MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie
Pátá francouzská republika – konsensuální nebo westminsterská demokracie? Porovnání období kohabitace a spolupráce
Bakalářská práce
Petra Šťastná
Vedoucí práce: Mgr. Michal Pink UČO: 182703 Obor: Evropská studia – Politologie Imatrikulační ročník: 2005
Lovosice, 2008
Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Michala Pinka, a že jsem použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně 5. května 2008
...............................................
1
Děkuji Mgr. Michalu Pinkovi za odborné rady a připomínky k mé bakalářské práci. Děkuji také své rodině za podporu.
2
Obsah
I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Teorie demokracie Arenda Lijpharta……………………………………………..………...4 1.1 Konsociační demokracie……………………………………………………………………….6 1.1.2 Znaky konsociační demokracie…………………………………………………………...6 1.2 Konsensuální a westminsterská demokracie......……………………………………..7 1.2.1 Znaky konsensuální a westminsterské demokracie……………………………....7 1.3 Kritika teorií konsociační a konsensuální demokracie…………………………....14
2 Francouzský politický systém – poloprezidencialismus?................................16 2.1 Kohabitace v Páté republice........................................................................17
II.ANALYTICKÁ ČÁST
3 Exekutivně-stranická dimenze…………………………………………………………….…20 3.1 Stranický systém……………………………………………………………………………....20 3.2 Heterogenita exekutivní moci………………………………………………………....….22 3.3 Vztahy mezi exekutivou a legislativou …………………………………………………23 3.4 Volební systém …………………………………………………………………………………24 3.5 Systém organizace zájmů…………………………………………………………………..25
4 Federálně-unitární dimenze…………………………………………………………………..27 4.1 Míra centralizace…………………………………………………………………….…………27 4.2 Parlamentní komory…………………………………………………………………..……...28 4.3 Ústavní soudnictví …………………………………………………………………….………29 4.4 Ústavní rigidita…………………………………………………………………………….……30 4.5 Centrální banka…………………………………………………………………………………31
5 Závěr…………………………………………………………………………………………….……33
Literatura ……………………………………………………………………………………………..36
Přílohy…………………………………………………………………………………………………..40
Počet znaků: 80 703
3
Úvod Francouzská pátá republika je díky svému stále ještě významnému postavení na světové scéně relativně častým námětem politologických analýz. V této práci se jí budu zabývat z hlediska teorie konsensuální a westminsterské demokracie nizozemského politologa Arenda Lijpharta. S vědomím toho, že se tímto tématem zabýval samotný Lijphart a s ním mnoho dalších autorů, chtěla bych se pokusit podívat na problematiku inovativním pohledem. Cílem práce bude nejen zařazení francouzské demokracie na ose konsensuálníwestminsterská, ale pokusím se přistoupit k typologizaci s respektem k jistým specifikům francouzského politického systému. Ústava Páté republiky totiž stanovuje pravidla, která činí její politickou praxi odlišnou od ostatních kontinentálních systémů. Silná exekutivní pravomoc prezidenta a zároveň parlamentu jsou hlavními důvody. Mají za následek stav, ve kterém zásadně záleží na tom, zda-li jsou obě tyto instituce ideologicky „na jedné lodi“. Politická praxe je potom zásadně odlišná v době, kdy prezident i parlamentní většina pocházejí z jedné politické strany, a v období tzv. kohabitace, kdy se naopak neshodnou. Moc je v době kohabitace roztříštěna mezi více různorodých aktérů než v době spolupráce. Klasifikace demokracie Arenda Lijpharta na ose konsensuální-westminsterský model spočívá v posouzení určitých faktorů působících v daném politickém systému. V zásadě je nejdůležitější posoudit, zda-li je mocenské centrum jednolité a v rozhodování nezávislé (westminsterský model), nebo je-li záměrně znemožněno uchvácení moci centrem a jednou politickou stranou, a do rozhodování je zahrnuto velké množství různorodých aktérů (konsensuální model). Domnívám se, že odlišnosti fungování politického systému mezi obdobím kohabitace a spolupráce mohou mít relevanci pro celkové zařazení Francie na Lijphartově ose. Proto tato práce bude při analýze odlišovat obě tato období. Arend Lijphart se zabývá otázkou francouzské Páté republiky z hlediska své teorie v knize Patterns of Democracy. Vyhodnocuje fungování francouzského politického systému mezi lety 1958 a 1997, a vyvozuje z něj jeden závěr. Tato práce bude z posuzovaného období 1958-2007 vyvozovat závěry dva – jeden pro francouzskou politiku v období shody, jeden pro francouzskou politiku v období kohabitace. Porovnáním rozdílnosti obou výsledků bude pak možné v závěru vyhodnotit hypotézy práce, které jsou následující: •
Ačkoli se francouzský politický systém bude v zásadě blížit jednomu
z ideálních Lijphartových typů více než druhému, •
v době
kohabitace
exekutivy
bude
nabývat
spíše
konsensuálního
charakteru a
4
•
v době spolupráce se bude více blížit westminsterskému typu vládnutí.
Práce je případová studie používající komparativní metodu a vycházející z empirickoanalytického přístupu. Skládá se ze dvou částí - teoretické a analytické. V první části bude představena Lijphartova teorie konsensuální a westminsterské demokracie a její kritika. Dále je také nutné alespoň ve stručnosti nastínit některé pro práci relevantní aspekty fungování francouzského politického systému, jak je definuje Ústava páté republiky i jak jsou vykonávány v politické praxi. Druhá, klíčová část práce bude dle popsané
teorie
analyzovat
realitu
francouzského
politického
systému.
Bude
zde
představeno deset bodů - stranický systém, heterogenita exekutivní moci, vztahy mezi exekutivou a legislativou, volební systém, systém organizace zájmů, míra centralizace veřejné správy, parlamentní komory, ústavní soudnictví, ústavní rigidita a centrální banka. Jejich vyhodnocení je nezbytné k typologizaci. V těchto bodech bude analyzován zvlášť politický systém v době kohabitace a v době spolupráce, s výjimkou případů, pro které je hledisko aktuální politické situace evidentně irelevantní. V závěru pak dojde k posouzení výše uvedených hypotéz na základě empiricky získaných poznatků. Je nutné zmínit, že je krajně nepravděpodobné, že by ve všech bodech bylo možné označit francouzský politický systém za přesně odpovídající jednomu nebo druhému stavu popsanému Lijphartem. Westminsterská a konsensuální demokracie jsou totiž pouze ideální, ve skutečnosti se nevyskytující modely, kterým se reálně fungující systém může pouze přibližovat. Důležité je zde právě posouzení míry aproximace. Pokud nebude dostatečně zřejmá, nebude politický systém v daném bodě zařazen k žádnému z modelů.
5
I. TEORETICKÁ ČÁST
Dříve, než přistoupíme ke klasifikaci Francouzského politického systému dle teorie konsensuální a westminsterské demokracie, je nutné alespoň ve stručnosti nastínit základní charakteristiky obou těchto modelů. Vzhledem ke změnám, které tato teorie během svého více než čtyřicetiletého vývoje prodělala, je nezbytné zmínit i její historii.
1.TEORIE DEMOKRACIE ARENDA LIJPHARTA Do šedesátých let byla pozornost světové politologie upřena na dva modelové politické systémy - britský a americký. Ostatní byly považovány za irelevantní, neefektivní, a pokud se projevily jako úspěšnější, bylo to pokládáno za důsledek momentálních příznivých okolností (Říchová 2000a: 31-34). Jedním z prvních politologů, kteří obrátili svou pozornost na tyto opomíjené evropské státy, byl Arend Lijphart. Ve své studii o rodném Nizozemsku představil nový typ politického systému – konsociační demokracii, kterou postavil do opozice proti normativně ideálnímu anglo-americkému modelu. Podařilo se mu dokázat její relevanci a prolomit normativní dominanci většinového stylu vládnutí v politické vědě.
1.1 Konsociační demokracie Arend Lijphart poprvé představil zárodek své teorie v roce 1968, kdy vydal knihu The politics of Accomodation: Pluralism and Democracy in the Netherlands. V první části knihy dokumentuje sílu společenských rozdělení (cleavages) v Nizozemí, které je způsobeno soužitím neflexibilních izolovaných skupin katolíků, kalvinistů, socialistů a liberálů. V druhé části pak ukazuje, že navzdory tomuto demokracii nepříznivému faktoru je Nizozemská politika stabilní a efektivní. Holandský systém funguje proto, že elity jednotlivých subkultur dodržují základní pravidla hry, jako proporcionalitu, depolitizaci a summitovou diplomacii (Arango 1969). O rok později Lijphart uveřejnil ve Foreign Politics článek Consociational Democracy. V něm polemizuje s tehdy široce přijímaným dělením demokratických států Gabriela A. Almonda na systémy stabilní anglo-americké, vysoce nestabilní kontinentální1, a ty, které se nacházejí „někde mezi“. Almond ve svém článku Comparative Political Studies z roku 1956 své dělení odvozuje z míry subsystémové autonomie a z politické kultury, tedy především toho, s jakou efektivitou plní politické strany svoji agregativní funkci. Lijphart upozornil na fakt, že v některých případech je Almondova teorie v rozporu s realitou. Některé společensky heterogenní státy, které by podle Almondových předpokladů měly být silně nestabilní, jako je například Rakousko, Švýcarsko a státy Skandinávie,
1
Almond svůj článek publikoval v padesátých letech, kdy se některé evropské kontinentální systémy (především Francouzská třetí a čtvrtá republika a Italská první republika) dlouhodobě vyznačovaly extrémní nestabilitou.
6
mají naopak relativně efektivní vládou. Aby Lijphart tuto diskrepanci odstranil, přidává k Almondovým kritériím stability jedno navíc – ochotu elit ke konsensu. Státy, které jsou stabilní navzdory své fragmentovanosti, tyto „deviantní příklady“, nazývá konsociační demokracií2 (Lijphart 1969). Téhož roku v článku Typologies of Democratic Systems navrhuje novou klasifikaci států, založenou na míře kulturní fragmentace země a na stupni soudržnosti elit reprezentujících jednotlivé subkultury. Dospěl tím ke čtyřem typům demokracie:
Tabulka 1: LIJPHARTOVA KLASIFIKACE ZEMÍ Z ROKU 1969 Soutěživé chování elit
Konsensuální chování elit
Vysoká fragmentace
Odstředivá demokracie
Konsociační demokracie
Nízká fragmentace
Dostředivá demokracie
Depolitizovaná demokracie (dle Hloušek; Kopeček 2007: 204 )
1.1.2 Znaky konsociační demokracie Konsociační demokracie se ustanovila v segmentovaných společnostech3, kde běžná demokratická
praxe
antagonistickými
(vláda
většiny)
subkulturami,
měla
podporované
katastrofální v duchu
důsledky.
Napětí
anglo-amerického
mezi
modelu
konfrontační politikou jejich elit, vedlo k nestabilitě, občanským válkám, diskreditaci demokracie a nezřídka i přechodům k diktatuře. Političtí vůdci jednotlivých subkultur se po těchto zkušenostech vzdali konfrontačního stylu, a utvořili to, co Lijphart nazývá „kartelem elit“, což je nejefektivnější, ačkoliv ne jediný, konsociační nástroj pro řešení podobné situace (Lijphart 1969).
1.2 Konsensuální a westminsterská demokracie Model konsociačního uspořádání však neznamenal finální verzi v Lijphartově úvahách o demokracii. Své dílo dále rozpracovával, až roku 1984 přišel s ambiciózní knihou Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Government in Twenty One Countries. Zde modifikuje konsociační demokracii na konsensuální demokracii, a představuje její protiklad, většinovou nebo také westminsterskou demokracií, která se blížila dřívější dostředivé demokracii. Dle Lijpharta existuje mnoho podob demokracie, a 2
Pojem konsonciační demokracie (consotional democracy) není všeobecně přijímaný. Nezávisle na Lijphartovi přišli i jiní autoři s teorií, podobnou té jeho, ovšem používají jinou terminologii. Například W. T.Blum označuje Rakousko jako concractarian democracy, V. R. Lorwin používá pojem segmented pluralism nebo vertical pluralism, G. Lembruch konkordanzdemocratie. Z poslední koncepce pochází i pojem konkordantní demokracie, který v českém prostředí používá V. Klokočka (Hloušek; Kopeček 2005: 205; Říchová 2000b: 198). 3 Vedle Nizozemska Lijphart zařadil do kategorie konsociační demokracie ještě Belgii, Rakousko, Švýcarsko a Libanon (Hloušek, Kopeček 2007: 205).
