MASARYKOVA UNIVERZITA. Stigma duševní nemoci mýtus nebo realita?

MASARYKOVA UNIVERZITA LÉKAŘSKÁ FAKULTA Katedra ošetřovatelství

Bc. Barbora Kolková

Stigma duševní nemoci – mýtus nebo realita? Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Šárka Bräuerová

BRNO 2011

Prohlašuji, ţe předloţená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichţ jsem při zpracování čerpala, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu literatury.

Brno 4. dubna 2011

………………………………… Bc. Barbora Kolková

Děkuji vedoucí mé diplomové práce paní Mgr. Šárce Bräuerové, za cenné rady, připomínky, trpělivost, čas a ochotu, a také za odborné vedení mé diplomové práce. Mé díky patří také paní Ing. Ţanetě Škodákové za pomoc při statistickém zpracování výzkumné části práce. V neposlední řadě bych ráda poděkovala všem respondentům, kteří se ochotně zapojili do výzkumného šetření.

OBSAH

ÚVOD ........................................................................................................................ 7 1

2

ZÁKLADNÍ POJMY PSYCHIATRIE ............................................................. 9

1.1

Psychiatrický pacient .............................................................................. 9

1.2

Duševní porucha ...................................................................................... 9

1.3

Duševní zdraví ....................................................................................... 10

1.4

Duševní hygiena a prevence v psychyatrii ....................................... 12

HISTORIE PSYCHIATRIE ........................................................................... 13

2.1

Pravěk ...................................................................................................... 13

2.2

Starověk .................................................................................................. 14

2.3

Antické období....................................................................................... 14

2.4

Středověk ................................................................................................ 15

2.5

Renesance ............................................................................................... 16

2.6

Novověk .................................................................................................. 16

2.7

Historie české psychiatrie .................................................................... 18

2.8

Vznik pedopsychiatrie .......................................................................... 21

3

SOCIÁLNÍ PSYCHIATRIE ........................................................................... 22

4

LÉČBA DUŠEVNÍCH PORUCH V HISTORII ............................................ 23

4.1

Historie psychiatrické terapie ............................................................. 23

4.1.1

Šokové metody v psychiatrii ...................................................................... 23

4.1.2

Farmakoterapie v psychiatrii ...................................................................... 24

4.2

Léčba duševních poruch v součastnosti ............................................ 25

4.2.1

Farmakoterapie .......................................................................................... 25

4.2.2

Elektrokonvulzivní léčba (ECT) ................................................................. 28

4.2.3

Fototerapie ................................................................................................. 29

4.2.4

Psychoterapie ............................................................................................. 29

4.2.5

Psychiatrická rehabilitace ........................................................................... 31

4.2.6

Ergoterapie ................................................................................................. 32

4.2.7 5

Lázeňská terapie ......................................................................................... 32

PSYCHIATRIE A LEGISLATIVA ................................................................ 34

5.1

Právní postavení duševně nemocných ............................................... 34

5.2

Práva duševně nemocných .................................................................. 35

5.2.1

Povinná mlčenlivost ................................................................................... 36

6

HOSPITALIZACE V PSYCHIATRICKÉM LŮŢKOVÉM ZAŘÍZENÍ ..... 37

7

ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍM ÚKONŮM PODLE OBČANSKÉHO

ZÁKONÍKU ............................................................................................................ 40 8

STIGMA DUŠEVNÍ NEMOCI ....................................................................... 42

9

ZMĚNY V CHOVÁNÍ SENIORŮ .................................................................. 46

9.1

Demence ................................................................................................. 47

10

RODINA A DUŠEVNĚ NEMOCNÝ .............................................................. 50

11

DESTIGMATIZACE ...................................................................................... 52

12

ROLE MÉDIÍ .................................................................................................. 53

13

KOMUNITNÍ PÉČE ....................................................................................... 54

13.1 14

Sluţby poskytované v komunitní péči ........................................... 55

EMPIRICKÁ ČÁST ........................................................................................ 57

14.1

Cíl práce a hypotézy výzkumu ........................................................ 57

14.2

Metodika, techniky a organizace výzkumného šetření............... 59

14.2.1 Metoda výzkumného šetření ....................................................................... 59 14.2.2 Charakteristika zkoumaného vzorku ........................................................... 60

14.3

Analýza dat a výsledky výzkumu ................................................... 60

14.3.1 Obecná analýza výsledků ........................................................................... 61 14.3.2 Matematicko - statistické vyhodnocení hypotéz .......................................... 71 15

DISKUZE ....................................................................................................... 101

16

NÁVRH ŘEŠENÍ ZJIŠTĚNÝCH NEDOSTATKŮ ..................................... 119

ZÁVĚR .................................................................................................................. 121 ANOTACE ............................................................................................................ 123 ANNOTATION ..................................................................................................... 124 SEZNAM LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ ........................................ 125 SEZNAM ZKRATEK ........................................................................................... 128 SEZNAM TABULEK ........................................................................................... 130

SEZNAM GRAFŮ................................................................................................. 131 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................... 132 PŘÍLOHY .............................................................................................................. 133

ÚVOD

Narozené dítě je čisté, neporušené, ničím nedotčené. Od útlého věku se vyvíjí, roste a začíná poznávat svět kolem sebe. Začíná proces socializace, ve kterém se obohacuje o hodnoty a normy dané společnosti. Začíná se utvářet jeho osobnost. Člověk prochází během ţivota různými vývojovými etapami. Z jednotlivých etap odchází poučen, obohacen a vybaven vědomostmi a zkušenostmi, které mu pomohou v následujících obdobích ţivota. Člověk ţivotem a procesem socializace neprochází sám, ale doprovází ho na jeho cestě mnoho lidí. K těm nejdůleţitějším patří členové rodiny. V ţivotě člověka nejsou vţdy jen růţové, bezstarostné a veselé chvíle, ale objevují se také problémy, potíţe, starosti a překáţky, které buď člověk překoná a zvládne sám nebo se musí obrátit na blízký okruh lidí a poţádat je o pomoc. Za ţivotní překáţku můţe řada lidí povaţovat také duševní onemocnění. V současné hektické a uspěchané době stále více narůstá počet lidí, kteří trpí duševním onemocněním. Tato problematika se netýká jen občanů produktivního věku, ale i starší populace. Celosvětovým trendem této doby je neustálé zvyšování a prodluţování věku seniorů. Vyšší počet seniorů je dán lepším ţivotním stylem a vyspělou odbornou zdravotní péčí. Podle demografické zprávy, kterou dne 1. 4. 2011 zveřejnila Evropská unie, se české populaci prodluţuje ţivot o 4,5 roku za posledních 20 let. Naděje doţití vzrostla v posledních dvou dekádách o čtyři roky u ţen a o pět let u muţů. Této skutečnosti je třeba věnovat velkou pozornost. Týká se celé naší společnosti, od dospívajících, po rodiny seniorů, aţ po seniory. 1 Nemocí se ţivot člověka změní. Duševní postiţení zasahuje a ovlivňuje nejen nemocného, ale celou jeho rodinu. Rodinní příslušníci nemají zkušenosti jak o tyto lidi pečovat. Mění se vztahy mezi členy rodiny, přehodnocuje se ţebříček hodnot, role a komunikace. Psychiatrické poruchy často mění postoje společnosti k jedinci. Zjištění lidí, ţe člověk trpí tímto postiţením, často vede k distancování od nemocného. Důvodem tohoto chování bývá strach z postiţení. Nemocný vzbuzuje u veřejnosti 1

Srov. Čechům se prodlužuje život. Za posledních 20 let o 4,5 roku [online], Dostupné z

.

7

dojem, ţe nedokáţe svou nemoc zvládnout, je povaţován za nemoţného, hloupého, nespolehlivého a nebezpečného. Duševní poruchy se stále povaţují za tabu, i kdyţ se situace ve společnosti zlepšila díky zvýšené informovanosti. Velký problém můţeme spatřit v interpretaci zkreslených informací médii. Dochází ke stigmatizaci nemocného, společnost na něj nahlíţí negativně, a to navzdory k jeho dovednostem, schopnostem, charakterovým vlastnostem. Výsledkem stigmatizace bývá diskriminace nemocných. Stigma nemoci je velmi ovlivněno historií, která je spojována se zlými událostmi, které ovlivnily postoje k psychiatricky nemocným. Duševně nemocní byli vţdy v minulosti předmětem útisku, krutosti, nedůstojnosti a bezpráví. Psychiatricky nemocný pacient je omezován svou nemocí a navíc nese i břímě sociálního hodnocení, jeţ má kořeny v kultuře. Metafory a různá přirovnání nemoci se vyskytují v médiích i v uměleckých dílech. Stereotypní předsudky, které vedou ke stigmatu nemoci si nemocný nese bez vlastního přičinění, nemůţe se jich zbavit a jsou součástí jeho údělu. V práci se zabývám stigmatem duševní nemoci. První kapitola teoretické části zachycuje problematiku duševní poruchy a duševního zdraví. Stručně jsem popsala duševní hygienu a prevenci v psychiatrii. Druhá část se zaměřuje na historii psychiatrie, která je velmi důleţitá pro pochopení problematiky stigmatizace, ukazuje vývoj psychiatrie a s ním spojený vývoj postavení duševně nemocných v naší společnosti. V další kapitole jsem se zmínila ve stručnosti o sociální psychiatrii. Následující kapitola je věnována léčbě duševních poruch v historii a v současnosti, poté jsem nastínila problematiku legislativy a hospitalizace v psychiatrickém lůţkovém zařízení. Následující témata se zabývají stigmaty, stereotypy v přístupu k nemocným, změnami v chování seniorů, postojem rodiny, která pečuje o nemocného a rolí médií. Zmínila jsem se také o pojmu destigmatizace a významu komunitní péče a jejich sluţeb pro duševně nemocné. Za cíl si tato práce stanovuje zjistit, zda v dnešní době přetrvává stigmatizace duševně nemocných, jaký je postoj veřejnosti k duševně nemocným a jaký je názor na diskriminaci těchto lidí. Stigma duševní nemoci – mýtus nebo realita?

8

1 ZÁKLADNÍ POJMY PSYCHIATRIE

1.1

Psychiatrický pacient Definice psychiatrického pacienta jsou různé. Nejčastěji pouţívanou definicí je

„zdravotní porucha, při které psychické vlivy vyvolávají příznaky nebo potíţe“ nebo „psychické příznaky, které přinutily pacienta navštívit lékaře a ten diagnostikoval duševní poruchu“, další definicí je „člověk, který vyhledal péči psychiatra nebo psychologa“, další z mnoha definicí se uvádí, „příznak, kde podle mínění lékaře má hlavní úlohu psychologická nebo emoční porucha“. Není snadné určit, kdo je povaţován za psychiatrického pacienta a kdo ne. Potíţe při stanovení diagnózy nečiní osoby těţce nemocné, nýbrţ osoby s drobnějšími, diskrétními a převáţně subjektivními obtíţemi. Některá psychiatrická onemocnění však mohou pacienty invalidizovat a upoutat na lůţko. Hranice mezi duševním zdravím a duševní nemocí je zjevná, ale v některých situacích bývá nejasná, takţe se objeví problém s jejím stanovením. V současné medicíně se častěji uplatňuje tzv. kontinuální model zdraví. Nedochází k dělení jedinců na zdravé a nemocné, ale na pozvolný přechod mezi duševním zdravím (normalitou) a duševní poruchou (nenormalitou).2

1.2 Duševní porucha Duševní porucha v sobě zahrnuje některé psychické procesy, které se projeví v proţívání, chování a myšlení člověka. V minulosti se uţíval termín „šílenství“. Za duševní poruchy se povaţují stavy zapříčiněné vrozenou, organickou (neurologickou) či genetickou výbavou člověka, a také stavy, u kterých je příčina vzniku dána prostředím a ţivotními událostmi. Duševní porucha je skrytým utrpením nejen pro nemocné, ale také rodinu. V dnešní moderní době, minimálně v kaţdé čtvrté rodině se objeví člověk, trpící nějakým typem duševní choroby. Na začátku 20. století bylo

2

Srov. BAUDIŠ, P., Psychiatrický nemocný mezi námi, Zdravotnické noviny, 2005, č. 7, s. 10 – 11.

9

známo asi dvanáct duševních poruch. Dnešní diagnostický a statistický manuál mentálních poruch DSM - IV z roku 2000, je mezinárodně pouţívaná příručka Americké psychiatrické společnosti. Díky tomuto manuálu máme celosvětově jednotnou, uţitečnou a obecně uznávanou pomůcku pro stanovení duševních poruch. Pro rok 2012 se připravuje vydání DSM - V. Co není v této klasifikaci, nemůţe být deklarováno jako duševní porucha, nemoc. 3 Celosvětově prováděný výzkum tazatelským způsobem (CIDI - Composite International Diagnostic Interview) v České republice prokázal, ţe psychiatrickou diagnózu podle Mezinárodní klasifikace nemocí lze stanovit u plných 27 % obyvatelstva. Další průzkum potvrdil, ţe příznaky jako je nervozita, deprese, nespavost, nadměrná dráţdivost trpí celá třetina populace. Dále bylo zjištěno, ţe počty depresivních epizod stoupají a psychiatričtí prognostici varují před budoucností, ve které by se mohla stát deprese zdravotní poruchou, která nejvíce zkrátí aktivní část ţivota. Příčinou tohoto onemocnění je vyčerpávající ţivotní styl, zrychlené tempo ţivota, vyšší nároky na výkonnost a nezdravé stravovací a pohybové návyky. 4 Rozvoj psychické poruchy lze vysvětlit vzájemnou interakcí mnohočetných rizikových faktorů, mezi které patří faktory biologické (genetické faktory, úrazy, nemoci, atd.), enviromentální (dané prostředím, tj. získané výchovou, ţivotními událostmi apod.), psychologické (charakterové rysy) a sociální (vliv kultury, školy, kolektivu v práci atd.). Vzhledem k tomu, ţe biologické, psychologické a sociální faktory se během lidského vývoje neustále ovlivňují, mluvíme o biopsychosociálním modelu nemocí (viz. příl. 2, s. 138).5

1.3 Duševní zdraví Dle definice Světové zdravotnické organizace, duševní zdraví znamená dobrou kondici celé osobnosti, není to jen nepřítomnost duševní poruchy. Duševně zdravý člověk dokáţe přijímat a zpracovávat informace, nebojí se řešit problémy a umí 3

Srov. BAUDIŠ, P., a LIBIGER, J., Psychiatrie a etika, s. 70.

4

Srov. BAUDIŠ, P., Psychiatrický nemocný mezi námi, Zdravotnické noviny – příloha Lékařské listy, 2005, č. 7, s.

10. 5

Srov. PRAŠKO, J., a kol. Psychiatrie, s. 12.

10

logicky myslet. Je schopen plánovat a plány realizovat, komunikuje a aktivně se zapojuje do dění kolem sebe. Dobře se adaptuje na nové situace. Zdravý člověk je citově vyrovnaný, ovládá své emoce, umí se uvolnit, je zapojen do pracovního procesu a ţije v partnerském vztahu. Trendem dnešní doby je stále vyšší počet lidí, ţijících „singl“, coţ také můţe přispívat k rozvoji duševních nemocí, například deprese. Světová zdravotnická organizace vytvořila program „Zdraví pro všechny“, který obsahuje dvacet jedna cílů. Cílem čísla šest je zlepšení duševního zdraví. Úkolem je vylepšit psychosociální pohodu lidí a pro duševně nemocné osoby zajistit plně dostupné komplexní sluţby. Součástí cíle je omezení výskytů a neţádoucích zdravotních důsledků duševních poruch a neméně důleţitým úkolem je posilování schopností lidí vyrovnat se s nepříjemnými stresujícími okamţiky, které se během jejich ţivota objeví. Dalším úkolem je sníţení počtu sebevraţd, a to v těch zemích, kde se nyní sebevraţdy objevují nejčastěji. Podíl obyvatel evropského regionu trpících závaţnými duševními poruchami se pohybuje mezi 1 aţ 6 %. Podle Světové zdravotnické organizace a Světové banky je mezi hlavní duševní poruchy zařazena deprese, schizofrenie a bipolární poruchy. Mezi další váţné duševní poruchy patří Alzheimerova choroba, demence a degenerativní porucha CNS, uţívání alkoholu, závislost na drogách, stavy úzkosti a nespavost. Sebevraţda představuje 15 % příčin úmrtí u dospívající mládeţe a mladých lidí mezi 15 aţ 24 lety ţivota. Příčinu lze vidět především v uţívání drog a konzumaci alkoholu. Zvýšil se počet sebevraţd u seniorů, hlavně u muţů starších 85 let. Dalším problémem je výskyt deprese, u které není léčba vţdy účinná. Lidé trpící depresí jsou většinou v péči praktického lékaře, ale jen malé procento je včas zachyceno a adekvátně léčeno. Je známá celá řada příčin poruch duševního zdraví. Mezi rizikové faktory patří nezaměstnanost, migrace, chudoba, politické převraty, napětí mezi etnickými skupinami, nárůst počtu bezdomovců, samota, rozpad sociálních sítí, zneuţívání návykových látek, deprivace a socioekonomický neklid. 6

6

Srov. DAVID, I., Stereotypy – příčina stigmatizace v psychiatrii, Zdravotnické noviny, 2005, č. 38, s. 16.

11

1.4 Duševní hygiena a prevence v psychyatrii Termín „duševní hygiena“ se objevil uţ v polovině 19. století. Termín obsahuje zachovat si duševní zdraví a různé metody, které k udrţení zdraví přispívají. Pro správné pochopení potřeb duševně nemocných vznikla na začátku 20. století kniha Clifforda Beerse „Duše, která se našla“. Tato publikace nastínila prevenci duševních chorob ve společnosti. V Americe i v Evropě vznikly společnosti pro duševní hygienu. Zájem o studium mentální hygieny vytvořil vědní obor, který vyšetřuje a zkoumá zásady, poznatky a doporučení napomáhající udrţet a upevnit duševní zdraví celku i jednotlivce. Mentální hygienické problémy můţeme nalézt v zaměstnání (organizace práce, řízení pracovního týmu, uspořádání psychicky a fyzicky příznivých pracovních podmínek, aj.), v partnerských vztazích a v sociálních problémech (urbanizace měst, problematika nezaměstnanosti, problémy menšinových skupin). Prevenci duševních poruch dělíme na: 

Primární - úkolem je sniţovat výskyt duševních poruch - odstraňování negativních společenských jevů a zátěţových situací, vyhledávání a pomoc těm lidem, kteří jsou jimi ohroţeny a hledání správného ţivotního stylu.



Sekundární - cílem je aktivní vyhledávání (depistáţ) osob s duševním onemocněním a jejich včasná léčba. Tato prevence je v reţii praktických lékařů a zvláště ambulantních psychiatrů. Zvýšenou pozornost je potřeba zaměřit zejména během klimaktéria, porodu či odchodu do důchodu.



Terciální - je zaměřena na redukci následků proběhlého duševního onemocnění a zábraně nových vzplanutí duševních poruch. Významnou roli zde zastává kvalitní ambulantní péče a systém doléčování - denní sanatoria, chráněné dílny, bydlení, klub pacientů, svépomocné skupiny pacientů a jejich příbuzných. 7

7

BOUČEK, J., a kol., Obecná psychiatrie, s. 169 – 170.

12

2 HISTORIE PSYCHIATRIE

Vznik samotné psychiatrie se datuje aţ na počátek 19. století, přestoţe psychiatrická onemocnění patřila mezi první, která byla diagnostikována a popsána. Nejstarším lékařským dokumentem je Eberův papyrus, pocházející z roku 1900 před Kristem, který popisuje specifický syndrom typu deprese. Bible se zmiňuje o jedinci, který trpí psychickou poruchou, depresí - např. král Saul, léčba spočívala ve hře na lyru. 8 V historii se ne vţdy duševní poruchy povaţovaly za nemoc. Dá se říci, ţe duševně nemocné lidi se lidská společnost v určitých obdobích snaţila izolovat od zbytku společnosti. Antika provozovala rituál vyobcování šílence, ve středověku panovala démonologie, exorcismus, lykantropie (putování bláznů krajinou), posílání „lodí bláznů“ na širé moře nebo se nemocní dávali do léčeben mimo města. Výjimkou nebylo vystavování nemocných lidí v klecích na náměstí, zavírání do věţí či sklepů. Dnes v civilizovaných zemích se dostávají duševně nemocní lidé do postavení znevýhodněných společensky i ekonomicky.

9 10

2.1 Pravěk V pravěku lidé povaţovali duševní nemoc za boţí trest, věřili v bohy a nadpřirozené síly a uctívali je. Vznikalo lidové léčitelství, které bylo předmětem kouzelníků a šamanů, jeţ se pokoušeli „vyhánět“ zlé duchy z těla nemocného pomocí zaříkávání a obřadů. Lidé věřili v sílu amuletů, talismanů a různých odvarů z bylin, které by duševní nemoci zahnaly. 11

8

Srov. ZVOLSKÝ, P., a kol., Obecná psychiatrie, s. 5.

9

Srov. HÖSCHL, C., a kol., Psychiatrie: Učebnice pro vyšší zdravotnické školy, s. 9.

10

Srov. SVOBODOVÁ, J., Psychiatrie, s. 4 – 8.

11


13

2.2 Starověk Ve starověku se provozovalo léčitelství na posvátných místech - chrámové léčitelství. Léčení probíhalo pomocí modliteb, zaříkávání a vyhánění zlého ducha z těla nemocného. V popředí byla hudba, zpěv, procházky v příjemném prostředí, ke spánku byly pouţívány omamné látky. Duševní nemoc byla stále pokládána za posedlost zlým duchem. Rozvojem vědy a učení se začaly diagnostikovat určité druhy duševních nemocí. Indové popsali epilepsii, která podle nich vzniká, jestliţe se tři základní tělesné sloţky (vzduch, hlen, ţluč) špatně smíchají, toto smísení můţe nastat důsledkem ţalu, zármutku nebo hněvu. Za vznik šílenství Indové povaţovali nevhodnou stravu a špatné mísení tělních látek. Indové dbali na lidský přístup k duševně nemocnému. 12 V Babyloně 2000 let př. n. l. se v kodexu Chammurabi objevují první manuály k terapii duševních nemocí. V Egyptě je v Ebersově papyrusu návod k indikaci „léčebného spánku“ u duševních nemocí a techniky zaříkávání zlých duchů. K léčbě se vyuţívala projímadla, dávidla, tišící odvary, pouštění ţilou, ale i prvky psychoterapie – hudba, malování, projíţďky lodí, dokonce sugesce aţ hypnóza. V Peru vymýtali zlé duchy z lebky trepanací. 13

2.3 Antické období V antickém období byla klasifikace duševních onemocnění značně rozvinuta – melancholie, mánie, delirium jako stav zmatenosti, pádů, ztrát vědomí apod.. Příčiny těchto poruch byly převáţně organické.14 V této době byly poloţeny základní kameny pro psychologické představy o původu duševních poruch, které se dochovaly do evropských dějin novověku.15

12

Srov. ZVOLSKÝ, P., a kol., Obecná psychiatrie, s. 5 – 7.

13

Srov. BOUČEK, J., a kol., Obecná psychiatrie, s. 3.

14


15


14

Jednou z osobností, která se výrazně zapsala do dějin lékařství, byl Hippokrates (460 – 370 př. n. l.). Dokazoval, ţe „šílenství“ vzniká z poruch mozku a příčinu chorob hledal ve vnitřních – humorálních nebo vnějších vlivech prostředí člověka. Rozdělil osobnosti na čtyři základní skupiny (melancholik, sangvinik, cholerik, flegmatik), které se vytváří pomocí tělesných šťáv (krev, hlen, ţlutá a černá ţluč). Říkal, ţe duševní nemoci vznikají přebytkem některé ze šťáv, a ţe léčení spočívá v omezování dané šťávy např. pouštění ţilou či podávání projímadel. 16 Celsus (1. století n. l.) ve své knize De re medica, vyuţívá rozhovor jako léčebný nástroj. Doporučuje ale také léčbu šokem při různých duševních nemocech. 17 Galén (130 – 210 n. l.), tvrdil, ţe onemocnění vzniká přímým poškozením mozku nebo můţe být odpovědí mozku na jiné onemocnění části těla. Kladl důraz na spojitost duše a nervových center. Rozdělil „racionální duši“ na externí a interní část. Externí funkce představují pět smyslů, interní jsou tvořeny imaginací, soudností, apercepcí a pohybem. 18

2.4 Středověk Po pádu římské říše vznikl politický chaos a úpadek humanistického a vědeckého vzdělání. Nastoupila orientální mystéria z Východu a začal rozvoj křesťanství. V klášterech vznikaly první tzv. hospitaly, které se postupem času přeměnily ve speciální nemocnice pro psychiatricky nemocné. Duševní poruchy byly povaţovány za dílo ďábla. Onemocnět duševní chorobou znamenalo pocítit společenskou hanbu. Nemocní bývali připoutáni, týráni nebo vyváţeni a vystavováni na posměch. Duševní poruchy, jejich studium a léčba, byly vyloučeny z medicíny. 19 Ve středověké Evropě vystupuje jen málo autorů, kteří se zabývají poruchami duše. Arabsko – maursko – islámský a orientálně – ţidovský svět naopak dále rozvíjel vědění antiky. Vědcům lze poděkovat za to, ţe se poznatky dostaly zpět do Evropy. 16

Srov. RADIMSKÝ, M., a kol., Psychiatrie I., s. 7.

17


18


19

Srov. ZVOLSKÝ, P., a kol., Obecná psychiatrie, s. 6 - 7.

15

V arabsko – maurském světě vznikaly nové špitály a také první lékařsky vedený ústav pro psychicky nemocné. 20 Některá středověká města měla pro nemocné zřízené azyly. První vznikly v 8. století v islámské říši, v západním světě aţ od 13. století. Muslimští lékaři dbali na klinické pozorování pacienta, do terapie vnášeli hudbu, lázně, zaměstnávání pacientů. Na západě převládaly tresty pro nespolupracující nemocné a pouhé ošetřování. K převratu došlo aţ ke konci 18. století v důsledku rozvoje technologie a společnosti. 21

2.5 Renesance Renesancí nekončí degradace nemocných, dochází ještě k hrůznějším událostem. Počátkem 15. století však vznikají první svazky proti „čarodějnictví“, coţ vede k ničícímu tlaku proti duševně nemocným. 22 V roce 1755 císařovna Marie Terezie zrušila zákon o čarodějnictví, přesto se během 19. století objevuje ještě několik zmínek o upálení.

2.6 Novověk Jednou z nejslavnějších osobností psychiatrie 18. století je lékař Philippe Pinel (1745 – 1826). Svou práci zahájil osvobozením duševně nemocných z podzemních prostor paříţského blázince a vyvedl tyto lidí na světlo, vzduch a zařídil jim ošetřovatelskou péči, lékařské ošetření, právo na svobodu a hygienu. Léčebné pokusy prováděné v tomto období byly ještě brutální - rány galvanickým proudem, hladové kůry, Darwinovy ţidle (s točením dokola aţ do krvácení z uší), kastrace či octové koupele. Terapeuticky se pouţíval kafr, opium, pouštění ţilou, podávaly se dávidla a projímadla. Koncem století začíná rozvoj psychoterapeutických metod. V 18. století vznikají první zákony, které mají chránit duševně nemocné. Na přelomu 18. a 19. 20


21


22


16

století prosazuje dr. Reil pojem psychiatrie.23 V tomto období probíhá v Německu a Rakousku – Uhersku velká psychiatrická reforma. Emil Kraepelin (1856 – 1926) patřil k velkým psychiatrům této doby. Zabýval se výzkumem mozku, popisem příznaků a průběhem psychiatrických nemocí. Roku 1883 vyšlo první vydání Učebnice psychiatrie - rozlišovala nemoci na endogenní (psychózy, manio-depresivní nemoc, paranoia, neurózy, psychopatie) a exogenní (symptomatické psychózy, předčasná demence). Kraepelin oddělil předčasnou demenci (dementia praecox) od demence staršího věku (dnes demence Alzheimerova typu a multiinfarktová demence). 24 V psychiatrické léčbě 19. stol. dominuje reţim a práce, při které je kladen důraz na odvedení nemocných od projevů duševních poruch. Je dbáno na estetiku kulturního prostředí a příjemné zacházení. Dochází k rozvoji farmakoterapie. 25 V tomto období vznikl názor, ţe psychické nemoci jsou odvozeny z poruch vývoje lidské osobnosti od narození a z úspěšného nebo neúspěšného překonání určitých základních bodů vývoje - Freudova psychoanalýza. Ve 20. století se v psychiatrii rozvíjí mnoho odvětví psychoterapie.26 Vývoj psychiatrie jako moderní vědy nastal ve 20. století. V padesátých letech 20. století byla do psychiatrické praxe zavedena neuroleptika, o něco později antidepresiva a moderní anxiolytika. Stav některých pacientů se po podání neuroleptik natolik zlepšil, ţe mohli opustit ústavy. Účinnost medikamentů vedla k rušení psychiatrických léčeben a hromadnému propouštění pacientů. Později se však ukázalo, ţe mnozí pacienti se nedokáţou zadaptovat na ţivot „venku“. Lékaři zjistili, ţe je důleţité věnovat pozornost nejen pacientovi, ale celé jeho rodině, protoţe nevhodná komunikace můţe nemoc zhoršit. Z tohoto důvodu začala fungovat komunitní péče, aby usnadnila adaptaci propuštěných pacientů na ţivot ve společnosti. 27 Mezi nejdůleţitější osobnosti psychiatrie 20. století patří Sigmund Freud, který rozvinul psychoanalytický model myšlení. Během nacistické doby byla psychoanalýza zakázána, uchytila se v Anglii a USA.28 Psychiatrie však musela čelit také skandálům 23


24


25


26

Srov. ZVOLSKÝ, P., a kol., Obecná psychiatrie, s. 14 - 15.

27

Srov. PRAŠKO, J., a kol., Psychiatrie, s. 9.

