MASARYKOVA UNIVERZITA. Demokracie v Americe (od Tocquevilla k Zakariovi)

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra občanské výchovy

Demokracie v Americe (od Tocquevilla k Zakariovi) Bakalářská práce

Vypracoval: Michal Šafařík Vedoucí práce: doc. PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Brno 2016

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, s využitím pouze citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne

Michal Šafařík

Poděkování Rád bych poděkoval doc. PhDr. Martě Goňcové, CSc. za odborné vedení mé bakalářské práce a zvláště za trpělivost při konzultacích. Bez její vstřícnosti by má bakalářská práce pravděpodobně nemohla vzniknout. Za trpělivost musím poděkovat i Bohunce Relichové a celé své rodině.

Anotace Bakalářská práce Demokracie v Americe (od Tocquevilla k Zakariovi) se pokouší analyzovat hlavní myšlenky Alexise de Tocquevilla a Fareeda Zakarii o demokracii. Uvádí vlastnosti demokratických společností (rovnost, tyranie většiny, populismus, lobby, ústavní liberalismus, etc.), především Spojených států, jak je vidí oba autoři.

Klíčová slova Demokracie, liberální demokracie, neliberální demokracie, ústavní liberalismus, autokracie, tyranie většiny, populismus, rovnost, politika, politologie.

Annotation The bachelor´s thesis Democracy in America (from Tocqueville to Zakaria) tries to analyze the main thoughts of democracy by Alexis de Tocqueville and Fareed Zakaria. The bachelor´s thesis mentions the attributes of democratic societies (equality, tyranny of the majority, populism, lobby, constitutional liberalismus, etc.), especially the society of the United States, in the view of both authors.

Keywords Democracy, liberal democracy, illiberal demokracy, constitutional liberalism, autocracy, tyranny of the majority, populism, equality, politics, politology.

Obsah Úvod........................................................................................................................................ 5 1. Alexis de Tocqueville a jeho pohled na demokracii ........................................................... 7 1.1 Život Alexise de Tocquevilla ........................................................................................ 7 1.2 O kritice demokracie z pera Alexise de Tocquevilla................................................... 10 1.3. Vznik rovnosti a demokracie v Americe a myšlenka „výchozího bodu“ .................. 12 1.3.1 Původ amerického národa .................................................................................... 12 1.3.2 Decentralizovaný politický systém v Americe .................................................... 14 1.4 Tyranie většiny ............................................................................................................ 15 1.4.1 Nebezpečí tyranie většiny .................................................................................... 16 1.4.2 Proč se Američané podle Tocquevilla ubrání nebezpečí tyranie většiny snáze než ostatní……………………………………………………………………………. ....... 18 1.5 O knize Demokracie v Americe .................................................................................. 22 2. Zakariova neliberální demokracie..................................................................................... 28 2.1 Zmatení: Demokracie, ústavní liberalismus, liberální demokracie, liberální autokracie a neliberální demokracie ................................................................................................... 29 2.1.1 Liberální autokracie jako mezistupeň? ................................................................ 32 2.1.2 Blahodárný vliv kapitalismu ................................................................................ 34 2.1.3 Černé zlato = černý Petr....................................................................................... 38 2.1.4 Je třeba obchodovat.............................................................................................. 41 3. Populismus náhledem Alexise de Tocquevilla a Fareeda Zakarii ..................................... 48 3.1 Tocqueville a populismus............................................................................................ 48 3.2 Zakariův boj s populismem ......................................................................................... 50 3.2.1 Jak v současných Spojených státech vedla přílišná demokratizace politických institucí a populismus k neefektivitě legislativy i vlády……………………. .............. 53 3.2.2 Selhání přímé demokracie.................................................................................... 57 Závěrem: Historická paralela doby Alexise de Tocquevilla a Fareeda Zakarii .................... 63 Literatura ............................................................................................................................... 68

Úvod Demokracie je vysoce abstraktní a především nejednoznačný pojem. Zároveň není synonymem pro pojistku prosperity, svobody a štěstí národa, což nejednou v historii pro mnoho lidí nebylo zcela samozřejmé. Demokratické zřízení konečně může být podobným hájemstvím nesvobody, útlaku a nerovnosti jako jakékoliv jiné. Ve své práci se zabývám dílem Fareeda Zakarii a Alexise de Tocquevilla, kteří do debaty o obsahu demokracie hluboce zasáhli. Je pozoruhodná debata o tom, zda demokracie nutně znamená svobodu. Řekne-li se o státě, že je demokratický, zpravidla se tím automaticky myslí, že je svobodný; je to tak ale správně? Můžeme pojmy demokracie a svoboda zaměňovat? Oba autoři, jimž se má práce věnuje, o tom pochybují a varují před možnou hrozbou oddělení demokracie od svobody. Je to již téměř dvacet let, co Fareed Zakaria ve svém článku Vzestup neliberální demokracie1 popsal, kterak na demokratickém základě fungují zcela nesvobodné a neliberální režimy. Knihy Alexise de Tocquevilla upozorňují, že demokracie se za některých okolností mohou zvrhnout v tyranii většiny, aniž by přitom přestaly být demokraciemi (ba právě naopak, právě protože jsou demokraciemi a řídí se přáním většiny), dokonce již přes sto osmdesát let. Demokracie není dokonalá, oba autoři to dobře věděli a snažili se upozorňovat na její vady, což je prvním krokem k jejich řešení. Demokracie jako taková tedy není ani pro Tocquevilla ani pro Zakariu metou; i když Zakaria užívá přesnějšího pojmu liberální demokracie, mluví pouze o prostředku, nikoliv o cíli. Tím je cosi jiného. Zakaria jej vyjadřuje explicitně, jde mu o svobodu. Z díla Tocquevilla to nevyplývá tak jasně, ale šlo mu o totéž: „Svoboda je první z mých vášní. Taková je pravda.“2 Ve své práci se pokusím metodou analýzy a komparace děl obou autorů dojít k cíli vytyčení nejvýraznějších změn demokratické společnosti, zvláště americké, popřípadě určení paralel historického paradigmatu dob, v nichž Tocqueville i Zakaria tvořili. Znalost Tocquevillova původu a historického období, v němž žil, je pro interpretaci jeho díla velmi podstatná; proto v první kapitole, jež se Tocquevillovými myšlenkami zabývá, věnuji samostatnou podkapitolu autorovu stručnému životopisu, do které jsem se pokusil zakomponovat i klíčové dějinné události Tocquevillovy doby a podstatné rysy jeho 1

ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.obcinst.cz/vzestupneliberalni-demokracie/ BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011, 555 s., viii s. obr. příl. ISBN 978-80-7325-251-9, s. 273. 2

5

intelektuálního vývoje. Jeho dvousvazková kniha Demokracie v Americe je naprosto zásadní dílo politologické i sociologické literatury. Proto jsem jeho interpretaci vyčlenil samostatnou podkapitolu též, abych se v ní pokusil popsat jeho vznik – včetně vlivů, jež na autora působily a jež nemusejí být pro tak velký časový odstup zcela zřejmé. V druhé kapitole se pokusím o interpretaci a analýzu nejpodstatnějších myšlenek Fareeda Zakarii o demokracii. Zakaria je současným autorem. Dle mého soudu není tolik podstatné připomínat nejvýznamnější dějinné milníky nejnovější historie, jako je tomu u klasika 19. století Tocquevilla. Dnes samozřejmě ani nemůžeme s jistotou tvrdit, co jsou současné nejdůležitější události a procesy – je jasné, že opravdu přínosně a precizně zhodnotit dané historické období je možné až s přiměřeným časovým odstupem. Zakariovo dílo navíc není završeno: Zakaria se právě dostává na vrchol sil i kariéry, poslední léta je považován za jednoho z nejvýznamnějších světových politologů3, pročež právě dnes má velký vliv a veřejnost mu naslouchá4. Jistě od něj můžeme čekat další významné počiny5. Jeho životopisu se proto věnovat nebudu. Ve třetí kapitole se pak budu samostatně věnovat jevu populismu, v němž oba autoři rozpoznali podstatný problém, zvláště pak Fareed Zakaria, který v současnosti tomuto fenoménu v souvislosti s jeho rapidním nárůstem nejen ve Spojených státech, ale takřka po celém západním světě, věnuje velkou část své autorské energie.

Slavný Samuel P. Huntington psal o Zakariovi jakožto o následovníkovi Aristotela a Tocquevilla, označil Zakariovu Budoucnost svobody za jednu z nejpřínosnějších knih o světových politických trendech, a to přestože sám Huntington je oproti liberálovi Zakariovi konzervativec. Srov. THE FUTURE OF FREEDOM: ILLIBERAL DEMOCRACY AT HOME AND ABROAD. Fareed Zakaria. [online]. [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://fareedzakaria.com/books/the-post-american-world-2/. 4 Časopis Forbes označil Zakariu za jednoho z nejvlivnějších liberálů na americké mediální scéně. Srov. In Depth: The 25 Most Influential Liberals In The U.S. Media. Forbes. [online]. 22.1.2009 [cit. 2016-0312]. Dostupné z: http://www.forbes.com/2009/01/22/influential-media-obama-opedcx_tv_ee_hra_0122liberal_slide_16.html?thisSpeed=15000. 5 Zakaria loni vydal novou knihu In Defense of a Liberal Education, jež ale na své české vydání stále čeká. 3

6

1. Alexis de Tocqueville a jeho pohled na demokracii 1.1 Život Alexise de Tocquevilla Alexis-Charles-Henri Clérel de Tocqueville, narozen XI. Thermidoru roku XIII (29. července 1805), pocházel ze šlechtické royalistické rodiny, jež byla za francouzské revoluce dokonce na nějaký čas vězněna6. Tocqueville vyspíval intelektuálně o poznání rychleji, než je u většiny dětí obvyklé7. To se projevilo i v tom, že byl od nejranějšího mládí velmi hloubavý8, což je také pravděpodobně jedním z důvodů, proč později začal ve světle dobových společenských otřesů vážně přehodnocovat filosofické, náboženské a konečně i politické zvyklosti a názory, jež byly typické pro jeho rodinu i stav. Tocquevillova osobnost i postoje ale zrály postupně, nemohl se vymanit naráz z prizmatu svého aristokratického původu (jistě by to ani nebylo vhodné). Takovýmto náhlým změnám ve vyšších kruzích navíc ani příliš nepřispíval duch doby restaurace Bourbonů, v níž Tocqueville dospíval a která byla sice silně poznamenána francouzskou revolucí, leč přece jen byla v mnoha ohledech spíše návratem do starých časů. Není proto divu, že jeho cesta k náklonnosti k demokracii nebyla přímá. V mládí „nebyl ani v nejmenším demokrat – dokonce ani, ze stranického hlediska, liberál. Stejně jako jeho otec podporoval vládu...“9 Mladý Alexis de Tocqueville z vlastní iniciativy projevoval zájem o své okolí, zálibu nalezl zvláště ve studiu historie, především pak Francie a Anglie. Hledal důvody, proč Anglie byla silnější ve válce a úspěšnější v míru než Francie. Brzy dospěl k závěru, který byl pro jeho následnou práci velmi podstatný: „Anglie byla a musela být silnější díky své svobodě; Francie byla oslabena vlastně ani ne tak despotismem, jako složitým propletencem sociálního a politického systému, který činil z růstu svobody zoufale složitou záležitost,“ 10 parafrázuje Tocquevillův životopisec Hugh Brogan Tocquevillův dopis příteli z roku 1828. Velmi jej ovlivnila kniha Adolpha Thierse Historie de la Révolution, jejíž mnohé demokratické myšlenky v něm začaly klíčit, ač jejího autora zprvu pokládal za „nejzvrácenějšího a nejnebezpečnějšího ze všech lidí“. 11 Jako nadaný inteligentní mladík pochopil mnoho paralel mezi proměnami francouzské společnosti a nedávnou americkou

Srov. BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 17 – 20. Srov. tamtéž, s. 26. 8 Srov. tamtéž, s. 44 – 47. 9 Tamtéž, s. 69. 10 Tamtéž, s. 74. 11 Tamtéž, s. 71. 6 7

7

historií, ideami vzniku Spojených států a vlivu amerických republikánů na francouzskou revoluci. Dospěl sice nejdříve k názoru, že „americký příklad je pro Francii naprosto nevhodný“12 a „podmínky v Americe jsou natolik odlišné od Francie, že její politický příklad se stává bezcenným“13, ale již záhy pod Guizotovým a Chateaubriandovým vlivem došel k závěru, že směřování k demokracii je Bohem 14 předurčený a nevyhnutelný vývoj. 15 Takto začal Tocquevillův zájem o Ameriku. Červencová revoluce 1830 měla být z Tocquevillova hlediska pro Francii velkou příležitostí. V Tocquevillově nitru však planul silný rozpor: Cítil vžitou osobní i rodovou náklonnost ke starému aristokratickému režimu a Bourbonům, na druhou stranu si byl ale jasně vědom, že doba se změnila a demokratizace byla do budoucna jediným možným řešením. Revoluce z roku 1830 měla být rozumným kompromisem pro čas přechodu, ale místo toho se zvrhla ve zcela neliberální režim latentního tyrana, což Tocqueville nesl jen s velkou nelibostí.16 Naprosto klíčovou událostí Tocquevillova života se stala cesta do Ameriky, již absolvoval s přítelem Gustavem de Beaumontem. K cestě jej přimělo zvláště přesvědčení, „že Francie se stává demokracií. Mělo tedy smysl studovat tento systém u jediného velkého národa, který přijal rovnost a zároveň zjevně zachovával svobodu“17. Tocqueville ale měl dobré místo ve státních službách jako právník, které jej sice nijak nenaplňovalo, leč kterého se přece jen nechtěl vzdát. Musel proto najít ještě další – oficiální – důvod, který by byl Francii přínosem. Tím se stalo poznání a posouzení nových amerických vězení, jelikož Francie v období těsně po převratu, plném bídy a kriminality, potřebovala vězeňskou reformu. O své cestě Tocqueville v době přípravy napsal: „Cestujeme se záměrem podrobně a pokud možno vědecky prozkoumat celou škálu té rozsáhlé americké společnosti, o níž každý mluví a nikdo ji nezná. A pokud nám naše dobrodružství ponechá dost času, počítáme s tím, že sebereme látku ke kvalitní, nebo alespoň nové knize – nic podobného nebylo ještě

12 13

BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 72. Tamtéž, s. 112.

Rozbor tohoto názoru uvádím v kapitole 4.1.2 Vznik rovnosti a demokracie v Americe a myšlenka „výchozího bodu“. 14 Tocqueville byl silně ovlivněn svým slavným příbuzným, spisovatelem Françoisem René de Chateaubriandem, který v době revoluce procestoval Ameriku. Díky svému, též slavnému, učiteli, historikovi a politikovi Francoisovi Guizotovi, se naučil užívat archivních zdrojů a zdůvodňovat události historicky, nikoliv silou božské vůle. Bohužel právě od tohoto principu se v úvodu prvního dílu Demokracie v Americe odchýlil, když psal o demokratizaci jakožto o božském záměru. Srov. BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 78. 15 Srov. tamtéž, s. 72. 16 Srov. tamtéž. 207. 17 Tamtéž, s. 114.

8

publikováno.“18 Vyplul 2. dubna 1831.19 Amerika byla od Francie ještě odlišnější, než čekal. Tocqueville zprvu upadal do stereotypů, jak lze poznat z jeho prvních dopisů domů; například že Američané jsou „národem kramářů“: „Tocqueville si svému otci stěžoval, že v novinách je mnohem více o cenách bavlny než o velkých politických otázkách. Nemohl si vybrat horší příklad. I když to ještě nepochopil, cena bavlny byla sama o sobě velkou politickou otázkou. Bavlna byla zdaleka nejdůležitějším americkým vývozním artiklem, podpírajícím její prosperitu, přinášejícím dobrou pověst a pevnou měnu, která po reinvestování financovala průmyslovou revoluci, jež jednoho dne ze Spojených států učiní největší světovou mocnost.“20 Naštěstí ale přece jen musel systematicky prozkoumat americké vězeňství, aby splnil své oficiální poslání. Dlouhé hodiny proto denně strávil po knihovnách a zkoumal statistiky. Musel ale podnikat též dlouhé cesty po vzdálených věznicích. Tak získal mnoho informací pro svůj hlavní záměr důkladného poznání americké společnosti a jejího politického systému. 21 Přitom neopomenul udělat si čas na studium a diskuse o tématu, jež bylo pravým smyslem jeho cesty: setkal se s nejvýznamnějšími muži USA, jako byl třeba prezident Jackson, ač třeba schůzku s Jamesem Madisonem musel z časových důvodů oželet.22 Tocqueville Ameriku opustil předčasně – už po deseti měsících – v únoru 1832. Zprvu pak cestoval po francouzských věznicích, kde prováděl inspekce, aby správně zhodnotil, zda je aplikace amerických modelů vhodná i ve Francii. Výsledné dílo, názvem Le Système pénitentiaire aux États-Unis et de son application en France, bylo nejen předloženo, ale i publikováno a přineslo autorům uznání a ocenění, leč v knihkupectvích o něj přílišný zájem nebyl.23 Tocqueville následně absolvoval cestu po Anglii, načež rozepsal svou zásadní knihu o Americe, po jejímž vydání v roce 1835 se setkal s velkým úspěchem, který jej proslavil. Rozhodl se kandidovat do Sněmovny, což při prvním pokusu roku 1837 nevyšlo; o dva roky později ale již ano a poslancem zůstal až do roku 1848. Mezitím vykonal cesty po Irsku a Švýcarsku, přičemž pracoval na druhém díle Demokracie, jenž vyšel roku 1840. Revoluční rok 1848 byl pro Tocquevilla velmi významný. Po pádu Ludvíka-Filipa byla nastolena druhá republika v čele s prezidentem Ludvíkem Napoleonem. Tocqueville byl zvolen za poslance Ústavodárného shromáždění, jehož se stal o rok později místopředsedou, a po 18

BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 118.

Tamtéž, s. 119. 20 Tamtéž, s. 125. 21 Srov. tamtéž, s. 125. 22 Srov. tamtéž, s. 162. 23 Srov. tamtéž, s. 176. 19

9

krátkou dobu dokonce zastával post ministra zahraničí. Tocquevillův politický život však ukončil jeho odpor ke krokům prezidenta, který rozpustil parlament a prohlásil se za císaře. Tocqueville se projevil jako silná osobnost, když jakožto známá a vážená osobnost proti císaři hlasitě protestoval a vyzýval k jeho odstoupení, pročež se dokonce nakrátko ocitl ve vězení. Roku 1856 vydal knihu o příčinách Velké francouzské revoluce s titulem Starý režim a revoluce, již plánoval rozšířit. To ale nestihl, neboť tři roky nato, 16. dubna 1859, zemřel na tuberkulózu.

1.2 O kritice demokracie z pera Alexise de Tocquevilla Alexis de Tocqueville se snažil být v Demokracii v Americe objektivní; hledal všechny klady i zápory dvou tehdy soupeřících vládních systémů, demokracie i monarchie. Cílem své práce si neurčil hodnotit tato zřízení, natož aby se opovažoval určit, které je lepší. „Velmi by se mýlil, kdo by si myslel, že jsem napsal chvalozpěv... patřím k těm, kdo věří, že zákony téměř nikdy nemohou být absolutně dobré; neměl jsem ani v úmyslu posuzovat, zda společenská revoluce … je pro lidstvo výhodná nebo zhoubná.“24 Tocqueville neměl mnoho příkladů pro posuzování demokracie; jestliže v Americe viděl jediný příklad velkého národa, který prosperoval na základě opravdu fungující demokracie25, neznamená to, že považoval americké uspořádání za jedinou formu vlády odpovídající demokracii. Nebyl si proto jist, zda vlastnosti demokratického systému, jež nalezl ve Spojených státech, jsou nutně vlastní demokracii jako takové. Tocqueville si byl vědom, že zákony i společnosti různých národů se mohou podstatně lišit, a přece nic nebrání, aby se shodovaly v tom, že v jejich zřízení vládne lid. Když Tocqueville psal, že Spojené státy došly v demokracii vrcholu, neměl samozřejmě pravdu. John Stuart Mill byl v roce 1835 z prvního dílu Demokracie v Americe nadšen, ale v recenzi na ni upozornil na neúplnost americké demokracie: „aristokracii barvy pleti a aristokracii pohlaví zůstala její privilegia“26 . V prvním případě měl bezpochyby naprostou pravdu, nicméně jak dokazuje díl druhý z roku 1840, Spojené státy byly výjimečné i stran

24

Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1. Alexis de Tocqueville; přeložil V. Jochman. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. Knihovna Lidových novin; Sv. 8. 378 s., ISBN 80-7106-050-X, s. 17. 25 Srov. tamtéž, s. 114. 26 BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 229. Tato recenze je podle mě zajímavá i v jiném bodě: Mill dostál své pověsti bojovníka za ženskou emancipaci, což není překvapením; zajímavější je, že se zde ukazuje i jako sympatizant emancipace černochů, o čemž se zdaleka tolik nemluví.

10

pohledu na postavení žen, který zde byl o poznání progresivnější, než bylo zvykem v Evropě.27 Bohužel ale přes to vše měl Mill pravdu nakonec i v druhém bodě, neboť se americké „emancipační“ zvyklosti týkaly pouze žen svobodných: „V Americe se nezávislost ženy nenávratně vytrácí v manželském svazku.“28 Tocqueville označil ve své době demokracii za jev, jehož šíření a vývoji se nedá zabránit – ani by to nepovažoval za moudré –, avšak přesto je nutné podrobit jej kritice. Sám píše: „...nejsem protivníkem demokracie, chtěl jsem být vůči ní upřímný.“ 29 V demokracii vidí nejenom mnoho chyb, ale i nebezpečí. I přes mnohé nástrahy a osobní sympatie či antipatie se snažil být Tocqueville nestranný a jak v prvním, tak v druhém díle podat objektivní popis soudobé demokratické společnosti Spojených států. Podobně se opovažuje podrobit demokracii kritice i Fareed Zakaria. A slovo „opovažuje“ je na místě. Zakaria vydal svoji významnou knihu Budoucnost svobody v roce 2003, kdy byla demokracie mnohými stále ještě považována za samospásnou, za záruku všeho dobra, pročež se též „vyvážela“ do nejrůznějších koutů světa. Zakaria není „antidemokratem“, brání se: „I demokracie má své stinné stránky, jako všechny společenské proměny, jen se o nich moc nemluví. Jakmile se o nich zmíníme, vyvoláme okamžitě kritiku, že nejdeme s dobou. [...] Jestliže budeme mlčet plni obav, že by nás mohl někdo označit za 'antidemokraty', nikdy nepochopíme, jaký nesvár může rostoucí demokratizace do našich životů vnést.“30 Od té doby se (snad i díky Zakariovi) pohled na demokracii změnil. Domnívám se dokonce, že nyní se již opravdu celospolečensky mluví i o jejích slabých místech, ač bychom jistě našli mnohem významnější a spíše méně radostné důvody pro tuto změnu, než je literární vliv děl Tocquevilla a Zakarii. Oba autoři by však mohli být uspokojeni alespoň tím, že padlo velké dogma nedávných dob, byť tomuto pádu muselo předcházet mnoho jeho bolestných neúspěchů. Společnost již pochopila, že kritika demokracie je opravdovým základem jejího správného uchopení, aniž by demokracii zavrhovala jako takovou.

Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2. Alexis de Tocqueville; z francouzštiny přeložil V. Jochman. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. Knihovna Lidových novin; Sv. 9. 250 s., ISBN 80-7106-051-8., s. 141 – 144. 28 Tamtéž, s. 142. 29 Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 7. 30 Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody : [neliberální demokracie v USA i ve světě]. Fareed Zakaria ; [z anglického originálu ... přeložil Jaroslav Veis]. Vyd. 2., opravené. Praha: Academia, 2005. 363 s., ISBN 80-2001285-0, s. 21. 27

11

1.3 Vznik rovnosti a demokracie v Americe a myšlenka „výchozího bodu“ Když Tocqueville v roce 1831 navštívil Boston, velmi jej ovlivnili a udělali na něj velký dojem dva muži, Josiah Quincy a Jared Sparks (oba svého času zastávali post prezidenta Harvardu), jejichž názory v mnohém převzal. Tocquevillův životopisec Hugh Brogan je dokonce názoru, že Tocqueville mohl beze všeho uvést Jareda Sparkse jako spoluautora Demokracie v Americe. 31 Ten například Tocquevilla inspiroval zcela zásadní myšlenkou o unikátním vývoji americké společnosti, jejíž jedinečná decentralizace vyplynula z tzv. „výchozího bodu“32. Tato myšlenka je pro poselství Tocquevillovy knihy zcela zásadní, jelikož právě pro tuto odlišnost byl Tocqueville na pochybách, zda je ve starém světě možné zavést funkční demokracii, jež by se zároveň snoubila se svobodou, jako je tomu v Americe. Myšlenku výchozího bodu se pokusím v následujících podkapitolách 1.3.1 a 1.3.2 vysvětlit.

