, 2007, s. 52 Vlastní překlad z angličtiny, Gordon Walters. In: Www.en.wikipedia.org [online]. 8.4.2012 [cit.
2012-04-16]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Gordon_Walters
37
vejcovitého tvaru, jako zkamenělé vejce ptáka Moa, jako stopu nějakého života, v jinak zcela prázdné krajině. Také se objevují šokující kresby plné erotické tématiky,
po
vzoru
evropských
surrealistů,
ale
v ostrém
kontrastu
k novozélandskému umění té doby, kde bylo téma s jakýmkoliv sexuálním podtextem tabu. Po „surrealistickém“ období se Walters nechává inspirovat dílem Paula Klee. Jeho styl mu pomáhá nasměrovat svou tvorbu do zjednodušeného vyjádření pomocí linií a symbolů. K tomuto vývoji přispívá objev primitivního umění. Podstatnou změnou je, že se Waltersovo dílo stalo stylisticky slučitelné s tím,
co
tak
obdivoval
v polynéském a
mikronéském
umění.
Přiblížil
se k používání motivů z kultury Maorů a Polynésanů, což se později stalo typické pro starší umění Nového Zélandu. Ve své pozdější tvorbě začal Walters zpracovávat motiv koru (mladá rozvíjející se kapradina, která je jedním ze symbolů Nového Zélandu). Přesná doba, kdy se tento motiv začal v jeho dílech objevovat, se dá těžko vymezit. Okolo roku 1956 udělal několik skic, kde se koru objevuje zjednodušeně, ale vždy má typické organické křivky, stejně jako v maorském umění. Motiv prochází vývojem. Postupným procesem pokusů a omylů zjišťuje, že není třeba vynalézat nové formy, a vyčleňuje tak několik geometrických variací koru jako svůj osobitý rukopis (viz. obr. 1). Variace použití motivu koru se objevují v geometricky zjednodušené podobě, která je vymezena i barevností. Obrazy jsou černo-bílé, a tudíž je jejich pozitivní a negativní souhra zobrazena velice jednoznačně, skrze omezený rozsah uvedených prvků (viz. obr. 2). Waltersova pozdější tvorba je ovlivněna stylem op-art (viz. obr. 3). Je stále věrný černo-bílé barevnosti, protože poskytuje jeho dílům dynamiku, sílu a největší kontrast. V dílech, kde pracuje s barvou (viz.obr.4) žlutá a modrá, jsme nuceni vnímat barvy současně. Vnímáme jejich doplňující se stopy. Zároveň s rozsahem vnímaných efektů se jeví, jako by vystupoval z obrazu.
38
Od skončení války je Gordon Walters jedním z nejvýznamnějších umělců Nového Zélandu.39
Gordon Walters ve svém studiu v Christchurch (fotograf Marti Friedlander)
Obr. 1 Gordon Walters, Untitled, 1956 inkoustová kresba
39
Obr. 2
Obr. 3
Gordon Walters, Painting No 8, 1965
Gordon Walters, Genealogy, 1974
akryl na dřevotřísce , 1220 x 915 mm
akryl na plátně, 1523 x 1523 mm
Vlastní překlad z angličtiny, The Enigma of Gordon Walters' Art. In: DUNN, Michael.