28


17

a eticky nepřijatelným praktikám. Proslulé byly sterilizace duševně nemocných ţen, likvidace duševně nemocných prováděné se souhlasem nacistických psychiatrů, neúčinné chirurgické zákroky na mozku a zkoušení návykových látek na lidech bez jejich vědomí. 29

2.7 Historie české psychiatrie Po staletí byla dvojí péče o duševně nemocné, a to milosrdná pomoc a nemilosrdná represe. Záleţelo na společenské vrstvě, místních podmínkách a zvycích, ale především na chorobě a jejím trvání. Podrobiví, neproblémoví pacienti se dočkali dobročinnosti a soucitu. Agresivní a nespolupracující nemocní, kteří ohroţovali bezpečnost, končili většinou na vesnici přikováni ve stodole. 30 Postupem času vznikl v Čechách klášterní špitál při kostelu Panny Marie v roce 929 (tzv. Týnský špitál zaloţený Boleslavem I.). První neklášterní azyl u nás byl vystavěn ve Znojmě (1458), Praze (1484) a v Brně (1585). Ve špitálech byli duševně nemocní v klecích a poutech. Léčilo se dávidly, projímadly, pouštěním ţilou, ale i šoky.31 V Rakousko-Uhersku provedl císař Josef II. modernizaci státu, jeho legislativy a institucí. Poloţil základy specializované péče o duševně nemocné. Zaloţil Všeobecnou nemocnici v Praze, zřídil ústav u svaté Kateřiny v Praze. Tollhaus, je budova, která dnes stojí v areálu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Tento ústav měl kdysi především vězeňský charakter, pacienti byli vystavováni násilí a hrubému zacházení. Ošetřovné se lišilo podle majetnosti. Nemajetní byli ošetřováni zadarmo. Toto rozdělení se zachovalo aţ do poloviny 20. století. 32 Nový dům, stavba, ve které nyní sídlí Psychiatrická klinika 1. LF UK v Praze, představovala vrchol pokrokových myšlenek v ošetřování duševně nemocných. Nemocní byli pečlivě tříděni podle potřeby náročnosti péče a podle „cenové skupiny“. 29


30

Srov. DAVID, I., Počátky péče o duševně nemocné v ČR, Sestra, 2002, č. 2, s. 68.

31


32


18

Nejdůleţitějším prvkem terapie bylo zaměstnávání nemocných, prací či zábavou. Byla velmi upřednostňována práce venku na zahradě, četba, tvorba herbářů, atd.. Riedel dbal na to, aby nemocní za vykonanou práci byli odměňováni alespoň malou peněţitou odměnou. Dalšími aktivitami, kterými se zabývali nemocní bylo šití, práce v kuchyni, praní, ale také členství v pěveckém sboru a hra na hudební nástroj, atd.. Pacienti ţili také kulturním ţivotem, navštěvovali divadla, koncerty a zúčastňovali se různých výletů, pořádaných ústavem. Také ve vzdělání nemocní neměli mezery, protoţe v ústavu probíhala výuka psaní, čtení a počítání. Johann G. Riedel byl jmenován prvním docentem psychiatrie. Měřítkem vyspělosti ústavů se staly způsoby uţívání omezovacích prostředků. Do 19. století byly násilné praktiky provozované na pacientech přímo doporučovány. Mezi lidmi se několik pokolení proto tradovalo, ţe nemocní jsou v ústavech týráni, biti a svazováni. Pacientům se podsouvaly vjemy vyvolávající odpor. Při neúspěchu došlo na metodu „hautseil“ - provlékání provázku pod kůţí. Zuřivost krotila projímadla, kde metoda nefungovala, zkoušel se „Autenriethův nátěr“. Mast tvořena s vinanem draselným se nanášela na kůţi hlavy, kde vyvolala zánět a nekrózu s edémem hlavy a obličeje. Hojení bylo pomalé. Velké oblibě se těšily lázeňské procedury, polévání ledovou vodou bylo nahrazeno sprchováním. 33 Česká psychiatrická klinika vznikla v roce 1886 a prvním českým profesorem psychiatrie na Karlově univerzitě byl Benjamin Čumpelík (1889 - 1908). První českou učebnici psychiatrie napsal a publikoval Karel Kuffner. Mezi další slavné osobnosti patří profesor Josef Mysliveček a jeho následovník Vladimír Vondráček. Profesor Mysliveček napsal učebnici, která se stala základem pro celé generace českých psychiatrů.34 V Praze roku 1961 byl zaloţen Výzkumný psychiatrický ústav, jehoţ ředitelem byl L. Hanzlíček. Roku 1989 vzniklo Psychiatrické centrum Praha, kde působí prof. dr. C. Höschl. 35 Na počátku sedmdesátých let se psychiatrie změnila. V Československu byla k dispozici účinná psychofarmaka, zvláště antidepresiva a antipsychotika, země se zapojovala do objevování nových látek s psychotropním účinkem. Usilovalo se o propojení rehabilitace, psychoterapie a farmakoterapie. Psychofarmaka byla klíčem 33


34

Srov. HÖSCHL, C., a kol., Psychiatrie pro vyšší zdravotnické školy, s. 10 - 11.

35


19

k psychoterapii. Nevýhodou farmakoterapie byly neţádoucí účinky na organismus člověka, coţ vedlo k časté rehospitalizaci. 36 Útlum ve výzkumu československé psychofarmakoterapie nastal na počátku devadesátých let. Příčinou byl vzestup biochemických metod na úkor metod behaviorálních a také finanční stránka na výbavu biochemických laboratoří byla velmi náročná. V roce 1970 byl v Praze konán kongres prestiţní mezinárodní organizace Collegium Internationale Neuro - Psychopharmacologicum, kde československá farmakologie získala od světové psychofarmakologie významné ocenění. Kongres byl vrcholem úspěšného období československé psychofarmakologie, po kterém následoval úpadek. Tato změna byla dána hlavně politickou situací a také emigrací československých kapacit do zahraničí. 37 Lékař Oldřich Vinař, popisuje v časopise Praktický lékař z roku 2005, své záţitky z Léčebny pro choroby mozku v Kosmonosech. Líčí zde veliké místnosti, které byly přeplněny řvoucími, agresivními pacienty, kteří kdyţ uviděli lékaře, tak na něj útočili různými věcmi. Oddělení s duševně nemocnými pacienty byla vybavena mohutnými lavicemi s dubovými stoly. Ţidle byly zakázány, poněvadţ nemocným slouţily jako zbraně vůči personálu. Duševně nemocní, kteří potřebovali být izolováni, trávili svůj čas v malých místnostech, jejíţ zdi byly vzhledem k bezpečnosti pacientů vyčalouněny. Řada nemocných byla umístěna do síťových lůţek, kde dělali stereotypní pohyby. MUDr. Vinař dále popisuje klozetní mísu, která se nacházela v rohu velké místnosti a z které několik pacientů pilo vodu. Postiţeni byli často svázáni ve svěrací kazajce. Lékař v článku popisuje drastické zacházení s pacienty a násilné praktiky při aplikaci Holterova elektošokovacího přístroje. Proud vháněný do pacienta velmi často vyvolal epileptický záchvat, který byl doprovázen pomočením, pokousáním a zlomeninami obratlů.38 Postupem času a změnou reţimu došlo v hospitalizaci nemocných ke značnému obratu. Lůţková oddělení byla podobná internímu zařízení, kde byli pacienti léčeni medikamenty a injekcemi. Řada nemocných docházela na terapii ambulantně a hospitalizace nemocných probíhala formou dobrovolného rozhodnutí. Změna nastala

36

Srov. VINAŘ, O., Jak jsme zaváděli v Československu psychofarmaka, Praktický lékař, 2005, č. 7, s. 423.

37


38

Srov. VINAŘ, O., Jak jsme zaváděli v Československu psychofarmaka, Praktický lékař, 2005, č. 4, s. 252 – 253.

20

v pohybovém reţimu pacientů, kteří jiţ nemuseli být upoutání na lůţko, jak tomu bylo na interních odděleních, ale mohli se pohybovat zcela volně po denních místnostech, parcích a areálu léčebny. Velkou změnou ve Výzkumném psychiatrickém ústavu v Praze bylo zavedení koedukovaného reţimu pro muţe a ţeny. Reţim spočíval v souţití obou pohlaví, pouze pokoje byly odděleny. Zavedení tohoto systému pozitivně přispělo ke zlepšení morálky, slušnější komunikaci mezi pacienty a úpravě vzhledu. 39

2.8 Vznik pedopsychiatrie S historií psychiatrie je také spojen pojem a osud mentálně retardovaných. Po dobu středověku bylo na „idioty“ pohlíţeno společně se šílenci jako na posedlé ďáblem. Problematika mentálních retardací se aţ do počátku 19. století v odborné lékařské literatuře prakticky neobjevovala. Převrat nastal po revolučním období 1848, ale aţ do počátku 20. století vládla v oblasti léčby opoţděných dětí skepse. Teprve poznatky genetiky J. G. Mendela a některé objevy vrozených vad či krevní inkompatibility jako příčiny poškození dětí pomohly zvýšit naději na prevenci mentálních retardací, coţ lze povaţovat za první etapu rozvoje dětské psychiatrie – pedopsychiatrie. Zvýšil se zájem o dětskou psychopatologii, vývoj dítěte, vliv rodiny a společnosti na utváření osobnosti. Toto období je povaţováno za druhou etapu vývoje dětské psychiatrie. Zakladatelem se stal Karel Herfort (1872 – 1940), první profesor psychopatologie dětského věku a vedoucí první dětské ambulance v Praze. Ve třetí etapě (druhá polovina 20. stol.) se rozvíjí síť pedopsychiatrických a psychologických poraden a formuje se tým – psychiatr, psycholog a sociální pracovnice. První dětské lůţkové oddělení zaloţil roku 1947 na psychiatrické klinice v Praze J. Apetauer a první dětskou psychiatrickou kliniku ve Fakultní nemocnici Motol roku 1971 J. Fisher. 40

39


40

Srov. HÖSCHL, C., a kol., Psychiatrie pro vyšší zdravotnické školy, s. 10.

21

3 SOCIÁLNÍ PSYCHIATRIE

Termín poprvé vyslovil ředitel bostonské psychiatrické nemocnice E. E. Southarder v roce 1917. V roce 1955 byl zdůrazněn interdisciplinární přístup k problémům duševního zdraví a duševních nemocí. Sociální psychiatrie se zabývá sledováním sociálních a kulturních faktorů, které mají vliv na vnik a dynamiku duševních poruch. V Americe se uţívá termín Community psychiatry. Toto pojetí zdůrazňuje přijetí veřejné odpovědnosti za úroveň zdravotnické péče pro kaţdého člověka bez ohledu na jeho sociální vrstvu. Sociální psychiatrie také v sobě zahrnuje organizování veřejných center duševního zdraví a interdisciplinární spolupráce psychiatrů, klinických psychologů, sociálních pracovníků, kriminologů, a ostatních výchovných pracovníků. Úkolem sociální psychiatrie je také shromaţďování epidemiologických údajů o psychiatrické nemocnosti obyvatelstva, realizace programů v oblasti prevence poruch duševního zdraví a sociální rehabilitace osob, které prodělaly duševní onemocnění. 41 Transkulturální psychiatrie je součástí sociální psychiatrie a vznikla v polovině 20. století. Obor se zabývá podobností a rozlišností ve formě, průběhu a manifestaci duševních poruch v různých společenstvech a kulturách. Mapuje výskyt, incidenci a dělení duševních nemocí ve vztahu k sociálně kulturním faktorům, formy léčení a postoje společnosti k duševně chorým. Transkulturální psychiatrie přinesla mnoho zajímavých poznatků o duševních nemocích jiných kultur. Whitico je psychotická porucha popisovaná u Eskymáků, projevuje se touhou jíst lidské maso, úzkostí a přesvědčením, ţe je nemocný tvorem z ledu a kostí, který poţírá lidi. V Malajsku se u ţen vyskytuje porucha latah, jejím příznakem je napodobování ostatních osob v gestech a jednání. V Číně a jihovýchodní Asii se vyskytuje onemocnění koro, které se projevuje úzkostí a představou, ţe se penis zabořuje do dutiny břišní a v okamţiku jeho úplného zmizení dojde ke smrti. V Nigérii se vyskytuje syndrom Ode Ori, při kterém pacient proţívá nepříjemné pocity, jako by mu hlavou a tělem prolézal nějaký parazit. 42 41


42


22

4 LÉČBA DUŠEVNÍCH PORUCH V HISTORII

4.1 Historie psychiatrické terapie V minulosti většina lůţkových psychiatrických zařízení vypadala velmi smutně. Vysoké zdi, mříţe a různá jiná zabezpečovací zařízení vězeňského charakteru, měla za úkol chránit společnost před nebezpečnými duševně nemocnými lidmi. V posledních letech se stále více prosazuje názor, ţe izolace duševně nemocných od ostatní lidské společnosti, která se pokládá za duševně zdravou, vede k nevyléčitelnosti psychóz, se kterými se setkáváme nejčastěji. 43

4.1.1

Šokové metody v psychiatrii Velkým vynálezem byl objev terapeutických účinků inzulínových kómat

a elektrických šoků. Koncem třicátých let nastává rozvoj tzv. seismické (šokové) éry psychiatrie. Šokové metody se pouţívaly při těţkém psychomotorickém neklidu, akutních halucinatorně - paranoidních stavů i těţkých depresivních syndromech. Šokové metody však měly také negativní stránku. U nemocných se po elektrickém proudu objevovaly křeče, úzkost a neklid, někteří se propadali do bezvědomí inzulínové hypoglykémie. První šokovou metodou byl tzv. kardiazolový šok, který byl do praxe uveden lékařem Medunou v roce 1932. Nemocným se do ţíly aplikovala látka a do půl minuty došlo k epileptickému záchvatu. Metoda byla zatracena pro silné úzkosti, které pacient pociťoval v intervalu mezi podáním látky a nástupem epileptického záchvatu. V roce 1935 Manfred Sakel přišel s metodou inzulinoterapie, která se v praktickém vyuţití udrţela nejdéle. Léčba schizofreniků spočívala v aplikaci vzestupných dávek insulinu od počátečních dávek 10 - 20 jednotek do dávky vyvolávající kóma (120 - 140 jednotek). Kóma se ukončovalo podáním sladkého čaje ţaludeční sondou, pacient se probral k vědomí a vydatně se najedl. Pokud byl pacient

43


23

stále v komatu, byla mu aplikována vysoce koncentrovaná glukóza do ţíly. Jestliţe se pacient ani pak neprobral, hrozilo protrahované koma a tím i poškození mozku. Léčba trvala 2-3 měsíce. Neţádoucími účinky inzulinoterapie byl přírůstek na váze o 6 - 8 kg, epileptické záchvaty, protrahované koma. Insulinoterapie byla náročná na čas a zručnost ošetřujícího personálu, coţ vedlo k opuštění této léčby.

44

Mezi další metody byl zařazen šok acetylcholinový a atropinový navozený vysokými dávkami těchto látek.45

4.1.2

Farmakoterapie v psychiatrii Farmakoterapie se v historii omezovala především na ovlivňováni úrovně

bdělosti. Farmakologie v psychiatrii byla spíše okrajovou a experimentální oblastí. Účinnost léků závisela na dávkách, které byly v nepsychiatrických oborech medicíny pokládány za toxické. Moderní psychofarmaka vděčí za svůj objev francouzským chirurgům a anesteziologům. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let intenzivně studovali hibernaci zvířat, která přes zimu spala. Na základě toho vyvinuli první léky - promethazin a chlorpromazin, u kterého byly objeveny psychotropní látky. O hibernaci začali mít velký zájem i psychiatři, coţ vedlo k prvním pokusům s touto metodou. Lékaři si všimli, ţe nemocní se zklidňují i v případě, ţe nebyli podchlazeni. V téţe době probíhaly v laboratořích firmy Ciba v Basileji pokusy s izolací alkaloidů Rauwolfie, rostliny, která byla v Indii pouţívána ke zklidnění. Jako nejúčinnější byl izolován reserpin, tento prostředek sniţoval krevní tlak, ale také působil jako psychofarmakum s mohutnými ataraktickými účinky. Ataraxia je jasný, klidný stav mysli, pojem od Fabinga. Ve druhé polovině padesátých let se ukázalo, ţe reserpin a ostatní alkaloidy Rauwolfie nejsou u většiny psychiatrických pacientů účinné jako deriváty fenothiazinů, a proto tyto látky převládly ve většině indikací. Lithium v léčbě mánie se začalo pouţívat aţ od roku 1947, přitom první zmínky o antimanických účincích lithia byly známy jiţ dříve. V roce 1954 byla objevena látka sniţující úzkost - meprobamát. Předtím se úzkost léčila návykovými barbituráty a opiem. V roce 1957

44


45


24

švýcarský psychiatr Roland Kuhn syntetizoval imipramin, první významnou antidepresivní látku.46

4.2 Léčba duševních poruch v součastnosti

4.2.1

Farmakoterapie Řada duševních nemocí nemá jednoznačnou příčinu, je třeba na ně pohlíţet

z holistického hlediska. Léčba duševních poruch spočívá v působení na symptomy, není etiologická, tedy neodstraňuje příčinu. Léčbou lze dosáhnout vyléčení poruchy nebo alespoň dosáhnout stavu remise či zmírnění problémů. Léčba by měla zahrnovat prevenci relapsu – znovuobjevení choroby. Existuje mnoho druhů psychofarmak, které přes neurotransmitery ovlivňují příznaky duševních nemocí. Mezi základní psychofarmaka patří neuroleptika, antidepresiva, anxiolytika, psychostimulancia, nootropika a kognitiva. Dále se v psychiatrii pouţívají soli lithia a antiepileptika jako thymoprofylaktika, antiparkinsonika a hypnotika. 

neuroleptika (antipsychotika) - tato skupina léků účinně zvládá projevy psychóz - neklid, halucinace, bludy. Působí blokádu dopaminových receptorů, protoţe dopamin je u psychotických poruch zvýšen. Neuroleptika tedy sniţují nadbytek dopaminu a tím dochází k vymizení tzv. pozitivních psychotických příznaků. Vedlejšími účinky těchto léčiv jsou extrapyramidové dyskinézy obličeje, jazyka, trupu a končetin, doprovázené rigiditou. Projevy se podobají parkinsonismu. Mezi další vedlejší účinky patří suchost v ústech, poruchy močení a srdečního rytmu.

46


25

Dělení neuroleptik: 

basální (sedativní) neuroleptika - působí na psychomotorický neklid, agresivitu a agitovanost, mají výrazný zklidňující a tlumivý efekt. Pro četné vedlejší příznaky jsou tato léčiva nahrazována atypickými antipsychotiky. Zástupci: Plegomazin, Tisercin, Thioridazin, Chlorprothixen



incizivní neuroleptika - vykazují dobrý účinek v léčbě halucinací, bludů, neklidu a agresivity. Výskyt neţádoucích účinků je poměrně častý. Zástupci: Perfenazin, Prochlorperazin, Cisordinol, Semap, Imap, Meclopin, Buronil, Haloperidol, Neulepil, Orap.



atypická neuroleptika - atypická antipsychotika působí na psychotické příznaky, jako jsou poruchy komunikace, apatie, nezájem nebo artismus, ovlivňují negativní příznaky schizofrenie (pocit sníţené energie, oploštělé proţívání, nerozhodnost) a jsou účinná v případě selhání jiných neuroleptik. Zástupci: Tiapridal, Dogmatil, Prosulpin, Leponex, Zyprexa, Risperdal, Seroquel, Mysalfon



depotní neuroleptika - esterifikována mastnými kyselinami a rozpuštěna v olejovém vehikulu. Aplikují se injekčně do svalu, účinná látka se z nich uvolňuje po dobu 2 - 4 týdnů. Pouţívají se u nemocných, jeţ odmítají léky perorálně. 47



antidepresiva - léky, ovlivňující neuromediátory, které souvisí se smutnou náladou, většina z nich se pouţívá při léčbě neurotických poruch a úzkosti. Tato léčiva jsou velmi účinná, mají však také své neţádoucí účinky, navíc jsou smrtelně toxická při předávkování.

47

Srov. Psychofarmaka – léky užívané v psychiatrii. [online], dostupné z .

26

Dělení antidepresiv: 

tricyklická antidepresiva - vysoce účinná, mají řadu neţádoucích účinků (sucho v ústech, zrychlený puls, zácpa, zvýšená chuť k jídlu, koţní reakce), proto se upouští od jejich pouţívání. Nástup účinku těchto léků je cca 14 - 21 dnů a po tuto dobu byl zjištěn nárůst suicidia. Tricyklická antidepresiva nahradily nové typy antidepresiv (Efectin, Endronax, Remeron). Po nasazení antidepresiv je nutný dohled na pacienta. Zástupci: Nortrilen, Noveril, Prothiaden, Melipramin, Amitriptylin, Anafranil



antidepresiva II. generace - léky, které jsou pacienty dobře snášeny Zástupci: Lerivon, Trittico, Vivalan, Maprotilin, Ludiomil, Remeron



SSRI (inhibitory reuptake serotoninu) - skupina antidepresiv s dobrou snášenlivostí i účinností. Neţádoucí účinky léků jsou potíţe s trávicím traktem (pocit na zvracení, zvracení, průjmy, zácpa), nespavost, bolesti hlavy, třes, pocení, závratě. Zástupci: Citalec, Deprex, Seropram, Zoloft, Seroxat.



SNRI (inhibitory reuptake serotoninu a noradrenalinu) - skupina antidepresiv s rychlejším nástupem účinku. Neţádoucí účinky jsou pocit na zvracení, zácpa, sucho v ústech, závratě, třes, ospalost, bolesti hlavy Zástupce: Efectin tbl.



inhibitory monoaminooxidázy (IMAO) – skupina léků se dělí na selektivní a neselektivní Neselektivní: Parnate, neţádoucí účinky se projevují nespavostí, sníţeným tlakem, neklidem, bolestí hlavy, suchostí v ústech, vysoce rizikové je náhlé zvýšení krevního tlaku, tzv. hypertenzní krize Selektivní: Aurorix, neţádoucím účinkem je nespavost, závratě, bolest hlavy, pocit na zvracení.



thymoprofylaktika - tato skupina léků slouţí ke stabilizaci nálady a zábraně další epizody bipolární poruchy. Zástupci: soli lithia, carbamazepin, lamotrigin. Tito zástupci patří také do skupiny antiepileptik. 27



anxiolytika – látky, působící proti stresu, úzkosti, fobiím a agresivitě. Navozují relaxaci a uvolnění aţ k spánku. Nevýhodou těchto léků je, ţe při dlouhodobém uţívání vzniká u pacientů závislost. Zástupci skupiny jsou benzodiazepiny - Diazepam, Lexaurin, Neurol, Oxazepam).



psychostimulancia - jedná se o látky, jenţ mají aktivizující účinky. Tyto látky mají euforizující účinek a velmi často se zneuţívají. Ze všech psychofarmak mají nejvyšší riziko závislosti. Jedná se o preparáty amfetaminového typu.



nootropika - tyto preparáty zlepšují metabolismus nervových buněk, zlepšením metabolismu glukózy. Pouţívají se u organických poškození mozku. Do této skupiny patří Geratam a Enerbol.



kognitiva - jsou to léky pouţívané při léčbě demencí a to speciálně Alzheimerovy demence. Zlepšují úroveň kognitivních funkcí. Zástupci: Aricept, Cognex, Reminyl



hypnotika - jedná se o látky, které navozují spánek. Hypnotik existují různé typy. Dříve se pouţívala nebezpečná hypnotika barbiturátového typu, která zhoršovala kognitivní funkce, v současnosti se jiţ neuţívají. Nejmodernějším typem hypnotik jsou léčiva 3. generace, vyznačují se rychlým nástupem spánku a minimálními vedlejšími účinky. Zástupci: Hypnogen, Stilnox, Heminevrin 48 49 50



Varia - léčiva k terapii závislosti na alkoholu. Zástupci: Antabus, Campral

4.2.2

Elektrokonvulzivní léčba (ECT) Metoda spočívá v ovlivnění mozku elektrickým proudem. Tento typ léčby se

provádí v narkóze. Elektrický proud vyvolává tonicko-klonické křeče, které jsou tlumeny myorelaxací. Proud se aplikuje se 2 – 3 krát týdně obvykle celkem desetkrát. Po aplikaci většinou dochází ke slabým poruchám paměti díky anestezii, které 48

Srov. MARKOVÁ, E., VENGLÁŘOVÁ, M., a BABIAKOVÁ, M., Psychiatrická ošetřovatelská péče, s. 252 –

253. 49

Srov. MALÁ, E., PAVLOVSKÝ, P., Psychiatrie: Učebnice pro zdravotní sestry a další pomáhající profese, s.

100 – 105. 50

Srov. LIČKOVÁ, J., Rozvoj panické poruchy se musí přerušit, Sestra, 2005, č. 12, s. 47.

28

spontánně vymizí. 51

52

Tuto léčbu nejčastěji provádíme u depresivní poruchy, mánie,

schizofrenie a schizoafektivní poruchy a maligního neuroleptického syndromu.

4.2.3

Fototerapie Jedná se o léčbu umělým světlem o vysoké intenzitě. Provádí se ráno po dobu

1 – 2 hodin u depresivních pacientů. Nejlepší výsledky této terapie jsou u sezónních typů depresí, v obdobích s nedostatkem slunečního světla.

4.2.4

Psychoterapie Psychoterapie je léčebná metoda pomocí psychologických prostředků - slovo,

mimika, mlčení, emoce, učení nebo manipulace prostředím. Psychoterapie má dva základní směry - odstranění nebo zmírnění chorobných příznaků a dosaţení pozitivních změn v pacientově osobnosti. Tuto metodu provozuje zkušený psychoterapeut. Psychoterapie probíhá formou individuální, skupinovou nebo rodinnou. Metody, které se vyuţívají v psychoterapii: arteterapie, muzikoterapie, psychodrama, psychogymnastika, relaxace a autogenní trénink, hypnóza. 53 54 Druhy psychoterapie: 

racionální psychoterapie - je zaloţena na logické argumentaci a přesvědčování. Má vliv na rozum, kritičnost a soudnost. Vede k pozitivnímu ţivotnímu přístupu, vzdaluje pozornost od příznaků, objasňuje podstatu onemocnění.



sugestivní psychoterapie - pomocí autority a ţivých představ se dosahuje účinku ve sféře psychické nebo somatické. Patří zde placebo efekt, kde sugesce zvyšuje účinek léku očekáváním pacienta, ţe dojde ke zlepšení stavu. Po placebu mizí potíţe stejně, jako by pacient dostal aktivní látku.

51

Srov. PRAŠKO, J., a kol., Generalizovaná úzkostná porucha [online], dostupné z < http//www.kbtinstitut.cz>.

52


105. 53

Srov. SVOBODOVÁ, J., Psychiatrie, s. 68.

54


106.

29



kognitivně - behaviorální terapie - tato léčba spočívá v odstranění a převýchově chybného nebo nedostatečně naučeného chování nemocného. Terapie spočívá v pozitivním nácviku, který zafixuje správné reakce a tím utlumí ty negativní. Do této terapie je zahrnuto pozitivní zpevňování - správné odpovědi jsou obdarovány odměnou a metoda přesycení - pacient neustále vyvolává své neţádoucí reakce s výsledkem, kdy se příznak nebo chování dostane plně pod jeho kontrolu. Další metodou je averzivní terapie, která spojuje příznak s nepříjemným podnětem (např. zvracení). Pouţívá se při léčbě alkoholizmu (Antabus). Dále zde patří tzv. desenzibilizace, pouţívaná při léčbě fobií, kdy pacient sestaví ţebříček nepříjemných podnětů a učí se k nim být uvolněný a lhostejný. 55



logoterapie - psychoterapeutický směr, latinský význam slova logos znamená smysl. Základní myšlenkou logoterapie je nalézt smysl lidského ţivota. Termín logoterapie poprvé pouţil vídeňský neurolog Viktor Emil Frankl (1905–1997) v roce 1926. Podle Frankla člověk rozhoduje o tom, co se stane, co udělá, jaké zaujme postoje a hodnoty. Člověk musí mít v sobě touhu ţít, pokud ji nemá, dochází k frustracím, prázdnu, coţ vede ke vzniku depresí. Smysl ţivota můţe člověk najít ve vykonání činu, proţitím hodnoty, v utrpení.



relaxační psychoterapie – cílem relaxační terapie je psychické a fyzické uvolnění, vylepšení sebeuvědomění a sebeovládání. Dochází k uvolnění svalstva, zklidnění základních ţivotních funkcí. Touto metodou se léčí psychosomatické stavy, úzkost, deprese, nespavost, poruchy pozornosti a hyperaktivita. Metodu lze pouţít ke zmírnění bolesti. Hlavní vyuţití je ve stresových a zátěţových situacích.

55


107 – 109.

30

Relaxační techniky: 

Schultzův autogenní trénink - navozuje představu tíhy, tepla, tepu, dechu, prohřívání břicha, atd..



Jacobsonova progresivní relaxace – spočívá v relaxaci svalů, uplatňuje se střídání svalového napětí a uvolnění. Vyuţívá se metod jógy, která se zaměřuje na techniku dýchání a autosugesce.



Imaginativní psychoterapie – pracuje technikou autogenního tréninku, při kterém dochází k uvolňování napětí, očišťování, čerpání energie, navozování pocitů jistoty a bezpečí, pomocí představ obrazů z přírody, známých i neznámých míst atd.. Terapie se pouţívá k pozvednutí sebevědomí a uplatňuje se v těţkých ţivotních situacích, kdy má člověk před sebou důleţitá rozhodnutí.

