Stigma duševní nemoci v současné společnosti

Sborník příspěvků z konference

Stigma duševní nemoci v současné společnosti projekt Duševně nemocných se bát nemusíme Registrační číslo sub-projektu: CZ.11/MGS/024

NorwayGrants_Sbornik_OBALKA_A5.indd 3

26.05.16 14:52

Autorkou obrázku na titulní straně je paní Danuše Dolečková.


26.05.16 14:52

OBSAH 1. O projektu

2

2. Klíčové aktivity projektu

3

3. DUŠEVNÍ ZDRAVÍ A NEMOC Z PSYCHOSOCIÁLNÍ PERSPEKTIVY MUDr. David Skorunka, PhD.

7

4. REFORMA PSYCHIATRICKÉ PÉČE – PŘELUD, NEBO REALITA? MUDr. Petr Hejzlar 5. MÝTY O LIDECH S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM, „JAK MOHOU KOMUNITNÍ SLUŽBY PŘISPĚT K DESTIGMATIZACI LIDÍ S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM“ Bc. Linda Bizzariová

21

25

6. PODPORA ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM Bc. Jaroslava Rollerová

29

7. Představení realizátora projektu

31

8. Poděkování

32

1 NorwayGrants_Sbornik_A5.indd 1

18.04.16 14:33

1. O PROJEKTU Název

Duševně nemocných se bát nemusíme! Doba realizace: 1. 5. 2015 – 30. 4. 2016 Obsah projektu Projekt ,,Duševně nemocných se bát nemusíme!“ byl zaměřen na osvětu veřejnosti v oblasti problematiky duševního zdraví. Základním cílem projektu bylo v co nejvyšší míře přispět k destigmatizaci osob s duševním onemocněním. Při realizaci aktivit projektu jsme se snažili o zmírnění různých mýtů a předsudků o lidech s duševním onemocněním. Předsudky vůči osobám trpícím duševním onemocněním jsou zapříčiněny především malou informovaností veřejnosti v této oblasti. Malé osobní zkušenosti laické veřejnosti a čerpání informací především z médií hledajících senzaci jsou hlavní podstatou problému.

Cíle projektu Primárním cílem projektu byla destigmatizace osob s duševním onemocněním. Projekt se věnoval zvýšení informovanosti veřejnosti o duševním onemocnění a odstranění/zmírnění některých předsudků, které obecně panují ve společnosti o lidech s duševním onemocněním. Dalšími podstatnými efekty projektu bylo zvýšení informovanosti zástupců státních institucí a budoucích sociálních pracovníků. Podstatnou cílovou skupinou byli i sociální pracovníci jiných státních či nestátních neziskových organizací. Cíle projektu se shodují s cílem Programu CZ 11 - ,,Iniciativy v oblasti veřejného zdraví‘‘, financovaného z Norských fondů 2009–2014, kterým je zařazení nemocných zpět do civilního života a zlepšení prevence a předcházení následných komplikací v oblasti zdraví a zdravotní péče. Poskytnutím informací o lidech s duševním onemocněním veřejnosti, zaměstnavatelům a dalším výše zmiňovaným skupinám a zmírněním předsudků vůči těmto osobám dojde ke zlepšení situace osob s duševním onemocněním a jejich opětovnému zařazení do civilního života. Zlepšení společenské situace těchto osob a začlenění do pracovního života zlepší jejich zdravotní stav a sníží nároky na zdravotní péči. Více informací o projektu naleznete na webových stránkách www.cedrops.cz/projekty Norské fondy.


18.04.16 14:33

2. KLÍČOVÉ AKTIVITY PROJEKTU Aktivita č. 1: Přednášky na školách Výstup: 6 přednášek pro minimálně 90 žáků Cílem přednášek bylo zprostředkovat studentům pravdivé informace o lidech s duševním onemocněním atraktivní formou. Celkem proběhlo 6 přednášek na školách v průběhu května 2015 – února 2016. Navštívili jsme tyto školy: » 3x SŠ zdravotnická a sociální Ústí nad Orlicí (50 osob) » 1x Gymnázium Ústí nad Orlicí (25 osob) » 1x SPŠE Pardubice (21 osob) » 1x Letohradské soukromé gymnázium (12 osob) Celkem bylo podpořeno 108 osob. Doba trvání jedné přednášky: 3,5 hod. Teoretickou část prolínaly workshopy (např. praktická cvičení simulující sluchové halucinace) a ukázky filmů pro lepší představu studentů. Obsah: slavné osobnosti trpící duševní nemocí, mýty o duševních onemocněních, seznámení s druhy a příznaky duševních onemocnění, kde hledat pomoc, reforma psychiatrické péče, výsledky aktuálních výzkumů v oblasti duševního zdraví a stigmatizace, příklady dobré praxe/příběhy uživatelů služeb, prevence – zdůraznění nutné psychohygieny Zajištění: Bc. Petra Masarovičová, Mgr. Petra Krátká – pracovnice CEDR Pardubice o.p.s.

Aktivita č. 2: Přednášky pro potenciální zaměstnavatele Výstup: 2 přednášky pro minimálně 6 zástupců zaměstnavatelů Cílem přednášek bylo seznámení HR manažerů a ostatních osob podílejících se na zaměstnávání pracovníků s duševním onemocněním a předání informací o duševních nemocech a o předsudcích, které ve společnosti panují. Zaměstnavatelé se dozvěděli, jaká rizika mohou být se zaměstnáváním lidí s duševním onemocněním spojena a jaké formy podpory existují.


18.04.16 14:33

Celkem proběhly 2 přednášky pro zaměstnavatele v únoru 2016 v Pardubicích a Ústí nad Orlicí. Celkem bylo podpořeno 7 zaměstnavatelů. Doba trvání přednášky: 3 hod. Obsah: informace o duševních nemocech, o předsudcích, které ve společnosti panují, existující možnosti podpory, podpora zaměstnávání osob se zdravotním postižením, příklady dobré praxe – zkušenosti ze sociálního podnikání Mapovali jsme, proč se zaměstnavatelé obávají zaměstnávat osoby s duševním onemocněním. Tyto obavy vyplývají především z neznalosti problematiky duševních onemocnění a z předsudků. Zaměstnavatelé se bojí častých absencí, změn nálad, horšího zařazení do pracovního kolektivu, pomalejších reakcí, utlumené pracovní výkonnosti. Neví si rady s tím, jak se k lidem s duševním onemocněním chovat, jak reagovat v případě kritické situace. Další příčinou může být investice většího množství energie a času ze strany zaměstnavatele, náročnost a způsob organizace práce, bezpečnost práce. Zaměstnavatel může mít i omezené možnosti vyčlenit a zorganizovat práci a speciální pracoviště. Zajištění: Mgr. et Bc. Alena Fiedlerová a Ing. Dana Šťastná - zástupce firmy zaměstnávající osoby s duševním onemocněním (sociální podnikání); Bc. Jaroslava Rollerová - zástupce Úřadu práce ČR, speciální poradce; Mgr. Petra Krátká – sociální pracovník CEDR Pardubice o.p.s.

Aktivita č. 3: Besedy s odborníky pro širokou veřejnost Výstup: 2 přednášky pro veřejnost (min. 30 osob) Cílem je osvěta veřejnosti v oblasti duševního zdraví – odstraňování a redukování negativního a poškozujícího hodnocení osob s duševním onemocněním (destigmatizace). Celkem proběhly 2 přednášky pro veřejnost v listopadu 2015: » Ústí nad Orlicí (20 osob) » Pardubice (18 osob) Celkem bylo podpořeno 38 osob. Doba trvání besedy: 3 hod.


18.04.16 14:33

Obsah: informace o duševních onemocněních, o možnostech podpory, o stavu psychiatrické péče; následovala diskuse o duševních onemocněních a možnostech léčby; příběh člověka s vlastní zkušeností s duševním onemocněním Zajištění: MUDr. David Skorunka, PhD., psychiatr a psychoterapeut; Mgr. Michal Balabán, zástupce svépomocné skupiny a peer pracovník spolku Péče o duševní zdraví, vlastní zkušenost; příběh ženy s vlastní zkušeností s duševním onemocněním Z důvodu zájmu o problematiku duševních nemocí a na pozvání České křesťanské akademie se v Městském muzeu v České Třebové uskutečnila další beseda pro veřejnost na téma „Jak pomoci duševně nemocnému člověku?“. Beseda proběhla v únoru 2016. Podpořeno bylo 22 osob. Doba trvání besedy: 2 hod. Obsah: Může být člověk s duševním onemocněním nebezpečný? Jak mluvit s člověkem, který má duševní onemocnění? Kde hledat pomoc? Jak může pomoci rodina? Kdo pomůže rodině? Jak si může člověk s duševním onemocněním najít zaměstnání? Příklady dobré praxe. Dotazy, diskuse. Zajištění: Bc. Petra Masarovičová, Mgr. Petra Krátká – pracovnice CEDR Pardubice o.p.s.

Aktivita č. 4: Závěrečná konference „Stigma duševní nemoci v současné společnosti“ Výstup: konference pro zástupce široké veřejnosti, zástupce neziskového sektoru a státní správy, předpokládaný počet účastníků – 30 osob Proběhla 1. 3. 2016 na Krajském úřadě Pardubického kraje. Cílem byla osvěta veřejnosti, úředníků, pracovníků v sociálních službách atd. v oblasti duševního zdraví, odstraňování a redukování negativního a poškozujícího hodnocení osob s duševním onemocněním (destigmatizace). Podpořeno bylo 67 osob. Doba trvání: 5 hod.


18.04.16 14:33

Obsah: příspěvky na téma: Duševně nemocných se bát nemusíme, ale o duševní zdraví populace ano…, Mýty o lidech s duševním onemocněním, Jak mohou komunitní služby přispět k destigmatizaci lidí s duševním onemocněním, Příklady dobré praxe, Reforma psychiatrické péče: přelud nebo realita? Zajištění: psychiatr a psychoterapeut MUDr. David Skorunka, PhD., psychiatr a ředitel spolku Péče o duševní zdraví MUDr. Petr Hejzlar, sociální podnikatelka Ing. Dana Šťastná, vedoucí psychosociální rehabilitace CEDR Pardubice o.p.s. Bc. Linda Bizzarriová

Aktivita č. 5: Vytvoření sborníku Výstup: 1 sborník Vybrané příspěvky připravované pro jednotlivé přednášky, besedy a konferenci byly sestaveny do sborníku, který bude distribuován účastníkům konference i široké veřejnosti po ukončení projektu. Během aktivit projektu jsme se setkali s velkým množstvím dotazů z řad veřejnosti a studentů. Nejčastěji se dotazovali na podrobnosti k jednotlivým duševním onemocněním, prognózu léčby, prevenci, volnou kapacitu našich sociálních služeb, na náš názor na řešení nejrůznějších situací, dostupnost léčby a sociálních služeb pro lidi s duševním onemocněním atp. Mnozí z přítomných měli zkušenost s duševním onemocněním z jejich rodiny nebo blízkého okolí. Jako přínosné se projevily workshopy zařazené v přednáškách pro studenty, kteří se do nich neváhali zapojit. V rámci projektu bylo podpořeno celkem 242 osob.