Http://www.art-newzealand.com/Issues1to40/walters.htm [online]. [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.art-newzealand.com/Issues1to40/walters.htm
39
Obr. 4 Gordon Walters, Blue and yellow, 1967
Gordon Walters, Oreka, 1976
akryl na plátně, 1375 x 1830 mm
akryl na plátně, 2440 x 950 mm
4.3.2 Dick Frizzell Celým jménem Richard (Dick) Frizzell, se narodil v roce 1943 v Aucklandu. Studoval na Škole umění v Canterbury v letech 1960-1963. Po studiích se věnoval práci v oblasti reklamy. Ve své profesi komerčního umělce měl úspěch a
navrhnul mnoho reklam. Nejpřednějším a nejvíce
ovlivňujícím faktorem jeho práce byla však výtvarná hodnota a podoba jeho díla. Proto nakonec uzavřel kariéru v oblasti reklamy a stal se malířem na plný úvazek. Malby Dicka Frizzella jsou neobvyklé, originální a často ostře kritizující konzumní společnost. Vysmívá se umění samotnému, jeho práce má sklon zabývat se konvencemi znázornění. Z počátků své tvorby pro komerční reklamu mu zůstalo používání komiksových postav. Jeho tvorba je zastoupena ve sbírkách mnoha veřejných galerií po celém Novém Zélandu.40
40
Vlastní překlad z angličtiny z Http://www.fernergalleries.co.nz/ [online]. [cit. 2012-04-16]. Dostupné
z: http://www.fernergalleries.co.nz/default,392.sm
40
Legerdemain II
International style Tiki II
Omega Tiki
sítotisk, 80. výtisk, 2007
olej na plátně, 2010
olej na plátně, 2010
Blue Tiki
Mickey to Tiki
olej na plátně, 2010
sítotisk, 500. výtisk, 2012
4.3.3 Shane Cotton Cotton je jedním z členů malých prominentních sdružení umělců, která slučují maorské i bílé tvůrce. Jeho práce odhaluje aspekty dědictví dvou kultur. Z rozšířeného úhlu pohledu zkoumá povahu kulturní identity Nového Zélandu. Cotton patří mezi významné současné novozélandské umělce. Množství obrazů, které za posledních dvacet let vyprodukoval významně napomohlo k obnovení současného novozélandského uměleckého zázemí. V současnosti je Cotton považován za jednoho z nejtalentovanějších novozélandských
umělců
současnosti
a
jeho
obrazy
jsou
prodávány
do soukromých sbírek i do významných galerií. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách galerií na Novém Zélandu i v Austrálii.41 41
Vlastní překlad z angličtiny, Shane cotton [online]. [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.blackbarn.com/gallery_artist.asp?ArtistID=112
41
Te Waka Transformation
Southern Cross
akryl na plátně, 2001
akryl na plátně, 2002
Moerewa
Hanging sky (Study II)
litografie, limitovaná edice, 2004
akryl na mapě, 2004
Te Waiwhariki
Red fingers
akryl na plátně, 2008
akryl na plátně, 2008
42
5 Nový Zéland 5.1 Dějiny Novozélandské dějiny nejsou dlouhé, ale jsou poměrně bohaté. V průběhu bezmála jednoho tisíciletí zde vznikly dva národy: Maorové, původem z Polynésie, a Novozélanďané, původem z Evropy. Evropští Novozélanďané jsou Maory nazýváni „Pakeha“ což v podstatě v překladu znamená běloch. Ne všem se toto označení líbí. 42 Oproti tomu označení „kiwi“ je to, co každý obyvatel Nového Zélandu říká s hrdostí. Pokud hovoříme o obyvatelích, nazýváme je jednoduše „kiwis“. Přesný původ tohoto označení se mi nepodařilo vypátrat, ale předpokládám, že se ujalo v návaznosti na jeden z národních symbolů – nelétavý pták kiwi, a dále podle druhu ovoce - kiwi, které je podstatnou částí vyváženého zboží. Nový Zéland má společné dějiny s dějinami ostatní Polynésie a také s dějinami dalších evropských osadníků. Zajímavostí je, že některé rysy dějin jsou výrazně specifické. První osídlení je odhadováno na 8. století, kdy je předpokládán příchod Polynésanů čili Maorů, pravděpodobně z Tahiti. Jiné zdroje, vycházející z archeologických nálezů, přibližně poukazují na rok 1200 našeho letopočtu. 43 Velikost ostrovů Nového Zélandu zdaleka nemůže konkurovat rozlehlé sousední Austrálii, která se nachází na západ. Ale svou rozlohou předčí ostrovy Velké Británie a jakékoliv okolní ostrovy Polynésie. Prostředí a klima jednotlivých oblastí je proměnlivé. První osídlení vznikalo na pobřeží, v mírných podrostech. Důvodem byly podmínky pro pěstování plodin dovezených z Polynésie (sladké brambory čili kumara, kořeny taro, tykve a jam). Byl zde také dostatek kamenů (nefrit), které byly snadno opracovatelné a přitom tak pevné, že z nich mohli původní obyvatelé vyrábět nástroje. Tyto nástroje jim poté umožnily stavbu kvalitnějších obydlí. Bylo to také ideální místo pro lov, především vysoké zvěře.