4.2.5

Psychiatrická rehabilitace Psychiatrická rehabilitace byla na počátku 20. století relativně zatlačena do

pozadí aţ Herman Simon se zaslouţil o její rozvoj. Tento člověk byl povaţován za tvůrce léčby prací. Další rozvoj léčebné a pracovní rehabilitace je spojen se jménem S. S. Korsakova.56 Rehabilitace obsahuje nácvik sociálních dovedností, které bývají duševním onemocněním narušeny. Pacient se učí zapojovat do komunikace s lidmi, učí se řešit situace spojené s nakupováním atd.. Úkolem je pacientovo znovuzačlenění do společnosti. Kognitivní rehabilitace obsahuje nácvik pozornosti a paměti. Pracovní rehabilitace obnovuje schopnost nemocného pracovat a být pokud moţno samostatně výdělečně činným. Práce je nejprve vykonávána pod vedením terapeutů, kteří pomáhají obnovit pacientovy pracovní návyky a schopnosti. Pacient je chráněn před stresem57

56


57

Srov. NOVOTNÝ, J., a kol., Lázeňská léčba pacientů s psychickými poruchami, Psychiatria pre prax, 2007, č. 3,

s. 137.

31

4.2.6

Ergoterapie Ergoterapie je léčebná metoda, která má povzbudivý účinek práce, sportu

a různých činností na lidské zdraví. Pojem se skládá ze dvou slov, ergon (práce) a therapia (léčení). Terapie je předepisována lékařem, je určena pro tělesně, smyslově a duševně nemocné osoby. Léčbu zaštiťuje ergoterapeut, který hodnotí fyzické, duševní a sociální funkce klienta. Individuální ergoterapie se zabývá nácvikem soběstačnosti v běţných denních činnostech. Pro nácvik je vyuţívána kuchyňka, koupelna a WC. Skupinová ergoterapie je realizována v truhlářské nebo textilní dílně, kde je klientovi podle onemocnění a stavu vybrána terapeutická činnost. Klienti pracují například s hlínou či jiným materiálem v arteterapeutické dílně. Klienti mohou vyuţívat také počítače pro rozvoj komunikace a kognitivních funkcí. Do terapie je zahrnuto vaření a tvorba v keramické dílně. Podle potřeb klienta, ergoterapeut nabízí vhodné kompenzační pomůcky. U pacientů, kteří mají psychosociální potíţe, se v terapii uplatňují behaviorální, psychoanalytické, kognitivní a humanistické postupy. 58

4.2.7

Lázeňská terapie Lázeňská terapie duševně nemocných, balneoterapie, je soubor lázeňských

léčebných postupů, které vedou ke zlepšení psychického stavu pacienta. Pacienti se podrobují léčebné rehabilitaci, fyzikální a pohybové terapii, dietetice, psychoterapii a nutné medikamentózní léčbě. Účinek lázeňské léčby spočívá v klimatickém prostředí, geografickém rozloţení lázní, léčivých přírodních zdrojích, atd.. Účinek klimatické léčby závisí na emocích pacienta, jak vnímá přírodu kolem sebe, zvuky, vůni rostlin a kulturu lázeňského areálu. Pobyt v lázních způsobuje fyzikální a psychickou změnu v organismu pacienta. Adaptace na prostředí trvá minimálně měsíc, u psychicky nemocných jedinců musí probíhat pozvolně, nenásilně, jinak můţeme vyvolat tzv. lázeňskou reakci. Příznaky začínají kolem osmého dne pobytu a projevují se nezájmem, nechutenstvím, poruchou spánku, únavou a sníţenou imunitou. Aklimatizační reţim zahrnuje aeroterapii, coţ je častější pobyt a pohyb na 58

Srov. JELÍNKOVÁ, J., KRIVOŠÍKOVÁ, M., Koncepce oboru ergoterapie. [online], Dostupné z

.

32

čerstvém vzduchu, helioterapii, která spočívá v ozařování pacienta slunečním světlem a hydroterapii, u které se vyuţívá vodoléčebných procedur, působících na labilní nervový systém. Vyuţívané jsou procedury se sedativním účinkem – bylinné koupele, koupele s přísadou aromatických olejů. Lázně vyuţívají řadu relaxačních technik. Patří mezi ně muzikoterapie, pohybová terapie, vodoléčebné procedury, mezi které řadíme skotské střiky, střídavé koupele nohou, perličkové a bylinné koupele, masáţe, vířivé koupele a chůze v pramenité vodě. Lázeňská terapie je velmi důleţitou sloţkou léčebného a rehabilitačního procesu.59

59

Srov. NOVOTNÝ, J., a kol., Lázeňská léčba pacientů s psychickými poruchami, Psychiatria pre prax, 2007, č. 3,

s. 138 – 139.

33

5 PSYCHIATRIE A LEGISLATIVA

Psychiatrie je oborem, kde jsou si právo a medicína velmi blízké. Péče o duševně nemocné více či méně zasahuje do lidských práv a svobod. Základním dokumentem lidských práv je Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, která byla přijata Valným shromáţděním OSN v roce 1948. O tuto deklaraci se opírá Listina základních práv a svobod, která začala platit v České republice od roku 1993. Zejména se dotýká práva na svobodu a osobní bezpečnost, práva na svobodu pohybu a svobodné volby místa pobytu, práva na respektování soukromého a rodinného ţivota, obydlí a korespondence. 60 V České republice neexistuje samostatná psychiatrická legislativa, jako v Polsku či Anglii. Právní principy a pravidla jsou pouze uvedena v řadě legislativních norem jako např. trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů), občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů), zákon o péči zdraví lidu (zákon č. 20/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů), zákon o rodině, zákon o sociálním zabezpečení, a další. 61 Ústřední etická komise schválila v roce 1992 Kodex práv pacientů. Deklarace lidských práv duševně nemocných (Luxorská deklarace) z roku 1991 se zabývá právy osob s duševní nemocí. 62

5.1

Právní postavení duševně nemocných Právní postavení duševně nemocných lidí má zvláštnosti, kterými se liší od

postavení ostatních nemocných. Lidé s duševními poruchami nemohou totiţ za určitých okolností činit adekvátní rozhodnutí, někdy se dostávají do konfliktu s právními předpisy, společenskými zvyklostmi a v důsledku duševní poruchy mohou

60

Srov. RADIMSKÝ, M., a kol., Psychiatrie II., s. 133.

61

Srov. BAUDIŠ, P., LIBIGER, J., Psychiatrie a etika., s. 60.

62


34

také jednat ke škodě společnosti nebo své. Jejich právní postavení je proto upraveno zákony a dalšími právními předpisy. 63 Kaţdý zdravotník by měl být informován alespoň o třech základních okruzích právní problematiky duševně nemocných, a to o povinné mlčenlivosti, hospitalizaci v psychiatrickém lůţkovém zařízení, o způsobilosti k právním úkonům podle občanského zákoníku.64

5.2

Práva duševně nemocných Práva hospitalizovaných psychiatrických pacientů se postupně rozšiřovala,

zpřesňovala a detailně upravovala. V naší zemi byla oficiálně Psychiatrickou společností ČLS J. Purkyně přijata Mezinárodní listina práv hospitalizovaných psychiatrických pacientů. Mezi obecná základní práva psychiatrických pacientů patří: 

právo na denní ţivot (zachování důstojnosti, dodrţování občanských práv, humánní prostředí, minimum omezujících prostředků, svoboda pohybu s určitým omezením, právo na majetek, právo na komunikaci a návštěvy při hospitalizaci)



právo na informace (o vlastních právech, o zdravotním stavu, o délce pobytu, o nemoci a léčebných moţnostech, o právním postavení, o ošetřujícím personálu, o převozu a překládání na jiné oddělení)



právo o postavení pacienta (souhlas s léčbou s určitými výjimkami, důvěrnost dat a dokumentace, soukromí, nebýt zneuţíván, nebýt izolován a omezován s výjimkami, informace o výzkumných studiích, o moţnosti přešetření zdravotního stavu, o odměně za práci, o termínu propuštění) Kontrolou práv duševně nemocných se zabývají jak zdravotnické, právní, soudní

orgány, tak i organizace pacientů či bývalých pacientů nebo mezinárodní sdruţení (např. Světová federace duševního zdraví – FMH, Geneva Intiative on Psychiatry - GIP, Mental Disability Rights International – MDRI, Amnesty Internationla - AI, aj.). 65 63


64

Srov. HÖSCHL, C., Psychiatrie pro praktické lékaře, s. 308.

65

Srov. BAUDIŠ, P., LIBIGER, J., Psychiatrie a etika., s. 75 – 76.

35

5.2.1

Povinná mlčenlivost Mlčenlivost není pouze etickým imperativem, ale také právní povinností.

Porušení povinné mlčenlivosti je trestné. V § 55 odst. 2. písm. d) Zákona č. 86/1992 Sb. (Zákon o péči a zdraví lidu) se zdravotnickým pracovníkům ukládá „zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichţ se dověděli v souvislosti s výkonem povolání s výjimkou případů, kdy skutečnost sdělují se souhlasem ošetřované osoby, nebo byli této povinnosti zbaveni nadřízeným orgánem v důleţitém státním zájmu“. Tyto povinnosti se vztahují i na zdravotníky, kteří jiţ nevykonávají zdravotnické povolání. Pokud pacient starší 18 let neposkytne souhlas, personál nesmí informovat o zdravotním stavu rodinu nemocného. Toto nařízení však není platné, jestliţe nemocný trpí těţkou psychickou poruchou a není schopen souhlas poskytnout. Výjimku z povinné mlčenlivosti tvoří ohlašovací povinnost trestných činů – vraţda, týrání svěřené osoby, sexuální zneuţívání. V případě zamlčení formace se zdravotník vystavuje trestnímu stíhání. Povinnost mlčenlivosti se týká také nakládání se zdravotnickou dokumentací66

67 68

Povinnost mlčenlivosti slouţí k posílení důvěry

pacientů i veřejnosti k ošetřujícímu personálu.

66


67

Srov. SVOBODOVÁ, J., Psychiatrie, s. 74

68


119 – 120.

36

6 HOSPITALIZACE V PSYCHIATRICKÉM LŮŢKOVÉM ZAŘÍZENÍ

V době Rakousko - Uherské monarchie byl zaveden dvojí druh hospitalizace - dobrovolný a nedobrovolný. Dobrovolná hospitalizace je totoţná s podmínkami v nepsychiatrických lůţkových zařízeních. Nedobrovolná hospitalizace má u nás několik forem - urgentní nedobrovolná hospitalizace, povinné léčení protialkoholní a protitoxikomanické, ochranné léčení, pozorování občana v ústavu před podáním znaleckého posudku ve věcech trestních nebo občanskoprávních. 69 Psychiatricky nemocní občané nemají na rozdíl od odlišně postiţených lidí schopnost prosazovat svá práva, protoţe jejich onemocnění spočívá v mozku. O takto nemocné lidi, kteří potřebují pomoc, by se měla zajímat společnost se svými právními normami. Vzhledem k ostatním evropským zemím, nemá Česká republika komplexní zákon, který by jednoznačně upravoval práva, která náleţí duševně nemocným lidem. Podle JUDr. Ondřeje Dostála jde hlavně o to, aby u nemocných nedocházelo k

neoprávněným

nuceným

hospitalizacím,

byla

ve zdravotnickém zařízení

respektována jejich práva na komunikaci (poučení, informovaný souhlas) a dbalo se na lidskou důstojnost.70 

Urgentní nedobrovolná hospitalizace Psychiatrická hospitalizace bez souhlasu nemocného má tři etapy. V první etapě

jde o vymezení indikací k hospitalizaci. Týká se to těch situací, kdy je nemocný nebezpečný sobě nebo okolí. Toto nebezpečí musí být zjevné a aktuální, nikoliv potenciální. Druhá etapa se zabývá bezprostředním zákrokem, zadrţením nemocného a jeho převzetím do psychiatrického zařízení. Třetí etapu představuje převzetí a drţení nemocného v ústavu zdravotnické péče. Do 24 hodin musí povinně zařízení nahlásit na příslušný soud nedobrovolné přijetí pacienta do péče. Soud do sedmi dnů musí vydat rozhodnutí o převzetí občana do příslušného zařízení. Trvá-li nebezpečí pacienta sobě či okolí i nadále, do třech měsíců od výroku musí soud pokračovat v rozhodnutí, 69

Srov. HÖSCHL, C., a kol., Psychiatrie pro vyšší zdravotnické školy, s. 133 – 134.

70

Srov. KRÁSA, V., V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni, Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 3.

37

zda další drţení občana ve zdravotnickém zařízení je přípustné a po jakou dobu. Účinnost soudního rozhodnutí skončí uplynutím jednoho roku od jeho vystavení. Poté musí soud opět rozhodnout.71 72 

Povinné protialkoholní a protitoxikomanické léčení Zákona č. 20/1966 Sb. umoţňuje bez souhlasu pacienta provádět diagnostické

a jiné výkony, případně i nařídit hospitalizaci, pokud nemocný projevuje známky intoxikace a ohroţuje sebe nebo své okolí. V zákoně č. 37/1989 Sb. o ochraně před alkoholizmem a jinými toxikomaniemi se uvádí, kdo pod vlivem alkoholu bezprostředně ohroţuje sebe, rodinu či jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, je povinen se nechat vyšetřit lékařem, a podle jeho závěru se nechat ošetřit v záchytné stanici. Člověk je povinen pobyt v zařízení uhradit a můţe být po přezkoumání soudu zapsán do evidence osob závislých na alkoholu nebo jiné návykové látce. 73 Povinné ambulantní či ústavní léčení můţe být navrţeno závislým osobám, jestliţe splňují podmínku nebezpečnosti sobě nebo okolí. Pokud nesplňují tuto podmínku, nemohou být bez svého souhlasu léčeni ani v akutních a naléhavých případech. 74 

Ochranné léčení Pacient, který trpí duševní poruchou nebo závislostí spáchá trestní čin, rozhoduje

soud na základě znaleckého posudku o ochranném léčení. Léčba můţe probíhat ambulantně nebo ústavní formou. Doba léčení se ukončuje na základě rozhodnutí soudu na podkladě návrhu ošetřujícího lékaře. Léčení má několik forem: psychiatrické, sexuologické, protialkoholní, protitoxikomanické a kombinované. Léčba je zaměřena na prevenci opakování trestného činu. Zrušení léčby můţe nastat v případě, jestliţe pacient nedodrţuje léčebný reţim. Nemocnému tak hrozí trestní stíhání pro maření výkonu úředního rozhodnutí. 

Pozorování občana v ústavu před podáním znaleckého posudku ve věcech trestních nebo občanskoprávních

71


72

Srov. PRAŠKO, J., a kol., Psychiatrie, s. 185 – 186.

73

Srov. RADIMSKÝ, M., a kol., Psychiatrie II., s. 78.

74


38

Nařizuje se podle trestního řádu, respektive občanského soudního řádu. Pozorování nemocného by nemělo trvat déle, neţ 3 měsíce. 75.76

75

Srov. PRAŠKO, J., a kol., Psychiatrie, s. 186 – 187.

76


39

7 ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍM ÚKONŮM PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

Dříve byla způsobilost označována jako svéprávnost. Tento termín vyjadřuje způsobilost člověka vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Svéprávnost vzniká narozením a plného rozsahu nabývá v 18 letech. Jestliţe člověk trpí duševní nemocí, soud můţe rozhodnout o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanského zákona. Omezení se týká v oblasti majetkoprávní a pracovněprávní. Těmto občanům se odebírá občanský průkaz a stanoví se jim soudem opatrovník, který má za úkol vyřizovat za nemocného všechny právní úkony. Osoby zbavené nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům, nemají aktivní ani pasivní volební právo, rodičovská práva, nemohou drţet zbraň ani střeliva a nemají oprávnění k řízení motorového vozidla. 77 Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, zániku nebo změně těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým úkonem spojují. Musí být učiněn svobodně, váţně, určitě a srozumitelně. Právní úkon není platný, jestliţe jej učinil člověk, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo člověk jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. 78 Duševní poruchy vedoucí ke ztrátě způsobilosti k právním úkonům: 

schizofrenie, trvalé poruchy s bludy, schizoafektivní poruchy, Alzheimerova demence, Parkinsonova nemoc



duševní poruchy a poruchy chování, vyvolány účinkem psychoaktivních látek dlouhodobého charakteru



středně těţká mentální retardace, těţká mentální retardace a hluboká mentální retardace

77


78

Srov. MARKOVÁ, E., VENGLÁŘOVÁ, M., a BABIAKOVÁ, M., Psychiatrická ošetřovatelská péče, s. 67.

40

Duševní poruchy vedoucí k omezení způsobilosti k právním úkonům: 

duševní poruchy, které postihují jen některé sloţky osobnosti a jednání nemocného, ovlivňují zejména jeho způsobilost zacházet s majetkem a financemi



lehká mentální retardace



závislost na alkoholu nebo drogách



výjimečně paranoia79 Národní rada osob se zdravotním postiţením České republiky (NRZP ČR)

upozornila veřejnost ve své zprávě z roku 2009 na problém, ţe psychiatricky nemocní jsou v naší zemi diskriminováni a porušují se u nich základní lidská práva duševně nemocných. Václav Krása, předseda NRZP ČR, vyzval ministerstvo zdravotnictví, aby zlepšilo situaci v české psychiatrii a to prvním krokem, úpravou úhradové vyhlášky, která by zajistila zvýšení výdajů pro péči o duševně nemocné. Krása ještě upozornil na problém, ţe ČR stojí mezi ostatními státy Evropské unie na předposledním místě ve financování zdravotní péče o duševně nemocné. NRZP ČR v čele s předsedou poukázala na fakt, ţe u nás se často porušují práva duševně nemocných, která jsou ustanovena v mezinárodních dokumentech. Úmluva o lidských právech a biomedicíně, Helsinská deklarace o duševním zdraví pro Evropu, atd.. Předseda Václav Krása apeloval na ministerstvo spravedlnosti, aby začalo co nejdříve řešit otázku, týkající se porušování práv psychiatricky nemocných občanů. 80

79

Srov. MARKOVÁ, E., VENGLÁŘOVÁ, M., a BABIAKOVÁ, M., Psychiatrická ošetřovatelská péče, s. 69.

80

Srov. KRÁSA, V., V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni, Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 3.

41

8 STIGMA DUŠEVNÍ NEMOCI

Stigmata kdysi označovala rány, z kterých proudila krev na končetinách, hlavě a boku. Rány měly spojitost s ukřiţováním Krista a objevovaly se u duchovně zaměřených lidí. Tyto lidi okolí zboţňovalo a uctívalo. Ve středověku se obsah pojmu stigmat změnil. Jakékoliv znamení na kůţi ţen bylo v době honů na čarodějnice inkvizicí povaţováno jako důkaz spolčení s ďáblem. Trestalo se upálením. Později slovo stigma bylo spojeno s lidmi, kteří onemocněli leprou nebo morem. Lidé museli na krku mít připevněný kravský zvonec, jehoţ zvuk upozorňoval okolí na nebezpečí smrti. Od této chvíle se objevuje negativní postoj společnosti k postiţeným lidem. Lidé rádi popisují dalším osobám své problémy týkajících se např. bolestí kolenou, ale minimálně se pochlubí svrabem, kapavkou či schizofrenii. Měřítkem stigmatizace je povaţováno odmítání. Stupeň je moţno zjistit stupnicemi společenského odstupu. V dnešní době jsou nejvíce postiţeni stigmatizací lidé s duševním onemocněním. Stigma je známka méněcennosti. Zdrojem stigmatizace je viditelné postiţení (deformita těla), neviditelné postiţení, kde zařazujeme charakterové vady (slabá vůle, nepoctivost, nepravdivá přesvědčení) a posledním zdrojem jsou kmenová stigmata národa, víry a rasy. Říká se, ţe kde je stigmatizace, tam se objevuje diskriminace. 81 Postoje, které zdraví lidé zaujímají k nemocnému jsou známy. „Normální“ občané mají představu o tom, ţe duševně nemocní se stigmatem nejsou plnohodnotní lidé. Z tohoto názoru vycházejí různé formy diskriminace. Velmi často se ve slovníku zdravých lidí objevují stigmatizující oslovení patřící nemocným, například imbecil, debil, mrzák, atd.. Lidé velmi často dělají z nemocných nemoţné a neschopné bytosti, na základě prvotního problému. 82 Hlavním problémem pacienta se stigmatizací je jeho „přijetí“ do společnosti. Chování lidí k nemocným je chladné, nelaskavé a neuctivé. Pozorováním bylo zjištěno, ţe čím častěji je nemocný s “normálním“ člověkem v kontaktu, tím vnímá sám sebe nestigmaticky. 83 Tito občané jsou znevýhodněni při hledání práce, v partnerských vztazích, bydlení, v zájmových činnostech, ale jsou také omezováni 81

Srov. JAROLÍMEK, M., Zprávy z ČAPZ, Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 2.

82

Srov. GOFFMAN, E., Stigma, s. 12 – 13.

83

Srov. GOFFMAN, E., Stigma, s. 125.

42

v cestování do zahraničí. Cestovní kanceláře je nechtějí pojistit, díky této diagnóze. Zařazení těchto lidí do kulturní, sociální a jiné sféry jim dělá značné problémy. Diskriminace se projevuje nejen v oblasti sociální, ale i v oblasti zdravotní péče. Dochází k podceňování prostředků a zdrojů, které jsou nezbytné pro rozvoj zdravotní péče, která zamezuje dlouhodobé izolaci a posílení stigmatu duševně nemocných. Stigmatizace pacientům sniţuje sebedůvěru, vede ke strachu a stresu. Pacienti se vyrovnávají se stigmatizací tak, ţe omezují dřívější sociální kontakty, jsou opatrní při komunikaci s okolím a vyhledávají podobně stigmatizované lidi. Podle autora teorie stigmatu, Ervinga Goffmana, se stigma pouţívá v případě, kdy je nemocný vyřazen z plného přijetí společností „zdravou“ většinou. Duševní nemoc je od dávných dob přirovnávána ke hříchu, trestnému činu a k problému s chováním. Toto odstrkováni lidí ze strany společnosti, zdrojů a institucí má velice negativní dopad na pacientovu samostatnost, uzdravení a celkovou kvalitu ţivota.84 Stigma můţe také poškodit důvěru a vztah pacientů k zdravotnickému personálu. Pacient se obává hovořit o svých problémech a pocitech. Brání se terapii a spolupráci. Přístupy k nemocným občanům jsou v širokém rozmezí, od pozitivního po různorodý aţ k odmítavému postoji, který vyplývá z nedostatku informací. Postoj vysvětluje dispozice k určitému jednání vůči psychiatricky nemocnému. 85 Kognitivní sloţka postoje k nemocným lidem je u laiků velice slabá, protoţe většina lidí je o problematice velmi málo informována. Občané znají různá postiţení, ale pokud se s určitou nemocí nesetkali v rodině nebo v jejich okolí, vědí o ţivotě duševně nemocných jen málo. Emocionální postoj k nemocným bývá ambivalentní, obsahuje negativní i pozitivní emoce. Nemocní lidé vyvolávají kolem sebe soucit, coţ vyvolává u zdravé společnosti ostych, který je dán nejistotou a neznalostí, jak se k takto nemocným lidem chovat. Postoje k nemocným bývají ovlivněny vlastní obranou před ohroţením, poněvadţ zdravý člověk si při setkání s postiţeným velmi dobře uvědomuje svou zranitelnost.86 Velmi pouţívaná je v problematice postojů Cohenova a Strueningova škála, která má zkratku OMI (The Opinions about the mentally Ill) a byla pouţita také u nás. Škála se zaměřuje na oblasti: autoritativnost, benevolenci, důvěru v pacientovu 84

Srov. HAMID – BALMA, S., Stigma, strach, předsudky, odmítání, Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 7.

85

Srov. CHROMÝ, K., Duševní nemoc, s. 68.

86

Srov. BLAŢKOVÁ, V., Vnímání postiţeného člověka studenty ošetřovatelství, Sestra, 2010, č. 12, s. 31.

43

samostatnost a přesvědčení o jeho nebezpečnosti. Škála byla vyhodnocována především u zdravotnického personálu a studentů. Kdyţ lidé mají pozitivní zkušenost s psychiatricky nemocnými, mění svůj postoj k duševně nemocným jako skupině. 87 Existuje řada předsudků, které ovlivňují jednání zdravých lidí a vedou k diskriminaci duševně nemocných občanů. Existují rozdíly mezi kulturami v předsudcích vůči duševně nemocným lidem. Psychiatrické onemocnění vezme nemocným lidem skoro vše, zdravý rozum, iluze, přátele, práci. Pro tyto lidi je velmi obtíţné zachovat si sebedůvěru a okolní svět jim to moc neulehčuje. Lidé si neuvědomují, ţe nemocní musí bojovat se svou nemocí, negativními myšlenkami, účinky léků, únavou a pochybnostmi o svém bytí. Neinformovanost veřejnosti o duševních nemocech a takto nemocných lidech je velká, coţ se odráţí na jejich necitelném chování a ubliţování. Za hanlivými výrazy „debile“, „hysterko“, „sklerotiku“, „idiote“, atd., se jiţ nevyskytuje ani kousek soucitu a ochoty pomoci nemocnému. 88 Nedostatek informací u veřejnosti vzbuzuje lhostejnost - co se lidí netýká, to pro ně neexistuje. O psychiatrických nemocech se všeobecně moc nemluví, jen pár článků se objeví v tisku, přitom je to záleţitost, která se dotýká svým způsobem kaţdého z nás. Všichni můţeme onemocnět. Tím, ţe příčina psychické nemoci není navenek u člověka vidět, zdravá populace povaţuje postiţeného za simulanta, nebo za člověka, kterému uţ nic nepomůţe. Další předsudek, kterým lidé ţijí, představuje, ţe duševně nemocný je pro okolí nebezpečný, intelektově podprůměrný. Veřejnost nerozděluje jednotlivé typy poruch a neuvědomuje si, ţe většina nemocných lidí se léčí ambulantně a ţije zcela normální ţivot. Naše společnost je v dnešní době závislá na schopných lidech, kteří se dokáţí přizpůsobit vnějším podmínkám, podávat špičkový výkon, flexibilně reagovat na měnící se situaci, ale duševně nemocní lidé jsou touto společností odstaveni na „druhou“ kolej. Velmi důleţitý, je humánní přístup a etika, poněvadţ stále se v chování k nemocným vyskytují chyby. Ke zlepšení této situace je nutná empatie lidí. 89 Postoje veřejnosti k duševně nemocným můţe změnit potřeba více o této problematice psát a mluvit. Jedná se o to, aby veřejnost viděla duševně nemocného 87


88


89


44

jako spoluobčana, který má stejné místo ve společnosti jako kaţdý jiný a ne jako ten, kdo je méněcenný a měl by být izolovaný a vyloučený. 90 Také zdravotníci by se měli snaţit, vymýtit lţi o duševně nemocných, které kolují mezi lidmi tím, ţe jim poskytnou dostatečné a srozumitelné informace o psychiatrických onemocněních. 91

90

Srov. PĚČ, O., O své duševně nemocné se společnost nezajímá, Esprit, 2009, č. 6, s. 13.

91


45

9 ZMĚNY V CHOVÁNÍ SENIORŮ

Změny jednání ve stáří jsou často spojeny s poruchami kognitivních funkcí a intelektu. Tento stav vede k diagnostikování demence. Poruchy chování patří do syndromu BPSD (Behavioral and Psychological Symptoms of Dementia). Hlavními příznaky BPSD jsou halucinace, agresivita, paranoidní nálady a myšlenky, poruchy spánku, deprese, mánie, úzkost. BPSD je řazeno do nekognitivních projevů demence. BPSD jsou důleţité pomocné příznaky, které upozorňují na moţný výskyt demence u seniorů. Pojem BPSD představuje koncept, tudíţ jej nenalezneme v klasifikaci duševních poruch a nemocí. Syndrom BPSD se dělí na dvě skupiny: 

Behaviorální symptomy – jsou u pacienta patrné a viditelné, do této skupiny řadíme slovní agresivitu, bloudění, vykřikování, hádavost, shromaţďování nepotřebných věcí



Psychologické symptomy – jsou diagnostikovány psychiatrickým vyšetřením, jedná se o poruchy nálady (deprese, anxieta), vnímání (halucinace, myšlení) Etiologie

BPSD

je

multifaktoriální.

Základní

faktory jsou genetické,

neurobiologické, psychologické a sociální. Léčba syndromu BPSD je dlouhodobá, komplexní, neodkladná. Jestliţe nebude pacient s tímto syndromem léčen je vystaven mnoha závaţným důsledkům. Jedná se o odmítání nemocného, sníţení kvality ţivota, delší a nákladnější hospitalizaci a také zvýšenou úmrtnost nemocného. Léčba se skládá z behaviorální terapie, která se zabývá ţivotním stylem, fyzickou, psychickou aktivitou a výţivou. Farmakologická terapie se dělí na kognitivní a nekognitivní. Do kognitivní farmakoterapie jsou zařazeny inhibitory cholinesteráz a do nekognitivní farmakoterapie patří antipsychotika, antidepresiva, benzodiazepiny a hypnotika. Úkolem terapie je zachovat zdraví a schopnosti nemocného 92 Pacient opouští nemocnici nebo léčebnu v remisi, coţ znamená ve fázi, kdy dochází ke zlepšení příznaků nemoci. Po propuštění musí 92

Srov. PIDRMAN, V., KOLIBÁŠ, E., Změny jednání seniorů, s. 15 – 16.

46

pravidelně docházet k ambulantnímu psychiatrovi a snaţí se opět zařadit do normálního ţivota. Podle psychologa Mgr. Martina Šťastného se jedna třetina nemocných plně navrátí zpátky do běţného ţivota, druhá třetina pacientů zůstane chronicky nemocná a střídá se remise s fází relapsů. Třetí třetina nemocných trpí sníţenou schopností, dochází k invalidizaci. Ve stáří dochází k oslabení a změnám některých psychických funkcí. S přibývajícím věkem nastává zhoršení pozornosti, zkracuje se doba psychických pochodů, reakce na podněty bývá delší a vštípivost učiva se zhoršuje. Výraznou změnou v osobnosti člověka je egoismu. 93

9.1

Demence Demence je časté a nejtěţší onemocnění v seniorském věku, charakterizované

poruchou paměti, intelektových schopností a kognitivních funkcí, vědomí není zastřeno.94 Pojem demence označuje syndrom, způsobený onemocněním mozku chronického nebo progresivního rázu. 95 Demenci určují kognitivní, behaviorální a neurologické příznaky. Do poruch kognitivních funkcí se řadí poruchy paměti, především novopaměti, poruchy myšlení, úsudku, poznávání a praxe. Do behaviorálních příznaků patří porucha osobnosti, aktivity, emotivity (deprese), vyskytují se psychotické příznaky, jako jsou bludy a halucinace. Nemocní také trpí poruchami spánku. 96 Onemocnění omezuje člověka v zaměstnání, v jeho koníčcích a komunikaci s rodinou, přáteli a okolím. Nemocný člověk se stává závislým, potřebuje pomoc okolí a nakonec ho můţe nemoc připravit i o svou identitu. Podle epidemiologických údajů v Evropě demencí onemocní více neţ 6 % šedesátipětiletých a starších lidí. Během 20. století se věk seniorů výrazně zvýšil a tento trend nadále pokračuje i ve 21. století. Vyšší počet seniorů je zapříčiněn lepším ţivotním stylem a vyspělou odbornou zdravotní péčí. Na druhé straně tento trend sebou přináší také problémy a to v ekonomické oblasti, protoţe náklady na zdravotní 93

Srov. PIDRMAN, V., KOLIBÁŠ, E., Změny jednání seniorů, s. 105 -108.

