Demokracie: Srovnání Tomáše Garrigua Masaryka a Alexise de Tocquevilla

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy

Demokracie: Srovnání Tomáše Garrigua Masaryka a Alexise de Tocquevilla BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Tereza Slavíková 322628

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Jiří Nolč Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 30. března 2011

…………………………………………

Poděkování Děkuji panu PhDr. Jiřímu Nolčovi za odborné vedení mé bakalářské práce, za poskytnuté cenné rady a konzultace, kterými přispěl k napsání této práce.

Obsah 1. Úvod

1

2. Demokracie

2

3. Ţivot a dílo Alexise de Tocquevilla

6

4. Americká demokracie očima Alexise de Tocquevilla 4.1.

Vznik USA

4.2.

Demokracie podle Alexise de Tocqeuvilla

4.3.

Individualismus

4.4.

Tyranie většiny a veřejného mínění

13

4.5.

Demokratický despotismus

15

4.6.

Boj proti tyranii a despotismu

16

5. Masarykův ţivot 6.

8.

9 11 12

18

Pojetí demokracie podle Tomáše Garrigua Masaryka 6.1.

7.

8

Humanismus

21 24

Srovnání pojetí demokracie u Tocquevilla a Masaryka

28

7.1.

Vliv náboţenství na demokracii

7.2.

Ţurnalistika

7.3.

Důleţitost vzdělání pro udrţení demokracie

7.4.

Postavení ţen ve společnosti

34

7.5.

Veřejné mínění

36

7.6.

Individualismus

37

Závěr

29 32 33

38

Resumé

40

Summary

40

Klíčová slova

40

Key words

40

Bibliografický záznam

41

Pouţitá literatura

41

Internetové zdroje

43

1. Úvod Můţe se zdát, ţe demokracie v posledních letech prochází krizí. Svět je rozdělený na demokratické a nedemokratické státy. Demokratické země chtějí svoje vize a ideje předat státům nedemokratickým. Takové počínání se ale většině z nich nelíbí, vznikají sváry a rozepře, které se ne vţdy dají uklidnit mírovými cestami. Proto se mi zdálo důleţité ve své bakalářské práci připomenout dva velikány, kteří se problémem demokracie velmi podrobně zabývali, a připomenout tak, co demokracie znamená a jaký má význam. Moje bakalářské práce nese název Demokracie: Srovnání Tomáše Garrigua Masaryka a Alexise de Tocquevilla. Alexis de Tocqueville patřil mezi největší klasiky moderní demokracie. Jako jeden z prvních podal zevrubný pohled na demokratickou společnost a na dostatky i nedostatky z ní plynoucí. Pro svoji práci si vybral model severoamerické demokracie. Tomáš Garrigue Masaryk byl první československý prezident naší demokratické republiky. Spolu s dalšími se zaslouţil o vznik demokratického Československa. Tocquevillovo dílo inspirovalo mnoho politiků, myslitelů, filozofů a státníků, nevyjímaje Tomáše Garrigua Masaryka. Moje práce je rozdělena do čtyř větších částí. V první z nich podávám stručný pohled na historii demokracie. Přes antické Řecko se dostávám aţ do novověku, k revolucím,

které

v 19.

století

pohltily

téměř

celou

Evropu.

Poté

se

zabývám rozdělením demokracie, jejími principy a základními formami. Druhá část je zaměřena na Alexise de Tocquevilla, na jeho ţivot a jeho pohled na demokracii. V této části se budu opírat o Tocquevillovo dílo Demokracie v Americe, ve kterém

analyzuje

demokratickou

společnost

Spojených

států

amerických.

V podkapitolách se zaměřím na nejpalčivější a stěţejní problémy, kterých si Tocqueville všímal. Část třetí je věnována T. G. Masarykovi, jeho ţivotu a myšlenkám. V jeho pojetí demokracie se zaměřím především na jeden pojem, a to na humanitu, která byla pro Masaryka velmi důleţitá, bez ní by si demokracii neuměl představit.

1

V poslední části budu srovnávat názory obou myslitelů. Cílem bude prozkoumat jevy a problémy týkající se demokracie, kterých si shodně všímali jak Alexis de Tocqueville tak i Tomáš Garrigue Masaryk. Cílem mé práce je zabývat se myšlenkami Tocquevilla a Masaryka, jejich názory na demokracii a také pozitivy i negativy, které demokracie přináší.

2. Demokracie Demokracii definujeme jako vládu lidu, lid je povaţován za jediný subjekt moci ve státě. Řecká slova démos (lid) a kratein (vládnout) dala vzniknout slovu demokracie. První zmínky o demokracii můţeme nalézt v antickém Řecku1, zde se jako první zrodila myšlenka, ţe by si svobodní lidé mohli vládnout sami. V šestém století před Kristem v Aténách svrhli měšťané tradiční vládu krále a začali si řídit svůj městský stát bez vyšší autority. Zejména kvůli ekonomickému vývoji se v Aténách změnila vláda lidu na vládu davu, rozvášněného, pudového, nemyslícího davu, „…ekonomický úspěch dovedl původně samosprávnou athénskou obec k podmínkám dnešního třetího světa, kde hrstka nesmírně bohatých demagogií a mocí ovládá zástupy beznadějně bědných.“

2

Tak zanikla řecká otrokářská demokracie, která se pro mnohé národy stala vzorem toho, jak by měla demokracie vypadat. Myšlenka samovládnutí přeţila v Evropě dobu, kdy lidem vládl král nebo císař a lidé byli takové vládě plně oddaní. Pomocnou rukou světské moci byla římsko-katolická církev. Člověk se stal duchovně závislým na křesťanství a slouţil svému králi. „V 16. století vzniká hnutí, které se staví proti feudální nesvobodě a také politické a sociální hierarchii, nejprve však v oblasti náboţenství, později i v oblasti politické svobody. Díky boji mezi jednotlivými vládnoucími vrstvami a feudálním monarchou došlo k rozkladu feudálního státu a tak vzniká stát absolutních monarchů 17. -18. století. Absolutní 1

„Starověké Řecko, případně antické Řecko, je termín pojednávající o historickém období řeckých dějin, které začalo kolem roku

800 př. n. l. a skončilo v době rozmachu křesťanství“ http://cs.wikipedia.org/wiki/Antické_Řecko 2

KOHÁK, Erazim. Průvodce po demokracii. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. S. 21. ISBN 8086429032

2

monarcha v absolutisticky vedeném státě přebírá veškeré funkce – zákonodárnou, výkonnou i soudní. Oporou absolutní monarchie se stala církev. Jednotlivec v reţimu absolutní monarchie nemá ţádná politická ani osobní práva. Stát pozemský má uskutečňovat dobro pod vedením církve, která jediná ví, co skutečně je dobro.“ 3 V době osvícenství se idea antické demokracie naplno dostala na povrch lidského povědomí. Lidé byli přesvědčeni, ţe nejen hrstka vyvolených je schopna kvalitní a mravní vlády. Zejména Švýcarsko a americké kolonie, tzv. Nová Anglie, byly průkopníky ve vývoji demokracie. Byly to země drobných zemědělců a rolníků, všichni byli navyklí tvrdě pracovat a podílet se na společných záleţitostech, proto v nich reformované protestantství posílilo pocit rovnosti, a tak postupně vzniklo samosprávné společenství. 4 Vznikla demokracie na principu volených zástupců, ne svrchovaných, ale podřízených. „Demokracie se stala vládou všech nad nikým: všichni občané společně vládnou sobě samým.“ 5 Jinak tomu bylo v revoluční Francii 18. století. Velká francouzská burţoazní revoluce chápala demokracii jako boj pracujícího lidu proti aristokratické šlechtě. Nechtěla rovnost všech zúčastněných subjektů, ale obrat, změnu toho, kdo komu vládne. Nejedná se tedy o vládu lidu, ale o vládu jednoho, „správného“ lidu nad ostatními. Toto pojetí demokracie se jen těţko rozlišuje od totality a přeţívá dodnes. Stačí jen zmínit nacistické Německo, i zde mnozí povaţovali nacismus za vládu „čistého, árijského“ lidu nad zbytkem světa. Čistou formu demokracie, kde by si lid opravdu vládl sám, bychom dnes jen těţko hledali. I největší zastánci demokracie povaţují takové zřízení za nemoţné. „Rousseau rozlišoval mezi demokratickým panovníkem a demokratickou vládou: s tím prvním souhlasil, druhé pokládal za nemoţné – za formu vlády, jeţ je vhodná spíše pro anděly

3

ČAČOVÁ, Kateřina. Problematika demokracie v českém politickém myšlení do roku 1945. Brno, 2006. S. 11. Diplomová práce.

Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta Názor Tomáše Akvinského 4

Srov. KOHÁK, Erazim. Průvodce po demokracii. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. S. 23. ISBN 8086429032

5


3

neţ pro lidi.“ 6 Proto se dnes stala čistá demokracie spíše takovou ideou a podle jejího vzoru se vydělily různé typy demokracie. Demokracie má dvě základní formy, a to demokracii přímou a demokracii nepřímou. Jak uţ jsem zmínila výše, přímá demokracie je v dnešní době neuskutečnitelná. Existovala jen v antickém Řecku, kde počet obyvatel umoţnil, aby se všichni svobodní občané mohli k určitému problému vyjádřit. Přesto dnes můţeme nalézt nové civilizační formy přímé demokracie - plebiscit a referendum. Plebiscit znamená rozhodování obyvatelstva určitého území o svém budoucím osudu nebo o příslušnosti k určitému státu, to znamená, ţe určité území buď setrvá ve svazku s určitým státem, nebo přejde k jinému území.7 Referendum znamená, ţe všichni oprávnění voliči mají moţnost vyjádřit se k problému nebo záleţitosti celostátního významu (např. vstup České republiky do Evropské unie). Smyslem nepřímé demokracie nebo také zastupitelské či reprezentativní je zajistit vládu lidu prostřednictvím volených zástupců. Volený zástupce tak od lidu získá mandát. „Mandát je významný ústavní institut, protoţe vyjadřuje vztah občana, tedy voličů a zvolených reprezentantů, zástupců.“ 8 Aby volba zástupců byla povaţována za demokratickou, musí volby vykazovat určité rysy a pravidla. Volby musí být: 1. Svobodné – to znamená, ţe ţádný volič nesmí být k účasti na volbách nucen, ale zároveň mu nemohou být kladeny překáţky, pokud se zúčastnit chce. Také nabídka volených subjektů musí být širší. 2. Všeobecné – občanům nesmějí být kladeny ţádné podmínky a omezení, kvůli kterým by nesměli volit. Volič se můţe zúčastnit voleb bez ohledu na jeho

6

BLACKWELL, Basil. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2003. S. 84. ISBN

8085947560 7

Srov. NOLČ, Jiří. Ústava české republiky v otázkách a odpovědích. 1. vyd. Brno: Computer press, 2004. S. 20. ISBN 80-251-

0392-7 8

NOLČ, Jiří. Ústava české republiky v otázkách a odpovědích. 1. vyd. Brno: Computer press, 2004. S. 21. ISBN 80-251-0392-7

4

pohlaví, věk, politické členství, náboţenské vyznání, rasu, etnickou či národnostní příslušnost atd. 3. Rovné – všechny odevzdané hlasy mají stejnou platnost. 4. Přímé – své zástupce si volíme přímo, bez prostředníků nebo mezičlánků. 5. Tajné – svůj hlas volič odevzdává neveřejně. Aby mohl naplno projevit své politické přesvědčení, je důleţitá tajná volba bez kontroly odevzdaného hlasu. Abychom mohli povaţovat určité politické zřízení za demokratické, musí takový systém nést určité principy demokracie. V demokratické zemi se musí ctít tradiční občanská práva, jako je právo na svobodu, rozvoj osobnosti, svobodu projevu, svobodu sdruţování a shromaţďování, svobodu vyznání a přesvědčení, vlastnictví atd. Dále musí být jako suverén politické moci uznán lid. Lid má ustavující a kontrolující moc ve státě. V demokracii je nezbytný princip dělby moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tyto tři sloţky nejsou zastupitelné, ale navzájem se kontrolují. Další je parlamentní princip, to znamená, ţe vůle lidu se realizuje volbami. Neméně důleţitý princip je ten, ţe stát by měl sloužit lidu a nikoliv naopak. Demokratický stát je právní stát – zákon platí pro všechny sloţky společnosti stejně, státní moc je realizovaná zákonně a justice musí být nezávislá na zákonodárných a výkonných orgánech, vztah občana a státu je dán zákonem. Pluralismus je pro zachování demokracie ve státě také velmi nezbytný, „pluralita politických subjektů spočívá v moţnosti svobodné soutěţe politických stran, politických hnutí, příp. koalic těmito subjekty vytvořených, na politické scéně, zejména ve volbách, o přízeň občanů.“

9

S pluralismem také souvisí to, ţe politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, ale zároveň dbají na ochranu menšin. Jinými slovy můţeme říct, ţe svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. V demokracii by se měl brát ohled na kaţdého člena společnosti, na jeho osobní svobodu a nikdo by neměl být politickými rozhodnutími neoprávněně utlačován a omezován. Rozhodovat o problémech a důleţitých záleţitostech by se mělo v místě, kde se budou taková rozhodnutí realizovat – decentralizace státní správy a samosprávy. K demokracii patří i to, ţe kaţdý má právo na svobodné podnikání a soukromé vlastnictví. Nedílnou součástí demokratického státu je i péče o osoby v sociálně tíţivé situaci. Jedná se zejména o lidi nemocné, starší nebo nezaměstnané. Takový systém se nazývá sociální ochrana.

