Občanská participace a lokální demokracie

Sblíženi politikou - výchova k aktivnímu občanství a lokální demokracii CZ.1.07/3.1.00/37.0272

Občanská participace a lokální demokracie Radomír Sztwiertnia, Katedra politologie a evropských studií, Univerzita Palackého v Olomouci, 2013 Úvod S pádem komunistického režimu začíná v kontextu transformačních procesů v Československu vývoj demokratické územní samosprávy. Počátek decentralizace je úzce spjat s přijetím zákona o obcích již na samotném počátku přechodu k demokracii v roce 1990. Druhým významným mezníkem se stala reforma územní samosprávy na konci 90. let, jež přinesla posílení pravomocí a kompetencí větších obcí, které postupně převzaly agendu zrušených okresních úřadů. Třetí etapa se týká přizpůsobení české legislativy právu Evropské unie a přijímání závazných i nezávazných doporučení poradních orgánů působících v rámci Rady Evropy. Mezi charakteristické znaky všech tří etap reforem samosprávy obcí patří mj. zdokonalování struktury rozhodování, snižování nákladů na veřejnou správu, zavádění nových metod, technik a pracovních postupů v řízení orgánů místní správy, zvyšování odborné úrovně zaměstnanců (Hendrych 2009). Z hlediska fungování samosprávy je pak klíčovým trendem snaha o posilování její demokratičnosti, jež je spjata s transparentností rozhodování, posilováním odpovědnosti volených reprezentantů a zejména zapojováním co největšího počtu informovaných občanů do politických procesů, obzvláště přímo do rozhodování. Cílem této analýzy je představit koncept lokální demokracie v souvislosti s možností přímé účasti občanů na správě věcí veřejných. První část se věnuje teoretickým východiskům fungování demokracie na lokální úrovni. Druhá část přibližuje koncept občanské participace a její význam pro vládnutí na místní úrovni. Třetí část představuje postoje volených reprezentantů na politickou participaci občanů. Závěr práce je doplněn doporučeními pro občany, které by mohly posílit charakter demokratického vládnutí v českých obcích. Lokální demokracie – prostor pro přímou účast občanů? Obec je základním územním společenstvím občanů, které má dle Ústavy ČR právo na samosprávu. Spravováno však není všemi občany obce, ale přímo voleným zastupiteli, kteří nejsou vázání žádnými příkazy, pouze slibem, že budou svou funkci vykonávat svědomitě a v zájmu obce a jejich občanů. Stávající model lokální demokracie, jež bychom mohli řadit k demokracii zastupitelské, může být i přes své

nedostatky považován za nejlepší praktickou formu demokracie. Občané si vybírají z určitého množství kandidátů (nezávislých nebo politických stran) zpravidla ty, kterým důvěřují a o kterých se domnívají, že budou nejlépe prosazovat jejich zájmy nebo zájmy celé obce. Tito zvolení zastupitelé poté samostatně rozhodují po celé funkční období o záležitostech, které se týkají celé lokální společnosti. Jejich činnost podléhá kontrole občanů zejména prostřednictvím veřejných zasedání zastupitelstva a následných voleb. Lokální úroveň, tj. komunální politika ve městech a vesnicích je prostředím, ve kterém může zastupitelská demokracie fungovat nejlépe (Sisk a kol. 2011). Tuto tezi podporují např. úvahy vlivu velikosti obce na kvalitu lokální demokracie (Illner 2006). Lze předpokládat, že čím je obec menší, tím větší je pocit blízkosti zastupitelského orgánu, užší jsou vztahy mezi zastupiteli a jejich spoluobčany, je usnadněna vzájemná komunikace. Větší je také znalost preferencí a zájmů občanů, větší šance na realizaci partikulárních problémů a uspokojování aktuálních potřeb. Tyto okolnosti pak mohou posilovat pocity sounáležitosti, spolupráce, spokojenosti vyplývající ze zapojení se do správy věcí veřejných. Místní správa v malých obcích se tak může těšit větší důvěře občanů právě z důvodů blízkosti, vzájemné znalosti, míry veřejné kontroly volených reprezentantů. Jak ukazují výsledky průzkumů veřejného mínění, obecní zastupitelstva patří společně s prezidentem republiky mezi instituce s největší důvěrou ze strany občanů. Dlouhodobě přes 60 % občanů ČR důvěřuje svým zvoleným reprezentantům v samosprávě. Tabulka. Důvěra vybraným ústavním institucím 70 60 50 40 30 20 10 0

zastupitelstva obcí

Poslanecká sněmovna

Pozn.: Součet odpovědí rozhodně důvěřuji a spíše důvěřuji, v procentech. Zdroj: CVVM, Naše společnost (průzkumy veřejného mínění z let 2002-2013).