7
všechny je lze umístit na osu, kterou ohraničují dva výše zmíněné póly. Jako modelové příklady westminsterské demokracie stanovil - jak již sám název napovídá – Velkou Británii a země Commonwealthu, které od ní převzali politické uspořádání. Na opačném pólu leží dřívější konsociační demokracie – Švýcarsko a Belgie. Tyto země se zásadně liší v chápání demokracie. V homogenních zemích znamená vládu většiny, zatímco v rozštěpených společnostech (Lijphart používá pojmu plurální společnost) by tato definice mohla vézt k nedemokratickému utlačování menšin. Proto je zde demokracie chápána jako vláda všech, nebo alespoň co největšího počtu (Lijphart 1999: 32-33). V Democracies Lijphart zkoumá jednadvacet demokracií, které v té době existovaly dostatečně dlouho na to, aby jejich výzkum mohl přinést relevantní výsledky, a u každé z nich posuzuje míru konsensuálnosti nebo většinovosti. Stanovil zde deset bodů, ve kterých se od sebe konsensuální a westminsterská demokracie liší (Lijphart 1984). Zatím poslední, ačkoli ne příliš výrazné změny se jeho teorie dočkala v knize The Patterns of Democracy: Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries. Oběma knihám je vyčítána nezakrývaná preference konsensuálního modelu, který na rozdíl od jeho konsociačního předchůdce shledává nejlepším pro všechny státy, bez ohledu na jejich heterogenitu.
1.2.2 Znaky konsensuální a westminsterské demokracie Lijphart ve svých pracích používá ke klasifikaci politických systémů posouzení deseti bodů. Všechny tyto body spolu souvisí, a proto je pravděpodobné, že inklinuje-li politický systém v jednom bodě k některému z modelů, nastane u ostatních bodů podobná situace. Lijphartovy empirické výzkumy ovšem tuto souvislost prokázaly pouze uvnitř dvou dimenzí, mezi nimiž vzájemně přílišná korelace zjištěna nebyla. Roztřídil tedy jednotlivé body po pěti do dimenze exekutivně-stranické, která se týká rozdělení sil uvnitř kabinetu a interakcí jednotlivých aktérů, a dimenze federalisticky-unitární, která popisuje
institucionální
rozdělení
pravomocí
(Lijphart
1999:
2-3).
Proměnné
v jednotlivých dimenzích spolu více či méně korelují. Následující část je přehledem těchto deseti bodů, jak je Lijphart představil ve své studii z roku 1999. Ne každý z nich má stejnou váhu v posuzování míry konsensuálnosti nebo většinovosti demokracie.
Exekutivně-stranická dimenze
Stranický systém: Bipartismus x multipartismus V tomto bodě požaduje Lijphart posouzení počtu politických stran. Zjednodušeně by se dalo říci, že čím více politických stran se pravidelně objevuje v parlamentu, tím více je společnost rozdělená, a tím je nutnější hledání konsensu (ačkoliv počet stran je také
8
výrazně ovlivněn například volebním systémem). S formátem stranického systému pak výrazně souvisí homogenita vlád. Bipartismy produkují jednobarevné vlády, zatímco v multipartismech je pravděpodobnější koaliční vláda, neboli zahrnutí více aktérů do procesu vytváření poltických rozhodnutí. Bipartismy jsou tedy znakem westminsterské demokracie, zatímco multipartismy demokracie konsensuální. Problém, jaké politické strany považovat ze relevantní, a jak celý koncept operacionalizovat, řeší Lijphart pomocí indexu efektivního počtu stran Laaksa a Taagepery4. Ten totiž na rozdíl od často používaných Sartoriho nebo Baymeho nematematických metod umožňuje vyjádření v přesných číslech, která navíc zohledňují i relativní zisky stran (Lijphart 1999: 62-89). V této části je také užitečné posoudit množství a sílu hlavních společenských cleavages, neboť politické strany jsou reprezentanty voličské základny v závislosti na těchto konfliktech (Klíma 1997: 66). Cleavages zároveň indikují míru rozdělení společnosti, přičemž rozdělená společnost je předpokladem pro ustanovení konsensuální demokracie.
Exekutiva: koncentrace x sdílení moci Tento bod je dle Lijpharta (1999: 63) nejdůležitější rozlišovací proměnnou mezi westminsterskou a konsensuální demokracií. Ztělesňuje totiž princip inkluze popřípadě exkluze různých aktérů do procesu rozhodování. Jednobarevné vlády jsou typické pro westminsterskou
demokracii,
zatímco
nadměrné
koalice,
tedy
vlády
utvořené
z
reprezentantů více politických stran, než je nezbytně nutné pro získání podpory v parlamentu, jsou typické pro konsensuální demokracie. Třetí typ vlády je menšinový kabinet. I ten podle Lijpharta splňuje předpoklad pro konsensuální vládnutí, neboť je neustále nucen vyjednávat podporu s ostatními parlamentními stranami, a de fakto je tím zahrnuje do rozhodování. Důležitým aspektem je i konkrétní politický systém. Zatímco v parlamentarismech je exekutiva závislá na parlamentu ve dvou aspektech - setrvání u moci a prosazování své legislativy, v prezidencialismech je exekutiva parlamentem nesesaditelná. Jmenuje a odvolává
ji
téměř
neodvolatelný
prezident,
který
je
zároveň
v
jejím
čele.
V prezidentském systému je tedy v aspektu „setrvání v úřadě“ vládnoucí koalice jednobarevná a minimální vítězná již z podstaty (odvozená od prezidenta). Co se týče druhého bodu, tedy prosazování zákonů, může být již jakákoli. Vládní koalice prezidentského systému může dosáhnout maximálně 50% heterogennosti koalice parlamentního systému (Lijphart 1999: 101- 108).
4
N = 1 / ∑ S2i , Kde N je efektivní počet stran, a S poměr křesel, které strana i získala v parlamentu. Index vyjadřuje počet politických stran stejné velikosti, který by měl stejný výsledný efekt na frakcionalizaci systému, jako má skutečný počet stran nestejné velikosti (Taagepera, Shugart 1993: 445).
9
Vztahy mezi exekutivou a legislativou: dominace x vyváženost Třetím rozdílem mezi westminsterským a konsensuálním modelem je vztah mezi legislativou a exekutivou, přičemž vyvážený vztah je charakteristický pro konsensuální demokracie, zatímco pro většinové systémy je typická dominance výkonné moci. Základními
dvěma
typy
uspřádání
vztahů
mezi
legislativou
a
exekutivou
v demokraciích je parlamentní a prezidentská vláda. V prezidentských systémech je v čele
exekutivy
prezident,
který
je
odvolatelný
jen
za
výjimečných
podmínek
(impeachment). Prezident zde odvozuje svou moc ze tří zdrojů – ústavy, stranické podpory v parlamentu a vysoké legitimity dané přímou volbou. Proto někdy role, kterou mu připisuje ústava, neodpovídá jeho skutečnému postavení v politickém systému. V parlamentních systémech Lijphart operacionalizuje vztah mezi exekutivou a legislativou pomocí rychlosti střídání vlád. Čím déle jsou vlády schopny setrvat u moci, tím je legislativa vládě méně podřízená. Empirickými výzkumy pak dokazuje, že vlády, které setrvávají u moci nejdéle, jsou jednobarevné většinové. Z těchto souvislostí vyvozuje závěr, že státy s nejdominantnějšími exekutivami jsou ty, kde vládne nejvíce jednobarevných většinových vlád (Lijphart 1999: 128-135).
Volební systém: většinový x poměrný V tomto bodě jde o posouzení toho, jak rozdělení mandátů odpovídá skutečným preferencím voličů vyjádřených ve volbách. Většinový volební systém je založen na absolutní výhře kandidáta, který byl relativně nejúspěšnější. Neboli první bere vše. Naopak ideální poměrný systém nedeformuje voličské preference, a rozděluje mandáty mezi strany v přesně takovém poměru, v jakém voliči hlasovali. Modifikacemi určitých parametrů, jako je vstupní uzavírací klausule, způsob přepočítávání hlasů na mandáty nebo velikost volebních obvodů, lze dosáhnout většinového charakteru poměrných systémů (Kubát 2002: 356). Volební
systém,
který
vylučuje
menšiny
z podílu
na
vládnutí
je
v rozporu
s fungováním konsensuální demokracie. Proto je pro konsensuální demokracie typický poměrný volební systém, zatímco westminsterským demokraciím odpovídá systém většinový. Ačkoli se debata ohledně proporcionality volebních systémů soustředí především na legislativní volby, v systémech, kde hraje dominantní roli prezident, je nutné brát v potaz i jeho způsob zvolení. Prezidentské systémy jsou dle Lijpharta a priori disproporcionální, protože ve volbách se přerozděluje jen jedno křeslo, neboli vítězná strana získá sto procent, zatímco všechny ostatní nic.
10
Míru disproporcionality voleb měří Lijphart pomocí Gallagherova indexu5 (Lijphart 1999: 143-165).
Zájmové skupiny: pluralismus x neokorporativismus Tento
bod
je v aktuální
podobě
Lijphartovy
teorie
z roku
1999
novinkou.
Nejadekvátnější definicí zájmových skupin je podle Petra Fialy definice Ulricha von Alemanna, podle které jsou zájmové skupiny dobrovolně utvářené sociální jednotky s určitými cíly a určitým vnitřním členěním, které se snaží uspokojovat zájmy svých členů (Fiala 1999: 56-57). Spolu s politickými stranami zprostředkovávají vztah mezi státem a jednotlivcem. Typický systém organizovaných zájmů pro většinovou demokracii je soutěživý a nekoordinovaný pluralismus, jehož opak, konsensuální
model.
Lijphart
neokorporativní systém, je typickým pro
zdůrazňuje,
že
navzdory
všeobecnému
opouštění
nekorporativního modelu má stále dichotomie pluralistický x nekorporativní svůj smysl (Lijphart 1999: 171-174 ). Pluralismus je založen na představě, že obecné blaho se prosazuje konkurencí nezávislých zájmových skupin, která je shodná s principy volného trhu. Stát je pak mezi nimi nezávislým arbitrem. Konflikty mezi skupinami mají za následek rovnováhu v jejich reprezentaci (Fiala; Mareš 2006: 239-235). Ideálem neokorporativismu je beztřídní společnost rozdělená do hierarchizovaných korporací, které se výrazně podílejí na vytváření i implementaci politických rozhodnutí. Principem neokorporativismu je koncentrace zájmů. Neprobíhá mezi nimi soutěž, ale vybrané skupiny mají monopol na reprezentaci zájmů v dané oblasti. Stát a společnost jsou propojeny a vzájemně na sobě závislé (Fiala; Mareš 2006: 242-247).
Federálně-unitární dimenze
Míra centralizace: centralizovaná x decentralizovaná správa státu Jde o bezpochyby nejdůležitější bod z této dimenze, neboť vyjadřuje „nejdrastičtější způsob zptýlení moci“. V souladu s konsensuálním modelem je decentralizovaná správa a rozdělení moci na několik úrovní, kdežto pro westminsterskou demokracii je typická centralizace moci v rukou celostátních institucí. Klasifikaci států podle míry centralizace zakládá Lijphart na posouzení jejich ústav. Silná korelace také existuje mezi mírou 5
G = √1 / 2 ∑ (vi - si)2 , kde v je podíl hlasů a s podíl křesel strany i. Čím větší jsou diskrepance mezi získanými křesly a hlasy, tím jsou volby disproporčnější. I při stejných volebních zákonech mohou různé volby vykazovat naprosto odlišnou hodnotu G (Ezrow 2007: 186).
11
centralismu a mezi tím, jak velkou část z celkové sumy vybraných daní mají k dispozici samosprávné jednotky. Autonomní oblasti mají vlastní ústavy a mohou je relativně svobodně upravovat. Federální uspořádání se nečastěji ustanoví ve velkých nebo fragmentovaných státech, jako Indie, Spojené státy, Švýcarsko, Kanada nebo Belgie (Lijphart 186-194).