9

NOLČ, Jiří. Ústava české republiky v otázkách a odpovědích. 1. vyd. Brno: Computer press, 2004. S. 18. ISBN 80-251-0392-7

5

Problematice

demokracie

se

(i

teoreticky)

věnoval

druhý

prezident

československé republiky Edvard Beneš ve svém souboru přednášek z roku 1939 v Chicagu, které byly vydány pod názvem Demokracie dnes a zítra. Rozlišuje demokracii burţoazní, lidovou a sovětskou. Za váţný problém v meziválečném Československu pokládal rozhádaný stranicko-politický systém. Demokracie je ideál, myšlenka, ke které se po staletí upínají filozofové a politologové a snaţí se najít nejjednodušší cestu jejího naplnění. Pravděpodobně se nikdy nepodaří dojít k dokonalé demokracii. Erazim Kohák píše, ţe „demokracie není stav, je to způsob lidského pobývání a úkol, ke kterému jsme povoláni. Nejde o to, abychom jej dokonali, jen abychom jej konali.“ 10

3. Život a dílo Alexise de Tocquevilla Alexis-Charles-Henri Clérel de Tocqueville přišel na svět 29. července 1805. Narodil se do aristokratické royalistické rodiny. Jeho otec pracoval jako prefekt v obnovené monarchii.

11

Toto

u

rodinné

zázemí

předznamenalo

Tocquevilla mnoho jeho politických myšlenek, ale také vyvolalo spor mezi jeho rozumem a citem, a to zejména při revoluci v roce 1830. 12 Po absolvování lycea v Metze a vystudování práv ve Versailles nastoupil mladý Tocqueville v roce 1827 do vládních sluţeb, pracoval jako

10


11

„Tocquevillova matka byla pravnučkou muţe, který hájil krále Ludvíka XVI. před revolučním tribunálem. Jeho dědeček a jedna

z tet byli sťati gilotinou a jeho rodiče unikli podobnému osudu jen o vlásek.“ HENRIE, Mark. Alexis de Tocqueville a úskalí demokracie. Praha: Občanský institut, 1995. S. 3. 12

Srov. BLACKWELL, Basil. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2003. S. 521.

ISBN 8085947560

6

soudce. O tři roky později v červenci byla svrhnuta vláda Bourbona Karla X. a vlády se roku 1830 ujal král Ludvík Filip Orleánský (jednalo se ale o jednu z větví rodu Bourbonů). Alexis navzdory rodinné tradici přísahal věrnost novému králi, a tak se ocitl ve sporu se svoji bourbonovsky smýšlející rodinou. Ve vládě nového krále viděl Tocqueville jedinou moţnost, jak ve Francii zachovat pořádek, aniţ by muselo být pouţito násilí. Na rozdíl od své rodiny nepovaţoval za prospěšné, aby se Bourboni vrátili na trůn, dokonce takovou moţnost povaţoval za nereálnou. V tomto sloţitém období vyuţil Tocqueville svoji šanci a odcestoval společně se svým přítelem Gustavem de Beaumontem do Ameriky, kde měl studovat tamní vězeňský a trestní systém. Dokonce na svou cestu dostal od Francie státní příspěvek. Roku 1833 vyšla kniha obou přátel nesoucí název Trestní systém ve Spojených státech a jeho aplikace ve Francii. Ovšem celá tato záleţitost se zkoumáním trestního systému byla jen záminka. Tocquevillovi šlo zejména o postihnutí a zkoumání Spojených státu amerických jako celku, rozhodl se podrobit americkou společnost důkladné analýze, a to ve dvou objemných svazcích. Při svých cestách po USA se nezdráhal rozhovorů s chudými lidmi, s místními politiky i politiky nejvyšších vládních institucí. Procestoval takřka celé americké území, přes velkoměsta, divošské vnitrozemí, aţ po místa, která ještě nedávno obývaly indiánské kmeny. První díl monumentálního spisu vyšel roku 1835, druhý jej následoval o pět let později, jiţ vydání prvního dílu znamenalo pro Tocquevilla nevídaný úspěch a přineslo mu uznání téměř po celém světě. Demokracie v Americe představuje klasické dílo, tvořící základ moderní politologie a historiografie. V době mezi tím, a to v roce 1836, vydal Tocqueville krátkou esej o Společenském a politickém stavu Francie před rokem 1789 a po něm. Po návratu z Ameriky v roce 1832 opustil Alexis de Tocqueville státní sluţby a vrhl se na politickou kariéru. Byl zvolen do Parlamentu, ve kterém setrval aţ do roku 1848, a od roku 1841 byl členem francouzské Akademie. Dalším mezníkem v Tocquevillově ţivotě jsou události odehrávající se v roce 1848. Začátkem tohoto roku padla vláda krále Ludvíka Filipa a prezidentem druhé republiky se stal Karel Ludvík Bonaparte. Tocqueville byl zvolen do Ústavodárného shromáţdění, kde spolupracoval na návrhu nové ústavy. Roku 1849 se stal místopředsedou Zákonodárného shromáţdění a krátce působil také jako ministr zahraničních věcí. Politická kariéra pro Tocquevilla však záhy skončila, a to po převratu 7

Karla Ludvíka Bonaparta, se kterým Tocqueville nesouhlasil, jako jeden z mála ostře vystoupil proti takovému působení a doţadoval se jeho odvolání. Odchod z politiky byl po tomto protestu zcela nevyhnutelný. V těchto letech vydal Tocquville také knihu Vzpomínky, soubor svých postřehů a záţitků o revoluci v roce 1848. Po odchodu z vrcholné politiky se Alexis de Tocqueville začal naplno věnovat myšlence napsat knihu věnovanou „dějinám revoluce a císařství a zkoumání souvisejících ideologických a společenských proudů. Dokončil však pouze studii o pozadí revoluce v osmnáctém století, kterou vydal v roce 1856 pod názvem Starý režim a revoluce.“ 13 Kniha představuje reflexi francouzské společnosti, která přinesla revoluci a také autorovy postřehy a vzpomínky z dob jeho politického působení. Více zamýšlených děl o revoluci jiţ nestihnul, onemocněl tuberkulózou a po neúspěšné léčbě zemřel 16. dubna 1859.

4.

Americká demokracie očima Alexise de Tocquevilla Americký pobyt Alexise de Tocquevilla trval od dubna 1831 do února 1832. Na

první dojem neměl působit nikterak výjimečně. Tocqueville jako zástěrku svého skutečného bádání pouţil studium metod vězeňského systému. Po jeho návratu z USA vzniklo vynikající dílo, a to 1. díl analytické knihy Demokracie v Americe, ve kterém se pokusil popsat „zaměření, jaké demokracie, vydaná v Americe napospas svým sklonům a ponechána téměř bez omezení svým instinktům, dala přirozenou cestou svým zákonům, jaké metody vtiskla vládě a všeobecně jakou moc získala nad veřejnými záleţitostmi.“

14

Ve druhém díle Tocqueville analyzoval občanskou společnost

v Americe, zejména jaké následky má demokracie na lidské mravy, zvyky a ideje. Nelze se domnívat, ţe by Demokracie v Americe byla dílo, které haní demokracii, nebo naopak dílo agitační, prosazující demokracii jako jedinou moţnost. Tocqueville se snaţil o objektivní popsání stavu americké demokracie a společnosti. Především chtěl, 13

BLACKWELL, Basil. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2003. S. 521. ISBN

8085947560 14

TOCQEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. S. 17. ISBN 80-7106-052-6

8

aby jeho kniha slouţila těm, které zajímá, co můţe demokracie přinést nebo naopak vzít.

4.1.

Vznik USA

Pro analýzu Tocquevillova vidění demokracie je třeba připomenout, jak vůbec Spojené státy americké vznikly, kdo se o vznik zaslouţil a jaké instituce tvoří hlavní osu amerických zákonů. Ve Spojených státech amerických bojovalo za samostatnost třináct kolonií15, kterým se podařilo společně svrhnout nadvládu Anglie. Tyto kolonie spojoval stejný jazyk, stejné mravy, zvyky a zákony, coţ představovalo velký předpoklad pro vytvoření jedné velké Unie. Avšak první federální vláda byla velmi slabá. Ústava byla nedokonalá, a tak se nevelké zastupitelské shromáţdění rozhodlo vytvořit ústavu novou, aby se postavení Unie posílilo. Předsedou tohoto shromáţdění byl George Washington16. „Tato národní komise předloţila po dlouhém a rozváţném rokování národu k přijetí soubor základních zákonů, který řídí Unii dodnes. Všechny státy jej postupně přijaly. Nová federální vláda zahájila své funkční období v roce 1789, po dvou letech mezivládí.“ 17 Hlavním cílem bylo vytyčit kompetence18, které bude mít federální vláda, tak, aby nebyly ohroţeny jednotlivé zájmy států a aby státy nepřišly o moţnost řídit si vnitřní záleţitosti bez zásahu z vnější. Proto byly stanoveny přesné pravomoci, které 15

„Třináct kolonií bylo součástí britské Severní Ameriky do paříţské smlouvy z roku 1783, kterou Velká Británie uznala nezávislost

USA. Britské kolonie v roce 1775 povstaly proti britské koloniální správě během americké revoluce. Třináct kolonií vyhlásilo 4. července 1776 nezávislost a stalo se původními třinácti zakládajícími státy USA.“ (Delaware, Pensylvánie, New Jersey, Georgie, Connecticut, Massachusetts, Maryland, Jiţní Karolína, New Hampshire, Virginie, New York, Severní Karolína, Rhode Island) http://cs.wikipedia.org/wiki/Třináct_kolonií 16

„George Washington (1732-1799) byl americký voják a politik, který se stal prvním prezidentem USA.“

http://cs.wikipedia.org/wiki/George_Washington 17


18

Kompetence Unie: výlučné právo uzavírat mír a vyhlašovat válku, uzavírat obchodní smlouvy, vytvářet armádu a vyzbrojovat loďstvo, řídit vše kolem peněz, řídit poštovní sluţbu, budovat silnice a komunikace, které spojují různé části Unie, neomezené právo zavádět daně, při zvláštních případech, kdy by mohla být ohroţena bezpečnost celé Unie, můţe federální vláda zasahovat do vnitřních záleţitostí států. Srov. TOCQEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. S. 86. ISBN 80-7106-052-6

9

bude mít federální vláda, a to, co v nich nebude zahrnuto, spadalo do kompetence vlád jednotlivých států. Počítalo se také s tím, ţe nebude jednoduché rozlišit všechny přesně definované záleţitosti, proto na sporné a nejasné otázky byl zřízen federální soud, „jediný svého druhu, k jehoţ úkolům patří udrţovat mezi oběma soupeřícími vládami rozdělení pravomocí tak, jak je stanoví ústava.“ 19 Federální zákonodárná moc je v Americe rozdělena mezi Senát a Sněmovnu reprezentantů. Tocqueville uváděl, ţe rozdělit zákonodárnou moc mezi dva subjekty je předpoklad pro udrţení demokracie. „Duch smíru vede k tomu, ţe kaţdé z těchto shromáţdění se tvoří podle rozdílných pravidel.“ 20 A to tak, ţe do Senátu vysílá kaţdý stát dva zástupce a do Sněmovny jistý počet reprezentantů v poměru k počtu obyvatel. Stalo se tak zejména proto, ţe ve společnosti panovaly dva odlišné názory na to, jak by se měla Unie řídit. Jeden názor prosazoval, aby se z Unie stal jakýsi nezávislý svazek států, kde by zástupci jednotlivých států společně řešili problémy. Druzí naopak poţadovali, aby se obyvatelstvo spojilo v jediný stát s vládou, která by mohla jednat jako jediný zástupce národa. Důsledky by v obou případech byly odlišné. V prvním by zákony vydávaly státy, nikoliv jejich obyvatelé. Bez ohledu na to, jak je který stát velký, by všechny měly stejnou sílu, coţ podle Tocquevilla by dalo malým státům aţ nerozumnou moc. 21 V druhém případě by naopak byla veškerá moc vloţená do rukou většiny obyvatelstva, s tím malé státy ale nemohly souhlasit, protoţe by se staly jen bezvýznamnou součástí velkého státu, jejich pravomoci by tak byly prakticky nulové. Proto se shromáţdění rozhodlo pro kompromis, který představoval dva orgány, z nichţ první se stal ideálem jednoho názoru a druhý druhého. Obě komory se neliší jen principem svého zastoupení, ale i způsobem volby, délkou mandátů jednotlivých zastupitelů a rozdílnými pravomocemi. Senát je volen zákonodárným sborem kaţdého státu na základě dvoustupňové volby. Délka mandátu je šest let a senátoři se zabývají tvorbou zákonů, soudí politické přestupky, které jsou jim předloţeny od druhé komory a ratifikují smlouvy, které uzavírá prezident. Oproti tomu zástupci Sněmovny reprezentantů jsou voleni lidem přímou volbou, jejich mandát trvá dva roky a řeší pouze záleţitosti týkající se legislativy. 19


20


21

Srov. TOCQEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. S. 88. ISBN 80-7106-052-6

10

4.2.