2


Na druhou stranu se však objevují snahy reformovat zmíněný zastupitelský model demokracie. Obecná úvaha o kvalitě demokracie v malých obcích vyplývající z blízkosti a vzájemné znalosti, nemusí platit v případě větších sídel, zejména měst. Obecně pozorujeme ve větších městech jiný typ politické soutěže (Ryšavý, Šaradín 2011), kde se do politických procesů více zapojují politické strany, vytváří se městské koalice, je zde nižší volební účast, jiné postavení politické opozice atd. Propast mezi městskými zastupiteli a občany, nedostatečné či nesrozumitelné zdůvodňování rozhodnutí občanům může vést k snižování legitimity volených orgánů, k nedůvěře, nezájmu občanů apod. Jako řešení některých negativních jevů městské politiky jsou navrhovány úpravy stávajícího volebního systému, jenž je velmi složitý, obtížně pochopitelný a zejména se tváří jinak, než ve skutečnosti funguje. Celý volební proces je takto netransparentní a zavádějící (Lebeda 2009). Navrhované změny volebního systému by mohly směřovat k oslabení role politických stran, hnutí či sdružení nezávislých kandidátů ve prospěch jednotlivců, často nezávislých a obecně přijímaných osobností, zejména s ohledem na proces politické rekrutace. Často diskutovaným návrhem je v současné době také zavedení přímé volby starostů (Jüptner 2009). Tyto návrhy nicméně z podstaty nemění charakter zastupitelské demokracie na lokální úrovni. I po zavedení změn volebního systému by to stále byli zvolení reprezentanti, kteří by vykonávali jim svěřenou moc – činili by rozhodnutí v rámci své působnosti, za něž by sami nesli odpovědnost. V úvahu tedy přicházejí jiné úpravy lokální demokracie, jež by posílily vliv občanů na procesy rozhodování. Stávající model vládnutí vychází z předpokladu, že v procesu příjímání rozhodnutí, či řešení určitých problémů existují různé varianty a že bude zvolena ta varianta, ke které se přikloní většina (tak jako např. v referendu se hlasuje o dvou variantách). Existují však i jiné pohledy na demokracii, jež vycházejí z přesvědčení, že o konečné variantě se má nejdříve jednat, diskutovat (deliberovat) se všemi zainteresovanými, ideálně s celou politickou komunitou. Konečný názor má být výsledkem diskuze, nikoliv výběru z možných alternativ. Zajistilo by se, aby vybrané řešení bylo přijatelné pro všechny. Politika není prosazováním zájmů, ale je diskuzí, v rámci které názor na to, co je vlastním zájem, teprve vznikne (Znoj 2006). Mezi hlavní pozitiva deliberativní demokracie patří legitimizace přijímání rozhodnutí prostřednictvím veřejného rokování občanů. Otevřenou otázkou nicméně zůstává, jak zajistit racionalitu rozhodování obyvatel. Druhou otázkou je pak, jak prosadit teoretické koncepty v praxi.

V současné době jsme svědky řady deliberativních experimentů a jiných praktických konceptů, které se postupně stávají součástí politického procesu městské politiky. Tento trend je posílen využíváním moderních komunikačních nástrojů, zejména internetu, jež umožňují horizontální komunikaci mezi občany navzájem a mezi občany a klíčovými volenými orgány. Mezi principy deliberativních experimentů jsou řazeny: důraz na specifický, skutečný problém; zapojení lidí, kteří jsou problémem dotčeni, a odpovědných úředníků; řešení problému prostřednictvím rokování/deliberace (Fung, Wright 2001). Mezi nejpropracovanější deliberativní experimenty patří: •

