TETOVÁNÍ STIGMA, MÓDA NEBO ŢIVOTNÍ STYL?

Masa rykova un iverz ita Pedagogická fakulta Studijní obor: Sociální pedagogika

TETOVÁNÍ – STIGMA, MÓDA NEBO ŢIVOTNÍ STYL? Tattoo – brand, fashion or lifestyle? Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Autor:

doc. PhDr. Tomáš ČECH, Ph.D.

Jakub DUŠEK

Brno,

2014

J mé no a p ř í j mení aut or a:

Jakub Dušek

Ná z e v di pl omové pr áce:

Tetování – stigma, móda nebo ţivotní styl?

Ná z e v pr ác e v angličt i ně:

Tattoo – brand, fashion or lifestyle?

Ka t e dr a:

sociální pedagogika

Ve douc í di pl omové pr áce:

doc. PhDr. Tomáš ČECH, Ph.D.

Rok obha j oby:

2014

Anotace Předmětem bakalářské práce „Tetování – stigma, móda nebo ţivotní styl?“ je náhled do kultury body art v jeho původním slova smyslu, a to v různých zemích a v různých časových etapách. První část práce se zaobírá přehledem různých kulturních náhledů v historickém kontextu. V druhé, výzkumné části budou představena sesbíraná data z provedeného výzkumu na téma „Pohled veřejnosti a hlavní důvody tetování dnes“. Ve třetí části práce budou výzkumná data analyzována a budou vyvozeny závěry Bakalářské práce.

Annotation The goal of the submitted thesis: “Tattoo – brand, fashion or lifestyle?” is an insight into the culture of body art in its original sense in different countries and different time periods. The first part deals with a different overview of different cultural opinions about body art in historical context. In the second part of the research will be presented data collected from the research on the topic “Public view and the main reasons for tattoo today”. In the third part research data will be analyzed and will be drawn conclusions of the Bachelor thesis.

Klíčová slova tetování, body art, piercing, skarifikace, kultura, společnost

Keywords Tattoo, body art, piercing, scarification, culture, society

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Tetování – stigma, móda nebo životní styl? vypracoval samostatně pod vedením doc. PhDr. Mgr. Tomáše Čecha, Ph.D. a uvedl v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Pedagogické fakulty MU. V Brně dne 29. dubna 2014 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé práce doc. PhDr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za poskytnutí cenných rad a připomínek, za jeho trpělivost, podporu a zájem o mnou zvolené téma. Dále bych rád poděkoval panu Martinu Rychlíkovi, autorovi knihy Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla za to, ţe se o tetování začal zajímat z odborného hlediska. Jako jeden z mála přistupuje k body artu jako k relevantnímu oboru, s vlastní historií a budoucností.

OBSAH ÚVOD ..................................................................................................................................................................... 7 ČÁST I. ................................................................................................................................................................... 9 1

ZÁKLADNÍ POJMY ..................................................................................................................................... 9

2 HLAVNÍ FUNKCE A SYMBOLIKA TĚLESNÝCH MODIFIKACÍ, MOTIVACE KE ZDOBENÍ TĚLA .................................................................................................................................................................... 11 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 2.9 3

FUNKCE RITUÁLNÍ .................................................................................................................................. 11 FUNKCE ESTETICKÁ, DEKORATIVNÍ A EROTICKÁ .................................................................................... 12 FUNKCE MAGICKO-NÁBOŢENSKÁ ........................................................................................................... 13 FUNKCE LÉČEBNĚ-PREVENTIVNÍ ............................................................................................................. 14 FUNKCE KOMUNIKAČNÍ A IDENTIFIKAČNÍ ............................................................................................... 15 FUNKCE SOCIÁLNĚ SKUPINOVÁ .............................................................................................................. 17 FUNKCE STATUTÁRNĚ-HIERARCHICKÁ ................................................................................................... 18 FUNKCE INDIVIDUALIZAČNÍ .................................................................................................................... 19 DŮVODY A MOTIVACE KE ZDOBENÍ TĚLA ................................................................................................ 20

BODY ART Z HISTORICKO-GEOGRAFICKÉHO A SOCIO-KULTURNÍHO HLEDISKA.......... 23 3.1 POLYNÉSIE OBECNĚ ................................................................................................................................ 23 3.2 MARKÉZY ............................................................................................................................................... 24 3.3 SAMOA A TONGA .................................................................................................................................... 25 3.4 MAOROVÉ NA NOVÉM ZÉLANDU ............................................................................................................ 26 3.5 AUSTRÁLIE ............................................................................................................................................. 27 3.6 MIKRONÉSIE ........................................................................................................................................... 29 3.7 BORNEO .................................................................................................................................................. 30 3.8 JAPONSKO ............................................................................................................................................... 31 3.9 AMERIKA ................................................................................................................................................ 33 3.9.1 Severní Amerika ............................................................................................................................. 33 3.9.2 Střední a Jižní Amerika .................................................................................................................. 34 3.10 AFRIKA A BLÍZKÝ VÝCHOD .................................................................................................................... 35 3.11 EVROPA V ANTICE A STŘEDOVĚKU ......................................................................................................... 36 3.12 TETOVÁNÍ V MODERNÍ SPOLEČNOSTI ...................................................................................................... 37

4

DRUHY TĚLESNÝCH MODIFIKACÍ..................................................................................................... 40 4.1 TETOVÁNÍ ............................................................................................................................................... 40 4.1.1 Co je vlastně tetování? ................................................................................................................... 40 4.1.2 Názvosloví v historickém kontextu ................................................................................................. 40 4.1.3 Druhy tetování ............................................................................................................................... 40 4.2 PIERCING ................................................................................................................................................ 42 4.2.1 Co je piercing? ............................................................................................................................... 42 4.2.2 Druhy piercingu ............................................................................................................................. 45 4.2.3 Roztahování uší .............................................................................................................................. 45 4.2.4 Piercingová šněrovačka ................................................................................................................. 46 4.3 SKARIFIKACE .......................................................................................................................................... 46 4.3.1 Původy skarifikace ......................................................................................................................... 46 4.3.2 Cutting ........................................................................................................................................... 47 4.3.3 Branding ........................................................................................................................................ 48 4.4 IMPLANTÁTY .......................................................................................................................................... 48 4.4.1 Subdermální implantáty ................................................................................................................. 48 4.4.2 Transdermální implantáty .............................................................................................................. 48 4.5 SPLIT JAZYKA ......................................................................................................................................... 49

ČÁST II. ............................................................................................................................................................... 50

5

VÝZKUMNÁ ČÁST ................................................................................................................................... 50 5.1 CÍLE VÝZKUMU ...................................................................................................................................... 50 5.2 METODOLOGIE ....................................................................................................................................... 50 5.3 SBĚR DAT ............................................................................................................................................... 51 5.4 VÝZKUMNÝ SOUBOR .............................................................................................................................. 52 5.5 ZPRACOVÁNÍ DAT .................................................................................................................................. 53 5.6 ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT .................................................................................................................... 53 5.6.1 Motivace k prvnímu tetování a touha po dalším ............................................................................ 54 5.6.2 Pozitivní reakce okolí .................................................................................................................... 55 5.6.3 Negativní reakce okolí ................................................................................................................... 56 5.6.4 Tetování jako cejch ........................................................................................................................ 57 5.6.5 Motivy a symboly ........................................................................................................................... 58 5.6.6 Vývoj pohledu veřejnosti na tetování ............................................................................................. 59 5.7 SHRNUTÍ VÝZKUMU................................................................................................................................ 59

ZÁVĚR ................................................................................................................................................................. 62 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ................................................................................................................... 63 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................................. 65 5.8 5.9 5.10 5.11 5.12 5.13

PŘEPIS ROZHOVORU - JAN ...................................................................................................................... 65 PŘEPIS ROZHOVORU - MICHAL ............................................................................................................... 65 PŘEPIS ROZHOVORU - TOM ..................................................................................................................... 65 PŘEPIS ROZHOVORU - ONDRA ................................................................................................................ 65 PŘEPIS ROZHOVORU - VERONIKA ........................................................................................................... 65 PŘEPIS ROZHOVORU - TEREZA ................................................................................................................ 65

ÚVOD Tuto bakalářskou práci jsem se uţ v prvních chvílích rozhodl zpracovat jako náhled do historického sociokulturního vývoje body art a pohledu veřejnosti na tento druh umění dnes. Tetování a různé další způsoby zdobení a modifikace lidského těla vzniklo daleko dříve neţ většina lidí vůbec tuší. Za dobu své existence prošly veškeré tyto metody dlouhým vývojem nejen po technické stránce. Veliké proměny zaznamenal i způsob interpretace, od rituálních procesů a symbolických značek po propracované umění, a názor širší veřejnosti. Toto téma je mi velice blízké a rád bych tedy uvedl jisté skutečnosti na pravou míru. Z vlastní zkušenosti vím, ţe i dnes existuje ve společnosti mnoho zbytečných předsudků spojených s tatuáţí jako takovou a ţe jsou tetovaní lidé často zbytečně osočování. Jak všichni víme, body art, ve všech svých podobách, se v posledních letech stává celosvětovým fenoménem. Otázkou však je, zda si udrţel původní význam a smysl nebo jde jiţ převáţně o módní záleţitost. Pro kaţdého znamená body art něco jiného. Pro někoho jde o vlastní moţnost sebevyjádření, symbol klíčového okamţiku nebo připomenutí významné ţivotní události. Pro někoho je body art způsob odtrhnutí od proudu stereotypu nebo vlastní projev odporu a potřeby se odlišit. Myslím si, ţe právě proto je toto téma zajímavé. Různá motivace a různé argumenty pro tělesné modifikace jsou provázeny různými předsudky a mylnými nebo jen částečně pravdivými tvrzeními. Rád bych touto formou uvedl některá tato fakta na pravou míru. V první části bakalářské práce bych rád vysvětlil základní pojmy, spojené s tématem a filosofií body art. Bez vymezení těchto základních pojmů by mohlo být sloţité orientovat se v dalších částech bakalářské práce. V této části bych rád představil i historii a vývoj tělesných modifikací v různých zemích na různých kontinentech, jakoţ i původní tradiční techniky, nástroje a rituální aktivity. Rád bych také interpretoval původní význam vybraných symbolů a význam symbolů uţívaných dnes. Vzhledem k tomu, ţe jsou tělesné modifikace velice radikální způsob zdobení lidského těla, dá se očekávat, ţe toto jednání nebude schvalováno všemi bez rozdílu. Tak tomu samozřejmě bylo i v minulosti, kdy byl body art většinou skupin lidí odsuzován. Většina náboţenství dokonce tělesné modifikace svým následovníkům striktně zakazuje.

7

V druhé části diplomové práce představím sesbíraná data z provedeného výzkumu na téma „Pohled veřejnosti a hlavní důvody tetování dnes“. Hlavním cílem této části práce je objasnit motivaci dnešních mladých lidí ke zdobení těla touto cestou a také zjistit, zda se uchovala alespoň nějaká část z původního významu body art. Výzkumná data pro tuto část práce byla získána pomocí polo strukturovaného rozhovoru se šesti respondenty. Pro udrţení tématu rozhovoru byla vytvořena základní linie, která by měla napomoci k získání poţadovaných dat. Veškeré rozhovory budou z důvodu přesnější interpretace a kvalitnějšího zpracování nahrávány. Následně bude provedena transkripce textu do písemné formy. Hlavním záměrem této části práce je odpovědět na dvě hlavní výzkumné otázky: 1. Jaký je hlavní důvod dnešní mládeže pro tetování a jiné tělesné modifikace? 2. Jakým způsobem dnes na body art nahlíží společnost „netetovaných“? 3. Jaký je rozdíl v náhledech na tetování v závislosti na věkové kategorii? Ve třetí části práce budou získaná výzkumná data zpracována a následně analyzována a interpretována. Z výsledků výzkumu budou vyvozeny závěry bakalářské diplomové práce.

8

ČÁST I. 1 ZÁKLADNÍ POJMY Body art – Dnes jiţ naprosto běţně uţívaný výraz pro veškeré druhy zdobení lidského těla Tetování (tatau) – „Jde o stálou a neodstranitelnou kresbu či ornament vytvořený na těle vpravením barviva pod kůţi nositele. Někdy se termín úzce vztahuje k záměrnému vytváření jizev (cikatrizace = skarifikace).“ 1 Symbol – Dle většiny autorů nelze tento výraz konkrétně a přesně vymezit. V podstatě jde ale o znak nebo znamení, které je schopné vysvětlit samo sebe. „Původní význam symbolu sahá k starověké tessera hospitatis, znamení přátelské pohostinnosti, kdy host podal svému hostiteli při loučení rozlomenou hliněnou tabulku nebo hůlku. Ta pak slouţila jako poznávací znamení při příštím moţném setkání člena hostitelovy domácnosti s dřívějším hostem – obě poloviny tabulky do sebe zapadly. V době před uzavíráním písemných smluv znamenal symbol v egyptském a helénistickém prostředí důkazný předmět pro uzavření smlouvy, pro identifikaci posla, přijetí peněz nebo zboţí. V pozdější době byl nahrazen pečetí.“ 2 Kryptologie – „Nauka zkoumající šifry a kódy a způsoby jejich dešifrování“ 3 Kultura – „Kategorie společenských věd, v antropologickém významu sloţitý celek zahrnující vědění, víru, umění, právo, morálku, ideje, zvyky a všechny výtvory osvojené a produkované členy společnosti, klasickou definici podal E. B. Tylor (1871), velice „promiskuitní“ termín se stovkami definic (A. Krober, L. A. White atd.) je naučená, adaptivní, dynamická, sdílená apod., můţe být skrytá a zjevná, ideální a reálná apod.“4 Pigment – Obecně je pod pojmem pigment označováno jakékoliv barvivo. Z biologického hlediska se pigment definuje jako organická nebo anorganická látka. 1

The New Encyclopedia Britannica, vol. XI, London – Chicago 1991/92, 15th edition, s. 578 Symbol [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 4. 02. 2014, 12:14 UTC, [citováno 13. 02. 2014] 3 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. s. 292. ISBN 80-7106-780-6. 4 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. s. 292. ISBN 80-7106-780-6. 2

9

„Chemická látka (organického původu), jejíţ přítomnost v buňce způsobuje změnu zbarvení zaloţenou na selektivní absorpci světla. Jak v rostlinné tak ţivočišné říši můţe pigment významným způsobem ovlivňovat ţivot jejího nositele. Příkladem pigmentů

v

těle

rostlin

a

ţivočichů

mohou

být chlorofyl, hemoglobin, melanin nebo karotenoidy. Anorganická

látka,

většinou

na

bázi

potřeby výtvarného

umění,

zejména malířství.

oxidů Existuje

kovů,

pouţívaná

přibliţně

16

pro

skupin

anorganických pigmentů, odvíjejících se od prvku, který má pro charakter pigmentu dominantní

roli

(namátkou:

pigmenty

z uhlíku, arzenu, titanu, kadmia, kobaltu, chromu, mědi…)“ 5 Tabu – M. Rychlík ve své knize „Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla“ vysvětluje pojem tabu jako nedotknutelné, zakázané (často rituální či náboţenské zákazy), přísně trestané, odporující kulturnímu a společenskému přesvědčení. Stigma – „Vypálený nebo jinak zvěčněný cejch na těle, přeneseně jakýkoliv znak vypovídajícím a něčem nekalém, negativní poznačení, téţ stopa po ráně na Kristově těle“6 Mutilace – Nejen „mrzačení“ či hrubší zásahy do lidského těla, ale i stříhání vlasů, nehtů atp.