1.3.1 Původ amerického národa Tocqueville v Američanech viděl národ, který byl mnohými svými vlastnostmi zcela nový, originální a jedinečný. To vše plynulo především z jeho mládí.33 Americká populace se ve třicátých letech devatenáctého století nevídaně dynamicky rozvíjela, Američané byli od počátku oproti ostatním národům značně homogenní (přestože se pochopitelně osadníci Nového světa v průběhu staletí přirozeně lišili), především jim ale chyběla stigmata dob feudalismu. Americký lid na rozdíl od evropských národů nezažil jinou epochu, než jaká se měla od devatenáctého století rozšířit napříč celým západním světem, jak Tocqueville též správně odhadl. „Velkou výhodou Američanů je, že dospěli k demokracii, aniž museli projít demokratickými revolucemi, a že se narodili navzájem si rovni a nemuseli se jimi teprve stát.“34 To je zcela zásadní skutečnost. Tocqueville zdůrazňoval rozdíl mezi hierarchizovanou, silně sociálně strukturovanou Evropou a rovnou Amerikou, v níž neexistovaly neprostupné společenské bariéry. Tocqueville totiž „jako podstatnou podmínku skutečně demokratické 31 32

Srov. BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 145. Tamtéž, s. 145.

33

Mládí amerického národa je zajímavé i z hlediska historie jakožto vědy; vždyť prapočátky naprosté většiny národů jsou nedopátratelné a utápějí se kdesi v mlhách legend a mýtů. U Američanů je to ale jinak; vznik jejich národa je dobře zaznamenán. „Amerika je jediná země, ve které jsme mohli být svědky přirozeného a pokojného vývoje společnosti a kde bylo možné upřesnit počáteční vlivy, určující budoucnost států.“ Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 28. 34 Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2, s. 78.

12

společnosti indikoval vysokou sociální mobilitu občanů“ 35 . Zašel dokonce tak daleko, že mnohdy pojmy demokracie a rovnost považoval a užíval jako synonyma.36 Kolonizátoři, kteří dali vzniknout americkému národu, pocházeli ze stejné země a mluvili týmž jazykem, což je spojovalo nejvíce. Je třeba si uvědomit, že první Američané připluli z Anglie, jež – přes všechna příkoří a náboženskou perzekuci, kvůli níž se Otcové poutníci vydali do Nového světa – byla od Magny Charty na čele evropského pokroku, zvláště co se týká politických svobod.37 Anglická vláda nelitovala ztráty takovýchto lidí; vždyť se tak zbavila zárodků zmatků a pokusů o revoluce. Vystěhovalectví dokonce podporovala a o osud vystěhovalců se následně nijak nezajímala.38 „Všechny nové evropské kolonie se vyznačovaly ne-li rozvojem, pak přinejmenším zárodky úplné demokracie.“39 Většina osadníků i pozdějších přistěhovalců byla chudá – a v chudobě byla rovnost. Vystěhovalci neměli z čeho odvodit jakoukoliv společenskou nadřazenost či podřízenost: „Nejsou to totiž nikdy ti šťastní a mocní, kdo se vystěhovává, a tak jsou chudoba a neštěstí nejlepší zárukou rovnosti, jaká může existovat mezi lidmi.“40 Přesto se ale stěhovali i bohatí a mocní – ovšem z politických a náboženských důvodů, nikoliv ekonomických. „Byly proto vytvořeny zákony, které stanovily hodnostní hierarchii, ale brzy se zjistilo, že americká půda naprosto znemožňuje pozemkovou aristokracii.“41 A není-li bohatství vázáno na půdu, nejedná se v pravém smyslu o aristokracii. Jediné aristokratické prvky v Americe byly intelektuální: „Vždycky zde bylo možné uplatňovat pouze intelektuální vliv. Lidé si zvykli vážit si jistých jmen jako symbolů vzdělání a ctnosti. Hlas některých občanů nabyl pro ně moci, kterou bychom snad mohli právem nazvat aristokratickou, kdyby byla mohla přecházet beze změny z otce na syna.“42 Jenže tak tomu bylo jen na východ od řeky Hudson; na jih až k Floridě (jež byla ještě nedávno před Tocquevillovou návštěvou španělská) se usadili velcí pozemkoví vlastníci, kteří si z Anglie přivezli aristokratické zásady i pravidlo prvorozenosti, ale hlavně otroky z Afriky43.

HLOUŠEK, Vít a Lubomír KOPEČEK. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007. ISBN 978-80-210-4249-0, s. 71. 36 Viz 1.5 O knize demokracie v Americe 37 Více v kapitole 2.1.2 Blahodárný vliv kapitalismu 38 Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 32. 39 Tamtéž, s. 29. 40 Tamtéž, s. 29. 41 Tamtéž, s. 29. 42 Tamtéž, s. 39. 43 Otrokářství je podle Tocquevilla hlavním důvodem rozdílu mezi Severem a Jihem: Zatímco průmyslový Sever potřeboval hlavně relativně vzdělanou a cílevědomou pracovní sílu, zemědělská ekonomika Jihu byla přímo 35

13

Důvody, které Tocqueville jmenoval jako překážky pro vznik silné aristokracie v Americe, zde sice také platily, leč o poznání méně. Jediný muž mohl díky otrokářství obdělávat velkou plochu půdy. V této části kontinentu tak sídlili bohatí velkostatkáři, jež ale nemůžeme nazvat aristokraty v evropském slova smyslu, „protože neměli žádná privilegia a protože hospodaření pomocí otroků vylučovalo nájemce, a tedy i patronátní vztahy“ 44 . Tito velkostatkáři tak podle Tocquevilla pouze vytvořili jakousi vyšší třídu – odpovídaly tomu jejich názory i záliby, zároveň se v jejich prostředí soustřeďovala politická činnost. „Právě tato třída se na jihu postavila v čelo povstání: americká revoluce jí vděčí za své největší osobnosti.“45 Tocqueville ve své knize psal převážně o obyvatelích Nové Anglie. Byl si vědom, že mladší oblasti Jihozápadu se od Nové Anglie v mnohém liší, konečně se jim věnoval ve vlastních kapitolách; přesto ale už z historického náhledu považoval za pravé srdce Spojených států právě Sever. „Civilizace severu se tedy zdá předurčena k tomu, aby se stala obecným měřítkem, jímž se jednou bude muset řídit celý zbytek.“46

1.3.2 Decentralizovaný politický systém v Americe Americké kolonie nevznikaly naráz, plánovitě podle nařízení nějakého centra. Naopak. Osadníci se usazovali zcela svévolně, vytvořili si vlastní obce a teprve posléze navázali kontakty s obcemi sousedními. Vesnice byly zcela samostatné; každá z nich si vládla a spravovala se sama. „Svrchovanost lidu v obci je tedy nejen dávný stav, ale je to stav původní.“47 Politický život se v Americe zrodil v obcích, a tak byla od počátku v podstatě každá obec nezávislým státem. „Když pak angličtí králové požadovali svůj podíl suverenity, omezili se na převzetí ústřední moci. Ponechali obec v takovém stavu, v jakém ji nalezli; nyní jsou obce Nové Anglie

dělaná pro otrokářství, bylo zde třeba více biče a dlouhodobého podřízení si pracovní síly než vědomostí – v průmyslu se pracuje po celý rok, zato v zěmědělství jen o sezóně. Bylo proto vhodné pracovní sílu vlastnit (a tedy i živit, což se v neproduktivních měsících nevyplácí), aby neodešla a byla napřesrok zajištěná. To ale vedlo ke stagnaci a zahálce pánů – bohatí pozemkoví vlastníci, na jejichž bydlo vydělával otrok, nepociťovali potřebu progresu a pracovitosti, jež naopak průmyslové silně konkurenční prostředí vyžadovalo. Jižanští velkostatkáři tak především nabyli aristokratických zvyklostí i mravů. To je podle Tocquevilla hlavní rozdíl mezi Severem a Jihem USA 19. století. Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1. 44 Tamtéž, s. 39. Naskýtá se ovšem otázka, zda otrokářství není formou patronátního vztahu a zda otrokářský vztah neposkytuje pánům oproti otrokům jistá nezanedbatelná privilegia. 45 Tamtéž, s. 40. 46 Tamtéž, s. 286. 47 Tamtéž, s. 54.

14

podřízené, ale v zásadě vlastně podřízené nebyly nebo jen málo.“48 To je důvodem, proč byly americké obce oproti evropským tak svobodné a nezávislé. V Evropě totiž došlo k tvrdému procesu centralizace, jež obcím odebrala jejich práva. I z českého prostředí víme, že evropské obce byly (zvláště ve středověku) v mnoha případech zakládány panovníky, od nichž teprve následně získávaly třeba statut města nebo nejrůznější práva, například tržní, varné, hrdelní, atd. Tato podřízenost centru se pak udržela, za absolutismu se navíc prohloubila. V Americe zato centrální jednotky, jako hrabství, státy nebo dokonce Unie, vznikly až výrazně později než obce. Není možné tedy říci, že by obce od zmíněných vyšších správních celků nabyly svých pravomocí; to obce se některých svých pravomocí v jejich prospěch vzdaly. A i to byly jen záležitosti administrativní a justiční: soudy, vězeňství nebo úřad šerifa, jež se navíc ani netýkaly jejich vlastní správy – tu si i nadále obce obstarávaly samy.49 Tocqueville proto pečlivě rozlišuje centralizaci správy, jež je typická pro „centralizované“ země, jako je Francie, ale která se třeba v decentralizovaných Spojených státech nevyskytuje snad v žádné míře, od centralizace vlády (myšleno zákonodárství), jež byla naopak v USA velmi rozvinutá.50 V Nové Anglii byla celá správní moc svěřena obcím. „Nikde tedy neexistuje ústředí, do něhož by vedly paprsky administrativní moci.“51 Této decentralizaci Tocqueville přikládá obrovský význam pro povahu celého národa, zvláště jeho přirozenému zvyku ke svobodě a správného nakládání s ní 52 , jak poznáme z následující podkapitoly.

48

Tamtéž, s. 51. Srov. tamtéž, s. 47 – 126. 50 Srov. tamtéž, s. 65 – 73. 51 Tamtéž, s. 57. 52 Tomu se podrobněji věnuji v kapitole 1.4.2 Proč se Američané ubrání nebezpečí tyranie většiny snáze než ostatní. 49

15

1.4 Tyranie většiny Tocqueville viděl v despotismu nejhorší možné státní uspořádání. Potvrzuje to i jeho odvážné vystoupení proti císařství Napoleona III., za něž byl uvězněn. Jeho názor na despotismus poznáme, když například v prvním díle Demokracie v Americe čteme o neustálém chaosu revolucí jihoamerického lidu: „Když ho tak pozoruji v tomto střídavém stavu bídy a zločinu, svádí mě to k víře, že by pro tento lid byl despotismus dobrodiním. Tato dvě slova se však v mém myšlení nikdy nemohou spojit.“53 Tocquevillův odpor k tyranii sahá až do jeho dětství, z kterého sám pamatoval Napoleonovo militantní velikášství. Konečně Tocquevillův otec byl starostou vísky Verneuilsur-Seine, kde se snažil svého postavení využít pro záchranu pokud možno co největšího počtu mladých mužů před odvody do Napoleonových válek. 54 Díky tomu měl z první ruky velmi autentické podklady k utvoření si názoru na vojenskou tyranii.

1.4.1 Nebezpečí tyranie většiny Tocqueville tvrdí, že každá společnost (i ta rovná, demokratická) je poddajná autoritám a jejich dogmatům; avšak zatímco v nerovných společnostech nižší složky hierarchie vzhlížejí k vládcům a kněžím, v rovné společnosti není uznáván jako autorita žádný jedinec, ale veřejné mínění, tedy většinový názor. Je to tak, protože každý jedinec ví, že rovná společnost je složena z osobností, jež jsou stejného postavení, jako je on sám, a tak nevěří v neomylnou moudrost nikoho druhého, ale v názor společnosti jako celku.55 Demokratický systém předává autoritu z rukou vládce nebo vyšší třídy do rukou většiny, jejíž názory mohou být v konečném důsledku stejná dogmata jako ta, která vládnou monarchiím nebo aristokraciím. I většina může mít v demokraciích moc pošlapávat práva; tyranie není vlastní výhradně monarchií, aristokracií nebo dnes autokracií. Hugh Brogan uvádí rozhovor Tocquevilla a kvakera Johna Jay Smithe. Tocqueville se podivoval, proč se ve Filadelfii stále přísně vynucovala rasová segregace, ačkoli zde v té době

53

Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2, s. 171.

54

Srov. BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 31.

Zní to snad lehce tautologicky, nicméně Tocquevillově skvělé myšlenkové konstrukci na toto téma, již z rozsahového omezení své práce bohužel nemohu podrobněji rozvést, nemohu nic vytknout. Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2, s. 201 – 205. 55

16

bylo otroctví již pět let zrušeno; jak je možné, že černoši56 nebyli připouštěni k volbám, přestože jim již tehdy tamní zákon přiznával rovná občanská práva. „Tocqueville: Čím se stává vláda zákona v takových případech? Smith: Zákon pro nás není ničím, pokud se neopírá o veřejné mínění.“57 Tocqueville rozvíjí ve druhém díle Demokracie spíše apriorní úvahy o vlastnostech tyranie většiny. Rovnost dle Tocquevilla nivelizuje společnost, pro socioekonomické vyrovnávání se jedinci v demokraciích stávají navzájem podobnými i názorově, takže většinový názor sílí. Většině proto přijde logické, když nastoupí silná, jednotná vláda, jež by měla podporu široké veřejnosti velmi podobných názorů a ani by nepočítala s možností politického pluralismu. Kde by se konečně pluralismus vzal, když všichni občané mají přece tentýž názor, uvažuje podle Tocquevilla řadový občan demokratické společnosti. Jedinec v rovné společnosti okolo sebe vidí uniformní masu – národ majetkově, společensky, a proto i názorově velmi podobných občanů –, a neumí si proto představit existenci individuality, jež by vybočovala a byla odlišných názorů. A jestli ji přece jen najde, uzná, že zájem (a názor) většiny je víc než zájem jednotlivce, a nebude proto nijak bránit pošlapání jeho práv. „Když nějaký člověk nebo nějaká strana trpí ve Spojených státech nespravedlností, na koho se má podle vás obrátit? Na veřejné mínění? – právě ono tvoří většinu; na zákonodárný orgán? – ten zastupuje většinu a je jí slepě poslušen; na výkonnou moc? – ta je jmenována většinou a slouží jí jako pasívní nástroj; na represivní moc? – represivní moc není nic jiného než většina ve zbrani; na porotu? – porota, to je většina, které je dáno vynášet rozsudek, a sami vůdcové jsou v některých státech voleni většinou. Jakkoli nespravedlivé nebo nerozumné je opatření, které vás postihuje, musíte se mu tedy podrobit.“58 Jelikož vláda vychází z většinového (a tedy dle většiny vždy správného) názoru, má stát právo každého jedince vést za ruku jako malé dítě. Demokratická společnost se tak dle Tocquevilla stává navýsost konformní a docilní. Demokratický jedinec cítí odpor k nadřazenosti druhého a nepřijímá možnost, že by mohl být někdo druhý chytřejší nebo mocnější. Dogmaticky zato důvěřuje své vládě, která vychází z většinového přesvědčení společnosti (to je pro něj

56

Je asi dobré připomenout, že demokracie (vláda lidu) Tocquevillovy Ameriky se jednoduše z mnoha sociokulturních příčin nevztahovala na černochy stejně, jako se až do dvacátého století i v Evropě nevztahovala na ženy, demokracie se jednoduše rozšiřovala jako kruhy ve vodě. Dahl, Robert A.. O demokracii : průvodce pro občany. Robert Dahl ; [z anglického originálu ... přeložil Jiří Foltýn]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001.191 s., ISBN 80-7178-422-2., s. 9 a 25 – 28. 57 BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 155. 58 Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 192.

17

autorita), a dává jí proto absolutní moc.59 „A titíž lidé, kteří čas od času káceli trůny a šlapali po svých králích, sklánějí se stále více bez odporu před sebemenší vůlí nějakého úředníčka.“60 Až orwellovské nebezpečí pak Tocqueville vidí v centralizaci, jež plyne právě z všemocnosti vlády odvozené od „neomylného“ názoru většiny. Tocqueville její projevy indikuje v zestátnění nemocnic, dobročinných spolků nebo třeba škol, v nichž stát zavede své jediné správné osnovy, načež pluralita názorů zmizí definitivně; stát dokonce ovládne i církve, když začne platit kněze, aby ti, jakožto státní zaměstnanci – náboženští úředníci –, kázali ve prospěch státu, který se pak vírou dostane až do hlubin občanovy mysli. Jak stát takto přebírá moc, slábne i díky individualizaci (a z ní vyplývajícího oslabení osobních vztahů mezi obyvateli) potřeba a hlavně schopnost soběstačnosti jedinců ve společnosti. Stát supluje dřívější funkce primárních vztahů, zajišťuje nejnutnější jistoty, občané se na něm stávají závislí a ztrácejí schopnost samostatnosti. Vít Hloušek v tomto vidí Tocquevillovu předpověď infantilizace společnosti a poukazuje, že její naplnění je do velké míry patrné v moderním sociálním státě, který dává občanům s jistotami i domněnku, že se není třeba spoléhat na vlastní síly, jelikož se o každého „stát postará“.61

1.4.2 Proč se Američané podle Tocquevilla ubrání nebezpečí tyranie většiny snáze než ostatní USA mají však jednu důležitou výhodu, díky níž jim despotismus hrozí mnohem méně. Jak jsem již uvedl, Američané jsou národem, v němž si lid od počátku vládne sám v obcích. Americká populace nikdy neprošla aristokratickým systémem, který by ji obral o politická práva a schopnost nakládat s nimi, ani následnou revolucí a porevolučními krizemi a chaosem. Tocquevillovi Američané se o veřejné dění starají sami – jakožto občané, od vlastní přirozenosti; občanská společnost je zde nevídaně rozvinuta, Američané to mají zabudováno v samém základu své národní mentality. Tocqueville v souvislosti s výraznou občanskou iniciativou a podílu amerických občanů, zvláště pak obyvatel Nové Anglie, na obecní správě mluvil přímo o duchu obce62. Dokonce je přesvědčen, že nikde lid není tak bezprostředně nositelem moci jako

59

Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2, s. 201 – 203. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2, s. 216. 61 Srov. HLOUŠEK, Vít a Lubomír KOPEČEK. Demokracie, s. 72. 62 Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 52 – 54. 60

18

v amerických obcích.63 A právě v samostatnosti obcí dle Tocquevilla spočívá síla svobodných národů, jelikož právě zde se občané naučili občansky angažovat. „Obecní instituce jsou pro svobodu tím, co jsou školy pro vědu; přivádějí ji lidu na dosah; dávají mu okusit jejího pokojného užívání a navykají ho, aby ji používal. Bez obecních institucí si národ může zvolit svobodnou vládu, ale chybí mu duch svobody.“64 Američané si ponechali naprostou většinu odpovědností za řízení svého okolí na svých bedrech, nepředali je žádné jim abstraktní centrální moci. Evropan nepochopí, jak mohou americké obce tak vzkvétat, když nad nimi nebdí žádný vládní úředník, tvrdí Tocqueville. Ale to je tím, že evropská mentalita se od americké v oblasti zodpovědnosti a lásky ke své obci a věcem veřejným obecně diametrálně liší. „…nacházíme zde ještě poddané, ale nevidíme občany,“65 míní Tocqueville o letargické Evropě, jejíž obyvatelé jsou v zajetí centralizace státní správy. Evropané totiž na rozdíl od Američanů nepochopili, že v obci se lidé mohou angažovat pro své vlastní zájmy a využívat ke svému prospěchu právě její síly a prostředky. V Tocquevillově Americe, zvláště v Nové Anglii občané zasahují do událostí života obce, vkládají do ní i své ambice a svou budoucnost. Vědí, že je jen na nich, jak bude jejich domov vypadat, svoji domovinu upřímně milují a utvářejí si přirozený, velmi pevný patriotismus. Tocquevillův Američan ke své obci tíhne, protože „vidí v této obci svobodnou a silnou korporaci, jejíž je částí a jež je hodná námahy potřebné k jejímu řízení.“66 Evropští poddaní toto podle Tocquevilla pochopit ani nemohli – ani jim nepřišlo na mysl, že by je k tomu vláda oprávnila. Jelikož si tedy Američané vždy vládli sami, umějí to. Uvědomili si nebezpečí přílišného individualismu, který hrozí zvláště ve společnostech, jež teprve nedávno získaly rovnost a demokracii, aniž by navykly jejich duchu, a neumějí s nimi proto zacházet. Američané pochopili, že když trochu svých sil věnují kromě svého osobního prospěchu i veřejnému blahu, získají tak velmi cennou kontrolu nad veřejným děním, jež jim může dát kromě svobody i podporu pro jejich vlastní zájmy. Tocqueville tomu říká rozumný egoismus67. To je hlavní rozdíl mezi USA a Francií: „Celkem vzato nevěřím, že je u nás více egoismu než v Americe: rozdíl je však v tom, že tam je osvícený, kdežto u nás ne. Každý Američan dokáže obětovat část svých osobních zájmů, aby si zachránil zbytek. My (Francouzi) si chceme udržet vše a často tak vše ztrácíme.“68

63

Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 49 – 54. Tamtéž, s. 48. 65 Tamtéž, s. 70. 66 Tamtéž, s. 52. 67 Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2, s. 90 - 91. 68 Tamtéž, s. 92. 64

19

Jedno z dominantních témat druhého dílu Demokracie v Americe se věnuje (řečeno současným slovníkem) občanské společnosti. Využívání občanských sdružení v Americe Tocqueville velmi vyzdvihuje. Američané za mnohými účely zakládali různé občanské spolky, které mimo jiné, jakožto své sekundární aktivity, nezřídka spravovaly a financovaly knihovny, sirotčince nebo třeba školy, ale vyvíjely i další bohulibé činnosti. Tyto organizace pak nezřídka vydávaly i vlastní periodika, což mělo za cíl myšlenkovou a informační výměnu napříč i celými státy, ale zároveň se tak s tiskem rozkvetla pluralitní společnost. Americká občanská společnost byla podporována i vládnoucími politickými stranami, protože to po nich voliči vyžadovali. Společenské zřízení je tedy od samotného obyvatelstva v USA utvořeno pluralitou a svobodou, což byl hlavní důvod jejich následného zachování.69 Hugh Brogan v souvislosti s tímto tvrzením Tocquevilla považuje za utopistu, když „od občanů a jejich reprezentantů požadoval to nejmytičtější novořímské chování“ 70 , čemuž si dovoluji oponovat. Tocqueville měl spíše než utopický systém státníků i občanů, kteří do veřejného života nezatahují své zájmy a ve fórech se starají jen o veřejné dobro, jak to pochopil Brogan, na mysli ono zmíněné smithovské racionálně egoistické (což na první pohled opravdu může vypadat jako altruistické) chování, při němž se dobrá správa věcí veřejných uskutečňuje za účelem vlastního prospěchu – ať už vlastního bezpečí nebo zajištění dobrých podmínek pro obchod, včetně tak základní záležitosti, jako je vymahatelnost práva. Američané jednoduše zjistili, že se vyplatí spolupracovat – a pochopili to i Evropané, když se demokracie a její mravy do 20. století rozšířily i po jejich kontinentě. Když se o více než sto padesát let po Tocquevillovi Erazim Kohák ptal, co vlastně tkví v rozdílu mezi Západem a zeměmi třetího světa, došel k závěru, že vše spočívá právě v zájmu obyvatel o věci veřejné: „Evropa se vyznačuje především tím, že vědomě usiluje nejen o individuální výhodu, nýbrž též o společné dobro. Hned na první pohled nám to naznačí ulice. Evropa pečuje o společný prostor. [...] Třetí svět se vyznačuje tím, že lidé pečují o soukromý prostor, avšak chovají se s naprostým despektem k veřejnému prostoru.“ 71 Kohák v citátu zmiňuje Evropu, ale má na mysli celý rozvinutý civilizovaný svět, zvláště západní, byť i vůči němu se ohrazuje mnoha podstatnými výtkami, jež ovšem nespadají do tematiky mé práce. Kohák tak potvrzuje Tocquevillovu myšlenku o rozumném egoismu demokratických společností. Mají-li občané opravdu politická práva a leží-li tedy na jejich bedrech i všechna

69

Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2,, s. 81 – 89. Srov. BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 217. 71 KOHÁK, Erazim. P.S. Psové. 3., upr. vyd., (V ISV 1.). Praha: ISV, 2002, 109 s. ISBN 80-86642-01-1, s. 60. 70