Demokracie podle Alexise de Tocqeuvilla

Demokracii chápal Tocqueville ve dvou významech, v prvním - politickém významu jako zastupitelský systém zaloţený na volebním systému. Významnější však bylo jeho pojetí sociální demokracie, společnosti uznávající rovnost a svrchovanost lidu. Uţ od vzniku kolonií bylo společenské zřízení Američanů svrchovaně demokratické (ovšem jen pro kolonisty, demokracie se netýkala původních obyvatel a dovezených otroků z Afriky). Aristokratické prvky ve společnosti byly tak slabé, ţe neměly dostatek sil dostat se na povrch lidského vědomí. Právě vládnutí lidu představovalo pro Tocquevilla skutečnou demokracii, „samospráva“ zde dosáhla své skutečné podstaty. „Tak tedy samospráva je demokracií a demokratičtí lidé jsou ti, kteří jsou si vědomi své svrchovanosti.“ 22 Zásada svrchovanosti lidu si v Americe vydobyla pevné postavení. „Vypukla americká revoluce. Zásada svrchovanosti lidu vyšla z obce a zmocnila se vlády; všechny třídy se pro ni vydávaly v nebezpečí; bojovalo a zvítězilo se v jejím jménu; stala se zákonem zákonů.“ 23 Pro Tocquevilla představoval princip suverenity lidu v Americe maximální praktické uplatnění. „Lid vládne americkému světu jako Bůh vesmíru. Je příčinou i cílem všech věcí; všechno z něj vychází a všechno je jím absorbováno.“ 24 Tocqueville zdůrazňoval, ţe ačkoli je forma vlády ve Spojených státech zastupitelská, není moci, která by zabránila, aby se kaţdodenní lidské projevy nedostaly na veřejnost a nezasahovaly do řízení společnosti. Demokracii si nedokázal představit bez jednoho zásadního pojmu - rovnost, zejména rovnost společenských podmínek. Z rovnosti vycházejí všechny jednotlivé jevy ve společnosti. Uţ v úvodu prvního dílu Demokracie v Americe Tocqueville psal, ţe nic neupoutalo jeho pozornost v USA tak, jako rovnost podmínek.25 Pro Tocquevilla byla rovnost důleţitější neţ svoboda. Aby vznikla svoboda, musela být nejdříve zřízena rovnost ţivotních podmínek. Rovnost se mezitím zakořenila do lidských mravů a zvyků, je tedy lidmi ceněna více. Zatímco svoboda přináší dlouhodobější výhody, ze kterých 22

HENRIE, Mark. Alexis de Tocqueville a úskalí demokracie. Praha: Občanský institut, 1995. S. 6.

23


24


25

Srov. TOCQEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. S. 9. ISBN 80-7106-052-6

11

lze těţko poznat, odkud přicházejí, rovnost výhody přináší okamţitě a s jasným místem vzniku, poţitky plynoucí z rovnosti jsou dostupné všem a jsou neustále k dispozici a kaţdý v nich nachází zalíbení. Tocqueville přirovnával lásku k rovnosti k prudké vášni, „myslím, ţe všechny demokratické společnosti mají přirozenou zálibu ve svobodě; ponechány samy sobě o ni usilují, milují ji a cítí opravdovou bolest, kdyţ je o ni někdo připravuje.

Ale

pro

rovnost

cítí

opravdovou

vášeň,

nenasytnou,

věčnou,

nepřekonatelnou, touţí po rovnosti ve svobodě, a není-li to moţné, přejí si ji tedy v otroctví. Snesou chudobu, zotročení, barbarství, ale nestrpí aristokracii.“ 26 Nastínila jsem, co pro Alexise de Tocquevilla znamenala demokracie i to, co dělá demokracii ve Spojených státech amerických demokracií. Má však demokracie i svoje úskalí? Můţe být něčím ohroţena? A jak bojovat proti případným neduhům moderní demokracie? Těmto otázkám se Tocqueville věnoval velmi zevrubně, já se budu zabývat těmi nejzávaţnějšími problémy, kterých si všímal.

4.3.

Individualismus

Ruku v ruce s rovností kráčí individualismus. Tomuto problému věnoval Tocqueville ve své práci velký prostor. Domníval se, ţe individualismus je něco nového, co se zrodilo se vznikem nových myšlenek. Dříve existoval jen egoismus, coţ je přehnaná láska k vlastní osobě, bez ohledu na potřeby druhých. Individualismus je cit pokojný, vede občana k tomu, aby se se svojí rodinou stáhl do ústraní a vytvořil si tak svoji vlastní malou společnost. 27 Individualismus

vznikl

z demokracie

a

Tocqueville v něm viděl

zdroj

neočekávaného zla pro moderní demokracii. V aristokracii byli lidé spojení se svými předky díky rodinným a historickým poutům, se svými bliţními je spojovala jejich feudální závislost na sobě navzájem. Tvrdil, ţe díky těmto podmínkám se lidé dokázali navzájem podpořit a obětovat jeden pro druhého. Naproti tomu v demokracii člověk zapomíná na své předky, je ponechaný svému osudu a „existuje nebezpečí, ţe by se

26

TOCQEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. S. 75. ISBN 80-7106-051-8

27

Srov. TOCQEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. S. 76. ISBN 80-7106-051-8

12

mohl zcela uzavřít do samoty svého vlastního srdce.“ 28 Demokracie vede k tomu, aby se lidé navzájem více nesbliţovali, spoléhali kaţdý sám na sebe a nestarali se o ostatní. Jak předcházet takovým jevům ve společnosti? Kdyţ jsou občané nuceni zapojovat se do veřejného dění a zabývat se veřejnými záleţitostmi, zjišťují, ţe nejsou zcela tak izolovaní, jak si doposud mysleli. Při projednávání společného zájmu se lidé odklánějí od svých osobních problémů, a jestliţe potřebují podporu svých bliţních, musí i oni sami poskytnout pomoc. Tocqueville upozorňoval, ţe Američané proti individualismu bojují svobodnými institucemi. „Je ţádoucí rozvinout politický ţivot ve všech částech území a tak do nekonečna znásobit pro občany příleţitost ke společnému jednání a umoţnit jim, aby kaţdodenně zakoušeli pocit, ţe jsou na sobě navzájem závislí.“

29

Domníval se, ţe je velmi moudrý tah vloţit do rukou občanů správu

drobných záleţitostí, díky nim jsou ve společném kontaktu a cítí, ţe se potřebují navzájem. Společné instituce jim připomínají, ţe ţijí ve společnosti. Zájem o tyto instituce byl zprvu nutností, stal se návykem a nakonec přináší radost. „Američané bojovali proti individualismu, který vytvořila rovnost, svobodou a zvítězili nad ním.“ 30

4.4.

Tyranie většiny a veřejného mínění

Ve Spojených státech amerických jako v zemi demokratické vládne jménem lidu většina. Právě zde viděl Tocqueville velké ohroţení americké moderní demokracie. V Americe je většině vloţena do rukou veškerá moc. Američtí zákonodárci jsou voleni přímo a na velmi krátkou dobu, kvůli tomu jsou často nuceni podléhat obecným názorům, ale i vrtkavým přáním svých voličů. „Ve Spojených státech se stále více rozmáhá zvyk, který nakonec znehodnotí všechny záruky vlády zástupců: velmi často dochází k tomu, ţe voliči zvolí poslance, určí mu, jak má postupovat, a uloţí mu jistý počet konkrétních úkolů, kterým nemůţe nijak uniknout.“

31

Nejen v této oblasti má

většina moc, stejně tak i v mravech a morálce je síla většiny neporazitelná. Podle Tocquevilla neexistují překáţky, jak zastavit nebo alespoň zpomalit rostoucí sílu většiny 28


29


30


31

TOCQUEVILLE, de Alexis: Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. S. 187. ISBN 80-7106-052-6

13

v Americe. Veřejnost upírá svůj pohled na jednu věc, vynaloţí úsilí na její zlepšení a nápravu, také zákonodárci se obrátí stejným směrem jako veřejnost. Kdyţ však veřejnost znovu obrátí svůj zájem jiným směrem, zákonodárci jdou s ní, nechajíc ladem to, co se snaţili zlepšit před nedávným časem. Tocqueville chtěl zdůraznit, ţe většina má vliv nejen na nestabilnost zákona, ale i na uplatňování zákona a na činnost veřejné správy. 32 Většina je mnoţina, která má názory opačné neţ mnoţina jiná, a tou je menšina. Zlo nastává v případě, kdy většina, obdařená všemocností, nemá ţádných překáţek ve svém jednání. Svým rozhodnutím, vedeným na základě aktuálního zájmu, můţe často ohrozit ostatní lidi, kteří však nemají moţnost jakékoliv nápravy nebo ochrany. Tocqueville spatřoval v takové vládě zárodky tyranie, ať uţ by to byl král, lid, aristokracie nebo demokracie, vţdy, kdyţ má vláda moţnost dělat všechno, aniţ by se musela obávat kontroly nebo zákazů, je ve společnosti něco špatně. Zároveň netvrdil, ţe se taková situace ve Spojených státech amerických stávala často, viděl jen, ţe jsou velké předpoklady, ţe se můţe stát kaţdodenní praxí. Došel k závěru, ţe jeho největší výhradou proti americké demokracii není její slabost, jak si mnozí Evropané myslí, ale její obrovská síla. Co se mu protivilo, nebyla extrémní svoboda v Americe, ale málo záruk proti tyranii, které se tam nacházely. 33 Tyranie většiny kráčí bok po boku s tyranií veřejného mínění. Mark Henrie ve své práci píše, ţe v podmínkách společenské rovnosti, kdy je jeden stejně dobrý jako druhý, je velmi těţké prosadit svůj vlastní názor, myšlenku nebo ideu. Člověk se tak spoléhá na názor většiny a přizpůsobuje se jemu svým myšlením i jednáním. 34 Tohoto problému si právě Tocqueville při svém pobytu v Americe povšiml, a ačkoli v Americe panuje svoboda projevu, psal, ţe „nezná zemi, kde vládne obecně vzato menší nezávislost ducha a méně opravdové svobody diskuse neţ v Americe.“ 35 Autor srovnával USA s evropskými zeměmi. V Evropě není všechno podřízeno jen jedné moci, jak je tomu v Americe. Pro svůj názor člověk najde skupinu stejně smýšlejících lidí. Ţije-li člověk „pod absolutní vládou, má často na své straně národ; 32

Srov. TOCQUEVILLE, de Alexis: Demokracie v Americe I. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. S. 189. ISBN 80-7106-052-6

33


34

Srov. HENRIE, Mark. Alexis de Tocqueville a úskalí demokracie. Praha: Občanský institut, 1995. S. 8.

35


14

ţije-li ve svobodné zemi, můţe se v případě potřeby ukrýt za královskou autoritu. Aristokratická část společnosti ho podpoří v demokratických zemích a demokracie v ostatních.“ 36 Naproti tomu v Americe většina smýšlí a jedná stejně. Chce-li se někdo vymanit a prosadit svůj názor, je vyobcován ze společnosti a je na něj pohlíţeno jako na člověka nesvéprávného, Tocqueville dokonce uváděl, ţe ztratí svá lidská práva. 37

4.5.