•

Deliberativní dotazování - je formou průzkumu veřejného mínění, který se týká určitého problému. Smyslem experimentu je zjistit, k jakému závěru by se dopracovali občané, pokud by měli příležitost o problému poučeně diskutovat. Realizuje se na vybraném reprezentativním vzorku populace a předpokládá se, že obdobně tak, jak se utvářejí postoje a názory zúčastněných osob na experimentu, by se formovaly postoje celé politické komunity. Výsledek experimentu – nějaké řešení, postoj, návrh – lze následně brát jako určující pro konečné rozhodnutí (Fishkin, Luskin 2005). Participativní rozpočtování - je to proces přímého rozhodování občanů o alokování části veřejného rozpočtu (nejčastěji rozpočtu obce). Smyslem tohoto nástroje je zajistit transparentnost veřejných politik, omezit korupci, zajistit rovnost v rozdělování zdrojů a zvýšit efektivitu vynakládaných prostředků. Podstatným je rovněž výchovný účinek přímého zapojení do rozhodování o veřejných financích.

Zapojení prvků přímé demokracie (iniciování rozhodnutí občany, místní referendum) nebo zavádění deliberativních experimentů na jedné straně pomáhá posilovat místní demokracii, na druhé straně může snižovat význam volených reprezentantů, jejich roli v určování cílů, rozhodování, nakládání se svěřenými prostředky apod. Může mít zásadní vliv na míru zodpovědnosti zastupitelů za učiněné kroky. Oslabování role volené samosprávy rovněž může vést ke snížení efektivity vládnutí, například z důvodu složitého vyjednávání, prosazování řešení bez zohlednění vlastní odpovědnosti, manipulace prostřednictvím médií apod. Nicméně argumenty ve prospěch zvýšené účasti občanů dle našeho názoru převládají a jsou podpořeny jak teoretickými úvahami, tak i praktickými zkušenostmi, spojenými s konceptem lokálního vládnutí (local governance), jenž mj. předpokládá místo spoléhání na státní instituce co největší zapojení širokého okruhu individuálních a skupinových aktérů (soukromého i veřejného charakteru) do lokálních politických, sociálních a ekonomických záležitostí (Heinelt, Sweeting, Getimis 2006).

4


Občanská participace v kontextu české lokální politiky V předchozí části zmiňovanou občanskou participaci můžeme definovat jako procesy, v rámci kterých získávají občané bezprostřední vliv na ta rozhodnutí veřejných orgánů (např. obecního zastupitelstva), jež se jich, tj. samotných občanů a jejich zájmů přímo či nepřímo týkají. Participace je procesem interaktivním (vztah občan – zvolení reprezentanti) a cíleným (řešení konkrétních záležitostí). Můžeme rozlišovat zapojení občanů do několika fází rozhodování, popř. tvorby politik – přípravy, příjímání a implementace. Nejčastěji se setkáváme se zapojením občanů do fáze přípravy rozhodnutí (tvorby politiky), například formou konzultací, anket, průzkumů veřejného mínění apod. Samotná rozhodnutí však stále zůstávají v rukou zodpovědných volených orgánů, tj. parlamentu, krajského nebo obecního zastupitelstva. Sherry Arnstein (1969) přišla v 60. letech 20. století s tzv. řebříkem participace, tj. stupnici způsobů participace na jejímž vrcholu se nachází delegování pravomocí přímo na občany a občanská kontrola. Nižšími způsoby participace jsou pak partnerství, dosazování občanů do poradních orgánů a díle pak veřejné konsultace, a informování, které bychom ale za nástroje účinné participace považovat spíše neměli. Přesto se s nimi setkáváme v kontextu české lokální politiky nejčastěji. Předpokládáme přitom, že účinné zapojení občanů do fáze přípravy řešení konkrétních problémů (konzultování) by vedlo k jejich větší angažovanosti, např. ve fázi výkonu či implementace zvoleného rozhodnutí. Ze strany občanů existuje velká poptávka po rozšíření možnosti účinné participace na správě místních záležitostí. Dlouhodobě přes 80 % občanů České republiky zastává názor, že o významných místních záležitostech by měli rozhodovat místo volených politiků sami občané (CVVM 2013). Nicméně 60 % občanů se domnívá, že nemají možnost ovlivnit řešení problémů ve své obci. Z výzkumů navíc vyplývá, že ve městech je skepse občanů větší než v menších obcích. Na jedné straně zde tedy máme deklarovaný zájem o participaci a přesvědčení o jejím významu, na straně druhé je pak mínění, že současný stav je nevyhovující. Toto bychom mohli považovat za podpůrný argument ve prospěch změny charakteru vládnutí v lokální politice. V této souvislosti je však třeba upozornit, že deklarované požadavky po větším vlivu na rozhodování nejsou doprovázeny využíváním dosavadních možností v politické praxi. Pozorujeme totiž velmi nízkou politickou participaci občanů, ať už se jedná o konvenční způsoby (nízká volební účast), nebo nekonvenční, např. politické diskuze, setkávání s politiky, účast na politických