94

Srov. PIDRMAN, V., KOLIBÁŠ, E., Změny jednání seniorů, s. 109.

95

Srov. JIRÁK, R., KOUKOLÍK, F., Demence, s. 19.

96

Srov. PIDRMAN, V., KOLIBÁŠ, E., Změny jednání seniorů, s. 112 – 120.

47

péči a sociální sluţby pro nemocné s demencí jsou velmi vysoké. Včasné odhalení onemocnění, vhodná diagnostika a správně nastavená léčba můţe velmi omezit utrpení nemocných a dosáhnout toho, ţe pacient můţe zůstat se svou rodinou v domácím prostředí. Kognitivní poruchy se rozlišují pomocí kognitivních funkčních testů (Mini Mental State Examination/MMSE, Test kreslení hodin, atd.). Dělení demence: 

podle rozsahu poškození kognitivních funkcí na lehkou, středně těţkou a těţkou



Podle místa patologického průběhu v mozku na kortikální a subkortikální



Podle věku – presenilní a senilní



Podle psychopatologických příznaků – globální demence, ostrůvkovitá demence



Podle etiologie a patogeneze – primární (Alzheimerova choroba, demence s Lewyho tělísky, Parkinsonova choroba), sekundární (vaskulární, alkoholická, poúrazová, po infekčním onemocnění) 97

Demence u Alzheimerovy choroby Tento typ demence představuje primární degenerativní postiţení mozku neznámé příčiny. Nemoc je doprovázena neuropatologickými rysy. Je to nejčastější typ demence, objevuje se u lidí nad 65 let, ale i před 65. rokem a velmi krátí ţivot nemocného. Nástup nemoci a příznaků je nenápadný. Hlavním příznakem je zhoršení novopaměti, můţe nastat aţ úplná amnézie s poruchou orientace a intelektu. Dalšími příznaky onemocnění jsou afázie, apraxie, agrafie, akalkulie také psychomotorický neklid, deprese, bludy, halucinace a poruchy spánku. V nejtěţším stádiu onemocnění pacienti nepoznají nejbliţší členy rodiny a nedokáţou komunikovat. Pacienti trpí inkontinencí moče a stolice a jsou zcela imobilní. 98 Demence u Parkinsonovy choroby Začátek této demence se objevuje v preseniu. Průměrný věk začátku onemocnění je asi 57 let. Demence je řazena do neurodegenerativních onemocnění, kde dochází k degeneraci bazálních ganglií. Příznaky Parkinsonské nemoci jsou tremor, rigidita, bradykinéze, deformity postoje, coţ je spojováno s nedostatkem dopaminu. U pacientů 97


98

Srov. SMOLÍK, P., Duševní a behaviorální poruchy, s. 72.

48

dochází k depresi, poruchám paměti a abstraktního myšlení. 99 Léčba spočívá ve zvýšení hladiny dopaminu v mozku.100 Deprese Deprese patří k nejčastějším onemocněním, řadí se mezi poruchy nálady a jedná se o patologický smutek. Podle intenzity a mnoţství příznaků se dělí na mírnou, střední a těţkou. Těţká depresivní epizoda se vyznačuje vysokou mortalitou. Příčina vzniku onemocnění není známa, ale je spojována s neurochemickými změnami. Objev této poruchy můţeme zaznamenat v kterémkoli věku, často začíná kolem 40 let. Příznaky se vyskytují po několika dnech aţ týdnech, mohou navazovat na psychickou zátěţ nebo se objeví bez příčiny. Hlavními příznaky jsou smutek, plač, nízké sebevědomí, beznaděj, neschopnost se radovat a váhavost. Člověk se můţe nacházet ve stavu apatie nebo úzkosti a agitovanosti. Velmi častým příznakem je také hypochondrický stav - pocit, ţe trpí závaţným, nevyléčitelným onemocněním. Lidé v depresi mají sebevraţedné myšlenky. U pacienta se mohou zpomalit duševní činnosti (řeč, myšlení, rozhodování), coţ lze snadno zaměnit s demencí. Po odeznění deprese se mentální výkonnost vrací zpět do původního stavu. K základním somatickým příznakům patří nechutenství, neprospívání a zácpa. Neléčená deprese trvá kolem půl roku a má tendenci se opakovat. Deprese se léčí antidepresivy. 101

99


100

Srov. SMOLÍK, P., Duševní a behaviorální poruchy, s. 84.

101

Srov. SMOLÍK, P., Duševní a behaviorální poruchy, s. 228 - 232.

49

10 RODINA A DUŠEVNĚ NEMOCNÝ

Rodinu ovlivňuje řada činitelů – srozumitelnost komunikace, způsob vyjadřování a řešení konfliktů, vzorce, jimiţ se rodina řídí a které zabezpečují její rovnováhu. Rodina je tvořena dynamickým systémem. Záleţitosti, které se týkají jednoho člověka, se promítají v celé rodině. 102 Onemocní-li duševní nemocí člen rodiny, první reakce na tuto skutečnost jsou shodné s jinými nemocemi. Pacient i jeho blízcí jsou velmi překvapeni, v rodině zavládne chaos, rodina popírá tento fakt. Ve druhé etapě začínají blízcí zaujímat k duševnímu onemocnění podobný postoj jako k tělesnému onemocnění. Zajímají se o to, jak dlouho nemoc potrvá, jaká bude medikace, jak dlouho zůstane hospitalizován. Situace se komplikuje tím, ţe u nemocného se můţe objevit celá řada omezení - nevýkonnost v práci, zhoršení prospěchu, atd.. Pečování nejbliţších členů rodiny o nemocného hraje důleţitou roli. Vztah a emoční napětí mezi rodinným příslušníkem a pacientem určí, zda nemocný zůstane v rodině nebo bude rodinou odevzdán do péče ústavu. Péče o dementního pacienta je velmi náročná, nemocný vyţaduje celodenní pozornost a dohled. Stres, který proţívá pečovatel, můţe ohrozit dobré rodinné vztahy. Situace je velmi náročná pro nemocného člověka i pro jeho rodinu. Návod, jak zvládnout tento nelehký stav, je zjistit co nejvíce informací o psychiatrickém onemocnění z edukačních materiálů či od lékařů. Osvětou se rodina vyhne řadě problémů a konfliktů s nemocným člověkem. Rodina pochopí stav nemocného, nebude na něj klást přehnané úkoly, obviňovat pacienta z lenosti a touhy vyhnout se zodpovědnosti. Duševně nemocný však „umí“ a dokáţe svou rodinu velmi potrápit. Chová se jako dítě, kterému někdo vezme hračku a navzdory tomu dělá naschvály. Manipuluje a terorizuje rodinu. Není výjimkou také objev syndromu vyhoření u lidí, kteří jiţ nejsou schopni náročnou situaci vydrţet a můţe dojít k rozvodu či opuštění partnera. Tato skutečnost vede k tomu, ţe nemocný se čím dál tím více straní společnosti, bojí se komunikovat a vyjít mezi lidi. V okamţiku, kdy je nemocný schopen se svou nemocí ţít a smířit se s ní, si jej společnost tolik nevšímá. V cizích zemích je zcela běţné, ţe populární osobnosti se 102

Srov. STYX, P., O psychiatrii, s. 159.

50

vůbec netají tím, ţe trpí duševní poruchou a díky tomuto přístupu dochází k destigmatizaci této situace.103

103

Srov. AUTOR NEZNÁMÝ,. Kapitalismus s námi nepočítá, Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 12.

51

11 DESTIGMATIZACE

Destigmatizace je proces, který se snaţí sejmout z psychiatricky nemocných negativní nálepku blázna a umoţňuje jim navrátit se zpět do společnosti pomoci různých prostředků104 Destigmatizace se zabývá změnou postojů a legislativy. Péče o nemocné se soustřeďuje do komunity mimo lůţková zařízení, do denních stacionářů a středisek. Tato změna v pečování pomáhá nemocným udrţet si své sociální kompetence.105 Světová psychiatrická asociace v roce 1996 zahájila globální program, který se zaměřuje proti stigmatu a diskriminaci. 106 Stigmatizace a diskriminace byla na konferenci Světové zdravotnické organizace v Helsinkách v roce 2005 označena za velký problém, který suţuje lidi s duševním onemocněním. Řešením je vzájemná spolupráce pacientů s rodinami. O procesu destigmatizace by měla být informována odborná i laická veřejnost.107 Snaha změnit situaci stigmatizace duševních poruch v České republice vedla v roce 2004 k vytvoření osvětového projektu Změna, pod hlavičkou Nadace Academia Medica Pragensis a ve spolupráci s dalšími organizacemi. Projekt Změna trval tři roky (2004 – 2007). Cílovou skupinu projektu tvořili pacienti, rodina, lékaři, zdravotníci, státní správa a široká veřejnost. K destigmatizaci dojde tehdy, kdyţ se přirozený kontakt s duševně nemocnými lidmi stane samozřejmostí a normální součástí našeho ţivota.108

104

Srov. JAROLÍMEK, M., Zprávy z ČAPZ, Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 2.

105

Srov. MARKOVÁ, E., VENGLÁŘOVÁ, M., BABIAKOVÁ, M., Psychiatrická ošetřovatelská péče, s. 20.

106


107

Srov. SKÁLOVÁ, A., Kde se ztratila naše duše – v normalizaci, nebo v abnormalitě?, Zdravotnické noviny,

2005, č. 38, s. 12 – 15. 108

Srov. VEPŘEK, P., Destigmatizace bude, ale kdy?, Zdravotnické noviny, 2005, č. 38, s. 16.

52

12 ROLE MÉDIÍ

Stigmatizaci často napomáhají média, která líčí lidi s duševní poruchou jako násilníky nebo podivíny, jejichţ chování je nepředvídatelné. Lidé věří tomu, ţe postiţení mají špatné společenské dovednosti, nejsou schopni se uzdravit a za své onemocnění si mohou sami. Zdravá populace lidí je názoru, ţe by duševně nemocní lidé, měli být hospitalizováni nebo zavřeni. Často jsou za podivíny povaţováni také psychiatři. Mnoho z nich zaţilo podceňování nebo přehlíţení od jiných lékařů z různých oborů. Obava z psychiatrických nemocí není úměrná strachu z jiných chorob.109 110 Média popisují a povaţují psychiatricky nemocné jedince za nebezpečné. Pracovníci sdělovacích prostředků často spojují duševní onemocnění s negativními společenskými jevy (např. „vraţdu vykonal psychiatricky nemocný pacient“ nebo „po útěku z psychiatrické léčebny spáchal trestný čin“, atd.), ale o bývalých psychiatrických pacientech, kteří dosáhli ţivotních a pracovních úspěchů, se téměř nemluví. V dnešní době, se podle mnoha průzkumů veřejného mínění, postoj veřejnosti i sdělovacích prostředků k psychiatrii a psychicky nemocným změnil pozitivním směrem. K tomuto pokroku přispěla humanizace, léčebné moderní metody, ale také zdravotníci a psychiatři. Nemalou zásluhu na této situaci má větší informovanost veřejnosti a sdělovací prostředky. Psychiatrie byla vţdy zajímavým literárním, filmovým i televizním tématem.111

109

Srov. MARKOVÁ, E., VENGLÁŘOVÁ, M., BABIAKOVÁ, M., Psychiatrická ošetřovatelská péče, s. 20.

110

Srov. HAMID – BALMA, S., Stigma, strach, předsudky, odmítání, Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 7.

111

Srov. SKÁLOVÁ, A., Kde se ztratila naše duše – v normalizaci, nebo v abnormalitě?, Zdravotnické noviny,

2005, č. 38, s. 12 – 15.

53

13 KOMUNITNÍ PÉČE

Farmakologická léčba vrátí duševně nemocným základní stabilitu, ale je znehodnocena vymizením následné rehabilitační a sociální péče. Duševně chorý pacient není schopen dodrţovat léčbu, aby se nemocný naučil dovednosti denního reţimu a ţivota, vrátil se zpět do školy nebo zaměstnání, potřebuje podporu a pomoc, jen léky na to vše nestačí. Pomoc by mu měla být poskytnuta ze strany rodiny a také společnosti – státu v podobě komunitních sluţeb. Společnost buduje sluţby pro nemocné, kdyţ stigma duševní nemoci veřejnost dokáţe zpracovat, pokud toto téma není přijato, dochází k oddělování psychiatricky nemocných od normálního prostředí. Dá se říci, ţe komunitní péče a destigmatizace jsou spojené nádoby. Je třeba neustále problematiku duševně nemocných vysvětlovat, přibliţovat obyvatelům pomocí médií, to vše by mohlo přispět k rozvoji komunitní péče. Někteří lékaři zastávají stigmatizační postoj a nerozumí, proč je potřeba psychoterapie, rehabilitace, komunitní péče. Domnívají se, ţe psychiatrické pacienty je třeba jen hlídat. 112 Prevenci a podpoře duševního zdraví, by měla být věnována velká pozornost. Jednou z moţností je komunitní přístup a jeho principy při poskytování péče o duševně nemocné. Komunitní přístup uplatňuje individualizovanou péči. Kvalitní péče je zaloţena na integrovaném systému sluţeb, který zohledňuje psychosociální potřeby pacientů. Péče by měla být soustředěna do blízkého a přirozeného okolí pacienta. Komunitní péče v sobě skrývá léčbu, pomoc a podporu. Mottem komunitní péče je holistický pohled na klienta. Dle doporučení Světové zdravotnické organizace (SZO) jsou vymezeny tři směry vývoje péče: 

Přesun péče z psychiatrických léčeben do psychiatrických oddělení všeobecných nemocnic



Rozvoj nabídky sluţeb podle principů komunitní péče



Zvyšování míry integrace psychiatrické péče do systému poskytování zdravotní péče.

112

Srov. AUTOR NEZNÁMÝ,. Kapitalismus s námi nepočítá, Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 12.

54

V porovnání se zahraničím (Anglie, Skandinávské země), stále Česká republika v komunitní péči zaostává. Nadále se prosazuje lůţková péče, rozvoj intermediární péče je velmi pomalý. 113 Nemocní mohou najít komunitní sluţby v Praze a ve větších městech, ale existují místa jako Karlovarsko, Chebsko, Zlínsko, kde taková zařízení nenaleznou. Komunitní sluţby jsou soustřeďovány do metropolí – Ostrava, Jihlava (sdruţení Vor), Brno (sdruţení Práh), atd.

13.1 Sluţby poskytované v komunitní péči Komunitní sluţby se snaţí a chtějí minimalizovat negativní jevy jako jsou – institucionalizace, hospitalismus, chladný neosobní přístup. 

Krizové sluţby

Sluţby jsou vyuţívány u pacientů v akutních případech, kde je potřeba intervence psychiatra. Toto sluţbu vyuţívají duševně nemocní lidé v akutním stavu, lidé v psychosociální krizi a dlouhodobě nemocní s dekompenzací psychické nemoci. Úkolem sluţby je zajistit rychlou pomoc nemocným a vyřešit jejich akutní problémy. 

Telefonická pomoc

Zřizovatelem této sluţby je charita. Prvním typem je telefonická pomoc poskytovaná dobrovolníky, druhým typem jsou sluţby pod záštitou profesionálů. Cílem je poradit duševně nemocným lidem, kde naleznou další sluţby, které jim mohou pomoci. 

Krizové kontaktní centrum

Zde lidé přicházejí ve své tísni. Sluţba rozhoduje o tom, zda je potřeba pacienta hospitalizovat nebo jej propustit domů. 

Krizová sluţba s moţností přespání

Centra jsou umístěna blízko psychiatrických oddělení všeobecných nemocnic. Při krátkodobém pobytu jsou řešeny problémy pacienta, buď jsou nemocní posláni k hospitalizaci nebo zpět domů. Tato centra jsou nejvíce navštěvována klienty s psychosociálními problémy

113

Srov. ČERNÁ, B., Komunitní přístup k duševnímu zdraví, Sestra, 2009, č. 3, s. 62.

55



Mobilní krizová centra

Tým pracující v tomto zařízení zasahuje přímo v prostředí pacienta. Setkává se zde s rodinou a blízkými, kteří osvětlují situaci a podrobnými informacemi tak pomáhají týmu řešit stav nemocného a nalézt správné intervence. Sluţba bývá volána nejčastěji rodinou klienta. Sluţbu vyuţívají pacienti s váţnými odchylkami v chování. 

Denní centra sluţeb

Centrum poskytuje medicínskou, psychoterapeutickou a socioterapeutickou péči. V České republice jsou zdravotnické a sociální sluţby financovány odděleně, proto denní centra pomáhají spíše v sociální oblasti. Náplň práce je závislý na podmínkách v dané lokalitě a z potřeb klientů. 

Domácí péče

Tato péče je v České republice rázu ošetřovatelského, je aplikována v domácím prostředí pacienta, coţ sniţuje potřebu hospitalizace. Domácí péče, která by pečovala o duševně nemocné doposud neexistuje. Velkým problémem je financování a indikace sluţby, poněvadţ v České republice, domácí péči indikuje pouze praktický lékař a ne psychiatr. 

Podpora v bydlení

Úkolem této sluţby je posilování a obnovování dovedností jako je starost o domácnost, vaření, sebeobsluha, komunikace se spolubydlícími, zvládání problémových situací, atd.. Speciální sluţbou jsou chráněná bydlení, která zajišťují rehabilitaci nemocných, kteří byli propuštěni z léčeben po dlouhodobé hospitalizaci. Úkolem této formy podpory je učení se sociálním dovednostem, vybudování nových sociálních vztahů. Rehabilitace probíhá pod vedením pracovních terapeutů. Práce je přizpůsobována podle moţností klienta. Důleţité je, aby ho motivovala k lepším výkonům a zvyšovala spokojenost z dobře odvedené práce.114 Podpora v bydlení mívá ještě různé sluţby: 

asistence v domácím prostředí



byty a domy na půli cesty



chráněné bydlení



sociální byty

114

Srov. MARKOVÁ, E., VENGLÁŘOVÁ, M., BABIAKOVÁ, M., Psychiatrická ošetřovatelská péče, s. 161

– 167.

56

14

EMPIRICKÁ ČÁST

Po teoretické

přípravě problematiky tématu z dostupných

literárních

a elektronických zdrojů, které jsou uvedeny v seznamu literatury, je moţno přistoupit k výzkumnému šetření. Důleţitým krokem bylo stanovení cílů a určení hypotéz. Poté došlo k realizaci výzkumného šetření tak, aby byly splněny poţadavky kvantitativního výzkumu.

14.1 Cíl práce a hypotézy výzkumu Cíl výzkumu: Hlavní cíl: Zjistit, zda ve společnosti přetrvává stigmatizace duševně nemocných, jaký postoj veřejnost zaujímá vůči duševně nemocným a jak se respondenti staví k diskriminaci psychiatrických pacientů. Dílčí cíle: 

Zjistit, zda je rozdíl v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty věkových kategorií od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let



Zjistit, zda je rozdíl v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním



Zjistit, zda je rozdíl v názoru na duševně nemocné mezi respondenty věkových kategorií od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let



Zjistit, zda je rozdíl v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním



Zjistit, zda je rozdíl v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty věkových kategorií od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let

57



Zjistit, zda je rozdíl v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním

Formulace hypotéz: 

1 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a nad 61 let 1 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a nad 61 let



2 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním 2 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním 

3 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a nad 61 let 3 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a nad 61 let



4 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním 4 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním

58



5 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45 let, od 46 - 60 let a nad 61 let 5 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45 let, od 46 - 60 let a nad 61 let



6 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním 6 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním

14.2 Metodika, techniky a organizace výzkumného šetření

14.2.1 Metoda výzkumného šetření Na základě získaných teoretických poznatků a cílů šetření jsem ve spolupráci s vedoucí diplomové práce paní Mgr. Šárkou Bräuerovou sestavila pro respondenty dotazník, který byl anonymní a zaloţený na dobrovolnosti. Dotazník je soubor standardizovaných otázek. Výhoda dotazníkového šetření spočívá v jednoznačné formulaci otázek, kterou neovlivňují emoce dotazovaného, rychlost, moţnost hromadného a počítačového zpracování a nízká ekonomická náročnost. Nevýhoda dotazníkové metody spočívá v nemoţnosti opravit odpovědi, doplnit, nebo zpřesnit údaje a v neposlední řadě existuje riziko, ţe respondent neporozumí poloţeným otázkám. 115 Dotazník byl tvořen na základě hlavního tématu, stanovených cílů a vytvořených hypotéz. Vhodná formulace otázek, jejich obsah a pouţitelnost při statistickém zpracování byla průběţně konzultována s vedoucí práce a se statistikem.

115

Srov. BARTLOVÁ, S., SADÍLEK, P., Výzkum v ošetřovatelství, s. 31.

59

Dotazník byl určen laické veřejnosti v Ostravě a okolí, obsahoval 16 uzavřených otázek. Dotazník měl dvě části – osobní údaje a oblast, která se zabývala problematikou duševně nemocných občanů (viz. příl. 1, s. 133). Pomocí otázek v dotazníku se potvrzují nebo vyvracejí stanovené hypotézy nebo otázky doplňují základní téma celé práce. K potvrzení hypotéz slouţily otázky číslo 2 a 3. Dotazníkové šetření probíhalo v období 11/2010 – 2/2011.

14.2.2 Charakteristika zkoumaného vzorku Kvantitativní výzkum byl proveden formou dotazníkového šetření, kdy u respondentů byla zachována anonymita. Dotazník se zakládal na dobrovolnosti. Výběr respondentů byl náhodný (pravděpodobnostní). Celkový počet rozdaných dotazníků byl 240, vráceno 232, tj. 96,66 % návratnost. Čtyři dotazníky byly vyřazeny z důvodu nesprávného vyplnění. Celkem bylo do šetření zahrnuto 228 správně vyplněných dotazníků, coţ bude dále v šetření povaţováno za 100 %. Dotazník byl určen pro mladou i starší generaci různého vzdělání. Pro své šetření jsem respondenty rozdělila do čtyř věkových kategorií, od 20 - 30 let, od 31 - 45 let, od 46 - 60 let a od 61 a více let. Zároveň jsem respondenty rozdělila podle vzdělání, a to na středoškolské, vyšší odborné a vysokoškolské. Dotazníky jsem rozdávala osobně v místě svého bydliště a okolí Ostravy. Respondenti vyplňovali dotazníky samostatně, bez mé účasti. Sběr dotazníků jsem provedla osobně po předem domluveném termínu.

14.3 Analýza dat a výsledky výzkumu Po skončení sběru dat, bylo provedeno třídění a statistické zpracování ve spolupráci s Ing. Ţanetou Školákovou, středoškolskou učitelkou matematiky. Pro testování hypotéz jsem zvolila test shody 2 (chí kvadrát), který slouţí ke srovnání teoretických a empirických četností. Jedná se o test aproximativní, který lze pouţít, pokud jsou všechny teoretické četnosti větší neţ 5. V případě, ţe tato podmínka není splněna lze kategorie sloučit, anebo doplnit Fisherovým exaktním testem. Pro hodnocení byla zvolena hladina významnosti  = 0, 05. 60

Analýza dat byla provedena pomocí programů Microsoft Office Word 2007 a Microsoft Office Excel 2007 s vyuţitím operačního systému MS Windows 7. Ke statistickému zpracování byl pouţit program Statistica CZ verze 9. Celkové výsledky jsou rozdělené dle metodiky výzkumu. Prvním krokem při zpracování bylo základní analytické vyhodnocení dat. Pro přehlednost a názornost jsou výsledky výzkumu uvedeny v tabulkách. Pro lepší přehlednost byly některé výsledky znázorněny také graficky. Zjištěná data jsou zpracována do tabulek v absolutních četnostech (n) a relativních četnostech (%). Symbolika použitá v tabulkách: Celkový počet respondentů daného souboru

n

Absolutní četnost

ni

Relativní četnost v %

%

Pro výpočet relativní četnosti byl pouţit vzorec

fi = ni / n . 100

Celková četnost



Poznámka: hodnoty relativních četností jsou zaokrouhleny na dvě desetinná místa Celkový počet respondentů

228

14.3.1 Obecná analýza výsledků Poloţka č. 1 Vaše pohlaví? Tabulka č. 1 Pohlaví respondentů

muţ

ţena

Ʃ

n

50

178

228

%

22,81

77,19

100

Komentář: Celkový počet respondentů je 228 (tj. 100 %). Soubor tvoří 50 muţů (tj. 22,81 %) a 178 ţen (tj. 77,19 %).

61

Poloţka č. 2 Do jaké věkové kategorie patříte? Tabulka č. 2 Věk respondentů

20 – 30 let

31 – 45 let

46 – 60 let

61 a více let

Ʃ

n

70

71

57

30

228

%

30,70

31,14

25

13,16

100

Komentář: Tabulka znázorňuje data věkových kategorií respondentů. 70 oslovených (tj. 30,70 %) patří do věkové kategorie 20 - 30 let, dalších 71 dotázaných (tj. 31,14 %) spadá do kategorie 31 – 45 let, dalších 57 respondentů (tj. 25 %) patří do skupiny 46 – 60 let, a do poslední věkové kategorie 61 a více let se zařadilo 30 respondentů (tj. 13,16 %).

Poloţka č. 3 Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? Tabulka č. 3 Dosaţené vzdělání

SŠ

VOŠ

VŠ

Ʃ

n

145

31

53

228

%

63,59

13,60

22,81

100

Komentář: Nejvíce zastoupenou skupinou jsou respondenti se vzděláním získaným na SŠ, počet respondentů je 145 (tj. 63,59 %). Druhou nejvíce zastoupenou skupinou jsou respondenti, kteří vystudovali VŠ, počet těchto respondentů je 53 (tj. 22,81 %). Poslední skupinu tvoří respondenti VOŠ, počet respondentů je 31 (tj. 13,60 %).

Poloţka č. 4 Setkal/a jste se někdy během života s duševně nemocným člověkem?

62

a) Ne, nikdy b) Ano, jedenkrát c) Ano, několikrát d) Mám duševně nemocného v rodině

Tabulka č. 4 Setkání s duševně nemocným

a

b

c

d

Ʃ

n

20

20

166

22

228

%

8,77

8,77

72,81

9,65

100

Komentář: Nikdy se nesetkalo s duševně nemocným člověkem 20 respondentů (tj. 8,77 %), jedenkrát se setkalo s duševně nemocným člověkem 20 respondentů (tj. 8,77 %), 166 respondentů (tj. 72,81 %) se vícekrát setkalo s nemocným a 22 respondentů (tj. 9,65 %) uvedlo, ţe má duševně nemocného v rodině.

Poloţka č. 5 Při setkání s duševně nemocným jste (byste) pociťoval/a? a) Strach a obavy b) Lítost c) Nic zvláštního, duševně nemocný člověk, je jako kaţdý jiný Tabulka č. 5 Pocity při setkání s duševně nemocným

a

b

c

Ʃ

n

55

96

77

228

%

24,12

42,11

33,77

100

Komentář: 55 respondentů (tj. 24,12 %) pociťovalo při setkání s nemocným strach a obavy, 96 respondentů (tj. 42,11 %) uvedlo při setkání pocit lítosti a 77 respondentů (tj. 33,77 %) nepociťovalo při setkání nic zvláštního, nemocný byl pro ně jako kaţdý jiný člověk.

Poloţka č. 6 Jak byste charakterizoval/a duševní nemoc?

63

a) Nemoc, jejíţ vznik ovlivňuje celá řada faktorů b) Nemoc, za jejíţ vznik si člověk můţe sám Tabulka č. 6 Charakteristika duševní nemoci

a

b

Ʃ

n

220

8

228

%

96,49

3,51

100

Komentář: 220 respondentů (tj. 96,49 %) uvedlo, ţe nemoc je ovlivněna řadou faktorů a pouze 8 respondentů (tj. 3,51 %) se domnívá, ţe za nemoc si můţe člověk sám.

Poloţka č. 7 Jak byste charakterizoval/a duševně nemocného člověka? a) Nebezpečný násilník b) Mentálně retardovaný člověk s nízkým IQ c) Líný člověk se slabou vůlí d) Člověk, trpící svou nemocí, tak jako ostatní nemocní lidé (astmatici, diabetici) Tabulka č. 7 Charakteristika duševně nemocného člověka

a

b

c

d

Ʃ

n

26

46

10

146

228

%

11,40

20,18

4,38

64,04

100

Komentář: 26 respondentů (tj. 11,40 %) charakterizovalo nemocného člověka jako nebezpečného násilníka, 46 respondentů (tj. 20,18 %) si pod duševně nemocným člověkem představuje mentálně retardovaného člověka s nízkým IQ, 10 respondentů (tj. 4,38 %) v nemocném vidí líného člověka se slabou vůlí a 146 dotázaných (tj. 64,04 %) odpovědělo, ţe duševně nemocného člověka zařazují mezi ostatní nemocné lidi.