Demokratický despotismus

Tocqueville se obával, ţe zřízení podobná americké demokracii mají blízko k tomu, aby se z nich postupem času stala zřízení despotická. Autor srovnával demokratický despotismus s despotismem přítomným v Římské říši. Zatímco v Římě nedopadala krutost císaře na všechny obyvatele, zato ji někteří pocítili velmi silně, v demokracii by měl případný despotismus jinou povahu, celoplošně by se dotýkal všech obyvatel, ale byl by mírnější, „poniţoval by lidi, aniţ by je mučil.“

38

Podle

Russella Kirka sice název demokracie zůstává, ale jako taková uţ neplní své poslání, vláda se vykonává shora, nevychází z lidu, tak jak by tomu mělo být. 39 Proč se taková věc můţe stát? Lidská společnost se dostává do podoby jakéhosi stáda, masy směřující k průměrnosti, která jedná a koná na základě standardizovaných pravidel. „Ztrácejí návyk svobody, ztrácejí smysl pro zodpovědnost a osobní aktivitu. Největším nebezpečím pro demokratické občany je to, ţe se svobodně vzdají své svobody v honbě za pohodlím a bezpečím.“ 40 Tocqueville upozorňoval na paradox, který často nastává. Vytváří se demokracie, která spojuje centralizaci moci se svrchovaností lidu. Občané chtějí zůstat svobodní, ale zároveň si přejí být vedeni. Proto si svobodně zvolí své zástupce a pak se stáhnou, aby je zástupci mohli vést. Podle Tocquevilla nelze, aby lidé, kteří se vzdali zvyku řídit sami

36


37


38


39

Srov. KIRK, Russell. Alexis de Tocqueville. Praha: Občanský institut, 1999. S. 5

40


15

sebe, mohli dobře zvolit ty, kteří je mají vést. „Nikdo nás nepřesvědčí, ţe by kdy mohla vzejít svobodomyslná, energická a moudrá vláda z hlasování národa slouhů.“ 41 Tocqueville zároveň řešil problém, zda je moţné příchod despotismu zastavit nebo alespoň zpomalit. Za velkou přednost americké demokracie pokládal politická sdruţení. Lidé v Americe se mohou seskupovat do legálních stran a toto právo existovalo od začátku americké demokracie. Lid tohoto práva vyuţívá hojně a téměř za kaţdých okolností. „Sdruţování spočívá jedině na veřejném souhlasu, který jistý počet lidí projevuje těm nebo oněm názorům, a na závazku, ţe budou jistým způsobem přispívat k jejich prosazení.“ 42 Systém dobrovolných organizací představuje protiváhu státnímu aparátu, lidské názory a postoje se snadněji dostávají do povědomí široké veřejnosti, zejména zásluhou svobodného tisku. Občané se tak učí vzájemné spolupráci, oprošťují se od egoismu, spoléhají víc sami na sebe neţ na pomoc státu. Alexis de Tocqueville ukazoval rozdíl mezi spolčováním v Evropě a v Americe, zatímco v Evropě chápou lidé sdruţování jako válečnou zbraň, jako něco, co se pouţívá vůči nepříteli s cílem zničit ho, americká sdruţení jsou vysoce mírumilovná, vedená na základě zákonných rozhodnutí a se snahou zapůsobit na většinu a získat ji tak na svoji stranu pádnými argumenty, „osobní nezávislost má v ní své místo: jako ve společnosti zde všichni kráčejí ve stejném tempu k témuţ cíli; ale nikdo není nucen jít k němu přesně stejnou cestou. Naprosto tu nedochází k obětování vůle a rozumu, ale kaţdý pouţívá své vůle a svého rozumu k tomu, aby zajistil úspěch společnému dílu.“ 43

4.6.

Boj proti tyranii a despotismu

Mohlo by se zdát, ţe Tocqueville na demokracii viděl zejména její vady a nedokonalosti. Představila jsem nejvýraznější problémy, kterých si všímal, ale zároveň dodával, ţe se jedná spíše o nástin, o vizi, ke které nemusí dojít. Upozorňoval hlavně na okolnosti, které by mohly vést k tomu, ţe by se despotismus nebo tyranie zakořenily v

41


42


43


16

americké, potaţmo i jiné, demokracii. V následující kapitole se budu věnovat okolnostem, které udrţují demokracii v Americe. Ve Spojených státech amerických se vyskytuje centralizace vlády, naopak centralizace správy zde téměř neexistuje. To znamená, ţe lid má sice právo stanovit hlavní zásady vlády, ale nemá moc zasahovat do všech podrobností jejich uplatňování. V tom viděl Tocqueville jednu z prvních ochran demokracie. Společnost sice má sklony k despotismu, ale chybí ji nástroje, aby je mohla uplatnit. Za hlavní podmínky k udrţení demokratické republiky ve Spojených státech však povaţoval Prozřetelnost, zákony, zvyklosti a mravy. Prozřetelnosti mohou Američané vděčit za to, ţe mají takové geografické postavení, které jim umoţňuje klidný ţivot. Nemají sousedy, díky tomu se nemusejí obávat útoku, jejich financování armády nemusí být tak velké jako v evropských státech. Svoje peníze Američané směřují více na obchodování. „Mají rádi pořádek, bez něhoţ by se nemohlo obchodu dařit, a zvláště zachovávají spořádanost mravů, jeţ je základem dobrých firem; dávají přednost zdravému rozumu, který vytváří velký majetek, před genialitou, která jej často promarní.“

44

Půda, která byla

Američanům svěřena, je úrodná a nabízí velké zdroje pro výrobu, zemědělství a práci. Shoda šťastných okolností je také v tom, ţe Ameriku osídlili lidé, kteří svým potomkům vnukli lásku k rovnosti a ke svobodě. K udrţení demokracie v Americe vedou také zákony. Uţ forma vlády, kterou si Američané zvolili, předurčuje jejich zemi k demokracii. Federativní norma umoţňuje, aby Unie měla sílu velké republiky, ale bezpečnost republiky malé. 45 Obecní instituce v Americe vedou lidi k tomu, aby si váţili své svobody, a zároveň oslabují despotismus většiny. Do zákonů také spadá uspořádání soudní moci. Soudy slouţí k nápravě prohřešků demokracie a zpomalují postup většiny, aniţ by jej však dokázaly zastavit úplně. 46 Tocqueville dodával, ţe zákony v Americe nejsou bez chyb, nevěřil ani, ţe by mohly být pouţitelné pro všechny národy, ale jsou vyhotoveny tak, aby skvěle odpovídaly duchu americké společnosti. Za nejdůleţitější pro udrţení demokracie Tocqueville pokládal mravy. Soudil, ţe bez dobrých mravů by demokracie ve Spojených státech amerických nemohla existovat. 44


45


46


17

Pod pojmem mravy měl na mysli nejen zvyklosti srdce, ale i představy, které jsou lidem vlastní, různé názory a souhrn idejí, celý morální a intelektuální stav národa. 47 „Vidím velká nebezpečí, jeţ je moţné zaţehnat; velká zla, kterých je moţné se vyvarovat nebo je omezit, a stále více se utvrzuji v přesvědčení, ţe k tomu, aby byly demokratické státy čestné a prosperovaly, stačí jen dostatek vůle… Dnešní národy uţ nemohou nic změnit na rovnosti ţivotních podmínek, ale závisí na nich, zda je rovnost dovede k otroctví nebo ke svobodě, k vzdělanosti nebo barbarství, k blahobytu nebo k bídě.“ 48

5. Masarykův život Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně do rodiny kočího Josefa Masaryka a kuchařky Terezie Masarykové. Matka byla rozená Hanačka, otec Slovák. Kvůli otcovu povolání byla rodina nucena se často

stěhovat

Suchohrdly,

(Mutěnice,

Klobouky,

Čejč,

Miroslav, Čejkovice,

Hustopeče…). Masaryk měl dva mladší bratry, Martina a Ludvíka. Sám Masaryk přiznával, ţe větší vliv na něj měla jeho matka neţ otec, v jeho vzpomínkách se matka objevuje velmi často. „Matka byla chytrá a moudrá, znala kus světa, ţila déle v „nejlepší společnosti“, třebaţe jen ve sluţbě – bývala kuchařkou u pánů v Hodoníně.“ 49

47


48


49

ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. S. 12. ISBN 80-202-0170-X

18

Po absolvování školy v Čejkovicích, studoval reálné gymnázium v Hustopečích. „Po dvou třídách reálky jsem měl jít na učitelskou preparandu; ale tam přijímali hochy teprve od šestnácti let, a proto vznikl problém, co se mnou zatím?.“ 50 Zejména z těchto důvodů byl mladý Masaryk poslán do Vídně, kde se měl vyučit zámečníkem. Jednostranně zaměřená práce ho příliš nenaplňovala, a tak se po třech týdnech vydal zpátky domů. Zde se vyučil kovářem. Ve čtrnácti letech pracoval jako učitelský praktikant v Čejkovicích. Díky starým knihám, které se v Čejkovicích nacházely, se začal zajímat o studium latiny, doučoval ho páter Satora. Na jeho radu se Masaryk přihlásil na brněnské gymnázium, které začal studovat roku 1865. Aby se uţivil na studiích, dával kondice jiným studentům. V kvintě přišel konec Masarykovým brněnským studiím, za vzdorovitost a neposlušnost byl vyloučen, ale díky zásluze policejního ředitele Le Monniera mohl dostudovat Akademické gymnázium ve Vídni, na kterém odmaturoval v roce 1872. Poté začal studovat na vídeňské univerzitě filozofii, ze všech filozofů stal se pro Masaryka nejvýznamnější Platón. Uţ jako doktor filozofie odešel na podzim roku 1876 do Lipska. Na univerzitě se zabýval převáţně filozofií a teologií. Zde se seznámil se svou budoucí ţenou Charlottou Garriguovou, za kterou později odjel do Ameriky, a se kterou se v New Yorku 15. března 1878 oţenil. „Zevnějškem byla krásná; měla výbornou hlavu, lepší neţ já; charakteristické je, ţe milovala matematiku… Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala; její pravdivost a nekompromisnost měly veliký výchovný vliv na mne.“ 51 Svatba s Charlottou pozdrţela Masarykovu docenturu, habilitoval v březnu roku 1879 prací Sebevražda jako masový sociální jev současnosti. Ve Vídni začal pracovat jako soukromý docent, coţ ovšem nebyla placená funkce, ţivil se proto soukromými kondicemi či přednáškami. V té době jiţ měl se Charlottou dvě děti, Alici a Herberta. Rodinná finanční situace nebyla jednoduchá, proto se rozhodl přijmout nabídku z nově vzniklé české části praţské univerzity a s rodinou se v létě roku 1882 odstěhoval do Prahy, aby zde působil jako mimořádný profesor filozofie. „Měl jsem jisté obavy ze své češtiny a bál jsem se tehdejších českých poměrů literárních a filozofických. Prahy jsem neznal; do té doby jsem se v ní jen cestou zastavil.“ 50


51


52


19

52

V Praze zaloţil intelektuální revue Athenaeum, kolem které se seskupili Masarykovi nejbliţší spolupracovníci a přátelé. Masaryk se také zapojil do boje o Rukopisy

53

.

Nevěřil v pravost obou rukopisů a zařadil se tak po bok filologa Gebauera, historika Golla a literárního historika Vlčka. Svou politickou činnost začal společně s Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem, formulovali spolu nový politický směr, a to realismus. Společně vstoupili do strany k mladočechům. Tak se Masaryk znovu na chvíli ocitl ve Vídni. Po roztrţkách uvnitř strany však brzy sloţil svůj mandát. Zřejmě k tomu přispěl i fakt, ţe se mu rodina rozrostla o další dva členy, o syna Jana a dceru Olgu. Z politiky však neodešel úplně, stále se o politiku zajímal, nejvýznamnější byl jeho zásah do tzv. „hilsneriády“54. Tvrdil, ţe za celým procesem se skrývá antisemitismus, proti kterému se snaţil bojovat. Stejně jako na rukopisy i za „hilsneriádu“ sklidil Masaryk vlnu nevole a nenávisti. Na přelomu března a dubna 1900 spoluzaloţil Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, známou také jako realistickou. V roce 1907 vyhrál volby na Valašsku a znovu se vrátil do Vídně jako poslanec do Říšské rady, stejně tak i v roce 1911. Během první světové války došel Masaryk k názoru, ţe není moţné, aby český a slovenský národ zůstával dál pod nadvládou Rakousko-Uherska. Pro dosaţení samostatnosti bylo nezbytné český národ zviditelnit a získat podporu velkých mocností. Nejprve jednal v Ţenevě, poté společně s Benešem působili ve Francii, kde se k nim připojil i Štefánik. Sám Masaryk pak pokračoval do Londýna. V roce 1917 přesídlil do Ruska. „Chtěli jsme, aby nám povolili postavit z našich zajatců dobrovolnou armádu proti Němcům; a kdyţ uţ nám povolili několik regimentů, aby z nich utvořili celý náš korpus.“

55

Kdyţ do války vstoupily i Spojené státy americké, neváhal a vyjel

prosazovat české zájmy právě k prezidentu Wilsonovi. Zde zorganizoval velikou kampaň mezi krajany Čechy a Slováky na podporu samostatného československého státu. Konec války se blíţil a Masarykovy snahy nabyly účinku. Československo bylo uznáno jako samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním československým prezidentem. „Kdyţ jsem dostal telegram, ţe mě doma zvolili za 53

Jednalo se o rukopis Královedvorský a rukopis Zelenohorský, obecně se přijímá názor, ţe se jedná o padělky, které jejich autoři (Linda a Hanka) napsali, aby povzbudili český národ v době Národního obrození. 54

Hilsneriáda – označení pro proces se Ţidem Leopoldem Hilsnerem, který byl obţalován z rituální vraţdy mladé Aneţky Hrůzové. Masaryk se zasadil o obnovení procesu. 55


20

prezidenta – já na to do té doby nemyslil… Odjel jsem 20. listopadu; náhodou je to den ţeniných narozenin. Ta cesta na lodi, to byl můj první odpočinek za čtyři léta; mohl jsem s dcerou hrát v šachy – od té doby jsem jich neměl v rukou; chodil jsem po palubě, díval jsem se na moře, uvaţoval, jak se to všecko stalo – a měl jsem radost. Boţe, toţ se nám to přece jen povedlo!“ 56 Masaryk byl zvolen prezidentem znovu v květnu 1920. O tři roky později zemřela jeho ţena Charlotta. Roli neoficiální „první dámy“ převzala dcera Alice. Květen 1927 představuje čas Masarykova třetího zvolení do úřadu prezidenta. Počtvrté a naposledy byl zvolen roku 1934, a to i přes jeho špatný zdravotní stav. Jiţ v dalším roce, v prosinci, na svůj úřad kvůli zdravotním potíţím abdikoval. Od té doby pobýval na zámečku v Lánech. Tomáš Garrigue Masaryk, přezdívaný „tatíček Masaryk“, zemřel 14. září 1937. Tomáš Garrigue Masaryk byl poctěn titulem „President Osvoboditel“ a ještě za jeho ţivota k příleţitosti jeho 80. narozeninám byl přijat ústavní zákon: "T. G. Masaryk se zaslouţil o stát".