20

zodpovědnost za vyhovující podobu a správné fungování věcí veřejných, pak si v takové dobře zakořeněné demokracii uvědomují, že vlastní (zdánlivě nezištnou) aktivitou pomáhají sami sobě. Naopak nemají-li občané politická práva a zodpovědnost za věci veřejné spadá na jakousi vzdálenou, snad až abstraktní centralizovanou vládu, pak lid zákonitě o své bezprostřední okolí přestane jevit zájem. To je hlavní deviza demokracie Západu, kde se každý může, dokonce má zájem angažovat ve veřejném prostoru, ať už mluvíme o politice, členství ve sboru dobrovolných hasičů nebo o prostém odhazování odpadků do košů na ulici.72 Z toho tedy plyne důvod, proč se Tocqueville neobával, že by Američané mohli upadnout pod centralizovaný despotismus: Mají demokracii vžitou, sami se jakožto občané z vlastní vůle starají o věci veřejné a zajímají se o dění – zvláště dění v nejbližším okolí, do jehož správy si žádným centrem nenechají sáhnout, tvrdil. Tak tradiční demokracie, jako jsou Spojené státy, si navíc proti tyranii většiny vybudovaly příslušné instituce, jež plní funkce brzd a vah. Prezident Spojených států je například značně omezen ze strany Kongresu, což se mnoha Američanům nelíbí a tvrdí, že to škodí akceschopnosti exekutivy, nicméně takto se právě brání prezidentské svévoli. Zakaria upozorňuje, že pro americký systém je „typické nikoli to, jak je demokratický, ale daleko více to, jak je nedemokratický, totiž jaká omezení klade na vítěznou volební většinu. Listina práv The Bills of Rights je přece seznamem toho, co vláda nesmí, bez ohledu na názor většiny.“73 Tocquevillův odkaz současné době proti tyranii většiny je tak jasný: vybudovat aktivní a hlavně nezávislou občanskou společnost, která vytvoří pluralitní prostředí. Je žádoucí, aby o své okolí pečovali opravdu všichni občané, aby využívali svých práv a za své zájmy se zasazovali. V silné a pluralitní občanské společnosti bude mít tyran mnohem těžší pozici, byť by byl podporovaný většinou, a i kdyby se prosadil, utlačovaný jistě nalezne větší podporu a možnosti odporu v aktivní a pluralitní společnosti než v té, kde nacházíme ještě poddané, ale nevidíme občany. Navíc, když občané nedovolí centrální moci zasahovat do správy věcí v nejbližším okruhu občanů, budou chybět „většině, která má často despotické choutky a sklony, dokonalé nástroje tyranie... I kdyby byl zákon utlačovatelský, svoboda by našla útočiště ve

Když nedávno v Teplicích proběhla aféra okolo nepořádku, který dělali v parku arabští návštěvníci lázní, nebylo to podle této myšlenky proto, že by byli nějak od přirozenosti bez návyku k pořádku. Naopak, arabská kultura na hygienu velmi dbá. Problém byl v tom, že tito lidé pocházejí ze zemí, v nichž nemají vliv na okolí, a nejsou proto zvyklí se o ně starat. Kohákova myšlenka se takto potvrzuje: Přestože v soukromém prostoru jsou Arabové velmi pořádní a čistotní, v nedemokratických arabských zemích není zvykem zabývat se veřejným prostorem, a tak po sobě v teplickém parku zanechali nepořádek, který přirozeně demokratičtí Tepličané nepochopili. 73 Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody : [neliberální demokracie v USA i ve světě], s. 28 72

21

způsobu, jakým by se zákon uplatňoval...“74

1.5 O knize Demokracie v Americe Kniha Alexise de Tocquevilla Demokracie v Americe byla od začátku nadšeně přijata. „Nic podobného nevyšlo od časů Montesquieua,“75 neslo se Francií. „Chválí ji jak liberálové, tak legitimisté, zatímco juste militeu na ni neútočí.“76 Snad nejcennější (a to nadšená!) recenze ale pochází od věhlasného Johna Stuarta Milla. 77 Kniha je dodnes cenná zvláště jako dílo politologické, historické a sociologické, jež bylo svým tématem analýzy americké společnosti první svého druhu.78 Není to ale kniha jen o americké demokracii, ale o Americe i o demokracii zvlášť. Tocqueville byl aristokrat, je proto otázkou, zda byl opravdu tím nejpovolanějším, kdo měl o demokracii pojednávat, ač se o demokracii se zápalem zajímal a byla mu sympatická. Mnoho indicií nám napovídá, že bariéra mezi ním a lidem byla pravděpodobně až příliš velká, což se v jeho díle muselo projevit. Sám Tocqueville se svěřil: „Když hovořím s nějakým šlechticem, pak přestože nemáme ani dvě společné ideje, přestože všechny jeho názory, přání a myšlenky jsou protikladné mým, zároveň cítím, že patříme ke stejné rodině, že mluvíme stejným jazykem, že si navzájem rozumíme. Mohu mít raději nějakého ,bourgeois‘, ale je to cizinec.“79 Celou jeho respektovanou a velmi citovanou prací Demokracie v Americe se táhne porovnávání starého světa, který patřil aristokracii, a nového světa rovnosti. Je proto dobré poukázat, že v tomto kontextu nalezneme v celku zásadní nesrovnalost díla, v němž Tocqueville na mnoha místech nerozlišuje mezi pojmem rovnost a demokracie – o demokracii nemluví ani tak jako o státním, jako spíše společenském uspořádání. „Měl tedy pocit, že může každou společnost, kde začíná převažovat 'rovnost životních podmínek', charakterizovat jako demokratickou.“80 Tocqueville dokonce došel k závěru, že egyptský poddaný lid označil za demokratický, protože si je mezi sebou pod tvrdou rukou panovníka rovný,81 což by dnešní terminologie opravdu nesnesla, byť je slovo demokracie velmi nejednoznačné. 74

Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 199.

BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 224. 76 Srov. tamtéž , s. 81 – 89., s. 227. 77 Srov. tamtéž, s. 229. 78 Srov. BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 212. 75

Tamtéž, s. 9. Tamtéž, s. 275. 81 Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2, s. 208. 79 80

22

Kniha vznikla hlavně pro Francii a celý starý kontinent jako rozbor příkladu fungující americké demokracie, pokud možno se všemi jejími klady i zápory, jelikož i Evropa již k demokracii jasně směřovala. 82 „Přiznávám se, že jsem v Americe hledal více než Ameriku; hledal jsem tam obraz demokracie samé, jejích sklonů, její povahy, jejích předsudků, jejích vášní; chtěl jsem ji poznat, byť by to bylo jen proto, abychom aspoň věděli, v co můžeme doufat nebo čeho se od ní musíme obávat.“83 Tocqueville dospěl k závěru, že demokracie amerického stylu je pro Francii vhodná a lepší než jiné alternativy. Přitom mu bylo jasné, že není možné jen převzít americké instituce. Je třeba, aby v národu zakořenily především demokratické intelektuální a morální dispozice.84 V knize zmiňuje konkrétně Mexiko, jež se snažilo převzít americkou legislativu, ale zradila jej jeho kulturní nepřipravenost. Věděl, že Francie míří k demokracii; a věděl též, že tato cesta může být velmi bolestivá. Dějiny mu daly za pravdu: „Francie poté, co zkusila téměř všechno jiné, v průběhu dvacátého století nakonec tocquevillovskou republiku akceptovala.“85 Když Robert Dahl v knize O demokracii vyjmenovává šest institucí polyarchické demokracie86, poznamenává, že bylo dlouho zvykem nevnímat inkluzivní občanství za nutné pro demokracii a že i Tocqueville při svém americkém pobytu, po seznání jen pěti z nich ve Spojených státech funkčních a v lidu hluboko zakořeněných, označil USA za demokracii. „Ve Spojených státech, připadalo Tocquevillovi, je demokracie tak úplná, že úplnější si ji snad nikdo nemůže dokázat představit,“87 parafrázuje Dahl Tocquevillův objev a upozorňuje na to, že ani Tocqueville nepočítal v demokracii s inkluzivním občanstvím. Dahl ovšem nemá tak úplně pravdu.88 Absence instituce občanské inkluze byla v Tocquevillově době sice zcela normální i v demokratických zemích, jak poukazuje Dahl, například o volebním právu žen naprostá většina veřejnosti v Americe, stejně jako v Evropě, ani neuvažovala (čestná výjimka patří třeba J. S.

Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 11. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 17. 84 Toto je moment pro moji práci podstatný, jelikož právě zde nalézám nejpodstatnější průnik jeho myšlenek s názory Fareeda Zakarii. 85 BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 211. 86 Srov. Dahl, Robert A. O demokracii, s. 81 – 82. 87 Dahl, Robert A. O demokracii, s. 84. 88 Dahl má pravděpodobně na mysli pasáž: „Dnes dosáhl princip suverenity lidu maximálního praktického využití, jakého si jen lze představit.“ (Tocqueville, Alexis de,. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 46.) Přesto je třeba brát na zřetel, že Tocqueville ve svém díle často užíval mnoha tropů, zvláště pak nadsázek. Čtenář Tocquevillova díla by to měl vzít v potaz a neinterpretovat vše doslovně. Tocqueville konečně jinde v knize píše, že v Americe „velká sociální revoluce… již téměř dosáhla svých přirozených hranic,“ (Tocqueville, Alexis de,. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 16.) z čehož jasně vyplývá, že Amerika je v demokratizaci sice daleko, ale přesto má ještě rezervy. Je třeba si také uvědomit, že Tocqueville si v mnoha otázkách protiřečí, což dokazuje Hugh Brogan a čemuž se budu věnovat níže. 82

83

23

Millovi), přesto byl Tocqueville velmi znepokojen postavením indiánů a zvláště černochů, kterým jejich jižanský status otroka politická práva samozřejmě neposkytoval, a snad ještě více jej udivoval Sever, který sice dal černochům svobodu, ale ti zde přesto zůstali i nadále naprosto podřadnou rasou a k volbám připouštěni nebyli ani ve státech, jež jim volební právo dokonce uzákonily.89 Tocqueville si tedy jistě uměl představit dokonalejší demokracii – alespoň z právě zmíněné Tocquevillovy kritiky amerického společenského uspořádání vyplývá, že se minimálně okrajově zamýšlel i nad otázkou inkluzivního občanství. Alexis de Tocqueville takto skvělé dílo nenapsal jen díky svým schopnostem a elánu, ale i díky vzácné konstelaci převratné doby, rodu a osobního charakteru: Narodil se do světa revolučního, kdy jedna epocha ustupovala druhé, díky své rodině poznal starý život aristokratů, ale zároveň byl tak uvědomělým člověkem, že dokázal pochopit soudobé revoluční změny, které přeskupily podíl moci, jež se tak začala dostávat i lidem nižších společenských příček, jimiž ještě jeho děd opovrhoval a odmítal se s nimi vůbec setkat.90 Dokázal popsat s až zarážející přesností silné i slabé stránky nových poměrů – i s pokrokem a nebezpečím, jež celému západnímu světu právě přinášely. Autor se v Demokracii v Americe často zabýval obecnými rysy amerického národa. Přitom měl na mysli zvláště obyvatele Nové Anglie. Byl si vědom, že mladší oblasti Jihozápadu se od Nové Anglie v mnohém liší, konečně se jim věnoval ve vlastních kapitolách; přesto ale už z historického náhledu považoval za pravé srdce Spojených států právě Sever91, kde vznikly první anglické kolonie a odkud se teprve následně Angloameričané rozšiřovali dále napříč kontinentem. Tocqueville předvídal, že se obě rozličné oblasti USA budou homogenizovat právě k obrazu Severu, což již pozoroval. Tento trend byl Tocquevillovi zcela zjevný – mohl za něj obchod, pošta, usnadněné cestování, ale hlavně ekonomická migrace: Tocqueville si všímal, že imigranti z jiných zemí přicházeli hledat štěstí jako svobodní dělníci na Sever, plný velkých průmyslových zón. Teprve ti, kteří již získali dostatek prostředků na vlastní podnikání, mohli opustit místo, kde celý život žili a začít na Jihu nebo Západě na vlastní půdě. Tocqueville to nazýval dvojím pohybem vystěhovalectví. „Nic se nedá přirovnat k tomuto neustálému přemisťování lidského rodu, leda snad to, co probíhalo při pádu římské říše.“92 Ovšem s tím rozdílem, že zatímco v Římě to pro migranty znamenalo smrt, v Americe „zárodek prosperity a

89

Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 335.

90

Srov. BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s 9.

91

Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 286. Tamtéž, s. 213.

92

24

života“93. Přistěhovalcům se tak obecně vždy dobře dařilo. Na Severu byl neustálý zájem o pracovní síly: jednak protože průmyslová revoluce byla v plném proudu a vyžadovala neustálý přísun nových dělníků, ale jednak i proto, že zde existovala též silná emigrace zaopatřených lidí na Jih a hlavně Západ, čímž se pracovní místa neustále uvolňovala. Otec se stal dělníkem, aby syn odešel hledat štěstí na Západ, kde se stal bohatým vlastníkem půdy. „První hromadí kapitál, který druhý zhodnocuje, a není tu bídy ani u cizinců, ani u zdejších rodáků.“94 Demokracie v Americe z Tocquevilla doslova „vyprýštila“. Je svěží a na první přečtení strhující autorovým slohem, jasnozřivostí a zvláště inteligencí, jež objevuje velmi zajímavé souvislosti. Tocquevillova impulzivnost a snaha rozvinout především vlastní názory na jednu stranu učinily z Demokracie v Americe velmi originální knihu, zároveň ale své myšlenky Tocqueville mnohdy až přehnal. Typickým příkladem je jeho idea všemocnosti a tyranie většiny v demokraciích, jež je jednoznačným leitmotivem celého díla. Hugh Brogan toto přehánění vysvětluje Francouzovou zkušeností s jakobínským terorem, který byl umožněn právě prostřednictvím revolučního shromáždění, Konventu, v čemž Tocqueville jasně rozpoznal model legislativní tyranie. Myšlenka je to závažná a v diskusi o demokracii velmi podstatná, ale Tocqueville z tyranie většiny ve své knize naneštěstí učinil trvalou skutečnost, jež demokracii, zvláště Americkou, neustále provází. Vše vrcholí v kontextuálně nelogickém aforismu „Neznám zemi, kde vládne obecně vzato menší nezávislost ducha a méně opravdové svobody diskuse než v Americe.“ 95 Ten nejen že jde proti skutečnosti, v níž Metternichův absolutismus nebo tiskové zákony Tocquevillem nenáviděného Ludvíka-Filipa, o němž se vyjádřil, „že by se stal horším tyranem než Napoleon, pokud by k tomu dostal příležitost“96, byly jistě mnohem flagrantnějším narušením svobody, ale přímo odporuje mnoha jiným pasážím Tocquevillova díla, v nichž americký systém velebí; jako třeba v případě konce prvního dílu Demokracie, v němž v souvislosti s USA píše o „klidné vládě většiny“97, nebo když politický systém označil za „jedinou alternativu k diktatuře a jediný prostředek zachování svobody“98. Tocqueville tak byl americkou demokracií v celkovém kontextu nadšen, zároveň ale tvrdil, že neustále balancuje na hraně tyranie, jíž opovrhoval.99

93

Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 213. Tamtéž, s. 213. 95 Tamtéž, s. 193. 94 96

BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 207.

97

Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 293.

98

BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 206.

Demokracie v Americe by mohla být posvátným textem: mnohdy si odporuje, nejedna pasáž se nesmí brát doslova, ale její kouzlo a hluboká pravda, již lze objevit jen z širokého kontextu, jsou nesporné. 99

25

Jednou z dalších slabin Demokracie v Americe je autorův přístup k zjišťování informací, zvláště k výběru osobností, s nimiž se stýkal. Brogan Tocquevillovi nejvíce vytýká, že se na své americké cestě setkával pouze s vyššími vzdělanými vrstvami společnosti (a i mezi nimi ve většině případů jen s právníky100) a byl v rozpacích, když se mu s nimi nepodařilo navázat bližší kontakt. To je na jednu stranu pochopitelné, vzhledem k Tocquevillovu šlechtickému původu, na druhou stranu „zatímco ve Francii byli (Tocqueville a jeho přítel Beaumont) noble, v Americe mohli být, čímkoli chtěli, ale místo aby této příležitosti využili, chopili se každé příležitosti potvrdit si svůj původní status, neboť bez něho se cítili ztraceni“101. Tocqueville se od prvních okamžiků v Americe stýkal převážně s jistým, sobě blízkým společenským okruhem, z kterého načerpal často pouze jednostranné názory, a tak se ani příliš nesnažil vyslechnout někoho z jiných politických kruhů s jiným prizmatem. Že se stýkal pouze s jednobarevnou paletou americké společnosti, bohužel následné dílo Demokracie v Americe značně limitovalo. Autor zároveň věnoval jen malý prostor tématu politických stran, jež byly jedním z největších politických objevů, které tehdy Spojené státy vynalezly. Tocqueville opravdu měl možnost zjistit si o této záležitosti ty nejzajímavější podrobnosti – setkal se i s nejvýznamnějšími muži USA té doby, dokonce i s prezidentem Andrewem Jacksonem, který stál u založení Demokratické strany a byl jejím prvním zvoleným prezidentským kandidátem. Tocqueville ale „byl zaslepen svými francouzskými a elitářskými předpojatostmi, které ještě posilovalo to, co mu řekli jeho přátelé v New Yorku: že stranická politika je u konce a je nahrazována pouhou neomalenou tahanicí o úřady.“102 Podobně prezidentská funkce, která je naprosto klíčovým pilířem amerického systému, v té době navíc stále poměrně novým, by si v díle vyžádala hlubší prozkoumání (snad by v

Tento fakt je ale velmi signifikantní, jelikož Tocqueville právě právníkům přisuzoval výjimečné postavení v americké společnosti. V Evropě podle něj až do počátku 19. století fungovala sociální struktura, v níž třída aristokracie byla svou tvrdou rukou stabilizačním prvkem. V Americe se ale aristokracie nevyskytovala, a tak se zde Tocqueville obával projevení tyranie většiny. Avšak byli to právníci, kdo v Americe tvořil onu nezávislou skupinu, jíž se správně svěřila starost o veřejné blaho a bez níž by stát pravděpodobně upadl do rukou demagogů a populistů a bez níž by převládly neliberální nálady. To právníci byli pomyslnou brzdou neřízené demokracie, když si jako jediná vzdělaná třída zachovala důvěru u lidu. Právníci byli americkou aristokracií s nejpodstatnějšími společenskými funkcemi evropské aristokracie, a přitom nepřevzali její vady. „Americká aristokracie je na lavici advokátů a na stolici soudců... sbor právníků tvoří v této zemi nejmocnější a takřka jedinou protiváhu demokracie.“ Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 200 – 205. Zakaria ale velmi vážným tónem upozorňuje, že v současných Spojených státech tyto elity v čele s právníky ztratily své postavení, díky čemuž se naplňuje Tocquevillova vize následků absence „stabilizačních prvků“ společnosti, jež se bez nich pomalu, ale hluboce utápí v neřízené demokracii, která dle mého názoru degeneruje a již by pravděpodobně nebylo mylné nazvat ochlokracií. (Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 249 – 301). 101 BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 153. 102 Tamtéž, s. 129 – 130. 100

26

tomto bodě byla Demokracie v Americe dokonalejší, kdyby se opravdu uskutečnilo plánované setkání Tocquevilla s Madisonem103). Stejně tak analýze fungování a vlivu Kongresu, který má v americkém uspořádání zásadní roli, se Tocqueville spíše vyhnul, což je zarážející zvláště v kontextu skutečnosti, že se velmi vážně obával tzv. legislativní tyranie. Je-li dnes Demokracie v Americe považováno za stěžejní dílo politologie, jaké by pak mohlo být, kdyby se Tocqueville dokázal oprostit od svého společenského statusu a postupoval by ještě kritičtěji?

To byla pro Tocquevilla i jeho dílo jistě velmi vážná ztráta, zvláště uvážíme-li, že se tak mohlo stát pět let před Madisonovou smrtí, tedy v pozdním období jeho intelektuálního vývoje, které dodnes stojí bohužel spíše ve stínu jeho mládí – známého hlavně díky 29 článkům v Listech federalistů. Poznámky politika z nejzkušenějších by Tocquevillovu knihu jistě v mnohém obohatily; ba dokonce by snad naopak Demokracie mohla posloužit i Madisonovi, aby dala více ve známost, že názory jeho vyzrálého věku se značně liší od těch, jež zamlada uveřejnil v Listech federalistů, zvláště pak v pohledu na politické strany. Šestatřicetiletý Madison totiž v Listech federalistů varoval před stranami, jelikož v nich viděl spíše zhoubné frakce, zatímco ve stáří o nich psal již jakožto o „přirozených výrůstcích svobody“. Madison tedy mohl Tocquevillovu dílu přispět k tématu prezidentské funkce v americkém systému (vždyť ji Madison po osm let zastával), ale též k tématu stran, o které se, jak vidno, hluboce zajímal. Srov. SHAPIRO, Ian. Skutečný svět demokratické teorie. Translated by Jiří Koubek. 1. české vyd. Praha: Karolinum, 2012. 415 s. ISBN 9788024619996. s. 100 – 101. 103

27

2. Zakariova neliberální demokracie Svět se demokratizuje104. Zvláště od konce 80. let demokracií přibývá, demokratické země dokonce početně předčily země nedemokratické. 105 Fukuyamovské nadšení po konci studené války rozšířilo názor, že nyní již není překážky, aby se demokracie tak, jak byla známá dosud, rozšířila po celém světě. Nastal dokonce jev tzv. vyvážení demokracie. Svoboda se ale ze samotné demokracie nerodí. Mnoho zemí je demokraciemi jen podle volebního práva; to ale samo o sobě neznamená svobodu. „Demokracie vzkvétá, konstituční liberalismus však nikoliv,“ 106 napsal v roce 1997 Zakaria poté, co diskutoval s Richardem Holbrookem o budoucnosti válkou zdevastované a rozvrácené Bosny. „'Předpokládejme, že volby budou prohlášeny za svobodné a spravedlivé,' uvažoval [Holbrooke], a ti, kteří budou zvoleni, budou 'rasisté, fašisté a separatisté, kteří veřejně odmítají mír a opětovné sjednocení. To by byla prekérní situace.' V tom měl naprostou pravdu. Tato slova však neplatí jen pro bývalou Jugoslávii, ale ve vzrůstající míře pro celý svět.“107 Od roku 1997 se stran tohoto tématu mnoho pozitivních změn neudálo (ba právě naopak – mnoho států s deficitem svobody se místo liberalizace začalo rozpadat).