64

Poloţka č. 8 Jaký by podle Vás měla společnost zaujmout postoj vůči duševně nemocným lidem? a) Měla by se snaţit o zkvalitnění péče a ţivota duševně nemocných, vyvíjet a podporovat osvětové programy a kampaně vedoucí k odstranění předsudků vůči duševně nemocným b) Měla by se k nim chovat tak, jako ke všem ostatním. Nemyslím si, ţe by duševně nemocní lidé zasluhovali nějakou zvláštní pozornost nebo péči c) Nevím

Tabulka č. 8 Postoj společnosti k duševně nemocným

a

b

c

Ʃ

n

187

24

17

228

%

82,02

10,52

7,46

100

Komentář: 187 respondentů (tj. 82,02 %) odpovědělo, ţe společnost by měla zkvalitnit péči a ţivot nemocných, podporovat osvětu a kampaně, které by vedly k odstranění předsudků vůči nemocným, 24 respondentů (tj. 10,52 %) zastává názor, ţe duševně nemocní jsou jako všichni ostatní nemocní lidé a nemusí jim být věnována zvláštní pozornost. 17 dotázaných (tj. 7,46 %) neví jaký postoj by měla společnost k nemocným zaujmout.

65

Poloţka č. 9 Co si myslíte, že nejvíce ovlivňuje Váš názor na duševně nemocné? a) Senzacechtivé a ne zcela pravdivé zprávy či reportáţe v tisku a televizi b) Předsudky tradované po staletí c) Neznalost a obavy vůči psychicky nemocným lidem d) Vlastní špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem Tabulka č. 9 Ovlivnění názoru na duševně nemocné

a

b

c

d

Ʃ

n

22

40

132

34

228

%

9,65

17,54

57,90

14,91

100

Komentář: Odpověď a) uvedlo 22 respondentů (tj. 9,65 %), u kterých je názor na duševně nemocné ovlivněn nepravdivými zprávami v televizi a tisku, odpověď b) zvolilo 40 respondentů (tj. 17,54 %), u kterých je názor ovlivněn tradovanými předsudky. 132 respondentů (tj. 57,90 %) si vybralo odpověď c), coţ znamená, ţe jejich názor je ovlivněn neznalostí a obavou z psychicky nemocných lidí. U odpovědi d) je názor 34 respondentů (tj. 14,91 %) ovlivněn vlastní špatnou zkušeností.

66

Poloţka č. 10 Jak byste se zachoval/a, když byste Vy nebo někdo z Vašich blízkých onemocněli duševní chorobou? a) Snaţil/a bych se to utajit, určitě by mě – mého blízkého všichni odsoudili, přišel/a bych o zaměstnání a přátele. Uţ nikdy bych nevedl/ a normální ţivot b) Netajila bych to, ţijeme ve vyspělé společnosti. Lidé by mě/mého blízkého určitě neodsoudili, protoţe ví, jak je důleţité nemocného podpořit a pomoci mu k brzkému uzdravení c) Dlouho bych váhal/a, zda svou nemoc – nemoc mého blízkého skrývat, protoţe bych se bál/a vyvrţení ze společnosti, z izolace a diskriminace mě či mého blízkého. Nakonec bych se rozhodl/a to netajit, protoţe lidé, kteří mě – mého blízkého mají rádi a záleţí jim na mně – mém blízkém, to určitě dokáţou přijmout d) Nevím Tabulka č. 10 Postoj k nemoci

a

b

c

d

Ʃ

n

9

107

79

33

228

%

3,95

46,93

34,65

14,47

100

Komentář: Z tabulky je patrné, ţe 9 respondentů (tj. 3,95 %) by chtěli utajit onemocnění, protoţe by se báli odsouzení, ztráty zaměstnání, 107 dotazovaných (tj. 46,93 %) je názoru, ţe by onemocnění netajili, jsou přesvědčeni o podpoře a pomoci lidí v nemoci. 79 respondentů (tj. 34,65 %) by váhalo, zda nemoc skrývat, mají obavy z reakce společnosti a diskriminace. Nakonec by nemoc přiznali. Na poslední moţnost d) odpovědělo 33 respondentů (tj. 14,47 %), kteří neví jak by se za dané situace zachovali.

67

Poloţka č. 11 Co byste dělal/a, kdyby Vás duševně nemocný člověk požádal o pomoc? a) Určitě bych mu pomohla b) Pomohl/a bych mu, jen kdyby šlo o něco opravdu důleţitého (závaţná, ţivot ohroţující situace) c) Nikdy bych takovému člověku nepomohl/a, ještě by se něco mohlo přihodit mě samému Tabulka č. 11 Reakce na ţádost nemocného o pomoc

a

b

c

Ʃ

n

153

57

18

228

%

67,11

25

7,89

100

Komentář: Data v tabulce ukazují, ţe 153 respondentů (tj. 67,11 %) by určitě pomohli nemocnému. 57 oslovených (tj. 25 %) by nemocnému pomohla jen v ţivot ohroţujících situacích, 18 dotázaných (tj. 7,89 %) uvedlo, ţe by nikdy takovému člověku nepomohlo.

68

Poloţka č. 12 Představte si, že by Vás jako zaměstnavatele oslovil duševně nemocný s žádostí o zaměstnání. Jak byste se zachoval/a v takovéto situaci? a) Na základě zhodnocení schopností, vzdělání a zkušeností potřebných pro vykonávání poţadované práce bych duševně nemocného člověka klidně přijal/a b) I kdyby měl sebelepší předpoklady pro úspěšné vykonávání poţadované práce, nikdy bych ho nepřijal/a c) Kdybych si mohl/a vybrat mezi dvěma předpoklady pro úspěšné vykonávání poţadované práce a jeden z nich by byl duševně nemocný, tak bych si určitě vybral/a toho “zdravého“ Tabulka č. 12 Reakce na ţádost nemocného o zaměstnání

a

b

c

Ʃ

n

134

10

84

228

%

58,77

4,39

36,84

100

Komentář: Z tabulky vyplývá, ţe 134 oslovených (tj. 58,77 %) by přijalo do práce duševně nemocného na základě poţadovaných kritérií, 10 respondentů (tj. 4,39 %) by nikdy nemocného do zaměstnání nepřijalo a 84 respondentů (tj. 36,84 %) by upřednostnilo „zdravého“ člověka před nemocným. Poloţka č. 13 Myslíte si, že duševně nemocní lidé jsou diskriminováni? Tabulka č. 13 Diskriminace duševně nemocných

ano

ne

nedokáţu posoudit

Ʃ

n

81

27

120

228

%

35,53

11,84

52,63

100

Komentář: 81 dotazovaných (tj. 35,53 %) si myslí, ţe duševně nemocní jsou diskriminováni, 27 dotazovaných (tj. 11,84 %) je názoru, ţe diskriminace u duševně nemocných se nevyskytuje a 120 respondentů (tj. 52,63 %) nedokázalo výskyt diskriminace u duševně nemocných posoudit.

69

Poloţka č. 14 Vy sami cítíte, že by Vaše chování, postoje a názory mohly přispět k této diskriminaci? Tabulka č. 14 Vlastní přispění k diskriminaci

ano

ne

Ʃ

n

16

182

228

%

20,18

79,82

100

Komentář: Z tabulky je moţno vyčíst, ţe 16 dotazovaných (tj. 20,18 %) by svým chováním a postojem přispělo k diskriminaci duševně nemocných a 182 respondentů (tj. 79,82 %) odpovědělo, ţe jejich chování a názory nepřispívají k rozvoji diskriminace.

Poloţka č. 15 Co si představujete pod pojmem stigma duševní nemoci? a) Nic, nevím, co to slovo znamená b) Stigma obecně je znak o něčem svědčící. Má za úkol zviditelnit daného jedince, varovat ostatní členy společnosti před jeho nositelem. Společnost se tak pokouší stigmatizovaného kontrolovat a izolovat od ostatních. Stigma duševní nemoci vede k diskriminaci duševně nemocných lidí c) Stigma slouţí k označení a izolování jejich nositelů – určitých skupin lidí, ale nemyslím si, ţe by duševně nemocní lidé byli stigmatizováni. Tabulka č. 15 Pojem stigma duševní nemoci

a

b

c

Ʃ

n

62

89

77

228

%

27,19

39,04

33,77

100

Komentář: Data v tabulce uvádí, ţe 62 dotázaných (tj. 27,19 %) nezná význam slova stigma, 89 respondentů (tj. 39,04 %) označilo odpověď b), kde stigma vede k diskriminaci nemocného a 77 respondentů (tj. 33,77 %) uvedlo, ţe nemocní lidé nepodléhají stigmatizaci, stigma nemocného jen izoluje od společnosti.

70

Poloţka č. 16 Co by podle Vás mohlo pozitivně ovlivnit názor společnosti na duševně nemocné? a) To, ţe by si kaţdý člověk alespoň jednou v ţivotě zkusil, jaké to je být duševně nemocným b) Zlepšení informovanosti veřejnosti o duševních nemocech pomocí různých osvětových programů a kampaní c) Začít přemýšlet a mluvit o tom, jaký je ţivot s duševní nemocí. Nebýt lhostejný, nedělat, ţe se nás to netýká Tabulka č. 16 Návrhy k ovlivnění názoru společnosti

a

b

c

Ʃ

n

36

76

116

228

%

15,79

33,33

50,88

100

Komentář: Jak vyplývá z dat tabulky, 36 respondentů (tj. 15,79 %) zastává názor, ţe by si kaţdý člověk měl zkusit, jaké to je být duševně nemocným, 76 dotazovaných (tj. 33,33 %) by zlepšilo informovanost veřejnosti o duševně nemocných a 116 tázaných (tj. 50,88 %) se přiklání k myšlence více se věnovat otázce duševní nemoci a nebýt k ní lhostejný.

14.3.2 Matematicko - statistické vyhodnocení hypotéz Všechna získaná data, která byla podstatná k dalšímu testování určených hypotéz, byla dále statisticky analyzována. Data byla zpracována pomocí kontingenční tabulky. Nulová hypotéza o neexistenci vztahu proměnných se testuje pomocí korelačního testu (Pearsonův chí - kvadrát test). Chí- kvadrát test (χ2- test) je statistickou neparametrickou metodou, která se vyuţívá k testování, zda mezi dvěma znaky existuje prokazatelný vztah. Znaky mohou být kvalitativní, kvantitativní nebo spojité kvantitativní. Jestliţe jsou k dispozici dva takové znaky, data se seřadí do kontingenční tabulky. Kategorie jednoho znaku určují řádky a kategorie druhého znaku tvoří sloupce. Kontingenční tabulky testují různé hypotézy. Základní myšlenkou chí - kvadrát testu je porovnání sledovaných a očekávaných četností. Sledované četnosti zjišťujeme z kontingenční tabulky.

71

Očekávané četnosti se musí vypočítat. Při výpočtu se vychází z předpokladu, ţe platí nulová hypotéza. Provádí-li se test nezávislosti, kdy nulová hypotéza předpokládá, ţe mezi dvěma kvalitativními veličinami není ţádná závislost, velikost rozdílu mezi pozorovanými a očekávanými četnostmi pak posuzujeme pomocí testové statistiky χ2. Na základě pravděpodobnostního rozloţení (chí -kvadrát) se pak vypočítá pravděpodobnost výskytu takovéto nebo ještě extrémnější hodnoty. Při testování pracujeme se stanovenou hladinou významnosti 0,05, coţ v praxi znamená, ţe pokud během testování je vypočítaná hodnota menší neţ 0,05 – nulovou hypotézu zamítáme, přijímáme alternativní hypotézu.116

116

Zvárová, J., Biomedicíncká statistika I [online], Dostupné z

.

72

Hypotéza 1 

1 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 – 30 let, od 31 – 45let, od 46 – 60 let a 61 a více let 1 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let

Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 2 a č. 15. Poloţka č. 15 Co si představujete pod pojmem stigma duševní nemoci? a) Nic, nevím, co to slovo znamená b) Stigma obecně je znak o něčem svědčící. Má za úkol zviditelnit daného jedince, varovat ostatní členy společnosti před jeho nositelem. Společnost se tak pokouší stigmatizovaného kontrolovat a izolovat od ostatních. Stigma duševní nemoci vede k diskriminaci duševně nemocných lidí c) Stigma slouţí k označení a izolování jejich nositelů – určitých skupin lidí, ale nemyslím si, ţe by duševně nemocní lidé byli stigmatizováni. Tabulka č. 17 Názor na stigmatizaci nemocných - věkové kategorie

20 - 30 let 31 - 45 let 46 - 60 let 61 a více let Σ

a

b

c

Σ

n

16

40

14

70

%

22, 86

57, 14

20, 00

100

n

14

28

29

71

%

19, 72

39, 44

40, 84

100

n

18

17

22

57

%

31, 58

29, 82

38, 60

100

n

14

4

12

30

%

46, 67

13, 33

40

100

n

62

89

77

228

%

27, 19

39, 04

33, 77

100

73

Graf č. 1 Názor respondentů na stigmatizaci nemocných - věkové kategorie

Komentář: Věková kategorie 20 - 30 let: 57,14 % (40) dotazovaných uvedlo, ţe stigma vede k diskriminaci nemocného, 22,86 % (16) respondentů uvedlo, ţe nezná význam slova stigmatizace a 20 % (14) dotazovaných, zhodnotilo, ţe nemocní lidé nejsou stigmatizováni, stigma nemocného jen izoluje od společnosti. Věková kategorie 31 - 45 let: Nejpočetnější část respondentů 40,84 % (29) této skupiny si pod pojmem stigma duševní nemoci představuje skupinu lidí, kteří jsou izolováni od společnosti, ale ne stigmatizováni. Druhá nejpočetnější, to je o jeden hlas menší skupina respondentů 39,44 % (28) je názoru, ţe stigma označuje nemocného, zviditelňuje jej a nakonec vede k diskriminaci. 19,72 % (14) respondentů si pod pojmem stigma nic nepředstavuje, jelikoţ nezná význam tohoto slova. Věková kategorie 46 - 60 let: U 38,60 % (22) dotazovaných je nejpočetněji zastoupen názor na stigma, jako u předešlé věkové kategorie, kdy respondenti si myslí, ţe nemocní jsou společností izolováni, ale nejsou stigmatizováni. 31,58 % (18) dotazovaných udává neznalost pojmu stigmatizace a u 29,82 % (17) respondentů se

74

objevila odpověď, ţe stigma zviditelňuje jedince, nemocný je společností odvrhován a diskriminován. Věková kategorie 61 a více let: U 46,67 % (14) respondentů je na prvním místě zastoupena neznalost pojmu stigma, 40 % (12) respondentů zaujímá postoj k názoru, ţe stigma slouţí k označení jejich nositelů, ale nevede ke stigmatizaci. Respondenti uváděli ve 13,33 % (4), ţe pod pojmem stigma duševně nemocných si představují označení člověka a jeho odstrkování ze společnosti, coţ má za následek rozvoj diskriminace. Statistické hodnocení: Vypočítaná Pearsonova hodnota 2 je 18,85, hodnota pravděpodobnosti je 0,004 vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem. Můţeme tedy konstatovat, ţe existuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 – 45 let, od 46 - 60 let a 61 a více let. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza zamítá. Přijímáme hypotézu alternativní.

75

Hypotéza 2 

2 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním 2 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 3 a č. 15 Poloţka č. 15 Co si představujete pod pojmem stigma duševní nemoci? a) Nic, nevím, co to slovo znamená b) Stigma obecně je znak o něčem svědčící. Má za úkol zviditelnit daného jedince, varovat ostatní členy společnosti před jeho nositelem. Společnost se tak pokouší stigmatizovaného kontrolovat a izolovat od ostatních. Stigma duševní nemoci vede k diskriminaci duševně nemocných lidí c) Stigma slouţí k označení a izolování jejich nositelů - určitých skupin lidí, ale nemyslím si, ţe by duševně nemocní lidé byli stigmatizováni Tabulka č. 18 Názor na stigmatizaci nemocných - vzdělání

SŠ VOŠ VŠ Σ

a

b

c

Σ

n

48

48

49

145

%

33, 10

33, 10

33, 80

100

n

7

12

11

30

%

23, 33

40, 00

36, 67

100

n

5

30

18

53

%

9, 43

56, 60

33, 97

100

n

60

90

78

228

%

26, 32

39, 47

34, 21

100

76

Graf č. 2 Názor respondentů na stigmatizaci nemocných - vzdělání

Komentář: Středoškolské vzdělání (SŠ): Respondenti uvedli ve 33,80 % (49), ţe pod pojmem stigma si představují člověka izolovaného od společnosti, ale nejsou názoru, ţe by byli nemocní stigmatizováni, 33,10 % (48) dotazovaných uvedlo, ţe pojem stigma nezná a neví, co si pod tímto slovem má představit a stejný počet respondentů 33,10 % (48) zastává názor, ţe slovo stigma vyčleňuje nemocného ze společnosti, člověk v ní podléhá zvýšené pozornosti okolí, která můţe vést aţ k diskriminaci. Vyšší odborné vzdělání (VOŠ): Dotazováni uvedli ve 40 % (12), ţe pojem stigma si spojují s duševně nemocným člověkem, který není ve společnosti vítaný, podléhá větší kontrole okolí a tato situace můţe vést aţ k diskriminaci takto postiţených lidí. 36,67 % (11) respondentů uvádí, ţe pod stigmatem si představují odlišnost „zdravých“ lidí od nemocných, kteří jsou úmyslně vyčleňováni ze společnosti, respondenti však nezastávají názor, ţe by byli nemocní diskriminováni. Respondenti VOŠ ze 23,33 % (7) odpovědělo, ţe si pod pojmem stigma nic nepředstavují, jelikoţ neznají význam slova.

77

Vysokoškolské vzdělání (VŠ): 56,60 % (30) respondentů, si představuje pod slovem stigma znak, který nelichotivě označuje osobnost nemocného člověka, společnost se snaţí nemocného vyeliminovat ze svého okolí, coţ můţe vyvrcholit aţ k diskriminaci. 33,97 % (18) respondentů zastává názor, ţe stigma slouţí k označení a izolování nemocných, ale jsou přesvědčeni, ţe nemocní nepodléhají ve společnosti stigmatizaci. 9,43 % (5) vysokoškolsky vzdělaných respondentů si pod pojmem stigma duševní nemoci nedokáţe nic představit, jelikoţ neznají obsah tohoto slova.

Statistické hodnocení: Vypočítaná Pearsonova hodnota

2

je 13,95, hodnota

pravděpodobnosti je 0,007, statisticky významný rozdíl. Lze tedy konstatovat, ţe existuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza zamítá. Přijímáme hypotézu alternativní.

78

Hypotéza č. 3 

3 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let 3 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let

Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 2 a č. 7 Poloţka č. 7 Jak byste charakterizoval/a duševně nemocného člověka? a) Nebezpečný násilník b) Mentálně retardovaný člověk s nízkým IQ c) Líný člověk se slabou vůlí d) Člověk, trpící svou nemocí, tak jako ostatní nemocní lidé (astmatici, diabetici) Tabulka č. 19 Charakteristika duševně nemocného – věkové kategorie

a

b

c

d

Σ

n

9

9

1

51

70

%

12, 86

12, 86

1, 43

72, 85

100

n

6

13

2

50

71

%

8, 45

18, 31

2, 82

70, 42

100

n

5

9

1

42

57

%

8, 78

15, 79

1, 75

73, 68

100

61 a více

n

1

6

1

22

30

let

%

3, 33

20, 00

3, 33

73, 34

100

n

21

37

5

165

228

%

9, 21

16, 23

2, 19

72, 37

100

20 - 30 let 31- 45 let 46 - 60 let

Σ

79

Graf č. 3 Charakteristika duševně nemocného – věkové kategorie

Komentář: Věková kategorie 20 - 30 let: 72,85 % (51) respondentů charakterizovalo duševně nemocného člověka jako kaţdého jiného nemocného člověka, 12,86 % (9) dotazovaných vidí v duševně nemocném člověku nebezpečného násilníka a stejný počet respondentů 12,86 % (9) povaţuje takto nemocné lidi za mentálně retardované s nízkým IQ. Pouze 1,43 % (1) respondent v této kategorii charakterizoval nemocného člověka jako líného se slabou vůlí. Věková kategorie 31 - 45 let: respondenti charakterizovali v 70,42 % (50) duševně nemocného člověka jako pacienta s kaţdou jinou nemocí, 18,31 % (13) respondentů ztotoţňuje duševně nemocného člověka s mentálně retardovanou osobou, 8,45 % (6) dotazovaných přiřadilo duševně nemocného k nebezpečnému násilníkovi a pouze 2,82 % (2) respondenti připodobnili duševně nemocného člověka k osobě líné se slabou vůlí. Věková kategorie 46 - 60 let: Nejpočetnější odpovědí respondentů 73,68 % (42) je charakteristika duševně nemocného člověka jako člověka nemocného s „běţnou“ chorobou, 15,79 % (9) respondentů se přiklonilo k názoru, ţe duševně nemocný člověk 80

je mentálně retardovaný. Duševně nemocný je povaţován za nebezpečného násilníka, tohoto názoru je 8,78 % (5) dotazovaných. 1,75 % (1) respondent vidí v duševně nemocném líného člověka. Věková kategorie 61 a více let: Opět nejpočetnější charakteristikou duševně nemocného u respondentů 73,34 % (22) se stala poloţka d), která popisuje duševně nemocného jako všechny ostatní lidi, trpící nějakou chorobou. 20 % (6) respondentů povaţuje duševně nemocného za člověka s mentálním postiţením a nízkým IQ, 3,33 % (1) respondent označil duševně nemocného za nebezpečného násilníka a stejný počet 3,33 % (1) se vyskytl u odpovědi c), kde pouze jeden respondent zastává názor, ţe duševně nemocný je líný a má slabou vůli. Statistické hodnocení: Vypočítaná Pearsonova hodnota

2

je 9,01, hodnota

pravděpodobnosti je 0,739. Vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem, coţ je výsledek nesignifikantní a ukazuje, ţe není statisticky významný rozdíl. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza přijímá. Alternativní hypotéza se zamítá. Lze tedy konstatovat, ţe neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let.

81

Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 2 a č. 9 Poloţka č. 9 Co si myslíte, že nejvíce ovlivňuje Váš názor na duševně nemocné? a) Senzacechtivé a ne zcela pravdivé zprávy či reportáţe v tisku a televizi b) Předsudky tradované po staletí c) Neznalost a obavy vůči psychicky nemocným lidem d) Vlastní špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem Tabulka č. 20 Příčiny ovlivňující názor - věkové kategorie

a

b

c

d

Σ

n

9

8

45

8

70

%

12, 85

11, 43

64, 29

11, 43

100

n

6

18

34

13

71

%

8, 45

25, 35

47, 89

18, 31

100

n

5

7

38

7

57

%

8, 77

12, 28

66, 67

12, 28

100

61 a více

n

4

7

13

6

30

let

%

13, 33

23, 34

43, 33

20, 00

100

n

24

40

130

34

228

%

10, 53

17, 54

57, 02

14, 91

100

20 - 30 let 31 - 45 let 46 - 60 let

Σ

Graf č. 4 Příčiny ovlivňující názor respondentů - věkové kategorie

82

Komentář: Věková kategorie 20 - 30 let: Názor 64,29 % (45) respondentů je ovlivněn neznalostí a obavami vůči duševně nemocným, 12,85 % (9) dotazovaných vidí své ovlivnění názoru na duševně nemocné v senzacechtivých a ne zcela pravdivých zprávách, které se vyskytují v tisku a televizi. 11,43 % (8) respondentů má svůj názor na nemocné ovlivněný předsudky, které se tradují po staletí a stejný počet respondentů 11,43 % (8) uvedlo, ţe vlastní špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem, ovlivnila jejich názor na ně. Věková kategorie 31 - 45 let: 47,89 % (34) dotazovaných uvedlo, ţe nejvíce jejich názor na duševně nemocné ovlivňuje neznalost a obavy z psychicky nemocných lidí, 25,35 % (18) respondentů uvedlo, ţe jejich názor na nemocné je ovlivněn předsudky, které se tradují po staletí. Špatnou zkušenost s duševně nemocným člověkem, uvedlo jako příčinu ovlivňující názor na nemocné, 18,31 % (13) respondentů. U 8,45 % (6) dotazovaných, je jejich názor na duševně nemocné ovlivněn nepravdivými informacemi či reportáţemi v tisku nebo televizi. Věková kategorie 46 – 60 let: 66,67 % (38) dotazovaných uvedlo, ţe jejich názor na duševně nemocné je ovlivněn neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem, 12,28 % (7) respondentů uvedlo, ţe jejich názor na nemocné je ovlivněný předsudky, které se tradují po staletí, a stejný počet 12,28 % (7) respondentů, ovlivnění svého názoru přičítá, špatné zkušenosti s duševně nemocnými lidmi. 8,77 % (5) dotázaných si spojuje ovlivnění svého názoru na nemocné se senzacechtivými, nepravdivými zprávami vyskytujícími se v tisku či televizi. Věková kategorie 61 a více let: 43,33 % (13) dotazovaných uvedlo, ţe jejich názor na nemocné je značně ovlivněn neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem, 23,34 % (7) respondentů uvedlo, ţe jejich názor je ovlivněn předsudky tradovanými po staletí, u 20 % (6) dotazovaných se objevila odpověď, ţe jejich názor ovlivnila jiţ dříve proţitá špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem a 13,33 % (4) respondentů vidí své ovlivnění názoru na duševně nemocné v senzacechtivých a ne zcela pravdivých zprávách, které se vyskytují v tisku a televizi.

83


2

je 12,67, hodnota

pravděpodobnosti je 0,178 vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem, coţ je výsledek nesignifikantní. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza přijímá. Alternativní hypotéza se zamítá. Lze tedy konstatovat, ţe neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 – 45 let, od 46 - 60 let a 61 a více let.

84

Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 2 a č. 11 Poloţka č. 11 Co byste dělal/a, kdyby Vás duševně nemocný člověk požádal o pomoc? a) Určitě bych mu pomohla b) Pomohl/a bych mu, jen kdyby šlo o něco opravdu důleţitého (závaţná, ţivot ohroţující situace) c) Nikdy bych takovému člověku nepomohl/a, ještě by se něco mohlo přihodit mě samému Tabulka č. 21 Reakce na ţádost nemocného o pomoc - věkové kategorie


a

b

c

Σ

n

50

19

1

70

%

71, 43

27, 14

1, 43

100

n

41

24

6

71

%

57, 75

33, 80

8, 45

100

n

43

13

1

57

%

75, 44

22, 81

1, 75

100

n

22

7

1

30

%

73, 34

23, 33

3, 33

100

n

156

63

9

228

%

68, 42

27, 63

3, 95

100

85

Graf č. 5 Reakce respondentů na ţádost nemocného o pomoc – věkové kategorie

Komentář: Věková kategorie 20 – 30 let: 71,43 % (50) respondentů sdělilo, ţe by určitě duševně nemocnému pomohlo, kdyby poţádal o pomoc, 27,14 % (19) respondentů uvedlo, ţe by duševně nemocnému pomohlo, jen v ţivot ohroţující situaci a 1,43 % (1) respondent uvedl, ţe by nikdy takovému člověku nepomohl, ze strachu, o sebe samého. Věková kategorie 31 – 45 let: 57,75 % (41) dotazovaných sdílelo stejný názor jako předešlá věková skupina, kdy by nemocného nenechali bez pomoci. 33,80 % (24) dotazovaných bylo názoru, ţe by duševně nemocnému nabídli pomoc jen v závaţné situaci, která by ohroţovala jeho ţivot a 8,45 % (6) respondentů by nikdy duševně nemocnému člověku nepomohlo. Věková kategorie 46 – 60 let: Nejvíce respondentů 75,44 % (43) by na ţádost nemocnému určitě pomohlo, 22,81 % (13) respondentů uvedlo, ţe by byli nemocnému nápomocni jen v kritické ţivot ohroţující situaci a 1,75 % (1) respondent by na poţádání nemocného o pomoc reagoval zamítavě. Věková kategorie 61 a více let: Také v této věkové kategorii byla nejvíce zastoupena respondenty 73,34 % (22) odpověď a), která udává, ţe by respondenti určitě poskytli 86

nemocnému pomoc, 23,33 % (7) respondentů by pomohlo jen v případě ohroţení ţivota nemocného a 3,33 % (1) respondent by nikdy pomoc duševně nemocnému neposkytl, z důvodu strachu o sebe. Statistické hodnocení: Vypočítaná Pearsonova hodnota

2

je 8,23, hodnota

pravděpodobnosti je 0,222 vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem, coţ je výsledek nesignifikantní. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza přijímá. Alternativní hypotéza se zamítá. Lze tedy konstatovat, ţe neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 – 45 let, od 46 - 60 let a 61 a více let.

87

Hypotéza č. 4 

4 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním 4 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním

Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 3 a č. 7 Poloţka č. 7 Jak byste charakterizoval/a duševně nemocného člověka? a) Nebezpečný násilník b) Mentálně retardovaný člověk s nízkým IQ c) Líný člověk se slabou vůlí d) Člověk, trpící svou nemocí, tak jako ostatní nemocní lidé (astmatici, diabetici) Tabulka č. 22 charakteristika duševně nemocného - vzdělání

SŠ VOŠ VŠ Σ

a

b

c

d

Σ

n

11

28

4

102

145

%

7, 59

19, 31

2, 76

70, 34

100

n

5

3

4

18

30

%

16, 67

10, 00

13, 33

60, 0

100

n

2

7

4

40

53

%

3, 77

13, 21

7, 55

75, 47

100

n

18

38

12

160

228

%

7, 89

16, 67

5, 26

70, 18

100

88

Graf č. 6 Charakteristika duševně nemocného - vzdělání

Komentář: Středoškolské vzdělání (SŠ): 70,34 % (102) respondentů charakterizovalo duševně nemocného člověka jako pacienta s kaţdou jinou nemocí, 19,31 % (28) respondentů si představovalo duševně nemocného jako mentálně retardovaného člověka s nízkým IQ, 7,59 % (11) respondentů povaţovalo nemocného za nebezpečného násilníka a 2,76 % (4) respondentů uvedlo, ţe duševně nemocný je líný člověk se slabou vůlí. Vyšší odborné vzdělání (VOŠ): 60 % (18) respondentů bere duševně nemocného jako kaţdého jiného pacienta s různým onemocněním, 16,67 % (5) respondentů povaţuje duševně nemocného za nebezpečného násilníka, 13,33 % (4) respondentů charakterizovalo nemocného jako líného člověka, který má slabou vůli a pouze 10% (3) dotazovaných si představuje duševně nemocného jako člověka mentálně retardovaného s nízkým IQ. Vysokoškolské vzdělání (VŠ): 75,47 % (40) dotazovaných charakterizovalo duševně nemocného jako člověka, trpícího svou nemocí, tak jako ostatní nemocní lidé, 13,21 % (7) respondentů uvedlo, ţe si duševně nemocného představuje jako mentálně retardovaného člověka s nízkým IQ, 7,55 % (4) respondentů vidí v duševně nemocném

89

člověka líného se slabou vůlí. Nebezpečného násilníka v duševně nemocném člověku vidělo 3,77 % (2) dotázaných.