42 43
srov. KUČERA, WURM, 2007, s. 29 srov. KUČERA, WURM, 2007, s. 29
43
Na Novém Zélandu se, až na několik druhů netopýrů, přirozeně nevyskytují žádní původní savci. Pro přistěhovalce z malých polynéských ostrovů se prostředí Nového Zélandu jevilo jako ráj na zemi. První osadníci se šířili rychle a všemi směry – trvalo
pouhých
sto
let,
než
osídlili
celé
novozélandské
území.
Od nejvzdálenějšího výběžku Severního ostrova až k nejzazšímu cípu ostrova Jižního.44 5.2. Geografie Nový Zéland je největším souostrovím Oceánie, což je oblast zahrnující Austrálii, Polynésii, Mikronésii a Melanésii. Celková rozloha ostrova dosahuje 265 500 km2 a leží mezi 166° až 179° východní délky a 34°až 48° jižní šířky. Nový Zéland se skládá ze Severního, Jižního, Stewartova ostrova a jiných okolních ostrůvků. (viz. obr. 1)
Obr. 1 Mapa Severního ostrova
Mapa Jižního ostrova
Mapa Nového Zélandu
Pevnina leží na rozhraní dvou mohutných, proti sobě opřených litosférických desek (deska tichomořská a australsko-indické) – Nový Zéland zůstal do dnešních dnů místem působení nejsilnějších přírodních sil.
44
srov. KUČERA, WURM, 2007, s. 30
44
Výsledkem
tohoto
vývoje
je
jedna
z nejpozoruhodnějších
a nejrozmanitějších krajin světa. V rozsahu od zasněžených hor, přes údolí která byla vyhloubena ledovci až po deštné pralesy, a od pískovcových dun až po sopečnou náhorní plošinu, která ani nepřipomíná tento svět.
45
Nejpůsobivější změny na Severním ostrově byly způsobeny vulkanickou činností. Hlavní město Auckland, ležící na Aucklandskému poloostrovu, do jehož silně roztříštěného pobřeží zasahují četné zálivy, je doslova v obležení malých sopečných kuželů s nánosy lávy na úpatí. Na mnohých takovýchto kopcích můžeme dodnes vidět pozůstatky hliněných valů kmenových vesnic – pa, které budovali dávní Maorové. Velkolepou podívanou na Severním ostrově jsou bezesporu sopky. Nejvíce zajímavá je sopka Mt. Egmont (viz.obr.2) neboli Taranaki, jak ji nazývají Maoři. Tato sopka, ležící na západním pobřeží, se tyčí do výšky 2517 m a má tvar téměř dokonalého kónického kužele. Vulkanická linie prochází středem Severního ostrova, od sopky Ruapehu (2797m) a sopky Mt. Nguaruhoe (2287m) v Národním parku Tongariro, na severovýchod oblastí Rotorua, která sousedí s kráterovým jezerem Taupo (626km2) (viz. obr. 3), na jehož březích tryskají vody z více než sta orakeirackých gejzírů. Severně od jezera Taupo leží další jezera, v jejichž okolí vyvěrají horké prameny, syčí horká pára a plyny a tryskají gejzíry. Tato trhlina, která má podobu údolí, patří k vulkanickému řetězci, známého jako „Tichomořský ohnivý kruh“. Mohutná vulkanická činnost měla dopad na další kulturní i fyzický vývoj širokého okolí. 46
45 46
Obr. 2
Obr. 3
Mt. Egmont / Taranaki
Taupo, v pozadí sopka Ruapehu a Ngauruhoe
srov. YARWOOD, 2007, s. 61 srov. KUNSKÝ a kol., 1964, s. 148-150
45
Jižní ostrov Maoři nazývají Te wahi punamu, země nefritu – zeleného kamene, který dodnes slouží Novozélanďanům k výrobě šperků a dekorativních předmětů. Tento ostrov má obdélníkový tvar, od jižnějšího Stewartova ostrova, který je nazýván Rakiura – země hořící oblohy, je oddělen průlivem Foveaux Strait a od Severního ostrova ho dělí Cookův průliv. Na severozápadním pobřeží Jižního
ostrova
se
nachází
pohoří
Jižních
Alp,
též
označovány
jako