V případě demokratizace můžeme mluvit o nárůstu demokracie ve světě jako takové, ale i jevu, který bychom mohli snad nazvat zpřístupňováním a který velmi souvisí třeba s jevem globalizace a technického pokroku. Takto můžeme mluvit o demokratizaci vzdělání, informací, kultury a zábavy (s čímž souvisí i jejich vulgarizace, o čemž v souvislosti s dostředivými tendencemi demokracie a rovnosti psal už v druhém díle Demokracie v Americe Tocqueville), ale i demokratizaci třeba zbraní hromadného ničení a násilí obecně, což se projevuje ve stále dostupnějších prostředcích pro teroristické činy – je velmi jednoduché si třeba na internetu zjistit potřebné know-how k výrobě chemických zbraní, výbušnin, ale i „špinavých“ jaderných zbraní. Zakaria tak mluví přímo o demokratizaci násilí, jelikož s dostupností účinných zbraní zanikl monopol státu na násilí a výrazně posílila nejrůznější odbojová, guerillová a teroristická uskupení (o vlastní práci si pak přímo říká právě téma odlišení partyzánů od teroristů, které zvláště v dnešní době naprostého zprofanování pojmu terorismu, kdy si opět – slovy Noama Chomského – nejeden státní terorista s úspěchem a mediálním respektem vyhrazuje právo rozhodovat o tom, kdo je a kdo není terorista, velmi naléhavým motivem pro veřejnou diskusi). Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 17 – 21; Brzezinski, Zbigniew. Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení. Zbigniew Brzezinski ; přeložil Martin Ritter. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2004.Myšlenky ; sv. 18. 290 s., ISBN 80-204-1179-8, s. 22 – 31 a 49 – 50; Chomsky, Noam. Hegemonie nebo přežití : americké tažení za globální nadvládou. Přeložila Adéla Vopěnková ; [k vydání připravil Ivan Mráz]. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2006. Myšlenky ; sv. 25. 344 s. ISBN 80-204-1351-0; Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2., s. 30 – 34. 105 Srov. PolityProject. Center for Systematic Peace. [online]. [cit. 2016-03-24]. Dostupné z: http://www.systemicpeace.org/polityproject.html 106 ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.obcinst.cz/vzestup-neliberalni-demokracie/ 107 ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.obcinst.cz/vzestup-neliberalni-demokracie/ 104

28

2.1 Zmatení: Demokracie, ústavní liberalismus, liberální demokracie, liberální autokracie a neliberální demokracie Robert Dahl vyjmenovává pět kritérií demokratického procesu108: 1) účinná aktivní participace 2) volební rovnost 3) poučené porozumění 4) kontrola nad nastolováním témat k projednání (agendou) 5) zapojení (zahrnutí) všech dospělých Tato kritéria by měl dodržovat každý proces, který si říká demokratický. Zakaria si je ale vědom, že mnoho zemí je označováno za demokracie, přičemž nesplňuje i více z těchto kritérií (kromě relativně spravedlivých rovných voleb). A je názoru, že takové označení je veskrze správné. Kritérium, jako je kontrola lidu nad agendou, přece může být odmítáno i samotnou většinou. A když si většina zvolí zástupce, aby kontrolu nad agendou převzal, stane se tak demokraticky. Pokud probíhají více méně spravedlivé rovné volby, jedná se dle Zakarii v nejzákladnější podobě opravdu o demokracii109, byť poněkud bezobsažnou110. Zakaria si proto více než demokracie váží tzv. ústavního (neboli konstitučního) liberalismu, což samozřejmě neznamená, že tyto jevy jdou proti sobě; naopak – nejlépe fungují, jsou-li uplatňovány zároveň: Právě ústavní liberalismus je tím, co teprve dává demokracii obsah, kterého si je třeba vážit. Ústavní liberalismus je uzákoněný a hlavně ve společnosti hluboce vžitý soubor svobod, jako je nezávislá justice, oddělení moci nebo občanská práva. Zakaria v případě propojení ústavního liberalismu s demokracií mluví o tzv. liberální demokracii, která je ve skutečnosti tím, co se dodnes často mylně velebí jakožto demokracie. Srov. Dahl, Robert A. O demokracii, s. 39 – 44. Zde by jistě mezi Dahlem a Zakariou vznikl spor: Dahl by tvrdil, že demokracie se nerovná vůli většiny, ale vládě většiny. Zbaví-li se lid z vlastní vůle některých z těchto pravomocí, ztrácí tím ve prospěch jedince nebo skupiny větší či menší část možnosti podílet se na vládě, čímž podle Dahla takový politický systém přestává být demokratickým. Jsem toho názoru, že jádro rozepře je tedy v otázce, zda lid může přenést část své suverenity na zástupce. Jedná se tedy o podobný spor tomu, v němž se řešilo, zda je zastupitelská demokracie opravdu demokracií a zda není jedinou pravou formou demokracie její přímá varianta. Přikláním se spíše k Zakariovu pojetí demokracie. S hořkokyselou pachutí musím uznat, že je-li zastupitelská forma demokracie opravdu demokracií, pak i takový systém, v němž lid přenese například pravomoc kontroly nad nastolovanými tématy na jinou entitu, konkrétně třeba vládu, zůstává čistě technicky v nejzákladnější podstatě demokratickým (byť v mnohém by taková demokracie měla velmi neuspokojující obsahový deficit), zachová-li se pravidlo spravedlivých rovných voleb, v nichž by mohl lid svoji volbu změnit. 110 Alexandr Lukašenko řekl po vyhraných volbách v roce 1994: „Jaká diktatura, pocházím přece z lidu a pro lid tu i budu.“ Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 125. 108 109

29

Ve skutečnosti přitom onen soubor svobod, jenž Zakaria nazývá ústavním liberalismem „nemá v podstatě s demokracií nic společného a nemusí s ní ani nutně koexistovat“ 111 . Demokracie sama o sobě totiž může být i značně nesvobodná, pošlapávající i základní lidská práva, jen je třeba mluvit o tzv. neliberální demokracii. K tomuto stavu může dojít právě kvůli demokratickému pravidlu, podle kterého vládne většina. „Přestože se od roku 1991 volby konaly ve většině z pětačtyřiceti států jižně od Sahary (jen v roce 1996 se uskutečnily osmnáctery volby), znamenaly v mnoha zemích porážku svobody,“112 napsal v roce 1997 Zakaria o rozšiřující se demokracii a upadající svobodě v Africe. Že si něco myslí většina, není žádnou zárukou pravdy, ba ani toho, že se jedná o přání splňující základní kritéria tolerance a lidskosti. 113 Ryze demokraticky (myšleno vůlí občanů) naopak může dojít až k tocquevillovské tyranii většiny. Proto je Zakariův pojem ústavní liberalismus tak podstatný. Ve svém jádru je ústavní liberalismus

protidemokratická

instituce:

usměrňuje

demokracii,

klade

společnosti

nepřekročitelná pravidla, jejichž zrušení nemůže odhlasovat sebevětší většina nebo pošlapat sebeoblíbenější vůdce. Jenže díky postupnému vývoji moderní demokracie a zvláště liberalismu v západních zemích, který spočíval především v dřívějším vybudování ústavního liberalismu než demokracie (myšleno rozšíření volebního práva), a díky tomu, že demokracii na dlouhou dobu přijaly pouze tyto země (a k demokracii tak nedošel žádný stát jinak než tímto vývojem – nejdříve nastolením ústavního liberalismu, až pak demokracie), se vžil mylný dojem, že demokracie se automaticky snoubí s ústavním liberalismem. Zakaria v roce 2003 v Budoucnosti svobody například poukázal na záměnu demokracie za svobodu z úst představitelů USA a Izraele, kteří neustále kritizovali nedostatek demokracie v Palestině, což nebylo na místě, jelikož zrovna tehdejší palestinský prezident Jásir Arafat byl jako první palestinský vůdce zvolen v relativně svobodných volbách. Namísto toho měla zaznít kritika absence palestinského ústavního liberalismu.114

111

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 22. ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.obcinst.cz/vzestup-neliberalni-demokracie/ 113 Ilustrativní je příhoda francouzského ministra kultury Jacquese Langa. V roce 1996 v Srbsku protestovaly desetitisíce studentů proti Miloševičovi, kterého sám Lang považoval už tehdy za válečného zločince zodpovědného za nespoutané násilí válek na Balkáně. Lang odletěl do Bělehradu, aby podpořil tamní opozici. Studenti jej pozvali na katedru filosofie bělehradské univerzity. Nakonec se však ukázalo, že proti Miloševičovi protestovali ne proto, že válku začal, ale že ji nevyhrál. Langa tak pozvali jen proto, aby jej označili za „nepřítele Srbů“ a aby mu nařídili opustit zemi. Srov. Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 140. 114 Srov. tamtéž, s. 27. 112

30

V tomto nepochopení tedy dle Zakarii tkví původ problému směšování pojmu demokracie s termínem liberální demokracie. Mnohé země od Ruska po Venezuelu opravdu vypisují více méně svobodné pluralitní volby, v nichž vítězí vůdcové, o jejichž podpoře mezi veřejností není mnoho sporů, a přesto mají velké nedostatky právě na straně uplatňování liberálních zásad, jež zde platí nanejvýš formálně. I tak se jedná o demokracie115, byť podle Zakarii neliberální. V roce 1997 Zakaria psal, kterak populární vůdcové „obcházejí své parlamenty a vládnou pomocí prezidentských dekretů, čímž narušují základní ústavní zvyklosti.“116 V nejedné neliberání demokracii se navíc pravidla ústavního liberalismu porušují mnohdy s podporou obyvatelstva, které své vůdce zvolilo právě pro neliberální politiku. Mnozí vůdci ke všemu prezidentských dekretů a obcházení parlamentu ani nemají zapotřebí, neboť v parlamentních volbách (jedná-li se o prezidentskou republiku) lid volil stejně a poslanci jsou vůdcům zcela loajální, ať se jedná o cokoliv.117 Je to tím, že zde lid dostal volební právo předtím, než vybudoval skutečnou liberální kulturu a silné liberální instituce, jež mají za úkol dohlédnout na opravdovou liberálnědemokratickou státní činnost. I Západ má své zkušenosti s rychlokvašnou demokracií. Své věděl i Tocqueville. Revoluční Francie, tradičně feudální společnost, přecházela na demokratické zřízení, aniž by tomu byla jakkoli připravena. „...největší chyba Evropanů spočívá v předpokladu, že republiku lze vytvořit prostým svoláním ústavního shromáždění. Národ musí mít republikánství v kostech,“ 118 doslechl se Tocqueville od německého imigranta v USA – a byla to pravda. Jakobínský teror, Napoleonova zprvu tak nadšeně přijímaná samovláda nebo třeba i potlačování svobody slova Ludvíka-Filipa bylo jasným důsledkem slabosti, popřípadě přímo absence liberálních institucí v demokratizujícím se národě. „Mám podezření, že nejprostší občan Bostonu má názory věrnější parlamentismu a je přivyklejší politickým diskusím než většina

Ač Dahl by nesouhlasil. Jako demokratickou, resp. polyrchickou zemi uznává jen takový stát, kde existují a alespoň na „nejnižší přijatelné úrovni“ fungují instituce polyarchické demokracie (srov. Dahl, Robert A.. O demokracii: průvodce pro občany, s. 175 – 177.), což pro mnohé Zakariovy neliberální demokracie, mezi něž řadí i „bezmála tyranie jako Kazachstán či Bělorusko,“ neplatí. Srov. ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.obcinst.cz/vzestup-neliberalni-demokracie/. 116 ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.obcinst.cz/vzestup-neliberalni-demokracie/ 117 Srov. „Duma připomíná Nejvyšší sovět SSSR,“ říká Vladimir Ryžkov. ČT24. [online]. 28.2.2008 [cit. 201603-15]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1462696-duma-pripomina-nejvyssi-sovet-sssrrika-vladimir-ryzkov 118 BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 148. 115

31

vašich poslanců,“119 řekl Tocquevillovi při jeho americké cestě senátor Francis C. Gray. Již Tocquevillovi bylo zcela jasné, že demokratický systém je zcela prázdný, není-li vybudována demokratická kultura. S touto problematikou se dlouhodobě potýká i český národ, v němž demokracie nikdy neměla příležitost opravdu pevně zakořenit až do hloubky národní kultury. Masaryk při své americké misi poznal americkou demokracii opravdu dobře, a byl proto velmi kompetentním hlasem, když pronesl své okřídlené memento národu: Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty. Toto téma, jak je vidět, rozhodně není nijak nové, v současnosti navíc velmi aktuální, nicméně jasný a zaručený recept na nějaké ty demokraty stále chybí. Zakaria se jej ale přesto pokusil alespoň načrtnout, byť uznává, že se jedná spíše o optimistické přání.

2.1.1 Liberální autokracie jako mezistupeň? V mnoha zemích volby nevedly k větší svobodě, ale naopak k většímu útisku. Historie poskytuje mnoho příkladů. „Jugoslávie a Indonésie byly mnohem tolerantnější a sekularizovanější státy, když je ovládali muži silné ruky (Tito a Suharto), než jsou dnes jako demokracie. A v mnoha nedemokratických zemích by volby nic nezlepšily.“ 120 Typickým nedávným příkladem tohoto scénáře může být, kterak si Egypťané po arabském jaru odhlasovali ústavu Muhammada Mursího a jeho Muslimského bratrstva. 121 Není snad lepšího příkladu teokratické tyranie většiny pod rouškou demokracie, než je Írán.122 „Íránský parlament – volený mnohem svobodněji než většina jiných na Středním Východě – uvaluje tvrdé restrikce na svobodu projevu, shromažďování a dokonce i oblékání, čímž omezuje již tak dosti skrovnou míru svobod v zemi.“123 Není tedy důvod myslet si, že by našim prvořadým cílem v nesvobodných zemích mělo být vypsání voleb. „Naopak absence svobodných a spravedlivých voleb by měla být chápána jako dílčí nedostatek a ne jako definice tyranie.“124 119

BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 148.

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 22 – 23. Egypťané schválili islamistickou ústavu, volila však jen třetina lidí. Lidovky.cz. [online]. 26.12.2012 [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/zpravy-svet.aspx?c=A121225_192808_ln_zahranici_jv 122 Horší teokratickou despocii můžeme nalézt snad jen v Saúdské Arábii, kterou ale na rozdíl od Íránu nemůžeme nazvat ani neliberální demokracií, jelikož její obyvatelé nemají ni nejmenší náznak politických práv. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, 168. 123 ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.obcinst.cz/vzestup-neliberalni-demokracie/ 124 ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: 120 121

32

Tocqueville napsal o neschopnosti španělského lidu v Latinské Americe zavést funkční demokracii: „Když ho tak pozoruji v tomto střídavém stavu bídy a zločinu, svádí mě to k víře, že by pro tento lid byl despotismus dobrodiním. Tato dvě slova se však v mém myšlení nikdy nemohou spojit.“125 Zakaria by však nesouhlasil. Autokracie podle něj za jistých okolností, jeli osvícená (nejedná-li se o oxymóron), opravdu dobrodiním být může. Zakaria si všímá, že mnoho zemí funguje viditelně lépe pod diktátorem, který může být (i přes možné množství zločinů) citelně osvícenější a tolerantnější než samotný lid, který jednoduše není připraven vládnout. Jako příklad mohou být zmíněny mnohé z arabských zemí. „Kdybych se řídil vaším přáním, ovládnou Egypt islámští fundamentalisté. Chcete snad tohle?“126 parafrázuje Zakaria reakce Husního Mubaraka na kritiky o nedodržování lidských práv a tlaku na zmírnění pronásledování politického disentu nebo poskytnutí větší svobody. „Poslechnu-li vás, bude zítra u moci Hamás,“ 127 varoval podobně v Camp Davidu v roce 2000 Jásir Arafat. Je vedlejší, jak tyto osobnosti hodnotíme ideově nebo morálně; minimálně události po tzv. arabském jaru nám dávají vědět, že bychom neměli automaticky smést se stolu všechny výroky autokratů, byť by jejich autoři byli v západní veřejné diskusi opakovaně zavrhováni. Zakaria si ale všímá též jiných zemí, zvláště těch, jež nejsou demokratické a jsou vedeny silnou rukou – a přece zde vládne právo, jejich obyvatelé jsou vzdělaní a otevření, usadil se v nich duch svobody a tyto země celkově vzkvétají. Příkladem, jak může být země nedemokratická a zároveň svobodná, je třeba Hong Kong. A právě k Hong Kongu se opět vztahuje nepochopení Západu v otázce rozdílu mezi demokracií a svobodou. Když se roku 1997 Hong Kong dostal pod čínskou správu, rozšířil se na Západě strach o osud hongkongské demokracie. Zakaria jej ale označil za mylný – žádná demokracie v Hong Kongu nikdy nebyla, není tedy důvod se o ni obávat. Strach je ale namístě, jedná-li se o vládu zákona a tradice svobody, tedy o ústavní liberalismus, který je ve skutečnosti tím, co čínská nadvláda v Hong Kongu opravdu ohrožuje.128 Zakaria tak dokazuje, že ústavní liberalismus a demokracie na sobě mohou být nezávislé i z druhé strany. Ústavní liberalismus se dle Zakarii může do jisté míry vyskytovat i v nedemokratických zemích. Liberální autokracie existovaly a existují dodnes. Vždyť „do 20.

http://www.obcinst.cz/vzestup-neliberalni-demokracie/ 125 Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2, s. 171. 126 Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 147. 127 Tamtéž, s. 148. V překladu Zakariovy knihy se chybně uvádí, že se tak stalo roku 2001, jednání v Camp Davidu mezi Clintonem, Barakem a Arafatem ale proběhlo o rok dříve. 128 Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 26 - 27.

33

století byly země západní Evropy většinou liberální autokracie, či přinejlepším poloviční demokracie,“129 jejichž lid si opravdovou demokracii vymohl až následně, teprve koncem 40. let – sto let poté, co přijala většina z nich důležité prvky ústavního liberalismu. Způsob vlády západní Evropy a USA tak od ostatního světa neodlišuje demokracie, ale právě ústavní liberalismus. „Statut nezávislého soudce vystihuje 'západní model vlády' daleko víc než nějaké všelidové hlasování.“130 Máme tedy podle Zakarii tři druhy zemí: země neliberální, jež mohou, ale nemusejí být demokraciemi (Egypt), liberální autokracie (Hong Kong) a liberální demokracie (Západní země). Máme-li zájem poznat, jak nejsnáze udělat ze zemí typu Egypta liberální demokracii, měli bychom se zajímat, kterak se do své pozice dostaly stávající liberální demokracie. Zjistíme, že stav Hong Kongu, liberální autokracie, je pouhým mezistupněm, kterým si prošla i Evropa, ale i Spojené státy. Historie Západu ukazuje, že původ jeho úspěchu tkví v dlouhém procesu liberalizace, ze kterého byla nejpodstatnějším okamžikem buržoazní revoluce. Není náhodou, že země, jež ve svém vývoji napodobily Západ a vydaly se cestou kapitalismu, se nakonec připojily k Západu po stránce liberální i ekonomické. Je to tedy univerzální recept, když fungoval i přenesením na tak odlišné kultury? Zakaria je přesvědčen, že ano a že je přenositelný třeba i na zmíněný Egypt.

2.1.2 Blahodárný vliv kapitalismu Historie ukázala, že stabilní liberální demokracie vznikly díky silné buržoazní třídě, jež si na státu vynutila ústupky k liberalismu. Počátek těchto změn vystopujeme v době renesance, kdy po celé Evropě po středověkém útlumu opět ožíval obchod, který dal vzniknout zvyku, že král spravuje zemi, ale majetek jednotlivců je nedotknutelný. V tomto byla nejdále Anglie, jež měla velmi podnikavou drobnou šlechtu, která své louky využívala třeba k chovu ovcí, za niž v obchodních transakcích vydělávala s velkým ziskem, čímž získala moc a zasazovala se za své zájmy. A proto to byla právě Anglie, která svého krále roku 1688 dokonce popravila, když chtěl pravidlo nedotknutelnosti majetku porušit. Byla to tzv. Slavná revoluce, při níž získal parlament podstatný díl na moci. Parlament zastupoval právě tyto první podnikatele, takže bojoval za jejich zájmy – zvláště za majetková práva, jež jsou pro obchod pochopitelně velmi podstatná: vyžadují

129

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 26.

130

Tamtéž, s. 26.

34

vymahatelnost práva, jelikož ta jistí uzavřené smlouvy, což vyžaduje spravedlivé soudy, které jsou základem svobody. Je-li zajištěna vymahatelnost práva (a tedy zvláště smluv), panuje na trhu jistota, což zpětně prospívá obchodu. A obchodem bohatnou výrobci, kteří tak nabývají na moci, čímž pádem opět tlačí na zvýšení svých práv atd. Celkově tak vzniknul kruh, v němž se navzájem obchod a liberalismus posilovaly, rostl vliv třídy výrobců, která tlačila na uvolňování práv, která držel král. V Anglii byla majetnická práva a jejich vymahatelnost největší, a tak se právě zde začalo ve velkém rozvíjet podnikání všeho druhu a zde vznikla první opravdu mocná buržoazie, třída vlastnící průmysl. „Marx dobře poznamenal, že právě tato třída je předvojem politické liberalizace Evropy.“ 131 Čím silnější byla buržoazie, tím více se zasazovala o svobodný trh. Poslaneckou sněmovnu tak brzy ovládli zbohatlí kupci. Čím více lidí, dříve bez politických práv, se dobralo vlivu na veřejný život, tím více byla prosazována práva jednotlivců, jež měla primární cíl v obchodu (tak se opět navyšovala moc obchodníků), ale zároveň tak stále rostla svoboda. Dokonce byla brzy prosazena i svoboda vyznání. Nástup vlivu podnikatelů nejlépe demonstruje skutečnost, že tři nejmocnější předsedové anglických vlád 19. století pocházeli z této střední vrstvy podnikatelů.132 Voltaire napsal, že „obchod, na němž Anglie zbohatla, Angličanům pomohl, aby se osvobodili … svoboda zase na oplátku umožnila růst obchodu“133. Svobodný obchod tak šel se svobodou ruku v ruce. „Kapitalismus přímo rozvalil zdi“134, zvrátil tisíciletý pořádek, zničil feudalismus i monarchii. Podnikatelům dal nezávislost na státu a udělal z nich dominantní sílu, změna a dynamika nahradila pořádek a tradice. „Bez buržoazie není demokracie.“135 Zakaria přitom poukazuje na fakt, že se tak stalo zcela bezděčně: Vlivní podnikatelé měli zájem na vlastním prospěchu a státní moc neměla jinou možnost než ustupovat ze svých privilegií, chtěla-li se udržet. Tak vznikla svoboda, kterou zprvu nikdo neplánoval.136 To ale neznamená, že se stát demokratizoval. Trvalo dlouhá léta snažení, než se v Anglii roku 1884 rozšířilo volební právo na pouhých 18,1 % obyvatel. To je ovšem podle Zakarii zdravý vývoj, jelikož lid nesmí dostat volební právo dříve, než se v něm skutečně pevně usadí opravdový

131

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 57. Tamtéž, s. 58. Byli to Robert Peel, William Gladstone a nejvýznamnější z nich, proslulý Benjamin Disraeli. 133 Tamtéž, s. 59. 134 Tamtéž, s. 55. 135 Tamtéž, s. 57. 136 Srov. tamtéž, s. 90. Vzpoměňmě na Adama Smithe a jeho neviditelnou ruku trhu: podnikatelé přispívají svými egoistickými záměry celkovému samoregulujícímu fungování trhu. Byl si Smith vědom i toho, že pozitivní externality egoismu podnikatelů nekončí pouze u růstu bohatství národů, ale překračují hranice ekonomiky a dávají vzniknout svobodě? 132

35

ústavní liberalismus a jeho duch. Anglii následovaly i její americké kolonie137, ale i zbytek Evropy – byť těžkopádně a často krvavou cestou. Většina z evropských zemí dospěla k liberální demokracii na konci čtyřicátých let 20. století, ale jinde až po roce 1989. „I nejzpátečnější evropské vlády však byly ve srovnání s režimy v Asii a Africe fakticky liberální.“138 Z dějin kapitalismu bychom si měli vzít ponaučení, jež by měly převzít i dnešní problematické státy, které se potřebují liberalizovat. Tyto státy by měly nejdříve rozvinout své hospodářství, což by zapříčinilo vznik vymahatelnosti práva a funkčního soudnictví, ale zároveň i vlivné a vzdělané střední třídy, která by si na státu vymohla další liberalizaci. Až teprve ve chvíli, kdy se vybuduje řádná střední třída a opravdový ústavní liberalismus, je možné přistoupit i k demokratizaci, tedy rozšíření volebního práva. Jak ale tento okamžik rozpoznat? Zakaria poukazuje na pozoruhodnou studii sociologa Martina Seymoura Lipseta, který je názoru, že „hospodářský rozvoj posiluje občanskou společnost a zlepšuje metody, jak zachovat liberální vládu.“139 Zakaria pak v Budoucnosti svobody pracuje s průměrným příjmem na hlavu dané země, aby určil, zda je již připravena na demokratickou transformaci, či zda ještě její hospodářský stav nevypovídá o pozitivním liberálním vývoji. Zakaria uvádí, že aby vznikla úspěšná demokracie s přízviskem liberální, měl by se v ni transformovat politický systém státu ve chvíli, kdy v něm bude průměrný roční příjem na obyvatele alespoň 3000 – 6000 dolarů. Tomu konečně odpovídá i odhadované HDP evropských zemí devatenáctého a dvacátého století, jež se v této době postupně demokratizovaly. Jasný rozdíl ve schopnosti konsolidace demokracie se projevil také po roce 1989 mezi bohatšími postkomunistickými zeměmi (Polsko, Československo a Maďarsko) a chudšími (Rumunsko nebo Albánie).140 Stejná odpověď je i na otázku, jak docílit, aby se liberální demokracie udržely. Zakaria opět tvrdí, že největší zárukou je bohatství národa. „V bohaté společnosti je demokracie prakticky nesmrtelná.“141 Zakaria poukazuje na Tchaj-wan, který je typickým příkladem, jak ekonomický růst vedl k nepředvídané liberalizaci. Stejně jako v Evropě od dob průmyslové revoluce, i v Tchaj-wanu rozvíjející se kapitalismus rapidně zvýšil gramotnost, masovou komunikaci a diferencoval

O vlastnostech angloamerických kolonistů hlouběji pojednávám v kapitole 1.3 Vznik rovnosti a demokracie v Americe a myšlenka „výchozího bodu“. 138 Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 63. 139 Seymour Martin Lipset, „Some Social Requisites of Democracy: Economic Development and Political Legitimacy“, American Political Science Review, 53, březen 1959, in Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 86. 140 Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 86 – 88. 141 Srov. tamtéž, s. 86. 137

36

městský život. S rozvojem vzkvétaly nové, pokročilejší a specializovanější obory, vznikla tak střední třída a vzrostl význam nezávislých podnikatelů, jejichž osvobození se od područí vlády jedné strany bylo prvním náznakem konce jejího primátu. „Stejně jako v Evropě ani tady si autokraté nemysleli, že demokratizují. Tím, že umožnili ekonomický rozvoj, uvolňovali síly, které už nedokázali udržet na uzdě.“142 Je pozoruhodné, do jaké míry toto pravidlo platí univerzálně, ať se už mluví o Francii nebo třeba v podstatě o celém regionu jižní a východní Asie – Japonskem počínaje, přes Koreu, zmíněný Hong Kong a Tchaj-wan, až třeba po Singapur, který pod silnou rukou moudrého premiéra Li zmodernizoval hospodářství i celou společnost – a přitom nezměnil politický systém, když „demokracii odložil na jindy“143, což je dokonalý ideál každého autokrata. Je ovšem nutné podotknout, že i Singapur, ač se dnes zdá po všech stránkách výjimečný144, jednou přece jen dojde celou cestu vytyčenou Západem a zdemokratizuje se též. Autokratická vláda zde pro silné prvky ústavního liberalismu, dynamické hospodářství a otevřenost světu nevydrží navždy. Občané Singapuru jsou vzdělaní, kosmopolitní a o světovém dění dobře informovaní, takže zvláště mladší generace už nebudou dlouho tolerovat omezení svobody tisku a potlačování politické opozice. Zakaria je přesvědčen, že na každý pád ještě dnešní generace obyvatel Singapuru bude žít ve funkční liberální demokracii.145 To však nic nemění na tom, že Liův názor na vztah ústavního liberalismu a demokracie se až do jeho loňské smrti nezměnil a byl zcela zřejmý: „Li Kuang-jao spatřuje problém Číny v absenci právního státu a nezávislého soudnictví a v přílišné centralizaci. To je podle něho její skutečná konkurenční nevýhoda, která má potenciál ohrozit čínský vzestup. Nevidí však žádnou spojitost mezi zmíněnými instituty a demokracií.“146

142

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 90.

143

Tamtéž, s. 106.