18.04.16 14:33

MUDr. David Skorunka, PhD. Psychiatr a psychoterapeut, odborný asistent na Ústavu sociálního lékařství Lékařské fakulty v Hradci Králové Univerzity Karlovy v Praze. Externí lektor katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Psychiatrická ambulance, Rychnov nad Kněžnou.

3. DUŠEVNÍ ZDRAVÍ A NEMOC Z PSYCHOSOCIÁLNÍ PERSPEKTIVY Abstrakt

Článek je stručným přehledem některých současných poznatků o problematice duševního zdraví a nemoci. Zahrnuje fakta o duševním zdraví v populaci, diskusi o fenoménu stigmatu a o různých pohledech na faktory ovlivňující duševní zdraví v populaci. Pozornost je věnována některým psychosociálním faktorům, které mají vliv na rozvoj a průběh tzv. duševních poruch. V závěru je uvedeno několik myšlenek týkajících se reformy psychiatrie a systému péče o duševní zdraví v České republice.

Klíčová slova

Duševní zdraví, duševní porucha, stigma, bio-psycho-sociální model, psychosomatický přístup, interdisciplinární přístup.

Úvod

Problematika duševního zdraví a nemoci patří k často diskutovaným tématům v odborné i laické veřejnosti. Zabývají se jím zástupci různých oborů a oblastí poznání, zejména medicíny (psychiatrie a neurologie), psychologie, sociologie a filozofie. Jde o téma, jež bývá náplní diskusí o zdravotní a sociální politice, o prevenci a veřejném zdraví. V neposlední řadě jde o problematiku, která se osobně týká nezanedbatelné části populace, jejíž život je ovlivněn různými projevy duševního onemocnění. Následující text je stručným přehledem některých současných poznatků, které se ve větší či menší míře promítají do otázek a odpovědí týkajících se duševního zdraví a nemoci.

Duševní zdraví v evropské populaci

Duševní poruchy jsou spolu s kardiovaskulárními a onkologickými chorobami nejčastějšími zdravotními problémy, které sužují současnou lidskou populaci. V mnoha případech se jedná o onemocnění dlouhodobá i celoživotní. Nedávná epidemiologická studie uvádí, že v Evropské unii každý rok propukne duševní porucha u 38,2 % populace (Wittchen et al, 2011). Zřetelný je nárůst prevalence oproti roku 2005, kdy se jednalo o postižení 27,4 % populace (Witchen et al., 2005). Mezi nejčastěji se vyskytujícími duševními poruchami jsou úzkostné poruchy, poruchy spánku, tzv. velká


18.04.16 14:33

deprese, somatoformní poruchy, závislosti na alkoholu a dalších psycho-aktivních látkách, porucha pozornosti a hyperkinetická porucha u mladistvých a neurodegenerativní onemocnění ve stáří. Tyto údaje jsou alarmující, uvědomíme-li si, že v bohatší a zároveň menší části planety je život více jak třetiny populace zatížen projevy duševní nemoci. Nárůst prevalence duševních poruch nemá jednoduché vysvětlení, odborníci z různých disciplin mají o tomto vývoji ve společnosti různé hypotézy. Zato důsledky jsou o to zřejmější. Z nich bývají nejčastěji zmiňovány ty ekonomické. Jeden z hlavních autorů citované epidemiologické studie studie, Hans-Ulrich Wittchen, v rozhovoru na stránkách Evropské neuro-farmakologické společnosti informuje, že celkový součet nákladů na léčbu a ztráty způsobené pracovní neschopností může dosáhnout až 386 miliard eur ročně. Tato částka není způsobená pouze vysokou prevalencí duševních poruch, ale také komorbiditou, dlouhodobým průběhem většiny nemocí a také v mnoha případech až o rok zpožděnou adekvátní léčbou. Zpoždění adekvátní léčby lze vysvětlit různě, rozdíly ve vysvětlení také budou souviset s konkrétní zemí a místním rozvojem péče o duševní zdraví a psychiatrie. V porovnání s některými evropskými zeměmi (např. Německo, Holandsko, Belgie, Norsko, Finsko) je Česká republika známá ne zcela vyhovujícím systémem péče o duševní zdraví a nedostatečným financováním psychiatrie, jež stále čeká na reformu. Závažné nejsou jen ekonomické důsledky nárůstu duševních poruch v populaci, všechny důsledky také nelze kvantitativně vyjádřit. Přesto jejich význam není o nic menší. Jedná se o zhoršení kvality života člověka s projevy duševní nemoci a často i zhoršení kvality života celé rodiny, dále je časté narušení rodinných a dalších významných mezilidských vztahů, snížení možnosti uplatnění na trhu práce, tápání ve smysluplném naplnění vlastního života, proměny v sebepojetí, obtíže v začlenění do komunity a širší společnosti apod. Duševní zdraví a nemoc jsou navíc provázané s psychosociálními faktory, jimž je třeba v rámci prevence, komplexní léčby a sociální rehabilitace věnovat pozornost.

Fenomén stigmatu

Kvalita života lidí s projevy duševní nemoci není ovlivněna jen projevy nemoci samotné. Svou roli hraje i postoj společnosti k této problematice, včetně porozumění její složitosti. Z dostupných zdrojů víme, že v minulosti se lidé s projevy duševní nemoci zpravidla setkávali s negativním postojem okolí. Nesrozumitelné a často bizarní projevy v chování poutaly nejen pozornost, ale často hostilní reakce. Ty nezřídka odrážely absenci porozumění, strach z odlišnosti a také pocit ohrožení. V některých obdobích historie různé „léčebné procedury“ jen přispívaly k dalšímu utrpení lidí s projevy duševní nemoci. Tzv. ústavy pro choromyslné byly lokalizovány v bezpečné vzdálenosti od centra měst, veřejných míst, snad aby riziko možné nákazy „šílenstvím“ bylo co nejmenší. Odsunutí „šílených“ a tedy i „šílenství“ z dohledu jakoby představovalo ochranu proti tomu, co může postihnout koho-


18.04.16 14:33

koli, proti čemuž není jiné ochrany. Izolace měla několik důsledků. Za prvé došlo k umlčení hlasu této skupiny lidí a tím pádem ke ztrátě možnosti se něco o jejich zkušenosti a potřebách dozvědět (Foster, 2007). Izolace také přispívala k přetrvávání strachu, negativních postojů a předsudků. Stejně tak v izolaci, bez možnosti kontroly a dohledu veřejnosti, mohlo snáze docházet k dalším projevům týrání, diskriminace a obecně zvyšování utrpení nemocných. V průběhu 20. století se situace výrazně zlepšila, v druhé polovině minulého století také díky rozvoji poznání ve vědách o člověku, v medicíně, v psychofarmakologii. Rozšířily se možnosti léčby a služby poskytující různé formy sociální opory lidem s diagnózou duševního onemocnění a jejich rodinám. Objevy na poli farmakologie a výzkumu mozku, psychoterapeutický výzkum a poznatky ze sociálních věd, vývojové psychologie a interpersonální neurobiologie postupně přinesly důkladnější porozumění problematice duševní nemoci, nové terapeutické možnosti a s tím i příslib dalšího pokroku do budoucna. Přesto se na počátku 21. století stále mnozí lidé zdráhají z různých důvodů otevřeně o duševních potížích hovořit. Pocity studu, méněcennosti, nedostatečnosti spolu s obavami z reakce nejbližších a reakcí širšího okolí mohou být hlavním důvodem toho, že se někteří lidé v případě psychických potíží zdráhají vyhledat psychiatra, psychoterapeuta či psychologa. Ve společnosti nadále přetrvávají negativní postoje a předsudky ve vztahu k problematice duševní nemoci a k lidem s projevy duševní poruchy. V této souvislosti hovoříme o fenoménu stigmatizace, kterým se již od konce šedesátých let zabývali sociální vědci. V té době se například Goffman (1991, 2003) zajímal o vliv instituce (např. ústav pro choromyslné, věznice) na chování jedince. V souvislosti se stigmatem byl jeden z prvních, kdo si kladli otázku, jakým způsobem fakt diagnózy duševní nemoci ovlivňuje identitu neboli sebepojetí člověka a jeho životní možnosti. Význam slova stigma pocházejícího z řečtiny značí znamení, cejch. Stigma souvisí s generalizacemi a s tendencí spojovat si s určitými skupinami lidí některé charakteristické rysy. Jde zejména o generalizace a stereotypní předpoklady o negativních rysech a vlastnostech, které jsou spojovány s projevy duševní nemoci. Nemusí se týkat jen lidí s duševním onemocněním, stigmatem v minulosti byli poznamenáni lidé s malomocenstvím, v novodobé historii například lidé s onemocněním AIDS, stigmatizaci a tabuizaci svého onemocnění prožívali v nedávné minulosti i lidé s diagnózou onkologického onemocnění. Současné klima ve společnosti také ukazuje, že stereotypní představy si na základě neznalosti a strachu snadno můžeme vytvořit kdykoli o jakékoli skupině lidí, bez ohledu na to, jaká jsou fakta a jak složitá je skutečnost. Stejně tak proti stereotypním představám a předsudkům není stoprocentně spolehlivým antidotem ani míra vzdělání. Někteří odborníci rozlišují veřejné stigma a stigma jako součást vlastního sebepojetí, tzv. self-stigma (Corrigan, Watson, 2002; Rüsch, Angermeyer, Corrigan, 200). Není zde ostrá hranice, neboť zkušenost s postojem ve-