5

Pigment [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 31. 03. 2014, 06:48 UTC, [citováno 13. 12. 2013] 6 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. s. 299. ISBN 80-7106-780-6. 10

2 HLAVNÍ FUNKCE A SYMBOLIKA TĚLESNÝCH MODIFIKACÍ, MOTIVACE KE ZDOBENÍ TĚLA Funkce, znaky i důvody lidí k tělesným modifikacím se měnili postupem času a napříč různými oblastmi světa. Antropolog Konrad Spindler rozdělil funkce a motivaci body artu na psychologickou a praktickou část. Funkce tetování a jiného zdobení těla však nelze přesně vymezit a definovat. Jednotlivé funkce se většinou překrývají a navzájem doplňují. Martin Rychlík ve své knize Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla rozděluje funkce tělesných modifikaci do osmi skupin: funkce rituální, funkce estetická, dekorativní a erotická, funkce magicko-náboženská, funkce léčebně-preventivní, funkce komunikační a identifikační, funkce sociálně-skupinová, statutárně-hierarchická a funkce individualizační.7

2.1 Funkce rituální V preliterárních společnostech a kulturách je body art nejčastěji spojován s jiţ zmiňovanými přechodovými rituály. Rituál symbolizující přechod jedince do jiné skupiny, mezi dospělé, byl téměř vţdy provázen krevní obětí (tetováním, skarifikace, úprava zubů). K těmto zvyklostem samozřejmě patřily i méně radikální symboly jako například změna oděvu, jména nebo pomazání zvířecí krví. Dle francouzského etnologa Arnolda van Gennepa lze samotný „přechod“ rozdělit do třech jednotlivých částí. V první části dojde k odloučení od minulého stavu (preliminarita), jako druhá je označována tzv. fáze prahovosti (pomezí – „marge“), ve třetí fáze dojde k tzv. sloučení (postliminarita). Po překonání třech uvedených fází má dojít k přechodu jedince do nového stavu nebo tzv. znovuzrození jedince do nové bytosti.8 Přechodové rituály patřily ve všech kulturách mezi obřady s jasnou formou a tradičně prováděnými úkony, často také bolestivá památka jako symbol významného ţivotního postupu. Zvládnutí této bolesti „testovaným“ jedincem je hlavním důkazem jeho zralosti, statečnosti a odvahy. V některých domorodých kmenech značila tělesná modifikace i například 7

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 40 - 60. ISBN 80-7106-780-6. 8 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 41. ISBN 80-7106-780-6. 11

sexuální zralost. Netetovaný člen společenství byl povaţován za dítě. Tradiční, rituální úkony byly často doprovázeny i celkem náročnými úkony. Například původní domorodé kmeny na Markézách stavěli několik dní před provedením rituálního tetování speciální stavbu, určenou konkrétně pro tento účel. „Okolo jedné hodiny ráno, kdy měla být stavba postavena, dva velké bubny (pahu) a dva malé (hutu) bubnovaly na veřejném místě, aby vyhlásili počátek stavby tapu.“9 Doba trvání rituálního tetování kmenů na Markézách záviselo hlavně na zdraví a statečnosti jedince, obvykle se ale pohybovala v rozmezí několika týdnů aţ čtyř měsíců. Po kaţdém tetovacím sezení následovala třídenní tetovací pauza („dny krve“), určená výhradně k odpočinku. Tento cyklus se opakoval, dokud nebylo potetováno celé tělo jedince. V průběhu dalších let však ještě mohly být kresby upravovány a „dolaďovány“. Původní kmeny na Marhallových ostrovech vţdy několik dní před začátkem tetovacího obřadu obětovali jídlo („waloklik“) bohům, kteří dali domorodcům tetování. Jako oběť pouţívali domorodci převáţně jídlo, nebo ručně tkané rohoţe a plátna. Podle jednoho pramenu, zaloţeného na ústním podání, byli v některých případech obětování mladí muţi, jejichţ kosti poté byly pouţity pro výrobu tetovacích dlát. Ţádné další prameny však nezmiňují lidské oběti v rituálních tetovacích obřadech. Zahájení tetovacího ceremoniálu většinou provázelo přednesení modlitby nebo slibu.10

2.2 Funkce estetická, dekorativní a erotická Dnes jiţ jedna z nejtypičtějších funkcí tělesných modifikací, která však měla nemalý význam i v prvopočátcích vzniku body art. V původním významu však nemuselo tetování lidské tělo jen zkrášlovat, nýbrţ zastávalo i bojovnou, zastrašující funkci. Často bylo tetování dekorací typickou pro určitý společenský status, slouţící k rozdělení vrstev podle významnosti, nebylo však symbolem přepychu či bohatství. V některých domorodých kmenech bylo povaţováno za hanebné, kdyţ neměla ţena potetovaná ústa. Tetováním neozdobená ţena byla povaţována za neatraktivní kvůli svým červeným rtům. Muţi Samoyských kmenů byli tradičně tetování celoplošně od pasu aţ po kolena. Takto vytvořené tetování prý vypadalo jako tmavomodré kalhoty. Ţeny Kajanů na Borneu si tradičně nechávaly tetovat oblast rukou aţ po předloktí. 9

WILLOWDEAN CHATTERSON, Handy. Tetování na Markézách. Ţďár nad Sázavou: Bodyart press, 2012. s 8. ISBN 9788087525050 10 SPENNEMANN, Dirk H. R. Tetování na Mashallových ostrovech. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2007. s 100 - 101. ISBN 978-80-903957-0-1 12

Pouţité vzory připomínaly krajkové rukavice.11 Tetování tedy odjakţiva slouţilo jako zvýraznění tělesných křivek a forma trvalého šperku. Tetování a skarifikace tvořená na tvářích domorodých bojovníků měla za účel nejen svými vzory protivníka zastrašit, ale i znesnadnit zapamatování bojovníkovi tváře. V některých případech slouţily tyto techniky i jako prostředek ke snadnějšímu maskování v přírodních podmínkách. Tyto prostředky existují dodnes, kdy si moderní vojáci malují své tváře barvami, aby došlo k narušení pravidelných kontur tváře. „Hlubokými zářezy do kůţe byla často narušena mimika obličejových svalů. Skarifikovaný obličej vypadal tedy často strnule a nehybně, avšak lesk očí bojovníků nevyjadřoval nic jiného neţ jejich divokost a prohnanost.“12 Daleko častěji neţ zastrašovat mělo tetování a ostatní tělesné modifikace jejich nositele krášlit a dodávat mu nevšední a nečekaný vzhled. Tetováním zdobený člověk byl uţ pro domorodé kmeny obzvláště přitaţlivý a sexuálně atraktivní. Uţ od pradávna totiţ lidé uznávají a milují to, co je krásné. Tetování a jiné ozdoby podtrhují výrazné a nejpřitaţlivější tělesné rysy. Tetované oblasti se však mění v závislosti na tom, co daná společnost povaţuje za přitaţlivé. V některých domorodých kmenech byly ţenám tetovány a skarifikovány téměř výhradně pupek, břicho a podbřišek, jinde zase tetovali ţenám ústa tak, ţe vzor silné připomínal muţský knírek. Takto „netetovaná“ byla buď společností odsuzována, nebo byla povaţována za sexuálně nezralou. K sexuální funkci tetování přispívá i fakt, ţe mohly být obrazce a vzory po většinu času schovány pod oblečením či jinak maskované. K jejich odkrytí tedy došlo ve správnou chvíli, a to přesně v průběhu sexuálních námluv či přímo v průběhu samotného aktu. Sexuální aspekty tetování a body art obecně se ve své původní podobě dochovaly dodnes.

2.3 Funkce magicko-náboženská Víra v magické schopnosti tetování jiţ byla popsána v předcházející kapitole. Za další „nadpřirozený“ aspekt body art lze povaţovat víru v preventivní a ochranné schopnosti některých pouţívaných symbolů. Ornamenty byly vybírány záměrně buď k odvrácení konkrétní hrozby, nebo k dodání zvláštních schopností svému nositeli. 11

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 45. ISBN 80-7106-780-6. 12 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 46. ISBN 80-7106-780-6. 13

Martin Rychlík ve své knize Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla cituje Ruth Benedictovou (kniha Kulturní vzorce): „Z antropologického hlediska jsou magie a náboţenství komplementárními způsoby, jak zacházet s nadpřirozenem, přičemţ náboţenství spoléhá na vytvoření ţádoucích osobních vztahů s nadpřirozeným světem, kdeţto magie uţívá techniky, které ho automaticky ovládají.“13 U domorodých kmenů se velice často objevuje tetování, napodobující výrazné prvky zvířat, ţijících v dané oblasti (například tetování ve tvaru „jaguáří tlamy“ u původních indiánů z oblasti dnešního Peru). Dle jejich tehdejšího přesvědčení jim takové zdobení těla mělo dodat poţadované vlastnosti (například sílu a lovecké dovednosti). V těchto dobách mělo tetování často představovat i přiblíţení k nositelovým totemovým předkům. V mnohých případech znamenalo tetování pro jeho vlastníka jedinečně důleţitý talisman. Takový symbol měla člověka převáţně chránit a přinášet štěstí ať v boji či například sexuální. Pro některé původní kmeny bylo zdobení těla, převáţně tetování, natolik důleţité, ţe v případě, kdy zemřela „netetovaná“ ţena, pokračoval její duch v posmrtném ţivotě jako podřadný a byl nucen slouţit ostatním. Náboţenství a víra v magii se velice podepisovala i na pouţívaných vzorech tetování a skarifikace. Křesťané si většinou nechávali tetovat znak kříţe, INRI (zkratka Ježíš Nazaretský, král Židů), A a Ω (alfa a omega), znak ryby, jehňátka, kotvy či portréty Jeţíše a Marie. Později však bylo mezi křesťany na základě biblického výkladu omezeno a poté zakázáno. 14

2.4 Funkce léčebně-preventivní Léčebně preventivní schopnosti tetování patří k jeho nejstarším funkcím vůbec. Tato funkce velice úzce souvisí s předchozí uváděnou, funkcí magickou. Jako první důkazy vyuţití tetování k léčebným účelům jsou nálezy na hojně tetované alpské mumii přezdívané Ötzi. Ta byla tetována výhradně kolem významných akupunkturních míst a kloubů. I dnešní přední odborníci na akupunkturu se shodují, ţe vpichy nalezené na Ötzi byly minimálně v 80 procentech (maximálně 6 mm od dnes jiţ tradičně propichovaných míst) pouţity správně, a dnes by byla akupunktura pouţita podobně. Ötziho tetování 13

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 47. ISBN 80-7106-780-6. 14 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 49. ISBN 80-7106-780-6. 14

bylo s největší pravděpodobností provedeno ostrým úlomkem kosti a bylo situováno v okolí bederní páteře, na pravém koleni, na levém lýtku i na obou kotnících.15 Tetování za účelem léčby a prevence bylo rozšířeno po celém světě a někteří vědci dokonce spekulují, ţe technika tetování byla objevena aţ jako druhotný výsledek léčebných metod. Podle sociologa R. Sanderse praktikovaly některé nomádské kmeny v Jemenu tetování obličeje, dlaní a prstů. Tyto ozdoby měly nositeli přinášet štěstí, zvyšovat plodnost či odhánět oční choroby. V některých oblastech světa, jako například Indie a některá místa v Africe, se dodnes tatuáţ pouţívá jako terapeutický prostředek. „V antickém lékařském spise Corpus Hippocraticum byli zmiňováni Skytové, mezi archeology proslulí svým zvěrným ornamentálním stylem, jako lidé, kteří měli na těle všude spáleniny jakoţto známky terapeutických kauterizací.“16 Pro některé společnosti bylo tetování vyuţíváno jako prostředek, pro získání „léčivé krve“, která byla často příslušníky kmene olizována přímo z ran. V oblasti Asie nebylo výjimkou ani tetování očních víček proti bolesti očí či oblasti líček proti bolesti zubů. V dnešní moderní společnosti víra v léčebné a preventivní schopnosti tetování beze zbytku zanikla. Mnohem častěji však neodbornými zásahy zdravotní rizika a problémy vznikají. Jako první příklad nebezpečí neodborně provedeného tetování můţeme uvést například přenos infekčních nemocí. „Voják se nechal tetovati od muţe majícího syfilitické onemocnění a vředy na rtech. Aby zvlhčil jehly, plivl na ně a inkoust smísil se svými slinami.“17 Moderní medicína však vydala preventivní opatření proti podobným případům šíření nemocí, jako je například omezení dárcovství krve lidí, kterým bylo v posledním roce tetování provedeno. Veškerá profesionální studia navíc musejí mít poţadovanou atestaci a kaţdý, kdo tetování a piercing provádí, musí mít odpovídající vzdělání.

2.5 Funkce komunikační a identifikační První, co většinu lidí napadne pod pojmem komunikační funkce tetování, je zřejmě to, ţe kaţdý nositel chce svou ozdobou vyjádřit „něco ze sebe“. Většinou jde o sdělení pocitů, názorů, postojů či přesvědčení. Je pravda, ţe symboly či ozdoby 15

Ötzi [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013, Datum poslední revize 24. 11. 2013, 14:35 UTC, [citováno 11. 12. 2013] 16 SPINDLER, Konrad. Muţ z ledovce. Praha 1998, s. 163, ISBN 80-204-0704-9 17 GILBERT, G. Stephen: Tattoo History. A Source Book, New York, 2001. Kap. XII 15

vpravené do kůţe jsou jistou osobitou formou komunikace. Obrazce na kůţi si kaţdý vybírá podle svých pocitů a přesvědčení, coţ je i důvod, proč tetování často o nositeli řekne více, neţ na sebe prozradí on sám nebo neţ by vůbec chtěl, aby ostatní věděli. Z historického hlediska je pro tuto funkci typické tzv. stigmatizační (identifikační) tetování, které bylo dříve nezřídka pouţíváno. Stigmatizační tetování bylo uţíváno jako forma cejchu (vypálený obrazec), který měl poukazovat na jistou skutečnost spojenou s nositelem (dříve často jako značka zločince). V některých zemích byli tetováni dokonce výhradně zločinci. Pro tyto účely byly nejčastěji voleny dobře viditelná místa jako například čelo či krk. „… Cicero (106 – 43 př. n. l.) zmiňuje vyraţené písmeno „K“ jako trest za křivé obvinění (calumnia) a spisovatel Gaius Petronius (zemřel 66 n. l.) uvádí v Satyriconu nápisy na hlavách uprchlých otroků: „F“ nebo „FGV“ značící fugitivus, coţ mělo stejný význam jako ţelezné okovy…“18 Značkovací tradice se zachovala i v pozdějších dobách středověku a novověku. Zločinci byli tehdy značeni liliovým květem na rameni (fleur-de-lis). Značkování bylo rozšířené po celém světě a jako nejčastější značky byly pouţívány velká písmena, značící druh provinění nebo status daného člověka (S – slave - otrok, V – vagabund – tulák, F – fraymaker - rváč…). Tetování mohlo být i vyuţívaným prostředkem k tajným sdělením či šifrám. Nositelé šifry si často nechali tetovat hlavy a vzniklé obrazce si pak nechávali zarůst vlasy. Šifru tedy viděla vţdy jen osoba, pro kterou byla určena s tím, ţe málokdo tento způsob předání zprávy očekával a předpokládal. Někteří vědci ovšem tento způsob komunikace popírají a spekulují spíše o vyuţívání trvanlivějšího inkoustu, neţ pravého tetování. Jako

identifikační

znak

bylo

tetování

pouţíváno

i

v nacistických

a

komunistických koncentračních táborech, kdy byli vězni značeni vytetovanými čísly na předloktí. V dnešní době jsou stále respektovaná sdělení tetování mezi skinheady či vězněnými osobami. Mezi vězni je velice časté tetování slzy vedle oka. Toto tetování se však rozděluje na několik významů. Vytetovaná slza značí buď samotné uvěznění, kdy počet slz značí počet uvěznění nositele, nebo můţe slza znamenat zabití člověka, kdy vytetovaný obrys slzy znamená, ţe oběť útoku přeţila a vyplněná slza znamená smrt. Stejně jako forma tetování s těchto vrstvách často objevují i odlišné techniky 18

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 52. ISBN 80-7106-780-6. 16

vpravování inkoustu pod kůţi, neţ v profesionálních studiích. Lidem ve vězení skutečně k tetování často stačí špendlík a inkoust z běžné propisky. Většinou je však tetování prováděno amatérsky vyrobenými tetovacími strojky. Vytetované vzory na těle nemusí vţdy znamenat negativní ţivotní zkušenost nebo špatný charakter člověka. V původních domorodých kmenech často značilo tetování muţovu sexuální zdatnost, počet dobytých ţe, válečnické či lovecké schopnosti nebo důkaz výjimečného činu. Tetovat se nechávali lidé i na důkaz velkého smutku, jako například po úmrtí v rodině či někoho velice blízkého.19 Negativní význam byl u nás tetování přiřazován hlavně v dobách totalitního reţimu. Dalším důvodem negativního náhledu veřejnosti na tatuáţ před masovým rozšířením bylo to, ţe tetování bylo výhradou právě zmiňovaných vězňů, námořníků atp.

2.6 Funkce sociálně skupinová Jak říká M. Rychlík ve své knize Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, kaţdý je členem některých sociálních skupin a kaţdá z těchto skupin má své charakteristické znaky, z nichţ tetování a body art obecně patří odedávna k těm nejviditelnějším. Jak jiţ bylo řečeno, příslušníci křesťanské víry se nechávali zdobit vytetovanými kříţky, coţ v některých zemích přetrvalo dodnes. Velice často jsou dnes uváděny motorkářské, fotbalové nebo pouliční gangy, kdy má tetování oddělit jedince od „cizí většiny“. Některé sociální skupiny dokonce vyţadují konkrétní druh a vzor tetování jako například tradiční tetování ruské či japonské mafie. Jako tradiční japonské tetování je povaţován například Koi nebo Japonský mečový drak. Koi, neboli okrasný japonský kapr, má uţ dlouho stálé místo v japonské mytologii. Tetování Koi má představovat chrabrost, úspěch a překonávání překáţek obzvláště, kdyţ je spojen se symbolem tekoucí vody. Japonský mečový drak má představovat kombinaci všech charakterových prvků, jak dobrých tak zlých. Klíčovým rozlišovacím znakem tohoto vzoru je jeho barva, kdy zelená symbolizuje materiální svět, zlatá bohatství a červená vášeň.20 I kdyţ tatuáţ ve své podstatě nemusí nutně znamenat špatný charakter či provinění nositele, je v Japonsku trvale tetovaným lidem znemoţněn přístup například do veřejných lázní 19

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 54. ISBN 80-7106-780-6. 20 WATKINS, Jack. Tetování, symboly a významy. Vyd. 1. Praha: Brána, 2011. s. 30 - 37. ISBN 978-80-7243523-4. 17

nebo třeba sauny. Toto omezení vzniklo především proto, ţe je tetování stále spojováno se zločineckou činností a také s členstvím v dominantní a obávané Jakuze (= japonská tradiční zločinecká organizace, jejíž charakter nejlépe odpovídá tomu, co známe pod pojmem mafie.21). „Značkovat“ se většinou nechávají i členové určitých vojenských jednotek, kdy je vzor vytvořen právě insigniemi dané jednotky (výsadkáři, průzkumníci, zásahové jednotky S.W.A.T. nebo mariňáci v USA). Tato skutečnost popírá i tvrzení lékaře Cesare Lombrosoa, který povaţoval tetování za znak vrozené zločinnosti. „Tetování odráţí necitlivost zločinců k bolesti stejně jako jejich atavistickou lásku k ozdobám.“22 Jak jiţ bylo řečeno, tetování nepatřilo vţdy mezi rozšířené techniky zkrášlování. V 19. a 20. století bylo tetování téměř výhradně spojeno se třemi skupinami obyvatel (námořníci, trestanci či recidivisti, lidé niţších sociálních vrstev jako například kočovníci, komedianti, pasáci, prostitutky nebo dělníci). Tato tetování tvořily většinou jednoduché, někdy i humorné vzory, které pokrývaly všechny tělesné partie. „Obzvláště vydařené ozdůbky hýřily vulgaritou a vyuţívaly i změn v objemu některých výhradně pánských orgánů.“23 U trestanců vznikaly malůvky často jen z přebytku volného času. Často se body art stával obsahem „jinak vyprázdněných ţivotů“.