144

„Kromě zemí Perského zálivu bohatých na ropu je Singapur jedinou zemí s hrubým domácím produktem na obyvatele vyšším než 10 000 dolarů, která není demokracií (HDP na hlavu zde činí 26 500 dolarů). Je to však malý městský stát, žijící ve stínu velkých sousedů, jenž má pozoruhodně moudré vedení.“ Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 106. 145 Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 107. 146 DUHAN, Andrej. Svět podle Li Kuang-jaa. Česká pozice [online]. 12.8.2015 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://ceskapozice.lidovky.cz/svet-podle-li-kuang-jaa-0b5-/recenze.aspx?c=A150811_145345_pozicerecenze_lube

37

2.1.3 Černé zlato = černý Petr Žádná teorie není dokonalá a každá má své výjimky, zvláště je-li společenskovědní. Při evropském vývoji kapitalismu neexistoval jen jeden, anglický, model. V Německu proběhla v 19. století modernizace jinak. A nebylo to cestou emancipace buržoazie a liberalizace. V Německu 19. století sice vznikla buržoazie, ale nikoliv buržoazní demokracie. Tamní podnikatelé starý aristokratismus nesvrhli, jako tomu bylo v Anglii, ale žili pod ním – a tak se společnost nezměnila. Industrializace zde nebyla hnána zezdola soukromníky; byla stimulována vládními subvencemi, regulacemi a cly. Německo mělo také velmi pokrokový státní aparát, který zavedl důchody, měl dobré veřejné zdravotnictví, dopravu a zvláště byrokracii. Němečtí podnikatelé se snažili státu zavděčit, aby získali odměny a výhody, namísto aby se od něj osamostatnili. Byli slabí, roztříštění a vůči státu a feudální elitě podřízení. Po celé 19. století hledali kompromis s vládnoucí feudální elitou a nezasazovali o svá práva; k liberalizaci země tak nedošlo. Proto i po industrializaci zůstalo Německo sice buržoazní zemí, ovšem s feudálními prvky. Není pak divu, že zatímco v Anglii byl nezávislý tisk důležitým opozičním hlasem, v Prusku byly první noviny založeny samotným Fridrichem Velikým – pochopitelně jako státní propaganda. Německá buržoazie si nevymohla ani důstojné politické zastoupení, a tak stále vládla z neúměrně velké části šlechta. I dialektik Karl Marx viděl v německé podnikatelské třídě „buržoazii bez světového historického smyslu“147. Latinská Amerika 20. století je jedním z novodobých zrcadel Německa 19. století. Nevybudovala si nezávislou buržoazii. Průmysl a obchod států Latinské Ameriky po celé 20. století fungoval jen pod taktovkou státního řízení, tzv. státního kapitalismu – stejně jako v Německu 19. století. „Tamní oligarchové ve spojení s armádou a byrokracií ochraňovali své podniky a vytvářeli byzantinské propletence cel a regulací, jež jim umožňovaly žít v co největším pohodlí. Takový systém brání opravdovému hospodářskému rozvoji a neprospívá ani politice. Střední podnikatelská třída zůstala slabá a v podřízeném vztahu vůči státu.“ 148 Tak jako v Německu, i zdejší podnikatelé státu jen poklonkovali, ale nic si nevymohli, což přirozeně k liberalizaci nevedlo. Proto není divu, že zrovna Chile, jež byla první latinskoamerickou zemí, jež tento model opustila, je dnes hospodářsky nejúspěšnější zemí regionu. Chile následovalo i mnoho dalších zemí, ale třeba Venezuela zůstala v objetí starého řádu; a má to svůj důvod.149 Příčina společenské stagnace Venezuely není nijak výjimečná. Ve světě nalézáme mnoho 147

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 97. Tamtéž, s. 92. 149 Srov. tamtéž, s. 92 a 118 – 119. 148

38

zemí, které následují spíše model německý než anglický. Když Zakaria uvádí jako velmi spolehlivý ukazatel liberalizace průměrný příjem na hlavu, podotýká, že tuto liberalizaci nepodmiňuje státní bohatství jako takové. „Ne každé bohatství je stejné. Liberální demokracii nejlépe prospívá kapitalistické bohatství.“150 Na světě se nachází mnoho zemí, jejichž vlády získaly velké prostředky bez většího přičinění kohokoliv. Nepochází ze zdanění bohatnoucího a kultivujícího se lidu, který by si na oplátku vyžádal zprvu občanská a pak i politická práva. Takový lid zde neexistuje, bohatou buržoazní liberalizovanou společnost, o niž Zakariovi jde především a jež je teprve předpokladem k demokratizaci, tu nenajdeme. Vzniká-li bohatství národa jednodušší cestou a obejde-li buržoazní revoluci, nenastane ani vedlejší efekt liberalizace. Bohatství národa musí pocházet z píle a opravdové práce. „Během posledního půlstoletí některé režimy velice zbohatly, a přece jsou to diktatury: například území v Perském zálivu ovládaná šejky, Nigérie či Venezuela.“151 Jsou to země s velkými zásobami ropy – a na skutečnosti, kolik nerostných surovin leží pod povrchem země, se lid žádné země jistě nijak nepodílel. Toto náhodné rychlé zbohatnutí neposkytuje žádné podmínky pro liberální změnu, ba naopak. I v zemích, v nichž opravdu ropný průmysl vedl ke konzumnímu posunu obyvatel, se mnoho nezměnilo: Sami obyvatelé jsou sice zahrnuti moderním zbožím a službami, jenže „zůstali v podstatě stejní jako předtím – nevzdělaní a primitivní“152. Stát tak musí dovážet technologie a kvalifikované pracovníky z ciziny, aby nové vymoženosti (nemocnice, televizní stanice, autodromy nebo třeba takový nonsens, jako je interiérové lyžařské středisko v Dubaji) vůbec mohly fungovat. „Výsledkem je podnikatelská třída naprosto závislá na státu, místo aby na něm byla nezávislá.“153 Vše je zde v režii státu; to on je největším zaměstnavatelem a nemá do diskusí a pří rovného partnera. Není tedy žádná moc, jež by centrální vládu nutila vzdát se svých absolutistických práv a rozdělit je mezi lid. Zásoby ropy nenutí administrativu ani vybírat daně, za něž by slibovala občanům ochranu, svobodu a participaci na moci. Konečně směna daní za politické zastoupení dává demokratickým zemím legitimitu – daněmi se stát financuje a zdanění občané tak jsou v podstatě akcionáři státu, a mají proto právo na politické zastoupení; a naopak. Společenská smlouva (či spíše její absence) zemí typu arabských šejkanátů, ukazuje, že rychlý a náhodný nárůst bohatství ropných zemí je jakási „americká revoluce naruby: žádné daně, žádné 150

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 91.

151

Tamtéž, s. 90 – 91.

152

Tamtéž, s. 91. Tamtéž, s. 91.

153

39

zastoupení“154. Téměř totožná je pak i situace třeba Egypta, který snadno přišel k penězům zpoplatněním klíčové vodní cesty (Suezského průplavu) – stát opět získal zadarmo prostředky, tím si posílil moc, podnikatelé zůstali nečinní, a tak se země přestala hospodářsky i politicky vyvíjet.155 Že bohatství tvořené primárně přírodními zdroji neprospívá hospodářsky, víme i z empirických zdrojů. „Obecně vzato, čím byla země bohatší na nerostné suroviny nebo čím příznivější měla podmínky pro zemědělství, tím pomaleji rostlo její hospodářství.“156 Existuje ale několik výjimek jako Chile, USA, Norsko či Malajsie, jinak toto pravidlo platí. Je třeba si též uvědomit, že vládcům jde v prvé řadě o udržení se u moci. V chudých zemích musejí být vlády moudré, což vyžaduje efektivní hospodářské reformy, aby se lid příliš nebouřil a nesvrhl je. Hospodářské reformy ale předpokládají vytvoření moderních politických institucí, silného práva a schopné byrokracie, což je živná půda pro vznik buržoazie, jejíž význam jsme si vysvětlili. V zemi bez výraznějšího nerostného bohatství nejdříve musí zbohatnout společnost, jejímž zdaněním teprve zbohatne stát. „V tomto smyslu je požehnáním pro východní Asii, že je tak chudá. Zdejší režimy si musely dát práci, aby vytvořily efektivní vládu, protože to je jediná cesta ke zbohatnutí země, a tudíž i státu.“157 Když je ale stát bohatý nezávisle na společnosti, nic jej nenutí dostatečně dbát na její blaho, nepotřebuje vybírat daně, a tak nedělá ani reformy. Taková země celkově nevzkvétá, jen v ní znatelně zbohatne několik oligarchů. Není jistě náhodou, že mnohé ropné státy mají závratné výdaje na ozbrojené složky a represe158, jež mají jasný cíl zastrašit před nepokoji. Vždyť v Saúdské Arábii se naproti třeba bezplatnému zdravotnictví a školství odhaduje až 25% nezaměstnanost 159, jelikož ani samotní Saúdové nejsou kompetentní vykonávat mnohé práce, na něž tedy musejí dovážet zahraniční pracovní síly.

154

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 94. Srov. tamtéž, s. 93 – 94. 156 Tamtéž, s. 92. 157 Tamtéž, s. 93. 158 Mezi deseti zeměmi, jejichž výdaje na obranu tvoří největší podíl HDP, je šest států, jež můžeme považovat státy s významným ropným bohatstvím. Čtyři z nich dokonce okupují první příčky. Na pátém místě je pak Izrael, který není ropným státem, ale jehož výdaje na obranu jsou jistě z velké části podmíněny právě enormními výdaji mnoha nedalekých ropných zemí. Srov. The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. [cit. 2016-03-11]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2034rank.html 159 Srov. The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. 9.3.2016 [cit. 2016-03-11]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sa.html 155

40

2.1.4 Je třeba obchodovat Rychlá demokratizace neliberálních zemí není řešením a nevede ke svobodě. S neúspěchem (z hlediska posílení demokracie a liberalismu) se zpravidla setkaly západní snahy o svržení místních vlád a dosazení vlastních vazalů, jež mnohdy (například v případě aktivit USA v Latinské Americe 160 ) ani neměly reálně za cíl nastolení demokracie. Výsledek prapodivné, Bushem nelegitimně vyvolané a Obamou nedokončené, války v Iráku je pak mementem, že ani přímá vojenská operace není vhodným receptem, jak uměle přivést cizí zemi k demokracii. Bez vybudovaného ústavního liberalismu a demokratické kultury se po prvních volbách zvrhne v tyranii snad každý stát. Neúčinným prostředkem jsou také ekonomické sankce. Ty mají za cíl potrestat daný stát, zburcovat nevoli obyvatel, jež by měla snížená životní úroveň vyhnat do ulic, aby donutili vládu ustoupit nebo odstoupit. V praxi se ale stává přesný opak. Ať už budeme mluvit o Iráku, Íránu, Kubě nebo Rusku po anexi Krymu, můžeme usoudit, že sankce jednoznačně brání ekonomickému rozvoji, který je podmínkou liberalizace, a namísto aby obyvatele postižené sníženou životní úrovní přiměly k nepokojům, ve skutečnosti dávají „nehodným“ politickým elitám záminku k vyvolávání nenávisti vůči nepříteli, čímž lid sjednocují v podpoře vlády. Sankce tedy takové režimy utužují. Zakaria kritizoval nesmyslné užití sankcí vůči Kubě: „Historická zkušenost prokazuje, že to nejlepší, co můžeme udělat pro kubánskou liberální demokracii, je otevřít zemi obchodům a kontaktům... vždyť Spojené státy právě takto naložily s dvěma dalšími komunistickými režimy, s Vietnamem a Čínou.“161 Nikdo jiný než lid inkriminované země nemůže zajistit, aby se ekonomická situace země zlepšila. To ovšem neznamená, že západní země nemohou tyto tendence podporovat. Je nutné, aby se navázala intenzivní ekonomická spolupráce; jen obchodem totiž může lid zbohatnout a tím získat i žádané postavení, jež se odrazí v liberalizaci. Všechny jiné cesty se ukázaly jako liché. Zakaria proto nabádá smířit se prozatím s autokratickými vládami, jejichž úkol do budoucna tkví v otevření ekonomiky a v hospodářské reformě, která přinese vládu zákona (fungující kapitalismus potřebuje záruky vymahatelnosti smluvních vztahů), rozvine přístup k informacím, ale hlavně vybuduje třídu skutečných podnikatelů a obchodníků (namísto současných oligarchů) a zapříčiní tedy buržoazní revoluci, která po vzoru Západu povede k

160

Srov. Chomsky, Noam. Hegemonie nebo přežití : americké tažení za globální nadvládou. Přeložila Adéla Vopěnková ; [k vydání připravil Ivan Mráz]. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2006. Myšlenky ; sv. 25. 344 s. ISBN 80-204-1351-0. 161 Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, 222 – 223.

41

liberalizaci. Nezní to příliš optimisticky, ale nejspíše tedy bude pro neliberální a nedemokratické země nejschůdnějším scénářem (byť s velkou pravděpodobností bolestivým) správa země pod autoritativní silnou rukou, až diktátorstvím, které opravdu smysluplně využije potenciálu země a zajistí (ač pravděpodobně neúmyslně) základní podmínku pro liberalizaci společnosti, jíž je ekonomický rozvoj.162 Problém je ale v tom, že autoritáři s mnohem větší pravděpodobností své pozice zneužijí k vlastnímu obohacení a k neustálému posilování své moci. Zakaria na toto téma v knize Budoucnost svobody polemizuje s Vladimírem Ryžkovem, liberálním poslancem (do roku 2007) a též místopředsedou Dumy, o tom, zda Vladimír Putin dokáže ráznou politikou vybudovat fungující stát a silný průmysl, který se odrazí v liberalizaci a nakonec snad i demokratizaci: „Ruským modelem na počátku devadesátých let bylo Polsko po pádu komunismu. Nyní je to Chile za Pinocheta.“ 163 „Putin je dobrý car a chce vybudovat moderní Rusko. Soudí, že Rusko potřebuje řád a fungující stát, aby mohlo liberalizovat hospodářství. A možná má dokonce zato, že Rusko bude nakonec schopné svůj politický systém demokratizovat.“164 Tato cesta teoreticky může zemi dovést k opravdové liberální demokracii, byť pravděpodobně za užití i velmi nehezkých metod, jako to udělal právě Pinochet. Zakaria o tom však pochybuje – to, že se to povedlo jednomu autokratovi, nijak nevyvrací skutečnost, že autokraté ve většině případů svého postavení zneužívají. Ian Shapiro, inspirován Charlesem Tillym a Davidem Heldem, ale přese vše úplně nezatracuje Putinovu roli v procesu demokratizace Ruska, byť ze zcela jiného úhlu pohledu. Rusko se po rozpadu SSSR stalo zcela chaotickým prostředím ryzí anokracie, v němž se kapitalismus nejanarchističtějšího typu zcela vymyknul státní kontrole. Shapiro upozorňuje, že když „Putin antidemokraticky rozdrtil moc oligarchů s cílem obnovit státní kontrolu nad energetickými zdroji, napomohl eliminovat konkurenční centra donucovací moci v rámci ruského režimu,“ udělal tak vlastně první krok k demokratizaci: Demokratizace přece nastává až po silné centralizaci státu, „který vykonává monopol státního násilí. Než mohou demokraté onu pomyslnou pevnost začít dobývat, musí přece nejprve vůbec nějaká taková pevnost existovat.“165 Shapiro pak o demokracii obecně píše, že slabý stát „má jen velmi limitované možnosti se demokratizovat“166. Není proto vyloučena možnost, že v Rusku můžeme pozorovat novodobý model demokratického vývoje od počátku: Král (Putin) si podmanil dříve

Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 193 – 198. Tamtéž, s. 117. 164 Tamtéž, s. 117. 165 SHAPIRO, Ian. Skutečný svět demokratické teorie, s. 107. 166 Tamtéž, s. 111. 162 163

42

nespoutanou šlechtu (oligarchové), aby teprve proti této centrální moci mohla za svá práva bojovat opravdová buržoazie. I Shapirovi se dá ale namítnout pochybami, zda se tak může stát při nevídané popularitě prezidenta Putina; lid jej miluje 167 . Ani to ale nemusí být věčné. Budeme-li pokračovat v historických paralelách, pak Putin nejvíce připomíná Ludvíka XIV., který si také podmanil šlechtu, aby z ní učinil poslušné dvořanstvo168, a taktéž byl ve feudálním společenském uspořádání lidem zbožňován – i Tocqueville konečně píše, že poddaný lid si ani neuměl představit, že by jiný společenský model, než feudalismus, mohl fungovat 169. Tento stav vydržel v 18. století po dvě generace; je proto otázkou, zda v současné době, zrychlené globalizací a informačními technologiemi, nemůže proměna od zbožňování ke vzpouře proběhnout o poznání rychleji. Lze jen doufat, že nastane-li tento scénář, nebude to mít tak krvavé následky, jako v případě Francie přelomu 18. a 19. století. Silné hájemství nesvobody ale najdeme i v oblastech, kde má Západ velkou moc. Spojené státy by měly využít svého dominantního vlivu na Blízkém východě, jelikož „všechny tamní země považují své vztahy s Washingtonem za nejdůležitější ze všech.“ 170 Zakaria upozorňuje, že Spojené státy drží u moci saúdskou královskou rodinu a podporují i mnohé další režimy regionu. Měly by proto chtít něco na oplátku. USA musejí tlačit na stabilizaci, rozvoj, ale též na liberalizaci těchto zemí; je to nakonec v zájmu všech. Zakaria přímo zmiňuje Saúdskou Arábii, jež musí být namísto oboustranně výhodné podpory extremistického islámu nalákána, nebo přinucena k jeho potlačování, a to i na úkor svobody projevu. Spojené státy by měly konečně začít tlačit na saúdský stát, aby sekularizoval školství a úřady. 171 „Také by měly v nejvyšším vlastním zájmu, a zájmu Izraele i Palestinců vyvíjet tlak na sjednání dohody, která Izraeli zaručí bezpečnost a Palestincům životaschopný stát.“172 Pro osud arabského světa je vyřešení izraelsko-palestinské otázky dosti podstatné, jelikož okupace Palestiny odvádí v mnoha arabských zemích (a Íránu) pozornost od nadmíru podstatných domácích problémů, jež se musejí začít řešit, což ovšem není v zájmu tamního establishmentu. Vše má být otázkou kompromisu. I diktátoři nedemokratických a neliberálních zemí (často právě těch závislých na ropě) jistě spíše přivítají, když Západu nepůjde o okamžité vypsání svobodných voleb, jež by mnohým z nich byly jistě osudnými. Spojené státy by jim měly nabídnout ochranu za cenu Srov. Daily Chart: Vladimir Putin’s unshakeable popularity. The Economist. [online]. 4.2.2016 [cit. 2016-0318]. Dostupné z: http://www.economist.com/blogs/graphicdetail/2016/02/daily-chart-4 168 Přece jen jsem názoru, že Putin spíše, než že by oligarchy rozdrtil, udělal z nich poslušné dvořany přesně po vzoru Ludvíka XIV. 169 Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 12 – 13. 170 Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 187. 171 Tamtéž, s. 188. 172 Tamtéž, s. 189. 167

43

postupné liberalizace.173 Václav Bělohradský je stejného názoru; letos v lednu v rozhovoru na téma nuceného zavádění voleb v neliberálních zemích, nepřipravených na demokracii, řekl: „No tak vyvezeme volby a co? [...] Zvolí si vrahy... Jaksi vyvážet volby ne, musíme vyvážet ty kulturní předpoklady demokracie. Jestli se to dá vyvážet.“174 Konečně Zakaria je přesvědčen, že i lid Blízkého východu této transformace bude schopen. Už dnes arabští podnikatelé volají po otevřenosti a pravidlech, což je základem liberalismu, a zároveň touží po ukončení frakcionářství a destabilizujících válek, které vymahatelnosti práva, a tak i obchodu značně škodí. Navíc Arabové mají obchod ve své kultuře hluboce vžitý – obchodníkem byl i Mohammed.175 Nejedná se o úplnou fantazii, vždyť první kroky k tomuto cíli již udělalo Jordánsko. Stejně tak Spojené arabské emiráty se poměrně rychle snaží zbavit závislosti na ropě – Dubaj se stává bankovním a finančním centrem. Zakaria v roce 2003 uváděl, že příjmy z ropy tvoří jen 8% HDP. 176 Celkový podíl výnosů z ropy celých Spojených arabských emirátů dodnes klesl na čtvrtinu tamního hospodářství177 - pro porovnání, ekonomiku Saúdská Arábie tvoří výnosy z těžby ropy ze 45 % a na příjmech státního rozpočtu se ropa podílí z 80 %.178 Bude proto velmi důležité sledovat reakce zemí ekonomicky závislých na ropě, do jaké míry se vyrovnají s poklesem její ceny. Bude-li i nadále klesat, nezbude mnoha jinak ekonomicky neproduktivním zemím než se rychle zreformovat. V opačném případě se rozpadnou či alespoň silně zdestabilizují. Venezuela se již nachází v hluboké krizi, která pravděpodobně již definitivně zdiskreditovala chávezovský „socialismus 21. století“ 179 , a zlepšení na dohled není: Mezinárodní měnový fond odhaduje, že inflace má letos ve Venezuele vyskočit na 720 % a výkon hospodářství má poklesnout o 8 %.180 Vrátíme-li se do arabského regionu, je vhodné zmínit mladého saúdského prince

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 187 – 188. Bělohradský: Médii teče nacionalistická stoka, kolaborace je veliká, Brusel ale Česko ponižuje. DVTV – Aktuálně.TV. [online]. 28.1.2016 [cit. 2016-03-27]. Dostupné z: http://video.aktualne.cz/dvtv/belohradsky-po-strankach-medii-tece-protimigracni-nacionalis/r~92f37c9ac50111e5a0ca0025900fea04/. 175 Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 189 – 190. 176 Srov. tamtéž, s. 190 – 191. 177 Srov. The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. 25.2.2016 [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ae.html 178 Srov. The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. 9.3.2016 [cit. 2016-03-11]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sa.html 179 Venezuelský lid dal v posledních parlamentních volbách jasně najevo, že si žádá změnu, což uznal i prezident Maduro. Ten nicméně zůstává i nadále prezidentnem a vede vládu. Srov. Venezuelu čeká zlom. Madurovi socialisté uznali porážku ve volbách. iDnes.cz. [online]. 7.12.2015 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z:http://zpravy.idnes.cz/venezuelske-parlamentni-volby-vyhrala-opozicef50-/zahranicni.aspx?c=A151207_070737_zahranicni_ale. 180 Srov. The endgame in Venezuela. The Economist. [online]. 6.2.2016 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: http://www.economist.com/news/americas/21690098-country-brink-social-explosion-only-negotiatedtransition-can. 173 174

44

Muhammada bin Salmána, který má v úmyslu v reakci na pád cen ropy radikálně zreformovat tamní ekonomiku. Komentáře k možnostem úspěchu nezkušeného vladaře jsou však spíše skeptické.181 Intenzivní ekonomická spolupráce a následný hospodářský i liberální rozvoj, který je ekonomickými vztahy podmiňován, dle Zakarii vyřeší i další ožehavý problém – silnou protizápadní a hlavně protiamerickou atmosféru Blízkého a Středního východu, která bývala vlastní i jiným zemím, jako je Jižní Korea, Chile nebo třeba Mexiko, z nichž se ale následně díky obchodu stali velmi perspektivní partneři. Někdejší nenávist těchto národů nebyla zapříčiněna nekompatibilitou jejich kultur nebo náboženství se Západem, jak se jim jen před několika málo desítkami let vytýkalo a jak se dnes vyčítá právě Arabům, ale tím, že trpěly pod násilnými režimy, jež Spojené státy podporovaly. 182 Zakaria tvrdí: „Frustrace obyčejného Araba nemají nic společného se střetem civilizací, ani s imperiální zahraniční politikou Spojených států. Způsobuje ji život v mizerných represivních režimech, v nichž on sám nemá žádné politické slovo. A viní Ameriku z toho, že tyto režimy podporuje.“183 Je ovšem namístě o části tohoto Zakariova tvrzení zapochybovat; vždyť alespoň v očích obyčejného Araba právě americká podpora represivních režimů s imperiální zahraniční politikou Spojených států musí logicky souviset. Zakaria to jistě ví, vždyť jinde v knize píše: „Většina Američanů si myslí, že by Arabové měli být vděčni Spojeným státům za pomoc ve válce v Perském zálivu, protože tím byl zachráněn Kuvajt a Saúdská Arábie. Většina Arabů se však domnívá, že Spojené státy zachránily kuvajtskou a saúdskou královskou rodinu – což je velký rozdíl.“184 Zakaria také třeba uvádí, že Usáma bin Ládin začal v roce 1991 bojovat proti vlastní vládě v přímé reakci na to, že král Fahd po napadení Kataru Saddámem Husajnem povolil americkým jednotkám užívat saúdské území185 – bin Ládinův odpor k Americe tedy musel nutně souviset právě s imperiální zahraniční politikou Spojených států, jíž je americká podpora represivních režimů jistě v mnohých očích součástí. To ale nic nemění na Zakariově hlavní myšlence, že i tento problém je řešitelný ekonomickým rozvojem. Bude velmi zajímavé sledovat dění v Íránu po uvolnění západních

181

Srov. ECONOMIST, the. Mladý princ má naspěch. Muhammad bin Salmán riskuje s intervencí v zahraničí a radikální ekonomickou změnou doma. Zapomíná však na demokracii. Respekt. 2016, 27 .(2), s. 34 – 37. Je tedy dost dobře možné, že ropné státy již promarnily příležitost proměnit strukturu své ekonomiky, jež se jim již nemusí vrátit. Pád cen ropy nebude s největší pravděpodobností impulzem k zásadním pozitivním změnám, ale spíše k další destabilizaci a rozpadu mnoha už tak silně dysfunkčních států. 182 Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, 192 183 Tamtéž, 192. 184 Tamtéž, 168. 185 Tamtéž, 169 – 170.