Novozélandské Alpy, které byly v horstvo vyvrásněny v mladších prvohorách. Západní svahy a vrcholy Novozélandských Alp jsou zbudovány z prahorních a prvohorních hornin, které jsou většinou krystalické. Ledovce současné i ty ze staršího období čtvrtohor je promodelovaly ve štíty, kary a ledovcová údolí s jezery a vodopády. Vrcholy tvoří nesnadno překročitelný hřeben a nejvyšší horou je Mt. Cook/Aoraki, který do roku 1991 měřil 3764 m, poté ale došlo k sesuvu půdy následkem zemských otřesů, a vrchol se o rovných deset metrů propadl. Současná výška Mt. Cook je tedy 3754 m.n.m. Současné ledovce, jako je ledovec Tasmanův, Foxův či ledovec Franze Josefa, pokrývají přibližně 800 km2. Jihozápadní pobřeží je rozekláno četnými fjordy. Světoznámý je fjord Milford sound, do kterého padají vodopády z okolních svahů. Na stavbě a tvarosloví jižního ostrova se podílejí i vyvřelá pohoří. Klenba na poloostrově Banks Peninsula je sopečného původu a dělí jihovýchodní pobřeží na dva prostorné zálivy. Jižnější Canterburský a severnější Pegasus. Podnebí Nového Zélandu je přímořské s malými ročními výkyvy teploty. V severní části Severního ostrova je místy až tropické, to kvůli tomu, že tato část je podstatně blíže rovníku než opačný, jižní konec Jižního ostrova, tam lze na některých místech zaznamenat alpské podmínky. Řeky, které se nachází na Jižním ostrově, z větší části pramení v Jižních Alpách. Jsou prudké a povětšinou nesplavné. Na Severním ostrově vytéká z jezera Taupo řeka Waikato, která je z větší části na říční lodi splavná. Novozélandská flóra a fauna je zastoupena především stromy kauri (Damaroň australská), které dorůstají obrovských rozměrů (viz. obr. 4) a zajímavostí jsou i stromové kapradiny (viz. obr. 5). Nejkrásnější kvetoucí stromy jsou strom kowhai (viz.obr. 6), který dorůstá do výšky až 11 metrů a kvete svazky malých žlutých květů (novozélandská národní květina) a strom
46
pohutukawa (viz. obr. 7), rostoucí na pobřežích Severního ostrova. Díky svým zářivým červeným květům, které rozkvétají v zimě, si vysloužil přezdívku „vánoční strom“47
Obr. 4
Obr. 5
Damaroň australská
Stromové kapradiny
Obr. 6
Obr. 7
Květy stromu Kowhai
Kvetoucí strom Pohutukawa
Fauna je reprezentována především nelétavým ptákem kiwi, který je jedním ze symbolů Nového Zélandu. Dále, dnes již vyhynulým, pštrosem Moa, který dorůstal až výšky 4 metrů . Na Novém Zélandu se nachází nejvíce druhů ptactva na světě.48
47 48
srov. KUČERA, WURM, 2007, s. 66 srov. KUNSKÝ a kol., 1964, s. 148-150
47
6 Praktická část 6.1 Inspirace Inspirací k mé diplomové práci mi byl jednoznačně můj pobyt na Novém Zélandu. Měla jsem možnost v této zemi pobývat rok, pracovat a hlavně cestovat a poznávat místní kulturu. Maorská kultura mi naprosto učarovala. Nic podobného jsem neměla možnost v Evropě vidět. Její způsob osobitého vyjádření a ztvárnění, které by zapůsobil snad na každého. Je v něm obsažen vztah k vlastní minulosti, uvědomění si svého původu a úcta k tradicím. Není proto divu, že po roce pobytu, kdy jsem byla doslova, na každém kroku obklopena maorským uměním, se mi dostalo pod kůži a nechala jsem se jím inspirovat pro svou diplomovou práci. Z maorské kultury jsem se nechala inspirovat jejím nejnosnějším prvkem. Tímto prvkem je ornament. Maorský ornament je založen na lineárnosti, kterou
jsem
se
rozhodla
zachovat.