6.

Pojetí demokracie podle Tomáše Garrigua Masaryka Masaryk je jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin. Jako jeden

z hlavních se zaslouţil o samostatný československý stát. Pro naši zemi povaţoval za nejlepší demokratické zřízení. Tvrdil, ţe naše země nemá národní šlechty a dynastie, nemá v sobě politicky ukotvené náboţenství jako státy staré, a proto je nejvýhodnější, kdyţ budeme demokratickou republikou.

57

Oproti aristokracii, na kterou byl český

národ zvyklý před první světovou válkou, demokracie nabízí vládu lidem, pro lid a z lidu. Nejde o to, aby jeden vládl všem, ale aby v zemi panovala samospráva. Masaryk si uvědomoval, ţe v dnešní době jiţ není moţná demokracie přímá, vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel ve státě, ale jen demokracie nepřímá, která se 56


57

Srov. MASARYK, T. G. Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. S. 359. ISBN 80-86495-27-2

21

uskutečňuje pomocí občany volených zástupců – parlamentem. „Ten parlament a jeho vláda se nesmí stát vládcem po starém způsobu, musí si být stále a dobře vědom, ţe jeho autorita vychází z delegování, jehoţ se mu dostává voliči.“ 58 Viděl problém v tom, ţe většina politiků v parlamentu patří do nějaké politické strany, a ţe potom takový politik můţe jednat v zájmu strany, ztotoţňuje stranické zásady se zásadami národními. Potom je takový parlament zastoupením stran a ne národa, jak by to mělo v opravdové demokracii být. Podle Masaryka bylo pro novou demokracii nutné, aby se lidé oprostili od svých starých zvyků a zejména od násilností. Demokracie není jen nový název pro staré zřízení, je to úplná změna politického systému v zemi, staré zásady neplatí, vznikají nové. „Demokracie je státní formou novodobé organizace společnosti, moderního názoru na svět, moderního člověka; demokracie vyplývá z celého názoru na svět a ţivot, názoru nového, nového zorným úhlem, novou metodou. Uznání a provádění rovnosti všech občanů, přiznání všem občanům svobody, humanitní zásada bratrství uvnitř navenek – toť novum nejen politické, nýbrţ i mravní.“ 59 Je důleţité, aby demokracii tvořili lidé, kteří budou inteligentní, vzdělaní, slušní a vychovaní, protoţe právě oni ovlivňují masy a tím dělají demokracii lepší. Proto Masaryk poţadoval kvalitní vzdělání pro kaţdého, povaţoval to za nutnost, aby se demokracie nejen udrţela, ale i vzkvétala a přibliţovala se ke svému ideálu. Nemluvil ale o vzdělání jen ve smyslu školském. „Poţaduji-li pro demokracii vzdělání, nepoţaduji jednostranného intelektualismu, nýbrţ vzdělání zároveň mravního, vzdělání prodchnutého mravními ideály.“60 Ale škola není jediná instituce, která by měla vychovávat nové občany pro demokracii. Dít by se tak mělo i díky rodině, církvi, státní správě, literatuře a ţurnalistice. Pro Masaryka nepředstavovala demokracie jen určitý způsob zřízení a spravování státu, demokracie pro něj byla náplní ţivota, ţivotním krédem a světovým názorem. Demokracie pro něj představovala „mravní sílu, která má usměrňovat jednání ve 58

MASARYK, T. G. Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. S. 359. ISBN 80-86495-27-2 59


MASARYK, T. G. Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. S. 370. ISBN 80-86495-27-2

22

společnosti, ve státě, má prostupovat celý občanský ţivot, ať jiţ jde o záleţitosti hospodářské, národnostní, veřejné; jejím základem má být pravda, seriózní jednání, shodnost názoru nebo přesvědčení o síle většiny při hlasování a při zachování morálky.“ 61 Demokracie je i ideálem sociálním a hospodářským. Je zaloţena na lásce, spravedlnosti a úctě k bliţnímu, také na důvěře v lidi, v jejich lidskost a lidství. 62 Pro Masaryka bylo velmi důleţité, aby ve státě panovala důvěra, mluvil o tom, ţe jen tak je moţné uskutečnit demokracii pravou, takovou, která je zaloţená na lásce k bliţnímu i k národu, protoţe láska bez důvěry není moţná. Přiznával, ţe demokracie není bez chyb, přesto nepochyboval, ţe rozhodnutí slouţit republice a demokracii bylo správné. Demokracie se podle Masaryka vyvíjela od Velké francouzské revoluce, kdy se lid postavil proti absolutismu a vyslovil svoje občanská a lidská práva. V souvislosti s vývojem moderní demokracie zmiňoval J. J. Rousseaua, který poţadoval přímou vládu lidu a zavrhoval parlamentarismus. Rosseau také vyslovil myšlenku, ţe je stát třeba rozbít na malé obce, aby se kaţdý občan mohl zapojit do veřejného dění. Masaryk o takovém systému pochyboval, „dnes demokratičtí teoretikové i praktikové někteří se vyslovují proti demokratickým poţadavkům referenda, iniciativy, i minoritního zastoupení.“ 63 Podotýkal, ţe se jiţ vyskytuje jen demokracie nepřímá. Nepřímé vládnutí viděl také v politických stranách, zejména ve stranách velkých, kde, jak se vyslovil Michels, vzniká oligarchie – vláda vybraných jedinců. Aristokracie představovala pro Masaryka jakousi odnoţ oligarchie. Připomínal, ţe aristokracie je pro lidi přirozená, protoţe kaţdý by chtěl být pánem a vládnout. Aby mohla demokracie nahradit aristokracii, musí se do jejího budování vynaloţit nemalé úsilí. Masaryk byl v svých demokratických názorech ovlivněn J. J. Rousseauem, Janem Amosem Komenským či Františkem Palackým.

61

SKUTIL, Jan. Reflexe Masarykova humanismu v jeho politické práci a ve volbách za první republiky in Masarykova filozofie pojetí demokracie a existence pluralitního politického systému 1. Republiky. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně, 1997. S. 42. 62

Srov. ZOUHAR, Jan. Karel Čapek a Masarykovo pojetí demokracie in Masarykova filozofie pojetí demokracie a existence pluralitního politického systému 1. Republiky. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně, 1997. S. 93. 63

MASARYK, T. G. Ideály humanitní. Problém malého národa. Demokratism v politice. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1990. S. 101. ISBN 80-7023-036-3

23

6.1. Humanismus Pro demokracii je velmi důleţité, aby byla humánní. Masaryk si tento problém uvědomoval a ve svých dílech věnoval otázce humanitní značnou pozornost. Při práci na této kapitole jsem čerpala především z knihy Ideály humanitní, kterou Masaryk napsal v roce 1901. Humanitní ideál a morálně etické zásady vedly Masaryka v jeho politice na cestu demokracie, viděl v demokracii moţnost, jak uskutečňovat humanitu v praxi. Masaryk byl hlavním představitelem demokracie v Československu mezi dvěma světovými válkami. Se vznikem nového státu byly poloţeny i základy moderní humanity64. Ideály humanitní se vyvíjely dlouhodobě. Jiţ král Jiří prosazoval věčný mír, Jan Amos Komenský hovořil o vzdělání jako o důleţitém aspektu lidské společnosti z hlediska její humanity, dále ideál humanitní formulovali Josef Dobrovský, Jan Kollár, František Palacký nebo Karel Havlíček. Právě obrozenci ovlivnili nejvíce Masarykovy názory humanitní. „Ideál humanitní není specificky český, je právě všelidský, ale kaţdý národ jej uskutečňuje způsobem svým… My národnostně a náboţensky. Dnes se humanitní úsilí stává jiţ všeobecným a nastává doba, kdy se za základ státu a mezinárodnosti uzná od vzdělaných národů všech.“ 65 Národnost podle Masaryka můţe být a má být humanitní. Národ je přirozenou součástí světa, kaţdý člověk do nějakého národa patří. V souladu s tím hovořil i o kosmopolitismu. Kaţdý národ by měl usilovat o člověčenství, tedy o to, aby byl národ povaţovaný za humanitní. Proto vznikají myšlenky světové organizace, kde by se jednotlivé státy sdruţovaly. Masaryk upozorňoval na problém, kdy by se taková organizace změnila na jednostranný centralismus, pokládal za důleţité, aby jednotlivé státy

vystupovaly

v takových

organizacích

jako

autonomní

přirozené

celky

hospodářské, kulturní i národnostní.

64

„Humanita (z latinského humanitas, lidstvo, lidství, lidskost) můţe znamenat: lidstvo jako celek; lidství - to, co činí člověka člověkem; lidskost, lidské jednání na rozdíl od nelidského.“ http://cs.wikipedia.org/wiki/Humanita 65


24

Idea humanitní se pokládá za přirozenou.

Hledají se základy přirozeného

náboţenství, přirozeného práva, přirozených mravů, společnost se zkoumá na základě přirozeného stavu i filozofie stojí na přirozeném myšlení a bádání, umění hledá svůj účel v přírodě. Masaryk tak povaţoval ideál humanitní za ideál přirozený, nový oproti starému historickému ideálu. 66 Často spojoval humanitu s náboţenstvím a mravností. Upozorňoval, ţe se nedá dát mezi náboţenství a mravnost rovnítko. Můţe být člověk náboţensky zaloţený, oddaný své církvi a dogmaticky plnící její přikázání, ale nemusí být mravný. Jelikoţ existuje velké mnoţství různých náboţenství, bylo by nesmyslné myslet si opak. Přesto uváděl, ţe by mravnost měla být základem kaţdého náboţenství. Mravnost je láska k člověku, náboţenství je vztah k celému světu, náboţenství je tedy oblast širší, pojímající i problémy mravnosti. Mravnost je humanita. Obojí se dá charakterizovat jako láska k bliţnímu svému. „Avšak humanita jakoţto láska k člověčenstvu v nejširším rozsahu snadno se stává abstraktní, láskou ve fantasii, ne ve skutečnosti. Láska musí být soustředěna. Milovat všechny stejně nelze. Vybíráme si a musíme si vybírat předměty své lásky. Musíme mít určitý cíl.“ 67 Podle Masaryka musí být láska – humanita pozitivní. Nejen k lidem, ale i k národům. Stává se, ţe nenávist k jinému národu se vysvětluje jako láska k tomu vlastnímu. Masaryk přiznával, ţe je těţké ne-li nemoţné milovat jiný národ více neţ ten svůj, ale zdůrazňoval, aby kaţdý miloval svoji rodinu, národ nebo přátele bez negativních myšlenek, pozitivně. Dále prosazoval, aby láska byla účinná, to znamená, aby kaţdý člověk dokázal pro druhého něco vykonat, pracovat pro něj. „Člověčenstvo, národ, rodina, strana, kamarád potřebuje od nás práce.“

68

Mravnost je zaloţena na

citu, coţ neznamená, ţe by měla odporovat rozumu. Masaryk vyzýval, aby lidé byli vzdělaní, nejen prakticky, ale i všeobecně a filozoficky. Usiloval o vzdělání harmonické, to znamená posilování ducha i těla.