45

vztahů s ním. Írán není arabskou zemí, ale geograficky i protiamerickými náladami je arabským zemím podobný – Zakaria si přímo na něm bude moci ověřit, zda jsou jeho myšlenky o univerzální vlastnosti liberalismu platné. Je ovšem velkou otázkou, jak se bude Írán nadále vyvíjet, budou-li očekávané obchodní úspěchy anulovány nízkými cenami ropy, což je komodita pro Írán velmi podstatná, byť íránská ekonomika a je o poznání diferencovanější než ekonomiky mnoha jiných ropných států regionu a není na ropě závislá do takové míry.186 Zakaria je zároveň odmítavý k myšlence, že dnešní „nedemokratické“ (myšleno přitom neliberální) smýšlení Arabů nebo Íránců má původ v islámu, který „stejně jako jiná náboženství není tím, co stojí v knihách, ale to, co z něho dělají lidé“187. Vždyť ani Starý zákon demokracii rozhodně nijak nepodporuje, jeho nejvýznamnější postavy jsou krutí tyrani a dnešním slovníkem masoví vrazi (například král David). Stejně jako v Koránu, i v Bibli bychom našli pasáže, jež ospravedlňují podřadné postavení žen nebo otroctví, a přece se liberalismus uchytil i v zemích, jež Starý zákon považují za svatou knihu. Zakaria svoji myšlenku potvrzuje i empiricky: Nejlidnatější muslimská země, Indonésie, je od roku 1949 příkladem sloučení islámu se světské vládou, kapitalismem a v posledních letech i demokracie (byť o její liberálnosti lze úspěšně pochybovat). Stejně tak Zakaria dementuje názor o automaticky podřadném postavení muslimských žen. Právě Indonésie poté, co přijala demokracii, si zvolila za prezidenta ženu. Další – podle počtu věřících – největší muslimské státy, Pákistán, Bangladéš či Indie (kde jsou muslimové v menšině, ale i tak čítají přes 120 milionů) mají s demokracií značné zkušenosti a ženu jako předsedkyni vlády si zvolily dokonce dávno předtím, než se to stalo běžné i na Západě. „Jakkoli jsou tedy některé aspekty islámu opravdu neslučitelné s právy žen, skutečnost je občas velice rozdílná.“188 Před dlouhými lety zmatku a tyranie Talibanu to byl právě Afghánistán, který byl jedním z nejliberálnějších asijských států, co se týče postavení žen ve společnosti. Samotný Taliban zde rozhodně nebyl a není populární. Pátou největší demokracií je Turecko, které je podle Zakarii „poněkud nedokonalá, ale přece fungující liberální demokracie,“ 189 což je ovšem velmi silný eufemismus, zvážíme-li problémy, jež Turecko má s tak základní podmínkou ústavního liberalismu, jakou jsou lidská práva. Nicméně celkem více než 800 milionů muslimů, tedy přibližně polovina všech, žije v demokratických zemích – je proto chybou domnívat se, že muslimské vyznání je automaticky horším

The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. 22.3.2016 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ir.html. 187 Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 155. 188 Tamtéž, s. 156. 189 Tamtéž, s. 156. 186

46

předpokladem pro demokracii, a to i s přídomkem liberální, než jakékoliv jiné náboženství.190 Jako možné vůdce arabského zmrtvýchvstání pak Zakaria viděl v Budoucnosti svobody Egypt, který nazval intelektuální duší arabského světa, nebo Irák, který má relativně nedávné zkušenosti se sekularizovanou občanskou společností a rozvinutou ekonomikou.191 Zakaria tak věří, že i neklidný Blízký východ je možné liberalizovat.

190 191

Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 151 – 158. Srov. Tamtéž, 190 – 193. V roce 2003 Zakaria ještě netušil, jak smutný osud tyto dvě země čeká.

47

3. Populismus náhledem Alexise de Tocquevilla a Fareeda Zakarii Jako jednu z největších vad a nebezpečí plynoucí z přemíry demokracie považoval Tocqueville všemocnost většiny, jak píši výše. Vedle ní se ale obával i populismu. 192 Tocquevillovi dala historie v mnohém za pravdu a jeho varování před politiky, kteří neplní svoji práci podle svého nejlepšího vědomí o vhodnosti a užitečnosti svých kroků pro blaho národa, ale podle momentálních nálad lidu, aby se mu pokud možno zavděčili a byli znovu zvoleni, by nemělo zapadnout v koutě zapomnění. Je pravdou, že jeho nesmrtelné dílo Demokracie v Americe je dnes známo obzvlášť pro jiné myšlenky, jejichž rozebrání konec konců věnoval více energie a které popsal podrobněji, nicméně rád bych věnoval kapitolu i tomuto jevu, který v souvislosti se současným vývojem politické scény Spojených států opět nabývá na aktuálnosti, a tak není překvapením, že i stran tohoto tématu nachází Tocquevillovo dílo následovníka v textech Fareeda Zakarii.

3.1 Tocqueville a populismus Tocqueville si byl vědom nevýhod, jež systém voleb skýtá. Většina má veškerou moc: Zákonodárci i někteří další úředníci (v Tocquevillově Americe byly voleny nejrůznější úřednické posty193) se na svůj post dostávají právě díky volbě většiny. Funkční období ale bývají krátká, a tak zvolení zástupci, aby se zalíbili, dbají často více na přání lidu, byť nerozumné, než na svědomité plnění svého úřadu, což zdaleka nemusí být totéž. Do křesel se tak až příliš často dostávají lidé nikoliv podle svých kompetencí k plnění úřadu („...jsme zmateni při pohledu, do jakých rukou byla vložena veřejná moc“ 194 ), ale spíše podle schopnosti naklonit si všemi způsoby voliče („Vítězili neschopní muži díky pochlebování, k němuž se vynikající kandidáti nikdy nemohou snížit. Tito nepoctivci jsou dokonce známí tím, že pijí s voliči!“195). A občané na podbízivost již navykli: „...velmi často dochází k tomu, že voliči zvolí poslance, určí mu, jak má postupovat, a uloží mu jistý počet konkrétních úkolů, kterým nemůže nijak uniknout.“196 Tocqueville sám tohoto spíše moderního pojmu nikde v Demokracii v Americe neužívá, jsem ovšem přesvědčen, že jeho popis některých nešvarů ve Spojených státech plně odpovídá definici populismu, zvláště pak zabývá-li se politikou prezidenta Jacksona (o čemž píši níže). 193 Srov. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1., s. 62. 194 Tamtéž, s. 152. 195 BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce, s. 158. 196 Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 187. 192

48

Nutno ale podotknout, že Tocqueville tyto negativní stránky demokracie vztahoval spíše na nová území „jihozápadu, kde teprve včera vytvořená společnost představuje dosud pouhé seskupení dobrodruhů nebo spekulantů...“197 Když naopak psal o Nové Anglii, jež je podle něj pravým srdcem amerického národa, zdůrazňoval, že zde demokracie opravdu funguje a přináší plody. Jsou-li zde „vládnoucí činitelé méně čestní nebo méně schopní, jsou zato občané osvícenější a pozornější... používá-li moci demokratický úředník hůře než úředník jiný, má ji zpravidla méně dlouho,“198 lid jej jednoduše znovu nezvolí. Neučiním snad závažnou chybu, když tento rozdíl mezi fungováním demokracie na mladém jihozápadě a v tradičně demokratické Nové Anglie Tocquevillovy doby vztáhnu i na rozdíl mezi dnešními mladými a tradičními demokraciemi199. Tocqueville se obával populismu i proto, že se může týkat i samotného nejvyššího představitele národa. Jako symbol úpadkového populismu Tocqueville považoval generála Andrewa Jacksona, toho času prezidenta přibližně čtrnáctimilionových 200 Spojených států. „Generál Jackson je otrokem většiny: řídí se jejími přáními, její vůlí, jejími napolo projevenými sklony, nebo je spíše dokáže uhodnout a spěchá se jí postavit do čela.“201 Ve Spojených státech je tento fakt o to horší, že se jedná o prezidentskou republiku, v níž je prezident nejvýznamnějším (nejen nominálně) nositelem výkonné moci. Období voleb a jim předcházející Tocqueville obecně pojímá jako krizové. V období voleb prezident již neplní svoji funkci. „Už nejedná v zájmu státu, ale v zájmu svého znovuzvolení.“202 K tomu je vhodné dodat řečnickou otázku, jaké škody pak může napáchat, pojme-li takto vrcholný politik celé své funkční období jako předvolební kampaň k dalšímu?

197

Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1., s. 152. Tamtéž, s. 156. 199 Z mnoha důvodů je dnes, jak se zdá, populismus na vzestupu po celém západním světě od Slovenska po Spojené státy. Nicméně i tak zaznamenáme značný rozdíl, porovnáme-li výsledky nedávných slovenských voleb s předvolebními preferencemi v Německu (ač spoléhání se na preference již přineslo nejedno zásadní překvapení), popřípadě zůstaneme-li u Německa a porovnáme-li volební preference na území bývalého NDR a SRN. 200 Srov. Resident Population of the United States. Census.gov. [online]. [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://www.census.gov/dmd/www/resapport/states/unitedstates.pdf 201 Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 291. 202 Tamtéž, s. 100 – 101. 198

49

3.2 Zakariův boj s populismem Nalezneme pozoruhodnou spojitost mezi vymezováním se vůči populismu z pera Alexise de Tocquevilla a Fareeda Zakarii. Zvláště když si pročteme články druhého jmenovaného, jež publikoval v posledních několika měsících, zjistíme, že populismus (potažmo osoba Donalda Trumpa) a jeho hrozba pro současné Spojené státy a jejich blízkou budoucnost jsou nyní jedním z jejich nejčastějších, pokud ne vůbec nejčastějším, tématem.203 Zakaria se podivuje nad úrovní současných prezidentských kandidátů Republikánské strany. Dochází k závěru, že populismus a podbízivost se v současné Republikánské straně šíří tím více, čím více pozornosti je mu věnováno a čím více mu voliči naslouchají. Republikánským kandidátům dominuje Donald Trump, který svými podivnými a často zcela nesmyslnými (zato evidentně přitažlivými) výroky sbírá cenné politické body, čímž stále více uniká ostatním kandidátům, kteří si už nevědí rady, a tak přejímají Trumpovu taktiku: „Sedmnáct republikánských kandidátů bojuje o pozornost a šestnáct jich soupeří s „velkým Donaldem“, takže by nás možná ani nemusela překvapit jejich vyšinutá rétorika a nápady jako z jiné planety.“204 Není ale divu, že tím na preferencích nijak nezískávají – Trumpovi voliči k nim nepřejdou a „umírněnější“ republikánští voliči jsou na „trumpovské“ vystupování již alergičtí. Jeden z nejvýznamnějších mužů Republikánské strany, Henry Kissinger, na neuvážené výroky kandidátů své strany (např. o nutnosti „vojenského přístupu“205 podle Crise Christieho) Toto téma považuji za velmi závažné a aktuální zdaleka nejen ve Spojených státech amerických. Současná vlna populismu překračuje hranice států a rozlévá se napříč kontinenty. Píši o jedné vlně, protože mezi populismem politických elit především mnoha evropských států dnes nalezneme společné rysy, mezi nimiž vévodí zneužívání jevu národní, popřípadě kulturní identity a zvláště jejího ohrožení. Tento populismus identity mnohdy staví i na opravdu pádných argumentech, jež ale zveličuje a nakonec je velmi deformuje, činí z nich polopravdy, mnohdy ale i nepokrytě lže, využívá stereotypů a předsudků, vyvolává primitivní emoce, jež byly evolučně adaptivní v dobách prvobytně pospolných společenství, ale v civilizačně pokročilém světě mohou zapříčinit katastrofální následky, jak se v historii vícekrát potvrdilo, zatímco protiargumenty mnohdy vůbec nebere v potaz; je demagogický. Přestože Zakaria si u tohoto tématu většinou (často s ironickým pobavením) všímá zvláště vulgárního populisty Donalda Trumpa, toho času potenciálního kandidáta Republikánské strany na prezidenta USA, upozorňuje, že stran tohoto problému je na tom Evropa ještě hůř: „Je to o to tragičtější, že muslimové v Americe jsou na rozdíl od těch v Evropě dobře asimilováni. Vzpomínám si na loňský rozhovor, který jsem měl v Norsku s imigrantem z Maroka, jehož bratr žil v New Yorku. Ptal jsem se ho na rozdíl v jejich zkušenosti. 'Tady budu vždy muslimem nebo Maročanem, ale můj bratr je teď už Američanem,' řekl.“ ZAKARIA, Fareed. Jak polarizovat lid: Trump nutí lidi, aby redukovali své různé identity na jednu z nich. Respekt. 2015, 26 .(51), s. 15. Jak zmiňuji, již Tocqueville upozornil, že se populismus nemusí vyhnout ani nejvyšším představitelům státu, což se se zvýšenou razancí potvrzuje právě v současnosti. Proto jsem si nemohl odpustit tuto poznámku. 204 ZAKARIA, Fareed. Když se bláznivé proslovy stanou nebezpečnými: Republikáni se chovají jako strana, která je proti mezinárodní spolupráci a volnému obchodu. Respekt. 2015, 26 .(35), s. 16. Jako vrchol trapně nevkusného pomlouvání nejnižší úrovně můžeme připomenout výrok Marca Rubia o Trumpových malých rukou. 205 ZAKARIA, Fareed. Když se bláznivé proslovy stanou nebezpečnými: Republikáni se chovají jako strana, 203

50

k Číně Zakariovi odpověděl: „Jsou to hlouposti, ale nebezpečné hlouposti. Představují rostoucí nebezpečí pro národní bezpečnost.“206 Zvuk jeho hlasu už ale v současné době podbízivosti pravděpodobně patří minulosti i mezi republikány, jež se chtějí oplotit, uzavřít před světem a spoléhat pokud možno jen na vlastní trhy; již nestojí na svých tradičních tmelících myšlenkách.207 „Republikánská rétorika ve vztahu k Číně, Mexiku a přistěhovalectví odhaluje zhroucenou ideologickou vizi strany i stranickou disciplínu. Republikáni byli desítky let na straně mezinárodní spolupráce a volných trhů. Je docela dobře možné, že v roce 2016 bude jejich kandidát populista, nativista a protekcionista.“208 Zakaria si je dobře vědom, že ani ti, kteří navrhují takováto řešení, nejsou tak nekompetentní, že by je opravdu mysleli vážně. „Proč tedy republikáni takové věci navrhují? Vědí, co chtějí jejich skalní voliči slyšet, chápou, že nic z toho nemá ani vzdálenou šanci na úspěch, a zvykli si na to, že programové návrhy vlastně ani žádné programové návrhy nejsou. Fungují jen jako signály, emocionální impulzy, jež mají nadchnout jejich stoupence.“209 Když se strana nějaké evropské země s konsenzuálním politickým systémem odchýlí od svých tradičních ideálů, není to přece jen zpravidla žádná tragédie; závažným tento jev ale seznáme, uvědomíme-li si, jaká pozice a dějiny provázejí americkou Republikánskou stranu (jež je podle počtu vyhraných prezidentských voleb historicky nejúspěšnější americkou stranou 210 s více než třicetimilionovou členskou základnou 211 ), jejíž lídři již delší dobu (v současnosti ale se zvýšenou intenzitou) zapomínají, že právě na liberálních myšlenkách otevřenosti byl americký národ založen, a ačkoliv se realita samozřejmě mnohdy nepodobala tomuto ideálu, na tomto základě se utvořila identita Američanů.212 Je však otázkou, nakolik je tato liberální identita ještě platná, když nezanedbatelná část národa podporuje kandidáty, kteří

která je proti mezinárodní spolupráci a volnému obchodu. Respekt. 2015, 26 .(35), s. 16. ZAKARIA, Fareed. Když se bláznivé proslovy stanou nebezpečnými: Republikáni se chovají jako strana, která je proti mezinárodní spolupráci a volnému obchodu. Respekt. 2015, 26 .(35), s. 16. 207 Srov. ZAKARIA, Fareed. Trump a srážka Republikánů: Postoje voličů republikánů se mění a s nimi se změní i strana. Respekt. 2015, 26 .(47), s. 15. 208 ZAKARIA, Fareed. Když se bláznivé proslovy stanou nebezpečnými: Republikáni se chovají jako strana, která je proti mezinárodní spolupráci a volnému obchodu. Respekt. 2015, 26 .(35), s. 16. 209 ZAKARIA, Fareed. Výstřední návrhy. Ve srovnání se Sandersovými plány vypadají republikáni střízlivě. Respekt. 2016, 27 .(8), s. 15. 210 Srov. Complete List Of All The Presidents Of The United States. AustralianPolitics.com. [online]. [cit. 201603-07]. Dostupné z: http://australianpolitics.com/united-states-of-america/president/list-of-presidents-of-theunited-states. 211 Srov. ProCon.org – Pros and Con Controverial Issues. Central Intelligence Agency – 2012 Presidential Elections. [online]. 9.11.2012 [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: http://2012election.procon.org/view.resource.php?resourceID=004483. 212 Srov. Zakaria, Fareed. Postamerický svět; [z anglického originálu ... přeložil Stanislav Tumis]. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010. XXI. století ; sv. 8. 249 s., ISBN 978-80-200-1852-6., s. 206 – 213. 206

51

do výkladní skříně svých argumentů stavějí „nálepkování lidí podle jejich rasy nebo náboženství“ 213 . Zakaria varuje před izolací menšin, nebo se „roztočí se sestupná spirála segregace“ 214 . Vzpomeňme na Tocquevillovy myšlenky o tyranii většiny. Zakaria nabádá k ostražitosti, protože vidí, jak zárodky tohoto fenoménu v západním světe začínají klíčit. Zakaria je liberálem, jeho preference, tíhnoucí spíše k Demokratické straně, jsou jasné, konečně v demokratických primárkách i přímo před prezidentskými volbami v roce 2008 otevřeně podporoval Baracka Obamu215. To jej ale nijak nezaslepuje – čirý populismus slyší též z Demokratické strany. Ekonomické návrhy potenciálních republikánských kandidátů jsou nepochopitelné a vedly by k dalšímu obrovskému zadlužení Spojených států, ale vedle slibů silně levicového demokrata Bernieho Sanderse „vypadají republikáni jako příklad střízlivosti a vědecké preciznosti... 'neexistuje žádný důvěryhodný ekonomický výzkum', jenž by potvrzoval Sandersova východiska a předpovědi“ 216 . To jej překvapuje, jelikož dosud to byli spíše republikáni, kteří před volbami zpravidla naslibovali velké změny – zvláště po demokratických kabinetech snížit daně a přebujelý stát, aby v případě volebního úspěchu a sestavení vlády „ve skutečnosti ničeho nedosáhli“217. Zakaria upozorňuje, že zástupci nejsou voleni proto, aby dělali vše podle toho, co po nich voliči žádají, natož aby se jim vnucovali, ale proto, aby hájili jejich zájmy, což je veliký rozdíl. To je také jedním z důvodu, proč se uplatňuje zastupitelský systém: Nikdo nemůže porozumět všem státním problematikám, volený zástupce v dané oblasti přebírá výkon i zodpovědnost za občany. Zakaria připomíná J. F. Kennedyho, který ještě jako massachusettský senátor napsal bestsellerovou knihu Profily odvahy. JFK tehdy napsal: „Voliči nás vybírají, protože důvěřují našemu úsudku a naší schopnosti uplatňovat jej v postavení, v němž můžeme rozhodnout, v čem jsou jejich nejlepší zájmy součástí zájmů národních. Může to znamenat, že příležitostně musíme vést, informovat, napravovat a někdy dokonce ignorovat názor veřejnosti, ač právě díky němu jsme byli zvoleni.“ 218 Kennedy byl za svou knihu oceněn mimo jiné i Pulitzerovou cenou a získal si obdiv veřejnosti. Zakaria se ale obává, že dnes „by politik,

ZAKARIA, Fareed. Jak polarizovat lid: Trump nutí lidi, aby redukovali své různé identity na jednu z nich. Respekt. 2016, 27. (4). 214 Tamtéž. 215 Srov. ZAKARIA, Fareed. ZAKARIA: OBAMA FOR PRESIDENT. Newsweek. [online]. 18.10.2008 [cit. 201603-12]. Dostupné z: http://europe.newsweek.com/zakaria-obama-president-92375?rm=eu. 216 ZAKARIA, Fareed. Výstřední návrhy. Ve srovnání se Sandersovými plány vypadají republikáni střízlivě. Respekt. 2016, 27 .(8), s. 15. 217 ZAKARIA, Fareed. Dvojitá vzpoura republikánů.V čem se liší Donald Trump od Teda Cruze. Respekt. 2016, 27.(5), s. 15. 218 Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 209. 213

52

zaujímající politické názory bez ohledu na svou popularitu, už nemohl být považován za statečného člověka, ale pouze za hlupáka“. 219 Dnešní systém vyžaduje od politiků, aby se neustále zaobírali svou popularitou, což jim brání ve svědomitém zastávání úřadu. „Jediným uklidňujícím momentem v tomto smutném představení je fakt, že čím víc se podbízení stupňuje, tím odmítavější je postoj veřejnosti k politikům.“220 Jak mohlo dojít k tomuto stavu? V čem spočívá úpadek politických stran, jež jsou schopny generovat tak špatné kandidáty, jimiž by správně měly být ty nejlepší stranické osobnosti? Odpověď na tuto otázku je hlubší a komplexnější, než by se mohlo zprvu očekávat.