Dalším
charakteristickým
znakem
je bezesporu barevnost. Typické střídání černé a červené se tudíž objevuje i v mé práci. Maoři mají velice kladný vztah k přírodě a světu jako celku. K východu slunce či noční obloze poseté hvězdami, ke všemu se váže legenda a není to považováno za samozřejmost. Tento přístup mě fascinoval. Při realizaci své práce jsem našla způsob, jak vyjádřit důležitost takových věcí, jako je například světlo. Světlo jako symbol počátku, vzniku něčeho nového. Když vychází slunce a začíná nový den. Za
slunečními
paprsky
se
rozvíjí
koru,
mladá
kapradina,
jež je symbolem Nového Zélandu. Její symbolika je vyjádřena spirálou symbolem nekonečna a opakování. Cyklus, který se bude opakovat po staletí stále dokola. Věci, kterými si můžeme být jisti. To, že zítra vyjde opět slunce a že po dni následuje noc.
48
6.2 Obhajoba Má diplomová práce je vytvořena pod vlivem maorské kultury. Součástí této kultury jsou nepochybně umělecká řemesla, stejně tak jako tradiční tetování. Při své tvorbě jsem vycházela z tohoto faktu. Konečným dílem na téma práce – Plocha v prostoru, s podtitulem Ornament – je objekt, sestavený z jednotlivých částí. Tyto části jsou vyřezané z plexiskla, ve čtyřech různých tvarech a velikostech. Barevnost zůstává dvojí. Plexisklo je kouřové a červené. Tento objekt se dá zavěsit na zeď a na jeho konstrukci jsou připevněné žárovky, aby mohl být rozsvícen. Vzhledem k tomu, že jsem zmiňovala tetování, které je na lidské pokožce a svému nositeli blízko, zvolila jsem variaci své práce: Jednotlivé části objektu jsem nasvítila a jejich stíny nechala dopadat na lidská těla. Z této akce vznikla velice zajímavá série fotografií. 49 Ty vzbuzují dojem, že stín není na pokožku pouze promítán, ale přímo nanesen pomocí barvy. Místy je vjem matoucí a pouhé stíny působí velmi realisticky. Tato instalace měla tedy evokovat původ mé inspirace. Charakteristické maorské tetování, ze kterého ve své práci vycházím rozpracovávám v několika kapitolách teoretické části. Nasvícené ornamenty, které vrhaly stín na lidská těla mne dovedly k myšlence, zkusit stíny promítnout pouze na zeď. 50 Tato varianta ve mně evokovala další možný způsob instalace, který jsem realizovala před finálním sestavením objektu. Jednotlivé části jsem zavěsila na silon do prostoru a vytvořila tak vzdušnou variantu. Vzhledem k tomu, že jednotící složkou mé práce je, mimo jiné, světlo, byla tato instalace nafocena ve dne a poté i v noci s umělým nasvícením. Hlavní a finální podobou mé práce je objekt sestavený z ornamentálních částí z plexiskla. Tyto části jsou nasazeny na závitové tyče, které vychází
49 50
viz. kapitola 7 Fotodokumentace, 7.1 Stíny jako tetování, s. 53-57 viz. kapitola 7 Fotodokumentace, 7.2 Ornamenty v prostoru, s. 58
49