66

Srov. MASARYK, T. G. Ideály humanitní. Problém malého národa. Demokratism v politice. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1990. S. 10. ISBN 80-7023-036-3 67

MASARYK, T. G. Ideály humanitní. Problém malého národa. Demokratism v politice. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1990. S. 57. ISBN 80-7023-036-3 68


25

Masaryk neviděl totoţnost mezi humanismem a pacifismem69. Poukazoval na to, ţe válka jako obrana je nutná, dokonce dovolená, nemusí se v takovém případě, jedná-li se o zájem státu, ohlíţet na mravní zásady. Humanita nedovoluje válku útočnou, je proti násilí, které se vyvolává zbytečně, bez závaţných důvodů. Je proti pasivitě, naopak podporuje aktivitu, „energii co nejúčinnější – humanita nemá být slovem a na papíře, nýbrţ skutkem, a skutkem stálým.“ 70 Ideál humanitní má hodně odnoţí, jednou z nich je i individualismus, který byl pro Masaryka v demokratické společnosti velmi důleţitý a potřebný. Demokracie podporuje rozvoj individualismu. „Individualism je projevem humanitních snah; humanita se projevuje individualisticky.“

71

Masaryk stavěl

individualismus proti socialismu, na jehoţ krajní straně viděl Marxe a Engelse, který prohlásil, ţe individuum je nic. Oproti tomu na druhou krajní stranu individualismu řadil německého filozofa Stirnera, který naopak pravil sám o sobě, ţe je bůh. Masaryk tak popsal dva vyhraněné názory, které kaţdý na opačné straně reprezentují ideál humanitní. Na straně jedné socialismus, na straně druhé individualismus, který se mění v anarchismus72. Poukazoval na nebezpečí, které můţe anarchismus přinášet. Viděl problém zejména v tom, ţe se anarchismus stával jakousi zbraní, od slov přecházel k činům a byl pachatelem mnohých atentátů a teroristických útoků. Stirnera a jeho následovníky však Masaryk pokládal za anarchisty teoretické, kteří se myšlenkou anarchismu zabývali jen po teoretické a filozofické stránce. Také se zabýval anarchismem etickým a za jeho představitele povaţoval Tolstého. „Ani Tolstoj nechce mít církev, ani stát a vůbec ţádnou autoritu. Ale přitom je anarchista ethický, chce totiţ mravnost a náboţenství.“ 73 Z českých anarchistů si připomněl Sabinu, ale dodával, ţe 69

„Pacifismus (z lat. pacificus, smiřující, od pacem facere, zjednat mír) je postoj, který odmítá válku a násilí; je přesvědčen o moţnosti mírumilovného řešení mezinárodních sporů za kaţdých podmínek a okolností. Lidé označováni jako pacifisté vystupují proti jakékoliv (i osvobozenecké) válce. Popudem k tomuto postoji můţe být náboţenská víra nebo humanistické cítění.“ http://cs.wikipedia.org/wiki/Pacifismus 70



Anarchismus – bezvládí, „soustava, která neuznává vlády, především vlády státní, ale pak ani náboţenské, hospodářské, zkrátka ţádné vlády, autority.“ Masaryk, T. G.: Ideály humanitní. Problém malého národa. Demokratism v politice. Praha: Melantrich, 1990. S. 27. 73


26

anarchismus v naší zemi je nečeský, protoţe český člověk bude vţdy smýšlet spíše sociálně. Na závěr svého zamýšlení o individualismu Masaryk dospěl k názoru, ţe kaţdý krajní individualismus je chybný. „Není ţádného „já“ samého o sobě. Krajní individualism padá mravně i teoreticky tím, ţe staví „já“ na roveň bohu.“

74

Naproti

tomu individualismus mírný, zaloţený na etické základně, buduje ve společnosti silné osobnosti a charaktery. Ve svém díle Ideály humanitní popisoval Masaryk více myšlenkových proudů, které nesly humanitní ideál, nejen socialismus a individualismus. Nebudu se zabývat všemi proudy, které v knize podrobně popisoval, zaměřím se na utilitarianismus, pesimismus a pozitivismus. Utilitarianismus se dá nazvat jako filozofie slasti. Jedinec se snaţí maximalizovat svou slast a minimalizovat strast. Za hlavního představitele povaţoval Masaryk Angličana Benthama, který tvrdil, ţe člověk je egoistický, protoţe se snaţí jen o svoji vlastní slast, bez ohledu na druhé. Masaryk viděl několik chyb na tomto myšlenkovém proudu, nezdálo se mu správné tvrdit, ţe člověk usiluje jen o slast. Stejně tak nesouhlasil s tvrzením, ţe lidé jsou egoisté, slabou stránku spatřoval v tom, ţe utilitarianismus neuznával přirozenou, nezištnou náchylnost člověka k člověku.

75

Představitelem českého utilitarianismu byl pro Masaryka Karel Havlíček. Tomáš Garrigue Masaryk se zaměřil i na pesimismus a na jeho hlavního představitele Schopenhauera. Pesimisté zastávají názor, ţe svět nestojí za nic, je nehorší ze všech moţných světů. Pro některé pesimisty je dokonce tak špatný, ţe je lepší vůbec neţít a skoncovat s bytím na tomto světě. Pro Masaryka je pesimismus varovný směr, tím, ţe má hodně stoupenců, nám dává najevo, ţe v moderní civilizaci není všechno v pořádku a ţe by měla nastat změna. Filozofie pozitivismu spočívá v tom, ţe se nezaměřujeme na hledání ideálů, ale popisujeme to, co skutečně je. Člověk můţe předpovídat, co se odehraje v budoucnosti, ale jen s pomocí ověřených faktů a vědy. Kdyţ budeme vědět, co se stane, lépe se na 74


Srov. MASARYK, T. G. Ideály humanitní. Problém malého národa. Demokratism v politice. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1990. S. 35. ISBN 80-7023-036-3

27

takovou věc můţeme připravit. Masaryk se s pozitivismem plně neztotoţňoval, „je chyba positivismu, ţe pro samou historii a samé počítání s fakty a dokumenty zapomíná na svědomí, jako by to nebylo faktem, nebylo stejně positivním. A to stálé předvídání toho, co „se“ stane – nestane „se“ pouze, ale já to musím udělat, já se musím rozhodnout svou vůlí a svým svědomím.“ 76

7. Srovnání pojetí demokracie u Tocquevilla a Masaryka Tocquevilla a Masaryka od sebe dělilo 45 let. Oba tvořili a pracovali v době, která byla pro jejich země přelomová. Francie se, téměř jako celá Evropa, zmítala v burţoazně demokratické revoluci 1848. Proto Tocquevillova práce Demokracie v Americe pomohla mnohým Evropanům pochopit demokracii, objasnit její zřízení a náleţitosti. I Tomáš Garrigue Masaryk ve své práci Světová revoluce přiznal, ţe jej velmi zajímal vznik americké demokracie a demokracie jako taková. „V Americe se můţeme a musíme učit nejen strojnictví, nýbrţ také lásce k svobodě a individuální samostatnosti; republikánská politická svoboda je matkou té zvláštní americké naivnosti a nepokrytosti ve styku lidí společenském, ale i politickém a hospodářském… Amerika v mnohém vyvíjí krásné vzory budoucí kultury.“

77

O vlivu Masaryka na českou

demokracii nelze pochybovat. Oba myslitelé stáli u zrodu moderní evropské demokracie, byť kaţdý z nich jinou měrou a v jiné etapě společenského vývoje. Tocqueville byl rozený aristokrat, přesto zřízení demokratické nezavrhoval, dokonce jej povaţoval za nevyhnutelné, ale zároveň se nikdy neodvracel od aristokracie. Aristokracii povaţoval za pevné zřízení, které se nenechá svést na scestí tak jako nemyslící davy v demokracii. Zároveň poukazoval na průměrnost, která demokracii pohlcovala, na neschopnost vymanit se z davu, prohlašoval, ţe v aristokracii se snadněji prosazovala výjimečnost. Ale přesto nebyl odpůrcem demokracie. Tím, ţe poukazoval na její chyby, snaţil se najít řešení moţných problémů, stal se jedním 76



28

z nejvýznamnějších teoretiků moderní demokracie. Co si na demokracii cenil nejvíce, byla rovnost podmínek, která ho v Americe velmi upoutala. „Dříve nebo později dospějeme jako Američané k téměř úplné rovnosti podmínek… Jsem dalek toho, abych se domníval, ţe našli jedinou formu vlády odpovídající demokracii; ale stačí, ţe v obou zemích je týţ tvořivý zdroj zákonů a mravů, aby to v nás vyvolalo obrovský zájem o to, co v kaţdé z nich vytvořil.“ 78 Stejně tak jako mnozí další i Tocqueville formoval Masarykovy názory na demokracii, byť Masaryk prosazoval demokracii jako jedinou moţnou cestu, jakou se můţe naše země dát. Česká země byla po dlouhá léta součástí Rakousko-Uherska a brzy se v Masarykovi zformoval názor, ţe takový osud není pro naši krajinu ten správný. Rozhodnul se bojovat za demokracii. „Ţe v některých státech došlo k reakci a k nastolení absolutismu v takové nebo onaké podobě, to nás nemůţe mást; starý reţim ustupuje novému povlovně, a povlovně se vyvíjí reţim nový; demokracie je ještě v plenkách.“79 Chápal demokracii jako ideál, zejména humanita pro něj v demokracii hrála nejdůleţitější místo. Demokracie pro něj představovala víru v člověka, v jeho hodnotu a duchovnost, v nesmrtelnou duši, lásku k bliţnímu. 80 V dalších kapitolách se věnuji problémům, kterých si shodně všímali oba myslitelé. Mohou to být jevy, které jednak demokracii podporují, nebo které jí naopak škodí.

7.1. Vliv náboženství na demokracii Oba myslitelé byli svým zaloţením věřící lidé, proto ve svých dílech problému náboţenství věnovali nemalou pozornost. Masaryk se o církvi a náboţenství zmiňoval zejména z filozofického pohledu, do jeho prací se promítají jeho názory na náboţenství a církev z pohledu věřícího člověka. Cílem této kapitoly je věnovat se náboţenství jakoţto fenoménu, který ovlivňuje demokratické zřízení státu očima Tocquevilla a Masaryka.

78


79

ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. S. 322-323. ISBN 80-202-0170-X

80

Srov. ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. S. 327. ISBN 80-202-0170-X

29

Tocqueville byl přímo fascinován sílou náboţenství, která v Americe panovala. Hned po svém příjezdu do Ameriky si Tocqueville povšiml velkého vlivu náboţenství i toho, jak velké důsledky má právě na politiku a na demokracii. Katolicismus povaţoval za nejdemokratičtější náboţenství, tvrdil, ţe nejvíce přeje rovnosti ţivotních podmínek, a to zejména díky tomu, ţe „u katolíků se náboţenské společenství skládá pouze ze dvou sloţek: kněţí a lidu. Jedině kněz je povznesen nad věřící; všechno, co je pod ním, je si rovno.“

81

Náboţenství v Americe podle Tocquevilla o svobodě příliš nemluví, ale

přesto nejlépe učí Američany být svobodnými. I kdyţ se Tocqueville zabýval zejména katolicismem, poukazoval také na to, ţe ve Spojených státech amerických neexistuje ţádné náboţenství, které by bylo nepřátelské vůči demokracii. Velké mnoţství sekt v Americe by mohlo leckoho vést k myšlence, ţe mravy budou roztříštěné podle učení jednotlivých sekt a ţe taková situace není dobrá pro republiku. Tocqueville takové názory vyvracel, kaţdá sekta sice uctívá boha podle svých pravidel a způsobů, ale všechny hlásají stejnou morálku. „Všechny sekty ve Spojených státech patří ostatně k velké křesťanské jednotě, a křesťanská morálka je všude táţ.“ 82 I Masaryk si na náboţenství cenil především jeho vlivu na lidské mravy, mravnost pro něj představovala hlavní sloţku náboţenství. Náboţenství pro Masaryka představovalo prvotní pohled a názor na svět, proto předpokládal, ţe se humanita vyvinula právě z náboţenství, potaţmo jako celá politika. Hlavním představitelem náboţenství byl pro Masaryka Jeţíš, „náboţenství Jeţíšovo se jeví v mravnosti a lidskosti, je humanitismem sub specie aeternitatis.“ 83 Viděl v náboţenství naději, díky němu lidé překonávají strach ze smrti a mají touhu po poznání a moudrosti. Stejně jako Tocqueville si i Masaryk všímal velkého počtu sekt, samozřejmě v rámci českého území. Mnohým by se to mohlo zdát jako oslabení náboţenské víry, ale Masaryk v tom viděl moţnost, jak by se mohlo náboţenství dále vyvíjet. Tocqueville dodával, ţe náboţenství je mnohem více důleţité pro demokratickou republiku neţ pro jakékoliv jiné zřízení, protoţe je velmi důleţité, aby se upevňovaly mravy mezi lidmi, zejména v době, kdy politické vazby přicházejí o svoji pevnost.