3.2.1 Jak v současných Spojených státech vedla přílišná demokratizace politických institucí a populismus k neefektivitě legislativy i vlády Američané nevěří své politice. Politické instituce dle nich nepracují dobře a nezasluhují si důvěru. Proto od 60. let trvale klesá víra Američanů v politiku i jejich vlastní politická angažovanost. Zakaria nevěří prohlášením, že nižší volební účast je následkem spokojeností obyvatel, „postoje 'don´t worry, be happy'“.221 Občané ztrácejí přesvědčení, že to má smysl. Nic na tom dle Zakarii nezměnil ani pocit naléhavosti, který vyvolala tzv. válka proti terorismu. Příčina by byla zřejmá, kdyby se tak dělo jen v krizových sedmdesátých letech (ropná krize, Watergate, vietnamské fiasko...). Obliba politiky ale stále slábla, ať se Američané měli lépe, či hůře. Důvěra v politiku klesala, i když ekonomika opravdu citelně rostla – na konci osmdesátých let a v devadesátých letech, tedy v období, kdy se navíc USA zbavily svého úhlavního soupeře SSSR a staly se doslova světovým hegemonem.222 Zakaria Američany chápe a ví, kde se stal problém. V přílišné demokratizaci. Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl v celém západním světě politicky velmi výjimečným obdobím, zvláště co se týká vnímání národních politik veřejností. Hnutí za občanská práva, Vietnam, městské násilí, to vše zpochybňovalo samu legitimitu celého systému. Watergate pak pochybnosti už jen podtrhnul. Politici se tehdy s kritikou museli nějak vypořádat. Politické instituce nespokojenému lidu musely ustoupit. Politické strany, zákonodárství, úřady vlády a snad i soudnictví se začaly otevírat veřejnosti. Nastala výrazná demokratizace 219

Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 209. Tamtéž, s. 206. 221 Tamtéž, s. 201. 222 Srov. tamtéž, s. 199 – 207. 220

53

amerických politických institucí. Ukázalo se, že tyto změny byly pro budoucí vzezření politiky ve Spojených státech zcela zásadní. Vše začalo proměnou fungování Kongresu, v němž zanikla uzavřená hierarchie a který „od sedmdesátých let začal měnit styl své práce tak, aby se moc přesouvala z vedení na všechny jeho členy. Otevřel se důkladné kontrole a sám sobě uložil v mnoha ohledech rozsáhlou kontrolu veřejností.“

223

Zákonodárné sbory však fungovaly mnohem lépe dříve – na základě

hierarchického a uzavřeného způsobu: Zákonodárci se setkávali ve výborech, kde vyjednávali a hledali kompromisy za zavřenými dveřmi – hlasování a diskuse ve výborech byla tajná, ač schvalování konečného znění zákona bylo vždy veřejné. „Účelem je umožnit těmto institucím fungovat, a teprve pak nechť veřejnost vynese svůj verdikt,“224 platilo tehdy. Od změn, jež v Kongresu započaly roku 1973, je ale vše jinak. Na zasedání výborů se nejen může přijít podívat kdokoliv, ale dokonce se vše zaznamenává. To nakonec nevedlo k tomu, že by měli občané větší vliv na politiku, jak se zamýšlelo; získali jej především lobbisté. „Chtěli jsme Kongres učinit otevřenějším a vnímavějším k podnětům zvenčí. To se také stalo – platí to o penězích, lobbistech a skupinových zájmech.“225 Bylo logické a i přirozené, že když se tyto instituce otevřely, nebyl to hlas řadových občanů, který zesílil nejvíce. Konečně naprostá většina amerických občanů ani fyzicky nemůže mít čas ani energii detailně kontrolovat každý krok svých zástupců, zato lobbisté a aktivisté ano a „informací i přístupů k nim dokážou využívat tak, aby zajistili, že o skupiny, které zastupují, bude ve federálním rozpočtu a ve sbírce zákonů dobře postaráno.“226 Odpovědný politik má dnes svázané ruce, na každý krok mu vidí zájmové skupiny. Jednat opravdu ve jménu lidu bylo mnohem jednodušší „před přijetím tzv. 'slunečních zákonů' (Sunshine Laws), podle nichž jsme museli veřejné záležitosti projednávat otevřeně. Před jejich přijetím jste mohl každé zájmové skupině říct: 'Je to k vzteku, dělal jsem, co se dalo, ale předseda mi zadržel ruku.' Pro všechny případy jste pak mohl předsedu požádat, aby v případě, že se ti lidé objeví u něj, řekl, že jste se za jejich věc pořádně porval,“227 prohlásil dlouholetý senátor Robert Packwood. „Na veřejných rozpravách členové kongresmani pořád pokukují po lobbistech, aby věděli, jak mají hlasovat.“228 Jenže zájmové skupiny jsou pro správný chod demokracie zároveň nezbytné. Robert Dahl píše: „Ať tak či onak, vzniku politických sdružení stejně nelze zabránit, protože by to 223

Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 210. Tamtéž, s. 208. 225 Tamtéž, s. 212. 226 Tamtéž, s. 212. 227 Tamtéž, s. 213. 228 Tamtéž, s. 214. 224

54

znamenalo narušení práva občanů efektivně se účastnit vládnutí v zemi. Ve velké republice jsou taková sdružení nejen důležitá a žádoucí, ale přímo nevyhnutelná. Nezávislá sdružení jsou také zdrojem občanského vzdělávání a osvěty. Poskytují občanům nejen informace, ale také příležitosti k diskusím a úvahám i k získávání politických dovedností.“229 Na stranu druhou je lobby obrovský problém současného amerického politického systému, podle Zakarii dokonce ten největší. 230 Lobby se daří – od 50. do 90. let se počet lobbistů ve Washingtonu zečtyřnásobil231 a nárůst jejich moci připravuje americkou vládu a Kongres o akceschopnost. Žádný kabinet dnes nedokáže snížit nebo dokonce zrušit jedinou vládní podporu, byť by byla sebezastaralejší, protože ten, jemuž je směřována, za ni tvrdě bojuje. Zakaria dokonce tvrdí, že díky ovladatelnosti Kongresu získaly nátlakové skupiny moc srovnatelnou s mocí vlády. 232 Na americkém rozpočtu tak parazituje neustále narůstající záplava často zcela nesmyslných dotací.233 Toto neplatí jen o lobbistech, jimž jde pouze o peníze, třeba v podobě dotací, podpor, atd., ale o celou řadu nejrůznějších zájmových skupin. „V celé řadě případů od trestního zákoníku přes americkou politiku vůči Kubě až po problematiku kvót, dokážou dobře organizované zájmové skupiny (a vůbec nezáleží na tom, jak nepatrnou skupinu voličů zastupují) zajistit, aby se vláda nakonec sklonila před jejich vůlí.“234 Politika vůči Kubě je názorný příklad práce zájmových skupin v Kongresu, který přímo odporuje většinovému názoru i zájmu. Sankce uvalené na Kubu jsou zcela nesmyslné. Více než dvacet let po skončení studené války již kubánský režim opravdu nebyl pro Spojené státy geopolitickou hrozbou. Přesto se o Kubě hovořilo jako o nebezpečí, přestože ke komunistické Číně nebo Vietnamu Spojené státy zdaleka takovou averzi nepociťovaly a rozvinuly s nimi silné obchodní vztahy. Proč se tedy v případě Kuby jednalo sankcemi a izolací? Zakaria v tom vidí zájmy frakcí. „Zahraniční politiku vůči Kubě mají v rukou proticastrovští kubánští Američané, protože jim na ní záleží víc než komukoliv jinému a protože žijí ve dvou volebně důležitých státech na Floridě a v New Jersey. I když má většina Američanů jiný názor, pouze američtí Kubánci se organizují, sbírají peníze a mají vysokou volební účast. Hrstka Američanů ze dvou států tak dokáže Spojeným státům diktovat zahraniční politiku.“235

229

Dahl, Robert A., O demokracii, s. 92. Srov. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 32. 231 Srov. tamtéž, s. 214. 232 Srov. tamtéž, s. 216 – 217. 233 Srov. tamtéž, s. 216. 234 Tamtéž, s. 212. 235 Tamtéž, s. 223. 230

55

„Reformy navrhované proto, aby vytvořily vládu většiny, vyprodukovaly vládu menšin.“ 236 I proto mnozí z nejlepších amerických senátorů svůj úřad dobrovolně opustili. „Téměř všichni odcházeli se slovy, že politický systém se vymyká kontrole.“237 Nárazníkem mezi lobbisty a vrcholnými politickými orgány byly podle Zakarii politické strany. Ty ale po demokratizaci též přestaly plnit svoji funkci. Strany dříve vybíraly volební kandidáty a stavěly volební programy potají v kuloárech, vlivné elity stran, jejich šéfové a stranické sekretariáty vytvářeli politiku strany. Do ní si strany nenechaly zvenčí mluvit, byť samozřejmě kalkulovaly s tím, co je pro voliče přitažlivé a co nikoliv. Až výsledný produkt pak předložily ke schválení nebo odmítnutí lidu. To dnes ale nefunguje. Po většinu dějin byli kandidáti zrcadlem strany, nyní je tomu naopak. „Dnešní politická strana je jen prázdná nádoba, čekající na to, který oblíbený vůdce ji naplní.“238 Důvod této degenerace je opět ve vlně demokratizace, konkrétně ve stále sílícím vlivu tzv. „primárek“. Primárky se vyskytují s větší intenzitou od první čtvrtiny 20. století, ale až do roku 1968 neměly větší význam – v roce 1960 se dokonce konaly jen v šestnácti státech v případě Demokratické strany a v případě republikánů v patnácti. Delegáti, kteří z těchto stranických voleb dostávali pověření k volbě kandidáta strany, měli jen o něco více než třetinu hlasů, většinu si ponechalo stranické vedení. Primárky sloužily spíše jako vytvoření představy, co voliči preferují – republikánský kandidát se roku 1840 například primárek vůbec neúčastnil. Od šedesátých let však narůstal tlak veřejnosti na celkovou demokratizaci politiky, což se nevyhnulo ani politickým stranám. Demokratická strana uposlechla první a v roce 1980 bylo již 70 % jejich delegátů v otevřených primárkách, dnes je to u obou stran přes 80 %.239 To ale Zakaria tvrdě kritizuje. „Smyslem existence stran je totiž soutěžit ve všeobecných volbách. Výběr kandidáta je tedy to nejdůležitější rozhodnutí, jaké politická strana může učinit. Jakmile o tom místo stranické organizace rozhodují voliči, stane se ze strany pouze skořápka.“240 Zakaria tvrdí, že snahou co nejvíce se zalíbit lidu tím, že si nechají zasahovat do svých záležitostí, strany „samy spáchaly sebevraždu.“ 241 Politické strany již neslouží jako uskupení, jež ve volebním procesu vybírají kandidáty a rozhodují. Mnohem více dávají na průzkumy veřejného mínění a proměňují se podle momentální chuti veřejnosti. Kandidát dnes už potřebuje jen peníze a postavení u médií. „Co si myslí vedení strany už dávno není podstatné, 236

Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody, s. 212. Tamtéž, s. 209. 238 Tamtéž, s. 226. 239 Srov. tamtéž, s. 227. 240 Tamtéž s. 226. 241 Tamtéž, s. 226. 237

56

protože žádná strana už neexistuje. Ti, kdo se dnes stylizují do vůdčí role 'respektovaných členů', jsou jenom zestárlí politici, kteří nechtějí odejít ze scény,“242 řekl Zakariovi novinář a politolog George Stephanopoulos. Vše se dnes ukazuje v plném světle, když Republikánská strana neví, co si počít s Donaldem Trumpem, který vévodí stranickým primárkám, přestože strana sama si je velmi dobře vědoma jeho nekompetentnosti a celkové nepřijatelnosti. Vraťme se k výše zmíněnému komentáři Henryho Kissingera o unáhlených výrocích republikánských kandidátů o Číně. Kissinger je jistě jednou z nejproslulejších tváří Republikánské strany, a tak by v ní roli respektovaného člena zastávat měl. Jeho názory ale, jak vidno, mají jen naprosto zanedbatelný vliv. Kissinger přesto není sám; na začátku března tohoto roku proti Trumpovi podepsalo protestní dopis 120 nejvýznamnějších tváří zahraniční politiky Republikánské strany. 243 Je jen otázkou, zda se Republikánská strana opravdu dokáže vzepřít přání lidu, o němž ví, že je nerozumné, a nominuje jiného kandidáta, i když Trump primárky vyhraje; zatím se o tom jen potichu uvažuje. Ve čtyřicetileté historii moderních amerických primárek se však ještě nestalo, aby veřejností tak podporovaný kandidát nezískal stranickou nominaci. 244 Z poslušnosti stran vůči hlasu lidu v primárkách se již stala norma. Je tak na místě zároveň i obava, jak by reagovali Trumpovi voliči, kdyby jejich (s největší pravděpodobností) majoritní hlas nebyl v Republikánské straně vyslyšen.

3.2.2 Selhání přímé demokracie S pojmem přímé demokracie se dnes setkáme velmi často, zvláště jej pak slýcháme z úst těch, kteří jsou nespokojení se zastupitelským systémem. Typickým příkladem dřívějších odpůrců stávajícího systému byla studentská hnutí 60. let, jež bojovala za tzv. participační demokracii, která měla zastupitelskou demokracii nahradit. Mnozí poukazují na skutečnost, že demokracie se zrodila v Řecku, a to ve své přímé variantě – a nejsou první, takto argumentovali už američtí antifederalisté nebo J. J. Rousseau.245 Často se ve „viktoriánském“ stylu mluví o

242

Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 224. Srov. WOTR, Staff. OPEN LETTER ON DONALD TRUMP FROM GOP NATIONAL SECURITY LEADERS. War on the Rocks. [online]. 3.3.2016 [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://warontherocks.com/2016/03/open-letter-on-donald-trump-from-gop-national-security-leaders/ 244 Srov. SOBOTA, Jiří. Republikánský famfrpál: Hillary Clintonová i Donald Trump míří ke kandidatuže, republikáni se ale se svým favoritem nechtějí smířit. Respekt. 2016, 27 .(10), s. 29 – 31. 245 Srov. Dahl, Robert A., O demokracii, s. 96. 243

57

kulturním odkazu „vznešené antické civilizace“, jehož význam lze ale také snadno zpochybnit. 246 Když pak Rousseau tvrdil, že přímá demokracie je jedinou opravdovou demokracií a že nepřímá nemá legitimitu, byl si zároveň vědom, že demokracie založená na shromáždění všech občanů může fungovat jen v malých státech, jako byly dosud třeba italské městské republiky, o nichž ale věděl, že v konkurenci moderních národních států nemohou obstát. Konečně když sestavil návrh ústavy pro Polsko, počítal pro něj se zastupitelským systémem.247 Přímou demokracii ale znemožňuje i jiná skutečnost, a sice složitost moderního světa, s níž se musí každý stát vypořádat a v níž se nemůže žádný občan opravdu fundovaně vyznat, natož aby se v ní zorientovali všichni občané do té míry, aby byli kompetentní rozhodovat. 248 Když se pak od konce 18. století zastupitelský systém opravdu ujal, mnoho myslitelů od Jeffersona po J. S. Milla mluvilo o „velkolepém objevu moderní doby“, který otevřel „obzor demokracie nového druhu, jež mohla být vytvořena naroubováním středověké praxe zastupování na starověký strom demokracie“.249 Přímou demokracii užívají i dnes jako vějičku mnozí populisté, kteří mají svou magickou formuli, Švýcarsko, jež údajně přímo vzkvétá díky přímé demokracii, jak tvrdí. Švýcarsko ovšem není přímou demokracií, ale polopřímou – součástí jeho ústavního pořádku je též třeba parlament. Švýcarsko si ale hlavně prošlo velmi svéráznou historií, má složitý politický systém kantonů, který má jedinečný základ v dějinách národa a který není lehce přenositelný. Nenajdeme mnoho příkladů moderních zemí, jež se rozhodly zpřetrhat novodobou tradici zastupitelských systémů, jeden je však velmi výrazný a odstrašující. Zakaria ve své

Vztah, jaký mělo k antickým klasikům 18. a 19. století, v němž se utvářela moderní demokracie, podle mě skvěle ukazuje Julius Zeyer ve svém romanetu Dům U tonoucí hvězdy: „Homér v rukou toho slovíčkáře, který o poesii neměl ponětí, dělal na mě dojem růže v ruce opice ji rozškubávající. Historie, která nám vtloukala byzantinské anekdoty, se mi hnusila dávno, nebo pobuřovala mě, když pějíc chvalozpěvy na hellenský heroism, bojující proti perským zachvatitelům, o utrpení mého lidu nic vědět nechtěla, a chválíc římskou lásku k svobodě, každé volnější naše hnutí jako zločin a zpupnost kárala!“ Zeyer, Julius. Dům U tonoucí hvězdy : Z pamětí neznámého. Julius Zeyer ; Il. Jan Zrzavý. 8. vyd.Praha: Československý spisovatel, 1957. Edice ilustrovaných novel ; sv. 11, s. 29. 247 Srov. Dahl, Robert A. O demokracii, s. 88. 248 Milan Kundera ve svém románu Nesmrtelnost rozvíjí zajímavý poznatek o J. W. Goethovi. Ten žil v době velkého dějinného milníku, kdy složitost věd překročila lidskou možnost porozumět jim. Goethe tak byl z posledních lidí, kteří se mohli opravdu úspěšně pokusit o porozumění všem vědám a získat opravdu věrný přívlastek renesanční. Není jistě náhodou, že političtí myslitelé opustili myšlenku přímé demokracie a objevili demokracii zastupitelskou právě ve chvíli tohoto historického Rubikonu. Zastupitelská demokracie se tak stala systémem nové doby po Goethovi, jelikož jedním z jejich úkolů bylo mimo jiné i zachránit schopnost lidstva zorientovat se ve světě. Srov. Kundera, Milan. Nesmrtelnost : román s doslovem Květoslava Chvatíka a poznámkou autora. Milan Kundera. 2. vyd., dotisk. Brno : Atlantis, 2000. ISBN 80-7108-210-4, s. 80 – 81. 249 Dahl, Robert A. O demokracii, s. 97 – 98. 246

58

Budoucnosti svobody ukazuje proměnu státu Kalifornie, jehož obyvatelé se rozhodli obejít neprůhlednou strukturu zastupitelství a vydali se na cestu k přímé demokracii: „Žádná civilizovaná společnost dosud nestvořila politický systém, který by se tolik blížil anarchii.“250 „V padesátých a šedesátých letech měla Kalifornie záviděníhodnou pověst jednoho z nejlépe řízených států unie. 'Stát č. 1', čteme na obálce Newsweeku, 'Kvetoucí nádherná Kalifornie', souhlasí Time; na jeho obálce stojí: 'Kalifornie: stát, který budí nadšení'.“251 Stát Kalifornie vzkvétal. Rozvíjely se zde technologie, to Kalifornie byla jedničkou v inovacích ve výrobních procesech, trendech, životním stylu, atd. Vznikla neobyčejná infrastruktura financovaná z veřejných prostředků – symbolické byly kalifornské dálnice, Zakaria zmiňuje i skvělé zavlažovací systémy, parky a úžasné zoologické zahrady, stejně jako dobře organizovanou policii. Vše korunoval vzdělávací systém na světové úrovni od školek po Kalifornskou univerzitu. Dnes je ale vše jinak. Jsou zde časté výpadky elektřiny, kriminalita roste, není nouze o sociální nepokoje, a přestože Silicon Valley a Hollywood, největší střediska amerického průmyslu a tvořivosti, jež jsou ale financované ze soukromých rukou, stále vzkvétají, veřejný sektor a vůbec celý veřejný život jsou ve „strašidelném stavu“252. Státní i komunální úřady každý rok se neustále trápí s finančními krizemi. Kdysi ukázkové dálnice se rozpadají, „z dopravy se stala noční můra a brzda produktivity“253. V padesátých letech minulého století dával stát Kalifornie na infrastrukturu 22 % rozpočtu, dnes pouhých 5 %. Veřejné parky stále přežívají, ale jen díky vysokým vstupným, kalifornské školství je nejnákladnější a podle studijních výsledků žáků a studentů nejhorší z celých Spojených států. Zakaria uvádí velmi názorný důkaz úpadku Kalifornie: Ačkoliv počet obyvatel státu se za třicet let zdvojnásobil, kalifornská univerzita za tu dobu nevybudovala jediný nový komplex; zato se postavilo dvacet nových věznic.254 Prognózy, jež k tomu všemu pocházejí z doby, kdy si americké hospodářství vedlo nejlépe za třicet let, ukazují jen úpadek ve všech směrech. Zakaria s Fredem Barnesem tvrdí, že „správa státu přestala fungovat“255. Viníkem dle Zakarii jsou zákonodárné iniciativy a referenda, z nichž se stala pevná součást vládního rozhodování. Kalifornská referenda třeba ochromila moc státní legislativy, jelikož mandatorní výdaje státu díky nim narostly na absurdních 85 % rozpočtu. Na stole při 250

Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 241. Tamtéž, s. 239. 252 Tamtéž, s. 240. 253 Tamtéž, s. 239. 254 Tamtéž, s. 240. 255 Tamtéž, s. 240. 251

59

jednání státní správy tedy leží zcela marginálních 15 % rozpočtu a moci; zbytek rozprášila referenda. Například návrh č. 98 přikázal vydávat ročně na školství za jakýchkoliv okolností 40 % rozpočtu, byť nesmyslně. „Zákonodárné iniciativy způsobily, že proces vládnutí nemůže nadále fungovat; politikům nechává odpovědnost, ne však pravomoci.“256 Vláda je tak zcela bezzubá. Jednotlivé návrhy, jež se díky referendu přeměnily na zákony, si navíc protiřečí. Při referendech o přijetí nebo nepřijetí zákona totiž neprobíhá tak potřebný odborný diskurz, v systému založeném na rozhodování stylu „buď, anebo“, nemůže být ani řeč o tolik potřebných kompromisech, jež mají zákony doladit. Vznikají tak zákony, jež procházejí jen těsnou většinou, aniž by braly ohled na často velmi podnětné a opodstatněné připomínky opozice; bývají často zcela nefunkční a jen s chatrnou legitimitou. Ale platí.257 Je pak jasným paradoxem přímé demokracie, že přestože měla za úkol vymanit politiku z přílišného vlivu byznysu, získali díky ní moc jen ti nejbohatší a zájmové skupiny. Každý takový návrh v referendu a zákonodárná iniciativa je totiž třeba nějak prezentovat, což vyžaduje nákladné politické konzultanty a týmy právníků. Je třeba učinit zápis do seznamu kandidátů, k čemuž je nutné nashromáždit pod petice dostatek podpisů, což vyžaduje další výdaje na najmutí profesionální agentury (vžil se žertovný pojem zákonodárně-průmyslový komplex). Nakonec je třeba prodat myšlenku návrhu veřejnosti, uvést ji reklamou do povědomí občanů, což je další obrovský výdaj. „V důsledku toho jsou částky vydávané na podporu a dobývání seznamů kandidátů srovnatelné s těmi, které jsou vydávány na údajně korumpující volební kampaně kandidátů do zákonodárných sborů.“258 V zákonodárných iniciativách tak podnikají dobře organizované a hlavně dobře financované zájmové skupiny podobně, jako se tomu děje ve federální legislativě. Jako příklad takových miliardářů, politických podnikatelů, kteří se prostřednictvím zákonodárných iniciativ zapojují do boje za své zájmy, uvádí Zakaria George Sorose, Timothy Drapera nebo Paula Allena. Nic se jim ale nedá vytknout. Takto přece zcela legálně (nikoho neuplácejí ani nepodvádějí!) hájí své názory a zájmy; jen k tomu mají více prostředků než ostatní občané. Chyba je jasně na straně systému, který dovolí, aby byla moc v tak velké míře podmíněna majetkem; proč by se ale oni sami neměli o vliv přihlásit, mají-li k tomu možnost? Myšlenka referenda se tak zcela minula s cílem. Dokud byla moc v rukou politiků, mohla být alespoň hlídána: Její držitelé byli veřejně známé osoby a veřejnost na ně neustále hleděla.

256

Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 242. Srov. tamtéž, s. 241 – 245. 258 Tamtéž, s. 245. 257

60

Museli se obávat o svoji pověst, jinak by nebyli znovu zvoleni. „Kdo však sleduje konzultanty, sběratele volebních příspěvků, specialisty na výzkum a analýzy veřejného mínění a lobbisty, kteří dnes hýbou americkou politikou?“259 Přímá demokracie tak, místo aby dala lidu větší participaci na moci, jak deklaruje, nakonec přináší vliv pouze vybraným skupinám, jež mají zájem na prosazení svých návrhů a prostředky na jejich propagaci. Je tedy třeba si uvědomit, že tyto skupiny jednají při prosazování svých návrhů primárně ve svém zájmu, nikoliv v zájmu většiny. Z kalifornského příkladu víme, že neustálé, mnohdy si navzájem protiřečící, návrhy navíc ani nejsou pro občany příliš poutavé: Jen málokdo se v daných problematikách opravdu vyzná, a proto k referendům chodí jen velmi malá část oprávněných voličů. Přímá demokracie tak nevede k posílení vlády většiny, ale naopak k vládě menšin, a je proto v mnoha případech slepou uličkou. Zakaria proto vidí velmi skepticky snahy o prohlubování demokracie a pokusy o další přiblížení politiky občanům, jež přináší mnoho zásadních problémů. A klesající důvěra veřejnosti v demokratické instituce ukazuje, že jsou tyto problémy citelné, za což z velké části může znechucení – ať už z poddajnosti vlády a legislativních orgánů vůči lobbistům nebo z podbízivosti populistických kandidátů na volenou funkci. „Deregulace demokracie došla rovněž příliš daleko. Výsledkem je nepraktický systém, který není schopný ani vládnout, ani získat respekt občanů.“260 Zakaria se naopak vážně zaobírá otázkou, zda by se tento trend neměl obrátit, couvnout zpět a vzít si příklad z nezávislých, svou podstatou nedemokraticky řízených institucí. Průzkumy veřejného mínění jasně ukazují, že Američané nejvíce důvěřují veřejným institucím, jež „jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti a fungují krajně nedemokraticky“261, na prvních třech místech se v průzkumech pravidelně objevují Nejvyšší soud, armáda a Federální rezervní systém (FED).262 Zakaria vidí východisko v izolaci zodpovědných státních funkcí od nátlaku zájmových skupin – jediným prostředkem je „oddemokratizovat“ je. K tomu je ale potřeba (nejen v USA) silných politiků i celých vlád, jež odolají pokušení podbízet se, ale naopak myslet na dlouhodobé cíle. Inspirací pro mnoho oblastí státní správy může být dle Zakarii forma delegování, jaká u vyspělých zemí existuje třeba v případě centrálních bank, jež právě svým nezávislým fungováním učinily monetární politiku zdaleka odpovědnější. 263 Zákonodárné

259

Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 247. Tamtéž, s. 304. 261 Tamtéž, s. 304. 262 Tamtéž, s. 304. 263 Na podobné téma hovoří téměř identickým způsobem v českém prostředí Tomáš Sedláček (který se konečně i 260

61

orgány by hlasovaly přímo o návrzích těchto delegovaných institucí a nikoliv vlád a ani legislativa ani vláda by neměly možnost tyto návrhy měnit. Evropa má podle Zakarii výhodu, že mnoho z těchto funkcí by mohly převzít nezávislé instituce EU, které podle něj od devadesátých let zachránily zpomalující hospodářství evropských zemí, jejichž vlády „byly paralyzovány mocnými odborářskými zájmovými skupinami, které nepřipustily jakoukoli změnu“ 264 . Toho ovšem EU dosáhla jen pro své nedemokratické fungování, v čemž ovšem spočívá problém její legitimity. Evropská unie je snadným terčem, na který může vypálit každý, kdo se potřebuje z něčeho vymluvit – ať už po právu nebo z alibismu a vlastní neschopnosti.265 Krize legitimity EU dochází tak daleko, že v postkomunistickém prostoru EU není žádnou výjimkou setkání se s porovnáváním EU s RVHP a Bruselu s Moskvou.266

na Zakariu často odkazuje), když sleduje patologické tendence populistických evropských vlád v zadlužování se i přes příznivý hospodářský vývoj. Vyrovnaný rozpočet je v dnešní Evropě nikoliv normou, ale téměř naprostou raritou – a třeba i Německo, jež se dnes může chlubit dokonce přebytkovým rozpočtem, bylo ještě v minulém desetiletí, za druhého funkčního období vlády Gerharda Schrödera, příkladem závratně se zadlužující země, jejíž hospodářství přitom pouze rostlo pomaleji, než bylo obvyklé, ale přece jen rostlo. (Srov. General government deficit. OECD Data. [online]. [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: https://data.oecd.org/gga/generalgovernment-deficit.htm; Real GDP Forecast. OECD Data. [online]. [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: https://data.oecd.org/gdp/real-gdp-forecast.htm .) Řecký příklad by měl být odstrašujícím příkladem následků předlužování, ze kterého si však evropské vlády příliš ponaučení neberou. Sedláček poukazuje, jak efektivně funguje monetární politika v zemích, jež ji učinily na vládě nezávislou. Alespoň v Evropě se tím takřka vymýtily monetární krize. Jenže politici, když už nemohou slibovat natisknutí nových peněz (inflaci), slibují alespoň větší výdaje (zadlužení), což je úplně stejně nebezpečná a zároveň tak oblíbená praxe čirých populistických slibů i činů, kterými politici voličům plní jejich krátkodobé cíle (např. zavedení třináctých důchodů v době hospodářské krize, rekordního schodku a citelného dlouhodobého demografického poklesu), ovšem jen na úkor dlouhodobých vyhlídek. Sedláček proto navrhuje, aby se vládám po vzoru monetární politiky odebrala a předala do nezávislých rukou částečně i pravomoc na řízení fiskální politiky. Dnešní situace, kdy je fiskální politika vydána na pospas předvolebním slibům, mu přijde absurdní. „Jak by to asi dopadlo, kdyby lid volil guvernéra národní banky? I v tak vzdělaném a zodpovědném národě, jako je ten náš, by lidé raději volili guvernéra, který každému slíbí deset tisíc měsíčně navíc, protože "yes, we can!", než guvernéra, který bude slibovat stabilní cenovou hladinu (to by správný guvernér měl dělat). Proto se guvernéři nevolí, jako se nevolí soudci − a to soudnictví je pilířem demokracie. … Až se jednou naše děti budou ohlížet zpět v dějinách, bude jim situace, kde si politik může svévolně tisknout dluh, dokud země nezbankrotuje, připadat stejně absurdní, jako kdyby mohl tisknout peníze.“ SEDLÁČEK, Tomáš. Vezměme politikům právo zadlužování. Aktuálně.cz. [online]. 18.7.2015 [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://blog.aktualne.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=25628 264 Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 306. 265 Srov. Tamtéž, s. 304 – 310. 266 To je ovšem jen můj poznatek, který nemohu doložit žádným relevantním výzkumem, ovšem kdo zapátrá po českém veřejném prostoru, zvláště internetovém a laickém, dá mi jistě zapravdu.