18.04.16 14:33

řejnosti, který je stigmatizující, bezprostředně ovlivňuje pohled člověka na sebe sama, tedy sebepojetí. Člověk po negativních sociálních zkušenostech vidí sám sebe v negativním světle, což si dává do souvislosti s tím, že se léčí s duševní nemocí (self-stigma). Připadá si jiný, nedostatečný, méněcenný, nahlíží své prožitky, myšlenky a jednání kriticky, podceňuje své schopnosti. Vnímání vlastní osoby v negativním světle pak ovlivňuje chování, což může znamenat opakované negativní zkušenosti, např. odmítání či konfl ikty v sociálních vztazích. Příkladem veřejného stigmatu je situace, kdy například zaměstnavatel na základě předsudků odmítne zaměstnat člověka, o němž ví, že se léčí na psychiatrii. Jiným příkladem je zneužívání faktu léčby na psychiatrii partnerem či partnerkou během partnerských sporů či během rozvodového řízení. Tzv. self-stigma, tedy pocit nedostatečnosti a určitého „označení“ jako součást vlastního sebepojetí se utváří internalizací stigmatu veřejného a kumulací určitých životních zkušeností. Jde o ty zkušenosti, které posilují pocit odlišnosti a nedostatečnosti. Příkladem může být situace, kdy člověk kvůli obavě z odmítnutí či ponížení anebo proto, že je přesvědčen o vlastní neschopnosti, není iniciativní v navazování nových kontaktů nebo vyhledávání vhodného zaměstnání. Ke stigmatu, jež se stává součástí sebepojetí člověka, patří pocity studu, selhání, nejistota, obavy z hodnotících soudů, odmítnutí apod. Co přispívá k udržování stigmatu duševního onemocnění? Vlivů je několik, ale v pozdně moderní společnosti je zde oproti minulosti výraznější vliv médií, která se dopouštějí nejen hrubých zjednodušení, ale přímo spoluvytváří stereotypní obrazy a představy. Ve světě „zmenšeném“ a propojeném informačními technologiemi jsou zejména elektronická média významnými zdroji a zároveň utvářejícími silami v procesu tvorby a sdílení tzv. mentálních a sociálních reprezentací. Reprezentace je určité schéma, myšlenková konstrukce, jež zahrnuje různé obrazy, asociace, významy a s nimi spjaté emoce. Reprezentace si vytváříme, ne vždy zcela vědomě, o jakémkoli fenoménu lidského života, např. o vztazích, zdraví, nemoci apod. Na vytváření reprezentací mají vliv veškeré podněty a informace z tradičních i elektronických médií, z veřejných diskusí apod., kterými jsme obklopeni. V souvislosti s problematikou duševního zdraví a nemoci je v mediálním zobrazování typické přehánění rizik a zdůrazňování možných nebezpečí v souvislosti s duševní nemocí. Nadměrná mediální pozornost věnovaná kriminálním činům spáchaným jedincem s diagnózou duševního onemocnění posiluje mylnou představu, že tito lidé mají ke kriminálnímu chování výraznější dispozice, přestože to je v rozporu s dostupnými statistickými údaji (Tailor, Gunn, 1999). Typickým rysem duševně nemocného člověka je podle mediálního akcentu nebezpečnost a nepředvídatelnost (Foster, 2007). Média obvykle zdůrazňují jen některé informace, zároveň opomíjí kontext, případně trajektorii předcházející dramatické události. Místo skutečného porozumění, které by mohlo být užitečné v případné prevenci, je upřednostňována sugestivní forma sdělení ve zkratce, která zvyšuje zájem diváků, případně čtenářů.


18.04.16 14:33

Je důležité si uvědomit, že tyto zprávy a obrazy s nimi spojené představují základ pro asociace a formy porozumění nejen u zdravé populace. Ovlivňují, a to spíše negativně, způsob, jakým člověk s projevy duševní nemoci nahlíží sám na sebe. Mediální vliv, například televizní a filmová produkce, stále ještě příliš často svým zobrazováním člověka s projevy duševní nemoci ovlivňuje sociální reprezentace ve smyslu posilování stereotypů a tedy i stigmatizaci (Skorunka, 2011).

Představy veřejnosti o duševním zdraví a nemoci

V diskusi o prevenci stigmatizace zaznívá požadavek na posilování tzv. gramotnosti týkající se duševního zdraví a nemoci (mental health literacy). Autoři tohoto konceptu, Jorm, Christensen a Griffi th (2006, 2000), považují tuto gramotnost za klíčovou nejen v rámci destigmatizačních snah a všeobecného povědomí veřejnosti o multi-dimensionální problematice duševního zdraví a nemoci, ale také za prevenci tzv. sociálně nežádoucích jevů, jejichž oběťmi bývají kvůli své „zranitelnosti“ často občané s diagnózou duševní poruchy. Tématem nekončící diskuse jsou kroky a intervence, které mohou ve společnosti zvyšovat úroveň gramotnosti týkající se duševního zdraví a nemoci. V případě duševního zdraví a nemoci není jednoduché stanovit priority v této věci ani specifikovat tzv. edukační prvky pro různé skupiny populace. Vzhledem k existenci různých modelů etiopatogeneze a perspektiv v nahlížení na problematiku zdraví a nemoci není zcela jednoznačné, jaký obsah a formu by intervence zaměřené na zvyšování této specifické gramotnosti měly mít. Dalším citlivým bodem je existence různých zájmových skupin, které v oblasti péče o duševní zdraví a léčby duševních poruch působí a jež mají významný vliv na distribuci poznatků (včetně obsahu edukačních programů) ve společnosti. Jisté je, že k posilování tohoto typu gramotnosti nestačí jen jednostranně informovat o duševních nemocech z psychiatrického pohledu. Důležité je prosazování psychosociální perspektivy, jejíž součástí je také uvědomění širších souvislostí a zohlednění významných psychosociálních faktorů. A také je potřeba umožnit veřejnosti setkání se zkušeností lidí, jejichž život duševní potíže komplikují. To vše může přispět k tomu, že veřejnost nebude podléhat předsudkům a bezděčně se podílet na stigmatizaci. Posilování porozumění a realistických představ o duševním zdraví, nemoci a léčbě není snadné také díky hluboce zakořeněnému přesvědčení o odlišnosti a ostrém ohraničení těla a mysli. To má svou dlouhou historii, jež začíná až v dobách antického Řecka. Od té doby se různí filozofové, lékaři a vědci různých disciplín zabývali problematikou mysli a těla a nabízeli své odlišné předpoklady a vysvětlení. I když zde není prostor na detailní popis vývoje poznání v této věci, nemůžeme se tomuto tématu zcela vyhnout. Někteří lidé se i na začátku 21. století domnívají, že psychické problémy jsou méně závažné. Až do nedávné doby bylo těžké tzv. objektivně doložit, co člověk prožívá. A i dnes s využitím nejnovějších technologií nedokážeme např. „dokázat“ intenzitu prožívané bolesti, pocity smutku, napětí, úzkosti


18.04.16 14:33

apod. Na základě současných poznatků můžeme říci, že každý tzv. duševní proces (myšlení, prožívání) je provázen fyziologickými ději v těle a každý tělesný proces je doprovázen určitým prožitkem (psychobiologický jev). Jiné neuronální okruhy v mozku a s nimi propojené fyziologické systémy v těle jsou aktivované při prožitku radosti a jiné při prožitku smutku nebo rozčilení. A na druhé straně, mnohé tělesné děje v našem organismu ovlivňují to, jak se cítíme, co prožíváme. Zjednodušeně řečeno, psychické a tělesné jsou dvě strany téže mince, jde o psychobiologické, komplexní jevy, které v tom lepším případě zažíváme jako stav pohody, spokojenosti (well-being), v tom opačném případě jako nepříjemné stavy, potíže. Ty mohou být vyjádřené a následně prožívané více v tzv. psychické, nebo tělesné rovině. Těsný vztah mezi tzv. psychickými a tělesnými procesy ukazují různé práce ze základního výzkumu napříč různými obory. Například bylo zjištěno, že při prožitcích úzkosti a deprese jsou v mozku aktivovány téměř stejné neuronální okruhy jako při tělesné bolesti, a také při zkušenosti sociálního odmítnutí – emočního „zranění“ ve významném vztahu (Vastag, 2013). Přesto jsou psychické prožitky včetně projevů duševní nemoci v porovnání s tělesnými příznaky něčím specifické. Obvykle úzce souvisejí s naší představou o vlastním já, tedy o tom, kdo jsme a kým bychom mohli, chtěli nebo měli být. Specifičnost duševních potíží spočívá v tom, že se týkají procesů a prožitků, které si spojujeme s představou jáství, se sebepojetím neboli vlastní identitou. Tím pádem je velmi obtížné si vytvořit k těmto potížím odstup, neboť jsou v běžném nahlížení považovány za něco, co je těsně spjato s tím nejvnitřnějším, nejdůležitějším v nás. Projevy duševního onemocnění postihují myšlení, emoční a poznávací procesy a následně chování, jež má navíc určitý význam také v rovině mezilidských vztahů (vztah k sobě samému, k blízké osobě, k dalším lidem). Duševní onemocnění zásadně ovlivňuje to, co si o sobě myslíme, jak si rozumíme, zdali a jakým způsobem se přijímáme, jak vnímáme svou pozici v síti mezilidských vztahů. V neposlední řadě duševní onemocnění více či méně ovlivňují schopnost vnímat a interpretovat tzv. realitu a sdílet ji s druhými lidmi. Sociální stažení až izolace není doprovodným jevem a/nebo důsledkem jen těch nejzávažnějších duševních onemocnění, ale v každém případě představuje další komplikaci a riziko přetrvávání a zhoršování potíží. Z výše řečeného je zřejmé, že člověk, jehož život ovlivňuje a omezuje duševní onemocnění, si klade mnoho otázek. Jde o otázky týkající se podstaty a příčiny nemoci, důsledků pro další život a perspektivu, včetně (vy) léčitelnosti. Reprezentace se týká nejen trvání nemoci, ale také zdali a jak se odpovědi na uvedené otázky budou v čase měnit. Tyto otázky si neklade jen nemocný, ale pochopitelně jeho blízcí, rodina, přátelé, děti. Často slýchané otázky během terapeutického sezení s rodinou a nemocným zní: Co jsme zanedbali? Kde jsme udělali chybu? Dalo se tomu nějak předejít? Podstatné také je, do jaké míry duševní nemoc ovlivňuje způsob života, na který byl člověk zvyklý. Každé onemocnění představuje svým způsobem omezení životních možností. Mrkvička (1998) hovoří v případě závažného duševní-


18.04.16 14:33

ho onemocnění o omezení prostoru svobody jednání a omezení svobodného prožívání a chování. S omezením souvisí i různý stupeň demoralizace, tedy stav, který se dříve či později rozvine v reakci na změny v dosavadním způsobu života vynucené onemocněním. Podle některých je to právě stav demoralizace, nikoli primárně příznaky, co vede člověka k vyhledání pomoci (Frank, Frank, 1993). Cílem vyhledání pomoci je v prvé řadě zmírnit nepříjemné prožitky, zbavit se omezujících symptomů, posílit pocit zvládání dané situace apod. Zároveň chce člověk (a jeho blízcí) rozumět tomu, co je příčinou potíží. I v případě duševních onemocnění je tedy na místě psychosomatický přístup, který bere v potaz kromě biologických faktorů i faktory psychologické a sociální. Psychosomatický přístup je komplexním pohledem na jakékoli potíže, který „v diagnostice, léčbě, rehabilitaci a prevenci bere v úvahu vedle faktorů biologických rovněž faktory psychologické, sociální, eventuálně i spirituální, které jsou nedílnou součástí výbavy člověka ve zdraví a nemoci…je požadavkem na rozšíření současného modelu medicíny (EBM) z modelu biologického preparátu na model skutečného člověka, jehož zdravotní problémy vidí v celkovém kontextu jeho bytí…není naukou o psychogenezi, ani selektivní naukou o specifických psychosomatických chorobách, ale požaduje biopsychosociální přístup u všech nemocí.“ (Honzák, Chvála, 2015, s. 555–564). Jakékoli potíže se objevují v určitém kontextu, obvykle představují narušení dosavadního života člověka (tzv. narativní narušení) a v průběhu terapie je třeba přihlížet různým faktorům v životním příběhu člověka, a to nejen těm problematickým, ale i těm, které mohou podpořit terapeutický proces směrem ke zdraví (Skorunka, 2015).

Co ovlivňuje duševní zdraví a nemoc?