81


82


83

ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. S. 296. ISBN 80-202-0170-X Sub specie aeternitatis – pod zorným úhlem věčnosti, bez ohledu na čas a dobu, bez časového či místního omezení

30

Tocqueville se zabýval myšlenkou, co se děje s vírou v Evropě. Došel k závěru, ţe náboţenství by se nemělo míchat s politikou, protoţe se můţe stát, ţe se stane stejně křehké a snadno zničitelné jako politická moc. Američtí kněţí tuto nástrahu velmi rychle prohlédli, proto se nezapojují do politiky, která by mohla oslabit jejich náboţenský vliv. „V Evropě křesťanství dopustilo své důvěrné spojení s pozemskou mocí. Dnes tyto moci padají a křesťanství je jakoby pohřbeno pod jejich troskami. Je to něco ţivého, co chtěli připoutat k mrtvolám: přesekněte pouta, jimiţ je s nimi svázáno, a znovu povstane.“ 84 Oproti tomu Masaryk tvrdil, ţe církev vznikla na politickém základě a v církvi našel stát svůj mravní základ. Proto jsou to instituce zdánlivě neoddělitelné. „Náboţenství a politika, církev a stát vedou společnost rukou společnou – obyčejně tak, ţe církev vede krále a kníţata.“ 85 Přesto připouštěl, ţe dalším vývojem se stát a církev od sebe odloučí, a to jak politicky, tak i v administrativní sloţce. Tocqueville viděl problém Evropy také v tom, ţe lidé opustili svoje náboţenství, ale nenašli si novou víru, a ti, kteří svoji víru neztratili, se naopak stydí dát ji najevo. Masaryk si také všímal jisté krize náboţenství, která se přehnala přes Evropu. V dřívějších dobách byli lidé nevzdělaní a tudíţ snadněji ovlivnitelní, Masaryk ale dodával, ţe dnes má kaţdý určité vzdělání a s tímto se bude muset náboţenství, potaţmo církev vyrovnat, bude se muset smířit s rozvojem vědeckého myšlení a měla by umět na něj reagovat, také by náboţenství mělo respektovat jiné společenské uspořádání. „I křesťanská láska k bliţnímu má před sebou veliký úkol: spravedlivé nároky socialismu.“ 86 Oba myslitelé ve svých dílech zmiňovali pojem Prozřetelnost. Masaryk přiznával, ţe v Prozřetelnost věří, měl na mysli jakousi sílu, která hýbe světem a řídí jej. Jako člověk věřící ve všech událostech a aspektech lidského ţivota viděl vnitřní řád pocházející od Boha, Prozřetelnost se tedy dá zaměnit slovem determinismus87. Tocqueville mluvil o Prozřetelnosti zejména ve chvílích, kdy popisoval zeměpisnou polohu Ameriky. Podle něj díky Prozřetelnosti má Amerika takovou polohu, jakou má, a tudíţ je předurčená k zachování demokratického zřízení. Dále uváděl, ţe postupný 84


85


86


87

„Determinismus je přesvědčení, ţe vývoj světa je předem dán jeho současným stavem a absolutně platnými přírodními zákony.“ http://cs.wikipedia.org/wiki/Determinismus

31

vývoj k rovnosti je daný Prozřetelností, protoţe má všechny její základní znaky. Je všeobecný, trvalý a vymyká se lidské moci.

7.2.

Žurnalistika

Novináři mají velký vliv jak na společnost, tak i na politiku, tisk je schopný svoji silou pozměnit zákony i názory lidí. Tocqueville si v Americe všímal svobody slova, poznamenal, ţe není jediný Američan, který by se o ni nechal připravit nebo ji chtěl jakkoliv omezit. Byl názoru, ţe tisk není jen dobrem, má v sobě útočné prvky, které napomáhají rozkolům ve společnosti. „Aby bylo moţné těţit z nepředstavitelných výhod, které přináší svobodný tisk, je třeba přijmout i nevyhnutelné zlo, které se z něho rodí. Chtít získat jedno a vyhnout se druhému znamená podléhat jedné z těch iluzí, jíţ se obyčejně ukolébávají nemocné národy, kdyţ unaveny bojem a vyčerpány námahou hledají prostředky, jak zajistit současně a na téţe půdě souţití nepřátelských názorů a protichůdných zásad.“ 88 Pro Masaryka představoval denní tisk záruku rovnosti a svobody. Svobodné veřejné mínění, zejména denní tisk, pro něj znamenalo pokračování parlamentní kontroly. V tisku viděl právo na kritiku státního aparátu i na kritiku jednotlivých osob. (Zároveň nelze přehlédnout, ţe i v dobách I. republiky fungovala cenzura.) Tocqueville dodával, ţe oproti Francii měl americký tisk daleko menší moc. Americké noviny byly zaplněny především inzeráty, jen málokdy v nich člověk našel rozvášněnou diskuzi. Malou moc měly noviny v Americe i díky jejich velkému počtu, protoţe bylo velmi snadné zaloţit si svoje vlastní nakladatelství. Tocqueville poznamenal, ţe jediným prostředkem, který neutralizuje působení novin, je rozmnoţit jejich počet. 89 Ve Spojených státech amerických měl moţnost zaloţit si noviny téměř kaţdý, kvůli tomu byla jen malá moţnost, ţe by byly výdělečné. Jejich velký počet neumoţňoval velké zisky, proto nebylo povolání novináře v Americe povaţováno za lukrativní. Novináři neměli vysoké vzdělání, proto jejich psaní bylo povaţováno za hrubé a neumělecké. „Vyplývá z toho, ţe lidé, kteří uţ mají podle mínění svých

88


89


32

spoluobčanů nějaké vyšší postavení, se do novin vůbec neodvaţují psát a přicházejí tak o nejobávanější zbraň, jíţ by mohli pouţít, aby rozhýbali vášně lidu ve svůj prospěch. Především z toho vyplývá, ţe osobní názory vyjadřované novináři nemají v očích čtenářů takřka ţádnou váhu.“ 90 I přes tyto problémy chápal Tocqueville tisk jako vlivný element ve společnosti. Uvádí do pohybu politický ţivot ve všech částech země, a pokud se jednotlivé noviny zaměří na jeden společný cíl, je téměř nemoţné zamezit jejich síle a moci. Masaryk si všímal síly novin velmi podobně. „Denní tisk skutečně má veliké, třebaţe kodifikované, právo všeobecné iniciativy a referenda; odsud také jeho veliká odpovědnost.“ 91

7.3.

Důležitost vzdělání pro udržení demokracie

Vzdělaní lidé tvoří nejdůleţitější sloţku kaţdého demokratického zřízení. Bez inteligentních a odborně vzdělaných občanů by vedení demokratického státu bylo téměř nemoţné. Tento problém si samozřejmě uvědomovali Tocqueville i Masaryk. Jejich pohledy a názory na vzdělanost jsou si velmi podobné. Před učeností dávají přednost praktickému uplatnění nabytých dovedností a vědomostí. Tocqueville poukazoval na fakt, ţe Angloameričané přišli na kontinent uţ jako civilizovaní lidé. Vzdělání si předávali z generace na generaci, a tak se vzdělanost šířila postupně po celé Americe. Nesli si v sobě hlubokou úctu ke vzdělanosti a inteligenci, proto i v nejodlehlejších částech Spojených států amerických Tocqueville nalézal intelektuály. Byl toho názoru, ţe vzdělání hojně slouţí k udrţení demokratické republiky. „Bude tomu tak myslím všude, kde vzdělání, které osvěcuje ducha, nebude odděleno od výchovy, která řídí mravy.“ 92 Masaryk, mimo jiné také pedagog, měl k problematice vzdělání velmi blízko. I on značně doceňoval hodnotu vzdělání. „Inteligence je představitelem vědeckého

90


91



33

odbornictví, filozofie a tak zvaného vzdělání všeobecného; proto měla a má značný politický význam.“ 93 Přesto si nemůţeme myslet, ţe k udrţení demokracie stačí jen umění číst a psát. Tocqueville upozorňoval na význam lidské zkušenosti. V Americe je výchova zaměřena politickým směrem. Lidé se učí znát svoje práva, svoje zákony, podílejí se na legislativě a administrativě, tím se zdokonalují v politických znalostech. Zatímco v Evropě lidé nejsou tolik zapojeni do veřejného ţivota, jejich uplatnění se nachází v soukromé sféře, proto můţe vyvstat problém u toho, kdo se dá na politickou dráhu, jeho schopnosti nemusí být natolik dostatečné, aby dokázal zastávat svoje povolání kvalitně a s takovým nasazením, jaké si vyţaduje. Masaryk také nevolal jen po školském vzdělání, striktně se vyhrazoval proti jednostranné vzdělanosti. Škola sama o sobě neudělá nikoho rozumným a politicky schopným a nadaným občanem. Masaryk poukazoval na problém, který musela řešit nově vzniklá Československá republika. Do politiky se dostávali lidé bez vyššího vzdělání. Kladl si otázku, jak zabezpečit, aby v parlamentu, kde se uplatňuje hlavní politická moc, své funkce zastávali odborníci, ale ne jen z hlediska administrativního, ale i ve schopnosti znalostí lidí, jejich názorů a problémů, v jednání se stranami i s vládou. Předpokládal, ţe pro vyřešení těchto problémů je nutná reforma celého školství. „Školy nemají podávat jen vzdělání věcné a co nejvíce vědeckého materiálu, nýbrţ musí také učit myslit, musí zvykat metodě a duchu vědeckému.“

94

S reformou školství samozřejmě souvisí i

vzdělání učitelů. Národní učitel by měl dosáhnout co nejvyššího akademického vzdělání, protoţe jen pak můţe předávat své názory, postoje a zkušenosti svým ţákům.

7.4.

Postavení žen ve společnosti

Postavení ţen ve společnosti je dlouhodobým problémem, kterému se věnuje velká řádka myslitelů. Ţeny se po dlouhou dobu snaţí vymanit z postavení, které jim bylo určeno ve společnosti. Chtějí být nezávislé a rovnocenné s muţi. Jiţ Tocqueville si

93



34

ve své práci Demokracie v Americe této problematiky všímal a řešil ji s velkou úctou k ţenám. I Masaryk se zabýval právy ţen, zejména zásluhou své ţeny Charlotty si uvědomoval jejich velkou inteligenci a potřebnost pro ţivot i demokracii. Tocquevilla velmi zaujala výjimečnost amerických ţen, dokonce tvrdil, ţe je to jedna z nejpozoruhodnějších věcí, která ho v Americe upoutala. Uţ výchova amerických dívek se pěstuje v demokratickém duchu, s důrazem na rozum, bez zbytečných tajností a schovávání před skutečným světem, „těší se ze všech dovolených radostí, aniţ by některé z nich podléhala, a její rozum nepouští otěţe, jakkoli se často zdá, ţe je nechává volně vlát.“

95

Masaryk si také všímal výchovy dívek, zejména

v Evropě, a s výsledky, které přinášela, byl velmi nespokojený, odsuzoval evropskou výchovu dívek, „trochu němčiny, frančiny, břinkání na klavír, šití a střádání výbavy – jak je to nepraktické, hloupé, poniţující! A k tomu všemu: jak to vysiluje ţeny nadanější, jemnější a myslivější, mnohem více neţ ty domnělé účinky konkurence.“ 96 V manţelství se podle Tocquevilla nezávislost ţeny pomalu vytrácí. Ale ţeny v Americe do svazku manţelského vstupují s rozvinutým rozumem a přesně vědí, co je čeká a co se od nich očekává. Americké ţeny mají velikou vnitřní sílu, pomocí které snadno překonávají ţivotní překáţky. Tocqueville se zabýval otázkou rovnosti muţe a ţeny. Vystupoval proti názorům, které přisuzují muţům a ţenám stejná práva a povinnosti. Podle něj nemůţou tak odlišné bytosti být postaveny na stejnou rovinu. „Z tohoto hrubého směšování výtvorů přírody nemůţe nikdy vzejít nic jiného neţ slabí muţi a nepočestné ţeny.“ 97 Proto se mu zamlouval americký model demokratické rovnosti mezi muţem a ţenou. Muţ i ţena by se měli chopit toho, co nejlépe umí a tam by měli realizovat svoje schopnosti. Jejich cesty mají zůstat oddělené, nemají kráčet spolu po jedné cestě, ale vedle sebe, kaţdý po své vlastní. „Američané, kteří ponechali ţeně ve společnosti niţší postavení, pozvedli ji zato seč mohli v intelektuálním a morálním světě na úroveň muţe; a v tom, zdá se mi, pozoruhodně pochopili podstatu demokratického pokroku.“ 98 95


96

MASARYK, T. G.: Moderní názor na ţenu. Britské listy. [online]. 27. 11. 2007 [cit. 25. března 2011]. Dostupný na:

http://blisty.cz/art/37521.html ISSN 1213-1792. 97


98


35

Masaryk naopak nespatřoval velké rozdíly mezi muţi a ţenami. Stavěl je do rovnosti. Muţ a ţena od počátku vše budovali spolu, společným úsilím, Masaryk proto neviděl důvod, proč by si neměli být rovni. Nerovnost je zapříčiněna historií, kdy ţeny byly odstrkovány na okraj téměř jako domácí sluţky. Moderní společnost by měla tyto předsudky odstranit a měla by chápat roli ţeny jako rovnoprávného společníka muţe.

7.5.