z jednoduché kovové konstrukce. Na konstrukci je upevněno čtrnáct žárovek pro svítící variantu. K tomuto provedení jsem došla po dlouhém zvažování, jak ornamentální díly nainstalovat a jak z nich udělat objekt. Samotný výběr materiálu prošel také vlastním vývojem. Zprvu jsem zvažovala jiné materiály, ale vzhledem k tomu, že mým záměrem bylo, aby jednotlivé části držely tvar i individuálně, přiklonila jsem se k materiálu, který mé požadavky splňoval. Když byl vybraný materiál, začala jsem přemýšlet nad způsobem, jak dané části sestavit v celek. Zamýšlela jsem se nad dalším využitím své práce. V otázce využití jsem se rozhodla od maorské kultury trochu odklonit. Svou prací tedy vyjadřuji posun k modernímu světu a využití v běžném životě. Každá ornamentální část v mé práci zaujímá své místo a prostor. Tohoto záměru jsem dosáhla použitím kovové konstrukce, jak je již zmíněno výše. Z konstrukce vycházejí závitové tyče. Na tyčích jsou jednotlivé části objektu nasunuty a zajištěny maticemi proti posunu. Takto jsem získala možnost variovat a do jisté míry určovat, kde bude místo pro který ornament a zda se budou části navzájem překrývat. Efekt překrývání a vrstvení jsem použila několikrát. Jedním z důvodu vrstvení byl můj původní záměr nechat projít paprsky světla skrze ornamenty. 6.3 Pracovní postup a realizace Prvotní myšlenky a nápady jsem si zaznamenávala pomocí skic a náčrtů. Když jsem se později rozhodla, že části mé práce, ze kterých bude sestaven celý objekt, budou z plexiskla, bylo nutné dát skicám jinou podobu. Plexisklo se řezalo laserem, který je řízený počítačem. Pro toto zpracování bylo nutné ornamenty připravit v křivkách, a poté je převést do formátu pdf. K tomu posloužil program Adobe Illustrator. Pro nejmenší a největší variantu jsem zvolila lineární zdobení uvnitř ornamentu (viz. obr. 1). Černou barvou je odlišený celkový řez, zelenou barvou je řez pouze do hloubky 1 mm a červená barva označuje ornament, který byl vyříznut z červeného plexiskla.
50
Obr. 1 Návrhy jednotlivých ornamentů v konečné podobě pro řez laserem
Největší ornament s vnitřním zdobením má rozměry 30x45 cm, ornament z červeného plexiskla má 27x20 cm, následující ornament má rozměry 15x20 cm a poslední ornament, taktéž s vnitřním zdobením měří 10x10 cm. Celkem je objekt složen z 55 dílů. Po vyřezání ornamentů z plexiskla jsem určila jejich umístění v první vrstvě. Podle jejich rozložení byla navržena nosná konstrukce a umístění závitových tyčí (viz. obr. 2). Konstrukce
je
opatřena
žárovkami
a
po
zhotovení
konstrukce
se pracovalo na jejich zapojení (viz. obr. 3).
51
Obr. 2
Obr. 3
Umístění ornamentů v první vrstvě
Rozmístění a montáž žárovek
Když byly nainstalovány objímky k žárovkám, tak se konstrukce nastříkala stříbrným sprejem, abych docílila sjednocení barvy. Po zaschnutí spreje jsem přistoupila k umísťování prvních ornamentů, dle návrhu. Nejdříve v první vrstvě a postupem i v dalších (viz. obr. 4).
Obr. 4 Instalace jednotlivých ornamentů do vrstev dle návrhu
52
7 Fotodokumentace 7.1 Stíny jako tetování Nasvícení každého ornamentu a stín, který vrhal, dal vzniknout následující sérii tématických fotografií. Stíny mají představovat pomyslné tetování. Vyjádření spojení a souvislosti s inspiračním motivem, který byl pro mou prácí výchozí. Stíny jsou záměrně promítány na místa, kde se běžně maorská tetování objevují. Fakt, že já jedno maorské tetování mám, dal vzniknout zajímavým kombinacím. Mužským modelem byl můj kamarád Vojta. Fotili jsme samostatně a vzniklo i pár variací ve dvojici. Nejprve
uvádím
sérii
fotografií
vzniklých
promítáním
kouřových
ornamentů a poté sérii ornamentu červeného. Společné fotografie jsou uvedeny společně mezi sériemi.