Jaké faktory mají vliv na duševní zdraví člověka a na případný rozvoj duševní nemoci? Na tuto jednoduchou otázku neexistuje jednoduchá nebo jednoznačná odpověď, ale často jsou k dispozici příliš zjednodušující odpovědi. Obecně lze říci, že duševní zdraví a rozvoj duševní nemoci je výsledkem souhry mnoha faktorů biologických, psychologických a sociálních. Často se hovoří o dědičné dispozici k duševním poruchám. Dědičné faktory nepochybně hrají roli zejména v případě těch nejzávažnějších duševních poruch. Stejně tak jsou ale známy psychologické faktory, které v raných fázích vývoje oslabují odolnost člověka a zvyšují pravděpodobnost pozdějšího rozvoje duševní choroby. Víme, že určité sociální faktory mají vliv na chování a následně taktéž zvyšují pravděpodobnost rozvoje úzkostných, depresivních a tzv. somatoformních poruch. V některých medicínských oborech se setkáváme se zjednodušujícím názorem, že duševní poruchy jsou chorobami mozku, jež jsou výsledkem náhodných genetických procesů, které ovlivňují fungování neuronálních okruhů a systémů nervových přenašečů v mozku. V druhé dekádě 21. století máme k dispozici stále více poznatků z různých disciplín (např. neurovědy, vývojová psychologie), které na problematiku duševního zdraví a nemoci přinášejí komplexnější pohled.


18.04.16 14:33

Vývoj poznání naznačuje, že provázanost mezi vývojem jedince, vývojem vztahových systémů (síť nejbližších vztahů) i vztahů širších (společensko-kulturní rovina) ovlivňuje i vývoj neurofyziologických systémů lidského organismu (Siegel, 2012; Schore, 2015). Z psychosociálního pohledu můžeme ve vztahu k duševnímu zdraví a nemoci zjednodušeně rozlišit úroveň tzv. významných blízkých vztahů (původní rodina, aktuální rodina, širší rodina zahrnující i rodinu partnera/ partnerky, blízcí přátele) a úroveň širších sociálních vztahů (škola, zaměstnání, sousedství, komunita apod.) Každá z těchto oblastí je důležitou součástí lidské existence, každá z nich může být zdrojem inspirace, naplnění emočních potřeb, formou sociální opory, ale zároveň i zdrojem emočního zranění, frustrace, traumatu apod. Sociální dimenze života člověka tvořená významnými blízkými vztahy (rodina) představuje klíčovou dimenzi ovlivňující duševní zdraví a nemoc (mental ill-health). Jak ve zkratce uvádějí Dallos a Vetere (2009), rodina je významným zdrojem sociální opory a zároveň potenciálním zdrojem distresu a prostředím s výskytem různých forem utrpení. V posledních dvou dekádách dochází ke konvergenci poznatků a zkušeností z různých disciplín (neurovědy, vývojová a sociální psychologie, psychoterapeutický výzkum, současná psychoanalýza), jehož výsledkem je rehabilitace a upřesnění některých dřívějších předpokladů a konceptů týkajících se rodinných vztahů (emočních zkušeností v rámci tzv. citových vazeb v rodině) a duševního zdraví včetně případného rozvoje duševní poruchy. Jako jednotící linie mezi různými disciplínami se jeví koncept citové vazby (attachment; Cassidy Shaver, 2016). Teorie citové vazby propojuje emoční a kognitivní fenomény s rodinnými interakcemi. Současné výzkumy v této oblasti zpřesňují náš pohled na to, jak se vyvíjejí rodinné vzorce (interpersonální jevy), jak vznikají citové vazby mezi členy rodiny, jak vznikají vnitřní (intrapsychické) stavy jednotlivých členů rodiny (Dallos, 2006). Emočně významné zkušenosti získané v počátcích individuálního vývoje ve vztazích s nejbližšími ovlivňují rozvoj schopnosti koherentně organizovat vlastní zkušenost, integrovat události vlastního života, prožitky, významy, dále pak schopnost refl exe a vyjádření vlastní zkušenosti v určité struktuře (Crittenden, Dallos, Kozlowska, Landini, 2014). Emočně významné zkušenosti získané v průběhu raných interakcí v rodině navíc mají vliv na rozvoj odolnosti (resilience), tedy schopnosti zvládat zátěžové situace, a také na pohotovost k patofyziologickým projevům, což jsou tělesné koreláty emočních prožitků, jež zažíváme v zátěžových situacích. Rozvoj poznání v uvedených disciplínách a výsledky zkoumání v oblasti citové vazby přinášejí cenné poznatky o rizikových faktorech v rodině (v citových vazbách mezi rodiči/pečovateli a dítětem), které mohou mít negativní vliv na vývoj dítěte a výrazně zvyšovat riziko duševního trápení a rozvoje duševní poruchy v dětství, dospívání, ale i později v dospělosti. Jaké konkrétní okolnosti či potenciálně traumatizující situace v rodině mohou ovlivňovat duševní zdraví? Na tuto otázku existují často protichůdné nebo jednostranně zaměřené odpovědi. Přesto jsou k dispozici práce, které


18.04.16 14:33

zmiňují některé situace a okolnosti jako výrazně rizikové vlivy v souvislosti s rozvojem duševního trápení (Cassidy, Shaver, 2016; Crittenden, 2015; Read, Dillon, 2013; Crittenden, Landini, 2011; Bentall, 2004). » » » » » »

Emoční deprivace Fyzické týrání Sexuální zneužití Domácí násilí Kritické, hostilní, konfl iktní klima v rodině Problematické varianty v rovnováze mezi autonomií a soudržností v rodině a citové angažovanosti včetně obrácení rolí » Výkonová orientace a jí podmiňované poskytování bezpečí a citové opory Uvedené příklady bývají obvykle součástí traumatických životních příběhů, někdy přesahujících více generací, a také součástí složitých interakčních vzorců, jež jsou ukotveny v rozmanitých, více či méně adaptivních strategiích. Nemusí jít vždy o ty nejextrémnější varianty, aby mělo narušení citových vazeb v průběhu vývoje jedince a rodiny vliv na duševní zdraví, jak poznamenává britská terapeutka Arlene Vetere (2011). “Teorie citové vazby předpokládá, že většina dětí se učí pojmenovat, chápat a regulovat emoce v sociálním a vývojovém kontextu rodiny. Neustálá expozice strachu a ohrožení narušuje schopnost dítěte se učit zvládat vlastní emoce a dosáhnout zklidnění. Jestliže dospělí, kteří pečují o dítě, představují zároveň pro dítě hrozbu a zdroj strachu (nebo sami strach a pocit ohrožení prožívají), nemůže dítě zažívat konsistentní a předvídatelnou péči. V takovém případě je možnost vývoje tzv. bezpečné citové vazby (secure attachment) výrazně limitována. Pro dítě tato situace představuje vývojové dilema. Může být charakteristické pocity zmatku, zvýšeným vzrušením, zostřením pozornosti a snížením afektivní regulace, což vede k absenci jasné a adaptivní behaviorální strategie v případě stresové situace… V extrémních případech, jak naznačuje teorie traumatu, se rozvinou u dětí zvládací strategie (coping strategies) jako odštěpení (spliting), popření (denial) a disociace (dissociation) určitých prožitků, myšlenek a paměťových stop. Tyto zvládací strategie přetrvávají do dospělosti a obvykle komplikují schopnost rozvíjet intimní vztahy… Dlouhodobé a opakované prožitky strachu a ohrožení spojené s omezenou zkušeností bezpečí, útěchy, ujištění a citové opory narušují rozvíjení důvěry dítěte v druhé osoby. U dítěte se internalizují takové interpersonální modely, které je činí zranitelnými, s dominujícími insuficientními a deficitními charakteristikami (např. nikomu nelze věřit; druzí o mě nestojí; nezasloužím si pozornost a péči; od druhých nelze očekávat zájem a péči apod.)… Když se v roli terapeutů setkáváme s rodinami a dětmi a snažíme se posoudit situaci, musíme být vždy pozorní k širšímu rodinnému a sociálnímu kontextu. To znamená brát v potaz, zdali dění v rodině nemůže mít podíl na psychologickém distresu, na vzniku a udržování potíží. Například tělesné, tzv. lékařsky


18.04.16 14:33

nevysvětlené příznaky (MUS) v kombinaci s poklesem zájmu o různé aktivity, zvýšené napětí a rozrušení (neklid, roztržitost apod.), emoční oploštění, neschopnost seberegulace, stereotypní činnost a hra týkající se traumatických zážitků a tzv. posttraumatické projevy jako poruchy spánku, noční můry, změny v chování a nově se objevující strachy neodpovídající vývojové fázi, to vše může značit, že dítě žije ve strachu a v napětí, jehož zdrojem je vztah s rodiči/pečovateli. Ti mohou být buď/anebo zdrojem napětí, strachu, ohrožení, nebo mohou sami prožívat strach, ohrožení a obavy. Rozpoznání těchto souvislostí je naprosto klíčové, neboť v takovém případě je zřejmé, že veškeré tyto projevy jsou logickou a srozumitelnou odpovědí na danou situaci, a nikoli symptomy duševní poruchy.“ (Vetere, 2011, s. 111–113, s. 121–127) Není na místě faktory týkající se rodiny přeceňovat a sklouznout k opačnému extrému. Problematika duševního onemocnění je komplexní, ve hře jsou různé faktory, biologické, psychologické a sociální. Také je s dostupnými poznatky nutné zacházet adekvátně a vyhnout se zjednodušujícím a obviňujícím formulacím. Na druhou stranu vývojové a systemické faktory jsou v současné biologické medicíně na okraji zájmu, přitom jde zejména v počátečních fázích vývoje o faktory zásadní z hlediska prevence a terapeutických možností. Ukazuje se, že pro člověka – sociální bytost jsou v určitých fázích a momentech vývoje zkušenosti v citových vazbách s nejbližšími (rodiče, pečovatelé, širší rodina; v dospívání vrstevnické vztahy) zcela klíčové pro rozvoj zpracování podnětů a informací, pro rozvoj afektivní regulace, schopnosti empatie a sociálních dovedností. Traumatizující zkušenosti v blízkých vztazích a problematické formy citové vazby neovlivňují jen „pouhé“ psychické procesy, ale i jejich neurofyziologické koreláty, které jsou úzce spjaté s autonomním nervovým systémem a dalšími fyziologickými systémy lidského organismu (imunitní, endokrinní). Tyto závěry nejsou ničím překvapivým pro psychoterapeuty a rodinné terapeuty, kteří se pravidelně s rodinami setkávají v klinické praxi na tzv. psychosomatických pracovištích. Kromě bohaté klinické zkušenosti sdílené na odborných akcích psychoterapeutických přibývá i publikací, které klinické zkušenosti různými způsoby konceptualizují a dokládají je v rámci vědeckého výzkumu. Na některé z nich odkazujeme (Cassidy, Shaver, 2016; Schore, 2015; Karr-Morse, Wiley, 2012; Siegel, 2012). Není to jen rodina a blízké vztahy, co je významnou dimenzí života člověka. Od určitého okamžiku jsou pro člověka důležité další sociální vztahy, např. vztahy vrstevnické, vztahy vznikající a vyvíjející se kolem různých aktivit a rolí (např. studijních, profesních, občanských apod.). Současné sociální modely duševního zdraví a nemoci se zabývají tím, jaké sociální faktory spojené s psychologickými procesy přispívají k projevům duševního trápení (mental distress) a připravují půdu pro rozvoj duševní poruchy. Sociální modely dále věnují pozornost tomu, jaké formy opory, intervence a léčby jsou nejvíce prospěšné lidem s diagnózou duševní nemoci, aby tito lidé byli schopni prožít smysluplný a sociálně plnohodnotný život. V modelech kladoucích důraz na sociální faktory je snaha redefinovat duševní trápení