2

je 12,41, hodnota

pravděpodobnosti je 0,053 vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem, coţ je výsledek nesignifikantní. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza přijímá. Alternativní hypotéza se zamítá. Lze tedy konstatovat, ţe neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním.

90

Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 3 a č. 9 Poloţka č. 9 Co si myslíte, že nejvíce ovlivňuje Váš názor na duševně nemocné? a) Senzacechtivé a ne zcela pravdivé zprávy či reportáţe v tisku a televizi b) Předsudky tradované po staletí c) Neznalost a obavy vůči psychicky nemocným lidem d) Vlastní špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem Tabulka č. 23 Ovlivnění názoru na duševně nemocné - vzdělání

SŠ VOŠ VŠ Σ

a

b

c

d

Σ

n

15

25

90

15

145

%

10, 34

17, 24

62, 08

10, 34

100

n

6

3

15

6

30

%

20, 00

10, 00

50, 00

20, 00

100

n

4

13

26

10

53

%

7, 55

24, 53

49, 05

18, 87

100

n

25

41

131

31

228

%

10, 96

17, 98

57, 46

13, 60

100

Graf č. 7 Ovlivnění názoru respondentů na duševně nemocné - vzdělání

91

Komentář: Středoškolské vzdělání (SŠ): 62,08 % (90) respondentů uvedlo, ţe nejvíce je jejich názor na duševně nemocné ovlivněn neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem, 17,24% (25) respondentů uvedlo, ţe jejich názor ovlivňují předsudky, které se tradují jiţ po celá staletí, 10,34 % (15) dotazovaných si myslí, ţe jejich názor na duševně nemocné je ovlivněn nepravdivými zprávami v tisku a médiích, stejný počet respondentů 10,34 % (15) uvedlo, ţe špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem vedla k ovlivnění jejich osobního názoru na takto postiţené lidi. Vyšší odborné vzdělání (VOŠ): 50 % (15) dotazovaných uvedlo, ţe jejich názor byl ovlivněn neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem, 20 % (6) dotazovaných si myslí, ţe jejich názor na duševně nemocné je ovlivněn nepravdivými zprávami a reportáţemi z tisku a televize, stejný počet respondentů 20 % (6) zastává názor, ţe jejich postoj k duševně nemocným je ovlivněn vlastní špatnou zkušeností s takto postiţenými lidmi a 10% (3) dotazovaných si myslí, ţe názor na duševně nemocné ovlivnily předsudky. Vysokoškolské vzdělání (VŠ): 49,05 % (26) respondentů si myslí, ţe jejich názor na duševně nemocné je ovlivněn neznalostí psychicky nemocným lidí, 24,53 % (13) respondentů uvedlo, ţe jejich názor na psychicky nemocné je ovlivněn předsudky, 18,87 % (10) respondentů si myslí, ţe jejich špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem vedla ke změně názoru na takto postiţené lidi, 7,55 % (4) respondentů si myslí, ţe jejich názor ovlivnily nepravdivé zprávy či reportáţe v tisku a televizi.


2

je 10,37, hodnota

pravděpodobnosti je 0, 110 vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem, coţ je výsledek nesignifikantní. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza přijímá. Alternativní hypotéza se zamítá. Lze tedy konstatovat, ţe neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním.

92

Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 3 a č. 11 Poloţka č. 11 Co byste dělal/a, kdyby Vás duševně nemocný člověk požádal o pomoc? a) Určitě bych mu pomohla b) Pomohl/a bych mu, jen kdyby šlo o něco opravdu důleţitého (závaţná, ţivot ohroţující situace) c) Nikdy bych takovému člověku nepomohl/a, ještě by se něco mohlo přihodit mě samému Tabulka č. 24 Reakce na ţádost nemocného o pomoc - vzdělání

SŠ VOŠ VŠ Σ

a

b

c

Σ

n

100

41

4

145

%

68, 97

28, 28

2, 75

100

n

18

10

2

30

%

60, 00

33, 33

6, 67

100

n

40

10

3

53

%

75, 47

18, 87

5, 66

100

n

158

61

9

228

%

69, 30

26, 75

3, 95

100

Graf č. 8 Reakce respondentů na ţádost nemocného o pomoc - vzdělání

93

Komentář: Středoškolské vzdělání (SŠ): 68,97 % (100) respondentů uvedlo, ţe by duševně nemocnému určitě pomohlo, 28,28 % (41) respondentů sdílelo názor, ţe by duševně nemocnému pomohli jen v ţivot ohroţujícím případě a 2,75 % (4) respondentů sdělilo, ţe by nikdy takovému člověku nepomohli, z důvodu obav o svou osobu. Vyšší odborné vzdělání (VOŠ): Nejpočetněji zastoupenou odpovědí byla odpověď a), kdy 60 % (18) respondentů by určitě duševně nemocnému pomohlo. 33,33 % (10) dotazovaných by na ţádost o pomoc reagovalo pomocí jen v závaţné situaci, a 6,67 % (2) zmínilo, ţe by nikdy duševně nemocnému nepomohli z důvodu strachu o sebe. Vysokoškolské vzdělání (VŠ): 75,47 % (40) dotazovaných by na ţádost nemocného určitě pomohlo, 18,87 % (10) dotazovaných by pomohlo, kdyby šlo o ţivot ohroţující situaci a 5,66 % (3) zastávalo názor, ţe by duševně nemocnému nikdy nepomohli kvůli obavám o svou osobu.


2

je 4,58, hodnota

pravděpodobnosti je 0, 333 vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem, coţ je výsledek nesignifikantní. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza přijímá. Alternativní hypotéza se zamítá. Lze tedy konstatovat, ţe neexistuje statisticky významná závislost v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním.

94

Hypotéza č. 5 

5 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45 let, od 46 - 60 let a nad 61 let. 5 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45 let, od 46 - 60 let a nad 61 let.

Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 2 a č. 13 Poloţka č. 13 Myslíte si, že duševně nemocní lidé jsou diskriminováni? a) Ano b) Ne c) Nedokáţu posoudit Tabulka č. 25 Diskriminace duševně nemocných - věk


a

b

c

Σ

n

28

6

36

70

%

40, 00

8, 57

51, 43

100

n

18

11

42

71

%

25, 36

15, 49

59, 15

100

n

27

7

23

57

%

47, 37

12, 28

40, 35

100

n

9

3

18

30

%

30, 00

10, 00

60, 00

100

n

82

27

119

228

%

35, 96

11, 85

52, 19

100

95

Graf č. 9 Diskriminace duševně nemocných - věk

Komentář: Věková kategorie 20 – 30 let: 51,43 % (36) respondentů nedokáţe posoudit, zda jsou duševně nemocní diskriminováni, 40 % (28) se domnívá, ţe duševně nemocní podléhají diskriminaci a 8,57 % (6) respondentů zastává názor, ţe duševně nemocní nejsou diskriminováni. Věková kategorie 31 – 45 let: 59,15 % (42) dotazovaných nebylo schopno uvést, zda duševně nemocní jsou diskriminováni, 25,36 % (18) dotazovaných je názoru, ţe diskriminace je přítomna u duševně nemocných občanů a 15,49 % (11) dotazovaných je přesvědčeno, ţe duševně nemocní občané nejsou diskriminováni. Věková kategorie 46 - 60 let: Nejvíce respondentů 40,35 % (23) si nejsou jisti, zda se diskriminace u duševně nemocných vyskytuje nebo ne, 47,37 % (27) respondentů si myslí, ţe se diskriminace u duševně nemocných vyskytuje a 12,28 % (7) respondentů si myslí, ţe nemocní nejsou diskriminováni. Věková kategorie 61 a více let: 60 % (18) dotazovaných nedokáţe posoudit, zda duševně nemocní jsou diskriminováni, u 30 % (9) respondentů převládá názor, ţe

96

duševně nemocní jsou diskriminováni a 10 % (3) dotazovaných si myslí, ţe se diskriminace u duševně nemocných neobjevuje.


2

je 13,08, hodnota

pravděpodobnosti je 0, 042, vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem, coţ ukazuje na statisticky významný rozdíl. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza zamítá. Přijímáme alternativní hypotézu. Lze tedy konstatovat, ţe existuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45 let, od 46 - 60 let a nad 61 let.

97

Hypotéza č. 6 

6 H0: Neexistuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním 6 HA: Existuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných

mezi

respondenty

se

středoškolským,

vyšším

odborným

a vysokoškolským vzděláním Proměnné v kontingenční tabulce tvořily poloţky č. 3 a č. 13 Poloţka č. 13 Myslíte si, že duševně nemocní lidé jsou diskriminováni? a) Ano b) Ne c) Nedokáţu posoudit Tabulka č. 26 Diskriminace duševně nemocných - vzdělání

SŠ VOŠ VŠ Σ

a

b

c

Σ

n

53

20

72

145

%

36, 55

13, 79

49, 66

100

n

12

2

16

30

%

40, 00

6, 67

53, 33

100

n

18

5

30

53

%

33, 96

9, 44

56, 60

100

n

83

27

118

228

%

36, 40

11, 85

51, 75

100

98

Graf č. 10 Diskriminace duševně nemocných - vzdělání

Komentář: Středoškolské vzdělání (SŠ): Nejpočetnější zastoupení 49,66 % (72) respondentů středoškolského studia uvedlo, ţe nedokáţou posoudit, zda duševně nemocní lidé jsou diskriminováni či nikoli. 36,55 % (53) respondentů si myslí, ţe duševně nemocní jsou diskriminováni a 13,79 % (20) respondentů si nemyslí, ţe by nemocní podléhali diskriminaci. Vyšší odborné vzdělání (VOŠ): 53,33 % (16) respondentů nedokázalo posoudit, zda duševně nemocní podléhají diskriminaci, respondenti vyššího odborného studia 40 % (12) jsou názoru, ţe lidé trpící duševní nemocí jsou diskriminováni a respondenti 6,67 % (2) uvedli, ţe lidé s duševní nemocí nejsou diskriminováni. Vysokoškolské vzdělání (VŠ): 56,60 % (30) dotazovaných uvedlo, ţe nedokáţou posoudit, zda duševně nemocní jsou společností diskriminováni, na odpověď a) odpovědělo 33,96 % (18) respondentů, kteří si myslí, ţe lidé, trpící duševním onemocněním jsou diskriminováni. 9,44 % (5) dotazovaných si nemyslí, ţe nemocní jsou společností diskriminováni.

99


2

je 2,29, hodnota

pravděpodobnosti je 0, 683 vzhledem k tomu, ţe se v otázce objevila hodnota menší neţ 5, byl výpočet doplněn Fisherovým exaktním testem, coţ je výsledek nesignifikantní. Na základě tohoto zjištění se nulová hypotéza přijímá. Alternativní hypotéza se zamítá. Lze tedy konstatovat, ţe neexistuje statisticky významná závislost v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním.

100

15 DISKUZE

Diplomová práce se zabývala otázkou, zda je stigma duševní nemoci v dnešní době povaţováno za mýtus nebo realitu. Hlavním cílem výzkumného šetření bylo zjistit, zda veřejnost stále stigmatizuje duševně nemocné pacienty, jaký postoj lidé zaujímají k duševně nemocným a jak společnost vnímá diskriminaci psychiatrických pacientů. Hlavní cíl byl doplněn šesti dílčími cíli, ve kterých jsem zjišťovala rozdíl v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty různého věku a vzdělání, dále jsem pomocí dílčího cíle zjišťovala, jaký je názor na duševně nemocné mezi respondenty různých věkových kategorií a vzdělání a poslední cíle se věnovaly otázce diskriminace psychiatrických pacientů, kde jsem u respondentů různých věkových kategorií a vzdělání zjišťovala, zda je rozdíl v jejich názoru na tuto problematiku. Výzkum byl proveden pomocí metody dotazníkového šetření, kdy byla u respondentů zachována anonymita. Dotazníkové šetření obsahovalo 16 uzavřených otázek a bylo určeno laické veřejnosti v Ostravě a okolí. Sledovaný soubor respondentů byl sestaven z muţského i ţenského pohlaví, věkovou kategorii tvořili respondenti od 20 – 30 let, od 31 – 45 let, od 45 – 60 let a 61 a více let a měli ukončené středoškolské, vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání. Empirická šetření se sběrem dat byla realizována v období 11/2010 – 2/2011. Celkem bylo do statistického šetření zahrnuto 228 správně vyplněných formulářů s dotazníkem. Velká část výzkumného šetření se zabývá problematikou duševně nemocného člověka a duševní nemoci. Následná část je věnována názorům a postojům veřejnosti k takto postiţeným lidem a poslední oblast, která se objevuje v šetření je zaměřena na stigmatizaci a diskriminaci psychiatricky postiţených pacientů. Všechny poloţky dotazníku budu postupně komentovat a poté vyhodnocovat stanovené hypotézy, které byly vytvořeny na základě problematiky daného tématu. První poloţky dotazníkového šetření jsou zaměřeny na demografické údaje respondentů (pohlaví, věk, vzdělání). Tyto údaje poskytují informace k upřesnění popisu zkoumaného souboru dotazovaných a slouţí

při testování hypotéz jako

srovnávací údaj. Do výzkumného šetření bylo celkem zahrnuto 228 (tj. 100 %) respondentů, soubor tvořilo 50 (tj. 22,81 %) muţů a 178 (tj. 77,19 %) ţen. Respondenti 101

byli rozděleni do čtyř věkových kategorií. Nejvíce byla respondenty zastoupena věková kategorie od 31 – 45 let, tvořilo ji 71 dotazovaných (tj. 31,14 %). Nejméně zastoupenou skupinou byla věková kategorie od 61 a více let, zařadilo se do ní 30 respondentů (tj. 13,16 %). Na poloţenou otázku, týkající se vzdělání odpovědělo 145 (tj. 63,59 %) středoškoláků, 31 (tj. 13,60 %) respondentů vzdělaných na vyšších odborných školách a 53 (tj. 22,81 %) vysokoškoláků. Z toho vyplývá, ţe největší zastoupení respondentů v dotazníkovém šetření tvořili středoškolsky vzdělaní lidé a nejmenší počet tvořili respondenti vzdělaní na vyšších odborných školách. Prostřednictvím otázky číslo 4 jsem zjišťovala, zda se respondenti někdy během svého ţivota setkali s duševně nemocným člověkem. Převaţovala odpověď „Ano, několikrát“ 166, (tj. 72,81 %), poté následovala odpověď “Mám duševně nemocného v rodině“ 22 (tj. 9,65 %), a odpověď „Ne, nikdy“ a odpověď „Ano, jedenkrát“ skončila se shodným počtem respondentů 20 (tj. 8,77 %) na posledním místě v hodnocení. Na základě tohoto výsledku, lze usoudit, ţe tajemství, které bylo dříve spjato s duševními poruchami je v dnešní době jiţ minulostí. Nemocní občané více chodí do společnosti a nemají strach z odvrţení a reakce okolí na jejich postiţení. Ze zjištění je patrné, ţe duševně nemocní se jiţ nestraní a neizolují od společnosti, jak tomu bylo dříve. V dnešní hektické době se stále více u lidí objevuje psychická diagnóza, která je dána stresem a vysokými nároky na výkon jednotlivce, ale také stárnutím populace a prodluţováním ţivota člověka. Proto není překvapivé, ţe 9,65 % respondentů má duševně nemocného v rodině. Jen 20 % odpovědělo, ţe se ještě nesetkali, nebo se jen jedenkrát potkali s duševně nemocným. To můţe být dáno ještě doznívajícím pocitem nemocných, ţe nejsou ve společnosti vítáni, proto se izolují, tají svou nemoc a společnost ani netuší, ţe postiţený člověk trpí nějakou psychickou poruchou. V otázce číslo 5 jsem se respondentů ptala, jaké jsou jejich pocity při setkání s duševně nemocným. Nejvíce respondentů 96 (tj. 42,11 %) uvedlo „lítost“, druhé největší zastoupení respondentů 77 (tj. 33,77 %) uvedlo „Nic zvláštního, duševně nemocný člověk, je jako každý jiný“, a v nejmenší míře 55 (24,12 %) byla zastoupena odpověď „Strach a obavy“. Z těchto výsledků vyplývá, ţe společnost se jiţ duševně nemocných nebojí a neštítí, spíše povaţují nemocného za člověka, který trpí svou nemocí jako kaţdý jiný nemocný člověk a soucítí s ním. Nevidí v psychiatricky nemocném člověku nic zvláštního. Od minulosti se postoj a vztah společnosti

102

k nemocnému změnil. Myslím si, ţe je to dáno vyšší vzdělaností veřejnosti, informovaností a otevřeností této problematiky. V otázce číslo 6 si respondenti mohli vybrat dvě moţnosti, aby charakterizovali duševní nemoc. Na prvním místě respondenti uváděli, ţe „Vznik nemoci ovlivňuje celá řada faktorů“, takto odpovědělo 220 (tj. 96,49 %) respondentů. Odpověď, ţe „Za vznik nemoci si člověk může sám“, respondenti uvedli v dotazníkovém šetření celkem 8 krát (tj. 3,51 %). 96, 49 % respondentů svědčí o tom, ţe veřejnost zná příčiny duševního onemocnění, je informována a vzdělaná v této oblasti, coţ velmi kladně ovlivňuje postoj společnosti k nemocným. V otázce číslo 7 jsem se ptala dotazovaných, jak by charakterizovali duševně nemocného člověka. Nejvíce respondentů 146 (tj. 64,04 %) si pod tímto pojmem představovalo „Člověka, trpícího svou nemocí, tak jako ostatní nemocní lidé“, druhé početné zastoupení 46 respondentů (tj. 20,18 %) získala odpověď „Mentálně retardovaný člověk s nízkým IQ“, 26 (tj. 11,40 %) respondentů si pod pojmem duševně nemocný, představuje „Nebezpečného násilníka“ a pouze 10 respondentů (tj. 4,38 %) vidí v duševně nemocném pacientovi „Člověka líného se slabou vůlí“. Z tohoto zjištění je patrné, ţe respondenti jiţ nevnímají duševně nemocného člověka jako nebezpečného násilníka a líného člověka, který, kdyby se dle mínění veřejnosti snaţil, tak by mohl zabránit progresi tohoto onemocnění. Tato domněnka se vyskytovala v nedávné minulosti a byla výsledkem stigmatizace duševně nemocného. Podle názoru respondentů, dnešní společnost člověka trpícího duševním onemocněním neseparuje, ale zařazuje do skupiny ostatních nemocných lidí, jako jsou například diabetici, astmatici, kardiaci…). V otázce číslo 8 měli respondenti uvést, jaký by podle nich měla společnost zaujmout postoj vůči duševně nemocným lidem. Většina respondentů 187 (82,02 %) uvádí, ţe by se společnost měla více snaţit o zkvalitnění péče a ţivota duševně nemocných, vyvíjet a podporovat osvětové programy a kampaně vedoucí k odstranění předsudků vůči duševně nemocným, 24 respondentů (10,52 %) odpovědělo, ţe by se společnost měla chovat k duševně nemocným tak, jako ke všem ostatním, poněvadţ duševně nemocní lidé nezasluhují nějakou zvláštní pozornost či péči a 17 respondentů (7,46 %) nedokázalo odpovědět na tuto otázku. Tato skutečnost ukazuje, ţe většina respondentů je seznámena s faktem, ţe se diskriminace nemocných lidí v minulosti vyskytovala a apeluje na to, aby se tento problém jiţ nevyskytoval. Společnost touţí 103

odstranit stigma ze ţivota duševně nemocných lidí a zajistit tak kvalitnější ţivot a podmínky nám všem. Otázka číslo 9 se zaměřila na příčinu ovlivňující názor respondentů na duševně nemocné. 132 (57,90 %) respondentů si myslí, ţe je jejich názor ovlivněný neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem, u 40 (17,54 %) dotazovaných je názor na duševně nemocné ovlivněn předsudky, které se tradují jiţ po celá staletí. Vlastní špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem ovlivnila názor u 34 (14,91 %) respondentů a 22 (9,65 %) dotazovaných uvedlo, ţe jejich názor na duševně nemocné nejvíce ovlivňují senzacechtivé a nepravdivé zprávy v tisku a televizi. Z dotazníkového šetření vyplývá, ţe názor respondentů na duševně nemocné je nejvíce ovlivněn neznalostí a obavami z duševně nemocných lidí. Na základě tohoto výsledku je nutno více šířit osvětu mezi „zdravými“ lidmi, edukovat je o duševních nemocech, vytvářet programy, které by pomohly odstraňovat stigma a zlepšily tak podmínky pro nemocné a jejich příbuzné. Překvapily mě výsledky, z kterých je zřejmé, ţe společnost se jiţ nenechá ovlivnit nepravdivými zvěstmi a informacemi z médií o duševně nemocných. Je to dáno zájmem, vyspělostí a informovaností obyvatelstva o postiţených lidech. Také inteligence lidí přispívá ke kladnému přístupu k nemocným, kdy občané jiţ nevěří a nepřijímají pohodlně a slepě informace z tisku a televize, ale přesvědčují se o jejich správnosti. Cílem otázky č. 10 bylo zjistit, jak by se respondenti zachovali, když by oni sami nebo někdo z jejich blízkých onemocněli duševní chorobou. 107 (46,93 %) respondentů by netajili onemocnění, nebojí se odsouzení lidí kolem sebe, protoţe většina osob ví, jak je důleţité nemocného podpořit a pomoci mu k brzkému uzdravení. 79 (34,65 %) dotazovaných by se obávalo vyvrţení ze společnosti, izolace a diskriminace, ale nakonec by se rozhodli onemocnění netajit, protoţe si myslí, ţe lidé, kteří je znají a mají rádi, tento stav dokáţou přijmout a pochopit. 33 (14,47 %) dotazovaných nedokázalo na tuto otázku odpovědět. Nemoc by se snaţilo utajit pouze 9 (3,95 %) respondentů, kteří uvedli, ţe by se nejvíce obávali ztráty zaměstnání, přátel a uţ by nikdy nevedli normální ţivot. Z hodnocení je prokazatelné, ţe 46,93 % respondentů by se nebálo přiznat k duševnímu onemocnění. To svědčí o tom, ţe stigma duševní nemoci je na ústupu a lidé se za své postiţení nestydí, nebojí se odsouzení, diskriminace v zaměstnání ani toho, ţe by tato situace převrátila jejich ţivota naruby.

104

Prostřednictvím otázky číslo 11 jsem zjišťovala, jaká by byla reakce respondentů, kdyby je duševně nemocný člověk požádal o pomoc. Převaţovala odpověď „Určitě bych mu pomohla“ 153, (67,11 %), poté odpověď “Pomohl/a bych mu, jen kdyby šlo o něco opravdu důležitého - závažná, život ohrožující situace“ 57 (25 %) a 18 (7,89 %) uvedlo, ţe by nikdy takovému člověku nepomohli, ze strachu o svůj ţivot. Odpověď, která ničí stigmatizaci – „Určitě bych nemocnému pomohla“. Toto tvrzení ubezpečuje, ţe v případě, kdy nemocnému hrozí nebezpečí nebo potřebuje pomoc z jiného důvodu, jdou lidské předsudky a nesympatie stranou a v popředí je jen myšlenka a ochota člověku pomoci. Otázkou je, zda by člověk pomohl nemocnému také v případě, ţe by ho o pomoc postiţený nepoţádal. V otázce číslo 12 jsem se respondentů tázala, jak by se zachovali v případě, kdyby byli zaměstnavateli a oslovil je duševně nemocný s žádostí o zaměstnání. 134 (58,77 %) respondentů by na základě zhodnocení schopností, vzdělání a zkušeností potřebných pro vykonávání poţadované práce duševně nemocného člověka přijali, 84 (36,84 %) respondentů odpovědělo, ţe kdyby si měli vybrat mezi duševně nemocným a zdravým člověkem, tak bych si určitě vybrali toho “zdravého“. Nejméně respondentů 10 (4,39 %) by nikdy nemocného do zaměstnání nepřijali, i kdyby měl sebelepší předpoklady pro úspěšné vykonávání poţadované práce. Výsledek 58,77 % respondentů potvrdil, ţe společnost jiţ není ovlivňována předsudky a stigmatem duševní nemocí. Tato skutečnost ukazuje, ţe lidé chtějí a jsou připraveni podporovat nemocné lidi v zaměstnání. Pravidelný pracovní proces, kde se nevyskytuje stres a jsou v něm pevně dány pracovní povinnosti, pozitivně přispívá k rozvoji osobnosti člověka, k rozvoji kognitivních funkcí a vede k celkovému zklidnění nemocného. Podle mého názoru, je velmi důleţité a nutné do zaměstnání zapojovat také starší generaci, coţ by pozitivně přispívalo k prevenci rozvoje demence. Dnešní společnost je zaměřena na úspěch, prestiţ, výkon, atraktivnost a reprezentativnost, coţ je příčinou toho, ţe starší generace je utlačována a stává se nepotřebnou. Na otázku č. 13, zda duševně nemocní jsou diskriminováni, 120 (52,63 %) respondentů nedokázalo odpovědět, 81 (35,53 %) odpovědělo „ano“ a 27 (11,84 %) respondentů zvolilo odpověď „ne“. Výsledek naznačuje, ţe veřejnost se k této problematice nedokáţe vyjádřit a staví se k ní rozpačitě. Neví, zda jsou lidé v dnešní době diskriminováni nebo ne. Myslím si, ţe se zdravá populace lidí se spíše přiklání k názoru, ţe nemocní lidé jsou diskriminováni, jak je patrné také z výsledku 35,53 %. 105