Stín největšího ornamentu na zádech a jeho detail
53
Stín největšího a nejmenšího ornamentu na hrudi a na břiše
Stín největšího ornamentu na zádech
54
Kouřová a červená varianta promítaných stínů
55
Promítnutí červeného ornamentu na hrudník a záda
Promítnutí ornamentu a jeho vnitřních částí na záda
56
Ornament promítaný na záda a variace ve dvojici
Stín ornamentu na hrudi
57
7.2 Ornamenty v prostoru Při focení stínů ornamentů dopadajících na lidské tělo vznikla verze ornamentů, které se promítají na stěnu. Jak je uvedeno výše, vedlo to k variantě instalace mého objektu do prostoru. Postupně jsou zařazeny ukázky promítání stínů na stěnu a posléze fotodokumentace instalace ornamentů v prostoru.
Ukázka stínů ornamentů promítaných na zeď
Ornamenty zavěšené do volného prostoru
58
Variace volného prostoru v denním a nočním světle s umělým osvícením
59
7.3 Plocha v prostoru – Ornament
Objekt Plocha v prostoru – Ornament instalovaný na zdi
Detail
60
Jednotlivé části objektu v detailních záběrech
61
Celkový pohled na objekt Plocha v prostoru- Ornament
62
Svítící varianta – celý objekt
Svítící varianta – detail
63
Detaily svítícího objektu
64
Detaily svítícího objektu
65
8 Závěr Závěrem své diplomové práce uvádím zjištění, ke kterým jsem dospěla v průběhu práce, i po jejím dokončení. Myslím, že je moje práce, ať již její teoretická či praktická část, přínosem. Inspirována maorskou kulturou jsem začala nad svou prací přemýšlet v jiných souvislostech a posléze i vytvářet dílo, které lze spojit s minulostí, ale je zároveň posunuto do současnosti. To je, dle mého, nový a zajímavý rozměr, který spojuje dvě různá etnika a vytváří nový pohled. Divákovi se tak nabízí k posouzení dílo, které vychází z tradice a minulosti a je propojeno se současným světem. Při praktické části své práce jsem nejprve váhala nad materiálem, který bude nosný. Myslím, že volba plexiskla a kovové konstrukce bezezbytku slouží ku prospěchu mého záměru. Při podílení se na přípravě materiálu k vyřezání ornamentů strojem, jsem se setkala s novými pracovními postupy, a tím jsem si rozšířila obzory. Má práce přináší spojení dvou kultur. První je kultura Oceánie, která se po příchodu Maorů na Nový Zéland začala rozvíjet specifickým způsobem. Z tohoto vývoje jsem čerpala a vycházela z faktu, že podstatným rysem této kultury je, vedle dalších uměleckých činností, například řezbářství. Proto jsem navrhla ornamenty, které jsou vyřezané a vyřezávané. Druhá kultura, která se spojuje s první, je kultura dnešního světa. Současný životní rytmus, styl moderního člověka, jeho nároky
a potřeby. Vše
má řád a místo. Proto jsou jednotlivé ornamenty nasunuty na tyče, které vychází z konstrukce. Dnešní doba je uspěchaná, mechanická. Tyče dávají ornamentům jejich vlastní prostor, který je neměnný. Pro někoho tím ornamenty ztratí svou přirozenost, působí spoutaným dojmem. Pro mne je to však pohled do útrob stroje, dobře fungujícího mechanismu, kde není místo pro chaos a náhodu. Vše je promyšleno, tak aby to plnilo svou funkci, jako kvalitní hodinový strojek se všemi svými součástmi, kde i nejmenší ozubené kolečko má své místo.