Parlamentní komory: unikameralismus x bikameralismus Tento bod se týká rozdělení legislativních pravomocí. Westminsterské demokracie svěřují legislativu jedné komoře parlamentu, zatímco konsensuální demokracie vytvářejí v parlamentu druhou komoru, která je ustanovena na odlišném principu. Měla by také zastupovat jiné zájmy, než komora první, ideálně nadreprezentovat určité minority. K efektivní reprezentací zájmů v druhé komoře je nezbytné svěřit jí co nejvíce pravomocí, ideálně postavit ji na roveň komory první. Konsensuální demokracie se tedy vyznačuje vyváženým bikameralismem, kdežto parlamenty westminsterských demokracií jsou asymetricky bikamerální nebo ideálně jednokomorové. Druhé komory vznikaly jako konzervativní pojistka proti demokratičtěji zvoleným prvním komorám. S výjimkou House of Lords ve Velké Británii jsou horní komory vždy menší a volené na delší časové období (s částečnou výjimkou Švýcarska). Většinou se volí po částech, aby byla zajištěna kontinuita. S výjimkou Švýcarska nejsou horní komory nikdy silnější, než dolní, a narozdíl od dolních komor jsou jejich členové voleni většinou nepřímo, nebo jsou jmenováni. Lijphart při své klasifikaci bere v úvahu ústavně danou sílu druhé komory a také míru, v jaké reprezentuje menšiny (Lijphart 1999: 201-510).
Ústavní rigidita: snadné x obtížné změny konstituce Další otázka, kterou je nutné si při klasifikaci režimu položit, zní: existuje ústava jako nejvyšší právo, které nelze změnit prostou parlamentní většinou, nebo je parlamentní většina neomezenou tvůrkyní práva? Neboli je ústava státu rigidní nebo flexibilní? Rigiditu ústavy lze celkem jednoduše zjistit dle procedury, kterou je možné ji změnit. Konsensuální demokracie, která je typická omezením moci parlamentní většiny, disponuje rigidní ústavou, již je možné změnit jen se souhlasem velké většiny parlamentu.
Existuje
parlamentní strany.
zde
tedy
menšinové
právo
veta,
kterým
disponují
menší
V konsensuálních demokraciích často musí být změny ústavy
potvrzeny referendem. Westminsterské demokracie mají často ústavu nepsanou, a pro její změnu není vyžadováno vyšší kvórum poslaneckých hlasů, než pro změnu obyčejného zákona.
12
Institut referenda je ve westminsterských demokraciích využívaný sporadicky, pokud vůbec. Pokud je ovšem referendum požadováno jako jediná procedura nutná ke schválení změny ústavy, je referendum považováno za znak většinové demokracie (Lijphart 1999: 216-222).
Ústavní soudnictví: neexistence x existence přezkumu zákonů Tento bod se taktéž týká ústavy, a je jakýmsi doplňkem předchozího. Lze totiž namítnout, že pouhá rigidní ústava není dostatečnou zárukou respektu práv menšin, pokud je to parlament, který posuzuje ústavnost vlastních zákonů. Konsensuální demokracie by tedy měla disponovat také nezávislým soudním tělesem, které je pověřené přezkumem souladu zákonů s konstitucí. Ve westminsterských demokraciích zajišťuje ústavnost všech zákonů pouze parlament. Je logické, že oba body týkající se ústavy spolu vysoce souvisí. Soudní přezkum flexibilní ústavy je nesmyslný, neboť pokud chce parlament prosadit zákon, proti kterému se ohradí ústavní soud, není pro něj nic snazšího, než změnit ústavu tak, aby byla v souladu s prosazovaným zákonem. Není tedy divu, že Lijphart zjistil mezi těmito body silnou korelaci (Lijphart 1999: 223-231).
Centrální banka: nezávislá x závislá Společně se systémem organizovaných zájmů je centrální banka novým bodem, kterým se Lijphart zabývá. Nezávislost centrálních bank je totiž další způsob rozmělnění moci. Centrální banky podřízené exekutivě jsou posledním znakem westminsterské demokracie,
zatímco
nezávislé
a
samostatné
banky
odpovídají
logice
fungování
konsensuálního modelu. Z důvodu nezájmu politologů o tuto problematiku se Lijphart při hledání způsobu měření míry nezávislosti centrálních bank uchyluje na pole ekonomické teorie. Studium ústav zemí není při posuzování míry nezávislosti centrálních bank relevantní metodou, neboť jejich fungování je zakotveno ve speciálních statutárních zákonech. Nejnezávislejší banky jsou dle měřítek Curkheima, Webba a Nayptiho ty, jejichž guvernér 1) je volen na nejdelší časové období, 2) není odvolatelný a 3) nemůže zároveň zastávat vládní funkci. Dále jsou to banky, jejichž hlavním nebo jediným cílem je 4) udržení cenové stability, a tato priorita je upřednostňována proti jiným vládním cílům, jako třeba nízká nezaměstnanost. Posledním kritériem jsou půjčky. Nezávislá banka může půjčovat 5) jen centrální vládě a 6) sama určuje podmínky splácení (Lijphart 1999: 232-238).
13
Která demokracie je nejlepší? V posledních dvou kapitolách své knihy se Arend Lijphart pokouší vyvrátit široce přijímaný předpoklad, že konsociační demokracie jsou sice reprezentativnější a lépe chrání zájmy menšin než demokracie westminsterské, ale tato přednost jde na úkor jejich efektivitě. Lijphart tedy zkoumá makroekonomické ukazatele6 a míru násilí7 v daných státech. Dle výsledků výzkumu umí konsensuální demokracie nepatrně efektivněji usměrňovat politické násilí, zatímco u ekonomických výsledků se zdá, že druh demokracie není podstatný. Efektivita westminsterského a konsensuálního politického systému tedy je tedy obecně podle Lijpharta stejná. Dalším výzkumem potvrzuje široce přijímaný předpoklad lepší reprezentativnosti konsensuální demokracie (Lijphart 1999: 258-269). Pro Arenda Lijpharta je tedy otázka nejlepšího modelu vyřešena celkem jasně – je to
konsociační
demokracie,
kvalitnější,
„milejší
a
jemnější“
než
westminsterská
demokracie, přitom stejně efektivní.
1.3 Kritika teorií konsociační a konsensuální demokracie Konsociační demokracie byla politology vesměs přijata jako přínosný koncept, jehož význam tkvěl především v nasměrování politologického zájmu a výzkumu i k menším evropským zemím. Podala také důkaz, že demokracie může být úspěšná i ve fragmentovaných společnostech. Pozdější vývoj Lijphartova myšlení a transformace jeho teorie na dichotomii konsensuální – westminsterská demokracie je příkladem srovnávání analogických historických situací, jednoho z nejambicióznějších typů analýzy vytvořené pomocí komparativní metody. Podle Blanky Říchové je „těch, kteří zašli tak daleko, že by jejich práce bylo možné přiřadit k tomuto typu komparativní analýzy, jen velmi omezený počet. Jejich práce jsou navíc dosti problematické a vyvolávají mnohé nesouhlasné reakce“ (Říchová 2000a: 13). Mnozí politologové proto cítili potřebu se k Lijphartově práci vyjádřit a upozornit na její problematické body. Kritickou reflexi sklidily výše nastíněné teorie i v českém prostředí8. Nejznámějším kritikem Lijphartovy teorie je ale italský politolog Giovanni Sartori. Ten v zásadě souhlasí s její první variantou, s konsociační demokracií. Uznává, že v silně fragmentovaných společnostech může konfrontační styl elit spory vyostřovat. V této podobě shledává Lijphartovu
práci
jako
velice
přínosnou
k chápání
demokracie.
Problematický
a
nepřijatelný je pro něj ale způsob, jakým Lijphart později vytvořil a definoval konsensuální demokracii, a především také normativní zabarvení, které nové teorii dal. 6
Je to ekonomický růst, nezaměstnanost, rozpočtové schodky, stávky, růst HDP a inflaci. Zde bere v úvahu povstání, indexy míry svobody (například měření Freedom House), politické vraždy. 8 Kritika politologa Miroslava Nováka se soustředí především na normativní zabarvení, které v Lijphartově podání konsensuální demokracie má (více viz Novák 1998: 3-21) . 7
14
„Svoje premisy nafoukl do velké teorie o nejlepší formě demokracie – konsensuální demokracii.“ (Sartori 2001: 83). Významný posun mezi konsociační a konsensuální demokracií se odehrál na sémantické úrovni. Podle Sartoriho Lijphart přejmenovává celý koncept i podmínky nutné pro jeho fungování takovým způsobem, aby nové pojmy byly sémanticky slabší, než je jejich skutečný význam9. Na věcné úrovni pak konsensuální demokracie znamená „naprosté zdecimování moci“ (Sartori 2001: 84). Má tím na mysli závažné nedostatky, které vykazuje všech deset znaků konsensuální demokracie, jež Lijphart doporučuje jako rozumné a funkční alternativy i pro homogenní země s westminsterským systémem (Lijphart 1999: 33). Sartori kritizuje všechny aspekty konsensuálního modelu, ať jde o menšinové veto, které považuje za „hrozivý princip“, velké koalice, které prohlubují zmatek, jsou nestabilní a znejasňují odpovědnost, nebo princip poměrného zastoupení, který je vyžadován v příliš ortodoxní formě, tedy i na nižších úrovních státní správy a ve veřejném financování (Sartori 2001: 84-85). Rozdíl mezi konsensuální a westminsterskou demokracií je navíc Lijphartem uměle vyhrocený. I westminsterská demokracie totiž musí mít úctu menšinám, a není pravda, že za každou cenu stupňuje konflikty, které pak není schopna řešit. Nakonec Sartori ukazuje, že je bez problémů možné postavit celou Lijphartovu teorii na hlavu, pokud si uvědomíme, že čím více prostoru menšinám poskytneme, tím více jej budou chtít, a že mír za každou cenu je tím nejhorším způsobem, jak odvrátit válku. Z tohoto pohledu může pak konsensuální demokracie spory spíš vyvolávat, než aby je hasila (Sartori 2001: 85-86).
9
Jedním z předpokladů pro ustanovení konsensuální demokracie je ostré rozdělení společnosti, které Lijphart nazývá „pluralitní společnost“. Obvykle ale není pojem „pluralitní“ chápán tak ostře, ale spíše každá společnost bývá považována za více či méně pluralitní. Tento pojem je také o mnoho slabší než v souvislosti s konsociační demokracií používaná „segmentovaná společnost“. Podobně i nový název „konsensuální demokracie“ má o mnoho příznivější konotace než její případný protiklad – nekonsensuální demokracie. „Lijphart nás od teze, že konsociační demokracie je nejlepší pro segmentované společnosti nepozorovaně dovádí k tezi naprosto odlišné – je to nejlepší „konsensuální model“ pro všechny společnosti“ (Sartori 2001: 83 – 86).
15
2. FRANCOUZSKÝ POLITICKÝ SYSTÉM – POLOPREZIDENSCIALISMUS? Když roku 1958 vznikla Pátá republika, a hlavně po roce 1962, kdy byla zavedena přímá volba prezidenta, byl vytvořen zvláštní politický systém, který se stal výzvou pro politology i teoretiky ústavního práva. Dle Marie-Anne Cohedet existuje 29 různých klasifikací francouzského politického sytému (Sinovic, 2007: 2). Před samotnou analýzou francouzského politického systému dle výše nastíněné teorie je tedy ještě nutné zmínit se o jeho specifikách. Když měli politologové zařadit Pátou republiku k jednomu ze dvou základních typů politického systému, k prezidencialismu nebo parlamentarismu, nedospěli ke shodě. Určité aspekty jejího fungování totiž odpovídají jednomu, jiné druhému modelu. Kombinace přímo voleného prezidenta se silnými exekutivními pravomocemi a vlády závislé na důvěře parlamentní většiny totiž vedly k vytvoření duální exekutivy (Perottino 2005: 119-120), neboli stavu, kdy dva orgány čerpající svou legitimitu z různých voleb mají zásadní exekutivní vliv. Francouzský politolog Maurice Duverger ve snaze vyřešit problém klasifikace politického systému Páté republiky zavedl poloprezidentský režim jako novou kategorii politických systémů10. Do této kategorie podle něj spadají státy, v nichž 1) prezident je volen přímo, 2) má velké pravomoci (quite consederable powers11) a 3) existuje zde vláda, která disponuje exekutivní silou a může zůstat v úřadě jen pokud se proti ní nepostaví parlament (Duverger 1980: 166). Kromě Francie Duverger zařadil do kategorie poloprezidencialismů ještě Finsko, Rakousko, Irsko, Island a od roku 1975 Portugalsko (Duverger 1980:165). Ovšem tato skupina států je co do svého fungování značně heterogenní, především co se týče míry, v jaké oba dva základní typy systémů (parlamentní nebo prezidentský) obsahuje. Proto také neexistuje shoda ani na tom, které státy je skutečně možné mezi poloprezidencialismy zahrnout (Perrotino 2005: 79; Sinovic 2007: 3). Problémy spojené s definicí a obsahem poloprezidencialismu jsou pro některé autory tak významné, že tuto novou kategorii striktně odmítají. Podle jiných (Rapaz 2008; Sinovic 2007) je koncept příliš vágní, a proto nemá žádnou hodnotu. Podobně uvažuje i Arend Lijphart (1997), který říká, že poloprezidencialismus je jen forma bez obsahu, prázdná kolonka. Státy, pro které ji Duverger vytvořil, totiž vykazují buď více parlamentní, nebo prezidentské rysy, popřípadě (Francie) dochází ke střídání parlamentní a prezidentské formy vládnutí v závislosti na tom, jestli je politický systém v kohabitaci, nebo ve shodě .