shromážděních. Podle CVVM se devět z deseti občanů ČR nikdy nezapojuje do práce politické strany, 70 % se nikdy nesetkává s politiky, ani neúčastní politických shromáždění. Víc než polovina občanů se nikdy nezapojuje do řešení veřejných problémů. Dlouhodobě nejčastějšími formami politické angažovanosti je sledování informací o politice v médiích, což často činí třetina občanů, a diskutování o politice s přáteli ( CVVM 2012). Jedním z možných vysvětlení tohoto jevu je, že takto deklarovaná nízká míra participace je dána ztotožňováním politiky s celostátním děním (parlamentní volby, jednání parlamentu, fungování vlád, spory ve vládní koalici, vztahy mezi vládou a opozicí apod.). Život v obci může být vnímán jako záležitost nepolitická (Ryšavý, Šaradín 2010). Např. v komunální politice malých obcí se setkáváme převážně se zastupiteli bez politické příslušnosti (podíl členů zastupitelstev obcí, měst a městysů bez politické příslušnosti činí 86 %). Rovněž mezi samotnými zastupiteli malých obcí je rozšířen názor, že „v malých obcích nejde vůbec o politiku, ale o běžné a každodenní problémy obce, a to v návaznosti na finanční a další možnosti.“ (Sztwiertnia, Kuděla 2011). Pokud bychom vzali v potaz angažovanost v rámci občanské společnosti (neziskové organizace), jež primárně působní v lokálním prostoru, pak se obraz o participaci změní. V roce 2003 uvedlo více než 71 % respondentů, že aktivně participuje v občanském životě. Navíc 56 % respondentů uvedlo, že je členem neziskové organizace – nejvíce se respondenti podíleli na činnosti sportovních klubů (22 %), zájmových organizací (19 %) a místních sdružení (Rakušanová 2003). Občanská participace tedy nemusí být nutně spojena s politickými aktivitami, avšak má teoreticky pozitivní dopad na politické postoje, chování, volební účast apod. Přímá účast občanů také posiluje legitimitu činěných rozhodnutí a přispívá tak ke stabilitě systému.

Postoje zastupitelů k možnostem účasti občanů na rozhodování Výše jsme poukázali na skutečnost, že mezi občany sledujeme zvýšený zájem o přímé angažování se do obecní politiky. Jak ale přistupují k zapojení se občanů samotní volení reprezentanti? Pro alespoň částečné zodpovězení této otázky můžeme vycházet z dotazníkových šetření realizovaných v českých obcích v letech 2008 až 2011 (např. Ryšavý, Šaradín 2011; Sztwiertnia, Kuděla 2011). Například ve výzkumu realizovaném mezi zastupiteli obcí do 3000 obyvatel v Moravskoslezském kraji v roce 2011 byl zkoumán pohled zastupitelů na možné formy politické participace občanů na místní úrovni. V první řadě se jednalo o Čtyři pětiny možnost občanů podílet se na rozhodnutích i mimo akt voleb. zastupitelů malých obcí v MSK jsou přesvědčeni, že pro fungování lokální demokracie je velmi důležité, aby se místní obyvatelé aktivně a přímo podíleli na důležitých rozhodnutích (16 % pak tuto možnost považuje za středně důležitou a za málo důležitou, resp. nedůležitou ji označilo jen několik zastupitelů). 6


Ještě větší podpora je ze strany zastupitelů dávána možnosti konzultování řešení místních záležitostí s veřejností. Toto považuje za důležité pro dobré fungování lokální politiky až 87 % zastupitelů. Nicméně 45 % členů zastupitelstev se domnívá, že političtí reprezentanti by měli dělat taková rozhodnutí, která považují za správná a to nezávisle na okamžitých názorech místních obyvatel. Toto koresponduje i s výzkumu mezi zastupiteli větších měst. Z nich vyplývá, že v případě hlasování, ve kterém by došlo ke konfliktu mezi vlastním názorem zastupitele, názorem strany a názorem voličů, pouze pětina by se řídila názorem voličů (Ryšavý, Šaradín 2010). Zastupitelé tedy reflektují význam své role coby reprezentantů celé obce a řídí se převážně vlastními názory.