2.7 Funkce statutárně-hierarchická Funkce statutárně hierarchická, neboli funkce rozlišovací, je velice úzce spojena s funkcí sociálně skupinovou. V původních domorodých kmenech i v některých dnešních komunitách lze podle druhu a umístění tetování rozpoznat společenský status nositele, jeho „důleţitost“ a postavení v dané společnosti. Dle Arnolda van Geneppa se v některých komunitách zvyšovala sloţitost, rozsah a propracovanost tetování podle toho, jak hierarchicky vysoko v dané společnosti byl jeho nositel. Některé prvky tetování měly ve většině původních kultur veřejně známý hierarchický význam. Jako příklad lze uvést tetování, tvořené jako symbol vzniku nového manţelského svazku, kdy přetrpění bolestivého zákroku znamenalo nejen 21

Jakuza [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 24. 01. 2014, 18:40 UTC, [citováno 10. 11. 2013] 22 GOULD, Stephen Jay: Jak neměřit člověka. Praha: Lidové noviny, 1998, s.152 - 153 23 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 232. ISBN 80-7106-780-6. 18

statečnost a zdatnost, ale i schopnost řádně zastávat úlohu a sociální roli manţela či manţelky. Ţeny těchto kmenů byly často tetovány uţ od raného dětství, kdy byly ozdoby tvořeny převáţně dětskými motivy. V období sexuální zralosti se začalo jejich tetování rozšiřovat převáţně v okolí genitálií, která byla postupem času doplňována. Tetování bylo rozvíjeno i nadále, a to v závislosti na urozenosti a sociálním postavení ţeny. Některé komunity v jiţním Pacifiku dávaly ţenskému tetování ţivotně důleţitý význam. Ve chvíli, kdy se „netetované“ ţeně narodilo dítě, ţena nebyla podle ostatních schopna se o něj starat a dítě muselo být nekompromisně usmrceno. Hierarchie sociálního postavení a statusu byla nejčastějším měřítkem pro výběr vzoru tetování konkrétního jedince. Sloţitost a rozsah tetování určoval „kvalitu rodu“, jeho postavení ve společnosti, urozenost a prestiţ. Otrokům v těchto společnostech nebylo ze zásady zdobení těla tetováním a skarifikací vůbec povoleno. Váleční bojovníci často zdobili svá těla tetování v závislosti na jejich bojových schopnostech a také na počtu přemoţených protivníků. Forma tohoto myšlení se „bohuţel“ v některých společnostech udrţela dodnes. Mezi ortodoxními skinheady například platí pravidlo, ţe pro přijetí mezi ně (vyslouţení si tetování černé pavučiny), je nutné zabít černocha nebo člověka jiné národnostní menšiny viz spor s vojákem Jamesem Burmeisterem z roku 1995 v USA. Ten kvůli přijetí mezi skupinu skinheadů zavraţdil černošský pár, za coţ si i se svými komplici vyslouţil doţivotní uvěznění.24

2.8 Funkce individualizační Uţ od vzniku původního tetování a body artu obecně si kaţdý své tělesné ozdoby velice váţí. Takováto ozdoba je trvalá, osobitá a dotváří osobnost kaţdého nositele. Dle H. G. Robleyho bylo uţ v dobách domorodých kmenů na Novém Zélandu muţské moko vţdy povaţováno za jedinečné a bylo také důkazem důstojnosti a váţnosti. Tetovaný či skarifikovaný ornament byl v některých případech uţíván i jako podpis důleţitých smluv. Ornamenty místo podpisu na konci listiny měly zajistit magickou ochranu a posvátnost dané úmluvy.25

24

CNN: Three white soliders charged in killings of 2 blacks[online]. c1995 [citováno 3. 01. 2014]. Dostupný z WWW: < http://edition.cnn.com/US/9512/ft_bragg/> 25 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 59. ISBN 80-7106-780-6. 19

Způsobů, jak si tetování či skarifikovaný obrazec pořídit je skutečně velké mnoţství stejně jako různých motivací k tomuto jednání. Vzhledem k jeho trvalosti tohoto zákroku je však velice podstatné vzor i techniku tvoření řádně promyslet a zvolit. Veliký důraz byl a vţdy by i měl být kladen na kvalitu provedení. V dnešní době je tetování prostředkem k prosazování vlastní individuality, či důkaz odmítání společenských norem a forma recese. Lze tedy s jistotou říct, ţe funkce individualizační je dnes primární funkcí body art vůbec. Jde o jeden z velice často vyhledávaných způsobů jak ukázat ostatním svoji výjimečnost. Dnes mezi nejčastěji pouţívané vzory patří symboly spojené s koníčky (hudba, sport…), zájmy, zaměstnáním či přesvědčením nositele. I přes to, ţe se význam tetování v dnešní době změnil, stále se částečně uchovává jeho rituální, magická, léčebná či symbolická funkce. Jak řekl Martin rychlík: „Tetování je ostatně kulturní jev, jemuţ vlastní smysl udílí právě jeho nositel, a pokud on sám shledává – a bude shledávat – své zdobení smysluplným (v symbolickém, rituálním, magické, ale i třeba léčebném významu) nelze obecně hovořit o zániku původní tatuáţe.“26

2.9 Důvody a motivace ke zdobení těla Jako jednu z nejčastěji pokládaných otázek ve spojitosti s tělesnými modifikacemi je moţné uvést pravé důvody a motivaci k podstoupení v některých případech velice bolestivých a radikálních zákroků. Významným atributem tělesných modifikací je touha po odlišnosti a výjimečnosti. Tato potřeba vylepšení je jednou z typických odlišností mezi lidmi a zvířaty. Tělesné modifikace ovšem nikdy neslouţily pouze jako estetické prvky. V mnoha případech byly zákroky vyuţívány k magickým, rituálním nebo hygienickým účelům. Některé metody byly vyuţívány jako symbol sociálního zařazení a některé hrály roli v sexuálních rituálních obřadech. První známé prvky tělesných modifikací jsou nám známy uţ z dob pravěku, kdy se lidé pomocí barev snaţili zvýraznit své rysy. Bohuţel ze zachovaných důkazů nelze zjistit, zda se pravěcí lidé malovali pouze ke slavnostním událostem nebo i 26


v denním ţivotě. Postupem času s poţadavkem na větší trvanlivost ozdoby vzniklo tetování. Tetování či skarifikace byly velice často spojovány s přechodovými rituály, kdy má proţitá bolest symbolizovat nějaký zlomový ţivotní okamţik. Skarifikace byla v některých případech i překvapivě rozsáhlá. Skarifikovaný ornament po celé ploše obličeje nebyl výjimkou. K jizvování se často přidávalo i pilování zubů do špice či dámské prodluţování krku pomocí kovového kruhového nástavce. Obzvláště významné byly jiţ zmiňované přechodové rituály. Rituální skarifikace měla za účel změnit vzezření celého těla a tím pomoci ke změně „z přirozené bytosti na kulturního člověka“.27 Dalším tradičním důvodem k absolvování tělesných modifikací byla víra v nadpřirozené a magické schopnosti ozdoby. M. Rychlík ve své knize Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla uvádí, ţe je magie v etnologii běţně chápána jako provádění rituálního aktu za účelem dosaţení konkrétně poţadovaných výsledků. „Magie je účinná pro ty, kteří jí věří.“28 Víra a byla tehdy velice častým důvodem zdobení lidského těla (více v dalších kapitolách).

Víra v magické, preventivní i

léčebné schopnosti poukazuje na zřejmé spojení zdobení těla například s šamanismem medicínou. K víře se samozřejmě vţdy přidávaly i další individuální důvody, ale v dobách raného rozvoje body artu měly tělesné modifikace téměř vţdy spojitost s lidskou vírou ve „vyšší moc“. Lidé, ve všech časových epochách a na všech místech na světě, se nikdy nebáli provádět často i radikální úpravy svých těl. Veškeré tyto zákroky byly vzhledem k pouţívaným nástrojům skutečně velice bolestivé. I přesto se modifikacím nevyhýbaly ani lidské genitálie, ruce či nohy, trup, hlava, pokoţka. Kaţdá kultura má body art silně charakteristický. K nejčastěji upravovaným částem těla patří odjakživa hlava. V dnešní době patří mezi nejčastěji prováděné úpravy hlavy piercing, roztahování kůţe, implantáty nebo třeba úprava zubů. Rozsah a radikálnost zásahů byl však dříve daleko vyšší. Běţně roztaţený ušní lalůček muţe dosahoval v průměru i 10 cm. V extrémních případech dokázali domorodci otvor v ušním lalůčku dokonce i přetáhnout přes hlavu. Takto extrémní rozměry ozdob však často způsobovali 27

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 19. ISBN 80-7106-780-6. 28 Pospíšil, Leopold. Systémy víry: náboţenství a magie. Praha: Český lid, 1993, s. 406. 21

protrţení lalůčku. Tradičním způsobem krášlení těla bylo i roztahování spodního rtu, modifikace nosu, pilování zubů nebo jejich krášlení kousky kovu nebo drahými kameny. Tetování je uţ od dob svého vzniku (nejstarší nálezy tetovaných těl jsou staré více než 4000 let) spojováno s propichováním kůţe a ztrátou krve. Postupem času se tetování a body art „stěhoval“ mezi různými společenskými vrstvami od zločinců a kriminálníků aţ po nejvyšší aristokratické vrstvy. „U Aztéků tetování vyjadřovalo příslušnost k určitému kmeni a postavení jednotlivce v něm. Čím zkušenější a bojem zocelenější válečník byl, tím více bylo jeho tělo potetováno.“ Většina původních kmenů nepochybovala o existenci posmrtného ţivota a i z tohoto důvodu vznikalo veliké mnoţství vzorů. Některé po smrti národy věřily, ţe bez rituálního tetování provedený sňatek znamená odsouzení duší manţelů k posmrtnému ţivotu v pekle. Někdy mělo tetování pomáhat k tomu, aby se manţelé v posmrtném ţivotě opět našli a poznali. K výraznějšímu rozšíření těchto způsobů zdobení těla došlo po jejich „znovuobjevení“ cestovateli v 18. století. Vzhledem k častému vyvraţďování původních obyvatel však byla spousta tradičních technik a tradic ztracena a zapomenuta. Po představení potetovaných domorodců ve „Starém světě“ se na krátkou dobu stalo tetování oblíbené mezi vyššími vrstvami. Postupem let se však extrémněji potetovaní lidé začali stávat atrakce pro ostatní, často vystupující v cirkusech, či jako potulní umělci. V této době bylo tetování na mnoha místech světa zakázané, to znamenalo veliké zpomalení rozvoje tetovacích nástrojů a technik. Velice často se nechávali tetovat námořníci, kdy jejich vzory většinou poukazovaly na to, na jaká místa se cestovatel dostal či kolik mil na své lodi zvládl překonat. V druhé polovině 20. století nastoupila tzv. „renesance tetování“, kdy se krášlení těla rozšířilo mezi rockové hvězdy a mediálně známé osobnosti, coţ měla za výsledek změnu pohledu veřejnosti na tyto techniky. Tetování začalo pozvolna přecházet mezi módní záleţitost.29

29

WATKINS, Jack. Tetování, symboly a významy. Vyd. 1. Praha: Brána, 2011. s. 5 - 7. ISBN 978-80-7243-523-

4. 22

3 BODY ART Z HISTORICKO-GEOGRAFICKÉHO A SOCIOKULTURNÍHO HLEDISKA 3.1 Polynésie obecně Polynésie je oblast s bohatou minulostí, jejichţ vlivy potkává dnes denně kaţdý z nás. Z oblasti Polynésie pochází spousta dnes běţně uţívaných slov jako například tabu (zakázané, zapovězené), mana (kouzelná, magická síla), kiwi (pták, ovoce), ukulele (hudební nástroj) a v neposlední řadě i tatau, neboli tetování. Tetování a body art obecně byly v oblasti Polynésie velice rozšířené. Tetování vlastnili v podstatě všichni. Rozsah a styl provedení tetování se však velice lišil v závislosti na konkrétní destinaci. Například Markézané byli zpravidla tetováni od hlavy aţ k patě a dokončení finálního vzoru trvalo často aţ 30 let. Tradice tetování v Polynésii nebyla jen dočasná záleţitost. Domorodé kmeny se tetovaly po dlouhé generace, coţ dokazují i mnohé hmotné archeologické nálezy. Později se tetování přesunulo od původní tradice k sociálně – etnickému znaku, kdy měl kaţdý kmen své specifické vzory. Kromě rozlišení jednotlivých kmenů od sebe bylo tetování děleno i podle společenského postavení jeho nositele. V domorodých Polynéských kmenech nepanovaly o nic lepší mezilidské vztahy neţ v tehdejší Evropě. Velice často zde propukaly krvavé boje, války i vybíjení neţádoucích jedinců či dokonce kanibalismus. Tyto prvky společenského ţivota zapříčinili to, ţe se v 19. století začalo na národy praktikující techniky tetování nahlíţet jako na národy s kanibalskými vzory, jeţ má agresivitu „vepsánu nejen na kůţi, ale vetknutou i přímo pod ní.“30 V první polovině 19. století však byly krvavé boje na denním pořádku nejen v oblasti Polynésie, ale i v „civilizované“ Evropě. I přes mnohé snahy Evropanů o vymýcení tetovacích praktik u domorodců se tetování v Polynésii dostalo ke svému uměleckému vrcholu. Samotný akt tetování se po celé věky udrţel v rituální rovině. Na tetování domorodé kmeny také nahlíţeli jako na „svaté řemeslo“, kdy bylo jeho provedení většinou spojováno s náboţenskými obřady.

30


3.2 Markézy Obyvatelé Markézských ostrovů, kteří tuto oblast osídlili přibliţně v 2. století před naším letopočtem, byli velice zruční umělci, a to nejen v oblasti body art. Podle dochovaných důkazů lze tvrdit, ţe Markézané byli velice zruční v práci se dřevem. Do svých zbraní a jiných dřevěných nástrojů vyřezávali aţ obdivuhodně sloţité vzory, které byly, i přes „nedokonalost“ tehdejších nástrojů, velice kvalitně provedené. Vzhledem k tomu, ţe dřevo a kosti nebyly nejvhodnějším materiálem k uchování jejich výtvarného umění, přenesli postupně své kresby a obrazce na lidskou kůţi, a to v plném rozsahu. Markézané se skutečně nebáli tetováním pokrývat celá těla od hlavy, aţ k patě.31 Markézské ostrovy měly po jejich znovu-objevení zpočátku špatnou pověst kvůli lidojedství. Tyto praktiky však byly zpočátku domorodci před bělochy utajovány. Pro své „rituální vraţdy“ byly budovány speciální budovy, kde byly často přinášeny i lidské oběti. Domorodci velice špatně zacházeli se svými zajatci, kterým lámali ruce i nohy, aby neměli moţnost bránit se svému neodvratnému osudu. Všechny tyto důvody zapříčinily zpomalení rozšiřování povědomí o technikách a rituálech zdobení těla. Krom tetování a skarifikace byli Markézané také velice zruční ve výrobě tradičních doplňků šatstva, šperků a ostatních ozdob. Dle přírodovědce Georga Heinricha Langsdorfa (1774 - 1852) se ţádnému z národů nepodařilo své tetování vypracovat na takovou úroveň zpracování, jako se to podařilo Markézanům. Za povedené ornamenty se mezi domorodci také dobře platilo, a to převáţně prasaty, šperky, zbraněmi nebo stloukanou látkou tapa.32 Některé bohatší rodiny měly dokonce své vlastní tahuna (tatér - tetovač), kteří své umění často trénovali na najatých „hanebných“ osobách nebo na chudších občanech. Kaţdý kvalitní tatér své umění předával dál na jednoho ze svých vybraných pomocníků. Nepoměrné rozdíly panovaly taktéţ mezi tetováním muţů a ţen, kdy se ţenské tetování soustředilo převáţně na oblast rukou a nohou, zatímco muţské tatau většinou pokrývalo převáţnou část těla. Tetování ţen navíc nebylo provázeno tolika tradičními úkony a zákazy. Techniky a kvalita Markézského tetování výrazně ovlivnily i krášlení těla okolních oblastí, jako je například skupina ostrovů Mangareva.

31

WILLOWDEAN CHATTERSON, Handy. Tetování na Markézách. Ţďár nad Sázavou: Bodyart press, 2012. s. 18. ISBN 9788087525050 32 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 88. ISBN 80-7106-780-6. 24

V 19. století začaly původní techniky a tradice Markézanů upadat. Hlavním důvodem byla „civilizace“ této oblasti Evropany. „Na Markézy totiţ Evropané nedodali jen své výdobytky jako peníze, tabák, pušky či alkohol, ale rovněţ své neduhy: syfilis, tuberkulózu, neštovice a dokonce lepru. Nemoci kosily domorodce jako srp obilí.“33 Bohuţel tato skutečnost sníţila počet původních obyvatel z původních zhruba devadesáti tisíc aţ na necelé tři tisíce. Markézané byli ve svých nejslavnějších letech povaţováni za „nejkrásnější“ obyvatele planety, a to nejen svými pravidelnými rysy, ale i svými dobře stavěnými postavami a schopností svá těla dokonale zdobit. Vzhledem k takto masivnímu vymírání členů kmene však ve velké části zmizely i původní tradice a významy jednotlivých obrazců. I kdyţ se ví, ţe kaţdý symbol měl svůj přesný význam a umístění, s mizející Markézskou kulturou se jejich smysl vytratil. Dnešní Markézané i přes ztrátu mnohých svých tradic tetování nezatracují a na své ornamenty a vzory jsou po právu hrdi. V dnešní době uţ nejsou tetování vytvářena tradičními nástroji, coţ je snadno pochopitelné (nemoţnost sterilizace, vysoká bolestivost zákroku). K tetování se dnes i na Markézách pouţívají moderní tetovací strojky, ale původní vzory se udrţely dodnes.