18.04.16 14:33

a projevy duševní poruchy (alespoň částečně) jako reakci na problematické životní zkušenosti a zážitky. V tomto duchu lze na duševní trápení a projevy duševní poruchy nahlížet podle Tewea (2005) dvěma komplementárními způsoby: » Internalizaci a/nebo behaviorální manifestaci stresující sociální zkušenosti, kterou nebylo možné jinak zvládnout a/nebo zpracovat/ vyřešit. Vyjádření (obsah ve formě symptomů) duševního trápení je nahlíženo jako manifestace (obvykle nepřímá) nevyřešených a neuzavřených zkušeností, zážitků (toho, co se stalo), nebo zážitků současných (toho, co se aktuálně děje v životě jedince). Jde o stresující zkušenosti jako ztráta, diskriminace, nespravedlnost, zneužití. Typické je, že tyto zkušenosti nelze snadno zvládnout nebo řešit z důvodu prožitku bezmocnosti, situace bezvýchodnosti, nedostatku forem osobní a sociální opory. » Projevy duševní poruchy jsou chápány jako zvládací strategie či strategie přežití, ke kterým se člověk uchyluje (ne zcela vědomě) v kontextu zvládání a vyrovnávání se s obzvláště bolestnou a stresující zkušeností. Specifická podoba distresu a projevu duševní poruchy (např. sluchové halucinace, sebepoškozování apod.) může být považována za v daném kontextu jedinou možnou strategie ke zvládnutí mimořádně nepříjemných životních okolností, současných či minulých. Tyto zkušenosti a okolnosti jsou obvykle znepokojivé, ohrožující a obtížně snesitelné. Uvedené oblasti a z nich vycházející modely a teorie ovlivnily v čase i způsob uvažování o problematice duševního zdraví a nemoci a rozvoj psychosociálních intervencí. V otázce prevence jsou samozřejmě klíčové sociální faktory, které mohou duševní zdraví neblaze ovlivnit. Vyjdeme-li z evropského dokumentu Zelené knihy (Green Paper, 2005) a různých publikací a výzkumů na téma sociálních faktorů ovlivňujících duševní zdraví a nemoc (Read, Dillon, 2013; Tew, 2005; Rapley, Moncrieff, Dillon, 2011; Newton, 2013), pak můžeme uvést několik typických příkladů, které představují, na základě aktuálního poznání, rizikové faktory pro rozvoj duševního trápení (mental distress) a následně projevů duševní poruchy. Tyto faktory neexistují a nepůsobí obvykle jednotlivě, mnohem častěji spolupůsobí a navzájem zvyšují emočně sociální zátěž s různými důsledky pro jedince a rodinu. » » » » » »

Sociální znevýhodnění, sociální izolace, odcizení Zkušenost s interpersonálním násilím Zkušenost s šikanou, zavržením (social rejection) Zkušenost s tzv. mobingem a bossingem na pracovišti Zkušenost s tzv. stalkingem Zkušenost s diskriminací


18.04.16 14:33

» Zkušenost s projevy xenofobie a rasismu » Konfl ikty v lokální komunitě (např. sousedské vztahy) » Nezaměstnanost, nejistota a konfl ikty spojené s rizikem ztráty zaměstnání » Ekonomické obtíže, chudoba a důsledky » Problémy s bydlením včetně bydlení v lokalitě s omezenými kontakty s okolím, s možností zaměstnání, využití času, péče o děti apod. Z uvedeného seznamu sociálních faktorů je zřejmé, že péče o duševní zdraví a prevence duševních poruch musí do jisté míry zahrnout i vzdělávací a společensko-ekonomické kroky týkající se uvedených rizikových faktorů. Pohlédneme-li na tuto problematiku v pozitivnějším světle, pak je zřejmé, že je smysluplné v této věci usilovat o sociální začlenění, spravedlivou společnost, zdravé a vzájemně prospěšné a uspokojivé vztahy v komunitě a ve společnosti. Je třeba rozvíjet toleranci a respekt k odlišnostem spolu s vytvořením jasných, srozumitelných a vymahatelných pravidel vzájemného soužití a s respektem k individuálním lidským právům, která by ale neměla v druhém extrému býti prosazována na úkor jiných lidí, na úkor solidarity a soudržnosti ve společnosti. V rámci posilování aktivní participace na fungování společnosti a tzv. občanské angažovanosti je dobré mít na paměti, že člověk potřebuje mít pocit určité kontroly nad svým osudem, nad svým životem, pocit možnosti ovlivnění směřování a smysluplného naplnění vlastního života včetně začlenění do vzájemně obohacujících mezilidských vztahů. Získání nebo znovuobnovení pocitu „autorství“ (empowerment, personal agency) může být jedním z důležitých cílů sociální intervence v rámci různých forem sociální opory v oblasti péče o duševní zdraví. Přitom nejde jen o intervenci zaměřenou na jedince s určitou zranitelností či projevy duševní poruchy, ale jde o přesah do sociální oblasti s ohledem na uvedené rizikové faktory a jejich eliminaci.

Závěr

Výše uvedený přehled je jen zlomkem rozsáhlého poznání z různých oborů, jež se zabývají problematikou duševního zdraví a nemoci. Nejsou to jen klinické obory jako psychiatrie, neurologie a psychoterapie, ale také sociální vědy, biologie, genetika, antropologie atd. V tomto textu jsme kladli důraz na psychosociální a interpersonální perspektivu, již prosazoval ve čtyřicátých letech minulého století významný americký psychiatr Harry Stack Sullivan. Podle něj má psychiatrie studovat mezilidské vztahy, interakční proces, všechny možné faktory a okolnosti, v nichž vztahy vznikají a existují, neboť osobnost jedince nemůžeme od komplexní sítě mezilidských vztahů oddělit, v ní totiž jedinec žije a realizuje své bytí (Sullivan, 2006). Sullivanův pohled je v této souvislosti v současné psychiatrii z různých důvodů nedoceněn, ale spoluovlivnil vznik rodinné terapie a je přítomen v základu současného systemického myšlení a sociální psychiatrie. O několik desetiletí později došlo v některých zemích k rozvoji přístupů, jež


18.04.16 14:33

spočívají v týmové interdisciplinární spolupráci založené na dialogických principech (Seikkula, Arnkill, 2006). Rozvíjení těchto způsobů poskytování služeb v systému péče o duševní zdraví má svá úskalí (Skorunka, 2013), přesto se jedná o velmi inspirativní formy spolupráce mezi odborníky, nemocným a rodinou a mezi různými odborníky na problematiku duševního zdraví navzájem. Současné poznatky z interpersonální neurobiologie, vývojové psychologie a dalších oborů lze interpretovat tak, že v diskusi o veřejném zdraví společnosti je třeba klást důraz na prevenci vzniku duševních poruch a na rozvoj různých forem služeb v systému péče o duševní zdraví. Diskuse o reformě psychiatrie a systému péče o duševní zdraví probíhá již několik let, ale v porovnání s některými vyspělými evropskými zeměmi jsme v této věci stále téměř na začátku. Dosavadní změny k lepšímu, například existence některých organizací zaměřených na péči o duševní zdraví a otevřenější diskuse o problematice ve společnosti, jsou spíše výsledkem dlouhodobého úsilí a odhodlání několika vytrvalých jedinců, kteří prosadili své cíle navzdory mnoha nepříznivým faktorům nejen ve zdravotnictví. Zkušenost ukazuje, že klíčová je již zmíněná ochota k interdisciplinární spolupráci založená na respektu k různým perspektivám a na schopnosti vnímat individuální zvláštnosti životní situace nemocného a jeho rodiny. Individualizace přístupu a poskytování služeb v systému péče o duševní zdraví je ve světle současných poznatků jedním z předpokladů úspěchu spolupráce. A nelze opominout ani širší kontext. Některé zmíněné poznatky totiž naznačují, že reformu psychiatrie a systému péče o duševní zdraví nelze oddělit od dění ve společnosti, konkrétně od určitých problematických jevů, které souvisí s kvalitou mezilidských vztahů, hodnotovou orientací společnosti a s vlivnými narativy ovlivňujícími organizaci života jedince a rodiny (Speed, Moncrief, 2014; Rapley, Moncrief, Dillon, 2011). Je otázkou, zda-li pokrok v oblasti péče o duševní zdraví populace je možný bez pozornosti věnované kvalitě rodinných vztahů (ve smyslu prevence) a bez postupné systémové transformace ve smyslu rozvoje spravedlivější společnosti.

Literatura:

1. Bentall, R. (2004) Madness explained; psychosis and human nature. London: Penguin. 2. Cassidy, J., Shaver, P. (2016) Handbook of attachment. New York: Guilford. 3. Corrigan, P.W., Watson, A.C. (2002) Understanding the impact of stigma on people with mental illnes. World Psychiatry. 1(1): 16–20. 4. Corrigan, P.W., Angermeyer, M.C. (2004) Mental illness stigma: concepts, consequences, and initiatives to reduce stigma. European Psychiatry 20(8)., s.529–539. 5. Crittenden, P.M., Landini, A. (2011) Assessing Adult Attachment: A Dynamic-Maturational Approach to Discourse Analysis. New York: Norton. 6. Crittenden, P.M. (2015) Raising Parents; Attachment, Parenting and Child Safety. Hove: Routledge. 7. Crittenden, P.M., Dallos, R., Landini, A., Kozlowska, K. (2014) Attachment and Systemic Family Therapy. Berkshire: OUP. 8. Danquah, N.A., Berry, K. Attachment Theory in Adult Mental Health. Hove: Routledge 2013