Veřejné mínění

Veřejné mínění představuje velkou moc. Jedná se o skrytou sílu, která se rodí z lásky k vlasti. Tocqueville ji charakterizoval tak, ţe občan pochopí vliv, který má blahobyt země na jeho vlastní blahobyt a díky tomu se začne zapojovat do veřejného ţivota. V souladu se zákony se můţe zajímat a zapojovat do veřejných záleţitostí. „Člověk z lidu ve Spojených státech pochopil, jaký vliv má všeobecná prosperita na jeho vlastní blahobyt; myšlenku tak prostou, a přesto tak málo známou mezi lidem.“ 99 Kvůli tomu, ţe se obyvatelé Spojených států amerických mohou zapojovat do všeho, co se v jejich zemi děje, je téměř nemoţné podat o nich nebo o jejich zemi jakoukoliv kritiku. Tocqueville upozorňoval, ţe takové jednání berou velmi osobně, jako útok na vlastní osobu a na svoje dílo. Zároveň dodával, ţe veřejné mínění se můţe stát nebezpečným. Dokud se věc nerozhodla, veřejnost diskutuje a prosazuje svoje zájmy, jakmile však dojde ke shodě, nenajde se uţ nikdo, kdo by proti tomuto názoru vystoupil. Tocqueville varoval před velkou silou veřejného mínění, dokonce se obával, ţe takové jednání můţe vést k anarchii. „Bude-li někdy v Americe ztracena svoboda, bude třeba povaţovat za viníka všemocnost většiny, která přivedla menšiny k zoufalství a donutí je, aby sáhly k násilí.“100 Pro Masaryka naopak veřejné mínění představovalo záruku svobody a rovnosti. Jelikoţ parlament nezasedá stále, svobodné veřejné mínění je pokračováním a náhradou parlamentní kontroly.

101

Moţnost kritiky je právem kaţdého občana a kritika

představuje nejzákladnější politickou iniciativu, jakou lid můţe vyvíjet. Masaryk viděl

99


100


101

Srov. MASARYK, T. G. Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. S. 368. ISBN 80-86495-27-2

36

úlohu veřejného mínění především v tom, ţe nebudou podporovat tajnosti v politickém ţivotě. Pokrok mravnosti spatřoval ve zmizení lţi z veřejného ţivota. Lţivost je v našem světě zakořeněna velmi hluboko a podíl jejího rozsahu ve společnosti se různil podle toho, v jaké historické etapě se společnost nacházela. Masaryk uváděl, ţe starý aristokratický reţim neznal pravdivost. Byl zaloţen na autoritě a tajnosti. Proti absolutismu stavěl svobodu demokracie, demokratickou veřejnost a její pravdivost. „Očekávám od demokracie nejen v politice, nýbrţ také ve škole a v celém veřejném a soukromém ţivotě mravní obrodu.“ 102

7.6.

Individualismus

Problematika individualismu přináší dva různé názory Tocquevilla i Masaryka. Individualismus pro kaţdého představoval nedílnou sloţku společnosti, ale na jeho význam pohlíţeli oba myslitelé z jiného úhlu pohledu. Tocqueville v individualismu spatřoval moţnost skrytého zla, protoţe Američané jsou na svůj individualismus hrdí a nevidí důvod něco měnit. Nechtějí být závislí jeden na druhém, touţí po absolutní osobní svobodě, coţ je přivádí na okraj společnosti. Z masy lidí se tak stávají jednotlivci, kteří nemají zájem o potřeby druhých. Tocqueville provedl srovnání aristokracie a demokracie z hlediska individualismu. Tvrdil, ţe v aristokracii si lidé byli blíţ, spojeni svými rodinami, znali svoje předky a váţili si jich. V demokracii se objevují rodiny, které zase mizí a záhy se vynořují nové. Nevytvořilo se ţádné pouto, které by spojovalo generace. Nikdo se nezajímá o své předky a uţ vůbec ne o své následovníky. „Aristokracie udělala ze všech občanů jediný dlouhý řetěz, který stoupal od rolníka aţ ke králi; demokracie tento řetěz trhá a ponechává kaţdý článek zvlášť.“ 103 Masaryk rozlišoval dva druhy individualismu. Individualismus krajní, který povaţoval za nebezpečný. Neexistuje ţádný člověk, který by mohl ţít samostatně, oddělený od lidské společnosti, proto Masaryk krajní individualismus povaţoval za nepřirozený a nebezpečný pro celou společnost. Individualismus mírný je však pro 102



37

demokracii

prospěšný.

Podle

Masaryka

se

demokracie

zrodila

z moderního

individualismu. „Proto volení, vybírání reprezentantů je hodnocením; demokracie uznává kvalifikaci a autoritu, jenţe autorita v demokracii neznamená politickou a stavovskou vyvýšenost a výsady, nýbrţ politickou a administrační způsobilost, kvalitu odbornickou.“ 104 Úkolem demokracie je zaměřit se na výběr svých volených zástupců. Demokracie neznamená, ţe rovnost je pro všechny stejná, ţe se nehledí na kvalitativní rozdíly mezi lidmi. Individualismus si všímá různých vlastností lidí, a tím je dokáţe od sebe odlišit a kvalifikovat. Masaryk dodával, ţe individualismus opravdový, filozofický chce ve společnosti společným úsilím vypracovat určité typy charakterů, osobností a vlastností. 105

8. Závěr Cílem práce bylo shrnout a analyzovat názory Alexise de Tocquevilla a Tomáše Garrigua Masaryka na demokracii. Jak Tocqueville, tak i Masaryk měli velmi bohaté pole působnosti. Oba se pohybovali v politické rovině, stejně tak se zabývali filozofií, historií nebo politologií. Proto jsou jejich práce velmi podrobné, nezaměřují se jen na jeden prvek ve společnosti, ale mají tendence postihnut všechny oblasti a sloţky ve společnosti. Ve své práci jsem se zaměřila zejména na oblasti, které se mi jevily jako stěţejní a přínosné pro dané téma. Alexis de Tocqueville chápal demokracii jako jednu z moţných cest, na kterou se země mohou vydat. Demokracii posuzoval objektivně, viděl její chyby a nedostatky, stejně tak jako její výhody a přednosti. Upozorňoval na nebezpečí spojená s individualismem, který povede občany do soukromí svých domovů a ti se tak stanou lhostejní k problémům druhých. Další nebezpečí viděl v oblasti, kterou nazval tyranií většiny. Většina má v demokratických společnostech významné postavení. Pokud proti 104


Srov. MASARYK, T. G. Ideály humanitní. Problém malého národa. Demokratism v politice. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1990. S. 33. ISBN 80-7023-036-3

38

ní nejsou postaveny dostatečné překáţky, můţe se stát, ţe většina bude hybnou silou politické moci ve státě. Demokratickým despotismem nazývá Tocqueville takový stav, kdy si občané sice zvolí své zástupce, ale potom se úplně stáhnou z veřejného ţivota a nechají se svými zástupci zcela ovládat. Záruku proti takovému stavu viděl v občanských sdruţeních a velmi se mu zamlouvalo, ţe v Americe sdruţení existují a plní tam svoji primární funkci, další záruky zachovávající demokracii spatřoval v amerických mravech, zákonech a zvycích. Tomáš Garrigue Masaryk představoval jednoho z největších zastánců demokracie. Nepředpokládal, ţe by jakékoliv jiné zřízení bylo vhodnější pro nově se rodící Československo. Demokracii posuzoval ze dvou stran. Jednak jako formu státu, ale hlavně jako názor na ţivot, jako etický problém. Demokracie pro něj představovala lásku k bliţnímu - humanitu. Humanita je pro Masaryka stav přirozený, kdy hlavní slovo mají dobré mravy a výchova. S humanitou se pojí i další myšlenkové proudy, já jsem se zaměřila především na individualismus, který je ve své mírné podobě pro společnost velmi přínosný, protoţe pomáhá hledat a nalézat mezi lidmi výjimečné charaktery a povahy. Okrajově jsem nastínila hlavní myšlenky utilitarianismu, pesimismu a pozitivismu. Ve srovnávací části jsem se zaměřila na problém náboţenství, ţurnalistiky, vzdělání, postavení ţen ve společnosti, veřejného mínění a individualismu. Pro oba myslitele představovalo náboţenství jeden z hlavních pilířů demokratické společnosti. Obávali se toho, co se stane, aţ lidé opustí svoje náboţenství. I ţurnalistika má silný dopad na demokracii. Dokáţe ovlivňovat myšlení občanů, ale zároveň je její existence zárukou svobody slova ve společnosti. Stejně tak i kvalitní vzdělání občanů je pro jakoukoliv společnost velmi podstatné. Inteligentní lidé a vzdělanci tvoří, nebo by alespoň tvořit měli, hlavní osu politické moci ve státě. Proto je velmi důleţité věnovat oblasti vzdělání zvýšenou pozornost. Oba myslitelé si také všímali postavení ţen ve společnosti. Váţili si jich a jejich názory byly na svou dobu velmi pokrokové. Tocqueville zastával názor, ţe ţeny jsou od muţů odlišné a proto by měly kráčet svou vlastní cestu. Měly by si najít své místo, realizovat se v tom, v čem jsou dobré. Naopak Masaryk neuznával rozdíly mezi muţi a ţenami. Tvrdil, ţe ţeny jsou stejně dobré jako muţi a je úkolem moderní společnosti, aby se s tímto problémem vyrovnala a nevytlačovala ţeny na okraj. Srovnala jsem také názory obou myslitelů na veřejné mínění a individualismus. 39

Téma demokracie u Alexise de Tocquevilla a Tomáše Garrigua Masaryka není jistě vyčerpáno. O obou velikánech jiţ toho bylo napsáno hodně a zajisté ještě i bude. Na téma lze pohlíţet z různých pohledů, ať uţ komplexně, nebo jako hlubší prozkoumání jednoho jevu. Bude-li to moţné, ráda bych se tomuto problému věnovala i ve svých dalších pracích.

Resumé Bakalářská práce Demokracie: Srovnání Tomáše Garrigua Masaryka a Alexise de Tocquevilla se zabývá analýzou názorů Alexise de Tocqeuvilla a Tomáše Garrigua Masaryka na demokracii. Oba patřili mezi významné osobnosti, které ovlivnili tvář dnešní moderní demokracie. Nejprve je nastíněn pojem demokracie, dále v práci nalezneme jejich ţivotopisy a samostatné kapitoly o jejich názorech na demokracii. Závěr práce tvoří srovnání pohledů obou myslitelů na danou problematiku.

Summary The bachelor thesis Democracy: The Comparison of Tomas Garrigue Masaryk and Alexis de Tocqueville is concerned with analysis of Alexis de Tocqeuvill’s and Tomas Garrigue Masaryk’s opinions of democracy. They both were prominent representatives of philosophy and they both influenced current modern democracy. Firstly, the term ‘democracy’ is outlined. Then there are biographies of these two men and individual chapters about their opinions of democracy. The conclusion of the thesis is devoted to comparison of their opinions of subject matter.

Klíčová slova Demokracie, Tocqueville, tyranie, despotismus, Masaryk, humanismus, individualismus

Key words Democracy, Tocqueville, tyrany, despotism, Masaryk, humanism, individualism 40

Bibliografický záznam SLAVÍKOVÁ, Tereza. Demokracie: Srovnání Tomáše Garrigua Masaryka a Alexise de Tocquevilla: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2011. 43 l. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Jiří Nolč

Použitá literatura BLACKWELL, Basil. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2003. 560 s. ISBN 8085947560 ČAČOVÁ, Kateřina. Problematika demokracie v českém politickém myšlení do roku 1945. Brno, 2006, 91 l. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta

ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 592 s. ISBN 80-202-0170-X HENRIE, Mark. Alexis de Tocqueville a úskalí demokracie. Praha: Občanský institut, 1995. 19 s.

KIRK, Russell. Alexis de Tocqueville. Praha: Občanský institut, 1999. 15 s. KOHÁK, Erazim. Průvodce po demokracii: vzpomínky z amerického ţivota, naděje z praţského návratu. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 106 s. ISBN 8086429032

41

LUDWIG, Emil. Duch a čin. Rozmluvy s Masarykem. 9. vyd. Praha: Česká expedice Riopress, 1996. 186 s. ISBN 80-85281-25-2 MACHOVEC, Milan. Tomáš G. Masaryk. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1968. 261s.

MASARYK, T. G. Ideály humanitní. Problém malého národa. Demokratism v politice. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1990. 128 s. ISBN 80-7023-036-3 MASARYK, T. G. Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005. 639 s. ISBN 80-86495-27-2

MASARYKOVO MUZEUM. Masarykovo pojetí demokracie in Masarykova filozofie pojetí demokracie a existence pluralitního politického systému 1. Republiky. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně, 1997. 105 s. NOLČ, Jiří. Ústava české republiky v otázkách a odpovědích. 1. vyd. Brno: Computer press, 2004. 133 s. ISBN 80-251-0392-7

TOCQUEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe I. 1. vyd. : Lidové noviny, 1992. 378 s. ISBN 80-7106-052-6 TOCQUEVILLE, de Alexis. Demokracie v Americe II. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1992. 250 s. ISBN 80-7106-051-8

42

Internetové zdroje http://blisty.cz/art/37521.html http://cs.wikipedia.org/wiki/Antické_Řecko http://cs.wikipedia.org/wiki/Determinismus http://cs.wikipedia.org/wiki/George_Washington http://cs.wikipedia.org/wiki/Humanita http://cs.wikipedia.org/wiki/Pacifismus http://cs.wikipedia.org/wiki/Třináct_kolonií Portrét Alexise de Tocquevilla - http://cs.wikiquote.org/wiki/Alexis_de_Tocqueville Portrét T. G. Masaryka - http://necyklopedie.wikia.com/wiki/T._G._Masaryk

43

Demokracie: Srovnání Tomáše Garrigua Masaryka a Alexise de Tocquevilla

Recommend Documents