Respondenti si uvědomují, ţe diskriminace se stále u pacientů vyskytuje, coţ vyplývá ze stigmatu duševní nemoci. Je dobře, ţe jsou si vědomi této skutečnosti. Důleţité je, aby se našly východiska z této situace a nastala změna. Cílem otázky číslo 14, „Vy sami cítíte, že by Vaše chování, postoje a názory mohly přispět k této diskriminaci“, bylo zjistit, zda dotazovaní sami nějakým způsobem přispívají k diskriminaci duševně nemocných spoluobčanů. Výsledek byl zcela jasně vyjádřen počtem 182 (tj. 79,82 %) respondentů, kteří odpověděli „ne“ a 16 (20,18 %) respondentů odpovědělo „ano“. Na základě tohoto zjištění lze dojít k názoru, ţe společnost jiţ z velké části odstranila ze své mysli předsudky a stigma, které se týkalo duševně nemocných, a tím tak zajistila postiţeným lidem kvalitnější ţivot. V otázce číslo 15 si respondenti mohli vybrat ze tří moţností, aby uvedli, co si představují pod pojmem stigma duševní nemoci. Na prvním místě respondenti uvedli, ţe stigma je znak o něčem svědčící, má za úkol zviditelnit jedince, varovat před ním společnost, která jej kontroluje a izoluje od ostatních. Výsledkem je diskriminace duševně nemocných lidí 89 (39,04 %). 77 (33,77 %) respondentů si pod tímto názvem představuje označení a izolování jejich nositelů, ale nemyslí si, ţe by duševně nemocní lidé byli stigmatizováni. 62 (27,19 %) uvedlo, ţe si pod tímto pojmem nic nepředstavuje, jelikoţ neví, co to slovo znamená. Zmíněná nejpočetnější část respondentů zná pojem a význam slova stigma, uvádí, ţe nemocní podléhají diskriminaci na základě stigmatizace, ale 33,77 % respondentů si myslí, ţe nemocní stigmatizováni nejsou. Otázka č. 16 se zabývala problémem, co by mohlo pozitivně ovlivnit názor společnosti na duševně nemocné. 116 (tj. 50,88 %) respondentů sdílelo stejný názor, ţe by se ve společnosti mělo více mluvit o tom, jaký je ţivot s duševní nemocí, veřejnost by neměla být k tomuto problému lhostejná a dělat, ţe se jí to netýká. 76 (33,33 %) respondentů odpovědělo, ţe by se informovanost veřejnosti o duševních nemocech měla zlepšit pomocí osvětových programů a kampaní. 36 (15,79 %) dotazovaných sdělilo myšlenku, aby si kaţdý člověk alespoň jedenkrát za ţivot vyzkoušel, jaké to je být v kůţi duševně nemocného člověka. Na podkladě dotazníkového šetření bylo zjištěno, ţe společnost se nestaví slepě k duševně nemocným lidem, nechce je přehlíţet, ale má zájem se dovědět více informací o této problematice, touţí po osvětových programech, edukaci a kampaních, které by byly velkým přínosem 106

k odstranění stigmatu duševní nemoci. Tento výsledek značí také to, ţe dnešní společnost je velmi vzdělaná a není líná přijímat nové informace a poznatky. Otázka č. 2 – věk respondentů a otázka č. 15, slouţila k testování hypotézy č. 1, která se zabývala názorem na stigmatizaci duševně nemocných u respondentů různých věkových kategorií. Z výsledků vyplynul statisticky významný rozdíl. Respondenti (57,14 %) ve věkové kategorii 20 – 30 let si pod pojmem stigma duševní nemoci představovalo určitý znak, který jedince zviditelňuje a varuje tak před ním společnost. Veřejnost má snahu stigmatizovaného kontrolovat a izolovat od ostatních a tímto postojem často dochází k diskriminaci duševně nemocných. Neznalost pojmu stigma uvedlo v této kategorii (22,86 %) a (20 %) si pod názvem stigma představuje označení, kdy jsou jedinci izolováni, ale respondenti nezastávají názor, ţe by nemocní podléhali stigmatizaci. Respondenti věkové kategorie 31 – 45 let uvedli jako první odpověď (40,84 %), ţe pod pojmem stigma duševní nemoci si představují skupinu lidí, kteří jsou izolováni od společnosti, ale ne stigmatizováni, následovala druhá nejpočetnější odpověď, o jeden hlas menší skupina respondentů (39,44 %) si představuje, ţe stigma označuje nemocného, zviditelňuje jej a nakonec vede k diskriminaci. (19,72 %) respondentů si pod názvem stigma nic nepředstavuje, jelikoţ neznají význam tohoto slova. Ve věkové kategorii 46 - 60 let byla nejpočetněji zastoupena odpověď, v nichţ si respondenti myslí, ţe nemocní jsou ze společnosti vytlačováni, ale nejsou stigmatizováni. 31,58 % dotazovaných uvedlo, neznalost slova stigma a (29,82 %) odpovědělo, ţe pod stigmatem si představuje člověka, který se něčím odlišuje od ostatních, je lidmi opovrhován, a tím tak diskriminován. Ve věkové kategorii 61 a více let, (46,67 %) respondentů uvedlo neznalost pojmu stigma, coţ mě velice překvapilo. (40 %) respondentů povaţuje stigma za označení jedince, které však nevede ke stigmatizaci. (13,33 %) dotazovaných si představuje pod názvem stigma určité označení nemocných, jejich vyhošťování ze společnosti a začínající proces diskriminace. Z těchto výsledků je moţno usoudit, ţe nejmladší generace se přiklání k názoru, ţe lidé jsou na základě stigmatizace v dnešní době diskriminováni, společnost je izoluje ze svého okolí a nepřijímá je. Tento názor je moţná ovlivněn impulzivností a kritičností, která je charakteristická pro mladou generaci nebo názor vyplývá opravdu 107

ze skutečných, pravdivých postřehů a zkušeností, které mladí jedinci během ţivota zaţili. Obě starší věkové kategorie zase zastávají názor, ţe duševně nemocní lidé jsou sice izolováni od společnosti, ale nejsou stigmatizováni a není jim nijak ublíţeno. Seniorská skupina uvedla, ţe nezná pojem stigma duševní nemoci a neví, co si pod tímto slovem má představit. Závěrem lze konstatovat, ţe kaţdá věková kategorie má jiný názor na tento problém. K testování hypotézy č. 2 slouţila také otázka č. 15 a otázka č. 3 – vzdělání respondentů. Cílem hypotézy bylo zjistit, jaký je názor na stigmatizaci duševně nemocných u respondentů s různým stupněm vzdělání. Z výsledků vyšel statisticky významný rozdíl. Dotazovaní patřící do středoškolského vzdělání si pod pojmem stigma duševní nemoci představovali určité označení, následnou izolaci nemocného od společnosti, ale nezastávají názor, ţe by nemocní podléhali stigmatizaci. Následující dvě odpovědi byly zastoupeny ve shodném počtu respondentů 33,10 %. Jednalo se o neznalost pojmu stigma a o představu, ţe stigma je určité označení člověka, které jej zviditelňuje a má sílu postiţeného odvrátit od společnosti, která jej tímto diskriminuje. Respondenti vyšší odborné školy 40 %, si pojem stigma spojují s duševně nemocným člověkem, který není ve společnosti vítaný, podléhá větší kontrole okolí a tato situace můţe vyústit aţ k diskriminaci. 36,67 % respondentů si představují pod stigmatem odlišnost „zdravých“ lidí od nemocných, nezastávají však názor, ţe by byli nemocní diskriminováni. 23,33 % respondentů si pod pojmem stigma nic nepředstavuje. 56,60 % vysokoškolsky vzdělaných respondentů uvedlo jako první odpověď, ţe si pod slovem stigma představuje znak, který nelichotivě označuje nemocného, společnost se postiţeného snaţí vyeliminovat ze svého okolí, coţ můţe vyvrcholit k diskriminaci. 33,97 % respondentů zastává názor, ţe stigma slouţí k označení a izolování nemocných od společnosti, ale nedochází ve společnosti ke stigmatizaci. 9,43 % vysokoškoláků si pod pojmem stigma duševní nemoci nedokáţe nic představit, jelikoţ nezná obsah tohoto slova. Závěrem lze říci, ţe lidé s vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním zastávají názor, ţe duševně nemocní jsou stigmatizováni, společnost je před nimi na pozoru, neustále je kontroluje, hlídá a nakonec izoluje ze svého okolí, coţ vede k diskriminaci postiţených lidí. Z výsledků je také patrné, ţe lidé s vyšším vzděláním 108

jsou v této oblasti dobře orientováni, coţ usuzuji z toho, ţe jen 9,43 % respondentů s vysokoškolským vzděláním a 23,33 % respondentů vyššího odborného vzdělání uvedlo, ţe význam slova „stigma“ nezná. U středoškolsky vzdělaných respondentů byly všechny tři odpovědi na pojem stigma duševní nemoci velmi vyrovnané. Lze usoudit, ţe středoškoláci nejsou v této problematice dostatečně orientováni, jelikoţ neznají význam slova stigma ve 33,10 % případů. Uvádějí, ţe duševně nemocní čelí nástrahám diskriminace, ale více se přiklánějí k názoru, ţe jsou společností izolováni, ale ne stigmatizováni. Hypotéza č. 3 byla testována pomocí otázek č. 2 – věk respondentů, č. 7 – charakteristika duševně nemocného člověka, č. 9 – ovlivnění názoru na duševně nemocné a otázky č. 11 - postoj k ţádosti nemocného o pomoc. Cílem hypotézy bylo zjistit, jaký je názor na duševně nemocné u respondentů různých věkových kategorií. Výsledek ukázal, ţe není statisticky významný rozdíl. Na otázku č. 7 respondenti (72,85 %) ve věkové kategorii 20 – 30 let charakterizovali duševně nemocného člověka jako kaţdého jiného nemocného člověka, 12,86 % dotazovaných odpovědělo shodně ve dvou odpovědích. Jednalo se o moţnost a), kdy respondenti povaţovali duševně nemocného člověka za nebezpečného násilníka a o odpověď b), kde respondenti popisovali nemocné lidi jako mentálně retardované s nízkým IQ. Pouze 1,43 % respondentů v této kategorii charakterizovalo nemocného, jako líného člověka se slabou vůlí. Respondenti (70,42 %) patřící do věkové kategorie 31 – 45 let, popisovali duševně nemocného člověka jako pacienta s kaţdou jinou nemocí, 18,31 % respondentů ztotoţňuje psychiatrického pacienta s mentálně retardovanou osobou, 8,45 % povaţovalo nemocného za nebezpečného násilníka a pouze 2,82 % respondentů uvedlo, ţe duševně nemocný člověk je líný a má slabou vůli. Ve věkové kategorii 46 – 60 let, opět převaţuje odpověď d) „Člověk, trpící svou nemocí, tak jako ostatní nemocní lidé“ takto odpovědělo 73,68 % respondentů. Následovala odpověď „Mentálně retardovaný člověk s nízkým IQ“ 15,79 %, poté 8,78 % respondentů připodobnilo duševně nemocného k nebezpečnému násilníkovi a pouze 1,75 % uvedlo odpověď, kde nemocný je charakterizován jako člověk líný se slabou vůlí. Ve věkové kategorii 61 a více let, (73,34 %) respondentů uvedlo, ţe duševně nemocný je jako kaţdý jiný člověk se svou nemocí, (20 %) respondentů označilo 109

duševně nemocného za osobu mentálně postiţenou s nízkým IQ, 3,33 % respondentů povaţuje nemocného za nebezpečného násilníka a stejný počet 3,33 % se vyskytl u odpovědi c), kde pouze jeden respondent zastává názor, ţe duševně nemocný je líný a má slabou vůli. Na otázku jak by lidé charakterizovali duševně nemocného člověka, se objevila zcela jednoznačná odpověď u všech věkových kategorií. Respondenti uvedli, ţe duševně nemocný člověk, trpící svou nemocí se ničím neliší od ostatních nemocných lidí. Toto tvrzení zcela odstraňuje stigmatizaci u duševně nemocných. Otázka č. 9; Věková kategorie 20 – 30 let, u 64,29 % respondentů byl názor na duševně nemocné ovlivněn neznalostí a obavami vůči postiţeným osobám, 12,85 % dotazovaných vidí ovlivnění názoru v senzacechtivých a nepravdivých zprávách v tisku a televizi. Počet 11,43 % respondentů se shodně objevil u odpovědí b), kdy názor na nemocné ovlivnily předsudky a u odpovědi d), kdy vlastní špatná zkušenost s nemocným, ovlivnila jejich názor. Ve věkové kategorii 31 – 45 let, převaţuje odpověď „Neznalost a obavy vůči psychicky nemocným lidem“, tak odpovědělo 47,89 % dotazovaných, následovala odpověď „Předsudky tradované po staletí„ 25,35 %, špatnou zkušenost s nemocným, uvedlo jako příčinu ovlivňující názor na nemocné, 18,31 % respondentů. U 8,45 % dotazovaných, názor na duševně nemocné ovlivňují nepravdivé informace v tisku a televizi. Věková kategorie 46 – 60 let, 66,67 % dotazovaných je opět ovlivněno neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem, u 12,28 % respondentů je názor ovlivněn předsudky a stejný počet 12,28 % respondentů, vidí ovlivnění názoru špatné zkušenosti s duševně nemocnými lidmi. 8,77 % dotázaných spojuje ovlivnění názoru se senzacechtivými, nepravdivými zprávami v médiích. Věková kategorie 61 a více let, 43,33 % dotazovaných uvedlo stejnou příčinu ovlivnění jejich názoru na nemocné jako v předešlých věkových kategoriích - neznalost a obavy z psychicky nemocných lidí, 23,34 % respondentů uvedlo, ţe jejich názor je ovlivněn předsudky tradovanými po staletí, u 20 % se objevila odpověď, ţe názor ovlivnila špatná zkušenost s nemocným člověkem a 13,33 % respondentů vidí ovlivnění názoru na nemocné v nepravdivých informacích, které se prezentují v tisku či televizi.

110

Všechny věkové kategorie se shodly na tom, ţe je jejich názor na duševně nemocné nejvíce ovlivněn neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem. Z toho vyplývá, ţe společnost je málo informována o takto postiţených lidech, neznají příčiny onemocnění a neví, jak by se měli k psychiatricky nemocným pacientům chovat. Bojí se s nimi komunikovat a mají strach z jejich reakcí. Překvapilo mě, ţe společnost se jiţ nenechá ovlivňovat zprávami, reportáţemi a různými nepravdivými informacemi, které se týkají duševně nemocných lidí. Otázka č. 11; respondenti ve věkové kategorii 20 – 30 let (71,43 %) udávali potřebu být uţiteční a pomoci duševně nemocnému člověku, kdyţ je o pomoc poţádá, 27,14 % respondentů vyjádřilo pomoc nemocným jen v ţivot ohroţujících případech a pouze 1,43 % dotazovaných by nikdy nemocnému nepomohli. Celkově převaţovala u všech věkových kategorií poloţka „Určitě bych mu pomohla“. Věková kategorie 31 – 45 let, 57,75 % dotazovaných sdílelo stejný názor jako předešlá věková skupina, kdy by nemocného nenechali bez pomoci. 33,80 % dotazovaných by duševně nemocnému nabídli pomoc jen v závaţné situaci a 8,45 % respondentů by nikdy duševně nemocnému člověku nepomohlo. Věková kategorie 46 – 60 let, 75,44 % by opět nemocným pomohlo, 22,81 % jen v kritické ţivot ohroţující situaci a 1,75 % respondentů by ţádost nemocného o pomoc zamítlo. Věková kategorie 61 a více let, nejvíce respondentů 73,34 % by poskytlo nemocnému pomoc, 23,33 % by pomohlo jen v případě ohroţení ţivota a 3,33 % respondentů by nikdy pomoc duševně nemocnému neposkytli, ze strachu o sebe. Závěrem lze říci, ţe všechny věkové kategorie by duševně nemocnému člověku vţdy vyhověli v jeho prosbě o pomoc. Vysvětluji si tento fakt také tím, ţe jak bylo jiţ zmíněno, společnost nedělá rozdíly mezi nemocnými s psychiatrickou diagnózou a nemocnými s „běţnými“ diagnózami. Z výsledku vyplývá, ţe veřejnost je k potřebám nemocných lidí velmi vnímavá, pozorná, citlivá a solidární. Na základě tohoto zjištění nedochází ke stigmatizaci a následné diskriminaci duševně nemocných. Hypotéza č. 4 byla testována pomocí otázek č. 3 – pohlaví respondentů, č. 7 – charakteristika duševně nemocného člověka, č. 9 – ovlivnění názoru na duševně nemocné a otázky č. 11 - postoj k ţádosti nemocného o pomoc. Cílem hypotézy bylo zjistit, jaký je názor na duševně nemocné u respondentů s různým stupněm vzdělání. Výsledek ukázal, ţe není statisticky významný rozdíl. 111

Otázka č. 7; respondenti středoškolského vzdělání 70,34 % charakterizovali duševně nemocného člověka jako pacienta s kaţdou jinou nemocí, 19,31 % povaţovalo duševně nemocného za mentálně retardovaného člověka s nízkým IQ, 7,59 % respondentů uvádělo, ţe nemocného povaţují za nebezpečného násilníka a 2,76 % bylo názoru, ţe duševně nemocný je líný člověk se slabou vůlí. Vyšší odborné vzdělání zastupovalo 60 % respondentů, kteří opět brali nemocného jako kaţdého jiného pacienta s různým onemocněním, 16,67 % povaţovalo duševně nemocného za nebezpečného násilníka, 13,33 % respondentů charakterizovalo nemocného jako líného člověka, který má slabou vůli a pouze 10 % dotazovaných si představuje duševně nemocného jako člověka mentálně retardovaného s nízkým IQ. Vysokoškolské vzdělání, největší procentuální zastoupení získala odpověď d) 75,47 %, kde dotazovaní charakterizovali duševně nemocného jako člověka, trpícího svou nemocí, tak jako ostatní nemocní lidé, 13,21 % respondentů uvedlo, ţe si duševně nemocného představuje jako mentálně retardovaného člověka s nízkým IQ, 7,55 % respondentů uvedlo, ţe duševně nemocný, jim připomíná člověka líného se slabou vůlí a pouze 3,77 % dotázaných povaţovalo psychicky nemocného za nebezpečného násilníka. Ze všech odpovědí respondentů různého typu vzdělání na otázku, týkající se charakteristiky duševně nemocného člověka vyplývá, ţe psychiatricky nemocný pacient není diskriminován, ale je zařazen do skupiny ostatních pacientů trpících nemocí. Respondenti s vyšším odborným vzděláním se přiklánějí také k názoru, ţe duševně nemocný člověk má sklon k násilnostem a je pro okolí nebezpečný. Domnívám se, ţe tento názor je ovlivněn předsudky vůči duševně nemocným, které se tradují jiţ po celá staletí, anebo nepravdivými zprávami, reportáţemi v televizi a scénáři filmů, které společnost mohla zhlédnout a na základě toho si vytvořila svůj postoj k nemocným. Dalším poznatkem, ke kterému jsem došla na základě zjištěných výsledků je, ţe osoby se středoškolským vzděláním popisují duševně nemocného člověka jako mentálně retardovaného s nízkým IQ. Otázka č. 9; dotazovaní se středoškolským vzděláním 62,08 % uvedli, ţe nejvíce je jejich názor na duševně nemocné ovlivněn neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem, u následné odpovědi 17,24 % respondentů zhodnotilo, ţe názor mají ovlivněný předsudky, které se tradují jiţ po celá staletí, 10,34 % 112

dotazovaných si myslí, ţe názor na nemocné je ovlivněn nepravdivými zprávami v tisku a médiích, stejný počet respondentů 10,34 % uvedlo, ţe špatná zkušenost s nemocným člověkem vedla k ovlivnění osobního názoru na postiţené lidi. Polovina všech dotazovaných vyššího odborného vzdělání opět uvedla, ţe názor ovlivňuje neznalost a obavy z psychicky nemocných lidí, u 20 % je názor ovlivněn nepravdivými zprávami a reportáţemi z tisku a televize, stejný počet respondentů 20 % zastává názor, ţe jejich postoj k duševně nemocným je ovlivněn vlastní špatnou zkušeností s nemocnými a jen 10 % dotazovaných si myslí, ţe názor na duševně nemocné ovlivnily několikaleté předsudky. 49,05 % vysokoškoláků zastává názor, ţe postoj k psychiatrickým pacientům je ovlivněn neznalostí takto nemocných lidí, 24,53 % respondentů má názor na nemocné ovlivněný předsudky, 18,87 % respondentů si myslí, ţe jejich špatná zkušenost s duševně nemocným vedla ke změně názoru na postiţené lidi, nejmenší procentuální zastoupení respondentů 7,55 % získala odpověď, „Senzacechtivé a ne zcela pravdivé zprávy či reportáže v tisku a televizi“. Z dotazníkového šetření na otázku, co ovlivňuje Váš názor na duševně nemocné, vyplynulo, ţe respondenti všech uvedených kategorií vzdělání uvedli, ţe jejich názor na nemocné je ovlivněn neznalostí a obavami vůči psychicky nemocným lidem. Z výsledků jsem také vypozorovala, ţe u středoškolsky vzdělaných lidí a respondentů s vyšším odborným vzděláním byl postoj k nemocným ovlivněn hned dvěma ukazateli. Prvním z nich je špatná vlastní zkušenost s nemocným a druhým jsou nepravdivé zprávy v médiích. Otázka č. 11; Pomoc duševně nemocným by poskytlo 68,97 % středoškolsky vzdělaných respondentů, 28,28 % respondentů by duševně nemocnému pomohlo jen v ţivot ohroţujícím případě a pouze 2,75 % respondentů by pomoc nemocnému zamítlo. Respondenti vyšší odborné školy nejpočetněji odpověděli „Určitě bych mu pomohla“ v zastoupení 60 %, 33,33 % dotazovaných by pomohlo jen v závaţné situaci, a 6,67 % zmínilo, ţe by nikdy duševně nemocnému nepomohli z důvodu strachu o sebe. 75,47 % vysokoškolsky vzdělaných respondentů by pomoc duševně nemocným poskytlo, 18,87 % dotazovaných by pomohlo, kdyby šlo o ţivot ohroţující situaci a 5,66 % by duševně nemocnému nikdy nepomohlo. 113

Ze závěrů lze konstatovat, ţe většina respondentů uvedených kategorií vzdělání došla k názoru, ţe by byla ochotna pomoci, kdyby o ni nemocný poţádal. Tento projev solidarity ukazuje, ţe společnost ať je jakkoliv vzdělaná, se staví lidsky k duševně nemocným, tudíţ nedochází ke stigmatizaci a diskriminaci postiţených občanů. Hypotéza č. 5 byla testována pomocí otázky č. 13. Cílem hypotézy bylo zjistit názor na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty různého věku. Z výsledků vyšel statisticky významný rozdíl. U věkové kategorie 20 – 30 let, 51,43 % respondentů nedokázalo posoudit, zda jsou duševně nemocní diskriminováni, 40 % se domnívá, ţe duševně nemocní jsou diskriminováni a 8,57 % respondentů zastává názor, ţe duševně nemocní nejsou diskriminováni. Věková kategorie 31 – 45 let největší počet dotazovaných 59,15 % neuvedlo, zda duševně nemocní jsou diskriminováni, 25,36 % dotazovaných je názoru, ţe diskriminace je přítomna u duševně nemocných občanů a 15,49 % dotazovaných je přesvědčeno, ţe duševně nemocní občané nejsou diskriminováni. Nejvíce respondentů 40,35 % věkové kategorie 46 - 60 let si nebyli jisti, zda se diskriminace u duševně nemocných vyskytuje či ne, 47,37 % respondentů si myslí, ţe se diskriminace u duševně nemocných vyskytuje a 12,28 % respondentů se domnívá, ţe nemocní nejsou diskriminováni. Ve věkové kategorii 61 a více let se u 60 % dotazovaných vyskytla odpověď „Nedokážu posoudit“, zda jsou duševně nemocní diskriminováni, následující skupinu tvoří respondenti v 30 % zastoupení, u kterých převládá názor, ţe duševně nemocní jsou diskriminováni a nejméně zastoupenou odpovědí „Ne“, 10 % dotazovaných si myslí, ţe se diskriminace u duševně nemocných neobjevuje. Z dostupných výsledků můţeme zjistit, ţe většina respondentů věkových kategorií nedokáţe posoudit, zda duševně nemocní jsou společností diskriminováni nebo ne. Věková kategorie 61 a více let se nedokázala aţ v 60 % vyjádřit k problematice diskriminace. Jediná kategorie respondentů ve věku 45 – 60 let si myslí aţ v 47,37 %, ţe duševně nemocní jsou veřejností diskriminováni. Závěr této problematiky je takový, ţe respondenti se nedokáţou vyjádřit k myšlence diskriminace nemocných, ale na základě výsledků převaţuje domněnka, ţe psychiatričtí pacienti jsou vystaveni fenoménu diskriminace.

114

Otázka č. 3 a č. 13 slouţila k testování hypotézy č. 6, která se zabývala názorem na stigmatizaci duševně nemocných u respondentů různého stupně vzdělání. Výsledek ukázal, ţe nevyšel statisticky významný rozdíl. Nejpočetnější zastoupení 49,66 % respondentů středoškolského studia uvedlo, ţe nejsou schopni posoudit, zda duševně nemocní lidé jsou diskriminováni či nikoli. 36,55 % respondentů si myslí, ţe duševně nemocní jsou diskriminováni a 13,79 % respondentů si nemyslí, ţe by nemocní podléhali diskriminaci. Respondenti vyššího odborného vzdělání 53,33 %, nedokázali posoudit, zda duševně nemocní podléhají diskriminaci, 40 % jsou názoru, ţe lidé trpí pocitem diskriminace a respondenti 6,67 % uvedli, ţe lidé s duševní nemocí nejsou diskriminováni. 56,60 % vysokoškoláků, na otázku diskriminace duševně nemocných uvedlo odpověď „Nedokážu posoudit“, „ano“ odpovědělo 33,96 % respondentů, a 9,44 % dotazovaných si nemyslí, ţe nemocní jsou společností diskriminováni. Názor na diskriminaci nemocných z pohledu vzdělání došel k závěru, ţe respondenti se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním nejsou schopni posoudit, zda společnost duševně nemocné diskriminuje nebo nikoliv. Z dalších zjištěných dat lze vyčíst, ţe se respondenti spíše přiklánějí k názoru, ţe společnost postiţené lidi diskriminuje. Největší procentuální zastoupení tohoto tvrzení udala kategorie vyššího odborného vzdělání, kde s diskriminací nemocných souhlasí 40 % respondentů. První dílčí cíl byl zaměřen na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty různých věkových kategorií. Po provedeném statistickém šetření můţeme konstatovat, ţe existuje statisticky významná závislost v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let. Zamítáme 1H0, přijímáme 1HA. Cíl byl splněn. Prostřednictvím druhého dílčího cíle

jsem zjišťovala rozdíl v názoru na

stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním. Z výsledků vyplynulo, ţe existuje statisticky významný rozdíl. Druhého cíle bylo dosaţeno, poněvadţ existuje rozdíl v názoru na stigmatizaci duševně nemocných mezi respondenty s různým stupněm vzdělání. Zamítáme 2 H0, přijímáme 2 HA.

115

Třetí dílčí cíl se zabýval otázkou, zda je rozdíl v názoru na duševně nemocné mezi respondenty věkových kategorií od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let. Výsledek vykazoval, ţe není signifikantní, na základě tohoto zjištění 3H0 přijímáme a 3HA zamítáme. Čtvrtým dílčím cílem bylo zjistit, zda je rozdíl v názoru na duševně nemocné mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním. Výsledek vyšel nesignifikantní, na základě tohoto zjištění 4H0 přijímáme a 4HA zamítáme. Pátý dílčí cíl se zabýval rozdílem v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty věkových kategorií od 20 - 30 let, od 31 - 45let, od 46 - 60 let a 61 a více let. Z výsledků vyplynulo, ţe existuje statisticky významný rozdíl. Na základě tohoto zjištění 5H0 zamítáme a 5HA přijímáme. Šestý dílčí cíl měl zjistit, zda je rozdíl v názoru na diskriminaci duševně nemocných mezi respondenty se středoškolským, vyšším odborným a vysokoškolským vzděláním. Výsledek vykazoval, ţe není signifikantní, na základě tohoto zjištění 6H0 přijímáme a 6HA zamítáme. Svou diplomovou práci jsem měla moţnost srovnat s výsledky absolventské práce studentky Martiny Koutné z Vyšší odborné zdravotnické školy v Ostravě. Její práce měla shodný název „Stigma duševní nemoci – mýtus nebo realita?“ Jednalo se o průzkumné šetření z roku 2006, do kterého byly také zařazeny osoby různé věkové kategorie a vzdělání. Metodou průzkumu byl anonymní dotazník, který byl rozdán šedesáti respondentům, kteří byli rozděleni do čtyř věkových kategorií po patnácti lidech na území města Ostravy. Při porovnávání výsledků jsem došla k závěru, ţe i kdyţ je práce slečny Koutné psána před pěti léty, coţ je relativně krátká doba, dochází mezi její a mou prací k rozdílům. U jedné z prvních otázek, zda se respondenti někdy během svého ţivota setkali s duševně nemocným člověkem, dochází k rozlišným výsledkům. Studentka Koutná uvedla, ţe „duševně nemocní ze strachu z izolace a odvrţení ze společnosti raději tají svou nemoc“. Mé výsledky ukázaly, ţe nemocní občané více chodí do společnosti a nemají strach z odvrţení a reakce okolí na jejich postiţení. Ze zjištění je patrné, ţe duševně nemocní se jiţ nestraní a neizolují od společnosti, jak tomu bylo dříve. Z těchto výsledků vyplývá, ţe společnost se jiţ duševně nemocných nebojí a neštítí, spíše povaţují nemocného za člověka, který trpí svou nemocí jako kaţdý jiný nemocný člověk a soucítí s ním. Nevidí v psychiatricky 116

nemocném člověku nic zvláštního. V následující otázce jsme se se studentkou shodly v názoru, ţe společnost jiţ nemá strach z duševně nemocných. Další zásadní odlišení ve výsledcích nastalo u otázky, jak by lidé charakterizovali duševně nemocného člověka. Studentka Koutná zjistila, ţe polovina respondentů stále vnímá duševně nemocného jako násilníka, mentálně retardovaného či líného člověka, coţ je odrazem stigmatu duševní choroby. Lidé se vyhýbají kontaktům s duševně nemocnými, pociťují při setkání s nimi strach. Z mého šetření vyplynulo, ţe dotazovaní jiţ nevnímají duševně nemocného člověka jako nebezpečného násilníka a líného člověka. Podle názoru respondentů, dnešní společnost člověka trpícího duševním onemocněním neseparuje, ale zařazuje do skupiny ostatních nemocných lidí, jako jsou například diabetici, astmatici, kardiaci…). U otázky, jaký by měla společnost zaujmout postoj vůči nemocným lidem, jsme se se studentkou shodly v tom, ţe společnost se snaţí odstranit stigma ze ţivota duševně nemocných lidí a zajistit tak kvalitnější ţivot a podmínky nám všem. Při srovnávání otázky, „Co nejvíce ovlivňuje Váš názor na duševně nemocné?“ jsme se se studentkou ve výsledcích shodly jen z části. Respondenti v obou pracích uvedli, ţe je nutno více šířit osvětu mezi „zdravými“ lidmi, edukovat je o duševních nemocech, vytvářet programy, které by pomohly odstraňovat stigma, ale rozdílné odpovědi se týkaly ovlivnění názoru lidí zprávami z televize, rozhlasu, tisku. V mé práci se jiţ společnost nenechává ovlivnit nepravdivými informacemi z médií o duševně nemocných, příčinou je vyspělost a informovanost obyvatelstva o postiţených lidech. Výsledky v práci studentky ukazují, ţe společnost věří spíše nepravdivým zvěstem o duševně nemocných, které se objevují v médiích. Další rozdíly, které jsem zaznamenala v obou pracích se týkaly chování respondentů v případě, ţe by onemocněli duševní chorobou. Výsledky u studentky Koutné ukázaly, ţe respondenti se bojí prozradit navenek své onemocnění, coţ prokazuje, ţe stigma duševní nemoci stále existuje. Výsledky mé práce však toto zjištění zcela vyvrátily. Respondenti uvedli, ţe nemají problém se přiznat k duševnímu onemocnění. To svědčí o tom, ţe stigma duševní nemoci je na ústupu a lidé se za své postiţení nestydí, nebojí se odsouzení ani diskriminace. Na otázku „Co byste dělal/a, kdyby Vás duševně nemocný člověk požádal o pomoc?“ jsme se studentkou došly ke stejným závěrům. Obě jsme zjistily, ţe respondenti by psychicky nemocnému určitě pomohli, ať uţ jen ze solidarity či soucitu, důleţité je, ţe v takovou chvíli jdou předsudky a osobní nesympatie stranou a člověk je ochoten a schopen druhému 117

pomoci. V otázce „Co si představíte pod pojmem stigma duševní nemoci?“ se objevily také drobné rozdíly. Respondenti u studentky Koutné si myslí, ţe duševně nemocní lidé jsou stigmatizováni, ale neví, co ten pojem znamená. V mém šetření se ukázalo, ţe nejpočetnější část respondentů zná pojem a význam slova stigma, uvádí, ţe nemocní podléhají diskriminaci na základě stigmatizace, ale 33,77 % respondentů si myslí, ţe nemocní stigmatizováni nejsou. Výsledky studie studentky Koutné ukázaly, ţe duševně nemocní jsou stále stigmatizováni a diskriminováni. Můj výzkum ukázal, ţe duševně nemocní jiţ nepodléhají takové stigmatizaci a diskriminaci jako tomu bylo v minulosti. Duševně nemocní jsou stále izolováni ze společnosti, stigmatizováni a následně diskriminováni, ale společnost se je snaţí neodlišovat od ostatních nemocných lidí. Toto tvrzení zcela odstraňuje stigmatizaci duševně nemocných. Veřejnost je k potřebám nemocných vnímavá, pozorná a solidární. Lidé ve společnosti se uţ nechtějí slepě stavět k duševně nemocným lidem, nechtějí je přehlíţet, ale mají zájem se dovědět více informací o této problematice, touţí po osvětových programech, edukaci a kampaních, které by byly velkým přínosem k odstranění stigmatu duševní nemoci. Tento výsledek značí také to, ţe dnešní společnost chce být vzdělaná a není líná přijímat nové informace a poznatky. 117

117

Srov. KOUTNÁ, M., Stigma duševní nemoci mýtus nebo realita?, s. 50 – 80.