3.3 Samoa a Tonga Samoa a Tonga patří mezi nejvýznamnější oblasti západní Polynésie. Samojské ostrovy byly objeveny Evropany aţ v roce 1722. Podle nejstarších záznamů o původních obyvatelích: „Jsou přátelští v řeči a zdvořilí ve svých mravech, s praţádnou stopou prudkosti či divošství. Nemalují se, jako to činí domorodci na některých jiných ostrovech, na spodní části těl nosí umělecky utkané hedvábné punčochy nebo pumpky ke kolenům. Jsou to vcelku nejkouzelnější a nejmilejší domorodci, jaké jsme v jiţních mořích vůbec viděli.“34 Podle pozdějších nálezů lze však dokázat, ţe se tehdejší lodníci měli více soustředit na domorodé zdobení. Kdyby tomu bylo tak, zřejmě by si všimli, ţe šlo nejspíše o původní verzi permanentního tetování.

33

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 90. ISBN 80-7106-780-6 34 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 96. ISBN 80-7106-780-6 25

Původní obyvatelé Samojci obydleli ostrovy ještě před rokem 800 př. n. l a celý jejich národ měl velice silnou víru v boţstva. Vţdy však uctívali toho boha, který jim mohl „nabídnout více“. I tento fakt vedl domorodce k přijetí křesťanství. Tetování bylo mezi domorodci jedním ze zaţitých zvyků, které se snaţili příchozí misionáři vymýtit. O zničení původní kultury však původní obyvatelé nestáli, křesťanství chtěli ale ke své kultuře přidat. Tetování však mělo moc veliký význam, neţ aby mohlo být zničeno. Samojský chlapec se nemohl před svým přechodovým tetovacím rituálem oţenit a byl všemi povaţován za chlapce. Vzhledem k takovému společenskému postavení nebylo jedincům umoţněno zastávat normální zaměstnání, nýbrţ pouze podřadné práce. Díky tomu, ţe se německá koloniální správa ve druhé polovině 19. století ujala některých ostrovů se tetování dočkalo větší tolerance a zachovalo se aţ do současnosti. Původní samojské tetování dosahovalo také ohromujících rozměrů. Muţi se nechávali tetovat celoplošně od kolen aţ po oblast beder. Tradiční muţské tetování na první pohled připomínalo krátké krajkové kalhoty. Rituál tetování trval několik týdnů aţ měsíců a skutečně šlo o zkoušku statečnosti a vytrvalosti. Bolestivost tohoto zákroku musela být opravdu značná. Ţeny se nechávali tetovat taktéţ, jejich tetování však bylo výrazně menších rozměrů a ani obřadům s tetováním spojeným nebyla přisuzována velká důleţitost. K tetování se stejně jako v téměř celé Polynésii uţívali ostnaté hrabičky a palička na vklepávání hrotů do kůže.

3.4 Maorové na Novém Zélandu Obyvatelé Nového Zélandu jsou nepochybně nejtradičnějším národem vyznávajícím kulturu tetování. I na počátku třetího tisíciletí lze tvrdit, ţe platí: „Co Maor, to tetování.“35 Sloţitost jejich tetování v původním významu zdůrazňovala jistou hierarchii společnosti. Jak uvádí Martin Rychlík, tak přesné rozloţení tetování obličeje bylo skutečně důleţité. Zdobení vrchní části těla znamenalo hodnost, prostor nad obočím pozici, lícní strany k uším znamenaly manţelství, prostor mezi obočím a ústy

35

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 102. ISBN 80-7106-780-6 26

nahrazoval podpis, oblast brady moc a sílu a oblast krku sociální postavení při narození. 36

Na rozdíl od ostatních národů Polynésie bylo u Maorů běţné tetování a zdobení těla i u ţen. Ţena si mohla získat dobré společenské postavení a existovala tu určitá sociální mobilita. I ţeny tedy zdobily svá těla tetováním a skarifikovanými ornamenty. Ţenské moko však nedosahovalo zdaleka takových rozměrů jako u muţů a soustředilo se hlavně na oblast nad horním rtem a malou část brady. První moko bylo dívkám prováděno nejdříve ve věku osmi aţ deseti let. Tetování jiných části těla však bylo také naprosto běţné. Nejčastěji byla tetována oblast ramenou, stehen a lýtek. Moko a ostatní tradiční rituály byly provázeny mnoha pověrami, legendami a rituálními pravidly. Morové věřili, ţe při přerušení procesu zdobení se tetovanému v ţaludku usídlí démoni, kteří ho poté pohltí zaţiva.37 K dalším rituálním tradicím patřil i dočasný celibát nebo zákaz pojídání tuhé stravy, kdy byl tetovaný po celou dobu „krmen“ kaší podávanou trychtýřem přímo do úst, aby nedošlo k zanešení čerstvých ran zbytky jídla. Umělci (tzv. tetovači) patřili mezi Maory k dobře placeným a velice úspěšným a vyhledávaným lidem. Podařená skarifikace zajistila jejímu tvůrci dlouhodobé uznání a vzhledem ke kvalitě tetovacích nástroji a sloţitosti vzorů i zaslouţený sociální status. I přes velké úpadky původní kultury se v dnešních dobách zvyšuje zájem o původní techniky a tradiční Maorské zvyky. V roce 1986 bylo napočítáno necelých 300 tisíc Maorů. Většina z nich se opět tetuje ve tváři. Dnes uţ samozřejmě nejsou vyuţívání původní techniky a nástroje, ale moderní elektrické strojky a sterilní jehly.

3.5 Austrálie Tradiční techniky tetování a vyřezávání nebyly novinkou ani pro původní obyvatele, Austrálce (z angl. Aborigines). Původní domorodci nejčastěji osídlovali oblasti pobřeţí, postupem času však byli Evropskými přistěhovalci vytlačováni do vnitrozemí. V době „objevení“ posledního kontinentu nebyla kultura původních 36

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 107. ISBN 80-7106-780-6 37 ROBLEY, Horatio Gordon. Maorské tetování. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2008. s. 49. ISBN 978-80-903957-1-8 27

obyvatel nijak rozvinutá, srovnatelná s úrovní doby kamenné. I to byl jeden z významných důvodů jejich výrazného vyhlazování. Oproti prosté materiální kultuře však stála bohatá a pestrá kultura duchovní jako například pestrá mytologie, folklór, sňatkový a příbuzenský systém a v neposlední řadě zdobení těla. Body art v Austrálii se lišil hlavně podle oblastí, kdy v pobřeţních oblastech bylo velice rozšířené barevné tetování a u kmenů ve vnitrozemí především masivní forma umělého jizvení, hlavně kvůli tmavší pleti vnitrozemních domorodců. Tetování i skarifikace měly stejně jako ve většině původních kmenů hlavně rituální význam. V oblasti Austrálie se však zdobení těla nespojovalo pouze s přechodovými rituály, ale i s rituálem přivolávání deště, iniciací nebo pohřby.38 Marcela Blatová ve své knize „Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla tetováním“ popisuje rituál původních středoaustralských Arandů: „Obřad probíhá na skalní římse. Muţi vylezou co nejvýše a za zpěvu si nařezávají kůţi na ramenou, aţ jim krev stéká na skálu. V jejich písni prosí klokany, aby se mnoţili a neubývali. Arantové věří, ţe krev oplodní zemi a dá klokanům sílu se mnoţit. Krev a červená barva je vůbec symbolem ţivota a plodnosti… Kdyţ zemře příslušník kmene, jeho potomci si na znamení smutku nařezávají kůţi, ale nenechají krev téci a zatírají rány bílou barvou. Mladí chlapci si v období dospívání nechají naříznout kůţi kolem dokola hrudníku, asi v místech mezi prsními bradavkami a pupkem a zatírají do rány prach podobně, jako to činí černoši v Africe. Výsledkem je mohutná jizva kolem těla.“39 Veškeré rituály byly pro domorodé obyvatele velice důleţité. Rozsah australských skarifikaci byl vskutku úctyhodný. Skarifikovala se ramena, celá záda, stehna nebo hruď. Správně umístěná jizvy vyjadřovala svou pravou podstatu lépe, neţ cokoliv jiného, jako například jizvy na stehnech jako symbol smutku a truchlení. Jizvování bylo prováděno primitivními nástroji většinou vytvořených z lastur nebo odštěpky pazourku a jednoduchými kamennými noţi. Odolnost původních obyvatel nedokládá pouze skutečnost, ţe byli schopni snášet bolesti, způsobené vytvářením zářezů, ale i například klasické domorodé operace. Mezi jednu z typických patří operace na kontrolu plodnosti, coţ lze povaţovat za jeden ze způsobů primitivní

38

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 116. ISBN 80-7106-780-6 39 BLATOVÁ, Marcela. Chování člověka a jeho odraz na zdobení lidského těla tetováním. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1995, kap. 2.1.9. 28

antikoncepce. Takový mladý muţ mohl dosáhnout početí pouze tehdy, kdyţ si otvor při pohlavním styku „ucpal“ prstem. Kromě skarifikací bylo mezi Austrálci běţné malování těl, kdy kaţdá z pouţitých barev nesla svůj specifický význam. Nejčastějším vzorem tehdejších maleb byl symbol totemu, který patřil k neodmyslitelným symbolům iniciačních rituálů. Pomocí totemu mohl tehdejší adept vstoupit do náboţenského ţivota kmene.

3.6 Mikronésie Mikronésie je běţně známá jako oblast asi dvou tisíc ostrovů, malých ostrůvků a atolů. Jako hlavní zdroj obţivy slouţilo původním obyvatelům moře a díky tomu se jejich techniky mořeplavectví dostaly na poměrně vysokou úroveň. Tetování mělo v \Mikronésii stejnou tradici jako v Polynésii a zastávalo i podobné funkce (dekorativní, ochrannou, erotickou a sociální). Techniky zdobení těla se v Mikronésii lišily ostrov od ostrova. Na některých místech šlo převáţně o zdobení spodních částí těla tetováním, někde bylo tradicí tetování ţenských genitálií a výjimkou nebylo ani mělké jizvování. Řada autorů se zmiňuje o příběhu britského lovce velryb, který se oţenil a usídlil na ostrově Ponape. Za dobu svého ţivota zda se nechal potetovat na většině svého těla, ale aţ později se dozvěděl pravý význam ornamentů na své kůţi. Ve skutečnosti šlo o jakousi kroniku, která zaznamenávala jména významných zemřelých náčelníků a dalších důleţitých muţů kmene.40 Tetování na ostrově Ponape začíná u dětí uţ v brzkém věku. První ornamenty získávají děti ve čtyřech letech a tetuje se výhradně vrchní strana ruky. Základ tetování je prováděn vţdy v domě rodičů. Další tetování bývá prováděno ve věku šesti let, avšak pro tento účel uţ děti smějí vyuţívat tetovací chýši. Chýši musejí navštěvovat po celý průběh tetování, které bývá dokončeno zhruba v jedenácti letech. Veliký význam měly tělesné modifikace na Marshallových ostrovech. Na rozdíl od většiny ostrovů zde bylo tetování a ostatní permanentní úpravy těla vyhrazeno pro náčelníky a vznešené rody. „Důvody, proč tetovat, jak je sami domorodci vnímali, sahaly od společenského rozlišení k účelu prevence zestárnutí kůţe a jejího 40


zvrásnění.“41 Pro většinu tetovaných však znamenalo tetování symbol identity, znak obyvatele Marshallových ostrovů nebo symbol bohatství a moci. Nemovitý člověk si v této oblasti jednoduše nemohl kvalitní tetování dovolit, pokud mu nebylo provedeno někým, z jeho blízkých. „Ještě v prvním desetiletí dvacátého století bývalo podle otce Erdlanda tetování v očích starších domorodců tím nejcennějším, co jim předkové odkázali. To symbolizuje nejlépe společenskou váhu, jakou tetování domorodci přisuzovali.“42

3.7 Borneo Borneo, rozlohou třetí největší kontinent světa je zajímavý z několika důvodů. V první řadě se zde udrţelo tradiční tetování, tradice a rituály aţ dodnes. Druhým důvodem je osídlení této oblasti Dajaky. Dajakové je souhrnný název pro desítky kmenů osídlující tuto oblast, všechny tyto kmeny však patří mezi původní a na „civilizované“ Evropany mohou působit jako ti „praví divoši“. Krom tradičního tetování domorodci hojně praktikovali i lov lebek. Podle některých zdrojů zabíjeli Dajakové kvůli lebkám naposledy v roce 1945, většina vědců však toto tvrzení vyvrací a tvrdí, ţe o lovu lebek existují důkazy z 90. let minulého století. Dá se tedy předpokládat, ţe tento zvyk zcela nevymizel dodnes. Tetování mezi Dajaky bylo striktně děleno na muţské a ţenské a lišilo se nejen rozsahem, ale i vzory a umístěním. Muţské tělo bývalo zpravidla potetováno celé, ţeny byly tetovány v menších plochách. Tetování se dělilo i podle společenských vrstev, kdy lidé z niţších vrstev neměly moţnost zdobit svá těla „cennějšími“ vzory. „Lepší provedení mívalo také ţenské tetování. Zdobení zdůrazňovalo vyspělost a atraktivitu ţeny, její dovednosti při vedení domácnosti.“43 Jednotlivé vzory a ornamenty často symbolizovaly značku jednotlivých kmenů, které znalo celé okolí. Tetování na Borneu zastávalo kromě identifikační, také terapeutickou funkci. K těmto účelům byla tatuáţ vyuţívána převáţně šamany a pro samotný proces byly

41

SPENNEMANN, Dirk H. R. Tetování na Mashallových ostrovech. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2007. s 115. ISBN 978-80-903957-0-1 42 SPENNEMANN, Dirk H. R. Tetování na Mashallových ostrovech. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2007. s 123. ISBN 978-80-903957-0-1 43 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2005. s. 136. ISBN 80-7106-780-6 30

stavěny speciální domy. Tetování a lov lebek bylo spojováno i s magií, rituálním a společenským ţivotem. Tetované vzory provázely nositele nejen za jeho ţivota, ale i po smrti. Dle přesvědčení Dajaků nemohl netetovaný člověk překročit Řeky Mrtvých. Stejně jako ve většině oblastí světa a ve většině kmenů prošly rituální zvyky a tetování velkým úpadkem. Jak říká Martin Rychlík: „Pouţívání tradičních vzorů je na ústupu, staré významy jsou jen prázdné pojmy. Na tetování je někdy pohlíţeno jako na archaický primitivismus. Ţeny se téměř přestávají tetovat a muţi, kteří zůstávají na vesnici, upřednostňují obrazce, jimiţ chtějí působit zajímavější… I tak můţe vypadat kulturní změna, která zasáhla někdejší pyšné lovce lebek.“44

3.8 Japonsko Japonsko neboli Země vycházejícího slunce, má nepochybně velice sloţitou kulturu, na jednu stranu reprezentovanou kimony, bojovým uměním a samuraji, na druhou stranu zvláštní estetikou i poetikou, divadlem či gejšami. Japonci patří mezi populaci rozených válečníků, kdy meč a Chryzantéma jsou pro ně významné symboly. K tomu všemu však neodmyslitelně patří i tradice tetování a jiných tělesných modifikací. Nejstarší archeologické důkazy o tetování v historii země pocházejí z tzv. kultury džómon, která obývala území Japonska v období 8000 aţ 300 let př. n. l. Japonská kultura tetování významně ovlivnila i dnešní techniky a styly tatuáţe, přestoţe původní japonské tetování slouţilo nejspíš hlavně k překrývání cejchů bývalých trestanců. Tetování se v původní podobě stalo spíše stigmatem nositele, namísto původního řezání nosů či ušních boltců. Tetováni byli například i šlechtici, kteří odmítli provést tradiční rituálního harakiri, kejklíři, prostitutky nebo ţebráci. Lepší pohled veřejnosti na tetování se objevil aţ počátky 17. století. Nejčastějším motivem z doby prvopočátků „zkrášlujícího tetování“ byl japonský znak pro ţivot spojený s vytetovanými jmény milenců. Tento znak se nejčastěji objevoval na tělech kurtizán a prostopášnic. Jako symbol sebeodevzdání a víry se nechávali často tetovat i potulní mniši. Náboţenské malůvky však byly vládou zakazovány a trestány. Později však japonská kultura tetování přešla na vzory jako například draci, hadi, podobizny psa Fu, který svým vzezřením spíše připomíná lva. 44


„Ačkoli Japonci dnes tetováním opovrhují, dříve pečlivě zaznamenávali jeho vzory, coţ je důvod, proč dnes mnoho tradičních vytetovaných symbolů pochází právě z tohoto regionu.“45 Jedním z tradičních japonských tetovacích vzorů je bezpochyby tzv. Japonský jeřáb, který je pro Japonce doslova národním pokladem. Jak uvádí Jack Watkins ve své knize Tetování, symboly a významy, je obvykle Japonci obdivován kvůli své eleganci, monogamii, a dlouhému ţivotu. Jeřáb se stal klasickým symbolem japonských uměleckých tetování, kde vyjadřuje hlavně moudrost, dlouhověkost, věrnost a bohatství. Na japonskou kulturu měla velký vliv kultura čínská, coţ dokazuje i velice často tetovaný symbol draka, který je společný pro obě země. Mezi nejznámější japonské motivy dnes kromě draků patří nepochybně i kapr Koi. V pozdějších dobách by tetování výhradou především muţů z niţších společenských vrstev, jako například kejklíři, hasiči, nosiči nebo řemeslníci. Ti často nosili jen lehké svrchní oděvy a tím mohli svá tetování ukazovat neustále na obdiv. Časem se obliba v tetování přenesla i na vyšší vrstvy, dokonce i samuraje. Nejuznávanějším stylem tetování v Japonsku bylo a dodnes je tzv. horimono, které dosahovalo ohromných rozměrů a často pokrývalo i téměř celé tělo. Vzhledem k rozsahu bylo horimono opravdu finančně i časově náročné. Tatuáţ se v Japonsku stala díky své kvalitě skutečným uměním a také uctívaným rituálem. V 19. Století, kdy se mělo Japonsko začít více otevírat „modernímu západu“, bylo tetování vládou zakázáno v obavě, ţe bude euroamerický svět japonskou kulturou tatuáţe opovrhovat. Vyhlášky však zakazovaly pouze tetování Japonců, nikoliv cizinců. Díky tomu se japonské tetování velice rychle rozšířilo do celého světa. Současně pokračovalo nelegální a vysoce utajované tetování domácích Japonců. Japonské tetování silně ovlivnilo i americkou tetovací scénu. V dnešní době je tetování v Japonsku nejčastěji přiřazováno k Jakuze, japonské mafii.