10
Ve skutečnosti jako první tento pojem použil zakladatel Le Mondu, Hubert Beuve-Méry již roku 59 při popisu tehdy zcela nového uspořádání Francie, tři roky před zavedením přímé volby prezidenta (Perrotino 2005:301). 11 V knize La monarchie républicaine Duverger zmiňuje ještě jednu podmínku – prezident může rozpustit z vlastní vůle parlament (Duverger 1974: 123).
16
V případě Francie se od sebe Duvergerovo a Lijphartovo stanovisko liší jen nepatrně. Duverger totiž uvádí, že francouzský semiprezidentský režim neznamená syntézou obojího, ale že se vyznačuje střídáním parlamentních a prezidentských fází (Sinovic 2007: 4). S touto představou souhlasí i Giovanni Sartori, ovšem místo pojmu střídání navrhuje pojem oscilace12. I Duverger tedy říká, že v době kohabitace je systém spíše parlamentní a v době spolupráce prezidentský (Duverger 180: 165-166). Od Lijpharta se odlišuje pouze tím, že jej v důsledku toho nazývá poloprezidentský, což Lijphart odmítá. Jak vidíme, rozdíl je jen terminologický. V této práci se budu držet pojetí Arenda Lijpharta, a to nejen proto, aby byla práce teoreticky homogenní, ale také z toho důvodu, že koncept semiprezidencialismu nebyl přijat ani mezi francouzskými badateli (Rapaz 2008: 1, Perottino 2005: 301). Navíc Lijphartova terminologie umožňuje lépe zvýraznit odlišnost mezi fungováním politického systému v době kohabitace a spolupráce.
2.1 Kohabitace v Páté republice Princip kohabitace byl popsán výše, přesto je vhodné jí věnovat samostatnou kapitolu. Každé soužití prezidenta s opačně orientovanou vládou zásadním způsobem mění
fungování
celého
politického
systému,
podle
některých
se
dokonce
mění
z prezidencialismu na parlamentarismus. Premiér se stává na úkor prezidenta dominantní exekutivní postavou, a je to především on, kdo nastoluje vládní agendu (Schain 2006: 174). V praktickém fungování kohabitace jsou nejdůležitější neformální vztahy mezi prezidentem a opozičním ministerským předsedou. Kohabitace mají různé aktéry, a proto se od sebe odlišují. Aby zde nedošlo k nemístnému generalizování, je nutné popsat každou kohabitaci zvlášť. Architekti režimu Páté republiky Michel Debré a Charles de Gaulle nepočítali s tím, že by ke kohabitaci mělo někdy dojít. Jako prezident považoval de Gaulle parlamentní volby za otázku podpory jeho politice a několikrát prohlásil, že v případě, že ztratí důvěru francouzského lidu, okamžitě odstoupí (Kunc 2004: 84). Jeho nástupci se ovšem k ničemu podobnému nezavázali. Poprvé ke kohabitaci došlo roku 1986, kdy ze prezidentství Francoise Mitteranda zvítězila pravice, a kdy jediný kabinet, který mohl od nového Národního shromáždění (Assemblée Naionale) získat důvěru, byl vedený gaullistou Jacquesem Chirakem. Nastala
12
Podle Sartoriho (2001: 132) budí pojem „střídání parlamentarismu a prezidencialismu“ dojem, že poloprezidencialismus jako takový vlastně neexistuje. Jím navrhovaná „oscilace“ má zvýraznit, že tento pohyb děje uvnitř specifického systému.
17
tedy dlouho obávaná a mnohokrát předpovídaná situace13. První kohabitace byla ze všech nejkomplikovanější. Střetly se zde dvě charismatické osobnosti, které při absenci zkušenosti s podobným situací považovaly každá sebe za hlavu exekutivy. Jacques Chirac nastoupil s ambiciózním plánem pravicových reforem, jako privatizace a reforma školství, ovšem žádná se mu nepodařila realizovat. Kromě nediscplinované vlády se musel vypořádat i s prezidentem, který dělal vše pro to, aby jej destabilizoval a jenž se snažil vystupovat jako paternalistický obránce republikánské tradice Francie. Mitterand odmítal podepsat některá ustanovení, čímž zabraňoval vládě jednat. První kohabitace tak byla komplikovaná a vytvářela nová pravidla. Prezident v kohabitaci přišel o veškeré pravomoci, které od roku 1958 získal nad ústavní rámec (Knapp 2004: 45, 128; Perottino 2005: 126). Po svém znovuzvolení do prezidentského postu rozpustil Mitterand Národní shromáždění. V předčasných volbách zvítězili socialisté, čímž byla první kohabitace ukončena. Když po pěti letech skončil vládě mandát a došlo k volbám, zvítězila opět pravice. Mitterand tak ukončil své druhé volební období druhou kohabitací (1993-1995). Ministerským předsedou byl tentokrát Édouard Balladur. Tato kohabitace byla značně méně konfliktní, neboť se nepředpokládala další Mitterandova prezidentská kandidatura a soužití tak ztratilo nádech permanentního předvolebního boje. Navíc prezident byl již velmi sláb v důsledku rakoviny a ministerský předseda tak získal více prostoru pro svou politiku. Více problémů než socialista Mitterand Balladurovi působil jeho stranický rival Chirac, který se obával, že stále populárnější premiér by jej mohl porazit v prezidentských volbách (Knapp 2005: 46). Tyto volby však Chirac nakonec vyhrál a ukončil tak druhou kohabitaci. Prozatím poslední soužití zažil prezident Chirac společně s vládou složenou se zelených, socialistů a komunistů vedenou Lionelem Jospinem mezi lety 1997 a 2002. Tuto kohabitaci si fakticky zavinil Chirac sám, neboť ve snaze potvrzení své politiky lidem po vládních neúspěších14 svolal parlamentní volby o rok dříve, než měl vypršet mandát staré vlády. Proti Chirakovým předpokladům ovšem zvítězila levicová koalice gauche plurielle (plurální levice), a došlo tak k zatím nejdelší, ale zároveň nejklidnější kohabitaci (Perottino 2004:128) . Prezident znavený z kohabitací ustoupila socialistům a centristům a roku 2000 navrhl v referendu změnu délky prezidentského mandátu z původních sedmi na pět let, tedy na dobu shodnou s funkčním obdobím vlády. Společně se sladěním volebního kalendáře má být důsledkem reformy zabránění dalším kohabitacím. Za předpokladu 13
Socialisté chtěli za každou cenu odvrátit kohabitaci, a tak před parlamentními volbami roku 1986 bezprecedentně změnili volební sytém do Assemblée z většinového na poměrný, který měl snížit šance gaullistů na úspěch. 14 Došlo k největší generální stávce od května 1986, která byla vyprovokovaná snahou Juppého vlády o snížení schodku rozpočtu, aby země splnila Maastrichtská konvergenční krotéria a mohla se zapojit do hospodářské a měnové unie. Juppé navrhl penzijní reformu a škrty v sociálním zabezpečení. Jacque Chirac chtěl také potvrdit svou vnitrostranickou pozici proti konkurentu Balladurovi a jeho křídlu.
18
racionálního chování voličů by totiž nově zvolený prezident měl o čtrnáct dní později získat stejně politicky orientovanou parlamentní většinu. Tento návrh byl přijat, a dvoje volby, které se zatím v souladu s ním konaly, zatím tyto předpoklady potvrzují (Schain 2006: 173; Kunc 2005: 84).
19
II. ANALYTICKÁ ČÁST
Nyní je možné přistoupit ke klíčové části práce, kterou je analýza politického systému Francie dle výše diskutované teorie konsensuální a westminsterské demokracie, a to v její aktuální podobě. Základní referenční literaturou bude publikace Arenda Lijpharta The Patterns of Democracy: Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries z roku 1999.
3. EXEKUTIVNĚ-STRANICKÁ DIMENZE
3.1 Stranický systém Stranický systém Páté republiky se vyznačuje velkou nestabilitou. Politické strany jsou charakteristické slabostí, často se slučovaly, rozdělovaly, vznikaly a zanikaly (Mény 2002: 105). Francouzské politické strany totiž často slouží především jako platforma pro podporu prezidentovy politiky v parlamentu. Jednotlivá spojenectví i strany tak mnohdy vznikají ad hoc, v závislosti na prezidentských volbách15. Tato nestabilita je navíc umocněna fluktuujícími preferencemi francouzských voličů. Během prvních šestnácti let Páté republiky ve volbách pravidelně vítězily gaullistické strany, ovšem o skutečnou dominanci se nejednalo. Je sice pravdou, že v literatuře bývá toto období nazýváno obdobím gaullistické dominance, ale de Gaullovým stranám se nikdy nepodařilo vytvořit jednobarevnou vládu. Solidních výsledků okolo 20% dosahovala i negaullistická pravice a socialisté (Knapp 2004: 39-42). Mezi lety 1981 a 1986 byli úspěšnější socialisté, vládla jednobarevná socialistická vláda i socialistický prezident. Od druhé poloviny 80. let můžeme sledovat rozmrznutí politického systému a vzestup do té doby marginálních skupin - Národní fronty a různých zelených formací. Žádná strana není výrazně dominantní, solidních výsledků dosahují stabilně čtyři strany pod různými názvy a v rozličných koalicích. Tento “gang čtyř” se skládá z gaullistické pravice, centristů, socialistů a komunistů (Mény 2006: 102). V parlamentu ovšem stabilně usedá mnoho dalších malých stran (viz např. Strmiska; Hloušek 2005: 106-110). Lijphart (1999: 80) spočítal průměrný efektivní počet stran v Assemblée Nationale do roku 1996 jako 4,52. Pokud se ovšem zaměříme na parlamentní volby, které se konaly v kohabitaci (roku 1988 a 2002), získáme průměrný efektivní počet stran 2,48, tedy výrazně nižší, než je průměr.
15
Například vznik první de Gaullovy strany RPR (Rassamblement pour la République, Sdružení pro republiku) roku 1947, kterou de Gaulle vytvořil jako prostředek k získání parlamentní i lidové podpory pro svůj ústavní program (Pierce, 1954: 102). Podobně vznikla uskupení s názvy jako „prezidentská většina“ pro podporu Françoise Mitteranda ve volbách roku 1988, popřípadě promitterandovská „plurální levice“ před volbami 93. Nejnovějším případem je UMP, která vznikla roku 2002 čistě jako podpora demokratického pravicového kandidáta Jacquese Chiraca. Tato strana se také původně jmenovala Unie pro prezidentskou většinu.
20
Důvodem pro takovou změnu volební soutěže je fakt, že pod dojmem probíhající kohabitace je politika více než kdy jindy polarizována po směru hlavní štěpící linie. Volební kapmaň je v době kohabitace prodloužena na celou dobu jejího trvání (Perottino 2006: 126). V podobném duchu jsou mobilizováni voliči, a pojímají volby jako souboj levice versus pravice. Toto chování ještě podporují předvolební koalice16, do kterých se v kohabitaci strany nalevo i napravo před volbami ve snaze porazit společného protivníka spojily (prezidentská většina versus spojenectví RPR/UDF roku 1988, plurální levice a UMP roku 2002). Tito silní soupeři pak marginalizují ostatní strany, což má psychologický vliv na voliče, který odevzdá svůj hlas raději silnému kandidátu s velkou nadějí na vítězství, než straně, která je mu bližší, ale je prakticky bez šance. Tento efekt je charakteristický především pro většinové volební systémy (Kubát 2004: 304). Voliči se proto v obou kohabitačních volbách přiklonili více než jindy ke dvěma největším stranám (socialisté a UDF/RPR respektive UMP). V důsledku toho socialisté a sjednocená pravice získali v těchto volbách vždy dohromady více než 500 křesel z 577. Efektivní počet stran byl pak výrazně nižší a systém se blížil bipartismu. V kohabitaci tedy politický systém inklinuje v této dimenzi relativně silně k westminsterskému modelu (ve Velké Británii jako modelové westminsterské demokracii je podle Lijpharta průměrný efektivní počet stran 2,11), zatímco v době spolupráce se blíží spíše konsensuální demokracii, i když tato tendence je slabší.