Tabulka. Důležitost předkládaného konstatování pro lokální demokracii. Mimořádně Středně a velmi důležité důležité

Málo a zcela nedůležité

Místní obyvatelé by se měli aktivně a přímo podílet na důležitých rozhodnutích

79,3

16,4

4

Místní obyvatelé by měli mít příležitost dát najevo své názory před důležitými rozhodnutími zvolených zastupitelů

86,9

11,1

1,6

Političtí reprezentanti by měli dělat taková rozhodnutí, která považují za správná a to nezávisle na okamžitých názorech místních obyvatel Mimo volby by občané neměli mít možnost ovlivňovat politiku místní samosprávy

45,5

31,2

22,1

16,7

29,7

50,6

Pozn. V tabulce uvedena řádková procenta, zaokrouhleno. N=737. Zdroj: Sztwiertnia, Kuděla 2011. V další otázce měli zastupitelé uvést svůj názor na tvrzení, že mimo volby by občané neměli mít možnost ovlivňovat politiku místní správy. Za málo důležitou, resp. zcela nedůležitou označilo tuto možnost 51 % zastupitelů. To dokládá předchozí tvrzení, že dle zastupitelů by občané měli mít mimo volby možnost ovlivňovat politiku. Ukázalo se ale, že 17 % zastupitelů označilo tuto možnost za mimořádně, resp. velmi důležitou pro lokální demokracii. Tuto názorovou nekonzistentnost necelé pětiny zastupitelů lze přičíst buď negativně formulované otázce, nebo vyslovit domněnku, že přece jen není přesvědčení o vhodnosti participativního modelu demokracie na

lokální úrovni tak pevné, jak by se dalo vyvozovat z vyjádření zastupitelů (Sztwiertnia, Kuděla 2011). Kladně se zastupitelé staví k nejnižší formě participace – informováni na veřejných projednáváních. I když nejsou postoje veřejnosti pro členy zastupitelstva určující a ani závazné, jedná se o důležitý nástroj lokální demokracie. Tuto formu zapojení občanů považuje za vhodnou 82 % zastupitelů. Neutrální postoj k tomuto mechanismu má 15 % zastupitelů a za nevhodnou ji považují pouze 3 % zastupitelů. Výše uvedená zjištění naznačují, že veřejné projednávání je zastupiteli vnímáno jako přirozený způsob, jak zapojit občany do dění v obci. Z výzkumu vyplynulo, že zastupitelé malých obcí Moravskoslezského kraje považují za důležité, aby se místní obyvatelstvo podílelo na důležitých rozhodnutích, a to i mimo volby. Zastupitelé zastávají názor, že je vhodné projednávat různé otázky se skupinami občanů už před samotným hlasováním. Trend v podpoře větší participace občanů na správě věcí veřejných je vyjádřen také kladným postojem k využívání místních referend (ty za efektivní je považuje 44 % zastupitelů, 33% je pokládá za středně efektivní a pro 23% je to nástroj nedostatečně efektivní až zcela neefektivní). Nicméně je třeba připomenout, že deklarovaná podpora zapojení veřejnosti se může měnit s rostoucí mírou napětí nebo konfliktu v místním společenství. V případě výskytu rozporných postojů a názorů by se většina zastupitelů klonila k zaujetí vlastního stanoviska bez ohledu na momentální nálady občanů. Je to do značné míry pochopitelné s ohledem na rovinu politické odpovědnosti zastupitelů ve stávajícím modelu lokální politiky.

Závěry a doporučení

Občané mají v rámci samostatné působnosti obcí v současné době poměrně rozsáhlá práva. Kromě institutu voleb do zastupitelstev obcí se jedná o možnosti iniciování a účasti v místním referendu, podávání petice a podnětů zastupitelstvu, účast na schůzích zastupitelstva s právem vyjádřit se, právo na získávání informací. Přesto z pohledu jiných přístupů k demokracii můžeme konstatovat, že existuje stále značný prostor pro zavedení takových reforem, jež by umožnily aktivní účast občanů nejenom ve fázi přípravy politik, ale i ve fázích příjímání konkrétních rozhodnutí a rovněž při implementaci vybraných řešení. Mezi občany totiž existuje silná poptávka po účinných možnostech ovlivňování politiky na komunální úrovni. Zároveň také občané považují dosavadní možnosti za nedostatečné. Rovněž zastupitelé menších obcí jsou naklonění k rozšíření možností občanské participace. Zavedení nových nástrojů participativní demokracie by mělo pozitivní dopad na rozvoj občanské společnosti, politické gramotnosti, legitimitu volených orgánů, pocit důvěry a spoluzodpovědnosti za věci veřejné.