45

WATKINS, Jack. Tetování, symboly a významy. Vyd. 1. Praha: Brána, 2011. s. 6. ISBN 978-80-7243-523-4. 32

3.9 Amerika 3.9.1

Severní Amerika V Americe se Indiáni tetovali jak v obličeji, tak všude jinde na těle. Nejstarší důkazy o tetování na Americkém kontinentu pochází z doby kolem roku 500. První prvky malování těla jsou zobrazeny na nejstarší nalezené, asi půl metru vysoké figurce z kamene, která zobrazovala zdobení tetováním a malováním v oblasti ramen. Mezi daleko významnější důkazy však patří nalezené mumie: „Mumie, které byly nalezeny, pocházejí z nekropole v peruánském Anconu, datované asi do roku 1100. Mrtvá torza mají na sobě poměrně propracované vzory.“46 Na nalezených tělech se objevovaly stylizované opičky, ptáci čip plazy. Zbytek tetování byl obvykle prostého, kruhového vzoru a bylo umisťováno v oblasti zad či krku. Vzhledem ke skrytému umístění tetování se spekuluje o jeho terapeutických významech. I kdyţ Indiáni většinou pouţívali neagresivní přírodní barvivo, které se poměrně rychle vstřebalo do kůţe a zmizelo, nemůţeme jim upřít jejich výrazné malování těl k válečným účelům. Vzhledem k tomu, ţe o indiánské tetování nejevil dlouhou dobu „civilizovaný svět“ zájem, chybí dnes většina záznamů o tradicích a rituálech původních obyvatel. V dnes dosaţitelných zdrojích se cení i zmínka typu „tehdejší Indiáni se tetovali celí.“. Je však dokázáno, ţe se tetování lišilo kmen od kmenu. V některých oblastech bylo tetování dlouhodobou tradicí, jiné kmeny se netetovaly vůbec. K tetování se často přidávalo i umělecké jizvení, které bylo prováděno často dívkám v období puberty. I v oblasti Severní Ameriky bylo vyuţívání rozlišovací schopnosti tetování. Dle vytetovaného vzoru zde bylo moţné rozpoznat kmenovou příslušnost nositele. Indiáni věřili i v léčebné schopnosti tatuáţe. „Kvůli léčbě bolestí zubů či hlavy se tetovalo čelo, líce a spánky. Běţně se jednalo o druh iniciačního rituálu. Tetování bylo úzce propojeno se světem magie a náboţenských představ.“47 Neodmyslitelně však v tetování Indiáni viděli i prostředek ke zkrášlení erotického zevnějšku nositele. K těmto účelům byl často vyuţíván i piercing, kdy k nejznámějším tradicím patří

46


úprava a propíchnutí nosní přepáţky. Tetování se vyuţívalo i k léčbě svalových křečí a revmatismu. V jihovýchodní oblasti USA zastávalo tetování převáţně funkci estetickou. Tetování a malování těl, piercing nosu a uší, zdobení čelenkami, kůţemi či ptačími pery, vše, co mohlo nositele zkrášlit, bylo vítáno. „Nejběţněji zvěčněným motivem u obou pohlaví bylo slunce a hadi. Pracovalo se obvykle šesti spojenými jehličkami na dřevěné rukojeti, do ranek se pak vtíral prach z uhlíku. Tetovaný, jehoţ často schvátila horečka, musel následně jíst pouze kukuřici, pít čistou vodu a pokud se jednalo o muţe, měl nakázáno vyhýbat se kontaktu se ţenami.“48

3.9.2

Střední a Jižní Amerika První zmínky o tetování v této oblasti pocházení z přelomu 15. a 16. století. Tehdejší indiáni měli těla zdobená vyobrazenými bůţky. Vzhledem k tomu, ţe „objevitelé“ byli věřící křesťané, povaţovali indiánské tetování za symbol ďábla a vzory jako hadi, krokodýlové či ţáby byli povaţovány za démony a monstra. S pomocí Boţí se křesťané pokoušeli tetování mezi Indiány vymýtit, jelikoţ bylo povaţováno za barbarské. Je pravda, ţe mezi Aztéky nepatřilo tetování mezi jediné zavrhované činnosti. Původní obyvatelé ve své víře přinášeli bohům i lidské oběti. Krvavý obřad obětování popsal františkán Bernardino de Ribeiro de Sahagún asi v roce 1500 – 1590: „…oběti předávají šesti kněţím. Ti je strhnou hrudí vzhůru a rozříznou jim hruď tlustým a širokým obsidiánovým noţem. A srdce zajatců se nazývá orlí plod, klenot. Zvednou je vysoko ke Slunci, k Šipillimu – Tyrkysovému princi, dávají mu je, ţiví ho tím srdcem…“49 I mezi lidmi z populace Mayů docházelo k zobrazení uznávaných boţstev na lidské kůţi. Vzhledem k tehdejším podmínkám a uţitým nástrojům trpěli tetovaní často bolestmi a nemocemi. I přes to bylo tetování tak důleţité, ţe netetovaní jedinci byli společností vyloučení a byli častými terči posměchu ostatních. Tetování u Mayů se

48


týkalo muţů i ţen, ovšem ţenské vzory byly o poznání jemnější a propracovanější, zatímco muţské vzory byly mnohem hrubší a byly hlavním důkazem statečnosti. Bohuţel byla drtivá většina mayských kodexů a kulturních dokladů v roce 1562 na rozkaz církve schválena, tudíţ se toho o mayském tetování uţ nikdy víc nedozvíme. V Novém světě zastávalo tetování hlavně funkce spojené s rituály dospívání nebo s medicínou. U velkého mnoţství původních kmenů byla vyuţívána i rozlišovací schopnost tetování za účelem rozlišení hodnosti a postavení ve společnosti. Mnoho kmenů se tetovalo také v oblasti Amazonie a Brazílie. Krom klasického tetování se však ve všech oblastech Střední a Jiţní Ameriky udrţelo i „pouhé“ malování po těle. Hlavním důvodem byla pověstná trvanlivost barev, kdy pigment na pokoţce vydrţel i po dobu dvou týdnů od zhotovení ornamentu i přes pravidelné koupání. K malování byla krom původních štětců a jehel pouţívána i primitivní razítka s jednoduchými motivy.

3.10 Afrika a Blízký východ I v Africe je dlouhodobě zakořeněná tradice Body art a tělesným modifikacím. Vzhledem k tmavému zabarvení kůţe domorodců však nemá dlouhou tradici klasické tetování, nýbrţ jeho plastická forma – skarifikace. Ornamenty jsou tvořeny vtíráním uhelného prachu či jiného barevného materiálu do řezných ran, vytvořených noţem nebo jinými ostrými předměty. Nejčastěji byla skarifikace vyuţívána k iniciačním rituálům, ale často zastávalo i sexuální funkci. Obecně však zdobení znamenalo důkaz odvahy a odolnosti. Plastickým tetováním nejvíce proslavené kmeny pocházejí z oblasti dnešního Súdánu. Lidé z této oblasti se ţivili hlavně dobytkářstvím a kmenové znamení bylo tetováno na tváře jiţ malým dětem. Dívky měli zpravidla zdobení v podobě malých teček v oblasti pupku. Někteří bojovníci zdobili své obličeji vodorovnými řezy. U některých kmenů byla skarifikace tak rozsáhlá, ţe samotné provedení znamenalo pro nositele obrovské nebezpečí ztráty krve a pozdější infekce. Dodnes se v mnohých oblastech Afriky zachovalo plastické tetování ve své původní podobě. Nejvíce rozšířené je doposud v oblasti tropické rovníkové Afriky – 35

Nigérie, Kongo, Zairu.50 Kaţdá z těchto oblastí měla svůj specifický styl zdobení těla, od tečky na obličeji či sloţitější obrazce, po jedinou dlouhou jizvu. Skarifikované vzory byly voleny dle jejich konkrétního významu, například kosočtverce sesazené hranami mají symbolizovat plodnost a atraktivitu ţeny. Pro mnohá etnika této oblasti je typické vyřezávání pruhů kůţe v oblasti čela, kdy má výsledný dojem připomínat kohoutí hřebínek. K velkému rozmachu jizvování došlo v období evropských otrokářských nájezdů. Značky se tehdy vztahovaly výhradně na konkrétní rodinu a byly vyřezávány tak, aby rodiče snáze rozpoznaly své děti mezi ostatními. „Uţ v Chammurabiho zákoníku ze starověké Mezopotámie je doloţená trestná nebo majetnická forma takového stigmatu. Koupí se otrok stal majetkem svého pána a ten se před případnou ztrátou pojistil označení otroka. Toto značkování znamenalo jasnou třídní diskriminaci. Otrokovi byla podle všeho na čele vytetována nebo vypálena pánova značka a případně na něj byly vloţeny okovy nebo pouta.“51

3.11 Evropa v antice a středověku Jako první prokazatelný důkaz tetování na starém kontinentě je zdobení těla nalezeného Ötziho, jak jiţ bylo zmíněno v předchozích kapitolách. Za další důleţité důkazy o výskytu tatuáţe v Evropě jsou povaţována díla antických autorů, v nichţ je však zdobení těla povaţováno za aktivity výhradně barbarské. V oblastech dnešního Bulharska a Makedonie bylo dříve tetování povaţováno za důkaz důstojnosti, kdy tetovaní lidé patřili vţdy k vyšším společenským vrstvám. Lidem z niţších vrstev nebylo značení povoleno. V této oblasti, dříve obývané původní populací kmene Thráků, bylo s tetováním spojováno i kouření konopí, jeţ umocňovalo atmosféru rituálního obřadu. Thrákové se nechávali tetovat v oblasti paţí i nohou a nejčastěji byly zvěčňovány vzory vysoké zvěře. Významnou kulturu tetování mělo i rané Řecko, kde byl velice znatelný vliv nedaleké Persie a Egypta. V prvopočátku byla tatuáţ výsadou vyšších vrstev a představovala symbol prestiţe. 50


V antických oblastech, které nebyly povaţovány za barbarské, bylo značkování vnímáno výhradně jako stigma, kdy značku dostal člověk jako jistou formu trestu. Krom klasického tetování se jako stigma pouţívaly i značky vypálené kusem ţhavého kovu. Po dlouhou dobu se spekulovalo, která z forem značkování byla rozšířenější. V roce 1987 však došel historik starověku C. P. Jones, po analýze velkého mnoţství dobových záznamů, k závěru, ţe klasické tetování bylo ke značkování trestanců a vyvrhelů vyuţíváno daleko častěji neţ vypalování. O tzv. trestaneckém cejchu se dochovaly záznamy i z dob pozdní antiky. V té době byli značkováni například vězni, čekající na popravu nebo vězni odsouzeni k práci v dolech či lomech. Hygiena nehrála v antice moc významnou roli, tudíţ tetování často vedlo k infekci, nemocem a v mnohých případech smrti. Vzhledem k celoevropskému pohledu na tetování jako na stigma se rychle stala tatuáţ velice neţádoucím jevem. To všechno vedlo k rychlému zvýšení zájmu o moţnost odstranění tetovaných vzorů. Tehdejší metody odstranění se však podobaly více dnešním „babským radám“ a nedisponovaly velikou úspěšností. Po tetování téměř vţdy zbyly nevkusné fleky a jizvy, které měly stejný stigmatizující význam jako tetování samotné. Dle původních záznamů lze tvrdit, ţe tetování nebylo pouze výsadou vojáků, dezertérů a lidí z niţších společenských vrstev, ale i prvních křesťanů, kteří nechávali svá těla zdobit zcela dobrovolně. Tetování křesťanů mělo slouţit jako symbol náklonnosti k Bohu a dané komunitě. „Nicméně tetování bylo (i v souvislosti s biblickými zákazy) dále omezováno.“52 Tím došlo k postupnému vymýcení tohoto zvyku mezi křesťany, aţ bylo v roce 787 církví zakázáno úplně. Později bylo tetování povaţováno za znamení ďábla a čarodějnictví.

3.12 Tetování v moderní společnosti K tzv. První renesanci tetování došlo aţ na konci 18. století. O rozšíření do společnosti se tehdy zaslouţili převáţně námořníci a dobrodruzi, kteří své ozdoby získali převáţně na svých cestách po dalekých krajinách, kde byl názor na tatuáţ daleko méně konzervativní neţ v tehdejší Evropě. Pravými poklady byly vzory vytvořené 52


skutečně domorodými obyvateli dalekých krajin, velice rychle se však začaly objevovat „padělky“, tvořené na domácí půdě. Díky tomu se začaly čím dál častěji objevovat klasické evropské vzory, z počátku výhradně námořnického charakteru (probodnutá srdce, kotvy, palmy či nahé dívky). Díky vzájemným obchodním vztahům mezi Evropou a Amerikou se tatuáţ začala velice rychle rozvíjet a šířit. Vzhledem k tehdejší cílové skupině námořníků nemohly první tetovací salony vzniknout jinde neţ v přístavech. Tatéři se během poměrně krátké doby stali skutečnými mistry ve svém oboru a někteří z nich se rozhodli předat své poselství i dále do vnitrozemí. Zpočátku bylo tetování výsadou niţších vrstev, ale postupem času se rozšířilo i do vrstev aristokracie. Tetování se stávalo módou. Dle historika Jana Baleky se v 19. století v Evropě nechávalo tetovat aţ dvacet procent lidí. 53 Důleţitým mezníkem ve vývoji tetování byl vynález elektrického pera, Thomase Alva Edisona, z roku 1875. Pero, schopné vyšívat nápisy do kartonu či plátna dalo základ dnešním moderním elektrickým tetovacím strojkům. S moţností rychlejšího pořízení tetování za výrazně niţší náklady došlo k masivnímu rozmachu u niţších vrstev a následnému upouštění od tetování u vrstev vyšších. V tetovacích salonech se běţně kopírovaly stejné vzory pořád dokola a tím postupně docházelo i ke sníţení kvality výsledné práce. Z tetování se začalo stávat běţné zaměstnání a řemeslo. Po první světové válce se v Evropě stalo tetování naprosto běţnou záleţitostí, i kdyţ bylo stále přisuzováno niţším společenským vrstvám. Většina tetování však patřila právě vojákům, kteří nechávali zdobit svá těla jako upomínku na vojenskou sluţbu. Vzory tetování byly válkou značně ovlivněny. V této době se nedá kvalita provedení přiřazovat k umělecké úrovni, význam pro nositele však nebyl o nic méně významný, neţ v dobách dřívějších. „Často se objevuje český lev, projev touhy po domově.“54 V poválečné době opět došlo k úpadku tetování. Ve světě se tetování vyvíjelo odlišně, aţ nastala doba tzv. druhé renesance (60. léta minulého století). V této době se tetování dostalo do sféry mladších lidí, často s vyšším dosaţeným vzděláním. Došlo k objevování nových kvalit tohoto umění, které 53


nebylo moţné najít v umění obecně respektovaném. Dodnes patří tatuáţ k „nezařaditelné“ formě umění. Mnohými se tetování řadí spíše mezi řemeslo nebo zaměstnání. Postupem času došlo ke zdokonalení tetovacího náčiní, technik a především k rozšíření barevné škály, která se uţívá od 80. let minulého století. I nadále se zachovala identifikační funkce tetování, kdy konkrétní obrazec značil příslušnost nositele k dané sociální skupině. Vlastní charakteristické symboly mají dodnes například motorkáři, vojáci či námořníci. Nejdominantnější funkcí tatuáţe je dnes zřejmě funkce estetická, kdy má tetování společně s dalšími tělesnými modifikacemi uzpůsobit vzhled těla nositele k jeho spokojenosti.

39

4 DRUHY TĚLESNÝCH MODIFIKACÍ 4.1 Tetování 4.1.1

Co je vlastně tetování? Pojem tetování ve své pravé podstatě vyjadřuje zdobení lidského těla metodou vpravování pigmentových části do vrchní vrstvy kůţe (z odborného hlediska jde o mikro-pigmentovou implantaci). V dnešní době jsou za tímto účelem pouţívány elektrické tetovací strojky a duté jehly. Nebylo tomu vţdycky tak. Původní kmeny pouţívali ke zdobení těla klasické techniky jako například vklepávání. Původní tetovací techniky budou podrobněji popsány v dalších kapitolách.