18.04.16 14:33

9. Dallos, R. (2006). Attachment Narrative Therapy; Integrating Narrative, Systemic and Attachment Therapies. Berkshire: Open University Press. 10. Dallos, R., Vetere, A. Systemic Therapy and Attachment Narratives. Hove: Routledge 2009 11. Dallos, R. (2006). Attachment Narrative Therapy; Integrating Narrative, Systemic and Attachment Therapies. Berkshire: Open University Press. 12. Goffman, E. (2003) Stigma; poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Slon. 13. Goffman, E. (1991) Asylums; Essays on the social situation of mental patients and other inmates. London: Penguin Books. 14. Green Paper; Improving the mental health of the population: Towards a strategy on mental health for the European Union. European Commission 2005 http://ec.europa. eu/health/archive/ph_determinants/life_style/mental/green_paper/mental_gp_en. pdf.; vyhledáno 20.června 2015. 15. Honzák R, Chvála V. Psychosomatická medicína. In Hosák,L, Hrdlička M, Libiger J, a kol. Psychiatrie a pedopsychiatrie. (s. 555–564), Praha: Karolinum. 16. Jorm A.F., Christensen. H., & Griffi ths K.M. (2006) The public‘s ability to recognize mental disorders and their beliefs about treatment: Changes in Australia over 8 years. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry 40(1): 36–41. 17. Karr-Morse, R., Wiley, M.S. (2012) Scared Sick: The Role of Childhood Trauma in Adult Disease. New York: Basic Books. 18. Rapley, M., Moncrief, J., Dillon, J. (2011) De-medicalizing misery; Psychiatry, Psychology and Human Condition. London: Palgrave Macmillan. 19. Read, J., Dillon, J. (2013) Models of Madness. Hove: Routledge. 20. Seikkula, J., Ernkill, T.E. (2006) Dialogical Meetings in Social Network. London: Karnac. 21. Siegel, D. (2012) The Developing Mind. New York: Guilford Press. 22. Schore, A. (2015) Affect Regulation and the Origin of the Self; The Neurobiology of Emotional Development. Hove: Routledge. 23. Skorunka, D. (2015) Porucha nebo něco jiného? Psychosomatický přístup v ambulantní psychiatrické praxi. Psychiatrie pro praxi 16 (3), 96–100. 24. Skorunka, D. (2013) Kdy(ž) se dialog nedaří. Psychoterapie (9) 1: 172–186. 25. Skorunka, D. (2011) Duševní nemoc; subjektivní perspektivy a faktory, které je formují. In: Mareš, J., Vachková, E. Pacientovo pojetí nemoci III., Brno: MSD, s. 53-74. 26. Speed, E. Moncrief, J. (2014) De-medicalizing Misery II: Society, Politics and Mental Health Industry. London: Palgrave. 27. Sullivan, H.S. (2006) Psychiatrické interview. Praha: Triton. 28. Tew, J. (Ed.) (2005) Social perspectives in mental health. London: Jessica Kingsley Publisher. 29. Vastag, B. (2013) Scientists find connection in the brain between physical and emotional pain. JAMA, 290(18):2 389–2 390 30. Vetere, A. (2011) Children who witness violence at home. In J. Moncrieff, J. M. Rapley, J. Dillon (Eds) De-MedicalizingMisery:Psychiatry, Psychology and the Human Condition. London: Palgrave Macmillan. 31. Witchen, H.U., Jacobi, F., Ehm, J. et al. (2011) The size and burden of mental disorders and other disorders of the brain in Europe 2010. European Neuropsychopharmacology 21: 655–679. 32. Witchen, H.U., Jacobi, F. (2005) Size and burden of mental disorders in Europe – a critical review and appraisal of 27 studies. European Neuropsychopharmacology, 15, 357–376.


18.04.16 14:33

MUDr. Petr Hejzlar Psychiatr a ředitel spolku Péče o duševní zdraví. Od roku 1997 působí v pardubické nemocnici jako zástupce primáře psychiatrického oddělení. Od stejné doby je ředitelem spolku Péče o duševní zdraví. Prošel pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik a absolvoval dvouletý kurz „Trenér psychosociální rehabilitace“ pod vedením nizozemského institutu Storm Rehabilitatie.

4. REFORMA PSYCHIATRICKÉ PÉČE – PŘELUD, NEBO REALITA? V roce 2014 byla v odborném tisku publikována studie (1) Winklera a kol. zkoumající postoje veřejnosti k duševně nemocným. Studie přenesla výzkumnou metodiku z britského prostředí. Kladla českým respondentům, kterých bylo téměř dva tisíce, stejné dotazy jako její původní britská verze. Tím pádem bylo možné oba výzkumy porovnávat. Výsledky pro české prostředí nejsou vůbec lichotivé. Míra stigmatizujícího jednání se v obecné české populaci jak sama o sobě, tak v porovnání s Velkou Británií ukázala jako extrémně vysoká. Například žít společně s někým, kdo má psychické onemocnění, by nevadilo 32 % Britů a jen 3 % Čechů; pracovat s někým s duševní nemocí by rozhodně nebo spíše nevadilo 68 % Britů a 25 % Čechů. Jak si takové až alarmující rozdíly v postojích veřejnosti k duševně nemocným vysvětlit? Jedním z velkých vlivů může být britská tradice komunitních služeb, které pracují s lidmi s duševní nemocí v běžném prostředí města či vesnice. Pokud je veřejnost zvyklá, že jejich soused, spolupracovník, kamarád či partner nemusí kvůli zhoršení svého duševního zdraví odjíždět za hospitalizací kamsi daleko, ale účinné pomoci se mu může dostat v místě bydliště či pracoviště, nemá takovou tendenci k vytváření si domněnek, obav a předsudků. V říjnu 2013 vydalo Ministerstvo zdravotnictví České republiky (MZ ČR) Strategii reformy psychiatrické péče (2). MZ ČR přistoupilo k přípravě této strategie „… z důvodů rigidnosti stávajícího systému institucionální psychiatrické péče, který má své těžiště v materiálně a technicky zastaralých psychiatrických nemocnicích/léčebnách, jejichž dostupnost není v mnoha regionech optimální, a také kvůli absenci služeb v přirozeném prostředí pacienta a nízké míře koordinace jednotlivých složek psychiatrické péče…“. Globálním cílem strategie je zvýšit kvalitu života osob s duševním onemocněním. Globální cíl je rozpracován do sedmi strategických cílů: 1. Zvýšit kvalitu psychiatrické péče systémovou změnou organizace jejího poskytování. 2. Omezit stigmatizaci duševně nemocných a oboru psychiatrie obecně. 3. Zvýšit spokojenost uživatelů s poskytovanou psychiatrickou péčí.


18.04.16 14:33

4. Zvýšit efektivitu psychiatrické péče včasnou diagnostikou a identifikací skryté psychiatrické nemocnosti. 5. Zvýšit úspěšnost plnohodnotného začleňování duševně nemocných do společnosti (zejména zlepšením podmínek pro zaměstnanost, vzdělávání a bydlení aj.). 6. Zlepšit provázanost zdravotních, sociálních a dalších návazných služeb. 7. Humanizovat psychiatrickou péči. O tom, že s českou psychiatrickou péčí je potřeba něco udělat, se mluví už léta. Letecké snímky psychiatrických léčeben zakládaných převážně v druhé polovině 19. století ukazují jakási města sama pro sebe. Svět, kde mají svůj čas, v bezpečí pro ně i společnost, trávit choromyslní. V ČR je 86 % psychiatrických lůžek v psychiatrických léčebnách a jen 14 % na psychiatrických odděleních všeobecných nemocnic. Pro pacienty i jejich rodiny je dojezdová vzdálenost do psychiatrických léčeben často značná. Rodiny bez auta mnohdy nejsou schopné svého hospitalizovaného příbuzného navštěvovat a tím narůstá odtržení nemocných od reality jejich každodenních životů. České psychiatrické léčebny jsou také největší co do počtu lůžek v celé Evropě (viz převzatý graf níže). Bulharsko

225,4

Česká rep.

502,1

Litva

313,9

Lotyšsko Maďarsko

400,5 94

Malta

290,5

Polsko

283,3

Rumunsko

207,9

Slovensko

186

Slovinsko

228,3

Belgie

211,5

Finsko

225

Francie

119,3

Německo Irsko Kypr

144,7 69,4 143

Lucembursko

237

Nizozemí

228

Portugalsko

285,5

Rakousko Španělsko

255,3 168,5

Řecko

Nové země EU 236,1

Staré země EU

Průměrný počet lůžek připadajících na jednu psychiatrickou léčebnu v nových a starých zemích EU, WHO 2011.


18.04.16 14:33

Léčebny nyní nazýváme psychiatrickými nemocnicemi a péče v nich jistě není, jako byla kdysi. Sebekvalitnější personál, moderní léky ani terapeutické programy však nemohou vyrovnat, že institucionální péče vytrhává nemocného z jeho prostředí. Jako by se u nás zastavil čas. Vždyť o jakou jinou skupinu zdravotně postižených lidí se staráme takto majoritně institucionálním způsobem? Transformujeme domovy pro lidi s mentálním postižením, plicní léčebny zejí prázdnotou, zavádíme domácí hospicovou péči a neduživé děti dávno nejezdí na léčebenské „vyživovací“ pobyty. Důvodem k reformě psychiatrické péče je i výrazná regionální disproporce dostupných služeb. V Pardubickém kraji například výrazně chybí psychiatrická lůžka. Veškerý lůžkový fond je určen dospělým. Chybí zcela lůžka gerontopsychiatrická, dětská a dorostová, adiktologická a sexuologická. Pardubický kraj disponuje pouze cca 0,8 % celkového psychiatrického lůžkového fondu ČR, přičemž v kraji žije cca 5 % obyvatel ČR. Pardubický kraj patří dlouhodobě mezi 3 kraje s největší migrací za hospitalizací do jiných krajů. V průměru za všechny medicínské obory činí počty migrací 20 %. Ovšem v případě psychiatrie je to 50,6 % (3). Následující tabulka ukazuje, kam vlastně nemocní z Pardubického kraje musí putovat za hospitalizacemi, protože kapacita psychiatrických lůžek v kraji je obsazená (4). Žlutě jsou označena zařízení, která hospitalizují nejvíc osob s bydlištěm v daném okrese (celém kraji). okres Chrudim 15 1 229 7 1 3

okres Pardubice 19 7 194 9 6 11

okres Svitavy 7 21 119 5 85 10

okres Ústí n. O. 16 3 128 11 16 10

Celkem

%

PN Bohnice 57 3% PN Brno 32 2% PN Havl. Brod 670 34 % PN Kroměříž 32 2% PL Šternberk 108 6% PN Opava 34 2% PK Hradec 6 25 6 24 61 3% Králové PO Pardubice 95 286 6 19 406 21 % PO Svitavy 1 2 339 55 397 20 % PK Brno 6 2 23 1 32 2% Celkový počet hospitalizovaných pacientů z kraje v roce 2011: 1957

Jedním z hlavních opatření, která má změnit fungování české psychiatrické péče, jsou tzv. Centra duševního zdraví (CDZ). CDZ mají sloužit zejména pacientům se závažným duševním onemocněním (SMI – Serious/severe Mental Illness = diagnostické okruhy F2, F3, eventuálně F4 a F6 dle Mezinárodní klasifikace nemocí), chronickým trváním onemocnění (déle než 2 roky) a funkčním narušením (skóre GAF ≤ 70, kde GAF je klinický nástroj pro celkové posouzení aktuální úrovně zneschopnění). CDZ budou disponovat multidisciplinárním týmem tvořeným profesionály různých odborností (psychiatr, psycholog, zdravotní sestry, sociální pracovníci). Všichni členové týmu budou pracovat ambulantně i v terénu, týmově sdílet klienty, průběžně si předávat důležité informace a většinu svých intervencí provádět v přirozeném prostředí klientů.