- cleavages Co se týče společenských cleavages, jejich vývoj a vznik reflektuje strukturu společnosti a její dlouhodobý vývoj, na který má pochopitelně momentální politická situace pramalý vliv. Přesto je vhodné se o tomto bodě zmínit, protože v původní verzi Lijphartovy teorie (Lijphart 1986) představuje samostatný bod. Cleavages jsou také ukazatelem míry segmentovanosti společnosti, přičemž segmentovaná společnost je jedním ze základních předpokladů pro ustanovení především konsociačního, ale také konsensuálního systému (Lijphart: 1999: 32-33) Všechny relevantní francouzské politické strany se definují buď levicově, pravicově nebo
centristicky.
Voliči
svoje
preference
udělují
především
na
základě
socioekonomických kritérií, dominantní rozpor ve francouzském politickém systému je tedy socioekonomický (Baroš 2006). Podle výzkumů Lana a Emersona (viz Klíma 1997)
16
Lijphart při svých výpočtech považuje francouzské předvolební koalice za několik různých stran. Důvodem je účelovost a výhodnost těchto spojení v kontextu většinového volebního systému, což dokazuje především fakt, že strany proti sobě nasazují kandidáty v prezidentských volbách (Lijphart 1999: 69-71). Stejné metodiky výpočtu se drží i tato práce.
21
je ale francouzská společnost silně rozdělena i v jiných otázkách. Existuje zde výrazná teritoriální cleavage17, která ovšem nenašla své vyjádření v relevantní politické straně. Podobně nábožensko-sekulární dimenze hrála v tradičně katolické Francii důležitou roli. V dobách Čtvrté republiky zde existovala silná katolická strana MRP (Mouvement Républicain Populiare – Lidové republikánské hnutí). V systému Páté republiky ale pro katolickou stranu nezbylo místo, protože prostor na demokratické pravici byl okupován de Gaullovým RPR (Klíma 1997: 94; Sartori 2005: 338). Klerikálně-laický rozpor byl tedy ve stranickém systému potlačen18. Zdrojem další cleavage je zahraniční politika. Nejednotnost názorů Francouzů na otázku
evropské
integrace
a
vztahu
ke
Spojeným
státům
je
vyjádřena
v
nezanedbatelných volebních ziscích hlasů (ne už tak pozic) stran jako je ultrapravicová a protiintegrační FN a ultralevicová, protiintegrační a protiamerická PCF (Parti Comuniste Français,
Komunistická
strana
Francie).
Tyto
strany
se
profilují
především
na
zpochybňování zahraničněpolitického směřování země. Existuje zde tedy rozpor i v podpoře režimu, který je reprezentován dvěma výše zmíněnými stranami.
3.2 Heterogenita exekutivní moci V případě Francie je posouzení této klíčové dimenze komplikované. Nestačí totiž zaměřit se na heterogenitu vládních koalic jako v parlamentarismech, ale je nutné posoudit i roli další významné exekutivní instituce - prezidenta. Lijphart považuje Francii za prezidentský systém, kromě období kohabitace, kdy byla podle něj parlamentním systémem (Lijphart 1999: 97, 106). Jak již bylo řečeno, v prezidentském systému může teoretický
vláda
dosáhnout
maximálně
50%
heterogennosti
vlády
parlamentního
systému. Praktické otestování tohoto předpokladu na francouzském příkladě je obtížné, neboť v závislosti na výsledcích voleb se mění celé fungování politického systému, aniž by se jakkoli změnil jeho formální institucionální rámec. Důkladná analýza v tomto bodě přesahuje možnosti práce. Celkově je ale možné říci, že v době kohabitace je exekutivní moc heterogennější než v době spolupráce, neboť prezident pochází z jiné strany, než vláda závislá na důvěře opačně orientované parlamentní většiny. V prvních kohabitacích v mezidobích 1986-1988 a 1993-1995 vládly pravicové koalice UDF a gaullistů společně se socialistickým prezidentem Mitterandem, v zatím poslední kohabitaci (1997-2002) musel konzervativec Jacques Chirac hledat společnou řeč s Jospinovou
koalicí socialistů, komunistů a
17
Dominantním etnikem jsou románští Francouzi, ,dále zde žijí Provensálci (10% populace žijící na 1/3 území), Němci – Alsasané-Lotriňané, Bretonci, Baskové, Katalánci a Korsičané. V poslední době se výraznou menšinou stali přistěhovalci především z Arabských států (okolo 10%) (Klíma 1997: 73-76 ). 18 Důvod, že určité rozpory ve francouzské společnosti nenašly odpovídající vyjádření v konkrétních stranách vidí Knapp (2004: 2-12 ) mimo jiné i ve specifickém načasování francouzské národní a průmyslové revoluce.
22
zelených. Ve všech ostatních obdobích (kromě krátkého období těsně po vzniku Páté republiky) se utvořila relativně homogenní vláda, která byla na stejné straně dominantní socioekonomické cleavage jako prezident (viz příloha 2).
Z výše uvedeného vyplývá, že ve francouzském politickém systému je v tomto bodě výkonná moc výrazně heterogenní v době kohabitace, a tím se blíží ideálu konsensuální demokracie, zatímco v době shody je blíže westminsterskému typu vládnutí.
3.3 Vztahy mezi exekutivou a legislativou Maurice Duverger ve své knize La monarchie républicaine definuje Francii jako republikánskou monarchii, tedy zemi, ve které téměř veškerou exekutivní moc fakticky drží jeden demokraticky zvolený muž. Novodobí monarchové nesedí jen v Elysejském paláci,
ale
i
například
ve
Westminsteru.
Prvním
Francouzským
republikánským
monarchou se stal roku 1799 Napoleon Bonaparte, dalším Charles de Gaulle roku 1958 (Duverger 1974: 11-16). De Gaulle chtěl v zájmu efektivity svěřit co nejvíce pravomocí jedné osobě a taktéž co nejvíce oslabit parlament, neboť toto rozhádané těleso podle něj způsobilo nestabilitu Čtvrté republiky. „De Gaulle trpěl alergií na parlament a fobií ze stran“ (Duverger 1974: 26). Duverger sám uvedl, že na tomto silně většinovém fungování se mnohé změní v situaci, kdy prezident nebude disponovat většinovou parlamentní podporou. Od doby, kdy Duverger přirovnal francouzského prezidenta k monarchovi, uplynulo více než třicet let, během kterých opravdu několikrát došlo k oslabení prezidentských pravomocí v důsledku toho, že parlamentní většina byla opačně orientovaná než on, neboli došlo k období kohabitace. Jako první zažil kohabitaci socialistický prezident François Mitterand. Došlo ke sdílení exekutivní moci mezi ním a vládou, která nad ním navíc měla jistou převahu (Knapp 2004, 45 - 52). Zato v obdobích 1981-1986 a 1988-1993, kdy vládla jednobarevná levicová vláda, byla výkonná moc dokonale koncentrovaná v jeho rukách. V té době stála parlamentní většina za prezidentem, podobně jako jednotliví ministři, neboť je to právě prezident, kdo je jmenuje a odvolává dle vlastního uvážení. V době shody prezident i vláda fakticky splynou v jedno a fungování systému se tak významně přiblíží westminsterskému typu. Ve Francii je v době spolupráce legislativa ještě více podřízená exekutivě, než ve Velké Británii (Lijphart 1999: 127). Yves Mény v souladu s touto představou označuje francouzský parlamentarismus za limitovaný (Mény 2002: 102). V kohabitační situaci se prezident musí s vládou, kterou sice jmenoval, ale která je zodpovědná opačně orientovanému parlamentu, o své pravomoci podělit. Legislativní těleso tehdy hraje výraznější roli. Výhodu nad ním ale prezidentovi dává pravomoc
23
rozpustit parlament, která je v kontextu demokratických zemí jedinečná. Omezena je pouze časově – prezident ji nesmí použít dříve než rok po volbách. Tato pravomoc je velice významná, neboť dává prezidentovi možnost zrušit výsledek voleb jen proto, že pro něj nebyl politicky příznivý. Pokud navíc prezident tento akt správně načasuje, může jím ukončit pro něj nevýhodné období kohabitace. Parlament taktéž příliš nevyužívá svou možnost vyslovit vládě nedůvěru, neboť mu hrozí, že okamžitě poté by jej prezident mohl rozpustit I v průběhu legislativního procesu disponuje exekutiva nástroji, které jí umožňují obejít parlament. Vláda může zákon, který chce prosadit, svázat s otázkou své důvěry. Takový zákon musí být odmítnut absolutní parlamentní většinou, což je značně limitující podmínka. Pokud se návrhem do 48 hodin parlament nebude zabývat, považuje se automaticky za schválený. (čl. 49 odst. 2 Ústavy in Klokočka, Wagnerová 2004: 135). Tento institut obcházení parlamentu je relativně často používaný (viz Perottino 2005:158). Lijphart klasifikoval Francii jako zemi s nejdominantnější exekutivou ze všech jeho šestatřiceti demokracií, neboli stejně silnou, jako v modelové westminsterské demokracii - Velké Británii (Lijphart 1999: 132-134). Exekutiva je tedy v mnoha ohledech dominantní, a to jak v době kohabitace, tak i spolupráce. V době spolupráce ovšem westminsterskému modelu odpovídá téměř dokonale, zatímco v kohabitaci se mu pouze blíží.
3.4 Volební systém Při vytváření ústavy Páté republiky byla dána jasná priorita dvoukolovému většinovému volebnímu systému. Hned zpočátku byl používán pro parlamentní, místní a zemské volby, od roku 1962 i pro volbu prezidenta. Parlamenty ve městech nad 30 tisíc obyvatel se od roku 1964 volily dokonce takovým způsobem, že strana, která vyhrála většinu hlasů, získala všechna křesla. Důvodem byl principiální odpor dominantních gaullistů k poměrnému zastoupení, které bylo jedním z hlavních důvodů extrémní vládní nestability Čtvrté republiky. Ovšem první volby do Evropského Parlamentu roku 1979, konané podle poměrného volebního systému doporučeného členským státům Evropským společenstvím, přinesly do politického systému nový prvek. Proporční systém se poté začal používat pro obecní volby, roku 1986 byl dokonce výjimečně použit pro parlamentní volby, a od roku 1982 do zastupitelstev nově ustanovených departementů (Mény 2002: 101). Pro naši analýzu je vzhledem k roli jednotlivých institucí dostačující zabývat se volebním systémem do Dolní komory Parlamentu - Assemblée Nationale, a také způsobem ustavení prezidenta.
24
Pro volby do Assemblée Nationale se používá dvoukolový většinový volební systém. Pokud se nikomu nepovede v prvním kole získat absolutní většinu hlasů, přistupuje se ke konání kola druhého, kam postupují všichni kandidáti, kteří získali alespoň 12,5% hlasů, minimálně však dva. Zvítězí kandidát s většinou hlasů. Volebních obvodů je devadesát šest a se shodují s departementy (Perottino 2005: 133-134). Většinové volební systémy jsou obecně velmi disproporční. Na francouzském případě si jejich disproporcionalitu můžeme demonstrovat na posledních legislativních volbách do Národního shromáždění v červnu 2007. Vítězná UMP tehdy získala v průměru v obou kolech 42% hlasů. Podařilo se jí zvítězit v 305 obvodech, získala tedy 305 mandátů z 577 možných, což odpovídá 53% křesel. Méně úspěšnější socialisté (PS) získali 33% hlasů a 33% mandátů. Ostatní strany s nižšími výsledky byly již podreprezentovány – například Nová UDF za svá 4% hlasů získala jen půl procenta mandátů a FN 2 procenta nestačila ani na jedno křeslo. Prezident je volen přímo, taktéž dvoukolovým většinovým systém. Ten je disproporční maximálním možným způsobem, jak je vysvětleno v příslušné kapitole v teoretické části práce. V posledních prezidentských volbách v květnu roku 2007 získal Nicolas Sarkozy s průměrnými 42% za obě kola 100% křesel, zatímco druhá Ségolene Royal s 36% získala 0%, stejně jako deset ostatních kandidátů (výsledky voleb viz election-politique.com). Tato kombinace prezidencialismu, většinového volebního systému do Assemblée Nationale a velkého počtu voličsky relativně silných stran, které jsou jeho vlivem nadreprezentovány, podreprezentovány nebo nejsou reprezentovány vůbec, dělá z Francie zemi s nejméně proporčním zastoupením ze všech šestatřiceti demokracií, které Lijphart zkoumá (Lijphart 1999: 162). Pro období kohabitace bere Lijphart (1999: 164) ve svých výpočtech v úvahu jen parlamentní disproporcionalitu. Role prezidenta je totiž dle něj v té době natolik umenšena, že není nutné se zabývat způsobem jeho ustanovení. Pro období kohabitace tedy odpadají prezidentské volby se silně většinovým efektem, a průměrný Gallagherův index je nižší. Politický systém se tehdy chová méně většinově, než v době shody. I když ale v době kohabitace bereme v úvahu jen volební systém do Assemblée, zůstává stále velmi disproporční. Můžeme tedy shrnout, že v dimenzi volebního systému francouzský politický systém v kohabitaci vykazuje spíše znaky westminsterské demokracie, zatímco v době spolupráce vykazuje tyto znaky ještě silněji.