4.1.2

Názvosloví v historickém kontextu Za základ dnešního jiţ zaţitého pojmu tetování jsou dnes povaţována označení původních kmenů jako například tatau – původem tahitské slovo, tautau – samojský výraz značící kresbu nebo malajské tatu, původní výraz pro ránu. Za rozšíření těchto výrazů do světa v osmnáctém století dnes připisujeme hlavní zásluhu cestovateli Jamesi Cookovi. Díky jeho poznatkům z četných plaveb se názvosloví rozšířilo do všech ostatních jazkyků. V angličtině byl pro tento druh zdobení těla pouţit výraz tattow, který byl později změněn na dnes jiţ běţné tattoo. Některé světové země si pro zdobení svých těl vytvořili vlastní názvy vyplývající z historických tradic: „… japonské irezumi, horimono nebo šisei, havajské kakau, pojem kakiorneq v Grónsku a mnoho dalších.“ 55

4.1.3

Druhy tetování S vývojem technologie a s měnícími se názory společnosti na tělesné modifikace došlo k rapidnímu nárůstu poţadavků na „něco nového“. Díky tomuto zájmu o Body art vzniklo několik základních kategorií, do kterých lze tetování rozdělit. Asi kaţdému známé je klasické permanentní tetování. V tomto případě jde

55

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. s. 27. ISBN 80-7106-780-6. 40

o vpravování pigmentových částic do kůţe. Hloubka vpichu však musí být vhodně zvolena. Při tetování do malé hloubky dochází velice často k vyloupávání barvy a tím k poškození tetovaného díla. Při tetování do velké hloubky hrozí vyplavování barvy krví a rozpíjení obrazce. Pokud je však hloubka zvolena adekvátně, tetování je skutečně permanentní po dlouhé roky neměnné. V dnešní době, při vyuţití moderních technik tetování (elektrické tetovací strojky), jiţ není pro tatéra problém hloubku vpichu citlivě ovlivňovat. To však neplatí o klasických tetovacích technikách, například vklepávání, které budou podrobněji popsány v následujících kapitolách. Při profesionálně provedené tatuáţi tedy nehrozí veliké proměny výsledného obrazce, kromě částečného zblednutí barvy, které je způsobeno pravidelnou obměnou (loupáním) první vrstvy kůţe. Z uvedených faktů vyplívá, ţe odstranění klasického tetování je velice sloţité. Nejefektivnější metodou odstranění tetování je rozbíjení pigmentových částic laserovými paprsky. I k tomu je však třeba několikanásobné opakování zákroku a ani tak nejsou zaručeny stoprocentní výsledky. Náročnosti zákroku odpovídá i jeho cena, která bývá i desetinásobně vyšší neţ pořizovací cena tetování v průměrném tetovacím salonu. I z toho důvodu někteří lidé pro odstranění volí z alternativních metod, jako například vybrušování. Uţ název této techniky napovídá, ţe jde o velice bolestivý zákrok (pro ideální efekt je nutné vybrousit v podstatě kompletní vrstvu kůže, což může zanechat velice neestetické jizvy). Další variantou tetování je tzv. dočasné tetování. Uţ tento název je však trochu zcestný, jelikoţ v pravém slova smyslu dočasné tetování nelze vytvořit. Hlavní rozdíl oproti klasickému permanentnímu tetování je ten, ţe jsou pro tyto účely zvoleny jiné barvy. Pro dočasná tetování se konkrétně pouţívají barvy koncipované pro permanentní make up, které mají lepší předpoklady pro jejich úplné vyblednutí a vymizení. Tento předpoklad však platí výhradně na kůţi obličeje, která je specifická svojí strukturou, na rozdíl od kůţe na zbytku lidského těla. Dočasná tetování tedy ve velké většině případů končí jako „rozmazané fleky“, které lze opět odstranit různými metodami (viz předchozí odstavec). Vzhledem k charakteru zákroku však většina lidí volí moţnost překrytí dočasného tetování tetováním permanentním. Ideální pro příznivce dočasného tetování je technika tetování hennou, ale většinou příznivců klasických tetování není tato technika uznávána v oblasti Body art, nýbrţ v oblasti Body-painting. Skutečně jde čistě o malování na tělo barvou 41

vytvořenou z drcených listů Henny. „Henna je tropický keř (Lawsonia inermis nebo Lawsonia alba), který roste převáţně v oblastech se suchým a horkým klimatem jako je Střední východ nebo Indie. Henna, jak ji známe my, tedy hnědočervený prášek, vzniká rozemletím sušených listů nebo mladých výhonků tohoto keře. Ten dorůstá výšky okolo šesti metrů…“.“Henna obsahuje velké mnoţství pigmentů – karoten (oranţový) a xantrofyl (ţlutý), dále také chlorofyl A a B. Kdyţ hennu smícháte s vodou, vznikne vám pasta a pigmenty se rozpustí ve vodě. Při kontaktu s pokoţkou se tyto pigmenty spojí s buňkami a na delší dobu (nanejvýš měsíc) vám vydrţí barva na kůţi.“56 Další alternativou tatuáţe je jiţ zmiňovaný permanentní make up, coţ je varianta vyhledávaná výhradně mezi ţenami. Jak jiţ bylo řečeno, barvy mají tendenci vlivem slunečních paprsků a schopnosti vyšší regenerace kůţe na obličeji blednout daleko rychleji, neţ kdekoliv jinde na těle. Postupem času dochází k úplnému vymizení pigmentových částic. Mezi speciální varianty tetování se řadí tzv. UV tetování. K tomuto druhé krášlení lidského těla je vyuţíván čistě syntetický UV inkoust (na rozdíl od barev pouţívaných při běţném tetování). Tetování UV inkoustem není za běţného denního světla vidět. Na povrch „vyleze“ ve tmě nebo ultrafialovém světle. Takto vytvořené tetování je dnes velice oblíbené mezi mládeţí, protoţe dokáţe vkusně doplnit klasické tetování a jiné zdobení těla například v nočních klubech. Bohuţel ani tato technika není stoprocentně stálá. V některých případech se i tato barva stane plně viditelnou i při normálním osvětlení.

4.2 Piercing 4.2.1

Co je piercing? Piercing (z anglického slova pierce = propíchnout) patří, stejně jako tetování, k tělesným modifikacím, které jsou ve společnosti známy uţ po celá tisíciletí. „Jeho artefakty se objevují na nálezech starých cca 5000 let, kdy mu býval přisuzován

56

Tetování:Tetování hennou [online]. c2013 [citováno 18. 12. 2013]. Dostupný z WWW: 42

rituální a náboţenský význam.“57 „ A také na posmrtné masce egyptského faraona Tutanchamona je moţné pozorovat náušnice v uších.“58 Pojem piercing lze definovat jako propíchnutí určité čísti lidského tělo a vloţení šperku do vzniklého prostoru. Samozřejmě jako v případě jakékoliv jiné tělesné modifikace nebyl ani piercing uznáván a tolerován všemi kulturami. Například v antickém Řecku bylo zdobení těla piercingy povaţováno za společensky nepřijatelné a nevhodné a takovéto chování bylo postihováno a trestáno. V prvních epochách dlouhé existence piercingu byly k těmto účelům pouţívány nejčastěji části těl ulovených zvířat, jako například zuby, kosti nebo krunýře. Dále například dřevěné tyčinky nebo kolíčky, později ozdobné krouţky nebo předměty z kovu. Tyto původní „šperky“ zdobily nejčastěji uši či nos a poukazovaly na přechod jedince mezi dospělé nebo na určité sociální postavení. V jiných částech světa naopak slouţil piercing jako náboţenský předmět, který měl jeho nositele chránit před zlými duchy. Záznamy o původních technikách piercingu byly nalezeny po celém světě. Výraznější rozvoj zaznamenal piercing v první polovině dvacátého století, kdy byl spojován s hnutím hippies. Největší rozmach však přinesl aţ příchod punku v druhé polovině dvacátého století, kdy piercing zastával hlavně funkci estetickou a individualizační (viz předchozí kapitoly). Příznivci tohoto stylu vyuţívali zdobení těla, společně se specifickým stylem oblékání a křiklavými účesy, hlavně k odlišení od tehdejší přísně konzervativní společnosti. K rozšíření do širší společnosti došlo ve chvíli, kdy se piercing začal objevovat v televizi a novinách na tvářích lidí z hudební scény a ostatních celebrit. Mládeţ se chtěla co nejvíce podobat svým idolům a tím došlo i k masivnímu šíření těchto praktik. K výrobě šperků se od pradávna vyuţívá široká škála materiálů. V době, před několika tisíci lety, vznikaly první primitivní šperky pro piercing v podobě kolíčků či tyček. Jako prvotní surovina bylo pouţíváno dřevo, které bylo snadno dostupné i opracovatelné. Postupem času se ke dřevu začaly přidávat i další moţnosti jako například zvířecí zuby, kosti či drápy a v neposlední řadě kovy. U první skupiny materiálů nebylo při tehdejší technologii výroby šperků moţné docílit drobných rozměrů šperků. Kvůli vyšším průměrům ozdob se tehdejší šperky podobaly spíše dnešním plugům (= ozdoba vyuţívaná při technice roztahování uší, v podobě válců, 57

Piercing [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 31. 03. 2014, 08:10 UTC, [citováno 28. 01. 2014] 58 FIKSA, Radomír. Piercing. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2005. 146 s. ISBN 80-903618-0-3. S. 10. 43

kuţelů, či tzv. tunelů; Průměry těchto ozdob v extrémních případech dosahují řádově i několika centimetrů). Dnes jsou v kvalifikovaných studiích pouţívány výhradně šperky ze schválených materiálů (chirurgická ocel, titan, teflon, bioplast). Tyto vybrané a čisté materiály jsou ve studiích pouţívány z důvodu jejich nízké pravděpodobnosti vzniku alergické reakce. Kaţdý by si pro čerstvý piercing měl první šperk vybírat s uváţením. Do zhojené, zacelené rány poté můţe v podstatě jakýkoliv materiál. Jako ostatní materiály pro výrobu šperků jsou pouţívány například zlato nebo stříbro. Vhodný tvar a materiál je však nutné volit ve vztahu k umístění a charakteru piercingu, například pro roztahování uší je vhodnější volit plastové šperky, z důvodu niţší hmotnosti. Při větším zatěţování ušního lalůčku dochází ke ztenčování tkáně, čímţ se zvyšuje riziko úrazu a poškození piercingu. Materiálů k výrobě šperků pro piercing je na dnešním trhu celá škála. K výběru je dnes i velké množství růžných tvarů. Konkrétní podobu ozdoby je ale třeba zvolit ve vztahu k umístění a charakteru piercingu (více v dalších kapitolách). Dnešní zájemci o piercing si mohou vybrat, zda budou chtít zákrok provést ve studiu nebo u lékaře. Tak či tak, v obou případech jsou dnes nejčastěji vyuţívány nejčastěji tzv. intravenózní kanyly, kdy je šperk do těla protaţen právě pomocí této kanyly. Zákrok je vţdy proveden ve sterilních rukavicích a šperk by měl být také vţdy sterilizován. Druhá moţnost zavedení šperku do těla je vyuţití tzv. nastřelovací pistole. Tato technika má však silná omezení a nevýhody. Aplikace je omezena pouze na uši nebo nos. Na výběr je pouze jedna délka šperku, coţ působí veliký problém při případném otoku tkáně. Samotný vpich je v tomto případě proveden přímo pouţitým šperkem, který není ani zdaleka tak ostrý jako kanyla. „Další závažnou skutečností je nemožnost sterilizovat celou pistoli, nehledě na to, že tkáň je proražena vlastním šperkem (s tupým koncem!). Dojde tedy v podstatě k rozražení a potrhání tkáně.“59. K amatérsky prováděným piercingům jsou často pouţívány i tzv. růžovky (= intravenózní jehla. Na rozdíl od kanyl na sobě nemá bužírku k provlečení šperku, zákrok je tedy obtížnější.). Samozřejmě jsou v některých případech pouţívány i běţné šicí jehly či špendlíky nebo vlastně cokoliv, co disponuje tvarem hrotu. Při takto

59

Hell: Piercing [online]. c2014 [citováno 28. 01. 2014]. Dostupný z WWW: 44

provedeném zákroku hrozí daleko vyšší riziko vzniku infekce a dalších problémů spojených s hojením rány. 4.2.2

Druhy piercingu Mezi klasické druhy piercingu řadíme například piercing uší (podle konkrétního místa na uchu například Conch, Lobe, Helix, Rook), piercing nosu (Septum, Bridge, Nostril), piercing obočí, jazyka či okolí úst (Madonna, Labret, Smiley). K extrémnějším variantám patří například piercing bradavek nebo piercing genitálií (zákrok moţný u muţů i u ţen). 60 Dalším druhem piercingu je tzv. Surface piercing, kdy je do kůţe zaveden šperk ve tvaru hranatého U. Charakter této metody umoţňuje vpichem spojit dva body ve větší vzdálenosti od sebe neţ při klasickém piercingu. V tomto případě ovšem hrozí daleko větší riziko infekce a odmítnutí piercingu tělem. V případě odmítnutí surface šperku je vhodné ho nahradit tzv. mikrodermálním piercingem. Tato metoda nabízí téměř stejný vizuální efekt při výrazně zkrácené době hojení. Celková rizika problémů při hojení jsou u této metody niţší. Co vlastně mikrodermál je? Piercing ve tvaru „T“, kdy je kulatá podstavná část šperku zavedena pod kůţi a ven vyčnívá pouze dřík šperku na který je přišroubována kulička či jiné zakončení. Mikrodermální piercing je výhodný svou krátkou dobou hojení a také tím, ţe ho lze umístit v podstatě na jakékoliv místo na těle, kromě oblasti kloubů a jinak ohebných částí kůţe. K implantování šperku pod kůţi není v tomto případě pouţívána jehla, ale kruhový skalpel (tzv. puncher) s průměrem 1,5mm – 2mm.61 Zvláštním druhem piercingu je tzv. Pocketing piercing. Tato metoda je velice podobná Surface piercingu. K praktikování této metody je pouţíván taktéţ šperk ve tvaru „hranatého U“, ale na rozdíl od Surface je šperk zapuštěn pod kůţi dvěma krajními body a spojnice těchto bodů je vedena nad kůţí. Takto vytvoření piercing tvoří efekt „sponky ze sešívačky“.

4.2.3 60

Roztahování uší

Piercing [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 31. 03. 2014, 08:10 UTC, [citováno 28. 01. 2014] 61 Hell: Piercing [online]. c2014 [citováno 28. 01. 2014]. Dostupný z WWW: 45

Tato technika vyuţívá jako výchozí stav klasickou dírku v ušním lalůčku. Jde o dlouhodobý proces (doba trvání závislá na poţadovaném finálním průměru otvoru), kdy jsou do dírky vkládány tzv. roztahováky. Plastové, dřevěné nebo i kovové šperky se od špice pozvolna rozšiřují a tím umoţňují roztaţení tkáně. Metoda pozvolného roztahování disponuje výhodou moţnosti navrácení v některých případech aţ do původního stavu. Se zvyšujícím se průměrem otvoru v lalůčku se ale pravděpodobnost navrácení do původního stavu zmenšuje. Průměrně ale platí, ţe většina lalůčků roztaţených do průměru 10mm má velkou šanci na úplné zhojení. Druhou metodou pro výsledný efekt je vyříznutí otvoru do lalůčku skalpelem. V tomto případě je však šance na zhojení v podstatě nulová, jelikoţ je tkáň chirurgicky odstraněna. Do vzniklého otvoru, vytvořeného libovolnou z těchto dvou metod, se vkládají buď šperky duté (= tunely) nebo plné (= plugy). Ve starých kulturách bylo běţné roztahování i jiných částí obličeje, jako například kůţe pod spodním rtem, stěna nosu, nosní přepáţka nebo i tváře či jazyk. Dnes jsou tyto varianty povaţovány spíše za neobvyklé či extrémní. 4.2.4

Piercingová šněrovačka Ozdoba, která se skládá ze dvou řad krouţků (můţe tvořit i jiné tvary) umístěných tradičně na zádech, paţích, nohách nebo hrudi. Obvykle jde o 6 aţ 10 krouţku, kterými je provlečena stuha, tvořící dojem šněrovačky. Tato metoda je pouţívána výhradně jako dočasná, jelikoţ šperky je nutné odstranit v den aplikace nebo nejpozději v den následující. Důvodem tohoto omezení je veliký rozsah a „nepraktičnost“ pro běţné denní činnosti. Takto provedený piercing navíc můţe lehce omezovat v pohybu a hodí se tedy spíše jako dekorace na občasné příleţitosti.62

4.3 Skarifikace 4.3.1

Původy skarifikace Skarifikace (z anglického „scar“ - [jizva], v původní Maorské terminologii „Moko“) patří mezi nejstarší tělní modifikace vůbec. Ve své původní podstatě jde o záměrné vytváření jizev buď vypalováním, nebo vyřezáváním plátků kůţe ostrým

62

HERRMANNOVÁ, Nela. Bolestivá móda: kůži prošpikuje kroužkový korzet. iDNES.cz [online]. 2011-05-10 [cit. 2014-1-28]. Dostupné online

46

skalpelem. Metoda vyuţívající skalpel nabízí výhodu moţnosti vytvoření jemnějšího vzoru. Uţ od pradávna byla skarifikace povaţována za velice bolestivou. Motivace k takto radikálnímu zákroku na lidském těle můţe být individuální. Maorští válečníci se skarifikovanými obličeji snaţili nejenom nahánět nepřátelům strach či vypadat démonicky. Moko často zastávalo i estetickou funkci a mělo nositeli pomoci v okouzlení ţenského pohlaví. 63 Moko často zastávalo i funkci identifikační, kdy měli významní náčelníci své vzory nečekaně propracované, zatímco „obyčejní“ otroci byli často pokryti jen jednoduchým černo-modrým tetováním. Skarifikaci ve svých počátcích často představovala symbol přechodového rituálu. Mladý chlapec se nemohl stát muţem, pokud nedokázal zvládnout bolestivost zákroku. V původním rituálu tvorby moka byly uţívání primitivní nástroje, které se dnes dostupným nedokáţí vyrovnat. Míra bolestivosti zákroku je dnes tedy výrazně niţší neţ tehdy, přesto i dnes patří skarifikace mezi silně bolestivé. „Nástroj pro vytváření zářezů do kůže se nazýval Uhi a velmi se podobal malému, ostrému dlátku…. Náčiní tvořili jednoduše ostré hrany, zatímco jiné byly osazeny zuby jako u hřebenu. Některá dlátka Tvořily kosti z křídel mořských ptáků, jiná používala žraločí zuby, kameny nebo tvrdé dřevo, které pak byly opracované do podoby ostré hrany nebo výstupku.“64 V Maorské kultuře se rozdělovala skarifikace dle vzorů na muţskou a ţenskou a dle různých technik provedení a pouţitých nástrojů. V dnešní době je tomu stejně tak. Skarifikaci můţeme dále rozdělit na tzv. Cutting a Branding. 4.3.2

Cutting Metoda skarifikace, při které je jizva tvořena vyřezáváním (Cutting z angl. slova cut = řezat) plátků kůţe ve tvaru poţadované jizvy. Komplet vzniklých jizev tvoří nositelův výsledný reliéf. Tento způsob je vhodný pro detailnější obrazce.65

63

ROBLEY, Horatio Gordon. Maorské tetování. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2008.s. 16. ISBN

978-80-903957-1-8 64

ROBLEY, Horatio Gordon. Maorské tetování. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo Press, 2008.s. 42 - 43. ISBN 978-80-903957-1-8 65 Hell: Skarifikace [online]. c2014 [citováno 23. 12. 2013]. Dostupný z WWW: < http://www.hell.cz/skarifikace/> 47

4.3.3

Branding Druhý z moţných způsobů získaní jizvového reliéfu. V tomto případě je k vytváření jizev pouţíván naţhavený kovový předmět (Branding z angl. slova brand = značkovat teplem). Nevýhodou této metody je nestálost vytvořené jizvy, která se můţe změnit v závislosti na poškození a podráţdění kůţe. Na rozdíl od první metody, kdy jizva vytvořena řezem dále nepostupuje za řeznou ránu a tím drţí svůj původní tvar.66

4.4 Implantáty Jedna z extrémnějších a mnohem rizikovějších tělních modifikací, kdy jsou pod kůţi zájemce záměrně vkládány předměty poţadovaného tvaru a velikosti. Zákroky tohoto charakteru jsou však velice nebezpečné z mnoha hledisek, jako například veliká pravděpodobnost odmítnutí předmětu lidským organismem. Implantáty jsou vyráběny pouze ze schválených materiálů. Dříve byl pouţíván nejčastěji titan, dnes se v drtivě většině případů pouţívá silikon či teflon. Většina profesionálních studií nabízejících tento typ tělesné modifikace poţaduje splnění několika poţadavků. Vzhledem k radikálnosti zákroku je vyţadováno dodrţování minimální věkové hranice 21 let. Kaţdý ze zájemců také musí projít pohovorem o motivacích a přesvědčeních k tomuto zákroku. 4.4.1

Subdermální implantáty Metoda vkládání různě tvarovaných předmětů pod kůţi s cílem změny tvaru části lidského těla do poţadované podoby. Nejčastěji jsou subdermální implantáty představovány jako soustavy kuliček vkládaných po hřbetu ruky nebo třeba i do muţských pohlavních orgánů. Mezi další známou variaci patří například rohy.