18.04.16 14:33

Během roku 2014 fungovala pracovní skupina vytvořená Psychiatrickou společností ČSL JEP, která vytvořila návrh akreditačního standardu CDZ. Materiál měl být podkladem pro vyhlášku MZ, kterou by zavedl a legislativně ukotvil tento nový prvek zdravotní péče. Cílem bylo také vytvoření prostoru pro jednání o způsobu hrazení péče ze zdravotního pojištění. Bohužel MZ ČR materiál dosud vyhláškou nevydalo.1 Nejen to vzbuzuje otazníky, jak rychle, úspěšně a systémově bude reforma psychiatrické péče zavedena. Na rozjezd reformních aktivit mají být využity fondy EU. Původně avizovaných 6 miliard Kč se po vyjednávání snížilo na 3,75 miliardy. Mj. neprošly investice do segmentu následné péče (psychiatrické léčebny/nemocnice), což posiluje nejistotu stran perspektiv léčeben. Panují také nejasnosti ohledně přerozdělení množství financí pro jednotlivé kraje (mj. vazba na asymetrické rozmístění léčeben v krajích). Není veřejně přesně známa vyjednaná struktura dotačních oblastí a opatření (kolik peněz půjde na jaké projekty). Není známo, kolik prostředků půjde na předdefinované projekty, kolik do „volné soutěže“; kolik bude rozdělovat MZ a kolik kraje. Není jasná regionální alokace (jaký druh služeb v jakých regionech). Příliš mnoho nejasností pochopitelně vzbudilo negativní ohlasy. Například Platforma pro transformaci systému péče o duševní zdraví v listopadu 2015 vydala prohlášení, ve kterém kritizuje zejména, že v roce 2015 téměř vymizely schůzky pracovních skupin při MZ (s výjimkou skupiny pro financování), že Řídící skupina reformy, jmenovaná ministrem zdravotnictví, se nesešla od března 2014, že takzvaný Tým pro tvorbu strategie se ve složení platném od 1. 9. 2015 nesešel ani jednou. Platforma také připomněla, že projekt, který by systematicky analyzoval využití a nákladovost zdravotní a sociální péče nebyl nikdy spuštěn, stejně jako neexistuje připravená metodika pro hodnocení výstupů reformy (nástroje na měření kvality života), takže reforma začíná (bude začínat) zcela bez adekvátních datových podkladů. Závěrem lze vyjádřit doufání, že popsané výhrady budou vyřešeny, že do jejich řešení budou zapojeny relevantní zájmové skupiny a že o celém procesu bude veřejnost otevřeně informována. V opačném případě se naplní obavy, že se reforma psychiatrické péče stává spíše přeludem než realitou.

Literatura:

1. Winkler P., Csémy L., Janoušková M., Bankovská Motlová L. Stigmatizující jednání vůči duševně nemocným v Česku a Anglii: dotazníkové šetření na reprezentativním vzorku populace. Psychiatrie 2014. 2. Strategie reformy psychiatrické péče. Verze 1.0. Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Praha, 2013. 3. Střednědobá koncepce zdravotnictví Pardubického kraje. Pardubice, 2010. 4 Raboch J., Wenigová B. (eds.): Mapování stavu psychiatrické péče a jejího směřování v souladu se strategickými dokumenty České republiky (a zahraničí). Odborná zpráva z projektu. Česká psychiatrická společnost, Praha, 2012. (pozn. – citováno převážně z původní nezkrácené verze zprávy)

1 Alespoň k datu sepsání tohoto příspěvku, tedy k 16. 3. 2016.


18.04.16 14:33

Bc. Linda Bizzarriová Linda Bizzarriová vystudovala sociální politiku a sociální práci. V sociálních službách pracuje 19 let. Od roku 2003 je vedoucí psychosociální rehabilitace – metodikem v CEDR Pardubice o.p.s. Zároveň působila jako lektor rekvalifikačních kurzů pro pracovníky v sociálních službách, lektor interního vzdělávání pro pracovníky v přímé péči, lektor seminářů psychosociální rehabilitace a individuálního plánování. Věnuje se přednáškové činnosti na VOŠ Pardubice.

5. MÝTY O LIDECH S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM, „JAK MOHOU KOMUNITNÍ SLUŽBY PŘISPĚT K DESTIGMATIZACI LIDÍ S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM“ Klíčová slova

Duševní nemoc, stigma, mýty, destigmatizace.

Úvod

Příspěvek se zabývá problematikou stigmatizace osob s duševním onemocněním a mýty o těchto lidech. Duševní onemocnění je spojeno se stigmatem. Ačkoliv se v příspěvku zmiňuji i o teorii stigmatu, tak stigma není jen teorie – je to skutečný problém, který by se měl určitě řešit. Příspěvek informuje o možnostech boje proti stigmatizaci osob s duševním onemocněním. Stigma duševního onemocnění má dlouhou historii a je stále přítomné ve velké intenzitě. V mnohých světových kulturách byli lidé s duševním onemocněním považováni za vyvolené, léčitele či šamany. Tehdy měli ve společnosti významnou pozici. Změna nastala ve středověku, kdy se obsah pojmu stigma změnil. Lidé, kteří měli nějaké znamení na kůži, byli v době honů na čarodějnice inkvizicí považováni za společníky ďábla a byli trestáni upálením. Později slovo stigma bylo spojeno s lidmi, kteří onemocněli morem a leprou. Od té chvíle se objevuje negativní postoj společnosti k lidem s postižením. U nás byli lidé s duševním onemocněním odnepaměti označováni jako blázni a vytlačováni na okraj společnosti. Jejich svět byl vnímán jako zvláštní, nepochopitelný a tajemný. Často se tito lidé stávali terčem posměchu. V době osvícenství se u nás začaly budovat velké ústavy na okrajích měst, kde měli být duševně nemocní léčeni a také odklizeni z očí veřejnosti. V západním světě se od této praxe začalo upouštět už v 60. letech minulého stolení. U nás je zastaralá tradice velkých ústavních zařízení stále živá a obavy z podivných lidí v těchto ústavech žijících stále přetrvávají.


18.04.16 14:33

Vnímání duševně nemocných v současnosti

V dnešní době jsou nejvíce postižení stigmatizací lidé s duševním onemocněním. Tito lidé jsou oproti jiným nemocným negativně vnímáni, označováni a stigmatizováni a tím také diskriminováni. Jak už jsem zmínila v úvodu, historie je poznamenána izolací a exkluzí duševně nemocných, které však do jisté míry přetrvávají i v současnosti a jsou posilovány existencí institucionálních forem zdravotní nebo sociální péče. Souvisí to i s tím, že duševní poruchy mají kromě svých důsledků zdravotních i jiné závažné důsledky, jako jsou: narušení vztahů s rodinou, blízkými osobami, hrozba sebevražedného jednání, riziko bezdomovectví, možnost nedobrovolné léčby. Psychické onemocnění se navíc i často projevuje zvláštním či neobvyklým chováním. Málokdo dnes ví, že podivínství člověka s duševní nemocí často nevyplývá ze samotné nemoci, ale způsobeno užíváním léků. Stereotyp stigmatu psychické nemoci je ve společnosti předáván dál, především mladší generaci a je hodně posilován za pomoci médií.

Vznik a příčiny stigmatu

V naší společnosti je běžné slyšet posměšné poznámky a vtipy o lidech s duševním onemocněním nebo o psychiatrech… Dodnes přetrvávají u laické i odborné veřejnosti představy, které negativně ovlivňují chování společnosti vůči lidem s duševním onemocněním. Zdrojem stereotypních představ o duševních onemocněních je strach a obavy z duševních chorob a lidí, kteří touto nemocí trpí.

Základní vzorec pro jev zvaný stigma:

Mýty, nepochopení, ignorace faktů + minimální kontakt s člověkem s duševní nemocí x strach z nemoci = STIGMA

Druhy stigmatu P. W. Corrigan a kol. (2005) dělí stigma duševní nemoci podle toho, kdo je stigmatizován: na stigmatizovaného duševní nemocí (zde se může jednat i o celou skupinu stigmatizovaných) a na rodinu stigmatizovaného duševní nemocí. Obě tyto kategorie obsahují veřejné stigma (public stigma) a sebeznačkování (self-stigma). Dále se u obou případů zmiňuje o stigmatizaci profesionály, kteří pracují v pomocné síti pro lidi s duševním onemocněním. Podobně stigma duševní nemoci dělí J. Praško (2001), který mluví zároveň o stigmatizaci profesionálů veřejností. Zde bych se krátce zmínila o stigmatizaci profesionály. Profesionálové (lékaři, soc .pracovníci...) mají většinou kladný vztah ke svým klientům a nestigmatizují je ve stejném duchu jako veřejnost. Nicméně profesionálové mívají často větší pohotovost k „nálepkování“ svých klientů… Hovoříme o stigmatu spojenému např. s diagnózou. Profesionálové např. přisuzují klientovi/pacientovi nálepku převážně u diagnóz, kde se očekává obtížná léč-


18.04.16 14:33

ba a spolupráce. J. Libiger (2002) uvádí, že stigma spojené s diagnózou, kde jsou nemocní zahrnuti pod široké označení (jako schizofrenik, hysterik nebo neurotik), se zdá větší. Proto je snaha oddělit osobnost člověka od jeho nemoci a v běžné mluvě to prosadit používáním složených výrazů, jako je „nemocný schizofrenií“ nebo „člověk s obsedantně kompulzivní poruchou“.

Mýty o lidech s duševním onemocněním Ve společnosti stále existuje řada předsudků, které ovlivňují naše chování a vedou k diskriminaci lidí s duševním onemocněním. Tito lidé trpí nejen duševními problémy, ale i tím, jak je vnímá veřejnost. Ve společnosti přežívá řada mýtů a polopravd. Lidé s duševním onemocněním si tak životem nesou stigma nebezpečných bláznů. Velmi málo lidí má představu o tom, co nemoc obnáší. Nejvíce jsou bohužel vidět ty nejdramatičtější záležitosti. Jinak je to pro lidi neznámá věc. Stigmatizaci nahrává i současný zdravotnický systém, kdy jsou lidé s duševní nemocí hospitalizováni ve velkých psychiatrických léčebnách a izolováni od zbytku společnosti. V některých případech je hospitalizace nutná, jindy může být prospěšnější právě pomoc v domácím prostředí. O duševním onemocnění se všeobecně nemluví. Občas se objeví pár článků v tisku, avšak většinu textů můžeme zařadit spíše do oblasti kriminologie. Duševní nemoc bývá laciným nástrojem k získání práva ke konání násilí, protože obecným konsensem je, že lidé s duševní poruchou jsou nebezpeční a nemají kontrolu nad svým chováním. Jedním z největších problémů celé záležitosti je stereotypizace, ke které přispívají i všechny různé formy médií. Riziko, že člověk s duševním onemocněním spáchá závažný trestný čin, je totiž podobné jako u jakéhokoliv jiného člověka.

Důsledky stigmatizace Stigmatizace vede k diskriminaci osob s duševním onemocněním. Důsledkem toho je, že tito lidé mají problém si najít zaměstnání, jsou často izolovaní, méně spolupracují se svými ošetřujícími lékaři a nejsou ochotni se léčit. Ocitají se v horších životních podmínkách, jsou ve stresu a to má za následek zhoršení vlastní nemoci. Může docházet k chronifikaci onemocnění a dalšímu nárůstu stigmatu. Stigma duševní nemoci je také jednou z příčin, proč stát přispívá minimálně na péči o lidi s duševním onemocněním. Těmto lidem se tedy nemusí dostávat adekvátní péče. Nadějí v tomto směru může být plánovaná reforma. Dostat se z tohoto bludného kruhu je pro samotného člověka s duševní nemocí a jeho rodinu velmi náročné. Díky těmto značným dopadům na samotného člověka se hovoří o tzv. „druhotném onemocnění“, které vzniká v důsledku stigmatizace. Pravdou je, že někteří klienti/pacienti hovoří více o samotě, oslabeném pocitu vlastní sebehodnoty než o příznacích nemoci.