8


S ohledem na stávající možnosti participace na lokální demokracii doručujeme: • •

• •

•

aktivně využívat práv daných zákonem o obcích na úrovni konzultačních mechanismů - vyhledávat možnosti aktivně se zapojit do činnosti jednotlivých výborů zastupitelstva. Velmi často se setkáváme s angažovaností úzké skupiny občanů nominovaných a schválených zastupitelstvem. zajímat se o činnost výborů a kontaktovat jejich členy v případě potřeby řešení určitých záležitostí. usilovat o vytváření osadních výborů, zejména pokud k tomu vedou okolnosti spojené se sídelní strukturou obce. V rámci osadních výborů prosazovat řešení problémů svých čtvrtí, městských částí či bývalých samostatných obcí, jež v minulosti splynuly do většího celku. Činnost osadních výborů neomezovat pouze na jednání členů, ale usilovat o co nejintenzivnější komunikaci s občany. Tato forma decentralizace by měla přispět k přibližování řešení konkrétních problémů občanům a posilování důvěry k orgánům obce. nabádat (formální cestou i neformálními kanály) členy zastupitelstva k rozšíření konzultačních mechanismů, např. organizování veřejných projednávání nebo participativního alokování části rozpočtu

Literatura

Arnstein, Sherry. 1969. The Ladder of Citizen Participation. Journal of the American Institute of Planners, 35 (4): 216–224. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). 2012. Naše společnost, v12-02. Dostupné z: http://www.cvvm.cas.cz. CVVM. 2013. Naše společnost, v13-02. Dostupné z: http://www.cvvm.cas.cz. Fung, Archon, Wright, Erik O. 2001. Deepening Democracy: Innovations in Empowered Participatory Governance. Politics & Society, 29 (1): 5–41. Fishkin, James, Luskin, Robert. 2005. Experimenting with a democratic Ideal: Deliberative Polling and Public Opinion. Acta Politica, 40: 284–298. Heinelt Hubert, Sweeting David, Getimis Panagiotis (eds.). 2006. Legitimacy and Urban Governance. London, New York, Routledge.

Hendrych, Dušan. 2009. Správní věda - Teorie veřejné správy. Praha: Wolters Kluwer ČR. Illner, Michal. 2006. Velikost obcí, efektivita jejich správy a lokální demokracie. In Vajdová, Zdenka a kol. Autonomie a spolupráce: důsledky ustavení obecního zřízení v roce 1990. Praha: Sociologický ústav AV ČR, s. 15–26. Jüptner, Petr. 2009. Ministerská diskuse k případnému zavedení přímé volby starostů: velmi nízká priorita? Acta Politologica, 1 (3): 305–331. Lebeda, Tomáš. 2009. Komunální volby klamou. Krátké zastavení nad problematickými aspekty volebního systému pro obecní zastupitelstva. Acta Politologica, 1 (3): 332–343. Rakušanová, Petra. 2003. Třetí sektor a občanská participace v České republice. Naše společnost 1 (3-4): 31–34. Ryšavý, Dan, Šaradín, Pavel. 2010. Straníci, bezpartijní a nezávislí zastupitelé na českých radnicích. Sociologicky časopis, 46 (5): 719–743. Ryšavý, Dan, Šaradín, Pavel. 2011. Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě. Praha: Sociologické nakladatelství. Sisk, D. T. a kol. 2001. Democracy at the Local Level. International IDEA Handbook Series: Dostupné z: http://www.idea.int/publications/dll/upload/DLL_full_book.pdf. Sztwiertnia, Radomír, Kuděla, Michal a kol. 2011. Lokální politika v Moravskoslezském kraji. Opava: Slezská univerzita v Opavě. Znoj, Milan. 2005. Deliberativní – A co dál? Listy (4). Dostupné z: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=054&clanek=040531

10

Občanská participace a lokální demokracie

Recommend Documents