3.5 Zájmové skupiny Již při konstrukci režimu Páté republiky deklamoval její první premiér Michel Debré válku „zájmům, které umí jen rozdělovat stát a vysávat ho, jen stěží přitom myslíce na národ a občany“. Charles de Gaulle byl zájmovým skupinám nakloněn jen o málo méně (Wright 1990: 254). Jeho pokus vytvořit druhou komoru parlamentu jako prostor pro
25
reprezentaci zájmů, v principu se shodující s korporativismem, byl referendem roku 1969 zamítnut. Francie je země tradičně nepřátelská zájmovým skupinám (Grossman; Saurugger 2006; Mény 2006: 103). Korporativní modely vztahu mezi státem a zájmovými skupinami nejsou pro Francii typické19.
Francouzské
zájmové
skupiny
jsou
fragmentované,
rozdělené,
často
nereprezentativní a autonomní. Většina jich také odmítá jakoukoli integraci se státem a zahrnutí do procesu decision-making. Navíc korporativní model je založen na společné shodě o dlouhodobých makroekonomických cílech, kterého nebývá ve Francii dosaženo (Wright 1990: 271). Změnu by mohl znamenat zákon z ledna roku 2007 O modernizaci sociálního dialogu, který institucionalizuje tripartitní dialog mezi vládou, odbory a zaměstnavateli. Jeho pravděpodobným důsledkem bude koncentrace zájmových skupin do jednotných organizací (www.ladocumentationfrancaise.fr). Francouzské zájmové skupiny jsou slabé ve své schopnosti dlouhodobě organizovat skupinovou akci a seskupit své potenciální členy do stabilních federací. To je kromě oné organizační neschopnosti důsledkem i tradiční nedůvěry Francouzů ve zprostředkující organizace, která se projevuje také ve slabosti politických stran. Tato nedůvěra má hluboké kořeny. Její základ můžeme najít v Rousseauově představě radikální demokracie, ze které pramení rozpor mezi politickou reprezentací a lidovou suverenitou. Podobné antizastupitelské myšlenky vložil do základů Páté republiky i de Gaulle. „V de Gaullově koncepci vztahu mezi vůdcem a lidem není místo pro žádné zprostředkující entity, ať strany nebo nátlakové skupiny..“ (Kunc 2005: 77). Zájmové skupiny se ovšem těší ještě nižší popularitě než politické strany, neboť mají nízkou legitimitu, tj. legitimitu neodvozenou z voleb. Francouzi tedy hledají neformální způsoby, jak artikulovat své požadavky. Oblíbeným způsobem je pouliční násilí, které se ve Francii vyskytuje v nebývalé míře. Skupiny obyvatelstva jako farmáři nebo
rybáři,
které
jsou
jinak
režimu
naprosto
loajální,
mají-li
vyjádřit
svou
nespokojenost, vycházejí do ulic a ničí státní budovy. Tyto skupiny totiž pochopily, že násilí je při nátlaku mnohem lepším nástrojem pro prosazení zájmů, než zdlouhavé a neefektivní organizované vyjednávání (Mény 2006: 104-105, Grossman 2007: 165). Zájmové skupiny jsou tedy slabé, a navíc mezi nimi panuje konkurence, která brání řádné artikulaci zájmu. Tento fakt je překážou pro institucionalizaci vztahů se státní správou (Grossman 2007: 165).
19
Výjimkou byla FNSEA Fédération nationale des syndicats d'exploitants agricoles (Národní odborová federace zemědělců), založená roku 1946 Francoisem Guillaumem, budoucím ministrem zemědělství. Před první alternací roku 1981 byla FNSEA využívána státem k modernizaci zemědělství, za což jí byl garantován volný přístup do státní správy, získávala státní dotace, a byla jí svěřena implementace zemědělské politiky. Mezi ní a státem existoval tedy symbiotický, korporativní vztah (Wright 1990: 270, Wilson 1989: 94).
26
Lijphart Francii řadí k zemím se spíše pluralistickou zájmovou organizací20, podle Alemanna je Francie zemí se slabým korporativismem (Alemann 1983; dle Brokl 1997, 54). Wright si o zákonitostech francouzského systému organizovaných zájmů dovoluje tvrdit, jen to, že je “nekonečně komplexní, skutečně neuspořádaný a neustále se měnící“ (Wright 1990: 293). Francouzský systém organizovaných zájmů se v mnohém vymyká běžným kategoriím. Než
aby
se
snažili
Francii
mermomocí
přiřadit
k pluralitnímu
nebo
nekorporativnímu způsobu reprezentace zájmů, někteří autoři navrhují vytvoření nové kategorie, do které řadí nejen Francii, ale i některé další jihoevropské země. Například Basso rozlišuje mezi liberálním americkým modelem a francouzským modelem, který je charakteristický integrací velmi odlišných zájmů do administrativních konzultativních těles, kterých je dle něj ve Francii mezi pěti až patnácti tisíci (Basso 1997: 43). Emiliano Grossman (2007: 155-174) zpochybňuje tradiční dichotomii pluralismus neokorporativismus, místo které navrhuje trichotomii pluralismus, neokorporativismus, etatismus. Právě poslední kategorii vytvořil s ohledem na specifický francouzský systém21. Francie je více než jakákoli jiná země charakteristická existencí silného státu, který formuje vztahy se společností podle svého uvážení, a rozhodnutí ve všech oblastech vytváří sám. Slabé zájmové skupiny mu nejsou schopny konkurovat a fakticky se nepodílejí na politickém systému. Pokud je stát konzultuje, je motivován především snahou o legitimaci svých rozhodnutí v očích veřejnosti než hledáním společenského konsensu. Klasifikace francouzského systému organizace zájmů z hlediska Lijphartovy teorie tedy není jednoduchá. Z výše řečeného ovšem vyplývá, že etatismus se nepokouší zahrnout do rozhodování ostatní společenské aktéry, takže v tomto bodě nemůže být Francie přiřazena ke konsensuálnímu modelu. Zato vykazuje znaky westminsterské demokracie,
neboť
etatismus
(možná
i
výrazněji
než
pluralismus)
znamená
centralizované rozhodování. Co se týče posouzení kohabitace a spolupráce, zájmové skupiny se teoreticky mohou v období neshody vlády a prezidenta obracet na obě tyto instituce, neboť obě mají podíl na vládnutí. Jedna nebo druhá instituce může také v tomto období častěji hledat podporu u organizovaných zájmů, neboť její pozice je slabá. Tyto předpoklady mohou vézt k odchýlení od westminsterského modelu v době kohabitace.
20
Toto tvrzení je však nutné brát s rezervou. Lijphart se zde totiž spoléhá na výzkum Alana Siaroffa, jehož metodologii nijak nevyjasňuje. U zemí, které Siaroff nezkoumal, Lijphart výsledky „odhaduje“. Navíc bere v úvahu jen stav do roku 1980, který dnes vůbec nemusí být vypovídající. 21 Etatismus je dle něj charakteristický i pro Itálii, Španělsko, s výhradami pak pro Řecko a Portugalsko.
27
4 FEDERÁLNĚ-UNITÁRNÍ DIMENZE
4.1 Míra centralizace Ačkoliv je Francie hned v prvním článku Ústavy charakterizovaná jako země s decentralizovaným uspořádáním, stále ještě se nezbavila dědictví silně centralizované veřejné správy. Paříž dominuje Francii kulturně, intelektuálně, ekonomicky i politicky (Wright 1990: 294). V rámci systému veřejné správy ve Francii existují tři základní úrovně - regiony, departementy, komuny. Tyto územní jednotky však ještě do počátku 80. let neměly téměř žádné pravomoci a stát hrál rozhodující úlohu ve všech podstatných veřejných záležitostech. Francouzské heslo „Republika jediná a nerozdělitelná“ pochází ještě z Napoleonových dob (Schrijver 2003: 4). Francouzská první republika vznikla jako jakobínský, silně centralizovaný stát. Prvním a nejvýznamnějším decentralizačním krokem bylo přijetí Mitterandem iniciovaného Zákona o právech a svobodách obcí, departmentů a regionů roku 1982, který výrazně rozšířil autonomii místních samospráv (Schain 2006: 252). V rámci dalších decentralizačních zákonů bylo roku 1986 vytvořeno 22 regionů (régions) s vlastními volenými zastupitelstvy a prezidenty. Ačkoliv jejich pravomoci byly nesrovnatelné s právy italských nebo německých regionů, jednalo se o významný krok směrem k decentralizaci (Schrijver 2003: 5). Tyto reformy přinesly v zásadě institucionalizaci již existujících vztahů mezi nižšími územními celky a centrální vládou, které byly dány především potřebou státní exekutivy spolupracovat s místními autoritami při implementaci zákonů. Zdrojem dalšího propojení bylo tzv. kumulování mandátů (cumul des mandats), které umožňovalo zastávat několik postů ve volených úřadech najednou. Nezřídka se tak stávalo, že ministr vlády byl zároveň starostou, starosta poslancem nebo senátorem, nebo obojím. Roku 2000 byl ovšem cumul des mandats zákonem zrušen (Schain 2006: 179-181). Ačkoli
i
po
Mitterandově
odchodu
následovaly
další
decentralizační
zákony
(nejaktuálnější z roku 2003, zavádí organizaci referend na místní úrovni), decentralizace stále nebyla dokončena. Problematický je především nedostatek vlastních finančních zdrojů, které mají místní samosprávné jednotky k dispozici. Jsou tak závislé na dotacích státní
správy,
což
značně
snižuje
jejich
samostatnost22
(Hapiot;
Volek
1999).
Decentralizace tedy nebyla úspěšně dokončena a její realizace zůstává dodnes jedním z důležitých politických témat. Důvodem nepodařené decentralizace může být jeden z „pravdivých předsudků o Francouzích“, které systematizoval Cronzier a Hoffmann: „Francouzi se bojí osobních kontaktů a preferují centralizované, formalizované, hierarchizované a vzdálené vztahy, 22
Více než 80% z vybraných daní zůstává k dispozici centrální vládě (viz tabulka Lijphart 1999: 193).
28
protože jen ty mohou přinést nestrannost a zabránit libovůli“
(Wright 1990:257-8). I
Lijphart klasifikuje Francii jako silně centralizovanou zemi (1999: 189, 193). Politický
systém
Páté
republiky
tedy
téměř
dokonale
splňuje
předpoklady
westminsterské demokracie. Mezi kohabitačním obdobím a dobou shody není v tomto ohledu žádný rozdíl.
4. 2 Parlamentní komory Francouzský parlament je dvoukomorový. Dolní komora – Národní shromáždění je volena přímo, kdežto Horní komora – Sénat nepřímo kolegiem 140 tisíc volitelů. Kolegium je složeno z volených zástupců na všech úrovních, od poslanců po zástupce obcí, kteří tvoří 95% volitelů23. Většina zvolených senátorů si uchovává i posty v regionálních zastupitelských institucích. Článek 24 Ústavy o Senátu přímo říká, že „zajišťuje reprezentaci územních celků republiky. Francouzi usazení mimo republiku jsou zastoupeni v Senátu a jeho ustanovením dochází ke splynutí zákonodárné a místní moci“ (Klokočka, Wagnerová 2004: 135).
Vysoká legitimita Senátu tak vychází z jeho role
reprezentanta
Předseda
regionálních
zájmů.
Senátu
je
po
prezidentovi
druhým
nejdůležitějším mužem v politickém systému. V případě rezignace, odvolání nebo smrti prezidenta jej předseda Senátu zastupuje24. Senát nelze na rozdíl od Poslanecké sněmovny rozpustit (Perottino 2005: 134-135). Senát je jedním z iniciátorů legislativního procesu. Vláda rozhoduje o tom, ve které z komor budou návrhy zákonů projednávány jako první25. Na konečném znění se ovšem musí shodnout obě komory (v praxi probíhá „přehazování“ návrhů mezi oběma komorami pomocí institutu tzv. navette, člunku). Konečné slovo má v případě základních neshod Shromáždění (institut „posledního slova“).26 To je podle Jana Kysely (1999) zdůvodněno přímou volbou Národního shromáždění, tedy silnější legitimitou. Přes tento fakt je ovšem možné považovat francouzský bikameralismus za v zásadě vyvážený. Druhá komora je navíc zástupcem regionálních zájmů a je ustanovena na odlišné bázi než Národní shromáždění, proto v tomto ohledu splňuje Pátá republika požadavky kladené Lijphartem na konsensuální demokracie. Posuzovat období kohabitace a spolupráce je v tomto bodě irelevantní.