18.04.16 14:33

Jak bojovat se stigmatizací? Stigmatizace lidí s duševním onemocněním je vážným problémem, který řadu z nich odradí od léčby, proto je důležitá cesta k destigmatizaci. Důležitou roli hraje podpora lidí s duševními problémy a jejich rodin, aby byli aktivně zapojováni do destigmatizačních aktivit, podpora přesunu péče z velkých izolovaných institucí do komunitní péče, zdravotnická výchova a osvěta. Neméně důležitý je kontakt s člověkem s psychózou. V posledních letech byla v zahraničí i u nás vyvinuta řada iniciativ, které se zaměřovaly na snižování stigmatu duševní nemoci (destigmatizační kampaně, destigmatizační programy na školách, zapojení uživatelů, filmy s problematikou duševního onemocnění). Řada neziskových organizací se snaží pravdivě informovat veřejnost o duševních poruchách a zapojovat uživatele a jejich blízké do destigmatizačních aktivit (např. poradenství poskytované uživateli, zapojení uživatelů v tréninkových kavárnách a obchodech, podpora svépomocných hnutí, peer programy). Zmiňované aktivity přispívají k destigmatizaci duševních onemocnění a do značné míry podporují i samotné zotavení uživatelů sociálních (komunitních) služeb. Určitě je důležité se stigmatizací bojovat, ale hodně záleží i na samotném nemocném, jak se dokáže začlenit a někdy i přizpůsobit většinové společnosti…

Zdroje:

1. GOFFMAN, E. Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-21-0 2. LIBIGER, J. Stigma psychické choroby. In Psychiatrie a etika. Baudiš, P. a kol. Vyd. 1. Praha, Galén, 2002. s. 33-39. ISBN 80-7262-104-1 3. PĚČ, O., O své duševně nemocné se společnost nezajímá, Esprit,2009, č. 6, s. 13. 4. PRÁŠKO, J. a kol. Psychiatrie. 1. vyd. Praha: Informatorium, 2003. 192 s. ISBN 80-7333-002-4. http://www.fokus-cr.cz/index.php/destigmatizace http:// www.stopstigmapsychiatrie.cz http:// www.blaznis-no-a.cz http://www.nudz.cz


18.04.16 14:33

Bc. Jaroslava Rollerová Vystudovala sociální politiku a sociální práci na Masarykově univerzitě v Brně, kde nyní pokračuje v magisterském studiu sociální práce na stejné univerzitě. Od roku 1998 pracuje na Úřadu práce ČR, kontaktním pracovišti v Ústí nad Orlicí. V současné době na pozici speciálního poradce pro osoby se zdravotním postižením a pro dlouhodobě nezaměstnané.

6. PODPORA ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM Práce má velký význam v životě každého člověka a je lhostejné, zda se jedná o člověka zdravého, nebo o jedince s postižením. Práce je předpokladem úplné integrace člověka do společnosti a přispívá k sebeurčení, uznání a kvalitě života.

Proč pomáhat lidem se zdravotním postižením?

» Občané se zdravotním postižením tvoří v ČR významnou minoritu (cca 10 % obyvatel). Zdravotní postižení jako takové se ale přímo dotýká mnohem vyššího počtu lidí, neboť většina lidí se zdravotním postižením žije v rodinách. Počet osob, které tak jsou v té či oné míře zasaženy důsledky zdravotního postižení, ať už ve sféře sociální, ekonomické, psychologické či jiné, je daleko vyšší. » Žijeme ve společnosti, která upřednostňuje zdravé a výkonné jedince a lidé jsou často hodnoceni podle své ekonomické hodnoty. Vysoko hodnocené jsou funkční výkony, jako jsou fl exibilita, mobilita, kreativita, inteligence, schopnost komunikace stejně jako orientace na výkony a úspěch. Co ale lidé, kteří těmto „normám“ neodpovídají? » Lidé se zdravotním postižením obecně patří do skupiny, která má na otevřeném trhu práce výrazně ztíženou pozici, a hrozí jim velké riziko dlouhodobé nezaměstnanosti. Důsledky zdravotního postižení bývají zesilovány nejen mezilidskými, architektonickými či dopravními bariérami, ale také obavami, neinformovaností či předsudky veřejnosti. Někdy pouhý fakt, že je někdo zdravotně postižený, bývá považován za dostatečný důvod k tomu, aby ho zaměstnavatel do práce nepřijal.

Proč zaměstnat člověka se zdravotním postižením? » Kvůli sobě – zaměstnavatel dělá něco pozitivního pro sebe a své blízké, chová se zrale a zodpovědně. » Kvůli spolupracovníkům – může to přinést prvek lidskosti, nové hodnoty (namísto soutěžení spolupráce a vzájemná pomoc).


18.04.16 14:33

» Kvůli prestiži organizace – veřejnost kladně hodnotí zaměstnávání zdravotně znevýhodněných, doufejme, že tento trend zasáhne co nejvíce zaměstnavatelů. » Lepší využití kvalifikovaných zaměstnanců – lidé se zdravotním postižením mnohdy hledají pomocné práce, čímž ulehčí kvalifikovaným pracovníkům, kteří mohou svůj čas využívat efektivněji. » Získání motivované pracovní síly – tito lidé si váží svého pracovního místa, a to i v případě, že se jedná o práci pro ostatní zaměstnance „neatraktivní“.

Zaměstnávání lidí se zdravotním postižením může mít i ekonomické výhody: 1. Splnění zákonné povinnosti – zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením – povinný podíl činí 4 % z celkového počtu zaměstnanců (osoby s těžším zdravotním postižením se započítávají jako 3). Splnění povinného podílu lze dosáhnout i odběrem výrobků nebo služeb od firem s více než 50 % osob se zdravotním postižením nebo odvodem do státního rozpočtu. 2. Úlevy na daních z příjmu – za každého zaměstnance se zdravotním postižením se zaměstnavateli snižuje daň z příjmu o 18 000 Kč (60 000 Kč za zaměstnance s těžším zdravotním postižením). 3. Možnost finančních příspěvků od Úřadu práce ČR – úhrada nákladů pracovní rehabilitace − příspěvky na zřízení a provoz chráněného pracovního místa − úhrada nákladů na společensky účelné pracovní místo a veřejně prospěšné práce

Pracovní rehabilitace

Osoby se zdravotním postižením mají právo na pracovní rehabilitaci. Pracovní rehabilitaci je třeba chápat jako dlouhodobý proces, který vychází především z individuálního přístupu, zapojení odborníků z různých oblastí v období plánování i realizace procesu a zjištění a stanovení pracovního potenciálu osob se zdravotním postižením. Může zahrnovat např. poradenství (individuální i skupinové), přípravu na budoucí povolání (rekvalifikace a příprava k práci), vytváření vhodných podmínek pro výkon zaměstnání apod. Příprava k práci je cílená činnost směřující k zapracování osoby se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo, může trvat max. 24 měsíců a probíhá na pracovišti zaměstnavatele, na pracovištích, kde má po pracovní rehabilitaci osoba se zdravotním postižením pracovat, nebo ve vzdělávacích zařízeních. Osobě se zdravotním postižením náleží po dobu přípravy k práci podpora a zaměstnavateli, který provádí na svém pracovišti přípravu k práci, může úřad práce uhradit náklady na přípravu těchto osob.


18.04.16 14:33

7. PŘEDSTAVENÍ REALIZÁTORA PROJEKTU Kdo jsme

CEDR je obecně prospěšná společnost, která poskytuje již od r. 1994 sociální služby lidem s duševním onemocněním v Pardubicích a od r. 2010 i v Ústí nad Orlicí. Organizace vznikla jako organizační jednotka bývalého Střediska křesťanské pomoci, současného SKP-CENTRA. CEDR Pardubice o. p.s. provozuje také chráněná pracoviště (šicí, kompletační a mobilní dílnu), kde jsou zaměstnávány osoby se zdravotním postižením.

Poslání a cíle organizace

Posláním organizace je pomáhat lidem s duševním onemocněním, zlepšovat jejich životní podmínky tak, aby žili spokojeně v prostředí, které si sami zvolí, a vytvářet pracovní místa pro osoby obtížně zaměstnavatelné, a to především z důvodu zdravotního omezení. Cílem poskytovaných sociálních služeb je dosažení maximální samostatnosti klienta s co nejmenší mírou nutné podpory.

Naše hodnoty

Mezi hodnoty, na kterých stavíme naši činnost, patří: 1. Individuální přístup – pracovník jedná na základě přání a rozhodnutí uživatele, respektuje jedinečnost každého uživatele. 2. Profesionální přístup k uživateli – služby jsou poskytovány na základě individuálního plánování dle metody psychosociální rehabilitace a na základě partnerství a týmové spolupráce. 3. Zachování důvěrnosti informací a ochrana osobních údajů uživatele – pracovník při poskytování služby dodržuje mlčenlivost ve všech oblastech spolupráce. 4. Princip posilování silných stránek osobnosti uživatele, hledání a využívání vlastních zdrojů – pracovník poskytuje uživateli podporu, která rozvíjí jeho silné stránky. Služba usiluje o aktivní začlenění uživatele.

Poskytované sociální služby

» Sociálně terapeutická dílna » Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením


18.04.16 14:33

KONTAKTY

CEDR Pardubice o.p.s. Jana Palacha 324 530 02 Pardubice Telefon: 464 646 372 E-mail: [email protected] Internet: www.cedrops.cz Facebook: Cedr Pardubice o.p.s. Identifikační číslo: 27547850 Ředitel společnosti: Bc. Lukáš Hnát, DiS. Sociální pracovník Pardubice: 737 253 278 Sociální pracovník Ústí nad Orlicí: 605 350 525, 603 542 697 Název a sídlo společnosti:

8. PODĚKOVÁNÍ Za spolupráci děkujeme: MUDr. Petr Hejzlar MUDr. David Skorunka, PhD. Ing. Dana Šťastná Mgr. et Bc. Alena Fiedlerová Bc. Jaroslava Rollerová Mgr. Michal Balabán Bc. Linda Bizzarriová Mgr. Brdíčko Jakub, Česká křesťanská akademie SKP-CENTRUM, o.p.s. Městské muzeum Česká Třebová Gymnázium Ústí nad Orlicí Letohradské soukromé gymnázium, o.p.s., Letohrad SPŠE Pardubice SŠ zdravotnická a sociální Ústí nad Orlicí Danuše Dolečková

Podpořeno grantem z Norska, Supported by grant from Norway Vydal CEDR Pardubice o.p.s. v roce 2016. Neprodejné.


18.04.16 14:33

Podpořeno grantem z Norska. Supported by grant from Norway.


26.05.16 14:51

Stigma duševní nemoci v současné společnosti

Recommend Documents