62

Závěrem: Historická paralela doby Alexise de Tocquevilla a Fareeda Zakarii Dobu obou autorů dělí téměř dvě staletí, jež proměnily Spojené státy, ale i celý svět takřka k nepoznání; a přece je cosi spojuje. Snad by se politický vývoj zemí a zvláště kvalita politiky daly připodobnit k hospodářskému cyklu: Jsou období růstu, vrcholů, krizí, dna a zase růstu. Tocqueville i Zakaria přišli do Spojených států, které udivovaly celý svět, ale které přesto politicky nebyly v ideální kondici. Tocquevillovy Spojené státy třicátých let 19. století expandovaly nebývalou rychlostí – americké „obyvatelstvo se téměř zdvojnásobovalo každých dvaadvacet let“ 267 a podobným způsobem se Spojené státy rozrůstaly i geograficky (naprosto výmluvná je jako důkaz síly hladového amerického národa Tocquevillova jistota, s níž již ve 30. letech 19. století předpověděl, jak skupování pozemků v Texasu americkými přistěhovalci nakonec povede k vytlačení jeho mexického obyvatelstva, načež bude území od Mexika odtrhnuto268). Američané se těšili zvláštní pověsti: Svojí společenskou rovností děsili absolutistické vládce v Evropě, protože rozvojem, bohatstvím, vzděláním i absencí výraznějších sociálních rozdílů (uvnitř bílé rasy) ukazovali evropským poddaným, že je možná i jiná cesta než feudální nevolnictví. Důležitá je ale také skutečnost, že Američané v relativně nedávné minulosti úspěšně vybojovali nezávislost a zvládli i krizi zániku první konfederační unie. Tyto pohnuté doby po sobě zanechaly silný pozitivní odkaz: Především to byla doba sebeurčení Spojených států. Období to bylo nejisté, plné odhodlání, a právě proto na něj dodnes Američané s hrdostí vzpomínají. Tato krizová éra dala Americe skvělé státníky, jejichž jména jsou dodnes alespoň povědomá většině školáků po celém světě. A tak zatímco se dá mluvit o tom, že v oněch nejistých časech byly Spojené státy v krizi, kvalita jejich politiky se dostala na vrchol. Když sem ale Tocqueville v roce 1831 připlul, čekalo jej zklamání. Tak dynamicky se rozvíjející Nový svět politicky upadal. Nalezl zde slabou, ale především i nadále neustále slábnoucí Unii, jejíž centrální moc, která měla Američany sdružovat pod jednotícími principy, pomalu, zato vytrvale, slábla, nebyla schopna bránit se neustálým snahám jednotlivých států na přebírání pravomocí a hrozil jí osud jejího předchůdce, první unie, či snad i úplný rozpad. 269 Hlavu státu zde našel v potupné pozici „úslužníčka“ lidu, který, aby si nahnal politické body,

267

Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 306. Srov. tamtéž, s. 363 – 364. 269 Srov. tamtéž, s. 270 – 297. 268

63

této unijní degeneraci nejen nijak nebránil, ale naopak jí šel jasně vstříc. „Kdykoliv se vláda států pouští do boje s vládou Unie, téměř se nestane, že by prezident nebyl první, kdo pochybuje o svém právu; téměř vždy v tom předchází zákonodárnou moc. Kdykoliv je třeba interpretovat rozsah federální moci, staví se svým způsobem sám proti sobě: snižuje svou úlohu a ustupuje do pozadí.“270 Tocqueville v tom prohlédl jasný záměr: prezident si takto kupoval podporu u lidu, většině odstraňoval překážky, a ta mu zato tolerovala jeho „šlapání po osobních nepřátelích“271, arogantní jednání s Kongresem, odmítání schvalování jeho zákonů, dokonce často naprostou ignoraci k jeho názorům a dotazům. „Moc generála Jacksona tedy neustále roste, ale moc prezidenta se zmenšuje. V jeho rukou je federální vláda silná; do rukou jeho nástupce přejde oslabena.“272 Tocqueville předpověděl, že slábnoucí moc Unie nedokáže řešit spory mezi Severem a Jihem. Tocqueville se projevil jako skvělý prognostik, když napsal, že se Spojené státy blíží buď rozpadu, nebo občanské válce. Problém je v tom, že lidé chtějí po vládě, „aby v době války dokázala soustředit ve svých rukou národní síly a všechny zdroje země a v době míru aby takřka vůbec neexistovala“273. Jen nějaká silná krize, jako je právě válka by dokázala slábnutí federální moci zastavit.274 O generaci později se ukázalo, že měl bohužel pravdu. A v podobné situaci byly Spojené státy, když v nich od roku 1982 studoval politologii mladý Fareed Zakaria, a ještě více, když zde začal na přelomu 20. a 21. století vydávat své knihy. Přes veškeré problémy doby, kdy se ve Spojených státech Zakaria usadil, jako byla téměř jedenáctiprocentní nezaměstnanost, ropná krize a s ní související hospodářská stagnace, přetrvávající a stále velmi nebezpečná studená válka (vždyť „Sovětský svaz se zdál být na vzestupu a rozšiřoval svůj vliv daleko za hranice, od Afghánistánu po Angolu a Střední Ameriku“275), byla americká společnost – a s ní i politici – velmi otevřenou a vyhledávala nové impulzy a výzvy. „Zatímco americké akce ve světě byly vnímány jako tvrdé, nesprávně cílené či nespravedlivé, samotné Spojené státy zůstávaly otevřenou, přívětivou a tolerantní zemí. … Tato otevřenost nám umožnila reagovat rychle a pružně na novou ekonomickou situaci, zvládnout změny a rozmanitost s pozoruhodnou lehkostí a posouvat kupředu hranice osobní svobody a autonomie.“ 276 Po zániku tradičního soupeře, Sovětského svazu, se Spojené státy ještě více 270

Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1, s. 291. Tamtéž, s. 291. 272 Tamtéž, s. 292. 273 Tamtéž, s. 292. 274 Srov. tamtéž, s. 270 – 297. 275 Zakaria, Fareed, Postamerický svět, s. 212. 276 Tamtéž, s. 212. 271

64

nadechly, staly se celosvětovou dominantní silou, dařilo se ekonomice a zavládl v nich fukuyamovský optimismus. Přes všechnu sílu a elán, kterými americký národ ohromoval svět, ale Zakaria zjistil, že nejmocnější země světa již delší dobu politicky chřadne; kvete zde klientelismus, lobby překračuje meze únosnosti, populismus se stále více zabydluje v politické kultuře, volené instituce přestávají fungovat a důvěra veřejnosti v ně upadá. Ani devadesátá léta, jež se nesla ve znamení hospodářského růstu a hegemonického postavení USA v mezinárodních vztazích, nedokázala vymýtit hluboko zakořeněné strukturální problémy amerického politického systému.277 Po desetiletí optimismu se pak ukázalo, že ani ohromující vnější lesk Spojených států nemá trvat věčně. Během jediného dne v roce 2001 si celý americký národ uvědomil, že pojmy jako globalizace nebo demokratizace se týkají i třeba zbraní hromadného ničení, a tak sám sebe dohnal k podivným kontroverzním opatřením, jež hraničí až s paranoiou a potýkají se i s mezemi ústavy.278 Spojené státy se počaly stávat podezřívavějšími, přestaly věřit světu okolo, což byla dříve jejich největší deviza. „Šedesát let američtí politici a diplomaté cestovali po světě a vybízeli ostatní země, aby otevřely své trhy, změnily svou politiku a podporovaly vědu a techniku. … Radili jim, aby se nebály změny a odhalily tajemství amerického úspěchu. … K myšlenkám, které jsme tak dlouho velebili – ke svobodnému trhu, obchodu, přistěhovalectví a obchodním změnám – jsme však dnes začali být podezřívavější. Navíc se to děje v době, kdy jde vše podle našeho scénáře. Právě když se svět otevírá, USA se zavírají.“279 Nyní bolestně zjišťují, že se jejich pozice mění, ztrácí pozici světového hegemona a že se musejí smířit s konkurencí.280 Spojené státy se mění. Oba autory tedy napříč staletími spojuje jakýsi duch doby, nebo lépe řečeno fáze politického vývoje. Oba vytvořili svá díla v době, kdy Spojené státy byly již dávno za poslední vrcholnou érou svých nejvýznamnějších, nejúspěšnějších a nejoblíbenějších politických vůdců, jež zemi vyvedli ven z krizí. Po nich nastala v obou případech doba klidu, který se ale také projevil mimo jiné v ústupu velkých politických jmen a dobré politiky vůbec. Tato doba degenerace politického systému byla velmi nenápadná, protože probíhala v době, kdy se jinak

277

Těmito problémy mám na mysli úpadek amerických politických institucí, který popisuji v kapitole 3.2 Zakariův boj s populismem 278 Srov. BRZEZINSKI, Z.: Volba: globální nadvláda nebo vedení; CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití; ZAKARIA, F., Postamerický svět. 279 Zakaria, Fareed, Postamerický svět, s. 49. 280 Srov. BRZEZINSKI, Z.: Volba: globální nadvláda nebo vedení.

65

hospodářství velmi dobře dařilo – ať je to Tocquevillova první polovina 19. století nebo Zakariova doba mezi koncem 80. let 20. století a polovinou druhého desetiletí 21. století (Zakaria počátek tohoto úpadku datuje do šedesátých let281). Současní Američané jsou od šedesátých let přesvědčeni, že neustále klesá kvalita politiků a stále méně věří nositelům veřejných úřadů.282 Vzpomínají na velká jména třicátých a čtyřicátých let. Zakaria ale kontruje argumentem, že to byla doba velké hospodářské krize a války, pročež ji nemůžeme dost dobře srovnávat s časy klidu a míru. Má to svůj důvod: „Těžké časy vyprodukují velké vůdce. Dokonce dokážou dostat to nejlepší i z nás.“283 S tím by Tocqueville jistě souhlasil. „Když je stát ohrožen velkým nebezpečím, často vidíme, že se lidu daří vybrat občany, kteří jsou nejzpůsobilejší k tomu, aby jej zachránili.“284 Jedinec, ale i národ se v čase nebezpečí mění, „zůstává zřídka na své obvyklé úrovni – vypne se k mimořádnosti nebo poklesne“285, národ i jedinec při ohrožení častěji zrodí nebývalé ctnosti. Když Tocqueville tvrdil, že vrcholná politika v demokraciích není pro nejbohatší a nejnadanější, protože jim mnohem větší příležitosti, moc a uznání nabízí soukromý sektor286, viděl pak v časech krizí chvíle, kdy se i ti nejpovolanější odhodlají vstoupit do nejvyšší politiky. „Génius už neodmítá projevit se sám od sebe a lid, ohromen svým vlastním ohrožením, na čas zapomíná na své závistivé vášně.“287 I ve třicátých letech 19. století, kdy Tocqueville podnikl cestu po Americe a psal o ní, se američtí politici zdáli být nižšího řádu než jejich předchůdci o jednu, dvě generace dříve. Tocqueville to připisuje zvláště okolnostem: Spojeným státům 30. let 19. století zdaleka nešlo o tolik jako při boji za nezávislost, pročež se neprojevily ani nejlepší osobností.288 Doba od předcházejících několika generací jednoduše vyžadovala vytrvalou službu a obětavost, tvrdí Zakaria. Tady ale dochází k jinému závěru než Tocqueville. Neviní politiky, ale upadající systém. „Historicky vzato je hloupá představa, že by dnešní politici byli horší.“289 Po větší část dějin byli politici přesně takoví jako dnes – chtějí co nejúspěšněji působit v rámci systému. Dlouholetý předseda Sněmovny reprezentantů T. P. O´Neill na otázku, zda je kvalita

281

Srov. Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 199 – 248. Srov. Tamtéž, s. 201 – 202. 283 Tamtéž, s. 204. 284 Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1., s. 151. 285 Tamtéž, s. 152. 286 Srov. tamtéž, s. 135. 287 Tamtéž, s. 152. 288 Srov. tamtéž., s. 152. 289 Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 205. 282

66

současných kongresmanů oproti těm před třiceti lety lepší, nebo horší než dřív, odpověděl: jiné „Kvalita je o hodně lepší, značně lepší. Ale výsledky jsou bezpečně horší.“ 290 Výstřední miliardář a svérázný kandidát na prezidenta Ross Perot o Washingtonu prohlásil: „Dobří lidé, ale špatný systém.“291 Politici mají výše zmíněným úpadkem politických institucí, nárůstem moci lobby a zájmových skupin nebo povrchními obrazy politiky ve stále mocnějším mediálním světě příliš svázané ruce.292 Již jsem zmínil, kterak JFK, jakožto senátor, tvrdil, že svědomitý politik musí občas udělat nepopulární rozhodnutí, o němž je ale přesvědčen, že je přínosné. Kennedy tehdy získal Pulitzerovu cenu a respekt u veřejnosti. Kdyby to stejné vyslovil dnes, byl by považován za hlupáka.293 Změnila se americká politika jako taková. Snad by se v historii každého národa mohlo najít pojítko, které nepřímou úměrou svazuje sinusoidový cyklus politické nebo hospodářské krize a období stability a klidu s protikladně se vyvíjejícím sinusoidovým cyklem kvality národní politiky. Co by z toho vyplývalo? Pravděpodobně, že by bylo zcela nevyhnutelné, aby přišla nová krize, která by politiku pozvedla. U Tocquevillovy doby touto krizí, jež americké politice vdechla novou sílu, byla občanská válka. Lze se jen dohadovat o tom, jaká krize bude obrodou pro americkou politiku doby Fareeda Zakarii.

290

Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 205. Tamtéž, s. 205. 292 Viz kapitola 3.2.1 Jak v současných Spojených státech vedla přílišná demokratizace politických institucí a populismus k neefektivitě legislativy i vlády 293 Srov. Zakaria, Fareed, Budoucnost svobody, s. 209. 291

67

Literatura BROGAN, Hugh. Alexis de Tocqueville: prorok demokracie ve věku revoluce. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011, 555 s., viii s. obr. příl. ISBN 978-80-7325251-9. Brzezinski, Zbigniew. Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení. Zbigniew Brzezinski ; přeložil Martin Ritter. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2004.Myšlenky ; sv. 18. 290 s., ISBN 80204-1179-8. Chomsky, Noam. Hegemonie nebo přežití : americké tažení za globální nadvládou. Přeložila Adéla Vopěnková ; [k vydání připravil Ivan Mráz]. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2006. Myšlenky ; sv. 25. 344 s. ISBN 80-204-1351-0. Dahl, Robert A.. O demokracii : průvodce pro občany. Robert Dahl ; [z anglického originálu ... přeložil Jiří Foltýn]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001.191 s., ISBN 80-7178-422-2. HLOUŠEK, Vít a Lubomír KOPEČEK. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007. ISBN 978-80-210-4249-0. KOHÁK, Erazim. P.S. Psové. 3., upr. vyd., (V ISV 1.). Praha: ISV, 2002, 109 s. ISBN 80-8664201-1. Kundera, Milan. Nesmrtelnost : román s doslovem Květoslava Chvatíka a poznámkou autora. Milan Kundera. 2. vyd., dotisk. Brno : Atlantis, 2000. ISBN 80-7108-210-4. Sedláček, Tomáš. Ekonomie dobra a zla : po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Tomáš Sedláček ; [ilustrace Milan Starý] ; [fotografie Tomáš Tesař]. 1. vyd. V Praze : 65. pole, 2009. 270 s., ISBN 978-80-903944-3-8. SHAPIRO, Ian. Skutečný svět demokratické teorie. Translated by Jiří Koubek. 1. české vyd. Praha: Karolinum, 2012. 415 s. ISBN 9788024619996. SOBOTA, Jiří. Republikánský famfrpál: Hillary Clintonová i Donald Trump míří ke kandidatuře, republikáni se ale se svým favoritem nechtějí smířit. Respekt. 2016, 27 .(10) Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. [Díl] 1. Alexis de Tocqueville; přeložil V. Jochman. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. Knihovna Lidových novin; Sv. 8. 378 s., ISBN 80-7106-050-X. Tocqueville, Alexis de. Demokracie v Americe. Díl 2. Alexis de Tocqueville; z francouzštiny přeložil V. Jochman. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. Knihovna Lidových novin; Sv. 9. 250 s., ISBN 80-7106-051-8. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody : [neliberální demokracie v USA i ve světě]. Fareed Zakaria ; [z anglického originálu ... přeložil Jaroslav Veis]. Vyd. 2., opravené. Praha: Academia, 2005. 363 s., ISBN 80-200-1285-0. 68

ZAKARIA, Fareed. Co když je politický chaos známkou síly?: Na Ameriku není pěkný pohled, strach ale budí nesrozumitelná Čína. Respekt. 2016, 27. (4), ZAKARIA, Fareed. Dilema muslimů: Američtí muslimové odsuzují násilí, ale předsudky vůči nim bují dál. Respekt. 2015, 26 .(50). ZAKARIA, Fareed. Dvojitá vzpoura republikánů.V čem se liší Donald Trump od Teda Cruze. Respekt. 2016, 27.(5), s. 15. ZAKARIA, Fareed. Jak polarizovat lid: Trump nutí lidi, aby redukovali své různé identity na jednu z nich. Respekt. 2016, 27. (4). ZAKARIA, Fareed. Je Amerika ještě inovativní? Usínáme na vavřínech, ubývá investic do výzkumu i počet starupů. Respekt. 2015, 26 .(2). ZAKARIA, Fareed. Když se bláznivé proslovy stanou nebezpečnými: Republikáni se chovají jako strana, která je proti mezinárodní spolupráci a volnému obchodu. Respekt. 2015, 26 .(35). Zakaria, Fareed. Postamerický svět. Fareed Zakaria ; [z anglického originálu ... přeložil Stanislav Tumis]. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010. XXI. století ; sv. 8. 249 s., ISBN 978-80-2001852-6. Zeyer, Julius. Dům U tonoucí hvězdy : Z pamětí neznámého. Julius Zeyer ; Il. Jan Zrzavý. 8. vyd.Praha: Československý spisovatel, 1957. Edice ilustrovaných novel ; sv. 11. 141 s.

Internetové zdroje BĚLOHRADSKÝ, Václav; v Bělohradský: Médii teče nacionalistická stoka, kolaborace je veliká, Brusel ale Česko ponižuje. DVTV – Aktuálně.TV. [online]. 28.1.2016 [cit. 2016-0327]. Dostupné z: http://video.aktualne.cz/dvtv/belohradsky-po-strankach-medii-teceprotimigracni-nacionalis/r~92f37c9ac50111e5a0ca0025900fea04/ Complete List Of All The Presidents Of The United States. AustralianPolitics.com. [online]. [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: http://australianpolitics.com/united-states-ofamerica/president/list-of-presidents-of-the-united-states ČERNÁ, Blanka. Obyvatelé Teplic si stěžují na nepořádek, který dělají lázeňští hosté z arabských zemí. Český rozhlas. [online]. 8.8.2014 [cit. 2016-03-26]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/sever/informacezeseveru/_zprava/obyvatele-teplic-si-stezuji-naneporadek-ktery-delaji-lazensti-hoste-z-arabskych-zemi–1382637.

69

Daily Chart: Vladimir Putin’s unshakeable popularity. The Economist. [online]. 4.2.2016 [cit. 2016-03-18]. Dostupné z: http://www.economist.com/blogs/graphicdetail/2016/02/dailychart-4 DUHAN, Andrej. Svět podle Li Kuang-jaa. Česká pozice [online]. 12.8.2015 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://ceskapozice.lidovky.cz/svet-podle-li-kuang-jaa-0b5/recenze.aspx?c=A150811_145345_pozice-recenze_lube. Egypťané schválili islamistickou ústavu, volila však jen třetina lidí. Lidovky.cz. [online]. 26.12.2012 [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/zpravysvet.aspx?c=A121225_192808_ln_zahranici_jv In Depth: The 25 Most Influential Liberals In The U.S. Media. Forbes. [online]. 22.1.2009 [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://www.forbes.com/2009/01/22/influential-media-obama-opedcx_tv_ee_hra_0122liberal_slide_16.html?thisSpeed=15000 PolityProject. Center for Systematic Peace. [online]. [cit. 2016-03-24]. Dostupné z: http://www.systemicpeace.org/polityproject.html ProCon.org – Pros and Con Controverial Issues. Central Intelligence Agency – 2012 Presidential Elections. [online]. 9.11.2012 [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: http://2012election.procon.org/view.resource.php?resourceID=004483. Resident Population of the United States. Census.gov. [online]. [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://www.census.gov/dmd/www/resapport/states/unitedstates.pdf. SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonom Tomáš Sedláček na ZČU v Plzni – Otázka č.4 -Lze zastavit závod s individuálními potřebami?. YouTube. [online]. 19.1.2016 [cit. 2016-03-26]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=4bderSJJ3N0. SEDLÁČEK, Tomáš. Vezměme politikům právo zadlužování. Aktuálně.cz. [online]. 18.7.2015 [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://blog.aktualne.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=25628. The endgame in Venezuela. The Economist. [online]. 6.2..2016 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: http://www.economist.com/news/americas/21690098-country-brink-social-explosiononly-negotiated-transition-can. THE FUTURE OF FREEDOM: ILLIBERAL DEMOCRACY AT HOME AND ABROAD. Fareed Zakaria. [online]. [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://fareedzakaria.com/books/thepost-american-world-2/. The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. 25.2.2016 [cit. 2016-03-07]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ae.html. The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. 9.3.2016 [cit. 2016-03-11]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sa.html. The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. 22.3.2016 [cit. 2016-03-28]. 70

Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ir.html. The World Factbook. Central Intelligence Agency. [online]. [cit. 2016-03-11]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2034rank.html. Venezuelu čeká zlom. Madurovi socialisté uznali porážku ve volbách. iDnes.cz. [online]. 7.12.2015 [cit. 2016-03-28]. Dostupné z:http://zpravy.idnes.cz/venezuelske-parlamentnivolby-vyhrala-opozice-f50-/zahranicni.aspx?c=A151207_070737_zahranicni_ale. WOTR, Staff. OPEN LETTER ON DONALD TRUMP FROM GOP NATIONAL SECURITY LEADERS. War on the Rocks. [online]. 3.3.2016 [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://warontherocks.com/2016/03/open-letter-on-donald-trump-from-gop-nationalsecurity-leaders/. ZAKARIA, Fareed, Gisela KUBRICHTOVÁ (překl.) a Jaromír ŽEGLITZ (překl.). VZESTUP NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE.Obcinst.cz [online]. 1.7.1998 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.obcinst.cz/vzestup-neliberalni-demokracie/. ZAKARIA, Fareed. ZAKARIA: OBAMA FOR PRESIDENT. Newsweek. [online]. 18.10.2008 [cit. 2016-03-12]. Dostupné z: http://europe.newsweek.com/zakaria-obama-president92375?rm=eu. „Duma připomíná Nejvyšší sovět SSSR,“ říká Vladimir Ryžkov. ČT24. [online]. 28.2.2008 [cit. 2016-03-15]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1462696-dumapripomina-nejvyssi-sovet-sssr-rika-vladimir-ryzkov.

71