23
Ve volebním kolegiu disponují malé komuny, ve kterých žije necelá třetina Francouzů,více než polovinou hlasů. Maurice Duverger proto označil senát za „komoru zemědělců“ (Lijphart 1999: 210) 24 To se stalo zatím dvakrát – roku 1969 po předčasném odchodu Charlese de Gaulla, a roku 1974 po smrti Georgese Pompidoua. Prezidentem se dočasně stal Alain Poher. 25 Toto neplatí o finančních zákonech, které jako první musí projedná Národní shromáždění. 26 Podobnou proceduru nelze použít u schvalování organických zákonů týkajících se Senátu, ani při úpravách volebního práva občanů Evropské unie, které vyžadují výslovný souhlas Senátu.
29
4.3 Ústavní rigidita Francie má psanou ústavu. Současná ústava byla schválena 4. října 1985, a je v ní definován politický systém Páté republiky. Sama ústava stanovuje ve svém posledním článku i způsob, jak ji měnit. Pro přijetí ústavního dodatku je nutný souhlas obou parlamentních komor následovaný buď referendem, nebo souhlasem tří pětin všech zákonodárců. V době prezidentování Charlese de Gaulla se ovšem praxe změn ústavního textu lišila od teorie kodifikované ústavou. De Gaulle totiž při prosazování návrhů změn ústavy parlament obcházel a konzultoval přímo lid. Po roce 1974 a nástupu Valéryho Giscarda d΄Estaigna na prezidentský post se od této praxe upustilo a dodatkování ústavy se dělo v souladu s procesem stanoveným v ústavě. Význam a logika referend se ovšem od de Gaullova odchodu příliš nezměnila. Jejich institut zůstal doménou prezidenta. Ten jediný má právo vyhlašovat na návrh sněmoven nebo vlády referenda, ať už ústavodárná, nebo zákonodárná. Obligatorní referendum se koná pouze o návrzích na změnu ústavy podaných parlamentem, ovšem taková změna zatím nebyla nikdy prosazena (Knapp 2006: 136). Při posuzování ústavních otázek prizmatem Lijphartovy teorie je vhodné režim rozdělit na dobu před a po odchodu generála de Gaulla z prezidentské pozice. Před rokem 1974 se ke změnám vyjadřoval exkluzivně lid v referendu. Tento princip je ještě většinovější, než by bylo schválení ústavní změny byť tou nejmenší parlamentní většinou. Podle Butlera a Ranneye (dle Lijphart 1999: 231) jsou referenda nebezpečnější pro práva menšin než majoritně rozhodující reprezentativní tělesa, neboť mezi občany neprobíhá diskuse v takové míře jako v parlamentech. Občané se navíc nekonzultují rozličné zájmové skupiny a rozhodují dle svých potřeb, zatímco politik je nucen balancovat několik zájmů najednou. Navíc referendum není v Páté republice konstruováno jako nástroj menšinového práva veta, ale jeho primární úlohou je posílení
mandátu pro
důležitá politická rozhodnutí. Po odchodu prezidenta de Gaulla se začalo využívat ústavní metody, která je ovšem stále spíše většinová. Podmínka souhlasu obou komor následovaná buď referendem nebo souhlasem tří pětin všech zákonodárců totiž stále není dostatečně silná, aby bylo možné považovat francouzskou ústavu za rigidní. Referenda jsou stále používána často, ale vzhledem k faktické neexistenci obligatorního referenda a přijímání rozhodnutí poměrnou většinou hlasů není možné mluvit o tom, že umožňují menšinové veto. Francie se tedy v tomto ohledu i po roce 1974 řadí spíše k westminsterské demokracii.
4.4 Ústavní soudnictví Francie je republikánskou zemí, ve které je tradičně princip lidové suverenity vyjádřené parlamentem politickým dogmatem. Podle této logiky je soudní přezkum
30
zákonů považován za něco škodlivého, až heretického. (Mény 2002: 128). Při konstrukci Páté republiky sice vznikla Ústavní rada (Conseil Constitutionnel), ale toto těleso sloužilo jako ochrana exekutivy před vlastními legislativními přehmaty a pokusy o změnu fungování režimu, rozhodně tedy nemělo plnit roli, jakou mají ústavní soudy v Německu nebo Spojených státech (Lijphart 1999: 225, Mény 2002: 129). Ústavní rada se začala zabývat ústavností přijatého zákona až na popud prezidenta, premiéra nebo předsedů parlamentních komor, tedy institucí, které byly většinou na jedné lodi s vládnoucí většinou. Dle Vincenta Wrighta je Ústavní rada příkladem toho, jak se politické instituce Páté republiky vyvinuly jiným směrem, než architekti režimu zamýšleli. Roku 1974 totiž došlo k zásadním změnám, které zvýšily váhu ústavy jako právního předpisu a tomu úměrně také pozici Ústavní rady. Přelomové nařízení roku 1974 stanovilo, že “zákon vyjadřuje obecnou vůli jen pokud je v souladu s Ústavou.” Tento výrok je v ostrém rozporu s republikánskou tradicí Francie, podle které je veřejná vůle vyjádřena suverénním parlamentem, a ústava spíše pouze definuje pravidla politické hry (Wright 1990: 350-351). Původně byla nejvyšším principem vláda zákona, po zvýšení pravomocí Ústavní rady byl ustanoven ústavněprávní systém. Postavení nevolené instituce nad přímo volené poslance bylo některými republikány odsouzeno jako “diktatura soudců”. V rámci oslabování parlamentní většiny byl téhož roku vydán zákon, který povolil podávat návrh na přezkum ústavnosti zákona i menšinám - šedesáti poslancům nebo senátorům (Perottino 2005: 185). Roku 1974 tedy došlo k postavení Ústavy nad zákon, omezení parlamentní většiny a zároveň postavení Ústavní rady do pozice orgánu, který provádí kontrolu ústavnosti zákonů, tedy do regulérního ústavního soudu. Přesto se Ústavní rada vyznačuje jistými specifiky, které ji od tradičních ústavních soudů odlišují. Zásadní odlišnost spočívá v jejím složení. Členové Ústavní rady nemusí disponovat žádnou profesní ani věkovou kompetencí, neexistuje dokonce ani podmínka nestrannosti. Po třech členech Rady jmenuje prezident a předsedové obou parlamentních komor. Místo mají garantováno i bývalí prezidenti země. Z nich v současné době zasedá v Ústavní radě Jacques Chirac a Valéry Giscard d΄Estaing. Žádný z volených členů nesmí svůj devítiletý mandát vykonávat vícekrát než jednou, kontinuita je zajištěna jejich postupným jmenováním. Dalším významným odlišujícím prvkem proti obvyklé praxi ústavních soudů je tzv. kontrola návrhů zákonů a priori, neboli možnost zamítnout zákon jen před tím, než je schválen prezidentem. Kontrola běžných zákonů navíc neprobíhá samovolně, ale Rada začne konat až po upozornění některého ústavního činitele (prezident, premiér, předseda parlamentní komory, od roku 1974 šedesát poslanců nebo senátorů).
31
V tomto bodě je přiřazení k jednomu z Lijphartových modelů komplikované. Ústavní radu lze považovat přinejlepším za hybridní ústavní soud (Mény 2002: 128 používá pojem kvaziústavní soud), který je v mnoha ohledech atypický, přesto ale zajišťuje jistou formu přezkumu ústavnosti zákonů. Problematický je fakt, že podnět k jednání jí nemohou podávat nižší soudy, a že není politicky nezávislá. Ústavní kontrola byla po roce 1974 sice zajištěna, ovšem je stále slabá, a země tak odpovídá spíše westminsterskému modelu.
4.5 Centrální banka Francouzskou centrální banku Banque de France založil roku 1800 první konsul Napoleon Bonaparte. Jejím cílem bylo obnovit důvěru ve francouzský bankovní systém po době revolučních zmatků. Tradičně byla charakteristická velkou svobodou, během Čtvrté republiky spadla pod naprostou kontrolu sátu a závislá na exekutivě zůstala i v kontextu Páté republiky. Částečného osamostatnění se jí dostalo až roku 1973, kdy byly navýšeny pravomoci Generální rady Banky (Consiel général). Místo původních dvou na banku dohlížel již jen jeden státní censor, ale jeho pravomoci byly zvětšeny úměrně novým pravomocím Rady. Zásadní vliv na schvalování některých kroků banky si ponechal ministr financí. K úplnému odstranění vlivu exekutivy na centrální banku došlo roku 1993 (www.banque-france.fr). Tehdy totiž bylo nutné pozměnit fungování centrálních bank členských států Evropské unie kvůli připravované hospodářské a měnové unii, definované v Maastrichtské smlouvě, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Centrální banky zemí, které se chtějí stát členy hospodářské a měnové unie, musí vstoupit do tzv. Eurosystému, jehož hlavním cílem je udržovat stabilitu jednotné měny, eura. Francie byla v první etapě zemí, které se staly členy Eurosystému již od zahájení jeho fungování v roce 1999 (Apel 1998: 139-144).
Banque de France je tak plně
nezávislá na francouzské výkonné moci, ale musí spolupracovat s ostatními evropskými bankami a Evropskou centrální bankou v Eurosystému. Rozhodování o bankovní politice státu se tak přesunulo z národní úrovně na úroveň nadnárodní. Banque de France nelze tedy v tomto bodě zařadit – na první pohled odpovídá konsensuálnímu modelu, neboť není závislá na exekutivě státu. Zároveň o ní ale není možné říci, že by byla nezávislá. Lze také namítnout, že posuzování nezávislosti centrální banky je irelevantní, neboť nezávislou centrální banku v současné době jak příkladná westminsterské demokracie – Velká Británie, tak Rakousko, exemplární konsensuální demokracie. Všechny státy, které jsou zapojené v evropské hospodářské a měnové politice musely upravit svou centrální banku podle evropských směrnic, které jen těžko reflektují
míru
plurality
daného státu. Proto v konečné klasifikaci francouzského
politického systému nebude tento bod brán v ohled.
32
ZÁVĚR
Nyní můžeme konečně přistoupit ke shrnutí a vyhodnocení získaných poznatků a prozkoumat tak platnost hypotéz stanovených v úvodu. Na konci analýzy každého z deseti bodů, kterými Lijphart odlišuje westminsterské demokracie od konsensuálních, byl v analytické části zařazen k jednomu z těchto modelů francouzský politický systém. Je nyní vhodné přehledně zobrazit zjištěné výsledky ve všech deseti dimenzích a také zachytit odlišnosti ve fungování politického systému v době kohabitace a v době shody:
Tabulka 2: 10 LIJPHARTOVÝCH BODŮ – FRANCIE V OBDOBÍ SHODY
Tabulka 3: 10 LIJPHARTOVÝCH BODŮ – FRANCIE V OBDOBÍ KOHABITACE
Centrální banka není do konečné analýzy zahrnuta. První hypotéza zněla, že francouzský politický systém se bude v zásadě blížit jednomu z ideálních Lijphartových typů více než druhému. Tuto hypotézu práce potvrzuje. Všechny zkoumané body kromě parlamentních komor, stranického systému a heterogenity ústavy v období spolupráce vykazují více či méně jasnou inklinaci
33
k westminsterskému modelu. Francouzský politický systém má tedy výrazně většinové rysy vládnutí. K podobným závěrům dochází i Arend Lijphart. Toto zjištění není nijak překvapivé. Odpovídá jednak ne příliš polarizované povaze francouzské společnosti, ale také představě silného státu s charismatickým a mocným vůdcem v čele, kterou prosazoval duchovní otec režimu Páté republiky, Charles de Gaulle. Dle Lijpharta se Francie paradoxně blíží anglo-saskému modelu nejvíce ze všech evropských zemí (Lijphart 1999: 251).