66
9 Resumé Má diplomová práce vychází z inspirace kulturou Maorů, žijících na Novém Zélandu. Čerpá z jejich kultury, tradiční ornamentality a uměleckých řemesel. Pod tímto vlivem jsem vypracovala kapitoly teoretické části své práce, které jsou zaměřeny na historii ornamentu, na typické maorské tetování, jeho podobu v dnešním světě, na maorskou kulturu, mytologii, zvyky a řemesla, a na závěr teoretické části jsou uvedeni současní novozélandští umělci, kteří ve svých dílech čerpají z minulosti a kulturních památek Nového Zélandu. Praktická část se zaměřuje na rozbor inspiračních zdrojů a na obhajobu práce. Následuje pracovní postup a realizace prostorového objektu. V části Fotodokumentace jsou doloženy variace, s focením vrženého stínu ornamentu na lidské tělo, poté varianta instalace v prostoru a nakonec vlastní objekt Ornament, který byl pro účely fotodokumentace nainstalován v exteriéru, a poté v interiéru pro jeho svítící variantu.
67
10 Použitá literatura a jiné prameny ALLEAU, René. O povaze symbolů: Úvod do obecné symboliky. Příbram: Malvern, 2006. ISBN 978-80-86702-34-6. BALEKA, Jan. Výtvarné umění: výkladový slovník (malířství, sochařství, garfika) . Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0609-5. BAUER, Alois. Lexikon výtvarného umění. Olomouc: FIN, 1996. ISBN 80-7182023-7. BECKER, Udo. Slovník symbolů. Praha: Portál, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-7367284-3. BRITT, David. Ornamental design. Fribourg: Ofice du Livre, 1970. ISBN 0 500 23126 5. ČAPEK, Josef. Umění přírodních národů. Praha: Fr. Borový, 1938. DE MORANT, Henry. Dějiny užitého umění: Od nejstarších dob po současnost. Praha: Odeon, 1983. ELIŠKA, Jiří. Ornament a dekor. Brno: Státní pedagogické nakladatelství, n. p. Praha 1, 1984. ISBN 17-164-85. HALL, James. Subjects&symbols in art. Great Britain: Cox & Wyman Ltd., 1974. ISBN 0-7195-3103-9. HARPER, Laura, Tony MUDD a Paul WHITFIELD. ROUGH GUIDE. Nový Zéland. Brno: Jota, s.r.o., 2003. Livingstone. ISBN 80-7217-229-8.
68
CHATELET, Albert a Bernard Philipp GROSLIER a kol. Světové dějiny umění:
Malířství, Sochařství, Architektura, Užité umění. Larousse S.A., 1990. Ottovo nakladatelství, s.r.o. ISBN 80-7181-936-0. KENNER, T.A. Symboly a jejich skrytý význam: Záhadný smysl a zapomenutý
původ znamení symbolů b moderním světě. Praha: Metafora, 2007. ISBN 97880-7359-079-6. KUČERA, Jaroslav, Pavel WURM. LONELY PLANET. Nový Zéland. Praha: Svojtka & CO., s. r. o., 2007. ISBN 978-80-7237-728-2. KUNSKÝ, Josef a kol. Zeměpis světa: Austrálie, Oceánie- Oceány, Polární kraje. Praha: Orbis, 1964. ISBN 11-002-64. MCGRAW-HILL. Encyklopedia of world art: Vol.X Middle american protohistory-
painting. New York, Toronto, London: McGraw-Hill book company, inc. ISBN 5913433. PAVLIŇÁK, Petr. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2001:
Kon-Ky. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2001. Prameny a dokumenty. ISBN 80-86171-06-X. RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-780-6. TROJAN, Raul a Bohumír MRÁZ. Malý slovník výtvarného umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1990. ISBN 80-04-22 338-9. WILSON, Eva. 8000 years of ornament: An ilustrated handbook of motifs. Great Britain: The Bath Press, 1994. ISBN 0-7141-1712-9.
69
WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Dějiny odívání: Japonsko. Praha: Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-297-9 internet: http://www.newzealand-jewellery.co.uk/maori_symbols.php www.google.com www.ceska-televize.cz www.wikipedia.cz www.en.wikipedia.org www.maori.cz www.ornamentalprints.eu www.lejskovi.cz www.novyzeland.info http://www.art-newzealand.com/Issues1to40/walters.htm http://www.blackbarn.com/gallery_artist.asp?ArtistID=4 http://www.fernergalleries.co.nz/default,392.sm http://www.aucklandartgallery.com/the-collection/browse-artists/1722/shanecotton
70