4.4.2

Transdermální implantáty „Transdermální implantát běžně připomíná větší mikrodermál.“67 Část transdermálního implantátu je vloţena pod kůţi a na povrch je viditelná pouze část se

66

Hell: Skarifikace [online]. c2014 [citováno 23. 12. 2013]. Dostupný z WWW: < http://www.hell.cz/skarifikace/> 67 Hell: Modifikace [online]. c2014 [citováno 23. 12. 2013]. Dostupný z WWW: < http://www.hell.cz/modifikace/implantaty/> 48

závitem. V tomto případě však hrozí vysoké riziko odmítnutí šperku organismem. „V průměru se úspěšně zahojí pouze 20 % transdermálů.“68 Většina profesionálních studií tento typ zákroku nedoporučuje.

4.5 Split jazyka Metoda hadího jazyka spočívá v rozříznutí jazyka (z angl. slova split = rozdělení) v jeho prostředku a následná úprava rány proti opětovnému srůstání a krvácení. Vzhledem k nevratnosti splitu je před kaţdým provedeným zákrokem uskutečněn pohovor, který má seznámit zájemce s postupem zákroku a procesem hojení. Další funkcí pohovoru je rozlišení váţných zájemců od těch, kteří by svého rozhodnutí později mohli litovat. 69

68

Hell: Modifikace, Transdermální implantáty [online]. c2014 [citováno 23. 12. 2013]. Dostupný z WWW: < http://www.hell.cz/modifikace/implantaty/ 69 Hell: Modifikace, Split jazyka [online]. c2014 [citováno 12. 1. 2014]. Dostupný z WWW: < http://www.hell.cz/modifikace/split-jazyka/ 49

ČÁST II. 5 VÝZKUMNÁ ČÁST 5.1 Cíle výzkumu Tetování a ostatní druhy tělesných modifikací jsou pro spoustu z nás dnes jiţ běţnou praxí, která je často spojována pouze s módním vlivem. K tetování však můţe existovat daleko více relevantních důvodů. S otázkou tělesných modifikací jsou však i dnes spojovány mnohé negativní názory, a to i přes obrovský rozmach, jaký dnes body art zaţívá. V této části bakalářské práce budou představena sesbíraná data, potřebná pro další pokroky ve výzkumu. Data budou následně zpracována, analyzována a interpretována.

Cílem výzkumu je zjistit, jakým způsobem je dnes veřejností

nahlíţeno na techniky tělesných modifikací a jaké názory jsou dnes s tetováním a dalšími druhy body art spojeny. Dále bude objasněno, z jakého důvodu vznikají negativní předsudky a jakých věkových kategorií se převáţně odmítavý přístup týká. V průběhu výzkumu budou porovnány různé důvody, které vedou dnešní mládeţ k tetování a dalším modifikacím. Na konci výzkumné části budou zodpovězeny základní výzkumné otázky. 1.

Jaký je hlavní důvod dnešní mládeže pro tetování a jiné tělesné modifikace?

2.

Jakým způsobem dnes na body art nahlíží společnost „netetovaných“?

3.

Jaký je rozdíl v náhledech na tetování v závislosti na věkové kategorii?

5.2 Metodologie Pro empirickou část bakalářské práce byl zvolen kvalitativní výzkum. Kvalitativní výzkum byl zvolen z několika důvodů. Výzkumná data jsou v tomto případě vytvářena samotnými účastníky výzkumu, nikoliv výzkumníkem. U kvalitativního výzkumu je moţné zkoumat konkrétní případy daleko více do hloubky a vzhledem k očekávaným výstupům výzkumu nebylo tedy moţné zvolit výzkum 50

kvantitativní, kde by byla získána data spíše statistického charakteru. Důsledkem této volby je ale nutnost menšího vzorku dotazovaných respondentů. Cílem kvalitativního výzkumu je vytvoření nové teorie, coţ je i cílem výzkumné části této bakalářské práce. Kvantitativní výzkum spíše ověřuje teorie jiţ existující, proto není vhodné tuto metodu pro náš účel vyuţívat. Zkoumání menšího vzorku respondentů umoţňuje jít daleko více do hloubky problému a získat mnohem více informací, najít různé zvláštnosti a výjimečnosti jednotlivých informantů. Vzhledem k vyuţité metodě sběru dat (polo strukturovaný rozhovor), je moţné získat i mnoho informací z podtextu. Díky osobnímu kontaktu při získávání dat lze analyzovat i jiné, neţ slovní reakce, řeč těla a obličeje. Takové informace není například z hromadných dotazníků moţné získat vůbec. Kvalitativní výzkum má však i své nevýhody, spojené s niţším počtem zkoumaných jednotek. Se sniţujícím se počtem respondentů úměrně klesá reliabilita výzkumu.

5.3 Sběr dat Výzkumná data byla získána pomocí polo-strukturovaných rozhovorů se šesti respondenty. Rozhovory byly nahrávány na více místech, v různých městech. Veškeré rozhovory byly kvůli přesnosti záznamu nahrávány a následně transkribovány, krom jednoho případu, kdy proběhl rozhovor elektronickou formou. Přepisy rozhovorů byly provedeny doslovně, včetně nespisovných či neslušných výrazů a jsou připojeny jako příloha bakalářské práce. Forma polo-strukturovaného rozhovoru byla zvolena jako kompromis mezi strukturovaným a naprosto nestrukturovaným rozhovorem. Před zahájením rozhovoru byla vytvořena hlavní linie otázek, které měly za účel omezit zbytečné odbíhání od daného tématu. Polo-strukturovaný rozhovor ale umoţňuje i chtěné odbočení od linie, poloţení doplňujících otázek nebo vysvětlení a upřesnění aktuálního problému. Tato forma navíc umoţňuje i změnu pořadí jednotlivých otázek, doplnění otázky navíc v závislosti na aktuálním tématu nebo naopak vynechání otázek nevhodných do dané situace. Hlavní výhodou polo-strukturovaného rozhovoru je především jeho volnost a flexibilita, na rozdíl od rozhovorů strukturovaných. Díky dané linii otázek je rozhovor 51

i svým způsobem zorganizován a ucelen a nenastane situace, kdy zůstane zapomenuta a nezodpovězena konkrétní klíčová otázka, coţ se u nestrukturovaných rozhovorů stát můţe. Hlavní linie otázek byla vytvořena na základě očekávaných výstupů, podstaty a cílů studie. Linie je tvořena několika základními otázkami, které jsou poloţeny v průběhu rozhovoru. Tyto otázky mají za cíl získat klíčové informace, které by měly napomoci odpovědět na výzkumné otázky. Základní otázky jsou doplněny dodatečnými otázkami, které slouţí k objasnění a vysvětlení daného problému. Dodatečné otázky obsahovala i základní linie rozhovoru, ale více jich bylo podáno aţ v průběhu rozhovoru, vţdy v situace, kdy by mohla vzniknout nejasnost v odpovědi dotazovaného. V průběhu rozhovorů byly poloţeny i tzv. zkoumavé otázky (sondy), které mají za účel rozvést odpověď respondenta více do hloubky. Veškeré otázky hlavní linie rozhovoru byly voleny tak, aby byly vhodné pro daný vzorek lidí. Největším problémem při tvoření linie byla obsahová stránka volených otázek. Otázky bylo nutné poloţit tak, aby bylo moţné získat takové odpovědi, které bude moţné k výzkumným účelům pouţít. Otázky měly dotazovaného navést tak, aby odpovídal dostatečně podrobně a hlavně přirozeně. V některých případech však nebylo vhodné všechny připravené otázky pokládat, jelikoţ by v dané situaci mohly zabíhat aţ do osobních věcí, o kterých dotazovaní mluvit nechtěli. V takovém případě by se respondent mohl „zaleknout“ a rozhovor by uţ nadále nemusel probíhat přirozeně. V průběhu sběru dat bylo tedy nutné se ptát tak, aby to dotazovaným nebylo nepříjemné.

5.4 Výzkumný soubor Část účastníků výzkumu byla vybrána z řad mých přátel a známých, kteří mi poté doporučili další moţné respondenty. Z řad mých přátel a známých jsem úmyslně nevybral kompletní vzorek informantů. Vzorek lidí byl vybírán tak, aby bylo co nejméně pravděpodobné ovlivnění výsledků ze strany výzkumníka. I z tohoto důvodu byla část vzorku vybrána dle doporučení. Od tohoto rozhodnutí jsem očekával moţnost alespoň částečného zobecnění a vytvoření teoretických odpovědí na výzkumné otázky. Všichni vybraní respondenti mají zkušenosti s body artem v různé míře. Vzhledem k tomu, ţe výzkumná část pojednává převáţně o tetování, bylo 52

podmínkou výběru vlastnictví minimálně jednoho tetování v jakémkoli rozsahu. Ostatní druhy body art, jako například piercing nebo skarifikace, na výběr respondentů neměly vliv. Z řad mých přátel jsem úmyslně vybral respondenty s tetováním ve větším rozsahu. Tento výběr by měl napomoci k získání daleko více informací, vhodných k výzkumu. Je pravda, ţe lidé s větším rozsahem tetování, budou mít podle mého názoru více zkušeností a záţitků s oběma druhy reakcí okolí. Mnou vybraný výzkumný soubor tedy obsahuje obě strany „extrémů“, a to tetované z více neţ padesáti procent těla i případy s jedním či dvěma obrazy. Všichni respondenti s nahráváním a následným zpracováním rozhovorů souhlasili. Většina dotazovaných však vyjádřila přání o zachování anonymity. Toto rozhodnutí jsem se samozřejmě rozhodl respektovat, a proto jsou v rozhovorech pouţita pouze křestní jména informantů.

5.5 Zpracování dat Dalším krokem zpracování dat byla transkripce do textové podoby. Pro účely výzkumu byla zvolena doslovná transkripce celého textu. Textové podklady tvořily základ další analýzy. Data v textové formě byla rozdělena do segmentů a pomocí otevřeného kódování zakódována. Kódování bylo prováděno co moţná nejpodrobněji, ale vzhledem ke stručnosti některých výroků bylo nutné některé části nutné kódovat po odstavcích. Pomocí kódování jsou jednotlivé pojmy nebo odstavce identifikovány a rozvíjeny ve smyslu jejich vlastností a dimenzí. Proces kódování probíhal kladením otázek o údajích, jejich porovnávání, hledání jejich rozdílů, podobností a spojitostí mezi nimi. Podle segmentů s podobnými kódy byly vytvořeny hlavní výzkumné kategorie. Výzkumné kategorie lze charakterizovat jako nadřazené označení více konkrétních projevů.

5.6 Analýza získaných dat Vybraní respondenti pro tento výzkum byli zvoleni jak z řad mých přátel, tak na základě jejich dalšího doporučení. Vzhledem k tomu, ţe se pohybuji ve skupinách 53

tetovaných lidí, nebyl pro mě velký problém najít ideální informanty. I přes to ale byli k rozhovorům vybráni i lidé, se kterými ţádné známosti nemám. Od tohoto jednání si slibuji vyšší objektivnost a lepší moţnost vytváření obecné teorie. Analýza kvalitativních dat probíhá uspořádáním jednotlivých kódů do tematických kategorií. Po zpracování a zakódování sesbíraných dat byly definovány tyto kategorie: -

Motivace k prvnímu tetování a touha po dalším

-

Pozitivní reakce okolí

-

Negativní reakce okolí

-

Tetování jako „cejch“

-

Motivy a symboly

-

Vývoj pohledu veřejnosti na tetování

Ke kaţdé kategorii je přiloţena tabulka s vytyčenými vlastnostmi a dimenzemi. Veškeré citované rozhovory jsou bez jakýchkoliv jazykových korektur a jsou tedy ve své původní, někdy nespisovné formě.

5.6.1

Motivace k prvnímu tetování a touha po dalším Vlastnost

Dimenze

touha po prvním tetování

impulsivní jednání – touha od dětství

doba potřebná k odhodlání

minimální – velmi dlouhá

touha po dalším tetování

nulová – silná

První

definovanou kategorií je „Motivace k prvnímu tetování a touha po

dalším“. Kódy související s touto kategorií nalezneme u všech dotazovaných informantů. Například dotazovaný Ondřej na otázku „Proč sis dal první tetování?“ odpověděl: „Tetování se mi líbí a hrála v tom roli hlavně zvědavost, jak s tím budu vypadat. Každej den potkávám lidi s tetováním, většinou teda v práci, ale už i normálně na ulici a tak mě to začalo opravdu hodně lákat.“ Dotazovaný Jan na stejnou otázku odpověděl: „Už od mala se mi tetování líbilo. Je to podle mě i ideální způsob odlišení od ostatních lidí a dobrý prostředek k sebevyjádření.“ Z těchto tvrzení, ale i z výroků dalších dotazovaných je znatelné, ţe lidé, kteří zatouţí po tetování, sympatizují s tímto 54

stylem zdobení těla uţ od relativně nízkého věku a na dimenzionální škále se blíţí k dlouhodobé touze od dětství. Nejde tedy o náhlé, nepromyšlené rozhodnutí, ale o dlouhodobou úvahu. Všichni z respondentů také zmínili, ţe počet jejich tetování rozhodně není konečný. Touha po dalším tetování je u všech respondentů na dimenzionální škále na úrovni silné. Tetování se uţ od první zkušenosti pro většinu lidí stává nejen módním doplňkem, ale i stylem ţivota. Ze sesbíraných dat lze také usoudit, ţe existuje několik různých důvodů, které motivují mládeţ k prvnímu tetování. Jako první lze uvést tetování jako estetický doplněk. Ondra: „…hrála v tom roli hlavně zvědavost, jak s tím budu vypadat.“ Druhým důvodem je schopnost odlišení jednotlivce od skupiny nebo naopak zdůraznění sympatií ke konkrétní skupině. Jan: „Je to podle mě i ideální způsob odlišení od ostatních lidí a dobrý prostředek k sebevyjádření.“ Michal: „…Patří to ke stylu, kterej preferuju a líbí se mi. Moc jsem se přemlouvat nemusel.“ Posledním jasným důvodem, vyplývajícím ze sesbíraných dat, je uznávání tetování jako druh umění. Dotazovaná Tereza na otázku, zda povaţuje tetování za druh umění, odpověděla: „Samozřejmě, že je to umění. Je to výtvarné umění stejně jako obrazy, které si můžeme pověsit na zeď. Tetování je obraz, který si nosíme na těle.“ Nelze tedy s jistotou říct, ţe je tetování v dnešní době pouze módním doplňkem, co je ale moţné tvrdit je, ţe tetování s jistotou ztratilo většinu z původního rituálního významu. Tetování je rozhodnutí na celý ţivot a kaţdému trvá jinak dlouhou dobu, neţ se dokáţe k tetování odhodlat. Z dotazovaných informantů více neţ polovina potvrdila, ţe výběr motivu a rozhodnutí pro tetování promýšlejí dlouhou dobu. Tato doba potřebná pro rozhodnutí se na dimenzionální škále blíţí k velmi dlouhé. Tetování je třeba důkladně promyslet a stejně tak je nutné důkladně promyslet konkrétně zvolený motiv. Je dobré si zjistit co nejvíce informací o nebezpečí tetování, průběhu hojení i o významu zvoleného motivu. 5.6.2