Hypotézy dvě a tři, tedy že v době spolupráce exekutivy bude francouzský politický systém nabývat spíše většinového charakteru a v době kohabitace se bude více blížit konsensuálnímu typu vládnutí, byly prací také potvrzeny, ovšem ne absolutně. V exekutivně–stranické dimenzi byly zjištěny podstatné rozdíly ve fungování politického systému v období kohabitace a v období spolupráce, a analýza každého z pěti bodů této dimenze potvrzuje poslední dvě hypotézy. Nejvýraznější posun přitom nastal u dvou nejdůležitějších bodů – stranického systému a míry heterogenity exekutivy. V dimenzi federálně-unitární se naopak hledisko vztahů mezi parlamentní většinou a prezidentem ukazuje jako nedůležité, neboť nemá vliv ani v jednom z bodů této dimenze. I v obdobích kohabitace totiž všechny tyto body vykazují velkou inklinaci k westminsterské demokracii. I tento výsledek je logický. Jak bylo poznamenáno v teoretické části práce, Lijphart svoje body rozděluje do dimenzí právě proto, že reflektují korelace mezi těmito body. Lijphart také určuje nejtypičtější body, které mají vliv na fungování ostatních bodů dané dimenze. V exekutivně-stranické dimenzi je takto nejdůležitější heterogenita exekutivní moci. Výzkum potvrdil, že heterogenita exekutivy je v období kohabitace vyšší než v době spolupráce. Tento bod má potom, jak jsme viděli, vliv na vztah mezi legislativou a exekutivou a na systém organizace zájmů, nepřímo pak na stranický a posléze i volební systém. Všechny tyto body vykazují mezi obdobím kohabitace a spolupráce posun stejným směrem. Ve federálně-unitární dimenzi je klíčovým bodem míra centralizace. Vzhledem k tomu, že systém veřejné správy je spíše nezávislý na krátkodobých změnách interakcí mezi prezidentem a parlamentní většinou, nedochází v něm k žádnému posunu. Podobně imunní zůstávají i ostatní body z této dimenze. Ve federálně-unitární dimenzi můžeme ale pozorovat jinou zajímavost. Došlo zde během prvních pětadvaceti let k významnému posunu ke konsensuální demokracii, a to ve třech ze čtyř relevantních bodů. Změny po roce 1974 vedly ke zmírnění většinovosti systému ve dvou ústavních dimenzích – rigiditě a soudním přezkumu. Podobný efekt mělo nastartování procesu decentralizace roku 1981 v dimenzi míry centralizace veřejné správy.
34
Trend změn ve francouzské demokracii především po odchodu prvních dvou gaullistických prezidentů vykazuje pohyb směrem od velice silné westminsterské demokracie k její umírněnější podobě. Podpůrným elementem pro oslabení principu většinového rozhodování je i evropská integrace, která nepřímo inspirovala častější využívání proporčního volebního systému po roce 1979, a v rámci příprav na zavedení hospodářské a měnové unie prosadila osamostatnění centrální banky.
Pokud bychom nyní měli nyní shrnout základní poznatky práce, byly by následující: Ačkoliv se francouzský politický systém v zásadě blíží k Lijphartem definovanému modelu
westminsterské
demokracie,
v době
kohabitace
exekutivy
nabývá
méně
westminsterského charakteru než v době spolupráce.
35
Literatura a zdroje
1. Apel, E. (1998): European Monetary Integration 1958-2002, London: Routledge.
2. Arango, R., E. (1968): Review on „The Politics of Accommodation: Pluralism and Democracy in the Netherlands“ by Arend Lijphart, The Journal of Politics, vol 31, No 2, pp. 539-542, on-line text (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2128614.pdf).
3. Baroš, J. (2006): Kam zařadit Unii pro lidové hnutí (UMP)?, Global Politcs, on-line text (http://www.globalpolitics.cz/clanek/ump.html).
4. Basso, J. (1996): Les groupes d΄intérêt, les groupes de pression et le fonctionnement de la démocratie en societé civile européenne, L´Europe en formation, no 303, zima 1996/1997, on-line text (http://www.cife.eu/UserFiles/File/303basso.pdf).
5. Brokl, L. a kol. (1997): Reprezentace zájmů v politickém systému České republiky, Praha: Slon.
6. Coleman, W., D. (1993): Reforming Corporatism: the French banking policy community 1941 – 1990, in: West European Politics, vol. 16, no 2, pp. 122-143, on-line text (http://www.informaworld.com/smpp/content~content=a787783102~db=all).
7. Duverger,
M.
(1980):
A
New
Political
System
Model:
Semi-presidential
Government, European Journal of Political Research, vol 8, no 2, pp 165-187, online text (http://www.blackwell-synergy.com/doi/abs/10.1111/j.1475765.1980.tb00569.x).
8. Duverger, M. (1974): La monarchie républicaine, ou comment les démocraties se donnent des rois, Paris: Libertés 2000.
9. Ezrow, L. (2007): The Variance Matters : How Party Systems Represent the Preferences of Voters, The Journal of Politics, vol. 69, no. 1, pp. 182-192, on-line text (http://www.blackwell-synergy.com/doi/full/10.1111/j.1468-2508.2007.00503.x)
36
10. Fiala, P. (1999): Definice zájmových skupin, in: Politologický časopis, vol 6, no 1, pp. 52-60.
11. Fiala, P.; Mareš, M. (2003): Pluralismus a (neo)korporatismus. In: Hloušek, Vít; Kopeček, Lubomír (eds.): Demokracie. Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy, Brno: IIPS Masarykova univerzita.
12. Grossman, E; Saurugger, S. (2000): Les groupes d΄intérêt au sécours de la démocratie ?, Revue Francaise de science politique, vol 56, no 2, 299-321.
13. Grossman, E. (2007): Les groupes d΄intérêt en France et en Europe, in: Perrineau, P.; Rouban, L. (2007): La politique en France et en Europe, France: Sciences Po.
14. Hapiot, M., Volek, P. (2003): Komparace systémů veřejné správy ve Francii a ČR, in Portál sdružení EUROPEUM, on-line text (http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=626).
15. Hloušek, V.; Kopeček, L. (2006): Konsensuální a konkurenční demokracie, in: Hloušek V.; Kopeček L. (eds.) (2006): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy, Brno: IIPS Masarykova univerzita.
16. Knapp, A. (2004): Parties and the Party System in France: A Disconnected Democracy?, New York: Palgrave Macmillan.
17. Klíma, M. (1997): Volby a politické strany v moderních demokraciích, Praha: Radix.
18. Klokočka
V.;
Wagnerová,
E.
(2004):
Ústavy
států
Evropské
unie. Díl
první. Ústavní texty Belgie, Dánska, Finska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemí, Portugalska, Rakouska, Řecka, Španělska, Švédska a Velké Británie, Praha: Linde.
19. Kubát, L. (2004): Volby a volební systémy, in: Cabada, L.; Kubát, M., (2004): Úvod do studia politické vědy, Praha: Euorolex Bohemia.
20. Kunc, J. (2005): Francouzská republika, in: Dvořáková, V. a kol. (2005): Komparace politických systémů I., Praha: Oeconomica.
37
21. Lijphart, A. (1969): Consociational Democracy, in: World Politics, vol 21, No 2, pp. 207-225, on-line text (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2009820.pdf).
22. Lijphart, A. (1984): Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Government in Twenty One Countries, London: Yale University Press.
23. Lijphart, A. (1997): Trichotomy or Dichotomy? in: European Journal of Political Research, vol. 31, no. 1-2, pp. 125-128, on-line text (http://www.blackwellsynergy.com/action/showPdf?submitPDF=Full+Text+PDF+%281%2C499+KB%29 &doi=10.1111%2Fj.1475-6765.1997.tb00769.x).
24. Lijphart,
A.
(1999): The Patterns
of
Democracy: Government
Forms an
Performance in Thirty-Six Countries, Yale University Press.
25. Mény, Y. (2002): France. The Institutionalization of Leadership, in: Colomer, J. (ed.) (2002): Political institutions in Europe, New York: Routledge.
26. Novák, M. (1998): Je konsensuální model demokracie nejlepší?, in: Sociologický časopis, vol. 34, no 1, pp. 3-21.
27. Perottino, M. (2005): Politický systém Francie, Praha: Slon.
28. Pierce R. (1954): De Gaulle and the RPF – A post-mortem, In: The Journal of Politics, vol 16. No 1, pp 96 – 119, on-line text (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2126340.pdf).
29. Rapaz, P., J., C. (2008): Semi-presidential Government: Not a Political Systém Model at All, on-line text (http://www.mpsa08_proceeding_266934.pdf).
30. Říchová, B. (2000a): Komparativní metoda v politologii, in: Dvořáková a kol. (2000): Komparace politických systémů I., Praha: Oeconomica.
31. Říchová, B. (2000b): Přehled moderních politologických teorií, Praha: Portál.
32. Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, Praha: Slon.
38
33. Sartori, G. (2005): Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, Brno: CDK.
34. Schain, M. A (2006): Politics in France, in: Almond, G. A,. Bingham Powell, Jr., G., Stroem, K., Dalton, R. J.: Comparative Politics Today. A World View, New York: Pearson Longman.
35. Schrijver, F., J. (2003): Electoral Performance of Regionalist Parties and Perspectives on Regional Identity in French Elections, ECPR Joint Session Paper, Edinburgh 2003, on-line text (http://www.essex.ac.uk/ECPR/events/jointsessions/paperarchive/edinburgh/ws3/ schrijver.pdf).
36. Sinovic, D. (2007): The Definition of Semi-presidential Regime Reformulated, online text (http://www.enelsyn.gr/papers/w7/Paper%20by%20Darko%20Simovic.pdf).
37. Strmiska, M.; Hloušek, V. (2005): Francie, in: Strmiska, M.; Hloušek, V.; Kopeček, L.; Chytílek, R. (2005): Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, Praha: Portál.
38. Taagepera, R., Shugart M., S. (1993): Predicting the Number of Parties: A Quantitative Model of Duvergers´s Mechanical Effect, American Political Science Review, vol. 87, No. 2, pp. 455-464, on-line text (http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2939053.pdf).
39. Wilson F., L. (1987): Interest-Group Politics in France, New York: Cambridge University Press.
40. Wright, V. (1990): The Government and Politics of France, London: Unwyn Hyman.
41. Výsledky voleb (http://www.election_politique.fr).
42. Banque de France (http://www.banque-france.fr/gb/instit/histoire/histor4.htm).
39
43. La documentation française: Vers une refonte du dialog social ?, on-line text (http://www.ladocumentationfrancaise.fr/dossiers/dialogue-social/index.shtml).
40
PŘÍLOHA 1 SEZNAM ZKRATEK
FN –
Front national Národní fronta
FNSEA – Fédération nationale des syndicats d΄exploitants agricoles Národní odborová federace zemědělců MRP -
Mouvement républicain populaire Lidové republikánské hnutí
PCF –
Prati communiste Français Francouzská komunistická strana
PS –
Parti socialiste Socialistická strana
RPR –
Rassamblement pour la République Sdružení pro republiku
UDF –
Union pour la démocratie Française Unie pro francouzskou demokracii
UMP –
Union pour la majorité presedentielle/ Union pour le mouvement populair Unie pro prezidentskou většinu / Unie pro lidové hnutí
41
PŘÍLOHA 2 Tabulka 4: SROVNÁNÍ HLAVNÍCH RYSŮ KONSENSUÁLNÍHO A WESTMINSTERSKÉHO MODELU
Konsensuální model
Westminsterský model
Sdílení exekutivní moci, široké koalice více Koncentrace výkonné moci v rukou jedné stran
strany, jednobarevné vlády
Rovnováha mezi legislativou a exekutivou, Dominance slabší pozice vlád
vlády,
převaha
vlády
nad
parlamentem
Multipartismus, vícerozměrný stranický systém Bipartismus,
jednorozměrný
stranický
- existuje více významných konfliktních linií systém - existuje jen jedna významná (cleavages)
konfliktní linie
Poměrný volební systém
Většinový volební systém
Korporativistický systém zájmových skupin
Pluralistický systém zájmových skupin
Federální a decentralizovaný stát
Unitární a centralizovaný stát
Symetrický zákonodárné
bikameralismus moci
mezi
dvě
-
dělba Asymetrický bikameralismus - koncentrace
stejně
silné zákonodárné
moci
v jednokomorovém
komory parlamentu, které jsou vytvářeny na parlamentu, případně existují dvě komory odlišném principu –
z nichž jedna nemá velký význam
Rigidita ústavy – změnitelná pouze vysokou Flexibilita
ústavy
–
snadno
změnitelná
většinou, změna může být vázána i na souhlas prostou většinou, nebo nepsaná ústava voličů v referendu Legislativa přezkoumání
je
předmětem
z hlediska
své
soudního Absence soudního přezkoumání, parlament ústavnosti, má poslední slovo v oblasti ústavnosti své
Ústavní soud představuje silného hráče
legislativy, úzce spojeno s neomezovanou suverenitou parlamentu
Nezávislost centrální banky na exekutivě
Závislost centrální banky na exekutivě Dle Lijphart 1999
42
43