118

16 NÁVRH ŘEŠENÍ ZJIŠTĚNÝCH NEDOSTATKŮ

Předsudky, které se tradují jiţ po celá staletí a negativní postoje veřejnosti vycházejí z nedostatečného povědomí o psychiatrických diagnózách, poruchách a nemocech. Nedostatečná znalost této problematiky vyvolává nejistotu, obavy a strach. Informovanost hraje podle mého mínění velkou a významnou roli při odstraňování

procesu

stigmatizace.

Velkým

pomocníkem

v informovanosti

společnosti, by měla být média, která by neměla vysílat a zkreslovat informovanost obyvatel senzacechtivými zprávami s atraktivní psychiatrickou tématikou, kde duševně nemocný je vykreslován jako nebezpečný násilník, ale měla by šířit informace o úspěšné léčbě duševně nemocných, která jim zajišťuje proţívat plnohodnotný ţivot. Měla by také předávat informace o skutečném výskytu násilí u nemocných s duševním onemocněním, aby společnost neměla zkreslené představy o tom, ţe tito lidé jsou nebezpeční. Kazuistiky nemocných lidí, kteří se během ţivota vyléčili, mohou být přínosem v odstraňování negativních názorů na duševně nemocné pacienty. Podle mého názoru, by se měla ještě více podporovat setkání s nemocnými na veřejnosti, aby nedocházelo ke stigmatizaci. Vymýtit stigmatizaci je velmi náročné a zdlouhavé. Chce to hodně trpělivosti a ctiţádostivosti. Myslím si, ţe veřejnost se stále domnívá, ţe duševní onemocnění je jen biologickým problémem nemocného, který se dá vyléčit medikamenty, ale není to pravda, protoţe postiţený člověk má také psychologické a sociální aspekty, které je třeba respektovat. Další problém vidím v propuštění nemocného z ústavní péče do domácího prostředí, kdy postiţený potřebuje pomoc při znovu začlenění do společnosti a normálního ţivota. Pro rodinu je tento úkol velmi náročný a těţký a někdy ho není schopna sama zvládnout, proto se zřídily sluţby následné péče, které saturují všechny potřeby nemocného a pomáhají mu k návratu do ţivota. Problémem je, ţe tyto sluţby se moc nevyskytují a nejsou tak rozšířeny, jak by si pacienti přáli. Velký přínos vidím v týmové práci všech odborníků na komunitní úrovni. Chtěla bych vyzdvihnout především komplexní holistický a lidský přístup k duševně postiţeným. Má vize je taková, aby bylo k dispozici tolik ambulantních a intermediární zařízení, které by umoţnily ţít kvalitní ţivot v domácím prostředí.

119

Další slabé místo spatřuji v nedostatku destigmatizačních aktivit, které jsou v České republice na úplném začátku. Na tuto činnost je bohuţel vyčleněno málo financí, protoţe je povaţována za zbytečnou. Jedním z řešení do budoucna je zaměření, na důsledky, které stigma způsobuje. Tím myslím především sociální zapojování nemocných do společnosti a pobývat co nejvíce v přirozených podmínkách, bez dlouhodobých hospitalizací. Za destigmatizační aktivity jsou povaţovány – svépomocné skupiny klientů, jejíţ náplní je odstranit sebestigmatizující postoj a zvýšit své sebevědomí, dále edukace o problematice duševních nemocí a stigmatu na školách, kde by formou seminářů probíhal výklad a diskuze na téma duševně nemocných. Úkolem seminářů by měla být osvěta v rámci psychiatrických poruch a vysvětlení různých mýtů, které se stále točí kolem této problematiky. K destigmatizaci by také mohlo přispět setkání s člověkem, který trpí duševní poruchou. Důleţité je, aby společnost nebyla lhostejná k duševně nemocným lidem a důsledně postihovala podporování a šíření jakékoliv stigmatizace nebo diskriminace duševně nemocných a zároveň motivovala i oceňovala ty, kteří pozitivně přispěli k odstranění stigmatu psychiatrické choroby.

120

ZÁVĚR

Duševní nemoc se neprojevuje pouze symptomy typickými pro určitou diagnózu, ale promítá se také v oblasti sociální, kdy člověk není schopen vykonávat určité činnosti a také na poli společenském, kde se pacienti potýkají s nezaměstnaností, bezdomovectvím, sebevraţedností, stigmatizací, diskriminací a izolací. Diskriminace a nerovnoprávný přístup k duševně nemocným je stále aktuální a patrný především při přijímání lidí do zaměstnání. Ve společnosti se vyskytují názory, ţe duševně nemocní stejně nikdy nebudou pracovat, protoţe jsou neschopní a je úplně zbytečné pro ně vytvářet pracovní místa. Diskriminace se projevuje i v oblasti léčby duševních poruch a v nedostatečném příjmu financí pro potřeby psychiatrických zařízení. 118 V důsledku horších ţivotních podmínek a stresu, ale také v důsledku stárnutí populace, dochází k nárůstu psychiatrických nemocí a k chronifikaci stigmatu. Zátěţ pro nositele stigmatu je značná, dokonce se o stigmatu hovoří jako o nemoci. Negativní předsudky a mýty jsou pro pacienta velmi škodlivé a mají pro ně závaţné následky. Stigma nepostihuje jen pacienty, ale také jejich rodiny, psychiatrické instituce, odborníky a léčbu. Stigma tvoří největší překáţku k dosaţení lepší péče a vyšší kvality ţivota. Úkolem oboru psychiatrie a odborných pracovníků je vystupovat proti vzniku a udrţování stigmatu a následné diskriminaci. Cílem je zlepšení kvality ţivota duševně nemocných, coţ můţe pozitivně ovlivnit průběh onemocnění. I kdyţ v posledních letech dochází ke zlepšení stavu stigmatizace díky humanizaci psychiatrické péče a novým legislativním a etickým normám, stigma duševní nemoci zůstává stále nejen mýtem, ale i všudypřítomnou realitou119 . Cílem celé práce bylo zjistit, zda ve společnosti přetrvává stigmatizace duševně nemocných, jaký postoj veřejnost k duševně nemocným zaujímá a jaký je pohled respondentů na diskriminaci duševně nemocných.

118

Srov. CHODOROVÁ, A., Stigmatizace duševně nemocných v současné společnosti, s. 88 – 89.

119

Srov. WENIGOVÁ, B., Stigma a psychiatrie (napříč časem),
psychiatrie-napric-casem-wenigova.html>.

121

Diplomová práce se skládá ze dvou částí - teoretické a praktické. V teoretické části jsem se zabývala tématem stigmatizace duševně nemocných a destruktivními dopady tohoto jevu na duševně nemocné. Zaměřila jsem se na postavení duševně nemocného člověka ve společnosti a na chování veřejnosti k těmto lidem. Dále jsem se zabývala otázkou, jakou úlohu v procesu stigmatizace sehrály předsudky a média. Jednu kapitolu jsem věnovala rodině, která ţije s duševně nemocným člověkem a také jsem se zmínila o nástrahách a nemocech, které nás mohou v seniorském věku postihnout. Nastínila jsem stav péče o duševně nemocné a proces destigmatizace. Praktickou část tvoří výzkum, pro jehoţ realizaci jsem si zvolila metodu dotazníku. Otázky jsem zaměřila na zkušenosti, názory a chování laické veřejnosti k duševně nemocným lidem s cílem odhalit jejich stigmatizaci a diskriminaci. Na základě stanovených pracovních hypotéz bylo provedeno výzkumné šetření. Všechny stanovené hypotézy se mi na základě šetření nepodařilo potvrdit. Hypotézy č. 1, 2, a 5 byly potvrzeny, hypotézy č. 3, 4, a 6 potvrzeny nebyly. Na základě statistického testování jsem musela tyto hypotézy zamítnout, přesto si ale myslím, ţe cíl práce byl splněn.

122

ANOTACE

Příjmení a jméno:

Bc. Kolková Barbora

Instituce:

Katedra ošetřovatelství LF MU Brno

Obor:

Specializace ve zdravotnictví - Ošetřovatelství v gerontologii

Název práce:

Stigma duševní nemoci – mýtus nebo realita?

Vedoucí práce:

Mgr. Šárka Bräuerová

Počet stran:

140

Počet příloh:

5

Rok obhajoby:

2011

Klíčová slova:

duševní nemoc stigma duševní porucha psychiatrie duševně nemocný destigmatizace

Diplomová práce je zaměřena na stigma duševní nemoci v současné společnosti. Cílem této práce je zjistit, zda v dnešní době přetrvává stigmatizace duševně nemocných, jaký je postoj veřejnosti k duševně nemocným a jaký je názor na diskriminaci těchto lidí. Skupina nemocných s duševním onemocněním je definována pomocí pojmů – duševní porucha a duševní zdraví. V práci je popsána kvalita ţivota psychiatricky nemocných a také jejich rodin a historie ošetřování duševně nemocných. Práce se zabývá problematikou stigmatizace a jejího dopadu na nemocné občany. Jedna kapitola se věnuje odstranění stigmatu – destigmatizaci. Úkolem destigmatizace je změnit postoj společnosti k duševně nemocným lidem, aby nedocházelo k izolování a podceňování těchto osob. Z výsledků dotazníkového šetření v empirické části práce vyplývají určité výstupy, které ukazují, jaké jsou názory respondentů ve společnosti na stigmatizaci nemocných, na duševně nemocné a na diskriminaci postiţených lidí. Tyto názory respondentů jsou velmi cenné, protoţe nastavují pravdivou skutečnost této problematiky ve společnosti.

123

ANNOTATION

Name and surname:

Bc. Barbora Kolková

Institution:

Department of Nursing, LF MU Brno

Specialization:

Health Services´ Specialization - Nursing in Gerontology

Name of the Thesis:

Mentally illness stigma – myth or reality?

Supervisor:

Mgr. Šárka Bräuerová

Number of pages:

140

Number of appendixes: 5 A year of defense:

2011

Key words:

mentally illness stigma mentall deficiency psychiatry mentally ill non stigmatization

This Thesis is concerning to the mentally illness stigma in contemporary society. The aim of this Thesis is detecting if the mentally illness stigmatization is lasting in these days, what public attitude is presented to the mentally ill and what is the public opinion to the mentally ill discrimination. The mentally ill are defined by these concepts: mental deficiency and mentally health. The Thesis is describing life quality of the psychiatric ill and their families as well and also the history of mentally ill care is describing here. The Thesis is concentrated on problems of stigmatization and its impact to ill people. One chapter is concentrated on stigmatization removals - non stigmatization. The purpose of non stigmatization is changing of public attitude to the mentally ill so that these people will be not isolated and underestimated. The questionnaire results presented in empirical part of the Thesis refer to respondents´ attitudes to the mentally ill stigmatization, the attitudes to the mentally ill and the attitudes to mentally handicapped people discrimination in our society. These questionnaires´ attitudes are very valuable because they are presenting the true reality of the problem in society. 124

SEZNAM LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ

ABRAMS, R. Electroconvulsive Therapy. New York: Oxfort University Press, 1992. AUTOR NEZNÁMÝ. Kapitalismus s námi nepočítá. Esprit, 2009, č. 7 – 8, s. 12. ISSN 1214-2123. BARTLOVÁ, S., SADÍLEK, P. Výzkum v ošetřovatelství. 1. vyd. Brno: NCONZO, 2005. 146 s. ISBN 80-7013-416-X. BLAŢKOVÁ, V. Vnímání postiţeného člověka studenty ošetřovatelství. Sestra, 2010, roč. 20, č. 12, s. 30 - 31. ISSN 1210-0404. ČERNÁ, B. Komunitní přístup k duševnímu zdraví. Sestra, 2009, roč. 19, č. 3, s. 62. ISSN 1210-0404. DAVID, I. Počátky péče o duševně nemocné v ČR. Sestra, 2010, roč. 20, č. 2, s. 68 - 70. ISSN 1210-0404. DAVID, I. Sonda do historie psychiatrického opatrovnictví. Sestra, 2011, roč. 21, č. 2, s. 76 - 77. ISSN 1210-0404. GOFFMAN, E. Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2003. 167 s. ISBN 80-86429-21-0. HAMID – BALMA, S. Stigma, strach, předsudky, odmítání. Esprit, 2009, roč. 13, č. 7 – 8, s. 7. ISSN 1214-2123. HÖSCHL, C. Psychiatrie pro praktické lékaře. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1996. 424 s. ISBN 80-85-787-96-2. CHODOROVÁ, A. Stigmatizace duševně nemocných v současné společnosti: Diplomová práce. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2009. s. 99. CHROMÝ, K. Duševní nemoc: Sociologický a sociálněpsychologický pohled. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1990. 84 s. ISBN 80-201-0050-4. IVANOVOVÁ, K., JURÍČKOVÁ, L. Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým zaměřením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, 98 s., ISBN 80-244-0992-5. JAROLÍMEK, M. Zprávy z ČAPZ. Esprit, 2009, roč. 13, č. 7 – 8, s. 2. ISSN 12142123.

125

JIRÁK, R., KOUKOLÍK, F. Demence. 1. vyd. Praha: Galén, 2004. 335 s. ISBN 807262-268-4. KOUTNÁ, M. Stigma duševní nemoci - mýtus nebo realita?:Absolventská práce. Ostrava: Střední zdravotnická škola a vyšší odborná škola zdravotnická, Ostrava, 2006. 88 s. KRÁSA, V. V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni. Esprit, 2009, roč. 13, č. 7 – 8, s. 3. ISSN 1214-2123. MALÁ, E., PAVLOVSKÝ, P. Psychiatrie. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 144 s. ISBN 80-7178-700-0. MARKOVÁ,

E.,

VENGLÁŘOVÁ,

M.,

BABIAKOVÁ,

M.

Psychiatrická

ošetřovatelská péče. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 352 s. ISBN 80-247-11516. NOVOTNÝ, J. a kol. Lázeňská léčba pacientů s psychickými poruchami. Psychiatria pre prax, 2007, roč. 8, č. 3, s. 137. ISSN 1335-9584. PAVLOVSKÝ, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 204 s. ISBN 80-247-0542-7. PAVLOVSKÝ, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. 2. vyd. Praha: Graad Publishing, 2004. 204. s. ISBN 80-247-0542-7. PĚČ, O. O své duševně nemocné se společnost nezajímá. Esprit, 2009, roč. 13, č. 6, s. 13. ISSN 1214-2123. PIDRMAN, V., KOLIBÁŠ, E. Změny jednání seniorů. 1. vyd. Praha: Galén, 2005. 189 s. ISBN 80-7262-363-X. PRÁŠKO, J. a kol. Psychiatrie. 1.vyd. Praha: Informatorium, 2003. 192 s. ISBN 807333-002-4. SKÁLOVÁ, A. Kde se ztratila naše duše – v normalizaci, nebo v abnormalitě?. Zdravotnické noviny, 2005, roč. 54, č. 38, s. 12 – 15. ISSN 1214-7664. SMOLÍK, P. Duševní a behaviorální poruchy: průvodce klasifikací, nástin nozologie, diagnostika. 1. vyd. Praha: Maxdorf Jessenius, 2007, 512 s. ISBN 80-85912-18-X. STYX, P. O psychiatrii: Jak žít a jednat s duševně nemocnými lidmi. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2003. 178 s. ISBN 80-7226-828-7. SVOBODOVÁ, J. Psychiatrie. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007. 78 s. ISBN 978-80-7368-235-4.

126

VEPŘEK, P. Destigmatizace bude, ale kdy?. Zdravotnické noviny, 2005, roč. 54, č. 38, s. 16. ISSN 1214-7664. VINAŘ, O. Jak jsme zaváděli v Československu psychofarmaka. Praktický lékař, 2005, roč. 85, č. 7, s. 425. ISSN 0032-6739. VINAŘ, O. Jak jsme zaváděli v Československu psychofarmaka. Praktický lékař, 2005, roč. 85, č. 4, s. 252 – 253. ISSN 0032-6739. VINAŘ, O. Jak jsme zaváděli v Československu psychofarmaka. Praktický lékař, 2005, roč. 85, č. 7, s. 423. ISSN 0032-6739. ZVOLSKÝ, P. a kol. Obecná psychiatrie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001. 192 s. ISBN 80-7184-494-2. Internetové zdroje: TOMAŇOVÁ, T. Psychofarmaka – léky užívané v psychiatrii. [online] 2010, [citováno 2011-03-21]. Dostupné z URL http://www.zdravkaruska.estranky.cz/clanky/prezentace/. PRAŠKO, J. a kol. Generalizovaná úzkostná porucha. [online] 2008, [citováno 201102-14]. Dostupné z URL < http//www.kbtinstitut.cz/materiály/jano/prasko a kol 822 generalizovaná úzkostná porucha.pdf>. JELÍNKOVÁ, J., KRIVOŠÍKOVÁ, M. Koncepce oboru ergoterapie. [online] 2007, [citováno 2011-04-4]. Dostupné z URL . WENIGOVÁ, B. Stigma a psychiatrie (napříč časem). [online], 2005, [citováno 2011-04-08]. Dostupné z URL . ZVÁROVÁ, J. Biomedicíncká statistika I. [online], 2002, elektronické učební texty, Karolinum, Praha, 2002, copyright © 2006- 2011, ISBN 80-246-0764-6. [citováno 2011-03-01]. Dostupné z URL . Čechům se prodlužuje život. Za posledních 20 let o 4,5 roku. [online], 2011, [citováno 2011-04-4]. Dostupné z URL .

127

SEZNAM ZKRATEK

apod.

a podobně

atd.

a tak dále

BPSD

Behavioral and Psychological Symptom sof Demention

H0

hypotéza nulová

HA

hypotéza alternativní

IQ

test inteligence, měří se jim inteligenční kvocient jedince

JUDr.

juris utriusque doctor, doktor práv

LF UK

Lékařská fakulta Univerzity Karlovy

MMSE

Mini mental State Examination test

MUDr.

medicinae universae doctor, doktor medicíny

NRZP ČR

Národní rada osob se zdravotním postiţení České republiky

Odst.

odstavec

OMI

The opinions about tehe mentoly Ill

OSN

Organizace spojených národů

Písm.

písmeno

př. n. l.

před naším letopočtem

Sb.

sbírka

SS

střední škola

SZO

Světová zdravotnická organizace

Tbl.

tablety

tj.

to je

USA

Spojené státy americké

128

VOŠ

vyšší odborná škola

VŠ

vysoká škola

129

SEZNAM TABULEK

Tab. 1 - Pohlaví respondent

61

Tab. 2 - Věk respondentů

62

Tab. 3 - Dosaţené vzdělání

62

Tab. 4 - Setkání s duševně nemocným

63

Tab. 5 - Pocity při setkání s duševně nemocným

63

Tab. 6 - Charakteristika duševní nemoci

64

Tab. 7 - Charakteristika duševně nemocného člověka

64

Tab. 8 - Postoj společnosti k duševně nemocným

65

Tab. 9 - Ovlivnění názoru na duševně nemocné

66

Tab. 10 - Postoj k nemoci

67

Tab. 11 - Reakce na ţádost nemocného o pomoc

68

Tab. 12 - Reakce na ţádost nemocného o zaměstnání

69

Tab. 13 - Diskriminace duševně nemocných

69

Tab. 14 - Vlastní přispění k diskriminaci

70

Tab. 15 - Pojem stigma duševní nemoci

70

Tab. 16 - Návrhy k ovlivnění názoru společnosti

71

Tab. 17 - Názor na stigmatizaci nemocných - věkové kategorie

73

Tab. 18 - Názor na stigmatizaci nemocných – vzdělání

76

Tab. 19 - Charakteristika duševně nemocného – věkové kategorie

79

Tab. 20 - Příčiny ovlivňující názor - věkové kategorie

82

Tab. 21 - Reakce na ţádost nemocného o pomoc - věkové kategorie

85

Tab. 22 - Charakteristika duševně nemocného – vzdělání

88

Tab. 23 - Ovlivnění názoru na duševně nemocné – vzdělání

91

Tab. 24 - Reakce na ţádost nemocného o pomoc – vzdělání

93

Tab. 25 - Diskriminace duševně nemocných – věk

95

Tab. 26 - Diskriminace duševně nemocných – vzdělání

98

130

SEZNAM GRAFŮ

Graf 1 - Názor respondentů na stigmatizaci nemocných - věkové kategorie

74

Graf 2 - Názor respondentů na stigmatizaci nemocných - vzdělání

77

Graf 3 - Charakteristika duševně nemocného - věkové kategorie

80

Graf 4 - Příčiny ovlivňující názor respondentů - věkové kategorie

82

Graf 5 - Reakce respondentů na ţádost nemocného o pomoc - věkové kategorie 86 Graf 6 - Charakteristika duševně nemocného - vzdělání

89

Graf 7 - Ovlivnění názoru respondentů na duševně nemocné - vzdělání

91

Graf 8 - Reakce respondentů na ţádost nemocného o pomoc - vzdělání

93

Graf 9 - Diskriminace duševně nemocných - věk

96

Graf 10 - Diskriminace duševně nemocných - vzdělání

99

131

SEZNAM PŘÍLOH

Příl. 1 – Dotazník

133

Příl. 2 - Biopsychosociální model psychické poruchy

138

Příl. 3 - Leták o mýtech a pravdách

139

132

PŘÍLOHY

Příloha č. 1

Dotazník

DOTAZNÍK Stigma duševní nemoci - mýtus nebo realita? Váţená respondentko, respondente, obracím se na Vás s prosbou o spolupráci při vyplnění předloţeného dotazníku. Získané informace budou podkladem pro vypracování mé diplomové práce na téma „Stigma duševní nemoci – mýtus nebo realita?“. Aby její obsah byl kvalitní a poskytoval skutečný obraz o situaci, prosím o uváţlivé a pravdivé odpovědi. Zajímá mě postoj veřejnosti k duševně nemocným a obraz duševní nemoci ve společnosti. Dotazník je anonymní, všechny informace týkající se Vaší osoby budou důvěrné. V závěrech průzkumu se objeví jen ve formě souhrnných údajů, které vylučují jakoukoliv identifikaci jednotlivce. Děkuji za vstřícnost. Bc. Barbora Kolková Studentka LF MU Brno, navazující magisterské studium Ošetřovatelská péče v gerontologii

Pokyny pro vyplnění dotazníku: 

Odpovídejte zaškrtnutím políčka u vybrané odpovědi



Dotazník si po vyplnění vyzvednu osobně

1. Pohlaví a) Muţ b) Ţena

133

2. Do jaké věkové kategorie patříte? a) 20 - 30 let b) 31 - 45 let c) 46 - 60 let d) 61 a více let 3. Jaké je Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání? a) Středoškolské vzdělání (SŠ) b) Vyšší odborné vzdělání (VOŠ) c) Vysokoškolské vzdělání (VŠ) 4. Setkal/a jste se někdy během ţivota s duševně nemocným člověkem? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Ne, nikdy b) Ano, jedenkrát c) Ano, několikrát d) Mám duševně nemocného v rodině 5. Při setkání s duševně nemocným jste (byste) pociťoval/a? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Strach a obavy b) Lítost c) Nic zvláštního, duševně nemocný člověk, je jako kaţdý jiný 6. Jak byste charakterizoval/a duševní nemoc? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Nemoc, jejíţ vznik ovlivňuje celá řada faktorů b) Nemoc, za jejíţ vznik si člověk můţe sám

134

7. Jak byste charakterizoval/a duševně nemocného člověka? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Nebezpečný násilník b) Mentálně retardovaný člověk s nízkým IQ c) Líný člověk se slabou vůlí d) Člověk, trpící svou nemocí, tak jako ostatní nemocní lidé (astmatici, diabetici) 8. Jaký by podle Vás měla společnost zaujmout postoj vůči duševně nemocným lidem? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Měla by se snaţit o zkvalitnění péče a ţivota duševně nemocných, vyvíjet a podporovat osvětové programy a kampaně vedoucí k odstranění předsudků vůči duševně nemocným b) Měla by se k nim chovat tak, jako ke všem ostatním. Nemyslím si, ţe by duševně nemocní lidé zasluhovali nějakou zvláštní pozornost nebo péči c) Nevím 9. Co si myslíte, ţe nejvíce ovlivňuje Váš názor na duševně nemocné? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Senzacechtivé a ne zcela pravdivé zprávy či reportáţe v tisku a televizi b) Předsudky tradované po staletí c) Neznalost a obavy vůči psychicky nemocným lidem d) Vlastní špatná zkušenost s duševně nemocným člověkem

135

10. Jak byste se zachoval/a, kdyţ byste Vy nebo někdo z Vašich blízkých onemocněli duševní chorobou? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Snaţil/a bych se to utajit, určitě by mě - mého blízkého všichni odsoudili, přišel/a bych o zaměstnání a přátele. Uţ nikdy bych nevedl/ a normální ţivot b) Netajila bych to, ţijeme ve vyspělé společnosti. Lidé by mě/mého blízkého určitě neodsoudili, protoţe ví, jak je důleţité nemocného podpořit a pomoci mu k brzkému uzdravení c) Dlouho bych váhal/a, zda svou nemoc - nemoc mého blízkého skrývat, protoţe bych se bál/a vyvrţení ze společnosti, z izolace a diskriminace mě či mého blízkého. Nakonec bych se rozhodl/a to netajit, protoţe lidé, kteří mě - mého blízkého mají rádi a záleţí jim na mně - mém blízkém, to určitě dokáţou přijmout d) Nevím 11. Co byste dělal/a, kdyby Vás duševně nemocný člověk poţádal o pomoc? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Určitě bych mu pomohla b) Pomohl/a bych mu, jen kdyby šlo o něco opravdu důleţitého (závaţná, ţivot ohroţující situace) c) Nikdy bych takovému člověku nepomohl/a, ještě by se něco mohlo přihodit mě samému 12. Představte si, ţe by Vás jako zaměstnavatele oslovil duševně nemocný s ţádostí o zaměstnání. Jak byste se zachoval/a v takovéto situaci? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Na základě zhodnocení schopností, vzdělání a zkušeností potřebných pro vykonávání poţadované práce bych duševně nemocného člověka klidně přijal/a b) I kdyby měl sebelepší předpoklady pro úspěšné vykonávání poţadované práce, nikdy bych ho nepřijal/a c) Kdybych si mohl/a vybrat mezi dvěma předpoklady pro úspěšné vykonávání poţadované práce a jeden z nich by byl duševně nemocný, tak bych si určitě vybral/a toho “zdravého“

136

13. Myslíte si, ţe duševně nemocní lidé jsou diskriminováni? a) Ano b) Ne c) Nedokáţu posoudit 14. Vy sami cítíte, ţe by Vaše chování, postoje a názory mohly přispět k této diskriminaci? a) Ano b) Ne 15. Co si představujete pod pojmem stigma duševní nemoci? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) Nic, nevím, co to slovo znamená b) Stigma obecně je znak o něčem svědčící. Má za úkol zviditelnit daného jedince, varovat ostatní členy společnosti před jeho nositelem. Společnost se tak pokouší stigmatizovaného kontrolovat a izolovat od ostatních. Stigma duševní nemoci vede k diskriminaci duševně nemocných lidí c) Stigma slouţí k označení a izolování jejich nositelů – určitých skupin lidí, ale nemyslím si, ţe by duševně nemocní lidé byli stigmatizováni. 16. Co by podle Vás mohlo pozitivně ovlivnit názor společnosti na duševně nemocné? (zatrhněte pouze jednu odpověď) a) To, ţe by si kaţdý člověk alespoň jednou v ţivotě zkusil, jaké to je být duševně nemocným b) Zlepšení informovanosti veřejnosti o duševních nemocech pomocí různých osvětových programů a kampaní c) Začít přemýšlet a mluvit o tom, jaký je ţivot s duševní nemocí. Nebýt lhostejný, nedělat, ţe se nás to netýká Vyplněním a odevzdáním dotazníku souhlasím s mojí účastí v šetření a pouţitím získaných dat pro účely šetření. Byl/a jsem informován/a o účelu šetření a ujištěn/a, ţe získané údaje jsou důvěrné, a ţe je vyloučeno jejich zneuţití a v ţádném uveřejněném výsledku nebudu jmenován/a. Děkuji za vyplnění dotazníku

137

Příloha č. 2 Biopsychosociální model psychické poruchy vrozená biologická získaná predispozice vrozená osobnostní naučená

biologické

(nemoci, léčba)

intoxikace,

zranění,

psychosociáln í

(vztahy, sociální síť, kulturní vlivy)

biologické

(léky, porod)

psychosociáln í

(ztráta blízkého, změna role, konflikt)

okolnosti

sezona,

těhotenství,

spouštěče

PSYCHICKÁ PORUCHA

psychosociální kontext (podpora, odmítnutí)

udržování

léčba,

značkování,

úleva

PRÁŠKO, J. a kol. Psychiatrie. 1.vyd. Praha: Informatorium, 2003. 192 s. ISBN 80-7333-002-4.

138

Příloha č. 3 Leták o mýtech a pravdách

Zdroj:

139

Dávám tímto souhlas k půjčování práce a zveřejňování uvedených údajů. Brno 4. 4. 2011

……………………………... .

140

MASARYKOVA UNIVERZITA. Stigma duševní nemoci mýtus nebo realita?

Recommend Documents