Pozitivní reakce okolí vlastnosti

Dimenze

frekvence výskytu

občas – často

míra

spíše neutrální – nadšená reakce

věková kategorie hodnotitele

mladší – starší

Další výzkumnou kategorií jsou „Pozitivní reakce okolí“. Vzhledem k tomu, ţe se většina dotazovaných zmiňuje o tom, ţe se pohybuje ve společnosti tetovaných, je u 55

nich frekvence výskytu pozitivních reakcí na dimenzionální škále na úrovni často. Tereza na dotaz na pozitivní reakce řekla: „Ano, setkávám. Na věty typu: „Jé, ty máš krásnou vílu.“ Nebo: „To je krásné tetování, kdo ti ho dělal?“ jsem docela zvyklá.“ Podobně reagovali i ostatní dotazovaní. Dotazovaní se většinou stýkají s lidmi stejné věkové generace. V dnešní době uţ je tetování u mladších lidí povaţováno za naprosto normální, proto se v takové skupině lidí tetování většinou líbí. Lidé, kteří tetování mají nebo chtějí, se nebojí zeptat na veškeré okolnosti konkrétního tetování, uţ jenom proto, aby mohli porovnat například cenu s kvalitou nebo poměřit tetování se svým. Většina tetovaných také udává, ţe pozitivní reakce dosahují různé míry nadšení. Z výzkumných dat lze soudit, ţe někteří lidé tetování neodsoudí, ale jejich reakce je spíše neutrální, někteří naopak „skáčou nadšením“. Zkušenosti dotazovaných se na dimenzionální škále pohybují většinou mezi dimenzemi spíše neutrální a nadšenou reakcí. 5.6.3

Negativní reakce okolí Vlastnosti

Dimenze

frekvence výskytu

občas – často

Míra

spíše neutrální – odmítavá reakce

věková kategorie hodnotitele

mladší – starší

Všichni z tázaných se ale zmínili i o negativních reakcích na své tetování. Vţdy byla otázka doplněna dotazem na věkovou kategorii odmítavých lidí. „U koho se ti nejčastěji stává, že i někdo tetování vyvrací nebo má vyloženě odmítavej názor?“ Dotazovaný Michal: „Prarodiče a rodiče. Ale u těch to přeci jen trochu chápu. Jinak ale většinou starší lidi. Klasicky jen dokola poslouchám, že je to rozhodnutí na celej život a bude to vypadat jinak za čtyřicet let.“ Dotazovaný Jan na podobně poloţenou otázku odpověděl: „Starší generace jako babička děda. Je pravda, že lidi v tomto věku mají tetování spojeno buď s kriminálem, nebo námořníky a vojáky.“ Obecně, ze všech rozhovorů vyplývá, ţe tetování je v dnešní době odsuzováno výhradně staršími generacemi. Tito lidé mají ještě stále zaţité předsudky z dřívějších dob, kdy bylo tetování skutečně výsadou niţších společenských vrstev nebo lidí s niţším vzděláním a

56

intelektem. Fakt, ţe mezi dotazovanými najdeme i lidi s vysokoškolským vzděláním však tuto domněnku vyvrací. Stejně jako u pozitivních reakcí i negativní reakce dosahují různé intenzity. Obecně lze ale tvrdit, ţe s rostoucím věkem hodnotitele se názory posouvají po dimenzionální škále dál od spíše neutrálních reakcí k odmítavým názorům. Naopak mladší generace tetování podle všeho spíše přijímají.

5.6.4

Tetování jako cejch vlastnost frekvence výskytu situace

Dimenze občas – často neformální – formální

Další společnou kategorii jsem nazval „Tetování jako cejch“, kdy se dotazovaní vyjádřili ke svým problémům v ţivotě, které jim tetování nepřímo způsobilo. Tereza: „…moje negativní zkušenost je při hledání zaměstnání. Když jsem dělala pohovor na brigádu v KFC, vadilo jim tetování a z toho důvodu mě nepřijali. Nenapadlo mě, že by jim to tam mohlo vadit.“ Dotazovaný Jan má podobnou zkušenost: „Jednou jsem byl na pracovním pohovoru. Člověk, se kterým jsem pohovor dělal, na mě od začátku koukal jako na vraha. Pohovor sice proběhl až do konce, ale bylo vidět, že šance moc velký nemám. Ten člověk vypadal, jako by mu akorát bylo blbý mě poslat domů rovnou. Tu práci jsem samozřejmě nedostal.“ Tato dvě uvedená tvrzení dokazují, ţe i dnes jsou tetovaní lidé v některých případech odsuzováni a ţe tetování je bráno jako nespolečenská nálepka. Spousta zaměstnavatelů povaţuje tetování za znak toho, ţe člověk není seriózní a tetovaní lidé podle nich nepůsobí reprezentativně. To jen podporuje myšlenku, ţe v těchto lidech přeţívají pozůstatky dávno zaţitých předsudků. Je nutno podotknout, ţe podle výpovědí respondentů není tetování povaţováno za nálepku v médiích a jiných informačních cestách a ani v běţné společnosti lidí. „Myslím, že v dnešní době už ne. Možná před pár lety. Dnes má kérku každý druhý občan ČR a už se to neřeší tak jako dřív. Myslím, že tvrzení, že každý, kdo má tetování, vylezl z vězení už, dávno není na místě.“ Z výzkumných dat lze soudit, ţe se takto radikální odsuzování tetování neobjevuje v ţivotě dotazovaným často. Pouze dotazovaný Jan a tázaná Tereza uvedli, ţe jim tetování v ţivotě způsobilo větší překáţku. Ostatní dotazovaní zkušenosti 57

s těmito názory veřejnosti nemají a v naprosté většině se setkávají s reakcemi pozitivními nebo neutrálními. Dotazovaní uvádějí, ţe se toto jednání objevuje téměř výhradně ve formálních situacích. I v dnešní době většina zaměstnavatelů například při pracovních pohovorech hodně zhodnocuje první dojem ţadatele o zaměstnání a do některých pozic se dle jejich etických norem tetování nehodí a působí méně reprezentativně. To se ale týká většinou lidí, vlastnících tetování větších rozměrů nebo na místě, které nelze vzhledem k charakteru práce zakrýt. To má za následek i rozšiřování negativních názorů a předsudků vůči tetování těla. Situace se ale v poslední době radikálně mění. 5.6.5

Motivy a symboly Vlastnost touha po originalitě zájem o význam a historii symbolu osobní význam symbolu

Dimenze nulová – silná ţádný – velký ţádný – velký

Další společnou kategorií jsou „Motivy a symboly“. Dle získaných dat lze soudit, ţe v dnešní době, pokud tetování nenese čistě estetický význam, se velká část nositelů skutečně zajímá o původ, význam a historii vybraného motivu. Nikdo nechce mít na kůţi něco, u čeho neví, co to doopravdy znamená. Kaţdý se však o tyto údaje zajímá do různé míry, ale je pravda, ţe zjištěné informace razantně ovlivňují finální rozhodnutí ke konkrétnímu vzoru. Veronika: „Pokud si chci nechat něco vytetovat, pro mě to význam mít musí. Pokud je to nějaký symbol, zjistím si o tom co nejvíce a na základě toho se rozhodnu, jestli to chci nebo ne.“ U většiny dotazovaných se jejich zájem o význam a historii symbolu pohybuje na dimenzionální škále někde uprostřed mezi ţádným a velkým zájmem. Většina dotazovaných rovněţ povaţuje tetování za seriózní druh umění a tatéry za srovnatelné umělce s malíři nebo hudebníky. Z výzkumu vyplývá, ţe velká část zájemců o tetování disponuje silnou touhou po originalitě a nedokáţí si představit, ţe by na ulici potkali někoho se stejným motivem. Výjimku tvoří tzv. standardní symboly, například dnes jiţ velmi rozšířené čínské znaky. I vlastníci tohoto typu tetování se ale většinou snaţí o originalitu například v umístění nebo v konkrétní finální podobě obrazu.

58

5.6.6

Vývoj pohledu veřejnosti na tetování Vlastnost pokrok v čase předpokládaný vývoj

Dimenze ţádný – velký k toleranci – k odmítání

Pohled veřejnosti na tetování v poslední době zaţívá skutečný převrat. K tomuto tématu dotazovaní vyjádřili svůj názor a z těchto výroků vyplývá, ţe se situace na našem území výrazně zlepšuje a z názoru veřejnosti se pomalu vytrácí zbytečné předsudky a dávné vzpomínky. Pokrok v čase se dle výroků informantů na dimenzionální škále blíţí k úrovni velký. Michal: „Myslím si, že dnes se to bere už jinak než před 20 nebo 30 lety. Tetování se strašně rozmáhá a to má na pohled společnosti vliv.“, Tereza: „Určitě jdeme směrem dopředu. Lidem trvá než si na nové věci zvyknout. Když je něco nové, netradiční a nezvyklé mají problém se s tím v první chvíli vyrovnat. Ale dnes už patří tetování mezi běžné zkrášlovací a zlepšovací metody a lidi už ho přijali. Neříkám, že všichni pozitivně, ale posunuli se vpřed. Myslím si, že to bude jenom lepší a lepší.“ Je jasné, ţe odmítavé názory ve společnosti ještě chvíli přeţívat budou, ale vzhledem k hojnosti výskytu tetování dnes se podle dotazovaných bude situace jedině zlepšovat. Tetování je v dnešní době veřejně velice významně propagováno některými médii i slavnými osobnostmi. Například na dnešní moderní hudební scéně vlastní většina hudebních představitelů alespoň jedno tetování a přes obálky časopisů a hudební videoklipy je tento způsob krášlení těla velice rychle rozšiřován mezi mládeţ.

5.7 Shrnutí výzkumu V předchozích kapitolách se pomocí analýzy získaných dat podařilo postupně odpovědět na tři hlavní výzkumné otázky. 1. Jaký je hlavní důvod dnešní mládeže pro tetování a jiné tělesné modifikace? Důvodů pro absolvování bolestivého aktu tetování má dnešní mládeţ určitě více. S jistotou lze ale definovat tři základní druhy motivace. V první řadě je dnes tetování vyuţíváno jako dekorativní estetický doplněk. Tento důvod je význačný hlavně pro mládeţ a většina jedinců, kteří k tomuto účelu tetování vyuţívají, svá tetování výrazněji nerozšiřují.

59

Jako druhý důvod lze uvést nepřekonatelnou touhu po odlišení od většinové společnosti. Takovéto tetování bývá často spojeno s dalšími odlišujícími prvky význačné pro danou subkulturu, jako například lidé z hardcore scény. Třetím důvodem je vyuţití tetování jako prostředek k sebevyjádření a uznání tatuáže jako druh umění. Samozřejmě kaţdý tetovaný bude mít svoje originální vysvětlení pro motivaci k tetování, ale drtivá většina jde zařadit do jedné nebo i více z těchto třech zmíněných kategorií. 2. Jakým způsobem dnes na body art nahlíží společnost „netetovaných“? V dnešní době je jiţ tetování společností bráno jako neodmyslitelná věc, ale i přes to, ţe se s tetováním společnost „smířila“, ne všichni ho respektují jako druh umění a jako „normální“ jev. Z výzkumu vyplývá, ţe většina lidí mladších věkových kategorií tetování přijímá nebo dokonce vlastní. Naopak lidé staršího věku ho mají stále spojené s niţšími společenskými vrstvami a lidmi s niţším vzděláním, jako například lidé od cirkusu, trestanci, vojáci nebo námořníci. Vzhledem k těmto faktům se ale dá odhadovat, ţe se bude situace s dalšími generacemi jenom lepšit a zbytečné předsudky budou postupně mizet. Tetovaní lidé mají i dnes problémy například při získávání poţadovaného zaměstnávání, kdy je tetování stále povaţováno za cejch nebo za méně reprezentativní symbol. Tetovaných lidí i přes to den ode dne přibývá a vzhledem k dosavadnímu rozmachu nebude trvat dlouho, neţ se stane tetování pro všechny naprosto normální i v pracovním světě. 3. Jaký je rozdíl v náhledech na tetování v závislosti na věkové kategorii? Ze získaných výstupů výzkumné části bakalářské práce lze soudit, ţe tetování a ostatní druhy body art jsou v dnešní době odsuzováno téměř výhradně některými věkovými kategoriemi. Z výzkumu jasně vyplývá, ţe tetování je mezi niţšími věkovými generacemi povaţováno za běţný a téměř normální společenský jev. Naopak starší generace podle všeho tyto prastaré praktiky nikdy nepřijme uţ jenom kvůli zaţitým zkušenostem z dřívějších dob. Jak jiţ bylo uvedeno výše, tetování je staršími lidmi

60

přisuzováno lidem niţších společenských vrstev nebo lidem s niţším intelektem. Tento zaţitý názor by však bylo velice těţké měnit.

61

ZÁVĚR Tetování a ostatní druhy body art jsou dnes jiţ neodmyslitelným prvkem módního světa a znakem různých subkultur. Velký rozmach zaznamenal body art v posledních letech a je tedy jasné, ţe nebude společnosti ihned přijat ve všech směrech. Postupně ale odeznívají zaţité předsudky k tetovaným lidem. V první části bakalářské práce byly představeny základní pojmy a různé druhy body art. Dále se čtenář dozvěděl o různých původních funkcích tělesných modifikací včetně druhů motivace k takovému jednání. Hlavním obsahem první části je ale představení body art v jeho původním významu a formě a interpretace původního významu jednotlivých rituálů a symbolů v závislosti na časovém a geografickém rozloţení. V druhé části bakalářské práce se podařilo odpovědět na hlavní výzkumné otázky a alespoň částečně objasnit situaci spojenou s tetování v dnešní době. Dalším výstupem této části je porovnání situace dnes a dříve, vymezení základních druhů motivací k tetování a rozdělení názorů veřejnosti v závislosti na věkové kategorii hodnotitele. Dále se částečně podařil objasnit důvod vzniku původních předsudků, které v některých lidech a společenských skupinách přeţívají dodnes. Osobně jsem velice vděčný za psaní této práce, jelikoţ to pro mě byl prostředek k poznání mnoha zajímavých lidí a k získání obrovského mnoţství nových informací. Myslím, ţe práce nabízí nejen zajímavý vhled do původních technik a významů body art, ale i moţnost porovnání tehdejší situace se situací dnešní. Psaním práce jsem si ujasnil původní význam tetování a rituálů s tetováním spojených. V té situaci jsem se zamyslel i nad významem svých tetování a došel jsem k závěru, ţe ţádného s tím spojeného rozhodnutí ani při nejmenším nelituji.

62

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ [1]

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové

noviny, 2005. 350 s. ISBN 80-7106-780-6. [2]

WILLOWDEAN CHATTERSON, Handy. Tetování na Markézách. Ţďár nad

Sázavou: Bodyart press, 2012. 72 s. ISBN 9788087525050 [3]

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum – základní metody a aplikace. Portál, 2009. 407 s.

ISBN 9788073674854 [4]

WATKINS, Jack. Tetování, symboly a významy. Vyd. 1. Praha: Brána, 2011. ISBN

978-80-7243-523-4. [5]

ROBLEY, Horatio Gordon. Maorské tetování. Vyd. 1. Ţďár nad Sázavou: Sowulo

Press, 2008. 168 s. ISBN 978-80-903957-1-8 [6]

SPENNEMANN, Dirk H. R. Tetování na Mashallových ostrovech. Vyd. 1. Ţďár nad

Sázavou: Sowulo Press, 2007. 189 s. ISBN 978-80-903957-0-1 [7]

VALENTA, Vladimír. Tetování & Tetování. Vyd. 1. Praha: Deus, 2011. 272 s. ISBN

978-80-87408-03-2 [8]

Historie tetování. Tetovani1.cz [online], 2013 [cit. 2013 – 06 – 04], dostupné z:

http://old.bodyartmag.cz/kmeny,261.html [9]

Tetování v kulturách – Polynésie a Nový Zéland. Tetovani1.cz [online], 2013 [cit.

2013 – 06 – 04], dostupné z: http://www.tetovani1.cz/clanek/52-tetovani-v--kulturach--polynesie-a-novy-zeland/ [10]

The New Encyclopedia Britannica, vol. XI, London – Chicago 1991/92, 15th edition,

s. 578 [11] Piercing [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 31. 03. 2014, 08:10 UTC, [citováno 28. 01. 2014] [12] Historie piercingu [online]. Brno: Woodoo Tattoo, [cit. 2012-12-02]. Dostupné online. [13]

FIKSA, Radomír. Piercing. Ţďár nad Sázavou : Sowulo Press, 2005. 146 s. ISBN 80-

903618-0-3. Piercing a nemoc [online]. Praha: Hell.cz, [cit. 2013-12-16]. Dostupné online. [14]

POSPÍŠIL, Leopold. Systémy víry: náboţenství a magie. Praha: Český lid, 1993

[15]

Piercing. Hell.cz [online], 2013 [cit. 2013 – 11 – 12], dostupné z:

http://www.hell.cz/piercing/ [16]

SPINDLER, Konrad. Muţ z ledovce. Praha 1998, 301 s. ISBN 80-204-0704-9 63

[17]

GILBERT, G. Stephen: Tattoo History. A Source Book, New York, 2001. 244 s. ISBN

1890451061 [18]

GOULD, Stephen Jay. Jak neměřit člověka: pravda a předsudky v dějinách hodnocení

lidské inteligence. Praha: Lidové noviny, 1998. 436 s, ISBN 8071061689. [19]

BLATOVÁ, Marcela. Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla

tetováním. Praha, 1995. [20]

ŠVAŘÍČEK, Roman, Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál,

2007. 384 s, ISBN 9788073673130

64

SEZNAM PŘÍLOH 5.8 Přepis rozhovoru - Jan 5.9 Přepis rozhovoru - Michal 5.10 Přepis rozhovoru - Tom 5.11 Přepis rozhovoru - Ondra 5.12 Přepis rozhovoru - Veronika 5.13 Přepis rozhovoru - Tereza

65

TETOVÁNÍ STIGMA, MÓDA NEBO ŢIVOTNÍ STYL?

Recommend Documents